%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/598.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <book-title>Untitled</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>8214d5d0-2794-4032-8997-dd739cf7aa2d</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2004</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>Obsah (kapitola – stránka)</strong></p> <p>I. 6</p> <p>II. 12</p> <p>III. 18</p> <p>IV. 25</p> <p>V. 36</p> <p>VI. 41</p> <p>VII. 47</p> <p>VIII. 52</p> <p>IX. 59</p> <p>X. 66</p> <p>XI. 72</p> <p>XII. 80</p> <p>XIII. 87</p> <p>XIV. 92</p> <p>XV. 96</p> <p>XVI. 102</p> <p>XVII. 107</p> <p>XVIII. 113</p> <p>XIX. 119</p> <p>XX. 126</p> <p>XXI. 130</p> <p>XXII. 134</p><empty-line /><p>Název originálu:</p> <p>To the Stars – Volume I</p> <p>Homeworld</p> <p>Copyright © 1981 by Harry Harrison</p> <p>A Bantam Book 1981</p> <p>Translation © Vladimír Kejval</p> <p>Copyright © Cover illustration by Chris Moore</p> <p>Copyright © Cover illustration Czech Republic edition</p> <p>KGN Nederland BV, Amsterodam</p> <p>Copyright© 1997 for the Czech edition by United Fans a.s. & Classic And s.r.o.</p> <p>ISBN (UF a.s.) 80-86129-05-5</p> <p>ISBN (Classic And s.r.o.) 80-86139-05-0</p><empty-line /><p>Život Jana Kulozika, odborníka na mikroelektronické systémy, je poklidný, dokonalý a bezproblémový. Ve chvíli, kdy se stane svědkem události, ke které oficiálně ani nemohlo dojít, se mu však jeho svět začne hroutit a z trosek povstává děsivý stín tajné policie. Policie s neomezenými zdroji, absolutní mocí a nejmodernějšími prostředky, která si s potencionálními rebely hraje jako kočka s myší. Orwellův 1984 v praxi!</p><empty-line /><p><emphasis>Brumlání motoru zesílilo, když motorové sáně projížděly kolem vyvýšeniny na břehu jezera. Světle červená kapotáž se odrážela od bílého pozadí a rychle se točící pásy odhrabávaly sníh. Řidič s očima krytýma ochrannými brýlemi hleděl upřeně vpřed. Jel podél břehu, a tak musel projet kolem nich ve vzdálenosti necelých deseti metrů. V úkrytu pod skalním převisem by je však sotva objevil.</emphasis></p> <p><emphasis>,, Teď!“ křikl Uri a Jan vstal a zamával rukama.</emphasis></p> <p><emphasis>Řidič si ho hned všiml, ubral plyn a zatočil směrem k nim. Spustil jednu ruku dolů, uchopil mikrofon vysílačky a zvedl ho k ústům, když ho výstřel z Uriho zbraně zasáhl do prsou. Uri střílel z raketové pistole – tichý projektil s vlastním pohonem hladce prolétl řidičovým tělem. Muž se zřítil s rozpaženýma rukama ze sedadla. Skútr se převrhl na stranu, přičemž pásy s ním ještě chvíli smýkaly, než bezpečnostní pojistka vyh</emphasis><emphasis>odila spojku.</emphasis></p> <p><emphasis>Jan sice reagoval rychle, ale Uri byl mnohem rychlejší. Bleskově se vysvobodil ze spacáku, a jak spěchal k zasaženému řidiči, zanechával ve sněhu krvavou stopu.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>I.</strong></p> <p>„Je to monstrózní, nemožná směs prastarého vedení, netěsných ventilů a nejmodernější elektroniky! Celá továrna by se nejdřív měla vyhodit do vzduchu a teprve pak znovu postavit.“</p> <p>„Tak zlé to ještě není, Vaše Milosti, o to jsem přesvědčen.“ Radcliff si přejel hřbetem ruky po zarudlém nosu a s provinilým výrazem ve tváři pozvedl oči, když zjistil, že mu na pokožce zůstaly dva vlhké proužky. Urostlý inženýr, stojící vedle něj, si ničeho nevšiml. Radcliff si ruku otřel o kalhoty. „Všechno funguje a vyrábíme prvotřídní alkohol…“</p> <p>„Továrna běží – ale jen tak tak.“ Jan Kulozik se cítil vyčerpaně, a v hlase proto nechal zaznít ostrý tón. „Všechny plnící trysky se musí bez výjimky vyměnit, jinak všechno zařízení vyletí do vzduchu i bez mého přičinění. Podívejte se sám na ty spoje, všude jsou skvrny od zkvašené šťávy.“</p> <p>„Hned nechám všechno vyčistit, Vaše Milosti.“</p> <p>„Tak jsem to nemyslel. Musí se odstranit příčina těch skvrn. Dělejte už něco konstruktivního, člověče! To je rozkaz!“</p> <p>„Uděláme všechno, jak přikazujete.“</p> <p>Radcliff podlézavě sklonil hlavu. Třásl se po celém těle. Jan s nechutí hleděl na jeho lebku pokrytou mastnými vlasy s četnými lupy. Tihle lidé se nikdy nic nenaučí. O samostatném myšlení nemluvě. Dokonce i když jim poskytnete co nejpodrobnější návod, stejně nakonec provedou nějakou hloupost. Ředitel továrny byl stejně schopný jako okolní prastaré frakční věže, varné vany a prorezlé trubky, z nichž výrobna odebírala rostlinnou šťávu. Vestavět sem automatickou kontrolu mu připadalo jako festival ztraceného času.</p> <p>Vysokými okny pronikalo do nitra budovy studené zimní světlo a slabě osvětlovalo obrysy strojního zařízení. Světla vytvářela na podlaze žlutavé koláče. Do Janova zorného úhlu vešel jeden z dělníků, zastavil se a zašmátral rukou v kapse. Pohyb probudil Janovu ostražitost.</p> <p>„Ten chlap – stůj!“ křičel.</p> <p>Příkaz rezonoval halou. Dělník neměl o inženýrově přítomnosti ani potuchy. Polekaně upustil zápalku dříve, než si stihl připálit cigaretu. Plamínek spadl přímo do kaluže u jeho boty. Modravý plamen hladově vyšlehl vzhůru.</p> <p>Jan energicky odstrčil ředitele stranou. Přiskočil k nejbližšímu hasicímu přístroji, strhl ho z držáků a ještě v běhu stiskl pojistku. Dělník usilovně dupal po kaluži zapáleného alkoholu, ale dosáhl jen toho, že se oheň šířil do všech stran.</p> <p>Z hubice hasicího přístroje se zasyčením vystříkla pěna. Jan zamířil paprsek bělavé tekutiny dolů a krouživým pohybem hasil plameny. Během chvilky oheň uhasl, pouze dělníkovy kalhoty doutnaly. Jan zamířil pěnu na nešťastníkovy nohy a pak v náhlém záchvatu hněvu i na hruď a obličej, který okamžitě zmizel pod bílým nánosem.</p> <p>„Jste hlupák, obrovský hlupák!“</p> <p>Jan uzavřel hasicí přístroj a odhodil ho na podlahu. Dělník si trhaně protíral oči. Jan nemilosrdně pokračoval ve výtkách: „Dobře víte, že se zde nesmí kouřit. Jako by se vám to nepřipomínalo dost často. Kromě toho stojíte přímo pod nápisem, který zakazuje kouření!“</p> <p>„Já… neumím příliš dobře číst, Vaše Milosti.“ Muž se oklepal a vyplivl hořkou hasící kapalinu.</p> <p>„Nepříliš dobře, a možná že vůbec! Jste propuštěn. Zmizte odsud.“</p> <p>„Ne, prosím, Vaše Milosti, neříkejte to!“ koktal dělník. Zapomněl na bolest v očích a otevřel ústa v zoufalé prosbě. „Usilovně jsem pracoval… moje rodina… byl jsem dlouhou dobu bez práce…“</p> <p>„Dlouho bez práce,“ opakoval studeně Jan a jeho vztek se náhle vypařil při pohledu na mužskou postavu, která klečela v pěně. „Měl byste mi být vděčný, že vás nenahlásím pro sabotáž.“</p> <p>Situace byla naprosto nemožná. Jan rychle odešel, aniž by si všímal zachmuřeného pohledu ředitele a oněmělého dělníka. Nemožné! Už aby byl zpátky v řídicí místnosti.</p> <p>Tam byla situace o něco lepší. Mohl se tady i trochu uvolnit, a dokonce usmát při pohledu na blýskavý pořádek systému, který nedávno instaloval. Kabelové rozvody se sbíhaly ze všech stran k řídícímu počítači. Stiskl několik tlačítek ve správném pořadí pro vyvolání kombinačního klíče a odklopil kryt. Němé, elegantní a celistvé. Mikropočítač v srdci stroje řídil celý provoz s nekonečnou precizností. Terminál mu visel v malém pouzdře u opasku. Vyndal ho, připojil k počítači a pak na něm cosi naklepal. Obrazovka okamžitě ožila. Ani jeden problém; zde nikdy problémy nevyvstaly. To ovšem neplatilo pro ostatní tovární zařízení. Když si vyžádal všeobecný přehled o situaci, začaly po obrazovce přebíhat jednotlivé řádky informací.</p> <p>SKUPINA VENTILŮ 376-L-9 NETĚSNÍ</p> <p>SKUPINA VENTILŮ 389-P-6 VYMĚNIT</p> <p>SKUPINA VENTILŮ 429-P-8 NETĚSNÍ</p> <p>Stav byl opravdu deprimující, proto raději krátkým povelem vyčistil obrazovku. Radcliff stál vzadu za ním v otevřených dveřích a klidným hlasem plným respektu se hlásil o slovo.</p> <p>„Prosím, inženýre Kuloziku, promiňte, že Vás obtěžuji, ale jde o Simmonse, toho muže, kterého jste právě propustil. Je to dobrý dělník.“</p> <p>„Nemyslím si, že by byl zvlášť dobrý.“ Janův vztek dávno uhasl a teď už jen chtěl dovést celou záležitost k rozumnému konci. „Máme určitě dostatek kandidátů, kteří ho snadno nahradí. A každý z nich je jistě stejně schopný – možná i lepší.“</p> <p>„Studoval celé roky, Vaše Milosti. Celá léta. Aby se zbavil závislosti na podpoře pro nezaměstnané. To přece něco znamená!“</p> <p>„To, že klidně škrtl sirkou, znamená mnohem víc. Lituji. Nejsem krutý. Ale musím myslet na Vás a na ostatní zaměstnance. Co byste dělal, kdyby spálil továrnu, kde pracujete? Jste vedoucí, Radcliffe, a taky tak musíte myslet. Nemusí se Vám to sice líbit a ani zdát správné, ale jiná možnost není. Souhlasíte se mnou?“</p> <p>Radcliff na okamžik zaváhal, ale pak odpověděl: „Jistěže máte pravdu. Lituji, že jsem Vás obtěžoval. Vyhodím ho sám. Takoví jako on tu nemají co pohledávat.“</p> <p>„Tak je to správné.“</p> <p>Tiché zabzučení a červené světlo na řídicím pultu přivábilo Janovu pozornost. Radcliff zůstal stát u dveří. Počítač objevil chybu a hodlal ji sdělit operátorovi. Zároveň se informace zobrazila na obrazovce.</p> <p>SKUPINA VENTILŮ 928-R-9 VYPADLA</p> <p>STAV: OTEVŘENÉ</p> <p>POVOLENO ODPOJENÍ ZA ÚČELEM VÝMĚNY</p> <p>„928-R. To mi připadá povědomé.“ Jan zadal informaci do osobního počítače a pokýval hlavou. „Měl jsem pravdu. Ty ventily se měly vyměnit už minulý týden. Stalo se tak?“</p> <p>„Musím se podívat do záznamů.“ Radcliff pobledl.</p> <p>„Ušetřete si námahu. Oba víme, že je nevyměnili. Hoďte sebou a přineste ten zatracený ventil. Vyřídíme to sami a hned.“</p> <p>Elektrickým klíčem Jan uvolnil pevně utažené přírubové šrouby a vyňal motor. Všechno bylo prorezavělé. Obvyklý stav. Montéři zřejmě považovali promazání šroubových spojů konzervačním tukem za zbytečné. Jan ustoupil o pár kroků dozadu a pečlivě sledoval, jak zpocení prolové odstraňují starý ventil a přitom je zalévá tekutina vytékající z otevřeného potrubí. Teprve když namontovali pod jeho pozorným pohledem nový ventil – tentokrát nepřipustil sebemenší špatnou práci – připevnil motor. Práce pokračovala kupředu bez zbytečných řečí. Jakmile skupina ventilů začala znovu plnit určený úkol, sebrali dělníci nástroje a odešli. Jan se vrátil do řídicí místnosti, aby otevřel zablokovanou trasu a spustil výrobu. Ještě jednou nechal proběhnout stavová hlášení a vytiskl je. Když tiskárna „vyplivla“ žádané papíry, pohodlně se usadil do křesla a pozorně pročítal jednotlivé listy. Přitom si zatrhl položky, které musel vyřídit co nejdříve. Jan byl velký, lhostejně se tvářící mladík okolo dvaceti let. Ženy ho pokládaly dokonce za velmi zajímavého – některé se tak vyjadřovaly i nahlas – ale on tomu nepřikládal sebemenší váhu. Byly prostě jen jednou z příjemných stránek jeho života, ale zabíraly až druhé místo v pořadí za mikroelektronickými řídicími systémy, které studoval. Při čtení krčil čelo, až se mu mezi očima vytvořila hluboká vráska. Vráska byla patrná zvláště při druhém pročítání – až se náhle na Janově obličeji objevil široký úsměv.</p> <p>„Hotovo – díky bohu!“</p> <p>Úkol, který ho zavedl sem do lihovaru, byl teoreticky snadný, ale práce se táhla téměř do nekonečna. Na podzim sem dorazil, aby nainstaloval nový řídicí systém. Potřebnou podporu mu měl poskytnout Buchanan, zkušený inženýr v oboru hydraulických strojů. Ale Buchanana potkala smůla – vlastně štěstí – dostal obyčejný zánět slepého střeva a helikoptéra ho odvezla pryč. Už se znovu neobjevil. Stejně jako jeho náhradník. Proto musel Jan dozírat i na montáž mechanických částí, a přitom uběhl celý podzim i část zimy, aniž by spatřil konec téhle únavné práce.</p> <p>Teď to ovšem vypadalo nadějně. Všechny podstatné vestavby a výměny byly dokončeny a lihovar pracoval.</p> <p>Konečně se mohl zbavit nepříjemných pout. Minimálně na několik týdnů – vedoucí výroby by si s tím měl poradit.</p> <p>„Radcliffe, přijďte za mnou do kanceláře! Rád bych Vám sdělil cosi důležitého.“</p> <p>Slova tryskala z každého reproduktoru, rozlévala se po celé budově, aby se vracela v mohutné ozvěně. Za několik sekund se ozvaly spěšné kroky a do kanceláře vstoupil udýchaný vedoucí.</p> <p>„Ano… Vaše Milosti?“</p> <p>„Odjíždím, dnes v noci. Nezírejte tak na mě, člověče! Domníval bych se, že by Vás to mělo těšit. Lihovar je opět v provozu a měl by i nadále pracovat, pokud se budete starat o drobné provozní opravy, které jsem vytiskl na papír. Propojil jsem počítač přes síť na jednotlivá důležitá místa, aby hlídal celý průběh výroby. Jestliže se objeví nějaké problémy, budete o tom ihned vědět. Ale nemyslím, že by se mělo něco stát, Radcliffe, nebo se mýlím?“</p> <p>„Ne, jistěže ne, pane. Budeme se snažit, pane, a mnohokrát děkujeme!“</p> <p>„V to doufám. A ať je to snažení usilovnější, než zatím bylo! Vrátím se nejdřív, jak jen to bude možné, abych si prověřil provoz a záznamy o prováděných opravách. Pokud už nic nemáte, rád bych zmizel.“</p> <p>„Ne, nic, pane.“</p> <p>„Dobře. Postarejte se, aby vše klapalo.“</p> <p>Nedbalým pohybem propustil Radcliffa a odpojil osobní počítač ze sítě. Pak ho pečlivě uložil do kufru. Když si navlékal kožený kabát a rukavice, po dlouhé době pociťoval narůstající nadšení. Krátce se zastaví v hotelu, aby si sbalil věci, a pak sbohem! Tiše si pískal skrze zuby, když vycházel ze dveří do soumračného pozdního odpoledne. Země byla promrzlá na kost a ve vzduchu se vznášel pach sněhu. Červený lak na jeho osobním voze ostře kontrastoval s fádní krajinou. Holé pláně se táhly do všech stran pod pochmurně šedou oblohou. Motor chytil okamžitě, když otočil klíčem v zapalování. Topení pomalu ohřívalo vzduch v kabině. Opatrně projel po zamrzlém dvoře ven na záplatovanou silnici.</p> <p>Dříve se tu všude kolem roztahovala bažina, kterou vysušili a přeměnili na pastviny. Ale jako stálá připomínka na minulé doby tu zůstaly kanály a Wisbech coby vnitrozemní přístav. Jan cítil upřímnou radost, že odsud konečně vypadne. Balení ho stálo necelých deset minut – rád cestoval nalehko. Ředitel hotelu ho pak doprovodil ke dveřím, otevřel je a s úklonou mu popřál šťastnou cestu.</p> <p>Dálnice začínala hned za městem. Policejní hlídka u nájezdu na dálnici zasalutovala. Jan jim odpověděl ledabylým mávnutím ruky. Když se dostal do dosahu automatické silniční sítě, zapojil automat. Jako cílovou stanici zadal Londýn, dálniční odbočka 74. Informace ihned putovala vysílačem umístěným pod vozem do kabelového rozvodu pod povrchem dálnice, který ji předal dopravnímu počítači. Během několika mikrosekund počítač vozu přidělil jízdní trasu a předal mu řízení. Elektromotory zrychlily na obvyklých 240 kilometrů v hodině, až se krajina změnila v překotně ubíhající film. Jan rozhodně necítil potřebu rozhlížet se po okolí. Raději otočil křeslo. V příručním baru ho očekávala whisky a minerální voda. Televizní obrazovka ožila pestře zbarvenou a hlasitou produkcí Petera Grimse. Jan zaměřil pozornost na televizní pořad a obdivoval zpěvačku nejen pro její skvělý soprán – chvíli si pokoušel připomenout, odkud ji zná.</p> <p>„Aileen Pettit – samozřejmě!“ Vzpomínky ho naplnily pocitem tepla. Kdyby tak měla čas! Po jejich rozchodu toho neměla tolik na práci. Určitě ráda přijme pozvání na menší prázdninový výlet. Okamžitě převedl nápad ve skutek. Vyťukal na telefonu potřebné číslo. Přístroj zazvonil jen dvakrát za sebou, když se ohlásila.</p> <p>„Jane! To je milé, že voláš.“</p> <p>„Báječné, že jsi doma. Máš potíže s kamerou?“ Ukázal na temnou obrazovku.</p> <p>„Ne, ale vypnula jsem ji. Jsem právě v sauně.“</p> <p>Současně se obrazovka probudila k životu. Vesele se smála výrazu jeho tváře. „Nikdy jsi neviděl nahou ženu?“</p> <p>„Pokud ano, tak jsem na to už dávno zapomněl. Tam, odkud přijíždím, se ženy nevyskytovaly. Určitě ne tak krásně mokré jako ty. Čestně, Aileen, rozplakal bych se štěstím. Jsi nejkrásnější obrázek na světě.“</p> <p>„S lichocením se dostaneš daleko.“</p> <p>„A ty pojedeš se mnou. Máš čas?“</p> <p>„Vždy, miláčku, záleží ovšem na tom, co máš v plánu.“</p> <p>„Sluneční paprsky. Horké slunce, teplá voda, chutné jídlo, bedna šampaňského a moje maličkost. Co na to říkáš?“</p> <p>„Zní to velkolepě. Půjde to na mé bankovní konto, nebo na tvé?“</p> <p>„Všechno platím. Po zimě strávené v divočině si zasloužím něco lepšího. Znám malý hotel v poušti na břehu Rudého moře. Pokud vyrazíme brzo ráno, můžeme…“</p> <p>„Prosím, žádné podrobnosti, poklade. Já se vrátím znovu do sauny a počkám tam na tebe. Ale pospěš si!“</p> <p>Přerušila spojení a Jan se hlasitě rozesmál. Ano, život teď bude mnohem příjemnější než v posledních týdnech. Dopřál si dlouhý doušek skotské a pak si nalil druhou sklenku.</p> <p>Zmrzlá močálová půda mu konečně zmizela z mysli.</p> <p>Netušil, že Simmons, muž, kterého nechal propustit, už nikdy nedostane podporu v nezaměstnanosti. Proto spáchal sebevraždu, ještě než se Jan dostal do Londýna.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>II.</strong></p> <p>Hluboko dole klouzal kulatý stín obřího letounu po hladině Středozemního moře, aby pak přesedlal na písčité duny. Elektromotory běžely tiše, jediný hluk vydávaly vrtule. Vedle masivního talířového tvaru „Skokana“ byly opravdu maličké, téměř neviditelné. Sloužily ostatně pouze jedinému účelu – pohánět letoun vpřed. Potřebnou vznosnou sílu obstarávaly obří nádrže s heliem. Celá konstrukce vytvářela vynikající dopravní prostředek, který spotřebovával jen velmi malé množství paliva.</p> <p>Náklad tvořil obří svazek černých trubek upevněných pod trupem. Mnoho tun kovu. „Skokani“ přepravovali i pasažéry v kabinách na přídi.</p> <p>„Neuvěřitelný pohled,“ vydechla Aileen. Seděla před zkoseným oknem, které zabíralo téměř celou přední stěnu kabiny. Uchváceně sledovala poušť, jež pod nimi rychle ubíhala kamsi dozadu. Jan se natáhl na postel a němě přikývl – přitom ovšem nespouštěl pohled ze své přítelkyně. Aileen si česala dlouhé měděné zbarvené vlasy. Zvednuté paže způsobily, že se její nahá ňadra napřímila.</p> <p>„Neuvěřitelné,“ zopakoval. Aileen se zasmála, odložila hřeben, posadila se vedle něj a políbila ho.</p> <p>„Vezmeš si mě?“ zeptal se Jan.</p> <p>„Ne, ale děkuji ti, že ses zeptal. Rozvedla jsem se sotva před měsícem. Ráda bych si chvíli užila svobody.“</p> <p>„Pak se tě zeptám znovu příští měsíc.“</p> <p>„Udělej to…“ Přerušil ji melodický zvuk zvonku a do nitra kabiny pronikl stewardův hlas.</p> <p>„Všem pasažérům. Za třicet minut přistaneme v Suezu. Prosím, připravte si všechna zavazadla. Přistání za třicet minut. Těší nás, že jsme vás mohli přivítat na palubě „Skokana“. Jménem kapitána Weatherbyho a celé posádky vám děkuji, že jste letěli s British Airways.“</p> <p>„Ještě půl hodiny – podívej se na mé vlasy. A s balením jsem zatím nezačala…“</p> <p>„Klid. Nikdo nás z kabiny nevyhodí. Nezapomeň, že jsme na dovolené. Obléknu se a postarám se o zavazadla. Uvidíme se dole.“</p> <p>„Nepočkáš na mě?“</p> <p>„Počkám – ale venku. Rád bych se podíval, jakou přivezli vrtací soupravu.“</p> <p>„Ty prašivé trubky jsou pro tebe důležitější než já!“</p> <p>„To máš pravdu – ale jak jsi na to přišla? Právě probíhá nejdůležitější fáze. Pokud se podaří tepelná extrakce, znovu vytryskne ropa. Poprvé za dobrých dvě stě let.“</p> <p>„Ropa? Odkud?“ Aileenin hlas vyjadřoval dokonalou lhostejnost. Celou pozornost věnovala halence, kterou si přetahovala přes hlavu.</p> <p>„Ze země. Tam se dříve nacházelo mnoho nafty, surové ropy. Ničitelé ji čerpali, spalovali a mrhali s ní – stejně jako se vším ostatním. Vzácný zdroj cenných uhlovodíků, které jednoduše spálili.“</p> <p>„Nemám ponětí, o čem mluvíš. V dějepise nejsem příliš zběhlá.“</p> <p>„Uvidíme se po přistání.“</p> <p>Když Jan opustil výtah v přízemí vykládací rampy, měl pocit, že vlezl do vytopené pece. Ačkoliv tu nastalo zimní období, slunce bodalo tak, jak to na severu nikdy nedokázalo. Příjemný pocit po exilu v ledových močálech severní Anglie.</p> <p>Svazek trubek zavěsili na jeřáb. Trubky pomaličku dosedaly s měkkým kolébáním na čekající tahač. Jan si nakrátko zahrával se svůdnou myšlenkou, že požádá o povolení návštěvy vrtné věže, ale pak se rozhodl jinak. Ne, nejdříve dovolená. U vrtu se zastaví až na zpáteční cestě. Zahnal myšlenky, které ho upoutávaly k fascinujícím věcem, jež nabízí věda ve spojení s moderní technologií, a soustředil se na mnohem zajímavější věci, jaké nabízela Aileen Pettit.</p> <p>Když Aileen vystoupila z výtahu, ruku v ruce zamířili k celnímu odbavení. Teplé sluneční paprsky byly velmi příjemné. Vážně se tvářící policista tmavé pleti přihlížel, jak Jan zasouvá identifikační kartu do čtecího zařízení.</p> <p>„Vítejte v Egyptě,“ promluvil stroj příjemným ženským hlasem. „Doufám, že zde strávíte příjemné chvíle… pane Kuloziku. Mohl byste laskavě přitisknout palec na destičku? Děkuji. Už můžete vytáhnout svou ID kartu. Mám pro vás vzkaz. Odeberte s k východu číslo 4. Čekají tam na vás. Další, prosím.“</p> <p>Počítač podrobil Aileen stejné proceduře. Zatímco ji hlasitě vítal, přezkoumal její identitu a pomocí otisku palce ověřil, že je osobou uvedenou na kartě. Konečně ji propustil.</p> <p>U východu k nim přistoupil zpocený, sluncem do černa opálený muž v těsné modré uniformě. „Pan Kulozik s doprovodem? Jsem zaměstnancem paláce Magna, Vaše Milosti. O zavazadla jsem se postaral. Pokud si přejete, můžeme vyjet.“ Mluvil velmi dobrou angličtinou s přízvukem, který Jan nedokázal zařadit.</p> <p>„Jistě, pojedeme.“</p> <p>Malé vznášedlo čekalo na plošince na konci zálivu. Řidič otevřel dveře. Urychleně nastoupili do klimatizované kabiny. Měli k dispozici celkem dvanáct míst, protože byli jedinými pasažéry. Vznášedlo se vzápětí zdvihlo na vzduchovém polštáři a namířilo si to přes vodu. Přitom nabíralo rychlost.</p> <p>„Poletíme Suezským průplavem na jih,“ vysvětloval řidič. „Nalevo spatříte Sinajský poloostrov. Vpravo vpředu se tyčí vrcholek hory Gharib vysoké 1720 metrů…“</p> <p>„Nejsem tu poprvé,“ přerušil ho Jan. „Můžete si přednášku klidně odpustit.“</p> <p>„Děkuji, Vaše Milosti.“</p> <p>„Ale, Jane, já bych to ráda slyšela. Vždyť ani nevím, kde jsme.“</p> <p>„Aha, kromě dějepisu jsi ve škole zanedbávala i zeměpis.“</p> <p>„Nebuď ošklivý!“</p> <p>„Promiň, brzy poletíme nad Rudým mořem a pak zahneme doleva nad Akabský záliv, kde po celý rok svítí sluníčko a je pořád teplo, kromě léta, kdy spíše spaluje. A přesně uprostřed téhle sluneční a vodní nádhery leží palác Magna, náš cíl. Řidiči, vy určitě nepocházíte z Anglie.“</p> <p>„Máte pravdu, Vaše Milosti. Narodil jsem se v Jižní Africe.“</p> <p>„To jste se dostal pěkný kus od domova.“</p> <p>„O celý kontinent dál, pane.“</p> <p>„Mám žízeň,“ stěžovala si Aileen.</p> <p>„Přinesu něco z baru.“</p> <p>„Nechte to na mně,“ nabídl se řidič, přepnul řízení na automatiku a vyskočil ze sedadla. „Co by to mělo být?“</p> <p>„To, co nabízíte…. vlastně neznám ještě vaše jméno.“</p> <p>„Piet, pane. Máme tu studené pivo a ….“</p> <p>„To je přesně to pravé. Pro tebe také jedno, Aileen?“</p> <p>„Ano, prosím.“</p> <p>Jan vyprázdnil napěněnou sklenici do půlky a spokojeně vydechl. Konečně dostává správnou prázdninovou náladu. „Vezměte si také jedno, Piete.“</p> <p>„To je od Vás velmi laskavé, pane.“</p> <p>Aileen si pozorně prohlížela řidiče, jehož plavé vlasy a opálená pokožka pro ni představovaly záhadu. Muž byl sice zdvořilý, ale neukazoval nic z neotesaného chování obyčejného prola. „Sice to nerada přiznávám, ale o Jižní Africe jsem ještě neslyšela.“</p> <p>„Tu zná jen velmi málo lidí,“ utěšoval ji řidič. „Město Jižní Afrika není příliš velké, několik tisíc bělochů v moři černých. Jsme vlastně pevností v kraji diamantových dolů, to je vše. Práce v dolech se mi nelíbí, ale nic jiného se tam nenabízí – proto jsem se vytratil. Tahle práce mě baví a volnost pohybu také není k zahození.“</p> <p>Náhle zazněl ostrý signál, proto rychle odložil sklenici a odběhl k řídicímu pultu.</p> <p>Odpoledne spělo ke svému konci, když se na horizontu konečně objevila Magna, tenký pruh mezi pouštním pískem a mořem. Už rozeznávali i svítící skleněné věže prázdninového střediska. Na azurovém moři se odrážely jako drobné body početné čluny s bílými plachtami.</p> <p>„Ach, to je nádhera!“ usmívala se Aileen.</p> <p>Vznášedlo proklouzlo podél lodí a plavců až na pobřeží, těsně vedle několika špinavých chatrčí, které představovaly domorodou vesnici. Zahlédli i několik Arabů v burnusech, ale všichni zmizeli, ještě než se otevřela dvířka vznášedla. Na hosty už čekal kočár tažený oslem. Aileen nadšeně zatleskala rukama a dlouze si prohlížela kočího s obrovským turbanem na hlavě. Vychutnávala každou sekundu krátké jízdy k hotelu. Hotelový vedoucí je osobně přivítal a úslužně jim podržel dveře. Nosiči se mezitím starali o zavazadla. Pokoj byl prostorný a s balkonem přímo k moři. Na stole je čekal koš s ovocem. Hotelový vedoucí sám otevřel láhev sektu a nalil skleničky.</p> <p>„Ještě jednou, buďte nám srdečně vítáni!“ pronesl a s úklonou podával hostům plné sklenice.</p> <p>„Je to tu překrásné,“ pochvalovala si Aileen, když konečně osaměli, a dlouze Jana políbila. „Co nejdříve bych se chtěla jít vykoupat.“</p> <p>„A proč ne hned?“</p> <p>Oceán byl nádherný, přesně jak si představoval. Přes panující roční dobu měla voda příjemnou teplotu a slunce se činilo, co mohlo. Anglie a tamní zima se rázem staly jen nepříjemným, velmi vzdáleným snem. Oba plavali až do vyčerpání. Pak se usadili pod vysokou palmou a za rudé záře západu slunce vychutnávali drink. Večeřeli na hotelové terase a ani se přitom nenamáhali, aby se převlékli do něčeho jiného. Začínající noc osvětloval úplněk měsíce, který stoupal stále výš nad písečnou poušť.</p> <p>„Nemůžu tomu uvěřit!“ zvolala Aileen. „Určitě jsi to všechno sám zaranžoval.“</p> <p>„Samozřejmě. Měsíc měl vlastně vyjít až za dvě hodiny, ale kvůli tobě jsem všechno urychlil.“</p> <p>„Jsi milý. Podívej se, co je tohle?“</p> <p>Od pobřeží se odpoutával jeden tmavý stín za druhým, měnily se a narůstaly, zatímco Jan s Aileen tiše přihlíželi.</p> <p>„Noční plachetnice. Právě vztyčují plachty.“</p> <p>„Mohli bychom to také zkusit? Umíš s nimi zacházet?“</p> <p>„Jasně,“ přisvědčil a pokoušel si honem vzpomenout na všechno, co se během svého prvního pobytu ve zdejším hotelu naučil o plachetnicích. „Pojď, ukážu ti to.“</p> <p>Zpočátku mu to příliš nešlo a oba se smíchem klopýtali přes beznadějně zapletená laná, až museli zavolat o pomoc. Jeden z arabských sloužících, kteří měli na starost plachetnice, přivesloval na maličkém člunu a napravil škody na lanoví. Pak konečně zavál lehký větřík a zakrátko už měkce klouzali po mořské hladině s napjatou hlavní plachtou. Měsíční záře jim více než dostatečně osvětlovala cestu. Na noční obloze se rozhořelo statisíce hvězd. Jan přidržoval jednou rukou kormidlo a druhou položil Aileen kolem ramen. Ta se k němu jemně přivinula a zlehka ho líbala. Teplo, které vyzařovala Aileenina pokožka, bylo velmi příjemné.</p> <p>„Už je toho dost,“ zašeptala.</p> <p>„V žádném případě.“</p> <p>Křižovali sem a tam a vítr je zatlačoval stále dál od pobřeží, až už ztratili z dohledu všechny ostatní čluny a země se utopila ve vodní černi.</p> <p>„Nedostali jsme se příliš daleko od pobřeží?“ strachovala se Aileen.</p> <p>„To ne. Jen jsem chtěl být s tebou úplně sám. Směr odhadneme podle měsíce, a kdyby to bylo nutné, stáhneme plachtu a nahodíme motor.“</p> <p>„Sice nemám nejmenší ponětí, o čem vlastně mluvíš, ale věřím ti.“</p> <p>Za necelou půlhodinku se Jan rozhodl, že obrátí člun na zpáteční cestu, protože na ně začal dotírat chlad. Při obrátce ztratil vítr, ale nakonec se plachta znovu napjala a na horizontu se rozsvítila hotelová světla. Všude kolem panovalo ticho narušované jen šuměním vody pod kýlem a skřípěním plachty. Proto zaslechli hřmot motorů už z velké dálky. Hluk strojů se rychle blížil.</p> <p>„Někdo má pěkně naspěch,“ poznamenal Jan a přimhouřenýma očima hleděl do směru, odkud k nim přicházelo brumlání motorů pracujících na plný výkon.</p> <p>„Co to asi je?“</p> <p>„Nevím. Ale brzy se to dovíme. Jedou přímo k nám. Slyším dva motory. Pro závody si vybrali zvláštní chvíli.“</p> <p>Všechno se semlelo velmi rychle. Hřmot zesílil a ze tmy vyklouzla první loď. Temný stín na zpěněných vlnách. Proti jejich plachetnici opravdový goliáš – a mířil přímo na ně. Aileen polekaně vykřikla, a to už se kolem nich prosmýkl vysoký lodní trup. Vlnobití, které vyvolal průjezd velké lodi, nemilosrdně uchopilo malou plachetnici a silně ji rozkolébalo.</p> <p>„Bože, to bylo těsné!“ vydechl Jan a rukou se přidržoval okraje kabinky, zatímco druhou zachytil Aileen.</p> <p>Jako na povel se otočili a dívali se za mizející lodí. Proto zahlédli pronásledovatele, až když bylo pozdě. Jan koutkem oka spatřil ostře zkosenou příď, která prudce narazila do boku jejich plachetnice, bez větší námahy ho rozdrtila a rozřízla loď na dvě nestejné části. Jan měl ještě čas, aby k sobě přitiskl Aileen, a už je obklopila chladivá voda.</p> <p>Když se přes ně přelila velká vlna, cosi ho silně udeřilo do levé nohy, až v ní ztratil cit. Moře se mu snažilo vyrvat Aileen, ale Jan držel pevně. Pomalu vyplavali na hladinu. Dívka kašlala a plivala vodu, a proto ji raději stále držel, jak nejlépe mohl. Plavali v moři plném trosek. Plachetnice byla zničená. Obě lodě zmizely a s nimi utichl i hluk motorů.</p> <p>Zůstali sami obklopeni tmavou nocí a černým oceánem.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>III.</strong></p> <p>Janovi okamžitě došlo, co jim hrozí. Aileen plakala a zalykala se, takže měl plné ruce práce, aby její hlavu udržel nad vodou. Zbytky lodi vytvořily kolem nich černý kruh. Jan se s námahou vymanil ze změti lan, když vtom se dotkl čehosi, co tvarem připomínalo polštář. Předmět plaval na hladině a zdálo se, že se neutopí. Jan přitáhl Aileen blíž a přistrčil jí ho pod ruku. Když zjistil, že Aileen už nehrozí bezprostřední nebezpečí, že by utonula, rozhlížel se kolem po druhém spásonosném polštáři.</p> <p>„Poplav zpátky!“ volala vyděšeně.</p> <p>„Jen klid. Chci si opatřit podobný polštář.“</p> <p>Nemusel se dlouho snažit, aby našel potřebnou plovoucí oporu, a pak chvatně plaval směrem k ustaranému dívčímu hlasu.</p> <p>„Už jsem tady. Všechno je v pořádku.“</p> <p>„Co je v pořádku? Vždyť tu zahyneme, utopíme se!“</p> <p>Nedokázal najít žádnou uklidňující odpověď, protože se ho zmocnilo černé tušení, že vyslovila krutou pravdu. „Najdou nás,“ řekl nakonec. „Ty lodě se vrátí, nebo zavolají vysílačkou o pomoc. Jen počkej. Zatím můžeme plavat k pobřeží. Není daleko.“</p> <p>„Ale kterým směrem poplaveme?“</p> <p>To byla dobrá otázka, protože na ni neuměl s jistotou odpovědět. Měsíc se mezitím schoval za mraky a světla hotelu nemohl z vody zahlédnout. „Tudy,“ rozhodl se a přitom se snažil, aby dodal hlasu přesvědčivý tón. Opatrně postrčil dívku před sebe.</p> <p>Lodě se nevrátily a pobřeží bylo několik kilometrů daleko – i když poplavou tím správným směrem, o čemž zatím pochyboval. Přitom ho začala trápit zima. Hlásila se i únava. Aileen byla sotva při vědomí. Jan se obával, že ji při srážce něco uhodilo do hlavy. Po několika minutách musel přestat plavat, aby Aileen udržel na polštáři.</p> <p>Vydrží až do rána? Tahle otázka mu pořád visela nad hlavou. Plavat k pobřeží nemůže. Kolik je asi hodin? Patrně ještě ani neodbila půlnoc. A zimní noci bývají dlouhé a voda studená. Zahýbal nohama, aby rozproudil krev v žilách a trochu se ohřál. Mezitím cítil, jak Aileenina pokožka stále více chladne a dívka dýchá čím dál nepravidelněji. Pokud zemře, bude to jen a jen jeho vina. Přivedl ji sem a vystavil nebezpečí. Sám nevydrží do svítání. I kdyby se jim to zázrakem podařilo – najdou je vyslaní zachránci?</p> <p>Zoufalé myšlenky mu vířily hlavou a deprese překrývala všechno ostatní. Možná by bylo jednodušší přestat bojovat a utopit se. Ukončit všechna muka a strádání hned na místě. Ale ještě než se stihla marnomyslná myšlenka vytratit z hlavy, vzdorně zahýbal nohama, aby se udržel nad hladinou, a odstrčil se o kousek kupředu. Možná dnes v noci zemře – ale určitě to nebude sebevražda. Nohy mu zdřevěněly mnohem rychleji, a proto přestal s nesmyslnou námahou a zavěsil se na trámek. Objal dívčina studená ramena, přitiskl obličej na její tvář. Musí to tak skončit?</p> <p>Náhle cosi ucítil pod nohama. Polekaně je přitáhl k tělu. Představa, že dole ve tmavé vodě číhá nějaký neviditelný tvor, byla děsivá. Žralok? Žili ve zdejších vodách žraloci? Nevzpomínal si.</p> <p>Opět se ho dotklo něco tvrdého, neviditelného, přicházejícího z hlubin. Útěk byl nemyslitelný. Mohlo to připlout z kteréhokoliv směru, ať už by se usiloval uniknout ze všech sil.</p> <p>Vzadu za nimi se cosi nořilo ven z moře, černější než noc, a narůstalo do výšky. Jan vystrašeně mávl rukou – a poranil se o tvrdý kov.</p> <p>Vzápětí už neplavali ve vodě – ale leželi na hladké ploše. Chladný vítr jim hladil mokrou kůži. Poznání jím projelo jako blesk. Pak hlasitě vykřikl: „Ponorka!“</p> <p>Někdo zpozoroval nehodu – jiné vysvětlení nebylo. Ponorky obvykle nezachraňují trosečníky. Infračervený teleskop, nebo nový mikroimpulsní radar. Jemně uložil Aileen na mokrý kov, pod hlavu přistrčil plovoucí polštář.</p> <p>„Hej!“ křičel a tloukl pěstí na věž. Vstup mohl být umístěn na druhé straně. Právě se rozhodl, že obejde nástavbu, když se ve věži objevil černý otvor a z něj vyběhlo na palubu několik mužů. Jeden z nich zaklekl k Aileen a cosi lesklého jí vbodl do nohy.</p> <p>„K čertu, co to má znamenat?“ ulevil si Jan a vrhl se na příchozí. Ulehčení se změnilo v narůstající vztek. Nejblíže stojící muž se k němu prudce obrátil a zvedl ruku, ve které cosi svíral.</p> <p>Jan se bránil zoufale ze všech sil. Chytil blížící se ruku a stočil ji. Muž překvapeně vydechl, když trefil sám sebe – vyděšeně vytřeštil oči. Vztyčil se a pak se zhroutil. Jan ho od sebe odstrčil a vrhl se na ostatní. Obestoupili ho v půlkruhu, připlaveni zaútočit. Tichým hlasem se o něčem domlouvali.</p> <p>„Ale, nechme toho,“ pronesl jeden z nich nakonec a velitelským pohybem poslal ostatní pryč. „Celé jsme to zkazili.“</p> <p>„Nemohli bychom přece jen…“</p> <p>„Určitě. Zpátky do lodi!“ Obrátil se k Janovi. „Vy také!“</p> <p>„Co jste s ní udělali?“</p> <p>„Nic hrozného. Dostala injekci, aby usnula. Pro vás jsme měli také jednu připravenu, ale schytal ji nakonec ubohý Ota…“</p> <p>„Nemůžete mě nutit, abych šel s vámi.“</p> <p>„Neplácejte nesmysly!“ zavrčel muž hněvivě. „Mohli jsme vás klidně nechat utopit – místo toho jsme se vynořili, abychom zachránili vaše životy. Každá vteřina, kterou tu nahoře strávíme, pro nás znamená nebezpečí. Klidně si zůstaňte, pokud chcete.“</p> <p>Obrátil se a následoval ostatní ke vstupnímu otvoru. Přitom pomáhal zbytku výsadku s bezvládnou Aileen. Jan zaváhal jen na okamžik a pak se k nim připojil. Ještě se mu chtělo žít. Ostré světlo, které osvětlovalo vnitřek ponorky, ho přinutilo přivřít oči. Postavy se míhaly okolo jako ďáblové v ohni pekelném. Zatím se o něj nikdo nestaral. Dveře zapadly, vzduchem létaly povely, paluba se naklonila. Když se ponorka ponořila do bezpečných vod, obrátil se muž, který s ním mluvil, od periskopu a pohybem pozval Jana, aby ho následoval.</p> <p>„Pojďme do mé kabiny. Převléknete se do suchého a napijete se něčeho horkého. O děvče si nemusíte dělat starosti, postaráme se o ni.“</p> <p>Jan se posadil na okraj lůžka a vychutnával teplo deky, která mu halila ramena. Stále se chvěl. Podali mu šálek oslazeného čaje, který vděčně přijal. Jeho zachránce – nebo snad dozorce? – se usadil na protější židli a zapálil si dýmku. Muselo mu táhnout na padesát, šedivé vlasy a opálená pleť, v obnošené khaki uniformě, s označením důstojnické hodnosti na výložkách.</p> <p>„Jsem kapitán Tachauer,“ představil se a vyfoukl drsně vonící obláček dýmu. „Můžete mi sdělit své jméno?“</p> <p>„Kulozik. Jan Kulozik. Kdo jste a co tu děláte? A proč ten pokus nás uspat?“</p> <p>„Vypadalo to jako dobrý nápad. Nechtěli jsme, abyste se utopili, i když jsem si s podobnou myšlenkou chvilku zahrával. Nejsme vrazi. Ale tím, že jsme vás zachránili, prozradili jsme naši přítomnost – a to by mohlo mít zlé následky. Nakonec někdo navrhl uspávací injekce a na tom jsme se nakonec všichni shodli. Co nám zbývalo jiného? Ale sám vidíte, jak s takovými věcmi umíme zacházet. Oto si sám píchl jednu dávku a zatím pořád vyspává spánkem spravedlivých.“</p> <p>„Kdo jste?“ opakoval Jan svou otázku. Měřil si cizí uniformu, knihy v regálech na zdech prozrazovaly zcela cizí abecedu. Kapitán Tachauer si povzdechl.</p> <p>„Patříme k izraelskému námořnictvu,“ řekl nakonec. „Vítejte na palubě.“</p> <p>„Děkuji – přijměte rovněž díky za to, že jste nás zachránili. Jen nechápu, proč jste se tolik báli, že vás spatříme. Pokud tu plníte tajný úkol pro námořnictvo OSN, rád o všem pomlčím. Sám mám pověření seznamovat se s tajnými materiály.“</p> <p>„To stačí, pane Kuloziku, prosím vás!“ Kapitán zvedl ruku v obranném gestu. „Mluvíte s naprostou neznalostí politické situace v regionu.“</p> <p>„Nesmysl! Nejsem prol. Mám dva univerzitní diplomy.“</p> <p>Kapitán uznale nadzvedl obočí, ale jinak se tvářil lhostejně. „Moje výtka nepatřila vašim technickým znalostem – ty jsou jistě vynikající – ale mezerám ve světové historii. Mezerám, které ukazují na zamlčování událostí ve všech vašich učebnicích.“</p> <p>„Nevím, co tím naznačujete, kapitáne. Ve Velké Británii není učební látka cenzurována. V sovětských republikách možná, ale u nás jistě ne! Mám volný přístup ke všem knihám v knihovnách, stejně jako k počítačovým souborům, které si vyžádám.“</p> <p>„Velmi zajímavé,“ prohodil nevzrušeně kapitán. „Nemám v úmyslu v tak pozdní hodinu s vámi diskutovat o politice. Chci vám jen objasnit, že izraelský národ není enklávou továren a polností pod správou OSN, jak je tomu u vás doma. Jedná se o svobodný a nezávislý národ – možná jediný na celém světě. Můžeme si naši nezávislost uchovat jen tak dlouho, dokud neopouštíme naši zónu a držíme v tajnosti naši existenci před vládnoucími silami celého světa. To je nebezpečí, kterému jsme se vaší záchranou vystavili. Pokud se dozvědí o naší přítomnosti, a zvláště v těchto vodách, kde nemáme co hledat, může nám to přinést velké škody. Mohlo by to dokonce vést k atomovému útoku na naši zem. Vaši vládci se nikdy docela nesmířili s existencí nezávislého izraelského národa. Jestliže by dospěli k přesvědčení, že jim to neuškodí, vymažou nás hned zítra ze zemského povrchu…“</p> <p>Zabzučel telefon a kapitán ho ihned zdvihl. Chvíli naslouchal a pak cosi zavrčel.</p> <p>„Potřebují mě,“ omlouval se a povstal. „Udělejte si pohodlí. V termosce máte ještě trochu horkého čaje.“</p> <p>O čem ten chlap, pro všechno na světě, mluvil? Jan opatrně upíjel silný čaj a nevědomky si hladil černomodrou skvrnu, která se rýsovala na pravé noze. Učebnice historie nelžou. Ale tahle ponorka opravdu existovala a posádka měla starosti. Přál si, aby se necítil tak unavený a mysl se zbavila všech zmatených myšlenek.</p> <p>„Cítíte se už lépe?“ starala se dívka, odhrnula závěs, který sloužil jako dveře, ke straně a posadila se na kapitánovu židli. Měla plavé vlasy a zelené oči. Vypadala velmi půvabně v zelené blůze a šortkách, z nichž jí čouhaly hladké a do hněda opálené nohy. Jan jen velmi neochotně odtrhl pohled od dívčiných kolen. Usmála se. „Jmenuji se Sára a vám říkají Jan Kulozik. Chcete něco přinést?“</p> <p>„Ne, děkuji. Ale vlastně ano, rád bych získal nějaké informace. Nevíte, o co šlo těm lodím, které nás potopily? Rád bych je ohlásil.“</p> <p>„Nic o nich nevím.“</p> <p>Zmlkla. Jen tak zde tiše seděla a lhostejně si ho prohlížela. Mlčení se protáhlo do neúnosné délky, až pochopil, že s ním o tom nechce dál mluvit.</p> <p>„Vy mi to nechcete říct?“ ujišťoval se.</p> <p>„Ne. Je to k vašemu dobru. Pokud byste se o tom někde zmínil, dostal byste se okamžitě na černou listinu bezpečnostní služby a sledovali by vás. Po zbytek života. Postavení, kariéru – všechno byste tím ohrozil.“</p> <p>„Sáro, musím s lítostí konstatovat, že toho víte o mé zemi velmi málo. Máme bezpečnostní službu a můj švagr v ní zaujímá dokonce vysoký post. Ale věci, o kterých jste mluvila, u nás nejsou. Možná jen prolové, o nichž se ví, že vyvolávají nepokoje. Ty musí hlídat. Ale lidi v mém postavení….“</p> <p>„Jaké máte postavení?“</p> <p>„Jsem inženýr a pocházím z dobré rodiny. Mám nejlepší kontakty.“</p> <p>„Chápu. Utlačovatel. Otrokář.“</p> <p>„Protestuji proti takovým nařčením…“</p> <p>„Já vás z ničeho nenařkla, Jane. Jen jsem vše nazvala pravým jménem. Máte svůj typ společnosti a my svůj. Demokracii. Možná je to slovo, které slyšíte prvně. Je to vlastně jedno, protože jsme zřejmě poslední demokracií na světě. Vládneme si sami a jsme si všichni rovni. Je to úplný opak k vašemu kastovnímu systému, kde se lidé rodí do nerovného postavení, žijí tak a umírají, aniž by mohli co změnit. Z vašeho pohledu to není tak strašné. Vždyť patříte k těm, co jsou nahoře. Ale nesnažte se loď rozkolébat. Vaše postavení se může velmi rychle změnit, jakmile se dostanete do podezření. Ve vaší společnosti existuje určitá možnost vertikálního pohybu – ovšem jen jedním směrem. Dolů.“</p> <p>Jan se hlasitě zasmál. „Nesmysl!“</p> <p>„Opravdu tomu věříte? Dobrá. Řeknu vám trochu víc o těch lodích. Po celém Rudém moři kvete obchod s omamnými jedy. Tradiční východní cesta. Heroin pro davy se pašuje z Egypta nebo Turecka. Kde je poptávka – a vaši prolové mají velkou potřebu unikat do neskutečna – tam jsou i peníze a lidé, kteří ten obchod financují. V oblastech, jež máme pod kontrolou, dopravní kanály nejsou – o to se sami staráme. To je jeden z důvodů, proč nás zatím nechávají na pokoji. Naše ponorkové patroly patří k opatřením, pomocí nichž monitorujeme aktivity pašeráků drog. Dokud nás pašeráci ignorují, oplácíme jim stejným. Vaše bezpečnostní služby však mají vlastní hlídky, které pašeráky pronásledují. Právě pašerácký člun do vás včera večer málem narazil.</p> <p>Potopil vás pak policejní člun, který stíhal pašeráky. Zřejmě vás policejní úředníci v té tmě přehlédli. Veškerou svou pozornost věnovali pašerákům. Zachytili jsme záblesk exploze a zaměřili strážní člun, který se sám vracel zpátky do přístavu.“</p> <p>Jan potřásl hlavou. „O tom všem jsem nic nevěděl. Prolové přece dostávají bennie a joint, pokud to potřebují…“</p> <p>„Potřebují mnohem silnější dryáky, aby unesli tíhu života, který jste jim připravili. Ale nepřerušujte mě neustálými poznámkami. Ještě jste o tom neslyšel! To přece vím, proto se vám pokouším všechno vysvětlit. Skutečný svět se nepodobá obrazu, který vám předestírají. Jako příslušníku vládnoucí třídy, přesycené, bohaté vrchní vrstvy v hladovém světě, by vám to mělo být jedno. Ale sám jste se mě zeptal. Proto vám znovu říkám, že Izrael je svobodná, nezávislá země. Když došla arabská ropa, odvrátil se svět od Blízkého východu, zbavený tíhy bohatých šejků. Ale my tam pořád žili – a Arabové sami od sebe nezmizeli. Ještě jednou se pokusili o invazi, ale bez vnější pomoci nemohli zvítězit. Přežili jsme, což je schopnost, kterou jsme už mnohokrát prokázali. A když se situace zhoršila, pomáhali jsme ze všech sil. Jakmile se arabské obyvatelstvo začalo stabilizovat, učili jsme je tradiční metody zemědělské výroby, vhodné pro tuto část světa. Všechno věci, které v letech finanční hojnosti pozapomněli. Ve chvíli, kdy si nás zbytek světa opět začal všímat, už jsme celou oblast dali do pořádku a postavili na vlastní nohy. Zbylo i dost zeleniny a ovoce na export. Situace, která ostatní země příliš netěšila – ale pak ji přijali. Zvláště když jsme jim dokázali, že naše atomové zbraně jsou přinejmenším tak dobré jako jejich. Pokud by nás chtěli zničit, zakusili by hořkou medicínu. To platí dodnes. Možná je naše zem pouhé ghetto, ale my jsme si zvykli žít v ghettech. Uvnitř našich zdí jsme svobodní.“</p> <p>Jan chtěl cosi namítat, ale nakonec se rozhodl jinak a raději upil ze šálku s čajem. Sára chápavě přikývla.</p> <p>„Teď už víte vše. Ve vašem vlastním zájmu s tím nechoďte na veřejnost. A v našem zájmu bych vás ráda poprosila o laskavost. Kapitán to nechtěl udělat, ale já takové skrupule nemám. Prosím, nevyprávějte nikomu o ponorce. Jde i o vaše bezpečí. Za několik minut vás vysadíme na pevnou zem – na pláž, kam by vás mohly mořské proudy dopravit. Tam vás určitě najdou. Dívka nic neví. Byla v bezvědomí, když jsme jí píchli injekci. Bude v pořádku, doktor říkal, že je mimo nebezpečí. I vám se nic nestane, pokud budete zticha. Uděláte to?“</p> <p>„Jistě. Budu mlčet. Zachránili jste nám život. Ale pořád si myslím, že spousta z toho, co jste mi vyprávěla, není pravda. Není možné, aby byla.“</p> <p>„To je od vás hezké.“ Zlehka ho pohladila po ruce. „Klidně si věřte, v co chcete, ingileh, jen když budete držet ta svá velká gójská ústa!“</p> <p>Než jí stačil odpovědět, zmizela za závěsem. Kapitán se už neobjevil a nikdo s ním neprohodil jediné slůvko, dokud ho nezavolali na palubu. Přinesli sem i Aileen, všechno ve velkém spěchu. V nafouknutém gumovém člunu je dopravili na pobřeží. Měsíc se sice schovával za mraky, ale stejně poskytoval dostatek světla, aby rozeznali pláž a písečné duny za ní. Námořníci jemně položili spící Aileen na písek a vzali si zpět deky, které ji hřály. Ještě na pláž vyhodili dva plovoucí nafukovací polštářky a pak odpluli. Jan co nejopatrněji poodtáhl Aileen od čáry přílivu. Jediné stopy, které zůstaly v písku, byly ty jejich. Nafukovací člun i ponorka zmizely – změnily se v pouhou vzpomínku. Vzpomínku, která se s každou minutou stávala víc a víc neskutečnou.</p> <p>Krátce po východu slunce je našla helikoptéra. Přistála ve vodě jen několik metrů od nich.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>IV.</strong></p> <p>„Naprosto v pořádku. Jste zcela zdráv,“ vyhlásil doktor a zaťukal ukazováčkem na obrazovku. „Jen se podívejte na krevní tlak – přál bych si, abych ho měl stejný. EKG, EEG, oboje vynikající. Teď vám dám záznam pro vašeho domácího lékaře.“ Cosi naťukal na klávesnici počítačového diagnostika, který „vyplivl“ dlouhý pás potištěného papíru.</p> <p>„Nedělám si starosti o sebe, ale o slečnu Pettit.“</p> <p>„Jen klid, mladý muži.“ Obtloustlý lékař zlehka poplácal dlaní Janovo koleno s větší než profesionální dávkou sympatií. Jan škubl nohou a spočinul chladným pohledem na lékaři. „Utrpěla slabý otřes mozku, napila se něco mořské vody, ale to je vše. Můžete ji kdykoli navštívit. Rád bych ji ovšem nechal ještě jeden den v nemocnici. Hlavně proto, aby si odpočinula, protože lékařskou péči nepotřebuje. A tady je i její lékařská zpráva.“</p> <p>„Já ji nechci. Pošlete ji do mé firmy .“</p> <p>„To nemusí být jednoduché.“</p> <p>„Proč? Máme přece spojení přes satelit – lehce navážete potřebný kontakt. Klidně za to i zaplatím, pokud by to překračovalo rozpočtová pravidla nemocnice.“</p> <p>„Nic takového. Samozřejmě se o to ihned postarám. Ale nejdřív vás vysvobodím, haha!“ Doktorovy ruce s jistotou odstraňovaly z Janovy pokožky všechny kontakty. Pak mu ještě vytáhl ze žíly jehlu a omyl malou ranku alkoholem.</p> <p>Jan si právě natahoval kalhoty, když se rozlétly dveře a ohlásil se známý hlas.</p> <p>„Tady jsi a podle všeho i v dobré formě. Už jsem si začal dělat starosti.“</p> <p>„Smitty! Co tu děláš?“</p> <p>Jan se chopil švagrovy ruky a nadšeně jí potřásl. Velký orlí nos, úzká tvář s ostrými rysy pro něj znamenaly závan domova uprostřed opálených okrouhlých obličejů domorodců. Thurgood–Smythe podle všeho vychutnával tohle setkání úplně stejně.</p> <p>„Nahnal jsi mi pěkný strach. Byl jsem právě na konferenci v Itálii, když ta zpráva dorazila. Trochu jsem využil svých kontaktů a zabavil vojenský stíhač. Když jsem přistál, řekli mi, že tě našli. Ale řeknu ti, že po takovém dobrodružství vypadáš přímo skvěle.“</p> <p>„Měls mě vidět včera večer – v jedné ruce jsem tiskl nafukovací polštář a druhou jsem přidržoval Aileen a nohama jsem se odrážel. Už bych to nikdy nechtěl zažít znovu.“</p> <p>„Opravdu podivuhodný zážitek. Obleč si košili. Zvu tě na drink a při něm mi můžeš všechno vyprávět. Viděl jsi člun, který tě potopil?“</p> <p>Jan se obrátil, aby sebral ze židle košili a vklouzl rukama do rukávů. Náhle mu před očima vyvstalo noční varování. Nezněl Smittyho hlas při poslední otázce nějak jinak? Ostatně byl přece policejní důstojník – v takové pozici, že si mohl uprostřed noci opatřit vojenské letadlo. Dlouho očekávaný okamžik nastal. Mohl vypovědět čistou pravdu – nebo začít lhát. Jan si přetáhl košili přes hlavu. Látka ztlumila jeho hlas.</p> <p>„Ne. Noc byla velmi tmavá a ani jedna loď neměla rozsvícená světla. První projel kolem nás tak blízko, že do nás málem vrazil a druhý to dokončil.“ Do této chvíle nelhal. „Rád bych věděl, co to bylo za blázny. Byla to sice i moje vina, protože jsem si vyjel bez lampy, ale přesto…“</p> <p>„Máš pravdu, starouši. Trochu to rozvíříme. Postarám se o to. Dvě vojenské lodě si vyjely na manévry – daleko od míst, která pro to mají vyhrazená. Až lodě přistanou, umyjí kapitánům pořádně hlavy, můžeš se spolehnout.“</p> <p>„Ale Smitty, to celé byla jen nehoda.“</p> <p>„Jsi příliš velkorysý – koneckonců jsi gentleman. Půjdeme se napřed podívat na Aileen a pak přijde na řadu slíbený drink.“</p> <p>Aileen oba políbila, trochu si poplakala – radostí, jak říkala – a trvala na tom, že Thurgood–Smythovi vypoví celé dobrodružství do nejmenší podrobnosti. Jan čekal a snažil se nedat na sobě znát vzrůstající nervozitu. Pamatuje si na ponorku? A někdo už tu lhal: slyšel dvě zcela rozdílné historky. Pašeráci a jedna exploze – nebo dvě vojenské lodi? Jak získat potřebnou jistotu?</p> <p>„… a bum! Už jsme leželi po krk ve vodě. Zalykala jsem se a kašlala, ale tenhle starý námořník držel mou hlavu nad hladinou. Dokonce jsem přesvědčená, že jsem se mu pokoušela rozškrábat obličej. Zmocnila se mě panika. Teprve od včerejšího dne vím, co to slovo opravdu znamená. Hlava se mi mohla rozskočit bolestí a všechno mi před očima plavalo. Zrak se mi rozostřoval. Pak jsem pod rukama ucítila nafukovací polštář. Ještě vím, že se mě Jan pokoušel uklidnit a povzbudit. A pak už nic.“</p> <p>„Nic?“ ujišťoval se Thurgood–Smythe.</p> <p>„Nic. Pamatuji se až na tuhle postel. Museli mi vyprávět, co se stalo.“ Chytila Jana za ruce. „Nikdy ti to nemůžu splatit. Každý den vám život nezachrání. Ale teď radši zmizte, nebo začnu opět brečet.“</p> <p>Oba muži mlčky opustili nemocnici. Thurgood–Smythe ukázal na blízkou kavárnu. „Co támhleta?“</p> <p>„Vyhovuje. Mluvil jsi s Liz?“</p> <p>„Včera v noci ne. Nechtěl jsem ji budit a přidělávat zbytečné starosti. Nemělo smysl ji nechat v nejistotě. Ale hned ráno, když jsem se dozvěděl, že jsi v bezpečí, jsem jí zavolal. Přináším ti od ní pozdravy plné sesterské lásky. Mám ti vyřídit, aby ses držel dál od všech těch malých člunů.“</p> <p>„Typická Liz! Na zdraví!“</p> <p>Pozvedli sklenky k přípitku. Brandy pálilo v hrdle a zahřálo v těle místečko, o němž Jan ani netušil, jak je prochladlé. Vyšlo to jen o fous. A těžkostem ještě nebylo konce. Vší silou musel potlačit přání vyprávět švagrovi celou pravdu o včerejší noci. O ponorce, záchraně, obou lodích, jednoduše o všem. Nedopouštěl se zločinu, když vše zamlčel? Pouze jedna okolnost mu zabránila všechno vyžvanit. Izraelci mu zachránili život – a Sára říkala, že ohrozí jejich životy, pokud promluví. Nejlepší bude na vše zapomenout.</p> <p>„Dám si ještě jeden.“</p> <p>„Já taky. Snaž se zapomenout na včerejší noc a vychutnávej dovolenou.“</p> <p>„Přesně to mám i v úmyslu.“</p> <p>Ale vzpomínky nemizely. Číhaly v temném koutě Janovy mysli, připraveny zaútočit, kdykoliv se trochu uvolnil. Když se rozloučil se švagrem na letištní ploše, značně se mu ulevilo. Nemusel už dávat pozor, aby nevybočil mimo rámec vyřčených lží.</p> <p>Slunce, jídlo, voda – všechno bylo báječné. Mezi Janem a Aileen vládla nevyslovená dohoda, že už nevyplují na moře. V posteli se Aileen snažila náruživě odvděčovat za záchranu života. Končilo to obyčejně tak, že oba klesali příjemně unaveni zpět na lože. Přesto se vzpomínky neustále vracely. Když procital za ranního úsvitu s jejími rusými vlasy na tváři, myslel na ponorku, na Sáru a Sářina slova. Žil snad ve lži? Nemožné!</p> <p>Dva týdny uplynuly a Jan ani Aileen se příliš nebránili obrátit se zády teplé vodě zdejšího moře. Oba získali nádhernou bronzovou barvu pleti, kterou mohli předvádět znuděným přátelům v Anglii, a těšili se na návrat. I na dobré maso a brambory, po veškerém bohatém a cizokrajném jídle. Bylo samozřejmě vynikající, ale nechtěli by se jím živit pořád. Na letištním terminálu Victoria se rozloučili posledním polibkem a Jan zamířil domů.