%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Rob Thurman - Kal a Niko Leandros 1 - V temnote</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>9bff95f9-37c1-45fe-a146-08c64bd147e9</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2010</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p>
<p><strong>V temnotě</strong></p><empty-line /><p><strong>Rob Thurman</strong></p>
<p><strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>2010</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright © 2006 Robyn Thurman</p>
<p>Translation © Anna Janovská</p>
<p>Cover © Chris McGrath</p>
<p>ISBN 978-80-7398-086-3</p>
<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>
<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong>Poděkování</p>
<p>Chci poděkovat několika lidem: v první řadě mé skvělé redaktorce Anne Sowardsové; mé těžce se lopotící agentce Wandě Cookové; skvělému a talentovanému týmu Chrise McGratha a Raye Lundgrena pro umění a design; skvělé korektorce Michele Alpernové; spoluautorce Maře; webmasterům Beth a Terrymu; dobrým kamarádům Mikeymu a Lynn; ďábelským dvojčatům Shannon a River; a v neposlední řadě díky − the Pack.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" />L<emphasis>idi… provádějí ty nejšílenější věci.</emphasis></p>
<p><emphasis>No jo, já vím, není to zrovna nejelegantnější postřeh. Ale když uvážíte, že jsem jej činil s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čepelí zabodnutou do břicha, je to ještě docela dobrý výkon. Ačkoliv musím připustit, že to nebolelo tak strašně, jak bych čekal. Ve skutečnosti to nebolelo vůbec. Cítil jsem jen chlad… chlad a otupělost, jako bych měl břicho plné ledové vody.</emphasis></p>
<p><emphasis>Po prstech mi ale stékala mnohem teplejší tekutina. Byla to krev. Moje krev. Sevřel jsem ruku, jež držela rukojeť meče. Oba jsme měli na rukou krev − já i on. Tak on to opravdu udělal… bodl mne. Jenže to na tom nebylo to nejbláznivější. Ani zdaleka ne. Ne. Bláznivé, dokonce neuvěřitelně šílené bylo, že se tomu tak zoufale bránil. Ale nebyl to prostě celý můj bratr? Upřímný, loajální, skrz naskrz čestný. Až moc hodný. Ale kruci, nakonec byl až moc hodný i na mě.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Tak,“ řekl jsem zkroušeně. „Podívej se na to.“ Pak se mi podlomily nohy a padl jsem na kolena. Přitom jsem podivně zlehka vytáhl čepel. Ozvalo se kovové mlasknutí a pak už tam byla jen rozevřená tlama prázdnoty, do níž jsem padal. Pustil jsem se jeho ruky a zakryl si ránu v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>břiše. Krev byla podivně teplá, zatímco já cítil jen mrazivý chlad. Pohlédl jsem do očí, jež měly stejnou barvu jako ty moje − světle šedé jako zimní obloha. Zvedl jsem koutek úst a zpola se na něj usmál. „Moje chyba. Asi na to přece jen máš. To je dobře, velkej brácho.“</emphasis></p>
<p><emphasis>Meč mu vypadl z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>ruky a kovově zazvonil o podlahu.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Copak? Nenecháš si ho na památku?“ zeptal jsem se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>údivem. Slova ze mne vyšla nezřetelně a trhaně, těžce a se slábnoucím dechem. Taky jsem slábl. A to velice rychle. Jako když se ranní mlha rozplývá pod prvními slunečními paprsky. Zraněný pták padající z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>oblohy. Temné stvoření prchající před denním světlem. Kruci, měl jsem to zapsat. Umírání ve mně probudilo básníka.</emphasis></p>
<p><emphasis>Slyšel jsem, jak se brána zavřela − burácivý a podivně definitivní zvuk, jenž hrozil, že zboří celou budovu. Stěny se od podlahy ke stropu se zvláštním vlněním otřásly a omítka a železo padaly jako déšť. Když už jste museli odejít, mohlo to být aspoň efektní. „Radši utíkej, Strašpytlíku. Nebe nám padá na hlavu.“ Pohádková slova z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>úst predátora. Nebyla nijak hluboká ani smysluplná, ale cenila zuby. A já jsem jako každý dobrý predátor chtěl odejít se sladkou chutí krve na rtech.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ovšem že neutekl. To hrdinové nedělají. A zjevně to nedělají ani bratři. Chytil mě a hodil přes rameno dřív, než jsem se po něm stačil ohnat. To samozřejmě chtělo dostatek síly, abych sevřel pěst. Jenže nic takového se nekonalo. Pak se dal do běhu a já jsem mu na rameni poskakoval nahoru a dolů. Za námi jsem viděl zuřící stvůry, které se marně hnaly tam, kde visela neproniknutelná brána. Tentokrát se zavřela navždy a ony to věděly. Věděl to každý ten úzký a špičatý obličej obrácený naším směrem, každé oko barvy rozžhavené lávy, zírající na nás s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>touhou po krvi a s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jedovatou, temnou záští. Stvůry se za námi hnaly jako mořská vlna, bouřlivý příliv se smrtelnými záměry. Zklamání snášejí moc špatně. Já bych to měl vědět.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem jedna z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nich.</emphasis>1</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" />Většina dětí na pohádky moc dlouho nevěří. Jakmile dosáhnou šesti nebo sedmi let, odloží Popelku a její střevícový fetiš, tři malá prasátka a jejich narušování domovní svobody, i Červenou Karkulku s její slabostí pro zlobivé vlky − všechno zapomenuto nebo odvrhnuto. A tak to asi má být. Abyste přežili ve skutečném světě, musíte se vzdát fantazírování a povídaček. Jediná potíž je, že to všechno nejsou jen povídačky. Některé části pohádek jsou až příliš pravdivé a skutečné. Možná neexistuje Červená Karkulka, ale zlý vlk určitě ano. Sněhurka tu není, ale zlá královna nepochybně existuje. Žádné příšerně roztomilé blonďaté mrně, ale čarodějnice, co jí děti… jo. To teda jo.</p>
<p>Mezi námi žijí stvůry. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Pokud si pamatuji, věděl jsem to odjakživa, tak jako vím, že já jsem jedna z nich… No, alespoň z poloviny určitě. Ale bez ohledu na to, jaká zděděná ohavnost se může skrývat uvnitř, na povrchu vypadám jako člověk. Niko zatraceně často říkal, že mám víc dobrých lidských vlastností než rozumu. Nikdy mi nezapomněl připomenout, že i když si myslím, že mám bůhvíjaké problémy, pořád jsem jeho malej bráška. A když se chci z něčeho obviňovat, budu si to nejdřív muset vyřídit s ním. Niko byl takový skautík − i když byl velice nebezpečný a vynikal ve smrtících zbraních.</p>
<p>Jenže přes všechnu fascinaci ostrými, špičatými věcmi v sobě Niko neměl ani kapku příšeří krve. Já bych jeho otce samozřejmě jen těžko klasifikoval jako člověka, ale technicky ten muž tuto definici splňoval. Ničemný bastard. Nikovi byly dva týdny, když jeho starej dobrej táta odešel. Za celý svůj život ho neviděl víc než třikrát. Ten člověk měl skutečné rodičovské nadání. Třikrát. Kruci, i já jsem tátu viděl víckrát.</p>
<p>Jo, já jsem vídal toho svého alespoň jednou za měsíc. Pozorovalo mě to. Nekonaly se promluvy tatínka se synem, nedostával jsem pozvánky k bratrancům a sestřenicím stvůrám domů, nedocházelo k vůbec žádnému kontaktu. Jen se za mnou uličkou plížila tmavá postava. Nebo to byla jen mrštná a vlnící se silueta s velmi, velmi ostrými zuby, číhající v noci za oknem. Samozřejmě že to na sobě nemělo cedulku s nápisem „táta“ a nenechávalo mi to dárky k narozeninám s velkou mašlí uvázanou nepřirozeně dlouhými prsty s drápy. Neměl jsem žádný důkaz, že jde o mého démonického dárce spermatu, ale co si budeme povídat. Když vám matka otevřeně řekne, že jste zrůda a ohavnost, jíž se měla zbavit někde ve špinavé koupelně, začnete přemýšlet… Proč by mě jinak to monstrum sledovalo? Je legrační, že ta stvůra se o mne zajímala víc než matka.</p>
<p>Během let jsem si na ten stín zvykl. Párkrát jsem se k tomu snažil přiblížit − možná ze zvědavosti, možná z morbidní touhy po smrti; kdo ví? Ale vždycky to zmizelo, rozplynulo se v temnotě. Většinou se mi ulevilo. Jedna věc je být z části stvůra, ale něco jiného je vrhnout se do náruče bandě vyvrhelů. A pak mi bylo čtrnáct a všechno se změnilo. Potom už jsem stvůry nevyhledával.</p>
<p>Utíkal jsem před nimi.</p>
<p>Vlastně jsme před nimi utíkali dva, Niko a já. Utíkali jsme čtyři roky, které nám připadaly spíš jako čtyřicet let. Utíkali jsme tak dlouho, až se z toho stal životní styl. Niko si takový život nezasloužil. Ale poslouchal mě, když jsem mu to říkal? Houby. To určitě. Snaha o mou ochranu se stala Nikovým zaměstnáním. Povídejte mi něco o tom, že berete minimální plat a nemáte zaměstnanecké výhody.</p>
<p>Asi takové zaměstnání mám teď já, pomyslel jsem si mrzutě. Vrazil jsem mop do špinavého kbelíku, vymáchal ho v šedivé, smradlavé vodě a pak s ním plácnul zpátky na poškrábanou dřevěnou podlahu. Divili byste se, kolik zvratků vyprodukuje bar plný opilců. Já se tomu nejdřív taky divil. Teď už jsem se divil jen tomu, jak dlouho trvá to uklidit. Bylo poněkud ironické, že jsem kvůli falešnému průkazu, který mi zvyšoval věk z devatenácti na dvacet jedna, nepořádek po opilcích uklízel, místo abych jej také vytvářel.</p>
<p>„Kale, já už jdu. Zavřeš to tu za mě?“</p>
<p>Hodil jsem po ní záštiplným pohledem. Stará dobrá „zavřeš za mě“ Meredith. Vždycky jste se na ni mohli spolehnout − tedy mohli jste se spolehnout na to, že vás v tom nechá a bude se snažit brzo zmizet. „Jo, jasně,“ mávnul jsem na ni. Jednou jí řeknu, ať mi políbí a ať kouká dělat svoji práci, ale myslím, že ten den přijde, až na sobě nebude mít upnuté tričko s velkým výstřihem. „Mám tě vyprovodit?“</p>
<p>„Ne, venku čeká přítel.“ Cestou ke dveřím mě zatahala za krátký culík. „Uvidíme se zítra.“ A pak byla pryč a ve vzduchu zbyla jen zářivá vzpomínka na dlouhý vodopád červených vlasů a figuru plnou ladných křivek. Meredith se zajímala jen o svůj vzhled. Tvořila sebe sama se zaujetím a precizností pravého umělce. Myslím, že ani ona nevěděla, jakou barvu měly původně její vlasy − nebo jak velká měla původně prsa, když už o tom mluvíme. Byla živoucí reklamou na lepší život za pomoci plastické chirurgie.</p>
<p>A navzdory tomu, že devadesát devět procent bylo umělých, bylo to zatraceně dobré tělo. Díky fantaziím o něm mi utírání lidských tělních tekutin utíkalo o trochu rychleji. Vlastně mi to zavírání baru ani tak nevadilo. Po noci strávené za barem bylo docela hezké nebýt obklopen ničím jiným než tichem a prázdným prostorem. Začínal jsem mít dojem, že kvůli práci v baru už nedokážu ocenit dobrou párty. Opilí lidé rychle ztrácejí půvab; kruci, oni mi nepřipadali ani zábavní. Už jsem viděl nadraného chlapíka spadnout ze židle a rozbít si lebku tolikrát, že to ani nebylo vtipné. No, alespoň ne tolik.</p>
<p>V téhle chvíli bylo v baru ticho. Bylo to uklidňující ticho, ten typ, co se kolem vás ovine jako nejlepší přikrývka z obchodů, do nichž by vás ani nepustili předním vchodem. Bylo to pěkné… mírumilovné. A bylo to taky nebezpečné a Niko by mi nakopal zadek, kdybych na to zapomínal. Být sám a zasněný, to ze mě dělalo chodící terč. Byl jsem uprchlík, lovná zvěř, a ani na minutu, ani na jedinou vteřinu jsem na to nesměl zapomenout. Na hodně jiných věcí jsem zapomněl, ale na tohle nikdy. Uklidil jsem mop, zavřel jsem a kolem půl páté vyšel na chodník. Ani v tak pozdní hodinu nebyly ulice New Yorku úplně opuštěné, ale byly prázdnější… na pár hodin byly méně využívané. Ve vzduchu štípal ošklivý říjnový chlad, a tak jsem si zapnul obnošenou černou koženou bundu, kterou jsem koupil od pouličního prodavače v čínské čtvrti za pětadvacet babek. Byla z třetí ruky, ale mě zajímalo jen to, že mi dovolovala splynout s nocí.</p>
<p>V kapse bundy jsem pevně svíral malý smrtící dáreček od Nika a vyrazil jsem k domovu. Nebylo to moc daleko, asi tak pět bloků, na Avenue D. Rozhodně to nebyla nejlepší čtvrť, ale my jsme taky nebyli ti nejlepší lidi. Měl jsem oči otevřené a smysly ostré jako králík, který cítí vlka. Ačkoliv, abych se tak neshazoval, já byl králík, co má zuby. Nemluvě o tom, že jsem uměl pekelně dobře kopat. Ale tentokrát jsem se dostal domů, aniž bych cestou potkal cokoliv s drápy a žhnoucíma očima, hladovějícího po mé krvi − a to byla podle mne dobrá noc. Bydleli jsme s Nikem ve starším činžáku, docela sešlém, ale nebyl to úplný brloh. To záleží na tom, čemu tak říkáte. Předpokládám, že hlavní vchod byl asi někdy zabezpečený, ale teď byly dveře obvykle pootevřené jako bezzubý škleb špinavého staříka. Vyběhl jsem sedm pater po schodech a tiše jsem brblal a nadával. Nebyl tam výtah; náš domácí zjevně nepovažoval domovní řád za povinnou četbu. Ne, že by to vadilo. I kdyby tam výtah byl, pravděpodobně by nefungoval, a i kdyby ano, nenechám se přece chytit ve výtahu. Niko příležitostně říkával, že pro někoho na útěku je výtah železná krabice se zárukou smrti. A protože bratr neměl vůbec žádný talent ani sklony k přehánění, držel jsem se od výtahů dál. Nevyhledával jsem pobavení v tom, že bych si představoval, co na mě může skočit skrz strop nebo se provrtat podlahou. Prošel jsem chodbou k našemu bytu, strčil klíč do zámku a otevřel dveře do tmavé místnosti. Nahmatal jsem stařičký plastový vypínač a stiskl jej.</p>
<p>Nic se nestalo.</p>
<p>Normální člověk by si asi pomyslel, že je možná prasklá žárovka. Ale já ne. Okamžitě jsem se vysoukal z bundy; šustění kůže by mne prozradilo dřív, než bych se vůbec stačil pohnout z místa. Nechal jsem ji sklouznout na podlahu tak tiše, jak to jen šlo, a pak jsem se pomalu, krok za krokem, vydal podél stěny. I přes tričko mne studila chladná omítka; jak jsem naslouchal, cítil jsem její lehký ledový dotek na zádech. A naslouchal jsem pečlivě. Neozvalo se nic, ani šoupání nohy po podlaze, ani jediný výdech. Ale něco tam bylo. Na to jsem nemusel volat věštkyni na telefonu. Lehce jsem se přikrčil a pomalu jsem vyrazil s rukou nataženou do temnoty před sebou. To nebyl dobrý nápad.</p>
<p>Na zápěstí jsem ucítil stisk silný jako past na medvědy. Odtáhlo mne to od stěny a prakticky zvedlo ze země. Něco tvrdého mne praštilo do břicha a já odletěl a tvrdě přistál na zádech. Vzduch mi bolestivě vystřelil z plic. Krk mi sevřel železný stisk a skřípavý hlas zasyčel: „Nějaká poslední slova, mrtvolo?“</p>
<p>Zakašlal jsem, ztěžka se nadechl a pomalu jsem zachraptěl: „Niko, ty jsi takovej idiot. Měl by sis vážně najít nějakého koníčka.“</p>
<p>„Mým koníčkem je udržet tě naživu. Ale tvým to zjevně není.“ Ozvalo se ostré tlesknutí a světla se rozzářila. Nádhera. Teď jsme měli osvětlení fungující na tlesknutí. To osvítilo mé pokoření ještě lépe.</p>
<p>Zamračil jsem se a rozčíleně zatahal za dlouhý blonďatý cop, jenž mi visel do obličeje. „Už jedna část rodiny se mě snaží dostat do rakve. Nemohl by sis přestat hrát na Kata?“</p>
<p>„Ne, to bych tedy nemohl.“ Automatickým pohybem přehodil cop zpátky přes rameno a postavil se. „I inspektor Clouseau by jistě byl lepší žák než ty.“ Natáhl ke mně ruku a jízlivě se zeptal: „Kdepak přesně máš ten nůž, co jsem ti dal?“</p>
<p>Chytil jsem se ho a nechal si pomoct zpátky na nohy. „V kapse bundy.“ Šedé oči se obrátily k hromádce kůže u dveří a světlé obočí vystoupalo vzhůru v tichém, ale mocném nesouhlasu. „No, když leží až támhle, alespoň nejsem v pokušení ti s ním rozmašírovat ten tvůj kostnatej zadek.“</p>
<p>„Přesně jak jsem tušil,“ pokračoval suše. „Jsem si jistý, že jsi postrachem dívčích skautek v širokém, dalekém okolí.“ Pečlivě si oklepal prach z černého roláku a kalhot. „Zamkni dveře, Kale. Nebudeme to grendelům zbytečně ulehčovat.“</p>
<p>Jména jsou legrační věc. Mají svůj význam… bez ohledu na to, jak moc byste to chtěli popřít, a bez ohledu na to, jak moc byste chtěli věřit, že byla vybrána z čistého rozmaru. Jméno „Grendelové“ vymyslel Niko. Jako by nebylo dost na tom, že to byl blonďatý Bruce Lee, ještě k tomu byl ďábelsky chytrý. Stačilo mu přečíst si v šesté třídě <emphasis>Beowulfa </emphasis>a pojmenoval ty stvůry, co mne neustále sledovaly, jako grendely. Já jsem byl tehdy teprve v první třídě, o pět let mladší než Niko, takže to pro mne moc neznamenalo. Ale byli to opravdu grendelové; koneckonců, monstra jsou monstra.</p>
<p>Teď jsem samozřejmě byl jen o tři roky mladší než můj bojovný starší bratr. Dobrý trik, no ne?</p>
<p>„Kaliban“ je taky skvělé jméno. Hezká nálepka pro malé dítě, že? Máma možná žila v temné, přecpané garsonce nad tetovacím studiem, možná se živila předpovídáním budoucnosti a obírala naivní, nešťastné blbečky. Možná nikdy nešla daleko pro facku ani pro láhev levného vína. Ale jednu věc jste jí nemohli upřít − bezvadně znala Shakespeara. Kaliban z <emphasis>Bouře, </emphasis>syn čarodějnice a démona. Napůl monstrum… nahrbená stvůra z noční můry, která poskvrnila všechno, čeho se dotkla.</p>
<p>Jé, díky mami. Ty opravdu dokážeš člověku dodat pocit jedinečnosti.</p>
<p>Zamkl jsem a zamířil do koupelny. Zazubil jsem se a řekl: „Jak to, že jsi ještě vzhůru? Víš, že všichni hodní malí ninjové by už měli být v posteli a hlavou by jim měly běžet obrázky vražedného cukroví.“</p>
<p>S rezignovaným zavrčením sebral Niko z podlahy mou bundu. Na špičce jednoho z jeho mnoha a mnoha nožů ji donesl do pokoje a tam ji přehodil přes odřenou pohovku. „Nejen vražedného.“ Pobaveně se usmíval. Následoval mě přes malou síňku, nenuceně se opřel o zeď a založil si ruce. „A musel jsem na poslední chvíli plnit povinnosti bodyguarda. Jedna herečka, která má k Broadwayi hodně daleko, si představovala, že je cílem bandy sexuálních zvrhlíků. Bylo to vyčerpávající.“</p>
<p>„To se vsadím.“ Opřel jsem se o umyvadlo a poočku se na něj podíval. Sundal jsem si z vlasů gumičku a rovné černé prameny mi spadly do obličeje. Na kartáček jsem si nadělil pěknou hromádku pasty a pustil se do toho, drhnul jsem a plival. Niko měl běžnou obchodní smlouvu s agenturou, která poskytovala bodyguardy a ochranku. Agenturu ve skutečnosti tvořil jeden chlapík se spoustou kontaktů, z nichž některé byly dokonce téměř legální. Ale byly za to dobré peníze a platba probíhala jen pod rukou. Žádné daně. Žádná vláda. Žádná stopa pro grendely. Ne, že bych si představoval grendela v obleku a brýlích, jak šplhá po kariérním žebříčku nebo čeká na důchod. Ale grendelové někdy lidi využívali, a lidi se nechali využívat.</p>
<p>Niko tiše pozoroval, jak jsem dokončil čištění zubů, vypláchl si pusu a sundal tričko. Hodil jsem po něm poněkud ustaraným pohledem. „Tak jo, co je?“ Když někoho znáte celý život, nepotřebujete neonový nápis, abyste poznali, že je něco špatně. Lehký stín v očích, mírně stisknuté rty − Nikovi něco dělalo starosti.</p>
<p>Chvíli váhal a pak tiše řekl: „Jednoho jsem dneska viděl.“</p>
<p>Čtyři slova. Tolik stačilo, aby se pode mnou zatočila podlaha. Čtyři zatracená slova. Žmoulal jsem tričko náhle nejistými prsty. „Ach.“ Výmluvný jako vždy. Přiklopil jsem víko záchodu, sedl si, hodil tričko do umyvadla a začal si rozvazovat tkaničky u tenisek.</p>
<p>Niko přišel blíž − pevná jistota mezi dveřmi. „Bylo to v parku. Byl jsem si tam večer zaběhat.“</p>
<p>„V parku,“ opakoval jsem bez emocí. „To dává smysl.“ Grendelové, alespoň co jsme věděli, neměli moc rádi města; zdálo se, že se raději pohybují v přírodě, v lesích, kolem potoků, v tichých a mlhavých horách. Ale New York byl jeden velký prostor. Ze všech měst, jimiž jsme prošli, jsme zrovna tady zákonitě museli narazit na nějakou tu stvůru, grendela, upíra, ghúla nebo bažináče… na cokoli pomyslíte. Z jednoho grendela v Cetral Parku bychom si neměli nadělat do kalhot, ne? Ne? „Takže zůstáváme, nebo jdem jinam?“</p>
<p>Zamyšleně poklepal na umyvadlo. Jednou, dvakrát. „Myslím, že bychom měli zůstat, alespoň než se dozvíme víc. Je nepravděpodobné, že s námi zrovna tenhle měl něco společného.“</p>
<p>„Měl?“ Prohrábl jsem si vlasy a podezíravě na něj pohlédl. „Nejsem žádnej vzdělanec Niku, ale to mi zní jako minulej čas.“</p>
<p>„Zní to tak, že ano?“ souhlasil klidně. Vyndal mé tričko z umyvadla a podal mi ho. „Jdi spát. Vezmu si první hlídku.“</p>
<p>Tak jsme byli zase u toho. První rok poté, co jsem se vrátil z… odkudkoli to bylo, jsme to dodržovali téměř nábožně. Ale po nějaké době jsme přešli na mírnější režim a díkybohu za to. Celý ten rok jsem byl věčně nevyspalý. A já jsem spal moc rád. To je definice puberťáka, nebo ne? Kóma s dvěma nohama a bezednou chutí k jídlu. Rozčilovalo mě, když mě připravili o deset hodin pravidelného spánku, na které jsem měl Bohem dané právo.</p>
<p>Zašklebil jsem se a pak jsem přikývl. „Tak jo. Probuď mě za čtyři hodiny.“ Hodil jsem sebou na matraci, zabalil se do deky a v mžiku usnul − dovednost, již jsem se nikdy nemusel učit. Mohl bych spát kdykoliv a kdekoliv. Je to příhodné nadání, když musíte utíkat před stvůrami. Ukradnout si tu a tam minutku bylo občas to nejlepší, v co jste mohli doufat.</p>
<p>Na druhou stranu, spánek znamená sny, a sny znamenaly noční můry. Nebo vzpomínky. Pokud jde o mě, je to zaměnitelné. Už jsem měl pár opravdu ošklivých nočních můr a vsadil bych se, že Niko taky. On samozřejmě prohlašoval, že to není pravda, že jeho disciplinovaná mysl je na takové podvědomé šaškárny příliš cvičená. Odstupte, oškliví bubáci − já, Niko Veliký, jsem to poručil. Niko dokázal i úplné blbiny proměnit v něco vznešeného.</p>
<p>Jo, já jsem se tedy pravidelně procházel říší nočních můr a zatím jsem nepřišel na to, jak někoho přesvědčit o opaku… a to včetně mne samého. Bylo to vždycky stejné, ten jeden sen. Možná mě to mělo varovat; i ve spánku jsem měl mít možnost připravit se… dodat si kuráž. Ale to se nikdy nestalo. A taky to vždycky začínalo stejně, týmž pocitem, touž sladkou příchutí něčeho světlého a nadějného.</p>
<p>No nebylo to k vzteku?</p>
<p>Probudil jsem se dřív, než utekly čtyři hodiny. Byl jsem katapultován ze spánku s bušícím srdcem a zpocený tak, že by se za to nemusel stydět ani nemocný malárií. Spolkl jsem pachuť žluče a pevně sevřel deku, jako by to byla jediná věc, která mě měla uchránit před pádem do propasti. Shodil jsem nohy z postele a sáhl s naučenou lehkostí po vypínači lampičky. Místnost zalilo světlo, ale pár stínů tam zůstalo. A zrovna teď byl i jeden až příliš. Namáhavě jsem se postavil a praštil do vypínače na zdi.</p>
<p>Tahle noční můra přicházela vždy, když jsme viděli grendely.</p>
<p>Ve snu mi bylo zase čtrnáct. Rozjívený puberťák, ale nebyl jsem horší než ostatní, aspoň myslím. Trošku jsem pil. Párkrát jsem něco ukradl v obchodě. Jednou nebo dvakrát šel za školu. Takové ty obvyklé věci. Ale nepral jsem se. Nikdy. Myslíte, že jste na tom špatně? Že váš táta hodně pije? Jděte do háje se svým genem pro závislosti. Zkuste žít s celou hromadou stvůrovské DNA. Zatímco vy jste se obávali, že budete věčně přilepení ke sklenici, mě víc zajímalo, jak vytáhnout pořád ještě tlukoucí srdce z toho protivnýho magora, co seděl ve třídě přede mnou. Do té doby se to zatím nestalo, ale nikdy nevíte. <emphasis>Já </emphasis>nikdy nevím. Vždycky to tam bylo, ta možnost, ať už jsem vnímal určité příznaky, nebo ne. Nemohl jsem připustit žádné pochybnosti. O tom jsem nepochyboval ani na okamžik.</p>
<p>Ale toho dne to bylo jiné. Byl to dobrý den. Kruci, byl to skvělý den. Niko si našel dobrou práci a vlastní bydlení a stěhovali jsme se pryč. Chystali jsme se vyrazit na cestu. Niko byl prvním rokem na univerzitě a dostal plné stipendium. Mohl na tom být líp, mnohem líp. Ale chtěl zůstat blízko domova. Blízko mě, démonického albatrosa uvázaného kolem jeho krku. Ale to jsem si nechával pro sebe. Měl jsem svůj zadek dost rád na to, abych ho chtěl uchovat v jednom kuse, a Niko by mi ho rád nakopal, kdyby tušil, co si myslím. Kruci, máma mi to říkala pořád dokola. A jestli někdo něco věděl o démonech, pak ona.</p>
<p>Koneckonců, s jedním píchala.</p>
<p>Moje máma, Sofie Leandrosová, by můj odchod určitě neoplakala. Nepřetékala zrovna mateřskými city, a to ani ke svému lidskému synovi. Bylo to jako v televizních dokumentech o zvířatech narozených a chovaných v zajetí. Matky nikdy neviděly, jak se rodí mláďata, nikdy žádná neměly, a když už na to přišlo, neměly představu, co si s nimi počít. Znechuceně ta malá, mokrá a kňourající stvoření očuchaly, ostražitě a nevěřícně si je prohlédly a pak odkráčely, aniž by se ohlédly. Občas si myslím, že se naše dobrá máma odebrala do baru naproti ještě dřív, než ze mě sestra stačila ručníkem otřít krev. A totéž s Nikem. Možná byl pro ni přijatelnější, protože byl člověk a tak vůbec, ale rozhodně ho nezahrnovala láskou a city… jen jí byl o něco míň odporný.</p>
<p>Takže jsem toužil, jak se říká, prásknout do bot. Toužil jsem se dostat pryč od těch temných hor a stinných lesů, jež mohly skrývat tisíce věcí. Grendelové nás celá léta nechávali na pokoji; jen nás pozorovali. Ale ve městě to bylo lepší − tam jste nějakého potkali jen jednou za čas. Vlastně to vždycky byl jen ten jeden − vsadil bych se, že to byl nejdražší tatínek − ale to se během času změnilo. Táta si s sebou na pozorování mé osoby začal vodit kamarády. Jenže na venkově jsem vídal grendely skoro každý den. Někdy zíralo v šeru po západu slunce mnoho rudých očí, jako by tam byly roje světlušek. Bylo to… kruci… pořádně to nahánělo hrůzu. Bez ohledu na to, že jsem je vídal po celý život. Jeden nebo dva, už to bylo dost špatné. Ale víc, než dokážete spočítat, z toho vám zamrzne vzduch v plicích a pak se roztříští na malé kousky.</p>
<p>Jo, ve městě to bylo o hodně lepší, ale když Sofie kvůli chlastu ztratila většinu pravidelných zákazníků, vyhodili ji z nájmu. Nadělala pár dluhů, v jejichž světle vypadal přesun na venkov jako poměrně rozumná volba. A tak jsme odjeli žít báječný život, což ale ve skutečnosti znamenalo otlučený, rezivějící kovový karavan, odstavený v pustině daleko od nejbližších sousedů. Nevěděl jsem, komu patří ten kousek země ani karavan. Nejsem si jistý, že to věděla Sofie. Ale našla jej šestým smyslem vypilovaným roky žebrání, podvádění a nezastíraných krádeží. Teď už jsme v plechovém Tádž Mahalu bydleli skoro dva měsíce. Měl jsem štěstí, že bylo léto, protože jsem neměl žádnou představu, kde by mohla být nejbližší střední škola, a i kdybych to byl věděl, asi nebylo moc šancí, aby kolem projel autobus.</p>
<p>Ale dneska konečně nadešel náš poslední den v tomhle zapadákově. Balil jsem si věci do luxusního zavazadla z pytle na odpadky, když si Niko přisedl na mou proleželou matraci a ušklíbl se. „Tohle si s sebou určitě nebereš, Kale, že ne?“</p>
<p>„Kalibane,“ opravil jsem jej automaticky. Nedávno jsem se rozhodl, že už nechci, aby se mi říkalo Kal. Kaliban znamená monstrum a přesně to jsem byl. Nehodlal jsem na to zapomínat ani na jedinou minutu. Podíval jsem se na zmuchlaný svetr, který jsem držel v ruce, a dotčeně jsem se zeptal: „A proč ne? Je můj oblíbený. Nosím ho pořád.“</p>
<p>Nechal tu věc se jménem prozatím být. Ale nedělal jsem si iluze, že se vzdá. Dá mi prostor, a pokud nepřestanu, pustí se do mě, až to budu nejmíň čekat. Nikdy jsem nebyl příkladem duševního zdraví, jenže Niko to nehodlal akceptovat. Aby se vrátil k tématu svetru, natáhl se a prostrčil prst dírou na rameni. „Jo, toho jsem si všiml. Vypadá to, že je tvůj k smrti oblíbený. A to nemluvím o barvě.“</p>
<p>„Fialová? Co máš proti fialové?“ Strčil jsem tričko do pytle a hodil po něm varovným pohledem. Máš rád mě, budeš mít rád můj svetr.</p>
<p>„Úplně všechno, a zrovna u tohoto odstínu se dá dost těžko hovořit o barvě. Je to spíš útok na zrak.“</p>
<p>Zazubil jsem se. „Vysokoškolák a jeho velký, vznešený slova.“ Začal jsem zavazovat pytel, když jsme z malé ložnice uslyšeli zvuk rozbíjeného skla. „Máma vstala,“ poznamenal jsem nevzrušeně.</p>
<p>„Myslel jsem, že v týhle zatracený díře už není co rozbít.“ Na rameni mi přistála ruka, pevný a uklidňující stisk. Poprvé po dlouhé době jsem nereptal nebo se ho nesnažil setřást, jako každý správný, sebevědomý, věčně nakvašený čtrnáctiletý puberťák, který ví, že už je dost velký na to, aby se s ním zacházelo jako s dítětem. Prostě jsem nasával teplo, jež pronikalo skrz tričko.</p>
<p>„Asi to byl jen talíř. Rozbít ho je jednodušší než ho umýt, no ne?“ Z krabice jsem vyndal další pytel na odpadky. Ruka se mi přesunula do vlasů a nemilosrdně je rozcuchala.</p>
<p>„Když uvážím, jak myješ nádobí, je to nejspíš zdravější takhle.“ Postavil se a prošel kolem mne ke dveřím do ložnice. „Tak jdem ještě jednou na to,“ vydechl zničeně. „Pokračuj v balení. Za hodinu odjíždíme.“</p>
<p>A pak naplníme frázi: ‚Neohlížej se zpět.‘ Jak jsem dokončoval balení, zaslechl jsem z kuchyně Nikův klidný, tichý hlas a k tomu chraplavý Sofiin. Abych byl přesnější, slyšel jsem každé slovo. Kruci, kuchyň nebyla ani čtyři metry daleko, takže jsem neměl moc na vybranou. „Vy jste pořád tady?“ ozval se nezaujatý hlas. Kdysi to byl kouřově modrý samet; teď to byl ošoupaný polyester, odrbaný na krajích a se skvrnami od whisky. Myslím, že to byl důvod, proč byla tak úspěšnou věštkyní. Lidi neplatili ani tak za to, co jim říkala, ale spíš jak to říkala. I to nejhloupější a nejapné ‚Potkáte vysokého, tmavovlasého cizince‘ znělo od Sofie Leandrosové svůdně a záhadně. Nebo tomu tak aspoň kdysi bylo.</p>
<p>Hlas jsem měl po ní. Taky jsem měl její inkoustově černé vlasy a břidlicově šedé oči. Ale nezdědil jsem olivovou pleť. Byl jsem bledý jako grendel. Jednou, když jsem byl menší − bylo mi asi osm − se na mě máma podívala. Byl to podivný pohled. Byl v něm odpor smíšený s váhavou hrdostí. „Jsi stvůra, ale krásná,“ řekla mi tehdy. Skvělé − byl jsem zlá, podivná věc, zabalená do lesklého stříbrného vánočního papíru. Ani v osmi letech jsem si nemyslel, že je to bůhvíjaký kompliment.</p>
<p>Balil jsem pár užmoulaných, sešlých knížek, když se do pokoje donesl Nikův hlas: „Vyrážíme, jakmile naložíme Kalovy věci do auta. Nemělo by to trvat dlouho.“ Pak bylo chvíli ticho a nakonec dodal bez nějakého skutečného nadšení: „Budeš v pořádku?“</p>
<p>Ozval se neradostný smích a cinknutí ledu ve sklenici. „Bez tebe a toho skřetího spratka? Zlatíčko, může to bejt jenom lepší.“</p>
<p>Než jsem si to uvědomil, tak jsem najednou stál mezi dveřmi a upíral oči na matku… hezkou, vysokou ženu, které měli reprodukční orgány odstranit hned po narození. Seděla na kraji naklánějícího se rozviklaného stolu a ruku měla obtočenou kolem sklenice. Černé vlasy nedotčené stříbrem jí splývaly na ramena a pak na rudé hedvábné šaty, jež pamatovaly lepší dny… i lepší roky. Oči lesklé a chladné jako ocel studovaly Nika, a přitom na dva loky vypila půlku sklenice. „Kde mám prachy?“</p>
<p>Díval jsem se, jak Niko tiše vytáhl z kapsy chuchvalec bankovek a položil je na stůl. Dával Sofii peníze od té doby, co si ve čtrnácti našel první práci. Ode mě se čekalo totéž, ale tady v okolí žádná práce nebyla, a protože jsem byl moc mladý na to, abych řídil auto, nebyl ani způsob, jak se do práce dostat, i kdyby se nějaká našla. Shrábla peníze a mrštnými pohyby je přepočítala. „A ať dál choděj, drahoušku, nebo se naše malá stvůrka vrátí zase hezky domů. Je to jasný?“ Její upřený pohled mne na chvíli přišpendlil ke dveřím a pak jsem zmizel zpátky do šera pokoje.</p>
<p>Divil jsem se, proč jí Niko pořád dával většinu výplaty, i když odešel na univerzitu a na kolej. Ale bylo to tak, jak jsem předpokládal. Sofie nás oba měla v hrsti. Mně bylo jen čtrnáct. Nemusela mě nechat jít bydlet s bratrem, a zákon by na to pohlížel stejně. Jak kruci chtěl Niko platit nájem za byt, když jí dával skoro všechny peníze, to jsem tedy netušil. I kdybych si našel práci a přispíval svou troškou, bylo by to tak tak. Opravdu jen tak tak. Ale kolej… byla to součást stipendia. Neplatil se nájem. Jenže taky nebyli povoleni žádní mladší bráchové.</p>
<p>Jak jsem tak seděl na posteli a matrace se pode mnou prohýbala, zadíval jsem se na svá „zavazadla“. Každý pytel náhle vypadal jako těžký řetěz, jenž měl mého bratra stáhnout ke dnu. Nakonec to skončí tak, že odejde ze školy, aby si našel druhou práci. Bude muset. Byl zatraceně chytrý, ale den má jen omezený počet hodin.</p>
<p>A život dává jen omezený počet šancí.</p>
<p>Sáhl jsem po nejbližším pytli a začal ho rozvazovat. Kolem zápěstí se mi sevřela ruka tak pevně, že jsem musel plastový pytel pustit. „Ať tě to ani nenapadne, nebo ty věci vysypu a nacpu do toho pytle tebe,“ pravil nevzrušený hlas.</p>
<p>Niko. A byl namíchnutý. Niko držel vztek pod přísnou kontrolou a většina lidí by to nepoznala, ale já ano. Pokaždé jsem to vycítil. A ani jednou v životě se ten vztek neobrátil proti mně. Ani teď.</p>
<p>„Ty tady nezůstaneš. V žádném případě.“ Neústupně se mi díval do očí, pak mě pustil a znovu zavázal pytel. „Bude to v pohodě, Kale. Budeme se mít dobře. To ti slibuju.“</p>
<p>Nebyl jsem si jistý, že mu to věřím, ale jednu věc jsem věděl. Niko se na mě nevykašle. Celý rok jsem přežíval jen díky tomu, že jsem o víkendech utíkal Sofii a trávil je s ním. Celý rok jsme plánovali a šetřili. Teď byl ten rok za námi, a možná přežijeme. Možná to chtělo jen trochu věřit. A pokud jsem to já nedokázal, mohl jsem se spolehnout, že Niko bude mít dost víry za nás za oba.</p>
<p>„Jo, vážně?“ řekl jsem a v hlase jsem měl míň skepticismu, než jsem chtěl.</p>
<p>Ale bylo to jedno. Niko mě stejně vždycky prohlédl. „Jo, vážně,“ opakoval a koutky rtů se mu lehce zvedly. „Ale mít se dobře samozřejmě znamená, že si uděláš úkoly, budeš doma hezky uklízet, pomáhat malým stařenkám přes ulici, poslouchat každé mé rozumné slovo…“ Bylo toho víc, ale zaniklo to pod polštářem, který jsem po něm hodil.</p>
<p>A tady se ten sen vždycky zvrtnul.</p>
<p>Začalo to autem. Nenastartovalo. Bylo to k vzteku? Jasně že bylo. Překvapilo mě to? To tedy ne. To je život. Víte, co se říká, ne? „Když ti život podá citróny…“[*] No, můžete si je klidně strčit tam, kam slunce nesvítí, protože žádná limonáda stejně nebude.</p>
<p>Niko na autě pracoval čtyři hodiny, než se mu podařilo porouchaný motor opravit. Přibouchl kapotu a kývl na mne, abych vypnul motor. Šel zpátky k oknu a otřel si ruce do starého hadru, který kdysi býval mým tričkem. „Myslím, že bychom tu raději měli strávit noc a vyrazit až ráno,“ řekl váhavě. „Běží to, ale nerad bych zůstal v noci viset někde na půli cesty. Dlouhý pochod není dobrý začátek.“</p>
<p>Zamračil jsem se a praštil pěstí do volantu. „Zatracenej krám,“ zamumlal jsem a zapadl zpátky do sedačky.</p>
<p>„No jo, za dvě stě padesát dolarů už člověk nedostane to co dřív,“ poznamenal Niko ironicky. „Měl jsem raději jezdit v jaguáru.“</p>
<p>Takže jsme vyčkávali do rána. Nebyl důvod, aby to vadilo; koneckonců, byla to jen jedna noc. Ale když jsem vylezl z Nikova odřeného auta a kráčel zpátky ke karavanu… nebyl to nejlepší okamžik v mém životě. Bylo to, jako kdybyste se topili a pak vás vytáhli na loď, jen aby vás na druhé straně vykopli zpátky do vody. Jinými slovy, bylo to k vzteku.</p>
<p>Ale snažil jsem se to brát s rozumem. Jedna noc, jediná noc z celého mého života, to není tolik. Snažil jsem se párkrát si to zopakovat, zatímco jsem si čistil zuby v naší malé, stísněné koupelně. Ani jsem nerozsvítil. Elektřinu nám odstřihli tolikrát, že jsem si zvykl dělat většinu věcí potmě. Když jsem sklonil, abych si vodou z dlaně vypláchl pusu, měl jsem pocit, že jsem v zrcadle něco zahlédl. Něco za mnou, stín mezi stíny. „Niku?“ Otočil jsem se, ale nebylo tam nic jiného než zmuchlaný ručník na věšáku. Hrozivá zloba ďábelského froté ručníku… bu bu bu. Ušklíbl jsem se sám sobě a zamířil do postele. Lehl jsem si na hromadu žmolků maskující se za matraci a bez úspěchu se snažil usnout. Překvapení. Nakonec jsem se příliš vzrušený vidinou odjezdu převalil, párkrát naklepal polštář a vzdal se naděje na spánek. Z vedlejší místnosti, kde spal na gauči Niko, jsem slyšel jeho pomalý, klidný dech. Tuhý spánek na pokraji kómatu − to byl můj bratr. Vážně jsem přemýšlel o tom, že vezmu nádobu s teplou vodou a vyzkouším, jestli jsou pověsti pravdivé, když vtom se vynořila mnohem děsivější pověst, která se po celý život schovávala v mém stínu.</p>
<p>Zdálo se, že s ukrýváním je konec.</p>
<p>Ozvalo se zaklepání na okno. Neznělo vůbec děsivě ani nadpřirozeně. Kruci, nebylo to ani strašidelné. Bylo to jen zdvořilé zaťukání. Ťuk, ťuk. Lehké a tlumené. Kamarád z letního tábora, nejlepší přítel ze školy… jde jen tak okolo, víte? Možná byste za ním vyklouzli ven a dali si cigaretu a koukali na hvězdy. Bylo to milé a dobrosrdečné zaťukání. Hele, kámo, jak se máš?</p>
<p>A tak jsem se do okna nad postelí bezstarostně podíval. Na zlomek vteřiny jsem zapomněl, že od té doby, kdy jsme se přestěhovali, nemám přátele. Nikoho jsem tu neznal a nikdo nebydlel tak blízko, aby se jen tak stavil.</p>
<p>Až na rodinu.</p>
<p>Za oknem visel grendel, lemovaný jasným měsíčním světlem. Na sklo připlácnutá ruka s dlouhými tenkými prsty a kůží bledou jako měsíc. Úzká, špičatá tvář se na mne zubila tisíci malými jehličkami a predátorským nadšením lišky v kurníku. Šikmé, mandlovité oči temně svítily, rudé jako krev. Špičaté uši měl přitisknuté k lebce a dlouhé vlasy, jemné jako pavučina, se ve vzduchu třpytily jako koróna. Prst znovu zaťukal a znělo to kovově, jako by klepal hřebíkem. A pak se ozval hlas. Znělo to jako hadí syčení zabalené okolo mokrého hadru s rozbitým, skřípajícím sklem. Jedno slovo. Jen jedno. To stačilo.</p>
<p>„Můj…“</p>
<p>Oči barvy valící se lávy na mne pohlédly s větší pýchou, než jsem kdy viděl u své matky. Ale možná to nebyla ani tak pýcha jako šílená dychtivost. Grendely jsem viděl už předtím, víckrát, než dokážu spočítat, ale nikdy to nebylo takové. Nikdy jsem nebyl tak blízko, abych viděl oči plné chamtivosti a kůži bez pórů a slyšel šepot hlasu jako z jiného světa.</p>
<p>Ježíši Kriste, s tímhle moje máma šoustala?</p>
<p>Zkoušel jsem polknout, ale sliny se mi hromadily v puse, protože svaly vypověděly službu a změnily se v hromádku rozvařených špaget. Oči jsem nedokázal odtrhnout od těch, co na mne zíraly přes okno, a sípavě jsem se snažil dýchat. To bylo všechno, na co jsem se zmohl, a i tak to bylo dost chabé. Grendel naklonil hlavu a znovu zaskřehotal: „Můj.“ Spokojeně a samolibě.</p>
<p>A já se pořád nemohl pohnout. Tahle věc, tohle monstrum, si na mě dělala nárok a já nemohl pohnout svalem, ba ani jediným prstem. Tedy alespoň do doby, kdy bledá ruka prorazila sklo a sevřela se mi kolem krku. Ostré nehty se mi zabořily do masa a zadřely se jako ostnatý drát. Tehdy jsem v sobě objevil schopnost hýbat se. Zaječel jsem, jako by mě vraždili, a zběsile sebou hodil dozadu. Grendel se vehnal skrze zubaté rozbité okno dovnitř jako velká voda a následoval můj pohyb. Přistál mi na hrudi vahou, která kontrastovala s jeho hubenou postavou. Mohl klidně vážit tolik co já. Tak dva centimetry od mého obličeje se malinké nosní dírky rozšířily a hluboce se to nadechlo. Nasávalo to moji vůni, očichávalo mě to.</p>
<p>„Krev mé krve. Tělo mého těla. Dech mého dechu.“ Cítil jsem na krku kapky teplé tekutiny. Přesunulo se mi to k uchu a se zubatým úsměvem to zamumlalo: „Čas jít domů.“</p>
<p>Tentokrát jsem neječel. Vřeštěl jsem. Vřeštěl jsem čistou hrůzou beze slov a snažil se odtrhnout si jeho ruku z krku, skrčit koleno a odstrčit grendela pryč. Nepohnul se ani o centimetr. Navíc mi druhou rukou sevřel nohu a byl jsem jako v pasti. Náhle mne zdvihl do vzduchu a pak mnou hodil. Proletěl jsem tím, co zbylo z okna, a za mnou se vysypalo sklo a kov. Tvrdě jsem dopadl na zem a začal se dusit, protože mi náraz vyrazil z plic všechen vzduch. Zalapal jsem po dechu a podařilo se mi převalit na záda. Hvězdy svítily a tančily se zářícím měsícem. Na okamžik jsem se v tom ztratil a myšlenky jsem měl pomalé a husté jako med.</p>
<p>A pak jsem uslyšel Nika volat mé jméno. Jeho normálně klidný hlas se zauzlil do ostnatého klubka úzkosti a zuřivosti. Prořízlo to zmatek jako nůž a mně se podařilo dostat ruce pod sebe a trochu se zvednout. Svět se líně točil, ale pořád jsem viděl karavan. Jo, pořád jsem ho viděl a dal bych nevím co za to, abych byl v té chvíli slepý.</p>
<p>Ve dveřích stála Sofie… má matka. Na zlomek vteřiny mimo všechen čas byla tak chladně krásná jako kdysi. A pak vzplála jako živá pochodeň. Hořela na ní noční košile a plameny skákaly po červenožlutém hedvábí. Maso se začalo rozpouštět a černat a vlasy plály jako svatozář. Myslím, že křičela, nebo jsem to možná byl já. Pak zmizela ve žhnoucím pekle karavanu. Křik neustával; musel jsem tedy křičet já. Sofie byla mrtvá, ale Niko… toho jsem neviděl. Nikde jsem ho neviděl a ani ho už neslyšel.</p>
<p>Opřel jsem se do trávy a hlíny pod sebou a podařilo se mi dostat na kolena. Nemohl jsem jít, ale dokázal jsem lézt. A to jsem dělal. Urazil jsem sotva dva metry, když se mi kolem paží, nohou a ve vlasech sevřely ruce a škubly mnou zpátky. Grendelové byli všude, utíkali od hořícího karavanu a rozpárali sametovou noc tak, že v ní zela díra. Kopal jsem a oháněl se pěstmi po těch, co mě drželi a nepustili ke karavanu. Volal jsem Nika, až jsem z toho ochraptěl. Dva grendelové vedle mě udělali něco se vzduchem. Zela v něm dlouhá trhlina, stuha pulzujícího, mrtvolně bledého světla. Rozšiřovalo se to a natahovalo, až v sobě noc měla rozedranou díru. Táhli mě k ní a já pořád křičel Nikovo jméno. Křičel jsem jeho jméno, i když jsem věděl, že je mrtvý. Věděl jsem, že můj bratr, jediný, kdo mě kdy měl rád, jediný, kdo se o mě kdy zajímal, je pryč. A nejenže zemřel pro mě, ale taky kvůli mně.</p>
<p>Vzdal jsem to. Nebyl důvod dál se bránit. Zkoušel jsem to, ale nemohl jsem je přeprat. Nemohl jsem jim utéct. A teď… teď už jsem ani nechtěl. „Má krev,“ pobrukoval mi do ucha, zatímco mě táhli pryč. „Můj výhonek. Můj.“ Kůže ledová jako holá kost se mi přitiskla na tvář a nehty se mi zabořily hlouběji do paží. Vůbec to nebyla díra. Byly to dveře, dveře do pekla.</p>
<p>Táta dodržel slovo a provedl mne jimi domů.</p>
<p>Možná to byl jen sen, ale ne pouhý sen. Všechno se to stalo. Nepamatoval jsem si, co následovalo po tom, co mě protáhli bránou. Naštěstí. Nebo naneštěstí, záleží, jak se na to díváte. Niko mi to později musel osvětlit.</p>
<p>Nezemřel. On se to snažil zamluvit, ale já za to byl opravdu rád, moc rád. Podařilo se mu z karavanu vyskočit zadním oknem. Byl trochu popálený a pořezaný od skla, ale přežil. Oběhl planoucí karavan právě včas, aby mě viděl zmizet mezi stvůrami. Trhlina se za mnou a za grendely zavřela a Niko tam zůstal sám. Já byl pryč, Sofie byla mrtvá. Byl tam jen Niko a doutnající hromada roztaveného plastu a kovu. Ale on neodešel. Nenastoupil do auta a neodjel. Nezvážil události a nedošel k závěru, že pro mě a mámu už nemůže nic udělat. Zůstal. Bůhvíproč. Ale zůstal tam, úplně sám. Policie ani hasiči nepřijeli. Myslím, že jsme bydleli tak daleko v pustině, že si požáru nikdo nevšiml.</p>
<p>Niko seděl na trávě v místě, kde jsem zmizel, a čekal. Dva dny dával pozor a seděl na stráži. Nevykašlal se na mě. To ostatně neudělal nikdy. Takže myslím nebylo překvapení, že tam čekal.</p>
<p>Překvapení bylo, že jsem se skutečně vrátil.</p>
<p>Druhou noc mne na stejném místě a skoro ve stejnou dobu vyplivla temnota. Padl jsem na trávu zesláblý a nahý − funící a supící hromádka. Vrčel jsem jako rozzuřený vlk a Niko padl na kolena vedle mě. Kdybych se zmateně a dezorientovaně nepotácel, možná bych ho ošklivě pokousal. Ale nakonec jsem ho poznal. Trvalo mi to jen pár vteřin, i když jsem byl úplně mimo. Nikovi to ale trvalo mnohem déle. Pro něj to byly dva dny.</p>
<p>Pro mě dva roky.</p>
<p>To byl samozřejmě jen náš odhad. Ať už jsem byl kdekoli, ať mě grendelové vzali kamkoli, čas si zjevně dal pauzu na oběd. Vpadl jsem zpátky do světa znatelně starší. Vlasy, kdysi krátké, mi vyrostly po ramena. Byl jsem vyšší a měl širší ramena. Byl jsem i silnější než předtím. Takže výlet peklem zapomnění, ztracený v čase, měl přece jen nějakou výhodu.</p>
<p>Ale nepamatoval jsem si vůbec nic z toho, co se událo po tom, co mě grendelové protáhli bránou. Nic. Byla to pro mne temnota tak hluboká a bezedná, že jsem stěží věděl, že jsem tam byl. Kdybych se nezměnil fyzicky, přísahal bych, že jsem vůbec nebyl pryč. Byla to tak dokonalá ztráta paměti, že bych ani nepoznal, že k ní došlo.</p>
<p>Ale jestli já jsem měl nějaké problémy, Niko na tom byl desetkrát hůř. V jediném okamžiku ztratil matku i bratra. Jo, jasně, Sofie by asi nevyhrála cenu pro matku roku. Bůh ví, že jsme se těšili, až odtamtud vypadneme a necháme ji daleko za sebou. Ale je zatracený rozdíl mezi tím, že už někoho nechcete nikdy vidět, a tím, že si přejete, aby byl mrtvý. Existují snadné i obtížné způsoby, jak zemřít. Ale uhořet k smrti patří do zvláštní kategorie. A pak se vrátím já a nic si nepamatuju, skučící pošuk, co nemá představu o tom, že byl pryč, ať už to byly dva dny nebo dva roky. Brácha si to opravdu moc neužíval. Ale vzpamatoval se, vstřebal to a jel dál. Oblékl mě do svého starého oblečení, co měl v kufru auta. Žádné z mých věcí zabalených na zadním sedadle mi nebyly. Když jsem se roztřesenými a nemotornými pohyby oblékl, prohlédl si mě. Vyhrnul mi rukávy půjčené mikiny a upřeně se mi zadíval na paže.</p>
<p>„Viděl jsem krev,“ řekl klidně. „Když tě odváděli. Viděl jsem krev na rukou a na krku.“ Dotknul se prsty jizev. Zranění byla ošklivá, ale už dlouho zahojená. „Ježíši, Kale, opravdu jsi to ty.“</p>
<p>Náhle mě objal a já zamumlal: „Kalibane.“ Ani Niko teď nemohl popírat, že jsem stvůra.</p>
<p>* * *</p>
<p>„Kale, co se děje?“</p>
<p>Špatně. Ani po čtyřech letech útěku před grendely mi Niko nikdy neřekl „Kalibane“. Nikdy nepodlehl mé nejtemnější interpretaci sebe samého. Zatracenej Mirek Dušín. Stál jsem v přívětivém světle mezi dveřmi a pozoroval, jak se Niko vynořil z temnoty předsíně. „Čtyři hodiny?“ pokrčil jsem rameny. „Kdo by spal tak dlouho? Jdi do postele. Já už neusnu.“ Lehce jsem do něj strčil a unaveně se usmál. „Snaž se moc nechrápat, Cyrano. Neuslyším padouchy, když je přehlušíš.“</p>
<p>Niko měl nos římského generála. Jeho profil byl klasický a čistý a ženy mu často věnovaly pohled nebo tři. Jenže já bych to nikdy nepřipustil. Místo toho jsem mu vymýšlel spoustu zajímavých jmen (Cyrano bylo to nejmíň urážlivé) a on je všechna do jednoho miloval − pokud se dá láska vyjádřit pohlavkem.</p>
<p>Tentokrát to přešel a mou zjevnou noční lež také. Věděl stejně dobře jako já, co bylo její příčinou. Zamířil do své perfektně ustlané postele, svlékl se a vlezl pod peřinu. Nijak jsem nekomentoval dlouhý nůž, který si strčil pod polštář. Všichni jsme rádi, když máme po ruce nějakou tu jistotu. Někteří ji jen mají ostřejší.2</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" />Když ráno konečně přivleklo svůj unavený zadek, začal jsem připravovat snídani. Moje hlídka proběhla hladce. Byl jsem tam jen já, neobyčejně světlý byt a přetrvávající noční můra.</p>
<p>„Dám si sójové vafle a čerstvé ovoce.“ Už oblečený Niko přicházel z předsíně a svazoval si vlasy do culíku, jenž mu visel skoro do pasu. „A trochu čerstvě vymačkaného pomerančového džusu, prosím.“</p>
<p>„Máme míchaná vajíčka a pivo,“ řekl jsem věcně. „Řekl bych, že je na mě řada s nákupem, co?“</p>
<p>„Když to říkáš.“ Niko prostřel na stůl dva talíře, vidličky a skleničky. Také mi z ledničky přinesl kečup. „Vlastně to říkáš poslední dva měsíce každý týden.“ Posměšně zvedl obočí. „Ne, že bych to počítal, samozřejmě.“</p>
<p>„Jo, jasně,“ okomentoval jsem to skepticky. Přesunul jsem se ke stolu a rozdělil vajíčka na dva talíře. Hodil jsem pánvičku do dřezu, vzal jsem židli, otočil ji a obkročmo si na ni sedl. Polil jsem nadýchaná žlutá vajíčka hezkou dávkou kečupu a byl připravený se do toho pustit. Niko přede mě rozhodně postavil sklenici zpěněného bílého mléka. Přimhouřil jsem oči a s plnou pusou zahuhlal: „To nevypadá jako budweiser, Niku.“</p>
<p>„Můžeš si myslet, že je to bílé pivo z hovězího soudku. Možná ti to pomůže.“ Niko se posadil a pustil se do vajíček a svojí sklenice kravské šťávy. Polkl a zlehka položil vidličku na talíř. „Myslel jsem, že bychom po snídani mohli zajít do Central Parku promluvit si s Blátivcem Bobem a zeptat se ho na toho grendela.“</p>
<p>„Bažináč?“ rozzářil jsem se a s nefalšovanou radostí zvedl koutky úst. „Jenom promluvit? Nemohli bychom ho taky nakopat do blátivýho zadku? Člověk potřebuje pořád cvičit.“ Možná jsem nebyl smrtící a precizní bojovník jako Niko, ale taky jsem nebyl špatný. Dávno pryč byly časy, kdy jsem se vyhýbal boji, protože jsem se bál, že to ve mně probudí stvůru. Poté co mě před lety unesli grendelové, jsem si to konečně uvědomil. Těžko můžete probudit něco, co vám štěká u hlavního vchodu.</p>
<p>Niko mne obdařil lehce káravým pohledem. „Dokud jenom žere zloděje, není potřeba komplikovat situaci.“ Nesouhlasně jsem si povzdechl a on nenuceně dodal: „Pokud s námi samozřejmě bude spolupracovat.“</p>
<p>„A nám tak svítá naděje,“ pokynul jsem mu sklenicí mléka.</p>
<p>Jo, stvůry jsou všude. Když uvážíte, v jakém světě žijeme, není to tak překvapivé. Ale je naprosto ohromující, že většina lidí o tom sakra vůbec neví. Stvůry jsou všude, stačí jen otevřít oči a podívat se. Ale nevědomost je blažená a na světě jsou miliardy blažených lidí. Bez ohledu na to bylo šokující jít ulicí a vidět, jak se o kus dál ve stínech plíží ghúl nebo si kolem vesele pobíhá vlkodlak a nikdo si toho ani nevšiml. Jednou jsem viděl zubícího se vlkodlaka o polovinu většího než vlci v dokumentech o zvířatech, jak si to běží po chodníku a žene se do víru nočního života. A nikdo si ani nepomyslel, že tu něco není v pořádku. Dokonce jsem viděl nadšeného milovníka zvířat, jak se za ním hnal, aby mu zkontroloval psí známku. Možná že zabedněnost je taky démon.</p>
<p>V parku se lezavá zima předchozí noci rozpustila do svěžího podzimního chladu. Běželi jsme s Nikem podél cesty asi dvacet minut a pak jsme skrz lesík zahnuli do poněkud odloučené oblasti − bylo to travnaté, bažinaté místo, kde husté, světlehnědé bahno vytvořilo cosi, co by mohlo milovat jen prase. Nebo bažináč.</p>
<p>Opřel jsem se o strom, založil si ruce a zapískal. „Ťuk, ťuk, Bobe. Máš návštěvu. Vstávej, zlato!“ Bláto se ani nepohnulo. Ozval se kovový zvuk, jak Niko beze slova vytáhl krátkou širokou čepel dlouhou jako jeho předloktí. Pochvu čepele měl připevněnou pod oblečením mezi lopatkami. „Vidíš, Bobe?“ řekl jsem pomalu. „Rozzlobil jsi Nika. To od tebe není pěkné. A taky ne moc chytré.“ Poodešel jsem od stromu, přikročil k okraji bahna, sklonil se a rukama se opřel o stehna. „Vím, že tam jsi, Bobe. Cítím tě. V tom jsem jako můj táta.“</p>
<p>Z bláta na mě lenivě mrkly dvě žlutooranžové oči velikosti tenisových míčků. Hluboký hlas pomalu zachrčel a zabublal: „Jsi taky stejnej magor. Není to náhodička?“</p>
<p>Neměl jsem představu, jak dlouho bažináči žijí, ale vsadil bych se, že zatraceně dlouho. Tenhle kousek země byl bažináčovým domovem dávno předtím, než mu začali říkat Central Park. Myslím, že právě tak přišel ke svému newyorskému přízvuku − od různých běžců, bruslařů a zlodějíčků, jež příležitostně poobědval. Zhoupl jsem se na patách a odfrkl si. „To nemá s genetikou nic společného. Jsem magor sám za sebe. O tom ani na chvíli nepochybuj.“</p>
<p>Blátivec se postavil a z robustních ramen mu dolů bublalo a stékalo bahno. „Do hajzlu. Když mě nakopeš do zadku, kdykoli se otočím? To teda ne, to se vsaď.“ Když se napřímil, měl skoro dva a půl metru − mohutná, robustní postava, pokrytá slizovitou hnědou tekutinou a ztuhlým bahnem. Neměl žádný krk, hlava přecházela přímo v ramena. Ústa beze rtů byla plná velkých pilovitých zubů, které byly zahnuté dozadu jako u žraloka. Každá ruka velikosti talíře byla vybavena dvěma prsty, palcem a tlustými černými drápy, jež trčely do délky skoro pětadvaceti centimetrů. Jo, náš Bob, to byl výstavní kus. Jemný jako krůpěj rosy. Skleníková květinka. Obrovská popelnice, která se probudila k příšernému, vražednému životu. „Co kruci vy otrapové chcete tentokrát?“</p>
<p>„Jen malou společenskou konverzaci.“ Niko si čepelí poklepal na koleno. „Určitě nám vyhovíš, nebo ne?“</p>
<p>Bezduché oči, v nichž nebyl ani vztek, ani empatie, na chvíli zvažovaly lesk čepele v Nikově ruce. Pak lhostejně pokrčil bahnitými rameny. „Tak to vybalte. Co mám s váma dělat. Co chcete vědět?“</p>
<p>„Grendel,“ nadhodil jsem téma. „Včera se poflakoval po parku.“ Hodil jsem pohledem po Nikovi a dodal: „Aspoň chvíli. Zajímalo by nás proč.“</p>
<p>„Možná jste se ho měli zeptat, než jste mu usekli hlavu,“ zavrčel Blátivec. „Mohlo to být jednodušší.“</p>
<p>Niko zvedl horní ret jen o milimetr, aby ukázal mikroskopický kousek krásných bílých zubů. „Ale nebyla by to taková zábava.“</p>
<p>Jo, Niko uměl hrát. Tuhý jako hřebíky a mrazivý jako led. Ale ať už se Niko tvářil jakkoliv, dělal to jen z jednoho jediného důvodu. Žádný grendel už se ke mně nikdy nepřiblíží. Riskovat nebylo součástí filozofie mého bratra. „Opravdu jsi mu usekl hlavu?“ zeptal jsem se zvědavě.</p>
<p>Niko se bříškem palce dotkl čepele ostré jako žiletka a zavrtěl hlavou. „Abych tohle umělecké dílo ztupil na kosti? To těžko.“ A hned pokračoval. „Co to tady dělalo, Bobe? Jen tak to procházelo kolem, nebo v tom bylo něco nekalého?“</p>
<p>„Něco nekalého.“ Hrubý, bublavý smích rozeslal do okolního vzduchu kapky bahna. „To si ze mě děláš srandu.“ Vyplivl hromadu slizu a hřměl dál: „Ať už ten malej hajzlík zamýšlel cokoli, určitě to bylo něco zvráceného a nezákonného. To bys měl vědět. Elfové už jsou takoví.“</p>
<p>Po celé ty roky jsme nevěděli, co jsou grendelové zač. Ani po tom, co mě unesli. Pro mě to byla jen monstra, démoni a opravdu mě nezajímalo víc. Ale Niko byl samozřejmě jiný. Měl neúnavnou mysl, jež nikdy nepřestala pátrat po různých proč a nač. Celý náš život to chtěl vědět. Prošel knihovnu za knihovnou, studoval mytologii a démonologii, až mu to lezlo ušima, ale nikdy tomu nepřišel na kloub. Teprve když jsme narazili na Blátivce, byli jsme „osvíceni“.</p>
<p>Elfové. Grendelové byli elfové. Možná jste si mysleli, že elfové mají jemné rysy, dlouhé zlaté vlasy a mystické zelenomodré oči. Možná jste mysleli, že si lehce vykračují zahaleni v jemných látkách a ozdobeni polodrahokamy a jezdí na éterických bílých koních. Ale možná jste trochu modernější. Možná si představujete, jak žijí elfové ve městech. Oblékají se do kůže, jezdí na motorkách a špičaté uši schovávají pod helmou. To by byla taky hezká představa, ne? Protože elfové jsou přece dobří… no, ne všichni. Tu a tam se objevilo zkažené magické jablko, aby trochu zvýšilo dramatický efekt. Ale elfové jsou přece hodní, elfové jsou skvělí. To vám řekne každý nadšenec, co hraje Dračí doupě a touží být jako oni.</p>
<p>Takže kde se v průběhu času z těch rudookých démonů, co mě pronásledovali, stali elfové? Kruci, kdo ví? Jak přišli námořníci na mořské panny, když to byli kapustňáci? Jasně, kapustňáci byli hezká zvířátka, ale alabastrová hruď, sexy zatočený ocas a našpulená pusa? To těžko.</p>
<p>Ale i když jsem měl nové informace, smýšlení jsem nezměnil. Grendelové byli grendelové − netřeba kalit vody. Bylo poněkud těžké přinutit mou mysl uvažovat o démonech z dětství jako o afektovaných modelech, kteří se jmenují Shealendil nebo Beoric Krásný. Kruci, grendelové ani nenosili šaty, natož aby se oblékali do hedvábí a krajek a drželi se poslední módy.</p>
<p>„Takže je ‚zvrácené a nezákonné‘ jen zobecnění, nebo skutečně pravdivá informace?“ zeptal se Niko nevzrušeně, zatímco se přibližoval a tráva se mu pod nohama měnila v bahno.</p>
<p>„To jen tak říkám. Tak to prostě je.“ Bob se drápy lenivě podrbal na hrubé, drolící se kůži. „Žádnýho elfa jsem neviděl. Nevím, co by tady dělal. Tohle není jejich teritorium. Nejsou městský druh jako já. Ten malej hajzlík nejspíš jen tak procházel kolem.“</p>
<p>Řekl to tak odmítavě, že jsem mu věřil. Bob se zjevně nudil, nesnažil se na nás nic hrát. Neviděl grendela a neměl tušení, co by mohl mít za lubem. A tak jsme ho s Nikem nechali jeho bahnu a přežvykování lupičů a zase se rozběhli. Celou dobu jsem mrmlal. Niko moje stížnosti ignoroval, a dokonce ještě zostřil tempo. Rád říkal, že když jsi na útěku, musíš být schopný skutečně běžet.</p>
<p>Zastavili jsme se na oběd, protože u nás doma vládl vážný nedostatek potravin. Já hlasoval pro hamburgry. Niko chtěl něco zdravého a naprosto postrádajícího cokoliv, co by se dalo považovat za chuť. Došli jsme tedy ke kompromisu, zapadli do malé pizzerie a objednali vegetariánskou. Byla to pořád pizza a k tomu pokrytá sýrem, takže já to mohl polknout, zatímco Niko si k potěše srdce mohl shrábnout králičí potravu nahoře. Niko si sedl zády bezpečně ke zdi a díval se za ta moje. Já jsem se díval do sklenice. „Myslím, že mám v cole brouka.“</p>
<p>Niko se předklonil, aby se podíval, a zamyšleně přikývl. „Už to tak vypadá.“ Usadil se zpátky a poznamenal: „Je to bílkovina. Zřejmě to bude docela výživné. Měl bys mu dát šanci.“ Ušklíbl jsem se a váhal, jestli vylovit nového kamaráda lžící, nebo colu vrátit. Rozhodování, rozhodování.</p>
<p>Bratr s mým váháním vůbec nesoucítil a pustil se do pizzy čerstvě vytažené z pece, jež ležela mezi námi. Odstrčil jsem sklenici a rozhodl se, že nechám prostor přírodě. Utop se, nebo plav. Přežije jen ten nejlepší. Přesunul jsem kousek pizzy na tlustý bílý talíř před sebou, vyjekl a foukal si na prsty. Niko na mne přes svůj ne zrovna bezvýznamný nos pohlédl, přenesl si kouřící kousek se samolibou jistotou na talíř a poznamenal: „Záleží to jen na disciplíně. Mysl vládne hmotě.“</p>
<p>„Jo, a vsadím se, že svým pérem lámeš prkna. Jsi pekelně báječnej chlap.“ Sebral jsem z povrchu pizzy něco zeleného a jal se to podrobněji zkoumat. Brokolice. „Takže co uděláme teď? Budeme doufat, že byl grendel jen na výletě, nebo do toho budem dál vrtat?“</p>
<p>„Já se tedy nehodlám stát členem klubu optimistů, Kale. Ty ano?“</p>
<p>„Myslel jsem si to.“ Podíval jsem se na hodinky. „Učíš dneska?“ Když Niko nepracoval jako bodyguard, podporoval náš příjem výukou v malé škole bojových umění. Víc peněz pod rukou do našeho fondu „těch, co zdrhají jako malé holky“.</p>
<p>„Možná později,“ odbyl to. „Až tohle vyřešíme. Teď sněz brokolici, než ti vychladne.“</p>
<p>Zamračil jsem se, ale poslechl jsem. „Vydrhni podlahu, Popelko. Sněz brokolici, Popelko,“ zavrčel jsem s plnou pusou sýra a těsta.</p>
<p>Mimochodem… tomu broukovi se podařilo utéct. Bod pro něj.3</p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" />Máma věštila skoro na každé pouti v každém malém městečku v zemi, ačkoli ve skutečnosti raději zůstávala ve městech, než aby harcovala s poutěmi. Když ty nešťastníky obdařovala spoustou nesmyslů a sprostých lží sama někde v temné garsonce, nemusela se s nikým dělit. Jo, pak bylo všechno její. A Sofie měla peníze ráda. Nebo spíš měla ráda to, co si za ně mohla koupit − chlast a drogy… světla jejího života. Můžu s jistotou říct, že si peníze nikdy dlouho neudržela a že by pro ně udělala cokoliv.</p>
<p>A tím myslím skutečně cokoliv.</p>
<p>A tak vlastně přišla ke mně. Když jsem byl malý, nějakou dobu jsem si myslel, že to mohlo být jinak. Byla to mladá žena, skoro ještě dívka, krásná jako bouře… divoká a svobodná. Možná tak nádherná, že monstrum nedokázalo odolat, vzalo si ji násilím a provedlo s ní věci, které ji zničily. Zničily, změnily, přinutily ji nestarat se o nikoho jiného než o sebe. Dovedly ji až k sebedestruktivnímu chování, jež likvidovalo ji i všechny kolem. Jak by mě mohla mít ráda, když věděla, z čeho pocházím? Jak by mohla zapomenout na čin tak hrůzný a děsivý? A jak byste mohli neprominout někomu, kdo si prošel takovým peklem?</p>
<p>Samozřejmě že to tak nebylo. Tohle byl skutečný život, ne pitomá telenovela, přetékající sladkou a afektovanou šlechetností. Ale já byl malý a hloupý a hledal jsem jakýkoliv způsob, jak jí… kruci… dát rozhřešení. Jedno z Nikových vznešených slov, ale byla to pravda. Protože bez ohledu na to, jaký jste parchant a jak jste zkažený, každé dítě chce mamku. Každé.</p>
<p>Ale i tentokrát to u Sofie bylo jako se vším − byly v tom peníze. Žádná oběť. Žádný útočník. Jen jednoduchý obchod. A jak říkala, nejhorší, jaký kdy udělala. Peníze moc dlouho nevydržely, a navíc proměnit surové zlato a stříbro v hotovost dá pěknou práci. Krutě se zasmála nad prázdnou sklenicí a řekla: „Ale ty jsi pořád tady, Kalibane. Peníze jsou dávno pryč, a ty jsi pořád tady, zatraceně.“ Smích páchnul whisky a pravdou. Nejspíš jsem měl štěstí, že právě s touhle pravdou počkala, až mi bude deset. Sofie byla sice vědma, ale všechnu pravdu si nechávala pro mě.</p>
<p>Asi byste řekli, že vědmám vůbec nebudu věřit, když mě jedna vychovala. Ani já, ani Niko. Když jsme ale před dvěma lety přijeli do New Yorku, čekalo nás oba překvapení. Potkali jsme George. Ta měla skutečný talent pro jasnozření. To byla pravda a důvěra. Naděje a teplo. George, to byla víra, když jste žádnou neměli.</p>
<p>Jenže když je vám sedmnáct, máte také povinnosti. Takže jsme museli počkat, až skončí škola, abychom si mohli promluvit. Útočiště jsme našli ve staré cukrárně, kterou vedl seschlý stařec, neustále otáčející slepé oko k zástupu lidí proudících dovnitř a ven. Pro George to bylo něco jako hlavní stan a lidem, kteří si nechali věštit, vždycky zdvořile navrhla, aby si před odchodem koupili limonádu nebo mléčný koktejl. Pravděpodobně tím to místo držela nad vodou. Čekali jsme v odděleném boxu, když vešla dovnitř, zahlédla nás a s jemným úsměvem si sedla naproti nám. George, to byla jemnost a dobrota sama, a ve světě, kde jsou takové vlastnosti víc mýtem než skutečností, jsem se naučil užívat si každý pohled, který jsem mohl ukrást.</p>
<p>„Ahoj, Georgie Porgie[*],“ zazubil jsem se. „Jak se má moje pihovatá královna?“</p>
<p>Já a George jsme měli takovou hru, o níž jsem si rád myslel, že mě udržuje při smyslech. Že mě udržuje při rozumu. Choval jsem se k ní jako k mladší sestře − k dítěti, které sotva slezlo z tříkolky. Kruci, byla na to dost droboučká. Škádlil jsem ji; dával jsem jí něžné, leč rozčilující přezdívky. Koulel jsem očima nad jejím vyprávěním, tahal ji za kudrlinky a málem ji hladil po hlavě. Zatraceně jsem se snažil, aby dvouletý věkový rozdíl mezi námi vypadal na deset let. Ale navzdory všemu předvádění a mávání rukou − ‚Podívej se sem, podívej se támhle. Ale ať děláš cokoliv, nedívej se na mě. Nedívej se… nedívej se na to, na co se tak zarytě snažím nemyslet.‘ Navzdory tomu všemu…</p>
<p>Nic z toho mi nepomohlo.</p>
<p>Georgina zavrtěla hlavou a tmavě rudé kadeře se jí divoce zavlnily kolem jemných ramen. „Kluci v naší třídě jsou dospělejší než ty, Kale,“ řekla mi s lehkým úsměvem.</p>
<p>Niko do mě bez slitování strčil loktem. Moc dobře věděl, proč se tak chovám, a prokazoval mi mimořádnou laskavost tím, že o tom nikdy neřekl ani slovo. Ani já, ani má vnitřní stvůra jsme na toto téma nebyli připraveni, a on to věděl. „Já už mu to říkám léta, Georgino. Odmítá poslouchat.“</p>
<p>George jej obdařila soucitným pohledem velkých, sametově hnědých očí. „Děti.“ Jako vždycky to tak elegantně obrátila proti mně, že jsem si nemohl pomoct a začervenal se. Drsná, houževnatá a schopná kohokoliv nebo cokoliv nakopat do zadku… a měla mě v hrsti.</p>
<p>Zatímco si vzájemně přizvukovali nad mými nedospělými způsoby, odebral jsem se k pultu a obstaral nám tři zmrzlinové poháry. Ananasový pro George, nudný vanilkový pro Nika a čokoládovotřešňový pro sebe. George ignorovala fakt, že je pohár skoro větší než ona, a hned se do něj pustila. Nikdy za věštby nebrala peníze. To absolutně odmítala. Ale brala zmrzlinu. Když uvážíme, kolik za ní chodilo lidí, byl zázrak, že z ní nebylo dvěstěkilové médium.</p>
<p>„Jak se má rodina, Georgino?“ zeptal se Niko vážně, zatímco se lžičkou prohraboval ve zmrzlině. „Co táta?“</p>
<p>Hřbetem ruky si otřela pusu, pod světle pihovatou, karamelovou pletí se lehce zarděla a sáhla po ubrousku. „Je v pořádku,“ odpověděla stejně vážně.</p>
<p>Georgin otec byl nemocný. Tak nemocný, že „v pořádku“ bylo to nejlepší, v co se dalo doufat. Plně rozvinutý AIDS. Když byla Georgina a její sestry a bratři menší, nebyl jim moc dobrým tátou. Ale vzpamatoval se, vyhrabal se z nejhorších hlubin pekla a přestal brát drogy. Jenže se ukázalo, že to bylo pozdě. George a její rodina jej dostali zpět jen proto, aby jej zase začali ztrácet, a tentokrát navždy. Ale Georgie byla Georgie a viděla věci ve světle, k němuž byla většina lidí po celý život slepá. Tak to alespoň říkal Niko. Já byl jeden z těch krátkozrakých. Pokud existuje nějaké světlo, já je neviděl, ani jediný paprsek. Světlo je celý velký obraz, celý ten velký hrnec, skládanka života. A já měl v ruce dva, možná tři kousky, které nešly dohromady.</p>
<p>„To rád slyším.“ Niko, to byla solidní jistota, pokud kdy nějaká vůbec existovala. Položil ruce na stůl. „Potřebujeme věštbu, Georgino.“</p>
<p>„Já vím,“ řekla krátce a drze se na něj usmála. „Jsem přece vědma.“</p>
<p>Niko zvedl koutek úst do u něj vzácného úsměvu. „To tedy jsi.“ Natáhl ruku. „Začneme?“</p>
<p>Pečlivě si otřela ruku do ubrousku a pak položila svou dlaň do Nikovy. Její drobná ruka byla zcela pohlcena. Zavřela oči a začala si pro sebe jemně broukat. Byl to důvěrně známý proces, jejž jsem viděl několikrát předtím… s jinými lidmi. To byla naše první věštba, což se ale pro Georginu nezdálo být překvapením. Bůhvíkolikrát jsem přemýšlel o tom, jestli by Georgina dokázala přijít na to, kde jsem byl ty dva roky života, po které jsem nebyl přítomen ve svém životě. Ale nakonec mne vždycky zastavily dvě myšlenky. První byla, že ať už jsem byl kdekoli a přihodilo se mi cokoli, byl jsem si zatraceně jistý, že to není nic, co by měla vidět. A za druhé, ani já sám jsem si nebyl jistý, jestli to opravdu chci vědět. Možná to byli grendelové, kdo se ujistil, že si nebudu nic pamatovat, a možná jsem to byl já sám. Ať už se v tom chybějícím kusu mého života dělo cokoliv, můžete vsadit koule, že to nebyla procházka růžovou zahradou. Pokud si moje mysl odmítala vzpomenout, pak k tomu musel být pekelně dobrý důvod. Buď jeden pekelně dobrý, nebo tisíc příšerných a odporných.</p>
<p>Mlhavé, akvarelově barevné vzpomínky − s tím mi jděte do háje.</p>
<p>Georgino broukání pomalu přešlo do hlubokého, pulzujícího ticha. Pak se do ticha ozvalo jako vzdálený úder zvonu, jako kámen hozený do studně: „Ptej se.“ Niko neplýtval časem. Přímo se zeptal, jestli máme opustit město, jestli nás nepřátelé našli. George si ale s odpovědí dala na čas. Oči měla stále zavřené a hlavu naklonila tak, jako by přemýšlela nebo někomu naslouchala… někomu jen trochu nalevo, trochu vzadu, trochu někde jinde. Možná právě to je budoucnost… místo jen kousek dál od toho, kde jsme teď, jen malinko stranou. Po dlouhé době se narovnala a zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Ne,“ ozval se její lehký hlas. „Jste v bezpečí. Grendelové vás tu nenajdou. Příliš mnoho lidí. Příliš mnoho hluku a světla. Jste jen zrnko písku na nekonečné pláži, jeden list v ohromném pralese, jedna hvězda na vzdáleném nebi.“ Otevřela oči a s úsměvem pravila: „Šestou hodinu byla literatura.“</p>
<p>„Velmi poetické,“ složil jí Niko s pobavením kompliment. Nijak nekomentoval to, že Georgina vytáhla jméno „grendelové“ jen tak z rukávu. Byli to grendelové pro nás, tak to byli grendelové i pro ni. Zajímalo by mne, jestli je viděla tak, jak jsme je v duchu viděli my, nebo jestli to pro ni bylo jen slovo, jež viděla namalované v našich myšlenkách. Taky mi vrtalo hlavou, a to víc, než by mělo, jestli když se na mě podívá, vidí něco míň než člověka. Pokud ano, nic neřekla a obdařila mne tak sladkým a otevřeným úsměvem jako vždycky.</p>
<p>Ježíši.</p>
<p>Dojedli jsme poháry a George mezitím štěbetala o holčičích věcech. Bezva kluci a oblečení. Bezva kluci a její nemožní bratři, nemluvě o beznadějně neužitečných sestrách. A pak zpátky k bezva klukům. A celou tu dobu mě s uklidňujícím pohledem pozorovala. Zdálo se, že říká: Vidíš? Nemusíš se bát. Budu pro tebe pořád dítětem. Budu v bezpečí a vzdálená v normálním telenovelovém světě středoškolské romantiky. Nemusíš si dělat starosti. Nemusíš se bát.</p>
<p>A opravdu to pro mě dělala − aby mě uklidnila. Předpokládal jsem, že přinejlepším přehání. Kolem cukrárny jsem žádného potenciálního přítele neviděl. S někým, jako byla George − i středoškolský lamač srdcí by si nadělal do kalhot, kdyby si s ní chtěl něco začít. Byla… kruci, byla nádherná. Jedině tak se to dalo podat. Nádherná.</p>
<p>Naše nádhera ale nakonec svým pubertálním žvatláním dostala i Nika s jeho takzvanou železnou disciplínou. Když jsme dojídali zmrzlinu, bratrovi už legračně skelnatěl pohled. Poděkoval Georgině zdvořile a akurátně jako anglický komorník a já jí zamával a rozloučil se jako vždycky: „Měj se, pihovatá královno.“ Zaškaredila se na mě, ale s úsměvem a mávala nám, dokud jsme neprošli dveřmi, kde nám zvonek rezavě zacinkal na rozloučenou. Už jsem se ohledně grendelů cítil líp. Když přišlo na zprávy, ať už dobré nebo špatné, George byla spolehlivá, lepší než CNN. Pokud říkala, že jsme v bezpečí, tak jsme. Měl jsem v George tak silnou víru, jaké jsem jen byl schopen.</p>
<p>Alespoň do doby, kdy jsem se otočil, abych se na malou vědmu naposledy podíval. Už se neusmívala. Plakala. Hlavu měla zabořenou na zkřížených pažích a ramena se jí třásla, jak usedavě plakala za děsivým tichem skleněné výlohy. Plakala, jako by ztratila přítele, rodinu nebo možná kousek své duše.</p>
<p>Víra je legrační věc… ztratíte ji mnohem rychleji, než získáte.</p>
<p>Říct Nikovi, co jsem viděl, nebo mu to neříkat − o to tu, Hamlete, vlastně vůbec neběželo. Otázka nebyla ani tak, jestli na to Niko přijde, jako kdy na to přijde. Můj bratr měl rentgenový zrak. Dřív nebo později pozná, že něco skrývám, a já bych se vsadil, že to přijde dřív. Takže pokud jsem to chtěl nějak dovedně zamlžit, musel jsem na tom zapracovat. A musel jsem to udělat rychle.</p>
<p>Vsadil jsem na starý a dobře prověřený plán, který nikdy nezklamal. Deset vteřin poté, co jsme přišli do našeho bytu, jsem usnul na gauči. Byl to zatraceně dobrý trik, dokázat upadnout do kómatu skoro na lusknutí prstů. Když jsem se za pár hodin probudil, byly dveře bytu bezpečně uzamčené. Niko odešel učit bojová umění. Tak to alespoň stálo na lístku spolu s kousavou poznámkou, že nádobí se samo neumyje a plíseň v koupelně se za pár dní vyvine v novou životní formu. Složil jsem vzkaz do vlaštovky a poslal jej přes pokoj. Přistála tak, že si okázale hověla na stařičké televizi. Vypadalo to dobře a já ji tam nechal jako hold všem svobodomyslným plísním světa.</p>
<p>Ze skříňky jsem vylovil zpola prázdnou sklenici burákového másla, sedl si ke kuchyňskému stolu a pustil se do toho. Jen já, lžíce a trocha burákového másla poněkud za zenitem. Je to tak vždycky… je křupavé, ale koupili jste je jemné. Jenže když pominu strukturu, chutnalo pořád stejně. Víceméně. Dal jsem si lžíci, zrak se mi rozostřil a já přemýšlel o Georgině. Věřil jsem jí skoro tak jako Nikovi. A to už pro mě něco znamenalo. Kruci, to by něco znamenalo pro každého.</p>
<p>Ale ona nám lhala. Lži jsou jako kyselina, sžíravé: mohou rozpustit pravdu během jednoho úderu srdce. A i když jsem si vždycky dával velký pozor na zradu, nenapadlo mě podívat se k George. Viděl jsem ji pomáhat spoustě lidí, viděl jsem ji přinést do bezútěšných, prázdných životů tolik naděje. Ale viděl jsem ji sdělovat i těžkou pravdu. Vždycky ji zjemnila Georgina klidná slova, jež hovořila o krásném a živě barevném větším obrazu. Ale vždycky říkala pravdu, ať už zjemněnou, nebo ne. Vždycky.</p>
<p>Až doteď.</p>
<p>Divil jsem se, co se stalo. Proč by se Georgina otočila zády k pravdomluvnosti, jež byla její součástí stejně jako kudrnaté rudé vlasy? Dal jsem si další lžíci a ponuře ignoroval dusivý pocit, jak se mi burákové máslo zadrhlo v krku. Možná bych měl vynechat „proč“ a zaměřit se na „co“. Zjevně lhala, ale v čem přesně spočívala ta lež? Pročesávali grendelové město a hledali mě? Ani já, ani Niko jsme nebyli v bezpečí? Kruci, možná obojí. Odstrčil jsem sklenici, položil si tvář do dlaně a rukou se opřel o levný plastový povrch stolu. Do háje. Ať už to bylo cokoliv, znamenalo to rychle se sbalit a vypadnout.</p>
<p>Zavřel jsem oči a zaklel, tentokrát nahlas. Ono „proč“ se odmítalo schovat za myšlenkami na opětovný útěk. Čekali byste, že prostě udělám tlustou čáru, jelikož to není nic nového, a začnu si balit věci. Ale šlo o <emphasis>George, </emphasis>a k té jsem měl blízko… blíž, než jsem kdy měl připustit. Ježíši, Georgie, co to vyvádíš? Odstrčil jsem sklenici a s řinčením upustil lžíci. Od prvního dne, kdy jsme ji potkali, měla George kolem sebe jakousi auru. Je to děsně otřepané, ale je to pravda. Byla na rybím trhu na Pier 17 a v rukou držela odrbaný psí obojek. Vedle ní byl starý muž a řídké bílé vlasy měl rozcuchané od toho, jak si je neustále projížděl nervózními prsty. Měl zašlého motýlka a hrbil se, když říkal: „Strhla si obojek. To nikdy neudělala. Venuše je hodná holka.“</p>
<p>Zrovna jsme tam s Nikem hledali práci. Všimli jsme si malého tichého dramatu − muž miloval psa, muž ztratil psa. Když jsem uviděl tu malou holku a starého muže, šťouchl jsem Nika loktem do žeber a ušklíbl se. Viděl jsem to tisíckrát u Sofie. „Ztratil jsem ženu, bohatství, mámu, tátu, dítě. Pomozte mi. Veďte mě. Zachraňte mě.“ Zatracení lidi se zlomeným srdcem, byli úplně všude. Musím ale říct, že jsem Sofii nikdy neviděl „hledat v duchovním světě“ psa. Ne, že by jim něco nenamluvila, kdyby za to dostala zaplaceno. Za správnou cenu by se duchovně spojila třeba s morčetem.</p>
<p>Tahle holka měla určitě vlastní způsoby. Rukama zkoumala obojek; temné oči se dívaly jakoby dovnitř. Malý obličej ale svítil světlem tak čistým, že prostě muselo být falešné. Řekne starci pár nacvičených vět, vezme peníze, které on nasype do její chamtivé ruky, a zmizí. A starý muž bude pořád sám. Společnost mu bude dělat jen prázdný obojek.</p>
<p>Přesně tak se to bude vyvíjet.</p>
<p>To jsem si aspoň myslel do doby, kdy se zpoza nějakých palet vynořila Venuše, se špinavou bílou srstí, běžela jako o život a radostně štěkala. Niko se ke mně naklonil a zamumlal: „No kdo by si to pomyslel?“</p>
<p>Já teda určitě ne. Zatímco si stařík a psík vyměňovali mokré, uslintané pusy, dívka přišla k nám. Byla tak droboučká, že vypadala na dvanáct. Až později jsme přišli na to, že je jí ve skutečnosti patnáct a je asi o patnáct životů moudřejší než já. Stála tam před námi, vlasy spletené do dvou copů, a vážně řekla: „Žádná práce tu teď není. Ale zkuste to příští týden. To budou potřebovat nočního hlídače.“ Pak se usmála, nevinná a zvědavá. „Kaliban. Legrační jméno.“</p>
<p>A to byla George.</p>
<p>Sklenice se nerozbije tak snadno, když je slepená dohromady burákovým máslem. Není to ani tak uspokojivá exploze jako zklamání působící blátivé křupnutí. Klečel jsem a uklízel nepořádek, když mě něco napadlo. Možná George udělala to, co považovala za nejlaskavější. Možná viděla naši budoucnost vyrytou do kamene. Možná viděla, že ať uděláme cokoliv, Niko ani já stejně nepřežijeme. Možná je to tak, že ať zůstaneme, nebo ne, máme to stejně spočítané. A i když lidem sdělovala těžké pravdy, tohle bylo možná i na George příliš.</p>
<p>Bůh ví, že nejsem z těch, kdo by sami sobě lhali. Z toho už jsem dávno vyrostl, ale právě v tomto okamžiku jsem toužil zvyky změnit. Sdělím špatné zprávy Nikovi, sbalíme si, z našeho dodge vymáčkneme, co se dá, a já budu celou tu dobu pevně věřit tomu, že George měla své důvody, a to dobré. Jo, všechno to asi jsou kecy, ale protože zanedlouho budeme daleko od ní i od města, budou to − doufejme − neškodné kecy. Ve vteřině, kdy opustíme hranice města, odložím pohádky a nemožné naděje a vrátím se k celodennímu cynismu. A až příště uvidím malou vědmu, jak hledá nějakýho rafana, hezky rychle poběžím pryč. Nebyl to úplně skvělý plán; vlastně se velice podobal tomuto: „Než se nalodíme do záchranných člunů, počkáme ještě na jednu píseň orchestru z <emphasis>Titaniku</emphasis>.“ Ale ať byl plán jakkoliv mizerný, jiný jsem neměl. Jak se říká, buď hraj s tím, co máš, nebo jdi od stolu.</p>
<p>Napořád.4</p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" />Niko mne chránil celý život. Stál za mnou, když jsem potřeboval povzbudit. A stál přede mnou, když jsem potřeboval ochranu před Sofií. Kruci, stál mezi mnou a celým světem. Vždycky byl na mojí straně, neotřesitelná podpora.</p>
<p>Zrovna teď vypadal, že chce botou nasměrovat můj zadek na cestu kolem Měsíce.</p>
<p>„Už jsem říkal, že se omlouvám,“ zamumlal jsem, sesunul se na gauč a hodil po něm napůl lítostivý a napůl uražený pohled.</p>
<p>„Kdy?“ otázal se Niko důrazně. Stoupl si proti mně, založil si ruce a upřel na mě protivný pohled ostrý jako laser. „Protože já si žádnou omluvu nepamatuju. Nebyl jsem zrovna v koupelně? Nebo sis to možná jen představoval v tom, co se ve tvém malinkém mozečku vydává za myšlenkové pochody?“</p>
<p>„Anebo jsem byl pohřbenej v chytráckým sarkasmu a zemřel strašlivou smrtí.“ Poškrábal jsem se nohou v ponožce na lýtku druhé nohy. „Co myslíš?“</p>
<p>„Ne, Kale, tohle si nemyslím. Já si myslím, že jsi provedl něco pitomého a odmítáš to připustit, natož se za to omluvit.“</p>
<p>Vypadalo to, že tahle malá konverzace jen tak neskončí. „Ne že by mě to nebavilo,“ vyrazil jsem ze sebe s úšklebkem a poklepal na hodinky. „Ale za dvacet minut musím být v práci.“ Ohnul jsem se a zašátral rukou pod gaučem, abych našel tenisky.</p>
<p>Po nalezených botách účinně a rychle chňapla ruka a praštila s nimi o konferenční stolek. „Myslím, že dneska přijdeš pozdě.“</p>
<p><emphasis>Já </emphasis>jsem si zase myslel, že pozdní příchod do práce je můj nejmenší problém. „Ježíši, Niku, co bys asi tak dělal, kdybych ti to řekl už předtím? Už nám jednou zalhala. Nejspíš by prostě lhala znova. Ze sedmnáctiletý holky to nemůžeš jen tak vymlátit.“</p>
<p>„To zjevně ne,“ řekl Niko chladně. „Ale na rozdíl od tebe si nemyslím, že je úplně zbytečné si s ní znovu promluvit. Georgina je naše kamarádka, Kale, a je zcela výjimečná. Nadaná. Měli jsme se alespoň pokusit zjistit, co se jí honí hlavou. Možná bychom přišli na to, že brečela kvůli něčemu úplně jinému.“</p>
<p>Možná jsme s ní měli promluvit, v tom jsem asi udělal chybu. Ale v jednom jsem se nemýlil. Její slzy se týkaly nás, možná byly přímo kvůli nám. Ale bratr byl svým způsobem stejně tvrdohlavý jako já. Aby tomu uvěřil, musel by to vidět na vlastní oči.</p>
<p>„Možná máš pravdu,“ řekl jsem bezvýrazně. „Proč s ní nezkusíš promluvit, až budu v práci? Uvidíš, na co přijdeš.“ Natáhl jsem se po botě a tentokrát se mě Niko zastavit nesnažil. Nazul jsem si botu a nedbale zavázal tkaničky. Sáhl jsem po druhé a tiše pokračoval. „Je mi to líto, Niku. Měl jsem ti to říct. Jen…“ pokrčil jsem rameny, nechal slova pomalu se vytratit a dokončil jsem zavazování druhé boty.</p>
<p>„Jen tomu prostě nechceš uvěřit,“ dokončil za mne.</p>
<p>„Jo.“ Položil jsem ruce na kolena a kajícně se na něj podíval. „Jo, je chybou nevěřit ničemu, i věřit všemu.“ Podařilo se mi na Nika napůl upřímně usmát, když nad mým moudrem zakoulel očima. „Jen klídek, Cyrano. Jen si dělám legraci. Kruci, byl bys skvělej učitel na základce. Upjatej, akurátní a zatraceně protivnej.“</p>
<p>Šedé oči se zúžily. „Když uvážím, že se zdá, jako by ti bylo pořád třináct, tak je učitel ze základní školy přesně to, co potřebuješ.“ Natáhl ke mně ruku a zvedl mě z gauče. „Buď v práci opatrný, Kale. Obzvlášť opatrný. Přijdu pro tebe, až budeš končit, jen pro jistotu.“</p>
<p>„Jsi ochránce svého bratra.“ Cítil jsem, jak mi úsměv uvadá.</p>
<p>To mi bylo taky líto.</p>
<p>Práce byla práce. Naprostá, duši vysávající nuda, alespoň do doby, než se ukázala Meredith v novém tričku. Tedy pokud lze pět třpytek a pavučinku lesklých vláken nazvat součástí oděvu. O módě nic nevím, ale vím, co se mi líbí. A spousta sametové odhalené kůže je na seznamu na předním místě. Třešňově rudé nehty mne pošimraly na bradě a zastrčily mi uvolněný pramen vlasů za ucho. „Velkej chlap už je tady, Kale? Mám dojem, že jsem se trochu opozdila.“</p>
<p>„Trochu se opozdila“ v řeči Meredith znamená přeloženo do mluvy skutečného světa o hodinu a půl později. Dál jsem otíral ulepenou pracovní desku za barem a pozvedl obočí: „Co myslíš, Merry, Merry?“</p>
<p>Povzdychla si a odhrnula si z očí dlouhou rudou ofinu. „Je namíchnutej, co?“ Aniž by čekala na odpověď, urovnala si poprsí, čímž ještě zvětšila výstřih, a pak si načechrala vlasy. „Čas políbit jeden zvadlej starej zadek. Drž mi palce.“</p>
<p>„S těma dvěma to ani nepotřebuješ,“ zazubil jsem se.</p>
<p>S čirou pýchou se široce usmála na své čtyřky. „Jsou úžasná, no ne?“ Už jsem mnohokrát viděl, jak ženy trpí, když jim muži zírají na prsa. Kruci, pracuju přece v baru. Do té kategorie spadalo 99,9 % chlapů. Ale Meredith byla první ženská, kterou jsem viděl zírat na <emphasis>vlastní </emphasis>prsa s fascinací srovnatelnou s kdejakým úchylem. Znovu si je jemně urovnala a zmizela vzadu, aby do svých osidel chytila majitele, pana Talleyho. Ten byl obecně znám jako Tlusťoch Talley. A byl tak záhadný a zřídka vídaný jako yetti nebo bigfoot. Skrýval se v zadní místnosti, počítal peníze, a bůhvíco jiného tam dělal. Jednou za uherský rok vylezl ven, bezduchýma očima mlsně okouknul některé z přítomných žen, projel si nervózními prsty pět nebo šest stříbrných pramenů vlasů a znovu zmizel. Byl to podivín, co utratil víc peněz za porno časopisy a papírové kapesníky než za pivo pro bar.</p>
<p>Pokrčil jsem rameny a hodil špinavý hadr do dřezu. I magor potřebuje koníčka. Pokud si chce Meredith tuhle už tak dost příšernou práci udržet tím, že bude před Tlusťochem vrtět zadkem, je to její volba. A pokud já měl nastražené uši, kdyby někdo křičel, tak jen proto, že křik je špatný pro obchod. Koneckonců, barmani žijí ze spropitného.</p>
<p>„Promiň, kamaráde, může mi tady někdo pomoct?“</p>
<p>Otočil jsem hlavu a v duchu se nakopnul. Niko by nebyl šťastný při pomyšlení, že zatímco jsem byl zamyšlený, někdo mi přitancoval rovnou za záda. A že mě to ani moc nerozrušilo. Na druhé straně barového pultu stál muž a čekal na odpověď. Byl to velký chlap s tmavou pletí, vlasy střiženými na kraťoučkého ježka a s kozí bradkou. Zápěstí mu objímalo červenočerné tetování koně, které vykukovalo z rukávu černé kožené bundy. Zatímco si mne měřily trpělivé hnědé oči, v přátelském úsměvu ukázal bílé zuby. „Z něčeho jsem tě vyrušil?“</p>
<p>Sáhl jsem po sklenici, nalil do ní sodovku a postavil ji před něj na bar. „Promiň, kámo. Co pro tebe můžu udělat?“</p>
<p>Obtočil prsty kolem sklenice a lehce zmateně povytáhl obočí. „Díky.“ Usrkl si, postavil sklenici zpátky na bar a obdařil mne lítostivým pousmáním. „Dobře že jsi mi nedal pivo. Už nepiju.“</p>
<p>Věděl jsem, že nepije. Alkohol je v lidském pachu většinou cítit mnohem déle, než zůstává v krvi. I kdyby si dal pivo naposledy před měsícem, cítil bych to. „Jo, vypadáš jako střízlivý a seriózní typ. Takže znova,“ zopakoval jsem, „co pro tebe můžu udělat?“</p>
<p>Po mých příkrých slovech mu trochu povadl úsměv. „Jsem tady s kapelou. Potřebuju začít vykládat vybavení.“ Postrčil sklenici zpátky ke mně. „Potřebuju, aby mi někdo otevřel zadní dveře.“</p>
<p>„Kapela?“ odfrkl jsem si. „To si děláš legraci, ne? Talley sem objednal kapelu?“</p>
<p>Posadil se celou vahou na barovou stoličku a poklepal na bar. „Hele, my týhle díře dodáme úroveň a prosperitu. Tvůj šéf pozná příležitost, když ji vidí.“</p>
<p>„Legrační. Nikdy předtím se mu to nestalo.“ Otřel jsem si ruce, sebral z háčku na stěně klíče a obešel bar. „Doufám, že jste dostali peníze předem.“</p>
<p>„No, my vlastně pracujeme za podíl na zisku.“ Podíval se na mě trochu ostýchavě a natáhl ke mně ruku. „Jsem Samuel, kytarista.“</p>
<p>„Kal.“ I když jsem se bránil zuby nehty, Nikovi se už před lety podařilo zlomit mou zatvrzelou fixaci na „Kalibana“. Ale ať už s nálepkou nebo bez, pořád jsem si pamatoval, odkud pocházím. Potřásl jsem Samuelovi rukou a na dlani pocítil mozoly a otlačeniny někoho, kdo celý život hraje na kytaru. „No, Samueli kytaristo, doufám, že si mezi sebou dokážete rovným dílem rozdělit úplný prdlajs, protože to je to, co tady většinou vyděláme.“ Zamířil jsem do zadní části baru a pečlivě poslouchal jeho kroky. Nebyl to grendel, ale to neznamenalo, že to tam nepřišel vykrást. Už jsme se předtím se zloději setkali. Poté co se podívali do pokladny, proměnili se v pěkně zklamané a namíchnuté zloděje. „Jen si to ověřím u Talleyho a otevřu ti zadní vchod.“</p>
<p>„Jasně,“ řekl mi nevzrušeně za zády. „Možná bys mi pak mohl pomoct vyložit dodávku. Dám ti za to pár babek.“</p>
<p>„Jo, jasně.“ Ne že bych měl něco lepšího na práci. V baru nebyl žádný zákazník, kromě jednoho pravidelného, stočeného v koutě, kde zíral na televizní obrazovku s poskakujícím obrazem. Jerry si ani nevšimne, že jsem pryč, dokud nebude mít prázdnou láhev, a to potrvá ještě tak hodinu.</p>
<p>Tlusťoch Talley mi potvrdil, že najal skupinu, a Meredith mezitím unikla z jeho kanceláře. Napůl opovržlivý a napůl zhnusený výraz jejího obličeje roztál do zářivého úsměvu, jímž obdařila Samuela. Merryin přítel jí vůbec nezakazoval nepokrytě flirtovat. Niko už to mnohokrát zakusil. Byl jsem si jistý, že kdyby Niko Meredith jen lehounce povzbudil, poslala by přítele okamžitě k vodě, ale Niko měl rád ženy, které byly spíš jako on. Silné a ostře opravdové. Meredith nebyla ani jedno.</p>
