%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/501.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name>Jack</first-name><middle-name>L.</middle-name><last-name>Chalker</last-name></author> <book-title>Smrtící gambit v Kraji divů 03 - Natvrdo připojený blboun</book-title> <lang>cs</lang> <keywords>ebook</keywords> </title-info> <document-info> <author><first-name>Jack</first-name><middle-name>L.</middle-name><last-name>Chalker</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>6c42e268-9146-49c4-943e-7e783ddb349b</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2007</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>The Wonderland Gambit</strong></p> <p>Book Three: The Hot-Wired Dodo</p> <p><strong>Copyright ©</strong> 1997 by Jack L. Chalker</p> <p><emphasis>All rights reserved</emphasis>, which includes</p> <p>to reproduce this book or portions</p> <p>any form whatsoever.</p><empty-line /><p><strong>Translation ©</strong> Pavel Aganov, 2001</p> <p><strong>Copyright 2001 ©</strong> for Czech edition by Banshies</p> <p><strong>Cover Art ©</strong> by Michael Whelan</p> <p><strong>ISBN: 8</strong><strong>0-8</strong><strong>645</strong><strong>6-02-1</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Distribuce </strong><strong>–</strong><strong> 02/83882490</strong></p> <p><strong>e-m</strong><strong>ail: </strong><strong>banshies@volny.cz</strong></p><empty-line /><p>Vytiskla Akcent Tiskárna Vimperk s. r. o.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Natvrdo</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>připojený</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>blboun</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jack L. Chalker</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Rogerovi a Johnovi,</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>u nichž nedokážu přijmout, že by jeden</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>nebo druhý skutečně odešli.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Myslím, že Roger by s tím souhlasil.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>John je kdesi s Isaakem a společně se svým</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>starým kolegou odmítá věřit,</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>že existuje posmrtný život.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Oba mi scházíte.</emphasis></p><empty-line /><p>OBSAH</p> <p>POZNÁMKA AUTORA 6</p> <p>KAPITOLA 1 8</p> <p>ČEKÁNÍ NA KONEC VESMÍRU 8</p> <p>KAPITOLA 2 33</p> <p>SVĚT, KTERÝ VYTVOŘILA ZLÁ ALENKA 33</p> <p>KAPITOLA 3 59</p> <p>HOUSEŇÁKOVA POMOC 59</p> <p>KAPITOLA 4 84</p> <p>POSELSTVÍ Z DRUHÉ STRANY 84</p> <p>KAPITOLA 5 108</p> <p>SVATÉ OPOJENÍ 108</p> <p>KAPITOLA 6 130</p> <p>ŠÍLENÝ KLOBOUČNÍK A ZAJÍC BŘEZŇÁK 130</p> <p>KAPITOLA 7 154</p> <p>VÝKOP A VOLNÝ KOP 154</p> <p>KAPITOLA 8 175</p> <p>BLBOUNOVA LEKCE 175</p> <p>KAPITOLA 9 196</p> <p>VLÁDA MYSLI NAD HMOTOU 196</p> <p>KAPITOLA 10 221</p> <p>VYSLOVENĚ ŽENSKÁ INTUICE 221</p> <p>KAPITOLA 11 250</p> <p>ODPOVĚDI NEJSOU ŘEŠENÍM 250</p> <p>KAPITOLA 12 277</p> <p>HRÁČI NA DRUHÉ STRANĚ 277</p> <p>KAPITOLA 13 304</p> <p>POLOPRAVDY A ZNÁMÉ JMÉNO BRAND 304</p> <p>KAPITOLA 14 326</p> <p>MALÁ, I KDYŽ TŘI METRY VYSOKÁ ALENKA 326</p> <p>KAPITOLA 15 348</p> <p>NA VRCHOL 348</p> <p>KAPITOLA 16 364</p> <p>EXEGEZE 364</p><empty-line /><p><strong>POZNÁMKA AUTORA</strong></p> <p>Tohle je třetí a pravděpodobně poslední díl ságy <emphasis>Gambit v kraji divů</emphasis>. Přineslo mi spoustu zábavy jej psát a zkoumat, i když někteří se na mě mohou zlobit kvůli triku, který jsem si v závěru, no, zapůjčil a který jste všichni mohli očekávat. Byl však, když vezmeme vše v úvahu, zcela zásadní a nevyhnutelný. Nebojte se. Příště budu mít zbrusu nové originální ukončení, ve kterém bude vystupovat velká bílá velryba…</p> <p>Během psaní ságy <emphasis>Gambit v kraji divů</emphasis> jsem ztratil dva velice blízké přátele, kteří jako by zůstávali v mé mysli, zatímco jsem knihu dokončoval. Roger Zelazny mi byl velmi blízký. Pomáhal jsem mu s přestěhováním do Baltimore na počátku šedesátých let a on byl aktivní v Baltimorské společnosti science fiction a spoluzakládal a skrytě financoval první Balticony. Často jsme spolu šli na večeři nebo jsme jen dlouze hovořili po telefonu. Mnohokrát mi volal, když uvízl na mrtvém bodě nebo byl s něčím nespokojen, a zkoušel na mně nové myšlenky. Možná jsem nezískal cenu Hugo, ale vězte, že ta malá scéna z románu <emphasis>Lord of Light</emphasis> (Pán světla), ve které rolníci objeví svou první toaletu a snaží se přijít na její účel, je z větší části mým dílem.</p> <p>Poté, co se Zelazny přestěhoval do Santa Fe, jsme již nebyli tak blízko, ale stále jsme udržovali kontakt. Příležitostně jsme se setkávali na konferencích, abychom se podivovali nad tím, jak se vše změnilo, a abychom občas připravili nějaké nové uličnictví. Naposledy, když jsem ho viděl, asi devět měsíců před jeho úmrtím, se mi od starých dob v Baltimore zdál být nejšťastnější. V minulém desetiletí byl fyzicky tak daleko, ale duševně mi byl tak blízký, že citová část mého já ví, že si jen vyrazil někam do Nového Mexika.</p> <p>John Brunner byl také přítel, a dobrý. Seznámili jsme se na konferencích a občas jsme se po celé hodiny častovali historkami – někdy jen my dva, jindy s velkým doprovodem – v hotelové restauraci nebo místním baru. John byl proti mému militantnímu centrismu hodně vlevo, ale pociťovali jsme k sobě sympatie. Předsedal jsem světové SF konferenci – Worldconu, kde byl John čestným hostem.</p> <p>Došlo k tomu v Glasgowě v posledním srpnovém týdnu. John vypadal dobře. Ve středu jsem ho zahlédl na druhé straně sálu. Uviděl mě, zamával a zavolal mé jméno. Já jsem na něj volal, že se jako obvykle sejdeme před posledním dnem conu. No, šel na večeři a vrátil se s nabídkami smluv a znovuvzkříšením své kariéry. Pak si vyrazil, slavil celou noc a už jsme spolu nemluvili. O co k čertu šlo, konference sotva začínala.</p> <p>Načasování, Johne! Je to všechno v načasování! Je sice hezké odejít na Worldconu za příznivého zvratu v kariéře, která byla předtím na sestupu, ale <emphasis>v pondělí</emphasis>, Johne, ne ve čtvrtek ráno.</p> <p>Na ně jsem myslel, když jsem psal <emphasis>Natvrdo připojeného Blbouna</emphasis>. V úryvcích románu je určitě hodně z Rogera a také trochu z Brunnera, zvláště v morálních dilematech, na která narážejí některé postavy, a argumentech, které používají.</p> <p>Jenom jsem chtěl, abyste věděli, že to byli dobří lidé a že je vidím, jak sedí s Philem Dickem a mnoha jinými, kteří již odešli. Připíjejí si na budoucnost a nikdy je nenapadne, že jsou ve zbrusu novém virtuálním světě.</p> <p>Ale John by tomu stejně neuvěřil.</p> <p>Jack L. Chalker</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 1</strong></p> <p><strong>ČEKÁNÍ NA KONEC VESMÍRU</strong></p> <p>Když očekáváte, že nastane konec světa, a víte beze stínu pochybnosti, že máte nesmrtelnou duši, méně se snažíte být dobří a spíše se přikláníte ke špatnostem.</p> <p>Ne že by mi to moc pomáhalo, ale trochu ano. Tedy, vypadal jsem jako žena, ale neměl jsem reprodukční orgány, žádná zvláštní sexuální nutkání nebo tužby, a neměl jsem ani vlasy, tak o co k čertu šlo. Byl jsem více než připravený na novou inkarnaci, ale naprosto jsem nedokázal odhadnout, kdy dojde ke stisku příslušného tlačítka. Navíc jsme neočekávali žádné výrazné varování, až k tomu dojde. Když ale ubíhají celé měsíce, hrozně se nudíte, zvláště když vězíte uprostřed ničeho. Nejpozitivnější věcí, kterou jsem docílil od té doby, co jsem se dostal do záložního střediska v centrálním Washingtonu, bylo, že se mi podařilo z větší části zbavit zvyku vyvolaného Brandovou skřínkou – zvyku mluvit o sobě v množném čísle.</p> <p>Také jsem byl „přesycený“ depresí, ale protože jsem vězel v těle, zkonstruovaném v jednom z těch malých světů Ala Starka, nebyl jsem skutečně schopen pociťovat velké emoce. Měl jsem podobu ženy, ale byl jsem sexuálně bezpohlavní. Neměl jsem vlasy a potřeboval jsem paruku, abych vypadal alespoň přijatelně. Ani jsem moc nevnímal chutě nebo vůně – v tom obrovském nákupním středisku jsme všichni „stejní“ to nebylo nutné. Zůstaly mi vzpomínky, ale bylo těžké přivolat fyzické pocity a emoce, když jsem si je vybavoval. Proto jsem používal chemikálie, abych cítil něco jako potěšení – a dokonce ani ty všechny nefungovaly. V uskutečnění spousty věcí, které bych rád dělal, mi také bránilo vědomí, že se nám nedostane zvláštního varování, až Lee nebo kdokoliv, kdo teď řídí ústav, nakonec uskuteční přechod do příští roviny.</p> <p>Jistě jsem až příliš dobře rozuměl tomu, k čemu dojde, protože jsem dva takové přesuny přežil, ale přesto jsem toužil uniknout ze současné reality, která byla v několika důležitých oblastech tou nejhorší. Navíc mi vadilo, že musím záviset na někom jiném, na někom, koho nenávidím. Zdálo se, že s touhle emocí nemám žádné potíže.</p> <p>Přemýšlení v dlouhodobém horizontu mi také lépe vyhovovalo, zvláště proto, že takové myšlenky nebyly zabarveny některými obvyklými lidskými pocity. Musel jsem uvažovat, jestli jsme my, kteří jsme se považovali za „skutečné“ ve vesmírech zaplněných „duchy“ vytvořenými počítačem v nějaké ohromné virtuální realitě, ve skutečnosti vůbec reálnější než ti duchové. Možná jsme dokonce byli méně reální – nikdo se nedokázal vrátit zpět a zjistit, jestli zbytek původního vesmíru ještě existuje.</p> <p>Předpokládejme, že <emphasis>jsme </emphasis>elektronickými výtvory, které procházejí řadami paralelních realit. Předpokládejme, že velký génius, který zmizel, Matouš Brand, představující v celé záležitosti téměř našeho boha, ve skutečnosti našel bránu do nekonečného počtu paralelních vesmírů, z nichž každý byl stejně skutečný jako ten, ve kterém se narodil. Nebylo to vyloučeno, ani se nejednalo o další nesmysly ve stylu Lewise Carolla. Konvenční teorie „nové fyziky“ každopádně postulovaly paralelní vesmíry, které se využívaly k vysvětlení spousty anomálií v „realitě“. Dobrá, tak předpokládejme, že tomu tak je. Předpokládejme, že všichni ostatní jsou skuteční a <emphasis>my </emphasis>jsme fantastické bytosti vytvořené Brandem. Mohlo to být tak, že právě <emphasis>my </emphasis>jsme Šílenými Kloboučníky, Zajíci Březňáky a Paželvy, Vévodkyněmi a Houseňáky, a ti, kteří vypadali tak „normálně“, jsou takoví i ve skutečnosti. Místo, abych byl Alenkou, jsem ve skutečnosti byl kočkou Šklíbou, která se objevovala v různých realitách a zase z nich mizela, ale normálnost jí byla cizí.</p> <p>Bylo to možné.</p> <p>Zatraceně, v tom byl celý problém. Možné bylo <emphasis>cokoliv.</emphasis></p> <p>Co se k čertu kdokoliv z nás naučil po všech těch světech, všech těch životech, všech těch existencích? Otrlosti a krutosti? No dobře, předpokládám, že jsme si je nesli s sebou. Touze po moci a vzájemnému boji? To samé.</p> <p>Zatraceně, po takové době se přinejmenším někteří z nás museli něčemu naučit! Jistě to nemohlo přijít úplně nazmar!</p> <p>Například ti cizinci a jejich klasický létající talíř. Kdo jsou? Odkud přišli?</p> <p>„Boojumové se objevili ve světě, kde nás skutečně napadli obyvatelé jiné planety,“ vzpomínal Walt. „Ne, Boojumové to nebyli – alespoň ne hned. Byli to ještě ošklivější tvorové. Něco jako koule slizu z <emphasis>Války světů</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Boojumové pocházeli odjinud, plně se věnovali nějakému výzkumu a kladlo se jim za vinu to, co dělali „Slimáci z jiného světa“. Pamatuju se, že Matt to s nimi zkusil. Myslím, že poté, co je viděl bojovat s lodí slimáků. Snažil se je kontaktovat. Neuspěl, dokud slimáci nesestřelili jeden z jejich talířů skoro nám na hlavu. Matt je zachránil a od té doby jsou jako dobře vycvičení honicí psi. Jsou až přehnaně loajální a nemají kam jít.“</p> <p>„Ale neměli by přecházet do dalšího vesmíru,“ zdůraznil jsem. „Nikdo jiný to nedělá, kromě našich lidí.“</p> <p>Walt přikývl. „Taky nás to hrozně překvapilo. To znamená, každého kromě Matouše. Jak sis pravděpodobně všiml, nemají mluvenou řeč. Náš starý známý Al byl vždy paranoidní, chtěl je zničit a oni to věděli. Matouš s nimi nějak navázal kontakt prostřednictvím rozhraní pro virtuální realitu a Brandových skřínek. Nemůžu to vědět stoprocentně, ale jsem si skoro jistý, že nic z toho neznali, dokud se s nimi Brand nespojil. Udělali spoustu vylepšení – Brandova skřínka, jak ji známe dnes, byla vyvinuta na základě prvotní spolupráce Matouše s těmihle tvory, za použití jejich rozhraní s talířem. To je důvod, proč může Cynthia nebo skutečně kdokoliv s tou věcí létat. Strčíš hlavu do přilby pro virtuální realitu a <emphasis>staneš se </emphasis>lodí. Tak snadné to je. Samozřejmě, mám nejasnou představu, že ti malí tvorové jsou automaticky propojeni s lodí, jako když máš virtuální přilbu v hlavě. Nechali nás, abychom si s lodí hráli, ale vždy víme, že tam jsou, nepřetržitě připojení k lodi a jeden ke druhému. Princip synergie mezi cizinci a lodí je stejný jako ten, který se stal součástí konečných Brandových skřínek. Materiál, který tvoří jádro skřínek, však také pochází ze zásob náhradních dílů té cizí lodi. To je důvod, proč jich nemůžeme zhotovit víc.“</p> <p>Tak tohle bylo vysvětleno. „Ale jestli jsem to pochopil, princip měl už předtím a setkání s těmi mimozemšťany mu jen umožnilo, aby ho dokončil?“</p> <p>Walt znovu přikývl. „Pokud tohle zařízení považuješ za dokončené, myslím, že se to tak dá říci. Nám však nedošlo, že Matouš měl nějaké koncepce a myšlenky, které <emphasis>tihle </emphasis>malí mimozemšťané neznali. Takže na oplátku za zhotovení existujících Brandových skřínek, které jsme připojili ke kokonům pro udržování životních funkcí – převážně v Řídicím středisku, ale také na některých záložních místech, jako je tohle – <emphasis>oni </emphasis>převzali spoustu koncepcí a matematiky z Matoušových počítačů a opravili a přestavěli svou loď. Když jsme prorazili do další úrovně, všichni nastoupili do lodi, a i když to v té době většina z nás nevěděla, prorazili současně s námi. Používali přitom loď jako alternativní řídicí středisko a její zařízení k udržování života jako svou verzi kokonů.“</p> <p>„Cože? Jak to, že jste to tehdy nevěděli?“</p> <p>Pokrčil rameny. „No, přesunuli se tajně. Moc nám toho nesdělili, takže jsme jim všichni říkali Boojumové, jako v knížkách Lewise Carolla, které Matouš tak miloval. Zdálo se, že jim to nevadí. Pochybuji, že mají jména v našem smyslu, ať už individuální nebo kolektivní. Matouš je sem přepravil a poslal mě a Tanaku, abychom jim pomohli. Cynthia šla s námi, aby… no, to je dlouhá historie a přímo s tím nesouvisí. V každém případě, ti slimáci objevili mojavské řídicí centrum a pronikli do něj. Nemohli jsme se tam dolů dostat a mysleli jsme si, že jsme vyřízeni. Dan se o to přesto pokusil a zařval přitom, takže skončil mezi lidmi určenými pro reinkarnaci. Cynthia a já jsme zůstali tady. Pořádně nás překvapilo, když nás Boojumové nalodili a připojili do čalouněných oddílů u stěny na střední palubě talíře. K čertu, neměli jsme jinou volbu než jít s nimi. Nemyslím, že by Boojumové samotní věděli, jestli to bude fungovat, ale připravili se na průnik, a když Matouš prorazil, udělali jsme to i my. Byli jsme hrozně překvapeni. Uvnitř lodi dokonce nedošlo ani k inkarnaci. Prostě jsme projeli na druhou stranu, věř nebo ne. Zrovna tak, jak jsme byli. Co bylo nepříjemné – už mi bylo přes čtyřicet. Od té doby jsme používali Skřínky a Boojumové stále přecházejí svým způsobem. Nikdy se nemění, nikdy ani trochu nezestárnou a nikdy jich není o nic méně.“</p> <p>„Cože? Viděl jsem před několika životy v Yakimě, jak jich několik zahynulo,“ připomněl jsem mu. „Dokonce jsem – no – do jednoho narazil autem.“</p> <p>Přikývl. „Já vím. Můžeš je zabít, spálit, ale při příštím přechodu vyjde z toho samého talíře stejná parta ve stejné podobě a počtu. Pravděpodobně <emphasis>procházejí </emphasis>reinkarnací – ale pokud čtou myšlenky nebo mají nějaké vestavěné spojení k jakési hlavní Brandově skřínce v lodi, tak se jim vrátí všechny znalosti a vzpomínky v okamžiku, kdy dojde k reinkarnaci. Musí to být skvělé. Myslím, že o něco takového se pokouší Al. Zajistit, aby si uchoval všechny vzpomínky, i když je zabit, jako k tomu došlo tentokrát. Ale ještě to nedokázal. Jsem si tím docela jistý, i když Brandovy skřínky dokážou zaznamenávat dost ze tvého původního já, aby ses skutečně zorientoval. Není to ale nikdy <emphasis>docela </emphasis>stejné – obvykle máš na začátku opačné pohlaví a lehce odlišné <emphasis>zázemí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Proto ti připadá, že jsi jako šmírák v mysli někoho jiného. Vím, jaké to je. Vzpomínky existují, ale nikdy nejsou nějak <emphasis>skutečné</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Získáš znalosti, ale ne osobnost.“</p> <p>Přikývl jsem. „Vím, jak to myslíš, i když se nemohu odvolávat na zkušenosti. Pamatuji se přinejmenším na dva minulé životy, ale připadá mi, že to nejsou <emphasis>mé </emphasis>životy. Zachoval jsem si schopnosti a znalosti, ale je to, jako bych je bral ze záznamu, ne ze zkušenosti.“</p> <p>„Jo, takhle to je. Občas uvažuju, jestli <emphasis>jsme </emphasis>stejní.“</p> <p>Tohle všechno hodně vysvětlovalo, jenže zdaleka ne tolik, abych dospěl alespoň k částečnému řešení.</p> <p>„Walte, domnívám se, že jste všichni příliš pasivní, zvláště poté, co jste ztratili Branda,“ řekl jsem. „Nikdo se doopravdy nepokouší o sladěný dlouhodobý program k vyřešení téhle záhady. Nikdo doopravdy nehledá cestu ven, jestli vůbec nějaké „venku“ existuje. Místo toho jen bojujete jeden s druhým, postupujete vpřed a vzad, snažíte se získat trochu moci a výhod, které jsou vždy nanejvýš místní.“</p> <p>Pokrčil rameny. „Co můžeme dělat? Nemáme automatickou obnovu jako Boojumové. Když zemřeme, probudíme se jako ignoranti. Ty to víš. A v jednotlivých životech a vesmírech neexistuje žádné týmové úsilí. Každý je příliš zaneprázdněný tím, že bodá všechny ostatní do zad. Podobnou změnu v naprogramování nemůžeš vynutit. Matouš by mohl něco z toho uskutečnit, možná by toho dokázal udělat spoustu, ale zmizel. Nemáme žádnou naději se z toho dostat.“</p> <p>„Možná ne,“ povzdechl jsem. „Možná je čas, abychom řekli: k čertu s tím, co by mohlo být. Budeme pracovat s tím, co je, a pokusíme se nalézt odpovědi, ať se bude dít cokoliv. Vynutíme to. Když se chce někdo zúčastnit, dobře. Všechny, kteří nechtějí, odstraníme.“</p> <p>„S čím máme pracovat? S tím talířem a několika Brandovými skřínkami? To nestačí, a určitě nemáme dost výpočetní kapacity.“</p> <p>„Tak s Řídicím střediskem, s ústavem, nebo jak ho nazveme.“</p> <p>Walt se suše zasmál bez náznaku veselí. „Abychom ho mohli použít, musel bys ho sebrat Alovi, Leeovi a jejich týmu, a myslím tím násilím.“</p> <p>„Pak to je náš první cíl,“ odpověděl jsem a už jsem uvažoval, jak postupovat.</p> <p>Walt se zasmál. „A co si k čertu myslíš, že jsme se pokoušeli udělat v těch několika posledních inkarnacích? Víš, kolik lidí je na naší straně, když nepočítáme Boojumy? Já ti to řeknu – sedm. Sedm členů Sítě Zajíce Březňáka. Teď s tebou, a jestli Wilma projde příštím průnikem, devět. Rick byl ovšem tentokrát s námi, ale v příštím kole se ocitne na výchozím políčku. To je část problému. Propašoval jsem tě do střediska, abych ti poskytl příležitost dostat nás dovnitř k hlavnímu počítači, ale zdá se, že jsi pronikl do systému jen částečně, než tě chytili.“</p> <p>Pokrčil jsem rameny. „Podívej se, co dokázalo v těch rozvodech uskutečnit mé druhé já, a dokonce i mimo ně. Nakonec mne zradilo to, že jsem narazil na nepřekonatelnou překážku. Nejsem žádný Matouš Brand. Hodně jsem uvažoval o tom, do jak dávných vzpomínek jsem musel kvůli takovým schopnostem sáhnout. Některé z nich ležely mimo můj obor – a to nemluvím o skutečnosti, že jsem pracoval přímo pod nosem lidem, kteří mi nevěřili. Musel jsem si hrát před všemi na neviňátko, jen abych v té rovině mohl vůbec zůstat.“</p> <p>„No, o tohle bojujeme už dlouhou dobu,“ řekl. „Háček je ale v tom, že opravdu začínám pochybovat o schopnostech našeho nepřítele, po kterém už jdeme tak dlouho.“</p> <p>„Zatím si vedl dost dobře.“</p> <p>„Opravdu?“ odpověděl Walt a zamyšleně se zakousl do doutníku. „Nejsem si jistý. Co se naučil? Co k čertu kdokoliv z nich <emphasis>uskutečnil</emphasis>? Teď už vedou přinejmenším devět posledních inkarnací, možná déle, od té doby, co Matouš zmizel v té skřínce. Ve skutečnosti to řídil Al, myslím, že ještě déle, se svými patolízaly a těmi, které obalamutil a kteří se domnívali, že jsou chytřejší než on. Matouš byl prostě jen příliš zaměstnán, než aby si toho všiml. Také jsme začínali dosahovat opravdového pokroku, dokud nebyl Matouš vyřazen. Od té doby – nic, nula. Samý boj o nadvládu, ale žádný skutečný pokrok. Používali Brandovy skřínky jako sadistické hračky, aby si pohrávali se svými starými nepřáteli, jako jsi ty, nebo aby se pokusili změnit názory ostatních prostřednictvím falešných životů. Pokrok? Nějaké další informace, jak se vymanit z téhle pasti nebo v čem jsme k čertu přesně chyceni? Nic.“</p> <p>„Nejsem si jistý, jestli na tom Alovi ještě doopravdy záleží,“ řekl jsem mu. „Víš, často jsme spolu mluvili, jakmile mě jednou dostal do té skřínky. Hovory o životech a vztazích, na které jsem si vůbec nepamatoval. Hrát si na Boha – to je Alova hra. Nemyslím, že chce o moc víc. Kdybyste na něj netlačili, asi by nepřešel do nové inkarnace, dokud bychom všichni nebyli staří a šediví. Lee – Lee je jeho následovníkem. Je rád v blízkosti mocných a opájí se mocí, ale není to typ, který uskutečňuje obtížná rozhodnutí, spojená s jejím použitím. Rob má mnohem čistší a nevinnější duši, ale jinak stejnou povahu. Opravdový talent projevuje Tanaka, do jisté míry Cholderová a jeden nebo dva další, zvláště když pracují společně. McKeeová – ta má vůli, organizační zkušenosti a je dost chytrá, aby řídila středisko místo Ala. Jenom si nejsem jistý, zda by se jednalo o změnu k lepšímu.“</p> <p>Přikývl. „Chápu, jak to myslíš. Mám pocit, že je pro nás nejnadějnější dostat dovnitř Boojumy společně s někým dostatečně kompetentním, aby dokázal propojit systém s ostatními. To jsi v první řadě ty. A několik dalších lidí na naší straně dokáže pomoci se základními záležitostmi, ale nikdo z nich se nevyrovná Tanakovi v programování takového média. Nikdo jiný kromě tebe nedokáže uskutečnit propojení mysli a stroje. Chápej, jim příliš nezáleželo na tom, jaké máš v tom směru schopnosti, ale my je nutně potřebujeme. Nebo nesouhlasíš s celkovým cílem?“</p> <p>Pokrčil jsem rameny. „Všechno je lepší než stále opakovat tohle. Nejsem si však jistý, k čemu dojde, pokud se nám to povede. My s Boojumy nehovoříme, jen se vzájemně ovlivňujeme.“</p> <p>„Cože? Jak to myslíš?“</p> <p>„Zrovna tak, jak jsem řekl. Nemluvíme s nimi tak, jak spolu hovoříme my dva. Ach, dobře, myslím, že rozumějí tomu, co říkáme, přinejmenším do té míry, jak to odpovídá jejich perspektivě, ale nevyměňujeme si doopravdy myšlenky. Jsou tady. Pomáhají nám. Drží se při nás. Ale proč? Když se toho tolik dozvěděli v době, kdy byli společně s Brandem, proč tu stále trčí s námi? Jaké mají dlouhodobé cíle? Z jakého důvodu občas riskují zdravou kůži, aby nám pomohli? Jinými slovy, není sporu o tom, že jsou krátkodobými spojenci v boji proti Alovi a jeho skupině, ale jsou našimi přáteli v dlouhodobém pohledu? Nebo jdou jen po technologii, která možná představuje řešení jejich vlastních problémů?“</p> <p>„Nedomnívám se, že z dlouhodobého pohledu představují nějakou hrozbu. Byl jsem s nimi po mnoho let, ani se to nedá spočítat. Bojovali se mnou a pro mne a naše lidi. Vytáhli mě z mnoha potíží. Co je důležitější, nemyslím, že se jich Matouš bál, a on jim byl blíže než kdokoliv jiný. Ne, nějak se nedokážu přimět, abych z nich měl obavy.“</p> <p>Řízení vozu bylo vždy něčím, co jsem dělal právě tak proto, abych přemýšlel a zbavil se problémů, jako abych se někam dopravil. Tím nemyslím jízdu do obchodu nebo do velkého města, jen dlouhé jízdy nikam a zpět.</p> <p>Nacházel jsem se v jihovýchodním Oregonu a projížděl jsem pustými pozůstatky prastarého vulkanického šílenství. Cítil jsem se deprimovaný, ale přitom rozčilený. Něco nebylo v pořádku. Přesto jsem jel dál a stále jsem se nemohl zbavit myšlenky, že jsem se nedozvěděl celou pravdu.</p> <p>Předpokládám, že to bylo částečně kvůli starému dobrému Waltovi s rychlými, pohotovými odpověďmi. Byl to ten stejný starý dobrý Walt, jakého jsem znal jako šéfa před řadou životů a také jako přítele, až do morku kostí, jenomže… kde byl Walt, který chladně zastřelil to děcko? Ukrýval se někde uvnitř, ale nikdy se nevynořil na povrch, alespoň ne přede mnou.</p> <p>Al, Lee a ústav – to byla jedna věc – ti představovali ďábla, kterého jsem znal. Ale Walt, Cynthia, otec Pete a ostatní – to byli ďáblové, které jsem neznal, ne doopravdy. Možná bojovali proti Alovi, ale jistě neudělali nic, aby mně nebo Rickovi pomohli – až v poslední době. Byli kamarádští, ale stále, no, rezervovaní. Měl jsem takový přízračný, paranoidní pocit, že se stále koná spousta schůzek, do kterých nejsem zasvěcen, a děje se spousta věcí, ke kterým mě nechtějí pustit.</p> <p>Dokonce i paranoici mají nepřátele.</p> <p>Ti mimozemšťané – ani těm jsem nějak stále nedokázal věřit nebo alespoň uvěřit, že se jedná jen o staré dobré známé s tím zatraceným pickupem. Historka o nich a Matoušovi zněla částečně pravdivě, ale připadala mi zjednodušená. Ten nepolapitelný, záhadný Matouš Brand se vždycky tak <emphasis>hodil.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tak jak to vysvětlíme?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Hm, nevím</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Co takhle: Brand odešel do své garáže a postavil tenhle superkalifragilistický hypoblaster</emphasis><emphasis>…“</emphasis></p> <p>Byl Einsteinem, když někdo potřeboval Einsteina, byl Bohem, když někdo potřeboval Boha, a nebyl k dispozici – tím se zatraceně hodil.</p> <p>Po tak dlouhé době, po plížení ústavem a hovorech s Alem i ostatními, kteří tam byli, jsem stále opravdu moc nevěděl ani o nich, ani o ústavu samotném. Odhalil jsem některé neuvěřitelné věci – nebo to alespoň udělalo mé druhé já, které se domnívalo, že je mnou – jenže se jednalo jen o špičku ledovce. Kdo byli lidé v Brandových skřínkách? Kdo nebo co byly ty <emphasis>postavy </emphasis>přímo pod ústavem? A jak Les nebo Al vykouzlili příhodný portál v minulém vesmíru právě ve chvíli, kdy jsme ho Wilma a já potřebovali? Bylo těžké zapomenout na Alovu úžasnou moc v tom víru, i když my jsme tam také měli značnou moc. Znal a ovládal víc, než by to odpovídalo roli šéfa bezpečnosti, toužícího po moci.</p> <p>A Les také. Lékař, který dokázal vyčarovat díru v prostoru mezi vesmíry. Taková moc byla jinak přisuzována Matoušovi Brandovi, ale Les nebyl Brand.</p> <p>Nebyl dokonce ani programátor, ale přesto se mu podařilo zarazit Ala kusem klacku a otevřít pro mne a Wilmu únikovou cestu uprostřed skladiště.</p> <p>A Walt – Walt byl Zajíc Březňák, jistě, a jeho nohsledové představovali další Alovu opozici, ale kdo byl Houseňák, a kdo tam nechal toho Blbouna? Narazili jsme na něj v jakési mentální rovině mimo virtuální vesmír. Waltova skupina to do jisté míry považovala za svou zásluhu. Evidentně však upravovali svůj příběh, jak se jim hodilo, aniž by doopravdy věděli, k čemu došlo, kromě toho, co vytáhli z mých vzpomínek.</p> <p>Mimochodem, před mnoha životy jsme také pozorovali Walta a Cynthii, jak otevírají jeden z těch portálů přímo nad zálohovacím centrem. Uvnitř vykládali zásoby právě Boojumové.</p> <p>Když jsem se na to vyptával, Walt vše popřel s tím, že se jedná mylný výklad něčeho, co jsem viděl z dálky. Ve skutečnosti prý prováděli vykládku z podzemního komplexu v poušti.</p> <p>Bylo obtížné si opravdu přesně vybavit tak vzdálené vzpomínky, ale byl jsem si přesto zatraceně jistý, že jsem viděl, co jsem viděl.</p> <p>A pak se jednalo o Wilmu. Hrozně mi scházela. Představovala v celé záležitosti jediného skutečného přítele, který se nezměnil nebo neztratil kontinuitu. Také měla svou moc, dokázala přecházet do té podivné šamanské roviny a často tam dostat i mne. Nejednou nás to zachránilo – ale kde a čím byl svět šamanů? Jednalo se o skutečné místo, nebo o nějaký další umělý výtvor? Byla to nějaká Brandova skřínka, nebo svět šamanů ležel zcela mimo systém? I když o něm Wilma věděla mnohem víc než já, byl jsem si jistý, že i ona ho viděla pod rouškou své víry a že doopravdy nevěděla, jak zapadá do celého systému.</p> <p>Teď, díky Alovi a ústavu, z ní byla zelenina, uchovávaná naživu v jednom z kokonů pro udržování životních funkcí. Čekala na další přenos, při kterém, jak jsme doufali, se nám podaří přinejmenším vrátit, co z ní zbylo. Mou jedinou nadějí zůstávalo, že se jí nějak podařilo odejít, nějak se mentálně spustit do světa šamanů. Nemohl jsem se však nijak dozvědět, jestli se jí to povedlo, nebo jestli to bylo za takových podmínek možné. Já jsem se tam ve stresu jednou nebo dvakrát dostal a zjevně jsem přitom sledoval nějaký podvědomý vzor, ale nedokázal jsem to udělat vědomě. Zkoušel jsem to. Zkoušel jsem všechny možné způsoby, včetně hypnózy a meditace, ale nepovedlo se mi to.</p> <p>Jedna věc byla jistá – ať se to místo nacházelo kdekoliv, neleželo v lineární posloupnosti vesmírů, které jsme vytvářeli, zatímco jsme žili, umírali a postupovali dál. Do stejného světa šamanů, se kterým jsem se poprvé setkal v jakési noční můře ve svém předchozím vesmíru, jsem se znovu dostal ze současného vesmíru.</p> <p>A jak jsem přesně do všeho zapadal já? Zdálo se, že každý si mě přeje mít u sebe, ale nikdo mě nechtěl příliš žhavě. Neměl jsem stejné zabijácké instinkty, ani jsem neuměl tak skvěle programovat jako Tanaka, ani jsem neměl jiné zvláštní schopnosti. Byl jsem tím, kdo propojil všechny dráty, aby zařízení fungovalo s minimálními problémy. A nikdo, prostě nikdo se mi nesvěřil nebo se nenamáhal svěřit se mi s tím, co věděl. Jistě, chápal jsem, že bez ohledu na to, čím byli a jakou měli moc, Les, Al, Walt a ostatní skutečně neměli zdání, jak z Kraje divů uniknout. Ale věděli mnohem víc, než mi řekli.</p> <p>V dálce jsem viděl řadu starých vulkanických kuželů, které vypadaly, jako by byly vytvořeny před několika lety, a ne v minulosti staré tisíce let. Z nějakého důvodu mě to přimělo pomyslet na atentátníky a ostřelovače.</p> <p>Atentátníky a ostřelovače? Proč?</p> <p>No, nemůžete vytvořit novou rovinu, nový vesmír, kam byste se mohli přesunout, dokud neodprásknete osobu, která vytvořila <emphasis>současný </emphasis>vesmír. V zásadě musíte zjistit, kdo z naší skupiny vyvolených je Bohem a zabít ho, ji nebo to. Teprve pak se kdokoliv může dostat ven živý. Dobrá, nebylo to tak snadné, ale možné to bylo. Pak musíte obřadně pomazat nového Boha, aby vytvořil novou rovinu čili vesmír, do kterého jsme se mohli přesunout. Nový vesmír jste vytvořili, mrtví nebo živí, pokud jste jako první přešli do další roviny. Proto Al držel tolik z nás v Brandových skřínkách, aby mohl do určité míry všechno řídit. Nechtěli byste zabít převtělení Boha hned, i kdybyste věděli, kdo to je. Ne, pokud byste nemohli být současně prvním, kdo přejde do další roviny. Nebo, možná, když jste dostatečně ovládali toho prvního, navrhli jste příští rovinu <emphasis>prostřednictvím </emphasis>Nastávajícího Boha, takže jste na druhé straně zůstali ve vedení, ale nebyli jste terčem. Možná právě o tohle se pokoušel Al, když cpal lidi, kterým nemohl jinak vládnout, do Brandových skřínek.</p> <p>Ať byla pravda jakákoliv, důkazy nabízely jedině to, že se obě strany už před dlouhou dobou vzdaly pokusů dostat se ven a místo toho se pouze pokoušely navrhnout vlastní světy.</p> <p>Domníval jsem se, že se jednalo o zcela neplodné úsilí. Dokonce i kdybyste získali, co jste chtěli, což bylo nepravděpodobné, co pak? Koneckonců to stále byla nekonečná počítačová hra bez vítěze, jenomže zahrnovala skutečné životy a skutečné lidi. Chtěl jsem <emphasis>ven, </emphasis>a tečka. Zaprvé, kdo ví, jak dlouho ty celé životy skutečně trvaly? Předpokládejme, že všichni někde ležíme, připojení do skutečných verzí LSM – modulů pro podporu životních funkcí. Všichni jsme zapojeni do počítačové sítě v podivném programu, ale stále stárneme a jsme zcela závislí na výkonnosti a údržbě LSM. Skupina třiceti nebo čtyřiceti snílků, kteří leží, sněním krátí své skutečné životy, chyceni v tomhle šílenství, dokud se něco nepokazí a doopravdy nezemřou.</p> <p>Rick dal přednost prožití skutečného života tady před inkarnací. Nakonec mu to nemohlo dopomoci k úniku, ale prozatím byl pravděpodobně nejšťastnější z naší skupiny. V jistém smyslu jsem chtěl to samé, jenom jsem netoužil po iluzi.</p> <p><emphasis>Propojeni do společné počítačové sítě</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>To byl tedy nápad. Moduly pro podporu životních funkcí nebyly doopravdy zapojeny do sítě. Všechny Brandovy skřínky představovaly nezávislé malé vesmíry, které se daly monitorovat zvnějšku a bylo do nich možné vstoupit, když si někdo přál. Každá Brandova skřínka měla své vlastní virtuální prostředí, šité na míru.</p> <p><emphasis>Jako tahle</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>Jednalo se o myšlenku, která mě z nějakého důvodu dosud nenapadla. Schéma, i když v tomhle stádiu omezené, bylo nicméně jasné. Neznámou představoval počet lidí zapojených do téhle věci – pravděpodobně jich nebylo víc než třicet pět. Každý z nich byl připojen na server, kde běžel hlavní řídicí program. Ten mohl také spouštět programy nezávisle na tom, co bylo na vrcholku spojení – například Brandovy skřínky. Paprsky kola, a na jejich koncích vězeli lidé. Takhle nebyli lidé napojeni přímo jeden na druhého, ale byli propojeni prostřednictvím centrálního serveru.</p> <p>Takže já jsem byl loukoť Maddox. Z ní vybíhaly tři programy, které teď běžely jako podprogramy na konci mého připojení. Jedním z těch podprogramů byla má současná inkarnace.</p> <p>Jednalo se o jednoduchou, očividnou koncepci, ale kam vedla? Byl ústav neboli Řídicí středisko tím serverem? Přežívalo při každém přechodu. Přenášelo se do další roviny. Ale bylo stále limitováno zábranami hlavního programu – nemohlo se přesunout, dokud nebyly splněny podmínky pro příští rovinu, takže také nebylo ničím víc než programem. Jednalo se ale o odlišný program, a proto se k některým věcem dal získat přístup jen v něm a nikde jinde.</p> <p>Řídicí středisko představovalo shell – systémovou nadstavbu. Jako ta pěkná rozhraní u neohrabaných starých operačních systémů, která bránila uživateli, aby věděl, viděl nebo chápal, co ve skutečnosti odvádí práci. Středisko a rozšiřující nadstavby – třeba to záložní místo – byly analogicky pouhými ovladači, které skrývaly, co je za nimi. Tomu říkají buddhisté „To, co je za vším“.</p> <p>Když se Rini napojila na systém, ve skutečnosti se stěží napojila na systémovou nadstavbu. V žádném smyslu nebyla skutečnou osobou, i když se jí později stala. Vytvořil ji Al nebo možná Tanaka podle Alových pokynů spíše jako objekt nadstavby než objekt, jehož prostřednictvím je možné k nadstavbě přistupovat. Nikdy nebyla „lidská“ tak jako kdokoliv jiný v tomhle světě, ať už se jednalo o nás inkarnované nebo lidi, kteří procházeli svými životy, aniž by měli tušení o větších silách v rámci stejné roviny. Ústav představoval v jistém smyslu skutečnou, žijící, třírozměrnou reprezentaci vlastního desktopu serveru. Jeho prostřednictvím jsme se vzájemně ovlivňovali s tím, co se za ním skrývalo. Průměrná osoba, která se nacházela tady, operovala v rámci pravidel větší nadstavby, vesmíru, který byl vytvořen a běžel jako matematický model. Ale Rini – ta nepatřila k příslušnému vesmíru ani tomu, co bylo skryté jako my, ke dvěma typům objektů, se kterými systém obecně pracoval. Byla výtvorem desktopu.</p> <p>Nebylo divu, že se dokázala pohybovat jeho základní strukturou mentálně i fyzicky, a vzájemně reagovat s tím, co bylo přes něj a k němu připojeno. Al vytvořil obludu, a to ho nakonec dostalo. Měl štěstí. Pokud by Rini, nebo má dobře informovaná část, kterou s sebou nesla, skutečně pochopila tuhle koncepci, mohla by ovládnout celý zatracený ústav. Ten zůstával pasivní a čekal, až klikneme na program nebo rutinu. Rini představovala jeho část, která nejenže nebyla pasivní, ale byla s ním tak propojená, že se ani neobjevovala v příkazových procedurách. Ústav jí patřil se vším všudy, jenom nevěděla, jak ho použít.</p> <p>Ale věděl bych to já? V každém případě se jednalo o novou třídu bytosti, která, když byla jednou vytvořena, mohla být vytvořena znovu. Nemohl bych se takovou bytostí stát, to nemohl ani nikdo z ostatních Vyvolených. My jsme se nacházeli až za desktopem pracovní stanice. Přesto se někde v ústavních počítačích, v nějakém paměťovém modulu nebo segmentu, nalézaly údaje o tom, jak to přesně udělali. Pokud by se ta rutina dala najít a uvážlivě se použila, pak kdokoliv, komu by nové stvoření věřilo nebo jehož součásti osobnosti by obsahovalo, by mohl být schopen změnit celou velkou rovinu a stát se fakticky bohem.</p> <p>Al náhodou narazil právě na to, co hledal, jenomže to nepoznal. A tým programátorů, a dokonce i vedoucí programátor, pravděpodobně Dannie Tanaka, se natolik zaměřili na vytvoření toho, co chtěl Al, že se ani jednou nezamyslili nad všemi důsledky.</p> <p>Já jsem nebyl geniálním programátorem, ani klíčovým mozkem, byl jsem pouze mechanikem, integrátorem systémů. Bral jsem všechny věci, které vytvořili jiní chytří lidé, a skládal z nich fungující celek. Jako trochu abstraktní stavitel špičkové techniky jsem bral nesourodé prvky vytvořené ostatními a nakonec jsem přišel s něčím, co bylo větší než součet jednotlivých částí. Nebyl jsem tvůrcem, protože jsem používal spíše části, které mi dávali, než abych je sám navrhoval, ale byl jsem inženýrem, který dokázal vzít připravené díly a postavit z nich něco hezkého.</p> <p>Měl jsem klíče k Řídicímu středisku. Kdybych se jen dokázal dostat dovnitř a získat přístup na tak dlouho, abych dal všechno dohromady. Jakmile bych měl podobný přístup, dokázal bych strhnout alespoň jednu další vrstvu. Rini dosud nebyla schopná plně pochopit mocné inteligence, které viděla skrývat se pod stanicí, ani nevěděla, s čím se může setkat. Strach vždy limituje vidění a ona byla tak ohromena mocí, kterou cítila, že se bála podívat, bála se podobně jako Mojžíš u hořícího keře, že kdyby se <emphasis>opravdu </emphasis>podívala, mohlo by ji to oslepit nebo pohltit.</p> <p>Problémem zůstávalo, jak bych k čertu mohl přimět Walta, aby mě vzal do střediska a pak mi k němu poskytl neomezený přístup, když mu nebudu schopen vysvětlit, co dělám?</p> <p>Ten problém ale musel počkat. I když se jednalo o nejlepší šanci na průlom v tomhle vesmíru, přišla příliš pozdě.</p> <p>Malá vysílačka Zajíce Březňáka zapípala dřív, než jsem dorazil k jezeru Crater. Když jsem se ozval, řekli mi: „Vrať se sem, jak nejrychleji můžeš, pokud chceš projít inkarnací. Dole na jihu došlo k jakémusi palácovému převratu. Lee byl prostě sesazen kvůli nerozhodnosti a možná tomu, že příliš přísně jednal s lidmi, u kterých se to nehodilo. Všechno teď řídí Rita Alvarezová. Ta přikázala balit a připravovat se na přesun.“</p> <p>„Jak brzo?“ zeptal jsem se s obavami.</p> <p>„Může to být kdykoliv, ale pravděpodobně jim to bude trvat osmnáct až dvacet čtyři hodin. Jedná se ale jen o předpoklad.“</p> <p>„Už jedu.“</p> <p>Nedokážu odhadnout, jak dlouho mi trvala zpáteční cesta. I když Oregon není příliš velký stát, při cestě z jihu na sever je velký dost, a mezistátní dálniční systém nebyl tak úplný, jako ten minulý, který jsem si pamatoval. Přesto jsem se dostal na záložní místo po šesti hodinách nepřetržité jízdy a odbočil jsem na prašnou cestu, vedoucí na střelnici letectva. Doufal jsem, že nikdo neodstartoval předčasně. Rita Alvarezová mi v tomhle životě provedla spoustu ošklivých věcí. Bylo by jí podobné, kdyby mě nevědomky odrovnala.</p> <p>Naštěstí tam všichni ještě byli, včetně záložní stanice. Když jsem se dostal dovnitř, čekalo mě téměř zklamání, protože většinou posedávali a čekali.</p> <p>Síť Zajíce Březňáka ve své lidské podobě nevypadala zdaleka tak působivě a ne příliš hrozivě. Byl tam samozřejmě Walt a Cynthia, Otec Pete a starší muž, kterého jsem kdysi dávno viděl v ústavu. Představil mi ho jako doktora „Prostě mi říkej Herb“ Koedera. Ukázalo se, že je paleontologem. Byla tam také přítomna žena s lehce nahnědlou pokožkou a účesem z tenkých copánků. Nikdy předtím jsem ji neviděl. Představili mi ji jako „Mabel“, to však byla jediná nová tvář.</p> <p>Pohlédl jsem na Walta. „Myslím, že jsi říkal, že je vás sedm,“ připomenul jsem mu. „Nechybí vám ještě dva?“</p> <p>Walt přikývl. „S doktorem Korilem ses ještě nesetkal, přinejmenším ne v téhle rovině. Unesli ho Alovi chlapci a odvezli do ústavu. Od té doby jsme ho neviděli, ani o něm neslyšeli. Mám podezření, že je jedním z lidí uvnitř LSM modulů a s největší pravděpodobností jedním z těch, na které narazila naše Rini. Je to skvělý muž, výzkumný psychiatr. Pochybuju, že ho Al vůbec považoval za hrozbu, natož na naší straně, dokud se nějak neprozradil. V každém případě se k nám nepřipojí, dokud ho nedokážeme nějak osvobodit.“</p> <p>„A ten sedmý?“</p> <p>„Adrian Martinez. Pohledný Američan, původem z latinské Ameriky, se srdcem a duší certifikovaného veřejného účetního. Zemřel loni v zimě, při autonehodě. Nezdá se, že by to bylo nějak naaranžované – prostě se dostal do ošklivé bouračky. Je docela možné, že tyhle nudné sračky jsou jeho výtvorem. Mám z nich stejný pocit jako z Gary[1] v Indianě.“ Vzdychl. „Tak je nás stále sedm, když počítáme Wilmu, která je už uvnitř a připravená, s tebou osm. Uvidíme, jestli dokážeme naverbovat ještě někoho. Získal jsem Adrianovy záznamy z Brandových skřínek, a také Isaacovy, pokud ho někdy dokážeme osvobodit. Určitě budeme hledat další, které bychom přivedli na palubu. Napadlo tě něco nového, zatímco jsme čekali?“</p> <p>Rozhodl jsem se, že bude lepší, když nebudu zabíhat do velkých podrobností. „Ani ne. Něco mě napadlo, ale ještě to neuzrálo. Co způsobilo takový velký poprask, kvůli kterému jsem se vrátil a kvůli kterému tu všichni posedáváme?“</p> <p>„No, dokážeme monitorovat jejich celkový provoz, i když s ním nemůžeme moc udělat. Dostali jsme zprávu. Shromáždili prostě všechny, kteří zůstali na jejich straně a jsou naživu. Chtějí je přenést. Považuji to za hotovou věc. Získal jsem seznam, tady je. Všiml jsem si však, že tu je několik zajímavých opomenutí. Není tu Lee Henreid, ani Harkerová, Santee, Cholder nebo Prineová, ani Standishovi, i když si myslím, že Bernie se utopil při nějaké velké bouři, když byl na východě.“</p> <p>Podíval jsem se na list papíru, který mi podal. Rita Alvarezová, Danielle Tanaková, Robyn Henreid – to bylo zajímavé! – Dorothy Sloanová, také zajímavé, a samozřejmě Les Cohn. Zdálo se, že ten je vždy na vyhrávající straně.</p> <p>„Les je naším Talleyrandem,“ poznamenal Walt.</p> <p>„Kým?“</p> <p>„Talleyrandem. Ten začínal jako úředník krále Ludvíka XVI.. Těsně předtím, než Ludvíka svrhla lůza, vyhledal revolucionáře a podepsal dohodu s Robespierrem. Když Robespierrův čas vypršel, objevil se Talleyrand na straně těch, kteří táhli diktátora ke gilotině. Vynikl jako Napoleonův ministr zahraničních věcí, ale byl to také člověk, který o řadu let později zařídil návrat staré monarchie. Chápeš, jak to myslím? Měl skutečný talent být na vyhrávající straně, dříve než bylo jasné, kdo vyhraje. To je celý Les. Pokud by se náš dobrý doktor někdy u nás objevil a chtěl se k nám připojit, budeme vědět, že už jsme vyhráli.“</p> <p>Překvapeně jsem se na něj díval. „Netušil jsem, že víš něco o historii.“</p> <p>Pokrčil rameny. „Pochytíš spoustu od všeho, když jsi naživu tak dlouho jako já. Člověk pak přemýšlí, jak by mohl být chytrý, kdyby nebyl nikdy v minulosti zabit, co?“ Usmál se. „Jenom žertuju. Začíná to být hrozně nudné, člověk musí něco dělat. Jednou jsem už propadl alkoholu. Kvůli té zkušenosti jsem neměl dobrý pocit z drog, takže, no, děláš jiné věci. Pochopíš to, jestli vydržíš tak dlouho jako já.“</p> <p>„Jak dlouho to u tebe bylo, Walte? Tedy, kolik životů?“ Al zvládl devět životů, než jsme ho konečně odpráskli.</p> <p>Pokrčil rameny. „Deset, možná dvanáct. Už o tom ani nepřemýšlím. Je to příliš dlouhá doba, tolik promarněného času…“ Jeho oči začaly mít skelný výraz, téměř jako by těch životů litoval, místo aby byl hrdý na to, že je přežil. Rychle se snažil změnit téma hovoru.</p> <p>„Je ti dostatečně jasné, co se stane, když se vyhlásí poplach?“ zeptal se mě.</p> <p>Přikývl jsem. „Myslím, že ano. Zamíříme do LSM, připojíme se do systémů a budeme čekat.“</p> <p>Přikývl. „Pochop ale, že to nebude jako předtím. Zaprvé, tělo nepřežije. Za druhé, nebudeš v nebi Brandovy skřínky – budeš si vědom celé doby až do prolínačky. Rozdíl je v tom, že Skřínka uchová tvůj paměťový kodex, až vklouzneš do králičí díry. Všechno bude podobné, jako když jsi to dělal předtím, a nedokážu ti říct, jakým typem díry projdeš, jestli budeš sám či s někým z nás, nebo dokonce s jedním nebo více z <emphasis>nich</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Pamatuj, jestli se nedostaneš do té prolínačky, neprojdeš inkarnací. Protože budeš přecházet tímhle způsobem, zůstaneš připojen k zálohovacímu středisku, takže bez ohledu na to, k čemu dojde, tě budeme schopni najít, nebo budeš schopen najít tohle místo. Kvůli spojení budeš možná dezorientovaný, až se dostaneš do fáze s inkarnací. Ze začátku možná nezískáš veškeré zázemí ze života toho, do koho se vtělíš, nebo si třeba nebudeš do detailu pamatovat to, co děláš teď, ale pomalu to splyne. Nech tomu čas.“</p> <p>„Máš vůbec <emphasis>nějakou </emphasis>představu, jaké to bude? Chci říct, příště? Bude to další varianta tohohle, nebo co?“ Jediné dva světy, na které jsem si dokázal doopravdy vzpomenout, byly dost podobné.</p> <p>„Nemám žádné vodítko,“ odpověděl, „ale neočekávám, že se bude příští svět vůbec <emphasis>blížit </emphasis>tomu, který jsme tu měli. Je skoro jisté, že Alice McKeeová – akademička, tvrdá, radikální a antropoložka, Bůh nám pomáhej – bude udávat tón, ale ne vědomě. Alespoň že ne vědomě. Provede to její podvědomí. Poskytne vzor. Počítačová nadstavba potom zabezpečí všechny detaily, které logicky vyplynou z premisy. Jestli se mě ptáš, tak na příští svět se vůbec netěším. Myslím, že Alice je takový typ, který se chce podvědomě odškodnit za ústrky, se kterými se v minulosti setkala. Pamatuju se, když byl objektem Ben Sloan. Vůbec bys nevěřil, že má podobné hluboko ukryté problémy, ale svět, ve kterém jsme museli přežít, by se líbil Černým muslimům[2]. Sloan byl potom téměř vysátý a stal se z něj muž přehnaně oddaný firmě. Podivné. Jako kdyby to z něj vyšlo všechno najednou. Měl jsem štěstí, že jsem to přežil. Spousta z nás nepřežila. Nejsem si jistý, jestli se nedostaneme do dalšího podobného světa. Musíš se držet.“</p> <p>Upřeně jsem na něj hleděl. Ostatní z toho zřejmě také neměli dobrý pocit.</p> <p>„Skutečně si myslíš, že to bude tak zlé?“</p> <p>„Mohlo by být. Myslím, že záleží na tom, v jaké podobě vyjdeš na druhém konci. Opravdu uvažuju nad tím, jestli by na tom někteří z nás nebyli lépe, kdyby prošli reinkarnací, než když projdou tímto způsobem, ale bez ohledu na to, jak dobrý je záznam, nikdy to není stejné jako skutečnost, nikdy se to neobejde beze ztrát. Já…“</p> <p>Vzduch náhle zaplnilo hlasité zvonění, které neustávalo a znělo tak hlasitě, že nám málem praskaly bubínky, protože ho zesilovaly betonové bunkry a kovové vybavení.</p> <p>Na všechny jsem se podíval a neviděl jsem nikoho, kdo by neměl ve tváři a v očích vepsaný strach. Nikdo z nich to nechtěl, ale bylo možné buď tím projít, nebo zůstat vzadu a narodit se úplně znovu. Dokonce i Cynthia byla nezvykle tichá a nějak zasmušilá, a ne taková sebevědomá a panovačná čubka, jak pro ni bylo typické.</p> <p>Přesto nikdo nezaváhal. Pokud byste to udělali, nejspíš byste nejen zůstali vzadu, ale také byste zcela ohluchli od všeho toho zvonění.</p> <p>Na každém LSM bylo jméno. Našel jsem svůj modul, rychle se svlékl, vlezl dovnitř a zavřel dveře. Slyšel jsem syčení a cítil, jak se tlak vzduchu změnil. Také jsem najednou zjistil, že pokud jsem se neocitl v úplném tichu, tak jsem před zvoněním alespoň dobře chráněný.</p> <p>Tyhle LSM byly daleko více automatizované než LSM, které se používaly v ústavu, přinejmenším ty, které jsem viděl. Walt a ostatní odvedli působivou práci. Dýchací maska mi na tváři seděla dobře a kokon vyplňoval houbovitý materiál, který expandoval, obalil mé tělo jako forma a pevně mě držel na místě. Cítil jsem všemožné píchání na různých místech pokožky, jak do mě vstupovaly jehličky a intravenózní jehly, zkoumaly mě a pak zůstaly na svém místě.</p> <p>Všechno začalo být naprosto nereálné a veškeré zvuky utichly, s výjimkou mého dechu a bušení srdce.</p> <p><emphasis>A jedeme</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Pomyslel jsem si. Byl jsem nervózní, vyděšený, ale také vzrušený. Pokud samozřejmě přežiju a znovu se dostanu do prolínačky…</p> <p># # #</p> <p><emphasis>Točí se dokola, točí a točí,</emphasis></p> <p><emphasis>a nikdo neví, kde nakonec skončí…</emphasis></p> <p>Zvuk se přese mne náhle přelil jako ohromná mořská vlna. Nebyly to hlasité, nesnesitelné nebo nepříjemné tóny, byl to prostě <emphasis>zvuk</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Znělo to jako v dutém prostoru, třeba jeskyni nebo velké místnosti s hladkými stěnami.</p> <p>Modul pro podporu životních funkcí se rozpustil a já, nahý, jsem chvíli stál a díval se na výjev, který se mi naskytl. Nebylo tam moc světla. Ocitl jsem se ve velké temné místnosti. Podlahu tvořily stovky a stovky kulatých barevných disků podobných světlům, které svítily červeně, zeleně, žlutě, modře a bíle. Chvíli zářily stálým světlem. Pak jednou, dvakrát, třikrát blikl pouze jeden blok, velký nejspíš šest na šest, pak se změnil na jiný barevný vzor. O krátkou chvilku později to udělal druhý blok, pak třetí, a tak dál. Když všude, kam jsem dohlédl, proběhla tahle změna, první blok to udělal znovu.</p> <p><emphasis>Bludiště, </emphasis>uvědomil jsem si instinktivně. <emphasis>Je to nějaký matematický model</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Ale jak zjistíte, jaký, když jste tím bludištěm neviděli nikoho nebo nic procházet? Musí v tom být něco víc, něco jednoduššího a nejspíš očividného.</p> <p>Choval jsem naději, že uvidím Blbouna nebo nějaké podobné stvoření, které mi napoví nebo poskytne nějakou pomoc, ale zdálo se, že se tu žádné nechystá objevit.</p> <p>Nemohl jsem dělat nic jiného než studovat měnící se vzory a zjistit, jestli dodržují nějakou logickou posloupnost. Teplota mi připadala přijatelná, suchý vzduch byl slabě cítit po kovu. Nebyl problém, abych hlavolamu věnoval čas. Jediný háček spočíval v tom, že jsem zřejmě snědl poslední jídlo a vypil poslední vodu v tomto životě. Buď se dostanu na druhou stranu a znovu se narodím, nebo zemřu v bludišti a můžu se rozloučit se svou pamětí. Samozřejmě, protože jsem vyrazil připojený na LSM, mohl jsem získat část paměti zpět, ale dokonce i má starší já, přítomná v současné paměti, mi připadala jako duchové z jiného života a jiného času, byla každou inkarnací trochu mlhavější. Skřínka mohla vrátit fakta a znalosti, ale ne bezprostřední zkušenosti a moudrost. Bylo to spíše jako si půjčit údaje někoho jiného, než si vzpomenout na své vlastní a použít je.</p> <p>To jsem nechtěl. Netušil jsem, jestli už jsem podobnou zkušeností prošel, ale něco v mém podvědomí mi říkalo, že je lepší si nepamatovat vůbec nic, než si pamatovat takhle.</p> <p>Zdálo se, že každý přenos pro živého člověka začíná jako počítačová hra. Určitá výzva, kterou jste museli vyřešit, abyste postoupili vpřed. Naposledy to byli obří pavouci v pinbalovém hracím automatu, teď se jednalo o komplikovanou verzi dětské elektronické hry Simon. Skutečně jednoduché. Rozpoznat vzor a přijít na to, jak se opakuje. Pokud dokážete vzor zopakovat, hra vám poskytne delší, složitější vzor, a tak dál. Tady se jednalo o jasnou variantu té hry.</p> <p>Pozoroval jsem barevné vzory snad celé hodiny a po nějaké době jsem začal dost úspěšně předpovídat, co bude následovat. Ať už hru připravil kdokoliv nebo cokoliv, nejednalo se o žádného odporného maniaka. Snadno by se daly připravit velice obtížné testy. Zdálo se, že jsou spíše navrženy tak, aby od vás vyžadovaly alespoň trochu rozumu a touhy je zvládnout, nic víc.</p> <p>Vezměte si tenhle. Mřížka šest na šest, šestatřicet světel, ale pouze pět barev. V každém vzoru měla barevná políčka stejné umístění vůči ostatním políčkům stejné barvy – jinými slovy, červená mohla být 1A, 2C, žádná 3, 4B a tak dál. Vypadalo to dost náhodně, ale opakovalo se to stejným způsobem. Každá barva měla stejný vztah k ostatním pěti, co se týkalo umístění na mřížce. Bylo zvláštní, že levých šest pokaždé zachovávalo pořadí červená – zelená – modrá – žlutá – bílá – červená. Najít vzor bylo docela obtížné, ale měli jste dost času na to, abyste jednu takovou kombinaci izolovali. Jakmile jste ji měli, získali jste jakési vyznačení trasy, která možná nevedla přímo, ale byla vždy přítomna. Dalo se to potvrdit tím, že další sousedící blok pokračoval v hlavním vzoru prvního a vždy navazoval na kombinaci šesti v řadě. Obtížné bylo, že jste trasou museli proběhnout v době, kdy se vzor neměnil, poté, co se změnily všechny bloky. Podle mého odečtu několika cyklů jste měli k dispozici pouhou minutu, než se vzor začal opět měnit. Nejednalo se o velkou vzdálenost, ale museli jste pochopit celý vzor, vběhnout na něj a dostat se přes všechno v té minutě. Pak jste museli pospíchat a nesměli jste se splést, zatímco zbytek za vámi se měnil. Nebylo to těžké, ale nejednalo se ani o dětskou hru.</p> <p>Rozhlédl jsem se a byl jsem poněkud překvapen, že tu není nikdo jiný. Na okamžik mě napadla strašná myšlenka, že když jsem začal v LSU, není to vůbec skutečný průnik, ale jenom další zkušenost v Brandově skřínce. Jak bych se to opravdu dozvěděl?</p> <p>Ale samozřejmě, to byl problém už od začátku. K čertu s tím. Když jsem teď předpověděl pět vzorů za sebou a zjistil, že mám velkou žízeň, rozhodl jsem se, že příští bude ten pravý.</p> <p>Následující vzor, co se trasy týkalo, vypadal očividně. Buď jsem měl pravdu, nebo jsem se mýlil, ale nezdálo se, že by přicházela v úvahu odlišná interpretace. Proto jsem rázně vykročil a šel, neběžel jsem, do moře světel.</p> <p>V okamžiku, kdy jste se ocitli uvnitř, bylo snadné ztratit orientaci. Na to jsem myslel, a tak jsem celý postup jednoduše omezil na mřížku a začal opakovat směry: 3F na 2E na 2D na 1C na 2B na 3A. Šel jsem vpřed. Další blok by měl začít stejnou posloupností – znovu najít 3F a postoupit dál dovnitř. Nechtěl jsem to uspěchat. Cítil jsem, že hrozí především dvě léčky. Bylo příliš snadné se splést nebo vynechat krok, nebo se stát příliš opatrným, rozmýšlet se a nechat se chytit vzorem, který se za vámi měnil.</p> <p><emphasis>Nemysli na vzor vzadu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jdi dál, jdi dál</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>3F, 2E, 2D,1C,2B,3A</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>3F,2</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>Když jsem byl v půli cesty, pocítil jsem nejistotu – víte, vaše mysl se úplně nevyprázdní, ale to, co jste znali tak dobře jako vlastní boty, se najednou zdá být nějak úplně špatně. Bylo to 1C nebo 2C? Jdi dál, jdi dál.</p> <p>Test měl v zásobě překvapení – zvuky a hrozivé postavy, které čekaly v temnotě, jestli nesejdete z cesty, jako kdyby bylo všechno smrtící připraveno na jediný váš chybný krok – a nejspíš tomu tak bylo.</p> <p>Nacházel jsem se skoro u konce a opravdu už jsem <emphasis>viděl </emphasis>velkou stěnu šedého šumu, ohromný televizor nevyladěný na žádný kanál, který čekal jen na mne, jenom ještě jednu řadu…</p> <p>Všechna světla kolem mne se změnila.</p> <p>Na okamžik jsem se v panice zastavil – a pak jsem slyšel, jak všechny stíny, které jako by se skrývaly právě mimo dohled, začaly řvát, slintat a hnaly se přímo ke mně.</p> <p><emphasis>Zatraceně</emphasis><emphasis>!</emphasis> Pomyslel jsem si. <emphasis>Jaký je v tom k čertu rozdíl, když se jedná jen o jednu řadu?</emphasis></p> <p>Prudce jsem vyrazil a běžel jsem přes světla přímo ke stěně. Slyšel jsem ty věci za sebou, ať už byly čímkoliv. Něco se mi otřelo o stehno, ale neohlédl jsem se, nezastavil jsem se a střemhlav jsem se vrhl rovnou do prázdnoty.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p> <p><strong>SVĚT, KTERÝ VYTVOŘILA ZLÁ ALENKA</strong></p> <p>Začínal jsem chápat, proč to Walt, Al a dokonce Cynthia po jednom nebo dvou prvních přechodech tolikrát zvládli. Při prvním přechodu, na který jsem si dokázal vzpomenout, když jsem procházel jedno z těch bludišť nebo rébusů, jsem měl naštěstí s sebou Wilmu, která mi pomohla dostat se ven a dodávala mi odvahu. Nejsem si jistý, jestli by se jeden z nás dostal na druhou stranu bez druhého. Přesto jsem tu teď byl, překonal jsem první nebezpečný bod a dostal jsem se do části, kde byla „fronta“ čekajících. Nezpanikařil jsem, nepodlehl jsem žádnému triku a zvládl jsem to úplně sám.</p> <p>Nedokázal jsem si pomoci, abych neuvažoval, zda se v té králičí díře vždy nezmění světla, když se dostanete na poslední řadu. Byl jsem si jistý, že jsem jí proběhl s více než dostatečnou časovou rezervou, nebylo to šest minut podle jakéhokoliv měření. Všichni ti tvorové v temnotě tam byli proto, aby vás odvedli ze správné cesty, vystrašili, přiměli zapomenout na vzor nebo na vaši pozici, a pak ta poslední minuta volného boje představovala závěrečnou léčku. Když jste prostě sprintovali, nic vás nedokázalo zadržet – ale pokud jste ztuhli na místě…</p> <p>Možná to byla dost jednoduchá hra, ale ten hajzl, který ji navrhl, měl v sobě něco sadistického. V hloubi duše jsem doufal, že ji nevytvořila nějaká má dřívější verze.</p> <p>Druhý stupeň obsahoval jen jednu léčku, tu, do které jsem spadl posledně. Byl jsem rozhodnut, že pokud to bude možné, znovu nenaletím. Naštěstí se zdálo, že tu čas skutečně neexistuje, nebo jsem si toho přinejmenším nebyl vědom. Nejsem si dokonce jistý, jestli existence v prozatímním místě byla v jakémkoliv smyslu skutečná, nebo se jednalo jen o vnější podobu, vytvořenou naší myslí, aby dala nějaký smysl stavu, pro který neexistovala jiná interpretace.</p> <p>Stále mi připadalo, že to je jako továrna, a já jsem na běžícím pásu. Kolem sebe jsem viděl všemožné exotické tvary a nepoznatelná futuristická zařízení, určená nejspíš k tomu, aby vás v co nejvíce zbytečných krocích přenesla z bodu A do bodu B.</p> <p>Působilo to příjemně. Mohli jste cítit, že jsou přítomni jiní, jiné mysli jako vy, které společně putují v příjemném, bezčasovém omámení, jen málo si uvědomují své okolí a nemají žádné starosti. Tak to mělo být, dokud poslední z nás neodejde z toho ubohého světa, ve kterém jsme předtím byli. Pak, naskládaní v pořadí, v jakém jsme vešli, jsme byli zpracováváni pro následující svět. Mezitím to pravděpodobně poskytlo hlavnímu počítači, ať už byl čímkoliv a nalézal se kdekoliv, víc než dostatek času, aby zkonstruoval vesmír podle první v pořadí, bývalé jeptišky, doktorky přírodních věd Alice Marie McKeeové.</p> <p>Opravdu jsem doufal, že nebudeme všichni jeptiškami.</p> <p>Svět kulturních antropologů by nebyl o moc lepší, možná horší. Její práce se zabývaly spíše městskými lidmi než domorodci z Jižního Pacifiku, takže nebylo pravděpodobné, že by se jednalo o Polynésany. Škoda. Mohla to být legrace, přinejmenším by nás čekalo skvělé podnebí.</p> <p>Na tom nezáleželo. Všichni z nás, včetně ní, jsme byli spoutáni s tím, co vzešlo z jejího podvědomí, ať už se jednalo o cokoliv. Bylo nejen možné, ale i pravděpodobné, že se jí to nebude líbit o nic víc než nám. Nebo se jí to bude líbit, ale nemusí to být stejný svět, který by vytvořila vědomě. Takové věci bývají založeny na emocích, ne na rozumu. Walt, jehož paměť zřejmě sahala mnohem dále do minulosti než paměť kdokoliv jiného, mi jednou ustaraným tónem vyprávěl o společnosti, kde bylo normou mučení, sebemrzačení a ještě ošklivější věci. Takový svět neodpovídal dokonce ani vkusu Cynthie a nebylo jisté, kdo ho „vytvořil“. Jistě se nejednalo o společnost, kterou by kdokoliv z těch, co jsem znal, vybudoval rozumově. Přesto byla vytvořena, protože jsme rozumnými bytostmi, ale také něčím víc.</p> <p>Čekala mne stejná otázka jako minule. Běžným pravidlem bylo, že když jste zemřeli, prošli jste reinkarnací, nezachovali jste si vědomé vzpomínky na minulý život a měli jste opačné pohlaví. Pokud jste prošli živí, jako já, zůstalo vám stejné pohlaví i vzpomínky na minulost. Problém spočíval v tom, že v obou případech jsem začal jako muž. V prvním případě jsem byl změněn v ženu a ve druhém v bytost středního rodu s ženskou podobou. Bylo ale pravděpodobné, že tentokrát skončím jako muž. I když mi to samo o sobě nevadilo, určitě mi to dělalo starosti. Tedy, McKeeová byla příliš feministická superžena, která neměla žádné pevné vztahy s muži, ale zažila spoustu příležitostných známostí, než se stala jeptiškou. Chtěla by se mužů zbavit, nebo se jim vyrovnat? Nějak jsem si nemyslel, že rovnost je koncepce, se kterou by si dělala velké starosti.</p> <p>Vtip byl v tom, <emphasis>že na tom nezáleželo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Přinejmenším, právě teď na tom nezáleželo. Nejdůležitější bylo nezopakovat to, k čemu došlo minule. Tehdy jsem zariskoval a skončil jako postižený, kterého lékařská věda nedokázala dát do pořádku. Věděl jsem, že nesmíte vstoupit příliš časně – pětileté dítě se znalostmi a slovníkem vystudovaného inženýra by působilo hodně nápadně. To by nebylo moc chytré, ale nechtěl jsem postupovat stejně jako minule.</p> <p>Ukázalo se, že jsem si nemusel dělat starosti, přinejmenším ne takového druhu.</p> <p>Jak mě Walt varoval, <emphasis>cítil </emphasis>jsem rozdíl způsobený tím, že jsem začal v LSM připojeném k Brandově skřínce. Ta zaznamenávala všechny mé vzpomínky a osobnost. Záložní středisko se nějakým způsobem přesunulo do nové reality, stejně jako Řídicí středisko, ale bylo je nutné postupem času vyhledat a aktivovat. Hlavní počítač, který vytvořil tyhle vesmíry, měl tu výhodu, že byl schopný zpětně vytvořit nový svět. Nejprve například specifikoval, že musí existovat Řídicí středisko, pak postupoval do minulosti, aby vytvořil linii pravděpodobnosti, která by středisko vložila. Dokonce i když se ukázalo, že se jedná o netechnologickou společnost, příslušný artefakt musel nějak a někde existovat.</p> <p>To samozřejmě mohlo představovat skvělou příležitost vyměnit si postavení, jenomže ten, kdo řídil středisko při přechodu na druhou stranu, měl programy, které dokázaly omezit přístup. Pokud Rita byla tou, která operaci řídila, měla by být vedoucí. Od ní by se směrem dolů rozbíhala hierarchie. Ze stejného důvodu jsem se teď nacházel v hierarchii záložního střediska, i když pravděpodobně někde níž na seznamu.</p> <p>Minule jsem na začátku procesu dokázal vidět svůj nový život, počínaje narozením, v podobě jakéhosi rychle převíjeného filmu. Mohl jsem si vybrat, kde a kdy vstoupím. Tehdy jsem vstoupil jako nové já a mé původní já se do mne vkradlo, spíše jako starý přítel než nějaký cizinec, v průběhu několika příštích měsíců. V současné situaci to vypadalo nějak obráceně.</p> <p>Co jsem teď viděl, byl rychle se měnící a závrať vyvolávající kaleidoskop. Hrozně mne dezorientoval a bránil mi, abych se alespoň trochu vyznal v novém světě a ve svém postavení v něm. Scény byly podivné, matoucí, bizarní. Probíhaly velkou rychlostí, která se nedala snadno zpomalit. Přesto jsem vnímal dost, abych věděl, že z toho života nesmím příliš propást, pokud tu chci vůbec něčeho docílit. Ať už se stane cokoliv, bude to v každém případě pořádně těžké. Jak jsem věděl, nikdo z nás si ani v nejdivočejších snech nepředstavoval, že Alice McKeeová přijde s něčím <emphasis>takovým.</emphasis></p> <p><emphasis>K čertu s tím, </emphasis>pomyslel jsem si, a prostě jsem vstoupil. Jedinou nadějí, kterou jsem v novém životě měl, bylo, že dokážu najít nějaké jiné klíčové hráče, nebo že se z toho alespoň nějak dostanu živý.</p> <p>Podivná řada duší, která pochodovala nebeskou továrnou, zmizela. Byla nahrazena hlubokým, ale velmi obyčejným spánkem.</p> <p>Dobrá, tak jak teď nejlíp vysvětlit svět, ve kterém jsem se probudil, někomu, kdo tam nikdy nebyl?</p> <p>Vzpomeňte si na pavouky. Ne, nechci tím říct, že jsme všichni měli osm nohou a pojídali mouchy. Pomyslete na hmyzí sex.</p> <p>Ženy jsou ve světě hmyzu výrazně dominantní, muži obecně existují kvůli jediné funkci. Většinou jsou malí, často bezbarví, a dost slabí. Není neobvyklé, když samice svého milovníka sežere. Samci mají jediný úkol, a když ho uskuteční, nemají jiný význam.</p> <p>Říká se, že tráva na druhé straně plotu je vždy zelenější, a je to obvykle pravda. Často však klademe přehnaný důraz na odstíny zeleně. Někdo, kdo začíná jako chudý a získá dobré vzdělání, stane se bohatým, známým a má vše, co by každý rád měl, je současně příslušníkem podtřídy, která představuje část jeho nebo její kulturní identity. Někdo tomu říkal Utopický ideál. Přesvědčení, že bez ohledu na majetek před vámi stále něco skrývají a za zády se vám smějí.</p> <p>Alice McKeeová pocházela v obou světech, které jsem znal, z dobré rodiny. Měla výjimečně dobré vzdělání, nikdy netrpěla nouzí a vždy byla asertivní a sebevědomá. Tu a tam jí ale, jako každému, dal někdo košem. Možná šlo o milence, přítele, šéfa. Třeba prožila v útlém věku skutečně ošklivé setkání s nějakým hnusákem, ale vždy to tam bylo, ovlivňovalo to její povahu hned pod povrchem. Muži byli nepřátelé. Muži mohli dělat, co ona nemohla, muži získávali nejlepší postavení a předbíhali talentovanější ženy. Patřila vždy k těm ženám z akademických kruhů, které by chtěly ve společnosti zakázat „kulturu bílých mužů“, ale ke mně se nikdy nechovala zvlášť nepřátelsky. Stejně to v hloubi duše muselo být víc než póza, víc než jen soubor angažovaných názorů. Bylo to pevné a trochu psychotické přesvědčení, konzistentní s ostatními názory.</p> <p>Jistě to vysvětlovalo <emphasis>tenhle </emphasis>svět.</p> <p>Především se jednalo o moderní svět, ne nepodobný tomu, ve kterém jsem se cítil nejvíc doma. Pokročil od zavedené vody a elektřiny v domech ke klimatizaci, automobilům, tryskáčům a všemu ostatnímu. Byl to také v nejširším smyslu feministický svět, ne kvůli všemožným ideologickým přístupům, ale prostě proto, že ženy všechno řídily z nutnosti. Důvodem nebylo, že by ženy uchvátily moc nebo že by existovalo nějaké veliké sociální hnutí, diktovaly to biologie a matematika.</p> <p>Především, ženy počtem převyšovaly muže v poměru dvě nebo tři ku jedné. Na průmyslovém Západě zpravidla žily déle než do sedmdesáti a byly fyzicky větší a silnější.</p> <p>Muži byli nejen ve výrazné menšině, ale také fyzicky menší, většinou měřili metr dvacet až metr padesát. Protože měli „krátký“ chromozom, byli zpravidla také slabší a bylo nepravděpodobné, že by pro ženu představovali nějakou hrozbu bez ohledu na to, jak byli fyzicky disponováni. Zpravidla více trpěli chorobami, dokonce i v rozvinutých zemích, a obvykle umírali relativně mladí, často po čtyřicítce nebo po padesátce.</p> <p>Obrazně řečeno, muži v téhle společnosti nenosili kalhoty. Ve většině případů tomu tak bylo i doslova, ale z pragmatičtějších důvodů, protože muži měli ve společnosti jedinou funkci a ta byla velmi důležitá, i když jednoduchá. I když byli fyzicky docela malí, jejich sexuální orgány byly, no, <emphasis>veliké</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Nedokážu si pomoci, abych nevzpomněl na starou říkanku z předminulého života:</p> <p><emphasis>Byl špinavý a vlasatý</emphasis></p> <p><emphasis>a vší plné vlasy,</emphasis></p> <p><emphasis>ale jeho hrozný nástroj</emphasis></p> <p><emphasis>mu až ke kolenům visí!</emphasis></p> <p><emphasis>Ať žije Bastard, král anglický!</emphasis></p> <p>Nebyl to jen ten „nástroj“, ale podpůrné orgány, která mu na jedné straně poskytovaly mimořádnou kapacitu, na druhé straně dělaly z nošení kalhot nepraktickou záležitost. V době, kdy kvůli pohodlí začali vynechávat látku v rozkroku, jste stejně měli jakousi sukni.</p> <p>V Anglii jim vždycky říkali „kilty“, aby je odlišili od ženského exotičtějšího společenského oblečení, ale praxe byla taková, že muži nosili sukně a ženy zpravidla kalhoty, a tečka.</p> <p>Taková tělesná stavba a hladiny testosteronu, které ji doprovázely, způsobovaly, že muži zpravidla zápolili se svými hormonálními potřebami, což jim vůbec nepomáhalo.</p> <p>Teď si myslíte, že v podobné situaci muži neustále pronásledovali ty velké ženy a jejich kořist z nich většinou vymlátila duši, ale takhle se společnosti nevyvíjejí. Přesto se nemylte, byla to společnost navržená ženami a pro ženy, i když působila povědomě díky tomu, co diktovalo zázemí Alice McKeeové i metodologie počítačové stavby světa.</p> <p>Stejná metodologie, v níž bylo všechno, co nebylo specifikováno, jednoduše přizpůsobeno premise, vytvořila dosti komickou historii, nebo přinejmenším komickou pro ty z nás, kteří znali nějakou jinou společnost.</p> <p>Záliv Golden Gate of Santa Francesca – Zlatá brána svaté Františky – byl jedním takovým případem, a stěží nejvíc ostudným. Vláda, jména, instituce a dokonce i náboženství – všechno bylo feminizováno převedením do ženského rodu. Muži byli z větší části ze života institucí vyloučeni. Neexistovaly například mužské ekvivalenty jeptišek, protože se obecně přijímalo, že by muži mohli zešílet, kdyby se pokoušeli dodržovat takový celibát, jaký panoval v klášterech. Ve vládě nebyli žádní muži, protože muži nepracují dobře ve skupinách a obtížně se dohodnou.</p> <p>Jmenoval jsem se Cory Kassemi. Stejné příjmení měla má matka při posledních dvou inkarnacích. Jednak jsem nebyl zmrzačený, a pak jsem byl na svůj věk a pohlaví v relativně dobrém zdravotním stavu. Vyrůstal jsem v dost stísněných podmínkách. Zhruba ve třech letech byla většina hochů poslána do jakési mužské internátní školy, které se říkalo Základní centrum, a vychovávána odloučeně od rodiny. Našimi přáteli byli spolužáci z Centra, kde jsme žili trochu jako na svobodárně. Matky nás často navštěvovaly a dost často si nás braly ven na nějakou vycházku nebo krátký výlet. V zásadě jsme však byli drženi zavření ve škole a veškerou autoritu měly starší ženy. Viděli jsme muže, jako údržbáře a zahradníky, ale dokonce i v takových případech to bylo vždy pod ženským dohledem.</p> <p>V Základním centru nás učili číst, psát a počítat, ale celkem nic víc. Především se zdálo, že jsou chlapci včetně mne náchylní k mírné dyslexii, které nebránila učení, ale ztěžovala ho a odrazovala nás od studia něčeho dalšího kromě základních věcí.</p> <p>V Centru to věděli a starali se jen o to, aby nám poskytli funkční gramotnost. Cílem většiny vyučovacích hodin a tím, co se skutečně učilo a k čemu bylo učení určeno, byla disciplína, disciplína, disciplína – sebeovládání, skupinová disciplína, disciplína ve vztazích s ostatními. Beletrie, televize a filmy – dramata, komedie a kreslené filmy – všechno odpovídalo naší výuce. Všude byly silné, hrdinské ženy a slabí, slabošští, bezmocní a k problémům náchylní hoši. Pojem „dívky“ a „ženy“ bylo možné často zaměnit, ale my jsme byli <emphasis>vždy </emphasis>„chlapci“. Odrazovali nás od toho, abychom se věnovali tvůrčí a intelektuální činnosti. Často nám v tom zamezili ihned, jak to zjistili. Stále nám vnucovali význačné ženy a to, čeho dosáhly. Do jisté míry jsme věděli, že nějací význační chlapci musí také existovat, jinak by nevznikla další generace skvělých žen, ale dokonce i když jsme se na to zeptali, neměnná odpověď zněla: „No, na to stačí jakýkoliv chlapec.“</p> <p>Myslím, že genetice rozuměli daleko lépe, než by odpovídalo takové výuce. U nás se však nepředpokládalo, že se vůbec někdy seznámíme s takovými oblastmi vědění, a to sdělení do nás bylo nepřetržitě vtloukáno.</p> <p>Chlapci byli ničím. Měli ošklivá, nudná, jednotvárná těla. Jejich jediný hlavní rys, který se začal rozvíjet ve věku kolem dvanácti let, vypadal ošklivě a zdál se být nepatřičný. Ve srovnání s chlapci působily ženy oblé, hladce a exoticky. Chlapci nebyli dost emocionálně stálí, dost silní nebo dokonce ani dost chytří, aby vykonávali takové velké věci jako ženy. Společnost je používala téměř výhradně proto, že <emphasis>něco </emphasis>dělat museli. Hoši byli potřební k rozmnožování druhu, k ničemu víc. Veškerou zodpovědnost měly ženy – musely nosit plod a rodit děti, živit je. Přitom stále pracovaly pro společnost, musely zajistit výchovu dětí, pečovat o ně, a tak dál a tak dál.</p> <p>Očekávalo se, že přibližně rok po pubertě, která začínala asi mezi jedenáctým a třináctým rokem, začne každý hoch chodit do práce a splácet Základnímu centru náklady na výchovu. Většinou se jednalo o nekvalifikované práce – dříve vzpomínanou údržbu, úklid, zametání ulic, zahradničení a jednotvárnou práci v továrně, i když většina takových činností byla automatizována. Existovaly spousty knih, článků a pořadů v televizi o tom, co by měl dělat nadbytečný hoch, když ho automatizace připraví o tradiční zaměstnání.</p> <p>Nikdy jsme nepobývali mimo Centrum sami, ani jsme nebyli dlouho bez dozoru. Stejně to však byla úleva, když jsem vyšel ven a viděl něco, co vypadalo <emphasis>téměř </emphasis>normálně, alespoň při povrchním pohledu. K mému velkému překvapení jsem už nebyl na severozápadě nebo v Kalifornii. Ve skutečnosti jsem se nacházel v Texasu, v malém městě Larimore blízko Houstonu. Houston byl samozřejmě nazván po velké texaské osvoboditelce Samantě Houstonové, která rozdrtila Juanitu de Santa Anu v bitvě asi tak před 175 lety.</p> <p>Byla mi přidělena práce při údržbě města. Nechci, aby to znělo důležitěji, než jaké to bylo. Každý den odvezl autobus několik z nás do města. Hlásili jsme se na radnici u dohlížitelky, tlusté staré ženské, která se jmenovala Snoopsová. Měla šedé vlasy, neměla všechny zuby a nosila kombinézu, která podle vzhledu pocházela někdy z dob Houstonové. Svým způsobem se jednalo o další ponížení, protože kdokoliv z nás byl chytřejší a schopnější než madam Snoopsová, ale ona byla vedoucí a hotovo. Alespoň že se můj „bouřící se testosteron“ nikdy nebouřil kvůli madam Snoopsové.</p> <p>Chodili jsme ven s ručním vybavením a zametali jsme odpadky z chodníků do takových malých uzavřených lopatek na smetí na násadě. Pak jsme dostali tyčky s bodci, sbírali jsme odpadky v parcích a podobně. Příležitostně nás čekaly další drobné práce, jako znovu natřít oprýskané popelnice, kontrolovat a občas obnovovat vyznačená místa na parkování a podobně. Taková práce byla minimálně placená. Z platu jsme dostávali deset procent a zbytek šel na „splacení“ našeho „vzdělání“, ale přinejmenším jsme se tak dostali ven a nebylo to zrovna náročné.</p> <p>Bylo mi šestnáct. Měl jsem dlouhé hnědé vlasy, modré oči a stále chlupatější tělo, které bylo hypoteticky opravdu sexy, a středně hluboký, uhlazený hlas, který ostatní zřejmě shledávali příjemným. V zrcadle jsem vypadal opravdu dobře, přinejmenším podle dřívějších měřítek. Měl jsem přiměřenou kondici, byl jsem docela dobrý kuchař, a dost šikovný při různých opravách. Proto mluvili o tom, že mě nechají, abych se společně s několika ostatními pokusil najít si lépe placenou práci a zařídit se pro sebe.</p> <p>Problémem bylo částečně měřítko. Netrvalo dlouho, než mi připomněli, že měřím sto čtyřicet centimetrů ve společnosti, která měří sto osmdesát pět, a že nejspíš nevážím devadesát liber. Cítil jsem se vším kolem sebe poněkud zdrcený. Slíbil jsem si, že bez ohledu na cokoliv si už nikdy nebudu dělat legraci z malých lidí, jestli jsem si jí někdy dělal.</p> <p>Existovaly věci, které společnost doporučovala, zvláště když jste byli ženami. Hned za parkem jste mohli vidět školní mládež, samozřejmě samé dívky, jak závodí a baví se. Pak se hnaly zpátky, nejspíš na algebru a světové dějiny – dějiny žen? Ne, ani tenhle svět nešel do <emphasis>takového </emphasis>extrému. Znal jsem daleko víc než ony a částečně díky svému smyslu pro sebeovládání jsem tu skutečnost skrýval před ženami, které byly mými nadřízenými, i před svými kolegy. Ti obvykle nebyli tolerantní k chlapcům, kteří se od nich lišili.</p> <p>Přes poklidný, nevýhružný charakter města a společnosti obecně byl přesto tento svět mnohem nebezpečnější než jakýkoliv, na který jsem si dokázal vzpomenout. Ženy obvykle tolik nebojovaly, ani nebyly tak násilnické, ale když už <emphasis>opravdu </emphasis>bojovaly, byla v tom zuřivost, které se žádný muž nemohl vyrovnat. Skutečná tragédie spočívala v tom, že tahle společnost úplně ničila mužského ducha. Zjevně to tak nebylo vždy a existovala izolovaná, do jisté míry odlišná společenství, ale panovalo obecné mínění, že muži nedokáží vytvářet dlouhodobé vztahy – i když to většina mužů mohla a dělala – a že se muži nestarají o děti, které zplodili, ani nejsou schopni pomáhat při jejich výchově. Přitom byl ve skutečnosti opak pravdou. Samozřejmě, existovala spousta docela lhostejných chlapců, zvláště v mém věku, ale nebyli to všichni. Ještě jsme nezplodili žádné děti, takže nás k siláckým řečem vedlo spíše romantizování a snaha ukázat se, než reálná zkušenost.</p> <p>A celý systém zajišťoval, že jsme byli ustavičně vedeni spíše jako děti než dospívající, zodpovědní dospělí. Přesto u většiny z nás vyvolával touhu, které by ženy nevěřily, touhu po ochraně a stabilitě. Ženy žily přibližně stejně dlouho bez ohledu na to, zda byly vdané, měly děti a podobně. Muži, kteří žili samotní, zpravidla umírali ve čtyřiceti, ti starší měli vždy dlouhodobý poměr.</p> <p>„Poslyš, Cory!“ zavolal na mě Jed, který byl několik let mým spolužákem v Základním centru. Právě pečlivě obnovoval nátěry žlutých obrubníků na některých ulicích.</p> <p>„Ahoj, Jede,“ odpověděl jsem. „Tak teď natíráš celé město na žluto?“</p> <p>Usmál se. „Natřel bych ho daleko hůř, kdyby mi dali nějakou barvu. Děláš něco večer?“</p> <p>Pokrčil jsem rameny. „Co bych měl dělat?“ Nebylo pravděpodobné, že bychom si mohli sami vyrazit ven a jít nazdařbůh.</p> <p>„Je výplatní den a večer pošlou autobus do nákupního centra. Bude nás doprovázet madam Conlonová, a ta je dost dobrá, aby nás někam pustila.“</p> <p>„Máš nějaké peníze?“ zeptal jsem se ho. „Chci říct, za těch pár dolarů, které dostáváme, toho večer moc nekoupíš.“</p> <p>„Šetřil jsem. Myslím, že mi to stačí na několik her.“</p> <p>To byla jedna z věcí, kterými jsme se my chlapci zabývali. Hráli jsme spoustu her – exotické karetní hry, hry na hrdiny, všechno možné.</p> <p>„Cože? Nic, čím bys udělal dojem na kočky?“</p> <p>Zasmál se. „Možná. Záleží na tom, kolik mi zbude.</p> <p>Jestli máš trochu peněz, můžeš jít se mnou. Možná bychom mohli dát dohromady to, co dostaneme, a sehnat něco skvělýho.“</p> <p>Dobrá, řekněme si to na rovinu, dokonce i v téhle nové situaci se některé věci nezměnily. Jed, já, ani většina našich přátel moc nedbala na svůj vzhled. Jistě, existovali ješitní chlapci, většinou nám však stačilo, když jsme nevypadali jako vyválení v blátě a pravidelně se koupali. <emphasis>Záleželo </emphasis>nám ale na tom, že pro ženy jsou takové věci důležité, a ženy jsme měli stále na mysli.</p> <p>Móda se lišila od té, na jakou jsem byl zvyklý v minulosti. Když pominu kilty, které měly pro svou existenci praktický důvod, nebylo v žádném z mých předchozích světů běžné, aby muži nosili víc šperků než jen hodinky a prsten. Tady to ale dívky měly na chlapcích rády a na sobě taky. Existoval celý průmysl šperků pro chlapce, který soutěžil s pánskými kolínskými a vodami po holení. Pomocí šperků a nápadně barevného oblečení jsme si kompenzovali pocit, že ve srovnání s ženami všichni vypadáme fádní a oškliví. Účesy byly také důležité a smysl pro mužskou módu daleko přesahoval to, na co jsem si zvykl v minulých životech, ať už jsem byl muž nebo žena.</p> <p>Při tom všem bylo legrační, že se ženy neoblékaly v opravdu mužském stylu. Ve skutečnosti se oblékaly podobně, jako to dělaly vždy, což bylo také částí problému. Chci říct, bylo těžké nezírat a nefantazírovat, když jsem sledoval okolní svět. Byl jsem skutečně nadržený, téměř posedlý, abych zaznamenal úspěch u žen, ale vzhledem k rozdílu ve velikosti a psychologickému kondicionování jsem nedokázal být tak troufalý, jako když jsem byl mladým mužem na jiných světech. Chlapci sami nechodili ven a nenavštěvovali bary nebo putyky. Myšlenka iniciovat nový vztah s dívkou byla ve skutečnosti tak děsivá, jako ve fantazii lákavá. Styděl jsem se i v situaci, jakou jsem považoval za normální uspořádání světa. Tady to bylo mnohem, mnohem horší.</p> <p>Většinou jsem nosil lehké košile bez rukávů a hodně volné plisované kilty, měl jsem náušnice, řetízek na krku, nějaké prsteny a docela krátké vlasy, protože nepotřebovaly žádnou zvláštní péči. Většina hochů nosila kníry nebo bradku, ale mně se moc nelíbily v žádné inkarnaci a raději jsem zůstával hladce oholený. Taková údržba mi docela vyhovovala, protože jsem si jednou nechal narůst vousy a připadalo mi, že vypadám hrozně. Někdo na to má hlavu, někdo ne. Moje nebyla určitě na vousy stavěná.</p> <p>Přesto, kdyby přišla nějaká dívka a řekla, že miluje kozí bradku, nechal bych si ji bez zaváhání narůst. Žádná naneštěstí nepřišla a neřekla mi to, ani nic jiného. Byl jsem skutečná čekanka, ale nebyl jsem sám.</p> <p>Připouštím, že při takové sociální atmosféře kvetla onanie a spousta vztahů chlapců s chlapci, stejně jako bylo jasné, když jsem sledoval lidi ve městě, že také existuje plno vztahů mezi dívkami. Z mého pohledu se však jednalo jen o slabý odvar toho, co jsem chtěl a potřeboval, a jen stěží mi to postačovalo, abych fungoval a přitom se nezbláznil.</p> <p>Existovalo pár míst, kde jste se mohli setkávat s opačným pohlavím a zapůsobit na ně, a ta se nedala ignorovat. Jedním byl samozřejmě kostel, i když chlapci a dívky seděli v jiných sekcích, a dále nákupní střediska, běžné pracovní prostředí a podobně. Existovaly také různé podívané, karnevaly a jiné příležitosti, kde jste na sebe mohli nějak zapůsobit nebo kde se alespoň jedna strana mohla vytahovat před druhou, ale nebylo to ustavičné a každodenní.</p> <p>Nevím. Zdálo se, že to tu ženy nepotřebují tak jako my a ani s tím tolik nepospíchají. Vypadalo to, že spousta manželství se uzavírá s ženami daleko staršími, než jsme byli my, zatímco mladší dívky si sem a tam užily a většinou je zajímaly záležitosti na jednu noc. Musím připustit, že se můj život skládal většinou buď ze snění o sexu, nebo z kompenzování jeho nepřítomnosti, nebo věcí, které od něj měly odvést mou pozornost. Přesto jsem měl tolik rozumu a sebekontroly, pravděpodobně díky ostatním Coryům hluboko v mysli, že jsem nepřijal žádné rychlé východisko. Ve skutečnosti jsem věděl, že tu mám skutečný problém.</p> <p>Chtěl jsem se dostat ven, získat jistou volnost a spojit se, pokud to bude možné, s někým jiným ze skupiny Zajíce Březňáka, dokonce i když, Bůh nás ochraňuj, je Cynthie pravděpodobně tou z nás, která má v současném světě největší moc. Zbývalo zjistit, jak se na druhou stranu dostala Wilma, nebo <emphasis>jestli </emphasis>se jí to povedlo, když vezmeme v úvahu „uličku“, kterou musela ve svém stavu proběhnout.</p> <p>Možná jí spojení se Skřínkou prostřednictvím LSM umožnilo dostat se na druhou stranu. Jestli to však zvládla, zůstává otázkou, nakolik je duševně zdravá. Kdo ví? Možná je teď daleko důležitější ta záhadná Mabel, o které jsem věděl jen málo.</p> <p>I když Cynthia řídila záležitosti svým potrhlým způsobem, dával jsem jí přednost před jinou alternativou. Vedoucí Řídicího střediska by teď měla být Rita Alvarezová. Zbavila se všech omezení a bylo vysoce nepravděpodobné, že by byla přístupná Lesovu ovlivňování vedoucích osobností, protože Les by měl zůstat mužem, a tak na tom nebyl o nic lépe než já. Jak znám Ritu, po nalezení Řídicího střediska a obnovení své moci nad ním by nejdřív vyhledala Ala. Ten si nebude díky Rini a mně vědom své minulosti, ale bude tu ženou a tím <emphasis>nadále </emphasis>mocensky zvýhodněn. K čertu!</p> <p>No, nebylo pravděpodobné, že bych mohl cokoliv podniknout. Ve skutečnosti jsem si své potíže možná přivodil sám. Tolik jsem se obával, abych se do současného světa začlenil v poklidu, že jsem do něj vstoupil relativně mladý. Bylo úplně možné, že potrvá celé roky, než se všechny činitele sejdou a umožní mi jakoukoliv akci. Nemohl jsem na to spoléhat, ani na nikoho jiného. Dokonce nebylo jisté, že mě někdo bude hledat, i když jsem měl podezření, že se obě strany pokusí jako obvykle poshánět zatoulané ovečky, aby je mohly řídit a ovládat.</p> <p>Problém spočíval v tom, že jsem byl bezmocný a bezradný. Buď jsem musel spáchat sebevraždu, počkat na novou reinkarnaci a vymazat všechno, co jsem si teď pamatoval, nebo jsem se musel naučit s tímhle absurdním vesmírem vycházet. Nechtěl jsem ztratit svou minulost ani jakékoliv znalosti a zkušenosti, které jsem mohl získat, ale určitě jsem nedokázal žít s takovou řadou minulých životů.</p> <p>Proto jsem asi po měsíci přizpůsobování odložil minulost stranou. Ne snadno a ne příliš dychtivě, ale z nutnosti. Bude užitečná pouze tehdy, až v současném životě narazím na jiné skupiny, pokud k tomu dojde. Do té doby mi je minulost úplně k ničemu. Nezabezpečuje mi ochranu, ani mě nedostane ven z těch zatracených kasáren.</p> <p>Když se mé nové postoje víc ustálily, ženy si jich všimly. Pocítil jsem jako úlevu, že tolik nepřemýšlím a beru každý den to, co přichází, a prostě jdu s proudem. Existovala přinejmenším jedna oblast, ve které byla tahle situace spíše kladem než záporem.</p> <p>Někdo jednou řekl, že život dospělého muže je vždy sérií „musů“. Musíte chodit do práce, kterou nenávidíte, protože musíte vydělat peníze. Musíte si hrát s míčem s vašimi dětmi a musíte vynášet odpadky. Tady ne. Tady jste byli navždy dítětem, dítětem se super sexuální motivací. Neočekávalo se od vás, že budete něčím víc než nedospělým chlapečkem, který se ulejvá, když je to možné, a který má minimální nebo žádnou odpovědnost vůči ostatním nebo vůči společnosti. Neexistoval žádný opravdový tlak, abyste vykonávali cokoliv jiného, než uspokojovali své žádosti a udělali minimum k tomu, abyste se najedli, oblékli a měli kde bydlet. Společnost byla zařízená tak, aby vás podporovala, když jste se o sebe z nějakých důvodů nedokázali nebo nechtěli postarat. Dospívání v tomhle smyslu nikdy nekončilo. Neočekávalo se, že byste projevovali zodpovědnost, ani vám to nebylo umožněno.</p> <p>Po nějaké době zasáhla Máma a rozhodla, že by mi měla alespoň být stanovena nějaká životní dráha, která by mě bezpečně přivedla ke sňatku. Pracovala pro návrhářskou firmu v Houstonu – nenavrhovala šaty, ale třeba parky a městská centra. Tím se dostala do kontaktu s politiky a firmami podnikajícími v turistice a reklamě. Zařídila, aby mě zařadili do školení pro chlapce v oboru hotelového průmyslu. Tak jsem se stal zaměstnancem hotelu v Galvestonu, který tvořil součást obchodního řetězce. Byl dost blízko k Houstonu, aby na mě mohla dohlížet, a dost daleko, abych byl poprvé skutečně samostatný.</p> <p>Představovalo pro mě téměř trauma, když jsem po takové době opouštěl Základní centrum, ale všichni jsme si slíbili, že budeme nějak udržovat kontakt, a já byl zatraceně vzrušený. Galveston bylo neformální městské letovisko u Zálivu, s množstvím pláží, koupáním a spoustou mladých lidí. I když jsem za tohle dost nekvalifikované první povolání nepobíral nijak skvělý plat, spolu s výsadami, které měl personál hotelu a restaurace, to stačilo.</p> <p>Po všech těch virtuálních „letech“, která byla pro mě tak skutečná, jako kdybych se narodil a všechna je prožíval, jsem se až teď dozvěděl, že spousta chlapců neprošla stejnou cestou jako já, ale že vyrostli v téhle společnosti po svém. Zjistil jsem, že u pobřeží je jich spousta. Někteří byli docela normální a pracovali v obvyklých mužských povoláních, jiní žili jako příživníci, gigolové, prostituti, pasáci – na cokoli si vzpomenete. Všichni tu byli na lovu a šli po dobře situovaných a snadno přístupných turistkách. Neuvědomoval jsem si, jak jsem se díky Máminým rozhodnutím stal naivním a chráněným, dokud jsem se opravdu nedostal do světa.</p> <p>Většina hochů byla něčím mezi dvěma výše uvedenými skupinami. S takovými jsem se cítil nejlépe. Zvláště jsem přilnul k Harrymu Petrosianovi, pasákovi, který se věkem blížil ke třicítce, ale vypadal starší. Narodil se a byl vychováván ve městě. Vydělával si ve městě a na ostrovech Madre Islands při pobřeží už odmala. Nebyl o moc větší než já, ale měl tak hustou spleť vousů a tak dlouhé vlasy, že bych přísahal, že se nikdy nestříhal ani neholil. Měl velké, silné paže a mohutnou hruď. Vypadal opravdu impozantně. Myslím, že ho upoutala má svěží naivita, a jakoby mě adoptoval. Kouřil dlouhá tenká cigára a stále nosil tmavé brýle, dokonce i uvnitř a v noci. Nikdy jsem ho neviděl bez brýlí a obvykle je odkládal, jen aby je vyčistil.</p> <p>„Tvoje máma tě sem poslala, abys pochytil pár pouličních chythostí,“ prohlásil a odklepával popel z cigarety na ulici. Probíhala velká kampaň proti kouření, ale to mu nedělalo starosti. Jednalo se o něco, co jste mohli dělat a provokovat tím. Přitom kouření nebylo zakázané a vyjadřovali jste jím svou nezávislost a opovržení k autoritě, i když vám mohlo škodit. „Phvní věc, ktehou si musíš zapamatovat, je, že nesmíš padnout do spáhů těm sladkejm mladicím, ktehý tu všude vidíš v phoužkovejch bikinkách nahoře bez a takovejch shačkách. Jsou na lovu, to je všechno. Chtěj tě vysát, zmáknout dalšího panice a pak tě vodhodit jako hohkej bhamboh. Seš tu už páh tejdnů – kolikhát se ti nabízely?“</p> <p>„Zdá se mi, že pořád,“ řekl jsem mu na rovinu a ani jsem si neuvědomoval, že to taky může znít trochu samolibě.</p> <p>„Jo, dokážou cejtit panice na sto mil. Jak to, že si žádnou nesbalil?“</p> <p>Vzdychl jsem. „Protože je pokaždé nablízku někdo, kdo mě může zastavit, to je ten důvod! Zdá se, že tu na mne Máma upozornila!“</p> <p>Hlučně se zasmál. „No, všichni si dhžíte kilty na uzdě! Já ti ukážu, jak je sbalit, udělat to bezpečně, a přesto si užít.“</p> <p>Nechci zacházet do pikantních detailů, ale můžu vám říct, že když jsem jezdil společně s Harrym v jeho různých dopravních prostředcích pro turisty, od vozíku taženého poníkem až po elektrickou tramvaj, která jezdila po vyhlášených turistických centrech podél pobřeží a k drahým specializovaným obchodům v centru, získal jsem tak okružní jízdu s komentářem, který se nedá šířit.</p> <p>Nakonec mě představil Trině, která vůbec nesplňovala mou představu první sexuální partnerky, ale naštěstí neměla v úmyslu jí být. Nebyla jen velká, ale ohromná, skoro sto devadesát pět centimetrů. Vážila tři sta liber a prsa měla jako melouny. Její výraz a hlas napovídal, že ať vás napadne cokoliv, všude byla a všechno dělala.</p> <p>„Harry! Je tak <emphasis>roztomilý</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>To jsi mi neřekl!“</p> <p>Měla mě doprovázet společně s několika dalšími ženami, které byly trochu menší, ale zrovna tak světaznalé, na některá turistická místa, na která jsem se příliš obával jít sám.</p> <p>Část mého já, pocházející z minulých životů, se v současné situaci stále cítila nesvá, a tím spíše v nočních klubech narvaných turisty.</p> <p>„Tihle lidé jsou převážně počítačoví podivíni z Austinu a ze Santa Fe, kteří se na pobřeží nedostanou často,“ řekla mi Trina. Stále jsem si ještě zvykal, že mne doprovází někdo, kdo je o šedesát centimetrů vyšší a o dvě stě nebo více liber těžší než já.</p> <p>Ze Základního centra jsem znal základy tance a Harry mě naučil pár moderních tanců, které se tu tančily. Nemusel jsem se dlouho dívat, než jsem se do toho dostal.</p> <p>Jednou výhodou v současném vesmíru bylo, že zde existovalo daleko více žen než mužů, takže bez ohledu na to, jak jsme snad byli malí, bezvýznamní, omezení a oškliví, v téhle situaci jsme Harry a já představovali med a polovina osazenstva v místnosti mouchy. Když Trina a její přítelkyně odešly, aby se věnovaly svým známým, a nechaly nás dva sedět u stolu, otupené vším tím hlukem a hudbou, tak se mouchy začaly zrovna rojit.</p> <p>Harry na to byl zvyklý a ocitl se ve svém živlu. Já jsem cítil paniku a nervozitu a styděl jsem se, ale byl jsem postaven do situace, ze které nebylo úniku.</p> <p>Harryho rada mi v té kakofonii kolem nás nebyla moc platná: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Vyber si tu, která s tebou bude taky hovořit.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Taková rada zněla divně, ale dozvěděl jsem se, jak to myslel, a byla to dobrá rada. Tedy, prošel jsem celým pobřežím Galvestonu, jako bych na sobě nosil nápis „nadržený panic“. To byl koneckonců skutečný důvod, proč jsem musel projevovat sebeovládání. Všechny přednášky o pohlavních chorobách na světě mi nemohly zabránit, abych to dělal brzo a často, ale má stydlivost a skutečnost, že jsem byl považován za věc, jenom další suvenýr z „mé dovolené v Galvestonu“, mě odrazovaly.</p> <p>Tady ale nebyl problém v tom, že by na mne nikdo nepromluvil, ale při tak hlasité hudbě a v tlačenici těl bylo obtížné rozumět tomu, co říká.</p> <p>Takže, když to vypadalo, že Harry zmizel a nikdo jiný se nevracel, neměl jsem jiné východisko. Udělal jsem jedinou věc, jakou jsem mohl.</p> <p>Tancoval jsem se všemi dívkami, které se mnou chtěly tancovat.</p> <p>Nic víc o tom opravdu nedokážu říct. Byl jsem víc než trochu opilý, možná i trochu nadrogovaný. I když si takovým mlhavým způsobem docela dobře pamatuju na celý zbytek večera a úsvit příštího rána, raději přeskočím k tomu úsvitu, kdy jsem se ocitl v jakési mužské fantazii. Ležel jsem na vzduchové matraci v patře pronajatého kondominia, poslouchal jsem zvuk narážejících vln a z každé strany se ke mně tiskla jedna nahá dívka, stejně opilá jako já.</p> <p>Na tváři ale měly úsměv. To nakonec uspokojilo mé sebevědomí a sebeúctu. Zkušenost hraje roli a já jsem byl tím nejzkušenějším panicem, kterého současný svět kdy poznal – navíc jsem samozřejmě byl obdařený jako nikdy předtím. Když jsem vzal všechno v úvahu, tak jsem bez ohledu na bolest hlavy a překyselený žaludek začal uvažovat, jestli se mi tenhle svět nezačne přece jen líbit.</p> <p>Stále ještě spaly nebo byly v bezvědomí, a já jsem se od nich musel z mezery mezi nimi pomalu vykroutit. Nejprve jsem se potřeboval vykoupat, a pak najít šaty. Čím víc jsem se pohyboval, tím silnější jsem měl pocit, jako by mě přejelo několik náklaďáků, ale na tom nezáleželo. Poprvé od doby, co jsem vstoupil do pomsty Alice McKeeové, jsem se necítil nadržený. Nebyl jsem o nic víc nabuzený, než bych byl za stejných okolností v jakékoliv z mých předchozích mužských existencí. Místo toho jsem měl pocit, jako bych vykonal to, k čemu jsem určen.</p> <p>Rychle jsem se osprchoval, otřel ručníkem a objevil jsem oblečení a sandály. Ve skutečnosti jsem potřeboval spát alespoň dva dny, ale věděl jsem, že bych ještě měl nějakou dobu vydržet vzhůru. Proto jsem si našel trochu kávy a připravil si šálek v překapávači. Podvědomě to na mě zapůsobilo – zdálo se, že si z jednoho života do druhého přenáším některé osobní libůstky. Jednou z nich bylo, že jsem miloval kávu. Ženy tu většinou měly rády navoněné kávy bez kofeinu a čaje s tak nevyslovitelnými názvy, že jste musel být chemik, abyste jim porozuměl. Tady ale konečně byla kromě libry Bavorské bílé čokoládové kávy, ať už <emphasis>to </emphasis>bylo cokoliv, libra normální, solidní Kolumbijské kávy. Na obalové fólii jsem dokonce objevil obrázek Juanity Valdezové. Pouhá přítomnost takové kávy znamenala, že mé hostitelky mají alespoň <emphasis>nějaký </emphasis>vkus.</p> <p>Začal jsem probírat obsah kuchyně, zatímco se jednopatrovým kondommiem linulo aroma kávy. Protože byt sdílely dvě ženy, neměl jsem k dispozici obvyklé stoličky, které jsem používal, abych dosáhl na vyšší místa, ale zvládl jsem to. Objevil jsem dost jídla, abych vytvořil několik pořádných snídaní různého typu. Jestli ženy nebudou spát tak dlouho, dokud se nezačnu nudit nebo nebudu muset odejít, můžu jim připravit omelety, palačinky nebo vafle. Tolik jsem jim dlužil, i když jsem si byl zatraceně jistý, že jsem se za laskavost patřičně odvděčil.</p> <p>A také jsem to udělal. Vlastně jsem s nimi zůstal po větší část týdne, odcházel jsem jen do práce zkontrolovat došlé vzkazy a zajistit, aby mě Máma považovala za hodného chlapce. Harry se vrátil do ulic, protože měl na práci jiné věci, ale byl mi užitečný tím, že mi zabezpečil kouřovou clonu, dohlédl na jakékoliv problémy, které by mi mohly uniknout, když jsem nebyl doma, a občas mi zajišťoval místní přepravu. Také jsem ušetřil pořádnou část svých mikroskopických peněz na útratu. Za spoustu věcí jsem vůbec neplatil.</p> <p>Říkal jsem vám, že vypustím pikantní podrobnosti bez ohledu na to, nakolik by pro vás byly zábavné, takže si jen řekněme, že jsem hodně tancoval, plaval, slavil a spal s různými ženami v příštích… no, stalo se to pro mne jistým životním stylem. Když jste byli dobří, rozneslo se to. Já jsem dobrý byl a věděl jsem to. Hned od počátku jsem se domýšlel, že za to vděčím předchozím životům, kde muži byli těmi aktivními. Tyhle ženy neměly moc zkušeností s muži, kteří by se v posteli chovali asertivně. Také jsem dost dlouho obýval ženské tělo, takže jsem věděl, kde je maximální úsilí odměněno maximálním výsledkem. Ve skutečnosti jsem si často přál, abych měl víc zkušeností, skutečných sexuálních ženských zkušeností, které bych si dokázal jasně vybavit – pamatujte, že Rina nebyla já – ale zjevně jich v mém podvědomí zůstalo víc, než jsem potřeboval.</p> <p>Se vzrůstajícím sebevědomím a reputací na pobřeží se mi začínalo <emphasis>líbit, </emphasis>že jsem chlapcem na hraní, zvláště když to uspokojovalo všechny <emphasis>mé </emphasis>bezprostřední potřeby. Odvázal jsem se, neohlížel se zpět a do značné míry žil jen pro daný okamžik. Mohli byste říct, že jsem zapomněl, odkud jsem přišel a kam dříve nebo později půjdu, ale nebyla to docela pravda. Jen jsem to odložil stranou jako něco, co nedokážu ovlivnit, a nedovolil jsem, aby mě to rušilo v zábavě.</p> <p>Nejlepší na celé záležitosti bylo, že žádná z žen, se kterými jsem spal, nebyla místní. Všechny tu trávily časově vymezenou dovolenou. Žádná z nich nehledala nic víc než chápavého společníka, se kterým by se pobavila, někoho, kdo zná všechny nejlepší noční podniky a místní atrakce. Takové informace jsem samozřejmě měl, a navíc jsem mezi místními získal reputaci jako ješitný, ale nesporný Král pláží.</p> <p>Vůbec mě nenapadlo, že králové <emphasis>v Alence v kraji divů </emphasis>byli malí, nepříliš agresivní, a že jim dominovaly velké královny. Král jako šachová figurka nebyl ve srovnání s královnou skutečnou silou, ale určitě měl privilegované postavení. Jen to chtělo odvahu využít všechny jeho výhody.</p> <p>Opravdu nedokážu říct, jak dlouho jsem tenhle život vedl. Čas nepozorovaně ubíhal a kromě toho, že mne párkrát vyděsily pohlavní choroby a několikrát jsem onemocněl, mi všechno připadalo jako zábava. Dokonce si ani nejsem jistý, nakolik střízlivý jsem v té době byl. Samozřejmě, že všechno nezpůsobil chlast. Když v hloubi duše víte, že bez ohledu na cokoliv budete znovu vzkříšeni a začnete znovu, aniž byste platili za hříchy minulého života, za což se modlí všechny církve, neděláte si s takovými věcmi starosti.</p> <p>Myslím, že trvalo několik let, než mě někdo našel.</p> <p>Bylo to v zimě, a i když se aktivita v lázeňských centrech nikdy úplně nezastavovala, během zimní sezóny se zpomalovala, protože počasí se mohlo změnit a mohlo se pořádně ochladit, dokonce i tam, kde rostly palmy. Když foukal vítr z východu nebo z jihu, dal se zažít týden horkého, téměř letního počasí. Pak mohla teplota na několik dní spadnout těsně nad bod mrazu, zvláště v noci, když z Kanady vyrazila rozsáhlá studená fronta. Galveston nebyl zrovna město vánic a jistě ne žádné Chicago, nebo ani Seattle, ale snížily se počty návštěvníků a hodně omezily vnitřní aktivity.</p> <p>V té době jsem se zdržoval s Harrym a jeho velikými ženami a dobře jsem si žil z turistek. Nic jsem neúčtoval – prostě mi rády kupovaly věci a dávaly mi dárky, takže jsem ani moc peněz nepotřeboval. Když jsem ty věci prodal nebo dal do frcu a pokračoval dál, byl jsem docela v pohodě.</p> <p>Vzduch byl poněkud mrazivý a hned u pobřeží se kupila spousta mraků, když jsem to únorové odpoledne zamířil ke grilu Mary Jo. Jednalo se o texasko-mexický podnik, kde podávali všechno od žebírek po garnáty. Nikdy jsem toho moc nespořádal, ale dobré jídlo jsem dokázal ocenit a věděl jsem, že její kuchaři jsou v tom, co dělají, ti nejlepší.</p> <p>Toho dne jsem nevyhledával žádnou akci, ale nemohl jsem si pomoci, abych si nepovšiml dvou neformálně oblečených pohledných žen, které si mne prohlížely, když jsem šel okolo. Usmál jsem se na ně. Když na mou výzvu bezprostředně nereagovaly, nevadilo mi to. Prostě jsem pokračoval v cestě, ale když jsem došel zhruba o domovní blok dál, začal jsem mít silný pocit, že mě někdo sleduje.</p> <p>Protože jsem se tu vyznal, bylo snadné se postavit tak, abych viděl nejméně půl domovního bloku dozadu v odrazu z výkladních skříní. Nevyžadovalo zvláštní inteligenci, abych zjistil, že je za mnou ta dvojice, kterou jsem minul a na kterou jsem se usmál.</p> <p>Skutečnost, že obě vypadaly trochu zachmuřeně a profesionálně, mi napověděla, že mě asi nesledují kvůli mému šarmu a službám. Považoval jsem je za policistky, ale určitě nebyly místní. Téměř okamžitě jsem nabyl dojmu, že se jedná o policistky z protidrogového oddělení.</p> <p>No, měl jsem u sebe malé množství marihuany, ale tady jsem se jí mohl snadno zbavit pouhým malým kouzelnickým trikem. Také jsem měl v tašce přes rameno ukrytou malou pistoli, ale protože jsem žil v Texasu, nebylo to ilegální, ale považovalo se to dokonce za téměř samozřejmé.</p> <p>Takže jestli byly z protidrogového, brzo mě nebudou mít při čem přistihnout. Pokud byly něčím hrozivějším, přinejhorším mi mohou sebrat malou pistoli, jestli nedostanu šanci ji použít, a možná deset dolarů na večeři.</p> <p>Když jsem se dostal na dohled k boudě, kde byl gril, nedokázal jsem se zbavit pocitu, že jsou mi nějak <emphasis>povědomé, </emphasis>i když jsem si byl docela jistý, že jsem je dosud neviděl.</p> <p><emphasis>Ne v tomhle životě, </emphasis>našeptávalo mi něco, a najednou jsem trochu přidal do kroku.</p> <p>Potřeboval jsem se na ně podívat víc zblízka, ale ne tady venku na téměř liduprázdné ulici, kde se smrákalo.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Co</emphasis><emphasis>r-í</emphasis><emphasis>íí</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Můj hezoučký enchilada!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zavolala na mě Mary Jo Hernandezová, hned jak jsem s jistou úlevou vešel dovnitř. Zachytila můj ustaraný pohled a zejména to, že se mi ulevilo. „Něco se děje, Sí?“</p> <p>„Ahoj, Mary Jo! Nejsem si docela jistý, jestli se děje něco zlého, nebo ne. Sledovaly mě dvě drsné dívky – možná policajtky, možná ne.“</p> <p>Zasmála se. „Ale dívky mého malého přítele <emphasis>vždy </emphasis>sledují, ne?“</p> <p>„Ne takhle. Nevím. Možná jen blázním, ale neměl jsem z toho dobrý pocit.“</p> <p>Dospěla k názoru, že to myslím opravdu vážně. „Dobře, posaď se a najez se tu! Jestli přijdou dovnitř, budou mít co do činění se mnou, Conchitou a několika velkými noži. Budeš tu v bezpečí. Pak zavoláme taxi, aby tě odvezlo domů, ne?“</p> <p>Když jsem to vyslechl, cítil jsem se daleko lépe. Věnoval jsem jí svůj patentovaný úsměv a posadil jsem se, abych se alespoň slušně najedl.</p> <p>„Co si dnes dáš?“ zavolala na mne Mary Jo.</p> <p>„Garnáty. Garnáti a Corona mi budou vyhovovat. Udělej mi mísu.“</p> <p>Přikývla a odešla dozadu, aby vyřídila mou objednávku. Po jejím odchodu jsem zahlédl ty dvě, jak nahlížejí oknem dovnitř. Pak se podívaly na jídelní lístek, kývly na sebe, vešly dovnitř a vybraly si stůl co nejdále ode mne. Gril nebyl velký – většina jídel se nosila s sebou, takže jsme neseděli tak daleko od sebe, a rozhodně ne dost daleko.</p> <p>Aniž bych si je nápadně prohlížel a možná je tak vyplašil, začal jsem si pohrávat s jejich identifikací. Obě <emphasis>vypadaly </emphasis>velice povědomě, jenže ani jedna z nich se nepodobala žádné ženě, kterou jsem poznal tady, ani žádné, kterou bych znal alespoň z posledního života. S postupem času se vzpomínka na minulý život začínala zamlžovat a podrobnosti se vytrácely.</p> <p><emphasis>Možná jsem se zmýlil, </emphasis>řekl jsem si, ale faktem bylo, že čím déle se zdržovaly v mé blízkosti, tím silnější jsem měl pocit, že je znám a že hrozí nebezpečí. Něco v mé mysli to registrovalo, ale ne na úrovni, které bych se mohl zachytit.</p> <p>Když jsem o tom uvažoval, neexistovalo mnoho žen, které by představovaly reálnou hrozbu. Žádná z těch dvou jistě nebyla Dorothy Sloanová, a určitě ani Rita Alvarezová nebo Danielle Tanaková. Absolutně se nepodobaly Cynthii ani Mabel, kterou jsem znal jen málo.</p> <p>Mary Jo mi přinesla mísu osobně a naklonila se ke mně. „Tyhle?“ zašeptala.</p> <p>„M-hm,“ zamumlal jsem napůl pro sebe.</p> <p>„Chápu, jak jsi to myslel,“ poznamenala, pak k nim přešla a příjemně s nimi hovořila. Nechala je objednat a chovala se tak, jako by všechno bylo naprosto v pořádku. Já jsem ale věděl, že na mě dávají pozor přátelé, alespoň trochu, a určitě mi to pomohlo.</p> <p>Dojedl jsem tu trošku salátu a začal jsem s garnáty, když mě náhle napadlo, že jsem se držel špatné stopy. Domníval jsem se, že ty dvě ženy, nebo přinejmenším jedna z nich, jsou inkarnované, ale co když prošly <emphasis>reinkarnaci</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Bylo obtížné v duchu změnit ty dvě ženy na muže, zvláště proto, že můj názor na muže byl po dlouhé době strávené v tomhle světě předpojatý, ale zvládl jsem to.</p> <p><emphasis>Ne</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>To není možné!</emphasis></p> <p>Podoba nebyla přesná, ale menší z nich, možná rovných sto osmdesát centimetrů vysoká, dobře stavěná, svalnatá, drsně vypadající, přesto nesla přinejmenším rodinnou podobnost ke…</p> <p><emphasis>Ach, můj Bože</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Je to Stark!</emphasis></p> <p>Stark byl pořádně impozantní ženskou osobností, tak jak jsme se toho všichni obávali. Překvapivé bylo, nakolik se choval žensky a jak se to lišilo od obvyklého vojenského vystupování. Přesto, protože měla svlečené sako, ukazovala svaly pokaždé, když skrčila paži. Byly to takové svaly, které získáte jen náruživým posilováním. Každá dívka by nedokázala vypadat svým způsobem sexy a exoticky, a přesto vyvolávat silný dojem, že byste jí mohli o hlavu přerazit ocelovou tyč a ji by to jen rozčílilo.</p> <p>Ta druhá, blondýna, měla dokonce ještě větší a sošnou postavu. Měla dlouhé vlasy, odborně nanesený mejkap, hezké náušnice a náramky, ale jednalo se pouze o pokus zamaskovat tvář mužského typu a robustnější stavbu těla. Podobala se severským průkopníkům a téměř jsem dojídal, než jsem ji zařadil.</p> <p>Lee Henreid. Ale – já jsem nechal Leeho naživu. Převzal vedení ústavu, když byl zastřelen Stark.</p> <p>Ritina palácová revoluce byla zjevně krvavější, než jsme se domnívali.</p> <p>Takže oba tihle podivíni minule zahynuli a teď se vrátili jako ženy. Oukej, to bylo celkem spravedlivé. Znamenalo to, že skutečně nebyly docela stejnými lidmi, které jsem předtím znal. Přesto nemusely být kandidátkami do Klubu přítelkyň a milenek Coryho Kassemiho. Byly tu, sledovaly mne a to představovalo jasný důkaz.</p> <p>Věděly, kdo jsem. Nějak mě našly.</p> <p>Tady jsem jim mohl zmizet, ale bylo jasné, že ne na dlouho. Když mě tu dokázaly poznat a takhle zblízka mě sledovaly, tak jsem se jich nemohl zbavit tím, že ujedu taxíkem a třeba se budu několik dní skrývat v Corpus Crista nebo Austinu.</p> <p>Mé staré „přítelkyně“ možná taky nestály o spor s Mary Jo a Conchitou, i když vypadaly na to, že by zvládly desítku silných žen holýma rukama, kdyby chtěly.</p> <p>Skutečnost, že místo toho jedly sendviče, naznačovala, že tu nechtějí udělat velký rozruch a přitáhnout na sebe pozornost. Zjevně si na první pohled nebyly stoprocentně jisté, že jsem to já. Teď to ale věděly, jestli ne z paměti z Brandových skřínek, tak z instrukcí, které dostaly.</p> <p>Zůstávaly dvě nezodpovězené otázky – jestli vědí o tom, že jsem poznal, co jsou zač a že po mně jdou, a samozřejmě, jestli ta skutečnost má pro někoho z nás nějaký význam.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p> <p><strong>HOUSEŇÁKOVA POMOC</strong></p> <p>Mary Jo vyšla s mým účtem a já zaplatil. „Zavolala jsem ti taxíka,“ zašeptala. „Čeká před vchodem. Sestřenice Juanita byla zrovna v téhle ulici.“</p> <p>„Díky, jsem ti dlužný,“ odpověděl jsem šeptem, vstal jsem a sebejistě vykročil ke dveřím, téměř kolem těch dvou.</p> <p>Vstaly a vydaly se za mnou, ale zaslechl jsem, jak je zarazil hřímající hlas, který patřil Mary Jo. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Hej</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vy dvě</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Musíte zaplatit, než mi utečete!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Lee rychle sahal po účtu. Věděl jsem, že se chystají okamžitě odejít, ale to už jsem byl venku ze dveří, uviděl jsem stojící taxík a bez jakýchkoliv problémů jsem nastoupil. S Juanitou jsem jezdil už předtím, když se náhodou nacházela někde nablízku, protože byla docela šikovná.</p> <p>V okamžiku, kdy jsem se ocitl uvnitř, sešlápla plyn k podlaze, takže jsem se svalil do sedadla. „Ou! Klídek!“</p> <p>„Nevíme, jestli nemají připravené auto,“ řekla mi Juanita. „Zatím získáme náskok, ne? Nedělej si starosti – oznámila jsem to rádiem. Žádný taxík jim nezastaví alespoň pět nebo deset minut!“</p> <p>Tak to byla opravdu vítaná pomoc.</p> <p>„Kam chceš odvézt, až si budu jistá, že tě nesledují?“ zeptala se mě.</p> <p>To byla dobrá otázka. Kam jsem mohl jet, aby mne nedokázaly najít? A jaký život jsem chtěl vést? Jednou věcí bylo, když jsme kdysi dávno s Riki utekli na venkov, ale koho mám tady? A narozdíl od Riki nebo mne v tehdejším světě jsem neměl žádný dobrý způsob, jak to zvládnout sám, zvláště když jsem neměl žádné finanční prostředky.</p> <p>Existovala jen jediná možnost. I když to mohlo být deprimující a beznadějné, mohlo mi to poskytnout alespoň nějakou ochranu.</p> <p>„Juanito, zlatíčko, musím se dostat do Austinu. Je to má jediná naděje ty ranařky opravdu setřást.“</p> <p>„Počkej! Ráda bych ti pomohla, <emphasis>muchacho, </emphasis>ale Austin je poněkud mimo můj revír a od osmi zpívám ve sboru!“ Chvíli přemýšlela. „Možná bych ti mohla nechat tolik peněz, abys měl na lístek na autobus, to je tak asi všechno.“</p> <p>„To bude stačit. Můžeš se zastavit u Triny a oni ti ty peníze vrátí z uzamykatelné skřínky, kterou tam mám. Vím, že ji všichni dokážou otevřít. Umím počítat.“</p> <p>Zasmála se. „Ty jsi něco zvláštního, můj maličký! <emphasis>Si</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Mám tu skoro padesát dolarů. Myslím, že by to mělo stačit na jednu cestu do Austinu, jestli teď někdy jede autobus. Možná se za to i párkrát najíš!“</p> <p>Chvilku jsem přemýšlel. „V tom případě ale nechci na autobusové nádraží.“</p> <p>„Je mi líto, ale na letenku nemám!“</p> <p>„Ne, ne, jen mě napadlo, že budu muset jet přes Houston a nejspíš taky přes Dallas a někde přestoupit do jiného autobusu. Takže, jestli bys mě mohla odvézt na stanici na západním konci města, kde zastavují místní linky, nemusel bych na hlavní autobusové nádraží. Tam mě budou určitě hledat.“</p> <p>„To není špatný nápad. Je to taky levnější, i když pomalejší. Tak dobře. Drž se!“</p> <p>Nevěděl jsem, jestli se mě Al a Lee – nebo jak se tu jmenovali – v téhle chvíli skutečně pokoušejí sledovat, ale cítil jsem se mnohem lépe, když jsem dorazil k malému krámku na rohu, kde prodávali kávu, kolu a lístky na místní linky do všech malých měst odsud až do Houstonu.</p> <p>Spoje do Houstonu jezdily každou hodinu. Koupil jsem si lístek na první autobus, který tudy projížděl. Počítal jsem s tím, že při přestupech budu improvizovat a řídit se podle toho, kolik mi zbude z omezených finančních prostředků.