</p> <p>Doma si uvařil silný čaj a odnesl si ho do pracovny. Když prošel dveřmi a rozsvítil světlo, podvědomě se uvolnil. Stěna nad pracovním stolem byla zaplněna přístroji, jejichž chromované části se leskly čistotou. Stůl byl uklizený a nástroje připevněné na desce. V otočném držáku spočíval přístroj, na kterém před odjezdem pracoval. Jan se posadil a pootočil držákem. Pak sáhl po hodinářské lupě, aby si prohlédl letovaný spoj. Celá věcička byla připravena k provozu – pokud fungovala. Vlastně nečekal problémy. Počítačová simulace všechno prověřila. Celá myšlenka byla prostá.</p> <p>Všechny velké zaoceánské lodě se spoléhaly při navigaci na satelity. Na kterémkoli místě na moři se nad horizontem vznášely nejméně dva dosažitelné navigační satelity. Lodní přístroje vyslaly signál, který satelit vrátil. Odražené signály, azimut, směr a výškový úhel satelitu poskytovaly údaje, jež „nakrmily“ lodní počítač. Ten už snadno dokázal určit pozici lodě s přesností několika metrů. Navigační aparatura byla výkonná, avšak zároveň objemná a drahá – u velkých lodí to ovšem nevadilo. Ale co takové malé navigační přístroje? Pro jachty. Jan už delší dobu pracoval na zjednodušené verzi, která by poskytovala stejný výkon, nezávisle na velikosti lodi. Přístroj, jenž by byl tak malý a tak levný, aby si ho mohl dopřát každý. Pokud bude fungovat, mohl by si ho nechat patentovat a něco na něm i vydělat. Ale to byla ještě vzdálená budoucnost. Nejdřív ho musel uvést do provozu a pak miniaturizovat všechny součástky.</p> <p>Nedokázal se soustředit, jak to obvykle dělával. Pořád mu cosi odvádělo myšlenky. Dopil čaj a odnesl tác zpět do kuchyně. Při zpáteční cestě se zastavil u knihovny, vytáhl z ní svazek třináct encyklopedie Britannica a nalistoval si potřebné heslo.</p> <p><strong><emphasis>Izrael:</emphasis></strong><emphasis> průmyslová a zemědělská oblast na pobřeží Středozemního moře. Dříve osídleno izraelským národem. Během krizových let zbaveno obyvatelstva a v roce 2065 osídleno dobrovolníky UNO. Spravuje arabské zemědělské osídlení na severu a jihu a zodpovídá za zásilky všech zemědělských produktů z celé oblasti.</emphasis></p> <p>Bylo to tu, černé na bílém, v knize, které věřil. Historické události zbavené každé emoce. Jen fakta a fakta…</p> <p>Ale cosi nesouhlasilo. Ta ponorka existovala a opravdu mluvil s Izraelci. Nebo s lidmi, kteří se nazývali Izraelci. Opravdu se jednalo o Izraelce? Když ne, kým byli ve skutečnosti? Do čeho se to zamotal?</p> <p>Co říkal T. H. Huxley? Zřetelně si vybavoval onen citát, který si v prvních dnech pobytu na univerzitě pověsil nad pracovní stůl. Poznámka zněla: „…největší tragédie vědy – ukončení překrásné hypotézy ošklivým faktem“. Pevně se těch tvrdých slov držel a tvrdohlavě do sebe soukal vědomosti. Fakta, potřeboval jen fakta, která už danou hypotézu prověří.</p> <p>Ale jak to vypadá s fakty v jeho kauze? Byl na palubě ponorky, která ve světě, jak ho znal, neměla existovat. Ale ponorka existovala. Obraz světa, jejž si vytvořil, byl proto špatný.</p> <p>Tento postup mu umožnil snáze pochopit – ale zároveň se naštval. Obelhali ho. K čertu se zbytkem světa, ten se klidně postará sám o sebe, ale jeho, Jana Kulozika, neustále obelhávali! Vůbec se mu to nelíbilo. Ale jak by měl zjistit, co je lež a co pravda? S tímto poznáním mu však docházelo, že Sára měla pravdu ohledně nebezpečí, které mu hrozilo. Lži zakrývaly tajemství a tajemství se musí držet v tajnosti. A tady se jednalo o státní tajemství. O všem, co dělal nebo zjistil, nesměl s nikým mluvit.</p> <p>Kde začít? Někde musely existovat úplné záznamy, ale netušil, po kterých podkladech má pátrat. Musel vše podrobně promyslet a pečlivě naplánovat. Jednu věc mohl udělat ihned. Například se kolem sebe pozorně porozhlédnout. Jak ho to Sára pojmenovala? Otrokář. Rozhodně se necítil jako nějaký otrokář. Byl zvyklý, jako všichni příslušníci jeho společenské třídy, brát věci do vlastních rukou a nést odpovědnost za lidi, kteří se nedokázali postarat sami o sebe. V žádném případě člověk nesměl dovolit, aby obyčejný prol převzal vedení. Pak by všechno špatně skončilo. Tihle lidé neměli dostatek inteligence a odpovědnosti. Bylo to jen přirozené rozvrstvení společnosti.</p> <p>Prolové stáli na dolním stupni, miliony a miliony nemytých těl – většina z nich nezaměstnaných. Tam žili od doby, kdy ničitelé změnili svět na hromadu trosek a popela. Tak to stálo ve všech učebnicích dějepisu. Pokud ti lidé stále žili, nebylo to díky vlastní zásluze nebo ničitelům, kteří to nechali dojít tak daleko. Spíše přežívali díky tvrdé práci příslušníků jeho vlastní třídy, již převzali otěže vlády na svá bedra. Vládní úředníci a technici, kteří využívali tenčící se zdroje Země podle nejlepšího svědomí. Dědiční členové parlamentu měli stále méně práce se řízením technologické společnosti. Královna se stala jen pouhou symbolickou figurkou. Králem byla věda, a věda udržela svět při životě. Určitou dobu probíhalo vše na ostří nože – ale lidstvo přežilo. Satelitní stanice ukončily energetickou krizi, která začala vyčerpáním zásob ropy. Jaderná fúze pak zabezpečila světu bezpečný zdroj energie.</p> <p>Lidstvu se dostalo lekce – křehká ekologie planety se dala snadno vyvést z rovnováhy. Suroviny docházely a nastala potřeba nových materiálů. První krok vedl na Měsíc, pak do pásu asteroidů, který poskytl hojnost všemožných prvků. A nakonec ke hvězdám. Umožnil to muž jménem Hugo Foscolo. Objevil fenomén, jejž pak po něm nazvali jako Foscolovu diskontinuitu. Hugo Foscolo byl teoretický matematik, génius, který se živil jako učitel ve městečku s nemožným jménem Pindamonhangaba, nacházejícím se v brazilském státě Sao Paulo. Diskontinuita byla výsledkem korektury teorie relativity. Když ji uveřejnil v bezvýznamném matematickém časopisu, ještě se omlouval, že zpochybňuje všemi uznávanou teorii velkého muže, a zároveň prosil, aby renomovaní matematici a fyzici prověřili jeho výpočty a ukázali na případné omyly v rovnicích.</p> <p>Ale to nikdo nedokázal, a tak vznikl kosmický pohon, který dopravil lidstvo ke hvězdám. Trvalo jen pouhou stovku let, než lidé prozkoumali nejbližší sluneční systémy a osídlili je. Velkolepá historie, která musela být pravdivá, vždyť existovaly nevyvratitelné důkazy.</p> <p>Nejsou žádní otroci, říkal si Jan a hněval se na Sáru, že něco takového tvrdila. Na Zemi panoval mír, spravedlnost, dostatek jídla pro všechny a každý měl i své místo. Jaké slovo vlastně použila? Demokracie. Zřejmě forma vlády. Jan o ní nikdy nic neslyšel. Rychle zpět k encyklopedii – tentokrát ovšem s jistou dávkou nelibosti. Janovi se zajídalo hledat v tlustých svazcích chyby. Bylo to velmi podobné objevu, že milovaný obraz je falzifikát. Vytáhl z knihovny příslušný svazek a přistoupil k vysokému oknu, kde bylo více světla.</p> <p><strong><emphasis>Demokracie:</emphasis></strong><emphasis> Zastaralý historický pojem politické nauky. Označuje formu vlády, která zažila krátký rozkvět v malých městských státech starověkého Řecka. Podle Aristotela je demokracie perverzní formou třetí formy vlády…</emphasis></p> <p>Text pokračoval ve stejném duchu ještě dál, zcela nudný, nezajímavý. Nějaká historická forma vlády, něco jako kanibalismus, který přišel a zase zmizel. Co s tím měli Izraelci společného? Poněkud záhadné. Jan oknem hleděl na šedivou oblohu a Temži pokrytou ledovým příkrovem. Otřásl se, tak hluboko mu vězelo v kostech tropické slunce. Kde začít?</p> <p>Určitě ne s historií. Ta nepatřila mezi jeho silné stránky. Neměl nejmenší tušení, kde nasadit potřebné páky. Sehnat si nějaké doplňující informace? Příliš se mu do toho nechtělo. Měl nejasný pocit, že pokud začne s pátráním, nebude cesty zpět. Otevřenou Pandořinu skříňku nelze opět zavřít. Chce se o té věci dovědět něco navíc? Ano! Nazvala ho otrokářem – ničím takovým nikdy nebyl! Dokonce i obyčejný prol by se něčemu takovému musel vysmát!</p> <p>Měl to! Prolové. Hodně o nich věděl, pracoval s nimi. Začne proto u nich. Rozhodl se, že ráno zajede do lihovaru na Vysočinu – stejně ho tam čeká přezkoušení nového zařízení a všech oprav, které nařídil. A přitom si promluví s proly. Uvědomoval si, že to zatím nikdy neudělal, ale nemohl jednat jinak. Pokud se bude chovat nenápadně, nemůže se dostat do potíží. Pro styk s proly existovala jistá společenská pravidla, která rozhodně neměl v úmyslu překročit. Chtěl jim však položit pár otázek a pozorně naslouchat odpovědím.</p> <p>Netrvalo příliš dlouho, aby zjistil, že převést všechny své úmysly ve skutečnost není nijak lehké.</p> <p>„Zdravím Vás, Vaše Milosti, zdravím Vás!“ volal ředitel lihovaru a spěchal mu vstříc, ještě než Jan stačil vystoupit z vozu. Od úst mu stoupala bílá pára a stísněně přešlapoval z nohy na nohu.</p> <p>„Děkuji, Radcliffe. Doufám, že po dobu mé nepřítomnosti všechno probíhalo dobře?“</p> <p>V Radcliffově úsměvu se skrýval stín nervozity. „Šlo to dobře, pane. Hotovi ale nejsme, je mi líto. Nedostatek náhradních dílů. Možná byste mohl práci urychlit. Ale chtěl bych Vám ukázat podklady.“</p> <p>Zdálo se, že se nic nezměnilo. Přes veškerou letargickou snahu jednoho zaměstnance se smetákem a hadrem skvrny a kaluže nemizely. Jan měl na jazyku pár ostrých slov a málem už otvíral ústa, ale pak si to rozmyslel. Radcliff s jeho zlostným výbuchem zřejmě počítal, protože se rychle ohlédl. Jan na to odpověděl krátkým úsměvem. Jedna nula pro domácí. Dříve na podobné situace reagoval příliš spontánně – stejné chyby se chtěl nadále vyvarovat. Na med se mouchy chytají lépe. Několik milých slov, pak přijde na řadu rozhovor. Klapne to.</p> <p>Přesto se musel držet zpátky, když si prohlédl tiskové sestavy. Něco musel říci.</p> <p>„Prosím vás, Radcliffe, nechci pořád bazírovat na stejných věcech – ale takhle to dál nejde. Měl jste dobré dva týdny času a seznam je pořád stejně dlouhý.“</p> <p>„Onemocnělo nám hodně dělníků, je studená zima, pane. A jak sám vidíte, tyhle práce jsme už vykonali…“</p> <p>„Ale mezitím se vyskytly nové závady, které všechno, co jste udělali, znehodnotily…“</p> <p>Jan cítil, že se mu do hlasu vkradl ostrý tón, a proto energicky sevřel ústa. Tentokrát nechtěl ztratit rozvahu. Snažil se, aby kráčel rozvážně a klidně, když prošel dveřmi kanceláře a rozhlížel se po hlavní hale lihovaru. Koutkem oka zaznamenal pohyb: koridorem projížděl vozík s čajem. Ano, šálek čaje, ten by mu pomohl. Přistoupil ke své tašce a otevřel ji.</p> <p>„Hrome.“</p> <p>„Něco není v pořádku, pane?“</p> <p>„Nic důležitého. Jen jsem dnes ráno nechal v hotelu termosku s čajem.“</p> <p>„Můžu pro ni poslat někoho na kole, pane. Zabralo by to jen několik minut.“</p> <p>„Zbytečná námaha navíc.“ Náhle proběhla Janovi hlavou velkolepá myšlenka. „Zavolejte sem čajový vozík. Vypijeme spolu šálek čaje.“</p> <p>Radcliff vytřeštil oči a na okamžik nebyl zděšením schopen slova. „To ne, Vaše Milosti! Nápoj, který zde rozvážíme, by Vám nechutnal. Nemožné. Okamžitě pošlu…“</p> <p>„Nesmysl. Zavolejte sem ten vůz!“</p> <p>Touto žádostí uvedl Jan okolí do rozpaků. Ničeho si však nevšiml, protože se znovu zabral do počítačových výpisů, aby mohl stanovit prioritu oprav. Shrbená servírka obsluhující čajový vozík si neustále otírala dlaně do sukně a ukláněla se Janovým směrem. Radcliff vyběhl ven a zakrátko se přiřítil zpět s čistým kapesníkem, kterým pečlivě leštil pohárek. Když konečně naservírovali čaj, stál na hrbolaté desce jen jeden šálek.</p> <p>„Vy si vezmete také, Radcliffe – to je příkaz!“</p> <p>Čaj byl horký – to však byla jeho jediná přednost. Šálek vyrobili z nekvalitní keramiky a na okrajích byl celý otlučený. „Vynikající,“ poznamenal Jan.</p> <p>„Ano, Vaše Milosti, máte naprostou pravdu.“ Zmučený pohled nad hrnkem.</p> <p>„Musíme si spolu dát šálek čaje častěji.“</p> <p>V místnosti zavládlo ticho. Jan netušil, jakým směrem vést konverzaci. Mlčení se nesnesitelně protahovalo, až konečně dopili čaj a Janovi nezbylo nic jiného, než se opět vrátit k práci.</p> <p>Musel ještě doladit mnohá čidla a nařídit nutné opravy, které za jeho nepřítomnosti přehlédli. Jan se plně soustředil na práci a bylo téměř šest hodin, kdy protáhl bolavá záda, zazíval a s překvapením zjistil, že denní směna už odešla domů. Uvědomil si, že Radcliff před chvílí nahlížel do kanceláře a cosi říkal, ale to bylo vše. Dost práce za jeden den. Sbalil papíry, oblékl si kožešinou podšitý plášť a zamkl. Noc opanoval mrazivý chlad. Na obloze studeně svítily hvězdy. Rudé moře bylo v tu chvíli neskutečně daleko. S úlevou nastoupil do auta a rychle zapnul topení.</p> <p>Dnes toho stihl opravdu hodně. Řídicí systém pracoval na jedničku, a jestliže vyvine potřebný tlak, určitě se zlepší i postup na opravách a přestavbách. Jinak to prostě nejde. Energicky zatočil volantem, aby se vyhnul cyklistovi, který se náhle objevil v záři reflektorů. Tmavé šaty a tmavá barva kola bez osvětlení. Ti lidé se snad nikdy nepoučí. Všude kolem pusté pole a ani jeden dům na dohled. Co zde mohl ten cyklista ve tmě hledat za štěstí? Následující zatáčka přinesla odpověď. Kdesi v dálce spatřil rozsvícená okna a osvětlený vývěsní štít. Samozřejmě hospoda. Projel mnohokrát kolem, aniž by ji zaregistroval. Ani k tomu neměl důvod. Zpomalil. Na štítu stálo U Železného vévody a pod písmeny se skvěl obraz urostlého vládce s aristokratickým nosem. Hosté ovšem vůbec nepůsobili aristokratickým dojmem. Před domem neparkoval ani jeden vůz, zato se u zdi šikoval houf kol. Není divu, že si zdejší hospody zatím nevšiml.</p> <p>Sešlápl brzdu. Jistě! Zastaví zde na skleničku a na kus řeči. Tím nemůže nic zkazit. Hosté budou rádi, až ho uvidí. Zajímavé setkání v chladném večeru. Skvělý nápad!</p> <p>Jan zamkl vůz a přešel po zmrzlé zemi ke vchodu. Dveře se rozlétly a uvolnily mu cestu do velké, jasně osvětlené místnosti. Ve vzduchu se válela oblaka tabákového a marihuanového kouře. Z reproduktorů na zdi se linula nudná melodie a přehlušovala hovor mužů sedících u baru nebo u malých stolečků. Ženy mezi hosty zastoupeny nebyly. V opravdovém baru vždy nejméně jednu polovinu hostů tvořily právě ženy. Našel si mezeru u pultu a zaklepal prstem o desku, aby na sebe upozornil barmana.</p> <p>„Ale ano, pane, těší nás, že jste tady, pane,“ drmolila obsluha a rychle se k němu přesunula. Barmanovy tlusté rty se roztáhly do přátelského úsměvu. „Co si dáte?“</p> <p>„Jednu velkou whisky – a něco pro vás.“</p> <p>„Děkuji, pane. Vezmu si to samé.“</p> <p>Jan si ani nevšiml, jaká je to značka. Alkohol chutnal trochu drsněji než whisky, kterou obvykle popíjel. Ale cena byla přiměřená. Tahle runda ho stála méně než jeden drink v jeho oblíbeném klubu. Zdejší lidé si opravdu nemohli stěžovat.</p> <p>U baru se mezitím uvolnilo, měl ho málem celý sám pro sebe. Jan se otočil směrem do místnosti a spatřil u jednoho blíže stojícího stolku Radcliffa a několik dalších zaměstnanců z lihovaru. Jan jim pokynul na pozdrav a přistoupil k jejich stolu.</p> <p>„Zajel jste se sem odreagovat, Radcliffe?“</p> <p>„Dalo by se to tak říct, Vaše Milosti.“ Slova zněla studeně a formálně. Z nějakých důvodů se Radcliff ocitl v rozpacích.</p> <p>„Budete mít něco proti tomu, když si k vám přisednu?“</p> <p>Okolo stolu se neslo nezřetelné mumlání, které si Jan vyložil jako souhlas. Přitáhl si blíže volnou židli od vedlejšího stolku, posadil se a prohlédl si společnost. Nikdo mu jeho pohled neopětoval, všichni zírali do piva.</p> <p>„Studený večer, že?“ Jeden z nich upil s hlasitým srkáním ze sklenice, ale jinou odpověď nedostal. „A ostatní zimy v příštích letech budou také studené. Vědci tomu říkají malá doba ledová, menší změna počasí v rámci velkého cyklu. Samozřejmě nám doba ledová nehrozí, určitě ne v dohledné době, ale člověk musí počítat s tím, že studené zimy nějaký ten čas vydrží.“</p> <p>Publikum nevykazovalo příliš velké nadšení a Jana se náhle zmocnil pocit, že ze sebe udělal blázna. Proč sem lezl? Co se mohl od těch tupohlavců dozvědět? Celý ten nápad byl jedna velká hloupost. Dopil a nechal sklenku na stole.</p> <p>„Dobře se bavte, Radcliffe, ostatní taky. Uvidíme se ráno v práci a pak se postaráme o údržbu. Máme před sebou velkou kupu práce.“</p> <p>Muži cosi nezřetelně zamumlali. K čertu se všemi teoriemi a plavovláskou z ponorky! Určitě se zbláznil, když navštívil tenhle lokál a ztrácel čas takovým nepodařeným nápadem. K čertu s tím vším! Studený vzduch chutnal po zápachu hospody lahodně. O kousek dál na něj čekalo jeho auto – a dva muži se skláněli nad otevřenými dveřmi.</p> <p>„Stát! Co to má znamenat?“</p> <p>Jan se k nim rozběhl, ale přitom uklouzl na zledovatělém povrchu. Cizinci bleskově zvedli hlavu, pak se obrátili a utekli do tmy.</p> <p>„Stát! Slyšíte – stůjte!“</p> <p>Ti chlapi se mu vloupali do auta – zločinci! To mu zaplatí! Hnal se za nimi dozadu za dům. Jeden z nich zastavil. Výborně! Otočil se…</p> <p>Pěst, která mu přilétla vstříc, nespatřil. Ucítil jen explozi bolesti na bradě. Upadl.</p> <p>Byl to silný, nemilosrdný úder, protože ho na několik sekund omráčil. Když se probral, klečel na kolenou a rukama se opíral o zem. Zatřásl bolavou hlavou. V okolí znělo volání a rychlé kroky. Nějaké ruce ho podepřely a pomohly mu vstát. Neznámí pomocníci ho nakonec zavedli do hostince, do malého pokoje, ve kterém se unaveně svalil do hlubokého křesla. Mokrý kapesník chladivě přilnul na bolavé čelo a pálící bradu. Rychle po něm sáhl a přidržel si látku na ráně. Vzhlédl k Radcliffovi, jenž tu s ním zůstal sám.</p> <p>„Toho muže, který mě napadl, znám,“ oznamoval Jan.</p> <p>„Nemyslím, Vaše Milosti. Z lidí, co pracují v továrně, to nebude nikdo. Nechal jsem hlídat vaše auto, pane. Pokud mohu soudit, nic neukradli, neměli příliš času. Nějakou škodu sice způsobili, protože vylomili dveře…“</p> <p>„Já vám říkám, že toho chlapa znám! Než mě udeřil, dobře jsem si prohlédl jeho tvář. A pracuje v továrně!“</p> <p>Chladivý dotek mokré látky byl velmi příjemný. „Sampson, nebo podobně. Víte přece – ten muž, co chtěl podpálit továrnu. Simmons – tak se jmenoval!“</p> <p>„Ten to být nemohl, pane. Je mrtvý.“</p> <p>„Mrtvý? Nechápu. Před dvěma týdny se těšil nejlepšímu zdraví.“</p> <p>„Sebevražda, pane. Nedokázal unést, že bude znovu odkázán na podporu. Studoval několik let, aby získal místo. A vydržel na něm jen několik měsíců.“</p> <p>„Mě pro jeho neschopnost nemůžete brát k odpovědnosti. Souhlasil jste tehdy se mnou, že propustit ho byla jediná možná alternativa. Nepamatujete se?“</p> <p>Tentokrát už Radcliff pohledem neuhnul a do hlasu vložil neobvykle tvrdý tón.</p> <p>„Já jen vím, že jsem vás prosil, abyste ho nepropouštěl. Odmítl jste.“</p> <p>„Přece nechcete naznačit, že jsem odpovědný za jeho smrt?“</p> <p>Radcliff neodpověděl. Ani jeho bezvýrazný obličej neprozrazoval nejmenší emoci. Ale pořád pevně upínal zrak na Janovu tvář. Jan to nakonec nevydržel a odvrátil se.</p> <p>„Rozhodnutí z titulu nadřízeného nejsou nikdy lehká. Ale tomu se nevyhnete. Přesto bych přísahal, že ten muž byl Simmons. Velmi se mu podobal.“</p> <p>„Jistě, pane. Byl to jeho bratr. Pokud chcete, můžete si to lehce ověřit.“</p> <p>„Pěkně děkuji, že jste mi to řekl. O další se už postará policie.“</p> <p>„Ano, inženýre Kuloziku?“ Radcliff se napřímil a v hlase mu zazněl timbr, jaký u něj Jan zatím nikdy neslyšel. „Musíte to celé dál rozmazávat? Simmons je mrtvý, to nestačí? Jeho bratr se stará o jeho ženu i děti. A všechno z obyčejné podpory. Do konce života. Divíte se, že se naštval? Nechci ho omlouvat, neměl právo tak jednat. Pokud byste na celou věc zapomněl, bylo by vám pár lidí velmi vděčno. Co našel svého bratra mrtvého, velmi se změnil.“</p> <p>„Je to moje povinnost.“</p> <p>„Opravdu, pane? Povinnost vůči čemu? Zůstaňte si u svých a nás nechte na pokoji! Pokud byste se dnes večer nevtíral do společnosti, kde vás nechtějí, nic by se nestalo. Říkám, nechte to plavat. Nasedněte do auta a zmizte odsud. A nic dalšího nepodnikejte.“</p> <p>„Mě nechtějí…?“ Jan se pokoušel vyrovnat s myšlenkou, že jim není po chuti.</p> <p>„Nechtějí vás tu. Už jsem toho dnes řekl dost, Vaše Milosti. Možná až příliš. Dělejte si, co chcete. Budeme hlídat vaše auto, dokud si pro něj nepřijdete.“</p> <p>Nechal Jana o samotě. A ten se cítil mnohem opuštěnější než kdykoliv ve svém životě.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>V.</strong></p> <p>Jan se pomalu vracel do hotelu. Hlavou mu vířily chmurné myšlenky. Bar „U Bílého lva“ byl přeplněn. Proto raději spěšně prošel kolem a nahoru po skřípajících schodech do pokoje. Pohmožděná tvář bolela mnohem víc, než by člověk od takového poranění čekal. Chladil ji vodou. S obkladem přitištěným k obličeji hleděl do zrcadla. Musel se chovat jako úplný pitomec.</p> <p>Nalil si sklenku z pokojového baru a nehnutě zíral oknem ven. Pokoušel si ujasnit, proč nezavolal policii. Tahle cesta se mu s každou další uplynulou minutou víc a víc zavírala. Úředníci by chtěli vědět, proč tak dlouho čekal. Ano, proč čekal? Tvrdě ho napadli, vloupali se mu do vozu, dokonce ho poškodili. Měl plné právo je udat.</p> <p>Byl zodpovědný za Simmonsovu smrt?</p> <p>To není a nebylo možné. Pokud člověk na svou práci nestačí, přijde o ni. Pokud jen jeden z deseti najde práci, musí být zatraceně dobrý, jinak vyletí na ulici. Právem! A Simmons dobrý nebyl. Proto ztratil práci. A teď byl mrtvý.</p> <p>„Neudělal jsem to,“ řekl Jan nahlas. Pak začal balit kufry. K čertu s lihovarem a se všemi lidmi, kteří tam pracují! Měl zabudovat a oživit řídicí systém. O údržbu se nemusel starat. A ani si s tím lámat hlavu. Nestudoval, aby něco takového dělal. Proč se staral o ty nevzdělance? Ráno odešle zprávu a pak ať inženýrský výbor podniká, co musí. Pro něj bylo práce všude dost. Se specializací, jakou měl, si mohl vybírat. Už dál neměl chuť žít uprostřed promrzlých polí v prorezlém lihovaru.</p> <p>Obličej ho ještě bolel, a proto vypil na zpáteční cestě víc, než bylo rozumné. Když auto opouštělo dálnici a najelo na londýnský okruh, přepnul na ruční řízení. Nic se nestalo. Počítač hlídal hladinu alkoholu v Janově krvi, která vysoko přesahovala povolenou hranici. Počítač nehodlal předat řízení. Cesta se stala pomalou, nudnou a úmornou, protože automat znal jen několik variant cesty Londýnem, a to znamenalo jediné: velké objížďky. Zkratky se nevyskytovaly. A na každé křižovatce čekali, protože každé ručně řízené vozidlo mělo automaticky přednost, ať jelo sebepomaleji. Teprve přede dveřmi garáže se počítač odpojil a dopřál Janovi malou radost vyjet prudce na rampu a stejně prudce i zabrzdit na vyhrazeném místě, což mu nakonec vyneslo škrábnutý blatník. Následovalo ještě větší množství whisky. Probral se až ve tři hodiny ráno. Světlo ještě svítilo a televizor vedl v rohu pokoje samomluvu. Když v pozdním dopoledni znovu vstal z postele a právě chtěl vypít první šálek kávy, ozval se elektrický vrátný. Zíral slepenýma očima na obrazovku a pak uvolnil vstupní zámek. Byl to švagr.</p> <p>„Vypadáš trochu nepořádně,“ poznamenal Thurgood–Smythe a položil plášť s kloboukem starostlivě na pohovku.</p> <p>„Kávu?“</p> <p>„Rád.“</p> <p>„Cítím se přesně tak, jak vypadám,“ vykládal Jan, který si už stačil připravit věrohodnou povídačku. „Uklouzl jsem na ledu a málem jsem si zlomil zub. Když jsem zamířil domů, vypil jsem příliš mnoho alkoholu, abych utišil bolest. Ten idiotský vůz mě nechtěl nechat řídit.“</p> <p>„Prokletí automatizace. Už se ti někdo postaral o tvůj zub?“</p> <p>„Ne. Není třeba. Jen jsem si trochu nabil. Teď se cítím trochu hloupě.“</p> <p>„To se občas stává nám všem. Elizabeth by tě chtěla dnes pozvat na večeři. Máš čas?“</p> <p>„Kdykoli. Konečně, je přece nejlepší kuchařka v Londýně. Pokud mě ovšem nechce dostat pod chomout.“ Nedůvěřivě sledoval švagra, který na něj s úsměvem mířil špičkou prstu.</p> <p>„Přesně tohle jsem jí také říkal. Sice si myslí, že to děvče je jedinečné, ale nakonec souhlasila, že ji nepozve. Večeře ve třech.“</p> <p>„Díky, Smitty. Liz jednoduše nechce pochopit, že nejsem vhodná osoba pro ženění.“</p> <p>„Přesvědčoval jsem ji, že i na smrtelné posteli bys vyhrkl „ne“, ale jen na mě mlčky koukala.“</p> <p>„Jen doufám, že to chvíli vydržím. Ale určitě jsi nejel přes celé město, abys mě pozval na večeři. Na to by stačilo pouhé zavolání.“</p> <p>„Ovšem. Mám pro tebe jednu novinku. Pojď se podívat.“ Vytáhl z aktovky plochý balíček a podal ho švagrovi.</p> <p>„Trochu se bojím, že budu mít po ránu zakalený zrak. Ale můžu to zkusit.“</p> <p>Jan vybalil z papíru kovovou kazetu a otevřel ji. Uvnitř spatřil několik optických měřidel a spínačů. Nádherný kousek. Thurgood–Smythe často přinášel Janovi menší zakázky. Elektronické přístroje, jež zkoušela bezpečnost, nebo technické problémy, které vyžadovaly odbornou pomoc. Vše tak zůstávalo v rodině a Jan vždy ochotně vypomohl. Zvlášť když dostal i nějaké peníze, pokud si řešení problému vyžádalo delší čas.</p> <p>„Vypadá to skvěle,“ poznamenal nakonec. „Ale nemám nejmenší ponětí, oč se jedná.“</p> <p>„Dokáže to zjistit zapojený odposlech.“</p> <p>„Nemožné.“</p> <p>„To si všichni myslí. Ale v laboratořích máme několik velmi chytrých lidí. Přístroj je natolik citlivý, že zachytí a vyhodnotí každý prvek v obvodu na základě odporu a proudové ztráty. Pokud se někdo napojí na telefonní vedení, dojde k měřitelným změnám impulsů. Chápeš?“</p> <p>„Jasně. Ale při přenosu se ztrácí velká část proudu v kontaktech, spínačích a podobně. Proto nechápu, jak ta věcička vlastně funguje.“</p> <p>„Zřejmě analyzuje každou ztrátu, zjišťuje, oč se jedná, srovnává s tím, jak by měla být velká, a pokračuje dál k dalšímu zdroji narušení impulsů, pokud vše souhlasí.“</p> <p>„Pak řeknu jen jedno: nádhera! Jestliže vaši lidé vecpali do tak malé krabičky tolik schopností, jsou opravdu třída! Co chceš, abych udělal?“</p> <p>„Chtěli bychom přístroj otestovat mimo laboratoř, jestli funguje.“</p> <p>„To není problém. Spojte ho s nějakým telefonem – s tvým a dalších lidí – a nechte ho po nějakou dobu běžet. Pak na linku zapojte odposlech a sledujte, co přístroj udělá.“</p> <p>„Zní to opravdu jednoduše. Řekli mi, že se připojuje k mikrofonu. Je to těžké?“</p> <p>„Ne. Podívej.“ Jan přistoupil k telefonu a propojil přístroj k mikrofonu. Kontrolka okamžitě ohlásila připravenost celého systému. „Teď už jen musíš něco povídat do mikrofonu.“</p> <p>„Vyzkoušíme to. Zavolám Elizabeth, že dnes večer přijdeš na večeři.“</p> <p>Rozhovor trval jen krátce a oba pozorně sledovali bleskové signály probíhající na sledovacích kontrolkách. Přístroj pracoval. Pak Thurgood–Smythe přerušil spojení. Na malé obrazovce vyskočil výsledek.</p> <p>NA VEDENÍ JE ZAPOJEN ODPOSLECH</p> <p>„Zřejmě funguje,“ pronesl Thurgood–Smythe tiše a upřel zrak na Jana.</p> <p>„Funguje… Má to snad znamenat, že mi napíchli telefon? Proboha, proč…“ Jan chvíli horečnatě přemýšlel a pak s jasnou výčitkou namířil prst na švagra. „Ven s tím, Smitty! To není pouhá náhoda, že ses dnes u mě objevil a přinesl jsi s sebou ten přístroj. Věděl jsi, že mě odposlouchávají. Ale proč?“</p> <p>„Řekněme raději, že jsem s tím počítal, Jane. Nevěděl jsem to.“ Přešel k oknu, zadíval se ven a založil si ruce za záda. „Moje profese je plná podezírání a nedůvěry. Z jednoho oddělení ke mně prosáklo, že tě sledují. Nemohl jsem se dost dobře vyptávat, protože by všechno popřeli.“ Otočil se a zatvářil se odmítavě. „Ale teď mám důkaz. Někoho to bude stát hlavu. Nepřipustím, aby nějaký úředníček sledoval mou rodinu. Postarám se o to sám. Jen bych tě požádal, abys na všechno zapomenul.“</p> <p>„Rád bych, Smitty. Ale nejde to. Musím vědět, oč se jedná.“</p> <p>„To jsem si mohl myslet.“ Thurgood–Smythe rezignovaně mávl rukou. „Byl jsi ve špatnou dobu na špatném místě. Něco takového však stačí našim byrokratům, aby zahájili akci.“</p> <p>„Ale vždyť jsem nic zvláštního nezažil – když nepočítám svoje ztroskotání.“</p> <p>„To je ono. Úmyslně jsem ti neřekl pravdu. Mohu ti prozradit mnohem víc, ale informace nesmí opustit tuhle místnost.“</p> <p>„Vždyť mě přece znáš!“</p> <p>„Lituji. Ale absolvoval jsem náročný týden. Na prvním člunu byli pašeráci. Na lodi převáželi drogy. Druhá loď patřila pobřežní stráži. Dohonila ty ničemy a rozstřílela je na kousky.“</p> <p>„Ilegální drogy? Netušil jsem, že něco takového vůbec existuje. Ale pokud takové lidi chytí – to přece musí být skvělá zpráva pro večerní zpravodajství.“</p> <p>„Myslím si přesně totéž, co ty – ale jiní bohužel ne. Věří, že podobná publicita pobídne lidi k páchání další trestné činnosti. To je vysoká politika a my se jí musíme držet. Ty jsi uvízl přesně v ohnisku událostí. Ale ne na dlouho. Zapomeň na sledování a na všechno, co jsem ti navykládal, a dostav se dnes večer v osm k aperitivu.“</p> <p>Jan se chopil švagrovy ruky.</p> <p>„Pokud v mém hlase neslyšíš vděk, pak to má na svědomí kocovina. Opravdu ti jsem vděčný. Je to báječný pocit, když vím, že jsi nablízku. Nerozumím ničemu z toho, cos mi vyprávěl, a možná ani nechci.“</p> <p>„Tak to bude nejlepší. Dnes večer!“</p> <p>Když dveře zapadly za návštěvou, Jan znechuceně zamíchal studenou kávou v šálku a zašel k baru. Obyčejně ráno nikdy nepil, ale dnes byl mimořádný den. Hrál na něj Smitty něco, nebo mluvil pravdu? Nevězelo za celou aférou mnohem víc, než co zatím stihl zjistit? Nemohl dělat nic jiného než zařadit zpátečku a dávat dobrý pozor, co říká do telefonu.</p> <p>A náhle došel k poznání, že to, co Sára na palubě ponorky říkala, musí být čistá pravda. Svět náhle přestal vypadat jako přehledná hrací deska.</p> <p>Venku sněžilo a Londýn zmizel za bílým vířícím závojem. Co teď? Jan tušil, že stojí před důležitým rozhodnutím, před křižovatkou, která určí celý jeho příští život. Možná rozhodující křižovatkou, nejdůležitější ze všech. V posledních týdnech musel překonat několik otřesů, patrně víc, než kolik prodělal za celý svůj dosavadní život. Spory ve škole, učitelské výprasky, zkoušky na univerzitě, milostné vztahy – to vše bylo v podstatě jednoduché, nekomplikované. Život ho strhl s sebou a on všechno bral, jak to přišlo. Rozhodování bylo tak snadné, vždyť plul s proudem. Ano, dnes to bylo jiné: stál před velkým rozhodnutím.</p> <p>Ovšem, nemusel nic nepodnikat, stačilo ignorovat vše, co se doslechl a objevil, a život by plynul stejně jako dosud.</p> <p>Ne – to bylo nepřijatelné. Všechno se změnilo. Svět, ve kterém žil, nebyl reálný a obraz reality pravdivý. Izrael, pašeráci, ponorka, demokracie, otrokářská společnost. Tohle všechno existovalo, a on o tom neměl ani zdání. Byl podveden stejně jako lidé před Koperníkem, kteří věřili, že Slunce krouží kolem Země. Věřili tomu – ne, věděli, že to tak je. A mýlili se. Jan svůj svět znal – a byl stejně tak vzdálen realitě jako oni.</p> <p>Zatím neměl ponětí, kam ho ta cesta zavede. Najednou měl deprimující pocit, že ho čeká nějaká katastrofa. Možná – ale musel takové riziko podstoupit. Byl hrdý na svobodu myšlení, na schopnost myslet bez emocí, rozumně a dobrat se pravdy, ať byla jaká chce.</p> <p>Ve světě, o kterém nic nevěděl, existovalo několik pravd – a on je odhalí. Zároveň věděl, jak na to. Bylo to snadné, a i když za sebou zanechá nějaké stopy, pokud to správně zaonačí, nechytnou ho.</p> <p>Posadil se s úsměvem ke stolu s tužkou a blokem v ruce a začal psát lupičský program.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>VI.</strong></p> <p>„Nedokážu vyjádřit, jak jsem šťastná, že se zúčastníte našeho programu,“ vykládala Sonja Amariglio. „Naše mikroobvody jsou tak zastaralé, že bez výjimky patří do muzea. Denně jsem si lámala hlavu, jak je vylepšit.“ Byla při těle, šedovlasá a za velkým stolem se téměř ztrácela. Přes dlouholetý pobyt v Londýně se nedokázala zbavit belgicko-francouzského přízvuku. Vypadala spíše jako hospodyně nebo upracovaná žena v domácnosti. Ale přesto ji pokládali za jednu z nejlepších komunikačních techniků na světě.</p> <p>„Potěšení, že zde mohu pracovat, je zcela na mé straně, madam Amariglio. Musím se přiznat, že jsem k vám přišel z čistě egoistických důvodů.“</p> <p>„Takový egoismus si dám líbit.“</p> <p>„Ne, mluvím pravdu. Pracuji na menší verzi přístroje pro námořní navigaci a přitom jsem narazil na pěknou kupu problémů. Pak jsem si uvědomil, že mou největší slabinou je neznalost řídicích prvků satelitů. Když jsem se dozvěděl, že hledáte technika se znalostí mikrospínacích obvodů, okamžitě jsem se chopil příležitosti.“</p> <p>„Jste schopný chlap a jako takový jste mi dvakrát tak vítán. Pojďte, ukážu vám laboratoř.“</p> <p>„Nechcete mi nejdřív vysvětlit, jakou práci jste mi přichystala?“</p> <p>„Vaším úkolem je starat se o všechno kolem,“ řekla a rychlým pohybem ruky obsáhla celý prostor. „Musíte se nejdříve seznámit s našimi ovládacími obvody, klást otázky a poznat satelity. Máme pěkně tlustý seznam problémů, ale nehodlám vás jimi zpočátku zatěžovat. Až se rozkoukáte, dám vám ho na stůl. Ještě budete litovat, že jste si s námi plácl.“</p> <p>„Neřekl bych. Naopak, já se těším.“</p> <p>Říkal pravdu. Musel pracovat v opravdu velké laboratoři a jen šťastnou náhodou narazil na volné místo satelitního programu. A přitom mohl dál pokračovat na vývoji navigačního přístroje. Pokud jsou jejich mikrospínače tak zastaralé, jak naznačovala, bude mít jeho práce velký přínos.</p> <p>Skutečnost byla horší, než očekával. První satelit, který si podrobně prohlédl, byla velká, dvě tuny těžká mašina zavěšená nad Atlantikem ve výšce 35924 kilometrů. Už několik let působila nepříjemnosti, protože více než polovina zařízení vypověděla službu. Zákazník si objednal náhradu. Jan prošel všechny diagramy nového satelitu – přitom si vyvolal na jednu obrazovku kompletní nákres a detailní plány v barvách na druhou. Některé obvody mu připadaly známé. Přitiskl tužku na obrazovku, aby získal podrobnější informace. Trojrozměrný obrázek poskytl i potřebná čísla.</p> <p>„Neuvěřitelné!“ vykřikl Jan.</p> <p>„Volal jste mě, Vaše Milosti?“ Laboratorní pomocník, který za sebou táhl vozík s přístroji, se s tázavým výrazem ve tváři obrátil k Janovi.</p> <p>„Ne, děkuji. Jen jsem přemýšlel nahlas.“</p> <p>Pomocník pokračoval v cestě. Jan udiveně potřásal hlavou. Tyhle obvody naposledy viděl v učebnicích. Musely být přinejmenším padesát let staré! Od té doby prošly minimálně tuctem podstatných inovací. Pokud takových věciček bude víc, může snadno vylepšit konstrukci satelitu už jen tím, že zamění zastaralé řešení za současné. Nudné, ale jednoduché.</p> <p>Přitom mu to zabezpečí dostatek volného času pro jeho osobní projekt.</p> <p>I s ním pěkně pohnul. Mezitím se stačil napojit na počítače Oxfordské univerzity a pátral po utajených souborech historických dat. Dlouholetá práce při navrhování počítačových obvodů se Janovi vyplatila.</p> <p>Počítače jsou absolutně neinteligentní. Obří počítadla, která všechno vypočítávají na prstech. Mají jen k dispozici neuvěřitelné množství prstů a umí velmi rychle počítat. Nikdy ovšem nepřijdou s vlastní myšlenkou a nedokáží udělat nic z toho, na co nebyly naprogramovány. Když nějaký počítač slouží jako databanka, odpoví na každou otázku. Databanky veřejné knihovny jsou volně k dispozici všem, kteří usednout k terminálu. Počítač knihovny je velmi obratný pomocník. Vyhledává žádanou knihu podle titulu, autorova jména nebo i podle zadaného tématu. Dodává informace o knize či knihách tak dlouho, dokud není zákazník přesvědčen, že se jedná o tu pravou knihu, kterou hledal. Na požádání pak počítač během několika sekund přenese celý svazek do paměti terminálu. Snadné.</p> <p>Ale i počítač v knihovně má své hranice při poskytování informací. Jedním z omezení je věk tazatele a přístup k sekci pornografie. Zákazníkův kód v sobě automaticky zahrnuje datum narození – stejně jako další důležité údaje. Pokud by si dvanáctiletý chlapec přál přečíst Fanny Hillovou, bude mu to zdvořile odmítnuto. A když se nevzdá, brzy zjistí, že počítač dostal instrukce informovat jeho lékaře.</p> <p>Kdyby však chlapec použil otcův kód, musel by mu počítač dodat Fanny Hillovou bez dalšího otálení, včetně barevných ilustrací.</p> <p>Jan dobře věděl, jak bezmyšlenkovitě počítače ve skutečnosti pracují a jak také obcházet překážky a zákazy, které v sobě programy obsahovaly. Po necelém týdnu působení na novém pracovišti získal přístup k nevyužívanému terminálu v Balliol College, obstaral si nový prioritní kód a bezostyšně ho využíval, aby nalezl přístup k potřebným podkladům. Pokud by jeho dotazy vyvolaly nežádoucí poplach, zpětný dotaz by se dostal jen do Balliolu, kde se podobné věci stávaly takřka denně. Jestliže by sledovali stopu dál, došli by do patologické laboratoře v Edinburghu, ještě než by vyslídili jeho terminál. Na tuhle cestu Jan nasadil dostatečný počet varovných signálů, aby okamžitě věděl, že se ho někdo pokouší odhalit. Tím by získal potřebný čas, aby přerušil spojení a vymazal všechny stopy.</p> <p>Dnes chtěl vyzkoušet, zda se všechna investovaná práce vyplatí. Doma si připravil dotazový program a přinesl si ho pěkně s sebou. Ranní přestávka na čaj právě začala a mnozí zaměstnanci laboratoří opustili svá místa. Jan vyvolal na všech čtyřech obrazovkách složité diagramy. Nikdo si ho nevšímal. Do ruky uchopil jednu cigaretu – k představení patřilo i to, že po téměř osmi letech začal znovu kouřit – a druhou rukou vylovil z kapsy zapalovač. Konec cigarety se v okamžiku rozžhavil do běla a Jan okamžitě vdechl cigaretový kouř. Pak odložil zapalovač na pracovní stůl. Přesně na skvrnu od inkoustu, kterou tam Jan záměrně pořídil.</p> <p>Smazal obrazovku, kterou měl nejblíž, a zeptal se počítače, je-li je připraven načítat informace. Odpověď byla pozitivní – a to znamenalo, že zapalovač stojí přesně nad vodiči zabudovanými ve stole. Stiskl klávesu a na obrazovce se objevilo jediné slovo: READY. Program se načetl do paměti počítače. Zapalovač opět zmizel v Janově kapse společně se 64 kb zaznamenanými na magnetickém médiu, které tam zabudoval, na místo, jež dříve zabírala maličká baterie.</p> <p>Okamžik pravdy. Pokud napsal dobrý program, musel získat potřebné informace, aniž by v systému zanechal sebemenší stopu. Dokonce i kdyby vyvolal poplach, byl si jist, že ho jen tak nevystopují. Jakmile počítač v Edinburghu opatří příslušné údaje, předá je na Balliol. Program nebude čekat na potvrzení příjmu a okamžitě se vymaže ze všech adresářů, disků a pamětí. Balliol si bude počínat stejně, jakmile terminál odešle informace do laboratoře. Pokud by byly informace neúplné, bude muset zopakovat celou přípravu od samého počátku. Ale všechno vynaložené úsilí se vyplatí. Nelitoval jakékoliv námahy, aby se zabezpečil, že ho nenajdou.</p> <p>Jan odklepl popel z cigarety do popelníku a rychle se přesvědčil, že ho nikdo nesleduje. Nikdo ze spolupracovníků nemohl vidět, co právě udělal. Choval se zcela nenápadně. Vyťukal na obrazovku heslo IZRAEL. Pak stiskl ENTER.</p> <p>Sekundy plynuly. Pomalu. Pět, deset, patnáct. Chápal, že proniknout do databáze, obejít zábrany, nalézt správnou adresu a informace odeslat vyžaduje čas. Při testech, které prováděl s obyčejnými daty ze stejného zdroje, čekal jen osmnáct sekund. Dnes počítal maximálně s dvaceti sekundami, ani o zlomek času více. Prstem spočíval na tlačítku, které přeruší spojení. Osmnáct sekund. Devatenáct.</p> <p>Už chtěl stlačit prst, když na obrazovku dorazila kýžená zpráva.</p> <p>PROGRAM UKONČEN</p> <p>Možná něco získal, možná ne. Ale okamžitě něco podnikat – to nešlo. Riziko by bylo neúměrně vysoké. Zamáčkl napůl vykouřenou cigaretu, z krabičky si vybral novou a ihned ji zapálil. A položil zapalovač na pracovní stůl. Opět stanul na správném místě.</p> <p>Trvalo jen několik sekund, než se obsah pevného disku přesunul na maličký disk v zapalovači. Když zapalovač konečně spočinul v jeho kapse, odstranil Jan všechny stopy činnosti na disku terminálu a vyvolal na obrazovku jeden z diagramů. Pak si zašel pro čaj.</p> <p>Jan dnes nehodlal podnikat cokoli dalšího, a proto se soustředil na satelity. Práce na komplikovaných obvodech ho nakonec natolik pohltila, že na obsah zapalovače ani nevzdechl. Večer se chvíli pozdržel, aby neodcházel mezi prvními, ale rovněž ne mezi posledními. V předsíni svého bytu netrpělivě odhodil svrchník a zamkl dveře. Pak přezkoušel poplašné zařízení, které si nedávno instaloval. Reakce byla negativní, podle všeho se do bytu během Janovy nepřítomnosti nikdo nevloupal.</p> <p>Maličké paměťové jádro v zapalovači převedlo všechny informace do osobního počítače. Bylo to trochu riskantní, ale zjistit, zda se plán povedl, mohl jen tímto způsobem. Vyvolal potřebný program.</p> <p>Bylo tam všechno. Mnoho stran textu. Historie státu Izrael od biblických dob až po žhavou současnost. Bez mezer nebo vymyšlených zpráv o enklávě Spojených národů. Vše nasvědčovalo tomu, že Sára mluvila pravdu, ovšem s více podrobnostmi. Úhel pohledu byl samozřejmě jiný, ale v celém komplexu mu říkala pravdu. Z toho usuzoval, že i v dalších věcech nelhala. Byl otrokářem? Musel by se dozvědět mnohem více, aby dokázal posoudit, co svou poznámkou vlastně myslela, a rovněž by potřeboval informace o demokracii. Nejdříve si přečetl se vzrůstajícím zájmem dějepisné údaje, které se naprosto rozcházely se vším, co se učil ve škole.</p> <p>Text bohužel nebyl kompletní. Záznam končil uprostřed věty. Náhoda? Maličká chyba uprostřed komplikovaného programu, který napsal? Možná – ale zatím tu spekulaci odmítl. Raději vycházel z toho, že se jednalo o otevřený útok, a proto musel změnit celý plán. Jestliže při pátrání po potřebných informacích přehlédl nějaký klíčový kód, mohlo dojít k vyhlášení poplachu a zároveň i k přerušení programu. A nakonec i k pátrací akci.</p> <p>Janovi přeběhl mráz po zádech, i když v pokoji bylo příjemné teplo. Cítil se jako dokonalý hlupák. Tak schopní určitě důstojníci bezpečnosti nebudou. Ale – proč by ne? Byla to jedna z možností. Chvíli se snažil zaplašit neklidné myšlenky, z ledničky si opatřil něco k jídlu a zapnul mikrovlnou troubu.</p> <p>Po jídle znovu prostudoval materiály a začal ještě jednou od samého počátku, až došel k přerušenému konci. Nakonec pročetl nejdůležitější odstavce a pak vše příkazem vymazal z počítače. Během zlomku sekundy změnil srozumitelné symboly v náhodně seskupené elektrony. Stejnou věc provedl i s paměťovým diskem v zapalovači. Protáhl ho silným magnetickým polem. Ale to nestačilo. Trvalo mu jen několik minut, než stihl vymontovat disk ze zapalovače a uschovat ho do skříňky s náhradními díly. Baterie se opět vrátily na původní místo a všechny důkazy byly zničeny. Ať už se cítil hloupě nebo ne, přesto se mu ulevilo, když skončil.</p> <p>Na cestě do laboratoře příštího dne ráno procházel kolem knihovny, která byla v tuto dobu obvykle opuštěná. Náhle se ozval známý hlas.</p> <p>„Jane, jsi nějak brzo na nohách!“</p> <p>Švagr mu mával ze dveří.</p> <p>„Smitty! Co tu děláš? Netušil jsem, že se zajímáš o satelity.“</p> <p>„Mě zajímá všechno. Neměl bys chvíli čas? Pojď dovnitř a zavři dveře.“</p> <p>„Dnes ráno se chováš poněkud tajemně. Nechceš se dozvědět tajemství, že stavíme satelity s obvody z minulého století?“</p> <p>„To by mě vůbec nepřekvapilo.“</p> <p>„Ale proto tady nejsi, co?“</p> <p>Thurgood–Smythe potřásl hlavou. Tvářil se neobvykle vážně. „Ne. Situace je mnohem horší. Máme tu určitou nesrovnalost a já bych tě měl raději z cesty, než jí přijdeme na kloub.“</p> <p>„Nesrovnalost? Víc mi nemůžeš sdělit?“</p> <p>„Zatím ne. Ostatně Elizabeth opět našla nějaké děvče, které by ti ráda představila. Tentokrát to je bohatá dědička, proto si myslí, že by tě mohla zaujmout.“</p> <p>„Ubohá Liz. Nikdy se nevzdá. Řekni jí, že jsem ve skutečnosti homosexuál a teprve teď jsem se ti svěřil.“</p> <p>„Pak by pozvala nějakého chlapce.“</p> <p>„To máš pravdu. Po matčině smrti se o mě pořád starala. A zřejmě s tím nehodlá přestat.“</p> <p>„Promiň,“ přerušil ho Thurgood–Smythe, když se ozvala jeho vysílačka. Vyndal ji z tašky a chvíli naslouchal. „Dobrá,“ odtušil nakonec. „Přineste pásek a fotky ke mně.“</p> <p>Za kratičkou chvíli už někdo klepal na dveře. Thurgood–Smythe je otevřel jen natolik, aby prostrčil ruku ven. Jan tak nemohl zahlédnout poslovu tvář. Švagr se posadil a probíral se balíčkem, který mu doručili.</p> <p>„Znáš tohoto muže?“ zeptal se a podal Janovi barevnou fotografii. Jan přikývl.</p> <p>„Už jsem ho viděl. Ovšem kromě pozdravu se nestýkáme. Pracuje na opačné straně laboratoře. Neznám ani jeho jméno.“</p> <p>„My ho známe dobře. A máme ho na očích.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Lidé si všimli, že používá laboratorní počítač pro napojení na komerční kanály. Zaznamenal si kompletní představení Toscy.“</p> <p>„Má rád operu – a to je zločin?“</p> <p>„To ne. Ale takové nahrávky jsou ilegální.“</p> <p>„Snad mi nechceš namluvit, že si děláš starosti o pár liber výdajů, které za ten záznam v účtech laboratoř zaplatí?“</p> <p>„Sotva. Ale máme tu mnohem vážnější případ neautorizovaného přístupu k tajným materiálům. Sledovali jsme signál až do zdejšího počítačového systému, ale nedokázali jsme přesně určit terminál. Teď však už příjemce známe.“</p> <p>Janovi bylo náhle zima. Thurgood–Smythe sklonil hlavu a soustředil pozornost na cigaretovou tašku, kterou vytáhl z náprsní kapsy, aby si posloužil jednou cigaretou. Kdyby se v tu chvíli podíval na svého švagra, určitě by zaměřil své podezření na něj.</p> <p>„Jistě, nemáme přímý důkaz,“ pokračoval a zavřel cigaretovou tašku. „Ale ten chlap se dostal na první místo seznamu podezřelých a budeme ho bedlivě pozorovat. Jedno uklouznutí a máme ho. Díky.“</p> <p>Dlouze vdechl, zatímco mu Jan přidržel zapalovač u konce cigarety.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>VII.</strong></p> <p>Pokrývka nábřežní ulice zmizela, ale na zdech stále ještě ležely kopce sněhu a kmeny stromů obklopovaly bílé kruhy. Na černé hladině Temže se velkou rychlostí plavily kusy ledu. Jan procházel soumrakem brzkého večera od jedné lampy ke druhé, ruce v kapsách, hlavu skloněnou. Plně soustředěn na touhu po samotě necítil nic z okolního chladu. Celý den se těšil, až zůstane sám, na příležitost utřídit si roztěkané myšlenky a ovládnout záplavu pocitů, které jím zmítaly.</p> <p>Den se neskutečně vlekl. Ani s prací daleko nepokročil, protože se do ní nedokázal zabrat. Diagramy mu náhle nedávaly smysl. I když jimi procházel stále od začátku, nepostoupil ani o krok. Konečně se čas naplnil, a pokud věděl, stěží dnes v někom vyvolal svým chováním podezření. Ostatně si nemusel dělat starosti: oficiální podezření se zaměřilo na falešnou osobu.</p> <p>Až do chvíle, kdy před sebou v knihovně spatřil Thurgooda–Smytha, si nedokázal představit moc, jakou vládli představitelé tajné policie. Měl svého švagra rád a pomáhal mu ze všech sil a s plným vědomím, že pracuje pro tajnou policii – ale co tihle důstojníci opravdu dělali, bylo obyčejnému životu na hony vzdálené. S tím vším byl teď konec. První blesk udeřil nepříjemně blízko. Přes studený severák Jan cítil, jak mu po tváři stéká potůček potu. Tajná policie odvedla dobrou práci, k čertu! Příliš dobrou. Natolik schopného soupeře nečekal.</p> <p>Proniknout ochrannými bariérami počítače vyžaduje znalosti a šikovnost. Nyní pochopil, že tyhle bariéry zřídili jen proto, aby zabránili náhodnému přístupu k utajovaným informacím. Osoba, která se rozhodla překonat nastavené překážky, musela být vynalézavá a ke všemu rozhodnutá. Bariéry se staraly, aby to nežádoucí vetřelec neměl jednoduché. Jakmile je někdo překonal, číhalo na něj mnohem větší nebezpečí. Státní tajemství musela za každých okolností zůstat tajná.</p> <p>Ve chvíli, kdy se probíral informacemi, past zaklapla. Zachytili signál, zaznamenali ho a sledovali ke zdroji. Všechna rafinovaná bezpečnostní opatření překonali během zlomku sekundy. Strašlivá představa. Znamenalo to, že všechny komunikační kanály v zemi, veřejné nebo soukromé, tajná policie sleduje a kontroluje. Moc policie neměla hranic. Mohli odposlouchávat každý hovor a napojit se na každý počítač. Neustálý odposlech veškerých telefonních hovorů byl samozřejmě fyzicky nemožný. Nebo ne? Mohli také vytvořit sledovací programy, které by reagovaly na určitá slova nebo věty a všechno z daného rozhovoru zaznamenaly. Možný rozsah takového dozoru byl strašlivý.</p> <p>Proč to všechno? Přepsali dějiny, zfalšovali informace o skutečném stavu světa – a dokázali dohlížet na všechny obyvatele světa. Kdo byli ti lidé? Snadná odpověď na takto položenou otázku. Na vrcholu společnosti stálo jen několik lidí, a o pěkný kus směrem dolů pak naopak velmi mnoho. Kdo byl nahoře, chtěl tam samozřejmě i zůstat. A Jan byl jedním z těch nahoře – i když se všechno dělo, aniž by o tom věděl a staral se, aby si pozici na slunci udržel. Pokud si chtěl uchovat všechna privilegia, nemusel dělat nic, jen držet jazyk za zuby. Stačilo zapomenout, co slyšel, co objevil – a svět by zůstal nezměněn.</p> <p>Pro něj. A co s těmi ostatními? Do dneška by myšlenkami na proly čas rozhodně neztrácel. Byli všude kolem a zároveň nikde. Vždy k ruce, pěkně v pozadí. Přijal jejich životní roli stejně snadno jako tu svou – jako něco, co bylo předurčeno a nikdy se nezmění. Ale jaké to je, být prolem? Co by to znamenalo, kdyby byl jedním z nich?</p> <p>Otřásl se. Chlad se mu konečně dostal na kůži. Roztřásla ho zima. Dále vpředu objevil laserový hologram obchodu otevřeného po celou noc. Namířil si to přímo k němu. Dveře se před ním okamžitě otevřely a nabídly mu vstup do vytopeného sálu. Stejně potřeboval nakoupit nějaké věci do kuchyně. Může to udělat teď a zahnat tak nepříjemné myšlenky. Příští zákaznické číslo bylo sedmnáct, které přeskočilo na osmnáctku, když se dotkl kontaktní desky. Navolil na klávesnici číslo sedmnáct hned vedle slov litr mléka, pak dosadil jedničku. Máslo, ano, přijde vhod.</p> <p>A pomeranče, pevné a zralé. S čitelně natištěným slovem Jaffa na každém kusu ovoce, čerstvě převezené z léta do zimy Severu. Spěšně se otočil a kráčel k pokladně. „Sedmnáct,“ sdělil dívce u pokladny, která je okamžitě zadala do terminálu. „Čtyři libry deset, pane. Máme vám nákup doručit?“</p> <p>Jan jí podal kreditní kartu a přikývl. Vložila kartu do čtecího strojku a pak mu ji vrátila. Nakoupené potraviny se ocitly v košíku, který odeslali do expedice.</p> <p>„Dnes bylo velmi chladno,“ poznamenal Jan. „Vítr pěkně fouká.“</p> <p>Děvče pootevřelo ústa, pak si všimlo jeho pohledu, kouslo se do rtů a odvrátilo tvář. Slyšela jeho poznámku, viděla jeho šaty. Flirt mezi nimi byl vyloučen. Dívka to velmi dobře věděla, i když na to Jan nedbal. Vykročil do tmy, potěšen chladivým dotekem noci na žhoucích lících.</p> <p>Když došel domů, cítil, že vůbec nemá hlad. Přihnul si z láhve whisky – tohle ovšem nebylo uspokojující řešení. Nakonec vzal zavděk lahví piva, pustil si Bachův smyčcový kvartet a lámal si hlavu, co si dál počít.</p> <p>Co dál? Ve své bezbřehé naivitě se mu při prvním pokusu získat utajované informace podařilo uniknout zatčení jen s pěknou dávkou štěstí a o pověstný chloupek. Stejnou cestou to už nemůže zkoušet. Pokud někdo popudí mocné tohoto světa, skončí nakonec ve skotských pracovních táborech. Celý život pokládal pracovní tábory za sice přísné, ale nutné opatření, které chrání civilizovanou společnost před nekalými živly. A samozřejmě vždy šlo o prolské zločince, jiný případ by byl nemyslitelný. Ale teď už ne, v tu samou chvíli, kdy mu hrozilo bezprostřední nebezpečí, že by v nich sám skončil. Musel se vyhnout všemu, co by přivábilo pozornost policie. Znamenalo by to jeho konec. Jako nějaký prol. Možná na tom byli po materiální stránce lépe než prolové – ale v podstatě žili ve stejném vězení jako oni. V jakém světě vlastně žije? Jak získat další informace, aniž by mu hrozila cesta na skotskou Vysočinu bez možnosti návratu?</p> <p>Velká kupa otázek, a ani jedna odpověď. A stejně tak po několik následujících dní. V laboratoři se konečně dokázal zabrat do práce, která ostatně byla stejným dílem zajímavá jako komplikovaná. Zároveň mu přinášela velké uznání spolupracovníků.</p> <p>„Nedokážu slovy ani vyjádřit, jak jsem s vaší prací spokojená,“ rozplývala se Sonja Amarigliová. „A za tak krátkou dobu.“</p> <p>„Zatím to bylo snadné,“ odvětil Jan a zamíchal cukr do čaje. Odpolední pauza právě začala a Jan vážně uvažoval, že by šel pak ihned domů. „Jenom jsem nahrazoval zastaralé obvody za modernější. Ale začíná se ukazovat, že bychom měli brzy zkonstruovat zcela nové typy. Hlavně pro Komsat 21, a to už nebude tak jednoduché.“</p> <p>„Vy to dokážete. Mám k vám neomezenou důvěru. Ale obraťme list. Jedná se o společenskou událost. Máte něco v plánu zítra večer?“</p> <p>„Nemyslím.“</p> <p>„Prosím, nezadávejte si nic dalšího. Na italském velvyslanectví se pořádá recepce. Možná byste se jí chtěl zúčastnit.