<p>Venku v zadní uličce jsem pozoroval Samuela, jak otvírá dodávku. Byl to starší, temně rudý model a na boku měl gotickými písmeny napsáno HORDA. Všiml jsem si jména a zvědavě se zeptal: „To jako podle Mongolů?“</p>
<p>Přikývl a doširoka rozevřel dveře. „Náš zpěvák si říká Čingis. Jak moc uhozený to je?“</p>
<p>Nebyl jsem přímo v pozici, abych mohl hodit kamenem, ale já si aspoň svoje jméno nevybral dobrovolně. „Děsně,“ řekl jsem. Během půl hodiny jsme měli dodávku vyloženou a já jsem už zpátky v baru naléval Samuelovi další sklenici nealkoholických bublinek. S povděkem mi přikývl a postrčil mi přes bar patnáct dolarů.</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou a namítl: „Ne, nech si to. Stejně jsem neměl co dělat. A krom toho, byla to zábava.“ Pobaveně jsem se na něj usmál. „Poučná zkušenost.“ Samuel byl pohodový a kamarádský a vyprávěl historky, z nichž vstávaly vlasy na hlavě. Většinou to byly vzpomínky kapely zlobivých kluků, od divokých flámů až po sexuální eskapády mocného Chána. Zpěvák zjevně nikdy nepotkal holku, která by se mu nelíbila, nebo chlast, co by mu nechutnal. Míchání obojího občas vedlo k zatčení a častým pobytům v nemocnicích.</p>
<p>Samuel mi oplatil úsměv a podíval se na velké pochromované hodinky. „Sám tu zkušenost prožiješ asi tak za hodinu. Jen si nastav telefon na rychlé vytočení pohotovosti. Naposledy jsme museli volat hasiče, aby Čingise vystříhali z kožených kalhot hydraulickými nůžkami.“ Dopil sodovku, shrábl peníze a strčil je do plechovky na spropitné. „Vydělal sis je. Díky za pomoc, Kale. Musím provést zvukovou zkoušku. Uvidíme se později.“ Mávnul na mě, odešel dozadu a téměř zmizel v přítmí, stín mezi stíny.</p>
<p>„Hmm, mňamka.“ Meredith se mi objevila za zády a špičatým jazykem si přejela horní ret. „Silnej a sebevědomej. Žhavej. Velkej šťavnatej hřebec.“</p>
<p>Uštěpačně jsem si odfrkl. „Kruci, Merry, měla jsi za hřebce i poslíčka, dokud jsi nepřišla na to, že se jmenuje Sherry.“</p>
<p>„Byla tma, jasný?“ Naštvaná mým nedostatkem nadšení pro její odhad mužů odkráčela sebrat Jerryho prázdnou láhev. Když už tam byla, utřela jezírko slin, jež se tvořilo pod Jerryho obličejem s nepřítomným, přihlouplým výrazem. Není nic lepšího než oddaný zákazník. Doufal jsem, že se probudí včas na vystoupení, protože bych se vsadil, že bude jediným divákem, jediným hlavou kývajícím fanouškem. Chlapec v kůži Čingis a jeho Horda budou asi trochu zklamaní rockeři, kteří nedostanou zaplaceno. Já jsem ale Samuela varoval.</p>
<p>O tři hodiny později mi Samuel a jeho kamarádi ukázali, že jsem se mýlil. Neřekl bych, že byl bar přímo nacpaný lidmi, ale tolik lidí jsem tam nikdy neviděl. Když se Niko zjevil vedle mě jako tichý fantom, řekl mi téměř totéž: „Zdá se, že váš bar někdo probudil z mrtvých. I v očích Vatikánu by se to dalo ohodnotit jako zázrak.“</p>
<p>„Jo,“ přisvědčil jsem krátce, předklonil se a zkřížené ruce opřel o stůl. Seděl jsem v zadní části baru. Postrčil jsem protější židli a vrazil ji Nikovi do ruky. „Celou dobu jsem si myslel, že bez dobrýho chlastu a základní hygieny se tohle místo na nic nezmůže. Ukázalo se, že jen potřebujeme novou kapelu.“</p>
<p>„A nebylo by potřeba staré kapely k tomu, abys tuhle mohl označit za novou?“ Nečekal na žádnou chytráckou odpověď na ještě chytráčtější řečnickou otázku, vplul do židle a znechuceně se podíval na mou večeři. „Odstup, Satane.“</p>
<p>Ignoroval jsem ho a dál se statečně probíral výběrem smažených jídel z protější restaurace. Smažený sýr, smažené plněné papriky, smažené brambory a navrch smažené brambory se sýrem a paprikami. Byli to nejmizernější představitelé všech těch pokrmů a já si užíval každou životodárnou molekulu tuku. „Jak to šlo s George?“ zeptal jsem se s plnou pusou. „Moc ne, co?“ Z Nikových klidných očí čišelo nepochybné − alespoň pro mě − napětí. Štěstí pro nás dneska zjevně nebylo hodnou dámou, jež nám věnuje přízeň, ale mrchou, jakou bylo vždycky.</p>
<p>„Nechtěla se mnou mluvit. Její matka ani neotevřela dveře,“ potvrdil moje domněnky s pochmurným výrazem v obličeji.</p>
<p>„A tys je nevykopl? Co to jsi kruci za nindža superhrdinu?“ Mávl jsem přes místnost na Meredith a ukázal na Nika. Přikývla a zamířila do lednice pro džus. Niko nebyl příznivec alkoholu, a když si člověk vzpomene na naši mámu, není se čemu divit. V takových věcech byl vždycky rozumnější než já.</p>
<p>„Předpokládám, že nejsem ten typ, co děsí pubertální holky a jejich matky.“</p>
<p>Pousmál jsem se jeho rozladěnému tónu. „Jo, nejspíš by ti za to sebrali pásek.“</p>
<p>Vtom k nám proklouzla Meredith a pravděpodobně mě zachránila od odplaty v podobě rychlého cíleného úderu nebo nedbalého kopnutí železnou špičkou do holeně. Postavila před Nika sklenici brusinkového džusu a ovinula se mu kolem ramen jako silikonem vylepšená zrzavá kočka. „Nikki,“ předla a hrozilo, že její ňadra spolknou jeho krk v milujícím objetí. „Už týdny jsem tě neviděla. Asi si začnu myslet, že mě nemiluješ a nezbožňuješ.“</p>
<p>Oči mého bratra se k ní otočily s rezignací odsouzence na smrt a pak se obrátily zpět ke mně s vroucí zlobou, která by skolila i rozzuřeného bažináče. Zželelo se mi ho. „Hele, Mer, moje pauza už skoro končí. Mohla bys za mě ještě chvíli pohlídat bar?“</p>
<p>Hluboce ublíženě vzdychla, což zvětšilo pohoří jejích ňader do dusivých rozměrů. Niko byl muž chycený v erotické lavině. Dala mu dlouhý polibek na tvář, zmizela ve vířícím davu a přes rameno ještě zavolala: „Mám to u tebe, Kale.“</p>
<p>„Postav se do řady,“ zamumlal jsem. Našpulil jsem rty, otočil se zpátky k Nikovi a hvízdl. „Málem jsem o tebe přišel, velkej brácho. Skoro jsem musel poslat pro bernardýna, aby tě vyhrabal.“</p>
<p>„Nemůžu přijít na to,“ procedil skrze zaťaté zuby, „proč svými žhavými city nezahrnuje taky tebe.“</p>
<p>„Pravděpodobně vycítila mé vnitřní slizké monstrum,“ zabrblal jsem filozoficky a utíral si přitom z prstů tuk od večeře do barmanské zástěry.</p>
<p>„Spíš cítí vnějšího sarkastického skřeta.“ Zaťukal mi prstem na čelo. „Jediné monstrum, které tam je, je lenost. Svým způsobem je mnohem strašnější.“</p>
<p>„Hele, rýpej si do sebe, jo? Jako by sis to nemohl někdy odpustit.“ Vzal jsem špinavý papírový talíř a zívnul. „Dopij džus, dědo. A pak mi pojď pomoct na bar. Tohle je poprvé od doby, co tady pracuju, kdy musím opravdu něco dělat. Zabíjí mě to.“</p>
<p>„A tady se ukazuje to monstrum,“ řekl suše a potřásl hlavou.</p>
<p>Pár hodin pak se mnou pracoval za barem, rozléval chlast a doplňoval do košíků levné preclíky neurčité chuti. Hodně času strávil tím, že se snažil uniknout Meredith, ale to mu strhnu ze spropitného. Zápasil jsem zrovna s novým sudem, když jsem zaslechl hlas, s nímž jsem se před nedávnem obeznámil. „Ta nová výpomoc není zdaleka tak pěkná jako ta holka s červenými vlasy.“</p>
<p>Vzhlédl jsem a viděl, jak Niko při pohledu na Samuela povytáhl obočí a pak temně pravil: „Poranil jsi mi ego.“ Slova zněla jako vtip, ale jeho šedé oči byly chladné a vzdálené, zmrzlá vrstva nezájmu na jezeře nedůvěry. Já uměl rychle utíkat, ale nebyl jsem moc podezřívavý. Niko byl chytrý jako čert a zatraceně opatrný, a to nás drželo naživu. Mě to drželo na svobodě.</p>
<p>Ale teď je ten pravý čas, ne? Teď bych měl zasáhnout a říct, že Samuel je v pořádku. Nebyl to grendel v nejlepším lidském převleku. Nebyl to žádný lump. Byl to prostě obyčejný chlap, se kterým jsem si hezky popovídal. Takže bych to měl Nikovi říct, ne?</p>
<p>Kruci. Ne v tomhle životě.</p>
<p>Jo, Samuel vypadal, že je v pohodě, ale vážně − neznal jsem ho moc dlouho. Jen tak přijít s nějakým závěrem? Přes to jsem se dostal zhruba v době, kdy jsem se naučil chodit na záchod. Zahodil jsem plíny a během týdne uvěřil zkušenějším. Museli jste obdivovat mou zdatnost. „Niko, tohle je Samuel. Je tady s kapelou,“ řekl jsem neutrálně a pak jsem zlomyslně dodal: „Nohsled koženého boha.“</p>
<p>Niko dál sypal preclíky do misky až přesně po okraj, ne míň, ne víc. Zen urovnaných preclíků − dlouho ztracené umění. „Aha. Zpěvák, co se zapomněl v čase. Lépe řečeno, zapomněl se v osmdesátých letech. Musí utratit jmění za lak na vlasy.“</p>
<p>„Ty nemáš moc co mluvit, princezno,“ podotkl Samuel. „Taky nejsi zrovna na ježka.“</p>
<p>Zazubil jsem se a natáhl ruku, abych Nika zatahal za cop. „Dostal tě.“</p>
<p>Samuel si nabral plnou hrst preclíků, čímž narušil Nikovo dokonalé sousoší z těsta a soli. „Vy jste bratři?“</p>
<p>Niko přimhouřil oči a pak urovnal škodu na preclících. „Není to patrné na první pohled?“ optal se uhlazeně.</p>
<p>„No jasně. Vy hoši jste dvě strany jedné mince.“ Samuel přežvykoval se zjevným nedostatkem nadšení. „Kruci, odkud to máte? Z popelnice? Nebo z továrny na zpracování dřeva?“</p>
<p>„Jak to víš? Hrajete v tom nejlepším lokále, tak dostanete jen to nejlepší,“ zabručel jsem. Naservíroval jsem pár piv a jeden nebo dva panáky a pak obrátil pozornost zpět k Samuelovi. „Hele, jste docela dobrý. Je to trochu retro, ale tvrdší, než bych si myslel, bez ohledu na Čingisovy kožené kalhoty.“</p>
<p>Niko si neslyšně odfrkl. Neslyšně, ale stejně to viselo ve vzduchu. „Jo, jo, Niku. Nejsou to Beatles, já vím. Žádná <emphasis>‚Long and Winding Road‘</emphasis>.“ Pozvedl jsem oči k prázdnému, sterilnímu nebi. Pro Nika existovala jen jedna skupina; všechno ostatní byl druhotný hluk. „Už ses narodil starej, víš to?“</p>
<p>„Jejich tvorba je nadčasová. Přetrvá mnohem déle než ta žvýkačková bublina, která se teď vydává za hudbu. Píseň od Beatles je dokonale provedené kata. Všechno ostatní jsou jen zápasy v želé,“ odtušil s pohrdáním.</p>
<p>Odfrknul jsem si. „No teď trochu podkopáváš svoje argumenty. Zápasy v želé jsou ještě lepší než ty v bahně.“ Za Samuelem, který se zájmem sledoval náš rozhovor, se dav rozestoupil jako Rudé moře a objevil se sám kožený bůh.</p>
<p>Rozcuchané odbarvené vlasy hozené na stranu částečně zakrývaly poněkud příliš svalnaté rameno, které zřejmě za svůj vzhled vděčilo steroidům. Košili z rudého hedvábí, nebo spíš jeho chudého příbuzného polyesteru, měl rozhalenou tak, že vykukovala holá hruď s jednou nebo dvěma jizvami po žiletce. Mužný pot mu zvýrazňoval rysy a žhavé modré oči ožehly vzduch. Oči měl zjevně blíž u sebe, než by průměrná holka považovala za přitažlivé, ale jinak Čingis věděl, jak dělat byznys. Tím byznysem bylo myšleno zpívat v kapele a obšťastňovat nadržené mladé holky. Krutý život, ale někdo jej vést musel. Debil.</p>
<p>Podezřele do oranžova opálená ruka bouchla do baru. „Koho tady kruci musím opíchat, abych dostal pivo?“</p>
<p>Chvilku jsem zapřemýšlel a pak pokývl k Nikovi. „To je skoro tak vtipné jako moje pěst vražená do tvé levé nosní dírky,“ poznamenal chladně bratr.</p>
<p>Přestal jsem se pošklebovat, dokud jsem ještě mohl chodit, a podal jsem koženému chlapci pivo. „Tady máte, pane Cháne. Není třeba, abyste tu píchal.“</p>
<p>Nesouměrně posazené oči mne přejely nezaujatým pohledem. Koneckonců, já nebyl žádná nadržená fanynka. Kruci, já přece nejsem ani ženská. Ani žádný producent, někdo, kdo by mu alespoň trošičku pomohl s kariérou… jenom obyčejný barman, tak daleko z dosahu radaru, že se ani nedá zaregistrovat.</p>
<p>Do dalšího piva mu plivnu.</p>
<p>Přihnul si piva a hřbetem ruky otřel knírek z pěny. „To jsou tví kamarádi, Graingere? Rozhodně tady trávíš dost času. Myslel jsem, že uděláme ještě jednu zvukovou zkoušku.“</p>
<p>„Už jsme jich udělali deset, Royi,“ řekl Samuel trpělivě, ale s nádechem napětí v hlase. „Vybavení je v pořádku.“ A pak šeptem dodal: „Problém je v tvém hlase.“</p>
<p>Bylo to sotva slyšet a Čingis si toho ani nevšiml. Já ano. Mám dobré uši. Sice ne špičaté, ale ostřejší než ostatní. Ani jsem se nesnažil potlačit sardonický úšklebek, který se roztáhl do širokého úsměvu, když zpěvák zasyčel: „Říkej mi Čingisi. Ježíši Kriste, Graingere.“ Jedním dlouhým lokem dopil pivo a praštil sklenicí o bar. „Pokud se dokážeš odtrhnout, pokračujeme za pět minut.“</p>
<p>Zamával jsem jeho zádům mizejícím v davu. „Fajn kluk. Sůl země. Ta pompéznost je jak osina v zadku.“</p>
<p>„Neberme na lehkou váhu ty, kdož musí bojovat zadkem.“ Niko se s odporem zbavil sklenice a důkladně si otřel ruku do ručníku. „Zjevně je to vrozené. Nemůže za to.“</p>
<p>„Tak to máš pravdu.“ Samuel se postavil a lehce omluvně se na nás usmál. „Už se narodil jako debil. Ale je to jeho kapela a jeho dodávka a já ten kříž musím nést, dokud se nenaskytne něco lepšího.“ Vrazil ruce do kapes džínů a hodil nenávistným pohledem po provizorním pódiu, odkud na něj velitelsky mával Čingis. Otočil se zpátky ke mně a Nikovi a kamarádsky na nás kývnul. „Uvidíme se v pátek, kluci.“</p>
<p>„Vy tady budete hrát ještě jednou? Kruci, vážně?“ Nemohl jsem v hlase zastřít pochyby. Přitáhli lidi, ale stejně… chtějí v téhle díře hrát pravidelně? Proč by to sakra dělali?</p>
<p>Samuelovy tmavé rysy prosvětlil filozofický úsměv. „Je to žumpa, o tom není pochyb. Ale konkurence je veliká. Někdy musíš vzít zavděk tím, co je, než se najde něco lepšího.“</p>
<p>Jasně. To byla pravdivá slova. Jenže možná ještě pravdivější bylo, že občas musíte vypadnout, zrovna když jde všechno nejlíp. Ale to bylo moje motto a se Samuelem jsem se o ně nepodělil. A taky jsem mu neřekl, že v pátek já i Niko budeme dávno pryč. Brzy už pro něj budeme jen vzpomínkou, tak jako je tomu u mnoha lidí. Duchové.</p>
<p>Pokud chcete ve světě stvůr přežít, musíte být duch.5</p>
<p><image xlink:href="#_6.jpg" />Dalšího rána jsem se oblékl a odešel ven dřív, než se Niko vzbudil. Události se vyvíjely tak, jak se dalo předvídat. Zoufalé situace… Nedělal jsem si vůbec iluze, že bratr zaspí můj odchod. To bych ani nechtěl; ne, když hrozilo, že se objeví grendelové. Takže jsem prostě vyklouzl v poslední čtvrthodině své hlídky. Věděl jsem, že se Niko probudí, jakmile otevřu vchodové dveře, a co víc, bude přesně vědět, kam jsem šel a proč. Ani jsem nemusel nechávat vzkaz. Ale proč mě tam nohy nesly, tomu jsem nerozuměl.</p>
<p>Nebo jsem možná nechtěl.</p>
<p>Bylo příliš brzy na to, aby byla cukrárna otevřená. To jsem věděl. A taky jsem věděl, že stejně bude otevřeno. A věděl jsem, že George na mě bude čekat. Jak jsem to věděl, to jsem nedokázal říct, a nestál jsem o bolest hlavy, kterou by mi způsobila snaha na to přijít. Takže jsem to jako spoustu věcí ve svém životě nechal plavat. Nechal jsem to plavat a šel jsem dál.</p>
<p>Když jsem došel k obchodu, byla už bezpečnostní mříž otevřená a George stála za dveřmi. Stála tam v tenkém zlato-červeno-hnědém svetříku a hedvábné, lesklé, tmavě bronzové sukni. Dívala se, jak přicházím, a ruce měla založené na hrudi. Vypadala starší. Od té chvíle, kdy se smála a jedla ananasovou zmrzlinu, uteklo tak málo času, a přece to podle jejích očí mohly klidně být roky. Skleněná výplň dveří tlumila jas jejích měděných vlasů a její zlatá pleť vypadala zemdleně… byl to pouhý stín Georginy, kterou jsem znal.</p>
<p>Stál jsem tam a jen jsem se na ni díval. Bylo lehké představit si, jak zvedám ruku, abych vzal za kliku a otevřel dveře. Viděl jsem to naprosto jasně, ale přesto se ruka nepohnula. Možná jsem věděl to, co si část mého já nechtěla připustit. Dveře byly zamčené. Pokud bych se je pokusil otevřít, ani by se nepohnuly. Věděl jsem to, tak jako jsem věděl, že tu Georgina bude.</p>
<p>Vůbec nic neřekla, holčička moje. Ani slovo. Jen mi oplácela upřený pohled a usmála se tak teskně a prchavě, že jsem si to možná jen představoval. Pak se trochu předklonila a dýchla na sklo. Její prst na zamlžené ploše vykreslil několik zakroucených čar, spoře a jednoduše. A pak byla pryč. Zmizela v přítmí tmavého obchodu. Byla jako podzimní třpyt umírajících listů a pak už nebyla vůbec nic. Nic, co byste podrželi, nic, na čem byste spočinuli očima. Vůbec nic.</p>
<p>Její dech bylo to jediné, co zbylo, a já prstem sledoval čáry, jež nakreslila. Zamračil jsem se. Auto. Nakreslila auto. Co to má znamenat? Sklo se zahřálo a auto zmizelo stejně jako ta, která je stvořila. Věděl jsem, jak to skončí, ale stejně jsem vzal za kliku. Měl jsem pravdu.</p>
<p>Zamčeno.</p>
<p>Když jsem se dostal domů, byl už Niko vzhůru a balil. Byl to pro něj rituál, pokaždé to dělal stejně. Pokud šlo o mě… byli jsme s Nikem na útěku tak dlouho, že jsem místům, kde jsme přebývali, přestal dávat osobní nádech. Protože to koneckonců nic jiného nebylo… jen místa. Nikdy to nebylo něco, co by se dalo nazvat domovem, jen účelový životní prostor. Zapomeňte na to a jednoho dne byste mohli zpomalit; mohli byste se zdržet a litovat ztráty. A pokud by k tomu došlo, pokud byste jen vteřinu oplakávali to, co za sebou necháváte… no, za chvíli budete pod kytkami. Kdo chvíli stál, již stojí opodál, a grendelové na nic nečekají. Vůbec se s tím nepářou, a když uděláte jen maličkou chybu, dostanou vás.</p>
<p>Tato bezútěšná a neosobní existence možná zanechávala jizvy na duši, ale pokud jste chronicky líný bastard jako já, pak je to docela výhoda. Moje balení obvykle sestávalo z toho, že jsem do pytle na odpadky naházel špinavé prádlo a nazul si boty. Maximálně šedesát vteřin. Nesnesitelně pečlivému Nikovi to většinou trvalo déle. Mohlo by to být překvapivé, kdybyste nevěděli, že musí shromáždit spoustu ostrých a špičatých věcí. Nepotřebovali jsme sice na všechny jeho zbraně stěhováky, ale neměli jsme k tomu daleko.</p>
<p>Vešel jsem k němu do pokoje, protáhl se kolem něj a napřáhl ruku, abych prstem přejel po stříbrném, jemně hladkém povrchu elegantní dýky. „Kyselost kůže kovu škodí,“ řekl Niko mírně, zatímco balil další nůž do pásu tmavozelené plsti. Nezmiňoval se o mé nepřítomnosti a já mu za to byl vděčný.</p>
<p>„A krev je jako matčino mléko,“ odfrknul jsem a zvedl jsem jiný a mnohem výmluvnější prst.</p>
<p>„Vlastně…“ zvedl koutky v zádumčivém stínu úsměvu. „No nic.“</p>
<p>Schoval jsem prst dřív, než ho mohlo napadnout zlomit mi jej jako třísku. „Takže kdy vyrazíme, Mistře? Ráno?“</p>
<p>„Jen dočkej času.“ Klepl mne káravě přes prsty ovázanou zbraní a pokračoval: „Ten, kdo spěchá, riskuje, že sejde z cesty k osvícení.“</p>
<p>A najednou mi Georgin vzkaz na rozloučenou dával smysl. Zaklel jsem a práskl sebou na postel, až matrace nesouhlasně zaskřípala. „Zase to tvoje auto, že jo? Ten tvůj zatracenej křáp.“ Stejný zatracený křáp, který jsem na ulici přesouval z místa na místo, abych ho uchránil zloby policejní botičky.</p>
<p>Nikdy jsem neviděl Nika rozpačitého. Prostě to neměl v sobě. Ale lehounce sebou trhnul, skoro o celý milimetr, a nos mu jakoby trochu zešpičatěl. „Téměř po sedmdesát pět procent času přede spolehlivě jako koťátko. Za ty peníze je to víc než přijatelné.“</p>
<p>Jenže sedmdesát pět procent času není nic moc, když jste na útěku <emphasis>pořád. </emphasis>Když jsme tuto konverzaci vedli naposledy, šel jsem se podívat ke grendelům domů. Doufal jsem, že už si ten zážitek nezopakuju. Ale stejně jsem moc netoužil malý poklad naší dávné historie nevytahovat, takže jsem jednou držel pusu a tiše pozoroval, jak Niko pokračuje v balení.</p>
<p>Jeho ovšem moje mlčení neošálilo ani na okamžik. Zapnul dlouhý flaušový vak a zlehka jej položil na podlahu. „Upřímně, nevěřím, že je tak nutně potřeba spěchat, Kale. Bažináč má blátivé ucho přitisknuté k zemi. Pokud nic neslyšel, pak je tu šance, že ten grendel byl jen osamělá anomálie.“ Pak zúžil oči. „Osamělá ex-anomálie, pokud chceš. Každopádně věřím, že máme několik dní na to, abychom dali věci do pořádku.“ Odkašlal si a ledabyle dodal: „Možná i na to, abychom koupili nové auto.“</p>
<p>„Myslíš?“ protáhl jsem sarkasticky.</p>
<p>Niko byl ve chvatech stejně smrtící jako s mečem. Než jsem stačil mrknout, sevřel mi paži kolem krku. Se rty blizoučko mého ucha mě jemně varoval: „Opatrně, bratříčku. Nějaké další chytré poznámky a já si možná koupím jen motorku. Až opustíme město, mohl bych tě natáhnout na řídítka.“</p>
<p>„Nemůže to bejt horší než ta smrtící past, kolem který se poflakujem teďka.“ Úskočně jsem mu vrazil loket do břicha a zároveň mu zahákl nohu za kotník a kousl ho do paže. Niko upadl a já na něm tvrdě přistál. Odvalil jsem se, vyskočil na nohy a zaboxoval do vzduchu v bojovém postoji. „Tak honem, předveď se! Dostanu tě s jednou tlapou přivázanou za zády.“ Ten humor byl strojený, ale Niko se stejně přidal. On nebyl z těch, kdo by mě nechali škvařit.</p>
<p>Odfrkl si dlouhým nosem a s lehkostí se posadil. „Lev? To těžko. Možná tak Garfield. A když máš dobrý den, tak i člen tlupy sedmi trpaslíků.“</p>
<p>Triumf nad Nikem bych neměl jen tak zahodit, ať už jsem měl sebečernější náladu, takže jsem se na něj lehce usmál.</p>
<p>„Fňukáš, protože jsi prohrál.“ Natáhl jsem k němu ruku a pomohl mu vstát. Nedělal jsem si iluze, že jsem Nika skutečně porazil. Byl to jednoduchý chvat, jemuž mě on sám naučil a byl na něj dobře připraven. Bratr mě každý den neustále zkoušel a učil. Přejel jsem mu prstem po slabých otiscích zubů na kůži paže. „Možná bychom na to mohli dát trochu grilovací omáčky.“</p>
<p>Tentokrát jsem šel k zemi já. A rozhodně to nebyl žádný chvat podle pravidel. Ale koneckonců, kolik šancí asi dostanu proti grendelovi?</p>
<p>O hodinu později jsme vyrazili do ulic hledat dobré postarší auto. Začali jsme v Brooklynu, ale jako otevřenou možnost jsme si nechávali New Jersey. Jako hrozivou poslední možnost. Prodavač aut z Jersey se od grendelů nijak výrazně neliší. Vynořili jsme se z temného lůna metra jako z těžkého spánku plného snů o mědi a skle a já zamrkal pod náporem jasného slunečního světla, jež se rozlévalo z pronikavě modré říjnové oblohy. Nesouvisle jsem něco zabrblal a zalovil v kapse bundy sluneční brýle.</p>
<p>„Nestrachuj se, noční tvore,“ řekl Niko s posměšnou vážností. „Je to jen slunce − něco, co bys vídal mnohem častěji, kdyby ses někdy vyhrabal z postele dřív než pozdě odpoledne.“</p>
<p>Asi už se nikdy nedozvím, jestli je můj ranní útlum zděděný (grendelové zjevně preferují noční dobu), nebo jestli je to jen čistě lidská lenost. Ať tak, nebo tak, s Nikem bylo takhle po ránu zatraceně těžké vyjít. Pokrčil jsem rameny, tiše zavrčel a dál se plahočil ulicí. Rozzářil jsem se, teprve když jsem o blok dál uviděl stánek s hot dogy. O pět minut později jsem měl tvář šťastně zabořenou do hot dogu s chilli a sýrem, s hromadou cibule a hořčice. Všechno kromě obsahu kuchyňského odpadu − přesně tak, jak to mám rád. V životě vás v chodu udržují ty nejjednodušší věci.</p>
<p>Niko si udržoval odstup a prohlašoval, že mu z výparů slzí oči. Velké dítě. Nikdy by se nedotkl ničeho, co se byť jen vzdáleně dotýká strašidelné masové rodiny. „Máš alespoň nějakou představu, co v té věci je?“ Díval se na šťavnatý hot dog se zjevnou nechutí.</p>
<p>„Ne.“ Ukousl jsem další sousto. „Celý život se těm znalostem vyhýbám, abych si tenhle okamžik mohl náležitě vychutnat. Vadí ti to?“</p>
<p>Založil si ruce na prsa a obdařil mne popuzeným pohledem, který už jsem dobře znal. „Nebude ti k ničemu, že přežiješ grendely, když si srdce obložíš hromadou rozemletých myší a kuřecích zobáků. A to ani nemluvím o tom, že ti to dočista rozežere vnitřnosti.“</p>
<p>A tak pokračoval dál, ale já jsem přeladil stanici a užíval si blaha, jež dokáže poskytnout jen hot dog z New Yorku. Když jsme dorazili k malému autobazaru, olizoval jsem si z prstů poslední zbytky chilli omáčky. Já byl schopen bratra ignorovat, ale když jsem se choval tak, že by z toho Guth-Jarkovský omdlel, on mě ignorovat nedokázal. Zasyčel mezi zaťatými zuby, vylovil z kapsy čistý kapesník a podal mi ho. „Udělej mi prosím tu radost a pozvedni se z hygienické úrovně mateřské školky.“ Šedé oči se mu zúžily. „To ti jenom prospěje.“ Niko uměl velice dobře vyhrožovat. Nikdy jsem neviděl nic nebo nikoho, kdo by přinejmenším nezaváhal tváří v tvář jednomu z jeho mrazivých úsměvů nebo predátorsky upřených pohledů.</p>
<p>Já si jen krknul a hodil jsem mu zpátky umazaný kapesník. „Tak pojď, babčo. Koupíme si auto.“</p>
<p>Procházeli jsme pomalu parkoviště autobazaru a viděli to černě. Byl to sice malý bazar, ale auta byla většinou nová, nebo to byly sice starší, zato však hrozně drahé modely. Bylo tam poměrně dost zaměnitelných vozů pro pohyblivé zákazníky, kteří rádi inhalují velké množství zplodin, zatímco čekají v nekonečné zácpě. Je to dobré, pokud si chcete zvýšit toleranci ke kysličníku uhelnatému. Ale přesto jsem nedokázal zadržet ruku a přejel po čistých liniích klasického mustanga… a pak jsem ruku strčil zpátky do kapsy. „Myslím, že tady si můžeme dovolit akorát tak brusle,“ zavrčel jsem.</p>
<p>„To máš možná pravdu.“ Niko měl pořád ještě v ruce špinavý kapesník. Rozčíleně se mračil a hledal koš na odpadky, když vtom jsme byli zpozorováni. Zářivý charismatický úsměv, drahý oblek a sluneční brýle, které stály pravděpodobně víc, než kolik jsme si s Nikem mohli dovolit zaplatit za auto − a to všechno zamířilo naším směrem jako teplem naváděná střela.</p>
<p>„Ale kruci,“ povzdechl jsem si zoufale.</p>
<p>„Je to nešťastná životní pravda,“ řekl Niko s temně pobavenou rezignací. „Kde je hřbitov, tam jsou mrchožrouti. Kde jsou auta, tam jsou prodavači aut.“</p>
<p>„Já bych radši mrchožrouty. Ty ti alespoň nechají duši.“ Chlapík se blížil. „Co kdybychom utekli?“</p>
<p>Než jsem se stačil pohnout, chytil mě bratr za bundu a uhlazeně mě pokáral frází jako vystřiženou z našich dětských povídaček: „Upřímně, Kale, jsi muž, nebo krysa?“</p>
<p>„Ani jedno, pamatuješ?“ potichu jsem reptal. Taková ztráta času. Ani vzdáleně jsme si tam nemohli nic dovolit. Bylo už tak dost strašné to protrpět, když jste nakonec odjeli autem. Ale dělat to jen proto, abychom nevypadali jako zbabělci, až budeme utíkat do bezpečí − to byla prostě otrava.</p>
<p>No a pak už bylo příliš pozdě. Pan Frajer Luke po nás šel jako žralok po kořisti. „Pánové, to máme krásný den, že? Rob Kamarád, k vašim službám. Do čeho vás dneska můžu posadit?“ Vrazil nám do rukou vizitky s rychlou obratností kouzelníka z Vegas. „Něco sportovního? SUV? Nebo možná něco úsporného − na plyn? Zahraniční i domácí, máme všechno.“ Mávnul rukou. „Preferujete nějakou barvu? Červená je přirozeně populární, ale vy dva…“ Trochu se zaklonil a prsty si nás orámečkoval. „Myslím, že jednoduše černá. Je to dobrá barva. S tou se nelze splést. Támhle v tom rohu mám úplně nové camaro. Je to poklad, opravdová nádhera. Á, tady to máme. Tudy. Dívejte se, kam šlapete.“</p>
<p>Aha, tak tady jsme měli někoho, pro koho nebyl kofein jen občasný požitek; bylo to přímo to, co mu pulzovalo v žilách. Ten chlap byl opravdová vichřice a bylo to hrozně protivné, skoro až příliš.</p>
<p>Ale ne tak docela.</p>
<p>Byl divně cítit. Jinak. Ne lidsky. Ale vypadal dočista jako člověk. Bylo mu něco přes třicet, měl krátké kudrnaté hnědé vlasy, a když si sundal brýle, aby jimi ukázal na lesklé černé auto o dvě řady dál, odkryl nám amorální zelený liščí pohled. Jeho usměvavá, široká ústa byla neustále v pohybu. Byl to přerostlý hoch odvedle ze studentského spolku, který na koleji pořádal loupežné výpravy za dívčím spodním prádlem, vždycky sehnal sud piva a znal každého jménem. Ex-školní mazák. I když v tomto případě spíš školní stvůra, protože v něm nebyla kapka lidské krve. Palčivost jeho pachu byla naprosto cizí, podivně zemitá, a nikdy předtím jsem nic podobného necítil.</p>
<p>Nedalo mi moc práce domluvit se s Nikem, stačil krátký pohled a změna postoje. Asi o milimetr souhlasně zúžil oči, a skoro ještě dřív, než Kamarád stačil dokončit přednášku, jsme byli připraveni podepsat papíry. Zdál se potěšený, bez nejmenšího podezření a samolibě sebejistý ve své pozici prodejce roku. Nejspíš měl na zdi i plaketu.</p>
<p>Ve skutečnosti jich tam měl skoro dvacet. Když jsem je viděl, lehce jsem pískl a posadil se na židli naproti jeho pracovnímu stolu, zatímco Niko obcházel místnost.</p>
<p>„Vy jste hotovej Willy Loman[*], co?“</p>
<p>Ten všudypřítomný zářivý úsměv se trochu zkřivil bolestí. „Rád bych si myslel, že jsem úspěšnější, pane… ech…“ Předklonil se přes stůl a natáhl ke mně ruku. „Omlouvám se. Přeslechl jsem vaše jméno.“</p>
<p>Vzal jsem ho za ruku a pak za zápěstí a sevřel ho železným stiskem a ve vlčím úsměvu odhalil zuby. „Kaliban. Rád tě poznávám, Lomane.“</p>
<p>Úsměv mu zmizel z tváře ještě předtím, než se za ním jako duch vynořil Niko a přiložil mu nůž na krk. „Co je?“ Snažil se vykroutit z mého sevření, ale ztuhl, jakmile mu po krku stekl tenký rudý pramínek.</p>
<p>„Ostrý, že jo?“ řekl jsem soucitně. „Niko se o svoje hračky stará dobře.“</p>
<p>„To nejsou hračky,“ varoval jej Niko a ruka s nožem byla klidná a pevná jako kámen. „Je to spíš životní styl. Filozofie.“ Jeho rty se přiblížily ke Kamarádovu uchu a tiše zašeptaly: „Možná dokonce náboženství.“</p>
<p>Z toho by běhal mráz po zádech každému. Kruci, možná by se ty obratle zvedly a šly na procházku. Naklonil jsem hlavu a lehce navrhl: „Třeba bychom si mohli promluvit, Lomane, než se tě Niko rozhodne pokřtít. Co na to říkáš?“</p>
<p>Nevím, co mě prozradilo. Rozhodně rozdíl nevycítil nosem, protože by na to přišel mnohem dřív. Možná to bylo tím, jak jsem škubnul hlavou, nebo v mé bledé pleti? Možná to byla skoro vražedná linka mých rtů. Ať už to bylo cokoli, poznal mě. Kamarád to prostě nějak věděl. Zelené oči se mu rozšířily; neustále se pohybující obličej ztuhl. „Ólfi. Ty jsi Ólfi.“ V hlase se mu objevila ostražitost a čirý odpor, a uhlazená bodrost se roztříštila na tisíc ostrých střepů.</p>
<p>Elf. Ólfi. Grendel. Růže, byť zvaná jinak, vás stejně poraní, když si nedáte pozor na trny. Nikův klid ve vteřině zmizel a bratr chladně zasyčel: „To tedy <emphasis>není</emphasis>.“ Odložil nůž a popadl Kamaráda za oblek, vytáhl ho ze židle a udeřil s ním o zeď. „Ale dokáže tě zabít stejně rychle, jako kdyby byl, a já také.“</p>
<p>Přesunul jsem se rychle k bratrovi, špičkou prstu se dotkl tenkého pramínku krve na Kamarádově kůži a očichal to. „Legrační. Vypadá to jako lidská krev, ale rozhodně tak není cítit.“ Otřel jsem si prst o kalhoty. „Takže, Lomane, pověz nám… co jsi za stvůru? Žereš děti? Strašíš na hřbitovech? Piješ krev a vyješ na měsíc?“ Zavrtěl jsem hlavou dřív, než stačil odpovědět. „Ne. Nejsi cítit jako ani jedna z těch věcí.“</p>
<p>„Protože nejsem ani jedna z těch věcí.“ Sáhl si rukou na krk, otřel krev a studoval mě náhle zvědavýma očima. „A ani ty nejsi Ólfi. Ne čistý Ólfi. V tom jsem se mýlil. Ale z části ano, že? Z poloviny?“ Po tváři mu přeběhl automatický úšklebek. „Nevěděl jsem, že by se něco mohlo pářit s Ólfi. I jinému Ólfi by se to pravděpodobně hnusilo. Zřejmě to bude příběh, který je příliš ponurý i pro bratry Grimmovy. Shakespearovi by se nejspíš líbil. Předpokládám, že se jménem Kaliban už to ale asi víš.“</p>
<p>Niko udiveně zvedl obočí a podíval se na mě. „On snad nikdy nepřestane. Stvoření, které zadusí oběti neutuchajícím proudem slov. Nepamatuju se, že bych o tom četl v knihách o mytologii.“</p>
<p>„Je to otřesný způsob boje.“ Plácl jsem sebou na okraj stolu, hlasitě si povzdechl a rukama si vjel do vlasů. „Lomane, proč prostě nezavřeš hubu a nenecháš si všechny svoje zatracený otázky a neodpovíš na tu naši jednu? Co ty na to? Pokud se nám bude líbit, co nám povíš, pak bychom mohli klidně dál žít svoje životy a ty možná taky.“</p>
<p>V té chvíli se dveře kanceláře na patnáct centimetrů otevřely a skrze škvíru na nás zvědavýma očima nakoukla obrýlená, scvrklá tvář, korunovaná světle fialovým účesem typu Albert Einstein. „Pane Kamaráde, na dvojce čeká Steven Phillips.“ Když se oči dopracovaly k Nikovu sevření na košili té stvůry, tenké rty namalované silnou vrstvou žvýkačkově růžové se našpulily. „Ó. Vy jste… ó. Ó!“ Pokračovala ve vypouštění bublin jako zmatená akvarijní rybička, dokud ji Kamarád neobdařil uhlazeným, uklidňujícím úsměvem.</p>
<p>„Všechno je v pořádku, Dorotheo,“ řekl jí se srdečnou blahosklonností. „Řekněte Stevovi, že mu zavolám a že bych mu radil, aby pro mě měl toho lexuse, co mi slíbil. A mohla byste mým hostům donést kávu a nějaké ty brusinkové muffiny? Hodná holka.“</p>
<p>Dorothea rozčileně přikývla, až třpytivé fialové náušnice zacinkaly jako zvonečky, zmizela a zavřela za sebou dveře. Musel jsem se podivit… kdy přesně jsme s Nikem ztratili kontrolu nad situací? Sakra, měli jsme ji vůbec? Schoval jsem tvář do dlaní a povzdechl si: „Pane na nebi!“</p>
<p>Niko sevřel zbraň, schoval ji zpátky do úkrytu a nešťastně se na mě podíval. „Je těžké vyděsit někoho, kdo nemá dostatek schopností zaznamenat strach.“</p>
<p>Kamarád si urovnal oblek a přejel si rukou po vlasech. „Jako by mě párek štěňat, jako jste vy dva, mohl vystrašit,“ odfrkl si. Ale všiml jsem si, že když se vracel k židli, vyhnul se Nikovi velkým obloukem. A já… na mě se díval neustále, a v kočičích očích se mísila fascinace s odporem. Posadil se, položil ruce na stůl a udělal nám nabídku. Takovou, jakou nemůžete odmítnout. „Co takhle dohoda, pánové? Vy mi povíte svůj příběh, a já vám zase ten svůj.“</p>
<p>„Kruci, co naděláme,“ povzdechl jsem si. „Niku?“</p>
<p>Pomalu přikývl a pak Kamarádovi udělil neúprosný rozkaz ukrytý pod tenkou vrstvou oceli. „Ty první.“ Vysekl posměšně dvornou úklonu a dodal: „Trvám na tom.“</p>
<p>„No dobrá.“ Obdařil nás dalším úsměvem. Tenhle byl opravdový a tak nějak smutný. Zádumčivý. Rozhodně nebyl nabitý energií jako ten, kterým po nás házel předtím. „Už je to hodně dlouho, co jsem si povídal s lidmi. Už je to hodně dlouho, co ve mně člověk věřil, co věřil v můj rod.“</p>
<p>Bylo od něj zdvořilé, že mě zahrnul do lidské rasy, zvláště když uvážím, že jednu mou polovinu měl stále výrazně zapsanou v kolonce „Ólfi“. „Ólfi“, to sedělo líp než „elf“. Zanechávalo to na jazyku temně kyselou pachuť… šepot šupin plížících se trávou. Mrtvolný pach vám plní nos a vzduch vám utíká z plic, zatímco vám po krku přejíždějí ruce s drápy. Těžce jsem polkl, přinutil svou pozornost obrátit zpět ke Kamarádovi a rozhodl se, že zůstanu u „grendelů“. Zvyky z dětství poskytují útěchu; je dobré, když si monstra, i ta skutečná, pojmenujete vy sami.</p>
<p>Odkašlal jsem si a zeptal se: „Jak dlouho je dlouho?“</p>
<p>Oči mu ztmavly a zahleděly se do dálky. „Tak dlouho, že obloha byla spíš ametystová než modrá. Měsíc visel blíž a za některých nocí svítil jasně jako slunce. Voda byla sladká a čistá a každý doušek měl příchuť zimolezu. Motýli byli velcí jako kosi…“ Na chvilku se odmlčel, ztracen v tom okamžiku, a pak to setřásl a lišácky dokončil: „A bylo víc panen, než byste dokázali spočítat.“</p>
<p>Niko si založil ruce a pohrdavě si odfrkl. „Jsem si jistý, že když ses tam objevil ty, bylo jich mnohem míň.“</p>
<p>Kamarádův úsměv se znovu rozzářil. „Nemáš ani představu. Ale musím říct, že si pamatuju dokonce i dobu, kdy si váš druh vzájemně vybíral blechy a dávali jste si je jako výživnou svačinku před spaním. Trvalo ještě docela dlouho, než stálo za to honit panny. Ale pak jsem si ten ztracený čas vynahradil.“</p>
<p>„Jo. To se vsadím.“ Ztrácel jsem trpělivost. Ne, že by to kdy byla jedna z mých dobrých vlastností. „Už dost výletů do uličky vzpomínek. Kdo kruci jsi?“</p>
<p>Opřel se do židle, spojil si ruce za hlavou a bodře se usmál. „Robin Vtipálek, k vašim službám. Možná jste o mně slyšeli. Shakespeare o mně docela hodně psal. Většinou v dobrém, to mu musím nechat. Ale to byla jen jedna z mých inkarnací. Puk. Pan. Všichni to samé. Různé kultury, různé doby… ale pořád jsem to byl já. Více i méně než legenda.“</p>
<p>Niko pozvedl obě obočí najednou; tak byl překvapený. „Vážně?“ Vztyčil blonďatou hlavu a zíral přes stůl se zdrženlivě zvědavým pohledem. „Neměl bys mít kopýtka? Ani nejtalentovanější krejčí by to neschoval.“</p>
<p>Kamarád vesele obrátil oči v sloup. „Chlupatej chlapík. Snažím se a prosazuju módní trendy roky před tím, než přijde jejich čas, a tohle je vděk.“</p>
<p>Přednáška o módě byla naštěstí přerušena roztomilou Dorotheou a jejími kyprými a šťavnatými muffiny. Byla to kombinace, kterou si opravdu raději nechtějte představovat. Počkal jsem, až odejde, a lenivě z nejbližšího koláčku vydloubnul šťavnatou brusinku. Hodil jsem si ji do pusy, žvýkal a spolknul, a teprve pak jsem řekl: „To jsi teda slavnej, co?“</p>
<p>Trochu se ošil a marnivost, z níž měl ušitý kabát, najednou vypadala poněkud omšele. „Ne,“ připustil zdráhavě. „Ne jen já. Celý můj rod pro ten mýtus sloužil za vzor − tak byste to asi nazvali. Všichni jsme Robin. Všichni jsme Pan, jenž hraje v nekonečném zeleném lese na flétnu.“</p>
<p>„I vaše ženy?“ Niko se konečně uráčil uvolnit tak, aby se posadil na židli, i když ruce měl jako vždy v dosahu bezpočtu zbraní.</p>
<p>Kamarád přezíravě pokrčil rameny a nalil si šálek kávy. „My nemáme žádné ženy. Nikdy jsme neměli.“ Usrknul si horké tekutiny a oči mu jasně svítily. „A neptejte se mě, jak děláme malé puky. Na takovou lekci v rozmnožování nejste připravení.“</p>
<p>S tímhle prohlášením jsem srdečně souhlasil. „Takže,“ začal jsem pomalu, „jsi tady odjakživa a zatraceně dlouho, dýl než Clint Eastwood. Předpokládám, že bys nám toho mohl říct docela hodně o těch Ólfích, ne?“</p>
<p>„O Ólfi,“ opravil mě temně. „Jednotné číslo je stejné jako množné. Přesně jak se říká v Knize knih; říkejte jim ‚legie‘, poněvadž je jich mnoho. Nebo tomu tak alespoň kdysi bylo. Během tisíciletí jich výrazně ubylo a tam venku není jediné stvoření, které by za to nebylo vděčné.“ Vážný výraz se poněkud uvolnil a Kamarád se opřel do židle. „Samozřejmě že o Ólfi něco vím, ale myslím, že mi nejdřív dlužíte svůj příběh, pánové. Dohoda je dohoda, a já se dohodami živím. Tak to vybalte. Jsem jedno ucho.“ Za obě uši nastavil ruce, aby nám ukázal, jak vážně to myslí, a obdařil nás odzbrojujícím úsměvem.</p>
<p>Bylo to příšerně iritující. Možná to mělo co dělat s naší takzvanou dohodou, a možná ne. Ať tak, nebo tak, nechtěl jsem čekat na to, až se to vyřeší. Vyskočil jsem ze židle a zamumlal: „Myslím, že se podívám, jestli má slečna Dorothea ještě nějaké muffiny.“</p>
<p>Niko ignoroval fakt, že na stole jsou další čtyři, a s vřelým porozuměním v očích přikývl. „Bylo by fajn, kdybych mohl dostat trochu čaje.“</p>
<p>„Jo, jasně.“ Nepráskl jsem za sebou dveřmi, ale bylo to tak tak. Opřel jsem se o zeď, zhluboka se nadechl a pak vyrazil. Ať už se za dveřmi říkalo cokoliv, nechtěl jsem z toho slyšet ani jedno jediné slovo.</p>
<p>Čaj měli; sice ne to zelené svinstvo, co pije Niko, ale věděl jsem, že v jeho očích to pořád bude lepší než káva. Když jsem se vrátil s nákladem čaje a dalších muffinů, tentokrát borůvkových, Niko už dovyprávěl. Věděl jsem, že můj životní příběh načrtl jen v hrubých rysech, ale i tak si mě Kamarád prohlížel s upřímnou lítostí. Mohl jsem být velkorysý a nazvat to soucitem, ale to je jedno; netoužil jsem ani po jednom. Ani od něj, ani od nikoho jiného.</p>
<p>„Na co zíráš?“ zeptal jsem se ostře. „Pořád jsem napůl Ólfi − stejná stvůra, která předtím odešla.“</p>
<p>Niko si ode mě vzal čaj a jemně řekl: „Kale.“ Jen mé jméno, nic jiného. Ale to stačilo. Beze slova jsem se posadil.</p>
<p>Kamarád zahrabal svou empatii hluboko z dohledu a teď si mě prohlížel už jen zvědavě. „Heleme se, jestlipak ty nejsi něco, o čem bych měl napsat domů? Nikdy jsem neslyšel o kříženci Ólfi a člověka. A to ani nevíte, proč k tomu vlastně došlo?“ Překvapeně zavrtěl hlavou. „Kruci, jestli tohle není hádanka.“</p>
<p>Není nic lepšího, než když někdo váš život nevidí jako nic lepšího než zajímavou hádanku. „Jo,“ zareagoval jsem podrážděně. „Jasně, je to hádanka. Skoro taková, jako proč tu sedíme a posloucháme tě. Pokud nám nic neřekneš o Ólfi, pak jsi jen jedna velká tlustá ztráta času.“</p>
<p>Při slově na <emphasis>t </emphasis>si Kamarád automaticky přejel po plochém břiše a zamračil se. Takový výraz by se k lišácké, lehkovážné a mazané tváři vůbec neměl hodit. Ale seděl perfektně. Sice o mytologii nevím ani desetinu toho, co ví můj bratr, ale zdálo se mi, že ve starém dobrém pukovi Robinovi se možná skrývá i něco jiného než hry, pískání na píšťalu a flirtování s pannami. Byl tam hněv, který možná mohl být i nenávistný. A když uvážíme, jak jsme ho pocuchali, ještě než jsem se do něj začal navážet, tak bychom si takový hněv zasloužili.</p>
<p>Trochu jsem se na židli sesunul dolů, sklonil jsem hlavu a váhavě se omluvil. „Omlouvám se, chovám se jako blbec. Nedal jsem ti moc prostoru k mluvení.“ Pořád se mračil a ruka mu zůstala na břiše. „Jo. A ty svaly jsou jako ze železa, jestli jsem někdy nějaký takový viděl,“ dodal jsem lehce. „Mohl bys na nich štípat dříví.“</p>
<p>Niko mi rukou rozcuchal vlasy a Kamarádův zamračený pohled se pomalu začal rozplývat. „Hodnej kluk,“ řekl bratr pobaveně.</p>
<p>„No, díky, brácho.“ Sáhl jsem po dalším koláčku, ale ne proto, že bych měl hlad. K tomu jsem měl dost daleko. Jen jsem potřeboval něco dělat s rukama. Zohavit pečivo bylo lepší než zatínat pěst, až by mi popraskaly klouby. Ať už se o grendelech dozvíme cokoliv, určitě to nebude nic hezkého. „Tak jo, Kamaráde. Ó jako Ólfi. Pouč nás.“</p>
<p>Se stále trochu zachmuřenou tváří přikývl. „Říkejte mi Robine, jo?“ požádal zahloubané. „Už nějakou dobu mi tak nikdo neříkal. Myslím, že mi to trochu chybí.“ Položil si nohy na stůl, drahé boty se zaleskly ve světle zářivky, a pokračoval: „Pojďte blíž, děti. Je čas na lekci z historie. Z dávné historie.“</p>
<p>No jasně. Naposledy jsem z dějepisu skoro propadl. Doufám, že tentokrát to bude lepší. Zdá se, že na tom závisí můj život.</p>
<p>Robin dělal, co mohl, aby mluvil až do pozdního odpoledne. Ne všechno se týkalo grendelů. Příležitostně odbočil a vytasil se s nějakým příběhem o víně, ženách a zpěvu. Někdy to bylo o víně, mužích a zpěvu. Připadalo mi, že pokud šlo o prostopášnosti, vyznával Robin rovné příležitosti. Byl jsem mu vděčný, že se nezatoulal k vínu, <emphasis>ovcím </emphasis>a zpěvu.</p>
<p>Ani mi nevadila občasná změna tématu, i když se točila kolem něj. Byla to vítaná přestávka od nekonečně hluboké jedovaté bažiny ólfi/grendelovské historie. Dokážete spolknout jen určité množství chuti k vraždění, mrazivě ledové zuřivosti a bezduchého mučení, než začnete zvracet.</p>
<p>Ukázalo se, že grendelové jsou nakonec víc než jen obyčejná monstra; byli pevnou součástí živoucí noční můry. Zdá se, že žili jen pro jednu touhu, pro jediný raison d’être[*]: násilí. Ničení. Chaos. Ať už pracovali společně, nebo každý sám, zdá se, že svět považovali za své osobní hřiště. Lovili a zabíjeli s bezstarostnou radostí. Mrzačili, mučili a drancovali − živoucí vlci mezi beránky. Ale vlci zabíjejí pro potravu; grendelové zabíjeli proto, že to milují. Zabíjeli pro radost.</p>
<p>Byli tu už od úsvitu věků; byli tu dřív než lidé, a dokonce i dřív než Robinův národ. Ale neexistovala žádná grendelská města, alespoň ne na povrchu. Raději žili v mdlém světle jeskynních plísní, anebo na místě ještě studenějším a pustějším. Bylo to místo, které existovalo paralelně s naším světem, a přece mimo něj, oddělené jasnými hranicemi. Ale když jste věděli, kam se podívat, mohli jste najít vstupní bránu. A když jste věděli, jak na to, mohli jste tam projít.</p>
<p>Nebo vás tam mohli zatáhnout jako vřeštícího čtrnáctiletého kluka.</p>
<p>Bylo to místo, kde kromě grendelů vůbec nic nežilo. Alespoň tak to Robin slyšel přes mytologickou šuškandu. Nikdy tam osobně nebyl a při té myšlence citelně zbledl. Říkal tomu Tumulus. Niko zamumlal, že je to latinské slovo, a Robin přitakal. „Zdá se mi to přiléhavé. Znamená to mohyla. Hrob. Ólfí peklo. Říkejte si tomu, jak chcete. Ale raději byste byli mrtví než tam, to mi věřte.“</p>
<p>No tak tohle rozhodně byla informace, která se dala zařadit do kolonky „příliš pozdě“. „Čas tam běží jinak, ne?“ řekl jsem neutrálně. Alespoň u mě tomu tak bylo.</p>
<p>„Ano, říká se to.“ Zaváhal, pak svraštil obočí a zeptal se: „Nepamatuješ si vůbec nic? Byly to pro tebe dva roky a nepamatuješ si jediný okamžik?“</p>
<p>Ignoroval jsem otázku, hodil na stůl zničený muffin a oklepal si z dlaní drobečky. Robinovi to došlo a bystře dodal: „Nejspíš je to tak lepší. Myslím, že to nebyl rekreační pobyt s cestovní kanceláří.“</p>
<p>„<emphasis>Ne. </emphasis>Ty myslíš?“ opáčil jsem jedovatě.</p>
<p>Niko byl vždycky smířlivý, ať už zapojil zdravý rozum nebo poslední ze všech argumentů − meč. Zakročil: „Jejich minulost je jistým krvavým způsobem zajímavá, ale teď nás víc zajímá, proč grendelové udělali to, co udělali. Proč uzavřeli dohodu s naší matkou? Proč si vzali Kala? Co chtějí? Na obyčejnou zlomyslnost to vypadá dost komplikovaně.“</p>
<p>„Obzvlášť když se zdá, že vás sledují téměř všichni žijící Ólfi.“ Robin si prstem přejížděl po horním rtu, ztracen v myšlenkách.</p>
<p>„Všichni gr − všichni Ólfi?“ opakoval Niko. „Myslel jsem, že jsi říkal, že je jich celá legie. Viděli jsme jich hodně, až příliš, ale nebyl jich bezpočet.“</p>
<p>„Řekl jsem, že jich <emphasis>byl </emphasis>bezpočet. Ale to se změnilo už před dlouhou dobou.“ Robin se postavil a začal neklidně přecházet po místnosti. Cestou rovnal rámečky s oceněními za prodej. „Nám všem změnil život. Člověk.“ Rozpačitě pokrčil rameny. Uvědomil jsem si, že má zřejmě vzpomínky, s nimiž se potřebuje vyrovnat, tak jako já. Zelené oči šlehly po Nikovi a mě tak bezmyšlenkovitě vyloučil z lidstva. „Množíte se jako králíci nadopovaní afrodiziaky. Jednu chvíli jste byli jen nahodilá hvězda na bledé podvečerní obloze, a v další jste už byli dusivá houně nárokující si vlastnictví všeho, i vzduchu. Nikdo z nás neměl šanci, ani ti zatracení Ólfi.“</p>
<p>„Aha,“ uznal Niko s lítostí filozofa. „Naneštěstí je to ale základní biologie. Když někdo žije krátce, je reprodukce vrozená priorita.“</p>
<p>„Devět měsíců oproti devadesáti letům, nebo tak nějak. V tom je velký rozdíl.“ Robin mrknul, pak se oklepal, aby se zbavil minulosti, a podíval se na hodinky. „Sorry, compadres. Bylo mi potěšením si s vámi popovídat o starých časech, ale mám schůzku. Musím si vydělat na živobytí. Dneska to něco stojí napojit a nakrmit panny. Ohromující vzhled a velký péro už dávno nestačí.“</p>
<p>Rty mi zacukaly temným úsměvem, když mu Niko s posměšnou vážností projevil soucit: „Ano, je to tragédie epických rozměrů. Ale i přes nesmírnou důležitost tvého společenského života si myslím, že jsme ještě neskončili. Co o tom soudíš ty?“</p>
<p>Jeho nůž možná nebyl vidět, ale Niko se dokázal vyjádřit i bez něj. Robin si narovnal kravalu a oba nás obdařil nazlobeným pohledem a váhavým slibem: „Setkáme se zítra, ano? Přijďte v osm večer. Tak alespoň budu mít čas promyslet situaci. Nemám přesný přehled o tom, co Ólfi dělají, ale možná znám někoho, kdo by mohl.“</p>
<p>Byli už jsme skoro venku ze dveří, když jsem se otočil a položil poslední otázku. „Lomane. Promiň… Robine. Viděl jsi v poslední době ve městě nějakého Ólfi?“</p>
<p>Jeho ruka, pořád na kravatě, se sevřela jako ruka odsouzence na smrt kolem oprátky. „<emphasis>Tady? </emphasis>Ólfi tady? <emphasis>Katadikazo</emphasis>[*], ne. Nikdy.“ Naneštěstí pro Robina i pro nás se nikdy najednou o hodně zkrátilo.6</p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" />Celebrity s velkým <emphasis>C</emphasis> jsou úplně jiný živočišný druh. Kdybyste se zeptali mě, řekl bych vám, že jsou na evolučním žebříčku asi tak pět příček nad vaší místní slizkou stvůrou, ale z valné většiny byly Nikovým chlebem a solí. Naneštěstí pro nás nuzáky velké peníze dláždí cestu sebestřednému a nesnesitelnému chování. Samozřejmě že po Nikovi se ta špína prostě svezla, byl v tomto ohledu poněkud flegmatický. Když někoho dokážete zabít špinavou podkolenkou, nemůžete si dovolit mít zbrklou povahu.</p>
<p>To ovšem neznamená, že mě tyhle zakázky smrtelně neotravovaly. „No tak, Niko,“ kňoural jsem jako ufňukaný dvanáctiletý puberťák, navzdory tomu, že jsem byl ufňukaný dospělý jedinec. „Proč mě s sebou musíš tahat na tu přehlídku zrůd? Mám dneska volno. Měl bych ležet na gauči, jíst pizzu a koukat na televizi. Je to zlatý hřeb mého týdne. Hergot, je to moje Bohem dané ústavní právo.“</p>
<p>„Děkuju za přednášku, Johne Hancocku[*].“ Hodil mi gumičku do vlasů. „Svaž si vlasy. Dnes večer budeš profesionální. Raději se neodvažuju odhadnout, co profesionálního budeš, ale aspoň budeš mít hezky upravené vlasy. Naše výprava za koupí auta byla neúspěšná, měli bychom se tudíž ze zbytku dne pokusit vyzískat tolik, kolik jen jde. To, že se budeš válet na gauči a ničit tak svou mysl i tělo, nepovažuju za produktivní.“</p>
<p>„A kdo umřel a udělal z tebe šéfa?“ Ale já poznám, když prohrávám, a tak jsem si už pohotově česal vlasy do týla.</p>
<p>Niko mi na hruď připlácnul ramenní pouzdro na zbraň. „Nikdo. Jako všichni skutečně velcí diktátoři jsem moc přebral sám. A teď to dokonči. Odcházíme za pět minut.“</p>
<p>Navlékl jsem si pouzdro se dvěma noži. Niko už schoval pátou čepel a ještě zdaleka nebyl hotový. „Pro koho dneska večer otročíme?“ Nebylo to poprvé, co jsem Nikovi pomáhal, a v duchu už jsem měl sestavený seznam primadon, hysterek a blbců, o nichž jsem upřímně doufal, že už v jejich společnosti nikdy nebudu muset trpět.</p>
<p>„Nech se překvapit.“ Niko se nasoukal do černého saka, ale kravatu na šedou hedvábnou košili neuvázal. „Alespoň nám cesta lépe uteče.“</p>
<p>„To je to tak hrozný? Kruci.“ Oblékl jsem si sako − maličko zmuchlanější verzi toho Nikova. Půjčil jsem si ho od něj, když jsem mu minule pomáhal. Já bych za ně samozřejmě peníze neutratil. Pokud si situace vyžadovala něco víc než džíny a obyčejné tričko, dalo se říct, že mě to vůbec nezajímá. Rozčíleně jsem zatahal za taktéž vypůjčený rolák, ale moc mi to nepomohlo − pořád jsem se cítil, jako by mě dusil pár neúprosných polyesterových rukou. „Tenhle Robin Fórovej, věříš jeho řečem?“</p>
<p>„Předpokládám, že máš na mysli Robina Vtipálka.“ Niko podrážděně pohodil hlavou a vydal se k polici na protější straně pokoje, aby z ní vytáhl knihu o velikosti Titaniku. Rozhodně měl příliš mnoho tlustých, ezoterických knih − všechny ohromně poučné a všechny kvůli mně a určené k průzkumu mé situace. Když jsme se stěhovali, zabraly knihy obvykle celé zadní sedadlo auta. Mytologie, dávné civilizace, pět tisíc způsobů, jak rozsekat a naporcovat nepřítele − to všechno tam bylo.</p>
<p>Nikova knihovna byla v silném kontrastu k té mé, pokud byste tedy mé knihy vůbec nazvali knihovnou. Měl jsem pár otrhaných kousků a všechno to byla beletrie. Měl jsem kovbojky s polonahými barovými tanečnicemi na obálce, sci-fi s polonahými mimozemskými ženami se třemi prsy a šestákové detektivky, na kterých byly polonahé osudové ženy − prostě to, co upoutalo mé náročné oko. Ale žádná fantasy a žádné horory. To by nebylo nic jiného než mrhání dobrým déjà vu.</p>
<p>„Vím přesně, co mám na mysli.“ Zavrávoral jsem, jak mi do náruče hodil velkého bratra <emphasis>Vojny a míru. </emphasis>„Čili, určitě to není člověk, ale i tak je těžké věřit, že se nám tady chlapec potuluje už od doby, kdy se po Zemi procházeli dinosauři.“</p>
<p>„Ne všechna stvoření se vyvíjejí stejným způsobem, Kale. Buď hodný.“ Naslinil si palec a rychle začal obracet stránky.</p>
<p>Nad tím jsem se musel ušklíbnout. „Je to arogantní ufňukánek. Povrchní jako louže na parkovišti, nemluvě o tom, jak je hrozně nadulý.“ Ze stránek knihy se do vzduchu vznesl zatuchlý pach opuštěné knihovny a já musel potlačit kýchnutí. Tlumeně jsem dodal: „George mi řekla, že budeme potřebovat auto. Legrační je, že jsme při jeho hledání narazili zrovna na tohohle chlápka.“</p>
<p>„To ti řekla?“ řekl Niko bez údivu. „Georgina je moudřejší, než si kdy dokážeme představit. Možná věděla, že by nám Vtipálek mohl nějak pomoct.“ Nechtěl dál jitřit mé bolavé místo, a tak mě ušetřil dalšího rozebírání tohoto tématu. „Každopádně Robin je rozhodně náfuka, s tím souhlasím. Ale uvaž, jak dlouho přežil, a že se mu dokonce dobře dařilo. Asi to bude mít nějaký důvod.“ Hledající prst se zabodl do stránky přede mnou. „Měl bys zkusit číst i něco, co má víc než dvě slabiky, bratříčku. Mohl by ses i něco přiučit.“</p>
<p>„‚Rozkošnický‘ má víc než dvě slabiky.“ Otočil jsem knihu správnou stranou k sobě a prohlédl si stránku. „A ‚nymfomanka‘ taky,“ dodal jsem, lehce zneklidněn tím, co jsem viděl před sebou. Byl to Robin jako puk. Ne, byl to Pan, jeho starší inkarnace. Popisek říkal, že jde o chrámovou malbu objevenou v troskách Pompejí. Nebylo to přesné jako fotka, ale umělec Robina zjevně znal. A ne, že by jej znal z doslechu; on se s ním znal osobně. Ta mazaná jiskřička v zelených očích, divoce kudrnaté hnědé vlasy, samolibý lascivní úsměv, to byl náš Loman do posledního detailu.</p>
<p>„Ano, ale ‚škvár‘ má pouze jednu.“ Niko si ode mne vzal knihu a s rozhodným sklapnutím ji zavřel. „A tvých pět minut je pryč. Půjdeš bez bot?“</p>
<p>Obouval jsem si černé tenisky − ty se v mém botníku nejvíc blížily botám k obleku − a střídavě jsem u toho poskakoval na jedné noze. Buď tak, nebo jít jen v ponožkách. Niko nikdy nemluvil do větru. Pět minut bylo pět minut; měl neomylné vnitřní hodiny… a žádné tlačítko pro odložení zvonění.</p>
<p>Když jsme vyšli na ulici, byl jsem už víceméně upravený, a pořád jsem byl jistým morbidním způsobem zvědavý, koho budeme dnes večer chránit. Bylo to jednodušší než přemýšlet o tom, co bychom se mohli zítra dozvědět od Robina. Říká se, že nic nevědět je nejhorší ze všeho, a ve většině případů to může být pravda, ale pokud by tuto teorii mohl někdo vyvrátit, pak bych to byl já. Utíkat před grendely bylo hrozné; ztratit dva roky života ještě horší. Ale být z poloviny věcí tak zkaženou a zlou, že se jí bojí i jiná bájná stvoření, to je snad ze všeho nejhorší. Nebo ne? Možná že až se dozvíme, proč jsem tady, až přijdeme na to, o co grendelům jde, bude nám současná existence připadat jako procházka parkem.</p>
<p>A park, to bylo hezké místo. Zelené a plné stromů, modré oblohy, frisbee, hot dogů a zmrzliny. No jasně, občas se tam vyskytne i otrapa s ostrými drápy, jehličkovými zuby a maniakálníma červenýma očima. Uskočíte, utíkáte, bojujete a pak pokračujete. Park má svoje stíny, ale kdo ví, co vás čeká jinde. Lepší je poprat se s tím, co znáte…</p>
<p>Takže jsem raději rozjímal o tom, jakou příšernou psychotickou pseudocelebritu nám Niko zase hodí do cesty. Procházel jsem si v duchu seznam a rozrušeně sebou cukal téměř u každé položky. Klienti mého bratra možná nedosahovali skutečné slávy, ale měli hluboký charakter − v devadesáti devíti procentech hluboce zkažený. Byla to běžná směska hodných, zlých a ošklivých. Nebo ještě lépe − zlých, ještě horších a těch, z jejichž peněz si plastický chirurg zaplatil porsche. „Není to Glenda Glamsteinová, že ne? Ježíši, prosím tě, řekni, že to není ona.“</p>
<p>„Není to slečna Glamsteinová,“ odpověděl poslušně. „Ačkoli jsem si jistý, že by byla tvým nedostatkem nadšení celkem zklamaná, kdyby to byla ona.“</p>
<p>Obloha byla kouřově fialová, slunce zrovna zapadlo do svého hrobu a přicházela noc. Na ulici bylo hodně lidí, kteří spěchali domů na večeři, za svými koníčky, domácími mazlíčky a rodinami. Všichni vypadali dost otráveně, což nevypovídalo nic moc kladného o jejich rodinném životě. Strčil jsem ramenem do Nika. Většina lidí si neuvědomuje, jaké má štěstí, a většina také nemá potuchy, co to skutečně znamená mít rodinu. „No vidíš, a ty ses tak těšil na tu její uniformu.“</p>
<p>„Zbraně by se daly schovat leda do kožených trenýrek.“ Našpulil rty a zadíval se na mě přes celou délku svého nosu. „Jistě, alespoň u těch méně vybavených. Mohl bych si k tobě schovat nůž.“ Než jsem se mohl začít bránit − ne, že by to Kal junior potřeboval − Niko pokračoval. „Ale neobávej se o svou cudnost, je v bezpečí. Tvůj poklad není takového druhu, aby přitáhl pozornost slečny Nezmarové.“</p>
<p>Po vyslovení toho jména jsem se trochu uklidnil. Dneska to nakonec nebude tak špatné. Dobromila Nezmarová byla jedna z těch lépe vychovaných Nikových klientů. I když byla spíše známá jako Směnka. Pokud vám je méně než sedmdesát a v bance máte míň než padesát miliónů, nejste ani tečka na obzoru. Byla nejspíš lidskou verzí sukuby, ale s poněkud vyhraněnými zájmy. Pokud jde o ni, bodyguardi jsou profesionálové, kteří mají dělat svou práci, nic víc a nic míň, a ona do toho nehodlá zasahovat. Nemůžete se provdat za pět milionářů na smrtelné posteli a jejich peníze, aniž byste si nadělali pár nepřátel. Nerozptylovat bodyguarda od jeho práce bylo proto v jejím nejvyšším zájmu. Okolo se vyskytovalo dost nespokojených a vyděděných členů rodiny, kteří si to s Dobromilou chtěli vyřídit.</p>
<p>Ne, že by byla nějakou hororovou černou vdovou. Ne, do manželova teplého mléka nenalila ani kapičku jedu a nestrčila ho i s kolečkovým křeslem ze schodů. Pokud vím, všichni přirozeně zemřeli stářím. Ale zase na druhou stranu, existuje mnoho způsobů. A pokud většina z nich zemřela v posteli krátce po líbánkách nebo i během nich, kdo by mohl říct, že nedostali, za co si zaplatili? Zřejmě zemřeli jako velice, velice šťastní muži. Na každého ze svých manželů byla Dobromila opravdu hodná. Ale co bylo důležitější − alespoň pro mě − byla klidná a zdrženlivá a nechala nás na pokoji. Nechovala se k nám jako k cirkusovému číslu nebo odznaku slávy a bohatství. Dobromila byla vždycky dáma.</p>
<p>Od první svatby až po poslední pohřeb… vždycky dáma.</p>
<p>Sedli jsme na šestku a pak se vydali po Šedesáté ulici. Dobromila bydlela přirozeně na Upper East Side, ve třicátém patře nad Parkem. Nebylo to to absolutně nejlepší, co se dalo za její peníze pořídit, ale bylo to něco mezi obscénně bohatým a nechutně zazobaným bydlením. Byly tam lesklé dřevěné podlahy, pestrobarevné koberce, jemné, neurčité obrazy a zralé hrozny na tenoučkém skleněném podnose. Žádná televize a brambůrky v dohledu. Možná ti bohatí nakonec nic nemají. Nikovi se to ale líbilo, pokud mohu soudit. Nebyl to úplně jeho styl. Pokud bychom se topili v penězích, zařídil by se mnohem víc spartánsky a užitečně. Ale i tak jsem z náklonu blonďaté hlavy i jiskry v očích poznal, že obdivuje krásu, jakkoli byla na jeho vkus příliš propracovaná.</p>
<p>Sama Dobromila byla mnohem jednodušší než její byt. Norkově hnědé vlasy měla pevně stažené z tváře, měla bledou pleť, plné, ale nenamalované rty − z davu vyčnívala pouze díky lícním kostem, které mohly rozbíjet sklo, a okouzlujícím nachovým očím barvy kvetoucího vřesu. V těch očích byste se lehce ztratili, utopili byste se v záplavě letního lučního kvítí. Bylo lehké představit si, že jim pět bohatých mužů naprosto propadlo.</p>
<p>Sotva jsme dorazili k ní domů, už jsme zase odcházeli. Vždycky byla neomylně přesná. Zavřela dveře a navlékla si kabát v tichu tak jiskřivém jako její hedvábná šála. Dobromila toho moc nenamluvila. Pokud chtěla říct něco obzvlášť přiléhavého, řekla to. Pokud ne, mluvily za ni její oči. A ony mluvily tak, že i nejnetečnější a nejotrávenější poskok by se rval o to, aby jí cestu posypal okvětními plátky růží.</p>
<p>A já? Já mám štěstí, když se na mě ušklíbne servírka z místní pizzerie. A to mám taky pěkný oči, nemluvě o zatraceně hezkým zadku. Na světě opravdu není žádná spravedlnost.</p>
<p>Jak to vím? Kromě té věci s pozadím se to dá posoudit i podle toho, jak šel náš večer z kopce jako na klouzačce. První hodinu to bylo docela dobré. Dost nudné na to, aby mě začaly bolet čelisti, jak jsem potlačoval zívání, ale lepší než drátem do oka. O trochu.</p>
<p>Začal jsem kroužit po recepci ve Waldorfu. Umění pro umění, pro záchranu hladovějících psů nebo léčení tenisového lokte − bylo to pro nějakou charitu. A i když to ve skutečnosti byla jen společenská příležitost pro znuděné boháče, peníze se myslím stejně utratily. Už před dlouhou dobou jsem se přestal tahat za rolák ve snaze získat trochu kyslíku, a teď jsem měl ruce spuštěné podél těla a klidně se pohyboval davem. Střídali jsme se s Nikem každých dvacet minut. On kryl klienta a já obešel místnost a hledal potenciální nebezpečí, a pokud bylo všechno v klidu, tak jsme se zase vyměnili. Už jsem takhle s Nikem pracoval několikrát a měl jsem to tak nacvičené, že jsem se částečně věnoval práci a částečně hrál malou hru na co kdyby.</p>
<p>Pozoroval jsem, jak se všichni lidé baví, aniž by si uvědomovali přítomnost temného spodního proudu pod našima nohama, a nutilo mě to k zamyšlení. Jaké by to pro mě a pro Nika bylo, kdybych byl normální, zcela průměrný člověk? Dobře, asi bychom žili jinak. A Niko, který je zatraceně chytrý, by mohl dosáhnout čehokoliv, na co by se zaměřil. Ale měl jsem dojem, že Niko má jisté priority − a to nezmiňuji jeho sklon k ostrým věcem − jež by jej zavedly určitým směrem. Pokud uvážíme jeho schopnosti v bojovém umění poháněné bryskním intelektem, pak myslím, že by můj bratr kopal do zadku zločince na federální úrovni.</p>
<p>Buď to, anebo by na univerzitě učil dějiny středověku, byl by oblečen v tvídovém obleku a místo ukazovátka by mával mečem. Potlačil jsem úsměv a tomu, jak by vypadal můj život, jsem se moc nevěnoval. Zatímco Nikova alternativní existence byla vymalována jasnými a živoucími rozmarnými tahy, moje plátno bylo zahalené mlhou a stíny. Možná že si sami sebe představujete v jiné situaci prostě hůř. Anebo jsem si uvědomil, že pokud bych byl člověk, nebyl bych to já. Nedokázal jsem si to představit. Čisťounký Kaliban bez démonů, to byl koncept, který jsem jednoduše nedokázal přijmout, ať jsem se snažil, jak chtěl. Vysoká a studentské spolky, přítelkyně, výlety… byla to krásně vymyšlená kulisa, která vypadala skutečně, dokud jsem do ní nezasadil sebe. Pak to tak nějak uvadlo. Ať tak, nebo tak, jsem grendeloameričan, a to je genový rybníček, z jakého vás žádný plavčík nevytáhne. Moje představivost to věděla stejně dobře jako já.</p>
<p>Takže jsem ji vzal i se všemi představami, strčil všechno zpátky tam, kam to patřilo, a zaměřil celou pozornost na práci. Bez incidentu jsem obešel další kolečko po recepci. Všechno se zdálo relativně klidné a bez útočníků v dohledu, takže jsem se rozhodl pro rychlou zastávku v boxech. Bohužel i bodyguardi z oceli mají docela lidské močové měchýře. Dal jsem Nikovi přes halu znamení a pak se začal prodírat davem. Cestou jsem ze stříbrného podnosu sebral krabem plněnou houbu. Když jsem se dobral k toaletám, nezbylo už z předkrmu nic než měkká, rozmazaná vzpomínka na jazyku. Její chuť, bohatá a mocná, odpovídala mému prvnímu dojmu z toalet.</p>
<p>Stěny barvy prastarého pergamenu se setkávaly s mramorovými podlahami s nádechem zlaté a hutně karamelově hnědé. Ze stropu visel obrovský lustr a jemně se v něm leskly broušené topazy. U jedné stěny byl dlouhý pult z velkého, nádherně leštěného kusu dřeva, osazený mosaznými umyvadly. Ale oči přitahovalo hlavně zrcadlo, které nad tím vším viselo. Bylo lemované tepanými proužky mědi a mosazi, jež se ve čtyřech rozích rozvinuly do květů a lístků. Zrcadlo zabíralo téměř celou horní polovinu stěny.</p>
<p>Pochybuju, že jsem někdy močil na tak přepychovém místě.</p>
<p>Ovšem na můj močový měchýř to takový dojem neudělalo a důrazně mě upozorňoval, že ze všeho nejdůležitější je realita. Když jsem dokončil, co jsem potřeboval, a zapnul se, přešel jsem k umyvadlu, abych si umyl ruce. Několik zmačkaných tlustých a huňatých ručníků, jež byly pohozené na stolečku vedle, ukazovalo, že někdo jiný měl taky přestávku. Výborně, kámo, pomyslel jsem si. Vzal jsem čokoládově hnědý ručník a sušil si ruce, když jsem to uviděl.</p>
<p>Koutkem oka jsem spatřil něco tmavého, jakoby váhavě pokyvující prst. Jako většina věcí viděných periferně to způsobilo, že se mi srdce prudce rozbušilo − to by se nestalo u něčeho, co bych viděl tváří v tvář. Ručník upadl na zem a do ruky mi prakticky sám skočil nůž. Rychle jsem se otočil, přikrčil se a pomalu se s nožem u těla vydal naproti… ničemu.</p>
<p>Nebylo tam nic než můj odraz v zrcadle. Vztekle jsem pozoroval, jak oba lapáme po dechu, jako by vzduch byl náhle hutný a dusivý jako říční bahno. „Zatraceně,“ zamumlal jsem. Nelekl jsem se přece vlastního odrazu v zrcadle, zas tak lekavý nejsem. Tomu jsem nevěřil.</p>
<p>Rychle jsem prohlédl zbytek místnosti, když vtom mi světla nad hlavou blikla a zlaté podzimní světlo se změnilo na sametovou čerň. A právě v tom okamžiku, na nejmenší zlomek vteřiny, jsem měl dojem, že cítím, jak mi kůži ovál vzduch, jako by mi něco přeběhlo přímo před obličejem. Nebo to možná byl dech, smrdutý a horký, a zuby namířené na můj krk. Už jsem naslepo máchl nožem ke smrtícímu úderu, když se světla opět rozsvítila. A opět jsem tam byl jen já a můj odraz. A vypadal tak hloupě, jak jsem se cítil. Povzdechl jsem si, schoval nůž a lehce poklepal na blýskavý povrch zrcadla. „Alenko, jsi tam?“ Z Říše divů se neozvala žádná odpověď. Pokud tam byla, tak byla za zrcadlem naprosto spokojená a nehodlala vyjít ven.7</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" />Když jsem se skrze dav propletl k Nikovi, klesla už moje tepová frekvence k normálu a studený pot za krkem ustoupil. Bylo hezké vědět, jak rychle se dokážu vzpamatovat z infarktové hrůzy z nefunkčního světla na toaletě. Kývl jsem na Nika a diskrétně zaujal své místo za slečnou Nezmarovou, jež byla jako bledé slunce obíhané několika planetami, které už měly to nejlepší za sebou. Vypadalo to, že je jejich pozorností spíš pobavená, než aby ji oceňovala. Šla se jen ukázat. Už zřejmě dospěla do bodu, kdy měla dost… peněz. Dobromila se stáhla do pozadí, ale zdálo se, že bohatí páprdové tomu nechtějí uvěřit. Chtěl jsem té bandě nadržených Metuzalémů říct, aby to vzdali, ale raději jsem svoji poznámku spolknul a pozoroval, jak se Niko rozplynul v kroužícím davu a doslova mi zmizel z očí. Jednu vteřinu tam byl, druhou ne. Dejte tomu chlapovi bílého tygra a stříbrný oblek a mohl by vystupovat ve Vegas. Já jsem více nebo méně člověk, to záleží na vašem úhlu pohledu, ale je to můj bratr, kdo má nadpřirozené schopnosti. „Uvidíme se později, Houdini,“ zamumlal jsem do vzduchu a pak se jal jemně odradit pána, jehož vrásčité a třesoucí se ruce se chovaly příliš troufale.</p>
<p>Dobromila se nezdržela déle než asi hodinu, jen dost dlouho na to, aby obešla několikrát dokola, omámila hejno starců a něco darovala na charitu. Možná přišla ke svým penězům poněkud méně ortodoxním způsobem, ale navykla si hrát podle pravidel své adoptované společenské třídy. Dala sbohem několika zklamaným nápadníkům a pak vyšla z hotelu do jiskřivého nočního vzduchu. Zvedla tvář k noční obloze, na níž se odrážely milióny oranžových světel, a jemně řekla: „Schází mi hvězdy.“</p>
<p>Udiveně jsem se podíval na Nika. To byla první osobní poznámka, jakou jsem kdy od té ženy slyšel. Sice jsem ji předtím potkal pouze dvakrát, na rozdíl od Nika, který ji doprovázel snad tucetkrát, ale podle jeho zdviženého obočí jsem usoudil, že i on je poznámkou překvapený stejně jako já. Neutrálně poznamenal: „Je tu příliš světla, je to jistý druh znečištění.“ Ukázal na její auto s řidičem, čekající u chodníku. „Pojedeme, slečno Nezmarová?“</p>
<p>„Příliš světla,“ opakovala. Pak si s očima upřenýma k nebi energicky zavázala šálu. „Ne, myslím, že ne. Mám chuť se projít. Řekněte Timothymu, že už jej dnes nepotřebuji. Škoda. Bude se muset vzdát obvyklého zdřímnutí za volantem.“ Z tónu jejího hlasu mě trochu zamrazilo. Bylo to nabroušené ostří zabalené do teplého medu. Měl jsem pocit, že řidič Timothy se brzy ocitne v řadách nezaměstnaných.</p>
<p>Niko zaťukal na kouřové sklo, předal vzkaz a Dobromila pak po chodníku zamířila na sever. Mohl bych říct, že šla jako královna mezi chátrou, ale nebylo tomu tak. Byla spíš jako duch mezi nevěřícími. Šla si svou cestou, fantastické stvoření, neviděné a nepovšimnuté. Náhle byla tak neskutečná, jako byla na recepci oslnivá. V tom byla stejná jako Niko − chameleon, jenž byl vidět, jen když sám chtěl. Je to vzácná schopnost, již ovládají jen ti soběstační a zcela vyrovnaní. Že bych to znal z vlastní zkušenosti?</p>
<p>Ne, díky. Myslím, že tuhle schopnost přenechám profesionálům.</p>
<p>Niko šel před Dobromilou a já šel vzadu. Dával jsem teď pozor na poněkud světštější hrozby. Kapsáře, zvrhlíky a magory. Běžný noční život, ty všechny jsme mohli potkat − i když v téhle zbohatlické oblasti asi ne příliš často. Jenže čím dál jsme šli, tím to bylo pravděpodobnější. A i když lidské hrozby neměly drápy a tesáky, některé z nich měly i tak neukojitelnou touhu po krvi a mohly by se srovnávat s kdejakou stvůrou.</p>
<p>Dobromilina procházka se začala měnit v opravdovou túru. Čtyřicet minut se protáhlo na hodinu, a jak davy kolem nás řídly, bylo tiché klapání jejích podpatků stále zřetelnější. Niko si všiml, že se dívám na hodinky, a obdařil mne silně nesouhlasným pohledem. I když byl jen krátký, stejně jsem se s tichým povzdechem narovnal. Při práci v baru jsem zlenivěl. Dokud se neukázal Samuel se svou kapelou, bylo pro mě to místo jedním dlouhým osmihodinovým zdřímnutím. Ale tohle byla práce. A pokud si náš klient nepospíší a nenatáhne si sval nebo si nevymkne komik, asi se ještě pořádně zadýchám. Když říkala, že jí schází hvězdy, nenapadlo mě, že k nim chce <emphasis>dojít.</emphasis></p>
<p>Konečně se zastavila u tmavé uličky vedoucí mezi dvěma budovami, které vypadaly, že stojí nakřivo. Jen tak zničehonic se zastavila, rukama si objala paže a roztržitě zírala na třpytivá světýlka nedbale zavěšená na požárním žebříku. Někdo tu slavil Vánoce celý rok, nebo byl stejně lenivý jako já.</p>
<p>„To nejsou hvězdy,“ řekla zadumaně a pak se usmála, jemně a teple jako letní deštík. „Ale i tak je to krásné.“ Povzdechla si, pevněji založila ruce a naklonila hlavu k Nikovi. V klasické linii její tváře se objevila rezignace. „Někdo nás sledoval, že ano?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl Niko klidně. „Ano, je to tak. Zdá se, že vás to tak docela nepřekvapuje, slečno Nezmarová.“</p>
<p>Ji možná ne, ale mě trochu ano. Všiml jsem si toho chlápka několik bloků od Waldorfu a Niko si ho pravděpodobně všiml hned. Ale že by Dobromila celou tu dobu věděla, že tam na ni někdo číhá, toho jsem si tedy nevšiml. Chovala se klidně a rozvážně a zjevně nebyla ničím rozrušená. Prostě jsem zapomněl, že profesionální sukuba bude mít i impozantní herecké schopnosti. Docela mne ošálila, a to bych řekl, že až do tohoto okamžiku jsem nebyl někdo, kdo by se nechal lehce oklamat nějakými fantaziemi.</p>
<p>„Ne, moc ne.“ Prsty si lehce pohrávala s hedvábnými nitkami šály. „Můžu vám to vysvětlit, když dovolíte.“</p>
<p>„To možná můžete. Ale teď na to není správný čas. Kale, ty zůstaň tady vepředu. Já se slečnou Nezmarovou půjdeme dozadu.“ Niko pevně uchopil Dobromilu za paži a vedl ji na konec uličky, kde oba zmizeli v temnotě tak skutečné jako okolní zdi. Sám jsem si vybral temný kout, ponořil se do něj a trpělivě čekal. Do zad mne tlačily hrubé a podezřele vlhké cihly. Určitě nepršelo a raději jsem nechtěl riskovat a hádat, co mi prosakuje sakem. Tedy alespoň do doby, kdy jsem si uvědomil, že je to Nikovo sako − pak jsem si potutelně vzpomněl na stovky nechutných a odporných tekutin.</p>
<p>Normálně jsem možná moc trpělivý nebyl, ale když šlo o přežití, byl jsem klidný a chladný jako kočka čekající na nešťastně nízko letícího ptáčka. A zanedlouho už se náš opeřený kamarád vtřepotal na scénu. Ostrý zoban, černé oči − opravdu vypadal spíš jako pták, navíc v černém baloňáku, který matně připomínal křídla. Byl to menší chlapík, o pár centimetrů nižší než já, lehce stavěný, ale v očích měl skelný pohled, nad nímž se člověk pozastavil, stejně jako by to udělal u svalnaté postavy. Nemluvil si pro sebe ani nenesl podomácku vyrobená znamení, že apokalypsa se blíží, mí bratři, ale měl tentýž strnulý, prázdný pohled, jaký má mnoho lidí žijících na ulici. Ostrý a chaotický jako laserový paprsek bez zaměřovacího systému.</p>
<p>Obezřetně, krátkými krůčky vstoupil do uličky a šikmo posazené oči mu těkaly sem a tam. V ruce něco držel, ale bylo to schované v dlouhých záhybech jeho kabátu. Určitě to byla zbraň. Pistole nebo nůž, možná taser. A protože měl klouby bílé od toho, jak zbraň pevně svíral, nevypadalo to, že by se chtěl vzdát bez boje. Pozvedl jsem rty v tichém úsměvu postrádajícím humor. To mi nevadilo. Nevyhýbal jsem se tomu, abych hlavou, která si to zasloužila, praštil o asfalt. Uvolňuje to stres. Pozoroval jsem ho, jak mě míjí, aniž by si mě v hluboké tmě všiml. Blikající vánoční světla zářila na jeho vysokém čele a světlých řídkých vlasech jako strašidelná svatozář. Bylo to v podivně bizarním kontrastu k jeho roztěkaným očím a divokému napětí − bezduchý a psychotický anděl, který zoufale potřebuje koktejl z lithia a prozacu. A taky to byl anděl, jemuž brzo přistřihnou křídla.</p>
<p>Odlepil jsem se od zdi a tiše vyrazil za ním. Měl ramena tenká a kostnatá jako strašák na poli a byl tak napjatý, že to vypadalo, že se rozsype po jediném dotyku. A protože jsem byl vždycky zvědavý, tak jsem to zkusil. Vytáhl jsem nůž a zdvořile mu ostřím poklepal na rameno. „Myslím, že jsi trochu špatně zahnul, kamaráde. <emphasis>Vážně</emphasis> špatně.“</p>
<p>Vzal si ta slova k srdci, což dokazoval jeho další pohyb. Smykem se otočil, až za ním kabát zavlál, a rukou s rychlostí laviny vyrazil proti mému obličeji. Stalo se to s takovou prudkostí a zuřivostí, že to bylo jako akt vyšší moci, naprosto nevyhnutelné. Ustoupil jsem, zablokoval úder předloktím a zamířil mu nožem na břicho. Kov prořízl vzduch a už jsem ho málem roztrhl jako pytlík bonbónů, když jsem teprve rozeznal to, co mi letělo do obličeje. Nebyl to nůž ani pistole, nebyl to ani zatracený prak. Byl to kříž. Byl bohatě zdobený a ve slabém světle zářil jemným kovovým leskem. Ale i když byl velký, nebyla to taková hrozba, abych kvůli tomu chlapa rozsekal na kousky. Alespoň ne zatím. Jenže naděje umírá poslední, že?</p>
<p>Stáhl jsem ruku s nožem a raději ho tvrdě udeřil do břicha loktem. Svalil se jako kámen a lapal po dechu, ale pořád se tvrdohlavě držel kříže. Dřepl jsem si a poklepal na něj. Zkroutil se na chodníku do fetální pozice. Z kapes jsem mu vylovil další, menší kříž a lahvičku s bezbarvou tekutinou. Otevřel jsem ji a zrovna k ní opatrně čichal, když se objevil Niko − s prázdnýma rukama a zjevně beze zbraně, až na škodolibě pobavený úsměv na tváři. „Takže se tu setkáváme s jakýmsi starodávným náboženstvím, co?“</p>
<p>Zavrčel jsem a zavřel lahvičku. Byla to jen voda. „Asi máš na mysli velice osobní setkání. Málem mi promáčkl lebku. Mimochodem, děkuju za pomoc.“</p>
<p>„Kale, pokud by ses nedokázal vypořádat s jedním neozbrojeným fanatikem, pak jsi pro tento svět příliš křehký. Raději se rovnou vzdej této smutné existence, než tě někdo pro tvé vlastní dobro někam zavře.“ Natáhl se a vzal mi z ruky malou lahvičku. Neotevřel ji, jen ji podržel proti tlumenému světlu a pak jednoduše řekl: „Ach.“ Pohlédl na záhadného šílence a přehodil si lahvičku z ruky do ruky. „No není to zajímavé?“</p>
<p>Rozčíleně jsem zasupěl a zavrčel: „Podělíš se o svá moudra, Sherlocku? Z tvých logických skoků mám závratě.“</p>
<p>Pozvedl obočí. „Kale, je to zjevné. Kříž a něco, co vypadá jako svěcená voda. Náš podvyživený přítel honí…“</p>
<p>„Upíra,“ zasípal muž a prázdnýma rukama slabě škrábal do chodníku. „Ona je upír.“ Zakašlal a hvízdavě se nadechl. „Stvůra… pekelný démon.“</p>
<p>Co na to říct? Dobromila je sestra. „Skutečně?“ okomentoval jsem to bezbarvě. Zvedl jsem se a těžce hastrošovi šlápl na záda, aby zůstal na zemi. „Jestlipak se o tom zmínila, když tě najímala, Niko? Hovořili jste někdy o vysávání krve?“</p>
<p>„Milenka ďáblova. Satanova děvka,“ skřehotal hlas pod mou nohou.</p>
<p>„Jo, jo, jasně, kámo,“ řekl jsem netrpělivě. „Už tomu rozumíme. Sklapni.“</p>
<p>„Královna nekonečné temnoty…“</p>
<p>Povzdechl jsem si a krátce a prudce jsem toho blba kopl za ucho. Hlava mu spadla a okamžitě zhasl jako žárovka. Probudí se s bolestí hlavy a vsadím se, že to nebude horší než to, jak mě rozbolela hlava z něj. „Dneska se s lidma prostě rozumně nedomluvíš. Hrozný.“</p>
<p>Niko mne obdařil zjevně podrážděným pohledem. Bylo to proto, že jsem toho protivného chlapíka umlčel, nebo pro můj nedostatek trpělivosti s upovídanými lidmi? Ne. „Není to tak hrozné jako tvá nedbalá práce nohou. O dva centimetry doprava a bezvědomí by trvalo mnohem déle. Četl jsi vůbec tu knihu o anatomii, co jsem ti dal, nebo ji používáš jako podnos?“</p>
<p>„No, vlastně je s ní podložený kuchyňský stůl.“ Netrpělivě jsem kývl do tmy za ním. „Možná nám tvá klientka dá nějaké tipy ohledně etikety, ovšem poté, co nám vysaje všechnu krev. Co myslíš?“</p>
<p>Bratr pozdvihl obočí, pobaveně se usmál a pak ztišil hlas tak, abych to slyšel jen já: „Opravdu tomu maniakovi věříš, Kale? Nemyslíš, že bychom poznali, kdyby byla jednou z nemrtvých? Asi bys to cítil, ne?“</p>
<p>Přiznal jsem barvu a zklamaně konstatoval: „Přes její parfém nic necítím. Jsem napůl grendel, ne pes.“</p>
<p>„Je příjemný. Ženský a silný, ale přece svěží a čistý,“ dumal. „Docela pěkný.“</p>
<p>To mně obvykle scházel zdravý rozum.</p>
<p>„Niko, chceš tu stvůru zabít, nebo s ní chodit?“ vyštěkl jsem popuzeně.</p>
<p>V té chvíli na scénu vstoupila zcela klidná Dobromila a očima barvy soumraku spočinula na bezvědomém muži. Zavrtěla hlavou a hedvábí kolem jejích ramen se při tom pohybu zalesklo.</p>
<p>„Zjevně velice narušené individuum, že? Je to vzdálený příbuzný mého posledního manžela. Sleduje mě už několik dní a říká bizarní věci. Šílené věci.“</p>
<p>„Předpokládám tedy, že bychom měli zavolat policii a nechat ho zavřít.“ Rozumná slova visela ve vzduchu, ale než se Niko pohnul, aby vylovil mobilní telefon, zvedla Dobromila ruku.</p>
<p>„Počkejte.“ Polkla − jemný pohyb pod dokonalou bledou pletí. „Nedělejte to.“</p>
<p>Nikovy oči ztmavly a fascinace jejím parfémem byla jen vzdálenou vzpomínkou. S neutrálním výrazem ve tváři k ní přešel. Temně omluvným tónem řekl: „Pokud dovolíte, slečno Nezmarová.“ S nejvyšší péčí vzal její tvář do dlaně a palcem jí jemně zvedl horní ret. Ukázaly se ostré špičáky.</p>
<p>Rozhodil jsem rukama. „Ježíši, Niko, jsi snad <emphasis>jedinej </emphasis>člověk v tomhle zatraceným městě?“</p>
<p>Jeho starosvětská zdvořilost zmizela a Niko sáhl do kabátu a vytáhl dlouhý dřevěný kolík. Nože, meče, kolíky − měl od každého něco. Nepřekvapilo by mě, kdyby jednoho dne vytáhl i uprchlého trestance. S očima upřenýma na prolhanou Dobromilu jsem se sehnul a sebral ze zemdlených prstů našeho lovce kříž. Za ta léta jsem viděl, jak se Niko vypořádal se spoustou hrůzostrašných stvoření, takže jsem pochyboval, že by s křehkou padesátikilovou upírkou měl nějaké problémy. Pokud ho tedy nepřemůže její parfém, pomyslel jsem si uštěpačně. „Ať uděláš cokoli, Niku, nečichej k ní,“ prohlásil jsem a zdvihl kříž do výše ramen v nejlepším pokusu o tradiční postoj typu „Odstup, stvoření noci“. Než mi to mohl vrátit anebo upírku propíchnout, dotkla se Dobromila jemně jeho paže. „Tak to není, Niko,“ řekla vážně. „Přísahám. Možná nejsem člověk, ale nejsem ani monstrum.“</p>
<p>Špička kolíku se dotýkala kůže nad její hrudní kostí. „Je to s podivem, ale předpokládám, že většina lidí ve vaší pozici by řekla něco podobného,“ odvětil Niko bez emocí a dál pevně svíral kolík. „Povězte mi tedy toto, slečno Nezmarová. Opravdu všichni vaši manželé zemřeli přirozenou smrtí, nebo se třeba pořezali při holení… možná s pomocí vašich zubů?“</p>
<p>Já si pomyslel, že „přirozená smrt“ je poměrně široký pojem, ale dokud FBI nezaregistruje sex jako smrtící zbraň, nemám k tomu moc co říct. Pozorně jsem hleděl na Dobromilu. Ústa jí ztvrdla a pozvedla tvář. „Já lidskou krev nepiji. Všichni upíři to nedělají. Alespoň ne ti mladší. Už existují i lepší způsoby.“</p>
<p>„Opravdu?“ odfrkl jsem. „A jaké jsou ty lepší způsoby? Prasečí krev? Vsadil bych se, že ji pijete z broušeného poháru, ne?“ Nedokázal jsem si představit, jak její aristokratické rty usrkávají dobytčí krev, jako by to bylo víno.</p>
<p>„To těžko,“ řekla s pohrdavým úsměškem. Její pyšné oči se obrátily k Nikovi a změkly. „Moje kabelka, Niko. Podívejte se do mé kabelky.“ Když se nepohnul, dodala jednoduše: „Prosím.“</p>
<p>Chvíli to chladně zvažoval a ani nemrknul, pak natáhl ruku po malinké kabelce, jež jí visela na předloktí. Jeho druhá ruka s kolíkem se nepohnula. Zatímco se jí jednou rukou dobýval do kabelky, stála Dobromila pevně jako socha. Za okamžik Niko vytáhl skleničku s pilulkami tak velkou, že musela zabrat celou kabelku, a zvedl ji, aby se na ni v mdlém světle podíval. „Železo. Docela vysoká dávka, řekl bych.“ Niko samozřejmě znal denní doporučenou dávku všech vitamínů a minerálů. Bral teorii o těle jako chrámu tak vážně, že to opakoval ad nauseam[*] pokaždé, když jsem jen pomyslel na cheeseburger.</p>
<p>„Ano, železo. Je to tak jednoduché, a přece je to odpověď na chorobu, která můj druh ničila po staletí.“ Položila ruku na kolík, jemně jej odstrčila a Niko to − k neuvěření − dovolil. „Každý den po celý můj život. To, spolu s dalšími podpůrnými látkami, mi dovoluje žít bez pití krve.“</p>
<p>Niko si špičkou kolíku zamyšleně poklepal na tvář. „Takže vy se nám snažíte říct, že vampyrismus není nic jiného než chudokrevnost z nedostatku železa? Je pro mě poněkud těžké tomu uvěřit, slečno Nezmarová.“</p>
<p>Po rtech jí přeběhl stín úsměvu. „Je to trošičku složitější. Pilulky nenaplňují tutéž potřebu, tutéž <emphasis>touhu </emphasis>jako krev. Nedovolují mi vládnout silou a schopnostmi dobře živeného upíra, ale mé buňky se tak alespoň vzájemně neničí v kanibalském šílenství. A mohu tak žít bez slepého, neukojitelného zabíjení.“</p>
<p>„No to je vždycky dobře,“ okomentoval jsem to sarkasticky. „Masakrování nevinných lidí by vám nepochybně dost narušilo společenský program.“</p>
<p>Ale ať už jsem jí tu historiku spolkl, nebo ne, nikdy jsme s Nikem nebyli superhrdinové a ochránci blaženě nevědomé veřejnosti. Jen jsme se snažili přežít, to je všechno. Měli jsme dost práce s tím, abychom naše vlastní zadky udrželi v jednom kuse, takže dokud Dobromila neroztrhá na kusy krk nějakého zlatovlasého andílka přímo před námi, spánek mi to kazit nebude.</p>
<p>„Ano, předpokládám, že ano, ale vždycky mohu udělat jednorázovou výjimku.“ Podle jejího upřeného pohledu jsem vůbec nepochyboval, kdo by tou výjimkou mohl být.</p>
<p>„No tak, děti,“ řekl Niko káravě. „Buďte hodné. Slečno Nezmarová, něco by mě zajímalo. Jak se o vás tento poněkud fanatický pán dozvěděl pravdu?“</p>
<p>Jak se ukázalo, v tomto případě Dobromila nelhala. Byl to vzdálený synovec a jediný žijící příbuzný jejího posledního manžela. Jestli byl vyděděn ve prospěch nové ženy svého strýčka, nebo ne, bylo předmětem sporu. Ale on sám v tom měl jasno. Dělal vše, co bylo v jeho silách, aby na Dobromilu něco našel. Cokoliv. Ano, přežila několik manželů, ale mezi bohatými to nebyla nutně zas tak neobvyklá volba životního stylu. Vše, co se mu nakonec podařilo vypátrat, bylo, že Dobromila má poněkud zvláštní zvyky − třeba to, že nechodí ven za denního světla. Nikdy. Pro obyčejného člověka to i tak mělo ještě dost daleko k nočnímu monstru. Jenže podle toho, jak pohrdavě o synovci mluvil Dobromilin manžel, to vypadalo, že mu dost strašilo ve věži už předtím. Takže pro něj nebylo tak těžké proměnit své démony na upíra.</p>
<p>„Pak by vám mohl ještě způsobit problémy.“ Niko uklidil kolík a podal Dobromile její lahvičku s pilulkami. „Jak si s ním poradíte?“</p>
<p>„Myslím, že mám pouze dvě možnosti.“ Uklidila pilulky zpátky do kabelky a rozhodně ji s klapnutím zavřela. „První možností je vyplatit jej. Na peníze jsem docela tvrdě dřela a opravdu se mi z nich nechce rozdat ani část, ale…“ stoicky pokrčila rameny.</p>
<p>„A pokud to nezabere?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Zpod ohrnutého horního rtu vykoukly jemné špičáky. „Nejlepším přítelem dívky nejsou vždy jen diamanty.“</p>
<p>No, ten chlapík měl aspoň šanci. To je víc, než v tomto životě dostane většina lidí. Hodil jsem kříž vedle něj a nechali jsme ho v uličce tak, jak byl. O čtyřicet minut později jsme Dobromilu doprovodili zpátky k jejímu domu a dívali se, jak vstupuje do výtahu. Ještě předtím ale položila Nikovi prst na rty. To když ji naposledy nazval slečnou Nezmarovou. „Myslím, že po tom, čím jsme si prošli, Niko, bych byla ráda, kdybyste mi říkal Dobromilo.“</p>
<p>Jakmile se za ní zavřely dveře výtahu, zoufale jsem zavrtěl hlavou nad zmateným výrazem v Nikově tváři. „Zešílel jsi? Pohřbila pět manželů, nemluvě o tom, že je nemrtvá. Krev sající…“ No dobře, to nebyla úplně pravda. Opravil jsem se: „Pilulky železa polykající démon z pekel. Sežere tě zaživa.“</p>
<p>„To asi ano, že?“ poznamenal Niko suše.</p>
<p>„Vážně, Niku, ona je nebezpečná, je to dravec.“ Tohle rozumové zdůvodňování muselo přestat. Unavovalo mě to.</p>
<p>Rty mu zaškubaly. „A co si myslíš, bratříčku, že jsem já?“</p>
<p>Kruci. Dostal mě.8</p>
<p><image xlink:href="#_8.jpg" />Zámky.</p>
<p>Drží věci uvnitř a taky drží věci venku. Alespoň teoreticky. Ve skutečnosti by mě zajímalo, jestli na světě existuje dost zámků, aby zadržely grendely. Ale i když jsem měl pochybnosti, Niko stejně nainstaloval ty nejlepší zámky, co se daly koupit, do dvaceti minut po našem nastěhování. To bylo před dvěma lety.</p>
<p>Svlékl jsem Nikovo zničené sako, zmuchlal je do koule a hodil do kouta. Z ložnice jsem slyšel, jak bratr kontroluje zámky na dveřích. Ty věci byly tak propracované, že se skoro zamykaly samy, ale on je stejně prověřoval. Každý večer. A nic na tom nezměnila ani muka z nešťastné lásky k upírce. Tiše jsem si odfrkl, posadil se na postel a zul si boty. Moje švagrová, hraběnka Drákulova. Mohlo to být legrační. Ale je těžké v tom najít nějaký vtip, když si uvědomíte, že díky vám možná nikdy žádná švagrová nebude, ať už lidská nebo jiná.</p>