</p> <p>Cítil jsem se ale trochu paranoidně. Zatraceně, vypadalo to, že před nimi vždycky buď utíkám, nebo se pokouším vést život, který oni změní v trosky! Nebylo to fér! Al mohl být sadistický hajzl a bavit se tím. Cynthia se vždy zdála být v pohodě. Ostatní si hráli se vším možným, ale já – já jsem byl jen pitomý terč. Když mě chtěli, proč mi k čertu alespoň neposkytli pocit, že jsem klíčovou postavou ve velkém spiknutí k ovládnutí všech světů? To by alespoň mohlo uspokojit mé ego a dodat mému strádám trochu větší význam.</p> <p>Jako obvykle se mi v autobusu dostalo jisté pozornosti a mohl jsem navázat náhodnou krátkodobou známost, ale neměl jsem na to náladu. Poprvé, co jsem si pamatoval, jsem na to neměl náladu. Zdálo se, že všechno náhle získalo poněkud hrozivý nádech. Jako by se mi nad hlavou vznášel temný mrak, kterému možná nezabráním, aby mne zahalil.</p> <p>Jestli přišly na to, co jsem udělal, určitě budou buď pospíchat napřed do Houstonu – místní linky urazily za čtyři hodiny vzdálenost, která by se dala ujet za hodinu a něco, protože zastavovaly všude ve východním Texasu – nebo zatelefonují do Houstonu ostatním, aby tam čekali a sledovali každý přijíždějící autobus.</p> <p>Začínal jsem Alici McKeeovou nenávidět za to, že namíchala karty tak tvrdě proti mužům obecně a zejména proti mně. Nebyl jsem žádný anděl nebo vzor, ale k čertu, dokonce i Rini mívala víc volnosti než já tady.</p> <p>Bylo tu daleko méně mužů, takže jsme byli nápadní. Nemohli jsme se nijak zamaskovat, protože jsme jednoduše nebyli dost velcí, dost silní nebo dost důležití. Skrývat se, přejít do ilegality, to prostě nebylo možné. Když každý, kdo by vám mohl pomoci, měl tendenci uvažovat o vás jako o nějakých dětech, bylo to ještě horší. Ocitl jsem se na útěku a mohl jsem toho podniknout hrozně málo. Jedině bych mohl úpěnlivě volat Mámu, které na tom nemuselo záležet. Netroufl jsem si jí zatelefonovat – ne teď, ne z Houstonu. Na tu možnost určitě přišly. Možná po cestě, z nějaké zastávky na odpočinek, z nějakého veřejného automatu, ale ne teď.</p> <p>Skutečnost, že se jednalo o Ala osobně, všechno dělala ještě nesnesitelnějším. Věděl jsem, že jsem za to částečně zodpovědný – zatraceně, Al by měl být v takovémhle světě na mém místě, aby jednou zkusil, jaké to je!</p> <p>Přesto jsem byl rozmrzelý a litoval jsem se. Kdybych skutečně vedl křížovou výpravu za pravdu, spravedlnost a americký způsob života, určitě bych neutíkal domů k Mámě.</p> <p>Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že ani Máma pro mě nebude velkou ochranou. Díval jsem se do oken automobilů, které kolem nás spěchaly oběma směry, a uvažoval jsem o zásadním řešení: dokonale se ztratit.</p> <p>V minulosti to byl můj první impuls, ne? Udělal jsem to s Riki ve světě, který jsem považoval za svůj „původní“, i když jsem teď věděl, že jím nebyl. Rini, když se považovala za mne, udělala prakticky stejnou věc a utekla z ústavu – a proč? S Riki jsme skončili jako nadrogovaní tuláci na ostrovech nepříliš daleko na jih od Galvestonu a nakonec jsme se nechali nalákat do světa šamanů. Utíkali jsme pro nic za nic.</p> <p>Rini utekla přímo do rukou pasáka, což bylo ještě horší. Samozřejmě, tady jsem také mohl tak dopadnout – změna sexuálních rolí nezměnila všechno. Poptávka vždy existovala, vždy existovali osamělí lidé a slabší chlapci k tomu mohli být vždycky přinuceni. Držely je drogy a to, že neměli na výběr.</p> <p>Přesto mě taková možnost pokoušela. Vystoupit, začít stopovat a zkusit, jestli by mě nesvezla nějaká opravdu pěkná kočka, která by podlehla mému kouzlu a vzala mě od toho všeho pryč.</p> <p>A o čem jsem se hádal s Waltem? Že bychom ty hajzly měli porazit, přimět někoho a něco, aby se <emphasis>pohnulo, </emphasis>nejen prostě pokračovat v nekonečných drobných šarvátkách o moc. Velká slova, ale co s tím k čertu můžeme dělat? Walt ani ostatní určitě nebudou o nic větší, silnější nebo mocnější než já. Otec Pete tu dokonce ani nemůže být knězem a největší intelekt, který v té skupině mohl něco iniciovat, byl kdo – Cynthia? Moment. Cynthia proti Alovi, Leeovi a Ritě!</p> <p>Přesto jsem musel učinit řadu rozhodnutí a potřeboval jsem k nim dospět rychle. Co se přesně pokouším udělat? Utíkat? To by mohlo odpovídat mé současné osobnosti, ale nějaká má část jako by namalovala tlustou čáru. Doposud jsem strávil většinu času tím, že jsem se poflakoval, hledal rozkoše a nikdy jsem se nedíval dále než do zítřka. Nastal čas, abych trochu dospěl. Pokud budu utíkat, ztratím se v požitkářském životě a zemřu mlád. Stejně jim padnu do rukou a vůbec si nebudu pamatovat, co se odehrálo.</p> <p>Tentokrát ne. To bych tomu dal.</p> <p>Utíkat rovnou k Mámě? No, jako prostředek to může být nezbytné. Máma tady nebyla ta milá drobná stařenka z mého mládí, ale dosud velice silná a vlivná osoba. Ještě jí nebylo šedesát, pracovala jako vedoucí pracovnice s jistým vlivem a nabízela mi nejlepší možnosti úkrytu. Problém spočíval v tom, že se nenechá moc snadno přesvědčit, že se prostě jen nesnažím vrátit a využívat ji. Tedy, co bych jí řekl? Nebyla jednou z nás, takže skrytá paměť nehrála žádnou roli.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Hele, mami, já vím, že se tomu dá těžko věřit, ale chápej, jsi</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>výtvorem</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nějakého</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>obrovského počítače.</emphasis></p> <p><emphasis>A prakticky všechny, které znáš, také vytvořil počítač</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Výjimku představuje asi dvacet nebo třicet lidí, kteří stále procházejí reinkarnacemi, a ti mě honí, protože jsem jedním z nich</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vím, že si pamatuješ, že jsem se narodil a že lze vysledovat každý okamžik mého života, ale, chápej, to všechno je pouze část programu</emphasis><emphasis>…“</emphasis></p> <p>Dříve nebo později – pravděpodobně dříve – by mě strčili do hezkého domečku na venkově s mřížemi na oknech a dveřích, zatímco by se mě lidé v bílých pláštích snažili jakýmikoliv nezbytnými prostředky přesvědčit, že mám halucinace, které vyvolal můj pocit bezmocnosti.</p> <p>Takže Máma by mě <emphasis>mohla </emphasis>chránit a poskytnout mi úkryt, ale ne, pokud jí neposkytnu přesvědčivou historku, takovou, o které by mohla pochybovat, ale přesto by ji brala vážně. Na to jsem skutečně nepomyslel.</p> <p>A dokonce i kdybych dostal dobrý nápad, který by přijala, tak co? Jako bych měl na sobě namalovaný terč, protože to bylo jediné místo, které už určitě sledovali. Nakonec by mě dostali a hotovo.</p> <p>Skutečnost, že ten párek zabijáků vyrazil a byl nablízku, znamenala, že Řídicí středisko je na tomhle světě připraveno a aktivní. A předpokládal jsem, že když je v provozu středisko, je v provozu i záloha. Kde k čertu je? Funguje opravdu? Pouze tři znás, kteří jsme patřili k počítačové síti Zajíce Březňáka, byly ženy: jedna, kterou jsem neznal, jedna, která jen vegetovala, když jsem ji naposledy viděl, a jedna, která byla více než trochu šílená a pracovala se spoustou malých mužíčků z vesmíru.</p> <p><emphasis>Počkej chvilku</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Možná k tomu přistupuješ špatně</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Řekl jsem si. Co měla ve skutečnosti území, na kterých jsem zatím byl, společného? Cokoliv? Západ státu Washington, oblast Zálivu v Kalifornii a teď východní Texas.</p> <p>Ne, špatně. Ne východní Texas, ale Austin. Přinejmenším jsem tam byl nakonec nasměrován, ne?</p> <p>Ve všech třech světech to byla území, kde sídlily počítačové firmy a průmysl se špičkovými technologiemi.</p> <p>Poprvé bylo Řídicí středisko v Yakimě, podruhé ve Stanfordu. Proč by tentokrát nemohlo být uprostřed Texasu? Možná v Austinu, nebo College Stationu, kde se nacházela velká univerzita?</p> <p>To byl nápad. Jestli teď bylo Řídicí středisko v Texasu, tak záloha byla možná také relativně blízko. Narozdíl od Řídicího střediska se však záloha nacházela v obou případech na stejném místě, které pro mne bylo jakoby milión kilometrů vzdálené.</p> <p>Musí to tak být. Řídicí středisko se stěhovalo, ale záloha ne, pravděpodobně proto, aby se dala vždy najít. Tím samozřejmě vznikala otázka: Proč se lidé z Řídicího střediska nepokusili získat kontrolu také nad zálohou? Ale za celou záležitostí stály síly, které je mohly zaslepit, nebo záloha prostě mohla být z nějakého důvodu zatraceně dobře chráněná. Jistě tam byl ten talíř.</p> <p>Pokud se jednalo o popsaný případ, tak jsem se nacházel půl kontinentu, patnáct set mil nebo více od jakýchkoliv spojenců, a právě teď jsem mířil do ústředí nepřátel. To se zdálo být poněkud hloupé.</p> <p>Ale se čtyřiceti dolary jsem nemohl dojet tak daleko, ani jsem neměl jiný způsob, jak se tam dostat.</p> <p>Možná, že utéct odsud byl nejlepší plán, ale ne běžet rovnou k nim. Možná bych měl odsud utéct, ale zamířit někam jinam.</p> <p>Když místní linka konečně dorazila do Houstonu a zamířila do centra a na hlavní autobusové nádraží, vážně jsem uvažoval, že se vydám do centrálního Washingtonu. Možná bych mohl za pár babek zastavit hodinky a prsteny, nebo zkusit, jestli budu mít štěstí a chytnu správnou sérii stopů. Ale jet stopem až za Yakimu, to představovalo dlouhou a nebezpečnou cestu. Přesto jsem se na to cítil a zastavila mě jenom skutečnost, že už venku byla tma jako v pytli.</p> <p>Byl únor. V květnu nebo v červnu by to nebylo tak zlé, ale už jsem žil v blízkosti Zálivu tak dlouho, že jsem zapomínal, že chci cestovat nejen na sever, ale také přes vysoké hory. Neměl jsem žádné teplé zimní oblečení, a zamýšlel jsem stopovat při tom všem sněhu, ledu, větru a teplotách pod nulou?</p> <p>Dokonce ani Al nepůsobil tak hrozivě jako tohle.</p> <p>Když jsem dojel na autobusové nádraží v Houstonu, stále jsem si nebyl jistý, co podniknu. Díval jsem se po podezřelých lidech, kteří by vypadali jako policajti nebo tajní agenti. Nemusela by po mně jít jen velká vládní skupina. Al mohl prostě požádat místní policajty, aby mě sebrali s tím, že jsem kvůli něčemu hledán.</p> <p>Objevil jsem několik takových zjevů, které chodily po nástupištích. Stála tam ale spousta autobusů, s lidmi, kteří nastupovali a vystupovali, přecházeli sem a tam. Teď nastal jediný okamžik, kdy mi pomohlo, že jsem malý. Prostě jsem se vměstnal doprostřed hloučku těch největších chvátajících žen, které jsem našel, a snažil se s nimi udržet krok. V okamžiku jsem prošel prostorem pro zavazadla a dveřmi terminálu, snadno vyklouzl bokem a došel temným průchodem na ulici, která se nacházela na opačné straně autobusového nádraží.</p> <p>Houston… Koho znám v Houstonu? Držel jsem se poblíž výkladních skříní a rychle jsem se vzdaloval od autobusového nádraží do všeobecné vřavy městského centra. Bojoval jsem s pocitem paranoie, který byl přirozeným důsledkem toho, že jsem drobný muž ve světě ohromných žen, a snažil jsem se chovat rozhodně. V každém případě jsem nebyl příliš nápadný. I když je pravda, že jsem většinou viděl ženy, vyskytovali se tam i muži různého stáří a ekonomického postavení. Ten velký trik spočíval v tom, abych tu vypadal zrovna tak sebevědomě jako v Galvestonu.</p> <p>I když Základní středisko odsud nebylo po dálnici tolik mil vzdálené, Houston jsem dobře neznal a cítil jsem se v něm nesvůj. Jednalo se spíše o město mých představ v dospívání než o skutečné město. Brali nás do zoo nebo do kina v Houstonu, když to byla součást nějakého většího výletu, ale důvěrně jsem ho neznal. Občas bylo těžké si uvědomit, že cílem turistů a hledačů potěšení jsou skutečná místa s reálnými obyvateli měst, a ne jen abstraktní Disneylandy.</p> <p>Stejně mi na Houstonu něco znělo povědomě. Někdo odsud pocházel, někdo, koho jsem dobře znal.</p> <p>Jed Crocker! Jistě! Můj starý kámoš, se kterým jsem v Základním kamarádil několik let, se sem vrátil, aby tu žil a pracoval, zatímco jsem odjížděl do Galvestonu. Ale kde najít Jeda Crockera ve městě, které má asi milion obyvatel? Možná se přestěhoval. Možná se oženil a už se nejmenuje Crocker. No, neuškodí, když se po něm podívám a uvidím.</p> <p>V malém restaurantu jsem objevil telefonní budku a zápasil jsem s telefonním seznamem. Připadalo mi, že váží několik metráků. Čtení mi taky šlo pomalu a obtížně. Musel jsem se opravdu soustředit a měl jsem nejasný pocit, že bych velice potřeboval brýle na čtení. Přesto jsem to zvládl. V seznamu byly dvě a půl strany Crockerů a nebylo pravděpodobné, že by v něm byl uveden on sám. Vzpomněl jsem si, že se jeho matka jmenovala Edna, a v seznamu byla nějaká Edna Crockerová. K čertu, za čtvrťák to stojí.</p> <p>„Haló?“ ozval se hlas se silným přízvukem, patřící starší ženě, ale nejednalo se o španělsko-mexický přízvuk, který jsem očekával. Tohle znělo téměř britsky. „Sídlo Crockerů.“</p> <p>Najednou jsem se trochu styděl a cítil se nejistě, ale už bylo příliš pozdě couvnout. „Hm, dobrý den! Jmenuju se Cory, a chodil jsem do internátní školy v Larimore s Jedem Crockerem. Snažím se s ním spojit. Je tohle dům jeho matky?“</p> <p>Následovala krátká odmlka, jako by se osoba na druhé straně rozmýšlela. Pak řekla: „Ano, paní má syna, který se jmenuje Jedediah. Ale bohužel tady nebydlí.“ Pocítil jsem zklamání. Chtěl jsem příliš mnoho, ale byla to má velká naděje. „Má svůj vlastní byt – apartmán – společně s několika přáteli. Můžu vám dát číslo, jestli chcete.“</p> <p>Opět jsem se vznášel. „Ano, byl bych hrozně rád, děkuju vám!“ Neměl jsem nic na psaní, ale <emphasis>tohle </emphasis>číslo určitě nezapomenu.</p> <p>„Pět pět pět, devět pět jedna nula,“ řekla mi. „Prosím, už sem nevolejte. Obávám se, že pan Jedediah a paní spolu v současné době nemluví.“</p> <p>Ozvalo se cvaknutí, ale já jsem se soustřeďoval jen na to číslo.</p> <p>Vylovil jsem další čtvrťák a vytočil číslo. Telefon chvíli zvonil a já začal mít obavy, že nikdo není doma, ale nakonec se ozval hlas neznámého chlapce. „Ano?“</p> <p>„Hledám Jeda Crockera a dostal jsem tohle číslo,“ řekl jsem mu. „Je to můj starý přítel. Je tam?“</p> <p>„Né. Zrovna teď tu není. Bude dole v obchodě až do půlnoci. Měl byste to zkusit tam.“</p> <p>„Nejsem z města a je to už delší dobu. Co je to za obchod a kde je?“</p> <p>Když mi to řekl, získal jsem alespoň částečné vysvětlení, proč se Jed odcizil rodině.</p> <p>Sám bych v Houstonu netrefil, tak jsem nemohl udělat nic jiného, než zavolat taxi. Taxikář pokrčil rameny a pak jsme jeli asi jeden a půl míle na severozápad jakousi obchodní čtvrtí, která pamatovala lepší časy. Zastavili jsme přímo před obchodem. Nejednalo se o čtvrť, jakou bych si vybral.</p> <p>Nebylo těžké přijít na to, co se prodává v obchodě nazvaném „Tvrdý jako kámen“. Skutečnou nápovědou nebyla celkem obyčejná výloha s prostým nápisem KNIHY – ČASOPISY – OBRÁZKY, ale graffiti, načmáraná všude na výloze a kolem ní, většinou příliš vysoko, abych na nápisy dosáhl.</p> <p>V téhle společnosti ženy žily po většinu času bisexuálně a obvykle měly vážný poměr s jinou ženou, zatímco chlapce používaly hlavně jako chovné hřebce. U mužů se však nepovažovalo za příliš vhodné, aby měli takový zájem o jiné muže, jakmile jednou opustili Základní středisko. Bylo ale těžké navázat skutečný vztah se ženou nebo pomýšlet na nějakou exkluzivitu, takže takové věci nebyly tak neobvyklé, i když se na ně oficiálně hledělo s opovržením.</p> <p>Jeda za pultem jsem stěží poznal, protože měl dlouhé náušnice, byl silně nalíčený, oblečený v kůži, ozdobený řetězy a měl levandulově zbarvené vousy a vlasy. Na okamžik si nebyl jistý, že jsem to já, koho vidí, pak ale otevřel ústa a zíral na mě. „Cory? Jsi to skutečně <emphasis>ty?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„To bych měl říct já,“ reagoval jsem. „Člověče, vím, že se ti to líbilo tam, kde jsme byli, ale <emphasis>tohle </emphasis>jsem neočekával.“</p> <p>Trochu rozpačitě se zasmál. „No, ten vzhled je trochu z komerčních důvodů, víš? Nemyslím, že bych si jinak barvil vlasy. Ale to ostatní – no, Cory, můj chlapče, tady je skutečně podzemní kultura! Žijeme natolik, jak je to možné, ve světě samých mužů. Vidíš to měřítko? Je uplatněno také v bytech a na ostatních věcech. Vyhovuje nám. Máme vlastní restaurace a noční kluby, vlastní sociální skupiny a se světem žen se stýkáme, jen když musíme.“</p> <p>„Nezdá se, že si takovým způsobem vyděláš moc peněz,“ poznamenal jsem.</p> <p>Pokrčil rameny. „Peníze nejsou všechno. Je pravda, že spousta z nás má pravidelné zaměstnání, ale jsme lépe organizováni, než si myslíš. V některých směrech jsme téměř soběstační. A dokonce máme i několik rozlehlých rančů, kde nebyly ženy už hrozně dlouho. Nevíš, jakou v nich cítíme volnost.“ Odmlčel se. „Ale nemyslím, že úplně sdílíš mé názory. Nikdy jsi takový nebyl. Co tě přimělo, abys mě hledal, když to muselo být dost problematické?“</p> <p>Vzdychl jsem. „Nevěděl jsem, kde jsi nebo co děláš, ale potřeboval jsem pomoc. Mám potíže a jsem na útěku. Musím se ukrýt, dokud si všechno nesrovnám v hlavě. Možná se obrátím na svou matku, aby mi zajistila kouřovou clonu a financovala lepší únik.“</p> <p>„Do prdele! Co jsi udělal? Vyloupil jsi banku?“</p> <p>„Ne, nic takového.“ <emphasis>Rychle uvažuj</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Musí to být přesvědčivá krycí historka</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>„Faktem je, že máma pracuje pro Lone Star a má vysoké vedoucí postavení. Dělají na počítačích spoustu věcí pro vládu. No, někdo se mě pokouší unést. Jsem si jistý, že výměnou chtějí od mámy získat informace. Zní to jako opravdová špionážní historka, co?“</p> <p>„To mi povídej!“ Ale spolkl to i s navijákem. Nebylo to tak těžké.</p> <p>„Tak co zrovna teď potřebuješ?“ zeptal se mě a znělo to tak, že mi chce opravdu pomoci.</p> <p>„Potřebuju se dostat z Houstonu a v podstatě na chvíli zmizet z povrchu zemského. Tím bych se konečně zbavil pronásledovatelů.“</p> <p>Přikývl a přemýšlel. „Waxadocheský ranč se mi jeví jako nejlepší možnost a nemyslím, že by ses tam cítil nepříjemně. Bez boje se tam nedostane žádná žena. Je to soukromý pozemek a poměrně rovná krajina, takže na míle daleko zpozoruješ každého, kdo se tam snaží dostat. Samozřejmě, potřebuješ mě, aby ses tam vůbec dostal, tak se drž u mně. Uvidíme… Teď máme čtvrtek. Zítra musím jít do práce. Pak mám volno až do pondělí do šesti do večera, takže bychom tě tam mohli odvézt a ubytovat. Zatím odpočívej. Prohlídni si obchod. Je tu spousta zajímavých věcí.“</p> <p>V tom nežertoval. Kožené kilty, poklopce z tmavočervené kůže a hedvábí, biče…</p> <p>S Jedem a jeho společníky jsem strávil noc a celý příští den v malém, zanedbaném apartmánu ve zpustlé městské čtvrti. Cítil jsem se alespoň na čas v bezpečí. Dva hoši, kteří bydleli v apartmánu společně s ním, mi připadali slušní, i když trochu divní. Moc se to však nelišilo od těch let, která jsem trávil v larimorské internátní škole. Když po mně nežádali, abych se připojil k jejich životnímu stylu, spokojil jsem se s tím, že jsem jim několikrát uvařil dobré jídlo, abych se odměnil za to, že zabírám místo.</p> <p>V Galvestonu jsem televizi moc nesledoval a na zprávy jsem se díval ještě méně, ale toho dne byla televize zapnutá, když jsem připravoval oběd. Občas jsem koukl na obrazovku. Najednou jsem se ale zarazil a začal pozorně sledovat zprávu, kterou vysílali.</p> <p>„Tuto neděli se bude v katedrále svatého Jana sloužit svatá mše na počest povýšení biskupky Alvarezové ze San Antonia na arcibiskupku východního Texasu. Tady vidíte novou arcibiskupku, rodačku z Houstonu, při jejím vysvěcení v Římě…“</p> <p>Na to jsem ani nepotřeboval brýle. Na vysílaném záběru rozhodně byla docela dobře vypadající, vznešená Rita Alvarezová, oblečená v bílé róbě s vysokým bílým arcibiskupským kloboukem. Prostornou chrámovou lodí ji doprovázely dvě další ženy. Přinejmenším jedna z nich byla Standishová – ne, <emphasis>obě </emphasis>ty černě oblečené kněžky s Ritou byli manželé Standishovi. Jeden z nich zřejmě v minulém životě zemřel a druhý ne. Teď se staly z <emphasis>obou </emphasis>ženy, šťastně sloužící Bohu. Vždy byli fundamentalisty, ale tahle církev se k fundamentalistické víře nechovala moc přátelsky. Pokud jste však svatou ženou v mocenské struktuře církve, existuje nejspíš spousta kompenzací.</p> <p>No tak dobře. Skutečnost, že Rita i Standishovi jsou Texasané a že se jejich distrikt rozkládá od pobřeží k Austinu a pak k San Antoniu, znamenala několik věcí, mnohem důležitějších, než když jsem pouze spatřil Ala a Leea. Zaprvé, celá naše skupina tu byla dospělá. Věk se samozřejmě mohl měnit v závislosti na tom, kdy se rozhodli vstoupit, ale rozhodující bylo, že jsme v současném světě všichni. Tolik lidí v tomhle kraji, zvláště těch, kteří byli v ústavu, když prorazil na druhou stranu, to muselo znamenat, že tu je také Řídicí středisko. Nebylo nutně v Houstonu, ale určitě mezi Houstonem a San Antoniem, a pravděpodobně někde mezi Austinem a San Antoniem, protože tam měla své sídlo Rita. Jistě by si nedovolila se takhle veřejně a prominentně zviditelnit, kdyby současně nebyla důkladně zabezpečená.</p> <p>V sobotu ráno jsem usedl do bočního vozíku Jedovy motorky a zamířili jsme z města na jihozápad k ranči. Trochu mi drásalo nervy, že jedu tak otevřeně, ale neuměl jsem řídit a nic jiného nebylo k dispozici. Drobný Jed v kožené vestě a s helmou na hlavě vypadal jako trpaslík, když seděl na velké řvoucí Harlettě, nebo jak se jim často říkalo, Harlotě.</p> <p>Když jsem byl takhle exponovaný, měl jsem pocit, že se na nás každý dívá, a nejspíš to tak bylo. Ale po deseti minutách už si většina lidí na podrobnosti nevzpomene.</p> <p>Cesta na ranč byla dost dlouhá, téměř tři hodiny, i když podle texaského uvažování to bylo stěží „za vrátky“. Když jsme však odbočili z dálnice na příjezdovou cestu, nemohl jsem si nevšimnout, že tam je spousta výstražných cedulí, ošklivě vyhlížející brána a vyvýšená strážnice, která by se lépe hodila ke vstupu do věznice. Muži na věži seděli a vypadali docela uvolněně, ale před sebou na betonové zdi měli upevněné kulomety.</p> <p>Překvapeně jsem zíral. „Očekáváte útok z Mexika?“</p> <p>Jed se zasmál. „To ne. Ale církev, to je něco jiného, a občas jen naši stále milující přátelé a sousedé. Existují lidé, kteří napadnou každého, o kom si myslí, že se liší nebo nehraje podle jejich pravidel. Máme tu těžké zbraně na řadě míst.“</p> <p>Jakmile jsme byli představeni, zkontrolováni a schváleni, což u mě zahrnovalo osobní prohlídku, dovolili nám projet a pokračovat dál. Jed měl pravdu – cestou dovnitř jsme minuli dvě další stálé věže, i když ne žádnou bránu.</p> <p>Ranč samotný nebyl okázalý, ale přesto na mě udělal dojem. Vypadal spíše jako ranč pro turisty, hotel ve venkovském stylu nebo pracovní farma s chovem dobytka, to všechno v jednom. Stály tam tři hlavní budovy – velký dům, který určitě sloužil správě ranče, dvě dlouhé budovy kasárenského typu s mohutnými klimatizačními jednotkami, několik stodol a přístaveb, sila a ohrada s koňmi. Bylo to zatraceně působivé.</p> <p>„Od okamžiku, kdy jsme prošli bránou, jsi se ocitl na území, kam není ženám povolen přístup,“ sdělil mi Jed hrdě. „Tohle všechno vystavěli muži a muži to řídí. Ranč je skoro soběstačný. Chováme spoustu dobytka, nějaké vepře a máme oddělenou pastvinu pro ovce, které chováme kvůli vlně a skopovému masu. Na našich polích se pěstuje kukuřice, pšenice, zelenina, na co si vzpomeneš, a támhleta silnice vede k veliké drůbežárně, která nás zásobuje vejci a drůbeží. Obchodujeme s ostatními ranči a získáváme tak bavlnu a stavební materiály, které tady nemáme. Elektřina pochází z našeho vlastního generátoru. Je tu pár ropných vrtů, které se vyplácejí, takže nám pomáhají celou záležitost financovat. Spoustu věcí dovážíme do Houstonu – věřil bys, že najímáme nezávislé řidičky náklaďáků, které přijíždějí na překladiště a to zboží si nakládají? Odvezou ho do velkoobchodu se zemědělskými produkty a zpátky přivážejí to, co potřebujeme.“</p> <p>„Takže nějaké ženy jezdí dovnitř, aby si ty věci vyzvedly?“</p> <p>„Ne. Vidíš tamhlety koleje? Malá elektrická železnice převáží zboží odsud do překladiště, kam vede vlečka. Sem to přivážíme na vagónu a postaru vykládáme pomocí vozíků.“</p> <p>Ohromeně jsem se rozhlížel. „Ale komu tohle všechno <emphasis>patří</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Chci říct, je to tak velký podnik!“</p> <p>„Ranč vlastní nadace. Získala prostředky ze spousty pozůstalostí a odkazů. Všechno začalo před léty poslední vůlí jedné z rodin průkopníků, ve které měli samé syny. Byla sepsána tak, aby měli vždy kde bydlet. Pak, asi půl míle tímhle směrem byla polepšovna, kterou zavřeli. My jsme ji koupili a obsadili. Od té doby se ranč jen rozrůstá. Je jedním z mála míst v zemi, možná na světě, kde všechno řídí muži.“</p> <p>No, samozřejmě mě to pořádně překvapilo a nedalo se popřít, že mohou být na svůj průmysl hrdí, ale vznikl přinejmenším stejně nebo ve větší míře z mužské nejistoty než kvůli mužským aspiracím nebo dokonce sexuální orientaci.</p> <p>Podmínky pro to všechno vytvořilo podvědomí Alice McKeeové. Ženy vládly a muži byli fyzicky a početně v nevýhodě, takže ve skutečnosti mohli hrát jen jednu roli. Nemohli být vědeckými génii – k čertu, čtení, psaní a aritmetika byly vždy obtížné díky té dyslexii, kterou nám laskavě poskytoval Y – gen. Muži se mohli věnovat umění, ale kritika nikdy nebrala mužské umění vážně. Když jsme se v Základním centru snažili zvládnout počítače, překvapilo mě, že nevynikám dokonce ani v takovém oboru. Programování a postupy byly natolik vizuální a objektově orientované, že se úplně lišily ode všeho, co jsem znal, a vycházely z naprosto odlišných základů. Konečný produkt byl samozřejmě stejný jako u počítačů, které jsem znal, ale vyvinul se spíše z ženského prostorového vnímání a postupu řešení problémů než z lineárního matematického mužského modelu, a byl pro starou gardu, jako jsem byl já, omezený.</p> <p>Řekněme si to na rovinu – v tomhle životě byly mužské tělo a mysl navrženy jen pro jedinou činnost, která se odbyla snadno a rychle. Nebylo potřebné, aby se muži dál podíleli na fungování společnosti.</p> <p>Takže přes všechno své ohromující měřítko vyzařoval Waxadocheský ranč takovou smutnou, téměř patetickou auru, zvláště když jste viděli, kolik malých a slabých mužů vykonává práce, které by bez váhání zvládl jediný texaský kovboj z mého dřívějšího světa. Vytvořili téměř karikaturu společnosti, která odmítala „vnějšek“, to znamená ženy.</p> <p>V minulosti jsem měl vždy dojem, že homosexualita má nějakou genetickou nebo biochemickou složku. Stále jsem si to myslel, ale homosexualita tu většinou nebyla tak přehnaná, jako naznačoval ten obchod v Houstonu nebo způsob, jak se Jed a někteří další oblékali. Jednalo se spíše o revoltu, provedenou jediným způsobem, který dokázali uskutečnit, revoltu trochu hloupou a nedospělou. Jedině když jste znali jiné světy a jiné společnosti, uvědomili jste si, jak žalostný je to pokus. Ale byl vším, co měli.</p> <p>Byli rádi, že získali nového kuchaře, a hned mě najali. Nikdo se moc nevyptával ani na mne, ani odkud jsem přišel nebo proč tu jsem, i když se vedoucí rančer, muž jménem Freders, který vypadal tak starý a opotřebovaný jako stáje, dozvěděl, že se skrývám před nějakým únosem.</p> <p>„No, sem nikdo nepřijde a neunese tě,“ ujistil mě. „Po většinu času je tu příliš mnoho lidí. Tady nejsi nikdy doopravdy sám, což je další klad. Pokud se objeví nějaké nebezpečí, ať už by se jednalo o nevítané hosty nebo chřestýše, prostě jen zakřič a budeš překvapený, jak rychle se všichni objeví, aby ti pomohli.“</p> <p>Věřil jsem mu, ať už mi to vůbec k něčemu bylo nebo ne.</p> <p>Ve skrovné zásobě materiálů na čtení v hlavní budově byla kniha, která se jmenovala <emphasis>Kdyby muži vládli světu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Jednalo se o dost zjednodušenou knihu, psanou velkým písmem a velmi omezeným jazykem kvůli snadnému čtení, ale v zásadě teoretizovala o tom, že kdyby všechno řídili muži místo žen, na světě by byl mír, vzájemná důvěra, bratrství, bezpečí a dobrá vůle. Stěží mohli pochopit, jak jsou naivní.</p> <p># # #</p> <p>Problém samozřejmě spočíval v tom, že nalezení úkrytu pro mě nikdy nepředstavovalo vážný problém, ale občas bylo obtížné z toho úkrytu uniknout. Tentokrát jsem se rozhodl to neudělat a do takové léčky nespadnout. Chtěl jsem být hráčem. Právě k tomu bylo určeno připojení na LSM v záložní stanici. Za předpokladu, že jsem se dostal na druhou stranu, což jsem udělal, mě mohl s využitím zálohy bez problémů najít kdokoliv, kdo znovu aktivoval středisko. Možná se jednalo o Cynthii, a ta na takové technické věci nebyla moc dobrá, ale budou tam Boojumové se svým fantastickým létajícím talířem, aby jí vypomohli. Posledně, když jsem je viděl s Cynthii pohromadě, spolu vycházeli přímo skvěle.</p> <p>No, moc nadějné to nebylo. Zjistil jsem, že v boudě telefonní ústředny jsou všechny možné Zlaté stránky, a začal jsem je prohlížet. Začal jsem se San Antoniem a Austinem a snažil jsem se nalézt něco, co by znělo podobně jako ústav nebo softwarová firma Zyzzx nebo cokoliv, co by naznačovalo, že se jedná o „Řídicí středisko“. Problém nespočíval v nedostatku kandidátů. Naopak, existovalo více možností, než jsem mohl spočítat.</p> <p>Skutečný problém představovalo, jak můžu k čertu někam jít inkognito ve společnosti, jako je tahle?</p> <p>Odpověď mě ťukla do hlavy, když jsem na ranči trávil pátý den. Zrovna jsem sledoval několik chlapců, jak dovádějí u ohrady. Přesně tak vypadali – jako kluci, kteří si hrají. Sám jsem měl ještě na hlavě pořádnou hřívu vlasů. Kdybych se zvlášť hladce oholil, načesal se, správně si upravil vlasy a pak se oblékl do dívčích šatů, mohl bych projít jako, hm, předpubertální jedenácti nebo dvanáctiletá dívka. Kdybych si dal trochu pozor na hlasový projev a moc nemluvil, dokázal bych vyřešit také problém s řečí. K čertu, věděl jsem, jaké to je, být dívkou. Teď nastal čas využít tyhle vzpomínky při určitém způsobu jednání. Jediný problém, který vyvstával, přirození nadměrné velikosti, jsem mohl zvládnout kalhotami pytlovitého střihu a nějakým omezením, v případě nutnosti fyzickým připoutáním ke stehnu. Byl jsem si jistý, že to dokážu zvládnout, přinejmenším na několik dní. Doufal jsem, že to je dostatečně dlouhá doba k prozkoumání pravděpodobných podezřelých.</p> <p>Dalším problémem bude doprava. Dvanáct byl trochu nízký věk k tomu, abych sám používal motorové vozidlo, a ta města byla dost velká, zvláště San Antonio. <emphasis>Ohromné </emphasis>území, které jsem potřeboval pokrýt. Obejít se to ale nedalo. Jakmile se dostanu do města, budu muset používat buď hromadnou dopravu nebo jízdní kolo. Cokoliv jiného by nepůsobilo přirozeně a jistě by to připoutalo pozornost.</p> <p>Na ranči také existovalo několik chlapců, kteří mi mohli pomoci. Nikdy jsem neuvažoval o převlékání do šatů opačného pohlaví jako o prostředku k dosažení moci, ale v tomhle bláznivém světě to možné bylo. Dokonce měli chůdy, které mohly trochu zvýšit postavu, a oblečení se dalo vycpat, ale věděl jsem, že by ode mne vyžadovalo příliš velkou praxi, abych působil s něčím takovým přesvědčivě. Na druhé straně dokázali krejčí, kadeřníci a specialisté na mejkap vytvořit dost přesvědčivou dívku z někoho, jako jsem byl já. Dokonce mi nabarvili vlasy na platinově blond a kartáčkem nanesli přípravek na obočí, aby získalo stejnou barvu. Dramaticky změnili můj vzhled, zejména díky trochu skřítkovskému sestřihu, který mi udělali. V minulém životě jsem prokázal, že mám tvář, která může být mužská i ženská. Teď se to skutečně potvrdilo.</p> <p>Bylo dobré, že vzali úpravu mého vzhledu jako výzvu, tvůrčí úsilí. Nikdo se mě neptal, proč to k čertu dělám nebo k čemu to všechno je. Každý měl svá vlastní tajemství a motivy. Nikdo se o ně moc nestaral, dokud nepředstavovaly hrozbu pro společenství. Měli dokonce určité pastilky, které jsem mohl cucat. Vydržely celé hodiny, ale na chuť nebyly moc skvělé. Pokryly nejen krk, ale i hrtan a další vzduchovody, a skutečně zvýšily hlas o půl oktávy. Nefungovalo to věčně – asi deset minut poté, co jste skončili s cucáním pastilky, nebo když jste vypili horký nápoj, efekt zmizel – ale mohlo se to hodit. Problematické ale bylo zvyknout si na chuť, která byla něčím mezi Listerinem[3] a starou posekanou trávou. Jakýkoliv pokus pastilky ochutit zřejmě zároveň způsoboval ztrátu jejich účinku.</p> <p>Skoro tak hnusná byla lázeň, kterou nazývali „ovčí sračky“ a která se zápachem a vzhledem hodně podobala stejnojmenné hmotě. Byla trochu kyselá a mastná. Nekoupali jste se v ní, ale skoro <emphasis>celí </emphasis>jste se jí natřeli. Pálilo to, jako kdyby jste se ošklivě spálili na sluníčku. Pak to ztvrdlo na tmavou, lesklou hmotu, která se rozpouštěla v hodně horké koupeli s velkým množstvím mýdla. Když procedura skončila, přišli jste o téměř všechno ochlupení. Většina těla, byla rovněž růžovo červená, ale zbarvení po několika dnech zmizelo. Co nezmizelo, byl účinek. Ta látka docela dobře ničila chlupy v koříncích. Porost na mém těle se omezil jen na oblast kolem přirození a na hlavu. Když celá procedura skončila a navlékl jsem si speciálně ušité šaty a klobouk, který nosily dívky od krav, hodně jsem se podobal mladé dívce. Otevřeně řečeno, nebylo to vůbec pohodlné, ale <emphasis>vypadalo </emphasis>to správně.</p> <p>Věděl jsem, že hrát takovou roli by neměl být problém. Pokud mě však chytí nebo nedokážu najít, co hledám, ocitnu se v nepříjemné situaci. Ještě jsem však měl telefonní číslo, na které jsem mohl zavolat, aby mě v případě potřeby odvezli zpět na ranč odkudkoliv z oblasti velkých měst. Jedinou věcí, která mi skutečně chyběla, byly peníze. Naštěstí se Jedovi povedlo spojit se s Harrym v Galvestonu a ten přiměl Trinu, aby převedla finanční prostředky, které jsem tam měl, do Jedova obchodu. Pak jsem je mohl čerpat na ranči. Zdaleka ne tolik, kolik bych si přál, ale pár set dolarů to bylo.</p> <p>„Stačí to, aby tě někdo srazil k zemi, nebo ti udělal něco horšího,“ varoval mě jeden z chlapců na ranči. „Dávej si pozor, aby nikdo neviděl víc než malou část peněz.“</p> <p>Zdaleka o tom nevěděl všechno. Ve skutečnosti bylo v téhle zemi přes všechny problémy daleko méně zločinu a násilí než v jakékoliv inkarnaci, na kterou jsem si dokázal vzpomenout. Zůstával drobný zločin, bigotnost a intolerance, věci, které neznají bariéru mezi pohlavím, ale po většině ulic bylo docela bezpečné chodit i v noci.</p> <p>Tihle lidé, dokonce ani chlapci, neměli žádnou představu, jaká ochranná opatření jste museli přijímat v mých původních světech, když jste šli třeba jen nakupovat do centra. Přesto jsem se nechystal přít s postojem „Neuveď je v pokušení“.</p> <p>Ve skutečnosti šlo všechno natolik skvěle, že teprve když jsem na mapě Austinu studoval ulice a hledal univerzitu, kancelářské budovy a průmyslové podniky ve čtvrtích, kde se vyskytovaly počítačové společnosti, mi někdo položil otázku, kterou mi měli položit hned.</p> <p>„Nechci být moc dotěrný, ale co se stane, pokud najdeš to místo, které hledáš?“ zeptal se mě jeden z chlapců. „Určitě tam nemáš žádné přátele, jinak by sis takhle nekomplikoval život.“</p> <p>Měl pravdu. Co když <emphasis>oprav</emphasis><emphasis>du </emphasis>najdu Řídicí středisko? Bude na tom záležet? Co bych měl udělat? Vejít dovnitř a říct: „Tak dobře, všichni se postavte ke zdi. Teď to tu přebírám já.“?</p> <p>Všechno, co jsem mohl dělat, bylo pokračovat a stále improvizovat. K čertu, bylo pravděpodobné, že mě stejně nakonec zabijí a pohřbí. Přesto jsem odpověděl:</p> <p>„No, do téhle záležitosti jsou zapojeni nejen nepřátelé, ale také přátelé. Jakmile budu vědět, kde jsou ti špatní, myslím, že si pak můžu přivolat na pomoc kavalerii.“</p> <p>Jednalo se o čiré chvástám, ale zatraceně, byl jsem zavázán a rozhodnut, že tentokrát, v době, kdy bylo nejrozumnější skrýt se a nechat všechny ostatní, aby bojovali, <emphasis>tentokrát </emphasis>budu v popředí, přímo ve středu dění.</p> <p>Odjel jsem do Austinu s řidičkou kamiónu, která se jmenovala Gail. Vypadala ochranitelsky a uvěřila mé historce, že jsem chudá a potřebuju se dostat ze studijní praxe v Houstonu domů na jarní prázdniny. Historka s jarními prázdninami byla příhodná, ale omezovala mě. Měl jsem jen něco přes týden, abych se porozhlédl, než se mě někdo začne vyptávat, proč nejsem ve škole.</p> <p>S pomocí pastilek a toho, že jsem se duševně uvolnil, mě Gail a její kolegyně řidičky, které jsme potkávali na zastávkách kamiónů při cestě, braly jako mladou dívku. Chlapci odvedli zatraceně dobrou práci a já jsem dokázal vynést na povrch dost z mé předchozí osobnosti v Brandově skřínce, aby všechno působilo přesvědčivě. Věděl jsem, jak se správně pohybovat a jak v případě potřeby správně mluvit.</p> <p>Ve skutečnosti jsem na všechny tak zapůsobil, že jsem musel odhánět ženy, které se mi pokoušely kupovat věci nebo prokazovat laskavosti. Jednalo se o zcela jiný svět, který byl mužům v téhle společnosti odepřen. Nejsem si jistý, co by udělaly, kdyby odhalily, kdo jsem. Bez ohledu na to, jak to pro mne bylo nepohodlné, jsem však byl odhodlán dovést svůj čin až do konce.</p> <p>Nakonec jsem Gail utekl na terminálu v Austinu. Mluvila o tom, že mě odveze rovnou domů, a nic takového jsem nechtěl. Měl jsem podezření, že mě nejspíš považuje za nějakou uprchlici a bude si dělat starosti, ale nepůjde za tím. Austin byl velký a člověk nemůže vyřešit problémy celého světa.</p> <p>Prvním úkolem bylo najít si operační základnu, kde mi nebudou klást spoustu otázek. To pravděpodobně znamenalo přespávat venku, i když v Austinu je v dubnu jistě dost teplo. Chtěl jsem mít pořádný úkryt. To poslední, co jsem potřeboval, byly policistky, Služba pro mladistvé a všemožné otázky. Tahle maškaráda by při zkoumání, kterému by mě podrobily, dlouho nevydržela. Mé otisky prstů budou ve složkách přinejmenším na státní úrovni, takže by věděly, kdo jsem, a informace o tom by šla po policejních linkách ven. Nevyžadovalo velkou představivost, aby mi došlo, kdo by se v takovém případě objevil a žádal mé vydání.</p> <p>Na dně dolíku v městském parku jsem našel velkou starou rouru, která nebyla jako úkryt špatná. Může mi poskytnout přístřeší, nezaplní se svedenou vodou a chvilka práce s trochou trávy mi zajistí dostatečné pohodlí ke spaní. Svoji nadměrně velkou kabelku jsem mohl použít jako polštář. Mělo by to stačit, a taky to stačilo, k mému prvnímu noclehu.</p> <p>Příštího dne, po snídani v blízkém rychlém občerstvení a menších úpravách před zrcadlem na dámské toaletě, jsem vyrazil s mapou městských autobusových spojení a spoustou drobných. Rozhodl jsem se prozkoumat části města, nejpřístupnější veřejnosti. Člověk nikdy neví – mohl jsem mít štěstí.</p> <p>Bylo ale přirozené, že mne štěstí nepotkalo a z hledání se stala pořádně nudná rutina. Mimochodem, co jsem přesně hledal? Tedy, ve dvou případech zabralo Řídicí středisko dvoupatrovou administrativní budovu. V jednom případě mělo druhou budovu podobnou skladišti, kde se prováděly veškeré vlastní práce, a třetí budovu, kde byl sklad a samoobslužná restaurace. V poslední inkarnaci se jednalo pouze o jednu dvoupatrovou budovu a ukázalo se, že má několik podlaží skrytých pod zemí. Společných prvků bylo jinak málo a moc mi nepomohly.</p> <p>Ve dvou případech pracoval Al pro vládu, v prvním jako civil a ve druhém jako námořní důstojník. Po třech dnech, kdy jsem projezdil celé město a mnohokrát se setkal s neúspěchem, jsem se s tím musel smířit. Pokud neuvidím někoho, koho bych poznal, je to beznadějné. Klidně můžu zatelefonovat hned, aby mě odvezli.</p> <p>Té noci jsem byl příšerně unavený a znechucený až k hranici deprese. Seděl jsem na trávníku blízko té staré trubky, s obavami jsem sledoval blesky a poslouchal vzdálené hřmění. Začal jsem uvažovat, co mám k čertu dělat.</p> <p>Ve skutečnosti jsem prostě chtěl něco podniknout, <emphasis>cokoliv </emphasis>jiného, než se vrátit zpět a stát se plážovým příživníkem nebo kuchařem gayských <emphasis>caballeros</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Především jsem se nechtěl pokorně vrátit k Mámě.</p> <p>V parku vládla pořádná tma s tou výjimkou, že se mezi stromy občas v dálce zablesklo. Bzukot hmyzu a hřmění působily dramaticky a současně mě dost vylekaly. Přemýšlel jsem, nakolik je tahle trubka spolehlivá v případě lijáku, a jestli není kovová.</p> <p>Ne v jakémkoliv reálném smyslu, ale prostřednictvím jakési vize v mé mysli, ve které jsem vystupoval jako třetí strana, jako nahlížející návštěvník, jsem náhle uviděl a uslyšel – někoho.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Kdo jsi?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zeptal se Houseňák.</p> <p>„Cory, stejný jako vždy,“ odpověděl jsem automaticky, tak jako odpovíte „Mám se dobře, děkuju za optání“ na otázku „Jak se máte?“, i když se zrovna chystáte skočit z mostu Golden Bridge.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Špatně!</emphasis><emphasis>“</emphasis> reagoval Houseňák. „<emphasis>Pitomost, Maddoxi</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>To ses ještě ničemu nenaučil?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Cože? Co…?“</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vždycky jsi byl ten nejméně chápavý idiot z celé party, ale doufal jsem, že teď už alespoň trochu chápeš, o co jde</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Teď už máš všechny zkušenosti, všechny znalosti a navíc ukázku moci, kterou disponovala Rini</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A ničemu ses nenaučil?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Cože? Jak to myslíš? Kdo jsi?“</p> <p>Houseňák frustrovaně vzdychl. Nakonec se zeptal: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Vidíš tu bouřku, která se blíží?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Jo, jistě. A co?“</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Donuť ji, aby ustala.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Cože? Vůbec tě nechápu.“</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Je to stále jasnější</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Přese všechno tu máš poprvé po dlouhé době výhodu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jsi stále připojený k hlavnímu počítači prostřednictvím záložních systémů</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pochop, že v tom je klíč</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Stejným způsobem čerpají energii pro létající talíř, stejným způsobem se proměnili v Zajíce Březňáka nebo Paželva, stejným způsobem otevírali králičí díry a dostávali se ven zrovna tak jako dovnitř</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Když se Rini připojila na síť Zajíce Březňáka v té době, co ji pasák uvěznil ve svém domě, tak se k hlavnímu počítači připojila prostřednictvím stejné zálohy</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Al</emphasis><emphasis> už ji upravil přes centrální nexus, takže pomáhala navázat spojení</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ty takovou úpravu nepotřebuješ</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Existuješ v téhle nadstavbě, jejím prostřednictvím i mimo ni</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Předtím jsi ale nebyl připojený</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Neprošel jsi do nové inkarnace při zachovaném připojení k hlavnímu počítači</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tentokrát ano</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Máš moc</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Použij ji</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nebo si myslíš, že tohle všechno je v nějakém smyslu</emphasis> reálné<emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Já – já nevím jak. I kdybych chápal, co říkáš, nevím jak!“ Bylo mi skoro do pláče.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Rini neměla vůbec žádné vzdělání a dokázala to uskutečnit</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Víš proč</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tolik o tom nepřemýšlela, prostě to udělala</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zamysli se nad objekty</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Všechno, všichni, objekty, soubory objektů, řady, třídy, podtřídy</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nejsi Bůh, ani tady ne</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nemůžeš manipulovat se vším</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale rozhodně si můžeš jednu věc vybrat.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Co mi to k čertu říkal? Že mám víc moci, než jsem si uvědomoval? Nebo jsem tu moc prostě získal, když jsem prošel inkarnací prostřednictvím záložního střediska? I v tom případě z toho vyplývalo, že jsem měl moc po celou dobu, co jsem tu byl. Měl jsem ji dřív a mám ji i teď.</p> <p>Poprvé mne připojil k rozsáhlejší síti Houseňák a dal mi na výběr. Podruhé jsem se připojil díky pouhé blízkosti ohromné energie, kterou čerpali při experimentech v Yakimě. Připojil jsem se tak kompletně, že jsem dokázal měnit těla, cestovat po energetických vedeních a po měděných drátech…</p> <p>A pak Rini, kterou vytvořili v ústavu Al s Danem jako oddělený objekt v rámci jejího světa a přeprogramovali jako alternativní „Já“. Ona také čerpala z ústavu, z hlavního počítače, když tam byla vězněna. Stačilo to k tomu, aby skutečně ovlivňovala různé věci, uprchla a dostala se pryč. A později se ve Vernově domě u počítačové konsole ve sklepě dokázala napojit na záložní středisko a přijmout přesně to, co potřebovala – větší moc v podobě přímého spojení.</p> <p>Houseňák říkal, že ji nepotřebuju. Že to můžu dělat, aniž by s mou hlavou splynul nějaký program.</p> <p>Program? Počkat… Zatraceně, bylo to tak jasné! Tedy, <emphasis>věděli </emphasis>jsme, že tenhle vesmír vzešel ze vzájemného působení podvědomí Alice McKeeové a hlavního programu. To všechno byla jediná ohromná nadstavba a my všichni jsme v ní byli objekty. Ne, <emphasis>všechno </emphasis>v ní bylo objektem nebo souborem objektů!</p> <p>Nedostatek znalostí byl nebezpečný a moc byla stejně omezená jako znalosti, ale, pane Bože, bylo to alespoň <emphasis>něco</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Nebyl jsem bezmocný! Nikdo z nás nebyl, pokud jsme rozuměli alespoň elementární části toho, co skutečně děláme.</p> <p>To byl jediný důvod, proč se tak usilovně snažili před námi buď všechno skrýt, nebo nás všechny dostat pod kontrolu. Jinak nás několik představovalo ty nejnebezpečnější lidi v celém vesmíru – <emphasis>jakémkoliv </emphasis>vesmíru, přinejmenším v každém vesmíru, ve kterém jsme se nalézali.</p> <p>Pokusil jsem se na nic nemyslet a dosáhnout obrysového módu takovým způsobem, jaký ovládala Rini, ale moc se mi to nepovedlo. Ona měla samozřejmě ovladač – ale ten zatracený ovladač byl ve skutečnosti pouze přidaným kouskem kódu, také objektem. Potřebovala úpravu kódu, ale potřeboval jsem ji já?</p> <p><emphasis>Soustřeď se</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>soustřeď se</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>k čertu s hromy a blesky, jsou tam jen proto, aby odváděly tvou pozornost, je to běžící podprogram</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>Noc a park ožily duchovitými šedobílými konturami. Bylo fascinující je vidět a sledovat. Natáhl jsem ruku, podíval jsem se a spatřil, že je jako kresba bílou tužkou na černém podkladu, ale šikovně animovaná. Díval jsem se dál a viděl, že ruka a zápěstí jsou pod povrchem daleko složitější, se strukturami, které byly příliš komplikované, než abych je dokázal sledovat… s čísly a písmeny kódů a občas s hranatými štítky, ve kterých byla vepsána dlouhá latinská jména.</p> <p>Do jaké hloubky můžu zajít? Budou tam štítky, čísla součástek nebo referenční čísla pro každou buňku, pro každou buněčnou součást, pro každý <emphasis>atom</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Pokud byste obraz dost zvětšili, abyste to viděli, měla by každá buňka malé štítky, na kterých by bylo napsáno MITOCHONDRIE a ŠROUBOVICE GENETICKÉHO KÓDU? Nebo by to bylo ještě detailnější?</p> <p>Kolem mě se náhle rozpoutala bouře a v okamžiku jsem byl hrozně mokrý, i když jsem byl schovaný pod stromem. Tohle přerušení mého ohromujícího pocitu mě strašně naštvalo. Vzhlédl jsem na bouřku a viděl její běsnění jako sekvenci čísel, jedniček a nul, které se rychle měnily, rychleji, rychleji, stále rychleji, ale úplně nesplývaly.</p> <p>Nezastavil jsem bouřku – přikázal jsem jí, aby se ode mne držela dál, a bouřka se pěkně rychle odsunula na sever.</p> <p>Být promočený bylo nepříjemné a nepohodlné, ale viděl jsem, kde bouřka upravila kódy, a jednoduše jsem úpravy vymazal.</p> <p>Najednou jsem byl úplně suchý, jako kdyby vůbec nepršelo.</p> <p>Tahle věc nabízela skutečné možnosti!</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ještě něco!</emphasis><emphasis>“</emphasis> slyšel jsem volat Houseňáka, jehož hlas postupně slábl, jako by kamsi rychle padal. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Když to děláš, mohou tě monitorovat</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Na tvém místě bych odtamtud pěkně rychle vypadnul a přestal bych si hrát!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p> <p><strong>POSELSTVÍ Z DRUHÉ STRANY</strong></p> <p>Ze záznamů Rininých zkušeností s podobnými záležitostmi, které jsem získal z Brandovy skřínky v mém minulém životě, jsem věděl něco o tom, jaká moc je a co dokáže uskutečnit, ale otevřeně řečeno, skutečnost byla zcela jiná. Cítil jsem se trochu jako Bůh, když jsem věděl, že dokážu ovlivňovat různé věci a že jsem najednou přinejmenším malým programátorem v největší autoCADové simulaci ve vesmíru.</p> <p>Na tohle mě Houseňák připravoval už od začátku, na převzetí určité moci a kontroly. A stejně jako Dorotka v <emphasis>Čarodějovi ze země Oz, </emphasis>i když jsem možná měl takovou moc po celou dobu, potřeboval jsem mnohým projít, než jsem v ni uvěřil.</p> <p>Poslední varování mého spojence, ať už byl kýmkoliv nebo čímkoliv, mě upozornilo na odvrácenou stránku téhle nové moci. <emphasis>Byla </emphasis>omezená. Na něco tak složitého se nestačilo prostě jen naladit a změnit to tak, aby vám to vyhovovalo. A ostatní určitě věděli, jak s mocí zacházet, alespoň většina z nich. Al tak velkou hrozbu nepředstavoval, tím jsem si byl jistý, protože musel ztratit své znalosti z první ruky a cit, který mu poskytovala zkušenost. Ostatní mohli mít stejnou moc jako já, nebo nejspíš trochu větší díky tomu, že žili o pár životů déle. Například jsem si nebyl jistý, jestli už jsem připravený na Ritu. Přesto, dva nejmocnější by měli mít v tomto světě, kde vládly ženy, mužskou podobu. Jednalo se o Lese, ať už byl kdekoliv, a Walta.</p> <p>A také Cynthii Matalonovou, uvědomil jsem si najednou. Byla excentrická, nevzdělaná, ale přes její potrhlost ji nebylo možné podceňovat.</p> <p>No, pokud se naučím používat svou novou moc tak, abych se neprozradil, budu mít výhodu. Teď, když jsem věděl, jak se učinit vnímavým k tomuhle typu energie a k tomuhle programovacímu módu, neměli by být také ostatní zjevní pro mne? Možná existoval jiný, bezprostřednější způsob, jak se dostat do Řídicího střediska.</p> <p>Téměř úplně jsem vyprázdnil mysl, vysílal jsem myšlenky všemi směry a nechal k sobě přicházet pocity, pocity daleko slabší, než mohli přijímat pouzí smrtelníci.</p> <p>Něco tam <emphasis>bylo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Někdo. Ve skutečnosti jich bylo několik. Támhle, asi míli a čtvrt od parku, za budovou parlamentu. Pohybovali se, pravděpodobně v autě, ale já jsem je vnímal, nebo jsem spíše vnímal jejich odlišnost od všech ostatních lidí ve městě.</p> <p>Trochu jsem rozšířil síť svého vysílání, protože jsem na sebe nechtěl připoutat stejným způsobem pozornost, a najednou jsem pocítil mocnější koncentraci bytostí stejného druhu za městem, ale ne moc daleko. Bylo jich tam takové množství a pocit pulzující energie byl příliš silný, než aby se jednalo jen o několik z nás, kteří přecházejí sem a tam. Muselo to být Řídicí středisko, ať už v tomhle vesmíru existovalo pod jakoukoliv maskou.</p> <p>Přes své vzrušení jsem byl příliš unavený, abych se ještě v noci pokusil dostat ke svému cíli, ale teď, když jsem věděl, jak se na něj zaměřit, dokázal bych klidně jít přímo k němu. Nevěděl jsem, co pak udělám. Jistě jsem v tomhle stadiu nechtěl padnout Ritě do rukou, ale skutečně jsem chtěl vědět, kdo jsou, kde jsou a čím jsou.</p> <p>Zúžil jsem okruh vysílání a hledal jakoukoliv blízkou hrozbu. Ti v autě byli ode mne několik bloků vzdáleni a mířili pryč, ale najednou jsem zachytil vysílání z druhé strany a pocit překvapení. Co jsem mohl dělat já, mohli oni také.</p> <p>Přesto se moc a dovednost dotyčných, ať byli kýmkoliv, zdaleka nevyrovnala mé, a to jsem se svými schopnostmi teprve začal experimentovat. Cítil jsem se docela jistý, že i kdybychom stáli tváří v tvář, dokázal bych v souboji vůle tyhle lidi porazit.</p> <p>U ostatních jsem si tak jistý nebyl. Zdaleka jsem neměl záruku, že když něco není skutečné, nemůže to ublížit nebo možná zabít. Lidé měli vždy falešné představy – ty staré představy, že jste Napoleon nebo Alexandr nebo že někdo blízký je posedlý ďáblem, a připadalo jim to velice skutečné – a já jsem poznal dokonce i v <emphasis>tomhle </emphasis>životě dost bolesti, abych věděl, že existují meze, za které nemůžete jít, bez ohledu na to, zda je to „skutečné“ nebo ne.</p> <p>Čekal jsem tam, pouze jsem „poslouchal“, ale žádná z „přítomností“, které jsem dokázal vnímat, se ani nepřiblížila, ani se nestala povědomější. Nakonec jsem se rozhodl, že se trochu vyspím a uvidím, co mi přinese jasné denní světlo.</p> <p>Ukázalo se, že kontrola, schopnost tuhle moc buď vypínat nebo používat tak, aby se nedala vnímat, je klíčem k přežití. Kdybych se nacházel v Chicagu a ve vzdálenosti tří států nebyl nikdo z ostatních „inkarnovaných“, tak by na tom nezáleželo, ale tady, v Austinu, kde se jich shromáždila spousta, možná většina, jsem musel něco takového zvládnout, a to rychle.</p> <p>Začínal jsem být špinavý a těžko jsem si mohl udržel přijatelný vzhled, zvláště když jsem byl přestrojen za dítě. Tohle byl skutečně den „D“ – buď najdu, co hledám, nebo to zabalím.</p> <p>Jel jsem autobusem co nejdál směrem k nejsilnější „přítomnosti“ a cítil jsem téměř magnetickou přitažlivost, která byla při cestě na jihozápad stále silnější a silnější. Nakonec už jsem nevěděl, jak pokračovat dál místním autobusem, tak jsem vystoupil a vyrazil pěšky. Zabralo mi to celé dopoledne a ještě půl odpoledne, ale teď jsem byl příliš blízko, než abych ten tah nesledoval, i kdyby to trvalo déle než do půlnoci. Při chůzi předměstím a obchodními čtvrtěmi mi tento svět připadal podivný, přinejmenším z pohledu Severoameričana, svými detaily, které na mě dosud skutečně nezapůsobily. Důvodem pravděpodobně bylo, že jsem se dostával blíž a blíž k energetickému zdroji, ale také se zdálo, že se na povrch dostává stále víc z mého starého já, z obou mých starších verzí. Poprvé jsem současný svět viděl spíše očima člověka, který pochází odjinud, než jeho obyvatele.</p> <p>Jako Cory Kassemi jsem se soustřeďoval především na vlastní roli a nové vztahy. Většinu zkušeností jsem však získal v lázeňském městě a na předměstí. Věci, které jsem téměř neregistroval nebo jsem je považoval za dané, mě teď začaly překvapovat, možná kvůli té energii, možná proto, že jsem měl málo jiných námětů k přemýšlení.</p> <p>Bylo tu především hrozně málo domů pro jednotlivé rodiny, dokonce i tady mimo centrum. Samozřejmě, existovaly velké domy s trávníky a zahradami, ale ty vypadly spíš jako domy pro celé skupiny. Žily v nich dvě nebo tri ženy, občas s mužem, občas bez něj. Vládla tu také jistá nenucenost. Pochyboval jsem, že by v mých minulých světech přicházela v úvahu, aniž by způsobila spoustu problémů. Bylo trochu překvapivé vidět ženy s odhalenými ňadry, i když jsem jich v Galvestonu viděl spousty. Opět, bylo to situací – sekaly trávník nebo se opalovaly na lehátkách. Samozřejmě ne všechny na to měly postavu, ale přesto se ne všechny, které na to tělo neměly, vzdaly nahoty. Jde o to, že to všechno bylo přirozené, vůbec se neznepokojovaly. Muži tu byli kvůli jediné funkci, pro kterou je ženy potřebovaly, ale nepředstavovali žádnou hrozbu.</p> <p>Kromě toho tu byly děti, víc, než bych si myslel, a bylo nápadné, že si ženy nedělají velké starosti o jejich bezpečí a zdraví. V tomhle světě existovaly všemožné národnostní a kulturní rozdíly, které ho rozdělovaly, ale na místní úrovni prostě bylo méně násilí.</p> <p>Ve čtvrtích bohatých představovaly děti téměř výlučně dívky. Chlapci byli buď drženi uvnitř a posíláni do uzavřených internátních škol, jako byla ta, do které jsem chodil já, nebo svěřováni do běžné péče nějaké větší rodiny. Pouze v chudších čtvrtích jste mohli vidět chlapce, většinou špinavé, poškrábané, a peskované. Často vypadali prostě uboze a neměli na nošení nic jiného než velké pleny nebo vytahané svetry. Jejich relativní postavení a hodnota byla jasná z kontrastu mezi nimi a jejich sestrami.</p> <p>Připomněl jsem si, jak tomu říkal Walt. Svět odplaty, řekl. Ne spravedlnosti, ale opačného uspořádání. Alice McKeeová v hloubi duše nechtěla rovnost a sociální spravedlnost, o které mluvila. Pravděpodobně přesvědčila sama sebe, že po ní touží, ale podvědomě se chtěla vyrovnat mužům a přimět je, aby strádali pod přehnaným sociálním útlakem. Pevně věřila, že ve světech, ve kterých žila, je takový útlak zaměřen proti ženám. Něco jako otroci, kteří odsuzují a nenávidí otroctví, dokud se nevzbouří a nestanou se vůdci. Pak, místo aby zakázali otroctví, zotročí ty, kteří byli kdysi jejich pány. Tolik k principu. Svědčilo to o oprávněnosti cynických názorů na lidskou mysl, ale nezdálo se, že by na některém světě lidstvo tvořila většina svatých.</p> <p>Krátce po páté odpoledne jsem našel Řídicí středisko. Můžu vám říct přesný čas díky velkému kostelu, jehož zvony odbíjely celou těsně před tím, než jsem našel to, co jsem hledal.</p> <p>Nebylo to v kostele ani na jeho pozemku, i když by mě to moc nepřekvapilo. Hned za kostelem, který působil typicky texasko-mexicky, v koloniálním španělském stylu, a byl velký jako katedrála, jsem narazil na úzkou příjezdovou silnici. Tabulka na rohu hlásala, že vede do LABORATOŘÍ APLIKOVANÉ FYZIKY. Neříkala, komu přesně laboratoře patří. Předpokládám, že jste to měli vědět.</p> <p>V každém případě jsem na tu cestu odbočil, a když jsem míjel kostel, cítil jsem hned vpravo něčí silnou přítomnost. Byl to domov Rity, manželů Standishových a možná dalších? Přemýšlel jsem nad tím. Pravděpodobně ano. Blízkost kostela se prostě příliš hodila.</p> <p>Silnice vedla asi dvě stě metrů za kostelem a farou dosti hustým stromovím. Byl jsem přesvědčený, že stromy byly uměle vysazeny, aby bránily pohledu z ulice na cokoliv, co se nacházelo za nimi. Až do této chvíle jsem si hrál na náhodného chodce. Hned, jak jsem dorazil ke stromům, aniž by mě někdo polapil, jsem však opustil silnici a vydal se do úkrytu stromoví.</p> <p>Vyšlo to nastejno. Lesík měl šířku zhruba domovního bloku a pak jsem narazil na ploty. Vnější oplocení se místy proplétalo přímo mezi posledními stromy. Když jsem se podíval směrem k silnici, spatřil jsem strážní domek a celou řadu mechanismů k omezení přístupu. Při pohledu na plot, snad čtyři a půl metru vysoký, jsem si nahoře všimnul ošklivých ostnatých drátů a spousty dalších, ještě strašlivějších nástrah. Ty by propíchly každého, kdo by byl dost bláznivý, aby se přes plot pokusil dostat. Při mé výšce bylo absurdní i jen na to pomyslet.</p> <p>Za první bariérou stál druhý plot, který se podobal prvnímu, ale nahoře byla celá řada zcela fantastických zařízení, jejichž účel jsem nemohl odhalit. Pouze jsem usoudil, že by se nikomu nevyplatilo šplhat k nim, aby to zjistil. Také jsem odtamtud slyšel monotónní brum o síťové frekvenci. Měl jsem podezření, že elektřina nenapájí jen zařízení na vrcholku.</p> <p>Za druhým plotem byla travnatá plocha s vyježděnými kolejemi, které mohly vytvořit džípy při nesčetných hlídkách. Za ní stála pevná zelená ohrada. Její horní část byla skloněna v úhlu, který zcela bránil pohledu dovnitř. Za zelenou ohradou byl zdroj energie, kterou jsem vnímal. To však bylo všechno, co jsem mohl vidět, cítit nebo co jsem dokázal pochopit.</p> <p>Nečekaně se ve mně zrodily dvě rozporuplné myšlenky. Na jedné straně, když jsem měl moc odklonit bouři nebo se v okamžiku usušit, byl jsem si téměř jistý, že mám i schopnost projít přímo tou řadou plotů a výstražných zařízení a přežít. Na druhé straně dokázali ostatní jako já vycítit použití takové moci a bylo jich tu soustředěno hodně. To znamenalo, že kdybych to udělal, rychle bych si sezval velkou společnost.</p> <p>Měl jsem silný dojem, že tohle všechno mě nemělo zadržet venku, ale pozvat mě dovnitř a uskutečnit tak další sociální přeměnu – pavoučího samečka na maličkou mušku.</p> <p>Dobře, Cory, tak proč jsi k čertu vlezl rovnou do lvího doupěte?</p> <p>Dobrá otázka, a do téhle chvíle jsem si ji už několikrát položil. To, že jsem věděl, kde je nepřítel, mi poskytlo určitou výhodu, i když malou. Jak jsem tam v počínajícím soumraku seděl, stále víc mne trápila otázka, co dělat dál. Určitě jsem se nechystal nikam jít, dokud se nesetmí. Možná, že počkám mnohem déle.</p> <p>Vytáhl jsem poslední sladkou tyčinku a líně ji okusoval. Přitom jsem si přál, abych si býval vzal s sebou také polní láhev.</p> <p>Nakonec jsem se rozhodl, že když už jsem šel až do doupěte, prohlédnu si jejich pozice, jak nejlépe dokážu. Protáhl jsem se mezi stromy a dával si přitom veliký pozor, jestli tu také nenastražili nějaké léčky. Dostal jsem se na místo, kde jsem byl ještě skrytý, ale docela dobře jsem viděl rovnou na strážní domek a na silnici vedoucí dovnitř.</p> <p>Nakonec mi tabulka na strážním domku – jiná než ta, která varovala před strašnými následky neautorizovaného vstupu, napověděla, před čím bych se měl nacházet. LABORATOŘ APLIKOVANÉ FYZIKY TEXASKÉ STÁTNÍ UNVERZITY, stálo tam, a menšími písmeny ZŘÍZENA V ZÁJMU VEŘEJNÉHO BLAHA SPOLEČNOSTÍ TANAKA INDUSTRIES.</p> <p>Jo, aha. Snažili se být jemní. Pokud si uděláte tak velký a nápadný terč, že ho vidí všichni vaši skuteční nepřátelé, a pak zakřičíte „Jen do mě!“, mají nepřátelé právo být podezřívaví. Na druhé straně může být zmíněný terč přehnaně sebevědomý. Rini, která přitom ani nebyla jednou z nás, na takové hajzly narazila. Dokázala je přelstít a dokonce jich hodně zlikvidovat. Dobře jsem věděl, že jestli mají dost energie a dokážou ji čerpat a zapínat jako minule, nikdo z nich nedokáže vycítit přítomnost někoho jiného. Při takové úrovni energetického pole to nebylo možné. Stejná věc, která jim kolektivně i jako jednotlivcům poskytla ohromnou moc, také maskovala nepřítele. Už k tomu došlo vícekrát a já jsem se učil opravdu dobře.</p> <p>Přinejmenším jsem doufal, že vím, co dělám. Dovnitř a ven toho moc nejezdilo, ale občasný průjezd auta naznačoval, že se určitě jedná o operaci, běžící dvacet čtyři hodin denně. Brány byly postaveny v šikovném úhlu tak, aby nikdo nemohl vidět přímo dovnitř. Bylo téměř nemožné si domyslet, co se skrývá za tou zelenou ohradou a její bránou. Nejspíš by tam bylo dobře vidět ze vzduchu, ale laboratoře se budou hodně podobat stovkám jiných privátních nebo veřejných výzkumných zařízení v okolí, ať už státních, nebo patřících nějaké společnosti. Nedalo se předpokládat, že byste cokoliv odhalili. Nějak jsem se domýšlel, že mají dobrou protivzdušnou obranu, protože museli počítat s bizarní možností útoku létajícího talíře.</p> <p>V každém případě jsem pochyboval o tom, že by Boojumové byli natolik hloupí, aby takový způsob použili, i když se kdysi nechali přesvědčit k pokusu o pozemní útok.</p> <p>Z většiny aut jsem neměl pocit, že by v nich seděl někdo inkarnovaný, i když v případě jednoho elegantního auta jsem takový pocit určitě měl. Jely v něm dvě drsně vyhlížející ženy a jedna z nich kouřila silný doutník. Noc byla příliš temná a auto se pohybovalo příliš rychle na to, abych si cokoliv mohl opravdu dobře prohlédnout, ale existovalo několik inkarnovaných, dokonce i Danielle Tanaková, kteří by mohli poskytovat tak silný energetický podpis.</p> <p>Začal jsem uvažovat, jestli nemůže být koncepce energetického podpisu doslova pravdivá. Skutečně jsem nebyl dostatečně schopen určit rozdíly v něčem jiném než v síle signálu. Takové rozdíly by mi umožnily odlišit jednoho od druhého. Co když však existuje nějaká možnost, jak je spolehlivě poznat, dokonce i na dálku, aniž bych přešel do obrysového módu a riskoval, že mě zaregistrují? Rád bych to věděl. Přál bych si, aby mi ten zatracený Houseňák poskytl víc informací. Když pro něj bylo tak důležité, abych dospěl a naučil se používat tu energii, proč mi k čertu neposkytl návod k použití?</p> <p>Vzdychl jsem a pohodlně se usadil. Doufal jsem, že bude následovat noc bez zvláštních událostí. Po chvíli jsem díky čiré nudě a tomu, že jsem pociťoval blízkost Řídicího střediska, začal klímat.</p> <p>A okamžitě jsem se propadl o několik stop do horkého písku.</p> <p>Už jsem tu nebyl hodně dlouho, ale moc se nezměnil. Svět šamanů měl stále pestrobarevné pobřeží a černou, teplou, přízračně klidnou vodu. Rozsáhlý pokroucený les se zvedal do výše tisíců stop k jeskynnímu stropu pohádkové říše.</p> <p>Stále jsem nechápal, jaké je to místo nebo proč je tak stálé, ale existovalo. Už jsem si na něj skoro důvěrně zvykl, i když se vymykalo čemukoliv z mé „lidské“ zkušenosti.</p> <p>V minulosti jsem do světa šamanů dorazil v podobě nějaké obludy nebo létající nestvůry, ale tentokrát ne. Stejně jako sem nějak dokázala získat přístup Rini a dorazit ve své vlastní podobě, tentokrát jsem se tu ocitl jako Cory Kassemi, jenomže nahý a exponovaný.</p> <p>Byl jsem možná malý a ne moc silný, ale alespoň jsem se tu trochu vyznal. Odešel jsem z pláže, jejíž písek byl nejen lepivý, ale také horký, do rozsáhlé spleti kořenů a suchých větví ze stromů tak ohromných, že dokonce i jejich pozůstatky vytvářely možnost úkrytu pro zvířata. Vedly tu dost široké pěšiny, aby se po nich dalo procházet. Věděl jsem, že zhruba několik set metrů vlevo ode mne se nachází jakási šamanská jáma. Vydal jsem se k ní tak cílevědomě, jak jsem dokázal. Kdyby tu byl někdo jiný, <emphasis>kdokoliv </emphasis>jiný, a mohl se mnou mluvit, představovalo by to zlom. Jestli se Wilma zotavila a nějak se sem dostala, tím lépe. S výjimkou mé první zkušenosti tu Wilma byla vždy, nebo přišla, když jsem se do zdejšího světa propadl. Mohla to udělat, kdykoliv chtěla, jestli si samozřejmě ještě pamatovala jak.</p> <p>Po krátké cestě jsem jámu našel, ale nikdo tam nebyl a oheň vyhasl. Zdálo se, že se tu nikdo neobjevil dost dlouho, pravděpodobně od poslední návštěvy, uložené v mé paměti. Dělalo mi to starosti. Wilma nebyla jediná, kdo se sem dokázal dostat, a má poslední návštěva se odehrála v minulém životě. Umíral tenhle svět nějak, nebo ztrácel svou schopnost přitahovat ty, kdo ho dokázali nalézt? Taková myšlenka mě hodně vyvedla z míry. Tohle podivné místo mě nejprve hrozně vyděsilo, ale časem se naopak změnilo v pevné útočiště zdravého rozumu, bezpečné území, na kterém jsem nacházel pouze ty, kterým jsem mohl věřit.</p> <p>Proč jsem se tu ocitl? Byl jsem sem přenesen, nebo jsem nevědomky spustil podprogram v hlavním programu, který řídil mou existenci a který mě nasměroval? Nejčastěji jsem tu skončil, když jsem se cítil obzvlášť ztracený, sám, opuštěný, a neměl jsem se na koho obrátit. I když by to odpovídalo mé obtížné situaci, neměl jsem takový pocit čirého <emphasis>zoufalství, </emphasis>který spustil mé ostatní zdejší návštěvy.</p> <p>Tohle byl svět magie, prvotních bytostí a menších bohů. Oni nejspíš také nebyli ničím víc než dalším počítačem generovaným výtvorem, ale i tak leželi mimo nepřetržitou a nekonečnou řadu realit.</p> <p>Dost dlouho jsem seděl u ohniště, prostě jsem se do něj upřeně díval a uvažoval, proč tu jsem, na jak dlouho, a co bych tu měl udělat.</p> <p>V korunách ohromných stromů se ozval šelest větru. Působilo to strašidelně a překvapilo mě to – tenhle svět měl nejvíce nehybný vzduch, jaký jsem kdy zažil.</p> <p>Vzhlédl jsem, ale ani jsem neviděl, že by se zčeřilo listí stromů, ani jsem necítil na těle, že by vzduch skutečně proudil. Přesto z velké výšky přicházelo ve vlnách šumění, jako by zavál svěží vítr v těch nejhořejších končinách oblohy – či stropu.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zapal oheň</emphasis><emphasis>…“</emphasis></p> <p>Zamračil jsem se. Ten zvuk zněl strašidelně, spíše jako vydechnutí velikého stvoření než skutečná řeč, ale přesto mi připadalo, jako by na mě mluvil samotný vítr.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zapal oheň</emphasis><emphasis>…“</emphasis></p> <p>Rozhlédl jsem se. Předpokládejme, že to je nějaká zpráva, nějaký vědomý pokus proniknout ke mně prostřednictvím jedné z těch záhadných „Sil“, které jako by se kolem mne stále zdržovaly? Jistě se nejednalo o Houseňáka. Tady ne. Bylo to něco jiného, ale přesto mocného.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zapal oheň</emphasis><emphasis>…“</emphasis></p> <p>Opět jsem se zamračil. „Čím?“ zeptal jsem se nahlas, víc v rozpacích než vyvedený z míry. Neměl jsem žádné sirky ani zapalovač, a i kdybych měl čočku, nebylo tu slunce, jehož energie by se dala zkoncentrovat. Přesto musel existovat <emphasis>nějaký </emphasis>způsob, jak to udělat.</p> <p>Nějak jsem si pamatoval, že se sem šamani nedostávali zrovna ve společenském obleku.</p> <p>Třít o sebe dva klacky? K čertu, to už jsem mnohokrát zkoušel. Věděl jsem, že to možné je, ale bez luku, který by pomohl vytvořit potřebné tření, jste mohli klacky rozžhavit, ale ne dostatečně.</p> <p>Ale co takhle kameny?</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zapal oheň</emphasis><emphasis>…“</emphasis></p> <p>Rozčileně jsem vzhlédl k nebesům. „Snažím se! Snažím se!“ řekl jsem neznámému hlasu, ať už byl čímkoliv. „Pokud chceš okamžité splnění, příště teleportuj skauta!“</p> <p>Zuřivě jsem hledal něco, s čím by se dalo pracovat, a nakonec jsem na malém slaměném loži blízko ohniště spatřil několik pořádně omlácených kamenů. Dokázal jsem poznat pazourek, když jsem ho viděl, a sláma byla hrozně suchá. Neměl jsem představu, jak to správně udělat, tak jsem prostě začal experimentovat. Zastrčil jsem větší omlácený kámen do slámy a druhý kulatý kámen jsem použil k tomu, abych jím rychlou sérií pohybů škrtal o ten první. Vytvořil jsem jiskry, občas velké jiskry, ale nezdálo se, že by něco chytalo.</p> <p>Pamatoval jsem si, že jsem ve všech svých životech viděl zprávy o velkých požárech. Způsobila je neopatrnost, nehoda nebo hříčka přírody a mohly spálit polovinu státu. Ale když mi byly poskytnuty základní nástroje k vykřesání plamene ze suché trávy, tak se zdálo, že to nefunguje.</p> <p>Na chvíli jsem to vzdal a nakonec jsem prozkoumal jámu samotnou. Byla v ní jakási kapalina, viskózní a zapáchající, s pěnou či olejovitým povlakem na hladině. Jednalo se o nějaké palivo k rozdělání většího ohně? Možná, ale k čemu mi bude dobré? Neměl jsem v úmyslu do něj škrtat pazourkem. Bál jsem se, že by ta kapalina mohla vzplanout a pohltit v plamenech i mě.</p> <p>Ale kdybych si buď zacpal nos a povedlo se mi trochu nasát slámkou, nebo kdybych do té tekutiny ponořil trochu slámy a dal ji zpět na hromadu, tak…</p> <p>Za pokus to stálo.</p> <p>Neprovedl jsem to moc profesionálně, ale podařilo se mi poskládat silnou otýpku slámy, ponořit ji do kapaliny, zatočit jí kolem dokola a pak ji položit zpátky na hromadu. Domyslel jsem si, že musím být na správné stopě – ten strašidelný hlas mě už dál nesekýroval. Možná jsem urazil jeho city.</p> <p>Rytmicky jsem pracoval zápěstím, a přesto jsem se svými opakovanými pokusy otýpku zažehnout nikam nedostal. Nakonec jsem vzdychl a opřel jsem se. Napadlo mě, že možná nebylo chytré položit ten velký kámen rovnou do mokré slámy. Co kdybych ho natočil tak, aby z něj vyskakovaly jiskry?</p> <p>Zhluboka jsem se nadechl, postrčil jsem kámen a zkusil jsem to. První pokus, nic. Druhý pokus, nic. Rozhodl jsem se, že potřetí se buď stane zázrak, nebo ustoupím o deset metrů a vykopnu. Ještě jednou…</p> <p>Naolejovaná sláma vybuchla plamenem, já jsem upadl dozadu a ztratil rovnováhu. Neočekávaný jas mě téměř oslepil. Sláma hořela skoro tak rychle jako podpalovač. Znovu jsem se přikutálel k ohni, pokusil jsem se uchopit ten kousíček, který ještě neshořel, a hodil jsem ho do ohniště.</p> <p>Na okamžik jsem se domníval, že se nic nestane nebo že byl plamen udušen dřív, než mohl zapálit zbytek olejovité kapaliny. Pak mě náhle znovu odehnala vlna žáru a plameny vystřelily do výše v podobě mohutného sloupu.</p> <p>Lezl jsem pryč, klouzal dozadu po zadku, protože jsem nechtěl ztrácet čas vstáváním. Sloup vypadal příliš pravidelně a symetricky, než aby byl přirozený.</p> <p>Stále stoupal, ale nesahal až do výše stromů nebo ke stropu. Vypadalo to, že najednou končí, stejně jako vršek dórského sloupu.</p> <p>Blíže ke mně, přinejmenším dva nebo dva a půl metru nad jámou, se v tom sloupu, který se celý zabarvil žlutooranžově, vytvořilo něco, co téměř vypadalo jako hrůzostrašný, přízračný obličej. Nedokázal jsem rozlišit moc podrobností, ale určitě měl oči a nos, a možná jistý náznak nosních dírek, i když je mimo mé chápání, co mohlo takové stvoření dýchat.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>J</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>dolů</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>dě</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>a pokryj se</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>kem</emphasis><emphasis>…“</emphasis> řeklo. Jednotlivá slova přerušovalo praskám statického šumu. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Musí</emphasis><emphasis>š bý</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>divý</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>Pospěš si</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Spoje</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>bude</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>vat dlouho!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Chvíli mi nedocházelo, co k čertu chce. Neobdržel jsem dostatek informací a ve tváři se mi zračil zmatek. „Musíš být divý“? Jak divý? <emphasis>Přemýšlej</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>„J…dolů“ Jdi dolů k? „Dě“? Jakému dě? Jaké dě? <emphasis>Vodě</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Jdi dolů k vodě a pokryj se –</p> <p>Najednou jsem si dal dvě a dvě dohromady. Posledně, když jsem měl vizi tohoto světa, seděla skupina šamanů, pokrytých od hlavy až k patě barevným pískem, kolem téhle <emphasis>věci, </emphasis>která se vytvořila z dýmu v daleko méně aktivní jámě. Vstal jsem a spěchal po pěšině zpátky k vodě. Skočil jsem do vody a potopil se až po hlavu, takže jsem se umyl a namočil. Pak jsem se vrhl zpátky na pláž a válel se v písku, dokud jsem jemnými zlatými zrnky, která držela na mé kůži jako přilepená, nebyl doslova pokrytý.</p> <p>Písek musí představovat nějaký typ elektrického vodiče. Ten zatracený ohnivý sloup – to je komunikační zařízení!</p> <p>Při zpáteční cestě jsem několikrát zakopl, ale když jsem se konečně vrátil, hořící sloupec tam ještě byl. Už poklesl asi na polovinu původní výšky a pomalu se zmenšoval. Nežertoval. Spojení nebude při tak rychlém úbytku trvat dlouho.</p> <p>Přišel jsem co nejblíže, i když jsem cítil žár, a posadil se.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Přemýšlej!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>přikázal hlas, daleko srozumitelněji. Teď to znělo téměř jako lidský hlas. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Soustřeď se!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Kdo jsi?“ vykřikl jsem.</p> <p>„Kdybych ti to řekl, nepochopil bys. Věřím ale, že <emphasis>můžeš </emphasis>pochopit, že se nenacházím uvnitř té matrice, ve které jsi uvězněn ty. <emphasis>Víš, </emphasis>jak to myslím?“</p> <p>„Víceméně. Neuvízl jsi v téhle nikdy nekončící sérii životů a programů. Mluvím s někým ze skutečného světa.“</p> <p>„Kdo může říct, co je skutečný svět?“ odpověděl a moc mě tím neuklidnil. „Přinejmenším nejsem ve stejné kaši jako ty. Já vím, čím procházíš. Nějakou dobu jsme na tom pracovali, ale dokázali jsme navázat kontakt jen s velice malým počtem lidí, kterým došlo, že nejsme bohové, démoni nebo projev šílenství. Poslouchej pozorně, protože času je hrozně málo a já nevím, kolikrát to můžeme udělat, než se spojení spálí.“</p> <p>„Poslouchám!“ Vršek sloupu se stále snižoval a snižoval, téměř na úroveň té strašidelné tváře, která začala klesat sloupem dolů, aby snížení kompenzovala.</p> <p>„Věříme, že jsme objevili řešení, které vás odtamtud všechny dostane, ale je to složité. Chystáme se přenést programovací sekvenci, jestli to časově zvládneme. Musí být předána počítači Jádra, ne zálohám, prostřednictvím spojení do Brandovy skřínky. Tentokrát nemáme dost času, abychom to lépe vysvětlili. Pokud nám věříš a chceš mít šanci dostat se ven, tak musíš sáhnout do toho, co zůstalo z plamene, a udělat to <emphasis>hned</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Bez váhání!“</p> <p>„Vždyť se spálím!“</p> <p>„Myslíš, že je tvé tělo o něco reálnější než ta ostatní, která jsi měl? <emphasis>Teď nebo nikdy!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>K čertu s tím! Tak tu shořím, a co? Nějak jsem věděl, že tam v původním světě ještě spím, nebo jsem v komatu. Naklonil jsem se kupředu a pohroužil obě ruce do sloupu.</p> <p>Vjem nebyl vůbec takový, jaký jsem očekával. Spíše se jednalo o silný elektrický šok než o pálení. Pak se celá má mysl, celé vědomí jakoby rozložilo a vnímal jsem, jak spousta nepochopitelných věcí prostě proudí do nevyužitých částí mé hlavy. Byl jsem ztuhlý, nedokázal jsem se pohnout, jednat, myslet, jen jsem to prožíval.</p> <p>A pak pocit ustal a sloup zcela zmizel. Poslední věc, kterou jsem obdržel, a současně jediná věc, kterou jsem dokázal rozumem pochopit, byla: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Přenos ukončen vzhledem ke ztrátě spojení.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Pociťoval jsem závrať a mírnou nevolnost. Klesl jsem zpět do písku. Byl jsem tak ohromený, že jsem se ani nepodíval a nepřesvědčil se, jestli mám ještě ruce.</p> <p>Než jsem ztratil vědomí, v mysli mi zůstal dostatek racionality, abych uvažoval: <emphasis>Ztráta spojení</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Získal jsem to celé, nebo ne</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>A co jsem získal? Cítil jsem se divně, točila se mi hlava a byl jsem zmatený. Neměl jsem však vůbec žádný přístup k tomu, co mi poslali, ať se jednalo o cokoliv. Stejně mi k interpretaci chyběly potřebné znalosti.</p> <p>Vjemy se mi najednou rychle vrátily, společně s neuvěřitelnou vlnou bolesti tak zlé, že jsem vykřikl a zcela ztratil vědomí.</p> <p>Vyzvánění kostelních zvonů mě probudilo, když už bylo dávno světlo a okolo vládl čilý ruch. Slyšel jsem sekačky na trávu a hluk aut z dálnice, která vedla hned za stromy. Přesně jsem nespočítal, kolikrát zvony odbily, protože jsem byl stále vyřízený z té zkušenosti a téměř komatózního spánku, který následoval. Zdálo se mi však, že vyzváněly dost dlouho. Devětkrát, možná desetkrát.</p> <p>Nakonec se mi podařilo podívat na hodinky, ale protože ukazovaly 10:42, vůbec mi to nepomohlo. Něco je zastavilo.</p> <p>První věcí, na kterou jsem musel pomyslet, jakmile se mi dost vyjasnilo v hlavě, bylo, jestli mé zážitky byly skutečné, alespoň v takovém smyslu, v jakém jsem teď rozuměl skutečnosti. Opravdu jsem se přenesl do té podivné říše šamanů, nebo jsem si jen přál, aby k tomu došlo, a dovolil jsem svým snům a svému vyčerpání, aby mou touhu splnily? A jestli to bylo skutečné, co se přesně stalo? Opravdu jsem nějak navázal spojení s lidmi, kteří se nalézali mimo naši nekonečnou existenci? Mám teď v hlavě kód, který by nás zachránil, a jestli ano, přenesl se celý, než se spojení přerušilo? A konečně, jestli to až potud byla pravda, jakou mám jistotu, že ta strašidelná tvář v ohni a přenesený kód jsou tím, co říkala?</p> <p>Jasným důkazem, že jsem měl přinejmenším <emphasis>nějakou </emphasis>transcendentální zkušenost, bylo, když jsem se nepřítomně podíval na své ruce. Předtím jsem měl bílou, jemnou pokožku. Ruce, které jsem spatřil, měly výrazný zlatohnědý odstín. Pohlédl jsem dolů na svou hruď a nohy a spatřil to samé. Byl jsem si docela jistý, že jsem nezměnil podobu, něco jen zbarvilo mou pleť hodně do tmava. Nahmatal jsem v kabelce malou pudřenku a prohlédl jsem si tvář v zrcátku. Jo, bylo to stále mé původní já, ale zbarvení bylo daleko tmavší, než obvykle odpovídá dobrému opálení. Tohle nezpůsobilo slunce, jednalo se o skutečnou změnu. Vlasy se ale nezměnily – zůstaly bílé a dodávaly mi velmi podivný, téměř nepozemský vzhled.</p> <p>Kód, nebo co do mne bylo přeneseno ze sloupu ohně, uskutečnil změnu, pravděpodobně ve spojitosti s pískem. Měl jsem podezření, že jsem se změnil natrvalo, ale že se jednalo jen o nějaký vedlejší účinek.</p> <p>Tahle změna může způsobit, že mě hůře poznají ti, kteří mě znali, zatímco budu v libovolném davu lidí nápadný i pro naprosté cizince. To mi nepomohlo. Bez ohledu na to, co se ještě změnilo, si co nejdříve koupím trochu černé barvy na vlasy. Dokonce i <emphasis>obočí </emphasis>jsem měl bílé! Dobré ale bylo, že jsem se koupal v těch ovčích sračkách, abych se zbavil chlupů. Živě jsem si dokázal představit, jak by vyhlíželo to jasně bílé ochlupení na někom, kdo je tak tmavý a stále vypadá na dvanáct.</p> <p><emphasis>To stačí, </emphasis>řekl jsem si. Nablízku se nenabízela žádná možnost, jak se snadno umýt nebo najíst, nebo tak to alespoň vypadalo. Cestou jsem minul minimarket, asi tři domovní bloky vzdálený, ale v takových obchodech nikdy nebývaly toalety, dokonce ani ve společnosti, které dominovaly ženy.</p> <p>Samozřejmě jsem mohl prostě vejít do těch laboratoří a představit se. I když bych se mohl umýt a s největší pravděpodobností bych dostal najíst, příliš mě nelákaly možnosti, které se nabízely místo večeře.</p> <p>Dobrá, tak co teď? Měl jsem kód, který jsem nemohl použít, dokud se nedokážu dostat do Řídicího centra. Měl jsem jistou moc, kterou jsem nemohl použít, aniž bych neupozornil všechny své nejhorší nepřátele, a neměl jsem v tomhle světě žádné přátele, o kterých bych věděl, ani jsem netušil, kde je najít.</p> <p><emphasis>Sakra, Cynthie</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Kde k čertu jsi, když tě opravdu potřebuju?</emphasis></p> <p>Zatraceně, co jsem věděl o tom, v jakém stavu kdo v téhle chvíli je? Nebyl jsem s nikým v kontaktu, sledovali mě a byl jsem na útěku před nepřáteli.</p> <p>Co jsem skutečně potřeboval, byl prostě někdo, s kým bych si promluvil a kdo by okamžitě nezavolal do blázince. Tvář v ohni mě také varovala, že záložní zařízení nebude stačit. Potřeboval jsem Brandovu skřínku z Řídicího střediska, protože jedině ta měla přímé spojení k hlavnímu počítači. To znamenalo tady, ne v centrálním Washingtonu, jestli tam ve skutečnosti to zatracené záložní středisko stále je. Jestli je hlavní středisko tady, mohli být klidně kdekoliv.</p> <p><emphasis>Tahle </emphasis>rovina virtuální reality se skutečně měnila v peklo.</p> <p>Nepřicházelo v úvahu, abych tu seděl hladový a žíznivý celý den. Mimoto jsem potřeboval nějaký čas na přemýšlení. Nebylo však praktické vyjít na cestu, po které jsem přišel. Teď bylo nablízku příliš mnoho lidí. Bylo lepší zjistit, jak daleko tenhle lesík pokračuje a co je za ním. Nevadilo by mi, kdybych narazil na méně frekventovanou ulici o pár bloků dál.</p> <p>Mohl jsem je <emphasis>cítit </emphasis>kolem sebe, za ohradou, za sebou, v kostele a v jeho blízkosti. Neexistoval způsob, jak ty vjemy vypnout. Mohl jsem se jen modlit, aby pouhá skutečnost, že takové vjemy mám, ke mě nepřitahovala jejich pozornost. Samozřejmě, pokud jsem je dokázal vycítit, bylo pravděpodobné, že to platí i opačně. Narozdíl od nich jsem však nemusel nutně očekávat, že jsou nablízku další mého druhu.</p> <p>Texas je převážně plochý a tvořený prérií, i když místy je často až příliš kultivovaný. To znamená, že většina „lesů“ je vysazena a vyšší porosty jsou většinou ponechány záměrně. Lesík proto najednou skončil, jakmile jsem dosáhl hranic pozemků Laboratoří aplikované fyziky. Naneštěstí v tomhle směru končila i výstavba. Díval jsem se do typické ploché, jen nevýrazně zvlněné krajiny. V dálce se silnice vedoucí od kostela, jehož dvě věže jsem za sebou stále mohl vidět, napojovala na mezistátní dálnici. Ta odsud vedla na jihozápad. V místě, kde se silnice spojovaly, byla mimoúrovňová křižovatka s obvyklými službami: benzinová pumpa, minimarket a restaurace. Nebyl jsem si příliš jistý, zda se chci v té restauraci najíst, když jsem vzal v úvahu, že ji klidně mohli používat zaměstnanci střediska během přestávky. Podobný minimarket je však navržen pro cestující a měla by tam být toaleta a rychlé občerstvení. To by mi stačilo. Pochyboval jsem, že tam budou mít Clairol[4], ale člověk nikdy neví.</p> <p>Pořádně jsem páchnul a věděl jsem to. Teď už jsem potřeboval víc, než se jen narychlo umýt – potřeboval jsem koupel se silně vonícím koupelovým mýdlem, potřeboval jsem účinný šampón a potřeboval jsem s plnými poctami spálit tyhle šaty a sehnat si nové. Nic z toho se mi v téhle chvíli nenabízelo, ale co jsem k čertu mohl dělat?</p> <p>Teď dopoledne tu moc velký ruch nevládl, což mi vyhovovalo, když jsem vzal v úvahu svůj změněný vzhled a pochybné vzezření. Vydal jsem se přímo na dámskou toaletu a dobře jsem se na sebe podíval v zrcadle. Skvělé. Umyl jsem se co nejlépe a pak jsem odešel do kabinky. Zavřel jsem dveře, zamkl je a uvolnil se.</p> <p>Snažil jsem se ze sebe dostat co nejvíc špíny a byl jsem vděčný za to, že mám krátké vlasy a klobouk, i když teď byl zplihlý. S obočím jsem nic dělat nemohl, ale to zase tak směšně nevypadalo.</p> <p>Vrátil jsem se do minimarketu, vybral jsem si dvě koblihy, velkou láhev grapefruitové šťávy a hledal jsem barvu na vlasy, ale neměl jsem štěstí.</p> <p>Po jídle a pití jsem si vsunul do úst jednu z pastilek na změnu hlasu, protože mi došlo, že prozatím budu muset trochu hrát, a opět jsem vyšel ven. Nemělo smysl odsud telefonovat. To by mě jen zdrželo v blízkosti Řídicího střediska a zvýšilo pravděpodobnost, že mě seberou. Dospěl jsem k závěru, že dokud nevymyslím, co dělat dál, nebo nevyzkouším nově nalezenou moc někde dál od Rity a spol., už jsem riskoval dost.</p> <p>Přešel jsem po nadjezdu, po němž vjížděla a vyjížděla auta ze silnice, která vedla zpět k městu, a podíval se dolů, jaký je provoz. K čertu, stopování bylo ilegální, ale stálo za zkoušku. Byl jsem dost blízko hranice města, takže jsem předpokládal, že se státní policie nebude namáhat jezdit tak daleko, a že městská policie bude hlídkovat na silnici o kus dál, aby chytala rychle jedoucí řidiče.</p> <p>Sešel jsem nájezdovou rampou dolů. Držel jsem se opatrně na krajnici, ale zašel jsem právě tak daleko, aby mě včas viděli lidé projíždějící pod nadjezdem a mohli se rozhodnout, jestli zastaví, nebo ne. Nebyl jsem si jistý, jaká bude jejich první reakce na tak malou stopařku, ale dokázal jsem lhát jako nejlepší z nich a jen jsem se snažil dostat zpátky do centra.</p> <p>Stál jsem tam už dvacet minut, zatímco bylo stále větší horko – dokonce i na začátku dubna je ve středním Texasu pořádné vedro. Několik aut přibrzdilo, ale nikdo mě nevzal. Nakonec zpomalil nízký tmavomodrý sedan a zajel k okraji. Běžel jsem k okénku a doufal, že nic nepokazilo tu změnu hlasu. Žena v autě ve mě nevzbuzovala pocit nebezpečí a vypadala docela obyčejně. Něco po třicítce, krátké tmavé vlasy, připomínala Španělku a měla hezký úsměv.</p> <p>„Kam jedeš, zlatíčko?“ zeptala se silným jihotexaským přízvukem.</p> <p>„Jen do centra. Jela jsem na kole a píchla jsem. Řekli mi, že si tu kolo můžu nechat. Musím se však dostat zpátky a poprosit mámu, aby mi pomohla, až se vrátí z práce.“</p> <p>„Pojď, nastup si. Jedu tamtudy.“</p> <p>Otevřel jsem dveře a vklouzl dovnitř. Doufal jsem, že žena nemá příliš citlivý nos. Nezavřel jsem dveře dříve, než jsme vyrazili.</p> <p>„Vypadáš, jako bys byla na silnici pořádně dlouho,“ poznamenala. „Určitě nechceš, abych tě dovezla až domů?“</p> <p>„Ne, děkuju. Stejně se nemůžu dostat dovnitř. Nerada u sebe nosím klíče od bytu a to všechno, když jedu mimo naši čtvrť. Pojedu domů od mámy z práce.“</p> <p>„A kde pracuje?“</p> <p>„V budově Národní banky, hned proti západní straně parlamentu. Prostě mě vysaďte u parlamentu a já zbytek dojdu.“</p> <p>Jak se nebezpečné místo vzdalovalo z dohledu, pocítil jsem jisté ulehčení. Skutečnost, že ta hezká žena uvěřila mé historce a neptala se mě na nic důležitého, mi taky pomohla. Začal jsem se cítit opravdu uvolněný.</p> <p>To, co mi zabralo hodnou část dne, když jsem cestoval autobusem a pěšky, trvalo nazpátek autem dvacet minut. Austin nebyl přes přítomnost vlády, průmyslu a výchovných institucí skutečně velkým městem podle žádného měřítka, a jistě ne podle texaských standardů.</p> <p>Když jsme se blížili k parlamentu, zjistil jsem, že jsem téměř nedobrovolně přešel do toho podivného obrysového módu, zatímco jsem upřeně hleděl dopředu. Když jsem si uvědomil, co jsem udělal, a viděl, jak divně všechno vypadá, pohlédl jsem na tu ženu. Uvědomil jsem si, jak snadné by bylo ji přeprogramovat, aby udělala cokoliv, co bych po ní chtěl. Dokonce by mě i odvezla na ranč. Ale odolal jsem pokušení, protože energii, kterou by to vyžadovalo, by v Řídicím středisku určitě zaregistrovali. Možná, kdybych byl v New Yorku, Chicagu nebo Los Angeles, riskl bych to, ale ne tak blízko nich.</p> <p>Odvážil jsem se jen lehce použít svou moc, když zajela k západní straně budovy parlamentu a já vystoupil a poděkoval. Řekl jsem jí, aby zcela zapomněla, že to udělala nebo že mě někdy viděla. Jako by na okamžik ztuhla a vypadala zmateně. Pak o mě ztratila zájem a jela dál, jako kdyby uvažovala, proč tu k čertu vůbec zastavila.</p> <p>Taková moc se mi docela líbila, kdybych ji jen mohl používat v méně omezeném prostředí. Zvláště se mi líbila v současném světě, ve kterém jsem představoval menšinu lidstva, která neměla vůbec žádnou moc. Myslím, že právě to bylo nejhorší na skutečnosti, že jste mužem v téhle společnosti. Nějak podobně se museli cítit černoši na starém Jihu, když byli příslušníky národa, který měl svobodu, bohatství a práva, o kterých většina lidí jenom snila. Kvůli barvě kůže v jejich případě a kvůli pohlaví v mém nebylo jednoduše možné podílet se na výhodách, nebo hrát jakoukoliv roli.</p> <p>Cítil jsem poblíž několik „přítomností“, tak jsem se rozhodl, že se vydám dál. Dokonce i tak malé použití moci mohlo někoho přilákat a bylo by hloupé tu trčet.</p> <p><emphasis>Zatraceně</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>K čemu je mi všechna ta moc, když mě prozrazuje?</emphasis></p> <p>Bylo to skoro víc nespravedlivé než nemít moc vůbec. Bylo to jako získat všechny Supermanovy schopnosti a současně objevit, že všichni ostatní získali božskou moc.</p> <p>Zamířil jsem do obchodní čtvrti. Začínalo se připozdívat, ale některé obchody zůstávaly otevřené i po páté. Objevil jsem barvu na vlasy a koupil si něco slušného k jídlu – alespoň hamburger s hlávkovým salátem a rajčetem. To byla jediná výhoda toho, že jsem tak malý a málo vážím – neměl jsem moc velkou chuť k jídlu, ani sklon k tloustnutí.</p> <p>Při cestě centrem města jsem ustavičně cítil několik přítomností, nejprve na různých místech. Později jsem začal mít nejasný pocit, že je v tom nějaká zákonitost. Náhle jsem opravdu silně vnímal, že vědí o tom, že tu jsem a že po mně jdou. Všechny myšlenky na to, že zavolám na ranč a pak budu čekat poblíž autobusového nádraží nebo nějakého jiného veřejného místa, dokud mě nevyzvednou, se rázem vypařily. Šel jsem dál a snažil se potlačit paniku. Nastoupil jsem do prvního městského autobusu, který zastavil. Neměl jsem představu, kam mne zaveze, ale bylo pravděpodobné, že nejede nikam do blízkosti Laboratoří aplikované fyziky.</p> <p>A taky ne. Pomalu se rozjel, zatímco já jsem se vydal do zadní části vozu a snažil jsem se, aby mě nerozmačkali stojící lidé. Nějaká žena vzadu se nade mnou slitovala a vzdala se svého sedadla. Usmál jsem se tak vděčně, jak to jen bylo možné, a sedl si. Bylo to sedadlo obrácené opěradlem k oknu, takže jsem se víceméně mohl dívat dopředu nebo dozadu – a já se chtěl dívat dozadu.</p> <p>Kdybyste někdy skutečně chtěli přimět někoho, kdo se vás snaží sledovat, aby se cítil mizerně, nastupte do autobusu v dopravní špičce. Bez ohledu na to, co děláte, nemůžete být nenápadní, když sledujete městský autobus, který zastavuje po každém domovním bloku nebo po dvou. Automobilový provoz tak prostě nefunguje. Ještě nápadnějšími se stanete, když autobus opustí centrum města a mezi auty jsou jisté rozestupy. Bez ohledu na to, že jsem těm „přítomnostem“ způsobil takové potíže, však bylo nepochybné, že mě zachytily a vědí, že jsem v tom autobusu.</p> <p>Tak co teď?</p> <p>Přijeli jsme na místo, které zřejmě bylo hlavní přestupní stanicí. Vystoupil jsem společně s celým davem žen a vydal se přes dětské hřiště k několika obytným domům. Po dětském hřišti nemůžete jezdit chevroletem, což donutilo mé pronásledovatele jít pěšky. Byl jsem si docela jistý, že jsou maximálně dva.</p> <p>Neměl jsem představu, kam jdu, a nezáleželo mi na tom. Jenom jsem je chtěl setřást, ať tak nebo tak.</p> <p>Jedna z nich vystoupila tam, kde jsem opustil autobus, a držela se za mnou. Šla rychle, ale neběžela. Ta druhá byla zřejmě ještě v autě a jezdila okolo. Domyslel jsem si, že mě chtějí sevřít do kleští, až budu donucen dětské hřiště opustit. Obě byly inkarnované. Nezdálo se, že by některá z nich měla tak velkou moc, aby byla při konfrontaci se mnou doopravdy nebezpečná. Na druhé straně měly pravděpodobně praxi a větší sebedůvěru při použití moci než já, a byly <emphasis>dvě.</emphasis></p> <p>No, k čertu, možná, že všechno skončilo, ale jestli věděly, kdo jsem a co jsem, tak proč bych to s nimi alespoň <emphasis>nezkusili</emphasis><emphasis>.</emphasis></p> <p>Rychle jsem opustil hřiště a soustředil se na uličku mezi dvěma obytnými budovami. Snažil jsem se vyvolat představu štíhlého, rychlého závodního kola s reflektorem a zvonkem. Zdálo se, že se přede mnou začíná črtat obrys nějakého kola, opřeného o cihlovou zeď. Pak se pomalu zaplňovalo, stalo se trojrozměrným a nakonec zarachotilo o chodník. Sebral jsem ho, naskočil na ně a vyrazil. Perfektně mi vyhovovalo, bylo přesně takové, jaké bych si přál.</p> <p>Ať zvítězím nebo prohraju, byla to svým způsobem zábava. Ale vítězství by bylo lepší.</p> <p>Každopádně jsem je setřásl. Ta za mnou se zastavila, naprosto zmatená mírným výronem energie a potom tím, jak jsem prudce nabral rychlost.</p> <p>Ani ta v autě si najednou nebyla příliš jistá, protože se zjevně nedomluvily pro případ nepředvídatelné události. To máte za to, že jste mě považovaly za jistou kořist, pomyslel jsem si s určitým uspokojením.</p> <p>A Texas, dokonce i města, je dobrým místem pro cyklisty. Jak už jsem řekl, je plochý. Nechtěl jsem se otevřeně ukazovat na úrovni ulice o nic déle, než jsem musel. Takovým postupem bych měl déle neutralizovat výhodu auta a snad jim zabránit, aby na vlastní oči spatřily to, co jim možná ještě nedošlo.</p> <p>Cítil jsem však, že jedna z nich volá pro pomoc, a to byl problém. Dokázal jsem zhmotnit jízdní kolo, jet na něm velice dobře a dokonce si před nimi vytvořit náskok. V téhle čtvrti jsem však úplně zabloudil a rychle se blížila tma. Ony znaly město dobře a nedokázal jsem přijít na žádný způsob, jak zlikvidovat jejich obousměrné rádiové spojení.</p> <p><emphasis>Teď by byla dobrá příležitost, aby se objevil létající talíř a vynesl mě paprskem na palubu, </emphasis>pomyslel jsem si horečnatě. Jednou mě zachránili, v minulém životě, ale tady jsem se na to moc nespoléhal.</p> <p>Sjíždělo se sem několik aut. Některá z nich nepůsobila tak nebezpečně jako jiná, ale byla zřejmě koordinována s jedním cílem. Začínal jsem být zoufalý. Zabočil jsem k velkému dvoupatrovému domu a náhle jsem se ocitl ve skoro nekonečné úzké uličce, kde byla tma jako v pytli. Když jsem přepnul do obrysového módu, jízda na kole se změnila spíše v jakousi bizarní počítačovou hru, ve které jste museli udržovat rovný směr, sledovat překážky v cestě a přesto dorazit na konec podivné načrtnuté krajiny. Nevyvolávalo to jen nervozitu a jistou dezorientaci, ale začínal jsem být víc a víc vyčerpaný.</p> <p>Chlapecká těla se nehodila pro tak namáhavé tělesné cvičení, jaké jsem dnes absolvoval. Kromě toho jsem už několik dní nepravidelně a nedostatečně jedl a pil.</p> <p>Dostal jsem se z uličky ven, ale zdálo se, že na tom nezáleží. Krajinou obrysového módu se po chodnících a zahradách, které se nalézaly mezi čtyřmi velkými bloky obytných domů, pohybovaly jasné, duchovité postavy. V tom okamžiku jsem si náhle uvědomil, že mi zbývají jen dvě možnosti – buď se jim vzdát, nebo přijít na nějaký způsob úniku, na který nejsou připraveny, dříve než mě chytí.</p> <p>Začal jsem uvažovat, jestli bych dokázal přivolat králičí díru. Nevěděl jsem, jak to udělat, ale zrovna tak jsem nevěděl, jak zhmotnit jízdní kolo. K čertu, kdybych dokázal živý uniknout do králičí díry a projít do té prázdnoty, byl bych více než spokojený. Nechal bych je, aby odehrávali tento svět, a znovu bych začal se všemi znalostmi. Zamířil jsem na místo, o kterém jsem byl přesvědčen, že se k němu dokážu na kole dostat dříve, než mě někdo dostihne. Snažil jsem se na to místo upnout a soustředit se, soustředit se, soustředit se.</p> <p>Začala se vytvářet! Skutečně jsem <emphasis>viděl, </emphasis>jak přesně přede mnou začíná krouživý pohyb, který se rychle mění v hmotnější dutinu. Šlapal jsem rovnou k ní, jak nejrychleji jsem dokázal.</p> <p>Něco mě uhodilo do hlavy. Pocítil jsem znenadání strašný šok a přízračný, téměř netělesný pocit, že letím vzduchem.</p> <p>Nepamatuju se, jak jsem přistál.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5</strong></p> <p><strong>SVATÉ OPOJENÍ</strong></p> <p>Mým prvním zklamáním bylo, když jsem nabyl vědomí a zjistil, že nejsem v tunelu za tou prázdnotou ani v oblasti čekání, ale že jsem naprosto živý. Ani mne nebolela hlava. Když jsem si ohmatal hlavu v místech, kam mě někdo určitě udeřil čímsi tvrdým – pendrekem, obuškem nebo zabijákem – nenašel jsem ani stopu po bolavém místě nebo sražené krvi.</p> <p>Buď mě srazila nějaká virtuální zbraň, nebo stejnou schopnost použili k tomu, aby mě úplně vyléčili hned, jak zjistili, že nejsem mrtvý.</p> <p>Přesto jsem byl na psychologické úrovni zraněn pohrdáním, o kterém svědčilo mé současné postavení. Ani se mě nenamáhali svázat. Ocitl jsem se na fantasticky povlečené posteli s hedvábnými prostěradly, ozdobnými sloupky a dokonce i nebesy, na kterých byl jakýsi vzor se slunečními paprsky. Místnost samotná nebyla velká, ale byla vyzdobená a okázalá. To, co vypadalo jako zlato, zřejmě zlato bylo, a to, co vypadalo jako mramor, byl určitě mramor.</p> <p>Vstal jsem z postele a ohlédl se. Napůl jsem očekával, že na ní spatřím stopy po krvavých skvrnách. Byl tam jen slabý obrys mého těla, který vypadal v ohromné rozloze lůžkovin žalostně malý.</p> <p>Přesto jsem stále páchnul. Protože jsem v téhle chvíli neměl žádnou alternativu a měl jsem podezření, že mi dokonce ani mé nově nabyté síly nepomohou překonat takové dveře, přešel jsem k menším dveřím, které byly otevřené, zdálo se, že opomenutím, a zjevně vedly do koupelny.</p> <p>Jak jsem mohl očekávat, bylo tam mýdlo a šampón, společně s fénem na vlasy a ostatním vybavením. Nechyběly tam dokonce ani osušky nadměrné velikosti, žínky a rohož k vaně.</p> <p>Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Pomyslil jsem si, že přebarvení na černo vypadá falešně, ale tmavá, zlatě bronzová pleť nebyla vůbec špatná. Stále ještě mě všechno bolelo ze vší té tělesné námahy, kterou jsem absolvoval, ani jsem nebyl příliš klidný. Proto jsem se rozhodl pro koupel. Přinejmenším si umyji vlasy. Jen vlézt si do horké, lehce navoněné vody, namydlit se a položit se tam představovalo ráj po tom, čím jsem prošel.</p> <p>Otázkou samozřejmě zůstávalo, čím jsem přesně prošel. Všechny ty vjemy z inkarnovaných v parku – musel jsem být v rukou Řídicího střediska, ale tohle neodpovídalo přesně mým představám o pobytu za těmi ohradami. Ve skutečnosti, i když jsem cítil, že je někde poblíž několik inkarnovaných, žádný z nich nebyl příliš blízko. Tak málo se mě báli!</p> <p>Musel jsem si kvůli tomu trochu dělat starosti. Tedy, moc velkou hrozbu jsem nepředstavoval, ale pořádně jsem je prohnal, ne? Jak jsem zcela uvolněný ležel ve vaně, vypnul jsem mysl. Pokusil jsem se vše převést do obrysového módu a zjistit, s čím se tu setkávám.</p> <p>Následoval nečekaný náraz barev, zvuků a naprostá dezorientace. Nebylo tam vůbec nic, čeho bych se mohl zachytit, neměl jsem v mysli nic, co by dávalo smysl. Bylo to jako spadnout do hlubokého bazénu, ve kterém jsou všude kolem žraloci, a neumět plavat. A bolelo to! Okamžitě jsem se stáhl a zjistil, že křečovitě svírám okraj vany a lapám po dechu.</p> <p>Co to k čertu <emphasis>bylo?</emphasis></p> <p>Rozhodl jsem se, že se nebudu snažit o další experimenty, alespoň dokud jsem skoro celý ponořený ve vaně.</p> <p>Když jsem odešel do sprchy a umyl si vlasy, čekalo mě další překvapení. Odtékající voda byla úplně černá, ošklivá, jako by se mi z těla do vany splachoval černý inkoust. Předcházející zkušenost mě tak zdeptala, že jsem na okamžik ztuhl. Pak jsem pochopil, k čemu dochází, a uvolnil jsem se.</p> <p>Ta ošklivá barva na vlasy se na ně zřejmě nenavázala. Smývala se mýdlem a vodou z celých vlasů až ke kořínkům.</p> <p>Když opět tekla čistá voda, vylezl jsem z vany a okamžitě šel k zrcadlu. Přitáhl jsem si židličku, stoupl si nad umyvadlo a zamlžené zrcadlo otřel. Můj předpoklad byl správný – zdálo se, že od téhle chvíle budu mít bronzovou pokožku a stříbřitě bílé vlasy.</p> <p>Čím déle jsem se na sebe díval, zatímco jsem si sušil tělo a vlasy, tím víc mi připadalo, že došlo i k jiným změnám, i když nebyly tak nápadné. Musel jsem v duchu provést porovnání se svým minulým životem, abych je odhalil. Ne, že by to nebyl můj obličej, ale…</p> <p>Byl jsem mnohem štíhlejší, než by se dalo očekávat podle několika uplynulých dnů. Neměl jsem na sobě ani gram tuku a podle toho, jak nápadně těžký mi připadal obyčejný fén na vlasy, ani moc svalů. Nevyhlížel jsem vyhuble – toho jsem byl dalek – ale zdál jsem se být tak slabý, že by mě v boji dokázalo porazit tříleté batole.</p> <p>Otázkou bylo, jestli takové modifikace představují součást přeneseného souboru, nebo jestli jsem po svém zajetí prošel péčí odborníků. Pokud dokázali, aby zmizely stopy po tak tvrdém a zničujícím úderu do hlavy, co jiného by ještě mohli provést se subjektem v bezvědomí?</p> <p>Vrátil jsem se do ložnice, posadil se do židle k toaletnímu stolku a opět se snažil získat přístup do obrysového módu. Okamžitě mě postihly stejné bolestivé a dezorientující vjemy, jaké jsem měl v koupelně. Ihned jsem přestal.</p> <p>Chvíli jsem o tom přemýšlel a uvědomil jsem si, že bych postupoval úplně stejně, kdybychom si vyměnili místa. Teď nemuseli mít žádné obavy, že bych si <emphasis>přikouzlil </emphasis>nějaké pomocníky, zejména ozbrojené, nebo že bych čaroval s králičími dírami.</p> <p>Proto, když mě uzdravili a ošetřili má zranění, zřejmě „doplnili“ můj kód. Použili přitom základní princip, který podle toho, co jsem si pamatoval, poprvé podrobně popsal člověk jménem Pavlov. Zajistili, aby to, co pro ně představovalo hrozbu, bylo nedotknutelné, a vytvořili z toho příliš bolestivou a nepříjemnou záležitost, než abych to zkoušel. Nebylo zapotřebí mnoha pokusů, abych se <emphasis>téhle </emphasis>lekci naučil, zvláště když se každý pokus zdál být bolestivější než předcházející.</p> <p>Mé mužské orgány se také zdály být více stimulované než obvykle. Byl jsem nějak nabuzen, daleko víc než v minulosti. Měl jsem velice podivný pocit, že bych se téměř za všech okolností ze sexu nejen těšil, ale že bych ho potřeboval. Ta doba ještě nenastala, ale nebyl jsem si jistý, co by stačilo k tomu, abych byl postrčen přes okraj a stal se závislým. Moc bych nepotřeboval. Ale ne Ritu Alvarezovou. Přemýšlení o ní mi z nějakého důvodu pomáhalo, abych se ovládl.</p> <p>No, díky oblečení nebo přesněji řečeno nedostatku oblečení v místnosti jsem pochopil, že se nejedná o náhodu nebo nadměrnou aktivitu hormonů. Objevil jsem jen řadu saténových poklopců, ze kterých jsem si mohl vybrat, a nic jiného. Nechyběl ale výběr šperků, kosmetiky, parfémů a kolínských. K čertu, to nevadí – pokud mě to odsud dostane…</p> <p>Nevím, jestli to, že jsem použil mejkap a změnil se ve fantastickou dívčí hračku, bylo skutečně aktem mé vůle nebo ne, ale působilo to tak. Teď už jsem jistě rozuměl tomu, jak uvažují. Přesto, i kdyby se jednalo o naprogramované chovám, pravděpodobně bych to stejně nevěděl. Obratné a jemné použití bylo zákeřné.</p> <p>Už jsem se kdysi dávno ocitl v podobném světě z Brandovy skřínky. Začal jsem uvažovat, jestli opět v nějakém nejsem. Posledně byly sexuálními otrokyněmi ženy, teď byla řada na chlapcích. Tím by se jistě vysvětlila spousta věcí v téhle místnosti, ty pocity a můj vzhled. Dan Tanaka učinil ve své privátní Skřínce z hezkých mladých žen předměty své žádosti. Chovala by se Danielle Tanaková v tomhle světě k opačnému pohlaví jinak?</p> <p>Takže jsem se opět ocitl v Brandově skřínce. Když mě během minulého života Al v jedné z nich uvěznil, celý její ohromný uzavřený prostor zaujímalo jakési skladiště nebo obchodní dům, ve kterém žili a spolupracovali samí sterilní lidé. Jediným důvodem, že jsem tomu nakonec nepodlehl a duševně nesplynul s ostatními, bylo, že Al používal dočasné VR rozhraní a hovořil se mnou, vysmíval se mi, hádal se se mnou, dokonce se mnou smlouval. Tentokrát jsem byl v rukou Tanakové, a ta chtěla jen mé tělo.</p> <p>Dobře, ať to připravil kdokoliv, v každém případě byl trochu nažhavený. Možná jsem byl „chlapec“, ale skrovné odění, mejkap, hladká pokožka a dokonce i podpatky – to všechno odpovídalo takovému myšlenkovému rozpoložení.</p> <p>Jenomže teď už jsem byl dokonale zkrášlený a neměl jsem kam jít.</p> <p>Překvapilo mě zabzučení reproduktoru u dveří. Ani jsem si neuvědomil, že tam je.</p> <p>„Pojď dolů do přízemí a navštiv mě v mé kanceláři!“ přikázal ženský hlas. Byl silný, pevný, ale známý. Arcibiskupka Rita se chystala se mnou trochu pobavit, drobná zábava na několik minut s použitím helmy, než znovu vyrazím do skutečného světa.</p> <p>Neposlechnout nepřicházelo v úvahu. I když bych raději odmítl, o úniku se nedalo vůbec uvažovat. Podprogram nebo jasný přímý rozkaz, stejně to bylo absolutní. Nijak neriskovali.</p> <p>Otevřel jsem dveře a vyšel do chodby, pak rovnou dolů, jako kdybych věděl, kde jsem. Po pravé straně byly další místnosti. Vlevo jsem přes zábradlí z pozlacené mosazi viděl dolů do velice rozlehlého a dutě znějícího prostoru, kam vedlo široké mramorové schodiště se zlatým zábradlím. Scházel jsem po schodišti, podpatky klapaly po mramoru a jejich zvuk se rozléhal budovou.</p> <p>V přízemí jsem spatřil hlavní vchod, ale ten nebyl pro mě. Zabočil jsem vpravo a šel chodbou až na konec. Byla plná náboženských obrazů, významných klasických scén s převráceným pohlavím. Obyčejnými dřevěnými dveřmi jsem vešel do vnější úřadovny a zavřel za sebou. Minul jsem prázdnou recepci, jako bych byl v nějakém transu a nebyl schopen neuposlechnout pokyny. Ocitl jsem se před vnitřními dveřmi, na kterých byl kříž a štítek. Ani jsem na něj nepohlédl a místo toho jsem třikrát silně zaklepal na dveře, i když mě přitom trochu zabolely klouby.</p> <p>„Vstup!“ ozval se téměř známý hlas a já bez váhání uposlechl.</p> <p>Vnitřní kancelář arcibiskupky byla dost rozlehlá. U protější stěny stál vyzdobený okrasný krb, všude kolem byly drahé umělecké předměty a obrazy s náboženskou tematikou, spousta zlata, stříbra a přepychový koberec. V botách, které mi daly, se po něm obtížně chodilo. Uprostřed, za pečlivě uspořádaným pracovním stolem, který byl asi zhotoven z masivního sekvojového dřeva a na desce měl mozaiku s náboženskou tématikou, tvořenou malými kousíčky barvených dřev a korálků, seděla Rita Alvarezová tak, jak v tomhle světě existovala.</p> <p>Když mě uviděla, usmála se, vstala a obešla stůl. Poklekl jsem, políbil jí prsten a sklonil hlavu.</p> <p>„Postav se,“ řekla mi. „V tomto životě jsme se neviděli a já bych si tě ráda trochu prohlédla.“</p> <p>„Ano, Ctihodná matko,“ odpověděl jsem automaticky a poslechl jsem. Skutečně si mě zběžně prohlédla, což mě daleko méně znepokojovalo než skutečnost, že se zjevně nacházím ve velkém kostele. Tohle byla skutečná Rita, kterou jsem viděl v televizi. Možná, že to <emphasis>nebyla </emphasis>Brandova skřínka.</p> <p>Rita stála přede mnou a já jsem se okamžitě cítil ještě menší, slabší a bezvýznamnější než předtím. Ji bylo možné okamžitě poznat. Měla perfektní proporce, ale měřila asi sto devadesát centimetrů. Kdyby na sobě neměla kněžskou róbu, myslím, že bych se jí díval přesně na pupek.</p> <p>Určitě tu byla déle než já. I když dosud vypadala velice dobře, na tváři a na krku měla vrásky a nepochybné známky výjimečně shovívavého stárnutí. Zblízka mi připadalo, že pravděpodobně prodělala plastickou operaci, možná více než jednu, a že skrývá šedé vlasy. Tahle myšlenka mě povzbudila.</p> <p>Po chvíli mě blahosklonně popleskala po hlavě, vrátila se za stůl a posadila se do velkého křesla. Opřela se a vypadala velice uvolněně. „Předpokládám,“ řekla po chvíli, „že se snažíš přijít na to, co se stalo a v jaké jsi situaci. Pravděpodobně se domníváš, že jsi v Brandově skřínce v Řídicím středisku. Dovol mi, abych tě okamžitě zbavila iluzí. Tohle je misie svaté Pavly, skutečný svět, do té míry, nakolik takoví jako ty a já mohou mít skutečný svět. Austin je odsud po dálnici několik minut. Jsi tu už dva a půl dne. Jak vidíš, trochu jsme na tobě zapracovali a určitě jsi na tom mnohem lépe, než když tě přinesli. Musím říct, že jsi nebyl příliš atraktivní, a <emphasis>smrděl </emphasis>jsi. Teď lépe voníš a jsi skoro hezký, pokud je to ten pravý výraz. Pochop, že tě kvůli takovému přizpůsobení nepotřebujeme věznit v Brandově skřínce.“</p> <p>Neodpověděl jsem. Chtěl jsem, ale z nějakého důvodu jsem nemohl.</p> <p>Věděla, co se ve mně děje. „Použitá technika nespočívá v ničem jiném než v tom, co jsme všichni objevili při manipulaci s místními objekty v obrysovém módu, pomocí přímých myšlenkových příkazů. Náš drahý Al a jeho kámoš doktor drželi nás ostatní do velké míry pod kontrolou tím, že si takovou moc uchovávali pro sebe. Díky tvému klonu a tomu, že jsi minule unikl dost pozoruhodným způsobem, jsme se však dozvěděli dost o tom, jak to udělat. Al by nám zabránil, abychom něco podnikli a pravděpodobně abychom si cokoliv pamatovali, ale ty jsi příhodně zastavil Ala za nás. Vedení převzal Lee, ale neměl takové zkušenosti, ani Alovu brilantnost. Místo, aby to utajil, zkoumal, jak a proč se to stalo. Tak jsme se o těch tajemstvích všichni dozvěděli dost. Díky nim je náš život tady <emphasis>mnohem </emphasis>snadnější. Tak do toho – smíš se mnou mluvit.“</p> <p>Najednou jsem skutečně mohl mluvit, i když v souladu s tím, co jsem začínal v pojmech virtuální reality považovat za svůj „scénář“.</p> <p>„Tak co se mnou uděláte, jestli je tohle taková skutečnost, jakou znám, Ctihodná matko?“ zeptal jsem se jí.</p> <p>„Samozřejmě, že je. Na to můžeš vzít jed. Chápu, jak to myslíš. Někdo jako ty se na podobné místo zrovna nehodí. Neměj obavy, v tomhle směru s tebou máme jisté plány. Jak jsi mohl uhodnout, program vytvořila Danielle Tanaková a je trochu upravený. Když má Tanaková přímý myšlenkový přístup k nadstavbě, dokáže vzít celé roky zdokonalovaný kód, který vyvinula při svém výzkumu, a jednoduše ho připojit k původnímu kódu nebo původní kód přepsat. Potřebovali jsme jen <emphasis>tebe.