</p> <p>Jedním z hostů bude i muž, kterého určitě znáte. Giovanni Bruno.“</p> <p>„Bruno? A tady?“</p> <p>„Ano. Stavil se u nás při cestě na nějaké americké sympozium.“</p> <p>„Znám jeho práci. Fyzik, který má skvělé technické myšlení…“</p> <p>„To je určitě nejvyšší uznání, jež od vás kdo může získat.“</p> <p>„Díky za pozvánku.“</p> <p>„To nestojí za řeč. V devět hodin večer.“</p> <p>Jan sice neměl příliš chuti účastnit se nějaké velvyslanecké párty, ale na druhé straně by se neměl zbytečně stahovat do ústraní. A pokud by opravdu přišel i Bruno, vynaložené úsilí by se vyplatilo. Italský vědec byl opravdový génius v oblasti počítačových pamětí. Možná se k němu skrze tlačenici hostů ani nedostane. Musí se podívat na smoking, jestli nepotřebuje přežehlit.</p> <p>Tlačenice byla příšerná, stejná, jakou si ji představoval. Raději zastavil taxi jeden blok domů od velvyslanectví a zbytek cesty došel pěšky. Všichni významní představitelé horních deseti tisíc se samozřejmě dostavili také. Lidé s tituly, penězi a ctižádostí, která odpovídala dosaženému společenskému postavení. Šlo jim jen o to, aby byli viděni a fotografováni s Brunem, objevili se v novinách a mohli o tom diskutovat se známými, kteří měli stejný cíl. Jan mezi nimi vyrůstal, chodil s nimi do školy – a měl je rád stejně málo jako oni jeho. Rádi blahosklonně shlíželi na jeho rodinu, protože stejně jako on i jeho předci byli tradičně technici a vědci. Nemělo smysl ostatním vykládat, že rodinná tradice sahá až k Andrzejovi Kulozikovi, vzdálenému a velmi váženému předkovi, fyzikovi, který se osobně účastnil na úspěšném vývoji jaderné fúze. Mnozí z nich ani netušili, co to jaderná fúze je. Teď se opět tlačil mezi nimi a pocity, které to v něm vyvolávalo, se mu nelíbily. V davu objevil mnoho známých tváří, a když podával jednomu z čekajících vrátných kabát, ztvrdla mu tvář do studené, odmítavé masky, kterou si nasazoval už za dob školních studií.</p> <p>„Jene, jsi to opravdu ty?“ ozval se hned vedle něj hluboký hlas. Jan se ihned otočil.</p> <p>„Ricardo! To je ale náhoda!“</p> <p>Oba muži si potěšené potřásli rukama. Ricardo de Torres, markýz de la Rosa, byl blízkým příbuzným rodiny z matčiny strany. Urostlý, elegantní, s nádherným černým vousem byl jediným příbuzným, se kterým se dobře znal. Chodili spolu do školy a vzájemné přátelství překonalo i takovou zkoušku.</p> <p>„Snad ses sem nepřišel seznámit s velkým Mistrem?“ ptal se Ricardo.</p> <p>„Z počátku ano – než jsem zahlédl obrovskou frontu, která se vine k profesorovi. Nemám chuť čekat půl hodiny, abych mu stiskl pravičku a vyslechl si několik zdvořilých slov.“</p> <p>„Jak přímočará je ta vaše drsná ostrovní rasa. Já, produkt jedné z nejstarších a nejtrpělivějších kultur, se toho zúčastním.“</p> <p>„Společenská povinnost?“</p> <p>„Uhodl jsi hned napoprvé!“</p> <p>„No, zatímco se budeš snažit, uteču před tím po slávě toužícím klubkem do bufetu. Zdejší kuchyně patří k těm nejvyhlášenějším.“</p> <p>„Je to tak, tiše ti závidím. Až se dostanu ke stolu, zbude jen studená mísa a okousané kosti.“</p> <p>„Možná ne. Pokud přežiješ tlačenici, uvidíme se u bufetu.“</p> <p>„Doufám.“</p> <p>Bylo to vynikající. Jan měl celý stůl téměř pro sebe. Několik hostů už zvědavě pochodovalo kolem bufetu pokrytého damaškovým ubrusem, ale obsluha byla zatím v přesile. Snědý kuchař ve vysoké bílé čepici pozvedl s nadějí ostrý nůž, když se Jan zahleděl na nádherný roastbeef, ale ihned protáhl obličej, když Jan popošel dále. Jan si mohl dopřávat hovězí každý den v týdnu. Raději se zajímal o chobotničky na česneku, hlemýždě a páté s lanýži. Bylo snadné zaplnit talíř podobnými lahůdkami až po okraj. Malé stolky poblíž stěn byly prázdné, proto se posadil, aby jídlo v klidu vychutnal, aniž by musel balancovat s talířem na klíně. Vynikající! Ale doušek dobrého vína by určitě neškodil. Servírka v černých šatech přicházela s podnosem plným sklenek. Mávl na ni.</p> <p>„Červené, větší sklenku,“ požádal, aniž by odtrhl pohled od talíře.</p> <p>„Bardolino, nebo Corvo, Vaše Milosti?“ vyptávala se servírka.</p> <p>„Myslím, raději Corvo…, ano, Corvo.“</p> <p>Podala mu sklenici, a tím ho přinutila zvednout hlavu. Poprvé zaznamenal její tvář. Málem přitom skleničku upustil, proto mu ji raději vzala z ruky a postavila na stůl.</p> <p>„Shalom,“ pronesla Sára tiše. Krátce na něho mrkla, otočila se a zmizela.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>VIII.</strong></p> <p>Jan chtěl v prvním popudu vstát a rozběhnout se za ní, ale pak si to rozmyslel. Její přítomnost nebyla náhodná. Rozhodně nebyla Italka. Nebo ano? Pokud byla, celá historka o Izraeli byla falešná. Odkud by měl vědět, zda ponorka nakonec nepatřila Itálii? Oč tu šlo? Myšlenky mu zmateně vířily hlavou. Pomalu pojídal drahocenné lahůdky, aniž by vnímal, co jí. Když dojedl, začala se místnost plnit dalšími hosty. Náhle věděl, co musí udělat.</p> <p>Musí se dále chovat nenápadně. Znal nebezpečí slídivého dozoru policie mnohem lépe než ona. Dopil sklenku. Když si půjde pro druhou, nemůže vzbudit podezření. Pokud sem zašla, aby s ním navázala kontakt, musí vědět, že to poznal. Jestliže se k němu nebude hlásit a nepředá mu nějakou zprávu, je její přítomnost, pokud se jeho týče, náhoda. Italka, nebo Izraelka – v každém případě byla nepřátelskou agentkou. Zdržovala se zde ilegálně? Věděla o ní tajná policie? Pak ji určitě už sledují. Měl by ji ve vlastním zájmu udat?</p> <p>Tuhle myšlenku okamžitě zavrhl, jakmile mu probleskla hlavou. Něco takového nemůže udělat, ať už byla, kdo chce. Patřila k lidem, kteří mu zachránili život. A nejen to. Neměl chuť vydat někoho do rukou úředníkům svého švagra. I kdyby se tím nevystavoval žádnému nebezpečí – vždyť pokud by ji udal, musel by vykládat, odkud ji zná, a pak vyložit na stůl i celý příběh s ponorkou. Docházelo mu, na jak tenkém ledě se pohybuje celý okolní svět, který dříve pokládal za úplně obyčejný. Při jeho záchraně se led prolomil a Jan se potápěl stále hlouběji.</p> <p>Potřeboval jen chvilku, aby ji našel, protlačil se mezi hosty a položil prázdnou sklenici na tác. „Prosím, ještě jedno Corvo.“ Hleděl jí přímo do tváře, ale ona se dívala jinam. Klidně mu podala plnou sklenku, aniž by mu věnovala pozornost. Sotva držel pohár v ruce, už se k němu obrátila zády. Co to mělo znamenat? Cítil zlost, připadal si odstrčený. Proč ta šaráda, když ho nakonec přehlížela. Nebo to patřilo k nějakému rafinovanému plánu? Celá věc se mu začínala protivit, hluk a světla mu působila bolení hlavy. Kromě toho mu neobvykle kořeněné lahůdky ležely v žaludku jako kámen. Nemělo smysl nadále zůstávat.</p> <p>Sloužící našel jeho kabát, uklonil se a přidržel mu ho, aby do něj mohl Jan snadno vklouznout. Jan vyšel ven, zapínal si plášť a zhluboka se nadechl ledového, osvěžujícího vzduchu. Řada taxíků už čekala, proto pokynul vrátnému, aby mu přivolal vůz. Ruce ho zábly, a tak si raději navlékl rukavice. Nejdříve jednu a pak druhou. Náhle se zarazil.</p> <p>V rukavici, na místě ukazováčku, ho tlačilo něco, co připomínalo kus papíru. Předtím tam určitě nebyl. Chvilinku váhal, pak si rukavici nechal na ruce. Zde nebylo vhodné místo a ani vhodná doba. Řidič taxíku vyskočil z vozu, přidržel mu dveře a zasalutoval.</p> <p>„Monument Court,“ řekl Jan a pohodlně se usadil.</p> <p>Vrátný vyběhl ven, aby otevřel dveře, když vůz zastavil.</p> <p>„Zase jeden studený večer, inženýre Kuloziku.“</p> <p>Jan přikývl, ale neodpověděl. Prošel do chodby a přivolal si výtah. Liftboyovi, který ho dovezl do jeho patra, nevěnoval pozornost. Přirozeně. Musí se chovat přirozeně.</p> <p>Poplašný systém byl v klidu. Od rána, kdy odešel, sem nikdo nevstoupil. A pokud tu někdo byl, zahladili vetřelci všechny stopy tak rafinovaně, že to nemohl poznat. V podobném případě se nabízela jen fatalistická rezignace. Teprve když všechno přezkoušel, obrátil naruby rukavici a vytřepal na stůl složený list papíru.</p> <p>Rozložil ho a objevil v něm špatně natištěnou stvrzenku z obchodu znějící na sumu devadesáti čtyř pencí. Čas a datum byly rovněž uvedeny: odpoledne před třemi dny. Firma, která ji vystavila, se jmenovala SMITHFIELD JOLYON, a Jan o ní nikdy neslyšel.</p> <p>Byla to náhoda, že se účtenka náhle objevila v jeho rukavici? Ne, náhoda ne, určitě ne s ohledem na večer a místo, kde se znovu viděl se Sárou. Určitě to byla zpráva – zpráva, kterou kdyby někdo objevil, připadala by mu naprosto nevinná. Účtenka, něco takového může mít v kapse každý. I pro něj by byla čirou záhadou, pokud by nespatřil Sáru na velvyslanectví. Jednalo se o zprávu – ale co znamenala?</p> <p>Telefonní seznam mu prozradil, že Smithfield Jolyon patří k síti restaurací podávajících rychlé občerstvení. Podobné lokály neznal, protože se všechny nacházely v místech, která nevyhledával. Tahle restaurace nebyla daleko, ale ležela poblíž polorozpadlého přístavu. Co teď?</p> <p>Musel se tam podívat, někdy odpoledne. Nebo ještě dnes v noci? Musel být velmi natvrdlý, když nedokáže rozluštit zprávu, kterou mu lístek přináší. Možná to také vyžaduje hlupáka, jít do takové restaurace. A pokud tam nepůjde, co bude? Nový pokus o kontakt? Patrně ne. V tomhle kšeftu se počítalo mrknutí jako přikývnutí.</p> <p>Jan pochopil, že rozhodnutí padlo v té samé chvíli, kdy si lámal hlavu, co si vezme na sebe. Události se dají do pohybu. A ani to jinak nejde, pokud se chce dozvědět více. Oblékne si obnošený oblek a boty, které si brával, když vycházel za prací do vřesovišť. Sice v nich pořád nevypadal jako skutečný prol – sám nevěděl, jestli si to vůbec přeje – ale ty věci představovaly nejlepší možný kompromis.</p> <p>Ve čtvrt na jednu zaparkoval vůz na dobře osvětlené části dálnice a došel zbytek cesty po svých. Ulice nebyly příliš dobře osvětleny a všude se rozpínaly holé zdi skladišť. Svítící štít restaurace spatřil už z velké dálky. Odbíjela právě jedna. Jan prošel bez váhání pomalým krokem ke dveřím a rozrazil je. Místnost nebyla velká. Protáhlá, jasně osvětlená a se čtyřmi řadami stolů. V tuhle dobu tu nepobývalo příliš mnoho hostů. Většinou seděli u stolů sami, až na jednu nebo dvě malé skupinky. V místnosti bylo přetopeno a silně tu páchlo po čisticích prostředcích a cigaretovém kouři smíšeném s přepáleným tukem. U zadní zdi se skvěla nadživotní figura kuchaře, vyrobená z pestrého, značně popraskaného plastiku. Když se k ní Jan přiblížil, pozdravila ho pozvednutím ruky a oslovila počítačově znějícím hlasem.</p> <p>„Dobrý večer…Madam. Co byste si dala dnes… tak časně?“</p> <p>Obvody, které určovaly pohlaví, už asi nefungovaly, ale aspoň souhlasilo určení denní doby. V následujícím okamžiku se figuríně rozzářil na břiše jídelní lístek – rozhodně to není místo, které by povzbuzovalo chuť k jídlu, pomyslel si Jan. Prolétl nabídku, která rovněž nevyvolávala nadšení, až nakonec stiskl volbu se svítícím slovem ČAJ. Světlo zhaslo.</p> <p>„Je to všechno… pane?“ Tentokrát ho počítač oslovil správně. Musel si vybrat ještě něco, i když nebude jíst. Dotkl se světelného nápisu: KLOBÁSA S HOUSKOU.</p> <p>„Dobrou chuť. Dělá to … čtyřicet pencí. Jolyon vám děkuje za vaši návštěvu.“</p> <p>Sotva Jan vhodil požadované mince do stroje, zvedl se na servírovacím stolku u zdi kulatý stříbrný poklop, aby vydal objednávku. Přinejmenším se chtěl zvednout, ale na poloviční cestě se zasekl a s bzučením se rozvibroval. Jan s ním trhl nahoru, sebral tác se šálkem, talířem a účtenkou. Teprve pak se podíval do sálu.</p> <p>Sára zde nebyla. Pro své ujištění potřeboval trochu času, protože mimo obě malé skupinky zde byly jen samé ženy. Mladé ženy. A mnohé z nich hleděly jeho směrem. Rychle sklopil zrak a vyhledal si prázdný stůl a posadil se na lavici přišroubovanou pevně k podlaze. Uprostřed stolu stály automatické dávkovače, které pracovaly se střídavým úspěchem. Strojek na cukr se velmi snažil, ale i přes všechny dávivé zvuky vydal ze sebe jen několik krystalků. Pumpa na hořčici zato polila klobásu s rozmařilým nadšením. Jídlo si beztoho objednal jen jako pouhou zástěrku a neměl v úmyslu zakoupené jídlo snít. Opatrně ochutnal čaj a kradmo se rozhlédl kolem. V tu chvíli Sára prošla dveřmi.</p> <p>Zpočátku ji nemohl pod zářivým make-upem poznat, zvláště když na sobě měla ještě absurdní plášť. Byl bílý, ušitý z umělé kožešiny, pro její postavu příliš dlouhý. Nemělo smysl na ni zírat. Sklopil oči k talíři a automaticky se zakousl do klobásy, aby svého neuváženého činu vzápětí litoval. Spěšně spláchl sousto douškem čaje.</p> <p>„Smím si přisednout?“</p> <p>Stála na druhé straně stolu, v rukách tác. Krátce přikývl, protože mu k takové neobvyklé scéně chyběla slova. Vzala jeho gesto jako výraz souhlasu a posadila se. Ústa měla přemalovaná rtěnkou, oči zvýrazněné zelenými stíny. Tvář měla dokonale bez výrazu, schovanou za maskou make-upu. Upila ze šálku kávy a krátce rozevřela plášť.</p> <p>Pod ním neměla nic. Vrhl krátký pohled na její pevná, do hněda opálená ňadra, ale vtom už se opět zahalila do umělé kožešiny.</p> <p>„Nemáte chuť si trochu zašpásovat, Vaše Milosti?“</p> <p>Proto tu ty dívky vysedávaly! Už se doslechl, že existují podobné lokály, a spolužáci mu o nich a svých návštěvách v nich rovněž vyprávěli. Pro Jana to byla první osobní zkušenost, a proto nedokázal v první chvíli správně zareagovat.</p> <p>„Bude se Vám to líbit,“ pokračovala. „A není to drahé.“</p> <p>„Ano, dobrý nápad,“ vykoktal nakonec. Myšlenka, že na takovém neobvyklém místě potkal tu nepřístupnou dívku z ponorky, ho málem rozesmála. Ale přemohl se a tvářil se stejně lhostejně jako Sára. Scénář, podle kterého jednala, byl dobrý a rozhodně ne komický. Zmlkla. Rozhovor na veřejnosti asi nepatřil k nabízeným službám. Když sebrala tác a vstala, následoval ji.</p> <p>Nad stolem zablikalo světlo a ozvalo se hlasité zabzučení. Několik tváří se obrátilo k jejich stolu.</p> <p>„Seberte tác,“ zašeptala energicky Sára.</p> <p>Jan poslechl. Lampa zhasla a nepříjemný zvuk utichl. Měl vědět, že v takto automatizované restauraci po něm nikdo nebude sklízet. Zachoval se stejně jako Sára a nechal tác sklouznout do otvoru vedle vstupních dveří. Pak ji následoval do chladné noci.</p> <p>„Není to daleko, Vaše Milosti,“ poznamenala a šla dolů po ztmavlé ulici. Musel pěkně natáhnout nohy, aby jí stačil. Dokud se nedostali ke špinavému hotýlku u Temže, nepadlo mezi nimi ani jedno slovo. Sára otevřela dveře, pokynula mu a pak ho vedla až do svého pokoje. Když rozsvítila světlo, položila si prst na ústa a vtáhla ho dovnitř. Teprve když za nimi zapadly vstupní dveře a stihla prohlédnout okna, zhluboka vydechla.</p> <p>„Těší mě, že vás zase vidím, Jane Kuloziku.“</p> <p>„Mě také, Sáro. Je to trochu jiné než posledně.“</p> <p>„Zdá se, že se setkáváme pokaždé za neobvyklých okolností. Ale nakonec žijeme v neobvyklé době. Omluvte mě na okamžik. Musím se zbavit těch hadrů. Tohle je jediná jistá možnost, jak se může setkat žena mé třídy s někým z vaší vrstvy. Policie to trpí. Přesto je to pro ženu ponižující, nesnesitelné!“</p> <p>Za chvilku se vrátila a na sobě měla teplý župan. „Nechcete šálek pravého čaje? Určitě lepšího druhu, než co jste měl.“</p> <p>„Ne, raději nějaký drink, pokud máte.“</p> <p>„Měla bych italskou pálenku. Stock. Sladká, ale je v ní alkohol.“</p> <p>„Ano, to by bylo skvělé.“</p> <p>Nalila oběma skleničku a usadila se na rozvrzané kanape.</p> <p>„Že jsem vás viděl na párty, nebyla náhoda, že?“</p> <p>„Naopak, všechno bylo pečlivě naplánováno. Stálo nás to hromadu peněz a času, abychom zaranžovali naše setkání.“</p> <p>„Přece nejste Italka? Nevím, jak to mám chápat.“</p> <p>„Ne, Italka nejsem. Ale často je využíváme, když to nejde jinak. Nižší úředníci jsou zkorumpovaní a neschopní. Vytvořili pro nás nejlepší spojení z vaší země.“</p> <p>„Proč takové úsilí, abyste si se mnou promluvili?“</p> <p>„Protože jste usilovně přemýšlel o všem, co jsme vám tehdy na palubě ponorky sdělili. A málem jste se dostal do pěkné kaše. Proto jsme si řekli, že nastala vhodná doba pro navázání kontaktu.“</p> <p>„Do pěkné kaše? Co tím míníte?“</p> <p>„Ta věc v laboratoři. Chytili nepravého, nemám pravdu? Napíchl jste se na počítačovou databázi.“</p> <p>Jan dostal strach.</p> <p>„Nechali jste mě sledovat?“</p> <p>„Jak jsme byli schopni. Nebylo to však lehké. Ale stejně jsme se jen domnívali, že jste to byl vy. A to je i důvod, proč jsme se vás odhodlali kontaktovat. Než vás dostanou při dalším pokusu, protože už se kolem vás začala stahovat síť.“</p> <p>„Taková starostlivost z dalekého Izraele mě hluboce dojímá.“</p> <p>Sára se natáhla kupředu a vzala jeho ruku do dlaní. „Chápu, proč se zlobíte. A nemám vám to za zlé. Celá věc se tak zamotala čistě náhodou – začala vaší nehodou.“</p> <p>Sára se opřela pohodlně o opěradlo a upila ze své sklenky. Proti všemu očekávání ho Sářin krátký dotek uklidnil.</p> <p>„Když jsme viděli, že se váš člun potápí a vy dva jste skončili ve vodě, rozproudila se vášnivá debata, co uděláme. Původní plán selhal, a proto jsme honem vymysleli nový, který by vás kompromitoval. Poskytli jsme vám dostatek informací, jež by vás stačily zničit, kdybyste se o nich jen zmínil.“</p> <p>„Takže to, že jste se mnou mluvila, nebyla náhoda?“</p> <p>„Ne. Lituji, pokud si myslíte, že jsme vás zneužili, ale šlo o naše přežití. Jsem důstojník bezpečnosti a byla to moje povinnost…“</p> <p>„Bezpečnost! Stejně jako Thurgood–Smythe?“</p> <p>„Ne jako váš švagr. Pokud vůbec, pak spíše pravý opak. Ale ráda bych to dopověděla. Zachránili jsme jsme vás i to děvče, protože jste byli v nouzi. To je všechno. Ale pak jsme vás museli držet na očích, abychom věděli, co budete vykládat. Díky za mlčení. To umíme opravdu ocenit.“</p> <p>„Tak dobře, že mě od té chvíle držíte pod dohledem?“</p> <p>„To je jiná záležitost. Zachránili jsme vám život a vy jste zamlčel naši existenci. Tím se to celé vyrovnává.“</p> <p>„V žádném případě. Malé semínko pochyb, které jste do mě zaseli, pěkně vyrostlo.“</p> <p>Sára rozložila rukama a pokrčila rameny. Prastaré gesto rezignace nad zásahem osudu – a zároveň k tomu přidala výraz, že se udály věci, které nelze vzít zpět.</p> <p>„Napijme se. Přinejmenším nás to zahřeje.“</p> <p>Pozvedla láhev.</p> <p>„Teprve když jsme vás sledovali, přišli jsme na to, kdo jste a co děláte. Vyšší místa to potěšilo. Kdybyste se vrátil k normálnímu životu, už byste o nás neslyšel. Ale to jste neudělal. Proto jsem dnes večer zde.“</p> <p>„Vítejte v Londýně. Co mi chcete?“</p> <p>„Potřebujeme vaši pomoc, s technikou.“</p> <p>„Co nabízíte?“</p> <p>„Celý svět. Nic menšího.“ Usmála se širokým a šťastným úsměvem. Zuby se jí leskly perlovou bělostí. „Bude nás těšit, když vám budeme vyprávět o pravých dějinách světa, události, které se v minulosti udály a dějí v současnosti. Lži, které se vyprávějí, nepokoje, které vznikají. Je to fascinující příběh. Chcete ho slyšet?“</p> <p>„Opravdu sám nevím. Co se se mnou stane, když se do toho nechám zatáhnout?“</p> <p>„Stanete se důležitou součástí mezinárodního spiknutí, které chce svrhnout panující světovou vládu a znovu darovat demokracii těm zemím, jež se jí po staletí musely vzdát.“</p> <p>„To je všechno?“</p> <p>Oba se hlasitě zasmáli a z ovzduší zmizelo trochu napětí.</p> <p>„Musíte si to důkladně rozmyslet, než se rozhodnete,“ varovala ho Sára. „Znamená to velké nebezpečí!“</p> <p>„Myslím, že jsem se rozhodl ve chvíli, kdy jsem začal lhát důstojníkům tajné policie. Už v tom vězím příliš hluboko a přitom toho vím jen velmi málo. Musím dostat další informace.“</p> <p>„To musíte. Ještě dnes v noci.“ Sára přistoupila k oknu, rozhrnula záclony a podívala se dolů.</p> <p>Pak je opět zatáhla a posadila se.</p> <p>„John tu bude za několik minut a zodpoví vám všechny otázky. Zaranžovat schůzku bylo tak těžké, že jsme se rozhodli nasadit nejlepší síly, pokud byste souhlasil se spoluprácí. Právě jsem jim dala znamení. John není jeho pravé jméno. A ze stejného důvodu vám budeme říkat Bille.“ Přitom mu podala měkký, masce podobný předmět. „Bude mít stejnou věc. Přetáhněte si to přes hlavu.“</p> <p>„Co je to?“</p> <p>„Měnič obličeje. V masce jsou vestavěny vycpávky. Brada se tak rozšíří, nos zúží, tváře vpadnou a tak podobně. Zároveň schováme oči za tmavé brýle. Pokud by došlo k nejhoršímu, nedokážete Johna identifikovat a naopak.“</p> <p>„Ale vy mě znáte. Co když seberou vás?“</p> <p>Než Sára stačila odpovědět, začalo nastavené rádio ostře pískat. Čtyři krátké tóny, nic víc. Signál vyvolal nečekanou odezvu.</p> <p>Sára spěšně vyskočila. Strhla Janovi masku z tváře a zmizela ve vedlejším pokoji.</p> <p>„Svlékněte si sako a rozepněte košili!“ volala přes ramena.</p> <p>Po několika sekundách se vrátila v průhledné černé košilce poseté růžovými hvězdičkami. Někdo zaklepal na dveře.</p> <p>„Kdo je to?“ ptala se skrze tenkou dveřní výplň.</p> <p>„Policie!“ zazněla hlasitá odpověď, která zajela Janovi až do morku kostí.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>IX.</strong></p> <p>Dveře se rozlétly a uniformovaný úředník se vůbec nestaral o Sáru, ale naopak se tlačil do pokoje a rovnou k Janovi, který stále seděl v křesle se sklenkou v ruce.</p> <p>Policista měl na hlavě nasazenou helmu se sklopeným chráničem obličeje. Uniformu měl opatřenou tlustými vycpávkami a potaženou ochrannou tkaninou. Prsty na pažbě velké automatické pistole, která se mu arogantně houpala u stehna. Zastavil se před Janem a pozorně si ho prohlížel od hlavy až k patě.</p> <p>Jan upil ze skleničky a předsevzal si, že se bude tvářit naprosto nevinně bez ohledu na to, jak špatně se celá situace vyvíjela.</p> <p>„Co tu děláte?“ zeptal se ostrým hlasem.</p> <p>„Lituji, Vaše Milosti, obyčejná rutina.“ Policistova slova zněla trochu tlumeně přes chránič obličeje, který si teď zvedl nahoru. Obličej prost výrazu, postoj prozrazoval sebevědomou autoritu. „Občas jsou totiž ctění pánové obtěžováni prostitutkami a jejich pasáky. Ve městě, které ctí zákony, to nestrpíme. Situaci máme pod kontrolou, ale tato dáma je zde nová. Cizinka z Itálie, která dostala dočasné povolení k pobytu. Nemáme nic proti, když si přitom něco přivydělá. Páni si přijdou na své, ale rozhodně nechceme mít nepříjemnosti. Všechno v pořádku, pane?“</p> <p>„Bylo, dokud jste se neobjevil.“</p> <p>„Chápu, pane, ale je to ilegální, na to nezapomínejte.“ V klidném hlase zaznívala ocelová tvrdost. Jan si toho raději nevšímal. „Chráníme jen vaše zájmy. Už jste viděl vedlejší místnosti?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Pak se krátce porozhlédnu. Člověk nikdy neví, co se občas najde pod postelí.“</p> <p>Jan se Sárou se na sebe němě podívali, zatímco policista těžkým krokem procházel jednotlivými místnostmi, až se nakonec vrátil.</p> <p>„Všechno v pořádku, Vaše Milosti. Pěknou zábavu. Dobrou noc!“</p> <p>Policista pokrčil rameny a odešel. Jan cítil, že se chvěje zlostí. Tváře mu zrudly. Namířil sevřenou pěstí na zabouchlé dveře, ale Sára ho objala okolo ramen a přitiskla mu prst na rty.</p> <p>„Tohle dělají pořád, Vaše Milosti. Vrazí dovnitř, bum, a hledají problémy! Samozřejmě si vymýšlejí. Teď si uděláme pohodlí a přitom na všechno zapomeneme.“</p> <p>Přitiskla se k němu, zatímco mluvila, až se Janův vztek rozpustil v teple a blízkosti jejího těla.</p> <p>„Napijme se ještě trochu toho italského likéru,“ vybídla ho. Pustila ho z objetí, přešla ke stolu. Levou rukou cinkla sklenkou o láhev a pravou cosi spěšně čmárala do bloku. Když se vrátila, podávala mu místo skleničky list papíru.</p> <p>VE VEDLEJŠÍ MÍSTNOSTI JE ASI MAGNETOFON. ZUŘÍ. RADĚJI JDĚTE.</p> <p>„Snad už ani nechci nic pít. Stává se často, že k vám v noci přichází policie?“</p> <p>„To nic neznamená…“</p> <p>„Mně se to ale nelíbí! Dejte mi můj kabát. Půjdu.“</p> <p>„Ale co peníze! Slíbil jste mi…“</p> <p>„Dvě libry za drink – víc nedostanete.“</p> <p>Když mu pomohla do kabátu, měla pro něj přichystán nový lístek. OHLÁSÍME SE SAMI, stálo na něm. Stiskla mu ruku a vtiskla polibek na tvář, než ho vypustila ven.</p> <p>Uplynul bezmála celý měsíc, než Jana kontaktovali. Jeho pracovní výkon stále stoupal, když mohl věnovat celou svou pozornost výpočtům a nákresům. Přestože mu neustále hrozilo nebezpečí, možná větší než dříve, protože teď měl s podzemím přímé spojení, cítil menší napětí. A menší osamělost. Ano, do rozhovoru se Sárou, ať už celá schůzka trvala jen velmi krátce, neměl nikoho, komu by mohl věřit a s kým si popovídat o svých pochybách a objevech. Osamocená existence zmizela v nenávratnu. Nepochyboval, že se znovu brzo ozvou.</p> <p>Několik týdnů pravidelně navštěvoval po odchodu z práce malý bar poblíž laboratoří, aby vypil jednu nebo dvě sklenky. Barman, zavalitý, úslužný pán, se specializoval na koktejly a často přinášel ke stolu ďábelské výtvory. Měl snad nevyčerpatelný repertoár. Jan se nakonec soustředil na půl tuctu zajímavých nápojů.</p> <p>„Briane, jak se jmenuje ta hořkosladká věcička, kterou jsem ochutnal před pár dny?“</p> <p>„Negroni, Vaše Milosti, italská specialita. Chcete jednu?“</p> <p>„Ano. Tahle směs je opravdu vynikající a člověka i uklidní.“</p> <p>Jan upil z přineseného nápoje a v myšlenkách si pohrával s orientačními obvody pro solární panely, když ucítil, že si někdo sedl na vedlejší barovou stoličku. Když zavadil rukou o norkový kožich, zjistil, že je to žena. Hlas mu zněl povědomě, až na přízvuk.</p> <p>„Ale, vždyť je to Jan! Jan Kulozik, že?“</p> <p>Byla to Sára, ale úplně změněná. Nalíčení a šaty patřily ke stejné třídě jako norková kožešina, stejně tak i její výslovnost. „Ach, ahoj,“ vysoukal ze sebe. Víc ho překvapením nenapadlo.</p> <p>„Hned jsem věděla, že jste to vy, i když bych se vsadila, že se už na mě nepamatujete. Cynthia Bartonová, seznámili jsme se před několika týdny na té nemožné párty. Váš drink vypadá báječně. Buďte hodný chlapec a objednejte mi jeden.“</p> <p>„Těší mě, že vás zase vidím.“</p> <p>„Mě také, to byl dneska blázinec. Hmm, chutná to opravdu báječně, přesně tohle mi doktor předepsal. Ale nezdá se vám, že je tu příliš hluku, všechna ta muzika a lidé kolem? Nedopijeme a nezastavíme se u vás? Pamatuji si, že jste mi chtěl ukázat nějaký obraz. Tehdy jsem si myslela, že je to zástěrka pro něco jiného, ale dnes si nejsem jistá. Tváříte se tak upjatě a vážně, že byste opravdu mohl mít doma obrazy. Budu riskovat svou čest, abych konečně odhalila pravdu.“</p> <p>Stejné nesmysly ze sebe sypala i nadále, dokonce i v taxíku. Jan s úlevou zjistil, že nemusí odpovídat, a nechal se klidně strhnout proudem Sářiných slov. Teprve když za sebou zavřeli dveře Janova bytu, přestala povídat a tázavě se na něj zahleděla.</p> <p>„Všechno v pořádku,“ ujistil ji. „Nainstaloval jsem si několik poplašných zařízení, vyhledávač štěnic a tak podobně. Lampička mi říká, že je vše v pořádku. Kdyby nesvítila, hned bych věděl, že zde někdo byl. Smím se vás zeptat, kdo je to Cynthia Bartonová?“</p> <p>Sára odložila kožich na židli a rozhlédla se kolem. „Někdo, kdo je mi velmi podobný. Rozhodně ne dvojče, ale je stejně velká a má tutéž barvu vlasů. Když cestuje – tenhle týden je na venkově v Yorkshire – převezmu její totožnost, abych se dostala do lepších kruhů. Můj průkaz je velmi dobrý – při zběžné kontrole bezpečně projde.“</p> <p>„Jsem rád, že odcestovala a že vás můžu vidět.“</p> <p>„Stejně jako já – ale od našeho posledního rozhovoru se mnohé přihodilo.“</p> <p>„Copak?“</p> <p>„Všechno vám hezky povím a v širších souvislostech. Nejdřív ovšem musíte získat lepší přehled o současné situaci. Muž, který se měl s vámi tenkrát setkat, s krycím jménem John, je na cestě sem. Přišla jsem jako první, abych vás na to připravila. Máte opravdu překrásný byt,“ změnila spěšně námět rozhovoru.</p> <p>„To není vlastně má zásluha. Když jsem ho kupoval, zrovna jsem chodil s dívkou, která se chtěla stát bytovým architektem. Mé peníze a její talent to daly dohromady.“</p> <p>„Proč říkáte „chtěla stát“? Vždyť se s tím vypořádala opravdu skvěle.“</p> <p>„Vždyť víte, tohle není práce pro ženy.“</p> <p>„Mužské šovinistické prase!“</p> <p>„Co to má znamenat? Rozhodně to nezní jako lichotka.“</p> <p>„Ani nemá. Přenesený výraz opovržení – omlouvám se. Není to vaše chyba. Vyrostl jste ve společnosti uspořádané pro muže, ve které ženy sice respektují, ale jsou přesto občany druhé kategorie…“</p> <p>Ozval se zvonek. Tázavě pozvedla obočí.</p> <p>„Tohle přichází od vchodu. Že by John?“</p> <p>„To bude on. Dali jsme mu klíč ke garážím a přikázali, aby vyhledal číslo vašeho bytu. Informovali jsme ho, že je to neutrální dům. Nesmí zjistit, že zde trvale žijete. Vím, není to příliš dobré aranžmá, ale nic lepšího jsme v tom spěchu nemohli připravit. Ovšem pro organizaci aktivně nepracuje a setkáváme se s ním jen tehdy, když potřebujeme informace. Vezměte si tohle.“ Sára vytáhla z kapsy měnič obličeje. „A tmavé brýle. Nasadím vám je.“</p> <p>V koupelně si Jan přetáhl masku přes hlavu – s udivujícím výsledkem. Když se podíval do zrcadla, vracel mu pohled cizí člověk. Pokud se sám nepoznává, nikdy nebude schopen identifikovat Johnovu osobu. Bude-li mít na obličeji tutéž masku.</p> <p>Sára se bavila s podsaditým mužem, který si svlékl kabát, ale klobouk a rukavice neodložil, protože dobře zakrývaly ruce a vlasy. Sára masku neměla, protože ji „John“ zřejmě znal. „Johne,“ představovala je, „tohle je Bill. Muž, který by vám chtěl položit několik otázek.“</p> <p>„Jsem vám k službám, Bille.“ Hlas měl měkký a vyjadřoval se jako vzdělaný člověk.</p> <p>„Co chcete vědět?“</p> <p>„Nevím, kde mám začít, na co se ptát. Vím něco málo o Izraeli, co se odlišuje od předkládaných oficiálních textů. To je asi všechno. Nehledě na věci, které nás učili ve škole.“</p> <p>„To už je pěkný začátek. Pochybujete a všiml jste si, že svět vůbec nevypadá tak, jak jste si původně myslel. Nebudu ztrácet čas, abych se vám pokoušel otevírat oči. Můžeme se posadit?“</p> <p>John sklouzl do svého křesla a pohodlně si přehodil nohu přes nohu. Při řeči měl sklon k poučování a důležité body vypočítával na prstech. Podle všeho byl akademikem, historikem.</p> <p>„Vraťme se ke konci dvacátého století a podívejme se podrobně na tehdejší události. Vytvořte si ve svém mozku tabula rasa a pokuste se mě nepřerušovat otázkami. K tomu bude čas později. Svět roku 2000 se příliš neliší od učebnic historie, které jste studoval, minimálně po fyzické stránce. Vlády ovšem byly úplně jiné. Tenkrát na Zemi existovala osobní svoboda jen v rozdílné míře a formy vlády od liberální až po nejhorší útlak. Během let se vše změnilo. Jsou tím vinni ničitelé, jak jste se učil. To je pravda.“ Odkašlal si. „Moje milá, mohu dostat sklenici vody?“</p> <p>Sára mu ji přinesla a John pokračoval ve vyprávění.</p> <p>„Političtí vůdcové a vlády ničitelů se nikdy vážně nezabývali vyčerpáním primárních zdrojů surovin – reagovali, až když bylo pozdě. Počet obyvatel narostl do té míry, že převýšil přirozené možnosti výroby potravin. Fosilní paliva se stala vzácností. Na Zemi tehdy panoval velký strach z atomové války, která by zničila celý svět. Ale jak se ukázalo, měly stejný strach všechny mocnosti, protože se velký třesk nekonal. Sice se v Africe událo několik incidentů s atomovými bombami, o nichž se tvrdilo, že byly vyrobeny podomácku. Vše ale rychle skončilo. Svět nezašel v jediném výbuchu, jak se báli, ale v pomalé trýzni. To jsem si vypůjčil od jednoho básníka.“</p> <p>Usrkl ze sklenice a vyprávěl dál:</p> <p>„Bez energie se musely zavřít továrny pěkně jedna za druhou. Bez pohonných hmot nemohla jezdit auta a průmysl všech zemí se zřítil do deprese. Šířila se nezaměstnanost. Slabší a méně stabilní státy propadly chaosu, trhány na kusy hladovými bouřemi a vnitřními rozpory. Silnější země měly dost vlastních starostí a nedokázaly se postarat o problémy druhých. Ti, co přežili v takzvaném „třetím světě“, nalezli nakonec kýženou stabilitu při sníženém počtu obyvatel a hospodářství založeném převážně na zemědělské produkci.</p> <p>Ve vysoce rozvinutých průmyslových ekonomiích bylo nutné najít jiná východiska. Mohl bych to demonstrovat na příkladu Velké Británie, jejíž současnou situaci dobře znáte. Jen pomyslete na doby, kdy jsme měli demokratickou formu vlády, konaly se pravidelné volby a místa v parlamentu nezískali lidé podle dědického práva. Parlamenty nebyly tak slabé jako dnes. Demokracie, ve kterých jsou všichni lidé pokládáni za sobě rovna a mají jeden hlas při volbách svých vládců, to je luxus velmi bohatých. Tím míním bohaté státy. Jakýkoli pokles životní úrovně a hrubého národního produktu může vést k omezení demokracie. Jednoduchý příklad. U zaměstnance, který pobírá pravidelně mzdu, snadno zjistíte, kde bydlí, co jí, jak tráví volný čas – jakému životnímu stylu dává přednost, ale o všem si většinou rozhoduje sám. Nezaměstnaný naproti tomu musí bydlet tam, kde mu určí, jíst, co mu dají, a žít neustále stejný, ubíjející život. Velká Británie přežila roky katastrofy, ale zaplatila strašlivou cenu na osobní svobodě. Protože neměla devizy na dovoz potravin, musela se postavit, co se týče potravin, na vlastní nohy. To vedlo k maličkým stádům masného dobytka, přičemž si maso mohli dovolit jen velmi bohatí a ostatní byli odsouzen k rostlinné dietě. Národ, který se převážně živil masem, nemůžete jen tak změnit, musíte ho donutit. Vládnoucí elita vydala příkazy, policie a armáda se postarala o jejich provedení. Tohle byla tehdy jediná alternativa k chaosu, hladomoru a smrti, proto se zdála rozumná. A také byla, pokud zvážíte všechny okolnosti. Problém je pouze v tom, že nouze se zmírní a poměry se zlepší, ale vládnoucí vrstvy se nehodlají vzdát jednou nabyté moci. Jeden velký myslitel kdysi napsal, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Když okovaná bota pevně stojí na šíji druhého, dobrovolně ji nikdo nesundá.“</p> <p>„Jaká okovaná bota?“ divil se Jan.</p> <p>„Promiňte. Pouhé přirovnání, velmi přenesené. Odpusťte to uklouznutí. Chtěl jsem jenom říci, že zlepšení přicházelo jen velmi pomalu a vláda jednoduše zůstávala u moci. Počet obyvatel poklesl a stabilizoval se. Pak postavili první generátorové satelity, které vyzařovaly energii zpět na Zem. Poté přišla fúzní energie poskytující přebytek energie pro všechny potřeby. Plánovitě mutované rostliny dodávaly chemikálie, které se předtím získávaly z ropy. Satelitní kolonie zpracovávaly suroviny z Měsíce a výrobky se dopravovaly na Zem. Vývoj kosmického pohonu umožnil lety výzkumných lodí a osídlení planet nejbližších hvězd. Tak to bychom měli vše, co dnes máme. Ráj na Zemi, dokonce nebeský Ráj, ve kterém se žádný člověk nemusí bát války nebo hladu. V němž jsou všichni dostatečně zabezpečeni a nikomu nemusí nic chybět.</p> <p>Ale v našem obrazu ráje cosi nesedí. Pozemské státy úpí pod absolutní oligarchií, která se rozšířila rovněž na satelitní kolonie a odtud i na osídlené planety. Vládci všech velkých zemí jsou spolu s ostatními mocnými jednotni v názoru, že se masám nesmí poskytnout sebemenší díl osobní svobody. Na špici úplná svoboda – s ohledem na váš přízvuk, Bille, se jedná o vaši třídu – a pro všechny dole pak průmyslová závislost a otroctví. Pro každého, kdo je natolik chytrý, aby se vzepřel, je připraveno vězení nebo ho popraví.“</p> <p>„Je to opravdu tak zlé?“ vyptával se Jan.</p> <p>„Je to mnohem horší, než si umíte představit,“ ubezpečila ho Sára. „Musíte se o tom přesvědčit na vlastní oči. Dokud nebudete sám pevně přesvědčen, že změna je nutná, budete pro sebe i pro ostatní velkým nebezpečím.“</p> <p>„Tento orientační program se provádí na můj návrh,“ chlubil se John a nedokázal zastřít v hlase pýchu. „Je něco jiného číst vytištěné dokumenty a poslouchat přednášky, a něco jiného zažít na vlastní kůži realitu okolního světa. Něco takového zanechá stopu na každém, kromě velmi bezcitného jedince. Znovu se setkáme, až sestoupíte na dno našeho inferna. Pokud nemáte námitek, odejdu sám.“</p> <p>„Komický muž,“ poznamenal Jan, když se zavřely venkovní dveře.</p> <p>„Komický, milý a pro nás nenahraditelný. Vynikající teoretik, který klade méně otázek, než kolik má odpovědí.“</p> <p>Jan si stáhl masku z obličeje a otřel si tvář zaplavenou potem. „Zřejmě akademik, pravděpodobně historik…“</p> <p>„Ne!“ vyhrkla Sára naléhavě. „Nesmíte o něm přemýšlet, jinak byste ho mohl jednoho dne prozradit těm, kteří se o něm nikdy nesmějí dozvědět. Pusťte ho z hlavy a raději myslete na jeho slova. Můžete si vzít pár dnů dovolené?“</p> <p>„Kdykoliv. Řídím si svou práci sám. Co chcete podniknout?“</p> <p>„Zavolejte do institutu, že si potřebujete odpočinout a chcete si vyjet na venkov navštívit známé nebo něco podobného, nějaké místo, kde by vás našli jen velmi těžko.“</p> <p>„Co takhle lyžařský zájezd. Obvykle si v zimě několikrát vyrazím do Skotska na běžky.“</p> <p>„Nevím, co máte na mysli.“</p> <p>„Zvláštní druh lyží pro pohyb po pláních, ne na sjezd. Vezmu si batoh, přenocuji párkrát pod širákem. Někdy se vrátím do hotelu nebo horské chaty a hlavně chodím, kam chci.“</p> <p>„Zní to přímo skvěle. Řekněte v laboratoři, že několik dní strávíte na lyžích počínaje čtvrtkem. Nestanovujte si pevný den návratu a hlavně nikomu nesdělujte adresu míst, kde se budete zdržovat. Sbalte si věci a uložte si je do auta.“</p> <p>„Pojedu do Skotska?“</p> <p>„Ne. Pojedete mnohem dál. Ponoříte se do vzpomínaného pekla – přímo zde v Londýně.“</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>X.</strong></p> <p>Jan parkoval už dobrou půl hodinu na domluveném místě – už si ho dávno mohli vyzvednout. Skrze závoje padajícího sněhu prosvítala slabá žlutá světla pouličních luceren. Chodníky a ulice byly prázdné. Tmavá masa Primrose Hill se ztrácela v černi panující v ulicích. Doprava sestávala jen z jednoho policejního vozu, který kolem projel už před hezkými pár minutami. Vůz zpomalil a krátce nato zmizel. Zřejmě ho z nějakého důvodu sledovali, což způsobilo, že se jeho kontakt zatím neobjevil.</p> <p>Ani mu ta myšlenka nestačila proběhnout hlavou, když se otevřely levé dveře a do vozu vnikl studený závan vzduchu. Teple oblečený muž vklouzl na sedadlo a spěšně za sebou dveře přibouchl.</p> <p>„Nemáte mi něco sdělit, pane?“ zeptal se návštěvník.</p> <p>„Přijde ještě mnohem větší zima, než nastane teplejší počasí.“</p> <p>„To máte pravdu.“ Sára mu to heslo vtloukla do hlavy. „Co ještě víte?“</p> <p>„Nic. Přikázali mi, abych tu zaparkoval, identifikoval se a čekal na další pokyny.“</p> <p>„Dobrá. Určitě nebude na škodu, když se budete řídit pokyny a dělat všechno tak, jak vám řeknu. Jednou jste to, čím jste, a já jsem jen obyčejný prol – a budete muset ode mě přijímat rozkazy. Dokážete to?“</p> <p>„Nevím, proč by to nešlo.“ Jan si v duchu nadával za malé zadrhnutí v hlase. Opravdu to nebylo lehké.</p> <p>„Myslíte to vážně? Poslouchat prola – ještě k tomu takového, který trochu páchne?“</p> <p>Když to návštěvník vyslovil, ucítil Jan nepříjemný zápach, jejž šířilo mužovo teplé oblečení. Zatuchlost neprané látky se mísila s tělesným pachem a slabým závanem tabákového kouře a přepáleného oleje.</p> <p>„Myslím to vážně,“ přisvědčil Jan v náhlém záchvatu vzteku. „Dá mi to sice práci, ale budu se snažit. A zápach určitě přežiju.“</p> <p>Rozhostilo se ticho a Jan si všiml, že ho oči jeho nového průvodce, které sotva rozeznával pod pletenou čepicí, doslova provrtávají. Náhle mu cizinec podal mozolnatou ruku.</p> <p>„Podejte mi tlapu, pane. Hádám, že to s vámi půjde.“ Jan cítil, jak mu energicky tiskne ruku. „Řekli mi, abych vás oslovoval jako „Johna“, takže u toho zůstaneme. Mně říkají Fryer. Prosím, jeďte na východ. Řeknu vám, kde zabočit.“</p> <p>Provoz byl minimální. Pneumatiky kreslily do čerstvě napadaného sněhu černé čáry. Většinou používali vedlejší ulice a Jan brzy ztratil přehled, kde se právě nacházejí – věděl jen, že jsou kdesi v severovýchodním Londýně.</p> <p>„Brzy budeme na místě,“ odtušil Fryer. Ještě necelou míli, ale až tam nemůžeme zajet. „Teď zpomalte, druhá ulice zprava.“</p> <p>„Proč nemůžeme jet až k cíli?“</p> <p>„Bezpečnostní bariéry. Samozřejmě neviditelné, nikdo si jí nevšimne, když přes ni přejede. Ale určité zařízení pod vozovkou se spojí s vysílačem ve vašem voze a přezkoumá řidičovu identitu. Tu zaznamená. A pak už se budou ptát, co jste zde hledal. Pěšky je to jistější, třebaže i mnohem studenější.“</p> <p>„Netušil jsem, že zde máme takové bariéry.“</p> <p>„Máte před sebou dovolenou, která vám dopřeje širokého poznání, Johne! Teď zpomalte – a stát! Odemknu garáž a vy s vozem pomalu vjedete dovnitř. Je to jistější.“</p> <p>Garáž byla studená a páchla zatuchlinou. Jan čekal ve tmě, než Fryer zavřel vrata a zamkl je. Hned vzápětí se Fryer protáhl kolem. Orientoval se pomocí malé lampičky. Vzadu za garáží se nacházela místnost používaná jako skladiště. Osvětlovala ji jediná žárovka. Fryer zapojil maličká elektrická kamínka, která však stěží mohla zvítězit nad chladem skladiště.</p> <p>„Tady se převlékneme, pane,“ oznámil Fryer a sundal z věšáku na stěně levné obnošené kusy oděvu. „Vidím, že jste se dnes neholil, to je dobře. Vaše boty jsou celkem dobré, jenom je trochu poškrábeme a ušpiníme v popelu. Ale ostatní věci musí dolů, beze zbytku.“</p> <p>Jan se marně snažil, aby se neklepal zimou, ale tělo ho neposlouchalo. Tlusté, špinavé kalhoty ho na promrzlých nohách studily jako led. Drsná košile, kazajka bez knoflíků, potrhaný svetr a ještě odraný převlečník. Když první vlna chladu odezněla, šaty ho přece jen trochu hřály.</p> <p>„Neznám vaši velikost hlavy, proto jsem vám přinesl raději tohle.“ Fryer mu podával ručně pletenou čepici. „Stejně je to v tomhle počasí nejlepší. Lituji, ale kožešinové rukavice tu musíte nechat také. Mezi nezaměstnanými jich určitě mnoho nenajdete. Zastrčte si pracky do kapes a pak to půjde. Správně, výtečně. Vaše vlastní matka by vás nepoznala. Vyrazíme!“</p> <p>Prošli několika tmavými ulicemi. Při rychlé chůzi to celkem šlo. Pletená čepice zakrývala hlavu a dala se přetáhnout přes ústa a nos, počítalo se u ní i s dírami pro oči. Ruce schovali do kapes. Nohy mu vězely v jeho starých pohorkách, které našel vzadu ve skříni a ještě nebyly úplně špatné. Měl celkem dobrou náladu, protože prožíval dobrodružství, a to se mu líbilo.</p> <p>„Pane, budete držet klapačku, dokud vám neřeknu, že je všechno v pořádku. Řeknete na nesprávném místě jen jedno slovo, a všichni okamžitě poznají, kdo jste. Máme tak čas na půl litru, naše práce je žíznivá. Vypijte, co vám dají, a nic neříkejte.“</p> <p>„Co mám dělat, když mě někdo osloví?“</p> <p>„To nikdo neudělá. Tenhle lokál nepatří mezi takové podniky.“</p> <p>Když otevřeli těžké dveře, udeřil je do tváře teplý, těžký vzduch. Muži, všude samí muži, posedávali u stolů a mačkali se u baru. Někteří jedli nějaké nevábné jídlo z talířů, které jim servírovali z okénka ve zdi. Když procházeli kolem jednoho z obsazených stolů, rozeznal Jan, že je to určitý druh husté polévky s kousky chleba. U poškrábaného pultu potřísněného loužemi nekvalitního alkoholu se konečně uvolnilo místo, kam se Jan se svým průvodcem ihned natlačili. Fryer mávl na barmana.</p> <p>„Dvě půlky jablečného,“ objednal a obrátil se k Janovi. „Pivo zde mají hrozné, raději si vezmeme jablečné víno.“</p> <p>Jan na souhlas cosi zabručel a sklonil pohled ke sklenici. Kyselé, ohavná chuť. Jak potom musí chutnat zdejší pivo? Fryer měl pravdu. Ve zdejším baru se nikdo nesnažil navázat rozhovor s příchozími. Muži se bavili mezi sebou, ale podle všeho společně i přišli. Kdo byl sám, zůstával sám a soustředil se jen na své pití. V tmavé místnosti panovala deprimující nálada, stísněnost, proti které nic nezmohly ani ušpiněné barevné plakáty pivovarů, nalepené na zdech jako jediná výzdoba. Pijákům podle všeho nešlo o odreagování a uvolnění, v pití hledali zapomnění. Jan upil velkým douškem, když se Fryer ponořil do davu. Krátce nato se opět objevil a přivedl s sebou nějakého člověka, který se ve svých odrbaných černých šatech nelišil od ostatních návštěvníků v lokále.</p> <p>„Půjdeme,“ prohodil na půl úst Fryer, aniž by představil příchozího. Venku se brodili sněhem, jenž mezitím stačil zakrýt dlažbu a utlumil ozvěnu kroků. „Můj kamarád zná v okolí hodně lidí,“ řekl Fryer a ukázal hlavou směrem k jejich záhadnému společníkovi. „Zná každého. Ví o všem, co se v Islingtonu šustne.“</p> <p>„Byl jsem už také uvnitř,“ potvrzoval muž. Měl šišlavý přízvuk a při řeči prskal. Podle všeho mu zbývalo jen velmi málo zubů. „Chytili mě, když jsem si bral trochu prášku. Těžká práce, kácet dřevo ve Skotsku. Návyk jsem tím ovšem vyléčil. Nejhorším možným způsobem. Naproti tomu ta stařena – však uvidíte, jak bydlí. Žádný príma život, ale už jí stejně brzo skončí.“</p> <p>Vstoupili do ulice mezi řadu vysokých domů se sociálními byty a přitom přešli přes volné prostranství – pod sněhovou pokrývkou se nedalo rozeznat, je-li zde dláždění nebo holá zem. Ze střech budov svítily světlomety a osvětlovaly celou zónu jako vězeňský dvůr. V ostrém světle snadno rozeznali dětské postavy stavějící sněhuláka. Náhle vypukla hádka, děti křičely a tloukly malého kluka, který se rychle vydělil z jejich klubka a s pláčem utíkal pryč. Přitom za sebou zanechával krvavou stopu. Protože si jejich průvodce ničeho nevšímal, pustil i Jan celou záležitost z hlavy.</p> <p>„Výtahy nefungují. Jako obyčejně,“ ulevil si Fryer, když následovali průvodce po schodech nahoru. Celkem vyšlapali pět špinavých poschodí se stěnami poškrábanými všemožnými nápisy a malůvkami. Bylo tu teplo, což při neomezené dodávce proudu nebylo divu. Dveře byly zavřené, ale muž měl klíče. Vešli za ním do vytopené, jasně osvětlené místnosti, která páchla smrtí.</p> <p>„Nevypadá to dobře, že?“ ukázal rukou na ženu v posteli. Byla pobledlá jako pergamen, s kůží světlejší než špinavé povlečení. Ruka se zkřivenými prsty svírala látku pod bradou a žena dýchala velmi slabě a přerývavě.</p> <p>„Můžete klidně mluvit,“ povolil Fryer. „Jsme mezi přáteli.“</p> <p>„Je nemocná?“ vyptával se Jan.</p> <p>„Smrtelně, Vaše Milosti,“ potvrzoval bezzubými ústy muž. „Lékař si ji na podzim prohlédl a předepsal jí lék – ale od té doby už nic.“</p> <p>„Musí do nemocnice.“</p> <p>„Ta je jen pro umírající, kteří berou podporu.“</p> <p>„Tedy k doktorovi.“</p> <p>„Nemůže za ním zajít a zadarmo sem žádného nedostaneme.“</p> <p>„Ale musí být k dispozici nějaké peníze…od našich lidí.“</p> <p>„Jistě,“ přikývl Fryer. „Víc než dost, aby pomohly našim blízkým. Ale my se o ně neodvažujeme žádat. Okamžitě by se to dostalo do jejích papírů, tajná policie by se to dozvěděla, chtěla by vědět, odkud je získala, a následovaly by výslechy, kdo jsou ti její přátelé. Způsobilo by to více škody než užitku. Proto to neuděláme.“</p> <p>„Takže jednoduše zemře?“</p> <p>„Stejně jako my všichni, dříve nebo později. S podporou jen o trochu dříve. Pojďme se najíst.“</p> <p>Zatím se ještě s průvodcem neloučili. Bezzubý se mezitím posadil na židli vedle postele. Jan se rozhlížel po spoře zařízeném pokoji. U zdi spatřil otřískanou skříň a primitivní sanitární zařízení, zakryté děravou zástěnou. Vězeňská cela by byla mnohem komfortnější.</p> <p>„Hned se k nám připojí,“ ujišťoval ho Fryer. „Chce jen chvíli posedět u své matky.“</p> <p>„Ta žena – je jeho matka?“</p> <p>„Ano, všichni nějakou máme.“</p> <p>Sestoupili do přízemí, kde se nacházela společná jídelna. Podpora zřejmě nestačila pro luxus vlastní kuchyně. Lidé všech věkových kategorií seděli u holých stolů a krmili se nebo postávali ve frontě před výdejem.</p> <p>„Až si vezmete tác, strčte tohle do škvíry,“ navigoval Jana Fryer a podal mu žeton z červeného plastiku.</p> <p>Tác se dal vytáhnout teprve tehdy, až žeton úplně vklouzl dovnitř. Jan se sunul za Fryerem k okýnku, z něhož stoupala pára. Zde dostal plně nalitou misku, kterou mu podal zpocený kuchařský pomocník. O kus dál objevil velkou kupu nakrájených krajíců tmavého chleba a jeden si odebral. Tohle představovalo večeři. Oba muži se posadili k jednomu stolu, na kterém ovšem neviděl žádný příbor.</p> <p>„Čím to mám jíst?“ staral se Jan a bezradně zíral na misku.</p> <p>„Lžící, kterou nosíme vždy u sebe – ale obstaral jsem pro vás druhou, protože jsem věděl, že to pro vás bude novinka.“</p> <p>Večeřeli čočkovou polévku s několika kousky zeleniny. Nechutnalo to vysloveně špatně, ale stejně to nemělo nijak výraznou chuť. Malé kousíčky, které plavaly v polévce a vypadaly jako kousky masa, tak rozhodně nechutnaly.</p> <p>„Pokud byste si přál, mám s sebou i trochu soli,“ nabízel Fryer.</p> <p>„Ne, děkuji. Nemyslím, že by to polévku vylepšilo.“ Jan si ukousl z krajíce černého chleba, už trochu oschlého. Chléb měl silnou příchuť ořechů. „V polévce nikdy není maso?“</p> <p>„Pro příjemce podpory ne. Dávají do ní kousky sóji, která sama obsahuje potřebné proteiny. Támhle u výdeje je voda, pokud byste to chtěl zapít.“</p> <p>„Později. Je jídlo vždy takové?“</p> <p>„Více méně. Lidé, kteří si něco vydělají, občas koupí něco v krámu. Bez peněz je však člověk odkázaný jen na tohle. Dá se z toho vyžít.“</p> <p>„Zřejmě ano. Ale jako pravidelná strava to není nic lákavého.“ Jan umlkl, protože do jídelny vešel člověk, který si to rovnou namířil k jejich stolu a přisedl k nim.</p> <p>„Nastaly potíže, Fryere,“ utrousil a podíval se na Jana.</p> <p>Oba vstali a chvíli se bavili u stěny. Jan si nabral ještě jednu lžíci polévky a pak misku odstrčil. Celý život jíst takové věci? Devět z deseti dělníků bralo podporu. Nemluvě o jejich ženách a dětech. A to se dělo po celý jeho život a on o tom nevěděl. Prožil celý život na ledovci, aniž by co tušil o devíti desetinách skrývaných pod hladinou.</p> <p>„Jdeme zpátky k vozu, pane,“ oznámil mu Fryer. „Něco se stalo.“</p> <p>„Má to co dělat se mnou?“</p> <p>„Nevím. Jenom si musíme pospíšit. Netuším, co se děje, ale je to asi vážné.“</p> <p>Šli rychle, ale neutíkali. To by bylo podezřelé. Brodili se stejnoměrným energickým pochodem těžkým mokrým sněhem. Při chůzi si Jan všiml osvětlených obchodů s výklady chráněnými mříží. Přemítal, co se zde asi prodává, a zboží mu připadalo stejně cizokrajné jako na bazarech u Rudého moře.</p> <p>U zadní stěny garáže vytáhl Jan svítilnu, aby Fryer našel správný klíč. Vešli do skladiště a zamířili do garáže.</p> <p>„To by mě mohl….!“ vyjekl Fryer a přejel světelným kuželem po prázdné podlaze.</p> <p>„Moje auto je pryč!“</p> <p>Do očí jim náhle vpadl ostrý světelný paprsek a kdosi přikázal: „Zůstaňte stát na místě a ani se nehněte. Chci vidět na vaše ruce.“</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XI.</strong></p> <p>Janovi ani nepřišlo na mysl něco podnikat. Vždyť nedokázal pohnout ani jedním prstem, i kdyby chtěl. Šok posledních několika vteřin, vyvolaný zmizením auta a následnou konfrontací, byl příliš silný. Hra skončila, chytili ho, vše bylo ztraceno. Stál tu bez hnutí, zmrazen strašlivou skutečností.</p> <p>„Zpátky do skladiště,“ přikázal jim muž. „Máme tu někoho, koho neznáte.“</p> <p>Fryer se poslušně otočil a člověk se svítilnou ho následoval. Jan ve tmě stěží rozeznával jeho obrysy, když kolem něj prošel. Oč tu šlo?</p> <p>„Jane, musím s vámi mluvit,“ zaslechl známý hlas, když se dveře zavřely. Stále svíral v ruce lampičku. Pomalu ji zvedl a ze tmy se vyloupl Sářin obličej. „Nechtěli jsme vás vylekat,“ pokračovala, „ale ocitli jsme se v nouzi.“</p> <p>„Vylekat! Směšné! Spíše byste měla říci, že mi srdce přestalo bít.“</p> <p>„Lituji,“ omlouvala se s úsměvem, ale okamžitě zvážněla. „Stalo se něco velmi nepříjemného a možná budeme potřebovat vaši pomoc. Chytili jednoho z našich lidí. Nesmíme připustit, aby zjistili jeho pravou totožnost. Slyšel jste už o táboru Slethill?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Je to pracovní tábor v Sunderlandu, v nejsevernější části skotské Vysočiny. Jsme si jisti, že bychom ho odtud dokázali vytáhnout, tohle není problém, ale nevíme, jak ho dostat z kraje. Pak jsem si vzpomněla na vaši poznámku, že jste tam běhal na běžkách. Mohl by to zkusit na lyžích?“</p> <p>„Jistě, pokud zná krajinu a umí lyžovat. Dokáže to?“</p> <p>„Ne, nemyslím. Ale je mladý a silný. Musí se to rychle naučit. Je to těžké?“</p> <p>„Základní návyky pochytíte rychle. Ale chvíli trvá, než to trochu zažijete. Máte někoho, kdo by ho to mohl naučit…“ Náhle Jan pochopil, oč tu běží, a opět jí namířil baterku do tváře. Sklopila oči, tvář bledou jako stěna.</p> <p>„Ano. Prosím vás, abyste nám pomohl,“ přiznávala Sára. „Opravdu mě to mrzí. Nejen s ohledem na možná rizika, ale protože jsme vám o takových věcech nic neřekli. Pokud byste se rozhodl nám pomáhat, může být vaše úloha a práce nejdůležitější v celém hnutí. Když toho muže nevysvobodíme, všechno skončí, i kdybychom podnikali všechno možné.“</p> <p>„Je to natolik důležité?