%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/500.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Jack</first-name><middle-name>L.</middle-name><last-name>Chalker</last-name></author>
            <book-title>Smrtící gambit v Kraji divů 02 - V SÍTI ZA ZRCADLEM</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>ebook</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Jack</first-name><middle-name>L.</middle-name><last-name>Chalker</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>b779ed96-d4c8-4994-ba2b-b73185ccdf94</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2008</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>The Wonderland Gambit</strong></p>

<p>Book Two: The March Hare Network</p>

<p><strong>Copyright ©</strong> 1996 by Jack L. Chalker</p><empty-line /><p><emphasis>All rights reserved</emphasis>, which includes</p>

<p>to reproduce this book or portions</p>

<p>any form whatsoever.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Translation ©</strong> Pavel Aganov, 2000</p>

<p><strong>Copyright 2000 ©</strong> for Czech edition by Banshies</p>

<p><strong>Cover A</strong><strong>r</strong><strong>t ©</strong> by Keith Parkinson</p>

<p>ISBN: 80-90256-68-6</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Distribuce</strong> – 02/83882490</p>

<p>Vytiskla Akcent Tiskárna Vimperk s, r, o.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>V SÍTI </strong></p><empty-line /><p><strong>ZA </strong></p><empty-line /><p><strong>ZRCADLEM</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jack L. Chalker</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Zesnulému Jamesovi H. Schmitzovi, </emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>autorovi, kterého byste měli znát, </emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>za některé náměty, které nepocházejí od Dicka</emphasis></p><empty-line /><p><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong>Obsah</strong></p>

<p>POZNÁMKA AUTORA              6</p>

<p>KAPITOLA 1              7</p>

<p>UMĚNÍ INKARNACE              7</p>

<p>KAPITOLA 2              36</p>

<p>ZAJÍC BŘEZŇÁK ZASAHUJE              36</p>

<p>KAPITOLA 3              67</p>

<p>ZRALÉ VÍNO A MLADÉ VÍNO              67</p>

<p>KAPITOLA 4              98</p>

<p>PROMĚNA NA ALENKU              98</p>

<p>KAPITOLA 5              129</p>

<p>ZDOMÁCNĚNÍ ALENKY              129</p>

<p>KAPITOLA 6              161</p>

<p>REALITA JAKO BALÍČEK KARET              161</p>

<p>KAPITOLA 7              193</p>

<p>SUTHERLANDOVA ZÁHADA              193</p>

<p>KAPITOLA 8              223</p>

<p>VČELÍ KRÁLOVNA              223</p>

<p>KAPITOLA 9              249</p>

<p>ZAJÍC BŘEZŇÁK POSÍLÁ POMOC              249</p>

<p>KAPITOLA 10              279</p>

<p>KRÁLOVNA ZLOMENÝCH SRDCÍ              279</p>

<p>KAPITOLA 11              305</p>

<p>PLÍŽENÍ VE SKŘÍNKÁCH              305</p>

<p>KAPITOLA 12              339</p>

<p>TALÍŘ ZAJÍCE BŘEZŇÁKA              339</p>

<p>KAPITOLA 13              374</p>

<p>ROZHODNUTÍ U SEDLOVÉ HORY              374</p><empty-line /><p><strong>POZNÁMKA AUTORA</strong></p>

<p>Tohle je druhý ze tří dílů, které vytvářejí ságu, známou jako <emphasis>Gambit v kraji divů</emphasis>. Epos začíná <emphasis>Mrožem pro kybernet </emphasis>(The Cybemetic Walrus. 1995), který je, nebo by měl být stále k dispozici ve všech dobrých, dobře vedených, kompetentních prodejnách knih. Pokud ve vaší ne, naznačte, že je to známka problematické budoucnosti na přeplněném knižním trhu a řekněte jim, že jdete do lepšího knihkupectví.</p>

<p>Slíbil jsem těm, kteří četli mé poznámky a úvod k<emphasis> Mrožovi, </emphasis>že právě v tomto dílu překročíme meze. Ne tak <emphasis>úplně</emphasis>, i když tato kniha, stejně jako <emphasis>Mrož</emphasis>, stojí trochu samostatně a nabízí několik podle mého názoru neočekávaných obratu. Vzpomeňte si prosím, že mottem celé série je „Všechno, co si myslíte, že znáte, je špatně.“</p>

<p>V této knize <emphasis>získáte </emphasis>daleko víc informací a rozšíříte okruh svých přátel. Také lépe pochopíte, jak funguje realita. Setkáme se jako se spojenci s několika zajímavými lidmi, kteří byli minule nepochopitelní, a pak budeme cestovat do dalších minivesmíru.</p>

<p>Ale příště začne opravdová legrace, a pak se možná pokusíme urazit téměř všechny…</p>

<p>Děkuji vám, že stále čtete a stále přemýšlíte. Jste elitou, která se zmenšuje, a zoufale vás potřebujeme.</p>

<p>Jack L. Chalker</p>

<p>Uniontown, Maryland</p>

<p>4, dubna, 1995</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>

<p><strong>UMĚNÍ INKARNACE</strong></p>

<p>Narodit se znovu nebylo vůbec takové, jak jsem si to představoval.</p>

<p>Dobrá, dobrá, bylo to téměř přesně takové, jak si to lidé představují, ale tohle zrovna nemyslím.</p>

<p>V jedné minutě jsem byl v těle Angel a klouzal jsem, tažen Wilmou Starblanketovou, do prázdna, které se ničemu tolik nepodobalo jako televizi naladěné na prázdný kanál. Poslední, co jsem letmo zahlédl, byla virtuální řídící místnost, zamořená gigantickými pavouky. Pak jsem se ocitl ve statickém poli a cítil jsem se nějak podivně osvobozený.</p>

<p>Naprosto jsem nevnímal tělo, necítil jsem se vůbec fyzicky přítomen. Všude kolem mě se do dálky, nahoru, dolů, kam až jsem dohlédl – i když „vidět“ není přesný výraz – jedna vedle druhé táhly pavučiny z pestrobarevných světel, čar a mřížek. Vytvářely krásné, spletité vzory. Po nich pomalu klouzaly svítící korálky jako slzy na pavučině, dolil a nahoru, sem a tam, jako kdyby byly schopny vnímat, jako kdyby se nějak samy naváděly nebo byly vedeny k neznámému a nepoznatelnému cíli.</p>

<p>A přesto jsem pociťoval podivnou netečnost. Ne, že bych postrádal city jako takové, ale jako kdyby ze mne byly vysáty emoce ovlivňované chemií fyzického těla a zůstaly pouze ty, které patří k vyšším duševním funkcím, jako pocit údivu.</p>

<p>Bylo to – <emphasis>krásné. </emphasis>Krásné, a přitom nějak příjemné, i když jsem si uvědomil, že sjíždím po jedné z těch barevných šňůrek stejně jako všichni ostatní a že v tomhle stavu nejspíš nevypadám jinak než ostatní kapky blikolavého tekutého světla.</p>

<p>Znal jsem to místo. Bylo uklidňující a známé. Už jsem tu byl dříve, ne jednou, ale mnohokrát. Netížil mě žádný pocit nebezpečí nebo obav, částečně díky té důvěrné známosti. Tady se vám nemohly stát zlé věci, v tomhle stavu ne. V opačném případě by to působilo tak, jako kdybyste se probudili v nebesích a anděl vás rozstřílel samopalem.</p>

<p>Pociťoval jsem mírné zklamání, že jsem spíše směrován, než abych sám řídil svůj postup. Nebylo to příliš silné, ale jistě to znamenalo, že nový svět, do kterého mířím, ať už je jakýkoliv, vyšel z mysli někoho jiného, někoho, kdo se do něj dostal jako první. Skutečnost, že proces působil tak automaticky, znamenala, že byl zapojen běžný programový modul. Na druhé straně to znamenalo, že ať už byl první kdokoliv, dostal se tam spíše proto, že zemřel, než aby byl přenesen živý jako já. Proto musela vytvořená realita, ať už jakákoliv, vycházet z podvědomí, které je vždy nebezpečné a nedá se snadno ovládat. Všichni jsme nesli takové hrozné břímě…</p>

<p>Vpředu, ve směru, kterým jsem se pohyboval, jsem viděl pulzující masu energie, která byla naším cílem, vstupním bodem do nového programu, nového virtuálního vesmíru.</p>

<p>Hlavní rozdíl mezi mnou a většinou těch, kteří mě budou následovat (a několika málo těmi, kteří přišli už dřív, jinak by to neexistovalo), byla možnost ovládání. Když jste zemřeli, bylo připojení na síť jedinou vaší částí, která zůstala zachována. Cestovali jste, zmražení, deaktivovaní, touto cestou, abyste se znovu normálně narodili a procházeli životem v reálném čase. Stali jste se někým jiným někde jinde. Mohli jste se svobodné rozhodnout, zda budete sledovat všechny životní zákruty a obraty a zda potvrdíte nebo změníte rozhodnutí, která učinila vaše předchozí já. Pouze v případě, že tvůrce formy vesmíru nebyl nápaditý a chyběla mu představivost, jste mohli vlastními silami dostihnout určitých rozdílů díky tomu, že jste se narodili s opačným pohlavím, za předpokladu, že to v novém vesmíru hrálo roli. Mohlo také dojít k jiným změnám, a protože váš nový život byl dominantní, to, co jste znali a čím jste byli v minulosti, z převážné části zmizelo nebo bylo potlačeno.</p>

<p>V poslední hodině svého předchozího života jsem zabil několik lidí. Ti, kteří patřili „k nám“, museli být v tom „zmrazeném“ stavu vpředu a dosáhnout nové šablony dřív než já. Silná spojení a silné vztahy nás mohly do určité míry k sobě vázat. Bylo by nepravděpodobné narodit se řekněme v různých kulturách nebo na hodně vzdálených místech. Konec konců, většina z nás byla spjata alespoň něčím, dokonce i Angel, já a Wall Slidecker.</p>

<p>Ale já jsem nezemřel, a ani Wilma. Podařilo se nám načerpat ze sítě tolik energie, že jsme skutečně zlomili články světa, o kterém jsme si <emphasis>mysleli</emphasis>, že je náš, a opustili jsme ho, i když ne snadno. Poskytlo nám to možnosti navíc – nejen tuto zkušenost s jízdou na paprscích, ale taky možnost ovládání, jakmile jsme se jednou dostali do nové šablony.</p>

<p>Nemohl jsem si zvolit, kým nebo čím budu. To bylo v rukou toho, kdo se dostal do nového světa jako první a zabezpečil pro tuto šablonu čerstvý materiál. Mohl jsem však ovlivnit, kde a kdy vstoupím. Od toho okamžiku budou v mé hlavě dva lidé – ten, který se tam narodil a je vychováván, a mé staré „já“, včetně všech důležitých vzpomínek a minulých schopností.</p>

<p>Dokonce i ti mrtví měli jistý pocit identity, který je mohl do určité míry ovlivnit, ale pro ty z nás, kteří dokázali uskutečnit přechod <emphasis>tímhle </emphasis>způsobem, byla minulá identita něčím podstatnějším. Měli jsme tendenci zůstat spíše sami sebou než ti, kdo si na svou minulost nevzpomněli. Právě pocit staré totožnosti způsoboval, že jsme si s největší pravděpodobností zachovali své pohlaví, většinu svých talentu a sklonu. To znamenalo, že Wilma z velkou pravděpodobností zůstane nejen ženou, ale i indiánkou, pokud tam vpředu takoví lidé existovali. Také to znamenalo, že až se dostanou na druhou stranu. Al Stark bude nadále tím stejným nebezpečným hajzlem, jako byl stále, a Les Cohn bude nadále mužem, lékařem, nejspíš Židem a jako vždy hádankou.</p>

<p>Co se týče mě, nebyl jsem si jistý. Stále jsem očekával, že se určitě dostanu k počítačům. O ničem jiném jsem toho moc nevěděl. Přesto existovaly světy bez počítačů. Zůstaly mi z nich jen nepatrné útržky v paměti, které jsem dříve zavrhoval jako fantazie, sny nebo psychologické přízraky v hlavě.</p>

<p>Věděl jsem, že existovaly světy, ve kterých jsem skutečně neměl podobné povolání. I když teď nebyly jasnější nebo lépe definované než dříve, určitě byly zřejmé a dalo se na ně omezeným, jednoduchým způsobem vzpomenout. Vystupoval jsem v nich většinou jako pomocník, partner nebo někdo zcela bezvýznamný. Bez přístupu k počítačům jsem byl jasně jen spoluhráčem.</p>

<p>Ve skutečnosti jsem neměl žádný podstatný důkaz, že jsem byl někdy někým jiným než druhořadým hráčem, přinejmenším až do posledně. To byl nejspíš důvod, proč se mě Stark nenamáhal zavřít a podrobit mě vymývání mozku, tak jako to udělal s většinou ostatních.</p>

<p>Mohl jsem to minule zvládnout, i kdyby mě bláznivé výtvory Matouše Branda z <emphasis>Alenky v kraji divů </emphasis>nepostrkovaly a současně nechránily? A přesto, co jsem docílil, aniž by mě někdo postrčil? Angel dokázala manipulovat energií a Wilma mi dodávala odvahu a cíl. I za takových podmínek jsme pronikli dovnitř ne proto, abychom tu operaci zastavili, ale abychom zachránili Angel. V tom jsme bídně selhali. Ve skutečnosti se nám podařilo nasát z toho projektu tolik energie, že jsme začali vytvářet díry v hlavní matrici. Ignorovali jsme fyzikální zákony takovým způsobem, který potrhal každé vlákno mé inženýrské duše, i když jsem to sám prováděl. Přesto jsme se nechali nachytat. Dopadli jsme tak, že nás na poslední chvíli zachránil člověk, který byl možná ještě horším nepřítelem než Alan Stark.</p>

<p>A díky té nepovedené verzi Přestřelky u Yakimského ranče a tomu, že za nás obtížné úkoly vykonali jiní, jsem skončil v těle Angel.</p>

<p>Tak čím bych se mohl stát v nové matrici? Mužem, jako byl Cory Maddox v mém posledním životě, nebo dívkou, jakou jsem podle Starkova vyjádření byl před dvěma životy, v životě, na který jsem si nepamatoval, s výjimkou těch scén? Vysvětlovalo to případ Cynthie Matalonové, která si nikdy nebyla úplně jistá, kým nebo čím je?</p>

<p>Problém spočíval v tom, že jsem v současném stavu měl akademické znalosti, ale žádný cit pro to, kdo nebo co by pro mě bylo nejlepší. K čertu, v jediném životě, na který jsem si dokázal vzpomenout a zpětně posoudit, jsem prožil víc než polovinu života, blížil se k padesátce, a co jsem dokázal? Když ještě nejvíc znamenal talent, začínal jsem až úplně dole, a proto jsem se nikdy nestal ničím víc než průměrným bakalářem přírodních véd. Když se ostatní kolem mě stávali známými milionáři, propásl jsem všechny příležitosti a obvykle jsem pracoval za hubičku. Proto, když jsem přišel s jediným výtvorem, který skutečně něco znamenal, bezdrátovým připojením do neurální sítě, někdo mi podrazil nohy. Dokonce ani Brand mě nepovažoval za dost důležitého, aby mě rekrutoval do své první skupiny expertů.</p>

<p>Pokud by se Stark nedozvěděl o mém objevu a nerozhodl, že je důležitý, stále bych o tom nic nevěděl. Byl bych zestárnul a zemřel, a co? Dokud jsem nepotkal Riki, nikdy jsem nepoznal skutečný pocit sounáležitosti s ostatními, natož emocionální oddanost, ale ani poté jsem nebyl tak důležitý. Nikdy pro mě nebylo snadné dosáhnout úspěchu, vždy jsem byl váhavý, neohrabaný, když jsem se mi to párkrát povedlo. Nikdy jsem to moc neuměl se ženami, i když bych o to stál. Když se objevila Riki, byla desetkrát zkušenější než já a v tom oboru mě nepochybně vedla.</p>

<p>Přesto jsem měl určitou výhodu, že jsem byl muž. Pohodlně jsem se dostával na místa, na která by žena nemohla ani pomyslet. Na Riki působilo jemné napětí nebo tlak, který jsem nikdy nepocítil. Dokonce i něco tak jednoduchého, jako je sám vstoupit do neznámého baru, bylo něčím, co jsem já dělal, ale ona nejspíš ne. A nikdy jsem se nemusel vyrovnávat s problémy, které mají ženy po pubertě. Nebyl jsem přesvědčen, že má někdo nad ostatními nějakou výhodu, ale zdálo se, že ve společnosti, jako byla ta minulá, být mužem představovalo určitě klad.</p>

<p>Nakonec jsem se rozhodl, že na tom vlastně nezáleží, pokud jsem ve světě a v kultuře, kde mohu dělat, co mám nejraději. Především bych měl najít Wilmu a kohokoliv dalšího, kdo by se mi mohl hodit, vyvarovat se Starkových spárů a dozvědět se co možná nejvíce o téhle prapodivné situaci, ve které nebylo nic skutečné a takové, jak to vypadalo. Pokud bych dosáhl takové moci a ovládání, jak se to minule povedlo Starkovi v konečných fázích jeho operace, ale bez něj a jeho nohsledů, mohl bych v řešení této záhady zaznamenat průlom.</p>

<p>Kým nebo čím jsme byli? Byli jsme skuteční, nebo výtvory představivosti někoho jiného? Představoval programátora Bůh? Byli jsme uvězněni v nějakém ohromném počítači, bez znalostí nebo prostředků, které by nám umožnily uniknout? Kdo byl „skutečný“ a co bylo „skutečné“ a jak bychom to poznali, kdybychom to viděli?</p>

<p>Byl vůbec ve skutečnosti tento přechodný stav opravdový, nebo se jednalo o nějakou podivnou sérii signálu v mém mozku, <emphasis>skutečném </emphasis>mozku, ať byl kdekoliv a ať jsem byl ve skutečnosti kýmkoliv? Jako ta zkušenost s pobytem mimo tělo a postupem ke světlu, o které lidé mluví, když umírají, nebo když si <emphasis>myslí, </emphasis>že umírají?</p>

<p>No dobře, <emphasis>tohle </emphasis>byl posmrtný život a najednou jsem zjistil, že se „pohybuji k jasnému světlu“. Jo, <emphasis>přesně </emphasis>to se odehrávalo. Takže zemřu, nebo se znovu narodím?</p>

<p>Pokud se jednalo o druhý případ, zapomněli mi poskytnout návod, nebo jsem ho už před hodně dlouhou dobou někde ztratil.</p>

<p>Pokoušel jsem se zpomalit nebo dokonce zastavit a všechno vyřešit, ale ať bylo tohle místo čímkoliv, neslyšelo mě, nebo neposlouchalo mé pokyny. Snažil jsem se sdělit, že jsem se ještě nepřichystal, nejsem připravený začít celý nový život, když mám konečně příležitost uvažovat o tom minulém. Ale postupoval jsem dál, dokud jsem se neocitl přímo v dráze toho paprsku či kanálu a nemířil rovnou k tomu světlu. Byl jsem současně oslepen, obklopen a pohlcen tím nejjasnějším energetickým vjemem, který jsem kdy poznal.</p>

<p>A pak to bylo temné a podivné. No dobře, ne úplně temné a kolem mě zněly nějaké zvuky, podivné zvuky, některé příjemné, některé nepříjemné nebo trochu děsivé, s jakýmsi pravidelným <emphasis>bum, bumtata, bumtata, </emphasis>které jako by mě obklopovalo a bylo téměř mou součástí.</p>

<p>Nejdivnější na tom bylo, že současně s tím pocitem tepla a plavání a těmi podivnými zvuky jsem nicméně zjistil, že mám určitou možnost ovládání. Když jsem používal to ohromující <emphasis>bumtata </emphasis>jako měřítko, dokázal jsem zpomalit a docílit, aby se všechno odehrávalo pomalu, až ke stavu, který se blížil úplnému zastavení. V jistém smyslu jsem měl kontrolu nad časem, od zastaveného záběru přes reálný čas, k stálému zrychlování a zrychlování, k takové rychlosti, až se zdálo, že zvuky mizí ve vlně růžového šumu[1].</p>