<p>Život na útěku dlouhodobým vztahům moc nenahrává. A lži o vaší minulosti, přítomnosti, o celém vašem zatraceném životě, to nenahrává vůbec žádným vztahům. Na prstech jedné ruky bych mohl spočítat lidi, které jsme považovali třeba jen za známé… a většina z nich moc nezapadala do toho, co se obvykle myslí pojmem „člověk“. Jedním je bažináč, i když to je ve skutečnosti spíš zdrženlivý nepřítel. Pak tu byla čarodějnice z Louisiany, která vrtala do všeho, od Wiccy až po vúdú, potom selkie[*], žijící na Oregonském pobřeží, a nakonec asi ten nejbližší z nich − léčitel žijící na Staten Islandu.</p>
<p>Rafferty byl první a jediný léčitel, kterého jsem kdy potkal. Byla škoda, že léčil jen na černo při studiu medicíny. Na druhou stranu, on studovat nepotřeboval. Za pár minut dokázal to, na co většina doktorů potřebovala hodiny práce a roky studia. Z těch několika málo lidí, jež jsme vůbec měli čas trochu poznat, jsem u něj jediného litoval, že jsme nedokázali udělat poslední krok a postoupit od známého ke kamarádovi. Nemohlo k tomu dojít − ne bez důvěry. A já ani Niko jsme nikdy nikomu moc nedůvěřovali. Nemohli jsme si to dovolit.</p>
<p>A teď kvůli tomuhle životu, nebo spíš kvůli jeho nedostatku, propásne Niko vzácnou příležitost. Další prádlo už jsem si nesvlékl, padl jsem na záda na matraci a jal se ospalýma očima studovat strop. Niko mi to nevyčítal, to by nikdy neudělal. Jsme přece rodina. A když uvážíte, jak jsme vyrůstali… pokud bychom se nepostarali jeden o druhého, nikdo jiný by to neudělal. Ne, on mi to nevyčítal, ale to neznamená, že bych si to nemohl vyčítat já sám. Převalil jsem se na břicho, naklepal polštář a zabořil do něj hlavu. Vina se docela omrzí.</p>
<p>A život na útěku taky.</p>
<p>Tak jsme viděli jednoho grendela, no a co? Už to byly roky, co nás naposledy dostihli. Ta událost nás tehdy dovedla sem do velkého města. Tenkrát jsme měli štěstí. Žádný oheň, žádný rozpouštějící se přívěs a žádná matka, která by vybuchla jako rachejtle; jen meče, nože a purpurová krev stvůr. Ale to už bylo skoro před třemi lety. Grendelové to přece někdy musí vzdát, ne? V určitém bodě musí odepsat ztráty a zapomenout na mě jako na někoho, kdo zmizel, no ne? Neměl jsem představu o tom, co se mnou ti bastardi zamýšlejí, ale ať už to bylo cokoli, jednou už toho muselo být dost. I pro grendely. Muselo to tak být.</p>
<p>Vykulil jsem se z postele, setřásl myšlenky a zamířil do koupelny. Natáhl jsem ruku po vypínači, ale pak jsem zaváhal a nakonec nechal v koupelně zhasnuto. Už jsem nebyl vyplašený z incidentu ve Waldorfu; jen jsem nepotřeboval světlo. A pokud jsem se vyhýbal svému temnému odrazu v zrcadle, bylo to čistě náhodou. Nepotřeboval jsem se vidět, jak si čistím zuby. Některé věci je stejně lepší nevidět.</p>
<p>Jako třeba když lžete sami sobě.</p>
<p>Příští den mi náladu nijak nevylepšil. A to z jednoho velkého nepříjemného důvodu. Zatracenej Robin Vtipálek. Ten chlap byl jako kocovina bez požití alkoholu. Příliš hlasitý. Příliš rozzářený. Příliš <emphasis>všechno.</emphasis></p>
<p>Den jsem strávil tím, že jsem sloužil šichtu v baru, zatímco Niko měl totéž ve škole bojových umění. A pak jsme si předtím, než jsme vyrazili na setkání do bazaru, dali rychlou večeři. Byl jsem unavený a zpocený z nečekané vlny říjnového tepla, která ten den dorazila, a vůbec jsem neměl náladu poslouchat toho chlápka, jak si pouští pusu na špacír. Ale bohužel pro mě přesně to dělal. Nepřetržitě. Nonstop. Ad infinitum. A dala by se použít další i chytrá slova pro prosté „nezavře klapačku“.</p>
<p>Seděl tam v pozici, kterou už jsem docela dobře znal − nohy uvolněně položené na stole a překřížené v kotnících − a přitom jedl tyčinkami z papírové krabice nudle. „Určitě nemáte hlad?“ Mávnul hůlkami k mnoha krabičkám rozházeným po kanceláři. „Přinesl jsem Moo Goo Gai Pan. Smažená rýže. Vepřové ve sladkokyselé omáčce.“</p>
<p>Niko zavrtěl hlavou. „Ne, díky. Už jsme jedli.“ Hodil po jídle pochybovačným pohledem. „Čína ti asi docela chutná, co?“</p>
<p>Robin nás ozářil širokým, nenasytným úsměvem. „Mám spoustu chutí, compadre, a nejen na čínu. Už jsem vám vyprávěl o tom, jak…?“</p>
<p>A je to tu zas, pomyslel jsem si s povzdechem. Už včera jsme se rychle naučili, že jakmile se ozvou tato slova, zamíří Robin rychlým poklusem do uličky vzpomínek. A většina jeho vzpomínek byla tak vybledlá jako měsíc staré boloňské špagety. „Nech si to na později, pane Prostopášníku,“ vyštěkl jsem. „Jsme tady kvůli Ólfi. ‚Robin dobyl Řím‘ počká.“</p>
<p>Chvíli na mě zamyšleně hleděl a měřil si mě ostře zelenýma, vážnýma očima. Pak na mě ukázal hůlkami a prohlásil: „Chlapče, ty si potřebuješ pořádně zapíchat.“</p>
<p>Niko se náhle rozkašlal a krk se mu svíral něčím, o čem jsem měl silné podezření, že je to potlačovaný smích. Bastard. „Jo?“ procedil jsem mezi zaťatými zuby. „O tomhle se chceš bavit? A co kdybych něčím propích tebe a pak ti nakopal zadek za to, jakej jsi zatracenej otravnej zkurvysyn?“</p>
<p>„Mrzoute jeden.“ Nenechal se rušit a dal si další sousto nudlí. „Přesně jako Ólfi. Žádný smysl pro humor.“</p>
<p>Se zavrčením jsem vstal ze židle, ale Niko mě chňapl za tričko a posadil mě zpátky. „Pánové, je to sice velice zábavné,“ řekl mírně, „ale jsme zde za jistým účelem. Takže se mu budeme věnovat, ano?“ A když Robin odložil krabičku a shodil nohy na zem, dodal: „A taky bych rád, Vtipálku, kdybys už mého bratra nepřirovnával k Ólfi. Nikdy. Je toto téma křišťálově čiré?“</p>
<p>Robin cynicky pozdvihl obočí a pohlédl na mě. „Servíruješ mu snad k snídani slovníky nebo co?“</p>
<p>Ohrnul jsem ret a váhavě souhlasil: „Jo, pravidelně konzumuje písmenkovou polévku.“ Opřel jsem se, natáhl nohy a v duchu přijal skutečnost, že s pukem se prostě nedá nic uspěchat. Můžete se jen posadit, užívat si jízdu a modlit se, aby vám zabral kinedryl. „Tak to vybal, Lomane. Zjistil jsi něco?“</p>
<p>Domýšlivý výraz zmizel Robinovi z tváře. Hodil hůlky do krabičky a postavil ji na stůl. „Ne tak úplně,“ připustil temně. „Ale vystopoval jsem někoho, kdo by nám mohl pomoct. Je to trol.“</p>
<p>„Trol?“ zopakoval Niko. „Mají nějaké zvláštní znalosti o Ólfi?“</p>
<p>Robin pohrdavě zúžil rty. „Trolové toho vědí docela hodně a všechno je to nepříjemné. Ale jestli nám vůbec bude chtít něco říct, to je jiná věc.“ Pak se jeho výraz rozjasnil a mazaně dodal: „Ale vypadá to, že vy štěňátka umíte skvěle přimět lidi, aby se vám svěřili. Podívejte se na mě. Asi to bude v těch přátelských, upřímných obličejích.“</p>
<p>„Ano, to bude asi tím.“ Nikův úsměv byl jako rampouch zaražený do srdce.</p>
<p>„Prostě se dělíme o lásku.“ Vstal jsem a plácl se do stehen. „Takže kde ten trol bydlí? Pod Brooklynským mostem?“</p>
<p>Robin se usmál široce jako kočka Šklíba. „Trefa, kámo.“</p>
<p>„Kruci, fakt?“ Myslel jsem si, že to nebude zas tak vedle. Na těch povídačkách přece musí být něco pravdy.</p>
<p>Povídačky ale nic neříkaly o puchu. Ve stínu pod mostem, kousíček od řeky, jsem se ohnul, opřel se rukama o kolena a snažil se soustředit na to, abych si na kecky nevyhodil večeři. Příšerný trolí puch byl všude a silně mě dusil. Každou molekulu tam prostupoval zkažený smrad hustý jako melasa. „Ježíši, vy to snad necítíte?“ lapal jsem po dechu.</p>
<p>Niko mi na záda položil uklidňující ruku. „Já necítím nic kromě East River, i když to je samo o sobě taky dost nepříjemné.“</p>
<p>„Ólfi mají velice citlivý…“ Robin nechal slova raději odplynout, protože po něm Niko hodil zničujícím pohledem. Odkašlal si a popošel ke mně. „Zvládneš to, hochu?“</p>
<p>Zíral jsem na něj slzícíma očima. „Jo, zvládnu.“ Dvakrát jsem zakašlal a nadechl se pusou místo nosem. Moc to nepomohlo. Narovnal jsem se a přikryl si tvář rukou. Dýchat… kdo to potřebuje? „Dobře, jdem na to.“</p>
<p>Jenže pak si postavil hlavu zase Robin. Založil si ruce a ošklivě se zamračil na vodu, která šplouchala v těsné blízkosti jeho dokonalých polobotek. „Hnusná špinavá řeka.“</p>
<p>V černých kalhotách, lesklých černých botách a košili barvy pralesní zeleně, o níž bych se vsadil, že je ze stoprocentního hedvábí, nebyl Robin oblečený zrovna vhodně na takovou procházku. Byl v ostrém kontrastu k Nikovi, který měl na sobě i navzdory horku dlouhý černý kabát, a ke mně v námořnicky modrém tričku a antracitově šedých obnošených teplácích. „Nemyslíš, že sis mohl vzít něco neformálnějšího?“ zeptal jsem se uštěpačně.</p>
<p>Robin se na mě nevěřícně podíval. „O čem to mluvíš? <emphasis>Tohle </emphasis>jsou moje neformální šaty.“</p>
<p>„Proč mě to nepřekvapuje?“ Prošel jsem kolem něj a boty se mi propadaly do bahna. „Takže kde je ten tvůj kamarád? Kde je zhouba malého kozlíka?“</p>
<p>„Rozhodně to není můj kamarád. To si nemyslete ani na okamžik. Není to vyloženě můj nepřítel, ale to je asi tak to nejlepší, co o něm můžu říct. Trolové jsou jako bouře. Jsou přírodní síla, smrtící a naprosto postrádající svědomí. Zapomeňte na to a ve vteřině může být po vás.“ Nikdy jsem Vtipálka neslyšel mluvit tak vážně.</p>
<p>„Jo, pokud mě dřív neskolí puch,“ zavrčel jsem a probíjel se dál. Slunce už dávno zapadlo, ale světlo z mostu nám na cestu zářilo dostatečně. Ne že by tam kromě špinavé vody a pustého betonu bylo něco k vidění. „Kde je?“ zopakoval jsem. „Tohle je na schovávačku zatraceně velkej most.“</p>
<p>„To jsi vyjádřil velice přesně.“ Niko se tiše pohyboval vedle mě a zdálo se, že s lehkostí klouže po povrchu bláta, zatímco mě to stahovalo a chytalo za nohy. „Trol může být kdekoliv.“</p>
<p>Robin, který úzkostlivě hopkal za námi, zavrtěl hlavou. „Může být, ale není. Abbagor se rád potuluje v okolí pod mostem, ale taky se potřebuje mít kde schovat. Potřebuje místo na… zbytky. Ještě je brzo. Bude tam.“ Přidal do kroku, předběhl nás a vedl kolem nejbližšího pilíře k rezavějící mříži zasazené do betonu. Vypadala úplně stejně jako ty, přes které jste se jako děti báli přejít, protože jste naprosto přesně věděli, že pokud to uděláte, propadnete se do středu Země a už o vás nikdy nikdo neuslyší.</p>
<p>„Tam dolů?“ povzdechl jsem a on přikývl. „Skvělý. Zatraceně báječný.“ Zamířil jsem k mříži a pořádně na ní zadupal, což vyvolalo spršku rezavých vloček. „Haló, Avon je tady!“</p>
<p>„Ty jsi ztělesněná zdrženlivost, že?“ Robin nevěřícně a nesouhlasně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Není to zrovna jeho silná stránka.“ Niko mi odstrčil nohu, uchopil mříž oběma rukama a za skřípání mučeného železa ji vyjmul a odhodil. „Kdo si přeje první skočit do rozevřené tlamy pekelné?“</p>
<p>Ignoroval jsem jeho suše posměšný tón, dřepl jsem si a pak po nohou skočil do díry. Ihned mě pohltila inkoustová čerň. Nebylo to tak daleko jako do středu Země, ale bylo to dost daleko, abych při přistání pořádně narazil. Vyndal jsem z kapsičky na pásku malou baterku a zapnul ji. Trochu jsem ji zakryl prsty, aby si oči zvykly, a zavolal jsem nahoru: „Tak pojďte. Voda je fajn.“ Na chvíli jsem se odmlčel a pak si pro sebe zamumlal v šířících se vlnách trolího puchu: „Příšerně smrdí, ale je fajn.“</p>
<p>Niko vedle mě přistál měkce jako kočka. Robin následoval vzápětí a skoro tak lehce jako můj bratr. Za pár tisíc let nebo tak nějak asi získáte jistou obratnost. Ale nebyl tak potichu jako Nik. „Špína. Hnus. Hniloba. Abbagore, ty ohavná stvůro, válíš se tu ve špíně jako prase. Tohle je <emphasis>hedvábí. </emphasis>To už nikdy nepustí.“</p>
<p>Příval nadávek neustával, a jak jsme postupovali, byl čím dál rozčílenější. Osvítil jsem baterkou umělou jeskyni. Betonové zdi byly hojně pokryté vrstvou zeleného slizu. Nepochybně to byly buď houby, nebo plíseň. Z čeho byla podlaha, to mi zůstalo záhadou, protože jsme stáli skoro po kotníky v ledovém bahně. „Tvůj kámoš Abby si tady udělal pekelný staromládenecký doupě,“ prohodil jsem s ohrnutým rtem. „Jestlipak tu někdo vybírá nájem?“</p>
<p>„Zdá se, že je to už dlouho zapomenutý údržbový prostor,“ poznamenal Niko. Vzal si ode mě světlo a posvítil jím do vzdáleného rohu. „Aha, tunel. A myslím, že nebyl vytvořený člověkem.“</p>
<p>Nebyl vytvořený člověkem? Jen proto, že to vypadalo, že byl beton proražený a vytržený v kusech pařáty, které zanechaly škrábance široké pár centimetrů? Hele, neměli bychom dělat ukvapené a bláznivé závěry. „To bude hlavní vchod,“ řekl Robin nevzrušeně, pak k tomu zamířil a každý krok přehnaně natahoval jako v té dětské hře „Honzo, vstávej!“. „Tak jdeme, ať už to máme za sebou a já můžu spálit tyhle šaty a dát si hodinovou sprchu.“ Pohlédl na nás přes rameno a dodal s lascivním úsměvem: „Je to prostorná sprcha. Chce se někdo přidat?“</p>
<p>„Tohle malé dobrodružství je pořád lepší a lepší,“ zasyčel jsem a bahno se mi obalovalo kolem nohou, až to vypadalo, že mi strhne boty. „Niku, nechceš mi do oka vrazit ostrej kolík, abys tomu nasadil korunu?“</p>
<p>„Zní to zábavně, možná později.“ Niko mě s lehkostí předešel. Viděl jsem, že si zul boty a tiše jde naboso. Byl to dobrý nápad, a tak jsem zastavil, zul si boty a zahodil je stranou. Bláto mi mlaskalo mezi prsty. Nešel jsem tiše jako Niko, ale i tak to bylo lepší. Vzduch sice odporně zapáchal trolem, ale pořád to byl vzduch z New Yorku. Na toto roční období nevysvětlitelně teplý a dusný, znečištěný smogem, ale pořád to byl tentýž vzduch, který jsme každý den dýchali tam venku. To všechno se změnilo, když jsme prošli podomácku vyrobenými trolími dveřmi. Každý gram tepla zmizel a všechen pohyb odumřel s ním. Najednou tam byla <emphasis>atmosféra </emphasis>těžká jako kámen, chladná jako kovová schránka v márnici a stejně bez života jako mrtvola v ní uložená. Bylo to jako dýchat kostky ledu. Kusy ledového vzduchu bolestně procházely průduškami a usazovaly se na plicích jako olovo. I puch trochu opadl. Musel tam ale být nějaký pohyb, který vyháněl smrad ven, ne? Jenže tady žádný nebyl. Zdálo se, že i samotné molekuly jsou zmrzlé, nic se neopovažovalo pohnout, nic se neopovažovalo přitáhnout pozornost.</p>
<p>Smrtící pozornost.</p>
<p>„Abbagore!“ zařval jsem a můj hlas se okamžitě rozlehl do dálky jako zkomolené zavytí. Neměl jsem problém s přitáhnutím pozornosti. Koneckonců, proto jsme tam byli. A zcela upřímně, raději budu mít Abbagora hezky přímo před sebou, kde na něj uvidím, i když pěkně namíchnutého, než aby na nás skrytě číhal ve tmě a zíral na nás prázdnýma, bezcitnýma očima. Jak jsem věděl, že jsou bezcitné? Kruci. To nemám ponětí. Ale věděl jsem to. A když se ze tmy vynořila Nikova ruka, uchopila mě za paži a přitáhla blíž, pochopil jsem, že on to ví taky. Niko na mě vždycky dával pozor, ale taky věděl, že ve většině případů se o sebe dokážu postarat. Tohle… nebylo cítit jako většina případů.</p>
<p>„Zatraceně, vůbec nic nevidím,“ řekl Robin napjatým hlasem. Zjevně nelhal, když říkal, že trol není jeho kamarád. „Abbagore, nemáme na to celou noc. Chceme s tebou mluvit. Mohl by ses prosím slitovat nad námi, nižšími tvory, a vnést do situace trochu světla?“</p>
<p>„Bojíš se tmy, nadržený kozlíku?“ Seshora se snesl chladný, opravdu chladný hlas. „Věř, že tma se tě nebojí.“</p>
<p>„No tak, Abbagore, starý příteli, kamaráde,“ přemlouval ho Robin, který hladce a bez zadrhnutí vklouzl do své prodavačské osobnosti. „Pomoz mi, kvůli starým časům, a my vypadneme, ani nemrkneš. Na mou duši.“</p>
<p>„Staré časy… všechno mi splývá. Ve všech časech jsi stejný, Vtipálku. Bolák, který se nechce nechat rozškrábnout.“ Slova zněla pobaveně, ale byl to humor tlustého pavouka, který si hoví v síti se vší trpělivostí světa. „Kdybys chvíli postál na místě, mohl bych to napravit.“</p>
<p>Navzdory tomu, že slova zněla míň než přátelsky, zdálo se, že Robinova prosba bude vyslyšena. Do vzduchu kolem nás se pomalu vkrádalo světlo. Byla to malomocná a ošklivě světlezelená zář, kterou zřejmě vydávala obzvlášť nechutná plíseň rozplizlá po zdech nekonečným počtem nenasytných prstů. Bylo tam tak akorát dost světla na to, abychom zahlédli strop, který se zvedal do výšky zhruba tří poschodí nad námi. Museli jsme se dostat do oblasti pod jedním ze zděných mostních pilířů. Abbagor si vykutal docela prostorný brloh. Přešlápl jsem na zmrzlých nohou, což mělo za následek, že jsem se propadl ještě hlouběji do bláta, a ostražitě si prohlédl umělou jeskyni. Trol s námi sice mluvil, ale kde sakra byl?</p>
<p>„Abbagore, Abbagore,“ brebentil sladce Robin s nacvičenou lehkostí, která by možná byla uvěřitelná, kdyby neměl tak napjatou kůži kolem očí. „Ještě si budu myslet, že jsi mě za tu dobu, co jsme se míjeli, vůbec nepostrádal. Jak dlouho to je, padesát let?“</p>
<p>„Míjeli.“ Slovo bylo vysloveno s velikým důrazem. „Může to mít tolik významů. Ano, míjel jsem tě. Tentokrát to tak třeba nebude.“ V hlubokých stínech nad námi se něco pohnulo, svíjelo se to a vlnilo. „Možná už jsi s věkem pomalejší, kozlíku. Můžeš si být jistý, že já ne.“</p>
<p>A pak se nám Abbagor konečně ukázal.</p>
<p>Mýlil jsem se, když jsem si myslel, že trol bude mít bezcitný pohled hadího obyvatele ráje. Na to by potřeboval oči. On ale žádné neměl. Byl jsem však přesvědčený, že i bez nich z nás vidí každý centimetr, od blýskavého lesku očí až po krev pulzující zběsile v krku, a to důkladným pohledem dravce. „Do hajzlu.“ Nevím, jestli jsem to řekl nahlas, nebo ne, ale stál jsem si za tím. Abbagor by si zasloužil ještě mnohem horší výraz.</p>
<p>Snášel se z výšky jako letící pohroma. Tlustá, temně šedá vlákna jej zastavila asi tři metry nad námi. Rozhodně to nebylo dost daleko, pro mě tedy ne. Nikdy předtím jsem trola neviděl − ani jsem nevěděl, jak vypadá − ale takhle bych si ho stejně nikdy nepředstavoval. Abbagor měl přibližně tvar člověka, s hromotluckými rameny a masivními pažemi. Nohy měl jako sloupy. No dobře. Žádný problém, to by šlo. Tím se zas tak moc nelišil od stovek stvůr tam venku. Jiné bylo, že se zdál být spletený z masitých vláken, vzájemně propojených a zamotaných do sebe. Byla to velká masa výhonků v jednom tvaru a formě.</p>
<p>„Nepamatuju si, že bych <emphasis>tohle </emphasis>viděl v tý tvý zatracený knize o mytologii,“ procedil jsem mezi zuby k Nikovi.</p>
<p>„To bys ji ovšem musel číst, bratříčku. A to je přinejlepším optimistický předpoklad.“ Ruce měl stále prázdné, ramena uvolněná a v jeho hlase nebylo slyšet napětí. Mysleli byste, že se ten zatracenej zmetek snad dívá na hvězdy v planetáriu, s takovou klidnou zvědavostí pohlížel vzhůru. Aha, Velký vůz, říkáte? Zajímavé. A kdyby nebylo toho, že se mu nějak, bez zjevného pohybu, podařilo dostat přede mě své ochranitelské rámě, možná by to bylo i uvěřitelné.</p>
<p>Robin vysekl se širokým strojeným úsměvem pukrle. „Vypadáš dobře, Abbagore. Pracoval jsi na sobě? Vypadáš…“ polkl, „větší. Rozhodně větší, než si pamatuju.“</p>
<p>„Velký“ ale rozhodně nebylo správné slovo. Kdyby stál na zemi, byl by určitě téměř tři metry vysoký a skoro stejně tak široký. Ale víte, co se říká… na velikosti nezáleží. Samozřejmě že lidi, kteří tohle říkají, se dělí na ty, co mají miniaturní péro, a na ty, co se ještě nesetkali tváří v tvář s trolem, který by mohl sežrat New Jersey.</p>
<p>No dobře. Byl velký. Ale to je i bažináč a tomu pravidelně nakopáváme zadek, řekl jsem si příkře. Zatni zuby, převlíkni si spodní prádlo a koukej splnit úkol. „Jo, je obrovskej.“ Dloubl jsem Robina do žeber. „Stvůra jak vyšitá. Bratři Grimmové na steroidech. Můžem popojet?“</p>
<p>Velká hlava korunovaná špičatýma netopýříma ušima se otočila mým směrem. „Malý Ólfík.“ Tenká štěrbina úst se náhle otevřela doširoka jako tlama krajty, když se chystá spolknout prase vcelku. „Špatná volba mazlíčků, Vtipálku. Vždycky pokoušou ruku, která je krmí.“ Abbagor se přiblížil − výhonky jej spustily níž, aby se na mě mohl lépe „podívat“. „Zdá se, že to ztratilo obojek. Moc zlobivý kluk.“</p>
<p>Tak to mi rozhodně stačilo. Příště bude navrhovat, aby mě pro zklidnění temperamentu vykastrovali. Zdálo se, že si Robin uvědomil, jak blízko mám k tomu, abych se přestal ovládat, a promluvil dřív, než jsem stačil říct něco hloupého, co by posloužilo jako rozbuška. A já bych nejspíš něco takového řekl − o tom jsem vůbec nepochyboval. Komunikace mého mozku s pusou je přinejlepším nahodilá. „Kaliban není Ólfi,“ prohlásil Vtipálek chvatně. „Alespoň ne zcela. Ale právě proto jsme přišli. Doufali jsme, že nám o Ólfi něco povíš. Jsi tu už mnohem déle než já. Skoro tak dlouho jako Ólfi. Pokud o nich někdo něco ví, jsi to ty.“</p>
<p>„Slizké lichotky ze slizké pusy.“ Abbagorova noha dopadla na zem, a ačkoli byla podlaha pokrytá vrstvou bahna, i tak byl cítit silný otřes. Zbylé úponky, které jej předtím držely, se mu ovinuly kolem těla, kroutily se a svíjely, až splynuly s celkem. Stačilo mi to k tomu, abych se zapřísáhl, že už nikdy nebudu jíst špagety. „Proč vás zajímají Ólfi? Stejně už skoro vymřeli, i když s nimi byla zábava.“</p>
<p>Pravda. Není nic tak zábavného jako šílené, zuřivé vraždění. Je to dokonce lepší než kabelovka. „Jo, jsou ohroženej druh. Budou nám chybět, co?“ Posunul jsem se tak, že jsem stál v rovině s Nikem. Ignoroval jsem jeho nesouhlasný pohled a pokračoval dál. „I tak mě ale pořád děsně zajímá, proč mě udělali.“</p>
<p>Protože to jsem přece v podstatě byl. Udělaný. Nestvořila mě láska a věrnost. Nebyl jsem výsledkem okamžiku vášně dvou nadržených puberťáků ani prasklého kondomu. Byl jsem experiment, výsledek chladného kalkulu. Na tom jsem nemohl nic změnit, ale pokud by se mi podařilo přijít na důvod tohoto činu, mohlo by nám to s Nikem pomoci přežít.</p>
<p>Mohutná hlava se otočila k Robinovi. „Naučil jsi to mluvit. Působivé. Teď tomu dáš pamlsek?“</p>
<p>Vtipálek roztáhl ruce ve smířlivém gestu, i když jsem si nebyl jistý, zda bylo určeno mně nebo Abbagorovi. „Abbagore, prosím tě,“ přemlouval ho. „Trochu nás tlačí čas. Sice si velice užíváme, jak si s námi pro své potěšení hraješ, a je to velká zábava, to tě ujišťuji, ale mohli bychom pohnout i s naším tématem?“</p>
<p>Jedině od puka mohla prosba znít sarkasticky. Abbagor to zcela překvapivě přešel. Buď ho unavoval Robin, nebo hra na škádlení pejska, ale vydal zvuk, jako když umírajícímu z úst uniká poslední dech. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to byla jedovatější verze zahloubaného hadího povzdechu. „No tak dobře. Ólfi. Jsou tu od počátku časů a možná ještě déle. Jsou staří jako slunce na obloze, možná jako samotná obloha. Vládli tomuto světu dlouho předtím, než ho svým smradem zamořil člověk.“ Nosní dírky s černými okraji se zachvěly odporem. Ten měl tak co říkat. „Ale jak věky míjely, změnila se železná ruka Ólfi ve slabý dětský stisk. Byli příliš samolibí a spokojení sami se sebou… a když se probudili do hořké reality, bylo už příliš pozdě. Bylo jich málo. A lidí moc. A i to nejnádhernější a nejčistší maniakální násilí můžou tupci potlačit, pokud je jich dost.“</p>
<p>Koutkem úst jsem zašeptal k Nikovi: „Jedna nula pro tupce.“ Jeho jedinou odpovědí bylo téměř neslyšné odfrknutí. Robinova reakce byla mnohem výstižnější. Rukou mi sevřel paži a varovně ji stisknul. Chtěl jsem ho setřást, ale všiml jsem si, že má nad horním rtem pot a pevně svírá čelist. Už mi předtím říkal, že s Abbagorem by si člověk neměl zahrávat, a zdálo se, že na tomto názoru nehodlal nic měnit. Neochotně jsem se rozhodl, že bude asi nejlepší, když se pokusím chovat slušně… a zrovna v tu chvíli na mě Abbagor zaměřil pozornost.</p>
<p>„A teď poslední zbytky první světové dynastie stvořily tebe.“ V tu chvíli jsem si přál, aby měl oči. Být tak zevrubně zkoumán, tak důkladně rozpitváván slepým pohledem, to bylo příšerně znervózňující. Zatímco Abbagor dál přemýšlel, na břiše se mu něco pohnulo. Bylo to jen malé škubnutí, krátký pohyb, ale málem jsem kvůli tomu přeslechl jeho další slova. „To <emphasis>je </emphasis>ale zajímavé.“</p>
<p>Málem, ale ne docela. Moje nejlepší záměry dávat si pozor na pusu právě vyletěly oknem. „‚Zajímavé‘, to je moc pěkný slovo,“ vyštěkl jsem. „Kdyby to nebylo tak zatraceně zajímavý, tak bysme se nedusili smradem v tvým brlohu. Takže Abby, pokud máš něco opravdu zajímavýho, čím bys přispěl do diskuze, nastal správnej čas.“</p>
<p>Za mnou Robin vydal dlouhý povzdech plný zmaru a zoufalství. Ale zdálo se, že Abbagor se neurazil. Jeho úsměv, pokud by se tomu tak dalo říkat, se dokonce rozšířil. „Tvrdohlavý, bez nálady a vzteklý. Jablko nepadá daleko od stromu. Jde na mě nostalgie.“</p>
<p>Chumel úponků v jeho břiše se dál svíjel a mezi šedými vlákny místy odhaloval světlejší barvu. „Byli jste s Ólfi velký kamarádi, jo?“ řekl jsem, zatímco jsem fascinovaně pozoroval bílé skvrny. Co to kruci je?</p>
<p>„Ne, nebyli to mí kamarádi. Byli něco mnohem zábavnějšího.“ Byla to ruka. Krucifix, byla to ruka. Cítil jsem, jak mi žaludek udělal pomalý kotrmelec.</p>
<p>„Zábavnějšího?“ optal se Niko. Věděl jsem, že to viděl; nemohli jste to přehlédnout. Ale z jeho medového barytonu byste nepoznali, že je něco v nepořádku. „Pak tedy předpokládám, že to byli tví nepřátelé.“</p>
<p>„Co by mohlo být zábavnějšího?“ Ruka začala škrábat šedé maso. Ani na Abbagorovi nebylo znát nic zvláštního. „Nebyli zrovna inteligentní, ale dokonale to vyrovnali čirou a divokou zuřivostí. Nemůžu popřít, že jsem si naše boje užíval. Ale ty dny jsou dávno pryč. Teď už je jich málo. Vyhýbají se mi, dávno mě připravili o zábavu. Dokonale sobecké.“</p>
<p>Pak jsem něco řekl − určitě něco děsně chytrého − ale ať to bylo cokoli, můj mozek to nezaznamenal, o to míň pak moje uši. V tu chvíli jsem se tak nějak nemohl soustředit, protože jsem si všiml, že na ruce je tetování. Bylo malé − miniaturní červená růže na kůži mezi palcem a ukazovákem. Červená růže a jméno „Lucy“. Na tom nebylo nic zvláštního. Ale bylo to dost na to, abych si byl jistý, že to je lidská ruka − živá, pohybující se lidská ruka. Co dělala v Abbagorovi, jsem nevěděl. A upřímně, ani jsem to vědět nechtěl. Pokud jsem vůbec něco chtěl, tak abych ji nikdy neviděl a nemusel přemýšlet nad tím, co je to za život být pohřbený v trolím těle. Zotročený v odporné mase.</p>
<p>Zatímco ruka dál škrabala tělo, Abbagor se ke mně sklonil. Ať už jsem plácl cokoliv, zjevně to nestálo za odpověď, protože se dál věnoval danému tématu. „Ať chtějí Ólfi udělat cokoliv, můžete si být jistí, že to určitě bude nějaký mechanismus, který by jim vrátil nadvládu nad světem. To bude jejich jediná myšlenka, jediný sen. A protože udělali tebe, Ólfíčku, musíš být součástí toho snu.“ Z těla mu vystřelily další ruce a paže, vyboulily se svaly a zaťaly pěsti. Abbagorův škleb se tak rozšířil, až to vypadalo, že mu čelist vypadne z pantů. „Zajímalo by mě, co by udělali, kdybych tě <emphasis>oddělal.</emphasis>“</p>
<p>Abby si znovu chtěl hrát s grendely a vypadalo to, že mám být zdobenou pozvánkou na jeho čajový dýchánek. Na vnitřnostech budu mít napsáno: „Prosím, potvrďte účast.“ Niko si už svou odpověď připravil tím, že z kabátu vytáhl meč. „Já bych to znovu zvážil, trole. Velmi důkladně.“ Lenivě máchl stříbřitým kovem. „Nebo by mohla přijít na řadu trocha sekání.“</p>
<p>Bůh ví, že tam bylo tolik končetin, že by s tím prostřihávač stromů měl práci na měsíc. O krok jsem couvl a využil pohybu k tomu, abych Vtipálka postrčil dozadu za nás. „Utíkej,“ nařídil jsem mu rozhodně.</p>
<p>Ale on neutekl. Místo toho trochu zavrávoral, jak jsem do něj strčil, a málem upadl, ale znovu nabral rovnováhu. Pak zoufale řekl: „Abbagore, počkej. Přišli jsme pro pomoc, s respektem k tvému spojení s minulostí. Tohle není hra.“</p>
<p>„Celý život je hra, kozlíku. Ani dávná minulost na tom nic nezmění.“ Chuchvalec malých chapadel vystřelil s ohromující rychlostí a sevřel mi pravou paži. „A ty nejlepší hry končí záplavou krve.“ Poslední slova ještě visela ve vzduchu, když to se mnou škublo a byl jsem zuřivě tažený bahnem. Byl jsem však náhle osvobozen, když se Niko otočil, máchl mečem po dlouhých provazcích masa a jedním plynulým pohybem je přeťal jako levné konfety. Temně purpurová krev, jež mi postříkala kůži, pálila jako kyselina a já jsem během ústupu zaklel.</p>
<p>„Tak fajn, debile,“ zavrčel jsem. „Dokončíme to.“ Pevně jsem se zapřel a vytáhl nůž. Byl kratší než Nikův meč, ale stejně ostrý. „Lomane, máš poslední šanci, abys odtud vypadl.“</p>
<p>Ukázalo se, že jasný záblesk, který jsem zahlédl koutkem oka, byl Robinův meč. Kde ho sakra schoval, na to by snad mohli přijít jen Siegfried a Roy[*]. „Přežil jsem souboje, které trvaly déle než celý tvůj krátký život,“ poznamenal temně a pozvedl zbraň. „Postarej se radši o vlastní zadek, Kalibane, protože já se o svůj určitě postarám.“ To bylo dobré vědět, protože to vypadalo, že tady bude bojovat každý sám za sebe, i když jsem si nebyl jistý, kdo vlastně bojuje za Abbagora.</p>
<p>„Mohl bys nás nechat odejít, trole.“ Nikův pokerový obličej se nepohnul ani o píď, ale oči se mu bojovně leskly. „Nemysli si, že bychom z tebe rádi neudělali purpurovou sekanou, ale máme trochu naspěch. Určitě to pochopíš.“</p>
<p>„Co bych byl za hostitele, kdybych hostům neposkytl trochu rozptýlení?“ Abbagor se vznesl vzhůru a v naprostém popření gravitace přilnul k jedné ze stěn. Visel hlavou dolů a natočil ji, aby nás obdařil krajtím úsměvem. „Zohavování je tak zábavné.“ A pak se na nás svalil jako padající skála.</p>
<p>Přesně tak to vypadalo, když dopadl. Já měl štěstí; zasáhl mě jen částečně − ale i to stačilo, abych proletěl vzduchem a zarazil se o protější stěnu. Narazil jsem si levé rameno a bok a pak jsem tvrdě přistál na břiše. Bahno se mi rozstříklo po obličeji a přes pusu a já se snažil zatnout zuby a nezasténat bolestí. Bok mě příšerně bolel a rameno jsem měl jako v ohni, možná vykloubené. Zvedal jsem se na jedné ruce a pomalu jsem přinutil k činnosti i druhou. Rameno tedy není vykloubené, jen naražené nebo pohmožděné. Na tom nezáleželo. To, co se mi dělo před očima, spolehlivě zatlačilo jakoukoliv bolest do pozadí. „<emphasis>Do hajzlu</emphasis>.“</p>
<p>Robin byl napůl pohřbený v bahně. Na zádech a ramenou mu stála obří noha. Hlavu měl potopenou v tom svinstvu, rukama zoufale bušil kolem sebe a tělo se mu svíjelo z nedostatku kyslíku. Niko… Niko visel sevřený v Abbagorově obrovité pěsti. Další ruce, tetované i netetované, slepě chňapaly po mém bratrovi a vyhýbaly se jeho nohám, protože do nich zoufale, ale cíleně a silně kopal. Ve tváři pomalu modral a rukama se snažil strhnout si ocelově šedé maso z krku. Abbagor musel přistát přímo na něm a skoro ho rozdrtit, než ho zvedl do vzduchu. Jinak by Niko neztratil meč. A nebyl by v nebezpečí života.</p>
<p>V ruce jsem stále svíral nůž a vyskočil jsem na nohy. Levá noha se pode mnou skoro podlomila, ale já běžel dál. Nejspíš to děsně bolelo, ale to si budu moct připustit později. Ne teď. Ne, když z mého bratra systematicky vymačkávají život. Po několika krocích se noha srovnala a já přidal do kroku. Těsně předtím, než jsem doběhl k Abbagorovi, jsem se vrhl k zemi, překulil a sebral Nikův meč. „Niko!“ Hodil jsem čepelí s neotřesitelnou vírou, že ji chytí. S absolutní, naprostou vírou, ale stejně jsem se tiše pomodlil. Jakmile jsem viděl, že se jeho ruka pevně sevřela kolem jílce, otočil jsem se a vrazil trolovi nůž do nohy − do té, která momentálně pohřbívala Vtipálka v provizorním hrobě.</p>
<p>„Zlobivý. Moc zlobivý.“ Noha se nepohnula ani o milimetr, ale stékala po ní temná krev. Nůž Abbagora ani trochu netrápil. Když se mu ale do pulzujícího šedého krku zabořil Nikův meč, to bylo něco jiného. Abbagor zavrávoral dozadu, o jeden krok, pak druhý. Robin se vyhrabal ze špíny a zuřivě plival bahno. Máchl mečem a sekl Abbagora do stehna. Krev vystříkla kolem dokola a Niko vypadl z trolova sevření a přistál vedle Robina. Chytil jsem ho za kabát a postavil. Lapal po dechu. Zakašlal a modrá barva se z jeho obličeje pomalu vytrácela.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se důrazně. Zhluboka dýchal a z copu mu visel uvolněný pramen blonďatých vlasů. Tak rozcuchaného jsem ho neviděl od doby, kdy ho Meredith naposledy zajala ve skladišti. „Niko?“</p>
<p>„Jsem v pořádku.“ Narovnal se a chraplavě, ale klidně pokračoval: „Zatraceně vytočenej. Ale v podstatě v pořádku. Ty?“</p>
<p>Nedostal jsem šanci odpovědět a hrát si na klidného hrdinu, protože Abbagor bublavě zařval a vyplivnul krev. „Ať je to ten, nebo ten, jeden musí z kola ven!“ Tohle vůbec nebyl řev. Nebylo to ani vrčení. Byl to smích. Ten zkurvysyn se bavil. Měl z toho legraci. Báječně si to užíval. Setřel si krev, co mu stékala po krku, a olízl si ji z prstů, jako by to bylo nejlepší víno.</p>
<p>Robin ho nechtěně napodobil, když si rukou otřel šklebící se obličej, čímž ovšem svůj stav ještě zhoršil. Jeho znechucení se ale okamžitě proměnilo v těžká muka, když se podíval na to, co zbylo z jeho milované košile. A i když byl podobně zmodralý jako Niko, nedostatek vzduchu mu nezabránil v tom, aby začal prskat na Abbagora: „Vždycky jsem tě nenáviděl, ty chodící horo zkaženejch kalamárů. Už jsem ti to řekl? Zvedá se mi z tebe žaludek, z každýho vražednýho smradlavýho kousku. Chce se mi z tebe zvracet, až by moje vnitřnosti prosily o milost. Jen pohled na tebe mě naplňuje takovou nechutí, že…“</p>
<p>Niko zatahal Robina za ucho a pevným hlasem navrhl. „Měl by sis radši šetřit dech na boj, Vtipálku. Věřím, že ho budeš potřebovat.“</p>
<p>„Moudrá slova mrtvého muže.“ Trol se odrazil od zdi, vysekl parádní skok s obratem dozadu a přistál za námi. Otočil jsem se, jak nejrychleji to v lepivém bahně šlo. Bylo to akorát včas na to, aby mě obrovská ruka chytla za tričko a zatřásla mnou jako hadrovou panenkou. Tričko se mi téměř okamžitě roztrhlo a já dopadl zpátky na nohy. Uhnul jsem na stranu a podařilo se mi vyhnout dalšímu úderu. Vrazil jsem nůž až po rukojeť Abbagorovi do ruky. Jenže tentokrát jsem o něj přišel. Výhonky se mi obtočily kolem zápěstí a jen tak tak jsem se dokázal vykroutit. Nůž byl minulostí.</p>
<p>Niko okamžitě skočil mezi mě a Abbagora a jednou ranou odsekl dvě z paží uvězněných uvnitř trola. Věděl jsem, že nemohly patřit lidem, alespoň ne lidem, jak je známe. Už ne. Ale i tak mi přeběhl mráz po zádech. Se zaťatými pěstmi ležely holé ruce na zemi a tekla z nich krev, jež byla odpornou směsicí červené lidské a purpurové trolí. Robin se na ně ani nepodíval, oběhl Abbagora z boku a zamířil mu na záda. Podařilo se mu odseknout velký kus slizkého masa a dostal pořádnou ránu, po které odlétl pěkně daleko.</p>
<p>Abbagor se dál smál. Byl to temný, škodolibý zvuk, který plnil prostor burácením zvonů satanské církve. Bylo pěkné vědět, že se někdo baví. Uvědomil jsem si, že bych na tom mohl být líp, kdybych se opět ozbrojil. Poklekl jsem na jedno koleno a vyhrnul si nohavici tepláků. Ucítil jsem pod prsty kov, ale ruka mi ztuhla, protože Niko mi zmizel před očima. Jednu chvíli tam byl, další ne.</p>
<p>Byl prostě pryč.</p>
<p>Vyrazily k němu stovky, <emphasis>tisíce </emphasis>šedých vláken, obalily ho a vtáhly ho dovnitř Abbagorova těla, než jsem stačil mrknout. Po bratrovi zbyl jen meč zpola pohřbený v bahně. Krk mi spálila stoupající žluč. Všechno kolem mě vybledlo do naprosté bezvýznamnosti. Všechno kromě monstra přede mnou. „Niku?“ To nebyl můj hlas. Nemohl být. Ten zastřený, hrubý a zoufalý hlas? Ne.</p>
<p>Jak jsem se dostal na nohy, si nepamatuju. V jednu chvíli jsem klečel na koleni; v další jsem strkal Robina z cesty. Položil mi ruku na rameno, snažil se mě zadržet a něco křičel. Myslím, že to bylo: „Je pryč.“ Neslyšel jsem úplně jasně, ale ano, myslím, že to bylo: „Je pryč.“ Ani omylem, Sherlocku. Ani omylem, zatraceně.</p>
<p>Tiše jsem si odfrknul a rozhodl se, že je na čase, aby Robin vystoupil do popředí a chvíli hrál za tým. Bez dalšího rozvažování jsem ho chytil za košili a tvrdě ho strčil přímo před Abbagora. Pořád měl meč. Bylo možné, že vteřinu nebo dvě vydrží, a víc jsem nepotřeboval. Trol po Vtipálkovi sáhnul dlouhou paží, smrtícími drápy rozčísl vzduch, a já ho zatím oběhl. Vzduch mi přitom hořel v plicích. Když jsem se dostal za Abbagora, skočil jsem. Žádná působivá salta. Prostě jsem mu skočil na záda, zachytil se výhonků a vylezl mu za krk. Přes jeho rameno jsem viděl Robina, jak se mu snaží bránit se zlomeným mečem. Pořád byl naživu. Už dokázal, že má tužší kořínek, než by se na první pohled zdálo. Ale to jsem si pomyslel jen tak mimochodem, byl to šum na pozadí, hudba ve výtahu. Myslel jsem jen na jedno, měl jsem jediný cíl. Chladný kov, který jsem svíral v ruce, mě k němu měl přiblížit.</p>
<p>Přitlačil jsem ústí poloautomatického SIG Sauera P226 Abbagorovi zezadu na hlavu a zaskřehotal jsem: „Já nejsem tak staromódní jako můj bratr, Abby.“ A pak jsem mu do mamutí lebky vyprázdnil zásobník.</p>
<p>Vybuchl. Ne doslova, ale vypadalo to tak. Divoce se zazmítal, až mě to odhodilo stranou. Dopadl jsem na zem, překulil se a byl jsem zpátky na nohou dřív, než dopadl trol. A že tedy dopadl − otřásl místností jako zemětřesení. Když jsem mu přistál na hrudi, měl jsem už ve zbrani další zásobník. Není nic lepšího než pokrok, že, Abbagore? pomyslel jsem si divoce. Nacpal jsem mu zbraň pod tvář a držel spoušť tak dlouho, dokud nenastalo kouřící ticho. A s tím tichem se Abbagor přestal hýbat. Bůh žehnej Charltonu Hestonovi[*] a Národní střelecké asociaci.</p>
<p>Zastrčil jsem si pistoli za pas a oběma rukama roztrhal ochablá vlákna a výhonky. Během několika vteřin jsem našel povědomý černý kabát a blonďatou hlavu s purpurovými skvrnami. Bolestivě jsem nasál vzduch do plic, jež odmítaly pracovat, a ze všech sil jsem zatáhl. Robin se ke mně přidal a společně jsme Nika osvobodili. Tvář měl průsvitně bledou a oči zavřené. Dech, který mé plíce stejně nepřijaly, jsem zase zprudka vypustil spolu s jeho jménem. „Niku?“ Moje ruka mu o vlastní vůli sevřela černou košili. „Niko?“ Pomalu otevřel oči, podlité krví a dost podrážděné. „Proč… ti to… trvalo tak dlouho?“</p>
<p>Zabořil jsem mu čelo do ramene. „Ty parchante,“ smál jsem se roztřeseně. Alespoň jsem se pokoušel smát. Nebyl jsem si jistý, jestli to jen nehraju. „Ty zatracenej parchante.“</p>
<p>Nabral dech a trhaně mi zašeptal do ucha: „Kde je trol?“</p>
<p>Narovnal jsem se a chytil ho rukama pod pažemi, abych mu pomohl posadit se. „Ležíš na něm.“</p>
<p>Niko se zamračil a podíval se na bezvládnou hromadu, která bývala Abbagorem. „Je mrtvý?“</p>
<p>Promluvil Robin a jeho hlas byl ostrý jako střep. „To těžko. Navrhuju, abychom odtud dostali svoje hezky tvarované prdelky, dokud je čas.“</p>
<p>„Není mrtvý?“ zasupěl jsem. „To si musíš…“ Dělat legraci? Nedělal. Abbagor sebou pod námi zrovna v tu chvíli škubnul. „Tak jo,“ řekl jsem chvatně. „Východ je vzadu. Co abychom ho použili?“ Vzal jsem Nika za paži, skočil dolů a dal se do běhu. Vtipálek nám byl v patách a pak nás bez mrknutí oka předběhl. Nebral jsem si to osobně. V kontextu událostí to nebylo tak amorální jako to, co jsem mu provedl já. I když Niko důrazně popíral, že jsem grendel, Robin právě přišel na to, že jsem víc Ólfi, než by byl Niko ochoten připustit.</p>
<p>Za námi jsem slyšel známé syčení a hlas zastřený krví a rozmašírovanou mozkovou hmotou. „Ólfíčku… kozlíku… vraťte seeeeeee.“</p>
<p>Netřeba říkat, že jsme to neudělali.</p>
<p>Niko si mi stoupl na ramena a podařilo se mu vylézt z té smradlavé díry ven. Pak hodil dolů provaz a vytáhl mě i Robina. Kde vzal provaz? Přece v kabátu − tam, kde bral čepele, kolíky a občas vrhací hvězdici. Kabát ukrýval víc zbraní než celý Texas dohromady.</p>
<p>A pak jsme byli na ulici, volní a živí. Samozřejmě, já byl bez trička, Niko byl hojně pokrytý purpurovou krví a Robin byl s osobní hygienou o pět příček níž než běžný člověk žijící na ulici. Navíc jsme všichni vypadali, jako bychom prohráli zápas v bahně. Ale nic z toho nevadilo. Byli jsme volní.</p>
<p>Niko si uhladil kabát, jak nejlíp mohl, a při tom pohybu zamrkal. Pak zavrtěl hlavou. „No, moc jsme se toho nedozvěděli, ale snaha se cení, Vtipálku.“ Robin měl hnědé vlasy připlácnuté k lebce, zelené oči chladné jako kámen a zcela Nika ignoroval. Šel dál a vzdaloval se od nás. Nikovo blonďaté obočí se stáhlo do zmateného „V“. Otočil se a zvědavě se na mě podíval.</p>
<p>„Nech ho jít, Niku,“ řekl jsem tiše. Nebylo to nakonec pro puka nejlepší? Ne každý den přežijete setkání s trolem <emphasis>i</emphasis> s grendelem. Nejlepší je říct si, že jste měli štěstí, a vydat se na cestu dřív, než se vás pokusí zabít něco dalšího. Ďábel, kterého znáte, i ďábel, kterého neznáte − nebezpeční jsou oba. Robin byl dost starý na to, aby to věděl. A pokud se mu to vytratilo z paměti, právě jsem mu to úspěšně připomněl, a to důkladně. Jo, jsem vážně lidumil.</p>
<p>A to ani nejsem člověk.9</p>
<p><image xlink:href="#_9.jpg" />Byl to obyčejný večer doma. Budweiser, něco na zub, poflakovat se a relaxovat − není nic lepšího. Jasně, trochu to narušila potřeba poskytnout první pomoc, ale to nebylo poprvé. Ani pro jednoho z nás. A navíc to nejspíš nebude ani naposled. To bylo naneštěstí na tom pozitivní. Pokud uvážíme, jak žijeme, tak pokud už nebudou další zranění, může to znamenat jen jedno: že jsme mrtví. Myslím, že člověk na všem musí hledat něco pozitivního. Tentokrát to odnesl Niko, příště to můžu být já. Pravděpodobně to budu já. Ale abych se tak neshazoval, určitě jim nakopu zadek, jak nejlíp to půjde. Niko, ten má ostřejší reflexy, je dokonalejší a chladnější… no, aspoň dokáže zachovat chladnou hlavu. Podle mě je „chladný“ slovo hodící se dobře k pivu.</p>
<p>Napil jsem se hezky vychlazeného piva a Niko s jedním ručníkem omotaným kolem boků a druhým v rukou vyšel z koupelny a opatrně se sušil. Červené rány na rameni, krku a zádech byly ošklivé a vypadaly zatraceně bolestivě. Malé šrámy, které jsem měl na paži, pořádně pálily, a to nebylo nic v porovnání s Nikovou kůží. „Smyl sis všechnu krev?“ zeptal jsem se cestou k umyvadlu, kde jsem si vydrhl ruce antiseptickým mýdlem.</p>
<p>Přikývl, složil ručník a položil jej na jednu z kuchyňských židlí. „Ano, jsem čistý.“</p>
<p>„Jsi si jistý?“ trval jsem si na svém. „Je to jako kyselina.“ Lehce jsem odšrouboval uzávěr krému na popáleniny. Pak jsem otevřel balení sterilních rukavic, vymáčkl mastičku na vnitřní stranu krabice, navlékl si rukavici a zároveň nabral krém. Hezky to ušetřilo čas.</p>
<p>„Věř mi, Kale. Byl jsem důkladný, i když to bylo nepříjemné.“ Posadil se na židli, naklonil se dopředu a rukama se opřel o stehna. „Nepříjemné“, to byl Nikův eufemismus pro „nesnesitelné“, ale z toho, jak tiše seděl, byste to stejně nepoznali. Tvář měl klidnou a byl nehybný jako socha.</p>
<p>Zvedl jsem ruku s krémem a namazal jím popáleninu na Nikových zádech. Dotýkal jsem se ho tak lehce, jak jen to šlo, ale stejně jsem cítil, jak se mi pod rukama napjal. I tak jeho hlas zůstal klidný. „Zbavil ses mých šatů?“</p>
<p>„Zabalil jsem je a hodil do odpadu,“ přisvědčil jsem. Když byl Niko uvnitř Abbagora, musel být poblíž protrženého vlákna, nebo co trolovi sloužilo jako cévy. Purpurová krev mu prosákla kabátem i košilí a popálila kůži pod nimi. Sice to muselo být příšerné, ale pomyslel jsem si, že to asi nebyla nejhorší část pobytu v trolově těle. To teď muselo počkat. Nejdřív jsme museli ošetřit vnější zranění, abychom mohli začít s vnitřními.</p>
<p>Namazal jsem mu krémem záda, rameno a krk a pak jsem nejhorší rány ovázal lehkou gázou. „Hotovo, zalátáno.“ Lehce jsem se zasmál nad bílou látkou, jež kontrastovala s jeho olivovou pletí. Já měl barvu pleti po otci, Niko po Sofii. Kdyby nebylo stejných očí, nikdo by neřekl, že jsme bratři.</p>
<p>„Florence Nightingaleová[*] by se od tebe mohla učit, Kale, tím jsem si jistý.“ Niko se narovnal a olivový odstín se změnil v bledý se zelenými pruhy. Mimiku mohl ovládat, jak chtěl, ale ani Niko nedokázal poručit kůži.</p>
<p>Sundal jsem si rukavice a hodil je na stůl a pak jsem sáhl po lahvičce s léky, kterou jsem už předtím přinesl ze skříňky. Vysypal jsem si dvě pilulky na dlaň a natáhl ji k němu. „Vezmi si je. Přinesu vodu.“</p>
<p>Automaticky ucukl. To jsem ale čekal. V tomhle byl zatraceně předvídatelný. Žádný alkohol, žádné drogy, nic, co by mu otupilo nebo zastřelo smysly. Ani prášky proti bolesti, i kdyby ho to bolelo sebevíc. „Žádnej problém,“ řekl jsem uhlazeně. „Pokud dneska přijdou grendelové, můžeš na ně třeba hodit šavli. Je to od tebe opravdu moc nindžovský.“ Praštil jsem s pilulkami před něj na stůl. „Blbečku. Klidně si trp, jak chceš.“</p>
<p>Niko našpulil rty. „Nejsem si jistý, jestli měla sestra Nightingaleová tvoje způsoby. Ale dobře, pochopil jsem.“ Sebral pilulku a zvedl obočí. „Kompromis?“</p>
<p>Zvážil jsem, že to jsou docela silné léky, rozhodně na předpis. Došel jsem k závěru, že je třeba ustoupit, dokud mám navrch. „Kompromis.“ Otevřel jsem ledničku a podal mu láhev vody. Niko by se vody z kohoutku nedotkl. Já už jsem si na kovovou chuť docela zvykl. Delikátní buket chlóru a olova, kdo by si to neoblíbil? „Tetanovku jsi dostal před třemi lety, je to tak?“</p>
<p>Zapil prášek douškem z láhve. Změřil si mě pohledem a pak prohlásil: „Bojíš se, bratříčku.“ Pak mu pohled zjihl. „Jsem v pořádku, Kale. Opravdu.“</p>
<p>Jo, bál jsem se… trochu. Nebyl důvod. Nikovi bylo dobře… jasně, trochu ho to bolelo, ale nebylo to tak hrozné, aby šel pod kytky. Rozhodně ne kvůli tomuhle. Ne, nebyl důvod bát se, nebyl důvod brát to jako temnou připomínku toho, že bez Nika bych byl na světě úplně sám. Nebyl důvod lpět na myšlence, že bez Nika by tu nebyl jediný živý tvor, na něhož bych se mohl spolehnout. A nebyl by tu ani nikdo, kdo by věděl, kdo jsem, <emphasis>co </emphasis>přesně jsem zač. Věděl to bažináč a teď Abbagor, ale nikdo, kdo by měl neposkvrněnou duši. Až na to… až na to, že tu teď byl Robin. Podařilo se mi zarazit nával důvěry dříve, než se vůbec mohla dostavit.</p>
<p>„Samozřejmě že jsi v pořádku,“ řekl jsem příkře. „Na to, abys umřel, jsi příliš pompézní.“ Uklidil jsem ze stolu všechen nepořádek a hodil ho do koše. Vzal jsem si pivo a zamířil do obýváku. „Jdu se koukat na telku. Dej mi vědět, kdybys potřeboval pomoct s oblíkáním.“</p>
<p>„Kdyby tu byl Vtipálek, určitě by taky nabídl pomocnou ruku,“ poznamenal Niko suše a úlevně se postavil.</p>
<p>„Myslím, že tohle v dohledný budoucnosti nebude problém.“ Zapnul jsem dálkovým ovladačem televizi a bezmyšlenkovitě přepínal z kanálu na kanál. Robin byl nafoukaný jako model, nadržený jako pes den předtím, než ho budou kastrovat, a obecně byl jako osina v zadku, ale snažil se nám pomoct. A pokud uvážíme, že jsme ho k tomu v podstatě přinutili, nejspíš by to raději nedělal. Přesto nám stál pevně po boku, když Abbagor začal s vražedným běsněním. Alespoň tam stál do doby, než jsem ho trochu postrčil. A pak měl jen zatracené štěstí, že neskončil pohřbený přesně tam, kde byl.</p>
<p>„To jsem si všiml.“ Niko mi přetrhl myšlenky a posadil se na gauč vedle mě. Dával si pozor, aby se zády neopřel o ošoupané čalounění pohovky. Zaťaté čelisti naznačovaly, že prášky proti bolesti ještě ani nezačaly zabírat. „Co se stalo, zatímco jsem byl… nedostupný? Řekl jsi mu, že jeho košile je absolutně z módy?“</p>
<p>Odfrkl jsem si a váhavě se zasmál. „To by ho opravdu namíchlo, co?“ V duchu jsem slyšel slaboučkou bublající ozvěnu… <emphasis>Ólfičku… kozlíku… vraťte seeeeeee. </emphasis>Okamžitě jsem vystřízlivěl. „Jo,“ řekl jsem nepřítomně. „Pomluvil jsem mu košili. Přesně to jsem udělal.“ Znovu jsem stiskl dálkové ovládání.</p>
<p>„Ten muž bere svůj šatník velice vážně.“ Niko se natáhl, vzal mi z ruky ovladač a stiskl tlačítko na ztlumení zvuku. „I tak si myslím, že je za tím něco víc.“</p>
<p>„To je blbý,“ zavrčel jsem, založil si ruce a nahrbil se. „Protože já nemám náladu na vyprávění. Zkus patnáctej kanál. Myslím, že dávají <emphasis>Charlieho andílky. </emphasis>Spousta bojových umění, to tvé srdce uspokojí.“</p>
<p>„Jedině tvá zvrácená mysl by něco takového mohla považovat za bojová umění.“ Cvrnknul mi prstem do hlavy tak prudce, až to zabolelo. „No, možná je to ještě zvrácenější než zvrácené.“</p>
<p>Chvíli jsem na něj zíral a pak si místo přejel rukou. „Moje zvrácenosti jsou občas to jediné, co mě žene kupředu.“</p>
<p>„To, a ještě dovednost lehce měnit téma.“ Niko si zamyšleně poklepal ovladačem na koleno. „Jestli chceš, můžu hádat. Jsem v tom docela dobrý.“</p>
<p>Jako bych to nevěděl. Pokud šlo o procvičování intelektuálních svalů, byl zatraceně dobrý. Když jsme byli malí, on už zavíral zločince z detektivky do vězení, zatímco já si pořád lámal hlavu s tím, co je to kruci konzervatoř. Nikovi nebude trvat dlouho, aby zjistil, co jsem udělal s Robinem. Byl zatraceně chytrý a znal mě dobře. „Potřeboval jsem odvýst pozornost,“ pokrčil jsem rameny. To gesto nebylo tak bezstarostné, jak jsem zamýšlel. „Neměl jsem na vybranou. Ty jsi přežil. On taky přežil. Konec dobrý, všechno dobré, ne?“</p>
<p>Během okamžiku si uvědomil, co se stalo. No, mohl na to přijít už dávno. Položil ovladač na stůl a bezbarvě prohodil: „Je to dobrý bojovník. To jsi viděl, a musel jsi jistým způsobem vědět, že těch pár okamžiků, co budeš potřebovat, vydrží.“</p>
<p>„Pravděpodobně vydrží“ by bylo přesnější. A i když Niko pečlivě vybíral slova, uvědomoval si to stejně jako já. „Nezáleželo mi moc na tom, jestli vydrží, nebo ne, Niku,“ řekl jsem se statečnou upřímností. „Ty to víš.“</p>
<p>Pomalu přikývl, oči vážné a klidné. „To vím. A taky vím, že mám bratra, který udělá cokoliv, aby mi zachránil život. Úplně cokoliv. A to není zas tak špatné vědět, Kale.“ Opřel se mi o rameno a postavil se. „Vadilo by ti vzít si první hlídku? Oba si zítra budeme muset odpočinout. Potřebujeme najít nějaké auto a jsem si jistý, že sis ještě nezačal shrnovat věci na hromadu, aby sis je mohl sbalit.“</p>
<p>Upřeně jsem zíral na to, jak herci na obrazovce vypouštějí neslyšná slova. Ta moje nebyla o moc hlasitější. „Myslím, že bychom tu měli zůstat.“</p>
<p>Prsty se mi na rameni téměř bolestivě sevřely. Moc často jsem Nika nepřekvapoval, ale tentokrát se mi to teda povedlo pořádně. „Zůstat,“ zopakoval. „Kale, když uvážíme, co nám řekl Abbagor, a to nemluvím o grendelovi v parku, tak si nemyslím, že další pobyt tady by prospěl našemu zdraví.“</p>
<p>Hodil jsem po něm pohledem bez emocí. „A co přesně jsme se dozvěděli od Abbyho? Že jsem výsledkem nějakého bizarního experimentu? Že i když jsem něco míň než člověk, jsem hlavně novým mezníkem v genetických pokusech? To není nic novýho a taky to není nic, co bychom už dlouho nepředpokládali.“</p>
<p>„Možná ne.“ Spustil ruku z mého ramene a začal si s ní třít čelo. „Ale když nic jiného, tak to trol alespoň dal do souvislostí. Grendelové, Ólfi, ať už jim budeme říkat jakkoli… kdysi tady vládli, kdysi vládli celému světu, a udělají všechno pro to, aby tomu tak opět bylo. Bez ohledu na to, jak daleko půjdeme nebo jak dlouho se budeme schovávat, bratříčku, oni to nevzdají. Pokud jsi jejich klíč, pak tě nenechají jít. Musíme pořád utíkat. Možná je nikdy nesetřeseme, ale můžeme být o krok napřed. A to budeme.“</p>
<p>A ti, před nimiž nebudeme o krok napřed, skončí jako grendel v parku − nic než vzdálená krvavá vzpomínka na Nikův meč. Takhle jsme žili doteď; to mě až do tohoto okamžiku udrželo naživu. Věděl jsem to moc dobře, ale věděl jsem i něco jiného… Člověk toho prostě má jednou dost. „Máš pravdu, Niku. Já jsem skvělý a báječný klíč k něčemu, jasně, a grendelové se mě nikdy nevzdají. Jednoho dne nás chytí. Jaký je v tom rozdíl, jestli to bude tady, nebo na druhý straně světa?“</p>
<p>„Ten rozdíl,“ poukázal Niko s temnou trpělivostí, „může být ve třiceti nebo čtyřiceti letech. Ten rozdíl může být skoro celý život.“</p>
<p>„To je teda život.“ Nakopnul jsem stůl tak, že popojel stranou po umazaných a poškrábaných parketách. „Neměl bys rád skutečnou práci místo série příležitostnejch brigád? Neměl bys rád domov místo nějaký zaplivaný díry? Nechtěl bys mít opravdovej vztah s někým, jako je třeba Dobromila, místo… do hajzlu… jednorázovejch rychlovek?“ Věděl jsem, že já to pro něj chci, i když on se snažil popřít, že by to chtít mohl. A chtěl jsem i jiné věci. Chtěl jsem naději, že se budu moct dotýkat jemných rudých kadeří a bříškem palce pohladím jantarovou pleť. Chtěl jsem počítat pihy a zjistit, jestli jich je opravdu tolik jako hvězd na obloze. Chtěl jsem si sednout naproti Georgině a poslechnout si, proč lhala, a chtěl jsem slyšet důvod, proti němuž by se nedalo nic namítat. Všechny pohádky jsou nepravdivé, ale já jsem tuhle chtěl tak moc, že jsem byl kvůli ní ochoten zůstat a riskovat prudkou facku od reality.</p>
<p>„Copak ty to všechno nechceš, Niku?“ zopakoval jsem.</p>
<p>Pak bylo ticho. Ne obviňující, ale zamyšlené. Když konečně promluvil, nahradilo vztek neotřesitelné přesvědčení. „Ano, to všechno bych chtěl. Ale něco chci ještě víc… chci svého bratra živého. A Kale, pokud to znamená, že tě musím omráčit a odtáhnout z města v bezvědomí, aby to tak zůstalo, pak přesně to udělám.“ No a bylo po konverzaci. Mohl jsem klidně mluvit dál, ale nemělo by to smysl. To, jak měl narovnaná ramena a sevřená ústa − to naznačovalo, že Niko nemá náladu vyjednávat. I tak jsem mohl zatlačit. Obvykle jsem to dělal. Ale ne teď − ne, když jsem viděl, že jeho absolutní tvrdohlavost je pokrytá ledem bolesti.</p>
<p>„Jdi do postele, Niku.“ Předklonil jsem se a posunul stůl zpět do původní pozice. Ovladač spadl na podlahu, takže jsem ho sebral. „Čtyři hodiny a pak tě vykopu ven.“</p>
<p>„Kale…“</p>
<p>„Niku,“ opičil jsem se a pak se mdle usmál. „Padá ti ručník.“</p>
<p>Chytil zrádné froté a vzdal to. „Čtyři hodiny. Ne víc.“ Pak zmizel v předsíni a šel pomaleji než obvykle.</p>
<p>Dostane čtyři hodiny. Čtyři hodiny a pak, pokud vydržím, další čtyři. Dokážu vydržet vzhůru osm hodin, žádný problém. Když uvážím, co bych viděl, kdybych zavřel oči, tak se s nespavostí docela rád skamarádím. Už jednou jsem prožil, jak Nika spolkl Abbagor; netěšil jsem se na opakované promítání.</p>
<p>Zesílil jsem zvuk na televizi − asi tak, aby jemně mumlala − postavil jsem se a šel zkontrolovat zámky na dveřích. Na oknech nebylo co kontrolovat, protože jsme neměli zavírací okna. Měli jsme jen jedno okno, ale to stálo za to: zabíralo skoro celou stěnu obývacího pokoje. Neměl jsem představu, čemu budova před lety sloužila, ale náš byt zjevně nebyl úplně dokončený. Strop byl dost vysoký na to, aby pod ním realitní agent tancoval radostí, ale byl taky plný odkrytého vedení a rezavých trubek. Podlaha byla jako z nějakého zapadlého skladiště v přístavu, tedy kromě pachu rybiny. Senzační byla koupelna a malinká kuchyňka; jedině tam bylo něco moderního. Byla to díra, o tom nebylo pochyb; až na to okno. V noci se za sklem třpytily tisíce světel velkoměsta. Bylo to jako mít vlastní Mléčnou dráhu.</p>
<p>Zhasl jsem, usadil se na gauč, ignoroval televizi a místo ní raději pozoroval světla. Dobromila nebyla jediná, komu chyběly hvězdy. Ale někdy si prostě musíte vystačit s tím, co máte.</p>
<p>Neusnul jsem. Niko i život sám mě dostatečně vytrénovali. Zrak se mi rozostřil a mysl vyprázdnila, zatímco uši dávaly pozor na každý podezřelý zvuk. Na tenhle stav jsem si za ta léta už zvykl. Klidný, ale připravený. Takže když jsem to uslyšel poprvé, byl jsem pryč z gauče a v půlce předsíně dřív, než se mi myšlenky vůbec rozběhly. Mé tělo zareagovalo automaticky, i když zvuk nebyl podezřelý, jen podivný. Nezvyklý. Nepatřičný. Byl to šustot pokrývek, převalování se na skřípající matraci, byl to zvuk neklidného spáče. Jenže takové zvuky jsem v tomto bytě vydával jedině já − alespoň do dnešní noci.</p>
<p>U dveří do ložnice jsem zaváhal. Niko tu noc už podruhé bojoval o život. Nebyl jako já. Neházel sebou, nepřevaloval se a neskopával peřiny na podlahu. Neměl napjatý krk od toho, jak se dusil potlačovaným křikem. Jeho reakce na hrůzy nočních můr nebyla stejná jako moje, ale nebylo to kvůli tomu míň strašné a zoufalé. Zatímco jsem ho pozoroval, opět změnil pozici. Bylo to jen o několik centimetrů, ale i tak pod ním matrace tlumeně sténala. Jeho lehce zarostlá čelist byla pevně zaťatá, až se mu pod kůží rýsovala kost. Jedna ruka pustila sevřenou přikrývku a hrábla pod polštář po něčem pevnějším a mnohem smrtelnějším, než je chuchvalec látky.</p>
<p>Radši jsem Nika ze sna nebudil. Asi by mě nevykuchal ani v polospánku, ale i tak to mohla být ošklivá chvilka. A já se ošklivým chvilkám vyhýbám, kdykoli je to možné. Místo toho jsem přistoupil blíž a zamumlal: „To je dobrý, Cyrano. Jsme tady jen my kuřátka. Klidně spi.“ Ať už to byl můj hlas, známá přezdívka, nebo dokonce můj pach, zabralo to. Nikova tvář se uvolnila, ztuhlá ramena povolila a on upadl do hlubokého, klidného spánku. Můj bratr… a lidi obecně… nemají tak vyvinutý čich jako já, ale i tak ho mají lepší, než si sami myslí. Pamatuju si, že jsem jednou četl (v Nikem doporučené knize samozřejmě), že paměť je s čichem propojená důkladněji než s jinými smysly. Možná mě Niko poznal po čichu, alespoň podvědomě. Zajímalo by mě, jak mu voním. Hamburgery a hot dogy s chilli? Trička praná v prostředku na nádobí, protože jsem moc lenivý na to, abych šel do prádelny? Pokud je lenost cítit, pak ze mě určitě přímo čpí.</p>
<p>Niko naopak voněl jako domov. Zní to jako příšerné klišé, ale je to pravda. Neříkám, že voněl jako buchty a domácí chleba. Takový domov jsem nikdy neměl − a pochybuju, že ho vůbec někdo má, tedy kromě postav z disneyovek. Ne, Niko nebyl cítit jako amatérská pekárna. Byl cítit ocelí, ostře a smrtelně. Byl cítit po hadříku napuštěném olejem, který používal na čepele. A byl cítit zeleně. To musí být všechno to zdravé jídlo, kterým se cpe. Pro obyčejného člověka jsou to asi nezvyklé vůně, ale všechny tyhle věci mi poskytovaly bezpečí a udržovaly mě po všechna léta naživu a při smyslech. Pokud tohle není definice domova, tak pak už nevím.</p>
<p>„Dobrou, Niku,“ zašeptal jsem, vycouval z pokoje a zavřel za sebou dveře. V síni jsem se opřel o zeď, založil si ruce a zíral do tmy. Nezeptal jsem se Nika, jaké to bylo být uvězněný uvnitř Abbagora. Nebyl jsem si jistý, že by mi to řekl. A nebyl by to opravdu hloupý dotaz? Jako ptát se někoho, jaké to je být v pekle. Hele, jak velký horko je tam dole? Je horší horko, nebo vlhkost? A hele, je mučení a kuchání vnitřností od démonů <emphasis>opravdu </emphasis>tak hrozný, jak se říká? Ježíši. Existuje určitá úroveň příšernosti, která se nedá vyjádřit slovy, hrůza tak naprostá, že se to nedá vypovědět. Ale i kdyby mi Niko nebyl schopen říct, jaké to bylo, kdyby nedokázal vyjádřit příšerné, hrůzostrašné detaily, jednu věc mi přece jen říct mohl. Mohl mi říct, jak se cítil. Tehdy a teď.</p>
<p>Nevěděl jsem, jestli to pomůže − nejsem psycholog. Ale pokud mi to pomůže získat zpátky korunu krále nočních můr, tak to zkusím. Niko se potřeboval vyspat. Potřeboval obrovskou dávku energie na to, aby mě mohl dnem i nocí nemilosrdně peskovat. Pro tu chvíli jsem byl rozhodnutý a odlepil jsem se ode zdi. Byl čas na další kontrolní kolečko. Zámky na dveřích byly skvělé, ale nic není naprosto dokonalé − zámky ani život.10</p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" />Niko spal až do rána. To jasně dokazovalo, že potřeboval odpočinek víc než já. Zranění člověka skolí bez ohledu na to, jak moc si o sobě myslí, že je supernindža. Moje dobrá vůle ale nebyla oceněna, protože když se supernindža konečně vykulil z postele, byl pěkně <emphasis>namíchnutý.</emphasis></p>
<p>Když se kuchyní prohnalo neartikulované zavrčení, vzhlédl jsem a vesele pozvedl obočí. „Tady je někdo šmoula Mrzout.“</p>
<p>„Nevzbudil jsi mě.“ Postavil se ke stolu, tepláky na půl žerdi a obvazy téměř všechny na původních místech. Popálenina na krku byla tmavší, ale už nevypadala tak bolestivě. „Řekl jsem čtyři hodiny. Ztratil jsi během noci schopnost počítat? Tedy za předpokladu, že jsi to vůbec někdy uměl.“</p>
<p>„Ztratil jsem hodinky. Dáš si něco k snídani?“ Vstal jsem ze židle a šel k ledničce. „Do obchodu jsme se zatím nedostali, ale myslím, že máme pár vajíček.“</p>
<p>Pevná ruka mě chytila za culík a zadržela na místě. „Ty bezvadně tikající hodinky na tvém zápěstí?“ Hedvábně jemný hlas byl napjatý stejně jako ruka v mých vlasech. „O těch mluvíš?“</p>
<p>„Aha, nemáš náladu na vajíčka,“ řekl jsem uhlazeně. „Co takhle cereálie?“</p>
<p>Pustil mi vlasy. „Mohl bych ti ty hodinky nacpat někam, kde bys je mohl těžko přehlížet. Nenuť mě k tomu.“ Otočil jsem se a pozoroval, jak se sesunul do židle a rukou si přejel obličej, a pak váhavě připustil: „Cereálie by byly fajn.“</p>
<p>Prohledal jsem skříňky, našel krabici, která nevypadala zrovna vhodně pro pětileté děti, a naplnil misku. „Ani marshmallows, ani hračky. Máš šťastnej den.“ Postavil jsem to před něj, donesl mléko a zalil cereálie. „Tak tady to je. Pusť se do toho.“</p>
<p>Nabral si plnou lžíci, chvíli žvýkal a pak bez chuti polkl. „Doufám, že předpokládám správně, když si myslím, že se v noci nedělo nic závažného.“</p>
<p>Sedl jsem si proti němu, natáhl se na stůl a položil si hlavu na zkřížené ruce. „No, vlastně jsem odrazil nájezd zombií, a to úplně sám. Dokonce jsem měl jednu ruku zavázanou za zády. Byla to docela podívaná.“</p>
<p>Jedinou odpovědí na mé smyšlené hrdinství bylo pohrdavé odfrknutí. „Alespoň řekni, že už jsi začal balit. Seber ten drobek, buď tak hodný.“</p>
<p>„Nemám důvod balit. Nikam nejedu,“ odpověděl jsem vlídně a pak dodal, dřív než stačil promluvit: „Niku, ohledně Abbagora…“</p>
<p>Práskl lžící o stůl. „To tedy ani omylem. Nebudeš jen tak měnit téma, bratříčku. Včera v noci jsme se rozhodli. Odjíždíme hned, jak seženeme nějaký dopravní prostředek. Dneska nebo nejpozději zítra.“</p>
<p>„<emphasis>Ty </emphasis>ses rozhodl, Niko. V tom rozhodnutí žádné ‚my‘ nebylo.“ Zdálo se, že cereálie už jíst nebude, takže jsem natáhl ruku, přitáhl si misku a pustil se do nich. „Na chvíli na to zapomeň. Chci mluvit o tom, co se stalo pod mostem.“</p>
<p>„Zapomeň?“ Niko si dával pozor na slovíčka. Jak by taky ne, s jeho bohatou slovní zásobou? Ale takhle zaraženého jsem ho ještě neviděl. „Zapomeň?“ opakoval nevěřícně. „Mám zapomenout na to, že zahazuješ život? Jak to mám asi udělat? To mi tedy řekni.“</p>
<p>„Mohl bys se mnou mluvit o Abbagorovi. To by tě mohlo přivést na jiné myšlenky,“ navrhl jsem mu pohotově a olízl mléko ze lžíce.</p>
<p>Nevěřícně si mě prohlížel, zavrtěl hlavou a pak se i se židlí odsunul od stolu. „Jdu se umýt. Až budu hotový, můžeme to prodiskutovat důkladněji… zatímco budeme balit.“</p>
<p>Natáhl jsem nohu, abych židli zadržel, a posunul ji zpět. „To si nemyslím.“</p>
<p>„Pokud si té nohy ceníš, Kale, pak ji dej pryč.“ Jeho tón byl ledový, ostrý a naprosto vážný.</p>
<p>„Já si poradím i s jednou.“ Byl jsem stejně vážný a taky tak odhodlaný. „Trol. Mluv. Teď.“</p>
<p>Dlouho na mě tiše zíral a pak zprudka vydechl. „No fajn. Budeme mluvit o Abbagorovi. Co chceš vědět? Co je tak důležité, že to prostě nemůže počkat?“</p>
<p><emphasis>Ty, </emphasis>pomyslel jsem si pro sebe. Nahlas jsem ale řekl: „Ty ruce.“ Zhnusené ohrnutí rtu jsem hrát nemusel. „Pořád musím myslet na ty lidi, víš? Byli pořád živí? Jak dlouho byli takhle uvěznění? Do hajzlu. Byli to vůbec ještě lidi?“</p>
<p>Niko bez mrknutí oka netečně odpověděl: „To asi nikdo neví.“</p>
<p>Odstrčil jsem misku s cereáliemi. „No jo, to asi ne. Ale… kruci… jak se asi ti nebožáci cítili?“ To byla správná otázka a jediná, na kterou mohl Niko odpovědět.</p>
<p>„Cítili.“ Převaloval slovo na jazyku a pak položil ruce na stůl. Bratr sebou nikdy nervózně neškubal. „Jak se cítili. Myslím, že se cítili asi jako Jonáš v břiše velryby − jen s tím rozdílem, že Jonáš měl dost prostoru. Nedusilo ho svírající se, pulzující maso. Nebyl sevřený tak těsně, že se nebyl schopen pohnout ani o centimetr a nemohl dýchat, ani kdyby tam byl vzduch. Do pusy se mu nedraly výhonky, které se mu pokoušely dostat dovnitř a napumpovat ho bůhvíčím.“ Tentokrát mrkl, jen jednou. „A taky si nemyslím, že Jonáš slyšel tisíce hlasů, jak mu říkají: ‚Vítej, bratříčku. Vítej doma. Vítej v pekle.‘“</p>
<p>Mýlil jsem se. Nakonec se to dalo vyjádřit slovy − slovy, která mě téměř přinutila, abych si přál být hluchý. „Tak myslím, že ten parchant Jonáš měl zatracený štěstí, co?“ řekl jsem strnule.</p>
<p>„Ano, to myslím měl,“ poznamenal tak nenuceně, jako by mluvil o počasí.</p>
<p>Co bych sakra mohl říct, abych to vylepšil? Nic. Nemohl jsem říct nic, co by zmírnilo hrůzu, již musel Niko prožít − ale možná, možná jsem něco udělat mohl.</p>
<p>Nasáklá hromádka rozdrcených obilovin vyletěla ze lžíce a zasáhla Nika přesně do tváře. Chvíli to tam viselo a pak to pomalu steklo dolů a zanechalo za sebou mléčnou stopu. Pak jsem si nabral další lžíci a s velkým potěšením si ji vychutnal, jako bych se o okolní svět vůbec nestaral. Niko byl ztuhlý jako ledová socha a tiše na mě zíral. Do tváří, které byly pořád ještě trochu bledé, se mu vrátila trocha barvy. Chuchvalec cereálií mu spadl z obličeje a s plácnutím přistál na kuchyňském stole. Nevinně jsem zvedl obočí. „Problém?“</p>
<p>Neobtěžoval se s tím, že by vstal a obešel stůl. Miska vylétla do vzduchu a cereálie i mléko se rozstříkly všude kolem. Já jsem následkem úderu, na nějž by byl pyšný i člen ragbyové reprezentace, odletěl i se židlí od stolu. Podařilo se mi vtlačit koleno Nikovi do břicha a odstrčit ho. Než jsem se stačil pohnout, sevřel mi rukou kotník. Zhoupnul jsem se v bocích, rychle jsem se otočil, zapřel mu nohu o hruď a zatlačil tak silně, že na levném linu trochu sklouzl dozadu. Vyhrabal jsem se na nohy a rozběhl se. Po dvou krocích mě dohnal a hodil mnou vzduchem, jako dítě hází frisbee. Přistál jsem na gauči a snažil se posadit, ale vtom mi pod čelistí s nelítostnou silou přistála hrana dlaně. Je to dobrý chvat, protože udrží hlavu protivníka zakloněnou dozadu. Pokud se to udělá špatně, může to zatraceně bolet, pokud dobře, tak ho to zabije.</p>
<p>Zašklebil jsem se do zúžených očí barvy oceli. „Už je ti líp?“</p>
<p>Oči se zúžily ještě víc, takže to byly jen žhnoucí štěrbiny. Niko sklonil obličej tak, že ho měl centimetr od mého. „Jenže Jonáš neměl jedno,“ řekl mrazivě a hlavu mi ještě o kousek zaklonil.</p>
<p>„A copak to bylo?“ zaskřehotal jsem, jak se tlak na můj krk zvětšoval.</p>
<p>„Naprostou důvěru v to, že ho někdo vytáhne ven.“ Pustil mě a s povzdechem mě lehce poplácal po tváři. „Myslím, že nakonec vůbec neměl takové štěstí.“</p>
<p>Posadil jsem se, třel si tvář a mrknul. „Čím to je, že na tebe tenhle chvat nikdy nefunguje?“</p>
<p>„Protože netrénuješ, králíčku.“ Odtáhl se a naklonil ke mně trochu lítostivě hlavu. „Děkuju za rozptýlení, Kale. Potřeboval jsem ho.“</p>
<p>Odfrkl jsem si a dloubl ho loktem do žeber. „Jdi se osprchovat, Cyrano, než mě rozbrečíš jako malou holku.“</p>
<p>Potrestal můj drzý loket bolestivým štípnutím. Přešel mé vyjeknutí, postavil se, protáhl a dával při tom pozor na popáleniny. „Dobře, půjdu do sprchy.“ Přišpendlil mě ke gauči důrazným pohledem a pokračoval: „A pak se sbalíme.“</p>
<p>„Pak se sbalíme,“ zalhal jsem s lehkostí a přikývl. Ať má aspoň na chvíli klid, než hádka začne nanovo. Nebyl jsem si jistý, jestli mi věří, nebo ne, ale zdržel se dalších komentářů a zmizel v koupelně. Během pár vteřin jsem slyšel, jak se dveře zavřely a spustila se voda. Pak jsem uslyšel, jak na mě volá.</p>
<p>„Kale, co jsi kruci udělal se zrcadlem?“</p>
<p>Do hajzlu. Na to jsem zapomněl.</p>
<p>Byla to zase Alenka. Zůstal jsem u jména, které jsem jí dal ve Waldorfu. Jaké jméno taky dát něčemu, co žije za zrcadlem? Samozřejmě že to nebyla <emphasis>ta </emphasis>Alenka. Nemyslel jsem si, že malá holčička, která byla k vlastní škodě příliš zvědavá, by mě vyděsila k smrti − alespoň jsem doufal, že na tom nejsem tak špatně. Jenže na druhou stranu, pokud bych v zrcadle minulou noc nic neviděl, a stejně ho zakryl ručníkem, bylo by to už na pováženou.</p>
<p>Zaslechl jsem to několik hodin poté, co měl Niko noční můru. Další podivný zvuk, ale tentokrát to nebyl neklidný spáč. Taky to nebylo dramatické nebo strašidelné. Bylo to broukání. Tiché. Sotva slyšitelné, ale melodické. Nebylo to nijak zlověstné, dokud jsem si neuvědomil, odkud to jde. Pak to najednou bylo pěkně děsivé. Šel jsem po zvuku a tiše našlapoval chodbou. V ruce jsem měl jeden z Nikových nožů. Zastavil jsem před dveřmi do koupelny. Zvuk rozhodně vytvářely něčí hlasivky, ale nebyly moje ani Nikovy. I kdybych nějakým způsobem přeslechl, že Niko vstal z postele, poznal bych jeho hlas. To, co jsem slyšel, jeho hlas nebyl.</p>
<p>Cítil jsem, jak se mi sevřel žaludek. Opatrně jsem otevřel dveře do koupelny. Jak jsem se pohyboval místností, přešlo zpěvavé broukání do tichounkého šepotu. Nerozsvítil jsem. Z jediné žárovky v kuchyni sem pronikalo dost světla na to, aby lehounce osvítilo sametové stíny. Rozeznal jsem vanu, záchod, žlutavý porcelán umyvadla, ale nic víc. Prázdno. Slýchával jsem o krokodýlech v odpadu, ale dost jsem pochyboval o tom, že by si v trubkách nějaký prozpěvoval. Přehodil jsem si nůž do druhé ruky, zamračil se a otřel si zpocenou ruku do tepláků. Tohle jsem fakt neměl zapotřebí.</p>
<p>Otočil jsem se a napjatě poslouchal. V okamžiku jsem rozeznal zdroj popěvku, který byl teď ještě slabší, ale čistý jako zvon. Zrcadlo. Krucifix. Ne, tohle už ne. Podařilo se mi přesvědčit sebe sama, že příhoda ve Waldorfu byla jen náhoda, škytavka mého nervového systému. Ale tady byla ta škytavka znova, jen byla tentokrát mnohem jasnější a bylo pekelně těžší to přejít jako náhodu.</p>
<p>Zvedl jsem oči k zrcadlu nad umyvadlem. Bylo to těžší, než jak to vypadá. Co to kruci s těmi zrcadly je? Skoro v každém béčkovém filmu zrcadlo zlomyslně čeká na to, aby mohlo po každém, kdo jde kolem, hodit ďábelským odrazem. Filmy, knížky, noční televizní seriály − ve všech jsou zákeřná zrcadla. Takže když jsem se tam podíval, bylo to se strachem dvanáctiletého dítěte − bez ohledu na to, že jsem celý život vídal stvůry a bojoval s nimi. Tmavá místnost a zrcadlo, ve kterém straší − to bylo dost na to, abych se cítil jako vystrašené dítě, co si chce přes hlavu přetáhnout peřinu.</p>
<p>Ale v mém světě to nebyla reálná možnost. Mohli jste na to pomyslet, ale ve chvíli, kdy podle toho začnete jednat, jste mrtví… nebo hůř. Kruci, co to vlastně bylo? Zpívající zrcadlo? Jak děsivé to může být? Když pominu filmy a dětské noční můry, jak moc je zrcadlo děsivé oproti věcem, kterým jsem čelil celý život? Moc asi ne. A tak jsem se pokusil zapomenout na studený pot a bušící srdce a podíval jsem se.</p>
<p>Broukání ustalo a zase jsem zíral sám na sebe. Tentokrát jsem nevypadal tak zaraženě, ale spíš naštvaně. Přes rty mi přeletěl tvrdý úsměv a i moje temné oči vypadaly jasnější a studenější, skoro stříbrné. „Alenko,“ řekl jsem temně. „Začínáš mě opravdu srát.“ Otočil jsem nůž rukojetí napřed a chystal se zrcadlo rozbít. Koneckonců, co je sedm let smůly proti životu s posedlým zrcadlem? Na poslední chvíli jsem se zarazil a nůž jen lehce ťuknul o povrch. Nebylo by to k ničemu. Nemohl jsem procházet životem a rozbíjet každé zrcadlo, které potkám. Nakonec jsem ho prostě zakryl ručníkem a pečlivě jsem látku zastrkal pod okraje. A máš to, Alenko, pomyslel jsem si se zdravou dávkou sebeironie. Uvidíme, jak si s tím poradíš. Zapomeň na zdi a ocel; já mám veškerou ochranu, kterou mi může nabídnout froté ručník.</p>
<p>Ručník sice Alenku na zbytek noci umlčel, ale v situaci s Nikem mi teď moc nepomohl. Až vyleze ze sprchy, budu mít co vysvětlovat. Nějak jsem nevěděl, proč se mi nechce mu to říkat. Nemyslel jsem si, že by mi nevěřil. Byla by to jen další z přehlídky podivností, i když jsem z toho měl znepokojivý pocit déjà vu. Ale zrovna se toho kolem nás dělo tolik, že už jsem k tomu nechtěl nic přidávat. Plavali jsme v takové žumpě, že jsme nepotřebovali, aby nám někdo na hlavu vylil dalších pár kbelíků. A i když jsem věděl, že to neodejde, když to budu ignorovat, nebyl jsem si ani jistý, že tomu chci dál věnovat pozornost. Někdo mě sledoval a byl dost muzikálni. No a? Dokud na mě bude jen pískat, tak se s tím vyrovnám.</p>
<p>Když se ozvalo zaťukání na dveře, byl už jsem skoro rozhodnutý pokusit se to před Nikem nějak zamlžit. Nevěřil jsem, že mám šanci, ale chtěl jsem to zkusit. Ta myšlenka ale rychle zmizela a já překvapeně zíral na dveře. Kdo to kruci může být? Jasně, vchodové dveře byly rozbité a zabezpečovací zařízení tudíž naprosto zbytečné, ale nikdy jsme s Nikem nikomu neřekli, kde bydlíme. Čím jste anonymnější, tím víc jste v bezpečí. Kromě potrhlé skautky prodávající sušenky a svědků Jehovových prodávajících spásu (a nepamatuju si, že by se někdo takový vůbec kdy do našeho sousedství odvážil) by na naše dveře nikdo klepat neměl. Když jsem se naklonil ke dveřím a podezíravě se podíval kukátkem, spatřil jsem spoustu třepotajících se prstů mávajících v ledabylém pozdravu. „Ježíši Kriste,“ zamumlal jsem překvapeně.</p>
<p>„Ne tak docela,“ ozvala se za dveřmi tlumená odpověď. „Ale chodil jsem s jeho sestřenicí. Skvělá holka. Ta měla kozy, to bys nevěřil.“</p>
<p>Obrátil jsem oči v sloup, odemkl zámky a otevřel dveře. „Vtipálku, co tady sakra děláš?“ Než stačil odpovědět, dodal jsem: „A jak jsi věděl, kde bydlíme?“</p>
<p>Robin vešel do bytu, založil si ruce a obdařil mne netečným zeleným pohledem. „Niko mi volal asi tak před půl hodinou. Pozval mě. A jelikož to nebyl <emphasis>on, </emphasis>kdo mě chtěl nechat zabít, neviděl jsem důvod, proč nepřijít.“</p>
<p>„Aha, jasně,“ řekl jsem uhlazeně. Zdá se, že Niko měl něco za lubem ještě předtím, než přišel do kuchyně. Zákeřnej mizera. Otočil jsem se, odkráčel ke dveřím do koupelny a silně na ně zabušil. „Niku, vylez. Máš návštěvu.“ Když jsem se vrátil do obýváku, našel jsem Robina stát se zmateným výrazem u naší knihovničky.</p>
<p>„Docela různorodý výběr.“ Přejel prstem po Nikových okultních knihách a pak po knize o historii Evropy. „Historie, mytologie, chemie, matematika. Tady je někdo sečtělý.“</p>
<p>„Niko,“ odpověděl jsem stručně. „Pokud něco stojí za to vědět, on to pravděpodobně ví.“</p>
<p>Sedl jsem si na okraj konferenčního stolku a Robin pohodil hlavou mým směrem. „Žádná z nich tedy není tvoje, ó příslušníku nevzdělaných mas?“</p>
<p>Sarkasticky jsem se usmál. „Jo, to jsem já. Blbej jak tágo.“</p>
<p>„Nevěř tomu ani na vteřinu.“ Niko stál ve dveřích do obýváku, na sobě měl čisté šaty a zkušenými prsty si zaplétal mokré vlasy. „Pár let jsem tomu holomkovi dělal domácího učitele. Hloupost bych netoleroval. Ale lenost mě porazila. Děkuju, že jsi přišel, Vtipálku. Můžu ti nabídnout něco k pití?“</p>
<p>„A ty sis myslel, že <emphasis>já </emphasis>jsem tě chtěl zabít,“ prohodil jsem. „On tě dorazí mrkvovým džusem.“ Měl jsem celkem jasnou představu, na co se Niko chystá, a nehodlal jsem se toho účastnit. Všechno, co jsem chtěl, bylo zapomenout na včerejšek − na každý okamžik toho dne.</p>
<p>„Já si vůbec nemyslím, že jsi mě chtěl zabít. Jen ses o to snažil.“ Robin se ode mě odvrátil a kývl na Nika. „Dám si, co máš. Dokonce i…“ − udělal obličej − „… mrkvový džus.“</p>
<p>„Neboj se. Mrkvový džus došel.“ Niko zamířil do kuchyně a za chvilku se vrátil se sklenicí tmavě zelené tekutiny. „Naštěstí máme celou láhev šťávy z mladé pšenice.“</p>
<p>„Víš, že máš dost podivný smysl pro humor?“ Vtipálek si od něj sklenici vzal a zasmušile si ji prohlédl. Usrkl a zeleň ze sklenice se mu přesunula do obličeje. „Svatej Bakchu,“ vyprskl. „To je proti přírodě a všemu božímu dílu.“</p>
<p>„Ale je to zdravé,“ upozornil jsem ho s temným pobavením. Sice jsem si úplně neužíval Vtipálkovu společnost, ale bavilo mě, jak musí někdo jiný než já snášet Nikovy podivné stravovací návyky.</p>
<p>„O tom nepochybuju. Jinak by to nechutnalo jako natrávená potrava.“ Přejel prstem po okraji sklenice a pak do ní cvrknul. Ozvěna skleněného cinknutí naplnila pokoj. Protivně to připomínalo včerejší improvizovaný koncert stvoření v zrcadle. „Takže, Niko, oceňuj u pozvání i plesnivý džus, ale co přesně ode mě chceš? Tady Ólfi junior mě zrovna neočekával.“</p>
<p>Ani jsem nad tou urážkou nemrkl. Bylo čím dál obtížnější nechat se urazit pravdou. A krom toho, Vtipálek si pár poznámek na mou adresu víc než zasloužil. Zdálo se, že Niko s tím zas tak moc nesouhlasí. Ztuhla mu čelist, ale tentokrát to přešel a vyrovnaně řekl: „Pořád potřebujeme auto. Chceme odjet z města a nemáme jak.“</p>
<p>„Á, obchod! Bezva.“ Oba nás obdařil zabijáckým obchodnickým úsměvem. „Kdy ho potřebujete?“</p>
<p>Nikovo „okamžitě“ zaznělo zároveň s mým „to nespěchá“. „Kale, ani s tím nezačínej,“ varoval mě Niko ostře.</p>
<p>Pokrčil jsem rameny a usadil se na gauč. „Fajn. Sežeň si auto. Ale nezaručuju ti, že mě do něj dostaneš.“</p>
<p>„Myslím, že bys byl překvapený, jak rychle hodím tvůj idiotský zadek do auta a jak málo k tomu budeš moct říct.“</p>
<p>Robin postavil sklenici na stůl a mlasknul. „Hoši, mám vás od sebe roztrhnout?“</p>
<p>„Jo, kdyby to bylo tak jednoduchý,“ zamumlal jsem. „Zeptej se ho, co má na protiúčet. Budeš si to muset odtáhnout od chodníku.“</p>
<p>Bylo to zvláštní, ale zdálo se, že Robina-obchodníka teď konverzace moc nezajímá. „A proč, kluci, vlastně odjíždíte? Není to kvůli Abbagorovi, že ne? On nikdy nevychází zpod mostu. Pokud se tam nebudete přibližovat, budete v bezpečí.“</p>
<p>Pak mi to najednou došlo. Vtipálek nechtěl, abychom odjeli. Navzdory tomu, co jsem mu udělal, chtěl, abychom zůstali. Cítil se sám. Jasně, ve městě byla spousta stvůr, ale Vtipálek ve skutečnosti nebyl stvůra. Myslím, že puků na světě moc není. Alespoň my jsme nikdy žádného nepotkali. Musel to být osamělý život − obklopený stvůrami, které nezajímal, a lidmi, kteří ho nikdy nedokázali poznat blíž. Ten pocit jsem znal víc než dobře. Ale i přes všechno moje stěžování si a prskání − já měl štěstí. Mám bratra. Mám na světě aspoň jednoho člověka, a zdálo se, že to je přesně o jednoho víc, než má Robin.</p>
<p>Teď, když jsem to věděl, viděl jsem mu to na očích. Pod vychytralostí, nadutosti a přerostlým libidem jsem ve stínech barvy pralesní zeleně viděl samotu, jež byla jediný krok od šílenství. Nedokázal jsem si to představit. Tisíce a tisíce a tisíce let byl za všech okolností sám. Odloučený od lidí i stvůr − kvůli tomu, co je zač. Tak zoufale se snaží zastavit svůj pád do pekla, že raději bude s těmi, kdo ho vydírají a o nichž si myslí, že jej jen využijí.</p>
<p>Chtěl být s námi. Bůh tomu chudákovi pomoz.</p>
<p>„To není kvůli Abbagorovi,“ odvětil jsem klidně. „Je to kvůli Ólfi. Niko jednoho viděl v parku.“</p>
<p>Bylo dobře, že skleničku postavil na stůl, protože jinak by ji určitě rozdrtil, jak se mu ruka křečovitě sevřela. Obličej mu ztuhl a on skrz nehybné rty vytlačil ven slova: „Ólfi. Je tady nějaký Ólfi?“</p>
<p>„Byl tady,“ opravil ho Niko. „Proto jsme se tě ptali, jestli jsi ve městě nějakého viděl. Chtěli jsme vědět, jestli to byl ojedinělý zjev. Ale na tom stejně nezáleží, protože jsme se rozhodli, že to nemůžeme riskovat.“</p>
<p>„Zabili jste to?“ Robin si prsty pevně sevřel kořen nosu. „Prosím tě, řekni mi, že jste to zabili. Jestli je to naživu…“ zavrtěl hlavou a nechal slova odplynout.</p>
<p>„Není naživu. Nikdo ho už nikdy neuvidí…“ Jeho rtů se dotkl úsměv beze stopy humoru.</p>
<p>„Předpokládám, že víš, co tím myslím.“</p>
<p>„Ano. A líbí se mi to. Moc se mi to líbí.“ Vtipálek si se žuchnutím, v němž nebyla ani trocha elegance, dřepl na konferenční stolek a vložil si hlavu do dlaní. Pak si prsty projel hnědé vlnité vlasy a s prudkým výdechem se narovnal. „Abbagor je velká vraždící stvůra, ale Ólfi jsou naprosto nevyzpytatelní, s těmi si raději nic nezačínejte. Jsou to psychotici, jsou plní záště a šíří se rychle jako mor.“ Protřel si oči. „Uvědomuju si, že vy to určitě víte líp než kdokoli jiný, ale opakování je matka moudrosti.“</p>
<p>„No, myslím, že Abby není o moc lepší.“ Lehce jsem nohou kopl do rohu stolku a neohrabaně pokračoval. „Co se týká toho trola, Vtipálku, chci říct, že… kruci… vždyť víš.“</p>
<p>Natočil ke mně hlavu a chvíli mě zkoumavě pozoroval. „Stačilo jen říct, Kalibane. Jsem sice zbabělec, ale byl bych se mu postavil. Stačilo jen říct.“</p>
<p>Niko ke mně přistoupil a položil mi ruku na rameno. „Nejsme zvyklí spoléhat se na někoho jiného,“ řekl Robinovi a mně stiskl rameno. „Ani jeden z nás. Není to pro nás jednoduché. Chápu, že to není omluva, ale je nám to líto.“</p>
<p>Niko, který neudělal nic špatného, se omlouval. Omlouval se za mě, protože já byl moc tvrdohlavý a zbabělý na to, abych ze sebe ta slova vypáčil. Bylo mi ještě hůř než předtím… dokud Nikova ruka nepustila mé rameno a nedostal jsem pohlavek. „Že ano, Kale?“ ujišťoval se přísně.</p>
<p>Sebeobviňování ze mě přímo kapalo. Kdo potřebuje svědomí, když má místo toho bratra? „Jo, je mi to líto,“ zamumlal jsem a zamračil se na Nika… a o trochu míň na Robina.</p>
<p>Zabijácký úsměv se vrátil a ukázal víc zubů než na srazu Hujerovic rodinky. „Odpuštěno a zapomenuto,“ řekl Robin velkoryse. „Co kdybych vás, pánové, pozval na oběd, kde bychom probrali vaši dopravní situaci?“</p>
<p>V tu chvíli mě napadlo, že by se z Robina mohl vyklubat spojenec. On chtěl, abychom zůstali, já to chtěl taky; teď už zbývalo jen přesvědčit Nika. To by neměl být problém − nebude to těžší než přesvědčit slunce, aby vycházelo na západě a zapadalo na východě. „Oběd, to zní skvěle,“ odpověděl jsem hbitě. „Najdu si boty.“ Ohnul jsem se, abych zpod gauče vyhrabal kecky, a cítil jsem, jak se mi Niko nesouhlasně mračí na záda.</p>
<p>„Nejsem si jistý, že na tohle máme čas. Vlastně vím jistě, že ne.“</p>
<p>Ledabyle jsem si nazul boty a zamířil ke dveřím. „No tak, Niku, je to jen oběd. Čtyřicet minut nás nezabije.“ No, to nemusela být úplně pravda. Jak to tak vypadalo, mohlo být čtyřicet minut celý zbytek života, ale v tu chvíli jsem o ničem takovém nechtěl uvažovat.</p>
<p>Niko z toho nadšený nebyl − překvapivě − ale i tak jsme skončili v nejbližší italské restauraci. Pousmál jsem se tomu, jak Niko se zjevnou nechutí studuje menu. „Neškleb se, Cyrano. Děsíš číšníka.“</p>
<p>„Já se nešklebím,“ zasyčel skrz zaťaté zuby a s klapnutím zavřel jídelní lístek. „Šklebí se děti. A bezduché modelky. <emphasis>Ty </emphasis>se šklebíš. Já ne.“ Obrátil pozornost k číšníkovi a pokračoval, už klidněji. „Dám si rybu na rožni, bez koření a bez omáčky, a k tomu salát. Bez zálivky.“</p>
<p>To je Niko, vždycky žije život na hraně. Divoký a nebezpečný. Já si objednal humrové ravioli a k tomu kuře s parmazánem. Je to přece na Vtipálka. Nejspíš si navrch dám desert nebo tři, když už jsem v tom. Robin si objednal neuvěřitelně rychlou italštinou a pak číšníkovi vracel menu s uhlazeným: „<emphasis>Grazie, grazie.</emphasis>“</p>
<p>„Kolik jazyků ses za ta léta naučil, Vtipálku?“ zeptal se Niko zvědavě.</p>
<p>„Všechny.“ Vzal ze stolu ubrousek složený do tvaru labutě a se strojenou okázalostí s ním zamával. „Trochu pokulhávám u několika afrických dialektů, ale jinak se domluvím. Samozřejmě, když přijde na jazyk lásky, nikdo se mi nevyrovná.“</p>
<p>Kouskem másla jsem si namazal plátek bagety jemný a nadýchaný jako obláček a povzdechl si: „Ježíši. No dobře, měli jsme skoro dvacet minut klidu. To musí být rekord. Víš, Lomane, existuje dvanáctibodový odvykací program pojmenovaný po tobě. ‚Ahoj, jmenuju se Robin a jsem sexoholik.‘“</p>
<p>„Už jsem to jednou říkal a řeknu to znova.“ Pozvedl ke mně skleničku vína. „Rozhodně si potřebuješ zapíchat.“ Byla to dobrá restaurace, rozhodně lepší než většina těch, v nichž jsem byl. Ale navzdory tomu jsem po Vtipálkovi hodil namazanou bagetou. Lehce ji chytil, kousl do ní a spláchl to vínem. „Lahodné. Díky. A teď, pánové, přemýšlel jsem o vašem problému a možná jsem na něco přišel.“</p>
<p>„Nic příliš sportovního,“ upozornil ho Niko. „Nechceme poutat pozornost.“</p>
<p>„Cože? Ne, to se netýká auta,“ zamával odmítavě rukou a ukousl si další sousto mé bagety. „Vlastně mě napadlo… že kdybyste přišli na to, co se Kalibanovi přihodilo, když byl s Ólfi, možná byste nemuseli utíkat. Kdybyste věděli, co mají v plánu, měli byste na výběr. Koneckonců, ve vědění je síla.“</p>
<p>Náhlá hrůza mi úplně překazila chuť k jídlu. „Já si to nepamatuju. Nemůžu si vzpomenout. Už jsem to zkoušel.“ A byl jsem si zatraceně jistý, že jsem si <emphasis>nechtěl </emphasis>vzpomenout.</p>
<p>Robin položil poloprázdnou sklenici na stůl a rychle a vážně pokračoval: „Určitě jsi to zkoušel, ale jestli si Ólfi zahrávali s tvou pamětí, tak by mohlo být téměř nemožné, abys na to přišel.“</p>
<p>„Pokud je to nemožné, proč se o tom bavíme?“ optal se Niko se špatně skrývanou netrpělivostí. Časem jsme přijali fakt, že už si nikdy nevzpomenu na to, co se se mnou dělo, když jsem byl pryč. Nejdřív mne Niko povzbuzoval, abych se snažil vzpomenout, ale nakonec to nechal plavat. Byl jsem frustrovaný, že to nedokážu, ale zároveň jsme oba měli podezření, že ať už se stalo cokoliv, je nejspíš dobře, že si to nepamatuju, a tak jsme nechali mou minulost minulostí.</p>
<p>„Řekl jsem, že pro Kalibana by mohlo být téměř nemožné si vzpomenout. Ale s mou pomocí… to je něco jiného.“ Vtipálek zapíchl vidličku do salátu a pak s ní nadšeně zamával. Dresink s kousky plísňového sýra prolétl vzduchem a přistál na čistém červeném ubrusu. „Přišel jsem na hypnózu dávno předtím, než se Svengali[*] na někoho ošklivě podíval. Dokonce jsem učil Freuda! Jsem v tom umění více než zběhlý, to mi věřte.“</p>