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Pak vám samozřejmě pomůžu. Musím se vrátit domů, abych si připravil věci…“</p> <p>„To nelze. Všichni věří, že jste ve Skotsku. Dokonce jsme poslali váš vůz do Skotska, abychom vám poskytli vhodně krytí.“</p> <p>„Aha, tak tam je můj vůz!“</p> <p>„Můžeme ho odstavit na kterémkoliv místě, jaké si budete přát. Pomohlo by vám to?“</p> <p>„Jistě. Ale jak se tam dostaneme?“</p> <p>„Vlakem. Jeden zrovna odjíždí za dvě hodiny do Edinburghu. Mohli bychom vás dopravit na nádraží, abyste ho ještě chytili. Pojedete, jak jste, tak nebudete nápadný. Další věci si povezete v kufru. Fryer vás doprovodí.“</p> <p>Jan horečnatě přemýšlel a přitom upřeně hleděl do tmy. „Všechno připravte. Kromě toho se postarejte, abychom se zítra ráno setkali v Edinburghu – s vámi jako Cynthií Bartonovou. Přivezete peníze, nejméně pět set liber v hotovosti, ve starých bankovkách. Dokážete to?“</p> <p>„Spolehněte se. Ihned se o to sama postarám. Fryerovi všechno vysvětlíme. Zavolejte ho sem a řekněte mu, že muž, který ho doprovází, musí jít se mnou.“</p> <p>Zdálo se mu nesmyslné, že lidé, kteří společně nastavují krk, nesmějí navzájem znát své tváře. Ale byla to nejjednodušší pojistka pro případ, že by někoho ze skupiny chytili a vyslýchali. Takový nešťastník by pak nemohl nikoho identifikovat.</p> <p>Stáli ve tmě, dokud se Fryer a neznámý nevrátili. Pak Sára se svým průvodcem odešla, aniž by pronesla jedno slovo na rozloučenou, když si předtím chvilku s Fryerem povídala. Fryer čekal, než zmizeli, pak rozsvítil světlo.</p> <p>„Podnikneme malou utajenou výpravu,“ začal. „Skvělá roční doba na výlety.“ Chvíli hrabal v bedně v zadním rohu garáže, než z ní vytáhl stařičký batoh. „Ten se nám bude hodit. Dejte si do něj své věci, protože ihned vyrážíme. Pokud natáhneme trošku nohy, musíme se včas dostat na King‘s Cross.“</p> <p>Fryer znovu dokazoval výtečnou znalost londýnských uliček. Jen dvakrát museli přejít po jasně osvětlených třídách. Fryer se pokaždé přesvědčil, že je nikdo nesleduje, a pak teprve převedl Jana přes ulici do bezpečí na druhé straně. Dostali se na nádraží King‘s Cross pětačtyřicet minut před odjezdem vlaku. Zvláštní bylo, že Jan nemohl nádraží poznat, přestože z něj často odjížděl do Skotska.</p> <p>Opustili ulici a vnořili se do dlouhého tunelu. Cesta byla dobře osvětlená, ale i tak ji používali jako záchod. Ve vzduchu visel silný zápach moči. Spěšně prošli průchodem a vystoupali po schodech na druhém konci. Dostali se do velké čekárny plné poničených lavic. Mnozí z přítomných na nich polehávali a vyspávali, jen někteří na lavičkách seděli a čekali na vlak. Fryer se sklonil nad pomačkaným automatem na cigarety a z tašky vytáhl kovovou krabičku, kterou podržel pod otvorem. Když se stroj přesvědčil, že obdržel požadovaný počet mincí, krátce v něm zarachotilo a vsypal do krabice několik cigaret. Fryer ji podal spolu se zapalovačem Janovi.</p> <p>„Tady. Zakuřte si. Chovejte se naprosto přirozeně. S nikým se nebavte, ať žvaní, co chce. Přinesu lístky.“</p> <p>Cigarety nesly značku, kterou Jan neznal: WOODBINE – stálo modrými písmeny na každé cigaretě, která při zapálení vzplála jako sláma a popálila mu ústa.</p> <p>Lidé kolem něj stále proudili sem a tam, ale nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornost. Každých pár minut hnědé ampliony zachrčely nesrozumitelné hlášení. Jan se bavil se svou třetí cigaretou a cítil se už přiměřeně špatně, když se Fryer konečně vrátil.</p> <p>„Všechno v pořádku, pane. Vzhůru do Skotska, ale nejdříve zajdeme do umývárny. Máte šátek?“</p> <p>„V batohu.“</p> <p>„Tak ho vyndejte. Bude se hodit. Ve vlaku jste natlačený jeden na druhém a vždycky se najde nějaký zvědavec, který mele hubou jako vodopád. A my si nepřejeme, abyste musel odpovídat.“</p> <p>Na umývárně sebou Jan trhl, když Fryer vytáhl obrovskou kudlu. „Jen malá rána, pane, pro vaše dobro. Zůstanete na živu. Nastavte pěkně rty a já vás trochu říznu. Naprosto bezbolestně.“</p> <p>„Pekelně to bolí,“ stěžoval si Jan sotva srozumitelně skrze bílý šátek, který si usilovně tiskl k ústům. Podíval se na něj a zjistil, že je pokrytý krvavými skvrnami.</p> <p>„Tak je to správné. Dobré a červené. Pokud by se rána zatáhla, musíte si ji jazykem otevřít. A čas od času vyplivnout krev. Uspořádejte lidem malé představení. Už musíme jít. Ponesu batoh a vy si držte šátek u úst.“</p> <p>K nástupišti s Létajícím Skotem vedl vchod, o kterém Jan neměl tušení. Ústil u zadní části vlaku. Daleko vpředu Jan rozeznával světla a spěchající postavy nosičů z vagónů první třídy, seřazených hned za lokomotivou. Jan ji často využíval při svých cestách. Soukromé kupé, pití z vestavěného baru, pak klidný spánek, než se probudil v Glasgowě. Věděl, že dále vzadu je oddělení druhé třídy, protože viděl nastupovat pasažéry do lůžkových vozů, kde jeden pasažér ležel na lehátku hned nad prvním. Kromě toho je viděl, jak vždy trpělivě čekají, než pasažéři z první třídy vystoupí z vlaku. O existenci třetí třídy neměl ovšem tušení.</p> <p>Vagón byl vytopený, a to bylo vše, co mohl nabídnout. Žádný bar, žádný bufet ani obsluha. Sedadla byla smontována z dřevěných planěk, pevná, ale o moderním tvaru nebo pohodlí se ovšem nedalo vůbec mluvit. Janovi se podařilo najít místo u okna, na němž se schoulil s hlavou opřenou o ranec sbalený ze svršků. Fryer se posadil hned vedle a rozvážně si zapálil cigaretu a vyfoukl kouř směrem k tabulce NEKUŘÁCI. Ostatní pasažéři se vtlačili dovnitř a rovněž se zařizovali zcela podomácku, když se vlak konečně měkce rozjel.</p> <p>Byla to nepříjemná cesta. Na Janově šátku se stále objevovaly krvavé skvrny. Později se pokoušel usnout, což při jasném světle lamp nebylo lehké. Fryer si dělal zbytečné starosti. Nikdo si ho ani nevšímal, ani nenavazoval rozhovor, když si všimli jeho zkrvavených úst. Vlak jel nocí s monotónním rachocením, a Jan přece jen nakonec usnul. Probral se až tehdy, když ho nějaká ruka popadla za rameno.</p> <p>„Vstávat, vstávat,“ budil ho Fryer. „Máme půl šesté a nádherné ráno. Nemůžete strávit celý den v posteli. Dojdeme si na snídani.“</p> <p>Jan měl v ústech strašlivou pachuť a po noci strávené na tvrdé lavici byl celý rozlámaný. Dlouhý pochod po nástupišti na studeném vzduchu ho dokonale probudil a pohled na orosená okna restaurace s rychlým občerstvením mu připomněl, jaký má hlad. Snídaně byla jednoduchá, ale chutnala mu a žaludku udělal dobře. Fryer zaplatil čaj a po okraj naplněnou misku ovesné kaše. Jan se do ní hladově pustil.</p> <p>Nějaký muž, oblečený ve stejných hadrech jako oni, si postavil na stůl šálek čaje a posadil se vedle Fryera.</p> <p>„Přestaňte se cpát, chlapci, a pojďte se mnou. Máme málo času!“</p> <p>Vyšli ven z nádraží a bez jediného slova následovali cizince, který zamířil chladnou ranní mlhou k blízkému domu s nájemnými byty. Vystoupali po nekonečných schodech – byly snad všude výtahy rozbité? – až se nakonec dostali do chudičkého bytu, jenž byl, až na větší počet pokojů, dvojčetem domácnosti, kterou navštívili v Londýně. Jan postával u umývadla a pokoušel se prastarým strojkem oholit zarostlou tvář, aniž by se pořezal. Pak si oblékl své vlastní svršky. V duchu přiznával: s velkým ulehčením. Raději se nepokoušel představit si, jaké by to bylo žít celý život v podobných podmínkách, když po pouhém dnu stráveném ve vypůjčených šatech a v chudých poměrech prolské domácnosti se mu všechno silně zajídalo. Cítil únavu, ale nesměl si ji připouštět. Oba muži, kteří ho doprovázeli, sledovali lhostejně jeho snažení. Fryer pozvedl do výše boty, jež pečlivě přetřel tmavým krémem.</p> <p>„Není to špatné, pane. Do tanečních byste v nich jít nemohl, ale k procházce po ulici budou stačit. Řekli mi, že na vás čeká v hale hotelu Caledonian určitá osoba. Stačí, když půjdete s naším přítelem. Dovede vás tam.“</p> <p>„A vy?“</p> <p>„Přestaňte se tak hloupě vyptávat, pane. Vrátím se domů, jakmile to půjde. Na severu je mi příliš zima.“ Usmál se a odhalil tak četné otvory po vypadaných zubech. Potřásl Janovi pravicí.</p> <p>„Mnoho štěstí.“</p> <p>Jan vyšel na ulici za přiděleným průvodcem a držel se za ním v odstupu asi dvaceti metrů. Slunce stihlo vypít ranní mlhu a Jan se v chladném vzduchu cítil skvěle. Když průvodce procházel kolem hotelu Caledonian, pokrčil rameny a spěchal dál. Jan se protáhl kolem otáčecích dveří a spatřil Sáru, jak sedí pod datlovou palmou a čte noviny. Přinejmenším to tak vypadalo, ale ještě než k ní došel, vstala, prošla kolem něj, aniž by mu věnovala letmý pohled a opustila budovu vedlejšími dveřmi. Šel za ní. Čekala na něj za rohem.</p> <p>„Všechno je připraveno,“ oznámila mu. „Až na lyže. Naloží je na vlak o půl jedenácté.“</p> <p>„To bude stačit na potřebné nákupy. Máte peníze?“ Přikývla. „Dobrá, pak provedeme následující věc: Během včerejší noci jsem si všechno důkladně promyslel. Měl jsem k tomu hromadu času. Byla jste také ve vlaku?“</p> <p>„Ano, ve druhé třídě. Šlo to.“</p> <p>„Dobrá. Musíme postupně ve třech obchodech – jediných třech obchodech se sportovními potřebami v Edinburghu – zakoupit lyžařskou výstroj. Rozdělíme si jednotlivé nákupy a budeme platit hotově, aby nezaregistrovali naše kreditní karty. Mě tu znají, ale řeknu, že jsem svou kreditní kartu ztratil ve vlaku a bude to trvat několik hodin, než dostanu novou. Přitom nutně potřebuji několik věcí. Vím, jak to funguje, protože mě před několika lety postihlo totéž. Klidně si vezmou hotové peníze.“</p> <p>„U jednoho to projde, ale u druhého ne. Mám u sebe kartu ke kontu s vyšší částkou, i když osoba uvedená na kartě neexistuje.“</p> <p>„Tím lépe! Nakoupíte nejdražší věci jako vysoce výkonné baterie a oba kompasy, které budu potřebovat. Mám vám napsat, co musíte koupit?“</p> <p>„Ne, mám vytrénovanou paměť,“ ujistila ho.</p> <p>„V pořádku. Zmínila jste se o vlaku. Co udělám potom?“</p> <p>„Pojedeme v noci do Inverness. V hotelu Kingsmill vás znají, že?“</p> <p>„Vaše organizace toho o mně ví víc než já sám. Ano, znají mě.“</p> <p>„To jsme si mysleli. Pro dnešní večer tam máte rezervován jeden pokoj. Do rána zařídíme ostatní.“</p> <p>„Nemůžete mi v krátkosti sdělit, co podniknete?“</p> <p>„Sama nevím. Všechno se to seběhlo příliš rychle, a proto musíme improvizovat, taková akce za pět minut dvanáct. Ale zřídili jsme nahoře na Vysočině spolehlivou základnu, kde působí dřívější trestanci, kteří ochotně pomohou každému uprchlíkovi. Znají z vlastní zkušenosti, jak to uvnitř vypadá.“</p> <p>Vešli do jednoho domu, kde mu Sára chtěla předat peníze. Vypočítal jí potřebné součásti výstroje. Sára přikývla a zopakovala mu bez jediného zaváhání celý seznam.</p> <p>Když se opět setkali, vlekl nákup v batohu, zatímco lyže a ostatní věci, které obstarala, mířily na nádraží. Tam je měli naložit do jeho kupé. Dostali se na nádraží půl hodiny před odjezdem vlaku. Jan pečlivě prohledal kupé, jak jen to bez potřebných nástrojů dokázal.</p> <p>„Nic jsem nenašel,“ poznamenal.</p> <p>„Pokud víme, jen zřídka vlaky odposlouchávají. Jenom když běží speciální projekt. Ve druhé třídě to vypadá jinak. Tam patří akustický odposlech a počítačová kontrola k obvyklé rutině.“</p> <p>Sára si svlékla plášť a posadila se k oknu. Když se vlak rozjel, vyhlédla ven a sledovala, jak se město pomalu mění v otevřenou krajinu. Zelené šaty, které na sobě měla, byly ušity z měkké kůže zdobené kožešinou, která ladila s její kožešinovou čapkou. Otočila se a všimla si, že si ji prohlíží.</p> <p>„Jenom jsem se vám obdivoval,“ řekl. „Vypadáte v těch šatech fantasticky.“</p> <p>„Obyčejná kamufláž. Krásná dívka s penězi. Přesto děkuji. I když věřím na úplnou rovnost pohlaví, rozhodně mi oproti mým stejně smýšlejícím družkám nevadí, když obdivují i jiné mé atributy než mozek.“</p> <p>„Jak by něco takového mohlo vadit?“ Tyhle Sářiny poznámky Jana stále překvapovaly. „Ale teď mi to nevysvětlujte – ne hned. Otevřu bar a naliji vám skleničku něčeho ostrého. Pak objednám sendviče s trochou masa.“ Cítil, že se začervenal, ale pokusil se to zakrýt. „Telecí maso, ve vlaku ho mají vždy slušné. A předtím trochu uzeného lososa. A k tomu – ano, tady – Glen Morangie, nejlepší sladovou whisky. Už jste ji pila?“</p> <p>„Nikdy jsem o ní neslyšela.“</p> <p>„Jaké vy máte štěstí – ve vyhřívaném luxusu jedete studenou Vysočinou a ochutnáváte svou první sladovou whisky. Vezmu si totéž.“</p> <p>Bylo nemožné, aby cestu nevychutnávali – přes veškerá nebezpečí, která s ní souvisela. Nebezpečí leželo v minulosti – a v budoucnosti. Na několik hodin, jež strávili ve vlaku, byl okolní svět zapomenut. Venku slunce jasně ozařovalo bílou krajinu kopců a lesů a ledový příkrov zamrzlého moře. Nad komíny zemědělských usedlostí se neobjevil ani náznak obláčku kouře – dokonce nejodlehlejší dvory se vytápěly elektřinou – přes to všechno se ovšem scenerie během staletí vůbec nezměnila. Ovce se pásly v chráněných ohradách a stádo srnčí zvěře prchalo před rachotícím vlakem.</p> <p>„Netušila jsem, že by to mohlo být tak krásné,“ přiznávala Sára. „Ještě nikdy jsem nebyla na severu. Ale připadá mi to trochu sterilní a holé.“</p> <p>„Ve skutečnosti je tomu naopak. Pokud se sem dostanete v létě, přímo to zde kypí životem.“</p> <p>„Možná. Mohla bych dostat ještě kapku té fascinující whisky? Už se mi trochu točí hlava.“</p> <p>„Nechte ji klidně točit. V Inverness se zase rychle vzpamatujete.“</p> <p>„Určitě. Namiřte si to přímo do hotelu a vyčkejte dalších pokynů. Co uděláme s lyžařskou výbavou?“</p> <p>„Půlku vezmu s sebou, zbytek svěříme úschovně zavazadel.“</p> <p>„To zní dobře.“ Sára upila sladové whisky a pokrčila nos. „Pěkná síla. Pořád nevím, jestli si to můžu dovolit. Inverness leží na okraji bezpečnostní zóny, jak víte. Všechny hotelové přihlášky jsou automaticky přenášeny do policejního počítače.“</p> <p>„To jsem netušil. Ale v Kingsmillu jsem často bydlel, takže když se tam objevím, poplach to nevyvolá.“</p> <p>„Ne, s vámi je všechno v pořádku. Máte perfektní krytí. Ale já se nesmím objevit na žádném počítači. Nepředpokládám, že dnes večer chytím zpáteční vlak. Musím přenocovat ve vašem apartmá – pokud proti tomu nic nemáte?“</p> <p>„Bude mi potěšením.“</p> <p>Při těch slovech Jan zároveň ucítil příjemné teplo v oblasti žaludku. Myslel na její ňadra, která krátce spatřil v londýnském automatu. Bezděky se usmál nad takovou myšlenkou – a s překvapením zjistil, že i Sára se usmála.</p> <p>„Jste strašný,“ kárala ho. „Stejný jako ostatní muži.“ Ale v hlase jí zaznívalo spíše pobavení než hněv. „Místo abyste rozvažoval nad možnými riziky, která nás čekají, v mozku zaplaveném hormony vám patrně víří myšlenka, že mě svedete.“</p> <p>„No, nejen to…“</p> <p>Smáli se společně a Sára ho chytla za ruku. „Muži zřejmě nechápou, že žena může mít stejné potěšení z lásky a sexu jako oni. Asi se nebudu chovat jako slušná dáma, když přiznám, že jste mi od našeho prvního setkání na ponorce nešel z hlavy?“</p> <p>„Slušná nebo ne – mně se to zdá nádherné.“</p> <p>„Dobře,“ řekla zcela prozaicky. „Až se v hotelovém pokoji převléknete, vyjděte si na procházku nadýchat se čerstvého vzduchu nebo navštívit nějaký podnik. Přitom projdete kolem mě a sdělíte mi číslo vašeho pokoje, aniž byste zastavil. Po večeři půjdete rovnou na pokoj. Nechci za soumraku příliš dlouho pochodovat po ulicích. Přijdu za vámi ihned, jakmile se dozvím, jak to vypadá s našimi plány. Souhlasíte?“</p> <p>„Jistě.“</p> <p>Sára opustila vlak před ním a okamžitě se vmísila do davu. Jan mávl na nosiče a přikázal mu, aby odnesl lyže a část výstroje do úschovny. Do hotelu, který byl nedaleko, došel s poloprázdným batohem na zádech pěšky. V tuto roční dobu bylo na Vysočině vidět mnohem více batohů než kufrů. Proto se nemusel obávat něčí zvědavosti, když vešel do hotelu.</p> <p>„Buďte vítán, inženýre Kuloziku. Je nám vždy velkým potěšením, když vás smíme uvítat. Bohužel, pokoje jsou téměř všechny obsazené, proto vám nemůžeme přidělit vaše staré apartmá. Ale máme zde krásný pokoj ve třetím patře, pokud vám to nevadí.“</p> <p>„To je v pořádku,“ přikývl Jan a převzal klíče. „Necháte mi zanést batoh na pokoj? Rád bych se trochu prošel po okolí, ještě než zavřou obchody.“</p> <p>„Jak si přejete.“</p> <p>Vše proběhlo podle plánu. Sára jen krátce přikývla, když zaslechla číslo pokoje, a pak šla klidně dál, aniž by se na chvilku zastavila. Jan se navečeřel v grilrestaurantu a už v sedm hodin se vrátil do hotelu. Na poličce s knihami našel román Johna Buchana, který ve zdejším kraji patřil téměř k povinné četbě. Ještě si nalil whisky ředěnou vodou a dal se do čtení. Poslední noc beze spánku si žádala svou daň, aniž by si toho všiml. Když se znovu probudil, rychle vstal. Kdosi lehce klepal na dveře. Sára vklouzla dovnitř.</p> <p>„Všechno je připraveno,“ sdělovala mu. „Ráno odjíždíte osobním vlakem na místo, kterému říkají Forsinard.“ Krátce se podívala na papír, jejž držela v ruce. „Leží poblíž Achentoulského lesa. Znáte to tam?“</p> <p>„Slyšel jsem o něm. A mám i potřebné mapy.“</p> <p>„Skvělé. Opustíte vlak společně s ostatními lyžaři. Poohlédněte se po místní spojce, urostlém chlapíkovi s černou páskou na oku. Půjdete s ním, řekne vám všechno potřebné.“</p> <p>„A co budete podnikat vy?“</p> <p>„Nastoupím zítra v sedm do vlaku na jih. Nesmím zde zůstávat.“</p> <p>„Ale ne!“</p> <p>Usmála se, s vřelostí, jakou u ní zatím nikdy nespatřil. „Zhasni a roztáhni závěsy. Máme nádherný úplněk.“</p> <p>Poslechl a před nimi se rozkládala bílá krajina ozářená matným světlem. Stíny, temnota a sníh. Jan se otočil. Měsíční světlo se dotýkalo Sářiny postavy. Pevná kulatá ňadra, ploché břicho, svádivě klenuté boky a dlouhé nohy. Sára rozevřela náruč a přitiskla ho k sobě.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XII.</strong></p> <p>„Takhle se nevyspíme,“ poznamenal a prstem přejel po obrysech jejích nádherných ňader, která překrásně osvětlovaly oknem pronikající měsíční paprsky.</p> <p>„Nepotřebuji příliš spánku. A ty máš dost času, až odejdu. Vlak ti odjíždí až v poledne. Už jsem ti poděkovala za pomoc při záchraně Uriho?“</p> <p>„Slovy ne – ale jsou i jiné cesty. Kdo je ten Uri, že je pro vás tak důležitý?“</p> <p>„Vlastně není důležitý – sám o sobě. Jde spíše o události, které se stanou, když tajná policie pozná, koho chytla. Přicestoval jako italský námořník se skvělou krycí legendou. Ale někdo nakonec pozná, že je falešná. Pak začnou vážné výslechy a policejní úředníci brzy zjistí, že je Izraelec.“</p> <p>„To by bylo zlé?“</p> <p>„Úplná katastrofa! Politika naší země je navenek založena na úplném zamezení kontaktů. Veškeré vztahy jsou zakázány, kromě těch na oficiální úrovni. U nás ve výzvědné službě jsou ovšem síly, které mají jiný názor. Musíme vědět, co se v okolním světě děje, abychom mohli chránit naši zem. A když jsme zjistili, jak zde takový život vypadá, bylo těžké zůstat neutrální. Přes všechny příkazy, abychom se do ničeho nemíchali, přes všechny logické předpoklady, že každá mezinárodní aféra může naší vlasti škodit – přesto jsme se do toho zapletli. Nelze jen klidně přihlížet a nic nedělat.“</p> <p>„Já jsem celý život stál opodál a nic nepodnikl.“</p> <p>„Nic jsi nevěděl,“ konejšila ho Sára a položila mu prst na rty, aby ho umlčela. Její žhavé tělo se mu otevřelo. „A teď už také něco dělej!“</p> <p>„Máš pravdu!“ zašeptal a jemně ji k sobě přitáhl. Utišil Sářin smích polibkem a pomalu vklouzl do jejího klína.</p> <p>Když se později oblékla a odcházela, byl Jan vzhůru, ale nikdo z nich nenacházel ta pravá slova. Jan předpokládal, že nedokáže usnout, ale příroda se opět přihlásila o svá práva. Byl jasný den, když se znovu probudil a ucítil kousavý hlad. Snídaně dělala čest skotské Vysočině a uzený herink chutnal skvěle. Při oblékání se cítil natolik skvěle, že si dokonce hvízdal. Zatím byla cesta do Skotska spíše dovolenou než spěšným pokusem zachránit život jednoho muže, a možná celý stát. To všechno byla jen pouhá slova – skutečnost mu ještě nedocházela.</p> <p>Další cesta v rachotícím vlaku nebyla vhodná na analýzu a hlubší rozbory. Spolu s ním ve vlaku cestovalo i pár domorodců, ale většinu cestujících tvořili lidé, kteří si vyrazili užít dovolené na lyžích. Zaplnili vozy pestrým oděvem a hlasitým smíchem. Otevřené láhve kolovaly k častému přípitku. V takovém prostředí nemohl přemýšlet. Na každé zastávce vystupovalo i nastupovalo mnoho lidí, proto nikdo nemohl později přezkoušet, kde opustil vlak.</p> <p>V brzkém odpoledni se zatáhla obloha těžkými mraky a začalo sněžit. To trochu ztlumilo jeho euforii, a když si ve Forsinardu vyzvedl zavazadla spolu s lyžemi, ostrý vítr z něj vyhnal zbytek dobré nálady. Nebezpečná akce mohla začít.</p> <p>Janův kontakt se nadal přehlédnout. Tmavá skvrna uprostřed pestrých anoraků a kalhot. Jan shodil batoh na zem a zaklekl, aby pořádně upravil stahovací tkanice. Když vstal, namířil si to přímo k nádražní budově pěkně za urostlou postavou jednookého muže. Pak dolů ulicí a nakonec vyšlapanou pěšinou mezi stromy. Muž ho čekal na mýtince, na niž nebylo z ulice vidět.</p> <p>„Jak vám mám říkat?“ zeptal se, když Jan dorazil.</p> <p>„Bill.“</p> <p>„Takže, Bille, já jsem Brackley. To není kódové jméno. Je mi jedno, kdo ho zná. Už jsem si své odseděl a nechal tam oko.“ A ukázal na černou pásku. Jan si všiml zarudlé jizvy, která se táhla po tváři a mizela pod černou látkou. Pak opět pokračovala po čele až k vlněné čepici. „Celá léta se pokoušeli zlomit starého Brackleye, ale zatím se jim to nepodařilo. Je vám zima?“</p> <p>„Ani ne.“</p> <p>„Výborně. Ale je to stejně jedno, pokud byste se klepal zimou. Než rolba přijede, bude už tma. Co víte o pracovních táborech?“</p> <p>„Málo nebo vůbec nic. Až na skutečnost, že existují.“</p> <p>Brackley potáhl nosem a krátce přikývl. Pak vytáhl z kapsy kus lisovaného tabáku a trochu z něj ukousl. „Tak to chtějí ti seshora,“ poznamenal nezřetelně s ohledem na sousto, které právě žvýkal. „Když někoho chytnou, pošlou ho sem, například na deset let kácet stromy. To je dobré pro zdraví, dokud se neseznámíte s dozorci – ti pak většinou jednají takhle.“ Znovu ukázal palcem na oční pásku. „Nebo ještě hůř. Jsou i mrtví, jim je všechno jedno. Když vás nakonec pustí, zjistíte, že musíte na Vysočině zůstat pracovat ještě jednou tak dlouho. Ne, radovánky jihu jsou daleko, tak jak tomu bylo vždy. A přitom zde téměř není práce. Jen pást ovce. Nechápejte mě zle, ale vy tam na jihu, pane, máte rádi kus masa na talíři, že? A my chudáci tu mrzneme, abychom vám ho dopřáli. Po deseti letech kácení a deseti letech pasení stád má jen velmi málo lidí chuť vrátit se na jih. A pokud to někdo udělá, postarají se, aby tam zůstal. Je to dobrý systém a skvěle funguje.“ Vyplivl velkou hnědou kouli do bílého sněhu.</p> <p>„Jak je to s útěkem?“ vyptával se Jan a podupával nohama, protože začínal cítit chlad.</p> <p>„Dostat se ven není problém. Dvojitý plot z ostnatého drátu. Ale co potom? Všude kolem samá divočina a několik dobře střežených cest. Vlaky také kontrolují. Dostat se za dráty není problém, ale zůstat venku, to způsobuje bolení hlavy. A tak se do toho zamíchají Brackley a jeho přátele. Všichni jsme si odkroutili své. Teď jsme venku, ale nesmíme opustit Vysočinu. Dokud jsme zde, chováme se slušně, ale když se někdo dostane za dráty a dorazí k nám, strážcům dojde humor. Pašujeme lidi pryč. Na jih. Jako podzemní dráha. A předáváme je vašim lidem. A teď si přejí osvobodit zcela určitého chlapa, a to přímo ze samotky! To rozhodně není maličkost.“</p> <p>„Podrobnosti neznám.“</p> <p>„Já ano. To je poprvé, kdy nám dali kanóny. To může znamenat, že se odsud nikdo nedostane několik let. Jakmile toho chlapa vytáhneme ven, pěkně se stáhneme a dlouho budeme držet hlavy hezky při zemi. V opačném případě by nás snadno chytli. Zřejmě je důležitý.“</p> <p>„To je.“</p> <p>„Taky mi to řekli. Podíváme se mapu, než padne soumrak. My jsme teď tady.“ A ukázal tlustým zahnědlým prstem na jedno místo. „Až se setmí, pojedem tudy – až sem. Na mapě to není vyznačeno. To je hranice dosahu radaru. Pak půjdeme pěšky. Tak nás nedokážou odlišit od srnčího nebo jeleního stáda. A je jim to jedno. Začnou slídit, až když někdo uprchne. A zatím nikdo nebyl tak hloupý, aby se chtěl dostat dovnitř. Vezmeme si sněžnice. Chcete si vzít vaše komické běžky?“</p> <p>„Ano. Na nich mi to půjde nejlépe.“</p> <p>„Dobrá. Chlapa povezeme na saních, abychom se nezdržovali. Rychle k rolbě, zpátky do městečka, vůz šoupneme do moře a jde se domů. A nikdo nic neví.“</p> <p>„Nezapomněl jste na něco?“</p> <p>„Nikdy!“ Muž ho přátelsky plácl po zádech, až Jan málem ztratil rovnováhu. „Právě zde se často kříží cesty, které lyžaři využívají. I kdyby nesněžilo, nedokážou vaše stopy sledovat – vždyť odsud vedou do všech stran. Budete se s vaším přítelem držet západního směru a tak získáte nejméně osm až deset hodin náskoku. A zřejmě se ani na vás nepověsí. Něco takového by je nenapadlo. Spíše se zaměří na bližší okolí a vlaky, nebo na ty, co zamíří na sever či na jih. Vy půjdete po nové trase, která byla velmi pečlivě vybrána. Určitě projdete. Musíte si ovšem dávat pozor na mobilní hlídky v okolí jezera Naver.“</p> <p>„Budeme mít oči otevřené.“</p> <p>„To bude nejlepší.“ Brackley pohlédl přimhouřeným okem na tmavnoucí oblohu, pak se chopil druhého batohu a druhého páru lyží. „Půjdeme.“</p> <p>Jan mezitím stihl promrznout na kost. Vyčkávali delší chvíli mezi několika borovicemi rostoucími u okraje cesty. Večer zvolna přecházel v noc. Neviditelné sněhové vločky mu tály na obličeji. Pohyboval se trochu neohrabaně, když ho Brackley vytáhl z úkrytu při pohledu na dva světlomety, které se pomalu blížily. Tmavý vůz zabrzdil a dveře na boku se rozlétly. Pomocné ruce je vtáhly do nitra vozidla.</p> <p>„Chlapci, tohle je Bill,“ představoval ho Brackley. Neviditelní pomocníci zamumlali cosi na pozdrav. Loket trefil Jana bolestně do boku na znamení, že má poslouchat. „Tohle je nákladní rolba. Vypůjčená od lesáků. Nesmíme to dělat často, protože by se naštvali a převrátili celé okolí vzhůru nohama. Na jaře se naštvou znovu, až tu věcičku najdou v moři. Tentokrát to nejde jinak. Není čas.“</p> <p>Uvnitř korby někdo zapojil silná elektrická kamínka. Jan se trochu zahřál. Brackley rozsvítil lampičku a svítil Janovi, který si zul boty a třel si zmrzlé nohy. Pak si navlékl dlouhé ponožky a obul speciální boty. Ještě se zabýval tkaničkami, když rolba zastavila.</p> <p>Muži podle všeho dobře věděli, co mají dělat, protože nikdo nevykřikoval pokyny. Společně seskočili z vozu. Na sněhu, který jim sahal po kolena, si rychle navlékli okrouhlé sněžnice podobné medvědím tlapám. První dvojice už byla na cestě. Táhli za sebou sáně. Na nich svítila bílá písmena.</p> <p>Zřejmě i tyto záchranářské sáně ukradli. Jan si připevnil běžky a rychle následoval muže mezi stromy. V duchu se divil, jak se dokáží orientovat ve sněhové temnotě.</p> <p>„Stát!“ zavelel Brackley a zastavil sám tak prudce, že do něj Jan málem narazil. „Vzali jsme vás až sem a dál už nepůjdete. Vezměte si tohle a čekejte na nás.“ Vtiskl Janovi do ruky vysílačku. „Pokud někdo půjde kolem a všimne si přestřiženého drátu, ať vás neobjeví. Zmizte mezi stromy. Pak stisknete tohle tlačítko a dáte nám vědět, abychom se vrátili jinou cestou. Potom se stáhnete hlouběji do lesa. My vás později vyhledáme za pomoci vysílačky.“</p> <p>Několikrát to hlasitě cvaklo a plot z ostnatého drátu byl proražen. Pak opět zavládlo ticho. Jan osaměl.</p> <p>Přestalo sněžit, přesto všude panovala tma, protože měsíc byl zakryt hustým příkrovem mraků. Kůly a ostnatý drát zmizely v temnotě. Jejich existenci prozrazoval jen vymýcený průsek v lese. Jan se stáhl pod ochranu stromů, kde pomalu přecházel sem a tam, aby se zahřál. Přitom neustále sledoval svítící číslice na hodinkách. Půl hodiny, a stále nic. Lámal si hlavu, jak daleko asi musí jít a jak dlouho jim to může trvat.</p> <p>Uplynula celá hodina a on měl nervy napjaté až do krajnosti. Jednou sebou zděšeně trhl, když se mezi stromy náhle objevily tmavé postavy a stále se blížily. Naštěstí jen vysoká. Zvířata se vyděsila mnohem víc, poté co ho zavětřila. Po devadesáti minutách se objevily u plotu další tmavé postavy. Jan téměř stiskl tlačítko na vysílačce, když si všiml sáněk.</p> <p>„Šlo to skvěle,“ pochvaloval si Brackley a lapal po dechu. Muži se pohybovali poklusem. „Ani jsme pistole nepotřebovali, šlo to jen s nožem. Odstranili jsme půl tuctu těch sviní. Vašeho přítele máme. Je ovšem trochu mimo sebe. Tady, chopte se lana a táhněte sáně, chlapci jsou na konci svých sil.“</p> <p>Jan sebral lano, přetáhl si ho přes rameno a připevnil si ho k opasku. Pak se plnou vahou opřel do tahu. Sáně se lehce pohybovaly na sanicích, Jan nasadil rychlý, stejnoměrný běh, při němž ostatní, kteří se pohybovali na sněžnicích, nechával snadno za sebou. Musel zpomalit, aby zůstal v závěsu za Brackleyem, vedoucím skupinu. Za několik minut se dostali k rolbě a rychle zasunuli sáňky do nákladního prostoru. Motor naskočil s tlumeným bručením a vozidlo se dalo do pohybu, jakmile poslední muž vlezl do kabiny.</p> <p>„Máme k dobru nejméně půl hodiny, možná i hodinu,“ pochvaloval si Brackley a napil se z polní láhve, než ji podal dále. „Všechny stráže u stanů jsou mrtvé – až to zjistí, spustí se kolotoč.“</p> <p>„Ty lidičky budou mít jiné starosti,“ poznamenal jeden z mužů. Ostatní souhlasně přikyvovali.</p> <p>„Zapálili jsme několik táborových baráků. To na chvíli odvrátí pozornost strážců jiným směrem.“</p> <p>„Může mě někdo, proboha, odvázat?“ dožadoval se muž na sáňkách. Zablesklo se světlo kapesní lampičky a Jan osvobodil Uriho z bezpečnostních pásů záchranných sáněk. Uri byl mladý, sotva třicetiletý muž, s černými vlasy a zapadlýma tmavýma očima.</p> <p>„Může mi někdo prozradit, co bude dál?“ vyptával se.</p> <p>„Půjdete se mnou,“ oznámil mu Jan. „Umíte lyžovat?“</p> <p>„Na sněhu ne – ale jezdil jsem na vodních lyžích.“</p> <p>„Skvělé. Nebudeme se zabývat sjezdem, ale poběžíme na běžkách. Mám všechno, co potřebujeme, s sebou.“</p> <p>„Zní to legračně,“ pousmál se Uri a protáhl se. Kromě řídké šedivé uniformy na sobě nic neměl. „Když mi někdo pomůže, můžu se posadit na lavici.“</p> <p>„Proč?“ zeptal se Jan a náhle jím projel závan obav.</p> <p>„Ti chlapi v táboře,“ vysvětloval Uri a ztěžka se svalil na sedátko. „Mysleli si, že jsem příliš málomluvný, i když už si sehnali italského tlumočníka. Proto mě povzbuzovali, aby věc urychlili.“</p> <p>Vytáhl nohu z deky, která ji halila. Noha byla černá od zaschlé krve. Jan se sklonil blíž a ve světle lampičky spatřil, že Urimu vytrhali nehty z prstů. Jak se měl na tak strašlivě zřízených nohách vůbec udržet – nemluvě o jízdě na lyžích?</p> <p>„Nevím, jestli to pomůže,“ povzdechl si Brackley, „ale lidé, kteří jsou za to odpovědní, jsou mrtví.“</p> <p>„Nohy to nevylepší, ale dodá mi to potřebné povzbuzení. Díky.“</p> <p>„O nohy se postaráme. Počítali jsem, že může dojít i k něčemu takovému.“ Brackley vytáhl z kapsy plochou kovovou krabičku a otevřel ji. Vyndal z ní injekční stříkačku na jedno použití a odtrhl ochranný obal. „Lidé, kteří mi ji dali, říkali, že to stačí k odstranění bolesti až na šest hodin. A žádné vedlejší účinky, jenom je to trochu návykové.“ Přiložil injekci k Uriho paži, tenká jehla pronikla látkou a tlaková kapsle dopravila medikament do pacientova těla. „Máme jich ještě deset,“ poznamenal a podal krabičku Urimu. „S tímhle se dostanete na kraj světa.“</p> <p>„Předejte mé díky tomu, kdo měl tenhle výtečný nápad,“ děkoval Uri. „Bolest už z prstů trochu ustoupila.“</p> <p>Jan mu pomáhal, aby se v kymácejícím vozidle převlékl. Rolba se trochu zklidnila, když se dostali na cestu, a mohla zařadit vyšší rychlost. Skupince odvážlivců zbývalo jen několik minut a už se chystali seskákat do hlubokého sněhu.</p> <p>„Před námi je stanoviště hlídky,“ oznamoval Brackley. „Musíme se proplížit kolem.“</p> <p>„Nevěděl jsem, jaké máte číslo bot, proto jsem vzal s sebou tři páry různé velikosti,“ vysvětloval Jan.</p> <p>„Vyzkouším je. Nohy si obvážu, aby obvazy vsákly krev. Hmm, tyhle jsou mi nejlépe.“</p> <p>„Netlačí vás?“</p> <p>„Jsou výborné.“ Oblečený a zahřátý Uri se rozhlédl kolem sebe na kruh přihlížejících zachránců, které ve tmě sotva rozeznával. „Nevím, jak vám poděkovat…“</p> <p>„Nemusíte děkovat. Potěšení bylo na naší straně,“ odmítal díky Brackley. Rolba náhle zpomalila a zastavila. Dva muži mlčky vystoupili a jízda pokračovala dále. „Vy dva jste poslední. Pak si sednu k řízení a postarám se, aby pásák zmizel. Bille, vysadím vás na místě, které jsem vám ukázal na mapě. Pak už budete odkázáni jen na sebe.“</p> <p>„Nemějte obavy,“ řekl Jan. Sklonil se k batohům a začal přendávat některé věci, aby váha břemene, jež Uri ponese na zádech, byla podstatně menší než jeho.</p> <p>„Unesu i více,“ nabízel se Uri.</p> <p>„Pěšky asi ano, ale budu spokojený, když se udržíte na lyžích. Mně zvýšená váha nevadí.“</p> <p>Když naposledy zastavili, byla rolba prázdná. Brackley seskočil z kabiny, otevřel zadní dvířka a nechal je vystoupit na zledovatělou cestu.</p> <p>„Musíte jít támhle,“ ukázal jim potřebný směr. „Zmizte ze silnice co nejdříve a nezastavujte, dokud se nedostanete mezi stromy. Mnoho štěstí.“</p> <p>Ještě než Jan dokázal odpovědět, byl pryč. Rolba mizela v dáli s tichým hučením a od pásů jí odletovaly kousky ledu. Pak osaměli. Oba se se zvýšeným úsilím brodili hlubokým sněhem až k okraji lesa. Tam Uri rozsvítil baterku a Jan zaklekl, aby uprchlíkovi pomohl s lyžařským vázáním. Pak si sám nasadil běžky a připravil se na cestu.</p> <p>„Řemínky holí nechte sklouznout okolo zápěstí. Pak vám bezpečně zůstanou viset na rukách. Teď zvedněte ruku do pravého úhlu a sevřete ji. Takhle hůl nemůžete ztratit. A takhle se musíte pohybovat, skluzem. Pravou nohu nechte klouzat kupředu a opřete se o levou hůlku. Pak přemístíte váhu, pohnete druhou lyží a odstrčíte se pravou hůlkou. Tak je to správné. A zopakujte to!“</p> <p>„Není to… lehké.“</p> <p>„Až najdete správný rytmus, bude to mnohem lehčí. Dávejte pozor. Raz …a dva. Teď vy. Sledujte stopu. Budu se držet hned za vámi.“</p> <p>Uri se probojovával vpřed a nabral i trochu rychlost, když cesta prudce zatočila a oba lyžaři se ocitli před pásem měkkého prašanu pokrývajícího les. Jan raději převzal vedení a prorážel panenským sněhem stopu. Za černými siluetami stromů slabě prosvítala obloha. Na malé mýtině Jan zastavil a podíval se vzhůru na měsíc, který na ně shlížel skrze mraky. Daleko vpředu se tyčil tmavý obrys vysoké hory.</p> <p>„Ben Griam Beg,“ ukazoval Jan. „Obejdeme ho.“</p> <p>„Díky Bohu! Už jsem si myslel, že se přes něj posápeme.“ Uri ztěžka dýchal a koupal se v potu.</p> <p>„To nemusíme. Na druhé straně narazíme na zamrzlá jezera a říčky. Musíme postupovat opatrně a rychleji.“</p> <p>„Jak daleko půjdeme?“</p> <p>„Asi osmdesát kilometrů vzdušnou čarou. Ale rozhodně to nebude přímka.“</p> <p>„Asi to nedokážu,“ vydechl Uri a zíral stísněně na zamrzlou divočinu. „Víte, že já… řekli vám…?“</p> <p>„Sára mi všechno pověděla, Uri.“</p> <p>„Dobře. Mám zbraň. Pokud to nedokážu, musíte mě zabít a pokračovat v cestě. Chápete?“</p> <p>Jan zaváhal – a pak přikývl.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XIII.</strong></p> <p>Pokračovali v cestě. Museli odpočívat častěji, než bylo Janovi milé, protože Uri nedokázal udržet stejnoměrné tempo. Ale učil se rychle a občas zvýšil rychlost, aniž by se příliš namáhal. Na ochranný příkrov tmy se mohli spoléhat ještě čtyři hodiny. Když zase zastavili na úpatí kopce, přezkoušel Jan buzolou kurs a pokusil se nastavit směr na nějaký výrazný orientační bod.</p> <p>„Potřebuji další… dávku,“ oznámil Uri.</p> <p>„Pak se zastavíme na deset minut. Najíme se a napijeme.“</p> <p>„Proklatě… dobrý nápad.“</p> <p>Jan vybalil dvě tabulky sušeného ovoce. Chvíli žvýkali a splachovali jednotlivá sousta vodou z polní láhve.</p> <p>„Lepší než to žrádlo uvnitř,“ přemítal Uri, když hladově spolykal přidělenou porci. „Byl jsem tam tři dny, k jídlu mi toho dali jen velmi málo a k pití ještě méně. Pěkně dlouhá cesta do starého dobrého Izraele. Netušil jsem, že je na světě tolik sněhu. Co bude, až skončíme náš malý prázdninový výlet?“</p> <p>„Míříme do hotelu Altnacealgach. Postavili ho pěkně uprostřed divočiny pro lovecké výpravy. Možná si vás vyzvednou tam, možná vás povezu ještě dál. Zaparkují tam i moje auto. Chvilku se budete schovávat v lese, než obhlédnu situaci.“</p> <p>„Už se těším na ten váš hotel. Pojďme dál, než se složím a nehnu se už ani na krok.“</p> <p>I Jan byl poměrně vyčerpaný, když nastalo ráno. Raději si ani nepředstavoval, jak se musí cítit Uri. Přesto postupovali dál, aby se dostali co nejdál od tábora. Během noci sněžilo, sice slabě, ale stačilo to, aby sníh zakryl stopy. Pokud policie hledá stopy. Bylo možné, že se tak daleko ještě nedostali. Nebezpečí zesílí za ranního světla, pak se musí dobře schovat.</p> <p>„Je nejvyšší čas zastavit,“ křikl Jan přes rameno. „Ubytujeme se támhle pod stromy!“</p> <p>„Nejkrásnější slova, jaká jsem kdy slyšel.“</p> <p>Jan udupal ve sněhu dolík a roztáhl spací pytle. „Zalezte si dovnitř!“ přikazoval. „Ale nejdříve si zujte boty. Postarám se o ně. A zařídím i něco teplého do žaludku.“ Při zouvání Jan musel pomáhat. Ponožky i obvazy byly nasáklé krví. „Je jen dobře, že nic necítím,“ přiznával Uri a vklouzl do spacího pytle. Jan ještě navršil kolem něj sněhovou bariéru, aby nebyl vidět.</p> <p>„Spací pytle vyrobili z inzulconu, materiálu, který speciálně vyvinuli pro kosmické skafandry. Ve tkanině je izolační vrstva plynu, jenž je stejně málo vodivý jako vakuum. Zjistíte, že je musíte nechat nahoře otevřené, abyste se neuvařil ve vlastní šťávě.“</p> <p>„Na to se už těším.“</p> <p>Světla valem přibývalo. Jan si pospíšil se snídaní. Elektřina z vysoce výkonné baterie roztopila během okamžiku sníh v hrnci, do kterého Jan zároveň vsypal sušenou polévku. Druhá porce se ohřála dříve, než ta první stihla vychladnout. Později Jan doplnil vodou z roztálého sněhu zásoby v polních láhvích a nakonec všechno sbalil. Mezitím nastal bílý den. Poblíž zahučely letecké motory. Pátrání už asi začalo. Jan rovněž vklouzl do spacího pytle a naházel na něj sníh. Uri již začal trochu chrápat. Výborný nápad. Nastavil budík v náramkových hodinkách a přetáhl přes obličej kapuci. Nejdřív si myslel, že neusne s ohledem na obavy z pronásledovatelů, kteří se už všude museli přímo rojit, ale pak ho přemohl spánek. Vzbudil se, až když mu do ucha zaječel signál z hodinek.</p> <p>Během druhé noci se dostali o slušný kus dál, ale přesto to bylo méně než v noci předchozí. Uri ztrácel krev, příliš mnoho krve, a přes injekce tlumící bolest měl stále větší potíže. Necelou hodinu před rozbřeskem přešli přes zamrzlé jezero a dostali se do lesa chráněného převislou skalní stěnou. Jan se rozhodl zastavit. Místo bylo ideální a nemělo smysl dále týrat Uriho pro několik kilometrů.</p> <p>„Nejsem příliš rychlý, co?“ nadhodil ustaraně Uri a usrkl kouřícího čaje.</p> <p>„Stává se z vás dobrý běžkař. Brzy vyhrajete nějakou medaili.“</p> <p>„Vy víte, jak to myslím. Nevěřím, že to dokážu.“</p> <p>„Když se pořádně vyspíte, budete se cítit mnohem lépe.“ V pozdním odpoledni probudil Jana z hlubokého spánku nějaký hluk. Uri na něj šeptem volal: „Slyšíte to? Nějaké zvuky. Co to asi je?“</p> <p>Jan zvedl hlavu a chvíli naslouchal. Od jezera přicházelo tlumené bručení motoru.</p> <p>„Sněžný skútr,“ vyhlásil nakonec. „A asi má namířeno sem k nám, pěkně podél jezera. Držte hlavu dole, nespatří nás. Stopy zapadaly sněhem, těžko by je sledoval.“</p> <p>„Policie?“</p> <p>„Předpokládám. Nevím, kdo by se kromě nich v zimě projížděl v pustině na motorových sáních. Zůstaňte zticha a nic se nám nestane.“</p> <p>„Ne. Až přijede blíž, měli bychom se zvednout a mávat, aby si nás všiml.“</p> <p>„Co? To nemyslíte vážně….“</p> <p>„Ale ano. Pěšky lesy nepřejdu. To oba dobře víme. Ale se skútrem by to šlo. Nechte ho přijet co nejblíž, než se mu ukážeme.“</p> <p>„To je nesmysl.“</p> <p>„Jistě. Celý ten zmatek je šílenost. Už se blíží.“</p> <p>Brumlání motoru zesílilo, když motorové sáně projížděly kolem vyvýšeniny na břehu jezera. Světle červená kapotáž se odrážela od bílého pozadí a rychle se točící pásy odhrabávaly sníh. Řidič s očima krytýma ochrannými brýlemi hleděl upřeně vpřed. Jel podél břehu, a tak musel projet kolem nich ve vzdálenosti necelých deseti metrů. V úkrytu pod skalním převisem by je však sotva objevil.</p> <p>„Teď!“ křikl Uri a Jan vstal a zamával rukama.</p> <p>Řidič si ho hned všiml, ubral plyn a zatočil směrem k nim. Spustil jednu ruku dolů, uchopil mikrofon vysílačky a zvedl ho k ústům, když ho výstřel z Uriho zbraně zasáhl do prsou. Uri střílel z raketové pistole – tichý projektil s vlastním pohonem hladce prolétl řidičovým tělem. Muž se zřítil s rozpaženýma rukama ze sedadla. Skútr se převrhl na stranu, přičemž pásy s ním ještě chvíli smýkaly, než bezpečnostní pojistka vyhodila spojku.</p> <p>Jan sice reagoval rychle, ale Uri byl mnohem rychlejší. Bleskově se vysvobodil ze spacáku, a jak spěchal k zasaženému řidiči, zanechával ve sněhu krvavou stopu.</p> <p>Spěch byl zbytečný. „Na místě mrtvý,“ ujistil se Uri, rozepnul důstojníkovu kombinézu a svlékl ho. „Podívejte se na tu díru, hladký průstřel.“</p> <p>Uri neváhal a rychle se navlékl do policistovy uniformy. Jan mezitím došel k motorovým saním a narovnal je.</p> <p>„Vysílačka není zapnutá. Nestihl hlášení odeslat.“</p> <p>„To je nejlepší zpráva od mého Bar Mizwa. Je těžké ty sáně nastartovat?“</p> <p>Jan jen zavrtěl hlavou. „Baterie jsou nabité na maximum, vystačí nejméně na dvě stě kilometrů. Za pomoci pravého držadla řadíte a přidáváte šťávu. Řídit motorové sáně je legrace. Přední lyže vede směr a při zatáčení přenášíte váhu do stran. Už jste někdy jel na motorce?“</p> <p>„Často.“</p> <p>„Pak nebudete mít problémy. Jen – kam s tím chcete?“</p> <p>„Už jsem si nad tím lámal hlavu.“ Uri, kompletně navlečený v policejní uniformě a vysokých botách, došel zpátky k batohům a vytáhl z nich podrobnou mapu. „Ukážete mi, kde jsme?“</p> <p>„Přesně zde.“ Jan si pomáhal ukazováčkem. „Na břehu Loch Shin.“</p> <p>„Durness – tohle městečko na severním pobřeží. Je více podobných míst ve Skotsku se stejným názvem?“</p> <p>„Pokud vím, ne.“</p> <p>„Výborně. Dostali jsme seznam měst, kde jsou určité možnosti kontaktu, pokud by nastaly problémy. V Durnessu je jedno takové místo. Dá se ta cesta zvládnout?“</p> <p>„Ano, pokud nenarazíte na problémy. Pojedete podél řeky. To vám poskytne potřebnou vzdálenost od obou silnic ze severu na jih. Používejte kompas a dodržujte tenhle kurs, dokud nedorazíte na pobřeží. Pak zatočíte zpátky do vnitrozemí a schováte se, dokud se nesetmí. Oblečte si vlastní šaty a pokuste se zajet se saněmi až do moře, tam se zbavte i uniformy. A pak – už budete odkázán jen na vlastní síly.“</p> <p>„Žádný problém. Ale co bude s vámi?“</p> <p>„Já půjdu dál. Uspořádám si pěkný výlet na běžkách skotskou divočinou a budu se bavit. Nedělejte si se mnou starosti.“</p> <p>„Ani jsem nepředpokládal, že je to nutné. Ale co s naším mrtvým přítelem?“</p> <p>Jan si zamyšleně změřil zkrvavenou mrtvolu, která stále ležela na sněhu s rozpaženýma rukama. „Postarám se o něj sám. Zatáhnu ho do lesa, kde ho najdou lišky a další havěť. Na jaře z něj zbydou jenom kosti. To není příliš krásná představa…“</p> <p>„Ani jeho úkol nebyl příliš krásný. Budu vám vděčný, když to vyřídíte za mě. Pak můžu klidně odjet.“ Uri natáhl ruku skrytou v kožené rukavici a Jan se jí okamžitě chopil. „Za svou svobodu vděčím vám a vašim lidem. Zvítězíme, jenom chvíli vyčkejte.“</p> <p>„Možná. Shalom.“</p> <p>„Ještě jednou díky. Ale Shalom až později. Nejdřív vyřídíme ty psy!“ Uri pootočil přívodem energie a rozjel se kupředu, nejdříve pomalu a pak stále rychleji. Ještě jednou zamával a pak už zajel za ohyb a hluk, který vydával elektromotor, slábl.</p> <p>„Mnoho štěstí,“ prohodil Jan a zamířil k tábořišti. Nejdříve mrtvola. Táhl ho po zádech sněhovými závějemi. Ruce zabitého trčely nad hlavou a tělo za sebou zanechávalo krvavou stopu. Mrchožrouti se seběhnou k hostině, ještě než všechno sbalí. Zaházel krvavé stopy sněhem a věnoval se úklidu. Druhý spací pytel a všechnu nadbytečnou výstroj uschoval do jednoho batohu a to, co bude sám potřebovat, do druhého. Nemělo smysl se tu zdržovat. Bylo by to velmi nebezpečné, až objeví místo přepadení. Když pojede celou noc, může být za ranního rozbřesku o pěkný kus cesty dál. Hodil si svůj batoh na záda, druhý spolu s Uriho lyžemi uchopil do ruky a vyrazil. Cítil se příjemně, když postupoval vpřed bez zbytečného zdržování a lyže polykaly kilometry. Skryl lyže i batoh do hustého křoví a jel dál. Jednou zaslechl v dálce vrčet motorové sáně, proto zastavil, než nebezpečí pominulo. Při východu slunce nad ním přeletělo letadlo, ale skrze hustou korunu stromu ho neviděl.</p> <p>Pochodoval ještě dobré dvě hodiny, než si našel další tábořiště. V noci padal hustý sníh a Jan několikrát vstával a odstraňoval kupící se sníh, aby mohl volně dýchat. Ráno zlatavé slunce zářilo na čerstvě napadaný prašan a Jan se přistihl, že si spokojeně píská, když sbíral sníh na ranní čaj. Vše skončilo a je v bezpečí. Doufal, že Uri prošel. V bezpečí, nebo mrtvý – Jan věděl, že by se Izraelec nedal podruhé chytit živý.</p> <p>Když přešel přes Benmorské jezero, nastávalo pozdní odpoledne. Jakmile v dálce vpředu slyšel projíždět auto po dálnici 837, zastavil a vyhledal úkryt mezi stromy. Hotel nemůže být daleko. Ale co dál? Strávit ještě jednu noc na sněhu by mu příliš nevadilo a do hotelu by dorazil zrána. Ale je to moudré? Pokud by byl v podezření, bylo by lepší cestu co nejvíce zkrátit – a zmenšit tak pravděpodobnost, že si vyjel nahoru k táboru Slethill a pak se rychle vracel.</p> <p>Časný návrat je nejlepší řešení. Dobrý steak k večeři a k tomu kapka vína u krbu, to byla velmi lákavá představa.</p> <p>Jan nasadil rychlé tempo po svahu za hotelem a ostře zabrzdil hranami lyží na hotelovém dvoře. Sundal si lyže a zapíchl je do sněhu vedle hlavního vchodu. Nakonec sklepal sníh z bot a vešel dvojitými dveřmi do hotelu. Po dnech v divočině mu bylo v hale horko a připadalo mu, že vzduch trochu zapáchá.</p> <p>Když se hlásil u recepce, vyšel z kanceláře ředitele hotelu nějaký muž a obrátil se k němu.</p> <p>„Ahoj, Jane,“ zdravil ho Thurgood–Smythe, „měl jsi příjemnou cestu?“</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XIV.</strong></p> <p>Jan se zastavil a oči se mu rozšířily údivem nad švagrovou přítomností. „Smitty! Pro všechno na světě, co tu děláš?“ Teprve později mu došlo, že tato přirozená reakce byla správná. Thurgood–Smythe ho pozorně sledoval.</p> <p>„Přivádí mě sem mnoho nejrůznějších důvodů,“ odpověděl policejní úředník. „Vypadáš odpočinutě a energie z tebe přímo sálá. Co takhle dát si skleničku něčeho ostrého, abys doplnil jedy v těle?“</p> <p>„Vynikající nápad, ale ne v baru. Vzduch v hotelu je trochu těžký. Můžeme se stejně dobře napít u mě v pokoji – otevřu okno a ty se mezitím posadíš k topení.“</p> <p>„Dohodnuto. Mám tvé klíče, ušetři si námahu. Jdeme nahoru.“</p> <p>Ve výtahu s nimi jeli další lidé, proto mlčeli. Jan se upřeně díval vpřed a pokoušel se srovnat myšlenky. Co Thurgood–Smythe tušil? Švagrova přítomnost určitě nebyla náhodná. Ani se to nepokoušel předstírat – ne s klíčemi od Janova pokoje v ruce. Ale prohlídka ještě nic neznamenala, v zavazadlech neschovával nic, co by mu uškodilo. Nejlepší obranou je útok. Jan věděl, že není dobré hrát před švagrem nic netušícího prosťáčka. Okamžitě, jak za nimi zaklaply dveře, chopil se slova.</p> <p>„Co se děje, Smithy? A prosím tě, nepředstírej, že je to jen bezvýznamné setkání – když máš moje klíče v kapse. Proč se o mě zajímá tajná policie?“</p> <p>Thurgood–Smythe postával u okna a hleděl ven na bílou krajinu. „Dal bych si whisky, velkou, bez ledu a bez vody. Celý problém, milý Jane, spočívá v tom, že nevěřím na náhody. Má důvěřivost je silně omezená. Vždy se ocitáš příliš blízko velmi zajímavým událostem.“</p> <p>„Nemohl bys to blíže objasnit?“</p> <p>„Víš to stejně dobře jako já. Nehoda v Rudém moři, ilegální průnik do počítačové databáze ve vaší laboratoři.“</p> <p>„To nic neznamená. Pokud jsi přesvědčen, že jsem se chtěl z nějakého důvodu utopit, pak z nás dvou jsi to ty, kdo potřebuje psychiatra. Tím nám zůstává jen laboratoř – s kolika zaměstnanci?“</p> <p>„Velmi dobře chápu, co chceš říci,“ skočil mu do řeči Thurgood–Smythe. „Pěkně děkuji.“ Upil whisky ze skleničky. Jan otevřel okno na šířku dlaně a zhluboka se nadechl studeného vzduchu.</p> <p>„Samy o sobě jsou obě příhody bezvýznamné. Leží mi v žaludku od té doby, co jsem zjistil, že jsi právě teď na horách. V blízkém táboře se stala vážná věc, která znamená, že by tvůj horský pobyt mohl budit silné podezření.“</p> <p>„Nevím proč.“ Janův hlas zněl studeně a obličej nevykazoval nejmenší známky nejistoty. „V zimě si vždy minimálně dvakrát vyrazím na lyže.“</p> <p>„To vím, a to je také jediný důvod, proč se s tebou ještě bavím. Kdybych si nevzal tvou sestru, probíhal by náš rozhovor jinak. V tašce bych si přinesl biomonitor, který by mi zaznamenával stavy srdečního rytmu, napětí svalů, dýchání a mozkovou aktivitu. Hned bych věděl, jestli mi lžeš.“</p> <p>„Proč bych měl lhát? Pokud ten přístroj máš s sebou, vyndej ho a přesvědč se, jestli mluvím pravdu.“</p> <p>Jan opravdu zuřil. Nelíbilo se mu, kam se rozhovor stáčí.</p> <p>„Nemám ho s sebou. Měl jsem ten přístroj v ruce, než jsem vyrazil – ale pak jsem ho dal zpět do trezoru. Ne proto, že tě mám rád, Jane – což mám. To s tím nemá co dělat. Kdybys byl někdo jiný, nepovídal bych si tu s tebou, ale vyslýchal tě. Ale kdybych to udělal, Elizabeth by se o tom dříve či později dozvěděla, a to by znamenalo konec mého manželství. Její ochranářské instinkty vůči malému bratrovi překračují všechny rozumné meze a já nechci, aby musela volit mezi mnou a tebou.“</p> <p>„Smithy, k čertu, co to má znamenat?“</p> <p>„Nech mě domluvit. Než ti řeknu, co se stalo, rád bych ti sdělil, co se stane. Odjedu domů a řeknu Elizabeth, že jedno oddělení tajné policie tě začalo sledovat. Což souhlasí. Rovněž jí řeknu, že jsem tomu nemohl zabránit – což je rovněž pravda. Co se stane v budoucnosti, závisí na tom, co uděláš. Až do téhle chvíle máš čistý štít, chápeš, co tím myslím?“</p> <p>Jan pomalu přikývl.</p> <p>„Dík, Smithy. Podstoupil jsi pro mě pěkné riziko, co? Dokážu si představit, jak je to pro tebe nebezpečné, když mi říkáš o sledování.“</p> <p>„Ovšem. A byl bych rád, kdybys mi tu laskavost oplatil. Zavolej mi a stěžuj si, že sis všiml, že tě sledují.“</p> <p>„To udělám. Ihned, jak se vrátím domů. Můžeš mi teď prozradit, co jsem měl udělat…“</p> <p>„Měl udělat…. co bys mohl udělat.“ Z Thurgoodových slov se vytratilo jakékoliv teplo a vstřícnost. Jan stál před zkušeným policejním úředníkem, jakého ještě nikdy nepotkal. „Z tábora tam nahoře uprchl italský námořník. V obyčejném případě by to nebylo nic důležitého. Ale dvě věci jsou na tom podezřelé. Pomáhali mu zvenčí a při útěku přišlo několik strážných o život. A krátce nato jsme dostali zprávu od italských úřadů. Ten muž neexistuje.“</p> <p>„To nechápu…“</p> <p>„Neexistuje v italských záznamech. Jeho papíry byly falešné a velmi kvalitní. To znamená, že to byl občan jiné země, zahraniční agent.“</p> <p>„Přesto to mohl být Ital.“</p> <p>„Možná. Ale z jiných důvodů o tom pochybuji.“</p> <p>„Pokud to nebyl Ital – kdo potom?“</p> <p>„Myslel jsem, že bys mi na to mohl odpovědět ty.“ Hlas zněl tiše, měkce jako hedvábí.</p> <p>„Odkud bych to měl vědět?“</p> <p>„Mohl jsi mu pomáhat při útěku a provést ho lesem. Možná se ještě schovává venku?“</p> <p>Jeho domněnka se blížila původnímu plánu tak blízko, že Janovi zatrnulo. „Možné to určitě je – když to říkáš. Ale já jsem to neudělal. Přinesu si mapu a ukážu ti, kde jsem byl. Pak mi řekneš, jestli jsem se zdržoval poblíž tvého tajemného uprchlíka.“</p> <p>Thurgood–Smythe jen mávl odmítavě rukou. „Jen žádnou mapu. Jestli lžeš, nebo mluvíš pravdu – pro to nejsou důkazy.“</p> <p>„Proč bych měl dělat špionáž pro jinou zemi? Myslel jsem, že žijeme ve světě, kde vládne mír a přátelství.“</p> <p>„Něco takového jako mír neexistuje – jen rozdílné formy války.“</p> <p>„To je velmi cynická poznámka.“</p> <p>„Také mám velmi cynické zaměstnání.“</p> <p>Jan nalil obě sklenky a posadil se na okenní parapet. Thurgood–Smythe poodstoupil od otevřeného okna z dosahu chladu.</p> <p>„Všechny ty věci, o kterých jsi mi vyprávěl, se mi nelíbí,“ prohlásil Jan. „Vraždy, vězni a celá mašinérie sledování. Stává se to často? Proč o tom nic nevíme?