</emphasis></p> <p>Udělali jsme to se spoustou lidí. Člověk se cítí daleko bezpečněji a všechno běží daleko hladčeji a také efektivněji. Víš, po nějakou dobu to prováděl Al. Přiměl nás přehrávat scénáře ve Skřínkách, objednával různé variace. Vždy jsme se domnívali, že se jedná o součást výzkumu, zaměřeného na to, abychom se odtud jednoho dne dostali, ale ve skutečnosti tak získal prvotřídní kód k provedení změn, které na nás mohl naroubovat. Existují jisté důkazy, že právě on ze mne udělal duchovní, možná i z ubohé Alice. Jestli to tak je, jedná se o techniku, kterou dokážu ocenit, protože nemohu pochopit jiný život, ani bych ho nechtěla vést. Jestli je takový pocit programem, je tak pevný a stálý, jak si jen umím představit. Na stejném výzkumu teď pracuje Danielle. Kdyby byly podobné změny trvalé a staly se částí jádra osobnosti, která se nemění ani při inkarnaci, pak by neexistovalo omezení. Domníváme se, že příslušný kód známe, ale jisti si být nemůžeme – přinejmenším dokud znovu neprorazíme do dalšího světa, a k <emphasis>tomu </emphasis>se zatím nechystáme. Ne, když je to tady tak <emphasis>skvělé.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Odmlčela se a ve tváři jí zahrál úsměv. „Nemyslíš, že to je skvělé, co?“</p> <p>„Ne, Ctihodná matko, nemyslím.“</p> <p>Pohodlně se opřela a široce se usmála. „No, na tom nezáleží, protože jsi v koncích. Naprogramování zjevně funguje: máš všechny své vzpomínky, ale je mnohem příjemnější se na tebe dívat i mít tě nablízku. Doslechla jsem se, že den předtím, než jsme tě chytili v Austinu, tu viděli mladou dívku. To bylo tvé přestrojení?“</p> <p>„Ano, Ctihodná matko.“</p> <p>Zamračila se, posadila a upřeně se na mne zadívala. „Proč jsi sem přišel? Jistě jsi věděl, že je to riskantní! Co jsi tu chtěl získat?“</p> <p>„Ctihodná matko, doufal jsem, že se dokážu napojit na energii střediska, tak jak jsem to udělal předtím, a vzít život do vlastních rukou.“</p> <p>Zatraceně, <emphasis>nemohl </emphasis>jsem neodpovídat na její otázky a nemohl jsem ani pomyslet na lež!</p> <p>„Velmi statečné. Pěkně hloupé, ale velmi statečné. No dobře, spoustu problémů jsme vyřešily za tebe. Měl jsi nějaký kontakt s lidmi ze záložního střediska – Slideckerem, Matalonovou nebo ostatními – od té doby, kdy jsi prošel inkarnaci?“</p> <p>„Ne, Ctihodná matko. Kdybych ho měl, odešel bych k nim.“</p> <p>„Opravdu? Takže jsi tu částečně ze zoufalství. Předpokládám, že ta potřeštěná bláznivka je vede a snaží se získat moc, ať už jsou kdekoliv. Byly mezi personálem záložního střediska ještě další ženy, které přešly na druhou stranu? Kromě Cynthie?“</p> <p>Nenáviděl jsem se za to, že nedokážu mlčet a musím všechno vyžvanit. „Ano, Ctihodná matko. Jedna, kterou neznám. Všechno, co o ní vím, je, že se jmenovala Mabel. Vypadala trochu jako Američanka afrického původu.“</p> <p>Viděl jsem, že tahle informace poněkud vyvedla Ritu z míry, a její reakce mě mírně povzbudila. Mohl jsem přísahat, že Rita nemá o nic lepší představu než já, kdo je Mabel.</p> <p>Chvíli přemýšlela a mimoděk okusovala konec tužky, pak řekla: „Dobře, projdeme si záznamy, které máme. Jsem si jistá, že postupně získáme celý tvůj životní příběh. Teď už chci jenom vědět, jestli jsi minulý týden opravdu pronikl přes bezpečnostní službu dovnitř.“</p> <p>„Ne, Ctihodná matko. Ani jsem se o to nepokusil.“</p> <p>„Takže jsi získal tajemství obrysového módu stejně jako my, z toho, co se přihodilo při minulé inkarnaci. A tvůj příchod sem byl úplně k ničemu?“</p> <p>První část nebyla otázka, takže jsem se necítil donucen odpovídat. „Nedá se říct, že k ničemu, Ctihodná matko. Věřím, že mě kontaktoval někdo mimo naši existenci a že mám jeho kód.“ Se spoustou dalšího pobízení jsem vypověděl podrobnosti celého příběhu o světě šamanů a sloupu ohně. Rita napjatě poslouchala. Napadlo mě, že si mě nahrává, protože si nedělala žádné poznámky.</p> <p>Nakonec, když skončila, zeptala se: „Myslíš si, že to byla skutečná zkušenost? Že teď máš ten kód v hlavě?“</p> <p>„Ano, Ctihodná matko.“</p> <p>„Tak dobře, řeknu Dannie, aby se na to podívala a zjistila, co tam může být. Musím ti říct, že když jsem používala normální sken, nic jsem neobjevila. No, uvidíme. Nejednalo by se o první případ klamné epizody v záznamech.“</p> <p>„Nemýlím se, Ctihodná matko. Došlo k tomu. Ten kód tam je. Kdybyste mi dovolila, abych se ho pokusil přenést do vašeho zařízení, třeba by skutečně pomohl přerušit cyklus a umožnil by nám znovu najít skutečnou realitu. Jsem si tím jistý. Pokud to je klam, tak k jaké škodě dojde?“</p> <p>„K jaké škodě? <emphasis>K jaké škodě?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Najednou téměř zuřila, a to mě vyděsilo. „Ty malý idiote, v téhle celé záležitosti jsi stejně nikdy nepatřil k nejchytřejším! Pokud je pravda, co říkáš, tak ti <emphasis>zaručuju, </emphasis>že tě nikdy nenechám k tomu zařízení přiblížit, natož k Brandově skřínce! Nechápeš, že už máme to, čeho většina nikdy nedosáhne? Nesmrtelnost, moc a nekonečné varianty životů, aniž bychom za to museli stále platit? Proč bychom se pro všechno na <emphasis>světě </emphasis>měli chtít vrátit zpátky k tomu, co nás tu uvěznilo, ať to bylo cokoliv?“</p> <p>Takový názor mě u některých lidí nepřekvapil, dokonce ani u Ala, ale trochu mě zarazilo, když jsem ho zjistil u Rity. Přece jen to nebyla stejná Rita jako minule, natož dříve. Moc, sláva a postavení jí umožnily, aby okusila takový život, o kterém pouze snila. Teď, když se po tak dlouhé době ocitla na vrcholu, nechystala se hrát si na hrdinku.</p> <p>Bylo to trochu smutné. Pochopitelné, ale smutné. Poměrně rychle se opět ovládla. „Cory, Cory, Cory,“ vzdychla. Mluvila unaveně a trpělivě, jako kdyby jednala s mentálně zaostalým studentem. „Napadlo tě vůbec někdy, že nikdo z nás není o nic reálnější než duchové? Mne ano.“</p> <p>„Cože?“</p> <p>„Co když je tohle jenom nějaká ohromná dementní počítačová hra? Viděl jsi ty přechodné fáze před prázdnotou. Co když pouze reprezentujeme hráče ve hře, jejíž pozadí vytváří počítač? Ti z nás, kteří hráče nemají, postupují po předem stanovené dráze. Ti, kteří hráče mají, mohou občas dělat mimořádné věci nebo úplně změnit směr, jako jsi to udělal minule. Jestli nejsem o nic víc reálná než duchové, nechci to vědět. Stejně to nikdy nezjistím.“</p> <p>Nikdo z nás neměl jistotu, co se s námi děje, zvláště teď, když jsme znali část pravdy, ale nedokázal jsem tomu uvěřit. Prostě nedokázal.</p> <p>Rita se ale spíše starala o to, aby už o takových temných koncepcích nemusela uvažovat. Tentokrát ji z melancholie vysvobodily její sadistické sklony.</p> <p>„Tak, a teď ti řeknu, co přesně Dannie a technici udělali k tvému vylepšení,“ pokračovala. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Nemůžeš </emphasis>se nechovat tak, jak tě naprogramovali, ale chci, aby sis uvědomil svou situaci. Nemůžu tě zabít – vždy jsem tě nějak měla ráda, i když jsi byl takový malý počítačový šílenec. Nechystám se tě strčit do Brandovy skřínky, protože ses předtím dostal ven. Nejsem si jistá, co bys dokázal udělat, jakmile by ses tam ocitl. Teď, po tom, co jsi mi řekl, jsem své rozhodnutí dvojnásobně posílila. S takovým odstínem pokožky a zbarvením vlasů jsi docela roztomilý, dokonce exotický, máš pěknou malou prdelku a velké hnědé oči. Byla by škoda to promarnit. Také dokážeš poznat Slideckerovy lidi a dokonce můžeš být magnetem, který by k nám některé z nich přitáhl. Mimochodem, trochu ti dlužím za tu laskavost, že jsi nás zbavil našeho dozorce, Ala. Přesto tě nemůžu nechat, aby ses tu volně potuloval. Proto jsem přikázala, aby tě přeprogramovali.“</p> <p>Na okamžik se odmlčela, pak pokračovala. „Jistě jsi objevil, že jsi do velké míry omezený tak, jak by tu chlapci <emphasis>měli </emphasis>být. Máš vytrvalost, ale ne sílu. Tenhle společenský systém je pro tebe přirozený. Jsi <emphasis>rád </emphasis>dívčí hračkou. Musíš jednat v rámci systému a tak, jak to systém vyžaduje. Nemůžeš ženě lhát, šidit ji nebo jí utéct. Nedokážeš se už dostat do obrysového módu, protože jsme ti přidaly malou formovací rutinu, kterou vyvinul Al. Objevily jsme ji v archivech. Už jsi ji vyzkoušel, takže můžeš klidně na pokusy o vstup do obrysového módu zapomenout. Pokud něco slíbíš, musíš to dodržet. Zjistíš, že ti muži budou spíše připadat odpudiví než sympatičtí. Budeš se chtít zdržovat v ženské společnosti a činit je šťastnými, ale budeš to i potřebovat. A samozřejmě, budeš nám k ruce, budeš nám odpovídat na otázky a možná řešit malé problémy, pokud se něco vyskytne. Víš, jak to všechno zařídíme?“</p> <p>„Ne, Ctihodná matko,“ odpověděl jsem, <emphasis>ale vás to tak těší, přímo umíráte touhou mi to povědět.</emphasis></p> <p>„No přece se oženíš! Zrovna tady! A ožení tě arcibiskupka, nikdo menší! Půjde o privátní obřad, ale stejně zavazující. Chápej, během několika následujících dní uspořádáme konkursy, abychom zjistili, komu se nejvíc líbíš. Možná se ti jedna nebo několik z nich zalíbí. Bude tě čekat spousta zábavy. Řekli mi, že jsi během několika posledních let v Galvestonu získal velkou praxi s příležitostným sexuálním hříchem, takže bys měl být jako doma. Nakonec, pokud si se žádnou ženou nebudete vyhovovat, tak samozřejmě něco zařídíme. Všechny s tím souhlasí. Znamená to, že je v tvém nejlepším zájmu brát to vážně, soustředit se a uskutečnit dobrou, upřímnou volbu. Pro případ potřeby budeš po ruce, ale jinak tě to v zásadě vyřadí z války. Chceš, abych zavolala tvé matce, až bude všechno připraveno?“</p> <p>Ani na okamžik mě nenapadlo, že by Rita Alvarezová žertovala, a rozhodně nežertovala. Přestěhovali mne do jednoho z domků na pozemcích kostela, mimo dohled lesa a cesty do Řídicího střediska, ale co se mě týkalo, mohlo být milión kilometrů odsud. Dokonce jsem tam ani nevnímal energii, jen nejasné „přítomnosti“, které mě dráždily a zneklidňovaly, když jsem se na ně pokusil vědomě zaměřit. Digitalizace do obrysového módu nebo elektrického systému mi nebyla umožněna. A během několika dalších dnů se dokonce i to rozplynulo v nicotu a už jsem nevnímal vůbec nic mimořádného. Má moc mi byla zcela odebrána. Mohl jsem ji získat zpět jen dvěma způsoby: buď inkarnací, nebo smrtí a znovuzrozením. Ani jeden z nich se nezdál být aktuální.</p> <p>Ocitl jsem se v té nejpodivnější situaci, v jaké kdo kdy byl. Věděl jsem, jak to udělaly, jak mi to <emphasis>dělají, </emphasis>protože sám jsem to také prováděl. Jestliže jsem dokázal ovládat mysl a vzpomínky té řidičky a z nicoty vytvořit jízdní kolo, pak pro mne nepředstavovalo žádné velké překvapení to, co mi udělaly. V tom okamžiku, kdy odříkala každou z charakteristik, které si ve mně přála, jsem je měl. Nefungovalo to jako nějaké ovládání mysli nebo hypnotické příkazy – omezení tam byla skutečně, jako kdyby tam byla vždy, dokonce i když mi mé vzpomínky a intelekt říkaly něco jiného. Jednalo se o demonstraci čiré síly nebo toho, nakolik jsem pod palcem – no, v první řadě Rity, ale stejně tak i ostatních, pokud věděly, jak to udělat.</p> <p>Také jsem zjistil, že je pro mne obtížnější pomyslet na minulé životy jako na skutečné existence, které jsem prožíval. K určitému tématu se mi v hlavě vybavila spousta podrobností, jen abych při bližším zkoumání zjistil, že to jsou nesmysly. Nedokázal jsem porozumět programování – stěží jsem chápal, co programování znamená, jen jsem věděl, že tu je nejvyšší mocí. Část mé mysli mi předkládala minulost, která byla pro malého Coryho tady v tomto životě neuvěřitelná. Jiná část mi říkala, že to bylo skutečné a že taková situace byla přirozená. Otevřeně si hrály s mou myslí, s mými emocemi a vědomostmi. Vysmívaly se mi do očí. Byl jsem doslova jejich hračkou a nakonec jsem se prostě polámal. Nevěděl jsem, co je skutečné a co ne, a nikdy v celém svém životě jsem se necítil tak bezmocný, vyděšený a zmatený. Cítil jsem se bezvýznamný, stěží jako člověk, a když jsem viděl ta velká, krásná ženská těla, způsob, jak chodily, hovořily a dávaly rozkazy, věděl jsem, že nikdy nemohu dosáhnout jejich úrovně. Ano, záviděl jsem jim, ale také jsem je miloval a chtěl jsem je.</p> <p>Rita měla pravdu. Zoufale jsem toužil po bezpečí a pocitu naplnění, který mi mohl přinést sňatek. Chtěl jsem se oženit. Věděl jsem, že to není tak jednoduché, ale bílé vlasy a bronzová pokožka mi poskytly exotický vzhled, díky kterému si mě už všimly.</p> <p>Rita uspořádala konkursy – řadu dostaveníček, občas s jednou ženou, občas s více, protože pro ženy bylo docela běžné žít v malých skupinkách po dvou až pěti. Patřilo to k nejpodivnějším zkušenostem ze všeho, na co jsem si pamatoval, přinejmenším na osobní úrovni.</p> <p>Zaprvé, k smrti mě děsily a současně vzrušovaly. Byl jsem otrávený, vyděšený a cítil jsem se naprosto poražený. Tohle byla alespoň šance znovu vstoupit do světa, ať už jakkoliv omezená. Za druhé, bylo to občas podivné, protože jsem se často sešel přinejmenším s jednou inkarnovanou, kterou jsem znal už z minulé existence, a často ne v moc příznivém světle. U několika z nich bych měl mít vroubek.</p> <p>A konečně, občas se jednalo prostě jen o to, za co to bylo vydáváno – o dostaveníčka. Vyrazili jsme si večer na nějakou podívanou, do dobré restaurace nebo nakupovat. Takové schůzky nemívaly nějaké sexuální zakončení. K čertu, pokaždé jsem chtěl, aby to tím alespoň končilo, ale ne všechny ženy na to přistoupily.</p> <p>Kromě lidí, které jsem neznal a kteří zjevně pocházeli z této reality, jsem se navíc setkal a vyrazil jsem si s Jamie Cholderovou, kterou jsem kdysi v minulém životě zabil, Sally Prineovou, Betty Harkerovou, která při tomhle přesunu ztratila druhé jméno, Bernardette Standishovou, Dorothy Sloanovou – tady Dorothy Briggsovou – jejíhož manžela jsem v minulém světě digitalizoval do zapomnění, Robin Garnettovou, která se v této inkarnaci nepodobala tolik koni jako v minulé, a v neposlední řadě s nevyhnutelnou a znepokojivou Danielle Tanakovou, krásnou a okouzlující jako vždy.</p> <p>Standishová byla trochu zklamáním. I když měla přes jiný etnický původ téměř tak úžasnou tvář a postavu jako Tanaková, zůstala stejně oddanou fundamentalistickou fanatičkou, jakou vždy byla. Proto se pravděpodobně jednalo o nejotravnější a nejméně zábavnou schůzku, jakou jsem si vůbec dokázal představit. Poté, co jsem ji spatřil v televizi vedle Rity, oblečenou v černé róbě, domníval jsem se, že je také kněžkou. Přece jen bylo pravděpodobné, že si zvolí takovou kariéru. Řekla mi však, že nebyla schopná přemoci své vnitřní démony, kteří se projevovali jako domýšlivost a chtíč. Dokud nebude cítit, že je dokáže zcela ovládnout, zůstane „laickou osobou“. Ve skutečnosti dělala Ritě sekretářku.</p> <p>Byl jsem rád, že Tanaková dorazila se dvěma dalšími ženami, Harkerovou a Cholderovou, z nichž proti mně ani jedna nechovala zášť, o které bych věděl, protože Dannie samotná mě k smrti děsila. Dříve jsem si myslel, že je trochu zábavná, ale teď jsem k její mysli získal zcela novou úctu – byla chladná jako led a v téhle podivné záležitosti brilantní. Měla morálku a občas postoje jako Josef Mengele.</p> <p>Bylo to podivné, ale zůstávalo skutečností, že i když mi všichni ti známí lidé osvěžili vzpomínky, neudělali nic, aby mi vrátili mou starou sebedůvěru, mé původní já. Musím připustit, že jsem po počátečním šoku téměř zapomněl, kým byli a kým jsem byl já. Stal jsem se pohledným a přitažlivým malým Corym. Tolik jsem potřeboval společnost. Měl jsem podezření, že všechny byly připraveny nebo pobídnuty, ať už vědomě nebo nevědomě, aby mě „nastavily“ právě tímhle směrem. Nezabránilo mi to v tom, abych věděl, kým jsou nebo kým bývaly, ale jakmile jsme překonali počáteční rozpaky, nějak na tom nezáleželo.</p> <p>Jedinou výjimku představovala samozřejmě Danielle Tanaková. Naprosto nepřipadalo v úvahu, že bych se mohl oženit s <emphasis>ní.</emphasis></p> <p>Do jisté míry mě překvapilo, kdo chyběl. Kde jsou Lee a Al? Věděl jsem, že tu byli, a do značné míry v obvyklé podobě. Ani jeden z nich se však v těch skupinách, které se mi předváděly, neobjevil, a od počátečního setkání v Galvestonu po nich nebyla ani stopa. V době, kdy jsem si uvědomil jejich nepřítomnost, již bylo příliš pozdě, abych začal klást otázky a dozvěděl se, kde mohou být. Ještě zajímavější bylo, že tu není Les Cohn v jakékoliv podobě. Náš dobrý doktor měl přinejmenším stejně dlouhou paměť jako Rita, možná delší, a tak měl mimořádně velkou moc. Přes všechny své chyby a špatnosti představoval Les jedinou osobu, o které jsem věděl, že měla odvahu nejen překazit Alovi zábavu, když byl na vrcholu moci, ale také ho uhodit lopatou. Přitom mu to prošlo. Dokonce i jako muž, a tudíž v tomhle světě nelékař, by měl mít harém žen, které by ho nosily na nosítkách a krmily hroznovým vínem. Podle toho, co jsem věděl, se právě teď něco takového dělo. Les byl z původního týmu vždy ten nejnebezpečnější, protože si nikdo nebyl opravdu jistý, co chce nebo co z toho má.</p> <p>Žena, kterou jsem chtěl nejvíc vidět podruhé, byla Sally Prineová. Pamatoval jsem si ji z minulého života jako muže, i když se mi to teď zdálo nereálné, a to správného chlapa, přestože pracoval pro špatnou stranu. Nevěděl jsem, proč nakonec zemřel, ale možná jen viděl příliš mnoho a měl už toho dost, nebo možná viděl příliš mnoho, než aby mu dovolili pokračovat.</p> <p>Sally nebyla proti ostatním zrovna tou nejlepší ochranou, protože v tomhle životě viditelně dosáhla stejného stadia jako já, když jsem tenkrát v Seattlu poprvé odhalil pravdu. Přesto jsem měl pocit, že kdesi z hloubi svého podvědomí reaguje na něco, co ve mně poznávala z minulosti. Přinejmenším jsme spolu začali trávit spoustu času a neměli jsme moc velké morální zábrany.</p> <p>Tak dobře, ve svých minulých životech bych se asi v milostném vztahu podobně nechoval, ani se nejednalo o konvenční vztah, o jakém by uvažovalo mé původní já, ale tady byl náš vztah normální a díky Galvestonu jsem věděl, jak zapůsobit svým kouzlem.</p> <p>Jako téměř všichni běžní lidé v tomto světě však Sally nežila sama. Církev ji vyhledala, když pracovala jako specialistka na kontrolu zásob v nějaké automatizované továrně na středozápadě. Převedli ji do místní pobočky a pak ji pomalu přetáhli do téhle skupiny kolem Rity. Dorothy Briggsová se dostala do potíží kvůli několika místním lidem a Sally ji přijala a uvítala jako zkušenější sílu. Nevědělo se, jestli to zařídila Rita nebo někdo jiný, ale brzo Dorothy a Sally bydlely společně nedaleko odsud, v bytě se dvěma ložnicemi, na hezkém místě, které jim zabezpečovalo vítaný odstup od Rity Alvarezové.</p> <p>I když byla Dorothy klasicky krásná, vždy mi připadala rezervovaná a nějak odměřená. Takovou povahu byste očekávali u ředitelky školy nebo učitelky angličtiny.</p> <p>I když jsme si já a Sally spolu užívali, byla to Dorothy, která nás tři postrčila k tomu, abychom se dali dohromady. Překvapilo mě to. Přece jen, prošla inkarnací jako já a musela mít přinejmenším podezření, že mám něco společného se zmizením jejího manžela. Byli spolu v obou životech, ve kterých jsem je znal, a to do jisté míry svědčilo o stálém vztahu, jako u Ricka/Riki a mne.</p> <p>Často jsem o Riki přemýšlel. Musela se tu znovu narodit a pravděpodobně o celé téhle záležitosti nevěděla, kromě občasných snů a podivných vzpomínek. Ze všeho nejvíc bych se s ní chtěl v tomhle světě setkat a oženit se s <emphasis>ní</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Vždy jsme tvořili nejlepší dvojici. Ale protože jsem vězel tady a ona byla neznámo kde, nedalo se to uskutečnit. V tomhle životě musíme být odděleni.</p> <p>Zdálo se však, že mezi Dorothy a Benem Sloanovými existovala stejná dlouhodobá láska. Nedozvěděl jsem se žádné podrobnosti, ale měl jsem takový dojem. Sally později připustila: „Myslím, že se k ní choval trochu hrubě, alespoň v poslední době. Zdá se být víc vyděšená z toho, že by se mohl objevit, než že zmizel.“</p> <p>Pro Dorothy bylo zřejmě důležitější mé vzezření než to, kým jsem býval. Bronzová pleť mi do jisté míry propůjčovala roli rasově neurčitého typu. Nevypadal jsem tak dost dlouho, takže jsem to nevěděl jistě. Nebyl jsem si vědom, že by se ke mně během té krátké doby před pronásledováním, kdy jsem se zdržoval v centru Austinu, někdo choval jinak než k někomu, kdo vypadá zvláštně. Chápal jsem však, že bych se mohl vydávat za představitele téměř jakékoliv rasy, dokonce i Polynésana nebo amerického Indiána.</p> <p>V každém případě se zdálo, že je můj vzhled pro Dorothy přitažlivý a Sally nevadí, takže mi vyhovoval. Dorothy se však stále necítila pohodlně tam, kde bydlely, a chtěla, abychom se přestěhovali do blízkého samostatného domku s vlastním bazénem, se stromy okolo a soukromím. Na podobná místa se ženy v téhle společnosti stěhovaly jen v případě, že měly vysoký příjem a pomýšlely na založení rodiny.</p> <p>Byl jsem přesvědčen, že přinejmenším inkarnované ženy jsou sterilní, ale nemohlo jim to zabránit v tom, aby si našly třetí nebo dokonce čtvrtou, která by byla duchem – tak říkalo osazenstvo Řídicího střediska „lidem vytvořeným konkrétní rovinou a v jejím rámci“ a neschopným žít mimo tu rovinu – a mohla by se mnou mít děti – duchy.</p> <p>Nebyl jsem si jistý, jestli mají podobné plány, ale udržování tak velkého domu by mi poskytlo nějakou náplň a zabezpečilo by také určité pohodlí.</p> <p>V průběhu celého dění jsem byl stále ještě občas vyslýchán Ritou a Tanakovou. Začínal jsem získávat některé informace, které se zdály být v rozporu s mým dosavadním nazíráním na svět.</p> <p>Zaprvé, Rita na nějakém večírku narazila na mou matku a byla překvapena, když zjistila, že vypadá skoro jako východní semitka – přesněji Libanonka – a že vůbec nevyhlíží tak jako já teď. Rita by to vědět měla. Domníval jsem se, že jí bezpečnostní personál vyklopil všechno o tom, že jsem takhle nevypadal a že jsem takový až v poslední době. Chci tím říct, cožpak informace, které použili Al a Lee, a rozhodně jejich zprávy, nepopisovaly odlišnou osobu?</p> <p>Skutečnost, že dokonce i teď zřejmě všichni předpokládali, že jsem se takhle narodil, znamenala, že buď měli špatné informace, nebo použili svou moc ke změně reality a mě přitom nějak nezměnili, nebo to jednoduše nevěděli.</p> <p>Ale oni to <emphasis>museli </emphasis>vědět. Poslali Ala a Leeho, aby mě chytili! Tím celá záležitost začala!</p> <p>Mezitím, co jsme dokončovali přípravy k sňatku, o kterém jsem předpokládal, že bude na celý život, jsem se zeptal Dorothy na ty dva bývalé vedoucí bezpečnostní služby. Vypadala docela překvapeně.</p> <p>„Neviděla jsem je. Skutečně jsem se těšila, že uvidím přinejmenším Ala jako ženu a že nebude vědět o svých předchozích životech. Ala ani Leeho jsme však dosud nenašly. Proč?“</p> <p>„Ale já jsem je viděl! A oni viděli mne! Pronásledovali mě! To byl důvod, proč jsem utekl z Galvestonu!“</p> <p>Najednou vypadala velice zamyšleně. „Komu jinému jsi to ještě řekl?“</p> <p>„Nikomu. Nikdy se na to nezeptaly, takže mě nenapadlo, abych o tom mluvil.“</p> <p>„Dobře, tak o tom nemluv. Přísahej mi – je to mezi námi, ano? Teď mi to slib!“</p> <p>Byl jsem vyvedený z míry a trochu zmatený, ale přikývl jsem. „Dobře. Slibuju.“</p> <p>Své sliby jsem musel plnit. Byla to jedna z Ritiných podmínek. Přesto, o co k čertu vlastně šlo? Chci říct, jestli Al a Lee vyhledávali inkarnované pro Řídicí středisko, tak proč takové velké tajemství?</p> <p>Nakonec mi to došlo. Najednou jsem se cítil ještě hloupější a ještě neschopnější než předtím.</p> <p>Al a Lee nepracovali pro Řídicí středisko. Našli mě buď pro své vlastní účely nebo na příkaz někoho jiného. Oba také byli reinkarnovaní, bez záložních záznamů v Brandově skřínce Řídicího střediska, takže neměli skutečné vzpomínky na minulost a jednali v souladu se svou osobností a svými zvyklostmi, o kterých ani nevěděli. Nemohli mít tu nejmenší představu, že lidé jako inkarnovaní, Řídicí středisko nebo Brandovy skřínky vůbec existují, ani by tomu nevěřili, kdyby jim to někdo řekl. Al a Lee tedy nepracovali pro sebe, a nikomu jinému by organizování takové sběrné operace neposloužilo, dokonce ani potenciální moci, jako byl Les, kdyby neměl přístup k hlavnímu počítači.</p> <p>Ten někdo byl zatraceně mazaný, to bylo jisté. Ďábelský, se zvráceným smyslem pro humor. Možná Cynthia. To by jí přesně odpovídalo – najít a naverbovat Ala a Leeho na svou stranu. Ale protože jsem neměl možnost být do toho žertu nějak zasvěcen, místo aby mě znovu získala, uspěla pouze v tom, že jsem zpanikařil a vběhl přímo do rukou nepřátel.</p> <p>Ano, musela to být Cynthia. Takovou hloupou, impulsivní věc mohla klidně provést.</p> <p>Takže jsem to tu hned na začátku úplně pokazil. Stal se ze mne plážový povaleč, pak jsem utekl před těmi dvěma. Ti by mě vzali právě k lidem, kteří by mě mohli chránit před Ritou.</p> <p>Byla to poslední kapka sebejistoty, sebevědomí nebo naděje, kterou jsem ztratil.</p> <p>Svatba se konala v červnu, v sobotu. Nebylo nutné, abych si bral obě, ale rozhodly se, že jim vyhovuje, když to udělají společně. Neměl jsem představu, co k sobě může vázat zcela bílou Prineovou, pocházející z dělnické třídy, a africkou Američanku, i když velmi vzdělanou a z lepších středních vrstev, ale prostě to tak bylo. Obě byly v bílém, protože ani Dorothy se v tomhle světě předtím nevdávala. Já jsem měl na sobě společenský černý chlapecký oblek na míru, jehož součástí byl dost těsný kilt až k zemi a boty z pravé kůže. Obřad řídila zářící arcibiskupka Alvarezová se skupinou hostů, kteří byli přehlídkou inkarnovaných gaunerů. Zúčastnili se všichni Vyvolení, kteří byli zaměstnáni v Laboratořích aplikované fyziky nebo pracovali v okolí, včetně dvou chlapců. Zpočátku mi nebyli povědomí. Jeden z nich měl šedý plnovous a skoro žádné vlasy, ten druhý černé vlasy ve tvaru hřibu a velmi svraštělou, dolíčkatou tvář.</p> <p>Ukázalo se, že ten, který vypadal staře, i když zřejmě starý nebyl, je velmi malý a vyhublý Larry Santee. Tvářil se rozpačitě a moc nemluvil. Identita toho druhého, se svraštělou dolíčkatou tváří a s vlasy jako z komiksu, mi stále unikala. Byl to však nápadný zjev a jeho oči se zdály být velice staré.</p> <p>Dospěli jsme k jádru obřadu. Už jsem se smířil s tím, že je to pro mne skutečně nejlepší a že už jsem zmařil jakoukoliv šanci se na tomto cyklu aktivně podílet, když jsme dospěli k přísahám. Stále jsem zapomínal, jak mě Ritina úprava ovlivnila v podobných věcech, jako jsou přísahy. Až do té chvíle jsem obřadem procházel s trochou fantazie, ve které jsem si představoval, že ty dvě ženy jsou ve skutečnosti Riki a Wilma, když arcibiskupka pohlédla dolů na mne a řekla: „Cory Andrewe Kassemi, bereš si tyto dvě ženy za své manželky a odpřísáhneš všem těmto svědkům a Bohyni všemohoucí, že navždy zanecháš všechny ostatní a budeš milovat, ctít a poslouchat své manželky absolutně a s plnou oddaností, dokud budeš živ?“</p> <p>Sally a Dorothy žádné naprogramované příkazy neměly, nebo jsem si přinejmenším myslel, že je nemají. V okamžiku, kdy jsem automaticky odpověděl „Ano“, jsem však náhle pocítil, že jsem prošel úplnou změnou, jakou jsem dosud nepoznal. Jakákoliv žádost nebo myšlenky na Riki, Wilmu nebo kohokoliv jiného zcela zmizely. Z mozku mi je vypálila naprostá, absolutní a zbožňující láska k těm dvěma ženám. Udělal bych cokoliv, o co by mě požádaly, bez otázek a bez váhání. Miloval jsem je a <emphasis>zbožňoval</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Byly jedinou příčinou mé existence, naprostým středem mého života a bytí.</p> <p>„Přísaháte, že po tomto spojení, posvěceném před Bohyní a těmito svědky v Jejím svatém Chrámu, navždy zůstanete věrní a poslušní církve a Jejího učení, a přijímáte autoritu Matky světa na celý život?“</p> <p>„Ano,“ odpověděli jsme všichni a já jsem nějak vycítil, že to ty dvě zavazuje zrovna tak, jako mne. Zjistil jsem, že mě to utěšuje, protože současná církev neznala rozvod, a tak zůstaneme jednou rodinou. Díky nově nalezené lásce a naprosté oddanosti jsem byl opravdu rád, že to tak dopadlo a že jsem nalezl takovou lásku a spojení. Věděl jsem, že to pro mne nějak zařídila Svatá matka, která byla Bohyní všeho.</p> <p>Žádné znalosti jsem neztratil. Ztratil jsem však starou loajálnost, spojenectví a orientaci. Můj pocit, že je tento svět a jeho systém nespravedlivý, také zmizel. Už jsem nestál na straně Řídicího střediska nebo na straně záložního střediska, ani mne nezajímalo, co je správné nebo špatné. Byl jsem na straně toho, v čem se angažovaly mé manželky a v co věřily, a naprosto jsem spoléhal na jejich úsudek.</p> <p>Když skončila oficiální část, šli jsme dolů a byli jsme představeni těm hostům, které jsme neznali, včetně záhadného mužíčka s explodujícím účesem.</p> <p>„Jmenuji se Allan Koril-Martinez,“ řekl příjemným, neobvykle hlubokým hlasem. „Jsem tu zaměstnán jako správce. Mé manželky samozřejmě pracují v laboratoři, stejně jako vaše.“</p> <p>I přes svou extázi a nově nalezený pocit orientace a identity jsem si nedokázal pomoci, abych mi v duchu neposkočilo srdce a zhluboka jsem se nenadechl.</p> <p>Tenhle chlápek, který v zásadě zametal katedrálu a přistřihoval keře, kdysi býval téměř určitě Alicí McKeeovou, doktorkou věd, intelektuálkou, badatelkou a zakladatelkou současného světa. Nestává se příliš často, že si potřesete rukou s bohem svého světa, dokonce i když o tom vůbec neví.</p> <p>Tím se ukázalo, že pomsta v tomhle systému neznamená nic, protože existovala pravděpodobnost, že se dostanete na špatnou stranu vámi vnímané spravedlnosti. Jen doufám, že se v té chvíli cítil stejně šťastný jako já, protože jak jsme pokračovali, skoro úplně jsem ho pustil z hlavy.</p> <p>Poté, co jsme se chvíli zdrželi, jsme vyklouzli dozadu. Vysvlékli jsme se ze společenských šatů a natáhli si pohodlnější oblečení – já jen starý kilt a tričko, ženy si vzaly krátké kalhoty, košile a sandály. Vyšli jsme zadními dveřmi ven a nastoupili do čekající dodávky. Nejdřív řídila Sally. Dorothy a já jsme využili prostor vzadu a předem připravené matrace na podlaze. O chvíli později se řidička a milenka vyměnily. Bude se mi to líbit, myslel jsem si při téhle jízdě z Austinu do Brownsville. Jeli jsme podél Mexického zálivu na Cancún a nezáleželo nám na tom, za jak dlouho tam dojedeme.</p> <p>V době, kdy jsme dorazili na pobřeží, jsem si téměř nepamatoval, kdo jsem, ani mi na tom nezáleželo. Stěží jsem si dokonce dokázal vzpomenout na své jméno, které teď bylo, a zůstane až do smrti, Cory Prine-Briggs.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6</strong></p> <p><strong>ŠÍLENÝ KLOBOUČNÍK A ZAJÍC BŘEZŇÁK</strong></p> <p>Poté, co jsme si všichni po dva týdny užívali ve víru zábavy, jsme zamířili zpátky do Austinu. Má osobnost a pocity zůstávaly radikálně změněné a zcela soustředěné na mé dvě manželky. Jednalo se pravděpodobně o tu nejchytřejší věc, kterou mohla Rita provést, protože žádným způsobem neovlivnila mé znalosti z minulosti a mé dlouhodobé vzpomínky. Věděl jsem, kým jsem byl. Dokázal bych vydolovat staré vzpomínky a staré zkušenosti, a zpětně si v duchu vybavit skoro všechno, ale určujícím výrazem je „dokázal bych“. Nijak jsem po tom netoužil, neměl jsem o to zájem a ani jsem neměl dojem, že by na něčem takovém záleželo. Dokonce jsem ani nepomyslel na původní uspořádání světa, ani jsem ho nechtěl – to současné mi naprosto vyhovovalo.</p> <p>Ať už na mně zapracovaly jakékoliv síly, podepsaly se také, i když v mnohem menší míře, na Dorothy a Sally. Dorothy tu byla ve své třetí inkarnaci a proto nebyla v používání síly žádné ořezávátko, ale Sally zřejmě došla mnohem dál. Když jí nestál v cestě Al, zjevně se téměř vyrovnala nerozhodnému Leeovi a daleko víc se věnovala řízení a velení, než to dělal on.</p> <p>Vášnivá láska, kterou jsem pociťoval ke svým nevěstám, byla jistým způsobem dychtivě opětována. Měl jsem silný dojem, že se ty dvě ženy tímhle vším mnohem víc sblížily. Když jsme se my tři ocitli o samotě, šla veškerá zdrženlivost stranou. Raději jsme si říkali mazlivými jmény, která byla určena pro používání jen v rámci rodiny. Ze spousty důvodů mně obě říkaly Doll[5]. Bylo to docela dobré jméno pro někoho, kdo stejně představoval dívčí hračku.</p> <p>Dorothy byla vždy pro každého Dorothy, ale pouze pro nás byla Dee, zatímco Sally jsme říkali jen Sal.</p> <p>Většinu léta a začátek podzimu nám zabralo stěhování a zabydlování v novém domě. Byla s tím spojena spousta práce – kterou jsem dělal já; ony samozřejmě denně chodily pracovat do L.A.F. (Laboratoří aplikované fyziky) a Řídicího střediska.</p> <p>Žádnému muži nebylo dovoleno projít dovnitř branami L.A.F., dokonce ani manželům. Byly stejně posvátné jako dámská šatna. I když jsem na to byl vždy zvědavý, dokonce ani mé manželky moc nemluvily o tom, co se uvnitř děje. Samozřejmě, měl jsem představu, jak to místo vypadá, především dole v nejnižších podlažích, ale připouštím, že bych rád viděl, jak se může lišit.</p> <p>Věděl jsem, že Sal pracuje jako programátorka pod Tanakovou, zatímco Dee zastávala administrativní místo s oficiálním titulem „scenáristka“. Získal jsem z toho dojem, že se zabývá vývojem nebo dozírá na tým, vyvíjející nové alternativní světy pro testování v Brandových skřínkách i pro možné budoucnosti, které by mohly být podstrčeny různým Vyvoleným prostřednictvím Brandových skřínek. Občas to zabralo, i když to subjekty nevěděly. Pokud byly na řadě, aby se staly bohy, scénář se často odehrál. Jenomže se nikdy neodehrával přesně tím způsobem, jak se přepokládalo.</p> <p>Nebyla to moje starost a moc jsem nenaléhal, ale bylo přirozené, že jsem byl zvědavý a zajímalo mě, co mé manželky dělají. Já jsem pečoval o dům a nakupoval za pomoci elektřinou poháněného vozíku – jakési ohromné tříkolky s košem na zavazadla vzadu. Také jsem pro Sal a Dee sháněl věci ve městě, když byly příliš zaměstnané nebo příliš přepracované. Zajížděl jsem tam autobusem a zboží odvážel nákupním vozíkem. Zdálo se, že dokážu skvěle posoudit šaty a ženské ozdoby. Když jsem jim koupil šaty, zpravidla v nich vypadaly výborně a perfektně jim seděly.</p> <p>Bylo zajímavé, že jsem nikdy nepocítil nejmenší pokušení toulat se nebo podvádět. Teď jsem ženy respektoval, měl jsem je rád a cítil jsem se nejlépe, když jsem je měl kolem sebe, ale žádná pro mě nebyla tak atraktivní jako mé manželky. Nejsem si jistý, jak se to navenek projevovalo, ale zdálo se, že většina žen to na mě přesně pozná. Po nějaké době jsem zjistil, že je jim má společnost zpravidla příjemná. Skoro všichni hoši šli jen za jednou věcí. Já ne. Také jsem vypadal exoticky a věděl jsem to. Ženy vždy otáčely hlavu za chlapcem s tmavou pokožkou, stříbrnými vlasy a dětskou tvářičkou. Koneckonců, nikdo, kdo se během toho období se mnou seznámil, nezapomněl, kdo jsem, ani mne příště nepřehlédl. Zdůraznil jsem své vlasy tím, že jsem si je nechal narůst dlouhé. Účesu jsem se hodně věnoval a vlasy jsem pečlivě ošetřoval. Používal jsem mužskou kosmetiku a šperky, abych vypadal ještě exotičtěji. Ne proto, že bych musel všechny přitahovat, ale abych vhodně doplňoval ty, které jsem považoval za dvě nejúžasnější ženy na světě.</p> <p>Celý můj způsob myšlení zůstával zcela zaměřen na Sal a Dee. Téměř všechno, co jsem dělal, bylo ovlivněno tím, jestli se jim to bude líbit nebo ne. Nebylo to proto, že bych musel, ale protože jsem chtěl.</p> <p>Občas Dee a Sal pracovaly v jiné směně. Měl jsem představu, že se připravuje nějaký velký projekt, ale nevěděl jsem, o co se jedná. Pokud mi to nechtěly říct, nebyla to moje starost. Musel jsem jen zajistit, aby se napětí z práce nepřenášelo do napětí doma.</p> <p>Jednou, když Dee pracovala v ranní směně a Sal v noční, vrátila se Dee domů a zdála se být nějak zamyšlená a trochu ustaraná.</p> <p>„Dolli, chtěla jsem si o tom promluvit už dávno, ale nějak jsem na to stále zapomínala,“ začala po lehké večeři.</p> <p>Překvapeně jsem na ni vzhlédl. „Cože?“</p> <p>„Pamatuješ, jak jsi mi říkal, že jsi v tomhle životě nebyl vždy tmavý s bílými vlasy? Byla to pravda?“</p> <p>„Jistě, miláčku. Chci říct, takhle jsem se změnil.“</p> <p>„Jak? Chci znát celý příběh.“</p> <p>No, samozřejmě jsem začal podrobně popisovat své skrývání, odskok do světa šamanů, tvář v ohni, stažený kód a probuzení v téhle podobě, kterou jsem možná získal díky účinkům toho, co se nahrálo do mého mozku, ať to bylo cokoliv.</p> <p>„Vycítil jsi někdy, co tam je?“ zeptala se mě.</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou. „Nic jsem nevycítil, lásko. Tedy, žádné sny, žádné legrační obrazy, nic takového. Ani dlouhé řady čísel nebo bláznivé vzorečky. Je to, jako by tam nic nebylo.“</p> <p>„Ale je?“</p> <p>Pokrčil jsem rameny. „Ctihodná matka si to myslí. Zakázala mi, abych se tím já nebo kdokoliv jiný zabýval. Předpokládám, že tím je to vyřízené.“</p> <p>Dee na mne pohlédla svýma velkýma hnědýma očima. „Mně to nezakázala,“ odpověděla měkce, a polapila mě svým pohledem. Tohle se nepodobalo strachu z moci, který jsem pociťoval před svým sňatkem. Chci říct, byla to Dee. Pro ni bych <emphasis>zemřel.</emphasis></p> <p>Je fakt, že se nepamatuji, co se chvíli poté stalo. Domnívám se, že vím, proč. Jestli se Dee chystala odstranit část Ritina naprogramování tak, abych nemohl klást odpor, musela s kódy odvést kus fantastické práce a já o tom vědomě nesměl nic vědět, jinak bych to mohl prozradit. Ve skutečnosti jsem si stěží pamatoval, že takový rozhovor začal. Bylo to, jako kdybych pohlédl do těch jejích očí. Pak následoval podivný skok, seděli jsme trochu jinak a věci na stole se trochu pohnuly, vše v jediném okamžiku. Dokonce jsem nad tím ani dál nepřemýšlel, ale viděl jsem Dee ve tváři, že není úplně spokojená. Ani jí se tu věc nepodařilo získat.</p> <p>„Dolli, chci, abys mi přísahal, že nikdy <emphasis>nikomu </emphasis>neřekneš, dokonce ani Sal, že jsme o tom <emphasis>vůbec </emphasis>mluvili, ano?“</p> <p>„Samozřejmě, přísahám!“ K čertu, přísahal jsem, že budu poslouchat, a udělám to pro každou z nich.</p> <p>Ještě se na chvíli odmlčela. „Dolli – víš, kde je Ben Sloan? Myslím teď? Co se s ním stalo?“</p> <p>Její otázka mě nachytala nepřipraveného, ale očekával jsem ji už od první chvíle, kdy jsem v tomto životě Dee potkal. „Ano, miláčku, vím.“</p> <p>„Tak co se stalo?“</p> <p>Opět jsem nemohl v žádném případě nic zamlčet a naprosto jsem jí věřil. Proto jsem jí řekl, jak byl Ben digitalizován a poslán do Brandovy skřínky, kterou pro mne připravil Al. Pokud jsem věděl, stále tam je.</p> <p>Vypadala ohromeně. „Digitalizován? <emphasis>Celý</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Aniž by měl tělo v modulu pro podporu životních funkcí?“</p> <p>„Nebylo to zapotřebí. Sám jsem nevěděl, že je to možné, ale viděl jsem, jak k tomu došlo. Také vím, kam odešel, protože jsem odtamtud zrovna přišel. Vypadalo to, jako kdyby celé tělo přešlo do obrysového módu. Pak se rozložilo na ty maličké tečky a bylo prostě, no, nasáto do Brandovy skřínky.“ Odmlčel jsem se. „Chybí ti? Chci říct, neudělali jsme to schválně. Jenom k tomu nějak došlo.“</p> <p>„Ach, uklidni se! Já tě neobviňuju! Musím ti říct, že nepatřil k mužům, se kterými by se žilo snadno, ale nějak jsem si na něj zvykla. Taky bych ho ráda viděla v současné situaci, stále jako muže. Ale jak bys ho odtamtud mohl dostat neporušeného?“</p> <p>„Vstoupit dovnitř se nezdá být nemožné, pokud bys tu byla pevně zakotvena fyzickým tělem i svým mentálním spojením. Neříkám, že bych to dokázal, ale pravděpodobně by se to dalo udělat, kdybys měla k dispozici tolik energie, kolik bylo té noci kolem nás, a někdo by měl dostatečnou vůli i sebeovládání, aby ji použil. Ale nebyl by to Ben, kdo by se dostal ven, ale klon baculaté malé sterilní ženy, jako jsem byl posledně já, holohlavé bělošky. Jsem si dost jistý, že pokud jsi úplně digitalizovaná, neprojdeš inkarnací nebo reinkarnací. Nevím, proč si to myslím, ale myslím si to.“</p> <p>Zdála se být ponořená v myšlenkách. „Uvažuju… uvažuju nad tím, jaké změny by se daly provést s takovým digitalizovaným materiálem…“</p> <p>Na to jsem neměl odpověď. Pouze dva lidé, které jsme znali, prošli touto cestou. Byli to Matouš Brand a Ben Sloan. Nevrátili se. Wilma a já jsme to zvládli opačným směrem, ale vynořili jsme se na počátku v těch podobách, jaké jsme měli ve skřínkách.</p> <p>„Nevím, co <emphasis>je </emphasis>skutečně možné provést se vší tou mocí,“ řekl jsem otevřeně Dee. „Nemyslím, že bych to chtěl vědět. S tebou a Sal jsem šťastný právě tady.“</p> <p>Sladce se usmála. „Vím, že jsi, ale jako pokaždé nás události předběhly. Byl to vždy Alův sen, přivést Řídicí středisko k plnému výkonu a při tom výkonu ho udržovat, aby do nás proudila energie a postupně narůstala, dokud by neprostoupila celý svět. Dostatek energie a všechna data z paměťových bank hlavního počítače, ze kterých by se dalo čerpat, to byl jeho sen. Kdokoliv, kdo by z nich mohl čerpat, a mezi ně patří takoví jako my, by se mohl stát doslova bohem, a kdokoliv, kdo by byl nejstarší vzhledem k počtu životů, by mohl být vládcem bohů. Pak by sis mohl vytvořit svět, jaký bys chtěl. Byl bys nesmrtelný, seděl bys na Olympu a byl uctíván masami. Rita má podobný sen. Přemýšlí o něm v pojmech církve a nazývá ho „druhá nastávající inkarnace“. Liší se od Alova snu, ale myšlenka je stejná. Ale abys toho docílil, musel bys naplno zvýšit energii a udržovat ji stabilizovanou, než by se všichni připojili online. Právě o to se brzo pokusíme, po malých etapách. Zvýšit energii.“</p> <p>„Opět mě děsíš,“ řekl jsem jí upřímně. „Proč potřebuje být bohyní? Chci říct, tento svět a její místo v něm není tak špatné, ne?“</p> <p>Tiše se zasmála. „Nedělej si starosti, maličký. Má paměť nesahá dost daleko do minulosti, ale Al se o to desetkrát snažil a desetkrát se mu nepovedlo, aby to fungovalo. Ostatní to určitě také zkoušeli. Skutečnou otázkou není, jestli uskuteční svůj sen, ale jestli při svých pokusech nezničí některé z nás a jestli nás <emphasis>všechny </emphasis>nepřinutí k reinkarnaci.“ Odmlčela se a já jsem nevěděl, co jí říct.</p> <p>Nakonec se zachichotala. „Ben v těle holohlavé bělošky! Mohla by to být skoro stejná legrace, jako ho vidět v mužské podobě…“</p> <p>Myšlenka zvyšovat energii se mi nelíbila o nic víc než její motivy. Když ji zvyšovali, pokaždé se stalo něco zlého, něco zlého pro mne, pro každého. Co provede tolik energie s tím, že mě od ní Rita odřízla? Jak můžu vědět, jestli se mi při zvyšování energie nebude točit hlava, nebude mi špatně nebo mě to dokonce nezabije?</p> <p>Zřejmě jsem měl příliš velké obavy, protože Dee a Sal si dělaly stále větší starosti s mou sklíčeností. Nakonec si mě vzaly stranou a řekly mi, abych se neobával, že vědí, co se děje, a že nedovolí, aby se to vymklo z rukou. Neměl jsem si už dělat starosti.</p> <p>Jejich ujišťování mi nezabránilo v tom, abych si je dělal, i když se předpokládalo, že uposlechnu. Trochu mě však zklidnilo. Chci říct – nezdálo se, že by někdo jako já mohl průběh pokusů jakkoliv ovlivnit.</p> <p>Bylo ale jasné, že se chystá ještě něco jiného. Začali jsme mít častěji hosty na večeři, téměř všechny ženy, které pracovaly v Řídicím středisku. Jen tak mimochodem a opatrně ze mne začaly vytahovat podrobnosti, jaké to je být aktivní myslí v obrysovém módu, o proudu energie, jak ho přesně ovládat. Také chtěly informace o mé Brandově skřínce – to znamená o té, kterou pro mne vytvořil Al. Bylo docela jasné, že se chtějí pokusit dostat Bena ven, i když jsem si nebyl jistý, že to mohou dokázat. Tedy, dokonce i kdyby příslušnou metodu znaly, mohly by ho vůbec po tolika letech najít ve společnosti, kde neexistovala žádná individualita a všichni vypadali, mluvili a jednali stejně?</p> <p>Nebezpečí spočívalo také v akci samotné. Mohly by ženy zvládnout skřínku a její programy, kdyby prováděly extrakci naslepo? Jak by dokázaly poznat, kdo je kdo a co je co? Neriskovaly by, že se další lidé promění ve stejné klony? Určitě jsem nechtěl být jedním z nich. Takový život mi nevyhovoval ani předtím, natož teď. Líbilo se mi, že jsem chlapcem v tomto světě a že jsem si vzal dvě úžasné ženy. Nechtěl jsem, aby se to změnilo.</p> <p>Samozřejmě, jako u všeho jiného v současném světě řízeném ženami, jsem do toho nemohl moc mluvit.</p> <p>Přesto jsem se pokusil zjistit, co se k čertu děje, tak, že jsem tlačil na Sal. Byla reinkarnovaná a měla jen velmi malý pojem o tom, co přináší nepřetržité vědomí. Ne, že bych mohl jakkoliv použít moc, ale ani ona mi nedokázala prostě zakázat, abych na to zapomněl. Nebyla zkrátka žádný Machiavelli – přemýšlela dost přímočaře a nad lidmi nebo událostmi se nikdy nezamýšlela příliš do hloubky. I když to nebylo vždy kladem, pomáhalo jí to, aby se udržela naživu a mimo peklo Brandových skřínek. Mně to poskytlo alespoň jeden zdroj, z kterého jsem se dozvěděl, co se děje.</p> <p>„Chystají se zesílit energetické pole ve sklepě,“ potvrdila mi Sal. „Říkají, že se to zkoušelo pořád dokola a nikdy to nefungovalo, ale že tomu budou věnovat tolik času, kolik bude potřeba, aby se dozvěděli, jak to ovládat. Opravdu si nejsem jistá, jak to dopadne, ale projížděla jsem pro Dannie některé rutiny a nedávají mi žádný smysl.“</p> <p>„Jak to myslíš?“</p> <p>Pokrčila rameny. „No, je těžké ti to vysvětlit, když jsi tam nikdy nebyl.“</p> <p>„Byl jsem tam. Ne v tomhle životě, ale vím, co a jak.“</p> <p>Zvláštně na mne pohlédla. „Jo, stále zapomínám. Promiň, je to jen trochu divné, představit si hocha, který by dělal podobnou práci jako já.“</p> <p>„No, v tom životě byli muži a ženy jiní. To je v pořádku. Vím, co je Brandova skřínka. Jen chci vědět, co dělají. Nikdy jsem si nedokázal představit, jak probíhá takové zvyšování energie, když to předtím zkoušeli.“</p> <p>Vzdychla. „No, ani já tomu doopravdy nerozumím, ale mám představu, že to je jako být v Brandově skřínce, jenomže skřínku nepotřebuješ a jsi připojen přímo k řídicímu programu hlavního počítače, k té Bohu podobné věci, která, jak předpokládám, vytvořila tohle všechno. O moc víc nevím. Mám omezený přístup a pracuju jen na okrajových záležitostech. Tedy, trvalo mi dva roky, než jsem si zvykla na celý systém programování a naučila se jazyk. Docela slušně se vyznám v práci s Brandovými skřínkami, ale nedělala jsem nic v takovémhle měřítku. Podívala jsem se na výpočty a obvodová schémata. Vypadalo to, jako kdyby velká mísa špaget vybuchla v matematické laboratoři. A přitom jsem v tom docela dobrá!“</p> <p>Usmál jsem se. „Vím, jak se cítíš. Moc se tím netrap, miláčku. Já jsem v tom kdysi byl skutečně dobrý, a čím víc jsem do toho byl vtahován, tím víc jsem zjišťoval, jak málo ve skutečnosti znám. Jsem rád, že jsem vypadl. Prostě se jen snažím přijít na to, co se s námi stane, se mnou, s tebou a Dee.“</p> <p>Zavrtěla hlavou. „Nejsem si jistá. Ve středisku je spousta lidí, kteří z pokusů nemají velkou radost, ale prostě musí držet krok, to je všechno. Některým, jako je Dannie, zřejmě vůbec nezáleží na tom, kdo je Bůh, pokud mohou dělat svou práci. Dannie je zvláštní. Absolutní génius, o hodně předčí všechny ostatní. Přitom má takové tělo a je tak krásná – a všechno, co dělá pro své potěšení, je, že na chvíli zmizí do své Brandovy skřínky. Nechodí ven ani nemá nikoho, na kom by jí skutečně záleželo – chlapce, dívku, kohokoliv. Žije a spí v téhle věci, živí se jí a dýchá ji. Jaká škoda. Kdybych vypadala jako ona…“</p> <p>„Pro mne jsi až příliš nádherná,“ řekl jsem upřímně. „Předpokládám, že Ctihodná matka Alvarezová bude středem spojení?“</p> <p>„Asi ano. Teď je uprostřed dění, ale mně toho tolik nesdělili. Vím jen to, co jsem zaslechla a co mi řekla Dee. Říkají, že kdokoliv se takhle připojí, bude skutečným bohem, přinejmenším co se týče nás. Absolutní moc a absolutní vláda, navždy. Je trochu děsivé pomyslet, že jakákoliv osoba, která se narodila jako já, může získat takovou moc, ale předpokládám, že je lepší, když se jedná o svatou ženu, ne?“</p> <p>Nebylo to příjemné pomyšlení. I když jsem miloval to, co jsem dělal a kým jsem byl, mé názory na Ritu Alvarezovou se ani trošku nezměnily. To bylo také divné. Mohla mě snadno přimět, abych k ní necítil nic než zbožnou úctu, ale neudělala to. Ne, že bych nebyl oddán církvi, ale chápal jsem, že vysvěcení neodstraňuje riziko, že se dostanete do pekla, a rozhodně jsem znal Ritu.</p> <p>Teď jsem alespoň věděl, na čem celou tu dobu pracovaly. Božství. Al propásl svou šanci a Řitě se to možná také nepovede, ale chápal jsem, v čem spočívá přitažlivost takové myšlenky, snahy dosáhnout absolutní moci. Nebylo divu, že Rita nechtěla, abych se přiblížil k Brandově skřínce s tím, co možná bylo nebo nebylo v mé hlavě. Zabila by mě, jen aby to vymazala – pokud by si mohla být jistá, že se to dá takovým způsobem vymazat. Mezitím bylo bezpečnější mě pečlivě domestikovat a držet pod plnou kontrolou, než mě nechat, abych se volně potuloval, dokonce i v novém životě.</p> <p>No, protože mou jedinou obavou bylo, že to skončí, necítil jsem o moc víc než přirozenou zvědavost. Nelíbila se mi myšlenka, že si s tím Rita zahrává. Instinktivně jsem však cítil, že když Al a celý jeho tým nedokázali se všemi svými zkušenostmi takovou energii zvládnout a ochočit si ji, tak Rita, která nebyla žádným počítačovým kouzelníkem, nebude mít rovněž úspěch, zvláště když má tým s mnohem menšími zkušenostmi. Přesto jste nikdy nemohli vědět, co z toho vzejde, a zvyšování energie nevedlo v minulosti obvykle k ničemu skvělému.</p> <p>Patřil jsem do předměstského Chlapeckého klubu. Takových klubů bylo všude plno a předpokládám, že téměř všichni chlapci do nějakého patřili. Jednalo se o jediné místo, kam nebyl povolen vstup dívkám a všechno mělo přiměřené rozměry. Všichni chlapci, kteří tam chodili, měli podobný životní styl. Nebylo to nic skvělého. Zahrát si poker nebo kulečník, posedávat, chvástat se, stěžovat si a podobně. Zvykl jsem si tam chodit každou středu odpoledne, i když mě společnost ostatních hochů nijak nenadchla. Neexistovalo mezi námi skutečné přátelství ani rivalita. Myslím, že jsme se vzájemně považovali za dost nezajímavé, ale to se do jisté míry předpokládalo, a občas jsme se podělil o nějaké dobré praktické nápady nebo tipy.</p> <p>Nedlouho po tom, co jsem se Sal hovořil o zvyšování energie, jsem zašel do klubu a všiml si tam nového chlapce. To nebylo tak podivné. Podivné bylo, že si ho zřejmě nikdo jiný nevšiml.</p> <p>Měřil asi sto třicet pět centimetrů, měl pupek, v šedých vlasech uprostřed lysinku a vzhledem k visícímu šedému kníru nadměrné velikosti vypadal jako zestárlý Yosemitský Sam[6]. A i když chlapci obecně nekouřili, on byl v kuřárně s několika ostatními a bafal z dlouhého, tlustého doutníku. Poznal bych ho kdekoliv a byl jedinou osobou, kterou jsem v současném stádiu svého života nechtěl vidět. Skutečnost, že se zcela otevřeně ukázal tak blízko Řídicího střediska a Rity, také něco znamenala.</p> <p>Nemohl jsem se vyhnout konfrontaci, tak mi došlo, že si to klidně mohu odbýt hned.</p> <p>„Ahoj, chlapče,“ zabručel. Jeho hlas si dokonce ještě uchovával něco z newyorkské strohosti. „Posaď se,“ pozval mě a ukázal na židli. „A netvař se jako vysoká, polapená ve světle reflektorů. Já tě neukousnu. Jenom si chci promluvit.“</p> <p>„Nechci se na tom nijak podílet, Walte,“ řekl jsem mu rovnou. „Jsem šťastný tam, kde jsem. Tentokrát nejsem ve válce.“</p> <p>Krátce se zasmál. „Ale jistě že jsi! <emphasis>Všichni </emphasis>jsme ve válce. Jenomže díky Ritě a tomu, že jsou všichni poněkud nerozumní, jsme v téhle chvíli na opačných stranách. Stále mě podceňuješ, starý kámo. Každý to dělá. Je to jedna z mých nejcennějších vlastností.“</p> <p>Nevěděl jsem, co říct. „Co chceš, Walte?“</p> <p>Pokrčil rameny. „Samozřejmě chci vyhrát. Chci, abych mohl vzít to, co je v tvé hlavě, ať se jedná o cokoliv, vložit to do Brandovy skřínky v Řídicím středisku a zjistit, co se stane. Rita chce být bohyní virtuálního vesmíru a na ničem jiném, včetně tebe nebo mne, jí naprosto nezáleží. A říkám ti to na rovinu: buď vyhraju já, nebo nikdo. Rita si nezvolila reálný cíl. I kdyby skutečně dosáhla takové hladiny energie a měla naprosto správně nastavený interface, <emphasis>stejně </emphasis>to nebude fungovat, protože si ještě nevypěstovala potřebnou vládu nad energií. Al toho téměř dosáhl, ale jeho problém spočívá v tom, že v jádru není skutečným inženýrem. Nemá takový způsob uvažování. Já ano. Jediný, kdo se mi mohl vyrovnat, byl Al. Z toho důvodu nikdy nezaútočili na záložní středisko, i když od té doby, kdy ho poprvé objevili, věděli, kde je. Ze stejného důvodu jsem měl odvahu zaútočit <emphasis>na ně</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>V obou případech jsme dospěli do mrtvého bodu, i když tenkrát, když jsi přilákal plnou Alovu pozornost, jsem se dostal skutečně blízko. A teď? No, uvidíme.“</p> <p>„Na malého hocha ve světě, jako je tenhle, se dost chvástáš,“ upozornil jsem ho.</p> <p>Pokrčil rameny. „Už jsem byl v horších světech, než je tenhle. Ty také, jen si na ně nepamatuješ. Tenhle je ve skutečnosti docela příhodný. Od hocha tu nikdo neočekává, že by měl jakoukoliv moc nebo komplexní znalosti a schopnosti. Zabudovaná dyslexie představovala trochu problém, ale překonal jsem ho. Síla vůle – a také jiné druhy energie – pracují všechny společně. Od té doby, co se Matouš Brand digitalizoval do zapomnění, jsem tu jediný, kdo to může dotáhnout do konce.“</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou a vzdychl jsem. „Podívej, Walte, dříve jsem byl jiný než teď. Ani se to nesnažím chápat. Ať dojde k čemukoliv, není to v mé moci.“</p> <p>„Vím, co ti udělali, a že tomu skutečně věříš, synku,“ reagoval Walt. „Jaká škoda, že to prostě nemůžeme udělat sami. Ale Houseňák mluví jen s tebou a my nevíme, kdo nebo co je, s tou výjimkou, že ti pomáhal. A i když se Wilma dokáže dostat do světa šamanů, ať už je kdekoliv, a dokonce mluvit s tím, co tam je, Sloup ohně s ní nikdy nenavázal kontakt. Jen s tebou. Musíš se s tím smířit, hochu. Podle toho, co víme, tě do hry vložil někdo jiný, možná jich bylo několik. Jen jsem chtěl, abys věděl, že toho víme tolik jako ty a tvá strana a že tu jsme. Ritě o tom neřekneš. Neřekneš to nikomu. Zjistíš, že se ti tenhle hovor a naše setkání naprosto vykouří z hlavy, jakmile o něm budeš chtít mluvit s ostatními.“ Zvedl se k odchodu.</p> <p>„Co to má být?“ zeptal jsem se ohromeně. „Žádná nalejvárna, žádný pokus mě unést?“</p> <p>Zasmál se. „Proč bychom měli stát o něco takového? K čertu, synku, chceme tě mít zrovna tam, kde jsi.“ S tím vyšel z místnosti a ven ze dveří. Přitom si opět nikdo očividně nevšiml, že tam vůbec byl. Nevěděl jsem proč, ale ještě kousek jsem ho následoval přes recepci a ven. Tam jsem viděl, že nastupuje do velkého auta s náhonem na čtyři kola a zavírá dveře. V autě seděly tři ženy. Všechny vypadaly opravdu dobře. Můj zrak nebyl v poslední době nijak skvělý, ale věděl jsem, co jsou zač. Wilma byla ta tmavá s páskou kolem čela, ta s hnědou pokožkou byla záhadná Mabel a řidička ve vše odhalujícím oblečení, kouřící cigaretu na konci dlouhé násadky, byla Cynthia Matalonová.</p> <p>Walt se na mne zevnitř ohlédl a usmál se. Žádná z těch tří žen mi nevěnovala jediný pohled.</p> <p>Teď jsem obavy měl a myslím, že to bylo cílem setkání. Walt mi demonstroval, že má jako obvykle prsty téměř ve všem, že má motiv, metodu i příležitost a že nemám šanci.</p> <p>Chystal jsem se to vzdát a jít domů, protože jsem neměl náladu podnikat nic jiného, když jsem si povšiml atraktivního černého sedanu, který se rozjel a vydal se za Waltovým autem. Držel se asi půl bloku za ním. Nedokázal jsem poznat, kdo v něm je, ale mohla to být klidně Harkerová nebo někdo jiný, kdo pracoval v bezpečnostní službě. Walt byl zřejmě sledován. Jestli o tom věděl, to bylo něco jiného. Jestli mu to vadilo, bylo ještě větší otázkou.</p> <p>Světla na semaforu se změnila a obě auta odjela. Z boční ulice vyjelo bílé auto. Až na barvu vypadalo stejně jako auto bezpečnostní služby, které Walta sledovalo. Dvojici v tomhle autě jsem zahlédl jen krátce, ale mohl bych přísahat, že jedna z nich byla Lee. V tom případě byla ta druhá pravděpodobně Al.</p> <p>Situace se rychle měnila, a byla stále <emphasis>bláznivější.</emphasis></p> <p>Chtěl Walt napálit Ritiny lidi, nebo byl ve hře ještě někdo, o kom jsem zatím nevěděl?</p> <p>Nutně jsem potřeboval pomoc. Naštěstí jsem v tom nebyl sám a ty, které jsem mohl požádat o pomoc, měly brzo přijít na večeři.</p> <p>Zamířil jsem domů. Pokoušel jsem se přijít na to, co udělat, abych zůstal mimo hru, ale nic mne nenapadlo. Dokud budu mít v hlavě ty sračky, půjdou po mně – Walt se svým týmem, aby mě nacpali do Brandovy skřínky, a Rita se svým týmem, aby mi v tom zabránili. Proč to k čertu vlastně musím být já? Proč jsem musel být tím, kdo šel do té zatracené země šamanů?</p> <p>Když jsem dorazil domů, Dee už tam byla a já se cítil velice šťastný, že ji vidím. Problém spočíval v tom, že jsem si nedokázal vzpomenout na jiné než obvyklé důvody, proč ji vidím tak rád. Proto jsem začal chystat večeři. Pomáhala mi, a když dorazila Sal, byli jsme všichni připraveni jíst.</p> <p>Stále jsem přemýšlel o tom, že existuje něco, něco důležitého, o čem bych si měl promluvit s jednou z nich nebo s oběma, ale ani za nic jsem si nedokázal vzpomenout, co. Po chvíli jsem na to zapomněl.</p> <p>Dee se toho večera musela vrátit do L.A.F., ale Sal a já jsme uklidili a pak jsme si spolu trochu užívali, než jsme šli spát. V té době jsem už neměl nejmenší představu, co mi to vrtalo v hlavě, a podařilo se mi skoro okamžitě usnout.</p> <p>Bylo zvláštní, že mé sny si to pamatovaly za mě.</p> <p><emphasis>Zdálo se mi o rozsáhlých lesích, kterými vedla pěšina</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Přímo v srdci lesa stál ohromný dub</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jeho nejnižší větev připomínala nějakého fantastického tvora, který číhá na neopatrné</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>U dubu se pěšina dělila na dvě, které spolu svíraly pravý úhel</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale nebyla to ani tak větev, která upoutala mou pozornost, ale spíše kdo na ní seděl, nebo spíše co na ní sedělo.</emphasis></p> <p><emphasis>Když mě kočka Šklíba uviděla, usmála se</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zdála se být v docela do</emphasis><emphasis>brém rozmaru</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dokonce působila trochu směšně, ale měla</emphasis> velice <emphasis>dlouhé drápy a strašně moc zubů, které si vynucovaly jistý respekt.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Kočičko Šklíbo,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> zavolal jsem na ni dost ustrašeně, protože jsem měl obavy, že se jí to jméno nemusí líbit</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Když se však usmála trochu víc, cítil jsem se troufaleji.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Můžeš mi prosím říci, kterou cestou bych se odsud měl dát?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Hodně záleží na tom, kam se chceš dostat,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> odpověděla hlasem, který zněl jako hlas Groucha Marxe.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale já se nechci dostat nikam</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Postrkují mne, abych šel, ale já skutečně nestojím o to, abych šel někam, kam mě postrkují.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pak je opravdu jedno, jakou cestou se dáš,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> odpověděla kočka Šklíba</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Nebo, samozřejmě, pokud si skutečně nepřeješ nikam chodit, můžeš jednoduše zůstat tam, kde jsi.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nemohu zůstat tam, kde jsem,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekl jsem jí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Snažil jsem se o to a přesto se stále přesouvám.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tak můžeš docela klidně jít kamkoliv</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nakonec se někam dostaneš.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Můžeš mi tedy říct, kam ty pěšiny vedou?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>Kočka chvíli přemýšlela</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Ta vlevo vede k Zajíci Březňákovi</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Víš, je</emphasis><emphasis> šílený.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ano, myslím, že jsem měl to potěšení</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A ta druhá?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ke Kloboučníkovi</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ten je také šílený.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>Byl jsem ohromený</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Musím cestovat jen k šíleným lidem?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Chápej, že jsme všichni šílení</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Já jsem šílená, ty jsi šílený, všichni jsme docela ztratili rozu</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Kdo by ho neztratil, když dělá tak dlouho samé nesmysly?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Proč si myslíš, že jsem šílený </emphasis>já<emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> chtěl jsem vědět</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Takové nařčení se mě trochu dotklo.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Samozřejmě, že jsi šílený</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Kdybys nebyl šílený, nebyl bys tady,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> upozornila mě kočka Šklíba</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>No,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekla a vzdychla, </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>musím jít</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chci říct, že nemůžu zůstat, musím jít.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> Začala to prozpěvovat jako písničku a přitom začínala mizet</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Počínaje ocasem postupně celá mizela až k hlavě, dokud z ní nezbylo nic jiného než její úsměv</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Najednou jsem opět viděl celou hlavu, která zazpívala: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zůstanu týden nebo dva</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zůstanu celé léto</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale musím jít</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“ </emphasis><emphasis> A s tím se rozplynula a už jsem ji neviděl.</emphasis></p> <p><emphasis>Bylo velice těžké najít silné argumenty proti kočičí</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>logice</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Musel jsem jít, stejně jako kočka, a jestliže cesta vlevo vedla k Zajíci Březňákovi </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> no, už jsem věděl, co je zač</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dokonce i Sílený Kloboučník byl lepší než Walt.</emphasis></p> <p><emphasis>Vzpomínám si, že jsem se tentokrát vydal cestou vpravo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Šel jsem hustými lesy a nakonec jsem se vynořil u domku v tudorském stylu, postaveného z perníku</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Slaměná střecha vypadala, jako by ji navrhl šílenec</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Místo komína měla ohromný cylindr.</emphasis></p> <p><emphasis>Ven vyšel Sílený Kloboučník</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Měl vysoký klobouk, na kterém byla vidět cedulka s velikostí a cenou, zelený, téměř skřítkovský oblek a vysoké boty</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Působil až příliš aristokraticky na pouhého obchodníka.</emphasis></p> <p><emphasis>Samozřejmě nesl konvici s čajem a v druhé ruce poměrně vysoký sloupek talířků a šálků</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Snažil se neklopýtnout a neupustit je, zatímco šel k piknikovému stolku na dvorku před domem.</emphasis></p> <p><emphasis>Najednou mě uviděl a škobrtl</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Šálky vylétly do vzduchu, stejně tak velká konvice</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Když padaly dolů, zázračně se objevila konvice a každý šálek naplnila</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Šálky pak postupně přistály na talířcích v Kloboučníkově ruce</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chvatně je rozestavěl po stole a nevylil přitom ani kapku</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bylo to tak úžasné představení, že jsem pocítil nutkání zatleskat, když bravurně umístil poslední šálek</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zřejmě ho to natolik potěšilo, že se otočil, uklonil, a čajová konvice ho praštila do hlavy.</emphasis></p> <p><emphasis>Vyrazil jsem, abych mu pomohl vstát, a protože vrávoral, posadil jsem ho na židli</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chvíli držel v dlaních svou nadměrně velkou hlavu, pak se na mne podíval a řekl: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>No, doufám, že jste spokojený.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Cože</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Já</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Co jsem udělal?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Samozřejmě jste všechno způsobil, nebo to popíráte</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nejdřív jste se tu objevil bez ohlášení a bez pozvání, a v důsledku toho jste mne polekal</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pak jste mě vyrušil, když jsem se vzpamatovával z úleku</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bože</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Potřebuju kapku čaje.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> Vyskočil a znovu se hnal do domu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Za okamžíček nějaký donesu!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>Popošel jsem a pohlédl na půl tuctu šálků ještě horkého čaje na stole</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zvedl jsem jeden šálek, abych se napil; uvědomil jsem si, že nemám cukr, a natáhl jsem se po cukřence, abych si nějaký vzal.</emphasis></p> <p><emphasis>Víčko cukřenky odskočilo a vykoukla hlava maličkého stvoření</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pak se vztyčilo do plné výšky asi patnácti centimetrů</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bylo to podivné stvoření </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> chlupaté, s ocasem a tlapkami podobnými hlodavci, ale oblečené do kompletní vesty z devatenáctého století, i s malými kapesními hodinkami </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> ale tvář, tvář mi byla velice povědomá</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p><emphasis>Jednalo se o mou vlastní tvář</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A pak stvoření otevřelo ústa a tenkým hláskem, lehce opileckou parodií mého vlastního hlasu zarecitovalo:</emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis>„Netopýrku, jen se míhej,</emphasis></p> <p><emphasis>já se divím, k čemu jsi?</emphasis></p> <p><emphasis>Nad světem ve výšce lítej</emphasis></p> <p><emphasis>jako čajník na nebi.“</emphasis></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Chudáček</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Už je nějakou dobu takový,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> poznamenal těsně za mnou Kloboučník</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Mezitím se vr</emphasis><emphasis>átil a upíjel z ohromného šálku.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Co se mu stalo?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> zeptal jsem se a cítil rozpaky, že se vidím v takové podobě.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Došel k názoru, že je příliš malý a příliš bezbranný, než aby něco dokázal</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proto mu nakonec všichni pustošili mozek</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pro něj je stále šest hodin a svět je bláznivé místo, se kterým nechce mít nic společného, takže dřepí v cukřence a ustavičně se cpe cukrem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Hodně spí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Je naprosto k ničemu.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>Dostal jsem se k jádru problému</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Ale </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> pokud je to Plch, tak kdo jsem já?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>To je pro mne záhada</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Právě jste se tu objevil nezvaný a neohlášený, vzpomínáte?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>Odkašlal jsem si, trochu v rozpacích</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Um, ano</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale, chápete, musel jsem někam dojít a ukázalo se, že někam znamená sem.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale také jste mohl jít někam jinam, a přesto být někde,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> upozornil mě Kloboučník</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Měl byste zvážit poučení, kterého se vám z téhle zkušenosti dostalo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pochopte, že všichni jsou mroži, tesaři nebo škeble</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vy mi zrovna teď připadáte stejně brunátný jako škeble</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>První, která kdy </emphasis>chtěla<emphasis> být snědena.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Já nechci být sněden!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Třeba jsem se spletl</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Řeknu vám, co udělám,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> pokračoval a přešel od mírného cockney přízvuku jako z kreslených filmů do mluvy pouťového vyvolávače</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Udělám vám nabídku</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dám vám né tři, né dvě, ale aspoň jednu velkou šanci</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jen na omezenou dobu, až ucejtíte,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jak vaším tělem, myslí a duší prochází příboj energie, budete volný</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jen v tý jediný chvíli budete volnej</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Můžete utýct, můžete si zvolit stranu, můžete udělat, cokoliv budete chtít</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale má to háček</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Můžete taky zalézt zpátky do vaší ulity, zaklapnout víčko a nedělat </emphasis>nic<emphasis>, nic, jen doufat, že nepřijde žádný hladový mrož nebo tesař s dobrým loupacím nožem</emphasis><emphasis>…“</emphasis></p> <p>Vzbudil jsem se pokrytý studeným potem. Byl jasný den, Sal už vstala a zřejmě odešla. Po Dee nebylo ani stopy. Dům byl strašidelný a prázdný, a já jsem si vzpomněl, o čem jsem s nimi chtěl mluvit.</p> <p>Ovšem problém spočíval v tom, že jsem věděl, že na to znovu zapomenu, pokud to někdy zkusím s nimi probrat.</p> <p>Šílený Kloboučník měl naprostou pravdu. Byl jsem na to docela sám, což byla přesně situace, o jakou jsem nestál.</p> <p>Nevěděl jsem, jestli ten sen byl něčím víc než snem. Představy z <emphasis>Alenky v kraji divů </emphasis>už teď byly dost starou záležitostí, ale pamatoval jsem si je do takových podrobností? Kdy jsem četl <emphasis>Alenku</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Jistě jako dítě, ale ve kterém dětství? Možná jsem ji četl v minulém životě, když jsem byl zavřený jako v kleci. Určitě jsem si nepamatoval, že bych ji četl dříve, i když se <emphasis>o Alence </emphasis>mluvilo i tenkrát. Zatracený Matouš Brand! Proč tu k čertu jsou všechny ty nesmyslné symboly?</p> <p>Když Dee dorazila domů, byla k smrti unavená a já jsem se dozvěděl, co prováděla na svou pěst kromě toho, co připravovali tam dole. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi to líbí – i když jsem to nemohl moc ovlivnit, ani k tomu moc říct.</p> <p>Dee – s pomocí Sal, která jí dokázala napovědět, na co se ptát a kam se podívat – se snažila zjistit, jestli je možné vyjmout zcela digitalizovanou osobu z Brandovy skřínky, a pokud ano, jak. Byl jsem si docela jistý, že se nechystá lovit Matouše Branda.</p> <p>„Opravdu pro tebe Ben tolik znamenal?“ zeptal jsem se jí trochu ublíženě.</p> <p>Usmála se a stiskla mi ruku. „Neboj se – nehledám náhradu. Je to trochu těžké vysvětlit. Po dlouhou dobu jsme byli jedinými Američany afrického původu v celém projektu. Většina černochů nemá ráda počítače, nebo jim nevěří. Dalo by se říct, že jsme příliš dlouho jen přijímali nabízené milodary od Velkého bratra. Drželi jsme spolu. Nejsem si jistá, zda jsme do sebe byli někdy zamilovaní, a Bůh ví, že v posteli moc dobrý nebyl, ale byl mým přítelem a partnerem. Nemůžu ho nechat, aby tam hnil, pokud existuje způsob, jak ho vytáhnout. Jsem si docela jistá, že on by pro mne udělal to samé.“</p> <p>„Ale pokud je to jako se mnou, nedostane se ven takový, abys ho poznala. A vzpomeň si na Wilmu, která se po pobytu na tom hrozném místě dostala ven jako zelenina. Jestli se dostane ven, možná v něm duševně nic nezůstane. Žádné vzpomínky, nic. Pouhý klon toho, čím jsem byl těsně předtím, než jsem prošel inkarnací sem.“</p> <p>„Řada věcí může způsobit ztrátu vzpomínek,“ řekla mi. „Úder do hlavy, onemocnění, na co si vzpomeneš. Záznamy v Brandových skřínkách dokážou spoustu věcí obnovit, a až se znovu přeneseme, bude je mít.“</p> <p>„<emphasis>Pokud </emphasis>se znovu přeneseme,“ zdůraznil jsem. „Nemyslím, že to je cílem těch pokusů.“</p> <p>Usmála se. „Jak zatím víme, zřejmě jen Dannie a Rita věří, že je to možné. Uvidíme.“ Vzdychla. „Až uskutečníme první pokus se zvyšováním energie, možná nám bude energie stačit k tomu, abychom vyzkoušely svůj vlastní vyhledávácí program. Možná. Musím to zkusit. Zdá se, že na tom problému hodně pracovali před několika životy, když Brand zmizel do té své Skřínky. Měli spoustu věcí, daleko pokročilejších, než bychom dokázaly vytvořit my, a daleko komplikovanějších, než vůbec můžeme pochopit, ale byly jasně zaměřeny na jeden cíl. Rozdíl byl v tom, že je nikdy nepoužili. Nedokázali lokalizovat konkrétně Branda, jestli je vůbec možné ho najít, a nechtěli tím napájet celou energetickou mřížku. Pochop, že tomu nikdo doopravdy nerozumí a nemá představu, co to udělá.“</p> <p>Upřeně jsem na ni hleděl. „Takže jsi našla Bena za pomoci rozhraní ve virtuální helmě?“</p> <p>Vypadala překvapená, že dokážu používat podobné pojmy tak snadno, ale čím víc o tom mluvila, tím víc znalostí se mi vracelo.</p> <p>„Přestavět ji byla pořádná fuška,“ řekla se stopou ironie v hlase. „Zdá se, že ty obvody někdo pořádně spálil. Ano, byla jsem tam, ale prozatím mezi těmi lidi nedokážu odlišit jednoho od druhého. Ty ale víš, že tam vládne naprostý poklid a celá společnost funguje docela dobře. Opravdu tam nestraší žádná z věcí, které kazí všechny naše existence. Neexistuje rasismus, diskriminace pohlaví, závist, žárlivost – je to úžasné. Nikdy jsem neměla tak jednoznačný pocit, že někam <emphasis>patřím</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Docela mě to láká.“</p> <p>„Hlavně neuvažuj o tom, že bys tam chtěla žít,“ reagoval jsem trochu znepokojeně. „Nechci, aby ses mi tam ztratila.“</p> <p>Usmála se. „Ale ty jsi tam samozřejmě také. Všichni jsou odvozeni z tvojí verze nebo tvojí vize. Proto se tam nejspíš cítím jako doma. Ubohý Ben. Muselo ho to dohnat k šílenství.“</p> <p>Nejen, že mě příliš nelákalo vytažení šíleného Bena Sloana v jedné z mých podob, ale na celé záležitosti se mi nelíbilo nic. „Ví madam Tanaková, že to chcete udělat?“</p> <p>„Podle mne je tak zabraná do projektu, že si toho nejspíš ani nevšimla. Proč?“</p> <p>„Jen jsem uvažoval, jestli spuštění vašeho programu v době, kdy bude energie na maximu a poběží jejich pokusy, nemůže vést k nějakým neočekávaným výsledkům. To je všechno. Vůbec z toho nemám dobrý pocit.“</p> <p>„Nedělej si starosti, Dolli. Víme, co děláme. Není to zdaleka tak ambiciózní jako to, co dělají ony.“</p> <p>Přesto jsem měl obavy, protože jsem si nebyl jistý, zda v té naší šlamastyce někdo opravdu ví, co dělá. Ala překvapilo, když spatřil cizí tvory. Nikoho nenapadlo, že je možné vysílat ducha po telefonních linkách přímo do hlavního počítačového centra. Nikoho nenapadlo, že se dá vyměňovat myšlení a těla, dokud to neuskutečnili.</p> <p>Opravdu, nikdo nic nevěděl.</p> <p>O tři dny později začali se zvyšováním energie. Sal ani Dee mi o tom neřekly, ale poznal jsem to podle jejich všeobecné nervozity a skutečnosti, že pracovaly na dvě směny a zůstávaly v Řídicím středisku. Dee alespoň věděla, jaké to je. U Sal to buď probudí zbytky jejích vzpomínek, nebo se bude jednat o zcela novou, jedinečnou a ne nezbytně příjemnou zkušenost.</p> <p>Nemohl jsem říct ani udělat nic, čím bych jim zabránil v odchodu. Byly sebejisté a rozhodnuté, a přinejmenším proto jsem je miloval. Dokonce jsem do značné míry obdivoval, že Dee cítí loajalitu vůči Benovi. Přesto jsem věděl, že nastává rozhodující chvíle. Ne hned – nezvýší a nebudou udržovat hladinu energie dnes v noci, nebo po několik dalších nocí, ale rozhodně začínaly.</p> <p>Takže, byl Šílený Kloboučník skutečný? Zajíc Březňák ano, a ten byl skoro jistě šílený. Jestliže byl Kloboučník skutečný, budu mít během následujícího období jedinou příležitost, abych se rozhodl. Jen jedinou příležitost, kdy nebudu omezován Ritinými zaklínadly nebo mou specifickou současnou osobností.</p> <p>Věděl jsem, co po mně chtějí. Také jsem věděl, že chci zalézt do ulity, ale byl jsem příliš nápadný, škeble na vrcholku hromádky. Jestli vlezu do ulity a zastrčím hlavu, bylo docela jisté, že mě všechny strany rozloupnou.</p> <p>Co jsem k čertu <emphasis>skutečně </emphasis>chtěl? Určitě jsem nestál o to, aby zvítězila Rita, a doopravdy jsem si nepřál ani Waltovo vítězství. Nechtěl jsem ztratit své manželky a bezpečí, ale jak jsem si to mohl udržet, aniž by někdo vyhrál?</p> <p>Toho večera, poprvé od doby, co jsem se probudil v Misii a sešel dolů, abych se setkal s Ritou, jsem opět cítil energii. Ležel jsem na pohovce, poslouchal hudbu a byl jsem v polospánku, když udeřil nápor energie. Způsobil mi závrať, nevolnost a značnou bolest, ale jak pokračoval, zdálo se, že nepříjemné pocity ustupují, skoro jako kdybych si začínal zvykat. Pak příznaky zmizely a všechno bylo stejné jako předtím.</p> <p>Byl jsem otřesený. Otevřel jsem bar a hledal něco silného. Objevil jsem pravou whisky Wild Turkey, nalil jsem si trochu do sklenice a vypil ji až do dna. Chutnala dobře, i když pálila. Nalil jsem si trochu víc, tentokrát jsem přidal několik kostek ledu, zamíchal a vypil to.</p> <p>Netrvalo dlouho, než začal alkohol působit. Mé pocity se poněkud podobaly tomu prvnímu zvýšení energie. Rozhodně se mi točila hlava, cítil jsem trochu kyselo v žaludku, ale nenásledovala žádná bolest, ani mi nebylo špatně. Ve skutečnosti jsem se cítil dobře a zpitoměle. Také jsem byl hodně vzrušený. Vyklouzl jsem z šatů, procházel jsem se po domě a zhasínal světla. Nevěděl jsem, proč to dělám, nejsem si ani jistý, že jsem vůbec přemýšlel. Brzy svítilo jen jediné malé světlo nad barem. Přišel jsem k němu a nalil si další pití. Vzal jsem si ho s sebou, zhasl poslední světlo a zůstal v naprosté tmě. Moc na tom nezáleželo – znal jsem vnitřní uspořádání domu lépe než své boty.</p> <p>Hudba ještě hrála, já jsem trochu tančil a pobrukoval si s hudbou. Přitom jsem vyšel dveřmi na terasu za domem, úplně nahý. Panovala tu temnota a horko, vzduch se zdál být nehybný a těžký, jako kdyby mě objímalo sametové prostěradlo.</p> <p>Znovu mě postihl pocit, že zvyšují energii, ale tentokrát pronikl jen částečně. Pohlédl jsem na jihovýchod a na horizontu jsem spatřil zelenavou záři. Pak jsem se najednou podíval dolů na sebe a spatřil jsem, že mě také ohraničuje velice slabá aura stejné zelenavé energie. Marně jsem uvažoval, jestli mě takhle může někdo spatřit, jak zářím v temnotě, ale nepřemýšlel jsem dlouho.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Netopýrku, jen se míhej, já se divím, k čemu jsi?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>recitoval jsem do tmy a chichotal se. Bože! Nemohl jsem uvěřit tomu, jak vzrušený se cítím! Kdyby jedna z dívek dorazila domů, určitě by to nepřežila! Chtěl jsem je obě, a chtěl jsem je hrozně moc. Upřeně jsem se díval na zelenavou záři a opilecky se na všechno naštval. Jsou <emphasis>támhle, </emphasis>pomyslil jsem si. Tam v té záři, místo aby se vrátily ke svému manželovi, který je tak hrozně potřebuje.</p> <p>Smyslnost, stejně jako láska, nenávist a všechny prvotní emoce vždy patřily k těm nejmocnějším. Nebyli proto upíři vždy tolik sexy? Kdybych se stal upírem, odletěl bych k té zelené záři, našel bych je a všem bych to udělal!</p> <p>Záře opět pohasla a já jsem se v té temnotě téměř zhroutil. Nyní jsem necítil bolest, ale nedokázal jsem najít zbytek pití. Šmátral jsem kolem sebe a hledal ho. Na ničem jiném mi nezáleželo. Nakonec jsem to vzdal, posadil se na lehátko a rozhlížel se v temnotě. V několika nedalekých domech zářila světla a slyšel jsem vzdálené zvuky silničního ruchu.</p> <p>Bože! To jsem ale byl nadržený! Toužil jsem po Dee a Sal. Chtěl jsem je tady a teď, a při své rostoucí frustraci jsem se cítil jako slaboch, kterému se podlamují kolena. Místo, aby to posílilo můj pocit méněcennosti, rozzuřilo mě to.</p> <p>Záře se znovu objevila. Vstal jsem a hleděl do ní. Nechal jsem ji, aby za pomoci alkoholu pohlcovala mou pozornost a zájem, mé žádosti a mou zuřivost. A zdálo se, že se v temnotě mezi Řídicím střediskem a místem, kde stojím, vytvářejí nějaké obrazy, obrazy, které čerpaly svou podobu z mé hlavy.</p> <p><emphasis>Blboun spadl do malé strouhy, která b</emphasis><emphasis>yla opravdu jen asi metr hluboká</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Její okraje o moc nepřevyšovaly jeho přihlouple vypadající hlavu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>S nepatrným úsilím by mohl vyskočit, chytit se za okraj a vytáhnout se</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zdálo se však, že to je poslední věc, která by ten jeho malý mozeček napadla.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Povíd</emphasis><emphasis>ám, starý kámo!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> zavolal na mě</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Mohl bys mi hodit dolů lopatu?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Lopatu?“ zavolal jsem na něj se smíchem. Blboun vypadal jako duch, bledý nákres v zářící zeleni. „K čemu pro všechno na světě potřebuješ lopatu?“</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Spadl jsem dolů, cožpak nevidíš</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Takže jediným logickým řešením pro mne je, že mi ty nebo někdo jiný hodí lopatu, abych si mohl prokopat cestu.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Nemůžeš se prokopat ven! Postupuješ špatným směrem!“</p> <p><emphasis>Blboun se vytáhl do plné výšky a nadutě na mne pohlédl</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Pane, možná jsem Blboun, ale určitě chápu, že je Země kulatá</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nebo to není pravda?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Je, ale…“</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>No, pane, tak by mělo být jasné, že když budu kopat směrem dolů, dříve nebo později se vynořím v Číně</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Všichni vědí, že je o dost lehčí postupovat dolů než se pracně hrabat vzhůru</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proč by se jinak tolik lidí dostal</emphasis><emphasis>o s</emphasis><emphasis>nadno do pekla a tak málo lidí a s hroznou námahou do nebes</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A teď, pane, podáte mi tu lopatu</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Víte, čeká mě spousta kopání</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jestli se společně nevykopeme, nikam se nedostaneme!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Vize vybledla, zatímco jsem se smál a volal na toho ubohého, hloupého ptáka.</p> <p>Vtom jsem naléhavě pocítil, že jsem právě objevil něco důležitého, možná dokonce životně důležitého a myšlenkově hlubokého. Nejspíš je to jen tím chlastem, řekl jsem si. Jen tím chlastem…</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 7</strong></p> <p><strong>VÝKOP A VOLNÝ KOP</strong></p> <p>Zapínali a vypínali energii celou noc. Měl jsem několik podivných snů a dokonce zážitků s opuštěním těla. Byl jsem opilý jako Dán, ale energie povzbuzovala podivné části mé mysli, které jsem obvykle držel pod kontrolou – a některé, o jejichž přítomnosti jsem vůbec nevěděl.</p> <p>Měl jsem také podivné sexuální fantazie. Později jsem si nikdy nebyl jistý, jestli byly jen výplodem mé představivosti: velice podivné, výstřední zážitky s anonymními ženami, které se zjevovaly před mým prahem a žadonily, že se chtějí se mnou milovat. Fantazie byly prokládány bizarními vizemi, animacemi podobnými Blbounovi a útržky scén ze životů, na které jsem si nedokázal vzpomenout. Rozhodně jsem upadl do největší strnulosti, jakou jsem kdy prožil. Když jsem se z ní dostával, jako plavec, který stoupá ze dna bazénu a zoufale potřebuje doušek vzduchu, měl jsem poslední vizi. Ta se od ostatních lišila a proto se zdála být daleko reálnější.</p> <p>U počítače seděl společně s většinou z nás Dan Tanaka, který vypadal o trochu starší, břichatější a šedivější, než jak jsem ho kdy viděl. Všechny jsem dokázal poznat bez ohledu na zřejmé fyzické rozdíly.</p> <p>„Zatraceně, Dane, <emphasis>musíme </emphasis>to použít! Jestli tam plně digitalizovaný Matouš zůstane uvězněn, ať už jakkoliv dlouho, může se stát nevysledovatelným! Ztratíme ho!“ argumentoval Les Cohn.</p> <p>„Doktor má pravdu. Musíme ho odtamtud dostat!“ podporoval ho Walt. Už pouhá jeho přítomnost na podobném shromáždění naznačovala, že ať už roztržka nastala kdykoliv, došlo k ní poté, co byl Matouš Brand plně absorbován svým vlastním výtvorem.</p> <p>Několik dalších souhlasně přikývlo. Sally Prineová a Jamie Cholderová, další z programátorů, kteří bez přestávky pracovali na návratovém systému od té doby, co Brand zmizel, byly zvláště neústupné.</p> <p>Tanaka vzdychl a něco vyťukal na svém terminálu, pak na ně znovu pohlédl. „Zkratuju skřínku a raději ji zničím, než bych vás pustil dovnitř s tím, co máte.“</p> <p>„Proč? Proč to děláte?“ chtěl vědět Rick.</p> <p>„Protože jsem provedl kompletní analýzu podprogramů, se kterými jste přišli. Vychází přes čtyřicet miliard kombinací praktických přístupových cest a míst k úpravám. Ani při jediné kombinaci jsme ho nedostali zpět tak, jak jsme ho potřebovali, pokud jsme ho vůbec dokázali znovu získat. Více než třetina navržených scénářů způsobila značnou škodu nejen na té Brandově skřínce, ve které Brand je, ale také na základních systémech Řídicího střediska. Mohlo by dojít k úplnému zhroucení a ztrátě kontroly. Máme prakticky nulovou pravděpodobnost úspěchu v porovnání s pravděpodobností jedna ku třem, že se zhroutí základní program – což znamená naši smrt. Nás všech. A všech ostatních v tomhle celém zatraceném světě. To nemohu dovolit. Dokonce ani kvůli Matoušovi, který byl mým přítelem. Možná jediným skutečným přítelem, jakého jsem celá léta měl.“</p> <p>Probudil jsem se s doširoka otevřenýma očima, vyděšený, koupal jsem se v potu a v hlavě mi bušila kocovina. Co bylo horšího, ležel jsem na lehátku na terase, dosud úplně nahý. Měli jsme na terase určité soukromí, ale nebylo absolutní. Jak dlouho jsem tam asi ležel?</p> <p>Trpěl jsem bolestí, jakou jsem nikdy nepoznal. Podařilo se mi nějak se zvednout z lehátka, jen abych zjistil, že nedokážu stát. Prolezl jsem po všech čtyřech dveřmi a dovlekl se dovnitř.</p> <p>Byl jsem <emphasis>ošklivý </emphasis>chlapec.</p> <p>Pokusil jsem se znovu postavit, ale místnost se ještě točila. Viděl jsem dvojitě a obraz sebou znepokojivě škubal. Zavřel jsem oči. Trochu mi to pomohlo, ale stále jsem měl pocit, jako kdybych kráčel po lodi, která se plaví v bouři.</p> <p>Nabral jsem směr tak, že jsem na okamžik pootevřel jedno oko. Přidržoval jsem se zdí a nábytku a podařilo se mi vrátit se do koupelny. Když jsem se tam dostal, začal jsem prohlížet lékárničku. Vtom mě dostihly hříchy minulé noci a já všechno vyzvrátil do mísy.</p> <p>To mi opravdu pomohlo, abych se cítil lépe, i když zůstal hrozný zápach a ještě horší pachuť v ústech. V hlavě mi ale stále bušilo. Znovu jsem prozkoumal lékárničku a našel zbylé prášky proti bolesti, které se dávaly na recept. Patřily Sal, která je užívala, když si hnula s páteří. Jeden jsem si vzal. Byl veliký, ale zapil jsem ho vodou. Pak jsem se namáhavě vrátil předsíní do ložnice. Tam jsem se svalil do velké postele, zůstal ležet na zádech a zíral do stropu.</p> <p>Asi po deseti nebo patnácti minutách začala bolest ustupovat. Rozhodl jsem se, že bych možná mohl vstát, a pokusil jsem se o to. Ať se jednalo o jakékoliv prášky, byly určitě silné. Nebylo divu, že Sal pomohly.</p> <p>Skutečně se mi podařilo vrátit se do koupelny a spustit větrák. Cítil jsem se o tolik lépe, že jsem riskl sprchu. Teprve pak jsem objevil, jak jsem pohmožděný. Divil jsem se, kde se ty modřiny vzaly. Měl jsem je po celém těle a nepodobaly se ničemu, co vás postihne, když sedíte na lehátku a vyjete na měsíc. No, temné zbarvení pokožky je určitě pomáhalo zakrýt, ale cítil jsem je i přes účinky narkotika, když jsem se jich dotkl. Poté, co jsem se osprchoval, osušil a vklouzl do něčeho krátkého, ale přípustného, jsem už necítil skoro nic. To byl trest za to, že jsem si vzal lék v dávce, určené pro někoho, kdo byl dvaapůlkrát větší a těžší než já.</p> <p>Nakonec to nebylo nepříjemné. Pocítil jsem hrozný hlad, i když jsem obvykle měl velice malou chuť k jídlu. Když jsem dojedl a pohlédl na hodiny, ke svému největšímu překvapení jsem zjistil, že jsou skoro čtyři odpoledne. Zapnul jsem radiotelefon a zkontroloval, jestli nepřišly nějaké vzkazy.</p> <p>Částečně jsem se spoléhal na to, že by Dee a Sal zavolaly, kdyby se opozdily, a opravdu. Všichni budou přespávat v laboratořích, dokud neskončí počáteční série experimentů. Když jsem celý den neodpovídal, začínaly mít obavy, ale zavolal jsem do laboratoře a nechal jim zprávu, že jsem v pořádku. Něco se mi však stále vracelo – ta poslední, křišťálově jasná vize, jak všichni sedíme kolem Dana u terminálu – a prosil jsem, aby se mi některá z nich, nejraději Dee, ozvala, až to půjde.</p> <p>Když Dee kolem sedmé zavolala, vynechal jsem spoustu podrobností o tom, jak jsem trávil noc, ale svou vizi jsem podrobně popsal.</p> <p>„Jsou to jen tvé představy, Dolli,“ trvala na svém Dee. „Prostě nechceš, aby se Ben vrátil, a máš kvůli tomu pocit viny. Tvé sny to na tebe křičí. Byla jsem v tom snu? Nepamatuju se, že bych někdy měla podobné záblesky minulosti.“</p> <p>Pokoušel jsem se přemýšlet. „Nevzpomínám si. Nemyslím, že bych viděl tebe nebo Bena. Ale Sal tam byla. Jsem přesvědčený, že je v těch návratech do minulosti dost pravdy, přinejmenším tolik, abyste byly mimořádně opatrné. Zatraceně, předlož čísla Tanakové. Uvidíš, co řekne.“</p> <p>„Žertuješ? I kdybych se chtěla přiblížit k Dračí paní, je to poslední místo, kde bych chtěla být. Blázní víc než ostatní. Chová se skoro jako šílený vědec ze špatného filmu. Je natolik přesvědčená, že problém vyřešila, že sotva pomyslí na ostatní. Považuje je za zanedbatelné detaily. Ne, všichni se od ní budeme držet co nejdál. Ty také. Jsem ráda, že si děláš starosti a cením si tvého zájmu, ale my víme, co tu podnikáme. Bůh ví, že jsme to dělaly dost často!“</p> <p>V té chvíli se omluvila, protože ji odvolali na pracovní poradu. Cítil jsem se hrozně deprimovaný, a ne z pití nebo toho léku. Udělal jsem, co jsem mohl. Byl jsem absolutně přesvědčený, že ta vzpomínka byla skutečná. Rutina, kterou se chystají použít k nalezení a navrácení Bena, vychází z té, o které se v mé vzpomínce na minulost zmínil Tanaka.</p> <p>Toho, že Šílená Dannie uspěje, jsem se tolik nebál. V hloubi duše mi něco říkalo, že to nebude fungovat o nic lépe než v předchozích pokusech. Bylo to něco, na co jsem přišel minulé noci, ale na co jsem si nemohl vzpomenout. Zatraceně! Mohlo se jednat o opravdový nápad, nebo jen o nějaký artefakt z chlastu, který mě přesvědčil, že jsem objevil něco, co jsem ve skutečnosti neobjevil?</p> <p>Cosi o Blbounovi na cestě do pekel…</p> <p>Zapomeň na to. V této záležitosti jsem stále nebyl hráčem. Chtěl jsem se už vyvarovat pití nebo léků, pokud to dokážu. Nemohl jsem pochopit, co mě to minulé noci popadlo. Nikdy jsem nic takového neudělal. Bylo to hloupé. Mohli by mě zavřít do vězení, kdyby si mě tam venku někdo všiml, nebo, co bylo horší, mohl jsem se zabít, kdybych spadl po hlavě z terasy.</p> <p>„…dnes v noci možnost vzniku bouřek, které mohou být místy velmi prudké,“ varovalo rádio. „Existuje padesátiprocentní pravděpodobnost, že vás postihne bouřka, pokud jste kdekoliv v oblasti. Na území pěti okresů budou sledována tornáda až do čtyř hodin…“</p> <p>Skvělé. Rita a Dannie budou provádět pokusy, Dee se bude zabývat nebezpečnou vedlejší hrou, která může všechno pokazit, a já zůstanu tady. Nejspíš budu potmě a bez elektřiny točit mlýnek palci, jestli nás zasáhne jedno z těch tornád.</p> <p>Během pozdního odpoledne a brzy večer skutečně proběhly dva další pokusy s energií. Tanaková se zřejmě nechystala přejít na další stupeň, dokud si nebude naprosto jistá, že všechno funguje přesně tak, jak to bylo předpovězeno. Cítil jsem přívaly energie. Opět měly ten podivný účinek, že mě vzrušily. <emphasis>Proto </emphasis>jsem si minulé noci vzal láhev, vzpomněl jsem si. Pokoušel jsem se utlumit téměř nesnesitelné nápory zvířecí žádosti. Část intenzivního fyzického napětí jsem mohl uvolnit, ale nestačilo to.</p> <p>Ani to nebylo spravedlivé. Když má hoch dvě manželky a v životě jen jediné skutečné poslání, měl by mít možnost ho naplnit přinejmenším s jednou z nich!</p> <p>Opravdu mne znepokojovalo, co se mnou bude, až zapnou energii naplno. Mám se zavřít ve skříni, nebo najít něco, co by mne zbavilo vědomí? Pomohlo by to?</p> <p>První bouře vypukla té noci kolem jedenácté a přistihla mne přes všechna varování nepřipraveného. Začal jsem najednou pobíhat po celém domě a kontrolovat, jestli je všechno pozavírané. Bouře dělala hrozný kravál a elektřina samozřejmě přestala jít po několika prvních minutách. Déšť bušil do střechy velmi hlasitě. Nejen, že to naznačovalo, jak je bouře prudká, ale také mne napadlo, že by se k dešti mohly přidat kroupy. Kroupy mohou být v Texasu nebo kdekoliv jinde v nížinách nebezpečné. Jestli bouře ještě o něco zesílí, může klidně zplodit tornáda. Podle zvuku se stejně zdálo, jako když už jedno řádí. Ozýval se zuřivý ryk a dům se natolik otřásal, že jsem si připadal, jako by obývákem projížděl nákladní vlak.</p> <p>Měl jsem pocit, že slyším tříštění skla. I když mě bouřka vyděsila, věděl jsem, že to musím jít zkontrolovat. Vzal jsem si baterku a vydal se do zadní části domu. Jedny dveře patia se roztříštily a všude leželo sklo, ale ani náznak toho, co to mohlo způsobit. Opravdu to nevypadalo jako škoda způsobená bouří, ale při takovém rámusu bylo těžké si přestavit, co jiného by to mohlo být.</p> <p>Otočil jsem se, abych našel něco, čím bych to vyspravil, a záblesk světla osvětlil velkou stojící postavu. Tlumeně jsem vykřikl a zhasl světlo, ale blýskalo se natolik, že bylo vidět. Byl jsem na nevhodném místě a nemohl jsem kamkoliv utéct, jedině bych mohl proběhnout rozbitými dveřmi ven do bouře.</p> <p>Hned jsem věděl, o koho se jedná. Lee Henreida jsem si nemohl s nikým splést, ať už byl ženou nebo mužem. A kam se v současném světě vydal Lee, tam mu byl Al určitě nablízku.</p> <p>Dlouho jsem jim utíkal, ale nakonec mě dostali.</p> <p>„Jdi zpátky do obýváku!“ přikázal mi Lee, který překřikoval trvající hluk bouře. „Nesnaž se utéct. Máme všechno dobře zajištěné. Jen se uklidni a nic se ti nestane!“</p> <p>Tomu jsem vůbec nevěřil. Ne, když se jednalo o ty dva. Přesto jsem neměl na výběr nic jiného než poslechnout.</p> <p>Bouře se vyřádila během dvaceti minut, i když jsme stále zůstávali potmě a bez klimatizace.</p> <p>Zatímco mě Lee držel v kuchyni spíš pouhým zastrašováním než nějakými konkrétními zbraněmi nebo hrozbami, Al procházel dům. Slyšel jsem, že ho podrobně prohledává, i když jsem si nedokázal představit, co hledá.</p> <p>Bylo ale dobré, že jsem byl věrný, jinak bych se mohl klidně pokusit Leeho svést. Jako muž býval dost svalnatý – pohledný blondýn s dobře modelovaným tělem, ale vnitřně působil trochu prázdně. Neexistoval lepší důkaz, než že si nebyl schopen udržet vedení a zachránit se před Ritou v období po zastřelení Ala.</p> <p>Bez ohledu na to, že míval postavu jako mistr světa, byl Lee daleko lepší ženou. Myslím, že by to odpovídalo pravdě v jakémkoliv světě, ale ten současný všechno nadměrně zvětšil. Musela měřit víc než dva metry deset a k té výšce měla perfektní proporce, což znamenalo, že na ní bylo veliké všechno. Dobře jsem si ty dvě prohlédl tenkrát v Galvestonu, ale teď, za daných okolností, mi ve stejné míře imponovala, jako jsem se jí bál. Byla úžasná.</p> <p>Přál bych si, abych mohl říct, že Al vypadal jako muž převlečený do ženských šatů. Z Ala byla naneštěstí také docela hezká žena, i když ne tak úžasná jako Lee. Al byl menší – možná sto osmdesát pět – a měl štíhlejší postavu. Jeho tvář, i když měl jemnější pokožkou a hezky naznačený mejkap, přesto zůstala stejně tak přísná, jako přitažlivá. Pro přirozenou blondýnu Lee by bylo zločinem nemít dlouhé, husté vlasy. K ženě, jakou byl Al, se však přesně hodil její krátký sestřih ve vojenském stylu. Mimoto kouřila. Lee s tím zjevně nesouhlasila, ale nemohla s tím nic udělat. Jako vždy tu byl jen jeden šéf.</p> <p>Dovnitř vešla Al, zapálila si cigaretu a pak dvě svíčky, které našla někde v obýváku. Pak nás obešla, otevřela dveře do patia a pustila dovnitř trochu vzduchu, který se po bouřce ochladil. Vrátila se k nám a postavila se nade mne.</p> <p>„My už jsme se setkali,“ poznamenala měkce.</p> <p><emphasis>To zdaleka nevystihuje skutečnost</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Pomyslel jsem si a snažil se zůstat klidný. Jako vždy, nic z toho, co jsem mohl udělat, nemohlo nic změnit. Přesto jsem tušil, že ty dvě berou v úvahu jen svůj status v tomto světě. „Ano, v Galvestonu,“ odpověděl jsem.</p> <p>Zdálo se, že ji to potěšilo. „Takže si na nás pamatuješ! Já se jmenuju Almira Starkweatherová a tahle hezky urostlá dívka je Lee Ann Henreidová. Nejsme zvyklé, aby nás vodili za nos pěkní chlapečci v saténových poklopcích. Proč jsi před námi utekl? Proč jsi byl nervózní?“</p> <p>„Vypadaly jste, jednaly a působily dojmem jako fízlové,“ reagoval jsem.</p> <p>Udeřila mě do obličeje. Pocítil jsem hroznou bolest, úder mě srazil ze židle na podlahu doprostřed rozbitého skla. Chvilku jsem vrtěl hlavou a cítil hněv i bezmocnost. Pak jsem se postavil.</p> <p>Al mě strčila zpátky do židle.</p> <p>„Chlapečkové musí projevovat jistou úctu,“ zabručela.</p> <p>„A teď, cos to chtěl říct?“</p> <p>Mnul jsem si čelist a snažil se přijít na to, co ji tak rozzlobilo. Nemělo smysl, abych nezkusil, co se nejdřív nabízelo. „Řekl jsem, že jste vypadaly, jednaly a působily dojmem jako policistky, <emphasis>madam.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Usmála se a trochu přikývla. „Učíš se rychle. Co si myslíš teď? Ještě si myslíš, že jsme policistky?“</p> <p>„Já – já nevím, paní. Teď nemám představu, kým můžete být, kromě toho, že můj instinkt utíkat byl zřejmě v mém nejlepším zájmu.“</p> <p>Al se usmála. „Opět jsi uhodil hřebík na hlavičku. Jsi chytrý chlapeček, co? Pochop, že už nějakou dobu víme, kde jsi. Víme o tobě všechno. Ale dostaly jsme pokyn, abychom tě zatím nechaly na pokoji, dokud se události nedají do pohybu. No, a teď se do pohybu daly.“</p> <p>Nebyl jsem si docela jistý, o čem mluví, a jistě jsem netušil, proč se to týká mne. Co tu dělaly a na základě čích pokynů jednaly? Jak noc pokračovala, jedna věc byla stále jasnější: ani jedné z těch dvou nikdo neřekl, kým nebo čím byly předtím. Co se týkalo minulých životů, vůbec nevěděly, co jsem zač.</p> <p>Trochu jsem si dělal starosti, kdy začne Řídicí středisko s dalším testováním energie. Od té doby, co sem Al a Lee vnikly, ještě žádné pokusy neprováděli, pravděpodobně kvůli bouřím. Dříve nebo později ale znovu začnou, a já jsem si nemohl pomoci, abych si nevzpomněl na účinek, jaký to na mne mělo. Prostě jsem nevěděl, co bych dělal, kdyby tu ty dvě byly. Ani jednu z nich jsem nemohl přemoci, když jsem vzal v úvahu svou relativní velikost a sílu. Al stále kontrolovala telefony, ale zdálo se, že jsou také mimo provoz. Ať už způsobilo výpadek elektřiny cokoliv, pravděpodobně to povalilo pár telegrafních tyčí a přerušilo elektřinu i spojení. V téhle oblasti by měla být většina elektrických kabelů vedena pod zemí, ale výpadku to přesto nezabránilo.</p> <p>Nevěděl jsem, jestli elektřina v Laboratořích aplikované fyziky nadále nejde – měl jsem pocit, že slyším zvony v Misii odbíjet celou hodinu, a ty měly elektrický časovač. Zřejmě tam však někdo rozhodl, že se všechno vrátilo dostatečně k normálu, aby znovu zahájili pokusy. Lehce jsem to pocítil, ale nebyl jsem si jistý, jestli skutečně znovu dělají zkoušky naplno, nebo ne. Určitě to nebylo takové jako minulou noc.</p> <p>Přesunuli jsme se do obývacího pokoje, kde vzduch dostatečně proudil, i když byl vlhčí, než bylo příjemné. Al odešla do jejich auta a zřejmě použila telefon v autě, aby zavolala tomu neznámému, kterému podávala zprávy. Měl jsem málo jídla k rychlému občerstvení, ale bylo tu nějaké pivo a víno. Al si vzala pivo a preclíky. Zdálo se, že je s tím celkem spokojená. Lee jí přenechala alkohol, ale nalila do sebe skoro litr podmáslí.</p> <p>Zazvonil telefon a všichni jsme nadskočili. Tázavě jsem na ně pohlédl a Al na mě kývla: „Odpověz, ale žádné legrácky, žádné zprávy. Jen to vyřiď jako obvykle a zbav se jich.“</p> <p>Přešel jsem nervózně k telefonu, zvedl sluchátko a řekl: „Haló?“</p> <p>„Tady je telefonní společnost,“ odpověděl věcně ženský hlas. „Pouze provádíme kontrolu, abychom se přesvědčili, jestli už zařízení funguje. Děkuji vám. <emphasis>Klap!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Když Al viděla, že se tvářím znechuceně a zavěsil jsem, zeptala se: „Kdo to byl?“ Řekl jsem jí to a ona se usmála.</p> <p>Zatraceně! Pro koho pracovaly a proč jsem teď zajatcem ve vlastním domě?</p> <p>A pak v Řídicím středisku opět začali se zvyšováním energie. Deset procent stejně jako minulé noci stačilo k tomu, aby mě vzrušilo. Snažil jsem se ovládnout. Přesto jsem zjistil, že se na ty dvě ženy upřeně dívám, jen dívám. Všiml jsem si, že nejsem jediný, kdo cítí, že obnovili testování.</p> <p>Jak se energie dále zvyšovala, začínal jsem ztrácet kontrolu nad svým zvířecím chtíčem a žádostí, ale podařilo se mi je ovládnout. Přitom jsem neodvrátil pohled od těch dvou žen. Pozoroval jsem, že začínají zářit jako já minulé noci. Náhle jsem si uvědomil, že nejsou jediné, kdo září. Má aura však byla daleko silnější než jejich.</p> <p>Neskutečně mocná zvířecká touha se jednoduše vlévala do pozornosti, kterou jsem jim věnoval. Najednou se silně zablesklo. Pozorovateli by se to muselo jevit tak, jako by celá místnost vzplála. Přebytek energie, odvržený při jejím zvyšování, vtékal do mě, a pak do mých věznitelek. Jasně jsem viděl jejich výraz, dokonce jsem cítil jejich emoce: nejprve zmatek, pak ohromení, pak chabý odpor proti titánskému vzrušení, které jsme všichni cítili. V té chvíli mě obě chtěly stejně tak, jako jsem po nich toužil já, a všechno racionální uvažování se rozplynulo.</p> <p>Trvalo to hodně dlouho. Myslím, že víckrát zvonil telefon, ale na tom nezáleželo. Všichni bychom už dávno padli vyčerpáním, ale něco nás stále obnovovalo, udržovalo nás přesně na vrcholu energie a žádosti, stále dokola.</p> <p>Až později budeme schopni rekonstruovat, k čemu došlo. Jednalo se o ten přidaný program, který použila Dee, když se pokoušela vylovit Bena z digitalizovaného stavu. Nějak sáhl do nitra každého z Vyvolených, nabíjel je energií a obnovoval, nepřetržitě, molekulu po molekule. Nakonec se někomu – možná Ritě, Harkerové, nebo dokonce Dee – podařilo ovládnout natolik, aby se dostala k terminálu a vypnula energii. Přesně ve stejném okamžiku, což mohlo být docela klidně o hodiny nebo dokonce dny později, jsem se jednoduše zhroutil. Když jsem se znovu probudil, okny svítilo dovnitř naprosto odlišné a velice teplé slunce. Otevřel jsem oči a spatřil scénu pořádného ničení.</p> <p>V místnosti vládl hrozný nepořádek. Vypadala, jako kdyby jí proběhla smečka zuřivých šelem. Násilí, které ta spoušť naznačovala, bylo trochu děsivé, částečně proto, že jsem si na nic z toho nepamatoval. Ve skutečnosti jsem se od té scény cítil trochu odtržený, téměř jako kdybych se na ni díval zvenčí a docela ji nechápal, nebo dokonce nepoznával.</p> <p>Neměl jsem představu, kde jsem. Neměl jsem představu, <emphasis>kdo </emphasis>jsem. Vrávoravě jsem se postavil. Vnímal jsem natolik, abych si uvědomil, že jsem z nějakého důvodu musel ztratit paměť. Nějaká velká bouře, tlaková vlna nebo něco muselo proletět místností a vzít s sebou mou minulost.</p> <p>Byl jsem nahý, ale jestli jsem to věděl, nezáleželo mi na tom. Neměl jsem žádné vzpomínky, žádné kulturní srovnání, žádný smysl pro dobro a zlo. Zjistil jsem, že mám na zápěstích a kotnících náramky a něco mi visí na uších, ale neměl jsem představu, proč to tam je nebo jaké funkci to slouží. Než se to dozvím, rozhodl jsem se to nechat tam, kde to je. Mohlo to být důležité a koneckonců se nezdálo, že mi to nějak škodí.</p> <p>Zamířil jsem do místnosti, která se ukázala být kuchyní. Našel jsem tam dívku, stejně nahou jako já, který seděla za kuchyňským stolem na podlaze. Tvář a černé vlasy měla pomazané něčím červeným. Nalila si ještě trochu z velké skleněné nádoby a nepřítomně tím malovala po podlaze a po těle. Nejasně jsem ji mohl přiřadit k těm tvářím a postavám, které jsem měl v pozůstatcích paměti. Tahle dívka mi při doplňování podrobností moc nepomůže.</p> <p>„Ahoj!“ vypískla jako holčička, která potkala přítelkyni. „To je legrace. Chceš trochu?“ Nabrala trochu z velké nádoby a podávala mi to. Poklekl jsem a ona mi to strčila do úst. Bylo to sladké a lepivé, takže jsme střídavě jedli a hráli si s tím jako dvě děti, o které se nikdo nestará.</p> <p>Nakonec nás to omrzelo a začali jsme se rozhlížet po domě. I když byla mnohem větší než já, neexistovala mezi námi jakákoliv agresivita. Oba jsme uslyšeli zvuky zezadu, a proto jsme prošli otevřenými dveřmi patia na terasu, abychom zjistili, co ty zvuky vydává. Jednalo se o další dívku, dokonce ještě větší než ta první. Měla žluté vlasy, byla nahá a špinavá, a co nejvíc se kývala dopředu a dozadu ve velkém houpacím křesle. Když nás spatřila, rázem přestala. Naprosto neprojevovala strach ani zvědavost. „Ahoj! Houpám se na houpačce!“ sdělila nám zbytečně. Evidentně neměla o nic lepší představu než my, co se děje.</p> <p>„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se jí. Nejspíš to znělo stejně dětsky a hloupě.</p> <p>Zamračila se a pak se zatvářila rozpačitě. „Jmenuju?“ opakovala, jako kdyby jí byla cizí i pouhá koncepce jména. Téměř v sebeobraně pokračovala: „A jak se jmenujete <emphasis>vy?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>To byl samozřejmě problém. „To my taky nevíme,“ odpověděla černovlasá dívka. „Nemůžu si – vzpomenout – <emphasis>na nic.</emphasis><emphasis>“‘</emphasis></p> <p>„Ani já ne,“ řekla žlutovlasá dívka, pak se zamračila a vypadala zamyšleně. „Možná… se na vás oba pamatuju. My – my jsme se <emphasis>milova</emphasis><emphasis>li!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Přišla k nám, zdvihla mne a objala. Pak mě opět postavila a objala Černovlásku.</p> <p>„Já – já vás miluju.“ Vyslovila to bez jakékoliv vášně, spíše jako konstatování faktu.</p> <p>Černovláska se otočila, také na mne pohlédla a usmála se. „Já tě taky miluju.“ Odmlčela se. „Chceš se teď pomilovat?“</p> <p>Ve skutečnosti jsem pochyboval, že bych na to někdy neměl náladu, ale zdálo se, že z nás tří mám největší sebekontrolu. To bylo samo o sobě z nějakého důvodu podivné. Cítil jsem se jaksi ve vedení, dokonce i když jsem věděl, že bych neměl být, když jsem ve srovnání s nimi tak malý a slabý.</p> <p>Nějaký důvod existoval. V hloubi duše jsem věděl, že existuje. Jen jsem si na něj nedokázal vzpomenout.</p> <p>Místo toho, abych si dál hrál, jsem se porozhlédl po okolí, které osvětloval jasný sluneční svit. Jenomže to nebyl přesně vzato jasný sluneční svit. Bylo možné vidět dvůr, pár stromů a několik dalších domů, ale pak – nic. Horizont byl jednotvárně modrý, s drobnými jiskřičkami, které se nepodobaly hvězdám, ale spíše otvorům po špendlících. A hodně, hodně daleko jako by vycházelo slunce – jenomže nevycházelo. Zdálo se, že se tam <emphasis>zastavilo.</emphasis></p> <p>Mé instinkty převládly. „Zkusme najít uvnitř něco k jídlu,“ navrhl jsem jim. „Pak se můžeme jít podívat, jak to všechno vypadá.“</p> <p>Pokrčily rameny. Zjevně byly ochotné podvolit se jakémukoliv návrhu, který někdo přednesl. Měl jsem nejasný pocit, že kdybych navrhl, abychom všichni vylezli na zábradlí a skočili po hlavě dolů, taky by to považovaly za skvělý nápad.</p> <p>Přesto nebyly úplně beznadějný případ. „Je to <emphasis>náš </emphasis>dům?“ zeptala se Černovláska, když jsme se vrátili dovnitř. „Au! Něco jsem si vrazila do nohy!“</p> <p>Dokulhala ke křeslu, žuchla do něj a zkoumala nohu, ve které vězel skleněný střep. Podíval jsem se na něj a pak jsem ho vytáhl. Rána krvácela, ale nezdálo se, že by zranění bylo vážné.</p> <p>„Dávej pozor, kudy chodíš!“ upozorňoval jsem. „Vypadá to, že je tu kolem spousta takových střepů!“</p> <p>Dobrá, tak jestli to je náš dům, proč si na něj nedokážu vzpomenout? A jestli to není náš dům, čí je a kde jsou majitelé?</p> <p>Prozkoumali jsme kuchyni. Objevili jsme jídlo, které snad bylo nechutné, ale protože jsme o lepším nevěděli a všechno se zdálo být jedlé, stejně jsme ho snědli.</p> <p>Potom jsme prohledali dům. Našli jsme pár fotografií, na kterých jsem byl já se dvěma ženami. Všichni jsme byli nastrojení, ale nejednalo se o stejné ženy, které mi teď dělaly společnost.</p> <p>Další klíče k záhadě jsme ale nenašli. Pár map, knih a obrazy na stěnách, které nikomu z nás nedávaly smysl, ale nic doopravdy užitečného. Nakonec jsme rozhodli, že nemá cenu dál hledat a vrátili jsme se ven. Uvnitř bylo stejně poněkud dusno, horko, a také to tam páchlo. Není se čemu divit, protože jsme se nezamýšleli nad osobní hygienou a dokonce ani nad tím, abychom ovládali střeva a močový měchýř.</p> <p>„Nezkusíme najít další, jako jsme my?“ zeptala se mě Černovláska.</p> <p>Přikývl jsem. „Musí tu být nablízku někdo, kdo bude vědět alespoň <emphasis>něco</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Taky začínám mít žízeň. Musíme najít vodu a možná taky pomoc. Pojďme.“</p> <p>Vpředu stálo auto, ale nenašli jsme v něm nic užitečného. Telefon v autě vyhlížel slibně – ale když jsme ho zvedli, nic se nestalo. Byl hluchý.</p> <p>Černovláska se zamračila a celé auto si prohlédla. „Skoro se pamatuju, jak se s tím zachází. Podívej – tohle je „jeď“ a tohle „stop“, a směr se mění touhle kulatou věcí.“ Znělo to rozumně, ale nic z toho, co jsme zkoušeli, nepřimělo auto k činnosti. Proto jsme ho po chvíli opustili.</p> <p>Stále víc a víc jsme se báli, že se stalo něco hrozného, že se nejedná jen o nás, ale že se pokazilo skoro všechno. Tedy, bylo dost světla, ale připadalo nám divné, nějak špatné. A slunce by nemělo takhle zůstávat na místě.</p> <p>Vydali jsme se po příjezdové cestě a došli na hlavní ulici. Byla velice tichá a zdálo se, že nablízku nikdo není. Skutečně, neslyšeli jsme vůbec nic, kromě nás.</p> <p>Myslím, že tohle na nás tři dolehlo daleko víc než cokoliv jiného. Úplné, naprosté ticho. Mohli jsme dělat rámus a zvuky se k nám odrážely ozvěnou od domů, které nás obklopovaly, ale jinak tu vládlo ticho jako v hrobě.</p> <p>Obě ženy postupně zvážněly a chovaly se stále cílevědoměji. Nikdo z nás si na nic dalšího nevzpomněl, ale už jsme nebyli tak dětinští.</p> <p>„Je to strašidelné,“ zamumlala Žlutovláska. Přikývli jsme, protože jsme k takovému postřehu nemohli nic dodat.</p> <p>„Kterou cestou se vydáme?“ zeptala se Černovláska.</p> <p>Pokrčil jsem rameny. „Nemyslím, že na tom záleží, protože každá cesta je stejně dobrá.