<p>A pak, jak jsem ohromně zrychlil, jsem se přesunul dolů, ven, do jasu a chladu a toho všeho, a uvědomil jsem si, že jsem se narodil.</p>

<p>Byl to podivný pocit, trochu tělesný. Nebyl jsem doslova uvnitř nebo připojený k tělu, ale byl jsem s ním spjat nezrušitelně a navždy. Cory Maddox byl stále Cory Maddoxem, občas fascinovaným, občas znechuceným pozorovatelem z jiné paralelní existence, která teď možná existovala a možná ne – a možná nikdy neexistovala jinak než v něčí mysli. Přesto jsem byl skutečnou osobou a uvažoval jsem tak jasně, jako když jsem byl v tom přechodném stavu nebo co to bylo. Pamatoval jsem se na své bývalé „já“, svůj minulý život, dřívější talent a schopnosti, libůstky a averze, vzestupy a pády, zkušenosti a emoce, stejně jako vždy.</p>

<p>Ale také jsem získával čerstvý vstup z nové osobnosti, nové osoby, která se narodila a byla se mnou fyzicky spjata. Nemusel jsem být Einsteinem, abych si uvědomil, že ta nová osoba je také mnou, nebo by měla být mnou, jenomže si mě v této chvíli není vědoma a prožívá normální rané dětství. Protože informace byly zpracovávány prostřednictvím toho dětského mozku, který mi je pak předával, pořád jsem jich moc neměl, ale existoval způsob, jak je získat. Dokázal jsem urychlit běh času až do běžících šmouh a ještě dál, stejně jako kdybych stiskl rychlopřevíjení na magnetofonu, pak ho zpomalil a dokonce zastavit, abych prozkoumal, co se děje.</p>

<p>Nemohl jsem však převíjet nazpět. <emphasis>Tím </emphasis>se stávalo rychlopřevíjení toho života ve velkém rozsahu trochu riskantním a nutilo mě uskutečňovat ho jen po malých dávkách.</p>

<p>Byl jsem mužského pohlaví, což mohlo mluvit v můj prospěch, pokud všichni ostatní procházeli stejným způsobem jako já. Říkalo se, že si zachováte pohlaví, pokud se dostanete na druhou stranu živí, a změníte ho, pokud zemřete. Les Cohn i Al Stark mě naposledy viděli v těle Angel a mohli docela dobře předpokládat, že vyjdu ven jako žena.</p>

<p>Ve skutečnosti bylo téměř zklamáním, jak málo rozdílů existovalo mezi tímhle životem a tím posledním. Cynthia Matalonová přišla ze světa, kde Jih vyhrál občanskou válku. Duševní záblesky z mé minulosti mi ukázaly podivné světy a ještě podivnější existence, pouhé náznaky toho, co zůstávalo v mém podvědomí.</p>

<p><emphasis>Jisté </emphasis>rozdíly existovaly, ale ne takové, které by vyvedly z míry někoho, kdo očekával víc. Některé rozdíly byly takové, že by si je dítě neuvědomovalo, ale já ano. Máma byla například pořád máma, ale tentokrát získala lepší geny či co – byla trochu pohlednější, což by si žádné dítě o mámě nikdy nepomyslelo. Otec měl maličko tmavší pleť, pořád to nebyl žádný svalovec, ale byl v docela dobré kondici. Ve skutečnosti, pokud by neexistovaly ty rozdíly v barvě pleti, barvě vlasů a očí, téměř bych nebyl schopen rozeznal, že se nějak liší, protože které dítě si opravdu pamatuje na své rodiče, když byli mladí a v dobré kondici? Bez ohledu na všechno jsou vždy o dvacet nebo více let starší než vy, ne?</p>

<p>A já, no – nevím. Vždy jsem byl vědecký typ, ne sportovec, ale <emphasis>tohle </emphasis>já bylo v docela dobrém stavu a nějak mělo v oblibě pobývat venku. Také jsem získal tátovy sytě černé vlasy a hodně tmavě hnědé oči. Byl jsem docela hezké dítě.</p>

<p>Stejně tak jako jsem nemohl převíjet zpět, tak jsem také věděl, že stačí, když si jen budu přát, a splynu s tím dítětem úplně a nějak neoddělitelně. <emphasis>To </emphasis>jsem udělat nechtěl, alespoň zatím ne. Kdesi by nakonec měli vstupovat s odpovídajícím věkovým odstupem ode mne všichni ostatní, kteří tu ještě nebyli. Pokud bych vstoupil příliš mladý, musel bych zápasit se školou a vším ostatním. Navíc, jak by se mé dvě části spojily, mohl jsem se stát trochu jinou osobou. <emphasis>Rozhodně </emphasis>jsem nechtěl opakovat základní školu, i když bych ji tentokrát mohl zvládnout skvěle. Vysoká škola představovala něco jiného a dost mě lákala. V mém minulém životě byla šťastným obdobím. Na jedné straně mi poskytla příležitosti a volnost pohybu tím, že jsem byl starší, a současně víc zábavných aspektů mládí. Rozhodně to byla lákavá myšlenka.</p>

<p>Marně jsem přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdybych prošel pomocí rychloposuvu všechno, ale odpověď na takovou otázku byla v logickém smyslu zřejmá. Dříve nebo později bych se musel setkat s některými z ostatních. Stark a Cohn mě budou určitě hledat, a možná také jiní. Pokud by mi chyběly použitelné programátorské znalosti a schopnosti, přenesené z mého původního já, měl bych z jejich pohledu malou cenu. Prostě by mě nějak vyřídili a v příští šabloně bych si na tenhle život nepamatoval.</p>

<p>Ne, <emphasis>musel </emphasis>jsem se sladit s novou identitou a udělat to dřív, než mě najdou. Možnost zvolit si věk vysokoškoláka mi připadala stále lepší. Oni by nakonec měli mít stejný problém, který jsem měl já – kdy splynu se svým novým životem. Les byl asi o pět let starší než já, rozhodně ne o deset, a byl jsem si zcela jistý, že se chce stát lékařem. To trvá dost dlouho. Stark byl stejně starý jako já, plus minus pár let. Jistě to nepředstavovalo dostatečně velký rozdíl, aby si vybudoval mocenskou pozici, zatímco ještě budu na vysoké.</p>

<p>Nikdy jsem moc nevynikal v politice, takže jsem nedokázal poznat, nakolik se tento svět liší, ať už v zásadních věcech, nebo v maličkostech. Rozhodně <emphasis>nevypadal </emphasis>moc odlišně, kromě drobných rozdílů v oblékání, módních výstřelcích a v tom, jakým dojmem působila architektura a styl chování. Všechno působilo trochu klidněji, bylo trochu víc potlačené a konzervativní. Konec konců, měl jsem výchovu odpovídající solidní střední vrstvě v průměrně velkém městě. Na rozdíl od mých minulých vzpomínek otec <emphasis>přijal </emphasis>práci obvodního pojišťovacího agenta a já jsem vyrůstal v Coos Bay v Oregonu a okolí, což vůbec nebylo špatné místo.</p>

<p>Vysvědčení jsem měl celkem průměrná a byl jsem schopnější ve sportu než předtím, ale bylo zřejmé, že mi nenabídnou studium ve Stanfordu v oboru počítačů nebo matematiky. To znamenalo buď místní fakultu, nebo přinejlepším Oregonskou státní školu. Tam se mi <emphasis>podařilo </emphasis>získat menší, ale užitečné fotbalové stipendium, přinejmenším pro nástupní ročník, s možností poskytnutí většího, pokud se vypracuji.</p>

<p>Teď jsem byl připraven zpomalit běh času, vložit se osobně do nového a odlišného života a od té chvíle v něm pokračovat. Kterého člověka po čtyřicítce, který nikdy nebyl sportovně založen ani zvlášť dobře nevypadal, by nepřitahovala myšlenka opakovat vysokou školu od devatenácti let, vypadat mnohem lépe a být lepším sportovcem?</p>

<p>Když se na to dívám zpětně, měl jsem předvídat, že k tomu dojde, a vyhnout se tomu, ale nepředvídal jsem to. Jednalo se o velkou léčku v novém převtělení, tak jednoduchou, že mě nikdy nenapadla. Protože jsem trochu vypouštěl počáteční základní přednášky, které mě nudily už dříve a teď taky, a dopřával jsem si americký fotbal, byl jsem velmi nepříjemně překvapen.</p>

<p>Tedy spíše mě přímo na hřišti nepříjemně překvapila tří set librová gorila jménem Ralph Kindred. Dokonce ani ne při zápase, ale při tréninkovém utkání v rámci naší školy. Nikdy jsem si nebyl jistý, zda mě chtěl úmyslně vyřadit, nebo to jenom trochu přehnal. Jak jsem později zjistil, jeho přítelkyně, kterou jsem stěží znal nebo si jí všiml, si ke mně zřejmě vypěstovala takovou tu iracionální zamilovanost na dálku. Ale přiběhl, srazil mě jako náklaďák a já jsem tam ležel v bezvědomí. Když jsem přišel k sobě, odnášeli mě z hřiště na nosítkách. Týmový lékař a univerzitní medici se na mě dívali tak, jako bych byl po smrti. Na levé oko jsem viděl jen s obtížemi, to je pravda, ale <emphasis>opravdovou </emphasis>bolest jsem nepociťoval. Vůbec jsem toho moc necítil…</p>

<p>Prvotní poranění spočívalo v mé páteři. Pomalu začínalo být jasné, že od hrudníku dolů prakticky nic necítím. S levou rukou taky nebylo něco v pořádku. Cit jsem v ní měl, ale prostě jsem s ní nedokázal správně pohnout, když jsem se o to pokoušel. Krk, pravé rameno a pravá ruka, no, ty byly v pořádku. <emphasis>Mimochodem, paní Lincolnová, jak se vám líbila hra?</emphasis>[2] Teď jsem vůbec nechtěl splynout, ale cítil jsem neodolatelný tah, který mi napověděl, že jsem se přiblížil limitu a pokud se nerozhodnu, bude rozhodnutí přijato za mě. Podařilo se mi s tím bojovat nebo alespoň to zadržet o něco déle než o rok, což mi přinejmenším ušetřilo spoustu muk v nemocnici a při nekonečné fyzioterapii. Pak však byl tah příšerný. Cítil jsem, že se dostávám blíž a blíž, stále víc a víc splývám s fyzickou osobou…</p>

<p>Probudil jsem až v příliš velkém tichu a poprvé jsem vnímal nové já více než z pozice pozorovatele. Byl to velice <emphasis>podivný </emphasis>pocit, jak jsem tam ležel v posteli a díval se na temný strop. Má hlava na polštáři byla dost normální, stejně jako pravá paže. Dokonce i levá paže se <emphasis>zdála </emphasis>být v pořádku, i když jsem věděl, že není. Navíc k trvalému poškození páteře mě někdo jiný sekl hřeby na podrážce z levé strany do hlavy. To mi způsobilo také určité poškození mozku nebo nervu. Levým okem jsem pořádně neviděl, a jen v omezené míře jsem ovládal levou paži a ruku. Kdybych nenosil na levém oku klapku nebo ho neměl zavřené, těžko bych viděl. Ten úder, který jsem inkasoval navíc, způsobil částečné ochrnutí levé paže a ruky. Vyzkoušel jsem ji a zjistil jsem, že i když s ní pohybuju velice, velice pomalu, má sklon ke křečím nebo záškubům.</p>

<p>Asi deset centimetru pod podpažím se mé tělo jakoby vytrácelo. Mohl jsem použít pravou ruku a nahmatat ho, ale jinak jako by tam nebylo. Nejednalo se o otázku pohybu, škubání nebo něčeho podobného – prostě odumřelo. Moje část, která představovala původní já, se považovala za strašlivě fascinující a zároveň rozčilující. Nové fyzické já si na to touhle dobou nějak zvyklo.</p>

<p>Podivné bylo, že základní funkce dole pracovaly. Zpracování potravy probíhalo, srdce pumpovalo, plíce pracovaly normálně. Jenom jsem to vůbec necítil a v žádném případě jsem nedokázal úmyslně vyvolat svalovou činnost.</p>

<p>Nejvíce mě rozčilovalo, že jsem musel nosit tu pitomou plenu. Částečně proto, že jsem mohl poznat její znečištění jen podle zápachu, a hlavně protože jsem potřeboval někoho jiného, aby ji vyměnil.</p>

<p>Takže nakonec ze mne žádný miláček žen nebude. Přinejmenším pokud nenajdu nějakou velice podivnou.</p>

<p>Napadlo mě, že takhle pro Starka nebo pro jeho přisluhovače představuju nehybný terč, jestli mě najdou. Co bych mohl dělat? Zadržet je svou jedinou dobrou paží?</p>

<p>Ne, že by na tom doopravdy záleželo. Ve skutečnosti jsem věděl, že mou jedinou nadějí v <emphasis>tomto </emphasis>životě je, že mě Stark <emphasis>najde, </emphasis>i když to znělo bláznivě. Než jsem musel utéct z bývalého Brandova projektu, podařilo se vytvořit tak silné energetické pole, že dokázalo prorazit programem, který představoval to, co jsem považoval za realitu. Uvnitř pole, když jsme do sebe nasávali tu energii, jsme dokázali provádět neuvěřitelné množství skoro zázračných věcí. V takovém prostředí bych se dokázal opravit. Nějak jsem <emphasis>věděl, </emphasis>že bych to dokázal.</p>

<p>A tehdy mi došla ironie mé nové existence, této alternativy k životu. Neměl jsem představu, jak mě Stark vmanévroval do pekla, ale dostal mě právě do něj. Jako jedinou osobu, které zbyla určitá znalost systému a alespoň náznak řešení hádanky Brandových skříněk, mě dostal do situace, kdy jsem byl plně v jeho moci.</p>

<p>Minulý život mi už začínal připadat jako sen. Pouze mé znalosti technologií, o kterých jsem nemohl nic vědět, a detaily vzpomínek na ten život mi zachovaly víru, že k tomu skutečně došlo.</p>

<p>Jmenoval jsem se Andrew Cornell Maddox, ale v minulém životě jsem <emphasis>býval </emphasis>Cornellem Andrewem Maddoxem. Žádný velký rozdíl. Tenkrát mi říkali Cory Maddox. Když jsem dospíval, byla to jediná ochrana proti tomu, aby mi neříkali Nellie[3] a nemusel jsem se kvůli tomu prát.</p>

<p>Teď jsem byl Andy. Nijak velká záměna, ale přestavovala velký rozdíl v sebedefinování. Okolnímu světu jsem vnutil jméno Drew. Drew Maddox. Znělo staromódně, ale na tom k čertu nezáleží. Andrew by se hodilo pro nějaké bohaté děťátko a Andy Maddox pro chlápka, který soutěží v Mayberry v přetahování traktorů.</p>

<p>Ne, že by na tom záleželo. Teď ne.</p>

<p>Alespoň že měla oregonská universita pořádné pojištění úrazů a odpovědnosti. Můj otec teď byl lepším pojišťovacím agentem než v minulém životě a měl přístup k tolika penězům, kolik jsem mohl potřebovat. Získal jsem opatrovnický fond pro mrzáčky, který by v zásadě mohl pokrýt náklady na mé ošetřování a léčení po celý život, ať bych žil jakkoliv dlouho. Máma nechtěla ani slyšet o tom, že by mě dali do ústavu, i když by to bylo takové to přepychové zařízení pro bohaté nešťastníky. Tak jsem se nakonec ocitl po jeden a půl roce terapie zpátky ve svém pokoji, ve vlastním domě, s denní sestrou a fyzioterapií na rehabilitační klinice ve městě třikrát týdně. Pokud mě někdo vyzvedl, oblékl a upoutal do kolečkového křesla, dokázal jsem s ním jezdit v rámci omezení jeho elektromotoru. Samozřejmě jsem nemohl vycházet bez doprovodu a máma byla vždy paranoidní, když jsem vůbec byl venku.</p>

<p>Strávil jsem spoustu času tím, že jsem ve svém pokoji sledoval televizi. S dálkovým ovládáním to nebyl problém. V tomhle životě však televize byla trochu klidnější, usedlejší, a daleko víc omezená proti milionům kabelových kanálů, na jaké jsem byl kdysi zvyklý. Programy poskytovaly tolik násilí, jak byste očekávali, ale ne moc sexu a dokonce ani klení. <emphasis>Bylo </emphasis>to zde trochu jiné v drobnostech, téměř jako kdyby padesátá léta nikdy neskončila a za půl století nebo po ještě delší době všichni předstírali, že stále trvá éra seriálu „Nechejte to Bobrovi[4]“.</p>

<p>Spousta varietních show, čistá komika, sitkomy ve starém stylu, detektivní příběhy a westerny, ve kterých lidé nikdy příliš nekrváceli. Ženy nebyly přímo nuceny, aby zůstaly v kuchyni – existovaly ženy lékařky, právničky a dokonce měly zastoupení i mezi policisty, i když ne v takovém počtu, na jaký se pamatovalo mé staré já. Muži však většinou nosili obleky a všechny ženy, dokonce i dívky, nosily šaty nebo sukně. Snažil jsem se vybavit si minulost a nedokázal jsem si vzpomenout na mámu v něčem jiném než v sukni, i když jsem si stěží pamatoval, že by v mém minulém životě nosila něco jiného než obyčejné džíny.</p>

<p>Nakonec mi došlo, že tu skutečným modelem nebyla padesátá léta, možná to odpovídalo spíše třicátým létům. Na obě uvedená desetiletí jsem si nepamatoval, jenom jsem je viděl ztvárněná ve filmech. Ve třicátých letech byly ženy drsné a v seriálech mlátily bídáky, skákaly po vlacích a Dale Evansová dokonce uměla střílet stejně dobře jako Roy Rogers, ale všechny nosily sukně.</p>

<p>Působilo to podivně, přestože jsem současně měl úplné vzpomínky na to, jak jsem vyrůstal v tomto prostředí. Rozdíly nestačily k domněnce, že se jedná o skutečně podivný a cizí vesmír, ale působily jako stálá připomínka, že nejsem tou osobou, kterou jsem znal.</p>

<p>Dokonce jsem si ani nebyl jistý, jakému světu bych dal přednost. V Coos Bay nebylo za teplého počasí vůbec neobvyklé, že si děti hrály samy a že někteří sousedé nezamykali dveře. Problémy s jinými drogami než s alkoholem se omezovaly téměř výhradně na feťáky, a těch bylo pár. Lidé si stěžovali na problém kriminality, ale ve srovnání se Seattlem, ve kterém jsem žil, to bylo jako mateřská školka. Seattle v tom světě přitom patřil k městům, kde se žilo lépe.</p>

<p>Technologie také nedospěla k obvyklému standardu. Dosažení stejného výpočetního výkonu, jaký měl v minulém světě můj laptop, tu stále vyžadovalo několik místností, ale postupovali správným směrem. Začal jsem žádat knihy o počítačích a programovacích jazycích a musel jsem se smát, když jsem zjistil, jak moc se tu ještě používá FORTRAN. Pak jsem začal zkoumat Assembler a začátky toho, co se mohlo na jedné straně vyvinout do Pascalu a na druhé do Basicu, a divil jsem se, že ještě tak říkajíc nevynalezli kolo.</p>

<p>Dokázal jsem psát programy na úrovni, které by těžko dokázali uvěřit. Problém spočíval v tom, že technologie byla minimálně o dvacet let opožděná proti mému předchozímu světu. Začínal jsem si přát, abych byl věnoval historii větší pozornost. Těmhle lidem zřejmě něco nedalo ten počáteční impuls, který jsme my měli.</p>

<p>Možná to bylo proto, že se jednalo o méně soutěživý svět.</p>

<p>Atomová bomba zřejmě nefungovala správně či co, protože Spojenci byli donuceni k invazi do Japonska. Urputné boje přitom trvaly dva roky a způsobily smrt milionů Japonců a asi půl milionu Američanu. Ještě předtím se Němcům a Japoncům podařili docílit zhroucení Ruska, které bylo v zoufalém stavu.</p>

