%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/55.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Greatsun</last-name></author> <book-title>Kniha A5</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Greatsun</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>5b0acf18-c2e0-4194-8538-6db30b0f6152</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2005</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p> <strong>Vulhelf, muž s cejchem</strong><strong><emphasis>Miroslav Žamboch</emphasis></strong></p> <p>Přeskočil jsem brlení lodi a dopadl do vody. V okamžiku jsem byl celý zmáčený, ale nevadilo mi to. Kapky, které mi potřísnily rty, chutnaly o poznání méně slaně než na jihu. Byl jsem doma.</p> <p>„Hej, Vulhelfe, chytej!“</p> <p>Otočil jsem se právě včas, abych chytil vak s mými věcmi, který mi hodili mí společníci. Mí bývalí společníci.</p> <p>„Doufám, že jste mě o nic neobrali!“ zařval jsem, abych přehlušil příboj bušící do nedalekých skal.</p> <p>„Abych zpátky do Flander plaval jako ryba?“ zasmál se Orin a pozdravil mě vztyčeným palcem.</p> <p>Byl ocejchovaný stejně jako já a věděl, že bych mohl drakkar zapálit jedinou myšlenkou. Kdyby ho samozřejmě on sám nechránil. A kdybych si kvůli tomu sundal medailon. To bych samozřejmě nikdy neudělal. Mávl jsem jim na pozdrav. Ossimu, nováčkovi v partě, se ve tváři objevil pocit úlevy. Pokud mě někdo okradl, byl to právě on. Jestliže svou chamtivost udržel na uzdě a ulevil mi jen o pár uncí zlata - ať si je užije. I slabí podvodníci musí žít, protože kdyby všichni byli silní, lidé by se brzy vyvraždili navzájem.</p> <p>Nadhodil jsem si svůj stolibrový pytel a vykročil ke břehu. Po pár krocích jsem zavrávoral a málem ztratil rovnováhu - dno se propadlo skoro o tři stopy. Vzpomněl jsem si, že jako kluk jsem si u tohohle podmořského schodu hrál každé léto, dokud voda nebyla příliš studená a zima nás nevyhnala na břeh. Dvanáct let je dlouhá doba a dnes jsem na něj zapomněl.</p> <p>Na suchou zemi jsem se dostal úplně zmáčený. Shodil jsem vak na písek a během chvíle nasbíral dřevo na oheň. Oblečení jsem natáhl na větve a sušil nad plameny. Látka načichne kouřem, ale pořád je to lepší parfém než spousta jiných věcí.</p> <p>Právě jsem dojídal poslední zbytek zásob, které jsem si vzal s sebou, když stále rozvlněnou hladinu prořízla bílá brázda. Něco se blížilo rychlostí útočícího pilouna. Naštěstí jsem byl daleko od vody a mohl jsem snadno utéci ještě dál. Zakousl jsem se do starého chleba a se zvědavostí pozoroval přibližující se bestii. Oběma nohama jsem stál na suchu a nebál jsem se žádné podmořské stvůry, a že jsem jich viděl požehnaně. Na druhou stranu, nepamatoval jsem si, že bych se někdy něčeho bál.</p> <p>Stříbřitý šíp pronikl prvním pásmem mělčin a zabodl se do tmavého písku pláže. Nebyl to piloun ani jiná ryba. Na rozhraní vody a země leželo Ossiho tělo. Bledá ústa měl sevřená, místo nich se na mě v širokém úsměvu rozevírala rána přes hrdlo. K ruce mu někdo přivázal objemný kožený váček. Byl mi povědomý.</p> <p>Ve váčku byly rubíny. Moje rubíny. A také vzkaz. Strohý, hranatý rukopis jsem dobře znal. Orin mi kdysi velel a občas jsem dostával rozkazy písemně.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ossi tě okrad a ostatní se tě báli víc, než si zasluhuješ. Přeml</emphasis><emphasis>u</emphasis><emphasis>vili mě, abych ti tvůj majetek poslal zpátky. Mnoho štěstí, parcha</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>te.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Ostatní, pro nás ocejchované, znamenali lidi nestižené prokletím neovladatelné moci. Překvapilo mě, že jim vyhověl. Asi si mě cenil víc, než dával najevo. Opatrně jsem čelenku posázenou rubíny většími než nehet ukazováku prohlédl, otřel, schoval do kapsy a vrátil se k ohni.</p> <p>Pomalu jsem sušil své věci, žvýkal plesnivý chleba a vychutnával si pohodlí tepla. Napůl jsem uvažoval, že se vyspím přímo na pobřeží, ale u nás dokázaly být noci řádně studené i v plném létě. Domů jsem to neměl dále než šest mil. Sbalil jsem věci, Ossiho hodil zpátky rybám, aby zbytečně nekazil pláž, a natáhl nohy známým směrem.</p> <p>Stačilo ujít pár metrů a ztratil jsem moře z dohledu. Země se kroutila nahoru a dolů, mezi štěrkem, kameny a balvany se krčily skromné hrsti půdy, ale i na nich se dala vypěstovat slušná úroda. Samozřejmě když člověk věděl jak.</p> <p>Po necelých dvou hodinách cesty se mi úzkým údolíčkem otevřel výhled do sedla, kde můj děd postavil statek. Jedno velké stavení napůl přikrčené ve svahu pro pána usedlosti, dvě hospodářské nahrubo sroubené boudy, sýpka, stodola a nízký dlouhý domek pro čeleď. Všude okolo plála spousta ohňů a mezi nimi se hemžili lidé. Už při prvním pohledu se mi ulevilo. Domy nebyly zchátralé, právě naopak, a ruch okolo neznamenal válku, ale veselicí, ať už se slavilo cokoliv. Přehodil jsem si pytel na druhé rameno a rázoval si to středem údolí. Několikrát jsem až po kolena zapadl do mokřiny a pokaždé jsem si až pozdě uvědomil, že stejná věc se mi mnohokrát přihodila už dávno. Snad poprvé v životě mi nevadilo promáčet si boty.</p> <p>Přeskočil jsem ohradu pro ovce a se starým známým „huš huš“ se prodíral stádem. Jejich vlna byla bohatá a dlouhá. Musel být dobrý rok. Dávné zkušenosti se mi vybavovaly, jako by mě je otec učil včera.</p> <p>„Hej, poutníku! Kam máš namířeno?“ zahulákal na mě břichatý chlap s plným rohem v ruce. Pít medovinu z rohů jsem neviděl už celá léta. „Přímo do středu téhle velké oslavy!“ odpověděl jsem pravdivě.</p> <p>„Tak to je přesně to, co by měl udělat každý rozumný muž!“ zařval nadšeně a zanedlouho už jsem stál vedle sudu, ze kterého už notně podroušený stařík rozléval naběračkou pivo. Bylo husté, chutnalo po sladu a medu. První džbán jsem vypil naráz, z druhého jen usrkl a vyrazil na další obhlídku, abych zjistil, co se tu vlastně děje. Pytel s věcmi jsem uložil pod lavici.</p> <p>Slunce se už schovalo pod horizontem, ale doopravdy se nesetmělo, jako nikdy v létě. Světla bylo právě dost, aby člověk rozeznával opilce spící na zemi, ale málo na to rozpoznat tváře lidí. S blížící se půlnocí zář ohně získávala svou magickou přitažlivost. Byl čas léta.</p> <p>„Pojďte složit hold krásné panně Silveralle, která se vdává! Bardi, pojďte jí zazpívat píseň a dostanete perlu z jejího náhrdelníku!“</p> <p>„Panně?“ zasmál se někdo. „Všichni jsme slyšeli, jak vzdychali! A hodně dlouho!“ Křiklounovi odpověděl dobromyslný řehot.</p> <p>Doušek mi zaskočil, ale pak jsem si uvědomil, že uplynulo dvanáct let a má krásná malá sestřička je opravdu dívkou na vdávání.</p> <p>„Kdo se mnou změří síly? Kdo chce mít polámané kosti, odražená záda? Kdo mě chce prosit o milost?“</p> <p>Ještě jsem nebyl připraven na shledání s rodinou a tahle výzva byla jednoznačná. Rozuměl jsem jí a nečinilo mi problém ji přijmout.</p> <p>Prošel jsem mezi dvěma ohni, aniž bych si musel říkat, dostal další pivo a ocitl se na kraji kruhu, v jehož středu stál urostlý mladík. Nebyl o moc mladší než já, ale já se jako mládenec dávno necítil. Právě se s ním do křížku pustil šedovlasý hromotluk s kalhotami přidržovanými pod břichem lodním provazem místo řemenu. Všichni přihlížející je mohutně povzbuzovali. Okamžik se oba přetahovali, potom sebou obr neobyčejně hbitě mrskl a mladík mu přeletěl přes bedra na zem. Všichni jsme věděli, jak takový pád chutná, všichni jsme na okamžik zatajili dech.</p> <p>Starší muž zvedl ruce ve vítězném gestu, ale jeho soupeř už byl na nohou.</p> <p>„Neraduj se předčasně! Jako ženich tě mám právo vyzvat třikrát!“ Přihlížející nadšeně zaaplaudovali. Chtělo to víc než odvahu po tak tvrdém přistání riskovat další. O okamžik později letěl vzduchem šedovlasý a povzbuzování se změnilo v nadšený řev.</p> <p>„Pivo! Potřebuji pivo, nebo se už nikdy nezvednu!“ křičel obr stále na zemi a jeho přemožitel mu jako první poskytl svůj vlastní roh.</p> <p>Kousek od nás někdo přiložil na oheň smrkové větve a na okamžik ho změnil ve vatru. Tma váhavě ustoupila.</p> <p>Má sestřička si vybrala dobře. Mladík byl silný, měl široká ramena, silný pas bez břicha, čelist, co vydrží i nejtěžší ránu, a co bylo nejdůležitější -oči, co se dívají rovně. Líbil se mi. Vyzval jsem ho, jednou mě dostal na zem, jednou já jeho a pak jsem vycouval. Tohle byl jeho večer. Nikdo mu nic nedaroval, ale všichni to věděli.</p> <p>Po třech dalších pivech jsem se začal cítit unavený a hledal jsem místo, kde bych si na chvíli sedl sám. Našel jsem ho na lavici pod dubem, který tady stál už hodně dlouho před tím, než se zde objevil můj děd.</p> <p>„Dobrá slavnost,“ vyrušil mě z mlčení měkký hlas.</p> <p>Až nyní jsem si uvědomil, že u paty kmene někdo sedí. Pokud jsem to v přítmí koruny dokázal rozpoznat, měl na sobě volnou řízu.</p> <p>„Jsi stoupenec Krista?“ zeptal jsem se překvapeně.</p> <p>„Ne,“ zasmál se, „takhle daleko na severu je nepotkáš. Poslouchám kořeny.“</p> <p>„Pivo?“ nabídl jsem mu dřív, než jsem si uvědomil, že ho nemůže.</p> <p>„Pokud bys mi došel pro pohár vody...“ nechal prosbu nedopovězenou.</p> <p>Pro pár kroků mě nikdy neubylo. Našel jsem číši vyřezanou ze dřeva, pořádně ji vypláchl a naplnil vodou ze studny. Sám jsem si doplnil pivo.</p> <p>„Myslel jsem, že se už nevrátíš,“ řekl, když jsem mu číši podal.</p> <p>„Co tady děláš?“ začal jsem otázkou.</p> <p>Společnost kněze byla po mumraji okolo vítanou změnou.</p> <p>„Jak jsem řekl - naslouchám kořenům. Letos byl dobrý rok. Když rostou, jsou slyšet nejlépe.“</p> <p>„Myslel jsem, že vy nasloucháte jen kořenům probuzených stromů,“ prohodil jsem.</p> <p>„To je pravda. Tenhle se probudil nedávno, před pěti, vlastně šesti lety. Ale tušili jsme to už roky předem.“</p> <p>Na chvíli jsme se odmlčeli.