%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/54.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>Petr</last-name></author> <book-title>V pásmu asteroidů</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>Petr</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>a28f2dc3-f12a-49d8-a081-bc29f6801fcf</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <publisher>Ja</publisher> <year>2007</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p><strong>V pásmu asteroidů</strong></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis>Miroslav Žamhoch </emphasis></p> <p><emphasis>(*1972 v Hranicích na Moravě)</emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis>Vystudoval ČVUT, Fakultu Jaderného a fyzikálního inženýr</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>ství, pracuje v Ústavu jaderných výzkumů Řež. Svou první povídku Zpověď válečníka publikoval v roce 1993 v ma</emphasis><emphasis></emphasis><emphasis>gazínu Poutník, jeho další povídky se objevují pravidelně v Ikarii a jiných českých i slovenských periodikách. Knižně publikoval sbírku tří novel Poslední bere vše, román Na ostřích čepelí, soubor novel Ostří oceli a román Seržant.</emphasis></p><empty-line /><p>Hogan odolal dalšímu Lukovu náporu a dvojice zaklesnutých paží se vrátila do vzpřímené polohy. Osazenstvo hospody vybuchlo nadšením nebo naopak vztekem, sázky stoupaly. Tohle vypadalo na souboj, na který se bude dlouho vzpomínat. Využil jsem toho, že pozornost ostatních mužů je soustředěna na naběhlé svaly a zrudlé obličeje zápasníků, a rozlil vlastní pivo spolustolovníkům. Jedno už jsem vypil, z tohohle sotva usrkl. To znamenalo, že mám v žaludku místo na dvě další. Za žaludek jsem označoval nádobu z nerezového plechu o objemu necelých dvou litrů v místě, kde mají normální lidé střeva. Jediný, kdo si mého počínání všiml, byla Martina za výčepním pultem. Když jsem si před časem uvědomil, že mě při mých tricích s jídlem a pitím přistihla, téměř jsem propadl panice. Bál jsem se, že to prozradí ostatním. Všem by bylo jasné, že nejsem pětačtyřicítka, jak tvrdím, ale mnohem vyšší číslo. Byl by se mnou konec. Jenomže ona si to nechala pro sebe a dál se ode mne nechávala zvát na jahodové koktejly. Věděl jsem, že má jahody ráda. Ostatní štamgasti ji obvykle zvali na tuplované panáky kořalky. Všichni muži tady na stanici Marek IV snili o tom, že ji jednou opijí a dostanou do postele. Pokud jsem věděl, žádnému z nich se to zatím nepodařilo. Sám jsem o tom samozřejmě snil také, ale u mě se jednalo o naprostou fantasmagorii, protože některé biologické funkce jsou už mému tělu nedostupné. Jsem pětadevadesátka, to znamená kyborg s pětadevadesáti procenty umělých částí organismu. Kromě mozku, prodloužené míchy a jednoho oka ve mně nezbylo nic původního. Od pasu vzhůru však jako člověk vypadám a také o sobě tvrdím, že od pasu nahoru člověk jsem.</p> <p>Plastenový stůl zaduněl pod úderem Lukovy paže, Hogan překvapivě vyhrál. Množství objednávaných panáků a piv okamžitě prudce stouplo, jedni pili na oslavu vítězství, druzí na žal. Cigaretový dým vytvářel u stropu bizarní oblaka, která ani ventilace fungující na plný výkon nestačila okamžitě rozehnat.</p> <p>"Vidím, že máš prázdno, Alexi," poplácal mě po rameni Hans. "Chceš donést další?"</p> <p>Přikývl jsem, i když to znamenalo, že budu muset zaplatit novou rundu.</p> <p>Do sálu vstoupilo několik mužů, mezi nimi Orfan. Překvapilo mě, že do takového pajzlu, jako je Krachton, vůbec ještě chodí. Za poslední rok měl několik bohatých nálezů, které ho katapultovaly do kovkopecké extratřídy. Vlastně ještě nad ni. Díky svým oficiálním stykům mohl opustit Marka IV i podnikání v šedé sféře byznysu. Zřejmě však pro něj bylo výhodnější zůstat tady. Každopádně se snažil neztratit staré známé mezi námi kopáči. Moc jsem mu ale nevěřil, protože člověk vodící si suitu osobních strážců do míst, která důvěrně zná, se něčeho bojí.</p> <p>Hans přede mě postavil pivo. Bylo v něm o třetinu více pěny než v jeho vlastním půllitru. V duchu jsem za to Martině připsal ovocný pohár. Podobné věci byly na Markovi IV neúnosně drahé, ale ona je milovala.</p> <p>Opakovaně jsem se snažil z Kyzoka, svého souseda po levé ruce, vymámit jeho starou nádrž na kapalný vodík. To byl hlavní důvod, proč jsem se tu dnes objevil, protože z pobytu v narvané hospodě na mě vždy padala deprese. Odmítl prodat, i když jemu nádrž k ničemu nebyla a nabídl jsem slušnou cenu. Otrávilo mě to, protože jsem se chystal na dlouho pryč a potřeboval jsem zvětšit akční rádius svého</p> <p>trajleru. Zvedl jsem se a šel k barpultu, abych prohodil pár slov s Martinou a spravil si tak náladu. Sotva jsem se opřel o desku, přitočil se ke mně Orfan. Hranatý chlápek z jeho doprovodu stál hned vedle.</p> <p>"Zaslechl jsem, že sháníte nádrž. Pár jich mám," navázal rozhovor a kývl na Martinu, ať nám každému přinese pivo. Znervózněl jsem, protože můj žaludek začínal být nebezpečně plný.</p> <p>"To je pravda," připustil jsem opatrně.</p> <p>Orfan měl spoustu finančních rezerv a nežil z kyslíkové láhve rovnou do plic, jak se tady říkalo. Určitě nepotřeboval rychle prodat a jeho cena byla pravděpodobně mnohem vyšší, než jsem si mohl dovolit.</p> <p>"Hm, jsem teď mírně nesolventní, v hotovosti vám můžu dát pětačtyřicet kilobabek," navrhl jsem.</p> <p>Kupodivu mu to stačilo a za deset minut jsme měli podepsanou kupní smlouvu. Chtěl jsem to oslavit a popovídat si s Martinou, ale byla v plné permanenci, vrátil jsem se proto zpátky na své místo. Pivo jsem samozřejmě nechal na baru.</p> <p>Osazenstvo u stolu se během mého jednání s Orfanem mírně promíchalo, ale všechny jsem znal alespoň od vidění. Byli to kovkopové živící se těžbou v pásmu asteroidů. Jeden jako druhý mírně obtloustlí hřmotní chlapi, protože venku není nikdy pohybu nadbytek a koncentrovaná strava dodává energii, ale nezahání hlad. Většina jich byla ostříhaná dohola. Ideální účes pro každého, kdo musí čas od času vydržet osmačtyřicet nebo i více hodin v těžkém skafandru.