<p>Dobyvatelé nedokázali doopravdy nahradit původní režim – jednalo se o příliš velikou rozlohu a oni nebyli připraveni ji ovládnout. Pořádně je to zruinovalo. Drželi cenné části a zbytek se rozpadl na stovky zemí třetího světa. Bylo to <emphasis>Německo</emphasis>, které jsme nakonec porazili s použitím atomové bomby. Velká část té země, no, prakticky neexistovala, včetně Berlína. Také velká území v Polsku a Rusku byla neobyvatelná.</p>

<p>Spoléhal jsem na to, že když válka trvala o tolik déle, mohli by mít dokonce lepší počítače. Boj však zjevně trval tak dlouho, že pořádně vyčerpal také vítěze. Vzpamatovávali jsme se celá desetiletí. Tyto události ukazovaly, jak pouhých pár změn dokáže vytvořit zcela novou existenci.</p>

<p>Skutečnost v Coos Bay mi díky tomu připadala daleko povědomější, než jsem očekával.</p>

<p>Otevřeně řečeno, myslím, že bych uvítal domácí počítač, modem, solidní připojení na Internet nebo dokonce nějakou komerční službu. Problém spočíval v tom, že i když byl vynalezen tranzistor a to všechno, technologie tu přinejlepším odpovídala počátku sedmdesátých let z mé minulé existence. Něco se podobalo spíše šedesátým létům a všechno od módy po společenské hodnoty působilo spíše jako léta padesátá. Nebyl to ten nejlepší svět k tomu, být upoután na lůžko, i když, většina lékařských znalostí se tolik nelišila. Tendence válek zdokonalit tento obor zůstala zachována.</p>

<p>Po nějaké době to bylo tak zlé, že jsem toužil po starém dobrém oplzlém <emphasis>Geraldu </emphasis>a doufal jsem, že se ve dveřích ukáže Al Stark nebo možná Les Cohn, jehož pravou rolí v této celé záležitosti jsem si stále nebyl jistý.</p>

<p>V čem jsem se stále nedokázal vyznat, byl celý problém Brandových skřínek a přenosů mezi světy. Wilma a já jsme si pracně <emphasis>probojovali </emphasis>cestu ze světa do světa, přelstili jsme nějaké hnusné pavoukovité tvory, abychom se přes ně dostali. Nevěřil jsem, že by si Al a jeho parta špinili šaty procházením takovou cestou.</p>

<p>Kromě toho, že jsem se většinou povaloval a pročítal všechny knihy, které jsem si prostřednictvím jiných lidí opatřil z knihovny, strávil jsem spoustu času prostě jen uvažováním, uzavřený do sebe, stále dokola jsem přemýšlel o některých věcech, ať jsem chtěl nebo ne.</p>

<p>Ústředním bodem všeho byl Matouš Brand. Nikdy jsem se s ním nesetkal a znal jsem ho jen podle reputace v jediném minulém životě, na který jsem se pamatoval. Nejspíš bych ho osobně nepoznal, kdybych na něj narazil, protože jsem viděl pouze fotografie, ale něco na něm mě stále dráždilo. Nezmizel v tomto novém světě. Neprocházel celou touto mašinérií. Vytvořil v modulech, Brandových skřínkách, dokonalé systémy virtuální reality, a během zdokonalování Skřínek v jednom z nich zmizel.</p>

<p>Teď ale chvilku počkejte.</p>

<p>Pokud byly Brandovy skřínky vynálezem v mém původním vesmíru, jak na tom trval Stark a ostatní, tak co se stalo s Brandem? Bude ten původní vesmír stále existovat, dokud z něj všichni neodejdeme? Existovaly stovky, tisíce, miliony vesmíru jen proto, že tam uvázl jeden nebo více z nás?</p>

<p>Probojovali si Stark, Les a všichni ostatní, kteří přeskakovali z vesmíru do vesmíru, svou cestu zcela nazí, nebo prošli a nezkřivil se jim ani vlásek na hlavě? Jestli ano, tak jak to provedli?</p>

<p>Byla to vzrušující myšlenka. Předpokládejme, že Brand <emphasis>nevynalezl </emphasis>ty Skřínky jako část nějakého vládního projektu v původní existenci. Předpokládejme, že už je měl.</p>

<p>Ale dávalo to smysl? Nestačilo se jen dotknout hlavou jedné z nich a vstoupit do jejich virtuálních realit. Byly připojeny do velikého počítače a vy jste museli být připraveni ve speciálním modulu, téměř jako v rakvi, se zabezpečeným přívodem kapalin, odvodem odpadů, nitrožilní výživou a také kybernetickými kontakty.</p>

<p><emphasis>A pak existovala vize s Waltem Slideckerem a s jeho podivnými malými mimozemšťany, kteří něco vykládali z jednoho tunelu ve virtuální realitě.</emphasis></p>

<p>Vykládali co? A odkud ti malí tvorové přišli?</p>

<p>V hloubi duše jsem věděl, že jsem byl nějak oklamán, oklamán těmi několika málo lidmi, kteří tenkrát chápali, o co jde. Co to Stark prohlašoval? Devět životů? Víc? Bylo těžké si vzpomenout na podrobnosti.</p>

<p>A Brand – byl představován těmi různými vizemi z Alenky v kraji divů, které se stále zjevovaly? Byl za ně alespoň částečně odpovědný, tím jsem si byl jistý. Přinejmenším v jednom případě, pod vlivem jistých drog, se nám k němu podařilo dostat v místě, kde se soustředila ohromná energie mezi vesmíry. Setkat se s ním, mluvit s ním a dokonce tu energii použít.</p>

<p>Nebylo pravděpodobné, že bych tu takové drogy nalezl – pokud to vůbec bylo těmi drogami.</p>

<p><emphasis>Tahle </emphasis>myšlenka mě vzrušila, poskytla mi nějakou naději. Co když dokážeš získat přístup k části té energie i bez něčí pomoci zvnějšku? Chci říct, co tenkrát způsobilo vznik tunelu ve středisku? Jak mohli Walt a Cynthia vědět, kde se ten jejich tunel s těmi malými tvory objeví, a jak došlo k tomu, že se objevil na takovém odlehlém místě? Měl bych strávit svou současnou existenci tím, že bych se učil meditaci, nějakému transcendentálnímu buddhistickému systému, který by mi pomohl dosáhnout za tuto realitu, která byla falešná, ale přesto mě věznila?</p>

<p>Nějak se nezdálo, že by měl Stark sklony k meditaci, ani že by patřil k lidem užívajícím drogy. Přesto muselo něco existovat, nějaké spojení, nějaký způsob, jak si alespoň zjednat přístup. Jestli to byla záležitost vůle, mohl jsem ten způsob objevit. K čertu, nikam jinam jsem jít nemohl a nic jiného jsem nemohl dělat.</p>

<p>Po dlouhou dobu jsem nedospěl k žádným výsledkům a začal jsem uvažovat, co můžu podniknout. Stále jsem myslel na Wilmu, která alespoň věřila, že dosáhla indiánské verze buddhistického „to, co je za vším“ a proskakovala stromy do šamanského podsvětí. Nikdy jsem tomu doopravdy nevěřil, ale viděl jsem podsvětí, které bylo přinejmenším stejně podivné, takže si asi nedělala legraci. Tedy, cožpak lidé pořád nemají nějaké vize? Neprohlašují někteří lidé, že viděli věci, které jiní nedokázali, neviděli? Necestovali do astrálních světu, ať byly čímkoliv, neviděli aury nebo duchy?</p>

<p>Jednalo se zkrátka a dobře o šílenství? V mém minulém životě jsem měl učitele psychologie, který vyslovil stejnou otázku a prohlašoval, že zdravý rozum je relativní. Vejdete do místnosti a tam stojí člověk, který zírá na strop. Podíváte se, nic nevidíte a zeptáte se, o co vlastně jde. Ten člověk vám řekne: „Já se přece dívám na toho šest stop vysokého purpurového králíka, který visí za uši na lustru!“ Začnete couvat ke dveřím, abyste zatelefonovali lidem v bílých pláštích, když vtom vejde dovnitř jiná skupinka. Všichni se zastaví, zírají a mluví o purpurovém králíkovi, který visí za uši na lustru. Vyjde najevo, že všichni kromě vás tu věc vidí. Tak kdo je blázen?</p>

<p>Harveyův motiv je pouze variantou toho samého. Elwood P. Down prohlašoval, že jeho nejlepší kámoš, se kterým chodí pít, je šest stop vysoký králík jménem Harvey. Nikdo jiný – nakonec s výjimkou psychiatra – tu věc neviděl, ale jak se ukázalo, byla opravdu reálná.</p>

<p>Pomůže mi to tady? Bylo něco z toho, co jsem viděl, slyšel, cítil, čeho jsem se dotýkal, <emphasis>skutečné</emphasis>? Nebo to všechno byla iluze, pocházející z nějakého ohromného, neměřitelného počítače, napájeného něčí vymyšlenou realitou? Nevěřili členové scientistické církve v to samé? Že všechno, co považujeme za skutečné, je ve skutečnosti iluzí? Vždycky jsem je považoval za cvoky, ale zase, viděli jste někdy, kolik <emphasis>starých </emphasis>lidí je v čítárnách scientistické církve? Spousta.</p>

<p>Díky tomu působily Brandovy skřínky ještě podivněji. Chci říct, skřínky, které obsahovaly celé malé světy a existovaly <emphasis>uvnitř </emphasis>virtuálních vesmíru? Odraz odrazu v zrcadle?</p>

<p>No, pracoval jsem na tom. Vyzkoušel jsem všechny typy cvičení na soustředění, žalmy a mantra. Nic doopravdy nefungovalo. Nakonec na mě začala doléhat frustrace. Utrhoval jsem se na rodiče, na najaté chůvy, vztekal jsem se na televizi, přestal jsem se pokoušet v něčem se vyznat nebo dokonce opouštět svůj pokoj. Zdálo se, že nic nemá cenu. Dokonce i čas a běh ročních období mi připadaly bezvýznamné.</p>

<p>Čím déle to pokračovalo, tím víc ze života Coryho Maddoxe se zdálo jako sen, fantazie mrzáka a trosky na vozíku. To bylo nejhorší. Začal jsem pochybovat o tom, kdo jsem, kým jsem byl. Čím víc jsem pochyboval, tím se mi to zdálo méně reálné.</p>

<p>Táta nakonec dostal infarkt a pro mámu jsem se stal nezvladatelnou zátěží, když se musela starat také o něj. Začal jsem si všímat, jak oba <emphasis>zestárli, </emphasis>zejména výrazu matčiny tváře, jakéhosi propadlého, opotřebovaného pohledu někoho, kdo už prožil všechno, co dokáže snést.</p>

<p>„Prostě to nedokážu. Andrewe,“ řekla mi jednoho rána, když už vypadala tak, že může každou chvíli upadnout.</p>

<p>„Miláčku, už dál nedokážu zvládnout tvého otce a tenhle dům a opravdu se zamýšlím nad tím, jestli jsme ti prospěli, když tě držíme tak zavřeného.“</p>

<p>Vypěstoval jsem si takovou sebelítost a takovou beznaděj, a přesto jsem se cítil natolik pohodlně ve svém ochranném obalu, že jsem skoro pronesl jedovatou poznámku, která by ji navždy zranila. Něco uvnitř mě však na poslední chvíli zadrželo. Místo toho jsem řekl „rozumím“, i když jsem takový pocit neměl. Prostě jsem nedokázal přenést bolest na ni, i když jsem klesl tak hluboko. „Předpokládám, že nic můžu dělat kdekoliv.“ Pro otce znamenal infarkt předčasný odchod do důchodu a kontroly neschopnosti, máma neměla vůbec žádný příjem a na péči o mě mohly být věnovány jen omezené prostředky. Nakonec bylo rozhodnuto, že pro tátu bude nejlepší bydlet poblíž srdečního specialisty na severu v Portlandu. Přestěhovali se tam s mámou do dvoupokojového bytu, který se dal lépe zvládnout.</p>

<p>Pojišťovací společnost ale šílela z toho, co se mnou vlastně udělat. Domy s pečovatelskou službou nebyly to pravé – byly plné devadesátiletých lidí s Alzheimerovou chorobou. I když měl někdo aktivní mysl a tělesné omezení, všechny aktivity byly orientované na staré lidi.</p>

<p>Existovaly domy pro skupiny postižených a ochrnutých, ale většinou je vedly náboženské skupiny, a my jsme nikdy nepatřili k lidem, kteří chodí do kostela. Byl jsem sice pokřtěn v episkopální církvi a celé roky jsme při vzácných příležitostech navštěvovali kostel – o vánocích a velikonocích, ale to nestálo za řeč. V Coos Bay ani Portlandu stejně episkopální církev nesídlila. Přinejmenším tu neměli žádné ošetřovatelské zařízení. Ale adventisté měli jedno v Coos Bay, mormoni u Portlandu a katolíci ve Vancouveru, stát Washington, přímo proti Portlandu na druhé straně řeky Columbia. Když jsem měl možnost si vybrat, kým bych byl raději vězněn, zvolil jsem si katolíky. Jejich doktrínu jsem nepřijímal o nic víc než ty ostatní, ale episkopální náboženství se dost blížilo katolickému, takže jsem alespoň věděl, o co k čertu jde. Katolíci neměli takový odpor k troše neřestí a jejich zařízení bylo dostatečně blízko k mým rodičům, aby mě mohli nadále pravidelně navštěvovat.</p>

<p>Ve světě Coryho Maddoxe existovalo určité reformní hnutí, kde se mše sloužily anglicky a jeptišky nosily běžné oblečení, ale ve světě Drewa Maddoxe ne. Tady jeptišky stále nosily dlouhé černé hábity a vysoké bílé čepce. Mše se sloužily vždy latinsky. Přesto jsem měl v některých věcech pravdu. K večeři byla trocha nesvěceného vína a občas kapka whisky. I když se snažili, abych přestoupil na jejich víru, vždy to byli docela rozumní lidé. Jeptišky se zdály být více oddány onomu světu než kněží. Kněz ve středních letech, který vedl mé nemocniční oddělení – což byl ve skutečnosti komplex, přestavující něco mezi nemocnicí a obytným domem – byl Kanaďan, který kouřil dýmku a miloval bourbon. Jmenoval se Pierre Lebeck a trval na tom, aby se mu říkalo Otec Pete, protože nesnášel, aby byl oslovován Pére Pierre. Napadlo mě, že je asi psycholog a my představujeme jeho praxi, ale jestli to byla pravda, tak to moc nepřeháněl.</p>

<p>„Pojďte! Měl byste trošku chodit ven a prohlédnout si alespoň váš maličkatý svět!“ plísnil mě a potahoval z dýmky, která často nebyla ani zapálená. Nemyslel jsem si, že ji <emphasis>vůbec </emphasis>někdy zapaluje, s výjimkou společenské místnosti a venku, ale vždy ji měl v ústech. Se svou vysokou hubenou postavou a francouzským hákem se proto dost podobal Sherlocku Holmesovi v kněžském rouše.</p>

<p>„Jděte pryč!“ naléhal jsem pokaždé. „Za tenhle pokoj platím a chtěl bych být o samotě!“</p>

<p>„Hm. Jsem jako kulturní referent na výletní lodi, kde zaplatíte tisíce za plavbu, abyste mohl jen odpočívat, ale on trvá na tom, abyste šel hrát volejbal, věnoval se aerobiku a ranní rozcvičce. Je mým životním posláním, abych otravoval lidi jako vy.“</p>

<p>Pokračovalo to dlouho, ale on příliš miloval dlouhý boj a dělal jednu věc, která mámu a tátu <emphasis>nikdy </emphasis>nenapadla: uplácel mě. Nepovolili mi žádné skvělé cukroví, které vyráběli. Vůbec žádné zákusky, jen ve společenské místnosti. Pokud jsem se tam uráčil objevit, měl jsem v rámci lékařských omezení přístup také do malého baru.</p>

<p>Otec Pete mě také naučil kouřit. Myslím, že docela schválně. Bylo to něco, s čím doktoři hromadně nesouhlasili a co by mě samotného nenapadlo. „Cory“ kdysi kouřil cigarety, v existenci, v níž jsem už stěží věřil nebo na ni myslel. I on však zanechal ze zdravotních důvodů kouření dříve, než mu úplně podlehl. Otec Pete to nezkoušel s cigaretami – stejně bych z velice dobrého důvodu nekouřil na pokoji, ale jen ve společenské místnosti, jídelně nebo venku. Ne, získal můj zájem o doutníky – velké silné doutníky, které vyžadovaly, abych měl prostor sám pro sebe, nebo mě vykázaly ven na nádvoří.</p>

<p>Stejně jako příležitostná whisky nebo míchaný nápoj to byla neřest, kterou jsem skutečně vychutnával, ale která mě přiměla, abych se pohyboval z místa na místo. Jistě, že jsem rozuměl jeho motivům a viděl, že to samé tu hraje i na další pacienty. Nezáleželo na tom, protože to bylo potěšení v životě, který mi přinášel od toho dne na fotbalovém hřišti příliš málo radostí.</p>

<p>Přemýšlel jsem, jestli si na to ošetřovatelky, samé jeptišky, mimo náš doslech stěžovaly. Měl jsem však podezření, že byly vybrány proto, že věděly, jaké mají pacienty a jaké poslání, a že budou tolerantnější než většina.</p>

<p>Tak došlo k tomu, že jsem každý den zvonil pro pomoc, aby mě oblékli a pomohli mi do elektrického vozíku – a vyjížděl jsem ven do společenské místnosti a často ven na nádvoří abych si zakouřil. Tam jsem si připomněl doteky větru a nadýchal se čerstvého vzduchu, bez ohledu na doutník.</p>

<p>Musím připustit, že jsem prakticky ztratil všechnu víru v Cory Maddoxe. Dokonce jsem dost opustil i Drewa, i když jsem stále dával přednost Andrewovi před Andym. Začínal jsem opravdu pochybovat, jestli všechno, co už dávno skončilo, bylo něčím víc než nějakou fantazií, plnící má skrytá přání.</p>

<p>A pak, jak jsem tam jednoho dne seděl a pokuřoval doutník, prošly kolem dvě jeptišky a vzbudily mou pozornost. Nedalo se to nijak vysvětlit, ale prostě jsem <emphasis>věděl, </emphasis>že jsem tu dvojici už dřív viděl. Skoro přesně takhle, i když to nebyly jeptišky. Tenkrát ne.</p>

<p>Ty tváře, ty hlasy…</p>

<p>Ve stejném okamžiku přicházel po cestě otec Pete. Prošel rovnou kolem nich, kývl a usmál se. Pak zabočil, vešel do nádvoří a zpozoroval mě. Zastavil se, a jak jsem doufal, přišel ke mně.</p>

<p>„Ahoj, Andrewe. Je pěkné si pro změnu užít den s trochou sluníčka, ne?“</p>

<p>Přikývl jsem, ale nemyslel jsem na počasí. „Otče, znáte ty dvě jeptišky, které zrovna prošly kolem?“</p>

<p>Otočil se a podíval se, jak v dálce mizí jejich černé hábity. „Myslíte speciálně je? Ano, trochu. Moc dobře ne.“</p>

<p>„Jen mě na chvíli zabavte. Jak se jmenují?“</p>

<p>Chvíli přemýšlel. „Jedna je sestra Marie Alice, docela chytrá žena. Má doktorát z klinické psychologie, věřil byste tomu? Ta druhá je učitelka a knihovnice. Myslím, že se jmenuje sestra Rita. Nejsou tu dlouho. Proč? Znáte je?“</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, o tom pochybuju. Prostě mi jen připomněly dvojici, kterou jsem kdysi znal.“ Samozřejmě jsem lhal. Poté, co mi to potvrdil, jsem přinejmenším věděl, že nejsem blázen, a spadla ze mě spousta z mého zoufalství.</p>