<p>Niko se na něj podíval úkosem. „Vyvolat potlačené vzpomínky není totéž jako přesvědčit kdejakou ženštinu, aby skotačila nahá kolem a kdákala u toho jako slepice. Jestli Ólfi opravdu uvázali Kalovy vzpomínky na uzel, pak nejsem zcela přesvědčený, že je dokážeš rozplést. A nejsem si ani jistý, jestli bys to vůbec měl zkoušet.“</p>
<p>„Ó, vy malověrní.“ Hubený obličej najednou zvážněl a nadšení přešlo v odhodlání. „Žádal jsem vás, abyste mi věřili, a opravdu mi věřit můžete. Mám víc zkušeností než nejoslavovanější psychiatr nebo hypnoterapeut. Přísahám. Za tak dlouhý život se toho naučíte víc než jen špatné návyky.“</p>
<p>Niko vydechl a pochybovačně zavrtěl hlavou. „Já nevím, Vtipálku. Připadá mi to poněkud riskantní. Nejsem si jistý, jestli informace, kterou bychom získali, bude natolik důležitá, aby si kvůli tomu Kal musel vzpomenout na čas strávený s Ólfi.“</p>
<p>„Když dojde na nejhorší a bude to neúnosné, ponechám jeho vzpomínky zamčené v podvědomí. Až se probere, nebude si pamatovat vůbec nic.“</p>
<p>Hezky se o mně ti dva bavili. Bylo by fajn, kdybych k tomu taky mohl něco říct, ale to bych se musel dostat ke slovu. „Hoši,“ řekl jsem klidně.</p>
<p>Niko zvedl ruku, aby mě zarazil, a dál se dohadoval s Robinem. „Zní to jednoduše, ale teorie a praxe jsou dvě naprosto odlišné věci. Rozhodně nechci, aby můj bratr někomu sloužil jako pokusný králík.“</p>
<p>„Vůbec to není tak nebezpečné, jak se nám snažíš vnutit.“ Robin byl zjevně zklamaný a odsunul talíř stranou. „Vyvolání vzpomínek může být obtížné. Ale nechat je schované, to ne. Je to jejich přirozený stav, ať už je do něj dostali Ólfi nebo Kaliban. Pokud nebudu chtít, aby si vzpomněl, tak si nevzpomene.“</p>
<p>Zkusil jsem to znovu a tentokrát jsem dlaní uhodil do stolu. „Hoši!“</p>
<p>Oba se ke mně překvapeně otočili, Niko s obočím zdviženým údivem a Robin s doufajícím výrazem kočky, která má tlapku v akváriu.</p>
<p>„Věřte tomu, nebo ne, myslím, že rozhodnutí je na mně. Ne na tobě, Niko, a rozhodně ne na tobě, Vtipálku.“ Rozčíleně jsem na ně zíral. „Rozumíte tomu?“</p>
<p>„A jak ses rozhodl?“ Robin se opřel o opěradlo židle a snažil se vypadat nezúčastněně. Vůbec se mu to nedařilo.</p>
<p>„Pořád ještě přemýšlím.“ Pomyšlení na to, že si vzpomenu, nebylo ani trochu lákavé, ale útěk po zbytek života taky ne. Ignoroval jsem Nikův tichý znepokojený pohled a místo toho jsem přesunul pozornost na jídlo, jež se k nám blížilo. „Nejdřív se najíme. Hele, Lomane, pověz nám, jak moc potrhlej byl Freud. To ty jsi ho přivedl na myšlenku o závisti kvůli velikosti penisu? Nebo jsi chodil na střední s Elektrou a Oidipem?“</p>
<p>Robin to na chvíli vzdal a zálibně pozoroval talíř s těstovinami. Pak se na mě ušklíbl. „Zapomeň na Sofokla. Popovídáme si o Homérovi. Ten bastard uměl zatraceně dobře pít. Skoro se mu podařilo zpít mě do němoty. A Sapfó? Ta holka to na večírku uměla rozjet, jako by měl přijít konec světa.“</p>
<p>Niko otráveně pozoroval svou rybu. „Myslím, že jsem ztratil chuť k jídlu.“</p>
<p>Vítej v klubu, velkej brácho.11</p>
<p><image xlink:href="#_10.jpg" />Ježíši, jak dlouho už jsem tu mikinu měl? Tři roky? Ne, čtyři. Byly to skoro čtyři roky, co jsem se vrátil domů, nahý a zranitelný. Přejel jsem rukou po obnošeném materiálu, sepraném a tu a tam se skvrnami. Byla sotva víc než obyčejný hadr, držela pohromadě jen pomocí modlitby a tvrdohlavých vláken, která se odmítala vzdát.</p>
<p>Niko už ji nespočetněkrát vyhodil do odpadků, ale já ji vždycky vylovil zpátky. Velkohubě jsem vykládal o tom, jak na ničem nelpím; vlastnictví materiálních hodnot vás jen zdržuje, když jste na útěku. Musíte být připraveni během okamžiku všechno opustit. Nesmíte se na nic vázat, a já se toho povětšinou držel. Proč byla tahle mikina výjimkou, to se těžko vysvětluje.</p>
<p>Možná proto, že byla první známkou něčeho normálního v náhle cizím a podivném světě. Většina mého já si nebyla vědoma toho, že bylo pryč, ale zůstalo tam malé místečko v podvědomí, které to vědělo až moc dobře. To kvůli téhle malé částečce svého já jsem měl téměř pěnu u pusy jako zuřivý pes, když jsem se vrátil. Jakmile Niko vytáhl z kufru oblečení a pomohl mi navléct se do mikiny, bylo to, jako… jako bych se oblékal zpátky do lidského těla. Moc mi to nesedělo − ani mikina, ani lidství − ale obojího jsem se v průběhu dalších let zoufale držel jako klíště. Mikina mi připomínala… připomínala mi, že jsem doma a alespoň nějaká má část je lidská. Někdy − kruci, dost často − jsem to potřeboval připomenout.</p>
<p>A pak tu byla ještě jedna věc. Měl jsem ji na sobě v den, kdy jsem začal utíkat. A aby se kruh uzavřel, měl bych ji mít i v den, kdy utíkat přestanu. Svlékl jsem si šedý svetr, co jsem měl na sobě, a navlékl mikinu. Pořád mi byla velká. Niko byl vždycky vyšší než já. Byl to pro něj další důvod k tomu, aby mi vládl způsobem, jakým to dělají všichni zlotřilí starší bratři. Sám pro sebe jsem se pousmál, ale náladu mi to nezlepšilo. Říká se, že ti, kdo se nepoučí z minulosti, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali. Jenže už se neříká, co se stane, když na ni úplně zapomenete. Co grendelové plánovali, když mě vytvořili? Utekl jsem jim, nebo mě nechali jít? A pokud mě nechali jít, proč mě teď pronásledovali? Mohlo to být tak, že mě ani tak nepronásledovali, jako si jen hlídali, kde se zrovna nacházím?</p>
<p>Tisíc otázek, a ani jedna zatracená odpověď. Už se mi to zajídalo. I když jsem se bál, na co bych mohl přijít, zároveň jsem to potřeboval konečně vědět. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl a pak jsem vstal. Vyšel jsem z ložnice a zamířil do obýváku za Nikem a Robinem. „Tak, jsi připravený to ze mě vytáhnout?“ zeptal jsem se s temným pousmáním.</p>
<p>„Takže ses rozhodl.“ Bylo to spíš klidné konstatování. Niko to vzdal a přijal fakt, že jsem v tomto případě pánem svého osudu a kapitánem své duše. Upřímně jsem doufal, že ta obrazná loď nepůjde ke dnu a nestáhne kapitána s sebou.</p>
<p>„Ano, rozhodl.“ Posadil jsem se na gauč vedle Nika a položil si ruce volně na kolena. „Mám z toho docela dobrý pocit, Cyrano. Nedělej si starosti, jo?“ „Dobrý“ byl přehnaný výraz, ale cítil jsem se odhodlaně.</p>
<p>„To se lépe řekne, než udělá,“ řekl Niko odměřeně. „Ale zvážím to. Taky už z toho mám lepší pocit. Trochu jsme si o té proceduře s Vtipálkem popovídali.“</p>
<p>„Přesněji řečeno, spíš mě dusil ve vlastní šťávě,“ poznamenal Robin s ublíženým výrazem. „Španělská inkvizice není proti tvému bratrovi nic moc. Obleč mu červený hábit a legrační klobouk a bude z něj zaměstnanec měsíce.“</p>
<p>„Navzdory tomu teď tvým schopnostem věřím víc,“ řekl Niko jízlivě. „Myslím, že Kalův mozek neproměníš v puding.“</p>
<p>„Neuznávat nikoho než sebe. Je to pro tebe jen motto, nebo to máš vytetované na zadku?“ Položil si tvář do dlaně a dodal s chtivým, širokým úsměvem. „A jestli ano, můžu se podívat?“</p>
<p>„Kruci, ne přede mnou,“ vyjekl jsem a zašermoval před sebou rukama. Niko po mně hodil rozezleným pohledem. „To ty jsi ho zavolal. Můžeš to vyčítat jenom sám sobě.“ Odmlčel jsem se, naklonil hlavu na stranu a dodal s hranou upřímností: „Sobě a svojí pěkný prdelce, samozřejmě.“</p>
<p>Niko obrátil pozornost zpět k Robinovi. „Na jak dlouho ho uspíš? Na dny, týdny, nebo na deset, dvacet let?“ Chudák Niko, byl chycený mezi příslovečnými mlýnskými kameny. Byl jsem zatraceně rád, že už jsem nic dalšího neřekl. Kdo ví, jak by to Vtipálek zase překroutil.</p>
<p>„Rodina, to je nesmírně vzácný dar.“ I když to Robin říkal s nádechem ironie, měl jsem pocit, že to myslí upřímně.</p>
<p>„Ty nemáš bratry?“ zeptal jsem se zvědavě. Vzpomněl jsem si, jak říkal, že žádné ženy nemají, takže na sestry jsem se neptal. „To máš teda štěstí.“ Rýpl jsem do Nika loktem.</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Rozmnožujeme se takovým způsobem, že… ne. Nikdy nejsou žádní sourozenci. Štěstí…“ Smutně sevřel rty a v zelených očích se mu zračila melancholie. „Řekl bych, že tak se na to taky dá dívat.“ Náhle se narovnal a ostře tleskl. „Tak se do toho pustíme.“ Zvedl se ze stařičkého křesla a pokynul na ně. „Posaď se.“</p>
<p>Opatrně jsem se posadil. Náhle jsem se navzdory nejlepším úmyslům trochu bál. Všiml jsem si, jak Niko upřeně sleduje moji obnošenou mikinu. Otevřel pusu, ale nakonec o mikině nic neřekl: „Kale, jakmile si to rozmyslíš, prostě to řekni. Robin okamžitě přestane. Je to tak, Vtipálku?“</p>
<p>„Okamžitě,“ slíbil rychle. „Přísahám na Dia. Baala, Boha, Buddhu nebo Amon-Raa. Jak chcete.“ Sedl si na opěradlo křesla a zachytil můj pohled. „Začneme relaxační technikou a pak uvolněný stav prohloubíme. Všechno je naprosto bezbolestné a pravděpodobně tě to bude i nudit, Kalibane. Udělej si pohodlí.“</p>
<p>„Cože? Nebudeš přede mnou houpat hodinkami na řetízku?“ I když jsem nechtěl, nervózně jsem si poposedl. Jsem taková velká zabijácká stvůra.</p>
<p>„Ne,“ ujistil mě Robin s úsměvem. Všechno to škádlení, provokace a veselé odhodlání mě naštvat bylo pryč. Tady byl Robin profesionální a citlivý jako správný lékař. Nepřestával mě překvapovat. „Ani hodinky, ani amulet. Můžu ti říct, abys soustředil pohled na něco v místnosti, ale to je tak všechno. Připravený?“</p>
<p>V puse mi vyschlo, ale přikývl jsem. „Niku, nenech ho, aby ze mě udělal kvokající slepici, jo?“</p>
<p>„Nenechám.“ Niko mi lehce sevřel paži a pak mě cvrnkl do ucha. „Alespoň ne tentokrát.“</p>
<p>„Připravený?“ zopakoval Robin.</p>
<p>„Jo,“ vydechl jsem. „Jdem na to.“</p>
<p>Robin se ke mně naklonil. „Poslouchej můj hlas, Kale. Nic jiného dělat nemusíš. Poslouchej. Bude to ta nejjednodušší věc, jakou jsi kdy udělal. Jen poslouchej.“</p>
<p>Tak jsem to udělal. Poslouchal jsem a svět najednou zmizel.</p>
<p>* * *</p>
<p>Probral jsem se a přede mnou byla zeď a pode mnou dřevěná podlaha. Vypadalo to, jako by neutekl vůbec žádný čas. V jednu chvíli na mě Robin mluvil uklidňujícím, utišujícím hlasem a já seděl v křesle, a v další chvíli jsem byl… kde jsem vlastně byl? Párkrát jsem zamrkal a vidění se mi pomalu vyjasnilo. Byl jsem na podlaze, schoulený v koutě obývacího pokoje. Klečel jsem na kolenou, dlaně opřené o chladnou zeď a hlavu vklíněnou do rohu tak silně, až to bolelo. Nadechl jsem se a vzduch mě v plicích pálil jako kyselina. V krku mě příšerně bolelo. Proč mě bolelo v krku?</p>
<p>„Kale?“</p>
<p>Za mnou se ozval Nikův hlas. Byl klidný a pod kontrolou… na povrchu. Vespod jsem slyšel něco, co jsem neslyšel hodně, hodně dlouho… od té doby, co jsem se vrátil domů: úzkost. Niko… co se mu stalo? Podařilo se mi otočit hlavu, i když krk zuřivě protestoval. Byl ztuhlý a pevně zaražený na místě stejně jako zbytek mého těla. Ale podařilo se mi pohnout natolik, že jsem koutkem oka viděl, jak se Niko s Robinem krčí kousek za mnou. Oba vypadali hrozně. Vtipálkovi se na lícní kosti pěkně zabarvovala modřina, na tváři měl škrábanec a kdosi mu natrhnul košili. Niko měl na tváři čtyři souběžné škrábance, z nichž mu kapala krev, a z copu mu rozcuchaně viselo několik blond pramenů. Ruku měl nataženou ke mně, ale nehýbal s ní.</p>
<p>„Niku?“ Můj hlas zněl drsně a chraplavě a slova šla ven ztěžka.</p>
<p>Niko sebou trochu trhnul, ale jeho tvář zůstala klidná a mírná. „Jsem tady, bratříčku. Všechno je v pořádku. Jsme doma. Je to dobré.“</p>
<p>Jedna ruka spadla ze zdi a přistála na podlaze vedle nohy. Nepřítomně jsem ji pozoroval a cítil se otupěle a jako bych to pozoroval z dálky. „Dobrý? Aha. No tak jo.“ I těch několik slov mě v krku pálilo jako žhavá láva. Ignoroval jsem to a chvíli se soustředil. Podařilo se mi dostat dolů i druhou ruku. Prsty jsem měl úplně bílé od toho, jak jsem je tiskl proti zdi. „Pálí mě v krku.“ Podíval jsem se na něj a na Robina. „Proč mě pálí v krku?“</p>
<p>Robin zbělal. Jeho oči byly jako černé díry na bílé tváři. Vyhrabal se na nohy a utekl. Za chvíli jsme ho slyšeli v koupelně zvracet. Pokusil jsem se na Nika usmát. Moje rty ale odmítly spolupracovat a sotva sebou cukly. „Je to kvůli něčemu, co jsem řekl?“</p>
<p>„Myslím, že si to vyčítá.“ Niko se ke mně přiblížil, rukama mi jemně sevřel ramena a opatrně mě otočil. Pak mě objal tak pevně, že mi zaskřípala žebra. „A není sám.“</p>
<p>Zmateně jsem ho poplácal po zádech. „Niku, co se stalo?“ Do mého okolí se pomalu vracely barvy; přestával jsem mít podivný pocit, že jsem někde daleko. „Jak jsem se dostal sem dolů?“</p>
<p>Niko mě pustil, posadil se a nepřítomně si přejel rukou po obličeji, čímž rozmazal krev. „Ale kruci.“ Nedbale si přetáhl rukáv přes ruku a otřel si s ním krev z tváře. Něco tak nezvyklého jsem u svého čistotou posedlého bratra ještě neviděl.</p>
<p>Pak mi do oka padla krev pod mými nehty. Čerstvá. Červená. A měl jsem poměrně jasnou představu, čí krev to asi bude. „Co jsme se dozvěděli?“ Těžce jsem polkl. „Během hypnózy. Co jsme se kruci dozvěděli?“ <emphasis>A stálo to za tohle? </emphasis>dokončil jsem v duchu.</p>
<p>„Nic.“ Postavil se, sehnul se, chytil mě za zápěstí a pomohl mi vstát. „Prostě a jednoduše to nefungovalo, Kale.“</p>
<p>Prostě a jednoduše? Robin se v koupelně modlil k porcelánovému bohu, oba s Nikem vypadali, jako by je někdo opravdu ošklivě zmlátil, já se snažil prohrabat do Číny skrze roh našeho obýváku, a všechno to bylo prosté a jednoduché? Tak to jsem si nemyslel. „Co jsem říkal?“ trval jsem na svém. Zavrávoral jsem a musel jsem Nika chytnout za triko, abych neupadl. „Když jsem byl mimo, co jsem říkal?“</p>
<p>„Nic jsi…“ Odmlčel se, sevřel rty a zkusil to znovu. „Nic jsi neřekl, Kale. Ani slovo, přísahám.“ Postrčil mě ke gauči a jemně mě usadil. „Sedni si. Přinesu ti něco na krk.“</p>
<p>Můj krk. Pokud jsem nemluvil, proč mě v něm tak bolelo? A pak mi to došlo, tvrdě a ošklivě. Křik. Musel jsem křičet. A podle toho, že jsem se cítil, jako bych měl krk úplně roztrhaný, jsem musel křičet jako o život. Niko zamířil do kuchyně a já vedle sebe zaslechl Robinův hlas, tichý a váhavý. „Kalibane?“ Otočil jsem se a uviděl ho stát vedle křesla. Obličej měl mokrý, jak si ho oplachoval, a ve vlasech se mu třpytila voda. „Je mi to líto,“ řekl, pořád bledý. „Myslel jsem, že dokážu… myslel jsem… omlouvám se.“</p>
<p>„Co se stalo?“ zeptal jsem se sotva hlasitěji než šeptem. Niko mi to neřekne, ale Vtipálek možná ano.</p>
<p>„Ty…“ Robin zavrtěl hlavou. „To, co se ti stalo, by raději mělo zůstat zapomenuto. Nebyl jsi… nedržel jsi pohromadě. Ať už ti udělali cokoliv, zdaleka to přesahuje všechny mé schopnosti nechat tě to alespoň vzdáleně znovu prožít. Je mi líto, že jsem tebe a Nika přesvědčil o opaku.“ Rukou si prohrábl vlasy. „A pokud to nedokážu já, Kale, tak nikdo. Nikdy… <emphasis>nikdy </emphasis>nedovol, aby to zkoušel někdo jiný. Bylo téměř nemožné přivést tě zpět. Jiní by to nemuseli dokázat.“</p>
<p>Než jsem se ho mohl vyptávat dál − ne, že bych měl představu, co bych mohl říct − přišel ke mně Niko s hrnkem kouřícího čaje. „Vypij to,“ nařídil mi. „Je v tom med, sirup z mišpule a česnek. Mělo by ti to zklidnit krk.“</p>
<p>„Nebo přivést do hrobu.“ Pokrčil jsem nos, ale vzdal jsem to a usrkl si. Když přišlo na Nikovu bylinkovou lékárničku, nebylo úniku. V řadě malých bojových škol, jimiž během let prošel, se naučil víc než jen bojová umění. Těžce jsem polkl další dávku a prohlásil: „To já jsem vás zranil, že jo? Co jsem dělal?“</p>
<p>„Vůbec nic,“ okamžitě to popřel Nik. „Jen jsme se ti připletli do cesty. Ty jsi chtěl utéct. Nevztáhl jsi na nás ruce úmyslně. Kale, ty jsi ani nevěděl, kdo jsi. A ani jsi nevěděl, kde jsi. Nevěděl jsi nic. Nic z toho se nestalo úmyslně.“</p>
<p>„Jo?“ Chvíli jsem pozoroval zlatohnědou tekutinu a pak ji dopil. Podal jsem Nikovi hrnek a lehce řekl: „Už je to lepší.“ Můj krk možná ano, ale všechno ostatní mělo k lepšímu hodně daleko. Všichni v místnosti to věděli.</p>
<p>Robin prolomil dlouhé ticho temnou větou: „Potřebuju se napít.“</p>
<p>„Myslím, že se všichni potřebujeme napít,“ souhlasil s ním Niko. Další velice neobvyklá událost týkající se Nika. Niko že by si dal pivo? Svět se opravdu řítil do záhuby… nebo to učinil před několika minutami. A Niko a Robin se na to museli dívat.</p>
<p>Já měl štěstí − zaspal jsem to.12</p>
<p><image xlink:href="#_10.jpg" />Je zvláštní, jak může být známé místo uklidňující, i když je to špinavý bar. Mysleli byste, že když jsem v té díře strávil tolik času v pracovní době, bude to to poslední místo, kam půjdu ve volném čase. A přece jsme tam šli. Všichni tři jsme s prázdným výrazem ve tvářích a s vířícími emocemi prošli dveřmi a zamířili rovnou k baru. U stolů rozmístěných v rozích se zdálo být moc stínů. Ty stoly byly příliš opuštěné. Sice jsem nerad seděl zády k místnosti, ale být ponořený v temnotě, to jsem chtěl ještě míň.</p>
<p>Bylo pořád ještě dost brzy, takže jsme se ocitli ve velice vybrané společnosti těžkých alkoholiků. Plácnul jsem dlaní do baru, abych upoutal pozornost Meredith. „Hele, Merry, naliješ nám něco, prosím tě?“</p>
<p>Přestala rovnat sklenice, přešla k nám, vyzývavě se předklonila a opřela se o bar. Její přiléhavé tričko mělo výstřih dostatečně hluboký na to, aby zeširoka odhalil svůj obsah. „Kale, Niku, kdo je váš nový kamarád?“</p>
<p>Měl jsem to vědět. Merry Robina pravděpodobně cítila na pět bloků daleko. Nové maso. Cink, cink, cink. Bude to zřejmě zajímavé. Potkají se dva predátoři. Můžeme se vsadit, kdo koho dřív slupne. „Á, promiň. Meredith, tohle je Robin… ehm… Rob Kamarád,“ představil jsem ho poněkud kostrbatě.</p>
<p>Naklonila se k nám ještě blíž a dvojčata se v bavlněném vězení povážlivě zahoupala. „Těší mě, že tě poznávám, Robe,“ zapředla hluboce. „Opravdu moc mě těší.“</p>
<p>Vtipálek jí věnoval pouze stín obvyklého žádostivého pohledu a na přetékající prsa se sotva podíval. „Určitě tě to netěší tolik jako mě, má spanilá princezno. Zvlášť když je na tobě toho tolik k poznávání.“</p>
<p>Jeho nedostatek nadšení byl téměř znepokojující. Tohle nebyl ten Vtipálek, s nímž jsme se seznámili a trochu se ho naučili tolerovat. „Merry, tenhle chlap se potřebuje napít, a to rychle,“ podotkl jsem s temným pobavením. „Než ho úplně ztratíme.“</p>
<p>„No to rozhodně nechceme, že?“ Nacvičeným koketním pohybem pohodila vlasy a zapsala si náš výběr jedů. Byla tak okouzlená Robinem, že se ani nezarazila, když si Niko objednal pivo. Bylo sice dovážené, ale pořád to byl alkohol, a pro mě to byl pořádný šok vidět Nika, jak si zhluboka loknul rovnou z láhve.</p>
<p>„Bez skleničky?“ Cinknul jsem láhví o tu jeho. „Ty barbare.“</p>
<p>„Mám pádný důvod předpokládat, že ta láhev je čistší než kterákoli sklenice tady,“ řekl se vznešeným pohrdáním. S tím jsem mohl jen souhlasit. Některé ze sklenic jsem myl.</p>
<p>Robin se neobtěžoval zahřívacím kolem a šel do toho rovnou natvrdo: dal si hned skotskou. Žádný led, ani vodu, kruci, sotva si k tomu vzal skleničku. Vyměnili jsme si s Nikem pobavený pohled a dál ho pozorovali. Říkal, že ho Homér skoro opil do němoty. Nevěřil jsem tomu ani na vteřinu. Ten chlap uměl pít, a to je jemně řečeno. Během hodiny vypil bar do sucha a dočista unavil Meredith, která se snažila splnit jeho požadavky na další pití. Dovnitř se začali trousit lidé a ona vypadala zmoženěji s každým dalším člověkem, který vstoupil do baru, a s každým dalším Robinovým rozmáchlým mávnutím, doprovázeným jásavým: „Ještě jednu rundu, spanilá princezno!“</p>
<p>Vtipálek zrovna čekal na další pití, když se začal na stoličce dost povážlivě naklánět. Jeho hlava skončila na Nikově rameni a nos zabořil do dlouhé blond záplavy bratrových vlasů. Cop byl díky mému dočasnému šílenství minulostí. Robin vdechl a zamumlal: „Krásně ti voní vlasy, jako letní sluníčko.“</p>
<p>Niko trpělivě vzdychl a odsunul jej zpátky na jeho stoličku. Robin se ale jen tak nevzdal; naklonil se na druhou stranu a zabořil nos do hnědých kudrnatých vlasů nějaké ženy. „Krásně ti voní vlasy,“ zopakoval šťastně. „Jako letní sluníčko.“</p>
<p>„Když o tom tak mluvíme…“ Niko vstal a protáhl se. „Teď je řada na tobě, abys pohlídal děcko.“ A odešel dozadu k toaletám.</p>
<p>Robin využil příležitosti a plácl sebou na uvolněnou barovou stoličku. Položil si hlavu na zkřížené ruce a pozoroval mě přivřenýma, ospalýma očima. „Ahoj,“ řekl vážně.</p>
<p>Alkoholové výpary z jeho dechu by vás okamžitě porazily. Odfrkl jsem: „Pozdrav sám sebe, Lomane.“</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ Robinovy mazané, sarkastické rty byly sevřené a po obvyklém potměšilém výrazu nebylo ani stopy.</p>
<p>Byl vystrašený, opravdu se bál a zjevně mu bylo upřímně líto toho, co se stalo. Měl jsem dojem, že Vtipálek není zvyklý se mýlit. To, co se stalo, ho vážně sebralo, dokonce ještě víc než mě. Jistým způsobem se mi ulevilo, že to nezabralo. Zřejmě to ze mě dělá pekelného zbabělce. Nezískali jsme informace, v něž jsme doufali. Vlastně jsme nezískali vůbec nic kromě bolavého krku a pár škrábanců. Když uvážíme, že jsem vkládal veliké naděje do toho, že se něco dozvíme, tak byste si asi mysleli, že budu zklamanější. Ale asi jsem se bál, že mě to, co se dozvím, navždy změní, a ne k lepšímu.</p>
<p>„Jsem v pořádku,“ ujistil jsem ho. „Vůbec nic si nepamatuju. To u mě není nic novýho, ne?“</p>
<p>„Nejsem si úplně jistý, že víš, o čem mluvíš.“ Vydechl a zavřel oči. „Přál bych si na to zapomenout.“ Pak se narovnal, posadil, otevřel doširoka oči a sebelítost z něj úplně prýštila. „Myslíš, že odjedete? Na nic jsme nepřišli, a tak jsem si jistý, že tvůj bratr bude chtít co nejrychleji prásknout do bot.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny a napil se ze svého druhého piva. „Nik chce pro mě jen to nejlepší, ten tvrdohlavej hajzlík. Ale já tu chci zůstat. Už mě nebaví utíkat.“ Postavil jsem láhev na bar a dodal jsem bez velkého optimismu: „Promluvím s ním, ale Nik je Nik.“</p>
<p>„Máš štěstí, víš to? Že máš bratra.“ Ignoroval další pití, které před něj Meredith postavila. Rozhodně už jím nebyla tak okouzlená jako předtím. Spanilá princezna se na něj jedovatě podívala a pak odsupěla pryč.</p>
<p>„Já vím.“ Odhalovat emoce před někým jiným, než je můj bratr, to pro mě nebylo lehké, ale tohle byla jedna z mála příležitostí, kdy jsem je ve svých slovech nechal zaznít. „Myslím, že dokud mám Nika, mohl bych všechen tenhle hnus přežít.“</p>
<p>Přes liščí tvář mu přeběhl zvláštní výraz. Myslím, že to byl smutek nebo lítost, nebo možná obojí. „Uvědom si, že bys mohl žít mnohem, mnohem déle než tvůj bratr,“ řekl temně. „Možná budeš pořád mladý, zatímco on zestárne, nebo dokonce…“ nedokončil to − ani nemusel.</p>
<p>Než jsem nevzrušeně odpověděl, dal jsem si další lok piva. „Ne, to nebudu.“</p>
<p>„Ale <emphasis>mohl bys. </emphasis>Ólfi jsou neobyčejně dlouhověcí, skoro jako já. Možná jsi to po nich zdědil. Je možné, že budeš žít stovky, možná dokonce tisíce let.“</p>
<p>Myslel si, že tomu nerozumím, že jsem nepochopil, co mi říká. Ale to on byl ten, komu to nedocházelo. Bez Nika jsem nemohl přežít. Nemohl jsem přežít bez jediného člena rodiny. A ani jsem nechtěl. Přistrčil jsem mu sklenici blíž. „Vypij si skotskou, Lomane. Všichni jsme tu pohádkové bytosti, pamatuješ? Budeme žít šťastně až do smrti.“</p>
<p>Nebyl jsem si jistý, jestli dokázal číst mezi řádky, ale lokl si tak hluboce, že naráz vyprázdnil půlku skleničky. Za zády se mi ozval veselý hlas: „Měl bys to svýmu kámošovi zarazit dřív, než se úplně odrovná.“</p>
<p>Otočil jsem hlavu a uviděl známou tvář. Byl to Samuel, ten kluk z kapely, a pořád chodil tiše jako kočka. „To bys neříkal, kdybys s ním strávil trochu času,“ odpověděl jsem mu s úšklebkem. „Co tady děláš? Myslel jsem, že hrajete zase až v pátek.“</p>
<p>Opřel se o bar a po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Cože? Tohle není to správný místo, kde trávit volnej čas? Nemůže sem člověk zajít na pivo?“</p>
<p>„Ne, tohle není to správný místo a myslím, že tady Kamarád už vypil všechno, co teklo.“ Předtím jsem kromě Nika skoro s nikým nemluvil a teď jsem najednou vedl poměrně čilý společenský život.</p>
<p>Přátelsky mě poplácal po zádech. „No, já se nikdy nestavěl mezi chlapa a jeho kořalku. Vlastně jsem si přišel pro peníze za minulej víkend. Čingisovi už vysychají fondy na jeho kožený kalhoty. Šéf je vzadu?“</p>
<p>„Tlusťoch Talley? Nikdy jsem ho neviděl nikde jinde,“ zabručel jsem. „Hodně štěstí, až mu budeš páčit prachy ze zpocený ruky.“</p>
<p>„Mám svoje způsoby.“ Mávnul na mě a zmizel vzadu.</p>
<p>Podíval jsem se přes rameno na Vtipálka a zavadil jsem pohledem o Meredith. Prohlížela se v zrcátku a parádila se jako vždycky. Ale mou pozornost neupoutala ona, nýbrž její odraz. Vyhrkl jsem na Robina: „Vtipálku, víš něco o zrcadlech, ve kterých straší?“</p>
<p>Zvedl obočí a prsty sevřel kolem vyprázdněné sklenice. „A hele, takhle zčistajasna?“ Slova byla na okrajích malinko rozmazaná; nebyla nezřetelná, ale taky ne vyslovená čistě. „Zrcadla, ve kterých straší? Jako duchové?“ Zamával rukama. „Bububu?“</p>
<p>„Zapomeň na to,“ řekl jsem odmítavě a mávl na Meredith, aby mi přinesla další pivo. „To nic.“</p>
<p>„Kalibane, počkej. Nemyslel jsem to tak.“ Odmlčel se, zatímco já jsem dostal další pivo, a když byla Meredith z doslechu, pokračoval: „Řekni mi něco o svém problému se zrcadly.“</p>
<p>Rychle jsem se podíval k toaletám. Niko zrovna vyšel, ale zastavil ho Samuel a rozmlouval s ním. Dobře. „Není to úplně problém. Spíš je to nepříjemnost. Je to trochu otravný. Vlastně tak trochu jako ty.“</p>
<p>„A ty potřebuješ moji pomoc,“ řekl kysele. „To je na tom to báječné.“</p>
<p>Teď byla řada na mně, abych se omluvil. Zdálo se mi, že to poslední dobou dělám docela často a moc se mi to nelíbilo. Co se stalo s tím neomaleným hajzlíkem, co se nikdy za nic neomlouvá? „Promiň.“ Nervózně jsem se ošil a pokračoval jsem. „Jako by mě něco sledovalo ze zrcadla do zrcadla, i když to zní dost podivně. Je to šílený, ale mám dojem, že se mi to stalo už dřív. Nikdy jsem to neviděl, ale slyšel jsem to. Zpívá to… no, spíš si to brouká. Možná to nezná slova.“</p>
<p>„To jsi mi toho moc neřekl.“ Robin si přejel rukou po čele a pak se poškrábal na tváři. „Spousta stvoření má sklony k hudbě. Třeba sirény. Nebo ten chlapík s krysama.“</p>
<p>„Krysař? Kruci, je vůbec někdo, koho jsi neznal?“ Zvedl jsem ruku právě včas. „Řečnická otázka. A stejně, nebyl jsi to ty, kdo hrál na píšťalu?“</p>
<p>„A kdo myslíš, že to Krysího kluka naučil? Nevděčnej parchant.“ Vzdychl a opřel se o bar. „To je dávná historie. Chci tím říct, že to můžou být sirény, duchové operních pěvců nebo stovky dalších. Může to být cokoliv. Ale zrcadlo, to je poněkud nezvyklé. Zamyslím se nad tím.“ Ostýchavě se usmál. „Až nebudu mít myšlenky zakalené skotskou…“</p>
<p>„Tak jo.“ Niko právě domluvil se Samuelem a blížil se k nám. „Neříkej to Nikovi, jo? Myslím, že už tak má dost starostí.“</p>
<p>Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Dobře, ale o můj zadek tady nejde. Vzpomeň si na to, až tě do toho tvýho pořádně nakope.“</p>
<p>Syknul jsem na něj, aby byl zticha, a nenuceně jsem se napil piva. Niko právě přišel. „Tvůj kamarád Samuel se chová dost přátelsky.“ To od Nika nebyl kompliment, ať už to znělo jakkoliv. Sarkasmu jsem se od bratra možná nenaučil, ale podezřívavosti, obezřetnosti a stihomamu, to ano.</p>
<p>„Kromě situace, kdy jde o jejich zpěváka,“ poznamenal jsem. „Pro toho moc vřelých citů nemá.“</p>
<p>„Všiml jsem si, že se k tomu neustále vrací.“ Zamračil se. „Možná jsem prozradil, že odjíždíme z města. Nabídl mi, že nám zaplatí, když mu v pátek pomůžeme vyložit vybavení. Když jsem říkal, že budeme pryč, asi jsem příliš dlouho váhal.“</p>
<p>„Šokující indiskrétnost,“ zahrál jsem údiv. „Ztratil jsem k tobě veškerý respekt, Cyrano. Ale pokud mám být fér, myslím, že je to vina toho jednoho loku piva, co jsi měl.“ Odjíždíme z města. Jako by to už byla hotová věc. Žádný z mých argumentů proti odjezdu se Nikova odhodlání ani nedotkl, natož aby s ním pohnul. Mohl jsem se dál hádat, a taky jsem to chtěl udělat, ale nepochyboval jsem, kdo nakonec vyhraje. Když přišlo na čirou necitelnost, bratr mě hravě strčil do kapsy. Vyhrožoval, že mě opravdu vezme a nacpe do auta. Pokud to budu dál zdržovat, může se ta hrozba snadno stát skutečností. Robin si oběma rukama prohrábl kudrnaté vlasy a potom si promnul obličej. Ne, že by pak vypadal střízlivěji, ale rozhodně se snažil. Bylo to podivně zoufalé gesto. „Jste si jistí, že je odjezd opravdu nutný? Kdo říká, že to jinde s Ólfi nebude ještě horší? Viděli jste tady jen jednoho, nic víc.“</p>
<p>„Opatrnost je matka moudrosti.“ Černý humor v Nikově další větě byl trochu zmírněn náznakem soucitu. „Jestli mám něco vytetováno na zadku, Vtipálku, tak je to tohle.“</p>
<p>Lidé v Robinově životě neustále přicházeli a odcházeli a já mu viděl na očích důsledky. Pokud uvážíme, jak dlouho žil, tak se to zřejmě opakovalo se skličující pravidelností. A pokud neodešli oni, musel je brzy opustit on, aby se neprozradil. Jeho život se v opuštěnosti skoro vyrovnal tomu našemu. Kruci, kdyby to bylo ve westernu, bylo by právě na čase, aby kolem proletěl osamělý a ztracený chomáč trávy. Ale nic takového se nestalo. Ve filmech je to vždycky o tolik jednodušší. Vůbec jsem Robinovi nezáviděl, že je skoro nesmrtelný. I smrtelnost je dost náročná.</p>
<p>„Hlavu vzhůru, Lomane.“ Lehce jsem ho plácl po rameni. „Pošleme ti sprostou pohlednici.“</p>
<p>„Vážně?“ Narovnal se a usmál se na nás − žoviálně, bezstarostně a téměř přesvědčivě. „Beru vás za slovo. Budeš to ještě pít?“ Ani nečekal na odpověď, vzal moje pivo a dlouze se napil.</p>
<p>„Myslím, že se večer pomalu chýlí ke konci, i když to bylo ohromně zábavné. Zaplať, Kale.“ Niko opatrně vysvobodil láhev z Robinových prstů a postavil ji daleko z jeho dosahu. Myslím, že jistým podivným, zvráceným způsobem jsme se oba cítili za Vtipálkův stav odpovědní. Kdybychom nepřišli k němu do bazaru, nejspíš by teď neutápěl smutek v alkoholu. Je jednodušší být sám, když jste na to zvyklí a nemáte jinou možnost. Robin měl smůlu, že jsme se objevili a nabídli mu tím pomíjivou alternativu, a teď jsme mu ji zase brali. To, že se to s hypnózou nepovedlo, mu taky moc nepomohlo. Kam přijdu, tam rozdávám radost − takový jsem já.</p>
<p>Vytáhl jsem z kapsy hrst peněz a zamračeně si ji prohlížel. S pětadvaceti dolary jsem v žádném případě nemohl zaplatit za všechno, co Robin vypil. Seskočil jsem ze židličky a ledabyle mávl na Meredith. „Merry, zatáhnu to zítra.“ Ignoroval jsem nadávku, kterou mě obdařila, a pohodil hlavou ke dveřím. „Radši odtud vypadnem, než si to se mnou přijde vyřídit.“</p>
<p>„Útok rozezlené barmanky. Tvůj strach je zcela pochopitelný.“ Niko si pohrdavě odfrkl a zvedl Robina na nohy. „Vtipálku, můžeš přespat u nás na gauči. V tvém stavu by tě mohl okrást dokonce i lidský zloděj.“ Podle Nika byla naprostá potupa nechat si způsobit potíže od obyčejného člověka. Sice byl sám taky člověk, ale rozhodně nebyl obyčejný.</p>
<p>„Na gauči?“ Robin se zapotácel a zívnul. Ospalé zelené oči měl skoro zavřené. „A co kdybych…“</p>
<p>„Ani to neříkej,“ přerušil ho Nik okamžitě. „A vůbec na to ani <emphasis>nemysli.</emphasis>“</p>
<p>„Otravo jeden,“ zamumlal Vtipálek, zatímco jej Niko táhl ke dveřím.</p>
<p>Než jsem se vydal za nimi, ještě jsem se ohlédl. Je možné, že zítra to bude naposledy, kdy půjdu do baru. Naposledy ucítím unikátní kombinaci starého dřeva a zvratků. Naposledy vstoupím na toalety. A naposledy se podívám na vzestup a pokles nejimpozantnějšího díla široko daleko, Meredithina poprsí. Bylo tam toho hodně, s čím se budu loučit, a to dobrého i špatného. Ale život jde dál.</p>
<p>Naneštěstí jsem neměl tak docela pravdu.13</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" />Věci, na něž myslíte v určitých situacích… myšlenky, které se vám honí hlavou… nejsou nikdy takové, jak byste si představovali. Dokonce možná ani takové, jaké by <emphasis>měly </emphasis>být. Moje myšlenky by se měly soustředit pouze na to, co jsem měl před sebou, ale místo toho se stočily do jednoho souvislého proudu, který na mě skoro křičel: „Utíkej!“ Koneckonců, pud sebezáchovy je dokonale sobecký mechanismus. Taky se dá dost těžko ignorovat, ale na několik okamžiků jsem jej přemohl a klekl si na rudou podlahu.</p>
<p>Byl jsem zvyklý vídat i čichat krev. Vzduch byl nasycený její silnou kovovou vůní, která mi vnikala až do krku. Řekli byste, že jsem se v životě setkal se spoustou krve… většinou tedy patřila stvůrám, ale někdy byla i lidská. Ale takhle jsem ji nikdy neviděl.</p>
<p>„Merry?“</p>
<p>Byl to můj hlas, zlomený a prázdný jako rozbitá vaječná skořápka. Dotkl jsem se sametové tváře, pořád ještě jemné a teplé. Byl to můj hlas a byla to moje ruka, i když jsem si nemohl vzpomenout, že bych mluvil nebo se pohnul. Vzal jsem její tvář do dlaní. Bylo to jako vzít do dlaně broskvičku zahřátou horkým letním sluncem. Bylo to kouzelné, dokud jsem si nevšiml, že mi po ruce stéká její krev. A náhle to, co bylo člověkem, nádhernou a bezstarostnou ženou, bylo pryč. Ano, byla dost povrchní. No a co? Taky se smála, flirtovala, pracovala a občas se ulejvala a měla víc kluků, než bych mohl spočítat. Nosila s sebou obrázek špinavé kočky z ulice, kterou si vzala domů, a na obličej si nanášela silné vrstvy make-upu. Zkoušela zpívat, ale neměla hudební sluch. Tančila jako bohyně, až na to, že to byla bohyně s oběma nohama levýma. Byla otravná, rozmazlená a manipulovala s lidmi, ale tohle si nezasloužila. To si nezasloužil nikdo. To nádherné, živoucí stvoření teď nebylo víc než jen hromada masa.</p>
<p>Meredith ležela v zadní místnosti. Byla roztažená na Tlusťochově stole jako oběť na oltáři. Její vlasy splývaly ze stolu jako rudý vodopád a krev stékající jí z krku jim dodávala ještě více rudé barvy. Krev jí pod hlavou tvořila loužičku a mísila se jí s vlasy v rudém polibku. Bílá kůže na krku byla zbrázděná rovnoběžnými tržnými ranami − každá z nich byla tak hluboká, že odkrývala svaly i chrupavku… rány jí prosekly průdušnici a ona se utopila ve vlastní krvi. Šaty i kůži pod nimi měla roztrhané. Štíhlé paže, dlouhé nohy, prsa, břicho… nic nebylo ušetřeno. Její hnědé oči, nyní kalné jako bláto, slepě zíraly ke stropu. Vypadalo to, jako by viděla něco, co ostatní nemohli, ale já věděl, že nevidí vůbec nic a že už nikdy nic neuvidí.</p>
<p>Neohrabaně jsem se postavil a kalhoty jsem měl na kolenou promočené její krví. Byl jsem úplně otupělý − nohy, ruce, dokonce i tvář. Srdce mi tlouklo tak hlasitě, že jsem slyšel jeho ozvěnu. „Je mi to líto, Merry.“ Necitelné rty slova sotva vypustily, ale musel jsem to říct. Musel jsem to říct, protože mi to bylo opravdu líto. Strašně moc. Nebylo těžké poznat, kdo ukončil Merryin život tím, že jí rozdrásal krk. Poznal jsem ten brutální způsob.</p>
<p>Grendelové.</p>
<p>Tohle udělali grendelové. A vzhledem k tomu, že její kůže byla pořád teplá a krev ještě nezaschla, nebylo to dlouho. Nechal jsem zbraň doma. Obvykle jsem to tak dělal, pokud jsem nevěděl jistě, že mě čeká setkání s něčím velkým a zlým. Policie se netváří moc přívětivě, když vás chytí s nelegálně drženou zbraní. A nůž se snáze schová a dobře se s ním hází. Ale když jsem sevřel prsty na rukojeti, přál jsem si, abych měl něco těžšího a zatraceně smrtelnějšího. Ačkoli pokud bych si přál něco smrtícího, mohl jsem si rovnou přát Nika za zády.</p>
<p>Ale Niko byl doma s Robinem. Celý den jsme balili, uklízeli a čekali, až se Vtipálek ukáže s nějakým autem, které bychom si mohli dovolit. Když jsem se dostal do baru, abych si vyzvedl poslední výplatu a vyrovnal účet, už se stmívalo a na obloze jasně zářil měsíc. Dveře byly zavřené, což bylo divné. Mělo být otevřeno. O naše štamgasty už se pravděpodobně pokoušel absťák. Strčil jsem do dveří a zjistil, že vůbec nebyly zavřené, ale spíš zatarasené.</p>
<p>Talleyho tělo, s holým bílým břichem visícím zpod trika, bylo namáčknuté za dveřmi. Krk měl roztrhaný a kolem něj se v krvi válely cáry porno časopisu. Alespoň z tohoto světa odešel se svou největší láskou. Měl jsem utéct hned, jak jsem ho uviděl. Ale nemohl jsem. Věděl jsem, že by Meredith měla být v práci. Doufal jsem, že přišla pozdě jako vždycky. Doufal jsem, že jí špatná pracovní morálka zachránila život.</p>
<p>Doufal jsem marně.</p>
<p>Odtrhl jsem oči od Merryina bezvládného těla, o krok ucouvl a zoufale jsem se rozhlédl po místnosti. Jediné světlo vycházelo ze špinavé žárovky nad hlavou a v rozích kanceláře byly neproniknutelné stíny. Ve vzduchu byli cítit grendelové. Nepáchlo to tak strašně jako trol, a nebylo to dokonce ani nepříjemné. Byla to vůně mokrého listí, vlhké země a ozónu po bouřce. Možná to byla vůně podzimního deště nebo starého zarostlého hřbitova. A možná, když přestanu čuchat kolem, se mi podaří vlastnímu hrobu ještě na chvíli vyhnout.</p>
<p>Rychle jsem se otočil a dal se do běhu. V ruce jsem měl nůž a srdce mi bilo až v krku, ale vyběhl jsem, aniž bych se ohlédl. Své sbohem už jsem Meredith řekl. A omluva by zabrala mnohem delší čas. Přivedl jsem vlky k ovcím a nechal ovečky zmasakrovat. Nebyl jsem si jistý, že by se to vůbec dalo nějak omluvit a neměl jsem čas podobnou řeč vymýšlet. O tom jsem se přesvědčil u hlavního vchodu.</p>
<p>Ta bytost nebyl starej dobrej táta. Když jsem prošel zpátky branou, byl jsem jen roztřesená hromádka a nevěděl jsem, kde jsem se ocitl − sotva jsem tušil, kdo vůbec jsem. Ale hluboko uvnitř jsem jednu věc věděl jistě. Grendel, který mě odtáhl pryč, už mě nikdy nikam neodtáhne. A věděl jsem ještě něco. Nějakým způsobem jsem za to zodpovědný.</p>
<p>Takže ta bytost nebyl drahý tatínek, ale rozdíl v tom stejně žádný nebyl. Pořád to byl grendel, Ólfi − noční můra se spoustou drápů a jehličkovitých zubů a s nekonečnou chutí rozsévat smrt a zkázu. Ale hlavně, byl mezi mnou a dveřmi. Skláněl se nad Tlusťochovým tělem a drápy lenivě čmáral v krvi na podlaze. Špičatá tvář ke mně vzhlédla a ukázala žhnoucí oči a třpytivé zuby. „Kal-i-ba-ne.“ Ve vzduchu se mihl černý jazyk. „Už nám neutečeš, zlobivý kluku.“</p>
<p>Za sebou jsem uslyšel další zasyčení: „Už nám neutečeš.“ Otočil jsem hlavu tak akorát, abych uviděl dalších pět grendelů. Bledá kůže a ještě světlejší vlasy v temnotě podivně svítily. Všechny oči na mě upřeně hleděly se šílenou a téměř dychtivou radostí.</p>
<p>Nastal soudný den.</p>
<p>Niko měl celou dobu pravdu. Vždycky měl pravdu, i když jsem každou buňkou v těle toužil po tom, aby to jednou, jen jednou, tak nebylo. Přál jsem si, aby tu teď byl a mohl mi to vpálit do obličeje. Pekelně by to vylepšilo moje šance. Místo toho jsem tam stál sám proti šesti grendelům. Sám − to nestojí za nic ani v životě, ani tváří v tvář smrti.</p>
<p>„Už nám neutečeš.“ „Už nám neutečeš.“ „Už nám neutečeš.“ Různé hlasy, ale všechny si s hadím sykotem pobrukovaly totéž.</p>
<p>Mohli si zpívat, co chtěli, protože já jsem vyrazil jako netopýr z pekla. Běžet? Ne, já jsem letěl. Vrazil jsem do grendela u dveří a rozřízl mu břicho jedním seknutím nože. Ven se vyvalila provazovitá, skoro tenoučká vlákna vnitřností a stvůra v agonii řvala jako hořící člověk. Což − naštěstí pro mě − nebyl můj problém. Odhodil jsem ho stranou, proběhl dveřmi a byl jsem venku. Ne volný a ne v bezpečí. A nebyla moc velká šance, že se mi toho podaří dosáhnout. Ale byl jsem venku a utíkal jsem. Jestli mě chtějí, musí mě nejdřív dohonit. Překvapilo by vás, jak rychle dokážete běžet, když jste k smrti vyděšení. Taky pomáhá, když jste celí od krve, protože lidi vám většinou uhýbají z cesty. A když to není vaše krev, uhýbají o to rychleji.</p>
<p>Pádil jsem po chodníku, každý nádech mě v plicích pálil a při každém úderu srdce hrozilo, že mi vyskočí z hrudi. Nůž i krev byly v pouličním osvětlení dobře vidět. Nebude trvat dlouho a někdo zavolá policii, ale mně to nevadilo. Až se tam dostanou, budu dávno pryč, ať tak, nebo tak. Nedokázal jsem říct, jestli opustím jen ulici, nebo i tento svět, ale budu pryč.</p>
<p>Koutkem oka jsem při běhu viděl zírající oči a v údivu otevřená ústa. Viděl jsem, jak se přede mnou lidé rozbíhají do stran, dokud jsem nezahnul do postranní uličky a nezmizel jim z dohledu. Byla to temná a zastrčená zkratka, kterou jsem používal velice zřídka. Nikdy jste nevěděli, jaké podivné stvoření tam číhá, ale nic, co mohlo číhat v uličce, by nemohlo být horší než to, co jsem měl v patách. Sice jsem je při běhu za sebou neviděl, ale věděl jsem, že tam jsou. Plíží se ve večerních stínech nebo skáčou ze střechy na střechu, ale blíží se. Bylo to nevyhnutelné. Grendely nezastaví ani smrt, ani daně.</p>
<p>Ukázalo se, že ulička je prázdná a tichá, až na ozvěnu mých kroků a vodu kapající na špinavé staré cihly. Proběhl jsem loužemi, které tam zůstaly po odpoledním dešti, vyběhl jsem z úzké uličky a přeběhl silnici. Ozvaly se klaksony, pískání pneumatik a nadávky naštvaných řidičů. Nevšímal jsem si toho a ignoroval jsem i nárazník auta, které mi najelo do nohy tak prudce, že jsem zavrávoral. Dokázal jsem se udržet na nohou a běžel jsem dál. Domov a pomoc byly už jen pár bloků ode mne. Mohl bych to dokázat. Nemyslel jsem na nic jiného. Dokážu to. A navzdory pochybnostem, které se na mne šklebily někde vzadu v hlavě, jsem to opravdu dokázal.</p>
<p>U bezpečnostních dveří jsem ani nezpomalil. Zámek byl pořád rozbitý, a když jsem do dveří vrazil jako rozjetý vlak, rozlétly se do strany. Za skřípění rezavých pantů narazily do stěny tak silně, že se klika zabořila do omítky. Další práce navíc pro údržbáře, kdyby mu náhodou odklízení našich mrtvých těl nestačilo. Pustil jsem se do schodů a každou vteřinou jsem vystrašeně čekal na zaškrábání drápů a šepot: „Už nám neutečeš, zlobivý kluku, už nám neutečeš.“ Když jsem se konečně dostal nahoru, měl jsem svaly na nohou jako zauzlované a v boku mě píchalo, jako by mi někdo mezi žebry rýpal kusem ledu. Neobtěžoval jsem se s hledáním klíče. Místo toho jsem se opřel o dveře bytu a silně na ně zabouchal pěstí. „Niku!“ Hlas jsem měl chraplavý a skoro ani nezněl jako můj. Těžce jsem nabíral vzduch do trpících plic.</p>
<p>Dveře se rozletěly a já do bratra vrazil. Niko mě jednou rukou chytil za paži. Druhou pevně svíral jílec meče. „Grendelové?“</p>
<p>Nemusel jsem vůbec nic říkat. Za zoufalstvím v mém hlase mohla být jediná věc, a Niko přesně věděl, co to je. „Přímo za mnou,“ potvrdil jsem a snažil se popadnout dech. „Byli v baru. Merry…“ utichl jsem, pevně sevřel rty a zkusil to znova. „Meredith je mrtvá. Roztrhali ji na kusy.“</p>
<p>Rukou mi pevně sevřel paži. „Parchanti.“ To slovo bylo plné mrazivé zuřivosti.</p>
<p>Zaslechl jsem Robinův hlas, tichý a téměř rezignovaný. „Ólfi? Oni přišli?“</p>
<p>Niko za mnou přibouchl dveře a zamkl je. „Ve vaku na posteli mám meč navíc, Vtipálku. Doporučoval bych ti, aby sis ho vzal.“ Kdyby na to bylo dost času, nechal by Vtipálka utéct. Nevím, jestli by Robin příležitosti využil, ale teď už to stejně nezjistíme.</p>
<p>„Ne, díky. Nosím s sebou svůj od doby, co jsem vás dva poznal,“ řekl s temným pobavením. „Naštěstí je počasí na kabát, jinak by mě módní policie honila tak jako Ólfi vás.“ Sáhl si pod kabát a ozbrojil se pořádně ostrou čepelí.</p>
<p>„Tak si ho vezmu já,“ oznámil jsem. Pistole proti grendelům není moc platná, navíc v uzavřeném prostoru bytu. Bylo jich moc a byli zatraceně rychlí. Ale i tak jsem si pro ni do pokoje došel. Možná ji nebudu moct použít proti grendelům, ale pokud přežiju, mohl bych ji potřebovat později. Prošel jsem síní a slyšel, jak Niko s Robinem přesouvají nábytek. Nepochybně proto, aby zablokovali dveře. Měli jsme nejlepší zámky, ale pokud budou zničeny celé dveře, zámky nám nepomůžou. Spěšně jsem rozepínal Nikův vak a začal vytahovat ven zbraně, když vtom jsem to zaslechl. Jo, slyšel jsem to a vůbec jsem na to neměl náladu. Ne teď.</p>
<p>Pobrukování bylo hlasitější než minule. Hlasitější, rychlejší a možná i veselejší. To mi nevadilo. Pokud šlo o mě, může si to pobrukovat, dokud slunce nevyhasne, měsíc se nezalije krví, nevypaří se voda z moří a zatracený krávy nepřijdou domů z pastvy. Byl to ten nejmenší z mých problémů a prostě jsem na to neměl čas. Vzal jsem si jeden z asi stovky mečů, které měl Niko navíc, a vrátil se do předsíně. Chtěl jsem projít kolem koupelny, aniž bych se podíval. Skoro se mi to i podařilo − ale pak jsem zaslechl nový zvuk. Broukání nahradilo skřípání. Bylo to tak rozčilující jako nehty na tabuli nebo skřípot diamantu na skle. Váhavě jsem se zastavil u dveří do koupelny. Nic sice nemohlo být důležitější než stvůra za dveřmi, ale taky byla pravda, že jsem nechtěl, aby nás něco neznámého překvapilo zezadu, až se to bude nejmíň hodit.</p>
<p>Otočil jsem se, vešel dovnitř a meč jsem držel před sebou. Vydal jsem se ozbrojený vstříc záchodu − to jsem celý já. Strašlivý a ponižující příběh, který nebude zrovna námětem pro legendy. Jednou rukou jsem sáhl po vypínači a šel k zrcadlu. Tímhle už jsem si několikrát prošel a věděl jsem, co uvidím: já, jak na sebe zírám v zrcadle. Představoval jsem si, že budu bledý a s očima rozšířenýma strachem a vztekem. Přišli grendelové a já asi nebudu vypadat moc šťastně. A měl jsem pravdu. Nevypadal jsem šťastně. Vlastně jsem nevypadal vůbec nijak. Nebyl jsem to já. Podíval jsem se do zrcadla a poprvé spatřil toho, kdo mě sledoval. Krucinál, v knize bylo všechno špatně.</p>
<p>Alenka byla šeredná.</p>
<p>Kulaté oči, stříbrné jako měsíc, na mě lenivě mrkly. Na druhé straně zrcadla se svíjely černé pařáty. Na tom stvoření bylo všechno až na oči černé. Kůže byla jako leštěné ebenové dřevo a splývala s temnotou jako hladká a vlhká mločí kůže. Hlava byla něco mezi hmyzí a humanoidní a měla zašpičatělý a predátorský tvar jako hlava chřestýše. Stvoření bylo asi tak velké jako grendel, možná o něco menší, a bylo z něj cítit stejné zlo, tatáž jedovatá podstata. Špička rozeklaného jazyka se jemně a tiše dotkla neviditelné bariéry mezi námi. Jemné ohnuté tesáky stejné barvy jako kůže se stáčely dozadu jako háky. Bylo to groteskní, a přece… tak nějak… krásné. Byla to bizarní a nesourodá kombinace − trhaně rychlé pohyby pavouka smíšené s elegancí kočky, bylo to absolutně cizí a zároveň z toho šimralo v břiše. Až na hlas. Ten byl jednoduchý a čistý jako hluboký zvuk varhan, jako záhadná krása vlčího vytí nebo jako vzduch proudící skrz andělská křídla. Byl to hlas božího posla… zabalený ve velmi nesvatém obalu. Jeho slova ale byla dost světská, i když nedávala smysl.</p>
<p>„Nevypadáš jako poklad,“ ozval se medový hlas. Bezděčně to zaťukalo drápy na sklo a zvědavě to naklonilo hlavu. „Ovšem předpokládám, že majitel asi hodnotu vidí.“ Vychytrale to mrklo. „To je jako s krásou.“</p>
<p>Pak to prorazilo sklo, přistálo mi to na hrudi a praštilo to se mnou o zeď. Do tváře mě štíplo několik střepů ze stříbřitého skla a ty pak s cinknutím spadly na podlahu. A zrovna tak stříbrné oči zíraly do mých z několikamilimetrové vzdálenosti. „Vzpomínáš si na mě?“ zeptalo se to družně a pak mě to olízlo. „Vypadá to, že jsi tam vevnitř dost opuštěný. Můžu se přidat?“</p>
<p>Neměl jsem představu, co tím myslí, ale věděl jsem, že to vůbec nezní dobře. A zdržovat se diskuzí, to nevypadalo jako zrovna nejchytřejší volba. Chytil jsem to za krk, odhodil stranou a máchl po tom mečem. Ale netrefil jsem. Krucinál, <emphasis>minul </emphasis>jsem to. Ta zatracená malá stvůra byla pěkně hbitá, to se jí muselo nechat. Neuvěřitelně rychle mi to přeletělo nad hlavou a přistálo to vysoko nahoře na hranici zdi a stropu. Samolibě to na mě zíralo ze své pozice hlavou dolů a broukalo si to: „Otevři dveře, prasátko, a pusť mě dovnitř.“</p>
<p>Přivřel jsem oči a opatrně balancoval na špičkách. „Něco pro tebe mám, zlý vlku. Tak pojď a vezmi si to.“ Mou hranou statečnost přerušila hlasitá rána a zvuk vydaný dveřmi tříštícími se na kousky. Vtipálkův neartikulovaný křik a zvuk oceli pronikající do masa mě přiměl otočit se k Alence zády. Běžel jsem přes předsíň do obýváku a čekal jsem, že na zádech ucítím palčivou bolest zaseknutých drápů, ale následoval mě jen smích. Přál jsem si být taky tak bezstarostný, ale pohled, s nímž jsem se setkal ve dveřích do obýváku, mě rychle vyléčil.</p>
<p>Grendelové byli všude. V bytě se jich muselo vyrojit aspoň dvacet. Byli beze zbraní, ale nabroušené drápy a spousty špičatých zubů bohatě stačily. Robin jednomu grendelovi zapíchl meč do břicha, ale druhý mu obtočil šlachovitou paži kolem krku a zuby mu zabořil do krku. Nik… Nik už byl obklopený těly. Čtyři mrtví mu leželi u nohou a právě máchl mečem a usekl hlavu pátému. Evidentně zapomněl na to, že kosti tupí čepel. Protože jsem viděl, že Niko kolem sebe máchá mečem a zatím přežívá, vrhl jsem se na grendela na Vtipálkových zádech. Zespoda jsem mu usekl nohy, chytil jsem ho za podivně hedvábné vlasy, odtrhl stvůru z Robina a pak s ní mrštil o zem. Robin zahuhlal poděkování a rozpáral další dva. Ovládal meč s hrozivou a smrtící dovedností.</p>
<p>Otočil jsem se k němu zády, abychom se vzájemně kryli, a byl jsem připravený taky odrazit pár grendelů. Bůh ví, že jich tam bylo dost a dost. Jenže oni jaksi nechtěli spolupracovat. Soustředili se kolem Nika a Robina a mě buď ignorovali, nebo mi uskakovali z dosahu. Celý život mě pozorovali a pronásledovali, a teď, když mě opravdu chytili, nejevili zájem. Bylo to podivné. Naštvaně jsem zavrčel, vrhl se na toho nejbližšího a sekl ho do žeber, až mu vytryskla krev. Zasyčelo to bolestí a zlostí a hráblo mi to po krku ostrými drápy. Pár centimetrů od mé kůže se to zastavilo. Ruka tomu zůstala viset ve vzduchu a drápy se svíraly naprázdno. Pak se to usmálo a zaskřípalo: „Tak jednoduchý to nebude, bratříčku. Pro tebe ne.“</p>
<p>Takže ne že bych je nezajímal. Jednoduše mi nechtěli ublížit. Koneckonců, měli se mnou plány, no ne? A ať už zahrnovaly cokoliv, zjevně pro ně bylo lepší, aby mě dostali nezraněného. Lepší pro ně, ale ani omylem lepší pro mě. Zemřít byla možná varianta; jít zpátky s grendely ne. Pokud se mnou nechtějí bojovat, fajn. Já s nimi klidně bojovat budu. Vrhl jsem se na krvácejícího, odhodlaný toho šmejda rozpárat vejpůl. Niko byl pořád na nohou − jednou rukou držel grendela za krk a druhou mu vrazil meč do břicha. Robin taky jednoho držel, i když po tváři a krku mu stékala krev. Vypadalo to špatně; sakra, vypadalo to příšerně. Ale já se nechystal vzdát. Budu tady žít, nebo tady zemřu, ale s Nikem a Robinem po boku je snad alespoň nějaká šance. Grendelové se nechtěli dát, měli tuhý kořínek. Ale to my taky. Měli jsme šanci. Ne velkou, ale já v tu chvíli bral cokoliv a chytal se i stébla.</p>
<p>A pak mi to stéblo proklouzlo mezi prsty. To, co jsem považoval za nejmenší problém, se ukázalo být tím zdaleka nejhorším. Po zdi přiskákala Alenka. Pohybovala se po všech čtyřech s rychlostí a odhodláním ohaře. Velký zlý vlk si přestal hrát a byl připravený pustit se do práce. Naneštěstí pro mě to vypadalo, že prací jsem já.</p>
<p>Snažil jsem se uhnout. Už jsem prodělal dost bojů na to, abych neztuhl na místě, a viděl jsem stvůry, které vypadaly mnohem strašidelněji než Alenka. Potíž byla v tom, že i když můj mozek s tím vším souhlasil, všechny ostatní části těla křičely na poplach. Takže můj pokus uhnout stranou byl zoufale pomalý, jako bych byl moucha zatuhlá v jantaru. Slyšel jsem, jak Nik křičí mé jméno a Robin řekl nějaké slovo, které jsem nerozpoznal, protože slova se mi v uších plížila pomalu jako hlemýžď.</p>
<p>Pak na mě Alenka přistála a všechny divy ustaly.</p>
<p>„Malé prasátko.“ Jazykem mi opět olízla čelist, tak jemně, jako matka olizuje čerstvě narozené mládě.</p>
<p>Po tom úderu jsem upadl na konferenční stolek. Ležel jsem ochromeně v jeho troskách a Alenka si mi dřepla na hruď. Meč mi vyletěl z ruky a z plic mi bolestivě unikl vzduch. Bledýma očima zírala do mých. Snažil jsem se nadechnout a podařilo se mi říct jediné slovo: „Ne.“ Ani jsem nevěděl, čemu vlastně říkám ne. Věděl jsem ale jistě, že Alenka mi žádné dobrodiní neprokáže. Ta tíha na hrudi, stopa slin na tváři, oči tak hypnotické a pohlcující jako oči kobry − bylo to všechno <emphasis>špatně. </emphasis>Špatně tak, jako je špatná vražda, jako je špatné mučení, špatné tak, jak špatné to jen mohlo být. „Ne,“ opakoval jsem a hlas mi skřípal jako střepy. „Ne, ty šmejde. <emphasis>Ne.</emphasis>“</p>
<p>Rukama s dlouhými drápy vzala mou tvář do dlaní, aby mi hlavu udržela v klidu. „Neboj se, Kalibane. Nemusíš mi otevírat dveře,“ konejšila mě a pak se na mě vítězně usmála šklebem plným škodolibé radosti. „Koneckonců, žádný zámek mě nikdy nezadržel.“</p>
<p>Alenka měla pravdu. Moje zámky držely sotva zlomek vteřiny a pak si vlezla dovnitř. Zkoušel jsem bojovat. Bože, bojoval jsem jako nikdy předtím. Každý vnitřní dotyk a každý otisk jejích prstů na mém mozku pálily jako kyselina. Roztrhala stěny obklopující mou duši jako balicí papír a rozervala mou svobodnou vůli jako nejjemnější závoj. Drala se dál a dál až do hloubi mé duše a já už nebyl schopen určit, kde končím já a začíná ona. Vlévala se do mě jako řeka do moře, mísila se a rozpouštěla, dokud jsme nebyli jeden celek. Jedna bytost. V dobrém i ve zlém.</p>
<p>Dokud nás smrt nerozdělí.</p>
<p>Náhle jsem viděl svět v úplně jiném světle… a bylo to dóóóbrýýý. Posadil jsem se, podržel si ruce před obličejem a zahýbal prsty. Teplá krev. Byl to podivný pocit, zároveň cizí i známý. Podíval jsem se dolů, uvědomil jsem si, jaký je výsledek smíchání teplé krve a adrenalinu, a zazubil se. „Lidi. Musíte ty nadržený parchanty milovat.“ Postavil jsem se a zatahal za tričko. Znechuceně jsem si nad obnošenou látkou odfrkl. „To snad <emphasis>musí </emphasis>být vtip.“ No, na to bude dost času později. Koneckonců, ovládnutí světa musí jít podle časového plánu, a pokud sebou nehodím, tak Ólfi rozčílím, ještě než se vůbec začne. A to nemůžu připustit. Náš zákazník, náš pán, a další tyhle nesmysly.</p>
<p>Niko pořád křičel moje jméno, i když teď už ho drželo sedm Ólfi. Vtipálek stál osamoceně. To, co se dozvěděl, co viděl před sebou, ho udrželo na místě tak pevně, jako Ólfi drželi Nika. Meč mu visel v ochablé ruce a špička byla volně opřená o podlahu. Jeho rty něco neslyšně vyslovovaly. Bylo to totéž slovo, kterému jsem před pár minutami nerozuměl, ale teď jsem ho znal stejně dobře jako své jméno. Protože to kruci <emphasis>bylo </emphasis>moje jméno.</p>
<p>„Temník.“ Přidal do toho trochu síly, takže jsem ho skutečně slyšel. Vesele jsem na něj zamával a uznale mrknul. „Dobrá trefa. Škoda, že ‚lépe později než nikdy‘ tady neplatí, co, Vtipálku?“ „Temník“ nebo… „bánší“ − slyším na obojí. Ne že by se obtěžovali dát mi prostor v knihách o mytologii. Samičí bánší, ty ufňukané potvory, o těch píšou všude, ale co já? Jejich skromný bratr, jeden z mála žijících samčích exemplářů? Ani prd. Okradli mě, to vám říkám, okradli. Aby se stvoření mých schopností potácelo v téměř totální anonymitě, to je ostuda.</p>
<p>„Kalibane.“</p>
<p>Otočil jsem se a podíval se na Nika. Jak by řekl Král − byl otřesen. Nepamatuju si, že by mi kdy řekl Kalibane. Věděl, že si to jméno spojuji s tím, že jsem napůl grendel, a to naprosto odmítal. Nik celý život popíral mé dědictví a popíral, že jsem stvůra. Ta myšlenka mi vykouzlila na rtech úsměv. Stvůra. Když pomyslím na všechna léta, kdy jsem bědoval a naříkal nad tím, že jsem stvůra… do háje. Teď jsem věděl, jaká stvůra doopravdy jsem. Teď jsem věděl, o co jsem přicházel.</p>
<p>Ale… nejdřív práce, potom koláče.</p>
<p>Lítostivě jsem si povzdechl a sáhl po zbrani, kterou jsem měl v pouzdře za pasem. „Sorry, brácho. Rád bych zůstal a hrál si tu s tebou, ale musím jít a ničit světy. Spousta práce.“</p>
<p>Nikovy rysy ztvrdly. „Vrať ho zpátky. Ať jsi cokoliv, vrať ho zpátky.“ Jeho oči slibovaly všechny možné strašlivé následky a vpíjely se do mých. Věděl jsem, co vidí − kdysi šedé oči byly zrcadlově stříbrné a lesklé.</p>
<p>„Zpátky?“ povytáhl jsem obočí a zavrtěl hlavou. „Ještě jsem ani nevyrazil na zkušební jízdu. A kromě toho, chováš se, jako by šlo o scénu z <emphasis>Vymítače ďábla. </emphasis>Že mě pocákáš svěcenou vodou a všechno zas bude v pořádku. Promiň, Cyrano, ale takhle to nefunguje.“ V mžiku jsem se otočil a střelil.</p>
<p>Obrovské okno se roztříštilo. Dovnitř se vehnal chladný vítr. Rozcuchal mi vlasy, rozházel večerní noviny a odfoukl kapičky krve z míst, kde Ólfi zaryli drápy Nikovi do kůže. Střepy na podlaze se zatřpytily jako sníh a venkovní temnota lákala do své náruče. Cítil jsem město a svobodu. Byl to nádherný okamžik, vlastně úplně <emphasis>skvělý. </emphasis>Ale jedna věc ho mohla ještě vylepšit. Obrátil jsem se a lehce opřel hlaveň osmatřicítky Nikovi o hruď. „Je čas jít, Niku.“ Nemohl jsem ho nechat naživu. Pořád by mě hledal a tím by nám mohl trochu kazit plány. To jsem nemohl dopustit. „Pro mě i pro tebe.“</p>
<p>„To neuděláš.“ Vypadal, že si tím je opravdu jistý. Čelisti měl zaťaté. Škoda pro něj, že se mýlil.</p>
<p>„Myslíš tím, že on by to neudělal, ale <emphasis>my </emphasis>ano.“ Lehounce jsem se usmál. „A uděláme to.“ Zmáčknout spoušť bylo tak lehké… tak zatraceně lehké.</p>
<p>Ovšem ukázalo se, že zasáhnout cíl je mnohem těžší. Tam, kde byl Niko, stál náhle Ólfi, a já ho naneštěstí provrtal. Takhle se tedy se zákazníkem nezachází. „A jé. Omlouvám se, šéfe,“ vyhrkl jsem. „Naprosto moje chyba.“ Zhroutilo se to a z očí tomu pomalu unikalo světlo. A s ním i moje šance na prémie.</p>
<p>Niko se zbavil některých Ólfi, ale s ostatními se stále válel po zemi. Byla to příšerná pranice a přál bych si, abych se mohl dívat, ale rozkazy jsou rozkazy. Nika bych teď netrefil a Vtipálek nepředstavoval hrozbu. Reputace mě předchází a Vtipálek si nejspíš rychle sbalí a nasedne na nejbližší letadlo. Bezpochyby už je ze hry, a i když s Nikem budou ještě problémy, teď jsem s tím nemohl nic dělat. Ale později… uvidíme.</p>
<p>Otočil jsem se a vyrazil. Slyšel jsem cinknutí kovu, jak za mnou zbraň dopadla na podlahu… bylo to jako úder zvonu. Běžel jsem dál, zhluboka se nadechl a skočil. Nevím, jestli se Nik Ólfi vytrhl, nebo jestli ho sami pustili, aby mě následoval. Ať tak nebo tak, nezáleželo na tom; věděl jsem, že to jeho prsty se mě snažily zadržet. Ale já mu vyklouzl.</p>
<p>A pak jsem letěl.</p>
<p>Ven oknem do noci. Jak jsem padal, proudil kolem mne vzduch. Jak se ke mně ulice závratnou rychlostí blížila, světla se zvětšovala. Za sebou a okolo sebe jsem slyšel Ólfi, kteří se vesele smáli jako lasička v zaječí noře plné malých zajíčků. Světlé vlasy za nimi vlály jako kometa. Řítili jsme se společně, spojení vražednými úmysly a čistou radostí z toho, že rozpoutáme peklo. Pak se brána otevřela a odešli jsme společně z tohoto světa. Ale my se vrátíme a přetvoříme ho k novému obrazu… nebo spíš ke starému… hodně starému. Jenže teď už jsme na tomto světě nebyli.</p>
<p>Elvis odešel.14</p>
<p><image xlink:href="#_11.jpg" />Existuje spousta přísloví a zaručených pravd.</p>
<p>Nemusí pršet, stačí, když kape. Pod svícnem bývá největší tma. Potrefená husa nejvíce kejhá. Těchto rad do života, povrchních a pohotových slov, je nepřeberné množství. Pokud je lidstvo v něčem dobré, tak je to v tom, jak si kolektivně pouští pusu na špacír. Má rčení doslova na každou událost pod sluncem. Ale existuje jedno určité, které mi vždycky připadalo příhodné. Přátele si vybírej pečlivě. Může se to opakovat do omrzení. Přátele si vybírej pečlivě.</p>
<p>Tohle a ještě, že každý má svou cenu. To je taky dobré. To sedí.</p>
<p>Kombinace obou pěkně vystihuje mou životní filozofii: přidej se na správnou stranu a nech si za to dobře zaplatit. Nazývat Ólfi přáteli je možná trochu přehnané. Ale kdysi byli vládnoucí silou a podle toho, jak se věci vyvíjejí, jí opět budou. Dokážu se o sebe postarat − to rozhodně − ale být u Ólfi na černé listině, to není dobrý způsob, jak začít nový věk. A kromě toho, jak už jsem říkal − mám svou cenu a oni byli ochotni ji zaplatit. Špatné je na tom to, že úmluva si vyžadovala návštěvu v jejich letním sídle. Což nás přivádí k další pravdě.</p>
<p>Tumulus rozhodně není Vegas.</p>
<p>Moje teplokrevná polovina se o tomto faktu přesvědčila důkladněji, než bychom si oba přáli. A mé studenokrevné já ostatně taky. Před lety jsme v Tumulu pobývali oba, a to přibližně ve stejnou dobu… a z přesně téhož důvodu. Kvůli práci pro Ólfi. Z žádného jiného důvodu bych do té díry nevlezl. Od té doby se to tam ani trochu nezlepšilo. Vegas? To těžko.</p>
<p>Ani hospody, ani holky, ani kasina. Není tam skoro ani vzduch! Po hodině domlouvání detailů ólfího plánu už bych nejraději šel zase pryč. Ne že bych si neužíval jako nikdy v životě, ale Ólfi jsou někdy moc náruživí. Mám rád jatka jako každý druhý. Copak jsem pro Ólfi nedělal špinavou práci? Není moc těch, kdo by se mohli chlubit, že dělají špinavou práci pro někoho, kdo tu frázi prakticky vymyslel. Ano, spolčoval jsem se s nejhoršími z nejhorších, ale i já mám hranice.</p>
<p>Nic neznechutí hezkého koníčka rychleji, než když ho pořád dokola rozebíráte s bandou slintajících fanatiků. Pokud mají Ólfi problém, pak bych řekl, že jsou podle mého příliš jednostranně zaměření. Není nic špatného na tom, když máte víc zájmů. Krveprolití může být fantastická věc, ale jsou i jiné nádherné činnosti. Rád o sobě smýšlím jako o renesančním stvoření… a teď jako o renesančním <emphasis>člověku. </emphasis>Ólfi rozhodně nejsou ani jedno, a i kdyby se o to snažili, tak ta jejich temná díra rozhodně nesplňuje mé představy o luxusním ubytování.</p>
<p>Když jsem prošel branou do Central Parku, dal jsem radostné sbohem kvílejícím ledovým větrům, pošmourné rudé obloze a odpornému puchu, který připomínal tisíce rozkládajících se těl. Na mrtvoly je hezký pohled a je bezvadná zábava je vyrábět, ale bez puchu se klidně obejdu. Nedělá to dobře mým dutinám.</p>
<p>Ne že by byl vzduch v New Yorku cítit lépe, ale byl alespoň teplejší… trochu. Od té doby, co jsem odešel, teplota pořádně klesla. Mezi časem v tomto světě a v Tumulu neexistuje žádná spojitost. Přejděte z jednoho místa na druhé a můžou utéct minuty nebo i týdny, a nikdy to není stejné. Ólfi rozumí tomu, jak to funguje, ale já tedy rozhodně ne, a i kdybych měl po ruce Einsteina a koupil si nejdražší kalkulačku na světě, stejně bych to nepochopil. A docela upřímně, zas tolik mě to netrápilo. Podle toho, jak to vypadalo venku, utekly zhruba dva týdny, a tenhle odhad mi stačil. Zima pomalu začala vytlačovat podzim. Snažil jsem se zahřát rukama, setřásl jsem pocit, který ve mně zanechal průchod branou, kterou pro mě Ólfi otevřeli, a vyrazil jsem. Teoreticky bych měl být schopen otevřít bránu sám. Mé tělo bylo k tomuto účelu přímo vyrobeno. A koneckonců, kvůli tomu mě i najali… abych otevřel pramáti všech bran.</p>
<p>Jenže teď jsem to měl zakázané. Ólfi se k tomu vyjádřili zcela jasně. Nemůžeme si dovolit chyby. Trvalo to roky a roky, než tenhle experiment začal fungovat. Nechtěli přijít o jediného křížence tím, že bych si omylem udělal výlet na mořské dno nebo do středu sopky. Takže žádné výlety bez dohledu. No dobře, to bylo v pořádku. Dokážu být hodný kluk… na chvíli. Existují i jiné způsoby cestování. Vlastně bych se vsadil, že na mě teď někde čeká sporťák s mým jménem.</p>
<p>Ovšem žádná zrcadla. Tak jako už nejsem studenokrevný, taky nejsem z dostatečně prchavé substance, abych se mohl přemisťovat po odražených světelných vlnách. Ale mně to nevadí − byl to velice výhodný obchod. Nikdy předtím jsem neobýval nic živého. Během dlouhé a bohaté kariéry jsem dělal to i ono − jsem takový všeználek. Většinou jsem něco hlídal. Není nad to, když vám někdo dobře zaplatí, že sedíte na zadku. Máte poklad a potřebujete ho ochránit? Žádný problém. Rozpadající se relikvii z dávných časů, kterou potřebujete za každou cenu uchovat? To dokážu. Máte starý hrad plný páchnoucích squatterů a byli byste rádi, kdyby tam už zapáchaly jen jejich mrtvoly? Kde se mám podepsat? Můžete si mě najmout a já se nastěhuju do čehokoliv, na jak dlouho chcete. Pokud budu obývat váš nejcennější majetek, můžete si být jistí, že bude v bezpečí. Ale tentokrát je ochrana jen jedním z důvodů, proč mě Ólfi na práci najali. Vlastně jsem o Kalibanovi věděl už dlouho předtím, než jsem ho začal sledovat v zrcadlech, a sledoval jsem ho mnohem déle, než si vůbec uvědomoval. Byl jsem na výplatní listině Ólfi dávno před jeho narozením.</p>
<p>Práce to byla dobrá, výhody a plat byly ještě lepší, a tak jsem nabyl dojmu, že se k hlídání neživých věcí hodně dlouho nevrátím. Po všechna léta jsem neměl představu o tom, o co přicházím. Ačkoli se umím do jisté míry zhmotnit, moje přirozená podstata je mnohem méně hmatatelná. Netělesná. Ale lidské tělo… pořád jsem se toho pocitu nemohl nabažit. Žádné chladné a mlhavé fluidum, které jemně klouže mezi světy klikatými cestičkami, které jsou sotva hmotnější než myšlenka. Lidi mají ohnivě horkou krev poháněnou silou a rychlostí rozvodněné řeky. Mají bublající hormony, které neuvěřitelně zesílí každou emoci. A adrenalin − krucinál, proč to někdo nestáčí do lahví?</p>
<p>Tohle tělo se mi líbí. Pekelně se mi líbí, a jestli přežije to, co Ólfi plánují, tak si ho na chvíli nechám. Myslím, že jim to nebude vadit. A pokud zrovna tohle tělo nepřežije, bude to jistě zklamání, ale nebude to zas tak zásadní problém. Prostě si vlezu do někoho jiného. Pokud půjdou věci podle plánu, budu mít sice drasticky omezený výběr, ale co se dá dělat. Nějak si poradím. Vždycky si nějak poradím.</p>
<p>Teď budu mít pár dní na to, abych se pobavil a užíval si. Šéfové se potřebují připravit, najít vhodné místo a sehnat celou populaci dohromady. Do té doby nemusím dělat nic než udržet tohle tělo v jednom kuse a dobře se bavit. No jasně, musím ještě něco dát do pořádku, ale to bude součástí zábavy. I když je se mnou snadné vyjít, Ólfi mě můžou držet na uzdě jen do určité míry. Najali mě, abych odvedl práci. Jak to udělám, to už je moje věc, ne jejich. Jsem profesionál. Jinými slovy, neuč orla létat.</p>
<p>Možná jsem domýšlivý. Mohl bych to svádět na nové tělo, ale já si vždycky věřil. Připustil bych, že jsem nafoukaný, ale ne hloupý. Potenciální problém lze vyřešit i bez osobní účasti. Je třeba najít subdodavatele. Na méně důležité problémy stačí méně důležití řešitelé. Silnější zbraně, jako jsem já, je potřeba šetřit na choulostivější a intimnější záležitosti.</p>
<p>Ale to je jen půlka legrace.</p>
<p>Celé věky jsem trávil na nejpříšernějších místech. Věřte tomu, nebo ne, Tumulus z nich nebyl nejhorší. Byl jsem v temných a vlhkých jeskyních, kde mi společnost dělali jen slepí červi a plísně na stěnách. Byl jsem v truhlici, ve které byly kosti nějaké královny posázené opálem. Truhla ležela na dně bažiny tak dlouho, až jsem ztratil představu o čase. Jednou jsem dokonce přebýval ve zkamenělém těle baziliška. Byl už tak dlouho mrtvý, že zkameněl, ale přesto pořád páchl. Neptejte se mě, jak je to možné. A taky se mě neptejte, proč chtěl majitel chránit takový krám, opravdu nemám ponětí.</p>
<p>Ale tohle… oproti tomu vypadaly útroby baziliška jako ráj.</p>
<p>Ohrnul jsem ret, posadil se na okraj postele a snažil se přijít na to, jestli skvrna uprostřed povlečení vypadá spíš jako William Shatner[*] nebo obrysy žravého, vypaseného yetiho. Koberec byl chundelatý (nebo alespoň kdysi býval) a měl žlutozelenou barvu žluči. Mělo by se to dost bít s novými, zářivě fialovými polyesterovými závěsy, ale kupodivu se to spolu nebilo. Ty barvy k sobě měly tak daleko, že se ani nepotkaly. Nedaly se vůbec srovnávat. Naklonil jsem se a dotkl se látky závěsu. Kdysi jsem měl svetr takové barvy. Zamračil jsem se a sevřel závěs pevněji. Už jsou to roky. Sbalil jsem si ho tu noc, kdy si pro mě přišli grendelové.</p>
<p>Zamračil jsem se ještě víc. Na co to kruci myslím? To není moje minulost. Není to ani naše minulost, teď už ne. Nejsme dvě znepřátelené strany, které bojují o nadvládu. Jsme jeden celek. Ne dvě rozdílná stvoření existující vedle sebe, ale jedno úplně nové. Lepší než pouhý součet obou a rozhodně dokonalejší. Přesně tak, jak to říkali Ólfi.</p>
<p>Ovšem to, že jsem dokonalý, neznamená, že právě neobývám nejpříšernější pokoj, jaký se dá v téhle části Jersey sehnat. Už jen společná koupelna je strašidelnější než já a Ólfi dohromady. To, co se tam dělo, rozhodně nepřispěje k růstu už tak dost hemživé lidské populace, a to je to nejlepší, co se o tom dá říct. Co se týče pokoje, nejsem ani zdaleka jeho jediným obyvatelem. Pět hvězdiček za náboženskou a bratrskou atmosféru toho místa a jednu za šváby a koupelnové orgie.</p>
<p>Ale stejně si teď nic lepšího nemůžu dovolit; peněženku moc naditou nemám. Vážně jsem uvažoval o tom, že bych navštívil Dobromilu a probodl ji kolíkem přímo v její hale s mramorovou podlahou. To by bylo jiné bydlení. Odrazovala mě jediná věc, a nebyl to vřelý cit mého bratra k jejímu nemrtvému tělu. Důvodem byla hlavně bezpečnostní služba v jejím domě. Je jedna z nejlepších. Dovnitř bych se dostal − v tom problém nebyl. Dobromila by vrátného nechala, aby mě pustil nahoru, tedy pokud ji Niko nevaroval. Možná by to udělala i tak. Byla by to dobrá past. Ale kdyby Dobromila zmizela na víc než jeden den, někdo by si toho určitě všiml, ať už její uklízečka, nebo bezpečnostní služba. Prostě by to byla příliš velká potíž na to, že by z toho nakonec nejspíš byla jen jedna extravagantní noc.</p>
<p>Škoda.</p>
<p>Svlékl jsem si bundu, odhodil ji na rozviklaný stolek v rohu místnosti a pak jsem z postele stáhl přehoz. Pokrývky pod ním byly čisté a byly silně cítit chemickým bělidlem. Ale pochyboval jsem, že mi to zabrání usnout − byl jsem k smrti unavený. Zmuchlal jsem prostěradlo se skvrnou, hodil je pod postel, lehl si přímo na matraci a hlavu položil na tenoučký polštář. Než jsem odešel z parku, mohl jsem se zastavit pro prachy u bažináče. Každý měsíc sežral aspoň tolik zlodějů, kolik sám vážil. Určitě měl hromadu peněženek a šperků, pro které neměl využití. Měl jsem si na to najít čas. Kdybych to udělal, spal bych teď na egyptské bavlně místo na něčem, co vypadalo jako utkaná lepenka.</p>
<p>Kdyby chyby. Byl jsem prostě příliš unavený. Tohle tělo má výhody, ale má taky dost nevýhod. To se nedá nic dělat. Potřeboval jsem si odpočinout, potřeboval jsem se vyspat a tím, že bych tělu odpíral odpočinek, bych si jen zadělal na problémy. Niko je někde tam venku a okamžitě a nemilosrdně využije jakékoliv mé slabosti, i kdyby byla sebemenší. Já bych to tak udělal. To on mě to naučil. Ospale, ale spokojeně jsem se usmál nad krvavými představami, které se mi honily hlavou a týkaly se mého bratra. Rozhodně to nebyla žádná cukrátka, ale legrace to byla. Převalil jsem se a okamžitě upadl do bezesného spánku.</p>
<p>Když je život tak skvělý, kdo by potřeboval sny?15</p>
<p><image xlink:href="#_6.jpg" />Dalšího rána jsem se rozhodl, že se přece jen zastavím u Dobromily. Přemýšlel jsem o tom a rozhodl se, že i když ji nemůžu zabít a zabydlet se v jejím bytě, můžu ji zabít a ukrást všechno, co nebude přibité k podlaze. Bude to zároveň praktické i zábavné a ti, kdo mě znají, by jen potvrdili, že mám zábavu velice rád.</p>
<p>Nijak zvlášť jsem nespěchal a cestou na Upper East Side jsem se trochu prošel. Bylo tam toho tolik k vidění. Kal všechna místa znal, ale já se na ně díval novýma očima. Barvy byly jasnější a vůně jídla, parfémů a nemytých těl byly ostřejší a přímo čpěly pižmem. Ulice byly zalité sluncem a nevědomou radostí ze života, ale postranní uličky byly temné a plné hněvu, hrůzy a nekonečné bolesti. Kruci, kdo by tohle město nemiloval?</p>
<p>Když jsem konečně došel až k domu, kde bydlí Dobromila, rozhodl jsem se, že nejlepší bude osvědčené: ‚Už jsem tady byl tisíckrát, tak mě pusťte rovnou nahoru.‘ Zná to každý obyvatel New Yorku, a občas to dokonce i funguje. Kaliban tam byl několikrát s Nikem jako Dobromilin bodyguard. Samozřejmě že to nikdy nebylo přes den, ale byla tu jistá naděje, že směny bezpečností služby se střídají tak, že tam bude někdo, koho znám. A ještě lépe, kdo zná mě.</p>
<p>Nebyl jsem ovšem vhodně oblečený do služby. Pořád jsem měl na sobě tričko a džíny, které měl Kal, když jsem si ho osvojil. Proto jsem v jedné z postranních uliček, kde jsem se cítil jako doma, uzemnil nějakého obchodníka. Po mém odchodu byl chudší o košili, sako, kravatu a peněženku, ale život mu zůstal − víceméně. Tak ať si nestěžuje. Peněženka byla smutně poloprázdná, ale sako mi padlo celkem dobře. Bylo mi trochu volné v ramenou, ale nebylo to nic do očí bijícího. Kalhoty byly zjevně příliš velké, a tak jsem se ani neobtěžoval s tím, abych je svlékal z jeho bezvládného těla. Problémem se ukázala být kravata. Zdálo se, že ani jeden z nás, navzdory mé vřelé náklonnosti ke smyčkám, nemá moc zkušeností s uvazováním kravat. Nakonec jsem ji znechuceně zahodil na chodník a jen si zapnul sako. Džíny byly pořád džíny, ale to půjde. Kal ani předtím nebyl žádná módní ikona. Já jsem ovšem přejel prsty po drahém materiálu ukradených šatů a spokojeně zavrněl. Moc hezké.</p>
<p>Pořád jsem měl gumičku do vlasů, a tak jsem čerstvě umyté vlasy nemilosrdně stáhl dozadu. Pak jsem si nasadil sluneční brýle a vyrazil. Vrátný mě bez okolků pustil dovnitř a já šel rovnou k bezpečnostní službě a poklepal si na sako. „Nesu paní Nezmarové lístky.“ Samozřejmě že tenhle chlapík nejspíš nevěděl o Dobromilině nepřirozeně parazitickém založení, ale určitě věděl, že ve dne nevychází. Nechtěl jsem vzbudit podezření tím, že bych tvrdil, že ji půjdu někam takhle brzy doprovodit. Donáška se zdála být perfektním řešením.</p>
<p>Naštěstí jsem tohohle chlápka viděl, když jsem tu byl minule, a on viděl mě. Byl podsaditý, s bílými vlasy ostříhanými na ježka a se staromódními brýlemi s výraznými černými obroučkami. To všechno mi říkalo, že tenhle policajt už je mimo službu hodně dlouho. Pořád z něj byla cítit autorita, ale úplně ji podkopával hruškovitým zadkem, který si určitě nevypěstoval ze slepé oddanosti službě. Mávl na mě a uklidil svačinu v papírovém pytlíku z dohledu někam dolů pod mramorový pult. Zjevně jsem ho zastihl při přestávce. To je dobře, bude o to méně soustředěný. „Ty jsi parťák toho Nika, že?“ zívnul. „Jdi nahoru.“</p>
<p>Jen tak. No není to úžasné?</p>
<p>Ve výtahu jsem si prozpěvoval. Můj zpěv se od lidského dost liší a po několika patrech tichého stoupání mi stará žena s náručí plnou ještě staršího psa řekla: „Máte tak krásný hlas. Nikdy jsem nic podobného neslyšela.“</p>
<p>Naklonil jsem hlavu a obdařil ji úsměvem přetékajícím dobrou náladou. „Máme to v rodině.“</p>
<p>Zmuchlané a povadlé okvětní lístky růží vydávající se za rty se na mě taky usmály. Byla zabalená v norkovém kožichu a boty i kabelku měla z nejjemnější kůže… byla oblečená jako predátor − v kůži svých obětí. A přeci nepoznala skutečného predátora, když ho viděla. Chundeláč ho ale poznal. Prokoukl mě. Vycenil na mě maličké zoubky, zažloutlé a opotřebované. Byl v tom zároveň strach i vztek. A po norkovi stékal pramínek teplé žluté moči. To jenom dokazuje, že všichni Chundeláčové na světě jsou mnohem chytřejší než ti, kdo je vodí na štrasových vodítkách.</p>
<p>Vystoupil jsem v patře, kde bydlela Dobromila, a doprovázel mě štěkot a chňapání psa a překvapené vyjeknutí jeho nevědomé majitelky. Pokud to vůbec bylo možné, ještě mi to zlepšilo náladu.</p>
<p>Do té doby, než jsem uviděl, jak se na konci chodby otevírají dveře schodišťové šachty. Dvacet tři pater. Kdo krucinál vyběhne dvacet tři pater bez výtahu? Nebyl to Dobromilin osobní trenér, to bylo víc než jisté, takže zbývala jediná osoba.</p>
<p>Niko.</p>
<p>Ne že by nebyla legrace sejmout rovnou i bratra. S Kalem nás čeká spousta krvavých dobrodružství a já se na to těším. Ale ne teď. Než jsem v bytě proskočil rozbitým oknem, nefungovala naše spolupráce zrovna nejlíp, ale tehdy jsem byl rozrušený. Vzít si na sebe nové tělo není totéž jako vzít z police tričko. Chce to čas a cvik, než padne úplně přesně − aby se dalo používat tak, jak by se používat mělo. Mohl bych ho sejmout − koneckonců, je to jen obyčejný člověk. Ale neuškodí, když počkám na vhodnější příležitost.</p>
<p>Po levé straně byla úklidová komora, do které jsem zapadl a zavřel za sebou dveře. Vnitřek byl třikrát větší než pokoj plný brouků, v němž jsem strávil noc. Čisticí prostředky byly v přihrádkách z bukového dřeva, hezky uklizené z dohledu. Na dveřích byla zdobená mříž jako ze sultánova paláce. Nechal jsem zhasnuto, stoupl si stranou a díval se ven jedním z úzkých průduchů. Sluneční brýle jsem si nechal. Mému nově nabytému vidění nevadily a já rozhodně nechtěl, aby mě zradil stříbrný lesk očí.</p>
<p>Niko vyšel ze dveří schodišťové šachty. Ten samolibý parchant se tím výstupem ani nezadýchal. Prošel chodbou. Můj… můj… velkej brácha nevypadal rozzlobeně. Byl tam jen jemný náznak, a pokud byste ho neznali, ani byste to nepostřehli. Jenže já ho znám. Znám ho skrz naskrz a ve tváři jsem mu viděl všechny známky napětí. Ostřejší lícní kosti, stažené rty a pod očima stíny bezesných nocí. Nejlepší důkaz se ale nacházel přímo v očích. Byly bezútěšnější než léta hnijící hrob.</p>
<p>Bezva. Hodně moc bezva.</p>
<p>Zvědavě jsem pozoroval, jak zvedá pěst, aby zaťukal Dobromile na dveře. Jeden lehký úder, ale i tak se dveře po malé chvilce otevřely. Upíři mají dobrý sluch. Škodolibě jsem si pomyslel, že na Dobromile je spousta dobrých věcí, a uši by se nedostaly ani do první desítky. Stála ve dveřích a byla evidentně překvapená, že Nika vidí. Byla zahalená ve fialovém hedvábném župánku a rozpuštěné vlasy v hnědém vlnitém vodopádu spadaly téměř až do pasu. Kolem krku měla ovázaný náhrdelník, který posléze mizel ve výstřihu. Perly − ona spala v perlách. Bylo na tom něco velmi erotického a já dole pocítil zajímavé změny.</p>
<p>„Niko?“ Nepřitáhla si lemy župánku blíž, aby se zahalila. Buď jí to nevadilo, nebo si toho nevšimla, anebo v tom bylo obojí. „Co tady děláš?“ Zvedla bledou ruku a položila ji Nikovi na hrudník. „Co se stalo?“</p>
<p>Aha. Nejsem jediný, kdo dneska v Nikovi čte jako v knize. Trochu sklonil hlavu… možná to byly jen pouhé milimetry. Ale on se skláněl pod nesnesitelnou tíhou. „Potřebuji tvoji pomoc,“ řekl hlasem, který jsem nepoznával. Nesmím být Kal, ne teď. „Ztratil jsem…“ odmlčel se, odkašlal si a pokračoval s robotickým odhodláním. „Ztratil jsem Kala.“</p>
<p>To „ztratil“ neznělo, jako když někam založíte oblíbené trenýrky. Řekl to slovo způsobem, jako by to tak opravdu myslel. Jako když se cestou do školy ztratí dítě a už ho nikdy nikdo neuvidí. Jako když ztratíte ženu, poté co její ruka vyklouzne z té vaší a ona zmizí v rozvodněné řece. Jako když ztratíte bratra, jehož stříbrné oči vás pozorují, jak se řítí pryč nocí, dokud vám nezmizí z dohledu.</p>
<p>Zatraceně mě ztratil.</p>
<p>Niko se nemohl přestat ovládat. Sebekontrola byla součástí jeho samého stejně jako blond vlasy a smrtící zbraně. Nemohl o ni přijít úplně, ale její hrany se trochu otupily. Pozoroval jsem ho, jak se čelem opřel o Dobromilinu hlavu. Jinak se nepohnul, prostě tam tak stál a unaveně a nevěřícně opakoval: „Ztratil jsem ho.“</p>
<p>Pak se pohnula Dobromila − objala ho kolem pasu a pevně ho držela. Bylo to děsně dojemné a mně skoro stouply do očí slzy. Podíval jsem se na hodinky. Mám práci, musím zabíjet a na takové předvádění láskyplných citů nemám čas. Škoda, že jsem před výletem do Tumulu přišel o zbraň. Mohl jsem Nika střelit do zad a taky trochu poničit tu příšernou zdobenou mříž.</p>
<p>Po chvíli se Niko narovnal a pravděpodobně litoval, že si dovolil ukázat takovou slabost. „Musím ho dostat zpátky.“</p>
<p>„Dostaneš ho.“ Dobromila ho vzala za ruku a nasměrovala ho do bytu. Když procházeli dveřmi, zaslechl jsem ještě její hlas: „Pomůžu ti, Niko. Udělám všechno, co budu moci.“</p>
<p>Nádhera. Teď se v mých záležitostech bude vrtat člověk, puk, a ještě k tomu upír. Každý se mi neustále snaží zkazit zábavu. Pořád. Nejen že se Dobromila připojí k Nikovi a Vtipálkovi, ale navíc pořád nemám peníze. No, den ještě nekončí a existují i jiné způsoby, jak financovat mou lásku k luxusu. Víc a víc to vypadalo, že bažináč bude moje nejlepší šance. Vyšel jsem z komory a vyrazil za ním.</p>
<p>Znal jsem bažináče ještě v době, kdy byl malý pulec, co kouše lidi do kotníků. Od té doby uteklo hodně vody a časy se změnily, ale mohl jsem se spolehnout, že jedna věc zůstala stejná: bažináčův nezměrný apetit. Bylo to něco trvalého už v době, kdy měl o trvalosti sotvakdo představu. Takže když jsem ho šel navštívit, přišel jsem s dárečkem. Pustil jsem to, nechal to sebou plácnout na zem a zvedl druhou ruku, abych si ukousl z hot dogu. S chilli, sýrem a cibulí.</p>
<p>„Bažináči,“ řekl jsem nevzrušeně s plnou pusou naprostého blaha. „Vstávej, tygře. Přinesl jsem ti snídani. Chceš to naměkko, nebo natvrdo?“</p>
<p>Bláto se zachvělo, pomalu se zčeřilo a pak bažináč vystrčil hlavu jen natolik, aby byly vidět jeho oranžové oči. Vypadal jako bizarní prehistorická žába. „Zase ty.“ Slova probublala bahnem s naštvanou odevzdaností. Odevzdanost rychle zmizela, když na mě zaostřil, a pak se mu rozšířily oči. „<emphasis>Ty.</emphasis>“<emphasis> </emphasis>Tentokrát byl tón jiný a rozhodně míň samolibý.</p>
<p>„Jo, to jsem já.“ Zářivě jsem se na něj usmál a sundal brýle, které jsem předtím sebral pouličnímu prodavači, a odhalil jsem tak svoje stříbrné oči. „Ale jsi si jistý, které mé já to je, bažináči? Protože já si o tom s tebou opravdu rád popovídám, opravdu důkladně to s tebou proberu. Kvůli starým časům.“</p>
<p>Ignoroval můj návrh, pomalu se zvedl z bahna a oči měl na mě neustále upřené. Pak vycenil zuby. „Ty ses s tím spojil. S člověkem. Nechutné. Zvrácené.“ Kdyby měl rty, určitě by je našpulil a odplivl by si na znamení znechucení.</p>
<p>„Ty jsi ale slečinka,“ odfrkl jsem si. „Navíc to byl člověk jenom napůl. Teď jsme člověk ještě o dost míň.“ Strčil jsem nohou do bezvládného těla před sebou. Skutálelo se z mírného kopečka a se šplouchnutím přistálo v hustém bahně. Byl to nějaký mladý svalovec − bažináči bude chutnat. Houževnatě a odhodlaně mě sledoval do útrob parku a rozhodně nezůstal nezpozorován, jak jistě doufal. Měl u sebe nůž, pouta, škrtící drát a oči mu hladově žhnuly. Nevím, jestli chtěl peníze nebo něco méně materiálního, ale mně na tom nezáleželo a věděl jsem, že bažináči to taky bude jedno. Nejspíš by řekl, že zloději i násilníci chutnají stejně.</p>
<p>Asi jako kuře.</p>
<p>Ale i tak to byla šťastná náhoda a já ji rád využil. Alespoň jsem do lesa nemusel táhnout vzpouzejícího se a ječícího běžce. „Najez se, chlape, a probereme, co bych od tebe potřeboval,“ navrhnul jsem mu. Sám jsem se posadil na trávník, abych dojedl snídani v podobě hot dogu. Nikdy jsem neměl rád drůbež.</p>
<p>Bažináč to vzdal a zavrčel: „Ty vždycky jenom něco chceš. Tisíc let ses neukázal a teď přijdeš a hned zas něco chceš. Alespoň že jsi tentokrát přinesl svačinu.“</p>
<p>Zatímco se starý přítel prokousával snídaní, objasnil jsem mu svůj plán a řekl mu, co přesně od něj chci. Nebyl moc nadšený. Nebral jsem si to osobně. Bažináči nikdy nejsou moc nadšení; prostě to nemají v povaze. Ale to nevadí. Měl jsem dostatek dobré nálady pro oba.</p>
<p>„Přestaň si stěžovat,“ nařídil jsem mu a utřel si hořčici z prstů do vadnoucí trávy. „Tak se budeš muset přestěhovat, no. Stejně vypadáš nezdravě. Změna prostředí ti udělá dobře.“</p>
<p>„To je tím znečištěním,“ řekl mrzutě a jazykem si přejel po zakrvácených zubech. „Ztrácím kvůli tomu na váze. Každé ráno přijdu tak o kbelík. Už se to ani nedá zakrýt, víš?“</p>
<p>„Jo, je to děsná škoda.“ Opřel jsem si předloktí o kolena a nechal jsem ruce volně viset. Upřeně jsem se na bažináče zadíval. „Bobe, už jsi tady docela dlouho, ne? Tady v tom bufetu, kde můžeš sníst, co dokážeš. Kruci, zloději ti padají přímo do tlamy a ty nemusíš ani pohnout drápem. Zajímalo by mě, chlape, jestli se ti nestýská po opravdové akci.“ Odvrátil jsem se od něj, nasadil si brýle a důrazně opakoval: „Opravdu by mě to zajímalo.“</p>
<p>Oranžové oči se zasmušily. „Myslíš si, že jsem zpohodlněl. To se mi snažíš říct?“</p>
<p>„Na tom, co říkám, nezáleží, bažináči.“ Hlas jsem měl sametový, ale zároveň jsem na něj vycenil zuby. „Záleží na tom, co uděláš. Jsem dobrák. Dám ti čas na rozmyšlenou.“</p>
<p>„To jsi ale lidumil,“ odvětil kysele. „A co z toho jako budu mít? Chceš, abych se přestěhoval. Chceš moje suvenýry. Chceš, abych riskoval zadek. A proč? Já ti pomůžu, ale co kruci uděláš ty pro mě?“</p>
<p>„Kromě té svačinky? Kromě všech nostalgických vzpomínek?“ Postavil jsem se na nohy. „Nestáhnu tě zaživa z kůže, bažináči. Neudělám si z tebe předložku před postel. Co ty na to? Stačí ti to?“</p>
<p>Ukázalo se, že mu to stačí.</p>
<p>Dostal jsem od bažináče skoro osm tisíc dolarů a plnou kapsu šperků. Byly to hlavně nevkusné tlusté řetězy a masivní prsteny, tak kýčovité, že by je opravdu docenil leda tak Mr. T[*], ale něco by za ně kápnout mohlo. Šaty a prázdné peněženky jsem bažináči nechal. Když jsem ho opouštěl, prohraboval se smutně dlouhým drápem zbytkem svých památek a vypouštěl lítostivé bublavé vzdechy. Bažináči mají hračky rádi. Žijí poměrně nudně − jen jedí, lámou kosti a přežvykují v bahně. Těch pár cetek jim tu blátivou existenci trochu oživuje. Ale i tak mi toho většinu odevzdal. Proč? Kvůli starým časům? Kvůli dlouhotrvajícímu přátelství? Nebo proto, že už jsem předtím někoho z jeho druhu oloupal jako pomeranč?</p>
<p>Bingo.</p>