</p> <p>"Klocika zmáčkli!" řekl někdo. Začal jsem dávat pozor.</p> <p>"Jo," přitakal Kyzop. "Tloukli do něho půl hodiny, ale nakonec ho museli roztavit v peci, furt se hejbal," Mluvilo tom skoro s nadšením. Možná mi nádrž neprodal, protože jsem podle něj pětačtyřicítka.</p> <p>"To je strašný, chlapa by měli zabíjet rychle," opáčil vousáč, jehož jméno jsem neznal.</p> <p>"To nebyl chlap, byl to kyborg, skoro čistej! Osmdesátka!" odpověděl vzrušeně Kyzop,</p> <p>Několik mužů si odplivlo.</p> <p>"Fuj, tak to mu to patřilo, to už fakt nejsou lidi," pronesl někdo.</p> <p>Klocika jsem znal. Patřil k těm nemnoha vzpomínkám, které mi po válce zbyly. Po tom, co mě zranili a udělali ze mě kyborga, jsme až do konce sloužili u stejné jednotky. Pracovali jsme pro korporaci Poldi Steel Bohemia. Byl pětašedesátka, pět bodů pod limitem, který kyborgům zajišťoval lidská práva. Lidská xenofóbie však byla ještě zuřivější než zákon a měl smůlu. Mě by zabili přesně podle platných zákonů. Nebo spíše demontovali, což byl oficiální termín.</p> <p>"Takový už nejsou lidi, že jo!" pokračoval Kyzop a otočil se s úšklebkem na mě.</p> <p>Cítil jsem, že hodně záleží na tom, co teď udělám. Až dosud mě většina ostatních brala jako chlapa, který měl smůlu a je od pasu dolů umělý. Někdy si ze mě utahovali, že alespoň nemám cukání, co se týče ženských. Měl jsem, protože podobné věci záleží na mozku a žlázách a já jsem měl kvůli stabilizaci psychiky v sobě zabudovaný automatický dávkovač testosteronu.</p> <p>"Ne, to už opravdu nejsou lidi," začal jsem pomalu.</p> <p>"Znal jsem pár takových. Jsou nebezpečný, zatraceně rychlý a nenáviděj všechno živý. Kdyby mohli, spočítali by nám to."</p> <p>Několik mužů souhlasně přikývlo. S lehce přehnaným požitkářstvím jsem vypil zbytek půllitru na jeden zátah a utřel si rty.</p> <p>"Mám dost, ale dneska je obzvlášť dobrý. Možná je to tím, že sem byl dlouho pryč."</p> <p>Hans se přátelsky zašklebil. "Jo, to fakt chutná nejvíc." Neměl jsem o tom zdání, protože tak daleko dokonalost mé imitace lidského těla nesahala. Uvědomoval jsem si pouze to, že můj "žaludek" je naprosto plný,</p> <p>Zábava nabrala prudší spád, tuplované panáky na oslavu Lukova vítězství byly znát.</p> <p>Pouze u našeho stolu se hovor stočil pochmurným směrem. Chlapi vzpomínali na všechny známé, kteří tady s námi už nemohli sedět. Vesmír je drsný protihráč, který nic neodpouští, ale v poslední době se ztratilo příliš mnoho lidí. Mé vysvětlení bylo jednoduché. Čím déle člověk pracuje na vlastní triko, tím více si zvyká na to, že ho nikdo nekontroluje, že nemusí dodržovat žádné předpisy. Následně si ulehčuje práci, jak může. Jenomže jednou se to každému vymstí. Na kovkopeckých trajlerech se nikdy nehrálo na tři nezávislé bezpečnostní okruhy. Stačila jedna závada na životně důležitém zařízení a kopáč byl mrtvý. Možná to však ze mě mluvila má vojenská minulost, nebo byla má pečlivost důsledkem narůstajícího podílu strojové psychiky.</p> <p>Neuvědomil jsem si, jak se to stalo, ale před zavíračkou jsem zůstal sedět u opuštěného stolu. Cítil jsem se nepříjemně otupělý. Mozek člověka potřebuje ke správné funkci spoustu látek, které mu zpřístupňují pocity smutku, únavy, veselosti, rezignace. Část z nich jsem samozřejmě dostával umělým způsobem, ale k dokonalosti to mělo daleko. Od pětaosmdesátek výš psychická nestabilita kyborgů prudce stoupala. U pětadevadesátek se poločas rozpadu osobnosti, což je doba, za kterou ze sta kyborgů zešílí padesát, udává na tři roky. Já už jsem ve svém umělém těle vegetoval celé desetiletí.</p> <p>Martina leštila sklenice a dávala do pořádku bar. Byla oblečená do standardního ženského overalu sil federace s odpáranými hodnostními nášivkami. Když se skláněla nad myčkou, ňadra jí napínala látku a její hnědé vlasy sepnuté do koňského ohonu se ve sterilním světle luminoforů měňavě leskly. Ventilace se pomalu vyrovnávala s nikotinovým dýmem, vzduch byl na pohled čistší. Propadl jsem se do vzpomínek a snažil se vybavit si dobu, kdy jsem ještě byl člověk. Nešlo to, našel jsem v paměti jen velkou černou díru.</p> <p>"Dneska žádný jahodový koktejl?"</p> <p>Vzhlédl jsem. Stála nade mnou a trochu unaveně se usmívala.</p> <p>"Zabili mi," zaváhal jsem, "kamaráda. Měl bych být smutný, ale nějak mi to nejde. Je mi z toho divně."</p> <p>Odešla, vrátila se s jahodovým koktejlem a posadila se.</p> <p>Jako pokaždé mě na okamžik přepadla prchavá touha rozcuchat a prohrábnout jí rukou její krásné vlasy. Měl jsem dojem, že to věděla. Neudělal jsem to, protože bych z toho moc neměl.</p> <p>"Trávíte tam venku nejvíc času ze všech," řekla a kývla směrem ke stropu.</p> <p>Bylo jedno, který směr zvolila, protože Marek IV se nacházel v nevelkém asteroidu a po několika kilometrech skály se všude okolo rozkládalo vesmírné vakuum.</p> <p>"Ano, šetřím," přitakal jsem.</p> <p>"Chcete se vrátit dolů na Zem?" zeptala se.</p> <p>"Ne. Terraforming Marsu přešel do posledního stadia, budou nabírat kolonisty."</p> <p>Překvapeně se na mě podívala. Bylo jasné, že jedním ze základním předpokladů pro kolonistu bude dokonalé zdraví a plodnost. Potom se jí na okamžik zúžily zornice, pochopila. Najednou jsem si uvědomil, že hodně riskuji tím, že jí tohle všechno povídám. Kliniky, na kterých dělali "rekonstituce kyborgů", se skrývaly v ilegalitě a dostat se na nějakou chtělo mít informační kanály a spoustu peněz. První jsem měl, na druhém jsem pracoval.</p> <p>"Alespoň zpočátku to tam bude hodně tvrdé, úmrtnost bude jako v bojových akcích," řekla a usrkla brčkem koktejl.</p> <p>Uvědomil jsem si, že už nemá namalované rty . Vypadala teď o něco starší, ale tak nějak přístupnější,</p> <p>"Bude tam svoboda a největší občanská práva, jaká můžete v celé sluneční soustavě mít."