<p>Sestra Marie Alice. Doktorka Alice McKeeová, předpokládám? A její společnice. Rita Alvarezová.</p>

<p>Zrovna takové, jaké byly. Stále hodně drží při sobě a jsou tu jako ženy.</p>

<p><emphasis>V tom případě to věděly!</emphasis></p>

<p>Naskýtala se otázka, jestli mě poznaly.</p>

<p>Bývalý Cory nepocházel z Coos Bay a taky nebyl mrzák. Také jsem vypadal jinak, nejen kvůli fyzickým problémům, ale také proto, že jsem měl plnovous a dost dlouhé vlasy, i když se teď nosily krátké. Taky jsem byl, jako spousta lidí, kteří hodně leží, tlustý.</p>

<p>Pořád jsem se ale jmenoval Maddox. Tím jsem byl zranitelný, protože jedna z nich jistě mohla mít přístup k důvěrným materiálům o místním personálu a pacientech.</p>

<p>Byly tu kvůli tomu? Proč bychom se jinak, ty dvě a já, setkali na jednom místě za těchto velice nepravděpodobných podmínek?</p>

<p>Pokud všechno bylo stejně konzistentní, nebylo alespoň pravděpodobné, že bych byl svěřen doktoru Lesi Cohnovi – ne tady. McKeeová a Alvarezová byla v každém případě dobrá katolická jména.</p>

<p>Bylo nepravděpodobné, že by se jednalo o čirou náhodu, ale najednou jsem si vzpomněl, že kdosi jednou mluvil o synchronnosti mezi životy. Čím jste měl k někomu v minulém životě bližší vztah, tím blíže jste mu byl v následujícím. Zatím to nebyla pravda – jinak bych už určitě narazil na Riki a Wilmu. Možná to ale vyžadovalo čas. Kdy se Cory setkal s Riki? Když už byl dávno dospělý, to bylo jisté. A s Wilmou ještě později. Možná mezi tím byl nějaký vztah.</p>

<p>V jednom životě za druhým většinu z nás něco spojovalo proto, že jsme to mohli vědět, i proto, že jsme tvořili skupinu. Vůbec to nedávalo smysl, ale stejně to byla pravda. Teď už jsem žil podruhé ve státě Washington. Pokud jsem věděl, nikdy jsem se neocitl tak daleko jako na Srí Lance, v Burundi. Francii nebo Mongolsku. Naše jména a některé fyzické rysy se mohly klidně nějak změnit ale ne dramaticky, ne všechno najednou, alespoň pokud jsem věděl.</p>

<p>Problém spočíval v tom, že tu byly ty dvě, stejně jako se zdržovaly poblíž, když se nám s Wilmou podařilo přejít na druhou stranu. Ať už věděly, že tu jsem, nebo ne, jistě tu byly za nějakým účelem. Na rozdíl ode mne totiž měly určitou volnost pohybu a jistou svobodu jednání. Jak se dostaly do této roviny? Podařilo se jim do ní dostat pod ohromnými pavouky, nebo to bylo daleko snadnější, když jste věděli, co děláte? A za čím šly?</p>

<p>A především, co bych proti tomu k <emphasis>čertu </emphasis>mohl dělat, i kdybych na to přišel?</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>

<p><strong>ZAJÍC BŘEZŇÁK ZASAHUJE</strong></p>

<p>„Pamatujete se na ty sestry, o kterých jste si tuhle myslel, že jste je poznal?“ zeptal se nenucené otec Pete, zatímco jsme seděli ve společenské místnosti a čekali, až začnou v televizi dávat baseballový zápas.</p>

<p>Trochu jsem ztuhl. Ještě jednou jsem venku viděl Alici McKeeovou, když přecházela z jednoho místa na jiné. Alvarezovou jsem neviděl vůbec a jistě jsem nechtěl, aby se o mně dozvěděly, pokud už k tomu nedošlo. „Ano?“</p>

<p>„Právě včera jsem absolvoval příjemnou večeři s matkou představenou a několika hosty, včetně těch dvou.“ řekl mi kněz. „Sestra Marie Alice tu hledá útočiště, zatímco sestra Rita využívá tenhle klášter na kopci jako základnu a přitom navštěvuje knihovnické kursy v Portlandu. Zdá se, že se chystají přejít na standardizovanou počítačovou metodu katalogizace knih v knihovně Kongresu nebo něco takového a ona musí absolvovat podpůrný kurs. Obě jsou velmi zajímavé. Zjevně se znaly dřív, než složily slib. Nebyl jsem ale schopný zjistit, kdy a jak se seznámily.“</p>

<p><emphasis>To bych vám mohl sdělit, otče, ale nevěřil byste mi. </emphasis>„No, věřím, že alespoň jedna z nich je tou, za kterou jsem ji považoval. Byl bych však raději, kdyby nevěděla, že tu jsem. Má minulá zkušenost s ní byla velmi nepříjemná. Obávám se, že jsem proto tak silně reagoval, když jsem je viděl.“</p>

<p>„Skutečně? Nebylo by mě napadlo, že se s vámi některá z nich mohla setkat už dřív. Říkaly, že jsou tu v kraji naprosto nové.“</p>

<p>„To – no, nemá cenu zabíhat do podrobností. Prostě bych dal přednost tomu, kdybychom se nesetkali. Nezmiňoval jste se o mně, ne?“</p>

<p>„Vlastně ne, protože jste si předtím nemyslel, že je některá z nich tou správnou osobu. No, už tu moc dlouho nebudou. Sestra Marie Alice nastupuje na dva roky do vzdělávacího oddělení ve Stanfordu. Mají tam zajímavý program srovnávacího náboženstva, nabízejí stáže a přijali ji. Sestra Rita mluvila o tom, že se chystá na doktorát v oboru knihovnictví, ale kam, to si nejsem jistý. Mám však podezření, že to nebude Stanford, když je církevní rozpočet tak napjatý. Jestli je dobrá, bude to s největší pravděpodobností Katolická universita nebo Notre Dame.“</p>

<p><emphasis>Ach, určitě je dobrá, </emphasis>pomyslel jsem si kysele. Ale nějak se mi nezdálo, že by se ty dvě v téhle chvíli rozdělily. Pokud McKeeová mířila do Stanfordu, tak jsem si byl jist, že ta druhá bude přinejmenším v sousedství. Přesto jsem tu byl dost dlouho, abych poznal jemné rozdíly v těch tučňáčích uniformách a jejich barvách. Nepatřily ke stejnému řádu, což je mohlo rozdělit v každém případě.</p>

<p>„Přemýšlel jste někdy, že byste se vrátil do školy. Andrewe?“ zeptal se mě otec Pete. Nebylo to poprvé. Lámal jsem si hlavu nad tím, kam míří, a teď jsem to věděl. „Jste chytrý mladík. I když máte poškozené tělo, máte zdravou mysl. Co ten génius v Anglii? Stěží dokáže pohnout prstem, ale očekává se, že odhalí podstatu celého vesmíru.“</p>

<p>„Vím, koho myslíte. Ale on je také atheista a chce dokázat, že Bůh není nutný. Překvapuje mě, že mi dáváte za příklad právě <emphasis>jeho</emphasis>.“</p>

<p>Otec Pete pokrčil rameny. „Jsou někteří lidé, kteří k tomu prostě nedospějí. Nikdy. Ostatní, jako Ben Franklin a Albert Einstein, se později ve svém životě vrátili k víře. Víte co? Vsadím se, že ten člověk nestrávil ani desetimilióntinu procenta času, který strávil přemýšlením o příčině velkého třesku, tím, že by se zamýšlel se nad <emphasis>skutečnými </emphasis>náboženskými otázkami a zkoumal je. Četl jsem jednu z jeho knih. Tančí kolem problému, na který raději nechce narazit. Dává provizorně dohromady zcela alternativní čas, tak aby jeho výpočty vyšly, a vytváří scénář, ve kterém je jeho matematika správná, který však není o nic věrohodnější a poskytuje daleko méně důkazů o skutečnosti, než o sobě podává Bůh. Ne, ten člověk zemře a nedospěje k tomu, co nejvíc chce, k vysvětlení všeho, co existuje, ke sjednocené teorii nebo jak tomu říkají. Nemíní se totiž zatěžovat s ostatními, kteří byli také natolik chytří, že přišli s vysvětlením. To znamená se stvořením, můj chlapče! Bez ohledu na nesprávné interpretace a všechno zneužívání síly a intelektu v Jeho jménu nelze obejít skutečnost, že odpovědí je Bůh. Ne, nelze ji obejít.“</p>

<p>Usmál jsem se na něj. „Nikdy nemáte pochybnosti? Co když se jednoho dne probudíte a zjistíte, že všechno, o čem jste si myslel, že znáte, je špatně? Nejen náboženství, myslím tím <emphasis>všechno. </emphasis>Že je celý vesmír jen nějakým počítačovým programem, který lze zapínat a vypínat, a vás s ním?“</p>

<p>Zdálo se, že ho má reakce překvapila, ale zasmál se. „Tak teď předpokládejme, že máte pravdu. Změnilo by se tím něco?“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Za vším existuje veliké svaté tajemství, Andrewe. Myslím, že to mě přitahuje ze všeho nejvíc. Jestli existuje Bůh, čím jsme v tom případě my a čím je tohle všechno, když ne výrazem Jeho myšlenek. Jeho vůle. Jeho – no, představivosti? Věřím, že On je můj stvořitel, ale v pragmatickém smyslu je také můj nadřízený. Pokud ho chcete považovat za hlavního programátora a nás za počítačovou simulaci, dobře, proč ne? Skutečně to nemůžeme <emphasis>vědět </emphasis>na stejné úrovni, jako On. Proto používáme umělé konstrukce, aby naše myšlení dokázalo v dostatečné míře pochopit, co tam je, abychom mohli jednat v souladu s tím, co existuje. Nemám žádné problémy s lidmi, kteří chtějí přemýšlet takovým způsobem, pouze s lidmi, kteří to okamžitě odmítají, ať už kvůli tradicím nebo tomu, co oni sami nebo jejich tetička Louise <emphasis>považovala </emphasis>za náboženství. Církev mi poskytuje systém, který mi umožňuje se s tím vyrovnat, ale nemůžu předstírat, že tomu skutečně rozumím. Já <emphasis>skutečně </emphasis>věřím, že kdyby chytří lidé strávili tolik času, jako věnují jiným oborům studia, spíš studiem důkazů než pouhých tradic a své vlastní náboženské výchovy, přišli by s výsledky, které by je přinejmenším vyvedly z míry.“</p>

<p>Vzdal jsem se. „Možná máte pravdu. Otče. Možná máte pravdu.“</p>

<p>Nezabýval jsem se nápadem chodit znovu do školy z několika důvodů. Kromě jiného, přestože jsem rozumově věděl, že tohle je pouze nějaká existence v ohromné Brandově skřínce, ve vztahu ke mně se jednalo o realitu a mí rodiče tu byli stále živí, i když v mém minulém životě zemřeli. Viděl jsem je vzkříšené, stýkal jsem se s nimi – bylo těžké se s nimi rozloučit, zvláště když jsem si nebyl vůbec jistý, jestli tátu znovu uvidím, pokud někam odjedu.</p>

<p>A samozřejmě, co bych mohl studovat? Před některými lidmi v oboru počítačů jsem měl stále náskok ve znalosti hardware i software, třebaže se všechno postupně zlepšovalo, i když vývoj probíhal trochu jiným směrem. Tady počítače zůstaly soustředěny v Kalifornii. Digital Research se dohodl s IBM a dominoval. O Redmontu ve Washingtonu tu nikdy nikdo neslyšel. Bojovalo se mezi IBM/DR1 a firmou Apple, i když v jednom ohledu historie postupovala stejně.</p>

<p>O dva týdny později, když jsem si vzal poslední číslo časopisu <emphasis>Time</emphasis>, jsem však začal znovu uvažovat o svých chybějících ambicích. Jednalo se o obvyklý přehled technologií a trendu, který vydávali zhruba jednou ročně. Upoutal mě především jeden článek, nebo mě spíše zaujala fotografie a získala si mou pozornost.</p>

<p>„Pod záštitou ministerstva obrany vzniká virtuální realita.“ říkal titulek. Pod ním byl obrázek velké cihlové budovy a legenda „Supertajné experimenty při výuce bojových pilotů tu nepozorovaně probíhaly celá léta“.</p>

<p>Jednalo se o první použití výrazu „virtuální realita“, se kterým jsem se v tomhle vesmíru setkal. Článek pojednával o rozsáhlém výzkumném projektu, v rámci kterého vytvářeli vědci za peníze ministerstva obrany prostředí, kde mohli piloti cvičení pro nová super trysková letadla získat téměř perfektní simulaci letu. Nejen obvyklý letový simulátor, ale mnohem víc. Stejné zařízení také používali k pokusům s beztížným stavem a jinému podobnému výcviku. Zdálo se, že to dotáhli až k přesvědčivým pozemním simulacím.</p>

<p>Část vybavení jsem poznal. Ohromné, gyroskopu podobné zařízení pro pohyb všemi směry mělo trochu divný, ale dost povědomý vzhled. Skafandry, přilby s virtuálním viděním a zvukem – to všechno mi připadalo překvapivě známé. No, <emphasis>vzhled </emphasis>byl jiný, více odpovídal podivnému módnímu pojetí současného světa, ale bylo jasné, co to přesně je a co s tím dělají.</p>

<p>Kdo byli „oni“, se stalo zjevným při pohledu na fotografii vedoucích laboratoří a průkopníku toho výzkumu.</p>

<p>„Doktor Lee Henreid a jeho manželka Robyn, také doktorka přírodních věd, před kdysi tajnou a stále částečně utajovanou laboratoří Stanfordské univerzity.“</p>

<p>Rob vypadal jako žena trochu obyčejněji, ale <emphasis>dal</emphasis> se s jistotou poznat. Po pravdě řečeno, lámal jsem si hlavu nad tím, jakým způsobem se přenesl Lee. Sotva se změnil, stále to byl dobře vypadající blond fešák. Vsadil bych se, že se spousta lidí v laboratoři podivovala, proč si vzal někoho, kdo vypadal takhle.</p>

<p>Lee to věděl – a Rob ne. Alespoň to se dalo zjistit snadno.</p>

<p>Také jsem věděl, že uveřejnění té historky znamená dvě věci. Zaprvé, že teď mají něco lepšího než VR na obrázcích a v článku, něco o tolik lepšího, že už nepovažují za potřebné držet starší objevy pod pokličkou. Za druhé, rozšiřují to kvůli lidem, kteří <emphasis>vědí</emphasis>, aby k nim přijeli. Možná také proto, aby popíchli podvědomí těch, kteří to doopravdy nevědí, ale přesto je mohl takový projekt nějak magneticky přitahovat z důvodů, kterým nemuseli rozumět.</p>

<p>Alice McKeeová mířila do Stanfordu. A poté, co jsem tu potkal Ritu Alvarezovou, jsem byl přesvědčen, že tam sestra Rita směřuje také a pouze se potřebovala poradit, jak to nejlépe udělat. Otec Pete měl pravdu: církev by nikdy neplatila za františkánskou jeptišku, aby šla do Stanfordu. Ne, když měla vlastní vysoce ceněné univerzity v oboru knihovnictví.</p>

<p>Přemýšlel jsem, nakolik skutečně <emphasis>byly </emphasis>jeptiškami. Chci říct, věděl jsem, kým jsem byl a co se opravdu děje, stejně tak jako jakýkoliv z nás. Přesto jsem se cítil pohodlněji jako Andrew než jako Cory. Bez ohledu na to, kdy sem vstoupily, pamatovaly se na celý život, na příčiny vstupu do církve, náboženskou výchovu a to všechno. Mohla Rita z psychologického hlediska od toho všeho prostě odejít? To byla zajímavá otázka.</p>

<p>Stanford by také zamával s mým rozpočtem. Mohl bych se samozřejmě vrátit na Oregonskou státní univerzitu a existovalo mnoho menších škol. Nejspíš jsem mohl docílit, aby mě přijali, pokud bych se nějak dokázal vyrovnat se svým fyzickým omezením a oni by nemuseli přestavět své kampusy, ale Stanford?</p>

<p>Kdybych tam chtěl jít studovat, musel bych buď zvítězit v reklamní soutěži, nebo…</p>

<p>Nebo se úmyslně odhalit a počkat, jestli si pro mě přijdou.</p>

<p>Samozřejmě, mohl jsem to udělat, ale ještě jsem na to nebyl připravený. Možná nebudu nikdy, když vezmu v úvahu, že bych se nejspíš vydal do rukou Lesovi nebo Alu Starkovi, byl bych podroben nepříliš jemnému přeprogramování v Brandově skřínce a nakonec bych zemřel.</p>

<p>Počkej chvíli. Měli tu Brandovy skřínky? Jak by je mohli mít?</p>

<p>Přesto jsem si nadále mohl vybrat mezi něčím a vůbec ničím. Jasnou skutečností bylo, že když sedím na vozíku v domě s pečovatelskou službou pro mladší trvalé invalidy, neschopný si sám alespoň vyměnit spodní prádlo, tak buď musím něco podniknout, nebo jsem stejně jako mrtvý.</p>

<p>Obstaral jsem si pera, papír a pomůcky na rýsování a následujících pár týdnů jsem se tomu věnoval. Otec Pete byl potěšen, že jsem projevil o něco zájem, a proto mi obstaral spoustu věcí, které jsem bez logického zdůvodnění požadoval. Připustil, že nejen přesně nerozumí tomu, co dělám, ale že nerozumí ani tomu, jak to mužů umět. Přesto se jednalo o něco, co mě spojovalo s budoucností, a to plně podporoval. Z mého pohledu se jednalo o riziko, ale cítil jsem, že <emphasis>něco </emphasis>musím dělat. A když jsem byl hotový, dočistil jsem to a dovedl do skvělého stavu, napsal jsem průvodní dopis. Ten vysvětloval můj fyzický stav, ale naznačoval, že toho bude více, pokud budou mít zájem. Nechal jsem otce Peteho, aby dal dopis do pošty.</p>

<p>Pak jsem musel doufat, že ho příjemce nezahodí, že se tomu nevysměje a že přinejmenším pochopí, co by mohla být neurální počítačová síť.</p>

<p>Končilo léto, přiblížil se podzim a já jsem neobdržel od nikoho žádnou zprávu. Začínal jsem si myslet, že jako obvykle nechali všestranného kámoše Maddoxe shnít. Jednoho dne počátkem října, když jsem seděl na posteli ve svém pokoji a četl román, jsem si náhle uvědomil, že někdo vkročil do místnosti. Nebyl to nikdo, koho bych předtím viděl – tím jsem si byl jistý, ani to nebyl žádný kněz. Byl ve středních letech, měl středně dlouhé šedivé vlasy a k nim krátkou, úplně šedivou bradku a knírek. Oblečen byl do tvídového obleku, se kterým ladila poněkud fádní kravata.</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>Vypadal znepokojeně, nervózně, i když bylo těžké pochopit, jaké nebezpečí by mu mohlo hrozit od někoho, jako jsem byl já.</p>

<p>„Pan, hm, Maddox?“</p>

<p>„Ano?“ opakoval jsem.</p>

<p>„Já – já jsem doktor Harold Kaminsky.“</p>

<p>Neobratně vzal tašku, nejistě ji otevřel, prohrabal ji, pak vytáhl nějakou složku a podal mi ji. „Vy jste – poslal jste tohle?“</p>

<p>Otevřel jsem složku a spatřil, že obsahuje ne originál, ale fotokopii dopisu, dokumentu a diagramu, které jsem odeslal v červnu. „Ano, to je moje.“</p>

<p>„Kde – jak jste <emphasis>dospěl </emphasis>k takové koncepci? <emphasis>Musím </emphasis>to vědět! Tohle – tohle je – hm… Víte, nakolik překonává to, na čem pracujeme?“</p>