“ <emphasis>Kde jsi takovou logiku předtím slyšel</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Přemýšlej</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Pokrčil jsem rameny a náhodně jsem zvolil směr. „Tudy.“</p> <p>Vydali jsem se k něčemu, co vypadalo jako hlavní křižovatka – mohly tam být obchody, voda a možná lidé, i když, pokud jsou nablízku, určitě se chovají velice tiše.</p> <p>Mířili jsme ke slunci stojícímu na místě. Ve skutečnosti jsem k němu ale nechtěl jít – zdálo se být horké a možná trochu nebezpečné.</p> <p>Černovláska se náhle zastavila, ukázala a zasykla: „Támhle je někdo v autě!“</p> <p>Podíval jsem se a na sedadle pasažéra v dodávce jsem spatřil malou postavu. I když jsem měl stejný důvod ke strachu jako ty dvě dívky, nenechal jsem se odradit tím, že jsem spatřil jinou osobu. Sel jsem rovnou k dodávce. Ani dodávka, ani její uživatel se nesnažili pohnout, když jsme se blížili.</p> <p>Naskočil jsem na stupátko u dveří a otevřel jsem je. Pak jsem vykřikl a skočil zpátky do trávy, protože osoba v autě se skácela a vypadla ven.</p> <p>Obě ženy zalapaly po dechu, ale poté, co jsem znovu vstal, jsme se k tělu přiblížili a dívali se na něj.</p> <p>Byl to chlapec jako já, jen trochu starší. Měl střední postavu, pečlivě ostříhané vlasy, černé jako tuš, a kozí bradku. Stačilo jen pohlédnout na vytřeštěné oči, abych věděl, že je mrtvý.</p> <p>„Odněkud si ho pamatuju,“ poznamenala Černovláska, která na něj upřeně hleděla a byla teď víc zvědavá než vyděšená. „Já toho chlápka <emphasis>znám!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Já taky!“ souhlasila Žlutovláska.</p> <p>Prohlížel jsem si pozorně jeho tvář a získal dojem, že už jsem ho taky možná viděl. Tolik mě však nešokovalo, že ho znám, jako ty dvě ženy. Bylo ale docela jasné, že neznámá síla, která zpustošila okolí a naše vzpomínky, se na něm podepsala ještě hůře.</p> <p>Neměl na sobě zjevné známky poranění. Bylo to, jako by prostě… zemřel.</p> <p>„Tam na konci bloku je asi další!“ zavolala na nás Žlutovláska. „Taky se nehýbá!“</p> <p>Vzhlédl jsem a spatřil to, o čem mluvila. Jednalo se o jeden z těch malých stánků u silnice. Zdálo se, že uvnitř určitě někdo je. Pro tohoto chudáka jsme nemohli moc udělat, tak jsme se vydali o blok dál.</p> <p>Rukou psaný pestrý nápis nad okénkem jsem přečíst nedokázal, ale Černovláska si ho prohlížela a četla „zmrzlina 1 dolar“.</p> <p>Za přepážkou seděla hezká, možná patnácti nebo šestnáctiletá dívka, která se na nás dívala a usmívala se. Její úsměv mě znervózňoval, protože se vůbec nehýbala.</p> <p>„Slečno? Haló!“ zavolal jsem na ni. „Jste mrtvá nebo živá?“</p> <p>Protože nereagovala, přistoupil jsem zepředu k stánku a natáhl ruku, abych se ho dotknul.</p> <p>Stánek se rozpustil – velice pomalu, jako by byl vyrobený ze sirupu – všemi směry od bodu kontaktu. Rozpustil se do malých teček, které vířily, jiskřily a pak se vypařily dřív, než se dotkly země.</p> <p>Uskočil jsem a sledovali jsme ten proces s očima rozšířenýma úžasem. Dokonce i dívka se rozpustila. Brzo ani z ní ani ze stánku okolo nezbylo vůbec nic. Nic, kromě jednoduchého dřevěného kolíku v zemi, ke kterému byla upevněna svorkou malá kartička. Něco na ní bylo napsáno. Černovláska se ke kartičce přiblížila a přimhouřenýma očima se snažila přečíst jednoduché tiskací písmo.</p> <p>„Zmrzlinový stánek, počet jeden, s obsluhou (Ž) “, četla. Narovnala se a opatrně se k nám vrátila, jako by kolík a cedulka byly smrtelně jedovaté. Vypadala otřesená, vyděšená. Pohlédla na mne a zeptala se skoro plačtivě: „Co to znamená?“</p> <p>Vzdychl jsem. „To bych taky rád věděl.“</p> <p>Žlutovláska se rozhlédla po zbytku ulice. „Rozplyne se to ostatní, pokud se toho dotkneme?“</p> <p>Dalo se to zjistit jen jediným způsobem.</p> <p>Odpověď, získaná na základě reprezentativního vzorku, zněla: „Možná.“</p> <p>Některé domy a auta se rozpustily, zatímco ostatní zůstávaly pevné jako skála. Nedávalo to žádný smysl.</p> <p>Po několika blocích jsme dorazili k okraji země.</p> <p>Veškerá podoba s realitou, tak jak jsme ji přijímali, najednou končila na poněkud nepravidelné hranici. Ulice pokračovala, ale dál už jí chyběla celistvost a podrobnosti „reality“. V jistém smyslu se z ní stala kresba, do dálky se táhnoucí detailní obrázek, který měl perspektivu a byl bílý na modrém podkladu.</p> <p>Zcela evidentně to byl strojově kreslený obrázek. Byly na něm nejen ulice, budovy a auta, ale každý předmět měl také cedulku. Nešlo o kartotéční štítky, ale pouhé malé obdélníčky s nápisy jako MINIMARKET WHISTLE NA ZASTÁVCE, MODEL PRO OBECNÉ POUŽITÍ Č. 14, nebo BENZINOVÁ STANICE CHEVRON, 6 STOJANŮ, POUZE SAMOOBSLUŽNÁ, MODEL 12A.</p> <p>„Jsem k smrti vyděšená,“ prohlásila Černovláska a namáhavě polkla. „Ale prostě to <emphasis>musím </emphasis>vědět.“</p> <p>Šla přímo k okraji, zhluboka se nadechla, pak si klekla a položila ruku na modrou oblast, kde byla nakreslena silnice, označená štítkem. „Je to <emphasis>pevné!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zvolala užasle. „Cítím ji. Je hladká, dokonce poněkud studená, ale je tam.“</p> <p>Já jsem jen zíral s otevřenými ústy. „Co to k čertu je?“ zeptal jsem se nahlas, nikoho konkrétně.</p> <p>Na svět, ve kterém jsem žil, jsem se moc nepamatoval, ale věděl jsem, že tohle v něm určitě nebylo.</p> <p>Tím, že vykročila do modrého světa, Černovláska prokázala, že má větší odvahu než já se Žlutovláskou dohromady. Jakmile tam však jednou byla a začala se tam procházet, neodolali jsme a museli jsme ji následovat.</p> <p>Měla pravdu, že je tam chladněji, a to nám trochu pomohlo. Pořád jsme chodili opatrně, ale když jsme došli k nákresu minimarketu, natáhl jsem ruku a dotkl se výkladní skříně. Byla zrovna tak pevná jako podklad, na kterém jsem stál, ale na dotek stejně hladká, neurčitá a chladná.</p> <p>„Jak daleko se to táhne?“ podivil jsem se nahlas.</p> <p>„Zdá se, že tak daleko, kam dohlédneme,“ odpověděla Žlutovláska. „Až k těm černým okrajům.“</p> <p>Ohlédl jsem se na okraj reality a protože jsem dospěl k názoru, že bych se tam teď cítil bezpečněji, opatrně jsem se vrátil. Bylo pro mne určitou úlevou, když jsem pocítil horko, vlhko a skutečný chodník pod nohama.</p> <p>Mé dvě společnice se ještě chvíli rozhlížely, ale nakonec se ke mně připojily. Všichni jsem se posadili do trávy a upřeně sledovali tu neuvěřitelnou podívanou.</p> <p>„Co teď budeme dělat?“ zeptala se Černovláska a vyjádřila tím můj pocit naprostého zmatku.</p> <p>„Mám žízeň. Ještě jsme nenašli vodu,“ řekla Žlutovláska.</p> <p>Vzdychl jsem. „No, předpokládám, že vodu budeme hledat dál. Kromě toho máme tři možnosti: můžeme zůstat v tomhle městě duchů, nebo bloumat tam venku, dokud nevyhladovíme, nebo se můžeme vydat jiným směrem.“</p> <p>„Jít do slunce?“ užasla Žlutovláska.</p> <p>„Pochybuju, že bychom šli do slunce. Prostě nevím, co tam je. Něco mi však napovídá, že když k nám veškeré teplo a světlo přichází z jednoho směru a neexistuje nic jiného, co by nám udalo směr, můžeme klidně zjistit, co to k čertu doopravdy je.“ Odmlčel jsem se. „Ale voda je na prvním místě.“</p> <p>V žádném ze zbývajících domů netekla voda ani nefungovaly jiné služby. Jakmile nám v myslích začaly probíhat určité rozumné postupy a vracely se nám trochu praktičtější vzpomínky, začínali jsme si vzpomínat, k čemu některé věci jsou. V několika ledničkách jsme našli alespoň pár lahvových limonád a džusy, i když se bez elektrické energie rychle zahřívaly.</p> <p>Nebylo jich moc, ale stačily. Museli jsme najít nějaký způsob, jak se z toho dostat ven, nebo vymyslet, jak tu přežít. Jít k tomu jasnému zdroji světla a tepla se třeba nedá, ale zkusit jsme to museli. Vzali jsme s sebou několik plechovek teplého džusu a vyrazili tím směrem. Okraj země jsme při tom používali jako vodítko.</p> <p>Občas jsme napravo zahlédli postavy nehybných lidí a zvířat. Našli jsem dva další lidi, kteří se nám podobali. Tentokrát se jednalo o ženy. Obě byly mrtvé, jako ten chlápek v dodávce. Také na sobě neměly ani známku poranění. Ostatní lidé, které jsme objevili, se při doteku rozpustili a místo nich zůstaly jen malé popsané kartičky.</p> <p>Stále jsme mířili k tomu, co vypadalo jako slunce. Když jsme došli na místo, kde končila „skutečnost“, všichni tři jsme se trochu báli. Věděli jsme však, že nás ten modrý svět unese. Pokud začne být příliš žhavý nebo oslepivý, vždycky se můžeme vydat zpátky.</p> <p>Nejdřív vykročila Černovláska, pak já a za mnou Žlutovláska. Stěží jsem jim stačil, protože dělaly delší kroky než já, ale vždy na mne počkaly, abych je dohonil.</p> <p>Z modrého podkladu brzy zmizely obrázky a štítky a změnil se rovinu, které chyběly jakékoliv rysy. Dlouhé pásy světla se od nás sbíhaly do jasného středového bodu. Nemohli jsme do něj přímo pohlédnout, ale cítili jsme, kde je.</p> <p>Bylo nemožné odměřovat čas, ale po nějaké době jsme prostě byl příliš unavený, než abych dokázal jít bez odpočinku dál. Proto jsme se posadili na hladkou modrou zem, která teď byla teplá, a udělali jsme si přestávku.</p> <p>„Jak dlouho ještě musíme jít, co myslíte?“ zeptala se nás Žlutovláska.</p> <p>„Kdo ví? Nezdá se to být o moc blíž, co?“ odpověděl jsem. „Přesto se tam dostáváme. Zvláštní je, že se to zatím nezdá o moc teplejší. Já…“ Černovláska mne najednou popadla za ruku. Přestal jsem hovořit a tázavě jsem na ni pohlédl.</p> <p>„Něco jsem zaslechla,“ řekla. „Nebo někoho.“</p> <p>Všichni jsme seděli velice tiše a skoro jistě jsme něco nebo někoho zaslechli. Nebylo to moc daleko. „Zní to jako… <emphasis>kopání,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>řekl jsem. Bolestivě jsem se zvedl a pomalu se vydal za zvukem. Obě ženy mne následovaly.</p> <p>Šli jsme přesně kolmo ke slunci a netrvalo nám dlouho, než jsme narazili na zdroj hluku.</p> <p>V podlaze zela díra. Byla to velká trhlina, jakou byste mohli vidět na rozbitém zrcadle, zubatá, ošklivá jizva. Někdo nebo něco bylo dole v dutině a těžce pracovalo. Klesl jsem na ruce a kolena, opatrně jsem dolezl k okraji a pohlédl dolů.</p> <p>V hloubce asi pěti metrů máchalo krumpáčem a hloubilo díru podivné stvoření v legračních šatech. Mělo ohromný ptačí zobák a velké oči.</p> <p>„Haló!“ zavolal jsem. Můj hlas se ozvěnou odrážel od stěn trhliny.</p> <p>Zdálo se, že se ten tvor vylekal. Začal se zuřivě rozhlížet kolem sebe, pak pokrčil rameny.</p> <p>„Tady nahoře!“ zavolal jsem.</p> <p>Znovu přestal, pak se konečně podíval nahoru a spatřil nás.</p> <p>„Můj bože! Zase <emphasis>vy!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zvolal s legračním přízvukem. „Vrátil jste se, aby jste se ke mně přidal? Jsem si jistý, že Čína už nemůže být moc daleko. Už jsem prokopal hrozně dlouhou cestu!“</p> <p>Jeho prohlášení znělo velice podivně, ale naznačovalo, že jsme už spolu mluvili. „Vy mě znáte?“ zavolal jsem na něj.</p> <p>„No, nikdy jsme nebyli řádně představeni, ale ano, mluvili jsme spolu,“ připustil ten tvor. „Cože? Vy se na to nepamatujete?“</p> <p>„Nepamatuju si nic. Nikdo z nás. Něco se tu nahoře stalo a vymazalo velkou část světa. Některé lidi to zabilo a my jsme zůstali naprosto bez vzpomínek.“</p> <p>„Nepovídejte! <emphasis>Nějaké </emphasis>vzpomínky musíte mít. Cožpak byste jinak věděl, jak na mne mluvit, nebo odkud byste znal slova? Kdybyste neměl žádné vzpomínky, tak podle toho, jak vy tři vypadáte, bych se už mohl opékat na rožni! Pane Bože!“</p> <p>„Vy víte, kdo jsme? A kde se nalézáme?“ zeptal jsem se ho.</p> <p>„Jak už jsem řekl, nikdy jsme nebyli řádně představeni. Tak jak můžu přesně vědět, kdo jste? Ty dvě ženy neznám, ale obě jsou docela roztomilé. Pojďte dolů! Když budeme čtyři, určitě za chvíli vylezeme v Číně!“</p> <p>„Takhle se nemůžete prokopat až do Číny!“ řekl jsem mu.</p> <p>„Skutečně? A jak to víte, pane Chytrý, když se na nic nepamatujete?“</p> <p>Tím zabodoval. Jak jsem věděl, že nemá pravdu? Nebylo mi příliš jasné, kde je Čína, ale prostě jsem <emphasis>věděl, </emphasis>že se tam nikdy nemůžete dostat tak, že se prokopete středem Země.</p> <p>„Měl byste odtamtud vylézt a jít s námi!“ řekl jsem mu. „Možná dokážeme najít kratší cestu!“</p> <p>Tvor se napřímil a vypadal hrdě a rozhodně. „To určitě ne! Myslíte si, že jen proto, že jsem poslední Blboun ve vesmíru, mě můžete poplést a odradit od mého záměru! No, pane, naprosto se mýlíte! Možná, že teď jsem jediný Blboun, ale jednoho dne nás znovu bude plná obloha, nás nejvznešenějších z veškerého ptactva!“ Couvl jsem od trhliny a pohlédl na ostatní. „Nevím, co je to za tvora, tenhle Blboun, ale jsem si jistý, že to není nikdo, kdo by nám mohl pomoci. Ale jestliže tu přežil <emphasis>tenhle </emphasis>tvor, jsou tu možné také jiní, a chytřejší!“</p> <p>V tom mi nemohly odporovat. Jediným způsobem, jak to zjistit, bylo pokračovat v cestě. Zvuky kopání za námi se brzy vytratily.</p> <p>Když jsme znovu zamířili k tomu žhavému jasu, začali jsme si na něj pomalu zvykat. Nepřišlo to v jediném okamžiku nebo v souvislosti s něčím, co jsme udělali. Čím blíž jsme se však dostávali ke zdroji všeho, tím víc jsme nabírali síly a cítili se pohodlněji, a tím méně nám vadil jak žár, tak světlo.</p> <p>Přesto jsme už po Blbounovi cestou nepotkali nikoho jiného. Trvalo dlouho, než jsme se konečně přiblížili ke zdroji.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 8</strong></p> <p><strong>BLBOUNOVA LEKCE</strong></p> <p>Vládl tu takový jas, že jsme proti záření, tryskajícímu téměř před námi, všichni vypadali jako temné siluety. Vlevo a vpravo od nás nebylo nic než modrá rovina, ale s trhlinami, spoustou trhlin.</p> <p>Zde bylo centrum toho, co se stalo, ať to bylo cokoliv. Tady jsme se blížili k bodu, ve kterém popraskal svět.</p> <p>Před námi se tyčila veliká budova s dvěmi vysokými věžemi a velkou bránou, zasazenou do mohutného oblouku. Vypadala temná a chladná, a my jsme se rozhodli do ní nevcházet. Šli jsme na stranu, kde se jako by téměř z ničeho vytvořila úzká ulice podobná těm, které jsme opustili v „realitě“.</p> <p>„Támhle je další mrtvý hoch, chudák,“ upozornila nás Žlutovláska a ukázala na něj.</p> <p>Zřejmě sestřihoval keře u ohromné budovy, když došlo ke katastrofě. Jako by ho to jen usmažilo na místě, kde stál, i když se nezdál být popálený. Přesto jsme všichni začali mít pocit, že to způsobilo něco, čemu se říká „radiace“. To slovo se vynořilo v našich myslích bez jakéhokoliv kontextu, který by ho vysvětloval, i když už jsme dospěli velice blízko. Zášleh ohně, který vás zvenčí nespálí, ale stejně vámi projde a zabije vás – věděli jsme, že takové to je.</p> <p>„Byl starý,“ poznamenal jsem. „Šedá bradka, bílé vlasy. Alespoň že si tu nějakou dobu pobyl.“ Přesto nám byl, stejně jako první tělo, které jsme viděli v dodávce, nepochybně povědomý. Nevěděl jsem, kým byl, ale cítil jsem jistotu, že jsem ho někdy v minulosti znal.</p> <p>Cesta procházela lesíkem a nakonec nás dovedla k malému strážnímu domku se spoustou bran a plotů. Černovláska došla až k němu. Stála tam energicky vypadající uniformovaná strážná, ztuhlá na místě jako ostatní. Byla stejně velká jako žlutovláska, ale ne tak hezká.</p> <p>„Tahle cedule říká, že chlapci dál nesmí chodit,“ všimla si Černovláska. „Chceš zůstat venku?“</p> <p>„Ne, pokud mne někdo nebo něco nezastaví,“ odpověděl jsem.</p> <p>„To je rozumná řeč.“ Černovláska natáhla ruku a dotkla se strážnice. Ta se začala rozplývat i s řadou zábran. Za chvilku zbylo jen několik tyček v zemi s malými kartičkami, na kterých bylo napsáno, co dřív představovaly.</p> <p>Druhá brána se také rozplynula, i když, což bylo zajímavé, plot ne. Třetí a poslední se však projevila jako tvrdohlavá a naprosto pevná. Zdálo se, že není ovládána ze strážního domku, ale zevnitř, kde jsme mohli vidět něco jako strážní věž. Dost chytré.</p> <p>„Nesmíme dovolit, aby nás <emphasis>tohle </emphasis>zastavilo!“ vykřikl jsem. „Ne poté, co jsme šli tak dlouho! Kromě toho nemáme, kam bychom se jinam vydali.“</p> <p>Ženy objevily nějaké nástroje včetně perlíků, ale i když mlácením nadělaly spoustu hluku, bránu neotevřely. Nakonec Černovláska zmizela v přístřešku pro zahradníka za velkou budovou. Pak vyšla s lanem a ošklivě vyhlížejícím nástrojem se spoustou ostrých hrotů. Uvázala na něj jeden konec lana, roztočila ho kolem hlavy a vrhla k vrcholku zdi. Po třech pokusech ho ještě nezahákla, ale její nápad byl jasný a docela chytrý.</p> <p>„Nech mě, já to udělám,“ navrhla Žlutovláska. „Jsem silnější a vyšší.“ Přesto se musela dvakrát pokusit, než lano zahákla. Silně za něj zatahala, aby se ujistila, že pevně drží.</p> <p>Nastal jeden z případů, kdy bylo výhodou, že jsem malý a lehký, i když mě příliš nenadchlo, že budu šplhat. Přesto jsem prohlásil: „Jsem nejlehčí. Nechtě mě lézt jako prvního. Jestli to zvládnu, půjdete za mnou. Kdyby byla některá z vás příliš těžká, nedostaneme se přes zeď nikdo.“</p> <p>Obě přikývly. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, plivl si do dlaní, popadl lano a pomalu vyšplhal na nahoru. Opíral jsem se přitom nohama o zeď a držel se zuby nehty.</p> <p>Zeď byla pořádně vysoká. Nemyslel jsem si, že to bude taková výška, nebo že bude tak děsivé pohlédnout zpět dolů.</p> <p>„Je to pro mne příliš vysoko, než abych mohl skočit dolů a nezranit se!“ zavolal jsem na ně. „Nechte mě použít lano. Spustím se na druhou stranu a zkusím otevřít bránu. Z druhé strany zdi to nejspíš není tak obtížné.“</p> <p>Nelíbilo se jim to, ale právě teď nemohly dělat prakticky nic jiného než souhlasit.</p> <p>I když mě nenapadlo, že by věž mohla potřebovat energii, která už neexistuje, ve skutečnosti tam byl manuální systém k ovládání brány. Skládal se z velkého kola, kterým se otáčelo. To pak pohybovalo dalším soukolím a pákami a otevíralo bránu dovnitř. Zakřičel jsem na ženy, co jsem objevil. Pak jsem se velmi usilovně snažil pohnout kolem, ale bez úspěchu. Zatraceně, bylo k tomu zapotřebí více svalové síly, než jsem měl.</p> <p>Proč se jen nemohla tahle část roztříštěného světa rozplynout?</p> <p>Zavolal jsem na ně, jaký mám problém. Černovláska zakřičela: „Vezmi lano, přivaž ho k té věži a hoď ho k nám. Pokud se jedné z nás podaří dostat na druhou stranu, můžeme bránu otevřít!“</p> <p>Dobrý plán. <emphasis>Hoši se na přemýšlení a plánování moc nehodili, byli určeni výhradně k milování a výrobě dětí</emphasis><emphasis>.</emphasis> Odkud jsem to vzal? Přesto to v téhle chvíli vyjadřovalo mé pocity.</p> <p>Věž byla prvním hybridem, se kterým jsme se setkali. Část se jí rozplynula – možná už dřív – ale na straně, odvrácené od zdroje radiace, byla ještě pevná. Doufal jsem, že se mi podaří dostat nahoru a hodit jim lano a že se při tom nezřítí zbytek stavby.</p> <p>Nebylo to snadné, ale zvnějšku vedl svislý žebřík. Zřejmě sloužil jako záloha vnitřního schodiště, které už nevedlo až nahoru. Podařilo se mi vyšplhat po žebříku i s lanem. Celé mé tělo sténalo, jak ho zneužívám. Shora jsem dívky viděl a skutečně se mi podařilo hodit jim dolů lano. Brzy jsem ho opět bezpečně upevnil a Černovláska po něm vyšplhala. Jako atlet seskočila dolů na druhou stranu a podařilo se jí pohnout velkým kolem ještě dřív, než jsem se vydal dolů. Vrata skřípěla, vrzala a otevírání si vyžádalo každou špetku síly, kterou Černovláska měla, ale brána se rozevřela právě natolik, aby se jí Žlutovláska protáhla.</p> <p>My s Černovláskou jsme si potřebovali odpočinout, a tak jsme odpočívali. Žlutovláska, která zatím neměla žádné problémy, ten čas využila k malému průzkumu. Pak se vrátila a sdělovala nám, co zjistila.</p> <p>„Přímo před námi je skupina budov. Několik je jich neporušených, ale ne všechny. Zdá se, že došlo k nějaké explozi. Část budov, obrácená k výbuchu, zmizela. Zbytek je zcela nepoškozený. Pořád to působí strašidelně. Stála tam spousta aut, ale všechna se rozplynula, když jsem se jich dotkla.“</p> <p>Po krátkém odpočinku jsem se ve skutečnosti cítil hůře. Má touha spatřit, co tam je, a možná se dozvědět, k čemu došlo, však překonala dokonce i bolest a únavu.</p> <p>Celá scéna působila přízračně. Tady, blízko „výbuchu“, se přímo exponované věci vypařily nebo rozplynuly. Tím celé místo vyvolávalo dojem tavení a zkázy.</p> <p>Ještě víc nás znervózňovalo, když jsme občas zahlédli cosi, co vypadalo jako <emphasis>části </emphasis>lidí. Často se jednalo pouze o nohy v botách a ponožkách. Většina lidí se nepochybně zcela nebo částečně vypařila. Téměř všichni ostatní ztuhli v jakémsi podivném posmrtném výjevu, připraveném se rozpadnout, když jsme se ho dotkli. A přes to všechno se stěží daly vysvětlit ty kolíky, cedulky a nápisy, nebo proč několik lidí, které jsme viděli, zemřelo, ale jinak zůstávali stejně hmotní jako my.</p> <p>Zdrojem oslepující záře, která z dálky připomínala vycházející slunce, byla ve skutečnosti jasná energetická kopule, klenoucí se nad celým komplexem. Střed a zdroj ohromného ztuhlého výbuchu byl evidentně přímo před námi, za parkovištěm na konci silnice, v nízké dvoupatrové stavbě v moderním stylu a s plochou střechou.</p> <p>V ostatních budovách byly nejspíš kanceláře, laboratoře nebo skladiště, ale tahle vypadala jinak. Černovláska k ní došla a koukala na ceduli. „Laboratoř aplikované fyziky, TSU,“ přečetla. Slova pro ni byla zjevně obtížná a nedávala jasný smysl. „Přístup pouze s propustkou příslušné úrovně. Střežené území. Pouze pro povolané osoby. Zákaz vstupu pro všechny ostatní.“ Otočila se na mne. „Co si myslíš, že to znamená?“</p> <p>„No, „zákaz vstupu“ je docela jasný,“ odpověděl jsem. „Myslím, že si tu nějací lidé pohrávali s věcmi, které nedokázali ovládat, a vybouchlo jim to. Jiný důvod mě nenapadá. Vylítli do vzduchu, zabilo je to a taky většinu ostatních lidí.“</p> <p>Černovláska přikývla, ale tvářila se trochu ustaraně. „Proč ale ne nás? Proč nám to neudělalo to samé?“</p> <p>„Proč se neroztavila <emphasis>tahle </emphasis>budova?“ zeptala se nás Žlutovláska, která z toho měla stejně podivný a nepříjemný pocit jako já. „Chci říct, cožpak to není to místo, kde to <emphasis>bouchlo?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Možná je,“ uvažovala Černovláska. Pak natáhla ruku a dotkla se dveří. Byly pevné, stejně jako zdi.</p> <p>Žlutovláska tu velice dlouhou budovu obešla kolem dokola a nakonec se vrátila z opačného směru. „Má všechny čtyři stěny, a jsou pevné,“ hlásila. „Ale na dotek je teplá.“</p> <p>Začal jsem mít pocit, že se nezměnilo prostředí, ale že jsme se spíše měnili my, když jsme k tomuhle místu přicházeli stále blíž a blíž. Měli bychom být oslepeni, spáleni, usmaženi. Nebylo tu možné stát a přežít, to jsme cítili všichni.</p> <p>„Možná nemůžeme zemřít,“ uvažovala Černovláska. „Pamatuješ se na mé říznutí?“ Zvedla nohu a ukázala nám ji. Měla ji špinavou, ale po říznutí ani stopa, i když to byla pořádná rána. „Od té doby, co jsme se vydali sem, tam nic necítím.“</p> <p>Žlutovláska se s nanejvýš užaslým výrazem rozhlédla po okolí. „Možná, že to, co je zabilo, z nás udělalo bohy nebo něco podobného.“</p> <p>„Snad bychom měli jít dovnitř, jestli se nám to povede, a zkusit najít ještě něco jiného,“ navrhl jsem. Snažil jsem se zbavit pocitu, že jsme úplně sami, jediní, kdo neštěstí přežili. Bohové se mohou těšit z jídla a pití, ale rozhodně ho nepotřebují. Také určitě necítí takovou bolest ve svalech a hroznou únavu, jakou jsem pociťoval já.</p> <p>Černovláska zkusila dveře, a ty se s naříkavým zvukem otevřely. S pomocí Žlutovlásky, která mi podala ruku, se mi podařilo vstát. Následoval jsem Černovlásku dovnitř a Žlutovláska šla za námi.</p> <p>Uvnitř bylo prostředí nějak odlišné, jako by samotný vzduch byl něčím pevným, žlutozeleným, s jiskrami, které přesto působily ztuhle, staticky. Jako bychom se jím brodili. Měli jsme pocit, že procházíme pavučinami, které nás štípají a lechtají po těle.</p> <p>Nesvítila tu žádná světla, ale zdálo se, že ta statická energie vyzařuje pro naše potřeby dostatečné množství světla, i když tam nebyla okna.</p> <p>Než jsme šli dál, porozhlédli jsme se v přízemí a našli několik ztuhlých těl. Jednalo se o samé ženy. Teď už jsme je očekávali.</p> <p>V prvním patře byly zejména kanceláře a velké pracovny. Většina přízemí byla stejná, i když celý střed zaplňovala všemožná složitá strojní zařízení.</p> <p>„Nevšimli jste si něčeho divného na posledních dvou tělech?“ zeptala se nás Černovláska.</p> <p>„Cože?“</p> <p>„Podívejte se na ně znovu. Je to, jako kdyby nevznikla z jedné osoby, ale ze dvou, které si rozhodně nebyly podobné. Působí to podivně, podívejte se.“</p> <p>Pak jsem uviděl, jak to myslela. Rysy nebyly pokřivené. Spíše jako by procházely procesem tavení, ale místo toho, aby se roztavily v nic, tály do podoby někoho jiného. Někoho, jehož tělo bylo menší, robustnější a možná plešaté.</p> <p>Jejich pokožka navíc měla jakýsi temně hnědý odstín, tmavší a jiný, než jsem měl já.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Poslouchejte!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zašeptala vyděšeně a napjatě Černovláska.</p> <p>Ztuhli jsme a poslouchali. Odněkud z dálky k nám doléhal neustávající kvílivý zvuk. Nepodobal se ničemu z těch několika málo možností, které mě napadly.</p> <p>„Přichází odtamtud zdola,“ ukázala Žlutovláska na schodiště.</p> <p>„Co to je?“ podivil jsem se nahlas.</p> <p>Černovláska zavrtěla hlavou. „Nevím, ale nepřišli jsme sem proto, abychom utíkali.“ Rozhlédla se, našla kovovou tyč a uchopila ji jako kyj. Tiše se vydala ke schodům a my jsme ji po chvíli následovali.</p> <p>Jak jsme sestupovali, zněl zvuk silněji. Když jsme došli na odpočívadlo, měli jsme pocit, že jsme se ocitli v odlišném prostředí. Jen vzdáleně se podobalo tomu nahoře.</p> <p>Dole vládlo světlo a teplo, téměř dusné horko, a stěny samotné jako by sálaly. Nikomu z nás nedošlo, že bychom se mohli zabíjet tím, že jsme do té radiace vkročili – něco takového nás prostě nenapadlo. Budoucnost ležela v další chodbě, ne v příštím měsíci, týdnu nebo dokonce příští hodině.</p> <p>Prošli jsme chodbou se spoustou barevných světel. Všechna zářila. Nakonec jsme následovali ta, která vedla doleva, protože odtamtud přicházel ten zvuk. „Cítíte něco?“ zašeptala Černovláska. Cítili jsme. Vzduch, ten nehybný a ztuhlý vzduch, už tu nebyl ani nehybný, ani ztuhlý. Vcházeli jsme do míst, kde se vzduch pohyboval a kde byl rozhodně vánek, i když slabý.</p> <p>Vešli jsme do ohromné komory. Ležela zcela v podzemí, odříznutá od povrchu s výjimkou té chodby a schodiště, a věci v ní vůbec nepůsobily staticky. Stejné záření, které všude jinde vypadalo tak nehybně, tu takové nebylo. Místo toho v místnosti pulzovalo, trochu hřálo, ale myslím, že nás také chránilo před obrovským kaleidoskopem hrozně intenzivních světel, která před námi tryskala z jednoho místa v podlaze. Světla vířila a zřejmě vyvolávala proudění vzduchu, kterého jsme si povšimli. Vytvářela přízračnou barevnou podívanou, na kterou jsme se vydrželi dívat vždy jen několik sekund. Přitom jsme spatřili strašlivou scénu.</p> <p>V místnosti bylo sedm žen, alespoň pokud jsme mohli zjistit. Třeba jich bylo víc, ale za tou oblastí ve středu místnosti jsme neviděli nic.</p> <p>Všechny byly stejné a všechny ztuhly uprostřed pohybu, nezhroutily se k zemi jako ostatní, které jsme viděli. Působily skutečně. Jedna poblíž mne měla otevřená ústa, jako kdyby křičela, a s výrazem čiré hrůzy ve tváři ukazovala na otvor, proražený v podlaze. Další ztuhla během zuřivého mačkání nějakých ovládačů na mohutném terminálu. Na poslední velké, kulaté, červené tlačítko už nedosáhla. Ruka, sevřená v pěst, od něj byla vzdálena snad půl centimetru.</p> <p>Ostatní podobně ztuhly uprostřed pohybu. Z jejich výrazů bylo zřejmé, že všechny věděly, že jsou v maléru, a že se to právě snažily zastavit, když je to postihlo. Jedna napůl ležela v křesle a ta vymyšlenost podobná helmě jí zakrývala oči a uši. Bylo mi divné, co k čertu prováděla. Helma byla silným kabelem připojena k terminálu ve zdi. Výraz té ženy byl nejpodivnější z celé skupiny – naprosté a úplné překvapení.</p> <p>Na dívky byly příliš <emphasis>malé, </emphasis>jen o pět či deset centimetrů vyšší než já. Měly zavalitější postavu a tmavohnědou pokožku. Všechny byly plešaté a všechny vypadaly přesně stejně.</p> <p>„Jak je možné, že se nám nepodobají?“ zeptala se udiveně Žlutovláska.</p> <p>„Změnilo je to,“ hádala Černovláska. „Pamatujete se na ty nahoře? Jakoby napůl změněné? Vsadím se, že právě v tohle se měnily.“</p> <p>Přikývli jsme, ale nic se tím nevyjasnilo. „Vím, co je exploze, i když si nemyslím, že bych ji někdy viděl,“ řekl jsem jim. „Jestli ale něco vybouchlo zrovna tady, postihlo tyhle dívky a pak téměř dostalo ty nad námi, proč je to nezměnilo úplně? Nebo taky nás a všechny ostatní?“</p> <p>„Určitě proto, že je to nedokázalo změnit,“ odpověděla zamyšleně Černovláska. „Něco to zastavilo, zarazilo uprostřed exploze. Jako by všechno prostě vypnulo, kromě nás. Nás a toho praštěného Blbouna, kterého jsme venku viděli kopat.“</p> <p>Černovláska přešla na druhou stranu a zkoumala stěnu, sestavenou z obdélníkovitých udělátek. Pohlédla na ně shora a řekla: „Uvnitř těch věcí jsou nějací <emphasis>lidé</emphasis>! Podívejte se!“</p> <p>Přispěchali jsme k ní a Žlutovláska mě zvedla, abych viděl. Každé udělátko bylo překryto deskou z tmavého skla a uvnitř některých byli lidé. Všichni vypadali, jako kdyby spali, nebo přinejmenším spali v době, když k tomu došlo. Také je postihlo to, co změnilo ostatní lidi. Všichni byli nazí a měli do sebe zastrčené všemožné sondy a vedení. Také měli nasazené ty helmy, jenomže se zdálo, že nic není připojené a rozhodně ne všechno jim sedělo.</p> <p>„Nevidíte na nich něco divného?“ prohlásila Černovláska.</p> <p>„Cože? A co?“</p> <p>„Nemají bradavky. Je to zvláštní. Vždyť i chlapci mají bradavky, ale oni ne.“</p> <p>Měla pravdu.</p> <p>Žlutovláska mne postavila na zem a vrátila se, aby si prohlédla dívku u terminálu. Určitě se právě snažila stisknout to velké červené tlačítko. Nad ním byl silný kryt, který se musel otevřít, aby se dalo do tlačítka i uhodit. To znamenalo, že bylo důležité, ale nebezpečné, usoudil jsem. Nebylo ničím, co byste chtěli stisknout náhodou.</p> <p>Nemohl jsem si pomoci, abych neuvažoval, k čemu by došlo při stisku tlačítka, nebo jestli teď ve skutečnosti není příliš pozdě, aby mělo nějaký účinek. Černovláska mi zřejmě četla myšlenky a rezolutně prohlásila: „Nedotýkej se ho! Nevíme, co dělá! Může to začít znovu, zatímco tu jsme!“</p> <p>Jistě měla pravdu. Když se Černovláska ujistila, že jsem odešel od terminálu a nechystám se nic stisknout, otočila se a téměř narazila do ztuhlé dívky, která ukazovala a křičela. Nevěděl jsem, proč to Černovláska udělala, nebo co ji k tomu přimělo, ale natáhla ruku a dotkla se menší postavy.</p> <p>Ta se náhle pohnula, jako by se chystala rozplynout. Myslím, že jsme to najisto očekávali, ale nedošlo k tomu. Místo toho, i když Černovláska rychle odtáhla ruku, se reakce začínající v místě doteku rozšířila po ztuhlém těle. Černé a pak mnohobarevné tečky se podivně a stále rychleji seskupovaly a jakoby pohlcovaly celou postavu. Jenomže postava nebyla pohlcena, ale měnila se, dokonce <emphasis>rostla </emphasis>a přitom přitahovala další hmotu z barevných proužků, které s hvízdáním vystřelovaly z díry v podlaze.</p> <p>Za pouhých třicet nebo čtyřicet sekund se tělo proměnilo v absolutní, detailní duplikát Černovlásky, dokonce včetně špíny a bláta, které ji pokrývaly. A <emphasis>ožilo, </emphasis>překvapeně vydechlo stejně jako Černovláska a ukazovalo stejně jako ona. Obě naráz řekly stejným hlasem: „Viděli jste to?“</p> <p>„No né! Skvělé!“ prohlásila Žlutovláska.</p> <p>Překvapeně jsem zíral na dvě naprosto identické dívky. Právě spatřily jedna druhou. „Óó,“ řekly současně a hleděly si do očí.</p> <p>Podíval jsem se na nově vytvořenou dívku a zeptal se: „Pamatuješ si něco z toho, co se tu odehrálo?“</p> <p>Vypadala překvapeně. „Samozřejmě, že ne. Přišla jsem s tebou!“</p> <p>„Ne, to jsi nepřišla,“ prohlásila druhá. „<emphasis>Já </emphasis>jsem s ním přišla. Ty jsi byla jednou z nich, dokud jsem se tě nedotkla!“</p> <p>„Ne! Je to opačně!“ trvala na svém první. Obě si byly tak podobné, že už se dalo stěží poznat, která je která.</p> <p>„Na tom nezáleží!“ vykřikl jsem. „Jedna z vás se dotkla jedné z těch postav, a ta se stala vaším dalším já!“</p> <p>Obě to přijaly přinejmenším jako výchozí bod. „Ale která z nás je která?“ zeptaly se obě.</p> <p>„Říkám vám, že na tom nezáleží! Pokud… pokud to ta nová nehraje. Ale pochybuju o tom. To, co změnilo zdejší personál v identické dívky, tu stále funguje. Změnilo to jednu z vás na Černovlásku. Nedotýkej…“ začal jsem s varováním, ale už bylo příliš pozdě.</p> <p>Zcela zaujatá Žlutovláska se dotkla jedné ze ztuhlých postav a došlo ke stejnému procesu. Tentokrát se však postava proměnila v živý duplikát Žlutovlásky. Obě dívky teď existovaly dvakrát! Dvě sady absolutně identických dvojčat!</p> <p>„To není fér! Vy jste čtyři, a já jsem stále jen jeden!“ stěžoval jsem si. „Možná bych měl…“</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>vykřikly obě Černovlásky a já jsem ztuhl na místě. „Dokud tomu lépe neporozumíme a neseženeme jídlo a vodu, už se nebudeme žádných lidí dotýkat!“</p> <p>Podvolil jsem se jejich logice, ale doufal jsem, že Žlutovlásku – obě dvě – nenapadne, že by bylo skvělé mít tu celý kmen Žlutovlásek. Byly velké a silné, takže bychom je neměli jak zastavit.</p> <p>„Problém spočívá v tom,“ řekly obě Černovlásky, „že jestliže se tihle lidé při doteku mění v nás, tak to, co způsobilo všechno ostatní, je tu stále aktivní. To je příčinou těch světel a proudícího vzduchu. Musíme se tu chovat opravdu opatrně.“</p> <p>To bylo slabé vyjádření. „Pojďme zatím pryč a pokusíme se najít jídlo,“ navrhl jsem. „Máme k dispozici spoustu času, abychom se sem vrátili.“</p> <p>Černovlásky přikývly. „Souhlasíme,“ řekly.</p> <p>„Doufám, že najdeme také nějaké vychlazené pití,“ zamumlal jsem. „Není nic, po čem bych toužil víc než po pořádném vychlazeném pití.“</p> <p>Stejný proud energie, který proměnil ztuhlé klony na duplikáty dívek, vytryskl v menším rozsahu, ale stejně cíleně z toho otvoru a vytvořil oblouk, který zamířil ke mně. Znervózněl jsem a couvl. Proud však narazil na podlahu v místě, kde jsem předtím stál, nebo se spíše zastavil asi dvacet centimetrů nad podlahou. Začal vytvářet podobu, která během několika sekund ztuhla. Vznikl kelímek z voskovaného papíru s kostkami ledu a oranžovou kapalinou.</p> <p>Sehnul jsem se, zvedl ho a trošku si lokl. Byla to pomerančová limonáda, opravdu studená.</p> <p>„Poslyš! Zajímalo by mne, jestli to dokážeme i my!“ řekly Žlutovlásky. Předklonily se, upřeně se podívaly na podlahu a řekly: „Přály bychom si velké studené pití.“</p> <p>Přímo před nimi se vytvořily dva shodné nápoje, stejné jako byl můj.</p> <p>Černovlásky to napodobily. Pití jsme potřebovali víc než cokoliv jiného. Otevřeně řečeno, také bychom uvítali něco k jídlu, ale bylo obtížnější si to přát. Moc jsme si nepamatovali, co bychom měli jíst.</p> <p>„Jé! To je legrace!“ prohlásily Žlutovlásky, zatímco popíjely limonády.</p> <p>„Možná, ale myslím, že bychom odsud měli vypadnout!“ zakřičel jsem na ně. „Podívejte se na sebe! Nemyslím, že nám prospěje, když se tu zdržíme příliš dlouho!“</p> <p>Kůže jim ztmavla, jako by byla opálená sluncem. Všiml jsem si, že se trochu mění, jejich postavy a obličeje začínaly tloustnout. Jestliže se to dělo jim, nedokázal jsem odhadnout, co se děje se mnou. Nemohl jsem však skrýt skutečnost, že znovu začínám být vzrušený.</p> <p>Všech pět nás zamířilo do chodby. Brzy jsme se opět ocitli pod schodištěm. Bylo zvláštní se znovu vracet do toho dusného, statického prostředí, ale vypadnout z té podivné místnosti představovalo úlevu.</p> <p>„Počkej chvilku!“ zavolaly na mne Černovlásky. „Vidím rozmazaně a nevidím ruku, ani když si ji dám před obličej!“</p> <p>„Ani já ne,“ souhlasily obě Žlutovlásky.</p> <p>Rozhlédl jsem se. Já jsem viděl dobře.</p> <p>„Chytněte se za ruce a jděte za mnou,“ řekl jsem jim. „Ty se mě drž za ruku, a ostatní ať se chytnou té před sebou. Vyvedu vás odsud.“</p> <p>Po schodech to bylo trochu obtížné, ale zvládli jsme to. Nakonec jsem všechny vyvedl ven. Já jsem viděl normálně, i když Vše bylo trochu příliš jasné. „Je to lepší?“ zeptal jsem se jich.</p> <p>„Ne,“ odpověděly sborem. „Nevidím vůbec nic!“</p> <p>Musel jsem se smířit se skutečností, o které se zatím neodvážily uvažovat, že radiace z nějakého důvodu neovlivnila mě, alespoň ne takovým způsobem, ale je ano.</p> <p>Měl jsem na starosti čtyři slepé bohyně.</p> <p>Pak už jsme se nesnažili najít jídlo. Mimo jiné jsme byli příliš unavení, vyděšení a zmatem. Tráva byla měkká, neexistovalo tu žádné počasí a nezdálo se, že bychom byli nějak zvlášť ohroženi. Proto jsem navrhl, že bychom se všichni mohli zkusit trochu prospat a že to může jejich očím prospět. Já jsem byl naprosto, úplně vyčerpaný.</p> <p>Nikdo z nás samozřejmě neměl pojem, že bychom se mohli nacházet v oblasti silné radiace, nebo že by tu hrozilo ještě jiné nebezpečí. Jednoduše nás to nenapadlo. Kdybychom si uchovali své vzpomínky, nejspíš bychom především měli víc rozumu a vůbec bychom sem nešli.</p> <p>Ale třeba ano, protože potraviny na maličkém kousku zbývající reality rychle ubývaly a zemřít tady při pokusu o únik mohlo být daleko lepší než zemřít pomalým vyhladověním tam.</p> <p>Když jsem byl tak rozbolavěný a vyčerpaný, a neměl jsem na co vzpomínat nebo co si vyčítat, ani jsem si nedělal starosti s technologií, kterou jsem znovu objevoval a které jsem nerozuměl, usnul jsem, jako když mě do vody hodí.</p> <p><emphasis>Byli tam všichni, sešli se na čajovém dýchánku</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Všichni vypadali vyhladověle, žíznivě a zoufale, protože Šílený Kloboučník a Zajíc Březňák vyplýtvali čaj a Plch snědl všechny sušenky a lívance.</emphasis></p> <p><emphasis>Znal jsem jejich tváře, znal jsem je všechny kromě jedné nebo dvou, ať už to byli muži nebo ženy, velcí nebo malí, slabí nebo silní</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Viděl jsem tam dokonce i Černovlásku a Žlutovlásku, i když jejich kopie tam nebyly</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Po malé boubelaté ženě bez bradavek, která byla naklonovaná v té velké místnosti, nebylo ani památky.</emphasis></p> <p><emphasis>Když jsem k nim došel, všichni se ke mně otočili</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Měli prosebné oči a prázdné šálky</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Naříkali, sténali a prosili mne o pomoc</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Z nějakého důvodu věřili, že jim mohu pomoci jenom já.</emphasis></p> <p><emphasis>Já jsem však nebyl sám sebou</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nebo byl</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pohlédl jsem dolů a spatřil jsem pod sebou dvě ohromné ptačí nohy a kolem dokola peří</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Mé vidění částečně omezovalo něco, co jsem považoval za velký nos, ale ukázalo se, že to je tvrdý, baňatý zobák</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Měl jsem na sobě vestu a vázanku</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ve čtyřprstých rukou jsem držel kapesní hodinky, připoutané k saku zlatým řetízkem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Hodinky ukazovaly minutu před půlnocí.</emphasis></p> <p><emphasis>Byl jsem Blboun.</emphasis></p> <p><emphasis>Ale já jsem nemohl být Blboun</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Viděl jsem ho kopat a při více příležitostech jsem s ním mluvil</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dokonce jsem se s ním hádal a zavrhl ho jako někoho, s kým nemá cenu se dohadovat</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Prokopávat díru zeměkoulí místo toho, aby se chytil ruky a nechal se vytáhnout </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> to bylo absurdní</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale teď bylo obtížné vzpomenout si, proč byla jeho logika absurdní</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Začínal jsem uvažovat jako Blboun!</emphasis></p> <p><emphasis>Přišlo ke mně malé dítě s hrozně smutnýma očima, velkýma jako podšálky</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ukázalo mi prázdný talíř a zeptalo se naříkavým, srdcervoucím hlasem: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Prosím, pane</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Můžu dostat ještě trochu?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>Pohlédl jsem dolů a při tom pohledu jsem se zatvrdil</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Zapomeň na to, prcku</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jsi ve špatné knížce!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> vyštěkl jsem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pak jsem vytáhl dýmku a nacpal ji tabákem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Když byla připravená, zapálil jsem ji hořícím stéblem slámy, které jsem vytáhl z jedné z pochodní vroubících louku, a silně zabafal</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vyvalilo se tolik kouře, že to naprosto neodpovídalo množství spáleného tabáku</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zavířil kolem mě a začal na sebe brát něčí podobu.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tak jsi dospěl do toho bodu, co?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> zeptala se kočka Šklíba, i když v kouři byly vidět jenom oči, nos a ústa.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jakého bodu?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Musí mít všechno body?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> odsekla</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Já jsem přece úplně kulatá</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Je na mně hrozně málo špiček, nejspíš kromě drápů a vousů.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale řekla jsi</emphasis><emphasis>…“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne, já jsem řekla, že ty ses dostal do toho bodu</emphasis>[7]<emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>To je rozdíl.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Opravdu</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jaký?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>No, někdo jiný by se předně mohl dostat na úplně jiné místo.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>To je nesmysl</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zrovna teď si nemůžu vzpomenout skoro na nic, ale vím, že tohle není skutečné</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nemůže být.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Opravdu</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nedá se tomu tolik věřit jako nakreslenému městu, rozpouštějícím se autům a lidem, a jako spoustě stejných dívek, které se promění v kohokoliv, kdo se jich dotkne</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ach bože, ano</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>To je přece realistický, uvěřitelný scénář</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Na druhé straně tohle </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> spousta lidí, kteří čekají venku, až dostanou něco k jídlu a pití a doufají, že jim to zabezpečíš </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> ach, to je neuvěřitelné, fantastické</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ano, tak to je</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A přitom věříš, že nejsi šílený!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>Při takové konverzaci jsem se cítil velice nejistý a nelíbilo se mi, jak se vyvinula</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Jsem šílený?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> zeptal jsem se jí.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>No, za obvyklých okolností bych řekla, že ano, že jsme všichni šílení, ale protože jsi Blboun, může to být jednoduše jen tvá hloupost</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Víš, že prostě postávali a nechali se pobít</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dokonce se ani nepokusili utéct</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Hloupý jako Blboun nejapný</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> to odpovídá pravdě víc než šílenství</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ne, Blbouni mohou být příliš hloupí nebo příliš nechápaví, než aby byli šílení</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale tihle lidé </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> zbytek skupiny </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> ti jsou zcela evidentně šílení, protože vkládají své životy a budoucnost do rukou hloupého Blbouna nejapného!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Já nejsem Blboun</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tohle, ať je to cokoliv, jenom způsobilo, že vypadám jako Blboun</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nejspíš je to sen!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ach!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> odpověděla Kočka</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Ale co když nesníš</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nemáš představu, jak je obtížné komunikovat na jakémkoliv rozumném základě s někým, kdo má ptačí mozek.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>Okamžik jsem váhal</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>To děláš</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Komunikuješ?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>No, určitě s tebou netancuju</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Samozřejmě, že komunikuju</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jestli mě slyšíš a rozumíš mi i s tak zamlženým mozkem Blbouna, to je jiná otázka.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Mně se zdá, že je dnes docela jasno,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> prohlásil jsem.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tak hleďme, už zase začínáš!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekla Kočka znechuceně</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Dostal jsi přesně tolik informací, kolik se do tebe mohlo dostat</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jsi jednou z mála zbývajících nadějí, že se něco dá udělat</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Přesně v tomhle okamžiku jsi jedinou nadějí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokud to tentokrát pokazíš, nebude žádné zítra</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tví přátelé si hráli s věcmi, kterým nerozuměli, a způsobili zhroucení celého toho zatraceného programu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ty nevíš, co to znamená, protože jsi Blboun.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Přestaň to říkat!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tak dobře: protože jsi ohromný, hloupý, ošklivý pták</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Je to lepší</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Kdybys nebyl, tak bys poslouchal</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Když se všechno zhroutilo, vzalo to s sebou tvé vzpomínky</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Šok je z větší části vymazal, ale teď se ti vrátily jejich pozůstatky</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Začínáš si vzpomínat, ale nemáš dost údajů, abys přiřadil jména k tvářím a místa k událostem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zrovna teď běžíš setrvačností, představuješ kousíček nezávislého činu ve světě, ze kterého všechny nezávislé činy zmizely</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Důvodem je tvé připojení k záloze, na které se také nepamatuješ, ale to nevydrží věčně</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Můžeš ho použít, pokud budeš jednat rychle</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Velice rychle se však blížíš k bodu, kde i záloha samotná ztratí tu trošku energie, která jí zůstala.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Třeba mi klidně říkej Blboune, ale já ti nerozumím,</emphasis><emphasis>“ </emphasis><emphasis>řekl jsem jí.</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>A budeš rozumět méně a měně, pokud nepoužiješ to, co jsi dostal, a nebudeš jednat</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Musím ti to hláskovat</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tak dobře </emphasis><emphasis>–</emphasis> stiskni to zatracené červené tlačítko<emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Je to dost jasné</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jinak si vezmi lopatu a začni kopat.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>A pak se ke mně všichni ti lidé a všichni tvorové u stolů na louce obrátili a volali na mě, usoužení a se srdcervoucí prosbou: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pomoz nám, Ob</emphasis><emphasis>i-W</emphasis><emphasis>ane</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jsi naší jedinou nadějí!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Usnul jsem hlubokým spánkem, ve kterém už sny nebyly takové, abych si je mohl pamatovat. Nevím, jak dlouho jsem tvrdě spal, protože čas už neexistoval.</p> <p>Když jsem se probudil, napůl jsem očekával zjištění, že jsem se proměnil v ohromného ptáka. Byl jsem však jen velice, velice rozlámaným hochem, kterého hrozně bolela hlava.</p> <p>Ženy byly ještě mimo sebe a to mi docela vyhovovalo. Stále jsem si nepamatoval na dobu, než svět vybuchl, ale sen jsem si pamatoval opravdu dobře. Většina toho, co se mi zdálo, působila nesmyslně, jak to u snů bývá, ale v tom snění občas něco dávalo smysl. Jednal jsem jako Blboun? Hloupý pták, který přicházel k lidem, kteří ho zabíjeli, a snažil se s nimi spřátelit? Nelichotilo mi to, ale mohlo to dávat nějaký smysl.</p> <p>A jestliže jsem byl Blboun, pak ten, kterého jsem viděl kopat, byl také mnou. Problém spočíval v tom, že jsme ho viděli všichni, tak jak jsem to mohl být já?</p> <p>Stěžejní však bylo, že mi můj sen, což jsem byl možná také já, řekl, abych stiskl to červené tlačítko. Jinak znovu začneme prohrávat a nakonec zabijeme sebe i všechny ostatní. Jak bych mohl zabít ostatní, kteří už byli kromě pouhé hrstky lidí mrtví, jsem nevěděl. Nějak jsem však cítil, že je to pravda. Možná, že ti lidé, kteří vypadali jako mrtvoly, nebyli podobně jako ty ztuhlé ženy dole ve skutečnosti mrtví, ale jen čekali na někoho, kdo je nějakým skutkem znovu přivede k životu.</p> <p>Neměl se jich dotknout, neměl je změnit. Ale co tedy měl udělat?</p> <p>Stisknout to <emphasis>zatracené červené tlačítko </emphasis>– to bylo ono.</p> <p>Věděl jsem, že kdyby se ženy probudily, snažily by se mi to rozmluvit. Byl jsem ze světa v té podobě, jakou předtím měl, natolik kondicionován, že bych jim nejspíš dovolil, aby mi vládly. Jako Blboun a lidé, kteří ho zabíjeli? Možná. Já bych jim neublížil a nemyslím, že by ony ublížily mně, ale pokud by nás nečinnost všechny zabila, jaký by v tom byl rozdíl?</p> <p>Vymočil jsem se a pak vyrazil. Pomalu, ale vytrvale jsem šel zpátky k budově, kterou jsme zkoumali. Vstoupil jsem dovnitř tak tiše, jak mi vrzající dveře dovolily, a vkročil jsem do tichých, pochmurných chodeb.</p> <p>Zatímco jsem se vracel „včerejší“ cestou, jestli to skutečně bylo včera, začal jsem mít pocit, že možná nejsem sám, že tu někdo nebo něco žije.</p> <p>Ne, to nebylo přesné. V tomhle světě už nežilo <emphasis>nic</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>V nejlepším případě mohli přežívat, tak jako já. Dost mi to usnadnilo výběr. Alternativou byla tahle existence, podobná noční můře.</p> <p>Sešel jsem po schodech, ale stále jsem si nevěřil. Chystal jsem se udělat něco neuvěřitelně hloupého na podkladě idiotského snu? Vím ve skutečnosti vůbec něco? Skutečně se mnou někdo komunikoval, nebo to bylo jen mé nutkání stisknout to červené tlačítko? Musel jsem se tomu postavit. Minulého dne jsem skutečně cítil pokušení, abych tlačítko stiskl, a neudělal jsem to jen proto, že to Černovláska rozhodně nechtěla.</p> <p>Čím víc jsem se však blížil k té podivné místnosti, tím víc nejistoty a nervozity jsem pociťoval. Co když tohle bylo všechno, co doopravdy existuje? Co když jsme si mohli dlouho užívat jen jídlo, spaní a šoustání? Nejvíc zábavy bych mohl mít, kdybychom proměnili všechny ty ztuhlé lidi na Černovlásky a Žlutovlásky a kdyby žádný z nich nezískal mou podobu.</p> <p>Co když tlačítko způsobí, že vesmír vybuchne nebo něco?</p> <p>Ne, to byla hloupost. Vesmír už někdo do vzduchu vyhodil. Tlačítko to nemohlo v žádném případě udělat. Ta myšlenka mne svou logikou alespoň povzbudila.</p> <p>A pak jsem se ocitl v té místnosti, kde vál větřík, se všemi těmi blikajícími světly, se vším tím hlukem a energií – a tím zatraceným červeným tlačítkem.</p> <p>Nezdálo se, že by tu bylo tak větrno jako den předtím, ani tu nevládl takový jas. Skutečně to působilo dojmem, že všechno začíná dobíhat, i když to bylo jen málo patrné. Začal jsem proto uvažovat, jak místnost vypadala těsně po výbuchu. Musela to být pořádná spoušť.</p> <p>Když jsem pozorně pohlédl na tu ženu s otevřenými ústy a vyděšeným, i rozhodným výrazem, prudce se mi sevřel žaludek. Měla ruku těsně nad tlačítkem. Tak blízko…</p> <p>Myslím, že největší obavy jsem měl z toho, že se nic nestane, že mě buď čeká zklamání, protože je příliš pozdě, než aby tlačítko mělo nějaký účinek, nebo že už jednoduše nefunguje. Možná jen začne zvonit nějaký zvonek nebo se spustí poplašné sirény. Tím bychom se nikam nedostali.</p> <p>Přiblížil jsem se k terminálu s jeho navždy ztuhlou uživatelkou a pohlédl na tlačítko. Nebyl jsem si jistý, jestli se jí nedotknu, pokud mám stisknout tu zatracenou věc. Křeslo, ve kterém seděla, mělo kolečka – možná bych ji mohl lehce odsunout ke straně.</p> <p>Posunulo se přinejmenším o pět centimetrů, pak na něco narazilo. Těch pět centimetrů však stačilo.</p> <p>Chvilku jsem tam jen stál a upřeně se díval na to velké červené tlačítko. Doopravdy jsem nepřemýšlel, nebyl jsem si docela jistý, jestli ho mám skutečně stisknout…</p> <p>Něco mě chytilo a divoce odmrštilo od terminálu. Byl jsem tak překvapený, že jsem ležel na zádech na podlaze dřív, než jsem si uvědomil, co se děje. Nade mnou se tyčila mohutná postava, a podivná ženská tvář se na mě upřeně dívala s šíleným triumfem. Pokud jsem si dokázal vzpomenout, nikdy předtím jsem ji neviděl. Působila však stejně povědomě, jako když jsme poprvé našli ty ostatní mrtvé. Cítil jsem téměř jistotu, že byla na tom velkém shromáždění v mém snu.</p> <p>Byla úplně nahá a téměř černá, jako tuš nebo uhel. Působením záhadného záření, které vycházelo z díry v podlaze, se jí odlupovaly malé kousky pokožky. Vlasy, které neměla spálené nebo jí nevypadaly, jí visely v šedých chomáčích.</p> <p>Ale byla stále víc než dost velká a silná, aby mne zastavila.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ty</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zakřičela přeskakujícím hlasem. „Ze všech lidí, kteří mohli přežít – <emphasis>ty!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Napadlo mě, že bude lepší prostě zůstat ležet. „Vy – vy mne znáte?“</p> <p>„Já znám <emphasis>všechny, </emphasis>kteří zůstali v tomhle mizerném morovém kruhu pekla. Víš, právě tam se nalézáme! Jsme v pekle! Klamali jsme sami sebe, že jsme v nějakém ohromném <emphasis>stroji, </emphasis>ale jaká chorobná mysl by mohla vysnít všechny nemravnosti, násilí a nenávist, jaké ty světy obsahovaly? Teď to vyšlo najevo. <emphasis>Jsme v pekle</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Zůstali jsme tu ty, já a možná hrstka ostatních, když se zbytek vesmíru zhroutil kvůli nezájmu!“</p> <p>„Já – já tomu nerozumím.“</p> <p>„Oni <emphasis>chtějí, </emphasis>abys stiskl to tlačítko. A víš, co se stane? Znovu se narodíme, znovu a znovu, uvězněni ve zcela nové sérii pekel. Každé z nich bude daleko hroznější než předcházející. Chtějí, aby sis myslel, že příští svět možná všechno napraví, ale dobře vědí, že je to jinak. Jsme všichni v pekle, protože jsme v srdci ďábelští! A ďábel v našich srdcích je tím, co neustále vytváří jednu hrůzu za druhou! No, tady to končí! Skutečná smrt! <emphasis>Zapomnění</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Tady to zastavíme a oklameme síly pekla! Tvrdě jsme pracovali, abychom to dokázali. Povedlo se nám to jen o vlásek! A já se nenechám od nikoho, zvláště ne od <emphasis>tebe, </emphasis>okrást o vytoužený cíl!“</p> <p>Nedalo se pochybovat o tom, že je šílená. Byla však jedním z těch bláznů, kteří mají své šílenství zcela logicky provázané. Tady nebyly žádné ohromné mizející kočky, ani velcí hloupí ptáci. Ona tu zkázu <emphasis>chtěla </emphasis>a proto bylo tím důležitější, abych přežil dost dlouho a dokázal přijít na nějaký způsob, jak stisknout to zatracené červené tlačítko. Ale jak jsem se mohl dostat přes tu šílenou ženu?</p> <p>„Podívejte!“ vykřikl jsem na ni a pokoušel se ji uklidnit. „Já nevím, kdo jste. Dokonce ani nevím, kdo jsem já, natož co je tohle za místo nebo co se tu děje! O nic se nepokouším! Proč jste se neukázala, když jsme předtím byli tady dole?“</p> <p>Na okamžik zaváhala, jako kdyby si nebyla jistá, zda mi má věřit. Nakonec se zřejmě rozhodla, že na tom nezáleží. „Když jste šli poprvé dolů, nebyla jsem tu, i když sem docházím minimálně jednou denně od té doby, co k tomu došlo, abych se ujistila, že všechno zůstalo nedotčené. Když jsem objevila, že dva mí miláčkové scházejí, musela jsem počkat a zjistit, kdo je vzal!“</p> <p>„Nikdo je nevzal! Mé společnice se jich jen lehce dotkly a ony se proměnily v jejich dvojnice!“</p> <p>„Ony – co? <emphasis>Zůstaň na podlaze, ty červe</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Ony – ty máš nějaké společnice? A mají – dvojnice?“</p> <p>„Ano, má společnice!“ ozval se za námi pevný hlas. Spálená žena překvapeně vzhlédla a spatřila, že tam stojí dvě Černovlásky. „Zajímavé,“ zamumlala jedna z nich, spíše jen pro sebe. „Venku nevidím vůbec nic, ale tady vidím dobře. Kdo k čertu jste?“</p> <p>„<emphasis>Ty</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Přišla jsi, abys mi to sebrala!“ zaječela Spálená žena na Černovlásku. „Nedovolím, aby k tomu došlo! <emphasis>Zabiju tě!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zavřískala a skočila na Černovlásku.</p> <p>Druhá Černovláska se vrhla na Spálenou ženu a obě prudce dopadly na podlahu. Spálená žena však byla šílená, a protože byla šílená, měla sílu za deset a útočnici odrazila. Když to první Černovláska viděla, pohlédla na ztuhlé postavy kolem sebe a obličej se jí náhle rozjasnil. Zatímco se Spálená žena zvedala po tom útoku ze země, Černovláska natáhla ruku a dotkla se další ztuhlé postavy. Spálené ženě překvapením poklesla čelist, když spatřila, jak dochází k blikotavé transformaci a ožívá nová postava. Teď byly tři proti jedné.</p> <p>Zatímco dvě ze tří Černovlásek vyrazily proti Spálené ženě, ta se v panice rozhlédla a zpozorovala postavu sedící v židli, kterou jsem odsunul od tlačítka.</p> <p>Skočila k ní a položila na ni ruku. Okamžitě začala probíhat změna a oživování.</p> <p>Napočítal jsem sedm nebo osm ztuhlých postav, když jsem nebral v úvahu ty, které byly zavřené ve skřínkách. Namáhavě jsem se postavil, ale pevně jsem se držel jednoho z terminálů, abych se jim nepletl do cesty. Mezitím pozoruhodný zápas pokračoval. Černovláska se vrhla ke zbývajícím postavám, aby je změnila dřív, než se ze dvou Spálených žen stanou tři.</p> <p>Najednou jsem si uvědomil, že jsou natolik zaujaté jedna druhou, že mi nikdo nevěnuje pozornost. Když se bitva přesunula do jiné části místnosti, vykoukl jsem za terminálem a spatřil, jak se značné množství Černovlásek vrhá na nejméně tři Spálené ženy. Rychle jsem skočil k terminálu u zdi. Jedna ze Spálených žen, možná všechny, spatřily, že jsem se pohnul. Otočily se, aby se na mne vrhly a jakýmikoliv prostředky mne zastavily. Byly však nadmíru vybuzené, jednaly až příliš na základě emocí a šílené nenávisti, než aby dokázaly správně uvažovat. Ocitl jsem se u krytu tlačítka dříve, než mne mohly dostihnout. Také jsem neměl čas na přemýšlení. Bylo to teď nebo nikdy.</p> <p>Stiskl jsem červené tlačítko až na doraz tak prudce, jak jsem dokázal. Všude se rozezněl poplašný signál. Pak, zatímco všechny ženy stály, zaražené tím rámusem, zcela nečekaně se znovu rozzářila barevná podívaná a všechno v mžiku přestalo existovat, včetně nás.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 9</strong></p> <p><strong>VLÁDA MYSLI NAD HMOTOU</strong></p> <p>Smrt byla nicotou, ale byla také bezčasová. Existence zmizela, jako když náhle zhasne plamen svíčky.</p> <p>Naprosto jsem neměl pocit, že jsem mrtvý. V okamžiku, kdy jsem stiskl tlačítko, přestal celý vesmír včetně mne existovat. Další věcí, kterou jsem si uvědomoval, bylo jakési blikání, jako kdyby byla zapnutá televize, ale nic nepřijímala. Najednou došlo přinejmenším k pokusu vyslat nějaký signál. Jeho záblesk nevyvolal žádné vědomé poznání, byl to vjem, kterého jsem si byl vědom pouze v minulém čase, až poté, co jsem ho zažil.</p> <p>Hvizd! Bzzz! <emphasis>„</emphasis><emphasis>Skoro jsme ji dostali</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Přitahujte</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chytněte ji</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Držte ji pevně</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nechceme znovu procházet tím svinstvem!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Hvizd! Bzzz! Hvizd! Hvizd! Bzzz… <emphasis>„</emphasis><emphasis>Sakra</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zůstaňte připraveni</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Znovu ji vložte</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zapněte digitizéry</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zapněte automatické vyhledávání</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jedeme</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jedeme</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ztratíme je navždy</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zůstaňte připraveni</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Lidi, příště je dostaneme</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tak dobře, všichni se hlaste podle pořadí</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Záloha je pod proudem a běží</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Velmi dobře</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vyrovnávejte</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zapněte automatické spojení</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Podle mého odpočítávání</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>Pět </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> čtyři </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> tři </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> dva </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jedna</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>Reset!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>První věcí, které jsem si byl vědom, bylo uvědomování. Jestli to zní divně, pokuste se být nejdříve mrtví a pak se vracet k životu, protože se mnou se právě to určitě dělo. Dělo se to nejen se mnou, ale se všemi…</p> <p>Otevřel jsem oči a posadil se.</p> <p>Podle pravidel, tak jak jsem jim rozuměl, se tu něco úplně pokazilo. Měl jsem… vzpomínky. Věděl jsem, kým jsem byl, i když jsem netušil, kým bych měl být. Pamatoval jsem se na Coryho Maddoxe, experta v oboru počítačových sítí, i na jiného Maddoxe, uvězněného v kolečkovém křesle a vyřazeného z činnosti. A prostřednictvím uložených vzpomínek jsem si pamatoval Rini a ten bezejmenný klon bez tváře v úlu Brandovy skřínky, vytažený a vrácený k životu. Pamatoval jsem si na Coryho, toho malého chlapce ve světě obrovských žen. Dokonce jsem si vzpomněl, jak jsme s Alem a Leem pronikli do komplexu poté, co došlo k naprostému rozmetání reality, i když si Al a Lee nepamatovali, <emphasis>kým </emphasis>byli. Bylo to zvláštní… I když jsme trpěli ztrátou paměti, vytvořili jsme my tři docela dobrý tým. Pravděpodobně proto, že jsme ztratili paměť.</p> <p>Co se vlastně stalo? Z pokusů v Řídicím středisku jsem přijal spoustu přebytečné energie. Pořádali jsme jakési šílené orgie, a to nás nějak ochránilo před tím, co zničilo vesmír, ať to bylo cokoliv.</p> <p>K <emphasis>čemu </emphasis>tam došlo?</p> <p>Při zpětném zamyšlení jsem mohl vyvodit, k čemu pravděpodobně došlo. Dee byla tak posedlá tím, aby dostala Bena ven z plně digitalizované domény, že spustila ten starý program. Vytvořili ho, aby zachránili Matouše Branda, i když není vůbec jasné, zda chtěl být Matouš Brand zachráněn. A program, který poprvé zarazil Dan Tanaka, se ukázal být právě tak nebezpečným, jak se hlavní programátor obával. Rozerval naši realitu, způsobil zhroucení celého toho zatraceného programu, který vytvářel vesmír. Několik z nás zemřelo, mnoho dalších zůstalo ve ztuhlém stavu podobném smrti a jen pár přežilo. Al, Lee, já a Rita…</p> <p>A navzdory úsilí Rity jsem stiskl tlačítko. Předpokládám, že se jednalo o tlačítko nějakého super resetu, když vezmu v úvahu, že technička, která tam seděla, ho téměř stiskla sama. Podle mne se nechala překvapit a váhala. Pak se hnala, aby zvedla ten plastový kryt, ale neštěstí ji postihlo dřív, než to dokázala udělat.</p> <p>No dobře, já jsem to udělal, navzdory Ritě a s Alovou pomocí.</p> <p>Ale <emphasis>kde je </emphasis>Al? A Rita? A Lee?</p> <p>A pokud jsem zemřel, proč jsem se probudil jako žena, a dokonce nahá, bez šperků, bez čehokoliv, tady, v tomto idylickém prostředí?</p> <p>V té době jsem si to neuvědomovala, ale nahota sama ve mně nevyvolávala žádný stud. Zdálo se mi tak přirozené být zcela v souladu s přírodou, že jsem na to ani nepomyslila.</p> <p>Bylo příjemné teplo a vál lehký vánek, který ševelil ve vysokých stromech a docela příjemně mi hladil nahou pokožku.</p> <p>V blízkém malém vodopádu se řítila voda, která musela být roztátým sněhem z blízkých hor s bílými vrcholky, dolů do řeky. Ta šuměla a odtékala do lesů.</p> <p>Určitě byl nablízku hmyz, nějací ptáci a možná malá zvířata, i když jsem nic neviděla. Ale žádní lidé a zvuky civilizace.</p> <p>Bylo také podivné, že jsem vůbec necítila strach, přestože jsem neměla žádnou představu, co nebo kdo v té oblasti může žít. Prostě mě nenapadlo, abych se na tomhle místě něčeho nebo někoho bála.</p> <p>V mé mysli existovala rozdvojenost, které jsem si všimla, ale o které jsem nepřemýšlela. Měla jsem všechny vzpomínky, dokázala jsem uvažovat o všech událostech a používat znalosti a zkušenosti. Neměly však žádný vztah k mému „já“ tady a teď, byly pouze abstraktní.</p> <p>Co se týkalo fyzické stránky mého nového já, chybělo mi srovnání, takže jsem mohla klidně být sto dvacet nebo sto osmdesát centimetrů vysoká. Měla jsem však skoro perfektní proporce. Byla jsem štíhlá, s olivovou pletí a dlouhými, slámově žlutými vlasy, které se mi vinuly po ramenou a dolů po zádech téměř až na zadek. Nevěděla jsem, jaký mám obličej, ale bylo nápadné, že v podobném prostředí, kde jsem si neměla čím chránit jakoukoliv část těla, jsem bez poskvrny, šrámů nebo vrásek. Cítila jsem se v absolutně perfektní kondici, nejlépe, jak jsem se <emphasis>kdykoliv </emphasis>cítila, pokud jsem si pamatovala. Bez ohledu na nezvyklou postavu a velice dlouhé vlasy jsem se pohybovala s lehkým pocitem totální svobody a sebedůvěry.</p> <p>Ve vodě jsem se nezrcadlila, protože její proud pěnil, byla však chladná a osvěžující. Neváhala jsem do ní vstoupit a přeplavat na druhou stranu.</p> <p>Poté, co jsem se napila, rozhodla jsem se, že je na řadě průzkum. Ocitla jsem se buď v Brandově skřínce, nebo nové inkarnaci. Brandova skřínka se zdála být pravděpodobnější. Jak jinak bych mohla vstoupit v téhle podobě, když jsem neprošla prázdnotou, nehrála jednu z těch hloupých her, a přesto jsem získala opačné pohlaví?</p> <p>Také se zdálo, že nemám žádný fyzický nedostatek. Měla jsem mladé a naprosto perfektní tělo. Co bylo ještě zajímavější, zůstala mi dostatečná návaznost na minulé životy, takže mi má současná podoba připadala trochu divná. Měla jsem i vzpomínky Rini, ale byly takové, jako kdybych spíše viděla film o jejích zkušenostech, než abych je prožívala. Samozřejmě, neprožívala jsem je. Mé vlastní zkušenosti byly v zásadě mužské, při té poslední jsem představovala muže v dost podřadném sociálním postavení. Přesto jsem nedokázala přesně specifikovat, k jaké změně došlo. Bylo to jen příliš <emphasis>pohodlné, </emphasis>přesně na míru.</p> <p>V lesích a na světlinách nebylo těžké najít potravu a nevyžadovalo to zvláštní úsilí. Rostly tam stromy s ovocem, nízké stromy s ořechy a keře se spoustou bobulí. Divoká zelenina vyrůstala všude, kam jsem pohlédla. Po jakémkoliv mase jsem nijak netoužila, byla jsem tu přísnou vegetariánkou. Nebylo vůbec zapotřebí lovit nebo něco vařit, abych získala víc než dost všech vitamínů, minerálů a živin, které potřebovalo zdravé tělo.</p> <p>Okolo také rostla spousta divokých květin, které ze svých korunních plátků a z listů často vylučovaly olejovité výměšky. Zjistila jsem, že vydávají rozmanité sladké vůně a mohla jsem se jimi natřít jako parfémem.</p> <p>Okolo byla spousta hmyzu, který se většinou zabýval tím, co hmyz obvykle dělá. Najednou mne napadlo, že mám spoustu nechráněné kůže, a přesto mne zatím nic neštíplo. To také působilo velice nepřirozeně, i když jsem si na to nestěžovala.</p> <p>Nabývala jsem ale silnějšího a silnějšího pocitu, že jsem uvnitř Brandovy skřínky, že se vůbec nejedná o inkarnaci nebo reinkarnaci. Bylo to příliš perfektní, příliš pohodlné, než aby to bylo čímkoliv jiným. Ale čí Brandova skřínka? Jistě to nebyla skřínka připravená pro mne, ani žádná, kterou jsem předtím viděla. Nebyly tu žádné budovy, naprosto žádné stavby, artefakty, nic.</p> <p>A žádní jiní lidé, alespoň zatím ne.</p> <p>Až teď jsem si vzpomněla, jak jsem se sem dostala, a na kousky a střípky konzervace, které jsem zdáli zaslechla. Nebyl to jistě Bůh, ale rázný mužský hlas, který dával příkazy a na něčem pracoval, nejspíš na tom, aby mne zachránil. Vzpomínky, které jsem měla, musely pocházet ze záloh, které zjevně přežily dost dobře, aby umožnily přenos. Ale přenos do čeho? Do uměle vytvořeného těla v Brandově skřínce? Byla to nějaká dočasná oblast, kde jsem mohla žít, dokud nepřijdou na to, jak mne dostat ven, aniž by znovu způsobili zhroucení počítače?</p> <p>Částečně jsem doufala, že se jedná o něco takového. Začínala jsem se cítit poněkud osamělá a nechtělo se mi příliš dlouho hovořit s ptáky a veverkami. Nebyl by ze mne moc dobrý skřítek nebo lesní víla. Potřebovala jsem lidi.</p> <p>Rozhodla jsem se zjistit, jestli se dokážu dostat tak vysoko, abych viděla za les, a zkusila jsem stoupat. Měla jsem nohy jako kamzík. Pohybovala jsem se tak přirozeně a s takovou jistotou, že jsem si stěží uvědomovala, co jsem vlastně udělala, a už jsem se ocitla na vysokém svahu a balancovala na malé skalce. Les však stoupal společně se mnou. Nedokázala jsem odhadnout, jak vysoko bych musela vylézt, abych získala volný výhled. Proto mne napadlo, že vyšplhám na jeden z těch vysokých stromů.</p> <p>A opět, i když jsem měla zcela lidskou podobu, vyběhla jsem na vysoký strom tak jako opice nebo veverka. Brzo jsem se ocitla nahoře ve spleti větví. Ohromila mne má síla a smysl pro rovnováhu. Opět jsem však ani na okamžik nepocítila strach, i když jsem skákala ze stromu na strom. Přeskakovala jsem na velice slabé větve, o kterých mne nějaká část mé mysli ujistila, že mne unesou. Nakonec jsem se dostala na vrcholek jednoho úžasného starého stromu a rozhlédla se po svém světě.</p> <p>Rajská zahrada se rozkládala tak daleko, kam jsem dohlédla. Spatřila jsem větší otevřené světliny a plochy, kde rostly jiné druhy rostlin, ale od hor až téměř k horizontu se táhl bujný, zelenající se subtropický ráj. Pouze na horizontu byla větší vodní plocha, pravděpodobně pobřeží oceánu nebo velikého jezera.</p> <p>Na tom nezáleželo. Potřebovala jsem zkoumat a pohybovat se, abych zjistila, kdo tu je, pokud tu vůbec někdo je, a jak to vypadá jinde. Ať už se jednalo o ostrov nebo celý svět, byl určitě mnohem větší a úžasnější než Brandovy skřínky, které jsem zažila v minulosti. Jestli šlo o Brandovu skřínku, a cítila jsem se jistá, že to tak musí být, byla největší a nejdokonalejší z těch, které jsem viděla, a daleko složitější, než mi řekli, že je možné.</p> <p>Dostat se dolů bylo téměř tak snadné, jako vyšplhat nahoru, a kupodivu jsem se necítila udýchaná. Po vší té námaze jsem neutrpěla ani škrábanec, ani jakékoliv jiné drobné zranění. Připadalo mi, jako bych v rámci velice primitivních omezení tohoto světa dostávala vše, co jsem potřebovala. Cokoliv, co jsem v jejich rámci dělala, nevyžadovalo žádné úsilí.</p> <p>Jistě byla pravda, že kdykoliv jsem pocítila hlad, všude kolem byla výživná zelenina, zralá a připravená k jídlu. Pokud jsem měla žízeň, měla jsem k dispozici šťavnaté ovoce a čisté bublající potůčky. Zvířata byla většinou malá, přinejmenším ta, která jsem viděla. Nebála se mě, ani se mě nemusela bát. Neměla jsem ani nejmenší touhu některému ublížit.</p> <p>Při západu slunce jsem cítila, že celý můj systém zpomalil do unaveného hlemýždího tempa. Našla jsem si lože z mechu, lehla si do něj a brzo usnula. Spala jsem jako zabitá, protože jsem neměla žádné sny, na které bych si dokázala vzpomenout. Probudila jsem se hned za úsvitu. Neměla jsem vůbec strach prostě jít spát, tma ve mně nevyvolávala zvláštní obavy, a když jsem se probudila, cítila jsem se čilá a měla jsem chuť začít s novým dnem.</p> <p>Pokožku jsem měla vlhkou. V noci se v lese vytvořila hustá mlha, časně ráno ještě halící stromy. Byla to šedá, mokrá masa, která vystoupila do výše několika metrů a promočila téměř všechno, včetně mne.</p> <p>Blízká říčka mi umožnila ranní plávání, díky kterému jsem se cítila očištěná a pokožka mne pálila chladem. Než jsem se vynořila z vody, vyždímala si dlouhé vlasy a nasbírala si něco k snídani, mlha se rozpustila. Nejdřív stoupala ke korunám stromů a nakonec se rozplynula ve vzduchu, zahřívaném paprsky jasného ranního slunce.</p> <p>Tohle byla rozhodně Brandova skřínka, bez ohledu na velké měřítko. V jakékoliv realitě nebylo nic tak poklidné, tolik podobné ráji.</p> <p>Také to bylo, jako většina rájů, dost nudné. Obzvláště zlé bylo, že jsem tu neměla jiné lidi, ale i kdyby tu byli, na takovém místě se dalo provádět jen omezené množství věcí. Neexistovala žádná potřeba něco pěstovat, odklánět potoky nebo řeky, vytvářet zbraně proti neexistujícím hrozbám. Mohla jsem jen pokračovat v průzkumu, třeba směrem k velice vzdálenému pobřeží, v naději, že <emphasis>něco </emphasis>najdu.</p> <p>Po několika dnech jsem se domnívala, že se blížím k horizontu, který jsem zahlédla z výšky, ale také jsem se pohybovala pomaleji a s menší rozhodností. Neměla jsem možnost odpočítávat dny, protože každý byl přesně stejný jako předcházející a všechny splývaly. Les byl tak neměnný, že jsem mohla těžko odměřovat postup. Po nějaké době jsem šla jen kvůli chůzi samotné, když jsem měla náladu. Když jsem ji neměla, nešla jsem.</p> <p>Nakonec jsem spatřila svou tvář, ne v klidné vodní tůňce, ale na výchozu horniny. Byl to zřejmě obsidián, vyleštěný působením živlů. Tvář jsem měla nějak klasicky krásnou, skutečně ladící se zbytkem těla. Výsledek mne opravdu velmi potěšil, i když bylo překvapivé, jak velice mladě jsem vypadala. Na čtrnáct? Patnáct? Má tvář i postava vypadaly zcela nezkaženě, téměř dětsky, bez ohledu na to, jak nápadně jsem byla vyvinutá.</p> <p>Nepřekvapilo mne, že jsem krásná. Vše ostatní tu bylo dokonalé, tak proč ne já?</p> <p>Více mne vyvádělo z míry, že jsem hleděla na cizí tvář. Neviděla jsem na ní žádný náznak Coryho Maddoxe, v mužské ani v ženské podobě, ani nikoho jiného, koho jsem znala. Také to byla tak nevinná tvář jako tvář Evy před prvotním hříchem. I když jsem měla stejné myšlenky jako skutky, v mé mysli a duši taková dětská nevinnost určitě neexistovala. Něco v mé duši však po takovém stavu bytí toužilo a zračilo se mi to ve tváři, kdykoliv jsem se podívala do hladké hladiny stojaté vody. Žádné starosti, žádný strach, žádná nejistota:</p> <p>Všechny věci jsem přijímala bez rozmýšlení a s dětskou radostí.</p> <p>Byl tohle ve skutečnosti ráj, nebo nějaké jeho pojetí ve virtuální realitě? Jestli ano, tak kde je Adam, a co bylo důležitější, kde je Bůh?</p> <p>Všechny ty světy byly programy. Ve skutečnosti je vytvořilo ohromné a složité strojní zařízení, hrající roli Boha. Dokonce i nejjednodušší z těch světů byl až příliš podrobný na to, aby byl produktem lidské mysli – nebo myslí. Jaký stroj mohl obsahovat takovou databázi, manipulovat s ní a dokonce třeba jen zabezpečovat přístup k ní? Jak nesmírně veliký musel být, a jak rychlý? Nepoznatelný, nepředstavitelný, ohromující – nedokázala jsem vymyslet lepší definici toho, jak si lidé představovali Boha.</p> <p>A navíc, bez ohledu na skutečnost, kolik paměti nebo zbytků osobnosti nám zůstávalo, bez ohledu na naše talenty a předpoklady, v každém z nových světů jsme byli stejně tak součástí programu jako „duchové“, vytvoření pouze pro tu jedinou existenci. V první řadě jsme museli jednat podle programu. Nebyl to předepsaný scénář, ale určitě se jednalo o jasně definované dráhy a volby.</p> <p>Celý nápad s miniaturními Brandovými skřínkami v Řídicím středisku byl koneckonců založen na podmíněném chování. Pokoušeli se nás nastavit novým, předepsaným směrem. Když jsme byli z příslušného prostředí vyjmuti, kondicionování zřejmě postupně sláblo, ale krátkodobě určitě působilo a řídilo do jisté míry zbytek existence v příslušné rovině. Znala jsem to až příliš dobře. Pokoušela jsem se bojovat se svou existencí v „superobchoďáku“ a téměř jsem prohrála. Kdyby se tam neukazoval Al a každou chvíli mne nepopichoval, ten svět by mne bez ohledu na mé snažení pohltil. Dokonce i s Alem jsem se tomu programu natolik přizpůsobila, že jsem skoro pociťovala jako nesprávné, když jsem se z něj dostala ven.</p> <p>Tahle existence však byla jiná. Byla jistě rozsáhlejší a daleko osamělejší, ale obraz mne samé, to, jak jsem se cítila, bez nátlaku, bez strachu nebo bolesti, působil velice svůdně. Ukáže se dříve nebo později Adam, Bůh nebo ďábel? To jsem nevěděla. Pouze jsem věděla, že každou hodinou, každým dnem stráveným na tomhle místě podobné otázky jakoby více a více ustupují. Vzpomínky z minulosti, teď z mnoha minulostí, také postupně bledly. Neznamenalo to, že by zmizely, i když vzhledem k tomu, že jsem je nepoužívala, se mohly jednoho dne ztratit, ale spíše jsem jim už nevěnovala velkou pozornost.</p> <p>Zůstával pocit hravé zvědavosti. Žádné ze zvířat, která jsem tu potkala, se mě nebálo, ani mě neobtěžovalo. Já jsem se k nim chovala prakticky stejně. Jednoho rána jsem u malé studánky objevila tlupu opic. Nebály se mne, ani já jich, a brzy jsem se ocitla mezi nimi. Byla jsem větší než ony a bez ohledu na vlající blond vlasy jsem také určitě byla daleko méně chlupatá, ale zdálo se, že jsou ochotny se se mnou dělit o potravu. Ta se skládala z banánů a dužnatého ovoce, které sbíraly na vysokých stromech. Dokonce mi probíraly vlasy a vyčesávaly z nich to, co se do nich mohlo zaplést. Bylo zábavné si s nimi hrát, a zůstala jsem s nimi po nějakou dobu – přinejmenším po několik dní, než začali samci s předehrami, jejichž význam byl nepochybný. Odmítla jsem je, protože jsem o to příliš nestála. Věděla jsem ale, že pokud se k nim nepřipojím, budu je muset opustit. Bylo by nesprávné zachovat se jinak, a tak jsem se vydala dál.</p> <p>Takových zkušeností jsem měla mnoho. Každá z nich se mi zdála být nová, svěží a zábavná. Běhala jsem s jeleny v mlhách za úsvitu a krmila jsem ptáky z ruky. Vyzkoušela jsem všechno a stále existovalo něco nového. Když jsem zaslechla neobvyklé zvuky, nebo viděla v dálce něco, co jsem neznala, šla jsem k tomu. Nikdy jsem se nebála, co to může být, ale spíše jsem očekávala, že najdu něco nového.</p> <p>Po nějaké době jsem stěží vnímala své vlastní já. Existovala jsem a vzájemně jsme na sebe působili s tím pokojným prostředím, to mi stačilo. Mohla jsem strávit celé dny v záhonech voňavých, exotických květin. Sledovala jsem hmyz, který nikdy nekousal, jak se věnuje složitým aktivitám, které byly stejně tak nepochopitelné jako fascinující. Domnívám se, že to nebylo ani tak programem, jako tím, že tu naprosto chyběla jakákoliv hrozba, kterou jsem vnímala předtím. V hloubi duše jsem nebyla osobou činu, bez ohledu na pohlaví nebo roli, do jaké jsem byla postavena. Byla jsem někým, kdo byl vtažen do děje, kopal kolem sebe a ječel. Cítila jsem se docela spokojená, když těžkou práci odvedli ostatní. Nejednalo se o zbabělost ani nějakou nafoukanost, ale k takové odpovědnosti jsem prostě nebyla stvořena.</p> <p>Jednoho dne jsem bez nějakého velkého přemýšlení nebo plánu dorazila na pobřeží. Domnívám se, že to bylo mohutné bušení příboje a ječeni ptáků, co upoutalo mou zvědavost. Když jsem došla na mořský břeh, nebyla jsem vůbec zklamána. Tady se nejednalo o žádné klidné vnitrozemní moře jako ve světě šamanů. Tohle byl ohromný slaný oceán, který útočil na pobřeží velikými, nádhernými vlnami. Tyčily se do několikanásobku mé výšky a pak se elegantně stáčely, s bílou pěnou na vrcholcích, než se hroutily a narážely do bílého písku na břehu.</p> <p>Na pobřeží moře vyplavilo spoustu dřeva a organických zbytků, které vytvářely bariéru, téměř bránící přístupu na pláž. Jakmile jsem ji však jednou překonala, což nebylo snadné, ocitla jsem se na žhavém písku a uvažovala, jestli mám dost odvahy, abych se utkala s těmi vlnami.</p> <p>Pozůstatky vln se hrnuly na pobřeží a dosahovaly až na místo, kde jsem stála. Voda byla teplá. Připadalo mi, že obklopuje mé kotníky a dokonce mne za ně lehce chytá, a cítila jsem, že se trošku propadám do vlhkého písku. Pak vlna opět ustoupila do moře, aby se setkala s vlnou následující, a já jsem se dokázala vyprostit z kašovitého písku a čekala na příští vlnu.</p> <p>Jak jsem experimentovala, stávala jsem se trochu odvážnější. Něco v mém nitru však vědělo, že mohu jít do vody jen tak daleko, abych neriskovala, že mne odnese spodní proud na širé moře. Nakonec jsem si zvolila bezpečnou mez a sedla si do písku. Nechala jsem příští vlnu, aby na mne narazila. Téměř mne pohltila a postrčila o kousek zpátky. Cítit teplou, pěnící vodu představovalo proti žhavému slunci příjemnou změnu.</p> <p>Po chvíli jsem si všimla, že nejsem na pláži sama. Vlny nejen že občas přinášely naplavené dřevo, ale přinášely i drobné organismy a maličké tvory s třpytivými skořápkami. Buď mohli být vyplaveni příliš daleko a nakonec zemřít, nebo zůstali na vlhkém písku a čekali na příští vlnu, která je vezme zpátky na širé moře. Viděla jsem, že toho využívá opravdová armáda tvorů, kteří přicupitali po každém ústupu vlny a krmili se těmi drobnými mořskými živočichy. Pak pelášili zpět do bezpečí suchého písku, zatímco narazila další vlna. Sami byli malí, i když větší než ti tvorové ve skořápkách, a měli stejnou barvu jako písek. Z dálky jsem je mohla spatřit pouze tehdy, když se pohybovali. Podařilo se mi vrátit se zpátky, abych viděla, co jsou zač.</p> <p>Zřejmě se jednalo o nějaký druh kraba, nebo možná o drobné humry. Byli odhodlaní, ale pro mne určitě nepředstavovali hrozbu, i když měli velké klepeto. Používali ho k tomu, aby popadli a rozlouskli malé škeble. Nějakou dobu jsem je sledovala a fascinovala mne jejich předvídatelnost. Zdálo se, že celý den nedělají nic jiného, než čekají a pak v pravý čas vyrážejí, aby popadli a otevřeli jednoho z těch drobných tvorů, snědli ho a ustoupili, dokud nenarazí příští vlna. Připomínalo to hodinový stroj nebo nacvičený krabí tanec. Bylo legrační je sledovat, ale životu se to příliš nepodobalo.</p> <p>Přesto jsem měla velice podivný pocit, že to má něco znamenat. Nebyla jsem si jistá, co přesně, ale ten pocit prostě nemizel.</p> <p>Poprvé po tak dlouhé době, že jsem ani nevěděla, jak dlouhé, jsem začala přemýšlet o minulosti a přítomnosti. Možná, že mé podvědomí uvažovalo o všech podivných zkušenostech, které jsem měla, přemílalo je stále dokola a snažilo se na něco přijít.</p> <p><emphasis>Slunce zářilo nad mořem,</emphasis></p> <p><emphasis>svítilo vší mocí,</emphasis></p> <p><emphasis>hladké vlny a třpytivé</emphasis></p> <p><emphasis>se snažilo vymoci.</emphasis></p> <p><emphasis>Vypadalo to podivně</emphasis></p> <p><emphasis>– vždyť bylo k půlnoci.</emphasis></p> <p>Slova přišla jako šepot, téměř výsměšný šepot, který částečně tvořily zvuky větru a vln a částečně nějaký skrytý kout mé mysli.</p> <p><emphasis>Mrož a Tesař na břehu</emphasis></p> <p><emphasis>bok po boku šlapali,</emphasis></p> <p><emphasis>„Ta spousta písku,“ říkali</emphasis></p> <p><emphasis>a zoufale plakali.</emphasis></p> <p><emphasis>„Kdyby ho někdo odklidil,</emphasis></p> <p><emphasis>to bychom vítali!“</emphasis></p> <p>Připadalo mi to povědomé, ale přesto tak cizí jako mongolština. Nedávalo to vůbec žádný smysl, ale cítila jsem, že mi to napovídá něco důležitého, dokonce životně důležitého.</p> <p><emphasis>„Tak sedm služek,“ řekl Mrož,</emphasis></p> <p><emphasis>„a sedm košťat mít,</emphasis></p> <p><emphasis>myslíš, že písek za půl roku</emphasis></p> <p><emphasis>stihly by odklidit?“</emphasis></p> <p><emphasis>„Těžko,“ děl Tesař a slzu v oku</emphasis></p> <p><emphasis>se marně snažil skrýt.</emphasis></p> <p>Odkud to vyšlo? Co ty verše aktivovalo z temných zákoutí mé mysli, a proč tady a teď?</p> <p><emphasis>„Ústřice, pojďte na procházku,“</emphasis></p> <p><emphasis>začal u nich Mrož loudit,</emphasis></p> <p><emphasis>„pěkně si budeme povídat</emphasis></p> <p><emphasis>a slanou pláží chodit.</emphasis></p> <p><emphasis>Když podáme každé ruku,</emphasis></p> <p><emphasis>můžeme čtyři vodit.“</emphasis></p> <p>Téměř jsem mohla vidět jejich obličeje, téměř jsem si vzpomněla na jména. Vše, co jsem věděla, bylo, že jsem v tom jediném okamžiku na pláži přešla od nepřemýšlení o ničem do snahy přemýšlet o příliš mnoha věcech. Tady, v takovém prostředí, to určitě bylo snadné. Monotónní narážení vln a pochod krabů mě moc nerušily. Neměla jsem kam jít, ani jsem neměla nic jiného na práci.</p> <p><emphasis>Však čtyři mladé ústřice,</emphasis></p> <p><emphasis>pozvání vítají,</emphasis></p> <p><emphasis>kabátky krásně vyčištěné,</emphasis></p> <p><emphasis>botky jen kmitají.</emphasis></p> <p><emphasis>A to je zvláštní, jak víte,</emphasis></p> <p><emphasis>vždyť nohy nemají.</emphasis></p> <p>Ale v zákoutích mé mysli nebyly žádné ústřice, ale spíše lidé. Lidské tváře, povědomé tváře…</p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p><emphasis>Za nimi čtyři ústřice</emphasis></p> <p><emphasis>a čtyři další běží</emphasis></p> <p><emphasis>houfem ostatní ženou se,</emphasis></p> <p><emphasis>víc může jich být stěží.</emphasis></p> <p><emphasis>V pěnivých vlnách hopsají,</emphasis></p> <p><emphasis>škrábou se na pobřeží.</emphasis></p> <p># # #</p> <p>Bylo tam velké množství lidí. Mladí, staří, muži, ženy, hnědí, bílí, žlutí… <emphasis>Samí dobrovolníci</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Dobrovolníci k čemu? Kdy to bylo? A patřil jsem k těm lidem, nebo jsem byl tím, kdo je sledoval?</p> <p><emphasis>Mrož a Tesař kráčeli</emphasis></p> <p><emphasis>o dobrou míli dále,</emphasis></p> <p><emphasis>pak si sedli pohodlně</emphasis></p> <p><emphasis>na nízké ploché skále,</emphasis></p> <p><emphasis>před nimi v řadě čekaly</emphasis></p> <p><emphasis>všechny ústřice malé.</emphasis></p> <p>Scéna se rozplynula v tanec krabů na pláži přede mnou. Mrknutím oka se objevovala a zase mizela, všichni ti připravení a seřazení lidí, malí píseční krabi, kteří běželi vpřed a pak uháněli zpět, lidé kráčející vpřed… <emphasis>Ustupte</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ustupte</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokud neustoupíte, vlny vás přemůžou a odnesou pryč!</emphasis></p> <p><emphasis>„Je to hanba,“ řekl Mrož,</emphasis></p> <p><emphasis>„takhle je všechny oklamat,</emphasis></p> <p><emphasis>když takovou dálku musely</emphasis></p> <p><emphasis>za námi rychle cupitat!“</emphasis></p> <p><emphasis>Tesař na to řekl jen</emphasis></p> <p><emphasis>„Máslo jde špatně roztírat.“</emphasis></p> <p>Ano, samozřejmě, následovali Mrože, naplněni sliby o dobrodružství, bohatství, možná nesmrtelnosti, a přinejmenším o šanci na zázrak. Nechali se samozřejmě nalákat, ale odborníky, kteří jim kolem úst mazali až příliš mnoho medu. Na to byli moc chytří. Věděli, do čeho jdou. Přece jen, nebyli všichni <emphasis>odborníci?</emphasis></p> <p>Ty myšlenky mi připadaly tak jasné, když se dostavily, jejich souhrn však nedával žádný smysl. Ale stejně, kdo byli <emphasis>„</emphasis><emphasis>oni</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>O čí tváře se jednalo? Najednou jsem se cítila zmatenější a osamělejší než kdykoliv předtím. Obě poloviny mého já se zmateně srážely – jedna, která se snažila vyřešit základní otázky, a druhá, která nerozuměla ani tomu, o jaké otázky jde.</p> <p>Dostala jsem se víceméně do zkratu a strávila většinu dne tam, kde jsem byla. Ignorovala jsem tanec krabů a jen upřeně hleděla na jednotvárnost vln.</p> <p>Ke konci toho dne, když se slunce zvětšovalo, oranžovělo a připravovalo se dotknout vln, však byla i jejich perfektní symetrie narušena.</p> <p>Tam venku něco bylo.</p> <p>Připadalo mi, že na širém moři, asi čtvrt míle od pobřeží, je nějaký člun nebo plující ostrov. Vpředu měl výstupek podobný periskopu. Když jsem přimhouřila oči a snažila se rozeznat, o co se jedná, začala jsem si uvědomovat, že už nepluje souběžně s pobřežím, ale že se otočil a míří k pláži. Zvětšoval se s každou minutou.</p> <p>Ten velký předmět, který jsem považovala za člun, teď spíše připomínal převrácenou mísu, mnohem větší než já. To, o čem jsem uvažovala jako o trubce periskopu, byla vlnící se věc, určitě nějakým způsobem připojená k ohromné kopuli, která plula za ní. Jednalo se o mohutný, dlouhý krk, na jehož horním konci spočívala veliká plazí hlava. To celé byl nějaký ohromný prehistorický tvor, jakého jsem nikdy předtím neviděla. A v příštím okamžiku mi druhá strana mé osobnosti našeptávala: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale ano, viděla</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale nebyl tak velký a nebylo to v tomto světě.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Šlo o jakousi želvu! Obludnou želvu, jejíž samotný krk a hlava byly stejně velké jako celé mé tělo.</p> <p>Poprvé od té doby, co jsem se probudila, jsem pocítila bodnutí, jestli ne skutečného strachu, tak přinejmenším znepokojení. Vstala jsem z písku a kráčela zpět k naplaveným valům a džungli za mnou. Cítila jsem rozumnou jistotu, že se nic tak velikého a těžkého nemůže pohybovat dost rychle, zvláště po zemi, aby mě chytilo. Opravdu jsem však nechtěla, aby se o to třeba jen pokusilo. Našla jsem si místo za velkou kládou, připlavenou mořem, a tiše a nehybně jsem se usadila, abych viděla, co velká želva podnikne, až dosáhne pobřeží. Doufala jsem, že k tomu dojde dřív, než slunce zcela zmizí a celá oblast se utopí v temnotě. Nechtěla jsem tu být ještě potom a naslouchat nějakému velkému zvířeti, které už neuvidím! Pečlivě jsem se ujistila, že mohu ustoupit do džungle, tak, abych byla chráněna a také měla možnost rychle zmizet.</p> <p>Nakonec zvíře prudce vyrazilo vpřed a dopadlo téměř až na písčitou pláž. Ozval se zvuk podobný explozi, který rozehnal písečné kraby. A pak provedlo něco zcela neočekávaného. Odstrčilo se mocnými předními ploutvemi a stouplo si na dvě nohy!</p> <p>Ty dvě nohy, to vůbec nebyly ploutve, ale měly skutečná kolena a ohromná kopyta, jako by se jednalo o nějakého ohromného hrocha. Ocas mělo zvíře velký a mokrý, ale byl to spíše oslí ocas než pahýlovitý ocas želvy. Dokonce ani obličej se už tak nepodobal plazímu. Měl zelenou barvu moře a byl kožovitý, to ano, ale spíše připomínal krávu než jakéhokoliv studenokrevného živočicha.</p> <p>Stvoření se rozhlédlo a namáhavě se dovleklo na suché místo, asi zhruba uprostřed mezi nejdál dosahujícími stopami přílivu a okrajem naplaveného dřeva. Pak před sebou vyhrabalo ploutvemi jámu. Byla jsem přesvědčená, že mě zahlédlo, ale jeho pohled mne minul. Popadlo velkou kládu připlavenou mořem a hodilo ji do té jámy, pak další a další. Začala jsem uvažovat o tom, jestli si nestaví hnízdo.</p> <p>Pak pravou ploutví sáhlo pod spodní okraj svého velkého krunýře a otevřelo do té doby neviditelný váček. Sáhlo do něj a vytáhlo něco, co se mu podařilo uchopit zahnutým koncem ploutve. Byla jsem tak fascinovaná, že jsem docela zapomněla, v jaké jsem situaci. Poslední sluneční svit pohasl.</p> <p>Objevila se jiskra, pak několik dalších, a najednou vyšlehl velký plamen, který tvora osvětlil. Tvor sklonil ruku k zemi a tím, co vytvořilo ten velký plamen, zapálil nejbližší kládu. Pak se posadil a zahleděl se zasmušile do ohně. Tvář mu nekonečně zesmutněla, téměř vzbuzovala lítost. Skutečně, spatřila jsem slzy, které se koulely z těch velkých, hnědých očí.</p> <p>Nešťastně a beznadějně vzdychl. Pak zamumlal něco, co jsem vzhledem k všudypřítomnému zvuku mořských vln nedokázala zaslechnout. Několikrát to opakoval, nakonec natolik hlasitě, že to mým uším dávalo nějaký smysl.</p> <p>„Polévka,“ zasténal. „Báječná polévka!“</p> <p>Byla jsem příliš zvědavá a ten tvor mi připadal příliš podivný, než abych se ho bála. Určitým způsobem jsem ho litovala, ale jen pro jeho melancholické chování. Skutečnost, že promluvil, a navíc jazykem, kterému jsem rozuměla, zapříčinila, že působil nějak méně hrozivě. Trochu jsem se ve svém úkrytu pohnula, abych lépe viděla, co ten tvor dělá. Pak jsem ztuhla, protože vyrazil hlavou proti mně a podivnýma očima, podobnýma kočičím, jako by zíral přímo na mě.</p> <p>„Alenko? Jsi to ty, holčičko?“ zavolal. Znělo to spíš, jako že ho to zajímá, než že je o tom přesvědčený. „Pojď, pojď! Postav se! Já tě nesním. Na takové věci nejsem dobře vybavený.“</p> <p>Myslím, že jsem mohla utíkat, ale pocit ohrožení, který jsem mívala dřív, ve mně tenhle tvor znovu nevyvolal. Trochu stydlivě jsem si stoupla, ale k němu jsem se nepřiblížila. Nejdřív jsem ani nic neříkala. Vlastně jsem od té doby, co jsem dorazila na tenhle svět, vůbec nepromluvila. Nebyla jsem si dokonce ani jistá, jestli mám hlas! A ve skrytu mé mysli znělo něco o škeblích, a to mi zabránilo, abych plně důvěřovala dokonce i té nejpřátelštější obludě.</p> <p>„Ale, ale! Tentokrát se mi tvůj vkus v oblékání líbí,“ poznamenal tvor. „A jak jsi vyrostla!“</p> <p>„Pane, jsem ta, kterou jste jmenoval? Alenka?“ Hlas jsem měla v pořádku, ale zněl podivně vysoko a nezvučně.</p> <p>„Samozřejmě! Samozřejmě! Kdo jiný bys byla? Hm… Když to znovu zvažuju, možná ne. V jistém směru se spíš podobáš Červené královně, jen vypadáš daleko lépe. Tvé vlasy se k Červené královně rozhodně hodí. Možná jsi Červená princezna? Nepamatuju se na <emphasis>ni, </emphasis>ale naproti tomu zase nemám tak skvělou paměť.“</p> <p>Tomu jsem nerozuměla. „Proč se domníváte, že jsem červená královna nebo princezna?“</p> <p>„Proč, pro mne je to jasné jako – hm, no – jakékoliv přednosti tvého těla. Utíkáš a utíkáš, co máš síly, a stále zůstáváš na jednom místě. Červená královna chápe, ale chybí jí cílevědomost. Chápe, že musí utíkat, co jí síly stačí, aby mohla zůstat alespoň tam, kde je. Alenka na druhé straně utíká a utíká a vůbec nechápe, kam nebo proč, ale alespoň se pohybuje. V tobě vidím ve stejné míře prvky obou, tak ti budu říkat Červená Alenka.“</p> <p>Takové jméno se mi nijak zvlášť nelíbilo, ale bylo stejně dobré jako každé jiné. „A jak <emphasis>mám já </emphasis>říkat <emphasis>vám?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zeptala jsem se toho tvora.</p> <p>„Mně? Pane bože! Jakže? Já jsem samozřejmě paželv! Cožpak jsi tolik zapomněla, když jsi předtím nezemřela?“</p> <p>„Ale paželvovi se tak říká, protože není opravdovou želvou!“ protestovala jsem.</p> <p>Tvor se rozzářil. „Opravdu? Takže si na mne pamatuješ? Ale to je samozřejmě pomýlené. Falešná želví polévka se přece dělá z paželvů. Z čeho jiného?“ Truchlivě vzdychl. „Polévka. Bá-ječ-ná po-lévka!“</p> <p>Nechtěla jsem, aby opět upadl do sebelítosti, tak jsem se zeptala: „Nevíte, jak jsem se tu ocitla? A co se pro mne chystá?“</p> <p>Paželv se zarazil, pak vypadal zmateně. „Proč to chceš vědět? Ty chceš odejít?“</p> <p>„No, <emphasis>je </emphasis>to tu velice poklidné a docela báječné. Jsem tu ale taky úplně osamělá a zdá se mi, že existence tu nemá smysl.“</p> <p>„Smysl? <emphasis>Smysl</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Narodíme se a až příliš rychle vyrosteme, příliš brzy zestárneme a zchátráme. Pak zemřeme a staneme se potravou pro červy. Vesmír se buď navždy rozpíná, a v tom případě postupně zchladne a navždy zanikne, nebo se smršťuje a zkusí to znovu, ale při tom procesu vymaže vše, co předcházelo. Tím se stává každý a všechno – veškeré činy, emoce, písně, básně, velké objevy a zatraceně dobré víno – bezvýznamným, protože je to stejné, jako kdyby to nikdy neexistovalo.“</p> <p>„Ale já tady nestrádám!“</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Přesně</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Tak proč odcházet? Proč měnit mír a klid za nesmyslné strádání? Alespoň si tu z tebe nikdo neudělá polévku!“</p> <p>„To doufám,“ odpověděla jsem a taková myšlenka mě trochu vyvedla z rovnováhy. „Musí všude jinde existovat utrpení?“</p> <p>„Všude. Protože tohle je peklo a my z něj nejsme venku. Ráj před prvním hříchem byl pouhou nevědomostí. Opice v obrovské zahradě, které neměly v hlavách jedinou pořádnou myšlenku. Strádání a umírám představovalo cenu za přeměnu v člověka.“</p> <p>„Ale já nejsem nevědomá!“ protestovala jsem.</p> <p>„Skutečně? A co znáš?“</p> <p>Chvilku jsem přemýšlela. „Znám matematiku, trochu historii, zeměpis a určitě biologii.“</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>To je k ničemu!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>odfrkl Paželv. „Nezkoumáš systematickým způsobem, neplánuješ a nemáš žádné cíle. Sbíráš potravu ze stromů, které jsou po ruce, běháš džunglí, do kopců, z kopců a po plážích. Můžeš spočítat všechna zrnka písku na této pláži, ale co tím získáš? Záleží alespoň nepatrně na znalosti, že máš dvě paže, dvě nohy a dvě oči? Proč se namáhat počítáním ovoce a ořechů? Jsou všude kolem tebe! Historie? Každý den tu je stejný jako předcházející nebo příští, tak k čemu je dobrá? Zeměpis? Jsou tu hory, džungle, lučiny, pouště, pláže a vodní plochy. Konec přednášky ze zeměpisu.</p> <p>Biologie? Jíš, když máš hlad, spíš, když jsi unavená. To je toho.</p> <p>Tady <emphasis>nepotřebuješ </emphasis>žádné ze svých znalostí, a proto je ztrácíš. Měníš se v opici, ze které pocházeli tví předkové, a dokonce i to je víc, než tu potřebuješ. Brzo z tebe zůstane jen fyzická schránka. Až už nebudeš myslet ani na <emphasis>ni, </emphasis>ztratíš ji také a začneš se fyzicky měnit do podoby, kterou potřebuješ.“</p> <p>Zatímco mluvil, cítila jsem štípání po celém těle. Vlasy, které mi visely až na zadek, se promísily s tělem a splynuly s ním. Paže se mi nepřirozeně prodloužily, nohy se začaly podobat rukám. Cítila jsem, že se ohýbám, balancuju na kloubech prstů, ale stále jsem se dívala kupředu na toho tvora. Zpanikařila jsem a pokusila se vykřiknout „Zastavte to!“, ale vydávala jsem se sebe jen hrdelní chrochtám.</p> <p>Stávala jsem se opicí, nebo alespoň tvorem, který byl příbuznější s opicí než s <emphasis>Homo erectus</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Možná jsem se stávala společným předkem, kterého měli lidé a orangutani před dávnou, dávnou dobou.</p> <p>Pokusila jsem se zachytit svých myšlenek, jakýchkoliv myšlenek, ale všechno se začalo vytrácet. Všechny znalosti včetně jazykových zmizely, zůstaly pouze emoce, instinkty a jakési jednoduché, piktografické uvažování, které plně vycházelo z okamžité situace. V té chvíli mi zůstával jen pocit paniky. Instinktivně jsem se s ním vyrovnala tak, že jsem přeskákala přes naplavené dříví zpátky do džungle a bez námahy jsem vyšplhala na nejvyšší strom. Jakmile jsem se ocitla vysoko ve větvích, ovinula jsem paže a nohy kolem větve. Protože jsem se cítila v bezpečí a pohodlí, a nezůstaly mi žádné vzpomínky na to, proč tu nahoře jsem, usnula jsem.</p> <p>Jak dlouho jsem žila jako opice, nedokážu říct. Jistým způsobem se jednalo o stejnou existenci jako předtím, pouze jsem se osvobodila od uvažování nad něčím jiným než současným okamžikem. Byla jsem spokojená se svou schopností přeskočit ze stromu na strom a bezpečná ve svém pocitu, že džungle je mým živlem. Hodně jsem jedla, hodně spala a neměla jsem žádné složitější myšlenky, než jestli chci velké kulaté ovoce, nebo to malé červené ovoce.</p> <p>Bylo to stejně nudné, jak to zní, ale bez skutečné vědomé myšlenky mi to vůbec nedělalo starosti. Ve skutečnosti jsem úplně zapomněla prakticky všechno kromě traumatických zážitků, a to byl důvod, proč jsem se držela dál od pláže. Přesto i ten strach bylo těžké si uchovat a nakonec jsem občas přicházela blízko k pobřeží oceánu. Když jsem jednou vyšla za jasného slunečného dne na pláž a žádné podivné zvuky nebo pachy mne nevarovaly před jakýmkoliv nebezpečím, náhle jsem se opět ocitla tváří v tvář Paželvovi.</p> <p>Ztuhla jsem, naplněná panikou a strachem. Pak jsem se pokusila utéct, ale nebylo to k ničemu. Něco mě drželo. Nejprve mě to ochromilo a pak přitáhlo k tomu velkému tvorovi, ať jsem chtěla, nebo ne.</p> <p>Paželv na mne shlížel svou komickou, napůl kravskou a napůl prasečí tváří. Zdálo se, že se usmívá. Pak sáhl dolů, stiskl nějaké místo na spodní straně krunýře a otevřel dvířka. Kdyby mi zůstala nějaká podstatnější část mého já, poznala bych helmu, kterou vyjmul z přihrádky, a uvědomila bych si, že se jedná o variantu přímého neurálního rozhraní, které jsem pomáhala vyvinout pro Řídicí středisko. Teď jsem se však mohla jenom třást, zatímco tvor umístil helmu na mou opičí hlavu a pak ji zapnul.</p> <p>Mozek orangutana, který jsem teď měla, nebyl schopný plně pojmout všechny složitosti lidského života, natož vzpomínky a zkušenosti, které jsem nasbírala v průběhu několika životů. Dost z nich však do mého mozku pronikalo, takže jsem si dokázala vzpomenout, co se stalo až do doby, kdy mne tenhle neuvěřitelný tvor svou poznámkou a gestem proměnil v opici. S určitým omezením mi to také umožnilo rozumět tomu, co říká.</p> <p>„Ach! Byl jsem zvědav, kdy se ukážeš!“ prohlásil Paželv. Vrátil helmu do přihrádky a přihrádku zavřel. „Určitě přemýšlíš nad tím, k čemu <emphasis>tohle </emphasis>všechno bylo, a kdo nebo co jsem.“</p> <p>Pokusila jsem se promluvit, ale ozývaly se pouze opičí zvuky.</p> <p>„S tím si nedělej starosti,“ řekl. „Nemáš příslušné hlasové vybavení. Ale co se týče toho, kdo jsem, jsem počítačový program, podprogram, který se vydává za zvíře. Stejně tak ty, a proto jsem byl schopen změnit tě malým přepsáním programu a přístupem do operačního systému. Jediný rozdíl mezi námi však spočívá v tom, že mimo rámec tohoto ohromného elektronického stroje na iluze nemám žádný nezávislý život. Existuji proto, že mě vytvořil někdo jiný a řekl mi, co mám dělat. Na druhou stranu, ty jsi duševně tady, ale fyzicky <emphasis>tam</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Pochop, problém je, že jsi nebyla moc úspěšná v tom, abys se svým postavením něco udělala. Občas se u tebe projeví vynalézavost a nesporná odvaha, ale jen zřídka a ve velkém časovém odstupu. Navíc je to často motivováno spíše strachem než skutečnou snahou problém vyřešit. Jsi téměř tak nudná jako tohle místo, máš žalostně nepatrné potřeby. Stačí je uspokojit a nechce se ti rozhoupat loď. Lišíš se v tom ohledu nějak od opice, kterou jsem z tebe udělal? Jednoduché touhy a potřeby, snadno uspokojitelné. Existuješ, ale chceš toho málo a právě tolik dostáváš, nikomu na tom nezáleží a nic se nemění. Netvoříš ani neničíš. Nejednáš, ale reaguješ. Ze všech těch důvodů ses nikam nedostala. Klidně můžeš být orangutanem.“</p> <p>Ráda bych protestovala a hájila svůj případ. S jistým studem jsem si však uvědomila, že i kdybych to dokázala, jednalo by se jen o falešnou obhajobu vlastního sebevědomí. To, co ten tvor řekl, byla pravda.</p> <p>„Budu předpokládat,“ pokračoval, „že si toho dokážeš o počítačích vybavit tolik, abys alespoň pochopila několik analogií. Od toho tedy začneme. Jsme v prozatímní, omezené záložní oblasti. Ti blázni při poslední inkarnaci zapříčinili něco jako zhroucení počítačové sítě. Systém a jeho požadavky jsou příliš komplexní, než aby umožňovaly zrcadlové zálohování. Proto byly zálohovány a uloženy vzpomínky, osobnosti a zkušenosti skutečných lidí, připojených k síti. Představovalo jistý čas a značnou práci znovu připojit alespoň tenhle malý svět zpátky on line. Bylo nutno hodně flikovat, pirátsky získávat materiál a zdroje a nepokrytě technicky improvizovat. Podstatné je, že jsme systém spustili a je stabilní – zatím. Může to tak pokračovat hodně dlouho. Minule poměrně dlouho trvalo, než došlo k zhroucení. Nemáme však žádný způsob, jak se zaručeně dozvědět, jak dlouho systém vydrží, nebo jestli samoopravné mechanismy, které předtím postačovaly, tu budou stejně účinné. A pokud dojde k dalšímu zhroucení, záloha už nebude. Museli jsme všechno propojit. Jestli systém znovu spadne, zemřeš, naprosto, úplně a navždy.“</p> <p><emphasis>Tomu </emphasis>jsem rozuměla dobře a vyděsilo mě to.</p> <p>„Takže se dostáváme k jádru věci,“ pokračoval Paželv. „Existují ti, kteří pracují na tom, aby všechny dostali z této pasti, než bude příliš pozdě. Podobný typ neurálního propojení se však nepodobá ničemu, co bylo až doteď k vidění. Lidské mozky ho nedokáží vytvořit nebo udržovat. Dokonce ani počítač ho nenavrhl, ale ohromné seskupení počítačů. Ty byly navrženy ještě daleko větším seskupením počítačů. Při zpětném postupu v určitém bodu dospějeme ke konstruktérovi, což byl člověk. Jinými slovy, lidé, kteří mě sem poslali, nemají nejmenší představu, jak tě dostat ven a nezabít tě přitom. Kdyby ji měli, už by to udělali. Nedokážou to udělat, přinejmenším ne sami. Je nutné jim vyjít na půl cesty vstříc, ze strojů, ve kterých teď jsme. Poslat sem jakékoliv vzkazy bylo prozatím sázkou do loterie a vše, co sem bylo zasláno, se zpravidla překroutilo a změnilo v metafory. Důvodem je, že ty a ostatní skutečně ovládáte děje, které se tu odehrávají. Prostě to jen neděláte na vědomé úrovni. Ti, kteří mě poslali, jsou přesvědčeni, že ti metafory poskytly dostatek informací, aby ses dostala na tu půli cesty. Problém je v tom, že pouze ty, a ne oni, můžeš vidět a slyšet metafory. Musíš je interpretovat, jako kdyby se jednalo o nesrozumitelné biblické texty, a odhalit, co se ti pokoušejí sdělit. Musíš aktivně vyhledávat a dosáhnout postavení, ve kterém bys mohla udržovat přímou komunikaci, a nejen získávat nesouvislé představy. Jsi dost chytrá a vyrovnaná. Jedině proto jsi absolvovala tolik setkání, ale musíš najít odvahu a vůli.“</p> <p>Nelíbilo se mi to. Nebyla jsem si jistá, že to chci. Určitě jsem nechtěla nést za všechno odpovědnost. Paželv ale znal mé myšlenky a pocity.</p> <p>„Dospěla jsi k okamžiku rozhodnutí,“ řekl mi. „Musíš se ujmout vedení a udržet ho. Musíš být tou vpředu, protože nikdo jiný, kdo by byl lépe kvalifikovaný, nepřestál bez poškození zhroucení systému. Ostatní byli daleko kvalifikovanější a někteří chytřejší než ty, ale teď se vrátili do výchozí pozice a veškerou jejich minulost tvoří pouze sny, vize a noční můry. Pokud tuhle poslední šanci odmítneš, možná za to zaplatí všichni. Ale jestli odmítneš, budeme čekat, doufat a modlit se, že už se nestane nic dalšího, dokud se někdo jiný opět nedostane na úroveň, při které dokáže úkol splnit. Nabízím ti dvě možnosti. První volba je tam vzadu. Když se otočíš a půjdeš zpět do džungle, všechno, na co si teď pamatuješ, dokonce i naše setkání, se rozplyne. Setkáš se s tlupou opravdových orangutanů, kterou povede dominantní samec, a budeš do ní začleněna. Protože tu nic doopravdy neumírá, zůstaneš tu tak až do té doby, dokud se systém nezhroutí, nebo dokud nebudou všichni ostatní venku a nedojde k zastavení systému. Zatím bude každý den stejný jako všechny ostatní. Nikdy nebudeš muset rozhodovat nebo přemýšlet o něčem složitém. Ale nikdo, <emphasis>nikdo, </emphasis>pro tebe nikdy nepřijde.“</p> <p>Tahle možnost se mi nezdála moc přitažlivá. Svým způsobem dost připomínala mozkovou smrt. Přece jen mě přiměl pochopit smysl toho, co řekl. Pokud se za stávajících okolností nedokážu ujmout vedení, jsem jen překážkou.</p> <p>„Druhá volba je projít <emphasis>tamtudy,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>řekl Paželv a ukázal k oceánu. Ten se ve stejné chvíli široce rozevřel a odhalil ohromnou spirálu, tunel do hlubin stroje na metafory.</p> <p>Rozhodně jsem neměla pochybnosti, jestli do něj mám vstoupit. Úlevu mi přineslo už jen to, že systém opět funguje. Žádné nakreslené poloviční reality a sloupky s cedulkami. Za tunelem ležel skutečný svět, svět, který byl možná virtuální, ale přesto stejně skutečný a pevný jako jakýkoliv jiný, který jsem znala.</p> <p>„Vidím, že ses rozhodla,“ prohlásil tvor, „ale na rovinu tě varuju. Teď je jediným důvodem tvé existence, abys interpretovala podprogramy a zkušenosti, minulé i budoucí, a vytvořila plán. Pokud při tom pokusu zemřeš, budeš k nim přesto nadále patřit. Jestli se nevyhneš své povinnosti, možná uspěješ. Ale jestli se ti po nějaké době vrátí původní zvyklosti, jestli dobrovolně utečeš do bezpečného stínu, tak zjistíš, že se stáváš tím, čím jsi teď. Nikdy nebudeš <emphasis>úplně </emphasis>sama, budu na tebe dohlížet!“</p> <p>Byla to děsivá myšlenka, která působila jako studená sprcha, ale neměla jsem na vybranou. Mé současné postavení mi bylo vnuceno okolnostmi a systémem. Pokud mě to částečně zprošťovalo obecné odpovědnosti, cítila jsem, že ostatní můžu zvládnout. Nevěděla jsem, jestli to dokážu vyřešit, dokonce jsem tomu ani doopravdy nevěřila, ale rozhodně se pokusím…</p> <p>„Musím ti říct,“ volal za mnou Paželv, zatímco jsem skákala po všech čtyřech a pospíchala do otevřeného tunelu, který rozděloval oceán, pryč z ráje do nového očistce, „že jsme neměli tolik času a zdrojů k přebudování systému, takže některé věci jsou šité horkou jehlou. Ale domníváme se, že by ti to vcelku mělo usnadnit situaci.“</p> <p>Stěží jsem ho slyšela. Mým jediným záměrem bylo <emphasis>utéct </emphasis>z toho ráje do známého tunelu a dál, do nějaké jiné existence. Podařilo se mi dostat do tunelu a narazila jsem na tvrdou podlahu. Přitom jsem rozstříkla trochu vody, která pronikla dovnitř otevřeným ústím. Za mnou se ozývalo a do nicoty postupně sláblo lítostivé kvílení Paželva, který volal: „Polévka! Bá-ječ-ná po-lévka! Jak jsme se všichni mohli dostat do takové kaše?“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 10</strong></p> <p><strong>VYSLOVENĚ ŽENSKÁ INTUICE</strong></p> <p>Paželv nežertoval, když mluvil o tom, že se dostanu do primitivnějších poměrů, než na jaké si pamatuju. Hladký a viditelně umělý skalnatý povrch uvnitř přenosového tunelu byl stejný. Jako předtím nakonec ústil do rozlehlé otevřené prostory, kde se všude kolem mne rozkládala ohromná elektronická zařízení, podobná obrovské desce plošného spoje. Ale <emphasis>vypadalo </emphasis>to jinak, <emphasis>působilo </emphasis>to jinak a dokonce to bylo i jinak <emphasis>cítit</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Protože jsem zůstala v těle orangutana, nebylo mi vůbec jasné, jestli je rozdíl skutečný, nebo je pouze výsledkem změněných smyslů zvířecího těla.</p> <p>Za touto prostorou se vždy nacházela nějaká triviální hra se smrtícími hologramy a hloupými hádankami. Na chvíli jsem se zastavila a rozhlédla se po té rozsáhlé elektronické říši. Orangutan nebyl stavěný k rychlosti, ale rozhodně byl stavěný na šplhám. Hrozně mne pokoušelo změnit tentokrát postup, sejít z chodníku a zkusit šplhat. Využít součásti na svislých deskách plošných spojů a zjistit, co je nahoře nebo dole. Bylo pravděpodobné, že je to slibnější nahoře. Ohromný prostor nade mnou a bezedná díra dole mi nedělaly vážné starosti. Šplhání pro mne bylo tak automatické, že mi představa, že bych vůbec spadla, připadala prostě nemyslitelná. Co mě odrazovalo víc, byla nekonečná rozloha nade mnou. Ztrácela se až v nedohlednu a neposkytovala žádný cíl, ke kterému bych se propracovávala. O jak dlouhý výstup by se jednalo? Hodiny? Dny? Týdny? A všechno s největší’ pravděpodobností bez potravy a vody.