</p> <p>"Vy jste pracoval pro koho?" zeptala se.</p> <p>"Pro korporaci Poldi Steel Bohemia. A vy?"</p> <p>"Bývalý poručík federálních jednotek. Mám hodně tlustý škraloup, proto jsem musela zůstat tady, kam slabá paže spravedlnosti nedosáhne," řekla a usmála se.</p> <p>Ten úsměv byl úplně jiný, než ty, kterými častovala zákazníky. Na okamžik jí přímo rozzářil tvář.</p> <p>"Každý, kdo tady zůstal, má nějaký škraloup," odpověděl Jsem.</p> <p>Byla to pravda. Ve válce korporací, která se nakonec vymkla kontrole a byla ukončena až po mnoha letech zoufalým zásahem slabé pozemské federace, došlo ke spoustě zvěrstev. Ta byla v zájmu celku připsána jednotlivcům - někdy oprávněně, častěji ale obětním beránkům. Ne všichni oškraloupovaní však měli to štěstí a ztratili se ve vesmíru. Mně se to podařilo, protože jsem byl Čech, a těch po válce moc nezůstalo. Pár desítek tisíc lidí, kteří přežili indukované zemětřesení, které rozlámalo Český masív, spolu drželo pohromadě, jako by všichni pocházeli z jedné rodiny. Získat novou identitu mi pomohl Josef Novák, bývalý kapitán kontrarozvědky u Morganů. Právě v bojích s Morgany jsem přišel o tělo, ale to byla minulost.</p> <p>"Chystáte se daleko?"</p> <p>Trochu jsem při její otázce zpozorněl, protože jsem nechtěl, aby někdo tušil, kam mám namířeno.</p> <p>"Ano," přitakal jsem opatrně.</p> <p>Za největší zisky se samozřejmě platilo největším rizikem.</p> <p>Chystal jsem se do vnějšího okruhu asteroidového pásma až k Jupiteru a možná i za oběžnou dráhu Jupitera, kde se nedodržovaly vůbec žádné zákony. Bylo volným herním polem pro novodobé korzáry a bukanýry - zloděje nákladů, lovce lidí a ty nejhorší psance, kteří nemohli najít útočiště nikde jinde.</p> <p>Naklonila se a políbila mě na rty. Byl to letmý přátelský polibek, ale stejně jsem nebyl schopen slova.</p> <p>"Moc se těším na další koktejl s vámi," rozloučila se. Při návratu do doku jsem si uvědomil, že právě tahle krátká posezení jsou jednou z věcí, které mě udržují při životě. Dlouho do noci jsem přemýšlel, proč mě políbila. Možná kvůli těm jahodovým koktejlům.</p> <p>Celý měsíc jsem strávil prací na údržbě a úpravách trajleru. Na pohled je to příšerná troska, ale stále dodržuji vojenský systém bezpečnosti a spolehlivost a navíc mám v obytné části mikrogravitační zdroj, díky kterému se dlouhé týdny nemusím placatit ve vakuu. Získal jsem ho z trosek vojenského bitevníku a málem jsem při tom přišel o krk. U pětadevadesáti procentního kyborga to zní trochu směšně.</p> <p>Odstartoval jsem proti svém plánu s desetidenním zpožděním, ale nemělo to žádný praktický význam. Nebylo kam spěchat. Všechny peníze, které jsem až dosud vydělal, jsem investoval do pořádného těžebního vybavení. Teď bylo mé konto splasklé jako proražený balón a měl jsem i pár dluhů. Jediným cílem mé výpravy bylo natěžit tolik niklu, manganu, železa a dalších rud, aby to vydalo na třiceti procentní rekonstituci. Pokud by se mi to podařilo a opravdu bych se stal pětašedesátkou, mohl bych začít obchodovat oficiálně a nemusel bych prodávat pod cenou prostředníkům. Potom bych si mohl zaplatit další a další rekonstituce a stát se opravdovým člověkem. Byl to jeden z mých snů. Jeden z mnoha mých snů.</p> <p>Po zastíracím manévru, který mě měl skrýt případným zvědavcům z Marka IV, jsem letěl úsporným režimem směrem k vnějšímu okraji pásma asteroidů a pátral po něčem,</p> <p>co by stálo za námahu. Až na hranici dosahu mých pasivních čidel jsem byl v prostoru sám.</p> <p>Po dvou týdnech a třech bezcenných chondritických meteorech s téměř nulovým obsahem rud se na <emphasis>mě </emphasis>usmálo štěstí v podobě neforemné brambory o průměru padesát a délce sto metrů. Obsah manganu a niklu byl pět promilových bodů nad normálem, navíc jsem na straně odvrácené od Slunce objevil několik set kubíků vodního ledu a mohl si tak naplnit nádrže vodíkem až po okraj.</p> <p>Tahle miniplanetka z bůhví jaké dálky, kterou mi náhoda spolu s fyzikálními zákony přihrála do ruky, pro mě znamenala skvělý začátek. Během šesti dnů jsem nainstaloval těžební věže. Všechny poháněla energie studené fúze. Centrální věž po metrech krychlových za sekundu požírala hmotu asteroidu, za teploty padesáti tisíc stupňů ji měnila v mrak disociovaných atomů, který elektromagnetickým tunelem předávala zpracovatelským věžím. Výsledným produktem byl řetěz válcových ingotů spojených háky. Pro jednotlivé prvky fungoval celý proces až od určité relativní koncentrace. Z tohohle asteroidu jsem získal mangan, nikl a kupodivu i něco wolframu. Do každého ingotu byla vyražena moje značka a dovnitř byl zataven mikroskopický čip. Ten by v případě, že by kov někdo ukradl, prokázal, kdo je skutečným majitelem. Samozřejmě jen pokud by zloděj kov ještě jednou neroztavil.</p> <p>Po dvou týdnech klesla koncentrace rud pod zpracovatelné minimum a musel jsem se přesunout dál. Začátek to byl vynikající. Urychlil jsem svůj první úlovek a poslal ho směrem ke Slunci, abych ho později snadno našel. Odbyt byl zaručen, protože industrializace Měsíce polykala veškerý materiál, který okolní vesmír dokázal poskytnout.</p> <p>Druhý asteroid byl jen o málo horší než první. Jediným vyrušením z rutinní dřiny byla loď pohybující se na hranici rozlišitelnosti mých přístrojů. Viděl jsem ji dva dny a po celou tu dobu jsem přerušil těžbu. K práci jsem se vrátil trochu nervóznější, ale protože stouply výkupní ceny, vidina rostoucího zisku mě brzy uklidnila. Často jsem myslel na své řetězy ingotů z wolframu, niklu, manganu a teď i železa, letící rychlostí několika set metrů za sekundu vesmírem. Znal jsem přesné parametry jejich trajektorií, proto jsem si je mohl kdykoliv snadnou vyzvednout. V průběhu práce mě postihlo několik nehod a kritických situací, ale všechny jsem zvládl. Kdo neuměl, umíral brzy. Po pětaosmdesáti dnech jsem vyčerpal i druhý asteroid, zásob jsem měl ještě na další tři měsíce. Opatrně a pomalu, abych při zběžné kontrole připomínal jen shluk letících trosek, jsem se posunoval dál k oběžné dráze Jupitera. Letěl jsem teď hluchou oblastí vesmíru, ležící mimo zájem všech, a až těsně před vstupem do pásma hustšího výskytu vesmírných trosek, přináležejících už k Jupiterovým satelitům, jsem musel lehce škrtnout o teritorium kontrolované ganymedskými piráty. Ve volném kosmu jsou hranice jen vágní pojem a rotují spolu s celou sluneční soustavou, většinou je určuje dosah čidel nebo prostředků obrany jednotlivých základen.