<p>Bažináči jsou velcí a jsou houževnatí bojovníci, ale nemohli byste je nařknout z toho, že jsou nejchytřejším kusem bahna v okolí. Taktika jim uniká a nedokážou udržet pozornost. Nejsou to úplní blbečkové, ale taky nepatří mezi špičku mezi organismy. S kapkou trpělivosti a předvídavosti není tak těžké dostat se jim na kobylku. Pod mým metodickým vedením si ale tenhle konkrétní bažináč určitě poradí.</p>
<p>Shrábl jsem peníze a mávl na taxík, aby mě odvezl k nejbližší zastavárně. Zadní sedadlo zapáchalo stejně jako bažináčova blátivá díra, ale ani zdaleka nebylo tak hygienické. Řídil <emphasis>ghúl. </emphasis>Už nějakou dobu jsem žádného neviděl. Tenhle se vydával za vrásčitou postarší ženu s dredy, lennonkami a pusou, co vypadala jako pastička na myši. Většina ghúlů se původně potulovala v okolí pouští. Sužovali a otravovali pocestné, sváděli je z cesty a příležitostně je i sežrali. Může být pro takové stvoření lepší převlek než taxikář? A může být něco otravnějšího než být sežrán?</p>
<p>Zakoulelo to na mě krví podlitýma očima a rozhodlo se, že bude stačit, když mě ošidí. Měl jsem tak dobrou náladu, že jsem opravdu zaplatil. To je prostě město. Miluju ho. Atmosféra byla nabitá energií tisíců nadpřirozených bestií. V době, kdy je nás tak málo, bylo příjemné pobývat mezi tolika nelidmi. Když jsem zavřel oči, byla elektřina přímo vidět a zeleně a modře jiskřila kolem. Jako za starých časů. Do té doby jsem si neuvědomoval, že mi to tolik chybí. Na druhou stranu, nacházel jsem se na největším shromaždišti dobytka na východním pobřeží. Byly časy, kdy by to bývalo ohromně zábavné. Jenže s lidmi už bohužel není taková legrace. Jsou teď změkčilí a pomalejší. Je pravda, že mají lepší zbraně, ale jelikož v nás už nevěří, není to nic platné. Doby, kdy to byli divoši a byli výzvou, jsou dávno pryč. Ale brzo budou zpátky. Změní se celá krajina − vzhledově, kulturně i ve všech ostatních ohledech. Díky Ólfi teď na to máme technologii; vymažeme je z povrchu Země.</p>
<p>Chlápek v zastavárně byl sice člověk, ale ne tak změkčilý a pomalý jako většina. Díval se na mě zpoza rezavějící mříže korálkovitýma očima. „No?“ Vyholená hlava se pod špinavými zářivkami jemně leskla. Poďobanou kůži zčásti zakrývaly tmavé vousy a kolem tlustého krku měl vytetovaný ostnatý dát. Tu a tam z něj kapala inkoustová kapka krve. Bylo to děsně ošklivé a drsně brutální. Bříškem palce jsem si přejel po krku a přemýšlel o tom, jak by takové tetování vypadalo na mně.</p>
<p>Vhodil jsem šperky na kovový podnos a pozoroval, jak si jej přitáhl otvorem mezi mřížovím. „Babička mi odkázala nějaký cetky,“ řekl jsem s vítězným úsměvem.</p>
<p>Chlap zvedl tlustý řetěz s obrovským přívěskem ve tvaru listu marihuany. „Jo, jasně,“ zabručel a pak se dál prohraboval změtí drahého kovu.</p>
<p>„Hele, babička byla dost pokroková.“ Urovnal jsem si brýle a optal se: „Tak co mi za to dáš?“</p>
<p>„Osm stovek,“ odpověděl nezaujatě.</p>
<p>Trochu jsem se zaklonil a založil jsem si ruce na prsou. „Tak já to přeformuluju. Jakou to má <emphasis>cenu?</emphasis>“</p>
<p>V ošklivém šklebu rozzuřeného psa mi ukázal zažloutlé zuby. „Tak devět nebo deset tisíc. Ty jako vážený zákazník dostaneš osm stovek. Bereš, nebo ne?“</p>
<p>Rád bych řekl, že jsem s ním smlouval a dostal aspoň tak tři tisíce. Ale to se nestalo. Moje přesvědčovací schopnosti, jakkoli jsou úžasné, se od něj odrazily jako od stěny, bez zjevného účinku. Byl bych ho zastřelil, kdybych nepřišel o zbraň a kdyby mříže nebyly zasazené mezi dvěma vrstvami neprůstřelného skla. Ještě včera bych se protáhl molekulami materiálu a roztrhal ho na malé, dobře stravitelné kousíčky. Ale dneska je to něco jiného… my jsme někdo jiný. A tak jsem spolkl hrdost, vzal si peníze a měl se k odchodu. Pak jsem se zastavil a zeptal se ho: „Nemáš sirky, hezoune?“</p>
<p>Hodil krabičku na podnos a posunul ho na moji stranu mříže se škodolibým leskem v očích. „To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat, kamaráde.“</p>
<p>No… rozhodně ne to nejmenší. Vyšel jsem ven a zamířil do zadní uličky za obchodem. Měl jsem štěstí, protože u dveří se choulil bezdomovec s téměř plnou lahví vodky. Vesele jsem si pobrukoval. Ušetřilo mi to cestu do obchodu s pitím. Během dvou minut byla zadní část budovy v plamenech, vandrák utíkal do bezpečí a Hezoun se při troše štěstí opékal jako prase na rožni.</p>
<p>Zaslechl jsem kvílení blížících se sirén, a tak jsem vandráka následoval. Hezoun se z toho možná dostane a byla škoda, že jsem nemohl počkat, abych tomu zabránil. Ale i tak − vsadil bych se, že devět tisíc dolarů za moje zlato mu nezaplatí ani léčbu popálenin, ani opravu obchodu. Když jsem míjel výlohu, dotkl jsem se prstem spánku a svižně svému odrazu zasalutoval. Teď jsi monstrum, Kalibane. Není to perfektní?</p>
<p>Není to zatraceně perfektní?</p>
<p>Použil jsem část z nově nabytého bohatství a sehnal si opravdový hotelový pokoj − takový, kde jsou na polštářích malé čokoládky a ne skvrny od slin. Taky jsem si koupil mobil. Kaliban pořád jen pracoval a vůbec se nebavil. To nemůžeme připustit. Můžu přece hlídat poklad a ještě si něco užít. Bude to na ostří nože, ale věřil jsem, že to zvládnu. A co víc, nejen že jsem věřil, že to zvládnu, ale <emphasis>chtěl </emphasis>jsem to udělat. Chtěl jsem žít tak, jak jedna má polovina vždycky žila − volně a bezstarostně. Takový jsem vždycky byl a do velké míry ještě pořád jsem. Bez riskování by byly celé ty eóny věků příšerně nudné. Lidé produkují adrenalin přirozenou cestou. Nelidé… většina z nás si ho musí nějak zařídit.</p>
<p>Asi byste si mysleli, že Niko náš byt opustí − potom co do něj vrazili Ólfi. Logický, ale chybný závěr. Kdo tehdy seděl jako přilepený u spálených zbytků laciného přívěsu, které představovaly všechno, co zbylo po ólfích jatkách? A i když to bylo už před lety, věděl jsem, že teď to bude stejné. Koneckonců, kdyby odešel, jak by ho nebohý unesený Kal našel? Ne, bude tam. Alespoň určitou část dne… když zrovna nebude pročesávat město, aby mě našel. Niko za mnou nemohl projít branou, ale to mu nevzalo naději, že se mi stejně jako předtím podaří dostat zpátky. Chytrý kluk. Měl pravdu.</p>
<p>Ale když jsem zavolal, nebyl to on, kdo zvedl telefon. To mi udělalo ošklivou čáru přes rozpočet. Byl to ten parchant Vtipálek. Byl jsem přesvědčený, že teď už bude na druhé straně státu, ne-li světa. Zatracený marnivý náfuka, kdo by to do něj řekl? Tak jako on zná moji reputaci, já znám tu jeho − je povrchní a sebestředný, se <emphasis>silně </emphasis>vyvinutým pudem sebezáchovy. Ne že by na tom bylo něco špatného. Dle mého názoru jsou to vynikající vlastnosti, jenže on neuměl ocenit ty hezčí věci v životě − ty, které jsme já i Ólfi vídali na vlastní oči. On má lidi opravdu rád, věřte tomu, nebo ne. Možná až příliš. Vtipálek měl utéct, dokud měl šanci. Smůla. Žádnou další nedostane.</p>
<p>„Vtipálku,“ řekl jsem uhlazeně. „Odkdy máš páteř? To je teď prodávají na eBay?“</p>
<p>Slyšel jsem na druhé straně prudký nádech a pak jeho slova, zabalená do žhnoucích rudých vláken vzteku: „Temníku, co to sakra provádíš? Ty proklatý parchante, co z toho asi tak můžeš mít?“</p>
<p>„Dej si pozor na jazyk.“ Sehnul jsem se, otevřel minibar a vytáhl odtud láhev piva a pytlík pistácií. Dal jsem si dlouhý, vychlazený doušek piva a pak jsem pokračoval: „Dělám to, co jsem dělal vždycky. Hlídám poklad a nechávám si za to zaplatit. Copak ty si nenecháváš platit, Lomane? <emphasis>Ty</emphasis> jsi to vždycky dělal, ne?“ Hodil jsem si do pusy pár oříšků a spláchl to pivem. Dvě chutě, obě slané, ale tak nádherně rozdílné, se mi smísily na jazyku. „A to mě přivádí k otázce. Proč měníš zvyky? Ts, ts.“ Lítostivě jsem dodal: „Už toho máš dost, co? Neexistují na to náhodou léky?“</p>
<p>„Lomane,“ ozvalo se po chvíli na druhé straně tichým, ale stále pevným hlasem. „Ty jsi mi řekl Lomane.“</p>
<p>„Budu ti říkat třeba Mary Margaret, když se mi bude chtít. Nebo třeba Danny boy. To sedí víc, nemyslíš?“ Zabroukal jsem pár tónů z legendární melodie a pak jsem se rozhodl, že už mám Vtipálka i jeho změn starých zvyků dost. Nová páteř nebo krize středního věku, koho to zajímá. Důležité je jedině to, jaký bude výsledek − a výsledek bude jeho konec. „Je tam někde Nik, příteli? Rád bych si s ním promluvil.“</p>
<p>„Nejsem tvůj přítel,“ ozvalo se mi hlasitě přímo do ucha. „Nikdy jsem nebyl přítel ani tvůj, ani nikoho z tvého druhu. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem na to nepřišel, když mi to Kal říkal. Nemůžu uvěřit tomu, že mě nenapadlo, že jsi to ty.“</p>
<p>Mně to tak nepochopitelné nepřipadalo. Zrcadla pro mě byla docela novou věcí, přišel jsem na to teprve před pěti sty lety. Jiní samčí bánší si ten trik nikdy neosvojili, a jelikož jsem byl jedním z posledních, už to asi nenapraví. Takže není divu, že o tom Vtipálek nevěděl. Což mi nezabránilo nasypat do rány trochu soli. „Jo, to je smůla, co?“ podotkl jsem vesele. „Mohl jsi pana Mrzouta zachránit. Nejspíš jsi pro něj mohl vydobýt pár ufňukaných let navíc. To je ale tragédie.“ Posledním dlouhým lokem jsem dopil celé pivo naráz. „Mohl jsi ho zachránit, ale byl jsi opilý, a tak jsi to neudělal. Vsadím se, že tě za to Niko miluje.“</p>
<p>Ticho. Ale ticho někdy může být lepší než nejsladší hudba.</p>
<p>Hodil jsem láhev do odpadkového koše a řekl jsem energicky: „Niko není doma, co? Kdyby byl, tak už bys dávno nedržel telefon. To nevadí − zase zavolám. Rád jsem si s tebou popovídal, Vtipálku. Uvidíme, kolik mi toho povíš, až se příště uvidíme.“ Na chviličku jsem se zamyslel a pak vesele dodal: „Až ti vyrvu srdce a nacpu ti ho do pusy.“ Zavěsil jsem a hodil telefon na postel. Mohl jsem Nikovi zavolat na mobil a užít si další veselý rozhovor. Nejspíš by to bylo ještě zábavnější, ale momentálně jsem si chtěl užívat jiné radosti a pustit se do jiných potěšení. A silné kručení v břiše mě upozornilo na to, které by to asi tak mělo být. Sáhl jsem po nabídce pokojové služby. Oříšky a konverzace s Vtipálkem jen povzbudily mou chuť k jídlu a touhu po krvi. Nastal čas zjistit, jestli tady dělají steaky… a hodně krvavé.</p>
<p>Zatímco jsem čekal na pokojovou službu, přesunul jsem se do koupelny. Stál jsem tam, v ruce svíral Kalibanovu pýchu a radost, a se zájmem jsem pozoroval, jak moč proudí do bělostné toaletní mísy. Lidé jsou tak neuvěřitelně primitivní. Mají mozek, který je téměř pozvedává na úroveň myslících organizmů, ale mají kanalizaci těch nejdivočejších tvorů.</p>
<p>„Co to provádíš, ničemné stvoření?“</p>
<p>Překvapeně jsem vyjekl a otočil se. Štěstí, že šok zastavil proud moči a mně se podařilo zabránit tomu, abych vyzdobil koupelnu sluníčkově žlutou barvou. A taky to způsobilo další zvláštní věc. Pýcha a radost se změnily v zahanbení a ostudu. Rychle se to stáhlo jako želva a já toho najednou měl v ruce mnohem míň než před chvílí. „Hele,“ zaprotestoval jsem automaticky. „Kam to zmizelo?“</p>
<p>„Buď rád, že tě toho nezbavím úplně.“ Dlouhé nehty s rychlostí blesku protrhly sprchový závěs a ven vylezl Ólfi. Snažil se vyloudit lidská slova. „Tvůj pobyt tady by byl hned o dost méně příjemný, že?“</p>
<p>Vyšší management − ti parchanti nejsou nikdy spokojení, dokud vás nenakopou do koulí… což se v tomto případě téměř stalo. „Jen dělám svou práci, šéfe.“ Hbitě jsem se zapnul. Raději ať tam pokušení jen tak nevisí. „Všechno jde podle plánu.“</p>
<p>Zvedl hlavu, zúžil oči a upřel je na mě ve vražedném rozjímání. „Je to plán Ólfi, ne Temníkův. Máš dělat, co se ti řekne. O tomhle…“ mávl rukou a sykl, „ti nikdo nic neříkal.“</p>
<p>„Tohle“ bude asi hotelový pokoj, bažináč a ten zbytek, řekl bych. Nepředpokládal jsem, že mě Ólfi budou sledovat tak důkladně. Nikdy předtím, když jsem pro ně pracoval, to nedělali. Měl jsem si uvědomit, že tentokrát to bude jiné. Tady jde o velkou věc a oni budou chtít řídit každý můj krok. Vloupat se mi do koupelny a vynadat mi bylo to nejmenší, co mi mohli udělat, pokud si mysleli, že svou práci neberu vážně.</p>
<p>„Čeříš vodu.“ Upustil od lidské řeči a přešel do ólfího jazyka, kterému jsem rozuměl. Znělo to, jako by vám do ucha vlezli švábi a začali se tam pářit, ale rozuměl jsem tomu. „Z vlnek se stanou vlny. Vlny přitahují pozornost, kterou si nemůžeme dovolit.“ Naklonil se ke mně tak blízko, že jsem viděl svůj odraz v jeho kovově lesklých zubech. Vypadal jsem zatraceně dobře. „A ve vlnách se utopí ten, kdo je dělá.“</p>
<p>„No dobře, dobře. Pokud je třeba, sednu si na zadek. Ale některé věci se musí vyřídit. Kalibanův bratr a Vtipálek − budou dělat potíže,“ upozorňoval jsem ho rozčileně. „To přece musíte vidět.“</p>
<p>„Ne, pokud nás nebo tebe nenajdou. A pokud udržíš svoje nenasytné ego na uzdě, tak se to nestane.“ Namáhavě zatínal špičatou čelist, aby mi ty lesklé zuby s chutí nezaťal do krku. „Budeš dělat, co se ti řekne, nebo se budeš válet ve vlastní krvi.“</p>
<p>Ólfi většinou neztrácejí čas hrozbami. Prostě zabijí a jdou dál. Na hrozby opravdu nevěří. Ale na sliby ano. Jenže to je jiný příběh… a jiná situace. Ať udělám cokoli a ublížím komukoli − i kdybych tančil na ulicích nahý − Ólfi mi nemůžou nic udělat. Beze mne nemají plán. Beze mě nemají možnosti. Takže jsem to nebral moc vážně. Potlačil jsem zívnutí a slavnostně slíbil, že odteď už budu hodný kluk. Se spokojeným zamručením vytvořil ve vzduchu bránu a zmizel zpátky do Barmanovy jeskyně, nebo kdovíkam; mě to moc nezajímalo.</p>
<p>Poučovat mě, jako bych byl dítě. Zkoušet mi říkat, jak mám dělat svou práci, jako bych ji nedělal od té doby, co čas poprvé ospale mrknul jedním okem. Snažit se mě udržet na uzdě. Cítil jsem, jak se mi zatínají svaly v čelistech. Zapomeňte, že bych chtěl zabít Nika a Vtipálka jen tak kvůli všeobecným zásadám. I když vidět je krvácet by mě jistě ohromně potěšilo. Ale to nebylo ono. Jsem profesionál a vím, že pokud se o ty dva nepostarám, všechno zkazí. Nikovo nezlomné odhodlání v kombinaci s Vtipálkovou záludností by mohlo všechno pořádně zkomplikovat. Ólfi si to možná neuvědomují, ale já ano. A já udělám, co je třeba, aby se to vyřešilo. Pokud se to šéfům nelíbí, můžou mi ho třeba vykouřit. Tedy pokud se ještě někdy objeví.</p>
<p>Asi za dvacet minut konečně přišla pokojová služba. Poté co jsem všechno snědl, jsem s obrovským zívnutím a příjemně plným žaludkem přešel k ovládání topení. Nastavil jsem teplotu nejvýš, jak to šlo. Sice už nejsem studenokrevný, ale pořád si rád pohovím v teple. Ať už to znamená vyhřívat se na sluníčku nebo zapotit se v pokoji čtyřhvězdičkového hotelu. Mrkl jsem unavenýma očima a svalil se na postel. Hříšně dekadentní topení, to je další věc, která brzy zmizí. Zachvátil mě upřímný smutek. Všechen luxus upadne do záhuby dřív, než si ho stačím užít. Člověk aby nad tím zaplakal. Nebo to zkusil zaspat. Vybral jsem si druhou možnost. Na způsobení zkázy a vyvolání chaosu bude dost času později. Bude na to všechen čas na světě.</p>
<p>Vážně.16</p>
<p><image xlink:href="#_12.jpg" />Psí zápasy − pokud je chcete vidět a hledáte dostatečně důkladně, nakonec je najdete. Když budete mít štěstí, přijdete jen o peníze. Pokud budete mít smůlu a narazíte na nesprávné, můžete ztratit mnohem víc. Některé zápasy jsou určeny jen pro pečlivě vybranou klientelu. Jsou to obvykle ty, při nichž psi sázejí sami na sebe. Jsou tam velice zajímavé kurzy.</p>
<p>Promluvil jsem si s fenou u vchodu. Byla něco mezi vlčicí a ženou − lapená ve zmutovaném tvaru − a nebyla ani jedno, ani druhé. Divoké a husté srostlé obočí zakrývalo jantarově žluté oči. Čelist sice měla stejný tvar jako lidská, ale byla delší a tvořila takový spodní předkus, že by se z toho zubaři udělalo zle. Hnědé chundelaté vlasy měla stažené nahoru do střapatého culíku. Vlasy měly stejnou barvu jako spousty chlupů, které jí vyčuhovaly z trička kolem krku a v podpaží. Vypadala příšerně evropsky.</p>
<p>To, že vlkodlak může vzniknout pouze přeměnou z člověka, je mýtus. Není to pravda. Oni se i rodí. Ale ne všichni jsou si rovni. V určité vrstvě vlkodlačí společnosti je páření v rámci druhu standard. Mají dojem, že je to přibližuje opravdovým, čistým vlkům a že je v tom zahrnuto čím dál méně rušivého lidského elementu. To je alespoň jejich teorie. Normální vlkodlak se může proměnit z člověka na zvíře podle své vůle − z celého člověka na celého vlka. Jenže těmhle to nestačí. Absolutní vlk je jejich jediným přijatelným cílem. Tahle dáma nebyla zrovna ideálním výsledkem. Chvíli jsem si s ní povídal a ona hned vycítila, že jsem jiný. Vlci mají dobrý čich, ještě lepší než Ólfi. Když mne poprvé ucítila, skoro zašilhala. Ani Ólfi, ani člověk, ani Temník. Ani jedno z těch stvoření, a přece tak nějak všechna tři. Musela to být zajímavá vůně. Během hovoru mi s rozšířeným chřípím neustále očichávala vlasy a šťastně u toho vrněla. Dokud se mi nezačala otírat o nohu. Koutkem oka jsem spatřil, jak jí ve vlasech přeskakují blechy. Poznáte, že máte potíže, když musíte vyměnit kondom za obojek proti blechám.</p>
<p>Dal jsem jí padesátku a ona mi dala dvě jména. Prošel jsem kolem ní a sešel po schodech do temného sklepa plného lidí. Někteří byli chlupatí a jiní ne. Vzduch byl plný kovové pachuti krve a páchl mokrou psí srstí. Uprostřed místnosti byla kulatá klec nedbale sestavená z pletiva. Uvnitř právě bojovali dva vlci. Tedy, měli k vlkům blíž než ženština u vchodu. Prozrazovalo je jen to, že jeden z nich neměl ocas a druhý měl čistě modré lidské oči. Kolem létala krev a srst, jako by tam někdo řádil s motorovou pilou, a já se na chvíli zastavil a pozoroval zápas. Oceňoval jsem nespoutanou divokost a vůbec nezáviděl čistou ránu, která jednomu rozpárala krk. Přál jsem si, abych si vsadil na toho s modrýma očima. Pak jsem zamířil davem do vzdálenějšího kouta. U malého stolku se hrbily dvě postavy a dělily se o láhev levného vína. Muž vypadal jako člověk, až na pusu plnou ostrých bělostných zubů a přemíru obličejového ochlupení. Žena měla hladkou pleť, kulaté, světle hnědé oči a jemně zašpičatělé uši pokryté blond chlupy.</p>
<p>Přistoupil jsem k nim, usmál se a nenuceně řekl: „Fido, Ťapko, slyšel jsem, že hledáte práci.“</p>
<p>Žena rozčíleně zastříhala blonďatýma ušima. Muž si namířil palcem na širokou hruď a zavrčel: „Wolfgang a Vlčice.“ Širokým nosem podezřívavě začenichal a zíral na mě, buď proto, že byl krátkozraký, nebo velice tupý. Těžko se dal poznat rozdíl. „Co jsi kruci zač?“</p>
<p>„No, to už není takové klišé,“ odtušil jsem. „Jsem chlap, co má dost peněz na to, aby sis koupil žvýkací hračky na hodně dlouho. Stačí ti to, Punťo?“</p>
<p>Wolfgang zjevně nefandil upřímnosti. Natáhl krk, zúžil oči do ledových štěrbinek a vrčení, které vydával, vibrovalo i stolem, u něhož seděl. Hrubými nehty poškrábal dřevo a klouby mu zapraskaly s příšerným a na poslech bolestivým lupnutím.</p>
<p>„Dobře, jsi málomluvný pes. Já to respektuju. Podívej, nejsem tu proto, abych ti ufiknul koule.“ To nechám na veterináři. Přitáhl jsem si židli a sedl na ni. Sundal jsem si tmavé brýle a podíval se do jeho agresivních očí svýma stříbrnýma. „Ale ujišťuju tě, kámo, že se mnou se dohadovat nechceš.“ Sáhl jsem do kapsy a vytáhl balík bankovek. Hodil jsem je na stůl a pokračoval. Oči jsem měl pořád upřené do těch jeho. „Vypadáš jako hodný pejsek. A hodný pejsek by si vzal prachy, zavřel hubu a poslouchal.“</p>
<p>Vrčení přešlo do hlubokého řevu, který se náhle velice rychle ztišil − to když štíhlé prsty odehnaly žlučovitost z Wofgangovy tváře jako mávnutí ruky zkušeného pokerového hráče. Jako ve většině párů, i tady držela nad financemi pevnou ruku Vlčice. Wolfgang si povzdechl, zatáhl hlavu mezi mohutná ramena jako želva a zabručel: „No dobře, dobře. Tak povídej. Co chceš, abychom udělali?“</p>
<p>„Nic nepřirozeného. Jen abyste něco zakousli.“</p>
<p>Dal jsem si ruce za hlavu, zaklonil se a pozdvihl obočí. „To přece vlci dělají, ne? Jedí babičky a malé holky.“</p>
<p>Nevěděl jsem jistě, jestli s Georgie Porgie budou problémy. Jistým způsobem do toho byla namočená víc, než možná ona sama tušila. To je ta potíž s vědmami − nikdy si nemůžete být jistí. Georgina možná za Nikem nešla, ale on šel zcela nepochybně za ní. Niko se bude chytat každého stébla, a tak dříve nebo později za Georginou půjde, jestli už tam nebyl. Už předtím s ním nechtěla mluvit − po tom incidentu v cukrárně − a tehdy určitě věděla víc, než řekla. Nikdo neví, co může vědět doopravdy. Možná bude dál mlčet, a možná ne. Jenže já nemůžu riskovat. A kromě toho − obdivuhodně moudrá, malá rudovlasá vědma. Prosím vás. Ta je prostě příliš roztomilá na to, aby žila. Udělám světu laskavost.</p>
<p>Jsem už prostě takový.</p>
<p>Někdy musíte zpomalit a trochu si vydechnout. Potřeboval jsem se zastavit u Ólfi a zjistit, jak pokračují přípravy, dřív než ztratí trpělivost a znovu mě navštíví − anebo hůř, než mě zase začnou sledovat. Tentokrát jsem si dával dobrý pozor. Nebylo po nich ani stopy. Doufejme, že to tak zůstane. Co se týče vydechnutí, podařilo se mi zbavit nějaké práce. Věci jdou podle plánu a neviděl jsem jediný důvod, proč bych se nemohl trochu pobavit. V tomhle městě se dá dělat tisíc zábavných věcí a ne všechny se vztahují k násilí. Nastal čas zahrát si na turistu a užít si město, dokud tu ještě je.</p>
<p>Chvíli jsem se díval na zápasy, vyjel po Vlčici (Wolfgang z toho nebyl moc nadšený) a dal si pár drinků. Když jsem se znovu objevil venku na ulici, byla noc jen tmavou skvrnou na obloze a ranní chlad mi přejížděl ledovými prsty po kůži a ve vlasech. Zamračeně jsem vdechl studený vzduch a zatoužil po teplé hotelové posteli s úžasně horkou elektrickou přikrývkou. Rozhodl jsem se ale, že si počasím nenechám zkazit zábavu, a vydal jsem se ulicí, abych si poslechl jednu z mých nejoblíbenějších věcí, hudbu. Je jasné, že jsem nadšený fanoušek. Když má někdo za sestry bánší, tak by to ani jinak nešlo. Samčí bánší taky zpívají, ale z jiných důvodů. Nečíhají na cimbuří, aby tam naříkali nad blížící se smrtí hradního pána nebo paní. Ne, díky. Přinášet smrt je jedna věc. Ale jen tak sedět a čekat na ni, to je něco jiného. Kruci, jak moc pasivně agresivní můžete být, aby vás to vůbec bavilo?</p>
<p>Jo, mám rád hudbu. Všechnu hudbu. Každá má svým způsobem co nabídnout. Je to jediná věc, v níž se lidem nikdo nevyrovná. Možná nemají vnitřní kouzlo, ale když přijde na hudbu, opravdu <emphasis>čarují. </emphasis>Rock je nejlepší, ale já nejsem vybíravý. Během let jsem našel něco obdivuhodného na všech žánrech. Pokud to má rytmus, pokud mi z toho pulzuje krev a pokud v tom rytmu můžu zabíjet, pak to vyhovuje všem mým požadavkům. A právě na lovu za těmito třemi aspekty jsem narazil na cosi, co mě vyvedlo z míry. Bylo to něco, o čem jsem přemýšlel už předtím, ale úplně jsem na to zapomněl, dokud mě to nepraštilo do očí.</p>
<p><emphasis>Malovaná dáma </emphasis>byl tetovací salon, nádherně zavšivený a přeplněný zlými hochy. Nebyli samozřejmě tak zlí jako já, ale kdo vlastně je? Bylo tam víc svalů, řetězů a kůže, než byste si mohli osahat. To by si alespoň určitě pomyslel Vtipálek. Myšlenka na něj mi okamžitě zkazila náladu. Pořád ještě jsem byl překvapený ze změny pukova chování. Myslel jsem si, že ho mám prokouknutého. Odmítal jsem přijmout fakt, že jsem se mýlil. A nebylo to jen kvůli egu, i když musím připustit, že to s tím mělo hodně co dělat. Ne, pravý problém byl v tom, že mi Vtipálek rozbil to, o čem jsem si myslel, že je perfektně fungující plán. Pokud se nemůžu spolehnout na to, že on se bude chovat podle své nátury, na co dalšího se nemůžu spolehnout? Abych to upřesnil, na koho dalšího se nemůžu spolehnout?</p>
<p>Nebo je jich víc?</p>
<p>Ať tak, nebo tak, odpověď zněla Ólfi. Je fakt, že v mnoha směrech jsou stejní jako já. A to je právě problém. Poznej sám sebe… to je dobrá filozofie. Často vás to zachrání před smrtí. Chtěl jsem být na straně vítěze, jenže jak dlouho mě tam Ólfi budou chtít nechat, to je otázka. Mezi zloději a stvůrami čestné úmluvy neplatí. Ale jestli něčemu věřím, pak své schopnosti vyjít ze všeho jako vítěz. Ovšem i tak je teď život kvůli tomuhle kšeftu mnohem zajímavější, o tom není pochyb.</p>
<p>Pokrčil jsem rameny a soustředil se na to, co mám před sebou. Musím si vybrat tetování. Nabídka byla bohatá a všechno byla hotová umělecká díla. Hadi, lebky, lebky zvracející hady − což má asi být ironie, předpokládám − a stovky dalších příšerných skvostů. Byl jsem nerozhodný jako dítě v obchodě s bonbóny, ale nakonec jsem si vybral klasiku. Jen jedno slovo ve sladkém červeném srdci. Písmena byla černá jako moje duše.</p>
<p>MÁMA.</p>
<p>„Měl bys matce vzdát čest, Kale,“ zamumlal jsem si pro sebe, zatímco se mi jehla vesele zabodávala do masa. „Kdyby nebylo jí, nebyli bychom tady. Ani jeden z nás.“ Obrázek byl asi tři centimetry velký a měl jsem ho na bicepsu, kde se na bledé kůži krásně vyjímal. Každé bodnutí jehly a každá kapka krve otřená do hrubé látky stála za to. Přál jsem si, abych z Kala mohl na chvíli vystoupit a podívat se, jak se tváří. Prstem jsem se dotkl kapky krve a pak ji ochutnal. Teď to byla moje krev, ale její chuť byla delikátně jiná a nová.</p>
<p>Tatér zavrtěl hlavou, ale nic neřekl a dokončil poslední písmenko. Na takovém místě se pravděpodobně setkal s mnohem podivnějším chováním, než je ochutnávání vlastní krve. Znovu jsem se opřel a všiml si několika drsných pohledů okolo. Ale dál to nezašlo. Škoda. Zamračené pohledy neposkytují moc zábavy − ne tolik, abych se kvůli tomu zvedal ze židle. Cítil jsem se příjemně lenivě, jako lev, který je dost sytý na to, aby nechal gazelu jen tak projít kolem.</p>
<p>Když bylo mistrovské dílo hotové, obdivně jsem se na ně podíval do zrcadla, které viselo nakřivo na stěně. Do tohoto zrcadla by mě určitě nikdo nedostal. Bylo špinavé a poskvrněné od much, ale nějaký odraz přece jen poskytovalo. Přemítavě jsem přečetl písmena nejdřív na kůži a pak v zrcadle. Na tváři se mi objevil škodolibý úsměv. Nemohl jsem si pomoct. Možná v něm bylo i něco víc než sebeuspokojení, soudě podle toho, jak sebou ten chlápek škubl, když jsem mu platil. Ovce se nechají tak snadno vylekat.</p>
<p>Když jsem znovu vyrazil do ulic, neměl jsem nový cíl, ale dalo by se říct, že jsem se spíš jen v něčem utvrdil. Mojí další zastávkou bude ólfí centrála. Podíváme se, co se děje u grendelů. Nejspíš ještě několik dní nebudou připravení, ale bude lepší zůstat s nimi v kontaktu. Nevyplácí se naštvat zaměstnavatele ještě víc, než je. A protože už jsem je namíchnul dost (a to pomíjím, že jsem jednoho z nich zastřelil), je na čase předvést dobré chování. Tak jdeme na to.</p>
<p>Zamířil jsem do metra na linku R a přemýšlel jsem o Ólfi. Mysleli si, že všechno perfektně naplánovali, a v mnoha směrech opravdu odvedli skvělou práci. Byl tu ten chovný program. Kaliban byl sice jeho jediným žijícím výsledkem, ale i tak si zasloužili uznání. Nikdy bych nevěřil, že je to proveditelné − i za předpokladu, že najdou člověka, který bude spolupracovat. Ne že by spolupráce byla bezpodmínečně nutná, ale dnes, kdy lze všechno za pomoci technologií začít i ukončit, přináší spolupráce lepší výsledky. Takže po několika desítkách let (nebo tak nějak) měli konečně křížence Ólfi a člověka. Ale i když matka byla ztělesněná ochota, syn rozhodně ne. Ólfi s jistotou předpokládali, že jej „přesvědčí“, aby se podílel na jejich velkém plánu. Nemůžete se jim divit. Já bych si to taky myslel.</p>
<p>Jenže v Kalibanovi se spletli. Utekl ze studijního pobytu v Tumulu a od té doby jim neustále unikal. A bez Kalibana by to byla jedna velká prohra. Ošklivá a páchnoucí.</p>
<p>I když by bylo pěkné, kdyby tvrdohlavý Kal spolupracoval, nebylo to nutnou podmínkou. Všechno by jen bylo jednodušší − zejména dohlížet na to, jak dospívá a vyvíjí se, a jeho vlohy s ním. Jo, všechno by bylo jednodušší, ale teď, když už žádný Kal není, je to jedno. Vlastnické právo nám dává výhodu. Na to nemusíte být právník, abyste to poznali. A tak se díky mně Ólfi opět dostali do hry. Teď už museli jen vyladit podružné detaily a mají po problémech. Jak říkají vydřiduchové z realitních kanceláří, všechno záleží na umístění.</p>
<p>Ólfi mají Kala a mají mě, ale potřebují také masivní proud energie. Nechtějí otevřít jen tak nějakou bránu. Pár tužkových baterií to nespraví. Potřebují opravdu silný zdroj energie. Možná by mohly stačit křížící se geopatogenní zóny. Opuštěné posvátné místo by bylo ještě lepší. Tam se v dobách, kdy byla víra opravdová, nahromadilo obrovské množství energie. Byl jsem zvědavý, s čím se šéfové vytasí.</p>
<p>Dali mi adresu v Sunset Parku v Brooklynu. V bloku, který už rozhodně zažil lepší časy, mezi dvěma opuštěnými budovami chátral ohromný obchodní dům. Opuštěná a špinavá cihlová stavba s rozbitými okny a chmurnou atmosférou − na tomto místě jsem žádné kostelní zvony nezaslechl. Ne, zvuky, které odsud kdysi vycházely, to byl spíše křik, z něhož tuhla krev v žilách, a uplakané prosby o pomoc. Pro moje uši je to hezčí hudba než jakýkoliv zvon a té zatracené díře to v mých očích dodávalo na lesku. Ještě to nebylo nic moc, ale to se zlepší. Bude to největší, nejlepší a úplně poslední jízda celého světa. A to, že já budu řídit, mě ještě víc pohánělo kupředu.</p>
<p>Uvnitř se cílevědomě sem a tam pohybovali Ólfi a odklízeli z toho místa nepořádek, který se hromadil desítky let. Bylo jich tam skoro sto a dlouhýma rukama s nepřirozenou silou posouvali a zvedali věci. Stovka, to bude zřejmě veškerá ólfí populace, která na světě zbyla. I v Tumulu teď asi bude prázdno. Tak to vypadá, když máte vlastní místo na seznamu ohrožených druhů. „Ahoj, šéfe,“ zavolal jsem na nejbližšího. „Děláte jarní úklid?“ Změnit tvář veškeré existence si vyžaduje jisté úsilí, ale neměl jsem dojem, že naprostá čistota je nutnou podmínkou.</p>
<p>O jejich předchozí návštěvě u mě se nikdo nezmínil. Ólfi nebyli zvyklí na neposlušnost. Nejspíš předpokládali, že jsem teď hodný kluk a uctívám všemocné Ólfi. Houby. Jsem žoldák, ale nejsem děvka.</p>
<p>Místo odpovědi ukázal oslovený Ólfi pavoučím prstem k zemi. Možná ukazoval na Čínu, ale asi ne. Jadeit, pagody a smažené nudle jsou bezva, ale v naší situaci by nám to asi moc nepomohlo. Dřepl jsem si a položil ruku na malý kousek očištěné podlahy. Beton byl na omak chladný, mnohem chladnější než okolní vzduch. Mnohem chladnější, než by měl být. Snažil se mi z dlaně vysát teplo a temně a jedovatě mi šeptal do ucha. Zlé a strašlivé věci dokážou obrátit duši naruby a každý paprsek světla promění v nejčernější zoufalství. Prima. „Á,“ zabroukal jsem souhlasně. „Nic nezahřeje srdce tak jako dobrý masakr.“</p>
<p>A to je další věc, která by mohla dodat opravdu hodně energie. Násilná smrt. Spousta násilné smrti. Na tomhle místě zemřelo hodně lidí a to, co z nich zbylo, bylo pohřbeno v půdě hluboko pod námi. Podle lidských měřítek se to přihodilo hodně dávno, ale otrávilo to tohle místo tak důkladně, že i o stovky let později bylo pořád zamořené. A tady to čekalo… na nás a právě na tento okamžik. Nezvratný osud, že? Z toho člověku zvlhnou oči.</p>
<p>Možná že indiáni zmasakrovali osadníky, anebo to bylo obráceně. Možná se to stalo ještě předtím, než na tuhle půdu vkročil bílý muž. Ať už to bylo cokoli, provedl to člověk člověku. Je neuvěřitelné, že lidé dokážou zabíjet pod tou nejjednodušší záminkou, ale vždycky si to potřebují nějak ospravedlnit… potřebují <emphasis>důvod. </emphasis>Obrana, vzpoura, spravedlnost, pomsta, šílenství − vždycky se najde výmluva. A ty, kteří připustí pravdu, totiž že to dělají pro zábavu, zavřou. Nebo je zabijí pro dobro společnosti… není to ironie?</p>
<p>Znáte to, když se říká, že někdo pokazí, co může? Tak to jsou přesně lidi. Vezmou něco tak čistého a dokonalého, jako je zabíjení, zabalí to do změti psychožvástů a zapírání a svážou směšnými rituály. Udělají všechno pro to, aby zkazili obyčejnou zábavu a její velkolepou krásu. A přitom to provádějí ve větším měřítku, než se kdy podařilo nám. To jeden musí obdivovat.</p>
<p>Popleskal jsem beton a cítil jsem hněv, zuřivost a hrůzu náhle přetrženého života. Lechtalo mě to na dlani jako jemňoučký norkový kožíšek. Sladké. „Ještě vydržte,“ řekl jsem konejšivě. „Už to nebude trvat dlouho.“ Ne, vůbec už to nebude trvat dlouho, než je dočista vysajeme. Nezbude tam žádná ozvěna násilné smrti a neslyšený pomstychtivý křik. Bude už jen neexistence. Jasně, není to nebe, ale taky to není peklo. Měli by si pro nás chystat požehnání. Budou mít víc štěstí než většina těch, kteří se mi připletli do cesty. Ještě jednou jsem poklepal na beton a pak se postavil. „Poděkovat mi můžete později.“</p>
<p>A co se týče masového zabíjení, v němž si lidé kladou nárok na první místo… ještě jim ukážeme. Odstranit není totéž co zničit, to vůbec ne, ale konečný výsledek je stejný. A protože naším cílem bylo prostě vymazat naprostou většinu lidstva, byl jsem si jistý, že to bude víc než stačit. Nepopírám, že to Ólfi vymysleli opravdu geniálně. Od počátku časů byli Ólfi téměř na vrcholu potravního řetězce. Já bych jim nepřisoudil úplně první příčku, ale oni měli každopádně dojem, že tam patří. Jenže pak přišli lidé. Nepředstavovali velkou hrozbu. Právě naopak, byla s nimi zábava. Byla legrace si s nimi hrát, svým vlastním hrubým způsobem byli prohnaní a nevzdávali se snadno. Není nic horšího než křehká hračka.</p>
<p>Stinnou stránkou bylo to, že se hračky začaly množit. V jednom okamžiku jich byly tisíce a za chvíli jich byly milióny. A i špinavá a chrochtající prasata můžou zabít farmáře, pokud je jich milión. A to farmář může být chytrý, jak chce. Jo, v jednom okamžiku si Ólfi šťastně plavali kolem jako nevědomé škeble a v dalším je lidská vlna spláchla do moře. Spláchla nás všechny. Bylo jich moc a nás bylo málo, tak to prostě je.</p>
<p>Teď.</p>
<p>Takže Ólfi napadlo: proč neotevřít bránu zpátky v čase? Proto potřebovali mě. Žádný Ólfi nedokáže otevřít bránu do minulosti. Je k tomu zapotřebí přímo fenomenální množství energie a oni ji prostě nemají. Vodit energii Ólfi neumí. Já ano. Mám docela dost vlastní přirozené energie, a když k tomu přidám energii vedenou z nějakého silného zdroje, je výsledek něco jako malá atomová bomba. V ideálním případě bych se nastěhoval do nějakého Ólfi, vedl energii a otevřel bránu. Teoreticky je to jednoduché. Jenže v praxi to samozřejmě tak jednoduché nebylo. Zkoušeli jsme to, ještě než spustili šlechtitelský program. Naše nejlepší snahy vyústily v to, že vybuchlo několik Ólfi. Ukázalo se, že já a Ólfi jaksi nejsme kompatibilní. Takže po několika dalších experimentech došli Ólfi k závěru, že nejpřijatelnější možností bude člověk. Přišli jsme na to, že lidi obsadit dokážu a s určitými genetickými úpravami lze člověka křížit s Ólfi. Výsledný produkt bude dostatečně lidský na to, abych se do něj mohl nastěhovat, a dostatečně Ólfi, aby dokázal otevřít bránu. Lépe se to řeklo, než udělalo, ale nakonec jsme to dokázali − a „nakonec“ je tady klíčové slovo.</p>
<p>Mysleli jsme si, že jsme to křížencem vyřešili. Jenže Kaliban nám to celé pěkně zamotal, ten malý hajzlík. Zazubil jsem se a láskyplně si poklepal na hruď. Teď je to můj malý hajzlík. Ukázalo se, že je dost houževnatý, a to jak psychicky, tak fyzicky. Spolupráce nebyla jeho prioritou, ani když byl ještě při smyslech, a když pak naskočil do vlaku šílenství, vůbec se to nezlepšilo. Ne že by to Ólfi zastavilo. Ale jeho fyzické selhání ano. Nedokázal otevřít bránu. Jeho nervový systém, vnitřní baterie… ať to kruci bylo cokoliv… prostě nedokázal otočit vypínačem. Jeho organismus nebyl dostatečně vyspělý a vyvinutý, aby dokázal takový skok. Jedinou možností, kterou Ólfi měli, bylo čekat, a to taky dělali… přesně do chvíle, kdy malý Kal otevřel první skutečnou bránu a vzal roha. A to… <emphasis>to </emphasis>bylo ohromně zábavné. Škoda, že si z toho nic nepamatoval. Zabít otce a utéct Ólfi před nosem, to se mu opravdu povedlo.</p>
<p>Jenže teď bylo o čtyři roky později a Kalovu útěku byl konec. Teď bylo třeba jen otevřít bránu do minulosti. Pro Ólfi bylo příliš pozdě, aby se pokusili porazit přetékající lidskou masu. Ale předtím, když bylo lidí ještě málo… by to bylo jednoduché. Ólfi obeznámení s budoucností se připojí k nádherně nevědomým a bezstarostným Ólfi z minulosti a lidi to budou mít spočítané. Ólfi je nezničí všechny − devadesát pět procent bude pravděpodobně stačit. Přece jen jsou to <emphasis>dobré </emphasis>hračky. Není třeba vylévat s vodou z vaničky i dítě, no ne?</p>
<p>Život pak pro nás ostatní bude přesně takový jako na začátku. Lidé se budou choulit v jeskyních nebo chatrčích. Opět se budou bát každého zachrastění u dveří, protože si budou vědomi, že to může být vítr nebo… to můžeme být my. Strach je opojný. Strach je koření, které dává násilí a krvi pikantní příchuť.</p>
<p>Je smutné, že budu muset dát sbohem elektrickým přikrývkám, ale někdy musíte zavřít pusu a přijmout s tím dobrým i špatné. Bude to legrace. Příjemná plavba.</p>
<p>Jo, příjemná plavba. Mýlím se, pokud si myslím, že přesně tohle měli vytištěno na ubrouscích na Titaniku?</p>
<p>Ukázalo se, jako obvykle, že se nemýlím. Když jde všechno dobře, měli byste zbystřit pozornost. Když jde všechno <emphasis>výjimečně </emphasis>dobře, začněte čichat, jestli nemáte na botě psí hovno. V tomto případě bylo psí hovno za dveřmi.</p>
<p>Dal jsem těm chlupatým koulím svou hotelovou adresu, aby mi podaly hlášení, jak to šlo s Červenou Karkulkou, a dalšího rána jsem dychtivě očekával zprávy. Tedy pokud se dá slovem „dychtivě“ popsat to, že jsem se válel ve vířivce, pil víno a kouřil nejlepší doutník, jaký mi pokojová služba dokázala nabídnout. Když jsem zaslechl ne zrovna diskrétní škrábání na dveře, vyfoukl jsem ke klenutému stropu kouř a zvolal: „Jen dál! Voda je fajn.“ Slyšel jsem pomalé našlapování dvou nohou blížících se ke koupelně. Za pár vteřin se ve dveřích zjevil Wolfgang a jeho dlouhý otrhaný kabát sotva zakrýval krev a šrámy. Když zamrkal a vyplivl na podlahu krev, viděl jsem, že má vyražených pár zubů. Vlčice se zjevně nedostavila. To nevypadalo dobře.</p>
<p>„A hele, kdopak je to zpátky se staženým ocasem.“ Hodil jsem doutník do sklenice s vínem a natáhl se rovnou pro láhev. „Vypadá to, že tu někomu nakopali chlupatej zadek,“ poznamenal jsem chladně. Opřel jsem si nohu o okraj vany a pořádně se napil, abych se posílil proti bezduché neschopnosti. „Tak to vybal, Rexi. Jak jste to podělali?“</p>
<p>„Žádná holka.“ Vlkodlak si nepřítomně olízl ránu na hřbetu ruky. „Nebyla tam žádná holka,“ opakoval na svoji obranu a obrazně i doslova si lízal rány. „Jen muži s meči. Hodně mužů.“</p>
<p>Tak tohle byla lež, a možná dvě. Bylo to cítit. Kal by to skvělým čichem zachytil, takže já taky. „Žádná holka, říkáš.“ Myslím, že to byla první lež. Určitě tam byla. Jinak by Niko nestál na stráži. Zadumaně jsem si poklepal hrdlem lahve na tvář. A teď druhá lež. „Celá banda krvežíznivých zabijáků vyzbrojených meči, kteří ti nakopali bezcenný zadek. Nepřeháníš trochu? Kde máš svoji holku?“</p>
<p>„Mrtvá.“ V očích mu zajiskřilo. Zuřivost, smutek, ztráta. „Spadla… spadla ze střechy. Skočila na jednoho z těch bastardů, ale on se přikrčil…“ potřásl hlavou a do očí mu spadly chundelaté vlasy. „Je pryč. Všechno ztraceno. Chtěl jsem pomstít. Ale příliš mnoho.“</p>
<p>„Příliš mnoho.“ Stoupl jsem si a stékala ze mě voda. „Řekni mi, kolik to je. Kolik jich sakra bylo, že jich bylo příliš mnoho.“ Láhev, již jsem mrštil o zeď, se rozprskla v rudé explozi střepů. Ty ale nebyly tak ostré jako vztek, který ve mně vířil. Ólfi nejsou sami, kdo se rozzuří, když není po jejich. „Protože víš co? Já si myslím, že to číslo je jeden.“</p>
<p>Vlkodlak vycenil pořád ještě impozantní tesáky. Pak ale jeho hraná odvaha zmizela a on svěsil hlavu. „Moje holčička. Moje nádherná holčička.“ Hřbetem ruky si přejel po obličeji. „Dva. Byli tam dva. Člověk. Něco jiného. Vzali mi mou sladkou holčičku.“</p>
<p>Dva. Niko byl jeden. Druhý bude Vtipálek. Ten zkurvysyn už mi začíná lézt na nervy. Proč ten zatracený králík neuteče, mi nebylo jasné. Už mě to opravdu dost rozčilovalo, a to si o sobě rád myslívám, že je se mnou snadné vyjít. Vykročil jsem z vany a v noze ucítil ostrou bolest. Sykl jsem, sehnul se a z nohy vytáhl krvavý střep. Nanicovaté tělo. Tenhle doprovodný jev mi vůbec nepřipadal příjemný. Další věc, která mě rozčílila, ale nebylo to zdaleka tak strašné jako to, co mi znělo v uších. Wolfgang vyl. Byla to smuteční píseň za ztracenou lásku, naříkavá a žalostná jako poslední pláč hvězd, než celý vesmír zhasne. Hluboký stesk ze ztráty.</p>
<p>A taky to bylo zatraceně hlasité.</p>
<p>Rozbitá láhev vražená do průdušnice to rychle napravila. Upustil jsem zbytek hrdla láhve na podlahu. Spadl do rychle se šířící kaluže krve a rozlomil se tak dokonale jako Wolfíkovo srdce. A pak bylo ticho, požehnané ticho. Překročil jsem nehybné tělo a šel se obléct. Budu muset pokojské za nepořádek nechat pekelné spropitné. Tady se jen potvrdilo… že nikdy nemáte posílat psa, aby vyřídil práci za Temníka.</p>
<p>Naštěstí jsem už měl připravený plán, jak se postarat o Nika a teď tedy i o Vtipálka. Pokud jde o George, to budu muset nechat na později. Buď nic neřekla, nebo už stejně bylo příliš pozdě, abych si s tím dělal starosti. Instinkt mi říkal, že neprozradila nic. V cukrárně, když ještě nebylo jasné, o co jde, jsem viděl její slzy. Fatalismus ji zahalil jako aureola modrého světla. Co se stane, stane se, a rozhodně to nebude tak bezstarostné, jako když někdo řekne ‚que sera, sera‘. Existuje teorie, která tvrdí, že osud nelze změnit, nedá se ovlivnit a není možné jej překroutit. Pokud s tou teorií souhlasíte, pak je poněkud zbytečné někomu sdělovat špatné zprávy… pokud si neužíváte pohled na někoho, komu jste řekli, že mu příští středu na hlavu spadne piáno a on s tím nemůže nic udělat. Pro mě by to určitě byl dobrý důvod, ale pro sladkou Georgie Porgie asi ne.</p>
<p>Možná se zeptáte, jaká je tedy moje filozofie. Jednoduchá. Žij okamžikem. Jo, jasně. Zní to dost otřepaně. Ohánějí se tím všichni − každý samozvaný guru, každý pseudoosvícený blb, každý, kdo si myslí, že je hlubší než kaluž na parkovišti. Je to poněkud laciné, o tom není pochyb. Ale je to pravda. Ať se Ólfi trápí se skvělou minulostí a nevlídnou budoucností. Minulost se hemží úžasnými vzpomínkami a budoucnost je jich možná plná, ale co z toho? Tady a teď. Na ničem jiném nezáleží. Oceány krve z minulosti se nevyrovnají jedné šarlatové, hedvábně jemné kapce, kterou máte právě v požehnané přítomnosti mezi prsty. Žijte minulými úspěchy a bude pro vás těžké držet krok se současným vražděním, a navíc si ještě užívat.</p>
<p>Ale to je můj pohled na svět, a i když se mi líbí, šéfové by s tím asi nesouhlasili. Nejspíš by je to ani nenapadlo. Odehnal jsem rozptylující myšlenky a odešel z hotelového pokoje. Dříve nebo později mě někdo bude hledat, zvlášť když je v koupelně na podlaze mrtvý vlkodlak. Hotelová pravidla přece <emphasis>jasně </emphasis>zakazují domácí mazlíčky.17</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" />Venku jsem šel chvíli pěšky, pak jel metrem a nakonec zase šel pěšky. Když jsem dorazil na určitý roh určitého bloku, opět jsem si zavolal z mobilu. Tentokrát to zvedl Niko a byl pořádně namíchnutý. Do ucha se mi ozvalo strohé: „Ano?“ To slovo mohlo být vysekané ze suchého ledu, tak bylo zároveň chladné i spalující. Tolik nefalšovaného vzteku pohřbeného hluboko pod arktickou tundrou. To jednoho potěší. Hrát si s Nikem je jako hrát si s ohněm, a každý pyroman by vám řekl, že je to větší legrace než klec plná rozzuřených opic.</p>
<p>„Čau, Niku, jak ti dupou králíci?“ Přes rušnou ulici jsem zamával na vrátného. Zamžoural a pak se dvěma prsty dotkl čepice a zasalutoval mi − vzpomněl si, že mě nedávno viděl. „Hádej, kdo volá?“</p>
<p>„Ty.“ Můj bratr je stručný. To se mu musí nechat.</p>
<p>„Jak se to ke mně chováš?“ zeptal jsem se tesklivě. „Proč mi nemůžeš říkat Kale, velkej brácho? Jsem tvoje rodina, ne?“</p>
<p>„Kal byl moje rodina. Ty ne. Znám tvoje jméno, Temníku. Vím, co jsi zač, a nejsi můj bratr. Ani na okamžik si nemysli, že se mnou můžeš hrát nějakou hloupou hru.“</p>
<p>„A proč ne? Ty sis se mnou za ta léta pohrával dost. Tahal jsi mě sem, házel jsi mě tam. Všechno samozřejmě pod záminkou, že jsi hodný starší bratr, který mě učí, jak se chránit. Nejsi zvědavý, kolik jsem se toho naučil?“ Na tváři se mi objevil vlčí úsměv. Sice ho neviděl, ale určitě to poznal z hlasu. „Já rozhodně ano.“</p>
<p>„Neřekl bych přímo, že jsem zvědavý,“ odpověděl rozhodně. „Ale pokud by to znamenalo setkání tváří v tvář, pak jsem víc než ochoten.“</p>
<p>„Víc než ochoten“ bylo na zdrženlivého Nika velice mírné vyjádření. Pro to, aby mohl vidět bratra, by udělal cokoliv. Smůla, že už ho nikdy neuvidí, ani kdyby stál přímo proti mně a zíral do mých hlubokých očí. Jsem zvědavý, jestli bude žít dostatečně dlouho, aby si to uvědomil. No, jistá naděje tu je.</p>
<p>„Tváří v tvář,“ přemítal jsem a hlavou mi proběhla jistá vzpomínka. „A v temnotě skrze sklo. Brzy, Cyrano. Ještě na to nejsem úplně připravený, ale bude to brzy.“ Zatímco jsem ještě cítil sladkou chuť té lži na jazyku, dodal jsem: „Byla Dobromila pod hedvábným župánkem nahá? Neměla na sobě nic jiného než sametovou kůži a perly? Víš co? Možná půjdu a zjistím to sám.“ Nečekal jsem na odpověď a zaklapl telefon. Teď, Niko… uvidíme, jak jsi dobrý.</p>
<p>Za chvilku se tam Niko i s upovídaným parťákem objevil. Punčochy ani pás s nářadím si na to dostaveníčko naštěstí nevzali. Vtipálek své drahé sportovní auto nedbale zaparkoval u chodníku, vyskočil z něj a spěchal za Nikem ke dveřím Dobromilina domu. Nedbali na rozčílené mávání vrátného a už byli skoro vevnitř, když jsem je zarazil dalším telefonátem. „Ty jsi jí o mně řekl, velkej brácho,“ řekl jsem s hraným smutkem, když jsem slyšel, že zvedl telefon. „Nebo ne?“ Věděl jsem, že jí zavolal, aby ji varoval, ale kapička úzkosti, jakkoliv nelogické, může i tak stáhnout žaludek a do krku nacpat knedlík. A já rád dopřeju ostatním potěšení. „Upíři se nerozpadnou v prach, věděl jsi to? Vypadá to spíš jako želé. A dost to lepí. Uklízečka s tím bude mít hodně práce.“</p>
<p>„Ty…“</p>
<p>Nečekal jsem na poutavý popis své osobnosti, který by určitě následoval. Místo toho jsem mávnul na kluka, stojícího opodál. V puse převaloval žvýkačku a hlasitě u toho mlaskal. Strčil do kapsy dvacku, kterou jsem mu dal, a pak loktem vrazil do mercedesu u chodníku. Já jsem přesvědčivě zanadával a jekot alarmu byl slyšet zároveň v telefonu i přes ulici. Podíval jsem se na Nika a Robina a viděl jsem, jak se současně otočili a uvědomili si, co se děje. Chvíli jsem se nehýbal, pak jsem zahodil telefon, otočil se a dal se do běhu.</p>
<p>Kal byl rychlý a přirozeně mrštný. Já jsem ještě rychlejší. Kombinace nás obou byla tak skvělá, že jsem se musel skoro loudat, abych udržel jen lidskou rychlost. Probíjel jsem si cestu davy na chodníku, když vtom do mě z boku vrazilo auto. Upadl jsem, hlasitě zanadával a ve jménu důvěryhodného představení si odřel dlaně o asfalt. Důsledné hraní, to je klíč k uvěřitelnosti. Snažil jsem se postavit na nohy, když se otevřely dveře a v temnotě za nimi se objevila světlá skvrna. Neprodyšně zabarvená skla, sedadla potažená kůží, řidič s huňatým obočím… měl jsem to auto poznat dřív, než mě srazilo.</p>
<p>„Dáma s perlami.“ Na tváři se mi objevil úsměv černější než její okna a hořký jako zažluklá krev. „Myslel jsem, že na mě počkáš nahoře, abys mi dala to co mému bratrovi.“</p>
<p>Její klidný výraz se vůbec nezměnil. Tentokrát žádné perly, jen ruka natažená ke mně. Proti slunci ji chránilo temně fialové hedvábí. „Pojď se mnou, Kale. Vezmu tě domů.“</p>
<p>Proč si nedají pokoj? Copak to kruci nechápou?</p>
<p>„Tak to se pleteš, upíre,“ vyprskl jsem. „Já přivedu domov sem. Do celýho tohohle zatracenýho světa.“ Její ruka byla pořád natažená ke mně, ale já se k Dobromile otočil zády a vyrazil, tentokrát opravdu rychle, abych dohnal ztrátu, kterou jsem nabral pádem.</p>
<p>Park nebyl daleko a já za sebou v dálce zahlédl Nika − Nika a toho nanicovatého Vtipálka. Vážně rád tomu nadrženému kozlíkovi vysvětlím, že by se měl držet svých zvyků, protože vznešené hrdinství už mi leze na nervy. Ten zatracený budižkničemu není nic jiného než nadržený kocour, co si myslí, že je tygr. Dobře <emphasis>ví, </emphasis>kdo jsem a čeho jsem schopen. Pokud si myslí, že se mi může postavit, tak by se měl hezky rychle vzpamatovat. Leze mu to na mozek.</p>
<p>V parku bylo pár lidí, ale ne tolik jako obvykle. Nikdo si nevšímal, kam a proč běžím. Mohl jsem být obyčejný běžec. Mohl jsem být zloděj honící svou oběť. Nebo mohl zloděj honit mě. To je jedno. Byl jsem v Central Parku. Všichni se starali o své a já taky. Za chvíli už jsem byl v lesíku a běžel dál k trochu divočejší oblasti. Ne tak divoké jako za starých časů, ale na dnešní dobu divoké až dost. Jakmile jsem si našel místo v hustém křoví, několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych do plic dostal co nejvíc kyslíku. Ten trik mě naučil sám Niko. Když byli s Robinem na dohled, zadržel jsem dech. Až na tlukot srdce jsem vůbec nebyl slyšet. Niko má dobrý sluch, ale žádný člověk není takhle dobrý. A i když Vtipálek je v jistých ohledech talentovaný, naslouchání nikdy nepatřilo mezi jeho silné stránky.</p>
<p>Pozoroval jsem, jak se zastavili. Niko poklekl a rukou lehce přejel po žloutnoucí trávě. Postavil se a vyměnil si s Robinem tichý pohled. Věděli, že jsem tu byl. Pokud jste uměli číst stopy, bylo to dostatečně zjevné… ohnuté stéblo trávy, pomačkaný list. Bylo to zcela jasné a já se nic nesnažil zakrýt. Ale co se schovávalo pod trávou, už tak zjevné nebylo. Zahrabaný v hlíně, která nebyla dostatečně tekutá, aby mu to vyhovovalo, čekal s trpělivostí pavouka bažináč. A s pavoučí rychlostí se ze země taky vynořil. Bylo to nádherné.</p>
<p>Vykročili, aby mě pronásledovali. Niko měl na sobě jako obvykle dlouhý černý kabát, do něhož se vešlo nejmíň dvacet smrtících čepelí. Vtipálek měl na sobě tmavě zelený svetr, umně seprané džíny a hnědý kožený kabát, který se délkou podobal tomu Nikovu. Ježíši. Niko byl oblečený do boje. Ale Peter Pan se oblékl jako na focení − špatná volba oblečení pro zabijácké monstrum na lovu. Užiju si, až bažináč roztrhá jeho drahý obleček na kusy?</p>
<p>To si tedy pište.</p>
<p>Když udělali druhý krok, bažináč se na ně vrhl. Vyletěl ze země jako teplem naváděná střela. Jedním máchnutím obrovské ruky poslal Vtipálka vzduchem pryč, jako by byl dítě. Když se ohnal po Nikovi, visela mu na drápech zelená příze. Tentokrát minul. To mě nepřekvapilo. Bažináč pro bratra nikdy nebyl soupeř, ne sám. Teď ale naštěstí nebyl sám. Zatímco Niko se s grácií vysmekl z bažináčova dosahu, já vylezl z křoví, namířil jsem a vystřelil. Bylo by skvělé říct něco bryskního, něco ohromně příhodného, co by opravdu stálo za to. Bylo by to ohromně uspokojivé, ale zpomalilo by mě to. Jsem zabijácké monstrum, jenže bratr taky dokáže někomu nakopat zadek. V přímém souboji bych ho určitě dostal. Už od dob hada rozdávajícího jablka v ráji se nenašel nikdo nebo nic, co bych nedokázal sejmout. Cyrano by nebyl výjimkou, ale… mohl by mi ublížit. Byl skoro tak smrtelně nebezpečný jako já a mohl napáchat škody. Ólfi by nebyli nadšení prodlením způsobeným tím, že jsem se nechal zmlátit. A vůbec by neocenili nic z toho, co se právě dělo, kdyby na to přišli.</p>
<p>Takže… bez varování. Bez chytrých komentářů. Bez poznámek. Nic jiného než ticho a kulka do hrudi. Náraz Nika odhodil o pár metrů dozadu, kde těžce dopadl na zem. Ležel tam a nehýbal se, ruce i nohy roztažené. Ve tváři měl prázdný výraz a oči byly ještě prázdnější. Zíraly na oblohu, nebyly překvapené nebo šokované, nezalily se bolestí nebo vztekem, nebyly plné nebeské slávy nebo hrůz pekelných. Ne, nic takového v nich nebylo. Byla tam jen prázdnota.</p>
<p>Připouštím, že to bylo zklamání. Naprostý nedostatek dramatu. Ve vzduchu byl cítit kordit. Prošel jsem okolo bažináče a cestou mu poklepal na zabahněné rameno. „Dobrá práce, bažináči. A teď, prosím tě, jdi a utrhni tomu druhému nohu, ano? Rád bych mu za chvíli věnoval osobní pozornost a nechci, aby mezitím utekl.“ Vtipálek měl šanci utéct a propásl ji. Teď mám příležitost nakopat mu zadek a nechci ji zahodit. Zastrčil jsem zbraň − další z bažináčových suvenýrů − za opasek a užíval si teplo hlavně, které mě hřálo na kůži. Zahřálo mě víc než jedním způsobem. Poklekl jsem na zem vedle Nikova nehybného těla, vzal ho za blond cop a laškovně za něj zatahal. „Zásah, velkej brácho. Vsadím se, že sis nemyslel, že monstrum vyhraje, co?“ Položil jsem mu cop na hruď a narovnal mu límec kabátu. „Vždycky jsem ti říkal, že jsem monstrum, ne? Ale ty jsi nikdy neposlouchal.“ Všiml jsem si toho, teprve když se mi jeho ruka náhle sevřela kolem zápěstí… žádná krev. Na hrudi neměl žádnou krev, jen potrhanou látku.</p>
<p>Oči mrkly a prázdnota se změnila v něco mnohem nebezpečnějšího. „Ty jsi monstrum.“ Hlas měl chraplavý a zdrsnělý bolestí. „Ale můj bratr ne.“</p>
<p>Neprůstřelná vesta… ten parchant si vzal neprůstřelnou vestu. Náhle jsem si uvědomil, že tak dobře, jako já znám Nika, zná taky Niko jednu mou polovinu. Věděl, že Kal vždycky upřednostňoval spíš střelné zbraně než meče. Když přišlo na věc, dokázal by Kal použít jakoukoliv zbraň, ale v oblibě měl vždycky střelné. Důvěrná obeznámenost s bratrovými zvyky mě teď nakopala do zadku. A silný stisk drtící mi zápěstí taky nebyl zrovna příjemný. Zdržovat se na místě nevypadalo jako nejlepší nápad a já druhou rukou bleskově sáhl k pasu po zbrani. Dotkl jsem se rukojeti, když vtom jsem na hrudní kosti ucítil ostrou bolest. Centimetr Nikovy oblíbené dýky jsem měl zapíchnutý do trička − a navíc i do masa. Kolem kovu rozkvetla červená skvrna krve a já pustil zbraň.</p>
<p>„Au,“ řekl jsem mírně a dotkl se prstem čepele. „Hraješ tvrdě, velkej brácho.“</p>
<p>Šedé oči − vzpomínka na to, jak vypadaly i ty moje − se zúžily, ale Nik neřekl ani slovo, pustil mi zápěstí, sebral zbraň a hodil ji daleko do křoví. Sebejistě se posadil, bez opatrného pohybu, který byste čekali u někoho, kdo má nejspíš zlomených pár žeber. S klidem skrýval bolest, fyzickou i psychickou. Jak se zvedal, nůž se nepohnul ani o milimetr.</p>
<p>„Co by na to všechno řekla máma?“ káravě jsem mlaskl. „No jo, já vím, co by řekla. Že mě měla hned po narození utopit. A víš co? Měla by pravdu.“ Záměrně jsem se naklonil kupředu a cítil jsem, jak mi čepel víc a víc tlačí na hruď. Pomalu jsem si sundal sluneční brýle a upustil je do trávy. Ocelově šedé oči se setkaly se stříbrnými. „A víš co ještě, Niku?“ Položil jsem ruku na jeho a hravě zatlačil na dýku, až do mě zajela ještě o trošku víc. „Nemáš na to.“</p>
<p>„On možná ne, ty odporná noční můro, ale já ano.“ Vtipálkův rozzuřený hlas se ozval přímo za mnou. Chytil mne za vlasy a smýkl mnou dozadu. Ocitl jsem se na zemi v pozici podobné té, ve které byl před chvílí Nik, a vzhlédl jsem k Robinovi. Vypadal strašně. Kabát i svetr měl roztrhané. Na hrudi měl krvavé rány a oči měl rozšířené zlostí. A s touž zlostí máchl mečem po mém krku tak rychle, že jsem slyšel, jak kolem čepele syčí vzduch. Napadlo mě, že jsem se možná maličko přepočítal. Niko by váhal mě zabít − kvůli Kalovi. Ale Vtipálek takový problém neměl. Měl sice Kala rád, ale jsem si naprosto jistý, že sebe má mnohem raději. U něj soucit vždycky ustoupí pudu sebezáchovy. Je to jediná dobrá vlastnost toho zkurvysyna. Škoda, že jediná věc, kterou na něm obdivuju, mě může zabít.</p>
<p>Může, ale to neznamená, že mě opravdu zabije.</p>
<p>Niko skočil přede mě a bránil mě jako vždycky. V poslední vteřině odrazil Robinovu čepel svou vlastní a klidným tónem řekl: „Ne.“</p>
<p>Robin supěl námahou i zklamáním. Otočil se a podíval se na Nika, který si teď rukou nevědomky chránil žebra. Mohl se to snažit skrýt, jak chtěl, ale já ho zranil, i když jen trochu. Doufejme, že ho budu moct zranit ještě mnohem víc… tolik, až z toho bude mít smrt.</p>
<p>Vtipálek mi držel špičku meče u krku. „Niku, musíš to přijmout. Musíš to pochopit.“ Trochu se uklidnil, dýchal už pomaleji a téměř neochotně pokračoval: „Tvůj bratr by takhle žít nechtěl. Podle toho, co jsem viděl a co jsi mi o něm řekl… nenáviděl by to. Hnusilo by se mu to celou jeho duší.“</p>
<p>Položil jsem se uvolněně na trávu, dal si ruce za hlavu a povytáhl obočí. „Niku? ‚… co jsi mi o něm řekl‘?“ opakoval jsem s cynickým údivem. „Vy dva jste se ale pěkně sblížili od doby, co jsem pryč. Nedal jsi kopačky Dobromile, že ne? Prosím tě, aspoň mi řekni, že to nebyla nějaká přísaha ohledně záchrany života. Jinak ti ušetřím práci a nemusíš ze mě dělat špíz, protože místo toho prostě zemřu hanbou.“</p>
<p>„Radím ti, abys z toho Dobromilu vynechal, a to naprosto. Tak důkladně, jako jsi nevynechal Georginu.“ Niko mě necitelně pozoroval. „To, co jsme udělali tvým přátelům, můžeme lehce udělat i tobě. Myslím, že když uvážíme situaci, tak by nám Kal pořádný výprask nijak nevyčítal.“</p>
<p>„Moji chlupatí poskokové.“ Naznačil jsem, že si utírám slzu. „Moje chodící krbové předložky už tu nejsou. No, stejně jsem si nemohl dovolit platit jim zubaře. Aspoň mi řekněte, že pokousali Georginu. Aspoň to. Ňafli ji do nosu? Ukousli jí ucho? Nebo kruci aspoň malíček? To by mi stačilo.“</p>
<p>Moc dobře to nevzali. Co si asi Niko myslí, se dalo poznat jen podle toho, že jeho tvář nabývala tvrdších a tvrdších rysů, až připomínala sochu. Vtipálek projevil trochu víc citů − sevřel ruku na jílci meče a čelist mu zbělela napětím. „Je to jen holka, Temníku,“ řekl puk s jedovatým znechucením. „Dítě.“</p>
<p>„Lidské dítě,“ odpověděl jsem a ohrnul ret. „A to nejlepší na nich je, že jdou mnohem snáz zabít.“ Otočil jsem hlavu a rozhlédl se po bažináči. Nikde ani stopy. Jestli ten zbabělec utekl, tak toho bude zatraceně litovat. Podíval jsem se na Robina a prsty jsem si ho zarámoval. Krev, rozdrásané tělo, zničené šaty a vznešené chování pískové bábovičky. „Kdo ti šije, Vtipálku? Líbí se mi tvůj nový styl. Je zatraceně fešácký.“</p>
<p>A to byla skoro poslední kapka. Niko tentokrát musel použít mnohem víc síly, aby Vtipálkovi zabránil useknout mi hlavu. „Řekl jsem ne,“ vyštěkl prudce. „Já bratra tak rychle neopustím. Je tam a bojuje. Celý život bojoval, aby přežil; teď by to nevzdal. To v sobě nemá.“</p>
<p>„Ne?“ opáčil Robin jemně. „No, já rozhodně vím o jedné věci, kterou v sobě má, a ta určitě nehodlá jen tak vylézt. Čím dřív se s tím smíříš, Niko, tím líp pro tebe.“ A neúprosně pokračoval: „A tím líp i pro Kala.“</p>
<p>Bylo fascinující pozorovat jej, jak se snaží na Nika tlačit. A bylo to hodně nebezpečné. Bratr byl naprostý pragmatik, ale jednu věc si nedokázal připustit. Ne hned. Kal byl jeho slabé místo, jediná štěrbina v Nikově brnění. Vtipálek by klidně mohl mluvit, až by zmodral, ale nebylo by mu to nic platné. Že už mě nelze zachránit, o tom by v tuto chvíli Nika dokázala přesvědčit jediná osoba. Tou osobou byl Kal; tedy já. Jsme jediný celek, i když si to zatím nikdo neuvědomuje. Jediný celek, teď a navždy.</p>
<p>„Všechna rozhodnutí týkající se mého bratra budu dělat já, Vtipálku.“ Hrozba zabalila Nikova slova do ostnatého drátu a střepů. „Nikdo jiný.“</p>
<p>Robin lehce sklonil hlavu a zamračil se. Zprudka vydechl a rezignovaně zkroutil rty. „Beru to, ale myslel jsem to dobře.“</p>
<p>„Já vím.“ Vypadalo to, že led malinko roztál. Niko věděl, že se mu Robin snaží pomoci, a viděl, že je na jeho straně. Pro někoho, kdo byl celý život tak podezřívavý, to byl velký pokrok. Pro oba to byl vcelku silný okamžik. Jak sladké. Byl jsem dojatý od hlavy až k patě − k té patě, kterou jsem Vtipálkovi prudce vrazil do kolen.</p>
<p>Zásah.</p>
<p>Rána ho srazila na zadek, a to, jak jsem si pomyslel s oprávněnou samolibostí, těm, kdo změknou, patří. Puk na to zjevně zapomněl, ale jsou lidi, a pak jsme my. Pokud zapomenete, na čí jste straně, a zkusíte překročit hranici, musíte za to zaplatit. A nebude to penězi z dětské hry.</p>
<p>Doufal jsem, že Robin při pádu zasáhne Nika a ten alespoň na chvilku zakolísá. Ale neměl jsem štěstí. Vtipálek se pohotově stočil stranou, takže spadl jen on sám. Což znamenalo, že bratr je pořád ve hře, a to byl přinejmenším dost neuspokojivý výsledek. Takže když v tu chvíli bažináč prorazil hlínu jako kosatka vlny, rozhodl jsem se, že je to můj nový nejlepší kamarád. Zjevně jsem přecenil jeho zbabělost a podcenil nenávist k Nikovi. Hlína od něj odletovala jako voda. Chytil bratra za kabát, zvedl ho vysoko do vzduchu a divoce s ním zatřásl. Blonďatá hlava sebou škubala a bylo vidět, že to musí dost bolet. Bažináč vítězně zařval. Byl to nádherný pohled − přesně do okamžiku, kdy Niko usekl bažináči pravou ruku.</p>
<p>Reakce byla přesně tak efektní, jak byste čekali. Odporná a mazlavá černá krev se z pahýlu vyvalila jako hustá láva. Na krátký okamžik, sotva vteřinu, tam bažináč nehybně stál a zíral na krev. Byla to jen vteřina, ale i to bylo mnohem déle, než Niko potřeboval. Vrazil meč do kulatého oranžového oka. Bažináčův řev pročísl vzduch a Niko vypadl z jeho zbývající ruky. Pro domácí tým to vypadalo dost špatně, ale opět jsem bažináče podcenil. Za neutuchajícího vytí máchl paží a vrazil jí do Nika tak, že odletěl skoro pět metrů daleko. Věřil jsem, že je to oba dostatečně zaměstná, a obrátil jsem pozornost ke Vtipálkovi.</p>
<p>Příslovečná osina v zadku se právě snažila posadit. Pukova tvář byla vzteklá a zkroucená bolestí. Sice jsem mu nevykloubil kolena, ale rozhodně jsem mu poskytl námět k přemýšlení… na ten krátký čas, který mu zbývá. Podařilo se mu postavit sotva z poloviny, když jsem ho zasáhl znovu. Kopl jsem ho zlomyslně do břicha. Sebral jsem meč, který mu vypadl z ruky, a s chirurgickou přesností mu jej přiložil ke krku. Po lesklém kovu lenivě stékal pramínek krve a já se na puka zářivě usmál. „Nezamyslíš se nad tím, s kým se přátelíš, Vtipálku?“</p>
<p>Zelené oči lišky zahnané do kouta zamrkaly a tmavé obočí vystoupalo se strojenou netečností. „Nezamyslíš se nad tím, proč jsi takovej vraždící kokot, Temníku?“</p>
<p>„Vtipálku,“ zavrtěl jsem hlavou, volnou rukou jsem mu jemně prohrábl divoké hnědé kudrny a pak jsem ho zprudka plesknul přes tvář. „Robine. Co se s tebou stalo? Podívej se na sebe. Celý od krve, špinavý. Tvoje drahé šaty zničené. A to všechno jen kvůli lidem. Je to velice smutné a je mi tě líto, opravdu. Skoro se mi chce zabít tě bezbolestně.“ Trochu jsem přitlačil na meč. „Skoro.“ Přál jsem si, aby to mohlo být pomalé a bolestné, ale bažináč Nika nezadrží navždy. Budu se muset omezit na jednu rychlou ránu a nechat Vtipálka, aby se utopil ve vlastní krvi. Pak se postarám o bratra.</p>
<p>Naneštěstí se bratr dřív postaral o mě. Chystal jsem se zasadit ránu z milosti, když vtom mě zezadu na stehně něco ostře bodlo. Rychle jsem mrkl přes rameno a viděl jsem, že mi z džínů trčí šipka s chocholkou na konci.</p>
<p>Niko stál tři metry za mnou nad nehybnou blátivou hromadou, jež bývala bažináčem. V ruce držel pistoli s tlumičem. Střelná zbraň. Ten zkurvysyn na mě mířil střelnou zbraní. Za celý život střelnou zbraň nepoužil, on ji dokonce nikdy ani <emphasis>nedržel. </emphasis>A teď ji použil proti mně. Omráčilo mě to téměř stejnou silou jako droga, která mi proudila tělem. Překvapil mě a přechytračil. Ne jednou, ale hned dvakrát od chvíle, kdy jsme vkročili do parku. Přelstil <emphasis>mě.</emphasis></p>
<p>A tehdy jsem, chlapci a děvčata, přišel o smysl pro humor.</p>
<p>A taky jsem velice rychle ztrácel vědomí. Odcházel jsem a nebylo nic, co bych s tím mohl dělat. To ovšem neznamenalo, že bych musel odejít sám. Pomalu jsem slábnul. Zorné pole se mi měnilo na malou tečku světla v dusivé temnotě. Jenže na tom nezáleželo. Záleželo na tom, aby Vtipálek vykrvácel jako prase na porážce. Čepel měl už opřenou o krk. Stačilo jen trochu přenést váhu, malinko přitlačit a puk upadne do temnoty se mnou. Můj odchod nejspíš nebude trvalý, ale když budu mít štěstí, ten jeho ano. Jenže droga byla příliš silná a rychlá. V prstech jsem ztratil cit a Robin mi vyrazil meč z ruky. Myslel si, že mě tím odzbrojil. Tak to se tedy mýlil. Stáhl jsem rty dozadu, odhalil zuby, zasyčel jsem a vrhl se mu na krk. Byl jsem tady už dlouho před dobou bronzovou a zbraněmi vyrobenými člověkem. Zuby a drápy tehdy fungovaly. Teď budou fungovat stejně dobře.</p>
<p>Rty jsem se dotkl jeho teplé kůže a na jazyku jsem ucítil slanou chuť jeho potu. Byl to jen slabý stín chuti krve, v níž se už brzo budu koupat. Každou vteřinou. Pak jsem na límci bundy ucítil stisk ruky a zasněně jsem plachtil vzduchem. Čas najednou zpomalil do lenivého plazení. Zády jsem udeřil o zem, ale ten pocit byl jen vzdálenou ozvěnou. Obličej mého bratra byl nejasným obrysem. Viděl jsem rozmazaně a zamlženě. „Máme tě, Kale. Máme tě, bráško.“ Hlas měl neochvějný a odhodlaný a byl si naprosto jistý tím, co říká. „A dostaneme tě zpátky, to slibuju.“</p>
<p>Zásah.</p>
<p>A byl jsem ze hry.18</p>
<p><image xlink:href="#_13.jpg" />„Raději si pospěš, Niku. Myslím, že se to probouzí.“</p>
<p><emphasis>To. </emphasis>No upřímně, Vtipálku, to nebylo hezké. Zatracenej idiot.</p>
<p>„Hotovo,“ následoval klidný hlas mého bratra. Zároveň s těmi slovy jsem na zápěstí ucítil škubnutí a pak teplý dotek na předloktí, který lehce zesílil a pak zmizel. <emphasis>Niko, </emphasis>pomyslel jsem si škodolibě. <emphasis>Jen ty dveře dál otvírej a já tě ani nebudu muset zabít. Uděláš to sám. </emphasis>Houpal jsem se na vlnách mezi vědomím a nevědomím a probíral situaci. Byl jsem zatraceně pitomý a neopatrný. Místo toho, abych si s nimi hrál, jsem je měl rovnou oddělat. Nechal jsem nad sebou vyhrát své ego. Jenže mě sice omráčili, ale nevyřadili úplně. Pořád jsem měl v rukávu pár triků.</p>
<p>„Možná tady Dobromila měla raději zůstat,“ poznamenal Vtipálek unaveně.</p>
<p>„Je tam, kde je jí právě teď potřeba. Ochraňuje Georginu. Nemůžeme si být jisti, že Temník nemá další vrahy.“</p>
<p>Dobrý nápad, pomyslel jsem si zasněně. Měl jsem jich najmout o trochu víc. O stovky víc. Roztrhali by Dobromilu a George na malinké kousíčky. Dál jsem si bezcílně plul a bavil se tou šťastnou představou a vůbec jsem nespěchal s úplným probuzením. Ovšem pouze do doby, kdy mi někdo pod nos strčil něco strašlivě nepříjemného. Prudce jsem kýchl, zvrátil se dozadu a mrkal slzícíma očima. Když jsem konečně zaostřil, viděl jsem, jak Niko s kamenným výrazem zavírá lahvičku čpavku.</p>
<p>„Jsi dostatečně vzhůru na to, abys mi rozuměl?“ zeptal se nezúčastněně.</p>
<p>Znova jsem zamrkal a pak se rozhlédl. Zjistil jsem, že sedím na kancelářské židli, nejspíš ve Vtipálkově kanceláři u autobazaru. Kolem zápěstí a kotníků jsem měl pevně zamčená pouta potažená jemnou kůží. Do háje. Ólfi mě pořádně nakopou do zadku. Pokusně jsem pouty trhnul. Nemám šanci, navzdory tomu, že jsem silnější, než byl před naším spojením Kal. Zvedl jsem pohled k Robinovi a cynicky povytáhl obočí. „Vyplenil jsi kvůli mně krabici s hračkami? Jsem z toho naměkko.“</p>
<p>„Jen tak dál a opravdu budeš.“ Vtipálek zaťal pěst, až mu zbělely klouby, a ve výhrůžné napodobenině úsměvu ukázal zuby.</p>
<p>Niko rozhovor ignoroval; alespoň to se na něm nezměnilo. Naklonil se blíž a řekl měkce: „Poslouchej mě, Temníku, a poslouchej mě velice dobře. Chci mluvit se svým bratrem. Jediná slova, která chci slyšet, jsou ta jeho. Rozumíš tomu?“</p>
<p>To na mě vůbec neudělalo dojem. Obrátil jsem oči v sloup a rozhlédl se kolem sebe. Byla noc. Ztratil jsem skoro celý den. Kryté parkoviště s auty bylo zavřené a okna měla stažené rolety. Jen dveře vnější předváděcí místnosti kvůli špatně sedící roletě ukazovaly, že je venku tma. Obrátil jsem pozornost zpět k věznitelům a prohlédl si je od hlavy k patě. Niko tam stál zcela nevzrušeně a plně se ovládal. Vlasy měl přísně stažené z obličeje. Ale vojenské chování nezakrylo lehké stíny pod očima, jež vypovídaly o bezesných nocích a přetrvávající bolesti ze zlomených žeber. Vtipálek na tom nebyl tak dobře. Na krku měl ošklivý zarudlý šrám a boule pod svetrem byly nejspíš obvazy. Svetr měl nový; zelený už byl minulostí. Spustil pěst a stál teď netečně se založenýma rukama. Možná měl dojem, že má ve tváři nevyzpytatelný výraz, ale trhavé záškuby čelistních svalů a zuřivost, jež mu vyzařovala z očí, mne hřály u srdce.</p>
<p>„To se podívejme,“ protáhl jsem uštěpačně. „Je tady celá parta. Copak se děje? Doufám, že nepůjde o promlouvání do duše. Dneska mám trochu nedostatek studu a lítosti.“</p>
<p>Niko mě chytil za triko a prudce mnou zacloumal. Hlavou jsem udeřil o opěradlo židle a jen polstrování mě zachránilo od ošklivé bolesti hlavy. „Možná jsem se nevyjádřil dost jasně,“ řekl neúprosně. „Chci mluvit s Kalem, ne s vraždícím únoscem.“ Znovu mnou zatřásl. „Jen s Kalem.“</p>
<p>Tak to mě naštvalo. Tenhle člověk, tenhle záblesk na nočním nebi, který je zhruba jen o pět generací vyvinutější než prvoci, mě označuje za únosce. Chová se ke mně, jako bych nebyl nic jiného než podružný démon obtěžující katolickou církev. Namíchlo mě to tolik, že jsem se rozhodl říct pravdu. Kruci, stejně jsem to chtěl udělat, toužil jsem po tom celou dobu. Teď na tom nezáleží − nehrozí mi bezprostřední nebezpečí. Vtipálek mi uvěří okamžitě, ale Niko ne. Ne můj bratr. Hlava možná uvěří, ale srdce po mně bude tak dlouho tesknit, že budu mít dost času, abych vzal osud opět do vlastních rukou. A to udělám, o tom není pochyb.</p>
<p>Naklonil jsem hlavu ve zcela kalibanovském stylu. „Ty tomu pořád ještě nerozumíš, co, Cyrano? Zklamal jsi mě. Tady jsem, běhám si po světě, vraždím a působím zkázu. Dělám věci, které by se tvůj ubohý, ukňouraný bratr nikdy neodvážil dělat. Sakra, nikdy by se neodvážil ani připustit, že by to chtěl provádět.“ Zúžil jsem oči a našpulil rty. „A přece mám každou Kalovu vzpomínku, včetně několika, na které odmítá myslet. Což vede k jistému závěru.“</p>
<p>Nikův stisk se uvolnil. Myslím, že vytušil, co přijde. Poprvé od doby, kdy jsem se proměnil, si připustil stín zakrývající slunce. „Chci mluvit s Kalem, Temníku,“ opakoval s nepoddajnou houževnatostí, jež ale nemohla zahnat nepříjemnou realitu. „Teď.“</p>
<p>Nechal jsem víčka napůl klesnout a opřel si hlavu o opěradlo židle. Roztáhl jsem se jako líná kočka v letním odpoledni. „No to je právě ono, velkej brácho. Už není žádnej Kaliban. Žádnej Temník. Jsme jeden. Jedno nový stvoření. Jedna nová duše.“ Roztáhl jsem rty v bezstarostném úsměvu. „Jsme jeden. A neexistuje žádná zatracená věc, která by s tím mohla něco udělat.“ Jeho výraz se po mých slovech nezměnil. Ani nemrkl.</p>
<p>„Ztratil jsi ho, Niku,“ pokračoval jsem nelítostně a pozoroval jeho tvář… a čekal. „Kaliban zemřel před mnoha dny. Zemřel na podlaze vašeho bytu. Zemřel, zatímco ty ses díval, a ani jsi o tom nevěděl.“</p>
<p>Tak, a bylo to venku. Niko nikdy nechodil moc se srdcem na dlani, ale já v něm dokázal číst. Vždycky to tak bylo. Ta záložní síla, nezničitelný duch, jenž byl jeho součástí stejně jako genetické předpoklady, zmizel. Teď byla na jeho místě prázdnota, nicota tak důkladná, až obarvovala vzduch kolem něj. Bylo to vakuum polykající všechno, co dělalo Nika Nikem… jeho tvrdohlavou víru i bezmeznou odhodlanost. Bylo to pryč. Všechno pryč. A spolu s tím byl z většiny pryč i Niko.</p>
<p>Jen si to užij, parchante, pomyslel jsem si s divokým uspokojením.</p>
<p>Vtipálek pro jednou řekl správnou věc. Nic. Prostě položil ruku Nikovi na rameno a odvedl ho ven z kanceláře. Pozoroval jsem je přes sklo dveří. Vtipálek zavřel dveře, odešel, za pár minut se vrátil a podal bratrovi hrnek kafe. Jak jsem Robina znal, bylo v něm pravděpodobně něco víc než jen pravá kolumbijská káva, ale Niko to bez zaváhání vypil. Když Robin konečně promluvil, zaujatě jsem naslouchal. „Je mi líto, Niku, ale myslím, že to mluví pravdu.“ Slova byla tlumená, ale slyšitelná − sklo je lehce propustilo dovnitř.</p>
<p>„Říkal jsi, že samčí bánší nikdy neposedli lidi, jen předměty,“ prohlásil Niko věcně a prsty sevřel kolem keramického hrnku tak pevně, až mu zbělely. „Nikdy předtím jsi to tedy neviděl. Jak si můžeš být tak jistý?“</p>
<p>Ale Cyrano, on to ví stejně jako ty, pomyslel jsem si s jistou dávkou temné náklonnosti. Znovu jsem zkusil pouta. Kov určitě nepovolí, ale něco mě napadlo.</p>
<p>„Myslím, že si nemůžu být absolutně jistý.“ Robin si unaveně přejel rukou po obličeji. „Ale svého času jsem vídal posedlosti, Niko, i když jsou mnohem vzácnější, než jak bys podle televize mohl usuzovat. Jenže to, co jsem viděl, se tomuhle nepodobá. A Temník je velice mocný. Zlomyslný a malicherný jako dítě, ale velmi mocný. Netuším, co to udělá s někým, kdo ho má uvnitř. Je dost dobře možné, že je to nezvratné.“ Podíval se na mě skrze sklo. „Byl nadšený, že nám to řekl. Byl nadšený, že to řekl <emphasis>tobě. </emphasis>Užíval si to tak moc, že to musela být pravda.“</p>
<p>Niko sklonil hlavu a tiše zíral do hrnku. Pozoroval jeho obsah tak upřeně, jako by tam byla křišťálová koule, která vyřeší všechny jeho strasti. Zabít bratra, nebo nezabít bratra? Ano, ne, nebo to zkusit příště? Těžká volba, ale život je plný voleb. A Niko jako obvykle přehlížel možnost, kterou měl přímo před sebou, a snažil se najít úplně odlišnou. Celý obrázek − to bylo přesně to, co jsem nechtěl, aby viděli.</p>
<p>„Ať už je to pravda, nebo ne, je v tom ještě něco jiného.“ Na rozdíl od Vtipálka se na mě Niko nepodíval. Nemyslím, že zrovna v tu chvíli jsem já byl něco, co by chtěl vidět. „Proč si tahle věc přivlastnila právě Kala? Jsou za tím Ólfi, to je jasné. Ale proč? Celý život jsme před tímhle okamžikem utíkali. Dlužím to… potřebuju znát důvod.“ Až teď se jeho oči setkaly s mými. Bezútěšné, tvrdé a nemilosrdné. „A ta obludnost zná odpověď.“</p>
<p>Tak, to bylo znamení, že párty je u konce. Nevěděl jsem, jak daleko Niko zajde… jak daleko by se odvážil zajít. Ale kde on přestane, tam se do toho velice ochotně vloží Vtipálek. A to mi přirozeně nedodávalo chuť se tam moc zdržovat. A tak jsem se rozhodl odejít. Bylo to tak jednoduché. Tedy alespoň rozhodnutí. Provést to bylo poněkud složitější. Pouta se mi rozbít nepodaří ani s mou silou, ale židle, to je něco jiného. Vyrval jsem opěradlo a pak s pořádným trhnutím i druhé. Ze zápěstí mi tekla krev a měl jsem je stále uvězněná v poutech, ale osvobodil jsem kotníky. Byl jsem silnější, ale to neznamenalo, že tohle tělo vydrží něco víc než předtím. Teď nebyl čas stěžovat si na nevýhody. Teď byl naopak čas využít to, co tělo <emphasis>dokáže. </emphasis>Jako třeba běžet − běžet o život. Ti, kdo zaberou a utečou, přežijí, aby mohli někdy jindy rozpoutat masakr, no ne?</p>
<p>Zatímco se Vtipálek a Niko snažili dostat dveřmi dovnitř, popadl jsem Vtipálkův stůl a prohodil jej skleněnou stěnou kanceláře. Proskočil jsem vzniklou dírou a rozběhl se. Za sebou jsem slyšel, jak jim pod nohama skřípe rozbité sklo. Skočil jsem do jednoho z vystavovaných modelů. Bylo to třešňově červené porsche, které mělo klíčky velice příhodně v zapalování, připravené na zkoušku motoru, ale mě zajímalo víc než jen slyšet motor příst. Vezmu děťátko na projížďku. Jak jsem tam vrazil rychlost, uslyšel jsem, že do auta někdo zezadu narazil dost tvrdě na to, aby promáčkl karoserii. Ani jsem se neobtěžoval otočit a podívat se, kdo to byl. Buď Vtipálek, nebo Nik − špatné, nebo ještě horší zprávy, takže na tom moc nezáleží. Zauvažoval jsem o výhodách zrcadlových skel, která všichni prodavači aut tak vychvalují, prudce šlápl na plyn a vyrazil k ulici. Okno tvořící stěnu se před autem rozsypalo jako křehký led a na ulici jsme přistáli s hlasitým zaskřípěním gum − a to nemluvím o uspokojivém žuchnutí, jak z auta odpadlo tělo. Naposledy jsem se podíval do zpětného zrcátka a na ulici jsem spatřil postavu na všech čtyřech. Její plavé vlasy v pouličním světle slabě zářily a já vyndal ruku z okna, abych bratrovi naposledy zamával. Jedno poslední, šťastné <emphasis>adiós. </emphasis>A pak nastal čas pustit se zase do práce.</p>
<p>Už žádné zatracené hry.19</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" />V životě každé stvůry přijde čas na zhodnocení. Musíte si uvědomit, kde jste, jak jste se tam dostali a jak se dostat zpátky na správnou stopu. Věděl jsem, kde jsem a jak se dostat zpátky. To bylo jednoduché. Obtížnější bylo připustit si, jak jsem kruci svůj zadek do toho průšvihu dostal. Ego. Moje tlusté velké ego. Hrál jsem si, když jsem měl být smrtelně vážný. Přecenil jsem spojence, a co hůř, podcenil jsem nepřátele. Když se na to podívám zpětně, měl jsem to všechno vyřídit sám. Měl jsem je rozdělit a odrovnat jednoho po druhém. Bez varování a bez posměšků. Bylo by to bývalo rychlé a účinné.</p>
<p>Ale ani zdaleka by to nebyla taková legrace.</p>
<p>No dobře, z každé zkušenosti je třeba se poučit. Pořád ještě jsem byl největší padouch v okolí. Neviděl jsem jediný důvod, aby se na tom něco měnilo. Taky jsem neviděl důvod, proč se s nedávným debaklem svěřovat Ólfi. Po jejich varování by jim to nepřipadalo ani trochu zábavné, a když nejsou pobavení Ólfi, není pobavený nikdo okolo. Nechal jsem přivlastněné auto o několik bloků dál a zbytek cesty k ólfímu obchoďáku došel pěšky. Od doby, kdy jsem jej viděl naposledy, se pořádně změnil. Všechen nepořádek byl uklizený a naskládaný podél stěn a podlaha byla holá, takže teď prakticky bublala potlačovanou zuřivostí. Mohli jste vidět, jak se nad podlahou tetelí jako horký vzduch nad rozpálenou silnicí. Na chvíli jsem se zastavil a radostně si užíval a nasával to mrazivé potěšení. Dobrý materiál.</p>
<p>Pak jsem se neochotně odtrhl od víru temných emocí a šel ke vzdálenější stěně zkontrolovat situaci. Nějaký člověk tam zvedal hlas proti Ólfi. Zajímavé. Pokud budou kolem lítat vnitřnosti, chci být u toho. Jak jsem přicházel, člověk ke mně otočil hlavu a já poznal známý obličej. Představte si − byl to můj kamarád z baru. Samuel. Zdálo se mi, že je mnohem bodřejší než průměrný obyvatel New Yorku. Zjevně jsem nebyl jediná najatá výpomoc. Mazaní Ólfi. Nikdo není mazanější než oni.</p>
<p>„Sammy,“ zazubil jsem se šťastně. „To jsi mě tedy překvapil. Máš opravdu dobré herecké schopnosti. Oskarový výkon, vážně.“</p>
<p>Samuel lehce zbledl a jeho kůže při pohledu na mě získala popelavě šedivou barvu. „Tvoje oči… Ježíši.“</p>
<p>No fajn. Na Ólfi se podívá bez mrknutí oka a moje stříbrné oči ho dostanou? To mě tedy opravdu zranilo. Samuel se ode mě rychle odvrátil a já došel k závěru, že v jeho tváři možná nebyla ani tak averze jako spíš vina. „Hele, to by mě zajímalo,“ protáhl jsem a položil mu ruku kolem ramen. „Šéfové tě najali, abys na Kala v posledních dnech dohlížel. To je zjevné.“ Ne že by ti o tom řekli pravdu, zatracení tajnůstkáři. „Ale mě zajímá, co jsi z toho měl? Co jsi dostal výměnou za svou duši? Něco třpytivého a lesklého?“</p>
<p>Cítil jsem, jak se mi pod paží kroutí jeho svaly, jak se mě snažil setřást. Zatvrzele mě ignoroval a obrátil se na znuděného Ólfi, který dřepěl před ním. Podle rozmazaného pohledu rudých očí mi bylo jasné, že stvoření skoro spí a nemá náladu na něčí mrzačení. Škoda. „Říkali jste, že mi vyléčíte bratra. Udělal jsem, co jste chtěli. Je na čase, abyste dodrželi svou část dohody. Dřív než bude pozdě.“</p>
<p>Zatraceně, nebyl nic jiného než velký méďa. Nemocný bratr. Může být něco dojemnějšího? No řekněte. Jo, Samuel byl pravý lidumil. Škoda, že se tato vlastnost u něj pojila s mozkovou kapacitou skály. Ólfi aby někoho vyléčili? To těžko. Pokud jsou hodně hladoví, žerou i vlastní zraněné. Nemají dispozice ani talent k tomu, aby někoho léčili, ale mají velkou zálibu ve lžích; umí malé bílé, velké černé a všechny odstíny mezi tím.</p>
<p>Tomuhle konkrétnímu Ólfi se škodolibě leskly oči a bylo vidět, jak moc si užívá, že si se Samuelem hraje jako s hračkou na provázku. Ale čas hraní pomalu končil. Teď už kytaristu nebudou potřebovat − jenže já bych mohl. Zatímco jsem nad tím přemýšlel, Ólfi zívl a za několika řadami kovově lesklých zubů sebou mrskal sametový jazyk. To byla pro Samuela pověstná poslední kapka. Tmavé ruce popadly Ólfi za kostnatá ramena a prudce s ním zatřásly. „Ty parchante, slíbili jste to. Přísahali jste.“</p>
<p>Všimli jste si někdy, že lidi mají sklony měnit se ve velkém stresu v děti? Ne že by nutně vyžadovali, aby za ně někdo přebral zodpovědnost nebo aby se o ně někdo staral. Ani neztrácejí schopnost porozumět tomu, co se děje. Co ale ztrácejí, je vědomí, že život není fér. Zatímco se jim život rozpadá na kousky, absolutně odmítají uvěřit, že se to děje, a to až do poslední vteřiny. Začínají život jako děti a také ho tak končí.</p>
<p>Sakra, je to skoro poetické.</p>
<p>Nezdálo se však, že by Ólfi tu poetiku oceňoval. Ostré drápy se sevřely Samuelovi kolem zápěstí a zadřely se tak, až tekla krev. „Taková nepoddajná ovce. Tak moc neposlušná. Co uděláme s ovcí, která si dovoluje odporovat pastýři?“ Teď už se probouzel, v rudých očích to pomalu začínalo žhnout. Nevypadal hladově, ale kdo z nás si nedá svačinku nebo dvě jen z čisté nudy? Vypadalo to, že můj kamarád Sam bude stažen z kůže nebo sněden. Ani po jedné z těch činností už nebude funkční. Chudák Sammy. Kdybych ho nepotřeboval, užil bych si své místo v první řadě.</p>
<p>„Šéfe,“ řekl jsem uhlazeně. „Vadilo by vám, kdybych si ho na chvilku půjčil? Potřeboval bych, aby pro mě něco udělal.“</p>
<p>Špičatá tvář se stáhla rozčilením a Ólfi syknul několik slov, která byla tak ostrá, že rozřízla vzduch jako rezavá žiletka. Těm slovům by žádný člověk neporozuměl, i když jenom z jejich poslechu by ho asi pořádně rozbolela hlava. Odpověděl jsem mu v tomtéž jazyce − víceméně − a načrtl mu plán. Bylo těžké zkroutit lidský jazyk tak, aby si poradil s patnácti samohláskami a více než sto souhláskami, ale podařilo se mi to. S rozmrzelým odfrknutím vypuštěným vlhkými nosními štěrbinami šéf Samuela pustil, otočil se a odběhl. Cestou si z dlouhých prstů s mnoha klouby olizoval krev. Mňam. Taky bych si lízl, pomyslel jsem si toužebně.</p>
<p>Otočil jsem se zpátky k Samuelovi, strčil mu ruku do kapsy a obratně vylovil peněženku. Chtěl jsem si něco ověřit. Ignoroval jsem jeho nadávky, jednou rukou jsem ho podržel a druhou se probíral obsahem peněženky. Zastavil jsem se u několika rodinných fotografií a spokojeně se pro sebe usmál. Tím se to vysvětluje. Tím se toho hodně vysvětluje. „Napadlo mě, že vypadáš povědomě.“ Hodil jsem mu peněženku zpátky a spokojeně se usmál. „Teď se na tebe dívám úplně novýma očima.“ Popošel jsem k dřevěné bedně a posadil se na ni. Ruce jsem si nenuceně položil na kolena. „Věděl jsi, že umím zpívat? No není to ani tak zpěv jako… to je jedno. Brzo uvidíš sám. Ale k věci, Samíčku. Potřebuju zvukovou aparaturu vaší kapely a potřebuju, abys ji dovezl sem. Zítra večer.“</p>
<p>„Proč si sakra myslíš, že udělám, co mi řekneš?“ vyprskl a v ruce stále pevně svíral peněženku.</p>
<p>„Nemocnej brácha, co?“ Kopl jsem patou do bedny. „Tak moc, moc nemocnej. Je to smutný. Pro tebe… pro jeho ženu. A taky pro jeho malou rudovlasou holčičku. Sladká Georgie Porgie. Ví vůbec, co její strejda Sammy chystá? To by mě zajímalo.“</p>
<p>Ovšem že to věděla, i když se dalo předpokládat, že on jí to neprozradil. Jenže ona už byla taková. To vysvětlovalo, proč lhala Nikovi a Kalovi a proč plakala. Pro každého by to byla matoucí situace, i pro křehkou vědmu, která drží prst na tepu vesmíru. To patří k povolání. Když je dobrý den, najdete ztraceného psa; když je špatný den, umírá vám táta, strýček se dá na špatnou cestu a zradí kamarády… a jaký bude nejhorší den? Na to přijde velice brzy. Ještě jsem nepotkal vědmu, která by vedla dlouhý a šťastný život. Dlouhý a nešťastný, to ano. Ale dlouhý a šťastný… nikdy. To není součástí velké hry zvané život. Ale stejně jsem měl dojem, že udělá všechno pro to, aby se tomu vzepřela. Bude se snažit, aby ji to nezničilo, a vždycky bude bojovat za vyšší dobro.</p>
<p>Může být něco nechutnějšího?</p>
<p>„Georgina,“ vyslovil Samuel jemně její jméno. Neřekl „Drž se od ní dál“ nebo „Ji z toho vynech“. Ne, žádné z obvyklých klišé. Myslím, že tváří v tvář mně a Ólfi si uvědomil, že by to stejně nemělo cenu. Zíral na mě a otupěle se dožadoval odpovědi: „Vyléčí ho? Dokážou tihle vyléčit mého bratra?“</p>
<p>„Ne-e.“ Vstal jsem, zhoupl se na patách a vesele pokračoval: „Nemohli by, ani kdyby chtěli. Pokud jde o Ólfi, když jsi nemocný, tak se buď uzdravíš, nebo umřeš. To jsou veškeré jejich zdravotnické vědomosti.“ Samuelova tvář se zkroutila vzteky a já naklonil hlavu. „Ale ne všechno je ztraceno, Samueli. Pořád ještě můžeš někoho zachránit. Můžeš zachránit svoji upovídanou neteř. Vím, kde bydlí, kam chodí do školy a kde je její oblíbená cukrárna. Zajímalo by mě, jak dlouho jí ten optimistický přístup vydrží, až si budu hrát s jejími střevy.“</p>
<p>Skočil po mně − což se dalo očekávat − a rukama mi sevřel krk silou, kterou mu dodávala čirá beznaděj. Chvíli jsem ho nechal, dokud se mi před očima neobjevily mžitky. Bylo to pro něj dobré, dodávalo mu to naději. Je mnohem zábavnější zničit někoho, kdo si myslí, že má pořád ještě šanci. Zoufalci jsou otřesně nudní. Jen si tak lehnou, brečí a schoulí se do strnulé fetální polohy. Kde je pak nějaká zábava? Samuel zavyl a stiskl mě ještě víc.</p>
<p>Už mě to přestávalo bavit, a tak jsem mu pomalu odtáhl ruce a přitom jsem mu vykloubil prst. „No podívej se na to. Počkej, maminka to spraví.“ Podržel jsem mu ruku, navzdory tomu, že se snažil uvolnit, a tlakem jsem vrátil prst na původní místo. Příjemně to zapraskalo. Je pravda, že jsem to mohl udělat rychleji, ale on byl prostě strašně nevděčný. Stáhl zraněnou ruku, položil si ji na hruď a zíral na mě s čirou zuřivostí. Ten chlapík měl teda nervy − to se mu musí nechat. Snad se na ně později podívám zblízka a zevnitř. Ale na to teď nebyl čas. Měli jsme práci.</p>