</p> <p>On usrkával pramenitou vodu a já své pivo. Kněz stromů. Ve všech zemích na jihu, které jsem navštívil, tvořili zvláštní, uctívanou a současně obávanou kastu. Jenom tady u nás mohl sedět sám, zapomenut uprostřed slavnostního reje obyčejných lidí.</p> <p>„Jaké to je, rozumět stromům, starat se o ně, být jiný než ostatní?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Ty jsi také jiný než ostatní. Tenhle dub tě cítí a trochu se tě obává,“ odpověděl pobaveným tónem.</p> <p>„Ano, jsem ocejchovaný. Jeden z tvých předchůdců mě tak označil. Vadí ti to?“</p> <p>Jeho zavrtění hlavou jsem spíš vytušil, než viděl.</p> <p>„Předpokládám, že nejvíc tě zajímá, jaké je pro mě být jiný než ostatní,“ pronesl po chvíli.</p> <p>Také jsem jen přikývl.</p> <p>„Teď je mi smutno, cítím se osamělý, zbytečný. Nemohu ochutnat medovinu, pivo. Nikdy jsem nepolíbil ženu a nepoznal rozkoš jejího lůna. V takové dny, jako je tento, se cítím špatně. Ale jindy, když vyrýváme stromy, žehnáme jim a s posádkou válečníků je vysíláme bojovat za našeho krále, tehdy všichni vidí mou důležitost a oceňují, co všechno jsem službě obětoval. V takový čas se cítim jako král. Možná jako bůh.“</p> <p>Chtěl jsem se ho ještě vyptávat, ale někdo k nám zamířil. Podle pohybů to byl starší člověk.</p> <p>Vdechoval jsem vůni listí, poslouchal výskání radujících se lidí a čekal, až přijde. Léto u nás je sice krátké, ale nádherné.</p> <p>„Věděl jsem, že jsi to ty,“ řekl místo pozdravu.</p> <p>Poznal jsem ten hlas při prvním slově.</p> <p>„Dvanáct let uplynulo,“ odpověděl jsem lhostejně. „Vrátil jsem se.“</p> <p>„Poslal jsem tě do vyhnanství jen na dvanáct let, protože ti bylo teprve třináct a všichni věřili, že v dalekém světě brzy umřeš. Muži, než získají sílu bojovníka, umírají.“</p> <p>„Ano, bylo mi třináct a musel jsem odejít, protože jsi mi vypálil cejch a označil mě za divokého, za zhoubu svých lidí. Odsoudil jsi mě k smrti, ale já přežil,“ opáčil jsem studeně.</p> <p>Až dosud jsem měl za to, že všechny křivdy, ústrky a nenávist jsem nechal za sebou, ale nebyla to pravda. Tenhle stárnoucí muž, bývalý kněz stromů, mi pil krev. Kvůli němu jsem zažil víc bolesti, než musí vytrpět většina lidí.</p> <p>„Musel jsem ti vypálit cejch a vyhnat tě. Skrýval jsi v sobě tolik neovladatelné síly, že by mohla způsobit podobnou katastrofu, která zničila Bisku. Pro blaho všech...“</p> <p>Uhodil jsem ho hřbetem ruky přes tvář. Nebyla to silná rána, přesto jsem na kůži cítil krev.</p> <p>„Pro blaho všech jsi poslal na smrt třináctiletého kluka? Jdi k obrům s takovým blahem!“</p> <p>„Za to budeš pykat!“ zavřeštěl, ale já už byl klidný.</p> <p>„Za ránu obtěžujícímu starci pykat nebudu. Už nejsi žádný kněz, je z tebe cítit pivo,“ odbyl jsem ho.</p> <p>Starý Hourn se odplížil jako spráskaný pes.</p> <p>„Má ženu a děti?“ obrátil jsem se na svého společníka.</p> <p>„Nemá. Sloužil stromům příliš dlouho a pak byl tak starý, že ho žádná žena nechtěla.“</p> <p>„Myslím, že není nutné, aby ti, co slouží stromům, žili bez piva a žen. Nebo bez žen a piva?“</p> <p>Nevěděl jsem, co je horší.</p> <p>„Já si to také nemyslím. Je to ale starý zvyk,“ odpověděl kněz tiše.</p> <p>Zvyk byl to, co mě vyhnalo z domova. Najednou jsem se cítil k smrti unavený, ale před tím, než se uložím ke spánku, jsem chtěl vidět svou sestru. Otec i matka už umřeli. To jsem vycítil před lety v daleké cizině. Byla to jedna ze schopností ocejchovaných, o kterou jsem nestál. Vlastně jsem nestál o žádnou.</p> <p>Opustil jsem klidnou samotu kněze a stromu a zamířil za hlasem bardů. Jich a jejich posluchačů bylo tolik, že kolem zastřešené studny vytvořili celý chumel lidí. Prodíral jsem se jak nejzdvořileji jsem to uměl, ale stejně jsem si vysloužil klení a pár pořádných štulců pod žebra. Rvát jsem se však nechtěl a nakonec jsem trochu otlučený stál v první řadě před železnými mísami s řeřavým uhlím osvětlujícími okolí.</p> <p>Poznal jsem ji, i když jsem ji naposledy viděl jako sedmiletou holčičku. Silveralla. Krásná, sladká, malá Silveralla. Už dávno nebyla malá, ale krásná a sladká zůstala. Vlasy barvy zralé slámy měla spletené do dvou jako zápěstí silných copů dosahujících až k pasu, byla klenutá, kde žena má být klenutá, a útlá, kde žena má být útlá. Oči měla stále stejně hluboké a uhrančivé. Někdo by možná mohl protestovat, že má příliš velký nos jako všichni z našeho rodu. Ten, kdo by protestoval, by měl co dělat se mnou. A předpokládal jsem, že i s jejím nastávajícím.</p> <p>Počkal jsem, až se zpívající bard odmlčí, a vystoupil z půlkruhu na volné prostranství. Cítil jsem za sebou vlnu vzteku mužů na opovážlivce, který se odvážil přerušit opěvování krásy nevěsty, ale bylo mi to jedno. Dívala se na mě a stačil okamžik, aby se v těch hlubokých očích mihla jiskra poznání. „Vulhelfe!“ vykřikla.</p> <p>Nikdy jsem netvrdil, že je mé jméno hezké, ale za ta léta jsem si na ně zvykl.</p> <p>Držel jsem ji v náručí a bylo to zatraceně jiné, než kdykoliv před tím. „Jsi úžasná, nádherná a vůbec si nejsem jist, zda si tě ten tvůj mizera zaslouží!“ zašeptal jsem jí do ucha.</p> <p>To už nespokojený šum za mými zády přerostl v hulákání a já, protože jsem nechtěl, abych je všechny musel zmlátit, jsem klesl na koleno a zadeklamoval ve stylu bardů: „Ó! Má drahá sestro, jsem rád, že tě po letech mohu potkat v tak velký den!“</p> <p>Tím byla hrozba přihlížejících zažehnána, ale okamžitě jsem si všiml potměšilých záblesků v jejích očích. Rošťáckou potměšilost musela zdědit po otci a něco na mě chystala.</p> <p>„A jaký dar jsi mi přinesl, drahý bratře?“ zadeklamovala ještě slavnostněji než já.</p> <p>Dobře věděla, že u sebe nic nemám, a očekávala, že vyzvu přítomné ; souboji ve skaldském umu, jako to udělal můj otec, když se vdávala jeho sestra. Jenomže já a skald - raději bych přebíral proso.</p> <p>„Přinesl jsem ti tento náhrdelník, ó sestro!“ vysvobodila mě z trpného údělu vzpomínka na zlatý řetěz, druhý symbol mého postavení, který jsem už léta nosil na krku. Na krk mi ho přikovali na znamení poslušnosti k pánu Ibrahimovi Ibn Nasádovi, kterému jsem sloužil jako osobní strážce. Obemkl jsem prsty kolem jednotlivých článků - každý byl ze zlatého prutu silnějšího než mužský prostředník. Současně jsem pečlivě zkontroloval, že železný řetěz s medailonem je volný. Ten jsem přetrhnout nechtěl a nesměl. Kdysi dávno jsem svou malou sestřičku navedl, aby se pokusila ukrást med divokým včelám. Než se vdá, měli bychom být vyrovnáni. Škubl jsem, zlato povolilo a s ním i spousta kůže na mém krku. Ale to nebylo důležité. Zlato se leskne i v šeru letní noci a všichni viděli, jaký dar nevěsta dostává a ocenili to patřičným jásáním. Opět jsme si padli do náruče.</p> <p>„Doufám, že je ten tvůj chlapík hbitý i v jiných věcech než v mlácení tvým starším bratrem o zem,“ zašeptal jsem jí do ucha.</p> <p>„Sáhni si,“ uchopila mi ruku a položila si ji na vlastní břicho.</p> <p>„Jsou to dvojčata a jeden z nich bude ocejchovaný jako ty,“ odpověděla pyšně.</p> <p>Má matka věděla, že se narodíme, ještě před tím, než se nedostavilo její pravidelné krvácení. Silveralla měla pravdu a když mou ruku navedla ještě přesněji, i já jsem cítil dvě rodící se vědomí. Jedno z nich divoké, nespoutané, zmítané neovladatelnými silami právě tak jako to moje.</p> <p>„Na nevěstu!“ zařval jsem a pozvedl svůj prázdný roh do výše.</p> <p>Na nevěstu jsme té noci připíjeli ještě mnohokrát, a když jsem se ráno budil s dunící hlavou, měl jsem pocit, že to je ještě malá cena za to, co všechno jsme vyváděli.</p> <p>Pil jsem druhou naběračku vody, když jsem zahlédl jezdce blížící se k vesnici. Mé smysly, kvůli kterým mi před lety vypálili cejch, mi řekly, že nepřinášejí nic dobrého. Doufal jsem, že to budou bandité, protože s těmi by svatebčané, z nichž mnozí trpěli hlavobolem, rychle zatočili. V okamžiku, kdy zazněla královská fanfára, jsem věděl, že všechno je úplně špatně.</p> <p>Královi heroldi v poslední době přinášeli pro všechny svobodné jen špatné zprávy. Před tím, než Hasim Ibn Omar... dál si jeho jméno nepamatuji, otevřel bránu vědění, jiní tvrdí pekla, prostě před tím, než se lidé naučili naslouchat živým věcem, ovládat stromy a léčit nemoci, před tím byl život možná těžší, ale svobodnější. Ještě praděd mého praděda mohl mít dětí, kolik chtěl, a mohl se usadit, kde chtěl. Vše záviselo na jeho odvaze, chytrosti a síle paží. Jenomže dnes kněží nahlížejí do budoucností a na mnoha stezkách času vidí zemi zničenou válkami a přeplněnou myriádami hladovějících lidí. Právě proto smí mít děti jen ten, kdo vlastní zemi a dokáže z ní vydobýt obživu. A právě proto je všude spousta běženců, kteří se narodili rodičům bez země. Tuláků hledajících své štěstí, ale obvykle umírajících brzy a v chudobě. Někde na ně dokonce pořádají štvanice.</p> <p>Heroldi přijeli na koních. Ti byli menší a zavalitější než zvířata, na kterých jezdí lidé na jihu. Také měli delší srst a kratší mordy. To vše kvůli zimě, ale přesto se říkalo, že je stále těžší odchovat je i na královském dvoře v jižním Gjotlandu.</p> <p>První herold se stříbrem pobitou čabrakou a praporcem s dvojbřitou krvavou sekerou, královým znamením, pozvedl k ústům roh a zatroubil. V doprovodu měl šest ozbrojenců a dva - stačil dotek myslí, abych si byl jistý - dva ocejchované. Dali svůj vnitřní oheň do služeb krále a měli tak zajištěný pohodlný život. A život bez svobodné vůle. Ale to ve mně možná promluvila jen závist.</p> <p>Už kolem stála spousta zvědavců, nervózní, rozespalé, podmračeně tváře, ale trubač ne a ne ukončit svou chmurnou fanfáru. Zřejmě ji dlouho trénoval a měl málokdy příležitost se pochlubit.</p> <p>Byl to jen záblesk, průsvit jeho myšlenek blízkých vyslovení vířících za čelem, ale najednou jsem věděl, proč jsou tady. Tak tak jsem potlačil zaklení. Mohl jsem je všechny zabít dřív, než posel vyřkne svou zprávu. Pro svou sestru bych to klidně udělal. Dva ocejchování vytušili změnu, pohlédli mým směrem a měli se najednou na pozoru. I ostatní lidé zneklidněli, ptáci zmlkli.