</p> <p>Stý dvacátý den po odletu z Marka IV jsem ten balvan potkal. Když jsem na monitoru studoval jeho složení, nevěřil jsem vlastním očím. Musel jsem před sebou mít kus jádra rozpadlé planety, jinak jsem si to vysvětlit nedokázal. Železo, wolfram, nikl, vanad, chrom a skoro nic jiného. Najednou jsem byl boháč a věděl jsem, že si budu moci dovolit mnohem větší rekonstituci. Odhadoval jsem to na padesát, pětapadesát procent. Abych se uklidnil a přesvědčil na vlastní oči, oblékl jsem se do skafandru a vyšel ven.</p> <p>Vznášel jsem se volně v prázdnotě, v záři reflektorů přede mnou pomalu defiloval zbrázděný a rozeklaný povrch kovového asteroidu. Mikrogravitace mě přitahovala stále blíž a blíž, až jsem se nakonec ocitl pár metrů nad povrchem. Snažil jsem se být klidný, ale v duchu jsem jásal radostí. Byl jsem rozhodnut zpracovat každý kousek tohohle zlatého dolu, ať to stojí, co to stojí. A pak zaznělo echo někdo můj trajler zaměřil laserovým paprskem. Okamžitě jsem vystartoval k lodi, ale v okamžiku, kdy jsem procházel vakuovým zámkem, cizinec navázal přímý kontakt.</p> <p>"Buď zdráv, kopáči. Už tě sledujeme nějakou dobu. Ušetřils nám spoustu práce."</p> <p>Hlas zněl uniformě a kovově, pravděpodobně přes generátor náhodného šumu.</p> <p>"Podívej se na ně doplerovským radarem, jak jsou daleko a kdy tady budou," přikázal jsem lodnímu počítači a současně horečně z kajut sbíral všechno, co se mi mohlo hodit.</p> <p>"Pět tisíc kilometrů, čas kontaktu té minus třicet při vojenském manévrování," dostal jsem vzápětí odpověď.</p> <p>To znamenalo, že klepou na dveře. Nechápal jsem, jak se mohli dostat tak blízko, aniž bych je zpozoroval. Vrátil jsem se zpátky do volného prostoru a přesunul se ke skladům umístěným na středním stupni trajleru, oddělujícím obytnou část od reaktorů a zásob vodíku. Co nejrychleji jsem vytahoval z boxů jednotlivé kusy výstroje a ukládal je na pracovní plošinu. Nepřemýšlel jsem, nebyl na to čas. Soustředil jsem se jen na preciznost a rychlost svých pohybů.</p> <p>„Seš venku, co?" ozvalo se ve sluchátkách. "Ale my si tě najdem."</p> <p>Museli mít opravdu dokonalou techniku, když mě spatřili při mém přeletu do skladišť. Ještě než slova dozněla, vytáhl jsem z kontejneru geologickou hlavici pro zkoumání malých hmotných těles. Jedna z výhod stavu beztíže je, že když v jednom směru působíte silou dostatečně dlouho, uvedete do pohybu i velmi hmotný objekt. Tahle hlavice byla určena na asteroidy asi desetkrát větší, než byl ten můj. Ručně jsem ji navedl správným směrem a přitom jsem si všiml, že něco zakrývá hvězdy na straně odvrácené od Slunce. Skutečně byli, co by kamenem dohodil. Explozi jsem ve vakuu samozřejmě neslyšel, a protože byla síla výbuchu směrována dovnitř, nezahlédl jsem ani žádný záblesk. V infra se však povrch asteroidu ohřálo několik desítek stupňů, takže proti okolnímu prostoru přímo sálal. Vzápětí se celá planetka rozpadla na spoustu menších a větších kusů, které se začaly pomalu rozptylovat. Po několik dalších týdnů bude v blízkém prostoru tolik volně driftujících úlomků přibližně kopírujících předchozí trajektorii asteroidu, že radary budou k ničemu.</p> <p>"Ty parchante!"</p> <p>Jak vyřadit obyčejnou optiku, jsem netušil. Byli jsme sice nedaleko oběžné dráhy Jupitera, ale slunečního záření zde bylo dost na to, aby mě na každém průmyslovém noktovizoru snadno našli. Na nic jsem nepřišel, zapnul jsem tedy alespoň maskování. Kovkopové běžně používají vyřazené vojenské skafandry, které umožňují několik způsobů schovávání.</p> <p>Při brzdném manévru se dostali mezi mě a Slunce a díky tomu jsem je uviděl dokonale. Nebylo divu, že jsem je nezaregistroval. Měli předposlední válečný model lehkotonážní výzvědné lodi. Pokud jsem si pamatoval, ve federální terminologii nesla kódové označení Tuňák. Všechno u ní bylo podřízeno dobré manévrovatelnosti a utajení. Netěžil jsem, proto mě mohli najít jen z bezprostřední blízkosti. Musel jsem mít pekelnou smůlu.</p> <p>"S kým mám tu čest?" zeptal jsem se, ale nechal jsem signál vysílat přes hlavní anténu trajleru, i když byli v dosahu komunikátoru skafandru.</p> <p>Někdo v pozadí se zasmál.</p> <p>"Seš moc zvědavej, kopáči. Chystej kávu, hned jsme u tebe."</p> <p>Už už jsem se chystal nahodit reaktivní motorek plošiny, ale v poslední chvíli jsem se zarazil. Možná byli mnohem pohotovější, než jsem si myslel. Nastartoval jsem tedy místo toho rezervní plošinu o polovičním výkonu a poslal ji pryč. Urazila sotva pár desítek metrů a rozprskla se v červeném záblesku. V okamžiku, kdy vlna expandujících plynů dorazila až ke mně, měla hustotu jen o pár řádů vyšší než okolní vakuum a nemohla mi ublížit. Kamera mi zpětně ukázala, že nevystřelili laserem z lodi, ale pěchotní zbraní z úplně jiného kvadrantu. Byli opatrní, provedli předběžný výsadek. Měl jsem spoustu výbušnin, několik výkonných laserů na odebírání vzorků, ale skutečné zbraně žádné. Až na starou velkorážnou čezetu 12.52 model "Otevřený vesmír" s vestavěným kompenzátorem zpětného rázu. Síly Federace je užívaly na začátku války, když trpěly zoufalým nedostatkem akumulátorů s vysokou hustotou uskladněné energie. Proti pěchotním laserům mi však nebyla moc platná.