<p>Začal jsem se usmívat. „Ano, napadlo mě, že některé věci by mohly být nové pro kohokoliv v tom oboru. Přinejmenším jsem v to nějak <emphasis>doufal</emphasis>.“</p>

<p>„Koho kohokoliv v „tom oboru“, pane Maddoxi? Nic takového jako „ten obor“ <emphasis>neexistuje, </emphasis>alespoň zatím ne. Já – já musím připustit, že jsme si vás nechali prověřit. Existuje – tedy ne – nic z vašeho vzdělání nenasvědčuje, že v tom máte nějaké základy nebo se o to zajímáte!“</p>

<p>„To je pravda.“ připustil jsem. „Doktore, když ale nehybně ležíte na zádech celé roky, už 127 krát jste viděl každou epizodu seriálu <emphasis>Nechejte to Bobrovi </emphasis>a už jste třikrát přečetl každou dostupnou knihu a časopis, pokoušíte se rozšířit své zájmy. Zjistil jsem, že neurofyzika je fascinující. Možná jsem doufal, že objevím nějaký způsob, jak obejít můj, no, stav. Když toho nemůžete moc dělat, jen přemýšlet a hledat něco zajímavého, a když procházíte veškerou literaturu, jakou k tomu dokážete objevit, občas vás něco napadne. Předpokládám, že jste kontroloval mé výpočty? A provedl jste tri laboratorní testy, které jsem navrhl?“</p>

<p>„Samozřejmě! Samozřejmě!“ Zaváhal. „No, jeden ze tří. Další dva vyžadují tak dokonalé počítače, že bychom se o to mohli pokusit jen s vládním vybavením, pokud vůbec. Ale když jste přišel na tohle, proč jste podklady poslal <emphasis>nám? </emphasis>Mohl jste je poslat <emphasis>kamkoliv</emphasis>!“</p>

<p>„No, to není přesné. Musel jsem podklady poslat někam, kde jsem si byl jistý, že je někdo dokáže pochopit a nezavrhne je jako žert. Také vím o lékařském výzkumu, který se ve Stanfordu provádí. Stanford je blíže než Rochester nebo Baltimore, nemluvě o příjemnějším podnebí. Viděl jsem také článek v časopisu <emphasis>Time </emphasis>o dřívějších vládních projektech a napadlo mě, že tam možná mohou být počítače, které by něco z toho dokázaly zvládnout.“</p>

<p>Přikývl. „Já – já myslím, že tam jsou. Lidé ze Schumakerovy budovy jsou od nás dosud úplně odděleni. Přicházíme s nimi do styku tak málo, jako by byli na opačné straně státu.“ Nezdálo se, že by ho to moc těšilo, ale mě ano. „Takže co děláte ve Stanfordu, doktore?“</p>

<p>„Lékařsky výzkum. Já – já myslím, že jsem to řekl jasně. Pracujeme v úplně novém oboru, kterému říkáme kybernetika. Problémem je samozřejmě miniaturizace. Tenhle váš – váš výtvor se tím nezabývá, ale ukazuje, že pokud ten problém dokážeme vyřešit, můžeme být schopni použít vaši koncepci, abychom propojili lidský nervový systém s našimi stroji.“</p>

<p>Poněkud mě to zklamalo. Nedokázal jsem jim poradit, jak vytvořit miliony tranzistoru na čipu dost malém, aby tu práci odvedl, zrovna tak jako jsem nedokázal vytvořit Brandovy skřínky. Když jsem v původním světě pracoval na radiové síti s dlouhým dosahem, získával jsem potřebné věci ve starém stylu: zvedl jsem telefon a objednal součástky, které jsem si nedokázal sám zhotovit.</p>

<p>Nemohl jsem si pomoci, abych toho člověka trochu nepostrčil. „Doktore, to je všechno hezké, ale proč tu jste? Většinu těch koncepcí mám zaregistrovanou a připravenou k podání patentu, takže jsou chráněné, ale nemá smysl znovu vynalézat kolo.“</p>

<p>Došlo mu to. „Co přesně chcete, pane Maddoxi?“</p>

<p>„Chci mít možnost tam být a mít přístup k tomu, co už je známo. Chci pracovat na způsobech, jak zdokonalit, vylepšit a rozšířit tuto koncepci, dokud možná nebudu schopen vrátit alespoň pohyblivost těm částem mého těla, které to potřebují. Ve formálním smyslu nemám moc velké vzdělání, ale jestli tohle není dobrá teze, tak nevím, co by jí mohlo být. Chci se k tomu dostat, doktore. Myslím, že skutečná otázka není, co chci, ale co jste připraveni nabídnout.“</p>

<p>Kaminsky se nervózně poškrábal na bradě a chvíli přemýšlel. „Dobře – my – my vám určitě můžeme nabídnout to nejvyšší stipendium. Všechny výdaje, dokonce pro vaše speciální potřeby. My – my máme v místě nemocnici pro naše dobrovolníky.“</p>

<p>Bylo to téměř komické. Nabízel mi čtyřleté stipendium výměnou za to, že bych přispíval k jejich výzkumu, byl pokusným králíkem a – ach, ano – předčil nějaké nápady, které měly cenu milionů.</p>

<p>„Předpokládám, že se jedná o studijní stipendium k získání titulu v oboru strojírenství nebo počítačů.“ odpověděl jsem chladně. „Nemám zájem ztrácet čas s Anglickou literaturou 101, Chápáním umění 1 ani Fyzikou 100. Pokud dokážu udělat <emphasis>tohle, </emphasis>myslím, že jsem na úrovni absolventů.“</p>

<p>Vypadal šokován. „Vy – vy chcete říct, že byste chtěl nastoupit rovnou na místo, kde je požadován <emphasis>doktorát, </emphasis>se <emphasis>středoškolským </emphasis>vzděláním?“</p>

<p>„Podle mého názoru jsem dokázal, že tu práci dokážu zvládnout. To je rozhodující kritérium.“ odpověděl jsem. „Samozřejmě, já poskytnu teze, vy napíšete knihu a o patenty se podělíme.“ Chvíli jsem se odmlčel, aby mu to došlo, pak jsem dodal: „Ale vždycky se ještě se můžu obrátit na ostatní. Na škole Johna Hopkinse je třeba horší podnebí, ale jsem si jistý, že někoho odtamtud budou mé náměty velice zajímat.“</p>

<p><emphasis>Tohle </emphasis>ho dostalo. Jako většina profesorů dobře rozuměl akademickému vydírání.</p>

<p>„Podívejte – já – já nemohu, nemám k tomu oprávnění, ale předložím návrh těm, kteří ho mají. Prosím, nepodnikejte nic, dokud to neprosadím.“</p>

<p>Chytil se a začínal jsem ho přitahovat. „Jak dlouho mám čekat, doktore? Teď už toho mám mnohem víc.“</p>

<p>Téměř začal slintat. „V-víc? Já, hm, dejte mi pár týdnů, prosím! Snad do vánoc. Stejně můžete nastoupit až v dalším semestru.“</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Nebudu tu hnít další rok, jestli nakonec něco nevyjde, doktore. Ne, pokud by to z nějakých důvodu odmítli, mohlo by být příliš pozdě, abych šel někam jinam dřív než v září, a to nechci. Musíte pochopit, že mé tělo není v dobrém stavu. Žádné tělo, které se nepohybuje vlastní silou, nemůže zabránit tomu, aby pozvolna chátralo, bez ohledu na to, kolik fyzioterapie a strojních cvičení denně absolvujte. Nevím, kolik času mi zbývá, ale pravděpodobně to není moc dlouhá doba a kdykoliv může vypršet. Chápejte, že už nemůžu dál čekat.“ Pohlédl jsem na nástěnný kalendář. „Teď je 9. října. Dám vám lhůtu do 15. listopadu. To je dost času. Poté budu kontaktovat Hopkinsovu školu a možná také ostatní, a vy byste se museli účastnit dražby.“</p>

<p>„Ale – ale to je jenom <emphasis>měsíc</emphasis>!“</p>

<p>„Vy a váš personál jste dost chytří, abyste si uvědomili potenciál toho, co tu je,“ poznamenal jsem. „Musíte si také uvědomit, že vám to nepomůže bez několika dodatku, které nejsou tak zřejmé. Já jsem ten problém vyřešil, doktore. Čekáme jedině na to, až nás dožene výroba. Jak víte, rozvíjí se dost rychle a právě tím směrem, který potřebujeme. Možná dokonce i vláda …“</p>

<p>„Ne, ne! Já-já zjistím, co se dá dělat. Slibuji. V každém případě za vámi zajdu patnáctého listopadu, ať tak nebo tak, slibuji! Neukvapujte se!“</p>

<p>Z našeho střetnutí jsem vyšel jako skutečný vítěz a poprvé od nehody jsem měl pocit, že něco ve svém životě řídím. Teprve když se hodně připozdilo a nebylo slyšet žádné zvuky kromě těch, které vydávaly vzduchovody klimatizace a někteří z pacientu dále v chodbě, kteří na tom byli hůře, začal jsem mít trochu obavy.</p>

<p>Dobrá, něco jsem spustil. Rovnou pod okny jsem měl nepřátelské území a já jsem je dál dráždil v jejich zázemí.</p>

<p>A co teď?</p>

<p>Bez ohledu na to, co jiného by se k téhle záležitosti dalo říct, je skutečností, že mám hlavu a jednu paži, a to vůbec není moc k tomu, abych se ukryl do bezpečí, kdybych musel. Stejně už bylo příliš pozdě, než aby to mělo velký význam. Ať už z toho vzejde cokoliv, byl jsem v tom namočen až po uši.</p>

<p>Balíček byl malý, pečlivě zabalený, s adresou napsanou pevnou rukou. Neviděl jsem žádnou zpáteční adresu.</p>

<p>Stálo na něm „Andrew C. Maddox“. Myslím, že podobný rukopis lidé naposledy používali v devatenáctém století. Následovala adresa a číslo pokoje. Poštovní razítko nebylo samo o sobě nic moc, ale mnou rozhodně otřáslo.</p>

<p>Balíček byl zaslán z Yakimy ve Washingtonu, den nebo dva poté, co jsem měl návštěvu ze Stanfordu. I když se zdálo, že nikdo v <emphasis>současném </emphasis>převtělení neměl s Yakimou moc společného, spojení s mým minulým životem a vším tím, co jsem se dozvěděl, se dalo stěží ignorovat. Proto bylo nepravděpodobné, že by poštovní razítko byla náhoda.</p>

<p>Opatrně jsem balíček otevřel tak, že jsem pouze lehce natrhl hnědý papír. Vytáhl jsem malou pozlacenou krabičkou podobnou těm, jaké používají nejlepší firmy na čokoládu. Nehtem jsem roztrhl čtyři kousky pásky držící víčko a otevřel jsem ji.</p>

<p>Na kartičce, která ležela na vnitřním papírovém obalu, bylo malé logo s nápisem „Cukrářská firma Zyzzx“.</p>

<p>Vložte „softwarová“ místo „cukrářská“ a získáte název svérázného Brandova podniku v předchozím vesmíru. Ale jak by mohl balíček přijít od Branda? Byl uvězněn v Brandově skřínce v minulém vesmíru, ne?</p>

<p>Nebo – byl opravdu uvězněn? Kdo mi to zaručí a k čertu, co vlastně Brandovy skřínky dělají?</p>

<p>Téměř jako bych se bál, že mi krabička vybouchne v ruce, jsem ji položil, odstranil kartičku a sloupl papír.</p>

<p>Uvnitř byl pouze čokoládový koláček.</p>

<p>Opatrně jsem po něm sáhl a s určitým úsilím jsem ho vytáhl z balicí formy, do které byl zasazen. Kartička přitom spadla z podnosu a dopadla mi na prsa lícem dolů.</p>

<p>Na zadní straně byl text, psaný stejným neuvěřitelně precizním rukopisem jako adresa na balíčku.</p>

<p>Stálo tam: „Sněz mě.“</p>

<p><emphasis>Musím byl jediný člověk na celém světě, kterému naskočí husí kůže z koláčku a vzkazu, jako je tenhle, </emphasis>pomyslel jsem si a dosud jsem cítil, jak se mi trochu ježí vlasy na hlavě.</p>

<p>Neudělal jsem to, co tam bylo napsáno, v té chvíli ne. Zřejmě bylo něco v tom koláčku, nejspíš něco daleko silnějšího než v jiném cukroví, které se tu dalo sehnat, dokonce i v tom s přídavkem drogy. Nechtěl jsem vyvolat žádný lékařský poplach, kdybych upadl do komatu nebo něčeho takového. Počkám.</p>

<p>Potíž byla, že se při čekání čas téměř zastavil. Také jsem měl spoustu času nad tím přemýšlet. Kdo to k čertu mohl poslat? Byl to trik? Možná, ale jistě ho nepoužila stanfordská skupina. Teď už věděli, kde přesně jsem, že jsem mrzák a snadný terč. Proč by se namáhali? Brand? I kdyby byl schopný nějakým způsobem působit, jistě by to dělal jako v minulosti, prostřednictvím přístupu do té bájné elektronické země, ležící mimo vnímanou existenci. Houseňáci kouřící vodní dýmku a mrožové oblečení do vesty nepečou cukroví, natož aby chodili na poštu a posílali ho. Stark v předchozích existencích nenechal Riki naživu, takže když mu posledně padla do rukou, nebylo pravděpodobné, že by snad propadl velkomyslnosti. Proto by měla být stejně nevědomá jako Rob. Stanfordský tým by se o Yakimu nestaral, ani ty dvě „sestry“, které už tou dobou mířily pryč, na jih nebo kam.</p>

<p>Mohla by to být Wilma. Takový kousek by celkem mohl odpovídat jejím způsobům, i když jsem si nepamatoval, že by někdy měla tak pěkný rukopis. Moc rád bych ji znovu viděl a promluvil si s ní, to bylo jisté. Přesto, byl tohle způsob, jak by to provedla, kdyby zjistila, kde jsem? A jak by to mohla zjistit?</p>

<p>Pokud to ale není Wilma, pak už zbývá jen jeden, muž s vlastními, nezávisle řízenými králičími dírami, kterému pomáhali hrozně divně vyhlížející tvorové.</p>

<p>Jenže jsem nedokázal pochopit, co by teď se mnou Walt Slidecker chtěl dělat.</p>

<p>Přesto, od koho jiného <emphasis>mohl </emphasis>balíček být?</p>

<p>Bylo po půlnoci, než jsem se odhodlal to zjistit.</p>

<p>Teď, jak jsem tam ležel potmě, jsem šmátral v zásuvce a chvíli panikařil, když jsem nemohl krabičku najít. Napadlo mě všechno možné, včetně myšlenky, že někdo nedočkavý prostě uklízel a vyhodil ji, zatímco jsem byl na večeři, nebo že jsem ji upustil pod postel a podobně. Pak jsem se krabičky najednou dotkl prsty.</p>

<p>Vytáhl jsem ji a používal jsem přitom levou nevypočitatelnou paži jako zarážku. Otevřel jsem ji, sáhl dovnitř a vyjmul koláček.</p>

<p><emphasis>Dobře, </emphasis>pomyslel jsem si, <emphasis>do toho! </emphasis>Kousl jsem do něj a zjistil, že je velice sladký, mimořádně čokoládový a nemá žádnou skrytou příchuť nebo pachuť. Byl to opravdu naprosto skvělý zákusek.</p>

<p><emphasis>Ó, bože! Neříkejte mi, že se Matouš Brand v tomhle světě stal králem cukrářů! </emphasis>pomyslel jsem si kysele. Zpráva mohla klidně znít: „Zanechej vší naděje, kdo sem vstupuješ“.</p>

<p>Dojedl jsem, spláchnul koláček trochou vody a pak jsem si lehl na záda. Cítil jsem se naprosto bdělý a ani trošku chemicky ovlivněný. Slyšel jsem tikání hlavních hodin v hale. Zdálo se, že běží dál a dál a nic jiného se neděje, zatímco jsem byl úplně vzhůru a vnímal jsem každý obtěžující zvuk a každé zachrápání v domě.</p>

<p>Jedna ze sester začala obcházet. Slyšel jsem, jak jde kolem, i když jsem měl zavřené dveře. Byla to sestra Frances. Věděl jsem to, protože měla zvyk si mimoděk pobrukovat melodie z broadwayských muzikálů.</p>

<p>V jedné chvíli otevřela tiše dveře jiná ošetřovatelka na obchůzce, aby mě zkontrolovala. Vždy tu existovalo pochopitelné povolení dělat to několikrát za noc, kompromis mezi soukromím a lékařskou nutností. Nebyl jsem si jistý, která sestra to je, ale její postava stěží působila neobvykle.</p>

<p>Teď jsem byl naprosto zoufalý. Někdo mě schválně poškádlil dobrým zákuskem a nic víc. Proč? Za jakým účelem? Jednalo se o zprávu?</p>

<p>Zdálo se, že uběhla asi hodina nebo víc, když se dveře znovu tiše otevřely. Vkročila postava, která určitě <emphasis>nebyla </emphasis>známá, a s cvaknutím zavřela. Díky noční lampičce jsem viděl obrysy, ale toužil jsem rozsvítit alespoň jedno světlo.</p>

<p>„Ne, nechejte je zhasnuté.“ řekl návštěvník ostrým, nosovým mužským hlasem. Měl přízvuk anglického dělníka z doků. „Je to tak lepší a nepřiláká to pozornost.“</p>

<p>On – <emphasis>to – </emphasis>stálo u dveří a měřilo skoro šest stop. Velké uši čněly další jeden a půl stopy, téměř ke stropu. Oči byly velké a černé v moři běloby, dva řezáky vyčnívaly a vypadaly nebezpečně, i když byly hranaté.</p>

<p>Byl to šest stop vysoký, světle hnědý zajíc. Na sobě měl kostičkovaný kabát a pytlovité kalhoty. Nadměrně velká hlava v přehnaných proporcích vypadal, spíše jako z kresleného filmu než reálně.</p>

<p>„Promiň, že jsem se trochu opozdil, kámo.“ omlouval se Zajíc Březňák. „Není to tak úplně snadné, jak to vypadá.“</p>

<p>Pokoušel jsem se zjistit, jestli se jedná o nějaký kostým. Zajíc vypadal naprosto hmotně a stejně reálně jako ošetřovatelky. Navíc skutečně otevřel a zavřel dveře, když vcházel. Jestli to ale <emphasis>byl </emphasis>nějaký kostým, tak působil takřka perfektně.</p>

<p>„Vy jste mi poslal balíček s koláčkem?“</p>

<p>„No, řekněme, že jsem se postaral, aby to ten chlápek udělal. Necháme to při tom, jo?“ Velký nos sebou zaškubal a vousy se zachvěly. Pomyslel jsem si, jak je divné, že vidím takové podrobnosti v téměř úplné tmě. Pak jsem si uvědomil, že něco ve skutečnosti vůbec není normální.</p>

<p>Zajíc Březňák si mě prohlížel. „Dostal jste se do pěkné šlamastiky, jestli to tak můžu říct.“ poznamenal. „Jedna paže je dobrá, ne? To vás naučí, abyste si příště trochu dával pozor!“</p>

<p>„Kdybych si dokázal vzpomenout na minulé případy, tak bych <emphasis>tentokrát </emphasis>neudělal takovou chybu,“ upozornil jsem.</p>

<p>„Jo, dobře, všichni žijeme a učíme se, ne? Teď jste se taky dopustil chyby a prakticky jste <emphasis>oznámil, </emphasis>že tu jste a že jste skoro úplně bezmocný, takže si vás můžou jen vyzvednout. <emphasis>To </emphasis>obzvlášť chytré nebylo.“</p>