</p> <p>Mohl jsem to udělat, mohl jsem to dokázat. S léty můj vnitřní oheň nepohasl, právě naopak. Zkušenosti, zážitky a poznání ho rozdmýchávaly jako měchy oheň v kovářské výhni. Kdyby to byli bývali před lety věděli, zabili by mě jako nedospělého chlapce. Zhluboka jsem se nadechl, abych měl v plicích dost vzduchu, až nechám propuknout peklo.</p> <p>Je tu ještě třetí, čeká mezi stromy, zaklepala mi na bránu podvědomí poslaná myšlenka. Vydechl jsem, pomalu se otočil. Protože jsem hledal, objevil jsem ho hned. Stál opěšalý mezi břízami u ohrady pro ovce, koně zřejmě nechal někde v úkrytu. Přestože byl příliš daleko na to, abych mu viděl do očí, věděl jsem, že mě pozoruje... Byl z nich nejsilnější. Neměl bych nejmenší šanci.</p> <p>Všiml jsem si kněze, se kterým jsem hovořil večer. Byt mladší, než jsem včera odhadl. Opíral se o kmen dubu, ruce založené na prsou a na tváři mu pohrával náznak úsměvu. To on mě varoval. Překvapilo mě to, protože kněží jakékoliv víry prohlašují hovor beze slov, pouhými myšlenkami, za pokušení ďábla, a přestože právě oni díky svým schopnostem tímto nadáním často oplývají, nepoužívají ho.</p> <p>Otočil jsem se zpátky k heroldovi. Konečně se svou fanfárou skončil.</p> <p>„Zpráva od krále Swensona! Aby dál vládl mír a svobodní muži i ženy mohli žít své životy v klidu, bylo v Lamarku dohodnuto a kněžími posvěceno, že náš král odstoupí králi Barbarossovi území na jih od Gjotlandu. Protože mír je záležitostí všech, musí se na ceně za něj i všichni podílet. Manželé, vdovy s dětmi dají koruně jednu desetinu svých pozemků, svobodní muži i ženy a vdovci pětinu. Kdo se proti královu rozhodnutí postaví, bude potrestán železem, jeho rodina spálena a popel rozsypán. Majetek po odečtení královy části dostanou ti, kteří se přičiní o prosazení králova slova.“</p> <p>Odplivl jsem si. Po prohýřené noci jsem měl sucho v ústech a slina mi potřísnila kalhoty. Obličeje lidí okolo byly strnulé, jen pomalu jim docházelo, co pro ně novina znamená. Byl to následek prohrané války v Lamarckém průlivu. Král a jeho jarlové dostali od Barbarossy tak na prdel, že přišli o většinu mužů i lodí. A za tuhle válku jsme teď museli zaplatit všichni. A nejvíc moje sestra. Protože ona a její nastávající manžel přišli každý o pětinu rodového pozemku, nemohou se vzít a mít spolu děti, právoplatné dědice majetku rodu. Takový byl zákon.</p> <p>A nemělo cenu se proti Swensonovu slovu postavit. Všude čekalo dost dychtivců, kteří by za něj kvůli šanci získat půdu bojovali.</p> <p>„Vyřídils, cos měl, prázdná hlavo, jejímiž ústy promlouvá hlava ještě prázdnější. Zmiz!“ štěkl jsem na herolda.</p> <p>„Urazils krále!“ zařval a položil ruku na jílec meče.</p> <p>„Urazil,“ souhlasil jsem. „Klidně mu vyřiď, že mu urážku zopakuji kdykoliv do očí. Mečem, sekerou, holýma rukama, jsem mu k dispozici v každou denní i noční dobu! Nebo se za svého tlustého krále, kterému každý jižan nakope zadek, chceš bít sám?“</p> <p>Nechtěl, odhadl jsem ho dobře. Škoda.</p> <p>Kdyby nebylo kněží, neměl by Swenson ani žádný jiný král tak silné slovo. Jenomže kněží drželi nitky moci pevně. A možná i věděli, co dělají.</p> <p>Stačil jediný pohled na Silverallu a rozhodl jsem se. Bylo to šílené, ale když jsem ji viděl se svěšenou hlavou, pohaslýma očima a myslící na ty dva malé v lůně, kteří se narodí předurčeni k vyhnanství, bez práva na vlastní krb, nemohl jsem jinak. Já byl tulák, ocejchovaný, drsný chlap, který vydrží všechno, co ho nezabije. Na mně zase tak moc nezáleželo.</p> <p>„Kde je můj pytel?“ zařval jsem. „Včera jsem ho někam schoval!“</p> <p>Lidé se stále nerozcházeli, protože z mého hlasu vytušili, že se něco bude dít. I heroldova soldateska vyčkávala. Až teď jsem si všiml, že mezi sebou mají jednoho kněze. Přes volný oděv z drahého plátna měl přehozenou vestu pobitou železnými destičkami, u sedla se mu houpala přilba, ale kromě nože žádnou zbraň neměl. Před chvílí svou přítomnost zřejmě skrýval, protože najednou jsem ho v mysli cítil zcela zřetelně. Podle aury patřil k těm nejvyšším.</p> <p>„Tady je ten tvůj pytel! Je těžkej, jako by v něm bylo zlato!“ donesl mi chlapík s křivýma nohama a rukama dlouhýma jako opice mé zavazadlo.</p> <p>„Taky že v něm zlato je!“ ušklíbl jsem se. „Najímám muže na válečnou výpravu!“ pokračoval jsem ve vyvolávání.</p> <p>„Nemám žádné stříbro, jen zlato, nabízím dvacet zlatých poctivých mincí starých králů a jeden šperk pro prvních třicet bojovníků!“</p> <p>Viděl jsem, jak se tváře mnoha mužů rozzářily. Lidské životy byly laciné, půda naopak drahá.</p> <p>„A máš loď? Vrátil ses s drakkarem? Kde máš svou posádku?“ zeptal se důrazně stařec s vousem šedivým jako srst vlka.</p> <p>„Nezvu muže na výpravu po moři, ale na výpravu ve vzduchu!“ zaburácel jsem.</p> <p>Zavřeštění káněte bylo náhle nejhlasitějším zvukem široko daleko, lidé mlčeli jako zařezaní a psi stáhli ocasy a schovali se. U nás se na létající stromy lidé stále dívali jako na něco posvátného, jako na dar bohů. Já vlastně také, ale na jihu jsem viděl vzdušné války mezi emíry a věděl jsem, že jediná magie umožňující létání je síla života. Právě životní energie umožňovala odtrhnout se od země a vydat se do říše ptáků. A protože jí muselo být hodně, dokázali kněží probudit jen ty největší a nejstarší stromy. Jen ty měly dost síly. Na druhou stranu, slyšel jsem o družině jednoho z jižních knížat vládnoucího zemi Čechů létající na obrovské hroudě hlíny prorostlé skrznaskrz houbami. Jejich kněží zjistili, že tyto václavky, jak jim říkali, jsou ve skutečnosti jediný obrovský organismus žijící na stejném místě několik set, možná tisíc let. Životní síla takového tvora musela být ohromná, možná větší než síla deseti prastarých dubů.</p> <p>„A co bys za strom nabídl nám? Zlato je málo!“ poprvé promluvil utajený kněz a pohledem varoval našeho opatrovatele stromu, aby mlčel.</p> <p>Nevěřil jsem, že se ptá jen tak. Musel něco tušit. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl rubínovou čelenku, tu, co mi ke své smůle ukradl chamtivý Ossi.</p> <p>„A co tohle!“ nabídl jsem.</p> <p>Cena za zlato a drahé kameny, z nichž byl klenot vyroben, byla nicotná v porovnání s tím, co umožňoval. Kameny vybroušené do vypuklých tvarů usnadňovaly koncentrovat vůli a myšlenky. Já jsem ho raději nikdy nezkoušel, ale věděl jsem, že pro nadané vnitřní silou je to dar z nebes.</p> <p>„Jak ses k něčemu takovému dostal?“ vydechl králův kněz.</p> <p>Pokrčil jsem rameny. Neměl jsem chuť mu vykládat, že potom, co jsem se Nasádovi znelíbil, jsem raději vzal nohy na ramena a ke své ušetřené mzdě si pro strýčka příhodu přibral z jeho pokladnice tuhle věcičku. Naštval mě. Muž jeho moudrosti by měl zachovávat smysl pro proporce a on mě chtěl popravit jenom kvůli tomu, že jsem se trochu zapletl s jednou z jeho žen. Měl jich dvě stě dvacet tři.</p> <p>„Půjčíme ti posvátný strom na vzdušnou válečnou výpravu, ale zaplatíš předem!“ souhlasil králův muž a pohled přitom nespouštěl z klenotu v mé ruce.</p> <p>„Dobře, ale dám ho svatému muži, který mě bude doprovázet,“ neodporoval jsem.</p> <p>Viditelně znejistěl. Válečné výpravy byly vždy nejistý podnik, tím spíše vzdušné válečné výpravy. On o nich určitě jen četl v učených knihách. Očividně se mu nechtělo nastavovat vlastní kůži.</p> <p>„Já tě doprovodím, starám se o tento dub od chvíle, kdy se probudil, a znám ho dobře!“ vmísil se do našeho rozhovoru kněz, můj známý z včerejška.</p> <p>„Jak se jmenuješ?“ obrátil jsem se na něho.</p> <p>„Olaf Knuthandson,“ prozradil mi jméno, které mu patřilo, než se stal knězem a ošetřovatelem stromů.</p> <p>„Takže ujednáno, Olafe,“ zasmál jsem se a hodil mu čelenku.</p> <p>Výraz zděšení v očích všech mužů královy družiny se mi velmi zamlouval. Třicet mužů se přihlásilo během chvilky. Byl mezi nimi i Erik, Silverallin snoubenec.</p> <p>„Necháme se prohlásit za muže a ženu ještě dnes. Pokud se nevrátím, bude vdovou s tolika pozemky, že se určitě najde muž, který si ji vezme i s dětmi,“ vysvětlil mi. „I když zaplatit králi budeme muset jako dva svobodní.“</p> <p>Díval jsem se na něho, pak na svou sestru. Jejich budoucí štěstí se během chvíle zkazilo, zmizelo, shořelo na prach v ohni slov pronesených králem... Měl pravdu, bylo to to nejlepší, co pro ni mohl udělat.</p> <p>„Na výpravě může umřít úplně každý, ale nesnaž se svou smrt přivolat. Mám plán.“</p> <p>„Za zlato se přece půda koupit nedá!“ protestoval.</p> <p>„Já vím,“ přikývl jsem. „Teď ti nemohu říct, co zamýšlím. Pokud však budeme bojovat jako draci a bude nám přát štěstí, budeš mít země, co hrdlo ráčí, a ty, ani tvé děti, ani děti jejich dětí nebudete muset živořit jako bezzemci. Rozumíš?“</p> <p>Nerozuměl, ale v jeho očích se zableskla naděje. To stačilo. Mému plánu nemohl rozumět nikdo. Byl šílený, téměř neproveditelný, prostě můj. Pohladil jsem jílec meče. Štěstěně se občas musí platit krví. Svou i cizí. Byl jsem ochotný vsadit si do téhle hry.</p> <p>Ještě ani neskončilo dohadování nad hromadou zlata, kterou jsem slíbil rozdělit mezi účastníky výpravy, a Olaf se už věnoval svému dubu. Vzal k sobě trojici chlapců, ze které měl jednou vzejít jeho nástupce, a ve zvětšujících se kruzích obcházel strom pořád dokola. Byl to skutečně věkovitý dub, podle tloušťky kmene tady stál několik set let, možná i déle. U nás, na severu, rostou stromy o poznání pomaleji a slyšel jsem říkat, že jen u dubů starších než půl tisíciletí, je možné probudit jejich sílu. Ve všech severních královstvích počínaje Gjotlandem jich nebylo víc než dva tucty. A neslyšel jsem o žádném jiném, který by stál v takové pustině, daleko od měst, u osady, která si ani nemohla říkat vesnice. Zasmál jsem se vlastním úvahám. Byl jsem pryč dvanáct let, ale stačil den, abych se tady cítil jako doma. Soustředil jsem se raději na to, co Olaf vykládal chlapcům. Králův kněz nás přitom pozoroval z dálky. Vsadil bych se, že si hlídal rubínovou čelenku.