</p> <p>Rychle jsem poslal do vakua několik červených balíků ThT výbušniny a pak je rádiem odpálil. Doufal jsem, že je to na chvíli oslepí. Několika krátkými zážehy motoru jsem plošině udělil minimální rychlost a zamířil do relativního bezpečí chaosu trosek asteroidu, kde jsem se chtěl schovat. Po celou dobu letu prázdným prostorem jsem měl pocit, že mi vstávají všechny chlupy na těle. I když jsem vlastně žádné neměl. Život kyborga je plný paradoxů.</p> <p>Ukotvil jsem se k nepravidelně tvarovanému balvanu připomínajícímu křeslo, čezetu jsem si pro dobrý pocit přivázal k opasku a nalepil suchým zipem na levé stehno. Svůj bývalý trajler jsem měl před sebou jako na dlani. Nebyl dál než padesát kilometrů a přes optiku jsem rozeznával každý detail jeho povrchu. V okamžiku, kdy jsem se poprvé podíval, právě vcházeli dovnitř. Ze zvyku jsem za sebou zavřel vakuový zámek, a měli proto celou loď připravenou k okamžitému obývání. Kdybych jim připravil nějaké překvapení - malou časovanou bombu nebo nervový plyn do ventilace, mohl jsem alespoň částečně srovnat skóre. V prvotním spěchu mě to samozřejmě nenapadlo, takže jsem jen klel vzteky a naslouchal vlastnímu hlasu dutě se rozléhajícímu v helmě. Naštěstí jsem měl přepnuto na jednosměrný příjem a nemohli mě slyšet.</p> <p>"Máš tu docela pořádek," řekl někdo na společném okruhu, "a pohodlné géčko. To bych nikdy neřek, že vobyčejnej kopáč jako ty se zmůže na něco takovýho."</p> <p>Klel jsem ještě sprostěji a s větší intenzitou. Balvan pomalu rotoval a díky relativitě pohybů se mi zdálo, že se celý trajler převrací vzhůru nohama. Chvíli se nic nedělo. Hlavu jsem měl naprosto prázdnou, má situace mi připadala stejně neuvěřitelná jako příběhy Šehrezády. Sám ve skafandru s pár metráky základního vybavení několik set milionů kilometrů od lidí, kteří by mi možná mohli pomoct, naproti tomu jen kousek od zabijáků, kteří mě do téhle šlamastyky dostali.</p> <p>"Už máme parametry tvých úlovků," oznámil mi škodolibě hlas. "Opravdu ses činil. Neuvěřitelné, kolik toho jeden chlápek dokáže za sto dvacet dní nakopat. Seš pro nás terno."</p> <p>Okamžik jsem měl chuť vyskočit na balvan a začít po nich střílet z pistole. Náboje by k nim nejspíše doletěly, jenomže by maximálně prorazily svrchní plášť a se zbytkem by si poradila izopěna. Oni by mi oplatili raketou s klasickou náloží delta TNT. Na palubě jsem měl i dvě termonukleární nálože, naštěstí příliš silné na to, aby je mohli na takovou vzdálenost použít.</p> <p>"Podle toho, co sis stačil vzít s sebou, je do dvaasedmdesáti hodin po tobě. Pokud se dřív nezblázníš ze skafandrové kopřivky. Takže sbohem, kámo. Soukromé vysílání jen pro tebe je u konce."</p> <p>V reproduktoru to zapraskalo a okruh oněměl. Konečně jsem zvládl svůj vztek. Zmínka o smrti mi pomohla. Nechtěl jsem umřít, přímo zoufale jsem lpěl na životě, i když jsem vlastně podle zákona ani živý tvor nebyl. Chybělo mi k němu pětadvacet procent. Na okamžik jsem ke všem lidem pocítil nenávist, ale potom jsem ji omezil jen na tu sebranku ve svém trajleru a v lodi, kterou jsem na obloze nemohl najít. Začal sem si uvědomovat, kolik chyb jsem při tom kvapném útěku udělal. Zaprvé jsem měl vyřadit systém kontroly skladiště. Při odebrání jakékoliv věci o tom počítač samozřejmě dostal zprávu. Další chyba byla, že jsem nechal loď obyvatelnou a nezablokoval komp.</p> <p>Protože jsem už tyhle věci nemohl napravit, přestal jsem se jimi zabývat a začal naopak přemýšlet o něčem, čím bych svou situaci zlepšil. Má první výhoda byla v desetkrát nižší spotřebě kyslíku. Nahrávalo mi to, že jsem na svou kyborgovskou podstatu nikdy nespoléhal, snažil jsem se vždy chovat jako člověk a nešetřil jsem na zásobách. Mnoho chlapíků mého druhu prozradily nedostatečné zásoby jídla, vody nebo kyslíku. Toho jsem měl tedy na zhruba sedm set dvacet hodin. Limitující však pro mě byl výkon baterie skafandru. Byl to starší model a postačoval pouze na sto hodin v otevřeném vesmíru. V té době to konstruktéři považovali za víc než dost, protože skafandrová kopřivka, odborně řečeno psychosomatická alergie na uvěznění těla ve stresujících podmínkách, způsobovala, že po padesáti hodinách v akci propadali lidé dezorientaci. Nebezpečí z ozáření vysokoenergetickými částicemi jsem nemohl nijak ovlivnit. Musel jsem počítat s tím, že čím déle budu venku, tím více budou neurony mého mozku poškozeny tvrdým kosmickým zářením.</p> <p>Z úvah mě vyrušil pohyb na trajleru. Tři muži se rozletěli po jeho povrchu, pravděpodobně aby zjistili, co všechno mohou od lodi očekávat. To mě přivedlo na druhou mou výhodu: Znal jsem svou loď jako svoje boty, protože jsem ji sám postavil.</p> <p>Věděl jsem, že pokud odsud odletí, zůstanu sám v pustině, proti které jsou všechny pozemské pouště světa zeleným rájem, a nic a nikdo mi nepomůže. Potřeboval jsem, aby s trajlerem neodletěli, a naopak, abych já mohl později odletět.</p> <p>Po deseti hodinách schovávání a přemýšlení jsem se skrytý za šutrem, který nevážil víc než pár set kilogramů, vydal k lodi. Předtím jsem ho pomocnou tryskou plošiny opatrně urychlil na zhruba patnáct metrů za sekundu. Při pohledu z lodi mě mohli považovat za úlomek planetky volně driftující vesmírem. Mohli, ale nemuseli.</p> <p>Cesta k cíli zabrala téměř hodinu a půl a v závěrečné části, kdy jsem opustil chaotické mračno kamenných trosek, jsem téměř ani nedýchal. Protimeteoritický systém mě měl nechal na pokoji, protože jsem se vůči lodi pohyboval příliš pomalu, abych jí způsobil jakékoliv poškození. Se štěstím jsem přistál na pohonném stupni. Fúzní reaktory už byly dva dny v klidu, ale zbytková radiace byla stále dost vysoká, abych se brzo přehřál. Přeprogramování vodíkového čerpadla mi trvalo o něco déle, než jsem počítal, nakonec jsem musel vypnout signalizaci radiačního zatížení, protože postupně sílící tikání mi šlo na nervy. Potom jsem se opatrně vydal ke skladištím na středním stupni. Polohu optických čidel jsem znal nazpaměť, věděl jsem, že se jim dokáži vyhnout. Několikrát jsem se přistihl, že se snažím způsobovat co nejméně hluku, přestože to bylo ve vakuu zbytečné. Klukovská dobrodružná četba na mně zanechala následky.