<p>„Musel jsem docílit, aby se něco stalo.“</p>

<p>„Víte, mohl jste spáchat sebevraždu. Při <emphasis>té </emphasis>se taky něco děje, ne?“ Vzdychl „No, dobře, už jste to udělal. Není žádný spěch – vaše bezdrátové připojení k neurální síti získali už minule. Stark pro vás moc velké využití nemá. Mimochodem, tady se jmenuje Alf Starkey a je fregatním kapitánem u námořnictva. Tentokrát patří pod národní bezpečnostní agenturu NSA. Jako předtím pracuje s tím doktorem, Lesterem Eugenem Cohenem. Ten patří k personálu Stanfordského lékařského centra a slouží v námořnictvu jako záložák. Předpokládám, že jste v tom časopisu viděl šťastnou dvojici, která řídí současný projekt.“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Dobře, tady je otázka číslo jedna. Kdybyste mohl vyskočit a měl byste jakýsi neomezený přístup k energetické matrici, tak jako jste ho krátce měl v minulém kole, co byste s ním podnikl?“</p>

<p>„Cože? Co tím myslíte. „podnikl“? Minule jsem se pohyboval naslepo. Podařilo se mi měnit těla a dělat spoustu skvělých věcí, dokud mě nepraštili do hlavy nohou od stolu nebo čím.“</p>

<p>Zajíc Březňák chvíli přemýšlel. „V pořádku, ujasněme si některá pravidla a pak uvidíme, kam se odsud můžeme dostat. Mělo by být naprosto jasné, že je v otevřeném boji nemůžu porazit sám. Mají přístup k energetické mřížce a většině Brandových skřínek, jak jim říkáte.“</p>

<p>„Brandových skřínek! Ale cožpak tam nezůstaly? Chci říct, jak by tu mohly být Brandovy skřínky? V <emphasis>tomhle </emphasis>světě? Neexistuje tu technologie, která by je vytvořila!“</p>

<p>Zajíc Březňák vzdychl „Podívejte se. Skřínky jsou jedinou věcí, na kterou se můžete spolehnout. Existují a tečka. Nezáleží na tom, jestli jste v době kamenné, v pohádce tisíce a jedné noci nebo čemkoliv jiném. Brandovy skřínky jsou přítomné <emphasis>vždy. </emphasis>Teď se nezačněte vyptávat na věci, na které neznám odpověď, jako <emphasis>proč </emphasis>jsou vždycky přítomné, ale jsou. Jediný případ, kdy nejste ve světě s Brandovými skřínkami, je, když jste <emphasis>uvnitř </emphasis>Brandovy skřínky.“</p>

<p>„Vy – vy to opravdu nevíte? Chci říct, myslel jsem, že jste…“</p>

<p>„Ne, já nejsem Matouš Brand. A ani si nejsem příliš jistý, že <emphasis>on </emphasis>ví, co k čertu vlastně jsou. Jenom je objevil, studoval a přišel na to, jak je používat. On – vy – všichni. Celá tahle vybraná skupinka. Všichni jste chyceni v tom bláznivém samostatném systému. Nikdo z vás opravdu neví, kdo nebo co nebo kde jste, a myslím, že se to týká i Matouše Branda. Je prostě chytřejší než vy ostatní, to je všechno. Chytřejší v <emphasis>některých </emphasis>směrech. Neprobojoval by si cestu ani z papírového pytlíku a je opravdu strašně důvěřivý, to vám říkám. Obvyklý chytrý počítačový maniak.“</p>

<p>Tak tohle byla novinka. Tím byla ta nepoznatelná šlamastyka ještě horší. „Když tedy vaším šéfem není Brand, tak kdo jím je? Walt?“</p>

<p>„Nebuďte moc dotěrný. Mimochodem, jsem bláznivý, rozumíte?“ Pro efekt zašilhal očima k sobě. „Takže vás teď krmí svými kecy někdo, kdo není šílený jako Zajíc Březňák, ale kdo tím zatraceným Zajícem Březňákem <emphasis>je</emphasis>! Rozumíte?“</p>

<p>„Hm, myslím, že jo.“</p>

<p>„Nemyslete! Poslouchejte! Podívejte se, celá tahle záležitost má svá <emphasis>pravidla. </emphasis>Když neznáte pravidla, na jiných znalostech nezáleží. Jako třeba, uvažujte o tom jako o nějaké veliké nekonečné pitomé hře.“</p>

<p>Přemýšlel jsem o tom „Jestli to je hra, tak se mi nelíbí.“</p>

<p>Zajíc začenichal. „Tak vám se ta hra <emphasis>nelíbí</emphasis>? A co? Takže vám se nelíbí váš život nebo vesmír nebo něco? A co? Stejně takový je, ne? Chci říct, vstaňte a choďte, pokud se vám nelíbí, že jste v té zatracené smradlavé posteli!“</p>

<p>Klesl jsem zpět a přikývl jsem. „Bod pro vás. Pokračujte.“</p>

<p>„Oukej, teď vám řeknu tolik, kolik potřebujete. Pochopte, že cílem hry je nalézt Boha a zabít ho.“</p>

<p><emphasis>„Cože?“</emphasis></p>

<p>„Právě to, co jsem řekl. Najít Boha a zabít ho. Může to být muž nebo žena, může být starý nebo mladý, ale je to jeden ze stejného původního týmu. Dokud nezjistíte, kdo přišel s tímhle mizerným světem, nemůžete se z něj dostat, pokud nezemřete. Chápete? Nikdo to nedokáže. Najdete toho, kdo to všechno vymyslel, a vyřadíte ho. <emphasis>Pak </emphasis>se můžete přesunout do <emphasis>dalšího </emphasis>výtvoru. To minule udělal náš starý kámoš Al. Šílí a probírá jednoho po druhém, aby zjistil, který z nich je Bohem. Samozřejmě, ani Bůh pokaždé neví, že je Bohem, takže je to tím těžší. Pokud ho ale nedokážete poznat jinými prostředky, poslední možností je použití Brandových skřínek. Můžete Boha jakoby odpojit, pokud se on nebo ona nachází v té zatracené Brandově skřínce, chápete?“</p>

<p>To poslední mě udeřilo jako rána kladivem. „Počkejte chvilku! Vy říkáte, že to je důvod, proč nás tím minule všechny nechávali projít? Ne proto, že bychom byli skutečně potřební k projektu, ale protože se pokoušeli zjistit, jestli je někdo z nás tím, kdo vymyslel ten vesmír?“ Jedinou útěchou, kterou jsem dosud měl, bylo, že mě tak či onak potřebovali kvůli bezdrátovému propojení do Skřínek a těch kokonů, že jsem pro ně vytvořil nějakou základní technologii. Nové informace říkaly, že jim to bylo úplně jedno.</p>

<p>„Přesně tak. To vašemu sebevědomí moc neprospěje, co? Stark měl samozřejmě větší ambice. Stejně tak jeho takzvaný přítel, ten doktor. Představují si, že dříve nebo později budou schopni projít první, při vědomí, zdraví, s nadšením a s vlastním plánem. Chtějí všechno připravit ve svých vlastních malých Brandových skřínkách. Samozřejmě, že nemají stejnou představu, co přesně je ráj, a vědí to. Stejně i jejich přisluhovači, z nichž má každý svou skvělou představu o ráji. Stark je ale tím, na koho je třeba dávat pozor, protože ho žene víc než jenom nějaká bláznivá vize. V hloubi duše skutečně věří, že má nějaké božské poslání, aby vás udržel pod kontrolou a v lajně. Podrobí vás vymývání mozku, bude vás tahat za nos, udělá cokoliv, aby se ujistil, že ovládá každého. Občas se k tomu blíží, ale nikdy vás nezískal všechny a z toho opravdu šílí.“</p>

<p>„A Walt? Co on a ti s ním, ať jsou čímkoliv?“</p>

<p>„Walt hraje svou vlastní hru. Také není příliš jisté, odkud pocházejí jeho přátelé. Víte, nejdřív byli v jednom z původních vesmírů a všichni si mysleli, že jsou pouze částí představení, a pak bum! Zjevili se tam, kde nemohli být, a měli své vlastní uvažování. Walt s nimi uzavřel nějaký obchod, díky kterému vyklouzl bývalému Alovi. Jen on ví, jaký. Teď znáte základní věci, přinejmenším dokud vás někdo nevyřadí a neprobudíte se znovu jako ignorant. Je to dost pravděpodobné, když vezmeme v úvahu vaši současnou situaci, co říkáte?“</p>

<p>Chvíli jsem přemýšlel. „Vy – já <emphasis>předpokládám, </emphasis>že jste to byl vy – jste mě v minulém vesmíru dostal z nepříjemné situace. Stal jsem se někým úplně jiným. Chcete říct, že se to nedá udělat znovu?“</p>

<p>„Přeprogramování? Nejspíš jo, ale k čemu to je? Jak jste využil svou <emphasis>poslední </emphasis>příležitost? Ale řeknu vám, co udělat můžu. Poskytnu vám východisko, až budete odcházet. Nemůžete tenhle vesmír opustit živý, alespoň zatím ne, dokud nezjistíme, čí neměřitelně nudná mysl ho vytvořila. Ale po tom, co jste udělal, tu nemůžete zůstat, ani nemůžete odjet do Kalifornie. Nacpou vás do Brandovy skřínky a zapomenou na vás.“</p>

<p>„Jak by mohli vyrobit Brandovy skřínky?“ namítl jsem. „Dokonce, i kdyby je měli, technologie se tu zdaleka nepřiblížila podpůrnému vybavení, napájecímu systému a všemu, co je potřebné k jejich řádnému fungování.“</p>

<p>Zajíce Březňáka to nevyvedlo z míry. „Ach, ale oni to mají. Do jiného vesmíru přechází všechno. Neutíkají sem tak, jako k tomu přiměli vás. Přecházejí téměř jako kdyby <emphasis>jeli </emphasis>nebo <emphasis>letěli. </emphasis>Opravdu pohodlně. Vy jste se sem dostal králičí dírou, <emphasis>oni </emphasis>projíždějí jako tím zatraceným tunelem pod kanálem La Manche! Cory, můj chlapče, nepředpokládalo se, že se dostanete na druhou strany živý! Dokázal jste to jenom proto, že jste procházel společně s Wilmou. Ona je člověk, který dokáže přežít. Má odvahu a v těchto záležitostech má jistou zkušenost, ať už to ví, nebo neví. Vy a Rick se necháte jen postrkovat. Za ta dlouhá období vám Al kondicionováním sebral skoro všechnu odvahu. Posledně jste ho překvapili tím, že jste se vůbec vrátili do původního střediska, to jste ale získávali odvahu z čiré energie, kterou bylo nakonec středisko schopno vydávat. My jsme vám pomohli, abyste z ní dokázali čerpat.“ Odmlčel se, jako kdyby slyšel něco, co jsem nedokázal vnímat.</p>

<p>„Můj čas už skoro vypršel.“ pokračoval tiše a chvatně. „Dostanete možnost výběru. Cory, to vám můžu nabídnout. Sám jste se do téhle hry vnutil z nejslabší možné pozice, ale teď musíte <emphasis>hrát. </emphasis>Poskytnu vám alternativu, ale to je všechno. Ať už pokorně půjdete na jih do jejich rukou nebo tu budete ležet a počkáte, až pro vás přijdou, záleží to plně na vašem rozhodnutí. Ty dvě volby jsou snadné – a třetí je ta moje.“</p>

<p>„A je jaká?“</p>

<p>„Ležet a zavřít oči, chlapče, a já vás vyšlu na malý výlet do Kraje divu, abyste získal odpověď. Ano, to je všechno. Jen se uvolněte, zavřete oči a počkejte. Dostaví se to …“</p>

<p>Zachoval jsem se podle jeho pokynů, nebo jsem se o to pokusil. Slyšel jsem pouze svůj dech a šumění ventilace. Napadlo mě, že jsem vůbec neslyšel ten velký králičí nos a nebo nějaké zvuky, jako když dýchá velké zvíře, ale to se dalo čekat. Jenom jsem prostě neočekával, že by se hologram namáhal otevírat a zavírat dveře, to je všechno.</p>

<p>Náhle jsem se bál, že odešel, otevřel jsem oči a uslyšel jsem ostré: <emphasis>„Řekl jsem, abyste je zavřel!“</emphasis></p>

<p>Udělal jsem to. Pak jsem slyšel, jak se pohybuje a blíží se k mé posteli, jako by se jednalo o skutečnou fyzickou bytost. Téměř jsem vnímal jeho přítomnost a cítil jsem velké pokoušení znovu otevřít oči, ale neudělal jsem to.</p>

<p>Pak jsem najednou věděl, že jsem sám. Neslyšel jsem žádné zvuky, jak odchází, ani otevírání a zavírání dveří na cestě ven. Zmizel však pocit jeho přítomnosti, který jsem předtím měl.</p>

<p>Chystal jsem se otevřít oči a ověřit si skutečnost, když se ode mne náhle celá místnost oddělila a buď jsem letěl, nebo padal. Teď jsem neudržel oči zavřené. Otevřel jsem je – a téměř jsem si přál, abych to byl neudělal.</p>

<p>Padal jsem po hlavě dlouhým tunelem s hrubými stěnami. Měl zhruba oválný průřez a zezadu byl nejasně osvětlený. Ze všeho nejvíc mi připomínal ohromný dutý strom, jenomže jsem tím tunelem padal hlavou napřed, cítil jsem, jak klesám a vítr ve tváři, a svůj sestup jsem plně nekontroloval.</p>

<p>Navíc jsem při tom rychlém a děsivém letu nebyl sám. Můj průlet zřejmě vyrušil všechny možné malé tvory z dřímání na stěnách. Hodně z nich se podobalo netopýrům, ale ostatní ošklivci se nepodobali ničemu, co jsem kdy spatřil. Vřískali, panicky vzlétali všemi směry, a v přítmí probleskovaly jejich žluté, červené a oranžové oči.</p>

<p>Měl jsem podobný pocit jako na horské dráze. Bylo téměř nemožné se uvolnit a těšit z té jízdy, i když mi něco v myšlenkách jaksi našeptávalo, že přes veškerou rychlost, všechny ty malé tvory a to ostatní, kdy se střídavě přibližuji k jedné nebo druhé stěně, do nich doopravdy nenarazím. <emphasis>Jednalo </emphasis>se o jakýsi řízený sestup, jenomže jsem ho neřídil vědomě.</p>

<p>Nedokázal jsem odhadnout, jak dlouho let pokračoval. Subjektivně mi to připadalo jako celé hodiny. Nakonec jsem ale čistě a volně vylétl do ohromné jeskyně nebo něčeho, co se jí velmi podobalo. Nahoře se klenula obrovská kopule, temně modrá, byla však od horizontu k vrcholku rozvrstvená jako obloha hodinu před východem slunce. Dole ležela ohromná vodní plocha, nad kterou jsem letěl, klouzal jsem nad jejím povrchem a narušoval relativní klid. Klesal jsem, dokud jsem opravdu necítil ve tváři vodní spršku, pak jsem se náhle prudce vznesl vzhůru asi o patnáct nebo dvacet stop. Vpředu před sebou jsem spatřil loď, veliký člun ve starobylém stylu, zhotovený ze spletitě vyřezávaného dřeva, s jediným stěžněm uprostřed pro plachtu, která nebyla rozvinuta. Místo ní člun poháněli veslaři. Byly to podivné humanoidní bytosti oděné do hávu podobně jako nějací bohové starého Egypta. Jejich dlouhé a svalnaté černé paže končily hrubýma drápatýma rukama a tváře se podobaly spíše psím než lidským. Dlouhé čumáky, velké oči a zašpičatělé uši nepůsobily roztomile, ale spíše hrozivě. Nebyli to žádní pokojoví psíci, ale lidem podobní příbuzní vlků.</p>

<p>Veslaři – muselo jich být na jedné straně čtyřicet – na mě nevzhlédli, ani nedali nijak najevo, že jsou si vědomi mé přítomnosti, jestli o ní ve skutečnosti vůbec věděli. Bubeník na přídi upíral upřený psí pohled na veslaře a bubnoval pomalu a pravidelně. Kormidelník ale naklonil hlavu ke straně, jako kdyby cítil něco divného. Pak vzhlédl a téměř určitě mě spatřil. Rozevřel čelisti a odhalil tím rady ostrých bílých zubů. Z koutku úst mu vytekl pramínek slin. Zatímco držel pravou ruku na kormidlu, levou ruku zdvihl a ukázal na mě pokrouceným prstem. Z jeho špičky vystřelil výboj zelené energie v podobě, jakou jsem už předtím viděl.</p>

<p>Nedokázal jsem se jí vyhnout – zasáhla mě, obalila a jakoby pálila. Poprvé po velice dlouhé době jsem něco <emphasis>cítil </emphasis>nejen na ramenou a výš, ale všude, po celém těle.</p>

<p>Setrvačnost mě však odvedla od lodi a jejích tajemných a hrozivých obyvatel. Brzo se ztratili z dohledu. Cítil jsem se divně, všude mě štípalo, ale nebyl jsem si docela vědomý, že by se něco změnilo. Pak jsem si ale postupně uvědomoval, že <emphasis>cítím </emphasis>celé tělo a že ho do jisté míry ovládám. Opatrně jsem začal trochu experimentovat. Přesunul jsem váhu lehce na jednu stranu, pak na druhou, a viděl jsem, že se pohybuji příslušným směrem. Připadalo mi to téměř jako řízení auta – jen málo stačilo k velké změně mých pohybů.</p>

<p>Když jsem spatřil dole ve vodě odraz, trochu jsem zpomalil a klesal. Rychle jsem zkontroloval, jestli není vpředu nějaká překážka, a když jsem žádnou neviděl, ještě jsem sestoupil na pouhých pár metrů nad povrchem a podíval jsem se.</p>

<p>Dívala se na mě má vlastní tvář, stejná, jako jsem míval dřív, ale usazená na tmavém, kovově purpurovém těle, obludném těle s hadím ocasem a velkými netopýřími křídly, která mě udržovala ve vzduchu.</p>

<p>Vykřikl jsem, stejně tak šokem jako hrůzou z toho pohledu, a na okamžik jsem ztratil kontrolu. Podařilo se mi však znovu ovládnout let, dříve než jsem se střemhlav zřítil do klidných vod.</p>

<p>Teď se blížilo pobřeží a já jsem si dovolil k němu zamířit, i když krajina byla tak podivná, že se mohla klidně nalézat na vzdálené planetě. Kolem dokola ležel prales, nekonečná houština, ze které vyrůstaly ohromné stromy k „obloze“ a ještě výš. Po chvíli jsem začal být trochu nervózní, že letím po takové nebezpečně se klikatící trase. Zabočil jsem, trochu jsem se vznesl a přistál jsem tak opatrně, jak jsem dokázal, na tlusté větvi jedné z dominantních rostlin. Větev byla několik metru silná a snad pul míle dlouhá – měl jsem tu spoustu místa.</p>

<p>Pařáty na mých nohou se ohnuly a sevřely dřevo, takže jsem seděl ve výšce tak pevně, jako bych tu vyrůstal. Byl čas se zastavit, čas rozhlédnout se okolo a získat přehled o tomto podivném místě.</p>

<p>Má podoba by za jiných okolností vypadala abnormálně, ale zdálo se, že sem perfektně zapadá. Jednalo se o svět věčného soumraku, svět podivných tvorů, kteří nebyli jen výsledkem jiné evoluce, ale <emphasis>spousty </emphasis>vývojových cest. Přeletovali vzduchem a přebíhali po zemi, nahoru a dolů po stromech a všude kolem nich. Svými tvary a stavbou těla vypadali neskutečně, jako by je třírozměrně namaloval mistrovský umělec. Všechno pro mě bylo stejně skutečné, jako cokoliv jiného, ale současně se to zdálo být prostoupené pocitem neskutečna.</p>

<p>V jistém ohledu se jednalo o popření všech realit, na které jsem si pamatoval. Ty nebyly skutečné, ale naprosto tak vypadaly, zatímco tohle místo nemohlo být skutečné, ale přitom bylo.</p>

<p>A já a všechny ty rostliny a zvířata kolem mě jsme tu nebyli sami. Postavy s psími obličeji na té lodi jistě nepředstavovaly jediné svého druhu a neplavily se na lodi věčně, jako nějaký starobylý Bludný Holanďan. Dokonce ani <emphasis>nebyly jedinými </emphasis>pány tohoto světa.</p>