</p> <p>„Nejprve musím zjistit směry hlavních kořenů. To je ze všeho nejdůležitější. Pokud určíte správně směry, mnohem snáze objevíte konce.“ Dva chlapci nedůvěřivě naslouchali, třetího očividně celá záležitost se stromem nezajímala. Pozoroval všetečnou veverku na nedalekém jilmu. Les byl hezkých pár set kroků daleko, musela si vyjít na výlet.</p> <p>„A kde bys řekl ty, Irbe, že končí hlavní kořen?“ zeptal se ho s nádechem únavy v hlase Olaf.</p> <p>Kluk si ho přeměřil pohrdavým úsměvem.</p> <p>„Tam u toho malého jeřábu.“</p> <p>„Před chvíli jsem říkal, že právě stojím nad ním,“ povzdychl si Olaf.</p> <p>Irb jen potřásl hlavou.</p> <p>„Ten, nad kterým stojíte, je druhý největší.“</p> <p>Víc ho rozhovor s učitelem nezajímal a hledal pohledem kamarádku veverku, ale ta už byla dávno bůhvíkde.</p> <p>Olaf poslal chlapce, ať se usadí o kus dál, a obešel kmen ještě několikrát.</p> <p>„Měls pravdu,“ zabručel nakonec uznale směrem k Irbovi.</p> <p>„Já vím. Ale já nechci být knězem stromů a ani nemohu!“ prohlásil důrazně a oči přitom nespustil ze straky čistící si peří na větvi nad ním.</p> <p>„Proč nemůžeš?“ nechápal Olaf.</p> <p>„Protože jsem včera vypil pět rohů piva! A zvracel jsem až k ránu!“ oznámil vítězně.</p> <p>„Myslím, že pro jednou to nebude vadit,“ zamumlal Olaf, ale myšlenkami byl už u dubu.</p> <p>Neviděl, jak Irbův pohled přemýšlivě zabloudil směrem k dívkám sbírajícím posečenou trávu. Byl sice ještě hodně mladý, ale pokud byl ve všem tak šikovný jako v pozorování zvířat, stromů i lidí, bylo jen otázkou času, kdy bude jeho zájem přijímán a vyhledáván. Očividně být knězem nechtěl.</p> <p>„A co uděláme potom?“ zeptal se menší z chlapců naslouchajících Olafovu tichému výkladu.</p> <p>„Až zjistíme polohu i těch nejtenčích kořínků, celý strom vykopeme, položíme na bok a při tom všem se pokusíme nezlomit jedinou větev, jediný kořen.“</p> <p>Tahle informace zaujala všechny tři.</p> <p>„Páni, to musí být děsná fuška!“ vydechl Irb.</p> <p>Souhlasil jsem. Bylo to ještě o poznání horší.</p> <p>Hned následujícího rána jsem se začal bavit s Halbjornem, nejlepším tesařem v okolí, jak ke kmeni připevnit lavice pro posádku. Věděl jsem, jak to dělají na jihu, ale nikdy neuškodí, poslechnout si myšlenky někoho jiného. Zatlouci do dřeva stromu, jehož živoucí síla nás měla zvednout do vzduchu, jediný hřebík, nebo ho jinak poškodit, bylo naprosto nemyslitelné. To bylo jasné mně i Halbjornovi. Omarovi učenci klenuté dřevěné nosníky, na jejichž konci byly upevněny lavice a nožní opory pro posádku, ke kmeni létajících stromů lepili. Jenomže později kůra na místech potřených lepem odpadávala a vznikaly dlouho se nehojící jizvy holého lýčí.</p> <p>Halbjorn přišel na nápad použít jako nosníky prkna připravovaná ke stavbě nového drakkaru. Na obou koncích je co nejvíce přihnul, pokaždé na druhou stranu, až tvarem připomínala rozevřené písmeno S. Nechtěl je ke kmeni lepit, ale přihnutým koncem k dubu přivazovat. Nanečisto jsme to vyzkoušeli na poraženém topolu. Při těsném omotání a pořádném utažení stačilo osm smyček poctivého lodního lana a nosník držel. Věřil jsem, že stejným způsobem dokážeme uchytit i dvě nejdelší nosná žebra -jedno čnící před vrchol koruny stromu pro kapitána, druhé klenoucí se dozadu nad kořeny, pro kormidelníka. Já měl být kapitán a Olaf kormidelník.</p> <p>Zatímco jsem se já s Halbjornem a pomocníky činil se širočinami, Olaf a další dnem i nocí vykopávali strom. Už na pohled to byla piplavá, zdlouhavá a nepříjemné práce. Stokrát se někdo naštvaný chystal přetnout houževnatý šlahoun, který mu zabraňoval podkopat překážející kámen, ale Olaf měl oči všude a jednou musel navztekance za uši vytáhnout z výkopu. Po dvou týdnech prohlásil, že je strom volný, a za pomoci lan začali věkovitý dub opatrně pokládat na zem.</p> <p>Večer jsem byl k smrti unavený. Seděl jsem na lavici u studny, v ruce hýčkal roh horkého piva a pozoroval oblohu., Silveralla se procházela o samotě za osadou, ale když mě zpozorovala, zamířila ke mně.</p> <p>Chvíli jsme jen tak klábosili, ona o tom, co se přihodilo doma, já o zajímavých věcech, které jsem potkal na cestách. Ale kvůli tomu za mnou nepřišla. Slyšel jsem to v jejím hlase, viděl v držení hlavy a napětí celého těla. V dalekých krajích na jihu jsem si na ni vzpomněl jen občas, ale když jsem ji teď viděl, cítil jsem, že ji miluji. Krev není voda.</p> <p>„Erik, můj muž, tvrdí, že máš plán. Plán, jak získat půdu. Není to jen milosrdná lež, aby se mu dobře umíralo?“</p> <p>Slyšel jsem v jejím hlase strach smíšený s přáním a nadějí. Slunce bylo těsně pod horizontem a panovalo takové to půlnoční světlo, které zhmotňuje duchy a ubírá hmotnou podstatu skutečným bytostem... Uchopil jsem její ruce do svých.</p> <p>„Každý muž může kdykoliv umřít. Nikdo nezná cesty osudu. Ani já. Ale pokud nám bude přát štěstí, pokud prolijeme krev nepřátel a oni neprolijí tu naši, máš naději. A já mám plán.“</p> <p>Rozplakala se a objala mě. Konejšil jsem ji dlouho a potom ji zavedl domů. Měl jsem z našeho setkání pocit čistoty, který jsem za uplynulých dvanáct let nikdy nepoznal. Vlastně jsem ho nepoznal nikdy.</p> <p>Za tři týdny od rozhodnutí vydat se na válečnou výpravu byla naše vzdušná loď připravena. Korunu měl dub staženou lýkovými provazy do oválného tvaru s konečky větví směřujícími proti směru letu, kořeny obalené hlínou a slámou, aby trpěly co nejméně a alespoň ještě chvíli mohly čerpat z půdy živiny. Prohnuté nosníky přivázané ke kmeni čněly střídavě na jednu a druhou stranu a připomínaly rozevřený hrudní koš obrovské velryby. Každé žebro bylo zakončeno strohou lavicí s podlážkou právě pro jednoho muže. Přestože nikdo nechápal proč, donutil jsem Dyra, koželuha, aby všude rozmístil pruhy kůže přibité k podlážkám a lavicím, pod které mohl člověk podvléci špičky nohou, nebo se alespoň chytit. Nikdo z nich si nedokázal přestavit, jaké to je bojovat ve vzduchu.</p> <p>„Vyplouvali“ jsme o půlnoci. Tehdy je nejsnazší strom úplně probudit. Shromáždili se všichni a já viděl, že jen málokdo věří, že skutečně poletíme. Já sám jsem tomu napůl nevěřil a to jsem v podobných bitvách bojoval už několikrát.</p> <p>Naposledy jsem prošel výbavu své posádky. Nedovolil jsem jim vzít nic zbytečného navíc a nejpřísnější jsem byl na věci ze železa, zlata a jiných kovů. Právě ty nejvíc ztěžují létání. Zbraně, štít, zbroj, ranec s jídlem a houně na spaní. To muselo stačit. Posadil jsem se na své kapitánské sedátko a naposledy přelétl muže pod sebou. Všiml jsem si, že místo mladého Jurniho zaujal Halbjorn, jeho otec. Starý tesař se rozpačitě poškrábal na hlavě.</p> <p>„Já vím, že se přihlásil můj syn. Ale - on má ženu a já jsem sám. A hlavně...“ jeho hlas ožil dychtivostí, „...hlavně, nikdy jsem nestavěl vzdušnou loď a chci vidět, jak bude fungovat!“</p> <p>Místo odpovědi jsem přikývl. Halbjorn nebyl daleko nejhorším mužem v mé posádce.</p> <p>„Peníze jsem už vyplatil tvému synovi. Pro tebe je jen podíl na kořisti,“ řekl jsem mu, ale on už mě neposlouchal. Pohledem kontroloval jednotlivá žebra prohýbající se pod vahou mužů na lavicích a oči měl plné vzrušení. Nejblíže z druhé strany lodi seděl Erik. Přilbu měl naraženou do čela, jako jeden z mála měl kroužkovou košili a tvářil se zarputile.</p> <p>Naposledy jsem se rozhlédl po přihlížejících a vyhledal mezi nimi tvář Silverally. Měla oči jen pro Erika. Tak to bylo správné. Pokud přežije, naučí se, že i do největšího nebezpečí se dá vyrážet s úsměvem na rtech. I kdyby jen kvůli tomu, aby vzpomínka v mysli jeho milovaných byla hezčí. Pochmurné ticho doprovázející náš odjezd se mi líbilo čím dál méně, kývl jsem na Olafa, aby začal se svou modlitbou nebo čím vlastně.</p> <p>„Vulhelfe!“ předstoupil před dav lidí napůl slepý a napůl chromý Nils. Už když jsem odcházel do vyhnanství, bylo mu přes sedmdesát.</p> <p>„Vulhelfe!“ zopakoval. „Dobrý lov, dobrý vítr a dobrou smrt!“ zařval za mnou prastaré přání dávných válečníků. Možná si ani neuvědomoval, že nevyplouváme na drakkaru, ale to bylo jedno. Chmury byly pryč, ticho vystřídaly desítky přání všeho dobrého. Dobrou smrt? Zasmál jsem nahlas. Proč ne!</p> <p>Najednou jsem si uvědomil, že se vznášíme ve vzduchu a dále stoupáme! Olaf to dokázal!</p> <p>Zpočátku se přes mé nabádání držel pár desítek metrů nad zemí. Slyšel jsem, že spousta vzduchoplavců takhle přišla o život, ale chápal jsem ho. I já byl zpočátku trochu nesvůj. Letěli jsme mlčky, proud vzduchu nám chladil vzrušením rozpálená čela, pod námi závratnou rychlostí ubíhala v přítmí skrytá země. Jediné zvuky, které jsem dokázal rozeznat, byl svistot větru kolem uší a ševelení dubových listů. Olaf se konečně osmělil a zamířil výš. Najednou nás olízl ohnivý jazyk slunečních paprsků a koupali jsme se v záři dárce života. A země pod námi zůstávala ve stínu! Jako by ji sluneční louče míjely o pouhých pár set stop.</p> <p>Později den dorazil i dolů na zem a rozednilo se úplně.</p> <p>Kopce, přes které by se člověk trmácel celé hodiny, pod námi ubíhaly jako kameny pod cválajícím koněm, řeky, jejichž překonávání by zabralo půl dne, se vinuly jako široké, oblohu zrcadlící pásy. A Olaf se odvažoval stále výš a výš, až se široké pásy změnily v stuhy a stuhy ve stužky. Čekal jsem, kdy někoho z mužů přemůže závrať, ale nikdo nezbledl a nespadl dolů.</p> <p>„Je to jako plavit se nad hlubinou, jenomže tady dohlédneš dna,“ shrnul pocity všech Aaltonen.