</p> <p>Konečně jsem se dostal až do skladu, kde jsem měl schovanou zásobu akumulátorů. Chtěl jsem si vzít velký zdroj určený pro pohánění geodiagnostických sond, ten by mi při</p> <p>mé spotřebě stačil minimálně na rok. Začal jsem na kvádr akumulátoru montovat manipulační držáky.</p> <p>Uprostřed práce jsem měl najednou nepříjemný pocit, že nejsem ve skladu sám. Byla to samozřejmě hloupost, protože nikdo o mně nemohl mít ani ponětí. Přesto jsem pomalým pohybem uchopil pistoli a odlepil ji od stehna. Teprve potom jsem se otočil. Byli dva. Odráželi se od stěn a pomalu ke mně pluli prostorem. Nestříleli, protože byli ozbrojeni výkonnými rugy - lasery pro boj ve svrchních vrstvách atmosféry. Pokud by se netrefili, udělali by pořádnou díru i do lodi, a to zřejmě nechtěli. Okamžitě si všimli, že je vidím, současně to v reproduktoru cvaklo, jak se někdo připojil na obecný komunikační okruh.</p> <p>"Kopáč si nás všiml! To máme ale štěstí!"</p> <p>Chlap vlevo se čtrnáctkou na přilbě pozvedl rug. Vystřelil jsem bez míření od boku, kompenzátor nebyl dobře seřízený, zpětný ráz mě odstrčil kus dozadu, rubínový záblesk mě minul a zasáhl nádrž s oxidem uhličitým, prostor se zatměl stříbrnými vločkami mrznoucího plynu.</p> <p>"Do prdele! Dávej pozor!" zaznělo vztekle.</p> <p>Zřejmě si nevšiml, že jsem ozbrojen. Uchopil jsem pistoli obouruč a pomalu zamířil. Zapomněl na zásadu plynulosti, škubl hlavní rugu, gyro nestačilo pohyb neutralizovat a věren zákonu zachování hybnosti se stočil proti vlastnímu pohybu. I jeho výstřel mě minul. Stiskl jsem spoušť, jednou, dvakrát, třikrát. První dva výstřely bitevní skafandr vydržel, při třetím praskl a rozšklebil se. Měkké tkáně vyhřezly z kompozitového krunýře jako rudá ústřice z ulity. Najednou plavalo kolem spousta krvavých chuchvalců. Zahlédl jsem další rubínový záblesk. Druhý muž žil. Odrazil jsem se od stěny za sebou směrem k východu ze skladu a téměř současně aktivoval nouzovou trysku skafandru. Ve změti bílých vloček a špinavých bublin se přede mnou mihl lesklý průzor čtrnáctky, a než jsme stačili jeden nebo druhý zareagovat, byl jsem venku. Něco mě hryzlo do nohy, zapnul jsem navigační automatiku a zatmělo se mi před očima.</p> <p>Probral jsem se asi dva metry před svým úkrytem za balvanem. Ukazatel pohonné směsi trysky skafandru byl na nule, ale autopilot mě zavedl přesně na místo startu. Bolest mi vháněla slzy do očí. Věděl jsem, že nemohu plakat, ale ten pocit byl stejný. Sklonil jsem se, abych zjistil, co se děje. Má levá noha končila vysoko nad kolenem zčernalým pahýlem. Udělalo se mi špatně, i když to ve skutečnosti nebyla moje noha a bolest byla indukovaná. Zasáh rugu porušil skafandr, před smrtí udušením a zmrznutím mě zachránil oktet jako žiletka ostrých desek, které odřízly končetinu a obnovily hermetičnost.</p> <p>"Ty zasranej hajzle! Dostanem tě!" zařval někdo vztekle, až reproduktor zachrastil.</p> <p>"Vykašli se na to, stejně chcípne," slyšel jsem hlas v pozadí.</p> <p>Potom vysílání přerušili. Bolest byla nesnesitelná. Věděl jsem, že odblokováním zpětné vazby naruším stabilitu své psychiky, ale nedokázal jsem to vydržet. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl na bezpečnostní kód, potom jsem zvolil dvojku a bolest byla pryč. Jednička znamenala odstranění pudu sebezáchovy. To už bych se změnil v regulérní stroj. I tak byl svět rázem o něco průzračnější a jednodušší. Násilím jsem potlačil nápodobu euforie. Já jsem chtěl být člověkem, nepřítomnost bolesti mě lidství naopak vzdálila.</p> <p>Zahlédl jsem záblesk, velký balvan sto kilometrů daleko se rozprskl ve žlutorudém záblesku. A další, a další.</p> <p>"Teď to schytáš, ty hajzle!" povykoval někdo ve sluchátkách.</p> <p>Pochopil jsem, že z mateřské lodi lasery odstřelují trosky planetky. Řetěz explozí bez sebemenších otřesů a hluků působil bizarně. Náhle kolem mě proletěl kamenný projektil a vzápětí další, prostor zavířil chaosem neforemných střel.</p> <p>"Nechte toho!" vykřikl někdo.</p> <p>Podíval jsem se na trajler a zjistil, že utrpěl, několik zásahů troskami. Zbytky planetky zřejmě obsahovaly velké množství zmrzlých plynů, které zahřáté energií laseru expandovaly a fungovaly jako explozivní tryskový motor. Kamenné střely ohrožovaly všechny bez rozdílu. Pro tentokrát jsem měl štěstí.</p> <p>Pokusil jsem se soustředit zpátky na svou situaci. Bez senzorických signálů od těla to bylo mnohem těžší, všechno mi teď připadalo nedůležité. Racionálně jsem však věděl, že to důležité je.</p> <p>Byl jsem v horší situaci než na počátku. Nepodařilo se mi získat akumulátor, přišel jsem o nohu a co hůře, vyplýtval jsem veškeré palivo pro nouzový pohyb ve skafandru. Netušil jsem, jak mě odhalili. Buď jsem se nechal zachytit některým z optických čidel, nebo to byla pouhá náhoda. V podvědomí jsem měl ukrytou informaci, kterou jsem nedokázal vylovit. Bylo to něco, co řekli hned na začátku, něco důležitého.</p> <p>"Co jsi s tím udělal, ty hajzle?"</p> <p>Jejich mluvčí neměl příliš bohatou slovní zásobu. Okamžitě jsem však věděl, na co naráží. Pokusili se nahodit reaktory, ale čerpadlo nefungovalo, vodík zůstal v nádržích.</p> <p>"Ještě pár hodin a chcípneš, neboj."</p> <p>Jednali rychleji, než jsem předpokládal. Na to, aby trajlerem pohnuli o pár tisíc kilometrů, a tím se dostali z mého dosahu, jim stačily i pomocné manévrovací motory na chemické palivo. Bylo otázkou času, kdy je to napadne. Musel jsem riskovat, musel jsem se vrátit zpět. Tentokrát jsem se ani neschovával za balvanem, nebyl na to čas. Rychle, s maximálním zjednodušením jsem propočítal trajektorii, naprogramoval komp pracovní plošiny a podobně jako prvním stupněm rakety jsem se jí nechal katapultovat směrem k trajleru. Bez možnosti dalšího manévrování to bylo jako naslepo zasáhnout černý střed terče. A já byl živý projektil bez šance na návrat.