<p>„Přivez sem zítra večer to vybavení,“ opakoval jsem mírně. „A Samueli? Nemysli si, že ji schováš. To nedokážeš. Já ji najdu, a když ji nenajdu já, najdou ji mí zaměstnavatelé.“ Poklepal jsem si na horní ret a zauvažoval jsem. „Nejsem si jistý, co by bylo horší. Rozhodně by toho z ní nezbylo dost, abychom se mohli zeptat.“</p>
<p>Nehybně tam stál a skřípal zuby. Pak trhaně přikývl, tiše se otočil a odešel. Byl celý skleslý, ale na mazlíčky musí být člověk přísný. Škoda rány, která padne vedle. Alespoň v tomhle má ta banda píšících opiček pravdu.</p>
<p>Temně jsem si povzdechl, sedl si zpátky na bednu a vnitřně se připravoval na mizernou noc strávenou na studené, tvrdé podlaze, kde jediné teplo bude vycházet z rozlícených a vzteklých duchů. Drápy, které škrábly o dřevo a pak mě píchly do ramene, mě nepřekvapily. Čekal jsem to od okamžiku, kdy jsem vstoupil do obchoďáku. „Můžu vám nějak pomoct, šéfe?“ zeptal jsem se s falešným nadšením.</p>
<p>„Co jsi prováděl, červe?“ zacukroval mi Ólfi páchnoucím dechem do ucha. Na zlomek vteřiny mi přeběhl mráz po zádech. To nebyl Ólfi, nebylo to stvoření, s nímž jsem měl obchodní vztahy už po tisíce let. Byl to grendel. Odporná stvůra, která mě vytáhla z postele a pak mě úplně zničila. Zarazil jsem tu myšlenku ještě v počátcích. Ne, nemůžu ani připustit, že to vůbec byla myšlenka. To by znamenalo, že tam někde je vědomí, jež ji stvořilo. Jenže teď už tu nebyl ani Kal, ani jeho vědomí, ne jako oddělená jednotka. Byla to jen emoce uložená v neuronech tohoto podivného mozku.</p>
<p>„Nic, šéfe,“ odpověděl jsem rychle. „Jen jsem si tak sedl na zadek a nic nedělal, jak jste mi řekli. Přesně podle plánu.“</p>
<p>Po čelisti mi přejel studený prst. „A odkud máš tuhle ránu? Je skoro stejně velká jako tvoje nekontrolovatelné ego. Nelhal bys mi, že ne, Temníku? Nesnažil by ses podvést nadřazené.“</p>
<p>Zaťal jsem zuby a málem se zalkl černým žlučovitým vztekem. Nadřazení? Nikoho takového neuznávám, ale i kdyby někdo takový byl, Ólfi bych mezi ně rozhodně nepočítal. „Jen jsem se v parku nepohodl se zlodějem, který si mě spletl s člověkem. Předpokládal jsem, že se sebeobranou nebudete mít problém. Vím, že tohle tělo má pro vás velkou cenu.“ Skláněl se nade mnou na bedně a já pohlédl vzhůru do jeho rudých očí. „Stejně jako já.“</p>
<p>Pečlivě má slova zvažoval. Byl chladný a vypočítavý, ale stejně jsem ho zahnal do kouta a on nemohl uniknout. Měl jsem pro něj obrovskou cenu stejně jako Kalibanovo tělo. Ólfi ke svému plánu potřebují nás oba a moc dobře to vědí. „Zloděj.“ Jeho hlas nedůvěrou přímo přetékal, ale musel uznat, že mám pravdu. „Vycházíš ze cviku, Temníku.“ S tím přeskočil vršek bedny a zmizel. Měl jsem navrch a on to věděl. Ale později bych si raději měl dávat pozor.</p>
<p>Nebo utíkat jako o život.</p>
<p>Vytlačil jsem ponuré a poraženecké myšlenky z hlavy. Vyjdu z toho jako vítěz. Vždycky to tak bylo. Slezl jsem z bedny a schoulil se na podlaze. Hotel nemůžu riskovat, ani na poslední noc. Nebude ani elektrická přikrývka, ani šampaňské, a taky žádná hotelová služba. To je kruci svět. A právě tenhle svět zítra v noci skončí.</p>
<p>S tím se bude dobře spát.20</p>
<p><image xlink:href="#_14.jpg" />Spánek jsem měl vždycky moc rád, obě poloviny mého já ho měly rády. Miluju temnotu, ticho a klid, které mě objímají neúprosnýma rukama. Jenže teď je tu jistý rozdíl. Lidi mají sny; já ne. Já je nikdy nepotřeboval. Život mě naplňoval vším, co jsem musel mít, a co se týká podvědomého strachu… nic takového nemám. To <emphasis>já</emphasis> jsem byl strachem, jenž plíživě strašil lidi ve snech už po celé věky. A ne naopak. Žádné sny, žádné noční můry.</p>
<p>A teď s tím odmítám začínat.</p>
<p>Není to nic jiného než pouhé vzpomínky. Jen vír vzpomínek… jedny byly kdysi moje, jedny jeho… a teď jsou naše. Byl tam trol, obrovský a samolibý. Všude byli Ólfi a z přívěsu šlehaly k nebi plameny. Zahořklá ženština plivala slova, která bolela jako rána nožem, a pak následovaly roky a roky útěků. Pro někoho tak zkaženého jako já by to měla být nuda, ale nebyla. Byla v tom hrůza, zuřivost, zoufalství a dlouho potlačovaný vztek, ale nuda v tom nebyla. Samozřejmě že v naší nově spojené osobnosti byly některé vzpomínky i moje. To byly ty šťastnější. Třeba jak jsem vyloupl rytíře z brnění, aniž bych jeho zbroj poškodil. Bylo to poněkud složité a na konci z toho byl velký nepořádek, ale pořád to byla ohromná legrace. Nebo jak jsem potopil kánoi s indiány do vody hemžící se piraňami. Přinejmenším ty ryby mi za to byly vděčné. To byla jedna z výhod mého povolání; mohl jsem si z plna hrdla užívat i své koníčky. Všichni přišli hledat poklad, který jsem v tu dobu zrovna hlídal. Bylo to jako pizza s donáškou, ale lepší, protože to bylo zdarma.</p>
<p>Jo, milé vzpomínky.</p>
<p>Problém byl, že teď byly moje vzpomínky pomíchané s ostatními. To já měl na sobě brnění a tisíc trolích chapadel proklouzlo do každé skuliny a začalo mi otrhávat maso z kostí. Ólfi mne zvedli do výšky a hodili mnou do zvířené, zkalené vody, abych byl roztrhán ostrými zuby. K smrti krásná žena mi zpívala kletby a zároveň mi systematicky odtrhávala ruce a nohy, pak uši a nakonec jazyk.</p>
<p>Nebyly to sny, a rozhodně to nebyly noční můry. Ne. Pomíchané vzpomínky, to je všechno. Nic než duševní odpad. Víc jim nedovolím.</p>
<p>Když jsem se probudil pokrytý potem a se splašeně bušícím srdcem, byl jsem namíchnutý… hodně namíchnutý. A moje nálada se nezlepšila, když jsem viděl, že jeden z Ólfi se vrátil a dřepí nade mnou. Balancoval na hromadě krabic, zíral na mě a snažil se mě odhadnout. Byl to tentýž pohled, který mi zkazil náladu už minulý večer. „Na co koukáš?“ vyštěkl jsem, posadil se a protáhl si ztuhlé svaly. Byl jsem rozmrzelý, byla mi zima a vůbec jsem neměl náladu na „šéfy“, poklonkování a ponižování se. Ne teď. Ne dneska.</p>
<p>„Nepokoušej štěstí, ještěrko.“ Klidná slova, jež byla ovšem míněna vážně. „Máš před sebou úkol. Soustřeď se a vykonej ho.“ Poskočil a zmizel mezi bednami a stěnou hbitě jako rybka. Už žádné hrozby nebo pokusy o zastrašování. Ólfi nejspíš přišli na to, co si o nich myslím. Až bude brána otevřená, budou mít jiné věci na práci a mohli by zapomenout na to, jak se mnou byli nespokojení. A já si byl moc dobře vědom toho, co Ólfi dokážou, když nejsou spokojení. Nemuseli mi to líčit. Naznačili mi, že už nesedím za volantem. Ne že by mě to nenaštvalo. Naštvalo mě to, a hodně. Mám všechno pod kontrolou. Pod naprostou kontrolou. Jsme jeden celek a já jej ovládám.</p>
<p>Zatraceně.</p>
<p>Postavil jsem se, přejel si rukou po tváři a nepřítomně se podíval na hodinky. Prospal jsem celou noc, dopoledne a velkou část odpoledne. Ale nebyl to zas tak dlouhý spánek, pro mě tedy ne. Bývaly časy, kdy bylo všechno po mém a já prospal třeba celé dlouhé měsíce. Dokonce i roky. Ale dneska ne, ne v poslední den. Čas… takové prchavé slovo. Brzo tu bude všechen čas na světě, a přece žádný nebude. Brzo nastane čas otevřít bránu. A teď? Teď je čas učit se.</p>
<p>Brána má nepopiratelnou sílu. Je to posel s černými křídly, chvějící se znamení osudu, předznamenávající věci budoucí. Ale když jsem ji konečně otevřel, všechny tyhle melodramatické kecy před realitou prostě vybledly. Nebylo to otevírání dveří. Nebylo to shromáždění každičké částečky vnitřní síly a zpřetrhání vláken času a prostoru. Nebyla to síla vůle překonávající fyzikální vesmír. Nebylo to nic z toho, a přece to bylo tohle všechno najednou. A víc než cokoli jiného to byl orgasmus. Světlo a temnota. Nahoře a dole. Život a smrt. Jo, a ještě něco…</p>
<p>Byl to <emphasis>nářez!</emphasis></p>
<p>Byla to sice jen příprava na hlavní show, ale i tak to byla bomba. Jenže učení je učení a Ólfi jsou při vyučování poněkud příkřejší než obyčejná učitelka třímající pravítko. Nikdy moc neplýtvali společenskými řečičkami. A když se u nich jeden učil, jen se to potvrdilo. Naštěstí byla většina vyučování pouze opakování. Během dvou let, co byl Kal u nich, ho o otevírání bran naučili hodně, a Kal byl schopný student. Mučení je velice stimulující. Kříženec se učil, a učil se dobře. Koneckonců, právě takhle utekl z Tumulu − takhle a díky tomu, že zabil jednoho Ólfi holýma rukama. To se mu musí nechat. Měli byste tomu hajzlíkovi zatleskat. Jenže on to stejně nevěděl; nikdy si nedokázal vzpomenout, co udělal a co udělali oni jemu. A nikdy nedokázal znovu otevřít bránu. Vzpomínka byla pohřbená příliš hluboko a byla svázána řetězy naprostého odmítnutí. Ale i když to od té doby bylo mimo Kalibanův dosah, nebylo to mimo můj dosah.</p>
<p>„Soustřeď se. Drž ji.“ Ostré drápnutí do bicepsu zdůraznilo slova způsobem, s jakým by Guth-Jarkovský asi nesouhlasil, ale přitáhlo to mou pozornost zpátky k aktuální lekci. „Aááááá, kráááááásná. Teď ji pusť.“</p>
<p>Otevřít bránu bylo složité dokonce i s minulým i současným tréninkem a genetickými dispozicemi. Zkroutit vědomí do klikatého myšlenkového spletence nutného k této činnosti vyžadovalo naprostou preciznost. A pokud bylo otevírání zatraceně těžká věc, pak zavírání bylo ještě mnohem horší. Bylo téměř nemožně těžké nechat ji zmizet. Uprostřed metafyzického víru, za všemi tělesnými bolestmi, byla brána potěšením, které bylo téměř návykové. Před očima mi běhala modrá, zlatá a fialová světla a každou buňkou v těle proudila elektřina. Nasál jsem vzduch lemovaný ledem a ohněm, podržel jsem bránu ještě na jednu omamnou vteřinu a pak jsem ji pustil.</p>
<p>Chvějící se ovál světla se smrskl na malou tečku a úplně zmizel. Spustil jsem ruce, které vibrovaly zbývající energií, foukl jsem si na prsty a povytáhl obočí k Ólfi, který mi stál po boku. „Dobrá práce pro vládnoucí kruhy?“</p>
<p>Neodpověděl, ale místo toho se otočil k tlupě svých bratří, kteří stáli nedaleko. Všichni se téměř třásli vzrušením. Seběhli se a vesele se smáli jako pekelnická dítka a kroužili jeden kolem druhého jako žraloci kolem potravy. Zase přišel jejich čas a oni to věděli.</p>
<p>Nechal jsem je být. Poodešel jsem do vzdálenějšího kouta budovy a snažil se potlačit bodavé kručení v břiše. Byl jsem vyhladovělý. Kdyby byl čas, vyběhl bych ven na hamburger nebo čínu, ale žádný čas nebyl. Hodiny tikaly. Ignoroval jsem kručení, otřel si rukávem pot z obličeje a strčil si vlasy za uši. Kvůli Nikovi a Robinovi jsem se nemohl převléct ani si dát horkou sprchu. Honili mě a narušili mi program a já z toho byl poněkud rozmrzelý. Nikdy jsem nebyl takový parádník jako Vtipálek. To nebyl ani Beau Brummell[*], a toho jsem viděl v punčochách posázených diamanty. Pukovi se v módě nikdo nevyrovnal, ale to ještě neznamená, že bych neměl rád pěkné věci. Říká se, že celý svět je jedno velké jeviště, a já se tu chystám na své sólo v džínách špinavých od trávy a roztrhaném modrém triku. Takhle jsem to rozhodně neplánoval a nebyl to žádný z efektních kousků, jimiž jsem byl proslavený.</p>
<p>Prostrčil jsem prst trhlinou ve švu na rameni a vzdychl. Všechny roky hlídání pokladů mě proměnily tak trochu ve straku − toužil jsem po krásných a lesklých věcech. Šperky, tkaniny… duše. Byl jsem trochu sběratel a až do tohoto okamžiku jsem si to vůbec neuvědomil. Svlékl jsem si triko, zahodil je na zem a ze studeného vzduchu mi naskočila husí kůže.</p>
<p>„Přivezl jsem aparaturu,“ ozval se za mnou Samuelův hlas. Zněl dutě a nepřátelsky a já se pro sebe usmál. Zdá se, že dneska tu nejsem jediný naštvaný. Neštěstí nikdy nechodí samo.</p>
<p>„Hodnej pejsek, Samíčku. Jen tak dál a budu na tebe hodný.“ Otočil jsem se a obdařil ho zářivým úsměvem. Slyšel jsem ho přicházet, slyšel jsem ho dýchat, slyšel jsem každý jeho odměřený krok. Vlastně jsem vůbec nepochyboval, že udělá, co jsem mu řekl, ale i tak mě to potěšilo. Přišel včas. A já se poslední dobou narozčiloval už dost. „Přivedl jsi s sebou Čingise?“ Znechuceně jsem si přejel po kalhotách. „Hodily by se mi kožené kalhoty.“ Po dalším zakručení mě napadlo ještě něco. „A svačinka.“ Čingis sice nebyl cheeseburger, ale žebráci si nemůžou vybírat.</p>
<p>„Kam to chceš?“ zeptal se a moji poznámku úplně přešel. Byl hrozně komisní, zamračený a bez úsměvu jako novokřtěnec v bordelu.</p>
<p>Hodiny ubíhaly a já se celou dobu znovu učil všechny záludnosti bran. Čas pomalu docházel. „Dej to támhle ke stěně, asi šest metrů zpátky.“ Mávl jsem rukou k jediné stěně, která nebyla pokrytá krabicemi a bednami. „Dej je po stranách a mezi nimi nech prostor. A pořádně to osol, Samíčku. Chci udělat pořádnej hluk.“</p>
<p>Spoře přikývl, otočil se na patě a odkráčel. Vesele jsem za ním zavolal: „Nepotřebuješ pomoct, kámo? Bude to jako za starejch časů. Tentokrát mi ani nemusíš platit.“</p>
<p>„Ne, díky,“ odbyl mne, aniž by se otočil. „Nechci podávat čertu prst.“</p>
<p>Sečtělej parchant, pomyslel jsem si s pobavenou shovívavostí a díval se, jak odchází. Mohl jsem mu říct, že čerti nejsou. My ostatní bychom takovou konkurenci nesnesli. Nechal jsem ho, aby rozestavil bedny; na takovou barovou kapelu to byla impozantní sestava. Samuel je musel přivézt na vozíku a i tak s tím zápasil − byly ohromné. To bylo dobře. Měl jsem Kalibanovu genetickou výbavu, pod podlahou neuvěřitelně silnou baterii a měl jsem ólfí vedení. A co víc, měl jsem sebe. Mám vlastní nadání a to bude rozhodující faktor. Milióny let, to je pořádná propast, kterou musím překonat. Neuškodí dodat tomu trochu šťávy. A pokud lidská technologie povede k jejich zkáze, bude to sakra hezký bonus. Jakákoli rozpolcenost ohledně toho, že s tímto světem ztratím jeho luxus, zmizela pod ryzím výbuchem ega a radosti z toho, co se chystám udělat… a čeho můžu dosáhnout. V celé říši bytí tohle dokážu jen já. Jen já mám v rukou tu moc.</p>
<p>„Kam chceš postavit mikrofon?“ přišla další otázka, odcizená a bezbarvá. Se Samuelem byla každou vteřinou menší a menší zábava. Tvář měl nehybnou a nepřístupnou a oči jako z kamene. Jen tak koukal někam mimo mě a čekal na odpověď.</p>
<p>Ukročil jsem stranou, abych se pevně postavil do jeho zorného pole. Nechtěl jsem před ním skrývat, co se bude dít. Ale trochu mě rozčilovalo, že jsem nevěděl, jestli se tak víc projevuje Temník, nebo ta část, jež kdysi bývala Kalibanem.</p>
<p><emphasis>Já</emphasis> jsem si myslel, že ta věc se Samuelem byla od Ólfi zatraceně mazaná. Konečně našli Kala i jeho bratra, z bezpečné vzdálenosti je skoro měsíc sledovali a bratři na ně vůbec nepřišli. Ólfi věděli o přátelství s Georginou. Věděli, že jí umírá otec. Dokonce přišli i na to, že má oddaného strýčka, a nemilosrdně ho zneužili. On mohl udělat to, co Ólfi nemohli − sledovat bratry ze sedadla v první řadě a dávat na ně pozor, zatímco jeho pánové hledali vhodné umístění pro bránu. Dokázal se s bratry sblížit tak, jak by Ólfi nikdy nemohli. To on vyčenichal, že se chystají utéct. Dobrý nos… na člověka. To se muselo šéfům nechat − zavázali to všechno do pevného a osudového uzlu. Obdivuhodné.</p>
<p>Kal by na to měl samozřejmě mírně odlišný názor. Pohyboval by se spíše v oblasti zrady a vzteku, s velkorysou pomocí vražedné zuřivosti. Aby nedošlo k omylu − chtěl jsem našeho kamaráda Sammyho zabít. Ale zatímco já ho chtěl zabít pro zábavu, Kal by to chtěl udělat kvůli pomstě. Chtěl by odplatu. A spravedlnost.</p>
<p>Jenže mě ani trochu nezajímalo, co by chtěl. Kaliban je pryč. Jsem tu jen já, a pokud Samuela trápím, je to jen pro vlastní potěšení. Konec příběhu. „Nechci ho postavit,“ odpověděl jsem. „Viděl jsem vašeho zpěváka používat sluchátka s mikrofonem. To chci.“ Budu potřebovat volné ruce, abych mohl otevřít bránu. Pevně jsem mu sevřel paži a zastavil ho, než stačil odejít. „A ještě něco, Samueli. Za to, že jsi byl tak hodnej kluk a dobrej kámoš.“ Odhalil jsem zuby v napodobenině šklebu čehosi, co dalece předcházelo mé lidské formě. „Chtěl bych, abys tu zůstal a podíval se na show. Vstup zdarma.“ Víceméně.</p>
<p>Tentokrát se mému pohledu nevyhýbal, prostě se s ním setkal očima tak prázdnýma jako to, co zbylo z jeho duše. „Dobře.“ Věděl, co přijde, věděl to a nevyhne se tomu. S prokletím zvaným svědomí jsem se doposud nesetkal, ale už jsem o něm něco slyšel. „Přinesu sluchátka.“ Pustil jsem ho a on odešel kolem scházejících se Ólfi. Ušklíbl jsem se a pozoroval, jak se vzdaluje. Možná to nebude zas tak špatné, že ho nebudu mít příležitost zabít. Příliš to všechno ulehčoval; nebyla by to žádná legrace. No ale to je stejně jedno. Jakmile Ólfi projdou branou, nebude už žádný Samuel, který by se dal zabít. A nebude ani Georgina. Myslím, že kdyby to Samuel věděl, nebyl by tak rezignovaný.</p>
<p>„Je čas.“</p>
<p>Šepot Ólfi se opakoval pořád dokola a změnil se v beztvarý koncert stoupající nahoru k trámům budovy. Slova se rozpustila v neartikulované, toužící kvílení, jež kroutilo vzduch, jako se kroutí nůž ve vnitřnostech a mění je tak na potrhané maso zalité žlučí. Byl to zvuk zástupu stvůr, které volají po domově. Stáli tam namačkaní na sebe a pozorovali mě s intenzitou vybuchujícího slunce. Stovky rudých očí byly nehybně upřeny mým směrem. Cítil jsem z toho na tváři horko. Krátce a rozrušeně vydechovali a nadechovali ledový, smrdutý dech a dlouhé prsty rozvírali a svírali do pavoukovitých uzlů. Ústa měli otevřená, rty stahovali dozadu, ukazovali lesklé zuby a nekontrolovatelně ječeli. Byli pravou rukou smrti, bledí a nelítostní.</p>
<p>Kdokoliv, kdo by neměl tak silné nervy, ať už člověk, nebo ne, by se schoulil na podlaze a cucal si palec. Já se z té pozornosti těšil a bral jsem to jako povinnost. Vždycky jsem věděl, že jsem hvězda. Beze mě by Ólfi nebyli nic. Já jsem byl klíč a brána byla zámkem, který jsem mohl otevřít jen já. V tomto okamžiku jsem byl − jak jsem vždy předpokládal − Bohem. Roztáhl jsem ruce, zaklonil hlavu a zavřel oči. Mezi lopatkami jsem cítil hedvábný dotek svých vlasů. „Nechte dítek přicházeti ke mně.“ Otevřel jsem oči a jemně se na Ólfi usmál.</p>
<p>Za mnou se ozval roztřesený hlas. „Ježíši Kriste!“</p>
<p>Naklonil jsem hlavu k Samuelovi. „Myslím si výš než na něj.“ Tvář měl šedivou jako umírající člověk a na kůži se mu třpytil studený pot. Odtrhl oči od hemžících se Ólfi a podíval se na mne.</p>
<p>„Co se chystají udělat?“ Samuelův hlas byl tichý a napjatý k prasknutí, ale jeho apatie zmizela. I pro nejšílenějšího sebevraha by bylo těžké se při takovém pohledu chovat klidně.</p>
<p>Vzal jsem mu sluchátka ze ztuhlé ruky. „Myslím, že je trochu pozdě na to, aby sis s tím dělal starosti.“ Nasadil jsem si sluchátka s mikrofonem na hlavu a sledoval ho, jak pomalu, krok za krokem, couvá. „Můžeš tu klidně zůstat, Samueli. Před tímhle se neschováš. Nikde na světě.“ Nezastavil se a já ho nechal být a přestal na něj myslet. Teď jsem měl jedinou myšlenku. Jediný cíl. Jedinou touhu. Otočil jsem se zády k Ólfi, postavil se čelem k jediné volné stěně a roztáhl ruce se zaťatými pěstmi. Stáli za mnou… orchestr, který čekal, až nastoupí dirigent. Málem v napjatém očekávání naplnili celý obchoďák. Dech za mnou těžkl a pak docela zmizel a nastalo jen smrtelné, čekající ticho. Přede mnou stála holá stěna, již na okrajích lemovaly reprobedny. Prázdné plátno čekající na umělcovu ruku. Za mnou vyla v touze po vypuštění neutuchající zloba neklidných duší.</p>
<p>Vypustil jsem je.</p>
<p>Jejich energie do mě narazila jako nákladní vlak a já si ji vychutnával. Každou moji vnitřní částečku uchopily nenasytné, drancující prsty a proudily mnou duše. Nemyslící, blábolící zlost a potřeba přicházely pořád a pořád, až jsem si myslel, že vybuchnu a rozpadnu se na tisíc střepů zloby a smrti. A bylo to pro mě, všechno to bylo jen pro mě. Cítil jsem, jak se mi svaly zkroutily do tvrdých uzlů. Otevřel jsem oči a zíral do prázdna. Po kůži mi jako blesky svištěly milióny iontů a zdálo se, že se mi vaří krev v žilách. Vznesl jsem se do vzduchu. Nohy jsem měl několik centimetrů nad podlahou a byl jsem jako moucha v jantaru. A šlo to dál jako oceán vlévající se do šálku na čaj. Najednou jsem se zmítal napětím, natahoval se a nabíhal, až každá buňka křičela na protest.</p>
<p>A pak to přestalo. Konečně příliv energie ustal a já tam jen tak visel a uvnitř jsem hořel. Pořád jsem nic neviděl, ale ani jsem to nepotřeboval. Otevřel jsem dlaně, abych vytvořil bránu, a vložil jsem všechno divoké běsnění do jediného, mnohonásobně zesíleného tónu, z něhož se otřásla země. Zpěv jsem měl společný se svými sestrami bánší. Zpíváme z rozdílných důvodů, ale všichni zpíváme. Někdo tomu říká kvílení nebo křik, nebo dokonce jekot, ale tohle nebylo ani jedno z toho. Byla to nádherná, vášnivá a život ničící píseň. A ta píseň vzala každičký kousek uložené energie a přeměnila ji v temné stvoření, zrozené dočista nepřirozeně.</p>
<p>Otevřela se brána.</p>
<p>Takhle jednoduše. Trocha zpěvu, trocha tance, trocha „Sezame, otevři se!“, a tady to máme. Sbohem elektrické přikrývky, sbohem horké sprchy, sbohem rychlé občerstvení, značkové oblečení a rychlá auta. A sbohem a šáteček lidské rase. Myslím, že se to nakonec všechno vyváží. Nakonec… a tohle <emphasis>byl </emphasis>konec.</p>
<p>Vrátilo se mi vidění a já spatřil, jak na stěně lenivě víří brána, pět a půl metru vysoká a skoro stejně široká. Skrze slzy jsem ve zčeřeném a mlhavém šedém světle viděl kousky sametové, purpurové oblohy poseté hvězdami velkými skoro jako pěst. Kolem proudil teplý vzduch, který voněl po síře, pižmu a trávě. Vzpomněl jsem si na tu vůni. Byl to pach lávových řek, obrovských zvířat, která se pohybovala majestátně jako lodě, a trávy s takovým odstínem zelené, jaký už se dneska nenajde. Byl to…</p>
<p>„Domov.“ Ólfi to řekli za mě. Ve svém skřehotavém, skřípajícím jazyce to řekli s takovou úctou, že jsem netušil, že něco takového vůbec dokážou. „Domov.“</p>
<p>Energie ze mě odešla a byla teď svázaná s bránou, takže jsem spadl zpátky na podlahu. Paže jsem měl pořád roztažené a třásl jsem se námahou, jak jsem se snažil udržet trhlinu v prostoru a čase. „Není nad přítomnost, šéfe,“ procedil jsem mezi zaťatými zuby. „Tohle děťátko už moc dlouho otevřené nevydrží.“</p>
<p>Za mnou se ozvalo vydechnutí sta úst, které znělo jako jedno hlasité hadí zasyčení. Konečně přišlo vyvrcholení staletí touhy a práce a Ólfi byli v tom okamžiku spojeni jako jediná bytost. A také všichni najednou udělali první krok. Slyšel jsem to: těžké žuchnutí, které znělo ozvěnou hromu. Blesk se objevil o zlomek vteřiny později v podobě švihnutí mečem. Z reprobedny nalevo vystoupili Niko a Robin. Bylo to jako kouzelnický trik: teď je vidíte, a teď ne − jen naopak. Nikova čepel rozčísla zevnitř kryt reprobedny jedním rychlým stříbřitým seknutím. Bratr vystoupil otvorem, zastavil se, očima přejel ólfí armádu a pak upřel pohled na mě. Jeho vlasy byly pryč. Tmavě blonďaté, po pás dlouhé vlasy byly ostříhané až k lebce. To něco znamenalo. Nebyl jsem si jistý co, ale dráždilo mě to vzadu v hlavě jako svědění, které jsem nemohl poškrábat. Za ním se objevil Robin a odvrátil od toho mou pozornost.</p>
<p>Reprobedna. Kruci, to bylo geniální. Všiml jsem si nerovnováhy, když jsem zpíval. Předpokládal jsem, že je to mechanická porucha. Mýlil jsem se. Jak jsem nařídil, Samuel dovezl reprobedny… jednu pro mě a jednu pro zradu. Ten zkurvysyn si vybral zatraceně nevhodný čas na to, aby měl zrovna teď výčitky svědomí. Určitě šel za neteří, aby mu pomohla vypátrat Nika, a pak se s ním domluvil a dovezl jeho a Vtipálka sem. Když se jeho svědomí konečně probudilo k životu, postaralo se o pořádnou pomstu. Měl jsem ho sežrat, když jsem měl příležitost.</p>
<p>Vzadu na krku mi vyrazil pot. Brána dál vířila a cítil jsem, jak její tah narůstá. Během několika minut spotřebuje všechnu energii a začne ze mě vysávat životní sílu. Pokud by se to stalo, okamžitě by mě to obrátilo naruby. Sice by to bylo působivé, ale nebylo to tak úplně v mém nejlepším zájmu. Byl jsem připraven pro Ólfi pracovat, ale nebyl jsem připraven pro ně zemřít. Pochyboval jsem však, že to zajde tak daleko. Niko a Vtipálek sice jsou smrtící silou, ale Ólfi je v tomto případě vysoce převyšovali počtem. Počtem, zuřivostí i zoufalstvím. Před tím neobstojí ani Niko.</p>
<p>„Niku,“ obdařil jsem bratra vlčím úsměvem. „Neřekl jsi to. Jsem zklamaný. Jak že to je?“ Zabroukal jsem melodii z jedné prastaré kreslené pohádky. „<emphasis>Přišel jsem vás zachránit.</emphasis>“</p>
<p>Robin zíral na bránu a ve tváři se mu zračila podivná směs hrůzy a touhy. Natáhl ruku po Nikově rameni a stiskl tak silně, až mu zbělely klouby na rukou. „Ne. To nemůže… <emphasis>ektos mas</emphasis>[*]. Niko, to je minulost. Čas před tím, než přišli lidé. Pokud tím Ólfi projdou…“ Nemusel to dokončovat. Bylo vidět, že Nik pochopil důsledky okamžitě.</p>
<p>„Zavři to.“ Popošel tak, že stál mezi mnou a bránou. Špičku čepele mi položil na jamku na krku. „Hned.“</p>
<p>Po hrudi mi stékal pramínek krve, až se rozdělil tam, kde mám černé srdce. Za sebou jsem slyšel, že Ólfi spěchají kupředu. Byli už skoro u nás; cítil jsem za sebou jejich vražedný vztek jako teplo na zádech. A pak teplo rozptýlila puška s upilovanou hlavní. Nevěřícně jsem zíral na to, jak Robin i Samuel vytáhli zpod kabátů zbraně, ukročili, aby se mi vyhnuli, a začali pálit. Co to sakra je? Okradli cestou sem Ramba, nebo co? Pořád jsem byl připoután k bráně, ale otočil jsem hlavu a spatřil jsem, jak Ólfi létají vzduchem, někteří ve vícero kusech. „Do hajzlu.“ Zavrávoral jsem a upřel pozornost zpět k bráně. Kolísala. Zapřel jsem se nohama, dál ji držel a znovu zanadával. Tentokrát to bylo v mém vlastním jazyce, který je pro nadávky jako stvořený.</p>
<p>Nikovy oči se ani nepohnuly. „Zavři tu bránu, Temníku. Zavři ji, nebo já otevřu tebe.“</p>
<p>„Opravdu musíme tuhle konverzaci opakovat pořád dokola?“ odfrkl jsem si. Rychle mi docházela trpělivost. Viděl jsem, že brána za Nikem se poněkud zpevnila. Dobré znamení. „Nedokážeš to, velkej brácho. To už jsme viděli.“</p>
<p>Vtipálek a Samuel sklonili hlavně a zahodili zbraně jen proto, aby sáhli do kabátů pro další. Tyhle vypadaly spíš jako automaty a já si rozčileně pomyslel, že už jim chybějí jen plamenomety. To dokazuje, že v New Yorku najdete všechno, když víte, koho se zeptat. Začali znovu pálit. Risknul jsem další rychlý pohled přes rameno. Ale ani se zbraněmi nemohli Ólfi zastavit… ne když se dostali tak daleko. Ani oni sami se zjevně nedokázali zastavit.</p>
<p>Pořád přicházeli, přeskakovali mrtvé a rozstřílené, zraněné a zakrvácené. Byli pokrytí krví a rozedraným masem, ale pořád přicházeli. Olověná smrt je nezastaví. Pokud jsem mohl říct, ani je nezpomalila. Byli připraveni projít bránou. A jestli půjdou kolem těch tří nebo přes ně, to jim bylo jedno. Prostě se to stane. V této fázi už hru nebylo možné utnout.</p>
<p>Bratr to odmítal přijmout. Ten parchant byl vždycky tvrdohlavý. Od té doby, kdy jsem se naučil chodit, mě pořád sekýroval. On vlastně sekýroval celý svět. Ale nikdy nebyl schopen svět přimět, aby dělal to, co on chtěl − nikdy nedosáhl toho, aby nás svět nechal na pokoji. Teď stál přede mnou a naposledy se o to snažil, i když si myslím, že věděl, že je to zbytečné. Odmítal se vzdát, protože už byl takový. Od začátku do konce. „Zavři ji.“ Meč mi držel pevně na krku. „Nebudu to opakovat.“</p>
<p>„Nemusel jsi mi to říkat vůbec, jen marníš čas.“ Nemohl jsem se bránit rukama nebo pažemi, ale Nik mě učil dobře. A moje vlastní predátorské vlohy taky nebyly na škodu. Zamířil jsem mu na koleno prudký kop, ale on se mu vyhnul. Čekal jsem to − to byla jen finta. S čím nepočítal, byl jed, který jsem mu plivl do tváře. I když ho kopnutí rozptýlilo, stačil uhnout dost na to, aby mu jed nezasáhl oči. Zavrávoral dozadu. Kůže na levé tváři a čelisti mu začínala rudnout a natékat. Nezabije ho to; nejspíš mu z toho nebude ani špatně. Tohle nové tělo, i když bylo dokonale propojené, produkovalo jedy pomaleji. Takhle dlouho mi trvalo, než jsem vůbec nějaký vytvořil, a ani zdaleka neměl potřebnou sílu. Jenže pokud by zasáhl Nika do očí, oslepil by ho. Takhle bude mít jen příšerně bolestivou alergickou reakci.</p>
<p>A mezitím ho můžu ukopat k smrti. Možná to nebude tak parádní jako slepota, křeče a vyzvracení vnitřností, ale bude to muset stačit. Nik si volnou rukou držel tvář, zavrávoral a upadl na koleno. Vykopl jsem a uštědřil mu tak silnou ránu do stehna, že ho to srazilo na zem. Další dostal do žeber. Sluchátka mi při té námaze spadla. Připravoval jsem se na další ránu, když vtom jsem koutkem oka zahlédl pohyb. Byl to první průnik k domácí základně.</p>
<p>Kulky pořád létaly, ale jeden Ólfi prošel jejich clonou jako by to byl jemný letní deštík. Proletěl kolem mě a skočil k bráně v pohybu podobném letící rtuti. Skoro se mu to podařilo. Byl tak metr od brány a pořád ve vzduchu, když ho Nikův meč přesekl vedví. V jednom okamžiku byl Niko na boku a v žebrech měl moji nohu; v dalším vyskočil na nohy, otočil se a sejmul Ólfiho jedním úderem. Krátkovlasá blonďatá hlava se prudce otočila a vyštěkla na Vtipálka a Samuela: „Držte je zpátky!“</p>
<p>„Jo tak tohle byl ten plán?“ odpověděl mu Robin kysele. „Možná jsem si ho měl napsat.“ Máchl zbraní a praštil zásobníkem do obličeje Ólfiho, kterému se podařilo dostat příliš blízko. Kolem se rozstříkly krev a sliz jako malovaný vějíř.</p>
<p>Samuel dál pálil. Na jazyku toho měl míň, ale zato to bylo mnohem víc k věcí: „Tak s tím sakra pohni!“</p>
<p>Blond hlava se otočila mým směrem. Viděl jsem, že už nebudou další varování. Žádné další šance. A tehdy jsem si vzpomněl, co znamenají ty vlasy. Vyplulo mi to z hlubin mozku a já zaslechl vzdálené pochechtávání naší drahé maminky. Bylo to něco, co nám jednou vyprávěla, ještě v době, kdy jsem byl tak malý, že jsem si myslel, že její chlastem nasáklé řeči jsou pohádky na dobrou noc. Tohle se týkalo jejích cikánských kořenů. Předpokládám, že byly částečně i naše, ale ona se nás nikdy neobtěžovala do toho zahrnout. Sofie pocházela z řeckého cikánského kmene. Zvyky obou národů se promísily a cikánský kmen z té oblasti přijal jeden starý řecký zvyk za svůj.</p>
<p>Když někdo zemře, ostříháte si za něj vlasy. Ostříháte si vlasy a truchlíte.</p>
<p>„Cyrano.“ Pohlédl jsem mu do očí, které měly v jiných časech stejnou barvu jako moje, a řekl smutně: „Opravdu?“</p>
<p>Mohl jsem ho zastavit. Ztratil bych bránu, ale mohl jsem ho zastavit. Jasně jsem v duchu viděl, jak by se to stalo. Pustil bych bránu, jedním pohybem se obrátil a obtočil paži Samuelovi kolem krku. Jakmile bych se otočil zpátky, měl bych jeho zbraň a jeho mezi sebou a třpytivou smrtí jako štít. Až by Nikova čepel probodla srdce mého rukojmí, vystřelil bych dost kulek na to, abych Nika proměnil ve vzdálenou vzpomínku. Jednoduché, lehké, a mohl jsem to udělat. Mohl jsem.</p>
<p>Ale neudělal.</p>
<p>Místo do Samuelova srdce zajel meč do mého břicha, jako by se vracel domů. Spustil jsem ruce a pevně je sevřel kolem bratrových. Prsty měl ledové a třásly se mi pod rukama. Oba jsme se jílce drželi tak pevně, jako by to bylo záchranné lano. Zvláštní. Nic takového to rozhodně nebylo… ani pro jednoho z nás. „No.“ Sotva jsem se slyšel, slova se tiše nesla na zpomalujícím se dechu. Ale Niko mne slyšel − viděl jsem mu to ve tváři, na očích… v hlubině, jež pohlcovala všechno světlo, všechnu naději a všechnu víru. „Podívej se na to.“ Padl jsem na kolena. Ucítil jsem kovový polibek na rozloučenou, jak jsem se sesunul z meče. Usmál jsem se na něj téměř upřímně. „Moje chyba. Asi na to přece jen máš. To je dobře, velkej brácho.“ Ta slova vypadala skoro jako poslední. Pustil jsem Nika a sevřel si ruce na břiše. S netečnou fascinací jsem pozoroval, jak můj život zvolna odplouvá.</p>
<p>A se mnou odešla i brána. Spadl jsem zároveň s Nikovým mečem. Tam, kde před chvílí visel průchod do dávné minulosti, byla jen prázdná zeď. Odtrhl jsem oči od neexistující brány, podíval se na čepel a pak zpátky na bratra. „Copak? Nenecháš si ho na památku?“</p>
<p>Niko na poznámku nereagoval. Nereagoval ani na další o padajícím nebi. Ve skutečnosti lze dost těžko říct, na co vůbec reagoval. Nezdálo se, že by zaznamenal, že zvuk palby ustal, protože Vtipálkovi se Samuelem došla munice. Nastalo to téměř v ten samý okamžik, kdy se budova začala rozpadat, ale ani tohle jeho pozornost zjevně nepřitáhlo. Zdálo se, že každý kousíček pozornosti soustředí na mne. Nedokážu říct, jak dlouho to trvalo. Možná to byly jen vteřiny, ale zdálo se to být mnohem, mnohem déle. Nevím, co viděl. Stříbrné oči, průhlednou kůži, ztrácející se vědomí a šířící se kaluž krve − to bylo jasné. Ale co viděl mimo to? Já to prostě nevěděl. Poprvé jsem v něm nedokázal číst. Viděl jsem jeho zoufalství a muka a pak jsem to viděl zmizet a nahradilo to… nic. Alespoň nic, co bych dokázal rozeznat.</p>
<p>Došel k nějakému záhadnému rozhodnutí, mrkl prázdnýma očima a hodil si mě přes rameno dřív, než jsem se po něm stačil ohnat. Ne že bych na to měl sílu. Pak se rozběhl. Vidění se mi začínalo zatemňovat a já došel k názoru, že vlastní rozhodnutí odložím na později. Nikdy jsem neházel ručník do ringu ani v jedné ze svých inkarnací.</p>
<p>Za námi se hnali Ólfi. Neviděl jsem ani Robina, ani Samuela, takže museli být před námi. Ale viděl jsem bývalé zaměstnavatele. Byly to jen útržky, protože jsem upadal hlouběji a hlouběji do vše zakrývající temnoty, ale dost na to, abych věděl, že to mám spočítané. Pokud nás chytí, bude oddělení mých zbytků od ostatních otázkou analýzy DNA. Nejen že jsem neuspěl, ale navíc jsem jim zničil pokusného králíka. Tohle tělo je nejspíš smrtelně zraněné. Je teď pro ně bezcenné a s ním i já. Hněv v jejich tvářích i ohnivých očích byl určen nejen Nikovi, Vtipálkovi a Samuelovi, ale i mně. Žádné další varování se už asi konat nebude, natož abych dostal odstupné. Nechal jsem myšlenku odplout pryč a nahradila ji jiná. Mohl jsem Nika zastavit. Mohl jsem to všechno zastavit. Proč jsem to neudělal?</p>
<p>A to byla nejspíš poslední souvislá myšlenka, jíž jsem byl schopen. Potom už tam byly jen záblesky… světla, zvuků a mizejícího vědomí. Byli jsme pořád vevnitř, řítilo se na nás harampádí a jen pár kroků za námi se hnala maniakální horda. Pak kousek času zmizel a my byli náhle venku. Pořád jsem sebou házel a zíral jsem na Nikovu část, o kterou jsem se opravdu nezajímal. „Tohle není tvoje nejlepší strana, Niku,“ zahuhlal jsem spíš k sobě než ke komukoliv jinému.</p>
<p>Odpovědi se mi stejně nedostalo, anebo jestli ano, nebyl jsem dostatečně při smyslech, abych ji vnímal. Náhle se všechno zatočilo, od asfaltu až k temné obloze, a já jsem zjistil, že se nacházím na zadním sedadle auta. Robin nastartoval a zepředu se ozval jeho hlas: „Jsme si tím jistí, Niku? Víš, že ho zabijí. Nemá šanci.“</p>
<p>„Nemáme na vybranou. Jeď.“ Doslova jsem ucítil Nikovu odpověď vibrovat na těle a uvědomil jsem si, že se mu zády opírám o hruď. Paži měl obtočenou kolem mě a na ránu v břiše mi pevně tlačil smotanou látkou. Příšerně to bolelo. Navzdory tomu − nebo možná právě proto − má pozornost odplula k zadnímu oknu auta. Viděl jsem Samuela, i když to bylo jen tak tak. Pouliční světla sice svítila, ale mé oči nespolupracovaly. I tak jsem ho viděl. Ještě pořád byl v obchoďáku. Stál ve dveřích jako zátaras. Zbraň a náboje už byly jen vzpomínka, a tak máchal Nikovým mečem. Sice nezkušenou, ale smrtící silou. Představoval všechno, co stálo mezi Ólfi a svobodou. Jedna má část byla ohromená a udivená. Velice malá část. Ta větší si pro sebe odfrkla: „Trouba.“ Pak jsme zahnuli za roh a bylo to pryč. O vteřinu později se okna auta otřásla burácením, jak se budova zřítila. Volba. Všechno stojí a padá na volbě.</p>
<p>Samuel právě učinil tu svoji.21</p>
<p><image xlink:href="#_15.jpg" />Letěl jsem.</p>
<p>Proplouval jsem sametovým nočním vzduchem, stoupal jsem a klesal v dokonalém tichu. Letěl jsem a užíval si svobody. Neviděl jsem, ale ani jsem to nepotřeboval. Nebylo žádné nahoře ani dole, žádná země ani obloha. Žádné hvězdy ani měsíc. Existoval jen nekonečný prostor a nekonečná temnota. A taky nekonečné vzpomínky.</p>
<p>Bylo mi pět a bosky jsem běžel špinavou uličkou v dalekém městě. Už dávno jsem zapomněl jeho jméno, nebo jsem ho možná nikdy neznal. Na hrudi jsem cítil teplou tíhu a tvář mi nadšeně olizoval jazyk. V nose jsem cítil sladký dech štěněte a smál jsem se. To štěně mi dal Niko. Půjčil si ho za pět babek od sousedů. Už tehdy jsem chápal, že si ho nemůžeme nechat. Ani jsem se na to neptal. Sofie by ho ve vteřině prodala. Bylo moje jen na ten den. Niko mě varoval − pouze na den. Byl to jeden z nejlepších dnů mého života.</p>
<p>Byl jsem starší než všechny lidské civilizace a malátně jsem dřepěl na sarkofágu vykládaném zlatem a lazuritem. Neznal jsem jméno faraóna, jenž zemřel asi před sto dny, a ani mě nezajímalo. Na podlaze hrobky byly rozházené končetiny a písek byl nasáklý krví. Usadil jsem se v hrobce sotva před dvěma týdny a od té doby tam vlezlo už několik vykradačů hrobů. Kněz mi sliboval časté návštěvníky a bylo vidět, že nelhal. Bohatý vládce může dál svůj poklad pevně svírat v chřadnoucích prstech a já si z hlavy vykradače čerstvě oddělené od těla udělal polštář. Byl to dobrý den. Možná to nebyl nejlepší den mého života, ale taky bych ho jen tak nezahodil.</p>
<p>Byl jsem skoro tak starý jako čas sám, a přece jsem byl mladší než jepice. Probouzel jsem se a toužebně si přál mít dost dechu na to, abych proklel tu zatracenou bolest. Snažil jsem se probojovat z nevědomí, ztěžka jsem malinko zvedl víčka a viděl jsem jen temnotu. Oslepl jsem? Ne. Kolem se přehnala rozmazaná skvrna reflektorů a já si uvědomil, že jsem ještě pořád na zadní sedačce auta. Na holých zádech už jsem necítil látku. Teď to byla kůže na kůži, teplá oproti mé vlhké a chladné. Proč, na to jsem přišel, když jsem uslyšel Nikův tichý hlas. „Robine, potřebuju tvoje tričko. Moje je nasáklé.“</p>
<p>Nasáklé krví. Pořád jsem ji mokrou a horkou cítil v břiše. I když se ji Nik snažil zastavit, pořád tekla. Byla tvrdohlavá stejně jako já, pomyslel jsem si mlhavě a klouzal na vlnách od bolesti k agonii a zpátky. Koutkem oka jsem viděl, jak Robin vpředu manévruje. Jednou rukou držel volant a druhou Nikovi podal tričko. „Jak mu je?“</p>
<p>Promočená zmuchlaná látka dopadla na podlahu a vystřídala ji ucpávka pečlivě složená z Vtipálkova trika. Dost výmluvnou odpovědí na jeho otázku bylo ticho. „Už to není daleko,“ poznamenal Niko a starosti byly v jeho klidném hlase ukryté tak hluboko, že byly stěží rozeznatelné. „Jen jeď dál.“</p>
<p>A kam přesně to jedeme? To by mě zajímalo. Do nemocnice ne. To rozhodně nebyla přijatelná možnost. Určitě by nechtěli mé velké zkažené já ukazovat civilistům. A nezapomínejme, že v nemocnici by mé stříbrné oči nejspíš nebyly považovány jen za módní výstřelek. Přitáhly by pozornost, a to hodně špatný druh pozornosti. Pak by rentgeny, CT mozku i chirurgovy mrštné ruce odhalily věci, jež by se nedaly jen tak ignorovat. Je ohromující, jak se lidská mysl nechá obelstít, pokud je k tomu dostatek prostoru. Ale pokud by byly důkazy, už by celá společnost nemohla strkat hlavu do písku. Ne, do nemocnice se nejede. Ale Niko dělal, co mohl, abych nevykrvácel, a k tomu musel mít důvod. Takže kam…</p>
<p>Neměl jsem šanci myšlenku dokončit, protože Vtipálek přerušil křehký tok mých myšlenek další poznámkou: „Temník je tvrdohlavý, Niku. Nebude se chtít vzdát o nic víc než ty.“ Zaváhal a omluvně pokračoval: „Našel si bidýlko, které se mu líbí. Kromě zabití Kala opravdu nevidím způsob, jak se ho zbavit.“</p>
<p>„Vezmi to přes Verrazano.“ Podle Nikova hlasu to vypadalo, jako by puk vůbec nepromluvil. Most… takže míříme na Staten Island. To něco znamenalo, ale co, na to jsem v zamlžených myšlenkách nemohl přijít.</p>
<p>Robinův prudký povzdech byl následován temným uchechtnutím. „Ty jsi ale otravnej parchant, to ti řeknu. Měl jsem vám dát všechna auta, co byla v bazaru, a říct si, že mám štěstí, že jste mi ukázali záda.“</p>
<p>„Pravděpodobně by to bylo moudřejší.“ Niko si opřel hlavu o mou a vážně řekl: „Nemysli si, že nevím, co jsi pro nás udělal, Vtipálku. Bez tvé pomoci bychom teď s Kalem byli oba mrtví.“ Ve vzduchu visel nevyřčený zbytek věty − pokud bychom měli štěstí.</p>
<p>„Nezapomínej na tu část, kde jsem pomohl zachránit svět,“ upozornil ho Robin, jehož domýšlivost se ve vteřině vrátila. „Robin Vtipálek, hrdina. Zní to dobře, ne?“</p>
<p>Skoro jsem si nad tím zjevným vychloubáním odfrkl zároveň s Nikem. Víčka se mi zavřela už před nějakou dobou a já si toho ani nevšiml. Tahle temnota se příliš nelišila od noční temnoty kolem, jíž jsme právě svištěli. A pohyb se moc nelišil od letu. Pomalu, ale jistě jsem upadal zpátky do stavu mnohem hlubšího než spánek. A cestou jsem slyšel, jak mi bratr šeptá do ucha: „Zůstaň se mnou, Kale. Už jsme skoro tam. Zůstaň se mnou.“</p>
<p>Věděl, že jsem vzhůru. A stejně tak věděl, že pomalu odplouvám pryč. Zdálo se, jako by se gravitace zdvojnásobila a tlačila na mě jako důlní zával. Vzduch byl čím dál hustší a vtékal mi do plic a z plic jako bláto. Každý nádech mě stál více námahy a každý další byl těžší než předchozí. Kal sice možná nevěděl, jaké to je umírat, ale já ano. Aspoň zprostředkovaně. Ve své době jsem způsobil tolik smrti, že jsem teď poznával každý detail, každý roztřesený nádech, každý úder selhávajícího srdce. Toto tělo, tento spojený život, balancovalo na okraji propasti a nebude trvat dlouho, než přestane balancovat a začne padat. Doufal jsem, že jsem udělal správné rozhodnutí, a taky jsem doufal, že mi Niko zachrání zadek. Pevně jsem doufal.</p>
<p>Potom si toho už moc nepamatuju. Bolest. Těžký, dusivý pocit. A pak tam byl náznak pohybu. Někam mě nesli. Sebral jsem všechny síly a vzepjal se k poslednímu pokusu dostat se k třpytící se hladině, již jsem měl nad hlavou. Plaval jsem vzhůru vší silou, ale dolů mě stahovaly řetězy a těžká závaží. Zatímco jsem bojoval v temných vodách, pronikl ke mně hlas. Chvíli trvalo, než se mi podařilo rozmrzelé zvuky zpracovat. „Rychle. Položte ho na postel. Co se kruci stalo, Niku?“</p>
<p>Hlas mi byl povědomý. Cítil jsem, jak mi někdo na břicho naléhavě položil ruku. Byla teplá. Ne, byla horká… skoro to až pálilo. A to mi pomohlo si vzpomenout. Objevil se obrázek střapatých kaštanových vlasů, netrpělivých, jantarově hnědých očí a podivného obočí rozčísnutého tenkou jizvou. Byl to léčitel. Byl to Jeftichew. Rafferty Jeftichew. Staten Island… bingo.</p>
<p>„Bodli ho. Téměř před půl hodinou.“ Tak to byl nejspíš Niko, stručný jako vždy, a tentokrát možná i vyhýbavý. „Ztratil docela dost krve. Nemohl jsem to zastavit.“</p>
<p>„‚Docela dost‘, to bude skoro každá kapka v jeho těle, zatraceně.“ Raffertyho hlas nezněl nadějně. Takhle neutěšeně se kruci jedná s nemocným? To mi povězte. Ovšem Rafferty nikdy nebalil špatné zprávy do medu a neměl čas ani sklony být choulostivý. Byli s Nikem jako dva hrášky v jednom pesimistickém lusku. Teplo jeho dlaně mi pronikalo kůží a sestupovalo hlouběji. „Ty. Kudrnáči. Přines mi z horní police v lednici dva sáčky označené IV.“</p>
<p>V tom okamžiku jsem si přál, abych měl dost síly otevřít oči. Moc rád bych viděl kyselý výraz, který se určitě objevil na Vtipálkově věčně arogantní tváři. Kudrnáč. Vsadím se, že to toho nadutého blba pěkně dopálilo. Zahřálo mě to ještě víc než vroucí ruka, která se mi zoufale snažila zaplést vnitřnosti do původního stavu. Ozvalo se mlasknutí tekutiny a pisklavý zvuk plastu − Kudrnáč do lednice zjevně skočil. „Co to je?“ zeptal se Vtipálek tiše.</p>
<p>„Čerstvě zmražená plazma,“ odpověděl Rafferty roztržitě. „Teď zavři pusu a nech mě pracovat, jo?“ Nedokončil sice ještě medicínu, ale příkrý přístup a ostrý jazyk už ovládl skvěle. Potom bylo ticho. Hluboké, sametové a mírumilovné − ještě víc mě pobízelo k tomu, abych odplul pryč. Pokoušel jsem se vykročit na tu spletitou cestu, která nevede nikam, a zároveň se po ní dostanete všude. Ale pokaždé, když jsem se o to pokusil, mě nějaká síla vytrvale táhla zpět. S nelítostnou vytrvalostí.</p>
<p>Nelítostně, vytrvale a s oddaností k léčení, před kterou by zbledl i Hippokrates − to byla krátká, ale výstižná Raffertyho charakteristika. Tohle, a ještě to, jak moc nesnášel hlupáky. Ve skutečnosti je nesnášel vůbec. Já s Nikem jsme mu zkřížili cestu před dvěma lety. Já jsem jeho talent vycítil okamžitě. On si na oplátku všiml, že se mnou je něco jinak, ačkoli jsem mu nikdy nedal příležitost, aby se mě dotkl a přesně zjistil, jak to se mnou je. Kdyby na mne sáhl, určitě by přišel na to, co jsme nechtěli, aby věděl. Vsadil bych se, že ani <emphasis>on </emphasis>by to vlastně vědět nechtěl. A pokud by pro něj Kalova skutečná podstata byla šokem, pak to, co je ze mě teď, ho určitě úplně porazí.</p>
<p>„Jak je mu?“</p>
<p>Nikovu otázku následovalo Raffertyho prudké, bezmocné vydechnutí. „Napadají mě dvě fráze: ‚na maděru‘ a ‚přejetej vlakem‘. Vyber si.“ Teplo jeho dlaně ještě zesílilo. „Ten zkurvysyn ho pořádně přeříznul. Kdo to kruci udělal?“</p>
<p>Chvíli bylo ticho a pak následovala Nikova pevná odpověď: „To já.“</p>
<p>„Aha.“ Léčitel informaci buď vstřebával, nebo ji po sobě nechal sklouznout tak, jako klouže voda po kachním peří. „Proto jste zřejmě nejeli do nemocnice.“</p>
<p>„Ne.“ Ozval se zvuk tření kůže o kůži, zvuk ruky, která unaveně přejíždí po tváři. „To není ten důvod. Buď opatrný, Rafferty. Kal není tak úplně sám.“</p>
<p>„No to je fajn, že jsi mi to řekl. Už jsem uvnitř. Už jsem v tom taky.“</p>
<p>Což bylo zřejmě to, co Niko celou dobu plánoval. Moje hmyzí část nadšeně obdivovala zákeřnost toho činu a bez obalu opovrhovala jemnějšími emocemi v pozadí. Zbytek mé osobnosti v tom prostě poznal něco skrz naskrz nikovského. Něco, co bych sám ve vteřině udělal taky. Kdysi. Netřeba říkat, že pokud přežiju, budou ty časy dávno pryč.</p>
<p>„Takže čím dřív ho uzdravíš, tím dřív z toho budeš zase venku,“ poznamenal Nik pohotově.</p>
<p>Nerozuměl jsem Raffertyho odpovědi, ale nepochybně to bylo něco kousavého. Pomalu jsem si uvědomoval, že se uzdravuju. Kvůli závažnosti zranění to byl velice pomalý proces, ale probíhalo to. Zvuky kolem mne se zostřovaly, a i když jsem pořád kolísal mezi vědomím a nevědomím, pomalu jsem se vracel mezi živé. Cítil jsem se silnější. Vlastně jsem už byl dost silný na to, abych otevřel oči a rozmazaným zrakem se podíval kolem sebe. Světle hnědé oči se setkaly s mýma. „Kruci, Kale,“ řekl Rafferty zachmuřeně. V koutcích širokých úst se mu objevilo napětí − křečovitý záchvěv nechuti nad tím, co ucítil, když mě léčil. „Vypadáš přesně tak příšerně jako to, co z tebe vyzařuje.“</p>
<p>Díky, pane doktore. Vedle něj stál Niko a jeho krátké vlasy na mě pořád ještě působily ohromně nezvykle. Viděl jsem naprosté zoufalství, jež se skrývalo hluboko pod klidným povrchem jemného obličeje. Bylo to jako zlověstný pohyb temné vody pod ledem. Když viděl, že jsem otevřel oči, lehce se to zmírnilo. Napětí v tváři malinko povolilo a na okamžik zavřel oči a nechal klesnout ramena. Pak se zhluboka nadechl, pevně se narovnal a zprudka otevřel oči. „Uspi ho,“ nakázal bez emocí.</p>
<p>Rafferty se na něj nevěřícně podíval. „Co? Pořád ho léčím. Ani zdaleka z toho není venku. Spánek je teď to poslední, co potřebuju.“</p>
<p>„Uspi ho, Rafferty. Udělej to hned,“ opakoval Niko nevrle.</p>
<p>Vtipálek si taky přisadil. Vlezlej parchant. „Mohl bys mít potíže s léčením, až ti Temník ukousne ruku v zápěstí. Teď by bylo nejlepší nechat stvůry spát.“</p>
<p>Bylo vidět, že Rafferty není zvyklý, aby mu někdo říkal, co má dělat, a bylo jasné, že nikoho cizího neposlouchá. Ale prozatím nechal zraněné ego být a položil mi druhou ruku na čelo. Jeho rty vykroužily jediné slovo: „Spi.“ Ušima jsem ho neslyšel, ale v mysli mi zvonilo jasnou ozvěnou. Spi. Pořád a pořád dokola, až se z toho stala nekončící litanie. Spi. Spi.</p>
<p>A tak jsem usnul.22</p>
<p><image xlink:href="#_9.jpg" />Byl to nepřirozený spánek. Neměl jsem žádné sny ani pocit ubíhajícího času. Spíš než spánek to bylo jako neexistence. Když jsem se probudil, tak nějak jsem předpokládal, že Niko, Vtipálek a Rafferty budou pořád stát nade mnou. Nestáli. Byl jsem sám. Ovšem šustot u dveří domněnku poopravil. Skoro sám. Stál tam vlčák a upřeně mě pozoroval kulatýma žlutýma očima. Tlamu měl pootevřenou a ukazoval mi perleťově bílé zuby. Červenohnědá srst se mu za krkem ježila a uši měl sklopené k hlavě. Byl to velký, namíchnutý samec.</p>
<p>„Babičko, ty máš ale velkýho chlupatýho ptáka,“ ušklíbl jsem se. Nepoužívaný hlas zněl drsně. Vlčák otevřel obrovské čelisti, zavrčel na mě, otočil se a zmizel mi z dohledu. Když Rex odešel, obrátil jsem pozornost k místnosti a zvědavě si ji prohlédl. Byla to Raffertyho ošetřovna. Vytřít krev z podlahy bude určitě lehké; laciné zelené lino bylo vybráno přesně z toho důvodu. Byla tam spousta polic s lékařským vybavením, stolička a stařičká lednička, která si spokojeně supěla. A nebyla tam žádná okna. Pokud si dobře pamatuju, dům sousedil s přírodní rezervací, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. To, co se dělo v této místnosti, nebylo určeno pro oči kolemjdoucích. Byly tam tři postele a já ležel na té, co byla nejblíže otevřeným dveřím. Všechny postele byly jako z blešáku − poškrábané, byly na nich skvrny a místy vyrytá dětská jména. „John.“ „Timmy.“ „Bobby miluje Katie.“ Na sobě jsem měl seprané modré pyžamo a do pasu jsem byl přikrytý ošumělou dekou. Nic z toho se ani zdaleka nepodobalo stylu, na nějž jsem si zvykl.</p>
<p>Povzdechl jsem si a zadíval se na strop. Od rohu k rohu se táhla prasklina a já ji nepřítomně sledoval očima. Podělal jsem to. O tom nebylo pochyb. Nechal jsem nad sebou vyhrát dva lidi a jednu zmutovanou kozu. Zklamal jsem Ólfi, kteří už teď pravděpodobně nejsou mezi námi. Možná jeden nebo dva zkáze obchoďáku unikli, ale nesázel bych na to. Ne, pravděpodobně jsem jediný, kdo přežil − alespoň na naší straně barikády. Byl jsem poslední zbytek velkolepého plánu, který mi, popravdě řečeno, byl stejně vždycky naprosto ukradený. Mě zajímala jedině výplata. I když jsem se o úspěch Ólfi nikdy moc nestaral, o sebe rozhodně ano. Ze všeho nejvíc jsem toužil po svobodě a po pomstě a nezáleželo mi na tom, v jakém pořadí přijdou.</p>
<p>Není nad přítomnost. Zapřel jsem se rukama a posadil se. Zhoupl jsem nohy přes okraj postele, chvíli jsem hledal rovnováhu a pak se postavil. Takhle to alespoň proběhlo v mé mysli. Ve skutečnosti se nic nestalo. Paže zůstaly ležet podél těla a nohy se pod přikrývkou ani nepohnuly. Zdálo se, že se můžu hýbat jen od krku nahoru. Mohl jsem otočit hlavu na obě strany, dotknout se bradou hrudi a zaklonit hlavu zpátky, ale to bylo všechno. Sice jsem se probudil, ale ten zkurvysyn Rafferty se ujistil, že nikam nepůjdu. Paralyzoval mě, dočasně mě úplně znehybnil. Dokud se nevrátí a nezruší kouzlo, aby spolu moje nervy zase mluvily, jsem pěkně v háji. Neopakuje se to poslední dobou nějak moc často?</p>
<p>Teď mi nezbývalo nic jiného než čekat. Nakonec s tím budou muset něco udělat. Už učinili rozhodnutí: nenechali mě zemřít. Na to jsem vsázel. Niko promarnil příležitost. Měl šanci, a pokud můžu říct, i absolutní odhodlání ukončit můj život. Ale neudělal to. V posledním možném okamžiku změnil úhel čepele a nechal mě naživu, i když jen tak tak. A když mě nezabil předtím, nevěřím, že by mě nechal shnít teď. A Rafferty mě sice vyléčil, ale těžko mi bude dělat ošetřovatele a krmit mě po zbytek života kaší. V jistém okamžiku mě bude muset osvobodit. A pak by radši měl utíkat jako gepard, protože oproti tomu, co mu udělám, bude tahle paralýza vypadat jako prázdniny v tropickém ráji.</p>
<p>Ani fantazírování o rozsekaném a naporcovaném Raffertym mě nerozptýlilo od neustálého přemýšlení o tom, proč jsem vůbec Nikovi umožnil ten jeho skoro přesný zásah. Ale i když fantazie mou pozornost neodvedly, blížící se hlasy ano. Byl jsem za to neobyčejně vděčný. Nad tímhle tématem jsem zrovna hloubat nechtěl, a to ani v nejmenším. Otočil jsem hlavu ke dveřím a přes chodbu jsem dohlédl až do kuchyně. Ti tři právě vešli zadním vchodem a přinesli s sebou vůni spadaných listů, ojíněné trávy a mrazivého větru. Niko s Robinem si sedli ke stolu a Rafferty zamířil k ledničce. Vytáhl odtamud tři mražená jídla a strčil je všechna najednou do malé mikrovlnky na kuchyňské lince. Vtipálek zamrkal, upřeně pozoroval, jak byly porce naskládány jedna na druhou, a časovač pomocí prudkého pohybu zápěstím otočil.</p>
<p>„To nevypadá dobře,“ řekl Robin zamračeně a rukou si prohrábl větrem rozcuchané vlasy. „Ještě jsem neviděl, aby z těchhle zařízení vzešly nějaké kulinářské pochoutky.“</p>
<p>„Ó, vy malověrní,“ zahřměl Rafferty. Pak se podíval mým směrem. „No, miminko se nám probralo. Mám ho zase uspat?“ otázal se Nika.</p>
<p>Niko zavrtěl hlavou. „Nech to být. Nemůže nám to nic udělat.“</p>
<p>No tak tohle bolelo. Stáhl jsem rty a odhalil zuby podobně jako můj nedávný návštěvník. Ignorovali zavrčení a ignorovali i mě. To bylo ještě horší. Myslím, že můžu s klidným svědomím říct, že za celý můj dlouhý život mě nikdo neignoroval. Spílali mi, proklínali mě, báli se mě, ale nikdy… <emphasis>nikdy </emphasis>mě neignorovali. A tihle se ode mě odvrátili a pokračovali s tím, co ovce považují za konverzaci. Béé, béé, béé.</p>
<p>„Jak jsou na tom tvoje žebra?“ Rafferty ani nečekal na Nikovu odpověď. Natáhl se, položil mu ruku na paži a soustředěně zavřel oči. O pár vteřin později je opět otevřel a zahuhlal: „Hojí se. Ale trochu to bolí, co? Co takhle prášky proti bolesti?“</p>
<p>Nikovi po tváři přeletělo slabé pobavení a řekl: „Vidíš, já myslel, že prostě použiješ kouzlo.“</p>
<p>„Věř mi, kouzla si schovávám na větší a lepší věci.“ Mikrovlnka cinkla, Rafferty vstal a cestou zavolal přes rameno: „Chňapale, přines nám prášky proti bolesti!“</p>
<p>Za pár minut se ozvalo klapání drápů o sešlou dřevěnou podlahu, do kuchyně vběhl vlčák a v hubě držel velkou červenobílou plastikovou lahvičku. Robin povytáhl obočí. „To je ale chytrý pes.“</p>
<p>Viděl jsem, jak sebou Rafferty škubl, a díky Kalovým vzpomínkám jsem věděl proč. Předstíral, že poznámku neslyšel, a rozdal na stůl jídla i s příbory. Pak si vzal lahvičku s léky a otřel ji utěrkou. Vyklepal ven dvě pilulky a vložil je Nikovi do dlaně. „Tak šup. Vrhněte se na to.“</p>
<p>Robin odtrhl plastový kryt, dloubl do kouřící večeře vidličkou a pak se zašklebil. „Jo, možná z toho vrhnu. Nepřekvapilo by mě, kdybych tam našel kus hlodavce nebo lidský prst.“</p>
<p>„Stěžoval sis u snídaně, stěžoval sis u oběda a už je to tu zas. Klidně můžeš vařit, Vtipálku. Nic ti v tom nebrání.“ Rafferty se začal s potěšením cpát.</p>
<p>„Ne, nebrání mi v tom nic kromě naprostého nedostatku alespoň těch nejzákladnějších potravin.“ Robin odložil vidličku a odsunul nedojedenou večeři stranou. „Spíž máš prázdnou, a zatímco si tu povídáme, v lednici se vyvíjí zcela nový život a nové civilizace. Možná by se s námi tvůj přítel podělil o psí žrádlo.“</p>
<p>Niko Robinovi varovně poklepal prstem na hřbet ruky. „To není dobré téma, Robine. Raději toho teď nechme.“</p>
<p>Vtipálek vypadal zmateně a nebylo se čemu divit. Nelidé, ať už jsou to stvůry nebo ti, co napodobují lidi, jako třeba puk, vycítí stvoření svého druhu. Někteří poznají rozdíl po čichu, někteří podle takzvané aury, a někteří to vycítí způsobem, jejž nedokážou vysvětlit. Ale prostě to tak nějak víte… vždycky. U Chňapala ale nic nenasvědčovalo tomu, že je něco jiného než kříženec psa a vlka… rozhodně ne pro paranormální smysly.</p>
<p>Potom bylo ticho. Žádné nové téma zjevně nebylo tak přitažlivé, aby někoho napadlo. Robin seděl s tváří v dlaních a nepřítomně zíral do prázdna.</p>
<p>Rafferty zabavil odmítnutou večeři a pustil se do ní. Niko dal svoji Chňapalovi. Pečlivě ji položil na podlahu. Vlčák na ni chvíli pochybovačně zíral, pak ji opatrně vzal do zubů, zvedl a hbitě ji odběhl vyhodit do odpadkového koše u zadního vchodu.</p>
<p>„Zjevně není na tvé straně, co?“ poznamenal Robin.</p>
<p>„Zavři kruci hubu.“ Rafferty chvíli upřeně hleděl na Vtipálka a pak se zamračeně podíval zpátky na mě. „A ty… jdi sakra spát.“ Pokud jsem někdy potřeboval důkaz, jak schopný ten člověk je, pak jsem ho právě dostal. Zhasnul mě jako vypínačem, upadl jsem ze světla do tmy. Ani se mě nemusel dotknout. Uspal mě ze vzdálenosti skoro šesti metrů. Pro někoho, kdo by si tak silně neuvědomoval svoji nadřazenost, by to jistě bylo ohromně ponižující. Jak jsem upadal do spánku, slyšel jsem ho, jak z popuzeného tónu přešel na obranný: „Omlouvám se. Ale zíral na mě těma svýma strašidelnýma stříbrnýma očima. Ježíši, jsou děsivý.“</p>
<p>V polospánku jsem uvažoval, co by asi říkal na svoje oči, kdybych mu je vyloupl z důlků a nacpal do pusy. A pak jsem byl zase mimo.</p>
<p>Když jsem se znovu probudil, byl dům pohroužený do tmy. Jediné osvětlení poskytovalo mdlé žluté světlo, které matně osvěcovalo chodbu. Nejspíš přicházelo z Raffertyho pokoje. Rafferty byl příliš praktický na to, aby měl obývák. Pravděpodobně by měl s nábytkem větší potíže než Chňapal.</p>
<p>Moje pozice se změnila; ležel jsem na boku a záda jsem měl podepřená polštářem. Mě možná nenávidí, ale zdá se, že se nemůžou přinutit nenávidět to, o čem si myslí, že je pořád ještě Kalovo tělo. Starali se o ně moc dobře. Okamžitě jsem se pustil do práce a snažil se překonat paralýzu. Nejspíš to bude naprosto zbytečné, ale nikdy nevíte, čeho může síla čisté zuřivosti docílit. A já teď byl tak rozzuřený, jak jsem snad ještě nikdy nebyl. Zavřený jako sokol v kleci svého vlastního těla − už dávno to přesáhlo pouhé rozčilení a začínalo to být skoro nesnesitelné. Chtěl jsem něco rozervat, chtěl jsem něco roztrhat na kusy a chtěl jsem něco zabít. Vycenil jsem zuby a divoce zatřásl hlavou. Dosáhl jsem jedině příšerné bolesti hlavy. Snažil jsem se proměnit prsty v pařáty a snažil jsem se odkopat přikrývku. Nic. Byl jsem zkamenělý jako stovky let starý kus dřeva. Bylo po mně.</p>
<p>Jo, to by se jim tak <emphasis>líbilo.</emphasis></p>
<p>Byl jsem promočený zcela zbytečným potem a lapal jsem po dechu bezmocným vztekem, když vtom jsem to uslyšel. Ze vzdáleného konce chodby, z království světla, přišel výbuch. Byl to Rafferty. „Ne! To neudělám. Zatraceně, Niko, to <emphasis>nemůžu!</emphasis>“</p>
<p>Nikův hlas by tichý a zaslechl jsem jen útržky. „Já vím…“ a „… omlouvám se…“ to bylo všechno, co jsem zachytil.</p>
<p>„Ne, to nevíš. Kdybys to věděl, tak bys to po mně nikdy nechtěl. Já jsem <emphasis>léčitel. </emphasis>Nemůžu zabíjet. A nezabiju.“</p>
<p>Pak se do toho vložil Robin. „Už jsme zkusili všechno. Nic jiného nám nezbývá. Tohle bude bezbolestné. Kal si to zaslouží. Ušetříš mu trápení. Copak to jako léčitel nevidíš?“</p>
<p>„Takže jste mě přinutili dát mu život jen proto, abyste teď otočili a já mu ho zase vzal?“ řekl Rafferty hořce. „Proč jste ho sem vůbec vozili? Proč jste prostě nenechali přírodu, aby vykonala své?“</p>
<p>„Byla to chyba.“ Niko tentokrát promluvil hlasitěji a pevněji, ale zněl unaveněji než kdykoli předtím. „Moje chyba. Myslel jsem, že vidím…“ slova se někam vytratila. „Na tom nezáleží. Je to jediný způsob, Rafferty. Pokud to neuděláš ty, udělám to já. Už mám na rukou krev svého bratra. Dokončím, co jsem začal.“</p>
<p>„Ježíši,“ řekl Rafferty hlasem tak unaveným, jako byl Nikův. „Ježíši Kriste.“</p>
<p>Tak jo, doufám, že tohle je vtip. Jeden velkej, debilní vtip. Zabít Kala? Zabít tohle tělo? Po tom, co všechno podstoupili, aby ho zachránili? Nemohli by se už kruci rozmyslet?</p>
<p>Zdálo se, že to právě udělali. Po téměř dvaceti minutách ticha se v chodbě ozvaly kroky. Všechny známky bezcenného lidství mě okamžitě opustily. Vrčel jsem a oči jsem zúžil v hněvu, jenž hraničil se šílenstvím. Lidi. Ovce. Chtějí si vzít to, co je moje. <emphasis>Moje. </emphasis>Parchanti. Nemají představu, s čím mají tu čest, ani Vtipálek ne. Copak si myslí, že mě můžou jen tak ukončit? Tak to se teda pletou. Smrtelně se pletou.</p>
<p>„Kale?“</p>
<p>Ve dveřích stál Niko. Temné stíny kolem očí byly němými svědky toho, že nespal už několik dní. Možná i déle. Když se na mě podíval, stíny ve tváři se mu prohloubily. V očích měl nekonečnou bolest, ale bylo tam i smíření. Tutéž emoci uvidíte u návštěv smrtelně nemocných. Přijetí. Odpuštění. Láska.</p>
<p><emphasis>Do hajzlu. </emphasis>Oni to myslí vážně.</p>
<p>Vstoupil do místnosti. „Zklamal jsem tě, Kale. Je mi to líto.“ Smutně zkřivil rty. „Ale to ty víš, ne?“ Stoupl si k posteli, sklonil hlavu a prsty přejel po přikrývce. „Mladší bratři jsou jen osina v zadku. Aspoň se to tak říká.“ Další slova už byla tišší, ale já je beztak slyšel: „Jenže všichni se mýlí.“ Přetáhl mi přikrývku přes hruď a uhladil nerovnosti. „Sbohem, bratříčku.“</p>
<p>Rafferty a Vtipálek ho pomalu následovali do místnosti. Robin si stoupl vedle Nika, aby ho tiše podpořil. Rafferty přešel na druhou stranu postele, vytáhl polštář, který mě zezadu podepíral, a položil mě na záda. Ani se na mě nepodíval. <emphasis>Nemohl </emphasis>se na mě podívat, pokud se dalo soudit podle jeho sevřené čelisti a bledě zelené kůže. „Vy dva tady zůstanete a budete se dívat, jak vraždím? Nechcete si nejdřív udělat popcorn?“ vyštěkl skoro nepřátelsky.</p>
<p>Vtipálkova tvář ztuhla. „Pokud to nedokážeš, tak odstup.“ V ruce držel nůž, malý, ale smrtící. „Pokud Kalibanovi nepomůžeš, uděláme to my.“</p>
<p>Vztek mu z tváře pomalu ustoupil a nechal za sebou němé zoufalství. „Ne.“ Rafferty si protřel oběma rukama obličej. „Ne. Máte pravdu. Můžu ho osvobodit bezbolestně.“ Konečně se mi váhavě podíval do očí.</p>
<p>„Dotkni se mě a bude to ta poslední věc, kterou ve svým mizerným životě uděláš.“ Mimoděk jsem začal produkovat jed a ten mi stékal z koutků úst. „A bude tě to hodně bolet. Nekonečná, duši zničující bolest.“ Pusu mi zacpal pevně smotaný ručník a zabránil mi v tom, abych léčitelovu tvář rozpustil na krvavý puding. Niko. Vždycky připravený. Vždycky zatraceně připravený.</p>
<p>Rafferty se mi pořád díval do očí. Položil mi ruku na hruď a rozvážně řekl: „Kale… jestli jsi tam… bude to rychlé, slibuju. Zastavím ti srdce. Nic neucítíš.“ Niko mi položil ruku na čelo v tichém sbohem.</p>
<p>Já hrozně nerad prohrávám. Ale pokud musím prohrát, pak z toho tyhle bečící ovce radost mít nebudou.</p>
<p>A pak se to stalo. Jen tak. Cítil jsem, jak se mi svaly provrtává chlad, a ledové prsty mě svíraly nehmotným stiskem. Mé srdce zavrávoralo, přeskočilo jeden úder a pak se roztřeseně zastavilo docela. Na zlomek vteřiny jsem byl zcela nehybný, chycený mezi světlem a tmou, mezi životem a smrtí.</p>
<p>Potom jsem se rozdělil. Jedna moje půlka se odtrhla a nechala za sebou hlubokou, syrovou ránu, která hrozila, že mě spolkne. Temník byl ve vzduchu nade mnou a shlížel na mě kulatýma stříbrnýma očima. Bylo to jako zdvojené vidění. Byl jsem to já, a byl jsem i on. Byl jsem polovina celku, a bože, cítil jsem se, jako bych umíral. Škubla mnou křeč a bylo to… <emphasis>zemřel jsem. </emphasis>Zemřel jsem a byl jsem vtažen do bezedného víru temnoty, osvíceného jasným světlem. Nebyl tam vzduch, ale já žádný nepotřeboval. Nebyly tam žádné zvuky, a přece bylo všechno okolo zvukem. <emphasis>Já </emphasis>byl zvukem, jedinou notou znějící věčností. Byl jsem na dočista cizím místě, a přece jsem byl doma.</p>
<p>A pak jsem byl zpátky. Dlouze jsem se třásl, ale cítil jsem, že moje srdce začalo opět bít. Pevně jsem zavřel oči a snažil se nadechnout. Bylo to těžší, než to vypadalo. Vzduch byl hustý a vzpíral se tomu, abych jej vdechl, a v hrudi mrazivě pálil. Ale byl jsem živý. A pokud jsem byl živý, pak jsem nebyl mrtvý.</p>
<p>Nebyl jsem mrtvý?</p>
<p>Nebyl jsem mrtvý. Niko, ty teda umíš blufovat. Vtipálku, Rafferty, hezký herecký výkon. To je na Oskara. Těžce jsem otevřel oči a těsně před sebou jsem spatřil Raffertyho, jak mě pozoruje se špatně skrývanými obavami. „Kale?“</p>
<p>„Raffe,“ řekl jsem a slabě zakašlal. „Jen moje představivost… nebo… jsi mě… právě zabil?“</p>
<p>„Jen na vteřinu, přísahám.“ Roztřeseně, ale upřímně se zazubil.</p>
<p>Instinktivně jsem se začal taky usmívat, ale úsměv rychle opadl, protože mě právě dohnala paměť. V jednom oslepujícím záblesku jsem si na všechno vzpomněl… na všechno. Na všechno, co jsem řekl a co jsem udělal. Temník měl pravdu. Konečně jsem poznal, jaké to je být stvůrou. A nebyl jsem si jistý, jestli s tím poznáním dokážu žít.</p>
<p>Někde stranou jsem slyšel Robina nadávat a Temníka se s maniakálním potěšením chichotat. Potlačil jsem hořkou žluč, co mi sežehla hrdlo, a převalil se na bok. Vyhnul jsem se Raffertyho rukám, svalil se z postele a tvrdě přistál na podlaze. Ta rána mi lehce vyčistila hlavu a já zaostřil na scénu odehrávající se na druhé straně místnosti. Temník si s nimi pohrával. Krčil se na stropě a hlavu měl stočenou v nepřirozeném úhlu. „Skákejte, psíci,“ ušklíbal se. „Vyskočte výš.“ Dobíral si je jako třídní rváč. A přitom mohl kdykoliv zmizet. V místnosti sice nebyla zrcadla, ale on je nepotřeboval. Zrcadly dokáže cestovat mnohem rychleji, ale i tak by mohl proplout mezi atomy zdi, jako by to byla řeka. Jenže on si raději zvolil hmotnou podobu. Rozplynout se? Odejít? To by přece vůbec nebyla legrace! Už předtím, než utekl zadním vchodem mé mysli, toužil po tom, aby zaplatili. A teď? Teď, když věděl, jak ho ošálili a podvedli? „Zaplatit“ bylo hodně slabé slovo.</p>
<p>Ti tři na to přišli. Věděli, že Temník se mnou nezemře bez ohledu na to, jak moc měl rád naše sdílené tělo. Chytil jsem se přikrývky a snažil se posadit. Zvedl jsem pohled k Raffertymu, který se nakláněl nad postelí, aby mi pomohl. „Jak jste…?“ polkl jsem a zavrtěl hlavou. „Věděli, že uteče?“ Léčitel smutně zkřivil rty. „Nevěděli. Nic jsme nevěděli jistě. Jen jsme doufali.“</p>
<p>S jeho pomocí se mi podařilo dostat nohy pod sebe a dřepnout si, i když to byla poměrně nestabilní pozice. „Dej mi zbraň,“ nařídil jsem zachmuřeně a neustále sledoval boj, který se odehrával přede mnou.</p>
<p>„Nikdy v životě, kamaráde.“ Rafferty mi pevně stiskl rameno. „A dovol, abych ti připomněl, že ten tvůj je sotva minutu starý.“</p>
<p>„Zbraň. <emphasis>Hned.</emphasis>“<emphasis> </emphasis>Niko mi určitě nějakou nechal pro případ, že bude jejich bláznivý plán fungovat. Nenechal by mě neozbrojeného. Ne, když se okolo volně prochází ten, kdo mi sežral duši zaživa.</p>
<p>Rafferty si povzdychl a zamumlal: „Zatracenej tvrdohlavej par… pod postelí.“</p>
<p>Aniž bych se podíval, strčil jsem ruku za sebe pod postel. Prsty se dotkly chladného kovu a já zároveň pozoroval, jak Temník seskočil ze stropu. Zaťal drápy Vtipálkovi do ramenou a stříbrnýma očima vyhledal můj pohled. „Takové malé déjà vu, že?“ zavrněl. „Chybím ti, Kale? Protože ty mně ano.“ Hadí jazyk vystřelil do vzduchu mezi námi. „Ale nebude to trvat dlouho.“ Věděl jsem, že slib bude chtít dodržet.</p>
<p>Nikdy. Neřekl jsem to jemu a neřekl jsem to ani sobě. Nebylo třeba. Bylo to nevyřčené, ale tak jisté jako východ a západ slunce. V ruce jsem třímal meč určený pro mou osobní stvůru. A kdyby došlo na nejhorší… dneska už jsem jednou mrtvý byl. Nebylo to tak hrozné.</p>
<p>Temník sklonil hlavu a zasekl ohnuté tesáky Robinovi do krku. Niko ho chytil za černé hrdlo a odtáhl od Vtipálka. Temník se Nikovi vytrhl, proletěl vzduchem a přitom mu z ostrých drápů ukápla trocha krve. Přistál na stěně a oběhl celý pokoj s rychlostí a elegancí chrta. Robin se prudce otočil, zamířil a hodil nožem. Nůž proletěl vzduchem, zdánlivě pomalu se u toho točil, a pak se ostřím zasekl do omítky. Minul Temníka jen o milimetry.</p>
<p>„Radši se drž svýho kopyta,“ zabrblal mi Rafferty přes rameno.</p>
<p>Robin po něm rozčíleně hodil ledovým pohledem, který roztál, jakmile se podíval na mě. „Kalibane?“ Ten okamžik nepozornosti se mu ovšem vymstil. Temník do něj vrazil takovou silou, že Robin vyletěl do vzduchu a tvrdě přistál na protější zdi. Sykl bolestí, ale podařilo se mu zvednout koleno a trochu Temníka odtlačit. Nebylo to moc, ale Robinovi to stačilo k tomu, aby jakoby odnikud vytáhl další nůž. Vyrazil s ním proti šupinatému břichu. Jenže Temník se hbitě zavlnil jako had a podařilo se mu uhnout. Skoro. Špička nože zasáhla kůži na paži a boku. Temník se širokým úsměvem vytrhl Robinovi nůž z ruky a olízl z kovu svou vlastní krev. Byla téměř bílá a měla podivně řídkou a pěnovitou konzistenci. Připomínalo mi to tekutinu, která vytékala z housenky, na niž jsem asi tak před patnácti lety omylem šlápl.</p>
<p>Světlé oči se zatřpytily, když jazykem z bezretých úst olízl ještě světlejší tekutinu. „Jako dobré víno. Na… dej si taky.“ Otočil se a zabodl nůž Nikovi do ramene tak snadno, jako by cepín prošel mokrým kartónem. Niko se tiše pohyboval za ním a meč měl připravený ke smrtící ráně. Temník ho nemohl slyšet, ani s nadpřirozeným sluchem ne. Niko je sice geneticky člověk, ale má jisté aspekty a ovládá určité dovednosti, které jsou daleko mimo lidské schopnosti. Jak to tedy Temník věděl? Jak věděl o Nikově kradmém pohybu?</p>
<p>Kvůli mně.</p>
<p>Sdílel mou mysl dost dlouho na to, aby znal Nika tak dobře jako já. Co jsem u bratra předpokládal já, to viděl Temník stejně jasně.</p>
<p>Niko zavrávoral, nůž pořád pevně vražený do ramene. Nevydal ani hlásku, prostě našel rovnováhu a přehodil si meč do druhé ruky. S tváří jako vytesanou z kamene se vydal opět do boje. Nepozastavil se nad bolestí a na mě se ani nepodíval. Nemusel. Věděl o mně stejně dobře, jako věděl o Temníkovi. A právě teď se soustředil na mou záchranu.</p>
<p>Potíž byla v tom, že mě už unavovalo, jak mě pořád musí někdo zachraňovat. Unavovalo mě být koulí na noze jen proto, že máma potřebovala peníze a rozdala si to se strašidlem. Unavovalo mě věčně utíkat a unavovalo mě nechat se chytat. Ať tak, nebo tak, tohle je konec. Ať tak, nebo tak, nebude už žádná stvůra. A mluvím tady o Temníkovi, nebo o sobě?</p>
<p>To jsem nevěděl.</p>
<p>Prsty jsem nemotorně svíral jílec vypůjčeného meče a měl jsem pocit, jako by mé nohy patřily někomu jinému. Pomalinku jsem se zvedal. Rafferty měl ruku pořád položenou na mém rameni a upíral pozornost na souboj. Robin padl na podlahu, odvalil se od Temníka a cestou si sáhl za záda pro další dýku. Temník udělal ode zdi přemet vzad doprostřed pokoje. Ve vzduchu se jako mlha zatřpytil jed, který plivl po Nikovi. Niko poklekl na jedno koleno, vyhnul se plivanci a znovu vyskočil. Zranění na rameni už si začínalo vybírat daň. Horní část trička měl promočenou krví a ve vlasech se mu začínal objevovat pot ze šoku. Ale věděl jsem, že to ho nezastaví. Nezastaví ho nic kromě smrti.</p>
<p>„Jsi rychlý,“ poznamenal Temník a lehce sevřel ruce. „Na ovci. Ale předtím ti to, <emphasis>Cyrano, </emphasis>nepomohlo, a nepomůže ti to ani teď.“ Naklonil hlavu ke straně. „Je můj, víš? Bratříček patří mně. Byl jsem v každé části jeho těla… v každé buňce i v každém vlákně. Je můj a já ho můžu používat, jak chci. Můj. A není nic… <emphasis>nic, </emphasis>co bys mohl udělat.“ Jeho hlas byl tisíckrát vražednější než jed. Jemný, spiklenecký a naprosto bezcitný. „Vezmu si ho, jako jsem si ho vzal předtím. Nezastavíš mě. Nemůžeš mě zastavit.“</p>
<p>„Ale já ano.“</p>
<p>Meč, který jsem mu vrazil do zad, vyšel ven hrudí a s ním i sprška pěnovité krve mléčné barvy. Chraplavým hlasem jsem opakoval: „Já ano, ty zkurvysyne, a <emphasis>já </emphasis>to udělám.“</p>
<p>Hmyzí hlava se otočila s nevěřícným výrazem ve stříbrných očích. <emphasis>To jsi nečekal, co? </emphasis>pomyslel jsem si divoce. Nepředpokládal jsi, že polomrtvá ovce udělá něco jiného, než že si lehne a bude na tebe čekat. Vyškubl jsem čepel ven a přitom ji trochu pootočil. Dost na to, abych mu tentokrát vrazil meč do břicha. Cítil jsem, jak mu čepel zavadila o páteř. „A nejsi rychlý.“ Úsměv, který jsem měl na tváři, byl stejně nepřirozený jako bílá tekutina řinoucí se na podlahu. „Ani na ovci.“ Naklonil jsem se stranou, zapřel se o něj nohou a sundal jsem ho z meče. Koutkem oka jsem viděl Nika, jak zarazil Robina, když mi chtěl jít na pomoc.</p>
<p>Temník spadl na podlahu a rukama s drápy se marně snažil zastavit proud krve. „Ne. NE.“ V podivně absurdním gestu ke mně natáhl ruku… jako by čekal, že mu pomůžu. Že ho zachráním. „Jsme jeden… ty a já. Jeden.“</p>
<p>Další rána zasáhla hrdlo. Rozmáchl jsem se a sekl mu do krku vší silou, která ve mně zbyla. Šupiny náraz trochu zbrzdily, takže hlava zůstala připojená cáry svalů… ale jen tak tak. Z tlamy mu vytryskla krev a děsivě bublala, jak se snažil přeseknutou průdušnicí nasát vzduch. Z rány v břiše mu teď vytékaly i jiné tekutiny − nazelenalé a kouřící, které při doteku s podlahou syčely. Moje bývalá stvůra vypadala hrozně. Pekelně hrozně.</p>
<p>A teprve pak jsem opravdu začal.</p>
<p>Čas ubíhal. Nevěděl jsem, jak dlouho to trvalo, ale najednou tam byl Niko a z ruky mi páčil meč. Robin držel prostěradlo a přikrýval s ním hromadu znetvořeného masa, roztříštěných kostí a zničených orgánů, která ležela na podlaze. Kdybyste nevěděli, co to bylo za stvoření, asi byste na to nepřišli. Bylo by těžké rozeznat, co ve vás žilo, co vás ovládalo a co vás nakonec pohltilo.</p>
<p>Temník mě požíral zaživa. Celého mě pozřel. Přesto jsem byl pořád tady. Nepřítomně jsem zíral na zvolna prosakující prostěradlo. Co se to stalo? Upadl jsem na kolena. Zabil jsem a byl jsem zabit. Byl jsem jen slabý stín stvůry a pak jsem byl najednou rozjásané, samolibé monstrum. Spolkl mě a rozpustil mou duši. Ale byl jsem pořád tady. A pak jsem si uvědomil…</p>
<p>… že si nejsem tak docela jistý, že tu chci být.</p>
<p>Předchozí síla mě opustila. Nemohl jsem chodit. Nemohl jsem se dokonce ani postavit. Ale mohl jsem lézt, a taky jsem to udělal. Pohnul jsem ztuhlýma rukama, posouval kolena a dělal všechno pro to, abych se co nejvíc vzdálil od ostatních. Teď, když byl konec, jsem nevěřil sám sobě natolik, abych s nimi mohl být v jedné místnosti. Sklonil jsem hlavu a ignoroval hlasy volající mé jméno. Ignoroval jsem je a snažil se pohybovat rychleji.</p>
<p>„Kale.“ Nikův hlas, klidný a utišující, se snažil proniknout vatou, která mi obalila mozek. Ale já ho nechtěl nechat. Pohnul jsem rukou, kolenem a dál a dál. Dostanu se pryč. Musím. Jak jsem se snažil uniknout doteku ruky na mém rameni, uhnul jsem stranou.</p>
<p>„Nech mě být,“ vyhrkl jsem zoufale. „Jdi ode mě pryč.“</p>
<p>Přešel jsem Vtipálkův ostrý nádech a vůbec si ho nevšímal. On tomu nerozuměl, ale Niko ano. Vždycky mi rozuměl, četl ve mně jako v otevřené knize. A měl jsem vědět, že mě nebude poslouchat. Postavil se mi do cesty, prudce klesl na podlahu přede mě a objal mě. Tak pevně, až to bolelo. Tak pevně, až jsem nemohl ignorovat fakt, že je tady. A taky samozřejmě dost pevně na to, aby mě zadržel. Jednu ruku mi položil zezadu na krk a bez jakékoliv pochybnosti pravil: „Neublížíš nám, bratříčku. Nemusíš utíkat.“ Dál mě neoblomně držel. „Nenecháme tě utéct. Ne teď, když jsme tě právě dostali zpátky.“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. Jak tomu mohl věřit? Jak mohl věřit tomu, že jim neublížím a že se je nebudu snažit znova zabít? Jak tomu on mohl věřit, když já to nedokázal? Slova zněla pouze v mé hlavě, ale Niko je i tak slyšel. „To jsi nebyl ty,“ řekl naléhavě. „Nebyl jsi to ty. Nikdy. Ten parchant je pryč, Kale. Věc, která ti tohle udělala, je pryč. Nech ho jít.“</p>
<p>Byl pryč. Jo, to už jsem pochopil. Potíž je, že si s sebou možná odnesl nejlepší části mého já. Vzepřel jsem se Nikovi a marně jsem se snažil vykroutit z jeho sevření. Nakonec jsem to vzdal; v tomto okamžiku byl mnohem silnější než já. Nedalo se uniknout. Nic jsem neřekl, protože jsem prostě nenacházel slova. Sakra, myslím, že ani neexistují slova na to, co jsem cítil. Ale na něco jsem slova měl… na něco, co jsem nutně potřeboval vědět. „Moje oči.“ Polkl jsem. „Moje oči… šedé?“</p>
<p>Niko na chvilku zaváhal a pak mě sevřel ještě pevněji. „Ano, Kale, tvé oči jsou šedé.“ Stiskl rty a pak se otočil k Raffertymu a pobídl ho: „Udělej to.“ Léčitel už stál vedle nás. V očích se mu zračilo znepokojení. Ruku měl nataženou nad mojí hlavou a vypadal nerozhodně. Ale Niko zjevně neměl trpělivost. Mnohem nevrlejším hlasem řekl: „Nesmí si to pamatovat. <emphasis>Nesmí. </emphasis>Tak to sakra udělej.“</p>
<p>Léčitel mi položil ruku do vlasů a já uslyšel jemný hlas: „Nemůžu tě nechat úplně zapomenout, Kale. Vím, že vzpomínky jsou příšerné, ale jsou to tvoje vzpomínky. A jednoho dne bys je mohl potřebovat. Nemůžu je nechat zmizet.“ A pak pevněji dodal: „Ale můžu je nechat vyblednout.“ Slova se přesunula od ucha na temné a tiché místo v mé hlavě a zůstalo vlastně jen jedno slovo. Bylo velmi tiché, ale já ho i tak slyšel: „Vyblednout.“</p>
<p>Bledl jsem spolu se svými vzpomínkami. Vybledli jsme jako prastará černobílá fotografie. A pak jsme stejně jako Temník bledli tak dlouho, až nezbylo vůbec nic.23</p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" />Nechtěl jsem se probudit.</p>
<p>Jo, já vím. To u mě není žádná velká novinka. Ale tohle bylo něco jiného. Nebylo to převalování v posteli a zavrtávání se pod peřinu, protože je venku příliš zima na to, aby se dal vystrčit nos. A nebyla to ani naprostá tělesná únava, která vás drží přišpendlené k matraci, protože jste udělali příliš mnoho přesčasů. A v neposlední řadě to nebyla ani ta nejhorší lenost, pocházející z lásky a čistého obdivu ke spánku. Sice jsem si to moc přál, ale nebyla to ani jedna z těch věcí. Důvod, který jsem měl, si bylo těžké připustit.</p>
<p>Nechtěl jsem se probudit, protože pak to bude pravda. Tvrdá a nevyhnutelná. Budu se muset postavit tváří v tvář tomu, že to nebyl sen. Budu muset přijmout to, že to nebyla noční můra, ale skutečný život. A že starý dobrý skutečný život udělal noční můru ze <emphasis>mě.</emphasis></p>
<p>Kdo by se sakra do tohohle chtěl probudit?</p>
<p>Ale jako v mnoha věcech v poslední době, ani tady jsem neměl na výběr. Do obličeje mi vanul výrazný odér psího dechu a táhnul mě na místo, kam jsem nechtěl jít: do vědomého stavu. Poddal jsem se nevyhnutelnému, zacpal si pusu a druhou rukou si chabě zamával před nosem. „Vím, že si umíš olíznout vlastní koule, Chňape. Nemusíš mi to dokazovat.“</p>
<p>V rozmazaném zorném poli se mi objevil široký úsměv plný bezvadně bílých zubů, doplněný šťastně vyplazeným růžovým jazykem. Hnědými nozdrami vyrazila pořádná dávka vzduchu a přímo do obličeje mi vchrstla spršku ledových kapiček. „Ach jo.“ Převalil jsem se a posadil se. „Dobře, už jsem vzhůru, jsem vzhůru, Ježíši, necháš už toho?“ Na stehně mi přistála obrovská tlapa a drápy mě lehce škrábly i přes seprané pyžamové kalhoty. „No dobře, dobře. Vyhrál jsi.“ Rychle jsem vstal a Chňapal mě hbitě vystřídal a schoulil se na posteli. Samolibé žluté oči se na mě usmály a pak se zavřely, aby si hezky zdřímly.</p>
<p>Jednou rukou jsem si držel kalhoty, aby mi nespadly, druhou jsem si prohrábl to, co vypadalo jako hnízdo posledního blbouna nejapného, a rozhlédl jsem se kolem. Nebylo divu, že byl vlčák tak neústupný. Byl jsem v jeho pokoji. Pamatoval jsem si ho z návštěvy, která se odehrála už dávno. Zjevně jsem si oproti ošetřovně polepšil. Možná si mysleli, že se nebudu chtít probudit právě tam. Měli pravdu. Žádné množství čistidel a drhnutí nezbaví podlahu nebo mou mysl toho, co tam leželo.</p>
<p>„A, Šípková Růženka se nám probudila. Políbil tě tvůj chlupatý princ? Doufám, že bez jazyka.“</p>
<p>Vtipálek stál ve dveřích a vypadal nabručeně a potěšeně zároveň. Důvod jeho rozčílení mi byl okamžitě jasný. Byl oblečený v nějakých starých hadrech, měl na sobě obnošené džíny a tričko, které bylo kdysi jasně modré. Teď bylo jasně modré se skvrnami od čistidla. Na tričku bylo logo dlouho zavřeného zábavního parku a vedle loga kolotoč a šťastně mávající kreslené postavičky, ze kterých se mi dělalo nevolno, už když jsem byl dítě.</p>
<p>„Sluší ti to, Taťko Šmoulo.“ Ne zcela autenticky jsem zívl. Díky tomu vyrušení se mi téměř zoufale ulevilo.</p>
<p>„Neměl bys ty být ten vtipnější z vás dvou?“ zamračil se. Ale dlouho mu to nevydrželo. Na rtech se mu objevil úsměv, který jsem u Robina zas tak často nevídal. Nebyl v tom posměch ani vychytralá nadřazenost, žádné: ‚Tak co, námořníku, jsi ve městě nový?‘ Bylo v tom jen hluboké potěšení a upřímná úleva. „Vypadáš dobře, Kale. Opravdu vypadáš dobře.“</p>
<p>„Jo?“ podíval jsem se na svoje nohy. Prsty byly od studené dřevěné podlahy trochu zmodralé. Vypadám dobře. Jenže… od „vypadat dobře“ je k opravdovému „cítit se dobře“ ještě pořádně velký krok. Ale i „vypadat dobře“ bylo samo o sobě pokrok, a v tomto okamžiku mohl být každý krok kupředu jedině dobrý.</p>
<p>Všechno jsem si pamatoval. Od okamžiku, kdy se se mnou Temník spojil, až do chvíle, kdy Rafferty přinutil mé čerstvé, syrové a nesnesitelné vzpomínky, aby vypadaly staře a vybledle. Všechno, co jsem udělal, co jsem se pokusil udělat, všechno to tam pořád bylo… jen trochu odsunuté. Nebylo mi sice dobře, ale byl jsem při smyslech a to… pokud jde o mě, tak tohle byl hotový zázrak. „Myslím, že <emphasis>jsem</emphasis> v pohodě.“ Rty mi lehce zacukaly a pak jsem dodal: „Víceméně.“ Alespoň prozatím. „Kde je Nik?“</p>
<p>„Ještě spí.“ Mlsně se usmál a já viděl, že se zpátky vrátil Robin, kterého jsem znal předtím. „Možná že bych já mohl být <emphasis>jeho </emphasis>princ.“</p>
<p>Byla to sice skvělá představa vidět Nika, jak honí Robina s mečem a touhou po odplatě, ale myslím, že Rafferty už ve svém domě žádný další rozruch nepotřebuje. „Mám dojem, že Nik už má spadeno na jistou krásnou upírku,“ poznamenal jsem s opravdovým soucitem. Můj bratr… za sebou nechával samá zlomená srdce. Všechny moje kamarádky ze školy, Dobromila, Meredith. Ježíši, Merry…</p>
<p>„Já vím,“ řekl nenuceně a kočičí oči se mu škádlivě zaleskly. „Já si jen rád hraju.“</p>
<p>Nemusel jsem spoléhat na grendelí krev, abych tu lež vyčenichal. Pořád jsem se divil, proč nám Robin v minulých pár týdnech pomáhal. To, co jsem mu viděl v očích… ta příšerná, ničící samota, ta tam byla opravdu znát, ale teď jsem věděl, že je tam ještě něco jiného. Že to bylo s ohledem na Nikovu sexuální orientaci neopětované a zhola nemožné, Vtipálkovy city nezměnilo. A to, že byl puk nejspíš tisíce let starý a věděl své, taky ne. Ať je vám tisíc let, nebo jenom šestnáct, srdce bude mít nad rozumem vždycky navrch. Chvíli jsme tam jen tak stáli, oba ponoření ve vlastních myšlenkách na to, jak by to mohlo být a jak to je. Pak ticho prolomil Robin: „Co se týče Nika.“ Sklopil oči k mému břichu a nevědomky odmítavě zavrtěl hlavou. Přes pyžamo neviděl, kde mě Nikova čepel propíchla, ale myslím, že si to dokázal dost detailně představit. „Nikdy by to neudělal. Kdyby byl nějaký jiný způsob… kdyby mohl udělat cokoliv jiného. Musíš pochopit…“ řekl naléhavě a pak se zarazil.</p>
<p>„Robine…“ začal jsem, ale on mě prudce přerušil.</p>
<p>„Kdybys věděl, co se s ním za ten týden dělo,“ prohlásil s vážností, která ostře kontrastovala s jeho obvyklou lehkomyslností. „Pokud vůbec spal, já o tom nevím. Proslídili jsme kvůli tobě celé město. Niko prověřil každého, kdo by s tím jen vzdáleně mohl mít něco společného. Stačilo mu, pokud se něčí prababička zle podívala na souseda nebo mu způsobila bradavice. Chytil je pod krkem. Dokonce šel i za tou malou vědmou a žadonil, aby…“ Náhle si tohle téma rozmyslel, protože si vzpomněl, kam jsem poslal vlkodlaky a co jsem chtěl, aby udělali. Nejspíš bylo lepší mlčet.</p>
<p>Pokus o vraždu mladé holky je vždycky ošemetné téma. Zkuste si to představit. „Omlouvám se,“ řekl tiše.</p>
<p>Pokrčil jsem rameny, přikývl jsem a tak moc jsem se snažil zachovat neutrální výraz, až to bolelo.</p>
<p>Nezdálo se, že by se mu ulevilo, ale pokračoval. „Dával si to za vinu, víš? Že si tě vzal Temník a že tě získal zpátky jen proto, aby tě zase ztratil. Nikdy o tom neřekl ani slovo, ale to ani nemusel… bylo to jasné. A pak brána. Ty a ta třikrát prokletá brána.“ Dlouhými prsty si rozčíleně prohrábl hnědé kudrny. „Co jiného mohl dělat?“</p>
<p>Nic. Nemohl dělat nic jiného než mě zabít. Což měl udělat… a udělal by to, jenže na poslední chvíli něco uviděl. V Temníkově zaváhání spatřil mě, jak k němu vzpínám ruce. Viděl mě tehdy, když já jsem se vůbec vidět nedokázal.</p>
<p>Pokud by to bylo jinak, pokud by byl nucen osvobodit mě jediným způsobem, který mu zbýval, pak by Niko z obchoďáku neodešel. Neodešel by ode mě. Tím jsem si byl absolutně jistý. V tomhle životě jsme byli vždycky spolu. Byli bychom spolu i kdekoliv jinde.</p>
<p>„To je v pořádku,“ usmál jsem se na Vtipálka konejšivě. „Udělal to, co udělat musel.“ Vůbec jsem o tom nepochyboval a nikdy nebudu. Bystré zelené oči mě chvíli zkoumavě pozorovaly a pak se Robin uklidnil − uvěřil mi.</p>
<p>Ze zamyšlení nás vytrhlo ospalé Chňapalovo zavrčení. „Promiň,“ omluvil jsem se mu. „Vypadneme z tvýho pokoje.“</p>
<p>„Jeho pokoje?“ vydechl udiveně Robin. Změna tématu mu zjevně přinesla úlevu. Podíval se kolem sebe a pohled mu spočinul na chomáčích zrzavých vlasů vykukujících zpod postele. Pak si všiml asi největší žvýkací kosti na světě, opřené o jednu z polic, a misky vody položené na složeném ručníku. „Ach. Pár těch věcí je jeho, co?“</p>