“</p> <p>„Nevíte o tom, můj drahý švagře, protože o tom nemáte vědět. Svět je nepěkné místo a není důvod obtěžovat lidi s nepříjemnými detaily.“</p> <p>„Takže důležité události jsou drženy před lidmi v tajnosti?“</p> <p>„Přesně tohle tvrdím. A pokud jsi to netušil, jsi větší hlupák, než jsem si myslel. Lidé tvého postavení dávají přednost tomu, jen nic nevědět. Špinavou práci přenechávají lidem mého druhu. A za to námi pohrdají.“</p> <p>„To není pravda, Smitty…“</p> <p>„Ano?“ Do hlasu se mu vkradl ostrý spodní tón. „Jak jsi mě právě oslovil? Smitty? Nazval jsi Ricarda Torrese někdy Ricky?“</p> <p>Jan chtěl odpovědět, ale náhle nemohl. Švagr měl pravdu. Thurgood–Smythe pocházel z rodiny, která po generace plodila nudné úředníky. Ricardo patřil ke staré šlechtě. Jan na vteřinu cítil, jak ho švagr probodává očima, jež vyzařovaly holou nenávist. Raději změnil téma.</p> <p>„Jak jsi mě zde našel?“ vyptával se.</p> <p>„Nedělej se hloupým! Stanoviště tvého vozu je zaznamenáno v dálničních počítačích. Je ti jasné, kam až sahá naprogramování a počítačová informatika?“</p> <p>„Nikdy jsem se tím nezabýval. Zřejmě daleko.“</p> <p>„Mnohem dál, než si dokážeš představit – a je také mnohem lépe organizovaná. Něco takového jako příliš mnoho informací k zaznamenání neexistuje. Pokud se policie rozhodne monitorovat každou sekundu tvého života, a k tomu asi dojde, pak to snadno udělá a všechno zaregistruje.“</p> <p>„To jsou řeči, naprosto nemožné. Tohle je můj obor. Je úplně jedno, kolik máš obvodů, čidel a záznamové kapacity – nikdo nedokáže neustále sledovat všechny lidi v zemi. Utopili byste se v datech.“</p> <p>„Jistě. Ale já jsem nemluvil o celé zemi. Měl jsem na mysli jediné individuum. Tebe. Devadesát osm procent lidí v zemi jsou neutrálové – obyčejné nuly. Jména v paměti počítačů, pro nás nedůležitá. Prolové jsou si podobní jako vejce vejci. K tomu připočti zlaté hochy, kteří jsou sice bohatší a exotičtější, ale stejně tak nezajímaví. Ve skutečnosti toho nemáme příliš na práci. Na špici naší kriminální statistiky vládnou krádeže a zpronevěry. Tedy žádné důležité zločiny. Když nás požádají, abychom se na někoho zaměřili, opravdu se do toho opřeme. Tvá obrazovka může pracovat na obě strany, stejně tak telefon. Počítač se dá lehko napíchnout, ať ho zabezpečíš sebevíc. Vůz, laboratoř, zrcadlo v koupelně, světlo nad postelí – všechno nám poslouží…“</p> <p>„Přeháníš!“</p> <p>„Možná. Ale ne příliš a v zásadních věcech. Když se budeme chtít dozvědět o tobě něco víc, nedá velkou práci dozvědět se všechno. O tom nepochybuj. A odteď nás zajímáš. Řekl bych, že na pěknou řádku let. Dokud se neprokáže tvá vina nebo nevina. Tohle je poslední soukromý hovor, který jsi vedl.“</p> <p>„Snažíš se mi nahnat strach?“</p> <p>„Snad se mi to podaří. Pokud ses do něčeho zapletl, rychle od toho dej ruce pryč! Nikdy se tak o tom nedovíme, a bylo by to i nejlepší. Ale pokud ses namočil, dostaneme tě. Ano, v každém případě – je to jisté, stejně jako slunce na obloze.“</p> <p>Thurgood–Smythe došel ke dveřím a otevřel je. Otočil se, jako by chtěl ještě něco dodat, ale rozmyslel se jinak. Obrátil se, vyšel ven a energicky za sebou přibouchl dveře.</p> <p>Jan zavřel okno, protože mu náhle byla zima.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XV.</strong></p> <p>Nezůstávalo mu nic jiného než pokračovat a chovat se v každém ohledu přirozeně. Jan si vybalil batoh s vědomím, že Thurgood–Smythe ho už prohledal. Měl obavy, že tam švagr přitom mohl něco zanechat. Samozřejmě nic nenašel. Ale pocit strachu nedokázal zahnat. Byl s ním, i když se koupal, oblékal, šel dolů na večeři a bavil se se známými u baru. Strach ho provázel i po celou noc a špatně se mu spalo. Příští den ráno se odhlásil a zamířil na dlouhou cestu do Londýna.</p> <p>Znovu začalo sněžit, a zatímco opatrně řídil po křivolakých cestách Vysočiny, nemohl se uvolnit a myslet na něco jiného. Oběd sestával z jednoho piva a pečiva v hostinci u silnice. Pak jel dál až k dálnici. Když počítač převzal řízení, mohl si odpočinout – ale stejně to nedokázal. Pokud to vůbec bylo možné, Janův neklid se ještě zvýšil.</p> <p>Opřen pohodlně dozadu, oslepován sněhovými vločkami vířícími před předním sklem, jel vpřed pod ochranou bezvadně fungující elektroniky. Konečně si uvědomil, co mu vadí. Tam, bezprostředně před ním, byl důkaz. Kruh maličkých děr okolo středu volantu. Monitorovali jeho dech. Nemohl jet autem, aby jim unikl. Přistup k analyzátoru, který vyhodnocoval přítomnost alkoholu v jeho dechu a předával mu řízení, pokud byl dle zákona střízlivý. Inteligentní přístrojek, jenž měl zabránit nehodám. Skličující a ponižující představa, pokud se na to díval jako na část většího obrazu neustálého sledování. Tato informace spolu s dalšími osobními daty se zaznamenávala do paměti vozu a snadno se dala přenášet do silničního počítače – a odtud do paměti počítače policie. Záznam dechu, konzumace alkoholu, doba reakce, kam jede a s kým. A když přijde domů, budou ho zvědavé kamery v garáži a v chodbě doprovázet až do bytu. Bude-li sledovat televizi, televizor mu to bude oplácet a neviditelný policista na druhé straně na něj bude hledět z obrazovky. Napíchnou mu telefon neodhalitelnými odposlouchávacími obvody. Pokud by je i vyslídil a odstranil – pokud by to vůbec bylo možné – odposlouchávali by jeho hlas pomocí laserového paprsku zaměřeného na okenní skla. Údaje za údaji budou proudit do tajných elektronických spisů s jeho jménem – do kterého už jistě zaznamenali všechna ostatní fakta jeho nedlouhého života.</p> <p>Nikdy o tom vážně nepřemýšlel – ale poprvé si uvědomil, že existuje jako dvě bytosti. Jedna jako osoba z masa a kostí a pak jako záznam v elektronických aktech. Narození stejně jako veškeré důležité lékařské informace – vše se zaznamenalo. Vzdělání, dentální snímky, finanční statut, nákupy. Které knihy si koupil, které dárky rozdal. Tohle všechno kdesi registrovali? S nepříjemným pocitem v žaludku si přiznal, že s tím musí počítat. Fyzikálně neexistovala žádná hranice pro množství dat, jež ukládáte do nové molekulární paměti. Molekuly, které se seskupovaly, aby vyvářely bity, bity, jež se sčítaly do bytů, a byty pak do slov a čísel. Víc, víc, stále víc. Encyklopedie v objektu o velikosti špendlíkové hlavičky, celý život člověka v jediném oblázku.</p> <p>A nic proti tomu nemohl udělat. Pokoušel se, poskytl malou pomoc, příspěvek rodícímu se odporu. Ale vše skončilo. Stačilo jen pozvednout hlavu, aby ji uťali. Život nebyl tak špatný. Měl by být rád, že se nenarodil jako prol a nemusí celý život vegetovat mezi nimi.</p> <p>Musí přestat? Nedá se to změnit? Ještě se zabýval těmito rebelskými myšlenkami, když se mu rozbušilo srdce, svaly se napjaly a bez vlastního přispění prsty sevřely v pěst. Fyziologické změny, které se daly měřit, zaznamenat a vyhodnotit. Stal se zajatcem v neviditelné cele. Jen jeden krok mimo a všechno skončí. Poprvé v životě poznal, co slovo „svoboda“ znamená a jaké to je, když ji člověk postrádá.</p> <p>Cesta domů byla nudná a proběhla bez zvláštních událostí. Počasí se zlepšilo. Za Carlyle přestalo sněžit a Jan projížděl pod olověnou oblohou. Na pátém kanále běžela nějaká hra, ale Jan nevnímal, oč v ní jde. Myšlenky mu vířily hlavou jako zběsilé. Když se teď nemohl zapojit do hnutí odporu, zjistil, jak to pro něj bylo důležité. Možnost pracovat pro něco, čemu věřil, možnost odčinit vinu, o které se právě dověděl. To všechno bylo pryč. Když se dostal domů, ovládala ho poraženecká nálada. Vyštěkl na nevinného liftboye a s prásknutím za sebou zavřel dveře bytu. Zamkl a rozsvítil.</p> <p>Žárovka vybrané lampičky nesvítila. Tak rychle? Během jeho nepřítomnosti tu někdo byl. Je nevinný, téhle myšlenky se musel pevně držet. Nevinný. Určitě ho teď pozorovali. Jan se pomalu ohlédl. Samozřejmě nic neviděl. Postupně vyzkoušel všechna okna, ale byla zavřená. Pak přistoupil k domácímu trezoru a namačkal kombinaci. Prohlédl uschované papíry a peníze. Všechno se zdálo v pořádku. Jestliže ho navštívila tajná policie – a nikdo jiný to nemohl být – našla jeho jednoduchý poplašný systém. Vlastnit něco takového nebylo protizákonné, dokonce se jednalo o opatření, které se mnoha Janovým přátelům líbilo. Teď se ovšem musel zachovat přirozeně. Došel k telefonu a tvářil se rozzlobeně, což ostatně byl. Zavolal správci budovy.</p> <p>„Někdo vnikl do bytu během vaší nepřítomnosti? Nemáme žádné hlášení, že by ve vašem bytě byli instalatéři nebo požárníci.“</p> <p>„Pak jde o vloupání, zloději. Myslel jsem, že máte v budově bezpečnostní zařízení?“</p> <p>„Také máme, pane. To nejlepší. Okamžitě si prohlédnu záznamy. Chybí vám něco?“</p> <p>„Na první pohled ne, rozhodně nic důležitého.“ Jan se při rozhovoru podíval na televizi. Přitom mu padly do očí stopy na koberci. „Právě jsem zjistil, že někdo hýbal s televizorem. Možná ho chtěl ukrást.“</p> <p>„To je možné. Ohlásím to policii a pošlu mechanika, který změní kombinaci vašich dveří.“</p> <p>„Udělejte to. Okamžitě. Pěkně mě to štve.“</p> <p>„Žádný div, pane. Ihned vše zařídím.“</p> <p>Chovali se tak rafinovaně. Zanechali stopy na koberci úmyslně? Bylo to varování, lehké šťouchnutí do žeber? Netušil. Ale když si všiml popostrčeného televizoru a nahlásil to, musel se kolem porozhlédnout. Jednal by tak každý nevinný člověk.</p> <p>Zamyšleně si mnul bradu. Pak přistoupil k televizoru, zaklekl a pozorně si prohlédl šrouby, jež držely zadní kryt. Na hlavičce jednoho ze šroubků objevil čerstvý škrábanec. Někdo zde nedávno použil šroubovák. Hrabali se v televizi! Za deset minut sundal zadní kryt, vyndal vnitřek a zahleděl se na přístroj, který přemostil dva obvody. Měl velikost žaludu a stejný tvar, s krystalickými záblesky na zakulaceném konci. Přístroj mířil na maličkou dírku, již vyvrtali do přední masky. Napíchnutý. Prudkým škubnutím vyrval věcičku ven a vztekle s ní pohazoval v dlani. Mezitím si v duchu plánoval, co musí udělat jako nevinná oběť. Došel k telefonu a navolil číslo Thurgooda–Smytha. Ohlásila se Janova sestra.</p> <p>„Jane, poklade, to už je celá věčnost! Pokud máš zítra čas…“</p> <p>„Lituji, Liz, mám práci. Ale chtěl jsem mluvit se Smittym.“</p> <p>„A nemáš ani jedno slovíčko pro sestru, co?“ Rukou si odhrnula vlasy z čela a pokusila se o roli mučednice, což jí příliš nešlo.</p> <p>„Jsem netvor, Liz, ale to už dávno víš. Ale právě mám velmi naspěch. Uvidíme se příští týden, to ti slibuji.“</p> <p>„Beru tě za slovo. Potkala jsem jednu nádhernou dívenku, se kterou se musíš seznámit.“</p> <p>„Báječné!“ Tiše si vzdychl. „Uděláš mi laskavost a dáš mi k telefonu svého muže?“</p> <p>„Ovšem. Ve středu v osm večer.“ Poslala mu vzdušný polibek a stiskla přepojovací tlačítko. Okamžitě se na obrazovce objevila švagrova tvář:</p> <p>„Zatímco jsem byl pryč, někdo se mi vloupal do bytu,“ hlásil Jan.</p> <p>„Krádeže se nám tuhle zimu pěkně rozmohly. Ale s tím já nemám co společného, to přece víš. Předám celou věc policii a….“</p> <p>„Možná s tím má něco společného tvoje oddělení. Nic mi neukradli – naopak, tuhle věcičku jsem našel v televizi.“ Jan pozvedl přístroj. „Velmi kompaktní a také patřičně drahé. Ještě jsem se nedíval dovnitř, ale dokážu si představit, že přenáší videosignál nejméně kilometr daleko. Pokud to nepatří tvým lidem, může tě to zajímat.“</p> <p>„Zdali. Hned se o to postarám. Nejsi zapletený do něčeho, co by zajímalo lidi z průmyslové špionáže?“</p> <p>„Ne. Pracuji na komunikačních satelitech.“</p> <p>„Pak je to záhada. Pošlu někoho pro tvůj úlovek a dám ti vědět.“</p> <p>Jan sotva stačil přišroubovat zadní kryt na televizor, když se rozezněl zvonek u dveří. Venku stál podsaditý chlap se zamračeným obličejem. Vytáhl průkaz tajné policie, jejž přidržel před objektivem kamery, když ho o to Jan požádal.</p> <p>„To šlo rychle,“ prohodil Jan a nechal návštěvníka vstoupit do haly.</p> <p>„Máte pro mě něco?“ zeptal se tajný bezbarvým hlasem.</p> <p>„Ano, tady.“</p> <p>Policejní úředník převzal přístroj, aniž by si ho prohlédl. Zato si chladně prohlížel Janovu tvář. „Nemusíte kvůli tomu znovu volat pana Thurgooda–Smytha,“ pronesl.</p> <p>„Co to má znamenat? O čem to mluvíte?“</p> <p>„Míním přesně to, co říkám. Celá věc se už vašeho švagra netýká, protože je váš příbuzný.“ Otočil se a Jan za ním zlostně volal:</p> <p>„Nemůžete mi vykládat něco takového a pak klidně odejít!“ zlobil se. „Kdo jste, že mě komandujete? A co je to za přístroj?“</p> <p>„Řekněte mi,“ obrátil se k němu prudce policista, „cítíte se vinen? Chcete učinit výpověď?“</p> <p>Jan cítil, jak mu rudnou líce. „Vypadněte!“ řval. „Zmizte a už mě nikdy neobtěžujte. Nevím, co to má všechno znamenat, a je mi to srdečně jedno! Běžte pryč a ať už vás nikdy nevidím!“</p> <p>Dveře se zabouchly. Ale byly to dveře velké klece. Jan byl zavřený uvnitř a zvenčí ho pozorně sledovali.</p> <p>Celé dny se zabýval počítačovými obvody. Hluboce se zabral do práce na komunikačním satelitu – k velké radosti Sonji Amarigliové. Štval se bez oddechu, aby unikl mučivým myšlenkám. Večer odcházel obvykle jako poslední. Unavený, ale šťastný, že je vyčerpaný. Ještě několik drinků u baru, někdy i spolu s večeří, pak tam vysedával, dokud se necítil natolik unavený, aby po příchodu domů okamžitě padl do postele. Bláznivé chování, protože věděl, že v systému sledování není skulinka, ale seč mohl, bránil se myšlence, že ho sledují a odposlouchávají i v soukromí jeho bytu. Ani se nesnažil pátrat po štěnicích. Byla by to jen další bláznivá hra. To už bylo lepší vycházet z předpokladu, že ho neustále sledují, a chovat se podle toho. Následující středu mu do kanceláře zavolal švagr.</p> <p>„Dobré ráno, Jane, Elizabeth mě požádala, abych ti zavolal.“</p> <p>Následující odmlka se protáhla, protože Jan tiše vyčkával. Thurgood–Smythe rovněž mlčel a pozorně si ho přitom prohlížel. Podle všeho žádné další poznámky o policii nepřicházely v úvahu.</p> <p>„Jak se daří Liz,“ zeptal se Jan nakonec. „Co se stalo?“</p> <p>„Dnešní večeře. Obávala se, že zapomeneš.“</p> <p>„Ne, nezapomněl jsem. Jenom to jednoduše nestíhám. Chtěl jsem zrovna zavolat a omluvit se…“</p> <p>„Pozdě. Přijde další host, a proto večeři nemůžeme zrušit. Liz by to nebylo příjemné.“</p> <p>„Bože. Liz cosi povídala o jedné dívce, kterou chtěla pozvat. Přece nemůžeš….“</p> <p>„Je mi opravdu líto. Měl bys tenhle lék pěkně spolknout. Povídala, že ona dívka je něco zcela nového. Je z Irska, z Dublinu, a má prý galský šarm, krásu a tak podobně.“</p> <p>„Přestaň, to jsem slýchával až příliš často. Tak dnes večer.“</p> <p>Jan přerušil spojení jako první. Slabé gesto, které mu trochu vylepšilo náladu. Opravdu na dnešní večeři zapomněl. Kdyby zavolal včas, mohl se omluvit, ale v ten samý den to už nešlo. Liz by si to špatně vyložila. Možná bude jen dobře, když půjde. Pro žaludek to bude příjemná změna, dostane-li po dlouhé době pořádné jídlo. Stravování v baru mu způsobilo zácpu. A nemůže škodit tajným připomenout, s kým je spřízněný. Možná bude ta irská dívka opravdu půvabná. Zatím se všechny Liziny kandidátky do téhle kategorie nevešly. Společenské postavení a vazby pro ni byly důležitější než vzhled. Několikrát se mu snažila pověsit na krk hrozné ženské.</p> <p>Z práce šel o trochu dříve a doma si namíchal pořádný drink. V horké koupeli se zbavil napětí, které ho sužovalo. Pak si oblékl jeden ze svých prvotřídně šitých obleků. Liz by ho po celý večer probodávala pohledy, pokud by si na sobě nechal sako, v němž chodil do práce. Možná by dokonce připálila jeho porci. Ani za celý svět si to nechtěl u Liz rozházet.</p> <p>Thurgood–Smythové bydleli ve starém georgiánském domě v Barnetu a cesta tam podstatně vylepšila Janovu jinak mizernou náladu. Krajina se halila do stříbrných a černých odstínů za svitu měsíce. I když začínal březen, zima ještě neměla v úmyslu uvolnit železný stisk. Na přední stěně domu zářily početné svítilny, ale na příjezdové cestě postávalo jen jedno auto. Měl v úmyslu chovat se zdvořile a celý večer se usmívat. Alespoň jídlo bude určitě dobré. Se švagrem bude muset sehrát několik kol biliáru, ať už se mu bude chtít nebo ne.</p> <p>Minulost byla pryč. Současnost i budoucnost musí pokračovat po cestách nevinnosti.</p> <p>Z obývacího pokoje zazníval ženský smích a Thurgood–Smythe významně pomrkával, když pomáhal Janovi z kabátu. „Tentokrát se Elizabeth spletla,“ oznamoval. „Dnešní exemplář opravdu nabízí snesitelný pohled.“</p> <p>„Díky Bohu za tenhle malý přídavek. Už jsem se nemohl dočkat.“</p> <p>„Dáš si whisky?“</p> <p>„Ano, sladovou.“</p> <p>Jan si sundal čepici a rukavice, odložil je na stolek a před zrcadlem si rychle hřebenem projel vlasy. Zaslechl další výbuch smíchu, který se mísil s cinkotem sklenic. Zamířil za zdrojem zvuku. Thurgood–Smythe se skláněl nad domácím barem. Elizabeth mu přátelsky zamávala a žena, která seděla na pohovce, vstala, otočila se a usmála.</p> <p>Byla to Sára.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XVI.</strong></p> <p>Jan musel sebrat veškerou sílu vůle a dlouhými léty vycvičené sebeovládání, aby mu brada nespadla dolů a nevyvaloval úžasem oči.</p> <p>„Hallo, Liz,“ pozdravil sestru sevřeným hlasem a obešel pohovku, aby ji políbil na tvář. Přitiskla ho k sobě.</p> <p>„Ahoj, miláčku. Je skvělé, že jsi zase tady. Počkej, dneska jsem uvařila něco opravdu zvláštního.“</p> <p>Thurgood–Smythe mu podal drink a sám si nalil druhý. Nevěděli to? Byla to léčka, nebo fraška? Konečně sebral odvahu a pohlédl na Sáru, která způsobně seděla s koleny u sebe a upíjela malé sherry. Byla oblečena do dlouhých, tmavozelených šatů a vypadala poněkud starosvětsky. Jako jediný šperk si zavěsila na krk zlatou brož.</p> <p>„Jane, chtěla bych ti představit Orlu Mountcharlesovou. Z Dublinu. Chodily jsme na stejnou školu, ovšem jistěže ne do stejného ročníku. Teď jsme členkami téhož bridžového klubu. Nemohla jsem odolat, abych ji k nám nepozvala a pořádně si s ní nepopovídala. Věděla jsem, že nebudeš proti, nemám pravdu?“</p> <p>„Potěšení je zcela na mé straně. Můžete se těšit na něco výjimečného, slečno Mountcharlesová, pokud jste se ještě nestačila seznámit s Lizinou kuchyní.“</p> <p>„Prosím, pro vás Orla, doma nejsme tak formální.“ V hlase jí zazníval slabý irský přízvuk. Přátelsky se na něj usmála a způsobně upila ze sklenky. Jan do sebe zoufale obrátil celý drink, až se rozkašlal.</p> <p>„Co je, nemáš dost vody?“ vyptával se Thurgood–Smythe starostlivě a podal Janovi džbán.</p> <p>„Ano, děkuji,“ zajíkal se Jan. „Omlouvám se.“</p> <p>„Nejsi zrovna v tréninku. Nalij si klidně další. Pak ti ukážu nový potah na kulečníkovém stolu.“</p> <p>„Konečně jsi ho vyměnil. Za pár let bys ho mohl prodat jako starožitnost.“</p> <p>„To máš pravdu. Ale tentokrát už zase trefíš otvor, aniž bys mlátil tágem do koule z obavy, že se zastaví o záhyby na látce.“</p> <p>Bylo to tak snadné: jen tak rozmlouvat a následovat hostitele ke kulečníku. Co tu dělala? K čemu takové šílenství?</p> <p>Večeře byla mnohem příjemnější, než čekal. Jídlo, jako vždy, bylo vynikající: biftek Wellington s mnoha různými druhy zeleniny. Sára se chovala zdrženlivě a skromně. Když s ní mluvil, připadalo mu, že je na jevišti a deklamuje roli. Předtím si ani neuvědomoval, jak mnoho mu chyběla a jak prázdný se cítil s vědomím, že ji nikdy neuvidí. A najednou tu byla – uprostřed policejních špiclů. Určitě existoval nějaký důvod, ale Jan se neodvažoval o něm spekulovat. Společnost udržovala lehkou konverzaci a jídlo a brandy ho plně uspokojily. Dokonce se mu zdařilo vyhrát v kulečníku nad Thurgoodem–Smythem dvě ku jedné.</p> <p>„Pro mě jsi příliš dobrý soupeř,“ uznával švagr.</p> <p>„Neomlouvej se – jen mi zaplať pět babek, které mi dlužíš.“</p> <p>„Opravdu jsme se smluvili na pěti babkách za jednu hru? Dobrá, máš pravdu. Mnohem lepší než obvykle, ta naše malá návštěvnice, že?“</p> <p>„Lepší! Vhodnější výraz by zněl „fantastická“! Kde ji Liz objevila?“</p> <p>„V bridžovém klubu, říkala. Kdyby všechny hráčky vypadaly jako ona, také by mě bridž začal zajímat.“</p> <p>„Hmm, jen to neříkej Liz, jinak začne být nesnesitelná a každý večer mi přistrčí nějakou novou.“</p> <p>„Tak se soustřeď na tuhle, mohl bys dopadnout hůř.“</p> <p>„Možná tě poslechnu.“</p> <p>Ve švagrově hlase nezazněl ani stín spikleneckého tónu, zřejmě mluvil vážně. Policista ustoupil do pozadí. Opravdu? lámal si Jan hlavu. Budou ji pokládat za Irku? Možná se opravdu narodila v Irsku. Musí se dozvědět víc.</p> <p>„Začíná zase sněžit,“ povzdechla si Sára později, když si brala plášť. „Ve sněhu nerada řídím.“</p> <p>Liz vrhla na Jana nejsilnější pohled, jakého byla schopna, zatímco její muž v pozadí obrátil oči v sloup a zlehka se pousmál.</p> <p>„Ulice jsou uklizené,“ bránil se slabě Jan.</p> <p>„Ale rychle zapadají,“ protáhla Liz významně a dokonce mu uštědřila dloubanec do žeber, když se Sára obrátila. „Tohle není vhodný večer, aby dívky jely domů samy.“ Lizin pohled by změnil vodu v led.</p> <p>„Ne, máš pravdu,“ skočil jí do řeči Jan. „Orlo, mohl bych vás zavést domů?“</p> <p>„Ale já nechci, abyste si zajel…“</p> <p>„Maličkost,“ uklidňoval ji Thurgood–Smythe. „Nebydlí ani pět minut daleko od West Endu. Zítra brzo ráno nechám jednoho ze svých řidičů, aby odvezl váš vůz před klub.“</p> <p>„Pak je všechno jasné,“ usmála se Liz potěšené. „Nemusíte si lámat hlavu s jízdou.“</p> <p>Jan se rozloučil, políbil něžně sestru a odkráčel pro auto. Zatímco topení vyhánělo chlad z vnitřku vozu, stihl na maličký lísteček naškrabat krátký vzkaz a skryl ho dlaně.</p> <p>Sára na něj čekala u domovních dveří. Otevřel jí dveře, aby mohla nastoupit. Přitom jí předal lísteček. Měla sotva čas si ho přečíst, než vnitřní osvětlení zhaslo. AUTO JE ODPOSLOUCHÁVÁNO. Když poodjeli z dohledu, krátce přikývla.</p> <p>„Kam vás mám odvézt, Orlo?“ vyptával se.</p> <p>„Je mi opravdu líto, že si zajíždíte. Bydlím v Irském klubu v Belgravii, kousku domova v cizině, jak se říká. Když přijedu do Londýna, vždy se tam ubytuji. Není to sice nic přepychového, ale je tam útulno. S roztomilým malým barem. Mají tam výbornou horkou whisky – samozřejmě irskou.“</p> <p>„Samozřejmě. Nemůžu tvrdit, že bych ji někdy pil.“</p> <p>„Pak to musíte zkusit. Stavíte se na skok? Jen na pár minut. Vlastně není tak pozdě.“</p> <p>Tohle nevinné pozvání bylo doprovázeno energickým přikývnutím a významným mrknutím.</p> <p>„Hmm, možná na pár minut. Díky za pozvání.“</p> <p>Rozhovor probíhal ve stejném duchu, zatímco Jan zatáčel z téměř prázdné Finchley Road do Marble Arch. Ukazovala mu cestu. Klub snadno našel a zaparkoval přímo u vchodu. Vešli dovnitř a sklepávali tající sněhové vločky z kabátů. U baru byli sami až na druhý pár. Zatímco číšnice přijímala objednávku, psala Sára cosi na zadní stranu lístečku, který jí předtím dal. Přečetl si to, jakmile se dívka otočila.</p> <p>AKUSTICKÝ ODPOSLECH JE I ZDE. PŘIJMI POZVÁNÍ DO POKOJE. NECH VŠECHNO OBLEČENÍ V KOUPELNĚ.</p> <p>Reagoval na tohle pozvání pozvednutím obočí a Sára na něj v hrané zlosti vyplázla jazyk. Bavili se klidně dál a Jan uschoval papír do kapsy.</p> <p>Horká whisky chutnala výborně, hrané svádění probíhalo ještě lépe. Ne, nemyslí si, že je dotěrná. Ano, kdyby spolu odešli na pokoj, mohli by si to lidé špatně vyložit. Dobře, půjde s klíčem napřed a nechá dveře odemknuté.</p> <p>Závěsy v pokoji byly zatažené a odestlaná postel zvala k ulehnutí. Uposlechl pokynů a svlékl se v koupelně. Na dveřích visel velký froté koupací plášť, který si navlékl. Sára vešla do pokoje a Jan zaslechl, jak zamyká venkovní dveře. Přitiskla prst na rty, když vyšel z koupelny ven, a promluvila teprve, až za sebou zavřel i koupelnové dveře a zapnuli rádio.</p> <p>„Posaď se a mluv tiše. Víš, že tě policie sleduje?“</p> <p>„Ovšem.“</p> <p>„Pak ti určitě do všech věcí nasadili štěnice. V téhle vzdálenosti nebudeme mít problémy. Irové jsou velmi hrdí na svou nezávislost, a tak denně kontrolují klub a odstraňují veškerý odposlech. Proto bezpečnostní složky dávno vzdaly podobné snahy. Ztrácely tolik přístrojů, že málem zabezpečily irskou tajnou službu vším, co potřebovala.“</p> <p>„Pak mi rychle pověz, co se stalo s Urim.“</p> <p>„Je v bezpečí, odjel ze země. Díky tvé pomoci.“</p> <p>Přitiskla ho k sobě, objala ho a vtiskla mu dlouhý polibek. Ale když jí položil paže kolem šíje, jemně se vyprostila z objetí a posadila se na okraj postele.</p> <p>„Posaď se támhle na židli,“ přikazovala. „Musíme si promluvit. Předtím.“</p> <p>„Dobře, pokud říkáš „předtím“. Vysvětlíš mi nejdříve, kdo vlastně jsi a jak se dostala Orla do domu mé sestry?“</p> <p>„Orla je nejlepší krytí, které máme k dispozici. Nenasazujeme ji do akcí, kde bychom ji používali příliš často. Občas uděláme pro irskou vládu nějakou laskavost. Tohle patří k malé protislužbě. Naprosto důvěryhodná identifikace, doklady o narození, školní vysvědčení a další dokumentace, všechno je pravé. Až po mé otisky prstů a podrobné záznamy, které se týkají mé tělesné schránky. Přišli jsme na skvělou možnost, když jsme prohnali tvé podklady skrz počítač. Orla Mountcharles skutečně navštěvovala Roedeánskou školu, několik let po tvé sestře. Ostatní už bylo jednoduché. Opatřila jsem si informace o škole, promluvila si s přáteli přátel přátel a pak mi nabídli, abych vstoupila do bridžového klubu. A další probíhalo samospádem jako gravitační zákon.“</p> <p>„Chápu. Liz stačí představit novou dívku, která ke všemu vypadá k světu, a už past sklapne. Pozvání domů na večeři společně s malým bratříčkem. Ale není to příliš nebezpečné – tak blízko k nebezpečně jemnému čichu Thurgooda–Smytha?“</p> <p>„Nevěřím, že mu jeho čich funguje na domácí půdě. Vlastně je to tak pro mě mnohem bezpečnější.“</p> <p>„Když myslíš. Ale jak jsi přišla na to, že v mých věcech jsou štěnice?“</p> <p>„Prostá zkušenost. Irové mají pěknou sbírku přístrojů k odposlechu. Policejní úředníci je instalují do pásků, tužek, kovových rohů poznámkových bloků, všude. Tyhle malé věcičky nevysílají, ale zaznamenávají na molekulární bázi v digitální formě a později je snadno přehraješ. Prakticky nezachytitelné, pokud bys nerozcupoval každičkou součást oblečení. Je vždy nejlepší vycházet z předpokladu, že tě neustále sledují. Jen doufám, že tvé tělo je v pořádku.“</p> <p>„Chceš se přesvědčit?“</p> <p>„<emphasis>Tohle</emphasis> jsem nemyslela. Nebyl jsi po návratu ze Skotska u zubaře nebo na nějaké operaci?“</p> <p>„Ne.“</p> <p>„Tak jsi asi zatím čistý. Občas se stává, že tajní zabudovávají odposlech i do zubních můstků nebo do kostní tkáně. Ti lidé jsou velmi nápadití.“</p> <p>„To mě příliš netěší,“ povzdechl si Jan a ukázal na láhev whisky Malvern na nočním stolku. „Neměla bys tu krapet whisky na povzbuzení?“</p> <p>„Ale ano. Přirozeně irskou. Paddy‘s.“</p> <p>„Určitě si k ní najdu cestu.“</p> <p>Nalil dvě sklenky a opět zapadl do hlubokého křesla. „Dělám si starosti. Přestože jsem s tebou rád – nepředpokládám, že bych byl podzemnímu hnutí ještě k užitku.“</p> <p>„Bude to těžké, ale můžeme bariéry překonat. Vzpomínáš – jednou jsem řekla, že jsi nejdůležitější muž, kterého jsme v poslední době získali.“</p> <p>„Ano. Ale důvod jsi mi zatím neřekla.“</p> <p>„Měla jsem na mysli tvou práci na satelitech. To znamená, že máš přístup na stanice umístěné na oběžné dráze.“</p> <p>„Správně. Výlet do kosmu jsem zatím jen plánoval. Musím prozkoumat jeden ze starých komsatů přímo na místě, ve vesmíru v beztížném stavu. Pokud bychom ho dopravili na Zem do naší laboratoře, všechno by se změnilo. Proč je to pro vás tak důležité?“</p> <p>„Protože můžeš posloužit jako kontakt pro lidi z hlubokého vesmíru. Skrze ně jsme ve spojení s řadou planet. Komunikace není nejlepší, ale zlepší se. Revolta tam už začala, horníci na Alfa Aurigae II. Mají naději na úspěch, pokud se s nimi dokážeme spojit. Vláda ale ví, že venku vypukly problémy, a tajná policie odřízla všechny cesty. Po lodích startujících ze Země už zprávy posílat nemůžeme. Ale ty to můžeš přes stanici zajistit. Už jsme vypracovali plán…“</p> <p>„Krčíš čelo,“ poznamenal Jan tiše. „Když se vzrušíš, vyskočí ti na čele vrásky. Pokud to budeš pořád dělat, brzy budeš vypadat stará.“</p> <p>„Ale já ti chci vysvětlit…“</p> <p>„Nemůže to na chvilku počkat?“ zeptal se a přitom uchopil Sářiny ruce do svých, naklonil se, aby ji mohl políbit na čelo.</p> <p>„Ovšem! Máš vlastně pravdu. Pojď, udělej něco s mými vráskami!“ Pomalu klesla na záda a rozevřela koupací plášť.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XVII.</strong></p> <p>Příští den Jan oznámil, že si vyhradil čas na prohlídku satelitu v kosmu. Sonja Amariglio byla radostí celá bez sebe.</p> <p>„Nádhera!“ radovala se a zatleskala rukama. „Zrovna krouží po ideálním orbitu a nikdo tady dole se nestará, aby se podíval, co se pokazilo. Málem jsem tam chtěla letět sama.“</p> <p>„To klidně můžete. Let do vesmíru není něco, na co by člověk snadno zapomenul.“</p> <p>„Takové zážitky jsem vždy zbožňovala. Ale moje stará pumpa už nepracuje tak dobře.“</p> <p>Zaklepala si na objemná prsa v oblasti srdeční krajiny. „Doktoři mě varovali, že přetížení při startu by nebylo dobré na hodinový strojek uvnitř…“</p> <p>„Opravdu se omlouvám. Plácal jsem nesmysly, ale tohle jsem netušil.“</p> <p>„Jen se neomlouvejte, Jane. Dokud se budu držet dále od cestování do vesmíru, můžu žít věčně – to tvrdí lékaři. Postačí, když poletíte vy – a také nahoře odvedete mnohem lepší práci. Kdy můžete odjet?“</p> <p>„Musím dokončit programování, které je v běhu, pro multirezonanční opakovač. Týden, nejvýše deset dní.“</p> <p>Sonja prohrabala papíry na stole, vytáhla šedý sešit UNOSA a chvíli v něm listovala. „Ano, tady to máme.</p> <p>Raketoplán startuje k satelitní stanici dvacátého května. Zamluvím vám okamžitě jedno místo.“</p> <p>„Výborně.“ Opravdu skvělé. Byl to přesně raketoplán, o kterém Sára mluvila. Musel letět právě s ním, aby došlo k přesné koordinaci rozpracovaných plánů.</p> <p>Na zpáteční cestě z práce si Jan pískal „Ať se ovečky klidně pasou“. Ironie názvu ve vztahu k jeho současné situaci mu neušla. On se nikdy nebude klidně „pást“ – a byl rád. Od počátku sledování byl přehnaně opatrný, jako by chodil mezi vejci. Ale s tím byl konec. Společnost Sáry, milované Sáry, ukončila nejasný pocit strachu. Nepřestane jenom proto, že ho sledují. Jeho práci to sice ztíží, ale nezabrání mu v ní. Nejenže nepřestane spolupracovat s odbojem, ale sám si dopřeje vlastní způsob odporu. Jako specialista na mikroobvody měl velký zájem o přístroje, jež využívá tajná policie.</p> <p>Zatím neměl úspěch. Musel si koupit nový poznámkový sešit jako náhradu za ten, který podrobně prozkoumal, obstaral si i novou identifikační kartu, protože starou neúmyslně zničil. Dnes podrobil podrobné prohlídce zlaté pero, které mu Liz darovala k Vánocům. Vynikající skrýš pro štěnici, protože je neustále tahal s sebou. I teď měl pero pečlivě uschováno v rukávu, když se předem přesvědčil, že ho nikdo nesleduje. Měl v plánu podrobný průzkum.</p> <p>Přezkoušel rozvody, aby se ujistil, že přístroje na pracovním stolu nejsou zamořené odposlouchávacím zařízením. Když začal se svým nepovoleným výzkumem, zjistil, že elektronový mikroskop a většina přístrojů jsou napíchnuté a informace proudí k malému vysílači. Po tomto objevu používal optický mikroskop a postaral se, aby do vysílače přeskočil výboj 4000 voltů. Přístroj zmizel a už ho nenahradili.</p> <p>Pero lehce rozebral na základní díly a každý z nich podrobně prohlédl pod mikroskopem. Nic. Lisovaný kovový kryt vypadal příliš tence, aby obsahoval funkční součástky.</p> <p>Pro případ, že by se mýlil, prohnal jím pár voltů a pěkně ho prohřál. Dostatečné opatření, aby každý tištěný spoj vyřadil z činnosti. Chtěl už všechno smontovat dohromady, když ho napadlo, že neprohlédl inkoustovou náplň.</p> <p>Tato část práce byla poněkud špinící, ale přinesla úspěch. Špičkou prstu potřísněného inkoustem převaloval sem a tam maličký váleček. Celá věcička byla tlustá jako rýžové zrnko a dvakrát tak dlouhá. Za pomoci mikronástrojů ji rozebral a obdivoval se mikroobvodům a vrcholům elektronické miniaturizace. Polovičku štěnice tvořila baterie, ale když vzal v úvahu nepatrnou spotřebu energie, mohla klidně fungovat dobrý půlrok bez nabití. Tlakový mikrofon, který využíval celý povrch inkoustové nádržky jako sběrač okolních zvuků, jak rafinované! Rozlišovací obvody, jež odrušily náhodné zvuky a spouštěly záznam, jen když zaznamenaly lidskou řeč. Záznam na molekulární bázi. Obvody pro vysílač a přijímač, které při správném hesle odvysílaly na vybrané frekvenci celý obsah záznamu vysokou rychlostí. V přístroji, jenž ho špicloval, byla ukryta pěkná hromada práce. Zneužívaná technologie – jak se často při vývoji techniky stávalo. Vypreparovali to pero ještě předtím, než mu ho Liz darovala? O to se Thurgood–Smythe mohl lehce postarat. Stejné pero věnovala k Vánocům i svému muži. Nedalo by žádnou námahu ho jednoduše zaměnit.</p> <p>V tu samou chvíli Jana napadla velkolepá myšlenka. Byl to určitý druh mistrovského kousku – poněkud riskantní protiúder, ale provede ho! Soustředil se na analýzu odposlouchávacího přístroje a pečlivě oddělil ROM sekci části pro příjem a vysílání. Při práci cítil silné potěšení. Když skončil, narovnal se a rozcvičoval bolavá záda, jak jen to šlo. Pak zavolal sestře.</p> <p>„Liz, mám pro tebe senzační zprávu. Letím na Měsíc!“</p> <p>„A já si myslela, že mi chceš poděkovat, že jsem na večeři pozvala takovou roztomilou Irku.“</p> <p>„Jistě, to také, bylo to od tebe velmi hezké. Povyprávím ti o ní, až se u vás zase zastavím. Ale slyšela jsi, co jsem ti říkal? Letím na Měsíc!“</p> <p>„Slyšela jsem. Ale co je na tom fantastického? Lidé tam létají pořád.“</p> <p>„Ano. Ale nechtěla by sis sama udělat takový výlet?“</p> <p>„Ani ne. Měsíc mi připadá příliš studený.“</p> <p>„V tom ti dávám za pravdu. Zvlášť když nemáš skafandr. Já ve skutečnosti neletím na Měsíc, ale na jeden satelit. Ale celá záležitost je dost důležitá a Smitty si pravděpodobně myslí totéž. Chtěl bych vám o všem vyprávět. Na oslavu dnešního významného dne vás vyvezu někam na večeři.“</p> <p>„To je milé. Ale nejde to. Jsme dnes večer pozváni na recepci.“</p> <p>„Pak jen na jeden drink, u vás. Tím ušetřím pěknou kupu peněz. V šest hodin, šlo by to?“</p> <p>„Když myslíš. Ale nechápu, proč takový spěch…“</p> <p>„Mladické nadšení, nic jiného. Tak v šest.“</p> <p>Thurgood–Smythe se vrátil domů až po sedmé. Elizabeth nevykazovala přílišné nadšení pro satelity nebo cesty do vesmíru. Když Jan vyčerpal téma Orla, namířil si to rovnou k baru a namixoval velký džbán koktejlu. Nová směs s názvem smrtící ocel, suchá, horká a smrtící – jak mu barman vysvětlil – při přípravě nápoje pro dámskou společnost je nutno zapomenout na větší množství tabasca. Thurgood–Smythe se uštvaně vřítil dovnitř, smočil v drinku rty a napůl ucha naslouchal novince o satelitu, kterou mu Jan vyprávěl. Pro něj to ovšem žádná novinka nebyla, pokud obdržel zprávu o průběhu sledování. Jan ho následoval a nedalo mu příliš velkou práci zaměnit zlatá pera, když se švagr převlékal.</p> <p>Předpokládal, že z toho asi moc nebude, ale cítil ďábelskou radost, že pro jednou bude sám špicl špiclován. Když odcházel, byla Liz i její manžel rádi, že konečně vypadl.</p> <p>Na zpáteční cestě se zastavil v obchodu, který měl otevřeno po celých čtyřiadvacet hodin, a nakoupil vše potřebné. Později večer se má setkat se Sárou, získal přesné pokyny.</p> <p>Když se dostal domů, okamžitě zamířil do koupelny a vytáhl z taštičky na opasku maličký tester. Používal ho každý den, od doby, kdy objevil v lampičce nad umyvadlem optickou štěnici. Znesvěcení nejintimnější části bytu byla jedna věc, mizerná pachuť v ústech druhá, proto si ulevil zlostným výkřikem, když tu věcičku rval pryč. Od té doby jako by s ním uzavřeli nepsanou dohodu. Jan se nepokoušel ve zbylé části bytu pátrat po odposlechu a policie si rozmyslela monitorovat toaletu optickými přístroji, pokud ovšem byly jeho metody odhalování štěnic úspěšné. Tester svítil jako vždy zeleně.</p> <p>Roztočil kohoutky u vany. Zvuk tekoucí vody spolehlivě odruší akustické přístroje. Existovalo mnoho metod, jak zachycovat zvuky a hlasy, že se ani příliš nesnažil vše prověřovat. Chtěl jen zakrýt své počínání tak dobře, jak jen to šlo.</p> <p>Rychle se vykoupal, a zatímco voda pořád tekla, vytřel se dosucha a oblékl se do zcela nových věcí, které si předtím zakoupil. Spodní prádlo, ponožky, boty, tmavé kalhoty v podobné barvě, jaké si právě svlékl, košili a svetr. Odložené šatstvo přišlo do tašky, v níž donesl nákup. Navlékl si plášť, pečlivě ho pozapínal až k bradě, sebral rukavice a klobouk a opustil byt. Věci v tašce vzal s sebou. Štěnice, které obsahovaly, jako poblázněné všechno zaznamenávaly. Rychle pohlédl na hodiny na palubní desce a zpomalil. Musel dorazit na místo setkání přesně v devět. Ani o trochu později, ani o trochu dříve. Nastala jasná noc a v ulicích se procházelo už jen málo lidí. Zatočil na Edgware Road a udržoval směr na Little Venice. Rádio hrálo hlasitěji než obvykle, ale hudba patřila k plánu.</p> <p>Bylo přesně devět, když zastavil na mostě přes Regentský kanál. Ze tmy vystoupil nějaký muž a otevřel dveře vozu, které mu Jan odemkl. Obličej měl zahalený do široké šály. Cizinec zaklapl dveře, aniž by je zajistil, a jelo se dál. Janova identita a štěnice doprovázely vůz, společně s pláštěm, botami a oblečením. Než se vrátí zpátky do vozu, policie nebude tušit, kde se právě nachází, neuvidí ho a ani neuslyší. Z nábřežní uličky kanálu na něj mával další muž.</p> <p>Jan ho následoval v odstupu necelých deseti kroků, aniž by se snažil ho dostihnout. Studený vítr snadno pronikal svetrem až na tělo. Jan přitiskl paže k tělu a vrazil ruce do kapes. Sníh pohlcoval ozvěnu kroků a noční ticho narušoval hlasitý hovor blízkého televizního přijímače. Zamrzlý kanál se změnil v jedinou souvislou bílou plochu. Došli ke skupince říčních člunů, pevně zakotvených u břehu. Průvodce se rozhlédl kolem sebe, vyhoupl se na palubu druhé lodi v řadě a zmizel ve tmě. Jan udělal totéž. Všiml si dveří utopených ve stínu a hmátl po klice. Kdosi za ním znovu zavřel. Pak zaplálo světlo.</p> <p>„Pěkně studený večer,“ prohodil Jan a prohlížel si dívku u stolu. Tvář jí kryla deformační maska, ale vlasy a postava prozrazovaly Sáru. Muž, který ho sem zavedl, ho počastoval známým úsměvem, jemuž chybělo několik zubů.</p> <p>„Fryere!“ zvolal Jan a stiskl mu pevně nabízenou ruku. „Jsem rád, že vás zase vidím!“</p> <p>„Potěšení je na mé straně. Podle všeho jste přečkal vaše malé dobrodružství bez úhony a ještě se vzmohl.“</p> <p>„Nemáme času nazbyt,“ napomínala je Sára. „A pěknou kupu práce před sebou.“</p> <p>„Jistě, ma‘am,“ přikyvoval Jan. „Máte nějaké jméno, nebo vám mám jednoduše říkat ma‘am, jako by šlo o královnu?“</p> <p>„Klidně mě titulujte Výsosti, dobrý muži.“ V hlase jí zazněla zlomyslnost. Fryer odvrátil hlavu.</p> <p>„Vypadá to, jako byste se už setkali. Příteli, budeme jí říkat královno, protože si nepamatuji, jaké jméno používala posledně. Dole v podpalubí mám pár lahví dobrého piva. Donesu je a pak se budeme věnovat záležitostem, kvůli nimž jsme tady.“</p> <p>Zůstala jim jen krátká chvilka, aby se objali, než Fryer vyklopýtal s plnou náručí lahví po schodech nahoru.</p> <p>„Tady, pro vás,“ řekl Fryer a postavil na stůl dvě těžké láhve. Vedle položil kovovou krabici. Pak z kapsy vytáhl kapesník, aby vše otřel dosucha. Na stole stálo několik sklenek. Jan otevřel jednu láhev a nalil si.</p> <p>„Vlastní výroba,“ chlubil se Fryer. „Lepší než břečka, kterou by vám nalili v baru.“ Vyprázdnil sklenici na jeden zátah a chvíli se věnoval zámečkům na krabici. Jan mu dolil pivo. Když víko s cvaknutím povolilo, vyňal Fryer z krabice dvě obálky z hliníkové fólie a položil je na stůl.</p> <p>„Z vnějšku jsou to jen obyčejné televizní nahrávky,“ vykládala Sára. „Klidně si je můžeš doma přehrát. První je záznam varhanního koncertu a druhý pak jeden zábavný program. Ulož si je do zavazadla, které si vezmeš s sebou – zamíchané mezi další, tvé vlastní. Rozhodně se nesnaž je ukrývat. Tyhle kazety jsou tam nahoře mezi kosmonauty velmi oblíbené, mají jich tam doslova stovky.“</p> <p>„A co je na nich tak zvláštní?“ divil se Jan.</p> <p>„Fryere, nezašel byste se podívat na palubu?“ požádala ho Sára.</p> <p>„Jasně, Výsosti. Co člověk neví, nemůže vyžvanit.“</p> <p>Fryer uchopil plnou láhev piva a vyšel ven. Sotva za ním zapadly dveře, Sára si strhla masku a Jan ji sevřel v náručí. Políbil ji s takovou touhou, že je oba překvapila.</p> <p>„Teď ne, prosím, nemáme čas,“ prosila ho Sára a jemně se pokoušela odstrčit.</p> <p>„A kdy budeme mít čas? Okamžitě mi to řekni, nebo tě nepustím.“</p> <p>„Ale, Jane – zítra, ano, zítra. Vyzvedni mě v klubu, pak si zajdeme na večeři.“</p> <p>„A co potom?“</p> <p>„Však víš, jaký dostaneš zákusek.“ Usmála se a vyprostila se z objetí. Opatrně se posadila na opačnou stranu stolu.</p> <p>„Možná má moje sestra pravdu,“ rozumoval Jan. „Asi jsem typ, který se zamiluje…“</p> <p>„Prosím, tak nemluv. Ani teď, ani později. Máme jen deset minut času, než se vrátí tvůj vůz. Musíme dokončit náš rozhovor.“</p> <p>Otevřel ústa, aby něco namítl – ale rozmyslel si to. Místo toho jen přikývl a Sára se uvolnila. Ale všiml si, že si bezděčně zalomila rukama. Zítra si popovídají. Sára mu přistrčila záznamy a pak si nasadila masku.</p> <p>„Tohle je nejdůležitější, varhanní koncert,“ vysvětlovala. „Nevím, jak to dělají, ale statický šum na pozadí skrývá počítačový soubor.“</p> <p>„Ovšem! Zajímavý nápad. Každý záznam v počítači se tvoří dvěma signály, jedním ano a jedním ne, víc pro binární kód nepotřebujete. Záznam lehce natáhnete, změníte modulaci, frekvenci a pak podle náhodně generovaných fázích povrchových poruch nahrajete na nosič. A bez potřebného klíče nikdo nedokáže přečíst zaznamenaná data.“</p> <p>„Tak to asi bude. Podobným způsobem jsme se dorozumívali už dříve. Ale je to zdlouhavé a pracné. A mnoho záznamů se nezdaří. Teď jsme vynalezli nový systém a podrobnosti jsou na téhle kazetě. Tahle zpráva musí projít. Situace tam nahoře je výbušná a zápalná šňůra brzy vzplane, když vytvoříme spolehlivý komunikační kanál. Tohle je jen začátek. Další planety budou následovat.“</p> <p>„Dobře,“ přikývl Jan, zastrčil kazety do náprsní kapsy u košile a pečlivě ji zapnul. „Ale proč dvě?“</p> <p>„Náš kontakt na palubě přepravní lodi je přesvědčený, že ho odhalili a že se pokusí zachytit náš záznam. Proto dáš prvnímu člověku, který tě osloví, falešnou nahrávku. Tu správnou si uschovej pro pravého agenta.“</p> <p>„A odkud se dozvím, co mám dělat?“</p> <p>„Budou tě sledovat. Až si zvykneš na práci v kosmu, budeš se muset spolehnout sám na sebe. Pak tě zkontaktují. Ten, kdo tě osloví, použije větu: „Přezkoušel jste bezpečnostní úchyt?“ Tomu pak předáš kazetu.“</p> <p>„Tu falešnou?“</p> <p>„Ano. Pravý agent si pak k tobě přijde pro správný záznam.“</p> <p>„Zní to pěkně komplikovaně.“</p> <p>„Není jiná možnost. Řiď se našimi instrukcemi.“</p> <p>Dveře se pootevřely o několik centimetrů a Fryer se hlásil vzniklou štěrbinou.</p> <p>„Vůz dorazí za dvě minuty,“ upozorňoval. „Půjdeme.“</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XVIII.</strong></p> <p>Z počátku se let raketoplánem příliš nelišil od cesty v obyčejném tryskovém letadle. Jan létal často, aby se tím vzrušoval. Při letu nad Atlantikem si četl. Při startu se optický dojem z Cape Canaveral omezil na hustá tropická mračna, která se nad ním hromadila. Jedna z ramp přitiskla stroj k terminálu a druhou rampou nastoupil do raketoplánu. Kromě chybějících oken byl vnitřek srovnatelný s regulérním letadlem pro osobní dopravu. Televizní obrazovka před každým sedadlem ukazovala uklidňující záběry luk s kvetoucími liliemi a bílými obláčky na obloze. Jako hudební doprovod zazněly tóny Beethovenovy Pastorální symfonie. Start, který přinesl přetížení v hodnotě 1,5 G, byl silnější než při obyčejném letu, ale dalo se to snést. Dokonce, když se kryt příďové kamery odklopil a lilie uvolnily místo kosmu, nepřišlo mu to nijak neobvyklé. Mohlo by se klidně jednat o nějaký televizní pořad. Teprve když účinky zrychlení pominuly a raketoplán se nacházel ve volném pádu, vystoupily do popředí podstatné rozdíly. Přes medikamenty, které obdržel každý cestující, byly psychologické účinky dostatečně silné, aby pěkně zamávaly s citlivým žaludkem. Steward měl plné ruce práce s hygienickými sáčky a s vysavačem na věci, jež sáčky nezachytily. Realitu kosmické scény ještě podtrhlo, když před lodí jedna z hvězd začala svítit jasněji než ostatní a nabírala ostřejší tvary prozrazující kosmickou stanici. Satelit specializovaný na kosmické lodě. Zde kotvily lodě určené pro hluboký vesmír, stavěné v kosmickém vakuu, které nikdy neměly poznat dotyk planetární atmosféry. Zásobování zajišťovaly okřídlené zavalité raketoplány, schopné přistávat na planetách a opět startovat do kosmu. Kromě nich zde návštěvník mohl spatřit pavoukům podobné nákladní lodě, které čekaly na opravu nebo výměnu, pokud to bylo nutné. A zde byl i cíl Janovy cesty. Cesty, jež slibovala přinést dvojí užitek.</p> <p>Krátké zážehy manévrovacích trysek přistrkovaly raketoplán k čekající hmotě kosmické stanice. Poslední fázi přiblížení řídily počítače satelitu. Trup se zlehka otřásl, když se loď dotkla přistávací plošiny. Nebezpečí zpětného rázu odstranily magnetické držáky, které ve zlomku sekundy zahájily akci. Za několik sekund se pak nade dveřmi rozsvítilo zelené světlo a steward pootočil mechanismem uzávěru. Na palubu vstoupila pětice uniformovaných úředníků. Zlehka se odrazili a pomalu klouzali kabinou. Ve vhodný okamžik se zachytili držáků a šikovně tak přibrzdili let.</p> <p>„Všichni jste viděli, jak se to dělá,“ poznamenal steward. „Ale sami to nezkoušejte, dokud nezískáte potřebné zkušenosti. Mnozí z vás mají potřebné technické znalosti a dobře chápou, co mám na mysli, když vás upozorňuji, že tělo ve stavu beztíže nic neváží, ale svou hmotu si uchovává. Pokud byste se odrazili a narazili hlavou do zdi, odnesete si to stejně bolestivě jako na Zemi. Proto zůstaňte raději sedět, jak vám bylo doporučeno, a nechte pásy na pokoji. Pomocníci vás postupně dostanou ven. A stejně něžně jako v maminčině náruči.“</p> <p>Během stewardova proslovu se čtyři muži na předních sedadlech osvobodili z bezpečnostních pásů. Podle sebejistých pohybů se snadno dalo usoudit, že se jedná o zkušené kosmonauty. Jan se zachoval natolik rozumně, že počkal a odepjal pás, teprve když ho o to požádali. Cítil, jak ho zvedli do výše a táhnou kabinou ke vchodu.</p> <p>„Chytněte se kabelu. Pustíte se, teprve až se dostanete na druhý konec.“</p> <p>Dlouhý gumový kabel vycházel z díry ve stěně spojovacího tunelu a pohyboval se stejnoměrnou rychlostí ke stanici. Stříbrný pruh v tunelu zřejmě emitoval slabé magnetické pole. Kabel obsahoval kovové jádro, protože se lepil na stěnu a smýkal se s nepříjemným skřípěním. Ale dal se snadno odtrhnout. Jan ho pevně sevřel a nechal se táhnout tunelem až do kruhového přijímacího sálu.</p> <p>„Pusťte se!“ křikl mu v ústrety muž, který ho očekával. „Zabrzdím vás.“ Pohyboval se zlehka a přirozeně a přitáhl Jana k zábradlí, k němuž se sám přichytil karabinkou.</p> <p>„Dokážete přeručkovat až k tamtomu otvoru?“</p> <p>„Mohu to zkusit,“ odvětil Jan a okamžitě se pustil do plnění nepříliš snadného úkolu. Šlo mu to vcelku dobře, i když nohy vyvíjely nepříjemnou snahu vylétnout někam ke stropu – pokud se o něčem takovém dalo mluvit. Jeden konec žebříku mířil do spojovací chodby zakončené dveřním otvorem. Čtyři cestující už čekali v malé místnůstce, až se k nim Jan došplhá. Když se konečně dostal dovnitř, pomocník za ním zavřel dveře a celá místnost se dala do pohybu.</p> <p>„Zatímco budeme zrychlovat, abychom se přizpůsobili rychlosti stanice, vrátí se vám vaše váha. Červená stěna bude sloužit jako podlaha. Prosím, zorientujte se potřebným směrem.“</p> <p>S počtem otáček se vracela i tíže. Když přestupní komora vyrovnala rychlost se stanicí, všichni už bezpečně stáli na určené podlaze a čekali, až asistent otevře vnitřní uzávěr. Do stanice vedlo obyčejné schodiště a Jan po něm sestoupil jako první. Schodiště končilo ve větším sále s několika východy. Čekal zde vysoký blondýn a postupně si prohlížel příchozí. Pak zamířil k Janovi.</p> <p>„Inženýr Kulozik?“ zeptal se.</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Jmenuji se Kjell Norvall.“ A podával pravici na uvítanou. „Odpovídám za údržbu satelitů. Jsem rád, že vás tu mohu přivítat.“</p> <p>„Potěšení je zcela na mé straně. Je to velmi vzrušující cestovat do kosmu.“</p> <p>„Nejsme sice v mezihvězdném prostoru – ale přesto je to odsud na Zemi dost daleko. Poslyšte, nevím, jestli náhodou máte hlad nebo ne, ale právě mi skončila směna a kručí mi v břiše.“</p> <p>„Dejte mi pár minut a pak určitě dokážu i něco sníst. Přechody ze stavu beztíže na zdejší gravitaci jsou pro žaludek náročné.“</p> <p>„A rovněž cesta s tímhle zvracecím expresem a jeho naplněnými sáčky….“</p> <p>„Kjelli, prosím vás…“</p> <p>„Promiňte. Změníme téma. Jsem rád, že jste zde. Po pěti letech první inženýr z londýnských laboratoří.“</p> <p>„To snad není možné!“</p> <p>„Zdali! Lidé si tam dole pohodlně sedí na svých tlustých zadcích – s výjimkou vaší ctěné osoby – a předepisují nám, co zde nahoře máme dělat, aniž by znali naše problémy. Proto vás rádi vidíme – a lichotky stranou. Doufám, že mi prominete mé hloupé norské žerty?“</p> <p>„Samozřejmě. Až si trochu zvyknu, asi jich také pár udělám.“</p> <p>„Račte tudy.“</p> <p>V jídelně, vkusně zařízené, vyhrávala tichá hudba. Květiny podél zdí vypadaly velmi hezky. Že jsou vyrobené z plastiku, se dalo poznat, teprve když je člověk zkoumal zblízka. Několik strávníků postávalo u samoobslužné linky, ale Jan neměl náladu riskovat blízký kontakt se zdejším jídelníčkem.</p> <p>„Zaberu nějaký stůl,“ oznámil.</p> <p>„Mám vám něco přinést?“</p> <p>„Šálek čaje, nic jiného.“</p> <p>„Žádný problém.“</p> <p>Jan se chránil, aby jídlu, které Kjell s takovou chutí ládoval do sebe, věnoval bližší pozornost. Čaj mu ale zachutnal.</p> <p>„Kdy si budu moci prohlédnout satelit?“ chtěl vědět Jan.</p> <p>„Hned jak tu skončíme, pokud chcete. Zavazadla vás určitě čekají v pokoji. Abych nezapomněl, tady je klíč a číslo na něm máte vyražené. Předvedu vám, jak skafandr funguje, a pak můžeme vyrazit.“</p> <p>„To je tak jednoduché, vyjít si na procházku do kosmu?“</p> <p>„Ano i ne. Skafandry jsou „blbuvzdorné“, jak je to jen možné. V tom není problém. Jediná metoda, jak se seznámit s prací v nulové gravitaci, je vyjít ven a dělat. Nenechám vás létat volně, něco takového vyžaduje delší nácvik. Ale připoutám vás ke svému skafandru s pohonnou jednotkou. Stejným způsobem vás dopravím zpět. Můžete makat, jak dlouho uznáte za vhodné, abyste si osvojil všechny nástroje. A až vás to omrzí, jen zavoláte vysílačkou. Nezůstanete venku sám. Někdo z nás se k vám dostane do šedesáti sekund po zavolání. Nemusíte se bát.“</p> <p>Kjell odstrčil prázdný talíř a pustil se se vší vervou do pěkně velké porce zákusku. Jan odvrátil zrak. Vzory dřeveného obložení jídelny mu náhle připadaly velmi atraktivní.</p> <p>„Nikde žádná okna,“ poznamenal Jan. „Od příletu jsem neviděl ani jedno.“</p> <p>„A ani je neuvidíte – jsou jenom v řídicím středisku. Jsme přesně na geosynchronní oběžné dráze, stejně jako většina satelitů. A zároveň i ve Van Allanovém pásu. Venku byste nachytal silnou dávku záření, tady vás spolehlivě chrání silné staniční stěny. Skafandry, které dostaneme, jsou stejně dobře odstíněné – přesto když zuří sluneční bouře, nikdo ven nechodí.“</p> <p>„A jaká je situace teď?“</p> <p>„Všude klid. A mělo by to chvíli vydržet. Můžeme jít?“</p> <p>„Ano. Veďte mě!“</p> <p>„Vše, co bylo možné ve skafandrech zautomatizovat, bylo tak i vyrobené.“ Několikanásobné bezpečnostní a nouzové okruhy. Vnitřní teplota, spotřeba kyslíku, řízení vlhkosti – vše řídil počítač. Stejně jako kontrolní data.</p> <p>„Jen si se skafandrem promluvte,“ vyzval ho Kjell. „Vyslovte „kontrola skafandru“, určete, co žádáte, a příkaz ukončete slovy „konec kontroly skafandru“. Přesně takhle.“ Zvedl okrouhlou helmu a řekl: „Kontrola skafandru, podat zprávu o celkovém stavu.“</p> <p>„Neobsazeno, veškeré vnitřní kontroly jsou vypojeny, kyslíkové nádrže na maximu, baterie dobité.“ Hlas byl sice mechanický, ale jinak dobře srozumitelný.</p> <p>„Obsahuje nějaké příkazy nebo kódová hesla?“ staral se Jan.</p> <p>„Ne, jenom musíte vyslovovat srozumitelně, rozlišovací okruhy si roztřídí slovní příkazy a fráze. Přístroj se zeptá, když bude mít nějaké pochyby, a zopakuje každý příkaz, než ho provede.