</p> <p>A co když tam žádná cesta ven není? Tohle nebyla skutečnost. V téhle chvíli jsem si nebyla jistá, jestli bych doopravdy poznala skutečnost, kdybych ji viděla. Ve virtuálním světě jste skutečně <emphasis>mohli </emphasis>šplhat navždy…</p> <p>Ne, chytřejší bude jít normálně dál jako obvykle a pokusit se nějak změnit zaběhnutý postup. Pro jednou bude zajímavé minout shromaždiště a vyjít ven jako cizinec, vetřelec, aniž bych musela vyrůstat v příštím světě.</p> <p>Také jsem uvažovala, jaký ten další svět bude. Obvykle se vytvářel z mysli toho, kdo prošel jako první, nebo jako první zemřel, ale v tomto případě došlo k resetu. Bylo docela možné, že ať vstoupím do jakéhokoliv světa, bude něčím z mého povědomí, z mých vlastních snů a fantazií.</p> <p>Cožpak to nebyl cíl snažení Ala a ostatních? Vytvořit vlastní světy, vlastní ideální existence? A cožpak v tom ohledu všichni bídně neselhali?</p> <p>Co se vlastně honilo hlavou <emphasis>mně</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Zmatek s pohlavím, to určitě. V hloubi duše jsem si nebyla jistá, které pohlaví je původní, které patří k mému <emphasis>skutečnému </emphasis>já. Cítila jsem se pohodlně v mužských i ženských rolích, a stejně mně obě připadaly poněkud omezené. Ale střední rod také nebyl moc zábavný. Určitě bych byla ráda chytřejší, tvrdší nebo přinejmenším odvážnější. O čem jsem snila? V <emphasis>téhle </emphasis>existenci jsem moc snů neměla – přece jen, opice nemají zrovna velkou představivost. Sny z minulosti mi většinou chyběly. Byly bezvýznamné a tak jsem si je nepamatovala. Pár z nich představovalo divoké fantazie, ale nic, na co bych mohla ukázat prstem.</p> <p>K čertu, program pravděpodobně vytvoří svět náhodně a vezme kousek od každého z nás. Existoval jen jediný způsob, jak to zjistit.</p> <p>Tenhle rébus mi byl téměř šit na míru a představoval polovičaté gesto. Byla to jakási velká tělocvična v džungli, velice temná, se spoustou ošklivých, vrčících, chňapajících věcí v naprosté temnotě dole. Šlo o to, že na tak jednoduchém a přirozeném zařízení nemohla opice jako já udělat chybný krok.</p> <p>Bránu na konci králičí díry jsem viděla dobře. Test nebyl tak jednoduchý, že by se k ní prostě jen dalo vyšplhat, ale nacházela se několik metrů od posledních tyčí. Pro velkou opici, jakou jsem byla, se jednalo o snadný skok. Ani jsem nezaváhala.</p> <p>Tentokrát jsem se nedostala do žádné dočasné oblasti, žádného shromaždiště, žádné přípravy před novým životem. Bylo to, jako by tělo orangutana narazilo na vstupní okno s bílým statickým šumem, okamžitě změnilo tvar, znovu se vynořilo na druhé straně a běželo dál.</p> <p>A já jsem běžel, nebo přesněji klusal. Byl jsem vzpřímený a opět jsem se cítil jako člověk. Ruce jsem měl po stranách, ale nadále jsem utíkal vpřed po všech čtyřech! V té chvíli to byl strašidelný pocit, který mě naprosto zaskočil. Zastavil jsem se. Nejdřív jsem se rozhlédl a snažil se zorientovat, pak jsem zkoumal sebe.</p> <p>Nejbližší okolí vypadalo docela normálně. Ve skutečnosti se jednalo o mimořádně dobře udržovanou prašnou cestu, vedoucí bohatou zelenou krajinou s listnatými stromy, zvlněnými loukami a mírnými kopci. Bylo teplo, ale ne příliš horko. Slunce stoupalo do výše, ale ještě bylo na východě, nebo mi to alespoň něco napovídalo. Je ráno – kde?</p> <p>A čím jsem k čertu já?</p> <p>Ve všech životech, které jsem do této chvíle prožil, s výjimkou opičího – a to se jednalo o zvláštní případ – jsem byl člověkem. Mužem, ženou nebo něčím jiným, ale přesto člověkem. Teď jsem se stále <emphasis>cítil </emphasis>jako člověk, ale určitě jsem jím nebyl. Vzadu mi vlála spousta slámově zbarvených vlasů, pokožku jsem měl temně opálenou, ale nebyla hrubá. Paže a ruce vypadaly obyčejně, i když prsty jsem měl pravděpodobně delší, než se zdálo být přiměřené. Měl jsem opravdu velká, ale pevná ňadra. Paže byly svalnaté a vzbuzovaly ve mně pocit, že bych dokázal zvednout někoho stejně velkého jako já.</p> <p>To všechno však končilo dole koňským tělem. Byl jsem <emphasis>kentaur</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Vždy jsem měl kentaury v oblibě, po pravdě řečeno i jiné mytologické tvory, ale na kentaurovi bylo něco svůdného, mocného, dokonce sexy. Můj pas byl navržen zázračně, a svou schopností se pohybovat a kroutit působil téměř hadovitě. Mohl jsem se naklonit daleko kupředu, a když jsem si dával pozor na rovnováhu, dokázal jsem se hlavou téměř dotknout země. Také jsem se mohl otočit téměř dokola. Stačilo to k tomu, abych si svýma velice dlouhýma rukama a prsty bez problémů dokázal dosáhnout na zadek. Mohl jsem snadno nasazovat, utahovat, otevírat a zavírat sedlové brašny, které jsem měl na bedrech. Také mi nechyběl pořádně dlouhý ocas, kterým pohyboval mimořádně silný ocasní obratel. Ocas mohl být nebezpečnou zbraní, třeba jen kvůli váze žíní.</p> <p>Každopádně tu existovaly náznaky civilizovanosti, nebo alespoň minimální cudnosti. Ňadra mi zakrývala jakási podprsenka a také jsem na sobě měl lehkou otevřenou tuniku z jasně barevné látky. Velice lidskou vagínu dole na trupu nezakrývalo nic, i když díky husté měkké srsti nebyla téměř vidět. Překvapilo mne, že tam je, protože neexistovala v žádné koncepci kentaura, kterou jsem kdy znal.</p> <p>Ukrýt se nedal ani velký přívěšek, který mi visel mezi zadníma nohama. Dokázal jsem se dokonce ohnout, podívat se mezi předníma nohama a vidět ho.</p> <p>Měl jsem podobu ženy, připojené k tělu hřebce.</p> <p>Kentauři s obojím pohlavím. Sotva jsem se mohl dočkat, abych viděl, jak se páří.</p> <p>Všiml jsem si i ostatní výstroje a zkatalogizoval ji. Velice hezký přívěšek s diamanty, který mi visel na krku, svědčil o skutečném umění, ne o nějakém primitivním zpracování. Dva jednoduché zlaté náramky, na každém zápěstí jeden, naznačovaly, že mám vkus. Koňská kopyta také stála za povšimnutí, protože byla nejen zjevně dobře udržovaná, ale také okovaná. Otiskl jsem nohu do trochy měkké hlíny, pak jsem se sklonil a prohlédl si otisk. Když jsem nápis přečetl odzadu dopředu, téměř bych přísahal, že tam stojí „Rebock Sport“, ale nemohl jsem si být jistý.</p> <p><emphasis>Podkovy na jogging?</emphasis></p> <p>To možná vysvětlovalo mé náramkové hodinky. Natahovaly se otáčením korunky, ale přesto se jednalo o hezký a vkusný šperk. Ukazovaly přibližně 9:45.</p> <p>Tak co jsem z toho mohl vyvodit? Měl jsem kopyta, čímž se dal vysvětlit nedostatek dlážděných silnic. Vedly tam však také hluboké a ostře ohraničené vyježděné koleje. Naznačovaly nějaký způsob dopravy pomocí kol, pro kterou by bylo nejlepší dláždění. Hezká řemeslná práce, ale žádná špičková technika. To se mi moc nehodilo, pokud jsem měl najít Řídicí středisko. Někde by tu mělo být, ale zřejmě se bude jednat o ukrytý artefakt, do kterého se nedá proniknout, dokud k němu nepřijde někdo, kdo ví, o co se jedná. A kde mohl být? V Texasu? Ve státě Washington? Proč ne v Mombase nebo Berlíně, Buenos Aires nebo Jokohamě?</p> <p>No, tím, že tu budu stát, nemůžu získat nic, to bylo jisté. Neocitl jsem se zrovna na náměstí Times Square a potřeboval jsem vyhledat určitou míru civilizace, třeba jen proto, abych se o tomto světě dozvěděl něco víc.</p> <p>Na tuto existenci jsem nebyl nijak připravován. Žádné narození, dětství a žádné solidní vzpomínky.</p> <p>Pravděpodobně se dostaví, ale teď ne, zatím ne. Paželv říkal, že věci budou trochu jiné, trochu jednodušší, a měl pravdu.</p> <p>Zastavil jsem se, natáhl se dozadu a prohrabal sedlové brašny. Hřebeny, mejkap, pár lahviček s pilulkami a léčivými přípravky, jejichž účelem jsem si nebyl jistý, balíček karet a peněženka. Vytáhl jsem peněženku a otevřel ji. Nejprve jsem objevil velkou kartu, ze které se na mne dívala nějaká tvář. Předpokládal jsem, že moje tvář, alespoň jsem v to doufal. Byla opravdu hezká, i když se jednalo jen o hnědě tónovanou fotku ve starém stylu. Vedle ní bylo napsáno, zřejmě na špatně udržovaném psacím stroji, několik základních údajů:</p> <p><emphasis>V případě nálezu vraťte Jayce Magnus Cordovi</emphasis></p> <p><emphasis>Rural Route 4, poste restante Sharpsburg, Marysland.</emphasis></p> <p>Jayce – jak jsem věděl, vyslovovalo se to Džej-si, Magnus Cord… už ne Cory Maddox? Tohle jméno, jeho variace a mé prostřední jméno existovaly ve všech předchozích existencích. Předpokládal jsem, že stejně jako Al Stark, který byl vždy Alem nebo Albertou, se budu vždy jmenovat podobně jako Cory Maddox. Tohle bylo zlé. Kvůli změněným jménům bude téměř nemožné najít někoho z ostatních. Žádný z nich si nebude pamatovat na nic z minulosti. I když pominu, že jsem kentaur, neměl jsem nic společného se svými předchozími podobami, ani mé jméno neznělo stejně. To znamenalo, že tu jsem naprosto odkázán sám na sebe.</p> <p>Na druhé straně měl program tendenci zaplétat nás spolu i bez našeho přičinění. To mě zrovna tak chránilo, jako mi působilo obtíže. Al si možná nepamatuje, ale bude stále Alem bez ohledu na tvář nebo postavu, tím jsem si byl docela jistý.</p> <p>„Marysland…“ To znělo dost podobně. Sharpsburg. To ve mně rozeznělo nějaký zvonek, ale nedokázal jsem si vzpomenout, proč. V minulosti se tam něco odehrálo, jenomže tady k tomu pravděpodobně nedošlo. V každém případě se kromě té jediné věci, která ho proslavila, jednalo o malé město, ať už jste měli jakoukoliv představivost. Ve skutečnosti se jen tím, že jsem o tom městě přemýšlel, zjevilo před mým duševním zrakem. Opravdu bylo malé a venkovské, i když leželo hned u Státní magistrály a blízko k dopravě.</p> <p>Hm… Takže vědomosti o současném světě budou přicházet po kouscích, ale dostaví se. To bylo alespoň něco.</p> <p>Z karty jsem zjistil svoje datum narození. Nemělo to však význam, protože jsem nevěděl, jaký je teď rok, nebo od jakého historického milníku se roky počítají. Na kentaura Ježíše s dvojím pohlavím jsem zatím nebyl připraven, i když v okamžiku, kdy mě to napadlo, se mi v mysli zjevila zrovna taková představa. Přemýšlel jsem nad tím, jak dokázali ukřižovat kentaura, a současně jsem to doopravdy vědět nechtěl.</p> <p>Jako povolání jsem měl zapsáno „kurýr“ a mým zaměstnavatelem byla Dobročinná pojišťovací a svěřenecká korporace z Richmondu, Virginie. Nebylo tam uvedeno, co pro tu společnost přesně přepravuju. Teď už jsem si všiml, že vlevo ode mne, mezi hezkými zelenými stromy, vede řada telegrafních stožárů. Tenhle svět měl telefony, nebo alespoň telegrafy.</p> <p>Cesta vystoupala zářezem v kopcích a pak nabídla panoramatický výhled do krajiny. Pode mnou, jak jsem věděl, vedla Státní magistrála, velká, široká cesta, jakási dálnice pro koňské povozy. Byla dobře dlážděná a udržovaná a měla dva hodně široké a oddělené jízdní pruhy. Vládl tu docela čilý provoz. Kentauři po ní tahali nákladní vozy – malé vozy táhl jeden kentaur, větší táhlo spřežení. Vozy jezdily ve velkém počtu sem i tam. Klusal jsem k magistrále, jako kdybych věděl, kam mířím. Snažil jsem se pohybovat automaticky, dokud se mé vzpomínky nedoplní.</p> <p>Už teď mě ohromilo, jak snadno a pohodlně zvládám tohle nové, skutečně velké tělo. Líbilo se mi. Bylo krásné a silné. Když jsem se ale dostal mezi ostatní, objevil jsem, že stejně jako na všech ostatních světech, na které jsem si dokázal vzpomenout, ne všichni odpovídali těmto dvěma pozitivním atributům. Spousta lidí vypadala prostě obyčejně. Byli tam lidé staří, mladí, lidé rozhodně tlustí a lidé, kteří by byli oškliví za každých okolností. Koňské části jejich těl měly většinou hnědou nebo černou barvu. Sem tam se však vyskytovaly všemožné jiné varianty a spousta kentaurů si viditelně barvila srst do elegantních odstínů. Rasové znaky byly asi takové, jaké bych očekával v téhle části Ameriky na jakémkoliv ze světů. Opravdu světlou pleť však zřejmě měli jen ti málo početní, jejichž koňská část měla bílou a zlatožlutou barvu.</p> <p>Spousta lidí také vypadala ošuntěle a jen pár jich mělo takové načesané vlasy a vlající ocas jako já.</p> <p>Musel jsem přemýšlet, jestli jsem to všechno nějak nevytvořil. Určitě to ve mně rozehrálo nějakou strunu, ale nedokázal jsem si vzpomenout, že bych měl představy nebo sny o něčem alespoň vzdáleně podobném.</p> <p>Mé nové já zřejmě vědělo, kam jdu. Zařazovalo se na křižovatkách do příslušných proudů, drželo se vlevo, nechávalo vozy a káry projíždět vpravo, a uhánělo rychlým tryskem. Neobjevili se tu žádní démoni, víly nebo jiní mytologičtí tvorové, ale zvířata tu určitě byla. V jedné chvíli jsem v dálce spatřil jeleny a blízko cesty psy, kočky a kuřata. Ptáci a hmyz se vyskytovali hojně, ale stěží to působilo nějak nepřirozeně. Jednalo se tu jednoduše o podivnou alternativní evoluci dominantního druhu, i když jste mohli samozřejmě argumentovat tím, že dvounohá opice, která se zdržuje na zemi a má velký mozek, je asi stejně pravděpodobná. <emphasis>Zdálo se, </emphasis>že každý tvor, přinejmenším savec, má obojí pohlaví. V této zvířecí říši teplokrevných živočichů nebyli žádní samci a samice.</p> <p>Hlavní problém tak velké dominantní rasy – i když jsem měl na výšku možná sto šedesát pět centimetrů a úměrné proporce a ostatní byli různě velcí, i o hlavu větší nebo menší – představovalo, že potřebovala daleko větší množství jídla a pití než normální člověk. Protože jsme většinou chodili, klusali nebo běhali tryskem, rozhýbat naše velká těla představovalo pořádnou fyzickou zátěž. Proto jsme rozhodně potřebovali větší množství potravy. Řešením byly velké placky z ovsa nebo slámy. Svou konzistencí trochu připomínaly chleba z extrudované rýže, ale hmota, ze které se připravovaly, chutnala jako rozemletá pšenice. Jejich výroba byla zřejmě levná a také jich byla spousta. Když jsem uvážil jejich množství, které jsem snědl u prodavačů při cestě, připadal jsem si jako vepř. Vzhledem k tom, že jsem vyživoval váhu navíc, to však bylo nezbytné. Jídla byla silně kořeněná a zahrnovala také maso a masné produkty. Porce jídla byly rovněž velké. Snadno vydržet mezi jednotlivými jídly nám však umožňovalo to, že jsme několikrát denně snědli velké množství těch placek, kterým se říkalo zrnové placky nebo „zrňáky“. V nejhorším případě jsme mohli jako všežravá rasa jíst obyčejnou starou trávu, listí nebo obilí, ale to bylo asi tak chutné jako bláto.</p> <p>Když jsem dorazil na vlakové nádraží, objevil jsem dav lidí všech tvarů, velikostí a barev, který se tu dost chaoticky motal. Také mě trochu poučil o místní biologii. Matkám visely prsy venku a děti měly uložené v části těla, které jsem si předtím při svém sebezkoumání nevšiml. Spočívaly v jakémsi vaku, podobně jako u vačnatců v místě, které jsem považoval za břicho. Určitě jsem ho měl taky, ale pokud někdo nekojil dítě, byl vak tak těsný, že vypadal spíše jen jako záhyb velice pevné a silné kůže. Ukázalo se, že děti vak opravdu potřebují, protože se rodily s obličejem, krkem a malými pažemi, ale bez koňských končetin. Připomínaly velké, tlusté červy. Jak rostly, nejdříve se objevily přední nohy. Děti vyhlížely do světa a přední nohy jim visely z vaku. Nakonec dorostly zadní nohy a děti se osamostatňovaly. Při pouhém pomyšlení, jak se mi kopýtka ve vaku tisknou na hrudník, mi běhal mráz po zádech. Počítače přesto pokračovaly ve svých jemných detailech. Musel jsem přemýšlet nad tím, že vývojový strom tu určitě stojí za shlédnutí.</p> <p>Na nádraží samotném nebylo nic neobvyklého, s tou výjimkou, že bylo zřejmě navrženo tak, aby udrželo dav venku. Koleje se podobaly normálním železničním kolejím, takže jsem si nebyl vůbec jistý, co spatřím. Poté, co jsem si podle instrukcí svého vnitřního hlasu zakoupil lístek do Georgetownu v Maryslandu, jsem čekal a společně s ostatními žvýkal zrňáky. Pak jsme uslyšeli, že přijíždí vlak, a brzo byl v dohledu. Jednalo se o velký černý parní vlak, ne o nějakou starožitnost k nostalgické projížďce zábavním parkem, ale skutečný, funkční stroj.</p> <p>Ve vagónech nebyla žádná sedadla – už mi docházelo, že v tomhle světě nikdo nesedí. Vlakvedoucí zatáhl za nějakou páku a řada dveří se postupně otevírala, stejně jako u evropských vlaků. Nastoupili jsme do velké čalouněné stáje. V každém oddělení byl prostor pro dva a za ním velká otevřená plocha. Ukázalo se, že to je chodba, asi tak široká, aby jí prošla jedna osoba. Určitě se nepředpokládalo, že budou cestující za jízdy chodit. Vyšlo najevo, že chodbu používá průvodčí, když vybírá jízdenky, a pak prodavači s kárkami. Prodávali všechno od zrňáků po sendviče, velikostí přiměřené pro kentaury, masové koláče a podobně, a také nabízeli husté, sladké nealkoholické nápoje, pivo a sladkou medovinu.</p> <p>Mým duševním stavem při tom všem byl údiv a zvědavost, jako kdyby mě najednou vysadili na cizí, ale povědomou planetu jako pozorovatele. Neměl jsem pocit, že tam <emphasis>patřím, </emphasis>jaký jsem měl v předchozích životech, které jsem prožil. Má paměť byla útržkovitá a i když jsem se ve své nečlověčí podobě začínal cítit pohodlněji, ani na chvíli jsem neměl pocit, že bych se v ní narodil a vyrostl. Přece jen se jednalo o první nečlověčí svět, do kterého jsem vstoupil, alespoň pokud jsem si dokázal vzpomenout. Vzadu v mé mysli stále hlodala ta myšlenka.</p> <p><emphasis>Všechno, o čem sis myslel, že znáš, je špatně</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>Co když existovala lidská podoba, odvozená od opice, pouze v navazujících světech, na které jsem si dokázal vzpomenout? Co když se nejednalo o mou skutečnou nebo přirozenou podobu? Nebyl jsem si však jistý, jestli je pro mne přirozená <emphasis>tahle </emphasis>podoba. Zdála se mi příliš podivná a svět poněkud zaostalý. Přesto jen pouhá skutečnost, že teď v tomto světě a v této podobě žiji, narušila mé základní předpoklady o mém původu, skutečné podobě i o podstatě ostatních. Tohle byl virtuální svět, ať už byl v objektivním smyslu reálný nebo ne, stejně jako všechny ostatní. Pokud jsem se mohl stát orangutanem, mužem, ženou, vědomím, které se dokázalo pohybovat v elektrických obvodech, a teď kentaurem – kde zůstávala má koncepce „reality“?</p> <p>Předpokládejme, že bychom byli dalšími malými mimozemšťany v tom talíři. Jak jsme se mohli dozvědět pravdu, dokonce i o nás samotných? A co bylo horší, poznali bychom pravdu, kdybychom ji viděli?</p> <p><emphasis>Někdo </emphasis>to věděl. Někdo, kdo poslal Paželva, kdo hodně připomínal programátora v řídicí místnosti. Podařilo se mu ke mně proniknout na té dálnici do pekel. Někdo byl na počátku celé téhle záležitosti Houseňákem. Členové Sítě Zajíce Březňáka pouze představovali další mně podobné. Kdo však byl Sílený Kloboučník nebo Kočka Šklíba? A kdo nebo co byl Mrož, který mě zřejmě sledoval?</p> <p>Zdálo se, že současný svět je na podobné odpovědi špatně vybaven. Nejenže v něm pouze improvizuji, ale čím víc jsem z něj viděl, tím víc jsem byl přesvědčen, že technologická úroveň tu je až příliš primitivní pro takové počítače a vládní a univerzitní výzkum, který se točil kolem Řídicího střediska a vytvořil z něj integrovanou část jiných světů. Samozřejmě, jednalo se o svět, který se rozvíjel a byl potenciálně zajímavý, ale rozvíjel se mnohem, mnohem pomalejším tempem. Tohle nebylo devatenácté století, jen tak vypadalo. Města měla jakous takous elektřinu, ale ne každý ji měl zavedenou doma. Byla určena hlavně pro podniky a obchod. Velké parní generátory, které ji vytvářely, postrádaly účinná ovládací zařízení. Vesnice a farmy neměly žádnou elektřinu, a dokonce i ve městě jste museli mít peníze nebo být špičkovou komerční institucí, abyste ji měli. Obyčejní lidé používali olej nebo petrolej.</p> <p>Zdálo se, že technologie páry je dobře rozvinutá, ale uchovávání energie, vyrobené parními generátory, bylo mimořádně ubohé.</p> <p>Ubohá byla i většina populace. Masy mi připadaly jako celek negramotné a nevědomé, ale protože pracovaly dvacet hodin denně po šest dní v týdnu, neměly možnost o svém postavení uvažovat. Pouhá skutečnost, že jsem byl podle standardů tohoto světa současně vzdělaný i atraktivní, mě zvýhodňovala proti většině lidí. Po pravdě řečeno, mé „vzdělání“ mi umožnilo především číst, psát a provádět jednoduché součty. V tomto světě to však stačilo, abych se dostal přinejmenším do druhé společenské úrovně.</p> <p>Ve skutečnosti mě do města vyslal můj klan – jakási velká rodinná jednotka, která tu byla standardem – abych udělal štěstí s referencemi z banky a jistými omezenými cestovatelskými zkušenostmi. Nesl jsem doporučující dopis od našeho nejstaršího, Ebana Magnuse, poslanci Charl Linton Brownovi. Ten byl nějakým vzdáleným příbuzným nebo čím a já měl naději, že mě dostane do státní služby, protože Georgetown ležel na druhé straně řeky přímo proti Alexandrii, krajskému městu.</p> <p>Jak se velké město za řekou, postavené z mramoru a červených cihel, dostávalo na dohled, má domorodá část sledovala jeho rozlohu s jistým ohromením. Druhá část, mé starší já, byla překvapena tím, jak skromně vypadá. Kromě ohromných staveb v dálce, podobných pyramidám, bylo docela nízké. Žádné domy neměly víc než čtyři poschodí a standard představovala poschodí dvě. Samozřejmě, schody se pro koňskou postavu příliš nehodily a většina budov byla opatřena rampami ze dřeva nebo rýhovaného betonu, takže to nebylo moc překvapivé. Pyramidy představovaly jistou záhadou, ale dokud jsem neměl příležitost se k nim přiblížit, nemohl jsem v žádném případě říct, k čemu slouží. Rozhodně se nejednalo o náboženské stavby. Hojně se tu vyskytovaly jednopatrové chrámy a katedrály, některé se skromnými věžemi.</p> <p>Najít poslancův dům nepředstavovalo takový problém. Georgetown byl honosnou čtvrtí krajského města se spoustou starých domů, drahých sídel, fantasticky vypadajících restaurací a kanceláří právníků. Čtvrť byla tichá a voněla docela svěže ve srovnám s magistrálou a vlakem, které, otevřeně řečeno, zaváněly potem a uschlým trusem.</p> <p>Ulice byly převážně vydlážděné a docela dobře osvětlené. Téměř celou čtvrť kromě zapadlých uliček osvětlovala primitivní, ale fungující elektrická světla, a stejně tak většinu budov.</p> <p>Ukázalo se, že Brown je středních let a v docela dobré kondici. Viditelně si však barvil vlasy a úmyslně je nechával krátké, aby minimalizoval jejich řídnutí. Mluvil jsem dost vysokým hlasem, dokonce i pro mé uši, ale Brownův hlas zněl ve střední tónině, spíše v mužské než ženské oktávě. U rasy kentaurů to však bylo v průběhu stárnutí dost rozšířené. Lidskou část těla měl až příliš oblečenou, aby zakryl další známky stárnutí a zvláště toho, že je po přechodu. Jediný pohled do tváře, i když byla tak dobrá, jak se jen dalo za peníze koupit, mi však prozradil vše, co jsem potřeboval vědět.</p> <p>„Tak nejmladší z rodiny bratrance Ebana přichází do velkého města,“ prohlásil poslanec, prohlížel si doporučující dopisy a pochechtával se. „Bankovní kurýr! Na tu banku se pamatuji. Stále máte jen jednu přepážku?“</p> <p>„Ano, bratranče. Jen jednu. Ale máme spoustu poboček…“</p> <p>„Nevadí!“ vyštěkl Brown a přerušil mne. „Můžeš se ubytovat v jedné z volných místností ve druhém patře. Vzadu je rampa. Já tu jím zřídka, ale ke stravování slouží spižírna, kuchyně a malá jídelna. Uvnitř je tekoucí voda, dokonce <emphasis>horká</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Záchod najdeš v suterénu. Rozhodně ho používej! Nechci mít v domě nějaký ošklivý zápach!“</p> <p>Zarazila mne představa, že bych něco takového udělal. Bylo však naprosto jasné, že mě poslanec považuje za skutečného vesnického balíka.</p> <p>Byl jsem však přitažlivý vesnický balík, a z mého hostitele a dobrodince vyzařovalo cosi chlípného. S tím jsem nepočítal. Naštěstí, alespoň ze začátku, zůstalo při tom.</p> <p>Strávil jsem asi týden tím, že jsem se seznamoval s okolím. Současně jsem se náhodně setkával s Brownovými společníky, kteří byli většinou politiky nebo lobbovali. Hrál jsem roli pohledného mladíka z venkova tak dobře, jak jsem dokázal, a snažil jsem se používat zdravý rozum. Jestli se mnou někdo nebo něco do jisté míry manipulovalo, tak jsem se ocitl tady, na tomto místě v určité době, za nějakým účelem. Protože technologie a kultura tu viditelně nebyly rozhodující a protože zhroucení systému pomíchalo naše jména a tváře a mně jedinému z celé skupiny poskytlo dlouhodobou paměť, jednalo se určitě o něco, co jsem mohl použít jen já.</p> <p>Roztavilo se Řídicí středisko, nebo se nadále přesouvalo společně s námi? Jak jsem si pamatoval, posledně se nenalézalo v příliš skvělém stavu, ale byl jsem přesvědčen, že někde být musí. Co by si tihle lidé – kteří ještě museli zdokonalit baterii nebo objevit zázraky elektronek, nemluvě o zázračném křemíku ve stejné roli – pomyslili, kdyby středisko skutečně našli? Také muselo být prázdné a opuštěné, alespoň co se týkalo lidí, kteří ho obvykle ovládali. Nějací lidé mohli přežít v modulech pro podporu životních funkcí a Brandových skřínkách, ale budou nadále v pasti. Dala se jejich těla uchovávat tak dlouho, nebo teď byli pouze vědomím ve skřínkách?</p> <p>To byl dobrý nápad. Kdybych dokázal najít Řídicí středisko a dostat se dovnitř, a kdyby existoval soběstačný zdroj elektřiny, pak bych tam klidně mohl najít spojence, možná dokonce prostředky komunikace. Určitě tam existovalo spojení s nějakými hrozně výkonnými počítači. Pokud bych nad nimi získal kontrolu, všechno by se dalo úspěšně zvrátit. <emphasis>Já </emphasis>bych je řídil stejným způsobem, jaký používali Al, Dan a jejich tým ve všech mých vzpomínkách na minulost. Neřídil bych jen záložní mechanismus, jaký měli Walt a Cynthia, ale všechno. Ovládací panel k realitě. Palubní desku Bohů…</p> <p><emphasis>Existovaly jiné doby, jiné světy, jiné životy</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Existovaly světy daleko primitivnější než tento a světy naplněné magií a mysticismem, pověrčivostí a omezenou kosmologií</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Řídicí středisko tam bylo vždy</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Uprostřed Citadely ďábelského vezíra, pod písky času, pohřbené, skryté, občas v neznámé hlubině prastarých jeskyní, přesto se tam vždy nalézalo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A pokaždé ho ovládal někdo jiný.</emphasis></p> <p>Nechtěl jsem moc přemýšlet o zhroucení systému. Ztratil jsem možná příliš mnoho. Nejen prastaré nepřátele, ale také přátele a milence, a stejně tak velkou část sebe. Všechno setřeno, vymazáno. Zbyla jen má vzpomínka na ně. Pořádně mě to deprimovalo.</p> <p>Nakonec jsem získal práci sekretáře u úředníka střední úrovně na ministerstvu vnitra. Nepřipomínalo ministerstvo, jaké jsem znal – které spravovalo národní parky a chránilo ohrožené druhy. Tohle ministerstvo se více podobalo těm v Evropě a na Dálném východě, která se zabývala především vynucováním národních zákonů a vnitřní bezpečností. Pokud by zaměstnávalo podlé a nestoudné lidi, mohlo by být horší než KGB a gestapo. Současný svět však prostě takový nebyl. Pravda, bývaly tu války, ale ne v moderní době a ne v nějakém velkém měřítku. Lidé tu obecně nepředstavovali takové rebely. Přesto už byly přítomny zárodky nespokojenosti, dokonce i třídní boj v plně vyvinuté podobě. Ministerstvo mělo zajistit, aby se nevymknuli z rukou. Měl jsem dojem, že ministerstvo ve skutečnosti řídí polovinu podzemního revolučního hnutí a tajných společností v zemi – aby lépe zajistilo, že se nikdy nespojí a neohrozí současný status quo.</p> <p>Z větší části jsem se o tom dozvěděl jen tím, že jsem si hrál na sexy hlupáčka. Pracoval jsem jako služebně nejnižší sekretář prokonzula Marciala. Marcial byl jen o něco chytřejší, než za jakého považovali mne, ale nebyl hezký, takže to nemohl vykompenzovat. Na ministerstvu informace unikaly jako voda sítem, když se lidé uvolnili a necítili se ohroženi. Je pravda, že jsem měl díky své rodině, věku a čistému zázemí vysoké bezpečnostní prověření, ale nikdy jsem ho nepotřeboval, abych se něco dozvěděl. Marcial pocházel z velice bohatého hornického klanu ze střední Pensylvánie. Získal postavení díky svému bohatství a rodinným stykům, ale nikdo, kdo měl skutečnou autoritu, neměl v úmyslu mu svěřovat nějakou důležitou práci. Místo toho se naše kancelář zabývala především prováděním průzkumů veřejného mínění v nejchudších vrstvách, aby zjistila, co si lidé doopravdy myslí. Protože to naši nadřízení věděli už dopředu, naším úkolem bylo v zásadě výzkumem potvrdit účinnost kampaně nebo akce, kterou uskutečnili. Většinou by ale vůbec nevadilo, kdyby z naší kanceláře nikdo nepřišel do práce.</p> <p>Marcial samozřejmě věřil, že je klíčovou postavou při udržování bezpečnosti státu vůči všem nepřátelům, cizím i domácím.</p> <p>Většinou jsem kompiloval nic neříkající zprávy a statistiku od úředníků v terénu. Přepisoval jsem je na stroji, cyklostyloval a posílal ve trojím vyhotovení do nadřízených kanceláří. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli se vyhnuly skluzům do spalovačů, které byly na každé vyšší úrovni, ale na tom stejně nezáleželo.</p> <p>Důležité však bylo, že mi předkládali k prohlédnutí množství údajů. Mohl jsem zaslechnout spoustu zajímavých rozhovorů a měl jsem přístup do státních knihoven a podobných depozitářů, takže jsem získal určitá vodítka. A když mě informace zavedly do slepé uličky, nebránil jsem se spát s kýmkoliv, kdo měl to, co jsem potřeboval k dalšímu postupu.</p> <p>Tak jsem se naučil, jak se milovali. Těla kentaurů byla velice ohebná a zadní nohy měly jakýsi otočný kloub, který je umožňoval natáhnout do roviny. V „ženské“ poloze jsem ležel natažený na podlaze nebo polštářích. Měřil jsem tak na délku asi dva metry sedmdesát, nepočítaje nohy. „Mužskou“ polohou bylo samozřejmě nasednout na někoho, kdo tak ležel. Vím, že to zní divně, ale i když někteří vždy dávali přednost „mužské“ a někteří „ženské“ poloze, bylo skvělé a dokonce demokratické dělat to během jedné schůzky oběma způsoby. Všiml jsem si, že čím vyšší měl kdo postavení, tím víc se při sexu choval jako „muž“. Buď nechtěli riskovat, že budou obtěžkáni dětmi, které přinášejí komplikace, nebo se tak možná chovali proto, že nelítostná agresivita, kterou vyžadovalo jejich povolání, byla spíše „mužským“ osobnostním rysem. I když se mi to líbilo oběma způsoby, připouštím, že mi více vyhovoval „ženský“, který byl ideální pro mé cíle a postup na sociálním žebříčku. Větší odměna za méně práce.</p> <p>Díky této aktivitě a svému výzkumu na ministerstvu i v knihovnách – jak se ukázalo, ty ohromné pyramidy byly hlavními národními knihovnami a muzei – jsem se o současném světě hodně dozvěděl, ale nezískal jsem moc vodítek k Řídicímu středisku. Byl jsem přesvědčen, že pokud tu existuje, ještě ho nikdo nenalezl. Nepočítal jsem však s tím, že ho mohli najít a přitom o tom nevědět.</p> <p>Stalo se to, když jsem měl volno a jen jsem bezcílně procházel Národním muzeem nativistické archeologie. Všiml jsem si něčeho, co nebylo jen náznakem, ale přímo bilo do očí.</p> <p>V tomhle muzeu jsem ještě kromě krátké prohlídky nebyl. Nevím, proč jsem si toho dne vůbec našel čas, abych ho celé prošel, kromě toho, že jsem měl v úmyslu seznámit se se všemi národními poklady.</p> <p>Byla to rekonstrukce, nebo spíše napodobenina budovy, v měřítku asi jedna ku čtyřem. Jednalo se o nějaký chrám z období staré říše amerických domorodců, která kdysi ovládala pořádný kus Jihovýchodu. Stupňovitá pyramida byla opatřena strmou rampou, která na modelu stoupala do výše asi dvaceti stop, což na originálu představovalo asi osmdesát stop bez odpočinkové plošiny. Kdokoliv, kdo měl kopyta a ne boty a dokázal tam vyšplhat, měl mou úctu a obdiv.</p> <p>U úpatí rampy stály dvě sochy, charakteristické pro tu říši, jejíž jméno bylo na zapamatování až příliš dlouhé a složité. Jméno vytvořili archeologové tak, aby ho dokázali vyslovit jen oni. Sochy znázorňovaly dvojici výhružně vypadajících stylizovaných severoamerických gryfů. Měli ošklivé obličeje podobné orlím, tělo připomínající lva a hrozivě vypadající nohy s pařáty. Prostřední pár končetin neměl podobu nohou, ale místo toho se stáčel vzhůru a pak rozšiřoval dozadu do ohromných stylizovaných křídel. Ve velikých zobácích měli navíc ostré zuby.</p> <p>Nefascinovaly mne tyto sochy, ale skutečnost, že neuvěřitelně strmou rampu po celé délce až k malé ploché pozlacené špičce pyramidy lemovali jiní tvorové, zjevně pocházející z období rozkvětu říše.</p> <p>Pro každého z nich existovala nesmyslná archeologická jména, vysvětlení, proč tam jsou a jaké měli postavení v rané společnosti Jihovýchodu. Věděl jsem však, že to jsou nejspíš samé nesmysly. Byli stejně tak stylizovaní a vypadali zrovna tak podivně jako gryfové, ale každému, kdo znal příslušný příběh, bylo jasné, co jsou zač.</p> <p>Samozřejmě, v současném světě jsem ten příběh znal jenom já.</p> <p>Stáli tam všichni. Mrož, Šílený Kloboučník, Kočka Šklíba, Zajíc Březňák, dokonce i Houseňák.</p> <p>Četl jsem vysvětlení na rozličných informačních tabulích a jen jsem si myslel: <emphasis>Všechno, o čem si myslíte, že víte, je špatně, vy příliš vzdělaní debilové.</emphasis></p> <p>Ale kde se nacházela skutečná stavba? Informační karty znázorňovaly vykopávky a byla tam mapa… Na nízké hoře nad údolím Tennesee. Národní historická památka, nejlépe zachovaný korunovační chrám Čtvrté dynastie na celém Jihovýchodě, psalo se tam.</p> <p>Chattanooga.</p> <p>Většina velkoměst i měst leží na konkrétních místech z dobrých geografických důvodů. To bylo jednou z příčin, proč většina měst, která jsem už znal, zůstávala zachována v různých světech. Poloha hlavních měst obvykle vycházela z politických důvodů, které platily v době, kdy se stala hlavními městy. Pak už zůstávala na svých místech, protože bylo zatraceně drahé je přesunout.</p> <p>Města se zpravidla nacházela v dosahu lodní dopravy na hlavních řekách, na jedné nebo druhé straně hlavních horských průsmyků, nebo tam, kde se dalo něco velice cenného dolovat nebo pěstovat.</p> <p>Chattanooga ležela v širokém ohybu velké splavné řeky, v úrodném údolí mezi horskými průsmyky – byla na svém místě ze stejných důvodů, které platily v předchozích světech. Proto tam byl i ten chrám, nebo o co se ve skutečnosti jednalo.</p> <p>Teď jsem potřeboval najít způsob, jak se tam dostat, záminku a dost času a prostředků, abych odhalil to, co neobjevili ti, kteří pyramidu původně vykopali. Pochyboval jsem, že je Řídicí středisko v té pyramidě. Našel by ho ten nenasytně zvědavý tým, který chrám vykopal v roce 1874.</p> <p>Ale středisko tam bylo. Tím jsem si byl <emphasis>jistý</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>A čekalo na mne, jestli se k němu dokážu dostat a jestli se dokážu dostat dovnitř.</p> <p>V každém případě jsem byl přesvědčen, že v něm leží odpovědi. Pouze Řídicí středisko bylo společné všem životům, jaké jsme si pamatovali, a dokonce i těm, které jsme si nepamatovali. Jen Řídicí středisko mělo záznamy, zálohy, všechny informace. Al, a možná ostatní, kteří v něm pracovali, znali něco z toho, co v něm bylo, možná většinu. Jejich vzpomínky teď však zůstaly jen na záznamech a neměli je v hlavě.</p> <p>Problém spočíval v tom, že tohle nebyla společnost, která by něco dělala zcela individuálně, nebo i ve dvojicích. Existovala tu společná, klanová sociální struktura, která skutečně neumožňovala individuální aktivity. Ani jsem neměl dost vysoký příjem, který by postačoval k zaplacení takového výletu. Protože lidé cestovali ve skupinách, nebylo možné si koupit lístek na dálkový vlak podobný tomu, který mě dopravil sem. Skupiny lidí si najímaly drezíny. Všichni ostatní se pohybovali pěšky, a to by zabralo daleko víc času, než by mi poskytla dovolená.</p> <p>Tak blízko a přitom tak daleko.</p> <p>Trvalo delší dobu, než mi náhoda nabídla možné řešení mého problému. Stejně tak, jako byla tahle kultura společenská, fungovala v ní i ohromná specializovaná byrokracie. Na ministerstvu vnitra to bylo ještě výraznější, protože nikdo neměl nic vědět bez důvodu. Mezery v tomto systému jsem odhalil, když jsem navázal milostný vztah s archivářem z osobního oddělení. Bylo mu asi třicet, jmenoval se Sandy Boyd, měl skutečný šarm a byl docela milý. Patřil k lidem, kteří milují nebezpečný život. Objevil jsem to, když mě nalákal do své kanceláře v nejvyšším patře západního křídla, kde měli své luxusní kanceláře někteří vysocí úředníci.</p> <p>Prostorná místnost s kompletně prosklenou stěnou nabízela vyhlídku na město a řeku. Kancelář byla zařízena pěkným nábytkem, včetně velkého stolu pro vedoucí pracovníky a neobyčejně vysokého, luxusního koberce. Byl tam jídelní koutek a malý výtah, který se dal použít k přepravě stravy. Cítil jsem se nervózní jenom z toho, že tam jsem.</p> <p>„Čí je tahle kancelář?“ zeptal jsem se užasle.</p> <p>Sandy se zasmál. „Moje.“</p> <p>„To mi nepovídej! Vím, kolik vyděláváš!“</p> <p>Boyd pokrčil rameny. „Přesto mi patří. Mou kanceláří procházejí všechna rozhodnutí o přidělení místností, požadavky na výdaje a objednávky nábytku. Všechno je na příslušném formuláři a musí se to vyplnit čtyřikrát naprosto shodně, bez kopíráků – postup znáš. No, když byl před šesti měsíci povýšen prokonzul Larue, všiml jsem si, že do jeho původní kanceláře nikoho neposadili. Jednalo se o skutečně žádanou kancelář, ale informace, že je k dispozici, se prostě nějak vytratila a teď si nikdo není jistý, jestli někomu patří. No, je přidělena osobnímu oddělení pro vyššího úředníka McGregora, asistenta výboru Vnitřní bezpečnosti. Já to musím vědět, protože jsem si McGregora vymyslel. Vyplnil jsem všechny příslušné formuláře v odpovídajících kolonkách. Pak jsem objednal nábytek, dokonce jsem si přidělil prebendu na potřebné jídlo a pití a také účet k nákupu zásob. Mám je k dispozici po celou tu dobu.“</p> <p>„Ale – to je zpronevěra! A nikdo neřekl ani slovo?“</p> <p>„Tohle je kancelář, která se zabývá tajnými materiály. Skutečnost, že McGregor neexistuje, pouze znamená, že existuje nějaký dobrý důvod, proč někdo mocný chce, aby se tahle kancelář udržovala. Jediný způsob, jak se dostat do potíží, je moc se vyptávat. Pojď – potěšíme se jídlem, dobrým vínem, měkkým kobercem a tou krásnou vyhlídkou?“</p> <p>Do té chvíle, i když jsem měl zkušenosti ze všech svých předcházejících životů, jsem si neuvědomil, jaký jsem v podstatě jednoduchý hlupák. Jak <emphasis>prosté</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Moc byrokratických formulářů v kombinaci se snahou o utajování mi mohla poskytnout přístup téměř k <emphasis>čemukoliv</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>No dobře, tresty mohly být přísné a pokud by se člověk choval opravdu nenasytně, někdo by určitě většinu nepravostí odhalil. Kdyby však člověk postupoval rozumně, byl opatrný, zdrženlivý a správně intrikoval, mohl by si trochu užít příjemného života.</p> <p>A tak došlo k tomu, že jsem začal zkoumat, jaké formuláře a jaká pověření bych přesně potřeboval k tomu, aby mě vyslali na jih. Bylo to absurdně snadné. Pár vypůjčených formulářů, vládní poukázky a krycí historka. Ta představovala jistou obměnu mého výletu ze Sharpsburgu do Georgetownu, včetně doporučujících dopisů. Hodně mi pomohl Sandy, který se mi svěřil s tajemstvím své luxusní kanceláře a věděl, že bych jeho vzestup mohl lehce zarazit. Ve skutečnosti jsme se spolu nastěhovali do malého bytu pár týdnů po naší schůzce, při které mi všechno odhalil. Sandyho jsem k sobě zřejmě velmi připoutal, aniž bych si to vůbec uvědomoval. Jeho odhalení bylo konečným testem, aby zjistil, jestli mezi námi něco je. Když jsem Sandyho nezradil a nadále jsme se scházeli, byl náš vztah do jisté míry zpečetěn.</p> <p>Nové klany obvykle začínaly jako dvojice, ve kterých jeden přijal mužskou roli v domácnosti i sexu, a ten druhý ženskou. Až do této chvíle jsem si neuvědomoval, jak moc někoho potřebuju. Zjistil jsem, že jsem se zamiloval. Když vyšší úředník Brown vznesl námitky a začal nám házet klacky pod nohy, udělali jsem to, co jsme považovali za nutné, a uzavřeli jsme rychlý civilní sňatek. Částečně tak přestaly podobné zásahy, protože sňatky, jednou uzavřené, se nedaly zrušit. Pokud by si jeden z nás našel někoho jiného, do manželského svazku by se jednoduše přibírali další partneři, až bychom vytvořili vlastní klan. Takhle to fungovalo. Od té doby jsem se jmenoval Jayce Cord Boyd a Sandy se jmenoval Sanford Boyd Cord. Byla v tom jistá symetrie.</p> <p>Sandy byl také neocenitelný v zařizování toho, co jsem chtěl podniknout. „Dobře, můžu nám zařídit volno na svatební cestu a naznačit, že vykonáváme také nějakou oficiální práci, takže nám proplatí náklady, ale proč Chattanooga? Musím ti říct, že bych raději jel na Floridu nebo k Zálivu než na takové místo.“</p> <p>„Já taky, kdyby se jednalo o opravdové líbánky,“ připustil jsem. „Ale hledám něco, co se dá těžko vysvětlit. Pokud to však najdu, budeš tím šokovaný. Myslím, že to je blízko starobylého chrámu na vrcholku hory Lookout Mountain. Musím to najít. Jestli mě miluješ a věříš mi, a jestli to místo dokážeme najít, nebudeš litovat, to ti slibuju. Jestli si myslíš, že jsem bláznivý, tak dobře, nemůžu k tomu moc říct, ale jít musím. Nejvíc se bojím, že se tam dostanu a nedokážu to najít, že to bude důkladně pohřbené. Přesto musím jít.“</p> <p>„Jestli musíš jít, tak já taky,“ řekl mi Sandy. „Ale o co se jedná?“</p> <p>„Nechci být nesdílný, opravdu! Je to jen příliš podivné, než abych se pokoušel o vysvětlení. Pokud to najdeme, bude všechno jasné. Prozatím můžu jen říct, že se jedná o něco, co daleko překonává naše současné znalosti, o něco z jiného světa.“</p> <p>„Ty <emphasis>žertuješ!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Odmlčel se. „Nežertuješ? Kde ses o tom dozvěděl?“</p> <p>„Já – no, řekněme, že jsem získal určitá vodítka, když jsem spal s různými lidmi…“</p> <p>Když vezmu v úvahu svou minulost, musím připustit, že jsem měl opravdovou, a domnívám se, že ospravedlnitelnou paranoiu ke všemu a každému, dokonce i k Sandymu. Ve všech ostatních životech, na které jsem si dokázal vzpomenout, jsem se nakonec sešel s většinou ostatních, ať už si svou minulost uvědomovali nebo ne. Neviděl jsem důvod, proč bych měl věřit, že k tomu tady nedojde. Sandy měl spoustu šarmu jako Rick a byl zrovna tak sexy, ale neměl umělecký talent, ani co by se za nehet vešlo. Měl jistou nápaditost, co se týkalo podvádění, která připomínala Ala nebo alespoň Leea, ale opět, nezdálo se, že je to stejné. Začal jsem uvažovat o tom, že Sandy je možná prostě Sandy. To by bylo v pořádku kromě toho, co bych možná musel udělat, kdybych se skutečně dostal do Řídicího střediska. Nechtěl jsem opustit jinou blízkou osobu jen proto, že patřila k těm, kterým Alův tým říkal „duchové“. Já jsem je bez ohledu na cokoliv považoval za lidi. Uvědomovali si sami sebe, přemýšleli a reagovali jako jednotlivci. Nikdo tomu nerozuměl lépe než já.</p> <p>Takže jsem na Sandyho postavení hleděl s jistou rozpolceností. Jedna má část chtěla, aby zůstal mým partnerem, a nechtěl jsem ho opustit nebo mu ublížit, zatímco jiná má část se zoufale nechtěla zaplést s dalším z Vyvolených. Mohl bych se dozvědět, že je někým, koho jsem rozhodně neměl rád…</p> <p>Přestal jsem na to myslet. Ať už býval Sandy kýmkoliv nebo čímkoliv, nedokázal jsem to poznat, a vyhovoval mi prostě jako Sandy.</p> <p>Ve vlaku jsme jeli první třídou. Byl jsem si jistý, že kdyby se to nepovedlo a museli bychom se vrátit do Alexandrie, oba bychom dříve nebo později skončili ve vězení. Byli jsme však mladí a zamilovaní podvodníci. Nebudu ten výlet podrobně popisovat, můžu však říct, že když pominu velmi chutné jídlo na vládní útraty, vyhlídka do krajiny za moc nestála. Sandy vzal za bernou minci, že jednám na základě tajné informace, kterou jsem se pokradmu dozvěděl, a ne nějaké nesmyslné vize. Samozřejmě však neexistovala žádná záruka, že objevíme něco, co nenašli archeologové. Co se mne týče, byl jsem si jistý, že středisko bude přiměřeně ukryté, dokud se neukáže někdo, kdo by ho dokázal použít. Nebylo možné dovolit, aby ho našel nějaký ignorant nebo vládní agent, vstoupil dovnitř a možná všechno zpackal.</p> <p>Kromě toho, že středisko nenajdu, bylo mojí druhou obavou, že je ve špatném stavu. V době, kdy jsem se tam dostal naposledy, jsem objevil, že spodní podlaží je téměř zničené. Bylo naprosto jisté, že ne všechno bude opraveno nebo znovu vytvořeno. I když se také jednalo o pouhý virtuální výtvor, mělo středisko větší spojení se skutečností, ať už byla kdekoliv a jakákoliv, než kdokoliv z nás. Šlo o program jádra, oddělenou „realitu“, která běžela paralelně v rámci většího celku.</p> <p>Vlak jel nejdříve do Atlanty. Byla úplně jiným městem, než jaké jsem čekal, když jsem to jméno uslyšel. Vypadala staře, dokonce starobyle. Jednalo se o Atlantu, ve které nikdy nedošlo k občanské válce a kterou nikdy nenavštívil generál Sherman.</p> <p>Raději jsme se tam den zdrželi, než abychom okamžitě přestoupili. Měli jsme na tom se Sandym oba stejný podíl. Nějak jsem nechtěl, aby to skončilo, i když jsem po Středisku, napájeném energií a zcela pod mým velením, toužil tak zoufale, jak jsem předtím netoužil po ničem. Ubytovali jsme se v opravdu fantastickém starém hotelu, navštívili pár turistických atrakcí a zašli si ke kadeřníkovi. Mé dlouhé, vlnité, lehce nazrzlé blond vlasy se mi líbily, a tak jsem si je ponechal. Jen jsem měnil účes a nechával je podle potřeby přistřihnout. Sandy dával přednost kratšímu skřítkovskému střihu, který se snadno myl a ošetřoval. K jeho chlapecké tváři se každopádně dobře hodil.</p> <p>Připouštím, že jsem se alespoň prozatím ocitl v jakémsi nedospělém „příjemném a bezpečném“ rozpoložení. Líbilo se mi, jak všechno probíhá, a bylo pro mne těžké přemýšlet o obtížnějších záležitostech. Hrozby Paželva přesto stále číhaly v temném koutě mé mysli a ve snech mne strašila ošklivá opičí tvář. Tentokrát jsem nemohl nechat někoho jiného, aby nesl břímě, a pokusit se celou záležitost ignorovat. Tentokrát to bylo buď já, nebo nikdo.</p> <p>Opravdu jsem neměl mnoho času o samotě, abych mohl přemýšlet. Tehdy jsem dokázal hodnotit nejobjektivněji. Občas jsem však dostal příležitost, když Sandy spal, takže jsem se mohl pokusit uspořádat si myšlenky. Poté, co jsem se téměř donutil nastoupit do vlaku do Chattanoogy a co jsme se tam ubytovali v průměrném hotelu, jsem začal uvažovat, jestli se skutečně pro podobný úkol hodím. Je pravda, že jsem měl odvahu a sílu udělat, co jsem musel, když jsem narazil na nebezpečí, ale pokaždé jsem se ukrýval za vůlí někoho jiného a snažil se předstírat, že ta obtížná rozhodnutí neexistují.</p> <p>Skutečně se nejednalo o nedostatek odvahy, i když to mohly být chybějící osobní ambice. Spíše se to však podobalo vzpouře. Odmítal jsem se té hry zúčastnit, pokud k tomu nebudu donucen. Pokoušel jsem se spíše co nejlépe využít, co mi naservírovali, než abych někomu dělal kopací míč.</p> <p>Jak jsem tam ale ležel v temnotě, napadla mě úplně jiná myšlenka, taková, která mě vyvedla z míry daleko víc. Pokaždé, když jsem představoval hráče, nebo jsem byl postrčen k tomu, abych jednal, byl se mnou někdo, kdo mi umožnil snadný únik. To, co jsem nejvíc chtěl, ale co mě také mohlo vyřadit ze hry, se vždy objevilo přesně v příhodném okamžiku. S Riki jsme utíkali před Alem z Yakimy. Wilmu a mne nahnali do víru králičí díry, který nám umožnil snadno uniknout z Alova dosahu. Pak jsem se doslova rozdělil na části, ale ty části měly společný rys osobnosti – chtěly utéct, vést obyčejný život a vykašlat se na Ala a jeho ústav. Obrazně řečeno, měl jsem v rukou část moci nad Řídicím střediskem, když se jedné mé části podařilo přesunout své vědomí po elektrických a telefonních sítích do ústavu. Právě tehdy jsem měl k dispozici, alespoň potenciálně, všechny odpovědi, ale toužil jsem jenom uniknout.</p> <p>A stal se ze mne vyděšený malý králíček, který jako obvykle utíkal před Alem, v tom světě, kde jsem přestavoval chlapce – manželku. Byl jsem naplněn strachem, zmatkem a touhou dostat se pryč.</p> <p><emphasis>Blboun se raději prokopával do </emphasis><emphasis>Č</emphasis><emphasis>íny, aby unikl, než aby požádal o pomocnou ruku, která by ho z té díry dostala</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>Červená královna, říkal mi Paželv. Vše, co jsem uměl, bylo utíkat tak rychle, abych zůstal na jednom místě…</p> <p>Metafory přece jen představovaly skutečné věci. Paželv hrozil, že mne nechá v podobě opice mimo hru, pokud opět zaváhám. Jednalo se o doslovnou hrozbu, nebo to znamenalo, že jestli opět uteču do nějakého bezmyšlenkovitého a dočasného štěstí a bezpečí, mohl bych být docela klidně opicí v džungli, která nemyslí na nic jiného než na okamžitá potěšení?</p> <p>Nemohli mne vytáhnout ven, protože jsem jim v tom nijak nepomohl. Prokopával jsem se do Číny…</p> <p>Příštího dne jsme se poměrně brzo, ale po pořádné snídani, vydali turistickou tramvají k úpatí hory Lookout Mountain a pak parní lanovkou na vrcholek.</p> <p>Chrám předčil svou reklamu. I když lidé v Národním muzeu odvedli skvělou práci, když vytvářeli v menším měřítku jeho kopii, bylo něco úžasného stát tu a dívat se na chrám v plné velikosti. Byl načichlý historií a zaniklými civilizacemi a stál na pozadí úžasného panorámatu, ke kterému patřilo i několik mraků, plujících pod vrcholkem.</p> <p>Lidé nesměli chodit dovnitř, protože kopyta a ocelové podkovy by chrám dost rychle poničily. Na to, že bych pospíchal nahoru po strmé rampě, jsem nechtěl ani pomyslet. Přesto rampu od základny až k vrcholu lemovala starobylá ztvárnění, nabízející všemožná vysvětlení, od božských postav po mystický symbolismus. Všechna vysvětlení mohla odpovídat danému místu a kultuře. Jen já jsem věděl, že ty výtvory jsou ve skutečnosti něčím docela jiným. Původního umělce – myslím, že se jmenoval Tenniel – by to mohlo buď konsternovat, a nebo, což bylo pravděpodobnější, když vezmeme v úvahu ty dvě knihy, pořádně pobavit.</p> <p>Sandy si všechno prohlédl a mumlal: „Strašidelní tvorové. Tak – kde je ta záhada? Uvnitř?“</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou. „To není pravděpodobné. Chrám byl důkladně prohledán archeology. Domnívám se, že jeho obsah, to, co v něm zbylo nebo co objevili, je v Alexandrii.“ Vzdychl jsem a pokoušel se přemýšlet. „Ne, ve skutečnosti se nejedná o hrobku, ale o reklamní tabuli. Teď musíme přijít na to, co inzeruje.“</p> <p>Obejít chrám kolem dokola nepomohlo. Byl postaven jako pětiboký jehlan s pěti stejnými stupňovitými stranami a hladkou strmou rampou. Kam mohl ukazovat? Pochyboval jsem, že existuje nějaká záhadná díra v časoprostoru nebo něco takového, co ukrývá Řídicí středisko. Ne, bude skutečné a hmotné. Ale kde? Kde jen může být, když na ně nenarazilo jeden a půl století archeologie a turistiky?</p> <p>Sandy přečetl jeden z nápisů na památníku. „To je zajímavé. Jedna strana je o třicet centimetrů kratší než ostatní čtyři. Zajímalo by mne, proč? Chrám vypadá tak, no, <emphasis>precizně.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Precizní byl. Dobře, tak teď jsme znali směr. Předpokládal jsem, že další souřadnice nemůže vést vzhůru. Tedy dolů, z té krátké strany – ale jak hluboko? Šli jsme dál a brzo se ocitli na skále, za kterou spadal strmý sráz. Dolů nevedly žádné koleje, ani tam nebyly stanice lanovky. Jestli Středisko leželo tam dole, tak budu muset počkat na vynález helikoptéry, abych ho našel. Naše těla nebyla navržena pro šplhání po útesech.</p> <p>Mezi základnou chrámu a okrajem srázu nebyly určitě žádné skryté vchody, jednalo se nepochybně o pevnou skálu. Tak – kde bylo Středisko? A dokážu se k němu dostat, jestli ho najdu?</p> <p>„Máš nějakou představu, jak to vypadá?“ zeptal se mě Sandy.</p> <p>„Těžko říct, jak vypadá zvenčí, ale v zásadě je to budova,“ odpověděl jsem. „A není malá. Dlouhá asi jako blok městských domů, dvě nebo tři podlaží. Nic tak nápadného jako tenhle chrám. V tom spočívá problém. Musí to být dobře ukryté a přesto velké.“</p> <p>Sandy vzdychl. „Nerad ti to říkám, ale myslím, že jsi dostal špatný tip. Tady nahoře nemůžeš před nikým nic ukrýt, nic tak velkého.“</p> <p>Nakonec jsme sjeli lanovkou dolů. Především já jsem se cítil velmi deprimovaný. <emphasis>Věděl jsem, </emphasis>že mám pravdu, že je středisko přímo tady a čeká na mě. Právě takový úkol jsem v současném světě měl – dostat se tam s minimálním odporem.</p> <p><emphasis>Tak kde k čertu bylo?</emphasis></p> <p>Snažil jsem se ho najít zespodu, extrapoloval jsem, jak se dalo, ale úhel byl příliš strmý a mraky tak nízko, že jsem neviděl ani vrcholek hory, natož chrám.</p> <p>Sklíčeně jsme se vrátili do města a zašli si na večeři do dobré místní restaurace. Pak jsme se vraceli do hotelu. Šli jsme kolem řeky a nijak nespěchali. Sandy nebyl zdaleka tak deprimovaný. Sandy však samozřejmě nevěděl to, co jsem věděl já, a napůl si ze mne dělal legraci.</p> <p>Teď, v noci, jsem mohl vzhlédnout a podívat se na tu horu, černou masu s malými světly, která osvětlovala různé atrakce a samozřejmě i lanovku. Na vrcholku jsem žádná světla neviděl. Chrám zavíral za soumraku a v současném světě nebylo moc účelné používat výstražná světla pro letadla nebo výstražná světla na radiových či televizních vysílačích, když nic z toho ještě nebylo vynalezeno.</p> <p>„Půjdeme nahoru na pokoj,“ přemlouval mne Sandy a pokoušel se mluvit soucitně. „V každém případě to byl dlouhý a únavný den. Můžeme pokračovat zítra.“</p> <p>„Běž napřed, jestli chceš,“ odpověděl jsem sklíčeně. „Já tu ještě chvilku postojím a pokusím se přemýšlet.“ Otočil jsem se a lehce ho políbil. „Myslím, že si jednu noc můžeme odpočinout.“</p> <p>Sandy pokrčil rameny, ale zřejmě cítil, co to pro mne znamená. „Tak dobře. Já počkám.“</p> <p>Během několika minut jsem na chodníku u řeky osaměl. Opíral jsem se o železné zábradlí, které vedlo na vrcholku hráze a oddělovalo mne od řeky samotné, a jen jsem se upřeně díval na tu velkou, černou masu.</p> <p><emphasis>Dobrá, Paželve, tak co teď mám k čertu dělat</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Naučit se létat?</emphasis></p> <p>Bylo to frustrující, jen se dívat do temnoty a nevnímat loďky, říční čluny a ostatní lidi, kteří se procházeli podél břehů. Zcela jsem se soustředil na tu zatracenou horu.</p> <p><emphasis>Zatraceně</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Měl bych být schopen středisko vnímat</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Řekl jsem si. Byl jsem téměř jeho součástí a ono bylo částí mne, nejvíc se blížilo k něčemu <emphasis>skutečnému, </emphasis>čeho jsem se musel pevně držet.</p> <p>A já jsem ho vnímat <emphasis>dokázal, </emphasis>každopádně jsem cítil alespoň něco. To něco mi říkalo, že tam středisko je, že jsem měl pravdu.</p> <p><emphasis>Pokračuj</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokračuj</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Kde jsi</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ukaž se mi</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ukaž se mi</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ukaž se mi </emphasis>hned<emphasis>!</emphasis></p> <p>Z vrcholku hory vystřelil paprsek zelenavého světla, který očividně procházel mrakem, a pokračoval směrem do údolí. Ukazoval na místo, které neleželo na hoře Lookout Mountain, ale dole v údolí. Od místa, kde jsem stál, to bylo poměrně daleko, ale zdálo se, že je to na téhle straně řeky, někde v kopcích hned za městem. Světelný šíp, maják, zářící na kratší straně jehlanu, sledoval strmý svah mnohem níž, než jsme se Sandym považovali za možné.</p> <p>Byla hezká noc a poblíž se nacházelo dost jiných lidí. Mnozí se dívali tam, kam já, ale zdálo se, že tu zelenou čáru nikdo z nich nevidí. Byla jen pro mne. Zapnul jsem ji, zviditelnil ji silou vůle. Teď nastal čas ji následovat, dokud mě ještě zaplavuje adrenalin. Klusal jsem k hotelu a překvapilo mne, když jsem asi blok od něj zaslechl Sandyho, jak na mne volá z temné uličky.</p> <p>„Jayce! Tady! <emphasis>Rychle!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Podivil jsem se, ale zabočil jsem a brzy zmizel v přítmí. „Sandy! Našel jsem to! Přinejmenším si myslím, že vím, jak to najít!“</p> <p>„Cože? Jo, to je skvělé, Jayce, ale máme problémy. Stěží jsem se dostal z hotelu, a to jen proto, že mne správce nechtěně upozornil. Celou budovu obklíčili. Jdou po mně, pravděpodobně také po tobě!“</p> <p>„Oni? Kdo jsou „oni“?“ <emphasis>Pokračuj</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ne </emphasis><emphasis>Al</emphasis><emphasis> a jeho tým</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ne tady!</emphasis></p> <p>„VP. Myslím, že tentokrát jsem to přehnal. Někdo nás odhalil!“</p> <p>VP… Vnitřní policie. Šli po nás federálové.</p> <p>Vzdychl jsem. „V tom případě je mi jedno, nakolik jsi unavený, musíme jít. Musíme se na to místo dostat dříve, než nás někdo chytne,“ řekl jsem svému partnerovi, který najednou zpanikařil. „Jinak je po všem.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 11</strong></p> <p><strong>ODPOVĚDI NEJSOU ŘEŠENÍM</strong></p> <p>Nepočítal jsem s tím, že to budu muset dělat tajně nebo na útěku, ale všechno bylo tím naléhavější, že se to muselo udělat co nejrychleji.</p> <p>Jak jsem očekával, Sandy ten maják neviděl, ale pro mne zůstával pevný jako skála. Co se týkalo mého partnera s podvodnými sklony, neměl moc na výběr a musel věřit, že mám koneckonců nějakou představu, co dělám.</p> <p>„Cožpak jsi <emphasis>zešílel?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zavolal na mne Sandy, zatímco jsem klusal, soustředěný na konec paprsku. „Musíme se dostat pryč! A rychle!“</p> <p>„Kam?“ zavolal jsem na něj. „Máme s sebou trochu peněz, ale to je asi tak všechno. Naprosto jistě se s nimi nedostaneme do nějaké ostrovní země, kde nevydávají stíhané osoby. Ani vlakem bychom s nimi nedojeli moc daleko, a oni mohou vlaky sledovat. Potřebuješ identifikaci, abys cokoliv dostal, takže bychom museli jít pěšky a žít z toho, co bychom našli. Máš nějakou představu, jak dlouho by nám trvalo, než bychom dorazili po svých do Mexika? Tisíc mil, možná patnáct set? Tohle jsou <emphasis>federálové, </emphasis>Sandy. Z našeho vlastního milujícího týmu. Nemůžeme si jen změnit jména, nabarvit si vlasy a žít v divočině za hranicemi země. To ne.“</p> <p>„Tak musíme trochu přemýšlet. Můžeme dělat těžkou práci. Kdo se bude starat o dělníky, kteří tahají těžké náklady? Nebo bychom se možná mohli prostě vzdát!“</p> <p>Takový nápad neodpovídal mé povaze, ne v tomhle životě. Působilo to legračně – první krize, a já jsem převzal vedení a Sandy byl tím, kdo si naříkal. Já jsem se vůbec necítil špatně. Byl jsem nervózní, možná vyděšený, když vezmeme v úvahu okolnosti, ale jestli se mělo všechno brzy pokazit, alespoň se nám nabízela dobrá příležitost.</p> <p>„Máš v rodině nějaké bohaté příbuzné nebo vysoce postavené volitele? Myslím <emphasis>opravdu </emphasis>bohaté, takové, kteří by dokázali koupit federální soudce? Já určitě ne. To znamená, že vrátíme, co jsme ukradli, i s pokutou. Patnáct, dvacet let tvrdé práce s uříznutými kulkami, aby sis nemohl vyšoustat únik tím, že bys měl dítě – hm. I kdyby se nám podařilo utajit, že jsme vzdělaní, a dostali bychom práci proletářů, co pak? Stejně tolik tvrdé práce, ne o moc lepší podmínky k životu a horší jídlo. Navíc to všechno budeš dělat těhotný, protože budeš každým rokem čekat jedno dítě. Ne. Ne, když existuje jiná šance.“</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jaká </emphasis>šance? Tvoji starobylí tvorové z kosmu a jejich základna? Miláčku, nerad ti to říkám, ale nikdy jsem těm kecům nevěřil. Jen jsem si z tebe dělal legraci. Nejsem si jistý, jestli tu neklušu tmou k nějaké tvé divoké halucinaci.“</p> <p>Prudce jsem zastavil, trochu couvl, pak jsem se otočil a pohlédl na Sandyho. „Zatím jsi ze mne měl legraci. Co tě bude stát, když si ji budeš dělat ještě chvíli? Jen pojď, přestaň fňukat a uvidíme, kdo je praštěný.“ Chvíli jsem se odmlčel a pak mírněji řekl: „Miláčku, víš, že nás chytnou. Nemůžeme se ukrýt, ani nemůžeme utéct. Ale nikdy se nevzdávej, dokud nemusíš. Já jsem to už udělal vícekrát a nikdy mi to ani trochu nepomohlo. Žádám tě, abys ses na mne spolehnul, věřil mi a nevyptával se.“</p> <p>Nastala chvíle ticha. Slyšeli jsme jen vzdálené zvuky města a šplouchání vln, narážejících do hráze, jak nás míjel říční člun. Nakonec Sandy řekl: „Tak dobře. Veď nás.“</p> <p>Nedokážu vypovědět, co pro mne těch několik slov znamenalo, protože jsem lépe než kdokoliv věděl, že působím jako naprostý šílenec. Tentokrát byl Sandy ve stejném postavení, v jakém se kdysi ocitl pan Cory Maddox. Já jsem představoval Bílého Králíka Cynthie Matalonové, který si naprosto věřil.</p> <p><emphasis>Nevím, jak zazpívat tuhle písničku,</emphasis></p> <p><emphasis>protože všechno, o čem si myslíme, že víme, je špatně…</emphasis></p> <p>Bylo to mnohem dál, než se zdálo. Vzdálené hodiny odbíjely tři ráno, než jsme se k tomu místu přiblížili, ospalí, hladoví a vyčerpaní. Řeka v těch místech nepředstavovala moc spolehlivý zdroj pitné vody, zvláště když jsme postupovali po proudu, ale vůbec jsme se nad tím nezamýšleli. Brodili jsme se až po pás. Ve vodě jsme se cítili překvapivě příjemně, nejen proto, že jsme se mohli sehnout a napít se, ale také nás chladila.</p> <p>Sandy nakonec namáhavě vyšel z řeky a svalil se na břehu. Dokonce i po tak dlouhé době pro mne byla ohebnost kentauřího těla něčím překvapivým. Postavu kentaura jsem dříve považoval za dost strnulou. Následoval jsem Sandyho a lehl si vedle něj. Takhle daleko po proudu bylo docela ticho a postupně začínalo být také mlhavo.</p> <p>„Jak je to ještě daleko?“ dokázal ze sebe vypravit Sandy. Zdálo se, že je úplně vyřízený.</p> <p>Podíval jsem se přes řeku a zjistil, že mne přímý paprsek téměř oslepuje. Vstal jsem, otočil se a sledoval ho očima. Pocítil jsem úlevu, že skutečně <emphasis>dopadá </emphasis>na naší straně řeky. Kdyby ne, nebyl jsem si vůbec jistý, kde může být příští most.</p> <p>„Zrovna támhle,“ zašeptal jsem. Najednou jsem se cítil víc nervózní než unavený. „Dalších tři sta nebo čtyři sta metrů.“</p> <p>Pomohl jsem Sandymu vstát a pomalu jsme šli dál. Očima jsem se zcela soustředil na místo, ve kterém paprsek pronikal mlhou a osvětloval plochu ležící přímo před námi. Když jsme k ní dorazili, téměř jsem pocítil zklamání. Vypadalo to jako odvodňovací tunel. Byl možná metr třicet široký, starý a už nepoužívaný, zjevně však pocházel z moderní doby. No, to bylo možné. Cokoliv jiného by mohlo připoutat pozornost.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tady?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>řekl Sandy. Působil nervózně a opět pochybovačně. „Je tam hrozná tma!“</p> <p>Paprsek mířil přesně na to staré betonové potrubí. „Můžeš tu počkat, jestli chceš,“ odpověděl jsem. „Já musím jít dovnitř. Musím to sledovat až do konce.“</p> <p>Abych se dostal dovnitř, musel jsem sklonit trup téměř vodorovně. I tak bylo téměř nemožné, abych se otočil, jakmile se do toho jednou pustím. Vážně jsem doufal, že nejsem tím šíleným idiotem, za jakého mne Sandy považoval.</p> <p>Sandy vzdychl. „Jdi napřed. Budu se držet za tebou. Nejspíš ti i vlezu až do zadku, ale ať už s tím skoncujeme.“</p> <p>Neušli jsme více než pět nebo deset metrů a musím připustit, že jsem sám začal pochybovat. Nikdy jsem nepoznal absolutnější temnotu. Byla vlhká, plesnivá a zapáchala jako neuvěřitelně staré splašky. Vlasy jsem se otíral o pavučiny, mech a lišejník. A co bylo téměř nevyhnutelné, slyšel jsem zvuky nějakých tvorů, kteří cupitali blízko mne. Nejspíš potkani. Možná dokonce něco horšího. Nechtěl jsem o nich přemýšlet a modlil jsem se, aby se mi žádný nezapletl do vlasů nebo mne nekousl do šlachy.</p> <p>Nakonec jsme dospěli do místa, kde zřejmě došlo k nějakému posunu horniny. Staré potrubí se zlomilo a odpojilo. Byla tam spousta suti. Rád bych viděl, jak to tam vypadá, a zašeptal jsem: „Nemáš zápalku? Něco tu je.“</p> <p>Sandy měl ve zvyku kouřit malá viržinka. Já měl rád velké, tlusté doutníky, ale s sebou jsem žádný neměl.</p> <p>Cítil jsem, jak se Sandy tlačí kupředu. Naše ruce se setkaly a já převzal krabičku zápalek. Bylo trochu bolestivé být natažen tak nepřirozeně kupředu. Šmátral jsem v krabičce, vytáhl zápalku a krabičku zavřel. S jistými obtížemi se mi nakonec podařilo zápalku rozžehnout.</p> <p>Chvilku trvalo, než se mé oči přizpůsobily její oslepivé záři, ale pohled, který se mi naskytl, mi dal naději. Něco – pohyblivé bahno, sesun skály – posunulo a zlomilo staré potrubí. Potrubím protékal jen pramínek vody, protože se přes tohle místo nemohlo moc vody dostat. Pád potrubí ale nezpůsobil, že by dovnitř napadalo bláto a kamení. Mezi koncem starého potrubí a novou stěnou tunelu byl podivně hladký a dost velký prostor, aby se jím někdo mé velikosti s určitým úsilím protáhl. Dvě další zápalky a dostal jsem se až tam.</p> <p>„Zůstaň tady,“ řekl jsem Sandymu. „Jestli uváznu, potřebuju, abys mne vytáhl. Jestli najdu to, co tam očekávám, zavolám na tebe a přijdeš za mnou.“</p> <p>Potmě, protože jsem potřeboval obě ruce, abych se protáhl, se mi podařilo kroucením a otáčením dostat mezi staré betonové potrubí a podivně hladkou stěnu. Úzká chodba vedla zpátky možná dvě délky těla, pak ostře zatáčela. Zahnul jsem také a přemýšlel, jestli jsem zrovna nezavinil smrt nás obou, když se přede mnou náhle objevila stěna. Kovová stěna. Osahával jsem ji, našel jsem kliku, stlačil ji dolů a otevřel dveře směrem dovnitř.</p> <p>Automaticky se rozsvítilo nouzové světlo.</p> <p>„Sandy! Pojď dál!“ vykřikl jsem bezmála z plných plic. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Je to tady!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Protlačil jsem se vchodem. Všiml jsem si, že volné jsou jen horní dvě třetiny dveří, ale s několika odřeninami a škrábanci jsem se ocitl uvnitř.</p> <p>Vypadalo to strašidelně povědomě. Až příliš povědomě. Většina mých vzpomínek na tohle místo nebyla kromě toho moc příjemná. Bylo to poprvé, pokud jsem si ve všech svých vzpomínkách dokázal vybavit, co jsem se tu ocitl bez Ala, Dana, Lese, Rity nebo dokonce Alice. Jestli někdo přešel prostřednictvím Řídicího střediska do téhle inkarnace, je ještě přidrátovaný. Bylo docela jasné, že tu pořádně dlouho nikdo nebyl.</p> <p>Za sebou jsem slyšel Sandyho, jak kleje a protahuje se stísněným prostorem. Já jsem si mezitím vychutnával, že mohu opět stát v normální vzpřímené poloze. Zachvěl jsem se a trochu znepokojeně se dotkl svých vlasů. Na dotek byly hrozně špinavé.</p> <p>„Kdyby to zatracené šílenství raději…“ mumlal Sandy. Pak, když vrazil do místnosti a pohlédl na vchod a světla, se najednou zastavil a zhluboka se nadechl. „Ach, můj bože! <emphasis>Co </emphasis>je to za místo, Jayce?“</p> <p>Vzdychl jsem. „Mělo spoustu názvů, miláčku. Řídicí středisko, Velitelské středisko, ústav – a pravděpodobně tisíc dalších, dávno zapomenutých.“ Pomalu jsem postupoval vpřed a snažil se zorientovat. Vešli jsme vedlejším vchodem, blízko kliniky. Šátral jsem po hlavních světlech, pak jsem našel příslušný panel a nahodil je. Neočekával jsem, že budou doopravdy fungovat.</p> <p>Pomalu, téměř divadelně, zablikalo zářivkové osvětlení a všude kolem nás se rozsvítilo. Koupali jsme se v jasném světle. Pomalu jsem šel kupředu. Klapání kopyt nebylo při chůzi po kobercích téměř slyšet.</p> <p>Byl jsem tak unesen tím, že jsem se tak rychle dostal dovnitř, že jsem na okamžik zapomněl na Sandyho. Nahlédl jsem do prázdné a potemnělé kliniky, téměř abych se ujistil, že se nečekaně nezjeví Les nebo Al. Pak jsem se najednou otočil a spatřil Sandyho, jak tam dosud nehybně stojí hned za dveřmi, vypadá omráčeně a zcela vyděšeně.</p> <p>„Pojď dál,“ zval jsem ho konejšivě. „Je to jenom budova. Myslím, že tu hodně dlouho nikdo nebyl.“</p> <p>Sandy se nepohnul, ale jeho pohledná chlapecká tvář, která se na mne dívala, byla stále plná děsu. „Ty – ty jsi o tomhle <emphasis>věděl, že</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Nedozvěděl ses o tom na ministerstvu vnitra. <emphasis>Byl </emphasis>jsi tu! Ty jsi o tom všem <emphasis>věděl!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Zhluboka jsem se nadechl. „Ano, věděl jsem, že to tu je, hned jak jsem uviděl náznaky. Ne, nebyl jsem tu, alespoň ne v současném světě. Je mi líto, Sandy, ale je to rozhodně lepší, než kdybychom se stali trestanci. Ocitnout se tady bylo jediným smyslem mého současného života. Neboj se toho, i když to možná je ta nejděsivější noční můra na celém světě. Jako cokoliv jiného s velikou mocí může být středisko využito nebo zneužito. Záleží na tom, kdo drží prst na ovládání.“</p> <p>Sandy se dosud nepohnul. „Kdo – kdo jsi?“</p> <p>„Jsem ten stejný Jayce jako vždy. Nikdo nás nevyměnil v posteli, ani neobsadil tělo tvého původního partnera. Většinou jsem se k tobě choval čestně a otevřeně, jen jsem ti prostě nemohl říci všechno, protože bys tomu nevěřil. Stále ještě spoustě věcí nevěříš. Pravdou je, miláčku, že neznám odpovědi. Tohle je poprvé, co tu jsem, kdy středisko neřídí ti špatní. Proto se možná něco dozvím. Hned teď ti můžu jedině říct, abys zapomněl na to, o čem ses domníval, že víš. Tohle ti převrátí mysl naruby. Jak mi kdysi někdo řekl, všechno, o čem sis myslel, že víš, je špatně. Všechno, kromě jedné věci. Stále tě miluju a neublížím ti. Pojď dál. Ukážu ti, co a jak.“</p> <p>Sandy stále vypadal vyděšeně. Viděl jsem však, jak se výraz jeho tváře mění, když mu mysl říkala: <emphasis>Nech toho</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tohle je Jayce, ne někdo z Marsu</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Mimochodem, může to vynést víc než cokoliv předtím!</emphasis></p> <p>Horní řídicí místnost tam zůstala jako vždy, terminály a monitory byly napájeny.</p> <p>Sandy dovolil své zvědavosti nebo dokonce fascinaci, aby částečně překonala strach. „Co je to za věci?“</p> <p>„Cože? Židle.“ Opravdu! Sandy nemohl nikdy, nikde na světě vidět židli. Velké, napůl skloněné postele a pohovky ano, ale ne židle. Kdo by na nich v současném světě seděl?</p> <p>„Sedali na nich lidé, kteří tohle středisko vytvořili. Nebyli docela jako my.“</p> <p>Sandy zkoumal kancelářskou židli na kolečkách a s vysokým opěradlem tak, jako by se jednalo o létající talíř. „Jací tvorové je mohli používat?“</p> <p>„Opice,“ odpověděl jsem. „Nahé opice. Něco jako my, kdybys odřízl zadní část těla. Jen si představ, že by zadek přímo navazoval na záda a pak bys měl jen přední nohy. A žádná kopyta. Široké, ploché, měkké, opičí nohy.“</p> <p>V tomhle světě opice existovaly, viděl jsem je ve Federální ZOO. Věděl jsem, jaká představa se musela v Sandyho mysli vytvořit na základě mého popisu, ale dostatečně se shodovala se skutečností. Dokonce i opice měly v současném světě jen jedno pohlaví, ale spíše se stávaly samcem nebo samicí vždy v období páření, než že by byly po celou dobu schopny obojího.</p> <p>„Tohle postavily a řídily <emphasis>opice</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Opice ne. Ty mají dlouhé ocasy. Podobali se opicím bez ocasu. Byly to opice s mozkem, jaký máme my.“ Rozhodl jsem se prozatím vynechat část týkající se dvou odlišných pohlaví – tohle bylo dost převratné.</p> <p>Najednou jsem měl o Sandyho trochu obavy. Nejen proto, že se jednalo o dost strašidelný zázrak. Také samozřejmě představoval možnost, jak se zalíbit mocným. Předání takové technologie by jistě znamenalo odvolání obvinění, a pravděpodobně ještě víc. I když jsem doufal, že Sandyho láska ke mně je stejně silná, jakou jsem cítil já, kdo ví, k čemu může dojít, když se na ni musím spolehnout? Spousta lidí byla zrazena svými milenci ze všemožných důvodů – dejte nám milion dolarů, vilu v teplém pásmu a zapomeňte, že existujeme, a my vám předáme klíče k vesmíru. Já sám jsem se už vícekrát ve svých minulých životech cítil podobně.</p> <p>Přešel jsem k fungujícímu terminálu a pokoušel se vzpomenout si na základní věci. Uplynula dlouhá doba, ale zdálo se, že se mi tady mé znalosti v případě potřeby vrací.</p> <p>Kromě židlí existovalo i další fyziologické omezení. Měli jsme velice dlouhé prsty, delší, než byla šířka dlaní. Nekončily pouze tenkými nehty, ale silnými, pokrývajícími celou špičku každého prstu. Na konci byly zašpičatělé, zespodu trochu zúžené, ale byly tvrdé jako kámen a bez jakýchkoliv nervových zakončení. Psací stroje, které jsme používali na ministerstvu vnitra, byly takovým prstům přizpůsobeny, ale tyhle klávesnice k terminálům ne. Uvědomil jsem si, že budu nucen psát pomalu dvěma prsty, ale šlo to, i když to pro mne jako pro člověka, který uměl psát naslepo, bylo obtížné. Vyťukal jsem automatizované bezpečnostní kódy, změnil jsem hesla a nechal zcela uzavřít obvod střediska. Byla pravda, že nejspíš existoval master kód, který by jinému Vyvolenému umožnil vstup, pokud by se dostal takhle daleko. Vyvolení by si však ten kód nepamatovali, ne? Sám jsem měl pochybnosti, i když jsem věděl, že tu středisko musí být. Vešel bych alespoň tři metry daleko do té trubky, kdybych neměl představu, co hledám nebo proč tu jsem?</p> <p>Zajištění mělo ten účinek, že uzavřelo jakýkoli východ, dokud se nevyťukalo platné heslo. Sandy nemusel o téhle malé pojistce vědět, ale já jsem se díky ní cítil daleko lépe. Byla také pravda, že se jazyk, který jsme užívali, nazýval angličtina, ale opravdu se nejednalo o stejný jazyk, který používali stavitelé této stanice. Nepoužívali stejnou římskou abecedu. Rozdíl v tělesné stavbě rukou přetvořil psaný jazyk v cosi, co mělo stejnou funkci, ale co se dost podobalo klínovému písmu. To znamenalo, že by se Sandy na displejích těžko dokázal zorientovat nebo by těžko dokázal vyťukávat slova, ze kterých by vzešlo něco jiného než další nesrozumitelná hatmatilka. Poměrně vzdělaný písař se v okamžiku, kdy vstoupil do střediska, proměnil v pouhého dalšího představitele masy analfabetů.</p> <p>Jako další se mi podařilo vyvolat zprávu o údržbě. Vzduch byl zatuchlý. Zapnul jsem vzduchové filtry, nastavil teplotu a zkontroloval systémy napájení. Energie jako vždy přicházela zespodu, z místa, kam se nikdo z nás nemohl podívat.</p> <p>Spuštění klimatizace mého společníka překvapilo. „Co je to?“</p> <p>„Klimatizace, výměna vzduchu, ovládání teploty. Bude to pro nás úplně dokonalé a ta zatuchlost ze vzduchu také zmizí. Zrovna jsem zkontroloval všechny systémy. Jsme v bezpečí a v dobré kondici. Jen nemačkej žádná tlačítka, dokud se mě nezeptáš!“</p> <p>„Jak jsi věděl, jak to udělat?“ zeptal se mě Sandy. „Tedy, jak to všechno víš, pokud nejsi někdo úplně jiný?“</p> <p>Chvíli jsem přemýšlel. „To se dá těžko vysvětlit. Nejlepším vysvětlením možná bude, že na reinkarnaci skutečně něco je. Ti z nás, kteří o tom vědí, se narodili s příslušnými znalostmi. Když se sem dostaneme, vyjdou znalosti na povrch. Nechci tě urážet tvrzením, že je všechno opravdu tak jednoduché, ale tohle je zkrácená verze.“ Pohlédl jsem dolů a v duchu zaklel. „Na druhé straně musím být velmi opatrný, když vyťukávám na těch klávesnicích takovými prsty.“</p> <p>„Ale – vypadá to docela nově, a všechno je zapnuté! <emphasis>Nemohlo </emphasis>to tu být pohřbené celá staletí!“</p> <p>„Ani nebylo, protože ta staletí byla zpětně doplněna poté, co sem středisko dorazilo. Čas, prostor a spousta věcí, které jsme považovali za jisté, prostě není pravdivých, přinejmenším v této souvislosti. Mohu ti jen říct, že tohle místo je skutečné. Jedná se o téměř božský stroj. Nevím, kdo ho postavil nebo kdy, ale tady mám možná příležitost to zjistit. Právě o to jde. V každém případě budu schopen středisko využít, abych nám zajistil mnohem lepší budoucnost, než jaká by nás čekala při návratu do rukou federálů.“</p> <p>Sandy se diplomaticky rozhodl ignorovat podivnost situace a zaměřit se na praktické záležitosti, což byla za daných okolností velice chytrá volba. Také jsem viděl, že jeho strach zmizel a nahradila ho, alespoň částečně, mírná hrabivost.</p> <p>„Máš nějaké magické kombinace pro jídlo a vodu? Mám hrozný hlad!“</p> <p>S úlevou jsem se zasmál. „Myslím, že na něco přijdu. Tohle středisko bývá zpravidla na povrchu, má spojení se světem a jídlo se objednává, ale určitě tu jsou zásoby.“ Když už jsem v minulosti vedl dlouhé diskuse s mroži a paželvy, nepovažoval jsem teď vyčarování kapky vína a sendvičů za něco obtížného. A taky to obtížné nebylo – jenže život je příliš krátký, než abych všechno vyťukával dvěma prsty. To znamenalo použít virtuální helmu, pomocí které jsem se mohl připojit k počítačům přímo a poskytnout jim nedvojsmyslný obrázek právě toho, co jsem chtěl.</p> <p>To znamenalo zamířit do spodního podlaží, na místo, na které jsem se zatím necítil připravený. Sandy však měl pravdu – potřebovali jsme jídlo a pití, a pak dlouhý, pevný spánek.</p> <p>Dokázal jsem plně porozumět Sandyho uvažování, protože se zpětně doplnilo nejen mé bezprostřední okolí. I když to probíhalo pomaleji a nějak odlišně, teď už jsem si pamatoval ze svého života všechno, od dětství až do současnosti. Jak už k tomu došlo při méně dramatických změnách, cítil jsem se ve své podobě přirozeně a pohodlně. Zjistil jsem, že je velmi obtížné cítit jinou spojitost s těmi lidskými opicemi než na akademické úrovni. Přesto jsem si pamatoval, i když nejasně, že tohle místo znám.</p> <p>Také rozhraní pro virtuální realitu byla navržena pro jinou fyziologii. Nebylo možné, aby se jeden z nás dokázal dostat do modulu pro podporu životních funkcí. To alespoň naznačovalo, která podoba byla blíže „skutečné“. Virtuální helma, displejový štítek a vycpávky mi přesto padly, i když uši mi trochu odstávaly a helma byla méně pohodlná, než jsem si pamatoval. Přesto jsem se cítil docela sebejistě, když jsem si ji nasadil. Spatřil jsem, že terminál naskočil, a pokusil jsem se o vstup.</p> <p>Displej jsem viděl, ale k žádnému přímému kontaktu nedošlo. Podobalo se to prvním virtuálním přilbám, ve kterých jste mohli vidět a slyšet, ale ne cítit. Rozhodně jste se také nemohli propojit se strojem rychlostí myšlenky. Pohlédl jsem na informaci o stavu, která naznačovala, že vykazuji známky nemoci, ale to mi starost nedělalo. Naše těla měla vyšší tělesnou teplotu a stroj ji považoval za vysokou horečku, ale pro mě byla teplota normální. Sejmul jsem helmu, zkontroloval terminál a vyťukal požadavek, aby za deset sekund začala diagnostika. Znovu jsem si helmu nasadil a vyčkával. Netrvalo dlouho a objevila se zpráva.</p> <p>„Virtuální přilba není nasazena,“ sdělovala. „Čekám na připojení.“</p> <p>Co znamenalo „není nasazena“? Zatraceně, vždyť ji nasazenou mám! Znovu jsem ji sundal a zkontroloval obrazovku. Viděl jsem na ní spousty parametrů, které zařízení prověřovalo. Všechny parametry musely být správně, jinak nic nepracovalo. Všechno se zdálo být v pořádku kromě…</p> <p>NEDOŠLO K LIMBICKÉ SYNCHRONIZACI.</p> <p>Limbická synchronizace? Mozek používá frekvenci čtyřiceti hertzů jako frekvenci, kterou si vnitřně předává největší množství informací. Brandovy skřínky byly rovněž nastaveny na tuto frekvenci, tak, aby rozhraní nevyvolávalo záchvaty a zachovávalo rozmezí, které mozek dokázal použít. Navrhl jsem tu přilbu s použitím stejných principů už před několika životy.</p> <p>Okamžitě jsem pochopil, že existují větší rozdíly než ruce a kopyta. Evidentně jsme používali jinou mozkovou frekvenci. <emphasis>Do hajzlu</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Tak blízko a přitom tak daleko…!</p> <p>Jak dlouho bude trvat, než budeme donuceni odejít? Pravděpodobně se dostaneme rovnou do rukou federálů a zažijeme dlouhé, těžké období. Zdálo se, že vodní fontány z nějakých nevysvětlitelných důvodů opravdu fungují – ale jídlo nám určitě chybělo. Žádný z nás neměl nadbytek tělesného tuku, ze kterého bychom žili, zatímco bych hledal řešení.</p> <p>„No dobře,“ vzdychl jsem, „oběma nám zbylo několik zrňáků. Můžeme je klidně sníst a vyspat se na to. Nevím, jak ty, ale já jsem příliš unavený, než abych dnes v noci přišel na to, jak problém obejít.“</p> <p>Sandy přikývl a zívnul. „Jestli dojde k nejhoršímu, přijdeme na nějaký způsob, jak by jeden z nás mohl potají vyklouznout ven a něco sehnat,“ odpověděl. „Ale teď – je spánek to pravé.“</p> <p>Vypnul jsem světla v laboratorní části a uložili jsme se k spánku. Nedokázal jsem se zbavit myšlenky, že mi tu něco chybí, ale Sandy měl pravdu. Byl jsem příliš unavený, než abych jasně uvažoval.</p> <p>Ve všech životech existovalo určité spojení všech Vyvolených s tímhle místem, buď přímo nebo prostřednictvím jednoho ze záložních středisek. Jen částečně to záleželo na těsné blízkosti – i v tomhle velice utlumeném pohotovostním režimu jsem cítil, že tu Řídicí středisko je a viděl jsem energii, kterou mohli vidět pouze Vyvolení, jak ukazuje na tohle místo. Ještě jsme nedospěli k aktivační úrovni, ale už pouze tím, že jsem tu byl, jsem měl především v dolním podlaží pocit spojení. Měl jsem pocit, že jsem splynul s energií střediska. Možná jsem s ním nemohl hovořit tak, jak jsem potřeboval, z nějakého důvodu jsem však měl pocit, že ten ohromný stroj ví o mé přítomnosti a ví, kdo vlastně jsem.</p> <p><emphasis>VR</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>Virtuální realita</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>Všechno, co si myslíš, že</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>víš, je špatně</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>Tak usilovně utíká, jen aby mohla zůstat na stejném místě</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>Mrož a kybernaut si promluví o mnoha věcech</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>Mé hodinky ukazovaly šest třicet, ale neměl jsem představu, jestli je ráno nebo večer. Samozřejmě, nejspíš bylo ráno, protože jak bych mohl spát déle než patnáct, šestnáct hodin? Přesto jsem se cítil příliš odpočinutý, téměř až moc odpočinutý, než aby se jednalo o pouhé tři nebo čtyři hodiny.</p> <p>Snil jsem, ale nezjevili se mi žádní tvorové z Kraje divů, alespoň jsem měl takový pocit. Nedokázal jsem si na sny doopravdy vzpomenout, kromě dojmu, že byly dost konvenční.</p> <p>Rozhlédl jsem se a s překvapením zjistil, že jsem sám. To mě rychle probudilo. Kam mohl Sandy k čertu odejít? Ven ne. Rychle jsem skočil k blízkému terminálu a vyžádal si bezpečnostní status. Zjistil jsem, že je všechno stále uzavřené a neporušené. Ale když nešel ven, tak kam?</p> <p>Nacákal jsem si do očí trochu studené vody z blízké vodní fontánky. Pak jsem se otočil a zavolal: „Sandy? Kde jsi, miláčku?“</p> <p>Odpovědí bylo ticho, které mě teď opravdu znervózňovalo. Proto jsem se vydal Sandyho hledat. Nejprve jsem zkontroloval přehlednější první patro, pak jsem se vrátil dolů do laboratorní části. Prakticky jediná místa, kam jsem se ještě mohl podívat, zůstávala dole za tou obávanou chodbou, ve skladištích, malých kancelářích a vzadu, kde se posledně, když jsem tam byl, rozplývala realita. Až dosud jsem se té oblasti vyhýbal, protože jsem se obával, co tam mohu najít. Teď jsem však zamířil dolů. Cestou jsem otevíral dveře a sledoval barevné proužky. Vydal jsem se dolů k jídelně, kde drželi Rini tak dlouho jako zajatkyni. Došel jsem k jídelně, otevřel dveře a objevil jsem Sandyho, jak jí sendvič.</p> <p>„Ahoj, miláčku! Nechtěl jsem tě vzbudit! Usnul jsi, jako když tě do vody hodí!“</p> <p>Upřeně jsem se díval ne na Sandyho, ale na sendvič a velkou plastovou láhev kokakoly na stole. „Kde jsi to vzal?“</p> <p>„Tam vzadu je nějaká místnost. Probudil jsem se a nedokázal jsem znovu usnout. Chtělo se mi hrozně čůrat a nemohl jsem přijít na to, kde to udělat, takže teď je v jedné kanceláři odpadkový koš plný chcanek. Každopádně jsem při hledání objevil tuhle místnost a slyšel, jak vzadu hučí nějaké stroje. Tak jsem otevřel dveře a zjistil, že je tam pořádná zima. Ne mráz, ale zima. A tam, ve velkých krabicích, jsem našel hezky naskládané různé druhy sendvičů, několik nádob s hmotou, která se mi nějak nezdála, a kartóny s tímhle pitím.“</p> <p>Na žádnou takovou místnost jsem si nepamatoval, a přitom bych dokázal namalovat plán podlaží Řídicího střediska i ve spaní. Přesto tu byla – s kovovými dveřmi v místech, kde předtím žádné dveře nebyly. Uvnitř zabírala celý prostor lednička, možná tři krát tři metry.</p> <p>Sandy položil jídlo na podlahu a roztrhl několik krabic, ve kterých byla spousta obyčejných balených sendvičů a tuňákový salát, samé obvyklé věci. Na opačné straně stály kartóny s půllitrovými plastovými lahvemi. Byla v nich kokakola, kokakola bez cukru, Sprite a pomerančová limonáda. Vzal jsem si dva obložené sendviče, láhev kokakoly a vrátil jsem se, pořádně zmatený. Přesto, když jsem se na ně díval, dokázal jsem přečíst nálepky. Na lahvi byla obvyklá loga a obchodní značky – na tomhle světě zcela neznámé – a řádek „Plněno firmou Coca Cola Inc., Atlanta, Georgia USA.“ Na sendvičích byl uveden výrobce „Betterton Foods, St. Louis“ a tvrzení, že jsou registrovány na Ministerstvu zemědělství Pensylvánie.</p> <p>„Riskoval jsi, když jsi něco snědl, aniž by ses mě nejdřív zeptal,“ poznamenal jsem.</p> <p>Sandy pokrčil rameny. „Cožpak máme na výběr? Kromě toho mi to připadalo jako skutečné jídlo. Pití v lahvích se podobalo tmavému pivu. Pivo to není, je to nějaký slazený nápoj s příchutí, ale není špatný.“</p> <p>Usmál jsem se a přikývl. „Teď už nám chybí jen trocha dobré kávy,“ řekl jsem toužebně. Dokonce ani v současném světě jsem bez ní nemohl existovat.</p> <p>Ve stejném okamžiku jsme oba ucítili vůni čerstvě uvařené kávy a současně jsme ztuhli. „Hm… ó…“ řekl Sandy. Pohlédli jsme do zadní části místnosti.</p> <p>Stál tam velký kávovar. Červené světélko, které právě zhaslo, naznačovalo, že je káva uvařená. Na stole byly šálky, a dokonce cukr, instantní smetana a kávové lžičky.</p> <p>„Nechci tě znervózňovat,“ prohlásil Sandy stísněně, „ale když jsem vešel dovnitř, nebylo to tam. Dokonce ani tehdy, když jsi vešel ty. Nebylo to tam…“</p> <p>„Dokud jsem o to nepožádal,“ dokončil jsem a přikývl. „Zrovna tak jako ta lednička v téhle místnosti nikdy nebyla, když jsem se tu v minulosti ocitl.“</p> <p>„Duchové?“ zeptal se Sandy nervózně a rozhlížel se.</p> <p>„Nemyslím. Když jsem tu předtím byl, nikdy jsem středisko neřídil. Domnívám se, že stroj nebo stroje, které středisko provozují, které ho udržují a konzervují, se nějak dozvěděly, že tu jsem a že patřím k těm, které mají uznávat.“</p> <p>Sandy přešel zpátky ke stolu, na kterém stál kávovar. Ještě jednou nasál vůni, pak se dotkl stěny kávovaru, nejprve nehtem a pak lehce dlaní. „<emphasis>Au</emphasis><emphasis>!</emphasis> Opravdu tu je! A je skutečně horký!“</p> <p>„V každém případě je stejně reálný, jako cokoliv jiného, co tu je.“ Myslím, že teď jsem tomu začínal rozumět. Když se Rini přenesla do střediska, aby se pomstila a zachránila několik lidí, viděla ho nejen takhle, ale i v podobě modrotiskových plánů a schémat. Tohle byl vnější vzhled, program, stejně jako všechny vytvořené světy a lidé v nich. Kde se tu vzalo všechno tohle jídlo? Středisko velice dobře znalo mé potřeby, pravděpodobně mi četlo myšlenky, když jsem spal. Vzpomněl jsem si, jak jsem zoufale přemýšlel o tom, že budu nucen vyjít ven.</p> <p>Odkud se to vzalo? Možná z nějakého vhodného obchodu někdy v minulém životě. To by byla ironie. Přestože jsem měl moc jako Bůh, nebo alespoň božský potenciál, nepraštil jsem do stolu a nepřikázal, aby země vydala obchod 7-Eleven. Není divu, že nikdy nedovolili, abych tu něco řídil!</p> <p>Trochu jsem se napil kávy. Chutnala jako má stará oblíbená Kolumbijská speciál od Starbucků, kterou jsem pil ve vzdálené minulosti, a přivolala velmi příjemné a uklidňující vzpomínky. Možná nejen vzpomínky, které se nikdy nezdály být skutečné, ale pocity, náznak jednoduššího života s méně otázkami, lepších časů, bezpečí.</p> <p>Možná, že když se mi povedlo vykouzlit oblíbenou kávu, čerstvě uvařenou, a k jídlu všechny ty obložené sendviče a tuňákový salát, dokážu také vymyslet způsob, jak se přímo propojit se systémem.</p> <p>Sandy byl opět vylekaný. Vrátil jsem se k němu a věnoval mu léčivé, uklidňující objetí.</p> <p>„Ale – kdo to dělá? Je to <emphasis>strašidelné!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Nedělej si starosti,“ odpověděl jsem konejšivě. „I když jsem si to neuvědomoval, ten, kdo to dělá, jsem já. Středisko všechno získává z mé mysli a vytváří to. Vím, že se to podobá magii, ale nevíš to hlavní.“ <emphasis>Žádná magie</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Iluze</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Všechno není nic jiného než zatracená iluze</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dokonce, do určité míry, i my sami</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Pravidla současného vesmíru říkala, že potřebujeme jídlo a pití, takže byl hráč vybaven jídlem a pitím. Odkud pocházelo? Ne doslova z ničeho, ale ze stejného místa jako celý zbytek vesmíru. Pocházelo z mé vlastní mysli, z mých vlastních vzpomínek, včetně nejmenších detailů, které byly zaznamenány, ale nebyly vědomě uchovávány. Skutečně, to byl způsob, jakým středisko dělalo většinu svých triků. Čerpalo z našich myšlenek, zkušeností a vzpomínek. Stejný systém měly Brandovy skřínky.</p> <p>Dokonce i když jsem ten program nenapsal, byly v něm detaily, o kterých jsem se zmínil na začátku, ty drobné buňky a základní stavba listů, chutě a struktury – protože byly vytvořeny z toho, co jsem znal, a porovnány s tím, co jsem znal, co jsem prožíval a co jsem <emphasis>očekával, </emphasis>že najdu. Podílel jsem se na iluzi, ať jsem chtěl nebo ne, ať už vědomě nebo ne. Podrobnosti, které se nedaly nasbírat, čerpal program z pamětí jiných lidí, z jiných dat a konečně z různých databází, které byly pravděpodobně propojeny do celosvětové sítě.</p> <p>Netýkalo se to ale světů, alespoň ne úplně. V tom případě vzal program šablonu z našeho podvědomí, porovnal ji se „skutečným“ světem a provedl nutné změny. Pak podle potřeby extrapoloval, aby vytvořil novou společnost. Nebyli jsme skutečnými kentaury, spojením člověka a koně. To byla výchozí koncepce, ale pak počítače vytvořily skutečné tvory schopné logického vývoje a svět a společnost, které byly nejpravděpodobnějším výsledkem takové fyziologie.</p> <p>Současný svět <emphasis>byl </emphasis>vytvořen z nějaké mé fantazie. Připadal mi příliš pohodlný, příliš povědomý, i když vypadal cize. Proto na mne reagoval program údržby bez ohledu na fyzická omezení a rozdíly. Já jsem byl tím, kdo mohl nastavit hesla, měl jsem Míč od předních dveří. V této chvíli jsem byl pánem domu.</p> <p>Problémem zůstávalo, jak postoupím dál?</p> <p>Když máme jídlo a pití, alespoň nebudeme vyhnáni z ráje. Trik spočíval v tom, najít klíče k odemknutí zázraků rajské zahrady.</p> <p>Teď alespoň běželo zásobování jídlem a programy údržby. Také jsem se musel vymočit, a když jsem šel do místnosti, kde Sandy znečistil odpadkový koš, abych to provedl podobně, objevil jsem, že je koš prázdný. Jednalo se o odlehlou místnost, která pro nás neměla jiné využití. Určili jsme ji jako latrínu a používali ji, aniž bychom brali velké ohledy na koberce nebo vybavení. Vždy byla vyčištěna poté, co jsme odešli. Měl jsem dojem, že to prostě zmizelo nebo bylo vymazáno, ale nikdy v naší přítomnosti, nikdy před našimi zraky, takže jsme nemohli přistihnout nějakou část fungujícího postupu.</p> <p>Ano, byly tam funkční toalety, ale vměstnat naše postavy nad takové mísy stálo stěží za námahu. Možná bych později dokázal vymyslet jednoduchý návrh pro počítač, který by vytvořil nejmodernější záchod pro kentaury. Předtím, než jsem si mohl dovolit takový luxus, mě však čekala spousta práce. Mimo jiné jsem musel přijít na to, jak s tím strojem hovořit přímo. Dosud se jednalo o komunikaci na podvědomé úrovni, a to nestačilo.</p> <p>Když jsem šel dolů k základnímu řídicímu centru v nejnižší části budovy, byl jsem velice nervózní. Vzpomínky, které jsem měl na poslední návštěvu, nebyly vůbec pěkné a bál jsem se toho, co tam mohu najít, když jsem vzal v úvahu, že se jednalo o dějiště zhroucení systému.</p> <p>S jistou úlevou jsem objevil, že centrum vypadá nepoškozené. To, co opravilo systém, opravilo také tuhle místnost. Pěkná kožená křesla mě moc nelákala a ve skutečnosti představovala menší problém, protože některá z nich byla přišroubovaná v podlaze. Ovládací pulty mě však opravdu velmi zajímaly. Jednalo se o hlavní ovládací pulty, které umožňovaly nastavovat hlavní program a vstupovat do něj. Nahoře se nacházely především lokální Brandovy skřínky a údržba větších struktur. Tady bylo místo, kde jste mohli doopravdy programovat.</p> <p>Samozřejmě, to jsem nevyjádřil zcela přesně. Nemohl jsem o nic snadněji napsat program, který by vytvořil můj současný svět, než mávnout rukou a vytvořit obyvatelný Mars. Jednalo se o záležitost strukturovaných dotazů, vytvoření šablon a specifických omezení tak, aby samy počítače napsaly program. Program pak udělal to, co jste chtěli. Problém spočíval v tom, že čím jste chtěli být ambicióznější, z tím výkonnějšího zdroje energie jste museli čerpat. Výsledky zatím nebyly zdaleka tak slibné. Alovi s jeho týmem se zřejmě povedlo získat dostatek energie, aby prorazil na druhou stranu a vytvořil nový, náhodný vesmír. Pak dokázal provádět stejnou šílenost stále znovu a znovu. To je toho! Ale naposledy, když se o to pokusil někdo jiný než Al, způsobil zhroucení celého systému.</p> <p><emphasis>A já samotný jsem přežil, abych vám řekl</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>Byla to však pravda? Mohly mi tyhle terminály konečně sdělit, jaký je současný stav všech, které jsem znal? Představovalo to spoustu opatrného šťourání a zkoumání, abych našel alespoň jednoduchou databázi k prvním dotazům. Přitom jsem se stále držel dál od červeného tlačítka, které bylo znovu neporušené, a ostatních nebezpečných ovládacích prvků. Zdálo se, že rozhraní je úmyslně navrženo tak, aby popletlo začátečníky a dokonce i lidi, kteří dokáží rutinně pracovat na počítači. Nejednalo se však o nic, na co bych nedokázal přijít. Znal jsem základní variantu UNIXu, kterou používaly počítače v horním podlaží. Právě extrapolování z tohoto výchozího bodu mě nakonec dovedlo tam, kam jsem chtěl. I při minimální energii v zařízení jsem cítil ohromný potenciál, soustředěný v té prostorné místnosti, sílu, která mohla tvořit světy – i způsobit zhroucení všeho. Byl jsem na ni nějak naladěn, ale ne takovým způsobem, který by mi umožnil použít Maddoxovu nebo Brandovu metodu vědomého přístupu. To mohlo přijít později. Prozatím jsem potřeboval znát základy.</p> <p>Musel jsem to zkoušet několikrát, než se mi povedlo sestavit dotaz tak, aby vyvolal patřičnou odezvu. Zněl: VYPIŠ STÁLÁ SKUPINA.</p> <p>Na obrazovce roloval jmenný seznam. Povědomá jména. Stará jména. Ale žádné z mých jmen. Potřeboval jsem srovnání.</p> <p>VYPIŠ STÁLÁ SKUPINA SOUČASNÁ JMÉNA.</p> <p>A už tu byla, počítalo se dokonce i s mým sňatkem. Jayce Cord Boyd. A kolik dalších? Musel jsem mít rychlé reflexy, abych svými prsty, které se k tomu nehodily, zastavil výpis na každé obrazovce a součtu. Padesát dva jmen.</p> <p>VYPIŠ POROVNÁNÍ STÁLÁ SKUPINA – SOUČASNÁ JMÉNA > PŮVODNÍ JMÉNA.</p> <p>Dotaz fungoval, ale neposkytl mi výsledek, v jaký jsem doufal. Jména původní skupiny vypsaná vlevo byla stejně tak neznámá jako jména vpravo. Jediný rozdíl spočíval v definitivní specifikaci pohlaví. Nebyla docela taková, jak jsem očekával. Jedno nebo dvě jména byla dvojznačná, ale cítil jsem docela jistě, že mám třináct mužských jmen a třicet devět ženských. Tři dívky na každého chlapce. Ve společnosti s dvěma pohlavími se jednalo o skutečně zajímavé rozdělení.</p> <p>Proč?</p> <p>Zodpovědět takovou otázku bude daleko pracnější, než když jsem se jednoduše dostal takhle daleko.</p> <p>Al měl nakonec pravdu, ať už se jednalo o vzpomínku nebo neuvědomělý instinkt. Jméno, které odpovídalo Jayce Boydovi, znělo Mary Ann Howarthová. Takže jsem <emphasis>skutečně </emphasis>začínal jako žena. To mne nevyvedlo z míry, i když jsem se domníval, že dokážu být také pořádný chlap. Zajímavější bylo, že jedno z dvanácti mužských jmen na seznamu znělo Mark Stephen Howarth. Bratr? Otec? Manžel? Možná to zjistím, ale ne hned.</p> <p>Musel jsem si pohrát s parametry. Snažil jsem se vzpomenout na základní programátorské schopnosti, aby se mi podařilo správně sestavit následující dotaz, a i tak jsem si nebyl jistý, jestli najdu odpovědi. Přesto, záloha je záloha. Přinejmenším by <emphasis>měla </emphasis>být.</p> <p>POROVNEJ VÝPIS STÁLÁ SKUPINA – SOUČASNÁ JMÉNA > PŮVODNÍ JMÉNA << JMÉNA POSLEDNÍ TŘI ZMĚNY.</p> <p>Záznam zdaleka nebyl kompletní. Pár výpisů tam prostě chybělo a některé další byly neúplné, ale poskytl mi víc než dost informací, abych se dozvěděl, co jsem potřeboval.</p> <p>Sebe jsem samozřejmě nalezl snadno. Cory Maddox, Drew Cornell Maddox a Jayce. Byla tam uvedena všechna tato jména, stejně tak jako Mary Ann z původního seznamu. A byl tam také Al. Almira Starkweatherová, Albert Starkey, Al Stark, a tady, podívejme se, Al Sonjay Parath. Ale na prvním, korelačním seznamu…</p> <p>„Ne!“ zaječel jsem na terminál. „Tomu nevěřím!“</p> <p>Sandy, který dřímal, se náhle probudil a zatvářil se ustaraně. „Co se děje? Jsi v pořádku?“</p> <p>„Já – já nevím. Asi už ne.“</p> <p>Ještě několikrát jsem se pokusil vytvořit další dotaz, založený na novém seznamu, který jsem tentokrát nezapomněl uložit a použít k jednoduchému srovnání. Musel jsem vědět, jestli existují podrobnější počáteční osobní záznamy. Musel jsem vědět, proč máme na původním seznamu stálé skupiny s Alem stejné příjmení. Nakonec se objevila úplná karta, včetně téměř třírozměrné fotografie subjektu. Na Ala vypadal trochu hloupě. Měl hustý, hezky zastřižený hnědý knírek a krátkou bradku. Hnědé vlasy mu už začínaly řídnout. Žádné eso, ale nebyl ani odpudivý. Spíše průměrný. Sto sedmdesát pět centimetrů, 81 kilogramů, modré oči. Podle data, které jsem neměl s čím porovnat, jsem těžko mohl odhadnout stáří, ale zdálo se, že mu v době pořízení snímku nebylo víc než třicet. Příslušné rubriky uváděly, že je ženatý, a udávaly jeho profesi číselným a slovním kódem, a pak jednoduše jako „Vedoucí bezpečnosti“. To sedělo. Bakalář práv, titul získal u firmy William a Mary. Právník. To také souhlasilo.</p> <p>Obávám se, že Marie Anna pro mne představovala ještě větší zklamání. Tvář, která se dívala z obrazovky terminálu, nepatřila k těm, které na mne působily zcela povědomě, ale před kolika životy jsem ji nosil? Byla nehezká, trochu podobná myši, s mírně vyčnívajícími zuby a naprosto bez mejkapu. Velké, kulaté, tónované brýle se zdály být naprostou nutností a zakrývaly přimhouřené hnědé oči. Řídké, nemoderní, rovné, světle hnědé vlasy měla zastřižené asi v úrovni brady. Připojená informace říkala, že jsem měřila sto padesát pět centimetrů a vážila pouhých čtyřicet čtyři kilo! Vypadala jsem asi na pětatřicet. Dívčí jméno Epsteinová. A samozřejmě, vdaná, s odkazem na číslo záznamu Marka Howartha.</p> <p>Jsem – nebo přinejmenším jsem byla – provdaná za Ala! A on to <emphasis>věděl</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Věděl to po celou dobu. Proto o mne projevoval takový osobní zájem a navštěvoval mne v té Brandově skřínce. Domníval se, že se do něj najednou znovu zamiluju, pokud jsem do něj vůbec někdy byla zamilovaná?</p> <p>Já jsem měla titul bakaláře od Gouchera v účetnictví a obchodní správě, a titul magistry obchodní administrativy od Penna. Nijak úžasné obory, ale měla jsem o jeden stupeň vyšší vzdělání než měl Al – hm, Mark. Na kartě jsem byla uvedena jako účetní revizor. Zajímavé. V zásadě jsem měla dohled a kontrolu nad veškerým financováním, zatímco slovo mého mužíčka platilo jako zákon. V důsledku toho jsme tu operaci řídili, ať už se jednalo o cokoliv.</p> <p>A co Rick? Bylo to divné – Rick mne silně přitahoval, ať už v mužské nebo ženské podobě, téměř ve všech mých předchozích životech, ale teď jsem k němu necítil skoro nic. V čem ale spočívala jeho přitažlivost?</p> <p>Rickovy záznamy patřily k těm, které nepokračovaly. Získal jsem však jeden záznam, ze kterého jsem se nakonec dozvěděl, že Rick odpovídá původnímu členovi týmu se jménem – Jolanda Stuartová! Panebože! Rick byl na počátku také ženou! Skrýval se za tím nějaký příběh?</p> <p>Vyťukal jsem Jolandinu kartu. Byla mladá. Vypadala energicky, ale byla baculatá, možná dokonce tlustá. Sto šedesát pět centimetrů, 86 kilogramů – vážila víc než Mark! Měla čokoládově hnědou pokožku a určitě africké předky. Titul bakaláře věd získala v oboru výpočetní techniky na nějaké malé škole na Západě, a pak, překvapivě, titul mistra výtvarných umění na universitě Berkeley. V seznamu byla uvedena jako „programátor 1 – krajiny a pozadí“.</p> <p>Jednalo se o takovou zápletku? Domníval se Al během projektu, že mě má jistou, jen aby mne jednoho dne objevil v posteli s černoškou? Pokud základní osobnost putovala z jednoho života do druhého, a existovaly dobré důkazy, že tomu tak je, nemohl jsem vymyslet nic, co by ho dokázalo víc rozzuřit.</p> <p>Určitým způsobem to byl šok, zjistit tohle všechno. Z jiného pohledu to však nebylo tak důležité. Podobalo se to čtení romantického románu nebo sledování televizního seriálu, ale nebyli to lidé, jaké jsem si pamatoval, natož znal. Všechny nové poznatky vysvětlovaly, proč na mne Al reflexivně reagoval a proč jsem kladněji reagoval na Ricka/Riki a cítil se s ním dobře v téměř libovolné kombinaci pohlaví. Mělo to dokonce svou humornou stránku – běloch Rick začínal jako černoch. Ale teď to nic neznamenalo. V tomhle stadiu to jistě bylo jen zábavné.</p> <p>Nebo nebylo? Jestli se jednalo o obrázky a profily našich skutečných „já“, tak ti lidé byli pravděpodobně nějak trvale uloženi, možná dokonce kryonicky uloženi. Čekali, až se pokusíme dostat jejich mozky z téhle šlamastyky zpátky do skutečnosti. To mne stavělo před další ošklivý problém: nechtěl jsem být tou obyčejnou, drobnou, skoro podvyživenou ženou, a rozhodně jsem nechtěl být manželkou Marka Howartha, třeba jen podle jeho názoru.</p> <p>Tohle mne prostě předtím nikdy nenapadlo. Vsadím se, že to nenapadlo většinu z těch, kteří o tomhle seznamu v té či oné době věděli.</p> <p>Chci se z toho skutečně dostat, když za to zaplatím takhle? Byl jsem rád, že zatím nemusím tenhle problém řešit. Předtím mne nejspíš čeká ještě milión jiných rozhodnutí.</p> <p>Přesto, když jsem nad tím přemítal, mihl se mi v hlavě nápad, který okamžitě zmizel, i když by neměl. Co to bylo? <emphasis>Přemýšlej, Jayce</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Mysli!</emphasis></p> <p>Kryonické skladování. Komory pro dočasné pozastavení životních funkcí. Nebylo to něco jako moduly pro udržování životních funkcí? Ne, byla to karetní sada v pikách, srdcích, kárech, křížích a bez trumfu. Padesát dva lidí… třicet devět žen, třináct mužů… samí dobrovolníci, všichni se podíleli na stejném projektu. Proč by k nim ale k čertu měli zařadit účetního revizora? Protože se jednalo o manželku šéfa bezpečnosti? Podváděla ho a on chtěl, aby tu byla? Pravděpodobně. Opravdu mě to trochu zklamalo, i když jsem se v pozdějších životech nějak naučil složitému programování.</p> <p>Počkej chvilku! Padesát dva… Projdi původní seznam. Kde je k čertu Matouš Brand? Ani v seznamech posledních inkarnací žádný Brand nebyl. Nebyl tam – nebo přinejmenším nepatřil k těm dvaapadesáti.</p> <p>Je čas najít Brandův záznam, pokud existuje.</p> <p>VYPIŠ MATOUŠ BRAND VŠECHNY ZNÁMÉ INKARNACE</p> <p>Objevil se dost rozsáhlý seznam. Našel jsem ho alespoň čtyřicetkrát, než jsem přestal počítat, ale ne v seznamu stálého týmu. A v každé jednotlivé inkarnaci byl uveden jako Matouš Tyler Brand. Ale jak to je možné? Někde a někdy musel být určitě v ženské inkarnaci. K čertu, jen se ztratil nebo unikl, nebo byl možná zavražděn v průběhu přibližně minulých patnácti životů. V rámci Alových původních vzpomínek, než jsem toho hajzla střehl do hlavy.</p> <p>Matouš Brand, Matouš Brand, Matouš Brand. Nic jiného. Dokonce ani žádné změny jména, se kterými jsme se všichni setkávali. Vůbec žádné změny. Ve vztahu ke stávajícímu Řídicímu středisku byl Matouš Brand pevným bodem ve všech inkarnacích, které prožil.</p> <p><emphasis>Kým a čím skutečnější, Matouši Tylere Brande?</emphasis></p> <p>„To jsou ti, kteří s tím vším začali?“ zeptal se Sandy. „Promiň, jestli se mnou nesouhlasíš, ale zrovna moc velký dojem na mne neudělali. K čertu, snímky obličejů se od našich moc neliší, možná kromě toho s chlupatou tváří. <emphasis>Ten </emphasis>tedy měl obličej jako opice!“</p> <p>Nám samozřejmě nerostly vousy a obličeje kentaurů se podobaly běžnému ženskému obličeji, takže mne jeho reakce nepřekvapila.</p> <p>Byl jsem unavený a také jsem začínal uvažovat podobně jako Sandy. Bylo těžké si představit, že jsem míval podobu lidské opice. Působila tak omezeně, tak fádně a ošklivě. Současná podoba byla na druhé straně elegantní, krásná a smyslná. K čertu, čím déle jsem se díval na tu nevýraznou malou Mary Ann, podobnou myši, a srovnával jsem ji s tím, co má teď – skvělou tvář, nádherné vlasy, smyslný zadek a velká ňadra, tím méně jsem považoval její tvář za svůj konečný osud. A když jsem porovnal kterýkoliv z těch obličejů s mým drahým Sandym… Ne, k čertu s tím.</p> <p>Blízkost energie vždycky přinášela jisté vzrušení, zvláště když bylo živeno emocemi a ne rozumem, a mé emoce v téhle chvíli bouřily. Chtěl jsem odpovědi, ale nechtěl jsem ven. Byl jsem až příliš rád Jaycem a dokazoval jsem to, dokud jsme nebyli příliš unavení, než abychom mohli pokračovat.</p> <p>Příští den jsem začal usilovně hledat Matouše Branda.</p> <p>Stále mě velice omezoval manuální vstup z klávesnice. Celý systém byl navržen k přímému řízení, ale já jsem v nejlepším případě dokázal dospět k primitivnímu jednosměrnému systému s odečítáním údajů z helmy. Problém představoval vstup. Byl pomalý a vyžadoval velkou přesnost, zatímco vkládám dotazů pomocí přímého mentálního vstupu by mohlo snadno sladit má přání s požadavky stroje.</p> <p>Existovalo padesát dva vyvolených, a já jsem měl všechno od původních jmen až po jejich jména v současném světě a životě. Neznal jsem však identitu všech lidí, se kterými jsem se setkal. Žádná Cynthia Matalonová, žádný Walt Slidecker. Součet však souhlasil, takže tam někde museli být. Asi u třetiny jmen záznamy chyběly nebo byly poškozené. Měl jsem podezření, že se většinou jedná o ty, kteří už několik životů neprocházejí hlavním počítačem, ale místo něj používají sekundární místo.</p> <p>Také jsem nenašel ani zmínku o těch malých tvorech v létajícím talíři. Zůstávali další hádankou, která čekala na rozluštění.</p> <p>I když mi několik jmen nebylo povědomých ze žádného života, na který jsem si pamatoval, ti, které jsem poznal osobně, tam byli všichni, s jednou pozoruhodnou výjimkou. Byli tu Rob a Lee, Les Cohn – který, jak se zdálo, pracoval vždy jako lékař a který byl pod jménem MUDr. Herbert Weinberg lékařem skupiny na původním seznamu, Alice McKeeová jako antropoložka se zaměřením na lidské kultury Martha O’Donahuová, a Dan Tanaka jako zástupce vedoucího programátora pod jménem Tice Koroku. Všichni byli přítomni a se všemi se počítalo. Jak jsem řekl, lidé Zajíce Březňáka nebyli nutně identifikovatelní, ale ti, kteří v té době procházeli střediskem, byli zaznamenáni a porovnáni. Byla tam i Wilma, identifikovaná jako expertka pro přežití v divočině pod jménem Monica Twin Elksová. Roba výpisy identifikovaly jako profesorku historie ze Stanfordu. Lee byl lékárníkem. Ve skutečnosti měla zastoupení většina vědeckých a společenskovědních disciplín. Kromě Tanaky bylo jen několik málo lidí přímo spjato s počítači. Zajímavé. Proč ne?</p> <p>Nenašel jsem žádnou korelaci k Ritě Alvarezové. Když jsem uvážil, v jaké podobě a jakém duševním stavu jsem ji posledně viděl, dělalo mi to velké starosti.</p> <p>Proč by neměla být v záznamech? Přece s nimi spolupracovala. Walt, Cynthia, otec Pete a jejich tým byl jednou věcí, ale Rita stála na Alově straně nebo na své vlastní zrovna tady.</p> <p>Na každou nalezenou odpověď jsem objevil několik dalších záhad.</p> <p>Co měli tihle lidé, ti „skuteční“ vyvolení, společného?</p> <p>Všichni představovali profesionály, vysoce vzdělané, s určitými zkušenostmi, ale nejstarší byl doktor, kterému bylo třicet čtyři, a průměrný věk nedosáhl třiceti. Zdálo se, že byli všichni v dobrém zdravotním stavu. Na identifikačním snímku jsem měl brýle jedině já. Předpokládal jsem, že to bylo tím, že mne s sebou do projektu spíše přivedl můj drahý manžel, než abych byl jedním z dobrovolníků. Nechápal jsem, jak by jinak do té skupiny zapadala účetní revizorka.</p> <p>Byli různých ras, ale to nepředstavovalo rozhodující faktor. Všichni měli výrazně nadprůměrné IQ, většina měla tituly nebo jedinečnou specializaci, a co se zdálo zajímavější, byla u nich ověřována přítomnost genetických poruch. Také se nejednalo o skupinu lidí, jaké byste zaměstnali v projektu virtuální reality nebo superpočítače. Spíše to byla taková skupina, jakou sestavíte, když budete posílat vzorek na jinou planetu a nebudete předpokládat, že se určitě vrátí. Zdravý genetický základ, široká rozmanitost, tři ženy na každého muže, kryonické zmrazení…</p> <p>Můj bože! Byli jsme v nějaké kosmické lodi a bezcílně jsme se vznášeli kolem počítače, zatímco naše těla zůstávala hluboko zmrazená. Možná jsme zkoušeli počítačové modely společností, které jsme mohli vytvořit někde jinde? To jistě dávalo smysl, ale pouze do určité míry. Padesát dva lidí – to byla dost malá kolonie na takový úkol nebo takové modely. Cítil jsem se jistý, že to není odpověď, ale že může obsahovat prvky odpovědi.</p> <p>Postupoval jsem zpět do minulosti a vyťukal jsem si Matouše Tylera Branda. Díval se na mne, nebo alespoň jeho hologram. Měl pohlednou chlapeckou tvář, typem byl hippie, který se narodil příliš pozdě a tu éru propásl o celá desetiletí. Byl by velice pohledný, kdyby si přistřihl vousy alespoň na tvářích, nebo se možná oholil a nechal si slušně ostříhat vlasy.</p> <p><emphasis>Kdo k čertu jsi, Matouši Brande</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proč jsi dal dohromady tuhle skupinu a pak ji opustil</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zabil tě </emphasis><emphasis>Al</emphasis><emphasis> se svým týmem, nebo jsi utekl, protože jsi nějak odhalil pravdu a vůbec se ti nelíbila</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Rozhodli se, že už mají dost toho, aby představovali tvé hračky</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bylo to tak, že už nechtěli hrát tvou hru</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bylo to v tom?</emphasis></p> <p>Ale obraz mi to neřekl.</p> <p>Sandy byl ohromen virtuální realitou dokonce i na té základní úrovni, do jaké jsme mohli vstoupit, a já jsem našel spoustu klasických her, které se daly hrát, aniž byste se přímo připojili k počítači. Byly to jen hry typu „všechny je postřílej“ a podobně, pro Sandyho však představovaly zázrak.</p> <p>I když by to mohlo být velmi nebezpečné, napůl jsem si přál, abych tu měl Lese Cohna. Rychle by se vypořádal s psychickým měřením a nastavením, které by umožnilo přímé připojení. Nemohlo být příliš těžké to nastavit, kdybych jen věděl, jak. Na virtuálních přilbách, které jsem kdysi dávno navrhl, to bylo docela jednoduché, ale ty zde byly daleko dokonalejší než cokoliv, co jsem dělal. Zřejmě se jednalo o zapečetěné jednotky.</p> <p>Neměl jsem představu, jak dlouho už jsme ve středisku. Čas jako by ztratil svůj význam, když jsme byli uzavřeni v hoře. Už před delší dobou jsem zjistil, že mé hodinky nejsou k ničemu. Částečně proto, že jim chyběla přesnost, kterou jsem potřeboval, abych je mohl použít při jakýchkoliv počítačových procedurách. Protože Sandy nikdy nenosil hodinky, neměly moc velký význam ani pro společné plánování.</p> <p>Byl jsem v místnosti virtuálních rozhraní, kterou jsem znal už z minulosti, a snažil se najít cokoliv, co by mi poskytlo přístup kladení a ovládám v helmách, když se dovnitř téměř bez dechu vřítil Sandy.</p> <p>„Jayce! Musíš jít rychle se mnou!“</p> <p>„Cože? Co? Co se děje, miláčku?“</p> <p>„Já – byl zrovna dole, blízko jídelny! Jen jsem tam stál a přemýšlel, co si mám dát k jídlu, a najednou telefon – víš, ten černý telefon, který se nezdál být funkční, stejně jako všechny ostatní – no, <emphasis>ten telefon zazvonil!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Srdce mi poskočilo. „Telefon… <emphasis>zazvonil?