</p> <p>Letěl jsem vesmírem. V absolutním tichu jsem visel v prostoru a slyšel jen tiché šumění životních systémů skafandru. Proti zbraním a technice schovaným v lodi jsem byl stejně nahý a bezbranný jako nemluvně. V jednom okamžiku mě téměř přemohl záchvat paniky, měl jsem pocit, že nehybně visím nad černou propastí obklopen jen různobarevnými světly hvězd a velkou lucernou Slunce. Zachránilo mě, že trajler v mém zorném poli pomalu narůstal.</p> <p>Mířil jsem přesně. Těžce jsem sebou praštil o palivové potrubí a chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Čezetu jsem přitom držel odjištěnou v ruce. Bylo to absurdní, ale stejně mi dodávala pocit bezpečí. Bez jedné nohy jsem jen těžce udržoval přímý směr a gyro mělo s mým trhaným pohybem plné ruce práce. Plahočil jsem se k místu, kde svazek optických kabelů z lodi vystupoval na povrch pláště. Byl to slabý bod v konstrukci lodi, ale teď jsem byl rád, že jsem ho neodstranil. Konečně jsem byl na místě. T-konektory i se zesilovači pro přemostění signálu jsem měl připraveny. Sklonil jsem se, abych se dal do práce, když se náhle vynořili zpoza horizontu. Na zakřiveném povrchu lodi to bylo sotva deset metrů daleko. Byli tři a všichni na mě mířili rugy.</p> <p>"Myslel jsem, že seš chytřejší, Alexi," řekl někdo. "To tě nenapadlo, že nás opticky sledují z naší lodi?"</p> <p>Pokusil jsem se vystřelit, ale minul jsem. Má hruď explodovala, zahlédl jsem krvavou bublinu dmoucí se z břicha. Svět zčernal.</p> <p>Před očima se mi něco lesklo. Byl to ocelový plát povrchu lodi. Nic jsem necítil, neměl jsem žádnou zpětnou vazbu, mé tělo jako by neexistovalo. Stočil jsem pohled pod sebe. Oči mě tedy poslouchaly. Končil jsem, mé tělo končilo, v úrovni prsou hladkým černým uzávěrem skafandru. Jako spousta kovkopů jsem používal staré laciné skafandry, určené za války pro kyborgy. Na rozdíl od lidí jsem nevypnul havarijní uzávěry, které by při spuštění člověka zabily. Kyborga pouze poškodily. Samovolně jsem se pomalu otáčel kolem svislé osy a za chvíli jsem zjistil, proč se stálé vznáším blízko povrchu lodi. Jeden ze svazku optických kabelů se mi ovinul kolem předloktí pravé ruky a držel mě jako úvaz. Levou ruku jsem neměl. Podle zčernalých okrajů skafandru do mě nevystřelili jen jednou, ale vícekrát. Kupodivu se však nikdo netrefil do hlavy nebo nad prsa. To bych umřel doopravdy, protože v horní části hrudníku byl umístěn poslední záložní systém udržující životní funkce - miniaturní krevní oběh zásobující mozek a oční svaly kyslíkem a energií.</p> <p>Situace mě nevyváděla z míry, věděl jsem i proč. Žádný člověk by se nedokázal psychicky vyrovnat s takovým poškozením těla a devastací mozkových periférií, které bez signálů zvenčí rychle degradují. Mě teď při smyslech držel počítačový program, v žargonu armádních techniků přezdívaný "Poslední linie".</p> <p>Myšlenky se mi na okamžik rozplizly, a když se vrátily, byly ostřejší a srozumitelnější, na druhou stranu jich mnoho chybělo. Program zanalyzoval stupeň poškození a převzal řízení. Veškerou asociační a intuitivní kapacitu mého mozku podřídil jedinému - zničit nepřítele. On se staral o logicko-analytickou část. Lidé se báli kyborgů, protože právě z nejvyšších čísel, od osmdesátek výše, se rekrutovaly jednotky nejtvrdších a nejnezdolnějších bojovníků. Já jsem se ale nechtěl znovu stát supervýkonným strojem na zabíjení, chtěl jsem jen jedné krásné ženě rozcuchat vlasy.</p> <p>Věděl jsem, co mám udělat. Bod jedna: dezorientovat a oslabit protivníka. Přímo bez inerfejsu jsem se připojil na kabel a začal se hrabat v palubním počítači. Věděl jsem, že za takové připojení platím statisíci neurony, které už nebudou schopny plnit původní funkci. Mezitím jsem přemýšlel. Vyděloval jsem data z emocionálního chaosu a zvyšoval množství dostupných informací. Vybavila se mi věta kolik toho jeden chlápek dokáže za sto dvacet dní nakopat. V lodním deníku byl uveden údaj sto třicet dní, protože jsem začal čas počítat od okamžiku předpokládaného startu a nebral ohled na zpoždění. To znamenalo, že pocházeli z Marka IV. Navíc mezi nimi byl někdo, kdo mě znal křestním jménem. V deníku a papírech jsem se uváděl jen jako Sterlinsky. Důsledek zjištění byl zřejmý. Neobjevili mě náhodou, ale sledovali mě celou cestu od Marka. Vzhledem k tomu, že všechny kopáčské trajlery jsou dobře maskované lodi, a ty je obecně velmi těžké vysledovat, muselo jim něco pomáhat. Ze vzpomínek se vynořil Orfan se svou ochrankou a neobvyklou ochotou prodat mi rezervní nádrže. Pravděpodobnost shody vysoká, závěry akceptovány. Poslední linie skončila rutinní činnost přeprogramování palubního počítače a přebrala vedení. Dal jsem, vlastně program dal, pokyn k otevření vakuového zámku.</p> <p>Prostor zavířil mlhou expandujícího vzduchu, o něco později se objevily lehké předměty a za nimi těla. Bylo jich šest a všichni mrtví. Jeden dokonce křečovitě držel v ruce helmu. Tři jsem poznal, doprovázeli Orfana v Krachtonu.</p> <p>Ve sluchátkách jsem slyšel vyděšený hlas, který se snažil zjistit, co se stalo. Nevěnoval jsem mu pozornost. Nyní bylo hlavním úkolem zvýšit bojeschopnost kybernetického systému Sterlinsky II. Sterlinski I byl vypojen do skončení války. Ještě okamžik mi před očima defiloval měňavý lesk kaštanových vlasů a pak zmizel.</p> <p>Trajler zrychloval přesně podle plánu na plný výkon ve směru pirátské lodi. Samozřejmě se pokusili o úhybný manévr, ale cílem útoku nebyl přímý zásah. Poslední linie vyhodnotila pravděpodobnost úspěchu jako mizivou. Cílem bylo přenesení boje na území protivníka. Bod číslo tři taktického plánu.