“</p> <p>„Zní to jednoduše – doufám, že to tak opravdu je. Začneme?“</p> <p>„Čím dříve, tím lépe. Posaďte se a vrazte nohy sem…“</p> <p>Vše slušně pokračovalo kupředu a Janova víra v mechaniku skafandru se upevňovala, když ho počítač upozornil, že pravá rukavice není těsná. S nasazenou helmou vklopýtal za Kjellem do vzduchové propusti. Skafandr poztrácel všechny vrásčité záhyby, jakmile tlak poklesl. Ve chvíli, kdy v kabině zavládlo kosmické vakuum, otevřely se i venkovní dveře.</p> <p>„Jde se na to!“ ozval se Kjellův hlas z vysílačky. Pak prostrčil Jana otvorem ven.</p> <p>Nacházeli se na tmavé straně stanice. Jan nebyl připraven na pohled na noční oblohu posetou hvězdami, kterou netlumila ani obrazovka televize nebo vrstva atmosféry. Zdálo se, že jich je nepřeberné množství. Snadno vyplnily celé panorama. Rozdílné ve svítivosti a barvě. Znal arktickou noční oblohu – ale to byl jen slabý a nepřesný dojem nádhery a krásy, která vyplňovala okolní prázdnotu. Uplynula pěkná řádka minut, aniž by si všímal něčeho jiného. Pak se opět ohlásil Kjell.</p> <p>„Poprvé je to vždy takové – něco opravdu zvláštního. Člověk si nikdy úplně nezvykne.“</p> <p>„Neuvěřitelné.“</p> <p>„A hvězdy nezmizí. Proto klidně můžeme i něco udělat.“</p> <p>„Odpusťte.“</p> <p>„Nemusíte se omlouvat. Se mnou to bylo podobné.“</p> <p>Kjell zamířil pomocí trysek spolu se svým pasažérem k jednomu z komsatů, upevněnému na žebroví. Hmota dálkové kosmické lodi nebyla daleko. Několik dělníků pracovalo na lodním trupu a čas od času mezi nimi vzplálo ostré světlo laserové svářečky. V kosmu, ve správném prostředí, působil satelit mnohem silnějším dojmem než ve sterilní laboratoři na Zemi. Roky strávené pod palbou mikročástic zanechaly vnější obal v žalostném stavu. Pevně se přichytili a Jan Kjellovi ukázal, který kryt potřebuje uvolnit. Se zájmem sledoval, jak Norvall pracuje se svým protirotačním elektrickým šroubovákem. Pak to zkusil sám, zpočátku nemotorně, ale poté se stále větší jistotou. Zhruba po hodině cítil únavu a přerušil práci. Nato se vrátili na stanici. Během krátké chvíle už Jan ležel v posteli a upadl do hlubokého a dlouhého spánku.</p> <p>Při příští pracovní směně se opět vydal ven. Tentokrát měl u sebe i kazetu se záznamem. Bylo velmi snadné ji uschovat do vnější kapsy na nohavici skafandru.</p> <p>Třetí den už podával slušný výkon. Kjell byl s jeho pokroky velmi spokojen.</p> <p>„Nechám vás samotného. Zavolejte, pokud budete potřebovat pomoc. Já se přemístím do nitra navsatu.“</p> <p>„Snad si s tím poradím i bez vás. Všechny čipy mám odkryté a jen je zkoušečkou přeměřím. To mě na chvíli zaměstná. Dík za pomoc.“</p> <p>„Spíš bych měl poděkovat já vám. Tyhle přístroje čekaly celé roky na vaši mistrovskou ruku.“</p> <p>Jan předpokládal, že je pod neustálým dozorem – nebo mu odposlouchávali vysílačku. A možná obojí. Ještě si připravoval monitorovací obrazovku, když zpoza nejbližší lodi vystoupila postava ve skafandru a šikovnými zážehy trysek zamířila k němu. Muž se přiblížil na dosah, zabrzdil a nakonec přitiskl svou helmu k Janově. Vysílačku neměl zapnutou, ale skrze dotek byla jeho slova dobře slyšitelná.</p> <p>„Přezkoušel jste bezpečnostní úchyt?“</p> <p>Obličej za zrcadlovým krytem helmy nebyl vidět. Jan nešikovně vytáhl záznam z kapsy a podal mu ho v záři pracovní lampy. Falešný kompakt. Muž ho uchopil a odrazil se. Současně se otočil.</p> <p>Ze tmy vyrazil další kosmonaut. Pohyboval se rychle, rychleji než Jan kdy v kosmu zatím viděl. Letěl přímo v kolizním kurzu a nehlučně vrazil do prvního muže. Současně zablikla laserová svářečka, kterou držel před sebou.</p> <p>Byl to jen krátký záblesk, paprsek žhavě červeného světla, jenž vykousl v mužově skafandru nepravidelnou díru. Kyslík explodoval ven do volného prostoru a zmrzl na obláček droboučkých krystalků. Poplach nebyl vyhlášen, protože útočník zaměřil paprsek tak, aby zničil i počítač skafandru.</p> <p>Jan byl pořád ztuhlý úlekem, když ten druhý uchopil mrtvolu, aniž by se staral o svářečku zavěšenou u opasku, a zažehl pohonné trysky. Podle všeho vlastnil speciálně upravené vysokotlaké zařízení, protože mizel i se svým hrůzným nákladem velmi rychle do dáli. Nakonec mrtvého pustil a přitom mu udělil velké zrychlení. Mrtvý se řítil vpřed a za ztuhlým tělem se šířil kometární ohon zmrzlého kyslíku. Stále se zmenšoval, až se scvrkl do maličkého bodu, který zanedlouho sám zanikl.</p> <p>Útočník zatím zabrzdil hned vedle Jana a natáhl ruku. Chvíli Jan nechápal, co po něm chce – rychlost a děsivost útoku ho ochromila. Pak sáhl do kapsy a vytáhl druhý záznam a podal ho neznámému. Bezděčně ucukl, když se jeho helma setkala s tou druhou.</p> <p>„Vynikající práce,“ pochvaloval si vzdálený hlas.</p> <p>Pak prudce vyrazil pryč.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XIX.</strong></p> <p>O dva dny později vytrhlo Jana ze spánku hlasité vyzvánění telefonu. Rozespale zamžoural na světelný display nástěnných hodin. Spal sotva dvě hodiny. Naštvaně zabručel a otočil se k přístroji. Obrazovku vyplnila tvář Sonji Amarigliové.</p> <p>„Jane, jste tam?“ volala. „Mám tmavou obrazovku.“</p> <p>Stále doufal, že se mu poštěstí pokračovat v přerušeném spánku, když přepínal kameru na infra, místo aby rozsvítil světlo. Přenášený obraz byl sice černobílý, ale určitě dostatečně ostrý.</p> <p>„Bála jsem se, že spíte,“ pokračovala Sonja. „Omlouvám se, pokud jsem vás vzbudila.“</p> <p>„To nic. Stejně jsem musel vstát, abych došel k telefonu.“</p> <p>Rty se jí zvlnily do úsměvu. „Ach tak. Rozumím, žertujete.“ Smích zase zmizel. „Mám závažný důvod, proč vás volám. Musíte se okamžitě vrátit do Londýna. Neprodleně!“</p> <p>„Ale já ještě nejsem hotov.“</p> <p>„Lituji. Ale musíte práci přerušit. Špatně se to vysvětluje.“</p> <p>Jana se zmocnil nepříjemný pocit, že tohle nebylo z její hlavy, ale že dostala přímý rozkaz, aby ho odvolala. Nechtěl na ni tlačit. „Dobře, přihlásím se u letového dispečera a pak vám zavolám…“</p> <p>„Nemusíte. Raketoplán startuje asi za dvě hodiny a místo máte zajištěné. Stihnete to?“</p> <p>„Ano, ale jen těsně. Ohlásím se, až přistaneme.“</p> <p>Jan přerušil spojení a rozsvítil. Se zíváním si přejel dlaní po neoholené bradě. Někdo ho chtěl co nejrychleji stáhnout ze stanice a dopravit do Londýna. Určitě tajná policie. Ale proč? Odpověď měl hned po ruce. V kosmu se lidé jen tak neztrácejí. A přesto byl jeden pryč. Měl hloupý pocit, že běží právě o tohle.</p> <p>Návrat na Zemi přestál dobře – už si zvykl na nulovou gravitaci, a když vystupoval po rampě, připadal si náhle těžší. Tělo se během několika dní stačilo aklimatizovat na nižší přitažlivost, která panovala na stanici. Let přes Atlantik probíhal bez zvláštních událostí, a tak ho Jan klidně prospal. Když opouštěl na Heathrow letadlo, víčka měl pořád těžká, ale po nějaké chvíli se dostavil pocit, že si tělo odpočinulo. Venku opět vládlo ostrovní počasí a Jan se s husí kůží rozběhl ke svému vozu, který tu na něj čekal. Konečně začínalo tát a sníh se měnil v kaši. Pro někoho, kdo přicházel z prostředí, které bylo řízené, však bylo venku příliš velké chladno. Kabát měl zavřený v kufru, a tak si ho okamžitě natáhl.</p> <p>Když dojel domů, při pohledu na signalizační světlo na telefonu ihned zjistil, že má na záznamníku vzkaz. Stiskl tlačítko a vyvolal text na obrazovku:</p> <p>ČEKÁM TĚ VE SVÉ KANCELÁŘI. PO PŘÍJEZDU MĚ CO NEJRYCHLEJI NAVŠTIV.</p> <p>THURGOOD–SMYTHE</p> <p>Přesně, jak čekal. Ale policejní úředníci spolu s jeho švagrem můžou počkat, než se umyje, převlékne a sní něco pořádného. Jídlo na stanici bylo mražené, výživné a bez fantazie.</p> <p>Při jídle Jana napadlo, že během návštěvy by mohl ještě něco udělat. Uprostřed policejní pevnosti! Bylo to nebezpečné, ale nedokázal odolat. Zatímco se převlékal a vybaloval, vzal si k sobě maličký přístroj, který vyrobil za velkého úsilí. Teď se ukáže, zda funguje.</p> <p>Policejní centrálu tvořil komplex šedivých betonových budov bez oken, nacházející se severně od Marylebone. Jan už tam jednou byl – skutečnost, kterou centrální počítač přesně zaznamenal. Když zastrčil svou identifikační kartu do čtečky před garážovými vraty, okamžitě mu ji přístroj vrátil do ruky a vrata se zvedla. Jan postavil vůz na místo vyhrazené návštěvám a vyjel výtahem do přijímacího sálu.</p> <p>„Dobrý den, inženýre Kuloziku,“ pozdravilo ho děvče usazené za širokým stolem a vrhlo pohled na obrazovku. „Použijte výtah Číslo tři, prosím.“</p> <p>Přikývl a prošel rámem detektoru. Ozvalo se tiché zabzučení a strážný zvedl hlavu od obrazovky.</p> <p>„Kdybyste se postavil sem, Vaše Milosti,“ vyzval ho.</p> <p>Tohle se mu stalo poprvé. Janovi přeběhl po zádech mráz, ale musel se rychle sebrat, aby si strážný ničeho nevšiml.</p> <p>„Co s tím máte?“ zeptal se.</p> <p>„Nemám u sebe žádnou zbraň.“</p> <p>„Lituji, pane. V kapse musíte mít něco kovového. Pokud dovolíte…“</p> <p>Proč s sebou ten přístroj bral? Opravdu nebetyčná pitomost! Jan pomalu vsunul ruku do kapsy, vytáhl předmět, který vyrobil, a ukázal ho.</p> <p>„Myslíte tohle?“</p> <p>Strážný vrhl pohled na zapalovač a přikývl. „Ano, pane. Přesně. Obyčejně zapalovač poplach nevyvolá.“</p> <p>Sklonil se a prohlížel si zapalovač zblízka. Dokonce si na něj sáhl. Jan zadržel dech. Pak muž spustil ruku.</p> <p>„Asi za to může silné zlacení. Lituji, že jsem vás zadržel.“</p> <p>Jan uschoval zapalovač do kapsy a kývl hlavou. Nemohl riskovat něco pronést nahlas. Pak došel k otevřeným výtahovým dveřím. Když se za ním zavřely, zhluboka se nadechl a uvolnil pěst, ve které svíral zapalovač. To bylo těsné, příliš těsné. Nesměl riskovat a přístroj aktivovat. Bylo by to příliš nebezpečné.</p> <p>Thurgood–Smythe seděl za svým stolem a studeně mu pokynul na pozdrav, když Jan vešel do kanceláře. Jan se posadil, aniž čekal na svolení, a co nejlhostejněji přehodil nohu přes nohu. „Co to má všechno znamenat?“ zeptal se otráveně.</p> <p>„Mám pocit, že se řítíš do velkého maléru.“</p> <p>„A já mám zase pocit, že nevím, o čem mluvíš.“</p> <p>Thurgood–Smythe namířil prst jako pistoli na Janovu hruď.</p> <p>„Nehraj mi tu žádné divadélko, Jane,“ ušklíbl se. „Opět se udála další hloupá náhoda. Krátce po tvém příletu na stanici 12 zmizel člen osazenstva z jedné nákladní lodě.“</p> <p>„Ale? A ty předpokládáš, že v tom mám prsty?“</p> <p>„Běžně bych se o tom ani nedozvěděl a bylo by mi to i jedno. Ale ten muž patřil k nám.“</p> <p>„Policista? Nechápu, co s tím máš společného.“</p> <p>„Opravdu? Nestarám se o toho chlapa, ale o tebe.“ Pomalu vypočítával na prstech. „Měl jsi přístup k terminálu, přes který procházely žádosti o ilegální přístup. Pak jsi byl náhodou ve Skotsku, když tam došlo k problémům. A teď se objevíš na místě ve chvíli, kdy se tam ztratí člověk. To se mi nelíbí, Jane!“</p> <p>„Náhoda. Sám jsi to řekl.“</p> <p>„Ne. Nevěřím na náhody. Zapletl ses do nějaké trestné činnosti…“</p> <p>„Poslechni, Smitty – nemůžeš mě jen tak obviňovat bez důkazů…“</p> <p>„Nepotřebuji žádné důkazy. Kam bych s nimi došel?“ Ze švagrova hlasu čišel ledový chlad. „Kdybys nebyl bratr mé ženy, nechal bych tě okamžitě zatknout. Odvedli by tě, vyslechli, aby tě nakonec strčili do tábora, pokud bys ještě žil. Do konce tvého života. Pro zbytek světa bys zmizel. Jméno by vymazali z registru, tvé bankovní konto by náhle přestalo existovat a byt by byl prázdný. Je to velmi jednoduché.“</p> <p>„Ty bys to udělal?“</p> <p>„Už jsem to provedl víc než jednou,“ zněla hrozivá odpověď.</p> <p>„Nevěřím – to je nepředstavitelné, hnusné! Všechno na tvůj příkaz – kde zůstala spravedlnost?“</p> <p>„Jane, jsi hlupák. Na světě je jen tolik spravedlnosti, kolik dovolí ti, co mu vládnou, aby věci běžely hladce. V téhle budově spravedlnost nehledej. Vůbec žádnou. Chápeš, co říkám?“</p> <p>„Rozumím, ale nevěřím, že to je pravda. Tvrdíš, že život, jak ho znám, neodpovídá objektivní skutečnosti…“</p> <p>„Ne. A ani nečekám, že mi uvěříš. Slova jsou jen slova. Proto jsem ti připravil malou ukázku. Něco, co nedokážeš popřít.“</p> <p>Během rozhovoru Thurgood–Smythe stiskl tlačítko na pracovním stole. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil uniformovaný policista, který vedl muže v šedivém vězeňském obleku. Nechal ho stát před psacím stolem a stáhl se zpět. Muž stál nehnutě na místě a zíral kamsi do prázdna. Působil bezvýrazným ochablým dojmem.</p> <p>„Za provinění proti zákonu o omamných látkách je odsouzen k trestu smrti,“ vykládal Thurgood–Smythe. „Taková kreatura nepřináší společnosti užitek.“</p> <p>„Je to člověk, žádná kreatura.“</p> <p>„Ale ano, teď se jí stal. Kortikální výmaz před popravou. Nemá vědomí, paměť ani osobnost. Kus živoucího masa, nic víc. Teď odstraníme i to maso.“</p> <p>Jan sevřel křečovitě opěradla svého křesla. Nevydal ani hlásku, zatímco švagr vyndal ze zásuvky kovovou skříňku. Přístroj byl vybaven izolovaným držadlem a na přední straně dvěma kovovými kontakty. Thurgood–Smythe se postavil před vězně a připevnil kontakty na čelo a stlačil páku dolů.</p> <p>Končetiny odsouzence sebou škubaly v bolestivých křečích. Napřímil se a pak se zhroutil na podlahu.</p> <p>„Třicet tisíc voltů,“ vysvětlil Thurgood–Smythe a obrátil se. Hlas měl zcela bezbarvý. Přešel po pokoji až k Janovi a přidržel mu přístroj před obličejem. „Klidně mohlo jít o tebe – právě v tuto chvíli. Chápeš, co tím myslím?“</p> <p>Zděšeně a fascinovaně zároveň upíral Jan zrak na kovové bodce těsně před obličejem. Byly zčernalé a drsné, pokryté hnědými zbytky zuhelnatělé kůže. Blížily se, až bezděčně ucukl. Poprvé cítil strach o sebe. A o svět, ve kterém žil. Až dosud byl pouze zapleten do velmi komplikované hry. Ostatní mohli dojít úhony, on však ne. Teď mu došlo, že pravidla, podle kterých se řídil, vlastně neexistují. Už si nehrál. Vše se změnilo a nabralo mnohem vážnější a krvavější tvář. Hra skončila.</p> <p>„Ano,“ přisvědčil chraplavě. „Ano, pane Thurgoode–Smythe. Chápu, co tím myslíte.“ Mluvil tiše, téměř šeptal. „Tohle není debata nebo diskuse.“ Přelétl pohledem zkroucenou mrtvolu na podlaze. „Něco mi chceš, že? Něco, co mám udělat – co udělám.“</p> <p>„Správně.“</p> <p>Thurgood–Smythe se vrátil zpátky ke stolu a uložil stroj na původní místo. Dveře se otevřely a policista se vrátil zpět, aby odtáhl tělo pryč. Uchopil ho za nohy, a jak jím smýkal, hlava hrůzně poskakovala po parketách. Jan raději odvrátil pohled a znovu se zahleděl na švagra.</p> <p>„S ohledem na Elizabeth,“ pokračoval Thurgood–Smythe, „to je jediný důvod – s ohledem na Elizabeth se tě nebudu ptát, jak hluboko vězíš v záležitosti s hnutím odporu, protože vím s jistotou, že s nimi spolupracuješ. Opovrhl jsi mou radou a teď se budeš řídit mými příkazy. Až opustíš tenhle dům, přerušíš všechny kontakty a přestaneš pro ně dělat. Navždy. Jestli se znovu dostaneš do podezření nebo nějakým způsobem budeš dáván do souvislosti s ilegální činností – od toho okamžiku tě přestanu chránit a nehnu pro tebe ani prstem. Pak by tě okamžitě zatkli, dovezli sem, podrobili výslechu a zavřeli na doživotí. Je to jasné?“</p> <p>„Ano.“</p> <p>„Hlasitěji. Nerozuměl jsem ti.“</p> <p>„Ano! Je to jasné.“</p> <p>Ještě než ta slova stačil vyslovit, cítil, jak v něm narůstá vztek, který odplavil všechen strach. Ve chvíli absolutního ponížení poznal, jak jsou mocní tohoto světa ve skutečnosti hnusní. Další koexistence s nimi nebyla možná. Nepřál si umřít, ale na druhé straně nehodlal žít ve světě, který by řídil Thurgood–Smythe. Sklonil hlavu a svěsil ramena. Nebude kapitulovat, ale švagr nesmí poznat, co se v něm odehrává.</p> <p>Vrazil ruce hluboko do kapes.</p> <p>Nahmatal zapalovač a stiskl tlačítko.</p> <p>Malý, ale výkonný vysílač vyslal příkaz. Impuls aktivoval přístroj zabudovaný v peru, které vězelo v kapse saka policejního úředníka. Po zachycení signálu vyprázdní a přenese celý soubor ze své paměti na diskovou jednotku v zapalovači. Celý postup trval jen několik mikrosekund. Jan narovnal hlavu a vstal.</p> <p>„Máš ještě něco na srdci, nebo můžu jít?“</p> <p>„Je to pro tvoje dobro, já z toho nic nemám.“</p> <p>„Smitty, prosím tě! Můžeš být vším, čím chceš, jenom pokrytcem ne.“ Jan nemohl jinak. Nahromaděný vztek si našel cestu na povrch. Thurgood–Smythe s tím patrně počítal, protože jen lhostejně přikývl. Náhle Jan prohlédl.</p> <p>„Ty mě nenávidíš, co?“ zeptal se přímo. „A už od samého počátku.“</p> <p>„Máš plnou pravdu.“</p> <p>„Hmm, že to konečně vím. Naše pocity jsou vzájemné.“</p> <p>Jan se neodvažoval pokračovat. Bál se, že by zašel příliš daleko, kdyby rozhovor neukončil. Ty netvore! Ubohá Liz. Ví, že chladnokrevně zabíjí ve své kanceláři lidi tím, že jim prožene lebkou třicet tisíc voltů.</p> <p>Opustil švagrovu kancelář a nikdo mu při odchodu z budovy nedělal potíže. Když vyjížděl po rampě nahoru, došlo mu, co to znamená.</p> <p>Uspěl. V kapse mu vězel záznam všech supertajných rozhovorů, které měl švagr za několik posledních týdnů.</p> <p>Měl pocit, že má u sebe bombu, která může každou chvíli vybuchnout. Co s tím? Disk vymazat, zapalovač vhodit do Temže a hned zapomenout, co udělal. Automaticky zamířil s autem k řece. Udělat něco jiného bylo čiré šílenství, rozsudek smrti podepsaný vlastní rukou.</p> <p>Myšlenky mu vířily hlavou, ale pak došel k pevnému závěru. Málem přejel křižovatku na červenou, ale počítač zaregistroval jeho nepozornost a zabrzdil.</p> <p>Jan si uvědomil, že je opět na životní křižovatce. Právě teď se musel rozhodnout, jak bude vypadat zbytek jeho života.</p> <p>Zatočil s vozem do Savoy Street a zastavil. Takovéhle úvahy jízdě nesvědčily. A zároveň už nedokázal jen tak klidně sedět. Vystoupil, zamkl auto a šel dolů k řece pěšky. Pak zastavil. Ne, pořád se nemohl rozhodnout, to bylo zlé. Nevěděl, co má dělat. Odemkl kufr a chvíli se přehraboval v krabici s nářadím, než našel maličká sluchátka. Zastrčil je do kapsy a pokračoval v přerušené cestě k řece.</p> <p>Vál ostrý studený vítr a sněhová kaše mrzla. Až na několik vzdálených chodců měl celé Victoria Embankment jen pro sebe. Postával na kamenné balustrádě a hleděl nehnutě do šedivé vody, která unášela ledové kry vstříc vzdálenému moři. Zapalovač mu ležel v dlani. Jen se rozpřáhnout a hodit – náhle veškerá nerozhodnost zmizela. Vyňal maličký přístroj a pozorně si ho prohlížel. Maličký, jako samotný lidský život.</p> <p>Druhou rukou zastrčil sluchátka do otvoru v boční stěně.</p> <p>Ještě stále mohl přístrojek zahodit. Ale musel slyšet, co Thurgood–Smythe povídá v bezpečí kanceláře, když mluví se spolupracovníky. Minimálně tohle chtěl vědět.</p> <p>Do sluchátek pronikly slabé hlasy. Většinou sdělovaly samé věci a jména, která neznal, komplikované případy, jež střízlivě a věcně prodiskutovávali. Odborníci by s tím pořídili mnohem víc, rozluštili všechny vztahy a dodali smysl. Jan tomu příliš nerozuměl. Přejel záznam až na konec a zaposlouchal se do rozhovoru, který vedli předtím. Pak poposkočil o trochu nazpět, do doby před svou návštěvou. V zásadě nic zajímavého. Pak ztuhl. Uslyšel jasná slova:</p> <p>„Ano, správně, izraelská dívka. Opravdu nám způsobila velké problémy a dnes večer to skončíme. Počkáme, až se uskuteční setkání na člunu, a pak udeříme….“</p> <p>Sára – hrozí jí nebezpečí!</p> <p>Jan se rozhodl, ale hned si neuvědomil, že se rozhodl pro zcela určitou stranu. Spěchal, aniž by běžel, protože toho by si všimli. V narůstajícím soumraku se vrátil k autu. Dnes večer! Stihne to?</p> <p>Jel klidně, opatrně a nejvyšší možnou rychlostí. Člun na kanálu. Muselo se jednat o člun na Regentském kanálu, kde se naposled setkali. Kolik toho policisté věděli? A odkud? Jak dlouho už Sáru sledovali a hráli si s ní na kočku a myš? Bylo to jedno. Musel Sáru zachránit. Musel ji zachránit, i kdyby měl sám zahynout. Přišla první. Rychle se stmívalo a vůz zapnul reflektory.</p> <p>Potřeboval vymyslet nějaký plán, promyslet všechny možnosti, než začne jednat. Vnitřek vozu určitě odposlouchávají – bude lepší, když s tím bude počítat. Kdyby zamířil přímo na Little Venice, vyvolal by poplach. Část cesty půjde pěšky. Na Maida Vale bylo nákupní středisko, vhodné pro takový účel. Zajel k němu, zaparkoval a vybral si největší obchod. Rychle jím prošel, vyšel ven zadním vchodem na druhé straně.</p> <p>Když se dostal ke kanálu, nastala noc. Na nábřeží svítila světla a nějaká dvojice šla pomalu k němu. Stáhl se do stínu stromu a nechal je projít. Když zmizeli z dohledu, spěchal ke člunu. Byl stále zakotvený na svém místě, tmavý a němý. Když vylezl na palubu, vynořil se ze stínu nějaký muž.</p> <p>„Na vašem místě bych tam dolů nešel.“</p> <p>„Fryere – já musím. Tohle je smrtelně vážné.“</p> <p>„Nemožné, starý brachu. Tam dole se pořádá přísně utajená porada…“</p> <p>Jan odstrčil Fryerovu ruku z ramene a vrazil do něj tak prudce, že Fryer zavrávoral a upadl na palubu. V příští sekundě Jan rozrazil dveře a vřítil se do kabiny.</p> <p>Sára zvedla hlavu a překvapením vytřeštila oči.</p> <p>Podobně zareagovala Sonja Amarigliová, vedoucí laboratoře satelitů, která seděla naproti Sáře.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XX.</strong></p> <p>Než stačil Jan zareagovat, zezadu ho chytili tak pevně, že se nemohl nadechnout.</p> <p>„Přiveďte ho sem, Fryere!“ přikazovala Sára. Náhle byl Jan volný a Fryer ho popostrčil kupředu. „Zavřete dveře, rychle!“</p> <p>„Neměl jste tu být,“ stěžovala si Sonja. „Je to nebezpečná chyba!“</p> <p>„Poslyšte, nemáme čas!“ skočil jí do řeči Jan. „Thurgood–Smythe o tobě ví, Sáro. I o dnešní schůzce. Policie je na cestě. Musíme rychle zmizet, co nejrychleji.“</p> <p>Obě stály na místě jako ochromené. Fryer přerušil nastalé ticho.</p> <p>„Transport se sem dostane až za hodinu nebo později. Ale o dámu se postarám.“ Ukázal na Sonju. „Led na kanálu je ještě pevný. Znám jednu bezpečnou cestu, ale jen pro mě.“</p> <p>„Zmizte!“ přikazoval Jan. Podíval se na Sáru. „Půjdeš se mnou. Pokud se dostaneme k autu, snad pronásledovatelům ujedeme.“</p> <p>Světlo zhaslo a dveře se otevřely dokořán. Když Sonja procházela kolem Jana, lehce ho pohladila po tváři. „Konečně vám smím říci, jakou skvělou práci jste pro nás všechny vykonal. Díky, Jane.“ Pak zmizela ve tmě. Bezprostředně ji následovali po schodech nahoru. Nábřeží bylo zatím prázdné. Jan se Sárou se rozběhli podél kanálu.</p> <p>„Nikoho nevidím,“ šeptala.</p> <p>„Doufám, že máš pravdu.“ Přeběhli po kluzkém chodníku až k mostu přes kanál. Když přes něj chtěli přejít, kolem rohu nejbližší křižovatky prolétl rychle jedoucí vůz a mířil přímo k nim.</p> <p>„Mezi stromy!“ křikl Jan a táhl Sáru za sebou. „Snad nás neviděli.“</p> <p>Vběhli mezi kmeny a odstrkovali větve, zatímco zvuk motoru zesílil. Auto dojelo k mostu, pérování zaskřípělo a vůz prudce přejel přes most. Světlomety zabloudily do směru, kterým mířili i uprchlíci. Jan se vrhl obličejem k zemi a strhl Sáru s sebou.</p> <p>Světla sebou škubla a zmizela. S kovovým zaskřípěním vjel automobil na nerovné dláždění nábřeží a převálcoval závoru, která bránila průjezdu.</p> <p>„Rychle pryč!“ zajíkal se Jan a vlekl Sáru dál. „Až zjistí, že je loď prázdná, začnou nás hledat.“</p> <p>Běželi závod o život. Zahnuli do vedlejší ulice a na nejbližší křižovatce museli zpomalit, s ohledem na lidi. Počet chodců se zvyšoval, ale pronásledovatele zatím nikde neviděli. Přešli do pomalejší chůze, aby znovu nabrali dech.</p> <p>„Řekni mi, co jsi zjistil,“ vyzvala ho Sára.</p> <p>„Určitě mám na sobě nějaké štěnice, všechno, co řekneme, zaznamenají.“</p> <p>„Šaty zničíme. Ale nejdřív musím vědět, co se stalo.“</p> <p>„Nasadil jsem svému milovanému švagrovi odposlech, nic víc. Pokousaný kousl také. V kapse mám nahrávku všech rozhovorů z několika týdnů. Většině jsem nerozuměl, ale poslední část byla víc než jasná. Dnes vás chtěli zatknout. Nechali vás přijít na loď a pak by udeřili. Něco v tom smyslu. Švagr se zmínil o „izraelské dívce“.“</p> <p>Sáře se zastavil dech. Sevřela prsty kolem Janova zápěstí. „Kolik toho ví?“</p> <p>„Mnoho.“</p> <p>„Pak musím pryč z Londýna a pryč ze země. Tvůj záznam by měli analyzovat naši specialisté. Musíme je varovat.“</p> <p>„Zařídíš to?“</p> <p>„Pokusím se. A co ty?“</p> <p>„Pokud policie neví, že jsem tu dnes večer byl, nic se mi nestane.“ Nemělo smysl jí vykládat o výstraze, kterou dostal. Její život byl přednější. Až se o ni postará, bude si lámat hlavu nad svým vlastním osudem. „Prověřil jsem vůz na optické štěnice – v tomhle ohledu nemám starosti. Řekni mi, kam tě mám odvézt. Až nastoupíme, musíš mlčet jako ryba.“</p> <p>„Bezpečnostní bariéra pro auta je umístěna na Liverpool Road. Vyhledej nějakou klidnou uličku poblíž a tam mě vysaď. Pojedu odtud směrem na Islington.“</p> <p>„Dobře.“ Mlčky kráčeli vedle sebe. Opustili vedlejší ulici a vstoupili na Maida Vale.</p> <p>„Ta žena ve člunu?“ nadhodil Jan. „Co je s ní?“</p> <p>„Můžeš zapomenout, že jsi Sonju viděl?“</p> <p>„To nebude příliš lehké. Je důležitá?“</p> <p>„Patří k nejvyšším představitelům naší londýnské organizace. Jedna z nejlepších pomocnic, které máme.“</p> <p>„Rád věřím. Už jsme tady. Odteď ani slovo.“</p> <p>Jan odemkl auto a nasedl. Nastartoval, pustil rádio a pak si tiše notoval. Znovu vystoupil, obešel auto, otevřel kufr a přesunoval krabice s nářadím sem a tam. Současně pokynul Sáře, aby nastoupila. Když se usadila, vlezl do auta a pomalu se rozjel.</p> <p>Po Marylebone by byla cesta nejkratší, ale Jan neměl chuť projíždět kolem policejní centrály. Místo toho zabočili na St. John‘s Wood a objížděl Regent‘s Park po ztichlých ulicích. Po nějaké době se hudba v rádiu odmlčela a v reproduktoru se ohlásil mužský hlas.</p> <p>„Jane Kuloziku – jste zatčen! Nepokoušejte se opustit vozidlo. Vyčkejte příjezdu policie.“</p> <p>Když dozněla slova z reproduktoru, motor zhasl a automobil pomalu zabrzdil.</p> <p>Janův strach se odrážel v Sářině vyděšeném pohledu. Policie přesně věděla, kde byl, sledovali ho a teď ho chtěli zadržet. A najdou ji u něho.</p> <p>Jan škubl dveřní pákou. Nepohnula se ani o milimetr. Zamčeno. Seděli v pasti.</p> <p>„Takhle jednoduché to nebude, špinaví bastardi!“ zařval Jan, stiskl zapalovač a z přihrádky na rukavice vylovil automapu. Přidržel plamínek u papíru, dokud nevzplál a s ním následně i celá mapa. Hořící svazek přitiskl k přístrojové desce, mezi početné přístroje a čidla.</p> <p>Vzápětí zazněl signál požárního poplachu a dveře samy odskočily. „Běž!“ volal a sám vyskočil z vozu.</p> <p>Opět utíkali. Netušili, kolik jim zbývá času, než dorazí policie. Běželi o život. Do tmavých postranních uliček, rychle pryč, aby mezi autem a nimi byla co největší vzdálenost. Běželi, dokud Sára nemohla dál, pak šli krokem, ale pořád spěchali. Po pronásledovatelích nikde ani stopy. Neúnavně pochodovali dál, dokud se nedostali do bezpečí rušných ulic v okolí Camden Town.</p> <p>„Doprovodím tě,“ prohlásil Jan. „Všechno o mně vědí, o spojení na hnutí odporu. Varovali mě. Můžeš mě dostat ven ze země?“</p> <p>„Lituji, že jsem tě do toho zatáhla, Jane.“</p> <p>„Mě to těší.“</p> <p>„Propašovat dva lidi nebude těžší než jednoho. Naším cílem je Irsko. Ale když to uděláš, je ti snad jasné, že je z tebe muž bez domova? Nikdy se nebudeš smět vrátit domů.“</p> <p>„Už jsem delší čas bez domova. Když mě chytí, jsem mrtvý. Snad se mi takhle poštěstí zůstat s tebou. To bych rád, protože tě miluji.“</p> <p>„Jane, prosím…“</p> <p>„Co je na tom špatného? Sám jsem to nevěděl, než mi to uklouzlo z úst. Hrozně lituji, že se o tebe nemohu ucházet podle romantického scénáře. Můžeme to klidně nazvat technikovou milostnou písní. A co ty?“</p> <p>„Teď si o tom nemůžeme promluvit, není na to vhodná doba…“</p> <p>Jan chytil Sáru kolem ramen a přinutil ji zastavit. Přitiskl ji k výkladní skříni. Dlouze si ji prohlížel a jemně si ji přidržel za bradu, když chtěla odvrátit tvář stranou.</p> <p>„Není vhodnější chvíle,“ odporoval. „Právě jsem ti vyznal svou nesmrtelnou lásku. A co na to odpovíš?“</p> <p>Sára se usmála. Jen slabě, ale usmívala se a políbila ho na prsty.</p> <p>„Víš přece, že tě mám velmi, opravdu velmi ráda. A zatím ti víc neřeknu. Musíme dál.“</p> <p>Jan pochopil, že se s tím musí smířit. Přemítal, co ho právě teď a na tomhle místě přinutilo vyznat se ze své lásky – a pěkně nahlas. Ano, byla to čirá pravda, i když si to uvědomil až nyní. Miloval ji a těšil se z toho.</p> <p>Dlouho předtím, než dosáhli cíle, byli oba vyčerpaní, ale neodvažovali se zastavit. Jan položil ruku kolem Sářina pasu a podpíral ji, jak mohl.</p> <p>„Není to…daleko,“ zajíkala se.</p> <p>Oakley Road tvořily řadové domy, v minulosti luxusní a pohodlné, ale v současnosti polorozpadlé a s okny zatlučenými prkny. Sára k jednomu z nich zamířila, vedla ho po vyšlapaných schodech ke dveřím do sklepa a odemkla dveře. Pak je za nimi zase pečlivě uzamkla. V místnosti byla tma, ale všechno zřejmě bylo uklizené. Šmátrali podél stěny do kotelny v zadním traktu. Teprve když za sebou zavřeli i dveře do kotelny, Sára rozsvítila. U zdi stály skříňky na šaty, místností se šířilo teplo z elektrických kamínek. Vzadu pak Jan spatřil vyhaslý kotel domovního topení. Sára našla deky a jednu mu podala.</p> <p>„Všechny věci, boty i šaty strč do kotle. Musíme to okamžitě spálit. Pak ti najdu nové šaty.“</p> <p>„Nejdřív by sis měla vzít tohle,“ řekl Jan a podával jí zapalovač. „Předej to co nejrychleji odborníkům na elektroniku. Máš tam nahraného Thurgooda–Smytha.“</p> <p>„To je důležité. Díky, Jane.“</p> <p>Pro odpočinek měli jen velmi málo času. Za pár desítek minut kdosi zaklepal na dveře a Sára šla ven, aby si promluvila s příchozím. Pak si oba museli znovu pospíšit.</p> <p>„Pojedeme do Hammersmithu, než autobusy skončí provoz. Pro oba máme starší šaty. Dostala jsem dokonce průkazy, ale stačí jen pro zběžnou povrchní prohlídku. Bez nich by to ovšem nešlo. Už jsi všechno spálil?“</p> <p>„Ano, všechno je pryč.“ Jan prohrabával pohrabáčem žhavý popel a přitom otáčel plápolající hmotou své náprsní tašky. Průkazy, papíry tvořící součást jeho identity. On sám. Nemyslitelné se stalo skutkem. Život, který dosud vedl, zmizel. Svět, jejž znal, přestal existovat. Budoucnost se pro něj změnila v neprůhlednou hádanku.</p> <p>„Musíme jít,“ pobízela ho Sára.</p> <p>„Ovšem. Už jdu.“ Zapnul ošoupaný, tlustý kabát a vší silou potlačoval zoufalství, které hrozilo, že se ho zmocní. Když znovu procházeli temným sklepem, stiskl jí ruku a pustil ji, teprve až vyšli na ulici.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XXI.</strong></p> <p>Poprvé v životě jel Jan londýnským omnibusem. Často procházel kolem tohoto vozidla, aniž by mu věnoval jedinou myšlenku. Velký, s patrem a tichý – poháněný energií, vězící ve velkém setrvačníku pod podlahou. V noci napojili tlustým kabelem autobus do elektrické sítě a silný motor roztočil setrvačník do obrátek. Ve dne se pak motor změnil na generátor poháněný setrvačníkem a dodával proud pohonným elektromotorům. Spolehlivá energie, nejedovatá, levná, praktická. To vše mu bylo známo – teoreticky, ale neměl ponětí, jak studený může být nevytápěný vůz, jak špinavá je podlaha uvnitř a jak silně páchne po nemytých cestujících. Držel v ruce jízdenku a díval se na vozy projíždějící kolem autobusu a mizející v dáli. Autobus zastavil před semaforem a do vozu vstoupili dva policisté.</p> <p>Jan zíral před sebe, stejně jako ostatní pasažéři. Hleděl Sáře, která se usadila naproti, do nehybného, bezvýrazného obličeje. Jeden z policistů zůstal stát ve vchodu, zatímco druhý procházel uličkou a pozorně si prohlížel všechny cestující. Nikdo si ho nevšímal.</p> <p>Na příští zastávce oba vystoupili. Jan si na několik sekund ulehčené vydechl, ale pak se obavy zase vrátily. Zbaví se jich vůbec někdy?</p> <p>Vystoupili na konečné: na Hammersmithském terminále. Sára šla napřed a Jan ji následoval s menším odstupem, jak mu přikázala. Několik zbylých cestujících se postupně rozešlo, až zůstali zcela sami. Po nadzemní dálnici M4 přerachotilo auto. Sára mířila přímo do tmy mezi opěrné sloupy. Vyšel jim vstříc malý muž s povislými rameny. Sára mávla na Jana, aby se k nim připojil.</p> <p>„Nazdárek, lidičky. Starý Jemmy vám ukáže cestu.“ Jeho vrásčitý krk se zdál až příliš tenký pro velikou vodnatou hlavu. Oči měl kulaté a trochu šilhaly. Strnulý úsměv ukazoval bezzubé dásně. Byl to buď idiot, nebo velmi přesvědčivý herec. Sára se zavěsila do Janova ramene a kráčeli za starým Jemmym prázdnými ulicemi, lemovanými polorozpadlými domy.</p> <p>„Kam vlastně jdeme?“ vyptával se Jan.</p> <p>„Uděláme si malou procházku,“ vykládala Sára. „Jen několik mil. Musíme se dostat kolem londýnské bezpečnostní bariéry, než použijeme další dopravu.“</p> <p>„Kolem těch přátelských policistů, kteří mě pokaždé zdravili, když jsem jel kolem?“</p> <p>„Přesně.“</p> <p>„Co se stalo s těmi domy okolo? Proč jsou tak poničené?“</p> <p>„Londýn byl před několika staletími mnohem větší. A měl také více obyvatel. Přesné číslo neznám. Ale v průběhu doby se počet obyvatel silně zmenšil. Částečně vzhledem k nemocem a hladu, a částečně za přispění těch nahoře.“</p> <p>„Radši mi neříkej, jak to udělali. Dnes večer o tom nechci nic slyšet.“ Ve skutečnosti byli oba příliš unavení, aby celou cestu ušli pěšky. Pomalu se táhli za Jemmym, který sebejistě kráčel tmou. Když dále vpředu zahlédli světla, zpomalil.</p> <p>„Nemluvit,“ přikazoval šeptem. „Všude samé mikrofony. Zůstaňte hned za mnou pěkně ve stínu. Nedělejte hluk, jinak jsme vyřízení.“</p> <p>Mezi dvěma zchátralými domy krátce zahlédli vyčištěný prostor táhnoucí se do dáli a na něm jasně osvětlený drátěný plot. Přiblížili se k osvětlené zóně velmi blízko, když je průvodce zavedl do stařičké budovy bývalého obchodu. Mimo dohled z ulice vytáhl z kapsy maličkou lampičku a rozsvítil ji. Jan se Sárou unaveně klopýtali za světelným kuželem dolů do klenutého sklepa. Mužík odstrčil stranou sudy a zarezlé plechy a uvolnil zakryté dveře.</p> <p>„Dovnitř s vámi!“ přikazoval. „Půjdu jako poslední a zakryju dveře.“</p> <p>Ocitli se v tunelu s vlhkými zdmi a páchnoucí zeminou. Jan se nemohl narovnat a cestu musel absolvovat v předklonu, což ho značně vysilovalo. Průchod byl dlouhý a rovný a určitě vedl přímo pod bariérou. Na zemi ležel špinavý led, a tak byli donuceni klouzat přes velké zamrzlé louže. Jemmy je dohnal a opět zaujal místo vpředu. Pak rozsvítil lampičku. Ohnutá záda pálila Jana jako oheň, když se konečně dostali na druhý konec.</p> <p>„Musíme zůstat na chvilku zticha, stejně jako na druhém konci,“ varoval je stařík, jakmile vyšli do studené noci. „Ještě kousek pěšky a jsme tam.“</p> <p>Ten kousek se protáhl na celou hodinu a Sára si už myslela, že to nedokáže. Jemmy byl mnohem silnější, než vypadal, a proto vzali dívku mezi sebe a oba ji při chůzi podpírali. Jejich cesta vedla podél dálnice. Zřetelně viděli zapnuté světlomety řítící se oběma směry. Ve tmě se objevil ostrůvek světla. Zamířili přímo k němu.</p> <p>„Odpočívadlo Heston,“ poznamenal Jemmy. „Tam jdeme. V tomhle domě si odpočinete a můžete držet hlídku u okna.“</p> <p>Zmizel, ještě než mu mohli poděkovat. Sára se posadila na zem se zády opřenými o stěnu a s hlavou mezi koleny. Jan mezitím vyhlížel pátravě ven z okna. Čerpací stanice byla vzdálena necelých sto metrů, žluté svítilny jí poskytovaly stejné osvětlení jako ve dne. U pumpy nabíralo pohonné hmoty několik osobních vozů, ale většinu zákazníků tvořily dálkové kamiony.</p> <p>„Počkáme na náklaďák Londýnské cihelny,“ oznámila mu Sára. „Není tam náhodou?“</p> <p>„Pokud dobře vidím, tak ne.“</p> <p>„Může přijet každou chvíli. Zastaví u poslední vodíkové pumpy. Jakmile dorazí, běžíme. Okolo budovy k výpadovce, mimo dosah světel. Řidič tam zastaví a otevře dveře. To bude naše šance.“</p> <p>„Dám pozor. Můžeš se trochu prospat.“</p> <p>„Toho ani nejsem schopna.“ Chlad se vkrádal pod tlustou látku kabátů, když k pumpě dorazil očekávaný tahač.</p> <p>„Už je tady,“ upozornil ji Jan.</p> <p>Světla odpočívadla byla natolik vydatná, že se snadno vyhýbali rozsypané suti na cestě. Obešli všechny překážky a přelezli nízký plot. Následovala chvíle čekání ve tmě a zimě, než tahač zastavil kousek od nich. Dveře se otevřely.</p> <p>„Běž!“ vyzvala ho Sára a klopýtala kupředu.</p> <p>Sotva stihli nastoupit, dveře s rámusem zapadly a obří auto se s burácením rozjelo. V kabině vládlo příjemné teplo. Řidič byl vysoký chlap, kterého v přítmí sotva viděli.</p> <p>„Mám v termosce čaj,“ nabídl jim občerstvení. „A obložené chleby. Klidně si hoďte dvacet, pokud chcete. První zastávka je Swansea, kam dorazíme asi v pět ráno. Vysadím vás před kontrolním stanovištěm. Víte, jak dál?“</p> <p>„Ano,“ ujistila ho Sára. „A děkujeme.“</p> <p>„Není zač.“</p> <p>Jan myslel, že neusne, ale teplo a pravidelné vibrace kabiny ho brzy uspaly. Když se vzbudil, zaslechl odfouknutí vzduchových brzd. Řidič brzdil. Venku byla stále tma, i když hvězdy začínaly blednout. Sára se k němu ve spánku tiskla. Jemně ji pohladil po vlasech a něžně ji budil.</p> <p>„Jsme tady,“ oznámil jim řidič.</p> <p>Okamžitě se probrali a otevřeli dveře, hned jak tahač zastavil. „Mnoho štěstí,“ popřál jim řidič. Pak za nimi zabouchl a oba uprchlíci osaměli.</p> <p>Roztřásli se chladem. Nastávala nejchladnější část noci před úsvitem.</p> <p>„Chůze nás zahřeje,“ prohlásila Sára a vykročila.</p> <p>„Kde jsme?“ chtěl vědět Jan. „Kousek před Swansea. Musíme se dostat do přístavu. Pokud bude všechno připraveno, vyjedeme rybářským člunem na moře. Tam přestoupíme na irský trawler. Tuhle trasu jsme použili s úspěchem už několikrát.“</p> <p>„A pak?“</p> <p>„Do Irska.“</p> <p>„Ovšem, ale já myslel na budoucnost. Co bude se mnou?“</p> <p>Mlčky kráčela dál. V tiché krajině zněly ozvěny jejich kroků pěkně hlasitě. „Prchali jsme tak rychle, že jsem neměla čas o tom přemýšlet. Možná zařídíme, abys mohl zůstat v Irsku pod jiným jménem, i když by ses musel chovat velmi zdrženlivě. Je tam příliš mnoho britských agentů.“</p> <p>„A co Izrael? Vrátíš se tam, jak předpokládám?“</p> <p>„Ano. Technické znalosti, které máš, by dokázali ocenit.“</p> <p>Jan se zasmál. „O tomhle už dost. A láska? Tím myslím tebe. Už jsem se tě jednou ptal.“</p> <p>„Doba na takový rozhovor není vhodná. Až odsud zmizíme, pak…“</p> <p>„Až budeme v bezpečí, myslíš. Poštěstí se nám to někdy? Máš zakázané se při práči zamilovat? Nebo lásku jen předstíráš, abys získala spolupracovníky?“</p> <p>„Jane, prosím, zraňuješ mě a sebe zrovna tak, když tak mluvíš. Nikdy jsem ti nelhala. Nepotřebovala jsem tě nalákat do postele, abych tě získala pro spolupráci. Udělala jsem to ze stejného důvodu jako ty. Chtěla jsem to. Ale teď bychom s takovými řečmi měli přestat. Před námi leží nejnebezpečnější úsek.“</p> <p>Ráno bylo jasné a studené. Procházeli po prázdných ulicích města. Občas potkávali další ranní chodce, kterým se v chladu srážel dech u úst. Policii nikde nespatřili. Bezpečnostní opatření zde nebyla až tak přísná jako v Londýně. Zabočili za roh a před nimi se na konci zledovatělé ulice rozkládal přístav. Spatřili trup rybářského trawleru.</p> <p>„Kam?“ zeptal se Jan.</p> <p>„Do tamtěch dveří. Za nimi je kancelář, kde se dozvíme další.“</p> <p>Když přišli blíž, dveře se otevřely a na ulici vyšel nějaký člověk a hleděl jim vstříc. Byl to Thurgood–Smythe. Kratičký okamžik hleděli zděšeně do tváře policejního úředníka. Thurgood–Smythe nasadil lehký, neradostný úsměv.</p> <p>„Tak to bychom měli,“ řekl.</p> <p>Sára prudce strčila Jana do zad, až ztratil rovnováhu na kluzkém ledu a upadl na kolena. Současně vytáhla pistoli a vypálila dvě rychlé rány směrem na Janova švagra. Ten zavrávoral a klesl na zem. Jan se vyškrabal na nohy, když vtom se Sára otočila a běžela zpátky po ulici.</p> <p>Ale policisté na ni už čekali a se zdviženými zbraněmi jí zatarasili cestu. Sára v běhu vystřelila několik dalších ran. Policisté palbu opětovali. Sára sebou trhla, klopýtla a spadla na zem. Jan se k ní rozběhl, aniž by si všímal namířených pušek. Zvedl ji ze země a sevřel v náručí. Hruď měla pokrytou špínou a krví. Přejel jí dlaní po tváři. Oči měla zavřené a nedýchala.</p> <p>„Už se to nikdy nedozvím,“ šeptal Jan. „Nikdy.“</p> <p>Přitiskl k sobě bezvládné tělo, pevně ho svíral a nevšímal si slz, které mu stékaly po tvářích. Kruhu ozbrojených policistů, jenž se kolem něj svíral, nevěnoval pozornost. Nevšímal si ani Thurgooda–Smytha, který už rovněž stál na nohách a svíral si prsty krvácející ránu na ruce.</p><empty-line /><p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>XXII.</strong></p> <p>Místnost byla bílá, stěny, přikrývky i podlaha. Zbavená všech skvrn a neútulná. I stůl byl bílý, stejně jako židle, která stála u něj. Sterilní a studené, podobně jako v nemocničním pokoji.</p> <p>Ale zde veškerá podoba končila. Jan seděl u stolu, ruce položené na desce. Oblékli ho do bílého a na nohy mu obuli bílé sandály. I kůži měl pobledlou, jako by se snažili přizpůsobit ji všeobjímající bílé. Rudé kruhy pod očima vytvářely nápadný kontrast s okolním jasem.</p> <p>Kdosi mu donesl šálek s kávou, kterou postavil na stůl. Jan šálek objímal oběma rukama, ale neupil z něho ani doušek. Nápoj mezitím stačil vychladnout. Oči podlité krví hleděly nehnutě do dálky. Ale dálava zde chyběla, protože v místnosti chyběla okna. Dveře se otevřely a do místnosti vešel bíle oblečený ošetřovatel. V ruce svíral injekční pistoli. Jan se nepokusil o sebemenší odpor, nevnímal, že mu zvedl ruku a injekce prorazila pokožku.</p> <p>Ošetřovatel odešel, ale tentokrát nechal dveře otevřené. Za několik sekund se znovu objevil a přinesl stejnou bílou židli a postavil ji na druhou stranu stolu. Když vyšel z místnosti, opět za sebou dveře pečlivě zamkl.</p> <p>Uplynuly další minuty, než se Jan pohnul a poprvé si všiml, že v ruce drží šálek s kávou. Zdvihl ho a napil se. Ale okamžitě zkřivil rty, protože káva byla ledově studená. Když šálek znechuceně odstrčil, vešel do místnosti Thurgood–Smythe a posadil se naproti.</p> <p>„Vnímáš mě?“</p> <p>Jan pokrčil čelo a přikývl.</p> <p>„Dobře. Dostal jsi injekci, která ti trochu pročistí hlavu. Byl jsi delší čas mimo sebe.“</p> <p>Jan chtěl něco říci, ale přepadl ho záchvat kašle. Švagr klidně čekal. Jan to zkusil znovu. Hlas zněl značně chraplavě a zadrhával.</p> <p>„Kolikátého je dnes? Můžeš mi prozradit, který den máme?“</p> <p>„To není důležité,“ odpověděl Thurgood–Smythe a mávl lhostejně rukou. „Který je den, kdo jsi – to nemá váhu. Musíme si promluvit o jiných věcech.“</p> <p>„Nic neřeknu. Ani slovo.“</p> <p>Janova slova uvedla Thurgooda–Smytha v neskrývané veselí. Pobaveně se plácl do kolen.</p> <p>„Jsi opravdu komický,“ posmíval se. „Jsi zde už celé dny, týdny a měsíce, skutečný čas nehraje roli, jak jsem řekl. Důležitější je, že jsi nám všechno vyžvanil, všechno, co jsi věděl. Chápeš? Každou maličkost, kterou jsme chtěli vědět! Tohle je skvěle rozpracovaná operace a naše zkušenost s podobnými záležitostmi sahá celá desetiletí nazpět. Určitě jsi slyšel zkazky o mučírnách – ale to jsou jen pohádky, které sami šíříme. Skutečnost je mnohem prozaičtější. Umíme velmi dobře zacházet s drogami, drezúrou a elektronickými hračičkami. Tím vším jsme tě snadno přetáhli na naši stranu. Byl jsi přímo žhavý, abys nám všechno pěkně vyprávěl. Což jsi také udělal.“</p> <p>Janem zacloumal hněv a vytrhl ho z otupělosti, která ho ovládala.</p> <p>„Nevěřím ti, Smitty. Lžeš. Tenhle rozhovor ti slouží k tomu, abys mě dále zpracovával, nic víc.“</p> <p>„Ale? Musíš mi věřit, když ti povídám, že to tak bylo. Nevíš už nic, o co bychom měli zájem. Vyprávěl jsi nám o Sáře a jejím doprovodu na izraelské ponorce, o malém dobrodružství nahoře ve Skotsku a na kosmické stanici. Řekl jsem všechno, a to jsem také myslel. Lidé, které jsme chtěli zatknout, včetně Sonji Amariglio i té odporné postavičky jménem Fryer a další – všechny jsme je posbírali a přetáhli na naši stranu. Několik jich ještě pobíhá volně po světě a domnívá se, že jsou svobodní. Stejně jako předtím ty. Byl jsem nadšený, když tě naverbovali, a nejen z osobních důvodů. Máme příliš mnoho malých rybek, které musíme držet na očích. Bohužel ale nepřinášejí takový zisk. Ty jsi nás zavedl do vyšších kruhů, které jsou pro nás velmi důležité. A pak jsme skřípli. Naše politika je v jádru velmi jednoduchá: malým skupinkám dovolíme, aby kuly své plány a snažily se je uskutečňovat. Dokonce dovolíme i několika nepřátelským agentům útěk. O to větší je pak úlovek, když udeříme. Vždy víme, co se děje. Nikdy neprohráváme.“</p> <p>„Jsi nemocný, Smitty. Teprve teď jsem si toho všiml. Nemocný a zkažený jako všichni lidé vašeho druhu. A příliš lžeš. Nevěřím ti.“</p> <p>„Není důležité, jestli mi věříš, nebo ne. Jen mě vyslechni. Vaše patetická vzpoura se nikdy nezdaří. Izraelští úředníci nás průběžně informují o mladých rebelech, kteří by chtěli změnit svět….“</p> <p>„Nevěřím ti!“</p> <p>„Prosím! Sledujeme každé spiknutí, pomůžeme mu pěkně rozkvést, povzbudíme nespokojené, aby se přidali. Pak zatáhneme sítě. Tady, na satelitech, dokonce i na planetách. Rebelové se pořád pokoušejí svrhnout naši vládu, ale nikdy svého nedosáhnou. Jsou tak hloupí, že si ani neuvědomují, že se sami neudrží. Pokud odřízneme dodávky, satelity zahynou. A stejně tak planety. To, že jedna planeta slouží jako důlní komplex, druhá vytěžené suroviny zpracovává a jiná pěstuje jen potraviny, je založeno na mnohem hlubším základě než na obyčejných ekonomických důvodech.</p> <p>Všichni potřebují ostatní, aby přežili. A my řídíme jejich vzájemné vztahy. Začínáš chápat?“</p> <p>Jan zvedl ruce před oči a cítil, jak se chvějí. Když se podíval na hřbet ruky, viděl, jak bledou má pokožku a kolik ztratil z původní váhy. A začal pomalu věřit, že mu Thurgood–Smythe říká pravdu.</p> <p>„Dobře, Smitty, vyhrál jsi,“ přiznával Jan rezignovaně. „Vzal jsi mi vzpomínky, přesvědčení, celý můj svět i ženu, kterou jsem miloval. A nemusela zemřít, aby chránila své tajemství. Dávno byla zrazena svými vlastními lidmi. Vzal jsi mi všechno – až na můj život. I ten můžeš mít. Skonči to!“</p> <p>„Ne,“ zavrtěl hlavou Thurgood–Smythe. „V tomhle ohledu jsem tě rovněž podvedl.“</p> <p>„Chceš mě nechat naživu kvůli mé sestře?“</p> <p>„Ne. Co si myslí, nebylo nikdy důležité a neovlivnilo mé rozhodování. Bylo to jen užitečné, když jsi byl o tom přesvědčený. Teď ti už můžu sdělit pravdu. Zůstaneš naživu, protože máš užitečné znalosti. Talentované lidi nezavíráme do skotských táborů. Opustíš Zemi a poletíš na vzdálenou planetu, kde budeš pracovat, než umřeš stářím. Jedno si musíš konečně uvědomit, v našich očích nejsi nic víc než nahraditelný kus velkého stroje. Na Zemi jsi svůj účel splnil. Teď tě jen odmontujeme a na jiném místě připojíme…“</p> <p>„Můžu se vzpouzet,“ vyhrožoval Jan.</p> <p>„Nemyslím. Jako maličké kolečko velkého celku nejsi příliš důležitý. Když nebudeš pracovat, zničíme tě. Vezmi si mou radu k srdci. Vykonávej svou práci, veď šťastný a produktivní život.“ Thurgood–Smythe vstal.</p> <p>Jan vzhlédl. „Mohu si promluvit s Liz – nebo napsat…?“</p> <p>„Oficiálně jsi mrtvý. Nehoda. Při pohřbu velmi plakala, stejně jako nejbližší přátelé. Rakev byla samozřejmě uzavřená. Žij blaze, Jane. Už se neuvidíme.“</p> <p>Šel ke dveřím a Jan za ním vykřikl.</p> <p>„Jsi netvor, netvor!“ Thurgood–Smythe se obrátil a posměšně si ho přeměřil.</p> <p>„Jaká ubohá urážka. Nejsi schopen nějaké lepší? Žádné poslední slovo?“</p> <p>„Ale ano, vím, co říct, pane Thurgoode–Smythe,“ pronesl Jan tichým hlasem. „Ale mám se namáhat? Mám ti vykládat, jaký nestálý život vedeš? Myslíš si, že všechno vydrží na věky. Ale mýlíš se. Jednoho dne tě svrhnou z trůnu a doufám, že se toho dožiju. A budu pro to dále pracovat. Měl bys mě raději zabít, protože co cítím k tobě a podobným lumpům, se nikdy nezmění. A ještě než odejdeš – chci ti poděkovat. Za to, že jsi mi ukázal, jaký je náš svět ve skutečnosti. Dal jsi mi možnost, abych se proti němu postavil. Teď můžeš jít.“</p> <p>Jan se odvrátil a díval se na protější stěnu. Vězeň, který posílá pryč svého strážce. Jeho slova měla větší účinek než všechno, co kdy předtím řekl. Thurgood–Smythe zrudl a chtěl něco odpovědět. Ale nakonec neřekl nic. Rozpálený vzteky si odplivl, třískl dveřmi a byl pryč. Tím, kdo se nakonec smál, byl Jan.