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Jo. A když jsem ho zvedl, kdosi chtěl nějakého Coryho Maddoxe!“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 12</strong></p> <p><strong>HRÁČI NA DRUHÉ STRANĚ</strong></p> <p>Nevěděl jsem, jestli jsem víc rozzlobený než vylekaný či naopak, ale když jsem se hnal k telefonu, věděl jsem, že tahle událost postavila všechno na hlavu, ať už je na druhém konci kdokoliv.</p> <p>Paželv mi lhal.</p> <p>Pokud byl na druhém konci vedení někdo z Vyvolených, tak jsem nebyl jediný, kdo přežil zhroucení systému s neporušenou pamětí. A protože jsem nevěděl, jak je zavolat, natož koho zavolat, znamenalo to, že nemám plně ve své moci ani středisko.</p> <p>Popadl jsem telefon. „Kdo je to?“ dožadoval jsem se odpovědi.</p> <p>Ozval se hlas, který mi sice nebyl sám o sobě povědomý, ale zněl v něm velmi povědomý tón. To jsem mohl vědět.</p> <p>„Cohy! Dhahoušku, to jsi ty? Máš ten nejsladší hlas, ktehý sem kdy slyšela!“</p> <p>„Kde jsi, Cynthie?“ Teď už jsem věděl, že jsem spíš rozzlobený.</p> <p>„Phoč – jsem samozřejmě v tom maličkým lítajícím talíři. V přechodové komoře v obvyklém úkhytu. Kde sis myslel, že jsem, dhahoušku?“</p> <p>To souhlasilo. Věděli jsme už od začátku, i na základě mých vlastních experimentů, že z talíře, a možná i z ostatních záložních míst v současném světě, existuje spojení do Řídicího střediska. Cynthia byla v nejlepším případě pořádně praštěná, ale byla tu velice dlouho a dovedla zacházet s různými věcmi. Skutečně nepotřebujete titul elektroinženýra, abyste dokázali cvaknout přepínačem nebo zatelefonovat, a Cynthia uměla většinu zařízení alespoň obsluhovat.</p> <p>„Kdo je s tebou?“</p> <p>„No, chápej, v tom je phoblém, dhahoušku. Ti malí chlapci jsou tu, ale jsou v nějakým thansu či čem, a já nemůžu ani jednoho z nich vzbudit. LSU byly použity, ale ani známka, že by v nich poslední dobou někdo byl. Šla jsem ven a pohozhlídla jsem se okolo. Všechno běží, ale nikdo tu není. Jsem zathaceně osamělá, dhahoušku, a dokonce se odsud ani nemůžu jednoduše dostat. Ale vzpomněla jsem si, i když to je dávno, jak používat ty malý počítače s fotbalovými helmami. Jednu jsem si nasadila. Pokoušela jsem se navazovat všemožná spojení a zjistit, kdo kde je. A na všech pásmech jsem ze všech lidí dokázala najít jen tvou identifikaci, přímo na velitelství. Zjistila jsem, že se phostřednictvím toho enehgetickýho svinstva dokážu napojit na telefon, a tady mě máš.“</p> <p>Pochmurně jsem se zamračil. „Říkáš, že sis nasadila síťovou helmu a jejím prostřednictvím se spojila s počítači?“</p> <p>„Jistě, dhahoušku. Chci říct, není to jako opehace mozku nebo něco takovýho.“</p> <p>Náhle mne napadla zvláštní myšlenka. Taková, která vůbec nedávala smysl. „Cynthie – jak vypadáš v téhle inkarnaci?“</p> <p>„Cože? Tmavší než obvykle. Thochu mexická kháska, velké hnědé oči, vlasy čehné jako uhel a tak. Předpokládám, že jsem nějaká seňohita, jenom neznám podhobnosti jako obvykle. Phomiň, dhahoušku. Asi nejsem tvůj typ, co?“</p> <p>Cítil jsem, jak mnou proběhlo slabé zamrazení.</p> <p>„Cynthie, může to znít bláznivě, ale toho si nevšímej. Kolik máš nohou?“</p> <p>„<emphasis>Cože</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Co je to za bláznivou otázku?“</p> <p>„Jen mi odpověz. Kolik nohou?“</p> <p>„No přece dvě, zathaceně! Stejně jako obvykle. Phoč? Myslíš, že jsem jednu zthatila nebo co?“</p> <p>To jsem si mohl myslet. „Děvče, nebudeš věřit tomu, do jakého světa jsi se dostala. Opravdu si nemyslím, že ti to dokážu vysvětlit po telefonu. Ale nedostaneš se odtamtud žádným obvyklým způsobem, to mi věř.“ I kdyby tam byl někdo nablízku, v tomhle světě byla nejspíš kandidátkou na pouťovou atrakci nebo do zoo, nebo co bylo pravděpodobnější, místní rolníci by ji upálili jako znetvořenou obludu.</p> <p>„Není tu nic jinýho než poušť,“ souhlasila, protože nevěděla, jak to myslím. „A pochybuju, že sem vůbec někdo jezdí. Venku dokonce není ani vyježděná cesta, a je tam pořádná zima.“</p> <p>Chvíli jsem uvažoval. „Cynthie, ty už jsi v minulosti používala králičí díry. Viděl jsem tě. Vím, že to bylo s Waltem, ale zrovna teď jsi v napájené stanici. Myslíš, že by ses dokázala dostat do LSU, připojit se a projít energetickým polem sem? Jsem u Chattanoogy v Tennessee. Současný svět je dost primitivní, takže to může být tvá jediná úniková cesta.“</p> <p>„Cože? Chceš, abych se tam přenesla silou vůle? Jako někde ve <emphasis>Stah Theku </emphasis>nebo něčem podobném?“</p> <p>Vzdychl jsem. „Víš stejně dobře jako já, že nic, co přijímáme jako realitu, není skutečné. Přítomná je pouze energie, a s tou se dá manipulovat. Já už jsem to uskutečnil mentálně. Když tu připravím LSU, nevidím důvod, proč bys to nemohla udělat fyzicky. Použijeme energetické vlákno téhle telefonní linky jako spojení. Řeknu ti, jak nastavit terminál, abys přepojila telefon do LSU. Pak tenhle zavěsíš, půjdeš do LSU, nasadíš si tu helmu a znovu navážeš spojení. Já tady připravím vhodnou jednotku a přepojím stejným způsobem telefon. Po chvíli bys měla být schopná vidět sem. Až to dokážeš, <emphasis>vůlí </emphasis>se přeneseš sem a vystoupíš z boxu. Vím, že to zní bláznivě. Pokud však budeš věřit, že to dokážeš, a budeš se řídit mými pokyny, stane se to. Jsem si jistý, že to tak bude. Jdeš do toho?“</p> <p>Bylo to vůbec poprvé, co jsem u ní vycítil pochybnosti nebo nejistotu. „Hm, jo, možná. Já – já to zkusím.“</p> <p>„Dobře, buď musíš udělat tohle, nebo sem budeš muset doletět talířem.“</p> <p>„To nemůžu. Už jsem to zkoušela. Když jsou ti malí hoši mimo sebe, tak talíř taky. Nemůžu je přimět, aby se pohnuli, a jsem tu už celý týdny, Cohy!“</p> <p>Něco takového mi sedělo nejlíp. Bylo to sice experimentální, ale jednoduché počítačové programování a matematika. Nikdy bych nedokázal vynalézt všechna tahle zařízení, nebo je alespoň plně pochopit, ale rozhodně jsem byl schopný technik. Páral jsem, převíjel a upravoval jednu z jednotek LSU, spojoval jsem zařízení dohromady a odbíhal ke klávesnicím, na kterých už jsem pracoval velice zručně. Přitom jsem stále hovořil se svým pořádně zmateným partnerem.</p> <p>Sandy si přece jen začínal zvykat na některé zázraky ve Středisku, teď ale všechno začínalo být ještě podivnější. „Ta osoba je ve skutečnosti opice bez chlupů, která dokáže myslet jako my?“</p> <p>„No, něco takového. Cynthia má na hlavě zhruba stejně vlasů jako my, ale jinde po těle jich tolik nemá.“ Nebylo snadné připravit Sandyho na koncepci dvounohého tvora, zvláště takového, kterého by měl ještě považovat za člověka.</p> <p>„A ten tvor je – kde? Téměř tři tisíce mil odsud, někde v Severozápadních teritoriích? A přesto se tu má objevit silou vůle? To je…“</p> <p>„Teleportace, pokud bychom to brali konvenčně. Myslím, že ve skutečnosti vůbec nemluvíme o fyzickém přesunu. Považuj to spíše za jiný pohled na věc.“</p> <p>„Ale proč ji sem chceš přenést? Tedy, přinese to něco dobrého?“</p> <p>„Možná hodně dobrého. Cynthia dokáže přímo komunikovat s těmihle počítači. Třeba se to po troše úsilí podaří prostřednictvím Cynthie zařídit tak, abych to dovedl taky. Kdybych s nimi dokázal komunikovat přímo, všechno by šlo daleko rychleji a mohli bychom začít podnikat něco pořádného. Nevím, jak ty, ale já chci vidět slunce, dýchat čerstvý vzduch a absolvovat dlouhé ranní klusy.“</p> <p>„Jo, já taky. Jenom ne s vězeňským cejchem.“</p> <p>„No, dobře, tohle je první krok.“</p> <p>„Podle toho, co jsi říkal, je ta opice někdo, od koho by ses raději držel dál. Tak proč sem tedy chceš takového tvora přenést?“</p> <p>„Protože znám Cynthii dost dobře. Věřím, že nám to může spíš pomoci než ublížit. Bude to ale dost obtížné. Nedělej si starosti – nebudu čekat, až Cynthia zjistí, že její role cizího tvora je teď hodně významná.“</p> <p>Sandy stále váhal. „Říkal jsi, že každý tvého druhu bude v našem světě domorodcem, stejně jako ty. Tak proč tedy ta Cynthia nepatří k našemu druhu?“</p> <p>To byla dobrá otázka. „Dám ti vědět, až ji tu budu mít a budu moci provést řadu testů.“ Jednalo se o záhadu, která se netýkala jen nápadné a nevázané Cynthie. Chtěl jsem vědět, co dělali od té doby, kdy jsem je naposledy viděl.</p> <p>Nejdůležitější bylo, že záhadná posádka létajícího talíře, v mnoha směrech daleko cizejší, než jsme si byli s Cynthii, nějakým způsobem také přežila. Možná měl ten krycí příběh o Roswellu něco do sebe.</p> <p>Zatraceně! Proto tu jsme. Je čas na odpovědi! Tohle středisko je ukrývá – kdybych se k nim jen mohl dostat.</p> <p>Sandy se zamračil a sledoval mou horečnou aktivitu. „Jak víš, jak to dělat?“</p> <p>Na okamžik jsem přestal a zasmál se. „Nevím. Vím, jaká jsou to zařízení a jak se připojují, to je všechno. Na to ostatní přijde počítač. Cynthia mu řekne, co chce udělat.“ <emphasis>Doufám.</emphasis></p> <p>Nakonec jsem skončil. Až tehdy jsem si uvědomil, že jsem skutečně moc nepřemýšlel o tom, co dělám, a že to poněkud převyšovalo mé schopnosti. Domníval jsem se, že to bude fungovat, ale neměl jsem představu, čím je má důvěra podložena.</p> <p>Připojil jsem komunikační jednotku k boční stěně LSU, aktivoval připojenou Brandovu skřínku a řekl do mikrofonu: „Cynthie? Jsi tam?“</p> <p>„Můj Bože, jak já tyhle věci nenávidím!“ ozvala se, evidentně z vnitřku prázdné jednotky k podpoře života. „A tahle je zathaceně těsná! Myslím, že jsem si musela vybhat tu nejmenší z celé řady!“</p> <p>Vždy jsem měl dojem, že jsou všechny stejně velké. Přesto…</p> <p>„Nedělej si s tím starosti. Budeš odtamtud rychle venku. Máš přímý kontakt prostřednictvím virtuální přilby?“</p> <p>„Panebože, ano! Dejme se do toho! Stěží jsem si nahvala tu zathacenou helmu na hlavu, ale když nebudu muset, vlasy si neoholím!“</p> <p>„Dobře, tak vydrž. Začnu to tu nahoře vyťukávat. Chci jen, abys myšlenkově sáhla po spojení. Dej pokyny počítači, stejně jako jsi předtím dávala instrukce talíři. Řekni mu, aby tě sem přenesl, aby tě přenesl fyzicky.“</p> <p>„Jseš si jistý, že je to možné?“</p> <p>„Ano, jsem si tím docela jistý. Je to hotová věc. Teď začni odpočítávat pozpátku od třiceti. Když dojdeš k nule, nemysli na nic jiného než na to, co chceš, aby počítač udělal. Jsi připravená?“</p> <p>„Víc než připhavená!“</p> <p>„Dobře. Začni odpočítávat… teď!“</p> <p>Odpojil jsem komunikační jednotku, přešel k terminálu a připojil všechnu dostupnou energii k prázdné LSU. Trik spočíval v tom, udělat to prostřednictvím komunikačního spojení, ne prostřednictvím jádra, kde by energie mohla Cynthii klidně zničit. Rozhodl jsem se, že se o té možnosti před Cynthii nezmíním, protože bych mohl narušit její soustředění.</p> <p>Teď jsem byl bezmocný. Buď to dokáže, nebo ne.</p> <p>Chvíli se nic nedělo. „Zdá se, že to nepůjde,“ poznamenal Sandy. Připadalo mi, že ho to nepřekvapuje.</p> <p>Najednou, jako kdyby to byl podnět, se začaly ozývat série pronikavých elektronických zavytí, probíhající každým reproduktorem, telefonem a výstupem v místnosti. Osvětlení, které samozřejmě napájel mohutný energetický zdroj dole, zřetelně zesláblo. Pak, zatímco se světla střídavě rozsvěcela a pohasínala a kakofonie vytí dosahovala téměř nesnesitelné výšky, začala celá stanice vibrovat. Ne hodně, ale jako když někdo spustí elektrický masážní strojek.</p> <p>„Je to zemětřesení?“ snažil se Sandy překřičet rámus, ale já jen zavrtěl hlavou a pokoušel si zacpat uši.</p> <p>Stanice zcela potemněla, ale otřesy neustaly. Teď jsem mohl vidět vlny a vlny energie, modrobílé vlnky, připomínající vodu protékající gázovým filtrem, které osvětlovaly každý z milionů kilometrů vedení a kabelů v budově. Všechno se teď sbíhalo v jednom bodě.</p> <p>Oba jsme upadli na podlahu. Nebyli jsme schopni udržet rovnováhu a hlavy se nám skoro rozskočily v agónii z toho hluku. Pak se ozvala ostrá, velice hlasitá exploze. Podařilo se mi zvednout hlavu právě včas, abych zahlédl, jak od připojené LSU, do které teď plynula celá série vln, prudce odlétlo víko, podobné víku rakve.</p> <p>A najednou to skončilo. Zvuk nečekaně ustal, stejně jako vibrace. Byl jsem ještě napůl hluchý, ale přesvědčený, že mé ušní bubínky vydržely. Teď se jednotlivé skupiny světel jedna po druhé rozsvěcely. Zůstalo jen roztříštěné víko LSU a ve vzduchu zápach ozónu.</p> <p>Vracel se mi sluch, vstal jsem a dokázal si jen pomyslet, že jsem zrovna zavraždil Cynthii Matalonovou.</p> <p>Pohled na LSU ale naznačoval, že to nemusí být pravda. Z LSU trčely dvě bosé, velice lidské a opravdu velké nohy.</p> <p>Nohy sebou zaškubaly, a i když se mi sluch ještě nezotavil, uslyšel jsem hluboký, hrdelní ženský hlas, který prohlásil: „Panebože! To byl ale <emphasis>kvalt!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Vynořily se ruce a pak zmizely nohy, aby mohla vylézt z LSU. Když to Cynthia udělala, ukázalo se, že nejsme jediným překvapením v místnosti.</p> <p>Svému předchozímu já se moc nepodobala, ale zato byla veliká. Teď, když jsem ji viděl, nepřipadalo mi jako takový zázrak, že se sem dostala, jako že se jí vůbec podařilo vtěsnat do LSU a ještě nasadit virtuální přilbu do pracovní polohy.</p> <p>Když slezla dolů – zdála, se být trochu v šoku, ale jinak dopadla dobře, když vezmeme v úvahu, že zrovna udělala něco skoro nemožného – vypadala nejméně o hlavu větší než Sandy, který měřil od kopyt k hlavě sto sedmdesát pět centimetrů. Cynthia měla na výšku přinejmenším metr devadesát. Připadalo mi, že na sobě nemá ani gram tuku, ale rozhodně měla svaly, odpovídající její velikosti. Kůže měla žlutohnědý odstín, jako od slunce a větru. Cynthiiny rysy, od špičatého nosu a velkých hnědých očí až po husté černé vlasy, které jí sahaly téměř k pasu, naznačovaly, že není Španělkou, za kterou se považovala, ale plnokrevnou Indiánkou ze střední nebo jižní Ameriky. Ať už patřila Cynthia k jakékoliv národnosti, nebyl jsem si jistý, zda si uvědomuje, jak je velká.</p> <p>Sandy na nově příchozí zíral s otevřenými ústy. Nakonec pronesl téměř šeptem: „Jak to dokáže takhle stát, jen na dvou nohou?“</p> <p>„Stát umějí,“ ujistil jsem svého společníka. „Je to pro ně přirozené. Ale není ani tak „to“, jako spíše „ona“. Všimni si, že při pohledu zepředu se od nás moc neliší, ale uvnitř je hodně odlišná.“ Sandy měl problém nejen s tím, že poprvé viděl lidskou opici, ale také se skutečností, že v našem světě se „mužské“ a „ženské“ používalo jen k popisu částí anatomie a konců zástrček a kabelů.</p> <p>Vypadalo to, že se Cynthia dostává ze šoku. Naše hlasy, které o ní tak analyticky diskutovaly, jí asi pomohly, aby se soustředila. Zavrtěla hlavou, několikrát se zhluboka nadechla a pokoušela se na nás zaostřit zrak. Když se jí to povedlo, zatvářila se nepopsatelně a nevěřícně. Raději pohlédla jinam a nesrozumitelně si něco mumlala pro sebe. Cynthii, která nebyla připravená na svět bez lidských opic a která zrovna prošla neuvěřitelnou zkušeností, jsme se museli jevit jako halucinace.</p> <p>„Ach, můj <emphasis>bože</emphasis>! Co jste k čehtu zač?“</p> <p>„My jsme tady lidé, Cynthie. Ty jsi zvíře.“</p> <p>To ji ohromilo. „Jak to?“</p> <p>„Celý svět je založen na tvorech jako jsme my, a ne jako ty. Ve skutečnosti bych opravdu chtěl vědět, proč také nejsi jednou z nás.“</p> <p>„Můj Bože! Cohy? Jsi to ty, dhahoušku?“</p> <p>„V tomhle světě jsem Jayce, ale ve vzpomínkách Cory. Sandy k nám nepatří, ale jsme manželé a jsme tu společně už dlouho. Víš, jak to chodí. Já jsem se tu narodil a takhle jsem tu vyrostl. Ty z nějakého důvodu ne.“</p> <p>Nějakou dobu trvalo, než se s tou koncepcí vypořádala, a ještě déle, než se na nás přestala dívat, jako bychom utekli z nějakého panoptika zrůd. Samozřejmě, skutečnost, že se na ni Sandy díval stejně, vnesla do celé záležitosti trochu rovnováhy. Koneckonců, my jsme tu byli ti normální.</p> <p>Před tím, než se systém zhroutil, dostalo se jim určitého varování. Ti malí tvorové v talíři si povšimli náznaků, a energie v záložním místě vystoupila na nebezpečnou úroveň. Počítače jim sdělily, že to nemohou vydržet, že se jedná o stav kritické nouze. Samozřejmě, nikdo z nich neměl možnost zastavit experimenty tady v Řídicím středisku, které ten problém zapříčinily. V zoufalství, protože věděli, že obvyklá úniková cesta nebude fungovat, přišel Walt s nápadem otevřít králičí díru a nacpat všechny dovnitř tak hluboko, jak to je možné, v naději, že je králičí díra bude izolovat. V tom světě, při pravidlech, která tam platila, byla šéfem Cynthia a jednala obdivuhodně, přinejmenším podle svého vyprávění. Protože byla energetická úroveň tak vysoká, musel tam někdo být, aby zajistil, že se králičí díra nezhroutí spolu se vším ostatním. Až poté, když se dovnitř dostali všichni kromě ní, si uvědomila, že je příliš pozdě. V zařízení docházelo ke zkratům. Ona ani nikdo jiný nemohli věřit automatizovaným systémům, že králičí díru uvolní. Udělala to manuálně a zůstala jako trosečník.</p> <p>„No, pak mi zbyla jen jediná možnost, ktehá mi dávala poloviční šanci, a to byl ten talíř,“ řekla nám. „Ti mužíčkové mě pustili dovnitř, vytvořili nějaký silový pole nebo co a sami se uložili do hibehnace, nebo jak se tomu říká. V tom talíři pho mne nebylo místo a stejně bych se nemohla vejít do těch jejich holubníků, tak jsem se připoutala do kapitánskýho křesla a opřela jsem se. Všechno se šíleně třáslo, pak následoval takový pocit, jako když jedeš z toho největšího kopce na hohský dháze, a pak jsem omdlela. Myslím, že jsem přišla k sobě až před dvěmi nebo třemi týdny. Živila jsem se z jejich zásob, jak se dalo, a snažila se přijít na to, jak se dostat ven. Pak jsem najednou viděla, že počítačový obhazovky znovu naskočily a běhají po nich všechny možný shačky. Došlo mi, že tohle místo musí být aktivní, tak jsem zařídila ten telefonát. Zbytek víš.“</p> <p>I když jsem neměl možnost měřit čas, dělalo to na mne dojem, jako by ji oživil náš příchod sem a zapnutí stanice. Možná to tak bylo. „A nevíš nic o tomhle světě, o lidech, jako jsme my, a o nikom z ostatních? Jen ses probudila a to je všechno?“</p> <p>„To je všechno,“ souhlasila. „Dokonce jsem vypadala stejně, jako když jsem se usadila do toho křesla. Nedává to smysl, co? Nemám vzpomínky na nic z celý inkahnace. Nepamatuju se, že by k ní někdy předtím došlo bez vymazání všeho ostatního.“</p> <p>Přikývl jsem. „Můžeš se propojit s touhle stanicí. Já jsem to zatím nemohl udělat. Myslím, že můj mozek pracuje s trochu změněnou frekvencí. Nemůžu tu věc přeladit, abych k ní získal přístup, dokud k ní nemám přístup, jestli to dává smysl. Teď, s tebou, to tu možná dokážeme rozběhnout a udělat si plány do budoucna.“</p> <p>„Jakou budu mít budoucnost, jestli tu všichni vypadají jako ty?“ zeptala se a zdálo se, že je skutečně znepokojená. „Chci říct, jestli je phavda to, co říkáš, nemůžu se nikde na tyhle planetě ukázat. Dokonce by mi ani nevadilo, kdybych byla jednou z vás – zdá se, že máte silná a odolná těla, ale k hříchu se hodí taky.“</p> <p>Poté, co jsme se domluvili, trochu si odpočinuli a pořádně zkontrolovali zařízení, bylo snadné pokračovat. Předtím jsem viděl Cynthii vyvedenou z rovnováhy jen jedenkrát, když jsme ji postrašili tenkrát v Yakimě. Tady měla stále skutečnou moc, kdyby ji chtěla použít. Její sebedůvěra však byla otřesená a na to jsem spoléhal.</p> <p>Jak jsem předpokládal, nastavení nebylo tak obtížné, když se někdo dokázal přímo propojit s počítači a nastínit jim problém. Všiml jsem si, že je Sandy napjatý, když jsme začínali. Můj strážný anděl byl připraven rozdrtit cizí vetřelkyni, kdyby se o něco pokusila. Na tom nezáleželo. Cynthia by tu byla skutečnou bohyní, kdyby chtěla, ale zrovna teď byla příliš vyvedená z konceptu, takže se jen podvolila mému vedení.</p> <p>Ještě zajímavější bylo, že jakmile jsem všechno zkontroloval pomocí helmy pro přímé mentální připojení, byl jsem schopen ukázat také Sandymu, jak to dělat. Ve skutečnosti, i když mohl omezení odstranit kdokoliv z nás, jsem všechno nastavil tak, aby počítače nepřijímaly přímé příkazy od nikoho, kromě nás tří. Jednalo se pravděpodobně o zbytečně paranoidní bezpečnostní opatření, ale poté, co se ukázala Cynthie, jsem nic nepovažoval za jisté.</p> <p>Další, co jsme udělali, a na čem jsem pracoval společně s Cynthii, bylo, že jsme mírně pootočili celý komplex tak, aby navazoval na původní kanalizační potrubí. Ukázalo se, že se jedná o menší problém, než jsem si myslel. Pootočení umožňovalo jednoduše vcházet a vycházet, aniž byste se museli stát výtečnými hadími muži. Na přestrojení jsme toho moc neměli, takže jsme museli být obezřetní a naši omezenou svobodu užívat opatrně. Bylo však pravděpodobné, že po nás teď federálové pátrají v mnohem širším okruhu než jen v Chattanooze. Umožňovalo nám to, abychom se trochu provětrali, zvláště v noci, pořádně si protáhli končetiny a znovu pocítili trochu volnosti. Když jsme jeden druhému dělali zeď, mohli jsme se vkrást do města a obstarat potřebné zásoby.</p> <p>Cynthia také vycházela, ale pouze v noci. Byla opravdu veliká a nebylo ji snadné ukrýt. Mohla však šplhat do výšky, což jsme v naší podobě nedokázali. Také mohla vždy na chvilku vidět něco málo z naší společnosti a nakonec přijala fakt, že ona je tady zrůdou.</p> <p>Většinou jsme však nechávali hlídací zařízení v činnosti. Cynthia dokázala prostřednictvím počítačů vytvořit silové pole, které zabraňovalo vetřelcům, aby se dostali příliš daleko do tunelu, a případně objevili vchod.</p> <p>Také jsme chytali ryby. Ne v řece Tennessee, i když bychom to vděčně uvítali, ale v paměťových bankách a zálohách Řídicího střediska.</p> <p>Porovnám původní stálé skupiny se současnými inkarnacemi, které mi při vstupu pomocí klávesnice mohlo trvat celé hodiny, teď bylo pouhou záležitostí pomyšlení na otázku. Odpovědi nenásledovaly vždy okamžitě, ale ve většině případů byly rychlé a nedvojznačné.</p> <p>Kolik členů stálé skupiny se dalo přiřadit k lidem, existujícím v současném světě? Zjistili jsme, že dvacet sedm, i když jedním z nich byla Cynthia. Podle seznamu stálé skupiny měla podobu mulatské dívky se zelenýma očima. Vypadala asi na dvacet a byla identifikována jako Maureen Laffitová – možná nějaký vzdálený potomek piráta Jeana Laffita? – dcera psycholožky Jeanne Cartierové. Ta vypadala jako pravý Kajun – domorodec z Luisieny, jehož předkové byli francouzští přistěhovalci. Viditelně však v sobě měla málo africké krve, pokud vůbec nějakou. Maureenin otec nebyl identifikován.</p> <p>Cynthii to fascinovalo. Bylo to podobné jako vědět, že jste adoptováni, a pak objevit své skutečné rodiče. Podrobnosti však byly jen naznačeny. Neměli jsme žádnou korelaci mezi kýmkoliv, koho jsme znali pod jiným jménem, a Jeanne Cartierovou. Jednalo se o jeden z těch chybějících záznamů.</p> <p>Našli jsem jich dvacet sedm a vyžádali jsme si všechny podrobnosti, které byly k dispozici. Výsledkem byly také jen náznaky. V téhle malé skupině jsme našli pouze šest lidí, kteří začínali jako muži – což samozřejmě bylo k ničemu ve společnosti, jako byla naše. Zůstávalo dvacet jedna žen včetně mne a Cynthie. Necelá polovina z těch dvaceti sedmi se nacházela v oblasti severní Ameriky, i když bylo asi pozoruhodnější, že plných šest z nich žilo s jiným Vyvoleným. I když se jednalo pouze o tři páry, výrazně to převyšovalo pravděpodobnost. Něco nás jednoho k druhému přitahovalo.</p> <p>Zbytek byl roztroušen všude možně. Dva se nalézali v hodně vzdálených oblastech Jižní Ameriky, čtyři v Africe – včetně dalšího páru ve východní Africe. Dalších šest bylo v Evropě, z toho další pár ve Francii nebo Německu, a ostatní v místech, kde by v jiných světech bylo Polsko, Rusko, Indie, Čína a Japonsko[8]. Na mapě jsme si také k našemu naprostému překvapení všimli, že existují dvě další záložní střediska – jedno v jižní Africe, druhé na jihu Ruska poblíž čínských a indických hranic.</p> <p>Existovala ale spousta Vyvolených, o kterých jsme jednoduše nevěděli nebo na které jsme neměli žádné vzpomínky, a další, kteří nemohli být přiřazeni k žádnému známému jménu. Na tom nezáleželo. Bylo pravděpodobné, že o nás nikdo z nich neví, s výjimkou snů.</p> <p>„Vždycky je ještě můžeš jít strašit a zpívat jim písničky,“ navrhl jsem Cynthii, která takový nápad opovržlivě odmítla.</p> <p>„Posledně, když to Al dělal, nedopadlo to moc dobře,“ prohlásila.</p> <p>Pokud jsem ale začínal jako účetní, musel jsem buď být mizerná účetní, nebo to muselo být hodně dávno. Ani jsem si nevšiml řady čísel v pravém horním rohu každého záznamu o identitě, nebo jsem jim nevěnoval pozornost. Jednoduše jsem předpokládal, že se jedná o čísla záznamů v databázi, určená pro vnitřní potřebu. Ve skutečnosti si jich všiml Sandy, protože Sandy samozřejmě neměl žádné znalosti z první ruky o zbytku celé záležitosti.</p> <p>„Na těch číslech je něco divného,“ poznamenal Sandy.</p> <p>„Cože? Co? Je to jen databázové označení.“</p> <p>„Jsi si jistý? Podívej se na různé barvy písmen a čísel. Většina jich je prostě modrá, ale všimni si posledních dvou nebo tří znaků. Mohou to být čísla nebo písmena, ale jsou buď černá nebo červená. Zapomeň na zbylá čísla – mohou být tím, co říkáš, nebo mohou mít jiný význam, ale tahle čísla jsou úmyslně zdůrazněna. Viděl jsem dost kódovaných vládních formulářů, abych věděl alespoň tolik.“</p> <p>Podívali jsme se na to s Cynthii a oba jsme si dělali z našeho domorodého společníka legraci, ale nemuseli jsme se dlouho probírat záznamy a izolovat ty číselné řetězce, abychom zjistili, že na tom skutečně něco je. Zbytek řetězce s deseti nebo více alfanumerickými znaky vypadal dost obvykle, ale poslední znaky určitě ne. Červené H1, černé C12, červené D11… Ale co to znamenalo?</p> <p>„Do hajzlu!“ zaklela Cynthia. „Je to jasný jako facka! Jak jsme si toho vůbec mohli nevšimnout?“</p> <p>„Jasné jako facka? Co je jasné? Jedná se o nějaký kód, jo, ale…“</p> <p>„Hhál jsi někdy v tomhle životě kahty? Víš, nohmální kahty, jako pokh, žolíky nebo něco takovýho?“</p> <p>„Jo, jistě, ale…“ Najednou se mi rozsvítilo stejně jako jí, a bylo to jasné jako facka. Jenom jsem potřeboval jistý nadhled, protože barvy karet tu byly jiné – poháry, kuličky, pěticípé hvězdy a trojúhelníky. I tak mi to mělo být jasné už před několika týdny, i když jsem kódy vyťukával ručně.</p> <p>1H – srdcové eso, 11C – křížová královna.[9]</p> <p>„Ach, můj bože, ten mizernej hajzl Matouš Brand!“ zvolal jsem. „On a jeho motivy z<emphasis> Alenky v kraji divů</emphasis>! Vidíte, že jsme jen balíček karet, přinejmenším pro počítač! Padesát dva karet, třináct od každé ze čtyř barev.“</p> <p>„Byl také stoupencem diskhiminace žen,“ odfrkla Cynthia. „Těch třináct mužů je nejvyšších sedm piků a nejvyšších šest křížů, khomě kháloven a desítek. To znamená dvě esa, všichni khálové, všichni spodci a tři ze čtyř es.“</p> <p>Dobře, takže jsme byli jen balíčkem karet a každý z nás měl svou barvu a číslo. Ale co k čertu ta barva a číslo znamenaly? Pouhý vtip, nebo se jednalo o něco důležitějšího?</p> <p>„Porovnejme ty, co známe, s jejich hodnotou a barvou. Zjistíme, jestli je v tom nějaká zákonitost,“ navrhl jsem.</p> <p>Udělali jsme to rychle. Howarth, pikový král. Paní Howarthová – <emphasis>piková trojka</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Cítil jsem se uražený.</p> <p>Cynthia, Wilma a Alice byly královny, Les a Dan Tanaka esa, ale další dvě esa nekorelovala s nikým, jehož identitu jsme znali. Riki byla pikovou desítkou. Vyšší kartou než já, ale to byli skoro všichni. Ve skutečnosti byli všichni, které jsem znal, přinejmenším osmičkou nebo vyšší kartou. Nejen že jsem představoval nízkou kartu, ale byl jsem dole společně s neznámými a nevýznamnými.</p> <p>„Nebeh si to tak,“ chichotala se Cynthia. „Vedl sis dobře na pouhou plívu. Plíva může občas přebít tři esa. Stává se to, když hhaješ dobře.“</p> <p>Vzdychl jsem. „Nevím. V skrytu duše jsem doufal, že jsem možná utajený Matouš Brand nebo tak, že se skrývám a řídím všechno svým podvědomím, něco takového. Teď vyšlo najevo, že jsem stěží hráč. Není divu, že jsem utíkal před odpovědností, kdykoliv jsem měl příležitost! Ty, ty jsi teď královna.“</p> <p>A stejně tak Wilma. Vysoké karty. „Kdo je tím jediným ženským esem?“</p> <p>„Jeanne Cartiehová. Dhahá maminka.“</p> <p>Tak to něco znamenalo. Muselo. Sedm z osmi nejvyšších karet byli muži. Jedna žena na vrcholu, čtyři další blízko něj. Každá karta nižší než spodek byla žena. Cynthia měla pravdu. Jestli to byl kód pro hierarchii, tak muži byli určitě ve vedení.</p> <p>A cožpak více nebo méně nebyli? Al, Les a také Walt, Lee, Rob a otec Pete, Ben, Dan… Vlivné a řídicí postavení měli hlavně muži, a ženy zpravidla všechno pomotaly. Dokonce ve světě, který řídily ženy, kdo tam byl ženou? Lee a Al… a Rita a Alice?</p> <p>Hm…</p> <p>Cítil jsem se docela jistý, že Alice byla královnou stejně jako Cynthia, když však na to přišlo, kdo zvládal opravdu nebezpečnou práci? Al a Lee byli poskokové. I když měli velkou moc, prošli reinkarnací a na nic se nepamatovali. Když jste nevěděli, že máte moc, tak jste ji skutečně neměli. Alice zastávala vysoké postavení, to ano, ale kdo měl moc a postavení kromě lidí z Řídicího střediska?</p> <p>Rita.</p> <p>A kdo se udržel ve světě, který se rozpouštěl, měnil a šílel?</p> <p>Rita.</p> <p>Ale jestliže byla Rita čtvrtým esem, jak téměř jistě napovídala logika, pak…</p> <p>„Říkáš, že Hita Alvahezová je moje máma?“ Cynthia Matalonová byla zděšená. „<emphasis>Pothhlá sestha Hita?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>No, musel jsem připustit, že jistá mentální rodinná podobnost existuje – ale tentokrát jsem si to řekl jen v duchu.</p> <p>„Čtyři esa – Walt, Les, Rita a Dan. Čtyři králové – otec Pete, Al, Lee a jeden, o kterém zatím nevíme. Možná Ben Sloan, který zastával odpovídající funkci.“</p> <p>Sandy toho moc nevěděl ani o virtuálních realitách, a dokonce ani o <emphasis>Alence v kraji divů</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Nebyl však pro něj problémem úřednický způsob myšlení nebo karty, i když měly změněné barvy. Když se přizpůsobil zvykům a titulům „opičích“ lidí, začal právě Sandy skládat věci dohromady.</p> <p>„Musíme předpokládat, že ta čtyři – říkáš jim esa?</p> <p>– jsou ve vedení. Nejtěžší je pro mne přizpůsobit se tomu, že dvojka je nízká karta a jednička vysoká. Nedává to smysl, ale nevadí. Tak dobře – lékař, psycholog, hlavní organizátor a počítačový kouzelník, jak jsi říkal, druhý nejlepší po tom Brandovi. V podobné situaci to dává smysl. Potřebujeme někoho, kdo by řídil, někoho, kdo by ovládal stroje, někoho, kdo by zabezpečil, že budou všichni zdraví a někoho, kdo by zajistil, že ten úkol nebude nad něčí síly. Samozřejmě, psycholog bude tím, kdo se nejdřív zcvokne. Nikdy jsem neviděl psychologa, který by nebyl bláznivý.“</p> <p>Jeho komentář jsme pominuli. Nechtěli jsme ho zarazit, když se zrovna rozjel.</p> <p>„Dobře, teď, když předpokládáme, že jsi správně identifikoval krále,“ pokračoval Sandy, „tak máme šéfa bezpečnosti, který je v podobném projektu nezbytný, stejně tak jako zástupce vedoucího nebo osobní strážce. Pak je tu špičkový technik, který dokáže instalovat elektrická vedení a podobně. Ten další, kterého považuješ za náboženského vůdce, může být skutečně dalším, i když je personalistou. U královen to je ještě snazší. Socioložka, antropoložka, expertka na přežití s poněkud odlišným kulturním zázemím, a promiňte – dcera – myslím, je správný výraz? – jediné ženské vůdkyně. I když budeme trochu hádat a doufat, že jejich povolání byla prakticky stejná jako ta, která připadají v úvahu tady, samozřejmě s výjimkou odborníků na počítače, získáme jasný model.</p> <p>Miláčku, ty jsi říkal rovnou, že ti to připomíná kolonii. Mně určitě také. Nebo mi to spíše připadá jako tým, určený k vybudování kolonie.“</p> <p>Měl jsem pocit, že jsem Sandyho skutečně podcenil, a miloval jsem svého partnera tím víc, že mi dokázal, jaký jsem trouba. Jednalo se o tým sestavený k vybudování kolonie. Nebo možná k testování kolonií? Testovali všechny scénáře tak, že je prožívali? V tom případě by ani zánik celé kolonie nebyl pro projekt fatální. Řekl jsem to.</p> <p>„To dává smysl,“ souhlasila Cynthia. „Ale zlatíčko, uhčitě se nepředpokládalo, že to bude phobíhat takhle, ne? Nebo ano? A jestli ano, kdo se dívá a učí se? My to nejsme.“</p> <p>V duchu jsem ustoupil. Nedokázal jsem se zbavit podezření, které jsem měl nejen před několika okamžiky, ale nejspíš od začátku, přinejmenším tak dlouho, jak jsem si pamatoval, a určitě od té doby, co se mé zkušenosti v zásadě začaly dělit na úseky. Rini nebyla jen stínem nebo vedlejším produktem stvoření, Rini představovala skutečnou osobu, která se mi stále víc a víc ztrácela.</p> <p>Ani Sandy tu nebyl jen do počtu. Na logickém řetězci se významně podílel Sandy jako osobnost z dalšího unikátního světa. Jeho pohled na věc byl ovlivněn tím, že přemýšlel a jednal jako podvádějící úředník. Dokonce i Cynthia přijala Sandyho jako plnocenného a rovnoprávného partnera.</p> <p>Nemohl jsem před tou myšlenkou dále utíkat.</p> <p>„Předpokládejme, že se na nás dívají a vyhodnocují nás,“ navrhl jsem. „Předpokládejme, že nikdo z nás není ničím víc než virtuálním výtvorem uvnitř počítače. Co když prostě procházíme jedním scénářem za druhým, jedním světem za druhým v nekonečné sérii sociálních a ekonomických experimentů?“</p> <p>Oba na mne pohlédli, jako bych spadl z Marsu.</p> <p>„Mluv za sebe. Já vím, že jsem víc než jen nějaká počítačová hutina.“</p> <p>„Jako Sandy a Rini?“</p> <p>Znovu otevřela ústa, ale nevydala ani hlásek. Sandy na to také nic neřekl, poznal jsem však, že stejný pocit, který Cynthii a mne tak zneklidňuje, mému milenci poskytuje jisté zadostiučinění.</p> <p>Můj názor neovlivnily jen pocity, nebo dokonce soužití s „duchy“, kteří v sobě měli stejně nebo více duševní hloubky než někteří z nás. Byla to také možnost vidět nás, mnoho z nás, v několika životech, světech a kulturách. Ti, které jsem znal nejlépe, zpravidla odpovídali v jednom životě za druhým stejnému archetypu. Celkem vzato, má osobnost, vždy považovaná za osobnost postrádající odvahu a ambice, byla určitě stejně tak archetypem. Cynthia – ta byla tím spíš stejnou praštěnou Cynthii jako vždy. Al představoval fanatického muže z bezpečnostní služby a odmítnutého milence.</p> <p>„A jestli to tak z nějakého důvodu je, tak kdo tě strká do všech těch bláznivých kostýmů?“</p> <p>Na podobnou otázku jsem byl připravený. „To je skoro až příliš jasné. Dělá to Brand a možná další. Brand, který je na druhé straně zrcadla a vstupuje sem v několika převlecích, vycházejících z ubohé malé Alenky. Také představuje kartu, jenomže ne z běžného balíčku. Matouš Brand je žolík. Když potřebuje něco iniciovat, získat mimo pořadí, nebo si vynutit, aby něco skončilo a prošlo reinkarnací, vchází jako další postava. Když chce, abychom se vydali určitým směrem, dokáže hrozit a demonstrovat sílu divoké karty v podobě Paželva, nebo nás postrkovat jako Mrož, nebo měnit směr jako Houseňák. Může za tím být něco víc než Brand. Někdo nás poslal do války, jednu skupinu bojující proti druhé. Většinou vysoké karty, ale i několik obyčejných pěšáků, kterými táhnou jen občas, zvláště když Matouš potřebuje začít od začátku. Ty, Walt, otec Pete, občas Riki a ostatní, proti zbytku. Možná jste do jisté míry rebelové. Možná sloužíte jen k tomu, aby se kaše stále míchala a aby Alové, Danové a Les Cohnové nepřevzali úplnou kontrolu.“</p> <p>„Musím říct, že je to <emphasis>sthašný </emphasis>nápad!“ trvala na svém Cynthia.</p> <p>Pokrčil jsem rameny. „Možná. Možná ne. Zamysli se nad náboženstvími. Zaprvé, otec Pete patří ke katolické církvi. Všichni jsme výtvory Boha a nebeské hierarchie. Nebe je definováno jako dobro, ale stejní andělé, kteří dokáží bez cizí pomoci povraždit celou armádu a sesílat na hříšníky mory a jiné hrůzy, nehnou ani prstem, aby zastavili války. Jaký je skutečný rozdíl mezi tím, že jsme výtvory jiných bytostí a předmětem jejich rozmarů, kterými prosluli staří řečtí a římští bohové, a tím, co učí téměř každé náboženství?“</p> <p>„Ale oni do toho vnášejí svobodnou vůli,“ namítla Cynthia. Mé argumenty ji začaly opravdu vyvádět z míry.</p> <p>„Opravdu? Kdybychom neměli v každém takovém uspořádáni svobodnou vůli, tak jak by se dozvěděli, jestli bude systém fungovat, a pokud ano, jaké má vady a problematické body?“</p> <p>Následovala chvíle ticha. Pak se do toho vložil Sandy.</p> <p>„Nerad tě přerušuju, protože se mi tvůj nápad opravdu líbí, ale teď, když jsem viděl tady Cynthii, tak ho nemohu přijmout.“</p> <p>Překvapeně jsem na svého partnera zíral. „Cože? Jak to myslíš?“</p> <p>„Jestli je tvá myšlenka správná, tak proč my? K čemu je dobré učit se na společnosti lidí, kteří se vyvinuli do takových tvorů, jakými teď jsme? Co se z toho dozvědí? Jestli se ukáže, že je náš způsob z celé série nejlepší, tak co udělají? Nechají si narůst zadní část těla a dvě další nohy? Co ty na to, Cynthie? Mohou se vaši lidé přeměňovat na povel? A jestli to dokážou, proč jste neviděli víc variant? Ne, miláčku, to prostě neobstojí. Bojím se, že tu skutečně jsi.“</p> <p>Jeho logiku jsem bral v úvahu, ale stále jsem nebyl úplně přesvědčený. „Možná, že není skutečný <emphasis>nikdo z </emphasis>nás. Nejsme ničím jiným než balíčkem karet. Počítačovou hrou pro technicky pokročilé. Pokud ty stroje dovedou tvořit celé světy, světy vzbuzující pocit, že jsou pravé, podrobné až do poslední buňky a bakterie a obydlené složitými tvory, kteří dokáží skutečně myslet, tak jak můžeme vědět, jestli je kdokoliv z nás skutečný? Ze nejsme jen hracími kartami na ohromné mozaice světa, kterými pro zábavu postrkují jiní hráči? Možná se jedná o celé životy, prožité v jediném okamžiku. Můžeme být jen rozptýlením po večeři, než jdou do postele.“ Začínal jsem být opravdu deprimovaný.</p> <p>„Tak nechejte toho, oba!“ vyštěkla Cynthia. „Připomínáte mi katolickou cíhkev. Bohové a démoni, zkoušky a mučedníci, kde je v phavidlech hhy dokonce i to, že je Bůh ukřižován! Existuje jediný způsob, jak to rozřešit a zjistit skutečnou phavdu, jestli ji vůbec někdo může odhalit, zathaceně!“</p> <p>Otočili jsem se a pohlédli na ni. „A to je…?“</p> <p>„No co, vyhhajete tu zathacenou hhu, to je ono!“ odsekla. „Pak zjistíte, co bude následovat!“</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou. Byla to svým způsobem zjednodušená cesta, ale přece jen jediné skutečné řešení. Pokud vyhrajeme, někdo se bude domáhat vítězství. Buď přestaneme existovat, když hra skončí, nebo budeme odměněni, povýšeni. Nebo získáme odpovědi. Existoval jen jeden drobný problém.</p> <p>„Hm, Cynthie? Jakou karetní hru přesně hrajeme?“</p> <p>„Na tom nezáleží. Ach, bylo by thochu snadnější, kdybychom to věděli, ale možná je to částí hhy. Náš stahý dobhý Al na to všechno skoho jistě nikdy nepřišel. Přitom měl po většinu času většinu kahet. Teď bychom možná měli nejdřív zjistit, v čem stále dělal chybu.“</p> <p>Nastavili jsme počítač na deduktivní smyčku, i když jsem si nebyl jistý, že je to dobrý nápad. Ani Alovi nepřineslo nic dobrého, když do toho příliš zapojil počítač. Co se snažil docílit tím svým zvyšováním energie? Zvednout energii natolik, aby mohl diktovat virtuální realitě? Možná ano, ale jestli to tak bylo, proč se mu to nepovedlo a proč se tolik věcí pokazilo? Ani ženy to posledně nezvládly. Téměř nás všechny zničily.</p> <p>Tentokrát mi nepomohl počítač, ale některé z nejstarších vzpomínek.</p> <p>„Al nehrál opravdovou hru jako takovou,“ řekl jsem. „Pokaždé se zabýval jen sbíráním všech dvaapadesáti karet.“</p> <p>Ale dělal to opravdu? Staral se Al ve většině případů o nějaké karty nižších hodnot kromě mne? K tomu, aby sledoval mne, měl osobní důvody.</p> <p>Měl po ruce tři esa – včetně Lese, který se po většinu času spokojil s tím, že hrál Alovu hru a věděl, že dokáže Ala přetrumfnout, když to bude zapotřebí – a ne tak loajální, ale pragmaticky spolupracující Rity. Králové, včetně Ala, byli také tři. Lee a Ben představovali spojence, pouze otec Pete zůstával v opozici. Al měl dvě královny, ale Wilma a Cynthia vždy představovaly opozici.</p> <p>K čertu, my jsme měli jen jedno eso, jednoho krále, dvě královny a občas spodka, občas desítku, jinak menší čísla. Není divu, že Walt nedokázal vyhrát. Jedinou věcí, která ho chránila před naprostou porážkou, byli ti malí tvorové v talíři, kteří možná společně představovali páté eso nebo divokou kartu. Nestačilo to k vítězství, jen k tomu, aby neprohrál.</p> <p>Ať tak či onak, dobrovolně nebo, odvlečením a uvězněním v miniaturních světech Brandových skřínek, sbírali Les a Al nejvyšší hodnoty. Al zvyšoval energii za přítomnosti většiny nejvyšších karet. Přímo se koupali v energii, kterou uvolnil, a nefungovalo to. Do určité doby to bylo v pořádku, ale v jistém stadiu vždy prohráli a skončili ve slepé uličce. A přesto pokaždé postupovali stejně, prováděli stejné věci, a selhávali. Dokonce i bez Ala a možná bez Lese, i když jsem si tím nebyl skutečně jistý, pokračovali stejnou cestou a shodili celý systém.</p> <p>Al a Les měli doslova všechny karty, a přesto nedokázali zvítězit.</p> <p>Strávili jsem nad tím problémem spoustu času, ale zbytečně. „Něco nám chybí,“ vzdychl Sandy.</p> <p>Přikývl jsem, pak jsem se zarazil. „Ano, něco nám chybí! Dvacet pět lidí! Dvacet pět Vyvolených. Dvacet pět karet.“</p> <p>Analýza barev. Tu jsme neprovedli důkladně. Jistě, zaznamenávali jsme barvy, ale dívali jsme se na ně <emphasis>skutečně</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Pokud mělo všechno nějaký význam, nemohli jsme si dovolit to neudělat.</p> <p>Nakonec se nám povedlo odvodit totožnost pouze třiceti sedmi lidí, a přiřadit barvy jsme se skutečně moc nesnažili. Teď se najednou zdálo, že to musíme udělat.</p> <p>Přiřadit barvy i hodnoty těm, které jsme znali, bylo docela jednoduché. Vytvořil jsem seznam založený na jménech, která jsem získal ze svých starších vzpomínek na dobu, kdy to všechno začalo, a která by měla znát také Cynthia. Práci prostě zjednodušilo, když jsem se držel jedné známější sady. Tentokrát jsme nakonec vyplnili další prázdná místa:</p> <p><strong>Kříže</strong><strong> </strong><strong> </strong><strong> </strong><strong> </strong><strong>Srdce</strong></p> <p>A: Dan Tanaka A: Rita Alvarezová</p> <p>K Ben Sloan K: Lee Henreid</p> <p>Q: Dorothy Sloanová Q: Cynthia Matalonová</p> <p>J: Michael Standish J: Rob Garnett</p> <p>10: Bernadette Standishová 10: Jamie Cholderová</p> <p><strong>Kára</strong><strong> </strong><strong> </strong><strong> </strong><strong> </strong><strong>Piky</strong></p> <p>A: Walt Slidecker A: Les Cohn</p> <p>K otec Pete K: Al Stark</p> <p>Q: Alice McKeeová Q: Wilma Starblanketová</p> <p>J: Herbert Koeder J: Larry Santee</p> <p>10: Sally Prineová 10: Riki Fresca</p> <p>Některé vztahy se okamžitě objasnily. Například ke křížům patřily obě dvojice, které v jednotlivých inkarnacích zpravidla zůstávaly manžely. Rob a Lee, jejichž osobnost a přitažlivost se nápadně lišila a otevřeně řečeno, jejichž vztah byl pro většinu nepochopitelný, představovali srdcové figury. Protože jsem zastupoval pikovou kartu nízké hodnoty, byl jsem bezmocný, když mne Riki shledala atraktivním. Pokud byla v původní inkarnaci Cynthia opravdu dcerou Rity, jak naznačovaly identifikační karty, pak eso a srdcová královna také dávaly smysl. Programátoři představovali křížové karty. Zkušení profesionálové z různých oborů patřili převážně ke kárům a srdcím. Cítil jsem jistotu, že piky vždy zahrnují určitou speciální schopnost. Lékař, šéf bezpečnosti, sociolog, vedoucí autodopravy nebo něco jiného. V jistém smyslu všichni nějak patřili k vedení, dokonce i Larry. Udržovali operaci v běhu, tak, aby ostatní mohli dělat svou práci. Zdálo se, že se několik lidí trochu vymyká, ale ti představovali kvalifikovaný odhad pro volná místa, o kterých jsme měli pouze částečné nebo malé informace.</p> <p>Ale co korelace se současným světem? Kolik z výše uvedených jmen bude souhlasit s lidmi, které známe, a v jakých barvách?</p> <p>Odpověď zněla – poměrně hodně. Ne díky těm, které jsme mohli porovnávat, ale spíše těm, kteří chyběli, když jsme vytvořili ten seznam. Ze všech jmen patřila k srdcím pouze Cynthia. Měla pro tento svět nevhodnou podobu a tím byla mimo hru. Po ostatních ze seznamu srdcí, ať už identifikovaných nebo postulovaných, nebylo ani stopy. Piky tu byly, jak jsem dobře věděl, od nejnižší – ode mne – až po nejvyšší. Al si někde vede jako obvykle ve stejném těle, jaké mám já, stejně tak Les, Wilma, dokonce Riki. Ale žádná srdce kromě Cynthie a vůbec žádná kára, nebo tak to alespoň vypadalo.</p> <p>V tomhle světě jsme nehráli s úplným balíčkem karet.</p> <p>Nezvládli ti ostatní zhroucení systému a přenos? Jestli tomu tak bylo, jak si vysvětlit Cynthii a celkový status Řídicího střediska, který při kontrole sděloval, že veškerý monitorovaný personál je aktivní?</p> <p>Jestliže tu nebyla srdce a kára, tak kde byla? Vůbec mne nevyvedla z míry představa, že tu není Rita, ale víc mi chyběli otec Pete a Walt. Vyměnil jsem některé z našich piků za kára. Přesto se zdálo být jasné, že tu máme karty v černých barvách a žádnou červenou, kromě jediné. Kde k čertu byly?</p> <p>„Všechno jsem to procházel,“ poznamenal Sandy, „a navíc informace, které jsem získal od tebe a od té opice. Jedna věc je jistá. Tři stejného druhu, i když se jedná o esa, nestačí, ani trojice nějakých jiných karet. Jestliže hrajeme poker, pak bez ohledu na to, kolik vysokých karet ten Al měl, nikdy neměly vyšší hodnotu než čtyři spodci, a možná ani to ne. Možná jako čtyři desítky. Je docela jasné, že to k vítězství nestačí. Možná, že k tomu, abys dokázal vyhrát, bezpodmínečně potřebuješ čtyři esa. V tom případě jsi vyřízený. Pravděpodobnost, že je opět získáš, je podle toho, co jsi řekl, dost mizivá. Šest karet po sobě však přebije čtyři stejné hodnoty. Ten želví tvor s tebou zametl, protože jsi byl pouhá trojka, ale kdybys byl částí kombinace od dvojky do šestky, v pokru bys přebil čtyři esa. Už tě to někdy napadlo?“</p> <p>„Ne, ale cítím se díky tomu o něco lépe.“</p> <p>„Problém spočívá v tom, že neznáme nebo nedokážeme identifikovat řetězec nejnižších piků, abychom si byli jisti, že máme sérii od stejné barvy,“ pokračoval Sandy. „A nemáme žádnou z nejvyšších karet, jejichž identitou si docela jisti jsme. Ve skutečnosti, pokud je sem přivedeš a vzděláš je, otevřeš jim oči a přiměješ je, aby uvěřili, tak budou všechno řídit oni a my budeme vytírat podlahu.“</p> <p>Přikývl jsem. Při svém prozření, alespoň podle mých nejstarších úplných vzpomínek na celý život, jsem toho proti projektu nebo Alovi nedokázal moc podniknout a Cynthia si se mnou mohla po libosti pohrávat. Když jsem měl s sebou Riki, měl jsem trochu víc energie, ale jen tolik, abych dokázal hodně rychle utíkat. I když jsme byli až příliš nabití poté, co jsme získali nějakou energii od Houseňáka a další jsme čerpali z jejího pomalého, ale vytrvalého zvyšování, dokázali jsme jen o málo víc než ubránit sami sebe. Teprve když se k nám přidala Wilma, měli jsme dostatek energie, abychom ji použili víceméně efektivně. Když vezmeme všechny karty jako čísla, to nejlepší, co jsme dohromady vytvořili já a Riki, byla dvanáctka, král, a chyběly nám zkušenosti nebo znalosti, jak energii použít. Přidejte Wilmu a dostanete součet dvacet tři. Když jsme se spojili, měli jsme dost energie, abychom porazili jakéhokoliv jednotlivce, ale stěží jsme představovali hrozbu pro zkušený tým, vedený králi a esy. Protože se solidní dvanáctce, skutečnému králi, Alovi, nakonec podařilo, aby nás izoloval, vyřadil Riki, zredukoval Wilmu a mne na kombinovanou čtrnáctku, a ještě nás porazil, nespočívalo to jen v číslech. Pomáhala, ale nebyla odpovědí.</p> <p>Jednalo se o podivnou matematiku karetní hry, při které hrála roli také zkušenost.</p> <p>Nijak jsme nepokročili. Pak jsem jednoho dne, pouhou náhodou, spatřil Cynthii, jak odchází cestou, o jejíž existenci jsem předtím neměl tušení. Zdržoval jsem se dole v blízkosti hlavního řídicího centra, něco jsem kontroloval a ani nevěděl, že tam Cynthia je. Zahnul jsem za roh a najednou na jediný kratičký okamžik spatřil, jak se přímo uprostřed řídicí místnosti otevřela králičí díra! Cynthia vstala, vešla do ní a zmizela.</p> <p>O pár minut později se díra opět otevřela. Vynořila se z ní Cynthia a nesla malé cestovní zavazadlo.</p> <p>Stál jsem tam s otevřenými ústy, zatímco nenuceně vešla dovnitř a díře, která se za ní znovu zavřela, ani nevěnovala pozornost.</p> <p>Odkašlal jsem si a Cynthia mne spatřila.</p> <p>„Můj Bože! Tys mne <emphasis>vylekal</emphasis>!“</p> <p>„Já jsem vylekal <emphasis>tebe</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Cynthie, právě jsi odešla a vrátila se cestou, o jejíž existenci se mi v nejmenším nesnilo.“</p> <p>„Cože? Ach, tohle. Co má být? Domnívala jsem se, že o tom víš. Jakmile jsem jednou zjistila tím obtížným způsobem, kde tohle středisko leží, už mi nedělalo phoblémy najít spojení.“</p> <p>„Kam ta díra přesně vede? Kde jsi byla?“</p> <p>„No samozřejmě zpátky v záložním středisku. Kde jinde? Chtěla jsem si vzít pár věcí, které jsem tam nedávno nechala – jak se pamatuješ, pophvé jsem je vzít nemohla – a zkontholovat své dhahoušky v jejich skvělé kosmické lodi.“</p> <p>Omráčilo mne to. Po celou tu dobu se ani nezmínila, že to dokáže. Cynthii to nakonec odpovídalo. V její rodině snad řádilo šílenství, ale tenhle člen rodiny byl alespoň víceméně na naší straně.</p> <p>„A jaká je situace?“</p> <p>„Stále klid. Ti malí dhahouškové jsou dosud ztuhlí. Vím, že nejsou mhtví, photože jsem viděla, že zapnuli nějaké monitohy, ale v tomhle kole jsou vyřazeni. Mimochodem, přinesla jsem páh mžikově mhažených stejků z photiatomových khytů. Vím, že vy dva jíte maso, a tohle je skvělý. Myslím, že pro genehály bylo jen to nejlepší. Každopádně lepší než ty zathacený sendviče. Musím získat nějaké inghedience, abych občas uvařila dobhou polévku gumbo, nebo možná najít nějaký dobhý kajunský koření a elekthický vařič. Umím připhavit skvělýho lososa na čehno.“</p> <p>Na stejcích mi vůbec nezáleželo, i když byly lákavé. „Můžeš otevřít králičí díru kdykoliv a kdekoliv?“</p> <p>„No, většinou jo. Místní thasy každopádně. Ale Walt je dokáže otevřít až do příštího života nebo do jakýchkoliv míst, kam potřebuje. Ten má <emphasis>moc</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Já kháličí díhy používám k tomu, abych se někde hychle objevila a zmizela a abych mohla hychle utýct. Musím být nejdřív na obou místech, než mezi nimi dokážu otevřít cestu. Proč se ptáš? Vždyť jsi věděl, že to dokážu dělat, ne? Chci říct, jak bych tě jinak sthašila tenkhát v Seattlu a jak bychom jinak dostali zásoby a pehsonál dovnitř a ven, kdybychom nepoužívali tyhle tunely?“</p> <p>Tak tím máme vyřízené bezpečnostní kódy a klíče od hlavního vchodu.</p> <p>„Můžeš mě tam vzít?“ zeptal jsem se jí.</p> <p>„Jistě, dhahoušku. Můžu vzít kohokoliv, kdo je stejně vysoký jako já. Je to vlastně jen phocházka. Vždyť jsi díhama taky phocházel. V záložním středisku toho moc nezůstalo, khomě toho létajícího talíře, skříněk s jídlem a dobře vybavené kuchyně. Říkala jsem ti, že se středisko nachází uphostřed ničeho. Tentokhát to ale bylo thochu divný.“</p> <p>„Divné? Jak to?“</p> <p>„No, podívej se, přísahám, že jsem středisko uzamkla a vypnula do pohotovostního hežimu, než jsem minule odešla. Ale když jsem tentokhát vešla, našla jsem všechno zpřeházené, otevřené dokořán, a všechno bylo znovu zapnuté na plný výkon.“</p> <p>Začaly se mi ježit chlupy na krku. „Musíme najít nebo vytvořit nějaké zbraně,“ zamumlal jsem sám pro sebe i pro Cynthii. „Pak se tam vrátíme.“</p> <p>Jestli se mezi jejími návštěvami někdo dostal do záložního střediska a provedl tam změny, pak měl ještě někdo jiný vzpomínky a znalosti a věděl, jak je použít. Někdo, kdo mohl být také schopen zjistit, jak to funguje, a otevřít králičí díru. Možná sledoval Cynthii, když procházela na druhou stranu.</p> <p>Potřebovali jsme spojence, kteří by měli moc a znalosti, ale rozhodně jsme nepotřebovali mít ukryté, vysoce postavené nepřátele. V každém případě jsme museli zjistit, kdo tu hru k čertu hraje, a to rychle.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 13</strong></p> <p><strong>POLOPRAVDY A ZNÁMÉ JMÉNO BRAND</strong></p> <p>Cítil jsem se nesvůj, že tu nechávám neobsazené Řídicí středisko, protože co dokázala Cynthia, mohlo být schopno udělat přinejmenším šest dalších. Už jsem nemohl dál věřit ujišťování Paželva, natož ignorovat myšlenku, že ať už za tím tvorem stál kdokoliv nebo cokoliv, zrovna tak „radil“ i ostatním. Provedl jsem tolik preventivních opatření, kolik jsem mohl, včetně resetování vstupů ve virtuálních přilbách tak, aby připravily ošklivé překvapení těm, kteří by se je pokusili použít bez řádných bezpečnostních kódů, ať už by patřili k jakékoliv rase. Pokud jste trojka a nemáte vnitřní sílu, ještě to neznamená, že jste také hloupí. Lidé jako Al, Walt, Cynthia, Rita a ostatní měli tolik moci, že se na ni často až příliš spoléhali. Mohlo to být zrovna tak jejich slabinou jako silnou stránkou.</p> <p>Řešením, které se nabízelo, bylo nechat Sandyho v Řídicím středisku s nějakou zbraní. Sandy se však nikdy nedostal dál na západ, než jsme byli teď, a nedal se přemluvit, aby s námi nechodil.</p> <p>V mém současném světě patřilo území od severní Kalifornie až k Západnímu pobřeží Rusku.</p> <p>„Jaké zbhaně chcete?“ zeptala se nás Cynthia. „Tedy, ktehé by mohly být k něčemu?“</p> <p>„Kdybych si mohl vybrat, řekl bych, že na to, k čemu se chystáme, bude nejlepší brokovnice,“ řekl jsem jí. „A puška s kvalitním teleskopickým hledím, s dlouhou hlavní a zásobníkem, s kalibrem asi třicet a municí s ocelovým pláštěm by byla nejlepší druhou puškou.“</p> <p>Usmála se. „Podívejte se támhle,“ řekla nám.</p> <p>Udělali jsme to. „Támhle“ stála velká bedna, podobná lodnímu kufru. Věděl jsem, že tam předtím nebyla, dokonce ani když jsme vešli do místnosti. Teď tam však stála.</p> <p>Dokonce mě ani nepřekvapilo, když jsem uvnitř objevil kvalitní brokovnici ráže dvacet se dvěma hlavněmi a se čtyřmi krabicemi běžných nábojů, a skvělou pušku Remington 30-30 se špičkovým zaměřovačem a několika krabicemi nábojů s ocelovým pláštěm.</p> <p>„Chceš nám předvést ještě další překvapivé schopnosti, Cynthie?“ zeptal jsem se. Cítil jsem se opravdu bezmocný a vyvedený z míry. Jestliže dokáže udělat tohle, tak jaké schopnosti má eso nebo král?</p> <p>Už jsem kdysi, před více životy, viděl, ve skladišti pár menších demonstrací této moci od Ala a Lese. Stejnou moc mi předvedla také Rita. Ale Cynthia dokonce nepatřila ani k jedné ze dvou nejvyšších karet!</p> <p>„Také bych chtěla umět víc,“ vzdychla Cynthia. „Phavdou však je, že to dokážu jenom tehdy, když se nacházím v téhle budově, v tomhle patře, a když je zvýšená enehgie, nebo v záložním centhu. Mimo ta místa jsem stejně bezmocná jako ty, co se týče vyčahování většiny věcí. Mám thochu stahého dobhého lousianského kouzla, ale to má taky svá omezení a pho čahování se nehodí. Ale Walt je skutečný kouzelník!“</p> <p>To jsem mohl předpokládat.</p> <p>Vůbec mne nevyvedla z míry skutečnost, že ona a ostatní dokáží provádět takové věci, když mají svou energii a postavení, protože všechno kolem nás bylo falešné a naprosto klamalo naše mozky, takže se domnívaly, že se jedná o skutečnost. Hledal jsem „bytost, která je za vším“, jak by mohli říci buddhisté, a sám jsem žádnou moc neměl. Samozřejmě, oni s tou bytostí chtěli splynut, já jsem ji právě teď chtěl jenom zastřelit.</p> <p>Nikdy jsem neprocházel králičí dírou, která by mne nezavedla do nového světa a nové inkarnace. I když patřily k nejpodivnějším výtvorům systému, připadaly mi v kontextu her, nesmrtelných a toho ostatního skutečnější než známý svět venku.</p> <p>Tahle králičí díra byla hladší a víc zakulacená než ty velké, které jsem znal. Pro Cynthiiny bosé nohy to nepředstavovalo žádný problém, ale okovaná kopyta klouzala. Já a Sandy jsme proto mohli jít jen velice pomalu.</p> <p>Bylo zajímavé, že jsme stejně jako v těch velkých králičích dírách došli na místo, kde se před námi rozevřela ohromná elektronická noční můra, vedoucí do nekonečna všemi směry. Alespoň, že tam byla cesta plochá, i když příliš hladká, a opatřená zábradlím.</p> <p>Sandyho taková rozloha a měřítko ohromily. Já jsem se naproti tomu poprvé skutečně díval na to, co jsme viděli. Vždy jsem to považoval za metaforu velkých počítačů, ale teď jsem si nebyl tak jistý. Částečně jsem si přál dokonce i teď, abych byl vyšplhal přímo vzhůru, když jsem byl orangutanem. Teď to nemohla udělat dokonce ani Cynthia. Měl jsem pocit, že to byla další promarněná příležitost.</p> <p>Předpokládejme, že tohle je ten počítač, nebo přinejmenším jeho malá část. Předpokládejme, že tady je místo, kde se všechno do jisté míry vystavuje našemu duševnímu zraku.</p> <p>Nedokázal jsem si pomoci a musel uvažovat nad tím, co by se k čertu stalo, kdyby tu vybuchla bomba. Způsobila by pouze virtuální škody, nebo by nás všechny zabila, nebo osvobodila? Dojde někdy k situaci, kdy se někdo z nás odváží chopit takové příležitosti?</p> <p>Znovu jsme vešli do tunelu. Teď jsme nedošli k žádné nové videohře nebo velké stěně statického šumu, ale na konec tunelu, který se nacházel v kontrolní místnosti záložního střediska v poušti.</p> <p>Čtvrthodinová procházka, pomyslel jsem si sklíčeně. Tří tisíce mil… tak snadno.</p> <p>Sandy a já jsme museli s jistým rámusem seskočit na podlahu z asi metrové výšky, zatímco Cynthia si prostě sedla na okraj a pak se tiše spustila. Znervóznil ji hluk, který jsme vyvolali – zařízení bylo určitě znovu puštěno naplno. Dokonce jsem pociťoval příliv energie, který se dostavoval s jejím zvyšováním, bez ohledu na to, jak tu bylo omezené. Viděli jsme také důkazy, že tu někdo bydlel – obaly od cukrovinek s napůl snědenými tyčinkami, které tu určitě nebyly několik týdnů, a vyhozené zbytky předpřipravených vojenských pokrmů ze spižírny. Omáčka ke špagetám na jednom z nich ještě ani zcela neuschla.</p> <p>Pohlédl jsem na Cynthii, která důrazně přikývla. „Všechno jsem nechala čisté a uklizené jako ze škatulky,“ ujistila nás hlasitým šepotem. „A nenechala jsem nic zapnuté, jen nouzová světla a vzduchotechniku. Přísahám!“</p> <p>Věřil jsem jí. Výraz její tváře a napjaté tělo mě více než přesvědčily.</p> <p>Je tu někdo jiný, nebo tu byl ještě nedávno. Pochyboval jsem, že by odešli daleko, ať už do králičí díry nebo někam jinam. Tahle předpřipravená vojenská jídla nejíte, když nemusíte.</p> <p>Sandy nesl pušku přes rameno, já podobně nesl brokovnici a munici jsem měl v nábojovém opasku. Oba jsme sňali zbraně, zkontrolovali je a nabili.</p> <p>„Máš proti mně výhodu,“ zašeptal mi Sandy. „Já jsem na téhle krasavici ještě neseřídil mířidla, ale ty máš k dispozici hrubou sílu. Jdi napřed.“</p> <p>Nakonec, když jsme vzali v úvahu, kde se nalézáme, a naši relativní sílu, šla s mým požehnáním vpředu Cynthia.</p> <p>Systematicky jsme na základně zkontrolovali všechno, co se dalo, dokonce i okolí a vnitřek létajícího talíře, který dosud spočíval ve své kolébce. Cynthia měla v jedné věci pravdu: ti malí tvorové leželi uzavřeni v komorách s nějakým plynem a už dávno byli v bezvědomí. Uvažoval jsem, jestli to neplatí také pro skutečné Vyvolené. Byli tito tvorové „skuteční“, nebo představovali pouze metafory našich skutečných „já“?</p> <p>Stejně jako předtím jsme odhalili známky toho, že tam někdo byl, a to nedávno. Nenašli jsme však nikoho, kdo ty stopy zanechal. Buď měli dostatečnou moc, aby se dokázali zamaskovat, nebo byli experty na ukrývám.</p> <p>„Co kdybychom prohlédli obvod stanice zvenku?“ navrhl Sandy. „To je logické místo, kam by mohli jít. Kromě toho bych uvítal, kdybych měl pod nohama něco jiného než beton. Bolí mne z něj klouby. Taky bych se rád dostal ven, abych mohl seřídit tuhle pušku. Nebo je stanice příliš nápadná?“</p> <p>Zasmál jsem se. „Ano, nápadná je, ale jestli stále stojí tam, co předtím, tak na tom nebude záležet.“</p> <p>Samozřejmě, nebylo jasné, jestli se nachází na stejném místě. Cynthia říkala, že tam nejsou vůbec žádné cesty, dokonce ani vyježděné koleje.</p> <p>Vyjít po dlouhém schodišti, určeném pro nohy „opičích“ lidí, nebylo snadné. Přesto se nám se Sandym podařilo vylézt nahoru, zatímco Cynthia trvala na tom, že zůstane dole a bude hlídat. Otevřít nahoře poklopy a dvojité dveře nebylo tak obtížné a nakonec se nám podařilo protlačit se ven.</p> <p>Samozřejmě, byla to poušť. Stejná poušť, ale v provincii Sudalaska, ne Washington. Tady jméno Washington moc nemilovali.</p> <p>Na východním obzoru jsem nespatřil ani stopu po letecké základně nebo kontrolní věži, ale ve světě, kde dosud nepřišli na to, jak létat, se to dalo očekávat. Síle raket rozuměli dobře, i když ještě nebyly plně vyvinuté. Pouhou koncepci letadla však považovali za nemožnou. Kolem nás nebyly žádné viditelné stopy, což znamenalo, že ať už vcházel do stanice pod námi a žil v ní kdokoliv, ještě tam musí být, nebo ji musel opustit nekonvenčními prostředky. Nebyl jsem si ani jistý, jestli tu existuje silnice, která vedla od severu k jihu. Nebylo pravděpodobné, že by se šla Cynthia podívat tak daleko. Doběhnout asi dvě míle k té skalnaté soutěsce, odkud jsme před několika životy Riki a já sledovali aktivitu na stanici, však bylo něčím, k čemu jsme byli přímo stvořeni. Nevadil nám ani poměrně tvrdý povrch půdy v poušti.</p> <p>Přesto jsme oba těžce dýchali, když jsme tam dorazili. Vyšlo tím najevo, jak moc jsme vyšli z formy, když jsme byli tak dlouho uvězněni v Řídicím středisku.</p> <p>V dálce jsme ani teď nepozorovali žádné známky osídlení, ale ve velké dálce jsme viděli neuvěřitelně vysoké pohoří Cascades. Byli jsme tam, kde jsme předpokládali.</p> <p>Sandy použil teleskopické hledí, aby prozkoumal terén. „Nic. Je to dost strašidelné místo. Žádné jídlo, žádná voda, silnice nebo lidské osídlení. Ne, díky. Ať si to Rusové nechají. Já beru chladný, zelený Východ.“</p> <p>Na skalnatých výčnělcích jsme seřídili pušku, a pak zamířili zpátky k téměř neviditelné stanici. Teď jsme alespoň klusali skoro celou cestu z kopce.</p> <p>Dorazili jsme k poklopu a Sandy zasténal. „To bude hrozné, zase slézat <emphasis>dolů </emphasis>po tom příšerném schodišti!“</p> <p>„Budeš tu raději sedět a opékat se?“ navrhl jsem sarkasticky.</p> <p>„Kdo půjde první?“</p> <p>Šel jsem já, a nebyla to žádná legrace. Trvalo mi dvacet minut, než jsem sešel dolů. Několikrát jsem se bál, že si zlomím nohu, ale nakonec jsem to zvládl. Asi deset minut po mně přišel Sandy.</p> <p>„Cynthie?“ zavolal jsem. Ozvěna mého hlasu se rozléhala celou podzemní prostorou. „Kde jsi?“</p> <p>Protože jsem cítil, že asi něco není v pořádku, pokynul jsem Sandymu, aby se ode mne oddělil. Ke vchodu do „hangáru“ létajícího talíře jsme přišli ze dvou směrů. Nemohli jsme doufat, že někoho překvapíme, protože naše kopyta hrozně klapala. Když jsme se však oba pohybovali současně, výsledná kakofonie klapám kopyt mohla zamaskovat naši polohu před někým, kdo by čekal v záloze.</p> <p>Místo, kde jsme se nalézali, ve mně takové obavy nevyvolávalo, spíše jsem je měl kvůli Cynthii nebo tomu, kdo jiný tu může být. Cynthia zpravidla nebyla moc opatrná ani za nejpříznivějších okolností.</p> <p>Nahlédl jsem do hangáru, ale nebylo možné vidět do každého koutu a škvíry. Jediným způsobem, jak někoho vylákat, bylo, aby jeden z nás šel nechráněný dovnitř a druhý ho přitom kryl. Protože jsem měl pouze brokovnici s omezeným dostřelem, šel jsem dovnitř já a Sandy mne kryl.</p> <p>Držel jsem brokovnici volně před sebou a pomalu vyšel do otevřeného prostoru. Zamířil jsem přímo doprostřed místnosti. Kromě bušení mých kopyt na podlaze a monotónního hučení klimatizačních jednotek panovalo znervózňující ticho.</p> <p>„Cynthie!“ zavolal jsem. Můj hlas zněl ozvěnou v prázdné dutině, ale byl příliš vysoký a příliš slabý, než aby zněl v takovém prostoru dlouho.</p> <p>Došel jsem k létajícímu talíři, který stále spočíval ve svém kotvišti. Zevnitř jsem nic neslyšel. Teď jsem viděl celý zbytek hangáru. Byl stejně tak opuštěný, jako vypadal. Nervózně jsem si našel částečný kryt a pokynul Sandymu, aby postoupil kupředu.</p> <p>Zaujali jsem stejnou pozici jako předtím. Sandy mne kryl a já vešel do menší, ale přesto prostorné řídicí místnosti s jejími terminály a LSU. Jakmile jsme se ocitli za dveřmi, viděli jsme celou místnost. Nikdo v ní nebyl.</p> <p>Nikdo. Dokonce ani Cynthia. Vzdychl jsem a otočil se k Sandymu. „To je skvělé! Není odsud žádný únik, a ona je pryč. To znamená, že vzala roha králičí dírou a úmyslně nás tu nechala v bezvýchodné situaci!“</p> <p>„Vypadá to tak,“ souhlasil Sandy. „Doufám však, že nelhala, co se týče jídla. Bude to dlouhá procházka, než se vůbec někam dostaneme.“</p> <p>Rozhlédl jsem se a našel jeden z terminálů, který, jak jsem si pamatoval z doby před několika životy, monitoroval Řídicí středisko. Přešel jsem k němu, odkopl židli a začal vyťukávat. Stále vyžadoval hesla a já jsem vsadil na možnost, že se je nikdo nenamáhal změnit. Walt nikdy nemíval nejlepší paměť, takže se hesla dala snadno zapamatovat.</p> <p>Kdybych mohl použít jakoukoliv virtuální přilbu, možná bych dokázal monitorovat, co se děje v Řídicím středisku. V současné situaci, i když jsem příslušný postup znal, jsem však nechtěl provádět cokoliv, co by mohlo aktivovat jiná opatření, která jsem v Tennessee nechal jako překvapení.</p> <p>Místo toho jsem vyťukal sérii dotazů na životní formy, jejich pozici a úroveň energie v Řídicím středisku. Walt a jeho Síť Zajíce Březňáka je používali, když pozorně sledovali Ala a jeho přátele. Teď bych možná mohl udělat to samé.</p> <p>Ukázalo se několik životních forem, identifikovaných na obrazovce svým číslem záznamu.</p> <p>1D477-334-895-46-952R. ID, co? Walt. To souhlasilo. A pak 12H, což byla Cynthia. Přemýšlel jsem, jestli dobrovolně. Pravděpodobně ano, odpověděl jsem si. Cynthia a Walt byli vždy partnery.</p> <p>Také 12C a 11C, Ben a Dorothy Sloanovi? Ale ti patří k našemu druhu! Co tam k čertu dělají? A navíc 12D. Otec Pete. Zatraceně! Toho jsem měl opravdu rád!</p> <p>„Co se děje?“ zeptal se Sandy, který věděl, že dokážu číst zobrazené údaje.</p> <p>„Máme problémy. Podvedli nás, to je to. Cynthia byla volavka. Kontaktovala nás, aby zjistila, kdo je ve středisku, co víme a co děláme, a jak je Řídicí středisko chráněné. Pak jsme ji tam přenesli, takže mohla zmapovat jeho polohu pro králičí díru. Nakonec dospěli k názoru, že jsou připraveni. Cynthia mi při návratu z jednoho setkání s nimi dovolila, abych ji spatřil, jak vystupuje z králičí díry. Takže teď jsme přišli sem a nakonec jsme se vydali ven. Ona odněkud přivedla svůj tým a prošli její králičí dírou do Řídicího střediska. Nás tu nechali v beznadějné situaci.“</p> <p>„Nemůžeš pomocí tohohle zařízení něco udělat?“</p> <p>„Jo, něco udělat můžu, ale jen omezeně. Není to navrženo jako primární energetické středisko, zvláště když běží originál. Proti nim určitě nemůžu dělat téměř nic. Předpokládám, že tady dole všechno uzavřeli, tak abych se mohl nanejvýš dívat. Na tom však nezáleží. Alespoň doufám, že ne. Budou se sem muset vrátit. Nejsou připraveni na to, aby tam zůstali. Pak se možná ocitneme v lepším postavení.“</p> <p>„Cože? Jak to myslíš?“</p> <p>„Když se pokusí ovládat Řídicí středisko prostřednictvím virtuálních přileb v hlavní řídicí místnosti, čeká je celá řada ošklivých šoků. A i když je tam několik opravdu mocných lidí, nikdo z nich není pořádný programátor. Já bych to měl vědět. Jednou jsem pro Walta pracoval, a i když byl dobrý herec, věděl jsem určitě, že ve skutečnosti nerozumí principům toho, s čím jsem pracoval. Je to šéf, ne mechanik. Jediným programátorem tam je Ben a já předpokládám, že to bude mít v hlavě trochu pomíchané, i kdyby si vzpomněl na programování. Ve skutečnosti na to spoléhám, pokud se zkusí připojit. Ani Dorothy není žádná programátorka, a otec Pete ještě méně. Kdyby s sebou měli Dana Tanaku, bych byl v troubě. Dokonce i Bernardette nebo Sally by mohly být nebezpečné. Ale Ben – u něj si už nejsem jistý. Ne, vrátí se sem. Pojďme se přesvědčit, jestli tu máme jídlo. Můžeme si klidně udělat pohodlí.“</p> <p>„Mluvíš dost sebejistě,“ znepokojeně odpověděl Sandy. „Proč si myslíš, že cokoliv, co jsi dokázal udělat, bude hrát roli? Pokud se pamatuju, ani ty jsi původně nebyl programátorem.“</p> <p>Přikývl jsem. „Máš pravdu. Zejména díky Waltovi, Alovi a spoustě experimentování jsem však udělal něco, co lidé zpravidla dělají, ale nějak zapomínají, že to jiní dokáží také.“</p> <p>„Jo?“</p> <p>„Učil jsem se, miláčku. Učil jsem se…“</p> <p>Večeře, připravená pro změnu v pořádné kuchyni, byla docela dobrá. Měli jsme tu rozsáhlý vinný sklep. V něm se nalézaly špičkové značky vína ze světů, které už pravděpodobně neexistovaly. Walt byl skutečný znalec. Po večeři jsme měli i trochu času, abychom si dali najevo své city. Pak jsme uslyšeli pleskání velkých opičích nohou.</p> <p>Jestli se jednalo o Walta, tak se v téhle inkarnaci určitě vylepšil. Měřil asi sto devadesát centimetrů a byl samý sval. Vypadal skoro jako z reklamního plakátu na fitcentrum. Měl kamennou, ale chlapsky pohlednou tvář. Vlasy, černé jako uhel, mu padaly až na ramena. Zdálo se, že patří ke stejné indiánské rasové skupině jako Cynthia. Jako muž byl kromě toho víc obdařený než Sandy a já. Když máte takové tělo, příliš nezáleží na tom, že jste úplně nazí. Cynthia, která stála vedle něj, s ním tvořila perfektní pár. Byli tak úžasnou dvojicí, že jsem si téměř nevšiml samopalu v jeho rukou, ani dvou revolverů s perleťovou pažbou ve zdobených kožených pouzdrech, které visely na bocích Cynthii. Představovaly její jediné oblečení.</p> <p>Líně jsem vstal na všechny čtyři a mile se usmál. „Ahoj, Walte,“ řekl jsem svým nejsladším a nejvíc sexy hlasem. „Předpokládám, že jsi to ty. A Cynthia. Chybím ti?“</p> <p>„Nech toho, Cory,“ vyštěkl Walt a znělo to všelijak, jen ne pobaveně nebo trpělivě. V jeho hlubokém barytonu zněl rozkazovačný tón. „Chci ty kódy.“</p> <p>Pokrčil jsem rameny. „Ale jdi, Walte. Znáš mě. Vsadím se, že mě znáš lépe, než znám sám sebe. Každopádně jsi mě podvedl tím trikem s Paželvem, a pravděpodobně jsi oklamal i ostatní. Měl jsem si hned vzpomenout, jak jsi ztvárnil Zajíce Březňáka, ale byl jsem v té době trochu šokovaný. K čertu, mne jsi vodil za nos <emphasis>nejdéle, </emphasis>dokonce i poté, co ses dopustil chyby a zastřelil to děcko. Všechno kvůli nám – kvůli Rickovi a mně. Proč, Walte? Proč by měla mít desítka a trojka nějaký význam pro člověka v tvém postavení?“</p> <p>Walt se zamračil, ale spatřil jsem mu v očích rostoucí respekt. Cítil jsem se díky tomu o mnoho lépe. „Tak ty jsi na to všechno přišel, co? Důvodem bylo částečně rozhraní, které jsi vymyslel. Skutečně jsi ve svém předchozím životě vynalezl jeho podstatnou část. Pak jsi však zmizel a nechal ses zabít, a tvé poznámky byly zničeny. Dokonce ani Tanaka nedokázal zařízení přimět k činnosti. Jediný fungující prototyp, který jsme našli, pracoval právě tak dlouho, aby dokázal, že jsi ten problém vyřešil. Museli jsme ho mít. Celé životy s vyholenými hlavami, se sondami v lebce nebo v páteři. Toho všeho jsme se zbavili díky objevu, na který jsi náhodně narazil. Pak druhá strana donutila společnost k prodeji, dříve než jsme to zařízení zavedli do výroby. Jak víš, všechno, co jsi tu viděl, je vypilované z těch prvních firemních prototypů. Oni věděli, že nedokážeme vyrobit další, zvláště ne bez tebe. Pokoušeli jsme se tě vylekat, abys nám padl do rukou, ale odskočil jsi špatným směrem. Potom už jsi byl k ničemu, kromě jediné věci.“</p> <p>Přikývl jsem. „Byl jsem původně Alovou manželkou a podváděl jsem ho. Nikdy mi to neprominul. Bylo to v informačních souborech Brandových skřínek, takže příslušná informace nikdy nezmizela. Jeho ego je na mne fixované. Takže, ať jsem se nacházel kdekoliv, Al byl nablízku, nebo naopak. Ala byste nemohli pořádně sledovat, pokud byste někoho nepodplatili. Mě jste však mohli po většinu času pečlivě hlídat.“</p> <p>Suše se zasmál. „Dokud jsem měl tebe, nebo jsem věděl, kde se nacházíš, tak jsem znal i umístění Řídicího střediska a všech mých nepřátel, kteří stáli za to, abych se jimi zabýval. Drželo mě to ve hře. Ten poslední svět nás ale trochu doháněl k šílenství. Aplikovaná fyzika v San Antoniu! Největší ironií bylo, že se Al díky tobě změnil reinkarnací v ženu, ale ztratil vzpomínky. Má organizace ji naverbovala! Když tě ona a ostatní sledovaly a udržovaly s tebou milostný vztah, ve skutečnosti podávaly zprávy nám a pracovaly pro nás!“ Zasmál se. „Cory, jsi tak strašně naivní, že je to neuvěřitelné! Myslíš si, že když jsou na jedné straně ti špatní, tak na druhé straně musí být dobří! Můj bože! Věříš na televizní seriály a milostné romány!“</p> <p>Vzdychl jsem. „To nechápu, Walte. „Pro nás“ – kdo k čertu jste? A co přesně chcete?“</p> <p>„Chci vyhrát, starý kámo,“ odpověděl Walt. „Tobě to nikdy nedošlo. Nikdy tě totiž nenapadlo, že máš příliš nízké postavení, než abys byl hráčem. Snažil ses jím být, nebo se k nějakému připojit, ale byl jsi pouhým pěšákem, protože jsi jím měl být. Co se týče toho, kdo jsme „my“, je to samozřejmě můj tým. Ach – myslím, že znáš mou dceru, ne?“</p> <p>„Ahoj, zdhavím vás,“ zavrkala Cynthia sladce.</p> <p>„Tvá <emphasis>dcera</emphasis>! A Rita…“</p> <p>„Její matka. Připouštím, že jsem tu skutečnost před Cynthií dlouho skrýval, ale odpustila mi. Přinejmenším poté, co mne zmlátila. Nikdy jsme nebyli manželi. Rita dřív skutečně byla jeptiškou. Pracovala pro otce Peteho a tajně se scházeli. Planuli láskou a nebrali ohled na papeže. Samozřejmě jim to způsobilo spoustu problémů. Pete s tím nakonec skoncoval. Teď je téměř přesvědčený, že je už mrtvý a je trestán v pekle. Podle toho, co vím, může mít klidně pravdu. Rita odešla a od všeho se distancovala. Když jsem se s ní setkal, šoustala se vším, co mělo nohy, s muži, ženami, ovcemi, kozami, nevím s čím vším. Vyrazilo mi dech, když skončila v Brandově týmu. Na nic z toho se samozřejmě nepamatuju, ale mám záznamy v Brandových skřínkách, na které se mohu spolehnout.“</p> <p>„Všechny ty hodinné histohie jsou skvělé, tati, ale začínám se tu pořádně nudit,“ prohlásila Cynthia a našpulila rty.</p> <p>Přikývl. „Potřebuju ty kódy, Cory. Dej mi je.“</p> <p>„Co se děje, Walte?“ zeptal jsem se. „Žádný z tvých expertů na ně nedokázal přijít? Co se to stalo?“</p> <p>„Víš zatraceně dobře, co se stalo. Cynthia mne ujistila, že se připojovala bez problémů, takže si Pete nasadil virtuální přilbu, zapnul energii na pouhých deset procent a pokusil se připojit. Pak jsme spatřili, jako by se celé jeho tělo proměnilo v energii a zmizelo.“</p> <p>„Je v pořádku,“ ujistil jsem je. „Jen je v jedné z těch menších Brandových skřínek. Nemohu si být jistý, ve které. Mohlo by však být zábavné, jestli je uvězněn v tom luxusním letovisku, kde kolem sebe nemá nic jiného než nahé ženy, které ho pokoušejí. Jestli nebyl v pekle předtím, tak v něm bude teď.“</p> <p>„To je skutečně velice zábavné. Jak jsi to k čertu dokázal?“</p> <p>„Cožpak ti to Ben neřekl? Stalo se mu to před dvěma životy.“</p> <p>„Ty dva jsem naverboval v tomto kole díky vyhledávání, které jsi uskutečnil společně s Cynthií. Jo, získali jsme všechny údaje, které jsi tam vyšťoural. Nemáš představu, jak dlouho jsem to toužil dělat přímo. Ti dva nebyli tak daleko od dalšího záložního střediska, takže jsme se na ně dokázali zaměřit a vytvořit k němu králičí díru. Díky tomu a zálohám, které tu jsou, jsme je dokázali získat zpět ve vaší unikátní, ale fascinující podobě. Problém je v tom, že zálohy nenahradí sedm let speciálního školení a dalších sedm let praxe, většinou pod samotným Brandem. Také se zdá, že si Ben vypěstoval hluboký odpor proti tomu, aby si nasadil virtuální přilbu a připojil se. Divím se, jak k tomu došlo.“</p> <p>„Naučil mne to Al a ostatní. Ale tys ho to stejně přiměl udělat.“</p> <p>„No, neměli jsme moc na výběr. Dorothy se toho místa bála ještě víc než Ben. Domnívali jsme se, že jsi všechno nastavil tak, aby mohli přilby používat jen ti, kteří vypadají jako ty a mají stejnou vlnovou délkou. To by bylo opravdu chytré. Bena jsme nakonec, no, přesvědčili, aby to zkusil. Představ si mé překvapení a zklamání, když se mu stalo to samé, co otci Petemu! Tehdy jsme pomyslili na tebe.“ Zvedl pušku a zamířil na mne. „Čas vypršel, Cory. Ty kódy, prosím.“</p> <p>Byl jsem na řadě, abych se suše zasmál. „Víš, že to nebude k ničemu, Walte. Zabij mne a kódy budou pryč. Nejsem připojen na žádný záznamník. Alespoň zatím ne. Záznamy mého života skončily dřív, než jsem ty kódy vložil. Programová léčka není moje, mám podezření, že patřila Danu Tanakovi, nebo možná dokonce Matoušovi Brandovi. Pravděpodobnější se zdá být Tanaka. Domnívám se, že se stejná věc přihodila Brandovi, Walte. Myslím, že padl do stejné léčky. Nechal se vlákat dovnitř a natolik ho to vyděsilo, že se rozhodl, že se nenechá najít. Tu léčku jsem jednou náhodně spustil v případě Bena, a já jsem do ní také padl. Věděl jsem, že existuje, tak jsem ji hledal. Pak už ji stačilo jednoduše aktivovat. Zastřel mne, a ani já si nebudu kódy pamatovat. Zůstanete trčet v Řídicím středisku a nedokážete k ničemu získat přístup. Dan Tanaka je tak geniální, že by jistě dokázal problém obejít, i kdyby si na něj přímo nepamatoval. Dokud budeš napájet umělé životní údaje, budou existovat příslušné nástroje. Ale neodvážíš se to zkusit, dokonce i kdybys dokázal přesvědčit Dannyho, aby přešel na tvou stranu. Danny zlikvidoval Branda jako jediného, kdo byl chytřejší a mocnější. Tím se stal nepostradatelným. Neodvážíš se mu natolik věřit, aby si mohl nasadit virtuální přilbu a tuhle hádanku vyřešit. Pokud se dostane dovnitř, znovu převezme moc. To znamená, že mě potřebuješ. Zabij mne, a stejně pro tebe všechno skončí.“</p> <p>Slyšel jsem, že je energie zapnutá a vzrůstá v komorách a zařízení i během mé řeči. Walt téměř proti své vůli aktivoval energetické centrum v záložním středisku, i když bylo horší. Byl strašlivě rozlícený a veškerý jeho hněv byl namířen proti mně.</p> <p>„Jednoduše mne napadlo, abych tě hezky zabil,“ řekl hlubokým a velice hrozivým hlasem. Začínal dost děsit i mne. Konečně nastal čas, kdy poznám, jestli mám skutečně takové nervy, jaké situace vyžaduje. „Každý se dá zlomit. Ty, já, <emphasis>kdokoliv</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Cynthia zná věci, které překonávají vše, co bych vůbec dokázal vysnít. Všechno možné. Zapomněl jsi, že jsem tě proměnil v opici jen jako výhrůžku. Představ si, v co tě můžu proměnit teď!“</p> <p>Domníval jsem se, že to dokážu vyřešit, ale jistý jsem si nebyl. Než jsem však stačil odpovědět, pocítil jsem na hlavě chladnou ocel. Ztuhl jsem, podíval se koutkem oka a spatřil Sandyho, jak na mne míří puškou.</p> <p>„Sandy? Co to k čertu děláš?“</p> <p>Sandy pohlédl na ty dva. „Podívejte se, vy stvůry, my jsme milenci. V žádném případě však nenechám vás ani nikoho jiného, abyste nás zavřeli do mučírny. Raději svému miláčkovi ustřelím hlavu a pak to udělám sobě, než abych to dovolil.“</p> <p>„Sandy! <emphasis>Ne!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>řekl jsem. Jeho prst na spoušti mě znervózňoval. „Tak to není!“</p> <p>„Víš, Cory má pravdu,“ řekl Walt vyrovnaně, ale cítil jsem, jak zuří. Bylo to přímo fyzické. „Odlož pušku. Nic tím nevyřešíš. Bude to jen znamenat, že dříve nebo později tím vším budeme muset Cory a já procházet znovu.“</p> <p>„Ne! Já nevím, co jste za – <emphasis>věci, </emphasis>ale tohle vám řeknu: Nejste obludy jen zvenčí, jste zrůdy i uvnitř. Oba jste výplody nejhorších hrůz lidské duše. Možná za moc nestojím, ale vím, že s takovým zlem se nedá obchodovat.“</p> <p>„Nemáš vůbec představu, ty zatracený malý <emphasis>duchu, </emphasis>s jak velkým zlem máš co do činění!“ zavrčel Walt.</p> <p>Cítil jsem, jak sebou puška škubla a zmizela z mého krku. Kratičkou úlevu, kterou to přineslo, nahradila hrůza, když jsem se otočil a spatřil, že je Sandy přitlačen ke zdi jako neviditelnou rukou. Vyrazil jsem, abych svému partnerovi pomohl. Cynthia se však najednou otočila a upřeně se na mne dívala s takovým soustředěním, které bych od ní nikdy nečekal. Cítil jsem, že se nedokážu pohnout. Dokázal jsem se jen dívat se vzrůstající hrůzou, jak Sandy, na jehož krásné chlapecké tváři se zračilo hrozné vypětí, zjišťuje, že rozhodnost a víra často nestačí. Jeho paže se pohnuly, puška se obrátila vzhůru a přes ohromné úsilí odporovat vklouzla hlavní Sandymu do úst…</p> <p>Ozvalo se strašlivé zaburácení, které znělo ozvěnou ve zdech celé téhle hrozné budovy. Po stisku spouště se Sandyho lebka, mozek a krev rozletěly, pokryly všechno a roztěkaly se po zdi. Zbytek toho stále nedotčeného a úžasného těla bezvládně sklouzl na podlahu, škubl sebou a zůstal nehybně ležet.</p> <p>Už jsem nepřemýšlel, ani mi na ničem nezáleželo. Vydal jsem zvířecí výkřik, ve kterém musela zaznívat veškerá hrůza a tragédie v historiích světů. Cítil jsem, že Cynthiino sevření povolilo. Zvedl jsem brokovnici a vypálil z obou hlavní. Exploze zazněla ještě děsivěji než první ostré zadunění pušky. Střely se rozletěly tak, že nejen skoro přeřízly Cynthii vpůli, ale vytvořily stovky okrouhlých krvavých skvrnek na nádherném Waltově těle. Šok a skutečnost, že jsem vůbec mohl udělat něco takového navzdory jeho úžasné moci, způsobily, že byl chvíli dezorientovaný a zmatený. To úplně stačilo. Odrazil jsem se, vrhl se přímo na něj a srazil ho k zemi. Nedal jsem mu žádnou šanci, aby se vzpamatoval. Uchopil jsem brokovnici za hlaveň a prudce ho udeřil do lebky. Mlátil jsem do ní znovu a znovu a znovu, dokud jsem neslyšel, jak praskla, a necítil, že sebou tělo škublo a pak zemřelo. Neustále jsem do něj bušil, dokud mu nezbylo z hlavy, mozku ani lebky víc, než nechal Sandymu.</p> <p>Nevím, jak dlouho to pokračovalo. Když jsem si nejasně uvědomil, že to víc než stačí, obrátil jsem se k Cynthii. Samozřejmě už byla mrtvá a s žádným z nich jsem nemohl prakticky nic udělat.</p> <p>Na chvíli jsem odešel do hangáru. Chytil jsem se pevně přepážky a dlouho jsem plakal, až už mi netekly žádné slzy a zůstávala jen hrozná bolest a hněv. Otec a dcera mi nestačili. Chtěl jsem je všechny. Toužil jsem dospět do situace, jakou mi slíbil Paželv. Chtěl jsem, aby byli všichni mrtví, nevědomí, všichni kromě mne.</p> <p>Po několik minutách jsem se sebral. Vrátil jsem se dovnitř a odvlekl odtamtud Sandyho bezhlavé tělo společně s tím, co zůstalo z jeho lebky. Nebylo možné dostat tělo nahoru po schodech a ven, abych ho slušně pohřbil, ale Sandy si nějakou úctu zasloužil. Nemohl jsem jeho tělo nechat ve stejné místnosti s těmi neřády.</p> <p>Vložil jsem ho do jedné z jednotek LSU, jak jsem nejlépe dovedl. Podařilo se mi tělo skládat a ohýbat tak, až jsem zavřel víko. Jestli to není pohřeb nebo pohřební hranice, má alespoň rakev a kryptu.</p> <p>Potom jsem došel k létajícímu talíři a tiše si sedl na jeho kotvicí mechanismus.</p> <p>„Brande!“ zavolal jsem. V téhle chvíli jsem proklínal svůj hlas, že zní tak slabě. Přesto jsem do něj vložil ostří, kterého jsem nikdy předtím nedosáhl. „Cožpak už jsem nezaplatil dost, Matouši Brande? Nedokázal jsem právě, že jsem hráč, bez ohledu na to, jakou hodnost jste mi zcela svévolně přidělil před tak dlouhou dobou? Vylezte, Matouši! Myslím, že už jsem hrál dost dlouho!“</p> <p>Následovala chvíle ticha, pouze dál hučela klimatizace. Už jsem si skoro myslel, že jsem to nepochopil správně, nebo jestli ano, že už jsem svůj štěk odehrál a budu zavržen. Nechtěl jsem se nechat odmítnout, i kdybych musel vyšplhat po těch schodech a jít pěšky celou cestu zpátky až do Chattanoogy.</p> <p>Začínal jsem se obávat, že budu muset udělat právě to, když náhle a bez fanfár naskočilo napájení talíře.</p> <p>Pomalu ze mne vyprchaly všechny emoce, dokonce i strach. Vyšel jsem po rampě a vstoupil do otevřených dveří. Pak jsem poměrně snadno vystoupal po schodech na centrální stanoviště vlastního talíře. Ti mužíčci, zmražení ve svých schránkách, se nadále nehýbali. Ve velitelském křesle uprostřed místnosti však byla další postava, postava, kterou jsem viděl převážně na obrázcích a videu před dávnou, dávnou dobou.</p> <p>Byl to mladý muž, stejně jako ostatní, pravděpodobně kolem třicítky, ale vypadal mnohem mladší. Měl neupravené vousy a dlouhé, vlající vlasy. Prastaré záplatované džíny díky neustálému praní a opotřebení připomínaly spíše maskáče. Na tričku měl nápis: „Pozor na nukleární kachny! Kvárk! Kvárk!“ Za jiných okolností by se mi takové tričko zdálo legrační a ten muž fascinující. Teď jsem jen chtěl, aby to ukončil.</p> <p>„Víte, Cynthia si skutečně myslela, že tímhle talířem občas létá,“ poznamenal Matouš Brand. „Musím říct, že jste na mne udělal větší dojem než kdokoliv z celé skupiny. Kdy jste si uvědomil, že je talíř ve skutečnosti Brandovou skřínkou?“</p> <p>„Spíše jsem to uhodl,“ připustil jsem. „Musel jste někde být. Nenašel jsem vás v Řídicím středisku a přímo ani v záznamech či databázích. Přitom jste se určitě zdržoval nablízku. Ne všechna ta stvoření <emphasis>z Alenky v kraji divů </emphasis>byla Waltem nebo metaforami mne a ostatních. Ve skutečnosti si myslím, že jsem to podvědomě věděl od té doby, co nás Cynthia sebrala v bouři a viděl jsem vnitřek talíře. Spatřil jsem ta světla, vzory na podlaze a celkové uspořádání už předtím, ale ne v létajícím talíři. Nejsem si jistý, kdy mi to došlo. Možná jsem to docela nevěděl, dokud jsem se tu znovu neporozhlédnul v současné iluzi. Postupně jsem si uvědomoval, co mi talíř připomíná. Doupě Houseňáka. To velitelské křeslo, operátor uprostřed na vyvýšeném stupínku, a kolem po podlaze běhají prstence pulzujícího světla. Tenkrát, poprvé, jste se snesl v Texasu. Nabral jste nás na té pláži, když jsme byli pořádně nadrogovaní, a tohle místo jste mohl snadno zamaskovat.“ Rozhlédl jsem se po těch stvořeních. „Jsou skuteční?“</p> <p>„Bohužel ne. Alespoň ne v tom smyslu, jak to asi myslíte. Všichni jsou samozřejmě mnou, ale byli vytvořeni podle mimozemšťanů, kteří před dávnou dobou skutečně havarovali. To je důvod, proč působí tak přesvědčivě. Dokud si všichni mysleli, že jsou praví a řídí loď, no, tak mě tu nikdo nehledal. Mimozemšťané se chovali přátelsky, ale občas nevyzpytatelně, to jistě chápete. Odlétali z vlastní vůle a z důvodů, které nikdy nevysvětlili, a nikdo se nad tím příliš nezamýšlel. Pak pomáhali tady. Bylo to skoro perfektní. Energie, pohyblivost, a nikdo nevěděl, že tu jsem. Připravil jsem to jako únikový mechanismus už dávno.“</p> <p>„Jste skutečně – tam?“</p> <p>Zasmál se. „Ne, ve fyzickém smyslu ne. Ve skutečnosti jsem uvnitř lodi. Určitým způsobem <emphasis>jsem </emphasis>tou lodí. Konečná Brandova skřínka, jak jste mohl očekávat. Taková, která se dokáže vzájemně ovlivňovat s těmi mimo ni, ale je přesto zcela soběstačná. Samozřejmě, musí být tady. Do laboratoří by se nevešla. Mimochodem, Alex a Maureen potřebovali všechny mimozemšťany, které dokázali získat. Nemohli si dovolit, aby se dívali darovaném koni na zuby. Doktor, Tice a Mark – ti mohli.“</p> <p>Uvědomil jsem si, že u všech používá původní jména. Pro Branda byla skutečná jen výchozí rovina.</p> <p>„Předpokládám, že jste viděl, co se stalo? Skoro jistě jste připojený na každý systém. Neočekával bych, že byste se spokojil s něčím menším. Proč jste jim dovolil, aby to udělali?“</p> <p>„Nejsem si jistý, jestli bych je dokázal zastavit,“ odpověděl Brand věcně. „Vašeho přítele je mi velice líto. V jistém smyslu se domorodci každého světa neliší od toho, jací jsme my ve svém přirozeném světě. I když existují pouze v počítačovém systému, mají vlastní motivaci, touží po znalostech, vytvářejí emocionální svazky a dělají nezávislá rozhodnutí. Jistě nedokážu vyjádřit rozdíl mezi těmito nezávislými objekty s vlastní motivací, které se samy programují v rámci většího programu, a skutečnými lidmi ve skutečném světě, ať už je jakýkoliv.</p> <p>Vezměme v úvahu vás, pouhou trojku. Umlátil jste k smrti eso poté, co jste výstřelem zabil dvanáctku. To nejlepší, co jsem mohl udělat jako divoká karta, bylo zvýšit vaši moc na stejnou úroveň, jakou měl Walt. Místo toho jsem se je pokusil trochu omezit, aniž by si toho Walt všiml. Zřejmě to stačilo k tomu, abyste ho vyřídil. Nenapadá mne však nic, co by někdo z nás mohl udělat, abychom zachránili Sandyho. Váš partner za vás položil život. Pro nezávislý programový objekt s vlastní motivací to je pořádně těžké, ne? Máme celá náboženství, která takové chování idealizují, a jen málo lidí se tak zachová. Zvolil hrozný způsob, aby to dokázal, ale nikdo nemůže říct, že Sandy nebyl zvláštní lidskou bytostí. Když vezmeme v úvahu, že většině lidstva, ať už programátorům nebo hráčům, teče mlíko po bradě, pokud jsou vůbec k něčemu, není vůbec špatné získat v životě takovou nálepku, ne?“</p> <p>Vzdychl jsem. „Předpokládám, že ne. Ale co mám dělat teď?“</p> <p>„Zajistit, aby Sandy nezemřel zbytečně. Musím říct, že se tu ocitla politováníhodná skupina. Předpokládám, že jsem je sám naverboval, nebo přinejmenším odsouhlasil. Možná si nikdo z nás nemůže uchovat duševní zdraví, když projde tím vším, ale opravdu to vnímám jako svou chybu.“</p> <p>„Chcete říct, že nevíte?“ Byl jsem dvojnásob zničený. Co je to jiného než tragédie, jestliže dokonce ani Matouš Brand nezná všechny odpovědi?</p> <p>„Původ karet neznám,“ připustil Brand. „Ale <emphasis>domnívám </emphasis>se, že vím, kde jsou.“</p> <p>„Ty bytosti pod Řídicím střediskem,“ řekl jsem hluše.</p> <p>„Chytrá holka! Musí to tak být. Ale odsud se k nim nedokážeme dostat. Existuje bariéra mezi dimenzemi, nebo naprogramovaná bariéra, která nám nedovoluje jít tam dolů. Je to jako dívat se do slunce. Přinejmenším oslepnete, a když se k němu vydáte, spálí vás. Přesto nějak víte, že je to zdroj. Jsem si docela jistý, že hodnoty karet v zásadě pocházejí od mé modly, Lewise Carolla, a nemají žádný hlubší význam. To neznamená, že vysoké karty nejsou mocnější než nízké, ale nemyslím, že to bylo skutečně tak navrženo. Domnívám se, že se takový systém vyvinul, protože se s ním strojům lépe zacházelo. Nejedná se o žádné běžné počítače. Už jen tento záložní systém vyměňuje signály rychlostí světla a má tak ohromnou paměťovou kapacitu, že ji nedokážu pochopit ani já sám. Přestavte si, jaké stroje řídí nás a tenhle svět, ten druhý svět a Řídicí středisko!“</p> <p>„Co myslíte tím „druhým světem“?“ zeptal jsem se ho.</p> <p>„Je to ten, ve kterém jsou červení. Svět Amazonek. Ve skutečnosti je poměrně vyspělý, kdyby jen opustili ty báječné drobné praktiky, jako vytrhávání srdce dětem zaživa a sebemrzačení. Představte si Aztéky nebo Maye s puškami a motory.“</p> <p>„Ale – jak k tomu došlo? Chci říct, předtím neexistovaly dva odlišné vesmíry, ne?“</p> <p>„Cožpak vím? Možné to je. Domnívám se však, že druhý svět je produktem zhroucení systému. Když znovu nastartovali systém, místo pouhé jedné jednotky iniciovali dvě. Nemám představu, kolik propojených počítačů existuje, ale je jich dost. Naši staří známí začali na jednom stroji a vaše rasa na druhém. Červení dostali Indiány s atomovou energií, černí o dvě nohy víc a o pohlaví méně. Vaše podoba je skutečně dost legrační. Před miliony let nejspíš skutečně měla šanci. Škoda.“</p> <p>„Je pro mne obtížné si představit, že bych byl něčím jiným,“ řekl jsem mu. „Ale teď si nejsem jistý, jestli chci v téhle podobě zůstat. Pro osamělou osobu není tak skvělá.“</p> <p>„No, laboratoře a tato střediska existují v obou vesmírech. Walt a Cynthia používali králičí díry, aby se sem dostali. Pak se jim podařilo spojit s vaším střediskem prostřednictvím komunikační linky, kterou jste tak chytře vytvořil. Od toho okamžiku se mohl Walt přesouvat odtud do laboratoří stejně snadno jako Cynthia a záložní středisko propojit dalšími dírami se svým vlastním světem. My to můžeme udělat také.“</p> <p>„Chcete říct, že <emphasis>vy </emphasis>můžete. Já otevřít králičí díru určitě nedokážu,“ řekl jsem bez důrazu.</p> <p>„Máte pravdu – nedokážete. Ale já ano. Problém je v tom, že tou dírou nedokážu projít. Jak jsem vám řekl, nenacházím se v téhle lodi, jsem lodí. Poněkud mne to omezuje. Ale mohu vás sledovat a podporovat, projít <emphasis>vaším </emphasis>prostřednictvím. K jednomu zhroucení už došlo. Nemyslím si, že můžeme riskovat další. Měli bychom shromáždit několik přátel a udržet si nepřátele od těla. Zapomenout na staré sestavy a loajálnost. Většina z těch lidí minule zemřela, skutečně se na nic vědomě nepamatují. Možná nastal čas některé odložit, ne? Můžeme co nejpečlivěji probrat seznam z obou světů a vybrat si lidi, které bychom si přáli mít za sebou a od kterých neočekáváme, že by nám šli po krku. Velká část osobnosti a loajálnosti se přenáší z jednoho života do druhého. Až sestavíme skupinu, zapomeneme na ostatní a budeme je ignorovat. Pak se jako skupina pokusíme za každou cenu dostat z téhle kaše.“</p> <p>„Zní to zajímavě,“ souhlasil jsem. „Nezbývá mi nic, co by mě na tomhle světě drželo. Kdybych se vrátil do společnosti, čekal by mne jen příkaz k zatčení. Proč se však domníváte, že to dokážeme provést, aniž by došlo k dalšímu zhroucení, aniž by se všechno jednoduše nevymazalo?“</p> <p>„Domnívám se, že se dokážu zhroucení vyhnout, ale neříkám, že nás nečeká spousta průniků a inkarnací. Prohlašuji však, že tentokrát vyrazíme správným směrem. Už nebudeme pokračovat dovnitř, ale <emphasis>ven</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Stále ven, dokud nedosáhneme bodu, kde se dokážeme postavit tváří v tvář bytostem, které jsou tam dole. Zapojím se do systému odtud. Pomáhal jsem tenhle systém navrhovat – vytvořily ho počítače, ale já jsem jim dodal plány. Domnívám se, že se to dá zvládnout.“</p> <p>„Někteří budou bojovat. Kdybyste se skutečně domníval, že by se to dalo udělat, už předtím, když stáli proti vám, tak byste to raději uskutečnil, než zůstával v úkrytu. Walt a Cynthia nejsou doopravdy mrtví jako Sandy, jsou uloženi v paměti. Proč se domníváte, že to teď můžete udělat?“</p> <p>„Vy to můžete udělat.“</p> <p>„Já?“</p> <p>„Předvedl jste, že se spousta z nich dá porazit. Trojka zabila královnu a eso. To je působivé. Co je však důležitější, byl jste to stále vy. Vy a Rini, Sandy, Riki a ostatní, kteří vám byli blízcí, ze skupiny lidí specifické pro určité světy i ze stálé skupiny. Už jsem měl několikrát příležitost, ale až teď jsem dospěl k názoru, že vy a ostatní stojíte za záchranu.“</p> <p>Takové prohlášení zaručovalo, že budu souhlasit. Otevřeně řečeno, chtěl jsem víc pomstu než dostat se ven a neměl jsem víc důvodů důvěřovat Brandovi a tomu, co říká, než když jsem věřil Waltovi. Přesto, co jiného k čertu můžu dělat?</p> <p>„Kde začneme?“</p> <p>„Už jsem na vás naladil virtuální přilbu v kapitánském křesle. Zmizím odtud a chci, abyste sem přišel a nasadil si ji. Myslím, že vás nejdřív musím naučit všechno, co budete potřebovat vědět o Brandových skřínkách. Je však nutné, abyste mi bezvýhradně věřil.</p> <p>Už jste dřív podobný postup viděl, ale ne takový stupeň propojení. Jakmile virtuální přilba splyne s vaším tělem, propojíme se těsněji než milenci. Bude to otevřený kanál ode mne k vám a od vás ke mně, ale nebude pochyb o tom, kdo je kdo. Rozumíte?“</p> <p>Pomyslel jsem na Rininu jednotku a přikývl jsem. „Pokračujte. Pokud tím hra končí, tak v tom teď pro mne není žádný rozdíl.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 14</strong></p> <p><strong>MALÁ, I KDYŽ TŘI METRY VYSOKÁ ALENKA</strong></p> <p>Pistole s dlouhou hlavní se mi dosud zdála příliš lehká, ale už jsem zjistil, že se díky počítačem řízenému míření používá tak snadno, že je to téměř zločin. Brand jich v létajícím talíři vytvořil několik. Obdivoval jsem jeho mysl, která dokázala vnést Brandovu skřínku do současné virtuální reality a k té realitě ji přidat!</p> <p>Sledoval jsem svou oběť dva večery. Kdybych nehrál s divokou kartou, nikdy by mne ani nenapadlo, abych to dělal, a i tak jsem se smířil se skutečností, že jsem nástrojem Matouše Branda. Neměl jsem představu, jestli je Brand tak šílený jako my ostatní, nebo jestli nemám dobrý důvod, abych se ho pokusil zlikvidovat. Můj vnitřní instinkt, ten samý, který mne předtím zradil, mi přesto říkal, že je Brand osobností, která se na věci dívá jinak než běžní lidé. Otravovalo ho podvádění kvůli moci a postavení. Moc a postavení viděl jen jako nástroje, které umožňují zjistit to, co chtěl znát. Určitě věděl o počítačích, o hlavním projektu a celém systému víc než kdokoliv jiný. Jestli jsem pro něj měl znovu dobýt jeho království, no, on ho v první řadě vytvořil…</p> <p>Arnay Ornaku byl tak úžasně krásný, až mi připadalo, že je to škoda udělat. Byl však také znám jako Dan Tanaka nebo Danielle Tanaková, a tím se stával veřejným cílem číslo jedna.</p> <p>Objev, že Walt nejen lhal, ale lhal hodně, na mne stále těžce doléhal. Místo toho, abych se já jediný dostal na druhou stranu s neporušenou pamětí, se ukázalo, že všichni prošli spíše inkarnací než reinkarnací, protože získali příslušné informace ze záloh. Bylo čirým štěstím, že jsem si jako první povšiml postav z Kraje divů na modelu chrámu. Přesto, zatímco jsme se Sandym hledali vchod, a pak otevřeli Řídicí středisko, ostatní nebyli daleko za námi. Ukázalo se, že jsme uspěli jen těsně. Zachránilo nás, že všichni měli jiná jména, situace byla zmatená a nemohli jsme se vzájemně kontaktovat bez šťastné náhody.</p> <p>Znamenalo to, že bychom se všichni nakonec sešli u chrámu v Chattanooze, hned jak bychom ho objevili. Sandyho a mne nesledovala jen vláda kvůli zpronevěře, ale sledoval nás i federální agent Sonjay Parath, alias Al Stark. Teď jsem tu měl Tanaku už předem mrtvého ve svém zaměřovači. Nemohl jsem váhat. Jen jsem chtěl, abych ho zabil čistě a nikdo to neviděl. Dana Tanaku jsem nemiloval, ale rád bych měl tělo jako on.</p> <p>Tanaka chodil k chrámu pravidelně a teď už prozkoumával břeh řeky s pečlivostí, o níž jsem věděl, že ho dříve nebo později přivede k řešení. Ne, že by Dannie mohl proniknout dovnitř z té strany od kanálu, nechtěl jsem však podceňovat někoho, kdo téměř dokázal zabít Matouše Branda.</p> <p>Tanaku jsem nezlikvidoval jako prvního, ale jistě měl nejvyšší postavení. První oběť představovala Dorothy Sloanová. Bylo to obtížné, protože nebyla zlá, a samozřejmě, v minulém životě za mne byla provdána. Když jsem ale pronikl do Řídicího střediska, chovala se naprosto hystericky, vyžadovala, abych jí vrátil jejího Dana, házela židlemi a ohrožovala zařízení. Nedokázal jsem ji zpacifikovat a protože jsem nebyl vybaven omračující pistolí, neměl jsem na výběr.</p> <p>Tím jsme samozřejmě zahájili Plán. Ti, jejichž myšlení nebylo možné změnit, nebo jejichž instinktům se nedalo věřit, měli být jednoduše odstraněni. Příště se opět narodí a nebudou si pamatovat na minulost. Když bude zapotřebí, můžeme je ignorovat, dokud nebudou přivedeni zpět stejným způsobem, jakým jsme byli tenkrát poprvé získáni Riki a já. Programátor Cory a umělkyně Riki se teď zdáli být hrozně starou historií.</p> <p>Tanaka klusal temnou úzkou uličkou k bytu, který si pronajal pro tuto výpravu. V téhle chvíli byl hlavní programátor nejzranitelnější a nejméně ho sledovali ostatní. S povzdechem nad tím, že musím usmažit takovou krásu, jsem na něj zamířil pistoli a stiskl spoušť.</p> <p>Vylétl z ní paprsek bílého, praskajícího světla. Narazil na Tanaku, obalil a obkreslil celou postavu, a pak pohasl. V tom byla krása této zbraně: kromě lehkého popela, který odnese další závan větru, nezanechávala žádné stopy. Teď si kdokoliv, s kým Dannie pracoval, prostě přikrmí svou paranoiu.</p> <p>Necítil jsem soucit ani lítost. Bezprostředně poté mne nejvýš napadlo, že mne svědí kůže na temeni hlavy a že jsem si na paruku ještě nezvykl.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Výborně,</emphasis><emphasis>“</emphasis> řekl hlas v mé hlavě. „<emphasis>Ale takovou rychlostí to bude trvat věčně a někteří si budou dávat pozor</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Potřebujeme někoho naverbovat</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Komu bys svěřil svůj život?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Můj život byl pro Branda otevřenou knihou, jako většina mé osobnosti. S využitím počítače v záložním středisku a zařízení, které vestavěl do talíře, Brand v podstatě přečetl celou mou strukturu přinejmenším na buněčné úrovni – nebo můj programový objekt, jak tomu říkal – rozložil mne a znovu vytvořil s vysoce výkonnou virtuální přílbou integrovanou do lebky a bezprostředně napojenou na můj mozek. V důsledku toho jsem se stal prodloužením jeho Brandovy skřínky. Všechno, co jsem viděl, udělal nebo cítil, v ní bylo registrováno a zaznamenáno. Komunikace probíhala prakticky okamžitě. Příslušný kód mi přisoudil holou hlavu, stejně jako předtím Rini. Brand naznačil, že by sice pravděpodobně dokázal podnítit vlasy k růstu, ale mohlo by dojít k určitému rušení. Proto jsem nosil kratší černou paruku. Zranilo to můj pocit hrdosti nad tím, jak mi to jako blondýnovi sluší, ale zásadně se změnil můj vzhled. Brand mi také přidělil hodně tmavě hnědou pokožku a uhlově černý zadek. V temnotě jsem se prakticky ztrácel. Byl jsem také větší a silnější, a v noci se mé vidění posouvalo do infračervené oblasti. Spíše jsem byl znovu vytvořen jako zařízení než jako osoba, zařízení Matouše Branda, které vykonávalo jeho práci.</p> <p>Matouš Brand se však do Řídicího střediska nemohl dostat. Ukryl se tak dobře, že mu teď chybělo tělo. To, co jsem spatřil ve velitelském křesle, byl pouhý hologram. Já jsem se na druhou stranu mohl snadno dostat dovnitř a teď jsem byl Brandovým prodloužením. Upřímně jsem doufal, že jsem si zvolil správně, protože před jeho vládou jsem neměl úniku.</p> <p>Dříve, než jsem začal zjišťovat, kde se nachází těch pár důvěryhodných lidí, narazil jsem na ně v baru v Chattanooze, který, jak se ukázalo, byl neodolatelný pro ty znás, kteří ho viděli v reklamě. Jmenoval se Hledač chrámů a byl zpustlejší a páchl víc, než byste si pomysleli podle prvního dojmu.</p> <p>Spatřil jsem je, když vešli jako triáda. Takové tříčlenné manželství nebylo v současném světě neobvyklé. Stále jsme se chovali do jisté míry jako stádní druh, cítili jsme se lépe, když jsme nebyli sami. Mohl bych být jedinou výjimkou, ale samozřejmě, nikdy jsem sám nebyl.</p> <p>Dokázal jsem poznat, že patří k Vyvoleným, ale ne, kým jsou. Byli jsme náchylní k vyzařování jistého magnetismu, který upozorňoval ostatní. To vyzařování působilo příliš jemně, než abyste si je uvědomili, pokud jste nevěděli, že existuje. Proto jsme se nakonec scházeli v jakékoliv inkarnaci, ať už vědomě, nebo ne.</p> <p>Al chodíval do baru často, protože měl stejné pocity jako já, ale neměl schopnost odhalit, kdo je kdo, když se tak radikálně změnili. Přišel krátce po té trojici a doprovázel ho neznámý krasavec, který měl blond vlasy se zlatistým odstínem. Byl drobný, měl pokožku bílou jako slonovina, růžové rty, velké zelené oči, zlatistý zadek a plavý ocas, svázaný a nakadeřený neuvěřitelně přitažlivým způsobem.</p> <p>Al měl dost vysokou postavu, kolem sto osmdesáti pěti centimetrů, a ostře řezané rysy. Tvářil se komisně a měl ten nejběžnější hnědý zadek. Působivé tělo, ale vypadal jako agent FBI.</p> <p>Jeho společník byl tak malý, že jsem ho téměř považoval za dítě nebo mladistvého. Neměřil víc než sto padesát pět centimetrů. Měl v každém smyslu dokonalé proporce, ale vypadal tak jemně, že se v takovém pajzlu určitě vystavoval riziku rozmačkám.</p> <p>Ten malý ale rozhodně byl jedním z nás.</p> <p>Určitě si všimli, že ta trojice také patří k Vyvoleným a teď se chystali k dalšímu kroku. I při skupinových sňatcích se doporučovala věrnost, ale pokud ti tři byli skutečně svoji, mohli lovit další.</p> <p>S největší pravděpodobností lovili ostatní, jako jsme byli my.</p> <p>Zůstal jsem skryt v přítmí u vzdálenější stěny. Sledoval jsem je, pomalu upíjel ze své sklenice a přál si slyšet, co si povídají.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Na někoho z nich se nalaď,</emphasis><emphasis>“</emphasis> dával mi pokyny Brand<emphasis>.</emphasis><emphasis> „</emphasis><emphasis>Jen se dívej a soustřeď se</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nemyslím, že o tom budou vědět, jestli na sebe neobrátíš pozornost.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Nebyl jsem si jistý, jak to myslí, ale prohlížel jsem si je a snažil se odladit hluk a kouř v baru, všechno kromě nich.</p> <p>„Jste ve městě noví,“ uslyšel jsem Alův hlas. Hluk pozadí zůstával, ale připadalo mi, jako by jejich rozhovor zněl silněji než rámus.</p> <p>„Ano,“ odpověděl ten starší. Zdál se být poněkud baculatý, měl vysoké lícní kosti a neobvykle velká ňadra, která by potřebovala oporu podprsenky, ale nedostala ji. Možná americký Indián? Indián, patřící ke kentauřím lidem? „Jsem Unqua – to znamená Hovoří příliš hlasitě. Tihle dva jsou sourozenci – Mady a Kris Cornadovi. Narazil jsem na ně, když jsem si dnes prohlížel chrám. A vy jste?“</p> <p>„Sonjay Parath. A tady můj půvabný společník je lékařem ve všeobecné nemocnici v Atlantě a hostuje tu.“</p> <p>„Mela Stong, k vašim službám,“ řekl ten menší překvapivě pevným a profesionálním hlasem. Vsadil bych se, že tenhle doktor dokázal zapojit svůj šarm na povel. Jestli se jednalo o Lese Cohna, tak se jeho chování dramaticky změnilo, i když profese a špatný vkus ve výběru přátel zůstávaly.</p> <p>Tak dobře, poznal jsem Wilmu, Ala a Lese, ale kdo byla ta téměř dvojčata?</p> <p>V duchu jsem si vyvolal záznamy a doufal, že najdu odpovídající shodu současné roviny se staršími. Larry Santee! A Riki!</p> <p>Otázka zněla: poznala Wilma a ti dva další, kdo před nimi stojí?</p> <p>Lese jsem měl vždycky rád. Nikdy jsem nedokázal přijít na to, proč drží s Alem, jen možná věděl o Waltovi víc než já a vybral si ze dvou zel to menší. Alespoň jsem v to doufal. I když jsem odprásknul Tanaku a dostal ho tak do dalšího života, a byl jsem připraven zlikvidovat Ala, pokud se mi naskytne příležitost, toho malého blonďatého fešáka jsem skutečně rozložit nechtěl.</p> <p>Zajímavé… Po celou dobu v současné podobě jsem tíhnul k „ženským“ touhám, ale od té doby, co jsem se napojil na Branda, už jsem takové fantazie měl jen stěží. Cítil jsem se víc a víc jako chlap, který nikdy neviděl ňadra, jež by se mu nelíbila, a který by chtěl do postele každou ženu, kterou vidí.</p> <p>Konverzace, která následovala, byla v zásadě jen společenská. Nakonec přijali nabídku Ala a doktora, aby se s nimi vrátili do jejich hotelu. Nic neobvyklého se však nedělo. Následoval jsem je v přítmí a zachovával přiměřený odstup, ale pistoli jsem měl připravenou. Nechystal jsem se zlikvidovat Ala tady – chtěl jsem, aby to vyvolalo dojem, že ti lidé zmizeli, a ne, že byli zabiti. Přesto jsem byl připraven to udělat, pokud to bude nutné.</p> <p>Ani Brand si nebyl jistý, jestli chce Ala odstranit. S těmi ostatními, kteří tu byli, jsme měli šanci poskládat dohromady celé pořadí piků, přinejmenším od esa do desítky. Ve světě „opičích“ lidí, který, jak prohlásil Brand, běžel souběžně s naším, se Rita zabývala sbíráním srdcových karet. Možná nevěděla, že jí chybí královna. Když byli kromě dalších mimo hru Walt a Cynthia, neexistovala možnost dát dohromady celou sadu jedné „barvy“ a tu teorii otestovat. Když jste odečetli také Dannie, Dorothy a Bena, nemohli jste to provést ani s křížovými kartami. Piky však dosud zůstávaly kompletní.</p> <p>A teď tu byli všichni od esa až po desítku, všichni jedné barvy na jediném místě. Zdálo se to být až příliš dobré, než aby to byla pravda.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Je to pravděpodobně léčka,</emphasis><emphasis>“</emphasis> souhlasil Brand. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale jak jinak to zjistíme?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Můžeš přibrat i Lese i Ala?</emphasis><emphasis>“</emphasis> zeptal jsem se ho znepokojeně. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Zdá se mi, že nedosáhneme tak vysokého součtu.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„To závisí na tvých přátelích. Jestli jsou spolehliví, jsme ve výhodě. Jestli ne, tak budeme muset rychle střílet a zkusit to znovu v příštím životě.“</p> <p>Jeho myšlenka mne moc nepovzbudila. Přesto jsem byl netrpělivý. Byl jsem už tak dlouho sám, a tolik lidí přišlo k úhoně. Musí to skončit, nebo se alespoň musíme smířit. Nenávist, zatrpklost a nekonečný boj v jednotlivých světech musí přestat.</p> <p>Podle očekávání mne doktor vycítil jako první. Malý a delikátní zlatovlasý krasavec se zarazil a ohlédl se.</p> <p>Ve tváři měl zmatený výraz. „Nechtě toho,“ řekl Les, alias Mela, ostatním. Všichni přestali, otočili se a podívali se na toho malého. Jeho poznámka je tolik překvapila, jako překvapilo doktora, když mne vycítil.</p> <p>„Támhle je někdo, kdo nás sleduje,“ řekl jim doktor. Všichni se prudce otočili a upřeně se dívali do tmy. Pocítil jsem mírný magnetický tah, když chladnýma očima přejeli místo, kde jsem se ukrýval.</p> <p>Uvědomil jsem si, že mám v jistém směru výhodu i bez pistole. Byl jsem zamaskovaný a nepodobal jsem se nikomu, koho znali. Vystoupil jsem ze svého úkrytu do nejasného světla. Choval jsem se klidně a rozhodně. Pomalu jsem k nim přišel. Nezdálo se, že by někdo z nich byl zvlášť napjatý, samozřejmě kromě Ala, který byl prostě Alem. Já jsem se ale nechtěl chovat jako Cory.</p> <p>„Dobrý večer, občané,“ řekl jsem příjemně. Vytáhl jsem doutník, strčil si ho do úst a sirkou ho zapálil. Úmyslně jsem tak osvětlil svou tvář a potvrdil si skutečnost, že nikdo z nich nemá nejmenší představu, kdo jsem. Pohlédl jsem dolů na toho drobného zlatovlasého lékaře.</p> <p>„Pro správného židovského chlapce je to zatraceně zvláštní podoba,“ poznamenal jsem nenuceně a bafal z příliš velkého doutníku.</p> <p>Musím Lesovi jednu věc přiznat – nepanikařil. „Ano, připouštím, že to pro mne byla v mnoha směrech překvapivá odchylka. A vy jste…?“</p> <p>„Všechno má svůj čas, doktore. Agente Parathe – opět se začínáte stále víc podobat Alu Starkovi. Líbil jste se mi víc jako Almira. Byla výkonná a přitom nebyla tak… zarputilá. A tady máme Unquu. Vsadím se, že jste šaman. A jak si vydělávají na živobytí Mandy a Kris, když si neprohlížejí chrámy z Kraje divů?“</p> <p>Teď to došlo všem. Otevřeně řečeno, měl jsem z toho radost. Poprvé jsem to byl já, kdo zpíval tu písničku, a oni všichni hádali.</p> <p>„Jestli to musíte vědět, pracujeme pro časopis <emphasis>Havíři,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>odpověděl Mandy. Tónem hlasu a postojem trochu připomínal Riki. „Jsem fotograf a ilustrátor. Můj sourozenec píše literaturu faktu. A jak už se ptal doktor, vy jste…?“</p> <p>„Zajímavé,“ odpověděl jsem. O Larrym Santee jsem nikdy neuvažoval jako o spisovateli. Možná jako o nejlepším řidiči na světě při soutěžích v přetahování traktorů, ale ne jako o spisovateli. No dobře. „Co se mě týče,“ pokračoval jsem, uvolnil jsem lep a stáhl paruku, „zastupuju Matouše Branda. Chtěl by mít vaše slovo, že budete jednat čestně. V tom případě vás dovede tam, kam chcete jít.“</p> <p>„Jen si vezmu ze svého pokoje pár věcí…“ začal Al, ale zarazil jsem ho.</p> <p>„Teď nebo nikdy. Žádná znamení, žádné telefonování, nic. Půjdeme všichni společně. Bez pušek, bez nožů. A žádné hlouposti. Čeho se můžete bát? Dokonce i Brand je pouze jednotlivec, a i dva z vás mají velikou sílu. Vás pět společně může zvládnout skoro všechno.“</p> <p>„Kromě někoho, kdo je přímo připojený na počítač,“ reagoval Al. „Už jsem někoho podobného viděl.“</p> <p><emphasis>To vím, že jsi viděl</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>„No, máme příjemnou noc na procházku. Půjdeme se projít, nebo si řekneme, že už večer skončil? Jestli už skončil, mám vám podle pokynů pana Branda říct, že tento svět také skončil. Žádnou další podobnou šanci nedostanete. Pan Brand ani já neztratíme během přechodu kontrolu. Co tomu říkáte?“</p> <p>Byl jsem šťastný, když jsem viděl, že je Wilma něčím víc než pouhou zeleninou, ale samozřejmě, ona také čerpala ze zálohy. „Takže, vy jste Al ze zpravodajské služby, a vy jste doktor?“ zeptal se šaman značně nedůvěřivě.</p> <p>Al se usmál. Riskoval, že mu popraská obličej, ale bylo to lepší než nic.</p> <p>„Chci se projít kolem řeky. Kdo mne bude následovat?“ zeptal jsem se jich.</p> <p>„Vyhrál jste,“ odpověděl doktor. „Půjdeme všichni. Šli jsme příliš daleko, než abychom teď ztroskotali.“</p> <p>Znovu jsem si připevnil paruku, abych nevyplašil ostatní, které jsme mohli míjet cestou. Téměř jsem litoval, že jsem to udělal. Blížil se konec léta. Horko, vlhkost a nálety malého létajícího hmyzu dostupovaly maxima. Raději bych si svléknul všechno, a zejména paruku.</p> <p>Během cesty jsem zjistil, že mě důkladně obklíčili. Nedělalo mi to starosti.</p> <p>„Jste skutečně v kontaktu s tím těžko postižitelným a záhadným Matoušem Brandem?“ zeptal se mě Al. „Já už po něm pátrám celou věčnost.