<p>To, co jsem zprvu považoval za nějaké zvíře, které se pohybovalo po podloží pralesa a náhodně se zjevovalo v mezerách mezi stromy nebo přelézalo přes překážky, teď mělo jasně lidskou podobu. Kůže byla podivná, světle modře zbarvená. Zezadu ten tvor vypadal jako člověk, ale pokrývaly ho rozličné čáry, proužky nebo – tetování?</p>

<p>Znovu jsem se vznesl do vzduchu a následoval jsem modrého muže pode mnou. Byl jsem si jistý, že o mé existenci neví, nebo že s tím nemůže moc dělat. Jistě míří k nějakému konečnému cíli. To jsem právě chtěl zjistit, a bez nějakých rozčilujících koupelí v zelených paprscích tryskajících ze špiček prstu, ať už se mnou provedly cokoliv.</p>

<p>Proč jsem sem byl poslán a jak se dokážu vrátit? A co horší, budu se <emphasis>chtít </emphasis>vrátit k existenci, ve které jsem upoután na lůžko, když jsem dosáhl takovéhle úrovně volnosti, bez ohledu na to, jak divoce a strašlivě jsem se mohl jevit? Co měl Zajíc Březňák, ať už byl kýmkoliv, na mysli, když mě sem posílal?</p>

<p>A jednalo se v nějakém smyslu o skutečné místo, nebo existovalo pouze v mé představivosti nebo v představivosti Zajíce Březňáka?</p>

<p>Věděl by to ten společník dole? Podíval jsem se dopředu a spatřil přímo na pobřeží mýtinu, asi pul míle přede mnou. Na ní hořel jakýsi táborový oheň a kolem něj seděla asi desítka nebo víc – lidí? humanoidů? – různých barev v jemných odstínech, jako ten pastelově modrý muž dole. Uvědomil jsem si, že to je místo, kam prakticky musí směřovat. Proto jsem na něj zapomněl a zamířil jsem k té skupině.</p>

<p>Najednou mi došlo, že v podobě, jakou mám, nejsem tvorem, který by byl zrovna vítán s otevřenou náručí a jehož dobrým záměrům by se dalo věřit. I když pro mě ti tvorové mohli představovat nebezpečí, když jsem tuto celou oblast vůbec neznal, považoval jsem za daleko pravděpodobnější, že je hrozně vyděsím. Sám <emphasis>sebe </emphasis>bych za jiných okolností taky vyděsil.</p>

<p>S tím na mysli jsem letěl kousek od nich do vnitrozemí, mezi velké stromy, a přibližoval jsem se z opačné strany, aby mě nemohl překvapit ten modrý muž. Přistál jsem o dobrých sto metrů dál podél pobřeží a do houštiny, i když to znamenalo obtížnou chůzi po zemi. Chtěl jsem se k nim dostat, aniž by mě viděli, pokud to je vůbec možné, a zjistit, co jsou zač a jestli bych s nimi mohl komunikovat, místo abych je vystrašil.</p>

<p>Jak jsem se k nim přibližoval, abych na ně dobře viděl a přitom se neprozradil nebo nedostal do nesnází, slyšel jsem, že nepřemýšlejí tiše u ohně, ale sedí kolem něj a zpívají nějakým tajuplným, hrdelním, ale melodickým jazykem.</p>

<p>Kromě svého zbarvení opravdu vypadali jako lidé a byli průměrní výškou i tloušťkou. V té chvíli jich tam bylo jedenáct, šest žen a pět mužů – Modrák je doplní přesně na tucet, až dorazí. Žádní dva z nich neměli stejnou barvu. Všechny zdobily malované vzory, které jsem považoval za tetování. Vzory byly mnohobarevné a tvořily je kroužky, čáry a velice spletité, ale přesné obrazce. Všichni byli nazí.</p>

<p>Nemohl jsem si pomoci, abych neuvažoval nad tím, jestli je barva kůže také umělá, zda si obarvili vlasy a zbytek použili jako základovou barvu pod vzory. Těžko říct, protože neměli žádné nepokryté nebo nepravidelně pokryté plochy, podle kterých bych to mohl zřetelně poznat, ale působilo to takovým dojmem.</p>

<p>Lidé samotní si pod svým zbarvením a ozdobami nebyli tak podobní. Představovali jakousi rasovou směsici od pravého Orientálce po Afričana. Australana a Polynézana. Těch pár lidí zastupovalo celé lidstvo.</p>

<p>Vzduch byl horký a vlhký. Nedokázal jsem si představit, proč rozdělali oheň, protože se zdálo, že nic nevaří, ale prostě zírají do plamene a zpívají. Plamen ale občas splynul do, no, téměř <emphasis>postavy</emphasis>, duchovité a s prázdnýma očima, která se otočila dokola a prohlédla si kruh sedících, než se zhroutila zpět do ohně.</p>

<p>Zůstával jsem nehybně ve svém úkrytu, pozoroval jsem je, ale nic jsem nepodnikal. Po chvíli dorazil Modrák a zaujal své místo v kruhu. Nikdo z nich se nenamáhal ohlédnout nebo nějak potvrdit jeho příchod. Místo však měl evidentně připravené, protože kolem ohně střídavě seděli muži a ženy. Usadil se a hned se zapojil do zpěvu, jakoby tam pobýval celou dobu.</p>

<p>Oheň náhle zaburácel a znovu bylo vidět postavu, která zopakovala stejné pohyby. Zdálo se, že si ověřuje, jestli tu jsou všichni.</p>

<p><emphasis>Učitel kontroluje docházku, </emphasis>pomyslel jsem si a nevěděl jsem, jak mě to napadlo, ale připadalo mi, že to souhlasí.</p>

<p>Zpěv nabral na intenzitě a hlasitosti a zdálo se, že se postava stává skutečnější, hmotnější. Oči už nebyly dva otvory, ale zahořely životem a zřetelně se v nich rýsovaly jasně žluté zornice.</p>

<p>Náhle to už nebyl oheň, ale skutečná postava, tvor podobný drakovi, který vyzařoval energii. Kůže mu pulzovala, jako by hned pod ní dál hořel oheň.</p>

<p>Zpěváci najednou ustali a padli kupředu, leželi tváří k zemi před mohutným krkem a zlověstně vyhlížející hlavou ohnivého draka. Blýskal žlutýma očima a viděl jsem, jak obrátil koutky tlamy vzhůru v jakémsi groteskním, ohavném úsměvu.</p>

<p>Najednou se zarazil, otočil se přímo tím směrem, kde jsem ležel v úkrytu, a zařval. Z hrdla mu vyšlehl oheň.</p>

<p>V jeho moci a postoji bylo něco, co ve mě vyvolalo strach. Nedobrovolně jsem vykřikl, když jsem si uvědomil, že ví o mé přítomnosti a není jí vůbec nadšený.</p>

<p>Ti lidé najednou vyskočili a rozběhli se ke mě, šíleně křičeli a vypadali hrozně nepřátelsky. Otočil jsem se a pokusil se vzlétnout, ale zdálo se, jako bych vůbec neměl křídla. Něco mi bránilo, abych se vznesl do vzduchu. Bez křídel jsem musel bojovat nebo utíkat.</p>

<p>Pokusil jsem se utíkat.</p>

<p>Běželi za mnou a ječeli jako hejkalové. Myslím, že mě zachránila jedině skutečnost, že zcela nazí a pomalovaní lidé nemají obvykle nic, čím by mohli vrhat nebo střílet.</p>

<p>Zrovna rychlý jsem ale nebyl. Tohle tělo nebylo stavěné pro dlouhý běh po zemi. Měl jsem nevhodně umístěné těžiště a nešikovně jsem se zachytával křídly.</p>

<p>Zamířil jsem do pralesního porostu, protože jsem věděl, že se na stezkách dokážou orientovat lépe než já, ale pařáty se na dřevě udrží lépe než bosé nohy.</p>

<p>Nejdřív se ale musím dostat nahoru. Místo, které jsem považoval za snadné pro výstup, se ukázalo být mnohem horší a pro někoho s mou postavou pořádně stísněné. Kroutil jsem se, otáčel, vyhýbal a najednou jsem narazil na kamennou zeď. Horečně jsem se obrátil. Viděl jsem, jak se přibližují, a pozoroval jsem, že se rozestupují, aby mě obklíčili. Otáčel jsem hlavou sem a tam a hledal nějaké místo, kam bych mohl utéct.</p>

<p>Ale teď, když mě měli, se zdáli být sami sebou méně jisti. Přibližovali se velmi pomalu a opatrně. Pouhé tělo je nemohlo moc chránit proti mým pařátům.</p>

<p>„Tak dobře!“ vykřikl jsem na ně, můj hlas zněl drsně a těžkopádně. „Držte se ode mne dál! Nechci vám ublížit, ale jestli se přiblížíte, nebudu mít jinou volbu než zranit co nejvíc z vás!“</p>

<p>Nebyl jsem si jistý, jestli mé řeči někdo z nich rozumí, ale vypadali trochu překvapeně a na chvilku se zastavili. Pak však znovu pomalu vykročili vpřed. Jedna z nich, stříbřitá mladá žena s červenými a modrými ornamenty, náhle vyštěkla příkaz v podivném jazyce. Opět se zastavili. Zamračila se, prohlédla si mě jako nějaký podivný exponát – myslím, že jsem jím byl – a pak pomalu zavrtěla hlavou.</p>

<p><emphasis>„Cory?“ </emphasis>spíše prohlásila, než se zeptala „Jsi to <emphasis>ty</emphasis>? Co k čertu děláš tady dole? A kde jsi sebral ta <emphasis>křídla</emphasis>?“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>

<p><strong>ZRALÉ VÍNO A MLADÉ VÍNO</strong></p>

<p>Její prohlášení bylo v téhle chvíli a na tomto místě tak překvapivé, až jsem nedokázal uvěřit, že jsem ho skutečně slyšel.</p>

<p>„C-co?“</p>

<p>„Ježíši. Cory!“ zvolala ta žena trochu znechuceně. „Koukej se vzpamatovat! To jsem já. Wilma. Pamatuješ? Dorazili jsme sem společně.“</p>

<p>Překvapením jsem otevřel ústa. Nakonec jsem ze sebe dokázal vypravit: „Wil-wilma?“</p>

<p>„Uklidni se a vezmi rozum do hrsti,“ řekla mi „Já odvolám ty lidi.“ Otočila se a řekla spoustu věcí v tom divném hrdelním jazyku. Přísahám, že většina vypadala zklamaně, ale jeden po druhém se otáčeli a odcházeli stejnou cestou, jakou přišli, pravděpodobně do kruhu u ohně.</p>

<p>„Wilma – cože? Co tu děláš <emphasis>ty? </emphasis>A <emphasis>takhle</emphasis>?“</p>

<p>„Já jsem se ptala první. Nevadí. Sem jsem chodila už dřív, dokonce i v původním životě. Tady je podsvětí, kde se scházejí pozemští šamani. Předpokládám, že tě sem kvůli tomu poslali, ať už tě poslal kdokoliv. Chtěli, aby ses se mnou spojil. Teď jsi na řadě ty!“</p>

<p>Podařilo se mi poněkud uklidnit, i když jsem se trochu třásl „Já – já jsem vybouchl, to je všechno. Čekal jsem příliš dlouho, než jsem vstoupil do toho světa. Mé nové já si zlámalo hřbet a částečně si oddělilo míchu. To je všechno. Od té doby tu trčím a mám v zásadě jen krk a jeden a půl paže.“</p>

<p>Nejdřív pomalu, a pak asi příliš rychle a příliš nesouvisle jsem ze sebe vychrlil celou situaci, podrobnosti, i o středisku na Stanfordské universitě a navázání kontaktu se Stanfordským lékařským centrem, všechno až po návštěvu Zajíce Březňáka. Nechala mě povídat a myslím, že si byla vědoma, že je od mého příchodu sem první spřátelenou osobou, která může rozumět tomu, co se děje, a přitom nepředstavuje hrozbu.</p>

<p>Nakonec jsem skončil a ona řekla: „No, myslím, že jsi to měl tvrdší než já, i když na tom nejsem nijak skvěle. Tenkrát jsem nezískala moc velké školní vzdělání, a tady jsem neměla o nic větší. Dostala jsem štíhlejší tělo, což je docela pěkné, i když vím, že to nevydrží. Mám trochu jiné jméno a patřím k jinému kmeni, ale <emphasis>tak </emphasis>odlišné to není. Velký rozdíl spočívá v tom, že mám víc zkušeností z původního života, víc znalostí a síly než místní velcí mužové, kteří si mysleli, že souzní s tímto světem duchů. Proto se mě trochu bojí. Celkem vzato mě to netrápí, ale stejně jsem uvězněná, jako jsem byla vždycky. Přišla jsem dolů nejen proto, abych načerpala nějaké znalosti a moc, ale také proto, abych na chvíli utekla před těmi nahoře.“</p>

<p>„Wilmo, řekni mi, je tohle místo jiné, než na jaké si pamatuješ? Nebo je stejné?“</p>

<p>Chvíli přemýšlela. „Myslím, že v zásadě stejné. Dokonce se na mě pamatovali a poznali mě.“</p>

<p>„Cože? Tady jsou lidé?“</p>

<p>„Něco takového. Nejsou to docela lidé. Ty v téhle chvíli také nejsi úplně člověk. Dost se jim podobají. Já jsem ale nemyslela lidi. Myslela jsem tím duchy. Jednoho jsi viděl. Jsou skuteční, jsou tu a mají velikou moc. Mohou dávat všem věcem energii a také ji z nich vysávat, protože všechny věci mají vlastní charakteristické energetické vzory. Nedokážu to lépe vysvětlit.“</p>

<p>To mě fascinovalo. „Ale jsou stejní? A <emphasis>pamatují </emphasis>si na tebe?“</p>

<p>Přikývla. „Jistě. Oni nevidí jako my. Vidí pouze ten vzor uvnitř. Stejný vzor je ve stromech, dokonce i ve skalách, vodách a ve vzduchu. Jsou to základní vzory.“</p>

<p>Domníval jsem se, že jsem na něco přišel. Jestli je to tu stejné v různých vesmírech, pak musíme být zafixováni na nějakém místě, kolem kterého se ostatní věci měnily.</p>

<p>„Wilmo, jak je to tu <emphasis>velké</emphasis>?“</p>

<p>„Stejně velké jako celý vnitřek světa.“ odpověděla.</p>

<p>Vzdychl jsem. „Wilmo, svět není dutý. Dokonce ani iluze světa není dutá.“</p>

<p>„Možná je. Jak to můžeme vědět jistě?“ odsekla. „Konec konců se ukázalo, že tohle místo je reálnější než Yakima.“</p>

<p>„Bod pro tebe.“ uznal jsem.</p>

<p>„Nedělej si ale starosti. Tohle místo neleží ve stejné rovině jako ostatní svět. Je to svět duchů jako ta oblast, kterou jsme procházeli, abychom se dostali z Yakimy sem. Propojuje všechny věci, všechny lidi a všechna místa.“</p>

<p>To byla fascinující koncepce. „Chceš říct, že odsud můžeš chodit na jiná místa, aniž bys procházela prostorem, který mezi nimi leží?“</p>

<p>„Nakolik ti rozumím, ne. Takhle ne. To, co <emphasis>můžu </emphasis>dělat, je mluvit s nimi, procházet se s nimi, jednat s nimi, jako před chvílí v kruhu. Bez ohledu na to, kam odejdu, skončím na místě, odkud jsem přišla, protože mé tělo tu doopravdy není. Je v transu <emphasis>tam. </emphasis>Ale jsou tu lidé z Indie. Číny. Japonska, Himalájí, střední Afriky, dokonce i <emphasis>z Francie! </emphasis>Všichni sem chodíme, jednáme spolu obchodně a vyměňujeme si znalosti. Scházíme se, abychom se učili, společně působili a modlili se k bohům. Pak se vrátíme domů, probudíme se a máme trochu větší schopnosti, než když jsme vstoupili do transu. To je všechno. Pokud to provedeme správně, tak nás duchové povedou a zaručí nám trochu víc moci a schopností. Pokud ne, možná trochu ztratíme.“</p>

<p>Zklamalo mě to. „Chceš říct, že se probudím na stejném místě v posteli, přesně jako předtím?“</p>

<p>„Jo, to je skoro jisté. Promiň, Cory. Byla bych ráda, kdybych tě dokázala dostat tam, kde jsem já, ale takovým způsobem systém nepracuje.“</p>

<p>Mé naděje se zhroutily a chvíli jsem nic neříkal. Nakonec jsem se rozhodl, že změním téma hovoru. „Přiblížil se k tobě někdo z Alovy původní skupiny? Nebo snad Walt?“</p>

<p>Zdálo se, že nad odpovědí přemýšlí. Nakonec řekla: „No, na obě otázky odpovídám ne, pokud beru v úvahu lidi, jako jsme ty a já, kteří vědí, že <emphasis>tohle </emphasis>místo je skutečnější než takzvaný skutečný svět. Ale narazila jsem na jednoho nebo dva z těch mrtvých a znovu narozených.“</p>

<p>„Opravdu? Kde? V Yakimě?“</p>

<p>„Ne. Do Yakimy jsem se v tomhle kole nedostala. V Seattlu máme Ústav kultury amerických indiánů – není to skvělý název? Byla jsem tam párkrát, více méně jako indiánský průvodce. Medicinmani se mě chtěli na čas zbavit. Musela jsem jít do toho velkého města. To víš, hezké indiánské dívky sedí kolem umělého táboráku a vykládají buranům, jejichž prarodiče nám ukradli půdu a zavírali nás do ohrad jako dobytek, jak jsme byli významní. Děláme to proto, abychom doplnily kmenové finance a možná si z našeho podílu koupily pár základních potřeb. Viděla jsem pár lidí, o kterých jsem <emphasis>věděla, </emphasis>že jsou novými verzemi těch původních, ale neviděla jsem takové, kteří by mě mohli poznat.“</p>

<p>„Koho přesně?“</p>

<p>„Neměla bych ti to hned říkat. Nebylo by to správné.“</p>

<p>„<emphasis>Koho, </emphasis>Wilmo? Řekni mi to.“</p>

<p>„No, měli jsme před několika měsíci takové setkaní s lidmi, kteří předvádějí Disneylandy jiných domorodců. Viděla jsem opravdu povědomou tvář, která tam nepatřila. Jednalo se o mladou japonsko-havajskou dívku v oblečení, které bylo <emphasis>skutečně </emphasis>sexy a hodně odhalovalo, zvláště v téhle super morální době. Dlouhé černé vlasy, velké hnědé oči. Říkala, že se jmenuje Danielle Tanaková.“</p>

<p>„To jsem blázen! Tak je to pravda! Viděl jsem Robovu fotografii, ale ve svém změněném pohlaví na mě nijak nezapůsobil.“</p>

<p>„Ach, ona je ženská se vším všudy. Nepoznám, k jak úplné změně došlo, protože když se nad tím zamyslíš, bývalého Dana Tanaku jsem nikdy pořádně neznala. Kromě jména bylo jediným důvodem, proč mě napadla souvislost, to, že jsme byli při té poslední akci tak propojení. Jako bych tě viděla s ním mluvit a pak jsi ho odmrštil.“</p>

<p>Přikývl jsem. „Souhlasí. A to znamená, že jsi mohla dokonce narazit na spoustu lidí, kteří byli ve firmě, ať už prošli nebo neprošli reinkarnací, a taky jsi je nemusela poznat.“</p>

<p>„No, přemýšlela jsem nad tím, ale moc velké starosti mi to nedělalo. Tentokrát se jmenuju úplně jinak, můj kmen je jiný a trochu se přesunul, vypadám <emphasis>daleko </emphasis>lépe a jsem o něco mladší. Znali mě jenom z té krátké epizody a Starkova popisu, takže jsem se nikdy necítila ohrožená.“</p>