</p> </section> </body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAPiAmADASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDCkdjISoAAA7D0qrLI7rgI ue/A5q0xBbpk4GfyqpJnJ2kZ6j2rxtz10Vy/OONo68DmpIiMb8Dg8cComZQT2FORgGBDdOc UupTIJH3SsdoHPXAqNmJOOPrgUO5Z3bIwTTM7RnI5ptakoduGegP4ClVsHhR+QqJTyeMAda dGSWxkZ9KENErSHeCSMfQUPIMZABU+wqIAbm5BHvTkHQAcVVh2Hq3PAH5CjzWzgAfkKCp6g flTdpWTB/SjlGSGUlfmA/IU4SbyCwXKj0FQnlSOx71Iijrjnpj1qlFEgZW6hFP4CkMpK8gf kKMFCfl4qNiSMqOB2pNK4x6lsjOMfQUobYDgDJ74FMAbK4HHvTscHmi/YYEnjJH5ClDnPQf lTe2etKfu8cUrXAcX5+UjHfgU0uC3ABH0FNxximhTjGaaSQiUSt97AGPYUm/cegA+gpp+6M 8UmMjaDQ3cBxYhhjB/AUhZsZ4+mBSDIPbilbaBnnNNILi+Zx2X2wKj3fMAFGfXFPYLxk5JG abtw4GcjGaOa2iJuSCTnBwffApN/PG38hUZGVPHX+VJwuARS5Oo7okLcHGBn2FIGOSNoPHX GKQA5z27UoLBcD8aadguhFbBHAPtgUvmEqQMDn0FR5z0GDS4+UnjiktWO47d0GAT9BSs5GF wuD7CoyQHABGSO9LgDOSDVJWFfQUMSScD8hTlddpyQG+gpmQuScge1M+npxmk9QHqeDuAz9 BTlbgqAMfQVCc4AJ5pVLdcjFCVirkgOMkgY+goZju+ZRj6CkGcMT0oBJbNFxD95wGwM+4FI zEMcgZ78CmMTu5GfYelIpyCD1oHcfvPQKD+ApOSckD8hTCQOBzSEAEDOc0OQh4PJPH5Cg5K jpn6Cm8gEkDNJu4I5pWGSAgDkD8hSkkrjgY6cColOOOtPP3VFMTYZwR90t9BTslhyqj8KhP LA5x71IWBABPIpWuDF5MfbH0FNDEDII+mBSsBjrUeCTkdqrlsJ6D25bBxjpnFRk4GABge1H K4zzRk59qLXEiTzMRY4/IVCeT/AAj1yKQnqOgHQilGCPm/Cmo2BvQdk7eNpH0oc4RcY3fSk wSmBhSOgoySASBkUMYwHHpk+1JyR2/KjP7zH86BkEgc0KIhTkg4xj6U7A3ZbGB7UYznGBTW YfWlcEOYeYvBXrxwKbkjkcke1MwCMelSJkDkgH0ppDHBkLAkBcegqQkNyMBfXA6VWYfISOG z2pV34I64qthD2CZBJB9OO9KoHLFR7DFMA5IA+buDTgBt3Fqm1xinAG04ODwcUhAY5OGx7U mMt8uMe9IRsUkHinewhCoznA/KnKCPTP0FM3ggbhg+1OBYnIGRRuAhbHYZ78U4HcpAwvHpS BSCccmnJlsnHbpTaXUDoyzk7m+V2A6dOlVJiVbC8MP1q7IkSnnPQfyqvIEzkAn3rFuyGipI D1bjA605BuBUH73aiRh0UZoiO6VSw4zjiphruEtEV2XblTzjim9VLEcKOMU+RQJX29Ce9Cj HynpTluStjpoPhx4xuraK5i0WR4pVEit6ginP8PPGNtHLcy6NKI4kLOcdAK+rNA3DwtpWGP 8Ax6x9/wDZpdcLjw5qfJx9mk7+1dKpJI5PbM+KMYJABz3B9aQthS7HAHYVNIf38pHXJqGTA gbjjFYtWOpSuky3d2txp949ndReXOgUkZ6gjI/SqxYByDkjPFdB41fd4yum/wCmMH/osVzw Ads9CBiqlo7Ci243HE5QkDPtWrqOgaroiWbapb+T9tiE0DjkOn0roPht4UPivxrbW7ofsVo RNcH2B4/Wvefit4UGv+CXmtIM3mnDfEijkoOqiqjBtXJnUSaSPlaNCzHc+TioSByDnIq0VP 3u/Q1E+N3PasrM1TNbT/CniTVbVbvT9EvLm3bgSRplT+NXT4E8Yhvl8N3+O/7qvo74Nlv+F ZWWGONx716Fubrk8jHXpXR7JaHJ7ZnxFN4Z8QRyFX0S8ypwRs6Gs2e1lt3MNzG6SDjaRyK2 vF89z/wnGu4vLji8cACVgAPQc1XtPEFzCiWmoRLqNh/FBKBn/eDdcjtUNRTsaqcmr2MYcEc 9eMmtHTtC1rWBI2k6TdXoiOHaFNwB9KXU9PhtriKaymMtldLugkbr7qf9oV7t+zuCNC1kAk D7T/TvUqN2kVKdk2eL/wDCD+L9gJ8Majn/AK4mqsnhPxPbt++0C+Q+jR44r7kJYDqfzr5b+ PM1wvxLhWO5njBslO1JWVQc+xrV00lcxjVk3Y8rns7qzl23lrLC7H7rjHNQqQzYz7H2rSst b1OyVlE/mwN9+Gcb9/sSeR+FWdQtrGfTF1rS4jBGp23NqefJY9GX/ZPas7Ju0TZTfUrafoe tapA1xpmkXd7Ejbd8Me4fSrR8HeLxIp/4RnUjz/zxNdN8M/HU/grxGiTux0q9IW5j7J6OPe vriC5iureO4glDxzAMjqchgelaRgnuZTqSj0Phm/0PW9Kh8/U9Fu7KEtgPNHtXPpmsp87q+ 6fEWgWHifw/c6PqUSvDcLjLdUbsRXxj4n8OX/hjxDc6NqMZEsLny2H/AC0Ts1TKNth06vM7 SMXPyZA6frUk8NzaOIbqFoZGUPscYOD0Naui28MAm12/UPaWR/dR/wDPebso+nU1l3d1cX9 5Ne3Tl7idtzk9j7e1Ryrc15rvQgHPHQ0gx1x9aXBPcU5cUtnoXuRbhljt56VZs7K+1CZoNO sbi9lVdzJAm4getQFPn5zj2r2b9npAfHF+3BH2M9f96qS5nYhvljc8uHhjxPznw5qOP+uJq rdaZqWn7V1LTriz3fc85NufpX3sApH+rH5V4B+0Uo26KECqeT0rX2aOdV27aHz0xOATxjil toJ7q5ENtC88rAlY0GSQBkn8BSuATgcjGP8A69dN4A+Xx5Z/Nx5Fx/6LNZLU6W7K5zG7chY HrTlYDvTojiMEkY+lKNofL/Mh6gClylJ3I3BY/IpYlgE9z0xVq/06/wBLvWstStmtrmMAsj DHB716P8G/Bf8Awk/jIapeRbtO0oh2BHDyfwj3rvPj54OFxp1v4ttIv31sPJudg/5Z/wAJq 1G8bmDq2lY+biDkeh709RzyKcVBIJ4J/X3qQKAdvX3rNLudF+xNb6ZqN3CJrbTbmaJ+VkRC VP0qQ6LrKkD+x7vPT/VmvrL4OwQn4S6LvgjJKvklQT9413xt7Yg4toiPQoK2jTVjkeIl2Pg l9O1KFSZtPnjx/eTFVVwVxkgg4wRXXeMNX1K38d6utvdGMJOQq4yorPTxK12QviG1TVIeBu CCOSEeqY4J+tTyK5spSspNGDldmD1FSwW1xdsVtYJJivURrnFXdU0tbCWGW2m+02FwvmQTd yPQ+hHpXsn7OsEL6lrpljjkOFHzJkgYpqPvcoSqe65RPFzpeq540+5A94zUD6bqUakvZTqD 1JQivvj7LaY/49Yf+/Yr56/aCu59N8QaIlgwt1e2clUUAMd3U0+RWuYqtJu1jwKVXikEciM jY/iFM6Dnmt4eJtXPlx3ckN9aD/l2ljADfUjmi9s9Ov7FtY0VGhEXF5ak8w/7a/7Hap5VfQ 2Un1MWJGd0jjQyO5wqqMkn0q4dI1bP/ILueP8Apma3Ph8iv8Q9ADKrA3iDGM8Zr7aNpalif ssPB7xinGPMjOrU5WrHwXNp19DF5l1ZTxIOrMhAFUJFJxsr7D+MNvbL8LtRaO2iDZHIQAiv mr4f+DZvGviqDSFdorcASXMo6onp+NDhZjhWunc5Wz0+/wBQn8rT7Ce9l/55woWNasvg7xZ bR5l8O3y8biDHyBX2tovhzRfDumR2OjafDbxxjaHCjd9SetfJHxKsPEOhfEPURqF/eF55DP BIZWCyIe4wcfhVOJKqNs4dkkikaOaMxSDgqwwRUTp0BrevtfutU04WerxpdTR4+zXQUB4v9 k46j681jOpyGC5x1X0qGkmbKTW5EAASSeFrStPD+uX9sbiz0i6mtx1uBH8g/GvdvhT8HbSS xg8SeLbfzpJcPbWbcKg6hm9TXbfGVFtPhNeizRbYLKn+qGzHsMVagZSq+8kj5Tn8O65BA9z LpdwIU+9KF+WswZAG44PcVettR1C0kW4h1C4R06MXLBf+Ang1qCW38REpc26W+s43RzqMLd ezAdG9O1TypmnPK+xzzNtB9R6d6nnt7m32LcW0kDOocK64JU9DUJQqHUkrjII96+zB4G8Pe L/h/otvq9kpmWyiCXCAB0O0dD3pJa2FOpypHxttJZQcc0SDHAxj09a9K8dfB/xF4SkkvbRD qWmZyJolJdB2DD/CvNmOVKsF45I9/SlystSTWhFt546GnKoABBOO3vSkZUkD61t66Qul6CF VQGtm7Y/i709kDepiK21ieM470+BQztnuO3FRE4O09uc06P5QWBJyOgqSrnSznJGG6AHH4V UkIU5J4xyKsXHzPkDbwBn8KqMcksR04+tYNXYxhOenpSQrtlXJxzStnhgMGnYX5kbp1zSXx A7WK8ozM7A9zz60ITuGeOcfWnsBjOOM8CiPPmIG55xWjYuh9oaEP+Ka0rn/AJdY/wD0Gn6x 5Y8P6gZyRD5D78dcY7U3Q8Dw9pf/AF6xj9Kb4g/5FTVuOfssn8q7eh5b3Pkq4Hhfz3+zT3g G4n546h2eGTCfPurvZ/sxVmZ5BbnnBqG4YiNgmSCK5rndGLsjf8ZCJvGV6YSTH5cO3PXGwY rEVDuACbj2A5rX8WZXxddKehih7f8ATMUzSwluZ9WkH7u0wI/9qU/dBHcetXOzkKEnGB9Ff BjTtL07wtcx28iy6j5o+2EdVYjIUe2K9QwCCpwwIOQfT0r5U+E/ix/D3jlFvZStpqR8uUk/ KrE5GPxOK+qlyBgjB6n6VrdJaHNOLi7nyf8AE3wufDHjO4hji22N2fPtyBwoPVc+tcI43cY IPbNfWPxV8KDxP4Mla3jDX1gDPAfbHzD8q+VHQbDgYwOVPUGuea7HTRd1ys+qfg3/AMkzsg OoYivQ8dcdxXnnwcP/ABbOz9d5r0MEc+tdK2Vzkel0fFXi5Q3jfXv+vx6wwADkgHIrb8XsR 4510/8AT44rAZ8KT6da5pfEzsp35Ua8S+d4SvHbJFjcxiIf3N/U17l+zyCdC1ls8m65/KvE bqM6b4dis5Dtur9hPPGf4FX/AFZ/H0r2z9ngj+wtaxnm6H8qpPVESWjZ7kD7V8s/Hk4+JsP HH2Jf519TdBXyz8dyG+JsOP8AnyXj8a0lsZUleSseU7huyRz69zWx4fHnajc2UhPkSWksjq O5Rcr+RrIYYb19sVsaUX03Tr7XSMKENpAp/wCW5fhsf7o5rKO+h1Sfcxo3Z4E3HllzXvXwT +IRidfButTgIP8Ajymc8f7n+FeCqFWMAc7RxRHM8VzHNFKY5YjvR1PKMOhpRlqKUOZH32R2 JPHc15r8WvAtr4p8ONqEUsVnqFgpkW4c4UJ3DGpvhX49Txn4dEN0yrq1moSePP3vRxXAfHL x+HceDdKnBVfmvJVPU9k/xroTRxqLUrHi2q3kVx5NpZgiwteIgRjc3dj6nPf0rPB3Mcnk9T TN4c8E4HajJxx0rkk7ux3xjyocQA2B0o2DHXmmHnqcUobBHHtQkMdzn5c8V7P+z2P+K21Dn /lzP/oVeNMVVhg+9ezfs9nPjTUf+vM/+hVrH4kZT+Bn0uOleJfHex0i7TSm1PVpLBlzsCRb 91e28Y4NfPv7RfMujgcHaefxrdPc4ktjxaSx0NXwuszbex8iuk8GWGgxeJ454tdmkuFt5/L haHAY+WcjNcG5A4xgdPeug8D7l8bWxBH/AB73GcDr+7NY8yR2uLszn4eYlABBPr2qeGGW5n SCDLSSkInHQ+p9qpQM3kxgnK4/ECt+wdtK0qTVTxd3RMFqCOVU/ecj0I4qd2VsrH138ONB0 zw74GsbPTpo51K75p4zkPIfvDPoDXS6hZQalpdzp94oNvcIYnGOoIrwz4AeLfkufBt3Kf3Q 8613H+H+IfnXvvU9wBxit1bocUrpnw54s8O3PhbxPe6JcLj7PJ+7OOGQ8r+lYoIyCTn2r6V +PHg7+0tBi8T2UZN1YDE5HeM9SfU181gZjDdj1XvisJqzOunO8T6/+DoI+EeiZ5O1/wD0I1 3vJzn0NcH8H/8AkkuicYwjf+hGu9PGSfQ1utjje58MeNDnxzq2B0uGrC2gpux+dbfjAZ8ba xlsYuG/nWL8gAOfkPeuebsz0F8KNizJuPCupRPjytPZboA9SzHbXsn7OR3Xev8AqChJ/DpX j0aDT/CcskuVl1RwgjPeJTkOPbPFexfs54N1r+PVCfyrWO9zGduV2PoU9PWvmv8AaPwfE2g gjj7K/wBfvV9K8181/tHf8jVoIz/y6v8A+hVT+FnNC/MjwtsSEEcH2rX8NOia9FDMh+zzo8 c6j/loNpIB/HmsksRgZHI/KtzwvGI9Uk1W5QvZWETSTnoDkYAHvkjisYbnbPaxf+HilPiRo SMdzi8Xn8a+3GPzNXxJ8OCz/EnQmbl2u1J/Ovtw8Ej1Oa2jojlqaNHnnxkyfhbf8/xAV5J+ zzd29t411G3lkCyXVmscQP8AEQckD8K9Z+M/Hwtvz/tLXyfo+rX2jara6nps/lXVs29D/MH 2PSiTsEFdM+9OTzjkCuO+Ifgay8ceHmtH2x30YLW0+OjehPoak8BeOdO8c+Hkv7YiK8jAW4 t88o3+FdaeRx35+lVuZaxZ8D6ppd/oeqz6RqNu1vdW74kRhjPuPUGug+G+hJ4l+JOl6ZKu6 Hebh8/dKpzg/Wvon4ufD+HxZ4ffVbKFV1exjLIwHMq9Sprxf4HTpB8WbGJzy8Ey56cgVlKP vI6lUco3PrVY0VRGihUUYUAcAdhXm3xuGPhTecf8to/516ZjpyfpXmfxwz/wqi8x/wA94/5 1q9Ec0PiTPj8n5CCNxpdzR7Xjdo2U7gVOCD7GlYDALZIpufkK+vauVO70PSbTNPV0LS2t+6 CIahAJxGOi87f6V9u+Fjjwdooxz9jiyPT5RXxRrJDaZ4cXli1gC3qPnPFe6+FvjbaaPLa+H vEtp9ntYoI1ivIeQBjHzD/CtotXdzmrLY96YAghgGUjDKf4q8n8c/BHQvEfm32ihdK1NvmA Qfu5T7jt9a9OsNQstUs0u9Puorq2cZEkbBh9OOhq4OnU+tWc13E+FPEvhTXvCWoG01qyeDD bVmxlJPoaZ4gz9j0TLci3bn/gVfcGq6RputWL2Wq2UV5byDBSRc//AKq+QvjNo1l4f8awaP pqlLS3h+RTyVyc4qOVWNo1LtHnf3W24+hqWDcWI2nOOtU2c9CeKsWxBbk5GKg7L2OplQ7dx 9v5VUYgZNXZz+7A6nAz+VZ8nsa5h2Ezt5J4NSQ7HLeYSAVwMVXOSKdBgFmU1UVZky2GttDF eeDTof8AXx/7wpgySx9TmkVnVgVbDA7hnpUvcfQ+1NHAGgadjtbp/Ko/EH/Iq6t/16Sfyr5 +tPjj4ptrKG1Wx08rDGE5Q5OBRefG7xNfadc2MljYKlxGYiQpyM8cV2c6SscLpTbvY8xBwx HWop2DQMB1pSSDz9709aayFwVHBP6Vzp6nbFNLU6DxZG7eNbmGMMXdIF655MYq9qmjQpBa2 Ntr2lJFar+8R5SHEp+9njkVj3GuzS+I5tbFuhnZFjVW+6uF25NZZCKCWUM3TJ5JrRy3MFFt WN2PQW3q6+I9GRkOV3Tng9QelfVngTXE1rwnas2oW95d26CKd7d94YjuTXxwm0YQKhJ5yRX X+B/Hep+CLy5exijlt7pf3kT9Nw6GqjNIVWm5bH2CGGCGUbe4/pXyj8VPCzeGfGc5hQiyv8 zwkdM/xfrXUL8f9ZyN2jQZI4965fxv8S5/GmkRWN3pkMDRSb0nTqPb6VUnFozhGSke3/B3I +Gdnz/Ga9DyMZzjHp1r5a8I/F3UPCnh2LR49LinRGJ3HrXQD9oHUQCf7DjzjHLVXtEtCZU5 NtnLa3pGleIvHGupb3X9m30dy+62Y5FwR3UnufSuYMujaNckx29zfX0RwFu4/KWJvXH8dZ2 rajJqmu3mqkCOS4lM2AcbSfetVPE4ubZbbxBYRapEows+NtwvsrdMfWs+ZM1SkkjFnuJrqZ 7u5kM00pyxx0/DtXv37PB/4kOsk9ftXT8K8Bv5rCS6P9l21zb23GEuXDNn6jtXafD/AOJc/ gSxvbaPTftguZfNLbsbeMYqFZSNJJuNj66Vhk5r5z+MVvpOq/EuDTLmf+z75rVfKun5jcE/ dY/w/Wpx+0TP/wBC6f8AvsV5d468XN418TLrD2gtAIRCYyc9DWspxtqYwpyC90jSNBv3h1m e7muYgCIETEUg7Hf6GsnU9Um1SeIsiQQQjEFvH9yNfX3PvV3T/Etxa2w0+/todU04HiG4GW i90PXP1qjqlz4fmZW0WyvrVycy/aJAyj/dArPdaGyTT98onGOv4+tNyN2BhD/Ogt1OOT3qL KhstkgHnHXHtUXsa9TrPC+p33heSTxPbTtCyAwwIpx57kdx/dHX61zc0k11cy3NxKZJ52Mk jt1ZjVnVtRGozQLHB9mtbaMRwW4OfLHc++TzVF2BJBFNt7GcY3d2IOeR930FLuwPlORnFKM ZJJ5NNPUjAIqVoaMU/MacNxBX/OaYrAE5GKcrryDn0pBYkYgYGOAK9o/Z8A/4TLUSP+fP/w BmrxIsTnstdx8OPHUfgTWbjUZNOkvkuIfJ2owUqc571cNHdkVE3Fo+ywRivnz9orm50UH+4 f51P/w0fZD/AJla6/7/AC1518SPiPD4+uLJodLmsRboQd7hs8+1buSaORU3dHnr9Pm5HbFd F4GXPjSA54+zz/8Aos1zZcANggkntWr4f1hNE16K+mhM6rFLGUQ4J3IQDn8a54v3tTtktGV tA0yTWdQtNNhcRh+ZJP7ijqx9q39W0XVrzUWkgtMW0I8mCNWB2Rj39zz+NYNlqA0/Q7mzhj Zbq4IVrjd91O6D696piaQjAllwP9s1rzJXMuVt3Ox8P6b4n0TxDZazaWjCS0kEgBYfOPfn0 r7J0+9j1DTbe7jfKzKGyD0OORXwUJZm+TzpeP8Apoa9U+HnxhfwVokukajplxqUHmeZFIkg BTP8PPaiElsRVpu9z6mubeC8s5raeNXhmUo6tyCCMV8WeNvDM3hHxdfaSwbykYyW7n+KJul ew/8ADSGlAH/imLzrx+9WvPfiV8RtG8eQWUttoFzZX1sxAmeRSGU9jirm00TCLTPfvhBx8J tEH+w3/oRrumxg8cAc180+Cvjfp3hbwdY6FPoFzcSWgYGVJVCtk5710P8Aw0ho/JHhi9OAf +Wy000Q4O55tr3hqLxP4x1Z9Bvra2mjlZp7W7k2njqUP8QrmBaaFpL51S8/tKdOUtrb/Vv/ ALzdVrP1XVmvtfudYtt9q80pljCn50Oc9a118RaVqkXl+KdGaeUjH26xIjlPu3Y/hUaXub2 ktDHvdSuNTv2u7ogyAbUjAwkS9lUdhXuX7N4BuPEBGSAU/PFeF6gmnRXanTLlp7dlyN4wyH 0PrXd/C34j2PgGXVDfafNe/bSpXymC7cD3pKV2E4+5ofX/ABivn/482NjqvijQ7B7pLPUJI G+zzSnETfN91z2q6f2kNC6f8I5eH/tqteUfFHx9ZeP9Z0+9s9Pms47WBoWDuCSSc5GK1urG EYScjHv/AAmmjXRh8Q63ZQOOsdofNlH0HQ1n6pq0M1pFpml27W2mRNuwzfPcP/fb/CpdP8U NHarp2s2MWraeowocYlhH/TNvX61Hq0Phc2z3GiXV1FK33bS5+dv++hxWbstjdJ3szX+HDZ +JGg47XK19tZ+c/Wvg/wAL6xH4e8UaZrNxEZo7aYSMiHBIr3//AIaO8PNz/YF4AT3kWnTas 7kVlzNWOr+NLAfCy+/31r5BXJUsikmMZfjIA9a9o8f/ABo0fxZ4OuNFsdJubeaVwRI7gjj6 V5NoWuS6JdSE28V1aTp5dzbTDIkXsM9j6UTkh0otGr4P8Wah4R12PVtNkBIIEsJPEq9wfev sjw14i0/xPoFvrOmOXhnXLKfvI3dT718WXMPhm4P2jTNSl07JyLO6QyPn2YcYr1T4V+PfCn gLQr2LWdfaRrmQulrHCx8s+pPqaIuxNRJ+p9I3bxrp9w8jAKImZiT0GDXw3ba02jeME1yxL D7PdmQKn8ShuV/GvQviB8bdQ8TWE2jaHbNpmnyLiWRmzJKvtjoK8d3MgA67fTtSnPsOnTe7 Pvbw/r1j4i0G01nT5VkguEDZU52t3X8K4j45N/xai7I/57x/zr5x8D/EXXPAtyzWEiz2Mx3 TWsp+U/7S+hr0rxn8WvCnjjwBLorTyaRqMkiSeXNGZAMdsjvVXuQ4NSR4EzMfvAgDjHrVzS tOfUroxb/Kt4h5lxP/AAxIOp/+tVj7HoUSmafXTdhT/qIYWRyPZjxUV5qrTWZ0+xgFnYZ3e UD88p7GQ9zWaSidTd9Buo36X+svcQqY4CQsSDso4H59aveI1aPXlT+IwRnnoOKwA37xXxwu OPatfxHqNtqetfbrPJg+zxxfMMEsow1C1TE4u6NHwt428Q+Drzz9EvmjTd89u/Mb/h2PvX0 n4G+NPh3xUY7HUXXS9WOFKSNiOQ+it3NfIUjZwrdxkAHpUYblWydw6EHBFVGW1yalJPY/RM MCMBgdwyCDn9a+R/j+w/4Wc3/XEVV8D/GrxJ4S8qx1Fm1bSx/yykP7yP2U1jfFXxdpPi/xo NX0eR3geIKd64KN3FW7WMYQakcNjj5TnPrUtoD5rDGDjrVcFicg8d6sxElSPQZrOx1nVOm1 y2cggY/KqTAgkDkd6uMWyR1wo/lVRzlyDx7Vy7lWITkHNSwBS7fMNuP0qJjk4Xt1qe2QPvY ZGBRHViloiqeZmC5AzSZ59McU5z82Peoyc5PenLcdtA/2c4HXPqaQHLHtmk3fLnFCAHk5pK 4B91uOcdM04nPQ8nrTQCScnA7U5eTjb+NUV0FwC3IwAOnrQGURkY59aADuOaafuEdQaLisM zyMfX6VLuzgZ4HP1q2mkajNpcuqxWbtZQttklA4BptpYXd7u+yRGQxKZHA/hUdaxliIatta b+QKNiIjJO0Y44NNODgDIHXA70vbaeo9elacXh/V7uOO4trQSRSjIYHK8dc+lOVSKi5ydl3 GlfTqZeRkKffnNNLA5GcD170rIdzKSMg8jsKQkfeH5VorNcyYn2QrDB9O9NBIBO3j61fvtI vrC3tJ7mEQpcrvjGcsw9TVMqwGSODSjUhJXiyWtbEI+bJJ3DpTzwAPbihEAYgnilKcYzwDm qTu7fiUrLcjztXnNJ95ckdakblcGoypAznk0WDuxMMWXrnpmmAYBYjKg8mrEaGRljCFi5wA OpPYYqa/028026+yXsQiuNobYTyo9DUucYyUb6i82U9pZODTMAPwcevvUo4G3GKjPXBFXbu GzFBZVAABPrTTvOc8VJnHApBjbk80c1tyWINzjg8ChsA56Zp2AAdoIzS7QF3dT6Utxt2jdE XO7FKDjI680oBHJ5z2pdoBzVbDuN3IAOSD1+lCMwU4GSe+e9KyjqOo6itAaNqKq7/YZVVI/ NZyONnrWNStGC5pPQEmzPUEg7uCfWmqQRsAJJ689KsG3ufsX2pYJPs5bbvx8ufTNQlR904J 7kVpGSewbDMcdADQMADJwP7tTRW1xc5W2heSTBJVBnCjqTUaoNhPQjjBoc76LcVuo3Gegxg dMZFOVtgZcdfWnABV5OAeKYxPmBe9UrSejDZ2JckryQG9qFZVDHv3B71H1Yk9RS78EseWHt 2qeZXHcVixc8Y7fWkJIHJ5/Sp7mzvLFYWu7eSHzV3IHH3l9arNyM44NKMlNXTHZ7iEkEE4O Pag9OhxRnI4pyk7eetXe2nUTI1JPGOnSlzxv5z0NHO7HftT5o7iCUJPC8DEA7HGMj1/Glqx eQxid2G/HFKCdpIGB/OljinnbbDE8rckqgzgetMPTPOO1DlFO19SdeWwoOc/4UzJCkEH2oB PrSoHZwqqWZjgKBkmi99mV2A55UjjvTVG3nrntUkqvFI0cqFX6EMMEfWo8cjbk1UWrcydwS a3HbgF9M9aUD5en5ntTpIpYtvnRPGHGVDDhh6ikjjlmkCQwtK/ZQMk/hU86lrEEhpBz8rZP YDilVv7wHPbFSvbzx263DwSJCW2hmU43DsD61AWz1OAepznbUwlGavF3Gk07EudpzjJ9Kbu yDz171J9kvnBjWylyF8w/Ic7f7/0qEZHyjkdOuKtVE9iEtRQcPnBPv3x6UqYJIJ5AxQGJ4H NIELOCqlieAo53H2FFtbtlX6CMoGW/D1yKYeMYOMcirM8E9tMYLqB4ZF52OMEfUVVbceOv1 5qozT1QmtRQ2TluT2NITnBz0PJprYwGz8vakZioz+lCu9ymJuAJ45NNLnHQjP6fSmhy2SMC mMTj/Cr2JYuTt54/nQvy4zn6U0nKEd/5UZ5Azz60WvuIcXLDg4I6GmkscDGDSEkMVAFKeoB NPYduo9RggH8aljJLMd2MCoAx6HpUyMSCoXPFFwsdS2d/B4wP5VBIuHzntVhwqkDOcqDn8O lQlsZBHWud+RaZA2AQcdqtWbkLJ6YxVSTO7g1ZtlbyXKrk9Cc9KUXYGroqMp3Mcd6jO5hjN SM2SSTnPpTc4XOM0uodBmD27Uq4GSO/WlPXAFNx+FNsAGd3UYp42hOG5NRnCsMDrThtYDHB zS1GPUttKnrSBGYjYMs3GBSnJG7uK3fB9hBqPiq1jupES3iPnybzgYXtWdWXs4Sna9lcLHo 1j5VnFY+A2T5byzLTnHHm4yM/pXK+CrWW11bW7FlJlispUIHciprn4k36+I2ubfT7IwpL8s hj+YoDjr9BW5bTW+l+ONT1q2mh8q7003MfzcByORivg6ka9PD1G4NKavfzvoi09DkL/wxb6 TptuL+d/7auyPKsx0RSeC3vXQx2OlaAn/CMXut3cV3eIvn+UB5cRYcDPaqd9ex+INGsfFMz KdR0yZVuRnmRAchgKsa54bl8S+Kv7Ws7uE6XdqryTmUAxjHINdsq1ScI08RNre+nZK1ir2d 0Zlh4N0wabql9qmplINPm8stD83mDtj3qrqnh7SBo9jrmhXExtprhbd1mADRsTWi4srXwBr 1taXXmwreBYXJ5cA9aqQTRf8ACtbZPMUONWjbGecev0rqhPESqSlGbtG1lbdcpLskmUfGVt cWniKS0lu5Lry0XEjjGBjoB2qbwz4bstb03UL2/vzZQWIBd+oYf40eP5VbxpOY3DgIpyDkd Km0F0X4feJ1ZwjOq7R3PPau3DyqywNJp2k7XfzM29RbXw5oc0d7rU95NFoMDBI2KjzJm9hV fU/DmntplprGhXUtxYyziCRZFAeJj7elaGkKde+G0uhWhQ6ha3HnLExx5inrirccD+G/Aia VqRQX+pXySLAGyY1BHJ9K46letRqTiqjbi9F30NLp2uJL4J8M2Wtw6Fe6zO9/dqpi8tQQjE cbqij8FaE2pzeHhrEra7GjMVVR5WQM4zUmsSo3xlsZVKFQ0QLDp0pukSofjRdN5g2DzcknP 8NYYiWKhQVRVHdxb+a2Q4PR3MjQdL0yyt317V9SaB7Sfy4ooVDOzdzg9hT/ABHoMUkmm6vB qE93Dq83l75xiRT3JroNOtli8KS6homl2+p6rNduswlG4xLnj5e1T+JY7+bw54Xmu2gaS3v v3ywEBYc9B9azWJq+3U232/8AJb/mD20Mi78F+GNM1pND1HX5/tk+0R7EBCEjjd9a4rWNNm 0nW7rTLjHm27lXI6H3FdZ4kkVvi+r53DzYctngdO9ZPj2RT491XYd373hh34FenhquJjiKc JTbU4t/Mz0cR3h/wza3+k3eua1eNY6Xat5ZZRlpH6jbRq/huyj0Jdd0G9e8sS/lSiRcPCx9 QOxrW0pG1/4YzaLZEHULa6Fx5OcGRcY49alltZfDPwwvrTU8RX2pzoY7Yn5lVf4j6VhiMXi PaztJ3UklHuu41Y4fTLb7bqdrZ5KmaQR5XnaCcZrvm8AaGmuyeG312R9XbPlqijZ7bj2NcX 4d/wCRq0lT8p+0IfQYyK7a0cN8d5GLqV+0t82eOh6GurHzryxUKNObiuVt27ivZFBfBWjTi 90+w1xrjWrJGeSIKPLbHUA1gXOgrB4Ls/EC3JJuZWiMJH3cGuj8GEf8J7q7kgYiuOCeOhqS PT7zXPhLYW2lxtdTW12/mQryy5PBI9K4frNehUlCc217rv6vU1TT1Ocn0C3tPD+k6vcXbRx 38zJIpH+rA6ketdzpun2fiDQbjR7PxVcnTrWIvJI0YGF67S3XHtVPxBoF03hLwloMTxm9mn cSqW/1bEc/lVjxNo+q6ZocXhLw7ps32VMPeXca83D+hPpU4zEPEU4Rp1GpNv0snuyI3OSur C5h+Hi3Meos1h9tdEtwOCR/FmuWPGGI4PQV3NxG0XwfghcYl/tBwy9wa5XVdE1HRLmODUYl jaWMSLtOcqelelleIb56dR68zsTLTU6L4cgf2zqjFeDp038qpv4UW18ODVdcu2sXnbFvABl 5Fz94jsK1PhdOLXxFe3LRCXyrGVyj9G46GrniSU+N/B3/AAkNuqrqOm5iuYFOAydiBUY+rX pYmCi7Re8uwQtYm8aaJpj6X4ct9KkWW9mjWOOMIF80H+I471nSeBtDhvk0a48Sga4+B5Kge WrdlzW5fSC0vPAutTRk2MCIJJgPkU46E1o339ty+NGWz8KadJGZRImoNF8uOu/dXlyr4igu SFR6yld6dGaOxwuh+CJtVuNVt7i6SzfTmxKZOBgdTmibwtYJpeoa3our/wBoLpsi7gy43An HT0ro4LqW807x7cTSRyMV2s8PAY+orn/AF2BrFxo1wVMWqQNCA3Tfj5f1rvUsXVpTqKduW2 nlu/wM+a0itqNpf6x4YfxdrF8eZRb28QHBGOw9KxNH05tY1q10wP5L3EgTd125rrfHwTRoN L8HwOSNNjzP6F25zWJ4IGPHukE8fv1//XXbgcTOph5VVoney8uj+YVFbRm+vw90w6hLoY8S RtrSlgsAHytjnGfXisbRPCTagt9daldx6bYWDbJZmPJf0HvWroJJ+NCknJ+1zc/nXTaVd7/ CmvWVppkOp3sF+0klrINxdCeoHevFr4vGUOZczeifpd2/Iu6OH1bwvZ2tlbazomprqenNOs TtjDo3oR2rr/GHh3RrvXbS61bXY9ONxaRJDEoy3Axk+1VdSu9TtvBTpdaHZaJbXVyqrCqbZ XOfvY7Vj/EYt/wm9oHbcfs1uBXRRliK0+Tnasnrpf8ADQmTVzT8IaJNoXjXWtOudshjspCG UZBBXgiuf0jwlb3ehHXNb1WPStOZykbty0p74HpXoZGfifrBJwF0rrn/AKZ1mwXgufhtpEu neH4daFszxzQldxiJPGB715tPG4iX7135nGOvzZbtbQ4nV/B89nfacNNuU1G11JgtvMnQk9 j710el+CNOsfFdlZDxHDPrEMitJa44HqoPc1rNql1pd14XGradaaZbvdGRbVBho88bmHYVl WnhjXP+FuLObaRLb7YZzd/8s9hOQd1dixdedqcqjiuWTvpq+3Ym6ZS1fw3HrHjrxHcXF9Dp 1hYy7pZHPr0AHqaxtW8L2ttoI13RdUXUdPEoidsYdGxnBFdzd6daNf8AizXH05tYuYbwIli rcY/vMO9R6tHf3HwkupJ9Ch0vddBlgt02kLjq3pXHTxlalSo+zb+yn2138xtpts5z4hKqL4 f2gA/2dEePpWP4R0i71XV2ntrtLJbFfPluH6Iua2PiHjOgf9g2I/pVbwH/AGxHd6jcaOsNw 8cAM1nKM/aEz0xXq4SpOnlcpxfvXe/qZvyNfxbCNd06C/stetLuwtpQkqxgJ5TN1Ygdc0vj rw5pkVv4dTSriGS5mtljEEQw02T973FS6pp2nan4P1DVp/D0vh26tXURj7qXBPYL61o3Trb eKvA2qXURFitmsZnYfIGJ4Ga5cNKVOKUZP3bu2mvl2NJWugGm3UWlf8If/wAJRYDV/LKeWP vAHny91cPo/g+e/GoXGp3kem2mntsmlm/vE4wPeu+kN3/wnkkNv4FRrj7QZEvGHykdd5b0r Ptb7XRN4i1a3sLTWLGS523VgF3DP95R/Ws6OKxMfaOD6X1tvfp8u4r2ZzUnhO0tL7S7mDW7 a40m8nVftIP3CD91h6muq1jQILf4pxrotxaPKI2lWEjiEqoIJHrWfrulaYfD2leIbbTZtEu JL1IzYyP8rDcMsB2rclt54/jdNNJAyxS2j7XZeG+QdK5MTi675Z8zuoz367aaCfkeTandXV 5q11dX8rS3BdhIzdetZ+7Of6VrzadeXMeo6jFCxtYJmEknZTnoayDuUkgYFfeYZxlSi4+V/ uM29RADjFRSYzjtTt2OR0qJ8kZUZ7YrqXYGxGYAZA96QYPX6UFWHXvSDJHPWnYTFCLg5Yg0 5EOPmGaAxJ4UY9aeW+7g7c96GwGMAGPpTNhJyDxT5B+8OOnpSEHGBwKFqO+gmFPrjrU8eEV tpwcd6jXJTOOfSnr/AKzGcZHajQR1cpXcBt+7j+VV24crjpVonOQRwQP5VCyDzB6dq5m7Fp FVz83Sle6uYbOSO3wS/bFEilXYHmmg46cVpFIVyhG102N8eMcVYUHuOanySSTTcYBNKSHcb 3296byWan4G8EnnFMIzwazXmSRpknLHiptmGPzds1EF5wemakYbSAOlaXQ1cXpg9qcWZRmM 7T3wcE0ztzTlAOSe3rU6dQuIXyVGRg+lODS5z55ztwBnqKiIBY4pwAIAB5WpaU/dktBWHq0 iKVDuqjjr96ni4mSExRXEixN1QNhar+ZkMp6UBgMYFLki1ZoZIHfYEDHYeSuflP4UoLEFTI w7qO1RgndgmkJ4ODV2S1CzHszyHcxZz0BY8k09HfymUFgp4YA8Goy3GMZxxShgM5wfah7Wj sMekjwSb4JmikI4dGwaSWeaZvNmmkll6b3Ykj8ahyNpIGDmjdnqM1LpRupNaoVyRpZGbf5j sw6Pu5z9aass/m+aJXEueHBw3500BwqkYAoVgBuIpunFrVaBqTRXd5bZNvdTQlz8xRyufri ke7uvLK/apWRm3Ou4/M3rioThjnjpTccANjNR7KDblyrUNUSmR2IlaR3k/vluaikdp597uz sxzuY/eNPPYAio9xXORnFacsVYRJFPPbT+ZbzPBIDwysQR7cU65uLm9kMl3NLO4HBkYk/Sq 6sWbc3FSrz0OaTpRcuZLVdeorMQOUcEHa+Rgg09bifzzOszCU9XDc5+tQsVDdOaUsTgcdar lTfM9x2JFluI5A0UzoxHzENgmn29/e2RdrK8ltmb73luRmoDluT1zTgjN/AxA/ujOKynTpz +KKGrjnvr4yBvtc+4HcCXJKt3Iq0NY1YIF/tW6C9f9c3NWPDujDxBr8Oled5DSqx8zrggdK z7i2NvfT2pIcxOUOB1wcZFc8lh3NU3FbaD1E8+4kRonuHKZ3bSxwzetXNY1ZtVuklePYsca xxqWJKgDms0rIrFdpB7YpjDbycY9RXQqFLmjNLVfqJpvcmjnlt9zxTSIWBVipxuB7Usd1cQ h0jmeMOMN5ZwGHoai2sFzzjoMjilCsz/ACnORxgcCrlGE3rqFrEz3909olm9zLJbKcrFvO3 PsKsJrWrpaG0XU7lYcbSiyHGPSs4kZ44IpSegXJx3x3qJUaDVpJWv+Iak0V1PFBJHFM8cUn +sUN1+vrXQeEZdDs9SOra1dyJJZkSQwKP9aw6Cq0nh908GQ+JDcArNN5PlbeQfXNYTHJztK EcYI6/4Vzz9nXU6EXboxtWdy7rGqS6vrd3qM+S88pcZPQelU45ngmE0LtHKpyrIcFTUeCVJ x0PIHal2FRnJYdzXTRpQpU1Tg9ErITbk7smS5uI7lbqKd1nySHVvmJ7mn22o31ldNd211LD Oc7nRyGJ960NG0BtW07VbwXHkjToPNIK8NzisZUJAJIA/zzStTnJwsm/0HZlm81XUNSmWa+ vJrp4/ul2JA/8Ar1FNdXNzKJp53kbAALHJAHQVEcdB3Pp1FGMDJ7VdGhCC5YRSSJauWf7Sv /tLXAvJTLIuxm3HJGOlSWGr6lpRM1hey25YYOxiAR9PWqBA65wfWjOX+Yf/AF6l4ejyv3dH 5BqT3WoXl/cfab65luJz/GzZx7VfHiTXGsls21W5FumMLvPHtWTgbsA8Y6U05AyuR6il9Vo uPJKCshpmsmtX9hqMt1p9/MksnLvu5c+/rTJNe1eSO4WXUbiVLn/WguSG/CsxhuXHOBxQec Yo+q0U78qv6CTJ7m8uLvYZ5WlaNQgyc4UdhTrS+utPuBc2NxJBIDkMhwfzqqfl/GgEg5NaK lFR5Yx0Y7mpqGv6vq6Kmp6hNOgOQrMcZ+lRzapqE1jDp893LJbRHKozZA+lUAcgbh3p2QR6 YqI4fD04pRgrX2Fc2P8AhLPEf2EWH9rz/ZtuwAMdxHpmqen6nqWlXLS6deyW0hHzbT9/6jp VIkdMAj1pq4IyM56c1l9Uoax5Ek9x3NDUdZ1TVp1n1K9e4dPu5PC/h2qeTX9akeOWTUZ2eB DHG+eVU9ayQr7SMZx3qWMKwIPPFW8Jh1FLkVvQVzUttbe28OX+mhnL3zgv/c2+v+9msbJCH dyO1SnGzp0qPIKk4wtXCjCm5NaXAqupYD3pwGAM9qeF5yeppduTgfhXQhtIgZc/e+tAXI4p 5GRx9RT1UbPY0NsNBix4AIbj09aXG6U4GdvanYXH0pygDg96aEyM4wSeuaaRzjNSlfmOV4p DtBwV+lIOgwLhs9qVMs5wMcYpcHo3JPahcAtnsOlJXC6sddIuyT6gHHpxVeV9xXsaszgq27 r0/lVCdwWwvFYJXZpsNkIJyDk01Rk80nanJ1rbYzGnrilxnrScZoNPoMaSoIxziox94+lPI weKbj0NZNDEJxR7g5ox6mgAdQeKVgEUgNnv6U/e2SBSKg5bJJoyQCepPanohMVGYKScVGA3 IHGalU5j9KaCM5Bp8wCMqhMKMsaZ2xjkdqmIwcA+9MwM/wC1Q3cQ3pIPTFGGwc9e2KVs9CP xpVx97PIoSAM/JgjBpuAo3Yp7EbdxPPpSHkBQe2Kd7BqRhSRu/SlABYHGDSAkfLml6t1xip 8iiRh8mPT/ACajBXG3bUrn5B/Oos8HnNOxOomNpJxx2oChu2KAoY9cmjc3I7D0qr20GIM55 PSmyZJxnGKerDjiomPznccVCuyZMXDEdBzUikbcdKbldmQeabu71Vu4CnHHcU4KuQehFMDA g4/KnKOOTzTk9LiHuw2YA/GvU9LbX4tA01NB0a3s7Yr++mu9mZznnGecV5S3GMc47V6NqWr +Fdfh0+7v9Qurd7OBY3s40O1ivoe2a8PNVO0VGN4vf+kXB2epuNpttp/xj042saRieyaWRY x8u/HJFRaFpM9roWpa/p+nwXmp3N40cJnI2wrnk4PU1Ru/GPh6bxnpeuwNNFFFbNBLFt/1f GBj1zWXYa/pN9pF9oWr3E1nbPcm4t7mIZKH0Ir56NDEOjFyXR39Lmzauafi7Tp5/Baavq9t a2mrW82xvIdf3ynvgVwWhDT28R2EeqELY+YPMLf1rb16+8PRaHFpWitJezb98t7KpUn0AFY GkXdpY6xbXN9ai5tUb95E38QNe5llKpHCzTT1bt/wLmTbuer6zFqwF8s2hWeo6AyEQmzCl4 /Q8c1yd/aR6v8ADKxvLG2C3djdG2l2jBIPQmtLTNa8J+Gr241nTtcvZw6MItP8shAT2Pris rwX4o07Sr/Ul1xGOn3n7wRpziQNuFeTShWgp1KcLuOq31fnco6X+wNGm8QaP4angTZptmb2 9KjBlbGdpqjo3iG38Wa+3hu+0i0jsbgOlsI02tCV6HPeubtPGElv48n8RTJ5sFyzJJH38tu 3tW3Y33gnw1qE3iHT9QuL26Ksba2aPAjZuuT7UqmFreycqyd5K8Ur6S6g2advfw+GvhchNt HeXMN/JFF5gyoIP3sVRnsIPGnhyw1o20Vre/bBaTtEMLIpPBx61Ustd8Oan4Ij0HWrqW1vG uXuTOibghJz+NQaj4i0vSNJ0/RfDEslytrcC6nuZBt81vQD0q1Rmqk3GL9q7WfTb7gvdq5q 6n4isNE8Sjw1aaLa/wBk27rBIHXLyk8Fs/WrUXh/SfDOp+ItYltluoLBUNrBJyAX6Z+lZtx deBtX10eJb7UZ7ckrJNYCLO5xzw3oTUUHjay1TW9aXWUeHTtWUIpUZMAX7vHeojRrNrli78 r599X/AF2C+iNTStej1zwZ4rnuLGG2vktfvQjCumfSub8Z2drZ6L4be2gVDLah5GH8Z961b e+8IaD4U1rSbLUZb29v4dqz+XtA5+7UM154V8S+HdHTVdUk0640yPy5ESLd5wHTFXRg6Van WjFqEXrv27b7ibKHjmytbSDw+9tAsZksQ7Ff4jnvXGMxKjPUV2Hj3X9J1y50s6QrpDa2og2 sOhB/WuN9ute/lLm8Ped73f5kz1egNnjgY64pxY9evpUbH1OTQMhcZ6V66ViELjnjp60h+Z j6etIMk4zgetKDhv6U+YcUO6AAdBxSblzgjFB9W6Um07jngelJB1EIDHJ6dqQqcgingE4Ha jADcGne2iAZ/D9KVeeoNSYGDxSEHrnihIY07du3b+NNHHU5AqRsMDgdOoqM8KSelAtbjhkD AanR5zk/KMdqRVGQe2KTHzfe69qWrGOZsjANMwCAf0qQqoyR2pDjAXAqtEAm1STk4IpnG0n P5VLndkEAU3aMkcAdaTYEa8FsjigjcRjgUFSBndR047etMVhu1snpxQMgEfxe9K2c88UpJI G7jHelqx6DMtnFDBs5PFNJOeKM56mntuA4nGOST60gwWJ6cdRS4PUdKRVBJDEjjHFNO5J2E pIHJ7D+VZ0hDPmpJJmJwDxgfyqDqaxjFp3NLhUtunmSHsBURqxarumIJC8VpLVEkLDLnA4B pmBUhJBOeCTUbYGcVlzPYfmDetNwe3GKD0x3pVyWGTxU3C5GSS3Sn4+XHrSYJf2pMHqT0NP mGKpxRnGTjNID1J6UYYqcEc0BcQ5Vd3r2pTlVDZ4+lOXO0sRnFGD5YHrVKJIZx1OcikYgHI PannDfIT2wKZtzkDjHFF0h6jRlm5PFGABmjChvlPPelKj5hnHpU8whFw5pSMHimKp6hvapd pAznNFrgRtg8gYpFxu96fsZuaNuD709hg4BjILYqNRhevWpGw3G2mFSFxjBFNSDYcqgZ55q LnkEYqQDrzwaNhxk9DQlqIjwCMZwaawBYEjpxUoGByKYVxk5waL2JZGepyOKfgcgDFJtzyT UnynnqaerKIztTGRyaeoPQDI9aXy2yc856UoyKG7K6ENCjBB4JNG0kkDinkcDFAbD8VLfMN CFVXAHJ700sTxjinOcn5fxpgzg5FNJdQuKSFXHaoyu48mnsPlxTQQORQAmAMYGcUYJOSKVw 4QmPBYjjNej+DPhLc+NtBXVdP8AENvG2dssDD5oW9DTUXIiclHU83KALweaQKAM+ldNrngf XfD3iebQtQVUuFXzLY/w3S/7J/ve1c6sUlxcJbwxM8ztsEQHJPp7Vbi0JTUtiI49aUkKmMd anvLR7LUXtmljlVFG5lPCv/d98VCSpIUjr0xUOL3G2Mx0yM0EeooGQ3NPB3DmntqPoISFGF AzScAlsc00gbs55FKDwCR7UvNbhroJjOGo3ZU8c0hJzgcelNGR3ql7qsCY7GBjH404Kpxzz TQ2BjHBoOQcDvQ2IGAJyRgDtQFGfWnLw3PWk25yc80JW3GmKeeKa2A/JpR0znBppPOMfjS5 uiBDhgIcDmmhh06044T3zTcDGccUW6j6jhnpSZyTxx2p3GAQOKaM55OfpTuGtxQnIB69zTT jBQDNbXhjRZvEvibT9DhJU3coRnA/1a+teifEf4YeHPAujx+RrU11rF4wS0tSv3j3ZvQCrj BvUiVRJ2Z5Fj5elAwD0qSa3+zXhhS6+0LGoDttwC3fH0NRMCcNkY9B2qXoylqOyB1pBkg4F NB4xjg07IK9OPaklcbG4JBNPGcZUdsVGCeVb8Kkw2Bg09gbIhkdTn2pCMjA608gck9aF29+ tTuNjT3NKQMDNIWAOCaN3J7elVsJ6jCD2NNwc809hwKac7gc4Ap7gBwVx0py9W47UHpwOae nQsSOnNC0EjXbHGPQfypKcwwfwH8qQLkgAU+hQn4Vo6fGis7SqGyD/Kq+MKBjjvVq1Y+XIx +6BWTkD2M88ORnPPWmuQGAYgZOOac3LMFBxmtzwzBb3V3fieFJ1S2dl3jODjrUpXdhydo3O eYoOQwLA4IzSh48k7lx65r6P+D+g6Hd/C3TLm80i1uZ2eTdJLGGY8+td8fCfhkrt/sCwPfi AV0exRyuufF7FSCyMD24oIO7J4ArrviPa2tn8UNct7O3jtoFaPbFGMKPl9KxNK0bUNamZbG HEKcy3Ep2xxj3NZuDvZGqnpdmWzhANzAA+vFSK8TrhHBYdhXVNe+H/DsUlvo8Ees6ky4e+u VzDH6hF6N9a5WOJBK8+xRJKdzHGAfw7Ck4paME+bURHjDsjOB3IJ5oeSHjbKowOPmrfW0tT 4K0u4aBDcSa8IXdl+YptHy59K+qbbwb4UazgLeHrDJUZPkj0rWNK6M5VeVnxr58O3eZULDv mmmSIKcyLjuc9K+xNW8I+FrTQtRu4fD9gJILaSRCYRgEDINfL/8Awl2qFFZrHSgG9LNTx70 OnFbscanMc350KjPmx/XdSNIknKyK2OuDXTDxfqA+9p2kH/tzWsfVdTl1e7iuZre1tii7AL eIIrHPcCp5YpaGquUCx4IGAaeGBIzyOtNxliO+eR6UoHGfWspMvUXcvJUmm56HPWjaR1oVQ eTUrUESHp8pqFnwRvcAt2NTADafWtvwxZWt5fah9shWby7V2jyO+OtXGKbJbsmc+skKOVeR QQOBmkaaPA/fJj/er6U+D3gvwxqvwt06+1PR7e6uneQNLIoLHnvXff8ACuPBO3nw7af98Ct /ZamCr6Hxcjo/Qhh7HNIwBOCMGu3+KWlafpHxP1bT9Mt0trZFjZUjGACV5riWGCMDGPfOay lCzNVLmiRtwWC88UCQBgqsCe/tT/4uOprqTp+nP8HftwgQaidS2Gbvtz92nZMUpWRy3nLjA kUke9R+dEeVkU5966ax0iz1rwTeRWlvjWNHkFx8o5uIP7vuQf0r6B8A+Gfh94x8GWerpoUH n7RHOuOQ44J+hqvZXJlUskfLXmxbeZFB+tKpDZxz7ivs0/CvwIR/yAIfyrw34y/D+28K6pa avotsYtLvP3boOkco6D6Gm4WQlVu7HkxwoHOSaTqcg08lgxBAyBzSYXPHesWzdEODvxyRSE Df8hDMO1W7e1ubu6gsrVSbi5kEUQxySemK6X4g6fomj6nbaFosOybTrb/TLgtnzZiMn8ula JK12Q5a2OSDAjJPTj6V0Pg/xnqngnX11XTpVeOT5Z4GPyyL6fX3rodN8NaRP4y8H2Ulqxt7 +3gkuU3feY5zX0OfhD4B3H/iSDr/AHqqMHe5lOa2Z4P47+LOneONDFlceHGgvIP3lrdCQbo 3HfPpXANrzC2aRLWKHVJ12XF2n8Qx1UdmPc19L+M/hx4J0DwRq+s2mho1xZwNNGHc4yK+eo tf0uSFZJPDVsrEBsB60le25EeV7I5UHbgFs4980q4IyOSK6ceJNJBw/g63b3ExFZGqXlvf6 g11aaYmnQiML5KvuBP97PrWLS7m6b2sZ5yMDINMzjIz0re0fWNJ023mjvfDcWpSSEMsrTlC vtgVcbxHobkFPBkK+v8ApBNFkwcmcsCpOc8GnYxt7j1rv/DEuj+IPEttp7+FoYbbBluZvOO Io1GST+WK6z4WfDzQPGeva5rdzZS/8I/HMyWUQc/P65+lUoEupY8TbJJJGNtIASRyOelfYw +C3w9OM6TJx384815P8aPCfgjwhpdhY6PYPDql3JvVjKSEjX72frT9mQqt2eI4OeRSEbSTm ui0HSrXUbXW5LqNna0tVkiKtjBz1r274XfC7wb4h+Hdlq2q2Es13M7h380jODxxSULlSq2Z 84jJ70i5JIr7DPwT+HmP+QVN/wB/jXhXxCtPCvhPxvd6DaeFvtMFuqHe10yk5GabpoSq3PM 9o2knpSAZ/wAK6y3fwHqR2T2d54elbhZImNymfU56Cs/XPDV9oixXQmiv9MmP7q/tm3I/s3 ofaoULLQ059TDKjIzTXG44FPPHtTeoIzk0rvYvzHLkD6U0jrg4PXFP2kDIPalC7zgDI6H6+ 1Fgvqdb8OfGFj4J8Uya3e6TNfyeQYoVjYAKT3Oaz/EHjHVfEeu6hrWoRt9tuD5cRJylvD/d Qdie9d78H/hlaeM3utW1+N20mL9zEisUMsnc59q5j4leDG8E+MptPhVvsE4820YnOF/uk9y K1vLlsjB8rmcKQQoWPIVeg9KeOST1J607BwSTRxjOKxS01N9FsR4xn0FAG1MetL39jTuxx0 7f/rovYCPJOT2HU+lOywXnv0r03wD8L/8AhNfBGu6vGzxahaPssuyOQMnI7+lebzQzQTvb3 EbRzxsUkjYYKMOoquXqSppuxXWKR2IRSxHJpCM/MB0qaOaSIOIjhW4JqLHy9/eh2LGPjqBk 048LuPIqaC3mubqK2to2lmmYRxoO7HgV6L8RPhn/AMIN4Z0HUQzyXE42XjMfl808hR6ADih R5iHNI8xc9qTBwCeKkfG4nNRNjsc09ikKSOpGD2pyBmJUc5HNNbPH0p8RYtyeAKWokb7wHe Oew/lUqoFXPepG6j6D+VRv04Bol8JREzZz296t2ZX7NOCuWA4FVSp5OKmtiQsir1cd+1c6e o+hSJHJ6n+VdF4VUi41Jielo38qwCoHOOnBrf8ADLfNqrelqaIP3ianwn0B8GRt+E2mD/bk /wDQq9D5wcc47V578HP+SUaZ/vyfzr0DJz79M16j2PM6HzP8SNN0y1+JGraprF00schRoLK 3P7yYhf4j/CPrXPeKr6S60/Sn04Cy0OaMKtpFwBOv3wx71Y+JxH/C09cYjLbkGc/7NZ+jx/ 2nouo+HycyhDeWh905ZR7tXI5e84nSk1FSOeaMgDAwKT5cnmnBtyYwQccqex9KbgDA6+tc7 TT1OlbaHSqG/wCEC0RT1PiEf+givsC2BFpAPRR/KvkCJv8AiiNC7/8AFRL/AOgivsKH/j3j /wB0fyr0YrQ4am5n68rP4Y1ZEUszWkqqo7naa+No9F1doFH9l3RYDBxEa+yvEDFPCurupKs lnKQw6g7TXxaur6r5KH+1r3JXkiY1lUtoXRTuWV8Pa9IcLo92w/65Gq19pGqaZCk9/p09rF I+xXkQjLelP/tfWVx/xOr4D/r4aoLu9vrxFS81K6uUjO5UllLAH15rnduh0q5V6EgAgA96k x1OBUQI3dDjtk5qXdtGOKixr0GgZGDyaBgnk9KZvYKWC809SMDPU0hj9uBkGui8IDE+qf8A Xo2fyrnlbsa6Dwkf3usY7Whq4fEZVPgZ9HfBAY+EWljtvk/9Cr0n615v8Ej/AMWi0v8A35P /AEKvRyPlruODofInxix/wtzWcj/nl+Hy157x6/SvYviqfBI+JGqHVG1RdQxH5nkRhk+7xj 8K8/YeAjJlJ9ZAA6eQtc9SLctzopytHY5zYx7Ej611BZv+FVCPPy/bjg/jTlb4dYBkl1vPo IVrS1z/AIRxfhraDw4br7P9rbf9qXDZzRCFpahUneNrHMaJq82ha3b6tGMiI4kTs8Z4Yflm vWvh/rMXgf4kjTVk/wCKe8Qqs1qc/LGW+6v4d68SyDyQcdc+tdZo+fEPhG58OsWGo6aTe6c 4Pzbc5eMH1J6UQki6kND7RByOTx6juKw/Fvh208U+Fr3RbtRi4Q7HxyjDoRWD8LPGC+MPBM FxMwGoWg+z3SejL3ru85yelb7nJsfBmoWFxpeo3Om30ZS6tHMUgPt0qkcDkd695+PXg77Pc w+MbKEmOXEV4FHCns349K8MhtJ7y8isbdC007iNAvPJ/wA5rlnGzOynK6Ot8GNFpFpqHjW8 UGLTl8m0U8+ZcNwCP92uPuZZZ/tM9w5eeYNJIT3Y8mun8XXMNq9p4V0+VWs9GXZKVHEtww+ dveuTlJEMnBxsP4cUSd0kVFa3PWtGB/4WH4DH/Tnbn+dfVf8AEee9fK2jf8lJ8Cj/AKcLc/ oa+qD1NdMVuctToch8To3l+FviGOKNpHa0YBVGT26CvjH7Bqhij/4lN8TgDiBvSvs34l3Et t8L/EFxA7Ryx2rFWU4INfHsfibX1hjC6rcDKjPzGonaw6Vyp/ZmsE8aNfk/9e7VFPZX1oim 8srm33n5TLEUz64zWsni/wATxD5dZuB9Wqpqeu61raQR6rqMlysBLRg9iay5Y2udCbZmEAD 5cAntTxgAgcjHXvTfl6Nx9K0NG0qXW9bs9Ji+R7mQK7f3E/ib8BU3b0RWyOn0yCbSPh68ts jf2r4okFpbBfvrbZwzf99V9XeCfDUPhTwdYaLCqh4ow0pX+KQ9TXi/w90qPxh8WpdWjhK6J 4aQWtouPl3jgj8fvV9FdeM4z/nFdS9045SuNlkSKJ5pG2xxqWY+w618V/EPxO3irx5qGqbt 9sjeRAOo2LxkfWvo34x+Kk8O+Cms4pjHd6kfIj29VX+L9K+R5RCkm2EnylPyjvionKxdKN3 c6jwmuNM8UkHINin4fNX0x8Fxj4S6Zng7pMfnXzN4TOdK8VsOMWUZP/fVfTfwZ/5JNpmf7z /zpw+EmruegFcCvj342DPxc1br92L/ANBr7EJ44r4++NA3fFvVx/sxf+g0S2FS+JHm/XHpn GK2tA8Qvodw9vdILrSLn5Luzk5Ur/eHow65rJyApB5BPOKjOzcQEJU8YPcVzJu53NLU1/Em jJouqCO2lM9hcxi4tJj/ABxN0B/2hWHkjPUHt711u4al8LJC+Xn0G7ARj1KTHp9BiuTYZbk 8+vatJMzjtYcpO05rT0PSLrxBr9podipM144Tjgqvc/gOay1YbQTwDXZ6boOs6H4csfiFZ3 BS5tphP9lX74t84D468nilFXY5ux9heHNCtPDfh2z0ayQLFbxhCQMb27sfc1xvxi8G/wDCV eCJZbWMNqOnZngPcjHzD8q6/wANa9a+J/DNjrdo4ZLmMFlU/dbuv4GtdgCCGXcD1HY11HDf W5+fIPyfMpHODnse4prEBRyTXovxe8Hnwn44kkhQjTtSzPCQOFOfmX8687A3EhuPSuSa1O+ LTiMALHHNKfkRieAtB6YIzjrinxzLBLDK8JuFjcM0QGdyg9/ai2pT0R9pfCzQf+Ee+GmkWL riZo/Oc9yW5H6GvIfjv8P/ALHfL4y0mDFvOQt4ij7rdm/HvXufg3xDp3ifwjYanphAhaJUK d4yBjBrW1LT7TVtMudPvolltrmMxup6YNdNtDg5rSufn6SAOPy9fcUq/wB0tgdea6nx14Qu fBXiy40i4BaBsvayEcPHnjHuK56Gwv7yG6axs3nFnEbicgfcQdzWHJqdykuW57f8BPAf2q7 bxtqkOYYiUskYfePd/p6V6f8AGLRBrXwr1Pahaa0H2iEdcsP/AK1X/hXfw6l8KtAuIkVCLc K6KMBWB6YrrLu3W6tJ7ZwGEyMhB6HIxW6VkcUpczPz3+9gZ+YjGfemrx9489K1Ne0p9E8Qa npDg7rS4eMn8c/1rMABAPU1hax2Rd4gy/L70qMyk/SkJz0GKdHyxI7DvSKWp1B6j6D+VRuT jC9atSqqSZB6DH6VE6cg54A7VhKeli0iCTIHGc96liUbJXUncozTHA79KdCPkIB69fes47j exTG5hjPvXQeGDiDWuOlsOfxrCKqrHrnNbvhtdtjr59LZP51a+Izm/dZ9CfB8Y+FmmD/ak/ nXfjPeuD+EikfC7TB/tyfzruhxg16jPMPkz4lZb4pa6VPO9P8A0Guas72XTdQt9Qt8+ZbSC RR/eI7fSuj+IfzfE7XOf+Wi/wAq5XGCD71wVHaR6NNXjqbPimxhtNVS8sxusNRT7Vbke/3x +DZrBH6Guu0yI694JvdHUbr7ST9stfV4ujIPxya5IyBwCOQ3IPqKc3ezQQdrpnTRDHgrQVH T/hIl/wDQRX2HHxEg/wBkV8eRhv8AhDfD49fEC/yFfYaDCL/uiuyN+U46m5m+Jc/8IlrI/w CnOX/0E18RxnECAD+Ec19t+Jj/AMUlrP8A15y/+gmvicZNrGePuisKvQ0ovUYMkc8mkZl4O ME9qkUEde9MZCGPGa5bpHXcaWG0jHNAyRz2pdp9KcAAx44NJsBACzE9+w9qUABsd6ka4keN Im24i6bRg4NR8HDZOfShKw0xwHUd66HwoDt1o+lpXPgKRk8j2rofCoHka56C0H861hJXM6n wtH0f8Eht+EWlj/bk/wDQq9IPSvOfgqAPhJpYHXfJ/OvRec812s4D5D+MHPxe1vHYRf8AoN efEYI2n6mvQPi/t/4W9rnPP7r/ANBrgVC7vQ1xztzHbSu4g2Sw4yD3roZGA+GVvn/n8fp9a 5tskHYeM10LYb4Y2bZ+/eyD9aIP3gq25TCDYXIA/Gp7C/udM1a11Oyk8u4tpBIpP6/pVRgq jP3s0AgHd1GOc1CVtS3qrHsHhfxFB4P+IVhrtmWTw74lUCSP/nlIT932Ocn6V9PqyuoZSCr DII6EV8WeG3j1jS73wbdyBPtGbiwlJ/1U4HIB/wBocV9C/BrxhJ4i8KPpGonZq2kN9nnRuu B0x64711Qd0cc42PQNZ0i013RLvSb5A8FzGUIPYnofqK+Thol38PbrW9T1OPF3ZsbPTFYcM 7DiT/vn9a+vSyqm932KByT2r48+Kvi9vFnjid4G/wBBsCbeFexwfmb86c2rIKd72OHG5/mk fcT8xJ65P8zUc2TBLxj5Tn8qAQec/hSz5FvIT3Q/yrlctTtStoet6Hj/AIWV4G5/5h9v/I1 9U9WNfK+hAH4l+Bx3Gm2x/Q19TknJ+tda6nDPocX8Vjj4UeIfe1avi5VHlx467R/KvtD4q/ 8AJKPEGen2Y18XY+VAD/CKzqWsaUHdsQ8t64pSR1AprY3HNO2gJuHQ8Vyt30OvfYaANwA6H v6V2WhZ0LwfqHiEIWvtQY6fp6fxHPEpH4dK5Ozs57++t9PtkLzXEgjRR3z1/IZNey+ENAh8 UfFOx0i3G/Q/CkaqzDpJMP4/xPH4V001bYxqOysezfDDwqnhHwBY2DDN1MgnuJMfMzEcZ98 V2nf9c0uewHHYCuH+KfipfCngG9u45Nt3OPs8AB5DHjd+Fb9Ls47Ns+c/i74r/wCEo+IFz5 Mm+x08fZ4cdDg8n65rz4ZJ4xQ7l/nYliSWY/7R6mlXAUGuZu71O2EWkdV4UB/sjxb/ANeMf /odfTfwbz/wqjSt3q/X618yeFGH9i+L8f8APlF/6HX078HBn4VaX7l/51tD4TmqKzO/xya+ PfjS5Hxd1cD+7F/6DX2CDjjGa+O/jQR/wuDWv92L/wBBpvYVO/Mjz44/h6Z5qM8N8pNSAcD aKj3YznO0ZPA6VyuSR3NO+p1Ph4geBPF7OP3e+2H/AALJxXKgAAKTniuuvozo3wzs9NlxHe a5P9rlQdViTmM/jzXIMcLyCWPAA6k9h+NXNER3bN7wpoy69rqw3LGPT7ZTcXsvZIl6/j0rX i8Zef4+bU54wmkzg2LW2fljtz8o49vvUusj/hE/B1v4ZjIXVNVC3eouDykf/LOM/UdRXFEB htYDGMH6VXMoITi5O59DfB/WX8J+NL74fXsubG4/f6c7HgqeVA/3hzX0L2IHH0r4wt7y61j wda6vZy41/wALSBiw+9Jb5zu/4D0/GvqzwT4ntvFvg+x1m3YBpECyoDzG46g/zrWL6nJONj I+KXg9PGHge5tY0DXtr+/tj/tgd6+LyJEcpIpDKSpz1BFfoTjIOPxr5K+N/gz/AIR7xodXs 4tun6sTJkDASUfeHtSktLl0pWdmeUgkE12XgS5ttGfVfFV9Zpe2+nxi2e3kHyy+bwAPcVxh ZV3O47Zx7etddqSf2V8M9FsX4n1S4ku5sd4x/qz/ADrKOrudFR2VjvfBHiRPh34ztwlwZvB /iHEsL9RC5Pf0IPGPSvp9WWRFdHV1YAqw5B96+H/DN5bX9nceDtZk8uxvm32k5/5drjtj0B 6V738GPG11PFceA/EjiPWdLJSPef8AWIOw9cVvF3OWUbHU/FPwInjjwk8VsqrqtrmS1c/xN /dPsa8Z8PyWHhO/tPhvKkcl/riGPVphz5TkEpGD7Ywa9t+Jnji38D+EZb3Ktf3GYrWLPJfH 3vw618bx6lex60msvK0t8Z/PaUnq27k/zqZOw4Rk0fSH7Peouuha14euX/0myvHcJ02oTgf yr270PevnPwHqMWkftCXcMX/Ht4jthNGe21VByPxzX0Zxj8M1REtGfJHx70MaX8Rvt0SbIN QiDlv70n8VeSDnOOBX1V+0Pof27wRaayi5fT5gCuOcPxXys6/NispnVRfujCDt5OPSnIpDE YzketI3Az60q/eyfSszQ7CZgZcY7DP5VG5GNvUj9aklwCzHuB/KoHIxkDLVyJXN7jXPy8Dn 0pyBQqnqW7elQlm645p0ZwA3UhsU49hSehC/Lt3Nbfh8j+zPErDOBbRDP/AqwnbczgjAJ4z U9rqF1Z21/b28aFNQjSOQsfmXac8VcWou7IlG8bH1B8KP+SYaZjn5nx7813KsCvrzXy94b+ LOv+GdBg0a10yymhgJ2s7Nnmthfj54kGG/sSwBHqzV3e1ptbnB7GSOT+IJH/CytbbqDIv8q 5ZmBq1rWrXOt63d6zdRxxTXLbikZ4FZ5bO0jrXHNKUnY7o+6lc1dB1h9E8Q2WrL92KTbInY o3DA+2CaueL9FTQvFM0dt8+n3eLq0kUfKUbnA+lc78pDA/Mp+Vga19S8R3mp+HtM0S5toS2 nMRDdljv8o/wYrSLXK0yZL3ro0oznwj4dzj/kPr/IV9hIflGfSviIatef2dZaesMIis74X6 tnliONp/KvVx8ftbwB/YVnnH99q3U4rS5zTg2e5eJj/wAUfrRHazl/9BNfE8ZzbRYG75Aci vYbz466rfafPZXGgWhiuIzG4DsMg8GvOG1Pw4i7R4Vi2jgDzm4qKji+pVNSj0McAsuc/hSF jjjGfSttdT8NYyPCkR/7bvUOoX+hXGnvBYeGorO5PKzCZiV/A1j7Nb3Nud9UY5Y554/rTlb c3cAfrSHGcbj7e9IrMrEDHFQ9DXdCkdScjNMJORjmnsS3J70cAVN7jSF5BG3qe9dF4WP7jX +etouB+Nc5kbcjtVvT9Wm02K9jjhEou4hEWP8ABg1pCyepnNNp2Pqr4MZHwk0vbwd8nX616 IT8vPX1r5Z8F/GW58J+E7bQhoyXAt2YiTcfmyc10Y/aJnPXw6n/AH0a7OdHEqcmcJ8XwD8X 9cwf+eX/AKDXn5+Y8nitzxZ4hbxT4w1DX5LbyPtm392pzt2jFYjbiOc5POD2rlqe9K6Oymr RGbiCPrXUvGR8ILCYDGdQlXn61ypOJAD2rbbxA7eA7bwsLYAw3T3Pnj0Y9KdNpMmpqjIO7J wPzpucKc9+DStluc4pm/Py44rLmuaksUktvLHc2zlZ4WDxN/dYcg16bpXidfD/AIr0T4jWQ K6fqJFpqcKniOToSR6sea8vJC9+K6Hw1qFhtv8Aw/q0yxaTqiYDtyIJwPlk/p+NbwlYxnG+ x9HfGHxxHoXgVIdMnVrvWV8uBlPSMj5j+Rr5QI2rs644z3b6mrE+pahqMduuoXrXKWkf2eA t/BGDxiqvPfgHjFTUnrYVOFkCjJHr6UTswgkUDPyn+VIp+Y+ookAeJ1XJLAj6cVHmzW+p6/ oQz8UfBBP/AEDLfPtwa+pyRk896+KdN8bx2fizQ9cexYppdpFbNEDzIU6tXrZ/aP048/8AC PXOPqK6lNXOWcW0j0P4sHHwp18HOPs56V8ZE7o4wOPlHX6V7n4k+OeieJfDl5od1od7FBeI Y2kQjIrynf4K2hfL1nCjaDtSpqe/azHC8ehzzKemeaeFLA47dRXQeZ4GVh5kWsn/AICtQav P4WbSmTRLbUV1DcCj3AULjvnFZ8tramntHbY0fDBTR9N1TxbIPnth9ksQ38Vww4I/AmvpH4 NeFv8AhGvh/BPcRkXuon7TKWHzqG5Cn6V8xDX7Fv8AhH9PnsJf7H01/MuYlxvuGJ3bvwPFe 3x/tHaGiKi+Hb0BVwAMcAdK2i0jKUW9bHvA5OAOvSvlD44+KhrvjldJtpN1lpKmPg8GQ/ey Pau3k/aN0SWCRF0G/RmUguuPkyMZFeL3V14MvLya6nk1x5bhzJI2xOWPWqb0sTGLWtjl2yD jP196crHAJ59hXRbvAQI3/wBuYH+wlVtVk8Ivpyro0OrC7Lg7rgKE29+lYctzoU+ljR8LEH Q/GJX/AJ8Yv/Q6+oPg9x8KdJ9w386+S9M1ZdLsdctGheR9Tt44Y2TohVsnPtXrfgf436P4W 8HWmiXOi3s81uWy8eNpyeorWDSiYVE2z6W4HWvjn40tj4v6yMfwxf8AoNeqN+0j4d6HQNR/ SvJ/F3ibwX4s8UXviGeDW4JrkKDEiIVXAx1py1QoxcWtDgi20AswCjueK6XQtAt1tx4h8Sb 7TRITvCHiS8YchEHpnGTUaatoVg4l0zQUnnTlLm7YlkP+70NZGqarqWs3hudWumuJF+6uNq KPRVHArBRS1Z0tuRLrWsXXiDWJdUuoxGX+WGFOkKD7qAegroPAem6Y+ryeJfEMnlaHo2JJW 2582X+FAO5B5rjjIURmADtj6Vu6rrsN34Z0zw/p0EttZ2v764aTG6ac/wAXHUY4pqSbv2CU WlY2dYHgjV9ZutWm8Y3ZnupS7ZsmO3PQD2FZ39meCM7f+Exn2j/pwauZy5OMEY79KTJ3Y60 3Lm1sJwcep6L4XufAugeII75/Fc88MiGGeA2LASxtwVP867v4X6wngn4kXXhCW536Pq+Z9P mJwrZ5DZ9+n4V4BkgYbIB61tTeIzL4Z0+yaOX+1dLnD2d0D8oj7I30PNUqiZEqbsfd+fX/A Ca5T4g+FYvGXgq80ooDc7fNt2PGHHIrzHS/2i9Dj0q1i1LSL971IwszRhdrMOrD61dH7R3h UtgaNqQI5zha10sc/K1qfNIsLk6qulSRMbgzi2ePHOS20/hXV/EiSGLxkukQHNvpVpFZBfR lHP8AOr+qeM/Cs/xksvGljpF7HYpmaeBguWlAwMD071wurajJrGu3+qSqyyXkzTsD1GexrN 2S0OmPvNXKrMQ27eVKnIccFfpXeQapd6nptr4n0yQQ+J/D20zkDH2mAdH98DrXn5Y5Pr29D TxJIo/dTNGHUoxRiNynqv0NZxkzSUOZHT+NfHOo+PNdTVr9TBEkQSG3ByFHcn3JrmSSQyg4 JHWmEEgKq4I4GOmKFyCoxuwelJy1HGNo2R6Rbao8Np4D8UQMTJY3A0uVh1Cqckn8DX2JFMk 0SToQySAOpHdTXwXDrMMfgvVNAljkaaWRZrR06JIT8+fwr37w98f/AA3Y+G7Cxv8AT75rq2 gWFygGG2jGRW8ZXRyzhK56x4v0ga54L1fS2QTPPA5jUdd2OK+E3jaKV7dzh4mMbE9crwa+p h+0T4OAH/Eu1AjrkqK+ZvEV3p+oeK9Tu9KjkisZ5TLEJPvfNyc/jRO1iqV+axmEcHvSpkZL dcUhzsyKWMcHJzxWDdzqtqdbKo79cD+VRlcp1/Cp5k+YDrgD+VRsdo56GuK9tDZFfYQME4+ lPR1VNoAyOaa7dGXinxbWL7gORirirO5LKhBwxyM5pnIbOKcOdwpORk5/CpbuxIVmBHAqMY z1pSCoyTSLgjOPamlYBzbcA0wkd+vrScj6ZprEMcCquwHdeR8tKcemablj8pHanHKjrilqK yDqPSjgMMnjFMJzQclgSOlWkKw4tuXk/Sm5HC4zTsBug6U3a33hgVVkA8AK2Rx7UjkD5gMG mHkgg5IpTlz6AVAxCWJUg9acx5w3X2qMjGAOpNO53H1p2uFheAMj8abuySRR8x4P40DGDTS Qw3ZHzUu7KhRwM0BR/EOKCvIyPrU9Q0WrGhvmwB+NOOVJ5zUkEM00qwwxNJI3RVGTXSp4A8 XTQecmiyhWGRuI5rCtiaNB2rzUfV2FZyV0ciGYNwMVIWGQTyKnvtNvdOuDb31rJbyL1DDH5 etT2OiatqEDS2NjJcRocEoM81TxNH2ftFNW730FZ6aGafvMSODSgHHB/Cts+FfEYBH9kXH/ AHzWZPbT2cxhuoHilA5VlINZ0sZh6jUYSTfkyuV6tlcndIOceopCAzjPanpFJJOsUcbSSP0 VBk10MPgXxZcWy3EWjTFD68H8q0rYrD4e3tJqPqSo8y0Od2gZOeKj2gA8cVeutPvLGbyLy2 eCQHGJBgGkttPu76Yw2du88gG7agzxTp14Thzppx7lNNFMZGPSlLYbdVm6tLizn8m6gaGQD JRhg0+102/v4S1nZyTqpwxRScGmq9Pk9pdcvclxd7FIfdwPvZpSp55xV2DSNUunlit7GWR4 jh1VTlT6GrP/AAjuukY/su4JHbyzkVlPGUFZOaBRd9DHCc5BpCDjArW/4R/Wl5Gl3OB/0zN Zrqwfbtw2duPerpYijWfuTTt5g010ItpI9x3pecZIznvWg+javFAbibTriOJeSzIcD3qmSB H8vIbv6VUa9OppTkmCWmpHnJFKvU89qtQ6Tqc8IuLaxmliwfnVCQfxqvtOCCu0jiqVSnKXL GWq6C2VyJlJYYp3zccdKuLp1/8AZftZs5RbDnzdhxj61Iml6nJb+fHYzPERkOqEgj1zUvFU oq7krJ6+QJP7zObK9c89fSk3Eds13PhebwVpmj3V54jiOoX7cRWo4A+tc7qFreXtxJf2+iy Wdq43KiISqj1zXNHGp1nTkrLu9Pu7jUXsY5ztINAyowDxS8kYOAcd6RQSQAdxPAA9a9Dm5V chO72JOePWgkjp+Natv4Y8R3cHm2+kXMiYzu2kcVSurW6spPJu7d4H9HUg/rXNHFUJt01NN +pfJLexXPK5Y49qaCT04PerUVje3MJmhs5pYgPvKhIqqwcdBhu49K354XcE9QtbUUjnAJ9a WVQ23pk9cVPDZXs8JeG0mljzw6oSPzqWytrozxzx6fJeRxv88QQkH1BxWLr043TktNx8upQ VRgZ+Ug/dPOacyhQCGB7YFevxaX8PbiWHWptMvINsX7zThE2GfHXOK821qCWXUZ7uLR5NPt GbCR7DhR25Nebh82pV5ezta39fMbhIxzkkZPNGD1XqKtf2XqRH/IPuSBjkRHkflT/7N1PnG nXOP+uTf4V6E8XRWimhOLfQoklm3MfrSfLyMcHmpprW7hAa4tJYFbgF0IyfxqIqRg/3fyro hUhJc0Wn6CknuKdq896YeDwetJuzzwaF5yccVpuhMQkkkA9KUcDkZNJtypx1oH3eo+tVbQB uOSxHNLx0x15oCsDknpSbsZOPak3bYEOHA57/AIUgBpuTuAIz9KcMgc96SjfUBXODnrinbs AEnrTSeRjHPrTDkcHmhOwx5LFc/wCfzpm0bh6Uu4gZ7elLkFcng+1UhJEbggnHShAyljjjF I5Yr0pUySQT2o2Gdm4GQBycD+VQyZAGelTSrgjB7D+VMYfLg8/WuFbXZrco7TnJzip4lIVS ccnFI3XB6UI2LfJ6K2RVxepLRVYFC3rmojyfepyy+Y4Pc9TTQ0QX50LN60SdmJEQYk7aQlU x8w681a3QEE+TgVTnubVBjy2NTG7YmyOS4AB2iqz3MnG3GaZJcQE52Nimb7YjOx/zrqUdDJ y1H/apAODk4qRL4jHmLu9ahLW5B+RhT1kgAOYmI9aqwrssi7jduF21OCrJlWBNZYa2bJAcG nLNEpAXzMfpUuI+Y01OEOe9IeE3A1WW9hBIKSFR0qwt1YyBV2yA1m4yRSkLnBz/AEpGfdwO KsA2hIwHNI5teyyZ/CpvYsruFUAnmhDkHPJqUfZCRkS8fSnA2ivkCT9KG2FiDrmlCr+NWM2 h6CUfiKYxtgD5YfI/vUo3YNjAODxnFISB05zSkhcgA8jmjPAGefeq62DdHsPwW0mzkj1HWZ 4hLPCQkeecDGah1T4ueILLXJ4ks4ooInKrG6ckD3rlPAfjaTwhdyq8TS2VxzIq9QfUV6qPE nw38Ugx38cCTvwVkXBz9RX5pm1CrDMJ4jE0nVptaW6fI6ItONloYnjbW/Cni3wCL77XBFqc SiRI84cN3X6Vo/BUj/hFbwgDImbNY/jH4X6TDoc2ueHJSPKG8xKQysvsa2Pgqf8AikLwf9N 2BNebXq4ZZTV+rSdub4X9nyBqd0rmNP8AGi9tNUmt5tJjkhilaMnPJAOK3PiRpuna74Ah8S RwLFcBVlR8YJQ9jUUvw08FyajJc3GtlnaQyNGZVxnOcVn/ABN8YaRB4aTwvokqytlQ3lnKx oO2am1CrWw6yyElJNc2+3UbTV76lr4XeF9M0zwyfFepxK8kql0Lj/VoPT3rI1D43Xq6my6d YRfZFbA3Dlx/Survsp8CP9FJH+jDBX68186dQDkDHT3r2cswcM4xuIqYz3uR8qXSyM5vlj7 p9ITw6N8UPAj3kdusd2inaQOY5B2rhfgzC9v48voJQDJDCyNx0INdD8Dd50TUCcmDz+P97v VD4abP+Ft+IDHjbmXj/gVY0IvCVMbg4S9xRuvIJa2ZyXxZH/FwZyBnCDrXcfAzH9jaxj/ns v3h/s1xHxVyfH11j+4K7f4GAf2Jq4B585f/AEGu9uX+rcv8IS/iJHN2vjw+DPGPiNU09btb m4OSTgrivU/A3jBvGOk3l89ktsbeTZgc7uM187eLv+Rx1c+tw1evfA848J6r/wBd/wD2WvM zrBUf7Fhi7fvEoq9wh8bSKOqfGo2N/fWH9hq4hkaIPu61534O0s+I/H1pAUwksxmfvtAO6s bxBn/hJ9TPpcv/ADr134IaIkUWoeIplyf9UhYduuRXtuhhspy14ylH3nFdd7r/AIJKbc7Hq l8un6tBqWg5UssIWRMfdDD5TXybf2kmnajcWcqbHhkKHP14r2fwtqmqN8YNSnurW4W1uwY1 ZkO07fu1yPxd0c6b4za9jT9zep5h9A1eJw7U+o46NCUrqpFO9+vYua5onqfwtaKP4Y2jSlR GHkLbumM968c+J3hX/hHvE7yW8f8AoN6fNi28BT3Ga9L8MNs+AFw0ZK7Y5GB75zVWAxfEr4 UyQPg6rp68Z+8SO4+taVK1bCZxWxkbuCklJeVlr95MVenqXFAP7PkwYKP9GIPGe4rN+DfiN LvT7jwvqBVzGN0O/ncnda1ZUki+AU8MoIdLYqwPUEGvCdE1a40PWrXVbfIeJwSoP3h3p5Zh v7SjjqcZbydn+RUtLHW6z4Gni+KUegwR4gu5vNRyOAmcnH8q9B+K2vQeHPCdv4bsNqy3KbM KPuRjr+ddzaXGj6lZ2/jAojMLY4mP8C9SPzr5g8Xa/ceJPE93qcrFoy5WJT2QdKjLZ4jNsR Sw1a/LQ+LzfQbslfuYW3HJGFHQjrXpvwZ8PWWr+IbrUL+NZRZqNiMONx6GvMxjGQc+1df4C 8af8Idrj3EkfmWk67ZUB5+tffZpTrVMFVjRfvNOxzx91npHiT4v3Gi+IrjTLLSEaK3bZljt J9/arWu6n4U8efDqW/nkt7XUVQtGrsA6uP5irz6h8LvGOJLg2/nyD5jJ8rD8a57xN8IbB9K k1Hw1eOXRS4iLbldfQYr8ww7wVP2ca8ZUqiavLpf/AIJ0vmfwsm+CWqJcafqOgXASQxN5o3 dweCBXlHjDTDpnjHUtPVduJiyg/wC0eBWr8OtWbQ/Hli7grHKxgYe54GfxrvviL4X/ALQ+K WhmJcrqDASEDjKn/wCtX0sqn1HOFUcrqrHTtdGXxRfkbqmHwd8ElkkjVLiS3AwR/wAtHqh8 EiP+EW1iaRAzfaNzZHOduazPjdqyxJp3h+A/KgEkij0xxWn8EAF8JasXxt+0fPj02185ilK eUV8dK6dSa+65pZXsQXvxq0+0vprc6Dv8tyhO7riuX8W/FO08RaCdNi0f7OxkV94bjg12l0 Pg99sm+0i3M+75yQ33u9cF8RB4DGm2Q8JCLzzKfN2A/dx7135VSwVSrThGhNPu27X+8U7pb nU6b8ZrARWdk2g7mAWINu69s13/AIu8UWvhPQ4NVlsVuBMQNoAGMjNfLmnAf2raDP8Ay1X+ de8/GXjwFYf7y/8AoIp59lmHw+Ow0KSaVST5tXqEJOzPN/H3xCtfGGn21pb6X9jMT7i2ete fNkJz0B7inNksQaTbhOuB71+iYPBUsHTdKitDGUrkag4609ecgGpVS32gNKQelPMduPm84Z PqK727ai3KpA24HWmcDntVhlgJwZsDvkUvkwFeZRj6VPOIrbdw+90NGDk4Ix71P5UAH+uGP pUixQ5JEo/KhOw46lXbtA569RTsAHrxU/lW5yROM+w4o8qHGTcj8qXNcGVcgY6H2o4Y5Jxi pvKgBJ+0A/hR5Nuf+XhfyNNOwFc/dyOT69qIwCTuPNTPFCF4uBkdgOahVsv2NUpJghXGB7U wEYIzjinH5jg9KaABuHfFCA7Z+CARzgc/hUTEYx0p7sSBgdhz+FROQRg8+9cV7o1ICcNg8i nx5ktJdpHHJqFsmTHVafEreW6r/FxWkdCWU9pLEHp2qUABSX4x0FOC/Pl+AKqXlxzxxjpRb mYbEc9xwRWVI5bnFPkl3E81XZycAdB3rqjGxhKVwySOOKXtimAgACgk45GBWhHUcC2DkU7c cYI4NIOQc9KODkg0bgxc5GcYpMnI9cVIoVozmmeWVdecgimIUFgR1ximncDkvj0p5G1etRt xgk4xT0YFqC5kXkHIHXNWkvY5TzxissEDk5GaCR0HJNZunctSsbBbdjaRg96dwOo6VkJI6A YbgdquxXqv/rOKzlCxalctgZyQcUmeQBQGDDK9KTOGyRioTGPcHGTTsA4U9McUm4nrTSeMY z6VLTZTses/CeXw5eQ3ekatbWxupOYjKo6Y55pdS+DGqvqLHTruE2rsSgdsFR/WvJY53hnD xyMjjkMpwRXQweN/FcUIiTW7hUAwADyBXy2MyvGRxLxWCq2ct09V8jRTVvePaNUltPAfwsb SLq+W4ujGyRqTkuT/AEqn8FRt8HXoBHM79TivCb7U77UJzNeXck8nq5zx7U6y1nVNPiNvYa hLBHnJVDgGvL/1ZnLC1Kbn79SSbdtBOd3sS6k7/wBr36iRuLhznP8AtGqS9aa7li7OxZi24 n1pu8kfLX29KgqcFGy0SRN3d2Pevhj4k0/WPCreE9SlVZ40Maqx+8h/rWDqHwU1M6iU0+9i NkzZDOfmQfSvJoZpYpVZJGR1O4OpwRXRQePfFttF5MWtzhOnJzmvlcRk2Ko4mVfLqijzbp7 X7lRnpZnt80ui/DDwI1mLhXuCpCgH5pJCOuK8s+GXiGHTfHz3OoShFvgyM54UMT61w95f6h qE/naheSXEhOSznOKq7ivRsDOeOtbZfkPsqdaVeXNUq7sHUPf/AB98N7zxNrMer6PcRhnXE is3B9wa2vCug23w58H3smpXqGSTMsj9OQOAK8G07xx4p0yAW9rq8yRgfdznFU9X8Sa5reP7 U1KW5QHoTivK/wBX8wdJYB1V7L8bdinUXYrarff2hqt5fMMNPKXH517d8Esf8IhqpBGfP7n /AGa8DV+dx57Y9K0rHXtZ0m2kt9M1CW2jc5ZU6Ma+gzXKJYzL/qVJ2St+BmpWlzDtbEj+J9 RRFJdrlgB65NfRFtcQ/Dz4V2s0sYeSCINszzIzdv1r5nF3KLv7Szs8xbeXPXdWnfeIdb1a0 W2v9SluIUbIQngVhmeTSxuHo4W9oxtfzt0GpWbkerJ8ciZFU6Egyw5D8rW58V9Pi1vwBBrl sA5tysufZuor53yfM4IXnGf61rv4n159MXTW1SY2YXZ5RORiuGrwvTp1aVbBvlcXd+YKo3u e2eGyP+Gfrl8gDypf515h8O/FB8N+K4WdybS5YRTL2GTwa56PxFrlvpR0qDU5UsmBVoV6EH rWWGxkfqK9allP7yvKrqqnT5EuWlj6r8dpCvw11Y24XymhLDZ0OT1r5XLYI4AOOta9x4s8Q z6cdPn1WZ7R02GIngAVhb23jKggjj2rlyDJJ5V7SEpXUndFSnzJH0lohI+AqnBz9ncnH1r5 uJJPBGM496118U+IIdI/sqPVJEstuzyQflI71jDIAHY16GAy2eFxNfEPVTZLleI/A5x2r0z 4TQeGdQ1C80rXraGaaUBrdpO/qK80wAC2cCiO4mhlWWGQxyg5VgcEV6OLovEUJUYOza37CW 9z1jxH8HtcGuSvonkS2LNuQM+0p7fSvQvDVhP4C8BXTeIL8M6qzbd+QvHABrxS0+JnjK0t4 4YtVkZFGF38kCsXW/FWu68wGrahJOq9FzgflXxNTJMzxdNYTEzXs1bW2rsa88E9NyrJdsb5 7yBtrCUyKfTnIr6q0KSx17QtH15/neCMMHHYgc18kpJ8xJxg8YrasPF3iPTNP/s+x1WaC0A IEQPAz1r185yWWNw9OlRfLKL362IhK0r9y9471n+2/GuoXiuWgRzHGw5yor1n4KAv4Q1VAc lpsA5/2a+fN53EhiRnOPUmtvSPFPiDQrd7bSdRe1hlO91X1ozDJJ18sWApPa1vkOMlfU9Bv fgx4kuNRnnW6ttskhYZbmsbXvhZrugaBcatdz27Q243NtbJ5OKyR8R/GZznW5gPwqrf+NvF GqadLp99q8s1rKMOh71yUMNnVLli5xsrdOhTcexj6Z/yGLQ8kGZQPrmvevjRx4D04k4+dRn HX5RXz2ryRSrKh2shBX2rY1Txb4g1yyjs9V1GS5gj5RG7HpXoZplVXGYnD1oOyg7slSWpih t3YA0hDAYPOaaMbs9PpT8MWwDxX090tCNyP5R8uMn1oBAbrjApw+9txx60h2l9uKW4AxUjJ HJpA5YcnGKa+ADz0oGMg09EApLHnAx2pxdinal6gjHPpTcL3HNTdMpDQxANLuz8oOTRgkkj jFIoIYknAqlZCYdV68ilBULgDmj+Xr60gzznihtAgK5yRycUzBBG706U8nbyB1ppPbGW/lQ kkF0GDjHTuKVBgHPJxTiAOQc+vtSIuSxzgYp3uK52MrAqMccD+VVs5BGT9KsuOmT2H8qhJx 0PFcOxsiBl2vgnHHSpbWNnkyhwB1zUMgLy4HXtVxCEgkdSMqOnvVxu2RLRGXe3CKzKpx2rC uZ9xPzZNSXk5aZsnJrPkJY5ziuqELGUpaDt5IpMjA55pqgZ60rdsc1skYi7m6bePWjqcg0w 9OtKvTHX2qrKwyQdcdKbzlsHIoUYbmkY88HFJMLEkbYPJ4pVKs3zE5xxUYbC4xS5Ktn26UW FYmP3Rz+NRyKMjnJoGSmPXnFM2uBwaLCsO4xljzSg8ZJpp+6MkY9KUDjGeKG7FDW3ZBApQx wQfWmkEN14pMkkgUPUC1FcvH1PFXknST5s8+lZCls4Y9f0p6kpKCDnFQ6aGpG4MkYNOZT/A BCq1ncqxw7fN2zV3AIPJx61zyujdWZXCtntzT9vPFIRtIAOKdxjFLcdrDGUEc8n2pgUHgnB HNSFvlwvFMDjfgJ+NUtAEPselIc/WntkH+7ntQV5yOaV7iG/N1AwDS9F56mlyQAD+VIQp60 khCAHbknmkYbsdqf8pGc81EwONw5xT5hjefMJpRkjmlVgSWBwaTJ55OKpIWw1Tjn3qSQMhz ng81GpBbOKklbcRk+2KGyHqyJeScmpT06c1GQRyenTFP4CYBosV0AdeeppRt3EY6Uwt29e9 CrwT3HejYBWGSWBo7daRRjLdRSkj1PXmjcY1zlgAaO+D+dPcJ2600EbSDVbCEYhioAwKRB8 zEdqVx90NxSK209OKlO47EioCpLflURAXBA9qe0hA3Dv2qPB9aaVgHsxACjpUZJyQaXBycj FIQSeD2pt3JY5MZ5p7HKDb0qNQAM9TSE8YB6dqLAmTcE9OaGIB570xWbJLDmlkIIGRzU9Sr CnH8NCnnnoaaoPPJxSqpwaGgBxltoakIORTigBJPFIwIAyM/Wm3YLDAQ3fBFOd2VAQOaEAR C3GaR/ugN1NFuoDRkrknmjj734c8U4LjoQRTNpJODuHpTvYACZJzzQygY4pAz5OBilQM3U4 o3ABnB5wBTeHGckEU8kAEdaQA5OBinohpCg5UjOCBTCBk45p4XLYPWlAwSB09ancY1CV5ob BO7NO74PT1oA445qybEZHP8qUggds0EZIGelKRn5c/jSWorCZAXnrSLgAk9xQwJHQkUANtJ HYU7Ddjr2DE5PoP5UwoCgI61O68gg9FH8qZGg27mbA6ivOs2bNkRIiG9l5xxWXLcMwYL/Fn OKn1K67BufSsu1di0ynuhxXXSi9zCbsjLc/vWY96a2AAT3ppJLHPORSjGOetdexi3oIuSx7 UA5yMdO/rTQT1JyPSlxk88elJsEL8p5AOabyP96kJAGMHNOUgcHNFmFgySadn2pBjOCeKcc AHFOwgOAMmnKAwznmoycrg0q5HA5pvyAlXGMZ5AqKTcBnPNSoNx9DTJSd/qKm7YEan1FPGS DngmlQhhyMYpec/NVWQDGGFC9R60YAbOc/SlZcHGevakxhemMdqVwAEHJo43DFN6jjjNIcg /L260k2IlVzu7BhWpa3AkURkHNZCYBzjJ4q1FIVkVlxnNKUUzRM1mXHI7UqA4ycU0EsAT6c 0LhWPpXNs7G/QGBBzninWtu93KyKdu1Sxz7U0kU0MYixRiCRyR6UR8yWhzDcp4zTSCppSAw 4Ujv9abtO/v8AjTdugJMUdCTnNMPPXOaeAS3Bodcng81JRGBtGCabzyOgNSgZx3xSMCw6Yq lZCISPlA6GkUkAhjUu3IzSFQfvChvsKxH1HHFKTmP260oHzk9hxSsoAx2qtOorEW7nPXPWp QAFHGaaACxAHanR7ucUm9NB+ogOSQRx60oBzkfjmkwD8pOKemM4pJdxCHA+UcA0IoAODnml Yg4470uMNjoKLlEcgJ+b3oG3g805wQeO9IBggCmtRCk5QHAOPWozx2605wM47U0E/d42mno NMUEdutNxnjofSpAgHcYqNsNJw2DjrSV2xMTOTtHp1poJDBh90U/GBjH40jA7Rx0q7JCHRg ksQvFAVfukYp0RIDbuKD9zcahtgLwBSbTn+VOGHUA0gYNx6U1oUxvOcUrDAGDn1pw5HUYpA FznmpdwE2/OOMgikfO4fJkCnE7yBnGKUthcnrVJdwISAc/LtHtQOFJyG9KG6g+tL2BI6elD v0FcYASuejUI+OAOaVW+970oPy5xTS7jGvnqv40gzjrjNP68jrQMde9DdgEXKj5uRTsjfke maQEtnIxQVOVOeKSXcEKxwcnqaZu3HHINL/GfSk4xk9aPQYoGOtMJK5INOOSMevFDDgL2FN eZI09SeaByM880M5z2460uSBknANUFmP8AMOwqF4HrUSnhs+lOLH5s9KaAQxYc8Ulclo7Ty pD9w+YMDgdelVrydI1wQVxWjKwgg44OB0+lc7qV80qmIgH/AGq5opMuTZm3twHbB5HqKW1P +hPJI3TIwOtU5iM4HNXrNGezkClcZJOfpXdBcqOeTuZLDDbumaUjAxnqaVhg4PIB60EAjIo lrsC2ISPm+XpTh0IoHseKduAU8U1oAxlHQ0dGAz1p7HC9OTUZ4wT2ptiHAbeOo9e1OCjOcc U0Ag5xmnBmD9OKjVsY1h3pSRjjFOPPUcYpoAI6AU/UQ5CWB7U1lIHqafGF64xQ49BnFNtAN VsMeOoqTeCMdqix93nkdaUAFcZ4qWMcxAOSc0hORk0zPOAKUjjBqku4C5G3GOgzTSM4xwOt OHGARxS/5+lF0IQAU8EEgjim7Tjrx608D5F9TSZSNeEEwqc0pwD702BWEK/Tr6U9cqTxn3r l63OhbCsPlGMU1RtY55zTmGF3Zz7UxTzzSvfYY8r8tNbPHNKfvUw5zgnFCTAXPcUxyG45z7 U7vtFNZTng4p6EigZPHGKVs9MfjSKAzrk4x196sXa2xZfsrErj5vrS3GV8Ke+adxtwaaFyB tPyihhnrVaANIO7CjigjcuOlIASMEkH1pQOcE/jSYhCAeBTgMLwcCkZipyBijIZcng1S2AT Cn5qcOTxxSHjnFOX3FDfYAzxzSbhnOfpStxwOaauM84OKmwxhyFKluetA+VRzTmXuR+NNbo MCqv2FYQsqjGetR5OQPyqXYH5OPpUeFBB6YpoGSgKFwDx3qJyO/FHO44GVpMAAEjketPRMQ 4Hd/FnAoPDfMe1CnLZwOlKRuYNil1Acp3dRxTTkE45FKhOCrCl44B4A/WhtIEKFAHHajGOR 3pVHOQeKV8E5/SpV2y7DSABSYBB5ozlcng+lLkY6VWiAbyOvWlCnbtHNBxkc5pdzduKT1ER lcEAA0pyqZpdxBPek3blIp3siRhO4EjsKVVHFKR8wwMACnKRuwB2ov2HcMAHI60ijdnpmgk gFh19KauVB460eoCvlTkDOacQGUBTz1ppI2EE/U0mWI9qPQaYuwcmmEnbwKkPQAcAdqaHGe fyoEIFyCO4oPLkU5CRkntyaDyxIHWn6AQnnI6Dt70FTtHqO1Pxu6jn2pRnCnA6U4hcYCGXH ehSFJxzxUm0hdygUBQQTjBxRzIR0ep3eOAecD+Vc7M25iS2OatXcplmJHTj+VZ8jDdyKKVO y1M6kr7DH65BqzZvtspyAfm4zVV84zjIq9bQLJpc7hiGRulbLUzexmMc85yaTBPJOB6U4rg bgMU0EfxDilsPoRoeDS5ByGpSvHpQqjG48tT3EKwJTk0zoOealZcLx1/Ok4xgrk07DQ1FLH 5DUgUE46mmqmMlRmpCRkDvSvYbGsAABihkI2kdCKGUHqeaRiSoxyopXuSIpPUduKlxhdx70 IqOuehoAOCGFFgIWHz8UoA49M1JsBO7HSl256LxTvYCJgARikOMgmpCuTyaYw2n/ClzXAce gPakII+lC8npinFR3NKw2N5257VIASPoaacBgc1YiQM6gjjOaJOxSNNV2xKoPUCnsgEYwea awUkYOeKfjjBrjve50W0IyPlqPgnjrU3ONp6VFtXcSDTSsMMEHBpr8/d6ipDjOfam8ZouAi +h60jD5uTS4Bc8Y96GBPQZosIQAdOtKFABOce1AUD2NO4I5FNsLCdFxjFIRnrSFdrA05uRz SS6gNGCaPlwTTGGDtpR79BV9BMTGQc9KEAxzQwdjnI205QF7Zo3JH4H8VIvXkUZB5AwTQAe nrS2KSGscnNNyA2Ke4FNK85x0pXuFgIO3OcimFQe9PHOcHmmnjA71S0HYQAnnIpgBGc4wTU xJIC4HFM6vk9afNzCsJ8ucdqa2OtSMmTkikZBlcDGBTS5RWGDhue9OOMZzikbYq5dse1QNd Rrwo3H3pt3G2iwoOeKcwrPe5m5K5Az94dBUDTSPnc1ChchyRptLGCAWANO8+AAfOM1kx7Hl VXchc8nGaW4EYlcwksg4GRir5A5jT82N+AwzmpMHuQc1ic8djjrU6SAQFjId46UnSuHPY0z hTjHFJgnntWcLqZTz82asJdq52suPp/hS5eUtNMlJIJANOCr5ZIakUxNna2TihU2jPWp3EO TDDJ69aRTtYZ600k5yFwB/n8KUEFuOtUh2FBG45POaOnU0jIuM45pFUgdePSp3AV0GM4ye3 vSdBgDFO3DyyudtNwAcnn3o2BCrwxLelOCgtk+nFMJweetODnvS3GMPB3EZHcUqMSCMYz0p 20E7vSmuDGeO9UtBDxxG7LhccY+tRFvmAA4NLHnJpjBd3J4p3AUkrwKByD24oCqVJGcHihR gkAYwPrSWgtyaQ/KRx2qu4561NIpDng9qgfhxj8q3vc5xr57c1pabJt0y7xznjms2TgEirN mV+zzRyEgY3AiqQnsUWJC55+hpgz1xz6U5yd2M5GaQbick4x2qN2HQCO+c5oXIHvRsDZy+A KZ5gJyOoPSq2BEpBKcnvQMjIIB96QcqcnjrRg9RzU3YxyMAGAJFLwDkDJNCHJapgqHrRa4E DdOR1FMRXOAOnpVp4kIBU0wAqwI54qkrCGxgFhng5pXBDD0zQsayMCDgj0pzJ6NnBpAhq8A g0Et26VIOmSOajbheKLXGR/eYetKcg8YprAHBzijBBB5xQtBDlXrgc04NxtODQuGBNOUAHO Pzpc1xjVXnPGferlip87JH3arYUk8YHrWrZRbYGz1boaznsXFXJGOG6Cjtv3cUkzRx4MhwT 2qob7L4jjwo7HvXPFG7aLbAntUQB3cjAIpPtqkcxY4pFuoJDjO0j1pO7FzIlxngLzSFfmAI xQJEJyJB9M07r2zQlYfMhp+8V4Ipr5UcU9QASR+PtSN254octbAIoLdaXZtzk5o6c5pxPyc DNGgyLqCTSlT5ee1Kw4Bz+FHVeelO4iLGfmPP0pTnIx+VPIBTaePpTQu1hk5p7ksaQaVTuX HTFK5wcgU4BRjb39OKbdgQY+bjpRz0H508jC4HApgz90t171KuyxG4bbTB9056mpMcnPJph 4bPWjYQmDt9KCDxkVJkEZNNzz0ou2AxQCODzSbSHyacdqnJ4qlcXoGUQ8+prRJiuXiyJwxw PeqE95ubbGMDuapmV2PLFvrTD93BPBq1EycuxJIZODJuC9s96jIbipWmkmVEfHyDAoAGSSa 2SRDbYiNKYjGD8pPSkMbFdv8qkUgLgDk0pwO5BFJt9AsR+WAvH45pe3AzQ5xzyQaaScYzgH 0otfUAGc4OD707Ax05pqruwqctSyh4yFcEH3ob6CvqBXjO40J5kRyvQ00k8elOVicY4FNK5 VyMbwSwY5NW7e4lbCAAketV8qTt6GlA6MrYak0tgTZoLOknylgrDrTwvPH4VlupGCOR39at WruWZTMF2jPNZ8jexopFx8qvvTWITBJ4NNiuY3LKW56HNQlvPn2qfkHeko2He5YGJEzjimu MDoacxCjaoIxSEnAzzUayGkxjL8wJpQTuI7VIFDck4qMp8+AetVdIZJkkDGMUxiSSM5p4wF x1prY6gCluFiMHGTzu9KQglCc1IGByMcmkBBUpxmq2BiKeAc9qUAnIz2pqsVPYU4b2J57Ub kk0igncM4IHH4VXkXHI4qbpt57Co5jx1rVHPchc/7OTjip7Ybg5P8ACmKgbld2atadgrPC3 JdMqfTFUk7iexnzDLc8c01e2OacWJYnHfOKbwTlBihsOhBITnFMH3uKnZAcs3NNCc5PQUo+ YEqH93zThweKTGIwSO9Oxk5p2QK4qEFuKkJGRmos84AyakSOJomd5trDt60rj1Hu6hflqMt zuJ5x0qMMG4BzS5AIycmlqMcHYH5RgEVK5ynA+tQg84xn2FSEErn9BTBiK7HqKYQ5b5fxpT jGORSZJGOce1DYg+U8NwaT5l+UEHNOYBsbcHA5qPDZyDip1AljXjnhvSpWBxhuKjj5BPYU5 efmJ4qrDFAAGAM1eN9J5GxEVcd+9VGxsBHemZAGSOfWs5a6AtB7/MQ7ZLHrmkUFRgj8aapJ bceaC2eM/ShRSRRIc53VEcZ4Xn1pxJC88moySG69qegMAMueSBUnmTAfJJwPWmAHPB5oYMo wR171FrsVyaK8nj3BsMKl+3gjmM1TUfNjNOK4LEHpTcIlKTLi3cOc7iPY1N58Zj3Bh9KywM tjGeKUL8vNZOCKU2amdwDYAFO2nqehrK3PkBXIAqYXE6jJOcUezHzl9gOw6UzGT0qst6yj5 4zzUgvYfQipkmloUpIeQc07jGKaJYn5DipR90MCGFJbajv2GlQR96jAwPanEYGcUhBAx1zS TGIW5yBSDnkilIHTPNRTXEcK/Mwz6U0mwbsSbQxxnAqtcXSQrtHJqrPfM4xFwPWqDOS3JzW 0YGLmTPcSSA5yB+lQtnbk4xU1rFHLKUll8oAE5Peo2Hp271qkQ5XJZGtmt41iQh/4ielRBG bBPGKVFLHkcVZ2YXiqukK5CqquWoJ7inkE/e4HrTGBKjPHP51OoxqsVYtj8qeGO0kiohuJx 2pzDAHJqhXGlyWwaQ560EHeKcw2ZxST6DTHwymKUSKM4FOuLg3EvmFccYqHjAIOCaTdj5SO KqyFYQ7ug4pRkdDQxBI5qzaWyzozPIFNK/YLkAJaQZGB61L8uSEFQOux9obIFPDny/Sha7h ck6DIqMDPDcZ70OxAHfNID83XPFMYNkAj7vcGp7RnAIV1VR1z3qHdwAT0pFAK896VtCkzQj mjkxzhvSpWzwcc+lZBBjOV3Gr0Tslp5zSKecbc81m49ioy7lwHOcio3JBwKInD8oc+1DZWQ 5HNZJa6mlxIxzjBzSncrH5cinJgZJNDZU4JPvV3SEJgn5sY9ajYAMcdafnORuwe9M3AZ744 FSrsYm0EgY7U9MDP0pq9TxwKAeo3dqqyJJCGz2xgfyqKTI6jinncCOewpJCTge1bNX1Rypk Lk4wRj0q3ppH78Hrs+Wq7Jx8x7VasMiGeZFI2DBzTTuxt6GcApkYnvzTOFJxUhUb228Ammb Rkg0raj6DdnXJ4pMjmpMe9Jj5s9qLoEL/AAevajGeO9AOAaBjPJ49akOo0EgFulVmJLYIwf WrY5HSkKA4aqQNkaduPxqfargdsUBNq7gM5p4U7eeKAuNAA5647GpN3AOfwpoQA9cmlPOM9 e1S0AzBLZOaTIPboe9PdQhClwc80zrk4p2Fcac4GM5o5DAnpUnzDG7ijaM560wuPYozAR8j vT9uQCaRQAu7p7U8D5cnvU2GRN0yDjHakyMDPWnsAqmmoOBkgmi1txsGOG4700epGTSnG/r SZVTRe4xd2R6CmBhuwe3NS+XxvzmmHCtkd6SQBkfeHPrTjgjBOaaCvTvSlTuJBxTEAVRjAp x43Z700buxzSkNt3YH86mzYxVABzS9Y89s0xScU/wBs8U9gGEhSc0u7MfFGCRjFNbhcD/P4 UrXYxhbHQ5pC3QYBOKRhtHWmtnaCOtWtBCE8EjNa9sVjtl3OOeeTWI598UwO4XlifaolHmG pWNyS9hjyu7eaiF/GE3MPwrJU4YEDk0xvv4YUlSSHzF+e+lcYU4HtVBpCWy5LZpcnv+vFMG WPNaKKWwrscGbOAPwprE56c0/BPA4pAMn0x+tVqSGd38OMHgd6lA3NkH606OMsNxGPensoA BH/AOuk5IYBsDFOD+vFM7ZzzSNgYxU2AcWy2Ccj0pu/KlTzjp7U0EbqDuLYHFU2IXAxkHtz TGbCgg5HepAM/eNNIGCc8elIZDnnPbNPLHnIpyhMjvSkgAgVSsgGEBhjoRSAY4brSkjt1xQ zHb0BJp7gNZQGBHanZPGxjSOCCp/OhSMjP3qNgGYKtljxTi/GO1IwO7OOo5pWIwMCk9dgvY MnK46HtSAgSE5q6k8MdmYTHuc9/T8aoYYkg046bkptkhIGCxwaRH6Z7Uh4UZ5oUZGaGUSB9 wJC0sjJlQuRkcimBgFwB1p+0EDPWlsMIpTHgocAdTWkZQgUysMOMg1kD5QR70/5TtB65okk 1oF3c2VAxgHg01nO7rz3qhayylgm75T1J7VbVkkkIV9xWsHBx3NVNN2H4XGMZJ70wgJlSue OKeQV5YmmDLMSenvRzIbQm9cEjNOBXdntj0qLnOOgFPyM5welOxBIRz+A/lTacTk/gP5Unf FaHIiF8k4Y59M1PB5hsXRWO8k5HqKZIoI5qazcrDNIAOB39+KqK1KM/oME800njqamYdQBn mojjB6g0m9bFjc5OAcUuPelxheeaT+lCQiRsGgcJ9aQD5RkHBpwXn1FK9mHUQZU9KeMkjHH rTTnGRQrEcetO4MmbaAOaaeRnP4UKRml+UHjk0CI+d3y+lJISI/QmnMWx0x9KdtHl465ovY ZQZjnrmponJ604QIWzginxqi7uOlD1QAWLctzTxgjFA6nApxXHbmiKEKikkA9KlfIwB0FNj HBp4K4IOT6YpORSIWwRz0qPYQRtJz61KQApJ7VNbxwyxsZWKkfdxSS5hlArIHJx1608g454 qVzmQIDuY+lMYZXd1FVsK4L1wOBilABbr+FBXcQD0xSYw3HGKm9w2HbMtytDDaeO9SrcMgw VDDvmgzQN/rFIPtT5b6hcagGTnqf0pCCrADkHvSjyyTtbr60pYYx1NJu2gXITgcd807AJ9K cQA2SO1B+7yMUrXBETE560zrx0oduQfSmknOe1PbQBrDuTmmlsY568UjOVjqEtzmna47isM kj0OaRcspOPxpC+M8EkmkAJGQcVdrCHp97P603OWPanE84P509A0i/JGXxySKW4bDSo4Yj8 KjAwRnp6Vo36IvklMKGSs/IYj196LW1He49F3HlsDrUoTIwRx2pqKuOQcVOeBjt2pc19AsN DMMc5xSsQWyOtJnqBTDkYI5NLlsIVsDJ/iqNiwYYHFP3Btwx81DdMCi4DM7Sc9KUsCBioxh jg9qkwAOBwadhjASW+lOzluaULwSSMU09cd6bABgnGcUNtzx0pM9eKdkEbQOR1oSuAhGFzT DjaM8c08glOPWkKY5xn1pvRAMOM460DaSAD0oZe2OtKoAHoaW4WHEM3zDJAyPpSfKAD1J65 pA5jHBPPpS/M2CFyRT2GkLjHQ8U1QA5PUGpNu5s9CO1MyeeMVO4xjjOQOtGCE696kPCgnqa jyGyOeuarYQBgFxnnNOYsGGSce1R/wABOOhp+TwSeopbgBIJ+XilxhgB1xSgAYxyabuIfpz VWAcudoJ4HtSbzG5YZp64AA55pGy2R2qWw2L0bK7BJJQCy5z6VOMMDyAAM4FZXlKBnufzqe O4WOLawO4nH4VPs+pXPYtEBuCeDUmwCXys9s9KiBDJvyAtNjZpnMgBwOM5qLlFgj+Q/lSUr H5hn0H8qaeOa0RyCMNwNLaOfs0sXGCTv9hS8Y55FNRjGs64O5l4IHSqjvYCBSNvQj60w8k9 z608Rv5Yycmo2BHtU+ZaY5Bwc80mBvxjgUByq4PQ0oPJHapuMcB8hHvTlxjHI9qavC8cjNP 4Iy35ina4CFehGcUmBknoKcTxweKZyeuarRIduoqDbxnJJpRjr0pQAOF796CFwPpU8whGya Vehz1poyR1pRnFNjuJkjG3n1p6rnIzx1pB8ppy4z9aL2QrjgNoDDmnKCfnPSkCszAAdKkYr yFyMUkwsNxgnJxSkhRwetMILMGzwDTuC2cdKaSAjI4OOc1CfMAytT7gWJFLxgDHFF7FFeBZ RL5h4IPBqXIxkcdsU8hs8dKYF5yKW4gVBg5zk0AZzjtxTxkDBpARgnJFOyQXGgZYnPNBXc3 Io5IIU5qTaPzqW2AzbzwOKDx908U/qTTW2g7cUAN5I+Y0jttUZyx7Um6kZhjB70rgiB3GOK aXOBQxGcCmMQARVIZFISRjscY9KTnYEodlxj9aRWA+tXcQ505wD71IgAGTzUYOTkjvSqzOw VTx6UbjHupI+U4x1rotLjhTR2ZVVWbK5/Cqd5piW+nRTyApKx5Ht2qkt9J9kFoOArZBFR0u S9SOV3fEbc7ehpoTLg4FTRxq3JNBU7jjpS1HshQF29QKaThcdaRQAvPWkLrVaIBwIzzQeOe 1N+XOKQntjpSvcdxWAbJA21GwOcCnkkjIpCNo4p2C5HjketSH26UgVWOe9KeCBQxiA5XGB9 aUjOASKQ8A4NCqRzjk00hEbrk8cDNKOM9808gY59aM5Y4FK9gEOQQewo3ZOD3NOfOOnNMBU sAT81UtQFZRnimlOcGpTGxbcO1Nwd2KAIz6YxSqrfwmgn58U9doU4PNCQCBjkgjJxUatu4q TJIwOnrTNoXJ70bDEfgA+lRhgT6VIcMuDTVRQRzSAGBAAHNJgg8+lSsOFI5PekK8nAzTFuA bGCfSmbxkkelKcY9BTQq5xQmDHZOAwqQE7d2Kj2qOM05nIBGeKrQCUvvTPA28ZqPp8rAfWm MdpwRxS5BPcE1OrGAeTYqZ4zWpbFSm4BVGMdazCFBKbwy56inox2sw5xScRo1ZVw/PYCozl hjpUkhLMST2H8qjBpN2MWhQMDGea1dJ403UZPs4lQJyT1WsrnGa19MneHw5q+zlWCqfzqo7 kmOMYAXpUcwBjJxUg6CmS/cNQx3KoHyYqQYxTBy2KecjBUD3zTSKsAx25GacTuFIANhfcDz jFJ/AMDvQyg+lLnkbhkelO296QH5sAVK3AcCM5B5p+DnJXqKYFyTjipFB4O7PFU9CSIDBp6 5xxyKljZRL+8j3DFX4GssE/Zmz+lJu4GesZkbAXpThHztA/Grkr7vuR+WO2KI12AFutCQXE RAijjn1qvKMMVC8HvVtwMZzioSOOuTTukBWMeOF7U1sqvTqanC4J55pBGxB70hldVwc07Hy 8ninmMk7RwaYQSwHpTsK44HI6fhTC2059e1PLg+xprgHjvTvYYpA25FJjJwM8ilUheR2FIC Qc9zUXKEYeWMjJJoEgyMjJFIQSTnrQF2jpzTegDvcGonyTuFLk55pGbPJPFSwGP60zJIznP tTi/FRFs4ycGqSERMfmz39KCMLkDrQ75AUDkHrSqVIwxqhEGCcA/nTgpIIC9KkYqVGKZu5w ec8UxiEHaQOcVe0aON9XhEqjy2PeorS1lu7hYY1yc9K29asY9H1C2ktwBuQMQexqZS6AL4h vlYtZqQ4GPmHb2rnEHzkCp5XeeVpHwSxzxSIgUnPepivdGSqNikbuaZvbPUDHFNJx1HNNY7 R8w5qhEm/HbNG3oMZzUSHpxUhLdfSla47jiB6YNNJIweoHWlVwfvUMuelPYQ3qcj8qVuBya UKAeO1NyvB61N7gID82APxpxySBSZznjFDjkc9RVhcQDO7jGKftzzmmgYyKXgsCDik2AgjZ +dtKqkFsdafngDdj3pVDOSqruNNILkbBs88Go+S3uO9SSB1JVhgj1pnekxkxcbAO/rUZB25 70m7HB5pF5z6mmgGNnBPpSsY/ITa3znqKRyRhOhNG0Jhu4ptjJUGwcgHP6VGQSTT1OeGxk0 hwQcdRSSFcj2Hk4zRswwBH40nmFSQ1PU7sjNDAFYouMUNyODSHkCkY4PTNNBcZtAxk5B6e9 IfTGD6VYPk7F2n953HpUT/AH9xPNMAA6A/nTm2855xTDwAM85p23k470rXAQRvI/QmgjB2b cmr9pcxwxMpjDM3eqsrqz5RcGhSZclaKZD1Bxwc1IGwNo9KiySSMfWnR7d3TtSdyEjXlA8w 7RwcU3G0kE/SpCQ2QDyQKZIAoBLc0rEXEwSMGus0e1t7rwdqMMHM4+eTPoK5QcDmuk8O3sN rZ6lFOT+9j2rt9aEyDmxyM0yXlCKfyPzpkpwppMCBcYGRT+AT+lN3cCjJGaEi0LgfxDmlxy MjikJJAA5pUJPJPAp2AXAIxmlC9+ppSDv5AzThke1JsoFXjJ4qYD37VH+tWIY2c9OcVMtQE jiLEVdSBQm8nAFSwwFFyenes3ULwu3lw8Adcd6tKxNy1xv39fSjgsdxqjFdE4DY4FO84sxy eKhvUC1w3SmEYb2qMT46AU4yA5Hb1ppDHAqMjinAk4xg1FyFzuH0o3YOM1ewglUc84Y+lQZ C/Lg4HepGf5sHp6011UrgcmluMaMZ3YyT3NMdgD2NOVSPlzgYqvKwIIxj6UuUaJU2u3PSgu Fbp0qFW+QcgUjHLdetGwDvO+cmkZy245NQgkZHG6mE9cnP0qba3AnVxk0rEFPX2quknOAOP elL4OBwaphYa5O7HQUHJHHpRkEMc5oXhMjgUJCI2BLcA5p6ldhXb81PCvjefu+tNGCpYnHp irSsJjGAUcc03OPm6HGKe3Mee/pUZGQD1NK5SNXQbuO01q3nuOIww3H2p+uX/wBv1SVlctE OE+mayQCePWnoo5Y8gVPIk7gTJHgZP3qReuDTjnqKYwY9BTvcBxXIY8DNRlc4PHNP9Aewpq gYz1xStqDVw2c80rZHTpSndtyAKUjof0p8wJDARjr2pxPHIppwTwMUpVgu4gge9FrgBb5aY uRkY4NIclc9qcG6IfzovYBc547Yp5KkY9qj/izStw3A7UNAO4Klu4oxg9KaoJVulPXjvxT2 AY/HYn6VLEzxsHRiG9fSmHIYY55qxJLDIgCQ7GHcGluBFK5lkLOct3PrUZwV5OKXaMljSf8 AAeKew0IwHGDmmZIXA4zUpCAZXPFNUZ+92p7hsMCAEbjz2p2Dt5pzKT82KaDhRnmlYQpICg nuagYMrF8nGe1TMoYfeqFWeJifvCmmO5JuikXDDBpoiKtkHK08BJVJUhT6GmlSpxvz9KdhW JOdnFRsBkbsUoYbSWPHpSMM4Yj6UmNDf4hnvSldpz1p+0YzijqrAA8UkgY0KCB2oYbRwM0/ PyjApH4GM8072EMVhjGMY6ilJ2NlqsC4gGlG2EIM7vln9B2xVRgScnpTtYd7ksMJllEZbk1 LdW/2SbJOflyMVVEjL908+tPModj5pY4FTK99C1ypamzt2gFmAOBio5QJCM9qc2SACM4AxT cDr3ovc5kwGSRjg+9a9kgjsZpCclFyP6isjIHU1btZMWs25/nPAFTewWuVNyF2KElc8ZqEy 7XyVyB2pik5IpuOeap6lJCA5OSOvYUp64HNLtG/rTyMYwKlyKWgwdPSpAvQU0gFuuKkTcTg UtWIdgnHf3qUIARkZpQpHGKmhiLttzRYq4QQb3Pp6Vr2lquBxgAdafZWR+8QAPWoNV1JIUN rbYP95h2qidWQajc/IYoOB0JrJWHJ5/P1phue2cj3qxBL5xC4wKV3LYCKREjOQMmq+7J+lX JirMQGwRVKSNs8HH0o0W4x5fjk4p/mDbjuKqhyHHqKTzMgsSdxNHN2AuLIM/Wn+YMVS34NT RzKT93Jot3AsErtphI2/Kf8KjaQBOR3pm/J44BpvQB7SHjkVC5UN1zTWba5zUbt3pXbGS8B RgAVEzHIBII9qbksuc9KiLEHg01HuFx+R0HUGhs9vlpgYb+tKWPehsQobpjr3pC3ekHp3pG HHFFgAc8j1qyoTHXtVZVbin7iRgDtT2EWWdRAFJ57e1Vd3A/vUu/kgck+tNAzgE809WCF3H 0FORS7AAZzT44XmcIq1oFEtIsuBu7ZrNvlLSKZhWL7w+Y0DGOmBSs+85Y5PakGSMkYou2D0 HrH3zxSEHJ64qTtTWOFwOtNErUaAAAe/vTeC3HB709QWTpSMMHpRcNhg4yG59KN2B708AMe aayjkZ5p2ARSPMyRke1Pkct8uePSoue1SAAjnrijmKIwuR14ppPzDI7daeAeMU5o8YPWlYR Dkc04HIwPxpWBB4XNO2YAPSm2AE7VIA5pVIbrSHGTg5oTgdOaNxgWUHk5oBA+lRsRnmkU4y dx60bCJWxjg0wZyOaUkHmhJX3MqqORjPpT3Aax3NgcYqRHDelMaMduQOppV46cU9hoczAYU nINR+w4A65p5LEfL680kw5B3cGpWrExp/66ZFM+X1yaeOnHSnKgOaq1hEQQZzTsDHTmgAsx HQCmsccA80tyhJGIwFHPepJpfMZRwMDFCjGMjNOdFY7gMYp2JGyLsIw2QaUnMnykbcUN8wA