<p>Rozhlédl jsem se. V jednom rohu stála opřená stará akustická kytara, v dalším lyže. Otevřené dveře od skříně ukazovaly oblečení a tenisky a na podlaze ležel otlučený basketbalový míč. Psací stůl byl pokrytý prachem a ležela na něm hromádka drobných, peněženka a ve vzdálenějším rohu zarámovaná fotografie. V porovnání se vším ostatním bylo sklo i rámeček perfektně čisté, bez jediného smítka. Na fotografii bylo vidět dva muže na zasněženém svahu. Drželi se vzájemně kolem ramen. Jeden z nich byl Rafferty. Na hlavě měl pletenou čepici přetaženou přes uši a nos měl od mrazu červený jako plamínek. Pokud byste se nepodívali opravdu pozorně, připadal by vám druhý muž spíš jako jeho dvojče než bratranec, kterým ve skutečnosti byl. Kaštanové vlasy měl o odstín tmavší a jantarové oči o odstín světlejší… vlastně byly žluté.</p>
<p>Obrátil jsem se ke stejným očím a vycítil jsem v nich souhlas, tiché svolení, a pak se zase zavřely. „Všechny ty věci jsou jeho,“ řekl jsem tiše Robinovi. „Všechny do jedné.“ Vyvedl jsem Vtipálka z pokoje a nechal jsem Chňapala se zbytky jeho starého života a s trpkou realitou současného.</p>
<p>Robin vypadal dost zmateně, což bylo pochopitelné. Nakukoval mi přes rameno zpátky do pokoje. „Jenže…“ zamračil jsem se a on ztišil hlas, ale ne, že by to k něčemu bylo. Chňapal nás stejně uslyší. „Není vlkodlak. Vůbec není cítit nadpřirozeně. Jak je to možné?“</p>
<p>„Ten příběh by ti měl vyprávět někdo jiný.“ Dál jsem ho postrkoval chodbou. „Budeš se muset zeptat Raffertyho. Uvidíme, jestli ti to poví, nebo jestli ti dá do nosu.“ Rafferty nebyl moc ‚sdílný‘ typ a taky nerad pral rodinné prádlo, ať už špinavé, nebo ne. Ale i tak… Robin toho pro mě a Nika udělal hodně. Mnohokrát pro nás, naprosté cizince, riskoval život, když by tou nejchytřejší věcí bylo hodně daleko utéct. Dlužím mu víc, než kdy dokážu splatit. Trochu jsem roztál a zamumlal: „Chňapal je nemocný. A Rafferty ho nedokáže vyléčit.“ Bylo v tom určitě ještě daleko víc, ale tohle bylo všechno, co jsem věděl.</p>
<p>Zastavil jsem se u dveří do koupelny a změnil téma. „Dám si sprchu.“ Vtipálek pokrčil nos a naznačil tak, že by to nemusel být špatný nápad. Napůl podrážděně a napůl pobaveně jsem si odfrkl. „Ty jsi teda dáreček, co, Vtipálku? Skoro mě nutíš zapomenout, že jsi mi zachránil zadek.“</p>
<p>„Nejenom tobě,“ připomněl mi a nadutě u toho povytáhl obočí. „Zachránil jsem zadek celému lidstvu. Vlastně bych nepřeháněl, kdybych řekl, že jsem zachránce celého světa. Hm, zajímalo by mě, jestli bych si to mohl dát na plaketu do kanceláře. Bylo by to hezky pozlacené. A z leštěného růžového dřeva. Můj obličej hledící vznešeně do dáli.“</p>
<p>Smutné na tom bylo, že to pravděpodobně udělá. Puk hrozně rád provokuje. Je strašně rozčilující, domýšlivý, zahleděný do sebe, příšerně samolibý a před jeho sexuální náruživostí by i Mae Westová[*] utekla k mamince. To je celý Robin Vtipálek. Ale navíc je věrný, inteligentní, v bitvě má odvahu a tváří v tvář smrti vyzývavě vzdoruje. Bez něho bychom nepřežili. Já bych byl stále ztracený uvnitř monstra a Niko by byl mrtvý… anebo hůř, <emphasis>zničený. </emphasis>Byl to dluh, na který nikdy nezapomenu. „Robine…“</p>
<p>Samolibý výraz na Vtipálkově tváři se změnil v něco smutnějšího a opravdovějšího. „Neříkej to. Zničil bys mi reputaci. Co by si pomysleli moji fanoušci?“</p>
<p>„Pravděpodobně totéž co já. Že jsi pekelně dobrej chlap,“ řekl jsem naprosto upřímně. „Hodně ti dlužím, Vtipálku. Nezapomenu na to.“ Položil jsem mu ruku na rameno, stiskl je a pak ho lehce plácnul. S úsměvem jsem dodal: „Koneckonců, sám jsi to cestou sem řekl, ne? Jsi hrdina. A Robine? Opravdu jsi hrdina. Pochybuj si klidně o všem ostatním, ale o tomhle nikdy.“</p>
<p>Pozoroval mě s nejistotou, o níž jsem netušil, že je jí schopen. „Hrdina,“ opakoval zmateně, jako kdyby mu unikal význam toho slova. Já tomu věřil celým srdcem, ale Robinovi to možná chvilku potrvá.</p>
<p>„Což ovšem neznamená, že nejsi osina v zadku,“ poznamenal jsem se širokým úsměvem. Pak jsem napochodoval do koupelny a zavřel za sebou dveře. Pochybuju, že si všiml, že jsem pryč. Slyšel jsem, jak za dveřmi znovu opakuje: „Hrdina.“ To slovo se teď naprosto odlišovalo od verze, jíž si ze sebe v autě dělal legraci. Možná, že pokud to bude říkat dostatečně často, vezme si to nakonec k srdci. Doufal jsem v to. Zasloužil by si to.</p>
<p>Odstrojil jsem se a pečlivě prozkoumal ránu na břiše. Rafferty odvedl dobrou práci. Rána byla zahojená a zbyla po ní jen blednoucí fialová jizva. Dotkl jsem se jí prstem a pomyslel na to, co muselo Nika stát, aby tohle udělal. A co ho to pořád ještě stojí. Byla to temná a znepokojující myšlenka, ale něco odvedlo mou pozornost. Třpytilo se to na okraji mého zorného pole jako diamanty.</p>
<p>Zrcadlo.</p>
<p>Je legrační, jak se něco tak neškodného a obyčejného může rychle změnit v blížícího se štíra, plazícího se hada a ruku vystřelující z hrobu. Tak proč se nesměju? Zachmuřeně jsem pustil sprchu naplno. Když hlasitě tekoucí voda přehlušila všechno ostatní, omotal jsem si ruku ručníkem a zrcadlo nad umyvadlem rozbil. Teprve pak jsem se k němu mohl otočit zády a vlézt do sprchy. Teprve pak jsem se cítil bezpečně.</p>
<p>Sprcha byla ve skutečnosti stará železná vana s nožičkami. Pamatovala lepší časy jako většina z nás. Sprchový závěs kolem ní visel na kovové tyči ohnuté do tvaru písmene U. Vnější strana vany byla rezavá, vypadalo to jako oranžové skvrny na ladné křivce kolébající se těhotné hrošice. Ale vevnitř byla vana zářivě čistá a silně voněla mýdlem. Sebral jsem kostku a držel ji nepřítomně v ruce. Horká voda mi připlácla vlasy k hlavě a stékala mi v pramíncích po těle. Po chvíli mi mýdlo vyklouzlo z ruky a s bouchnutím přistálo na dně vany. Tupě jsem na ně zíral. Zrovna v tom okamžiku vypadala možnost, že bych ho sebral… naprosto nesmyslně. A nejen ze světského pohledu, vypadalo to zbytečně z pohledu celého vesmíru. Jako by to byl osud, že tam to mýdlo leží a rozpouští se pod tekoucí vodou. A jelikož jsem se s osudem a předurčením nedávno setkal docela zblízka, rozhodl jsem se tentokrát něco udělat jinak. Sedl jsem si do vany a položil si hlavu do dlaní. A pak?</p>
<p>Pak jsem se rozbrečel jako malé dítě.24</p>
<p><image xlink:href="#_16.jpg" />To, že Niko pořád ještě spal, když jsem konečně vylezl z vany, svědčilo o tom, co si musel vytrpět. Horká voda už dávno došla a já se vynořil z koupelny třesoucí se a svrasklý jako křížala. S ručníkem kolem boků jsem se vydal ke Chňapalovi do pokoje a půjčil si pár jeho svršků. Když jsem se oblékl, přesunul jsem se na ošetřovnu, protože jsem předpokládal, že bratra nejspíš najdu tam. Maličko jsem pootevřel dveře a spatřil jsem ho na jedné z postelí. Ležel na boku, hlavou klidně spočíval na polštáři a na tváři měl klidný výraz. Teď, když měl krátké vlasy, vypadal jeho nos ještě víc římsky. Nechtěně jsem se usmál. Bude trvat ještě dlouho, než ho kvůli tomu zase budu moct škádlit. Bylo těžké si třeba jen představit, že bych ho teď měl trápit… po tom, co pro mě udělal. Ale ten den zase jednou přijde; mezi bratry je to nevyhnutelné. Zatím si ten obrázek schovám na později.</p>
<p>Přesunul jsem pohled k jeho rameni, k tomu, do něhož jsem… do něhož ho Temník bodl nožem. Růžová jizvička byla jediným důkazem, že k tomu došlo.</p>
<p>Je jasné, že jsme dali Raffertymu tak zabrat, že na to dlouho nezapomene. Skoro celou minutu jsem pozoroval, jak Niko spí. Bratr vždycky věnoval spánku jen nutné minimum času. Říkal, že spánek škodí tělu a duše po něm leniví. Já byl rozhodně živoucím důkazem druhé části toho prohlášení. Ale Niko byl vždycky vzhůru a pořád něco dělal. Zoceloval mysl, zoceloval tělo a snažil se téhož dosáhnout u mě. Ten momentální kontrast byl znepokojující.</p>
<p>Tiše jsem dveře zase zavřel a opřel se o stěnu vedle nich. Co jiného bych mohl čekat? Rafferty dokázal zahojit tělo, ale byly věci, které vyléčit nedokázal. Nedokázal nahradit ztracený spánek a neuměl nahradit ani ztracenou krev. Dokázal urychlit tvorbu červených krvinek, to ano, ale neuměl je vykouzlit ze vzduchu. Léčení není magie. Léčení dovoluje tělu dělat to, co je pro ně přirozené, jen mnohem rychleji. Ale nevymaže všechno to, čím si Niko prošel. To může udělat jen čas a Niko sám. A pokud bude tvrdohlavý, možná bude potřeba ho pro jeho vlastní dobro přivázat k posteli. „Pro tvé vlastní dobro“ jsou čtyři z nejstrašnějších slov na světě, no ne?</p>
<p>Odlepil jsem se od stěny a zamířil do kuchyně. Neměl jsem vůbec hlad, ale žaludek na to měl jiný názor. Kuchyň byla prázdná. Kde byl Robin, byla záhada, ale Raffertyho jsem viděl pracovat vzadu u plotu. Vzal jsem si všechno, co bylo v lednici, což nebylo mnoho, a pak jsem prohledal skříňky. Nakonec jsem si musel vystačit s polévkou z plechovky a třemi sendviči s burákovým máslem. Naštěstí jsem nebyl nikdy moc vybíravý. Spláchl jsem to krabicí mléka, jež mělo nebezpečně blízko k datu spotřeby, otřel jsem si pusu do rukávu a oknem pozoroval Raffertyho.</p>
<p>Předtím byl Rafferty přinejlepším známý. Možná, že kdybychom jeho a Chňapala znali déle, mohli bychom je považovat za přátele. Ale když člověk vezme v úvahu rozsah našeho stihomamu, nebylo ani tohle moc pravděpodobné. Ale samozřejmě že nazývat je teď pouhými přáteli by byla těžká křivda. A co víc, ti kluci nám pomohli zachránit život. Život a v mém případě možná ještě mnohem víc. Hodil jsem krabici od mléka do odpadků a zamířil k zadním dveřím a na dvůr.</p>
<p>Slyšel mě přicházet. Podíval se přes rameno, prohlédl si mne od hlavy k patě a přikývl. „Vypadáš dobře. Jedl jsi něco?“</p>
<p>„Všechno, co v domě zbylo,“ přitakal jsem, sedl si do žluté podzimní trávy a položil si ruce na kolena. „Potřebuješ pomoct?“ Plot mi připadal v pořádku, zatraceně pevný. Byl podivně propletený řetězem. Teď k tomu Rafferty navíc nahoru připevňoval drát. Já o tomhle moc nevím, ale vypadalo to, že plot mění v elektrickou ohradu. Velkou elektrickou ohradu, a já měl docela dobrou představu, kvůli komu to je. Chňapal měl… své dny. Je to trochu divný výraz, ale příhodný. Byl jsem při tom jen jednou a už to nikdy nechci vidět znovu. Bylo by nepříjemné, <emphasis>zatraceně </emphasis>nepříjemné, kdyby v tu dobu utekl.</p>
<p>„Ne, je to skoro hotové.“ Odpověď byla strohá a byl v ní jasný pokyn ‚jdi pryč‘.</p>
<p>Respektoval jsem ten nevyslovený požadavek. V jeho situaci by se mi o tom taky nechtělo mluvit.</p>
<p>„Jo, jasně,“ řekl jsem nenuceně. „Manuální práce stejně nikdy nebyla mým koníčkem. Klidně se zeptej Nika.“</p>
<p>To ho trochu zarazilo. Odložil nástroje, otočil se a sklonil ke mně hlavu. „Je v pořádku. Zdravý jako řípa. Zazáplatoval jsem ho, ale pravděpodobně by si poradil i beze mě. Zapomeň na svaly a krev. Tvůj bratr je z drátu a kamene.“</p>
<p>„Jo, to je.“ Tvrdý a nevrlý Rafferty se mě snažil uklidnit, to tedy bylo něco. Temník se v tomhle docela strefil. Ten muž nemrhal čas jemným chováním k pacientům − víc ho zajímalo, aby zůstali naživu. V temných končinách, kam ho často volali, nebyl čas na obojí najednou. Utrhl jsem stéblo trávy, pokýval jsem hlavou, strčil stéblo do pusy a pak se mu podíval do očí. „Omlouvám se za všechny nepříjemnosti, co jsme s sebou přitáhli.“ I přes opar, jímž zmírnil moje vzpomínky, jsem si pořád pamatoval jeho výraz, když jsem na něj zíral stříbrnýma očima. Čirý odpor − takový, co si schováváte pro něco naprosto nepřirozeného. „Nemluvě o tom, co jsem přinesl v sobě.“</p>
<p>Odfrkl si. „Zas to tak nepřeháněj, Kale. Viděl jsem horší věci než toho hajzla. Hele, <emphasis>utíral </emphasis>jsem si zadek horšíma.“</p>
<p>To byly totální kecy, každé slovo, ale já i tak oceňoval snahu. „Hele, nevěděl jsem, že jsi takhle hustej,“ poznamenal jsem chabě. O jeho hygienických návycích v koupelně bych radši moc nemluvil.</p>
<p>„Jo, ale já jsem vždycky věděl, že ty jsi dost chytrej,“ zavrčel a se zasupěním se vrátil zpátky ke své práci. „Jdi a vzbuď bratra. Je na čase, aby taky něco snědl. A potom ho pošli zpátky do postele. A pokud s tím bude mít problém,“ zahlédl jsem jen střípek toho úsměvu, ale i tak jsem byl rád, že nejsem Niko, „tak mi to přijď říct.“</p>
<p>Poradil bych si s Nikem sám, ale nevadilo by mi pozorovat, jak je pro změnu odevzdán napospas někomu jinému. „Jdu na to.“ Vstal jsem, chvilku jsem zaváhal a pak tiše řekl: „Díky, Raffe. Za to, že jsi mi zachránil život a udržel mě při smyslech. Nevím, jak bych…“</p>
<p>Zamával netrpělivě rukou a nenechal mě pokračovat. „Jdi už pryč, jo? Nikdy to nedodělám, dokud mi tady budeš žvanit.“</p>
<p>Díky byly nabídnuty a přijaty.</p>
<p>Šel jsem Nikovi připravit oběd. Vsadil bych se, že v dosahu třiceti kilometrů se nenacházelo nic, co by jen vzdáleně odpovídalo jeho chutím. I jemu budou muset stačit sendviče s burákovým máslem. Udělal jsem čtyři a poskládal je na talíř. Předtím jsem dopil mléko, takže jsem mu nakonec nesl pomerančový džus, který snad ještě nezačal kvasit. To tedy jsem našel poklad. Prošel jsem dveřmi na ošetřovnu a zeširoka obešel místo, kde zemřel Temník. Nebo − pokud bych k sobě chtěl být upřímnější − místo na podlaze, kde jsem ho proměnil v mokvající hromadu krvácejícího masa. Upřímnost… kdo ji vůbec potřebuje?</p>
<p>Položil jsem jídlo na malý stolek vedle postele, sklonil jsem se a položil Nikovi ruku na rameno. Na prstech jedné ruky bych mohl spočítat, kolikrát jsem já budil jeho, a ne naopak. Lehce jsem s ním zatřásl a zašveholil: „Vstávej a pusť se do nich, Cyrano.“ Tmavě blond řasy se okamžitě od sebe oddělily a ukázaly záblesk podrážděné šedi. A pak oči zase s nezájmem zavřel. „No dobře, jak chceš,“ poznamenal jsem. „Můžu klidně zavolat Robina. Říkal něco o Šípkových Růženkách a princích. Nepobral jsem to všechno, ale jsem si jistý, že nám to objasní. Možná ti to i předvede.“ Tolik k mému rozhodnutí nějakou dobu Nika neškádlit. Ale zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení.</p>
<p>A kromě toho, fungovalo to.</p>
<p>Nevrlý zarudlý pohled to dokazoval. Ale zamračený výraz zmizel ve chvíli, kdy Nikův mozek dohnal dění kolem. Když tak mluvíme o kouzlech, Rafferty musel na Nika použít nějaké opravdu silné, aby spal tak hluboce. Chytil mě za mikinu, posadil se a pak mě objal. Bylo to rychlé a tvrdé objetí a jeho krátké vlasy mě škrábaly na tváři. Taky jsem ho silně objal. Poprvé po době tak dlouhé, že vypadala jako věčnost, jsme zase oba byli tím, čím jsme měli být. Nebyl to bratr usilující o nemožnou záchranu. A nebyla to stvůra, která neměla ve své pokroucené mysli nic jiného než vraždění a ničení. A taky to nebyla zničená troska, která se v panice plazí po podlaze a sama sobě se hnusí. Byli jsme rodina, po celou věčnost rozdělená a teď znovu pospolu.</p>
<p>„Kale,“ řekl mi chraplavě do ucha. Odkašlal si, pustil mě a narovnal se. „Už je ti líp.“ Neřekl tu nejlogičtější věc, že už jsem zase sám sebou. Niko nikdy nelhal a nesnažil se věci ulehčovat. Hodně věřil teorii, že když jsou věci jednoduché na začátku, pak jsou na konci vždycky horší. Uhladil mi pomačkanou mikinu s mateřským gestem, z něhož jsem si v minulosti snad tisíckrát utahoval a pak jízlivě pravil: „Tohle určitě není pro mě.“</p>
<p>Posadil jsem se na okraj postele, natáhl se a podal mu zdroj jeho znechucení. „Nebuď snob. Když to bylo dobré pro Krále, bude to dobré i pro tebe.“</p>
<p>S pochybovačným výrazem si ode mě vzal sendvič a odklopil horní krajíc chleba. „Banány tam nejsou?“</p>
<p>„Hele, dej mi pokoj. Nic tady není. Nemají ani věci na hot dog s chilli.“</p>
<p>„No tak to je pohroma,“ poznamenal Niko temně, pak si ukousl a s jasným nedostatkem nadšení žvýkal. „Společenství pochybného masa se musí bouřit.“</p>
<p>Trpělivě jsem čekal, až dojí první sendvič a načne druhý, a pak jsem se ho nesměle zeptal: „Nechtěl bys mi říct, co se dělo? Vtipálek už mi něco říkal a něco jsme… Temník si něco domyslel.“</p>
<p>Všiml si přeřeknutí, ale přešel to a pustil se do stručného shrnutí toho, co se stalo, když jsem byl zaměstnaný něčím jiným. „Zaměstnaný něčím jiným“ byl pěkný eufemismus pro to, co jsem doopravdy dělal − ničil všechno kolem sebe. Niko mě prudce plácl do kolene, aby získal zpět mou pozornost. Jak už říkal Robin, prohledali všechno skrz naskrz, ale bez úspěchu. George jim odmítla pomoci. Pokud něco věděla, nechtěla to říct, ani když ji Niko a Robin ochránili před párkem vlkodlaků. Jak bychom mohli očekávat něco jiného s tím, co teď víme? Ať by řekla cokoli, někoho by zradila. Byla to naprosto příšerná situace pro kohokoli, ale pro někoho, jako byla George, spíš osobní peklo.</p>
<p>„A co Samuel?“ zeptal jsem se suše. To Samuel všechno zachránil; v tom měl Temník pravdu. Kytarista grendely nakonec prohlédl. Učinil rozhodnutí, jež by neměl dělat nikdo, a učinil je s pozoruhodnou ušlechtilostí. Obrátil se na neteř a sejmul tíhu z jejích ramen. Dala mu naši adresu a on šel za Nikem a prozradil mu polohu obchoďáku. Pak zosnovali plán, jak mého bratra a Vtipálka dovnitř propašovat, a Samuel celou dobu spolupracoval. Dostal je dovnitř a bojoval po jejich boku. Když jsem ho naposledy viděl, obchoďák se kolem něj sypal a on stál a bránil grendelům v cestě. Samson v chrámu.</p>
<p>„Odčinil to.“ Niko nebyl podle většiny standardů nábožensky založený, ale ctil mravní řád, s nímž by Matka Tereza jistě horlivě souhlasila. Samuel spáchal zoufalý čin, ale v očích mého bratra se tím víc než vykoupil.</p>
<p>„Myslíš, že se mu podařilo dostat ven?“</p>
<p>Niko si vzal třetí sendvič a ten poslední podal mně. „Možné je všechno,“ odpověděl opatrně. „Když nic jiného, tohle jsme už viděli.“</p>
<p>A taky jsme viděli, jak málo šťastných konců se opravdu uskutečnilo a kolik „šťastně až do smrti“ přežilo realitu. Opravdu ne moc. Zabořil jsem prsty hluboko do měkkého chleba, pak jsem vzdychl a zakousl se do něj. „Byl to dobrej chlap,“ zahuhlal jsem s plnou pusou. „Tam hluboko uvnitř, kde se to počítá, to byl dobrej člověk.“</p>
<p>„Myslím, že dokonce skvělý člověk.“ Nik odložil nedojedený sendvič. Pozoroval s neutuchajícím zájmem, jak zvolna dojídám svůj. Takhle uběhlo pár minut, než konečně promluvil. Někoho by to mohlo znervózňovat, ale já na to byl zvyklý. Niko chtěl něco říct. Řekne to, až bude připravený, a ani o chvíli dřív. Když slova konečně přišla, vypadala téměř neškodně − na povrchu. „Jak ti je, Kale?“</p>
<p>Jak mi bylo? Jednoduchá otázka, že? Přímočará. Otevřená. A tak nabitá jako dealerův glock. „Nemluvili už jsme o tom?“ Mrkl jsem a olízl si z palce burákové máslo. „Je mi skvěle. Naprosto v pohodě. Mám pokračovat?“ Věděl jsem, že se z toho tak lehce nevykroutím. Jen jsem nevěděl, že to přijde tak brzy.</p>
<p>„Jen pokud mi chceš říct, co se opravdu děje.“ Zapíchl mi prst do hrudi a pak mě cvrnkl do hlavy. „Tady a tady.“</p>
<p>Když šlo o Nika, lhaní mi nikdy nešlo. Vypadalo to, že máminy šejdířské geny nejspíš přeskočily generaci. Ne že bych bratrovi zkoušel lhát často. Ale teď, v časech po Temníkovi, se mi s Nikem mluvilo hůř než s ostatními. Těžko se to chápalo. Snažil jsem se zabít Vtipálka, a kdybych dostal příležitost, pokusil bych se o totéž u Raffertyho. Ale i když zrada je zrada, minulost je minulost. Jenže to, co jsem udělal Nikovi, který strávil celý život tím, že se mě snažil chránit… to spadalo někam úplně jinam. Znal jsem bratra jako nikdo jiný a věděl jsem přesně, co udělat, abych mu co nejvíc ublížil. Bylo to s podivem, ale toho, co jsem mu řekl, jsem litoval možná ještě víc než pokusů ho zabít.</p>
<p>„Kale?“ dožadoval se Nik odpovědi, ale ne bez soucitu. Když jsem dál mlčel, sevřel mi prsty kolem zápěstí a lehce stisknul. „Víš, že nejsem jen zvědavý. Chci vědět, jaké to pro tebe bylo. Chci to pochopit.“</p>
<p>Aby mi mohl pomoci. Aby aspoň jeden člověk přesně věděl, jaké to pro mě bylo. Jo, věděl jsem to. A taky jsem věděl, jak moc mu to ublíží. Ale to ho stejně nezastaví. Měl jsem prapodivnou touhu zakrýt si oči jako dítě. Když to nevidíte, tak to prostě neexistuje. Naneštěstí pokaždé, když jsem zavřel oči, jsem to <emphasis>viděl. </emphasis>A žádný trik na tom nic nezmění. „Pamatuju si všechno, Cyrano,“ řekl jsem pomalu. „Každou zatracenou věc, každou emoci, každý zvuk, každý pocit, jako by to všechno patřilo mně.“ Sklopil jsem zrak a zhluboka se nadechl. „Snažil jsem se jednoho chlapa upálit a jiného zbít tak, že skoro umřel. Pokusil jsem se zabít George.“ Zavrtěl jsem hlavou, polkl a pokračoval: „A když jsem na tebe vystřelil… když jsem tě bodl…“</p>
<p>Zarazil jsem se, rukou si prudce promnul tvář a pokusil se vstát − ale Niko mi položil ruku na paži a zadržel mne. Bojovat, nebo utéct, to byl pocit, na nějž jsem si zvykal celý život. Posadil jsem se zpátky a rozhodně pokračoval: „Když jsem ty věci dělal… pořád cítím ty emoce. Radost. Uspokojení. Mám to v sobě i teď. Pamatuju si kruci úplně všechno a je mi z toho zle.“ A opravdu to tak bylo. Udělalo se mi fyzicky špatně, jenže bylo v tom ještě něco víc. Mnohem víc. „Dělá se mi špatně z toho, že jsem prolil tvou krev. Že jsem ti ublížil. <emphasis>Tobě, </emphasis>Niku. A víš, co je na tom nejhorší? Víš, z čeho se mi dělá opravdu šoufl? Byla to ta největší zábava, jakou jsem kdy zažil.“ Tentokrát jsem se mu vyškubl a začal rázovat po místnosti. „Nebyl jsem to já. Vím to. Ale, Ježíši, pamatuju si to přesně tak, jako bych to já byl.“</p>
<p>Vyklouzl z postele, přišel ke mně a zastavil mě rukou na rameni. „Kale, poslouchej mě. Máš pravdu. Nebyl jsi to ty. Možná v tom teď nevidíš velký rozdíl, ale časem to přijde. Slibuju, že to časem přijde. Vzpomínky a pocity vyblednou.“ Díky Raffertymu už se tak částečně stalo. Pokud by tomu tak nebylo, nedokážu si představit, v jakém bych teď byl stavu. „Zlepší se to. Musíš tomu dát čas.“</p>
<p>„Nejsem si jistý, jestli vydržím čekat tak dlouho.“ Nejistě jsem se na něj usmál a úsměv zmizel tak rychle, jak se objevil. Nebyl jsem jediný, kdo má vzpomínky nebo koho čekají bezesné noci. A nebyl jsem jediný, koho děsilo zavřít oči. I Nik měl děsivé vzpomínky… mnohé z nich tak děsivé jako ty moje. A možná ještě horší. Udělal věci, jichž bude litovat až do smrti bez ohledu na to, jak byly nevyhnutelné. „Omlouvám se, Niku. Hrozně moc se omlouvám.“</p>
<p>„Myslím, že teď oba hodně, hodně dlouho budeme žít ve vesmíru plném omluv.“ Obdařil mě pohledem tak plným smutku, vtipu i obrovského citu, že jsem se zase cítil jako dítě, které obdivuje staršího bratra, jenž je mnohem, mnohem moudřejší než ono.</p>
<p>Postrčil mě zpátky k posteli a vladařsky mi pokynul, abych se posadil. „Ty jsi nic z toho neudělal. Byl to Temník, ne ty. Nechci, aby ses omlouval za něco, co nebyla tvoje chyba. Je to jasné?“ Otevřel jsem pusu, abych protestoval, ale bylo to marné. Vůbec jsem neměl šanci a Niko autoritativně opakoval: „Je to jasné?“</p>
<p>Podmínečně jsem kapituloval. „Pokud připustíš, že jsi Temníkovi nemohl zabránit v tom, aby si mě vzal. <emphasis>Neztratil </emphasis>jsi mě, Niku. Nejsem ani svazek klíčů, ani bunda. Neztratil jsi mě. Ani bys nikdy nemohl. Připusť to a pak bude jasno.“</p>
<p>Chvíli tam jen tak stál a zíral na mě. Nakonec napětí kolem jeho koutků lehce povolilo a on se posadil vedle mne. „Zkusím to.“ Lehounce se usmál. „Ty to zkusíš, já to taky zkusím a uvidíme, komu se to podaří dřív.“</p>
<p>„Jen Temník to mohl grendelům překazit, a oni se snažili zničit svět,“ zaskřehotal jsem a položil si hlavu do dlaní.</p>
<p>„Jen on,“ souhlasil Niko smutně a položil mi teplou ruku na krk.</p>
<p>Narovnal jsem se a zblízka se podíval na jeho vlasy. Byly spíš oškubané než ostříhané. Předpokládám, že takhle to vypadá, když se člověk stříhá sám. Natáhl jsem se a zatahal za střapatý pramínek na temeni. „Asi by to chtělo zarovnat, Kojaku.“</p>
<p>„A ještě k tomu nová přezdívka, no to je nádhera,“ přišla ledová odpověď. Viděl jsem ale, že ho moje snaha potěšila, i když to nestálo za moc.</p>
<p>Během příštích několika nocí si budu muset dávat pozor, nebo se probudím s hlavou holou jako dětská prdelka. Ale i kdyby k tomu došlo… no… zasmál bych se tomu. Nedokážu si představit, co by se muselo stát, abych se tomu nezasmál. V životě… všechno záleží na úhlu pohledu. Když uvážím, čím vším jsme prošli a co jsme prožili, teď už to bude jen jízda z kopce. Je pravda, že se budeme muset vyrovnat se svými nočními můrami. A taky se budeme muset zbavit pocitu viny, než nás sežere zaživa. Bude to tvrdá práce − nic jsem si v tomto ohledu nenalhával − ale nebude to nemožné. Koneckonců jsme bojovníci. Unavení, ale vzpřímení. Zkroušení, ale ne poražení.</p>
<p>Nikdy poražení.25</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" />Všichni jsme se opět sešli při západu slunce. Zadní dvůr byl pokrytý červenohnědými listy, které ze stromů strhal kvílící odpolední vítr. Brodil jsem se jimi a užíval si šustění a vůni, jež mi v nose rozkvétala červeně a zlatě. Sebral jsem frisbee a hodil je Chňapalovi, který vyskočil skoro dva metry vysoko, neuvěřitelně se ohnul do tvaru písmene U a hračku ve vzduchu chytil. Vedle mě se ve vypůjčené džínové bundě třásl Robin.</p>
<p>„Za ten jeho kožich bych dal cokoli,“ zavrčel, a zatímco pozoroval Chňapalovy akrobatické kousky, jeho dech ve vzduchu vytvářel bílé obláčky jako rozptýlená peříčka. „Ale jeho dech bych nechtěl. Dokázal by jím zabít trola na patnáct metrů. Možná mu poštou pošlu nějaké mentolové bonbóny, až se dostanu do města.“</p>
<p>„Ty jsi takový lidumil, že ti není rovno.“ Nik na trávě cvičil kata. Pomalými pohyby prorážel s klamavou elegancí vzduch.</p>
<p>„A co vy dva?“ Vtipálek si od Chňapala vzal hračku a vyhodil ji výš, než by se mně kdy mohlo pouhým švihnutím zápěstí podařit. „Vrátíte se?“ Za otázkou se skrývalo mnohem víc, než na první pohled vypadalo. Robin byl v mnoha ohledech tak ztracený, jak ztracení jsme se my vždy snažili být. Ale jak se mu to přihodilo, to by určitě stálo za vyprávění. Puk byl prostě příliš společenské stvoření na to, aby jen tak bezdůvodně skončil podobně osaměle. Možná nám to jednou poví.</p>
<p>„Myslím, že jo,“ odpověděl jsem a lehkovážně jsem přehlédl Nikův upřený pohled. Bylo to riskantní, to se nedalo popřít. Po útoku grendelů vypadal bar jako válečná zóna − zmasakrovali mého šéfa i Merry. A já, když jsem byl pod vlivem, abych tak řekl, jsem vypálil zastavárnu a v hotelovém pokoji za sebou nechal mrtvého vlkodlaka. Něčeho z toho si určitě všimla policie. Ale na druhou stranu, New York je svět sám o sobě. Pokud změním vzhled, obarvím si nebo ostříhám vlasy a vyhnu se místům, kde jsem se obvykle pohyboval, budu neviditelný. Pokud najdou v baru průkaz totožnosti, bude stejně falešný. Niko a já jsme vždycky žili jako duchové. Pokud teď máme být skuteční, kdo si toho asi všimne? A pak tu bylo ještě něco. Dobromila. Jak často navážou lidi v našem temném světě opravdu blízký vztah? Tady je žena, které Niko nebude muset lhát, před níž nebude muset nic skrývat a která porozumí životu, jaký můj bratr vede. Je to velice vzácná příležitost a já mu ji nevezmu. A pak je tu taky George…</p>
<p>„Bezva.“ Robin si s těžko uvěřitelnou nenuceností založil ruce a odkašlal si. „Pak byste ale radši měli začít procházet pracovní inzeráty. Dlužíte mi dvacet tisíc za to auto, co stojí zaparkované venku.“</p>
<p>Vyměnili jsme si s Nikem pohledy a podivili se, do čeho jsme se to kruci dostali. Ale byl to dobrý pocit, tak normální a hřejivý, že jsem se musel zazubit. „Nezdá se mi, že by se někdo hnal do zaplacení mýho účtu,“ ozval se za námi zakaboněný Rafferty.</p>
<p>Chňapal opět přinesl frisbee a já je hodil. Pustil se za ním, bezstarostný jako vítr, a nohy mu kmitaly tak rychle, až splynuly do jedné šmouhy. „Platíme ti právě teď,“ řekl jsem prostě.</p>
<p>Rafferty se postavil vedle mě a pozoroval, jak bratranec běží. „Je šťastný.“ Znělo to překvapeně, ale bylo v tom i zamyšlení.</p>
<p>„Věř mi, Raffe.“ Strčil jsem do něj ramenem. „Kdo jsi, to si nevybíráš. Ať s tím bojuješ, jak chceš, některé věci se nezmění. A možná by ani neměly.“ Byla to obtížná slova a trvalo mi vážně hodně, hodně dlouho, než jsem jim opravdu porozuměl. „Možná bys Chňapalovi dokázal vrátit jeho bývalou podobu − já nevím. Ale teď? Užij si ho, jak je.“ <emphasis>A nech ho, ať si to taky užije, </emphasis>dokončil jsem v duchu.</p>
<p>Chňapal si právě ten okamžik vybral k tomu, aby se vrátil, a tentokrát frisbee s vážným výrazem podal Raffertymu. V nehybném vzduchu se jantarové oči setkaly se zlatými. Něco mezi nimi proběhlo, něco soukromého a záhadného jako měsíc. Nevím, co to bylo, ale Rafferty se váhavě natáhl a hračku mu sebral. Prsty přejel po plastovém okraji a pak ji konečně hodil. Chňapal se ve vteřině otočil a vyrazil za ní. Rafferty se usmál. V tom úsměvu byl i smutek, ale taky trochu prolomil ledy. Občas to je to nejlepší, v co můžete doufat.</p>
<p>Díval jsem se, jak Chňapal skotačí pod zarudlým nebem, a divil jsem se jeho kráse. Nebyl to sice člověk, ale taky to nebyla stvůra. Nedostatek prvního neznamená nutně přítomnost druhého. Bylo to tak jednoduché, a přece mi trvalo dlouho, než jsem si to uvědomil. Chňapal nebyl stvůra.</p>
<p>A já taky ne.Rob Thurman</p>
<p>Americká autorka. Stejně jako mnoho jiných autorů byla zprvu nakladateli odmítána. S trochou nadsázky říká, že obdržela zamítavý dopis snad od každého literárního agenta v Americe. Její tvrdohlavost však nakonec zvítězila a tak se v roce 2006 dostal čtenářům do rukou první román Nightlife (č. V temnotě, FANTOM Print, 2010). Ten si okamžitě získal srdce čtenářů a odstartoval tak nejen její literární kariéru, ale také započal rozsáhlou sérii románů ve stylu temné urban fantasy. Hlavními protagonisty jsou nevlastní bratři − Cal a Niko, kteří jsou na útěku před otcem mladšího z nich. To by nebylo v dnešní době něco mimořádného, kdyby jejich pronásledovatelem nebyl démon, takže jejich životy jsou stále v ohrožení.</p>
<p>Moderně pojatý fantasy příběh v temném duchu vyčnívá z řady podobných románů nejen netradiční dvojicí hlavních hrdinů a originálním námětem, ale také velkou dávkou syrovostí a čtivým, svižně ubíhajícím dějem.</p>
<p>Dobrodružství obou bratrů autorka dále rozvíjí v následujících pokračováních této série: Moonshine (2007), Madhouse (2008), Deathwish (2009) a Roadkill (2010). Vzhledem ke stále rostoucí oblibě mezi čtenáři není pravděpodobné, že se pátý díl stane tím posledním.</p>
<p>Více o autorce najdete na jejím webu www.robthurman.net.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Rob Thurman</p>
<p><strong>V temnotě</strong></p>
<p>1. vydání</p>
<p>Anglický originál Nightlife</p>
<p>Překlad Anna Janovská</p>
<p>Obálka Chris McGrath</p>
<p>Jazykový redaktor Jiří Popiolek</p>
<p>Odpovědný redaktor Libor Marchlík</p>
<p>Vydalo nakladatelství <strong><emphasis>FANTOM Print</emphasis></strong></p>
<p>jako svou 186. publikaci</p>
<p>Ostrava 2010</p>
<p>Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín</p>
<p>Doporučená cena vč. DPH 249 Kč</p>
<p><strong>www.fantomprint.cz</strong></p>
<p><strong>www.facebook.com/fantomprint</strong></p><empty-line /><p>[*] Americké přísloví: Když ti život podá citróny, udělej si limonádu (pozn. překl.).</p>
<p>[*] Tak začíná jedna lehce posměšná americká říkanka. Obdoba našeho Petr − svetr či Jarek − párek (pozn. red.).</p>
<p>[*] Hlavní postava hry Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího (pozn. překl.).</p>
<p>[*] Smysl bytí (pozn. red.).</p>
<p>[*] Vynesení rozsudku, odsouzení − z řečtiny (pozn. red.).</p>
<p>[*] Republikánský politik, významná postava boje za nezávislost USA (pozn. red.).</p>
<p>[*] Až ke zvracení (opakovat něco) − z latiny (pozn. red.).</p>
<p>[*] Wicca je novodobé náboženství rozšířené hlavně v anglosaských zemích. Selkie je stvoření vyskytující se v islandské, irské a skotské mytologii. Žije ve vodě, kde na sebe bere podobu tuleně, na souš vychází v podobě člověka (pozn. překl.).</p>
<p>[*] Dvojice populárních iluzionistů (pozn. red.).</p>
<p>[*] Známý herec (Ben Hur, Planeta opic), v tomto případě ale hlavně prezident zmiňované asociace (pozn. red.).</p>
<p>[*] Je považována za zakladatelku moderní práce zdravotních sester (pozn. red.).</p>
<p>[*] Literární postava, předobraz všech zlých a záludných hypnotizérů (pozn. red.).</p>
<p>[*] Představitel legendárního kapitána Kirka ze Star Treku. Bohužel s přibývajícími léty se jeho postava opravdu hodně podobala yetimu… (pozn. red.).</p>
<p>[*] Americký herec. Nepřehlédnutelná postava, zahrál si mimo jiné ve třetím Rockym nebo seriálu A-Team (pozn. red.).</p>
<p>[*] Je považován za první britskou celebritu, stvořitele šviháckého stylu, módy nošení obleků a rychlého životního tempa (pozn. red.).</p>
<p>[*] Řecky „nás zachrání“ (pozn. red.).</p>
<p>[*] Jeden ze slavných hollywoodských sex-symbolů 30. let 20. století (pozn. red.).</p>
</section>
</body><binary id="_15.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMKAjcDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwCj4ohCt5wRP3SLjIHXFcjE
/kXf2m7RQxPzKOrfUdq7vxnNFbzJDAyTzGIB0Iyqe5964VLcyNJdzSeZJjJGck88V9gls0e
DdWsWHvbR7oqsbW4U5ZGUODx1GB+lYsk8ZumKxkR9DuHv1rRmt2mVdiKuMqrL3bjg/mKrtZ
SEs8pG8AZXHSpakNWKTvhwwwCRgfLVyGF5UR4Cu7IHKimyBWZHUhM4yuepFbGnRRxRvKvyY
OB0IGc4/WrpR1dyZytsUJ4/syPlESRDhUIH4/yqDl4VdkDbR19fpW3d28byovnbty5OBnLH
rVK32DMbxsGB2gjj6jHeiStLcS2KjW7EgeWqsRnevQ8VXuILgzzFvLK4BGAPT/8AXW1FHIY
1Rhgrngk8f5xU0qokQkki3DGMjjBxx+mKpxurslXWxwxgfLFQAPTFTKsvlPHsyfT1rofsan
5kUKWwcU8WUY+6wB65Bz+NZKFtTbnOXCzROMjaeQoPBqOR5XJXgYUsOO3euhl093l2PETv6
N1xWXc2bHO5wGU4XHpQ4aAqibK7SPHEygfKeSCR+dWbRy7fMAwK5yR79PaozAURkIHAwcj8
QKmtVxIEddpXgHtVxXvEyehbjZkZvLG0qSCccf8A6qmWdkBAK5DEdBim+WoAldm24znvmms
GEoAXiQj8eK6GmjnunuSK7ucOQmPuk9DVSaVmYqgGcZ6fe9a0A0DlMDJHp3NRrCkxL7CATk
g8c0uW+iC/czY4TJHgn5M5A6ZqTyIn+bIXHTirc9s0VxwhIz17H0pRDJIOY8sRnH94+lLkl
sLmTBba3Cl5DkDgjaB2pjRRjeUCkN0A7D1qYxkR5llIwcEYyDUMlt8zOrA9MnpnjtTlfoJe
bB2hILKQpA4yOAeaoM3yspIwxznI7etWnRU27sYIOf6f41T8lWlRSCxI4455HFZyvc1jYWS
PJDEEkfw4xiqTBhKQRgDsQOauTMgt2bJ35Ht9BVdZFbcwODgZz396yk7FxbtcrkvEx6AHjl
aRGZImdyApOTkdOKkef5eucdRjvTVAdv8AVksMHPXNENdhuXcaJdp3kAq3C5H+eKa7MYSSR
gn8xTJnByWJ4yBkZzUGWdWZju29SO1NlLXUtI54XeE7DjNRGVtrK3IHTjHWmEDy2ccEenrS
FgYx3K9OOueaQCs4ByOp7YpWbc6kkb/TsaYX4xtUAjgY5FMyF56dveoZVyQTEKzZBIGMY60
3zwqlu2PSolwzEY6dv60zBYmMdAetRr0KuWlkcBcE8GnLMdx/u9SMcioTuVEJYgg9c1ExIc
FsdO/anblDmuWjcEkrlSMe3FRvMGHynA+lRMBnjhfT1pNwKsTwDxj0psAlcovUZPFQtIcfK
fw9KdK29y/Xj0qAhiTgE1HUpCb2x79elNZiQSOf6UuSnB7+lRspHzAgCouUg8wgY796RZie
enOO1M4yuV47+tP+Xb1yPp0qbjY4SMSDvznoMdKy7pj9oxk4zWkB7ZPUVm3ABuTg8ZrDEv3
UVT3FDEZ54xUzP8oIOABVcd/5VNJwnHQDGelZQ2NCNJSWGMmrUgeRFIcHjOO1V4jtDFV3HH
XoKRAWGQCc+nerhoteoMkErI4G8n2xU8Mbu29iQuPxz61Ft8lx5ie5AqY3R5xEAD0BPStNN
mS79C6ttKzAR8gD1xmo4zPHLMpBGFyM01by5RcSIArd/wAael8iyFyrEHjNbe7bQzVyGSXe
oLcsOT71UuJWABB684rTmlgdvL27VA5IrHldASByoPGawqu2zNYLyEL4OSQeemKvCQ+WMAc
jkVmjJfd19DV4j933zisaV9y5DImKqwzndUgkP3c81GoycL+pp4UknAx71pFWRLSBpCWGGJ
ArRsGlSAkMAD046Vm7fnUf5NX7V8RZ2kjGMVrDe7JaXQ07eQIhJwfwptxcM/BxknJ4xxUVu
VKghM4pAPOmkPoM4zjPatXqrEkkchj2yswbYmTx1J6CnxrJHZMwIDue/XNRmI3F9FaqoCJ8
z49ewq7chYTEDlizBOnQ9/0rBrW5VxbcM8M28rnd3GPSirdshImRD8xbsPeirUOxPMdvqcx
SaPgsrhQy+9U5BLCqNlCR146/UVdvHWJ9zoGXaOduSDxULyeZasIEWQg7mcjlFPX8M16OnL
5nnp9iGRiWct8pLbyqk4HPIqCQyLIdjEhRj5jng1IrOvytkMnDAjJOaaoTYQWwxPIxx/8AW
rPl7l3Q+G2ErYdwQe2MD061ZEKovlAbADjdnOOPWqtvkM6jbzUrFiBnJfOcDgGri/ITLTuk
0gLk4wNqnqe3+P6VIIkjuB8ocAhsMfvccmqU0hfDlx5gA6Dp2qaOVlAyS2QOvY+lAFosB5b
IQdwOfaqkS/OobOCuDuzjpx/KrEQ3HAA+c4OBxShcyF3w6qO59q1t1ZDfYdbRBo4f3f8AFh
z61cFnHOwG5Am4gN1J9B/n0qKwYm8V5GKg8H0b/Iq+1r5V45Q/vEAZAOp561auBUuLeO1R7
ZiN24YXduOccj2+lV5NGAsN0wjwD8u0ckf5P6V0FnbmS3mkliEktw55BABIBycdjzmnvAqC
NTudBhnHTBAGVB7UCOIn0GXymZAc7RuB69ev0xxUcOmkXDRuAFI+6Rkgj3/OvTDaIBHOUZ3
KELgjr0FZ9xpUo1OLZHsPBLEcBcURsncT7HDz2LwhnQjGPugcis2bfGGO7DDA2kcjJ6j/AD
3r1J9Jgbek8YaRkZmOMYwfT0xiuRu9EV902cKhyW9V6DHqKcveWhK0ObiOCrMuHV8/T6irs
EDggPnbuB2E9z3/AEofS7hZcIsmSMjd6djU0VvIwQCQj5tuSR6UQuhT8iIoPMkBDZHOD9eD
QYfKdpozhtpIHrWlHZg+a8rYwfkDHDBfX3qKaAeeUiUSDqST0Fb9DHqYrhxAzKCQwyCe4FN
ZCYG3OPMznrnj+tWrmNol8tW3ord8/Wqk5w+ApXGPm7ZrmlZXZulcSVVCluq44yOMng5qJQ
52/KN/TA7jjkUTTzmHMahk4ByOD2B9qhhk+d1kVm+UdGx+B/xqeZcxXK7C3EYeBiqgkjcee
1Z00MygBVG1jgAHk1fz8yyLjnIJ/DvUEkheQKjFduT8q8n6fhQ0nuVFtFeOF0P7xQvOCT2+
lJuw7qcsPunA5xxUztJsJjYgqRuB5wDTNm2M/MQzDv1GP/11pFLogbvuUpFfJ7RjJJPHPf8
AnUQhYM208Ywc8ACrcpZyy4G7nAx057mowPMhzu2kHHHT8fzrNxT6Fc1kUk3/ALxVJ54py9
Dls8dM/wCfann5XkB67ux5+gpY0y6ksACQGPpWCRpcRFDYBznJP+7x3qJx0B4yMirG3Ckqp
JI4buTUDwv8xIzxyegolsC3KwcZYscAetPMgJIA5PP0NNYhpTtwR796WQBMZznHWsraGg4u
STznIyc00bgy7VycdKjAOB8uSR0zTxuJBC/N7U7MBzBm4PTI/KomUqoPA9gasyLIrA7cDGc
Z64qDaxIG35cdO5702guwU7mAzjI4qNvmdvlwS2fTFSD5gh6dc03YWY7uKmwXIZE4DDHNIQ
NpJ78U88HaOlMbHHB6kAmstmUQkE460mB9DUj5yST3oKjPAAqUimwyc5PAx2rJkJNy3171s
4Gw8cDnJrFbBmYk8HmufE7I0p63YvOakkbCg5P40yMAuM9MZp5y4C4zxgVlHa5Y3zG8vapG
09QetSCbdEEGd3YioQCG2sM44NOQ7dpwDg5oU2nqOxMQY1Dljv7VPbR4HnyHJJJpgKzv5jL
wo4A71NcTL9njRRhsY5rotG976GbvsKjSXE4YMQB175q1cRqluriQKxIC4qOLbFCo3bQOrE
dagnkNxOAhzGgwv0q72TbBK7IZGkDmM8gc8VHMC/znAAGABU+Qu7kFvT/CoXkPlkNg1ztrq
aIgAIbB+U989quyE+Scng/yqhEMzDJJ+pq9KygFQDnHSik1ZikNXpwMd+lSrwVPajIAPykE
/pUirG7cA+49q6YxRDZGpLT89eTV63Rvs4AHJHWqsQXzZOOFHTFbEKp9lVcjJXII9aulFWF
JkDKY7dVH8RoiZFjM5wBF9856+1OuhiIgfNgYz/OoFhRpY7RCcN88nsKcrp3QaGxplu/lPc
uMSz5bn+H2pL+GSa5tCTt2sWwPpViPEUIQBsYA5/z/AJzToonmlOELHPTOeB/kVEnsrEre7
J7XEaysAcDj5eM8iirFujtbyBj8m9jzxk5xRUczWgaHX6lBHK6RgAuyBVXup7H8elZIlaJR
sQ7e5HH1BFaeomNZELMBtwQGGcnFZyM4lYBQ5CgjjcCMdv1ruucS2Ipp1abdbgqSecjA+v8
A9apTGWQuw3E8k4wKbDGvmF0ZZBnChuCfY+9TvMRGi8jk7ucn8RU3simNWOOOZSTtV+DTrl
Ns2Yvmxw23gcj0oWHzsYflSFBOOCTwDVr92ks2+ISEH5igKqnPTmtkrrUhvUjW3MhWQbQpH
Ebnj8/XOaaI1ZlZCT06jHNXEdUhRjCvlg7ioJO3sAR2qVMvEZFxvZthUAHtkHFXypvQV2Qx
RupVUQnceMjgGpogHUod28g8HgA+op0cafZ5mQtuAwhP8WOtPt1cDIJIyFGATge1aLsA9IZ
PNZDuUo2FYDg9uK6FLRdrBA6lFLNMDzzjj9ayFik2G4DbgCAIzn5Rk9/T/Gt6MmMpE5TypA
CpB644x/OmxajYLdvsRMSLvLZGF5z7fnVy0UpZeSPnDKTlkDHOeTk9On60xVkhQSFMRiQoQ
cnBxkDNTSQqLeGVHw24jBUlTzwR2HpUiua80UZSDbghFCuydDnpn8qwYyr3Eo3kI5J3NnqD
x9O1Wijw2xh80h1Uvt5HXuCOvSmQoBE6wrsT+MM3A57GkhLTczpGdpHeUsEcnlTyeTke9Ns
0YAQoCEw2AwzjAx+NaUlrAsiiJpF4BIfux60s1nJatEUmMYcnOMZXOOtVoNtFN9KN3bzyEb
SyBg24AKOPT09KyrrQikKsCCjE5kKcgA44/DFdZaQQxqsU28JIyuMnjb3+h6dfWt9TbWqCO
5iR4/NDLt59cNx17cUuexlJnlItpI0kkWJGPKruB9u56CsCVLmJnJjIHHGRgD0969z1HSLK
SMvIqpJK2zYucAtyT+AFcFNoDXN9JbxbMdckdQPT9KuM1JGafkcIIvMthvibkgAZztPr79K
r3UKSRDGCykIQew/z/KvWIvh7IhKzOfl5J6Dg9B+v506TwLDOGsreVGlXDjd0Yc8D35pOUX
pctSszxowN5bRtjaG5A7ken4VTVUGQyqqMOCTyP6122r6ILa6EEEUgOSNpG3PJ5B/KubmtG
hYLJHleu3Gee/8AjWTi+hspJmSUMMmFIeOQbsKOPT9KZ5TrMRk7UBIcYHA65NaE0eJlDKxA
POB/nv3qy1qiiRUJzt79x15qoK7JcktzJG9SysAmfmYKvaoypc4CAoMgPjqemfpV+S2cPJh
chlGNg6/4dKYtsxbbIpVmOQT0PtitU2habmVOrOApyJOhXsMZqqUkAwx2MT93Pb/GtiSJQ3
yuVPY+n4U0QJHtIQIzdPNbrz1/CplG5anZGSsZIKKBktgsR19KbIixuVIAUjqPX2rYlt1VN
0ZB4P4e9UpVCzqCg2kcFuMVlKFkXGd2VYgAiksuScKSe/c0rwqxKNlmKblGcCl8tw6MpwcE
jv8ASm+crEIRsxzuznPt7VG2jL31RQaNuFxjHQY5pCrb97NkdBx0q60IknyjKeM7icGkkt9
rqT8+OOeMmsXA0uUMFSGUDdnj2+tKVYAA5Dc/SrhiaSQMSGQnhc9KGibzcEbcnr7U/MVytu
coCcnIxnFKsTjcuCPl3detSjDynbg5657e9SzOjDAIzzwOnt+NNLuK/RFNE5Yl/lxk+3NJg
4OFBJPX1qQkYO5CNv604EYDDoueKS7ICm8TLnJB55NRFGBC9cEjPatF2QjjkDJANREpsORn
v06GplAtSKTQ+hz2pGVjgBiBVxU3EKchQM5xUn2VXUDv0zjPOKz5R8xnyBlhJAznPI9qw+f
NY10Uts6RvkAY9eorARMluMVx4rdG9LZktv8ALIrDkHjFWI02xzvgZBOPWmwIVXr0wR+FTd
LSTJwWOQPWph5je5nKCZPlp+5l3KVz6nrRFlCWC5wetOdWkAKrjPYd6zs73Ro9x8DxqoUge
mT2NOEiCXeSWC8DNVyHX92RkVKi8jPfrVKbSsJpbl8yrPFt2KFX8SaZbQRyNlmAXuD1FIqA
AsucgjBz0q9bWvmiTIbzD3A7VvFyla5m3Yqz2ccZZ94wD2NZ7xgHs30rRNvIqsD0HU/0qpK
Ng+ZcVEki02VY1BlHb1NW3Vs5zjJ61WjbEozVt2HyjGD65pQtZjkxyksB6DripkXA5QnjrU
KEMjDng9jUsZ4AeTG6uiLM9SNV8tnPA3Anr2rSgGYQAcuRWdOqlFOQSK0bMqxaSQkhVHTqa
lO0rDequTuNqfMSFA+ZvpT7CEGQ3khDNIeB7dqjmbzY44FBDSNk89q1rWMxwHgfuxxW6aei
Iba1Y1E2nDEhRk46VZhkSNw5bDscdev/ANYDNKYlBGQxBxjFVpUVZ0ZAflTav49/6fjUPyF
e5qvchLZXFvvjxhAD79aKjtZJI4bVkjL5VsD19aKiT11CMTqNQhMpXqcgAY5IOM9PwqnvXy
H/AHeSOMcD8cdfWtG9Yfu5slQFC7l6qccfSqyyDzHucgENhyWGXH9DXoWSRwplaFS0LTZXI
+UAj0/rUgKXEvmvhSBwo78daaG/dyNtwC24/N29P1pysjI1x93OflAOBUFkkh2WjOoJxyUP
bB9aYsskkrAtsWUYIXvz0NWkto2gVldVQrgh2xgkc/Wq88kbBBsAdD8pIxu9eR61pJdSUPh
EqlkBy7EjYxyvHb2qa2lYD7xUjjOM4J4/rVQSyxRlDiN15Jx8y/j/AI1PCdsfEmd/3FA6n0
b0qIvXQZd3zLkS/ONxBHTn1I6//qq7p8qwyKzEHABXZzznjI+tYsLneCi7HbjO7kH6fnWpZ
qjuEkZUQnAdR83GOoz0rSEriaNJZftOos+wxRlQzKeAxHUenrWzHGVtw1y0apGAVMY6gnP6
YrsPh54M0fxVo9xd6sJkuba42BYXAXG0EHBH1Ndfqfw98L6VpU99PLf+TbxMWVHGWXrjpzX
NUx1GnLklujWOHqTV0eUSytNC/wC7ChyOe54qS8kZRFFHJtieMBj2HJIGP89aqWGp22rWa3
0DJEkUpDI/JUDIGfXjFdp4W8P6V4k16409i/2SCDe0kbfMXOMYPbqePpXTKrGMPaPYwUHzc
i3OPjla4mRTlsrsQR8s3oCM+vWrcbN9o2g+Tt+bbkAZHHPvnPFesN8LvDdvDKwnu0j2ksN6
kY6+leMrrOg3fiC803Qopfs9pMsRlunHmS4649jWFHGUq0+SG5rUoVIR5mjSgtZpbYyqu5k
YI+D/ALXX6/4VfjtHu2eQxZwfLbPBK4znB79D+dVra1ZbmeOCRogNzJ8wyQQCMnoO1W4RcM
rXTxqnllEJjfORnk8/jzXUzlbHxJMsptPv5G899nqOeo4zitGNnnSWYw28LRkFHIwD1BBx7
YqfTrW3S5ikdC8duCVH8RyTgZzzx+tSxWSJcNBbw3C29xIJGkm+VgR2U9x/jWTkr2J6Fn7P
aSgfaZ/PaFgQvAxnjOaw7aBG1m4uGjEhXOzJLLnOOPXpnNbE0Ti4jWRS0apsJdcsAc49jmu
u0Xwhp76XBdG5uN06I7LkADHIxxxXPUrxoq8nuXRpSqaI5tJruMwDZGyE/dDc4/H1zmrEth
JFbBwQj7sx7h/Cc5z+OP0qLxVq2heGNYs9Dl+0XFzfHeM42x4OQfc+1aey2ljU/ZpWiORuZ
WwGJzsOe36VhGvGa5obFToypu0tzkl8MWd4Lg3UhaWNgcjqOeT78/zrF134b6fMUOnTmO4B
dSCMhvpjgH616HGlpHZ3plcRIi7oQ54BznJ9Mmqr3Fzc3ZuLS0EbSrvBGSFOOePWuiNad9H
oZuOiZ8/Xfg2/im8uRGVUHzFRz15H16VTvdAvIYp2jy+w5YnsePzGCK952fZ47mZ1FxJLEA
vygsWJxke3ascaWsIFxLAJZSMfZ15DMSR09h+orsVXuid9TwedJ4A5eMKyjklOP16iqRmYT
gybWJ3D5j044r17X/CSXmnRmO3ZLqRtikHOcdc+/bHavN5vDVwJwhVjJtIweBnqOf5VSk76
F2Rkr5UxcbGlAwMjjt6+1KFDxqzLkcZ6c8f5/WttfDWtonmT2vygHn+Ij8KZ/ZsuyOVLfET
kBmUEn689K1i2QzDkgERCAdzvB9Meves+RBJu8slWB53j16/lxXYX2nJB5iFdz/MMjpxjIH
c8msSfToxDvVGbIJAY5bPHFE0mOEjnZQkD7JM/KmAB/n3qoiKzO8bMCeQTxj69q157ciVpg
rjBGSwzxjg0kVnckrlQFZcHjp7kVy8rkzqUkkZo2KQVIPPrkAnv9KkLo1vGXAY5IXt270+S
0lTaWzwSeB1P+FTTWxlhSGNDviGcr0zxSSeo21oyjE21VzkfN06YPekuo5POM2AI3BwAffp
TniCBHMfKkAgnr74qZbecJv3Blf8ATmoa6FJ9TPSMli2wAMQpJ7D2qMqC42kjknBrcht0ad
wV5Ykbfx60h0lDKzdATnjqo6/0oSuhOWuphvlF2ABucnjkURR72ABwx5HpWzcaYwQMybc9F
A3fjUUFhI13hk2ouMjGeKHow5k0UhbEqNqlgAM5XpinmEOPkHAHTHOa6qHQ2urXdCHbA+Zl
GcHrmlt/D99DCsn2YspPUrx71qtTLnOVisyz4XjHJyP0FXY7AxFSWVsD9feujXSJopHDo3z
jhgP896tf2VIkDTbNzbT8o9MfzqIxuxyqM4bU7ZY9OZ1bBweCc/p+dcfGh2OT0B/OvQfEFk
8OlSMGLE9cjGPxrhY1ItmXAzmvJxfxo78PrAEVpNpXIB6/SpDbHAbBbufYVZtIuDxjOATXv
Pwq+B+kfEHwZPrOoa3f6fKl29t5duiFSqhSDz/vVhzKMeaRst7I+dSmGJ68VKkcskBxtAXj
J4619H/EL4BeDvA3g691uTxPqs08cbfZ4Ghj2ySY4BwOBXga26xWZCt97B+npTpy9o3Zjkm
tzLVMkrtBK+9O2LnCLnA59zVmSFEVmLbnYck8VGjIxUyNt9Mdq2a5SN9SWCBXOFDBmPCjvU
26OOUIS6E/epsRR3UmTiMcc802RkaXeGIB6CmmuXcm2oSMq5CM+O+fWqE5Up98sfp0qw0ay
s20nI7g1TnDINhHOKzlfcuKRHEAbhcjAzVxsb1I+Y1VhDFhjtVqTIkHBz29qqHwhLcbCoK8
nPOashN3ytxj1qKD5dvHvmpwc7w2APX0raNrEPcru4KnOC2T+Fa0SolrEWOc9T6Csl02xbs
nLc1qPlLaJBkMR96s47sroSWkTSSvOFJUHCZraUnD7Vwm4DjqDVeG3MNqhVsIw7nI+tW7RQ
8BXPBPJz1rdKyMm+o+TK2qzH5uuMdT6VGw2AyPwUAXAHTr/XFOmllMaKMhE6YPGe38qZI3y
IZX+aRUwAfUmquuxKNOMTtY2f2dcSiMjjHAyOaKs2mEt02KvCbRjnIyP6iijR6sSbWyNm4Z
trJuVRgMpc4DEDpWbt3z7jtUOdxCZAX8PWpNTL5ixyNo+gGO9LbBGtJnkUl1QeXkcOc8jI9
q7OmpyLyIXnZU8plVht+VsYYe596tW0TNbSGIjIXcwbAGPas+QtPJI+wJKW3bScnGemevTi
raTquUhcjax+8pyMdKiO1y2X4I3nKRyA4IJUA5I6UXi27BkJUkNtbGeSOuO1FrqEq+XbGER
wysrMEBLAj0z6+lI8rsC0Xyls5AHH4A9K1bWxC3FSz8td+d0SkDd1BHv/PNXLSwjmjciMMU
XIHIDcetEMly2lGKNi28qNqnGMZ49Kgj2qzPczEmRuUHOTg803ptsF7kwtYjt89XjZfuoB1
HXHtWva2EKarDOsqsrYdlK5CjAJyO/r+dY3nBLgFmEm49Tn8Ce561t2xht3ceZKtwowI14G
COhB7dfwpxYNHr/wAG/Phn8Q2k5B/exSqR0wQ3T8MV6P4ki8/wxqUeMloGx+VeV/B+5X+2r
6Hy2V3tQT6fK3T6/NXsN8nm6ZcR4+9Gw/SvmMwVq8j18K700fJvhKLFldx+ZGWinkBVvQMT
z+Zr2j4Vk3Osa1f4VVZI1wO5yefyFeC6feCz1fxDY+ZEv+kE/Op5yO59M1718GAJdK1S9Cn
DyRxqxGNwVSePzr0qkr4K/kjkjG2IPRNdnFt4d1GfONlu5z/wE18heBbcXt9fzNECJrpm3P
0OOg/+vX1R49uha+AdYmzjFuwr5o+HWV0OWVpVKMX3KvLLk8kj/PWuTLF++b8jXHO1Ky7nY
EyBljijYq53lFJUHHZSOo/Gul06GGIeTMDP5Uhx8ozH3Gc9+f0rEluFWxjj+YScBS44OeAy
/pn3rYstUtjcYZds7RriMKCcgAZz69eK96dzxHexuizto7Uo/lC4PEcknG8duf8AOKrWrK9
pLdt573KzLF/eGM8HjoeOuKmsCwiSdis1uzFQGB6jjH5irkSQRcW8kginLAqOOoGCT7DJFc
cm1oyltsEMUEsk8rXD24Me0uSRjnofQY713ul5/si1zg/uxyvSvOrs3X2n7PCW2KjEhCfmH
PGOhGcV6DoO7/hHbAMPm8hc/XFefjU+VM9HBbs8M+L/APyVbw8MkZGCfTivR7VRLHGbid5E
dNrNnZwoAG4fpXnPxdV3+LvhtUbBOBz39q7VLiWxuGWZ2aM7Sw27txIz3owkXKm0t7jxjtN
Ec9pcymdZgHCIFUBiRjI/H/8AVTi7xSKkkpSNFzhGzuGOnHIqRrlre2lu1eKPzXzsYkgrjp
655FY9zetNLJblVhclT5mc9BkEL17V6UU5aHnM3IpbW5tGm8qI+Qh2HOG4Hf2NUri0lsLf7
djfJMgLRoflXAyCG6561nz3BitZAt2s/nDDho9qg1atr37TstI2+WGU4UN0AXJX8aOVrVbF
PYwpZLPyfOlXbJvJMBONufTH4GsO+iiuNRRpYI0hVh5iYIyobhQPpxitDUok+VpIxGXyQqA
5QdAD61HGnl+ZcSu0jEEZPzfOeMHP0rsirInTc6O4ksrqKRbS3TzAoYbQOFx83I9q5qPS4v
tBNxZiOL51QyEgA+h98dM960UGpRWRMFyLaS4YAvIo3Z6DHtx+NdJFYR3EbxgRb2f7yKWZW
H8Rz3rLn5CHE89i0FVTdNEu53fAaPHQA4HrnGfrmud1fw9EhklmVUaRMbWG0knn9a96m05P
t1xcFZSDCEQHpzxuHYZOOayb7w9aThRNbKjk+WrOQ5bOCRjuc5qYYpPcpxaPmy/0WWXzVg2
iOJVDHPG7+7urOmtJrSMvOvB+UerHHJ/OvpvTvBukW+lBb1PMk3ncRFkluwHrg561xuv+Bl
u55be1AGCZozIAqgdTn/CrVWMm1HcrVWueA4VpyxJTjCEenvT7cQiORFIU5Od2QSfavR9Q+
HgtofItLgXVyw3sg6JzwufX/Gsqz8MqFcqu+5UZBZSp9xVwT3uU2tjmxock8aGaMxrKy4YY
6YJwPWpo9GtrdVVzlwSDg5z6fyNerw+HNP8AsaCIus0TqAjrwDxk/gfX1qZfDFpZy+TJbR+
WuWlK53uc4ycnjnPAqm10ITfU8xtvD8kwaSKLIJBY4Aq03hu6V4oVjfOcMSODnkf1r1a10Y
BpRaxfu4z5iOBgSdx17cYqc2scUYjntxPMwKL5XG0j+LP+elT7o7nASeB3ubJHthy7cEqcA
dc5/P2rNfwg1tGj4/eSsOAM9uufxr1d0kkldIWlzGAgVQSoHQ+3sKuWtiBeRRkrIjKFbKZw
wYk8HkcDFEpJ7iTaPM7Dw7c24IY+TjClFfDDPJFdRY6FbXFpM8SnMahtrnjHp7k8116aTYP
DIxkEsDSM7AIpIwRxk/z/AJ1ctbFWkW4ktN3mt8gchRt4B49QO9ZOqkrIp6nms/hi5t43Vb
V5Ch3YIzjnhRWY1kX1AwvbMhUhWPVsnPIH6c17wlnGJGkgRi7N/FnGAf8AP0rMu9EsXt55J
o1DKCx8vjZzzz7jNZrEpvUXKz5j8c6fFBokjtGQ7MXPP12/h1rya2ti9sxC/ebgk1758ZrB
La0ZEAUBwTjkr2wfYD+deL2sQFhGWzgseAO9cGLkpVT1MOrUiTTLXzbp4MZzjHoDmvr79nV
Snw3v0LBiuqTDOc/wpXyx4fhX7fcF1KqiZYYyc9v1r6k/ZwcyfDjUmZNpGrTDB/3Ernrr9x
fzNqWtRkX7SOT8Mm/3m/lXx2gIgiIzggEV9i/tIgf8KybjPLcD6V8j28kL26RYLFV646cVz
Yd7o3qmdL5Qk3yJuA7ZqKWKOcoYkI46DpU86sMYUL3Oa3PB+maNrPiBLHW/EUeg28oAiuZY
TJHv/utgjaD6+teg3bdnPZ9DnRbeSVYcP/6DU1mnHmNsdIx91xnNfRsP7Mq6nD9os/HVpPE
/IaO1LA/k9c7r/wCzprOh6x4f06x1hNSj1e6Nq8y25QWxC7tzDJyNoY/hioVammuVj5ZPdH
iDpCVKxqQ2ckL2NZc8R80l+T0r6lk/ZXuo43LeNbZR13GzYYH/AH1Xjnj/AMFeF/CBktovH
8Os6mCf9Hs7RiAc9GfdgfrRKvCatcIxkuh5xBhZcDj8andwWb/a5BBqGEHzDtFPdcOQfpRG
/KN7kiyMGBB5X9KkTMkZHfP41DFGzA845q7HCwXBH1561tGLaM20iGUgQqAMgelasTCW4Vg
MqoxispkGxUGc7uvrWvbwiKNR7YBpJO476GpkSoqRjODyP51eiMUduu4DuSO+BVO2t4kgyZ
cAsSQwqWQfOIFbKL8zHHB9P1rp2VzFu+g9lObhsgLsYKuMnOM1XuxINY06KP8A1YCFl9ecD
+tSu6zTiL5sH5m9x7VNMivqFpLnaAdxbHXg/wCNQ7DuzakEUFmuw4ZUACj60VmXUhaFHG5g
wx0yTzRVe0fRGaT7m3OzyQPErL80ZAz2OKrxK8EJuWCGTJXYVyCPX8aQyRPCQcl1Ufd64z1
HrS7p4fnULMrDBJydwPr/APXrt+zc5VvYoRpLKzSoqklssTwF9AfQVZiMgd0aRgxyrbf881
XgkfLHBTPACHHHP4e1XIlRgkJfDIMgn5dv/wBeskkatseZ5EnBumYFRhiVywJ7nP8AkVIsz
QKY2Ltggk4xgfUfT9arzpGSZXvBLIf7+SW68k+tQwyxhmCrgkYHzcGldJgtUbUV5DcTRxo5
iDsSFByPQZ/z6U2ZZllDOhjjYErjoxBxx71jSH7MQY0xvXcGz154OPwq416JFU4DKowBk5B
55+tHMFi5DMwTytpMik5JGSynrjFbCXVvDFFLDJ+8lwWBy2O3B9OelcvGwe4DK20gfTn/AB
96uxXDJH5ERWMSH943X3HPbHf6Vam9hNHrnwhmu1+Iy/aC37y1lj5HsG5/KvophujK46giv
lX4b3r2/wAUtEaS4djPIYyjk5+aNuQPevqodK8HMUlVVux6eEd4HyDcQpbfEbxFbeSDK+Cm
fqc8frX0D8JbdYPB8zKrAPdPjOecBR3rwnxlEtp8YdUR1ciRMqijO8hs4PtX0D8LIyvw405
2YsZjLLkjB5c/4VpOpfBRXmQo/wC0NlT4x3f2T4Was7MBvUJmvBfhdPZzeHkzK1vKMqPlzv
bqAT25r1r9oe8+zfCy4QE5kfGB9K+cfBV+2naPBPvDlSMRnv8Ah6VeV/FJk45e5E9oEd9cD
7MYDDukzDu+YK34dM+vSrkkL27SpOZhNCwwOBkEZ7e/864I+KJZ545GkKPOMAxDy9vPBIHQ
f41paNqVzc30lrceY7qwRyZMlVznGfTPevdszyLHo1nd/LFGhjbywXZVYjBxgn0HUfjV26v
pEtW2smZBtlYpndx8ufUcY9q5iGea2R47h/LES+YkYPD5Pf8ACtGe6zZudoAQhVAIDAFumO
nFYOCuTqjWhupLq7RZAIDDnlTzkADn8Tn8K9K0MAeH7H5i37leT1NeYeHI/P1uOOEDfcK6h
2fKFgN3bvx0+terWED2unQW8jBmjQKSOhryMwaVoo9PBRd3LoeB/F4/8Xa8PYUliBg/hXaR
T+RemVSAREqDI3D1xjt6fnU3jz4fS+IfEFh4jg1OGzksGDMZgSuwA5/HpVawv9L1OEPb6ml
ypUoxjUMWIyM4PbrxSwUo8jiwxsW5KSMa6ubbUWkW4iMJDsy+V0Zu3H0B+tMnkF1dSXY2Ex
KCyEhSc9CR+VBaVUaZEEohfftDAdMZB9McfnUcF0jXE6i03y3PykocnrwB79K9myWx56B3O
1HBG5wHZjnOeen51TglkiulS3XAkYM0jDOT369R7V1dv4H1+/gDzrBarnKrK2T07gdKp6x4
R1rSbCaR4o5rbAJaE5MZHGfXHrWaxFFvlUlc0dGoldrQ528ElvIzQRK9xModjn7p5BwO+Rj
1qaO3RlglCJEXKlQOcY6tt9enXtmtO00q2uLu1huLhQscZAZeM5GcfzrZntdFtkEttLmRT8
pUAknGMY7Dp1zVyqpOxmouxnxWj3MMSxzyLbkby64G4A8DPXtniuo0aylNsd4QSSAByfvyK
B/nmsKS9lEVwIoDG8g2IxP3QfTjAGc12FnpV88KXNvcwMHw+VBweMHH48iuLEzajaWhrRg3
LTUWVZYIJFa0VtqhjubO4gDj26fSsQ2Trt1HdJIquSm0jKc9Gz+NdPLZ3sNiqSTySzYCqY+
S7Y5zxwOtVbrSr+WDJhjdFOfISTGfcnFcNOsl1OipRk+jMuKeO5SS3SQH5yw4wFPr+Ix+dY
t/f2kMMluyM8j8LImDg5wcfrViCxl1mXFpGySBzFKitgRBem7Pc8flU954K1J7ffiKUxjKx
B+Tzk88V2xnSg7SkYeynLVI4+CMC4ZJo4y1xJjc4Cle4GB0qOOygjuBBJbhhIwJVcZzkjO7
seAcVfktb+XUZrO2hCyxkh3OVKdBgjtkHFOfT9XtkBdCZZcqTwzde/14/Su7n7MxasYcy3F
tfKyAEttkZWB+bnof5VvPa3NxAWuEYmUHI2A9Odvrnjr6YpJ7We5cfboXimij6FcFucfj9K
19P0DWdTge5sJ7eKBmKL5pO9B3xgYzU1KkYpSk7FRjKbskc7bCW8jGnviIxSdegYehPYDpT
WaWS+RmhWHy4hhc4Vjk4IP5DFdM/hDV9OguLq4S1ukC5ZFdgz88cAdc4qFfAWuXIEkssUUY
X5Imblfy4rNYmlvzKxboT/lMWASC4W7uGjMqOZSkWQCcgdOnB/rVgWkMJjljEjEBV3sdxBP
PPHXk1q2unSW8TQ3jsl4hIaJ8Z9ue4PWr9rGsMM0sirKEXopG0Z7+54olVW6M+Vp2ZlILVY
PsQbyUA6KSzFuv5GrsEUay+ZLMSqRhQXXBznrt9MYx9Pep5FhKi4a1RkA2nHf0FWGcvaFlh
ZX8wvnb930GawlJvYasVmutThXaYwWOQW9Ris0zhbS7khnEipH5jh/lJBPA6dj6Vs22mXmp
HO6RvLQqHc45PPXHWo7nwfdCQSlUnRSDgHkD0A+vNQqlOLtJpM19nOSuk2j56+OV0ZNNtFh
CrBNyDnliOp9cZzzXiR3fZLdedxOCK9n+Pyp/a8MhTy2wEKN2IHP515VdJ5djaODuK4bAHT
Nc9W7qXXY9ClZU0jS0IPbXepXQhYpFGCV9T15r6c/ZvbzvhnfS9TJqsznv1VK+dPDtpcald
TWSLtN0VjJYcZbAH619dfC3wbf+B/CcukahJBJM1y0wMBJXBCj0HoayrSXsbN6lUX770OM/
aRGPhm3JHzNyOvSvkSzKR2yqRyT1Zup7V91/FTwRd+O/B0+k2M8UNztZojKSFL44BI6DNfG
vjPwjfeFNZ/sO7u7a5uo4xJMbR96KTnjOByMVnhGte5tV1aOfmVSJGkhUtnHTr71TLW5t3A
gbb0xgYNTR2U8jENvKP8pPXFRzxCKQ2oLGNcZJ7/Su1SckY6bHqHwp+Ll94O1CPTtWnMmls
wVWckmMeh9vQ9q+tLfxx4VuLNLptbsoty7tskoBX8K/Pyx06/1bUI9P06ymvLqZvLit4U3O
59gOteo2v7N/xWvLNZ2+yWXy/LBPejeB6EAED8686rTV7nRGelmdP8afjwLpZfDfhK5zC3y
y3MZwZPZfb3r5ndJpJDNPlpG5z6V23i74ZeLfA1xv8S6TLDHMcLdqwkic+gccZ9jg1yEwGA
xYnnIrSjTSV2RKbehDC2H3Ht69qGffM/uaW2RmkP8AOlYIs4AH1ArrjdJGTauS2oJLFumau
BJiuYeSckj2qvFtKZUDGSPerUZKxsQ2OMCuqFuUxb1EmiG6FsYZmAxWrDEqt9/kDqegrLd9
3k7hlSw57/Stu2td0bAkjjkYzj1qt3oO+gpV9qKBvLH5cc5q3NE0bbG/dgLvbP0qBYvmDRd
FAA55/wDrVpXCwtOGkmbG0AZIyT+FaqGhnKWpWKbruIIuM5OTzkY/z+dT3RYKvlIN24nntw
etOWeFJImaQKScZIyc+g/SluZGbzHijDCOJyT3JI60+SFr3M23fYR499lEqjDqoPHf8aKvQ
SxR2drFtAkZfnyMgECitOWm1qyOZopRzoimQgMdpG3dg9Bg/hVMXBMZZ2kAwDkfe2jp+A/r
ULCRztjHzAckA88U1n8tgJciQclgeoznn6VDempair3LnnRAM+04UcFehPqfrTzOfI2xyug
AxgcAg+uKyWumeRwrjYW3n3/KnRyyFBDtAUfNg8cVk3c0Ue5oxMJYy7kuV+bcDyDj/I/Gq7
OzOFDEBgQu7HGOTzTEm42KyejDcR/wIVY2Ko2YXzAONpz0/nmhq4bFuGLmPLFXIDBiex7gf
0qZt20SyHAY9C3II4NZbSOxbfkkADk4PHpU7XTSQIZWkL52txyefWrukjNp3NItFFJGCzEf
3jwWUgYx6VJGFlYoJCpzn5jw1ZriTdGhGEIDLn+IZwD9KvRI43bz5bL8vup96tJt3YnZI7X
wS76f4q0iWRFQrfQ7mcnCDeBjPY8/0r7EHGRXw5Y6gy3lo7TgGGRHYk5OVYHP8q+4o2EiBw
RhhuFeTmS1jJHbhNmj5c+KkX2b4xK5LKJYnPH0BzX0J4HhEHgLRUVdv+io+P8Ae5/rXgnx8
tSPHulSqCvmjYSO+VP+FfRmiQC08O6bbY/1VrEn5IK45S/2aMfNnRy/vW/I8P8A2nrvyvBN
nbbseZIT/IV4LYxqumW6qUV0j3hj16c161+1Rdbho1jyckHr715JZow0zMcm0A9Ac4GB+Vd
+XL3ZM5sZ0LtvO0AO9m2OMHb39vyzWjZ65d25ZrNVVBgAjIYjoMk+2azokmllJQpJjkgdAe
B3/lVtLa5VY4kgR1C528DGByD3z/OvZi7+h5jR6DZXU15ZSTvIZkdEUFOh4OVx2PStmOa2S
BXZ3xINwdwW3P0I/DrWd4Wthc6V9n3tbyKPkBUEM2eme31q99nb+0JI5XDESbNqjAHA/wAf
51o7XsQdp4GEf/CUWxXJQhmXPTOwhiPTqa9fBrwW38Rf8Iq0mrrbPei0j/1aJycjAGR0HOc
CvXvC2sTa94V0/WpoPIN7EJhGRgqDyM187mKftE7dD1cG/c+Y3xif+KK1fHP+jtXzh8OJY1
8MTqsn70zuEUkg7mPGG9OP85rvvjh8TbrwlaJ4fsNOF1PqMZUswyFB9q8u+Hs91Z6J597D5
bbywSQEfxZ/nSy5N1G/IrGfw0up6Ys0FwkLTLK8xZgFjGGDdy3boCPyrtPAGkrL5urXCh/K
Pkwgr91h94j17DP1rzlLxWdnvEVkYEgwtsy3px0r23wlaiz8JafEF27o/MI92JP9a78fN06
Vl1OPCQ5p3fQ3RSMMqR68V5L8VPjFH8PL+z06204315cDcVzgKK9B8L603iLwtYa0YDCLyI
ShfY185ruexax5Pc3Utp4vvNEMohWNjIpPZSefr/8AqrbjO/ItlFsi4ZQVzufp8oHXPqa5X
4oSR6Z8VtJuTtC3IMZDfdbK9D7ZFbcCD7LDJ88YhU9TtHUdv85r6LDTdSkm91oeLioqFTTq
TWxE1yy3b+VgbSwkyAcDcD2zn/CvUdEUR6FZrtVMRgbVOQK8iYtHaNBBuZZt29SowMMD1z2
w3PvXrehMzeH7JnQoxjBKk5xXPmCfIvU0wXxs08ig15l8VPinB8Oba0VLE3t5dH5Is4AHqa
6XwN4obxf4OsvEBtjbi5BIT0wcH9Qa8W3U9Y6SOGGIyNFGqGRtzkDG49MmnkiuD+JvxEtfh
34eTUpLY3U0rbI4s43Gp/hv42bx54TXXGs/spLtGU9GHUU9XqFkjnPF00um/EGBBcNbw6kg
SQg4zjn+QxS6hqZivDa2rrlFwXfB7Z4rM+OuLe10fUuQYZ15/Gucn1Pbpt1LHCDuRSJM8ry
Cce2f5V7mAvUi0+h5OMglJPuaOsa3dtdjUfMliI27wDgcDnA9jXrHgy9hvfDqywqMCRlYj+
JsDLfjmvnmS+a4ZVkJSNAxbaBnryf5ele0/Cds+BFY97mTAxjAyK0zCCVBaCwmtTU9B60dh
XGfELx5aeAfDD6xcwtcMWCRxL1Ymqnwx+ILfELQJ9TNgbMwy+UyH16/yr56zPYsU/HOpton
izTbmV8Wt2vkPnoCen609leVZfLfcZsEnOBge3r3rM+OKmLwlaX6cPBOCD6cg/0otL63u/D
dq0TiOSVUaSSTPBOOmO/FengpNxaPMxkUmmaMgneE28RYgndGTwAM8Z/nWhpNvdXLpaTuRG
yjcCOWIPXNZSLcvH5sc4bAAVCQM47cdRzyfpXU+HFOZGbO4KNwJzhjXTXlyU2zlox5ppHQI
qxoqKAFUYAoIzWH4s8SWnhTwxd65egmK3XO1epPYVx3ww+KX/CxWvVXTGs/s2M5Ocg9DXh6
vU921kcJ+0x4djudEstfhiHnWh2ykceZGTyD9CQfzr58is0uMhD/AKlAzZ6/XH419j/GGxS
++HF+rru2qf1Br4qhv5zcwLAwBaMLJg/e+v6110He9zGpG6PYvBFna2trbSuimVruJ+fvMe
MZPtzxX1p6j3r470G0km8P297OWjjtrxGLht275lbAHrgGvpXwN41i8b2V9f21o9tBb3LW4
39SwAJ/mK3xcX7OElsY4a15HWv9xu3FfAfj6HzvibrWXK8+/qa+yPiP46g8A+FZNantzcYO
1Yx3NfIGm3LeMPF2oaxcIbUXGGWMZwDyR97r1rmwsXKqkjoqy5YNs4wI8BBWRguc5yetRtc
yo4dRyDkEgH+delXPheG7KQW4lW4QkFfLyp/Eda5W90bU3uFtrhYgHkWISDALMzADgdK9qe
GcVzJnFGtGbsfTv7PngS30TwZF4svLdW1bWV8xJGXBht/4VHpu+8fqPSva8Yqvp1nHpul2t
hCu2K2hSFAPRVAH8q8m8X/HbRPC/jmHww9sZpGcJJLnCoScV8/Nucj0YqyPSvEmkWOu+GtQ
0nUbSO6tbqFkeJxkHjg+xHUHsa/O7xNojaH4h1DSJGJNnIUDH+Neqn8sV+kUT+fbJIVK71B
2ntmvhL472a2PxQuQBgSocnpyG/8AritaEuWVmRUV1c8ztQqly/p2qpMQl0X69+Knh+ZTwe
RUUqjeMLzivRu3FI5urZPAP3ALHkmrS/6skAZIwKpxA54BOBxUybgUK52/xV0KVlYytqTrj
zbVH4KuWxW6ksnls6n73XH8q5xQXvYnbPOcfStiIOQQnKrye4pRk9i+VErlwsjbAuemO1aU
EfmOzkqNhCjJ7VQAMkqqWDEjgDvWjGqQYSdlDE7h9atbmc7WEkgVr61U8B3KjHrirrxjbcu
pIVcqSOnI/wA/nVYq0stqQ65Dk57E1pzxeVZSGRuGAAGeASQP5V1Rtu0YO5HFA/8AaMDZPz
QblXsO1FXggfU5fNO0rAByccbh3orJ6OyGvQ5TB3BwA6gDKH+f0qK6bHz5V8Y4znHp79KMn
YQY2YEAYXj8jVGVskjfsXAywXk98H+VXJ+7YqKbY0SAqxVVUYweKXznGSSVwOfcVENqoON2
R1z0qaOOMsV2njndnnH0rG13uajkICh84ZeRk8U/zmX5crgcjPrUQ2qMbiBuyB7U5ipww/j
GemMAGkxEgmV85JU444qw07MwXJHHUnJP1NZ7EHJOQakTKkMM/KQDTTBos+cSAVYhicY/+v
V1Z5NuV6EZYNyAfzrPDJjGQcnO3PQ/WrKYLYVNjZxkE4z61VxWLqSFSsgYI2M+x98198eH7
gXvhrS7sHImtInz65QGvgS1iFw4QEn1JPb/ABr7j+G8wuPhn4dk3A4s0Tj/AGfl/pXBj4P2
al5m9B+80eXfH3TXnv8ARrpMjy5oRke8gT/2ave0QJGI8fcG38q5Xxn4aXxBbQ5Xc0MsDqM
Z+7Ojk/kprrWxkn1ryeb3FE7La3Pk39otvt3xD0ywHJVUUAnoSf8A69ZXinRdA0trexskmi
uRAnmEMMFiM9O/H6VrfEOBdf8A2jrPTWyyCRVKr7YrG8cvDD491VNNZ3jjkCHzBtII4Ix6e
9dmBk/axSemr/I48Ut/kYh09Y5YZEm3Budp4IA6e3b+VdNpwEkLCWIq8ZBwefmA55/OsK3e
JZljmXYu45f0+laKsDOqMCFC5jbdncM8k19PTS3PLbtoegaPqSW91G7RL5Zi+YqQM/4fWny
RiW7WePZyQSynnpnnPp/jXIafdSWszuk+QQf3Q6EexNTHUJYY984JcFj5YGcA9ADVuNncy0
ep0sWvPFBDGkbkAHeTjBPQE+3Wvd/DRH/CJ6WQir/oycKOBx2r5VtZpuJTIpPJIBztA7EH/
PAr6n8Kkf8ACHaRh94NrGcnvx1rx8yVqcX5noYO3M7Hg3xyz/wsvQCMjAByOoHeq3mxvEkc
YLpyDnO45PJqz8cCo+J3h9mBI4JA74B4qlHdjz38yIRumSqDoSOMH8/0qstX7pvzDGO016G
3Db2kEbXUTswZMtGVyB8vcjkHNe86Fx4c03/r2j/9BFfP67bxvLVAgKhh5bYBOM4PPSvoXS
Qo0OwC8qIEA/75FZ5n8MQwT1Z82fGa3trj4z6SLpQY9gB9cYr3/wAD/wDIjaSAcjyuP++jX
gHxqVW+L+lLuKkpjI7cV794HVE8C6SsZ3IIeD/wI15rX+zJ/wB79Dt/5ffI8d+OTRp428Nm
RGdS4yB16n0q3PeTJczWnlFy+2EAnhjxgnHfArL/AGgJDH4t8Nsoz+8XIz7n0qWCWGzHmmU
RzxvkqOc8evfr+GK9LLdab9Thx3xpvsdfaQx20LwFzM8K7HcrkJ2wPX/6xr0rRSDolptIZf
LGCOhrx59YUWiybfJjbAKgZeT1IHfB/WvXPDxB8N2BDlx5QwxOSazx8WoJvuRgfjfoeD/Hd
YX8f+GjcKrxqykhxkHrxXtvhCJIPDFvHEqooZiAvTrXi3xxYD4g+HAzfKSoPGe5r2nwhF5P
hqJCCPndsEY6mvPS/wBnv5nov+MvQ8k/aKSGWDQUuF3R+eCR+Nej/DmCztvCcaWSRpGWDER
DAyVFeb/tEh2g0JUA/wBcOT2+YV6B8MHL+GrmQv5hNyckdPurwPaqgv8AZ5PzQp/xo+jOT/
aCz/whVqRwfPxu9OlefQzvFbQMdku2Nd+4dc9K739ocgeBrbd93zuf0rz4XEX9jRtbrJKsl
uvBP3O2f0Br0Mr+0cuO+yTy3paGQyKIWjwJNoAJ9Ofb1r2j4VlD4IBQ8G4kP8q+eYp7p5QG
fKj5fLLA7ueh/WvfvhDuHgXnp9rlwcYGOK6Mxd6PzMsGkpnKftFRpN4V06NwGX7RnB+orr/
hbbwW3hyWO3iWIZjyq+u3v6muQ/aIx/wiundMfaBnP1Fdv8OCB4eOCnAQEIQeNvfHFeLC3s
Z+qPRn/Ej8zD+OxI+GkzA4xIP5Vg+EhK/huxki5k8hVUkbseuR6cnHpW78dufhnNkcGQfyr
J8HSqfCtkjSfZ/9HUhwuWII6V04F/EjnxqvGJo3sy2twYxE8qsuXzhQ2cenbiuo8D3E08Wo
GVcFZFXAHTj9azreJJLYXMxEhzhDgHHtn/Irc8KrGgvhGoGHUMwOQx57966cVJOk0c2GX71
HL/G9Q/wvu1boXFM+Dum2dp4Vtri0RP3luFZlXBODT/jfz8MbsH++P5U34SBk8N2cfnBkFq
pCjsc88fl+teTTV4SPSqfFE3PiYAfh3que0dfCWk28s80flgYDsA3oR6192/Ev/knOrkn/A
JZV8K+HZjb6vD++KL5rEjOB3oo6Nmk/hPZIEgsPhnYuxZbi6kaWZg2FTacD8fxFevfAnH/C
B3jjP7zUJX5OeqpXk9zpUGq+A9Lt3ufJhdt+N2MksR8x69q9e+CVnb2Hgi8tLZxIkd/ICyn
OTtXvXs4pWwqt5Hn4Z3m0YX7SIz8Mmzj7zdfpXiNvaW6aJYPFFG7PGjGRDg529x+de4ftGq
H+HKoeN0hH6V4Zb+EY7mwtUsdUczGIEdl34zjj0rHLLpyaVzXF2aV2dVoGr3Om2EHm2wjjn
f5C68ccE5rC/wBE1P4waVZ28TCI3cO5SOCQynOB7/zqS28Vrp8TaDrGmyyX9qwERVA2B+Na
llPrs/jHRb+08PLarLexCWYD5iu9c+/Q168nGUGkefBOM9ep9cHqfc18K/FTTjd/FTWJ4+Z
YcvsxywDda+7GHJ+tfHfie3hf4ta7JO0YjQHO9scZNfM4WKdVJns1W1BtH1xZ5bTrZjyTEm
f++RXxT+0hsX4mqMdm/pX2zaDGn2+OnlLj8hXxV+0YpPxRXgHhsd+wrOC/eFSfunjlsMgsc
YPpUTkvIRjtVyGFljbGc+gpGiBJcjpgY969hRdrHG3qVATuVQOB6GrcRwCmeWOD9KiEOMry
cckVOkTFNy8FuQTVq8RDIsvqaORwVO3PtXQWoVbWSRcbmOAD2rBgAXU44yD8qYxW1E52hUY
nPTjt3qU7O7CWwlugRI5SMnvz19fwq1dW008qyKRjHLHoKrQh/LRgwXABOT19quxMFiwWwS
MscfiKpCbsyWzVVayds7Yw24HoD61sXuTHCGALyTIyqD/P0rOsrdTdWvnOqDysjd2OOtal8
I4p7WSOUMXkI2D1x1/Wt4p8rMZK7LKRxTXz+ezEPGmRjpjP9aKsQxM9wXfIygUEHgYorRc1
iL+Z5xI7g8M2/AAwKrkHZkuR2IHWppjhNwTPGMk+1R7d6kjJ6DB4yayfkboap3lvm+91AFW
o28pvMaJG7DK9D7im2sbLKmUByeB/SpigeORghUgnHrjqM4/Kmk7XQm9bFUj5iONh6jk49q
GUq5zn145yaljtnYMVUnI4GcY/xqU20xY5jIOATj+HPSp5Xa5V0tCttYpnnHqO1R7m4WrKx
bBljjtj0+oqF1GQUOAOB6nPrUNDQxG5CscepNWoZQUxj5s/nVRYyNpB+bPAxmrkSAKdwIIy
QKaB6GlYTN5qqR8ufmbv7c/Wvsr4K3Iu/hNpa+YXEEk0IYccLIcfzr4zgjhEYIbBBzuxyfx
9K+rf2dLpZPhveWitn7NqMg/BlVv8awx38H5lUP4lz2ntTCadnioZ3CQu5/hUn9K8A9A+Wt
OWbVv2oL24hVHNrvfa6khsA+nSuM1q6urzxBeS3KR7/OclUXA6889xXZ/Dqdm+JvjXW0ck2
sLkKADng+vcV5oXlmneWWb5ZXMhJPHJ6/8A1q9XLtZS8kjgxRqoFZkeX5HCFSBwD7+1W7W4
BDOikuuBtzxjGPzrKi5kJjkQnhRjnOO9accXmI0jTY4IC4wScda+kpXPKmy4l3cW9wTtV40
BJ55/A1WlvvPSMRuzMWzzzx1xj2pfKa2glad5Pu8E9cdz75zWdFbyREsmFKglTnp7Zq53ex
nHQ2rJ7beyyKW3/MDntn1/CvrHwqpTwfpK7g+LVBnPXivj9WcQIXG0YznB+QfhX1z4LP8Ax
Qeh4/58ov8A0GvEzO/JFeZ6OD3bPCfjtE8vxJ0BEbDNgDHXoe9Vp4LhGWNUxEBiTc2NreoH
ep/js7L8StA25z8uMDPODUkiw3M6XDkRvFDuVdwyWHY/WtMsf7p+pOO+NehMkrJZxCNY442
/ebiBuGBgZ7jknivobRcDw/p4U5UW8YB9flFfN5aSSK9VWIQR717bhkbvY+v4V9G6GVPh3T
Sudpto8Z642iss0+GPzKwO7OL8Z/C208XeIrTW/wC03s7m3cHiPeGXGMdRj1zXa6Hph0fQb
TTDP55t02eZt27ueuO1X8ik3CvE9pLl5Oh6fKr83U+dvj8Gfxd4cVfvF1xzjuarjEkrSMTu
SNevVmAGQAOval/aFcp4m8PMBkBwfryax1kXETEucgZTkt9Oa9zK78j9TzcaveXoaiSgzxy
uAZGY554A/wAOcV754Uff4R0wkAEwjgdutfPKRFLiSFlVGkAUJnuT6+tfQXg8g+DdKw24eQ
uG9arM/wCHH1IwS99+h4n8c9n/AAsDw4XBK7lzjqBnk17V4MJPhWBzN5xd3bdn1b9PpXinx
03Hx/4b2YJDL8pGc9a9p8FxrF4Uto1wAGbIHrmvJS/2b5na/wDeF6HlH7RBxDoTbiuJhz/w
KvQPhjIX8LzFl2t5+CMEfwrjH4V59+0OC0Wgqozmbp/wIV6H8M3dvCzB33BJditnqAi04f7
tL1Q5/wAaPozi/wBo04+H8XY+af5V4tZ3Mg06zMZCpEgXJz6dcV7N+0aSPh9CVwcSng/SvC
IDNFYRSZdVKAqD6Z6/nXblra5rGGN2iaQuJmiWWEmLcccd+ew/Ovo74PSM/gIl5C7C7kBOc
84WvlohzF5q7jtPTBOMnOc9s19NfBEKnw4AXB/0uUn2Py1vj2/Y/NGOFtz2Oc/aOfZ4PsTu
wBL/AFFb3wTkZ/Ct2HPKSIOuf4c1z37SX/Ik2nGf3n9RV79n8sfCuq5PAuIwOP8AYryqb/c
T9UehP+JH5mj8eDj4Yz84/eD+VeWaBqU7aBYLExD+X0DHOMY+vrXqHx8Yj4WXWP739DXg3h
zVAuiWVqsYWRoz84OCxxn8OBXZljScrnPjfhR7n4bvJrvQ9xmDMSQmD932I9a7TwaDHZXCP
u83cC+TnLHPT/PavDrDWZzbrbRxokqqD8g2bVHrgnJPrXrvw2vVvNGnYPlkKI3BypweCe9d
WNhak2cmF/iIo/G5gPhldE9d4o+EsEcfhe0kQLue2XJByTz+lN+Nx/4tjdn0YUz4RSh/D8G
w5H2ZOvXPGfwrxqV+SZ6VT4oG/wDEvI+HOrcf8sv618FaFbtPq6MgJCCRznn1r7y+JhP/AA
rnV8/88/618M+GpZDcyxRqMBXXKrzycVFLdmlR2iesQqj6Za6U18IJokUSEY4QjPHvzzXu/
wAG7GKw8F3MEUvmKbx3znOMqtePPHpelzWZvLeDdLBgSHlsADI/pXs/wmeOTwhPLEylXu3O
FPC/KvFe7jly4dR9DgwslJ3Ry37Rv/JOB/vn+VeM+DdZjg02GFoGZ4gChzyCecAfSvZf2ji
D8OlUnA8w/wAhXz94Qiea8gByWONqD5i4/D6dKxyuN1M0xj0R13i2wEDDXbaNvM3gyOB90d
eR65NdNoF1LqWp6HcpNhPPichRyPnGQcVHrcVlL4V1ARXDwxiLdJv+bL+w+g/WsXwZa3H9s
aHdW14HgWeNSgY9DIMfU16zfuv0ZwPVo+uD3rwXxt8BL7xP4rfWNO8SR2EU4/fxPEzFjuzw
QemK95zyfrQTg4NfIwk4O6PcaTVmRwxeTaxw5z5aBM+uBiviv9oUbviquemG/kK+1mYYxXx
f8fgG+KhGBna3Xv0q6GtRCmvcZ51p2nibTpZGyO3AzUM+nOYT5YDBWyT06V1Og2iNYFNhBH
z4xnA9B/8AXqxHpYlikyhBIL4PVh/jX0fsrrQ8t1LXOANpK0ksariRlXAH0qaS2kijBIwiA
gFhjPFdhb6U0MVzciNgEATkdx0/nWNPazTRXAkfzGjUsT9eoqJQsVGdzl9Oj337u3IC5APf
mtlk275CQvBIGearadATfXBweI1B4xjmrE5LkKm5cDgHkgfWsNlY1Gxkw28bMAMoO+e3SnC
VXAj3AMqs549uKzZpXXKqc54BxzU1tIkfmMrFSe/foKhTK5Tfi81rmONnGdgYt9CKtT3Cya
zDEBv2HccDGTj/AArJe6MRtJUYeb8zN/Kp7RSuqRCT5pHjZ2J9zgVqnrZGLXU7S2vPs6s0i
oo2BssCccgUVmXUL3si2sOJGnG0cfwryTx74ortUpLY5+VfaOFMn7kovOeRnt71JDIiyeYw
QqOxHU1S3YTKkZ6YPbjvTkmw5VySh746fjWSk0jpsaAkXKoqDcD12/d5qx57IXEknCtj5OT
nv74NZkRYpukkw6HIIOM1LFO2QHfkj1xxQ2K2hoRwKY2B5bnk8AjHf/PekNu4+dpeR90Bue
KSF1ywEjAqMjjr9as+WRtVUAcjOMZz71T1Rlsys9u4V1kYBickEj5veq7W4wdvLYzj1HvWl
IsM8SpGMLnIJbOc8flTltGXO5RuBPTgcVDjbYan5mesQiZWB3g4PHWp1DSIMjn1PrV+KFll
8wohwCTjnb+FTC2w42KWU8qV5B74qWUnfUrRWmVHykZXGBX0h+zrKE07xBZjGRPDNweDlCP
/AGWvAVtztQ/cQZHp/nvXsnwHv/s3iPW7QgDzLVJFIHDbXxx/31WGJjejI1ov94j6QB4rP1
qYW+hX0x/ggc/oai/tFexArnvGmsCDwRqzhgD5DD86+ea0PTW54F8M9M0q+0nxjdanqcdmL
4tCG38j3PP0rnf+EfOnWc8s15Dc20kjJBNG2QxA9OwrgvDii4mujNffZo5pX3MSdo5449c1
qtBe2WpKJRKcrkArkHH/ANevYwFCdFubknzdLHnYlxnolsbCRQLdKElLKpDABevtU5mJDkK
UO3BDnCgZ6VZWNFRZVUpJIoO1QOo6g/jmlcyXUDQB2K4DLlAOD1HHPT19K+girKx5cl1I7d
5pUxcMfLOMA87hnp/IU8W4gSVN6/MCWDgg/QY/Wp7dI0j8pWYI/Kkp79/SmguyNCwJi3Hao
59+voRWjVlZGfUrjfGuSVfaMkg8bf8AJr658FHHgLQQRz9ii/8AQa+TIoWCxMbcuJQPlBwM
f0zX1L4TvUj8E6Kowqizj49Bt6V4mZp8kfU9LBv3meJfHwgfETQjwenBOOxqjBczyKGmUeW
ytyDgKD296PjxdF/H2hyK2Og3f3eDWBBqIhXy/NVWwNrqCQ/uPfp9KvLP4T9RY3416HVtIN
zBjsRYiCMYzxk8H8xX0foBz4a0s/8ATrF/6AK+Sf7RuQfs7BmKlQGJJJGDwD79a+o9Evgnh
vS1ZhuFrF3/ANgVjmbuolYNWbPHvjh8UvF3hPxJZ6N4aKx+Ym5n25OcZ715jH8XvjPJjy7z
d3/1S10XxplFz8VdM3Z27eT+Fe2eCrLRx4E0h5dJs2laH5maJWJ5PU45rzIU4ez5533sd0p
zU+WPY+V9V1r4ieL9Z0+68TpLJHAw2kIFGAecevNejwunkq7KsjgEs6EhkXjt2xXQ/GbxF/
ZM+k6Vp1haW0dzIDJOsI3DrgfTNcZ501vcLDLbOZmVXKBgDhhnn8+RXsYBwUG4dzzsWpuS5
jemvbMQozmR3JJjAwwAIHJ/L1r33wcynwVpLRghTbqQDXzYssEQjS4BuN527YyCwGflOew7
19B+E75Y/B2krjaRbj5TzipzPWmvX9B4Je8zx/48yNF478PSxuFZcEexGa9i+Hd3LeeB7a4
mkEjtLJyP9414V8fLnzvF+hvtztwSAM+tex/Dy8jh8CWQR1OXkOV6ZLc4ry0v9mfr+jO5r9
9fyOD/AGiCpg0MOcKZhnBx/EO9ei/DW5+0+F5H8ry8TFR6EbVwRXln7QF0kseiElcCYckcD
5q9C+HF6q+EyQCimXIyMbhtHPv9acP93l6oma/fRfkc1+0YQPAEBIz+9PAFeMRQxDRYDHgT
hVwCMDnp9RwfpivXPj/difwbaqpHE3f8K4m7sopdGtpVtVDKqkOe5wNwAB55HT3ruyxfFc5
8btE44wl90cMxaRwcheFz3OK+j/gjj/hXAGOReTA/XivAm0x4lzNGCgI2qG5OT3OemK94+E
t4sXgE7SMC8lHHTtXTmK/c/Mwwn8Sxzv7SjEeCLUgjiQ/0q1+zywHhXVlABIuY8sOhzH2rG
/aLufP8FWwXk7z39xVz9n+68nwnq+4Y/wBKj/8ARdeLD+DP5Hpz/iR+Zv8Ax7b/AItZddvm
/oa+a9FzFZ2sjQ72Ef3S2Nox7d6+hvjneeZ8MrlQR94/yNfN9hn+ybdlVhmNQRmuzLd5HPj
fhR2en6inl7Glwx4YBeTjpg+le4/B25NxperErgLPGBg8fdPSvm+yu18jErBe+cZJ/wAOle
8/BfUGOjawWYFRcRlSepymTXo46zw7+Rx4X+KbPxub/i2N2P8AbFQ/CBol0W3jjLbxZruDH
IHzcEfWq/xnvRL8NbkKed471W+EkqxWe8vuY2cfzHuM/pXhUV+7mepU+OB2fxMIPw51fjny
/wCtfDXhaFZJJneYRchcE43fP0r7U+JF6H+HuqpkZMdfFHhOJri7iLFW23IwD3G70qKUbtl
VX7p7Zq4ia3D+XHLHCoBJUlkA68dMYH15r039n2f7T8PL+4Ujy5dUmZMDou1MCvn3xBqmsJ
bz22+T5cjchGGz1Ge/0r3L9nedIPhbLuQoWv5WIP8AurXr4+fNSSObDRUUSftGAH4dopOCZ
CP0rxDwkmoai1k/yWUtmCTIBgyIB3/DivY/2hboTfD9QCMhzivGk1C20LSIbi7uI3kaMYVT
yeKWV6KbFi7vlR3etTxWfhOa2a3kkvJzkliPkQjI/P0pPBKsl3pUEsUcRhuI8Rhc4O8V5dN
4murq/N6ZlxKwYxsevsffiu+0PxdbS6rpVrFM0Ms19CHBwf4x3/DFemqsZQa6nnckoyVz62
LdfrXy78S/j34p8N+NLzR9HtYRBb8bnTcWr6Qe/VXYZHBr4Y+KjF/ivqDYyDnqP9qvlacOa
STPdbaV0drafHv4pXcJmh06NkAzkwV5Z4r8Wax4s8WDUNdiMdypIO1do5xX3FZ+HfCcFhCI
9AskDxIW2x4z8or5l+N/9iDxxaaVpWiWmnCEMzyQJhpjx972HauujGk6iUb3MZupyvmtYzN
Dsy2hnYyEMCMH5j+BrpbdDHAjPGTKyFeUzxxz9ao+FNKZdO/ex70j+bylII/+tXXOMaOVVt
krbIokUZMjHqfoMV9De26PKtc45V8nw9I6RyrLJOWBc79xz/h2rJtLPzYtUklUMRFnaBzmv
QNSs2h0+1t0SIy3Mg3BfvAHjj9eRVb+w4I9W1G1gTKxxqwJOTkrk5JpSu+oJpWR5Np1gXvt
QRMkgJgA9c5pl5YmFnDNghSSAM4x2rv9N0qHzL6eBFEjMoOVyBjOCKo6tozw2ssrQ8uSWOO
wH6VxyjI6lJHlzR8AHjJAzj3pDAys6qQfmw3twK6GXTWktra5EfysVJZhwKiWxcFwU2Euec
DjAwOK57dzZSKdssaSuJUyFRSpYZA561t29sLlHklUx7gVGxcsB9Ko2sKzXbGIP5cQxuPAy
OmPxzXRRQfZpzuPmZXPpyRVw0MZu+xX04GHVGIZhHFbqsZfrhuecd8Y/OitW1DSXMjCHz/l
AIPAwAMHiiuqMm1uYS0Z5OHG8IeO44yCakfCYOQG7gdqgBGCMHBHOKC+4bSPQHPalfSxuiR
MAtkFgwIABx+OKnVgrguc8elVQcIH3fMO2OPrSqGMnQ55Oc4z7VDfYrc27adVBOXzjsetWf
MSWd92FHbt9OlZED44UgZGC2f61eR13Y6OMHr/AFqlJszlEuRbZN6mViOMYGfwNW7Zz5rYl
LqSB9B9O1ZgyXVc9vk79+9X7d/LRvLVWB5Y57VUWQ1Y0dwjmJ3A7yQMdGqa3SZWKEGQBu3I
JxTYnAt/MyrBWztY4AB9PepJbiVQFRiecrx69Qal2T0HF3N/Q9Gu9Wv2sIbdzcYI452jvn/
Peu88IeH7nwj8QFE7eV9stJF8o+xUg/pR8Ho2u9Wm8lkVkQHc6fcPGcfXFbPiHVFi+JkdrJ
boksYAD7st8ynOfyry8ViJc7pRWlj3MJhacqDqS33OyW/wc7sfSuQ+JOqeT8PtTYvyyAVM9
+Q7AHmuE+KepAeCpo8/fcD3ryhpI8l8O6XeHSPNjQPld2ByWB9P1rTtPtJt3xvbj5m5IAPW
vavCel6Hofw603Wb9mtBOG2ExbiTjjOe3t+NYM8ekPYw3FukjJfkjaq4CEev6V69LFR0i47
Fzyy8OaM1c5DTr/zZ5IJIMsg5AwSce9TS3I25DeQyHIkHPGBj68Vpaholtp1nFqFk+0lfnR
hyoPTPrz/KuTnn88OfJYhB1U8Ee4/wr16OIVSKcTwMVhpUZ8szQF60geQFoi5+bb90nj+mK
jspmd5FGQ2MYxn2rIMwjfCMpz6nIPr9Ktw3JRXnMIzJnBHHvxXQp33OJxsXVnkS35xtUfNt
4IGQOtfQugX4/wCET0f5h/x6R9OnSvmx5o2wCBncTk9Dz1zXteiaiG8L6SVICfZlGPwxXkZ
k3yx9T0MCveZ578aJ0l8YaQZCSuACAfY1hhmaQKFxtfaiv8wXPX61b+KbzSeJNJvNpMKOFL
YyAeazJ5g0zMZWjAA24HDHHanlz/dv1FjV76NBZY3YSNK21R86r34x/jX0Rp97t0PTk3Hi1
iHv90V8yWrv5Z8pgAScjuT6GvcbPUD/AGNp5PH+jx8enyipzJtxiysCtZHm/wAULhpfidpp
DjIXt9K9o8L3bJ4P0xC3KxY4/wB414J49ZpfiHpkxBCsNqtjocV6xpF4YPDOmR524i6fia8
7/mHXqdv/AC+focb8YrpZPEmgF2wvmAE54xmq1xD505dJCZpvmLE9cn/61ZHxSvkl8T6HFn
kMDzzittbm6YZkQsABtGByccYNellqvB+pw4zSSM+3S4uLsxFXecHEeAcjb2+mBXt+iXrR+
GdORiQwhGQTkg59q8dl1AQqgKld+CwQAOp7nPp0rudIvTH4a0tMk7YB35qsySjTil3FgtZv
0ON+Lk63HjHQQ5JUOM7T15r1HwnK1l4TtrdnywdyTjuWzXh3xRuRP4m0UHccsOF616Z4cv2
Hhe33Ft2987xg9T2rzE/9lfqdzX7/AORznxtufOs9JXOT5o/H5hXd+ArpYvCm1ZDky/ON2d
rbRkc15T8W7ozwaWOG/ejg/Wu+8N6hbjw+Xt0WNd4yAMc7Rk04f7tL1QS/jx9GZvxqu/N8H
26Fs/vuhrN04INGjtpkbbtyGc8E44xnp0FUvize+b4Wg7kTA/WodMZZNFgWQukiKuRuJz17
dOhHvxXflf2jkx/Qu2YiunmtZFiZokAjZTwR0YD3/lXpHgl/sPhT7MuEAuJDgH6V5dLbXME
tsyiHbMqqNrAFh6kduldb4Vu1i8LLGrZAmcZ9Txz+dbZjdUvmY4NfvDK+OVz53hC3jJGBL6
/StH4N3At/CupbTjdOnfr8lcl8XbrzvDltGG5Mv9a2/h2FsPDt4qzBw8kbfT5a8mnf2M36H
pT/AIsfmbHxguzL8O7lS/fr+FeI6ZMF0aGNMfdVsEnnHBzXpfxRvfM8CXKbuCfX2ryvSLkp
pcG0btyY5GcfQ115d8UrnNjtlY1IxHHG275ieRg8Z9K9l+FN0YtG1M+ZkmVM+3ymvDbecrI
2N37wnk9RXqXw6vfJstYTK/6yJsg9ipH9DXZjP4DOXCr98jpPivfFvh7d/NzuBqL4W6x9o0
ZYywVoLNFYKAOpzWJ8R7tp/BF0iDd3ql8Lbxf7KkYcuLVASOwz0ryKP8Kp8j0qq/eQPQvHV
9v8Eakuc/u+K+UPC2Y57Upku1wX2j0Gf0r6H8Z6iF8GaiG6eX3NfPnhaRxqdm4QFW3YGM+3
AowivPUeI0gbPi3VJ5LlbWF9jH5pSr5B46AV7h8ELqSL4czLJLvP25ye2PlTivnbV21CfWr
hFgKbJTtUKBivbvhRcTWvgW4huBtkF67HPuq13Y67jexlh7aK5ofHG8MngU/MeHJr56mgeW
xguVlMgYYO452/nXtfxbnkvPBjLGu4ISxx2GOteKTOi6MpjYSbjgsD0GPT2rHAK/MXX0tY0
9JsrR4x9oYbVG7a3BYe1b2ixWdx4r0d7aL54byBsopwAHH+FZWg6lYx2C2V1sBIw7um4KM5
BB61f0q8jTxdYyjCxGeJl2jA4cc//rr10oqm7HnXk56n1jLqDea+W4zXyB8RT53xNvcsACO
596+lLjUP38mCevHvXy547MjfEW67FhkfnXzlD+Ij1qnwn2Yl7ttoQTwIl6fQV8v/ABauGb
4pxyJg4RuPyr3d74oIozkYjXj8BXzn8S7oS/EkMMnapyB36U6H8VE1V+7PR/Adpd3mkSQvM
EVCpwQB14J6c4rojaXLa9aQRJiGJmJLrgEgdAPpWP8ADu2uF0UOFaOOYDDAdfx9q6K/vmtL
y38l2lkgOSUyeowevrX00b9DxmR6nFeQaxp8UGZXI3KBxsB4GP8APFR3mkTtqV3CI3dRbxC
ba2ASeCAffoKSLWi+o295OfLMUe4lTncAeBj+laBkjWF7iZmhRmyejsw6gY9c/wCc1MrouK
VtTK0izaU3lqhSNfMyMDOCAPxx71W8U6YZNFuofMwI7Uz8DGHJx+WK6PwwDFaXRe2SESysy
uf7vp6kZpNRmgl0zUbEkzSXkkbeaPmCBRypJ5IPapk23awoOzPHzb7dEtbVxl3VeEHBAI6/
4U270pZJ5bd8hsvvQD7pJ4H9a6aO1tlj0+SaIbI0MmxhkE7+Mfl3qpYJJdxGaaJxcTyNII2
5Y7icL+VZSWlkbU2t3sc3/Zy20JPnHarAZxxxwPw5H51StZp73VH3yAKRtRGI45IJ/Sukms
rjUtc0/ToWjXLxuhJ+WTnJz7hQaxdT26FfW1rD5cksokaV+DgADaB6cnPvXPFNO5c7dDXhd
oDIi7WLnJzwP0orfFiy6ba3V1ZhHlUSEjgtuGRj2HFFd1ktLnMkpanz0GC8sDgdcUzLMcdW
HY96QHI3Z4x69aGySGPU/rWXSx0ijgkMAPc96eCd21gcjj6VGSmADnjqM0BmJAI/Wk99Clq
WUORtYce5q7CxJDKT6Z6g1QK5TIUKeh55/KrcPyqjKMkdQeh9Kn1DoasYjk+Qyb2wFAIzke
o/Or2yQKuyNeSAcDkn6+lVIECwhplbLD5WU5x6fStqzgmZSqgRlOxGC2f8c1opLYxcWQpGT
lfMOeMZPGR169qfcTS2y+YJCxcgfN1I/wA4q+sdxJOYmiIIwSpwcj196qX1u8sUQ8wZPBVh
kis5TXLoVGOpc0L4g674cvGk05o9275hIp+YCrt141v/ABF450/V71bWF/PiBWHIOM4xk8n
g1ySaaVkfdIA+RgnOVzwc/SmSRyW00Nw3PlyqysO4XB7VyyjF3lbU7lVqcvs09Ee5S35WeQ
FjwTxmvPPihqXmaNaQE7t8v3c4qW98W2Iu2AcHPPWuH8Xayms3mnWNuQSXBxnPevFirtI62
7K57TrfjHw9qfwr0XSIY7mLUbHAWArkN8mCSfyNafh3UdL1q10jS4fLurqOKTdbSgJ8xUAF
W9ufrXl8SjyYLV5DuALSuMHnHB/Cs/fIs33PLMZLpIhKlR06/rXp+wjbljIKOOnSlzOO563
49sLWz0eWWNzkuI8EZVdox+vNeQC7/dkRkSLntjmrWpavfrG9rHqsl7bo3zI4yoJ9AapI5A
jklh2J6gY3epruwcOSNrnn5lXVepzpWGM6MW55TBwT29qk8+QxBg+FweB0X2qlIkYVpUyGP
ZscGnm6P2MICS5bkgYz2xXcmrWPKsXy5SKNC4dDzlTnjNeheGtXSTwzBD5mWt2aM88jkkfo
a8w81oghGNyDJz1B+lSWutz6M8lwELQPjfGONvv+VcWNpudN2WqOrCz5J69T1q7u7SSxm+2
W0d1GFJMcgBDYrymz1P8AtS6uJhbx28MUjLGnUDHPFXz42026sZfKmGShGN3I4rk/DVypiu
JEyAZTgZ5YHrXnYCTVRrodeMjeF+p1cJ8rJJCrnhhyBXomk6oJtBs8vlo02N9QcV5cmMfeG
NoyncGtSTWf7CgEkoL2jkFiDnY3+cV3Y6DnSuujOXCS5Z2fU9Cn/su9df7TsUulUhhkkEEe
hHSr0+qrIUWKNYo41CpGvRQBwK81j8ZadJGCkwZT6NVLU/H2nWFo7B/MmIwkankmvC5nax6
9knch8R6h/afxOs4o5MragZPXBrqZ9RuI52TzAqSYLBeAD715x4Ngu9Q1G61udgHkJJLdDm
u9iX7Y67gSqghCox/n/wCtX0GBpuNNeZ42KmnULc1/LDA0SlCGw43NkjnOfaupgv2TR7AuQ
WMQJwa46OIyBH8tQq4KliF389SKS+8RwWkNtDM37xF2sM96xzFNRjfuaYF+8/QyvH12JfEm
lZfGTtLHt1rv9FvXHhm1LE53uMenJrxvxHrUGoeIdN8nqpz1713LeIYLPS4I5AsfzsdqnAF
ecv8Ad/md3/L/AORU+Jd000WmhXKnzRznpz1rsvDt28XhfEnLebyem7gc15L4s1y31GXT44
3JIk7Hmuvtdai0/RPKuH+Yy5yT7CiP+7y9UD/jL0H/ABKvTJ4ajUHkSDpUdjLNJa2wSdvLM
a7iM4BHr+Ncv4w162v9Kht435aUDOc12VoRpunxIh8wvGN5C8HjA2ntj/Oa9DLFfmOTHPYj
MkvkyERjgEFy5wcntXXaLdzQ+GYBOxLmQ446L2riIog88iB2WIctnj9PTJq7Jrdvp2lJbSO
2UkI+b5f0NbZgkqN/Mxwb/elf4k3gl0e2G7pKP511fh2QWugzYbKOUKkLt/h9K8n8X6/b3t
lbxKdx80GuusvECQaFI08p3Hbw2PlXHAFeVBpUJ+qPQkr1o/Mt/EK8M3hGaNSc5x+lcNpIj
i0yEgF3AG1c8H1/z7VY8WeIra78PvCr5YsO9RWIC6ZBgkkqBnOQT7V15e7ORz41XSHySQmU
qMgjpG/9fWut8DailtqGoWv3VlhVkBOTwT3+jVyO0CRdwICZzn+LnofpRbvcWN1Fqlo4ZkY
7416hMYPH0r0K8JVKTS3OOjJQqJs9eluYJ4ykyLIh6oeRil086NolhLaaNY/ZVmYNIS5PTo
B6AZ6V57beNNNuI8CQK46qTyKlk8W2EQLSShVXuTxXzXM0rHuWT1LnxI1sW3g6ePzMNMdoF
eWeHI5JJLUglXRdwCnv2qv4v8TjxLqUdvaEi1i6E/xHua1tDLRlfKjG7aBnoPxrswsfeuzm
xD93Q0dW1e0R32ws0wYZkz8qnuAO/wBTXVfDPW5pLbVbS4+8XSdeMAggqcfkK4P+y2vdQeI
XAh3ksxYfKTnpXb6RZy6X4f3RAyzqThl+6R1IP4dq9TFRqVIvsc9GUINWPQnu4JgVnjSZDw
yOMgivMLhtHXxBfaXpOgwQwgDdkFyOe2en0q5beNNOm+Qv5bqcFG4INY2g6hbXHjLU5wcBl
4brXlYOTVZI6sQk6Z0em6LaWVjIpHlgv5mCu7I9c1f1KW1sIxdDyS8Z3IFQZ9SaTTpYnR45
XYq3KqTnPp71o3qrc2v9my2+5ZIyhcJ09vY19DBKSPKd0zfOqxzok8bZWRQ4P1GayrnRfC2
qalb6jqunme4tm3IVcru5zhsfeGR0rkbnWrfw3eJod08gSFF8t5T1HYZ9al/4SmxbkS5/Gv
l6kXSm49Ue1FqcbnoM+q+dO8p4yc185+JNR/tPx5d3CneinaPzrsvEXjyzs9Nljt5d91INq
KDnGe5rzzR42aCW6lXc8zcZrbCRcqlzKvK0bH0j8P8AUpYvBzHCuIlJGTnH+Fb+kwCLS4pr
pI47y8c5ZzyF/vfT+dcv4Mt4E8PQC4jYw7dzbTjJ9PeunE8iXCGGM/vU/dB1HBx/nmvouWy
0PI0ZnQQWg8Vw22Q0UTOQR0Y57fSptVBnlUWwkdIwd5LgAtnPGO2PWs2C3mn1wMJgAJSgx7
nnFXNTA+0z2UIcSIAWbcMKmOePUn3py1HFI1/DxuZtKD7fMAdhlh8qH/e+lZs6tcahNaRXA
3gF2zwxBOB+HBqTwtrRh8OTbIBPMvmNGrMcDHf6VxPjDX202xnXT3b7bqMMRndWBaJz0iX0
AySfr9ayu02aU1YvvZmKxvZLx1lXzFKZbB27lVVA9Op496q6jc3VrbiLTgDOfuPj7nGM+x9
KhvbxI9GsLaIPNfRqVkJGeVwR+o/nUV9q7aVpkTrAW1OSNVd3BAiGOfqx/QYo1vqh2TS1K2
r3x8Pwo0Mcd1qCCJnQ8gLtIySOnbrXAQS3mo600sztLcz5y3qzHA+nauw8JadNq19ftI8nk
SlBcKST5mDkhh3A4OfasjSdPhfxY9rqLGCCIsZNo+YL6D36cVko9Stkz1q0hmK6TaX14HmR
ZAEwWAVQAOB1/OitK5gttKvLK6ivN8iwkJEqFm+YA9AP7ozRXSprozkikuh8k5yeegqQDJ5
Bx7HpSKDlmGMg9/6UFhtGRgA8+tY9DuRKEcHkDBHUil4IA39DwAaYkjbQA3Qjr2pS6sCrAc
DnA4pu1gRIhRckkggdjyKu24DffbK7sZNVBtAKNGSccMtX7GEbg6tt2/MVPWs2m3ZDXdm1Y
s6gsyrJg4weo9sehrqNMgklHyq8SchiPmwff2rn7GRVZJAqhVADAMAGH+HNbVrcTWd032ab
hs5ZiD+P/wBeueWhUVc17W3+ziNpA8qrtdlJHHPr+PSr95pMTRMZBHLmPKu2cj/6+O9UtKj
F2Et2mZIlP+rbgtnG3k8Hv3r2K/8ACVqdKjW2R5FeFR+8OGBxnHFcVeq4cqPWwNCNWTTPEV
0dprxI4yArNjczcbsdKd4s0lYRaHy/K3R/dYfeI4+X1Fez2vgGWUabLBGJ4oV3FpE6sRj8u
vJrh/ijZnT9Rs7ZmVGWPABO7Ax0yenf2rmVdzqqCWh2Tw1Ojh5u/vaHz9/wg97dtPPBMQqt
t2tIcjJ4rf0b4Zaja3cWozzfLCfnyTnHtn8K9I8PJLqw0/S5raPAb93hMtjvkjnHsfSvSvE
nh77BYJDbxnE4+UA5Ck42kdweKitONOcY21ZnhsMqtNyb9DydNOzE3kwwrGwYE4AC+mfYiq
cloxcvOpHVWRjnnPY+les/8IvNaaGjNBEVI3c92+vp7dK5eTQmdLu6t49xCecAgJ7gHHpiu
iniYyFWy+UYprW55zcaOTF9oIBLYGFboee/+etTW2nXMnyiPdgZOCOBit+6sbuGMmTET8qV
K5GOn596sqAqJCreW237zDknPb2Oa9SlLqeHWoyi7SOSfS2ClRkZ5znH0wP89arSWyx4Mhd
pP4g4wR7V11xbSm3dzuSJSFdAM8j0qpd6bN9ujjZMmTHJblgD/OuiLb2OOUbHN3USrdEryQ
BkYGTTEQOhQghHBAyf8+taN5F5VxKHUxkNgex/CmiFCVJxtx931rZXbZg9jk9Q8ER3TtLZt
5XG446E5rS0Pw5PYRC1bDnOVfdj8a6KNWeTCKozg4BxnnpVlLcOfMaVIUPC+a4X/Oc1EaFO
MudIp1ZtcrZmm0eJ/lZQN2CM5PWrvkRahL9jeJWU8MMfKR0/KrMMcaW0qicLI5BUIeZB7HF
SmN44wEkwjgsd/uM9ua2ST0Zldo8+1T4eFbtjY3BSN2+VSxFVLfwG1vcbruYMFJ3Y56H/AD
+dejx290XVncqD85J/I4zS3K26xuxV3lkBZWbjAzxn9Oa5Xg6V+a1jdYmptcp2McVvZrDbo
pVRjFXWn8oRvHwjko5znn1xVJbiO4IWVDGEbt/EPqKDPtjj3fIuNwA6ADjpXUrJaGLbvqar
GOR1RcO5wCu7A9yPrXm3ijwnd3GtT3dvNKiSueJJeQfb2rvbN/tFyPmCqc5YnAA7VDqaSSA
Rs6vIi5yD/D0696zq0Y1Ye8VTqOnLQ8307wpeW2pw3cs+4IwzzmtLWfDN3rWorPZ3LIWAUq
ZNq8cZFdKsBiwVYFm46jinwySxKRGARnID8nnv+lc6wtNR5LaG3t5uXNfU5Sx+G+sR6nDJJ
IWWJgSxbPNbHirwreavdRTRSSROq7ZFDnbwTz0/CuwtLy2+zhGZhMSCxHAHX8akkudkaPuw
2WKnr17Yq1haXI4JaCdefMpX1PKLbwHqhvYzLPlYiGzuLDGa9UhtBZQQCcLIEUAuP5D86nt
bnbYpAHiUb+WxkgfX0/wqf7Wrs8cUCvGrcBs9h1B/Lj3roo4eFG6huzGpVlU+IpSKyjeJAo
f1Ayee/p/+uuJ8S+FrzW70T2Fw2/AUosny+2K7iVhLNIplx8rb0PGeMis7EyEru9N/UBcdc
45//XSrUo1I8s1oOnNwd47nnaeAdUjmSWSdnEY80/NngHt/ntW14o0C4vLW1NtO6GJACFfg
59fcV0okeONJRlvnKkY4znqPwp8qzTKrLCXkLFee/wCFcqwsFFwtubOvO6k3seZDwTqh5mu
CACDgtnNdlATp8EKbCZIFw3AxnHWtMMVOChbAOfUHtk+lZ915gkf5CVc/Kec1dPDwpq8RSq
yqaMg8/wD5aff8wHGRkdefxqOOO4Bf94MNksCcDkY6+tIWAHykRknOGJIP0psbRu7BlYnGT
75NaxiQYeq+HVuZFmjl8uRurZxz+Fc/eaBeQGMTSsQ3PzEkYr0JjCZQInKoSBljz06A1j62
cNBBgdCeWzj3rlxGFpazsdNGrO6ic/Bp0dlECT+8I3cjOK6fT3khsZZVU4Hy7j9M1jXCqXT
5snAUknPNa9nt+wTsylhknaDznFYQgoySRrN3WpRa7SR5QxLluQCPu16p4YuPK0K2HmKQ6k
xqmPkPfr64rx/JEmYj948/4V694ZVG0Cxle3XZ5RHl9M8YyD271rHmciakVucp4k8F/wBoz
NcRIttOoLMVOM/l1NV/C3hTUNF1WWe5+ZHTKkEEnjPSvQ5HCzLbum0OgeJAP4e5asS9ab7Y
08QeSNITghuQRnt34q5UIc3OlqJVHblMa78T6haR2h020SeRlbznYbgoJwMDsa6Hwh4mmv7
u4hv7ZJio3CSJyAPYjsPf2rndKkRRZX8ARLqDDqsgPzgj7o+nX8K6APazXA1OSHT7e5df3g
tCEHHYgdPX1rrjonYxerSKmtNp/iXW9RtL0bUhRIg7fcU+oI71yA+GupTvmzv2ETHCkycda
7PTZbaWx1Nza/apJJwy8naMDgH+dbk3maT4eiy8UM9zKu0YyQOOfYZ7Vy1KEKrXNuaRqOGx
45qHgptHljN5cozMSOTnJ+tLDlbeOIBPvDge1dj4uS2uDGbxkl8hN2EPJJJw30rk7SOFriL
eGXexC8cZqqdGMHaInNybue9+E0juNHgjcMzom5wOAB1xXUWkztexXIcCBInjESnlgPXPXm
sTw9Gtjom/ZljHx09Ks6J51ze20cibIixYsoz8vvXS9ncxSE8Q2B0e6srvIWIzFzGrAsDnJ
47DnGT6VA7sqXNzcACadh8rHtV3xh515pIuZXjFrazfKB96Qev0qs0f26ya62b8QAKB0DEd
fyzSitNRt3Dw4sNp4ThleBZJHclDIMbhnofbNcH4osoJdWVvKElwzrJuXgKo3Hj8x+Vei6Q
kf/CPWUM8rGJQfujJ7njPvx7VxGqCKz1G2uyOHylvE/cnIBPsOKzWj1Kb0siuZntPKukWNp
IrddkZbBVjgmR/QEg1y94NQ1W1udauzuRpRE0jN958cAD2Arr7nT2l8NSyyTQtfXE+15WbY
G44AB/h6/Ssq9e3t7Cx0iyt2ZbeYMZdo2u/Q/Wqn8PMyYN35WbOgTpp+l3amBIYWyZsHlXX
bwGPJyVP4E1heD2GpeJ9Su7hFuJoYPMWI/8ALVi4GB7nOa6OS2gWDUNNYiP7NZB8KAd7yRl
iT169/pXG+AbjyPEUotYnld4lAJxhcPuLEHtwKzjK10hvfU9aguTbabqOrXiR20jMMK+d0K
bwoUfXg59KKxvGt61x4U1S3gtxF5cdvnY4LvmTJJXsM8D2BorknJ3OmMb9D5pcFZXCE7g2M
Ck2nfhgPUirUiKLuQDuxI4FViB0J6cbuma3tpcE+g5cAAKAffHNO2lWyVwOmB0oTCjuWHOM
dqkjbdyDwQMkjoatK4EoJWMFeFJ6Ac+v5VejLGGPZ8n+2OeKoGMKPl4bqXBzjn9af5hVTiU
tnrilJ23BG5b3vlQgKm7cOSwBxx3q5b3ZiYvkdB1H3SRxWCJRtLeZwRk56mnRzP8ALngA9a
wlG7KWh16aosFvbnzvnQ5UjOCecZ/l+Nb4+IniKOIRC+Vo41VjuOc4GCK8ymuAsQTcRk+nW
j7SN583I44I6D8KwqUoy+JHRSrVKSvB2PX7H43eJ7KdUuPLuIOAYs7QQPQ9jXJeLvHEvinV
zeSQpCpAXYvPbvmuJkuA1uFwcZ5B4FVPPwofIye1Zxw8YvmitTSWInNNSZ6P4T8SQ6P4ptN
Qkh8yKMZIJwfz717TP8XdI1S5ilis3EaHILcbueDXzBZ3IafO4IcYy3IFbttqEmJAGy2MSB
l+8PYetZVsJCo1J7l0MZOjokfT9t8QfDV7FFp8MRQk5w6ErjHI57Z7U7T4tJu2uI9NuLPyp
9sYZzgIfX1BODXziurulr5aXO0AdOjN/u/TmqkGrz29zm1nmjUYkJRvmOMn86w+pdIs7oZp
y/Ej6O17StOt9CvohE0bGIsSqlssM4yPp6V4YL64W5DGQiSNuCe1RyfErxFLbT2lzqHnxSq
EJcYb2Ax7VhpeAkKxBOeAD1rswuHlTvzHFmOMhW5XA6RLyWWPerLwfmDEkknuB+lTy6x5kM
cUoCrEcrjqFx0/PFc0ly0cbyhsAE5AOOT/AEpn2lpLV3yAeU6Agf8A169OCaPElIt3E4Z2a
N3567ucn8aFdAyeXOOcCT5T8o/HrWNvcMW8wqxHAJx+tEcsjkbySSDgnjB7H6VtHToYyOjF
1bwZEMbPIDktIBtA7nHemvcRzKxll/eE4VunJ7/TrWIJXDt5g6KMnHBH9OamW5Ywp5aMwHV
i2Op4J+mau7e5FrbG3G6KUbGWQYIXt71ft2STO+Zo5GGMKuenUGudjumiQsIztAyXPXP/AN
enreL5peJ9vHPIGT17fXrVNoSN5Z2a1WIybmbJIYdMfxexxkUyTFyqStJsZQcqvGO1ZCXjC
TeTh3O7nBz6n86nhv4wrRdC5IZs9Of5/wCNZ37jJGxDC6wzfMQAEUA5B65z7VSaVEIjUkgf
dZhzx2FWXu1KosLD5AQM8Ejrk+1UZ5lMqMTwBlQBj8q0bTEkWI5HYq0mSNhI3H3qMztJIoc
KY1GDxjIznFMEyM6pKD0wwHQD1qszIr5UkAcnngdelRLRXQ476lppVWQGJQARn5u3sKkDGQ
KSPKxnCLk4z35qsrARYZCXzndnoKuoPPUszk4PIzjI7ClqMWGYxn5cMoYnIHU9P51o/aVXL
OB+8zwD69azsSxoxHOBjGO2etRpKzSkNtAU43N+maak0htJmglwG8x9jMxA6Y7ev/1qtIxl
aII62yr8w2n0NUrd0wytGrnOBtY5/wDr1dE+x8GLe3QH+Je3T3rWKb1ZnJroQGK4e8nKiNw
udp3Ek55zkVG9wWYs/wAxZSDtGMD169q1YpYw0gjG2TaAZehPUEkelR3FvGCX3Aqx4kIzn2
4rRwuiVLUpwzvNtDhMAbGO37vYE+/SleR4rZcMzOxySoI6dRn0qwFs4nOZNrEZxt9RxzVKa
RngJST9z8xKBsBm6c+/FJwaBO4tyY7hUSJm8tRt2s2TgHP5c1gX2Q5DzEux6Dgge9X97RRq
zsDuUYx/Os+6jM8xk3kM3XA/DJrKexrApyRb4d3GQcqA2TSvI0EMbgBnHMhPSmZWNMNKSi9
D3x2/pTSiOiBcgN6/5+lZOVlZbmnqIbgqqs6gqxJwAf096yNUl3XcY5wR1HetmVFcbcBR0A
DdPxrB1FcX5A424xXNXk7HTRtzFPd++CKOc8ZrobYMtgxKZLvtBx0/ziueYlJwQ3zdDxWpH
OIbGIqGyD0B6Cuak7S1NqmqViK4gMUpA4B44PSvVPC+q6ZHoMVsbxQYMKxk5ANeWx5u7ggl
l5AOTn8cVrzvDBIlvaMAUQMzKcndjsK6ackpOSMaz0Uep65fz6YZIWtr2CTeSMsQCfb2rmN
ctry3826tpreW0eBm8tedpIx94d64gatcPAsV2QVTJDH6YwK6Sw1ASeDJHt2BbY6Op6qe1d
MZRcjmj7RaSMLTrySGMrLlm4C5HXOK6XUYtBuNBuZniSW/R1ZliyrADoOK5TSZAJPKuvlk6
5bgdasahB9maUG4f/SgzrhuH56/TrQkrtmstWdt4bhF14ZjnNt9nAkLEEHMuOP8Ks6oZpxB
LbDzi7kGMLyBjkn2FVPBmpyXajTZiLeIQAhM5BwedvpXR3y2P2OeeIIBtMXmchCR1x/nmte
VXVjFVG7pnk/jKeMXt1LaXBcEJEwKgKAvHHv/AIVg6ZcvPqdvGQHAbCr0rpvEyWhtTErxEs
wyEGQqgdQfrXP6Zpsseq2lxCcxhxkYxisJxcZ3WxpSlzQ94+ktMtwPDgYsQHj+RQCQCRjI/
KtTS5YrfQrXT7a6H224UCRgvIXdn9axHmRLGKW4gIVoBsj35wSODx71ueFWhhmubmS2DvGV
2xluhxkZPftTk7oVkHiKWO6ij0wQeW0il2yuSiL2x71gaPdEaDexSL5QETgNjoPXHY+ldhN
NLawrd6hpkct1eu5kiD4wmOAD2GMVj2H9mai13oml6fd2zTxuxkaQOIyV57e3FRzWjawJK9
zMurtdE8FQSq/mSNAGBRcFeTj6kj16VxUUU2pW5u5pTJeXAKFHHy2ylh3PfH8663WQ6eFZY
5YkR0IjVF6nGRj2Ht7VztrFbtptyPNIaZ1LMwwFO4MRn071cdSdncnvgJ/ByTMoKbncHrzu
PP1x2rn4G82DdJuAU7lAPCnufSusvxax6bJLcybbSGFHwh4AxkjHY54rnVdZ9PguPJO1Yi7
InReSeR+GKclK25cHG5JrEk32zWfJQFJI7cPNKwUKDAendicEAD+lc78PYmfxPdARv5SWxL
beOdw2/hnNb/iDzYX1mdLN7mKa2t4VlV1xDJsGCR1+6xHHrWN8PjJBrl8zMQFtwCBnn5/6V
xSWp0391ndeJY30/Spr6K3QyXc0KOsy7kcLG2Bg+n86Kpa9LdhULTNJAtyCkTj5UPlnJz3J
Jz+VFJ0pPUzuz5/EkTtuR0cgdOD+lSLnO5It0R+YBhn69K54N6HkjirMMjoMxO6H/ZOOaqN
XTVHR7M2o1gclXTgfxIcH9akDwi3XYWOGx6ED1/KsdbqVFG7bLjnnt+VWQxb5lGMqDg1qqv
kQ4PuW5SpmkkVz7ZGMmo8sTvJ+bI5qNWk6biR6dRQm5TtYHLe2cGk9WCuiYMSNiOoGcEnip
1dgEBIbjGCcZqoTjBUkfr+VTpkiMRbWJzkdMGly9h3EllYeXGxJx0xzjNR+YVzgEcnqavaf
DJNrEQJxsbcxYcDHc1BqWG1G4CYAL8H29/esHJOfJ1N+Rql7TpexVklfy0BYjDdKZwRnAH1
FJIzyyBd24gc1KEJYKX2gD1yDxV8t9UY3LERIKyjnH9KtRzuAdxUhjndnoTVLAXf8r88DHO
cVKdqBsHt0IHSr5Sbl17tXlAZmcEAjbR9rzKvzHrjGcEj/ACapz7VmKFBgAEgHpTMK0gwSV
7BhTtYVy603m3a7CcA4Gex6VprKWViwUFfbAJFY1mv+moAeR1z0rTzkCMsAc4IB6e9aRj1M
ZvoW3dDbPhtoY85IyaiKqLdlGctx0x9DUZZXj3FRkHnI5z9KHwQVLsN2DuHNbMwFBAKoxwR
0PXipCSYwBwWUEcVWibbJsDny1+7hf1p7tjy3KKRns2Mg89PWlfQOupZVwztlmZifpxjp/K
mPnyiWyQ3G1e2OfxqNWKxqcZcMSMY3EHrn1qVVdm2oRuOQR0K07aBsWIWP2V4ml3Nn5QeQR
2qOWPFvFJ5oOTtKkcg57n6U3Z5QIkJyWJ6cEADt2okdAQEA2fwhuOvUH1py2syVvdACyxnB
YBeBjjHvmkDScNuxjB6d6UElTh3KNzyeuamjS4MgPl7+Rj0/GpUL6Dch0NwImbIIOChOOTn
tU88qTbXU4cEAFjkEf0qCS3RgcYYnJ6Y7daiUDKqCF6dO9OzWhOj1JouCZHLHB6Z5Hv70x9
jOp3HbknkhcfWmSyjZtXJYdfX601omygPOeSvTvSe1kPzZNDkugkJQBdwI9O2P0q/bykICW
IYtkbugP+cVml1Koc7V28cdOaPtcmAhdwiNnbjj/P8A9enohas3Y7nf+73AMhzjHJ49aYfK
SXI+ZsEEYwKx4pJTNsQru5IOSBxVmKdHi3Fxvzhcj/PFOOonoa0TRmNjIzFUXKhTgA+5q3p
9yTfO0isVOAcjcTxx+eK54PLGDBjLMDkg4zj+lW4bhI1icne2cnBxkd/6VrDfUzexuW15vb
bLzEHKgOQCCehzjtmpbm8jLSQMfPWPDOQCFP8AtD6CskyFniZHCRquMSYA4PGPXNQXMss0a
rvQkEAMGzx6fXtXQzPqXbq9DMqqwdNwx8wznGecexrMeYKpDEfIex6ioftLKysD5fOcjk/5
FUpZyTuUb5CuSG7nvWEmzaKRa+0s6gBgQfTpUMhLQSGTBIPKgfrVMyNFM3mnCAYBHQnFQtN
03y7zt6Yx+Fc8n3NlHsOlLkAyYwTkgf59KlQ/MFRvm6c/xe4qrDc8rGBuO4jJOAfqalhimM
a/Ng5wcjofrWaXY1fZlrZIHCsoUEc+x9Kwr4sLwgbdxPbt7V0SKpgDu2fl29MbT61zM5K3b
lDwTkKRyPrWOIVki6GrZTYfvwD8o6E+prQjtnms41AJxkgjniqcXySF3PHJro7dhDbRzquQ
ihivqff2rGjG89TarKy0MJ4J1gAEgCK393nNSL52RKNzkcJn9atXl491cPKtvGi4x8gx+lQ
qISCHZzk8H8K1aipaC1a1RC6yzTKFXJQkZHc/5/lWjpjJbySSZY742UoT09zVWD92+GDMjc
kdCQPQ0sdwoZjGp8tm5Q+mOlawa5k7kTTasdRH5D6ZbXkoke6aMbU4VOvB9TUdxfRLMguV3
zrFsRCNqqO5PvzWHqGti40aGwbek0A2q64wwzxk1Sub1rpkQhlCgbs8lj/hXW6iTVjl9nNv
XY1/7RW0vRNBKHOxUQdAACM5rU1bxb9v0ibT8uimTcGXhuQM1y1vIIrG6DSIGb7gbk8VUlD
LOgLZLgHIPSmqjtdIr2avY1POUxq8g3SMMDuFAq5og83VreNnUlpF4ZsD86zdsf2WIKSSxO
4kfkBV7QYCPEFs5VnAdSAR97mpSd7orRJn0fYWMCtGbzaIUYe4wME810GmnTWtdTaEpGolO
+djwcDovfHbpWFa2b3ZSO0EjhkyVcnDDHp2FO0mzlfVtQQxK1mXUuwTC8DoB9aicL9TmdZJ
XM3V9Y1ZNazDOGiCbUDJlUj/AMSa6TTmMGgPrIVYbi6fZv5+VecnH8vqahtdGGtatdTN5ka
BvLijxgE5GAT6e1dJ4o8m1sSkVuZgiBQinCjjrjH+eKzm4pqCKjU5lc8u8dXWdCeW1uhPG7
RtJ8m35iM9e456Vwi30l4kMUKOx8wAYGAff3PFdjqMjXltMsaiRcFT7Z64FeeLLJooliI+c
sfLz0IPcfSnL3dTeCT0On1y4liitI5X3RSBWIVc9DwPSsifX5ZNPuoZrYrtc7JWOFAPbH0q
O9u1m+yrEnmYCs27/PT2qDV4btNPmldVW2eQckH73Xg0O8loEXrY0tP1T7ddXs207biRCvy
4CxomCfpgY/GqHg63Fp4v1W1uUV2ij2hc8A78jB+lJpTuI7aytWDSuhX2GXyc/hW2kIXxEL
6NUiNwBGwQHa+08fp3qoULSvfUJ1G1bobHiayaeO2cQzyujmPbG2VwRu4A5z8p/Cir1qTba
lq9/LOtqrPGMg4XdtUHn1xgUU3Gd9GS6iWzPk4DDehxipunJDYPAYd6qtIWIQdSc4rQa+up
NNt9Od1NtBI0sY2jIZgN3PXHA4ryU7dD1LDAmWOSQe30rUMIHzAcgdAf0rOgUeavfmtbGEJ
wvI4BHTNdNPVXM5Ea5QB1zz/D6/jT8hmwCPm5/Gnqcnb6Y6njFD7A52phsnqc1ppuZoBEck
Lydo5PFKqbQDGuO4PXmnIkxXdwVI6n+lWjFhVEXzZOdwFKVkrsa1djuvBOjzW8a3k1kblZj
syMA7fTnrkD9K4vxVDHb+Kr+OGEwpvOEbqB713uk6fdra2a22tC2lKco35gZ9cj9a4HxL9q
k8QTPe5eRsAt3I7V8vgJyqY2pNvf17nvYzDOlhouxhcl1HA5xirH3H2kAH0B6VFHGzToq9z
wTyKnIAYgbQeMY5x+NfT20ueC3ckOZI+gI3AnHWnD5pF+9g5BB4NMZQAoUDjk+hqZE8uQyF
fl2jnvT13IehEUCg889we1J8hDNjHHTPFSsQyN7DJHv0/rUTIdqk+uOP8ACiDbQrdy5YqRN
IxzwOMDO6r8KhGUtnDHGM9faqdmGhjZx95m28c8Y9Pxq9FHndFngfeBH5VvG5hPzFcDzcDJ
K8HjNNlyjjAByB71KM+ZtB6nBH4VBcS75CQMAnBC+marZEJaiQ4/dg4U85GeT7U5WDvtVdy
A4A/rTEIVkQIc4zwcgVYxKu3yQuSAMYznFNbCe4ifM469Mev51IrOibwyllPzDHzAVXCycj
ARQecn3/wqSEfICoDYOOgBHtmmn0E1Yed8soEjBuP4R74x9BU7WqySFHQIRglB0AB//VzTQ
qtcndmIY5yevekeXbPv+dcfIGPOcZq9ErvuTdvYsuIyhUrtbP3T2/GjeiW64fbk5y5/X9Kp
rscl5TtRWyq4Jzn1pVK5G9C5XGTnqM9eaXtGLkLs0gOFEmSOcn7pqA7FdSXU47jrn6U0tub
y3ZSRkcDgU7C7GAOVIx0pNtsEhuNuWDMx6Zz60wgyuW356Dge3NSBQWAb5V9Ack/SoCqo5c
SOAQWye59qkoUmNJQrbpFUckdM0/7Q0dwU8vKSHp6Z/wA5qo+9mdc8HkED1qaNYldizlSuB
weR9KE7vQGklqSRlVMgjTAVQdxyCDSRTbHAZg8Y5PbH+f6VAznzGkYMzOeS3cD2pEfc7BX4
AwB2OTQ90Fro2LuQsqzRspKgBwOTnr0+h6/WqkL7jtQqxY5PHHXpSzOsEcgEhJwACR0GOtV
xPbbSSshm75HUkenatpNOWrIinbQ0Jd0yBmlwqjhCeQe2BUcO8qxUr8h5LdMetVxcG6kgJC
o4T7qr29P0qIucNlQy52FCMZPX8KtNLUnlexNJNvZsupXcBkdAcc9PpVOWYgNs+6BgHnrSz
yNKAsW1AoGR2A9qpsZFi+Y/K3A9z1rCpLsdEIkgklKtKrAbxt5PeouFVi8gbox/wpYp2RW2
854JP5095o3YhOpHXoPzNYtqxokyKMIXBYbl6YA5+tW4s56tyML3PP1qGONRjKg8kAA4/wD
11YU/ZWCNk5HJxjGP60kipMeFcDafvAZJznj+tYjzbZZPkBOe45/OugimG9pCh2nlcdj7+t
c7IVEsiEHIORnrXPX6WNKK1dxgIZlQgKvc46Guo81zY7Ni7QMEA4Of85rnVjAhYEcMu1SOc
V09kIWiWZ4jmNdrDZnJ9aKPW46j95BaC3jtTGzoJpfk+cfcB5z+fep/7Ps/JZ2mQlePuHsK
yLTUJJL8xeSssbnDHuv09K6tYdPktt6YLMcAFcjp/wDWq4R52RNuJjeTZxll2k8fLjt/hWd
JbiMbzabg3Cgc8105a2fGItuByewpk8MSr18zGDk9M4rZ07Lcy9pqco2liXJ+yShye56VEd
PEZUGN1BJyfaumZ5ZGSRHAWRsA9Mmq+ppqUFkJlaBgG2MQvPPf3FJRui+fWzM1dOjlgkREK
AYwT6fWoP7MK3CBZfNAHJxwPpU0GoXTII5ZVQpz8qY3VaivYPNDktGB1yOCT1H/ANetOZWW
upNmQSaTMsnmWw+XHPtmtPwv9puPFljaw5kZnGB3609nCliCGURYC56nHWm+DFZ/GFuiRkH
j7vUcdvStFN3sQ17rufSlo8lreJHYTqGbIeaQHsMkfkegrV8OGC9ur23leMJC5XcnTB5x9T
6VgXke6GycQSEZIIOQOe/XOPetbw/Fa2VpcybGLSz7yyqfmz04/CsqqvF9zigkjsdJsoJ72
AqqhbfexQqcrzgVj+LzJBbzmS3RxKMKgOCV7nHscV1Og2lzbWUs1wzebcPuAP8ACvYVheI7
ObUxJaq3lB85Yjk+/wCHtXlU6l6/kjvnBRoq+7PnzUryS3MtqMwIOX5ycehz/niuQ8Qo8tn
bzYIlibbv7svrXc+JrFbS+AuEYjO1XGTuKjrXPC3WZ/3p3ocZJGete248yuZxdjBtrj7Rfw
3UjKY4k5ODn2rT8QTq/h6GOF2Zy6mMD7uD1JH+etZ2qQpZXbQ2jsYyv3iu3OT0q1cMU0uzZ
JSkvmYLE544z+Fck5fZubqPU2YrJLOxBcLvKRq2FwT3GD2pqIk2oRxQTkhY8ZPY56fzpqX6
W9vdCa4+VSjJGFBJpvh26kudRZZJFwjbkRExjJ5ye5x+AreFZWsZum90bl9ZGW4hjeZ9nzb
w5+TjHJHrk9aK2LqTy7qBvNjEYWR5Hj+YgsVwD/nvRUSab1NYQuj5FChQcKRx1PNSxnjAHS
k5wQRnoPpTkLbiM/hXlLTc7ty7aruuF2AkkdCM1rzCUmPzFwqjGStZ2kyxQX4eYkADGQM1p
/bormWTJAw2MsMAiumEko6GMk3IiGQxJGTnAxxSPExY4HfkAdDWjFDvbaig4Gfr9KnW0bcN
3GOvGQaHIDOEcjIFVwexGO3tW5pmjzyRC7fhBwM9SenHrVvTdMe6nhijQl5H2gAdOOteky+
GrKz05YEBIVlLNgksxXr9K8zMcbChBQv7zPbyfASxdVy+zE5JNLuE0tZUfaQ64bqOPeuM1h
GGoSPcB/Nbksw7+nvXsg0wppTfu3Cjk5HPPX6c8VwXinQ/stnGzOxG5imeNynv+fvXl5ZiV
OrJM+kz7BezwsZQ2W5xFrGzMzRFQVUnJ4OakREaBR84lY8FTgBTxjGOefer0NgRE8rPt4AX
Ixk0+W2kRBlUP+yoIGc9BX1akmkfnreplmAAqd4cY64qTy3jDgsMZzwOfb61a2CJw23dswM
lv0+lOWTyGVjCjIOVDjg5PtVK2xm2UWQqpK5Yk9NvUHoahCFVDZAO7PByavKxMLOkSghs5x
wv+eabiIKwaLdJnA7YNNWtoO5es4T/AGeJnPln74OBjrU0IYgxMOTycCr1taiS3hGTuVRuD
DIJHOP51OLcrKpTYVbgM3Rj6fXNdKi1ZnG5XuVUti0hBxs68nHNVWsnVmJX7w5ArVjiH8RA
U+/alILkooJZRxnrim0rJE8zT0MZbeSK5+5055Of8/8A1qnkhKGOQSsQyhsL/F61oiAbFZU
LZX+EZ79/50rW6jyzt+YHLY65+tVGLSsJzuZY3Rs7gqqsPlDjr6UvzLKyDGWQtkCtSe3UY2
bXwDyD8w7moTDEZQVYHjIOetErrRBfqZzGTIADBsZ9c+1NQyOcE52n/PFXWRSiKueQScg8d
v61A0bRsokHzY7DrUNFJkSqNx2se2OemT70ssbAZJKYI+UH7v09al2MjDaT8uMnFDMq8PyM
nHHTik0hpjUMh3R7BgcE9OfWrSghdqRhnOABnPPTFVhDllZlIIGTuPXirEEOLkOQyAk7gP0
NOO6JduhJBaTXl1FYQqTPNII0OeM59agvrCbT7+ewuGV2tZCrMpyDg81t6VpF9qmoLbaZKY
7thujcZ+Ujnt0+tZCwTSOxuXd5i7eaSPmJBPWlJPYcXoZ7gh1ON/B2joaHMaK0wch3zuJ6D
mrclpuYhVKgDAIORTRZxhVWVc7srkjNQ7laFLdI0TA7l28HjnHvU9oFcsrL8qjAI5Kn2/Di
tOFLaY7LgE7z1LYJGO1RSWXmkF3VVx948Y9AfT3rVX0a1IbT0ehQunVo0IjZJHA5HQ88/wB
KoKfn83Jduu7nnmuhe3juLcxeUFI4VQdwPt+VZkmlutyEg4RhtdD/AAckn+VVUi2+ZajpyS
VmV5mYhGjTygyj50Xn3z+NOaVSqO6+ZvHTJ49vz7Va+xRLbs067VVeCGOBz3qhcxNJNthKq
PvBVJI6cfjRJOOr6ji1LREUhzIxYds/L378DtUbJIX3sF6ck9/WrCtI0pj2KARsI2/dxRPF
KsuyTcy8BsL0+lYtbs3RBFtGGPTPHy9cU1mBZ/LQKo4z6mpYk2ycoGBYjk47cdKiaHI6Bgv
PBzz3rN3sWtyWNnaFUGfX5QCevb8qtB2V1lclnfB6cf8A66pxqGO2VCueFA4/H2qxCwAGee
Dz2pX0E1YkUSSI7MV4+XG4Djt+lYvyNK8gGR7/AC1uTMy28jbwGYfNuAzisVAux1YYzyMc1
z1LXSNqXUktQM+S2dgORg9+ldHajzL2OHzSI2XG1u5x1OK52yjEk6IQcZ5PStm2MtvdCSM4
UE846itqOi1IqfFoa9hpaW5YM21gTnIxz75/zzV97dZGKxKOWwFOQB9fpVK71h7OwM8MYMp
GMkZx9RWZaa5ctchrqQRoBlxt5bPofWupckNEc/vy1ZvCN1AzIdwO7jsfx/Ckmh2u0Oxow3
OCOfbpWZ9qF0zXC3Muzr8qZIHfHFV3uGUB31R1GflyBkD60pOwkrs0VZ4z80J2gdMcAfSmz
XEjwyI8Rlt2BwzDHPtTVnBhZl1VcOOFKAl/y70k8upohZxbyhPkABIbH+c0PRAkcuZ5luc4
ZTjoVxmntJ5m1dpfIxkCtC41aR7sWs9rEhUY554+vrWna2cCQNO0WxyCVUENWaTk9zbmtuj
OgYw6fK/3EI2qORz61r/DQxXHxDhO9wE6hR9456e1ZerGIWxjwzMSFGT3+lbPwdWFfHjyzu
/loMkIMhh/Si9pCfwtn0TKlxJBcSZYCH5Ebbj9D2ruvD+g2r+Rcum7ygOGBJz2yT36/SuUt
2v/ABNqUVjDAosomBdmOCuDnHuK9QkurWyVUlk2AAc47dOcVwYutJJQjuOhRi3zS2RafIXC
jJ/lVG60+K5AMrYbsw61YhvbS4JWG4ilI6hWBI/CpWweep+teOm4vTQ9JxUlqeIfEC1ghV2
CyTKmSDIF49eg968kFxCQCsCxfxBmzkfhX0T480S4v7Xz4IgRGDvPtXz7qNrNDeyF4mVs8l