</p> <p>Minul jsem cíl ve vzdálenosti dvou set kilometrů. Odstartoval jsem se zrychlením dvacet gé. V okamžiku, kdy vystřelili raketu s nukleární hlavicí, jsem byl ve čtvrtině cesty a ve chvíli exploze jsem se plazmovým hořákem probourával skrze sekundární plášť.</p> <p>Byli připraveni. Pár sekund po průniku mě objevila trojice mužů v bojových skafandrech s nažhavenými rugy. Okamžitě spustili palbu. Prvního zabila exploze mého reaktivního pancíře. Turbína běžela na plný výkon, stačilo jen přeřadit z volnoběhu. Svou půltunovou hmotou jsem převálcoval zbylé dva a pokračoval směrem k velitelskému můstku, kde se logicky musel soustředit zbylý odpor. Před vstupem do obytných prostor mi blíže neidentifikovatelná exploze utrhla podvozek. Vyčistil jsem prostor čtyřmi granáty vyrobenými z ThT trhaviny omotané ocelovým plechem z chladicího potrubí a pokračoval po teleskopických nohách. Zničit bojový systém Sterlinsky II je bez předchozích zkušeností velmi obtížné ...</p> <p>Doktor Fridman se pohodlně usadil v křesle a zamyšleně točil v prstech sklenkou whisky. Proti němu seděl na pohovce Gordon, šéfkybernetik celého týmu. Ani jeden z nich nemohl říci, že by mu klinika patřila, ale společně vlastnili značný podíl, navíc právě jejich schopnosti udělaly z kliniky nejproslulejší neoficiální zařízení ve sluneční soustavě.</p> <p>"Co jste se dozvěděli?" zeptal se, když Gordon dlouho mlčel.</p> <p>Šéfkybernetik si unaveně promnul koutky očí. Pracoval od doby, kdy poškozená loď Tuňák zadokovala.</p> <p>"Nikdy jsem nic podobného neviděl. Nakonec jsme se s tím spojili přes jednoduchou digitální jednotku simplex."</p> <p>Fridman počítačům a kybernetice nerozuměl, ale věděl, že se mu to jeho partner pokusí vysvětlit co možná nejjednodušeji.</p> <p>"Simplex máš dneska všude, v kávovaru, v automatickém barmanovi. Je to nejběžnější čip, jaký existuje. Rekl bych, že ta věc složitěji komunikovat neumí. Nebo z nějakého důvodu nechce, jako by tím omezovala strojovou inteligenci."</p> <p>"A co jste zjistili?"</p> <p>Fridman se napil. Něco zaslechl už od techniků. Uvnitř bizarního stoje objevili částečně fungující lidský mozek s rozsáhlými oblastmi šedé kůry mozkové, poškozenými zpětnou vazbou s elektronickým zařízením.</p> <p>"Ta věc chce kompletní rekonstituci."</p> <p>Fridman pozvedl obočí a zase ho spustil. "A má čím platit?"</p> <p>Peníze byly to hlavní, co ho zajímalo. Právě kvůli nim trčel v ilegalitě a pod falešným jménem prováděl zakázané operace.</p> <p>"Zajímavé je, že má," odpověděl Gordon. "Jako zálohu převedl na naše konto sto kilobabek. Proklepli jsme to a zjistili jsme, že peníze původně přešly na účet toho toho subjektu od nějakého Orfana a teprve potom k nám. Zdá se, jako by ho ta věc vydírala. Možná se v tom pro nás skrývá nějaké riziko."</p> <p>"A komunikuje ta věc ještě nějak jinak?" zatvářil se Fridman nespokojeně.</p> <p>"Ano, občas do kódu mísí chaotické úseky. Dešifrátor určil, že je to nějaký lokální pozemský jazyk, ale nemáme tady potřebné moduly. Nejčastěji se tam objevovalo slovo -" Gordon našpulil rty a pokusil se vyslovit pro něj nezvyklou kombinaci hlásek.</p> <p>"To je česky, volá o pomoc," zkonstatoval Fridrnan a zvedl se k odchodu. "Jdu na to."</p> <p>Šefkybernetik se zatvářil překvapeně.</p> <p>"Ríkal jsi přece, že to má čím zaplatit, a to je jediné, co nás zajímá, ne?" mávl mu na pozdrav Fridman.</p> <p>Gordon přikývl a lusknutím prstů si u barmana objednal irskou kávu.</p> <p>"A největší sranda na tom je," řekl zavřeným dveřím, "že pravděpodobně nejednáme s člověkem, ale s Poslední linií. Netušil jsem, že jsem ji naprogramoval tak dobře." Pobaveně se zasmál.</p> <p>Martina se opírala o bar a pomalu upíjela svůj první a zároveň poslední alkoholický nápoj v Krachtonu. Její smlouva vypršela, měla dost peněz, aby zaplatila výmaz záznamů a nechala se zapsal k marsovským kolonistům. Zamyšleně pozorovala ruchem kypící sál.</p> <p>Ve vzduchu se vznášel cigaretový dým, přes rachot téměř nebylo slyšet vlastního slova. Většinu tváří znala, ale jako vždy zde bylo pár nováčků. Věděla, že na Marsu to bude tvrdé. Hodně lidí bude umírat, organizace bude skřípat, budou propukat nepokoje. Navíc pravidla byla opravdu drsná. Ženy musely v průběhu prvních devíti měsíců otěhotnět a do dvou let mít další dítě. Pokud jim to nevyhovovalo, nebo se o ně nedokázaly postarat, mohly děti odevzdat do veřejných pečovatelských ústavů. Muži museli po pět let odvádět třetinu pracovního času vládě. Přesto všechno v Marsu viděla budoucnost. Krachton byl svět minulosti, svět kovkopů odsouzených k zániku, lidí, kteří umřou a nic po nich nezbude. Příkladem byl Orfan. Před rokem a půl se zdálo, že vydělal dost, aby unikl slabé přitažlivosti Marku IV, poslední štace pro vyhnance, ale nakonec utrpěl těžkou finanční ztrátu a musel se vrátit k původnímu řemeslu. I když teď opět začala jeho hvězda stoupat vzhůru.</p> <p>"Dáte mi pivo?"</p> <p>Martina vzhlédla k zákazníkovi.</p> <p>Vysoký, štíhlý, lehce se usmíval. Okamžik měla pocit, že ho zná, ale to ji jen spletly jeho oči.</p> <p>"Já už jsem tady skončila. Nepracuji. Musíte říct Magdě," kývla směrem k nové barmance a usmála se, protože se jí ten muž líbil.</p> <p>V očích se mu zablesklo, pomalu zvedl dlaň a rozcuchal jí vlasy. Okamžik nevěděla, co udělat. Zda ho má praštit sama, nebo zavolat na chlapy, aby to vyřešili za ni. Celá hospoda by za ni vypustila duši.</p> <p>"Nedáš si jahodový koktejl?" zeptal se.</p> <p>Když spolu odcházeli, minula je v hlavním koridoru zuřivě povykující skupina mužů s montpákami v rukou.</p> <p>"Co se děje?" zeptala se.</p> <p>Alexandr pokrčil rameny. "Někdo práskl Ofrana, že tankuje jen polovinu kyslíku potřebného na výpravu. Myslí si, že je utajený kyborg."</p> <p>"Ale to on není."</p> <p>Políbil ji a ještě jednou ji rozcuchal. "Není, ale jen těžko jim to stačí vysvětlit."</p> </section> </body> </FictionBook>