</p> <p>Mrak! Křikl na mě v myšlenkách Olaf. V mracích je voda, nechám strom, ať se napije. Po zádech mi přejel mráz. Nikdy v životě jsem neletěl mrakem. Než jsem stačil cokoliv říct, už jsme se ocitli v mlze. Ano, byla v něm voda, ale také kroupy, led, sníh a v jednom okamžiku jsme se propadli o bůhvíkolik desítek stop. Když jsme se konečně dostali do čirého vzduchu, lapal jsem po dechu a byl jsem mokrý od hlavy až po paty. A nebylo to deštěm. Všichni ostatní naopak vypadali nadšeně, měli rozzářené tváře a radostně halekali, jako by je před chvílí poprvé v životě vzala žena do lůžka. Olaf vypadal ze všech nejveseleji.</p> <p>Nezabij nás! Varoval jsem ho v duchu. První let je často omamnější než nejsilnější pivo a smrtonosnější než rána sekerou!</p> <p>Spíš než má výstraha pomohla únava. Letěli jsme až do večera a pak jsme se utábořili na opuštěném kopci s lysým temenem. Tuhle krajinu jsem neznal. Pořád jsme byli někde na severu, ale daleko od pobřeží.</p> <p>„Ty víš, kam letíme, že jo?“ zeptal se mě někdo těsně před usnutím.</p> <p>„Jo,“ zavrčel jsem napůl ze snu. „Hledáme řeku, co teče k jihu. Od moře pak trefím.“</p> <p>Věděl jsem, že existovala vzdušná kupecká stezka mezi Byzancí a Kitájí, bájnou zemí na východě, po které putovalo bohatství, o kterém se ani jednomu z nás nesnilo. Létající stromy naložené zlatem, hedvábím, železem tvrdým jako křemen a pružným jako kostice a spoustou dalších věcí, které jsme ani neznali. Ale to stejně nebylo nejdůležitější. Já potřeboval něco, zač se dá získat půda.</p> <p>Během deseti dnů se svět pod námi změnil a začal mi připomínat krajiny, po kterých jsem se uplynulé desetiletí potuloval. Zmizely lesy a zeleň, přibylo suché, vyprahlé země a písku. Jen řeky s sebou nesly bohatost stromů a trav. Za celou dobu jsme přišli jen o mladého Oskela. Asi za letu usnul a ztratil rovnováhu. Byli jsme v tu chvíli tak vysoko, že jsme ani neviděli, jak dopadl.</p> <p>Právě jsem přemítal, zda dubové listy opravdu nejsou tak svěží jako dřív, nebo se mi to jen zdá, když mě z myšlenek vytrhl hlas: „Loď na pravoboku!“</p> <p>Nebyla to loď, ale strom, a nebyl jenom jeden, ale mnoho. Konec řady vzdušných korábů jsem ani neviděl.</p> <p>„Olafe, jak nejrychleji to jde, za nimi!“</p> <p>Za zády jsem slyšel železo drhnoucí o kůži pochev, chrchlání, sípavé oddechování. Všichni jsme se chystali na blížící se bitvu. Olaf povzbudil strom k rychlejšímu letu, vzduch se rozhvízdal, cítil jsem, jak mi začínají slzet oči. Bylo to šílené, napadnout tak obrovský konvoj, ale my byli šílenci. Jeden ze stromů se odpoutal od řady a zamířil nám vstříc. Vojáci, ozbrojený doprovod, o tom nebylo pochyb.</p> <p>„Konečně nebude můj meč žíznit po krvi!“ zaskřehotal za mnou Siggtryg.</p> <p>Strom letící nám vstříc byl obrovský a dřevěná žebra držící nás i lavice vypadala proti nosné konstrukci připevněné ke gigantickému kmeni jako třísky chvějící se ve větru. Žaludek jsem najednou cítil jako na vodě, a kdybych to nebyl já, řekl bych, že mám strach. Asi jsem příliš dlouho pobýval mezi jižany.</p> <p><emphasis>Nesmi do nás narazit! Nesmi, srazili by nás z oblohy, rozumíš?</emphasis> hulákal jsem myšlenkami na Olafa.</p> <p><emphasis>Ale nesmíš uhnout příliš brzy, mají nasazený kloun a přeřízli by nás jako pila. Uhneš, až srazím toho jejich páprdu na špici!</emphasis></p> <p>Vítr už nesvištěl, ale přímo řval.</p> <p>„Vrhněte kopí! Teď!“ Zařval jsem.</p> <p>Naštěstí mě poslechli. Život nebo smrt často závisí na tom, jak moc si muži důvěřují... Kdo na vlastní oči neviděl, jakou rychlost získá kopí po vržení z letící lodi, a naopak, jak rychle se zbrzdí vystřelený šíp, neuvěří. Má posádka mě však poslechla a naše kopí je zasáhla dřív, než stačili vrhnout svá. Zahlédl jsem čtyři jejich muže, jak padají kamsi dolů.</p> <p>„Meče a štíty! Meče a štíty!“ Hulákal jsem, napůl slepý, oči plné slz.</p> <p>To už jsem držel svou dvojitou sekeru - na každé straně třímetrového ratiště jednu. Sekl jsem, jak nejrychleji jsem dokázal, jejich kapitán částečně letícímu železnému ostří uhnul, částečně ho blokoval. Cítil jsem, jak se Olaf snaží zvednout špici našeho strom vzhůru, pryč od smrtonosných trámů jejich nosné konstrukce, která by nás rozervala jako spár lišky králičí hrdlo. Protočil jsem ratiště v rukách, druhým ostřím srazil hlavu neopatrného muže uprostřed jejich řady, ještě víc jsem zrychlil rotaci, zaklesl se nohama za kožené úchyty, vyklonil se a těsně před tím, než Olaf změnil směr letu, zasáhl jejich kormidelníka do hrudi. Neudržel se na své lavici a zmizel kdesi dole. Strom zbavený velitelské vůle ho i s celou posádkou v pádu následoval.</p> <p>„Za karavanou, nesmí se nám ztratit z dohledu!“ zařval jsem, když jsem si otřel tvář a vyčistil ústa od kormidelníkovy krve.</p> <p>Olaf, jako by celý život nedělal nic jiného, než bojoval ve vzduchu, už hnal náš dub za obchodníky. Na okamžik jsem se ohlédl. Neztratili jsme ani jednoho chlapa a podle toho, jak vypadaly zbraně mých mužů, si i ony vybraly v průběhu krátkého střetu svou krvavou daň. Draci na moři, draci ve vzduchu.</p> <p><emphasis>Jejich stromy mají strašnou sílu, ale s tím vším kovem, co musí nést, jsou neobratné, dokázal bych mezi nimi prokličkovat a ani by se nás nedotkli,</emphasis> informoval mě Olaf.</p> <p>Vyplivl jsem poslední chuchvalec krve a potlačil zaklení. Nejhorší jsou knězi - berserkové. Nebo nejlepší?</p> <p><emphasis>To je dobře, ale doufám, že to nebudeme potřebovat,</emphasis> odpověděl jsem mu neslyšitelnou řečí myšlenek. <emphasis>Teď je musíme hlavně dohonit.</emphasis></p> <p>Karavana nabírala rychlost i výšku. Zpočátku to vypadalo, že si nás nevšímají, ale potom se jedna z jejich vojenských lodí mihla v protisměru a za chvíli se na nás začala dotahovat zezadu. Zřejmě už, poučení osudem svých druhů, nehodlali riskovat bleskové střetnutí za velké rychlosti, chtěli nás zahákovat a využít své početní převahy.</p> <p><emphasis>Mám se jim snažit uletět?</emphasis> zeptal se mě myšlenkou Olaf.</p> <p>Nemělo to smysl, navíc celá karavana začala zpomalovat. Zjevně nás chtěli dostat do kleští.</p> <p>„Ne!“ zavrčel jsem nahlas. „Ukážeme jim, kdo to umí s mečem!“</p> <p>„Je jich dobře třikrát víc než nás!“ protestoval Bork.</p> <p>„Mluvíš, jako by tě místo tvé matky kojila otrokyně!“ poznal jsem Erikův hlas.</p> <p>Ten kluk pro rázné slovo nešel daleko. Kdyby to nebylo před krvavou srážkou, dotyčný by ho musel vyzvat na souboj. Cítil jsem, jak se mě opět zmocňuje vzrušení. Svou dvojitou sekeru jsem odložil a spokojil se s mečem. Jednu ruku jsem měl volnou, štít jsem obětoval možnosti zachytit se, pokud by to bylo třeba.</p> <p>„Je to stejný jako skočit na druhou loď. Utopit se nebo spadnout? Smrt je stejná!“ slyšel jsem se řvát. Odpovědělo mi moře výkřiků. Ale to už mě ohlušoval puls vlastního srdce a viděl jsem jen přibližující se gigantický strom obsazený stovkou vojáků. Přišel čas vsadit vlastní život proti jinému životu a nechat je vážit ostřím meče. „Je jich příliš mnoho!“ zaječel někdo.</p> <p>Byla to pravda. Nebylo jich sto, ale dvě stě, možná tři sta. Nechápal jsem, jakým kouzlem dokázali naměstnat tolik bojovníků na jediný, i když</p> <p>gigantický strom. Už byli příliš blízko. Nemělo smysl utíkat. Každý jednou umře. Zamrzelo mě, že nepomůžu sestře, ale... bohové mi zřejmě nebyli</p> <p>nakloněni. Něčím jsem je musel urazit.</p> <p>Pozvedl jsem meč, abych své muže povzbudil k útoku, když jsem si uvědomil, že ne všichni muži na stromě nepřátel jsou ozbrojeni. Drželi před sebou otroky, aby v nich uvázly naše šípy a meče!</p> <p>„Olafe, co nejrychleji k nim!“ zahulákal jsem rozkaz. „Hákovací lana! Teď!“</p> <p>„Hej, černí muži, pomozte nám a strom je váš!“ stačil jsem ještě zařvat a přeskočil přes propast na nosník cizího stromu.</p> <p>Vysoký šlachovitý černoch se vytočil na patě, vyrval chlapovi v brnění za sebou oštěp a než stačil obrněnec zareagovat, shodil ho dolů. Jeho druhové ho napodobili, přestože dobrá polovina z nich za to zaplatila svými životy. Netrvalo ale dlouho a naživu jsme zůstalí my a posledních sedm otroků.</p> <p>Stromy, přivázané k sobě hákovacími lany, letěly bok po boku, vítr svištěl kolem uší a zem byla tak daleko, že se stěží dalo odlišit rovinu od kopců.</p> <p>Díval jsem se na muže, který se jako první postavil svým pánům. Byl vysoký, silný a jeho kůže se ebenově leskla.</p> <p>„Vulhelfe! Jsou černí, určitě přicházejí ze samotného pekla démonů. Musíme je zabít!“ zaječel Krim, jeden z dychtivých mladíků.</p> <p>„Uzavřel jsem s nimi dohodu,“ snažil jsem se ho uklidnit.</p> <p>„Ale jsou z pekla!“ vykřikl a probodl zraněného černocha před sebou. Možná byli z pekla, ale dohody se plní. Než se kdokoliv stačil pohnout, přeskočil jsem přes nosná žebra a stál u Krima.</p> <p>Spatřil výraz v mé tváři a zbledl.</p> <p>„Dohoda se vždy plní,“ zavrčel jsem, „i kdybych ji uzavřel se samotným šejtánem!“</p> <p>Byl tak vystrašený, že se ani nebránil. Skopl jsem ho a okamžik pozoroval jeho pád do hlubin.</p> <p>„Vraťme se na náš strom!“ zavelel jsem, abych se zbavil mizerného pocitu. Byl to zbytečně promarněný život. Měl zemřít v bitvě.</p> <p>„Ohlídejte si vašeho kormidelníka a on vás odveze, kam budete chtít,“ poradil jsem vůdci černých.</p> <p>„Ale nepouštějte se přes moře a oceány! Stromy nad vodou často vypovídají poslušnost!“ křikl jsem ještě.</p> <p>Nikdo nevěděl, proč to tak je, ale žádná výprava, která se vydala dál než na den letu od pobřeží, se nevrátila.</p> <p>Za okamžik už byl náš strom opět volný a uháněli jsme vpřed, abychom dohonili ocas karavany. Se vzrůstající výškou jsem se začal třást zimou a zdálo se mí, že lapám po dechu, i když jsem se nehýbal. Ve vlasech se nám všem tvořila námraza a dech se srážel ve sněhové vločky pomalu se snášející dolů. Promrzlý obličej, zdeformovaný neustávajícím proudem ledového vichru, bolel. Někteří muži už měli pod očima bílá kola nebezpečně se rozrůstajících omrzlin. Přesto jsme stále letěli vpřed a vzhůru. Po nějaké době většina nepříjemných pocitů pominula, současně se kolem celého stromu vytvořila tetelící se vrstvička vzduchu podobně jako nad rozpálenou kamenitou planinou za horkého letního dne.