uw7c19HQq81NO55rhyuxk6vEb+wdUVVZDkE8Ekds1hSTltPhif5JVkHfNddAyKfPEQZv4mY
9OvQVy2vWn2O8F0PmXjjdjBwKmpdq5pHsioAZS8O3eVGd/t1JrZ0WaOBLg7ZMnnKMAR6ZPp
61y811GJFJUknOV3EZGO9aei3MssrI2Bg8Dtis1ItrQ0dUuJ9Ts5be1eQyrgff2EnIPXPTg
0VJpPl3Wr3glKsIQMLnqOn9aK0UFLW4rtbHhowxBIJP6U5RyCpFMKld2WGF688U4EkcY9+e
lec3odSsW4Tk8n5uhq0qbhknjI71Tt878FCcenrWtAqoQTk/Xpis3Kw7HQeH7SWdZGSMtgD
ODjjOM11c+gXVnLG1zbyBXXjBxjjPNReD9PvZLeS9s7ZZFhYbi3IBPQfWvcIvBA1u0tr6/u
rm2lVMCNSORj7v0ryMZm9LCSjGo9GdNHAzrU5VV308zjPAHh62WO51S9k2hQfLjU/OW9fpX
UXVs0WnSTRt5wI3scZZTnoPYf411+leHoodJtrO7gjjEIKlkQKW9D7fSrGq6ZG2lzQWMIaS
RdqjjgelfBY7NlXxDqdNF8j7XLZUcHCNG+vXscfZ2MEmiXM8iBl2dcnGfUdPauR8U2at4YJ
hRP3DCTewPIzjAz9c5rtoprXT7O506+mEcpxGEI7mp5/Ds02gSkorq8ZCjGcj6VWDxssNWc
5Pqreh6mM5KtKdKb0loj55+zuIJJg4jOed3PPp15/pVdbdSigb2Y9QDgf/rrpE0S7uL1bCK
AmUkoBjOT+PSsfUbeS0vfLYFWjyrY9e4/QV+mUcWpStc/J6lCUVdoyJbN45jcOZIgxzExXA
fr+Xf8RWe7gBSWG3cSARgYFaNzdSOqLJI7xIcKC+QmeePT1rKnLFVG/A2565x+FetCV1c57
agWkIJVVYHgbR196kiyxAYfMxBOe2TVZeq/PgDjrgnitGyQvc28YjZlVgTgZJxyf0rpilcU
tEdg0UG0M0yhI+FXk5OPT8qYkDyv5QQuu3dvLYBbHYVLLJDcQiQy+UQAqoTznn+eKlXoXWQ
IM7G+bGD7H/Pau+12ea3ZFO4ttoCSxcKBkg9wOhI/nU4t49ylbdjk4TOQSaW7kRAVEibQQc
E53Z7/AKYprMCQysy8g7skZGcYx171Ddm7DWq1ESaIRNgOjLnAXk59T2/Kq8y/OreaORyNu
No9KlLy4SPaqOucHtjPQelDfOpMkkhfPQjPHT8qG2wSsUyJgrZ+V+3GO9V/nQscAtjA9Kvl
AwYxb2OeQ/X3xUEoJGCcZGR61k0zQIBIyq5GMjGQOBzn8KR7dkUPnGcnaTnGfp0q1CsJtn8
3IBT5XIzz6DuajTa4KLGsMQOR3xwMj+taW0sZkDx4XaVHy8Hd1FNVEbbvUBFXBA7/AP16uy
MPl8vrj17f5BpFU4bCgFgPl9Dn+dT1KK0cSnhiQOdo6g1YFuy7XcjaATweBxxzVhVjEnLbF
PQnpnpzTCJTEVJLMOiRrncc4/HqKtJLcg2dCXxJZW1zqWhubYLGQZnQHzRnBUd859K5Z7q6
mnkkvNy3XmNvOemeuRXeJ4I8cRaLBMx8sW0yeRb7uSzfNz9K4dfP8+5W/UmTzWdpMcls8j8
6i13foaJ2RAryOD5IbOclc4z+NS7TJAqyDawB+QDdjjilghjjd2bIXB53ZApwmRrSTE/mck
EIpwv0q0o21ZEm29CkHMT+VjqQc4yQPQVYF3bwQLHNGZMnnL8cnjIFQxCQxs3nKUIwqk9On
+JqR7YyxZO3GRsPt6/TNZK6+Eu99ynKd/MLshydwAO3B7fqKdA7QBljkIL45J5PPp9KeUEa
ESApk7iCTjAGOlQGVeCyFiy7lB5JprR3e499Og+YRjcjNuUdCDnB6jNVZY1RDnsOMHOemf8
ACnvJld6MUY8vuPGQOMUiGYoXDqCOuR0FOTu7FRi0KBblDktG7EnL9s9qkFu4c7ZvMwM5A4
J9CPXrR9pVZR1YDA3AZz6UwSiKYlG+YDJUnnd/k0NrqNX6DHh/ckKuQwweBgeuD61RKxM7g
cFgDkcL7VaeaaQEhDu5G1R+VK0Fxp0DS3EgtkfGT1IHvnp1rnqSW/Q2gmtCusRjkRMsWOd2
VzwauwwRLbpNNKqxltqhiMDAzmuYu5ILkyS29zMybuCz4yfWqay3bW67nkS3UkDc3GcV5rx
Vnax2ewbW51M95aGF1jcTuwJMhHSqTIBbo6kHIznHTFZMdy/mmKMGTd8oUdc+tadpeWcgW1
kYeePule9Cqqbu9BKHIX9OSNrmN+VYqTkHrgV1aJCmkW0QRQ8i4J+8459P8a5rT4XhuULsu
QrEEVuT6gIvsuWXZGvz4QEnPc569eK9Ck/dOWprM24NMju0ZJTsKfL5gAP4kYrK1PQ7Oa7M
axAyucgJgdB1zW011F9hXyM7HxkhucYwBVSdUaJpGl2vngkjJXufY9q7NLWOZaM5yKFRvS0
vtmCQyP2Hv7Vz5jhOVlc4xjJPf29q6xrC3FwJIYnDzDDMSWDH3/z3rnbrT54rhi8gj2klSR
+Q9q5aid9DphJLcopYI8eGkdCBuBA4PtV6aF7eNI/tUhckEgMQPbiqkSsDnzOCeh5+taE4V
0kYAs+QNoHTtWcDVkcjWIYNcTXDXOBuO3IP51PBrKWpK2tsXJyAznGPcVRILARgeZwAcHmp
hbDgY5BwR0xXTTs9TGWmgy4uZr+UyOSAOwyBXV/C0E+IpVA2xk7mxkk+2BXPR2zi48l1JhY
9uuPrXY/Cexv/APhIbqWzg8wKjfNwdmB1pSVndBdWsfUvh7WdD0rT2he8iWXJ24Uk/ifXPa
s64v8AbcTzq4uTv37pOCwPTGPr9BXHyRXNtJLaSxfJIQzIPvZOCPmroFgIt4bmWfa4IVH3Z
UYHTHb3Irk9jGMnLuNybio9jKu7wQQxXdsJ57uW5XdcplHBJOApHIUAfpWz4f8AihdzaxZa
LrOmtK1xBLObqHjYEcj5k9OOo/KsS1vJb9YLuVBDDHeRRuoIHnElvXnOD0rC0loB8RYEUmO
KCxceZuxndMcN6/hRUpwqL3lsOE5RXunvC6jpGrt9kt7yGeTq0Ib5sDn7v5V8/eONGura+u
biRGy7npknH8vatTxZIyaoNjzLEgLwyQkIxO5QSCp3da6Gx1Sz1vQLqz8Q3HlxW0IzfyYA6
Zy5746Z74rKlT9hqnozaUnUW2p4lJDdRJ5YwMnAjLZOfU1Qn05Z7OdMBX2HnqSc/p1rtNT0
J0uTcKS9uxykhYFGjzhSCDzVK4tCqCB8FWQ9F+/7n27V2uKkrmUZWZ5IYna48liFVTg89fx
rZt54oYHBLLFtwML8x+lLrWn5umniXCZBKrwd1SRy25IUYXkLsOTkgc56flXEk02dLadi3o
Ebz628YDQ77fLNIpG7BGD9Tmip/B8dxJrd3efaGZxERGsp4wWHc+woq4RlJXuF0jw1y6gjI
wT0NWYVBBJQ+mc4qvDJCokV4RIz/cY/w+pqaPKruPp+decnubPYt2yGVso6rgY9K1LWOXOz
jcvGQBgisaKTYBxjce3ephOvmck4J4OelE0raArnqPhnxRfaHbvb296Ps8xDSIiDJx0+uOa
9l0r4uaOltGl1bXJKqFJBX88dq+YLa7KJ8shxjnPcVqQ35xlRtXGMDvXz2MymjiXzTWp2Us
bUpw9le8T6usPid4YvgDM5s15w05HzeoGK0Y/G/hO4YCHVYl3DILnGRXyYdRdrfG0MDz27U
/8AtZmK+WSrqPvYH515M+HKUtpNG8ceusfx/wCHPqm+0zwVrVs+qPfxPcq/mI6S4OcdQO/S
uhs0Q2UUcb+cm0Lk4+YYr49i1WdofMa4YNjK4/rXT6V411zTZFa31B28tR1bK554PP1rnxe
QVXFKEr2OpZlTnHlldfc/8j6Ki0Sx0+7kvLe3XzySVJXO0Y5A+tfNfiqTzfEV9KGGGkbdgY
2nv/WusT4061HE0UttC744Y8/yry+/1OW8vJbiYktK5kOD3PeuzI8DiaFacq/W3W5z4/EQq
0klK7uRTbWDIxHThSOM8day7gsZOAqlQBndxVyVwJQpycjgg7t3oTWY5LSY25bnPtX6DTTs
rnz1gU85yOmOR71t6FubUCpQDaC2c9OP1rFhcqw2tgnjnJB49K1dEXdeyPKq/cAC8jr0+nN
dVPSSIqr3WdbI4NwY2cJkKFIXOR+PT8aIpGLyBSXLsFwpBx7ikLSm08mVlO1QC2cU+02pK+
ZS8gYjrtXnuT29PTmu7Xm1PPuhZlijkDqokbltzNySf9n61WmLR7I3YMQAT36dP5VJeuzYW
WJSc8MD0PuQKrzh/N8yL97656Zz0qJ+RUUPklfCPKhBHQls57fl/hQcOPMJw2AGB/ix3pkY
zHM2QFHVeSB+GalVFlhZScSqA/PcH0rPcq1gMrN6sw+Zs8c/X6VObcAGQuSzngLjrUUETFn
JOdnKj09Km3TeSoWNd7EvjHzf4VcX3JkLbQNG5mmIzs2jHYY/yKbKkcCSMuHU8DByee+fWo
42kUOWhYBvm2jIIJ6Hn8qjcvIg+QqSSG3Hj8KfPpog5ddySH5Y2BAyQDgjOMUSRXAYMwG9h
wSMfiR9KmKLJZyEzCMRBTwcce3v7UyN2kwI2c+WSWkc5BHY+1Pl6C5n0CJFW4CK2GYEfdGD
joOemK39FstVn1GwfT4RGUuFzdN8ywnsSKy3vVSITblmVSFCbMA+5B5JrtPCtpeXWmam93e
f2Zp80ZMUhbAdgPuj2zn86NEmidepauvDWtx3FpdaT4ikv9T8yaa9k84mONUOR8vXJH868w
vZtR1vUbjUpLRLeBX2yKg2iPcOOPw/WvQL7StIE0V34Y1sD7HYpNKxc5mmB+YfiM8elcjqC
6xreoX+u3kJhiV1M8SnYQDgKMD6dax1NV5nPExYURpvQ4Uhs8H1pHXy4j5sm0HOQoyWweo/
SrU1ssext/yyHIOcA89D7VDAJUjEcAD5JXDHGPYE9qTdnZopK60GQ7lbluZGA2quMDnI96V
pnM8iSKRJvLNu4/ADuakjQ2reZMQrFvcAH056+tRSSqzee4KqAwQLxx7VaasT1CbMiGST55
ioGecrjqf1HFZSJiZRkAKwB5x3rT857hd8aF+uXPUfTHaomt/LUbVMoLDaSB1z/L39qTXM7
lRfLoQG3Y5hXCCPO4noB1NHlSJAN54Lc5Ap8DEu8PlK2WHzl8gk9PelnEhKKeFYEhXOCvOB
1qtLXsPW9mMjXErAqEO4gFeDyPT8qlltI7VWlnRooy2csv3h7E9a3PDnhvVtRke9sbQ3FrC
22Rm5QZI3Hp9DXU2HhG/1LUrjU9R0oXFtbj/Q41JWN8N1I7g45PpWUpNKy3GrX1eh5rP4gT
SdOZrO3jSWRTsLIGZR/ePoOa5d4dR1qfz9RnlkLjIjHGB15Fdr/wAI5LqmrXEVqgaW23STz
bspI2ew7Ko/lVeG3i0SK61e5ZZZImMEMBJHmsR98eoGa8Wq6tR3lsepTjThojmoNNa7uIdK
tLcSTMy5YL09v5Zp3iLw9qOma0NDlVWmhKByhztJ7D869r+GXgy509tP1/UY1S51CKWSGNg
PkOOGwewGD+IFXPCnhfStI8a6lrHiK6iurKeWSOF3G8ySr85YgZPYj2xVRwz5bsiWJjeyPD
dSsbC1u1hAkjnDKRt9O5J9KpnR5Y9ZigjibM8oQhlI5LevbtXquoaV4eudZ1nX7YNc2sQLW
8C5xjdwT3x14OK53WfGOlr5ph08xXy3kdwrbshUGAVP1IH4UpUYp3k7DVVvSKucrHNc6bdL
GzG2uYJWRhJ09MfStW/1aIxKs1oEbje68kevPpWv4s1HQvFU1s+niO1uZpplkJ6s3BTjsNp
6+1cbc3UttZtYTgvPbyFG3DnbjIH5GtIOUNE9CG1Kztqdrpt7LBYRyxRiVXy42PgZx1/z6V
JZySXdv9onKAElSM44z0HeuE0jWp7I+THPm3dt4jYcZroJ5Ug+ZQZLeZd6lDgjnpz71306r
krnPKnyuxfupfK1Ozt0JHmgyH5+Vo1EWRgmMzMcDJ5ziubukkkaO6zLCoXaGc5LH2x2qT+0
5ZIUjlYSAEZAjGSO3WqlNtWBQ6glz5CcBFCjJwM5/wDr057pJIUkXKl/vc4BAP8ASrG+1lg
KwqVCKS56k/nVSOykyGkwEfOB2+h9K502pWTNrLqWoooZg02GBOB8hxgntVuCOBbnc7nA4z
zzUZWONo13EycHb68fpRMpilwFcE4Iz0x2NdkJcqOdq+hNck+fmJS2MuR0x6fWu6+DrhdUu
mNuHdjkDeRls9OOhrizdR/ZGHljIU/MBj8T3rtfhN5Vu13dzgGIsEODtYHPUe9azlzbELRH
tmoWckqRuyW8dxchWAeQ/IeuDx1x0q5cNJcadAklq6wSMECp92Rs4BqoRFfbGeaeO3LYCE5
dsDjPTPsc8CrVxJZ6fA62KuWjiwJjkhCRyCfX6VxO+iNElY5iSS2jtVtwsZaC7ILc7hgnnF
c/4XEE/jbU5L3ZNm2jjRm5BBbn6cDrVyW2hWW2uY5BO7h5Hk6Bs+3rXP8AhRwviXVJPMAJC
qCRgcHGK0d+olZrQveKb5J/FCW0EcMIWLKqiEIF3HOM85xUPhXVRqVxqOhT3DiCWJlUJnDD
HQnpj+dXb7Q7fUdeiufP8tI0aIKp2qTyeT/dOenWm213Zab4ltFs1ifyTtECR/uwSCAxHes
2tDWHvM4XxH4v1TwvquntpsqSadf2cJubSRAELR5Rtv8AdPHaugg8RaV4i0xLrSoygUhXRz
mRPUH/AB6c1zPxG0qYeG0nuUcXWn389rkrgLGf3ifThq8mtb260+7W6srh4ZVIIZT1PoR3r
lVWcGbqEWj3C806S9Be3BgRBhPXPrn64rj5bZLa62TDLq248Hntn6dKtab8T7WaFLXV4Hs3
Xnzohvjb6r2q9fRq9q/iO2ukuIGQlCG4/wDrfSunnjJ3W5HI0UvDN0lw80qRgM25ApGQQpx
xxxRVfwoJJprrGdvOw424G7njvRWsE5RuhXtoeNCNgSx6jGAKlCuE4ye1NYIEyN2SPWph5b
xoAxJPWvJS0OnqIinOBx+lIGIUcfzqcxnY+M4A5zTWjkUDjHHQGi1x3LML7VU4I9KvtPIAf
3oBHIB6Vn4OFBGSKkO0qP4v4eTUuN9BXLvnuhLAFe1CXBO5lbpgemKrqWEYZuozkelRZPlD
A2knpWns7MRuQ3BVBI6qY2JDDHT1xVuPUz5SlVTZ7dh71z6vt+QNkZ5zxmnbmjKZ+QMccdD
TlTTJNGa9DS7Qdx6hlGOtNFyTCqnGMn25rN807iGJyDzx+FTFshAvQDPIyDRCmgdi6Z3QpI
EwRyDnmi0uVtrtJWjWeIEO0cvR1zkqcdjVZpOZGONw4yOSaepCocq46A5wef6V1J30Zk0OZ
hIQwQAliQEJ459Ku2s00B3oXicsPmIzx3+tVSwJBV2cjuF2n1zVgSlthycdOfX3reFr6Mye
2puQ6ney5mkufM3fKoI4xyDgd61vNDXO1mJl2gAkY+YfpXMWaMbgR4OVOSB0x1wBXSQvLGj
4U+VyQqjBrsU7nFKKTGyShFbex3ADKnncf8aURl0jP7wZXeCFGM54+n1qKSSSJRJASFA5Lc
+nr3FOjR2Us7MYyMlUUkDNSmKzQ+NsvKVB2MvPfcPQntzTwVkYNsKYBJUYwB3/AKe9ELxyT
BzH5Sn7wY53f55p8UKTEDbuUHJIXGcZIpb9Qem5IcIY9zneQCfbHakESTEIrkfxMobHT+ff
8qJCZZppUBYH5iSAOKr/AGf5FLP5ZIyGA5FDYJFtYQ8OPPQbeDuOSveho1jUkuszMOoyTnJ
/KmWoZpWldAyMCC7Adh1z60GbyNrEEfL94+lUnpdifYs28fnCQTRhR0RW5Cfh9aPISCBgXR
XIKqHzyPUj8xVIXRKYdmY9twyW9jikEsjkIsm7cMhsYIPcc9MVamtkJpjWdPm3FEcscFjwB
04rrlvLDTbDTotfZzcQfPHbJ9x4zzkj15/WuKchZ4TdQg23mbiF4JXrjPr7+9S3EiTyvOCI
kyQiN8xA5Pr9KzV09CmkzuYV8LajPFcaJcS2klmsk4V48yTyF8qgHTA9K5eW/urm5v7qad4
Hnc+ZD2bnnr/WqWk3M+n39tdpdFHSQSbl6Dt1qjrF6k+ozyQzNIgdipxjIJz/AFpSlZajjH
XQsveOkaxnaWA+YFQeOw9v/rU1CJTJI0QKHA2A8H29jWf57IrgHqOvp+NKs6xKjR7wx4+U9
f8APNY897XNFG2xpyFbizjwEXy29+Mfyz/Q1nKNtxmSULwQzZyOKna7MIIhKrFgZHd+P1Iq
Fp4xEZkduSBt/H9fxq97AkRx3PKiFhyAXCEgMfcf561NDcg+Y4TMr9A3p6/Tp0qlK8aySKJ
MDeysQ3AqKKSSYD5sfxKX449KlVGmW4Jotw7Vhk25jU/OTnJU/SsrUr1o7dYxIzu5yCxPTu
cH6VoRnNuYRJsiLHgr+g/PvXM+Jp/K1XyFfcYgFP8APrWWIqctO6Low5p2Z9D+AvENhonhS
DRYCkeqagryEklgoK9SR0J549q7KbVNP1DwqmkWlyLSIQBJnJCkLjDbT6mvlOw1u6sYXvVm
8iVNkaLydy9/1/nWtH4rAYtMpeJ871yRwQAD9B1rmWJp21RUsLK7aZ7xN4m8CaeB4BsdPhf
cyWrXG0c7l5fd3xXF6xo1nYXLeI7hra4sLKQiGPOeASF49Dgk14kviC8j8Qfb1ly6SFgT83
fHFauoeKru48N3Ni0jt9rufMYAYIA6AenBNZxxEHF33Ro6EotWeh6lrvxGvJ9Mg1q4IEwga
GzWOPCRfPz7HgYrx3/hKdVnS3j+1TZRpZSwb+J+pz+dNttThuvDL6dNcbJ1cmEu2c8ZA9vS
ucEkkcmApBbK4HauWpWcrWehvTpqNzr9M8StBp17YQTNGbmMRFs8EFsnn8MfjXNXN5vtGE5
L3G8qHDZG0Y4Pr7VG3krCfKIaXODt6KKpbQUwx5JJBB9K551G9GbKCWqL8OoyJCyyL5i5D9
edw6H+lX7y++0+Lp7pZluN67mYDarERc8fUVzykruViQTx1o3MvHGW9RyKSqNKw3FXuWLWV
gmAeUGR713HhvVVnHkzuvlICzbgCcY6DNcBHuViM4DcGtLTZEt71TITtPBAPWurDVXGSuY1
YKSPRZA2pZuZ4mWJQFRUO1VXOM49aYbG3C74V2FWycHk8UR3cYtI0YeVvYDdnv2p2Y4FE7S
P1OFxgHnqMV7qXMee9yjO6QMWdN4b+IgDB9uatWkiyXMRDL5C/MzZJH0IqHUDbSQJGhJZT1
xwRUml2ZivEExUqw3bN3Xn0rLl942UlymzcNAbqSZSrscCNVU5weM/hVlbVri2XaImlTvJ1
57++K0JNNC6gmFUgxlAgO7369KWSA2rMISuSwUhuSP8a61BpaHMc7LbxQRy/aIsuBkBBuJH
9K774ZxW8yTTCFtkeeA/Legz2FcLfpIkB3S5EqcNjt+Fdl8M0zCPMuY0DEr+8z83Ge3NEVZ
MT1PWluvtD20cbM4RSWZiEIHoD3Pb8Kbqywxadc2pkmDlN2yXPPvx1GB196yJdTCC0EESs+
4o4UkHI4z75z0rqNTti+jG6dH898RCOOMsEBxhSfUVyy3RotFZHndzDfPZR24KweWm5T1IB
7E9h9ayfBTCC71Ge9CyRhwvXO7HYVq393K9zdRSOAM7AoyAOMYKjqc+/FYOiB7ezlELeYZJ
xuOMFcdx3xTsik3sdrqxsvs21i0MjPkorctx2A6Vg3sV6sdgIoYbeGe8gJCkGXaGB3f7IwO
tGqXEjXhlEvlPtViEXL4/H1/Co4kR4LnVrhQsMAIXzs/NKw4AHrWMkjRO11uL8SrTUp7DxP
ZvHuzbQakA0nIKMY3Iz1yoWvnJ4iJCjjaynBDdq+nLiO61K20S4nl+0SXiyabNEG5KzRkIS
QOMOo4PrXifj7w/Po3iCCRowsV5Aki7DkFgNrfjkZ/GsJwaVzSnJNWOTudKnh0eLUSD5byG
LOehHNafg7xNc6NqD6ZLCtzpl/8Aup4GHQtwGU9iOK9B8VaBDa/CWyv4lTaTHJkZzk5B5xz
1rzzwdb2EnjCyS/H7p5BsbnAbPBPtWeqkrGqtKN9zs9Ft3trEtPuj8ossp7A7uOPxorrb2y
j099Rh2xPvk3AsRhAWByfrxRXVzxSszL2cnqfNvDEZ6LwKsRt93j6d6ZNH5LhcDpyRVkIqW
6t0AGeua8+COm6FypU8cn0pxVWZfmPagknaVA2k5A64q08CIsbCZZCyqSB/Dkf0qtEFr6iY
5LDI4PQZpVLLKpQkOoyD6UpHlsQjAkjOc00FicgcDAJFaqKZnceEeYHaCzgcj2pVX5VYkna
c8U9pJUjIU4X7oI4P50rsFJByflGQDWlk0TcjJIJGRyvTHr3qV1XZCA+4g9qrO7jJHXIwD2
pftDbBEwAUHIJ6+9Ju47dia7thbXJjVt4zkEdWB6HHarFsiPMuQ+49gc9P/wBVVsxyFxhYw
WyCOKshUVypBMuAOOh9vyqoqyuSx4AXJcdflywqxFHmaPyyJHJz03A+gNRlgltEu05yRk9e
ff0qa2ISQ+YcqOSVOCvvW0NGkZS2I1P7z5TjknGc49KupbM+2XeieYe5zjA65qEgRPhFCsz
8bgCAPX6itR9qPHGQkexc+YsecnpVwM5vsP09Ujd5GiCkjh89ffFbIeWIrL5mzIyAoHTHUY
/Cs6CGOCdZo8yRdpN2T78fXtV9GU/M+51I2hfTnnFbwbbsc89rlab7QsYXknONmOR7/maRJ
1e4Mrxu4JzgLhfoMdaiu7iQqiQNIqlyNzDnHapIZJrdnYE5ZsEEfd6//Wptq/kSk7GlbCGY
+XGqtnGd3ABrRtQkUUjSFwyrgbVBGf8APaqEciuhdIY97ED5jnP/ANet+0htWjliuPORio2
Ki/KzdMHJ4+taXVjF3M1bIqjTJz2DAZBps1vI3yrGcqobOOCfxresrS1uS2Y5Dz+7PKg9uv
Srl5p2YfnIjAOVJbOfXPscYoskmHNscjukUqUDKpDHaQMEd/0xzUcsE7SbkYgAbmwM5Hoa3
rmyO1ymNnTJHTA4OfesySxuYZAyMI+AWDdGH5d6xdzWKT1M/wAi5+SSMcZHJwAcf15qTyo1
lMUzGVgm5UTjIIxn3qSGESpNkPwN6EOQFwfTpjrVaK3kgmdli+ZFLBNwYKuP/wBVVF26Cku
lypdMWt2UxtuDc5cdemB6VXJkSNMfKFB3Hjk+tXJWDRRxnaBvLnevUYGORz3qIQE2zRo6lp
MNy2SB2B+n9aV77lbEUyyGEbPubgNpPTjPTHNMdd1qxzht2CWABOOlbIghhsonDLIZHDMFP
IwMdKi1MhNMtIVVxNuLOcAYqHpuNHPvMWnUSggE8kYAP+FNLqsgG0Sck/KcZ9cVPKgeYggK
p5P9ce9NhtGO6Ri/yjKnHbNZWb0Rre25FCYQWEiErnpt+bH1p7vElq4TzNozjPAPpzU7JFt
dmx8wwQzZANV4OZdm4+UVyVY9cVaVtBp31GghMNhArLjcRnaSORmoxAY5Ay4bI/hbqp6f/q
q5cQR7lijK8qCc44I/+t6U1oduHGcZClu2Ow9jmhxDmCzRInd3bEao2WPUkc815+ztf66C5
3LJLyT6ZrtNRnjtNHu/KlR2mUovrkms34YaCniP4naNpEm7y5ZwXKjJCg5P6V5+Nl8NNHXh
k7uRL4z0G90NLE3FrJDFcp5sRddu9egYZ7VgaZNHJqUcdzxHIhjZj0Jxx0r65/aW8NWt18P
7XU7SFftOmSLHtUDPlEcD6cV8aQzGK5MgVTg5GegrzJPr3O0hmBhuXibjYxU/40jO8kWAWO
MkZ5wKl1Rf9NaQMGEmHJB6k9appnOFPORWWzHe44nYw5BJHWrSBGsxiRQwOSCepqo/zNllG
fbgGmo5RwwQMB2NUmS7suRq00hhtosnBJG7rjnFWrW0jG9JWyw5C9Pc4rPtXVbgP5asmckV
2mn6npsZaXU7X7VCq4j24yh7E1tTSe5E21scpqtv5VyWUfJL86EjHFUWQ4DLnae5rV1jyZp
PMtZGeLGQCMY5rMydoAJx/KsJbjTZEoY5578VOqnj1U5piqzMQMEmrCxlnycnIwacRs7zTD
EmnWt1IodSdhJ6iumtntpVGGOQNrrjHHbBrh9H1YRafNp0oO0ncrAZxWpZ6izQHYywtwse8
8s+epr6SlUukzzJ0y9qkf7zZbq0aHkDrgjtT4pWktI5g2+fzVRQq4I+vbFTOxXEU0iRs3Xn
oeM8UWNpAsTvI42gsQozzjuapt824kvdsdFPKI5LbHyIi4dgMnPPK1JEySwKXDMCB0Ay+Sc
fT+tY0c0Zj/fkAKdqkDtWilzLIhC7QWI4IzjGK0U77kNGT4ia4jjWF+AMYJ4x7V0ngcCBJI
/NAkHO7dkgd8AjrXLeI3Dfu34lU4k4xyTn/Ctfwi9wjQeTIVQgjJUcY5zzWi3Ym9D0jTEl/
tNbSS4kLMw8tyQdo67gOta/iPXtUXT5E03dIsUgJd+WY/3jjj2xWdbt5k1vPNIFKqpYFMDH
cHt1rpdR8QaMLd7aGSDzHjMj/IF6dBjv35rKaV0O7PN5r5jauZFL3RyroRhYz6jrUPhm4mu
GjRQzEs+EQep56elN12ZHv5Zlz5LD5Ts+YjHbHccU3Q0lthaXESMifMODtA+pqZ36FRSaOo
i0q3n1eW4llBTJIZgFP0GeK1LiK7ufDkGlaaqpNNJJIJVjzuOOm4jpjNZaQ215c7Ft5JZCD
jJ4Ude9br31/p9qt9G5mncuiWyHG1MbS3TjHbFYPbUtpt7nJWl3JJ4b12O0n3y2kkM8UKrk
L5YDkj8UI/GqWoeBJ/HXhHSdROs2VvJHPKWdzhmRzwgAONwYEYyK2vC8aRa/e6X9iV1vo5H
nRWH3eOAT7Ej8a5bw81nNplr4f1G4a0jgvsLLu5dZXKEHscMhIPqamclzWNIxdtGaWpWehW
vhKPTNUuJb7T7JxanY+SWXB6duTXG39/HaW72/h60Gm2xIVZXjUyBR1YnHQ16hceHbHT9Cu
bTRnM7rKZ0eTmSM7QoPPBPtivnXxDp2s6dqz22qNM8x+YeYTllJ4/A1lKUdTRKVz2G+Hn6E
+pPcmaL7PDlkGNp3Ad+ooqXW7CfSPh7aokyrc+RFtjWQZVcrweexP60VM2r7ji5RVj5tdhJ
IXYHtjmpTcQshjAKHGc9RVcgDGaTrI2FOCenpXJzNGxbSQBApxgf54rX1G+0q7lj/ALJ09r
NUGCC27d6n2PtWHnbuz6AHFTW8gVywPJHBParSTkm3sVzNRcbbkwzyfugk4JHWpULNkjCBj
1PfGKgJYYyw2gZyO9KjErkHLentXRexlZssZPypsznnJ7fSpCVKnDKQPQ4//XVdCWl2qCdv
PNPheNCdy5w24Bs4Iz0ppktDGViSmARnP+TTHjZcg8ADjFWVFpK91IxkhG0tAkfzDdkfIST
nAGeeelQYcs4UFhjcSBnA7k1LZSQ0RENgqp3e/WrcIbzVJZ1zwxx0pIo98LkSABCOM8tnpi
pLdkV5FGVZ+MEZBrWNiJXLhmjQJvQM2Dh1bOPwP+eaeC28nYzpuy6dQfpiofKiQqGZlIAx6
mtS2UMkRgiclNzNhevua3Sb6mEny6k7tb3Zh8i1+zqrY8tG3Y7+mcY/katLvZyyIMJ1wQP5
0lrBA+qQi4uI1Qks0soIAGOCeM4/+tV9ShnLRFihLKQu0qcdCPXNauy0vqYNXa7FOBGa5Me
3AUFskDr9Kv7pFjOQDggsG7j6VXSSEXH2hVZzyPlBAx+NatztNtCN5Ab7pAx9c+1aU49TKp
LUxH2C73SI/wAoLDPP6/Tv7VfsA0qtCssYWUeYf9oqcgCqUi5uncqYzjhv0xirlgsJjlXzB
Kypxg4K+9Vyp6XGpciubVlap/o5kH7xzxGw6ZIxgD8fyr1fwl8NLrxFpUmqDU441EpVFZD8
xUeo6DnFeU2YEN5bS+bGduBz19Tj0r2LwX8TbbRNJTSHtBcBHLlg4Qncffis67qqP7pamdP
kcv3mxZ1b4Y6tYKRZr9uidQSkQ5XHpnHTt1qu3wv8Rqv2l8HYA+wyg9eox3IrqYfjLokjsj
2MylR1EikZzjFa9n8TvDF44jLzRkpu5TI+nHSuD6xi7XcTf2GGv8bOEufhrrsdu8qWglGAw
RWBP5Z61594g0trK88uVGHlkLIpUjqP1+lfSEfjfw0+MagMk4xtP9K8z+KWr6Tq7Wo0ydHk
XIlONvmL2we+OfwNaUa9WcuSpHQmpSpwjzU5XPGpJUjkWNkV7cxgY53Lzn8ec1lzQTu8rq6
j+7xzWze2kjRC7WJHhIIysik4BwcqDkc9Kw5ZBBcOYASduDlsjBH+eld+nUxS7FcsTF+/ci
RsbF25zgelVHJSUPtROSCyjp0FXzM29zcukwA2p8vU98H8armJ5y5kTJOANvbjpis5arQtF
u0QPqQ3ZDbQgPAH19uKgvNz3rIoZxngE5IHckD+ddT/AMIXqMHw7HjMypHatP8AZ1hKnfg/
Lv8ApkY9eK5m3hUqHdsmM5bDYfnvj0FJPn2G04q7KtxChJEceGxnnof/AK9L8kSICShSPoe
eef8AGrcjgOQrKWKqTxnJHXP5/pUTTRwybpCCR0PGADVNJAm2ZYQsgUTZUrn/AD70+LYEUF
FDIRhl7885/H+VZlxqMcUzW65XkkuOcZHAx/WrC3aQGPLSrJkYwuc+/PBrBSRtZ2NKUqsjm
G3Tg4KkjOT/AJ6e9UXj8yV3Vm55J9D71I100xleSRBjJ3Yw3+FCzhQiFi7MQOnA9/X0rWTT
ZKujH1SCRrCaWeQny12xRjgD3NZ/gLXrrw341tNYtRma3YEA9/auluts1u8K/IrdGHQnsCf
oK4W4tZLO+jYByjkE7PXNeXi4aqSO2hLRo+hPGfx7g8SeGr7QpfDm+W6QxvITkxHsV9/r61
85QwTSzyW653Hovdq7/XNJ8QaZoGna7NayCwvwfIuSn3wOMN2+n0rhJ5ZJLgSIvlSxZJIIA
NclVJbHVBvfuU7lGjC742AGRn+lVVGHBBx6cVqSRXF5lgpkI5IA5FUHBBGVwy/L0xXJJami
GtKSXJP+7x0p1rCJiFJ25z+NMZQSeP6VNEwjKDYBjOeetNeYrDJEME4AGMDNStMXI2JsGPu
5yM+tMnyX3KDtbpSIGVwefyqr9gSGyERkq2Q3pSJtXGOQevtS3Z3MJNoGTzUKtnPf9KhiaJ
uFPFSiQENu4J4qush4GA3PWn9+fWhOxLRfs3wBvZl54Ydq1LaWG3uGlKedIRhSTwPfFYCzu
ikK3A7HtTEu5g+QxyOetdkK3KS48x2llLe6lfiQsyCLHPuOldIks1tdRyRwb48HczH7wPUf
hXEaTrktsGzGMtznPeuot9YtuVlyFxlcfMen+NepRk5apnFU0NQPaMjqrNgHKtjIY56H3q9
HhIiUbG0cYrHhjS4zcWyukefmXbk47/nWrdXsdtZySxwtyMJkYG7qBmuprqY83RGLq8mZCG
fkEZXrjjjNdV4QuQjj7TIFHQBuSxyOlcVe305LSyhVeRskgcEV1fhmM3FpnyMuBu2FsAr7H
tWkdBSWh6bNfz3lvMUdZfuqu5uVUdh2FZUdrBf3L3V1dRq4jPloq4yRxj68+9U9JuEJmF1I
ywnqCODxioZo1hjMNmYpEcndK2fu8dj0FZymnsUosg1LUw2r28Dz7YoVKcnPvgY55NWPsV2
3h21nijKx5O4R5J68ZrldYtpY5MyEqQchcj+nevUfC1zELDTbO4uTwBK/yblxUXvdsEm2jP
GrpZQHzIpHDY2PnBx3HPTnvUF74i83S/sh8zeYlCgIWQbn6fh6nqa6+98N/wBseRqEcMU0A
nJiywBkBPQr2we1c94ks7XTb6exVlNwskSlY12xjvweprPfW493Zmp4IspLrxpM0LqkcFlt
Lyn5m8w8/hgV4r42v5tP1JooZFR7e9uAmxMbgs7OrZ78mvevAeqaa0V5b28Udvqdwygbh/A
vB+nWvF/G+j/a/F1/Y/Zry5uo72Y4tbcsJVdgVO7p61jN3bdzWLa3PVrXxZYr4IGuTI7SPC
Zd0gCgFsZOe54wO9eJLqK+LvH63F8Nhu5URZHf/VKO/NdLbeC/E2taTa6dJHDplna4QrK58
xifVe59q9A8GfA/TY5VvdXLX7K3yRMpRM/7X+FQ7J80mXGTSskXvGmj2lh8HbzXb/mVzBDb
yA4/deYMcdATjP5UVzn7R3igwQaV4DtIhBbWyLcTbeA3ZAB2A5orjclJ3bN0rI+YnQMW2yb
fqKjSNiCAQQDgkVPLtJJzxkE55xUKBRFv6k5JI602kilsa9++hy65CumB7fT2ZBIZskgZAY
8ZPr0qtfyWcl1NJZ2wtbZnYxwrIzlFz03Hk/jWWw4U7qtrG+EIOc4Iz3qacLNa3sa1JqTbs
lcmKEqQTnAzihQV2lWzx/8ArqKU8HHO455FPSUhlZQSeQMfT/69b8xiSrl5Hxntg560rBwx
yuV69e1QQBih2gYznOM1K6/MAWy3TitY7XJ2ZIkzQwSQbsq+C2cdR0weoqxY6jd2E7zWV29
u7wvAxXq0bqVZSPQgkVUW0mO6QoTCHCM3YMQcDPrwakFupTzF3oMgDIzUuzuHoOiSQpuEgR
QcZA5GKsKrgjeMluf/AK4pshK2scQYnnJYd6WJ3QFd2cjuK3TS0ILhJBxtdQo4LHJH0rVs2
BIUIq7Vxvzy3f6Z61j+aqzrmUOnBzjp+FaNkS+5WgVkYkZ9Pp2reLXQwmro7bwdbwT6xLb3
pikEhSJVkOSNzdFHU8Dn0zXev8O59Qnnvk0i7treRnX5YG2oVOVKAc4Izye1cN4b0s+I/EV
hZ266bphiVfMkkk8oSqpBLEt/GR274r7EF7YyRxQ2er27smEISdCSMdMZrycdVqUmp01r2N
aFNT0eyPkLX/CmsaNqM9v/AGLeeUPmT90WBjzgN7c+tZeoG5S5+zXNs8EqqP3MiFSD7ivs6
61nR4br7Pdatp0LhVDLLcJuznoQTXivxJ8It4k8Xzara+ItEhieILGrXShjgdT9a3wePq1J
KNSNl3Jr4VQV4u54XbMHkmlMLlm4CKew7j0FPhjZHeRQ6sQApA7e/rXYz/CnxOip9guNN1A
E5zbXqZb2wSKik+GvjuFVaXRd53YDJIpAHXqD+lespq+5wuL7HPpNi8eVTuOCpYKQPTNSxa
jJD9xyyjgJ7Hr9a0n8D+OAZoJtFumaPovUYJ5x61nTaFrNtIUk0m4jniByhjIODxSbvsZ2t
uWWuIfMhw4YhAzHoc1b0+8gY3M13dyQSIoMIjPEhJ5B9OOaxJVnjv8AzZrdUYEhoyuACBgc
dqY7Sq0giKuOAON2MdP8+1GqQrHWjVbuGIbLxSqjfycEgdtvf/69UjrrXbiO7cSYOAgyMe5
zWMt3FJGI/siCQDaZA5Jye+fb8qs3Vm2hX9p/aumuElgEu3zgxlDZ+cEdPofTmkpdy+TTRG
iuoWT3Ek1oZAiDGCMnGQM4Hr/OstpNNZnlWZlZmBCumQV/z/KrEslppVxc/a7bVNMFxbI9t
EXUNNu5BY/3ehGOeK56WK8htxMAMN8y4AI4Pr25/nUqorbFqmy+JrNi0QkjiBbgkn/OBVhb
OP7WDDcRzMJCquhOG6c5/lSNrWpR2TLD4hjuQAr7ZbYhtwORtyvQHPsay7ua5trt7l76O4D
yeZuj4VjnJ44xyfTHWog3J6ocklseo6l44t3+E1h4Wa3uILpLhnmkKhVIBLD+fIrzc63BCz
5t2JUbQ2Qd3p7mqWq63e3VqIXuS8SPwsmDjisCbUWlkeIeWhDZVsckjvmndU2+XQ05ZVEnI
6U6nbz7minmzySXA9en69KydevbaaBVhbq3I/rmsgXzmIxqcYzkehOOtMkd7kCSYcEdgB2r
GVRtFxpcruyazVPLaW43CNTkFTnmtWPU7Fpg6oXCrjEwxsJ64rNjjzbCMgfMMnB4HcZqrtU
S5yyKvzAHp+dLVW0NbXZqzXUSwiVDHk5ClJMkE4wcdselLD81mzMWfd1O0HPt9elZboDtDj
cVTkE8/lTrdpoiuwbWHq3U/wCFJSfNqLkVjQLgSNMAPLjGWJypB/Ct7Q/Daa34o0vR47oXk
V/MighSuzpuHI9PTjpWAVDJjIKjhjvzz37173+zxbaLbRar4r1jUIIrmJhZ26yyAbF2hmYD
tngfhSqS5IOT2KhDmkoo9i8feFNL1H4U3fh0xwww21uBbblyImQfLjH0x+NfDqeC9U1XVGt
LG1kncNtJReB3z7V9633iLwnd6Zdxy6pDJBMpSTynIL+wI7/SvEfCX2KCHV9RjhH2N7owrK
2QSgJ4GDzgda8uneWjPX9lprofO8WljTpLm0YPHdxNtz2IHWquo6MbmFmEXlSAZU4+/j+Vd
74st4B4llktSBHwAccY9s9TiqDyQxPmFVViDx97GOg/rWzinuYPTQ8qa2k+ZQuHTgqOpqvj
J5yD0wa6vVbTydcWdNxSU5JIx1rK1S2VL6RVAUH5gB0HrXNKFthXM4b41ZHAIOCM9vpU9uy
iE+aPlPQ+hpJFPkxyhWHv2NXB5c2lqyqMqcOFFRYrYyJhuJUHK+9VQSDj0q06qsZJYAnjFV
jnJJP0qWSw4DqOlSBiTx0/rSbPl3dD2pMjOOw/WpFoxS+Rip7a2uLltkMTSHPQdKgXk5I/C
ursruwtEjmCP5duoZyT80jH+EdgK3o01N6syqTcVotSa18I3n2Jbh51BP8AAvQexqdtGube
JiiswxkHbnNKuq6v4hcyHNtp0XVIl2jHpx1qZ9L8R6vcgW8b2lqBiMO2M++PWvagoJfuotn
nSlK/7ySLdr4m1XSIIlNpAYk+TbLEwDHrgnvWfdeILi7naSSMIN27ZGPl+uO1dpoPhydS1p
f6mlzA6srK/KqeME575/SuZ1fw7AgmktFkglhb5om4H1HqPpXZJVIx1MYSg3oUL24R41MTg
pjOf89K7rw7eA6Pb2iRsVbOSMqCT345NeY28wF0I3XBdsFc/Ka9W8NzQxWMML7bi4tnY4Vi
CvfoO1ZxndXRu1qkzflto7CzkZCrThhkAnIHbk/1qeSYW9o87+WY8YOT07kD1PNZwefUxdi
SURtGRITkfd57dz6VLc2/ENvE5nZ4twfI49sg4rCfRmsfIwtTuEnXZHCoLE/vEHb8ua6/Sr
iew0kRh3EZCAKRnrzn2rmNTtvscIjlkaOWPbhUXrk5IJ9q7TTLVFkSaSMtEYwSCchgB29Kp
6biVzp4nP8Awikk11bziUuZYZNm3JPG7PU/54ritM0d7rVIrvVbkLEZlI3tng5B47896vav
r76mkwkuxaiArG0XmZxxg+g59O1ZU3jfR9Lg+wzzxyRog2RxuG2t1yPeqirK5G7Vz0fwxBa
QQs8Vos10kjx+aFydozznoAa1tOkEl7LdXxVXgQiNgm75wDyAO49a8j0T406fDbT6beSPDa
/fB8oOXJYkj6dOtUvFXxjSfRbvTdBS5UTYAkdAgT6VzTV9TRdjurzxvoHg+9abVL/7S8uCy
25DsG6gn3Fatt8dfhsh51C9RGYsyvAQP0718iXEtzMTNM5Yv1LHNVHMilRI2FYjBNc9RNm8
dDqPHnid/FHjHUdZuJmkW5lJjLHO2MHCj24orEjtYc7N27HJPWiseVmyaMYorRFwTmocpGr
jPyn171N8v2dQM5yBg1XmUNIijAyTmlLRJiWrFyOgXPGAc1u/uln++FljhwUYZwcdcj61lQ
b8onlhgTgEqM49a0TNbC0mcqfPJ2SDGDgdCD746e1dVJqK1M56kEULtcKu0Phd2M9a1bO0s
UGnPb6s9rfEs03mQkCDn5SpH3u57dR1rJJi3ySJIytt2bWH3c0tpLDHqO2a8W3j2kCSSMuA
cdCOvNVUjHlEr7osR2EqxtIxzgbvcknp/Wo2hdXw0BJBzweR+FWl1ho9J8hJbR/O2scLiWP
Gfkz6dz+FQf2tH5vlSc/Lncp6VSdO1k7Ee/cY7BpcskiRLzgHqQP8/nVpLi6FulpC6yQPIs
5iPPzgY5zTY721Kho1JA4DEAgGpEurZFwBt3cEHjNJRhJ6spSkioNziV3AB3lsAfyoSVYvu
ENgdxnPHStKX7JJEP3qMzdVHBH41TuYYkwYzjcDnjmiUHHVMSlcLaWaR2VY8cZJHYd61LX5
YDscDPUEZ6dCMViISjYJPp15rSguWCFHQqzED5Ryv0pwlZimtNC/HLKRkSOzFiGG7OB9DUk
Oo3MUx8pywQfKMkYz9P8APNZ3mBnwRt3dDilVwJd6Aqy9ME81upX6mbiWbu8kOqQsjkHAMh
POferF9qkscnkgbpCoIOcY+tZSlDqhUZAJIGOcdqkuIruW4mmwuEU5JIB4A9/ekpW2E4ptX
HRazdxzLIs8qt38tsYz6fjWppnijXbeYkaxdlV7eceD6isW10u+vQ8lnZSXIBwwi+Yg4J6d
emaf9muIFZJY3Qr1BBBGaSldlu1jp38beIZI32areOWOQ3nNlffrVm08c+JrUm8TWrlp+AS
77jgHpk9uK4ob148zj0IOCas790RPmAueox/nrVpolrszv/D3xQ1TStUuZzbWt5JeHMn2yI
Pk/wBK6eD4waYr4v8AwPok7MSN0abOT3OK8TTcrfK3BJGAafJHJsDeXIFJ25I49qh67i5Ve
x6Z4i1jw5qlyJdE8Orpg2ZkCTM6lj3Armw84kNwQzBeckE44qOwl3acLZ7WMPuDrcnO/GMb
CM4I79M1ZiCNBOwvFV8FCmCvHA4x9T+Rra6S2MHvYhlne5UGSUs+B8rjO3FVTGjSPIJNqcg
pyoH4VZYSGAwmSMRghmCtyO3fr9KGMkUTSP5cqyK2CwBwAfbp+PXNDs9xJtD9Ju4EaWSDUf
7PJjKyGQErKv8Ac4zwcCq91eMuYd0LlJM7lXkDPTPQistNUvLO/mks/wB3JKGjDADhSMHH4
Eio1yJcBGIHIB/h/Dv+NYpu9zp5boLieWVyFAkXaQC3NZxikyWwT3YdakM2JGQNxkr6Y5qy
HCKW2jnI6gnj8KUmmxpWWhUVAWCs4+UcqOD16Cn+YWRkb7itjBPX60+Fo1C5wNwyMHv6Upg
t/KaQEDI6k+/Uf4UNWBMWNDtVSSxxx9PrS/MQCHIznhhkCnReSpJC7iSc5Xgj/IqcQyNG8h
kWNcZQE8YotdaCuVvNVHG5g6kDOBjHpikdZSSAD14zxgU50d1YbkB5z6se5qJ03feVlJHJx
0xWLb1LSW5IrTCBk8zKEkbSOV/Siy1K60+fzbeQqCMMoOAfrTSrnALHIHJA7/8A6qY8R5DN
hifQfnSvpYuLtqbM2u3M8Ba3jdJ3xyjt87dMACvrPwv4YstO+DWn+HvEDw2Wp3Fu0o+0sFK
St6HP096+ObOaSGcPFGrPu4JOMHsa7jUr3xDBZwRH4jnUo5UDtFcwu3kOegUnjI6ZrGrDZo
6ac207j/FNjJp+u3EMt0ZFViu/BG4j2NYJZNylFUnHyq2D/k06fUrzUZ1k1KbfPnlxj5+2R
zgmnwRGOVlCCRpCGA4OR/SoTu9RuSWxUm097iY3M8ruMhVB7fjWNf2ZGsQWxZSACXwfr3rs
JDHEPmPluOwBYZ7dR7VhypBNfT3OdoVAoxz25/M1MiTmrWNZ7W4tpNwdDvX/AAqGzilyYkR
cOeXPRc1pWdqYNUcybgjxnO0Z/OrkOlwefdxtMFUY25J59enU1mlrqVzaGNqGjRWwUy3KHd
1CHkfhWIyR7vkQgD16mur1JtHsbcAKZZ+4LZ59K5a4vWuWKpEsKei/41E7CuQSNsQrwzHqf
6VAOSBQcH+KgYBzWBRp6dYS3d/HCqj5zhQe/vWxDpZ1XVRY2keIYj+8bsT3p+n2h0/QZNRw
TdyA45wUXtx711Phe2Ww0nJjzPPy+euTXs4XDqbUX6s82vWaTkvQ63R9KtLTRvKt0TGB1UZ
6c4NXLJEkkitmRAowpwnT6+tT2dyltaIsnlrxkkHJC1Vttea4mYadArJnBdlHJB55PavpIq
KtFHhS5ndsZqlm9qZCxZVOWXd1JA6n/CqGrXi6paxX/miOdE8iVyuScD5Tn6cZ9jW7eyrd2
zLc5ZWGflGQGPJ6fhXPxxQPJPYsRibCLxnBHKkH68fjWdWLWxpSl3PL9XjKXLzINsgb5l9T
6j61b8La4unaqGuGYQycPtbB9queI7ea1uPLmj+6dr8cqfrXJzqVbfH69q+fq81Od0e1Tan
Gx7ZY31q1ncx/aCEnI/1Y3DjpjApHv5JBHbp+5jZQgkbnPPGAK898M68tvG1hdMRBLgbs/c
NdjHdqtzA3mJJ5CdRzkA561SvKzWxTlbQTVVu0HkNOZZscc+9V3v8AxdeImnW0rABAVAfHA
/z+lS3OowXuoLtYuXGOvJqaw1CSC+/cqDlSmG4B9s1o9WJSscTqltqtleyW95cuJict82Qa
y3j4O+T5h6966XXrie4v5p5GDP0J9axbaLz7pVIxz94ijluHM0tSXR1hhaSWeMOuRgGrt3J
BcO+PmZ+QMdfWoZ4o7dXiDBtr9RRsBSO4jXJZ/XGAKJR6An1K97atb6YkpGAWwoB6fWs2ZU
mghzgYYDitvWpVl0yJ0UKjOQO/T61kpEWsh0AB3Duc1i07lrYs274lKkbUA79KKjij3jLsf
z96Ky5ZdjdNGRLCoJ2BgTx16VTKyBgSoYgVcbd9oOW+X0pVaNipAORxz2+lTKCltoCdtymj
MH5AHs3FSPczY53Y/MUhUliTk7ume9GxVJ3LuB9KyTktmVoSRam8QYKFHmY3blB3fhTDcsT
IyuqM6EHAzn2pNrK/yMF2/MA3zD8qjWEsrYCYGMZOCc+lNznazJ5YiL5xiC74zzntn/8AVU
c0WycgSBwxwGHAIrbS/wDs1vFbxJa3PllhuRSrAejZ4I9MVRu3EsoJtzCemOxqHH3dyr6kU
KvFIYlYrnkAGpZfPQ7JVYZH8QxkdqEhjIzlklwOKkMbyud125cAAlucAdq2WiIvqLHcusYQ
RjbnPNSLdB14XpwcHiq4hujG6iQMG+Vs1HCzQMxeFZFIAIHFPnadugcqNSIfaQwjPKrk8VZ
RWj2HBbI2k9cVSt76LzOIRby+2Tn86uLPNBArebuUjJXPf1rphKLd0ZtMvWUtiZguoJK8JQ
g+QwDE9jz0HrV24n0uK9kbTop1s937sSDLgfWsGCYO5ZymCefX9a17bVLmO1MAkXyXOWAVT
2x1696q7+KLI5VsxukKJb1wImeWRgFVAWZsnoBVW4ikGoTwMsgkVypiKkNnPI29c+1Txalq
Frfrd215JbzjKrIgAIz1qK3mv7TVI9Qs7x4rxG80TjhlbPJB7HrRzTa2QcqWtxUOoacfOQX
dor/dcBow30PftVo6xqcun/Z2vZpYlbdh3J59f1P50mt+KPEev/Z7bWdamvYrT5YRIwwgPX
GAKryGT7MoaaNt4BPPT61FNtpc6XN5f8MVJLZO6IyWlcsPmYsMsfX0q3PcNLCqMkUZjG0FE
25wO/rRNdvd3CvNawB44kh/dgKPlAAPHUnHJ75NV5pY2nJRQif3Tzj8a2Vt2iGuxGjKVZe+
QdzcEdeKem4zLhgGBzxzippLeBpZXjEkcIztH3ifT/8AXU9phmjgnk8uBCz9APmIAz+WKEu
Z2QN2VzX0meytr+B9Ts2voFc74hKYy4x0yPu/WtfVJNHurzz9MspNPgYr+4dvMGMHcd3Xrj
FcvcSJbECE+aePmTkDjmppLyYJGMZ6g5XHBrW0VJu7vt5GDvbY0BHbqCTt+Y7RnIOAe/8Aj
VW6WCG1Lh5Gl83YFKjG31yD1psN5JiUtvBbEZG3gDOcZ7Cq9zcwtCuNuNxO0dFP+c0ptNCg
mnqZiQtIWZ0f5s9TxVvZEOdzKuMbQM4ParNpqhXTDp2yN4pZVlLHkhgpHH51TMkQlaVQz45
YMOG5557Cs1tdm7buVUg3hHVR83Y98elKQv2V2I/h69Nv496tXksUup3EtrbiCDcWSLJ+Qd
qqsQ4CM4VCQpbPA/zipunqNXK9s+JNhbA69M8Yq0zAQLsUbhgcd8noKgCok7rA5kUZAbGMj
6VJxJJGhIRic59Km7GWbYMpzvb5OpzwufapJZMQmMMCpIGfQZzj2qGJYxK+GVwcYxx/+qnX
Bwu1ZQwZslR3x6VbRF9RYSXZnYqQBkmkaRZGIl+cZOD6c9KVCFi3bSCRke5/pUSsSWBA2n1
HWk7lbjiEeNDnADc5x/kmnAHCu25ieSfb+lIMZ5IIDdaUsWi+bcc9j39qyKQjHjhtgC9hnN
QSXE8aKgBlZ24AOcirUmVhVzKNzdVXqDT7aFWhbCeXIzAIT1B7jn2xSmnJOxcWk7jwl7Git
JD5XI6jtjpWtZ7I7dpLheT0O7p7fjSQRqELzFJDzhgw4A9uuTVObUYY1ZJbjcc8IeRXPyuO
ppzJlqSSSYv5RwCSSU4x+vFJBaxPGAH2sc/Ltz9D71l3mtQ2Fll4i5lIYKBg/r/niotN8Wa
bNOI7lZbVjwGzhfpntWbVpe9uUpXWhtXotNPgSaeRn53Bsfe9RXGaj4iNxcOLaMRgkjJrtd
cEN5paeWCoQEgAgqRn2ryyZDHNIjcsD3qKmgIRpWd2Z2LMT1JqHdxgYz61dntEisUufOy7t
gKPTFUFxx2zWDutxxs9RT16mp7KHz7uKIgYJ5z0xUA9av2JMMNxd4+4u1SfU0QV2EnZGtbx
y6trEVisp7ttX27V6D4ct5Rbm7nYkIwxHt5PsK848J3hs/E1rdsQdrYJJx1rptf8Wz6fcy2
OmOcqf9b1A78V7OErwgnUmzzcRSlJqETq5YfPuXRspDu5BPzH2J7Cm3OuWtnFHF9ikmjTI8
qNcB+epIryWfVtSuZjNLeTvITnO41pWniXVrfaLr/S4TxtlBBI/wB4c1rHMYt2V15mbwT6u
53F54z1iTEsOkiEEcKFJyP/ANVc9f8AiTVjIJjGbWVeh24/nV201TS9SjWKBryylIyI2lLI
GHoeoH1rL1Gy1qW733ZiuIipC+XJ8vP171VWtUcbxlcVOlCMrNWZDret3FxepchldrmNZH5
yCcYIx9RWO7Rzxkxr5bf3Cf5GrWq6c1hHaRyzRNN5ZLiMk7ec4PvWXyWAyK8uVSTfvHfGMU
tCWNtkbY4at7RdX+yzCO5G6JvlDd1rFFvM1k91kFY2Ck/WowxKgAcA5ParhNxsDVz2BNHju
PC0+rjYq+cFikPC9OfxrLhV/tkYB2qCMHPT1rE8NeMr2203/hH7q5YWEsokUE8I3rXUanp8
kFvFdebvjfkBRjPv9DW6kmZvTQ5/UYi7uNwLL2z1z3qPTgBONsZGOOeSauDyDMZnwR3Ga0b
G1iXQr+48oebxsJzkCt09rCexgLHDdtqG8jESZwOxp27GjWUKwfvd7HOPvZP61qWNlHFpt7
5g+Z3QZYY+U1fvbI2+o2VujLKqRDaE4XJPHbr/AIVS7k3Of163kTRtLtXiWLjjsxyc5Oaxn
t7iGyWQgeXjOPaur8fq6vpwdn8zZnDH7vYfyrCmj8qyC3ByVUMOPpUPWRcXojK8tigZ9wzn
gcUVqFw8ECqBwrDceM80Vk4u5snoczIcSs5Pb86jVX8vK8gjK96kk2u25sADoMVGqtt4J4N
Ztu5SG+SwO5hjBx70khwHULnJyKsHcVGQQAePerFlFayajbxXjhLWSVVkYHGFJ5PtS5Q5rK
7KKNGJFlwNwGfnHy03ZgJtZTkglc+1ex3nhn4TTaLNLp+vPHcw2zyruuQwchsdMZ3Y/h79a
8hLIxJVhyO/eqnTUeooSctbEkrtcxwxTMirChWMBcfLknqO/XrUCKPtO0thB07jNAJ4+YYP
tUkYWV2CssZGAWbjnuazSSsNsikdBKFbLKB1BqWOdVYYVc8dabcWojj3CaMnGc7uv0p9vZS
sVDDee20ikpe9oVZW1JRuYuyFeecdetMO1p+VyAuCQMDirTRYhZFidsjKsozgVU88qH2gjb
x68Vs2nuZIWdIjbm6i3hgccmmp5vmEBsd8PzipPOGyOIuo3OHPHAz1qyhi8wyh1GCTk8iqU
FJ3G3ZFcNMjEMEfHcjipkuwB5fllcnqOcVJcTqYQsccSqMDK5y/vjtVIQu2eNzHkYOMD/Gp
aa0QlZ6svRFJFZXlKjIwCOtaGn6TqGt34sdLSB7hk3KstykQYZHQsQCfas2AFOZCxYDj2Jp
26PyRG0G45yzHkY+laa20J6jb23vbG5e3u4DDLGSrDI6+uRUSSs5Cs+Qe5qyotNhMcboMc4
Ixn6VJLaIq8CTcDwduPpmmk3bUHJIYkoD71AbIx/8AXqOSZ0YZRVUHAwOenXPeujstB0S8v
Cp1sW1uEybiSFlKtgZBABz3Fb1zGr/Dw6DF4y0S7tYZfMit5rYrOj7jwku3PPU5OKipPkJi
09jgLeVjMdrbMjoO9WxKTuV8HABJ9/f1q0fDmqwOixm2uBnAMEofIxnPHao4BHbWU5vNJmk
+TMcmSnlEkAMRjkdRj1NR7RWumXZMijlTaG2YA7Z4NXPtbmHkqwBAAJG7nP444qhDN9kvI7
hIo5wpV1DgMrHjAYdx2Ipkkwcs5CAliSPQ9cAdhzVObQnFM0I7t4/3hVzG2eSc5xxVbzt8u
6TKoTx6UyeCWCUREqTIAQsbiTI6jkZ9elMSObzSjRybkUMUC8geuPoaXO2NRSL5uLFrgSrb
qCV2lScAH14puEYF/k2knrwGA9BWezR735PPr1/GgzusQQH5mbdux0ArRTehPIlsT/IJFPH
PPB+7UMoLNlkBUcgCozKu4srA5HJxzVuM6a4XdeNES5DboyRtC5B4754x+NS5D5SBVCAsMx
9M5pryGR4wp9uKkmli8lBHKGZ1DMAMYPpz1qBN3mEwgnaMsQM4H9KOZBYuxptUyOvGcjIPP
50x5W3ARgDaSQehHNC3s4CxvsYLjGR7cUgkglceYnzHgdu9W2ujJSfUle4lEW4r9/g46Gmr
ICOmD3NV2wDwTt4xzU8a7nVC20nnJHSpbuXZImR9ysMbmJxgU5GUgZ5PU4GaGj2srpIkjKf
4Tjn6VYgVllAzg/3gOeeO9Cu9ROxJeQRwyNF5sb4RWDJ0GRnB+n9KIVT7MN24gtzyOKR7cL
LtLjb/AHt2RntWvYW+ny6fPm+gjkgVW8pyS8534IXHHGc9elCTV7kN30RnhXMfyoSF+bt0r
CEZlvbi4wNqMWAHQGuukEReNbaaHDjG2M428ng+/GfoRXJ3N19msJ4ETEkhIJ/GnKzav01B
NpPuZOqalLcxtJc7ZHPyJxwMd8VhEqc5HbtU07l8c9MgZqIgbAV615dabnK51U4qKNnSdeu
dPAhmLT2uMFN3Kj29val1iO1uFF/ZN8p+8vpWIGK4Ip6u2fkYjPYd6z5nazKa1uMPPQ9aaA
Rjg051Icgrg+9C4OPSpKExVosV09UXGCSxqBhzUpIKuqrjjAxVQe5MuhY0+BpVldTxEu9vp
TLaOa9vI7eMb5JW2gepNQQzPCHCnG9CjfjWn4ekWHWIbl/+WR3D69quPvWiTJNXZ2+g+FY0
nK3cBY2/BCrklq6XzXsgLa40y3uVbgQCEM7D69seta2lziTztQlPExBXCH5Se/8A9b6VQ1W
7Md35IBiVhhnQHdj6+tfUUqUacE4ngTqSnPU5S/tr6BG8rSI7O3bJItz+9GO/X+lZ2naTPc
Xkl27B4baNrgyl+G287SD0PtW292ltdMtiA4IPLryfz71q+dYReGLq+vrZVF9ILceX8pcDl
z+Bxz61yVYKWtzphKUUlY80LvdRstyBufMgP93Pp/hWW0ZRtrDBHWtK8SOyvGS3nE1v95SP
T/GobsI6LPFnb0P1ry5pNW7HfB2KgkdYnQNhW6j1qLeR1OacxAQ8VHnPUVzuWpskSg456Gu
80TX2vfDzabduDJbHMee6/wCNcBkKRxn8anjnkLqN+1QR93it6c0nZktHd2JhkvWaSYbCpU
itmO/to9CuGabasjBArDJ/zmsBodlsLuIExPwJB/KtArEuhWfyL+9lPXk8ds+ldM5tJWMeU
utfWbaRzne06kDJztAxk0t1qdu/iKymikMkYIUtg/3uvPtS39ukJ09PkDFS55/HkUtj5Ec0
czbBJBAZVJ524U/hySKqM7xJtYo+PLwX15ZXbEsZUMjOTkvljg44rCnvlnbd5UgTaE5HXit
PxhGLeHRl81pG+yISSOMnrisa5laWNSxwigcDjtVlqwlq7Nc7TEDGF4BNFTQgf2XdyIg8wC
Pax6gEnNFJxfcpNHOTZMm79KRSeBt6dCKkkwQQw24pDHHgN0x29azempVxDnywN+3BzzTUG
AoAxnpUwSMrlgSWHy47moRuDlgCAOOOlOzbuPfQJHKkKUG7pwarBsZwOc9j2q2obY7Egjpx
9aasA2luQPepcW2O9iMSIy8jtmiNlEvzHYM9xupWAKD+EHuP5VSMrJOWR2VweMcVjOXLuUl
c2ZLiOSMwpJE0aDI/d4JOB7e1S2kqRXEcrW1vIobkSg46d8H+VYX2uXONwPqSOtWILmSVki
8tSueQBjNFOpFvXcTi7G7JuVXkt28v5thaOQ4IJ/lVW0aIZsrlxFbOw8yYw+YY8dwev1ANT
i4DI6PCGLEBWDbdpGP84qoXcOqySgMOm75hXTOFzJN2sOv7XT4btfsV+t5ETgMYjEceuDnH
51RmZTdeXGfl57dasyN5khDAHPcDj/61VZGWO5d9pZc8Cs5LlRS3JY3CT5bcF6k+lTefGAF
jYA554xmqqSI/ljG3A5z82T60o+V2YupKjP1FCk+gPzLEs4dtyAttwQc+1WRP/o8akdTliO
Tisu2Uu54461dMchgLAbVxz2xzRByabBpEsZVtrKVPBP1qd7mVrne8zszAA85yB0/LFJpti
t7eW9mt1BbtK20SSttRMjOWPbgVAN/nbuDtyflPX3q1K+nUVuprRy3CwqZJQpfoq4z7ZqpI
cuWMgkGOVzjtzU0CttZpjvQDgE8e5qnkbA5LIuSOBk1tOT5SIocI5MAKcIM4AqaO4nSJQsz
qMhSMnGPcelVVml8shXyozgE/5xVgS740ibBLkDPYVhdGjTGsUfKlQqjvt6/jUiR2wgG0sr
qedjc89uauT3e6wgh8iDy4V2h449rFvUnufrS2DG71WKORbW2R/k8yc7E+pIzT33ROtjMZX
R9qZQE5+bHWlWZkuy8Mk0TIRtkjbDDkd/8APauk02z/ALTYwW9rbnIcIbu6SEZxwAzcccfW
oNW8C+K9BszfanpU0FruCeYrpIATnH3SevPNZy5U7JjTb3MR4hIW/fEEnc289Oe59aLZIQt
yLmR0Ij/dYX77DoD6VV33HVZTtB6tz/OkKPIqs4Klskso60b7FLQt29tJNDIQpCqBliT3qu
rqylQCAR6c5oXzxFL5cm2Nhg8kA+gNRrIyxbQrHHIGeDmh3BFmRHjCko6k9CVxUCnbuwzDK
kfKeT9farEjSTRiKR1XbyWc59sfWoCMtgYq3ZkodGoZlKck96CwEgAOCCeoqQAeUcdunHX3
pXs7tZ44nibzZMbVxkn06UML9AErFOobBqaNgSSwAXOOOKBY3a3H2drZvNGcoVOVwKlhh3q
SYndVOCey/WnFCbRPvVpTz24wDx7c1MrbVC4BU9c9RTFjwSAfLVTw3X8KmWJhlgRsGMspBI
H9a1SZm2iYRvMgCLsXO0tkcn/9VTyWUUS4WQIcjnqPqDSQyQvd+UoIjX5S2ME47mrqjzPLE
Ydivdh8v5dqbXYhtlFYNtv5gyR6nofx/CuI1O5Z7lk52b8kj09K7+/86DSbgrKxwBuQr90k
9fyrz6dVMCykAENiorK0LdQpu7dx90umujOvmQQbT5S4DEnHc/WsQg9BVm5SMOSgwD2zVbB
3ZPFeTU3O6Gw0AnjrTgcEEHBFJnHWk5Bz1rI0J53aWYyN949ahX7woJOSaUEdTQJaErjMuB
zSlsuTnpTEzuJPpQp7VV7IVhvbAya6/wAJ6P8AaSt1KCRu4AGc49q5EdOvSvS/h5hrO4muI
GljiG1cfw5/ziurBxUqqTOfEycabaOz/sd7zS4poNRa0jU5BQZJJOCcDtUVppk1rcOLzWri
+VhzBLDuVs9geoNWbWxlhvBLBfNZ2j4Us7ZYE84AHSt250C1upJH0zWw08UeNkmUzxX1Kgt
2j55za0voctceG7m+vTNpdqYYWIBjl58sd+f/AK9cZ4w1hLrVv7PtY2isNPXyLdG4LY+859
2Yk/lXeC7PhiyvdQutUU3M4NvbwM24dMNJ7YBOPU15f4iube6uY545UklI2vt747/WvMxVr
O2534ZPqYbt26e1SW8nyvBIf3Uo79A3Y1Ec7cgZx1pnB65GeteVdp3PT0aIn3D5cY5/Kk9B
SsSTg9qQAZJOawe5p0FxkDPpipFXKkjHBx1qHcwPA5/lRtzyT+dUpdhNHX6Hqrrp0+jXnMT
/ADRsRna3oPrW9flYtO06IYUxgsTznr6V5rHI8bqUYkg8V2ja7JrFrYh41jkgHlOFA+bnr+
NdkJqWhm4tG1cXkZMalt5S3IGV6sahhmykolIA+zCLrwuT61V1OWGO1mZECtkRqSelR3c0c
WiIRhjKyAkjBGAeP/r1rJXWhmiXxdPGzWOCMiED/JrCLrNPFD8oRmAJxT9bn8+aH+6EAx24
qpaBFilkUcgAL7kmlBte6ymrnTSzW8dvJIrR4iVVZAPunPeisSEExXYIVTkDOecZzRW2+ok
rGEWdpwrY3HtnpWzoujXetXbWtm1urJG0heeYRqFA7E9T7VhtkktjLDnPTHvV2wv5rVZY0A
/fqY2yc8e1c6vbQ2VnvohZeC7hTleMH19fpUIOCVHyg9c052LYO32pUAIB2A54wTjNXuSkh
gJL9Byec9asJDJL8i5I6ACmKyrGUIxk9+wrufAnjXTvCurSX9zolvqBwCnm8mM+vp0z1rOp
OUForlwhGXWxwTxShQvl7GJIHGN1Y7ZaZiSOTzXd+LfEVlrur3moWunxWCyHcIogdqHHauK
gQNMoJAGecmuWcpTUXJWZq4qMmou41osAkirlguyJ5Odw4AxnNSXMSiI+W2c9x0FOiEccEc
bhlZ+Q3pSpS9/QJxsi1HK7OWVRjuB60xlEiHzIyCVwSB265p6PLEjxDiN8FuPTpSOxVThtm
VxgV6WrRy210KA1FQ24RMc8E+oqu00byHqF6DjpU8sltHp72xt289pN4lD8BcdNvrVGMZbB
44zXnurO/Kzflja6LaGLON+Qep9KfIPMLEPuzweOlQJCp68k/rViKFByR/jmtNXuidCKNMK
ANynPWr4vbj7B9gBhaPzBLvMY8zpjG7rj2qP7OfMGM1ah0u7nimuLaCSWOH77JGSE+pHSmo
tILrqQK8pBbEbnv1/zmrVuxKDbGQ+cnNVBC2OuRnjacUoE8XMbumevNWpNEtJm+8KvbFxKy
uSVwR2+ueaowSXVtJILKdkkkjaNgv8AEjDBX8aqm6uTbhHk3KTyCMHPanRySmNsNGCCMlup
+lXOcWrNEqLiOjVhH5XdSfl9D/WpI4VEikyLFtySWzxTUuXQOnkLJI38WeRV+zneHy7iBWS
5XIBJDcHIPH0PepVmNtoR7OGKMSCdQrMOC54z64qxYaRd3sp8ue2FsNzFnlCgAAnv3OOKik
ug0RVraBAuFGF649BnvUJuIzEyLApfghgx49sd6vYi0hmyUEqIWYAEgKM+/PpUcV5eRsTHd
zjBwyeYQDxjHX0J/CpfMdYmmkjYsflBDYwfp6VEiT/ZvMCExgnJA4DEHHPriiSTKTaGyrHm
FVOS7EnjoPSrSorRGJh87HaCAAP/AK1Z8a7HRiynjJbPQVekaBNqlX5GAQxJBrSDW4pdCOU
CFjEuXQ4JOcBj9KrxRFgXUhcc4xxVthGIpGjc/KNu1uDzxn3qGKV4rV02rhh1P17UNa6iuy
qAXmyTtZuuOBmpQgjcDAIP3sjpz2pqktuaQHJ4PrRg+aQnJXkDqKyVuhTLkgjjPl43MwB69
fqKtHUL2S5t53mVpLZVWIkY2KPugD2xVd7dkjBkkXORk7uT+Fa8fhu6fwzP4gi1XTnWDDvZ
iUm42ltu4rjsSO/cVUpRWsiLc2w+21jUYtTl1T7RC91MHQtLGCoDDBwvbAPHp1qbT7u9h0u
4sYUinWYgu5BLqB/dx6jr9KS20bxDdJFPDYC5SSYQwmAb1eTbu2j3xzitnTdB8S393b2dh4
dmnu5F82Pyk5K5IyO2OCPwxWicLb6GUr7NGQ96s2l22lxWyIiytMZDw7Zx8v0GD+dWZLyGa
+hc20cEaKF2rk7z3J9q2rDTpT/aEesaPqOzTo5UmEFsG8mXHHmE/dGc5x2HFZlxFp40xLiC
/P2nHzwrA3ydh8x46Vas3oyHtaxc0++0qy1a7V9Gt9Rt5yrFd7b4iM8Kw6Ehvzx6VRuXDXU
hiheGBctFCeSoJ4GR6CqsMf2eJ2jkXtwAfn9B/wDXqtJNdtK6GU88nsOOlZuyd9RpGpqu21
0CeRCJA/ysXHPQd/xrzR3ElrtXBJbpXcanLLJ4f+dBksQXA+8e/FeexvtuDuztJ6HtU1pJW
LpLciuuH2jGKrfyNTXHLE9iaj25UN1ryanxM7o7DSBg80zA71IQAMKc+tJsyKzKG9setPwR
GPegD1GeaU/dUD6UwBfuNxzRgYyfyp/lvtHyNkjPSljhndwEgdyewU01FsLoYFLnavOfSr1
pf3tp/wAetw8ffCk1f07wxr17IHt7KSJQCd8nyDGPevS/CnhCy0zEuqwiW8ALiM/clGOACe
/IPvXdhsJVnLTTzOLEYmnBd/I5rw34v1SzuPJvt7203DB1BB9DyOvvXaz6ct/F9ufUntEbo
yszBwB0BHsKxfENzplzP5aWbRSdCCAAp9qbZErpMEE4RfOZihdjxGOvHua9mLlTTpt3PNlF
TamlY5TUnOp3cyMzLIDiFJD/AA9gK5xkZGKFSpBwQa6+7gS3uALoLJESfLlU42n6is3VNPG
zzV5YDJbswrzqtF6s7qVQ5/O3vk0q5Ix29aUISTx04NPVVLeWwwApZsH9K4djrIScndxj+d
NBOPal9MdqMnnB7fnWV+pYnOOFwPXvSYJBzTuSTtO0elNIYDjihMBVk2fUdqt2l40F1G/8I
OWx6VSBYH7uTTg8eMkFe4ArSMmuomjubpBfW0c0cg8tvmGerHFQahcRTWlpbxoIzEvzgnJB
rmtP1KWHMO8+Xu4Hp61dvmAu90XyxuoIArup1fdMeTUNQkTzECbiAo5IxmmwOvknkZDKcYq
C8YNOo54GKLUN5jKuGBHOaE/fH9k2ISvl3u4Z+Zc9/wAqKjheW0EgmiSUS4P39uDRXTFqxk
0c68sbtgduvPen+cp2hWO1VxzVZni3n93j6GhfIKks7K3pXmqozq5S/wCdEwIDru6Yz1qxs
VYFKybmPWsxYFcjyp05Hc4q5DYaoBmO2eRG/ufNW8Jyb2IaS6k+0KhXC/NyB3pu9VBA6t1x
TZIrmHi5tZYjjBVkNQySrsbyzk8YOMVrJ21JWuwyfAjYHJPqaqx8EkHBFSHeQQwJ706NQc/
I3PcCuOS5nc3WhCRzhc9atwszXADsfkGBk5qBx0Axx1q9aNGDliuWODk9KcIe8Jt2JueDnA
xwO9Lc2skNqJJonSKUfK7DAb6GkLAt8rqdp7VoXl2txoFtbOyny5DtRWztUKOfbJNdE21ZJ
GSOXkXDe3bHSn26k5ODxxTGUbjjIBNTW+dp+v51xx+I2exYVMYIAGOc5qWPYPmZfp6UgAJ5
zipVQMQOevbiuqKuzImULhcg4PvVkvLs2B3EbDpnA+tRIoznk88c0rNgBecjgj1reysQREl
nOVOT681OqbuMKOM9eaaAPLGMc9+4pyqQjAAYPOeBUrQbJBCFKFQCG5z71O0EY3+bA7Flwm
3jY3qeOR/jUtteJFZzRvY21z5oUCWUN5kWGyShBGCehyOhqY3GkuG3W91BvkVjKsu7EZbkF
T1IHT9aU9NLCuyhdadJazGO5s5IZAASr8H6/Q1Xa3RHD4YMemD0+la2q3umf2hdiwu7yazA
xC1yv7yRewIHAx/Ssf7UrYLE5HbHArJSjbUr3hzxlfmwR7+n405lkEGTGuQM7wecdPwpjTx
NGwUue/zUiyBE6EnH50nboOzIXnkwMZLA4AxnIqRZgY1WRmyVBK9M9ageSRT5kZ8t153A4q
7HqWoJpf8AZa3Ja0MnmmHaCN/rkjP60lJpg1oRQYbLB8IeeRmpG5m29FU557+tLGMI0nTf3
wOeae7hwu1V35PK89q2irRJb1IS7BJG35JYcdaVkR0zsbaMjNPdkMSqYgnTv39aWHZG2cEg
n7narUehNyJkRR97Prg4FEUUzyEw/OQMnnBrQnhsiVIXhvvBSQyn0wazPNkWZsSFFB2nb3p
Sjyy1BO60NmbRNUh02z1KSOJra6cxJIkyuQ46q4Bypxzz2Iq7rvhzxD4QlFlqsMNo2p2wfE
MqTiSMMCOVJ28gfXFZ2l2GsapPAmnQNcy3dwLaJQVDSSFchQCR279Ks3UWraZqU+k6tZvDd
2bNE8LE/umB5U4yBzURtJ2bDVEdtrN1b6VDpBl228d014MZVy7IEznPTA/nXZ6RrdhfWGnv
qPiGfTLjS4VtVWBH+eJSzZ3A/eJZgR7iuFMm+VvMtmfa2CR83bpVkNEYnRTsVvlcqCOOuPT
tVukmrEuTPRH+IK/8J1/wkWl6ZPp0Fwv+mWMM5kW5lIYbjuGOrDjHaszSdYso9Fv9PuybmW
7gWC3D4CW7GVXZ2J9QMZHTPvXIRrDsBju2Vj1JfH44qw0kkEb/AL9i4QMMgcc9OKcaKiiJS
uy7qsssMiQhoyEPJiYlDnp9ajZQYwAgCgZxg9frVGVbqA2s1yFxcIZo+QSVBI5x0OQeD7VL
FqFwkm4MEYgjaOf61XNfUTjZaDbv/jzkkWRcZAJ445rgrlRHcvt5UHIrr7+UNaSxojIDyUJ
+7+IrjJSxk9T0Nc2IlojWkndjJ2DHcPXOPSlgtbi4GIoXfB/hFdPpfhC+uNFPiS9gaLSlkE
Su3HnP/dX16c10sISJFWPZGhXkKvCj/Gpo4V1nzS0RVSt7NWSODh8PapJGXFvsUd2OKvp4S
uFhaS4vYIyBnap3NXSXB3uru4UDn6jtmi1dXmEbQFWYjl8Y69sV1RwVKLszneIm0VLDwXpc
sTtcahK7JtLKsZAUHqSfavQdI8FeFxbhbONbl1A8yR03dfc/QiuQu9XO+aFJGdGfymVeCMD
IU+1Tx+LtQ0+3SG1CxRKPnA5Eh9/bNd1GNCnryo46vtqnU0n0OG+8RjTFiiigRhuCdSP7o/
rVu61G3sL2SC0tYY449yJtwQq9M571laNqywa7DdXUi+dPvUM5wN5Xj/Cs6WZLaG5Mz7ZV3
fITy3PQZrVSjFXRDg2+WRpT6tNLEQznKnu3ygf5/lUsc5vNOjt5LiTfbvhnGSyE85Bz2rz6
71qebhMIAeAOKSDXbuC+kuPNI87l+ODXE8WubU6Pqztodc1xDNqwsvEVwI0Zxt1AIfmX0IH
etK8g0ltYliaQXliEWK3kRGWPGOBk9PX61yv9q2upWn2W+TMfIyo55759uKnsdWn0aaTSr+
Vruxnj+Rixw6+nsRTjUjzJy2/rcJU3y2W5eutL+zu1tHIXgY/dkPT6etY9zHcWiCAMHTJ2k
9s9qiPiOVpmVl8yNOEOMMo+tPk1CN7d7qbEjYIWPGcE+tZzqQknylxhNWuYk223UAjL9ge/
+0aqByqOf4pev0pLiV5ZC7n5m69sfSmDO0k140p80tD0IxsgHU4HFNbcD7U47uKbuIP86mx
aFBAAx0+lKuM/L+JNR7j0698Cgv8AUfhTUh2Y5z1A+lNC4HT2poc44XH1pwOeh3H1pcybCz
QiA7mPvWtDMs1vFvHzp8v+FZCE5b3PPFWrZ3SUANhScEdq1pzsyZK6LF22Ln+VPhZlUP8A3
uM+lQ3JDXDEDj1pwb5UBBwvP/6q6lL3myGtDXQSXN0+04RAOo4xRVe3uP3uY8DiiuhSTMzn
3Rtx4OM0gRueMVO3Lj1HpTAGzjjHSvJsdtiMxMeSv41LE1zF80UkkZ/2WIqQDHCn3NG3PHX
3zWsbrVCtcuw61rUPyjUJGT0kO8frT21a5m4uIbaU8HcY8Hj6VRABQfw/jTlT5ff2roVSdr
XM/ZxvsT/aYGYbrQAZ6KxqVX08qi7pU9cjj9KqeWMZ6AU7CnGVGR74qud9R+zRbktrZw3k3
8ZJ6bgRihdNcqGCxyZ/uuKpbQeOPwpUUKVZMgg54HSpc09Wg5H3Lf8AZN8nBtZQeowpqsYJ
d+Dv44we1Ti+v0kLRXkyZJIG4gD8KG1K9lBE0ofnPzAZNDlF7E8kkyk8B25AFLGpTjbuxWn
FqFmiMt1paTZ4DI+0j/69QNJY4BVJUPPJ7U1GO6Ya7WGwnJ+Ybe3tVoYwTnHtSRi16LP17s
KsC2MvEUqSD0DV0wjpZGUhkLYPGMD0p/LMxyBkk8mn/Y7hT88HPscn9KiMbK43AjHYVdmif
QmUDZlvu44GetRgnBUKM470u5QpAxtB6UwE9yCo6ZOKT8honjjzkPu2gcj05pv8efMO3Hp1
9qkDNtKq3bgGkjQHG4EE9z0qJBsU5mYnaw/Oo2XgDI9BzVmdPnwSMEZ69PwqDaTndj8e1c8
jZBFEuxm5zwB35p+3jGMc9amijYQ5Ixz1oZTgnavXp0oSViWyjMDk5HUgcVLuCg/xA8dKeY
mMiAY659jUcMbMzktjDcA85qVuBMEwisADxyR9aeoxJsV9wA4JGKeEZvlC8HgkcACkVOcj5
R/FjmupK5k2Lsd12jaoUZ+b/GnKSm0ONwB4CtkGljWRWbB2kfLweh96csRdQoYdcjb3/wD1
Vok7E37jNpDZVvu/Nnoapo581gyhskn0q+xTycq2eMbRwR/iKpLnYW25x+lZy6FJksbosat
EPLl4Kyq5DA56g9j9Kf590PNl+2SuZ8iQ+YSz85+b+9yM1AhZlwwwPpVtoBGExGgU91Jxn8
acY8yuJu2hraZ4q1zS3l+y3MZaZGRw8COSCmwjJGR8vp6Uv9tXf9gy6PGUNvK0WTsw2I92w
A5/2zn14rEaMxSiMnaw5JBzwfpUkMkYlIbPJ+gNNRXXcl9y8qqsXDgNj8OtQybraPKsrbxw
AOOf68U6ZoUDhgdy+n8qaGRVbaScLySOB9appbCQsDlRhgQD1XOD6U4M2wiOQlQcknvUMTs
kXyknP3sZz+dPjBJ+RVcn+HAz71zNsse80jQOrAEFcKMZ9/8AJrO8JeGbrxX4wstDtjtE8o
WRz/CueTV0+YduQGBGdoHPXoK96+CHh2z0nQr7xdcxg3QJVU7gY7f41nJcy16GlNXlYpftG
rY6J4J8KeFNEUJYWMjNlDnJC4+b3zk182JqF5Fkx3Ui5H96vYviD4gn1rxBFpl0IlhZ8pIy
9WPBJz/P2FeZ+IfDNzo8jSIyTRD73l87Pf6VKhNQ54bIdScFNQZHa313JKkxu42J+VoTwT2
zyMD61rG6g0yQl5Y18vD4UcZI6Yz1/SuK3ZOOvFKxJHUn8acMVZbamcqCk9TqdJga71mYOo
QSkOW5IAI6475qXxNHbaVcT29pfLeKjII5QpXIIz908g9vrWPp2ptZkyRlEl2gBpDkZHtiq
2oXf2xUG8u2SzHOcn1/z6Vo6qVOy3IVOTqXew59TuZo1DyNuRt6nPQ9qn1DVZNSEc0h23A+
/wCje4rIBxk+1Oxx3rmVWTRvyR0shxYEnrQWJGCelMxg+uadgYIArNsskjkZGGDVqe6+02p
jLDKEMlUe/pTT16A+lP2jtYlxTdx6SEsSx5x2qUznBHUjnr3quVPOB2pVXsTz2rPmb0RXKt
xcbsk/iaVmG3jpQ2F4FNBJwKn4dB7inmm5A4J59qGYNwOnqaQdMcUihARg4/GlDNzijueaU
EDjv1prULj1haQAgZ+tIwKEqeCPetC1lxFhIy57+1VZufmxyDjpWjikrkqWpWTOT9aepIII
4NMXqT0HvTsHGahFMnL75GbueDVsMgtlwPmYYrPU7SP6VYBITnkjpXTCRm0aFhbJcP5bkJk
cE0VJp00UTkyjI28H0NFd1NJx3MHe5ik8njj+dM5JyBwPahj8+c5zSAkHnFeWjuuTZzyAM0
5eu0Ak9cYpqBTxkj0PWpCvy5ABB+lbRQriAFjg5yacgyMbgB7d6By3I49af0O04OB0ycVog
HEfwDaw6g4/SgY2gLlSPXPNAyxwfwHrQQCfx+maGUhAOQcY/wA96CM4BAx154pcFSeevelz
gAlhUWKEQDIB6nr05pTGW4AzjvmnKDtOAeOppSxC/ezj3I5qCrkWxSwXeC3pTjHhzhfu+2Q
aaIxIxIYjv681LkoCuQxXrxiq6mZEQQTjBXsBSdItwyGU8EGpGfd1jYD880scoZtrOR6Djp
VxJfYUXMwA2zOC3YnvTo7qYNu3ZPqO1Kyk7chT9QOajMYYFgpUE9B61akxcqLIv3DksilTx
1qQXMcjFBHt9QOaoeQW5Bxx3qW1VlJIznqabqSSBQTZdFzGxyxIJ4qePbwUkGc1mqoYsd3P
WpVUjC8gk4GKPaPqL2atoX5bZxIx25XbwQfaohBMMny2GO5WnqpVCQ+CMcDirUVxcwDdHM4
J6jsKWjeonFrYhEI8tdxCsec54FIyAOD97J4GPvVpwa3eLGY5ILW4BwMyRAkY+lKL60lPmT
aSm3PzGN9uav3O5i+fqjJEeWfaxKAfTr7U2WMeX8qkHHHPGPWppGsGmxmaKLPI6n86Yyxxy
FbWb7QpHIkXp9KLpbCZUJnMeTtIJ6jtT4ZpHyjsuFBJ9zT0TfGGLFc849KkEaRLJIqnONoY
nnk1Ub6O4O2xX8940CGEnjO4nnFSi+QkFrfAxyAOvHU1HHGxz5TsFHPrTdsnlsvHP94D+dN
TktBOMWElxHJFtwQ3TnpioVbHb5fU9qlZdqjCISOtM/dmZcoyDOTkZwKG9RaImjZRuJwxBx
g8Y981azknargrjGOdpqmfJkUMGww6buh9qsW4cJM7HAC4Huc1snbQza6k6XE5bLXCtgDBZ
QefrURhYzM5CLg7sDjdzVRXmJBdSQerEVdRWfbGrpg5PzA5x/kUKWtgtYlkdGBkmZc4zt65
9vaqRj3EGQ4UcKW6dfarP2C++yi8NnL9kZ9nnBTsLY6bumfanRWcxnQLG5XJHABzjrWcncp
WSG/ZyNoSVRnueBV/+xdTNhPNCkTpAoaQGRQyg+x5PXoKz5yxJEbuoGCM56/hVs3t8mmBWv
TtlY5z1P41loxos+HNJu9b8S2WlRIGZ2AI34BXqeRX1vPDpttoFrpgg+zWFuNzeU5K8D5gx
wT34ryP9njw1bXmq6prF9ErRwRhEkxyjev4V03xH1ePTLifQ9OknKb/ADGfOzDYwcjr9D+l
Q7bHTSSSueT/ABLstNu5pP7OdnZPmD5yCPQV5YviLWbWB7R7lpIjGY8OASqn0NejXt7DBbF
nlCxgck8FuuPzrgbqG2num2w9eOfzrDnlF+67BOMZ7o5w+oGM0AnGGGa310yKWeK0toS9zK
+xUAzk5qTxDBZ2KrBDbqZeE3hieFHLgdBk1mqbs5diXNJqJzwXqecfyoBwfamvndg/nSchs
dh6VKkVYkAz90irtnpN/fzCK1hZj9KNIsW1LU4bUHG9sZr6C0TT7HQ4oo4YU3iPG3eDkY5P
fn1Hp9K9LBYL6xeTdkjzcZjPq9klds8ut/hfrsyfMF3lA2wEZAPTiq978ONbsxuCK+Bng9e
cda9u1DWraCzD+WiSqpTzEGSAOgHQ9cfhXM3uuvJLJaRyF2lClsNxx83QdK9Z5dQtsebDH1
3qeGT6fcwSskqFXXgg1A8UsfDKa9O1e2h1CIQxoouFyzNuHJ7CuIkR95ViMx/KQe1eTiMEq
b0Z69HE86u0YhYjGaMgjPOfatLyYZMkrQLOH0JGPWuP2E+50+0RQABALfeFRuyHOM/jWmIY
x9wYx+tRPBG45XDUSoysNTRnfWjPOP61PLbumCuStRkKY8jqvUVyuLjubJp7EZJB9eaNx7U
pxgUhBxyRSswLdlMyMyg8EVLKW+aPZnIyDVOFjHIrVflAbDfjW8W2rXIejuUB3GeacO/INI
ylHIPal47CoGLjBGMU+Ngr8/dpmAeKYRwc1cXZkmvbZClV647jrzRUVu2Ysk4xwSKK7VUsj
NxM5iN55570hU8ttwDXp2qaTo66Ve3EmmQB44vMDKNpBxjqOvOK86RnAG5uTxz0xXm0Kka2
x6uLwksK0pNO5CjbuCKsBzjsaeWXCAoD+FNxE7EBMHpkGuzlfRnDcNwD5zn296Ny84PJIqs
SQxAPGe/anHPIJzimm7BcsqU28DAPQe9LkZ+XqRxzyajSJzFv/hJprbgCducdeKpoOZDwzY
4J/PtT1bC5HH1yarbu/cetL5vapY0y4CGzuUEAYBzimgKfvEDHQCoFkBGMCnkoQOcHqaztq
Xe5bTAPJ49RTFcHdtGFzyT3NV97BThsr0pfNBjEUYA7FjTC5YjbC4V8HBAOelJtEihXAD/3
v7pquTmPYOBU0bqUIc/OPXvT2HuPYt5OSAGHJxTiSSpDZGcjBHemSEMpJBC9+ah85d5YHG3
p9aaYiRpJHl25IQDPFWraWNHzklSORniqHmBpMZIXv61ehU/eAIA46YpN6ajgtdB6wsDkBS
vXrznrTx1zn6Z9aiEj5wWLE5NTISVAwCCM8ihO5Rfi2l+F2AkZOetaclnbLFC8d6kjzOytF
hgY8YwWJ4wckde1ZcRyyomFY4GR1NWYzHvxuJKnqCOKrcykmKIScjaMqc+o/SoWjAyMHJ79
qnDpg4O3tigunBD/ADHueBQxa2M11CyAD5lz2q7b2kktu6xxkFjyACf0FQyxjAPAGeo7GrV
v5iwLI5Ixzz9elOC1MahD9oudqReZG4QkLuiBP546c1FNHJM7SvHGA+fkjGFH09KulRIPlL
ICcjA6+lNlWBdoiJlcKC6spABz0z61okkzO5mwWkhZg2cEc4PalmtIFsoJIruU3JZvMiZMB
AD8pBzz3+laKs43AqHUfMVc9fQUy6KT3srQ2/lRvJlVxjbVNbWC76mT5Ei8hiylgCe596la
0JlUpuaPABO3FX4V2yFhl2OckjP/AOqrMF6+xVVFBUjjb1os1sS2ZLMY12lWUdsgYNRqUkc
nZlFAJ9s1vX0325VMUBUg4PyggDGOv51mC3dDtEe5A+Wx0P0rWDk17xPoQBNsZCMwVuCp6C
rIG4B2Yhxg5B7AU1of3IPlsF6jdkUsDDayNGrDOQP8apWTFfS5rRavqK+H4tGk1S4bS4ZTc
RWmQUEhyC2Pxq1ZyJFZOTDHJvOGZk5TB7H8asX/AIhsLzwvaaTb6HFbXEF158twqjc6bQAu
cZwOTR4o8RweIfELajaWgtrcRpGkagLwqgZOOpznmsXLXltoCjzRuznrnc802IMI2QACQcc
YyfbFV3xcoI2hKiFfl2t/nNXfN81WWSfIyD0/zmtTSdHGpz/vp9kWRuYclVPt9KyqzUEbU4
uTPSvAmoSeFvhcZ45Sst7IxUbAQR0+btj86wPEuqTaiZp79TFMpABR+vGeT1/AmusvZ/D11
bWXhua1uNHmsVAMrKTDKi5IYA5yT35xmvGNXuLh7qUO7fZt7hY+mPxq6l4xuawkpaI5vWb+
eZdkz78H5B2HviqNgHaKWRpmIDAYyfQmmXzCWRnHReBznio7G6S2kdZB+6kGCcdD2NedJO5
pzal24nNvKk0RZWCEYz2I6HFZd1eG5miYRhFRAgAYnPv9at35gECmKZZC3oazOKHN/CLlTd
yRgXTryvB+lAXOMH2NKpyc9uhHtSqCJdp+malE3PQvhzpDTzS37jKodoIGSDXd6pLHb3is8
ht2Rs8qcH34rH8F7LDQYiuCzYZiR056e9M1u4muLt52dSoOWGegz7819jQiqOHij5es3VxE
mxb+/D5Zoh5inGUJywxnuayrbUopJnWSSRCGyQT26H6f/rrGv71piyqx54xnJHqKy3uWiTK
fKfXPUelZVcTZ3R2U8MuWxpXt+0d7IdoIJyuDnI7Cs66kF1KZ1jCvjlV7iojKbpRg4lxgZ7
+1QGQj5QTk9a8+rU5vQ7IU0hCx3qcgqeB7e1P3MMjGW/nUB+djgnnrUqOoiw3T0Heue5tYU
l8DIPP6UMuPmzz6CouNrHI69+KRWIOThgO9S2Ow/sMgc1E0Yc4x+IqT5jyc47HFLzxuxj2q
Wr7jvYz3tmUccioGUrwa2QoOB0I5+tRNFGeSgIrCVDqjSNTuZakBcAVpovmWofksOKrzW2M
mME8+nSrukLJJIYlUnPHTpWcYtS5WW5K10U7iNlkBIPTB9qgzz1wK3LrSrgrIDy69M96w9o
5B4INE4uLswi09he4NNZgoJ59aXI7Hmmlgw25qUyrFy3mCAjoG70VXXBRcnHFFbRm0ibI6f
U7zVl02SCeeOSFwEL7NrcnOP0rnh9cYH1rb1q0ltYkLXrXCuchWA9Ov61iKdrZOeOlYUOXl
ujvxjn7S0unceVYABTljxikXKIQRjtzSDJIJYjvSy7hG3I5GOa69Dh1KuQCPTqaepHY1Hj8
+vFKMs3BwPrUpjL8bEKFznjmpCwAPJOeOO1QgrkZAz6087V5zlq2u0iSrKxaVm9T270wHjp
zS8kk4H0qVRwAcc/pWVyhEj3JuJI559BTmjKgsGBA9aemdg6+2KSQnyiTxn3o0AgByvTvTl
P8A+qox0OBk0gJLgZ71NyrlwtBggrg4608GAgZHHrTCVPVQfwpmxP4gcD3o5Q5hjuOQmdpN
LHs7kKPeqzPx7dqVW7de9TcFIvxSpuztwB14+9Vi3mcSbhhcDqw4FZwSQgHacHpU8ZO0lyV
NJplqZaMyuCWQBs444zVuJxjaoClxjOP1NZiOUbg5x+dTxzdOg4p20Hz66mxbqI3T5t7E4A
HapgVACjDZ64HNZkcmEK4+Y+2KnjkwRllHTkZ4pruKUlbQ0iY9q4Vs+4pjEFs793HpUDScB
wcgc5I4pocY5z/nNUZt9ESTIqBiwIboc9qtwFVRCRnC8HOMcVmlvmC7fmzzWoJS2cqAoGFV
RnJNXAxmx771QMQRn7oXgVJZ2ou5XWVgoGMHHGcj9KjKFm5GztjHsKkiRpXGHUOFLYI4/D6
1o7tb2MlodxqnwzfTdCh1z7aLizuYiyOi7ApABwQT15rlpPC2pJo91rCiJrOzMaz/ALz5lL
5CnHU8/lV/SdE8R69M2m6SZbgJEZPJ87A28DIDHHUjpU2t2Pjzw5pFxpetWV5ZadczBHEgU
pLKgyPmHcfXpWKc07cyNXydmc5Do99clGtjFJJ5ioEU4JJO0dOuSQPxqxr3hXxB4XliXXdN
Np9r3NES4O/BwSMZ7+tU7W/ntbqC4iZ0nt5FlRgeAVOece4rc8YePL3xncae97aR27WVuLd
fJLEN8xJfB6E5rZSndLoRaPK+5zETyRkqq8gZOe2KdI84Dhw+AOST0FKJtl2gbOASc59qin
ODwwVW6kH5W5zXQttTHrsTy3U1xCgumMnHGewAwMD04FVUiUR5YZLMeQMCni4JQxrvIP8AC
xHJ9vSrEe1jvCnbnIJXAFCSQPRajkt4zcgSOckcEcDJ9avXWirbQQuzfvHBJ2EHIHOcenvU
VrYpqN9b2jTpbGZtnnNnaPrzXXeK/BN/4abSbWe/S6l1BG2IgOUbIBBz7njtWU5R5rcxcbq
N2jiLmxS0aBFmDyPHvkQjaY8k4GT145yK6Hw14j1DSblYoGRbSWQLPkffQEfLn0rKvtLksL
u4t7iUTzxfuyyPuBA7L3xUSoiQxulycnoCOh6/hUOnzJN6j52m7HV+JtavNT165ubhPJuUZ
gfKbcNo6DIx2rzbWrszRlkGHYZbaf4j2FdU95i5cr95wMf7Rx3riNXkkt7kjaAyMGwRnFZV
HozrTuivrlh/ZOqT6c0gfymChh6FQ39ax2HbHHvV3Uby51HUJry7ffPK25zjHaqbfQCueu0
3psZwTtqQ4OemKO/HWnHvmk/zmuc1Hpw/I4qYhg6EdCagHPT86mjc7lDcjcK2j2Ikup654Z
lZNEwjjAAztOMD34qDUmWGBnCpJvJKZG7kCqOlNts2CuztgEA/y4pmqvtBAbcRHhiExn/Cv
rHK1JHzqheqzABEsxxwBxjGAM9KzpwUYqWyc96vWUwEkrFd+Rkjdiqc7I8mFyDnPWvOmrxu
epHexWYFBuXjB61ZGJwCP9b0P+1/9eogV4BOQO2KYZAG4wPToK5dFua7ji2xs9OcYxSO2Mt
gZ7DpSl1k5c/P69qrsrLMA386iTstCkixE0W0M8YJH60jGLII6N7Y/KougOeKaTyO5HTilc
LFghs4BOU56UDIHcDvUKTswGW47irPzFMovA6j0o0lqJhuAAAPT2phc9zyaQkZJz83Tiozw
ARg/Wm2CRfsZYI7yN7gkRg8kc49KsQLAt5LN9uiiEhJHykkE+1ZG44xnFOVgR1z7UlJA12N
y6khSRf9KDvEu3hcbv8A69Y0pshIXeB23HOQcVswxWs9pHMEXfjay+471BqtlCunedECCp6
elXVTlHmQoNJ2MW4S08lZLaQgk4MbdRVIHDEep704k59ab0bIPevPbudS0JF6Y6iigD5R1O
aKpMDWvb5r3YXVh5fQmqYKh8rjI6VOEY/K2FwKiAYcH8sZq4pJWRpOUptyluJtLZZentUU5
KxBTxzk+tS4DEL371HPGVKjPB7elU2jNIrBs49fWpIwDICOBnrSiLDbRksTheOtGxklI44J
BA5xU6oZbwCoIx7mgxMRhGHNMQZQLj8qmKsAQSAc4roSTWpF2Vfs0yk5HbPWgB9uNjc+oq2
N20nOM9qYSwQ57Dr3qXFdATZF5qqwAHamyurJheuaHAKjIye1REQ8hdysPXmsmUiMnsKdEp
Mq8cdT7Uw8Hk0+I4fJ7e+KzvqMs/MQAMHikcnyyM44znHWmbyD94jPrTZSShBwSTVtoPUrk
45pdwC+lNPXBOaB1A6Z71FwL8RYKM//AKqn3tyGY4HrzUCgA4DggVIoLAYwfxrQCcEE/Oyk
jrkVHIQH+4AB6GpAf3jKy4PuOlVTJlznnmn5CLoYlc9B14qxEWYjaQAvH3sGs2Nhj72Ku2+
QhJPFAy2RJjYF+YEY560DzRnCkHHakGQc7cZ6/SpULFQpXgj14FPQnUSEF51B9e9agO1ufo
frWUkoEiuqnj3q+LiObsVbg4J4/wD11pEylcuZwSRECNpOGBJ5q0YyEWYxumfu7hxkdR+FZ
SSlZAwcjB5XPP41b88tCCwYgH5CxJA9sfhWlzKxr6Rrmq6NO81nIRlPKY7MkDIOAfqBV3xF
431nxLpNpp+qSMY7R3kjbJbczDBzk1jprTWentHFG28zCQsDwQFIx+pqITtcRxNJHHnGOWz
nknP1xWCpqU7uOq6msptQtzadiiyO28EADGSR1zj+VNCHyzwACMDHQ+9X52gMsi+YsqocAh
Tz+dQiSSJsK5B5GNuRiurbdnPdmxpMekzm3sr2OLMrkySuSpCD3zj06f1rZ8e+G/Ceg3iaf
4euvtLxxRtK63Pmh3YAsABwMVys2mSSyI6KX+TBIIPJGQPYZ/lTJdIv7QKwt2QOSueSCcdc
jj0rJQs7qRrzprVFF1jULHsIY5O4+lXbe2uI7dbqSM/ZiceZs+XOM4J9cc4quyyLguNqk5O
456D1/Gp5JZ/I8h5WwWDJCfunI646A/0rpTZk7PQ0jps1xYy30Dw+VHKsW13xIGYHBC9SOO
an+1+IVuYre5mmZrdvLQSneqlW3bOe2cVnQ3F1Kj20Ls0T4byUQkHHcewqb7VLbzoGlAk2K
AnOQBnueprJ3kwjbYn1G5kvL6a7usCaZ2MpEQUBickADoKgiTF1KjqobbnAX76nuM1KL64e
RoZlKeZhT84IJx1P1q/YQJeTxxXchhy2UmUAkYzhSO49utWuyJem5k28sUepJL/yyUOrPJ8
wXHAYjtXN3kMV1qDylt0SSc8fe7/1rs7xbJElhSJGlJUo5QgZwdykHvXMCAiR/MK73bLY6A
4rCaVjqjK0dzl9Vthb3YKptWQZC5zis08k1va/GVuojkkbeuCM/gawSM98D6VyVFcqDGYz2
yab+FPJ4wM4phOD06etc6VjYUfXinrzz0pnGDinDjr/ADrWO5LPSNKWP7NE4fa7DBOMKeKp
a5cmRQpCYLHbsJ5H8sVd09EGgQ3GxeEJfB6e/wBa5q9uGlc7j24Br6Wq0qUV5HiU481RspQ
sQ0pKg9iPaoTgeo7A5oUsGbJ2nvTmHTB5JrzG7o9FLUROQSQB+GKjyBz6mpN2MsM471C5bG
ecY9OtZSZaFYHdkYGe9TPtmjEe8ZUcE9ahXJIOe3FO3c7yMA89KlagxMPgh2wRxTlIKfXgm
lI8xB8wJH61ECwU5PQ9PWnsw3G52NlT1qcO4Ax19elQtjHoKkAGwAH2qVo9AZOZQ5AfBIHL
dD/9embQ8bGM7lX161ETuHX34pVZhGdpPJ4qr3FYbyB1796CQOcZPqKcWVzt6e+KjZCrckE
HoRU2KNTR7vyrvyZCGSQY+bsa6FoFnilgl+UAdDxniuKWRkcMByvORXaW94ZrSGfyw7uu0n
HX2rpoNNNMwqJ6NHDyxMkjLjkGoMA5ya2tWhWLUnCjCscjnPFZjxjB/vZ61wzp2bSOpSutR
owRtwKKCCDjpRWaLLrXEkMhCSbhjIzTGvGxyi59cda3rPw5HqOnJcCZhK2cIAOgqO58I3cY
xFOj/wB3jG4V2/VK9uZLQy+sU72uYi3CHJYMD2IpjNG7Bg5XH94Zq6/h7VkUlLYyAf3Tms6
Szu4jtaF/yzWMoVI6SiaKcXsx7MVYOkisc55qNMls59/xqFyy5zx9RT4zlhz1rJu71LLDye
UF2DOfWgXI3MSOOtQzN82OtN564/Km209AVi6txFtAzg9+KeJBs4PTtWepwP8APFSxH5smm
pXYaWJi2ScDjHH+NRFCWz1+vennGSAcdhimudy7QBxVMnQhA2nHBB7mpFE23b0B9KaR8vJ7
cGpY5Q8bK5+cfrUJDZGd2QDwQOCe9MlLbQGH41cjBfGM8de4qGdUKksDx0xTcNLkprYpcin
py4PYYppUcY9Oalj2KMkZ7Y9ayRbRYJU4OOfWlBKuACMH3pqmPPQj8KUBc5BHTPpVoNCx5r
ruYOcDkZ5qnvO71FSvlYzyKrcHOB+tNt9RaFhXYN1JrQhbEagAnPWskHnjH5VqITtVQcEDo
RVJiLpkJ67TwODxinrlg2FD8Z69KolmyCCeey0ryYj+XgVXMuoOJZjcqMZ4PXI6VIJMtkBW
B7DvUEKkgkEgn8amHDgNyPboKpbGbNBNjFFJOe+Bgj35q9aK7pJHGNyuxx1Pt29apokbkHc
Q3TIPXtz6VegwkTMp2tnHC4JGcZrVLXUybtsKyptZixG306j05pI5JkK7OEYnII7f571PCY
UdI5GzAzjf2ceuexHeo3himkfbGWBbAYcHb2zzTbsyUmU5laMqfOBJOM+h96sKZQkOEVozl
WZWI7+v+elIbF1Lb2CEEkFux6jA9KtWcbzm1s4ZFaaUiNSG2sP6Cqjpq9BO721IVmcMFd2j
jmbbwQePf8etTtq160QgFxIyo2fLLHAI45H4VfvfD+o2W2eWGKRSSgJk+cMOox+H61msksT
FHgMRBDOTjP5+lWpqS0YpQlHdWFjuJShmmXeyFjlgOTjv6j2qIyRbjJOolEwJO7PynPBAB/
8ArVPOElVPKRHjUYZ1B/I8/Sq5jQsojuAx34IIPQentitWnayM0zc8N+IItE+2ypDJNNNbv
bxKr4EW4dTn+XFUZ7lYjbrhS8aDCSYYc9+4/CqgYLcsicLkEMg3Ee3H9ac9wj3GVAEfQLkD
AHc+9ZyVgS1ui7HdiW5dBbxK0hzjHIx/jV5rqXnyxkA8r1/+tmqtmZAAxb5WA4xyV55PpV1
bfzgyxKVwAX3P0oV0gerM+5IeVJrljvck5T5jjsT61DPDHAztKnlqwOHkOFcHuCOKW5Qi4Y
IrLhcRjbwzcdehx1p32i6VfKSQyoG4RxuX689KhpPcvU5jxKWW33uqlmIA9iB29q5I85HWu
w8UeS1pB5UBiwSCB0/LqK5aSGHyFcSqG9BXNUi+hvB9yq2eoX8KZyeO9S7WBAcYPuai7muJ
xtqdCYmQOg6U7I4zRjB3d6cg3SAd8iqWrEztILto/DMMSgZ9Svt09+1c88rs/wA3zLjHA6V
oXUmyGKJXY4XBXjiswAruGOvoa9qpJtRj2OCnFK7XUYSvJ/l6U6Ih8Kwzj2p3lr1A5HajlM
svJPc1z2aepsRuuM8854phyVxuz6ipmIbGMnHWojweD+IrKS10KQJxFnOM5oLnjjIpzbWiU
NTMHHQ/jU7DAPtbdzgU4HL5X8fakwQuV79e9ERADc8Due1NK7C4jAHuQTSKCFHzcDtT9mCQ
c59TSN06UW6gG456ce9NDYPzZ9sUjAgAHgg8Ugzn5uuKm9hoU9D1xTkfbGFxuBPfrQcFQW4
x1GKYGBHT8qNUxjyitlk7dj2rpPDxEtlNE5BMbqxB64PvXMbiisp4B7Ve0e5MOpJztWT5Ou
PpVwkoyTZEo3Rq+ILdBBDPGhVk+V+4HtXN+YOSVByea7W/gWfTGRTucqcqeue1cUVQA/Kdw
9+KdaLvdCg7qxMIwyMSyIV7v0oqS3Yg/LgkDPzEn9KKFTUtbDu0dtZoIdIhUEEgA7Q2D+VW
w80rkh1Y9SAcBR9K4V7i4F75CyEHd69K6X7ZH5ICuwZUxkHqa9+jiYzja1rHDUpNO/c2fMb
yPKkAbd/eG3aPUe/aoyjrl9hIfJBPVv8ACuGfV9QW7aVLttxPRuR+tTweItQhcM5SXI6EVg
8bSb95F/VppaM6ibSoZc+bbxldwHUY57msfW9J0+ztY5bZULHgsp6t7Vp2eoPc24lERMgHH
oPxrI8Qz3ZkjS4ACnkKKMTGl7JySFS5+ezZy8xLSFQcqpzj0pg47+2KQtlmz3PWl4wDmvnT
1BcHtjPvU8CgqxPbioRx7mrcKkQn/CtI6sT2GkckEEHqKayjJIII+tPJ+UDP4jvUTHk4HGO
lU7WJsMcnjjPFN+ZWDKQCORTm5HIOKaD1H86z3KNOB43j3qAp7j0qC7UCE8rliOaqwzPby7
lG4HqDTri4NyEREIIycVq5pwt1IUWncgCsRxzSxkK4V/l9zTfKmAztP1oC54PauY0NddKv3
hEsMayRt3RgRUQsLsMVMDKw7EVBY6jd6ZJmCQ7SeUPQ12Njrem6pD5d0nlT/wCzgfiDXZSp
0qml7MwnOcNbXRyktjdIOYG47kdKb9kZeBC5OOor0SMG3j3SYkjJ5J4/P86alpnMlo4kUnP
ln+hrq+pLozm+t90ed/ZHVgQGI68irah0XlT0616DbxW10VwqwzL7+n86kmtoJZjbXFqqnb
kuPXtn0o+pdmJ4y26PPVwSACV9D6UpRVhJDBvfPNdXrHg9Ij52lXH2gEZMY4x34/CuPnjaG
YRupUjs3FcdWlKk7SR10qsaqvFlq3BIUsVGOnPIq7EUQK4wQCDg9v8AE1SjKHgLggc1bRVk
cbVOCMDnvQthssI/mHJADYIyOO+ef1q5BuUEhRgckg/1z6VUCALloxkD7o6E+9X0Mas2YyA
ORg8be386uO5kywsTNJv2rIvHIPQ/SrcMcbGXynbao3nj8OvpyKoCJ8k5ZwRk8Yx/jVyKMJ
CS0S7QMgr8xOeo+nGPwqo3IasNeF3mQHzGywTZu+97Z7dKjSZ7a5Z42ICtlUAByQferMoiM
RMcoi+UFFC4+p/zzVdxAwjjETYBzlT2HbH9aGu4osvJrcgdvOt47hUDKC4PBJHPXrxjrVSe
6kklLyoq7hwqk4Axj9KtWbW+5HbexyNy4x9Cf8KddxrNKuyJgpTO5+hJPf0FEaajsjR1G17
zM20vrqxBZ23o3dfp/niuhS00C7HmCUGQpkKCE8senXn2rAW33W5dB5ifxLt6fT171CIDGz
eSHBHcnnH06eldMJ8ujVzCUFLVOxvy6Zbtbj7PNtVuSucHj0P1qquh2j72WaRirbgCep7nP
rjtVCO7lMqeZuwThiSPzArUs7iXyCREu0Nl277exJ+v863XJU3Rk+eK0Zat9MlN0kJlVQxC
q/bkZH+FLcQGKJ9iNIA+N6kgED2FOtppZQkLEKFBfcPvSnPU+1XwI/ILxlY124SByCQe2fX
kmn7JS+Ejnaepz6yEI2AVl42kt8ozUMd5OHRZJAqY2EHpz7/rVm6gtkvWFk8glAIODwxx2P
ue1VVhcSLGsgZwOdrBiD6VySi4ux1Raauc74mV1i2TOzYb5SRxiuZaOOdU8pAD3ya6jxEm6
xMgGUD4we2K5jyYzDv+6wbhgetczV3Y1VkiGS2miTKglfbnFVP4qt3Nw4by1bgdcVVzxzXH
UtfQ6IXtdi9e1WLSIyXSjGQDk1WHr+lbejQ/LPOQMBeCa1oQ55qIqkuWLJLnb5/+sUkcAY6
cVXBUEk803aDcbw5IAJz60zq27kgdxXoyndnKlYe3zDPOaa7KuFHOOT70FiobBAAHAxUe4s
+7PtWc3ZFIUZOVXo3NIylnAFC8HcM568UciQnrgVi2XYHPz42jAph5PTmg53ZPQnil5ZuOP
SouMU/eGfXAPpTSQDtxnIpT05z70h+VMnGaoABO3p1PehsY44H1qIH36U8EkjIqFK47Dgxw
Rn2qMLv4z+NLkk8noelIUHJz+FDGObONvGP50zkDgdKVTijuOetTa4w5wfU9qELKwYAZU5F
BwAAehpFIA7VL7gdvbSO0bTxtsDrklugrk7tPKvJ41XjcTiuh0S7jawWMgh48gMOhFZOsKF
1MlQfmUHkV1t3imYx3aKMbtyeenaihBn7px+NFCKNCTT5Ib03SyMrA5yQM5q4FuPId9rAFS
W4HI96yzqBuHxJyR05p0uqXccRjRyBkdK3p1Kai2iXGV9TLmkSQsWUhyealsIhPeRRnLZPS
mzESuZCuSeatadGyy/aFYKynrXFCLlUXY3k0onWC1HlBIrkoAPuk4xXP65mK4WMuzbI88+p
9KW5vr6Ij5w69c+1Zt7cS3Db5iCxAH4V3YivFw5Ujnp02ndso9BnrS5+XHf2pp6YpRwOnIr
yLnYSISDntVtSVtwCce1UgfTtV2RgFVR0H61tDuSxucrxmo2UHvkZpxYDqaaGBHrihsBpK4
xkY+tMLDHHP1qTAfLU5IcgsxAqbNsNiHOR1PT0pFAyScgdM1My9cAEZx71HKgXHY0mmgTIC
XPU5qRM4zjmmfiamUflUobFx1zz7UhjK/MvB61IuQSOBntTxg98VokI1dL8QXFmwjuszRdM
E9K7OyvLW9VJ7GYRsowVrzjYpwGGKlgkntHD28hUg8EV2UsTKGj1Ry1cPGeq0Z6UCHT7PLH
5RZvvkDI9yRTknkhTbOrSRt1kAwce/4Vz+l+ILe5j8jUPkY9H7V0kcc3leZbgXMDfeXqNvX
8TXoxmprmizzp03DSSEiDKJZdOlDjucnPpjNNudN0/Vo0geIxTg/eBBz9KdFHAxWWCRkk7q
Rjn6VZknhkeFDAYtnDMGJyTwTTaUlZ7E6p3W5xt/oF3pxJdGKYPIHocVSRWQZ3BXU5xtr0D
NwsfkzETQgnHAIwOn4VRudIiu2E9iyrL2QrkH/wCtXFPDreB2U8Q9pnMQsxO8hm54HatCGM
bA4LbR+h9qje2ntJfLlhKcEAkYyOuamjz8pVghPTIzzXHqnZnS9dizbW/2nKCdY+funqfwq
0luIS3mlo9g5UDnr7+pqnHhoHJYbz/Fjjp09qsRsHmYSEhlAA3Zzj1/OtItEMsylCpBGd68
9SwH9aJ4EjijKRqST1JOTj2pEeSOOMoMDgZz1xV64ffbLJdmMFGyFPU57cdK0smZlSK2klE
oJyqkOF2dM9iOMZ4qG4t5SoNxuXYcYOe/tTULxRNtdvNLct7AZwKl8yeSPyvOchjhg5JLD1
+lSmrWKsyeKE3EBPnyqFXlUTHHrgcH6+xqB7ORZJCMt5fGWXtnoasSTNBKImgCoV2suMcgj
pg9BVOSZZJQ8oIx1DHGPStrohJkjQ29xwkIUg5LI3T2+hqIxzRqdkwwxIdOcY9OnX9KfbXC
RSGdnBJOdp4Zj6fSrjZMDupOxTy6ng5/rWkZaXJasQW2ow29xiZGBVDgt/COg+hrWZYRbCR
FIZwCG6n3/XvXOXUDXMx/eMzEYBA4P1prT3Nv+7jyzA/MysTtHfp05rSNZJNNESpX1RrvI0
e6VWifOGBlOSSB0rJmCpcmTIWNyTlW4QD6VWmuHZi6nHfGP1NNNyjRRq6rGy8k46jHH61jO
opaI2hBoz/EsymzSFChBJIwMY/OuPzIF+XpXRa35ckaqjNuBPLHOSfSsEFiCgUEg+lcVTVm
8dCvu5+YfnTZFXkr261Z4C5ZBioCASTwPYVyyVtzVO5F2yP0retJvs+ksij5nP6ViY6EVsx
4dIl52oORnpXThbqTaIq6qw9V3RPIQRiqRf5QAM8561JcXKhREDn6VXB6dOveuib6GcU9xx
OUOR159ajDHhqeQWUlvXNNQY4YYAOKyepS0JACMk9fSk2jYcqfmPWpGC7AFwSTTZFPTIyBi
m1YSZEeD6Y7+tIM45pxGAB39KQlTxjn+dZssdkjGcYqN/Y96ccB+BxTWAGMenNTJ6DRGRnp
gGlDEe59aQgE8nrTsc8Y5rNFCZ564NObGeQcUj9Qf0o5JBHNUnqAbeaGG3BpTwev+FIelJg
Iffoabg56j/Glz27UcE88ipbGjd0GYrPLFjIK7vfio9a4uI2PHBzk5qrpknlXsbmTaudpB7
g1PqsyPe7VwdgAz1FdMZXgZNe8UoUZ2AY+UnOXIzRSK5J3Y3nHQ9KKqK0DQ39Q8KzQ3Ki1x
t9e9UpvD1/1IJHXNdkNa0+UliSrAjgjr+NH26JgjxTBpByQEycev+cVypdEaXaOL/4R/UJI
yY03nHb+VRxabfQyPvj4RSSfSu5gvJVkI835XGCiAf5xSXM8c88rSqoLHJwmCa0tazRN3sc
FcGYJ5TRdOcgc1nzA4UkV6MUW4KNtOBwWPeoHsbGWLDwoeTjkAj16U5tzWo00tjznkDml3Z
7YrsZtFskY7gfQ7edp9M1WOgWrZ2sVzyOa5+RmvNc5qPqo96ndzuzj64rcHh5PvJN90d+9M
Ph6RtxWdFIHfpVpNIlySZhFuORkmk+g5rYbw/dqCAyZ9M1A2i3wbayDP16UajuUFzjGQPep
EJ4zVpdLuj8pTr6UpsLlCDs6VUe4rlfeMgce1V5iC9XjYXKvjYenOKik028ZifLNKb0sC3K
A6ge9TqeOhqQabeA/NGQOtSDTrnP+rJI9KziimV1facE4x3qRWXIycn9ad9guiSfLOMk07+
z7gYxG2c1SbJFXqc4NS5ODhTUAtJlPAYfhQVmUjcxH86vmCxYZFPQ4I7jpWhYavfWBKIxdP
7rcj8Kz43JGWbBxUgwpUo3PY+lUm1qnYTSejN5vELSFW+z7D3KnpVy38TEQlZELk8DPQY6V
yzNiQ8Zyc1IDjG1sVp7aa6mfsYW2Orj8RbJCEhbym5Kn0qxFrsRkNzGXt5N3GzJArko2c52
nA6datRMFOGIbHPFUq0+5Dow7HXNrNjc5juV3kkZYjB9z/n0qszWiyslrIfIY7huHQY64rE
iw8gCqzrjgL1/z1q5ErMwhY8E9eKp1JT3J5FHYvQWss0Mk6NmFMDf0GT0FTxRIZpDtkIX5S
exP8/8AIq3YxSCzKKC6lvvbiAuB19D071c0+2zaea8ypvPQrnOO4IrZUU7GUqm9ym10Agje
IGJFKgt2J6Ypr3UcUI2KjFicjHJqzFiWeTKxlgRtbt/X2qWSzDWEssViXlK5UjnB5/Pil7O
VtBcy6mXCQ4faU27wdrHqfWpYmEcZdijs7N8oPbpVFhPE581R5ijIB559Pbjmp/tMAjBYqw
2noNp//XWEUjVk0s8lzcJuAZFHAVc7R1x78VGsKPMrTbtpGQAeuOgPpTDcGaRQAAD2QYpHQ
hZDMGZl6c4yOO351fLd6iLMDjzTcSJsZM52gZBzjp+lI7RxI+ZX2q3AIzgev1qtPHlNyTMU
zn5x1NQKyqyZySH3DceM561pfpYm3UuGYsUV1RVJBBxgjtgfrSTSv5BhyGUdTgL+oqCTaqv
sxnHIPbv1qit1J5iJ8zfNwAAAKG7FJX1RLdlVfYkQQHjJOS3fGRVGdkRiR8ufz6dKW5lKxs
CFYE4J29PyqlLKOqycKAuAO1YS3NY7FDV5MqrBwxz1AxWWrLI27PzEVb1SXOFGD7isxRnqe
/OKy5uhVh07l374+lRYz07VIx5xkmrVtaGQh2XC59OtRyOUik+VC2WnyXOZCCEHJOKmuJ1i
Uxxp83QtWhNIttC8akKCOi9DwKxCCxLYrpsqatHcyvzO7IyG28nrTw3zEY+X1pOrAD8zTwM
ZxnHrWaLY4LyeeQM5piZL/LTwQeN2e3NIvO7BI+lW1qImi5DHbyBxUJLZ5GDn1qZ1dYkCZO
Rn6CoiSzD8zVS2sShh5OaVCOS3GaG2h85pBzjPU1kyugbec8c1GxBJ7YqZspHuyDx3qqr+t
Z1HZpFxVx5Udc5oJA9aCRt60m7ByT70gFLc56/Sg4PABGfSkJ7jmgH1GaVx2EPXntRnJ6/h
S5GOeT71GelS2MfxkcfgKQYzzSZpfrn/AAqWxjlcowZeoxgVJNM09w8pGNxzj0qMEHtRnk9
c1pF9CWiRM7euDRQi55OaK6I7GbZ0Ept0YYkDIaBewKpEa8DndmucaeRsrnimecd53j5fSu
bnSNrOxvpqa8lZcZOeTzVsau6ptJEgY8d8VzC+WSzN8oA4NN88j5BwPUU+a24+U6ltVkEB8
tljB6gHms97y6nYlJWC9Misf7UR6jtVhL5ljxtA9xTUkxWsa6CLAZ5pXZuucjHvVz7SqkFU
PHOWPNc8L9v4OPr0FTrqJLbTuOfwp3TC3U3VusuMIRhSelILkMMDaDWGt2HcIo57nNT/AGn
aDuJXnGR0PtRcTirWNNmUMMuRIPepWeIKo35JHUnNZX2wMVUsCOuR0NT/AGlWyrBWXGDzin
a4nEsmRN5XfnH6U97pQAHC4HPHU1TCROm5XIz0U9abJa7XQLdxt9WoUR6Msm4V95APsO1RG
5YHGAPXjrSfZLzazeWhXGRyMkVF9nuQPuqB9aVhXJHuX3EjqenNRG4lL4AHNPNpchVYopQn
uepqRbG5cHEHzdvSlyvcOewyFpi+O57VYlaYj958p5wAKgMTwqxcNvBxxWnY6bd3rK/mdRw
rHnHNCh0BtLUqLKmAdg49efxrOv1NzINiqB9MfjW+dJZJSpbKbiMA5qdNHiVysowQcAdc8d
6XKwujkTbzKvERbjtUiQyuykQyDAz93OK7SHTI1Yqlu0jPhVH938fyq1DaEOzC32sQRhRxm
tUu5DkcEI5t3+pfPTJBqZ7eeJNzRMoPQ9jXemFpJEzGsYUnJ25Jx6+tJ9lM8r+d5ZHRVGOp
/wAMVfLoT7Sxw0e9Ivni2nsSOTUgkVMhomB9COldobGBmR5IxKUbI+XgkUt3ZaZfMkLQtbs
3JbOcf1H/AOqhRF7TrY5FJUWFnzljwecYq/bSZdRnbtGcHkAgVr/8I1YtGWVpEQ/dwQSD71
Yi8KkEiK74I3FWHUfStIqzJc00Uo9RlChZFUhRghe3etbTr1TZopIV1G44bGc9RWW/h2dIg
8c6nkbtw5GRnimjTr+PKgA7vlG6t4VbasylBPYsPqUkZYRxR4YnOD1/z/SqZ1C6UssdyyK2
Q21sAj8O1RyWF4rMBDk898/j9PpTPsN8ThYCAOrDpUSm31KjZE6SYTzHZ97g5DDII+vUcin
Fo2lQBWVtmCcABh68/wBarNZagI962szDI5A7Y7VUkF9C58yOVXx1KnmpuPR7M2TcRspIOG
VhjceMY5OfyFQPcAJ5aNuRTjaeOP61WMsSxp++QOBkg+tQvOu/cHjlGclSCe38qrmvsCiWZ
blZVAx94HGVx9eveoxPsYbVy/T6CqvnuI9u0hhwABUTyj7zFsjjYR2pXe47FqScYVS7Fj1I
I/ziqclz26BQeh9881VkmLP2JHf1qAkySBVJwOeRWcmaRXQtG4ZkOZN2TjAHNRs+zLFj09O
lNjiaQZ/PNLMqRwMVZgxIxioabLRk3pywbOaqEYb5TlTyKsXTt5oyuPY0ltA11cCONQPU+g
rK3M7IbfUda2/nSbmO1B6+ta7sjIFRRx1PSmvAIgIV5Ucccc00qyjbs5HANdcIcisYOXMV7
tgBsUfe569qqPnB+b8BViUEuTg4HFVmABwRWci0RgjJ9KlBO3hufSmhcLT9vPpms0hsAMoT
0HpQeHUA+9O2nywe4oUOxZmGO2cVdhC7wzb93Tn5eKQsc5PXrTGzj5lx+maTIJyD1FPm6BY
Rgc57H0o7k/hS5AUEkeuBSgkgZPHvUNXHcjuWzGq5zVUhgTk9KtSrknHYVEV4GT1FctZNyu
aQdkR7iD7U8HcM00gn3+tGD71mm0W0h3sOlJnFA60hxjmncQdef0o9+lFHbilcBRjuKUjnr
xSAcZ70Hr0/OncBT1xxQCMj3pO+f51JGuSckZ9KtATwxkDJXPYDpRSxrlBnI+tFbxk0ieVF
GRSHIHQe9MycDjinzYErAgimZJPOOBXI9za4b8DrlvTtRnBxnOe1JnLZ29fegHB6ZNIBWP8
AED19O1JkhQAT16UNnAyc0APg4H1xQMk+8AT+VOAbgBssfemoQMdR9acpKkBlxnv7VSSJdw
8xgNp59acJJCQSxZR0zSGRfMwAcGn+XztIJxz7015AStN5a4XBB/SoDK5JGM/jThEmAA7ZY
9vSmTBUbbnOBnn1od7XErD0mkyNrYHT5ad57ZG7JUc5z/KqgPfkD6U9Sc89vWhSHYvi6mww
D7WIwAKF1CZRy7EkeveqO8s2Cc880A9ugxzVKYrGkdQuAoKysPXPOKaNZ1AMds7nJ9f6Vms
zE4zjjr7UoJXlTj8aXOwsbK39667QWbnOTyc1dttZvYfv4KseecfhXOCaXHyuRj8KcZnkOG
+YdcDtVqpbYTidjFq9vcDlmBJ5Ge9WYry5jlJhkOOpO7/P+RXCLMyEhOB3wanTULhfutwO3
9KpVURydjvp9Ru/sU0UEgVs43A9/wCv/wBapLTUbpLdDIN74CsWfH41wh1i8YBfMwvp6U9N
SnA3M24noM81aqK4uRneveQhW81mG7A5x0zzx3+tNj1a3RSVkEjdAoXp7D+tcdHrJ6eVkjj
ce9SHVVyB5YA7YyP/ANdXzp6kOmdrHqkX3Q6gYP3+ACf/ANVJFqdu5InnR5ASd+Me+MDrXN
W+qRzKROFH1+9irBvrCR9rbFVSSy80Xu7k8p1UetWcKKjyZbAYtkEDPb/PvWnHqljIuIbuN
UcHLKN2Tz0BxXDNLppeNoiQwOct1PtSeZZnG18sOoJxzmtW7kcqXQ7lXTe2QoGQ/POcj27D
jr71F5YYiXzGV8nAxt7c5J6GuN/tLy8+VdFAfmyDnB+lW/8AhI5tsYF0zkkkBvXoSPc0lZa
A1J6o6mOFdqopACdzyAfx5q2NPdI4FAxhjlmY4bnGB65PYVw82p3U5LLd7HHJ55oi1WeCVp
W1HDjA4J6elaJpvYnlaPQI1baYFiClc7mc5GB6fljFFxAEUSGIPA2ANowNueT+Yrij4lkQj
yrsCNACEZeGPQ5/Wrtv4lvXtsNdQwxg7guc8/0pN3HY2JbCJCHayUK2fmYZ+nH4frT10+0M
UTNDEsrLk7FAcAjkH0xTrTxLahoklMMzrgfM2do6k46VeOo2U0QuJVK3OCQI0+VuQBkn8eg
ppXRFhkWgWMqmaeAtHgDYuN5znpgen8xWdL4a02Z3d7UrGG+Un0PTp3rZtdftgqi4ilXbkt
wF55549uKgk1uwvLcPK8aTqCu8fLvzjrjrjmnpyi1v5GFceEdMe5VoHd1xyTg/lUUfga0Mr
LJKyrwzMp9fb8a2rK4Vr4yFxLFGVG2NgAOepPWtdb/Tob1YfJiEbsd2XztJ9W/zinGKauNu
2xx8nga5VWW0ZpFztU7TnPp9ao3XgjVfLkMjIzR53KOcYHXI4/rXrFrcWc29/tMVrIzKUKI
GMYwQxHPbGelVZ7y3eMJLObgB9rEOBx65HOT9elaSppLUiNR3PD7zwXfcqqHeBlsjG0Z71J
Z6WdNgVVRXkb7zHH5V6m0enzwPHIoMu7dljgBueevOBxzVO6sLOWDzkaNii4Hy5PTIP19ax
VoO63Nm3JWZ5eySK2Ft2PzZbHOarSRy9DFIo6jAyD616GLCLerRj5dnL9ieh/yafFp0M1wm
wRl8YZi3yj0J/wA8VUZuSJ0R5lJZzhQfKPOCeOlUZYJN+0I2B7Yr2i20m2eJkexSWY5CsXy
GOe3rxVlPCdvLEWa1LGRtuSeUPqRSlG+xSnY8L2SCPGMZ65oZMPg88CvY5fCkLvKptkyqhi
T8x446D3FU5vA0Tj5Rl2GQoAz/AIcVnyNIvmueUEhQFOdp9Km2ypGu0Bu/Nd5L4OG0ssR8t
Rk84yO55+tUpvD8W8iMyEipUhnDSlmBHfuKRfuqByO9dRL4bzgrIykn09v1qu3hq4TlGJOM
kH061k5XZS2OfyA2WAIpQ3HBFacmj3CEgdvWmHSrhVIxk0udDtczmBLEdsVGijZ1GauvY3K
9VyCOOaWKwmbhl2+9TdNj2M9l5INJ36Vbls5VlKFTuHqKU2bqm4nr7Vm1fYq5S5/Cmn6VKy
kHHNRkHPNZNFjetKMnoMCpkWILlmyfSpBgA4IxVKINlcK3TgGlZdp5IPuKmwAeuT60YDHJ/
MdqrlERA4Ugfyp8Y+bOOCO/SmADd3qQFj1GRjn6UlvqMsKG2AcMw96KZC21cnI7daK3TEU5
wwnJ6ZGaixyCOSKvTbGb5yCcdQKrOFDAg849K55xtqWn0IeQQTXo3hH4MeO/HHh1dd8OQaf
cWBMiZe8VHV0PKFcZDHqPUEc157wSOfp7V1/gL4h+KPh5q8174buYFa8j8iWK6UvC3IwxXI
G4Y6+mazsytOpjXfhPxPZaFJrt5oV3b6bFP9llnkTaIpf7jA8qT2yOaxs5ycn1xX0v8aPDX
xIHw9TU/HHxM0nUUieOaPSbaEW5nLEAsOhkKg5HB7180bMHpmkrg0PRh1wCfpU5dduBj8BV
UDDD0zzT8g9cD3rVSaRLQ5iMgnjn061MrL2YMxHeoGB4OOemKWJGkYqo49TTT1sItbCqrtP
3uelQzRgvvVs8fjVhLUspJI6Z/GopoWjZSBitJRdtUJMrEcMrdevIpmAR1+pp7I4bOG9c9a
btPOOD0xWFi7ihR0JwfWhgwII5PrQM7SOCeuKkR8EN1J4xjNFkGpEF5yTTlUsN23j1qaTyy
h4+YfpTY3VY+AD/AFp8tmIi6HBAFOOAAdy8mpcBnyQMntSSQhMHd+FHK9xXIlKkjtUqxAnq
cduKZlVHy4OOMYpysRICCWB6+9Fu4w2NnHQ9AadswM5/IVOTGU3HJPUdqaXV0Ckk8ZAHar5
bCu2Q9MbT1PPpSAMDndnP6UrOi5Axye4NIrgHGSR6dzSdrjHGQ43byH75Hamh2U5LHPUEUH
LMWUFsjnIpQhK9Oep4pa3AUTzY5c4xx/hUy3DZMjktIOx5BNVgnTdhT245p5jYgHeeDnNNO
SFoWftZCgEYI7+lNF++Qccdc56VVKSckqaaB867zg/SjnkLlReW+LOWCY5ySWwT61NHf25O
XDE+h6GsxkwCcjGaAoCHAHLfjT9pJBZdDaivrY/cJ5yAPQ/1oku4YzkHcR1GCM/5NY4UEKc
nJ4yB2pGRtud2Qe4q/auwuRdzet9fkSQCONVYDHHf61ZOv3KziSE4bO7aRkVzKow+Xbu56Y
/zipPMlRQM4PfHWhVZJai5Fe53Nr4kJRkuFZS3dj8uc5I/nU7anb3ULMmIzxuIA/lXAifK/
OFO78KBMYxlHIGeRV+2ujP2S6HcQ3ixuGSXbk4LAYJ+tTvqB6pcsUB4yf8AD+RrglvbnJww
Uk8HHWphqtyEVdxyDyfU+tHt9LC9j1O1bWUQ7pnbcR94DBz9afBrwhkUiRiSejDIrhhqEmD
5gDEnHPb8asJqRUB9nKdyO9Wqy7h7JHoC65FNAwNvmRSQGGcg9uPrUX9qXSh1ZgFA6dTnFc
PFrRV+FGF5A6ZqwuuyTZWRRnuScU/bIPZnYPqr7SqRnI6sT1PpxVmz1uX5QY/mySCOtcSNY
QjaOB+lS/20sMe7IwRn/wCtVQqKJDptno8fiQ2SN5sQDPkAMSed2eACMVoR+KvOgiBkKtjA
UN27ivJRrJnYHzQhXncw4HsKuwarH5BywLEHbirde+xCptHq9lqkdwNxlRUVSxHGVHcAd+9
R3PiC3ngCAKsaHaTuyducYrzT+01My4dAcYJzwfbtTpp4dvDnZ044z+NT7RbIvkl1PQI7pr
gvBCECSA9VHTHXn2/nWXLbyp80hWQsNxYcZrjJbxXkyLh/Zd+DQ2qTfKvnuUH3cNk4qHK4+
VnZraxySBIwQWGW5zwfT1FRNbKsJPmbCBg4P+fyrkRql6AWgSQcdz9M8VINS1WT5VXKDse1
F0Loaz2kTkluI1H3gMc+lUbhIN2Y3GB7c/SqNxPf7NjTMB1IUd6x3jvHZmWV8E9dv6VnJoq
Nnrc6CV4ZMA+VGRwCDk07yowf4SOuB2rmRaXG5iZ9nPccVPH9viICzZIGDWfNcvlVtDb+zq
xLFNxweBVCaJiDuULk5Ax29asW1xfoCxli7DGefwq0zLID5hRdgH8WatB1OcktwHf930qlL
AAeBn0HpW1dkZZQdvsB71lSxuQTlsDpUSXY0iymYVVuaYI0PbFTNEx5zn8aeYGHIG78KzsU
VWTbyHpvzbupBqy0bYGfypDHn+lKwFYlic5p4aTqDz7jrUhHBwPWpY4g2eP4c07BYdCzlfm
A4orQsoQy5zwPXiirjewWMNzkjHIHT1NOT5ztzng8VBuOOMc05GxjJI9SOtRzajsPI2kEjp
zmvW/hV4Ha8n0Lxkmo+H7u1j1Q2F3p+rfcidkIiLr/ABK5OBgcHHXmvJHk7DpnpW34Ni8PX
HjbR4vFN2LLQmuVa+lIYjy15wdvPJ49smi9noHqfRH7REHjL/hALKTxXpnhSKGG9SO2nsJJ
Tcg4OUQSL9zGMgHsK+XlVcdR7jOTXvPxj8S/Czxr4cXXPC+sXqa1pcqafBYTeZ5c9vuOZUD
Z4xjnIPYivB92F5Tbk9x2p0krDkRvGQuSB9c9ahHGcnp61dxEzAouB0w2T+JqpKu2TGcgj0
pzjbVExZJEvmEk5+UZwO9SRuVZSQwUdRnjFRwbtrDJAx1AzT1kfcwKKR7inHowNCOW3jUYL
FuDkjqP6VFeuCiMuOTjjt9KiMpVlbaG4GDnj8R+VPnfzYwcgEdF24yfWumUrxsZ2Sdynv2f
NvPHtTmCtgDGTznv+NBRth46E9ealjRWj4DgA9fQ1zpN6FtorEM3zEGnRjZksAVPGDUrQiO
MkgdAQR6ZqJHXHJx7VHLZ6jvcezKEzwM/yqIYfJBzk9D1p0hBHqTTYo3LZ2k/0oer0DQkzj
kce/eoXJZ8jrUzo4bGTnuCcVGytxkfkaJX2DQaMkcDnrTlIHO4cdqTY2duDn0pnOSCOTU6j
LSupUE9R608AMm0DAJ59qroO4POKlSV9rIAMmtE+4mSN83PBPoRnFRrF8ww2RnA7VLvdkzj
GOT6inRxPu3gE/Wr5Lsm9iQAKuCQD1znioWI3YB6eo60k87L8oXHsap+aWIJOM+lKbSdgWp
P5hBBz70odjyBk+hqDIHPHNCg5waxuyrIseYTEWGBg9AOhqIEFwc4yMU1mY8D7o/lQmOnAx
zQ3qFiUsPLCjoP1pYnU8E4+ozUT7iMDqT2/lTVbB6HnrR1CxeyPLIXbtxyOOtChCjcZ7kg9
BVZptyLxuwOKVWLj5Dz6VfMhWJZHGRjJcjkHqaeI920hscdTzioFDBgWxg9OKvqwSF2ypJ4
qo67iemoht042jpyd30qswHPAI7/AOJqxJMm393uxgGqwLM7MRnJ4Lc05WuJX3IQrl/u4Ge
/SnqvzgtGfpmlYMx5OcHODU0aphTyD3B9azsVcj8vfg9D2HT8qXyWCsVUe3oasqyAYWIu3b
IpU3BWkkGAp9KvlRPMUTHINuX+UjpgZqAlt2AOvc96vS7WBZlYD6+tRDavBOR1BXt9azceh
e5CryLwo7c+1OE2XBfkDHOORU4RDIOSRyc570pjiIOWBwP8mkovuK6IROoH+rDgHuKYLggn
8xxU7xojcKTg9cVA6Ec9vSh3XUaSJY76TOCQCetP+1sB1OT2zVEkjsce1PAU88gfSpUmOxq
WpiklJuZSARncvJFLdNFAVWK480H5sYK7fasxSVGQ3T0pxaRgWbLehzVc/Qnl1NKG9dWYb9
uV7f1qyuqTA5VlUgYyGrALOTkAemfSnZfPzNgdMUKbDlRqvqc8koYyN17HrS/2nNvVY8+vt
WScpgjnuKVWkGGUHB4zijmYuVG79vWNBu2uSPqaItQVVKsijP6VibnYZLZxxTckDr+B9aOY
OU2Gv484VsN7U+K9TAYyLgds1hsPnzvBJ70g3ZByc9PrTVRj5Tee6VpMswHuBUDXEZLKhJI
4FZKljgg/jT9xzwOT7U+e4WSLplAztyce1P3r64PtVMTkDGABjpnrTHlLHC5wetPmAvjaR8
rgdqaIuT/FmqavsHXb1GKkS6YAjggHOe/4Urpja7FlYN+cOMfzqeG2YI21skcYJHNUmuBgE
KF9RSmctH+7bGAOOM0aC1Ni3QrGzGTK5xggZorMgnkVWHnBSvCg9CM0UITZk7QZDg4owMng
5HSpmt/LJJY8DkDmoiQOnQ1DRomJgdGA4r6T+Cfw90g/Dqfx7qHhNPFusT3Rt9M0uV1VSqE
B2Ac4LfePOeF4HNfNecn7vfmugg8U6/8A2Vp2kHV7xbHTXeWzgicqIHcncwK85OTzmmlfRM
PU9N/aK8Cf8I98RJdY0LRJLTRLyziuJWt4CsFvKSUZTj5VJIU49TXifmE5X8D613GsePfHe
taVcaTqfirUbqxuFAntppSY3AwQCPbArhXDxvyMZ7+tDhKD1C6lsWY5MKNxPr1zTLhvmxlT
j+6Kr8kcdDUyQhgCcLmqc+ZWBR1FhkKNnAPtnFKJRndtJOc5Jrqfh54YsfFfxI0Hw5qLzR2
uoXQgleFgGVcE8ZyM8V9Uj9k34fEf8hnXP+/sf/xFTzcvUVtdj4raZTGN3ynt+dXHXdH5gl
zxkAelfWetfsheGp7F/wCwvFup2d1j5PtkaTRk+4UKR+FfLvirwpr3gTxNd+HNeiEN5b4BZ
G3JKh6Oh7qR+I6datVr6MOVmWBNhdp49+KbHuHMgPHbPP1pI5kKsrcE96d9oTu5zjAJAyOa
uLjvclizM3lblyQeSSc4qmvzHjkk4qcXQjX5CWJ4JP8AhUovlJP7sgnAYr3qZOMndsaTQht
3Qc4J25IxipAhRFVnA3YK4GaQ3kWCpRgGHI6n6ilhli8tgpKnHA9eKacVsJpg42qTv5HFRh
VPIJ2n73+e1SBXZcGMbsZIyBXt3wT+DHh34maPrOoatqeo2klhdJDGtsUwwZNxJ3A03JdRJ
M8OxtPzFmA6+/pSSMjHKjb74xiu9+Kvhfw54N8bf2D4cv7+9hih/fyXYXPmZPC7QBjAHWuE
dNigZHTBxzn9aSldXWw7NblN92cYOAeMdMUD7wyanMZDbVOBtz/jUDg+Z83XrWcl1KWpp28
ieXlhubooPT6mpLpIjAWUrGw5UjjjvisyN2XADsv96ppHDDl93b/Ct1UTjZmTjZlSV2dgTz
75pij6cdaV8lhz09q9H+DXgDTfiV8QW8Oare3NnB9jluRLahd4ZSuB8wIxzXM3d6muy0POQ
CccGpok3OOQTnoa+yR+yH4Mx/yNWt+v3Yf/AImkP7IngsAt/wAJXrYHU/LF/wDE1Kce4NPs
fHDRgKPc9KIxGcqx5PTFdX8Q9E0Twz46vdB8P391fWFqqj7RdBVdnI+boBxnpXPwQwGASGX
ax6KRwOa2glJ+6S9Nys6kKpyMHp9akWxWUKwJ55OOK6vwn4Zt/FPjXQvD93NJbQX95HbvLC
QWQMeSM8Z/wr2j4mfBDwX8PPB0+r/8JFqs95gC2geKPY7ZA+bA4FW1GL94m8n8J84DT8uoR
wV9adc2clsAoTEjDJ5zgV0C2kcFtkgbjjB+8VHf+VC2sdzOrqfmA2/Oeg+vat/Yq2hj7R3O
ejtJjGG8s9MjjGBRIm2MDZtx29K6uBUjtmWNfM3cKW+UDrntz0rDOmvcOWikzjJAxgEYqnR
XLZbjVS7uzMXAQE/jinIFcEjHqQaWZSi88gfxdv8A69MiA4IbA/z2rncbOxpdNXH4ODlDtH
XFNQlCDu69Ae1ShlVGDHOe+KazA8Ben40NDTFjkC9WAbJNSyyM28+Yh3e/SoQEJUMpA6jNN
bG7GOe/fFN3QtAkO+IjhRnOM1DEygNxgdzjgUOAzEscn3FSW+ApDHA5OcVje7KWw0OAxOdo
H501pivC9u9KR3Iyf51E3+0D7ZpNspWDzC0hbeRz19KdncobJx0pjDJGFzz+dPIZflGfTip
GM5zwd2B1pyAkEfoDigodudmMGliBJwvVfSiKEPCjaN2DntinrHwM/l3NL8yJsAJ4604YOW
x7EVdrCuRjbnBXjPHHSnGE7clPkHG7oCafvbI2HIAzzU9u3mRNAeBNnbznnHFPQko7FAyp5
9hSiMqDydvt2NWrQMkockbyDjPIGAearrv2KzvgE8E96nQqw5WTzBu6H+HHAqKYADAAB9PW
pSmxJWZcsr7VB6Z9aYvmSI5aLdkZDAdPypXGkRIg34zuH0p/8OSSc+nb0pWhmVWIQ4XB/Oo
yj/KuwoD0BNIdhwY8gjJI5qNgQAc8Hnk9KnW2IaQSA5RCxx3quy4bG3OKVwHqC2QTj0xT8A
LwCM9P/rU2NCyMzYRBxk+tSBX/ANWUy4OCo5xVICIqSR944OOacuMcDBPFTfZZUkRHjPz9B
u7Uhj2SMrKQcng8fhT5eoERUMMg5J7k9KREG5semRhetTGP5DlAWzyPU0xV3qxj+X1Ge/8A
SiwrjooXUAZJB6DmirES4XKnORx3oqorQTYON7/KD93GMcmq0lucnZyenPerE6mJlJBIOD1
qSORJEzsGQckZ5BrSyloxLQpRWU8zqABgnGa+o/2a7XxLpNpcwnwUt9omqXG99YMiKYig24
AY/MoOeBg5J618/wBsU8kLGjDaeST16dK+lPg9b3Nl8M9Y8SXnizVtL0i0nfbbWCoeVVdz4
ZGJJJAAGBxk05U4xixKbckjkfj7rVlceKZ/D+o+F7BNUsCrQatp8xTdE4yI5VK9cds8HkcG
vBr6ASQmQqMjvnivoD4mWev6v4Ig8U6d46m8UeEridQ6XMaRy20w4USKoGWzkZ7ZHHOa8Zl
snmsJ4goBAz06/wD161pJOHKKcrSucWoy3y9vWrMMcsvCoSP50+ztyLnbKjAjqcdK6OG3UR
FlZQo6n1xjgVhCjfcuU10N74LxPF8dvCCyZXF+v4/K1fYXxn8Vat4Q+HNzqmisEvBkKxHTi
vkn4SXEkvx18HKY1UDURyOC3ytzX07+0WD/AMKonx1y3/oNc9eKTSRrSberOa/Zz+JXiTx3
da1YeILozvYIkoY87gxI/MEVyP7Smk21x440ySXAkdWjDE44IzyfQEH86P2R4Gg8Q+J2fq1
jASP+2jVZ/aYAfxfpCYY529Oo4NEVy1YoHeUWz5bv7OW1uZIn5x3HQ0tpY/aiczLHjj3Nd7
qenJfIYzG4lydrN19/6Vxaq9ndYJK4OGwa7JUVF83QwjPmVkUzbFGKvu3A4xt61LBaeY6xm
MqSCeW616t8P/hDq/xL1BxZ3sdnaQ4a6vpFL7AeihR95jg8Z9zXtx/ZR8OJZKkPizUjdKPl
kkgjKZ/3Rjj8ayahB2bKUm1dI+OJrPyxycHud3Aqs0ZTHIIJr0r4h+BdV8F67NoeqyJPcRj
zIZYR8kqHowzyPTHavPQu0kOpwOSMdqmcV02HGV9wjuZB8rnd6EnkV9h/slc+EvFLZzm/hP
8A5Cr49WFWYKpxnv7/AEr6/wD2QwR4Q8VAjH/Exi/9FVk7pNFnhPxuYJ8XNSxjPOASf7xrz
xJCzEthQw2naMYr7i8afs5+HPGvio6/da7f2LtGVaK3jQ7mLE7st9cY9q+aPjF8JL74V6ja
PHqf9raRfEiGZkCSRMOdkgHGTyQR1waUJJKwS1dzzJwI+d4ZcevOf/r1S3ZbOST65pzl5Op
J96nitid7bskLleM8+lVdvYS0K/J4GOOMClJYAj14P1qYxpsGBuVepFMwWJKBVUDgHr+FFg
ZX9uRXVeBPHGr+ANfuNb0SON757SS1QvyEDEZYep4rnTCx+UenHOQaiwd5zjg4NQ0NM+5/2
cfHniXx7oeuXXiG5899PnSFDnJbcpbP4dK434/fF3xj4Q8ZR6PoF19lt9nzMOpOBV39j/8A
5FTxb/1/wf8Aoo15r+1F/wAlMhz0wf5Cs2tUWm7NniGqapd6zqk2o3zl55vvsTnJ9arxyFe
+R2zTWPOOnGaeoG8Z/Xv7VonbYh6no/whuo3+MHg5Nnz/ANqQDOfevpT9qPj4fwEngEn9RX
y/8I8/8Ls8FkjGdVhA59DX3H8Uvh2vxI8KyaMb8WMuwiKUpuCsSOSB14Bqqkm7XFBJXPgka
hD5MIjJwRtweSfalF6qMWXKuBjjqMev+e1e/wDif9lIaP4ZutT8PeLZb2/tYzILe9t1RJsD
lVZT8pPbOa+Y/tMyOWPDnI2H+H1rqWIurGDpHSvqBmtjEyLEGGAwzj/OKgV1O6OQKrbeNxz
WH9qlVVCMFHTjgUj3jE7FHB4Jxk5/rWvtluSqbWxd1EI1vHsO4D7wxgk1lq5A6/hX1R4h/Z
n8J6F4Um13U/HOrLFDB5m1bWP5mK5C/nXE/Bf4F6Z8T/B19rt/4gvdMkt71rVYoIUdSAitu
y3Ofm/SuadVSd0bKLSPEPMb+7nIwM96FJAORgE7TXafEHwlofhTxxP4e0TWrnVIII13zzxB
G8wk7gAOMDA5rm1s48qpc/N05xkU4pyVyXo7FPgDcoJJ5z70xpJGIByAM4I4rdistO8kmTz
kkznAP3V/KvoTwt+y9oviTwbo+vP4v1G2fUbVLlolto2CbhnAOa1qR5Em2TF8zPlto9xUoS
AeuTUiscblG3nGB2r2n4mfA7T/AIbeGH1S68WG91CW4EdpZR220NFu+87ZzkD0GM8V4q0Mi
krJnI6Z4JrCKvqjR36j2xtAxnkjPWmGJDkqOnOO1KhJYhz7A17z8JfgVYfEzwNJ4gufEt1p
0iXklt5Mdurj5Qpzknvu/Sm2rXYteh4IYx98K3A5wKkCnbjkA88DpX1Un7IkLajL5njqZbI
KPK22SmQt/Fu+bAHpisyw/ZQ199fu7bUfFFpDpMePIuooC8s4PbyyQEI6HJOe1ZKUb7l2Z8
ykN83OeetFuPnKg5HfJwR717/8S/2cb/wX4Zn8RaRr/wDa9paDdcQyw+VKid2XBIYDuOD9a
8CiADM4UkdOO9NNXQWZKyEIGzn3FCEOTuyRjAyOaN52hjjjsKVWZlGEA9z3rbTczv0GupLA
kgZHc00OECbB9znIPNe2fDn9nnX/AB5ocPiDUtTTQ9KuBm33RGWadem4LkBV9CTzW14y/Zg
1nw/oVzq3h3XU1oWyGSS0lh8mUoBk7Dkhj7cE1i5K+5a2ufPQmxK8kiNlgR7LTQ0MkKpIWB
jPBUZyD/KmyoyoMcA01SqoTnGe1J72GO8xdhhYFQDkEc4NTIVis5IQQXkI5HQUyNN8i4GMn
jNfU8X7KNu9mko8aylnQOAbJeCRnGd1LbcN9j5eKK13HmUBAByrdMD9KQxKIIxhV/fZ4bOK
+lX/AGUNQTSGkXxhanUtmfKNqwh3em/dkfXH4V846npNzpGrXWmX0ZiurWRoZUznaw4/Ee/
eqjZhqV5GYS3j4bceAfTJqvdSFjBvyz+WA2e/NNZPnYE49DTCAQcsWweppbgTMd1nCqAY3N
kH1qxNKsdzISFIwEwRntiqaFwA0ZI571Ou4Biu1lPXeuea1jEltCsFjAdAcOofGentTXZnZ
mkfg+/emDkklsnH4U4GR2GCeAe/FOwriedg4DEgYIH+NORwAwBwSeSD096hIZSe5x29Km+R
VZlVeAN3bH/16XUZJG23IY7iOcY96KrB5A/30IYdD0op86QzSuY1eQAjgDkDqaW3t4VcyEn
IPAPGKWV0BGB8ygE4xjNNjdlJwPlHY/rW7SuZpm3arHLKjZPyHOCM8kelfQvwjn+IemeA9T
1Hw9aWuo2K3a7bCdWaWR8KHEeCABgjJPpXzrpd2lvLvCqcKAS3pX0D4A8VeKP+Fa3Hh7wcd
EW/MrlGlvlhukJIJZY3G1unByfcVVSPudyYv3zH+KXjvWr6w/4RifwSPCkEswublGTabqQd
DnaAQOuRnOBzXk8zTOoWLaqEZLHkkV6V8R/FnxGt9EGhfEPTi1rKytBNPZjcrjnKSpgZxke
4zXkMWrWSySecZGjIwNq4z7da0pcsFbT77kyvN3LDszXBBdFUdCw+7/iamkiRbcPuG7PQcD
j3rHbULF5yFLooOQWFbEcm6wR4QG2jaGUghST6etHMpbC1R03wiQf8Lq8JM0ahv7RUjt1Vq
+rvjR4c1bxP8OrrT9HtWuboK7rGnVsLwB7noK+UfhDuX42eEyIwmdQGcN1+Vq+5Na17TfD2
mtqGqTrBbrwWY4Arz8V8SOulfWx4X+zd4F8SeF5db1DXtEuNKW5hihjW5G13YEsTj0GR1rg
f2htXh1H4pWumQtv+zKA+w9DjkcV9ReINfe18C3mvaYnmuIDJCPUnpXwRbz32u+IrzX9Vld
riWQ53c9+f5Uqd6tZPsE7U6bub8SQzXwDlowYwQWbII9f/AK3WuV8T2EcOoeZFxHIobBNdY
yhVRgrIAxLZXA544z396wvFCKtvA24swBByvb616sknFo8+m7SVj6v/AGeLdLD4Cwaiq5mu
Jrmd27ttYoP0Wuc+EnxA8VeKfjTrej6rd5sIIZJo0z02soxj/gX6V1XwK5/Zx07t8t3+H71
68o+AEMg/aM8TTbD5X2GYbvffHXjNXqO56SdoEX7TzeR4qtGQlXdCNwGTgrn+lfNxgmYbly
cdcr046V9I/tPRCXxrpkb5CsACfT5a8WNosSFYojg/wxtx0/zzWlGPNHUmo7M5RVMa7nXBD
fd9Pevr/wDZFcN4R8VYAGNQhHH/AFyr5PvJJPNaFwF5wwxivq/9kZAvhDxSB31CE/8AkKlO
NrgmNvPiX4sn/ab03whBcmPSbi5EDIM8DB5/Srf7UtvHL4Rsg4GfMVhnvhh/ia41JY0/bE0
dGIDNfYUY6/frtf2pXSPwfYSOCQr5IHf5hWCSSRo222mfLFvoFnMN8rFEPOzJznsM9+4qK5
0YLLuiby41XYGY85Ht/ntU3/CRxRLsW25OCOB26VQbWnBzHHg49eBXc1Cxyrm2IJdLMSFml
+ZR+X+fSqr2M5kVT82eAcdatNqbucmMAY6En+fatG0Iu4VKSGIgk8dKzaixtyWrOddBE23B
YjjoQB71CFc5/KtS8hhjkfMys4OfcfX3qk77Yzs4LdxUSRaZ9d/sfrjwn4sHf7dB/wCijXm
f7UQH/Cy4s9wf5CvTf2QMf8Ir4rx/z/Qf+ijXmv7UG0/EyHdnoe3sKwfxGq2Z4GeSeuf5VI
q5UMenTOcUOm1wByKsRwsIxIQ23kdMjtVpEXOx+EnPxu8GYxj+1YP519jfHvxvrXgnwLHe6
E4jupXwX/ujivkD4TwNF8avBTMqnfqsBGP4ea+nf2pQT8PYAOTuOAee4qZrZMqD6o7PwRrO
o+KP2f7LX9Vk3Xd9YvM567SCR3/3a+BdcVY/E2qRxLlRdSEDHQbs8fnX3X8KNy/suaGrfeG
mS5/77evhPxA+3xPqpDYP2l+lEdJA9YmUznnBPB7jNOQM8i8ZOQT+dNWNpASoyFHOKlSQYV
QSCcZ44PNaEM/Q/wCLn/JHrsn/AJ4p/wCg1wv7JpB+FGq88f2q/b/pjHXc/Fzj4PXftEn/A
KDXA/skkf8ACqNXx0/tZ+fX9zHWXc07Hzt8TZBH8VtYywAzz19TXFPOEOxcEnrh/wA+K6n4
uSlPipq4A4J79+TXDRsC2cZA5wP88VvTnaKRnOKvdmkkuZVUdNuAuc19/eDdQk0v9nvw/qM
Q3SQaLE659Qlfne0kauy7c8ZDZwc+tfoD4cJH7L+in/qBQ9f9wUVpNqwqasz478ZfEfxN40
ubiHXLgSLBKfJA/hAbkVzRdJjh93YHd39yap3j41O+zj/Xv+HzGohOUwXJ5xgZyT64q6MlG
NhVLyZYntImKmFweeQT0r7O/ZZJj+DFyCPu6rP/AOgpXxTHOAThupIxivtf9mCQP8GbtgNo
/tS44P8AuJTrNON0KF72Zl+Ffiv4m179o9/Bk0gj0wiUqB6Ipb9cVs/H/wCJmveAbHTxoQU
PKcyE9x6fpXlPw5P/ABmUmP8Anlc/+iWrof2syPsem59v5muOy0RvdnsXiO4l1L4Ipf3jb5
LmxjuHJ770BI/XFfn38kbMFXoxT8q+/wDVmX/hny0OcD+yLb/0Wtfn75mJZT28xs+/zGtKe
7Jl8KB3OVYZ3Hk+gqxp9uL3ULaz5Hnyxwj/AIEwX+tVJGwflIweoFX9DuI4vEOmO5CIt3Cz
FjgACRc5rovYztc++viVr1x4A+Gbz6HCqvaIsEKY4VVXA/QVX8AeIdR8X/BC38Rak3+k3tv
I5AP3drEfzWvN/jJ8V/BviPwzf+HNFv2vLtWb50X5DhTnk12nwZVk/Zm0YNGUzZzkAjGQXf
B/GuS2jZte1kfFfiWFE8RapDENqLdPjA4AJzj9azBbqY1yTkkdD1960PEk+zxbqwHJ+0Nn2
rJ80jjn6Z4Fbq3UzdyzGp3DYpGG79Pzr9D/ABlr9z4a+HE+r2abriG3TywfXaK/O2KUnGWw
M9q++/ijn/hUNxjr5Eef++amrayHT3Mn4HeONY+IHgrUdV1nHmw3TW2B0+6Gz+TV8n/FhUi
+J2qBRjeQT9eR/QV9E/sqHPwy1j/sKN/6KSvnf4tZX4o6mfTn9TUxVp2RTd4nBuVPf5vemg
RoME5J7UjMrsT904703OVHOM81tpcz1sP+XBOMD+dO65G4gdyBUJY7SGJPOeacNu3IIz6Yx
WiZNiRdu/buxn1OOlKVjUsWBGOvNRmTBzlfXpUgYEKu5XzjGOKq6FYVUzhmwgb14FRlQyt5
bY7hvWk3OwYMwA4OOuajdsBtrbfl6nrUuxVmWo7eE7SxzkfeJ6/WiqsUrElCcnHOTRQuVhZ
9TSj8yVWOAyjGSOcVPbrsQgZCt6dCfxrMsrh9ojLMAOnPSteHYxAJG1uAAcnNdEGnZkSjYv
Qi3WNpZ1yRwWA2/wA+9ewfB/X/AIL2mmNa+NYYX117hjHLfW7TQhONu0jIB65yK8M1C5Lzr
bI/yKMEdMn1r6e+BepfDW48A2dmmkaNL4tsXJlW9EcU1wxclXSRwc4GB7EYpVpe7YIRbdxv
xs1J/Emh29tY+M9DuvC5lR49MsVP2ksoOGZueB6YXt1rwj+xdNRNxtxMykAsWODXvHx2sNL
sNZhntvCMlrJOqySavbrthmLE5SQAYLDAwcjr3rxH7RgMEymVyeM5+v4VeHS9mrIzrN81jL
k0XS5H2rCYmYHBEmSaz73QrjT4/OtbgSIBnA4Yfh3rYmuv342RElz0A6f5+lWGnjaArlem0
59fpWzppt6Ec7iaHwVuY5fjJ4USUnzhfgjvn5Wr6f8A2giP+FXXKkAhlkXn3Q18r/DVPsfx
y8MXESboo78Nkf7rV9C/HPVzd/DuWPOTuOPyrysQnzJM7qOt2j0bw7cJr/wM0e4XGLnRoTx
/eEYB/UGvjeXFlrGoW+zJt7l8Jng85GR6c19KfB/XiPgzo1k7ZFvHJb89gGOP0Ir588SRrD
4+1aIBVLsGBIyD2P8AKtcNeNdozrK9K5DbXm0/Nz3YN6dx9K53xRMrGJIgI0I3BTx+P1rae
+i8tfNQ7YlwR0H0/SuF1G7e91F5QpQM2Ao6D6V6dTRXOSjHW59tfAv5f2cdO4x8l3/6NevN
fgHKp+OniKLGCLaY59fmjz/Sux+EGqm0+AmnW2eQlyPzkavOPghfiD41eILj1tpRu/4EleN
/y8kvJndryL1Lf7SyB/HulLt35A4JwPu15ARly0YwhHIX0Gc5Pp0r0n9oK7bUPGmmFG3Egd
Pp615lcXCR4UKwAGGb09q2wybgY10+fTsPNtp13IfOhQEj7zHJ/Cvpr9mS2tbTw94mS2Xah
vYsj/tma+XY76IDBCng5GCNvpX0V+zxqptPDniHc2C93E2M9BsNXXSUGTTT5kc0sMT/ALYG
kSsoZ0vgVOcY+9XbftPhG8KaaJACpk6EZ/iFeewXiv8AtS6fdk8pdg5/76rp/wBo/VhdeGb
MA52yDj/gQrhtpE7HuzwZrC1jtYz5UKkr1KjHOepqjcvaWsaSOkZIyAoGCR7/AK1NPqcSQL
1wR8wPRj6Vy7ySXkxHJBIAxzivRcuU4oJy1exE3mXExZVHzE4AGAKty2l5bRAQhir9dvetP
S9O+dC4XI/v8YraKIybXk27Rwrcfl61moc2rHKbWiRxY0u+cb3iZU6kntR9lIXB5bPFdZey
BLKVElSTAAXC9fUVzRIEYDHLZ69xTdGyHGTe59YfskIY/DHitSRn7dD07fujXmf7Ta7/AIn
xDBYbTx68Cu6/Zj1FbDwz4mG7LPeQnqP+eZrgPj3cJffE23kcbuCSB9BXI4/vFE6E/cbPFp
bG5UZe1kC+uKsWs/kbYZVBQ+vOK3hGxjKo7SGTkL1zjjp0H1rNv7FUi+0K4fLYbAxtPauv2
NldHOqiludv8NLdZvjB4OmjwETVIWB9eelfRH7TpB8C2o4PznqPcV8w/Cm7az+LPhgF/lOo
xHkdOa+hf2i9U+3eDbeNTyJDj8xXJU1aN6asmeh/DgbP2bdJGMEabLxjH8T18N6lpc994l1
RkX90Ll/mr7F8A6ubf9n3SrRjgiwlU/8Afb18h3t69vfam3leYklw2QfrV04Xqu5M21TViy
umW1rY3CwRxlmjw2fvHj9K5RbKQwedHGwSNlD56gk1qprl5vYrb5yMEHP5dKrG4me1NuLaT
aZA7EAnnNdLjFmEeaN7n318Wzn4P3Qxn9yn/oNcH+yWmz4Uaup/6CznOP8ApjHW/wDFTWVm
+FlzCGx+5TjP+zXE/sx6sLP4X6qmcZ1RuSf+mUdeeludmuh8+/F0n/haurgDPzZ/U1wiKcF
84xXoPxHNvcfEnVp7jGN3B7dTXDPHH5hEIyCcAGtYw91MzlLVork7jk9ccEV+gvhzP/DMOi
D/AKgMP/oAr8/JoGjcZ719z6Bq4T9nPRbVj/zBIlP/AHwKiaaWo46s+JLyQf2peoRkGeTJx
/tGqsgO4J8uPUf/AFqdfP8A8TW87fv3PH+8arbi2OOn604vSw2TRP8AIU+6QTkt9a+3P2Wi
3/ClLrIP/IUuP/QEr4hhtZ3XKRE8nqK+x/2b9RbTvg/c28hwx1OdumOqpTle2pK3OI+HR/4
zKT08q5/9EtW7+1rkWGnH2HT6muU8AXoi/a2W7OMeXcDP/bJq1/2o9R+26fYHdnGAB+JrLs
adz3PVSf8Ahnuz7/8AEotun/XNa/PxiPOl3D/lo3A+pr7m1PWA3wLsrfP/ADCbcf8AkNa+E
5GHmyk8fvG/macXZg9kOZsA5x+VNymN2ceuKiZs8c4Fbvgu2t73x/4ftLxN9vNqNuki5+8v
mDIrS5m0fTHwb/Z+0i30q18Y/EC0iuJpVWa102X/AFUSYyryg/eY9dp4HfJr6Kvbm0n8N3p
sZIpIkt2UCLG0Db0GOleN/HrxZfWnw7nj06cwGRsMUOPlHYUnwi1Zov2fNOaeV5p54Z2lkd
sljvYdfpisnd3NFG1j5C8TYHi3VhjA+0MOtZJOG9/TNaHiWTd4r1Rt3Wc4/SsndyOf61aZL
LCOfOXoRkV+gnxROfhDc4/54R9/9mvz1jJLcdhxX3h8R9XSb4VTw/8ATCP/ANBFKW1xx3Oa
/ZTJ/wCFZ6zntqh/9FJXzx8XiV+KOpkcD/65r3L9mLUls/hxrKnqdTP/AKKSvBfitOsvxI1
J9w55B/4EaaXvh9g4nYXXeEJXoOaaF4OCSAfzqxHcqLMxbtj56kdal8pUiTOAAc+9dUaaeq
M22UHDIoyNvoM9KVY2ILBTg8n2qebbJGoABwc1JFLulCiLaMYBxVqmrk3KTb94yuQPbpSHL
glUUY6gVtiACFiMHIPOetQW9tCkUhbAx1LU/YahzKxlgnJA79RTACwZeCT0PX9K07v7MzqE
2gnrtOarXluIFVonxkYzn+VS6TWqGpdCrAkgTPlEqeh7ZororV430RFQRtKf4SR6980Vo6C
WzJUr9DmFd1kCnjB/CryXUyxkIwXP90VSfZvwBjHXNSIeQRyK402noa2vuWg0kkw3n5mwCT
2r6a8OfCbTL74JaFq2l+Gf7S1+8uv9JvIrgrJHCZCCygnDAKMY4PevmFWbIx17GvTPBnxO8
ZeHtGbRdB8QNZQeYZhE0aNliADgsDgHHQd66I3atHcykl9rY674lw6x4d8b6x4dm1XVJtO3
Rvbrc3Dus0O0FM54JGMdOMVwqMs26RJCzNnr2+ldrq/xL8d+IdCl0rWru1ureUgMxtoxJj0
yBwPpXGh44pVwwRR36j8BXoUo2jaS1OWo7v3WVpEeO5STPVeAOvSpZHMsRLO5UAgKR37c08
X0S3AVpwe6gqRu9gPSnzGCWHbEg8x+qrnDe4rVLcly7lzwRcFPiBoxTkQ3AZmKgFeD3HvXe
fFPWPtPhOWHOfnPSvK4vtenT/arOQR30D7kyMgN7+vWsXV9V8XX0Zi1O4LQl9zLgCvNxdOT
muVHbQnFRaPdPhjrJtvBktqX4in3jnsyj/CvOfiJdGLxZLdxnBljIz+tcwfE+qaTp4i0m5W
IuAJBgEnHQ/rWFea1q+r3avfzmVugOMVm4uNfmLUk6XKWRqNzcRGKWTAPOc8mi2gRZTI5wF
9ecn3qpsMSgN8oPQ1JHqEsRAZRKvQ5GD+ddXMrrmMGnbQ+ivh54gt/+EBi0pJNpt5JEZc9m
O7P61Z8K6Bp/hjxLqfiKPVEkF1CY0twmGRiRuJOeny8fWvAbbV2SMnTrx7G6z06AgdBSXXi
jxl5Rhk1KQIeMoAD+dcFSMuZuOtzohKPKlLodT8TfEa6r40xBIGW0XaWz0OK84NxMJvM8xg
2c53VGVkbc8rM0h5LE5pB15AzTj7sUhN8zudLaXgntAgjZnAwxXGP/r17N8ItQFj4e1nO2M
tcRnGf9mvAbK4FvcAvllPBUcD61vy61qmnaXJZaLdrHDdMGlKjDEjjj0rWbcqbS3IhaM1c9
yg8N2J+IVl4wOrxxC2YvJAyktIRnbg9uvOa4741eJ4rtbPTlfe27ey+gzXnI1/xdp9krJqT
FGycuATXN3Fze6jeNdX0zTSZ5Zz1rmcZ3Sa2N3KLTt1LtzcyXj5xgDGABVu0sljQyysyupw
Ap+6cd6q6ZLBFeYuyiqf42BIH5V0yxxFQUG9sYODjIx7e9dOj1Zyy00H2cMvlmQMoIxu3A4
HH61PcyyhnfzEYooOWGCfUA/liooIpnYKuS3dsfTjinyrKI8iVQY14wc9/X1rpgjlk9SheK
/2JnVRuPBO719Kw9gaFGLEHPHYV0erTN9jK+dsAbbsUDDf7WRWMTmCOPj2yM8fWqnG2hrTb
tqey/BW/ax8O66ucA3MZHPX5DXH/ABPuDf8Aj23ZWydpz78CuSs/E+u6BYTW2lyIqzuHkJ+
c5AxVSPVdW1bWPtuoSF3Ufe24C/l0rz3F+1vY6nJOnY3rfYjocMyL13D9ah1aDFuCsKovdl
43H6VqDL2+yWFQ5yBsxlx+FZOr6nbQqkC27bkJI3Nnb7V6aaUdTgje6sQ+BpPI+JXh2YfwX
8Zz+NevfGLUzeaBHDkt+8xjHuK8J066ubHVrfULMZmtpBJFnkZFaeqa74o1uSKLUXBiL7gF
XHevLmm5KyO+LSi7s+hvD+qtbfCjTLd2KstpIuPTlq8Kst0094wVm/fs3Qc80X3ijxdaWUO
m2zotrHGUXCgnB9SfrVbRY7oWRknyrvIckqT71pSi/atmVWSdNJM2N5dwmUJAztyARx3H1q
S1gKwGTfsP8KE4/P8Az3qMLMwQNAhyOq8459PXjGau2ixlZIh5mAME9So9ea7o73OL0PbdW
vbXxH4fjspZ8Q3ESHcO3y1neBtKTwH4Tl0h9Uivpp7prgtEpVVXaFA574XmvCr/AMQeItJc
RaVeZtwPljYZ2j05qjH448axg5nDgnq0YrypQkrxSPVjUi0pMTxtObnxtf7RvLEY/M1RttD
aSJHm3Lnsvr6Cm2zXl7fz3epI3nP/ABbcc10EaGVQ29k2nIVgeT/9eumlD3Vc5qk9dDnLnS
HiXKuxJ+6p6mvpCw1YxfB3SLYvgjSo0I/4CK8LEpTCFkVsc7l5H/16j1Hxp4ljtE0mJoxaR
RiFcJklRUV4ae6VRnr7xyFzl7+4bGcysf1NTWhaBxI0JOejEfnUtrbG5R5HJVi2c4zya37e
IQxLEdrbV6hevr1/zxU06dndlSlfQq2t9C6nYVDkkEHjA9D69q95+FOqC1+Hc8akL/p0np/
dWvANSsY0R5khMJYnAA4qxpXjHXvD+iDStPCCJpmlLMuSSQB/SqrNtcoqdr3O88GXZT9on7
ZnpHMM/WNqufHXUTe2Nr8wbae31NeUaX4l1PTvER1+MK14FdfmHHIxSax4j1jxK0ceosCoP
G1cVzcrdkb82jPprUtX2/C+0gL4xpsIx/wBa+Wl2APuJIZz26V02oeN/E81immHylt44lhG
1ckgAAfyrAgiAtgWT5jncOePetacHd3InJW0M+QqHJHOf0rU8LXYsPF2jXzEbLe9hkYn0Dj
NUp4D5vyYx6CoVV2J7EdhxSlGzBM+sPHFmnjDRp9K+2JC7hgkj/dDY4zjtUmgp/winw3sfD
Ut5Fcz2tvIJXhzs3MzNgZ5wM+lfOA+IPie3hWJbtX2rt3FQTRH8R/FAgaFpI33DGTGKya6G
vMtzG1xvN8RX7Z6zE1QwFGMUsssk00k83+skO5qaTuYcfSixF7k0ABYn2r6s8c6wX8Dyw7j
/qU/9Br5XtYi5cqNxrpNY+Iev6pbPZzJEkRUKQF5wOOtaSXuoIvVnrvwP1L7H4E1NPu5vgT
jv+7WvLfGkiXPje/cqHB7kZxyaztE8Y6v4e0Z9O05Yis0vmsXHOcAf0qi0t3q1zcXt42yVw
SSnA/KnFPnvYG1y2ILC3hkhaR03fNxxV1k3oFwBxx7VDpqXMZIMf7kg/MOuamvA66fKwJUg
dutdUXaJmZckscMjp1wetXdOnS4lEPlfOBkcZzWKemCOAa1NGXbcySgE7VHQ9M1nTnKUrDa
0L0jShzAmVRjhh2qEWsdw5gZmT05puqXoRjHGGWTHU9qy0nPmbnJY9sVtKrFPlZFjW/sSNW
DxyFvTmnT6GzQStuf5Of0qTTPt5RZLVfMHT5uauXZuv7Pkdbcq4GGJbAA9cVtGMeW9iWzC0
rSlvrdpWdk28f5PrRWlofkpCYGmeNm+YDHWinClDlWgnPV6nPFQ7khxn3GKciHbkAH021FL
HtbgnpSAMB8rHp1ry76nStS0FAIzwfQ09Q2RtPPqD0qsfNwDlsVIkzKRmNTgfStIzXUmxtW
+s31su1z5ny4+cnOK1IdfsHjK3NlIH6bgc/rXMLeRgBRF0HOT14pwu4SwPl/h0BrrjWttIy
dO/Q6ga1pCz7/ALPMQCTyAMj+VNn8UQquIIDjoCx6D6VzgmtTyVYD161DIIyQ3mA56cdKt1
5dGT7KL3Rrz+Ibuc4XCgMWHSqc97dzgmWQkn1NVEVd2FIPoM9KsShIlBfd0qfaykm2xqCT0
QxUywYnkcHNWFSHDKpyfX0pbYWzxrkgE8HjmrctlEY2kRCNuB16mqh3QNlGVA643/L29vaq
clvIDgDjr1qxvKSeWc9c0JmQsVXJB69qzk09yopohitn2E7OOvNKPtGxU8xih5AzkCpsShy
hBB74FL5crNwNp9DWViiFIcjBYNnp71A0L5xjr2q/seLLFM57AUKEYhhx/snnFJoRXgs7ib
JWM7F6luBViOW9s2KROVBPPyg0BndSgdgo79c08PLxsBLfnmrSQtRZjezMxnYtnqDVJoMMP
StyMTGPcyAgEDJPGR2qtcpA+Tg789PSrkrgnYx+jYCg/Srdpf3VtgL80Yx8j88dselCoGDd
sdaa1uFGcnI688AVzuL6FOz3OktNctJoPKI+zzMCCzgbffBHSrU1xNL5bRyqQkZ2lT0yev1
PFceEGCMg55+tKhuI38yNyp9uDW8askjJ010Og1KQtACQF3HO0NwKptGrRp84XaP4Wz1qn9
quGjVJH3DPQjp+NOl1BmZB5MQZf7oxn61UqsWCg0rFqO0eR02OOTtyWGc/StfTtPeGJi8gG
WPUDnHpXOC6kPAjAxxnH9asRXlxKojkZiM5UE8UlOPTcmUW9zU1LU4IpAsIZjuyx7NXP3Mz
zyeZJgD0NXGtctlyM9fxqGW0AQlc56E1Lk7FRiloinbyvBMHQgbecEV0ena5G0oW52wZwPM
Qdsd/T61htCEbDHd7YpY7fecngDpnvWUeaOqHKCe52kMMUkLs4iKn+EEHBxx0qxBGvyB4lY
ISflH+evWuHEV1bnzUZ4yvRlPT8K04PE+qRsTO0dyDjIcYJ9iRWsKjW5j7Ft7nTxsI7VmiV
m6gDdjPHUYH4Uts4hLTs+5mUFfl5z9Ow61jJ4lhl2faImRWU5+UEA+1altqOmSR7BdKFAyR
0/IH6VuqkXsYyhJLVFLUcPMWLFw2dpBHU/56VUjhickAsRgbeeR9RWvLdwOTtmhlLnnjv25
5zVGZZMEmP5VYkjpu/wA9ahu40mtysy+VMixXAPmAk8cAY6ZqaJZ1QI2CMZbGe/Sp1tWmiy
IWwgyx6DJPvViONIgYYmaRjlFXHGzHHPc0rNlN6XZkshOWeMyEnGR2P49TVeSK1eTDbkI4f
eOv41r7bhpgN4OwZLN6joKY58wLvRcEZJODyT1xT2K5lexQfT4Iod9rcKobJXtkexqHzJoy
W8olQcbjyRU13c26xKrlTtP3CMc/4d6z5tRVJWEXmBCcBTggClJaFxTLshUoXdsKN2O/X1r
Pcxx8RlWUHrjjNU57lpQwAG0EkYzxSJbXEhGQSM9fwrPmtsi1Cy1GSq0xJC8Z5rV062iMJn
Y/Ig5PtUCWZVh5icHjAOKsSMFshCnyckMRxx7VcIO92KTurInP2ckPEAGb5QD+nHrWfODvw
H564xwKmZvLAK/Xr/nNVnmMhJwuc4wBinJpAkQMuF3I2M9R3qAJnIJOTVjO45bAUevaniAy
JnPuMVztX2NSiYyzBQuMdqmjMcJbYgfuMjvVpIgGG5sAdh/KkMa+adgJLc80cttQuZ775pQ
zoBnsKV4GBGwAY5q+Ywp4Vc5znFNxkMR3qeQLi2kGVCsdjHuKYsCB5lmzuHQ4xzVy3AaVUc
/kKnu0RcARjceCfWujkXKRfUzUjHykgYBFbi2qrFPNAwJEWDx1BHNVJIFS2VkXIXqx7e1Xb
LzX0qV0yzKNqjNFraA2iW0skGnKFclZV4UD7p781X1a122juuSUAyAeCPfHvVuJpbTTlQqy
sGPykHgYqlNcssuEAY7cH5jgf41bSaCNzm7g2zW8XlHEoLbxVzSECwyPz1xVO6K3F6whUKp
OMD9a2bWOOKDYm9fYd6wpJubZs3oZWosk9zEqAqwUBgVIIqnNDJDMY5Vww6/0NdDqEL3UaS
W7BJU4IPGR9axJXluLjMpDydMDpU1IWfmJM3NFnmtUigQbopSN4XrzxXSalIqW93GkrMoG3
JXB6dMVzERns9gA2OAOBwG71vySRS6XcSZX5xuP94k12x0jY5pK7M3RvskQb7RD+925DNwM
ZoqrBchbJ/OQOUIC0U1OwezvuYs1vIwJ2n3zTVt2wdwJx6V0t6BuXj+Ko7X/AF7D/aWvO5U
3Y6u5kpAMj1AFSmEFQcgk+3WuqiRCZcoD+FU3RTGwKg8+nsa6lSSRHNc5kwrI+CgPqcdaJL
ZI8jy94PBrWnAE/AA+X+tLcqoAIABrJxWo0Zq2MEkWSGV+xByKjawAZgcjH06Vr2nUDsOlS
z/8ewPqWz71pyRcb2DW9jmltz5p2FsA468mntDcEHPIxkjNaUoG0H/Par0ABuRkA/IKwUE3
Ypuxi29zcQQqot1ZMZ5XOe2atw6khyssZVcZwp4/KpX+/jtmpZo0wnyL/q89KfNKGzEknqU
C0E9yRHKUDd5B/Orf9mszn7PNFIRzhXGf1rPwNxGO9WIiQVwamNS71RTh5ljyHiXG0rzyXH
FOG18FwoUZHPQf4VNaO/2qRd7YznGa1r5ECIwRQSBk469K3vbYxb2MVoBjK9QORnjFZ7RkE
5UYHHWr0rusSFWIyw6H2qVQDdAEZGKmWpaWhXihRI1y3zE4x61N5Sk58wAg8jNS/wDLZh2H
QenNSxAfaRx/H/jWi7Gb3CFlKKCRgDGG6/TpVKclm6AsRggfWtZOFlI4O7/Gsy441DA9BVS
0Qyisb7sRqck9DUqWTPtYjnuvbHrVyP72e+KsqzbDyeg/nWI2ymsUcIxhSfYA/SmkxFCrqC
wODx0qx0gkxxjNNUDzEGONwo5ga6mcUyQpUkcnFEkKNKN4K8YJIHX2q63+vH0picyEHkZ/p
UNjvpcptGEO0c54qW3jkjkBC9+ncjPIqaThjjjpVuy5fJ5OTzRHVibsrlUSEsm5xlfTinHM
ko3KWB6kDFWL5QtxhQByvSrNsTsHP8JrSxN1a9jI8tpJ0DZJ6FSOfStSG1jjTCq5DEHOOnr
+HvVay5vVJ5yT1ro4wPIxgYxj9KUUTORniDDsFQjZ83zjIY/Ss65t0ZgQgC45wcCukP8AyD
j7gg+/NUXA8uTgfdH860iiYtHNfZisuxwG5wDjgVL5BUgF8MDnHtV2biaPHrVkgGMkjqCf5
UrGjkY0sTElthHPBH+FMEMmzDTMB2IJwPWtFSfJJzzk802UnyHOT93+lQ9wvpcqq2oRsr29
1Mc4G8Oc/wD6qmF3rONpu5JMnPJ9+oOKV2ZYshiDgdD9angdjDksT8x700rsUmuxTkuNSlc
yzTuzjoxP9O9NkivZiRI5Yfd3E8AVrz/dB77R/WmRO5h5Ynj1q7O7VxXV9jGWwkZiHyB3AG
cVYh0+DZIzNgrzgryfb+dWI3fCDccEDv70+H5jNu54HX61XIkLmbKnkW6ZCDOMg5Hb/PepV
ATDMdy5GcdvWrcrEeUATgxDiqw6D6ChvlDfUY7CV9qjKnG3J5ppWSFQSjcjAB7/AIU9iRI2
DjHT24FXXJ8uIZ9aabY7WZjyguMkDH8qgRDzz19B0rRcnbJz/Ef6VFISLdiDg1zybNI7FSN
RkbgeBjBH86kiQlugHHOKsSEiUAHHP9KsOBiQ471ncuxU8rG3qfcCneTvb5Bg4wT2NXYids
fP/LSplJ+1pz/Ea0WthbFCaAx7GwBgdhwagMBOAvJ9q3JuRUtsqlWyoOMdvpWjWpJg20DmY
MU3DI46GtgJEx27C3ovB5oTiU445H8xWlMAGJAx8o/rVx0iT1K1uICgTezbckpt/rU4SJJF
VHCb1JwF6npVjTSQowSOTXQTqv2eP5R37fWrtpczb1scpqqlLeO4QBx0+ZeN3sa42+Wdrky
5IZhn5eK9L1UD7FBx/E38q5HVAPtijsFWuatezZrTehi2sEm0ylAW/hOP51uJbKY/mX5wM8
d6k0rmMg8jf/SpVYiSTBI+ataekUU3dsrNaRvuUKTgfKuelUtJ0iSLWUluI1Cg7QM7sEnjF
a90zAZDEHb2NMSR/tAO9s+ufrVWTkmxNWVi7rWkTN5VxBHnbkEDp/8AWqpDZsdOeIx7C33m
xnv6fjXVb3aUhmJHPU/Sjo4I67Cf5Vozni+h51qGnLav9nRzMW+ZioIx+fWitm//AOPhh/t
GisXq7m6P/9k=
</binary><binary id="_11.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACIBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACgBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuADMBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACkBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACYBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACIBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACUBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuABcBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAD//Z
</binary><binary id="_12.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_13.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAD4BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_14.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuAB8BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAD/2Q==
</binary><binary id="_16.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAuACEBAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAD//Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0