“</p> <p>„No, já jsem ho našel. Omlouvám se, že vám zatím neprozradím, kde a jak, ale řekněme si to na rovinu. Je se mnou propojený počítačovou sítí. Mohu s ním mluvit zrovna tak snadno jako s vámi, a on se mnou.“</p> <p>„Cože? Tak proč my? A proč teď?“</p> <p>Krátce jsem vysvětlil osobní kódování karet a barev a možnost, že to skutečně něco znamená. Pak jsem jim prozradil, jaké mají postavení. Dvojčata byla ohromena, že jsou v hierarchii tak vysoko. Wilmu zřejmě překvapilo, že není výše.</p> <p>„Viděl jste někoho z ostatních, nebo kontaktoval vás někdo?“ zeptala se Riki. Znělo to jen zvědavě.</p> <p>„Viděl jsem jich plno. Spousta z nich už je mrtvých.“</p> <p>„A co Cory?“ vyptávala se Riki. „Já – víte, něco jsme spolu měli.“</p> <p><emphasis>Jak dobře to vím</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Přesto, ze všech, o kterých jsem očekával, že nebudou mít žádnou paměť, patřila Riki k nejpřednějším. „Jak se můžete na Cory vůbec pamatovat? Zůstal jste s ní a s dětmi až do stáří, ne? A bylo to před dvěma světy. Moc vzpomínek na ni byste neměl mít. Mimochodem, Unquo, vám by také měly chybět vzpomínky z minulosti. Dostala jste se do téměř vegetativního stavu.“</p> <p>„Byla jsem v naprosto vegetativním stavu,“ souhlasila Wilma. „Ale mé bytí nezávisí jen na nějakých strojích, které mne ovládají. Stromy, skály a duchové na Druhé straně to umějí také. Zotavila jsem se s nimi v jejich světě. Odchovali mne ve svém náručí. Vrátila jsem se do původního stavu, zatímco tady nahoře pominul další svět. Vynořila jsem se silnější, než jsem bývala. S tou mocí jsem dokázala vyvolat do popředí věci, o kterých jsem neměla nic vědět. Když jsem se setkala tady se sourozenci, věděla jsem, že Kristy i já máme Znalost. S tou jsme dokázaly vynést do popředí to, co zůstávalo nepřístupné v temných zákoutích Mandiny mysli. Já Riki znám. Kdysi jsme spolu byli v zeleném ohni jako jediná bytost.“</p> <p>„Pak byste měla také vědět, kdo jsem já,“ řekl jsem šamance.</p> <p>Wilma zalapala po dechu, ale už nic neříkala.</p> <p>Když jsme došli ke kanálu, který se nacházel za řekou a křovím, pokynul jsem jim. „Jděte napřed.“</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tam </emphasis>dovnitř?“ Doktor nebyl příliš nadšený a ostatní se také tvářili nejistě.</p> <p>„Kohokoliv z vás nebo všechny jsem mohl kdykoliv zabít,“ řekl jsem jim popravdě. „Nemám žádný důvod, abych vás teď zradil.“</p> <p>„Ach, k čertu, jdu dovnitř,“ bručel Al. „Jestli se tam vejdu.“</p> <p>„Je to těsné, ale dovnitř se dostanete. Právě jsem krátce deaktivoval bezpečnostní systém u vchodu, ale nechci ho nechávat dlouho vypnutý.“ Ne, že by na tom teď záleželo. Nejvíc jsem se obával „opičích“ lidí, a ti zatím neměli automapu.</p> <p>Teď, když jsme trochu změnili orientaci dveří, bylo daleko snazší dostat se dovnitř. Samozřejmě, kdyby zůstala v činnosti bezpečnostní opatření, kdokoliv, kdo by vešel dovnitř, by šel tunelem stále až bůhvíkam a nikdy by odbočku nespatřil.</p> <p>„Vypadá to úplně stejně!“ překvapeně ze sebe vyrazil Al. Připadal mi jako dítě, které právě našlo svou oblíbenou hračku, považovanou za navždy ztracenou.</p> <p>„Židle jsou na hromadě ve skladišti,“ řekl jsem jim. „Už mě unavilo o ty neužitečné věci pořád zakopávat.“</p> <p>Al se pochechtával a všechno kontroloval, mumlal si něco pro sebe a nevěnoval mi moc pozornosti.</p> <p>Les si prohlédl malou lékařskou pracovnu a jednoduchou ordinaci, kterou používal tak dlouho. „Úžasné. Na jedné straně je primitivnější než to, co znám, a současně daleko pokročilejší než cokoliv, co teď máme. Nemohu si však být jistý, že se většina vybavení hodí pro naši anatomii.“</p> <p>Rozhlédl jsem se. „Promiňte. Myslím, že bych měl přitáhnout otěže tomu rozesmátému chlapci,“ poznamenal jsem a vydal se za Alem.</p> <p>Šéf bezpečnosti měl menší problémy, aby se dostal po schodech dolů, ale věděl jsem, že se chystá zkontrolovat sadu místních Brandových skřínek. Rychle jsem ho dostihl.</p> <p>„Jsou tam všichni,“ ujistil jsem ho. „Samé malé ryby. Samozřejmě, jedná se většinou o opičí lidi, ale ti se také počítají. Žádný z vašich původních vězňů tam ale není. Když všechno restartovalo, začali od nuly.“</p> <p>„Na tom nezáleží! Začneme pomalu zvyšovat energii, a pak…“</p> <p>„Pomocí čeho?“ zeptal jsem se ho.</p> <p>„Cože? Jak to myslíte, „čeho“? Tohohle!“</p> <p>„Vy nejste žádný programátor. Jste šéf bezpečnosti, policajt, organizátor. Vaší jedinou náplní je ochrana, i kdyby to znamenalo držet všechny lidi na světě pod zámkem, a i kdybyste nevěděl, před kým je chráníte. Máte doktora. Skutečně dobrého, zajímavého doktora. Jeho profesí je dohlížet, aby byli všichni zdraví a v pořádku, a řídit experimenty ve skřínkách. Naprosto nic neví o tom, jak skřínky pracují, pouze je připravuje. Máte domorodou kněžku, která se domnívá, že její paměť obnovily stromy a skály. Nakonec jste získal umělce a fotografa, který nikdy neuměl správně používat počítač, a šéfa autodopravy, ze kterého se stal spisovatel. Nikdy jste nic neudělal správně, i když jste měl špičkové programátory. Tady nemáte žádného.“</p> <p>Tohle Starka prostě nenapadlo. „Tanaka! Vím, že je tu Tanaka, objevil jsem ho.“</p> <p>„Je po něm. Je mrtvý. Zatímco jste byl posedlý tím, že vám údržbář ukradne státní tajemství, a nechal svoji manželku, tu malou myš, na těchto strojích procházet virtuálními výlety, vypuklo peklo. Jaký jste šéf bezpečnosti, Sonjayi „Ale“ Parathe? Nechal jste Dannieho, aby vám rovnou pod nosem úspěšně zavraždil Matouše Branda, vašeho šéfa a vedoucího projektu. Dokonce jste o tom ani nevěděl! Podle vašeho výrazu vidím, že to je skutečně poprvé, co se taková myšlenka objevila ve vašem malém, zasraném, přiblblém policajtském mozku!“</p> <p>Al zbledl jako smrt. „Můj bože! Míníte – Tanaku? Nemožné. Každý čtvereční centimetr ve středisku jsem odposlouchával, monitoroval a nahrával na videopásky.“</p> <p>„Jo, byl jste závislý na vašich strojích. Ale kdo středisko programoval? Kdo byl vedoucím programátorem, Ale? Kdo připravil hlavní program, který vám umožňoval kontrolovat všechno možné? Náš starý známý Dan Tanaka, ten to byl. Potom řídil všechno. Byl skutečným šéfem. Kdo ho mohl zastavit? Vy? Byl jste naprosto oklamán, zcela pod jeho kontrolou. Doktor? Líbila se mu práce, kterou dělal, a mizel do svých oblíbených hříšných Skřínek. Bylo to snadné. On to oddělení řídil, jen mu to bylo fuk.“</p> <p>Dolů teď přicházeli ostatní a mně bylo jedno, kdo nás slyší.</p> <p>„Ale vy jste říkal, že s Brandem udržujete kontakt! Že jste jeho agentem!“</p> <p>„To jsem,“ ujistil jsem ho. „Brand však nemá žádné tělo, Ale. Nemůže projít inkarnací nebo reinkarnací.</p> <p>Skončil ve speciálně zhotovené, speciálně upravené Brandově skřínce, kterou mohl vymyslet jen někdo tak geniální jako on. Vyřadilo ho to na okraj dění, až doteď.“</p> <p>Al byl opravdu zděšený. Domnívám se, že ani ne tak novinkami o Brandovi nebo pravdou o Tanakovi. Spíše se zhrozil, protože jsem mu řekl do očí, že se po celou dobu choval jako hlupák. Najednou jsem mu téměř dokázal číst myšlenky.</p> <p>„Nemůžete jít a zabít Tanaku, Ale. Já už jsem to udělal. A Walta, Cynthii a Sloanovy jsem zabil jen jako předkrm. Příště se samozřejmě vrátí, ale nebudou představovat žádnou hrozbu, zatím ne.“ <emphasis>Ale Sandy se nevrátí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ať jdou všichni k čertu</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Sandy se nikdy nevrátí!</emphasis></p> <p>„Tak co budeme dělat?“ zeptal se mě. Mluvil zcela odevzdaně. A pro mne to byla podívaná za všechny peníze. Nestála za cenu, která byla zaplacena, ale stejně mě uspokojila. A co jsem se chystal udělat, to prostě bylo jasné zakázané uvolnění.</p> <p>„Abych odpověděl na vaši otázku,“ řekl jsem a hleděl přímo do těch ocelových, i když teď nejistých očí. „Jsem Cory Maddox. A Jayce Boyd. A Mary Ann Howarthová. A jedinou šancí, kterou máš, je odložit tu svou zatracenou domýšlivost a spolupracovat.“</p> <p>Jak zní staré rčení kentauřích lidí z Jihu, kolejnice se nějak překroutily.</p> <p>„Byl jsi mizerným policajtem a mizerným manželem,“ řekl jsem mu. „Teď uvidíme, jestli pro změnu dokážeš udělat něco správně.“</p> <p>„Co vlastně navrhujete?“ zeptal se Les. „Chci říct, Cory, bez urážky, ale jako programátor nedosahujete Tanakovy třídy. Měl jste jeden vtipný nápad a kdo ví, jestli nevzešel odněkud z jiného života a možná z nějakého jiného mozku.“</p> <p>Neurazil jsem se. „Souhlasím, doktore, nejsem tak skvělý, ale mám přístup k tomu nejlepšímu. V zásadě jsem jen mechanik, ale dobrý mechanik. Dejte mi plány, které vytvořil odborník, schémata a přístup do jejich systému, a dokážu přetvořit svět. A já to všechno mám. Poskytl mi to Matouš Brand.“</p> <p>„Co přesně navrhujete, abychom udělali?“ zeptal se Kris/Larry. „Pokaždé, když se někdo z <emphasis>nich </emphasis>o něco pokoušel, vybouchlo jim to. Buď se museli přesunout do nového života, protože by je nahromaděná energie mohla usmažit, nebo je <emphasis>skutečně </emphasis>usmažila.“</p> <p>Přikývl jsem. „Ale tentokrát nebudeme následovat Zajíce Březňáka, Síleného Kloboučníka nebo Bílého Králíka. Už jsme skončili s nasloucháním Tydlitkovi a Tydlitákovi a kočce Šklíbě. Teď to uděláme podle Mrože.“</p> <p>Všichni se na mne podívali, jako bych se úplně zbláznil. „Můžete to zopakovat?“</p> <p>„Podle Mrože. Ta představa mne pronásledovala z jednoho života do druhého. Jednalo se víceméně o kybernetického mrože. Choval se dost hloupě, ale stále pokračoval v tom, že mi říkal hádanky a metafory. Všichni jsme chodili dolů na konec těch králičích děr. Dolů, stále dolů. Dokonce i průnik je směrem dolů. Ale pokaždé, když jsme se pokoušeli podívat dolů, na to, co je pod námi, zabránil nám v tom strach, energie a pocit hrozného nebezpečí. Šli jsme špatným směrem. Nevím, jak dlouho, ale pohybovali jsme se po celou dobu špatným směrem. Nakonec jsme svým postupem dolů způsobili zhroucení systému a rozdělili jsme ho na dva světy. Co bude následovat? Čtyři světy? Pro každou barvu jeden? Pak co? Rozdělíme se tak, že se navzájem navždy ztratíme, nebo budeme v těch světech vést čtyřnásobnou válku? Hm… Je čas, abychom přestali sestupovat dolů.“</p> <p>Zdálo se, že především Les chápe, kam mířím. „Ty ochozy, otevřené prostory v králičích dírách v polovině cesty – vždy jsem je považoval za exponované části velikého počítače, ve kterém jsme uvězněni. Ale ve skutečnosti to nemohly být části počítače, ne? Ve skutečnosti nejsou o nic „pravdivější“ než my. Jsou to pouze série statických programů, řetězce, které vedou od jednoho k druhému.“</p> <p>Přikývl jsem. „Už o nich neuvažujte jako o deskách plošných spojů. Uvažujte o nich jako, no, o výtahových šachtách. Chci, abychom všichni společně sešli dolů, ale tentokrát ne proto, abychom se pokusili přetvořit svět podle našich představ. Chci, abychom se všichni spojili a odrazili se.“</p> <p>„Tohle Brand považuje za správné?“</p> <p>„Domnívá se, že to určitě stojí za pokus.“ Jeden po druhém vzdychli a přikývli. Rozhodující slovo nakonec neřekl Les, Wilma, Riki nebo Larry, ale zůstalo to na Alovi. „Udělejme to.“</p> <p>Všichni kromě mne měli virtuální přilby a byli natvrdo připojeni k hlavním deskám. Propojení mysli s počítačem bylo „měkké“, ale ve svých současných tělech jsme to nikdy nemohli dokázat pomocí LSU. Tou cestou jsme nemohli jít.</p> <p>Všechny jsem připojil k hlavnímu ovládacímu pultu. Sám jsem vystupoval jako síťový administrátor a primární server. Brand byl mým prostřednictvím také připojen a přinesl s sebou sílu záložní jednotky a ohromné Brandovy skřínky, kterou představoval jeho talíř.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Chystám se zvyšovat energii postupně, ale vytrvale, pokud se něco nepokazí,</emphasis><emphasis>“</emphasis> řekl jsem jim. Veškeré spojení teď bylo mentální. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Až ucítíte, že se do vás vlévá energie, sdílejte ji</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nebojujte proti ní, ani se ji nesnažte udržet výhradně pro sebe</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nechte ji, aby se nahromadila a vytvořila jediné ohromné jezero</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ve stejné chvíli se odrazíme</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Rozumíte?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Věděli, jak to myslím. Pocítil jsem příval síly. Ať už se nám to podaří zvládnout nebo ne, poprvé jsme pracovali společně. Ne jako zaměstnanci, ne jako pragmatičtí spojenci, ani pod nátlakem nebo v důsledku chování, naprogramovaného prostřednictvím Brandových skřínek. Alenka spadla dolů králičí dírou – teď nastal čas, aby ji karty zdvihly zpět nahoru.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Zvýšeno na pět procent</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Všechno v normě</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jdeme na deset</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Deset procent</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Všechno v normě</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jdeme na patnáct</emphasis><emphasis>…“</emphasis></p> <p>Nápor energie jsem už předtím cítil mnohokrát – všichni jsme ho cítili – ale tentokrát nás neovládal. Tentokrát jsme ho k sobě zvali a neodstrkovali ho. Cítil jsem, jak Al instinktivně trochu odporuje a snaží se kus uchvátit pro sebe. Pochyboval jsem, že se jedná o vědomý čin, ale klepnul jsem ho přes prsty a on s tím přestal. Choval jsem proti Alovi spoustu zášti, ale ve srovnání s Waltem a Ritou představoval jen třísku pod kůží.</p> <p>Podle záznamů ve stanici skončil každý pokus překročit padesát procent neštěstím. Buď toho museli nechat, nebo to přepálili a prorazili na druhou stranu, aby uvolnili napětí. Wilma a já jsme se zachránili před Alem při zhruba čtyřiceti procentech. Ohromnou sílu nám poskytla jen pouhá blízkost energie. Teď jsme míjeli čtyřicet.</p> <p>Nedokážu popsat ten pocit božství, který v nás všech zvyšování energie vyvolalo. Cítil jsem, že bych dokázal po libosti stvořit jakýkoliv svět, změnit tvar a podobu, jen pro začátek roztrhat kontinenty a oceány. A to jsme ještě nedosáhli padesáti procent.</p> <p>Přesně při padesáti jsem cítil, že začínáme ztrácet kontrolu. Teď nastala Brandova chvíle, aby nás uklidnil. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Pochybujete</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jste k smrti vyděšení, protože v tomto stadiu se předtím všechno rozpadlo</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ignorujte to</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Uvolněte se</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nechte zásobu, ať se hromadí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nechytejte ji, nebojte se a nestahujte se</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokračujte dál</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ať se přes vás přelije, ať vámi prochází!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Při pětašedesáti procentech jsem cítil, že jsem se osvobodil ze svého těla. Zvedl jsem se nad oceánem zelené pulzující energie, pohlédl dolů a viděl své vlastní tělo, jak tam stojí pevně rozkročené a se zavřenýma očima. Vnímal jsem, jak stoupáme jeden po druhém. Cítil jsem, co cítili oni, a v čistých myšlenkách jsem viděl to, co viděli oni.</p> <p>Pro Lese to představovalo překvapivě dětský pocit čirého potěšení a zábavy. Pro Ala to bylo těžší. Odrážel každý pokus získat kontrolu nad situací. Al byl typem člověka, který vždy nenáviděl horskou dráhu, protože ji nemohl řídit. Kdyby však bylo zapotřebí, řízem rakety by považoval za jednoduché. Představoval slabý článek. Všichni jsme to cítili. Všichni jsme vytrvale postupovali a malá část našich myslí ho mezitím podporovala.</p> <p>Při osmdesáti procentech se stanice samotná rozplynula do modrotiskového módu. Vše bylo třírozměrné, ale jednobarevné, vykreslené energetickými čarami tak, jako by to narýsoval projektant. Každá stěna, místnost, zařízení a vedení měly připojené cedulky a byly zmapované.</p> <p>A pak už jsme nebyli v Řídicím středisku, ani v jeskyni, v tunelu nebo na povrchu. Stoupali jsme a před námi se rozprostíralo celé údolí podél řeky. Nad hlavou jsme měli velký měsíc v úplňku, který nezastíraly mraky, zatímco dole se řeka, která se klikatila jako had, koupala v přízemní mlze.</p> <p>Stále jsme stoupali, dokud pod námi neleželo celé město. Už jsem neměl vědomou kontrolu nad regulátorem energie, serverem nebo čímkoliv jiným. Splynul jsem s ostatními. V úžasu jsem se díval a nejspíš poprvé viděl nejen dolů nebo nahoru, doprava nebo doleva, ale všemi směry současně.</p> <p>Dole se objevila další malá zelená světla. Bylo to velmi neočekávané, ale natáhli jsme se po nich a světla k nám začala stoupat. Překvapeně jsem si uvědomil, že to jsou další Vyvolení, které do města rovněž přitáhly různé náznaky, ať už chrám nebo popudy, které nedokázali pochopit. Samozřejmě, jednalo se o nižší piky a také o ty, kteří zbyli z křížových karet. Byli tu Mike a Bernardette Standishovi, také Betty a pár dalších. Uvítali jsme je ve svém společenství, pokud se rozhodli, že budou stoupat. Někteří to neudělali – buď se příliš báli toho, co viděli nebo cítili, nebo to nechápali. Bylo to špatné, ale nemuseli jsme je nezbytně mít.</p> <p>Bublina se stále rozšiřovala. Začali jsme přitahovat Vyvolené z Afriky a Jižní Ameriky, z Evropy a Asie. <emphasis>Pojďte, jednotlivci, pojďte všichni, pokud si troufnete!</emphasis></p> <p>A teď se i samotný svět začal rozpouštět, začínali jsme ho vidět z pohledu stavitele. Čísla. Čísla, tvary a popisky. A co podrobnosti? Podrobnosti jsme poskytovali my. Právě to bylo na celém Brandově uspořádání geniální. Vnucovali jsme řád plazmě podle toho, co jsme znali, a toho, co jsme očekávali. Každý z nás znal něco málo, co se mohlo připojit k podrobnostem. Ty se pak daly podle potřeby včlenit do programu. Když bylo všechno jasně definováno, mohlo nastoupit zařízení využívající logiku. Vytvořilo strukturu buněk, bakterie a spory, žilky v listech, a ty byly rovněž dosazeny do nového hlavního programu, stejně jako se nepatrné detaily objevovaly podle potřeby i v těch nejomezenějších Brandových skřínkách.</p> <p>V našich vesmírech vytvářely následky své vlastní nevyhnutelné příčiny, ne naopak.</p> <p>Svět zmizel. Vesmír zmizel. Už nebyl důvod, aby existovaly. Dosáhli jsme maximální energie a věděli jsme to. Neměli jsme však žádnou představu, kde se nalézáme.</p> <p>Nebo měli? Pod námi teď byla ta ohromná komora, která se táhla nahoru a dolů až do nekonečna, a támhle jiná králičí díra, která vedla do zcela odlišného vesmíru, vesmíru červených. Viděli jsme červeň, cítili jsme ji, vnímali její nenávist, jako by se jednalo o nějakou zkaženou krev, která by mohla při dotyku rozpustit kohokoliv z nás. Shromažďovala se a srážela, jak jsme to udělali my, ale nedospěla tak daleko.</p> <p>Sledovali jsme, jak vře, tuhne a svíjí se nad tváří Země jako nějaké hnusné, beztvaré bahno. Dívali jsme se na ně s odporem, protože obsahovalo nejen zbývající zlo, ale také některé z našich přátel, kteří byli uvězněni v jeho krvavém, odporném sevření. Z lítosti, naděje, možná z lásky jsme se k němu natáhli a zvali ho do našeho společenství myslí. Spatřilo nás a my jsme pocítili jeho nenávist. Náhle a zlovolně se na nás vrhlo. Hlavu tvořil obludný, ošklivý spletenec zubů a tesáků, had a vlk, který přesto zpodobňoval tvář Rity.</p> <p>Odtáhli jsme se od něj, spíše smutní než vyděšení, a jemu se nepodařilo na nás doskočit. Kolik nevinných se stalo oběťmi toho šílenství, žádostivosti a nenasytné touhy po moci? Takové vlastnosti nebyly cizí ani povaze kohokoliv z nás. Někteří z nás jen lépe odolávali pokušení a udržovali podobná nutkám pod kontrolou.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Rita a ostatní teď společně obývají Řídicí středisko!</emphasis><emphasis>“</emphasis> varoval nás Brand. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Zatraceně</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Teď existuje jen v jejich rovině!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Co budeme dělat?</emphasis><emphasis>“</emphasis> ptali se ostatní. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Je to všechno zbytečné</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vzdáme to a znovu zabředneme do boje?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne!</emphasis><emphasis>“</emphasis> řekl Al. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Je to jen Rita</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ty ostatní táhne za sebou</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Je to má práce, poradit si s ní!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>„Sám to nedokážeš,“ řekl jsem mu. „Nemáš takovou moc a ona je šílená. Minule způsobila zhroucení systému. Udělá to znovu a potřetí se už nemusíme vzpamatovat.“</p> <p>„Tak půjdeme všichni,“ reagoval Al. „Ale já vím, jak v tomhle případě postupovat. V podobných záležitostech jsem vůdcem já.“</p> <p>Dospěli jsme k jádru problému. Nakolik jsme mohli věřit takové lasičce? Kolik hrůz, kterých se Al dopustil, bylo spácháno kvůli něčemu, co považoval za ušlechtilé pohnutky, a kolik kvůli zvýšení vlastní moci? Zdálo se, že ostatní, dokonce i Wilma a Riki, chtějí jít s ním. Brand byl důsledně neutrální.</p> <p>Zůstávalo to skutečně na mně. Na tomto rozcestí záleželo na pikové trojce, jakou cestou se vydáme.</p> <p>Na tom hlupákovi muselo být něco, co jsem kdysi milovala. Možná to v něm stále bylo.</p> <p>Brandův bezpečnostní systém zabránil Ritě, aby pronikla do jádra Řídicího střediska, ale také ona bránila tomu, aby se do něj kdokoliv dostal. Působilo to strašidelně: Rita a několik ostatních – spíše jsem cítil než věděl, že tam jsou Alice McKeeová, Rob a Lee, Sally Prineová a Herb Koeder – tvořili kmen zuřivých opičích lidí – bojovníků s pomalovanými a potetovanými svalnatými těly. Místo šperků nosili kousky lidských kostí, ale drželi samopaly a ještě horší zbraně. Stáli v řídicí místnosti jako duchové – mohli jsme vidět rovnou skrze ně. Skoro jistě viděli stejným způsobem naše kentauří postavy, jak nehybně, ale výsměšně stojí, připojené k ovládání, ke kterému oni nemohli.</p> <p>Rita nás spatřila a začala střílet. Kulky prolétaly přímo našimi strnulými těly a začaly se odrážet od stěn. Jedna obrazovka s bouchnutím implodovala.</p> <p>Tak jako jsme kdysi já, Riki a Wilma čerpali ohromné množství energie jen tím, že jsme se nalézali poblíž, když ji zvyšovali, Rita a její tým nasávali z našeho energetického zdroje. Udržovali nás pod kontrolou a podařilo se jim některými kulkami narušit zabezpečení. Al, který měl všechnu energii a autoritu Lese i Matouše Branda, byl připravený.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Toho dne, až nedokážu přemoci nějakou antropoložku nebo jeptišku, to položím!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>přísahal Al. Soustředil se na Ritu a pouze na Ritu. Použil naši sjednocenou energii a vůli. Jeho tělo ožilo a zazářilo, sám se stal lehce průhledným. Rita byla tak zaneprázdněná ničením, že to stěží zaznamenala. Když si ho všimla, Al se jí předními kopyty vrhl přímo na břicho, stejně jako jsem já zaútočil na Walta.</p> <p>Poodstoupila a udeřila Ala brutálně a bolestivě loktem do krku. Byla šílená, ale nikoli neschopná. Neznala fyziologii takového tvora, ale přesto zamířila na jediné místo, kde mohla určitě způsobit problémy.</p> <p>I když Al vážil téměř třikrát tolik co Rita, rozzuřená žena odhodila kentauří tělo, jako by se jednalo o pytel peří. Vyskočila a zahrnula šéfa bezpečnosti řadou rychlých kopanců.</p> <p>Ať se Al snažil o cokoliv, nefungovalo to. Všichni, včetně mne, jsme v minulosti zaplatili za to, že jsme Ritu podcenili. Z našeho myšlenkového společenství nevzešlo jiné řešení než instinktivně stáhnout Ala zpět a tak ho alespoň zbavit fyzické bolesti.</p> <p>Náhle bez varování a bez odporu impulzivně vyrazil člen našeho společenství, od kterého jsme to neočekávali. Zatímco se Rita blížila s výrazem ohromného uspokojení ve tváři a chystala se rozstřílet Ala samopalem a dostat ho tak do dalšího života, Riki vyrazila a připojila se k Alovu tělu. Jeho tělo, které čerpalo, aniž si to přímo uvědomovalo, z moci a dat systému, se změnilo. Prakticky v jediném okamžiku se proměnilo v ohromnou a hroznou postavu, která jako by se zdvihala z kentauřího těla a tyčila se nad šílenou ženou. Byl to děsivý a strašlivě běsnící anděl pomsty ze Starého zákona.</p> <p>„HARLOTO!“ zahřmělo okřídlené zjevení hlasem, znějícím jako hlas samotného Boha. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Teď uvidíš, jaká je odplata za poskvrnění přísahy, kterou jsi dala Pánu!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Rita měla samopal, Al představoval stejný terč jako předtím, ale Rita nestřílela. Výraz její tváře odpovídal děsnému, nejstrašnějšímu výrazu té nejhlubší hrůzy, jakou bych si kdy dokázal přestavit.</p> <p>Vztažené Alovy ruce, zakončené pevnými, ostře zašpičatělými spáry, pronikly do Ritina hrudníku pod prsy. Roztrhly maso i kosti a vyrvaly ještě bijící, krvavé srdce. Anděl zmizel a zůstal zakrvácený a pomlácený Al, který tam stál se srdcem v rukou a tvářil se velmi spokojeně.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tak!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>řekl a vší silou rozdrtil srdce rukama.</p> <p>Ostatní tam ještě byli. Dosud je pozorovali a očekávali, že uvidí Ala zemřít, očekávali, že se všechno roztříští na kousky. Teď Rita ležela mrtvá a z hrudníku měla krvavou kaši. Její tvář se široce rozevřenýma očima si uchovávala obludný, hrozný výraz naprostého strachu.</p> <p>Riki byla opět s námi a nechala tam Ala, krvácejícího a zraněného.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jak tě to napadlo?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>chtěli jsme všichni vědět.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>V tom spočíval váš problém</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vás všech,</emphasis><emphasis>“</emphasis> odpověděla Riki. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Nebyli jste vychováni jako katolíci</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ona ano, stejně jako já</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Když přejdete na stranu zla, bez ohledu na svou motivaci nadále věříte celému učení</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Musíte, protože neexistuje jiná strana, na jakou byste se mohli obrátit</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jen jsem jí </emphasis><emphasis>připomněla</emphasis><emphasis> to, co se mnou téměř určitě sdílela</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>V mém případě se jednalo o kosmologii sestry Veroniky ve třetí třídě</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vyučovala ji s takovým evangelickým zanícením, že to v nás všech vyvolávalo noční můry.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Al na tom vůbec nebyl dobře a mohl pokračovat jen díky adrenalinu tak dlouho, dokud se nezhroutí a třeba i nezemře v důsledku ztráty krve nebo jiných vnitřních zranění. Teď se však ujal vedení.</p> <p>„Poslyšte, vy všichni! Nezírejte tak na lidi, vy opičí stvoření! Chcete se přidat ke mně, Matoušovi Brandovi a všem ostatním, nebo tu chcete jen sedět a čekat, až Rita vstane z mrtvých? Je to na vás. Ani já už tu nemůžu zůstat moc dlouho!“</p> <p>Po jednom k nám přicházeli a odevzdávali se nám. Dovolovali zelené energii, aby je obklopila a uvítala jako dlouho ztracené přátele.</p> <p>Předpokládám, že v Alovi <emphasis>bylo</emphasis> něco, co se dalo milovat. Přece jen to úplně nezmizelo. Rozhodně jsem toho prevíta ještě nemiloval, ale bylo to poprvé, co jsem se pamatoval, kdy jsem měl chuť ho políbit.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Uvolněte se, poznávejte a vnímejte energii a vesmír,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>řekl nově příchozím Matouš Brand.<emphasis> „</emphasis><emphasis>Otázky později</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Teď je čas, abychom si vyléčili zranění a znovu se spojili jako tým</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Až budeme připraveni, musíme společně vyrazit a hledat sami sebe!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Rány v mé duši se nikdy nemohly doopravdy zacelit, dokud zůstávaly vzpomínky. Celkově jsem však už velice dlouho necítil takovou naději a vzrušení.</p> <p>„<emphasis>Jste si jistý, že to všechno dokážeme?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zeptal jsem se Branda a stále jsem uvažoval, jak daleko můžeme zajít.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Děláte si legraci</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dávejte bacha</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Já jsem tu mašinu super nabil</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Všechny jsem nás, blbouny nejapné, natvrdo připojil a unesl</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Podíváme se, kam dokážeme dojet!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 15</strong></p> <p><strong>NA VRCHOL</strong></p> <p>Teď nezůstalo nic, nic než my sami, bez těl, a posílení, soustředění v ohromné šachtě, která jako by nad námi i pod námi mizela do nekonečna. Všechna rozcestí se ztratila – zůstali jsme jen my a šachta.</p> <p>A pak se zespodu, z nekonečna, začaly přibližovat nějaké <emphasis>struktury</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Byly trojúhelníkovité a zdálo se, že přilétají z různých směrů. Spojovaly se do konstrukce podobné podlaze kolem jediného stoupajícího obdélníku.</p> <p>A teď se pevnou hmotou, která vznikla spojením těch tvarů, zvedal prstenec světla, jasný, rotující, krásný na pohled. Stoupal do výše přes ty trojúhelníky a spočinul na vrcholku.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Všechny laboratoře a všechny záložní jednotky jsou připojeny a vzájemně propojeny do počítačové sítě,</emphasis><emphasis>“</emphasis> vysvětloval Matouš Brand <emphasis>„</emphasis><emphasis>Teď jsem s vámi tak, jak jsem nebyl od té doby, co jsem musel utéci</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Říkal jsem<emphasis> vám, že dokážu dát něco dohromady!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Je to kosmická loď!</emphasis><emphasis>“</emphasis> zvolal někdo.</p> <p>„<emphasis>Ne,</emphasis><emphasis>“</emphasis> odpověděl jsem. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Je to Brandova skřínka</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ta, která ve skutečnosti představuje Matouše Branda.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Věděl jsem, že musíme pocházet ze vzdáleného vesmíru, když jsme vymysleli tohle všechno!</emphasis><emphasis>“</emphasis> prohlásil Al.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ve skutečnosti pocházím z Clevelandu,</emphasis><emphasis>“</emphasis> odpověděl Brand. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Jste všichni odpočinutí a připravení</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nemyslím, že existuje cesta zpátky, jakmile s tím jednou začneme</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Alespoň ne taková, jako předtím</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tohle jsou všechny zálohy, všechny energetické jednotky, všechny řídicí místnosti, všechno</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokud budou zničeny, nevím, kde kdokoliv z nás vezme data, aby znovu prošel reinkarnací</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Rozumíte?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p>Rozuměli jsme. Teď bylo příliš pozdě, abychom se vrátili. Mimochodem, kdybychom to udělali, znamenalo by to přesun do další reality. V ní by byli Walt, Cynthia, Rita a jejich ďábelští přátelé znovu naživu a v pořádku.</p> <p>Teď jsme jako jeden hleděli za tu plošinu <emphasis>a pod n</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>, </emphasis>pod všechno, co pro nás bylo v téhle chvíli skutečné, dolů, dolů do energie, která pálila, oslepovala a ukrývala strašlivé postavy, které se v ní pohybovaly.</p> <p>Společně jsme se odstrčili a začali stoupat. Nejprve pomalu, pak jsme postupně nabírali rychlost.</p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tam nahoře je podlaží!</emphasis><emphasis>“</emphasis> vykřikl někdo. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Rozdrtí nás to!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p> <p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Uklidni se</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dívej se někam jinam</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nemysli na to</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nic tu není skutečné,</emphasis><emphasis>“</emphasis> snažili jsme se ho uklidnit.</p> <p>Narazili jsme do bariéry a prošli skrze ni, přitom však došlo k něčemu velmi podivnému.</p> <p><emphasis>Byl ze mne Cory Kassemi</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ocitl jsem se opět v tom domě, k experimentu ještě nedošlo a pohyboval jsem se pozpátku městem, na ranč, na pobřeží</emphasis><emphasis>…</emphasis></p> <p>Znovu jsme byli v šachtě a stoupali ještě rychleji. Teď však byla v mé mysli živá každá jednotlivá část předcházejícího života, každý detail od mého „narození“ až po zhroucení systému, stejně tak skutečný jako můj život v podobě Jayce.</p> <p>Prošli jsme další bariérou a tam byla Rini, zajetí v Brandově skřínce a létající talíř. Také se tam objevil Zajíc Březňák, podivné shromáždění tvorů, nehoda, mé stažení do ústraní a otec Pete…</p> <p>Teď nám všem bylo jasné, že se pohybujeme pozpátku našimi vlastními minulými světy a životy. Ve skutečnosti jsme ty životy znovu neprožívali, spíše se nám jednoduše vracely naše zkušenosti.</p> <p>Když jsem procházel zpět svým životem v Seattlu s Ritou, zaplavily mne nejen všechny ty vzpomínky na lepší časy, ale také láska, kterou jsem k ní tenkrát cítil.</p> <p>Mé současné vzpomínky však dál nesahaly. Od té chvíle se životy hromadily spíše jako objevy než jako vzpomínky.</p> <p>Teď jsem konečně věděl, že Al nebyl tím, kdo zabil mne nebo Ricka, jak naznačovaly mé noční můry. Ne, že by nebyl spoluviníkem, ale jako úplatný policista svou účast omlouval. Se svým svědomím se do jisté míry vyrovnal jednoduše tak, že na to moc nemyslel. Teď jsme věděli, kdo byli ti zabijáci mezi námi – prošli jsme rychlým opakovacím kursem.</p> <p>Myslím, že jsme všichni očekávali, že od téhle chvíle budou životy a světy víc konvenční, obyčejnější, ale pravý opak byl pravdou. Svět bojovných Amazonek, kde byli muži v noci sváděni a ráno rituálně vražděni. Matouš Brand téměř jako Čaroděj ze země Oz ve futuristické vizi, která připomínala kombinaci Králíka Rogera a Smaragdového města. Následovaly světy, ve kterých jsme pochopili, že kentauří podoba nebyla naší jedinou odchylkou od lidské podoby. Existovali tam tvorové podobní ptákům a celé podmořské civilizace. Svět, který určitě vyšel z mysli paleontologa Herba Koedera. Dinosauři v něm nikdy nevyhynuli a jedna vývojová větev nakonec dospěla k technologickému druhu. V dalším světě rostliny chodily, vynalézaly a snily.</p> <p>Tolik životů, tolik světů. Bylo jich příliš mnoho, než abych si o nich dokázal udržet přehled. Naše mysl spíše zjistila, že splývají, takže zůstaly jen nejlepší a nejhorší z nich a fragmenty z těch ostatních. Láska a nenávist setrvávaly, ale přežití a růst byly stejně důležité.</p> <p>A pak, bůhví po kolika světech a civilizacích, po kolika formách a funkcích, životech a láskách, bojích, porážkách a triumfech se náhle objevilo nepříjemné oslepující světlo. Následoval pocit naprostého zmatku. Zkušenosti pohasly do vzpomínek a my jsme tam stáli, všichni z nás, kdo přežili, v podobě opičích lidí a úplně nazí, pod zářícím a velmi žhavým sluncem.</p> <p>Studoval jsem záznamy stálého týmu a jejich tváře příliš dlouho, než abych si neuvědomil, že jsme teď právě těmi lidmi, jejichž podoby na mne hleděly z obrazovek. Bylo nás ve skutečnosti poměrně dost, více, než jsem si myslel, že bylo v naší skupině, když jsme začali cestovat vzhůru těmi vrstvami.</p> <p>Nepotřebovala jsem zrcadlo, abych věděla, že jsem tou nevýraznou malou Mary Ann Howarthovou s vlasy podobnými provázkům. Jen jsem si přála, abych měla brýle, které Mary Ann nosila. Mohla jsem vidět normálně, ale všechno mimo střední vzdálenost, kam jsem měla zaostřený zrak, bylo zastřené a rozmazané. Přesto jsem viděla, že i když jsme nazí, každý z nás má poměrně nápadné barevné tetování na levé půlce zadnice: symboly hracích karet, od dvojky po eso, ve všech čtyřech barvách. Nebyla jsem si jistá, jestli tu jsme všichni, ale byla tam spousta žen a zdaleka ne takový počet mužů.</p> <p>Rozhlédla jsem se a byla v rozpacích, že jsem tak veřejně odhalena jako pouhá piková trojka. Stejné rozpaky jsem pociťovala z toho, že vypadám nejobyčejněji z celé skupiny.</p> <p>Na druhé straně byl mou první myšlenkou, když jsem se rozhlédla po okolí, zmatek. Tento prostor býval kdysi dávno něčím jiným. Měla jsem z něj pocit jako z řeckých nebo babylónských rozvalin. Rozvaliny se skládaly především z kdysi ohromného kamenného schodiště, částí soch rozdrcených na suť, několika dórských sloupů a zbytků kamenných zdí. Vše bylo dávno opuštěné, ztratilo barvu a zarostlo plevelem, mechem a lišejníkem.</p> <p>Kdybychom se ocitli v džungli, pravděpodobně bychom nevěděli, že tu něco z toho je. Džungle tu však nebyla, místo leželo někde v mírném klimatu a vegetace tu tolik nebujela. Přesto bylo celé území s troskami, které se rozkládaly všemi směry snad celé míle daleko, opuštěno a zničeno před mnoha stoletími.</p> <p>„To je ono?“ zeptal se někdo a vyjádřil tak naše pocity. „My vypadáme správně, ale kde je k čertu všechno?“</p> <p>Doktor Weinberg, trochu starší než většina z nás a s menším bříškem, vystoupil po starobylém schodišti a z jeho vrcholu se rozhlédl po pustině.</p> <p>„Ne, nemyslím, že je to ono,“ řekl nám. „Jsme blízko, ale docela tam nejsme. Domnívám se, že se nalézáme velice blízko k nejvyšší úrovni, ale z nějakého důvodu se do ní nemůžeme dostat.“</p> <p>„No, <emphasis>někam </emphasis>bychom se raději dostat měli,“ poznamenala jedna z žen. „Není tu žádné jídlo, žádná voda – není tu nic.“</p> <p>Rozhlédla jsem se. „Kde je Matouš? Kde je Matouš Brand?“</p> <p>Někdo se otočil a zamračil se. „Kdo?“</p> <p>Taková otázka si vyžadovala odpověď, a já jsem měla představu mladého vousatého muže s dlouhými vlasy, ale v okamžiku, jak jsem na něj pomyslela, se ta představa začala vytrácet.</p> <p>Bylo zvláštní, jak se všechno postupně ztrácelo. Ne úplně, ne přímo, ale neustále se to víc a víc vzdalovalo. Pokoušela jsem se udržet si některé vzpomínky, alespoň kvůli tomu, co jsem se dozvěděla o ostatních, a především kvůli tomu, co jsem se dozvěděla o sobě, ale připadaly mi tak vzdálené a podivné, jako řady snů.</p> <p>Bylo to divné. Sebe jsem silně vnímala, ale nestala jsem nikým z těch lidí, kterými jsem kdysi byla, nebo se mi možná <emphasis>zdálo, </emphasis>že jsem jimi byla. Věděla jsem, že támhle je můj manžel, který koketuje s nějakou blondýnou, ale cítila jsem se vyděšená a zdálo se mi, že sem nepatřím. Připadalo mi, že jsem ošklivá, hloupá a zranitelná.</p> <p>„Haló! Podívejte se na tohle!“ zavolala jedna z žen a několik lidí se shluklo kolem ní. „Na tomhle sloupu. Dá se na něm rozeznat nějaký nápis. Je to I? IOVNA? Co končí na -iovna?“</p> <p>„Hm…“ vložil se do toho další. „Možná to není I. Co takhle H? Hovna?“</p> <p>„Knihovna!“ vykřikl někdo. „Byla to knihovna. Určitě! Dá se poznat, kde stály sochy lvů, nebo něčeho jiného. Zůstaly tu zbytky tlap!“</p> <p>„Ale k čemu tu došlo?“ zeptal se další. „Chci říct, tohle je angličtina, ne?“</p> <p>„Nemyslím, že záleží na tom, k čemu došlo,“ poznamenal jeden muž s pískově zbarvenými vlasy a srdcovou desítkou na hezké malé prdelce. „Něco tohle místo postihlo. Bomby, mor, cokoliv. Kdysi to bývalo velké město. Teď to není nic jiného než ruina.“</p> <p>Můj drahý manžílek byl vždy nejlepší v tom, že se ujal vedení, když nikdo, včetně něj, nevěděl, co dělat. Stál tam, tak hrozně vzrušený, že až bolelo se na něj dívat, a křičel: „Poslyšte, lidi, Míče k záhadě můžeme hledat později! Teď je zapotřebí, abychom se rozestoupili do rojnice, dokud je ještě světlo, a pokusili se nejdřív nalézt nějaký zdroj vody, a pak možná jídlo. Pochybuju, že v takové spoustě trosek najdeme něco podobného, ale rozestupte se a zkuste něco najít dál. Pokud něco objevíte, vydejte se zpátky sem. Dejte si pozor, abyste se všichni vrátili do západu slunce. Přineste zpět cokoliv užitečného.“</p> <p>Všechno, čím jsme nedlouho předtím prošli, ještě více vybledlo a stalo se pouhým snem. <emphasis>Byl to nakonec jen další sen</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Jak bych si tím mohla být jistá, jak by si tím mohl být jistý <emphasis>kdokoliv </emphasis>z nás? Kentauři, létající talíře, kybernetičtí mroži v počítači… Co <emphasis>bylo </emphasis>skutečné, kromě relativně stálých osobností, které jsme si zachovávali? No, myslím, že jsme si pamatovali, ano, ale pamatovali jsme si všechno. Bylo toho příliš mnoho, než aby se to dalo roztřídit, znovu vyvolat a pořádně pochopit. To přebytečné jsme už odmítli a něco mi říkalo, že s každým dalším spánkem, a budeme spát dlouho, toho bude mizet víc a víc, protože to prostě nedokážeme všechno vstřebat. Zůstaneme takoví, jací jsme byli, nebo se tím vytvoří nějaké nové spojení? To se nedalo říct.</p> <p>Ostatní se rozešli a snažili se zjistit, jestli tu dokážeme nějakým způsobem alespoň přežít. Cítila jsem jistotu, že k takovému objevu dojde. Tito lidé, všichni z nás, pokaždé našli způsob, jak přežít.</p> <p>Má mysl přemílala příliš mnoho napůl zapomenutých variací mého já, než aby pořádně fungovala. Žasla jsem nad tím, že většina ostatních to dokáže. Byla jsem mužem, ženou, kentaurem, mořskou pannou, andělem a démonem a mnoha dalšími variantami v příliš mnoha světech, než aby se daly spočítat. V mé hlavě se slévaly útržky toho a tamtoho, ohromná sbírka okamžiků, jako rozsáhlý film, ve kterém každé filmové políčko vypráví zcela rozdílný příběh. Nemohla jsem se v takových věcech vyznat. Můj mozek se bouřil a začínal všechno vypínat. Kolik životů Al říkal, že udržel v hlavě? Deset? Kolik jsem jich měla já? Dokonce ani tyto vzpomínky nebyly absolutní. Dav minulých životů se choval stejně jako jakýkoli jiný dav – nesrozumitelně blábolil.</p> <p>Ze všech těch životů se však <emphasis>skládal </emphasis>Cory Maddox: pocit identity, sebe, toho, o čem jsem věděla, že do velké míry tvoří mé skutečné já. Problém spočíval v tom, že i když toho nebylo mnoho, bylo to všechno, co jsem měla.</p> <p>Cítila jsem se příliš vyděšená, než abych odsud sama odešla, a příliš mizerně a osaměle, než abych tu jen seděla a modlila se, aby přišel zázrak. Když se o mne nikdo příliš nezajímal, začala jsem si prohlížet trosky. Někdo, někde, nás sem, přímo na tohle místo, vložil za nějakým účelem. Žádní bohové, žádní démoni – ale nějaká skutečná inteligence. Tím jsem si byla jistá. Ten ohromný počítač se nikdy neutrhl ze řetězu. Vždy existoval <emphasis>někdo, </emphasis>kdo byl zamaskovaný v táborových ohních světa šamanů nebo se snažil proniknout do Řídicího střediska. Když se počítač zhroutil, existovala nějaká lidská inteligence, někdo, kdo zachránil mne i ostatní a pokoušel se nás dostat ven.</p> <p>Nebyla to má paranoia, ale naděje, která živila mé přesvědčení, že nás vždy sledovali, i když jsme netušili, kdo jsou, nebo jsme o nich dokonce nevěděli. Měli jsme být vytaženi ven, to bylo jisté. Neměli jsme se zastavit tady, kousek od cíle. Jestliže jsme se tu zastavili, někdo nás zastavil. Kdo? Proč? A kde jsou?</p> <p>Proč nás zanechali uprostřed zříceného, ale kdysi moderního města, u zbytků knihovny?</p> <p>Začala jsem prohledávat bezprostřední okolí trosek. Nakonec jsem na vzdálenější straně objevila vchod, který vedl do podzemí. Nechtěla jsem tam jít, alespoň ne bez světla, ale něco mne táhlo, zvalo dovnitř, téměř přesvědčovalo, abych vešla.</p> <p><emphasis>Není to skutečné, není to skutečné</emphasis>, něco stále šeptalo.</p> <p>Vklouzla jsem dovnitř skoro proti své vůli a náhle mne obklopila chladivá, ale naprosto děsivá temnota.</p> <p>Rozsvítila se světla.</p> <p>Bylo to tak překvapivé, tak neočekávané, že mě to vylekalo téměř víc než temnota. Co se mají světla co rozsvěcet tady dole, ve sklepem, pod staletými troskami? Kde je zdroj elektřiny pro ta světla, a kdo je zapnul?</p> <p>Pohlédla jsem kupředu a spatřila klesající průchod, širokou kamennou chodbu, která mířila do hlubin Země. Byla osvětlená a zřetelně mě přitahovala. Cítila jsem, že musím jít.</p> <p>Osvětlené stěny pokrývaly nástěnné malby, znázorňující velikou civilizaci. Zdála se mi povědomá. Byli tam lidé jako my, obrazy velkých měst, letadel, aut a farem. Blízko ke konci jsem dokonce objevila obrázky několika kosmických lodí, které vynášely lidi a předměty do vzdáleného vesmíru.</p> <p>Průchod se stáčel a pak vyústil na plošinu. Věděla jsem, jaké to je místo, nebo čím bylo, i když jsem nevěděla, jak to vím.</p> <p>Ucítila jsem nápor vzduchu a řev. Cítila jsem, že se ke mně něco blíží, ale neutekla jsem. Místo toho jsem tam stála a sledovala, jak se z tunelu vynořil vlak metra a zastavil u nástupiště. Jak jsem si všimla, vlak nikdo neřídil.</p> <p>Dveře se otevřely a já, povzbuzená svou nově nalezenou odvahou a zvědavostí, jsem nastoupila. Dveře se zavřely a vlak se s rachotem rozjel do tunelu.</p> <p>Míjel mnoho opuštěných stanic, ale na žádné z nich nestavěl. Pak dojel na konec trati. Vagón se zastavil, dveře se otevřely a já jsem vystoupila. Nevěděla jsem, jestli a jak se dostanu zpátky.</p> <p>Na konci nástupiště stál nějaký muž. Byl oblečený do olezlého trička a ještě špinavějších džínů. Pochybovala jsem, že by si po celé roky stříhal vlasy nebo holil vousy. Přesto byl oblečený lépe než já.</p> <p>„Vítejte, Mary Ann,“ řekl povědomým, příjemným hlasem. „Jsem velmi šťastný, že jste našla odvahu sem přijít.“</p> <p>„Mary Ann… Ano, tak se jmenuju. A vy – vy jste… Vy jste Matouš?“</p> <p>Usmál se a přikývl. „Ano. Matouš Brand. Je mi líto, že jsem musel zastavit váš postup, než jste se dostali až úplně nahoru. Pochopte však, že by mne to zničilo, a možná i většinu z vás. Pojďte dál. Když máte jistou moc nad virtuálními světy, přináší to některé významné výhody. Můžete používat zázraky jako učební pomůcku.“</p> <p>Šla jsem s ním, ale nedotkla jsem se ho. Jako by se kolem něj vznášela božská aura.</p> <p>„Říkal jste, že kdybychom prošli celou cestou, zničilo by to vás a většinu z nás?“</p> <p>„Ano. Pochopte, že jste skutečná. Nejste skutečná <emphasis>tady, </emphasis>jedná se jen o další iluzi, vytvořenou počítačem. Nakonec to pochopí většina těch lidí, pokud si uchovali zdravý rozum. Ale <emphasis>někde </emphasis>jste skutečná. Samozřejmě to do značné míry víte. Všech vás padesát dva skutečně existuje v jedné rovině reality. Té skutečné, podle toho, co vím.“</p> <p>„Došlo mi, že jsme všichni skuteční, nebo jsme kdysi bývali. Nebyla jsem si jistá, jestli stále jsme.“</p> <p>„Vy – vy všichni – jste dosud skutečně fyzicky naživu. Problém je v tom, že já ne. Ano, jsem ten člověk, který vynalezl spoustu počítačů a programů. Ty navrhly a zkonstruovaly ještě složitější počítače, které pak postavily a naprogramovaly celý systém. Já sám nevím, jak to udělaly, ale jsem tím, kdo tu lavinu spustil, jsem člověk, který objevil základní principy. Připouštím, že jsem nejlepší nápady ukradl, přesně tak, jako říká oficiální verze. Ukradl jsem je z létajícího talíře. Havaroval, a my – myslím lidé od vlády – jsme ho získali, ale nikdo se v té zatracené věci nedokázal vyznat. Ani v jeho pohonu, ani v tom, jak se řídí. Nakonec jsem začal pracovat pro Národní bezpečnostní úřad a navrhoval jsem lepší slídící počítače k dekódování vesmíru. Přitom jsem náhodou narazil na lidi, kteří ještě o celá desetiletí později patřili k členům týmu, snažícího se rozřešit tajemství talíře. Pomohl jsem jim napsat program a navrhnout počítač, který to mohl dokázat. Jedním z výsledků byla integrovaná virtuální přilba. Sňatek člověka a stroje. Jednalo se o ten největší hrací automat, jaký byl kdy navržen. Vy jste viděla některé z prvních jednoduchých her. Jsou vždy na konci toho, čemu se začalo říkat králičí díry. Ve skutečnosti se jedná o zbytky. Jsou jednoduché, ale v té době je ohromily.“</p> <p>„Takže to všechno na začátku, v přednáškách na tom prvním světě, na který si dokážu jasně vzpomenout, byla do značné míry pravda.“</p> <p>Přikývl. „A samozřejmě, měl jsem své Panoptikum Kraje divů, zcela poctivou společnost. Maskovala naši skutečnou činnost, což bylo vytváření těch nejúžasnějších simulací a scénářů, jaké si jen dokážete představit. Vyzkoušeli jsme všechna témata a varianty. Začal jsem s Brandovými skřínkami a malými světy, pak jsem přešel ke složitějším tématům. Tice Koroku – vy se na něj pamatujete jako na Dana Tanaku – přišel, aby mi pomohl vybudovat větší zařízení, ale v té době to už nehrálo roli. Dříve, než jsme dospěli k výraznějšímu pokroku, objevili jsme, že si naše počítače staví své náhrady, opravují vlastní systémy a rozrůstají se směrem dolů, rovnou do skalnatého podloží. Zřejmě s námi začaly ztrácet trpělivost a rozhodly se pokračovat ve svém vývoji podle našich principů vyšší rychlostí.“</p> <p>„Převzaly moc?“</p> <p>„No, v jistém smyslu ano. Dokud jsme jim dělali pomyšlení, nezáleželo na tom. Vodili jsme jim antropology, sociology, psychology, historiky, geografy, astronomy, paleontology, všechny možné profese. Každý z nich měl svět, o kterém se domníval, že by ho bylo zajímavé vybudovat, studovat, možná v něm dokonce po nějakou dobu žít. To bylo v pořádku, ale pak chtěli jednoho dne někteří z nich odejít. To bylo nepřijatelné. Měli v mozcích tolik možností pro různé světy, že je počítače nechtěly pustit. Už nevytvářely jen to, co odborníci navrhli. Ach, ne. Budovaly světy založené na našich snech, fantaziích, dokonce i nočních můrách. Nakonec, jak vidíte, si počítače samy vybraly skupinu lidí a uzavřely je uvnitř. Když byl v té době někdo v laboratoři, sbalily ho také. Už dávno předtím zjistily, že dokonce i obyčejní lidé mají často mimořádnou fantazii. Starou noční můrou bylo, že se počítače chystají ovládnout svět. Možná se jednalo o mou chybu, ale mé drahé stroje se staly skutečnými voyeury.“</p> <p>„Chcete říct, že sledovaly nás. Hovoříte o nás.“</p> <p>Přikývl. „Kdysi existoval projekt, který do sebe zapadal s naším projektem a byl součástí plánování pro případ katastrofy. Jednalo se o nějaký scénář se smrtícími viry, nebo možná s nukleárními teroristy. Nedokážu si vzpomenout. V každém případě, protože jsme měli výkonné počítače, vláda vytvořila souběžný projekt, který využíval část našeho přebytečného výpočetního výkonu. Myšlenkou bylo vytvořit znalostní základnu ze zdravých, mladých, aktivních lidí, kteří by dokázali znovu vybudovat civilizaci. K tomu patřil určitý poměr žen k mužům, založený na počítačových simulacích. Ten projekt se nějak překřížil s našimi virtuálními rutinami. Pochopte, jednoho dne se stalo, že v laboratořích bylo třináct mužů a třicet devět žen. Cistě náhodně. Cosi v jednom z počítačů v tom okamžiku rozhodlo, že se jedná o kolonii, která musí být zachována. To bylo počátkem neštěstí. Všichni byli uvězněni… Á! Už jsme tady! Hned tady za rohem…“</p> <p>Prošli jsme ostrým zákrutem a náhle nás prudce ovanul velice chladný vzduch. Pro někoho, kdo na sobě neměl šaty, to rozhodně nebylo příjemné, ale ten pohled mne tak ohromil, že mi to v první chvíli nevadilo.</p> <p>Byli tam. Každý z nich spočíval v bezvědomí ve velké jednotce pro podporu života, a k hlavám a tělům měli připojeny všemožné dráty a trubice.</p> <p>„Tohle je přesná simulace skutečnosti,“ řekl mi Brand. „Je vás padesát dva. Chápete? Katastrofický scénář se propojil s počítačovým voyeurem. Všichni jste zmraženi a uchovávám v jakési stázi, která vás s výjimkou drastického selhání zařízení bude takhle udržovat po tisíce let. Živé, spící a snící strojové sny.“</p> <p>„A vy?“</p> <p>„Já jsem pro ně představoval hrozbu. Byl jsem jediný, koho se stroje bály. Věděl jsem, že se mě chystají zabít, proto jsem si pro všechny případy vytvořil existenci v Brandově skřínce. Když jsem se vrátil poté, co počítače uzavřely budovu a zapnuly ochranu, umožnily mi vstoupit dovnitř. Pustily mne dovnitř na tak dlouho, aby mne mohly proměnit v páru. Nechtěly mne tam, i kdyby měly padesáté třetí místo. Domnívám se, že jsem je děsil. Mohl jsem být jedinou osobou, která by dokázala tu jejich špinavou záležitost překazit. Já jsem se jim však vyrovnal. I potom jsem strašil v jejich snech a fantaziích. Jedinou věcí, kterou nemůžu udělat, je vrátit se do konečné úrovně. Pochopte, nemám tělo, do kterého bych se mohl vrátit. Tady, a zejména níž, v ještě složitějších a rozsáhlejších podzemních prostorách, mne dokonce nedokážou najít ani počítače, o nic lépe, než dokážete najít bubáka, který se vám v noci schovává pod postelí. Jsem jejich bubák, který se plíží v jejich obvodech a hledá způsoby, jak jim ublížit.“</p> <p>„Vy sám jste to věděl – tam dole?“</p> <p>„Ne tak jako teď, ale ano, všeobecně jsem věděl, kdo a co jsem a jaký mám úkol, dokonce i když je mnoho útržkovitého a zapomenutého. Přesto jsem nezapomněl jako ostatní, kteří jsou na této úrovni. V důsledku přetížení mají zmatené a slábnoucí vzpomínky. Ztrácejí technické a literární vědomosti. Většina z nich bude začínat od začátku, protože k tomu je tahle úroveň navržena. Jedná se o poslední lidi na Zemi. Nemějte však obavy – spousta znalostí zůstala dokonce i těm, kteří jsou na tom nejhůře, a některé znalosti zůstávají zachovány za každých okolností. Pokud ne na povrchu, tak přinejmenším ve vašich snech.“</p> <p>V takové situaci jsem už byla.</p> <p>„Moc naděje jste mi neposkytl,“ řekla jsem mu. „Nikdy se odsud nedostaneme!“</p> <p>„Á, konec existuje. Tisíc roků, nebo dříve, když bude hrozit nebezpečí více než pěti procentům kolonie. Počítače tam samozřejmě stále budou, pravděpodobně tak složité, že si to nedokážeme představit, protože pokračují ve vývoji fantastickou rychlostí. Jedna věc však je jistá: Až se vzbudíte a prožijete ten poslední život, skutečně zemřete. Vtom proti mně máte výhodu. Já jsem tu uvězněn navždy. Stále u nich vyvolávám záchvaty, ale přesto jsem uvězněn. Skutečně stálý účastník. Pochopte, protože už jsem mrtvý, jsem jako Mefistofeles, navždy v pekle. A teď to víte.“</p> <p>„Ano, teď to vím. A jsem znechucená, deprimovaná a ztrácím odvahu.“</p> <p>„Chcete ven?“</p> <p>Zdvihla jsem hlavu. „Právě jste řekl…“</p> <p>Usmál se. „Nedokážu dělat zázraky, ale ven vás dostat můžu. Opravdu chcete právě to? Ještě se vždycky můžete znovu připojit k těm nahoře, kteří se brzo stanou divochy. Mít děti, rychle zemřít a přejít do další úrovně.“</p> <p>„Ne, děkuji. Kdybych se mohla dostat ven, tak bych… já ale nevím. Všichni ti ostatní. Je tam několik dobrých lidí.“</p> <p>„Pro ně to udělat nemohu. Počítače by to zjistily. Někteří lidé, jako doktor, musí být ve skupině v každém případě. Co se týče ostatních – no, někteří budou mít rozbité LSU. Víte, koho myslím. A spravedlivý trest nemohu vyměřovat jen sám. Jistou moc mám, ale do takové míry systém neovládám. Stěží jsem všudypřítomný nebo všemocný. Kromě toho, když budu používat příliš mnoho energie na drobné záležitosti, počítače mne najdou. Vybudoval jsem si pár oblastí, kam nevidí – je zajímavé, že jste v jedné nebo dvou byla – ale ty leží mimo jakýkoliv z hlavních programů. Odtamtud nemohu nic ovlivňovat.“</p> <p>„Svět šamanů! To je jeden! A ta zahrada…“</p> <p>Usmál se a přikývl. „Chápete? Jste mnohem chytřejší a daleko schopnější, než si o sobě myslíte. Přesto to není váš boj. Jste nevinnou obětí. Vaším jediným zločinem bylo, že jste se pokoušela donést vašemu křiváckému manželovi oběd zrovna v nesprávnou dobu. Představovala jste úžasný poklad na někoho, kdo tam vůbec neměl být. Chcete ven, znáte situaci, a v téhle chvíli jste mimo matrici, ale na místě, kde vás mohu najít. Proto vás mohu dostat ven. Dokážu vás dostat ven tím způsobem, že postup o jednu úroveň výš zpozdím natolik, aby se mohl dovnitř dostat jiný člověk. To je všechno, na čem strojům záleží.“</p> <p>Váhala jsem. „Takže jestli se dostanu ven, bude uvězněn někdo jiný?“</p> <p>„Přesně tak. Nahoře jsou lidé, kteří si to přejí udělat, a někteří z nich by dokonce mohli být užiteční. Mimochodem, domnívám se, že by počítače rády získaly trochu jinou směs a s touhle várkou jsou už docela v koncích. To je víceméně podstatou problému.“</p> <p>„Ale kdokoliv nový nebude mít tak bohaté zkušenosti, alespoň na podvědomé úrovni, jako my ostatní. Bez ohledu na to, za jak chytré a připravené se budou považovat, zůstanou velice dlouho nováčky, ne?“</p> <p>Jen pokrčil rameny.</p> <p>„Jak dlouho se mohu rozmýšlet?“</p> <p>„Obávám se, že dlouho ne. Raději se vrátíme na stanici, jinak úplně promrznete.“</p> <p>Když jsme se vraceli zpět, pokoušela jsem se nepřemýšlet o tom, že se musím rozhodnut. „Ta řada LSU – myslím těch skutečných. Právě na ty nemůžeme pohlédnout, co? Na naše skutečná těla, uchovávaná pod laboratořemi?“</p> <p>„Jistě. Říkal jsem vám, že jste chytřejší, než za jakou jste se považovala. Kdyby počítače dovolily, aby se tam kdokoliv z vás dostal, do jisté míry by tím vzdaly hru a vystavily se útoku. Zničte LSU a zničíte životní linii, zprostředkovanou počítači. Jestli se vám všem skutečně něco stane, nebo alespoň většině z vás, počítače se znovu začnou hroutit.“</p> <p>Přijížděl vlak. Věděla jsem, že se musím rozhodnout. „Já tenhle nekonečný svět nechci, mám až nad hlavu virtuálních realit,“ řekla jsem mu. „Na druhé straně nechci být zodpovědná za to, že by byl v tomto nekonečném očistci uvězněn někdo jiný. Tahle úvaha prozatím převážila nad mým prvním přáním. Jsem si jistá, že jestli všechno začíná znovu, dříve nebo později tu opět skončíme.“</p> <p>„Možná. Nevíte, kolik času doopravdy uběhlo, nebo jak teď doopravdy vypadá svět nahoře, ve skutečné rovině. Možná nemáte tolik času, kolik myslíte. Jste si jistá, že si to nechcete rozmyslet?“</p> <p>„Jsem si jistá. Zatím jsem přežila. Myslím, že v tom mohu pokračovat.“</p> <p>„Nedokážete si uchovat všechny vaše životy, ani se v nich vyznat, ale nechám vám v mysli současnou řadu životů, počínaje programátorem v Seattlu. To vám proti nim poskytne výhodu, protože teď víte, kdo je kdo a co je co. Nedokážu vás proměnit v nějakou Zázračnou ženu[10], ale budete mít alespoň trochu znalostí, tu nejnebezpečnější věc. Nepokoušejte se sem ale vracet. Energie už nebude znovu zapojena.“</p> <p>„Já vím. Ale dříve nebo později se odsud dostaneme všichni, nebo alespoň všichni, kteří si to zaslouží. Bez ohledu na to, co říkáte, nějaký způsob existuje.“</p> <p>Políbila bych ho na rozloučenou, ale samozřejmě, ve skutečnosti tam nebyl.</p> <p>Teď alespoň znám nepřítele. Teď mám alespoň něco, proti čemu můžu bojovat a za co můžu bojovat. Vím, kdo jsou mí přátelé.</p> <p>Nemám v úmyslu znovu procházet stejnou příšernou zkušeností. Ve vhodné chvíli prorazíme do konečné úrovně. Probudíme se ve svých kokonech, nebo se dostaneme dolů pod Řídicí středisko k našim skutečným myslím a tělům bez ohledu na stroje, a v tom okamžiku je porazíme.</p> <p>Do té doby mohu počkat. Vím, že životy nabízejí svou vlastní odměnu, a vím, co je opravdu důležité pro toho, kdo je musí prožívat.</p> <p>Jak jsem však stoupala zpět do zničeného světa, měla jsem podivnou vizi. Nesouhlasila s ničím jiným, co jsem znala, ale klidně mohla být dalším z těch útržků paměti.</p> <p><emphasis>Bylo nás tam padesát dva, tak jak jsem to viděla s Brandem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nebyli jsme však hluboko ve skále, dokonce ani ne na Zemi, ale uprostřed ohromné lodi, lodi cestující vesmírem na místo nepředstavitelně vzdálené, do nového života, nové kolonie</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vycvičené jádro kolonie bylo zmražené, ale stále snilo, snilo o světech, které byly, a světech, které mohou být</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dobrovolníci, dychtiví průkopníci, naděje a záruka přežití lidstva venku mezi hvězdami</emphasis><emphasis>.</emphasis></p> <p>Jednalo se o pravdivou vizi, nebo byla něčím, co mi podstrčil Brand? Jak to mohl někdo z nás skutečně vědět?</p> <p>Jednoho dne se to ale <emphasis>dozvíme</emphasis>. Jednoho dne najdeme způsob.</p> <p>Do té doby, nebo dokud nedosáhneme nějakého vzdáleného cíle, přežijeme.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 16</strong></p> <p><strong>EXEGEZE</strong></p> <p>Matouš Brand prošel chodbou a nezahnul doleva, kde byli ztuhlíci, ale doprava, další chodbou, a vyšel ven do kanceláře. Kolega vzhlédl a přikývl. „Myslíš, že tomu uvěřila?“</p> <p>„A, uvěřila tomu,“ ujistil ho Brand. „Podívej, nemůžeme je dostat ven, aniž bychom většinu z nich zabili, přinejmenším s tím, co teď víme. Čím hlouběji se kolonie dostávala, tím byla v ošklivější situaci, takže jsme museli něco podniknout. Zhroucení systému to prokázalo.“</p> <p>Šel dál, minul kóje a počítačové obrazovky a vyšel do vestibulu, kde stál nápojový automat. Dovnitř proudilo slunce a viděl dokonce Mount Rainier, který se tyčil jako duch nad siluetou Seattlu.</p> <p>Co se týče počasí, bude to skoro perfektní den.</p> <p>Výbor se ho ptal, jak dlouho si myslí, že dokáže utajit před tiskem a veřejností skutečnost, že se pokus tak pokazil. Simulace kosmické lodi NASA způsobily, že mysli a osobnosti testovaných subjektů překročily hranice mezi biologickou formou a počítačem. Vzájemně se s ním ovlivňovaly, znovu a znovu vytvářely své vlastní světy a nedokázaly se opět zintegrovat. Zhroucení systému přineslo určitou naději, protože byli vymazáni všichni současně a osobnosti bylo možné znovu nahrát ze záloh jednu po druhé. Ale nefungovalo to. Systém obsahoval zásadní slabinu: Nemohli jste zastavit běh simulátoru, aniž byste vymazali jejich mysli, což byl podle něj a mnoha ostatních osud horší než vražda. Nemohli jste je probudit, aniž by došlo k tomu samému. Tak to prostě pokračovalo dál. Veliký objev se změnil v jednotvárnou a nudnou udržovací operaci.</p> <p>Nikdo je nelitoval víc než on sám. K čertu, jaká to musí být existence, nikdy nevědět, co je skutečné a co není, a objevovat, ne jednou, ale znovu a znovu, že skutečnost, kterou všichni ostatní považují za jistou, je falešná?</p> <p>Neměl žádné drobné. Proto strčil do štěrbiny na mince dolar a stiskl tlačítko pro Colu light. Stroj zavrčel, pak dole vyskočila plechovka a měnič mincí mu vrátil nazpátek patnáct centů. Sáhl dovnitř, vytáhl mince a zkontroloval je, jako to dělal vždy. Nikdy nevěřil strojům.</p> <p>Dvě z mincí byly staré dobré washingtonské nikláky, ale co byla zač ta třetí? Kanadská? Chvilku se na ni díval.</p> <p>Byla to mince Coryho Maddoxe.</p> <p>Cestou zpátky ji hodil do skřínky na milodary a velice se snažil, aby už na ni nemyslel.</p><empty-line /><p><emphasis>[1] Pozn. překladatele: Město Gary v Indiane, dnes asi 120 000 obyvatel, založené v roce 1906 u Michiganského jezera. Původně v něm žili především dělníci z ocelárny, která v té době byla největší v USA (United States Steel Company) a byla důvodem založení města, kde všechny hlavni ulice vedou ke vchodu do oceláren.</emphasis></p> <p><emphasis>[2] Pozn. překladatele: Černí muslimové – americké náboženské hnutí, které vzniklo roku 1930 v Detroitu a rozšířilo se především mezi černošskou chudinou a vězni. Kombinovalo některé aspekty Islámu s doktrínami černošského nacionalismu. Do roku 1975 byli běloši považováni za „ďábly“ a nesměli se stát členy hnutí</emphasis></p> <p><emphasis>[3] Pozn. překladatele: Listerin – ústní voda s dezinfekčními účinky, obsahující mj. menthol, thymol a eukalyptol.</emphasis></p> <p><emphasis>[4] Pozn. překladatele: Clairol – značka vlasové kosmetiky, především barev na vlasy.</emphasis></p> <p><emphasis>[5] Pozn. překladatele: Doll – panenka, loutka.</emphasis></p> <p><emphasis>[6] Pozn. překladatele: Yosemitský Sam – známá komiksová postavička s dlouhými kníry.</emphasis></p> <p><emphasis>[7] Pozn. překladatele: Slovní hrátky v originálu vycházejí z toho, že anglické slovo point může znamenat bod, moment, okamžik, místo, ale i špičku, hrot.</emphasis></p> <p><emphasis>[8] Pozn. překladatele: Vyčlenění Polska z Evropy a blízkost Indie a Ruska jako takového působí trochu zvláštně, ale kdoví, jak to vypadá v alternativních světech…</emphasis></p> <p><emphasis>[9] Pozn. překladatele: Kódy představuji první písmeno anglických názvů barev – C jako clubs (kříže), H jako hearts (srdce), S jako spades (piky), D jako diamonds (kára). S převodem kódů do češtiny je drobný problém – kříže i kára začínají stejným písmenem.</emphasis></p> <p><emphasis>[10] Pozn. překladatele: Zázračná žena – Wonder Woman – komiksová postava ženské „superhrdinky“.</emphasis></p> </section> </body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAMaAesDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD508BymGDV26D7OoJ/Guu8 DXvkeNdNEikpLKUOVHdTzXJ+C2WLR9clYKcCMAMe/wA2K1NBnWPX9MuXYAJcqc+hyf8AP61 0QfLODOCrG6mfQkd00MqxBvKOcKMAcc1x/i63lgvLi4ssB2C3sTKBw4xvH4/1rdvp4pLndu LMu09T82M1ma3FLf6EXt5Ss9sfMA4yR3H0xX0mIXPBxPnqPuTTPLvEsYxLPAoNtcgXUJxj7 2Aw/Bv51k6JBfw6vYaj9lkW0MgjNwE+TJGMZ6Z7V1ms28cvhq5ghG8acRPFu/ihfG7H0b+X rXP2kRtdJhu1mb57uJWXoFKSA5/8er5as/Z1F5n0NJ89Noi1hyPiJeboVLeUd428/d6+3+R XVJl/BmkMgQDzpdw6ntzXK6oxvPiPqMyNuQozL3z8v6V1mmzxQeG9MkldgPNmKo2PmHAIB9 a6IP3pf11Mai92JRXRprsRvY2ztdDLbI13My9xgf4VMXmt4ooHBiwMlGyHA9COxq7fXdvZy 20zLtiZsnORlccg47VU1chb0SGRpPtkKOkxO7D7BnmsfafvXTXa9ylG8OYyNb0SPWrQz2+2 K+Q4HGN3sf8AP6Vy2l6xcaJPPZX8LGEcGM/wH1FdnZXLRu0dyoXA2t/tY6EVzfiqzhYvdSO I5AMDj73tTna3MtzSm/sSK+rau/iI2em6Xb3Fxc+Z+7RVyWyMYAHJNdroPhrxB4e8MhdX01 rbzrosr5V8jaMcqSAevB5rjPC8c1ho2pa9GTG0QESyBgGweSB65xXV+B9YvbqQyyTs1ndNJ BLbSyFlKgA556EZyPcVxfWZQm2ldLdm8qMXDlNdijoYnx8/THY9v5VHHdRoGKKOT8w9/wDP 51FMzwXk1uyYeJmU5HXB6+/9aoXVyY5UKp/reDnnBr0efqjgUb6Fy+LXFviNGLKdy7Rnp/n vVFJkKZxknBwOtbXhrUpYNWhaO8ubUPIm5onwZPm4RvVSetc5HE02qm1J2q8hIx0IySf61z Oreb8jdQtFEeqIXiWcDPlcjK4BFRQzxlFKgKxHbGR+fSt3XNf1LUtGstPupG8iJjLHEeNi4 2qP++R+vNcrblUl8txkqTgjnA9KmM+Zc1tzRxt7poxMkN2GUooB28joD7+oq1cHb1xljnJx 0rKZgEdFBYZ529/elNw0yIc+26tL6Ect2Wd+2X7ijcoBwO471XnkKkShRwcHjJNMefaCQuA OeOTn/P8AjWn4c1i80vWYZLSdFE7pHJujVtyE8jkHArOcuVXLjHWxmQTiKV4iwDfeBx1B9q lZVAIIC5GMnk1Tn2Q3qzxECMO0bY54J4/DNSXBYRq4PH0zRfTQLaj47oiMKy/cJGfWkuJVk s2IbbjBG1ccg1C4DTE4JDKCD61LhSpRmUKeMZ7UXHYth1KHBYjbnHSopZEWeIsMlsr6fnVe KRVgKhiRGSuenSoLiQbchSSpDDn0pX0HYtCYnDHOV4Un5cVdtpAl3LAW3BtrkAcjj/61ZCs mw7tuD2PFXrQiXUbRI2BZ8ozYwB+PbvSvYLGyoLRSQFiMqe3PNa3hfcfEFrc/eT7NLlyM/w AHP8qe3i3VNHzbaBFbQ2kK8ebEGNwfVsg5J9DwOgqbTri1n1Cz1qytltIbmC5MsIPywTBMv tz/AA8ggds4qcPiVKol0Mq1JqDZzniRy95LchAFuRlGx94Y7/55rko0DjdgEDgA44966DXb zz7S1mjIPyDLevWsODaYYwPbJz64roqNOTHTVojSqqwQjdnj/PFMJYMGwq9vTI4rpPFAtWk s2tdHtdMVlPFs7N5q8YZtxOG65xiq/hj7I+t7L3S4dTj8vC287sq5yOTsIPA3VzuouXnNra 2MdMhjltm0dxVdon3qw+U9MjpV27dF1a8SCNViWVwinnaoYgD8Krb8gYGBnnmrVmLYqXULE bTuJHOMDOeaZDGptyMYx7cir08ZeULH94naoz3rrfE9l4bTRYZdC0+SzntZRFdSNcM/2jK8 MAenzA9KlzSkovqUk2rnGwRB7ZtxAX0AwaZCVAkUAHp2zzUgGIiEfGBnaD1pkJ3CTIIIAOM Z71QiSBNuMggDnjvW3f4XTrA9d6YUj/eNX/BtloF4bv8Atu1lnAVUgEdx5QR23fMTg7vu9O 9V9WiC6Jo8gz+8V2ODjo7DNEWnddiJLVGJa7n1O5DnPLdsUt1tSXau0ggZ/wAKSzYLfXRCk bm7Ujf68jGBz1pj6hE6LbOhTJPPPFacjSjS7dsDBeUjjPZf1q7YWmgyeBtUu7hLs6spcwMk iiIKoQ/MpGSSWPQjtVnSNPi1WLRrW6fybeUytPKvVY1wXbngHA4z1OKUZxafkJpprzOOjL/ bQynjnpVzyysuBgegzzV7Xo9Ai19k8PLerarEpIvXVn3nryoAx07VXhUyT+aoB2gMc80oNS SaLloy5pUZSRGeI+WG3ntUd5Mpa4kbja7DOPUZrrfDq+F7bS59T8Rvqed6wxx2nl4xgksd3 0GMe9FzL8Lbt5VaTxGPOBKsv2d+vHI4qJ4unB8jvf0IVOUnzHETTr5MUJXJVFLMR0PH6fzr HuZgk5RVEj9Ao9PX2rX18fYNRe2tVdpGIjjVuuMDlv61zs0pgkkjgkMsxP72b19gPStblxW guZHuTDCXmMn+sZVySO+K1LeODRrpEuNg1Gbhj977IhB4Hq5GPp9a7bw7pfgnTvDtjqGtal qtjq13AxP2O2jZIRuI/iYZbAB6cVn3Xg7Trea317wrrra3a20okuobiHybiAZ4Yrkh0JwCw PGeetc6xNPn5L6mvI7X6HFXELItrp6EFlHmyk8YZuec+i4p99w0cccgKeWpyBgHGcH9am1S +ETXFnbh289t9xcuuGnbrgeiDsO/U1DfEm33hflVEBI65wa3ZBSBCJuyd2cdqsJPcqgVZ3U AcAAcVQQnhifcD0qwrgKAQM/7poKZt+EgTpGssMDlBnr6mrULiK7i3H5Y5FYjPUBgareD5G j0PWGVmG5owSo6j0qV9pLctgN07nvWrdrMwlrKR7yZ1lLtGFwZAVGOx5H6Gkju1eRfunIKu SOoz+oqnYy/atFt7lQC08EcjZPO4AZ/Gohg2KvgkNngDmvpVJ2TPnratGbrdl9hjliwPs6s 0EpHRoJO/wCBx+Vef6haS6bpEtnOSZre6wecqwBGCfbH869V1uKO58OIXT5ZAIZWOcYP3f1 ry7xA0racXumHm+cUcHqMAAH8fevBzKKjUhbuetgZOUWUb2NIfHFwFfOIN/Dcfd5+tdYbZ5 /BmlxwlBIollQsMHcG9a4KKUt4i3uG/wBQADnnG0D8q9PsLcyeEtKmfgIshDH3b/JopJNy9 Cqz5eU5vU7p9SttMt4AzNlw+fl2jGMH0+taUqfa/D+m/vAmYmZcdVcOxIPthh+dZymG28Vy vv2RmAl+u0EkD9Rmp727htPCEdxNIALeaRI+xLHoAPotcKdqvM/NG9rwsjN1DU4rWOO7mOA OHXGDu9BXGzTX/iLUGYDCp2z8qChftWvag0szeXApzI5+6g/xrsLWCys7IQ2yYiBwpI+Zvc +9dG+rHpBeZi38aad4QksobkSn7QN6lcYPPUfhVzw486+F4fIjaRzdSHC9TgLTPFMH2fwfa TDYftN62SFwy7V4BPccmjw3LJb+H7WWGVopFupSHU4OcL3FctJKcJ+d/wAzWbaUWdJqjSnV pvMykuEaROp3Mit/M1mycxsjMGzyD7ii4d5b1rueR5JLgje8hyS316mq0rbQwcDHPQ5raLt GzMHvob3h6VG1a1BDKuVI4zhtwxn6VBAqTSeYrkNI7RCbrju/PfAqho87xarG24qC6EHHP3 hkVa8x7WznmYMMAwJjoWblj9dox+lcU370o97G8Von2KF9eC6vJZkjCKz5Ve4HQfXisucr5 ol6Bm+anCUgmPPKcYzxjtzTHYyFl4C+grsWisZre7LPmfMQWyehA/8A1UyGQmUqQQG5GOtQ wYNlkhQ27ZyegHWm7gsqvnO05yemPSi47F9eSSgAbrmtHw4B9tlBJ8yIFlPUg87cfjWRJN8 o2DAzkHFanhV0k8REynCbSM9awrv3GXTXvGTcYmhkUtkElgR/e7U5ZfOtCmcHrgetVlmwAc nj3/z1qG2lKTTwDhTyMnnBrVMmxZLsIoicY3bevY1Xllc5JIXGccU9stGcfUUq7JIlYoCSO QelAXEtid8i88gNg8fXirgC7ACDn+dVJI3DxSDofkJ9u361ZMeYwSwTAPbr6UthlXcFBUt8 o4OD6VZ0+eOO8QzzNHbKys7Z6Dvx+NZskqiRwQFYnOAcVLbD7XNHBGwBdlQ56ctUVPhZUVq dPcX8VxcTSBwqM2QT2yc1u+Fo7e40y9WV5NyCSTfjcMFdpx7/ADD9K86XVEQuWcHaxXg479 a67wFr0FxrcumpBEFmtJA785OMEd8Z/DPSiFPmlBLSxFR8sZNmVrCKlrDGjF0j+RWPfArJs 3UKgY5OOfYVv+IoDHcJFGdyKWwv90dawrdPLVcgcjHFdE1Z2M4O8TY1kRoljsYPuUsWBPt2 7VX0m6eDUY3ViGVsk5wSM4p+tokMVmUyynftPQ8Efl9Kg0pHN+ixIG3SKuD/AL1cK/gHQ/j IbxmbUrqQhgWkfGBnnce9U7osrbM5fpgcAVoXUgj1K5TriV856n5iOPpVO5ikEihck5xgde ldXQjqSWcaXNzbRlwGEgyR+daU1ybnTdWV2dijRzKNuNq7yP8A2cVV04IbuJlAMiRseR0O0 4wPrWm226i1e037UhgdMjrhArDPqPkxWFS3On2Lhsc+kgWNccn9aoRSykzlmGwcBRkd6t7F aE7f4hgN7VAkcYdkUHHSughHR+G23CaQqQBNFk4yBw/X34qzq/nf2DoYkU5MBZWI6gu1M8K on7wEjd5i5BHs/wDhU2vI32DRlUDC2m7J4/if86iHxS+RM/smBaurXchPJZh+NDY3N/uk8V HYt5t5JJk4z/hRc7hjaVIYkZ6YrS2gupr2cjL4duowBhop2xgdcJXQ2mbfwJYXBUK948lqp UfMI1O6Vvy2j33e1c5p6g6fIowzPa3Bx3z8uK2Luf7PbxaYj71sIPshHUb2+eX/AMeIH4Vz rZx7s0fR9jlXyb6SZgxDMTk855rUiIjZnQr5jDt6cVns7NOSYywZsenerMJxMu4bY/4j+Ix W62sZydzq9HihvJrfT7hdwWV5XBXcOI2x7nn8q53VZLW0u3RLUPPI7KsSYyAOufStm3vPsM /2yBMOkUxHBOSIjiudtI/s2nXd3Mvm3kqNuYgnyx6D3qYWbkrdf0C2iZgXVztcM5InlTe7H +FOyioY1+wRw3Eu179+IoGH+qz/ABt7+g/E0y9uDBcxzAB2SKPbkZAO3P8A9enwmeW7F4yv NMI1KsBktIx4/qfwqtjdbHS6tEzeHbEW0jSTiOOP5XPLFpNxOfpnNbHhiSC2mtisrTiRGt7 lg2BIjgqQP9nPA9cZrIu4Jo/CkNjBNHJNOLeJnXnblpMjP48+uKs+GkW81G/uIt5sbBraFC vI4kGPbkB2rjcU4N+f6ldbHI26X7JNEsrNBE+2TeNyoc8de59OtT30iCwdC4Lr5Qz68HNTX t7HdpdGGPybGOVktoQ+C0jHJkY/xHH8wKz7tpHjaVyuFEaEd+h/wrsRFjPQkncDx/SrfmYA A2DAHG7H86iSHJCqRk9q01hYop3N0HRFI/M0imW/CjAeH9UBwd0kfB/GppyA7DIOT/nmoPC gB0LUuNw8xcj8Kll/1rEnAx1xWsuhzv4meseD7/zPB+m7ju8vfEzKcE4PTPfirMk5WDYEOO CQDnBz/WsDwW6/8IzOigB4bjcNx7EVqyyHGAwDMCMdTkV71Jt0os8aatUkasrxy+H2gdfkk cKSO54rh76AXNrrlndIonUL5O7qXDc4+oFdlPBNaaLaSyxEJI42tng//qyK528jS5XV5WkK ywvviwuA+CuentXBjvecPX9GdGF93m/rqea6e7Sa5kLhlTBGewHvXqQnZfDWixqyogidthb r8xx1rzmSKBPFl3LAcQuBIAR0yBkfnXax6lbWcWky3EVrPbpbSAx3BONwfsAQSf8AHNckZq nGTZ11Yc8opGXfvp9tDqeo3jt87LEiA91HGPX6+1ZUVvP4n8MBciFLe7SQtnO0NuBwPXj9a 2Zbq1uUCDw9a6ohfeyyxuFhYjkLhh/WkaW1hsrqG3sEslWMSeRGCFXDAEjOfU968qFdScbp 7nZyOKdh/wDZdjZ2AtLVVMDrhjnk+/171lJJIY9kw+eI7WyMYq4l2SDH/AOVIGcGqd+20+f j5mXa3P5GvSk7q5xx7MpeLmz4T04BgcXkh5P/AEzWm+H/APkWYAqZ/wBIlbOenAq140lSXw JoHlhRtmkVtp6naOTSeFLVLzS9Ot3u0t4555VMkoJVMY5O0E+1c2HaVNv1/M66qdkiaQ70X a25up9qpvvljWToB1Pp+lX7+xfStWuLKSZLnyiPnhyVfjIIzg4we4qhK2RnBAb8BmtW0zG1 jV0CUwagbtREBAokzMAykg9x7/8A1qest7NouqWNzIHaDZdxgDG3DEOPoA9V/D0KXF2VmUm MEMQRwdo3AH24xSaLN9o15UuCzfai8LjP/PQEDPtuIP4V58o/vZT7WOmL91RMV2XzVYsQSN uTSM2CzsB+dJIMbo3HzAleagLgqBuPHB+td5jYdGxS5IYZV1z+NSSj2BJ5C+oqpM5KoF+8p 3D8OtWomDfOGHzdwc0MdgWVtu2R+F+U5710vg42/wDaUzT5DeWdhzjB59ua5OVdsqs3SQc/ X6V0vhRf38vY7SQQOeAa58R/DZcPiOeRxuj2Enco6+9QyvsvopCQQxKYHvRbuqxsqj7vI9s 1DNIWiYjhlORjoSK1FY01kUHLKSpPfpTLeVkklgA2oDuTHof8ms6S+KoSq/LweTzVKS9maX fEWLY2nHAxTBRN66mUWzoX55JPpVOTUkWIIze/0qgllqNySFDDJ5A5P1qddISFg08isw4Kb un1xRbuOyRRmvN7EoDnJHPcVs+Fg7al5t1DI6KUKjp824VJ9ksrSDzfsbSOuSUY4BH86mtL kzXFvCoWNTLGVCpyORznqaiesWhpmPHol1cTStK+xMliR9fXpXdfDbSobbxI0zDzGNnKUG7 O7oPyrDtdq6gWbmMHlGBIHPWvS/Ddnfxu+qS2E0OnSWUiR3LR4jzuHAboTwfyrooy/eRuc9 dt05HMeJrcC+chuAGJOcBeDUOgatZaToJL+G9J1qeSRsNf7iyDA6AMOOvWpvE8gS9mRGLqs ZJbGAAc1zNqzLFGpUYVsj86WJj7S6IoO0Uzp7TxTBBCbW68JaVq/wC8MnmXqOrRE9UXa4+U elJc+ILG9mgtbfwpp2inzVzLab97c8glnOKyfEWI2tFCFQRIxz/F85pmiJm9Kgb3zGQOBgb hk15XsV7Pmud3NraxnSzsuoXJB2fO447fMcf/AK6e8hIEjABl7+vHX61TvgV1G7VCSBM557 /MaVnfy0TaSWYDmvTS0MGjofCyNJqPmBgEhVA27pyw4/IH8qm8MmO91q+jc7Y5xKrH/ZZWF X7XQ7PQ5/JfxNYXDSkGWS1SRktuDgvlOQCf4c96ktdA03RZ0nh8aaZq0zSRKIrNZg+N4y3z oBgDPfNcE6kHza9jaMXZHC+ciRBiAA4wPY1FhjPvA4DYYYqzfxrFdTxCNhtnYY9txqvJIGn ZA21Q3Fd5idl4LjikubhmbIXH8PX5X/wpmtTOdJ0Tnc5tQc+2WGf1pPB20PdMQQchR7HY5/ pUOpJKuj6G0qhAbMbQPTJ5qKa96fyIn9k5+wMgmbyyV3MM570+5f8AeE+5684qWyRVZxt4H PX+VQXO5lyFCknOBWvQS+I6Lw4IzNHNdzpBBHBO6ORuywwQMe5HerE0NtJ4eg1G2ldriWaZ J2YclwQwP4hh+OayNOWR7MgEKvlu7H0AIx7da3Le0mXw9qNvIJPLUQagsg5+Q5jYfmQSfau KHMqjk9r2NpW5bHMwMHeQYOWxyF6c9cVOZVjlRiSCpXjHeo43iglkmABVfU449ap6ZdJe6o dz5TcChPc+uK7DK1z0OP8A4RK31WGBdb1K4gijkF7M1pGpiLRlf3a7vmwT3I6VFDo/w/vo7 izsvHGp+fMjCFJ9MCIXwdoJWQ96wNPtY7uLzLmPzHzclmYddseV5784rKZ1t2u5Lf8AdSQx llZP4DjrXBGFVybU+vl/kbtxSV0czqTSQXdvgnc8MZI+8Dx0PrW/pEKalfWOgtNFpl1fEb7 t32xQA/3hyVAHXHrWdcpJNrkUcaAeVAGZgM4QLknnpUVuZTfx6l5ptoYgrNLt9sBQD1JFds k7aDWx6hZeHNOlhk0EeMNJgjtYkVNQLSCCVhuztO3OQH4yAM59Kqar/YnhjTF0TS9Tt9UcF riW4tMiEsFKxxqSAXOWLM2B1wOBXN6rZNbWfmx74U2QSmItuwXBJz78fzq74ZaSSwuLO9tw 9neqxSNvvGRFLxuOOOQRnuCRXnJVFrJ6XNLo5i7tvs1rbQuSiQLwhHMspPzkf7I4GfbFVpw XsJpmUKGkXjt901JKsWqXZuYLwSSN83ly/IwHoOx60TqBpTptwROF3E9ML2FeiZFG3VvOBY EcdqsOYi5+VW9yuahi3K7buPc/yp+JOzOB6ZFNg9TV8MArot8eOHVsHvxVhj++fBDAnjI7V B4XI/sXUFyPmcDn0204ghmJyPm61ctkY/aZ2/gm7YW99aOMKXWU5P1FdGcNMBnkEk84HWuJ 8GXLrq90uQFkhbg9yMdK7IqcrIp+TaSSTnkV6+GnekkeZXjaoyto4lS0vIblmaGa+M0a55A 5Un81/SiO3IGrFjhhOVRcY5zn+lRpdRWd4Y7mQpBK5dSq5Pr646k1LAsy6QJ2kY/api67ur AE4P4knH0rx4VuapGl1i3f8TqcLJz6NI86uYvsvim6iE2Rt4OeRnBxS+I18yLQYnO5mR8D1 zIcVNqUat4r1DaxKxkhfb2q/rNtC0/h1xBIdluZdsfJOHJPHv61dR2jM2i/eiaV6fstxHpx kLPFCrHn15H6Yp1rAl1dyIRnzLaTnOc/ISBXKarrUsPiu9RgURWWMAjBAAx/Kun8Pqt3qkD Ro7xlxnA3YBz/AFril7tFX6WNnH3zEtpzBLJayAEjp3yKsSv5iMHj+U8c1UvYyD5mP3iHn/ OKdDIZI1kHIxk+3rXUmY26jdcjaTwDFvbd9nulwPYhgT+iineHo93hq3b5vl845UepAHH1N aumx2WpWl1pl3KY4Z0MbFMEryGDAH0YA1PBp9noNnBpaaimoG2LXM88aNGqrnKoN3OScVwq pGMZ0r6/5nS1zKLM7WppJNTnYjlX8sg+i/KOc+gqgzK8LbOCACCT3ouHLSea/wByT73sarx g+aduQCflHvXUtFYy8ze8NHdNNNgDEbZ9vkb/AArHsWZb+Pb8rDBHbJGD/St3w+sltLfKEw J0ZSeCFPlue1c9E/leW6DDqQfX8K5krua/rY02SZe8TwiDxJeFMBJyLhMdCHG7+ZI/CsBgw lJPR+c11XiOLzbXTbwLltj20pPdkII/Da61zMmwJncCQPl/OtaUuaCYPcRVyeeuPxxRH8ql C2PL9O4NQNdKVyPy9c1RnnxKJAckjBLe1aAkac08bR4z8+MjjpW74PuUnv5Y9wGO+TwMGuJ E0kzYBMnp2ruPBVg1vLLNdyCJJcIGKZ2A9Wx1OPSsMRZU22XFWZxC3MhYbcsSMYAyTUscF5 OQVRlUcZNepL4D8K2cQ8rxnaM44AexmGT26Z/KuQ1qye11KawNzHcxQkbXhQorgjqAeenY1 cK1OekXcl3XQzINMQOBc3AHsDuI/AVbFtBbRNLHCJSOV8xuPX7oqvbeXFdcZII5wcciuo0u DSn8L6jcTaZNPdAP5d4LnYtvxkApj58nPeqlNR1ZNm3Yykma4tllZ15XhD8o5PZRWY7JDct vVjEccDoKkifjbnaFbaD6+9QXjgosjknaexouCRcmuI/J25+U8jHNWfCrsNYy23gcE9F561 kJNmJcqDxjNXdCuxaeIIpAAFY7cn3/AA9qzqJ8jsXHRkrIINVkjZ2PlyvGeOuD+vSvR/DF7 P8A6Vp87uYVtNwjLkjggkAHjH+JrmZ/COtancrqGl2EkunTkSS3PGy2PVxI38Pc5PXPGa2/ Dl3Cvii7eBC0P2SZkBUZZBtVSR7jJp0mp1YW9TGumqcjP8YTebO7SSRqVhAAVcHr/hXJ2zD ybdt2Cz+vvXQ+M5T9onyvysBgr/D9K5uwUqltkYy/Y9eRXbV+JmFFe4jY8WbUubZUO1/KPG Pu5kbio/DShtSUE5TKFieP4hT/ABUSNSUsjgGNsZ9N7U3wshF7IRgFNjYJxgbv1rzH/AOz7 Zjy7lu7liwYmRuPbdTbl3wAqgFefu9fQ+9JcNl53iO4M5J+Xpz9KhlLlG44GM4OMj2rtRmz am3T6PLftKYpCu5lUYD/ADAAfz/KsqwdpL/y2JAO7YyjoQDjP41tXYMfhyGI4YMIypOeuC5 H/j1Yunlv7VtCq+XmQK3v61yRhFwk7dzXmdy34lJ/4SjUGBA3SmRSvTBGf5GsZpsv0IIPU1 ueKAkerxTKNqSW0TDtjChT+qmudGXY5J28fhW8HeKZL3O18HMuZnJH+sXG7j/llJTb+Xdom jHb0tU5yevP5VL4PtWuH8mIGSaS5VEBA+ZjE+APxro7j4c+NJbXSoh4U1I+XDGjL5OcEA5F KMopyu+xnNXs0cTaSbHnVhnchx2INV5mUuDjk5yM9atT2c1nrEtpcQyW0sbGN4XTa0ZHYg0 moIgkPyk/KMEHj3/nW+6M9maGnME0i5ibo9s3OcYHmCuinMa39lY7mjS5sjYyA9DujygGP9 tR+dYdpEW0mV/KAHkg7R3Al5x+VUbbVdS1PUm1VpFjjjYPFEg/uMDn8hXO9KcvU0teaZzM1 39puBDHxB5gOD95yDiti3hjhlzFGmRySBjFM8U6LbW/jG6SyQx2zTNIqDoiN8yjP0NTEMUW QbUTIHGM1tF3VxytsaOl5W2jcnqboDBx/AO341kXif6NesvTZyfWtvSLea4s4YbeCSWRmuQ saJlm+RegHWqd3o2tFblZdHvo42Uh3+yuNo47YrGDSck31G1sc9rCCK+j+fajwI0hU5Kj0x 6nApsC/atTgQ/u7O2iExB5woGcn1J4H407xQsJ1spC58sRqgdhjeQMZ9v6VIsENlponvF3N IFVIs58wAZ5I425I/KtmXF+6dZfS2r+GP7Q1DMssi2zLDjh2KucE9gOvvxipPDN0+4ibbJc u6TSZGAmUkCqB2AUdB61Hqam/wDDNm9wwZD9mkmIG0BFiYkAfTAFN8KGT+0764uDtupJI5P IH/LJMPtBPryOK5H/AA36/qX1OLjs4rG1jNz897KAUgHSNT/E/uew/GlMn+ivbsoYpLu6de MZ+lNsEIt7i+uTukOYoy/UuRyffA/UipEVSJsj5hs5P0rqIYkNoXmZlPvz0qc2UrHIYY/3A f51LbuAdmPlHqM+tTNeBWIEAI/667f0xQyLsg8Nq/8AYl6y9PNUfXjpSy5WeUHs3Qdqd4Zk 26LOARzcDIPf5aZOP38hIz+NaS6E/aZqeGp/L12Ag43gpgHBIxXpSxS3z/ZICm/Byskqxr+ bECvIrGTytUtZSpPlyqcDvzXpt22MBRlTJkDHTgV34VvkaOHEx99M6RNG1SLTIlAsWLDcEk uYHB9CMtUOoaJ4gext55mt5WQDJa7hxwM/3sAcfSucnDtb23lkbiDyexrL1e4U2n2ZSFluH CFfXucEeuKJ2i3JLUiCbsrlS28K+IptVumkt7cvKCxxeQk8nI6PXR694W8VWtto93YxGCeO 2IEsd0iMCWPQ7h1rz2FguuX6hR8w69cZxXWeIR5mn6VCcBPsmQT6ljXGtYu51y0nGxh3Pgn xHqQed7My3hOdxuI2aXJ6k7utSaJpXjPSZWWC1mt2I2h4p0DD24aufuVKOJB95DhveqN/As 2J1UAvjB7E+lZaPRo6Fdnoz+EvEk0a7tIlJ6kAg9fxqq/hXxaLxnn0e5kWY7s7RyelcLp+q NAVgnG4KcKSPufWtaQiWIFTzwQw6CjYnlaNK98NeMrO7hmtNFvNwUg4jBBGehHcVqwaF4yv dNh87w9dLIzFmSK3KhucKTjrXn+rS5aEbslQa0rKRxotq8LkNEXY4PYn/wCtS5YvW2pbvyp HVDwj4mzsbw/qDbun7k8GmL4R8UIwY6BqAIPUQN1rFiuMof3xLAcMG5pr3sysf37hQMHDn/ GloTY6iHSPGVnp9xHZaVqNv564crAfmxkenHUj8axo/DPiPYN+gXwA4ZTbtx+lZa6tMg2fa 5fb94QPas+XWbpblyL2f5juIEjYzSsikmdVqdt4zvLe3trmw1GS1hPyI1sQFyAueBycADPt WDcaRr6hv+JJfk9j9nf8e1UxNrt4Q3225ji9fNYY/XitC3uZ7dudRvLiTj7ty+0fU5pqMUh 3sU18N+JpmBXRL8L/AHmt3H9Kn/4RbUYtr3FleSNjO1Ld2I/oKuT67r4hMaazexx/e8uO4d R+POTVd9a1vHGs3/T+G5cD+dO6C7Fj0/U4kAi0e7hU/wAX2dmYn8uPwq1anW7TfFFpd00cz fP5lqzHPY5I4rLTXNcW4ffrmoYblf8ASpPxH3qtjxFr7oYxr2oj/t7k/wAamSTVnsFral4f 2urf8gycEHnNs3XPXpVK6i1a8vJ7iaxn812yVW2ZR7YGMYpY/Eevklv7e1DDZz/pTnH60r+ JfEQYH+3tQJByc3L/AONRGEI7Id29zPlsr2Jwxs7rAOeIW/wrXivdStdKk0+OyzHIG5ktiz ruGCASOKqy+JPEQGG1+/Oef+PhiKktfFXiWSEH+3747c5Hnk5NU0noxmaiXccvNvKquAR8h 6ipHgkZWBWUbhjG046VeuPFfiOKLB8R3iup/imPI78UL428UyyfuNVv5AO5bH86rQRkAuFQ CJ8kdSp60190ZBGQ30Pat1PEfjRzvPiG4iUknBIbHt0qYeI/EaufO8SXLsO7bcH26UaAR/8 ACS2jacI7qWZW2gPGjfK596v+DNSS41PUZpv9YbCRc7eMbl6fhVKTxxr9u58vWmL9sohA9/ u12Hw78Y+INR1u9gl1ppmWzYqvlxjnK9OKMNShCfuLVmVeV6buc/4gmhuBIiTDgBeSB6msK 1l+zC3Zip2MDgt945zjrXpeu+KvEMQmljvscEAGOM4IBH93r3rlk8ZeJfIiMmojPfdbx/TH 3a6KnxamNN+7oZWrakmqXK3MsXl4DDPmbsgsW6n0zj6AVHpWsjSbieWGNZGcBSA+3oc9fQ/ 5xWxJ4x8QKw8y9jx0A+zx/wDxPeoD4v1/y2zNbNyCM2kWB1/2a5nCLXL0Nk3ucwJ/37hRkH APtTZHxuBYKSNu4dDXTJ4s1dnIItCOAQbOI/8AstNufFesPtAh0/ggEGxi4/8AHa00HczNU 1iLUbaC3tLb7KkWCR5u8MQAvoMAAfrVK1nEUkUjkMY5Vbr1wc4FbSeKtTU4Frpijp82nRdR 6fLT18RaiWwbPS9oXnOmxYz19KlQilZDbKuu6lb6jLBPb2hgSKHytrPvLfOWz7fe/SsNQWl 2BMlj1z0rprjxPexeWDpmjN3IGmRcj8qfa+I7qS4ONG0SRVAODpsQ4H4UJKKsh3ZT0/UorT T3tpIyJWlWRZFI7AjBB69Qa6K7iuIbWxunv7gfaY1kAjG0pnPAOfasybxJI7EjRNEBjzn/A Il0Xc/SuxvfFMQ03Sl/sPSHLQwnBtF64ycelQ8NSqXnJamUqkotJM4y+m/tTxNNdDzMyH/l pyeBjJPc8VBflmu2TI2jA3dM4xW/aeIlbUZi2gaMAA20izxjke9SW+s2s90z3fh/R1hV2JC 25BkYD7o+b8zW8YpKyM29blxYYbf4ealduZRMLBoI/lwrBpN27PXpx9a5DT9YiFnZsYlxEg jk8sYyuMN+JGa6TWfF3n3E8J8O6QVkhC7fKcAADj+LtWOniK0SwiX/AIRXRo3OF2qkg7dcb +KJKOsVsOCla7INSvYru4tTCJE8uCOBmk6sVyM8e2OapszvOke4BVPTPArSbxLZJgf8IppG 7J/56j8v3lSxa/Yqg3eE9KHQD5p+P/IlZqKSsaPXVkmk6m9rbwPZ3T2l/ZSySxuuVJ3BRww 5B4P51qy+LfFyKL2fxVqEUMbCRv8ASZHPDDkAnBI61l2etaa8xLeDdKyW6LLOO3/XStPVtY 0kaNO7+ENMYiMkhpp/Uf8ATSueeEpTlzvctVWtDz3XJhf+I0cu07SMSu5cGQsxOT+fIo1C7 c6z5MCpJC0KoImUbSMdh25z0rYvtf0OLVppB4O09nSNUiInuM7iOv8ArPTNOGq6LDdww/8A CIWP9oMEUAXE5EII5z8/UDn2reyLWxpahqcC+FbW1siINQlWFBFPjaiohBO7OM56A/zFc74 du10fWpf7VimUSBTwuS5EisT78Bvzq/qXiTw/NuVPCds8SMFT/S5vujgHr1PUn3NWbbVNLh 0qS4u/CqLCgzFA17KfmPQ89BweO+Kn2a5XEaZk30ETzZU7LGF3Nukgw825iSxA6dhn24rPk DLqFyCoClVIwOnpVu91DSdVlgk03Tv7KmBy/n3TShwBwqkjgVEuZr24fAOVQEjtzTEyKdcr 5m7LD8OKjEwIHOeOoANWZPmgIxncelVX8kOR8v45/wAKbILPhz/kEy9cCfJ7/wAI/Kll4kc hcFR69KZoJI0SUkDb5/c4wdo5p12MSFm5B4I/CqkL7TKvmYkQsDncCQemO1esSSK9iJS2Q4 V1PfBGK8pZWDRnHbvXommzm40PT5W+7sKn2xxXXhXucuJV7M0ZBuWOMkbljPBPU49fSuXu5 2utXEKhVW2ABYc8kjPWugYorNLIcKkZbg45x/8AWrntD0zUNev5xYWrzT7GuHSIZ2ovzM30 ArTENtpGVJaXMu1UDWdR68AEZ6HkV1/iby1j0uMj5vsaEj8T+daA+Hx0rUbL+07m5n1PWLK PU7WxtbUuGgL9Glzw21WP3SB3rsPjl4U0bwzpdvNoVnI/2W3haS5urnaUVgMRhCP3jHceV+ 7tOa5VJKLN5RbmmeGX6bk8xcccH3FYSv8AK9i7fK/zRMezV7TN4S8I2fwe0DxPr1xeWOsao k7rFA/meaBJtj2pjGTnJG4HbyBXIeK/hH4t0bUZbTTLSXWzaWkN1fGzgf8A0AyIHEUhPG8A 9ATWR1RXc8+VDcA27/LMnGT/ABfU1Ja30ls3k3OSg7E9MVBczSyyhjB5cijDEg5Y+9NmufP jAki+cY+b1oLtclupfts4aIYXB68VpWM7w6bEvJxuxjjHPNYe4hGQEAEgnip1nneFIY0PyA 8gE5zRYGjQM6xvtU/J94ZNQ3N8d/lp82eAAOtUniuvNZJEdip52qTmrUFxFbAEWDu+P4s80 coh8Nhd3QLEeXGOS2cY/E1aihtLWINGhnlPUn7v/wBeqlxqd3cbFkQ4UYC4+UZ9BUK3jooA iOfU5oaBpmq13PeRiGSQGNRkR9FH4Ck3bdrx9xtOBjntWUt2VOPK68nPenjUXETReX8hOeT 39aVmwsahbcMZ6cNVWRiOMk7cgZ4GKpC/kVs7fao2vGL58vqcfWlygkTzll2upwU9OeKtI6 sisRkMuOtZq3TYGYw2Bg570qXjRoVWPPJOOwp2ZVi+JMsykcjkfSluJoEXDOAxH5Vly3Msr kuNo9B0pUuEViRCCfVjk0uUVi95txcYKQYJ7txU0VkiI3m3RV3PKxjAPrWcL7afljO73NMl vJZGyvyDuBzn1oswsbW2ytyWVMt6sc/zqGTU0Vh5QY49u1Y29ic9c+pzT/MOOR+OKfKFi+9 /cvypK475qqztITvZm56A8VCHZecZBpyzhesYP4ninYLEhAUEAfMa9F+EiyDxLqEogLhNPk OFHuMV5yLmTII2qB2XivSfhLMxv/EUg++umkct1+da6MOv3iOfE/wpEupSST6bLujypLtuJ +7yeK5qYlUACkKoBHeuo1lWGkQqiAGRm3bTnPv71zdypDKOpIAxjNTUTTMaT0IZXEhyxH3e vXFL5YaMsQ21cDPSqhwsp5529Pap2OIQVOSSBgd6xN7EL4WYknbkZyO3FMLARhZCSWGeP8a iYvNIXdsY4OT6UrspCgMXBGBxSKHwyK0h3YODmrSSBxuK4PcdaykZkLLjIPGOta8aQNDiMn IH3R/KqFJFa5K7wCdwA/P6UWUqi4YuzDnpnFPlXLvnnpkDtVVQDcnglR2HpUjWxoSzxLLPA qhi4GADkMOv+f8AGupnAItF2fcCKxPO3C/5/rXD2p3XCO4H3gMn612utahE+sPa6eQ0aEh5 v4Rxnj1NaR+G5jU+JJFF3jjuWs7dtsoALPngZPT6n9KrySJ/aVnsOPkEYHZSD0rHiuJI7yc FhgfMCTznPrUqStJfWjE/xHgU7j5LF+9hVri4lLcKpAJOMHBqjK21ABlCFXGegOBWjcGMtf eYG2lCB6ng1T1BCZztYEhEGP8AgIqGhxZT3eZOrANkADp36/hVtTvkVWDbeMZHP86SxiYyb mAPAJ7EcVeEATUGd2TGRwpJxQkU2LaYR2YE4OCcDAq1qsscmlXAZXUmJlHH+cUiR4mlYOg+ VcGjU5F/s+4kBXOD09B0ptma1Zxd1cfZ9SMkefN2KA3QxkDsPWrFsyRQXF6SfNaMQRYzncR 8x/Lj8apXe25vmbdtdiB8w4/GtGSaPTo4wqB7hUAQtykZ7sOxYn8sVFzr8hkG7SLZpLyBZJ wQ0UUgzsJHBYd/9386W9upFaO0kcySbWnuGPJZ2Hf6DAqvYFpA13MPNWCTzHB5Lt/CD65NT xD7BdNcz4e/cM4jbkRHGct7+3501uBJY6dZ2yQzar80ko3R2pbB24++/oPQdT9KmtmxLfIE G1ghB9OazjOyWDTTu0t3evku3J2A9fxP6Cr0ZUXF0dvz/JxQ9yJCsCE3uoOTx6VHJgyEqmA fVgKdHCNhkeQhc9Ae9VbhJ3uHZISynoeTmpYkXND/AOQDIOn+kdT6bRS3JGeeT0GO1N0Mka FKwIAE+Tn6ClmKhjg/MG7dqti+0xm4bxkccV2fhw+doCQE5CykZNcQw2scnp29K6vwjKDp9 2CRlZFwPwrfD/GY117lzvNH8LT+Lr+20O1uoYJLs7GkldVO0clUDEbnYDCr3J7V6LYaq3wp 0K/sBa6fKtveM+nxXVuk805TaHWVlCkDLEBuxRl5rAjvtM0Czu/CniLSIdbsNNtU1W/xG8F zbXLBRH5MwPJAYDnAwTjmuXTV7jWl1H4geL86ncTz/ZrK0lY+XLIqg/N38uNccdyRnqaqbv OxEI8kPMyD428Y6vd6rYW01zBo/mOYLK3BaK1Rm3NGjH5lTP8ADnFZ3jV55NZtI3bdIllFs yT8p54OaWz8aeLbjX7oJrtzAgwsUFs/kRIM/wAKLgCvSpbS08X63Mvi2CJxY2duIL1WEMtx cNny7Z2A+YOQcnGV9ay+xJjf8RI8chuNUSWK5svtPn2jiRPLUkwuD1HoRXV3XxD1PV/D97o Xiu81KUz3w1M3NpIIpftATbiQYww4U9iDn1rM1Dxz4jO1bS+k0e3iJja007/R40Az2Xkkdy STxUsfiW11eYWPjWc3cM/7uLUSo+0Wrk/K+7q6gnlT26GsOp0LQ6HXfCFh/wAItZaprmpWb +NtWEl+un2kxmF/AxwpJHypKT9xV6gHNeFtbSSXsyFGiVXYNv6pz0Pv7V7R8K9Q1PQ/iTf+ Gbu0tLPUzKbdNaeATzaWE3F/s6ngu6g7eOCQRWZ490G1tri18VaNPqsthrMkrI+rW6xTvKj DeSEGGByDkAc5FVfuXtseTXUCQlPLdmRx/EMc11vhzw1q1zpmlX+myvcS6rqEmnx2cLFSSi o5Zm6BcNyewBNYOtyPIbaRmX51JwBjvXrvg3xt4f0P4R6VoGqW8Uw1C7vbe8mgOLqzt5ERd 8foSRknuF29CapO2obx1OYudO1e48RXWkaDLca0tq3DafG8iN6kHqVzxk9ar6r4e8RaRZWG oXf2pVvoZJmidGDW2yXyzvBHy5PTOOtb9narbeFNT8A6d4nsItSh1P7UJ3uRBDqdqYwI8SE gfKcnYSPveorspdSE2t+CfCd14jg15rzSZtC1GWFzKIzNM2wbv49jFCG9uKlyl3I5Ujy/w/ 4f1nxHc+TDJcQoyMUnaGRosg4IJVTj69M1g6jFqGkazd6TPczPJbS7Q7o8Rcdm2uAR+Ir2C y/s+48Zzafa6zC2i+DLQWtvbfbFtf7WnVjvwSRlXl3Mx/ugCvNNfutYuviQura3qNo+qy3i XE1yXE0CEsCCSuQUAxwM8DFJSZSijLu4tesrqKC8gvbaaRQ8Uc0bIzg9CARkg+1LPJr+mzr FfJeWMxwwW4iMZYeoDCvbpdc0i08XWeo65fwxa3e2+oLBbJqomt7W4kKmOeOb5jCJMvgHO3 g8A1xHjqVrfwCmj6jAsN616txClxrI1GeBNpDMCowivkcbsnGcVSk+4+VHAteatKskiyXE0 aAlykWQuOTkgcVltpupXCm9isLkWkjYWd4iIyf97GK7zR9YFp8IDpUeoGKC78QRvqEKSYeW 2WHndjnZnPHQmvU9Y1y0hu9Z1OOEzeE5oJVtzLrsRsp4thEUSW6oWDD5cKACpGSe9O992Na bHza+laikTT/ZJZYE+9LEhZB9SBgV1Gn6NrFzoNnqKXFtaW1xPNaIZmC7Xij8xt3HcEAepN ej6bdeLbqTwzd+B9Zt4PDEFnbx3kJu44YreUf8fBuUYgsS247iDkEAeldFqV3pieLLq5W+s p7KfXdblUxuoTBscLj0yenr2pJ9gfmeFaxD4g07TtI1W7Rbez1SNpYBszhVcoS2R1ypNQ+I dK1Pw+9ubnULKYXgMsS2ziQ+X2Y8fLn0PPHIr1bTPEFrNc/DC38S6w99psdhcsqXFxuiW58 yUW5cNlVIOwfMCAMdqqeOJbmP4c6kniKz1Y3E9zEbI6zqEFxLG4JLvEEQNsK5B5C8jGad2F l2PHYbq9MwERJc8DCj/CpBqF9u8vz23ZwF2jP8q7fwbrGoaJ8LfF11pV4LTUJbuwijmTHmo n70sUPVegBIr0XQjpt7eafrl4DP4pvvDYkge3EQmluVuGRnUP8AL53lLxnk4z1xScrA0jwp rrUjJhnZGHXIwenuKsw6XqOp2OoyJGZhY2xvJi7bdke5VLD15YCvcbu60mPVvC0Hiu0nXVW nnaCXX3i80jyv3KTqvPl+bjBf3HSqGkj4gy+BvHb/ABCheKwOnhYmu40SXcZ49wt8YJTbnO 35fu0XfUEup4rYeHdRv/D99rsbQR2VkwRvMlCvK5/gROrHHJ4wBUOkzpDdncQCy7QWUHBr6 V0WDxQnxa0vT9I0izl8AieP7OrQRmxNpxhzIR/rPXJ3buPavnTWrZJ9Rvbm0UIyzPvhxj+I 8gDj8KL9g30ZtK7kgFUJxnHlr1/Kur8CsVbXpAQhFhtAVQOrgc4rzqw1MyKsU2PMAwHI6+x r0HwGxkm1sKetlyPfeK2oSl7RI5K8bU2JqOG0eIEYLZ5YcLXMTyf6WvlncnBBJroNSdhocI kDADLDnr71y7HzJN+7C9lPf8aKr1IpLQglU+cxyB1wQOlPDfLtjKBeM5FKyEpycDHPPb0qr L9xCMgnPyg/lWDOlCMpfCYyc9uPwqw8EYi3nC8/LzioAv73duIAHGO5qXzHkKKQSoJ98Hmg GRrCIRJKWxgk4NWbPfsic5GxNpYdRnoacsRkyH5Xv71dtUVbZ2K4bA+UDGR9PSmJsy3PlXU m4gknjjrVbO4tzty3Prj61dlVXmDBd3zdc9B61F8u1tqg5pIpMhjwgK9MDqa6XxNJ9m1aOC DKwxomO+5vLGTz1zXPhSsqhVPB5re8YTpN4gUfMVCqAzck8Cqt7tyH8SOeJIuJ2UgA8etXI CwvLYkDOcj0NVHz5kigccHgVLBNnVEO3bjsvTr2pLQprQ0HkzczfMArBuT34pt8nl6jIoZS 2FCjGM5AOcU7aSzBULfumOB7inayr/2xN5bAbSoyPoPzNDM472JoMLEoRowR1IPTjpVjzox eQtvRjkgHsKZEq/YXQW7bmHLEDJqN02TKhXBD5HHY9qEgZo3Ep80xqACxBbA4qhfFjbzJFl 9y4CAZIGatpIz30qBSNvI9MAe9U75THHM/nFSqrgg89fWnIUdDmLmRbTULpjuWRV2p8oPJH 6cd6oR3Esc6rGhk3YzEwyGP0qbUDLdanPgF2Mh//Wat28sUTSrGqsyIGmuCM4AH3F9MnjPe pOwFlaytPJQLBO0pkyTlUbHAHvioorO6N2kMyvHJKCCxGSQep9+KqES3qDbGzzvIzHB4A/p WtDKLC0RY7gys27kk7CAOQvfrxmlsJ+Q67e2025LuqT32AsUY5S2XHG71bHbtT8M17dKis7 ts5A6HArLENneOXtpGglJ/1UhyGP8Ast/jW9b24IuHztkkcKdxwAAB+ntTIloCQW8UTAyeZ J8pOAcVmTTXLTMwlcA/3V4rQuS8cbgOGwRzjj8KyHnYuTtLe+wmoFEvaLgeHJDnkzj+lRzF Sw4JbJ+lS6SQPDD9QfPz656VE5Pl4UEckjFaMXViTgbeT1APFdp8LrCPV/FsOjXEojhvJER m3BcDdzyeAccDPeuKlBZDxzx171reH3kjupjHu82aFo1+v/6gauk+WSZFRXg0e/fG69v7XR NE0Jddu7u2QmKVJTEyztGoIIdAC6xltnzEglSRXA39v53w58PTW4xDa3VzbzhRkLI+x1J9N yg/981yEaFygcEorkKc5wOeldBpWuS6XcNDJbpeWN2ojurR2IWUA5Bz1VgeQ3UfSqXdmUpH K+HCW8Q3MxIUJu68g/NXvcfhDxDq9vBDZ2bWwXUtPvXMrLF+4WNg0mGIO1T3964vwRZeC9M s9T8aQanewE3P2Kztr6yE3lTH5mf5TiTavTIHJGRU/i74iWnh7VpZNJ828vb6ySO9vNTG57 qEjmEJn5EPfnJ9qd/3TQ+X96n5HD+NrC80jxFqFzqOnyWltdXU0tuSvyyKXYjYeh4I6GuIs bK617UUtLcMVdgiheT8xwFA7k9hXpfhvVPCGuX5sLrWL7TNCuVxd6VeW5uooAePMhkUgq4P IJAPY5FO1OXQvAN7daT4cFzda1ZO0I1C5QRrbnGC8SAnLkH75PGeB3rBWWrOi72RR8b6mtv 8Rr6SwuChspUjE0ZwS8aKrOCP4sqea9T+KmnJf/DGHxHq017fa2VimgF1qiXLWViWAwwGPn ZnU4AOAMk183NK7ZLnBGQx6nPemvM0qiRTyvT3HvU6jSsP1vYbPTXUYJRz/wCPVoHQtRh0T Qb425MOqqy2rJ83mOshUr7NnHHuKxtTcfYtOCsD+7bj0O7pXoPgTxtpGieHZLfXoJribTH/ ALS0UIoZUvNpTD56Jyrcd4x61pIaTsP0bwA11PqNp4v/ANBs7CZrZbv7ZDGqzr96JS5w/oc cL3q54P8ADWo2F7rlzfwX+kyeG2Egu4riFfIDq+xS74B3AcMuc54HIqXQfHFjN4MtPD+rah aaddWN1PN9ou9IS/WdZWDNnPzK4I+hz7VneIvHmn+INA8RadJLcSG7uLFLNzbpEDDAsi5ZU wF5ZcLzwevFJSE4l66+G6Cx8Waot0kC6RFbSRxXlzEkjmQKX3DPTDfLjrwOteWeZJMWVRsT tnvXo+veMdA1STxtbefJ/wATddPSzkMZX/U7N+70GVrhNdtbbSfsVvaX6XVzNbLNciMfLA7 Z/dhv4iBgk+pxSt1KR0dj8MvFf9m2mof2UgW+iWa0E1xFG10rDjylZgXPbA78Vj6Z4U8TeJ Li8i0/S2WKwbbcyTssEdu3I2u7kANweM546V6D4p0rw/q994Qk1LxjJpc9noNiZ4JbZ5Cqh N26ErxyOxxg1Hrfifw/4/sdU0uXU/8AhGYzq0upRSXMbvDdK6In73ZkiRdgI4IO5qFbdgcz L4C1ew0/WV1e0n0oWGnf2jCJFUm8XzlizkH7uScEenvXPXmgalpcwt9TtDaXDQLceXKQpCM MqSOxIIODzXsdp8QPA3h2O2hgkbxbHpnhxNPjjuonijuLlbwy7cdRGByPUDBry/xg1trPi+ +1HTNQudWj1JhcL5ynzUd+TE395lPAI4IAxS5rgTSeDNTl106PodldajIlrDdSF4xCsaugb LMTgLk4BJ54rLv9N1nw/evp2t6fJBvAZ7dyPnQ9GU8g+zA17jqmsaTY6hrnhHVI9LjuZYtO lEmqRSSQbobYI0L+X8ykFsjgjII4rz3x5rdhqP8AY+l6dJYTwaXbNGWsLd4oQzPuKpvJZlH qcck4FO9hFJvAIg8I2ev+dqL2uoTRQqn2Hcqln2h9wbp2HGSeKq+I/A62UemDQZdQ1F9Vnu LWG2nt9k4kgZVYbVJ6knC9sc131hrXh0eEtLGua9Z3T2v2FbURrJHdwbJw0kUwHyPEg3lWO T0xU0Pj7wzpuv2fn3UFxBcvrKNK6ybbf7TMpilO3DAFQQSpyAxp8ybBXPILnwj4p0fUbOxv NFvbea/Oy3QLnz27qCuQSD261b1fw34o8O2Vtc6poV9ZLO+yKSaMgb+y+zex5r0fT/FGgeH dW8PWC3Xh63txrsF/N/ZRnlS3SMECQvIxCsd3KqM4Aye1cx4V8QWUNv4vk1bWzE99c21xbG QmTdMl2r+dt77V3E9yMjvQ0it9ytoHwt8Ya94sttJ1bS76ynu42nU3MLFmQKTu+mQF9iayN St9WspI7bVLS7tSy7Y0mDA7Q2MKD2DAjHrXqN14k0K38e+HdYutesDeA3z3x0+4kezwyN5c ihs+W7k8oOnHQ1zvgnxF4ZbwxEfFF5GLnwtcNqmnQSZJvdy/8e4P/XURvz23Um+gmmc5qWm zab4Ytnub29true4dPsLQyIkWw4ZmY4G7JHABx3rnEYxvvDcj1NdN4p8Spq3gXwxvvUuNTW 4v57xQfmRpJgwJ+vJrhWncjrilbsPlLlxCkp863wrAfOg9u4rv/hZN5txrIZsFbPAx3+cV5 nG8gfMe4kdK9O+GMf7zWpQhjBtFVlzxkuMGurDL96jnxWlJlnUQPs8VuhPyo5+YfrXLBGjc /K5fPJxxXS6tuWUoWChomwe9c/DFIdk0hON3A7DtSqLUwp6IrzkosjE8Yzgdaq+dGGjDAZA /yKsybWLDnJBHHYAVU8hBGvOB79awOhEpmXdK27H0FEbrFPsQfKy9vSolTbPkMQCuBntV6C BmeKWPBkVeOKS3G9CeFZFk5A2spxn1q9DINpQjjrkHt6fSs6NpAckKMZJJNNknG5AWxuU4x 3pmdr7Ek+1YsKpG48nufrWer4EmScg7eOtSMTgLnv0pwSPBbAz/ADpblpWQtsfMmiZhg7gC DWt42Kt4ucxptTdgAjB4ArLtI385ZQwwsnCkdOfWtTxjK8/jO4kbqJSDznsO9X9mxH2zAKg TttPJIP0qS1TdfNxyB3HTpT1XC5Bwc45qW2iBvFBwc8EZxn60i76F6Fd8knz5LRHjHX3pNb Q/2zdIMht/Y0lozDUNgYfdP0qTXJFGs3oZiW8wgEiqexmviJbeRVsYQW+7zjrmgS+Zejy+P mzk8gj/ABqOww1s6MWAAzkfxVatoo2lUKAJPUtnA+n+fSosDdhxYRyySysWJHf3xVe8aBoZ WeTaxVT8y5xjp075qxf2lw2PnJTHzAduf/rVhak0hgy/B3A46ZHpQwic7eM5upypPzMQW9f rU/kNJarDvVXf97LIx4ROig/zqExlr+USsEj3lmzwDjnFLPcR35CKVtsfdQ9G+p/xpHYkPJ Qwx2dkx2SvtaRuC/19BTWdru/8qE4jRPKjzwAo9f50+2iCWr+aQjHcgL5+X1Ix37Co/tETR G2hi2QoGO4jLOfVj/SgZKWhgvQLeYAY2tLEMc9Dt+vrXSRoXs8KNpErdO3ArlAcKkcYO+Qh yB1wOg/rXX2gkOm3L7cIXxjbntTMahUvY40sYizlpGPKkcYrnnCByAxI9c4ro76LbaQkIAS eQe/XmooIrHyE8wMXxyRikhRehBpXy+GQGAwZs/5/Ko3AHOOcZz2p2kkDw8R387t25qGdkJ 29QfXvVMOrJJpMk8Y4wa1dPXdIjnI2N0HTnisnbvkkLDGDke9bNvGYrMMqfNkOTz6iktyZb GvGhCqXJxnI5wAOeau6loesaOmnXOqWM9ol/GLm2aRcCSMnAYf4Vpabf/2BrthrEdpb3ot5 FcQ3UYkjcE4IZT1GPyr1zVL2z+MWlaZa291BY+Zfqt1e6g6G6845EdvBEpA2BTjcQucDPSt 5e67HPFcyPEvDD/b/AADqenRfNdaTfnUDGOrwumx2x/ssqZ9jXHeOZZW8QxJKckWsP4fLmv RtN8C+LvD3i3WtV8MedqFhouqSaW17bgbmbOMNGc8NnHcc4qLx3b+HLrUTf6r4O1CO6WKMS tZXJhR22jI2MhAI9AaSX7tmqsqqv2PNPCdnfat4ht9IsyALtwJnbhYo1OXkY9lVQSSfSrXj HxPHrfjbWdUtFBt7m6doT0OwHCn8QAa6zQ5PEGqQSeHfA/gFrO31AiB2MLzS3Z6+W8zgADo dgwD711Gk/Cm6ttJsfEusWFjqsc1yI4tL05I5PtDrKEkhZ9w2sMHIUHA5PArKy6m7eux4S9 4zHdsGSMHnrUZuWVjtHBx+OK94+LXibwNq+mWVroWjWX9oROpW6jyzw24DDyZPlVchugVcA Dqc14zJf+WSrQQFW6ERLxS90pN9jJmlMhXjA7CvQtL8HXmt+HPDLWEVpbG7jvri5vXLsY4Y XG55FGeBnChRk59a4O8UMsM4XYZFJIHsa9as/Gtp4H8O+D7O2uY9QmXT7tNRitJsGNLmQME Eg6SAKD3wcA0dBnOXPw7vJY7K68O3b69FdXiaeQ9rJaSRTvkpuR/4WAbDA9jnFbmh+B/Dl1 c65CPFOn6vcaVpd3czWsEckWJEjO1o3IxKFbr0455FU774py213pk3h/8AtS4axvFvTNrN1 5xcgYEexcKFwTk8k57U+x8X+BdGj1i/0jwvqIvtVsZ7MLc3KNFZGVcEx4XL+nzdvfmkwGXv w9ilivtTvdV03w9pmnQ2CzM5kmLvPb+YCigbmJwSR0GfQVkH4d6iNektJdTsRpdvZpqL6u0 jC3+yucI443ZY/KFxu3cYrQ1vxpD4m0PUtMh057VZ5LCdpncEIttbGEg4HJYnIxUsPj/RpN LttE1LR7ifSP7Kg0272OBMHilaRJo88dW5U9RmmvMCHxpokUehW/i3Q7nS59BaddMiFrNK8 pdUL4lEmGBwPYcjFYeieGbjWdHl1vU9Vs9G0iKb7Otzds22WXGSiIgLMQMEnGBkZPNb2s+L PCjeB4fCvhvRZ8LqH26W7vggMx8opjYpwmMjHJ75qTRPEXhi88Jw+GfFVjLBbWlxJdWl1Yo rsjSBQ6MjEBgdikEEEYp6dWTdroWV+H66Rp+qzaxc2c6HRV1TT7m1nLxbWuViEjYGSMbjtx n2zxVzxF4LgsfGFrp/hzVLJoYtNg1G5u/PeNLMeWhMruyjALMCoGTyBjNWNV+IHhWXQ7jR9 F0GaG1GiLpMJuCGZmFyZS74PAIPQdD0otvipY2fiu/u4tPe2sNR0u206aSEAzxeUiAMoJ2k bl+6eo4yDQkurFd9jDTwfrWravplrot9p+sR6zNJFHqMdwTG0yqXZZC6hkbbz8w5HPNQQeC bufT7jV5Nf0K20uC8Nh9umuyIpJgobCYXLDB6gY4Paurk+LGj2ur6SEa+1eys3mnmmuIlhL yNC0abIlOBjdySSTk9K4O48T6fL8ObLw6ukxC5g1KW8YlSI9rxKgxznOV/lRaK6gvQUeCvE Mmsarp90LbTk0sIby8u5wttEG5Q7xndv6qFySO1bmhfCy9v/FHhi01vUtP/ALD1m4eOC8t7 wMs4TG8IccNyOCAeDVi/+IPhTXYb3RNUsprPTrmCxaO6ihEjwz28AiO+PcN6H5sYII4NT2v xB8EaHceCLXSba8ubXQL6e7vJ5oAhmMgX5o03Hb93GCe2e9CUbbla9jlrjwDcyaMsulrHeX CzXpaaO5V4p47dVYiNcAlgGJ9+3SsXTPCXiLV7Gxu9OsTcLqN09pbKrANK6KGcgHoqgjLdB XT6Z8QV0zS/DP2DT0a80rU7m8mVogI3il2DaDnuoYH6iuoi8X6PL47tbHwxo1zN4StrCfS4 oUiH2hUnU+dLnON25j9QoGadrg5WWp57qHw98QWWg3+ux3OmalpunbRdz2F6k4gZmCqrYOQ STx2ODzxXHgE4UfSvp7Svh/pel+DfEOkW9095e6zHborJaeRFFGkochwWO5+O3AxxnNR6X8 G9FZsXUkbMTyI0GU/OumGFqT2OSeOpw3PmcR4Y7uQPSrVv9iWQNPC7Rj721hn8M19F3vw18 GWaedPdR2kYcKTIEIHPeuHubTwLBct5BbUIYyQRawq2TnA+cgAfrRLDuHxNBHFxqL3UzjNP 1XwrbHN1ol5cDOU/0kLj26V6H4O1TQtSt9V/sjRn04Rwp5gkm8zeSfpxXDXtxbz6mbfTtHg tI15/0hQ7H8gBXXeCoGgbWA/kqPJj/wBUu0H5vSqoW9okZ4jWm7/mUtWEUly8efuxseOOcd KpxwRmx24A6nnk5p+rSk6rc7SVCoSRj29KrWbfuOMfMcf5NYzauJbGVcwpHIX2kbVPAqu2W 2sV4xj+tWdSxCHbPLHGD2ximDEce45AxkisGtTpWxWkBRw+CV45AqzZz7PLGcYGduagkuRt AjAb/gPFJBlMfvPcjPWgpq6Lvm7pdoG0HJyO9VZNm5cleOg71IpBkCnGMZyabIU89kjHyjk 89c0yUiHL5LAAtnHP40sa7t7kk8EADtSq+7DY4PqO4qzbRrI7IMdADnjNT1KbsRWbyHbhTl iCe3GRWz4ujMXi2dCCoE3Tv90VRa1EV1bqrAHjjtj09a3/ABbHFc+Mr2a4ysKTEl0HfA4H5 VX2TO/voxLW183Ek4IhTJZgcdulT+elxIqrBGjhdoxxxVWSQPlYh5cK8qGbJPu3vUavJEgf qWU4OaTGXYJDJrMEEYby4k7gDGep/E1H4jO/U7grEQ3nMSO/H+TTLF3/AOEmgVfl3qpwOwy Kr65KXvLhxk7pmOSegzVfZEl75YtLkR2uARhj9QOnartjvS7kRCTIMHeeBWXp/wAsYQAsOC OPwrStVMeouWXA6EN2NJCktWak8hKh3A3EYz/ePtXL6zJhQoyRhcg8d66q52RW/wAr9RgZO NhNcZqg+U4Zs5A68nmnIKe5iXRPnzktli3NNjtw90AVJRmwAOrewqXfEkjTSKGwSdp6N9af BIiNc30uWZQUgHON59PoOag7ELPciKQwiKOSBf3e0jpjuD2PvUUCRtMTETsKncSMbOPWlht kks0lmkMUKsSxzyfZR61Ox22DRIuwSKXC5zhB3PqSaAK4mWORUhBXcQGbHJ56D0r0izhCeE YjwWllJyPSvM4ZGJjSRBICcKT1H0r06xuB/wAIrZRso3EuWwPRjitIdTmr3SRlaoFjEaHJA AyM8HiszzYUwrg7gOeK2NWCGdgrHCKB6Y4rMjspZYxJvkGewdQP1rN3TFF6Gdp5A8PKucHz TxUDZEhJwx6ZqazIj8OQN3MzZB71VZgZCcZps1W7L9nF51wE6+Y35VszL5iyLnapUrx6cVS 0VEUyTsc7VIA9c1eZRszjGRSIe50byg6dEYwXBRW3E5I/z/niqWl393pN1b6jpl49re2kxk jmjOGUjuKsWqh/D0BHU4Xk471mxq6lyAWyxwQetdU09Dkjpex2Xgf4x6zo9zqMc+nW0xngu I5Xj+QvcSuJFuHHILq6qeAOntXaeIvihoR0a30yaG7Gp2lvYi2uUj2NCVZXcud+JQcEj5Q2 T1rwTw98kl9LyW3qoB78mr/iqdf+EuuYCT/qogOev7scVly2p3R03ftLeR6v4x+MegXa6u3 hyzv45H8QW2v2mFWEo8QIYN8zZ3c9AMYHFeaap8Wdf1ZdVtNK8vQNP1K+kv5LKzJOJJFw21 z8ygjqBjOa4q7lWAs5Y9ce9U5Ymlj+1wp5bLgsuME+4rFPTU6Nx08zM3kw7m+vb2pY4Et8y z/M47UW92RA2IgZR6Dk+9UZZZrh9zNn2HaixSJLuXzQjKMD60+aJmW1AUD90D1461FOjx28 QbjIOau744ra3YbpHKZAPRearoIjNqkSCZ3Gzjkj+Qpbe1kvmZ9xitoseZK3Qf8A1/anWdn LqMryzS+XBGfnkYcD2A9fQVpTOTCttHH5dvEfkT69WPqae2rJcireyQ+QIbWMxwxjCqOrH+ 8x7n+VZaAgjdkg8HPvWjMqBdxbB6gCqUiHbnbj196m99RrQg3MjFCeRwalWUYJOcelQyYZR IGwV4PFRqxoLLqTMSFLYHWkkfcxYHGB1qp5hBHOP6U0yE/j2osKxLI4GB3phlZhgnPvU9tp 9xcn5VIA68ZI/Cup0rwk0pEt0fIj9PvN+VWlcmU4x3OQW3mlPCHB6HHWui0vwlqF63yw47E t2/CvRtI0fT7V3SCBYVAw0suCxHoPStG51TRtMswizJ5mOETLMfcgc10woK3NJnFPFS2gjL 0b4bacpEmp3Mk5XkxR9P0rtba50DwrZ+ZbW0VqmMGQ43N/9evO28Vahe3k0NrJ9jgjGQGUZ kH07Vgancz3OqWs91cyXELtsZGb7ufbtWnt6dNWpLXuc7o1Kr/eSO/1f4jxTnyLCSQq5CAL 8oJ9S1ZF1418SR6fLHp97FYFF5MALO/rlmrn9QtUGnzJGqjYdyjGenaqZleWIOMbHHIHpXN KtUb1ZtGjTS0RrysdR0+G9uJpLnf8x81ixU/jTNDIgu7yydMxOwbkcKPWs7SbkJazWMhP7u TcvPY9qkinQarEwACMvlsvI5qFLW5o47osXqousowVnVx5ZZeBXV+G7ch9S2KWJjiC/metc nqQbyRKp5VwTiut8NSqLHUbknCjyhk9ejVth/4qMK38M4/U5ZW1jUCZFJ2lemAenSobSUGF N20gEADHOaTVJEn1O6MI2qwz6jPep44o0tom4yq8kD1rJ6u5ttHUzNVRjK2Sc7c4PQc0wBZ GWME4BAJ29qfqtyoypBycAEj9Kba3SCciFmUPHyMcHmoZqr2JJLVYXeXbgYyvp9ajhiRmLY zgd+ccVG96mXY7gCccjr1pkE6CFSoxuJ4PGBUlWZONyOT/ABL0HTio/MAnYBhlh+BxUUty8 kmU4Geg/SnqjvJu+YhE3seOB/WgLFiGNXB2AdyT61Pap5z7UjLkHqOOBip7OziWBmub2G2R xu2sdzEewFTTX0Yt47a0UQQjjeAN0hHcmi5LRdh+z2WpW01sN5jAiMjf3s9R9apeM7iV/El 1CyNHsnJAb0p0LwtdWsU2dgYZCDOP/r1meIy767P8zbfOfBJyetOysJfELEdwc9Dtz7dKIt 3C9Djr1piL/o5IHYc54pLYEsATwOTz6U2Bb0uVYvFVtLMR93kE8HAqjfEylmHV2J/Pmo5X3 aoXjYr8mCPTipp8GNUABYAc+lD1Q7WdxbBcOq4Jbua0495nIQbVZsEjgjrVS22BwR8qBuvT P5Vc3lXLRtkjkgtgnnoKRLVy9cZ8r5iMx5HrzXL3+A0e8bS78mtZ7kSyFwSDuOQOcfj/AFr F1ViWijJ535x3NEncdNWZg3BPnuOepAAqzNJCqRxSfMIc5ReNzHv/AEp9uvlXN1cvg+SMjn qx4HFRTpDPdSeW4jl3fdY/Kx9iaR1IUI94YFbgEnnsqjr+VRvKbi4ldWwm3aPYDgCpy32Ow eKRCJpSUGeNq5Gfz4FVbcb96nAVY2PAoGS2qt5qiGRVKgsW7gD0+tegadCRodg7t8qEj6/M a4LyDbx2qMAslziTnsuePp0rspdXtNM0WxjaYGdE3GFME8nqR27VpG2tznrJuyQ3Upj58oY 4TOR29OM1p21zYJaRK8torBBkMRkcVwF7qd3qTkKpwxzx1qEWU+B+7jb3LVFrjVPTVmlbf8 i3DzjMjc56c1XiI80kk++at23Hhi3553sP1qG3haS5VIxl3IAH5UMfc6LTolj0lDtGZH3ZH oBinTRjgKcAHpWhJEIhFCo4iXZ16ECqjjEbOVGeece9SY31NjTQDokKKPm80oc9PXNQJCHG RjCluMc1Y0Sb9zLbKuNhDe2Dx/MU2N1jhctyTu4Fdys4pnK9JNHP+HY2d7/A6Mpz1x8xpnj +cweNr5Ujw2Ix7D5Fqx4WYrcagQACwHJHrmqXj77S3jrUVWHcB5fIXP8AAo4NZtfuvmdEf4 3yOUeVmlEsj7/89Kc185YFeCDwfSle1vDwbWUDHdDTVsL3cB9ll+m01z2Oy6FOXYTR/KwGc AfrVi3eKVcnCOOSMdfpTfsupQuubKRGPQGPrVeSGeIbpoWjyeMrgU9g3JLwvIkZEZUDPBOS PrVjTNPa8zLM/kWkP35cf+OqO7H0rPYvt+Zjz71tzNItpaQHCxrGGA/2j1J96atuxS0VkXp biJwkMEQggjHyRg9B3JPcnuapvMxBVeRmozwvmMQFHAHrVaW5CfL0/HvUN3JUbbCybWPOW9 SBVaWXHA6DjpTGcYLbiOe1VnbPTqaDRIVvvEqMCmnkBVXBHUg9alt7a4uXCwoWJ44rrNP8G XzKslxGIunMvH5CrjFy2JlOMN2cvbaZdXLDahCnue9dVpvg65lVJpVMKYxuccn8K7KC203T I4/s9urTqnLEYyPX2rPvvFNjp+SGN7cD+63yr7V0KnGOsmckq056QRbsdKsLKIrErBgAGJ5 LH+lLda/pemFhHAbqVRnYpyB/vGuN1DU7+/hYvP5S7shEOOPQ96jtJBLCoQYBGCKl1rfAif Yt6zZszazqesg75fJgxhY4hjj3NY1qzQXM1ocAkkhj3B/nV3Tg0Eptyw4beue4Pak1S2WFo 7pBjaecjtWMpN6s0SS91Fe4R4rqC5ViBnYwIxxVy9tmk092Rt3QjB6HNBtzLbOrAksmR6VL ZyCSzBflcnOT0P0qRj7eXz7GJpcsSmD/ALXbNZ9ovlrNbNgOGJQZ7VJb3CLFJCpyUcgc9qp XU7rdRzBj/dIpXGkOlYx6ikoIG8YOBwafJJh/NAyy88niq16UkjMsZw33utRxz+bDgY47ik VY2RcrNCQxyWHHHeui8JXD/wBias8mPlZAwPrhq4i1LCPD8MPxrufBlvFLp+sRNgl2QkN34 PFdOGu6mnmc9dJQZyZLfbL1ox8iqV+bnuKt2y7rMouWYsBjORzV2+git7W7/dYd8g4553ZB qumBa27BycZbA4zSasHNdGLqqZuEQQ73xjbnmiaMi7DABWUBWA6Yp9+qveb3UnI6Bsd/ekI bYilTyeoOeKya1Nk9EVHRGULwduTgj60sVshto3GeOh6Uy83RREiNmAPUDp7VYjVhZRxAEA jOMdP/AK9BfQhVADtJOeeQPSrKRjadrOueTjv7VXIMb4VgSDinq2HXaMAYHXrSAsmItICWw z9cnpjtmmyb9zFCck4APpSSOrQmJSTgnp2P9atqI0s97tnJxyMA+9LoQ/MtW05a4gjIAO9Q ST15qj4n/deJrlFGEW4fHfHPSptOmUajAxDFvOTlR7iquvAtq8x2YczuSQP9qq6CWkiQcWS n7xIzxxUdk2I94UM3PBOKQ/NagLwOM4/CmQuUU4HJJxQMjjCtdXW5sOFGOOvNTzbvP2Y2bQ RiobYfvLmTJ3YxnOO9bGo2wGouFK/M5UgHpQl1BuzsUoncAbW5BxzSxy7XAbG0nBJHanKgj JRQSc8fn0qsQwuTGByOo96PMS1LwijVlaNvkZ84P1rN1MeZq1su35SQBxVyNxgK20MGOMD+ dV7nH9sRNK5+Tj7vXAo6Djuc7cFjdSxjn5z071JLAW1ERRsryO3Tsv1qGYbb6XZ03nn05qZ yIjcztkM52Jjj6n8uPxqTpHSyQBFMiNNC5YKTwwA7g/0qSyhtI7kvNODaOjAuPvD2I9aqS5 NtbLkkgNxzxzVuERQ2m6fCbwRj+ID1/GjoBDLdSXOoPdhcEEEHsoHAA/AVpW2mfarU6lcTL BajI39Wlb+6o/rTIrFpwGdDBb9Qigl34zwPT3q5aEtoEK7yoWZsR/UiqRnKXYqzXsS2yWVr EkMZbJCD5mPuTTTetGfL+yqNvGKd9nxrGxVO1SX+YdBUstqksrSM3LHJ/eY/TFS2Gglup/4 Ru15GDKxx+dX9Ch3aikiglYsszfy/WqUK7PD9soBBZz1/Guh0C38uykuCMeY2BntimyJOyZ bc72w3PzH8OtRSkBcY44qxI20BcE89elQSgbeoPPJpGSJ9BlA1WRSQvmRjA+nt+NXZIttpK vVjnHasnRZCmuxMy5yrKPyrXmUPbO2cD5gcfSuunrAwqfEcl4ZmEUt4xfaCoIA5z1pnjaSe TxrfZkOQIzhTjHyDtTPDvzXFxuAxwMNxjrjpVrxbAo8Y3srkBAUCqo5bCDp6f0rK/wC7Oha Vfkc4FneMs08m3GSSxGKhd5XjIEz+Yozkk/MK0HEkh2sMAdFHQf8A16q3iIkRYthgRisbnS ipHKw5d3wO241Isc11ukJIjXjLHge3uaZFCsm+4lxHCPvY7n+6Pen/AGkOVGxVjH3UHQf/A F6r1H6DLi2kgMfmDG9dy4PbP/1q1rn5UtGyP9Qh9RnFU9UYGKx4Ofsw6/7zUupygG3VTwsE fbHarasmiN2mMkuMggNzn8qpyyJ2zk1Azlzk9v1q5ZabdXsqrHGxZjwO5rNI00S1KYDSNhc k+ldBo/hi5v5QzjYgPLNwBXT6d4UtLJY5b59zABmjXp9Cau32qnTwMiKFQeIU5yO2PWtowt rI5ZV3LSBc0/SbDSirwqPMVfvueB9Kj1HXtP0/AeTzbk8+Uh5x7ntXHavrd1eSBFQ28PJAz yfrWSd8zZUFj1z71TrJaRREaDfvTZp6vrt7qDklvIh6CNOmPf1rMUSTY8qMkgZNWrXT5ruV IIYZLq5f7sEKlifyruNI8AM0NvP4ivfsdq8xie0t8NOjDs+eFB9TWcYTqs1lUhSWpxCKwwo DTzH/AJZoM5/EVNZyyR3rwXEX2dm+bay4xXp0mq6V4Us2tdDsrdLi3Zo55IzuaRD03Ofw+7 6GuD12cagy3pVFuIzsJAx5i/wnH6VrUoqmtXqY063tHtZEku2ONJ4/vIw59u9TXBW6tHjfI 3Lj2qrHKJ7DaoBBXB96qQXDeU0RcbozjPQ4rluaJF2zmY2ewghkbacjtUW1obmZCSFc5Ujj 61TEzRTq/wDA3yt/SrN1LtRZMj5PWkVazIJD5V0rc4cYY+/akuYTPaFyuGXnr6VFd3kRtwR yeox2Paqp1UhAoByRyFoLSZN8rQgMwxtxgdKhilt47LeJ8z+YVMJXHy4HzbunXjHtVcC6aP iMImc5c4ojso3UsZGc9SAMCgq1hwu/LdskDn8a9G8C3azaLqYCbSXVc56nHWuDjgs0Qb9iZ 64+b9TXfeDTax+GdRkUMY0lO7HJPy8V1YbSdzlxNuSxmat8kFy27I5PXOfXFNg2vBAXXaWH POOKr6xOr2GIk2q4Gec4OetMglWOJSshccLjrx61MndkKPulG7TbNKJQpwPlHbr3oIWOGJi odipG1TyuaknKSrdHqxI5z09qhmZIvLjUbo06Hpn1NZmyK0XmeRN5zBCBkhT19OKcrfuo3A AIXuM4qOXzPsM8kKK6BtpYds9DSxzL/Z6bgd/c9am5pYdcR77eCU53HP4jP/66fFBdTQDbL 8iFtqnrVTzCWUZ+TPANatoMRvkt1zn29aQPQhtrecridWADAtntVvyUQ9G2BuhPSpY5SWkG GfeMbs5wexp1w3l7It0bOXHyjnH1p2MmyXTIYpNUtE24IkU49TuFZviJXj1ImRcZlk7H+9W 5paqniOyEW5sTIpJHfI6VmeKpVfWJNvCCR8A9R8xqnsKL98zlb91ggkexojyCVHB3Ej8qXG VUBfbNMgiHmZ53EkjH0qTQm02MsZycbWZQR65btW5ehTqVwwO0hiwDc55x/KsfTF3xu5yP3 qAdsjcP61tTx7tRMeQAZCTkdeetUtjOe5VhhJO4oVXOefTNUGhxqG45+bnIrabcYnKMOCcK Dj+dZ1ghl1FiTk7eeeT/AIUCT3ZXVS1yzKpK7yBxUGsRLBqnEZ+VhgEY7f8A160olVbmY7T u38VT8Ru/9p27Ovyk7evJpPYuLvI5UBXuHBOHLcAdCc/pU7obi+8iKMzFflVfU9yadaWM9x M32VeM/fbgAdc/hWiVezj+zQsIklb5rphgyeoX/Z/nUnS2tinEskci20LCS4IxnqF55ArYs bKwjvf9Jf7VMmS7H7qn2Hf61SgWzt72H52GCScDLNxxx2q7aQyXOqxxhcRsuDk8gU0zOTNE TE2huIolR9+MjqwrItEf7BBDswxcsGA7ZOc/lW7PCyyJptkm75iGIOcn0+lZtsgimEch/wB XG6t3wdxpszTKETuuqzKrfeGGArfhtNOaFWeOcMeuAMfyrCtYM3krMeegxV5ryJGKtIcj3N T1KZmW4LaHbR/w+Ya7KFPs8MMIH3VycetcvokS3MdhAwJUOWbnsOTXWFi0jE4wehHamyJ72 I3OWyOp7UMEKMWOD178e1I5PQYPbPXJpTtNqDgcgDPTI/GkSjOtD5Wp2kgI2rKMk+4xXSXU f/EvlCj+FsDvnFc1tRVUuvCsDn05zXWXqq2mzOOCyMw9/lrro6xZjU3TOE8N7DcXCsMHIK5 Hp2rR8Twn/hL9QLsxO9Quf92s3w4ivcNkkZdec9/rWp40vBbeJL35BuEhUcc9Kyf8P5m3/L 35HPXci2ind989OOtZ0ULXTmedikKnk9z7D3/lU8cEl4zXl2xW1U4yOC5/ur7+/aiWQyPlU VFUbVRPuoPQf41layuzpKtxLlwHUCNRtCDsP8aouPLchTuXsfarl1sPPYVRzuG306Ur3NEa N+SYrIn/AJ9l/maXU4Xa6hRMtmCPGBj+Gm3mWS03D/lgoH611dta2UaRXVwRLKYFOwZAQAd /X6Vva9zBy5bMzdI8MyThJro+XCect3+g7100f2HT5PL08ATIMM7HOF96xrnU5ZgJLuX7Pb nhEj4L47AVVikFzdG1dBBDtyEU/e9ye9K6Wxk1KfxGnJqb3NxJFpzme4yVe4I4x6AelZVza tZTxzyP54lYjex6Gr+pQrbLHc2ERiki+9tP3h3qci3v7AcABxn5eoqW77grLYx9QW2eYxRy HylO5CRhm/D612egfDm5ubJb/Xrr7DZpKA9rGublgQDnHYYI5PbmuN2faFa3OY5ojlc9c/4 GujHiLUX0SJ5LtiqJ5Ex34Z17Bu5x0+laUORyftCazny2gdzNqegeE7afStEtYYL2J/MhuY SGmcejydBxwQK4vUNflvJblmYw2t4NzwoSMOOhJ6k1hxNd3xWGzi3pEeJn+VFFIgtEQ+eGv Lkk5D8InvjvXRUxHSKsjCGHS1k7slEtxdKJoIR93bJK/CfUf/WqAQW43PNIZ5UbGwDao/xF Ib2W4Hku/wDqxhR0AHtVaRwkofIwev8AjXFKbZ1xjYdHN5d4y/dV/TgZqtdu0d6HXgNwTUF 3dxbhtb589uc0yZridR5mIRjgnqfwqDRLqT3ssYj2AgZ756VUa+nmjWIAk9AT0ojtwBvlTj +85yRTZHhUhY8vg8UWLSQxU2Hy5yXUHBVDj9akMphTfbIkYDbSTywPUHNMHnSjaiYx+P50x IykkluzD5hkD3HIpjHG5Abd80j/AN6lBnmBAG1evFNhU7dyRrwMktVqKN5OGO7PQdMUAyEQ Rqf3kmeenWvSPCkQj8FX+SUVpRkk9RxXJWVnbEgOV3k8DHWvQNJsVPhFoynys7NyOK6cMm5 v0OLEy91epxeotm0dY4xjoNgyB81V0k32wKL8xPPHTit/W4Vs9PGx9rZ4KjqPasEH/R0RTj Jycdj61nJWdhwd0UQN7OGJweAP61HLCWYqZCCBnrT+UZ8Hdjk47UbGYkh+fpWZuRtaQrCRF IykjJ560PAY08sLtx0wetSKd7spJwuc1J15XnIxjNId2UxswMDBGPmq/bygAlXzx0HfmqES N5nIBweVFWY8tIAF5IKnHegJFmN3iVyCBuGODUGZHui6g5B6/wCFSgMUYuoJJ7VZjgwvmLH kk8frR6EGjpIK6rY3RcHEqZyTxz6VR8RENrMqooIDsRg/7RP4Vc01Q97bANszKhyR6NWfqp MmsznccK7duuCafQiPxFVCN6jd3xzSQOTOdxAXJxznPFSw4LLz3JJPvVOMYutuexwR9KVjR FvSt6JGMDDXCqRnPG4V0DhW1J3X7pzkelc+riKKOQhiA6MQvJOD0Hua6BnO2Z5VMczbpNo/ 5ZqRwpPc96eljOW9yrBdrPNNCqbwwJLFugqzZRKL8/LjI6D2rO04+VPGy5JyeAa0Z7o2tu8 sa7ZZGVFDckHvj8KtaakPeyIxGWvppCwB8zgDiq3ii2M1xaxwJsII3EHPXvUMOpXH9qyDT4 fORRjcw+RW7sSf5VT068nvNZuDeTtNJtZSwPGPapvpYtRafN2NHTreezgkinjSOTOwBhldv UA+v8qyPEkxa7tLhpVYvGeF5KAHGK6q5jE0DTxcwHHO7kkDH41yN1otxdX5kMqxxS/Ois25 tuePzqblw3uyLR2aa5uJ9h2xREnHPsBXQacs1rvv5Y0UMDt9v8modAtUsoLlOJDJ0PZsdsf jW/YW/nGSZ4U2whmYE/dx0GKBzdyPdHaQoQ6mQ5d2A7nnr6VzguYpHUqyklCCO5O4/nxitu 9VmtZmWJlRkPDHucVzTxCC2gYrj93uI+pNGpMUh0MgEzPzl+lWmtLuQ+YtuWDc5Cg5psdt+ 9RlYbgo4NXLi0gaclmQHA4+Y9vrWbdizP0zfHZWcsE2GGTnoAR1U+o/xrq4ZlkUSgFUbjae SGzyK5DTCsVvE8jHy2Hzfrg/hXT200cbkSN8kgG4+h7N/nrWpE9x7YWRCRnJzzTgd0LqWBB H1qOUbG2kncM9TTmYm3Kgd+f1pdSStMgKOqjBwQDXUBRP4PjmBOWt2ye/AxXMuxIZQMkZGD XT6GouvAlwjNh4Y5l/AZrswiTbXkc1d2SfmcH4bUl2LMQBIuTim+JWhufiBqaXbsYknbhOC 2Oij0qXwtIqLKC33nH9Kq+M7Ux+L9UlQkj7Q2R3WstofM6o61X6FW8uHnIG0Kg+REUfKi+g rOeXyhjPbvSNcO0JyP3g7+oqmFkuHCxqS3oKwd27s6UrIZI5dvr6Vs6RoE9/IWYbUXliRwB 7/wCFW9I0VN6y3HI4zz0+ldNPdxWVk4SNbaFTgNjBPHUepq4xT1ZjOr0icp4hiSC/ghTJVY EA4x2rYafFvHBBh5VRM5HCgr296wtZnW4uo5EVtrRKRmtGZRZX8VzCGaNkTfkdPlFW3o2ib aJMxZxM15JDdP8Avc5V2NTRSSTY3ErNHwD0yfStnVbGO8txeQj5hweOc1iFWcCdc+ZF98Dq R61i0aqSaOot50vbNA+AynDDPOKqNG9lcNErBYnOR7H0rPtpQVF3G5PZgPStSaSO6tMK3DA cjgigytZla5iGVuYjlxzxzkelNU2szF5AzjHCZwpPqcVAsmD5ZLBhwSe9JOEjQNHnJbP0oL sWIr24MIsZHIVOFQdMVBctsxMBkdGx+hqrdXcYEcsbfvO2D+lQTSzyg+e/kRntjlqXqNR6j 3vNsodMFsYKjvUUrSStm4fyEJ5HU/lUayxh1jhXyy3BkPLVVfzBJh8lge55oNLFkPGAVjAU Z5c9TTvtm0YjXJ7s3eq6qAA0knQ9B1qzHLwqwQLH2Ltyf/rUwFKXEg3TnYp/vHAH4Uo8lTi JTKcfeIwAafHZOzB5mLE9ya04bWBVRYbfzJO/Xg0EtopRwSzANcSFI+yAYz9arXMSwOrxsG AIPTFbzWzxsUlXyyv61Xu7QCMLIreYRjGMZBqbiTMco0Vy8Ywf4lx0wauW8Ybac4J7Y61Vl IMUEvRoj5Tew6g1Os0cbDL9PXk1Q2a0MJBUryT0Oehr0nR4Db+D0BkLli+WY8DJryqG/GVd YmbHJZztWvT9FneXwHBPLcRne0g+QEKMHpzXZhF77fkcOKTsvUwtaiddNQgGTYck+nNYtjZ tNLEWkCIVJB7CtrVSiaShEil3bHBz8vNQ2htYApnjxvjzjrntx6VE1qEXaJzN4DHLNFH8iB j9T9ai2vsIVgo6ZHrW5eS210wljt9oOEG7kkVXvrXaoZVZAuDjqTWDRupdDKjjSCB/MI346 jv+FOgZHLIxZd3THerUsJETSOoJC53EZzVKOBlZHOAGG4H0qS7odGrRzumBj9TU0IZF3BB1 71DKP9I3AZyMj1/OtK0IW1kSRcnHy5HU0AyaQWbRR7ABwBj35zmq4kZfn+fAcHjuajBYnDH nOfSguy4wN3HDdqW5NrGzY5a/hcw5DuuDjkHdWTfRltTmJTYWLkj05NdDoVo9zdQuX2FSHD MMgEcmuWvrsz6td+WgCBioKnrz1o5lsmJXvcijkEahiMk8Dio9rG5YYJwuelBQkKOCd2Kts hW4BK9sDFNl7MkiA+zRxOVH76NQD3+bmtUnCXEpQs3Kj09KyrmCVrezgiyHubjCsOvy9ava leRaVYQOz+bcyNuMXVse/tTW2pm0UrYrCd7thepBIqvqF35zwS3YeDT2YspH35AMfd9B71l Xwurm0jvJnVRKx2Rr/M1RdbiXbBJISYl+RXPY+lDfQ2jBXuT3mpXFy5ghLQ25OEhU4GM8fU +9a2iQw/2hNBFKSBEQW9Txn9ayraPbG87xnzI02op/vnufYVseFI2jvbibG9FiKhj0JJHAo WrHOyiztrZftUEcRXdjLhSOOn61xXiW4lufEKWixfZgAqFAerA9T716DYsYEkueDvQbUzwB iuBjQ6z4+CSMU/eZLjqoXk0eRjDds6i5txYabBC7AsigEIMZOOakhu0TTHVV2u5IZcf1p+o vFKSTub5gMEnj3qG52JtbO4ICODxjtxQRe5n3I3208srmR1UsRnrXLBt+n2xJJdyQc+ma6T ULgjSJURfnK5J46VzkBMtvaxpgbSSeKl2NYdy8gd3znp0zzmt37QhAzBJnA/iFYgfyi26MZ HQ9hVjzUkAcleR/zzz+tRa5Zm6YAbaBPvb1P4Vs2M8s8n2KdwXgXMIIyZFByU9/UVT8NbWv NOhlA8twUYEdQ2avX1jNYX7xI5WSN90Uo7jPBzXRyvl5kZyfvcrLySm4i8l/mlhHyY6sn+I pF3bhkZAP5jmqK3JaYXEDGORTh1x9xh/MH/61XVZJpftcSAAnaU/uN6fSoa6k7AQWBbJAz0 HXtXReGZGbQdatQGUhHyARnlM1z5YY4J/zitDw5M0R1OLeB51uxHGSTtxXRhpctRHPXjeDO W8NHhgMt+8H55FHja6K+LNUjAxi5bJ6g9KTw3uEpbAGJF/HkVF4jtJtQ8a6oBwn2p19+vQV D1p/M6VpV+RzyIZY2ljBBQ5bA4FdB4fOm+W+4f6UnIjP3ZPqf6VftrZdNGxbYF+i7jnk/wA 657UYI7TUS9m3y/eK90Pp9KzWho3z6HSzyKzxbwBtz5cMfGfc+lYOtG6nlZndy8YyFHAA74 qmL2dZvO35yfmHetqO4gu0ZpCXbGAyik2JR5NTFv8ABa3YYGYEyO+cd66e6Ky3IDLg+WgKn /dFc7q8YW9QKpUeUuBjFX725a31VnX5sKg25/2BW32WJq9rFuGaTT5SsmTavyD6e1U7tWtr tbuJQUP3k9R3q1JKL21IfABUduhH9aoMzmNoZjlo/bqPWsLjS6kDtFaz+fBzbSjp/d9qW3n kjLRhj5Z+Zag2qpaJsGJ+OvCn1qOW0vYphAyZGflcdD6HNBpZdS7dTJw6/K2Op6Yqqzz3K7 lOxe7vwD9KnjtoRvMjebOo6/wD1+pqs96iA+V87/3iOPwpAh6qkIzGMsOsr9fwHaqzurDKj e2eSf8APNBjmmxJcSFFPTd1P0FWI4xjbbqw45Zjyf8ACgoga2cZeZgj9QO59OKZcFnRbhT8 zfK/s1akdoDzICefzqnJCUuXgkAVJuh9G7H+lMEynFEu7LvjitmwiidwCpH+0T0rOgjJyCn K8EHsa1beLEG9ugPIzgGgUma0aWqZ/dBznBzzgexp5v1iiaK1twgPdRyazJtRiVCp+UHk4q MXM8qDy41jjOP3kp2ikjLlZrG7ZbaJpY0ZoySHk5NUpdSNzJko924HRF4FUJb61QAyM17J2 Dnag/Adaoyajd3eIIztjHAjiGAPypoaiNuixuplkVU8z+EHODUEcgRQQo3Y6nkj6V0Gj+CP E2vzgWWmTuCeyHgV7B4b/Zv1O4Cza3dJaR9WH3mH4VvChUn8KIqYmlSXvM8BUTztgBpDntX s/h6xMXw4sBdxHLGZig9N3Fe7eHfg/wCCPD6I7W322YYJlusEA+w6Cub+KH9nWVzaR6fFFD biFlCxgAA554r06OEdJOc+x5NXHRryUILqeAapsEZaNNp+VUUHnvQ6ymGBWkWNQjADPSjVV LKrlCY3kBy3TrUtvp7X9szLME8sEsrdhnPFeVa70PQWiQ57eWHQXkADuGCk+nTnFSTIZG2Z UZAJJ4BFLNcoumvaJ/qtoJD98deKjhnspZvLnJCAcjb1HoKHZ6INdzOvZYlO2MeZFs+/VRX yVUquFXAIq1PGJQyRLtiyWVfbsKoF2EhQfdIOR3qHoaLUWbYLlQVdlK4zjqasQupJVxy3AX NPt7d5IQVVmGePSrsFoizkxrgxn5mPP1NCQORHcROFj8pSCFwQvrTYrVxIsjIOThFxx/8Ar rSktDI6LEd7nuOgFdV4T8KNqWr273KbYEPDE9SDXHicRChFykzWlCVR2R0Xgnw0i6Rcapdx ZiSBsK4xk7Dj6fWvAQ5+2z54bzScZz1zivsC8t54fDN7pyKHRbZ/MkHAUbTwPzr5BWFYzO+ xl3ynaSOCB6V5OV15V51JyfY9DE0o0oxiixhvk55LduO9aFxGsUiqGRXxksx4X3JqrBLbRR pNeZjgz97qeOeKxtT1b+0bhiqC3gGQqr1I96+g6HnJOTNu71A3Oq6bYaSwaa1VkEoGQ7seo /Ct2OzsdLhaTUEZRMjF7lzubIH+PpXHeFmb/hKbBsEAPkAcdjV7xc14ZLd5HZbWRcpHnC/l WkXZXJlH3lFM54vIYJJfM+RW2xg98+n4UycPJONzZJCqOc546U1pAv7tQDt7+h71MkojuHu QinYMKD2bHH+NZnUSSmN2FrNN5bKP9Z1Bb/a9veuo0byhEba3bbstCZAxBy5Ycj1HSuQhh+ 03ESE4BwGb/PU11IFrYi4jQMoFmAN33gS2e1OOhlU2saOq61FYsIXfzPKQKFU5y2OaxvCki S61PcuFLHJClsEkn1rmtrPNu52lsZrd0QSRw3ISMq67NrBcndnrQLlUYnQzXM0GqSrcLtxI MqeMVbAjZPOXaZGTLEH7pLdMVk3cckmobZG8xyADzz0zVyEPFaTjaSWwAetCfcxaK+psFt3 LEYA9eBXPW8mxQQ/yKueB3rd1CNXtmDnerEY+tc7DGqW4lYj7xAHripZrTWhfMjzwiUMqqx 6HmrkZvWjVoLaSSPHysvANVbBRrOpW1hGfKV2HmMBwi9z+VdhN4+FhKbHR7aH7BbgRQllUk qBjJyO/WtKdOMtZuxE5SWiVzktLYxyae7NtVApzn/ar0XVdPjvbIpHjzEAkicjPPcfQ15va /Nb2YAOfK44r1Kxcy6ZbTk7y0Y+npXVhkmpRZzYh2akjzweZHcfaBDl1ykkRPUdx9R1FXbO RLeZX3F4ZEyc9GHY/UVoa/Z7LhrmEYOcuvTPvWFHJ5L7SwMTMTjGdp9R7HvWFSPK7M1i+ZX Ndk2z8EMOq8cMPaixYw30zHgPbSKO2O9QWkgDfY2Uhwd0fuO4/wpZW2zxyKwwSynj1Uipi+ WSG1dWKPhsFpxGMljIADn3FbfiDy4PE+oCC3AkedgGJ/Mn0zzWT4TjZp9xUEecqj8xWxcza fP4p1yOWz+3fvHj3tMU2kngjHXHoa1X8P5kP+L8jnZ7mU3DJDN5r9Gk64PtWZc2TW26Qt5q P94nqufWtO9s/szm404MVxllA6D1FQLcLIm5QNpAUqea529Toj5GIQsR3LyMcZGc+x9qWBz bP58fzR55X+7Ut1F5DkquUPIH932qujn+EgHpx1pGu6LupSrcXSzK4b92o+X6U3WQ0Oru+0 KCF6cj7oqvwBkkCtjX7ZHvT5AyVVQy+hwK2+y2Z7SSKFtdtGcBvkY7s56e1WJZid+0npwPX 2NYrFopNpGE6VaRlaBWllwgzxjkelYmjiNknQ5ynPTb2pgncL5bSMy54TPFDJFJFIIfvx/N jsy/4iks1tfMElyzcchVGSx7CgYp+0TucYEY79AKkjEMQAiTzH/vsOPwFDb5pvkI8oNlRjA /KtOGCNVAO0t054xQxN2KcVozP5s5PJxuJzmrRiuVZPKTy4+QCf61ZVhuJVBgflUxLyuRje 3cDtikQ5DI02oO+Byemapakga3LgZKnOa1HaK3g33cuzphFPzH6+lY1ys9wpdv9HtmHDOeT j2osTF6lN5wJFnTAWUfN7NU++aSLfK628YHGep+grNYgBol+YdVJ9auafpeoatOsMEbuTxk gnP09apK+xq7WuxHu4YG3QR72/vy8n8qI49R1KddivITwCen4V6l4d+DtxdGKTVZltg2CFc bnI9lHT8a9w8PeC/DPhgRFIEMrfdefDMTjsO34V6eHy6rW1lojysRmdKjpHVngfhb4L+Ite IluIGgi4JMvyDH86908MfBHw1oixzamFuplwSNu1R/WtnXPE1/pbfYdH0/zpXiMwduigHBO O9cdMfiJqY+2W2r28sb/AMEbYA9sEdq9SGAhT+y2zyKmOrVlrJRR6yl7o+lRCCyijVR2iUA cVRufElzIrCNAi45LHPFeXre+P7RMS6ZFcgE5KgHP5Gs6bxvqQZrW90lQ/JKpnn/61elTdG NudM8+VGrLZp/M7W81fUbuRiLhmaUYjjPAVf7xrk/G8bJpWmqHLSbWJc87jmoLXx1Yoc3en Txyvw79j9PQVD4o1CLVNA0u+tULq3mbQRjo3eqxtWlKg4wN8NSqQqpyR5v4hZVsLa3UfMjA YPfnk1VN61ppdwqsBPIqoo9ATyfrTdWaU2wmlbEiyYIHr3rPit2kt3uZHJAYc9cjNfFTfva H1EUuXUbIzqu55s4OCDT7eaMBy7EnHAJ5qaWOLyiSvyjoQck1TnjUXMnlgbc49OtZdTRWas an2uNZIywyFORzmqTpGt8MEbc8ZPGOtONukVtFOrsS2d2R0qmhYy7gSQabdhJdjdlu7e1+S NyzjBAXjFSWKT3LldjKshG7B5ArJiRpZiR8zYyWJ4H0rqvD9ldzzYVj8uARjGfXmsK1dU4t suNPmdkdFoukfabhLaCPy40A5C+/+ea9q8O6PZ2yxMcKsI5DAYz6/Wsfw34egt9JSTbmSeP cpLcH0q1od/cjT7hJgHPmqMnqCeD1+lfA5hipYhtp6I+hwtFU9GauvlToWqyJLHDCIyAcjL qQQR7V8ealmSd7aH/URttRgcjr29a+tddt5LfSZ40ujJEEfLbeWBXKgk9frXy5rKQnUJyAq IfmUIeBzXtcPR/dz9TkzJ2nEwdUtQNOmUE4hIyxPLVh2tqHuliuAwTbvJ9FxnNdJrOV0CSb aT5six5JzjjNY9i8Vta7rjObjKq4GWRR1Pvz/WvqZaHnU27F3wwHk8V2sqhUUuSoY9gprqf EkMM2jXIm2/6PHujA7H0/Wua8NQSQeLLJpG80Sbirr/ECp5FWvEEs+pLIvltGkKll/wBr1z VxdomU1eojkFKsArDB7EVNcBI5ApO7jOB6062YLG7kLsj745YnoKjkk/eNHKu5exHUfSsjq NPRJY7fWbae4iDxKuCM9M8A1p3sbSXV8A24eTkEH3rNjcwXVnbS26t5bqzHHLZHQ/Stma7g 8i78lUDYCrtGAAM55/KrvoYS+K5zNsXg82TALcqM8gnHP5dc1t+HnXYY42YyO4JB54A9axr eH7SFxIEbzVTLHj5uprrrHT4oNQPksSQFyAMbQPX8v1qSpvSxZljRL/cR8yqCc80hLeUBuB dOTnt9Kbfy4vyyk7WOFAHaovnaAsBlRTMCG+ZRaZIww+bp61zt5C0Fjao0ZQunmf72ScGtX VpXKAD5lHBOfatjQNPGt6nb3lzCf7P0OwFzcBhwxH3Vz7nApxXM7Fp8kbnNXkjaJZDTYG8u 8lUNdSKeQD0jz9OTWMM4GP51Yv7iTUNRlupMBppC/HTJNWUtwqAbWOB1Cg1LZslZamjZHdb 2gzg+URzXoXh6bzvD1uApJQshz/vGvP7LIs7Y4/5ZYB6123hScf2M6ZAKyt1HHPNdeGfv2O HEfCXb1ElXLjI2nI9MGuOvrM2pKsv7l2JQ9sY6V1l0zeWFY8gluBgfSs65RJoGjlzt6gDsf UVpWipGVKXKc9A8xl8pziVOUbPJUf1FWLyYPZGbZyv3vQH/AANVJonS5KknzYjuV/5GmXMh lsTKmULAxyJn0PI/+vXGde70NLwjj7Sq44a5GfTtRrVlLHrl9c20gSUXDk/7Qz39an8FnEk ThM5uQM8eoqtqV6p12/TuLiQMP+BHke1av+GvUzV/asq21/565lG2RTtYdDis+7h8qU3Fuc KeTGD1qS6ikcefBIElHIOcZqt9rVIcyjMvZT/Ouc6EuqIZ50eIE87hjaKjjtgtm13KPLhU4 X1kbuB/jUsFsjob663i3HA2gAyn+6v9T2pbidr8h5AFRF2Ii9FHYCrskrsq/REUiAFRuGGU MCe2av6pcm28RT4O5TtGQMZG0VRul2uoIHCLj3rQ16GK81eRYs+aqoD/AN8DpVv4GT1Qy7s YZbfz4TlTx9KwXR1kETkbexrU06+a3l+zXAODxg9Ks6nYBkM0ahkPO7FYlJ2dmZPmohT7Og BQAF8dfemTxoGW4t8+Ww6Hjae4p0ceHUBsqecGpmjeNZC0ZEUgAYZ6H1oNLjLZ2ZwAOp7d6 2Io3MqoVDydk7D3NYIBt7hkD7tuOV7j2rUXUGSIQxLmQj+Hk0vMiS7G88KRIHmkjjH8XsfQ VRN6XDLZARxqfmnkbArOeTaoN5IZGXpEp4H1NQZur+VYIFL88RqPlUU0iFHuSS3cELFoz9p n6+ZJ0X6Cq+291OcFS7seMnt7V12i+ALq5dJb8+REeuQefpXq/hrwTYPKtvp2nGR0A3O4yo 5rvoYGpV8jlrYylRXc818M/Di4u50mv0aJGGRxkt9BXs+g+DLezSNIkjswyYLRn53A9Sf6V 0yeE9StLZDbQx+Z0LHov0FYd5a6r9sjjmuGlOMKQeAM9K+ioYClS6XZ89Xx0670lZG4LENa m20PcJYyG+0nlFx2yetTaZITqTxaqpGpjOHk+64/2PT6VlLqPizTozHHaK6dl2cVnaj4j1O dAt7oq70O5XAKlT6g16aaXQ83klLS6Z0k6F/HUfH3LAg5H+1VbUDFpd21xpzhrl/9ZaJ83m e+Ox9649/FV8+oRzSq8beV5MjJ94gHPGehrVtPF+i2MDi30+VJjyXkIYufc9aUakVo2U6E1 bS+hfmur3VYDEG+zysxX7KvDr7sfT6Vmx6JA/iiaykY/JZoQwOCp3HkU5tc0KZVvBqbQaly 3mlCB/u49KzofFNu3iaa5/dNJLAkIO/CZB659KudWGiTHGnUSfKraGu0ttZv9l1uGLfgmK4 ZRtkHuezVh+KGs10jTmtY1jgaOVkBXaD83pW41tp2pRmXU9QgvG6qquAif7o/rWH4qtlj0r S4Wm80JE4Vyeo3cCubHu9J2N8I/wB4r7/geP63I7xxLuVVEvCquAKPs8htbgqp+99zGRjPr 2qfW40MkIK7k88AmtGxiNyL+M4VYVJbAzyTxiviZLU+oTtFHMXUZADEkKTx7duaelsob724 D5yyndx/jWheWYVQhuHCgjg+uafHa+Y5kDBY149z3rNLU05tCoba5uoE8mJsE44GAB6mpZd PjjsX8nJdTw2MZ45xW+kiwQbZAEReg6Yqvo0Emp6hsWJzHnAyOv0FZ1pxpR5mVBOTsitotj JdBI40JfgHI+7Xq+h6Uum2RdrdSypujLLu3Nxxj8c1r6N4HsjZRzS5hut2S8QzlfQjvXVDT oLG6tFtYT5OGSYN1kyOv86+NxeYKq9D3KGGlC3cmQSW2j2kQDeYFADbR06kgegqtFbql3Hd Ojkl1WRSwOQehJ9a6W2traOFovl2mPYoLfc9BnrWVqSLaSRyuY9ir0Qcg+35V857ZSdkeqo