</p> <p><emphasis>Myslím, že to udělal strom sám. Svou životni silou si přidržuje teplo u sebe, cítím to,</emphasis> odpověděl mi na nevyřčenou otázku Olaf. Ohlédl jsem se. Seděl na svém kormidelnickém sedátku, vyvýšený nad hlavami ostatních a pohled upíral kupředu k našemu cíli.</p> <p><emphasis>Jak je možné, že se jednotlivé stromy karavany dokáží držet tak těsně za sebou? Musím neustále manévrovat, abych udržel přímý směr. Podle mě by se měly každou chvíli srazit,</emphasis> vyptával se mě.</p> <p>Od doby, co se rozhodl porušovat zákaz mluvení myšlenkami, zněl jeho vnitřní hlas stále zřetelněji a hlasitěji.</p> <p><emphasis>V čele letí vůdčí strom, který ovládají kněží, a ostatní stromy ho následují. Byzantinci znají o létání víc než všichni ostatní dohrom</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dy,</emphasis> poslal jsem mu v duchu vše, co jsem sám věděl.</p> <p><emphasis>Oni ovládají stromy?</emphasis> V Olafových myšlenkách zazněl nepředstíraný úžas a zděšení.</p> <p><emphasis>A jak to děláš ty?</emphasis> zeptal jsem se ho s nepříjemným pocitem. Všichni kněží nutili stromy k letu v souboji vůlí a někteří občas prohrávali.</p> <p><emphasis>Já ho žádám, spíš prosím.</emphasis> Zněla odpověď. Okamžik jsem přemýšlel, zda se mám začít bát, ale' pak jsem nad tím mávl rukou. Tohle jsem nemohl nijak ovlivnit, nebylo tedy, proč si tím zatěžovat hlavu.</p> <p>Blížili jsme se k další cloně mraků. Připravil jsem se na průlet bouří, ale bylo to jako proletět tenkou mrazivou krajkou vyšitou z drobných, okem téměř neviditelných krystalků ledu.</p> <p>„Vulhelfe! Kam až si myslíš, že před náma budou utíkat?“ křikl Halbjorn.</p> <p>Hlas mu zněl podivně vysoce.</p> <p>„Řekl bych, že až do pekla, ale stejně jim to nebude nic platné!“ dal jsem mu odpověď, na kterou všichni čekali. Po krátkém bojovném pokřiku a rachocení štítů se náš strom opět ponořil do ticha. Karavana se o kus přiblížila, ale odhadoval jsem, že bude trvat ještě celý den, než ji dostihneme.</p> <p>Po dlouhé době jsem se podíval pod sebe. Země se změnila v strakatý koláč zelených lesů, modrých jezer a oslepující běloby sněhových polí. Pak jsem si uvědomil, že jezera jsou moře a bílá, blyštící se barva zasněžené vrcholky hor, které jsem nikdy neviděl. Z nepředstavitelné výšky se mi na chvíli zatočila hlava a musel jsem se pořádně chytit. Ale vlastně -spadnout ze skály nebo z oblohy vyšlo nastejno - na konci vždy čekala smrt. To mě trochu uklidnilo. Přesto se ve mně postupně vzmáhal čím dál silnější pocit, že něco není v pořádku. Neustále jsem se rozhlížel, meč měl v pohotovosti a viděl jsem, že ostatní jsou na tom stejně.</p> <p>„Nebe, podívejte, jakou barvu má nebe!“ vydechl někdo.</p> <p>Měl pravdu. Nebe se stávalo čím dál tím černějším a na straně odvrácené od slunce se objevovaly hvězdy zářivější, než jaké jsem kdy předtím viděl. Navíc jsem už necítil ve tváři ani závan větru, dubové listy neševelily. Jako bychom jen bezmocně viseli v prostoru. Přesto mi nějaký smysl, ukrytý v samotném týlu mé lebky, říkal, že se řítíme vpřed neuvěřitelnou rychlostí.</p> <p>Děly se okolo nás nádherné, možná podivné věci, ale cítil jsem, že ty nepřinášejí bezprostřední nebezpečí. Vzhlédl jsem ke slunci. Jeho záře mi náhle připadala zlověstná, plná síly a smrti. Zdálo se mi, že cítím pronikavé paprsky zakusující se hluboko do mého těla a přinášející s sebou zhoubu. Čím déle jsem o tom přemýšlel, tím jsem si byl jistější. Zřejmě jsme mu byli moc blízko, v jeho říši, kam nepouštěl obyčejné smrtelníky.</p> <p><emphasis>Slunce!</emphasis> poslal jsem zprávu Olafovi. Viděl jsem, jak vzhlédl naznačeným směrem a sám pro sebe přikývl. Světlo mu nyní dopadalo do obličeje. Bylo nezvykle silné a vrhalo ostré stíny. Zavřel oči a neslyšně pohyboval rty. Skoro jsem zatajil dech a potom - potom se slunce opět změnilo v hřejivého přítele, který po zimě probouzí svět ze spánku.</p> <p><emphasis>Jak jsi to udělal?</emphasis> zeptal jsem se.</p> <p>Viděl jsem, jak na své lavici pokrčil rameny.</p> <p><emphasis>Já nic neudělal, jen jsem stromu vysvětlil, že ho slunce zabíjí stejně jako nás,</emphasis> poslal mi zpět.</p> <p>Doháněli jsme naši kořist píď po pídi. Pořád byli ještě daleko, ale každou chvíli se otáčeli a zběsile na nás mávali a křičeli. Jejich hlasy k nám kupodivu nedoléhaly. Nevěděl jsem, jestli se bojí nás, nebo děsivého nebe okolo. Já, stejně jako mí muži, už jsem si na přízračnou černotu, ostře zářící hvězdy a jedovaté slunce zvykl. A měsíc. Jeho stříbrná tvář na pravoboku zářila svým vlastním světlem.</p> <p>Zabloudil jsem pohledem pod sebe a zjistil jsem, že země je ještě mnohem dál a připomíná vypuklou mísu postavenou dnem vzhůru. Nepřekvapilo mě to, každý, kdo se někdy plavil na moři, ví, že země musí vypadat nějak takhle.</p> <p>„Nevidím žádný velryby,“ zabručel nespokojeně Styrbjor. „Jaký velryby?“ nechápal Halbjorn. „No ty, co nesou Zemi na svých hřbetech.“ „Zemi nesou želvy, to přece ví každý,“ oponoval někdo třetí. Podle toho, co jsem viděl, neměl pravdu ani jeden z nich. Země se vznášela zavěšená v prázdnotě a vypadala jako ohromný šperk z modrého safíru ozdobeného pískově žlutým křemenem a zeleným malachitem. Na pár místech ji její stvořitel, ať už to byl kdokoliv, poprášil jiskřivým křišťálem sněhu a ledu. Byla nádherná. Vlastně to byl zázrak, že nám, obyčejným lidem, dovolili bohové žít v tak zázračně krásném světě. „Vidím první velrybu!“ zahulákal někdo vzrušeně. Nijak jsem se do jejich debaty nepletl, hádka byla lepší, než kdyby je užíral strach z bohů, kteří nás v následující chvíli mohli zahubit za to, že jsme vstoupili do jejich říše.</p> <p>Zjistil jsem, že se najednou cítím podezřele lehce, jako bych ztratil polovinu, možná ještě víc své váhy. Po všem, co nás na téhle výpravě potkalo, jsem byl podezřívavý a opatrný.</p> <p>„Zahákněte se všichni za popruhy! Kdo se nebude držet, bude mít ve Valhale co dělat se mnou!“ zahulákal jsem.</p> <p>Než jsem se Olafa stačil zeptal, co by to podle něj mohlo znamenat, uslyšel jsem jeho myšlenky: <emphasis>Vypadá to, jako bychom ztráceli váhu. Zpočátku jsem potřeboval, vlastně strom potřeboval, veškerou silu na létání. Teď letíme téměř bez námahy a všechnu sílu používá na ochranu před sluncem a černou prázdnotou okolo.</emphasis></p> <p>Najednou jsem ztratil váhu docela a v první chvíli jsem málem zpanikařil, protože jsem se bál, že se i rozplynu. Nic takového se ale nestalo, byl</p> <p>to zřejmě jen další žertík bohů. Na zkoušku jsem vytáhl dýku a pustil ji.</p> <p>Nespadla, volně plavala ve vzduchu vedle mě a pomalu se posunovala vzad.</p> <p>„Držte si zbraně!“ doporučil jsem ostatním a přemýšlel.</p> <p>Zdálo se, že na černém nebi, vysoko nad zemí platí jiná pravidla než dole. Pokud věci zůstávaly, kde jste je nechali, a nepadaly dolů, znamenalo to, že jestliže něco vrhnete dopředu, poletí to až do skonání světa. Samozřejmě nezasáhnete-li cíl.</p> <p>Poslední strom karavany mohl být pořád dobrých šest set stop před námi. Potěžkal jsem kopí - za zkoušku to stálo.</p> <p>Zahákl jsem se chodidly za kožené popruhy na podlážce a z místa, bez ukročení, pouze rotací trupu kopí vrhl. Muži za mnou zmlkli a dívali se. Kopí letělo neuvěřitelně dlouho a stále rovně. Zmenšovalo se a zmenšovalo, až se ztratilo proti pozadí oblohy. Mířil jsem na jejich kormidelníka, ale místo toho muž po jeho levicí náhle rozhodil ruce, zavrávoral a přepadl dopředu. Jeho společníci vzrušeně poskakovali a hrozili nám. Po chvíli se na kormidelnický můstek nahrnuli čtyři muži s luky.</p> <p>„Štíty připravit!“ sykl jsem.</p> <p>Vystřelili v okamžiku, kdy nad jejich hlavami proplouval jejich mrtvý. Pokud jsem to dokázal rozeznat, mířili, jak byli zvyklí - předpokládali, že šípy poletí obloukem. Nezasáhl nás ani jeden a nepoučili se ani v dalších salvách. Popáté jejich velitel zřejmě usoudil, že jsme příliš daleko, a nechali toho.</p> <p>Začal jsem mužům vysvětlovat, jak moc jiný bude boj ve světě, kde věci ztratily svou váhu, a nutil je, ať si to vyzkouší. Zpočátku se báli, ale nakonec jsem přikázal, ať se všichni přiváží k sedačkám nakrátko, protože jinak by mnozí při svých pokusech odpluli bůhvíkam.</p> <p>V průběhu dalších dvou hodin jsme vzdálenost zkrátili na polovinu a dohonili jejich mrtvého, který se stále držel v našem směru. Proplouval jen kousek ode mě, podivně zkroucený, s kopím stále zaraženým do zad. Natáhl jsem ruku, abych ho chytil, a málem jsem zařval. Bylo to jako bych paži strčil do chřtánu nějaké obludy, možná samotného vlka Fenrira. Takovou bolest jsem v životě necítil. Připadalo mi, že mám kůži náhle vysušenou, křehčí než podzimní list. Žíly a žilky z ní vystupovaly na povrch, jako by ji chtěly protrhnout. Napodruhé jsem se si pomohl kopím a kousek po kousku dostrkal tělo až k sobě.</p> <p>Byl zmrzlý na kost, oči vylezlé z důlků, ústa plná něčeho, co vypadalo jako plíce.</p> <p>Muži si mrtvého předávali od jednoho k druhému, každý se chtěl podívat.</p> <p>„To tvoje kopí bylo kouzelné?“ zajímal se Pierti a zaklepal přitom na paži mrtvého.</p> <p>Znělo to jako kdyby ťukal na kámen.</p> <p>„Sálá z něho chlad,“ dodal.</p> <p>Podíval jsem se na Olafa.</p> <p>Ze svého kormidelnického místa shlížel na tělo pod sebou a vypadal zamyšleně.</p> <p>„Nemyslím, že to kopí bylo očarované. Rána vypadá dost obyčejně. Ty ostatní věci způsobila černá prázdnota okolo nás. Zabíjí mrazem horším, než jsme kdo kdy zažili, a ještě něčím dalším, pro co nemám slovo,“ řekl nakonec.