xScgDcMClcoSR/u9qXHzEnuKAAcBhwR1pSCODVWERL0IHAoLDBHb3pQCBvpH3HkACldjITl sgHFSLjbjPOKUIOeeafFES/DDpTA15Dkj6D+VNpT2PsP5U3NZmSGv1qS3wIZCQT6VXZvnIP erdiymN1bgKDTsUjPXIc9vrSup65xTh1weD3xTjjacDilcoYMYGTzUgGTweKRQDknpUiKCP TFFhDNvtUyKSOOKf5W4jHaraQfd+U07paAMhiZsHvW1ZWXO+TCrjnNJbWyRqJZBtAqd5TMS qnbH/ADrOU1BXYJc2iL32ZpoD5Z2p6jvWDdaG+WZcnNacc8kQCoxVR2qwLt2TkjFcDrS5rn QqOhxj6VcCXZt68CuktvDDDTwxb52Hap3Ck7id1TQ3k8PKSYHoacsU2vdGqJzt1oV3blyFJ XsayHV4/wDWAjHtXpCagkiKlwgJ7moLjS9P1CM7NoNKGJd/eB0zzr5GG7p7014twyhrpr3w xLCSYjlaxZ7K4t8h0YY9q7Y1YyW5i4tGaEYE5NCMyg7uD2qYDLEkU7apI71o3fYgrs54yc0 u/oDzTnhy9RMCgxj8aaVwbFZtzDIqMv2NG7BwT1puVHue9V8I7jjnaSOc0zHPpxUikAHaOK Qqu3Jpc1xEajJNKePloypOM4x1pCTnI5FVYQKQCATnmlIBO4dc4pAOQQvOc04ng9uakYgyS QaVSNpBPNN78nAqWJNxwvNP1AjKFj8v41ctbN35PSp4LTAy45NaESKF6YAFZTqcuxcY9WMS FLdC5OAP1rNnlMshYn5egqxeTeZhFOFH61RODwaUE37zHJj1TCnoPegcHBORSY4y2af3GRW hDHA5OR+VDH3waZnJzjBobjqMmkhDwzKMYyPWnDaWwxpin3zntSnIHAp7BYHXa+EbNJsB/H rSKCSP507nJGOKGAFMLwwxSbcGlIOzpTQSD834VQINoxSZHrTWbHFKoDfWpYx23nOaU4xgm mHO4Uu5e9NLuJiYAzxTZGRf4uvSnbgFJPT0qNI/Pk5GFFHoIrMQxzu5pwwxCgn1NWZrQKBt 6kVV+ZOowapDJSwI6805DjoetVt2cCriAY/ChjHMuQBnikOR2pxHIwelAAxknipQDCBjAOM 9aQfIoXG7FO+UEnOc0h55+7TuIXfhPugU3eCCKeFTbuY0wsoJJH6UuoCDCr1wTTUCklu5oy XIOMHsKeSBgKBiqY0AUquGJHNOI+Q4POabkMMtkjNP2gn5Cce9JAN2jbgHpSAYxvfPpUygI ApOSetMYDfjtVaCQj4YBQeKNvABOcUu0j+HNDKfvEYpMZCQcnHBpG5XdnkU4D5jnvSMBjco yfSq0GhgI5YCpoyA/rxUIIDn071LjPQYyOKlgajnMm4rjgcfhUb56etdbqOkW8gDRLtOB0+ lYU1g6DkVzU60Zg6XKZTABsmp4dqwsCCSemKHtJMnK5Bq5bwEQOEBLhc8+taXFZmSC2eTk1 IAdpyM1ILZgeFzU4tn29cUNpDsVo1OeBVqKFm5IqaK1YkccVfigVeWPHoahyGk2V47duAFq 9EEiwdpYjtQqORwSFz+NTCPYNy8msZVkl5lxpOT1FG+T55Dj2p5HAPSkB74yaTvn16iuSU3 LVnQoqOiH8daCQQR6U0kBsCgHPAFZli7lxTwwCVEfvDPp0pSuDkGkoiJtynr1poc8lCRk0z I7dab0JoCxpRajLGRGwDj0NWXOn3mVcAMe2KxvmGGp33huOeKhtrYOUde+GYpEL27KCeeK5 i60e6tmOFZvpXVrcyR7cMxHpV6O/t5cRyxAe+K6adaUVqYypHm7hlGHBBqIpuHNej3WiWN4 haMDcfSuZvfDtxbkmMblHeuqGJjLRmTpHNPEuzpzmq5Vt5A+6K05YZYyQ6Ee1VmQ88YHpXV Fu/czasVRu2+lLnkU4fKCDuOaQRszllOMCrdkQiNsbuOppxGMZppA3EjqakC7hQyrDMlXwv OaF3r+JqZYxnGfmNXIrJpTubhRRdJDSKcFu0p7jmtW3tUi5IyamCIh2p0qSMMUAbrXPKbex qlYFBJ6cVWu5wieWpwSKnnl+zwsx/CsaRzK5YnrUwjzMJMCTnbQFAPWjadvUH3oU4HXpXQ/ Iy0H4BB704DEZbIpgcDp1oZRzj8qVgHxbQTkEg03jfwCB71PbQmb7pCcdTUMi4YpwTnqKrQ SF2j6Gg5UYfkUKRvAJyB2pxw5PaptcbGgAj5eacN4zgDmkVR1HBp4znGOPWr2EMJOPWlGCv TaacVIPBBWg8EdxUO4yuEO/JGaeD1OKceT0pSMDOarYCInHWk6c4/GpD93nioGO5go60rAR ohkYpkljWhHEIQAfvUsEAiG4HDmnsVZwX4b1q1oIjcbTzzn9KrzQhuQKtOhR8k7ie4phIBw pzU7iM9oHVhgdasR42gZAYVIctwpywqFREW2yZR89apIq5KRjJpAASS9BEsLfOvmJ6inbY/ LMqPkZwQaQrkR4HA4NNzxio3cqcMePalVwyEZxSS1AkLHaPSnCMPGXD4IOMVFjOAuSMUgUK cKTzTYx5ByvH40KPWgjK0dfYUgJFKk4IwAaVs4JTrTFXikBJGMnNUCFU45P3qTkPux1qQDH PUHjmkYgOVHPFKwWFDsEAzwe9Iu/BbG4U13yPLXj6UqHau3P41TYJEY7knOOKWRQEGBSkox 2kYzUhBU4YZFKw0QFeRgVJGhaXkcAUpHBIp0COxO3ggd6BI9Xls2VypGflH8qz5LLcfuH8a 05dTV9pKchRn8qga/UgfIMV4L02Ot3e5jSWIHO3FSx2KeUx244xU8l0GYjy+lPhkldG8xMI VJBrWM2tyXFsy2so152gcUwxQov3dxNTHd/GxIFBUFcnj0qHVci/Z6EG3soCil8tFXJG6lY KDkk0uc/L2HSj2jKjFIRvlAIyaAx2ZFLk49ulMGduPepTuXYkQkfMKA2SeOtN3dhQD1GcGh oTFbH8INGCAOcGkyfrQOGBY5q9hCY7g5IoIIIwfrSMxLDAxilJA4ByT1qG30GhUOTTweSB1 qIEnoKdls5ApcvcB57EHkdqdz1zUZOSD0p4wBnOaY0Lk+tKCAwHU1CZATyMUoPzcGpSbAsL PJEcrIwHtWjHqUciBJ0+XsRWKWbbj3qRBuzg5x/DTUFcGbMml2N6hxtJPpXPah4XZCXhzjs DV6KWVCGibGO1aUOquF2XA3CtFVlB+6zJwueeXVjPb7kkjxnrxWcY3XI5Ar1Z0sL3IO3Let YuoeGYz80R568V1wruWsjCVPU88PqQaswxMTjaTmtS40l7eZlk6VJFbrEoOK6/aq2hHI7le 2tFVjI4+Y9KuADfkdPSnspOB6UqoewrmlJyNUiHZ+9LdsYqZSAm5uAKUgInJ4JqleyFk2q3 tQuw9LFG+ufMcjOVB4qmH5yfwpJBzzzTV25zg8V2RjZHM3cl3BhjoKYzEHA4FJnjpTd3PSm lYVidDxyamBDE1U3cYpwckkdqGxlwHBHfHamEhjmot+MAdaeMt061KiMliPlykkBqcfmGSM Htioox8xYjP408Hn+lU30QD+AMd6cp/hx+NNIOcgUgfJwOKVriQHh/l/wDrVICCORtNRlsD 3FPBB5PTtRfuA0oyjfj5ajySM9qnYuoXadw/u1Vnm7gYPpSs2Fxksm/CDpVm1twjbpOfSq0 MPmfMQRzmtCP5+oOFq72AmONhPGarbixIK7vrUkpIHFRqMkLjk1CVxhlkPyfN7Go5XTYSFI apyojDYqlJulIaJgcdRVLQW41VErhlk2MOx705pF3eXcJ9GFH7uT5ZT5b9jTsSQgCaPzU7N TvfYVwUywkGN/MQ+tQuwA3su0k52ipiFjBkDYU9FqsgaWXc/wB0UbDRXfewJOQTzSA9BWk8 asuB0xVSS2KgbRmne4IWBsnOTipwMnO3iq9uH8zGOKu7GwSp4FK1tRkRBz0/Cm/NjGKn53Z HpSMMDNJyGQE7R708AdM4alCo/XotGVDH5Dmi3URII8oVHI/rUZXao+vNL5jqCMYzULMOjZ 96bYXYu0h+e9S4BBGKZknBx9akAyp5wKm1xkZGMZFKGYttzxR1bPUClyVIbpz1qr2EgcbE6 Usa5zjrjPWkLZc5/wD109Y2ZS3qNvFTZjPR3XbyvoOv0qrvBY46jtVm5DKBxyQP5VVC89cH 1rwHoegRswz6EirS3DyQtzkEbarOCDgc/wBamgdVg5GOvFODuxNFdhzjODUZ4GDyaVsMMn8 6Q9PlNQ3YfQaRvO3GMUnfOKVgQcH86jz8xABAprUehL1HHApp60u0446UDg+1UtBXEUAAE9 abjJy1SZyAcU3PFU5AJkg+1N3DJUUpPFBHIJHPpT3EJt6NnpQ2PxNKvXpwe1DDKnjmjYQq9 OhFLv289TTolLh1Y8KPzqPaAeRg1LlfRF2dhN43AMaeHXDelMJHTHNKFyOTxTSuIVVwCeua EGASeKUdxjFNIzwBmmA9WA5xmnIwDZHGelMC4Unp7U3ce/4VN2BOD8x9RzSgFzwcZ60qqJE G0hXA5z/FRc7oIVJXBccEURjqJuxXdz5jANgr0Ipv9pXoAjMnHrmoGUkhjwCKj8nd3O0V2a JGDvchndnJMjFyT605UPJf73YU8xgYwtSgYXd0Y+tAEQX5iTyaG2opJNOklSJCW4I7VnzTm Rsj7pqlcTdhss5c7VqvOuIuOCaeANwx+dFzzbtjqK2S1IuQ2NhHewyP5+yROxHWqMtrLEmS pABOWFOhvJrZysLAAjn3q9FeJNZLbhysjnB3HK/lXTexzPcyfYCm4yee1WLm3NvL5bsre6n NVsfNhQapalDmPBAFJuOcE4FNbOM989KHPAz3otYZL8uQQcnFKGJ6ZxUQJXp0xTlYL05pXC xbVjnJx9KfkEA4+tVkdQcHr61Ish7/AP66LAWt2VwKZggc1Gjde3PSpCSSM0X7Ahn3TgHNS 5UkU1Sd5yOKGcKTjqaFG+4wlk2dDiqyKZ5QG7UMsk0hUdquwQBAF6uevtScraCJI4sZx6Up OJD5fIxg1ISY+FphbYo2r85P51O4DgoYcn8KX9ynVvmpUj4LuPm9KrSybAWKbvYdaq4tRLm bafkG5e9U9qu2UOxzzg075mbzIm+q0mUY4kBRvamtRslEqldl3FkdmFHzopAkynYGlVG+6D uj681XnmLuI06ZxR8IrC+YJZANuQKvpbr5e5PnFQ28exTgDNWF3KoKArJ3p7gRmM9xj2pNm SQR1q2JEcBZU57uKZMiJ8yvuz2o2EnrqVViVW6dO9IV5Yniph9zaDj3pNuQePxNRq2aPuQb Mt17UdD6ipChY56CoyrBCQaNAGj5WOBwaeVHTt1qMK5brUpBIxT5r6CIjhjk9ajI3dqkO0n 1NBQ9uadrAMGcYIp/zg428UYIIwKkGWQg9aVxkalfu8Zo6tjHSkPTcF5p0Z2sWPNNK+oDSD knGPep7ZDK5XdgAVDI+1SSeKbbTukhZemKTdwW56RK7FvwH8qrtuHJ6VZYeZhSMcD+VQOnb OSK+dZ6I1iDED3p2ALZ37k4prL8oDVKsbG0eYjIzgU4biZTbhcH7wxxTckkjoalKru4NRkA tkdqS1H0AnJ55oCgnkU3OR6U1d3qapOwiQjBODxSOQwUDjHWgY69TSbRu5NNBYb24oC5zkY owPvUDu3Q1Vhik46CmE5fJ9KcwO4EHmm4PI7U07CsAOCBT9uVJJpoPAGKeOARngUncBY5Cs RQjlu9NwMZJ5oAHal2+9JJDvoREYOSOKcT2FK27GMU5AWG0rzVNiGr8rZBz2p4AHXr1pjrs 44z3pY2HoaIiFZsoQOtN5289acG+Ygjg0samRh3Hc03YCRFIAZhkY/Kq0kpJIJOzpg96nkd TJsVuBwD6VWdDkk4Oe4qoozbuN6g7TkUi7u9I3ykLjJp8alc5HWt9LakjHU7lI6UyRgiksc 1LK6ooOeR2rNmlJbd260JXQmRTSGVt3UelRBCeeg9KXYzHcPwqw0JjZQ3O4A10WsiG7kSqu 4YouFAtnxU3l4PFNuUH2R+ORU82uhTWhjW1otzIyGZYm7Z71XmieOZoyQSp4K0ODu+VSG7G mMT3/E11xV9zlYHcecjOKBkICPvUhOeAaaTtwTya0btsCHHGMn1prKuM9aT1GeKToOKQxyg ng9KCQBgU4Z2k/8A1qRhlSD/AIUCuOXHelDcCo93AYH2NKcEfLxilqUWPMB+tTQkF89cVTD MVGRmpUbbyMnHansJMt+aA5yBVaRy3CjkmombnPerlpCJG3txilqNE1valU3nqavqu1CQMs e9KiDo3ApxI4Cdqn1JuQsu38smokRifMcfQVbdFYYb65pkjqn3xlQOtRq9hsilk2r5jDp2r PZjI4kjfYfQ96fNKZW3RNkDjFREJIwVh5b+tXFdxCfIxO8GJ+3vRtkDhZFDqehFSujA7JAJ PRhTZnS3h2/xE8VT8gQXEgji8mM/MeadDbK0SzAexqtEjO+9s8g1pROIwUIJVun1oXmAqqq D5RlqG3OQqHr1NSQKz5+XOOnFSiAoCSQnvQ32BEBMcY2sOB3qtkGQkfnSSOZJNq8hep9aMA Df36VOrY7D+q5FJnoDQCFXgZNBHOcYGKd7DtoAAJIHQUhXIIz0pMqcZ6UpGWqdwIgrbsg04 jcwycCl6vjOPep2WNY9vU+tXoBV4zgAYzSuQACp68Up4OOenNIiZwRjbU6sBhG1uWp8bBGB J601lA6dAc00J82W6HmmgJHwGYhuDTGZQAe2KJQqDP8ACapySs3yr0zTfkCElk3nHbNTQHG QeeKhCtuyy1NFwGJzjHanoJHp21wFY+g/lULg78ipmkY4BPGB/KonbngdK+acux6SGSZanx mVbNoy3yg5prOCCcYpVLfZ3btVUk7hJkLqG6HmoiCR8vFPbk8HpTAwIIHFT3H0DGeMCkD7D jApfSkbbnK8mqimAZxliMUinLFj2oJypBIxSYBPXg1VwFyGXPAoweQMYo7dBSlhtxjkVTTB iANSFSc9qN2RwcUZ71KQ+gg6YwM0/aApGOaYPvenvT8d89Kd+hKQm4Y4A4pNwJyO1BwRnFG BtwBS32HYRmJ+bin7tqAjgmo2A4ODil3bsgDpVdAAKCxOSafn5MAc0wAnFLnJx6d6L32HYQ KznaAc+1Wm2wIEUYYjJp0CGJTIep6Co2BZiTySatLuYtleJ1E5Z13L3HrTp4lC+dbn5TxsP UUzCrKyk/TFSc454b19q0UkhcpCkWDuPJpXOxC2efSnviNCd3vWZLM0jkD8qEnNiegkzswJ 6nPSoGUttHY8U9m4B9etEeFdS+Sua6tIqxm3cYFYHAHA6VMWZ8bjyBimzOhmPlfd7CgDBBN KTBIfGmQcnpVS/nXZ5QI98VNdXAgjIQgMe1YzHcSc5LVcIdWROVtBkZaG5SRgHUH7p7itGV bDVbyOO2VbNyPmz901QJGMcg9KaYuFOce4PNdF30MCO6tXtLkwNhmH8Q6VUckDOKuGSaMNx 5m7+9SLDbvb58wpKOcGrS6srS2hUB4AHOaCD1p8as+VXLMOenWnpbyyBiFJA68dKbaAhzkY zxTx6Y600ALww5pd+089KST3BeY4qOOnNBAAwe9N3kkDFB4UHqf5VV7AKSwAA/KlXjp3pm4 Y96eoLEADmpauCsTwQmWUEDjvWrHHgbSAF9e9VYiI1AHA9an87gKOvrUuVtxkodlHB3AVLH IrEY6nqO9VARng4an+b2YBT6ip1kLYuXDogBU5GOc1mzyPIQIvnA6inzTuVCIVY9x3qrwXz FIY3HUHvVxVhMaIxIxaA4cdVPSn7t2EuFAPqKe7ISFlQxt/eXvU0aZBMpBRe9K7GNVRao0j ncD0BrN2PdTbz0z0qeWeS4lCoMRqcZq9FHGBnbtwPzoWmoyNEKKGz7YpWDADd1PQVJvDN7D tT44wx3tg+lDfNsSSWwdBu3nNV7uUsdikkVJcT+UuxMZNU1LAcc570K6AdEuBT5CNmR+VKu Dx91vU04oN2G49z0NNvXQZEg3DI60vUkdfanLgHgAU5gpPPyn1pW6juQnGMKM09VAXeTxQ2 VUYwPQ+tI0gOARz6U72Exh5bn8KeVbZTcBWwTyacc4xmpXcaRHnn3q9EsQth8o3E1TC+1Tx ylQPb2p3BjJQFlxjjvUcm3fkdAMU+R97Fj19KqzOBkDqaGmwIZ3Ljb6VCqHG4ipkQjkjOas +SuwHI9xVN8oWIkU+WCRTlVlztA6VNGu4kZwB0zRghyrjt2qLNiO+ON2O2B/KmsQBhealIJ AwOw/lUbBgOlfO3semM4XJJzUyr/opJ6HqKgYHGKs26/6JJ355q4NtiZR2LjduwaY20Yx0q QqBuyfpUeOM1CfcroNye1IQeo696cR096QDC5PrV8wxw4U5FMIJIx0FPUkjI+lJ0GB3oW4g 5Y4xTXUhg2OKcM7vmp454PbpVuVhkQXJ3ClCYUk07btY+lJuOMis+a4AABjNNIOc9qCSeM0 pzjFUtQYmDspRj8TSYPTNL6EnpVbCSEbOeOaNox6UjMc5WmhjgilqxoXjqD0qxbRbzubhRU MMZeYIPxNW7mRYIgF4AOKuKM23sI77nwDwvSomJyAD9aVdzgMpxxk0wBm6cA0SZmtxmQZWC DPvUm1Y03Fs+tIieXkqeKoXk5AKqaqMeYcnYbcyl32q3y1VH3h6560qPuXaRz60nJIz0rrS 5DNO4cYH1p460gUEU/PFJu4JajVQeYWps8ywIWOM9qmJWNGkPAXqPWsS6uDPKWHAHSriiZu xFNK7sWZs56VBv96ecHaeuaYV+YZINdUexg+7F3N/DTSzDblqeBwe1NHHbOKrYVkxynd3qO SPJPNTCMmHzAe9M24JJ6dqTd9AtYLWaS0uVmiQNjj5ulbNjq1nNdSyXUaRb128DjNYy4bOe DTJIvnODkUcqGxLpEN05jIKA8Yqu3NTYkjT5Ru9qgIJPXHrVKXQQoXoTSElTtIxmpIxh0PU ZxW7JZRSoMjtwO9EtNRXS3OcAI4PNTxnZ2yTT7qFYZPLGR6k1Dv2jGcinfTQZN5pDYzxUiT cA5qoTuA44pyg4BFKye4y+HDj72DTJbjYhRRkg9aq+cUU561EWbO4nPIo2Asht7blfa1S+d kbZY8f7QqmsiufmGD6ip0chwu/cKbVwLqKRkJLvXGcHtUU8rPiGHgHg1G85VPLTqfSpIU2H fKcE9DU7CJ7eARptIyanI4BDZPpU0LgKVK7we4oktxw8bBh6dxS1YXsQojb1LDbUksyxxgF cHsac2Y03P17ZrOlcyPyeKrSIDuXfceak244I4piU5mJ+Ude9Te4DOHfg9BU0chRhu+dfem IMHK8DvSyRmMK+8MCOg7VQDyAzExnr/Caa6lRtZSDSs0UlupTIkB60q3J5SVd69B60XvoBF ntnkdKfHtJOflPv3pTEG+aMgk9qaQQfm5NFu47iHA6Cmn0z1pcnBA70pGV2jg96lsEMJbAx 2605ZOx4pfLbZtA4xVdzsXjk00gvqDS5YgfjUYGTuHJ9KFUsQ1WFXqQMGk5PoAiJhf9r1pA 7IxOPlPWp9uRnvimPDwSeg5qkr7hce0R8ozoCYwcA1AGYsXJzkYqezu/sxdZF3xSDBFJNGi ndGd8ZGQB/DRcR6ACeD2wP5VFKTnjmpR8pyfQfyqJuTkHr2r5pnqEUjsO3SrVtKospVxj5e vvmq5UMMmp4k/0J3HIDc1pTaTB6lI5wRnJphUAA1KF3se2OfrQwAYEDOetQndldCIqDjBpp GPl6kdalwF6c00/eOB2pvQYi8jPbNDgYAzzTiPl49KjyAR8vNFxEmzcm/NIflxk8mlAOePT pTTnOT6Ve6AQdOeppQwzgClO0KuetMIwc0gAld2cc0e/YU08DIqUD5STTuIiLDfxxRjAPPJ p5TcWpuzuTTtcBjYBApUXc200rBSOnNXrSIY81hgCm32E9B0UccMeR94jNZ8qPPdAMDsBrS dhISeg6VBKyooj6salSJi7PUaq4kYDjjFPZMcHgUkQG4gnmo7qXC7V61W7Id+Yq3EhG5Vqg 4EkR5/Gp2LnIzn1qIKFBVe9dcVZEPVkaAKgA5x3p+1cAD8aORkYpy9CAKvcQbRt4pyhcMCO acqk5+lUdQu/LXyI/vHqRU3u7IT0Kt/d+awijPyqefes6QgMe4pzBmYc1GeGwRnmu6EbLU5 5O4vb3Pb0pBjHHNKqZU+uaMEGq2EG04GO9KFweehp2fakZSNoAzQtWFiQSLs8vbxiowq/db INPGc7sde3pQytj2qthIa6BEBHU1EQQ24N17VKVyu0fjShAFwDU3uMYDwAwp32ZZF3feHtT hEOf3oz6Uiq0brgkH1FWlYRXaB4ZAV5UHOK1oL+KVQjDaw7GoYXjaVVvFIUn74pbuygUl7e XzF7HuKhkShzGfqLhrk8k+metUyPlqWSMgkht3uaZg7QdtWloUlbYZjkHNOLnG3vmhhjApu D1HagsGGSMHJoHIwDSxyFDuCj8akxDI67DtbHNNAQ9B14qQMVHHpTGHzEelHXAzQBPbY8wM TnNX94+7wazFJULVhHOARU2JL8cpDbgSM8VMrsGO7p2YVQV8kA0k9wyKI0PNGwWuWLi5Mhx uyB3qup555qszHr19aeGA+YcZotcqxZ83PAqRT8p9+9VFbvmpA+0YBzRsInXgfN0HT3pxIw M5+lQiReAadu+f8AlS3Cw/G0HbwKBuB64IHWmktyTS7sDPvTWgh4IIDBsN60qMGJD/nUbYJ z09KVSPLNJ6jsSFCo3J82KQ9Mngmow5DghiPWpJJx5bZUbuxp2Qx0s6ogVeTiqCkyE8Y+tI cs4OeTUqISnzHJFS9NgsPUDC45qwCNhwKjC4XIFPDdKAuI7HcSo7cVHI5I56gYx61I+VOeo NQEDd9KaYETjcBj5QKdDIyZVehHNDj8qjU5ZscAChIZ6WVy20+g5/CmttUgEYxTwTvGfQfy pJSWIFfNs9KxC3J+XIq1A5FhMnUEVVcFQQOuKs2/NsYyQDz+WKcHqDRTACj3xSdsZxzzR6D +dDjCkjOahuxdtBjA5cr+FImd2SRzUo4HP41CeG3U07hsBBY9ximAkk7qkySDyaQ4KjtVBu OQkHHU0xyd4GKeM56Ucs2MVVxMaQxx7Up5XrzQQQ3JoHJPpSAZgFuWpTu7Um07sEYqRVY54 qr2Boblh14zTeO/WpNpYYI6Um0k89aL3H0CGJ5ZQqjjNXLqQJttojz3xUtui29u0rcNjNU7 YlvMuWGcniqsZ2vqMvJPJhUL1zTrdGaI3EnXHGap3JlmnyBkegq9JiO2RAcMw6elJtJFWsi ISlVZm61UllLEkHJFPkLNMB/DjFVYwQ+T+IraMOphJ+8IQwkJz+FOYd6djgZGSaaATWykiW hgGD1pyqQ+T09PWn+WSue9MllFuhduoHFF23ZCvZEV3dLbwE8b24AFc/I0jOWY8nvUk0jSu XY5JPT0qMkjA6tXZTp8q1OecrsVQeCetLsBySe/ejcc5IxjtSfMRkjg1q2Rcfs4JA57U5LW VsN1J7GmKznkHpVuG8G0RyLj/aHUU4ruBWMZDFW4I6igg9B2qxJs8zKZYHuaQx8027PQExi KGAAxuPWhoHBPFOSM7s8jFSiRx83UDrmluxMqBCeDnPtTZ0KwfKuTV4TeY4ZUC4/WkZd5OQ RmqukBWtrQSwGVnVFXrk81GsbB8Dlexz1qcwru24O3+dWo4gABkA+lRq2BQ8v5wGyFz9KBA 5djESVH61oPCwILKcfnVd0eI5BIBq9kIz57d3JwMN6VegksZoIbS5g8kg/NMtNcsW5HPrTC u8ckN9Rip1sUitPp6tqRtLSYSqTw3SornT7myciaNlHbHSrSxGGQTQth1Oea0ptb8+0khur bLEYVhTWgHLMvy8+tGzKhj/DViSBwhc4IPOBUHPOfyp3uNoax6YoBO6jHOKcoxgmrWgmPUj Az1oDsuWB4NTW1vJdSpDEmXboKLizubSUxzxFOe9S2A0ScBs4NRn5zuzzSNgkYHPTFIVIxu 4NJbgLyBnH4UHO4DoKaxIbk8U4kgAnnPpVsCQECn71XvUHbOaXPIzU8o+hODkipg/Q55qmH G72qQMCufam9hJF0OrKCThv50Hrk8e1VUfcoFSAnPPNZ2KsSvnj0oGenaml/Wms5Vck1QiV mCJnr6+1V9/mPnqPeo5HMh64H86kjUEcjHpilawIlRC4weCKnSPAyD+NJGuMFhzUoxtIHrS 2BgwUD+tRkYc4BxUjYwFGaYWOSF5NK1wEOTkVHyDyOOmKkJwMnrSbjuB609gsMZMrjv6+lR rGACQuRjk1YBXJbqaI32ucgbcdKVx2PQAMFW6nA/lTnGTkinqi5z3wP5UyX2r5q9j1VqQso 3E4PFWYdhgYsvO3rVdvfIq4gRbKR85YYAHtTg7sJaIzmHOTRU7qGBIqIADFZ3GR4x8x5owC e1PIB4HWjbhckdKaYEZGTg9aQLuBHpTmQDk55pR27VaYrCYOKMEc9zSk5AApDjOO9XEGgYZ AP8VNxzzxR8wZuKXIPUZam2CQ1yc47VImcdeKjK5PPWpUICE+vagBG4OTVi0gEk3mn7iiog JJGAGMntWiyLbQbF69TVbGcnpYzNWmyEgQ4ye1TRwhYFjHHFZtw6vqCkngEVsHYoBJwO1FS 9i2uWNisiCNWcj2FU5XYsWYVYnlBYr/COtUp1Z48rmlTjzLUiTsrEHmt9oZTwQMrUrFWIYd aREDYYj5gKcFAOK6+dLRGL3uNPHWkC/L9akI3HAGacFA+bOBUajeqIgVjBeTOAK567uWuZT zhAeKu6lebj5MZ+XuayAGJIFd1GC3ZzTl0FYgEnbn1oSPcd/IPbNSqjFQNtTbMKRXTe5kyE RlpTvPNN2k/KDgdzVrbGzEZ/GmGEhtqkEH1p2sHQj2FSqqPl7Gm4bJBGBnrirRUlAjnGKGh cgEKSKm/YpIgO4HCnI71Mso4Rxt96cIgRhgcmg2rgg9RQtNx9CZVB46g017eRxgDCg0gQK2 Yn5x0qzBI2Nrnp1FPnXQi2pAIgny46d6dsO3d2q2yo4wy/jUTxmJAVbJJ4FOxN7FJhtJA5b 0rQhtdyhndVY9AaiCxwgzyjkfrWdNeyyTbjwmeBVXSDc2WtLiPLKflNUxAdrLMSGJ4zS2Wr yQP87bk/unmtX7Xp19EXZfIkHr0NJK4XsYJiyzAMDjtTVi+UH+IGtCa28p98Yyp7r0qu27d ngr609tAuVzGSxBGaY0KsoBGfareB2bFIyAnk4wOtRqyrmVPasv3Dt+prPkilTl1x71vKhk bMo3IOhprw7sgDK+9WnYGzA2gjJGDUhgdF3FSQavyWSt904JpyyGKPy50yo4zScrlIqWl1J aSieJv3q9DWpqOunUbIQzQDzP7+Kk0fSLXVY5y8vluv+rHqaoahp01hN5UvJPINF9SGZ2Bl SHB96SRyzgnBpWXByV/KhFUgjv1q2xobtYnIGaAeMj8qnimNu+9VDexqaU2k0W9U2TH0o2C /kU8jtyacxDFcdKjxg4H404cdOlFwALninge3akCb2CqCSemOuakkhliwJlZWA5BGDSH1Gr nGalVh61Ep4IK0qEKRzzRcZMxG0GoXfd8tK7EgAng9qaqqecUJdSQXhsHmrS5OD0x2qBQA4 A71awMA9gKUmMmTJ5HepFUDhs01BwCo60/6fQ1KQA/LbVGTTNrBxkbcVLtZWyDTHPyksDih uwNDCQCWPJqM5bkDAp69AV6e9NY5J4qdWPcThfxpVX5iT0xSAdyaVVHOM9KewHpIXkEjBwP 5Ujhak53Eew/lTXB25xXyspXPXSKzYJzjIqzwlgJM8sMbahO0D3NShC9sST92tKW4pbFcMS vI5qM8c4zTjuz7UODj2rJ7lITAOCOKOd3qKBgEelOyuSBTWg3qRseDkcU3g44yKkfJHA4pM qqgAVakTbUaRxwMd6QqDjjk85p7ITjHTFNbIxk8CnzDsMJzkY5oGFHoacTuI20bMjHfNXcQ wglgB07mgd8DpTv48EU+ON2YKvY0NsGi1ZREyGduijip5yXB96sNGsSBc8Ac1VkJHHqaTvI wbOduo2W7c7TyeKuL57R7ZenYelaTqgJZ0BI6VSlznceGPatea6SN+dcqZC2Nx/untTeQNo 5pxWk28jmnvscz1IsdSOtABYYA5p+MMcU4Lhsg1aJYiocjjkcVQ1K78mLyY+XPX2q5dXSWk JZjy3T61zEsrPKXdsk9a7acbmM5DCwLEk8dzT/ALOyBZWGAegpIkOOVGB+tPKySSby/P8AC PSu2MbnPLUevzBu3tUqRDBYd+1NQSA/vBn1Iq0jBCDgYPar2FYakUfdfxp4jiAYlc8dqfwJ BkYFPIRs4NLcRWCRyAbBj1FKisGOw7cdjUjwH70fDDtSgGQYb5WFGw0Ie3mJg0sduGJIfr2 NToMqN/PapGt4iOCc+1Q9R81jNNoY33Mw6+tWooT80hGBVtLVMDIL+5qR9scRPUKOlNRtqD lcpPwufyFQqGH7yY4x0qwCGUTyjCjoKzby784lF6D0pkpXK95M8zjH3AeKhaOReSnBHWrFr CpnVpD8melaE8YubgRxL8nQH0rRRXUL2MaOLcwB+Vc8k9q0LS2+0ymPlNhwoH8VTHSmZmji PmRLwzehro9Ns7aBRLfKYmQja396kmugN6EaWPkQgOuZD/CfSs25jtDN5Q4fuB0FaHiJbnz vtEchEbD5SK5mAyyTmNclj1Y1Vrme5ae1JOVw4HcVUk8xmZOw7EUr3TRS+UvylTyc9aX+01 YlZ4wR6iloWhPMVCsW0jj8KCgIOKmxBOu6GUNx901BJC6qQGKn0qLXKuRMChBxkDmlxG6BT 1Y5z6UCUJH8680jLnBA+UinsMZsMUhaFzG4+6wqvez3V46GdtxXgH1qyWKgYOR6UyXY4wEw x6VO4FJ4Bhdp5HWrka2F1b21t5Zt5gTulPQ1EVMUm04OetNkCOMEHcelPYXN2K32RjdvDHt bb39agkimiba6YPr6VbiWWCXzIl3Z61LPdpNbOjjDg9KEx6mWck8//rpynC4JAppB+U05SS B1P4Vr0HcfDM8M6SpgMpyDW+NUttUukTVkVQFxvQYJrmyfWnLngE54qXqIt3yQR3jLavuiz 1qsOBu4PFIcH6UY+XA4AppWDqBJA6ZNPTlMHFMJIOR0IpQ56d6Q7EyAlsfd96sIpx7fzqGJ 8AZ5IqyG5BH5VIEwUAZz+FORGDbvXtTrdVc/NUwVUJbt0FTewDRuYj5eKa45II+WrG0kDJ4 68UmwdecU0raibKxQeX05FQMpc46VdYH0quyEMTS5hogw3Qc1JHwSepA6U4su37uDTEGHJz 1FLcZ6Y4wcD0GPypjkhBnoeDUjHLj2A/lTX5BJGc18m2eyiLjk7RgdKcAXjC44HzUbSRkDj FSJhYWccEClDVjsUiOc9qafTGRTzuIAPSmk7eRyfemtBWExnrxSbSOPWncdzwaAcgdsd6YD TkcdaQYz0p+MDk5oAOc00AhOBhTUWF54yalyMjjk0rxbADkHPp2q1pqIr/xZHBp3RuvbpTw o24x+NDgcdM1VwGlR94jGBWhp0IaTzWHAFUgju6p68VuLEI4kjQ/MBzTir7kTlpYily7YAw KrzjCtt+9/OrT8cVXmKqCzDntQ3rYxRQJdk/ejbjtUDtnOBU0zh5QhbLnp9KicYHHatEnfU blciwvHrSgfMNxowCRkjJp4XOMnvWuxkRGMg5XuaR2SKLzDwq9alkiZgAG2461z+qXxkfyI z8q9/WtYRc3YlysipeXhuLgseIx92qm7zDuxxTW+Zsk49qcgIPB49K9eFNRjY5ZO7J1CpG/ +7U8cZd+OtQrjacjOalgOGPJoJaL6RbeZGH0qMhC2WGN3egZwGYZx60/gjnv+lNK+rJIQs7 yBQchTz2zU4QFyF+Q+h4p2zglDg9eKkhZZFIYfP7027B0ARzN/y0GKkW2CjczbiacImQ5iY H1zTlkK/fQjPpSs2SmMMLb22nv0NKCy8OpB9amCjfywBY55qYrhfm/WnawyFGyAARTHYSEj oo6j1pxhWQZh4+lQ3DPEmxhhjSabFZGbfXDSHyUUhBRZ6cZ5FGMDvVq3tZJ32AZz3rsdI0Y IgMgOauMbDb7GOmho5QQqScc1eTRHjhKBMZPJrrYLVIeQoGKkwCDtXJp7it1OZtNGSNmLsV h6sPU1la5MzykKcRKMAV3UkIeIrgciuV1DTJfO3Bd4HUGrUUJmZp5N/p/2e5cb1+5muevol tppYmDBx/EtdlYaaIZfPlAQd89q5XxLLa/bZDbnJ/nUydkNK5hJZvL5jxSj5eQp71VlWVG/ eLj60m6RcOrbT+tSm6MhVZgJFHc9RWaV9zXYr+Zt+6cVci1SaNsS/vUHY1DLbxzpvtsgjsa qhP3gVztwcE0wtc3IntblQVYRs3ZhxSyWpBOAcdcjpWVJIyp9nRw8YOcgc1f0yS7kcIDuhX qD0xU2EhpJHLDpSOg2bwMg9DU91LEbr5RhB6U2aRWxtGFHQUPQpFNxtHNNIygORUzLnJ65p h3BcUkhLch3leKYyo5+YVKVHVqj25bNVsrgiCSI7twHTFRAZxn5atFiCelI0UZA9TTTuMrh Wc4Rcn6U3DLw3UcYq5ZzS2FwJkVXUdVYcGrDi0vprmadxbPjKqOhp3F1MrnFG04O3p6UoHz 4znvWzBpnm2izKfmI6VEpKOrKUbuxj7RtGeD6VIIiRuHBrSOlzv8A6uEsRUTQyQyHzY9pHY 0e0TehTi0UQjxnnp605ZTng4xxV4qjofX0qs9vkZXrRe5CRNBNtPXrVxJgRWOfMXHAGOuKl ScgcnHpTsM3EbcoBHFKVGcZ4qhDO2PmIq0JQRyRUt9iSQjHGc1DIufapRIpOB979KhlkJO1 CM9zSSsURMQGBABAHNT28SyT7yu1dvSkigOA5Hygd+9XIUDS/KMZWk3YGztyCgBIzwP5UEc Anp2qeQbsg8cD+VV+2OuK+PueyhvPOKmQFrZwBwwxmo1HOamGRDhe+auErMtq5QIwcHnFNY L1xmpWHTHcVFtwMd6V7haw08oBwKavoTzQ2SMUqrWlyLBnnBFKCKChPNAXC470rghM/MCMY pSMZJNBBC4xQM9SM1SGMBPXGRRtwQcE08rnnOBTkQYwDn0q27ITLunQh5TKwJC9KusOSc4q S0iMVmOMFuaYyAZBNVrY5pasgbOeOtU55CwKk84q3M2wH1rPfrk0Qj1YMotGRfb92Rt604q MdetLcbljJTrQgZoUyMNXZKScdDK2o3YB+dKiHoT1NPwFPrjmorq5itbZpWGG7D3qIpyGzP 1e+NtEYEb524rmXLH5j901NczPM5lc7ix/KoEA3LuJK5r2aMFCN3uckpX0E7YxTxux92h9v mHb0pOnOTWut7kaIspkoM1II/nDK/NV0IPerBD4G3ANNK24N3LCuCNsmR71Ivoh496pBpN4 Vhn2q+sYJORgYpOVybDlEqvxgGpIkaN97kc0IgBwSSamWMdKpLuS2S71IwvJPpUiJ8mGJOK iWLupwak3yIMONw9qfN0RI1o3Mu5QDnj6VYdgsIX7x71E0oKFEcBj+lQmZYISc5b370rNsd y9azw2hLMAfY1Uun+13O5VBDdMdqzfOeWbc569hW/o8CvOgYAj3rS+liTT0jTSm13WuuiWO KMGq9tGgwCAAKlnDEgJ0pPXQtdyTeHbj8qeExzxTYkIUHgGp1Ixg4qX7q0LWozYNnvVG82x oemMVemlEaZ7msu4Z2BLYwe1KDlIUrHLau8ssD+XNsVRXnt2H807jk57967vVI3W4JHCDk5 rndRsJJozdqu0emPvVo1ZGUXqc+iKSXIJY8AVq+RDDYCOVVMsnII6gVTtZBbXAlMe/bnKmn N5s0uxc+a4zj0FYyu3Y2voI7k7YIVAPTjqarupWF4niG8HBYdqeUCGRCjrOhwDR8zEpyWPH 1ppAV7e3aSbYp5PWt0bYIltrfj+83rTIYBBEFAHmHqamMIIwWw3XNOTtsIglijGCAMdM1C8 JAz27VaZC0eGXK0zYQqqp6djUpdWNFEqeRnFNIA+8auyoHPULVZoyrHK/jTb7DRAwGT3FRt tGB1qYkr2zURA+8amzCxFgM2BgUzBQdPxqRuRxUqXBWFkZA2entV30AroWUfOMqeop5RJFx kCmsB909aRUJ4X86lJiQz7Ps5rprBT9jiBxnFY0Mck7LCBkDqa3o0EaKq9hXNiJLlsdNKL5 rlhJDDJlSeKlle1u4mS5hBJ6MKrZGDzzTgAmMnrXBd9GdTimZ1xokgVpLU7lrLkEkUoWaMg geldUkzxt+7PHfNSSG0vV2XEIVum4V1Qr8ujOeVJ9DkhEj8DqaiksyOnKjvXQXOhSxr5ttl kxms9FuEbyzCzH0xXTGop7MwcWjIJMTDJwTxg0hmlByGGK17nSbiOE3d0BGrfdUjrVEW0e0 lT19a0i09hMiS9cAKRmtG0VXG+TlfQdazxbDeQF5HQ1qW0fl26gKcnmk1cG9Cw8mRtA4HSo hIeTuwQO1GdzYxio3LISOMYpWJPS3559h/Ko1XOae3bHoP5Ug64r489ki2kHFTJtMDOxwQT xUbrk9akG1oSMcj9aEtTSLKOOh/KkYDFOOScU1+Dyam5QwL8p9aRR3JzS55xQgGT609SQbp 0pPuEEc+1OIwx5p5AABFaLQREwJOQacAVxilQAtjvT9uGGKTYEJ3MTnip7SLzJ41zSFQW56 Ve02EeeXxwtaxXMyJ6I1WAChF7cVUZMlhngVaY/eI61UuG8uE54Zq6rJI5U7szpnLORnkVU c5qwzE1E/NZxd9Ciu/PfmlHKgjpTyo4yOD3qJGImaA8dx7it4RsiJb3FLLErSO3AFcnqN+b u5JB/dqeBWprd9t/0WJsk9a5osA2AOnWvQw0Le8zCcuwE/IW65PSnM6mJVC4I603nj0phIB 5PB6mvQtfUwsPHTFG4Y5XFMV8tgdPWrCorEc5+tF7A0OT7nFTJ6k80ips7cU/YGHPGKV7ib JV9eOetTIxGfQVAnPUdOlTY3dDx6VVrEtlqNl+91JqZTkVBCuTwM1ZAAbb+dF7kslGOopSw VOeSaaW2Kx4wOlQhikbTXByo5FNRsIbceSil3bDY+lZfnGd8buO1V7y8M8xLfdHQCm2wfeX I+lDl0RSRsweXbFZMb/XNbNjMGuN0fyg9BXMIzswUn6it7TWVJlAXIPetIq5EnY7y1JWNST nirwAcbgaxoJ2O1AO1a8IAgOetE7IqLuJ5+0Y605Wc4x3qJEDSk1HeXXlgovG3qahRuy+ax LOSSMnp2rHv70K/LAY7Vn3+syZIU4x3rlb7UZpXZt5PPPNbtKJi5Ns2LmVr+554iX7x9asA QyIZ5cLbxDCqe9cvJqjCy8iE4Zv4qVLqa40/bJLtijOT71ipczGV9QaFLmSSBQC5wFp2nWz CJ2J/eEZLf3ayTK813kN0PFbaZSI/N17jvSW5eyM8q0ly0cRMhc8se1XIrI20hkYAuBg1ft baOytzNKMyychfSo5MzZXOCe9D3sLmZA1v5g3AkAdqdIAsWSMY6mp1CqApPTvTbiEzRFAcZ FToh3MZ9UTzigU4B61aidbi3MidAcGs17CdHPy5FaVkHt7N4GX7/J9qlu5aIjwSMZA71Cw3 Sbtxx6VZkIA61XwcF6VrCIJRgnaOvOajERcfLk1Mw3/ADZx6iiOYwuNuAPenzA9CoUOMdMd aYCAT6NViU+Y5bseuKiPsBx0ppX1GhhX15qSCF5HEa/ePemxIzOVxktXQWlqlvFlh8x/Ssq lXlRpCPMxba2EEW0D5u5qY9QMU/dgYA49aaxJrzG3J3Z3pWVhdo6D71CkBMtzTBuBPHWncY 9ql6DHBe/Y9qdjoCKYHAPHNXLOITXKLjI6mplqtRp2NyzINjHHKmCBwfam3D6faI9z5Yd8d BVs7Qu3HCjFYt5cwxMVcDyz1rKMm3ZGE+5x2s6vcajeZkBWNeFX0rO3Z4DcGunvtPsriIy2 7rzztrmzbus5QEHFexR5XGxySepYtzlQDyfStBPuYJ4Haq0EO0cD8ae/HQ8VvsTbQbJnOQ2 KaZFkG3PIHWmFuAM1GOHI6cUasVj1LOcZ9B/KigjOB6Ac/hSdfpXx1rHtNCMMH60Z2qaUjI pCBtxSGmQYzUZXJ4607lec5pG3bc5rLZmtyLA5zTlAABHc0YDcjIpEGDmruId8oYnHNDHPS lIzzRgBfemFhBgDkZJpfmHGaFwBwcmlC/NuzmquJoBt2nnmtfTE3W5JGNx4rJYYyduM1v2a 7LSNQO2a2payMaz0JGAHb61k3TmS4I/hFal0+yFz7YrEfON2evet5a6HOu5ETycdKiLDuf1 pzsSSqj8ayNVt7hIPOhkO8dQDV04XYM1RjOc+1MnicwSSRqNyDjNcvaa28Cn7TkketR6n4q e6iFvbqYEHXHeuxYablcxc9DNuZHaZ2c7nJ5qJR3PWq32kby2S31qVJCSNvGa9aEOWJzkj5 HXpVd33sEWrJPynjn1qv5Dbi6tyP1qr6CLCJtUeuKkjU5A25J6GqgkmHDc56irFtIE+bk/0 otcTNHd5Vv5bYJPeolORUO5mznvU6jIx+lD93YmxbijBJ54IqRQAcYqGLhSO/anibaQCKnc TJgXVxtBxVlX2wl2/h5Oe9RoyFeT15+lQu5nkMaoVjU5JHerVkhbksconHmEbIxyAay9Rvv NfYhwnSjULzaPKjO0dDisZzngHNK9xpEofMq/WtZY2RFCj5m6Vj24Kyq2N3otdJbShShmTd KegHarigbsQpEYZPL6yfxGup0y2AjDMMR9fxrNt7RLmdMOC/cVtyXcdqvkhMso6H1q7Gd7m xHKsYTaBuPAHtW0AwtwzHqK5Cxm868QzsVB/lXVzSL5ICkFR3pyjomyovQaHEcLu3B7Vzmp 3pkdufrW3fyILNcdT6Vx98cnOeM81USWUxuuLraRkGqT26NkEDqRUn2hxPiElSB1qlvYOSG OSeTUvVk7FKayMb7UfKHkn0qFriWci0hXCfdPvVrUdwjCIcZ/WmaZZTT3y7BtwOWrOSs9DV bCXlpFbRQxxn94B8xrWsYVS2SeT5jj5QaS6tobm9WOE5hi/1je9WJRjCrxx8oHpRazDoJIz SHkfMf0qFgYsBl/EVLDCyA7m3E1Jgt8u3I96hsRWBUng5NKWOTkgYp5t4hICDhu4HSq8oQE rk7vWs9XuUDS4XHBqNyHHXHrTCiFsH86hlQ4Yo3Her2GMceZ9F6e9RvyMDjFK0uRtHAFISG XPp2qdykQEYyTxUTDK8DNSyHJ45GOlQkjjLY9qrZD3I2BA5OKRVLseMsegp6jcuXHPYVqWF ps2zSry3Y9qynUUEVCLbJLCz8mMSyAFj2q8fTHHrTtm48HgUY+XbXmSnzPU74QURAvAwKbj LEZp4THeo2XDZ7VnfWxbA8HANBwDz0pQobPbPegoNi1aJEAG4cVvaVCUhaUj2FYyAOuCMHP FdNbR+XZRr93NYVp2VgY6ZwsO89a4zV7jfIVVsCuqvpRHauc4IrhblvMmJPOa2wkE9Wc1V6 ldHZSV3k5qeKIeaMr170QQFiMj86slADwTxXqtqOxzskxt4UdaqzZ546Va3bVwevrVOSQ7j gc00ibsgc4UYHOKi6gnOOKVmz834UzcMlgPlAyRjNXcaPWCCcDGMgZ/KmdDtNSyKu7eeAQO Afao3xtGxCPXNfHPa57Qh4IpGOEJpQcgCgjPHWpRPUqbwe1KG4ORUzIvYc1Xc5OKzkjVMXa 2DSL7jpSqMDnOKcMH6UKwxCeOlNPPSpWQYxmgpkDAx71VwsMUKvOKCRu6GnOuMDOadwARjn FLcGIvzMqnua6BN4CKgwAMc1gwgeemR3rdmk8uEsOK7sOt5HLV3Kd9KC+M9OorKZjI3PAJ6 VadWIaV25NUySVyD3rRu7MwOMECoXwclhkd81KDxz1rN1e+W0tRGv8ArW7VdOLlJWJk7Izb /S7W5LGHG4nj2rmrm0eB2jkTLDvV6O+mhl3BzknkZpk00U0okOUkzyR/hX0SVoq5wXdzICZ Y4GM9jTgzZAPUelbd3DZPZCSPBk7leP0qnHpk0sHnW8m5O49KeorlZHynXJp2QRkZ4qExSR qQ6kAHrTUlZcnFVbuDZZBAww+8e1P3DA45qqHBIIODT+dwIbmkMthjtOTTkYnlT+dQL/tAk +oqTftUYwc+lT6gXY2Y8kGpd2ccZqpG2STzVmIncQTQ3bYllhJBvKKfmP6VI6ssTCN+T1qu qRsd7A7vWpcSIjMJAVHr1pJXJRkzQyZO9dwPeqYQhyMY9q2xc20/8W055BqxHBasCHiBDfx DqKtDuZVqIo080g7h0FaNu+xAwOXc/e9KbcaeEYGCXen909aIZpLdQs0PGeBVrUlxuXoSyk ujFXHpTzdyD5pW3Me9ZiTsC8h5x0FLCJs/aJEYA9z0rRuyIUWdNaSudrkfjXXWB8y33YLcd PSuLtbgFFXIziut0e8hjtSjHLGqk+eIRVmXXtWljYEYAHftXE6kpEjqPWu9aTeCvKhhiuV1 WwMMm8AlTyDU09PiKkuxy8rG3QHby1U4pGbJ8tioPJFXpYy8xaTJAHArOiu5reSSONRtY5I NRJu4WuPuxG8a7WBzU1q8gtRZw/KzH539qaEOozLBBFtY9SO3vWsbaO0jEcZ3sOCfWpStqy tkQgJFCI04A/8AHjSRxYkLuxbPT2qUoD9/moysiDKt+FRKTewh4XnAb5jUTmZDgcp7daheZ vNQMpHNSNMEJGefSpt1YEYmAyOh96hmwsgkwSD1pXmjfI2Z9qrSOUAEZ3A9j2oci1YlZlz8 v50wOAjDbnNV2/dxBXVg+c5p32g7QAVNJXGMuotiiQDg9hVWQMhXbnaanmdyMl6bLIJbaOP yzx3FPRajKkj7Mt07VEq5Ys3IxU0iZGGGav6fpxnxK3CLzj1qZS0uUlzbBYWZYrLIuQOlay gHBbr7VMEUJtUYHpTAuMt2NeVWq8zPQpwshpIB2jJoycnp0oKEHPSlYcVi3ctCZO0ZFMOCM VJghcE5pmATgDiqukNi7QABTewB5xTxwcYpuOTt5o3Eya2G+aNPeusmG2GMegrmtNTdqEYP TNdTd4BAHYVzVmluSc5rTlbX3NcpEu99zA4FdLrj5jwetc7GduTXoYS/LoctTctjYACBjFR TSHHApnmgjvUTsMcZrvStqc4NKwU5qqzk8nqaV2PA5OKhbJBHQVd+wIaeM4NImN3zA4xyOl MJ7GnoQCcnPFNDR60vAGR2H8qSRzgACnAErknoB/KmMCRwM5FfHzSSPZRGrAnrT6gUBW5Bz VgDjNStdEJicZzUEoCt0q0EYAkjAqrIMtn9KmWw0gUcdKVcAkFeaDx0HSlwCM9DWN77GwpG VGeOaYchsA05uCFA609FwccGi4dSNgQo9KXChgx6VIwz8xGD6Uw8ngcnrWsWgkSRAC5jxyD WlqDAhEX61lqQjKe4q1PKHZTntXbh5XTRx1kVZW5fPQVSyCB9c1Ldvst5cdQtVbOVZ7SOVe vQj0roULpsxuSTzR20DzyHAUcZrhb6+e6uWlfOM8Vqa9fmeQ28bEonXHeudc8YJr08NT5Vz M55y6Cl9xyRijLKeRmmHHFPDYHrXoWbMRB14YjNW7a/lhXygNyHriqZPfoOlJv2NgfnVcyF Y17Ke3eR0lGEP8L1AdOhubx448oScjHSs8ljyxzUsNzPFKskbFCBj60r3E9BLrTpYJti/vM enUVVw6HBznPTvWp9tEk6PKNpHVh3qzdtb3EkZhCtzggcE1Wgr23MpZvlwTjFSKUxkHrzVy /0hIFR45ADJ/Ce1Z0lrcwsPNUgdqncd7llW4wKtxyA4GcEVlRzMhGBwKuJcIeoxS5e4jRjb PPHWpchi25Qaoq4x8pB71YWUMCSNhpN9hWEeygkbIGxqJYpLa13wNlQeeackjH396nRgxw6 ggUIRUj1FHUeauMdxWlHMHjAUrID2PWowkGS4hHPHIp4itzyU2se44quawmWfLtJl2mPypA Ovam+VJJB5ZxIgPQVWcTRZVHEoPY9RTba6SN9iybHHUGqTvuKxbig2PhHz/s+lbVizRjcxK 46Vily7biPm/vLV+3EzMNxJWumnJWMmmdxZN9ogG75iB1o1KGKPTJGcZOOM0miqfKIPcdaj 8RPssFUNyTjFczvKdkbx+HU8+vCY1byxyxrJitLh5cBCzMevpWrcEtOBgn2q9Ey20BUDMh7 1pJJERloNgtVso1VP9Y3U0SWzGQSb8EdqRyz7WbOAc0rSdcHFc7k3oVuMdtpweahZgQeOlE 8myEv1OelQM7Z2Eg5Gc0tEOzEcK6c9e1Rbt/DEAinng5NVZiGHo9Ju40rDsZkBK9PSlkVWG WUj3qBZJARnoO9SG9lCbSgwKEu4WYOo2B+T25qo8ag56fSrD3DyKF24FQMCFJLYPoO9F7lJ DBHLL8qjCdz2qOU7Xwp+X1qeS8lFt5KqFU9cVFawPdTBcfux1ofurmZUYuTsLaWbXMm7nAP NdJHGkcQReMelRRRCKILGuBUq8H1rx6+Ic3ZHpU6XKhp64NICNmKkbgg4zUTDHIXFcy1NhO T17UgK56GncYx3pp4zg5q7kh8poG0HNN5AyaQtuIHb1prUTHHaee1J0BHSkPJx29aTOTyeB VbAy/pQ238ZbJJNdVfLgq3tXIWLlb6Js/KDXa3al7dGUZ4rkrRcmQcTr/yurDvXNGTB2kHN dR4hjYQB8dK47zDuO6vWwmkLHLU3LQlYDbimuxA461WMpz1x705pMjjn3rt30MBGIXIzx60 xnGcdqazZG09fSoz94A8+1UhoVhgcng1KkZMPmnGM4qvISf6VKu4psySAM4phc9cK7vmXoA P5UEcZBxmnD5SADkAD+VOJXONvWvjJXZ7CK7BQOtPhP8Ao7tnJB4qOQc7RU8W1bJv71OnuA x2eTqenpUDD5vrT+ecGkIyeAa55Nt2NkhADtNBG3PHXpTl44xQeT92lsOwwE5wRzUo4IA6m kUfNn+VOHPr1ob0BAynGScmmbTnJ4qTdwVAxSEYGM5qog9RuQO2adJkLkjtTo0DSgHpioXk DsygHIPeu7DaI5apDJh9ynoeK5uK7ks47y0jxuBJXNdLIyqCxxgcmuB1S4W61B5Im284Fen hrzny20OOq7ELqWXe8nzE5Iqm8bD5iMZqVjKRnqopDNhSsnUdK9pQS2ORu7K+35gaV8qpFL uU4+brSDJzmqbAQ8xgZ5pFzg7hkUp4HsaVGGNpHBpJCYnI9TTt6txTsfIec46CoCQADnj0q roGSbs/KO1PjJHIBBHNRBw3KjpT0yRwfzo3G0i6l7O0RjZw6Z79RVt7uGdIl27Cnqc5rLHA wRjmhSM/j1NK9ibGnqFvaiKOVACWOMr2qlc6fJBF5obIboKYrkDAY5J7VO9y8yhJiCFxj1o buJFEGaNsNkE9M1ZS8KqA/J6VanljupIFTGF4Iaqt9DFHfbYfu/pSsUXI51bGOBV2OVcDPP 0rPi2mLaQCF9etWEGRmM0rkssSyEcRowA65p4dggZvyqATSR7S6n8KkTErbyQBVcuglYnj+ 8WK5NMntFnXdGB5lKG529AKsEqiKwbOetCYupVt45422PlQK6DT97lU9ayUcl9gGRXU+G7Y POXkG7A4HpW0E0rsmWrsdRptu9vAS/3m6CuU165kkvnR2wB0Fddd3UdpAXfPTArz/VZzPO8 yjO6lB3lc0lZKxWi2R5lkYMx6VF5oklJJ5B5qKNtyklcH3p4C7vm+XPcVMpcxlFWRKWPQNn 2qPzBnDVCZNpPoO9MaUMfasm0ikiWUgggfMDUBARSR1NI7oBgNgelQM7EZAyB0pPUpEjHHQ 54qsSQMnrUgI25aoXxjcx+UUWsOwm8Md5HApplLtnIA7VE7gZ25AxTMhcEHIPWpldlEzOAD k5quXLyAgkAcYpSeexzUkMDyzKiDLH9KHaMbsaV3ZCpbyzOkWcj2robe0jt4RGi845NLbWa WiBANztyTVjDbueBXkV8S5O0T0aNG2rI8dCOg4NKwUfKO9KRuOB070m0Z3elcKfc6Rp5YKa RuSB2pzZPIFRkHOCKtMQ3HzHFHy5I6GnEHp37UMoDfN1qkKxHgYxTWXBHHFSMAVGDnBpGXP satMljSOvpTdo69qUjPHQDrQRx8vI96oViSAq0qlRjmu/tCs+nrzkBcYrz6NgrZxjnmum0j URG4iYZU9DVQaTszGon0ItYtBIkkW3tXml1G8UpRh0Nexalb+YvmqPlIrg9c0wOpmjUbv89 6qjV5J26GLi2jkNw3deKkJ44PFRSxsjlG4IPcUMeMkg8V67aeqMLCkjdknmkzgk96Z1GelB IIAB/GmJAZGUg+hqUSF2bucVWJ3ZGc81NCQpPQ8VQHsZ4kz2IH8qcwO3ApW25AHPA/lSMw4 FfFyl2PaRDJkA560rAeSvOKVuTin7Mxc4pU9xMrjcRxjBpxBBAB5pcAYwacw6c1hLQ1W43g d8mmkc+5pe3bNOABXJ65qLMoQKVGD1pwBRaADyTUoK7cGnYCEjc3oKaxYD5RnHWpHIwMcUb c7eoppksW33GNmYYPvUMqnccc+uKvlQkXPNZ91MtvDJKTgKMmvXowstDhm9dTA16++zRG3j OHbrXGSuxYnPNW9RuxcX8k2SwJ4B7VQfLEnOK9yhDkijim+Zj1Y7cBvl7ikfaw5XP1pCVQB CpBPekbDAfN1rq9DMYYc8rwaj3MhPBOKmUEdT06U0uVOBjPvVaCsMWZCvzDBp28MoC8HNK8 aMvzgZ7YqMRYwUb8DU3BonQcU29gVkWWB+v3lqNTIm4tmgSKSW6HtTS11AZboV+c5H1q2qh mJ7VEgyAuc05WIPB4FO9noFh4VsEnpTQOTup248EHg0hyOvOanrqAoGEAJ5PSnHb1HWoh15 OPQmnnjGCKbEkxVJyfWpgq4DYBPfNQK373cRwKsJ5btzlfpS1Y7D1bqc4xViKRscDk+lU2B D/f3CpY5CrYPT1FPRE2uX95GNzYHcHvT0CM20DyyehHeqwmyuGUH0pqOQxLHPpSu2LlLWZY 87sNn0pY2OcsMD0quJWboeKUu3HWmkJo1rf7+R3rtvD8TpHvxjdXC2LFsZHQ16TpYRdPjYc cc1vKfu2JS98h8QShbNRnpXCyTZYjPSul16QsuAe9cdO21yf1opx5VcJ6skLgkg1C8oHQ8i meYDnPH1qJmBBDj8qxb6FJXQrSk545ppkCLtzyagZypAU8e9RSM4bJXj9Ki19y1oS7j5h3c 0vm4Bwflqr52Rjv60iHcSxPHpSbsUi1uyNzHiq8spLbf0qOSYt8q8AVFuzzn8aEm3cLXZYD ST5SNcDuDSyokKhQfmxyO1RLKyghWxQoMj4yST+tF0kCV3ZEkUZaQKoyx7V02n2gtUyQDIw 61FptgIV82UAyEce1ahXBBxXi4rFa8kD0KFHS7IzyPcUwjvjNTEDPTrTCrDpXnppHYRn7uO lN5Ip7cnIFLg4zxViI8nPHakOSKccDtS7apOwEJDflQWBPqaeRzzSMuAGxiqUiOpFgnO2kO d2TT8EHI6Gg9c/pVpg0MI7mkPpUhxwx4pOp6U7kkQBD4PK1LHJJG+VOO9MK55B/CnsckAfj VNX1BnTaZqyTw/Z7hsE8A0y/siAWK7kPQjpXNZYNuzgjpWva60623kzjfH0zWU290RynN6n o+8mSMAHrXNTQzQuwdSPwr0h3t7jJjIGegrMu7CORTuAP0rpoYmUV7xzypnBkYHWoycOpxx XRXOijPyGs+TTJVPTNepGvCRg4SRlg8NgYGasIrBThe1T/ANnyq4+UkYqZLN8nK8Yq+dPqJ RZ6yc7uB2H8qa4OCf0p/wDGAPQfypWr5CSSPXRBhtoYDB96lAYRc0MpJDGnybgqnr71EZK4 FbGWzjinADrnmlCtnrkGnlGKbkX7vWsZK7NU+pEAfM5xUm1ccd6RFZufu08rg9c+lS3YZGR 05p4y33RSspA5PNC8Lx1qGxvQQqO9TW6hpAq9vWoSsnBj7+tWrFJNzvIoHHauilDmZlOVkS Tg4I4wa4jxLe+WBbRPy2Q1dtd4RCxbAVSc15Nqt19p1KWYHIzxXu0IuUkl0PPqMy3ZssMjN OLEwleM0x137m60qnK5PavbSOQeQZFDMegppjV4COjE8UI2F55zSl9rBjwR0p3SEMUEcDt6 0jgg5xzmldyzbtw3E5zQzc5xx3o32C4qr3Y9+PakK+p78UodSmO1A6YHH1p6IV7jkHykMM5 qFo0ZyrDHpip/4cZpqYzzyaQyNYZUG6Ln1zUbSlceYuDntVz5gcg8Uh2k4cA/UU1o7sWpGs kbr1/CjuAKHiiZ+PkOKiEcivuX5gKHqJMmwOfWnbuO1Q7+TkYzUqBSuegNFh3HqBjj7w61L GR16HpUGCBg8470bjx7Ur2EWs8HBHWgfexUIP61IGGfm5pWuMnU8k9qcCoOWNRBhtwBSohc c072FfUnHBJU8VK0xeNU2Dr1qADCcUqEk7cUK7ehMjZs1UyrtP1r0XTT/o6oRlcV5vp4w65 9a9I0s5sxkVs7ctzNX5znvEUgWcoBgVxU1xtc5Oeeld54pREVHwCzDp6VwFzBvV33AEdvWp u5LQtrURrqOUgYx9KbIVCcPk+lUvJk2mQKdq9SKgMrBiOo9+1Z+ZRaYSbg38PemsXwXU/KP zqEXHbeeKa8m89cYHGOKlvsUkOZ1YZcflQGwMbuKh3ArkGlJx060DH8Kuae3QAD5jzipbOz nvVfyE3CMZYnipby7iuFhWKAReWuGbPU0nJCKiqWOe/pXTaPpShRczjPHAqrpGltM63Ey/u x0FdSqbcYxjoBXkY3E8n7uJ30KH2mN8sbjgcYpCmTx2p5JyRjrSBcDHavEUuqPQWmiIyfm+ 7xUeF5Izk9qmYN2H0qMr8wrRO4WsMxwFIwaYUwoOal5J3HtTHJKDAxVpiaIj0yRS7hUnHlH PzEVFgk/MKtCEYYHPekI5wT8tSbSe/FJtIXHaqukGhGR2NMyB3qXAAz1NNKkjpimmJoYduM 4NMIIGQRg/lTyByPSnYCjmtEyGiI5CYx82aOR1p3LNnt2prcHrTvcLASDwetIx42gcd6COQ WNN2EEjqarYBpYqAUbA74p3mMOjEn3pOScBfrRtIPoOwpt3QrDXkcjJqPG4E5pxHYnNHPbo KpLlVwdmRlQRgnnPp1pyKmSAMcUr7m+bptqWMAk9zjtVc7JskdsF5HHGBz+FB69OaRGJcA9 MD+VPIOc54rx2tDWJC5x1/KpSQ0A5prgdMZzUiA/ZPoamEBtlcZyQB0p4GFzk89aXbjJFLg YArKejsaX0EUe1OIBJFIvXFPOApHesmgISfl9RmnDLEAd6NqlsE4FOClTjPB6GhjuICc+w9 a0LfiANgA+3eqL4bgjt2rUjXbAi+1duCXM2znrvQ5/wAT3X2PR5AD878CvLZQzAtnHPSux8 aXRe+S3VshB8w964p5GLn+VfTYaCjHmPMm7uxHuHIIpq52kZ+U005J3Zxg9Kl3xnGM5rruZ tAOBtxgikcZ6/gKcjfvjIULEdRUbht2TxVpCuRZw3SlZieOpHUUjYZ+KHXaAQee9F7AOGGw RkAUu8BhySKjOMjn8qVsDoaSVwJudpboKWM7WzjNMDfusGiNxxg0bDJnbnJ4FMdiV5HI4px OQOc0gXcSc+9G4rjvvADtio3fDbIgQe9KXESkjqelRqSoLMfnNO1iSTzNi7GTeO9TLbpKvy SeX7GoQoVcs3Jp4Py8E0NgNkguofmZSyf3hzUQkVj6Zqfz544zGGLA9vShIoCcSqee4osAB SAArZX1NOVwH+amNbMrHyJA3s1N3smEkXI7kUmwvqTq7M/oO1TlnAAFVtyN0bFSR5ZgjGi1 x3SLiEECnp98gc1EMKMAd6mjO6XHSnexL1NjT4ssPevRNOi8u1jyccVx+giJ7hRJgCu8QxR oXJygHark3ypEQV5XOT8WgCVPmySMY9K4C5Yq7AZOK67xFcpPfPIpO3oK5Gfrkc5pv3UgTu yKK8aOBoSMq3WlC2k9gyvxODkY9KrMOc1XcAtkkg9sVk3d2NCxJpkwtftKnchNVHjdcHBAP GamF5OI/K35GeBV/wDtCCax+yzRASdnFFrBdmKz46ngHmlWQdRkZ5zWjJZWz2CzI48wHBFV ZLGaCJXYAq/3aTZVySG5ljVljkaNWHOO9a2jaWb2QM3+rByeKyIYpHdV2Nj0xXpGnQpHZR+ WgXK81w4ur7Cm5I6KFPnkSpEkKCNAAo44pSoxxUzAdO4pm044NfKOrKWrPaUUlZETKegHNR nA6k+9WCOc7qiwTnnihSCw3B25zx2pmB19qlYEKFHT1qN0wwyeKqL1JsRsuQCD9aay5HH4V IxAyAO1N+YYxW0SWRlCR8vHrSBQOc5Bqbbx8vBNM2llODVcwiIphd2eKRh8uQc1LjnHUVGU bJGOKaeomhi8nhaaTuOCcYp6qcctjFNOcitUA1lTH1pMBvoKlK85A+lBAA4FPmHYgUDJxSk ADOKfghs4oI53VVxWInAOPUUwZzu71IQRyehpCFI4p3JaGY64qMrznqfSpwueKYQAatMdiE hSOKVAAh9e9OPDnI47UpAUBscHine+hJE3A64yOMUqbtpweMd6VhzkDPanRoeR0AFUkB2qr iQdxgfyp7gYpoJ3DHoP5U4kkjArzZOyFEZt9Keg/dHimkEAmp1QC2yTyawhJ3K6EJXcc0Bd y8nFOOc8A/WjHHSoe12XbQb0bAFIQ2c1IvDc0Eiok7oEQ7CafuwmWOQOlHGKVQDxjiiK6sY o5UFefrWoAojVyei5NZh6YHy8Vbnk26TJJ/djNejgmldI5q6PJ9auTc6rcSE/xEZrFf5WwM ZPerV0++4kye5NUmZie2a+npL3TzZDCME881E2duzNSAclmBphBPQZ9a3tYgkVivGevU1Ju 2rzkimYBTAHNJk9OfShhsIdpOR9cUhG4ZHUnvQy/OTjGKdEyhssOKLCYqQhnK7wo6k01reT Z5gGVzjNJ5h3ksMqO1PEisuAxQHtTbCw0YClev1pEOFwOtGSEYYDZ6YpsYJJzxQlcb0RJFk klj0o3AMcUxhgjafrSEBjtzg09mK10KD5km5jwKfsdW3/AHh2xTFSReAdymno7KecqPep3E Ozknfxz3qQOAnAyajMquSGGfek+ZuV6+lO2okSJjncSTRhccHnNQBnTO4cDvQZdy4Vc+4pS 1KsS79zFFJHvTwOMZyPQ1Gq7VA7nrUienUntQlYBJIFwGCsM9xU0SSbwAQRQWdRtYn6HtTY ySfk4+lK4rErzOrlGBAX1p8UoLDDc00Skj94BJnrnrTDHCWBUlWp2EdHZXRXGDjFd9plx9q 06SHOWxxXldvJIjDdyPau98N3ijCdz3rfmurGaSTMPVf3csiuOQa5uU8kniuo8QxN9rlbPU 55rlJ+RUtXWo1uV3JPKmoGbg9m9alfb0BqEjqD+FYvQ2Ix1A9BUvBTFMC9zzS5B6daHqMBk KRk89qnNzK8CwMcqvTPaoDnPI5pyDe4ByPeltsGmx0WnajZ+UsbxEMvHTrXYWx3wpgHbjoa 5bQNGaRvtNwP3Y6Z712IAA2gbcdMV87mmLjKPs0enhKLUuYaw5yaaqs3OMD1qRvu45zT0GI fevCUtT0bXKzLzzRjaCD3qYruPPFNbGM4+lNO4WsV2XoB2phGR8xNTspHzHrTGAU/MK0i7M ixBgdOTTWTB5zirGBg4HPamkHYQwyavnuKxHyRyKYFwOOgqVhlOlMIy2TwO4qritYj2AHA6 ikbluTU/GckGmlQeMVopCINnrzTDHhjg5qztGOOtJsGMY/GqUtQsQndtA6CkMZDCrHl4A7+ wp0cLzOI0GWPp2puYPQrJEzsQozmr8ejuYTNOfKQDv3rbtbK30+Eyzjc+M49Kx7++lu5djH 5Ow9qV7mV7mXOF3FUG5RUJj7VZYBW9FqI8NlRxWydkOxXKYPJpCuamY/NggjNIF9Ku+hViD HHPPpRjcMEn8KlIG4DFIFw3fmquTYjCAcjp1NTIEJOPQ0xiVGFx+NERyWyeoNNaisdgR8wx 1wP5VKCfSk4Vhnk4H8qOp6GuCaJTEJyanx/o+AO1RkDqKn+U2a+uamFkxtlYnqBxShTtGOt L5felA4ORiueWuxd9Bo4570NyORS4y3Tik2gjgH60SskF7jAD0pyDnrS7QVyKVVweelJtys hlG/u44YSBMQ4PReakuLsPoN2wRlwhIJ70fZ4YtUKGIEMu5Sec1Ldw+bYTwqPlKHFevQjGk 0n1OSd5pnkEzJ5pPPNV26b8fLVi6QR3RiYHgkVUYheCTjFfSw2scD1ASZGQKaXJ5OPwpARu JIoc4HFVqZq45CMblPPWlJwCc0yMkkYFOIJwM856VelgYNnljTBnv1FOYFSQfSmKcHtU7gK +Nny/e70wMN/IzU5KiAYGST2qs0eSD0zVpIHclU5TK1JGwwc1DGm5PQA1uaVoZvUaV5PLjX pnvUvfQTdlqZYVBzmmtjG4Ct258NXkILxgSoO4rKaBoTsmiYfWjlkn7wKSaKyHA5yCakV8A bsEU8woygrIAw/hbrULxOGOFwfzouhoRghk3AYFSFy5G/DfXiowMAZBNPC7o2fcOKkQ1toQ hGPPY9qEQqv3uaAvOTyKXALYH3ab0QWFXLcmnRn94G6MO9GAFIz0pi4xntUq7GWfM3klsEj qfWmhlGGA20w7SmQKjz8vJxVAWFdSrY4b1oGAo3Hn1qEfKuR0pVOMHrSuOxfhJwPm+ldLod x5VwmT8pPNcrbj58jvXSaXAWdcdc1pT31M5pI6HxFbiSBJ16NXAXQZWIC5Ar0+e1a40vyyM kCuJv7F0baF6VU3rZEJ2Ob78frTWHrV+a0UHLfKaqPGR0OaxsbIgI9Dik4DYxj3pGOHw1OA JOQMg9aTa6FDSNzegrodC0d7yUSSriJf1qLRdHkv51JXEQPJNegW9tDbRiGFcIB+dePjsYq MOSO53Yahz6sVI1ijVIwAi8AU/pyeTQVNKo7V8m53bcj2YpRVkNc8DtmkAPrQw+bPtSBcjm lEfSwcjnNJ1GTwKcwwAMUfLzVqVibDG2suO1RsPm9vepQoIpmMNg00wZGy85zTCTuyORVgB cHAqM4UVcWS0Q4O7INIwDHJGKmKAjNMKYG0HNac9yLEYQbuCaTseDUgIJwBzQ0Zx14q1LUV tSIJnk0uCRgdKeoVSM8r6UMpzz36Vo5AxIVZmCoMseBXSWFilpFvZf3x5Oaq6Rabv8ASXX6 Vo6hMIrUsD8xGKFtc55vXlRiardtJL5an5R1NZIwHqVifMy3JNN2AuWAyKcX1NVGxCTyeO9 BA5IqXau4bvu01lXGV+7n8Ku4yqwy2T1pBkE08rycjGD3p2zPStOaysD1IipKnPemjHOOhq XaV5NNC4bdjNOLBkLr+7Axk96QAjpxwelSupYkDpTBkEjnOK0UuhJ2A6g+w/lT8n1poADAe w/lUhBz0rik7mKYnU5FTcfZlXuDUag/SnjdgACphF3Kb0GbiOSOtOHI60FRknPegnkY6VF1 BB0Gc5NAHy8inHB6UAEjms2r6lEY3h8E/J6UuOvPFOA+UnNC8LVN2tYoryxSSSxyFgrJ0OO 3pUrE8gdMYxT8fLkim5yTx7Ue2lKxPKkeZ+J7FrPUGcLtWTkGuZfJxkcntXqPiexjuNPMp+ 9H615lMCspVh8wr63BVfa00zy60OV3IeTnNGMe9KBk8nmlxxjtXoN9DFMRPlbOacc4znnOa RQAeBmnMQOoqbCuRkMWyTyaQoQeMEetIRkH17UDK4OMj+lVsFy5b2c08W6FRhevNItjPkny yKbBcSRHMbbfb1rSt9YdW/eoCKaVyW2h+i6S17diNgUjU8sRXY39qqWyW1pGCq9WSsax1eH kRFQD1HSteK7tmbdvKZ9DxWsYqLuYzk2rFfTryRDPFLIv7sZAbvVkSaddwEXcChj0Jpv2eK 5kZTArjH3gcGqrWcYd40lK4/ham5uTtIxUXFXKF34fgkj32kmDnpWNJpl5bfMEz710txHOt ugjQ5B6qaVb11tkEkAYjjFHskUqrRx0wcgb02MKhxkHiu5ks7a8g3PAAfQVi/2HHcbhay4c H7tRKFtjWNZPc54jnnv0o2jHy9K0L7T7ixfbOmcdx2rPyoz+VZJNmyaYh4NPj8oyYJIFMwR 8xoDc4weaewEjmNZCEBIFRlt2Sq0hODg08cHANRuMFBAwTx6UgI3e1GGx15o28VV7BYu2zf OOMV2mhBWkUt1rhImw2ScCup0S5ZJFccqKE7siaPTIo0K4PGRWFqtpbQxvKwzV+LUoI0j8x 8Fqpa1Gby1LW8gOB09a00jqyDz69kDysOAvasxhjp1PQVdu8q5WRcMDVHeSOOT/ACrFu7NI oY2N2CoJ9fStPR9Ilv7n7pEQ+8aZpWmSahcbEU7Acs1eiWlnFZwLDCuMDr615mNxscPDlXx M7cPQ52JbWkVrbiGJcKBVgNwAe1KQ2KAoIr46pUlUd57ntwioqyBuWGOlMz+FSYXyzg8im4 5rHVKzKEIBx/OkOM085boKbnkcdKaYwOeAKaQOn61IA2c9qaoz1q0JbDSG29KaRzk/lUhxn BNRthWwDkmtExCn2HWonA5OM4qUKTwTSMFB20J3Y7Ee7KdMVF9F5qUA4OKQrgZ7mrWhNiMD aMk4pApPPrUpUbcEZxTSvC56VXW4upGAF6jDVMkbO4Uc5NIoJ4xnnrVyxj3XyBjx1qr6ilo jcgTyoVQdutZesvnEYrYGR8w6GsLVCWn4raW1jigrzuZBOWwRx/OlUNkgcUp54x1NOPy53c 4oWh1shdSpxTCD6HNTOQVyDimY7k1VyWiHA5GKQp8uB361PsAXNNxgEetUncCMghQDyf5VG G5K7cd8VNjnJ4OKRI8knqcVcWIrn73PX1ppBBODng1YZPl5HNMWIlj9DWiY7HVrneOAAAP5 VIWHaoU+9z3A/lUuBnGKzlypI40hM/MalG3bmmFeuBT8/uQABWUZ3kU9hh+XPPWjC4ApMEs TinAYUgd6ySvuVfQbntilBO0gU1h82FP1pc8ADmolKzshpCck80oGeaCMkHP4UvOM1FigI3 D0FNK7RkD2p/fJHFNbr7GqWg9zkfGF6Y4FtUIBIya89kbd1GW9a6/xejpcBjzk1yG4Dr6V9 Zl0OWlc8yu+aViE4TPOSaXjkeo5oDAj0Gac2WweOmK9OxzbDEBA45FOPQnFC5AxipF+7yOT QMgY5xxig8A5PFW1tHlbphR3p0lke3Jqboag2VEUAEsODS8Yzn6VZ+zSBcbc/WomhbPCnFP mRLjYAQMENjNTJeXEfCycZqsVH3eKVQnlPuDFzjZ6H1zTWomkb9rrxRlWWM4HcVsQ6la3ED lZl3dw9cP1bAOKcDlSc4+lUronlTPRYHtpYVKM0bDuDxSyW6lmyodcZ3LxXAw393CRskO0f w1qxeILgbRLjGe3pS52mRKCOqgCJHjftz2cVDFELd5ZV4ZidrdlHqazo9aguY9jMB7GmahN Nd2TR2sm1CAGUHqBW3PoYqmrmTrWqC6naCI/IOrf3jWCWYEEjvVu4hMZUOrA+9V+STuwBnv WTZ0qyQnmkAEjqacrqSQDimkZBxyM07ZGuQDuf0qUrlIcdpwMUA/MSKZn5/mPHp6VIUAHB6 09tAuPVfkPTFR7sDHSnoSAxOPpSbSW+Vciptd6juPRTtz1HvWxp8rvKqqdsSDLN6CqkFoXA ZzhR61av3jtdMSFAVeQ9R6VLfRD3RYn1o3Nwx8zao+VfoKkj1yUx+U0hwOhrky4UsAc56UC d1AAP50uW6ErI3L2YXEm/dlqXTtMlv5xHEuEJ+Y46Vm2kiSSqHJ4POK73TZ4IUH2VgoxyD3 rkxFR0abtubUoKTNexsItPtVhjUZ7kd6tA47VHFcLMAVOfUVMCOa+HrVJzk5T3PcpxUY6CA nbjNIo607gemaAeoxWd0jQbjHFIBznFOYgUgyRzUN9hi856daCmVGTUnReewqLJJBA6URHc MHpnimkYOAKfkntTTmmncQ0sp69qjA3SFsU7o3T8TT+h9q0ixpDASCcimMR6VIehPFR46YA 5oQPsCEGg5HanAYzxSHOM1SYkhucn0prK38J4p+CSOlBz2NaJiG4wvHStDTgpuMgdqpAfKK u6eQLjHTIqt2TNe6zaLA8GsDUBtuOnXpW4QQScZNZWpIcb8c10VJWicVLRmMwIf5uppZBxj /P/wBan7SRnNR85wTWaldHc0RkdKRVAy3epGUnjHFJtwNwIz6VfMQ0MAP8XQ9KZyCakwQcG mgEZqkxoP4M0xeGJzilO7J4ppzjkd60joJoawYpkmnW4/eck42mlYA4wefSiMssnA6A1aZB 0atlhwDwP5VNyMHvTDGVYfQfypxJ4Hb1qJWkcaJOmD3pVVSmT1JpgKg9c04Mu0c0Rte4MUj qOtIy0Fxnil3rjBrnne9kXfQjIG7pj60gypIGPxpx2ls07MZz60KNkNMaODlhzRxj0pB945 6U4FR1qNR3E+U8E4FLgAgZBHXNKTGScke1JxsPzD6URi7hzHH+M7Y+QJSvT+VedSEZ46Y61 7Tq1ml/ZPGn3tuOa86m8H64zsI7YMvbLCvpsJXhCFpM4akXfQ5QZJxxTs8HdxiuhXwZr45F mAf98UHwZr/JNpn/AIGK9D6zTetznUJMwE68k8Vt6No0+pTlwp8ofeJ71ftfBusGdVubcRx nqdwNehWVjBYWcdrCoCgcnuTXNXxcIQvF3NYU23qcdPoskCBViwFrOlsnDfcP5V6SyI7fMu c96qPpsDNlflPuK8aGNfNdnppxUbWPN3gCkBgc5qpPES5MfyjsK9FuNFjkU7o1cnuvFZ0nh V3Qsh2H0Y5r0aeKj1MpRhLY4I5A2SRg+4qPyon3EMVb+HIziuvk8K6kxIW3Vh6hsVm3/h7U LKMTzwhF6dQa7I4qDaVzmlQ7GAbWXYGDBh3xUe0qMbcfWtQW4Ei5bAxjI7VKsLLG5dRKqnA JroU7uxm6EjE+78y5/Gm+ZlgcHNbLWtvIMqTG36VVm0udBkR71PPy1qpRW5jyvsZ4kP3u+a njvJojnzSPSoXQp8jDB/lTNxJ2449aE77EaGmmqlyFuIxIO59KrXD2xl3RE4PrVVSqygkBl Xs3Q0rMWYsV25PAHSrWxLtfQkI3LjdgE9qaTlsnBxwO1C4KEt604YcEdKjUYEDb97qKViyo CeMUsYIJycinCPJ256+nNVYd0EeXIAHUVowpFFGDIfnPaooIhGNznkjinrbzzthR8vTNYzm kWk3sPeYu23og5P0rJvLh55STIePuitG5VIGEAbJ/i+lVJ4bYqWjkKsegPaimurCWhRZlBH AoyTz2qc2cgALDg806KAscDoK1ckQixYRsGLlcfWt2B9rb1OCPSs6MYXGMYqZJCFwK4aq52 dcGktDeh1CaNgyt9QK6azvYbqNecP3FcJHNtAzV22ujHL5kcmT615GJwsZq8dGddOpZnccA dM+9ID6/hiqFlfJcxqGYCT09a0Oh7e9fM1IOEuVndGSkroME8jH40A5NLgY70AZ9qh6aDQj YI5pCMdOmKcQMcDP1pNvHIAqEXcOccdKQDrxS8HvSFjnPaqiA1iCGBHGaTA2Uu3POaTBzk9 KrmuF9RD0HSmkDI5H4VJkelNYZ6dapOwxoJBpDkn2pyjjnqKDwtMRGQQwxyKdjPpSA/Ngip Dx2qlcRGvsasWzbLpSe9V8ZOOlPBwwIHSr5mglqjotwIqteRh4Dxk0+3lEkCtjletSkBlOe h/KutLnWp5/wM5iRQp4pgXOd34VevLcqxIHFUsqOD1rF3Wh3QlzIaytjnnPakxnsOKViVxT cjBxTSe43oMboSDk+lNIBUc81Js5zSBOSatOwrER60YJp0gIAzjmmAYOA2a0QmBHcCnIp3H jJ20pII2dhyaWLqxGM4PeqT0IsdI/3h9B/KkpX+8PoP5U2oOMO+aKKKa3AKKKKXUAooopgF FFFAB+FGBnNFFAg70UUUbDClpKKN9RaB2xk0UUUegAeaKKKNbDCiiii4BVLUrL7daeRjJ61 dpR95TkjrVQbUkwTaZwU+jXETnMR49BmqDW0iFgykA+tel7Qeg596iks7ecfvIVc/SuyOOa lY3voeZiI8jGQKcoeM7o2OOgBr0GbQ9OQZMeCeuKjg0O0b52Hy5rvjiLq7MJThbRHDNpL3t tPJJDtkRdwYcVyjKVJBFes+JLq20nRpIYlHnTjaD6CvLWwSQeRzXoYefMrnBUtfQpdCcjPN SbzgKozTWwCwYd+KF4OQCDXZYwHg4z6DtTlbjNIFO7BXmnxqS2ApJJpXsrjsPjDM+R+QrSS 3CR5K4c9xUtrZCAKXXc7dvStaG1Rcs/zd/pXJVr20RtTpORn2unSykSSKdvvWhcSpa2jMEw qjAOO9XTKiAbgT6AVzmt3DG4ELNhcZKg1xQm6k+U7OSNONzLuWEh80udx5NRM7FNoG7PtzT ZWUSZGQopYw6jzFOVr17WSSPN3bZLG7A7JGIAGRkUhYA/K2cnkiozIzSgn9KHIwABnH50WQ IurNt+8wI9qkSaOQ7QSKzlKlTz+nNCKSCAxz9azlFPYtTszWU8daswsEbgViCZozt3HNWob 0fxiuedGyN1UVzft5nSQOjYIrq9P1CO4jCucMPXvXDwTK6gq3FaMExVwwOGFePisKqq7M64 VOXY7jGTnoKXaoXOeazLC/WaILI2WrS5YDAxmvmp0nSbUjsjK6E9s0h5p+PUdKZyDisbpbm lwIyOnSm4JOT+VSYb6UEAd8mmpK40MJIHIpCPlNPK98/hTSvXB5oTQ0MCkHnoaaQQ/Han8/ hmg8HApqXQbYikknikYZHvThn0ozk56+1UpARryQAaUj1pw2hskdaDg1fMIj2ndgdqcxPBN BHOKVehB7VQ+hYtbgwy7X5U1rryuVOc96wCBxg9au2t0YwI3PynvWsZ23OerC+xemiWSPBr EntnSQnHFdDlXUbT+NQyRK45xXS4cyuc9Obg7HOMM4B4HrTBHjIPStSexZSWUY96pMjLwRX M5OOh2qSkQkHHFRZUcHpVhlyMHionAYYAyaakXsRkA++KaF3dBirG3MYYDmm/e4z9a0UyCL HUcU+NQGY9CV6Uh6jHanR4JfsMGmmxHQP8AeH0H8qbTn+8PoP5U2rOAKKKKYBRRRQAUUUUA FFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABShHk4VuRSU+IlGLjPT86qHxIQ7AyST2pY Bgk988Uu07x78EY6e9SSgQ4UdW7g1tSpLmuxSnpYqzr5gZf4c5J9TWfd6rbwq9u77VjTc7D +VaVxPFa27zTMEiT19a8q13Vhe3cqWxMcJbJPUsa7acXUny20OeTstCDW9Xl1PUGkJ3RqMR n0FYzFun1pSCwz0z2J7UwZJ6H2Br36dNQVkcjbbFjiEjEFlGD1JqRIf34RWDn0HepLe2e4c LGhJz2rttA8NCPZcXcfU5UGs6+JjSTuXGnKTK+l+DxPYie8coWOQop8+iWVpcBIG3P3Pauj utSVJPsdscMflJHSmrZAKS+GGckV4X1qrOTl0PQjQjFamH9jjRPu5J71IIDEDnkGrk7IjEH oO1ZdxdM3EeSB+QrNSnUdzojFLYdcFbe0lmYA7RkfWuGmkM9w0krYyc5ra1fUX8oWaHdu5c 55z/hXNsx3DGSemD0r1sFRduaRw4mWvKh7BUk+Q+Zn1oMzKNv3famt8m0kkYzzTN/O49x3H +ea9OxxDy7A4/Kn7pOCwGaiyAwOGI7jPIoxkZzjPHHf8aYWHlxk5NOGCdw6VBJA23cSNp6Y pUWQwlljfaD8xxwKVholJOTmjce1RMxGC2Rj88UFmHYc9+35VLBIsJMyuCrnHtWlb6rIhww 3ACsUsQPm6ep5/CgOTyucHgHrzWcqcWrFptHZ2eqwHbh9jV1lhqInQLI2T9a8lVyGBBORyf 8M1dt9RurdwI5Gz2Ga8yvl8auxvCu47nsG7PfGelGCTj1rltE8Rw3BWC6IEnRST1rqQRuOO R1+U/wAq+TxGEnQk1LY9KFRTWg48DFMzx05qQ8AFuR3IpnPOfyFcaVmbpgc8c01shR3NSFO m4MM8jPFHfkZx3HFEXqyt9iMDt60YwM96k2857kcUFTwR1I5x/hVqNxNakOSTnNNI5GKkA2 jk/jSYOCB0H8VC13KI1/On8HrxShTj73A74oIzy64H5GqsmxaIjYetOAHAX8algt5bhm8sb vLG4juR6D1oELrCJ9v7tjjOaqOq5g20ICPmJPSlXO3HanOOcDim4OQapu4yaO4khOc5X0q/ HeRPjPDVlkg/Wg43Z70+aUVuZypxZugq+SpDVE0ETnleayPMdfusR9KkS7mHAYmto1I294y dJrYtPpyOc5xUB0sBslwPrTWu588uRUDSyyEhnJqXKL2KjGfUlltrePl5enYVRkCHhVwD3q QgZIDZFMwBweRSTNEiPGcLtpVBViAOMGnqAWJ6GnIMswOMYNaqRSRsP94fQfyptOf7w+g/l Ta2POCiiimAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAVd01Ld52+0oX AU7VBxk9hVKrmnqjztE+FDjG4evrWlJ/vETJaE8tkxEIQrBO7DcpbICdyx7VIltp0z3WoAk afbJ1Y4Lt2A+pqa0tZAs6T2kkyt8p29GHpmjWbYx2MVjLGU8zEjKBgAdl/Cu/m3bMWtDybW rjWNauxHBA6I7bYokBPU9KefDq2jb5tNm8nTQPtEhH+vlP8I/2fevRtOsUsy+owviZDsi55 DHvitOSMzOqXly0kNqu+ZW6u56r7100cVCnH3tyXC55Do3he41nU0vtUtjBavJlYEGC6jkg V0+n+BdJvbjUtXlspIbJHCWtmCSHz3Lda9Ju7+1S3S6tbK1/0lRFFGRzEvcn0qmb5V3aUJB FbAcMvGH9c+lVUx11ZEqmY2meEtESe3iFsttLy8qRndtQD19aguVtLyd7C1g+xxyDZbuWyz n6dqS/1m50FIYbUET3JLSN/wBM+mM+tVoLOHTftWtyyeYko/0d26qzd/qK5Iq/vVGdUY6aD bfStIk1SVLdWFlaKBLP1aVvx960ZNMhv7a2FlCtrLMxP3sjy1+8zelVBi3WB7a4M6TDEuE+ VVPUk+tZUcrnStShsZ8yCcRR7m+Yxdz9K0UVN2Goy3ZDcy6Xc301lbWxMEcTFpSfmdlHX2o v/DwstP0RJl/06/Qzypn7iDoPyqXTreys0k2yK5hQSzzHkAj7qj1561X8eavDA8z286S3F5 CgXaf9UhHzfQ5ralBN8q6lzk4K7POL5refWpmt0Z7Yy4RP4ivpW7e6ZpjazZWdjaLay20Yn vpN25BjkDn8vrVfwrp4u7+W8klhjisl8wmZgAW/h+v0q7b3NleC8srNWucKZ526PePn/Vr6 KPSvY5eXRHlttlOe0t47dvEVxpZure6mY7C22OMe3fNc7ey2kmoTT2Nv5FuxGyMnOzitu6h u58T65OtpaxjCWiHkf7IXt9ay7G2TVNXW381LIS5+dxwAP61SQF+xsNPg061vLy1bULm9kK W9sG2rwcEsfWtjUtL8PaXBq7yWXmxxssVs6OSDMRkqvrjNUZLBY7JbSO5lYRuDbTSRGMhj1 AB9fWtLVfsWgz2dtJcRXVxbqBEiNujEh6yv7jPT2oasSnfcpxaEbyOz0l4y9zY2r3VysWNz gnKr9axtRvrF9NSxt9NazvI5SJSrkh07fiK2L611lJHhskNskw3XF/I23z89fm9PauevUsY CtvZy+cycyT4+83oPaldj9COw0271O/htrO2lmd2xlVLcd+e3Fa+raHInnXNvClnZW4CKZG +aY+uO1WNM1jVvC+h+fY3s1pNf5EcYxgKOrfWrum6UPFd7BfsC7oHe7hX+MIM8D/apgZFrH p2jaOt/qNoLq+uc+RbucLEv94+pqlpmky6pceYf9HtWcKX9Sf4V9TWjNpGtaprk1zd2M0Fs vzOzpxHGOg/KupfXNHtNEt9Z0/TYTa26m3ggkOWEnQyYpWY0c9e6dod34nTTdHU2tjbx4kn Y7mdgMscevUVo6ZoOh6npj6isD2dnbygl2bL3MI++2O2OOlUotPKyW+twXDb7glmt4IS6qD 94Fu1NvLmHTNOGlQ3Lbbmfdjdn7PHn7uf9qlrcOgWml2RY6pcoyWc8vl2VpGfnnOePw967e xxbeKF0JFle3EayO4UssJ/iUn26VxusQXtzrZuEQWNjaIot3J2oigZ+X1OeasL4m1rw3pi2 trqEpnu389w+MhfQ+zda569CFdcs0VCThrE9O1GwZTNfRQrb2oYeWhbJYe1SLa22m/Z5ru3 a5WUZJzhQPauL0LV2uZDqDCW9jCKz28Z+YOTzx/dFdiWkuohcX8oW3QfLAG5HsB2r5TEZe8 PLy6Hp06/MtTPmcNKzx5Kbjs3dvar9rYQf2fLfXccrKG2RRqv3m/wqkqGWdY4+rNtXPb2q/ f6rewhLG0umS3tl2gL3PevNjZycpdDpd0WU0e3exGoTo1rBHxMgOSf7u361Gtpa6kENrCLV PMK5zkkAZz9addLPLZW1rC5a0dBLI+7hX75qS1htpWEv2oW9lZfMWX70r/StpQvZQITvuTw 6dZPp00cVp9muGiLrJJ12e47E1iadppukluZ3MVnajMr+voBWy4vJ7i81Ge4M1mYGZH/hB7 J9apyJcPotnbWYXyJl3S84AfPf8KuvCNk0EX3IltIb+3JsLNldZljUbss+e9aOt6bpNgjW7 xeVLGuMhsu7Y649KrW9xFp9i1xbyYMJ2xSfxNIf4segp9vbS6rYtLqI2yt80UhPzy/3h7+1 O0bLuyHfmMzTrcRQHUyHPlMAqp698+1RajPbT3e61jaOJhkoegbvir8qXjo0IVtPsV+8knB cevuayZhAJCtvny16E9TWNVOMLLZG0ZJkRx0ApoUk0/0INNb7/WuRPQ1uMOASR2pBzye9KV O4+lKQVP1qubQYhwDimqdueMU47T0PNIB1ON1CegCNluhqPnd1qTg84wKYTgH0q72GIwwow tRjO/0qXnbyc0D/AHaEw3G4BB9u9CcMwJz8p6U5gcfKKRcb23f3T0rRMmxrv94fQfyptOf7 w+g/lTa7TzgooopgFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUAFWLME3C RKB85Ck59ar1JDu3ccZOc1cJcskyWro6QyvJfeWGZLWyXLIDjOKybi4kuJWklkLsx4yfuip Jb2aaEw4AB+8w6t6Zqv3zt7V11KivZbMzjHuNXcrZB5HShmd3LOx3HqfWnbSR82M9qazJHH ukICDqTWPK5LQ0IzhCzk4HfJrMurs3DbY2Jj/8AQqbdXQvXZVYrCO4/iqNpI4UxgbfQVSSh qaRVyGYYIlfMm0dGOdtZV5eyTjyVZmjXkLngfhVu6unuG2AZA9O9UWiKZQjGewpRk73bOmM EiETTFfLE788bFbA/KlhikEpJJB6YFTpbBV3N8n86aZm2lYl2r3Y9RW3M27RDoSzoLaFpZH C/L/qx0rgLy5aaZ5GJJJrodanZIhF5hZ26n2rl5jnJHB9K9LAwt77PPxVS/ujFZgrDccHqM 9aFlaJ1eJ2jdejKcEUxdxOeopCMv2Feqo23OF+QkksjuXldpHP8THJo8wvj1HehskggZ60n y7eO9DYrkrXE0hBlnldl6FnJx9KY3zAknJPJz3pvAGSeew9aXqM9KE+4IfNc3LxiKS5leID ARnJX8qiUHkr0pXBIHcjtS4PXpj0qrhewNI8mA7swXoGOcfSnJNcwn9xdSwk943Kn9KDjjc OfUUpWPoOD60lcGyRdT1GIsy6hOQRhlaQkN9apFpCdpYkZzgHipigIIAyajwd/3ceppqVtx X1Hw3F1GhWO5ljTuiOQPyqPJZ/mYn6/pUgG05HA9KaF6sVyaV7sfQke4maMRyzSug6IzEgf hTmnkkYNI7O2AMscnHaojuZgW4GKUYzzz+NLS4rlyC5lt3PkTyQs3VkYr/Kt3RvEF1p1yPP laaNuGLHJrmFYHPzfjT1JycVz1KUasXCezLjK2qPa7W6iuYEnt5NytyMHkVKwyeue9eUaNr 1zpcw2sWjz8yn0r0zTtRttTt1uIGByOR3Br5LGYCVB80dj1aWIUlZlpWbYY1dgndc8UuCBj lQffrTh14Ax3obnp0FeTNts6m7DfNmEBgWRvKznZn5c+uKIpHjCBXbaGyRn5TShSBnPWmlR wT27Vdns2JvsW11JFO+Gxijmz98EkD8DVae5uZpfNllYuv3SpwF+g7VGRkjPajBIPJNOdST 0Ho9RrzTS/wCtmeQ/7TE0BcEk9TSquDnHFKQSOO3epkm9WO5GR8pHekXbu45p7bjyKRBgcj BrO2g7iN6Cm4GRup7DnijOO2TU9C0xpUZOBxTcKq7V709hwR29KZuOORWkdtAuhNpLE9qYV w3HepSDtyD+NM4HFCTYIbtHT0oYYyw5yKewDAYOMVHgljnkelP0GgwdoAHGOtIFzn6GndDk DPFKgHzH2PFOLJZpv94fQfyptOf7w+g/lTa9I84KKKKYBRRRQAUUUUAFFFFABRRRQAUUUUA FFFFABRRRQAUUUUAFFFFABUsPzPweKiqa2Hz5xgULcTLPQ8U7mmHgc9M0FgqsWPFdyhdXIF JVQWY4AFc5fXLX02xHKwqeg7mpNTvWnfyImCxDqfWqMMbyNsjUqv8AeNKclHRG9OHViSuR8 iHb24qNIiuTJIQT29atfZzHIQihm9TTGaOJsv8AvH9B2rDWRvpfQi8ogAj5AOpqHIdiIVLE fxmpZSJBmaTA6hBUTytgKAIUHYd6aVixs48sAsxkc/pVZpYokMtw/wAq8kCpHSSQYiBG496 zNbU2Vr9mLYaTk10UYOTsjKc+VM5/Ub0XV68i8A8D6VUb5lwAM1G7AN2yKYz7sfMK+jpwUV ZHjTlzai4AzgdK0tD0C/8AEGoCzsUwxGWkYfKg96yDIx+QjPcfSvVoLhPB3w2W6tyBqdw2w hvvLIRkN9Nv61o9XYlLQW48KeBvDMCf2zqMdxcbfmt5iSWPqu3oPrUCy/CvAK6fGeOeW4rk vD3hjXPGerOlojyKMvc3k33I17sxrvNG8G6QfD2tJAWuRJEF88nGQGx8vpzVJdyWx9rpHgH UbRru00WOWFTt3gtjPYVnl/hSkmPs8CENgjL9a7HQINL0nwrLZxXiB7dwZmZcCNT2J7mubh 8F6Vff2ldJpt3PDP8ANBcRR5WXn/lmPWrIUruyKJPwrdWA+ywsQcMd9V9R8A2N/p39q+EL4 XihSXhJHJ7hfT8ax9a8Aatpfh1PEAtpWszIySxSJiS2IPG4e9Z/hHW7rQ/EMDW8/lw3DiKU Hpz0bHqKV11KepzzgpIUbKFSQwPYjtTcZOetdn8RdLitPEEV9bxhIL5S6gdyDgt9T1rjcEH oKhvsNByBuBpu4ZyafjnFNZB3NFitA3qWA7UpK5wDSeWeoNIVAYnI4ovroIkXpgEUhTC8EZ PpTVxg88+1KWQsFBOcUuoCcA8DjvT2xjIPNIuMEHmkYDHvRcEOV8HB/OtXTNWutNuVmgf5f 4l7GsgKCwOOBTwSOAcVnOMai5WilJx1R6/o+rW+rQB0O2QdVzWsQTkkYrxrS9TudNu1mhOQ TyD6V6ppGtWuq225WHmAcpXzGOwHstYK6PQpV76Mv7ckDBoK4TJ5qXBPGcHt7UoAIxivG5W 9DsUkV2yQCaF64FTFcdBSKgPJHFDjbcaZEw5z0oZ8jGKlIBU4GMVFtzyKlpsaegwg4zQCPp TippGxgDHP0/pWbVkMQjccd6QAA808DII9aaQM4wTWWrNExCOAaj24Hy881Lj1OR6UcdO1V G5NyPHy80zv8pqZlAHzVHgDpQmUhABjimlQASTg0/HfGKQFFOSNx7Z6U0A0jgYoxgHHXBoZ y7EnkY6DpQoBBAIxg00wNF/vD6D+VNpz/eH0H8qbXqHnBRRRTAKKKKACiiigAooooAKKKKA CiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKnts+YfQVBU1vjexzwOtVD4hMsNjZliFUdaxL++aVjFb t8vc06+uJLrdDCxCDrjvUEMMcajJwPeuuU2tEVGHcggswW3OCxP6VecLBHtZhz0C08vhNsS 7QOrGs6S5TzQq/M3dj0qFHubpsklcmLfJ+7UenU1RKPL9wBU7sajZ5pbj5suAeMdKs+U5K7 249BSemw0hBHEg/dgux6saZHbl3AILsT1rShtcqGPyj0qxFEFY7VAX3qVFsHMgECW8GQnAG 5q841y/fUL95NmFX5QK73X9Sj0/S5AGPmyjAFeVSSOzkr3716+ChZ8552IqPZEffPX61GSC Q2KcX6gk/iKZu+QKBivXS6nH0GlfMRhuAyM81674jtdNv/AAtpmt3qztpjtGzR25G7aqhSx 9s8V5KFU4BXI7V638Ori6m0O603VtNkudJRR5bsvBVmxsz6AnNaWs1YnVxNFPiJpZ8KXPhP R3svD9pdKIxK0bGTB/vEetd1o3w6vofB15Fa6NZOtxBGYvIkcC5IOctk8evFcxZfCrT/AAt 49ll1PTdT1vS4lWa1FvAJAzHnDf7v61uXllrVzfySrq/iu2jc5WGGx2pEOwAzT3IbNyw8Oe PrjQtajvNOtLW52oNOhVVKqQOc+v41Hp3gzxTd6bONbsJI714lDywyBVbBztRR9361gHStf YY/4SHxhnsfsn/16T+zPEOSf+Ej8X5z1+xdf1p2aITs9DtPCPhzWdC07XYdV0SS8tL+Rdlq 8gchcYJJNeN+Lfhtp2m6nLd6YdsLzoBD5quYNzcg49K9H0m81PRbOeK6HirWBdOEkZ7fYYo 8c7eetctpPheHQYbzUfs18v2+5lFtDeL85VRlcjuWPFJ2ZVnfc4D4oSxRTaJpaMPNsoHST8 W+U/iK89GM5YjFa/iCTU7jX7ubW7d4L1m+aF+sY/hH4CsnbleBUWsa21ADPIwDTCpLcUFT3 PNO3A7Qe1J3GAGFyOtMzjKE5JqY89OlNZQw6c4osBFuIAJHHSl6EHaKTYMYBxj1pUIHPc9a PQBF6mlOQMsaUDJyKG4HPenYQgIxnvTm2leCS2aYvcHuaXJAYjHHSkxgWIPLcdB7Ve0+/uL G4jmt5NpH6/WqAYYHTNKGAOG4zUuPMmmCdnoewaFr8Gq24UkJP0ZT/FW8rEtgV4XZ3c9tOk 0UhV1PGK9R8OeI4NTiWC4YJcDv618/jME4e9T1O6lVT0Z0LHPGetO2tjqKCnzc8GgqffFeH KnzaHUpJajCpBz19qTjOOntTwuTSFRySOfWiVoKxcXdETKQ3BoKHPt608jDAnpTTjvnPpXP y8xVxu3HJbp6d6TOT6075Q2GOKAMHOeKfLYtPQaUHBBoxtIOQSak2cHnIqLGSAoz7ips3sC YEE5qJ1OflGT7VMsZySz4A9e9RthEIRuT3oUUVcQhQm0539/SoWHJU9KkyPL6nBppA3YXke 9ZjuRjjjPFSI2NxPPyngU0Hk+ntQhJchfQ4zzzRbUVzRf7w+g/lTac/wB4fQfypteocIUUU UwCiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACop32wdSB3x3qWoLoBkAz k+lOKvJAipEWL4jTCnualYwRkbjufHSmSGVYMH5Ae9QsrcYOBj73rXX8O5t6EU94xBUc8/d FVkhaV/3hwo6AVZWBVbcxzmtC3tAH3YBGOBUq8tiuZJFWO1lmXCgKF/iqzBbhOMbj6mtVYF SPDkAnsKhmPRVwP61bjbcz5m3oQtiNBzmoS+B8xwD3qSVlXCv1J7Vn3krR2k1wRthQHk96y u5PlQXsrs4zxXqC3V+YYjlYuK5V/vYHSrlzI8szS4+ViTVQltpUjn1r6fD0+SCPKnJuRGck 4x0oK55p67SP6UYJ4Hy/zrpuZJkYVSAc4B6Z6g19KWtnqMvwmW60jal9A8UaSd0RsZx2zz3 r5uPKMuzJzyRX09oFrZ6p4Ct9PudRNraXJSUlW2tKiqBwR0INS7uSK0UTV1C31XTrmx0vw9 4okttVyDMjSiRJEA/eOw6girVp4v8AGItXuLW606+sYrNrtZJI2DuFYqR+lc9B4X8JaRftr kFxeJqKvhLxH8zcD1Dq1RpfrBrs+oNrL31tPbG1Nq8CQoqE5IGDWt9DBLXU7rSvFPivVCsa f2bFK9ulyI2zkqwz+neq7+JvHdzZy3GnwaYYo2kRpNjFV2rnt69K4i2vFTxUNbFyVjisjYQ 2oxhFIxnOeaj0u+1HRdJs9N07W5Fit5HkkZkVvO3/AMJGe2aFcpx1udyZtd8Ry6TZ3fiFrA XVk1wTZDblwRlWz261zvh/TNZf4v3+n31wtz4buICYkEnmB1xwT3U5zWZYxrcm2t9T8RXzL C7mKGCJUI3dRuBzitfwhpGieGdYh1O1vwkgWQXSSTMwx/CqevNJgeHfE6ER+KyCSpBZeeTg HA5+lcOSQcE8V3vxRcDxhJGzAty5Hpu5Ga8/YZ5HSplrsOC0sxBlmIzSlefpRtwwbP4U5v7 3QVNzQTsO1KS27ignO3HSgncvXmpu2FhCc9RikCgg8UnTPepYo1cbj0p7biIUUkgYpeUcHb kZ5qcqFb92KaxAGGHWi4Ig3fvPmGM9Kc5BZSmMZox8wzQVHHfFNeYajV2l8kdKU8ndgU04B J7fyppYlvkJOeKGBIMg5/8A11btp5IJRJExSVejCqK5APXjrUqFcdcUON1YFoepeHPEsd6q Wt44WbHBP8VdYQdu48Ht714XDKyEOjEFeQQec16H4c8UrcollfvtccK5714WMwas5UzqpVO kjsCTngdqj3An5uOOlSArjOQc9CO9MIBODjNeCot/EdidgOCoGKZgE5b/AOtT2AIxmmsoGM HJqZRtsWpCFFBJPOabggd6fnAyfWmliVIHHvUcrZakNALvwcJ3cjp70SMEzGjN5Xc5HNL5h C7dxwew6VDtHJJ6Ur8uw7gpO0rgcU3GM5FPwOq8VC554bNSlzbjTFJ4yRUTE9V4pwBzgfMa R1IOCRip5bFKVyMYHBGc00GQMdq/Lg8+1SCNt3BzU8MbHd34NEVqDLb/AHh9B/Km1I6sSDt PQdvam7H/ALp/Ku45BtFO2P8A3T+VGx/7p/KgBtFO2P8A3T+VGx/7p/KgBtFO2P8A3T+VGx /7p/KgBtFO2P8A3T+VGx/7p/KgBtFO2P8A3T+VGx/7p/KgBtFO2P8A3T+VGx/7p/KgBtFO2 P8A3T+VGx/7p/KgBtFO2P8A3T+VGx/7p/KgBtFO2P8A3T+VGx/7p/KgBtFO2P8A3T+VGx/7 p/KgBtMkIVdx6D1qXY/90/lVPUm8m1811YhTzxVRvzKwLcpyzmVs7vlX14pVkCjI+YntVGx NzqbvJ5Zjtl/ix1q8FkGFjjKgcbsda65Rktze99h6QM5Ek52qOgq/HcqpwkeMDiqhWQgGRW Kj2qQb1+bBx6Yo9pyoTjcmaU7t7vnPamGQsMKd2f0qo25yWbhPSlMjDCxKfyrF1HJgo2LGy KNi8jknPeuU8Ya0rRLYQ8DHzVu3MvlQtNMcFRkCvMNTvHu7+SUg8mvRwNNSndnNXdolUuWP B49KQuCW+fPFRFiONppgx91getfQWvojzkSkJ1AP9Kf5SsAd+R6dqgJcZC/dA6EdakjY7D/ CfTFVawuhKVJUKenoO1amn+JPEOkwfZtO1We2i6hByP16VimR855pPtBz82aL9hI19R8Q6z q2z+09TnuNn3QWxt/Ks5J5AAolkwP9s1BkPyARTlQBPXik/MEibzZd24TSnHo54qP7RKgA8 +b6Bz1pOV4PC560wnJG1Dn1NK4yylxcxkSx3UwdTwRIeK1m8aeJwpH9tXB424OKxE2hWJB3 U3aS+TnB7UIHZiz3L3Vy1xcyvJM5+Z3OS1MYkfdbinMoBwUP1qNgw4UHmmGwCTLYIxinFsn nknoKaokJbK8DikOQMlDmpsNkiHGP73pQSOSeKYpJ6LzS5f8AiXpRsJMATuGKkWfy1OR0NR h9p5Q80ZBiwY+/NJq4E3mhiCDjNI3XGc+9RKD5YASnDI+UDP8ASmNCq2OopxTJzmo887sE0 4Fi/wB00bsQxsDOBx3FIBhhtGM9qc/zPnaR60qoS3TpTaAQx4zgn3oTJYqV/OnMrDJwdvp3 pYyVk3AEg+2aL3ARW29Rn0qxHIwK/PyO47VXUMWGUwT0p4yucIcVLjoF+x33hvxVtVbK+bK 9Fc9a7kFXAKkYI6ivDhJsAO05HRuldf4b8UNbOlpfbniPAb0NeLjMFze/T3OqnU6M9DwNpy abjHXmljPmxrJH86HkEc04RvnlTz7V4ig18R2XTWhEVBzgUwn5iOoNWfLfGAh/KmeW/ZDn6 VnJ9ikyHbjFMkA4PQHgVMyyAZKn8qgYOcHY3HtWcabbux8xH5u9h7cU3GchuaeqPu+4Rn2p /lOWxsb8qcrdCkyLIONnBpp+8O5qcQyBcCNvypTbTOOI2B+lZqE3a5VyAEbjj5cdqtRxMFY 5wQvNC2jKwJUn8OK0YYoraIzX+5YiDjaOTWsIPmslcTlbVsoP94fQfyptFFbmIUUUUCCiii gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKAEPSqOrf8gaeiitKfxoZFpAA8PxY Her6gZTgUUV6dbYukNmA8uTiqEZPlt9KKK82ruamfKT5sYz3q3DRRULdBLYw/ERIUgE/drg m++340UV7WX7s4cV8KIn7/X+lMHf6UUV7dM4EKv+qaib/j2H1FFFU9iOgq9PzqvJ/rPyooq YfENCuT+pqaL/AFf4UUU6mwIU/wCt/CpJ+JuPX+lFFZIYxf4qf2P1oorQSCT734VH/H+Joo pDYqfcf/d/rSyfdP1oopoCun+s/Gn5P778aKKmQCt/qo/wpw+6fxoooQEqVD/B+J/nRRUjH H/Wr9alX/Wj6UUVSF0I2+8/1pO4ooqpbAtiXuPxqNuB+AooqYgOf7sf1NTf8t1+lFFaijuB +9D+NOh/1sv0FFFc/cf2j1DwezNoY3MT9TXRSfw0UV8tiN2d8Nhab2aiiuNGyGn/AFZqOXv 9KKK3+yIYv3x/u1YWiiuLqaolT74qwP8AVNRRXa9kMagGelTRAN4l01GGVMZ4PSiitcL/AB Dnr7H/2Q== </binary> </FictionBook>