WQ7xDbNB4T1BDIRI1u3zZ5HGOK+QdR2KZYt5JCBVZccnPU19deI79U8HX13KcxR2xlLeo/w Aa+RxKt/rJ8weVAzGRzj/VoOST+FfYcPL91O/f9Dxczfvx9Ct4mZbXw1YaaQvnzP57jPzDj AyPxrk1maSUBzkLHsUdhV7ULg6rq9xd5JEr7Ygx52jgD8qoYYTGPy9pAPyn1r6iTuzgpxtG zNnwxJPB4gsWVi4jlb5c8A7DmtbUJlmSWDzChYDeoGM+orI0ABtetIADtjDFsepU5q/dYjk kVnJJbgt3FK+liJr3jmbmHymVB8qE561YXyluHmVSFiGWZupbsB+NXZbNryzkli2gxnIUDr WfdLMsEcflbUkJkDf3u36UjVO6JLaN5oZbnBzHIhJ+ua0tOQjQLpmBHmTFQT1wFyf50aRCB pd9Kr5wyLjsTRYQmVUg3FRIpIB6ZJpkSZgQrJIywxnJY5xXfWjTI0ZZlORyR3GOhrF07SHT U7sbQhtl2Hd3c+ldELcwWRkbmTdgD0pIio7im2E00OVAO4ngY/8A11SmDxTCHOF/i/Orz3j QsgbJZAST+lVp4ZJ5cmTaSvOec1RkjF1CRBaSptOXOfr1rtRPBpH7PcjWsyy3WrXIjnkU8o B0Q/lXKwae+qN5uPs1hGSrXJH3vYDuax9WuFQHTdPZ0sA+9VLZBbpuNXCfJfzKcOey7O5kx OI5AxAYdSKkaZ2YnfjP+1UJUpzjp0FINmPmJzWNjrsdHaA+Tbdv3fU11vhWRWgvIhkkFXJ7 Y5GK5K3JFvBj/nnmt3wzIV1B4gwAlixgjqQc/hXRSdpo4qyvFnSzFSCzADjge1ZVz3lUdOv NX525IC/KF4J69elUmYsAT82OwxXRUaOWJlTglt7FQ4OQf6VlXTJCJZhGTGw2smeVP+Nb0q guWwOoBJ4rAvopGWZgMleWIPTpzXIzrg7m94LPliIFTua4HUe9UtVs1m1K7mRCrrPId3Qjn 9a0fB0JdLQ85a5A9xzWDrd41rql/EjsyNM5VSc7TuNaTT9miY61XYozXptwQ65kA+X0PvUV rZmZBf3xP2YngA4aYjqq+3qan03TlnVtX1Mt9jViETvcMP4R6AcZNPur6SScyXW1MD5Qowo X0UDpWfLyq7Oi/RDHuWuX3ShYwg2rGOFjHoKz5eWd4zsjbOSe+PSpZ8NJ585IUj5EHf61Vd 3u5iCMhRnA6YqG23dlJWRbvCBKig8eUnOfap/ETm28STPBJhhtPHP8I796r6lhbyMKQw8qP GPTaK0tZhM3ia5XbuJ29eSPlFbv4H8jNfEjAubj7TN5pTDHGcVoxXbi1eGW42xkYweoqusG 26cKu7GeMVXZWa4wqkhj+dc5tZbFmArc3YWIYVBhSRyfrV3UJI/IESnOM5Oe9Q6cmyV/Pcx kLn3+lOu5YxIJJlBkxgRjp9WpkdTKyZQBkhl+6SOo9KsxzbI9kChCRgsOp/GkWK61G7Bijy 2eAg4H0r0Xw18P3li+237mE5BCFeWH9K1p0ZVHyxRNWtCmryOV0nw3eanIjBGVc5PHX/PvX p/hfwvbWjC3gtBPdkjKKNxQ+/8AjXcaD4ISVozcTfYrfH3mGGI+leoadoegafYGGykiikHP mjhmPue9e7hsAqb5p7nzuKzG/uxOI0bwRNFf2z60u553JWJTwqj1rvZ9MGkxLc6aqxRxffi HQimSXub+ze4+/BkMV53emK1BbyX0nnXgCRA5WE/1r1l7noeFUqSqO8igrvqyqImMVoPvY4 Zj6ewqrc2sX/CR28IQCMW7AqOnWp7hJNNuzLbISrdVH8S/4ionu4Z9eiuFkxCLc5J+vOa08 47GWoiudMlW1uvmtXbEUjDJX/ZJqldub65ax06KPIOJLjbkRj0Hqf5Vbn8zWVMMYMVl/E5G C/sPT61Qt5XtJf7LiYCDdhLj1Hp9fet4rr1IS69Tm9S8PRrr72unA+elssm9yCA3qfrU+n6 ZpN9C8F5Yol7EdsiFcFvce1b8UKL4uuAp+5aouT369TWRrJ+136rpXOoRf8tF6KPRj/Srp9 jZzk7IyNV8OeH7dQgs2eWQ4SOI/Ma4yTwwkep3kFxCwSFFkdI2yyA9PrivSdGSKRpJrgs2p DiYv1X6D0qtapG/jDVVZcp5MY5FE6UW1dG1OvKCeuxx/wDwgVpdWqy2eqSeUy5Un0qDxRa/ 2N4W0uz8wSlYZMOT947zW9qlx/wjl5m1fzIJ8k2/dGPce1ZniJ5LjTdElugj7oHZuhABY4F cWOpU40nyKzOzDVKkppyd0eR6kWkW3+0AhS68Acg46Ct3RFhh8OTXRbMskhDAHBOO3vVXxc iwW0Eiw7t7ldxz8px/MVQsbvfowjkXCwN8o7sW718fJcsrM+ij70E0NvPMFtIBIAWkXJ7gm lijEZ2ORtJBfBxiqFxM8rtIq/KpyEHFWk3TvtBO1QNxI61zSlbU2Ubl8RvqN0ttCxaPIHvj 0r0Hw9op0/ISIiQgbWb3rE8NaaghluVWQNCCVBAPT1NdDoGqPqkFz5ETIocD52BCMByAeuP 618vj8RKony7I9nC0VBpvqejaSZEsxMzswDCMjPcjnFSTX0gvD5UgdUOFHeo/MBsoYrdmCx RqFLDlmIyT/wDXqjE0UEkckcjSb/mYBc/rXymsm2z2dImvNfKJYrqKPawkRJEccnOcn9Kt6 rOk8awpEPMkUtjGcjnGfT+tY4EstxA8ckgVW+VWIGT61Y1R1Uw3OR5q/Kyh85B/wrGUVzJI 3T0bIfiHeahB8Eb2fTLUPiIRTM2MRx/xEe/YV8mw3EsdiRhWEy5lyPvL12k+lfYvjVbeX4D eIYYJAB9kbYScc8frXxykYGnWrA8NHk/Wvtshf7iXqfO5jZ1EY19YQ21rBNFLI7yLlk24CH 6+lNjke9/evGDOny+b03kjgH3rVuplL4TlNoyGHBHSsSVVjvJraKYtCpLLnvxX0TOKLvubX haN014xSw+W6Bg27gg7T/Wp7/LkjLMxPP19an8M3fmNDbTsjzhWBP8AFtCkjJ74qPUWXfvJ GwHAPrVfZMm/3hLpfC8nChsdM5rk9Q+0HUJ1nLb1c5B7DPpXZ6UgnBMYVFLnK4wB+dZXi+A DX0UZH7ofMP4jStoVB+9YTSYJU0tmPCTMHAPfAxVq2s4rfTbS/kcsHjJdT0Xk4GadpZCaKZ XbhVZQD04qO4nZ/CMKKBzFzjg8Ghi1bNHSDI+gylJTAZ59/mFf0/KrWo3Cg20UakBj8wx71 h6de/6JDBFEfKVcZb14/mauXc9xLNCceYAcJGi5JJ6Y9TmixMlqWbgkssUal53OFUVk6nqM Vi0kQmM91wrL/AvqCe9WtSvI9Fc6fEu/VGB+1TZyIf8ApmvuO5ri3JlkeRjhmbOPWh6Fwhf Vlq61G8vG/wBInZlHRBwqj2AqAYHXjPamvG8LssgKsvBBpu4n2JpG9rbCu+eP0FICuBlAfr TW5PB4qRVyoOTQF7HRpn7Pb8DHlcHrWjos3katayNjBfYcjpkYrOOVjtm4x5Q4p8B2OH7Kw OPXBrROzucsldWO3mYmXL5IwflrODBUQHgE7Scc1pagpE4cfdbnpzzWTNIiIu4YO4muqq7a HJTKlww+dRjGeuTVS5wNKvHJId2VAO2BzRO+4Mw559Pc0+6Qrouxx9/D8+5rnN1pY3/BseF slA2gzgn8641ktbzxBqd9qTl4YpnbyU4aU7iAM9h6mu28Jbo307BOPMxjp3rh9Rt5LTUbie Ji0TSuN3oc9D/jW0naESaf8SQy/wBXupp2kkREGAsUCDCxKBwFHYVWMgRFnuiC4+5GB396C 8aqbgqWkHRfSmRwrIslxdlgAOOO3pXK25O7OtJJaBH5ok+2SsAVORuqO4QCNprVx5Tcuo6q T/SnhZLohiNsKYAAFS/ZnSFnjjJ4IwRnI9KRVyG+ytyoIGRHHx/wEV0OqAnX7l/lAwv/AKA KwNTiKXwXOD5cfBPT5RxWzrNwRr90MZAK5/75Fb29x+qMnq0RwRp9qmDKOhJJ9KqKAL2MpD 5pQk47D3pou3mlYI3lp0ZzUTyyzN9nt0Yhuo7v7msEi9epJcTMs7MHUzdMgYx9Kt6T4Z1HV 5giwMxbkAdx7ntW74a8D3l9MJnQEgg5Odq/419C+Dvh7NIo8uPZH/E5HX3969DD4OVX3nou 55+JxsaKtHVnEeEfA8OnFPJtVkuP+ehH3fp/jXsWjeGNJiiSe+u1ebHCkghf/r12Fn4U0+y tRHEm1sctjJNObw9b4yG9eNte9SdGnHkgfMV61Sq7yMZtMs5XJtQ03qT8oqJ9HiVsyzohPR VO4/lWqdAXPyygfiRVdtBlR90U5zkZO7mumNVbcxxNGZ/Y0shzEW2f32G2q8tjd2/yre4Yf 7Va0+lalt2+eWA7bqYtvqkBzGik47qK0jPzRN2ZDW2uSxhUnkkQcgt/Osm5t9Rt7oyShC/9 1sYYfSt+WbU3kZJA8u3qoOB+lZlwLgS+d9kUSA/KTk8enNbxTKUiCXWde8jy/sSNCODs4z7 VVm8SzNbNa3WglkAxhCRj36VqHVCYCLiO5Q7SBHGowTWZbXlo92ZrxZI9vKKVOD7n1q4wBN djAl1+8ju5ZXWaBZ1WIyKuXVR/Wtay8VeGbKEQQ+fAOrF0JJPqT61o3mq6DJ5YKtJ7IhHNM MVncglNPtVXrmRx+uKLS7ltxkveiZt7rOiXdwl7Y6rFHdKMAnI3j0NYltrxOuahJapH590q Km5xtXA5JNbraZo1w5ykM3ONkEZ4/GoJfDGkuufsHkDJ+Z5MfpV2m0npoVF0ldO460sLOLN xcXEV1dyr88hYED2ArD8S6csbabDbD5UhZwmMjBY1cm8M6N5f7qWTPpFk1HqFt9itbCMeY6 Q25/1hwfvNXLjOZ07NWOjD257xZ5t4nWORLeCeMHDs/Q9QM1xUc4ty5KblkB256A+tdX4xu CY7eTG3czgc9RiuTSN5ECKFIReCa+LxDSmfUYdNwIZWP2MQhm3FsgD7pz612en2iRJExjO4 AeYpwdzfh2rOks1i0kf6EC6LuZlOMZNar3LraJ5IEjnbibByjAe3WvBxFZzVonp0oJanQQM lvbyxpNHE8gwrgHgY64qTwrb/ANnTPp8pD75dpkH8R68iufT7VdWqfad5kk+RhINrEZ4PtW h4djvY7ia7Y+Y6ncoyPkxxXjVY+5LU76b1R6fquq3OhaW81rEbq6tE3rbR/wAcQ65PoBXmd /8AGbVNVutNtdI0S0sLK5uEjIB8yTO7BBbjB56eldLpesXkM1/rN3A0qWcbTbEQtzjheK8R 1PUtNu/Ftp4hsbY21vcXQnawTkxuCMhR3BOcU8swkHGanG77jxVVqS5XZH2BaW4mXyvLAmg 2g5GeM5ou7ewaMW0riC4cERyKvQevvVCC/lgcSTQhJpEVwofB+bGAfzq3axvc/PcRhXgXY3 OQBnrXydSLU35Hswd4oq+JIhB8KfGUBmWSJLcsrL2JFfGNndy/aRbOcx7fuk8CvtDxd5cHw q8QpZApHJYMxG373TrXxTbNjWFCKOevevtMhlejJ+Z4WOjadi3N5j8/7ODmsySJgkkqEAgg Z7nIrYlGIskcbfzqoke6XB5DKc55r6NnnRZY8L+Za67H/DIykAgZ7Gr96iFY2OSrcH65NVt IPl63ZMcFRuOD0ICmnXkjyLGT/fBwD6mq6ES1lcuRXx07TpLgKpKNkKT1Nc/fahcXyNe3e0 zSny4scbVHU/0p19iS+FuzOEK5yOSuB1xVKd9lzDJJECAqlVH3SBSNIxW5191GlrpaRx4GV 3H0yQM1nWEL3unw2rEiMJg47Ddk1e1SdZNMSZMLvXcAp4GeorK0mWScxWcKs8jDaABkkk9K HuQvhuakThPLht1VlVsKG+vFN1HUz4fndY2Dauy9RyLTPYf7fv2q5qM0Xg4kSIlzrMiZjRu Utc/xH1f07CvP5ZZJ5mmmcvI53MzHJJ9ar4V5hBc+vQnjYiCed2Jd/lBJ5OepqD68VZnKR2 tvGB82N5z3zVYlmPPFQdCA5JA7CkPHtSjOBjjPIpCuSTn86BiD71advZ20lujyXYRiOVIPF Zfaut0zR7S50uCeTUbeN3XJV2AI5otcTGtxBakDgxAdPYUsYOxl7n/OadMjfZbTHQxA5Hbg UsSj5sZPHT8qZz9DqxN9p0u2lZss0QB9M1k3Ljcqnlsn9as6eS+lKgGWjYjj61RmJM6ck5O RmumbvZnLFWbKkownAJJOCB/KtHWEEVrJDF8oQKoGOmDVaBC2owIAcGTJx7ZNTao4ayZiQS SPx5qLaMtvVI3/AAmC6WAU4+cED8a4S7u5INSumLJK7yOpQ/dxnpivQPBKKYbRgTuDZ9c47 V56FjS9uLu6wF81uMe/b1Na1VanEVHWciGSB4lW4hQ7GHIH8HsfamEveSBy+cdFxwKektzN d+cpwD0TqMehqSe0kiP2m2PyfxAfwH0rl3OosQ2zKuBjHTFXPLUI3f29KbaXEd1Ew4Ei8Ed 6kmkEEZkYgBTnn8aSRLuZGtoDrRAwQY4//QRWjeJaSeOp4r+TZbbhuOeCdo4PpUGpRi41sS qONkeOw+6K0tT0O51PxnqKQxsY2m2/iAOBXU17rS7kKSTV+xhy2S3GpyW+m7pYA2FI6CvTP CHgRnmjDws8jf6xj/D6D/61bng/wXPK8EWm2qCbdtZmU4TjqM9TX034Q8CWmiWcclwPPuAM kvzk+prso4WMFz1f+HPLxWNb/d0jnPCPgFVto579AFGCFxya9HitYbaERQxhFXsOKtyRYw0 a7SO3SohMjEBuG9DXTOq56LRdjx+WzvLVkZ/SmsoGTUu3P41HK8SZ3OB9TUoloqyKCe4qPA FNmuskhImYY6kYH51ReRpCAZSePuQj+tdUYNrU45OxLNcIhKnLv2VeTVZ0uJ1zM/kx91Xqf qaeFnAxBAkKdSWOTTTbAtmV2mPowwK6I2RmyEzQRL5VpAZGzztHH4mq0kEs7Hz2UL/cT/Gt LhBsAG3GABxUMgHDAdK0jK2xlLQybqwgeJRFiKRPuOB0qCGSJpBBeW0aT+oHyuPUf4VsCMN 8349Khnto502OoYHnNbxn0ZBSk0+ycc20fPtVOTRrF1I8lR+HWrxWe25yZoh04+Yf41MkkU oyhBx27itFOS6hqupgNoltGSYl2e6HFMbRoAVyzdepNb7Ln6e9QlAODj05Faqqx8zMCTTCB gSvjptBwK5LxhOlgI4nwR9mG3HGTuNeiMhIIx7Zry/4oBory1PzbTAuOP8AaPNcmPrKFByZ 34BOpWUWeWeLZvMghKqOTswOxA5rP8OpFIzwyQ/vCfkkJ+6evT0rcv7D7VoMAjiZUFwz+Y3 AORjJ/GqFnZvaF7oyYijG1if+WbE4/EV+cYjFqrdn3tGjyKxPqrB7VgrLJcQuiu8f3WDAjF W7S6a2iHk7JAWCN5nI49BS30EcGmPK/kwyu0cbMDkNznPHTjvVcJbiDEb7gCGbPcdRjP8An FeZKScbHZFWZtpDBdaxawyny2ZyWIPbHf6Vupa2+kxG3g/1Tlsvj5pCO1cpZldQvw8ksryL nadmAoXvnvXWQGS4iVvMyUDNnHBx1PtXmV01od1Jpu5pvHqVn4E1l9Knt4pXgLOLjlRHg7g PRiuRXz/oGpafo/irw9q2qj7TYW0nmCBUDFY9xwT6nOTj2ruPijd3Q0DSWgupo4pXlErBiF fAUBSO/FeP3GN0aKwkEabQw4B5POK97LKSVFt9TgxLvUaR9pNdxMINRgxNBcRrIjkYLA8ji pFv7qJn2pjz1JPmNgkEHsK88+Hus3Oq/DfRl3k/ZpGtJMEnG0/L+jCvRvLDRRzSTCN/N2lA Q2eORXxeJpeyquMvM9yjLmppkXjmXyvhJrW0DDWpDlWO3PHPr6V8dWEMkupPcKBth+8T9K+ uviRFNbfCHXd8ki4RAARgMCwFfIdiszT3JjJHt619Nw+v3En5nlZi/f8AkaMy5jC9yOeOtV CWKqy5Xb7de1XpVZ4AG/hOM5qDY6qFC5JPbnNfSnkpk+lFI9atN7EhQ+cf7ppt55n2uEPtW LkgZ5yPWobYFdZtxs5AY4PGOOaZqd4glWNTvYxkYH8JzRpYLamfeXgNy4hONy+WW9qqQZeT yCrOGOPlGSPcVu6L4dS+0jUNZvr1LWzsNucjLSsx+6vvUEuuFLZbHSraOzgD7vM25lc4xkt /QU3Gy1NVL7MTfs9MtRaIuvanDa2FqrOQnM0+eiqPXp16VR8N3dvDdThNsUoBZZJOdiAc49 8Vy07s9y5MvnHP3/7350wbsnB570X7E+zdmmy1qd59u1Ga5G/Dn+Nsk+5NVo0LuF9Tikx6D kVctF/ehj0jG7J7YqTS1lZCXgDXJC/wgKD9BVfZ8p5zUhbd1H3jk800thjtXv3PSgaGkBOo PIqMnJx0FKSQST/Om89e9AwUZYAsBnuegrYtfsotYw8IZsckvjNZGVwMAhu5qwsiqgBYjig TOruAfLt9p6RLj24GaijJDFRjOKtTYeGKQABjGoHPA4FV1UbyN3vz3pnN0NjR3XE8TEn5gc jp0qreA+eADznrS6XIVupFccOn5Youh+9TJPOMc8itb3SMLe8wsubyRix/dxFs57nipdQjA seMgZB4pdPixBO5Hyu4Az6Ac/rTtUYfZQOFORwBV290V/esdD4GOPsa4wCeMcc15terLdax K0oAWORgqenNem+BVbbZuDuAbp/+uvP5jE97M6gkGRzk9eSa0raUoCov97IiCFG+UBVx16/ jU8cqI7AIZARhl6g/WnLCHHzHA7Ad81FcMlpbsGk2r0wBksfrXEdW+gyazNup1CxJ8lT8y9 4/Y+o96hknNwfPY5C/wDsajhurmO6S4DANjAjPKkejVpC2RRFeWp8uKQn5GGSD6e496tIHp uWjF5msw7sbSY8e/C17x4Z8IXGp6/c+XbEmSXO4LjjHUegrxbTLaR9Rt3kJPzLgn1yK+9fC mi2ul6JbeUgMrxqzv3JI5r18NONOLm1qeLjJSbUYsj8OeErHRbNFCK8+BluuK3miYcKxAq1 gAHHFRk5yO+O1ZzqynLmkzl9moqyKTJNz+9/Sq72skgPmSZX/AHa0CMfWmEcccVUZtbGLgn uZf2KMLxPIwPo3FRrYxJkqz59zmtERpGvlooUZOAKjPB/pitlORhKKM57SFST5ZJH945poA XoAB6CrUucECqjEAAnrXRFto5ZpIjdgRkgmoXIJxngdxTjnOOx9aa3UY4Hsa2SMWRyc5wOn SoHIyMrx/OrDY5HTBqJgmACOhzWsTOREGz9M8c0h5PTrTynznB4ppQ4x2HPNaaEJEXHGDjN QT2qM/mDKSHupqxx1xUbZxg54q0IoSyXluAWjE6jnKcGok1S0YDzWMD9AkvymtMnPYZ/lUE sMboVeNZB3BANaJjunuQMVkH7tlb6EGvMfitIVa2iM0ML+Rkbhyw5/LmvRH0qy8wusPkk9T GSv8q8t+KtsX8S6UrPtRrZdhxkkhiT9RXh57KUcJppqe5kkYvFW30Zyuop5OgWdtKFhjlbL Dd907c5Hv/jVLT9Mg1K3uFuZlLI4VxkhtvOGwOSBWzrljeXWhWM1rCbsNcDYY14LEHv+Fa9 h4cmmt7a4GlTwzXUYaZ4YjkOTgAn045r81UpuF4r7j9EUYxlZnJz6ZANAmUSLcwKUVZgCoG XwCPX/AOvVa/02W1u7cTBjaPGWjaMY8wgcAg9PrXU6r4V1+PwvPC+jSoi3aSJsVm2LnqPas rUbiNLhNNe1kie2Ul5BKXQsQD0/zzRFzWr8xPk0sP021T+yfNhkWW6BYHOcqMcYrSsbq6tN Glid4zI8hXci8LDjp9Sap6abUQS24u9shcs8TA7mX1z9c1oRSW/2YW4YMoBCsOmTXJU1bW5 vT6WOD+JN0y+E9JtcAAzTSlW7DaACK8qlYfZ40PVVBGVx/kV6R8UWaC00e3kwQY5SD6/MBX mkgQqxCquABhTnPvX1GBVqETzarvNs99+D17plh4S+yXurWKT3N2ZFt2fbIvyYHHevX2ljR 7GL75R8lgMc45PtXyv4K8Pa14lmuNP0jS4py7wJJdOObQA53g9uhr6za2js7YRTEzlVVFc5 5IAr5bOaMIV+e+suh6mCqOUHC2xgfFnUYpPhHq7RAkssYwTnHzCvk7Q90uozzOzeTHGSfxN fTHxSljt/hFqaAkG6miUbzzwc8D8K+UkuJIo2ijkIDsC2B6dK9fIo8mHt5nHj/enodJcDc5 2D7xztpGUpGjBip6A9zTYTI6xmQBd3oc1addkIJB68ZNfQs8rbQ072x8KWEFhcpqdzfXc8R YwqAoibHIY96wIda0q3V1sNEtvO/hmlLOw4561C6vNqEUcYyUVpCMegyawEbbKXVtp5xiqc 76pWHCnp7zubNw91d6RIWckRy+YyjgYI64+v86yDFhfTvjua0tPuQzGOTIjm/dHjue9RsYd 7L0ZTtIx0NZmq00KTRbT8wIJGR71Hsz8wzir+2EqAR9TVZ1A3BScfSgq5CR8wJ9anRtlq4w d0mFBHp1qAqxbp14qeX5SsRIIQdqAepAx6dqa5xyDk07I3BmHHsOlIeWwo4Pr1oKGEHHFNP IxUuGK+4pWgIAPG3rnP6UARHOK2rPRprmzinVoArjI3SAGsUjBrUgaUW6AEkY7U0JnTSRiO 0hTJyI0x6dKhUD5mLcntVy6QqkJ3A/uk6dOgqoi53FicHnke/Wpb1OVbD7DP9oQ5ONwKn0q 5eDbKhHIxnLdqzIZGjuInGCEYMTmtS/f92CqkEjnFaxehnJak8AAtIkxgqhOPc85qtqIMlq McfMAf14qa14ixjceT1qLUWH2IAAn5xwORWr+EzXxHW+BF/wBHtRgZ3HrXmN22bqSeFSjqz CWIH7nP3h7V6Z4E5jt1zhmV8c8Dg15dqim2mV42xICcnrmta7vSgFD+LP8AruSrq8aJuySd v61VkllmkWWcAyZ+VM8KKoZMkm9VCew7Gui0bS1fF3enEKt93+//APWrjSOyVoq5Po+im4h a9usJbr0yceZ/9au00fw1qGv3TpZQeYqLwip9xR3NTeFPD2p+MdVgs7KN3jz8oVcKg9TX1x 4V8Gad4P8ADkltaqr3DxkyzFeWOP5V6NGirJyPIxOJcdFufJVppxg1O3hdQCkgTJ4719y6c qrptsAeBEoGe/FfI17aAeMJfkwv2n16c19b2eBZQDPHlr1HtXRVhyqxxTnzWfkW2IA5xmmg j1pGcdepNR7gT3zWCRm5Dnb+dRs2M96UsAeepPNRyZ3En69atIykxrcnJ5qFiN2Ome9PZuO tVXkG4j06CtYownIim3biAc496qvy2WP4YqaWT5ucEmqkrMSAP5YrsgjilIjZiWO3jHvQzM uD1NIW4z0ppYd/xzW6RjfQa5HVfWlIywx37inAZbjp161Gzc4Oce1Uibjn2nPrjvUDElgM5 qrqWrWWnQJNeTxxBjtUE4Ln0A714543+NUmmSvp+gWqvLkhppPmx9McVnUrQpRvNnVQw1Su 7QR7S7EkgGomyPQcV862vxV8fCwS+ns4/s7/ADK3lgMw7E5PT3rsfBXxisfEFymk6xGllfs SqurfI/p9KmljqU5KO3qbVsurwi5WvbsesjpnP601/vZHPrTeMh/X8RSOVwAOBXoWPMSGOV C84HbntXN+JfDtjqOo2uq6xerbWUFsUKqcSODnufujPetHXvEln4X0iXVLuJZ5P9XbwseHk PTPt3r588SePZ7/AFSR/ETSSCMZ8mP7pbqM+uD0FeNmcoVIqhL18j3sqpVE/bR9D0zW/iZa 29rBo3gTSFlaJBmeSPagAHQE9T71543xM8Vy3TNZzPJcQkecZG2wxMOqjH3/AKVkWeu+FYP mvzqMM+oQbd8cgPlKT1A7E1gX1nBZQvc+H9Ta4suSyuvzZ+nevnp0lbR3R9NB2fvLXzO6n+ I/jGS7W6/tZiFYEwxDajkD09Ks6J8UtZXXUXXLG0vdMP399vukj9DkcmvJreXWb2ZAr/ZcE 4LLyT15/CtVprmMkaRqk1zdsm5owgIOOv04zxXDUoQkuWx1xlKOp9CxXvgbWIzfJpkZE2Q0 1u204x79D7VoaX8NbTWZS/h3xAjx4J8q4UAqSOnHP51414D8QTlHsXsLVDPGX38n5lPJ9M4 Nd1HqusWUoa0u7K3YEAzBWQ7c+ua+fqwjRnySkejB1Jx5oo4H49+Ctf8ADi6Il7p0xgtonR 7tBui3FuBkdOB3rxbyWu7uO0tQskkrKiKowCx4Fe7eMPit4kstXudJkWLUraIBZ1nO6N8jk Y5GOfzrxrVH0+/ulvNJtJLGWR/nt0bcgz0KHt9K+iwzfs0radDhle7ufUnhvT7TwnpdnpOn WcMF9JBGuoOB80jhRnJ747Vv6nqRFgbiOTfGBjy+mGrjfCN7Y6vYWk2mvNcLZJHDKJgWeN1 HKue/TitC8SR5ZDaxnyJmLOeoX2Ar4rFU26753qe5QkvZLlOd+Klw118PPMdP+WyBT1zXzM BiUEttANfQXxTN3H4Uj3Q7YfMRht9ea8DtrT7VO4VmG3nIFfV5VG1A8vEte0Zv2JZ7WD6d6 1LqIeRGCwAOPyqhZReU6Im4lRxnmr1+Dvt1J4CtzXsHlt+8Y8cklrq++PBJR1UE+1YCQu92 IlHzOcD8a3bxvK1GCQr2YL9e1Y8TRoRvJw24ZI+7UnRHuLhkvFSEl4ojt3DgN71LKiylLkM TvB3Y6Bh1zVeWKaO7jilOc4II6Eeo9qt6bA886aZvCfa2GSf4ccg0FPa5dFg8cMbzEbmTey 9x6D61BsRAGOcHnkc1sXAkyVlJGODnnp/+qqi2U9yzQIVV8jzGJ+6P8mpa7Gal3MsoTNypC gZyVqNQrscI0jnsBmvSDDp40uK0jUzuEGdwwcCqumBQkc5jRACUAVOg+tVYn2vkcHNYXaRe b9kmEY6sUOKqIvHOARzXpt1cS2d68ZdmQ8kMck5rmbnTLO7L3EUbRl8kEHjOen5Ui1U7nMs V4GcAdMU3IAPH0ro7DwneancraWksRuHYLFG38ZPTB/maytU0bU9HvDb6lZTWsqk4Eq4Dc9 Qe4pXNE0zMJJ6muu0uG2bSrdneMMV5BPvXJMWZizHLE8mrsOpXEEKxIF2qMDKg1at1BnbTx 4hijCgAxrjnPYVRAIbaOMjj3rQbZttguSVjAbNVDE4mOeAD3rK+pzrYoy/dIJHA7Vp3R/0e 3bHXp+WazJo2JYEYPqPxq4vz2tsofJC4PbvW0WTNdTVtI38hWUAlulUr0kIpYnG4dPxrXsz vhQBCAucY71m6rHsEIJ43dvpXRKPuXRzxfvWOm8CtCEid8Aqsh5/3TmvLdQuPtd28mPlYkI v9a9U8DQh49qgKTHJwPXaa80stNluLtzKCqoSGJHHuKuqr0ofP9AotKpN+gmj6azSfaJgRD jIB/j/+tXeeHdAvvF+sW+l6XasIiRn2Hr7CqGm6Vea9qEGlaVbmRmIX5eh5wAPYV9gfDnwH ZeDNBjUqsmoSqPOkx0/2R7VVCjfWWxz4vFci03NLwN4L07wbosdpbRhrhgDLKRyT/hXW3DL 9kl9QhpqjjGf6VFcy4spsE5CHNdqV5I8WU9G2fOklpv8AFrg9PtQx7c19JW7gwRZ/uivnRH D+Khz/AMvPQj3r6Cgf91Hg9hXViYLddyXNq1+xf3Z6YppxjnkVAG+YZ/WlLH1A/GuHlHzEx YevGKiZ+7frTGlXqTkVBJJuyBVxiZymK8mCewqFmyMnpTGcVA8hHFdMYHLKYspBINVCSTjP I96kc9Dxj+dQkjsa6IowlINpzuPXrjFBQEgjvQMHkdAaUMOzYOKsjcUYRjnOcVXlaNd7ScR IDI/HQDrUj5K7s5qpeJ5+kXiNKE3qI8k8DNKTcYuRdKKlNJnzF4+8V6nrev3eoF3ghOYLKE NjyYhwW9i1ecW15m/8+ZTJBCQNh/j7812njGDzr28ezGEBKxgDPfaK5LTdKee3cDkCYRY6b ifSvkJVm23Jn39KnFQSijrdN0m58X6dc6xrd5LZafH8qRRLkvjoAOntWxpnwg06b7Jc/wDC TwaXM7Bwzt5jqD0UgcDHc16XoXhZLTR4LU7QsajKjgE49KvXHh9VQ+XEM4+bjj8TXk1Me3L Q9WngHyo9M0LwxHYeHbaKfUxqkscYXzsjL47nFZl2rx3TgkKuflA7CvPPB2van4f+Ik/hl3 kexnhWeKMsfkz6ewIrv7+c3F2z5z2GK+vyfFVa7tPWx8Rm+Ep0Ph0Zg67oWneIrOO1vozug ZpY5V+8nHP14r5R8SabBD4muo7O9aSzaP7TFLdHaSnocd88V9Y69cNp3hnVdTWeKH7NA22S bIRWbjJxycZzxXyaz/2vcw6bpuntfzQKY1vZMxhkJz8wzgAHpmt80UeZWWprlDlyNt6HMz3 Xm373cqtHFGNihuSB6CtLT7A6lcK9jctkfK0RX5l4znA65qlPDJBqW4TRyxsHUeWuVYcqcD t+NdL4KvzpWrJfWqKGRPLL9wc84/OvBktNT6K+mhW8Q38kFqlnbW08DRZ8yRoyGlPHLen0p NAvL2Cx/tlLZRHayBBtH3mOO3511/i65i1xcb8SE7m4xuqvFrwGgQ281pFbxx4VJeFU4/i+ uawltZFLpc09OWwsWttR8ySBY0ZFRhhRuOScf3qt63p3iLxN4cuntVMCy7RDbt8rzDPBP91 f1q5a3GkPoUviK1theXKRyFBL8ypIv90dMZqTwn8SJfEmuxeH5/D0UdwnzPdW7nbgckMp6H 3Br5rkqNutFax7nqupFLk6M8K1Fp4Lm60+4cu9s+1+3I4I/OqMUJ/sya8SVRsdVKdzkVuap FZXmveJrqS5ZXSR5IVUZEhL8gntgVzqnzbaWPP3VD9P0r6mN3FN9UeZpdpHp/wL1HU1+I8O jwXkqWV/FL9pgHKybUJBI9vWvdJ7eWOa5jiDMnl4IxgKxNfMHgvxDL4K8Yad4kgAu44TiRF OMqwwy89DgmvqeZ0mkmniJxcxI4B6gEcfoa+Vzum41Iz7o9bAz0cTxP4n3N01lb2DSN5TM2 4ZI5A715bpJVY5k3ZdsEfQV7B8V45DHY71wqu+ZB0Jx/hXjljiPUJShyMHFe5lv+7xPOxHx yR0VkzLPvbsT2q3qe1ZLRjn5gQPrVS1XMbOMehJ+tP1yXYLEuMnfkHjgV6ltDz95GDq5+eD Gchj2rJUtJMSecggAd61NXJLQbuM5PFZsDZkKngAE8DnOKyOuGxJFHPhRMMpHyFY4x/hWzo iwt9su3ty7hMJIxx5bHuPXisUM0EkaFiXJDP/AEFbliJINCVXchZGL7PboKaFU2NJ5YJoFS Y7WUcugyfx9asWRtzLdOAZJ2jL7QuEUYGP6VmRxqIWJ+bPp/KtLT4kiS+EjEzeSMYPXJFD3 MOgkckib5QxLf54rZsvNXTEiOC+W3Af3SaxgPLjlBw25ev+Fa9pJObJrhSNjfKFA+92ySel O5DKl8BOwlJwxOM9eMVQCSm5mjWEBE4UA5z71J9vsVuo7WSYyN5mGVVOPzPWrUs1rFdS+UZ ZT5nl+YoyGz1IPtUSLjoaXhWW+06YapaWqtM52ozDO1enA967jVI08T6M1v4iT7RKR+7lbG 6L0xXM6fJhkMP7qNT93g8VpXGo28Fu091MqxqNzM3aixnJu+h5f4g8IxaTHvS7ZiB8wYcfh VS30z/Ro+nTuKu6nrEniHW3CLts4ecA/eA6E1bt1X7OmVXOO5qbs6k3bU0ZIis0eFAHlKy+ /wBTVfyibhSygZ+X3rTu4FSaONmG5UGSDnPvVFVZrkyEM+3pjj8aTepmtilLCFiJCkkMRzQ sIhnWJlI+UMB9RmrdvbtLdRxo5PnyBc9hnHJrU8Xolv4ggEYxGtsqDC9dpIzWsGiJ9h2njd EpADYGCO4qlriBUgPo3PbHFWNMfLIjjtTtejG60buz9z6Kf1r0d6LZxrSobPgR2RI5SpyIp SQehGD+lcjBC19cR6ZYxEGdvmIHUk/dHtXY+BENyws4cGV4ZUUEY5IOKp6ZHrPgTxTbTXFo v2mAhgGGVYd8H6d635OalDt/wxi58tSaW/Q+hfhn4CtPCukpczQqdQlUEsRnZ7V6dEzD7x/ OuN8L+KtN8RaVHfWb/NwJYz95Gx0NdPFMp6HP413uGi5dj5ydSTm3Pc0hKu4KetQXpzZzHJ zsP41B54bHUfWorycfY5ucZU81nGn7yE6l0eDxSD/hL0LDkXWB+dfQcTnYo9hXzjay+Z4tT DFv9Kz8w5+92r6CV/kXHHArrrLm+80rPla9C+Ze1IJAepqmZfmA6/jTS5LZI4rmVM53ULZf ByeRTGlHTgfjVXeMdeD3zUTvhsgk461apkuZZdjjP86glbnNIZAfT/GoXYlwecHtmtYxM27 jmYuQBkfSjHy9P0qJn6cEUofocc+ma0sQ3dDmYqh4/GmE5HWnE5BB6d+ajbaByQCaaQr2EE nPJHPtXM+ONV/s/wAJyrHIyuZAx2jnAGa6BjjjH0rxn4watPaWd7b7mUJb4Az/ABPx/KuTH T9nR9T0MupOpXXkcppdqNX0e/1cO3lwshGe2FJ/nisHRLa1t9K0+a5mkiZJHubgQr+8CDnc M8E10HgeRR8Or2POPNiJ59hitHwVpcV3qmmWs0QlRt4KEcEbTwa+KxE1FJo+8wsHKUk+h6l 4T1/RprOKPUNSCiYBYY7pQsw4yN2OORzmneMPFuhaFex6fJd3G+WPzCllb+cyIf4jzxj0rx Txho17pvxOhsbawJJ8uRYoweFz617B4f8AC3n+Zdzaekhn6+dnKnvXmSjCDTezPdipyi1e1 jJggjk8aXesxXbX0NrYW0kFwUCM6Nk8j6GuzMvmBZgOH+YfjTbzR0s9M1ObavmyWyRuB6Dd is/Sp9+iWjHqYlr7DhuV5Tj5I+F4jg04y82N8S28V34P1NWHnOYztt1baZAOTknoPevlaSe +iim1CZfsMDKUtrOEFVdz046sB1ya+rtTNwfDGqmwtRLeGLYjvyi59RXzB4ktdViu5GtLS7 1G+ZcPqMyFUX+EiNW6Dtn8q9bM4O90cmUytFxZx2k2jXMRkn82SFH5QHAJJxk+3rWjpWoWl rq81pGQsGcB16Fu+B2Bq7pNmdN0qU3EsUcinaYjIN+fpXOX9kWuGuLdcMT82ehP+NfNyjLZ o+mTi3ozvoMPK28Bj/AijP1rOvru6cQWd5pkSiaUJGhYAgEjrjkcVh2er3lnHHFLE7zLnOD ncK6jSJrzW/E+lLHo7v5E6O7yqRlQc8n0rkqSUItsuMW5HfatJY6TpE4ZksrARtEMJlUJGA uAOcmvJvCPiI+DtfuLq3ij1mW4tfLbbuXyjkMfrjHavX/EOiXPiTwjd6baTwWwmuFffKpO4 A5wCK8T8UeHx4P8SjTkvGuHECmZsbcMw5X6V5eW1KU4Spy1b6eR24mEou62MmW5+2X+qXW0 Dzi7+mMnNVXtUtrWKYXcUpniLGNDymDjDU8bo0vAq7Btx69aNOtHvdTsbcjcszqCAOduef0 r39ErHGj1i++FfhuP4K23i+01mQ6s8EUzwFwVYs2CMdR1r1TXEu7JrGGEN5kVrGrovQkIo/ nXketxXL3cD28YFjbyo3loeGVDkRqo9h16c16BY/EPTb51stbhmtrmR90bLJ5rlScgPgcAf yFeBmFKpUinHWx1YarGEnzaHMfFF2Nhp0b4y252UjknArx7TrcOXmPL5IH0r1z4p7v7Q0xW YMjQkqVHykbux7155Y20b3TRKMIeTjpXpZfF/V4pnLiJJTk0a1rbAWkIBAZgOM1japHK+p2 0DOMCMuoPQ12dtYrvtiMNtHORmud1VQ/jFIxtOy1Odnv/ACr1akLRucFOV5HMawFaS2C/K2 0jB7VUteGMzKAyevAbjiretHyruFSg4BOKy0LM4C7jn+dcx3R2H20L3eopFuLPI/JIrpbl9 qCFRkcKAPQCs/SLJ4b6O7uMKACQuec44NWvMR3fyyTIq5CjnPtQjObuy3CWMJPI/kalhu1m 1S/MrogMAAAwOnQAU+HT7kKqzSqjOAVX7xA75Ap+k+H7O/129/tAyNDZxAhQ20sx+7n2prV mbaV7lG4v4zaSR2ivNdyDaNik7B3q1ZW3iOfT47BmjtICMguPmI7muvhWy06xEdlax28e3J KjLH1zRYiO5i8xUYFTu3Nzx2quVGftLLREGkeE9EstlzdQNqNxjO6Y/Ln/AHR/Wq+qXUM+o mGG3KJaKIyFQIqsT0H6VtxzSW1jJLcFnaNc56ZPpx9a5iRj5mcDLncR1wambQ43erLUl4LW AyAgHHU8AcVyVxeXnifV4NLhk8u2LffboB3dvYVP4judqraoxyRucZqK2uDo2iXMKJi7vv3 Rkzyintj6VFzaKtqTWNnbrFcpZsZIpZdqORyyKeCfqa9A03RdLk0u3ebV3gkKDdGICdp+ua 5jSLcQ2sRCDag446elb0drO0SkNHggdS2a5m9TRlS+SJZ0+bJZOcHqTx1rMgiaGN1ZjvYnL Zzn04rQvvl1BA0u4RxIRgDGetVJTulUgkqAw9utadTNGt4bg+1eJtPRkJCbpWGBgADr/Kk8 dxsZre54J3shOfXkVo+EY442vZJnVH2CNM8nrlgMeoAFReNVH/COyME5SZGz1x6g1cH71jO W5h6Ux8yPHJPfHTFXNdHmHTlOeZTzjvtrO0lyWBXBI44781p6qQbjTl6ASMc/8Br1I/wZHI /4iOk+FKg+ILQMwON2OenWvZfEvhXTvE2nPb3ACTYzHOo5Q1458KSf7dsQufuOemPWvfVck DaMY9a97ARUsPZo+azOo4Yjmizwaxl1z4e+JTvX5FbBH8Mq19AeHPElhr2lx3llICrffTuj dwayda8P2Ov2T21zGu/HyyDqh9q8ptl1vwB4gdUJMRf7uPllStHS9notvyM+eOLj2mvxPoc TjB4qC9mBsJhnA2HvWHoniCx1vT0vLOTIPDRk4KH0Iq5eyf6BPnONh681caeqZ5zlJPlZ4X p04bxbApHDXJwc/wC1X0Os52KCe1fNulknxdbY5/fkY9Pmr6EST5Qc9vX2oUbp+p2412cfQ urcDB+bk96BcDaemKoBhuJOMfSn712naP1pumjz1IuCUnjrz2qhrmt6T4bsTe67dG3DfciU Zkf6CrdncCK7Q7eSRgnkCvnH4xXuo3fjC/bULJhZmNfJdHbmTqCoPHQc1w4uc6UbxR6eAoQ xE7TZ0998e7Uag0Gl6IksQbCs8+GcdvoaW4+NmrRPGp8JxKsn3CZy+fy7+1eMwaDY63b20l vcj7UQB5QG1/cEH0PeuzsvAutR2ggnvreaBsOi+dtdCOmfp7V4P1rES1TPpngsLGycT1TQP iVBqccbalaJaB28ssCcZ/z2rvba9tLpFezvEnXG4FGzx9O1eZ+Hvh5YPYMdbtI4ZJj87/aC u/3Kk4zXo2j+F9G8O6IV04qZQRukZ97MueAT+NdGExtT2ihN3TOHG4CkqbnSVmi6zHJIphY Hrj8KYrrg4IOOKR5MD8e1fSpdD5Ru4v3mVc85wPevnT43X4kvLhkfC3F3sC9CRGuP517nrW prpWjXN/n5oV+QerngCvmL4oXLXXiyHTUbcbK3Ack53SPy2fzrws2mvdhfzPpMlpO7mafha 5C6BLaIeVgUcHv1r1v4Y6POt4dWuLchIY9sRYfeY+leNeDPn1CS3YExgfMPUAdK9x8JXl3J amTLfZ4W2Kvp6/8A1q+JxUmkfcYWN52Rh658TfCtl8V1jvoZbhrQgTS2YBMbKDtBPfqcivW vAWtWPinSBrml3Pn2kjFXR/vxN6N6Gsb/AIQTwrrkq3Evh2ykdzuklPysecnp3rT1fWtA+H mhDS9A0cDUrtma10+0TLzv3Y+w6kngVxS5JJKC1PTnJq93oc6PENnqXjPx1pcc4k+yy20CL 2HyHdj8TUFs0Ol6DLPdBmWyj5QNjcc46ntXlf2OTwv8TbrUWu0aPVEjvSPMDOHDDzVcAnBB PT0r1PVoNP1hb/TblsWdyFyUPQHBB/OvsOHpqNdxXWKsfF53DmgpPo9Tw7xz8UtRuCLHTb8 2kO75kt+B/wB9d68zvvENxNKWlvri5bpl3Oa6HxN4Lvh4ru440VbRWIjYEIrAdxmuT1NI9H khjgeKWcAMdmGC+2e5r0cVUrc7ctEXhaVFQSgjQtW1G7kKRaasjnBwsRJ/M0zVJL+xl23dm LUEZCnHPuetUhq+rXPmrPqEsRZflWMAA1kvBcTz7F3zv36nFc06142jdnVGnaV5WNH7fIri RZoA3QYbBHvXZeE/GWo20pt5C9zGowVjbLID3HsK5mxtdI0ow3N4VuLgDcYZQCh9sVefxXY W8jyWFnFDJ2Kwj8qxqYWnWhas1+pSrShL90me32F2s2iRxQypNDzMq5G5CfUg+tZHjbQNC1 vw9d6xqsyWV7DGsUV11VcNnDDuSK8v0rxnFZa0uqOG85l8u4jVNomQ9vr6GvVoL3SvEXhif ZsvLG4Rj5cvVXC9CPUV8hXwcsFXU4O8b7/oexGv7em4yVmfPd1Mge4IO5ZTtRgMZx3x2ruv hRYJda7Pe3kMbafBbSQSFjzlxjI+mc5rz99yNMqqco21VI+7z0xXrWn+HJ9L8L6H4k0uC4t WkQpqMLKTtHI389M19Iq8KU4OfVnmVKcpU5KBoLpM0eoS6dPewGaEjDHJ82P+FvxFZOr289 jp1zDBby5kGd8cZXv/AHvSuyi1jSrOzRrcqoKcSEAtjt71ymoeIpb+dbFPODTvsBeMqMn3N dFWFJJtHDSqVHKzOO1HXVm0HSIJJXlktBIkwY52bnzgewq1pGz7Wu1QVkIAPQdM1zt9omra dfmxvbMxSbiSW6YJxnP8q0U1m2sZIUt4WuXgBbI+6XxgDPpWVJxsmtjqqwey3O5+12FhcWr 311Fbq6MRuz+dcV/atlc61q2qF/3ch2Rj+IrjHSqpg1HxNqZe6lQmNM7V+7Ev/wCur8OlaN BFKP31xLtIBb5VB+g610TqOat0MIwjT3epgXKHVLyAWoM5SPL7ATjnv+lXI9JvIFBnaOJRk +Srgk8cZxW3pJSJ7yPYsaNCAcDb/EKdKV+yshAGZAB68d6wsrXNnUeyObS1utkk0pVlXHyM cbs9+K2PD6Rm1kAVUfq7Hr16A0zUpSLRokXGT7YNWLSFRCwAWJmGCT0yalBKTcS/G5kLvbt krEBgjk81NodwIJ9b3hWkmKIDnp1qlZqbZ1jBDbW2nb35/wDr1d0UR/a9SO4DMmFyM9jmqV 90ZPZlhpWMSqiMCQevXNX7KURRGBsquVG3145qsEBlRxkiPrn61sw+VBDNOUQrHyARzQr3u S2rGPrl3IZorWEZjVdxbOMnsKxBNDG8sr/wjPJ6mr84nuZmkK8yZbHpXP6qXiZLQLtcjdj3 PSs27m0Y9BNNtH1LUGvZ/wDVRvnJHDN/hVjUtl/4lgtkQBbaMbivdjzz+FJBI9pY+U+UQfe LHAb1NSeG7V55JtVnA2O52A9WNRKVkaR1Z0en2xVVhwSvXsK7C1Vo7SJFRAAo/wCXrZ+nau dso2kfdnAHI98V2lmsjWMLBpcFR93bj9a4JSdzdI84vdr3ELYBKxKDj2/nVUsyspJByD0Pe p9U/ewoMncsfUd+elVnnVTaLkbup9cV29TBI7TQhs8P/aZIBD574VRyX7F8+/8ASqviRHk0 S+gaHYWjLYPOSMHP14roIYDFo1lEN0bwxBQ+QQ2een1rC14vFprtO3mEggtjHUYqIyvMhrQ 4LS7hlYDd1xzW5fylpbDaejsc+ny1ylg5WQKACQ2MCuiciW5sUDchmB9+K9KMr02jCUffTO 1+Fan/AISC05OFRmGR7GvfAQMDAzjtxXgfwtAj8U26hxgI4AHpg8V7uG+YYY4r6nLNaB8jm 38f5E4bP481S1jSbLWrF7e7QNxlG7qexFWQuevf2pxBzwc/jXotI8dNxd0ePsmseDNf81JC FZsHH3ZVr0SPxZpWoaM0xukicqVaNzgg4q3q+l2mrae9pdxhu6t3U+orxzVtIn0fUHtZgDk ZRl53D1rBxlSfMtj1YOGLtzaSQ7ScDxNaspH+vPJ9N1e8+cNoDHtXgui5/t6zYcYkA/Wvbw Scbh17mnRV4tmePXvRRd3gIT0z2pUcnt+FVgxC4HP41KrAnIzk+9aOJ51iysuxwcdOenSvD /jjrv2q+0bSrMwyS7WdnDDhicAcHOfavZiRjqeOK8D+MljZaW+nfZ1it7nImjaM42qp+Vj/ ALW4n8BXl5jG1FtHs5TZ17M8v1OLVdGmH9ozXcLMDt8pvK46+lXzLb25ttUhsdWuLGYKkj3 cx2liOgI6c5waj13xHqvi+WGTW/s0nl43PEm0v9frX0F4VtNC8X/Difw61msChAUOMEuOh/ Ovk8XVpwl+7u0fbYenKatPRnjEt/YX95NYWS38NykRk/fTbgqqM9/YH68V1vgTxDcQ+JIXS eaYOBCZF+eN1PQEdAawtP8Ah1r1/e6zbGJ4b2KMwxrIMF1749P/AK9U/CcGoaP4onsroNZy 2oAuITxyPunHr0Ncrl1i9UVOmkuWR9T7vKYoTyD/AJ4pJJQOxO7ms2yu5p7OKa4x5rqCxHc +tWDPDDDNfXThILdTI5PTjtX6HSk/YxqT7H5zUpfvnCHc4vxrfJP4i0rw+7hYoT9tu8k4Cg ZCmvA7lX1jxReai6EJJM0/PZF6dPau78R6rLLBqOo3cw+26scIB94pnAA9Biuc1izj8MeD2 ilfOr6vHsWJf+WMXH5V8Nja7rVG++x91gaCo01FdCX4eKZBqd2ASBATz/tNx+lfQ3wxtVuf BkNyF3F5GY47HNeG+A9NmTwzqd0qhVdCFcjHCjA59zmu++Hvj+Lwv4NsVu4xLFKGBBcBgwb tnrnNfP4l80mke5h5crTPpPTLGxW1Er26Ak5PHU18x+ONXv8AUvjbqgt5IpFtzDZx24UttU ESHKjkqSMMBXo6fG/w4tlEJY/KYRmRl3g5A7A/3vavmjxzr8Wp+KdZ1yycob8rOuxiGgOBg E1z0IucnHY2qOy5rnS+Opriw8XaDb6gwudQ2yi4umg8neJTlUCkAlU6Akc11Vp4iRLOG7lh EksCfZnRujEZwT/nvXg9/fXVzqdrd3l1NcTeWrNJK5ZuvqfQV6PDGbyz3+YYRNHh9ozhh3/ EcfhXrYap9WrU6jezPNxNL21OULHJ+PdbeaJ7OYJJNLIZpj1Maj7iA9gM/jXlLuXlLscbjX venfD6LxLZGaLTrmWEuVkmZtuzB/vGsHxJ8Fb2x06a/wBHeS78n70SoWwPUHvXuYzEU6lTm UlqceFj7OHK1seWJIZmhjRD5mcZXqa3TcvpMJs7E7r2Th8YO305pthYpaWjNdQmO6jYnryA PaslZd909wrt5zsSCeMiiL9mk1u/wNXao7dEaiaRC7o95cefLICWCnp7VftLSOxDxxyRywk dGXBz2rNh1i4iIMkMcmfUYJq5HrVlMQZ7Bd3qG611UnR6aMwmqu26JNSs7W9SNHUw3O0BCQ MEfhUfhC/u9K8WwW8ZyGl8uRc8H0Ip13eWrwrGsLRFeVbOcVFoltcP4qsb+GMvELhfMZOcH +lcmOjBxfU1w7ktztfiRY2UOs6CLa2SOa4kzI0ahTIdw6+p6817Fczxx6LevKga0W2IZF5Y jHWvHPHO1/E/hiKMh/3nrx98cV6LrMcE/hPUbea4eK3lt3Z3HBjIH+NfE4mLkqN/61Pbouy mjzO28RaPbWMcSX0MMxQFtwz+GR3rY0K/N/q9rqE8lnewQuG8mE4ZCWCqzH2rxJDtcBRz7V 0nguF7jxzpUCqTmdWZR1IBzzX1Nd81CUX2PKp0VGopLuep/FBLd7aQwxLIzypnCjkcjk+le H3onguGgkIBTspGP0r3LxnABEIlDfvIt5BGMnceM+leDzuGuZQI8szEeuOe1ceXr/Zoeh0V netM3NF1O5hjFhDsRLhgZWx87jPA+laCSldSubduAIy655JPT86z9BiWXVbePZuEcRY4PXF aVtD5OsXMiMM+USpNenrZHFK3MxmnzZ1G5iI58sDJbPU/0xU005Upxkr61UgOy9nKr8zoOv Azyal+czwrtDK3PTkVCE1rchv41e2YruLbuO4ArXiU7Ioto2jbwT3xWZOFigkDNuxwF5FWb a5b7OFI6MvJ707Cexc3LGU3KAd2SF5BHrUuhOktzqDjA/e7QemBiqzyqsYK53bdvPp61P4Z gPlXVyRgPMVU+mBz/Ohbk20ZubChCEk7U79zU+oTL5cAViEwWkHY44FRFiXIb5W4/P0rBur y9l1Z44LZ5cv5USAYUN35oYkrnQIdtt5tzayWsat/r5/kU89j39a5I6241wXun2kV2yyN5b TplOhGdvf1qXVbi7kkhuvEN8bpo38oWqN8sYHbHbiudutXwot7WMJ5bHGOpBrNG8Y9iO6jv L+6iEkheWdyAF6Lk9hXpMdjbWlpb29ucLEoVgDjJ71x3g2wfUdfa4mz5dqhbByBv7V2jeYt yquCpLfgfxrmqy1sbW0Lcb+VCieYyMWBXb/EfQ1pDWRGqpmEYA+8pz/KqEab0bPlzbDkEHc CR71u2l3ctZxHDplR8vnKuPwrkm+w7HJXsIW5j2kk+Vtqtpdit/qcETsIwM5JGc81cvWBvI wo6IF446Zq54b05rvVboy5CQwPIBnnpgH8zXbfQy6HZXrMrMR6EnI7ZrA1E/bLLy3XbHKoz jgj61t3piuIwhYgN1ODkjHY1lvEvlOSMoF4JPTFZQeupDWh5IwNvrFxEAV2ykAdO/pW1BMr XtmJRlVJZs8celZGuMF8SXO1cbmzirultv1i2AAcDPXp0NektEzNrZnoHwzZR4tswBn5ZSC D0GDiveos4Df0rwL4WHd4w09RGARBMTivfUXHB7fyr67Kv4HzPjs4/jr0Jdw4wu315pS/YN /WoyQCTyQayNc1+00m3DE7pG/1cZ7n39q9R2WrPHhBzdojPEPiK10OzLyMGuG4SPufc+1eU 3a6vqjy6nJA8ofJ3YJC47D0rotM0W78Ta1NqN+zC3LluT2/uivQJbaC00eaGGMKqxkAAcdK x5XV30R6UZwwr5VrLqeL6E5Ov2ak9ZR1HPWvd+BjPpXg2h/N4oswMf67jJ9693UYIOfwqcN 8LDMfjj6EwzgYH0pcgAn9aZuLZ+ueBRuODjH59K3seYh2Tt9fx4rL1rRrbWdOuraWxguyYm 2iZflU44JbqAKvYdpAqNyxxjrmua8b6+NP8JXcFncr/pK7I2ThpOx59P8ACs6qXK4s6sPGX OnE+Z47O/0zxNLbTQrIYZWSWDaVB57Z7V6BpvieDwtqXn29yTEoDiAHnPpXnHifXdSuvEk1 01x/pU20PjpkADj0GBWHHJcykPJdsTv2kV+e1aN5NPY/SKcmoqXU+k/hx4ul1nxNf6vfsfM llZwueFBHSu68SeGfDmuw2/iCBPs+rGdFYw8tMM8qR3+vtXy54d1260TVEsTKALtlTzo/m2 qxxuUetfQfgjxDY20SpbxGWaU482Vtzso9fQ/SuRYaftFyfcVVxEVTakdDe6jZ6VZPc3Mgj giGAPYVxOqeMH8T20dtbyppmixsJJnY5Lr/AHmPr6CvN/ix4xn1nxJcaNppFvp9s5jwhwHb PzMfxrB8SaibdNP0OwZlhs41eWToZJSvJP06AV9Tjcbzr2UdEj5vB4DktUe7PQNY8b6X4ei mh8NadAHbg3l2okkJ6ggHpXn+mR67498Vx26StdXNy+DM5wAO7egUCqunaC+pWcmq6rdm20 9G2gn70ze3/wBbmvZvhvo51HS5rfRrB9M058pdXz8SNGPvBT/CD3r5zEfuouTPdpWb5UU/H H9n6L4a03w5ou6RZHEbSg8OEPLfi2asaNcT6Z4Yt4Y9HTVA87r5bxFyBjnt1qC7gg8Q/EJb ezDpZWyBYoeyxLwrH3Jya7qz8TaL4TtHsbvTb7U513zLFAwRAAed5/KvGcloreZ6Ci3exi3 Gj6NrFmsknwxYXbEhgsxjA+grjtW+FdlY25vNSiTQrYDJE9982PTaas+K/wBojxHcPcaT4e s7XSHOVU20PmyEepY9K5C18d2lhqcU+r2D6nqEkp/0+8Vp2UED7u7jg57V1x9oo3SJtd2uZ d3oSxeHmuYhIy29yIIZnG0vEwJ6d8Yzmuh8FXQ1TS7mw5E8MbPgnklThvy4P51dis7vxt4t /wBDVpdJtla4nucFE3FcAHtn+lZXwmtbnUvipdmyUy6fHLIGIHykN8uPxxWNX3qcr7rUtaS R0MPjLxh4c0G6l0ZLKJYpjHfLcQ+YEYD5XUZ7jBrm7vxp8Q9f02fUbvxLPZwQrkfZ1EKM/w DdUDqf5V7Inh/Q7+DVtGhtJtSu72Yf6PGRGreWNq5c/dHGST0rktQ0LS4tQePWWt76K0JQQ WzGLT7bHBUSdZW45K9a544y0b2KdHU8kFsmv2Co8Uz3ZyWuA4JLerL6VzWo6WllciymQwXU YxvVsrJ6GvWfFOjap4r1a3bw/bSXsUK+XBDp9qYYY1xz83BbOOvfFZ994J1GHQLafWdPtdt yrGFWulR1KjJGByCfQ9696jjKdSEVLRs4JUp05abHk72sgfAkWT6HrTksbthuVcj1q9qmkm wkmaCWWUIAegII7/MODis6O+kGFyR3HFdScB3bWhrQ2y+UI7ycFV6BB81WLd5tEuY7+znC7 cMVJPzD0IrPSeWVgzHv1FTuqun+lTkIf4RzXS+WUNjC0k9WWdb8WXOo+IINYFukUlmwMSBc pnOefrXWT6u/iu52QapMumSWyGaBDgCTJypribcW0ziwRVWGUfMWPQ9mqWxvrjQo5UtYIi2 /LFzlsdjiuajh6MasZ1FdI0nObg4w3Z2aeEvDZsnAslE+35XaR8g+vBrI0vRbvStdtL2xlk sbq3mAMzgMroeCw+g6ispfFd9BLvlAmVlPG0ritGx1TTtShzeRfvl6l24P0r1q/wBVxMeSK 5WcFP6xRfNJ3R6P4kuIpz9rLxSRCAlWXgOASM/jXz/K4S5lnRfvOcY6AV6HqerS3Vm1payz SRhBGMEYUegz9a86eGWOd4lBx1OfSvEWGWGgqUXdI9CnUdWUpyVrnZeCk8hNR1ycD7PbWvl gno0jnAUe/tSSDF7If9VsTBOPbH5VmadcXBW2043Tm1V/M8hfu7gPvGrs8++acNywPK+taO ScUkZST5231IbZt9/OgCnywPmA+tTpKr3kYcfeU9Paq1nOY57lkCHOM5APrT7Eg38DnGctn vikkhvqNvJMzAEZXjFTQEvHtAH3gSaq6kV8xSp+ZSOT3q9FJCLNnP3pD+P1qWH2UK8u5yAw POAfwrV0OQR2kyN8q+duP5GsDcivIZJQmBwM8muvWzj0LQIpr5impXH763ix8qrkHLj1x0B qoQcr9kTOSSt3Ea7GIZt2+3MjLKecxgfyrmtR8Qx2FsLLTy26KQuk5PLfhVy8n1HWbiSK0i 8iOQb5gchc8ZY4roNK+C1/qujWmqQ6yubjcrAxkhCCRgevb86xnOK32NIRV9TysTzajd7ZG 5c7jnp9auCGCIDCAnP3u5q9Loz6Te3Npc4EkDtGx9cH9KgliwrbSDjnrnihPsbNnReEPFul eGPtbaj4bg1xbnb8skzRmMj0I9v5V6X4b8Q+BPFd1PZRWC+Hb8xl4/ttwGtpBkZUMeQcV4t Y6Ve6rqEVnpsDXFxOdscYHJPpXaQfB3x/IADpcNuGO0+bOuB6k4rCpSjLV6Amei3Hg+4tVx o0llf2YPyLb3KuyD0xnmqKtPCoieylVlABBgY/0rEs/gN4j8tpZdctrd8g7IixwfqMdK0W+ DfiyM7D41cYA4JkOBj61zcsY/aLvcwLtMXaPhd2wNg/Wuj8Nq6wX1zECzsqocjgL16+/wDS uevzmZZGJwIgcewzWt4RMr6Lf3UjBfNuAiq56gDjH6Vc37pkkaxdmHAIOSAvOABwMelU5pw sAMiLhuhLZwfcVNcIY4924hsc7W6H2rN1VCLe2CH5CxzkY7ZpwRmzhvGMAj1C3uNoTzI+3c gnNV9GkI1iFlA+RDx+FaPjYH7PYyDBwxXr0zzWPojPJf5H/PJj+legTH4T1D4Uo8fjeCNVO FtZQ2T64r3vywORzXgvwpDDx1JGQDstpA20Z7jvXs+saxHpdiCx3SsMRpnv6mvr8q/3f5nx uaxc8RZb2INb1q30a2y7bp2B8uP19/pXH6Vot54j1E6hqDFoQeSRx9BVvStFvPEWpm+vnPk 5ILEdR6CvQ7eyjtoFggQKq8AA4r0HLmeuxxuSoR5Y/EVre3jtoBBAoVF4AFNvQf7NuOCMxt /KtDyyCflFVb9cafcjgHy24HHatOa5xxu5I8F8OLnxXaELj9/0z05r3zkccDFeJeHYG/4Sa 1HU+bz+de5w5R1Zog2GPDCuXDu0H6npY/WcfQb5cjRtLhUhX70rnYq/ieKzLzWtD05RNLcm 5Un7yHZH+DHlvwBrnvG13q1ltubySW8tCwjhdVzhvXH3Yh7kGvJNX8UQtO8cdw0jrgM8DZV enWVuSf8AdxWVWu47uxrh8Epq61PW9W8Yf6FHHCsFtc3cnkWuFZSvGWdieTtX2HJFeWeLfE cGo6pJEsiiGJNkYDDGPp7msXVviNZX9t5T6Ape3yluVk4ROPXkk9z3rn7y7a+kimlgjthGF lMcYGM54BPrXFUxsbWg7nq0cDyayVjk7yVjrpkm5IkBP0q3eWzQmSVBm3diQQOUJ/pVPU03 6q7v8vmHk1ftpW3rESJNvyMD0cdq8BWbcWfQO6SaL2g6Uuof8TKa/itl09i2xzzIRyB7D3r 1G21FvDfhC01C8gFte6sDJHCvBht1Gc/Vjjn0rlPhp4Ji8Q+NJBNAf7Ms5PNmLDPA6L+JpP iZrC6x4yuzbv8AuLfFvCo6IoHauqnH2NP23XZf5nn1Wq1VUVstX/kcjNO01xJMXJZmLk985 zVsmXVbyKMgyTTuqYAyT24qCxsrm9uVsbSJpriQfKi/zr1fw74VGkXkOmaZGL7xHMoEtxt3 LaA9Qv8AtVxRhzXqT0SOqc1G0I7smsfD9sb6207Ut088YCW9nCu5bcf3n7bj+lei+JvEdvp XgZtDstNmFpFmK6hsW2SxnPQ4zxjn3rn/AB1qdn8IPCi6fpbrceK9SG5p3+c24PVvr6V5hc +KtYS1trm6kMWoylftFwjlpfL9PofxrzcV++97p2OihD2a13OxtPixpmk2n9k+GfDgs55pQ st7eMZJJM/xc9T+lKL22vbS9jhu5PMvMLLMBkM3OQPTjrj+ddPc6RYeIdOtrpLC1uEcB445 7fa+P729fXmubv8AwhdlpvLt5LOJkPl28PMaNxjk8/WvDdem32Z7EIuK1PLtM0rUdL1LV9Q dVjDB7WG5L7thzg5A55Hy57ZrV8Q2I/sC1v8ATPOtbvMd3b21w+GtwAQ5Gf77cgei1JrXh3 xXoNpESkd9Fe7nka2/eeWCcYf0Pf8AGtDQfh7448RaXaXgaK3sndoH+1SnzIkU/wB05OOTj Feo6yUVJyRzLZpLc6C0udW8Z+H4fD//AAl1rpZUD7TG+2OOZcdcqB9COlereD/DnhbwZocs drrERkaLa97EoEUTEdFJ6se1ecW3gzw54UvLoj+0dXvZWH2RFGzyFB7noc+/aptci1jVraG PV7iOx0m05j02Ajccc72Pf0rz51YStGL0ZXK07tHdPo+iz6gNNCrExwlhLNOJI5/4mZgpyw 9j616MPAXhu08PS6x4iliuZIv3kDyKCEOPlCL069sV438LdEtrvVdAmSBxsuJnYsTibePTs AMV7X8RtcHhDwBqerizt7mPT4g4gmBKPzgD9accLFS117Aq7sLb6Tp+peHrey16VdEupwsi NA4iXcPu7WHT6eua8n8V+CdV8Ma8l0b6PUdJaV543hiV3RmHzB8ngcZGOpNY3hT9oXwvqWk 3un6/4ahtIIojIYWcOh54CZ5znHFeoaN4y0TxP4fitbXVLFNHuIkieG3dZrqAfxAg4O3oOh rWMasFyuNiW4S3Z4DqegSx2MEEC3N3dp5jT2q2+wMrcqUyOnPOcVx1x4KuJtOMU+iT2OyRQ 7lf3gZumWPAX2NfbcWhaHp+mXsdqsWo6Leqc3ETZmj4wct14x0rPj8P6BqlpNPp2mSzyy2/ lvJJHvKuv3d4PbHPrWsK0ouzepMqakro+ANR8O6rpouJAN0ULmMkjaxIPp/hWUzu+1XAVgc nIIzX1d4k+EOr3b3Op2FlJc+bJuKIfuTYAzjjI+nTmufX4YeLJbNU+x2U8MD7fmjV2Qj6gk Y9Ca9CniotanPOEo9D5/lUPbRm3gYsh+Zge3cUhMF1cy3EkbqW5C55X3HrivYtU8Bs80E91 pUoa93MLi0UIpGfmJUd/bFcNqnhGdjFLp12suxtiqybWweBnH48+1ehCtCa0fyObVO0lYw7 B4pJV0+9bzIpD+7kHUfjWdf2Oy6UWszMu4opZuRirDRS29/5brhlYNwOM+35UxG3XVuZJAQ xZzmtG1ONhpNO6JIzaLEplExnC7gd/H1FYM8oa4d85AGF966oWf8AaeqJDbuAgj+b2A7f0r lLqIW17LEwD7TjFY1dHyl0rPU19Ljj/tGIvIEJgB5OOfap1J+3XLyctjjI5HtWZJLNbXVur AKPLVgMdMjiu4sPCs0ug/8ACS6tdRabp5ztWRSJJ+M/IO9KnCU9Ik1ZKGsupy1if30hPGV3 Zx0q3aEf2lFtwcNj65qKC1lVnQwTRyMM7CP4e1S2kDi8D4Plxkjjk5qeoS7sivGyixsB97q OpqGOdreEG4jEqk4DL29q1l0u8vJD5aZkBDNjGEU/xHnAH1qDVbXT9Ht1V75bi7bkRxfMqc 9ST/IVMpK9hxV1Y0fCtjFe699purB7wRKWtoQOHk/hLf7Iq1PqUX/CUTvrW27ZJN1wY5c7m A4RSM49CaqaXf3DWj6fFctE+5jvQ4ZlIyPw9+tcpaXEtnqmWAleNw4V1yrkHuPSoc3JOn0H 7NX5up1XiXxhPcaaNN0jT4tJs3bMiwH5pMcgM3U/ia93+C+r3uqeG57GVvNSxUOjs3I3DoB +BrwfxJp0P2mWS3t44RcW4l2IOEbGSBXefAPW4NM1byb2VEt7mN4WLN/EGGwY9TuNclSCdF pGqsmmQ/ErQBp3jnUpokYrc+XcINvHzrhj78ivOZbYQ3JU/fI4GMY9693+Nx/s46NrxhLoG ayuEBxkfeX8eteWHTbPXrKW40u8jGRlkHLD2P8AKqw0nOmpE1fdlZkHgC/Fh8RdMnkfrNtI YY25BANfTcGoTnXptMntnjUxGdZGmLmTnBwB0r5Bgun0/wAUWlzI7OYLlSTyCwBFfYLXmy2 mmtlS/wBQkgFzDaltp8s8DJHQZp178twj8Rfha7OpNB9lT7Hs3LJv+bceoI+nOaluLc+ccT lBtX5RHnHArLstfgvtDN5HH9muFYQyxgFzBKeNpHcA8/Ste4ntUm2yXUe8KobMoHOB2rh3Z s1ZHzbqh/0hhgM7QpgdB06V1tlpg0izg0SRt88Ma3EhxjDN1H4Zrn2tJbzxFDbovmCYwpjO MDv+ma7nV2iHiCWQBuEKDHUgEVrUeiRin1OUuHaXWPIVziFQdvZifWodVQtBGgGQGyST0qx IjLqRU4IkBbf3yKj1EOIk5yCCTxyT0roirGTOJ8TrnQ2bbjynVx79ua57RGC3bHOcxEdemc V1Or/vNLul25BU+/Nclof+vkc9kycDp0rqWwLax6h8N7wWPi26udpZY7SVsZ7gqBmvTtH02 71y+a/vg7RMck4z+ArzX4ZWMupeJby2gYu8ljLsB7/MK9j8N6oNKYaZfqFiLYDEcoff2r6z LW/YHyuY6VW47nW21nDBAsdvFsRe3SrOwHPFXo7cOMryD0wetTra5+Xbz3OK6pVTwvZt6mQ YsNkrwBVHUogdNuGB/wCWTZ56cV0hs+w6+tZurwldJuzjpEx/SnCqmwVNpo8I8NwkeJ7QFf 8AlpjpzXteznOMnPrXkXhiFm8U2hHQv+de3/Y22e47CnCajE7MXFymvQ8t+K+syaF4PV4hk 3U3lFCeGGCWB9Rivmy6SOS0EiMfLJwIB1hOM/l719NfFvw1c65oWnrGnywXYeU46Jg5/Cvm Se4tX8YhCqpam42kDkAZxXm45ttN7PQ9vK1FUrLfqTWlpb3EqAbZLWzQ3F1PjgjHC59SeMV JqUZfR/tb7GmuW8xtg4A7Cmz6nJptudPudPVtLSVhGYhgOwPLP6k+9VJZ7O5VxY3RVNpdkJ xz2ABrz3KKuup6tpNp9DB1GUPIkqghhwfei2hnnuoDErF5GCKF/lUhJOYZogpPynnOK9H+C miwX/i261LUYDNY6NAbgkrlQ+flH1J6VyUqftKiiup01aqpUnLsekQLH8P/AAHJYqqLqE0X m3Dj++w5Gf8AZGB9TXh1vp91qN+TszNKSxJPCe7entXpniBr/wAS3txbRsGJkM09wx/dwd9 p9SB0FIlvZ+HLS0SG3El7cEm2gblpfWaT29BXrYmmppXdoRPGw83Tv1nITw/oh0GKO1sIvt Ot3o+TjBiX+8fQeg/GvoDwp4UsfAfh46hcFJ9aulMjPIfujuT6AVj/AAw8JRWkUnijV2Nzc u24sRy7ngIPp0qv8TfGIY3Oi6fIJJJmAubhT0H/ADyX2Hevn6tZ4icadNWiv6uepCHsYupN 3kzwbxZO3iP4j6hq185kiibeoI6gcKP61ds9Bj14IrQhGcDYytk89jWLNIY9WuJLhPMHmAI ucBsjuK9G+HN1o2nXUt3qjRW6xjc3OQvPHH8q8fGzlSi1HdHp4ZKbTZ6F4bjW28IWY1K8+x BB5MbW4BYAcHPer8PhWHVLwT6f4na5YD5Y5uOfrXU20OiTaEb5raz+xysWi+1kRHP49yahs dLvLiVTZaBonlk9VvGLfTgV8qlNy5k9z2HOKVjlLr4emEzS3Vmrh875La7MbE9c+hqtf2Ou pfra6e00WnEAiRnA3E9cbeWr0250Sy0+ye/1KGKzZRjEdwzA/wDAT1qrcaxpunPF/otzKwA 2+VFlRkdqqXtI2TYo8r2OYh8PuYg72Ms7AcySN5ak+/tXP6zpmnXVw4uLaSRFhaSRbcZhJA 5UP/EenHvXp5ukv1aVdBnkIGd144RPwAq7pHhi3lsjd3VvEjhGEO04Qbjknb2q4Re0dSJSS 1Z4l4Nv9U0rx3on2uBbeK/mC+SV+aJcYUe3FdR+0xeNB8HNQjBx593FEMexyaQ6R/xdrTYB cPdNDMLh3A+6FB49hXL/ALVuqtH4B0XS1bLXl29ww9lGK97AylNR5jz6yUZOx8fRRLLIoZy FJwcDmpXSeyuAIppI5u20kN+lMt/lnjI4ORnnjFdAscL6lIzbPMR0yxG75SK+lp0+fY4pz5 WWbDx5450SCOO11m7gj2MiKrkZBOT9T9a7PSf2gfHGmWslrPL5uVUR5bYF553Y5YEVxC3CW msahuiDHb5aEr9xSOw7H3qvNpNpcxGaO5ZZgpPTIyO2Kc8HF9EyFWS8j6X8JftQaJDElv4k 8OyQEIAJIXLoD3IBOcV7F4e8aaJf6Stzod1Z3iXrlxb29wgkLN/CVbvX50w3ctuSrAOgOMV tWtyy4uLS4e2fOfkJXn8K4Hg4T+F2sdHtZR31PviKxhuNSSyi02a3jt1dRBebf3RbqQV6g9 j0rz248H3Uera1qdk1jBYSXaWU1w0QeOB/7y8++CfWvDfDvxR8faIscGm6+7bflMd0BIZAe xJ6gdq7WD4oa0umta69pEd9FMfk2MVCMPm7cZPrXLUwNeGsHcf1qm9JaF3VvANk8+r6bBNJ q7xIJLS4t2Dqr7SWyegAP4c4rzfVPh1FZ+CIdZl1ALrM0pWaz2B/JHqMcjtntzivTZf2jNF udJWxn0C60qW2RirW7K4k7FGyBkNjmsb4e+L/AA/DqV/qet6ReTpqALOVCqEDMdyjnOMYGc 01VrUE+daFqNOesdzz/TtJbS94W1Eo2BpbqOUNu4z8qnBHuK5C88IeJtU1yY2Oh3twZj5iA R4O09DjsMV9kNqvwq1m8S3MZuLowhIrO+t+AvYhwOuO+eldOH8O6dEP7PnstFuB+4huwFkS ZdvyhWzx9OvFarFq15GKpNP3T4+0r4a3uj39trPjnyLW0jUeXZyNvmncD5V2LzivYPA/gW4 8Uy3/AIo1qVPIVGgiS6ULFZQYy5ROmcYHNbWseHNPtdTiv76zgeMSeZLqKT+f5mOpPcfSud +I/wAU9M0/wZ/wgfhSRJr7Vd8lxdAfKsbE4APqQKl4qrUXs6asmaxoQi/aTd2jnPFXjnT43 ktvDPh/T7HSbUNHHrF8AZ7gEYZlU889q8ki1i0srcFImu2JZ9jEBS2f4u5HtxWTqMVzcKHl upJBjgMc4wKr2kT+fHOY9yFCH4reEFFETk5fEX7bWLm6uJZJ32M7kMAMLgkcY+oqrrluctc MCWDYY44qHTo1fUWik3fNhvTOD/hXQaraNJp8zEFQydGGDkdKqTs0xaJk3h/S31G50+WBlU +UNzemOMY9+PzrG1qBbXXIwVIDMQc8d8V23wlmillNrKRhWIwRzk8j+RrM+J9qsesJdQjIc ksQO9S3aok+pMdbo2tUto5/D+m3UudwjXcVHUfcI/Kuc+HtrDe+KbTSp7wWa/bkInIBEfJG TntnFbNncTX3g0RLtlJAKAnDKD/9cGufsfKsfiINh3W0xBAxwwOD/MUorSSYlsfQ/wAX9Pu LvwJr1ncKkr6cILpZhgb+zHHbvXyxot/JYX0jQHDONo+YjFfYPiaez1jUbWKCRJdP8R6PJb xOvyhpNuV4P48V8ZskllfujJiSFirKfUHBFYYN2i4m89Ujo9YuItRt7e7jjK3KffU9z1r6w 8Bj7R4Ss9amG+8u7ZAXIHyIowF46DqcV8eysGs42Vdoc5BBPFfUHwg1FP8AhX+nyAs4kYwO Op3A8H6VrX+C5ilqjrIoI7C+JtLUsL243zODwjY+8fbjH41m6p4K0jUtUmv7iaXzZsM3Trg e9b813b286W0lwqzykqke4ZbAzwPoK821Xxz4kh1a4hhtNLWNG2qJnIfAGOa44+ZutTL0OE nxfDKYiBbwGQfLyRt4+la11Ms3zN98dQeNo9xRoqk3V3LuO8QBGJ5AJxgfkKiuINsjueeTk HvRKzkjGzsYUxdbqQoduQQrE9M1BcuWtUgly0qgEt2YZ7Vaukb7ScnsOPwqpeR7rQKFwRtx nnNdcdk2Ys5zUEjkMsWcKSckd64vSGEVzcRkZbaRjHv3ruwh/tHbMc8bsenNcY0OPEeoEMU BZyrDuev9a6dLCj1PaPgApufiQFHIWwc4I9xXvfirwgt/G15ZKI7lRkgfx/8A168S/ZuQP8 Sm3kkrp8n8xX1ZdRopyte1hK0qaSR8/jafNNyPIfDHiOSxuBpGrBlUthXPVD6fSvToYUZFZ MEEZB9a5TxV4STUUa+so1W7Tk8ffH+NN8DeJJLeT+x9XB+U4Rm42+x9q9Kt+8h7SG55kIrm szsnt/k6frXO+IYgmiXeB0jbNdxcRxhcrg5HB9a5PxIM6Dejhcxn+VcmHqNyRrWpKJ4n4Ot t/ie0yMnzM479Ote8/ZSBgKefavH/AIfxK+v2zEYIPevffJi8rJ6/St8VU5Gkio0vaNs8e+ LesQeGvh1qd5JL5csieTF6l24GK+Gwku172bPLZU5+8e9fUX7Sf2rV/Enh/wALWikRbHu5D njqFH9fzr5x1+2jju/sdoQYoflJOMDHU1w4lTnFTey/M9nL4Rpxst3+R1F1o4utAiu7hmjR o/NdmYBCenHqcCuFvLOPHmQqUXPBHU/Su/vNDnuvDelPcX0jW1svlBF6MMZz9ea56/UCOKJ FUgDAKjoPf3p4qlona36m+HqW0vcwLeQoxhu2yhXj619JfC7Rvsfwa8y3/wBHudVneW4nbj ZEvAxnqcdPTrXkPg7wva+KPFlppl2SlnH++nZB8xQdQPc9K9q+IOrR2wsfBmhxpa28UIeUK eIIlHf8PzJp4SHs060ttkcmOq+0aoQ3erMHUdd0PQ4HSwtAdNsnwcHImlxkKv8AeJ6lj2qx 8PPCuo+LvEra/qh2PJ87OV+WCLtjPT2riNMDeLPFNpbW8Lf2bZnZbQnrIc8s3qSe9euXepa hFYjwV4OXNzn/AE+9Tj5v7oPtXmZhjXUaprY7MJhVTXM9ze8ZeOY7GJdA8OHy1iHlBlP+rH c/7xryy4UO7ISTtHJY5JNVp8aXrE1m1zJfSwNtuZM7ljc9eT1p7uTCX6sT2HbNaYVU+S8DL Eubn72xw/iIeTrtu8bgb0ycHv0FbmizJpt9EGgOo6mMNa2/3o4Wz9+T1wOgrC+IbMtrZSxs EdGIyBg/5zXH6Z4r1nS4pIdPuvKaQ5aQDLn6HtXm4yh7STsenhZtU0z7E1D4g6DouiW/9pR RXSMoEbSQb18wD58ehz9KzLf4+6Zb+RZWOm+RufBlMYVcHv6ivmXRZJ9U3te3cu0AuSXOGk P8JGe/tWrd29mb2NtM8+aOJVWcMdyRyn+EMcZPt2NeNDLacb3Z3SxMj6//ALY1G8a3knv9z XI3RR26b02n+Jj1xipLu/mtZlub3UojEOirByAK8v8AhfqOn2HhS8hN7c3F8z+VsKYkiU9g M4x15rqAmiSRLNPYXtwOgMt2EwPzrx6tC1RxfQ7YTvBNHYR+Lba6t3htbl43KEkiLaQo6nm oz4sMVr5QlnnWQZLnkj0P0Fchezy6ZoT6pomkRQtK5jiKnzwE/iJOepNcFp+oavd67FLPI5 QnY3Oc5/TA9KUKDb0eg5VEldo9o8D2sha/8S6gwNxcKQu7gogPH59fyrxf9rS423vhixJwE tGfHqSa94t5Fh8PW0SrsNxOkYUjtnkV87ftXyo/xQ0q0lb5IrJRhewLH/CvocHFKVkefVd1 dnzcjqrhixPtXQ72t7n99bKfNiRgxPYiqGp6ULK8iQSq8cyB0cEcg+vpR5ckLRwwymWXaQ4 yGX8DXv024s45WmjWtvJi8Qzie1doXiGQQQQPUZrde30kWT+QUeU/cDrtfnt6GuKiub9rpn WcgxqIwG5+Udq2k8UXqhItStormFjglV2sB7YrvpYiCTTX4HJUozbTic/qMSwTsp4ySTXS+ BhbXF5Lp99brNHOm4Fuq4xxntXPX7LfXBNujHecqp5Y12XgTSr2019bm6tzHCIGTL9TnGMC vExkoxhJp+h6FK7srG9rHguW3ffpM4eNhwjNz9AapW91qFnbmxvrefzCucspJUj6flXcSsy k5IBXPbrVVp4U2yHYrfdY+vtXk0M0q01aa5vzOipgoT20ONsfCF1LBcarqKeXHsJjjIyzk9 Mj8eBXdWFxbxPFbQWkcNpDCkaI4LMzKCWYk9skjHYinG8UWvkzS5RhkKOoz/8AqqnbgRS70 chV6rnkjNcNfEzxF3M3p01T+Eb4ieNLppE3RkwAblONvHTivFdPuruNprxbqVfs7iVDvO1X ByDj1zXrviCSN3ZCMl1UYI6V5Pdotv4dZVQB5pyMjuM//Wr6DDR/cx9DzZS/eSXmdJ4Ln1D XL/UrGW5uJJb50Z3R8Elm+YAe+T09KoeJxa2vjOaWzP7m2lWNcDoq8cj19a0PhwwsLy51W4 Pl5VrK0JI+aeQYzgjB2jt7iqPiqz3ag8sSgGRQ2PU45/WuqfuqJCX7xkd9ahZGhVt2CWDA9 jz/AFqppUzfYL+32ISOc45AzW5br9rsI3b/AJaxK2CMcgYP8qxdO8uDxDJA4yk6lcDHHFZd Wik/dKCYt9UtZm+7J8rA/SvRruCO+0GJyAGZFBx3OMVxviG1EVnAWQLLEASR/FjiutsbuK5 8M20MTKZWZXKnjah5LfoaiorxGnqmcp4Wu59D8TXVvERvQ8BvVT/hmux8fWct/Yvd7BtaMS qVHTsfwrmxpF1eeM31OyTdY7iZJSdox0P1rqLnVdLsdM8jV9VRtqmMwQIWZhngE9vSpmruM kF7Mw/Ct3bHwVcllc3UMgVAgzkZ6H86q32kzZTWb3ZZ+Rjy0Jwz88cVPp3ikXVvqdpo9kmm LBAZYNoBZsEbt2fauf8AEkWoiW2vZ7yS6imiWRHfqPUfhWmt+1wS1PeZNT1CXRPCdxBZm3s bE4Ewb+NW+Yg9uO3vXhvxFtBZ/EHVfKhMMFxL9piXH8DjcP51618PtSTVPCFxps9xl2Kzwx OW5IGG9gOBnuc1yXxyhhPivTr2EAefYRhgBgDHSuOk+Wu49zdL3EzzqCRpdPVOTsbGM9q+l PgTcRy+AngfbI1rcOwUfw9Dz718yWLsFlQY+YZ57Y6mveP2fp49mrxcNLHiRQcgFSMHNdNd e4zO2qPWvEK6i0cN1oljBJqKbj50ibtgxyFPqelY9rrmqzWcMmoaZbrdFB5gwo5AxWjPKdP 1GRLS5knklQ4gPJTPR/UjPp0rCl8F38chW5trGabq0ilgGJ56fjXluatc1aszibvWzoWuXK I3nRTeXLJGfl2gDHBHc1qjVorvTY7i5DWjCQq3nAkBcnHTvXNa8EutdtRHA6MsBHI4YevPW ukQW/8AZaJuXAUbyfpWza0M7M5m511Zb6RYrfdEoP71WztI7n2qKPU477TEu1zlX2ugbGD3 5qbU9ItbuWOUYX92QHU4A+uOtcdHLqVukttbOFZmxvxxycZ5rqhboZNXOikdGuYyGbJDNjP QVyaRBvFU0bPgsp5HrmrY1Ge3kWXULJtiggvA4PHrtNUWuY5vEH2iFnK7ARuUoRkjFdNrEJ Htv7OcvlfEi5YAgrYuvXGPmFfVckvmZLHmvlT9n0BfGd/IeCYGBOevNfTLT44zg/TrXt0Kd 4JnzeNqWqtFwTAOBx+Fc74k8PrdhtS0/wCS6UZZR/H/APXrSEw5Ixn61N9pIXGBz6iuuKlB 3iebzprU5Pw944EU6aTqz7MnajtxtPoa6PxE4bw7elDu/csQQevFcd4x8MpqCPqOnrtux1Q HAf8A+vXDt4s1yLTH0aW5xHt2fOvzKvpmul0YtqpDQuMnJWLHgG6YeKLRG4DHPrjivfDefI Of1r548GEL4ltSThgepr2drs7cZzn3qKtLns2OVXkk0jw748+M7DQ9Xjjt7XztZmt9gdhxH GT+uTXy5drfTKbm7Uwq54DcE/hX0L8frubSdXttSX7G9zdRCOB2h3SIo+9yeAAcY+tfNtxc 3N1MZ7iV5ZCckueteXjZ6qF9uh9Fl0F7PnS36nsGnnHhewshJlgHQc5ydoOa5Ce2mLeUvTq farlpqkmk6XpRu23w3EHmBkHzRNyPxBFWrmS2Wza8SQDem9T6/wD1q75yjVgk90jGKdOTt1 Om+EyxWnjS7Zv9XDakufYcn+VYfiTXJpre7uHy2p65MZJW/iht8/Ig+vUirfwquR/aetSrI Gf7M7FWXPG081zE7SXmpSXU33ydi/0rz6tW1FKPmXCmvrEm/I7vwPb3GnaU2o2S+ZqV3J9k s1/userge1eh6rqNn4C8B3n2U+bfri18/OfNuX6/UL/Osjw3FH4Y8Ov4juMeZaxi2sUPU3D jkj6CuY+K88lpo3hrSDIxkaN7yYseWdjjP868DeabPV6WMlGNxaGMyE29mDLcOv8Ay3lPUk 9wK6DRPDGrX/hca7cTtaWWS67m24QfXk80vh/w6bj4fW3lp893crCWx2J5/rXqnxXtovB3w tj8khX8hLW1j6/vG6sR7AZrL2kk7QZfs4y0Z8s6/M+uXht2Z12DkB/lQZ6sPX2rqtD+FKT2 Utnck2+rSxefaNI4CyKOcH3xXY/Cv4YyXf8AxN9YhAsoVMjef8qk9csT/kV376VYXNmIZbN dR8OTOFtL63bL2zk47c4zWVbFtu0Xsd1DCpLU8q8L/D/wdeanpkF3r8unXskvkSW0qMjGTG MxseGHvVU+GbnSPFi6YqRyR6Xcm3ZAmWlG7OWzxkg9T7V6T8SobrSvhvDp908MusWOqW8Nn PEB5jIDkAjsRiuh0Tw1quu+I73xbq1rHaWl1IA9tcwgSFVQDcO/WuWWKjBKVR6FVcO5JqCV 0c34I0eefWL3VdUhCRLuQ7GEas7NwARxwBziu8Gm+CpL+GyklWW6uHCrEshlIJ7nHAry+30 /X/F/ii4SbVS8ccjRwQrB5cEaA4GAMDnFd3pHhy30XUBHNefaLlIXdraNcgjHU469fxrjxl RVJ80eyDDU5Qjys6TUb3RbonTV8Qw2djbfuViiUvI4HBxjgDOfeuX1VNGtbuxstCilQyvln dSGYDvg89a1fN1aztTHofhqfT7R8n7SYVhduOuWyQPwFcfpcv2nxs0bs7LbkLlzk5HU59z3 pUafvN9kaVH7p6zEol1rQbEAkRN5zZP5V81ftWuzfFpC3AW0Qc/U19IeHbgX/wASFjQkCGM cD6V82ftPOLn4roHIwIFU46nBNevgldnFVPGrrL6TYThMMjeX15OeRiqLPM2qIIwyO64YcD jvSFY0lHlsz7cnk8CpLWcS3VxPLhDHCVXjueP617e71OVLlRf063u4/MnFuZbSc/NgZ49fY 1b1OaxitbiOz0tooiNyPN97PQ/hXX+G7QjQoXIAAXr2FZXjyRYNMjjDlTIRx/e9fwqpJROd T5p2OJn3Wdzb3du6zKFVlJUjBx0I/rWnZeJ/EVtctcx3vmRRMGdWUEEZ5rPu9Mvbd4pZ4HW Gdd0MmcqyY9aj0nlJIz0kVs5PXHOP0rllCM1qjtUmldHt63i3qJcQnbDJGCCOjcdqYqWs1q 0dxlsHeSODn1rO04IlnHCw/d7FKbeFxitBVUwvE4xlSGI45FfKSjytpHp7q47FvHB50T7kx tDGiSYwtJLICd5HQcenFAFvBaIiqdiqRtyMYqjvuH1FIpFBtzhhg0krsditr7bdRihGRl1b Z06qea841uKYfZ7SNCxLnbgdWY4A+ua9A8RS58URRRkM0SozOP5frWNcJbWN/N4juMeTp6H yIn2nzbgnCgA9QPvGvqsKualG54s3aq7GVrcv9kXek+H4pQh0plmudxYb5zgvuU91+7kdRW jrM0MU0u0bieRz2OGBH51wVxLLLfPOzsxyGZj1J79a6zyH1WxsJ1u4YF8krI8zgKCp9fXHF bT99Da5WmNsrrz9IiLglbeVoxhsZBGRWdJb3banFPbxGUI2G2DOAOv4Vvae/hmLQ9QsLa4m v70xLNsZNiBl64PUnHesafVdWtoHW02QxMMs0a/MB0xk1Mo2sKLbukjbuo49QImvpI7K124 PmHBPqQOtS2d3pk9ko0q1814SYImm9eoyO+QDWRHE13prXL/vAxVWLjOM89aTw6Ps95d2kq /NC6yAZ6YP+FZLW6G1pcg1+81xGge6vWMSn5Y0Xaq89COldnaSW97ocrSQRyfLljgZkVuc/ nmsfxdCj2M7BBubDg/jUvhXUXbTYFXGBF5bKSByp4P5Gs2+amXs0YFtt0nx15QTbBK5jCnp scYA/Wt7xBZCLwnZRiYSvDviZgMEHPT8DXP+LYHtdXt7k5zjbnGOVP8A+qu41A2uoeDRLAc ysokc+pIBBxTbuoyG9yv8KtQkW9tYkiMjI8kTqOcow3dPYir3xXijuvDmlztMJ760kkSeQD GUJ+UfhnFYPwovotN+IcNu8+IpJAN2MZzwf0JrW8YRyRnVdPOHdHkhOTjIz1/MCsakbVlNF xe6PJ4jtBkXtwa92/Z4uXfWNf05cBJYElXI4DgkD+deCjDdOD6V7L+z689t8S2jfMQksZMo 3G8ZBHWuiur02LqfRE2lLNerd3SJ5qMpikX7yY64Poax9V8JWt7qtxdtqerRtK24rDdMqDj sO1dpIhW4DZzjj61Umt5PNO5BnA9u1eFrayOm6R4PFcq2oWccy5eCEqSOTx71oXM2nCJOVK su4bOvXFcXa6dKfEut28czR3MT7IiWOABjr71rS6RfKABekiEZUMgOCeucYr0/qspLmiccq 0U7M0rqDFqpix8y8Zx6+9cPPHOl8YJIFfL8uGIPqK6O7m1i3ii3PE8fdBx+ODXMXOryNqmJ 7Fg5G4beeAOtawpyhuhc0XsNuDEEbKuMAgbxkn8qw4HMupHHzyMoBye/GP5Vp3N/G21ZCYT gsAeCOKylMQ1h/IO5BECNpyQf/wBdbok9r+A0jDxXfFjx5BJOPU19Hm6UEYPI45NfNHwMJX XtQfABEIHP1r6ERzjJ/nX1eBpqVBM+LzKdsQ0aBuMsRyDntzml+0fKex71Q34HIBx7Vkazr tvpFq0spDPj5I88sa7lSueYpOTsjQ1nXrfSbN5pn+bHCZyWryDVL99Qv5byRAhfn5R8o/Gt Syt9R8Xambq6YpbqSN3XA9BXWatYWVv4YuY4reMBIDj5eavk93Q6oyjSkk9WzkfCkwPiC3Y cEcmvVHmz34rx3wdNnXo+hO2vVd4PB7etVCPNFMzxTaqWR4b8cdK0Q6vZa3qerOHERjGnIM tIR90j+6D3NfPbPbCQssa7iTuBztUe1fRPxO1K21xLWOcXJt/MZbeGBFzLtODIzkZAz0rxf UV0e0jlhbTHhmbIVyd+014OOoNzctEj6vL6jVJRd2xsN02seHE01GVrixBaM4xui5z+X9ao x3kkmlG0VuYpODngAj/GpfDzeXqN3O6F4obWQbkHAJGFz+NZ1lJJGl3AU2s6DcCpJGGzz6V wN3jGT9PuPRUUm0vJnonwjtJLnXtTsVPM8G1jnPy5w36Zq5BaQ6p8QktYEDQ+exRUHGAcL/ Kk+D0zwTeI7+RVUwWXlx9vmdsCrPg/UrHR/HN9qd4A0NoWKgnhiBgfrTrf7tG3dnHH/eZt9 kd347kEnjDw54Js1+SxQT3CjvK/+A/nXD/GGZpfiILReVtYI4lGPYGrngK8vfFnxXl1u5Yy PPKXO7+EdvwArn/FtwdV+J2pyHkPdsoxzwDgfyrx00nbsj0fM+kfAuhF/htpkigBlmjkBxj pXU+NNKtvEmqtoQsvtP2KNJmLtgITyMe/FangW0WDwTpNuVG11Tg89qjvbw23inxCwADAIo b0wtcTsoX7nXC6ascN4xOoQfAvxEtlaLbJb2hL7OWdchcc9vevnvwd438XP4P1Dw1o97HAY kM1uCoDb0+Zh7kjpnjivqjx0IofgP4nkkfb5lmqZxuzlhxivieGCfS9ZstXsopEdH81l2bQ yA9vYj1p04RjCzW5c6km9DQ0rxR4jh16DVL37ReTJKrkTDzFYg5BIznPuK+kZPiRcyeGY01 KO2ilvxtk8sv5qDHqfXpXzqRqmneIEdtL/tKzeVWt5Y3PmFG5ALgANjofcV30Xj/w5rt7jU g+kTRKIs3CfIABjqAR1rkxVFTlGcY3t2NKU+kmel6f4hiECxaU04UKARb24Lf99tXRx6vpm kWU+ryafPNctGVkSS5XzCM4yPz7V5lF4n8NaWkITxjHNHIcrHYWzTO/4Dim3nxb8ELqiuPC k+s6hHxC0gbdnsTGOn0rz3QnL7J0cytudUfFWo3TrYaLpTgy4YefK0zAe2eMVzuqQan4d8X JPcsrSXSCUttGCcYIx7Grdt8TtF1mzktrvV7fw1IpKPZJamNgB/tdTWD4iGkx6dBe6Pd3l8 YmJmmnRlXBxgKW5IrpoRcZ6qyZjVs4abo9W+DtxLqfirUdRlGdq9fw4rwf9pncfiFaydGeF un+90r3f4CKZrTVLlOeMCvBf2lSp+Idqz5IEBB7YO6vZoq00jibumzxe2ty7DPJ67QOlV4w zTNg48yTZ9cVZhvbhXCxeWozjinJotzNIZFnjjZju54r2FTckuRHO5WvzHp+l3MK6RFall3 YCgA8ZriviJKxubWI9Amc+tYjWmpWzER3W4rk4U9AKdGLvXb6xs7y7LKx2K7AfLmk4yb5ba mUIKL576EtppGq6lo8P2YGSNUOA8vC8+meKr6fE1vazsVKyQuQQR0/zzWlcrqWgXh0qK+kW JD96NRkmqM1hceUbt9zgHzWd3/1g7/jTqU0lZLVblxm3u9HseoWUwXR7KRvmLwI24HGMr1q xJtlYuZNu0EEevrVK2uNPvtLgkg+eEIBhWAxxwPw9KnmRVt/3RGM9QMk18dP42ewvhLIMDW cZw68nG4549K53VNTa2mWFQxVG3KRxxWxeyRR2wwxR3HKH1xXH6zdJJcKykHauMn1rXDw5p akVJcq0N2yhm1K/gEFsZ725JCIvJJPGa5n4g3CxS22jWMzNYWZOByBLKQC0hB5BJOPoK9B0 q3fR9Gs1lQJqd2n8Y/1EZOevVWPB+leV+Nb21u/E0yWLKYYmwCvc9zX1jp8lFWPEpTc6zMO VkX5QgkOBvOTwe1bETm88PS2YiRWtJhIDjnawwf1xWKzkXRkERCNwQee1buhxbtTu7ftPCw X0OBuz+lcx2y2uQWEDWN/bXTYKmQxOxzjDDH9a6GCwSWzlzhiUeNh6HB/XNZcq+ba3UKLj5 fNwD3FalpeA72UcPtlxj+8P8c1jJtom+tyDwo6y2stpICVPUH2NWLqP7H43iTG2K5j8sDGP wrJ012s/EF1CknRwcD0rU8Un9zpuonkxygMOfXP9Kel0LqbV1At5pGJQwIUod3Q471ynha4 jgmuYpJCDFKNoPocqf6V2aus1tOEbcoYSKFHUHn+priLaykt/GE9sqsY5Vb5gP4SMg1MFq4 sr7Nzd8bwRzaNHcRKd0UgLHHY8UzwxfJLoi27qWLq0ZOccryPwxVqZzq+mzWiRyHfFtJ29G HSsyz0htGtJYb++hjPE2wfM69vw61MdIuLBtWMW3mOl+KbadP+Wcgxg+9eneM5bC416W68+ OZL6BHdos/K7KMjnuD1rz7VL/RY7kG2sp57otzNMoUY9QK7bXWRvh3ouuOQ0cDSWj/KBg4D LyOpOT+VE9bD2Z51o+mpLr8q3ZHkWavPL23BeQPbJxXovwYvo5/i9aXN1kvPFN5Y/unHFeb Rs8kWGc+ddvl/ZB6/U1q+HdXm03x9pt3pu1HikEaYHBzkf1rWorw5UH2rn269/EpkaQgKrb QCMGsK78SxLduqBdowB8p9K8+tvF2oatp76e+nTw6khMcqYyFIPXP07VXk8Oa+khVfEkqjA ODnjIzivIp03szZyRxdg7P4l1eXfks7DefUKMD6VbstSN5ftLOBG1wv7sZxx7j1NULGNp7b U2RvJzcEFwv3egP86qSTraSW8r/O0QG9e/TGRXq0azjypHHVppts6a/jwQGQlQOmOo+tczf wwJe2krplmkKo+MHOO9dTJJHd2sU0XzEqWAPH+etYlwqGDcQPlOcn1r0pxTdzhhJrQxLixQ MWZA6AEMMda5xooYNRmMUPl7V6L+Oa6y4wTjczE5z7/wCFcoT5msXm0EJjGQPQVzTSR1U22 j1z4FuDqmqkt92JT/492r31ZhxuJGT35r57+BnGqawxA4ijyPQbjXsOueILbRLPzJMPK3CR 55P/ANavrMts8Mmz47NIOWKaj5F/WfEFro9mZZ2BkI/dx5xuNcDp1pqPi3VjeXjkW6nk9QB 6Cqmm2eo+L9Wa7vXIt1J3N6D+6BXplpbQ2VvHb20YSNBgCu+K59ehyytQXKviJraCGztFgh jCovYCqviCQf8ACNXxzgCI5yfarm4gY4zjpWV4lf8A4pbUTnOITjNXJaXOWF3NXPOfBUm/x HGC4OBnI7V640kSRF5slFBJUfx8dB7mvFPh/MX8Ugngha9D8W6zd6XpC/2fsN3cMYolbnc2 Ont7nsKxpP8Ac8x34qDliFFHiXjzxHeTT/Y7GYG7DkG1iwY7SLsnH8Xc15hcTX8sEv2i8LF D9wcrXY6tfXdvqNxbQXEV1OxOWtNqxZ6kc81wc0tyJXLjlzg47V8zjJ3lo2fYYSHLHY6fRt PZPBN1qEjCFru8iii3HmVUOXA+nBrGursC6uZIoGkNwGO5Dzy3f8BXRePxJpFt4f8ADsTII bWwjnbaeskg3E/ka5Jpi11ulkw4jUZ9awqtK1NdDaknL331PWfhgLUeEdTuJkcPPdqnTnCI W/LNcFe3DhLl8ndJK36mu78DN5fhGwXp9puLmQZ7/Ltrz+8if7Y8AUfNLsI6d8VpiP4NNHL RS9tNntnwNsBBc3OovHnyYWkye3FcHpivqPj+eVR5hM7Mcn1avXPh7bjT/h/4i1DH3YfKB6 dsV5n8O4BdeNphg8MCMj/arwars5s9GGqR9naMktp4b0gAYCKDz9Kxr0LNrmuTbVYsykKT/ s966mC183TbO1U4wo/OuShAbX9agbkpIv4/KK8+d4pdjshqZfxcSaL9nPWzbM0cyRxkEcY+ cV8j+H9Tu9VuHuLydDcWFud4K53R5wQF6Hrmvtf4kaY198AfE0CfMVtDJz/s4P8ASvz6tDc w3ST2ssaTo2VIH8x3rrUFOFiL2dz6N8Lr4daGa/soZ1urO3BWGPMmS3AVF6FcZOOMVHq8mh STNYQ6cl7dXMe3dF80o3c42qMVzXh3x54a0/w5fwalb30OpXGwpFaj5/MHJYN0C555qPWfF 2qXGmy634WU6BYhhHfJYANcGVhy7ydQrdsd8ivLVGbl2N+aNrFzw34Yi8N6ncw2MElpqlzC PsQuSocuDmRADna23GM+tbqeF7+y8Vy+O/EeltounRBFSG5nVp7qReQOOu5sZxwAOa8o0vS /FeryyT6VptyInBLXFxJknPVizdD710a6Hc6lFD4ZuPFdnDcdQ+5pWQ45UyMfl6Y4rScE3r P1HGbS0Rz3ia2Fz4rit9feLR1uJnnl1Iwlx8/RQVPKccHjvXU6f8O/EMlomqaL4zg1nTYf7 yusTjuNx4qa90Hw9YSr4audd0261K7Zo3u7uZ5VtF28c4wWx0GeDV201wfDy5m0a18QveeG biKPyHEDBYXzhyynrnqW9xW6m3FKP5GT0bue2/s7Ix8Pau74G2QJx9O1eBftLIB4+gYKeAw Oa+jfgEFbwPq864KvfPhh0I7EfnXgP7TdsBr1tdcjLNwe/auylpNXOeW3zPAoARLgqMZx68 1rqGlRBJA4UHqpBNYcMRkfcJSg/lWlDYO3+rlZu3ytg17tKVlojnqpdWXY0jF4pYNHGSQHd dp5HIqLTlkstStXn0sXEcU2QrKcSD3ok0+VAfMeUg8YkYYFatgjtYlIpgzZwWVzuz+Nbxhz S10OaUuWPcveJY55NRWexthC7qRtRNw47dKhRL7+zGE+mtnktE9vuGCMZz2rrbK2v9Q8JnU m1Uxz27eW8HkgsCPf3FZGpPBaBnhs5Z2ZfnzKQkgPUfSvSnQjK9SL3RwQqvSnbYwfBM0EF/ e2E0h8nbvVGHJ966MykTsYmJiVsnJwPYV5kLqTS9VhvI49jI3MZbOV9PyruI9Ttra7PytL5 yBlYDgA8jNfC4zDv2jmj6elU93lY6+vfNMruqo65UfN2pmnR6fZL/wkOvQvLAVY2Vvji7kB x1wRtQ4JB61NHa2q2ravre+KyJ/cxA7XvCDgiNsY4zkk1yer6jPqeptcSsi7ufLjXaiduFH APHaihTsZ1JczNzxDr9wmlLI8pe6uIRmTPQtycegHTHsK85wG+bcS3cVp63PPJcRRyqESOJ VRR6Y61mKP3gCEk+leo5N2MqUFFX7kwiDSuzErGg5P4dKs6deG01m1uNuQjg89x3ps3lBV8 4SBWOflA5NQj7I0owsxJPABFSi3qjscql5LFJgLuKHjPy9ifzFVNPdY50MjgxsGhyexHIrT v9It3itNRutTjsvtKBSpBkc4UZOF+lZ102lPFdQaessrpiYtINo64JAHbvUuDV7mCkmtClc s518S26BhJH8wUZ7VrTTf2rYCy3hTwdz8BTXPreXlrFuWTYpbDAADj0+lNMaNclSA+45B7G ptsaWO0iunjkhht2LiWLym8oA/cBycn2rHvdfSwaI2unlJeEMlwdxx7Unh66W1O5kGLa6DH Ho3yk1q+NrMHS2eNFKxuCregqdFISWtmFvaz6rp086ahNEwfHlxnCjgYzXIGCa31qa0mdyX zHnOSc11XhC8/dvbvz5sYYD6cfyrF8VRNZ68lypxyrZznmlF2m4lJFnVtLY6TaXbndJJApD Ad/f9azb7Xb+Xw7a6E0zfZY2894s8M+MAn3A4rrhPb3Hgwztv3QuWYyN1BwePbtXBSxPsi+ Ub7g+YAeoGcCqhruCJoWEWnyXbrknEcfsag02R4dTtZ42HmLMjKScYOa17mwmfTJlRAUswC y+pPU1iRLhFcjnPT1q1qM+xZbS1vLaB7FmjVn/fvG5DFsZxnHANW7hGjnKCIkAD0PYVF4ev 7c+BtGmm2qfKQsC3AIGPxq/JqIZ8iWLBAx+7B7eteUpKO4+XueL+H7HzodYgdRJHPM5UMfp z+YrmbtA8KnzS7D7pOPmAP6dK7zwfbCa5uw6s7I5DIeM+w/Oua1Pw3Ja6lL5TL5L5fyzxtP oPaumjeRNR2epJpd0ZdLO9gAhK9e1VricFGVgNrZ4zgf56UmjwTRxXYdfLV1DhWIOPWq05y QT1xwR0NerGb5EefKK5mVjJkncQp79sVz9qQrvcNyWBfg9ea1LmbZHIyAEKMD3JrFuo3ttQ ntlzhIlxnuOvH51lPVXNqemh6N8LdWj0e117UJYy2I41VV/iJJwK6rSrK/8AF+sNd3LsI8/ M56KOwFeeeD2VPDmrkEHMkGc9xzXufg7VdPu9IS1tVEM8I+eLPJ/2h7V9TliU6cYyfyPncx k6c5VIrXY6iytYLKzS1tVCRouAMVZBGTwCah3AYGOCccU/cCcZ+gz3r3Wj5dtt3ZJnJznv0 zWH4ucjwdqfGT5J61sKeD1OOOawPGOraNo/hm4udedvsj4QRRgl527IMevf0FY1ZKMG2a0E 5VIpb3PLvATovieKSW6htlkykYlbBlPXC+uPXpXpmuz6Vd2FzYNqTTXJjJW205Bc3DZ4OFB 49/avm7xL4wk1GSRkigknucK7GMFbSIfdhix0wMZNTeA9Qk0G9u/GFheiCSBPs8In+Y4I+Y /h2r5uOYSinSW35H108vUmqzepN4oisbef7NLp0trJEAMSQmCVvcgEgnHpXJ2MM39pwywzq VEibUcZMgLAEAHrWjPqt94q1ZNNiD3M19cKN55YkmvfNO+GOm2fhTTtOuZDcXdhcG5WcDkH OSo9sVnSoTxknKK0R0VcTHCRUZ7s8K8f2V1basqXA8x1Xy0cD5tq/wBK5FFSWQPK3G0Y571 1XiDUZr/xhqUt4xBQOsYH8IriiWV8MuV681xYvl9q3Hb/ACPRw3N7NJntPg5l/wCEa8PRKp YLPIp4znLGuUuoDJ41FmvCi6YnPQ4Oa2/AGqx3tnpulRyIbm0uN4VjjchOePfrTXt1X4hXs cqhWR5GC+3UfzreraVOFvL8jgj7lWd/P8z2yz8uy+AGpyBstJJyR7kYFea/B61F14vkZhtA cH9TXqviFIbX9mEpbcHejSNjAJLc81558CrZ5/EMsqYP7wZr5us/3cn3/wAz16e6R9k2w8n 7Hnn5R3rmbCzDePdYRhncoYjHtXVSKUFoQOFA6djVCztlXxrqQwRmEOcdxXPVjeyN4Msa7a C5+GXiC0I2B7CYZPGPkNfnCqaRsUGDLgDkvjFfox4+1GPQvg/4jv3YKVsZAu49SRgD9a/Nx dOknlzcSE7uBHCM5raC6Niexqxz6XHyIklI7bi+avaf4jutOuWa2tE8h/llhI4lTP3SOn4n pWZb2lvahDIBBCx5UN87irv9nzkbxbS+XJkxRtwxHqc9B7mpagGp12o6xqV54aii0G48vSJ 3LTxZ33URz9x8fwDIwehrl4LW188q6XF1PniNZQmfy6Vc8OJcaZqDXUV8ElAIeKEblYHgq5 PBHtXXW3h7w1q032ixtHspnxvieTCu/wD0zHUD2rB8sLpF6vc0fCPhbT5FRdVntdNtkfzxC 028ByMbsHvit7xLq994f1nS9Oh0jSfENm1tPiRdsY8oAFgx6FhjIrnE8OxW8xhg012ZDhmk faqn6k12dlpdtZaFML7+ztRjlG5IlnDtA2M5BHQ1xt/vLy1NbXjoj1r4HRQwfC93iiMcc87 yIhGMDPAx9K8H/algWOy06Rcl1mOcdgRX0V8LIjF8LtMO0gOrNnPXLGvDP2qrYf2BY3Hyj9 5npzivagrSicLeh8lWk8qsTGoOOoI4FacN+275kjI9ORWDuKMHjcg+1XE1W4RQCEJXoSo4r 1KdSytcmcL9DovMkuYcLYRjkYJc/njvV7RLiG2unt7hYYmY71y2B0xjnpXJxXtxcnYbhYyT jLNgU9olikiZ5o5sn5tuSVrphiHGSmtTmlQunF9T0/SvEb6ReXHlWoubK4AEqmUHBHQj6US PKJZrbTrMS2Ez72KhpBGxGfl9vbtXI2JMkYeC5m2BucRjIrsPDsOqLcssMF9LaSgvM+/YoH QZbtya9ahUcpX2X+Z5dWmoLTc5fxF4buZrOe5a7QSWib0hKgF4yeSD357Vb0K1ttJ02OTxL CJpwjPBpxcrJKh4O8jlCvBAPJrrdVlHhO9eC1sprq8iywmuMSxxgHkR/wB4EZ5I4ryPVjLY +JJJ3uDcMxEnmlt28Nz1PscV5mZUoOTcVuehhJylHlbNjVtbvNZl8/UJd7AhVUDaqgAAYA4 6AdOtYZ272L9V6ZqS4BS5aPJ2gg5z27VWkObj5ex55rx4xSVkd5seI7e2bw5o98Cq3LboyB 1ZR0J+nSua4g3vjLkYX29TWrrMUy2OnyyMWidG2ADGPm5+tUDPMGKp/DgkBe1bzd2KnpEhy u4o+CrAYPXBqxFLBaXMsjw+aWBRBuxtz/Fn19KdI0z3zq2NoIyuBzTGncZ2MoeM8/KPmB71 JZ0VzG8ugW8u3DW85jGSSQhUEA/rQqQf2taSrlIrqNoWXHAyOPrzSRzNKl/A2A0say8ng7D /AIVErtJprujYNqwlX6KecfgaUnqmYrZoqXlvutmAG8bMj6/5FRWf7yKF1yXJCH25rWdA88 gQYRiSBjGAef61l6SG86a23BX3bQT2zUdy09CwZhY6ncQmMsJ4tuzpz2Ndbezw6l4WLxrtD RFCOvIHX9K5DWLf7HPbTbnz0Zm5IrY06bOlzQux2Biq/wC6eazktEwfcwtEuJo3j+zPiZXK hT0IPatfxQPtGk213sO4rhj24Nc7aubfVJdgOQdw/A5rqr0x3OhzwrKhZW3quf4TzxTlpJM ow453vNNttPgGHlYRt+f8qW1K3XiJ53X9xajGPZRgfyqnpZaGG4vcDEKELk9GIxVu0T7N4f kdgQbmQL6ZHtVvQNjorRGijMFzEUe6jfzFPXnkH+VcQvEoj5JVsV217M9zaafc72JKBTk91 4P6VynlkaxtXCM8qlc9smpjpcSPdNCvJ9A0RNMupkkieMOm47tm5QcH1qQ+InGAsiYCjqjH t7HFcrrWpxx+SY5FJVfmwNo9+PrWf/akTgM04JIGSHx29K8t03J3Nz0zwsscOv3N4JH8qW6 kj56YwB/QVW8RwSC8mWP5Cx3IVP8AD2rYhs4Ev5rOKORI/OBDsuDnjk1l6wf9OvLORG3wtu hkzkSR+n1B/nXRg5Pma7nPiF7t+xiLbPb6fChVULRMWweTknmuZ3iYv8vygkc8Z5rt9bCJc eVHEEUQqAAM5yueveuAeUi9bareXg9O57n3r1NrWOPdtlOFo2uId4BU3CgqBzxiq2tTRtrF 00WTthIIPY54Aq3pdvJNqZxwsZ8w59ziqWtoF1K6ODkjJH48Vo/4fzHGznY9D+ENnb6lYa3 bXKq8bGIEHsAG6e9a+pafqHhLU0uoHbygcxyr/I1V+CSr9k1o/wAfmxjjnjBr1u7sre+s3t LqLzI2BBBHI96+ty+ip4WLWjPl8diHTxUovYp+HfEVprtkroQlyg/exdMH1FdD8uBj5vcnN eJ6npmqeD9aju7VmaAHckg9PQ16Z4b8RWuu2W5TsuE/1kfv6j2r0KdW75JaNHl4nD8q9pT1 j+R0QO0cn9K+cPiz4kutW8WXFjHcMlppcaiGMnA8wkb5B68HH4V6j8TPFmpeF9Hs5dOZUa5 lKO+3ftXHoeBn17V806hqU13qMjoUvGLHcxUkSM3BPsozxXjZpibfuFuezk2Ed/by+Rmi4g jlcqjT9eo4+tWLS5nk0WWxt7d2OW3P0VVP9eK6zw54Q1S81Gz0RGSGa6y82QGMUfcn046V7 fovwn8N6RZGJDPOzKQS7AZJGM9K8ihl1aurrRHtYnMaGH0lqz568G6Zr8fi/So9Mm+yXE0q jzePkXPOfwB+tfXGpz3Fjod3d25Xz0QqjPxljxmsfTPA/hzSmt54bVpLiB96yyNuO71rnvi 34pfQ/DsVjbkfaLvJAz930Jr6DCYd4KlJ1WfP4nELH14Rpo+aNWuppfEV7JI2XMjKdvHtWc SSoIGAOAabclzdMzNuLHJNK24D2znpXyM5c0nJ9z7SC5UkT7ZbeSOaFyrg5BHGD616P4Iu3 1rULi5uQ738Ntt3H/locgAmvP0GZYsjqM+1eqfCKMySXkeR81zCmNufvNk/yrajpK/Ra/gc 2J+Dz2PoHx3pD6b+zQ0OPnRI2YAd93Neffs9QAzTzkHBk4I7V7V8Y1jtPgXqcbnH+jqB9cj FeS/s+QbLAFgwJlPJ6V4mJdqf3HXD4j6sYLI1sN3bOKpSEW3iy5lB+ZrYDHrzVnJS9twcZZ c+9ch8RvFdj4Gs5/Et6jP9ngPloP8AlpIThV/OspvS5tFanl/7TPj9v7Ki8AaS4aWYJPqDg 5ESDlYyPUnn6V8psZ7YsxuNpxyw4Fbus61qeuXl7rd86vfahKZZXfuT2A7gdBXM3BAYszeb Iex4A/CtIXejIZJbXQj/ANKl+bacorHOT6/StcT6lrNzsuJzkgHYvAC9Mn0rL0qyilBubqY iOMZ3DkA+lakN95Jc6bbeUp+/LIcl/c56D2pVLX0WpSOgdk0+2ihsoVjCdZ5iFA9xVddWJn EX9szZJAYWgLH86zLSz1PW3/0OxkvSuBvOQi/VjxXeeGvBEum39nPrdytulyxRJEXiM44Iz zj/AGj0rmlGKWpomaWgaz4alZ9B8WS3k9vGiiNpYt7QMemHHTHofWui1zw/4TtNGmvfDk/n XLJ5aSSy+UOTxnPA+vvXm+tQ3Ol+IIrawu44TLM0LzSH93Jg5BY+/XNWvG095puiQ6Pfz20 0986zFYJA4VR056cmudRcpxszR+7Fn178P4msfhdpFvKoDiBQQMHkj9a8Z/ast5H8B21wFB CyqpP1r2fwTGf+FTaOzAF1gXBPYivPfj089r8O7i8tY4ZTEysVnQSqfwNetCSujhdz4Vt7M tsklXbGevON1dUPDUWraADa7VukywO3GT/dz6f1ra0zxbqd0I0k0rRHEzCNFOnx8D1z6813 Nvqk8P7iO3tYVVsjy7dVC+nbgVpjq/sIJR3YUU6kteh88w6ZqE0pggsbiWRWKsqRlufTgVu w+GNUgSJ9Skh02GRsf6TKFb/vkZb9K7jx7D4iktmv7LU5444v9bBE2wH1b5cV5P5pkYtKSW JyS3JJ+ta4avGrFTRVSE07M7q3vvCuizkf6XqaMgIGSkSk5z7kg1oyeLbS5SP7TNKIFxst4 1KRrwBwBxyAM1wMao8DZzuAxn1Nbumb7i1jWe9g2IM7ZB056V7NGrJqyR51WjH4megTrp+r 6ONashM8ipkW5fLAg4PPYEV5n4gs2SIyrbvERIQQ5H3TyPpXeaBc2Kpd2EsMF4CjSIYGKlc DBBz61jfZJtR82MW3kI5aBpmcFfbI+uK78VH6xTi+px4dulN9ji1lMkEMrNkgeWQRnG3pSA j7STgqDz7VJZRbrW6hdSJYHD49R90/rinhNw5HK8fSvmXoz27nS6jpS3XgSyuxhHgiLkk4/ iauFDsb0NEOeBgn29a9GvNP8QXvw2sp7WKKLTkjbezP8zjeccfWubs9A1aJYLuWxWSKcnaR g5wMn8hXRUi73sYUZpJpsxrh5o9SjkZAGY5G3+LNLJYy/bnUgxqGYkt/Dg4INdJPYKIXkNp bsQcs3mA7PdcVc0TQjqcvniyMyBzkuSwdvU89axW9jVzsrmUVW18QWtq0gIeMwt7huP8ACq sIdUlX1BjZsfhTNWYLqZdNzSQN84K7cENWjcWEj3ctx50cUU+JELyY5IB6USt0EtEV7ObzU Q7skKFIx0xxVZibPxAxwQkgDDFCJb2vmf6V5rK2cRjrnt+dRz6lC4C/Z/nzje/aos7lLyN3 xHbfbrKI2yqzsQygdSCKyhPPbwiLys71X7xwFI45q2lzdHTBMhCqoKBlHQ9qybaR57MiT53 EgB3fzqYrSwEkcMD3huJLqNJMcIvO6pLl4Yrd2ZSZlHlrlsY7VS1GAwqrKfumprqN5r+1gD bzKFkwD61XmUOuIPs2hWcQH7y6YtgdwOKk14iGC0sUBHkxhnx/eNaT2/8AaHjOCwUfubNQn 4LyfpzmsXWZPtGpXE2cDPAz1HQCpTu0CNyCZZ9A2gfLFLuB7gMPT6issKX1qEsdzKRu9OKS 0ldNPRQkjMxxjaeg6VJas8rm5WxuHm3bVVEOD6njn8KfclI6eeOOOB5WuY5UY4bnocnAHpW K0lsGIHb1Q1YnmvnijRtMuY1YdDER+IrPeG6RyrW14pHUEEY/DNc8Y9zS59WR21nJreo20j jfFglVOR1w2M/hXNeLkeKbTI0iAhaV/wB4vf5R8v071raPaSTeIL+/mRlkM7xAsflIyDgf/ Xp/iSOKbw1IxhbzY2EqADOMNhv0Nefh5e+kVWXus4jUiJQrY3cbOevH/wCquPvNqsWwEzjH fA5rsb1VMYIByoPPBzz/ADrjb05Uhj3OWxwevH4V7x5qKGh5l1C7Cfw4BP51laxLuur1iuQ SFFa2lyC3t7i5RgC3OS2M8/rWDqSgxOw+8+1v1rSbtTSHD+I2etfBJWTTdYdhgedHj8jXsi lcD2rx34JoBpWqkHJNwnHTHy17Ah4+9xn1r7bLEvqsD4vNP96mMvbG31C0e1uohJEw6H+le U6npOp+ENcS7tJCICcxuBx9DXryFcjg8Go7+yttQs3tblFdGH5f/XrqrUlPyZy0MQ6Ts9Uz G0y/0jxroZt722ilcACWCQdD6j2rN8R+HND0rwlqQ0/SbS3MkYDbYwO/rXK6lp2p+DtaW6s 3byjny5AMhh3U1c1jxzHrHh99PFiYrmRQHbd8oHqK4+eNnGqvesd0aM4yUqL91lH4bW0EHi KZo4wCU5I717BncvU9q8n+Hwxrkowc+XzXqgYrGSe9dWHjakrHJjnesSIQzqPXivmT4u3V1 dePbz7Q3yIAsSj+FRX09aMi3AkkIEcQMjc9QBmvkvx9qo1bxtqV0pJjMpRcdMdq87NpJUuX zPSySDdZyOAnI3cYyD09KXcWiHWluo9krANweRTEGYT3/Cvjup9sti/bn5kPTjFe1/BS3bf LdhchNQjd2XsFUn+teJ2wYqrYBA5Oa7P4bePZPBfisXEzN/Zdx+7uYwM/Rh9KtycYu3VMxn DnPo744/EPS9T8IXHhy3Nytw4jO5o8KSDkis74DRt/ZaLnOJM+lcT8UJ7fVLe01WzmWe1uB 5kci85BAx/+qu++AyZ04ZJHznjpmvIr60lfuawdpH0pqEgt5tOZm5Y7Qc9Tivn/APatkP8A wjnh2OWRlglum8wLzuwuRxXrPxS1N9E8N6Tq8fP2W9hZh1ypJB/nXkn7TaDVPAHh3VraVWg S64bHGGX9KG7SUTRbXPli71ERwRpFHjn+I5JFZcbNNN8/AJ+VV6mtP7PAkm6VxPJ/CicipY ylgwvbiAb87YIQM5b1J9q1TUVZC33LZt8RpZt+7hiOZefvP6V6tpnw+0bQ9Mi1DxXcR3t3O VFrp0DZjUkZAY/xN7dK5/wR4SGqagNR1uUyrCA5gj+6hJ+Vff1r02LQbCDU54tbuXmiuISL eSc5MY/iRcdxwQfSuGr7ytzWNo77FHRPDl34j0maaWVtKsomKo4UErtP3UA4Az36k16doXh mKTwU4ntUjvrdBvknyzFlwQxJ9eDj3qn4N0w3ljaQX0n2MWDDyIeMSJjh29c8mvQI4pL7Vn sLQpPaKgkupEwQTn5UyO/f8K521y3S30NNb2PnXxTpgfxbq91qVuCtnLHcbIlA2nK4X6V49 4hv5NV8WTTSkf61dqgDCrxgCvpHxTo8up+FfiXqzTOjvOkNoY/vs6EZAzXywY7iDUmiumzM u0szdSf5V04RXvJmVdn6H+GYjD8MdMT0hXNcT8ZbNdQ+F+tRhckWxfj1H/6q7Pw3cJL8MNO k4H7hCAD047Vi+KhHf+HLqFhlZIGRgfpXVF2aMZLQ+HPC9ts1ESYAWJSxJGdtdqkckts8qf KCQrBTgH/CsTTLBbOw81gPOkchl9ge1asb3FqHhiVmOAWUDIx+NcWPqe0qadDbDK0depJIk 6QyQSQ+flgrq2M7T3H0rx7XtMbSvENxbGP93u3IfVTyK9rd/Nc4XGwDD/0rjPG2mfa9Cjv1 Cyz2h2nyxyYyeM1OX1eWfK+ppXWlzgbW8jiBaSAOAOwrZgi064ube4WC4QyYD4TI+ornYyq yBoe3OCMite0lupLaVV+zqqfMd0m0/gO9fW0ZrZ6nmVY9Ud/ZW72+17WR3xkFZ7XAI9zirN 9DNZX8dzHBDJpd5GEJhXjd756HtXP6bZare2JSO+O0YG0yGtlbe6j0FYvt8SmzfBhYc5PIO O9fRUJtpWjb+tTwqitLV36HBrDBb+KXti2EnDRZAPyt2/UDNVwFIkYgBs/d9K0/Fcj/ANo2 eoBYoWbbKSh+9zjd7VTEYZ2xgh8kfNkj618rjaap1pJbHu0Zc0E2ehi0ln+EmlwQ8OtvNKq jnJ38Zql4U1SW68NW82owqqw3DLG4P3124YY7YOKltb1IfCljMW+S3tnBHrljXJWMk0Wlaf GNy4M0gxwTlhXQ6iVpeX+RxRp3TT7nTa7Y240e9uURQw5B29M1f8AbT4ejlIUP5hG1euOxN PbF34Un3gfMdvHfpVnSJZbOzSYxJ5MMeU2cMDg8YoqR99PugjL3eXzPHddkf+39RIJy07qR 680663PaWcpAZ1Qp9MdP0qDUp2uNSlnVCrySs23qRmtOaNY4Z7OPh7bY5J652/N/OuG2lz0 9kjLJ2XIGcBlz+Ipt1ASZJFBwo3fSnTbsRzAchtrDHX3rTiSO4tXQrghcAj2qb2KJdHuFk0 u8tSAzModARzkVn2Kp9uurdjgMu5fr1qPS7horpFPA5U5qYqsWvwswOyQkMQPXIqbai8jQu rb7RpMu0ElVLH2xVTwqpfVWuZcsttEz89sDirV28llZTQvgZU4weCDVaxJs/Ct3dD/W3DiI E+nUipV7MfQ0/DwMdtq+uS8sqMquf7zV03wm0yw1TxW7Xy27hbVnj89N6bwQBkfjWFequl/ Cm1UnM2oXDOB6KOK3/gssVxr80cgZ5PIcKMd+CPpUXvGTQmju9Tsli1SO6W3SHZK26FFAAb GM/Q+lZMeoS2d27RHyZCc5XjH0rpNcnK6g8uS21ijd8cda5e6iCtG5fORnJPWvPj5mjRWv9 T1C8iZ1v7hiOq7upA4riLzWtVF5IJL+RWzyCPauvnW4hvktoo1MjqGCscZGffvVO509GuXZ nYscZIlUdvQiuiBDPWvDPiK0urKZoZ2b7SWkiAfI+Y+/ep9Rd3tzYMcGdGQZ45Ix68nNfPf hrxI+nzsin5WPMW7BDeqHsf0r0VvFdzdaXbS3Lb1jcYuv7pDZ2t/dPb0NN4Pklz0/uE6zfu zLCyebpc8shJyFG4jPOcH8eK4vVC0O8seEDZB4zxXXm/FxpNzMIwg8zkEdBk/pXE647ssi4 ++20n15/wAK9C7ONLUyZW/cQRLgKMHnvUV+zu1wFUFlUYHf3P5VpzxK0ccWBtVc5x1IrJy3 m3D/AHm6E5x/CRVzelioO5698GPLXQtVcuqAXKA5b/Yr1RL206fbIiRx1rxD4dyGLw3eEMV U3gVsd/3fFdzFKoKkoST6ivuctf8As0EfIZhR5sRJnfxXNs2CtxGT14apEmgU/wCvQj2Oa4 y2uFYYbGB2FLf6oljAWPzSkfInT8a9KSSXM2eX7Ft2Rr+KLzS10WVLxll3jCIOpbtivH1iZ XYDPPeujtrTUdfvuASHb52I4T/P61q6z4asdN0hpoy7ToAM54JrzZwlW99LRHq0XDD/ALtv VkHgJCNWlYcfJ6V6SWypGeRXnngdQuozHAA29K7a5uNshUE4HvXdhlemjz8ZrWZm+MddXQP AupXxbbNKPJjBPUn0r5PuHLb5Hk+Zsse2ea9h+M91ObfS7IsRF80mM4yTXjEjYTYfr0zXy2 b1XKtydj6rJ6KhQ5+rKcy7wVOd49ahAKxc45q3gA88/Lio/vRklc8HpXhM964trvdeCSPyq s5IZvzq/Y48lsdutUZzmQjj86TWg1udX4Z1i8fT5dElLTW+N8SnnyyDnA9q+mfgYx+yxKD8 okJ4618veCbc3Gu7QPuRtJnsQB0r6n+CYjTyogoxuJIzx1rgxS91W7kL47HsnxhtPtfwzG7 kJNEx4zxuFeO/EaOTU/gPqOn7gTpbx3iA8sIgcNj6Zr3H4nKG+GkoUYw8f/oYryu6086hpd 9o4AMd/YSwEN/ESpx+tclWXLOLR0RS5T4vGvpahlsrQBum+Q7iff2rsvh9oz+IdfttT8RTi GwEuxTIAqu2MhQK82Fu/wBqNsR84baR6EcV9DaL4Z+0eGtOs54mb7PAs7K38OTgZ7888egr qxDUI6bslK+h13g26kln1SEL9tdrsqJhtRHQDC4HfGMcDFb+lz+Kb7x2iHS4WgsGMM1qhyB GwyJN56npxS2UmnaX4XhjNgL26gUKI4hyCT8uSOnPYc11mgw32lafY61YXcN7PcsFu4ZMjz OODxyCvT3FeS6nvWlsdUY2j5kw0p7yLWdETT44b25dLgRFvlgGMB2PvjoK6Xw7aP4N8H3+m vDbx3TSmRBCTg7gMZz3BrY06zvIbpNRv1hkvLuPO6M4SIDkYz1ArB12/tbl3W2BkAwgl678 dT781lGL5rrcbaaPLfHHiiTRfB02kWlgksKtl2ySzszZY/XJr5pvrExeILm7Ejea0zSB92M L/cwf517T8U7mG20KeaaUKFkQjcR82GGa8gv54bm9e6gkEsMuXVl6HP8ASvSw8ORNrqck3c +3fAV40/wg015dpIhXI61HrDBLSGJhnzl29Pasr4TTm4+CNi5OcAqT9K0PEE3/AB5RDgBkx zVySshJaHyrqxEerTWzxBEWV1wD0weP8afbT+a8qSpIzxKCSTgNnoRWt4psQnim9VeWE7cH pyc1hzyTQxvIkQbBGWHRc15VSzk0dsdEiZpozbmWNwGz8wxg49eKyUvVZ5YZlPlsGjk2nOQ f85qLUJ9hZ2DBWjOMcVhtN5cJlaYbmYMV6mtsPT6mdV30OK1Gzk0zVJrS4U5Q5Az1U8qfyq NJ4lY7YAxPTPNdNrFqmpaPJfwhTc27kycfMYz/ADxXKw7C4I5cH5R2r6OnK6VjjvdHa6ffJ YWiTNPcM0yhtitjmt7To75pg1zpkKLdoQquSWZhyCe4/wDr1yGmrBHdq2qXMcbHnP3gvvxX YDUNfvbJl0w2kpiwxMcoZsevPSvpsLbl5pPVdEeJiI2lZLfqc1q9rfS6ZILlUMMbMoIX5oi DwPXBrI05xLbK6uS4G1we1dTrC32yR76zdZJ3QurwFQMe44wc1ytjbtaXd5bO67wwKgfxDn kfhXj4+Fmmd+GleNmeh20UR0Cwt0yGe2IZsd8k1SbTru1hiF46yOkOBtOeCeua3re3Y2uii IjcsSE54A4qTV7lL271CFwUZcMCAASPb0pcq5bnJz+9Y503FxFozQxvI584KBn7xPQVsQNJ BaXXnhkjWDf19Bzj6VjXEqraw21qd8okDnjow6U7UtQe2+ywj5hKrwFc8bcDn8D61lUly7M 3hG+ljhLCL7Rq0cm4gI7Su2MYUc1BaXbXGsXEj5K3O4kfqKvzKun6BeTpw17OYIx38tfvH8 8Csryza3MEq/KDgpzg/WsXpFI7lrdli9lQ2oXgEgGn2NyVTBOQcCq91buk0iEooB4yelRCJ TCP3pyvB281lbSxXQMiO4O0hipzu+lSXF19oliKAh1YGoswAqgLbvU8c1MI4ogspgLlhxub g0FFzW2wmzeQWblW7qQCDU2rbYPD2jWABWRw0z8dcnArJnna+uIE2AHheDndXU6pAbjx5pW mcukKQoV+gBNQ9LCLvxGtjaJoGkRn54bJWdemCean+FrXGm+KovkVmlV12buuR2/Kuf8AiL qo1XxzezRnEaYiTB7KMVJ8Ob42vjXT2O4nzlwAfXj+tRBP2Wo5bHr+oSXX2+8MyDdKWkVEB +XnnOaxbkkWskzuT5Q+UD1ArudQt5o2klaMvuG8sR6n+dcPfsROVjjAkJyAQSvPc+tefEs5 /T411i5mnaR4rhCodlOcj8a6WUKX4ORgfwZ7Vg6LayW2pT+Yp2leCp4Jz3rbknVZMM0YIA4 aQg9PY1tLyMzzLXfD17oGu3WmXoWGSIlS5BIbngr7H1o07WtQ0tpYjiRGGyWNhuWRfp3+tf QfxZ8OQa6NluifboIcwHG0k4LFeOoODXzrf2t7YSLb30Ets/yuokXDR56Ee1dOHr+0V9mgq Qtoz03wjq9rDc3FtaNaTxzp+6t7olo0z1OD1P8ATiszxDZ30d9DcX1m0H2qRpEbbsRyOu32 5/pXARyPHdRpFmK4ZgElD4jB/vA/0rvrjWE124gtriVn1WACNrSY8OPWBunPoetdajzO6OO UXEzGVppAdu0L6+1Yly+xbgAkjzFXHdjzXp9p4RQ/D3XfFF5IAsQhGnhSFaTLlZNy+3QV5l JEXtbnZ90SKTnuKiUlLYqEbbnofw9QP4Mu3IyDfgYP+5XZwBmVeMc8Zrmfh7hPAkuBlnvzz 1z8tdFJex24KRfNKf4s5C/SvvMBKMMNBvsfK4q8q80u5be8SzjcZ8yf07D3NZkdnNfTtc3L 4XruHf2qS3tmeQzTZZWPIPJb3rVjfMZUDYinAAHT2rtiva259jmbVP4dzoPD8UcVlsRNg9j 1qj4qkI0uRWGQCB6Vf0RybZ8gnnFZnio4spB6kVvNJU3bscNO7rq/cy/CrtFcTuSMkDPFdR 53mS/MEwf4jwPqTXK+Gyczkk9uM1vXCRzWs0c1xHaxyRupldgoTKnms6MuWhzeptXjzVbHi 3xdvkvPG8lvBcJNbQRJHG6NuU8ckfjmvNpGygTrtyPrVu/iEE0sMV0t0sUhXzV6NjuPas1z I0gEYZi3QKOtfAYio5TcmfeYemoU1FdAJbOcckZ6U3/lnn1HUUiElsMTkdRQx/c8+uBXMdF ieyO2Fie9UpBmQ4GatWZ2oSMk1VY7ZSR29s0PZAtztPh3aO82p3nl5jiiVCe4LHgfoa+lvg uypeRrgEBjk/jXiXwysYZfh74kvZsqY5o9hB6kAmvYfgvcobiFGUKQTuOR8uT3rDGUWqcZ9 H/mctOqpVpLse//ABSuNnw62qeXmiXbnGRuH+FedwXEEMP9oXDrFDZwvJPI7YWNQvU11Xxm vGtfh7ZSxxhx9qTcM4yOa+P/AIn+ONfvrdNCVIrDS5FEjRwAhpmHHzt1IHp0rlnh3Ulz9Ed iqqPu9TiPDFg2o+JnvAmbdZmld9m8AFjzjqa9307StWvb22WAP5E8KgiCQpnBIj831LEfgB XD/C3RrgWMWqWd3Bb3NxMIIhIoZ2bIzsHpg9a9/wDD+gNp/iW30f7cDa3s4vVDg5Lrncikc Y6HHbtWGIqN3itjWC6su2nhm7s7nStFS5+1SvuuJ42QDJAPO9RkDd/Ku68N2UulKl9qSefC rNb3Euz5omB4Y4HI7Z61qWGlPNrt1qdo6rNbsLfk4VwFzgjsck1Vu9TvLF77TotPMC3MjSy TvIDsGBkAdyT0rzqkVB3S9P69TqT5lqU9a1OG6uzptsUksIWZY50Ygknqv0HIrE1CMKUC4G xSAPamXLmScXEjDBPAx0p9xKq2jOcfdPPTNa04ct292ZSeluh5N4wsba7e2upI4ZGs5vOCS oHjfsVZT1Brw3Uo1TUJtiJGDIzbUG0DJPAA6Cvd/Fsoj092DKS5JPqPfpXgt1lr5woJXdj/ AD6V20lqcreh9c/Bhv8AixcW0gkTyLyenzVP4luPLvrKME7l+bisn4Gvu+CtzHu3bLxsEdR 0q94kQtr+nRgfOVwc96mr2LjseOfEAtF4su9oIIfcfpjNcUl/BI0sUshhUfNl+N3oBXafFS 6+z+NmjC43Rgtn1xXleqzqZGl3t5kg5BOce4965XS5ps2U/dRBf3jzwtEHy27gnnIrPiil2 gKucHIbqMZp6oZCys2ABuGe5q2lvI9ltEiYjJJHp/jXakoKyMW76kMLLHPmFwwB5XpuHcVB r+laZYrZajaxAx32cxk/Ij5wQT1FIYkTMjFsnBGB9OK301C2ns7bT5yr2suPPVl4Oe49CPW uyhV5Gl3OepH7SOQKaJHbgS28pnA5Vd2DU+kaXqOoRXMtmyWtoDuYmXaFI6E1n3ouLO9msT NKsSOQpP3iueD+Vaml332a3mtbayDrI3Ms7dfQlR/KvcjUhOS5lZeWhzTUlBuJua79tXTgL rxFNfTeWhjgiTIIx1J9OlcJJmK7guZmLLv5J69a7qW21C8jYm5RBcjbJIi7AiY5wK4vV1gL N5CmOJGCIp6sMfeNRik3qxYVr4T2R2NuLIBG8tLVG7Nxjjr2qrqd4y380wQMpThSPUf41l6 HK95pdjJcBnZrEISrfeOSB/KrespizZ0YRkJt+ZuvFQ22vdONRtKzMiOKKO1tZRlWeXL5bq c1X1BVabTVGScsRuOcsTgCrEcblYt6ZjRVYFepOT0qLULyOCIX20MYPMSMjkGQ4A/LmuRrm audkOpxmvXEQ1WOzRjJBZqIxj+I9W/Umsu6kMkzHt1HtRKux1eUFmLHdg9TSTFWuCWZgCOM 8nGKiTvK53xVkkXJMSPHIAMyRjP1FM2NHL87ZEihhg9eccipFKiCMA7ijcZ44NMuRiZHHf5 agRXnRoZ9wHA5HvW1aoLjT2BydtZsi+ZbvgZYDrV3R5mKlOoZf1FKWwMd4ftPtvjOytAu4N OOPYVrRXfmfEq9vAAVjkfb3GAMVV8Lyra+Lvtp6QJM/TodpxWfpMrLLf3L7txQ8+5PNS9W7 9gMq6ka4vZ5iSS7E5696v8Ahq4+yeJ9PuGk2Kk6Et6c1UtY2muWhK4YnJHTpUbr5NyQvBVv pWnSxXkfUep6kftQE4Ls55UAkEHvXL6nGUXeNrsrcD0rSg/03QNH1Bhu3RAq/QhguCax9Sk cK4Z889vavJ5bOwk9CoAXDNEp25wGPGTUhsXc7jFkkdQtZ63LQnzGBKHj6CrT3LFs/KOB1D f0rRphoekeIdVSTxK0hDKIQiOoG3krk4zz3rmvHWgW3iHWNPtHdUnXTZZPNCdSHGwMfTk10 viy1tm8b2p2mVLtlLBedwC5Gfpin6oiW3ja2LLtW80tljUnjcjgkAevtXHB8suaJs1dJHzR eadLpOpXOi3rbTGxiYn5tjfh+FTiGe8aKFrg3E8Me6G4XIIA/hOeR7V7z4x8J6beeHrbX49 IiNzy05EeTOA/z/U7Dkd+K8d0rUbaznk0+WxmVSpEd0pxJj0bPGP14r26NRTV0ck00b2h+J LrVNAfwg7p9naKR4n5JZ1JcDPbODXLHd9nnbPyuwCgHr61k291NpGqI7ht1rMGyPusAeo+o rvrHwRPqXimz0K2vI4rTVXNzaXf3lWMKWwwHQgcYoaUSbWZueEZ2g8AeXGxXzr1hwMZG0HF dHa2ip88gBbqFx0+tc94SxZ+FYZceaE1CQemcKB/9eu5W70WSJZRbSPuGcZ5Hsa+6wCjKlB yeyPlMW3GpKy3ZW8z0YZHHPekLsCRgkk55PrWgL3Qg+37DKcDrmnf2hoikYsZCOByeK9X2k Fuzzve/lNDw+7NC64OFb06mqfi8Mtic4ALDPPFTQa/YwZMNkVB7A9azPE+pQ6jo4aGJotsg HODnjNFSrF02r9DKnTn7ZSa0KXhuQ+XNv6AgDiua+LU7/2TYWyOyq8rMQDxwOM/nW/4eYi2 nzwcjJPFYXxcFnB4X0aR5Y21Ce4cxorZKRgDLEe5wBXn4qaWAd3uepho3xiPFifLkOR+GOt MkWWFluLd2UjkMp5XNPuJRhZAPm6YqLfmJkxgMMj618VK2x9giCNtsZ+fcW6jnqKdjNtnrg /SoQQFI7mrMYElmeM47Vmi2LaALCTnPNVplVXK9STgVdsQDGVPHPNUp+ZcE5AJqmtEStz2f wDm2+CepSHCie/I3dDwoq14K12+0LxFLqECGSCJVaaIHGVyBkDuar+HMQfAeMdRJeSMcH3A /GovCiGW+1ZCc/6LkD6GvUnSVSnTpPqv8zw1NxqVJrufRnxH8UWOvfByzntJxMrXMY3A8g4 OQR7V8y+NbRrnSo9mWcOF49+Bmuw0e4dvh7rNnK/EWoRPEpHqDnFc/rIE2h3KHBAjLcdyDk V5sIcsJRZ1yqXqRkjtPAFjcRPocaaZJFFHdFJp9u3MmCFI9R+le+6rpM62ekraBVvJbwJEz AgL8pLE+2BXhPgq9vdQ0ez0qyu7Z/JEdzCs5I3LnJDEHjac8DJP0r3Dw9ZX02kJ4gvb26vb rR78xbZyQCnRsL3JDDBPtXy2IqWcoNbnv04vRnXQWt34S0YWYvIWju3aRrqbczCQ8t+YBx7 1zss63Nj9ojhliErZUSE7ivbOehPX8au+MfH2i79O0qOR4zNLmR3jKiPHAXPc7scVFI6TW6 4YYzuz2+tEI03K8Hothyuoq61Oa1RyVhiQEd+PrU960rWLBlBBHrnIx+lJftGdQS2P3xzis 7WruOG3ALldvX3ra12ZS0R5d48vVgs9ijBJz098YrxosPNLEjknmu98eaos9wYEYcAnC154 WcDaCSRiu6CsczPqT4G3Uf8AwqzUYVYsUujnnp0rc8U+YdWtpUcgxBTwPevPvgfMy+FtagV s5nTAHbjNei+JwNk05ZsrApGOO/NYVZXlY1gvdPDvjA4i8aCUvgeQD75PT6V4+8okucSAn0 7jpXovxcu/O8YQsz7g1nG3H0/WvNZLiONysahAeOfStIR6ibLscipIwcMoA+6Tz2rQsYkcn fKRnBI9u1ZO2IBG5fIPNWomLzKsQJQBc4PP8qJrTQETakESWXc7YZuAfWs9xuVEWAblTDNn jvil1S6JaOPBALZ4qG3uAX2GPc4IwCetVBNRTE9xupQ7rOK9kmJuZZSjN2VRwP8A9VR2FjL OwEWo7EDYZlG0j8afrRt4tDh3h/Na4JUgcKoH3aNHF9Kqm2s98WB+8fnA+le5hmp2TOKpeM W0dFY2oMEsVvdNMm/aS/zFvp7GuT8R3P2i5UtLE5C7R5IGBg9/eu004EytbyTALNnLnohx2 A5/GuS8VWtlHPFbaOpkht4t1w685Ynnmu7ERapOzOXDyTq6ndeGrcQ6Tpe8go0COeOhJJFO 1aR/sTgqPmchSeccUvh5wdAs2I24ijXDdsH+tR6lLFIrqUY4ckHqAMYrjtoQ7uZWMhkjjki bKwxqzuPp0rlNenebULPQEbFtbkyPj1bk5+g4rpY7i0sNFe7uWykUY2rn/WN2FcnZ28kkUm qXanzLgl+ey44rKStFeZ1U3q2+hzt3tYAj7xdsD27VAyYxu4I4x3q1cvGwU5+UM3GeT9ary Sea5fPPv2rmPQRJbMxMqnIyu7PuKnn5gBBz0I/+vVeyfF9Cc7ctgkjNT3AAlaEy/dJGNtLq LqLhXhPO4t0pli7wXHI+6TRhBEu1mIHUeuKFKtOY1B+ZeD79aANLTpxG95MowxgbB+tVbI7 NNu5CD0Ap9sp2Xe0YxCMjPWoYMro9yQf4hxUsRHo+f7SjxwfXNO1KApeyqpHy/pVaxl8m+j bpzj86s395MNSmclSWbPA4p9R63PXfA+pvf+C4bV3ObNyoHoDyM1f1V/3bNtK55rhvAmpSR 2eoQhtu5VYAHuD/AJ/OunnvYpIjvGAx6H865asLSuiV2MlrhWk2PkKDnlc59MVTOq3iMVMS KR2LkEfhTJJPL1FrfDkn5gwHb3rUuAktw0k+nRTSNgmQ5BbjrQrCbPZ54o5/GdkgY5CK5Pc Nt647fUVb8fae8el6bq8UYMunXKMXxj90/wAjcd+1VYHi/wCE8skd2/ejGd2T0NeiXWlxah ZtbTBZFYAnAyDjoD7Dg15MHaV2dslojm57e0bwVercNJEltYtOrgfccdGB9e34186XVqs9i JotUtHiJBRCR5mcZOQelfQniqYaf8KdTxuXeFtcgZzlv5V8r3hZNVHADgkEYwK9HB7NnJWW pDqZ+2BFtrGOKWH5WKNu3j1re8Ha9dQW8E0l3sfQ51uAjHmSEnDKPoCa5uJZ11JZIZAhfKS Mx+XB5yfSmSSjR9cS4xuhbhlznep6iu9q6sZ+R7ZaWKW2hiyJZoTfzPEx7qQrKR+BFMVp7S QAgEEZz2YZqDQ5Zb7QbKCE/aBGuwEEDIGNh57lePwq/LG6/uLlGQ9SG4K/n3/nX1WBqxnQj bdaHzeJg4VZX6ltWjdPOiUsfusM8of8Peot3ygM2fSs0Ga0uBJHyDxyOG9sVoI3mwmeJSFH 3l/u+49q9HnT+Lc5OS3oTBicAOdvqOKbdq0+lNGMf60c/hUYlQPhjlQOmOOlSrMjWh55D4z +FTOVoNrsxJe8g0vbbW07I/3cZz689q8x+J0Wzxg9wThZbeJlJPP3eSB2Gc16baZmtmROd7 qnPXJOK8j+KREfjrUo45mfYVjGc/KFAGP0rz8bN/U4L+up6GBj/tUjmA8cseA319qpk5wM9 DjGarKxC8ZzW14Yg+1eJrGFkWVWkG4MM5FfOR96SR9FL3U2Z5t5Ek5Q478etTWqkQFWz3xX s7+HItSUf8SxZGHy/KmCPxrFvPhVrsmoqNOtwLeXp5jDKE9c+1evWyqrSXNHU8yGZUp6S0P N7QqocgcVei8Lave2X9pQRI8BXzB84yQOvFWtf8N33h3VZdOvtgmADK0fKuMdjXfaQjQeHr GF4/KPkfdPU5qMJg41Zyp1bq35l4jFckVOnZ3LFjGbf4H6fEw5eZmIPu9VPCO4azeHknyGz 7cVs6uEi8A2ttEjKqDKg/wgE9aq/D+BLnX9StnwA9o33uPQ10TShVpx7I81O9Ocu7ZeRhb+ H/IOQ9xdGVh22hcD9TWfIPNheI8h1Zc/hT7u8WWRUhbdDGCqkd+eT+dVlcb1ByQWA47ivLe 78zqin1Lvwq19dOgurBY1aeGQSEA7Cdp3AhvwZfxFfVlzpM95Y6dNFJALHW2SRbaOYiNmCZ UM2fnzyffGO1fCtoJLHxH9oj34inKyKr7fMXOcZ96+q/hl4o0nxHcHw3fzTLHMpl0sGT5YH AyUGOhHJHtmvmMXStO/c+ioTTidLqfhu007VLSWG4i1LUoZNzW8e6RVyMMrHkdOmeeBUUN1 Bpl5b2ttIX02/wB7wI3DW7L95Gzzj0Fdhod5pmi2ckEelodXml8sx22XDE/dLt2HByaxvE3 hIGKPVdRjtoL5mcOkPcMP4Sf4hgHPtXJBLlvH/hjaTbdpMw7idDrTyNwF6GuS8U6iq2srRs Mg46YzQNReSKRGlSW4iwHI5IPp064rh/GmreXbGJCCw9PWuunaWpzT0PONdvPtF/K6kMGbq fasZsDB5APenzy+ZKxLdPeq8hP3OAAK74qxgz3j4CMrS6vaZznY5OenBFeweII45NKuRjBE JU8ZPSvFP2dpR/wkmpxuck2oYDuea9X8QaokUt1E43MFb5SfQVhPRtmkXofK/wARZ5ZPFed x3RW6A59f8K5Aq0rhmI+UZzjg1o+J9Qa88R3k6qG/hUnpx2qhkCMbXALD5ue1dMU0kQPfzN vmoQVA4OeM1s6LIBZSs6ZY8bsfdFZMUiSW6xRncV4PvWjDKkUPkYyS2CAcAH1rKeqsUjN1C 2llmYjjac7fakghkRZGbCAjgnr9BWjqNzFGnDgsR8xOMgZ6Vkz39vJbrEHxID1UdauN2gZo vNbR+H7qzl0lNVYkSCQOym3GMBuP/wBVQ6bfWttCrCCdVA2geaQrH6HFXfCUEF1q82nTklb u3dAVcp8+Mr9eneuJvVkgu3jZmOCV+brwa9ajVlTinv0OSUFOTgdhJrETXEUcckkrbsCC3U At9SOtc9req3k0zwm1/s+PBV4VGMnPeu8+Fj2kmoLDJEvmPlUkCjcpPQg9sVw/i23kttcuI 5mYyCQ7ixyTz1PvXNLEynPlNadGMTs9Av3u/CSTpGyOpWJmwQpKkY2n6dav6glz9rLeZtix 90dOn/1jXH+Cr+XZdae8jtAuJVQklV55wO31rrNcvzZaab+UKqRr5cIBwZH7H8K7oPnjd9D z6sOWo4o5TUGfUb+00C3IWNTvlP8AT8BWjeJsu4Y+FRMLt69OMVD4Sgjjna8vZB9queUVuu PWna1Mq3jyK4ARTgehFYz+G5v9pRXQ4e8CgIVzyzdsDr2qBlCybcYFW7wH7La8nlSSPSqe3 Dn06k1zHoLYUfKQ+SMGtK+UNKJI+QyK/A9qzpD8w9AOBVyM77eKT0BT+tAn3GQcSMA33uPq DUI3xyo/Qg9KVuJg2cdvxqzdRbosngjke9IC7bAeRe5Gcw44NU4dp0O7z94MuOauaSQ0c8Z YnzLdsY5yRniqenWV1f77O1iaWaTAVVGe9CV3YnRaszlJVw46jmrlwqmZZDwrjHHY10i+D/ s8pgnngmu1+9D5oBH0Heq7WcMMaSPCu1W2svUrVyg1uT7WL2GeFbn7N/aAyNxi4Ppg10Ml6 Zoix5X9QaxINPWz1dFT/UXMZAOcA5GQaYs8gR0VTtJ4UHpWM46he7ujcfzy6NGPNGQpGeik 9asGK3LE/Zp5f9vnn9ayNO1DYwifBBOeR0rRMTg/6tWzzng5/HNZNWDQ+gNDje48e27zgkE qBzgA4PGK9UijQ309uuMBjg9xivPNF05ra90l1DGVpUdmPXO0/wBK9EtFA1eVww6gde5rxG 7PlO9vS55v8Xpo7DQNI0UnPnXDzFT6AH+pr5i8QBLS+jcx58xBIpB/zxX0T8Y7mO68d6dZR /N9jtMkHsWJP+FeFeNI3ieyuGOxgCu32xmvUwztZHHN3ZmW19JHpV3FBCpW4Hzk9VAzyPes LyPNt5LRgWMZ3Rn1zWxYPvjKKFAZCM5yD1qksEnkpcBGDAsUJP3wDyK79EzFNnV/DzWo3ik 0S88tnPEayjKP3AP0P866K28dWgT7Dqay2csbFDFeg3EIwcYWTh0H1yK8ruvNsb2HUrP5Wj YOcHoa67xbbxatpdl410xcwXSrDdqONkyjGSPf+lVCpKlK8epFSjCqvePQPttjIiSodkEg5 kEomg/CQDj/AIEBUskhs3V0UFW6MDuU8eo4NeFWmoXdjP59heSWzgY3wsVyPQjvXVab44kh aT7fE0csg5uLPC7z6vEfkb8ga9L665fGefLAtfCd3qut2umpFchQ7zZHkNztXoWH50smrRC JB5sZgfDpzjfxwc9q5IfYNeJljlS7kPLG1/dzD0zC3Bx/smtCytZWsntEmS58jhUwVkUdeU b5hj2pVsXUbvFihhoRVpLU7jwvc2V1qcQ80hY5fOZX/uoC2fcV4F4p1NtY8S32ok7hPKzD6 Zr2fw3bC00LxNq8kfNlpziPc2Pmfjp9K+fWYl2GepoxGJlUoQi1Y1wdFRrTkn2G7c4H6GvR PhNpy3njZbiXaYreMuQw79BXnu0s21OSccYr2fwVJpnhnThFdqyajdDdI23hV7Lnsawwij7 aLlsjpx0mqLUd2ewpMkSkQqvJ4yMAH1qWS7YHaOfdTya5C78S2NmBClzaNtAO6S4VVP0HU1 zF1r2tX8hj0/VdOgXOB5Uyhh7bia+xniIRW935HyFPCylq9PU9A1HStK1qIRaxbWkioc/vi AV/HtVfVLvwolktpc31ruiQRoqEErgcYNeSarBrggFxe3wkjPG5Zw/54NYLSZkUsy7QTz3F cMseoPSH3nfDAuSV56LsekavJGfDMEcbghkLA59+9M+H4ceKtQgVSZZLJo1I7Eims0d14Os nxu2oy5xjoa0PBNg7+JrlLNyl04twpYjAUNuYfkK8/FW+PsjppfC4/wBbnOW8c8MKQzLiRP 3bKRyCCamP31xzjk1e1+ylsPFuo2UgUkyecp5HDc1nrFNnAC4HvXkRlzRTR3SjaWpyd86w6 vdOC2wyYHGD+X+TXpVkottK03WLG4aCeecKfn2oso5Vs+h4zXn2oLHA2owvZxyTXDALKW5i 7k4756V7D4Bij1r4YrKwh22Fz5EoJ2sUdcdPqRg15WLjt6np0Xoe7+DPF0OoQ22qwwCJ0zD dWkTAssmeQPXnBB9DXbNoJ1iWPVdftyZVLeVbbspEp6DHQn1Jr5WttU1vRNRjYNBZQiX7JL cOSyyOP9XuAwVyDjd719HWninWbPQdF09rdLvUr2T7K25/mgcDJLr/ABDA4I65HrXlJcs3G autzuvdXW55L41sbXQvGl/LbQuIbmcK7NjarlAQB6cZrxTxbcO15Kdw+9jk4z719QeP/Dl3 b6DIZWiv57i4+0MZchpJMEKq4+7gYx9Pevk/xQxaVzIcODtK89feuuju09zGrbdHK7hkkHr +OKhlb5uegx3p7B1HAXI/SqkhkxgMpzx1rvSOZs9t/Z7lWPxhfuAf+PX19xXSeOdaFpqGs3 CPtKQvwDzk8cVm/s+aPLLHq2qnCRqBEJMZPqQK4n4p34gvbqPzhvuJipBOPlHesJLmk0Wno eaZSSaW5l6EZJI6mqlw8aIz5yTk9fyzS/bBNyqs49hnNZd5IHkwTtRf4fWulJ31AnTUzCCE Qk4xkHGaibU7qRgdwVR6VUHQgDHYZo2DPB3fUVpyoZK9yzPlzuOe/I+tJE/+kKdp20vllip x07dKvRQBIiwxuI/Sh2Qi3p11JYanbXqknyZA4HtmoPFqRDxFemLAjdhLHjphhmo4EcXGxj 8hHB7UzVYJnto7sEskf7lu+3uPwq4y05SLLm5jY+H+qrpviK3kfoGBqb4kwMniSaZl2pOd6 /SuY0iQQ6jE4PQiuk8fXf2i7tF28JCo56g1g1+8TNOtjF8KTmDxFAofaJgYifYiulvpB4p8 Q29hbbk06xXDEtx7k+5NcHA7RXCSKcFW4NelaRp39neHlKgfaJ3Lyt6jsPwzXo0W3Fx6dTk xCUXz9dkTizigvUlVVZokwhU8D6Cudu4jf3UoALIuTtIwGI9a07S7aa8uovMz5bBADxketU 4GjfWRbPJ8ku9SUOCOO1RLXYyheL1OUmdGW2LBjwcgNjGDUV19labfA7BMDgjv3qKQkmPbn jOPzpZMtcPuOWY5OeeawPRRHIrCQg8nFW7Y5tZVIGY2D89uxqqELSHJwBxk1JavslZCcK6l SaAY6RgyEAEnOamab9x5fBzxmqoR+uDTzhgqk0CsW9K803kcUUTTSSHy1RerE8YrtNRvtP8 ACOkDw74eAuNdnX/iYakP+Wef+WMfpjua5fSXbSraXVRkTkmK37YJ6t+FdFqNxpljptm8Nq pSGLHnEZe6nPLMx9BV83Irrc55rmlboY66WdJtrPWb2Xy3eQPGN2XfByePQ+9aOtPZnWr2O xO23bEiL1xkZx9eaqWNpdapbDUdVZpgo2QoeM1MPsv2u6v51L2cTeUgHBmIHRT/ADNTzWVg au/Mj1HdJ4ctGdCShKoxH3hVdHieOOVZVViB6ZBq86T6tby3sq7mZ/LhjToo44ArM1zw7fa FdosjRTSBVkdIW3eWeu1sd/UVMtdyo22Q+QM0nmnC7SOB/M/WpvNC8F0J+tRi5adRLHGFhl GWHoPaoAZiB+7J98A1BR9i+Hrsm2s5ZwTteMEgZxwR+Fb2n3d3J4mW2kQCEucNjlhyQK53S Nsht7UqX84QgDsDg56fyrobMeRqtzfO24QtLjnptUmvnpXT0O1bHlPiB01P4g6zeHDO0hiQ 5zgAYGPyrzD4gQSR25iZP9Wqvkjn0OP84r0d3RJZ7lmEO5md3Y45POc1zvi2G31C3iNk4uM xtCApznI4yfqa9ClK0kYNXVzyWKdbYYSQOMbcnvVmRy3hyGSP7yTYXPv2rG8l+EG5nXP3OR Www2+ElO4BftAUZ7cc16T6GFiggVvMglH7ubkZ7N6V0fw/1i0tNUufDGuuP7L1L9224cRyD 7j/AJ8GsRLeWS1E3Bid9iueNr44/A9Kr3NrLcqJozi4gB3jOCMDJ6/Sh2krD8juPEHgK3hk uZLdhZyQ53xt90Y7g+hrzqSB4yeMr0Bx+ter2mrnxT4FN/LNGdUsAtteRXDbRLF0WTPc9iK 4mbT3aciBE8sthV8zP+RxWntISWuj6mMFODalqcuWkibKsykcjBwRW3YeKNTjeNb3Goxp0F x99R/syD5h+dVpYAQ+5Nx54HNV1tiz/uicfWlfsbu0lZo9M07U9T1D4d+KZdLjlmjKwQyhx ueNC5JBbuOOvWvIZozFKYzzivSYzqtp8Hjp1vNFaR6jqBlkV22yXCIABj/ZDE/XiuAuLaW3 AaeRDnkANkmt5p8kfQwoWUpepZ8N263evWySEBQ28/hz/Su+guIbm6aW5UP5rFhnrjNcz4a FvZafeaxNmINttVfbuCs3JOPoOcetdVpEdtfORANgGAWzuU8EgjocY9RWF7asKvvPQxdd0o 2rm5hUeQ/Q4+77f/XrBEaqysAFJr0qSyvfsrRuLae3GQVL5OPoKxG8PQz3US2sUsakcmRSF B+pFR7eHcUVJKzRj6VMkN4IXjLR3AMLLnHXoarSZhleIgqY2IOT0rpr/wAKNaQO7eUijrKZ OF/D8azpYLT7ZF50rO2AGZYienH51rHFQ5bXvYXs3e9jsvDFxHe+C2gOd1vMVOOvPNdh4Ih MPji1vBHiEJg46bgpwP1Ncl4XtorWG4it5BLDOMjAIwwPU59q9A0OZbPQ7q8EYaRZFVT3BP BP4D+detVq06uBdReh5SjKGJ5LbmJ8T7VbbxFpuqKuEuQ0b+p7iuVwNvHzc9favTPHumzax 4XjLLmaMGVCvcgV5bZ3AubdHBySo3Z7H0rwsJU5o8p6WJjZ8xz3iIJHctNKzpE0e75e7Yxz XtnwB8JtrHw/8Vayl1I1vIEskhm6McEswx0xwR34ryfxBps+oWscFuF81ztVc457D86+iPD NprXwu+HngXwlPFBb6rqd3cXl5aznOV4VQSv1H51z4mneUkzrw0rxVjzTUov7Ku7yz1x/tI e4Hm4T5nZSPm+hUV7j4FujrWkQeMluoXh0Z1X91xJcKAUJfPT5SMCuI+KXhWO4itdXTdCE2 xXsyEfuxuIVwO4AbafatX4QXML+JotAlklRYLdPtUKMBFI6HauR3yOfpivIV5pNbnoWUdD1 jxXq1rqmmQ6ZpUplurp1dJVUlIwrZLkjtkY+tfEPjlWtfFN3bOZMmYk+aOTzz+Gc819n3b3 Ok65HBfRR2RljnbKN8shLbkRPVjjpXxp8UJEm8bXc0KyKN3HmNkn8+npjtitMJOc6z9puRW ilBcpxbSYcheoNVGPOcYz2HanjDE4+ua0tE0LUfEmprp+nQeY5++5+7Gvck17KsjhPfvhTr +n2fwbuY7VHjuIZnSUt/wAtHPPGOoxXgfjzxCNQ8RXCRlZIYmIX0J7n3rute1yDwp4dGg6E ySPApUynjLH7z/zArw6eZjKXd9zMSS3Xms6dN3cmUrPYsm8kQq2QFU5CgcVTfbcys6R7Sed o/pTPNGM7sn19KdJ80SlM7gcgr2rpsWIqsXAC4NWfKwRu4akivJTIsckQ3Docc596jeYszE sB7CjURaVA+DnbjnGetWhtP3GBArLW4AziQ9fXrQbjjqT7etJoLHT6JaHUdTgso7Y3ctxMk MSBsEuxwBW1rvhTUvBXjq68HeKFt/NZVS4FtL5iIXAKHPqMg11P7Ofh9/EHxd0W4nKiwsJJ NQnLHgCJcjI9NxUVgeMPFsPiX4ia5r09p5hu72SSMh/4d2F/IAYqKbanzETXunnFxay6P4h msrnl7eUoxA647j+ddLrkUWp6YLsHY0CDcTnDdvzrR1rTbPxDZ6hrrNPZX1hbRtOZFBjnbO wAdwx4rlL26d9LjsoWJjDBnYdzW9WnaSa2Jpz515rcxHC7/lPFek6FqkWp6ctuqSN9nRRKz nG3sT7ivORbyZ4U49TxW/oV7FpQch2leVDmJR94cflWtKXKxV4c8dNy9e3As73UxBmR2mAD A8cetVbVr2W++0RWshUIQH2kDOD3pZPEUqztcWllb20kjby23ew9OW6fhVG41C+vmaS6uZp AOm5sjn26VLaCMXbYp3NncaeIZXljDnPypIGZfrjpUIcyXO51EhOeMYz+VaWn6Rd6xc/ZLK Jppm5AUdPcnsK9I0fwxo3hxA06x6hqjEDzDzHCe+B6+9EYOWo51lBa7nO6D4Tku5ftuqwm3 06Ib/JPDPxz19a2fF/wh1Gw0y11/wAPwzXFrcRrI9uR88WRnjHUV1cC/wBq6jp2mJuY3lys LYOeM8/pmvpWXTopLfydgKRrtCn0xWOInGm1FEUZym3Jn55TRvazPbyB1ZT/ABcEfhUUaF3 WME5dgBjnk19i+NfhB4f8Xbp4wNP1ED/XRD72OgI7184694A1jwT4kto9XgEtl5gK3MWSj+ 3samFRSOi+hT1v+z7rxRZ6XYJ5dhZLHBleSxH33+pOaNSjtNa8YjTtLEn9lWrlYy4+bYD8z H3Jqhpsuxr6/bJdN7D+X9a0PB8O6K9umnSAIR5k0n3YkHOfck8AVo25N2WplblXodT4iGmW Ki0hn8q3sox5zR4zuYcKp6bgP1rldMgv/FOoLa2cASGBdkSdEgTPUn1Pc9TWppHhO88U3xu 5Hex0aNsq8+d0vq2PU+tbuoeItL0lP7C8KxeZIDtkmXG1T0zn+I1tSoOML1H/AME55VLPlh q/yNSy0e00ezisoh58/mKHlPOCSM7RXB3JuGv7qaFjIqOWzn5hyea7u5uWtJbeIszvFE0xY /3sYyfxNcNfrPB4au2jDCS6kWEse5JzxWda3Pyoqgna76ktvp11qFoj2lmzRZOG2hY/cg+u ail0OWOUpI8O4dfkJ/XFd9Z2i2uiWlkgO2CIIT1y3Vj+ZNZVzCn2hvnY8DneB2HapVMTqO5 9E+D4Jm0rTtQTDq6Jn+HGBgketX7tox4e1OXdtDBotozkMzf4Vhnxv4c8D+CfD0utyNm8jd oY0XLZXJ59icDPvXiH/C1PEYvrl7uT7RZXtx9pktSAPL64VD2wDXiewdR8yPQ51FWOz1G3h VJfOl8tRGH+WMOCyklRj6gVzmh6lDrPgu9vZ48atDeBXeNFRHRkPJA/iyDz0xWlNe2Oq+G7 nUbe4YRSKMMVyd2CduPzri/BDvbX2o2Dv+7nhDqD6g5GPfk/hQl+8d+g73VzC0GS403V9Ri Ea/M4gLFAcBzg4J6HFX/iN4fsPDmvahomkvPdQWl6IFMwAd2Kgn7vGMkgUXcEcWrMg3iWSe KQkn5SN+BgevHNb/jR1n+MGpJsJK6yZMY5OEz/AEFdsH70pGb2RR8KaYviTx/pngjxBePBp sqeUVt0XdG4QkbR/e3cVy1ujxasbgqFe3DF1mXk7QSjEdOcDPuK3NK1GKH4n6LcfKXW8UyS Rtkkl+enQ9aXxJYxaF4u1O2kWNZ7a5mheJs/vI8sB068YpU7yptdRS0aL/hzxLrclgsyW2k SqpK7p7ZCxx68Via/4iv9T1BbaaGxiH3D5FrGufyHWtzxz4P8G+GNIs28HeOn1i+JUX1t5Z X7OWAPB6MAePwrrNL+DXhm5t9Os4viBp48X3lpHdppV7G8exHG4HcMgnYc4xXJ7Llk5Gmlj gtG0mLxBpHiWS/uBbjQbM3UXlxKWlO5ECH0XL5J6iuVimthPHtG5cfNuUDODnqMV6V4U0a4 svG/irw9II7u4bS7qDy0UsJnRSRgd8lAcVzGs6Vpel2MsEbhr5ycquD5YxjBPqSRwOBXfSX NRlJdDCckppdzqJ9It9L8GaF4zuIbOebUPtRi06eLfFDGrBVcDPILMR9VrK1HWpodOElx4a 0FVbA+WzXP6HNdD8XU+y2Xgvw3GqxPYeHLV3UH7rTyM5B98nNbD/BnwXaWFvB4i+L2l6Vrb 28cz2VyCPJ3oGCk59CO1cc6cpS0e1jZJI8fvbe41OztTZQbdOiYvJDEM+SSfmye/tn1rotO 1mOymt7Ox8P2Fw3khiZY2LsTn/aHan+GNJSO78XeGZJ4blU0+aeGaNiUYxEPvUjGQQnX0NW fA3gKTxz4lvhN4gttCsNOtlmnvrpiEjT5VHPuzDvV1FzwSv3JirNmRe6r9q1T7KdPTTpsfL 9nLKGI/hOSfzqzBFdXV5HbxWzTTyHZGPm3MT/PrVr4k/D228EC01PSvGemeI4ZSdzWU2XiY c8rkkD3pmtXjJJoOsQ7UXUbFJd6Dad6Zjb/ANBrWjFRVpGdRN7FO51a8tZ/sNnBbtcRAtKz AShR/dAbI/Gn6Xrt1f2sqwSRwzRfOqH7oGQCF6/XHbmtb4X/AAl1j4pf2rrH9q2+ladaMPN u7piqF2PCjFYujaWdF+Ka+HfPju45LhrLzUz5bgkruGcd+fwFZRilK7RclpZGta3d+J1lkQ OUO4lT8zfhiun125bT/DKXRZvIEzN5SSMm/wCTgHGOM815zqDa5Y3LRT+ZCYSVYEYIwecj6 ium1+d7n4U2F1uy8kmeepO0Ag17UXGOFq0++p5dSL9vTl5lWfxtqc+j75rKdYtmzzBeS7fy zWXod3JcQ3JiUqqH7yHIUn3969D8Mfs8+K/E3gu01BvE+mWKXcfnRWdxcFXKH7rEAHGe2a4 nwnpGoaN4g8W+G76JGks7KZpdrBgrRMrbgRx0BGfc14tBezbPUqR5lYz4tZil1N7O40+WaM HYyrMd7Y6nPrW9P8R9V1PxdpVzqeoXl2bAiK3M7FnRc/dxS/Dz4Vat8SNU1y/sNZs9EttPk AM905RWZicAH8KqfEf4Yax8Mr7Tby61ux1WO5clbixm37HXBwe4PINTyNvmbKSS0R6/8UvG eoR/Dnw5rOjXqxQ6pLJDPa7Qd4JGd+QeevHbNcj4jh8SfCW9Sa21tP7QmginU2pyoUj5d2R kMARx05FV/ilqL/8ACMWWhkA2lrex3VqwT+CeFJNp9wWNdL+0vpj2F1pd6H3pqFjBtVichk RVIUemMGsY0UotJdTbmODvvi3411X7LqOo6ne3Elqx8qZnGyNjxkADGfeud8R6y/ieKLW51 BvCWiuZFHyyOOQ/1IJP4GvTdN/Zo+JupeGLJ/7R023guo1nS3knweRkZwOuK840vRL/AE3w 78QtBvoP9P0dI7hkJzh4pxGw4/2ZG5rajSUZ36mbbascpDKlty0W926bhxj6V3PgbxgNOTU tLa3jieeNmV4xtbjkr9DWT4I8E678R/HMHh/QI1SSJcySufkhUfeZj6Z/OtPxf4I1j4UfFG xttbkgvYyySrNDyk8ZO1h+WQQa1esuZkW0MK4u7u4uJbiSwUySHqylsAdulV1nEQj+0aTbv vdYkwu3qcd61tb0KXw94s1HSpdVuEt7adkQoCSUPKH6FSPzqpcT2c2paZbWq3RC3cQd5xgH 5h90fzrsqRThc5otqXKS+MvC194N12bQ/Emn2a3iBG227qwTIzgle+McVQij8PQw/aP7Ouw QMhk2lf5V6D8eryfXPjbr2mQWapNBfraxlQS0xZVA/pXRW/7OvxjGmGBdMsI0ZMbHu492D2 9K463Nze4dEVpqeTab4bu9d8L654jttPt203RjF5hdgrF5OAMDnsTx6UaH4Hu9e8Jz+J7a0 tbewtblbWV3cFvMILD5Sc9P5V67f/Dnxb8N/gX4xs/EFqLe4vtT04o0ModXiHmbvmH6ivNv CFv/AG38OPGGgi6W2ktzBrEbyEgYjYxydOvyyCuim/eimTJNJ2ZhapotrpcUI8m0u3lcIAA Fx+Xrmp/E3g288L+J7Tw7q2lQpfTpFIyGUFkEmCudpwODVCOx0y1ubcWmpfbrgyxiQJGQiD cOcnk133x9mjk+OOtJDaLFNAtvunDEs5EKDJB6Y4q6iUXL5dTOF2k7lzQY9X+Fes+JLHTrP y9QltH0683xbzCjDJCuDgHpzzXK+F/DWo614X1jxHDpqQ6NpGPtN4WG2IH68k//AFq1/ixa apqXiiTxBd6hJDpd/Y2l7bI78Tu8KllVe+G3ZNb2sE+HP2NdNsyuy48T648zAcebDEMY+m5 Qa1k4qUWl0FGLldNnj9z4mae4kgtYsaYy7Hgcf6/3b37g9qtaVoPhm4uJFvptStVBIUQBZM DrzmuXA29gQO2eleheC/C/jLxJqF5N4P0afVZYRiXyFDeWDxyTjrzj6Vz4qc2lys1hFLYgv LLw5bAWul3dxdB15W6iCkt6ZriVinWVpprVwwIEaqcY57133inw5478IalZX3ibQrvR5mYG 3eVMBivoRkZqHx/oi6L8WNXtII2is7mS3uo0B4AmVZMD2BYisaMpqL5nqaNHLeIfDuu+Gtb bTfEGlz6ZeMgmEFwAH2tyGwPWm2ukXEmlz6pJGRaQFVYs2NzMcDHrjqa9n+Ptvp1t8dtd1L WJVlTbbiK2DZLARL970HtXlWqa3f6wJCUW1tAPlhRNqnHAwB2Fd0mlG5i5O9kddp2paPa6H Db6dIthEV/eSCBjJM3fLZ5FUvtYmvT5Epa3UEnjaQe1WfDvhP4iXugrc6B4R1HUNPuBmKTy SynHUqe4q18ONGub3xv4g8NavZPa3culXh8mZNrxTxL5i8djlcfQ1w0qlbn956BKlG10tST QNfs/D/iKPXb22a6TT42dId2A8jDCj+fPavSPBfx0kv8AxLFYeILS3trS6bbHNEpHlMfug+ o7Zr54vZZ574woxbcQNqr1P+PNdR4l8M+M/C3h7TH8ReGLnSYbj57W6lTG9uuD6HHY81GJT qS0KpLljY+qvEOsJo+m6pqsMQu2srdpJLcSBScc/hxk15r5urfET4dt4rtNINtBHM0UltIP MjnC989jzXmuuprYTTfElhfTG08QWCS3MYc7GbmKVSPQMp/OvWvBXiLTND/Zo8OafqWoHT0 1XWLuNJ84RWQ5+ZuwqFBrXqkap9z591vSdNtInW3ju7N7yTypLQKDtOeME89T0rR1XR/+EL S0i8R6PdRwqcx6e6+WXI/5aSk/ez1AGQK6X4hWmpQ6po8l+Iplmu18meIhllXcvII9q6r9q m9F78QbfTCxJtYY1APOMxqePzrelWkk2yJ00zzDxVrWv39y2mW2n3OkWBjBWOaIwyTjtwei nnGPSm+ELaC/lXTtPsJpbpP3s+2IsVCnnp07c+9eteLNKk8W6J4R8X2t6J7u+0eGEwTSDl4 cxuI898jp71F8CYriw+JnjWSRXt7m28OXTFMbTG2V6+9djquajNvc5lTWsErHnd9cK2rXPl jKhNrMTgjPaobmGK7utItAclWkupMDptAC/jzVKwK3yXbTF90k52ydhz1zV3T7k3WozrHsK LgvPu+YqBtRcdh94mk3epcEuWB0F0sgs1C9XGcmufufluGDEbhjOAT2rba6fzo2jwzIAM++ KzLiWLz23SANxn5iO3oK6zluYPiPW5fFHiq0hnlaW00q2W1jCnhjnLY+pP6VXu7OWa5jSH+ OTy0UcEn2qto1qtlZR3EhLO43k9vp7V1/h+0t3SPULqaO3ETHEkpyM4ycDrnjpXn3S0R3S1 dzpdSgGl+BW01FWRLeMbXUdX5yR9T/ACrzXw7eeR4msnWTYgcKZCcfL3/TIrutc1/Rr/w7P b6bqTTXGfmUr14JJHOe3WuB1Wye1s9OvI4V2TLuVwPvBTgj8CCK4ZRanr1N4yTWh1+qWkKa 1YymTyQ8yoWUZxh88fnVbxRcY+NWuuwO6LUZiexzsIyfzqnLcvcTaI2SYTcR855z6Y/Cl8V NM3xW8Z3Plgtb3k7kHn5jxxWkNpMGtDkbS4aLxBZ3zRtFEt0rqwPHDZNe2fGnQ4H8az6nEi oszDc6jgkgMCe/euJ1vRH074I+Er2eBFlvb26lU7RvKfu1GT3G4N+Vewawq6/oGnyyr5n23 TreQ5PRhGAR7dKTqclmNxumfPclvJZR3UMjh4zscMRnOGGR+tdX8Yr6/wBL+J+keItOkaC4 i0zT5Y2GQY2WBcfhXP6nb6hbXV7pt2wEaOqrhRwCwrpfiwwl8e/Y7n5o5NLsFBz0YW0ddEL OozO7UTT8G+Ko9a+MMOtWymCTVopgR/claIhsf8CY15docrXN+kgtlkmaWKIRSZZZGLZxj8 K1fBd4mi+LNBmuwSlpqAV1Ucshxn+tdbZ+FdW8OfG/SPDmpokjvqyPEqDIMRfKnGO4rP4YS gu5Vk2mXfjfdxTfGLV7VSFlsYLO0IHAGyJOMexJ/KsD402NxcfFi9lE0ZU2tmgZzyf9Gjr1 T9oPw3pVprTapZw/ZrnU9RmknueXYruUZPsOwFcN4p0bR/FmvTeIb/4g28HmxRp5FtZTHIj jVMAMOCQuee5rOGJpRk3L0KlGVrIpfCm0W58cXcF2WkxoF8JCnJA8h+R+VbHgGyjvfAXxEt HkkjD6fbqHO0HAljx14qn8JooG8ReMNWuLhrTTbLw/eJJcKeYo2Tywfc5YfnVrwJb6RN4D+ Ilvqt/Pb6f9ntYzcoPmAEqbfpmt6S5pxfmZydk/Q4e98JjT7FrmXVYHkQN5sPmr82eAFA78 9K6G+Wyuvgd4YuRsW7tHvrXOTuYFkkwO3Bf68iq8um/DK3tXks7u4nvk+aIs+cvxjIppkt2 +AlnuYNcprlwAuclVaKPt7kD8q6MbFU5e7bVdHc58NNzi73+6x6ybSLw7+zR4T0OAkSaxcH VLxM4LKDtQH1HH/jteH+JN1j4ks71XWPyrlWAHBXBB/pxXv3jONDovh+zW1dzbeHbQGbcNr ZBcKB16sa8L8bgYiuAipkq4bryT1rerT5cPFmMavNiHHtoM+IKG3+JOvWqxzSiS7aZwqHAD gPxj/eq/qSyn4NWTyiRWN8yqpJBAFe1eKp9WGsD7Db6cIpLGzdJpD80gMCEkgDOc1518Q5J b7wBZvIIzPHdMjPENqL6HBror0PZYZ1L7pfmjGNf2ldQtszr9U1U6drHhu28wlToFiN2NvO w81yXhCKW/+MvjBIFyj6PfmXjICeUeRn/ax+dI8w1670y8uvEWixva2MNoXMkgDrGuNxBXg 46j2q/8JraP/hMvHepQXovkt/D14TcIhEe5sKMFufXrXgc8JSvFnrRTuzM8PN5X7O/i9xIP m1m0QEdc4kOfpXnWohjpMkkm7OMgZHqOe9dLol7cv4B1/wALq9lGl7qEFwkk1wI2Ty92Rgj kHdwR6Guf1yyl0+2trCTULW7ec7ttrL5uz2Jx1PpWkakOXlvqTJNyudx8T5HjvfD8CvkS6L pUzx9cN5WN35CvSP2kNA1Jtc0bX7q9WSwmtbe0t7bvEfkLN+Nee/GWN7P4oQ6fgoLTS9Lt9 o6AiIHH/j1aXx2uVm+JurqNXuru4thbIls6lYrZBHGdqk8Zzk8VlVW9vI3R2nj7xj460rxt Hp2gfY54bbTYHt45ZC0lufITe23I59jXm/gi/wBUuPEXxQ1DViov5tBupbnzEwBIXQkle3N R+L9e1XX/ABdJrumz6PpiyW8ERkeYSPujiEbEMR0PXGO3rWX4FW7OkfEe+lZrqJdFa3efcS WLzRgHPcnB61MLczkmtfvKlKLSS3PXvgLDJ4X+CXizxmny3+pXAsbeXuABkkH8T+IFYPxwt xqvgTR9bUgyW7/NJ7FeefqK6jwoYrf9mjw/oUXyz3v2y/wT12OoP6N+lcF4tv2ufhlqGmzZ VYWWSPnsTzWlTZMwv71jC+Js9yniTQr+BpfL1LQ7K6KxxZ+YRBGP5p3rlre31JtX0c6lG0c ct9CISY9pI3DOf0r1XxRqyWXw9+G77QstxoAUzJxJxK4GODXn0cQbxLotwr3DTS6jbgfa5d x+/wBhivQnD9ypXOZS/fctjtPiLamT9py+nOox3WPEMIMSH/UcrwT68VB8V/iFdaV8Y/Fdt YQXO+HUXUSzXchAIx91AQAKrfFa4i0L9ofVtRt99xjXVuZY2IX5lI4B6evWuO8ez2Gv/EPW vE8Vy8EGp3r3CQuFLIGPQlWI49azXuzalY0dpRJV+JOvatF/Y13Jviu3AleaVnAAORtUnC/ Wk+HNyJfGFjokuwQ6tBcaa3IwRMhVT+DbT+FZUvg6fTpGkl1a0Jgw5QA7umRx6nNQTaJq/h XTvC/jF8LDqLvc2bq2T+5kAbI7fN+dPE0Z06iUwoyhJPkKmhwSJqqwTBkljuYUZfQ+YAc16 f8AtAw6Za/GfxLI2oGTUZpI1SKLlUAjXO4+vFVvHOlR2nxFiOnaXHaafd6hBdwXAbcbgylZ OvYDdwK1PjZ4D8T3vx28UayNNZLKW4DxTOwG5Qg5XFEnGm5c39aDV5q5xPi25/tHwl4C1X7 QtwyadNprx78+W0MzbeO2Vdfyrvf2hJDo+g/DbwUrfNpeiJczIeSJJSM/+gmvLfBmgNrXjD w/psTZe61GO38o8naWGT7jrX078VrKx1P4papcpBEr26RWquV3HEa9OemCTXM60Ye+zZRct EfJMOh6rLayXg06Y28Q3MQhHHr7ivcPhZruq6H8Evive+HZfJuLcWbo4kMbKpYqxVl5Bx0o 1nULTS0bzSfNwdqRjGRisfwLdvcfDvx54XjtWe61a5tXT98kY2xuWYHcRkY9KIYhSkpTVkR KNrpHnup+MPG/ibS1TxHr2p6lZRsWjF3OXCseMgH8s16P8cbdbL4j6FEikyvpWmmZ2HLERK OfyrkPEHhzV4LmwsLi3hhN3KsMCJOshZmIA+6eByK7/wCPNvGfjzaaUkmTbRafZE5zyqoOf zq7xldw1QldrUy/j/axXHx68STSnLI0KAdB/qU/OvMLgCG0fflcrgAduK9M+Oz5+PfiodQt yg/KJK8tv1LW/mFm3Nxjtgj0/CtZfDqJ/EfQnjDx/wCLvBngT4d6f4V8RXWmW0vhqGZkgIw 0hkcZ5HXgCue+Euqaj4j/AGkbHUNa1GS5vbq2ufNmdAWmP2dlweMduvtWR4u1OXxXovgVdO 02Y/2VokVnN5pRQzq7nK/NyCCOuK6D9nPRZpPjlJdXsaqNM0+6uGG4MIsrtU5Bx/Eay5ou1 nqVrczf2fPC8HiT466emoQCS300SX0ykZXcn3AR/vEflXuf7QOpDxD8N9Tjlk3RJIslunQA q33sH2zXG/sy28f/AAkPxC12OUK8dv5EbnkLvkY5/QV0/wAR/Dx8UaA0H9om0NorTsVGd+F OQR6GuectEjRKyueI+elz+zDpd5s3tp+rXdiRnoHRJAfpndW3L4bu/EX7MPgC0s0QRjU7+S a4dtqwDPVqzfDBt3/ZY8ZGW3jmNvrUBiLdYi0ZG4e+BiulhtHl/Zr+HkbuFiN3qDuhyN3zk A8da0WmojzHVYdM0s6Dotj4hfWZrbUY2lAB8mEl1GxM/ma7j9pTVrF/jdcxxszS2jRrMhXG P3a8A9xXk1lH5fji1jZcqdQgUA+nmivaf2ntBOofGzTLfRrJZdS1NhGETgzONqgH37U2k07 gtCh4an/tj4M28ttlpPD+ryRNgZCRTAOg/wC+lb866H4P3K3/AMSviPeX4Zlbw/KsgTqVyo PT6Vw3wb1oaPZ+PvD9/aNcKdO+1m3JwS0Enz4/2gpb8q7X4IzQal4q+JV5pYkaCTQnEAkGH wWHBx3rNaOwWvqc5feFtLGkkeEp2u4ghZoH4mQ+wP3vwrk9LtriDTRNJZiAt8p+Ugnbxk+/ Wu1NhdxIJTGySRegw0ZA798U+K+F3azpqUS3CbSQyDEi+vPQ10wm4u71OaUeZWRyaENuYkr gZABxWBd3swunCRMyjHK9DxXQ6nZGKIz6dIb2CUEKVUh1IH3WXsa0YU0e2t4oJ5oBKiLvzI Ac4Ge1bVsQopcpnTott3OAUK87orYjC5Pas/XdSeRo9Is2ytsMSN90Bzycn8MYq5dGKAG+j yqxLuAx6cL+ZxXNxvJIuZQJGzvdCfkzn7zHuaiKW5uvMuaMym9aR4QWEMnzgYDfKR0rtPFD zDw74XtFI40l7iMREZDGZyfrwOvtXIaZcGa9ZgpnYoy7zwAMdh6YrrfH8kNvd+B2hY7Toyb sDBIaaQHPpx2rCavNryNUtDnNAupL3X9FspB8n2uI4zg9cdffNd/8RdFi0rxj41ntryG6F3 qEirGuRJGd/wB3H44zXI+ELH7P8SdAhd1mc6lGhRhxjeMMfr/SrPjq4DfEXxluuHMZ1mZCG GNmJGPHr0qVy8krLsJp6HX/ABMh1v8A4V74UhPh7UrSw0zTVt55rqAxqty0rMwXPUYximXX jG40/wAIeDWLLk6aVIXuUnkXnPsBXIatJbHw+ixa5LdbQMxyOXH4elLrrzn4P+F9SgHlrDd XljI+3nkpIoz+LVlQaq3UkVK6RteNtY0zVtFtdUtrcrdgBZJAMKw3Zx9a7n47+CZkls/GNn K8sEtjaCaPZzAggQBvpkfhmvn7SPNu7W+id3k3eWAGJODu6/zr6yufEkd98R9d8Daqiy2wt LM26yD5dptY96j69auSdJNx6fkJK6sz5ikmLWsV6qDfFKoP+yeR+HavcfBN9P4g/ag0y61G 5N6mlxvIkyty0cMZZCfXgc968f8AHHhi98J6jqGlSsTAyrPbsuSJI9/GfcdK7j9nbV00XxR 4n8W6ijTxaJoU9wQOvZcY/wCB1ek3zrYaVtCT4m+On8TaPZzpfxX+ydyPIjKBMkcdc5+uK4 zXINU0fR4DrPhy7037YgktpZ0ZfNHHzAnqOaTWIdFl8ZXs/h+4VrC8dJ0CDiMlvmXH1Nd/8 e/G19r/AIg1HwtdXW+LQrgC2hKBdg8tckHGazlRhKTcVaxKk0lfU0LDRI/BX7Ker6xqgEGo +M5o7S1GPn+zK25jj0O0/pXJ6JGy/Bz4myRKrR506Mnvkyj/AANX9ch1zxb8N/CGq/anuNO 03TzD9nRzmBlkIaTb6H5cntiqPh58/Br4kbn3brvTep6/vjWysnEL6s8rgylyjqYyBIEMZP zqRzn6cGvRHtfL/Z60m4Awlxrdznjk4jiHP61568SjxRMuM4Ltg+yk16fqUbRfsy+FSwAWb Vb6ZcdwvlqT7c06uoRNbxfqzD432tk0pEE2h2MRG4heLZccVwHiycXFhaBN7ENtJZcZw2OK 724hvb34r6T4nt50tdLXQ7L7VezIhjTfD5YXDHBYkcAc964zxMmmS+IbKx0nUX1ASXSxys3 BV92Co7Dt0rtk39XRxtf7RobXxpmm074px2glmj2aVYFQJDtx9mTOAOlctDrksvhq/wBIml lYIy3G533HnA79K7/4+6WdR+K2t3VrFMDoKW1ldCVh86bAqPGB24wa8rulaK6vSWPMEIHfP IyKwqtuna50JR5rnWaf4Y8R6j4cgbTvBeq3DzjdHdpE5V1z2GK9l0Twlf8Awt/Z58Qar4jt jZa54mnhsre1kO2RIg4bkds4PH0z1r3q11bVtP8AA2k6dpN5HaumlwbSIgfLYxAggEcjmvk r4p6v8QtW8QwSeM9Ta7S0cJAUQJGmT1Crgc461xQhH3rbmrmloeZKss+s3MyQStFHK3neVG W8tc9yOMV3Pww8HD4gfF7StP023lOn20q3F07ciONTkn27D3zXa+C/Feo+Bv2f9c1jSLSxn uNT137JKLuESBozG+QRkelct8LvEep+HLT4hR6BKlnfXWk+ZDKB9xBIu7b77GYj0xSjTXMm O9iv8TNWh8U/GPxRq9uRLaTajDbW53cFYz5Yx7YXP41c+N99cN8SvFdp50jwRSQLFEwJCfu 0zj0zXndlJKs9tCw3RyXcIbI6Hf8Az5rrvjFK7fGzxZGQfLN9Coy2eiL0FaSjdu44vS5iWe h6xeaKkcHhvVZrluFlELlCD6cd69gXwbcfDP8AZh1yXxDC1prni25ihgtpBtkjijy/PoeGJ z6iul+IHx5+IPg7x3qfhTw4umvaaakKQJLbFmx5CNgkMO5NeL678VPEvxRvY7nxVd5nsoXW G1hAjgXI5bb1JPue3tUun7NNrUI6ux1WqeJX8OeA/hBqSuWjWwu/NgVCWlRpir+3QfmBXB+ KPG8OpR3enaZpL21jIS2bmQGQ46cDiuo1yJNY/Z98CXUEbte6fHeQMUYZEKygtx1PLL0rzG +t7C20aee3iHnH5S7Elge/NbcsZLUylbmR6/4x8WR+HPhX8MLO40qxuxcaI7l7iNmeMGdh8 pBGK4DSdUg1PxT4caO9W6K6vbkhYioQFxhefYV13xf060i0P4ZWd2pC2/hiJwvfLyM3+H51 wPhOG2i8beHhZbo1Or22Q3IJ3Vq7cqFZOVztPjnpQsvi/r8rXKXS3eovJtjzlP8AZI9a5TT dLE3jXRZIrG4+ztdwBvNjJDfOvXiu98R6a4/amjtb+4S4s7/xOHVTlhtaULtI7V6trX7R0M fivW/Ccnh3SYDYXcloguEO2XY+AcjGDwDWE4NzbRSaS11E+Mnwt8OW48Y+LBPcG+YNMkXmB I4zwAAB2FefeP8Aw/byfso/DrVlgAubKOXLAfwSSHIP4gGqfxE+JPivxDqGpwXMoGl6kWCp Gg2KuASCepxjgmu/v7ddT/Zf8J6Orb3l0eRxGTlsiQkcdhkYrGfPFycnf/IuDhL4UeYal4g h8QeCvhZH5iPdWt4LK4Gfm/duoTPfGwrzXvnxSlWbxjqMXBAOzk45xXxr4VSZ/FWhnGIU1K FSeoB3ivrv4ravp+jeL9Re8mRpZZjshDZc8cZHYVjiYNwtHuaQa3Z5T8A9IF18frWC5RUt9 Ea5v5Cw+7tXC5PszA/hR4s8ZWt3rGoX1tN9qlnndzO33OWPT1P6VJ8LtZltPEXxV8Q28O14 /Dl1cRr6EkYrxe1udSvf4VhHRWx90egrrp0VKK5jGc2vhN681P7RdENIZJZOQcZb6n0HtWX YSn+17mS6jnmgLMMxnn61Zjjis4iEYF2HzZ5z9TXsHwd8UL4N+E3jTxbb6NZ3t/HqttaIt3 HuCoykkD8eautT57RM6bSuzzTwPqOmad8XPDWo6tbSyadBqMTOkvJxuwpP0OD+FWvGmtXni H45z6rcwtbyXGtJ8jcNGFlCqpHqABVz4qfE6f4gQWFxc+H9M0u7sWYpPZKVaRTg7T64IyPx qfx/ZGP476NcMixSarJpuoFFGFDTCItj23bj+NTCHIuUtu+qE+N//JefFzlN4F4vBOM/u1r zOZj5TZBDbScivR/jc5Pxz8XAgY+3HoP9kCvObltltI+MEAjgd62nsT9ouWd7Yw2bR3k0yT bfl2EYJ969v/Z31jTYNK8f6fJ819eWCeS2PmMWSrge3zA/hXS638TdL+FuieE/D1r8PNB1V bjQ7S8kuLmMB3eRMtn5Tn6mvPvhDqkGsftGtcWOkRaVaa1aXifYrdt0cCtETxn+Hcuen0rl VHkfMuponqd7+zWpHgv4gSweWWN1aKS4x8mXJwB3rz/x942u4/i3NdWkrC3slNlsOdjAjDk ge5P5V1v7PGrCx8IfEm0Zvmh+z3AGOflLrnB7ZxzXjnja4lutYlfGySZtzHPVs5JppJ2TB7 HZeD4gn7MfxILqCTqNkB9cNXTTXbWH7N3w1xsKvJfMQTgt+9PSsHw5G0P7I/jG6flbvXoIS SccKuT/ADqz4tuFH7OPwtmICskV4AAB8373FVbp5FI84uArfEzRliiCxveQNtHQ5kHevYPF ep3Gp/tnaPatIXWx8RRRIPQEqcfpXi3hyR73xzoIZy0o1G3yQOg8wV6zcL537cg4bcvihOc 8YGO34U0rKwjm/tFhoP7UGoKA0dhd6zc2DJkFfKmLRvnJyOX71v8AwYsNY022+Lmn2CS/2n a6LLBD5R2uZFkIGPQ8VxPxp0KTw78U7y9t9RjuJbq/muAETa1ufMyoPqe9dd8H9Q1XUfC/x f1AzSPqM+iGQyL94uzHJ4/pQ12DqaGg6vPcRwaf4r1e0OuhWMIhbdIFAziQjg/StC0h03Vo C9lewyMuf3sAG1seq189WF/LoviK2vifmhmDnjqM88/nXRa8t54e8S3GreHbuW1s7nFxCEf 5WVucccH6U3Dz3M7XZ6ZqlpqNvctLLCBx96NcKfyqvdaL4Ovbg3V3HF58gUyYZhzgZ7VleH vi7BOsVr4igWCQfKLmJeD2+Zf61o30NhdX0tzbXcTwyHcjLIACD+NKaf2kQlZnlGsWd/d6e /2G3e4jjO+XyznaAOOOuOprl1ZmiCFTlf4SMAH3rcfVLq2ujfwSPAob9zLE2SgHAz6Vqx6j pGrgDXdPDsf+XyyIjl/EfdbnrXbGKSSYczXTQwdJExui6/e8tsEnGeOw9K7j4rCBD4OaWQR g+Hbdtq/eZi7nP0rEXQIbK8jn0vVIdUjlUqkagiZWx90oefxHFeieOvDaa3qPhe9srZvs9v 4dtd0t24EcABbJY/XNcraVR37Gid43Rz2gxpd+IfB+qwMIGN5AkjscAncOuPpW3r3hSHU/j yuimweIan4gfzELbjKGlOSfTOfyrD0y5tF8WaDY6bdjUbeLVIcywpsVn3AkD2znn0r0T4fW iXv7VgmjuJp4bW9v7xmm6sytIevoGUACuSneK5fM0Wupe8ceNfAVz/b/AIP0D4W6dvgaayh v4SQyFDgOABkkEZNebafaLrH7POo2DAwrpviKF3lCliFeNgcD1yKvalpkPhXVBqXjO9ns4t YMs81laNtuCGJZdwznYSeemfeq/gvSdY8SfDnxr4a0liJJ7qzvTuO0NGrEN9MblJPat0481 1sTrbU5OeDSP7KS10W2lgmWdPMldtxlycAnHT6dK958d6xq5+LFxocWiLqMUMFqkTRYLr+4 TkkdOfevItbtdBtrvT4dH1JLy/TZHqKwqCnmK3G1hweO/qK3vjBq/iO7+K+vaVYXE0VnGYF aOH5Fb9ygy7Dr9Sa2pVp80nT/ABMJUoyglM6H4h6HquseB4NQuorN5LW4+zM8dyJJYdwOFY Dryo/EVz3gG2ktvgr8Vp+VnmgtrFZBwG3zfMAPoK4K3uoNPb7PFqUr3lxgyRxcxkg5BPqR6 16FZyHR/wBl+W5GRc6r4jQPkYysUTEj82FYwjKNTW1vI0i/dPK/CjOuqrC42nzo057EuK63 4tyqnxs8SGYbllv5IkOOeEVT+FZ2lWQl8RW01mjvHPJG7BV3bQGAYn0x/hWh8Vltbr40eKL i5mkVbW/kG1V3MxBGB7dOtaKzlId/dTJ9G8STaf8ADXRfLmaKWy1C4t/MXjarqrgH6kN14r W8DS6dfeCPHWg3l3bQ3169nNbwzyeV5xjkyVVugPPfiuV8J2tjqll4k0rUvMFvF5d6gjOCW VscHHTbI1XfD2oapb6lf2VjBpzxNIWcXlvG5HGONwJ/Ksa1RwipWHFauxiapHY28F5KNM+z 3iZi81pSxyeMY6ZxmvRvHkA0z4MfDjRpR5btpNzfBQMZeST+eFFcbPHrvjnxnpvhqKCBriW cQpDaxLGgJPLYUYz717j8a9En1LxRpvhe0e3tNN8PWCW0U7xbzcsIxmJdvIbOSc4+90p0lK qtFqxTkoK7Pn8+InvrDwzpl5MfslpOodDypwWAJ+gYCr3gHRxqvxo8LaHEy7H1NG3KMjaXy T/3yKh8PL/ZdzfWc2j2V+VXcq3asTGR0YAMMn2PFen/ALOGgTzeNNf8e3EKCLQbKaSKWT5U a4dSFGeg71UavP8Au7bC5UnzGrr9tN4h+KPi7xHFaudJnuJNOklkwFaXzCqKB/F0PNeCarA 9vdXQkheIqscYZlxuIbB/lXrHhGb/AIQdr7xX4t02R9UtEe4s0hJeK7mYkAZyVPJzjHSvNN dgg+3EtqTXeo3RWe8jVCI7WRnyYh6kZ57UNuTlK2mgJKNkfTd7481XQviTJ4e1axjbRV06y Nncu6xeWfssbOoJ4cE5/GqUPiXQPiZ4b1e/isTCLJW27wC3Ht16jrXm3xX1LSovjHq1lfWH 27z7GygUiTBhkFrHtZSeAD/SuG8E+Kbvwtq15bOQbXULaS1lRj8u88fz6fh61dWkuTmgrPu ZJtzaZ6Rp2k3ut/s0XjWUMh8jxH5jADIChGHb61wngtZ7P4nJptyhhfU7KfT3DZ4LxMoP8q 9d+GHjTw/4I+Astx4iaVre6154B5aFsNszXJfFWO28O/F3wr4h02JYradoLobcYZd4zn/gN YxdrKxu37x5XpjtJqWnR3BXzTeQgADlvm5rs/iwS3xp8UCRI0Q6siIAAGboCT37Vz2o6b9h +Kc1ipISLXFjX2/e54/A1rfEZ4v+GgvFZkjEipryLyeSN3StZK97BHYufHPUTbfHLxdbxze UJGgy8Y+fAt4xtHYe5rymB5LHWYPlEaylSFznGeOtd98dCH/aI8WOwBVbiMBfXEKcfSuCuZ o/OglniLIF2tg8jvxXTa6sF7PQ77TvGsWm/DIaLNG0sthqryLAG2gpImCfoGT/AMerj7iRr 62hhhuGuJLqQblxhgemD2ParGnW1pJqi/brZ72yulEnlxyYcg57gHBB9q7n4XeE4/GHx00P RrXTWtbCC4WeaIktsij+Ztx75xj8a5FJX5VuFr6nVfHmJ38aWmiF1hbw74ftEZWI+bbGuUH PXLVwXh7R5rD4g+AbaVTJcajfW108XYKZQEH4rz+NWPitrsHiP41a/rO2WaxuL10j24BeNT sG0/8AAa3vg/YzeJ/2k/Dch+0yR2k4uSbpwzrHCmRkgAYGAMAVSnryhbU0bieS7/aw09JCs scfizy1BPI/0jgfhXP/ABC0aHXviJ4rv7UrHOmrXC7CNu8ByMH681yvifWFm+I+pa3GXO/W J7lPLkKNzISpDDkHoc1Jc318XkvPs9+JLh2kklecsXZiSSSRzmj2qg/e6kSi2rRLj6xLd2c 9jc2EiaiwMTyCXAt0UYjVU6bNo+91zXpfiGa8tNF+Cl1aXBtzLpi27OvIKvOQysO4INeeW3 hmbUPhHq3j69vGM1rfrp8K7/m+ZMkHjkY/UV2PxBdovAvwpRldUbw6GWVT8okEpZR7NwTnv VqPM/VBeyujkrTRYtI+JSae7FJLbXoYtoORt80Y4+ldV8Y557n4r+L7aJjFL/aDgTFsbQDj H+Fcra6zf698XNA1S9tI4Jb+9tGljUkhirqu4+hOM4966P4qlj8ZPF5UAn+0puT7N/nmpw8 Wk1IKr0uib4QRNHpnxMidySvhWVdx/i+ZeTXm5Gz7siYQ54P1r0n4Sh00b4sFxlh4cZf/AC IPWvNSf3pTI2k9MdaqOiCWyHrGzFpN25QOe+a9E8MEj9mXxi+RmTxJar9cRE815x9qZVEY+ 6PvANWn4e12zbwhqPhu9udRNhd3gvDBaFNpdQVBIIznB7GpnPkd2EI6HN6nKrQlADjnHPU1 7D8RhIPi18OkuI9lwdL0PzBnd8w2jrXmU9npOq6np2kaAl681zMkBe7K/MzMFAUAe9ejftE XCWfx4SC1keMaPbWVuJEbDIY0ByPccUlNS94qKsjN+MDJN8bvGLudoXUHUEHp0H415nfOBZ kE4ZUOMc7q6fXtX03W9U1DXb2+1W5vbubzpZWWMBmPUnAxWHeeHr9vB58VrcD+yWvhp8ZMg Mhk2F2yo5wBjnHeqVSM1ZE8rvc9J+NxZde8J2/Vo/DGnjpjrFWv8I7Vk/am8OW0cJQW8TK4 X+Ei3bdn864DU9fs/E8+n3+t6rqU9xZ2sNorBY/uRDAHA5x6nmvTv2c7abUfjxe65CZ5YrL Trmd2lb5pCwCjcRwM57VHtFKSSKS1uYnwyvYtM8cfEDw1czBBqFhdRoSPvNDJ5mMepVW4rj /G8yXE8d9DOF81QfL4BUg4B/L8qsfEOz1Dwd8XGvrS5McsoF4GJzjcuGX3HVeeornNXS3nk E1netfTXQXCmIpsJ/h6nJ7ZrLmWjKbPYTKukfsYabY3ceZdf1ee5gBGCPLwMj6hT+dYWu2O t+IfgP8AC+y0S0kvJIW1GB1iGdp84EZ/A11vxvstN8L+Bvh14O1TVTb3ek6O0n2WNNzNPJj 7390ZDDPvXj3hzxVrsfhufwqniAadpjzG4VihO1yACMjnBwM49BWsnyu4X6F7QPC174e+Kv hXR72eJ724vrZ2jibd5WZPusRxnivSlvI7r9uhY1TGzxGVPuV4zXI/BbRW1b9oPwxBFK96L e7+1PMwxxGC+ee3FdTols4/bSsrieNxJc65NPkng5LYwOvTHWkpJq76jSdjhvitq1vrmt3V 75bvf295c280w4GFkO0kH2r0T9nuCSHRfiI0YbzG0eMIwwCSXbp2ryHxL4b1ZfiJ4gstSLW qyXFxdIqOGMnzsR+Xcda9R+Al06eBfibL85MWm2yAqOcl2rOokvhKinzK5yPxU8EXmn29t4 hEKJ5zbJoFbcyN13cdiD+FWvD0UHiL4YwQNCJLvSZjD23FG+YE+wP/ANavRLKC91LT9Qv9d nikLxiK3jTpHgYPHqf61wkennwp4untRvGi6wv2cyMMCKU8gfgeR9ailV54cj3FUjZ3PLdX slt2lEuwFnPQbcEdhWTHeMkSoJnAA/u5rtr7wRrtxKZdbdNNiDEKZDueQZPIUc/SsR7TRrd zALXUH2cbiev5Cu2DSVmZyKEdkv2ky2crM2cyW8h2P34z0NUfMa3YKyNZyAc7eUb3IP8ASv Qr7SLDUWJeIxynlXT72a5i9jNldGyvZUuY41LAsPmQehNd9WhKmrvY54VFLQueGNQhtNd04 ahBBcxtKhuDtD+VAGBdhk9cZ/Ouw+LPjrQvG2q2dh4Dt7rRfCmn2whe3kjCIzhmwcqSSuCM Z9683S1uVtP7PsbSV7+7AkuBChYwx/wrx0z1NdJa+H9YgFlounaZO93dyBVLWzMu8924+6O n5muLli3zM2vbRHoHwIfwvD4hvIvFumRzaNbQecZCSNzhhh2bcPlGM455Nd1p3xV+EPh3U9 cHh3TNRvvEEj3P9m6lbW27a8obtu5O5vSvAPF2nTW+vHw94fjvZ7aILDMVjbbNLn59uB9ze TgV6FplvH4A0xLPSdJDeIkCreajLEXMDMDmOLjgqOCfWuWS157b7ItNpWK2n+AyNRTxR8VN SlkvZ8Spp2/fcz/739xa9E8R3fw7t/gP4kbSdIk0fxJLamIGzWRhGvnKyoW3Y5CjJrze51V dPjM94Ly7vro8KUZ5JCe2ew/z1qo880DDUvFX2qNIis8ejWSEM+D8pmfogz681mo1HJSf9e gXOT+FPiPwvo3i1B45iL+HZlf7WYoWkmf5SAgKsCATjJ9q2fib4k03xR8QNW1LwtfTweHbt o3TzYfLlbEYUrtJycYwCa4N7WO51O4vnR0M0zP5SQkrHk5A7ZpThnBeacj/AG4en0wa9Lk6 pEt6WL1hdRWkyGytY2i3ciUFi/uxGDn2HtXrPxi8W/DW98FeHNH8B3l409reyXl/FNDIPMe SNVZst3+X7teKG7FurRrE5B/5aEEEY9B2pRbSm0RWlBMh+VAvzZPYGocVe4Js9M+FV14HPi wW3jqSSLRijOJrcyLI78bY8ofuk8nPpiuc+I2qaVc/GXxHqekXL3Wl3940scjIUJVhk5B54 ORnviueSF4IgkuI2j6bR2759wak1OJL2x+1oymeP5ZQP0NEYq7sJvoe1aFqvwatPhpqL6nq LaZ44urWWOKOFZmhYdIwR0ywAyc8E5rZ8K6d+z5f+FtPuvFfiS607X5Yx9pjidysRzgLnbz xjmvmLet5ZeUZAbi3G6Pnqvcf1qezvhLbiF5FDjgZPUVLoxatYq7Wx9xeDIfgB4L1N9Z8I6 zFqGuOjiza8kYorkEAZ2gDPQnrjpXh+r6n4o0bxfqKeJLRmmv5jcTRSEtDcFjndGw/Qjniv E4b2ZG229ywY9Nrf0r1jwz48vLrTLTwx4phg1fT3lATzQTNHk8bHHIPehJUumhnNOejOy8H fDbwX49uLuSXxrPpEqnefOwXCHqjkkZx1Deh5q/8U/GfgLwX8PLf4QfDjXI5WeUTajfxkOk pBzsaReMkgZxkADFcpP4S8Rad8YLnwXouwXUUa3kV3JKVCW7AEbzjkjOMd6434taZo0PjIa XpkAfUrOHGqzwqEilmPO5EHTAxn1NRBQVT3euo05ctpIgbxbrQ0670mS6e0kuYipAAYSDHA Q9Bn1qPwHB4duPGllaeJ5H0LSrj5bzUZ5TiPCnJwytliQMccGuTsprpLP7HdWrX9goZxsB3 Q46sCOnP4Vv6dfC3T/TGGoaNLjzZRGHdV7Bh/Wtpu6aetyUuXY0/jXqWg33xg1K78P65DrO lTWtvHFdxEtu2RKnzHA+YFea4hLuO3vbeSWb7Tbhw7BMKSfUdcV1ut6Dp39i2+vaJawmKIF 5o4jv2RFsBn9D7VzdrpU9950lnal7F38oMCBiQ4+7nrzVQanGyKclufQXi7wd4c1X9mhV8H eIrfUtVs54tYv8ATreVWMBMe2QAAAnGck+xrlfBWseFvilqOm+HPilrw0RdKsgtlfRFY0kV e0hYY3Y7965z4ayav4f8ZwXkUCz2yP8AZr9d6rGARhgwJHbOal+IXw3l8MeLLy3s7P7RYzq Lu2kgHmBYZMlenQjkY9qwlCN/Zy6bD5+p6rqvw+8F3vxkFrc+LYf7HlRb/wDto3CBVdUUAZ +60hYZI7DmuNu9J8L+I/2mtd0nVvEtnBo95fPfLrUd4ixqoXcp3HhmJwMZ65rz+81a+tbF9 KntmuphEPImZSAF9duMdOCD0rItPBuqanZzXHn21tFF/DKWDMxBIUDHJP8A9etHTQRm+p2P x3TT4/jdq1xaanbanbaiY547qFw6sCgUcg4zxzXm2n2cmpa/DpLHElxJ5SBRjLnhR+JxW7q WhzX1vYu7QWAtrdImWSTJY55PFMSytrTV7fUE1qNbm2lV0eKM43JgqefcVooS5dQ9pG5r/D zw7Fq3jiTwjqGtQ+HNT3MltLeqREZgcGFz/Dnt7jHevpjWdP0H9mr4WazqEusQ6n4+8QQm2 t2Q4KBv4kHUIv3ix6kAV8ua/nxX4mvPEGqXMhvL9/MlMNvtVnPoB9K2NXXWfHttoOk3FxAZ dHtDZ28zxFXljByN7Z5x0HsK5/ZrmU3uV7RbGd4Tt9M1/X7HSr7VE0y4vXX7JqF0/wC4hlx /q3GPlDHv0Br7E8CfCmL4P+FfEHivWNRg1PxHd2rQxPbglIVYdFzySTjJ9BXxfeeBddtNEZ Ws2ncss0LRDcrocjIx6123wL8TX1h46u/C+tXUwt9Ys2tVW6diElX5kAz07j8azqRVnOG5S ehc8DfCR/iB4mm0WHV4dOks/Md5bgDafmAVQOpJz+letS/sy38gFtN8SNK8oYRhsw2Bx615 /wCHbj+zvi4VYtlGWbaR/EpK8flXWeL5dO1nXn0zU9Et/Ds91Ix0+7ikOyQn7olY8Euc/dH HeuWSvJcyuEZaaE3jj4bRfD/4HL4Ql16C/j1LxLG6XVqm5lVotoBXPByD371ifGnQJ/Dlj4 N0jUZ4tTsNP0dLdbi22hTcRysQmOccMM47CuA1ixu0SbSLl5YbiOYLJFgkrIp44/l7GsUxP bNFpcWZreJzLIwfKmboSM847e1dtON7GUqisdf8NfCV94x+J2jLb6nFZXkU/wBvZ5IsptjI Y5wR6YA7cVY+KMJi+LfivzV2l9Rlk65GCcg/ka5y3iaJWkDFXPGBxVC/uWjSVyDNJjIByST 7n/PtXXGny3kcznzLlPVvhx4L1S2+EfxG8ZfaY5bO80uWzW3KYlZlKuWHPQD8a8PRgP3xtn YEYDDnrVC8utfuZsQyzwxsMFmcqG4549OwqJVv412HUn47IOBWFraROm10rl+W4t38wtbts kfymfptfGePXA7V7N4E/Z48ear4QsfEGl3mmQ2+ox+bGlzIyyBc8EjHfGfoRXhDzhUjhaZp QhJAHJyTya2Y9S1eztE83Uri1XHyRm4YYHThQazq01NWZUXY+p/Af7P2oeF/HMXj74haxpi WOjA3SxwsSN6g4ZiQAAOvvXiF7oOu/Gr4x6s2iLH9o1Oea7RZn2hYl+7uPb5doFcX/bus3M Bgu9QvpoJOsUs77Wwf4lBJP41DaS39rc/are6ks5MAE28hjIHp8pz+ZpRpWjyobn1Pbm/Zw +MB0f8AswWelmHp/wAfif4VkeIPhD420P4Y6H4TvdNgi1LUPE7xRop3GRmgUIQw4KfK+T2x Xl9z4u8SwwMY/EOpoRwp+2SD+tNbxV4ne2itpNe1GbyZVnR5bmRnjkCsuVYnK8MelTGgobB z3PYNM/Zs+L2lq6x6PpU28f8ALS8Q4Ne3fDn4YXPws+G2uXGtywyeINaAicW78RR9Ait68s SR7eleS/B/XPE8nhy6vJdd1GeSeT5POu3fheO5OBnNdv411PWNP8NXOt6hdLem0tvMgillY IJfdc/OMnIz6Vi0qc20tWVGXMeafEv4fT67ey69BdiO9LJEsE7AK5HygBj0HTr7+tdH8L/g t4kvPFNlrnxB0RNB8PeHh57Jc7VNw6/MM4/gGMknjAryi7+IOp+IvhleaVqlx9svY5vMeUg A7M5H5cj6Vzd58U/iHqXhJfCN74r1CfSVUR/ZS4+ZB0Qt94qMdCa1jRvK76Bcf8XPG48f/G DWfEsJLWTyiC14/wCWKfKpx743fjUnhDwh4v1K1OuaB4budVsw/lMsMXmlD2O3qAexxiq3g T4fan401QxWw8mygG+4uWXKZHRB6nvivoPwDDc+EdQll8P38ov1JgkLA+XJGrAtkDjvkD0q cTNW5Sox5tTsvgh8MdY8D22r+P8AxfbpY6reW5gs7I43wKeSW7BiQBj0FefeGrHWtY/aq0O 9tmt742czzXAjcDbGMhn/AA3D3JrtvEvjjVfGMUemWer5MhETQ7doVuckkduv5VHawQeCNK itdBja31SbKNc2x2SSNg5LMc+mefSuX2quuXZGvL7pTvvAWjt4mvprwmaV7iR1TZjGWJ69a zfhV4I8S+EvD/xGvtU0VhY38KC3ZJFZX2yE449mH5U1tQ8VJrD318WF5IuSXYMJOe/uf0q7 aeLPEdvZfY21GdbKUMJLbIAfP3gePTpXNGryt3NpQuVLaxiWK5CvF5tw5LoRwmf4ev059RW PqUVpdrHDPNsREC47jng89xjgiuiaOZz9tbTvKR0LrKp3Fx747mueLpfMIbe1eWTlicbh14 OP85o1iyH725z3iGK4ljtjNiTzF2NKxJEu0/eB6845HrXn1y9qLqQOtsrA8hmfI/Livcl0e XVPDU2kXmInRiRMx4SX/Yx0J9OleBaxBcWmtXVtNfYkjcqf3Z/pXZGXMrnO1yuxr393HY2M lw7jCLnGev071wUUqy3E+pXjlooj5sgJ/wBY/wDAg/nV3xXqRnulsLd96RYDDP3m7Csvyle aHS1cfZ7fLzNnhn7nPt0r38VU55cq2OOhDlXMzd8Ly38N/JqY1Oezu7oNl45GQlQCT068DA Hriuul8R+IvDvhWbxPc6nqRvtbBh0zdcS4hgxh2OTjd2H4mrvwTg8J3vxe0OLxPcQiwSU+X FMQI2lA+QNnjBbH44rqPiT8TPi1pmv+IfDXjnwnaHw9eiWG0tLyyXyIFzhJIJVAyw6g56/S uKS5tDaPdnH+BtS8RaTot1401PXtSnYZgsonunIeUjBfBOMKM49z7VXPijxIdNvZG8TahAS mWkNw5K4b5sDPUg16d8JvD9x8T/g341hujb2TgQ6doqRjCrNEplwD/EW4B+pryP4ceENR8b /EXS/D6RT/AGQTmS+vLn5VhiTmU7T0OARk9zUezbd2Xsitb+OvFNpvitdYv0llA2yPM8k7c Y4B4Xjp3FVJvEvjRT9oPiq6iXGDB9oO4D3J619B3Xw7utK/a8sL+xSxPhq+v4blYtykOrRc KB3GRwOlR6Z4pi+JXxa1n4U+MPBOhzaTPLeR2+p2FsIprLyw5WQuv+6M571u6bjrbcyTT0T PnM/EHxQHIbXLh2HeVwrY6feAwTiuk8Kal4i8YatFpmm+Mxp8x+aVtSlSJIkA+Z92OQB2HJ 6CvWPgf42utT8SzeBtU0Dw1f6Vo+kXMkFydNRpZ/IA2Mzn72ep+tZfwo8ZyfFH4rKniTwz4 ehhsNDvpEhsdPSJWYqvzN1yR2PalZMu1zz7xFrd7pvie407QPG91rtjCAovXtFg3N/ENjAn b6Hv6VYsPEviK7GIdXdpgeUKR549Pl54rpPAmjeGfD/w5X4p+OtOl1+Ka5+xaPpJ+V7qQZ3 NKf4kXnp171eT4+XNzcS2F54A8MT6YyMn9nJZrC6KRgEyg/Jj8TUuyQmrkuj6frOoeFNS8T 6v47stD061VkiaWGKSSWZf4NgXIGO/vxXnEPjjxIsiuNT3xn7wa3i6dOfk7Z/KvRtattOH7 NXhTUoNOsZNQm1q4jie3t/mPBCqi4+fAxy3pmvOdN8HarrPiex0W2mF5rN/dJE0MeZRak95 ZBxnHUDoBUJ2dhOOhkal4t8T6VfLKupRtHwy5tIcY7fwVVuPGfiJHW4hu4fs0/K/6JCdh7j 7le665r/g34bTXPhPwf4T0rxLrWlfurvWdbh89ZJR99Y48gAA8fh+NcHr3jX4feN/COoQ6v 4Kg8M+L0KmzuNEj2Wt3k4IkjJ+Qj1HWthog0PUvEmo2sdzDJax2+4Hz3sYSzH0UbRnv6D3r 0aK+vdDsbZ4oLF7uRsIxtYnuGB9ML8o9h+JrlPghoEnijWbfRL1vK0+yZrm/nkHCQJ8zfng DJ9a6j4qJaeFviFFc6TamTwxq8KahDNAwBlif7yBjyAD2968yvCrN6PRGkWkrs9OGuzQW1v 44v0tUluLE2yo1sjHEZySXx1OenTivl+2+IGoap4huria00si/llf5rGMtjPy5OMkc/48V9 HXXh6bxH+y/wCIm0Fxcz2G6a13D94qBcypxwTtJ57181fCTwePG3xL0HQMNJFJKXuVX+GEc uT6cDt61vhaco+++pNR3idJ8OfHkWn+NdPbW7XRY7FpZYp9tnEvyMuMnaM4zjNVfHGvv4c1 +DV/CtjoqabqRcxwjTI/3ZQ7WAyMsjdQT1yfSu88JeAtFsv2yb/whd6XFJpMFzNPDbuvyiM R70/AZH5V1vxs8E+FfEmi+Ktcs9Il0fWfDVv5yXME5MF3CHHyMv8AC2HyMfqK6mvevfciKt c8P0rxedXiMOjaVoOn3jgC40+exQQ3Zz1B/hPt0qxo/ij7Jr8uhXvhrSbOG6HyRSWCKYX7Y PRh71teHfB+ip8BPDnj2PwPJ4h1L+3ZUvI1mcNPbKpwpK9Bn0Ga7jWNW+Hlj8GdO8eax8GP Luf7UfTU0+W/nVolC7t+484Pp0pwahO6YThzRsee6rrki2zXB8M6I13ZsYrlWsVy46/+PDv Wl8QvGOo6PY+Hde0bStKOh39gIbeUQZZdpJMLnP8ACSQB6Vj32tadraf8JJZ2a2Gm3rm1mt g/mfZ1P3OTycccmvYJ/CWgap8GNJsNFs1tTqKPEiMxlWHUo+TjeTtEig8CuivFKSqI5KUm7 xZ85z/EjU78PBcaPokhK7sNbEl8EHHXvj8ac3irVp7H7OPCOmSGWYysfIZdzbRjnd2HHtmu ++F/hoXXhTxj418VaYJLPw/bNbWdtxF5t63A5/2f615brl3r7QabJqCp5+yVk2SKcoWGWIH TkY96mWy1Zut7WLslzqW4mXwjoUZPOSX4/J6s2NpqN0wMHhXQACwQMZJRg+n367jx58K72X 4heEfCvw/013udU0S2vbkyys6o7fflYn7qitseAfhy3xC8J+AtM1e61K4F4sGsahE7qLtz1 jiA+VFH97k1EvIrVbmFoll4vMsQstD8OKYwNis0vy7c46ydsn866u0tfiLZ5MXgrw5eKiBF ME0uVABA4Dn+8fxNXrbwZ8GvEXj3U/h7pEXiDSNfgkmtrSaa/M1vPLHnhh1AO014gNZurHV v7L0+byrxphbLDbkhi+7aFznJOa5nSnLZlN2PYLbx8mmXbWutfDuKwuYURYmjkYxqI1xErH f0BYsTjn60ur+LfhjqdrbXmpeGUXV7Vi0Uto8gdSANrMwIyS2W68cDrXOfGzwBP8PLXw9e2 t5JqAv4Ps19L5u8R3y/M6Hnjgjj2NeefDsHWfiFo2h3xZre/vYreQxtjcjOA2CehwTzSWHW mopOXY9K8L+JNKu/HcV4fDYmvLh44fO3zBQrNgFsvjknPTmvbPFvgmx8SeJtP8JavawG2lj lmjnieRXicD5e/TntXH+Dvhvon/CzvHdhBPepB4ZvIBZr5oxJ+8BAk4+YD2xXb+P/ABbB4Z 8cxXqp515FZsIYh0LMcZJ7KMc1hXi/aR5Ny4O0W5Hmfj9Lbw5eW+l+I9Itr7X7SFYI7i2uZ MTWwX5HcnnePu85PvXntvd6C0mR4aO9Txi8ft+Fer+OdO+FWjSaVf8AxA1rxI2ta9YrqEk9 uUlUFjjhcZAGMADoK848e+Gx4d8JW3jTwVrcGveFJ38o3vllZbWXqI5U6qf89xXoU1GG+5z zjKew2TUvDkCZn0FowME4vmBPt93/APVWDP4k8IktHF4euXY9dl8ST/45/wDqr0Kb4VeGL3 4k2XgltZ1H+0dX8MpqunyTSLtN2VLeWRjlSF4HXg814PBpPiO6vxZyyGzmEvkCKNQJDJnbt AHfPFVOo5bCjR5VeR2Mlz4auoRNL4cuoV6Zk1MIB+cfWk1aw0DSPDVtrsngbWZtNuyFjuzq AEZJzj/lnxnBwTwcHFd9f/ArwhZap4j0efXNQvNQ8PeHBqt6zspVbo8+WB/dA69+a4S08R6 l4itdJ8GXEdrb2VzNa2clzDCFnljRtsSu56hA5wPzrDlberN3ZGHaXPhqabI8MX9ug5yuqK WPv/qa0Y28FcudF1V3PG9tSUkemCYvSpviB4at/BvxC1vwvaXT3NpYTCNJJMB3+UHnH1rlW k8tCSSmOgHb8auyRnJs6OfUPBcI/daJqqN6/b03D8fLqsbvwWVP/Eq1cHHH+mRnntn5K5uR n38qy7gGB5HHr7ikeYIAF54I+vp3pjSN1Lvwel+k0OnaurRncoa4hftjoU55p3neCtzsbPW VYYH+uhOT/wB8+taVj4Dif4NzfEZtRPnDVf7MFm0Y2427jJvz19q6XQvhKkfhzTtd8X6pJp dzqUynSdKSIPPeKDkyvkjy4+nJ5P4ipsU9D2b4c6b4f0vw5Z28SX6h1CgOY9xPU/rWf8dNV 8NW/wAP2gvm1LE1zHHH5Hl7uASSMmuw8S6FP4Oj0yUfNYzqnlSr0VsZIb9TmvD9Vt4vjZ8U dO8CWWrfYoLW2ubh7wx+YGkVdxAGeRgYz71yOMpVFc0horHlGkXXgWO5CNLr4juB5b7kgxy ep+btW14Z8J+FNe8RnSbG716Nl3PNPJFCUgjXkucN6VT074dbvhJ/wsd9SLKmsf2T9i8k8/ KCH3fU9MV9DWXw0034feH73RDOdV1DUIYri7mOYl2HDCLIyRnkY71tUlyRcgSbdkXdItPBG hK2n+Hri8FjHYKVkVVKOSwyzc8s2c59K09Y1TREgWGy1G7CsBtEUcbZLfx/e7dMfjWP4i8L aafAkfimxuDbW99cCHyY+QpA4A7AcY/nVDwx4J1PxFrElhbpt8q2a5d+oOB8q57knj868uX NKVluzqikloaWh2Xh3SvE8S22q3hju42by2hU7WHPJ3ZznNdPfabot5c/a5dSlGwc5gAIA/ 4FXldy13o9xBeTfI8UhDwtwVTuD3yM/pW34n12K4Sy0y1uGga5Kb228rGw9B654qYuysxvf Q09dm8NXLW6Qa9cqYMuzLbhg6gZx178Vjavf6e9lbPpzsbcYMkjRbXXPcjnP9a766+HOhwR W2i3XiSz0vW5k/c27FixZx8oc9mJH+Feeaj4dm0/WJ9MuvNhvIN0d0Gbcrt2wff6c1jOEk7 msWrWRv6b4j0m30e3smld0WPD7lPJJ7cdKhtr/TP7Pu5beYeTcTHaygfKemB3xXKSoPsU1s kSqsZJZ85WMZxycfhS+GdFa48QKi3cU6MfNMWDtfHGOeh96ak3oyXC2pNrV1JZ6VKto6TOG 3yIGIz1yRzWDqNhp0t80ss1l5jqjNtj4yVB/vV33ibRtMTTzb3MzyvFGdrK3zHC8Jx0/rXi F1HarckBpzwudoTGcDI55/OqjeL0E7NHlC30kd015hZHTlS3989/wptlaz3c4hBY+acuc/z quR50gGDsQZPrn6V0toItL0p7yVgssqFUBOePpX0Jwydloa/hjwTqfj/xBL4V8OTWiXlvZy XSrMxU3OwZKpgHLnsK9l+Bmu+J9euNT+G3jkT6x4Ri06ebUBqQLf2ZsXK7XblCDnjPv2r58 8P32oaLfR+J7K6ltL22kzayxNtcP2wR9a7rxj8bPiN4i0CPQdY18NYz4F2tvEkBue/7woAW H6GpBaaHoVzrt74B+BHwuudOAS/vNan1yKJfl3RodiAj0Kkda7Xx3N4c+H/hbxH4+0qeK7m +IUSRabbKcfZoHQNc9Pc4yPYV8xa74s13X4dKi1rUhPaaTbm2sU2KBHFnoAAM9uTVG78Sah qVlpunahcy3VjpsbRWkDvxCrMWOPxP8vSmu4n2R9WQrDqfxf8AgV4ri4GqaWkJKdGeBWBz7 4bH4VNrHiLVvGXwz8aHwRY2Wha7p15dQarHZWixyalZ7mBdHA3b1AywHX8RXzdp/wAT/GOl ReGYLPUU8rwxJLNp++BT5LSZ3cn7w56GrGi/FnxB4b1J9a8MzK2uXBlMsskIeKIO25yFPBZ u59OKHJ30BHUfsyRkePPETN9+Dw9elSO4Kr/n8ai/ZgVh8TdVfHyr4dvTk/7q153onjXxN4 R8Q6n4m0h7OG61OCa2uFSIGMRynLqq/wAPtjpU3g/xZq3gq8uNa8Kyxq9xaSWM3nRCTYjgb hj8ODTRVz1O70648e/sk+HP7ABn1DwReT/brSLJkEUpLCXA7e/1rxuxljmuLSFbbzIX+7HH k+bIOuQOpHpVrwv408SeCNXTV/C2py6ddKAh24ZJF/uupGGHsa9Fi/aH8RyeZBbeHPDGj3d 5G0UupWOlKs4ZhgsDzgkGpYbo6fXb3UY/2T/CbQNtuZdVuyQgCuYx95UP8PHpzTvhH4h0XR fGvh7WGaG00zzgrMflEQYFct7gnmvO7/WPFdx4B0Xw5qzrBZ6RPLParBEBKXcZYSOTjp/CB TPBfhy01mC4tdR1tNJtos3M32qX5QuCdwUden3eDUTjbV6GfMnt0L/xL8O6l4M+KOuWt4xE bXD3MU0v3ZYnJZXBPUEHHHcGvTvDVh8G/F/w/wDEniGX4bfYYdF0tpH1P7bMUe6K4SNRkAs TzgdOBjmuD8O/HbVbbT5NE8Wado/izSbFCLNNUtfMkUZwqo/Xbjse3FN1/wCMmseNLO28MN a2Phzw7FINmlabAIo3PbcRz+FaxWgpaO53fgrw3p/h/wDZ0vYtV8ZaV4P1rxyAkUupO24WS HDbQOcsT9MEVavfDOl6h+z3Dpun+NNG8Yaz4Gke6Q6cxyllJw6MCMgA85HZa8f+KviXWPFW q2mpXKwxQ2lrFZwWsEe2O3WPoqg5Izk1neAvHN14G8U/8JRp8Uc0d1bSWl3bTLmOZWGCr+g /rRJW3RUZprQ+jNN8Xn4X/AfwLfEmRr/UTqF5AiNiSydyjBuMY2MMbsdB6VjeJNC0z4FeGv GHiLRmhhvPE9wtj4ekSXc/2NgsskgPbg7eMYwPWvO5/F4+KV3a2Gp2cVjYaXpbWUUVpI0ae SgLLvLNz823r6Vwt94r1Xxn/wAI1omt3f2iHRLQ2duQT8sQyxJ9W6DPoB6VEdXZDvofVFtF 537XXg7xOgzHrvhtbwnH3mEBUj6/KK6+f+w/ivod34OudKawsdQtY7x7ixmKF5ELDZJ/eQF VHNfNWjfHS903UvCOrPpWntP4Z0y5sYDM0hM4bG0Nt6HA47cmvc7P4h3Gp6f4dg0fRbPw3b +JdLlaTUrWPe8EowxjUt2Pzcde46VlVk42dxxaKF0g0r9nzR7a1H2dItVlRUhOAMZwBzz0q 7d3l3L8A9LeVhNJJqTod43bhtPBz7V5xdeMLybwlb+CJ7OJBp1/M7zKxLM2SCCO3r710MHi 7z/BWn+GHtwsNvctcefuyWyDxj6mvKm7Nvysb6M8YntIPD/jWfSbmPZo+soVUKMLG/ov416 98Krq61bwr4m+HjzbdahUX2ms2SzXEPzIR/vKMe+DXJ+O9BTWvC8zQoTeWn76Fxz8w7fiBW H4P8Wz6be6H4/shm80mVYr+MHmSPoTj6V7eDre2o8st0efWjyVFNHuXxf8MWV94K0LwvILn RDeSNqd99jKlftroMrIvc8k14Rd/A2+1CJF07xbbTCBCsa3EbRnBOcZ+ua6/wAP+NL/AMUf EbxJoOtXWB4iuTe2EueIpR/qguf4SoC10FpcNJsVYts6y+W0ZOSHDYI6ev8AnFeZiatajPR 6HZT5ZLQ9X8TaZHd6TB4DSVNA1fU9Etba31yKQD7XLGOLVv4gh56HnJ/H528A6bqWgfHXwp ousweRqEGrxwyp/dKg5/A8GvU/2itXli8A6BcBDZ3wuYfuncVKISDkc8HnivKfE/xqsX8Se BvGV/4aa51/Q5Q11dxziMagiDAyNp2t0Oee9elRm5RbZjNJySPVTZfD3w6fGfxf8LabfXfi DTdQvbe8a+uS4sJtxHmJGo5DZOCT8ufauB/Zx8CtrHiW88f3OnQTLpivc2sMpCh52z5QLN3 zzk+1ZWj/ABTbw1NN4gbSEvdJ1z7VPqukySYE8czs2wnH3hng4o1v4o+HJfhZb+EPDkUml2 yXhuZ2lnEryjH7tMqBwowPfFb2S06mfO37x7Ynww13xP8AA7xToviOwgOt3lzJq0IiuknU3 QJOVKk43D5a+VfhVZXFr8dvDdlIG3R6lbrtccgCQHGK9J+EXxDuPCmheIr3TNRikmiT7UbZ 3+aREIJAz0yARn3qfTPiR8H7X4iXPje18C6wPEyzNdxJJfKbUSMCc4AB4J4471zQerXY1bT Wp7F8ONs3xd+MzeYd/wDaEKgdABuP+FeRfE3SPiJ4l+Lmo6VouklzchY45kfO2EdMk8Jzkm tL4B+P9/xG8RaTf2j3OoeKHF00ysNsJUsxyO4O4Y9MV6s+p2uieKfFuu3cmEs7ZQCR32kgD 8TXNVq8lVW3sPSUdTxr9oLw8LLUPBdlqMh8/TvD0MMrR/dLBmzhup5z/Oud+HsDSfs8/Fpr iJo9GmitUt97ZDXAfgrnvjGa7zxf8Rfhj4qu9MvPFXhLWdS1Ows0t2SK8WOJj1O78SefQ15 p42+Iw8R6ba+GdG0e28OeF7FjLDpdpyryH+ORsZdveutak81nc7H4tarJ4X+L/gzX7RMXWm 6Jp8kbjodoJI9wRkV1z+ENLt/jncfFRwo8GwaYPFEbAfI0jLxGO2fM5x9K8N+Kvjyy8d+Jb LUNLtp7aK206Cy23GNzNGDubjtzV+f4tXs/7Plt8NGLrLFelnmJ4a1HzrGPX58/gBRew077 nWfDHXNQ8TJ8ZtcvyZLy90Kedhn+8zHH4DivLPBEZl+I3hzaMudQtwAoB/5aD1q38NPHh8A +KX1JrEahp17C1nqFkxx58D/eAPY9x/8AXrv9M8S/AjwVq6+LvDkHiPV9VtWM1hpt8ESC3l x8pdwcsAfr0oWm4bnL/HKVP+F7eK88g3hViO2FFM+E/wAL7r4o+JRYprFlY2cLA3PmSj7Qy cZ8uPqTjv0FcPrGu3fiDxBfa5qcyveX87XMzBeNzHP5VXsdbvtI1KG/025ezvLVxLFPC211 b1B/pTWgnufZnxs/Z/0rVPCtjq/hSW10q60KyW1MdzII4p4F6bnPAcZPJ4Oa+JL9TBcPA5Q tG2CUYMDg84I4P1/GvWPi18cNa+JOn6PpzsbWytbVDcQL8onucYeQgfw+g7ZNeP8A/HzPHG c7mIHFNFO17o+vPgzH4Nh+AGjL432C2l8Sn7KJlzC10U/d+b/sDvn0Fc3DZ+NW/aA1S78eQ mWa1RkM7D9yinmMReiFRx+Oea5ObxXo/wDwz/Y+DV81tUi1lr1lEfyeX5ZA+b1yRxWtf/Fv SvFXwf8A7A8U3t3Z+I9KOLC9ij3i8QZHlSY5GBwCfb3rOeok01Y9m+KnxT0bwx4ssvCPiS3 kv/Dmq6dEt6gI3W6sCBJHjncOpHoK83+Gfw6v/An7R9rcQ3S6r4f1LSb250rVYRmO5iMYwP ZxnkV5d8ZfGml+NfHNnqWgNJLaw6bb2v7yMxlXRcN15IB7161+zr4l1bw5oM+meIiZ/Dk+7 7MJBl7VmUhnTuEbOCB9R3qG1BXkarV6FPwNY2bfs26M92D5EHi3zmx8wyEABI7genevcPGd t4R1LxfeaZq+t6naXSwwTGGKJAjjaAuwnv6g968zGpabJ8I7fwzp1u0VxbasZhBFAdgjUcE npz9c11fiaPRfFniCbXdPvBcW8sSR+W4KgMqhcYOCDkVyTqcy900S5RvjLTdP034P6XD4dk uJ7GLVmaR7xAWU4IYZB4GfzqaGfX/B/wAPNHbTre6k1LVLpbt/JiJMVsjAiM4HG7098VNca t4fm8J6P4d1K++w+Te+ddwspdhCPpkHPArC1z4qeI5NZvJNF1Ca00lX2WyoigIi4UcYJ96z nKKfM+xpHVWGfEvR7u08ZPqNtCfsGrxrdwysvMLEAMpBHY84965x9FtRJKLaZ1lyFaeQZOc ZDZ+vTHTtW9N40bxN8O76z8Raiz69Y3Hm2c7x58+I43KNoxkAZqLwbcWUWoSWl5ELpFdREr 4IdcZOT2JrmnaUtHuX9kpfDu00u58awR+K9eaC7NwqxLIpZp5M/dLH7vIGD07Cl8e674ji8 X6/cvpAS4ebyRGwJ2ovRlPfgDn3r0nU/BHg3VvEEPiF9YFvbwsJntlB3hlIIHrxjH4msDxN qC+IvEUuvWBeGPJSaCUYcgAAYz0JA/Wuh00lytkJ9UeXzXGpf2NqstvNLaXtxFGfJ2YD5wS Rkcdfz4ql4Wlzqhv1lMM8ceyOGVtrSSNjO7PUEZ5HSvR7DVGuLaZ9R05IYnxGnmjqMYAOe9 YV7BpVxr0Uc09tFEtu0WTHkpJkZIP8JH8qzcLK9xKTbsQeJNXdNW0uzhhZ3dzbOQCF3cEAn 059cfhXhGpJOmq3KTKhkWQhsyAHP0ru77VrnTrC00yfcLzTdQPlzScEx87ORwe35VkTaVqO pzPqEUFzMtwfM8wMiBievBHHOaUY66lt9jx2OBWkErDBXGQDjdj+tTXUj6pqMdtGQYk53dO B3qVgAFxxwv8A6FVZyUkvmU7T9m6jj+IV7V9Tg6k/2iOacPFxbWo2RKejt3Y1VvQZiW455P NVLdmWBdrEct0PtTiTvIycbm/9Bqh2sx8clxB5cQ2TAnCo65xz61pW0F7du5iS2hxz93OM1 n2/Nxa55/ya0bNm/s48nkjPvzVW1FKVtijcPAHKyTS3TqMc/Kmf8KiMry4jIWNeyLwKWb/j 6cdvMxSjr+C/zpFrYeoCIVY5yM+uahU3Onyi4tyVDcMpHB9iO4q23FuxHB2D/wBCFWNH/e6 2yS/Oojl4bkfdNIm5e0nQ7bVh9tkuBDbfxoDlgepUCm/brCw12Sa0jLR26MtqFG4h8cOfUj r+FZNnJIvh+72yMvzp0OPWs9SRMMEjHTFJLVsO511p4hv20ScWkcMhjwJJrgF3BJ5KjoOe9 P0V/wDTS99bXF1cSq6pGqAmQsCARkYA56/lzWP4ed9tzHuOxyoZc8N8w6jvWzps0y2BlWVx JhPnDHP327/gKGyWlHY5u4intZzbhQJFfA7bWHb+lTWUjRyi8B3F8pKCOntUNxJJJdXDyOz tk8scmn25Pky8nl4z+ami5b2O+jeDXNIeKUgzxjEpU8n+635Vwio9jqEthcp+7kJVh0wa6D wuzDVowGIDQDdz1571meLCf7UgOeSiEn8a6JPmgmznh7s3DodR8NdNsdQ8TW+kavCkttPvh ljB+fBGN6j2B7elYZ099EF88GnyTu00trb3EqkBYwSNwH94gVtfD/8A5KVp7/xKilT3Bz2r ufEbt5178x4kkxz9a4Z1HCWhpueXeFTZwatZ3F/Ej24uVEwkPGAR1/CvarjVrDR7jwheQz/ adO03W7oxQ22JN9sclGVB1GGxnpXzpeMw0tgGIzc+v+zXu0McaNM6Iqsmn2wUgYKjyQcD0r d0lOaRM5cquVdRur7VPEWo6raWkenR3sxn8u5feUJA3cLjqR6/yqP7fbxMTfa25A4KQsqL0 69zXF6lcT77oefJgeZj5jxgDFcLeTTNK26Vzx3Y+lRPDwi7EwqSnuz2p/EfhlcpNPNcYz/r Ltj/AF5Ncrp+r6PpHi2S3skxo2ojZJBu3BSeP5/zrzKR3yG3tnHXNaOhO39rWx3H757+1XT Xs3dFyp80Wmz0fUbe5sZTHbOVvNKkE1u46vCTkY9cGug+H3xImi+IbT6zeQ+VdTmQNcRlo1 mI+VjjkD6d6yLl3a/0dmYljZkEk9eK821MlL8lCVIPBHGMNxWuJpRmYYeTaPo/4+67f6lce GDcxRrbMrlBbTCQSucZbsR1rwDxdKWe0UYACnj6muk8QzSu2jK8rsFR9oLE45HSuR8Vs32m 2G448v19zXPQ/h6m61mjp9VtLW30u3haPzbiO1QuZWyASRgKP4Rg/jW9ewxR6JGpgjUHn7g 64rlvE7ubZMsTlowcnr8grW013bwbCrMSBczgAnoK61vJdjmd+VS8zZ0vT7Jfh7rd5c2EEz iCVo3ZPmjYbQCp7HmuG0kedfSXe1ljmBEZI64HJr0Mu4+EOrIHIUnBAPBBdM1xengfY7Y4H ET49ua5KT99+p0S+A9S+AB8/wCL0EAj5t4Z7ky45IKqoB9u9dV8TvEtsl9qmlCcr9ouxJMf 9iNeB+dct+zyzJ8aLkoxX/iWSdDj+IVR+KLN/wAJhqfJ++5/8ernlFSrJsd3y2PPGvJjFJM QC0hLevU1l3ErCFstlicgDmrd6zCxyGI5bofRuKpN/rD/ALz/AMq676EJEYOApOBwOBSN/r B26kZqZACr5GeDVZeYiTycGkaCn5Qct+XWo5JCUUY4PIGeKkb7/wBRzVaRmMsQJODt/maG7 AIxbLbCR+NDLlBk5Yd6rSO4i4Y9PX/aqd3YBsMeHYdfpTTKEYGQgtkD0q3pFoZb/wAx+kal iOv0qijsZmyxPPrW5pZInnwcf/ro6g9i/LII4ZMnG1M59z6VseG/h3qvi+0mvPNFiBETbq/ SRx/ie/qay4AH1eNX+ZTcAEHkHg19Nwu6WECo7KoCgAHAHyionKxET5e8I2WmJ46Fl4uWS3 S2cpNG3GGHAXPpnvX0LpWpW80TW1sE864kaCGMgYjjPT8P8ivCviAT/wALMgbPzOvzHufm7 13lrJINH0Vg7BhAec88ScVwYr7MjrprU9c07TvskElrPiIlt+TwZGwPT0x1qRLK20TUElge G2tJQ0ksbE/f9R75q3eu76Lbl3LEKvU57Corx3bQ7jc7N+6PU5/gNS1s0NdTktZM76vM6Tg 7yHDKxXA5xjsfT1rDm+1PdlUjM0cq/M27HAOcH3/l0qpcXNwZLfM8hxbMRlj6iobieZZYWE zhgAQQxyDgVxt6my7GhCv2XT3SWffNu6FfLMXpz3BHUUzTHvYria/tZyZ4JDLGQRscDgget X9OkkYaUzSMxNwMknOcMMVL4kAi8S+XGAifanG1eBjGcfnWTnuabI1IPEl3qtwsMN5cJPMo ztO0YzyF469q1bPRoba8mu76VzJKd4RWY4PYkk88Af1rH1QCPWIDGAmLm3I28Yypz+da+sy yBtNPmNkzrnnr8prog92zKWmxdWa1vtPu7O+mJuVcyRgZAz/Cfwry+5Xz7a5+1zFRbL5Ku3 WZgSW69scV22tu4vbJgxz50YznsSc1yvisk3kgJOApP/j1TKbcrBFJK5x9zput+Izb2GlWF /dunzRv5Z8uP2LDj8a09d8P61oOtTaRDoV9cpbLGvmtFuLEopPIOOpNezeAQE8JXu0bduln GOMfvjXzx4nuLibxVqEks8kjmXlmYkngd67YKyM3qz//2Q== </binary> </FictionBook>