</p> <p>Všechny to zaujalo, všechny kromě Erika. Ten se nezapojoval do žádných hovorů. Sledoval pouze bohatstvím naložený strom před námi a občas ulpěl pohledem na mně. Snažil se přijít na to, jak chci zlato, drahé kameny, hedvábí a další bohatství vyměnit za půdu. Jen nekonečný hlupák by přistoupil na tak nevýhodný obchod. Předstíral jsem, že jeho zkoumavé pohledy nevidím. Na můj plán ještě nepřišel čas.</p> <p>„Takže když se postavím a dotknu se prázdnoty jako před chvílí Vulhelf,“ ukázal na mě Siggtryg a obrátil se zpět k Olafovi, „může mě to zabít?“</p> <p>Všichni muži se při jeho otázce přikrčili.</p> <p>„A já jsem se chtěl přivázat na dlouhé lano a vyzkoušet si, jaké to je létat mimo strom!“ zhrozil se Thorkel.</p> <p>„To bys asi umřel,“ usoudil Olaf. „Musíme vědět, kam až prázdnota dosáhne, abychom se před ní měli na pozoru,“ rozhodl nakonec.</p> <p>Doufal jsem, že to vyřeší rychle, protože byzantská loď se už blížila a jejich lučištníci se chystali ke střelbě.</p> <p>Olaf sáhl do jedné z četných kapes svého oděvu, vytáhl velký měšec a začal z něj sypat žlutý prach.</p> <p>„Zlato?“ zajímal se někdo.</p> <p>Kněz se jen usmál.</p> <p>„Pyl z rostlin. Ukáže nám čáry síly života, které nás chrání před temnotou a prázdnotou,“ vysvětlil.</p> <p>Pyl se třpytil v paprscích slunce jako skutečné zlato, vznášel se kolem nás a postupně se uspořádal do jakýchsi provazců vycházejících z konečků nejtenčích větví koruny a končících v kořenech na zádi.. Celkově to</p> <p>vypadalo, jako bychom byli obklopeni vřetenem oválných prstýnků.</p> <p>„Siločáry života,“ pronesl Olaf slavnostně.</p> <p>Nejblíže jsme k pomyslné bariéře měli on a já. Mohli jsme se jí snadno dotknout. Ostatní muži měli nad hlavami dobrých deset stop místa. To je uklidnilo. Byl nejvyšší čas.</p> <p>Byzantinci konečně pochopili, že nám neuniknou, a rozhodli se nás překvapit. Jejich strom zpomalil, náhle byl mnohem blíž a kus stranou.</p> <p>Všichni jejich bojovníci měli na sobě zbroje lesknoucí se kovovými šupinami, mnozí ještě kulaté přilby s chránítkem nosu. Celkem jich bylo padesát, z toho dobrá polovina lučištníci.</p> <p>Viděl jsem, jak jejich velitel dává pokyn k palbě, ale stále jsem ho neslyšel. Ještě víc zbrzdili, letěli jsme bok po boku ve vzdálenosti necelých dvou set stop. Tětivy nehlučně kmitly, šípy vyletěly. Naštěstí opět mířili, jak byli zvyklí. Přímočaře jsem vrhl své druhé a poslední kopí, slyšel jsem drnčení našich tětiv. Útok si v jejich řadách vybral krutou daň. Mrtví a zranění vypadávali z úchytů, vznášeli se kolem stromu a nechávali za sebou stopy krvavých bublin. Zraněný muž se šípem v rameni vypadl ze svého sedátka, visel ve vzduchu, bezmocně kopal nohama a víc a víc se vzdaloval. Kolem hlavy mi zasvištěl první šíp. Někteří z jejich bojovníků se učili rychle.</p> <p>„Připravte hákovací tyče a lana!“ zavelel jsem. „A kryjte se!“</p> <p>Olaf přesně podle pokynů začal navádět náš strom blíž. Do mého štítu zasazeného do držáku lavice udeřily hned tří šípy najednou. Přikrčil jsem se, pod nohama jsem zahlédl vypouklý obraz země, byzantský zraněný driftující vzduchem se náhle křečovitě zazmítal, jeho oči se mu začaly nafukovat a hrnout z důlků ven, z úst mu vylezl obrovský krvavý chuchvalec.</p> <p>Cizí velitel vykřikl nějaký rozkaz, zpoza kmene jejich stromu se vynořila řada lučištníků. Určitě jich bylo nejmíň padesát!</p> <p>„Pozor! Pryč od nich!“ zařval jsem, ale věděl jsem, že pozdě.</p> <p>Byli jsme příliš blízko. Museli za letu stáhnout vojáky z ostatních stromů, jinak to nebylo možné.</p> <p>Rozeznával jsem tváře nehybné soustředěním, opeření šípů, dokonce i hroty. Náhle se však jejich strom propadl kamsi dolů, šípy, které měly skončit v našich srdcích, označkovaly kmen našeho dubu. Vzápětí jsem pochopil, že oni se nikam nepropadli, ale Olaf naklonil náš strom a my letěli našikmo, chráněni kmenem. Už jsem je zase viděl na stejném místě jako před chvílí. Museli jsme chvíli být vzhůru nohama! Raději jsem na to nemyslel.</p> <p>„Blíž! Blíž!“ řval jsem.</p> <p>Další šípy zasvištěly, naše a jejich lavice od sebe dělilo posledních pár stop, najednou jsem slyšel rozkazy jejich velitele.</p> <p>„Do útoku!“ zařval jsem a začal ručkovat na jejich palubu.</p> <p>„Pořád se něčeho držte! Nepouštějte se, nebo uletíte do prázdnoty!“ připomínal jsem jim.</p> <p>V levé ruce jsem držel meč a pravou se přitahoval jako napůl zchromlý plavec ve vodě. Zavalitý chlap na lavici, k níž jsem mířil, se mě pokusil seknout po ruce, kterou jsem se přidržoval, odrazil jsem jeho ránu a jen tak tak se udržel na dřevěném nosníku. Sekání mečem nebylo bez váhy těla vůbec jednoduché. Naznačil jsem úder na jeho nohu zaklesnutou za kožený popruh. On pohotově uhnul, ale přitom vysunul z úchytu i druhou nohu. Vyděšeně zamával rukama a začal se přetáčet na bok... Pevně jsem se chytil a nohama ho odstrčil. Křičel jen do okamžiku, než se dotkl prázdnoty.</p> <p>Než jsem se stačil rozhlédnout, přibodl mi ruku k lavici šíp. Zařval jsem bolestí a vytrhl ho. Druhý se mi odrazil od zesílené kroužkové zbroje na hrudi. Na kmeni stromu se stále schovávala spousta lučištníků a tři z nich mě měli na mušce. Odrazil jsem se a letěl směrem k nim s rukama napřed. Další šíp mě zasáhl do helmy, sklouzl a poranil mi rameno, přímo za letu jsem bodl a tím se odstrčil, hrot meče naštěstí uvázl mezi žebry a zachránil mě před odplutím do prázdnoty. Zahákl jsem nohu za připravený popruh a zvedl lučištníka před sebe. Právě včas, cítil jsem, jak se mrtvé tělo zachvívá pod nárazy dalších šípů. Odevšad zněl křik, sténání, v prostoru se vznášeli mrtví a zranění, vzduch se tměl množstvím malých i velkých krvavých bublin. Postupoval jsem od úchytu k úchytu, v jedné ruce mrtvé tělo jako štít, ve druhé meč a probíjel se řadou lučištníků dál a dál.</p> <p>Najednou bylo po bitvě. Vzrušení z boje opadávalo, srdce zmírňovalo svůj běh, únava se rozlévala do celého těla a cítil jsem všechna svá zranění.</p> <p>„Zaplatíme výkupné!“ křičel kormidelník v hloučku mužů, kteří krvavou srážku přežili. Rozhlédl jsem se po vlastní posádce. Neviděl jsem Thorkela a Aaltonena. Ti zřejmě zmizeli v prázdnotě. Celkem jsem napočítal sedm mrtvých a osm raněných, z toho u dvou nebylo jasné, zda dožijí dalšího dne. Drobné oděrky, jako jsem utrpěl já a všichni další, se nepočítaly. Byl to dobrý boj.</p> <p>„Zaplatíš výkupné za všechny?“ zeptal jsem se kormidelníka.</p> <p>Jako všichni muži v jeho postavení byl knězem, i když jiné víry, než která se vyznávala na severu. Kolem krku měl zlatý řetěz, jeho bílý, teď už ale notně zakrvácený plášť zdobily nádherné pestré výšivky. U nás takhle honosně nechodily oblečené ani ženy na své vlastní svatbě.</p> <p>„Já nevím,“ koktal.</p> <p>„Buď ušetřím všechny, nebo nikoho,“ pokrčil jsem rameny.</p> <p>To zvýšilo jeho zájem na životě vlastní posádky a souhlasil.</p> <p>Během našeho rozhovoru, kdy strom nikdo neřídil, se poslušen vedení vůdčího stromu zařadil zpátky na své místo v karavaně. Z kormidelní lavice dubu před námi nás nevraživě pozoroval muž oblečený stejně jako náš zajatec ve zlatem a stříbrem vyšívaném rouchu v doprovodu dvou ozbrojenců. Na lavicích za nimi se hemžili vojáci, ale nezdálo se, že by se chtěli pokusit o protiútok. Spíš doufali, že se s naší kořistí spokojíme a necháme je letět dál. Obchodníci to tak často dělali.</p> <p>„Přesuňte jejich náklad k nám, já s Erikem a se zajatcem,“ ukázal jsem na kormidelníka, „zůstaneme tady a poletíme za vámi. Vracíme se domů.“</p> <p>„Ty chceš ukrást strom?“ obrátil se na mě nevěřícně Heimdal. „Tím ale na sebe uvrhneš hněv císaře, hněv celé jeho říše!“</p> <p>V Erikových očích se objevilo pochopení.</p> <p>„Možná jeho císařské veličenstvo trochu vychladne, když zjistí, že jsem ho ochoten vyměnit za pár akrů země. Za tolik, aby to postačilo na hospodářství pro všechny bezzemky na této výpravě. A k tomu ještě malý návdavek zlata pro ostatní,“ ušklíbl jsem se.</p> <p>„Ne, to nemohu, nedovolím!“ vydechl zajatý kormidelník.</p> <p>„Jestli chceš žít, pomůžeš nám dopravit strom domů a potom se budeš účastnit vyjednávání o výkupném. Jestli ne, pomůžeme si sami, „ odbyl jsem ho.</p> <p>Neměl jsem na další vybavování náladu, navíc jsme potřebovali co nejrychleji zmizet. Prázdnota okolo, hlubina pod nohama a pohled na vzdálenou Zemi, visící v černotě, na mě po boji působily mnohem silněji. Měsíc se teď vznášel za námi na pravoboku. Byl v poslední čtvrti a zřetelně jsem rozeznával vrásky v jeho tváři. Byl ještě mnohem větší než zpočátku.</p> <p>Muži se činili při překládání, když jsem měl náhle pocit, že mi Olaf chce něco říct myšlenkou. Podíval jsem se na něho, právě ošetřoval zraněného Siggtryga, ale nezdálo se, že by mi něco chtěl. Otočil jsem se k strnule stojícímu zajatému kormidelníkovi. To on s někým mluvil! Náhle se vymanil ze svého transu a v očích už neměl strach, ale pohrdání.</p> <p>„Zemřete, všichni zemřete. Velekněz se rozhodl, že vás potrestá!“ vyplivl.</p> <p>Jedna věc je rozhodnout, druhá rozhodnutí prosadit. Ne každý na to má dostatečně mocnou paži. Vzápětí jsem to ucítil. Jejich velekněz byl na některé z lodí a rozhodl se porušit všechna tabu a použít proti nám moc. Stejnou moc, kvůli které mi vypálili cejch a vyhnali mě z domova a kvůli níž jsem nosil na krku náhrdelník s věrným obrazem svého cejchu. Zazvonila ohlušující rána, jako když perlík dopadne na kovadlinu, Pierti, ručkující na náš strom s truhlicí přivázanou na zádech, se rozstříkl v krvavou kaši.</p> <p>„Pozor!“ zařval jsem, srazil Erika stranou a současně nás oba přichytil k vedlejšímu nosníku. Druhá rána dopadla naprázdno.</p> <p>„Všichni na náš strom! Utíkejte! Co nejrychleji pryč!“ ječel jsem.</p> <p>Další v pořadí, kterého taran veleknězovy vůle rozdrtil, byl zraněný Harald, kterého se Olaf snažil dostrkat na lavici.</p> <p>„Utíkejte! Hned! Nebo vás všechny dostane!“</p> <p>Strhl jsem si z krku medailon s cejchem. To jsem směl udělat pouze s povolením kněží, jedno jaké víry. Kladivo vůle dopadlo znova, tentokrát do chumlu zajatců. Všude byla krev, vzduchem plavaly rozdrcené kosti a cáry masa. Jeden z přeživších vyděšený řáděním svého nejvyššího velitele se snažil utéci k nám. Zásah ho doslova a do písmene přeměnil na prach. Útočilo jich víc současně.</p> <p>„Utíkejte!“ řval jsem znovu a znovu svůj rozkaz a bleskově se svlékal z kroužkové zbroje. Do levého prsního svalu, kousek nad srdcem, jsem měl žhavým železem vpálený cejch, který mě zbavoval téměř veškeré mocí, vnitřní spalující výheň měnil v doutnající troud. I tak jsem však ve válkách emirů dokázal na prach spálit celé bojové slony. Náš strom už odrážel, všichni se křečovitě drželi na svých místech, pozorovali mě a modlili se ke svým bohům.</p> <p>Ovanul mě závan, nepřátelská vůle se tentokrát zaměřila na mě. Představil jsem si kámen, pořádný kus žuly, a pak jeho obraz vtiskl sám do sebe. Bolest mě na okamžik zbavila vědomí, ale když jsem se probral, stále jsem se držel za úchyt, nohy mi vlály směrem k Měsíci.</p> <p>Vytáhl jsem nůž, poděkoval štěstěně za to, že je ostrý jako břitva, a řízl. Jednou, podruhé, potřetí, potom jsem kůží podebral a s mlasknutím ji napůl odtrhl, napůl odřízl od podkladu. Bez předchozího zásahu perlíkem bych umřel bolestí, takhle jsem byl připraven. Rána okamžitě začala krvácet, obklopil mě závoj purpurových bublinek. Odhodil jsem cár kůže s cejchem co nejdál. Okovy byly pryč. Málem jsem se pomátl při kontaktu s náhle nespoutanou silou mého nitra, ale zachránil mě útok směřující k našemu stromu. To jsem nesměl dovolit! Všechno by pak bylo zbytečné! Proti kladivu jsem postavil kladivo, při srážce vůlí jsem na okamžik přišel o zrak, ale věděl jsem, že tentokrát trpí i ten druhý.</p> <p>Náš strom se vzdaloval. Musel jsem zaútočit, abych svým mužům vykoupil trochu času.</p> <p>Začal jsem ručkovat po úchytech a zastavil se až na nejtenčích větvích koruny. Teď jsem siločáry života viděl i bez pomoci pylu a nepřátele jsem vnímal jako tři figury obtočené spirálou moci. Přeskočil jsem z jedné siločáry na druhou, myšlenkou se jí přidržel a přesunul se tak na další strom. Byl menší, zato víc naložený zbožím. Vyřítila se proti mně záplava šípů. Představil jsem si oheň, oheň tavící železo, oheň sopek, oheň, z něhož se rodí řeky tekuté lávy. Šípy se rozpadly na prach. Už jsem neručkoval, klouzal jsem po siločárách a mužů okolo sebe jsem si nevšímal. Mnozí si zakrývali tváře rukama, jako by jim i pohled na mě působil utrpení.</p> <p>Čekali na mě na kormidelnickém můstku čtvrtého stromu v pořadí, tři pyšní muži s odznaky hodnosti zavěšenými na zlatých řetězech kolem krku.</p> <p>Zaútočili současně a já to vítal, protože plamen mé vlastní síly mě spaloval zevnitř a zničil by mě, kdybych ho nemohl napřít proti nepříteli.</p> <p>Celá smršť jejich útoků letěla kolem mě, ohni jsem čelil peklem, síle mocí a zhmotněné vůli světem stvořeným z obrazů mého já. Pak pochopili, že mě neporazí.</p> <p>Stál jsem a čekal. Doufal jsem, že tím to skončí, že už nebudu muset dál nahlížet do svého nitra a brát si z něj moc, která mě až děsila. Tohle měl být konec, přál jsem si. Ale pak mě překvapili a místo na mě zaútočili na strom. Všechny své muže obětovali, jen aby mě zničili! Věkovitý dub zmizel v jediném závanu žáru, s ním i náklad, muži a jejich výstroj.</p> <p>Čas se zpomalil, visel jsem v prázdnotě a cítil jsem, jak po mně natahuje své spáry. Krev začínala vařit, plíce se tlačily ven hrdlem vzhůru, žíly praskaly. Ale já jsem měl moc, měl jsem ji v sobě. Vytvořil jsem si své vlastní siločáry života, obklopil se jimi, jednu protáhl až k jejich lodi a začal se po ní přitahovat.</p> <p>Byl jsem mocný, nepředstavitelně mocný, ale mé síly nebyly nevyčerpatelné a v porovnání s energií ukrytou v prastarých, stovky a tisíce let starých stromech, vlastně mizivé. V mrazivém pekle prázdnoty tály jako sníh na jaře, cítil jsem, jak se mi ztrácejí svaly, kůže křehne a postupné začínám spotřebovávat i vlastní kosti. Přesto jsem bojoval, zaklínal se vším, co mi bylo drahé - nenávistí, láskou, vším.</p> <p>Nakonec jsem se dostal až na kormidelnický můstek k těm třem. Nohy se mi podlamovaly, viděl jsem kalně, mé ruce byly jen kostěné pařáty.</p> <p>„Dokázal jsi nemožné, ale stálo tě to všechno. Stal se z tebe stařec nad hrobem. I bez mého přičinění za chvíli zemřeš sám,“ řekl prostřední z těch tří.</p> <p>„Asi máš pravdu,“ souhlasil jsem, „ale vy zemřete ještě dřív než já!“</p> <p>Já jsem nebyl jen ocejchovaný, byl jsem válečník, Vulhelf z Gustafssonova rodu! Prvnímu jsem podřízl krk, plynule se otočil k dalšímu a bodl ho do hrudi. Třetí vztáhl ruce v ochranném gestu. Nezdržoval jsem se vytahováním nože z rány a vší silou do něj strčil ramenem. Zavrávoral, v očích děs z následujícího. Ještě trochu jsem mu pomohl a už se vznášel ve vzduchu. Čekal jsem, že se vzpamatuje a pošle mě svou vůlí do pekla, ale nedokázal to. Za chvíli si ho vzala prázdnota. Ležel jsem vedle dvou umírajících a čekal, až přijde někdo z posádky a dorazí mě. Nikdo se k tomu však neměl, hleděli na mě plni strachu.</p> <p>Ležel jsem a čekal. Po dlouhé chvíli jsem zjistil, že se mi část sil vrátila. Ne mnoho, ale dost na to, abych mohl dýchat a ještě nějakou dobu žít. Možná jsem čerpal z moci umírajících. Nebylo až tak důležité, odkud vlastně.</p> <p>„Poletíme za nimi!“ promluvil jsem k veliteli bojovníků a ukázal k Olafovu stromu, který se už jevil jen jako světlá tečka proti černé prázdnotě. „Vzkažte to kormidelníkovi vůdčího stromu. Pokud mě poslechnete, nic se vám nestane. Jste mí zajatci a propustím vás bez výkupného.“</p> <p>Báli se mě tolik, že poslechli.</p> <p>Před tím, než jsem se propadl do mdlob, jsem ještě jednou použil svůj nůž. Kus nad krvavou ránu jsem si vyřezal nový cejch. Nechtěl jsem se probudit s nitrem plným síly a touhou po zkáze. Skoro to ani nebolelo.</p> <p>Hověl jsem si na lavičce, vedle sebe džbán s medovinou a pozoroval ruch okolo. Ještě stále se mi podlamovala kolena a musel jsem chodit o holi, ale síly se mi vracely každým dnem. Olaf a jeho pomocníci se činili seč mohli, aby co nejlépe zaopatřili každý z ukořistěných létajících stromů. Oba cejchy, ten odstraněný i ten vyřezaný, pekelně svědily. Stejně jako kdysi. Vůbec mi to ale nevadilo, protože všechno, co pomáhalo zapomenout na příšerné chvíle v prázdnotě, bylo dobré, dokonce i bolení zubů.</p> <p>Irbovi se opět podařilo utéci Olafovi, postával opodál, pozoroval mě a čekal na příležitost položit mi další ze svých mnoha otázek. Stačilo, abych se na něj podíval, a spustil.</p> <p>„Všichni říkají, že to ty jsi přivezl všechny stromy, za které dostáváme půdu,“ nadhodil.</p> <p>„To je pravda,“ potvrdil jsem.</p> <p>„Ale taky tvrdí, že hned jak připlujou kněží s královými muži, popraví tě,“ řekl zkoumavě. „Za to, že sis vyříznul cejch.“</p> <p>„Taky pravda,“ připustil jsem.</p> <p>„To ale není správné!“ zhodnotil situaci a tvářil se přitom, že by i Loki utekl.</p> <p>„Možná je, možná není,“ zabručel jsem.</p> <p>„Co budeš dělat?“ zeptal se dychtivě. „Spálíš je na popel?“</p> <p>Jen jsem zavrtěl hlavou.</p> <p>„Zkus to odhadnout. A pokud se ti to nepodaří, zítra se to dozvíš, „ prozradil jsem mu.</p> <p>V noci jsem se rozloučil s Erikem a Silverallou. Můj drakkar, který pro mě nechali stavět celou tu dobu, co jsem se vzpamatovával z vyčerpání, byl připraven. A posádka také.</p> <p>„Kdybys někdy potřeboval pomoc, dej vědět,“ řekl Erik místo dlouhých sbohem.</p> <p>„To samé platí i pro tebe, švagře,“ odpověděl jsem a stiskl mu ruku.</p> <p>Se Silverallou jsme se objali a políbili. Do rukávu jsem jí strčil svitek pergamenů.</p> <p>„Jo je pro tvého syna, však ty víš kterého,“ šeptl jsem jí do ucha.</p> <p>Vyplouvali jsme brzy ráno za odlivu, nebe ještě bylo šedé a hvězdy zřetelné. Z původní posádky se ke mně přidal jen Olaf s Heimdalem. Olaf, protože neměl rodinu, šedovlasý vrásčitý Heimdal nechtěl podle vlastních slov umřít v posteli.</p> <p>Krátce po rozednění jsme spatřili plachty královských drakkarů. Čtyři se od flotily oddělily a mířily za námi. Olaf odkryl plachtu z přídě. Místo zdobeného draka jsme měli do lodi zabudovaný obrovský květináč, ze kterého vyrůstal vrbový prut. Už zakořenil a obrážel prvními listy. Ten jediný přežil z vůdcovské vrby návrat na zemi. Dnes už bych přistával jinak, ale tehdy jsem si všech úskalí nebyl vědom.</p> <p>Olaf chvíli mlčel a meditoval, potom jsme všichni ucítil mírný tah. Vrba nás táhla vpřed za naším cílem a plachty za námi se začaly zmenšovat.</p> <p>„Kam?“ zeptal se Olaf.</p> <p>Rozvinul jsem před sebou pergameny. Dobře jsem si zapamatoval, jak z výšky pevniny vypadají, a jakmile jsem udržel brko v ruce, všechno jsem pečlivě zakreslil. Druhou sadu map jsem dal Silveralle. Vytyčil jsem přes nesmírný oceán rovnou čáru.</p> <p>„Sem,“ řekl jsem. „Tuhle zemi před lety viděl Bjarni. Z druhé výpravy se už nevrátil a mám takový dojem, že tam zůstali.“</p> <p>Nikomu jsem neřekl, že mám občas sny o divokých válečnících pomalovaných rudou hlinkou a o obrovských stromech rostoucích vysoko v horách. Na nich, kdybych k tomu ještě jednou našel odvahu, by se možná dalo doletět k Měsíci, nebo k těm malým zářivým světlům, co jim říkáme hvězdy. To už ale asi bude práce pro Irba, který se krčil mezi koši s proviantem a myslel si, že o něm nikdo neví. Pro Irba a naše děti, pokud se nám je podaří zplodit.</p> <p>Po tisící jsem poděkoval štěstěně, že jsem se narodil v době, kdy je svět ještě velký a každý muž, i ocejchovaný, si v něm může najít své místo.</p> </section> </body> </FictionBook>