<p>„Nepodceňuj ho, ani kohokoliv z nich.“ varoval jsem ji. „Pamatuj, že jsme to zřejmě prodělali už mnohokrát, a jsi jedna z nás. Takže někdo jako Al, který, jak předpokládám, má vzpomínky, znalosti a zkušenosti odpovídající deseti životům, tě už pravděpodobně dřív viděl za stejných okolností.“</p>

<p>„Vůbec jsem si nedělala starosti.“ ujistila mě. „Nebojím se, pokud proti nim nemusím opravdu jít, jako posledně. Nevěděla jsem, co k čertu dělám, a nevěděla jsem nic o tom, jak se těm hajzlům postavit.“</p>

<p>„Jako jsem to udělal já? Bylo to o chlup. A teď – no, zdá se, že v mém případě bylo navíc všechno k ničemu. Otevřeně řečeno, raději bych zůstal tady, dokonce i takhle, sám a bez slunce, než abych se vrátil a čekal, až za mnou přijdou a skoncují se mnou. Nemůžu <emphasis>nic </emphasis>dělat!“</p>

<p>Přemýšlela nad tím, pak se mě zeptala: „Co bys dělal, kdybys <emphasis>mohl </emphasis>podniknout, cokoliv bys chtěl? Tedy, kdybys byl takový jako dřív?“</p>

<p>Neočekával jsem, že se na mě obrátí s takovou otázkou. Co bych dělal? Ta záležitost s reinkarnací rozbíjí všechno na padrť. Kariéru, manželství, děti, jakékoli ambice – co by se tím k čertu změnilo? Co bych býval dělal, kdybych se mohl normálně pohybovat?</p>

<p>Hrál bych tu hru? Pravděpodobně ne. Nehledal bych Boha, nebo přinejmenším tvůrce alternativního světa, který možná ani nevěděl, že <emphasis>je </emphasis>jeho tvůrcem. Chci říct, předpokládejme, že bych ho našel, zabil ho a dostal se do příští úrovně jako první. Pak by stejný kádr lidí, kterým by se z toho světa podařilo vyklouznout, lovil mě. Nakonec by mě někdo dostal. Pak bychom tím vším procházeli znovu, ne? Nikdy jsem nehrál rád hry, ve kterých se nedá vyhrát ani prohrát. Počítačové hry mě nikdy nenadchly, dokonce, i když jsem je pomáhal programovat, protože ty nejlepší jste skutečně nedokázali porazit a ty, u kterých jste to dokázali, vás po několika týdnech omrzely.</p>

<p>K čertu, v tom spočíval problém odpovědi na její otázku a všeho násilí a nestoudnosti Ala Starka a Lese Cohna, nebo kým tentokrát byli.</p>

<p>Dokonce jste nemohli ani prohrát.</p>

<p>„Tohle není dlouhodobá existence, na kterou bych se těšil.“ řekl jsem jí popravdě. „Chci říct, i kdybych byl zdravý a tak. Všechno je variací neustálého příživnictví na něčí představivosti – nebo v současné situaci na nedostatku něčí představivosti. Není ale možné zůstat stranou. Nakonec po nás půjdou, pokud nebudou mít opravdu štěstí. V tom případě nás tu nechají, abychom žili své životy, zemřeli, probudili se, nic si nepamatovali a byli jim opět vydáni na milost.“</p>

<p>„Přemýšlela jsem o stejných věcech,“ připustila. „Vyvíjejí na mě velký tlak, abych se provdala, hned teď, a měla děti. Musím připustit, že se mi ten nápad docela líbí, ale jak bych to mohla udělat? Chci, aby mé děti měly budoucnost, ne aby byly vymazány. Chci, aby můj manžel za něco stál a byl v jistém směru tvůrce, i když třeba jen myšlenek a vizí. Nedokážu se do takové míry přetvařovat. Opravdu ne. Ale co můžeme <emphasis>dělat?“</emphasis></p>

<p>Vzdychl jsem. „Kdybych měl odvahu, možnost všechno naplánovat a laboratoř, která by byla schopná se v něčem vyznat, chtěl bych ukrást Brandovu skřínku.“ řekl jsem jí. „Rád bych zjistil, jak pracuje. Jak udržuje a aktivuje svůj program i při přechodech z jedné existence do druhé. Odkud pochází a co přesně dělá. Odkud se získávají všechny ty informace? Souhlasím s tebou – nechci to prodlužovat, chci <emphasis>ven. </emphasis>Jinak ať prožívám své životy v reinkarnacích na místech a v takových podobách, které ti ostatní, ti šílenci, nenajdou, tak abych alespoň mohl žít od jednoho okamžiku k druhému, od jednoho života ke druhému. V hloubi duše to ale chci <emphasis>rozluštit</emphasis>.“</p>

<p>Přikývla. „Myslíš tedy, že bys to dokázal?“</p>

<p>„Ne. Každopádně ne sám. Ale stejně si z nějakého důvodu myslím, že jsem k tomu postrkován. Ať jsou Walt a jeho podivné mužstvo Marťanu kýmkoliv nebo čímkoliv, jsou jednou frakcí. Postavy z Kraje divů jsou druhou, ať představují kohokoliv nebo cokoliv. A Brand – kde k čertu <emphasis>je, </emphasis>když nestojí za těmi výtvory z Kraje divů? Našel cestu ven? Je stále uvězněn v jedné ze Skřínek? Hraje podle jiných pravidel než ostatní?“ Vzdychl jsem. „Právě <emphasis>to </emphasis>udělám já. Možná selžu, ale co? Chci jim to vrátit. Už mám až po krk toho, abych byl obětí nějakých frakcí. K čertu, chci <emphasis>odpovědi</emphasis>!“</p>

<p>Usmála se a mrkla na mě. „Vrať se domů. Řekni mi, jak se ten ústav jmenuje a všechny podrobnosti, které mi můžeš poskytnout, abych ho našla. Já ho najdu. Zůstaň tam a zůstaň naživu a já uvidím, co dokážu udělat s tím ostatním.“</p>

<p>Žádný velký příval naděje jsem necítil, ale přesto jsem se zeptal: „Opravdu si myslíš, že dokážeš něco udělat?“</p>

<p>Usmála se. „Mám větší moc, než by sis mohl myslet. A dokázala jsem se sem dostat, aniž by mě sem nahnali obludní králíčci!“</p>

<p>„Počkej! Co když –?“ začal jsem, ale zavrtěla hlavou a gestem zarazila další otázky.</p>

<p>„Nevím, co dokážeme. Prostě jen zůstaň tam, kde jsi, a celý. Uvidíme, co společně dokážeme. Slib mi to!“</p>

<p>„Já – já udělám všechno, co dokážu, když vezmeš v úvahu má omezení.“</p>

<p>Odplivla si a vypadala rozzlobeně. „Neutíkej a neschovávej se ve svých problémech, bez ohledu na to, jak jsou zlé! Přilákal jsi králíky, protože to odpovídá tvé odvaze. Pokus se místo toho přilákat <emphasis>lvy</emphasis>, jako to dělal dřívější Cory Maddox!“</p>

<p>Zvedla paži a udělala nějaký posunek. Než jsem ještě stačil něco říct nebo udělat, cítil jsem postrčení. Všechna světla ve vnitřním světě zhasla a padal jsem jinou králičí dírou.</p>

<p>Probudil jsem se ve své posteli ve vancouverském sanatoriu.</p>

<p>Přitom jsem z hloubi hrdla bolestně vykřikl. Koupal jsem se v potu, ale bylo světlo a do okna mi pro změnu svítilo slunce.</p>

<p>Jak jsem se minule naučil, u takových záležitostí byla potíž v tom, že jste si nebyli nikdy jisti, zda se to opravdu stalo, dokud to nějak nepokračovalo. <emphasis>Skutečně </emphasis>mě navštívil Zajíc Březňák, nebo to bylo naplnění mých snů? <emphasis>Skutečně </emphasis>jsem cestoval do nějakého podsvětí a našel Wilmu, nebo se jednalo o stejný případ?</p>

<p>V tom spočíval další velký problém. Nikdy jste si nemohli být jisti realitou nebo <emphasis>čímkoliv.</emphasis></p>

<p>Přešel den a nic se nestalo, pak dva, pak tři. Zrovna jsem se chystal tu záležitost vzdát. Ale když jsem byl venku, kouřil doutník a pozoroval působivé mraky, které plynuly oblohou po odpolední bouřce, navštívil mě někdo, koho jsem vidět nechtěl.</p>

<p>„Nazdar. Maddoxi.“ řekla sestra Marie Alice.</p>

<p>Zblízka vypadala Alice McKeeová starší a drsnější, než jsem si ji pamatoval, i když byla dost velký suchar už, od začátku.</p>

<p>„Přemýšlel jsem, jestli jste tu náhodou,“ reagoval jsem. „Myslím, že ne. Ale domníval jsem se, že jste odjela.“</p>

<p>„Odjela. Budu jezdit sem a tam, dokud tu nedokončím nějakou práci na poslední chvíli. Nezačnu ve Stanfordu naplno dříve než v jarním semestru.“</p>

<p>„Je z vás dobrá jeptiška.“ poznamenal jsem mrzutě.</p>

<p>„A vy jste skvělý ochrnutý.“ odpověděla ironicky a ošklivě se usmála. „Zjistila jsem, že být sestrou je docela uspokojivé a také pohodlné. Je to téměř přirozené, i když připouštím, že bych si to o sobě nemyslela. Skutečně zvláštní. Ve všech životech, na které se pamatuji, mě rodiče vedli k pobožnému životu. V žádném z těch dřívějších to nezabralo. V tomhle ano. A v tom posledním a v tomhle životě jsem získala stejnou hodnost, stejnou specializaci a stejný obor, dělám do velké míry to samé. Netěší mě mimořádně konzervativní přístup církve v současném světě. Nejen neuvažují o ženách jako kněžích, ale ještě slouží latinskou mši. S tím se ale dokážu vyrovnat.“</p>

<p>Nedokázal jsem se v ní moc vyznat. Dělala si ze mě legraci, nebo byla opravdu upřímná? Určitě však měla postranní úmysly, když mě vyhledala poté, co mě tak dlouho ignorovala. Rozhodl jsem se, že ji nechám udávat krok. Získal jsem tu velkou praxi, protože jsem pěstoval intelektuální zábavu s otcem Petem a několika dalšími lidmi z nádvoří. Existovalo pochopitelně pár lidí, u kterých byste takový postup nezvolili, pokud byste si cenili svého života a zdraví, ale tohle nebyl takový případ.</p>

<p>„Je to legrační.“ řekl jsem jí. „V obou životech, na které se pamatuju, na mě dělala katolická církev prakticky stejný dojem jako na vás. Nemyslím, že je papež něčím víc než administrativní hlavou velké církve. Domnívám se, že ženy by mohly být duchovními a podobně. Na kontrolu porodnosti, potraty a podobně mám nejspíš stejné názory jako vy. Ale, víte, vždycky mi říkali protestant.“</p>

<p>Ohrnula nos. „Vy to nikdy nepochopíte.“</p>

<p>„Já tomu rozumím výtečně. Každý, kdo založil významnější protestantské hnutí, začínal jako římský katolík, Luther, Kalvín, Jindřich VIII. – na koho si vzpomenete. Ale vy – vy jste z nich nejpodivnější. Vy <emphasis>víte, </emphasis>že tohle není skutečné. Že dokonce ani církev, tento útulek, bible a to ostatní tady není skutečné. Náboženství, které je nejbližší tomu, co známe z našich zkušeností, je pravděpodobně hinduismus, i když bez kast. Nebo možná buddhismus, s převtělováním ve stylu hinduismu a s tím, že jsme nevědomí a hledáme, co za vším vězí.“</p>

<p>„Vy víte víc.“ odpověděla. „Víte, že tohle <emphasis>musí </emphasis>být odraz skutečnosti, která někde je. Že tyto vesmíry začínají s premisou prvního člověka, který se do nich dostane, ale všechny podrobnosti jsou pak doplněny kopírováním z originálu. Myslím, že teď jste na to přišel dokonce i <emphasis>vy, </emphasis>Maddoxi.“</p>

<p>Přikývl jsem. „Ale nevím, jestli se jedná o realitu současnou, minulou nebo nějakou, která je prostě mimo, zatímco jsme uvězněni v nějaké gigantické Brandově skřínce, znovu a znovu se odrážející v zrcadle, nebo jestli je to mnohem komplikovanější. Přesto uznávám, že máte pravdu. Náboženství je ve své podstatě vírou. Jenomže u lidí, se kterými jste spjata, nevidím moc víry, a lidé jsou posuzováni podle společnosti, kterou se obklopují. Jste vynikající žena. McKeeová. Proč držíte s těmi megalomany, toužícími po moci?“</p>

<p>„Vaše aktivní paměť byla jen omezeně exponovaná.“ odpověděla. „Já se tu zdržuju mnohem déle. <emphasis>Mnohem </emphasis>déle. Zatím mám vzpomínky z pěti životů. Některé z nich se <emphasis>velice </emphasis>lišily od stávajícího a toho posledního světa. Nejsem typ, který se dokáže smířit se zapomněním v každém cyklu. Maddoxi. Také nejsem taková, abych všechno nechala v rukou mocných sil, když nemám žádné vlastní mocné přátele. V takovém postavení jste teď vy. Viděl jste pouze vnější projevy. Maddoxi. Neviděl jste ten stroj. Oni ho provozují. Ovládají ho, i když nevědí, co je k čertu zač nebo jak dělá to, co dělá. Ale Brand – ten byl jiný. Zdálo se, že skutečně něčemu z toho rozumí. Přibližoval se chápání, jak stroj pracuje, aby se na něj nejen dokázal napojovat a řídit ho, ale i měnit způsob, jak funguje. Když se najednou probral a uvědomil si, že předává to, co potřebují ostatní, lidem, kterých se štítí, našel cestu ven. Vůbec nevím, jak to udělal, nedokážu to napodobit. Proto musím jít jinou cestou, stejně jako ostatní. Oni to řídí, protože mají obrazně řečeno klíčky od auta. Dokud nedokážu získat ty klíče nebo jejich duplikát, jsem pasažérem. Je to jediná chytrá cesta, Maddoxi.“</p>

<p>Už předtím mě napadlo, že to tak nějak je. Přesto jsem řekl: „A nemyslíte, že to vaši „řidiči“ vědí?“</p>

<p>„Jistě. Ale je to syndrom 50 milionů opic. Maddoxi.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Když budu mít k dispozici nekonečné množství času a nekonečné množství životů, dostanu se do situace, kdy si Al zapomene klíčky v druhém saku. Dříve nebo později k tomu musí dojít.“</p>

<p>Ohromilo mě, jak nenucené a otevřeně o tom všem mluvila. Nepamatoval jsem si, že by ke mně byla jiná než upjatá a chladná, i k většině ostatních lidí. „Chcete říct, že hraju za špatný tým?“ zeptal jsem se. „K čertu, dokonce se ani nepamatuju, že by mě někdo pozval do hry.“</p>

<p>Podívala se na mě skoro mile a usmála se. „Nebyl jste pozván. A nejsem si ani jistá, nakolik si tentokrát zahrajete. Otevřeně řečeno, nikdy jste nehrál moc významnou roli. Myslím, že proto byli posledně tak překvapeni, když jste začal řádit a všechno zkomplikoval. Zdá se, že jsme Slideckera podcenili.“</p>

<p>„Cože? Vůbec jsem nevěděl, že je do toho Walt zapojený, dokud jsem se nenechal zatáhnout tam dolů. A rozhodně jsem se snažil vyhnout Cynthii Matalonové. Děsila mě. Myslím, že mě stále ještě děsí, bez ohledu na to, čím se stala v tomhle životě.“</p>

<p>„Á, pořád je to náš drahoušek Cindy.“ řekla mi Alice McKeeová. „A je snad ještě děsivější. Myslím, že tenhle jemný svět padesátých let není připraven na někoho, jako je ona.“</p>

<p>Zamračil jsem se. „Počkejte. Byla vaším zajatcem, stejně jako Angel. Chcete říct, že přešla od Walta k vám? Nebo že ji Al nezabil?“</p>

<p>Alice McKeeová se zamračila. „Ne, osvobodili ji. Máme podezření, že to udělal Slidecker. Využil vašeho ničení a zabíjení, aby se dostal dovnitř, když se veškerá pozornost soustředila na vás a vašeho společníka vzadu. Znovu získal Matalonovou a nejsme si moc jistí, co ještě mohl sebrat. V laboratořích vládl pěkný zmatek.“</p>

<p>Bylo to podivné – můj „nový“ život vystoupil natolik do popředí, že doba, kterou jsem v něm prožil, dokonce i dospívání v něm, se zdály být naprosto reálné a vnímatelné, zatímco můj původní život vybledl a stal se téměř fantazií. A pak, po pouhých několika měsících, stimuloval původní realitu pohled na ty dvě jeptišky, které v minulém životě nebyly jeptiškami, a pak fotografie a článek v Time. Původní realita se vrátila do popředí, ale stejně mi připadalo, jakoby se to přihodilo někomu jinému. Teď, poté, co se objevil Zajíc Březňák a co jsem navštívil podsvětí, ať už bylo kdekoliv, jsem tu seděl a byl jsem zrovna tak <emphasis>původním </emphasis>Cory Maddoxem jako tím novým, ale ne víc. Vyvolávalo to spoustu otázek, některé prostě ze zvědavosti, jiné byly daleko naléhavější. Chtěl jsem je ale pokládat opatrně, dokud McKeeová zůstávala ve sdílné náladě.</p>

<p>„Něco mi řekněte. Pokud jste skutečně jeptiška a pouze takový převlek nevyužíváte, jak to můžete ospravedlnit? Dát se dohromady s Alem, dokonce i z čistě taktických důvodů, se zdá byt podobné, no, jako vstoupit do jedné lodi s Jidášem Iškariotským.“</p>

<p>„Pro vás možná. Pro mě ne. On a jeho skupina hledají pravdu a to je vše, co církev opravdu žádá. Hledají světskou pravdu a jejich metody nemusí být stejné jako vaše, ale přesto jsou účinné.“</p>

<p>Mrzutě jsem přikývl. „Jo, jako španělská inkvizice. To je váš názor a důvod, proč s vámi nemohu souhlasit. Jedná se o logiku, která říká: ‚Dobře, tak je mučte. Když se neobrátí na víru a zemřou, v případě, že jsme se v nich mýlili, budou v nebesích uvítáni jako mučedníci. Jestli jsme se nemýlili, půjdou do pekla, jak si zasloužili.‘ Jako ta stará zkouška s potápěním čarodějnic. Pokud se utopí, nebyla to čarodějnice.“</p>

<p>K mému překvapení ji to skutečně naštvalo. „A kdo vám dal právo soudit, co je správné a špatné. Maddoxi?“ odsekla. „Žvaníte o dobrém a ušlechtilém přístupu, ale nevěříte ničemu. Prožila jsem pět životů, na které si dokážu vzpomenout. <emphasis>Pět! </emphasis>A v žádném z nich jste <emphasis>vy </emphasis>neudělal pro <emphasis>nikoho </emphasis>nic pozitivního. Ani pro jednoho! Ve většině případu jste se upejpal, držel se stranou, vždycky jste se za někoho schovával. Jednou nebo dvakrát jste sebral trochu odvahy a snad i jednal, ale jen když už ostatní dospěli k záhubě a neměl jste na výběr. A pak – co? Nechal jste se zabít, když jste se snažil přemluvit ostatní, aby byli „rozumní“. Nebo v posledním případě se vám podařilo zničit polovinu stanice. Pokusil jste se ji obsadit poté, co jste několik <emphasis>let </emphasis>utíkal a zcela jste se vyřadil z děje. To jste nějaký budovatel!“</p>

<p>„Jenom to, že se mýlím, neznamená, že vy máte pravdu.“ odsekl jsem. „Myslím, že vím, co jste zač a v čem skutečně <emphasis>máte </emphasis>pravdu. Opravdoví věřící se vždycky domnívají, že mají správné odpovědi a každý, kdo s nimi na sto procent nesouhlasí, je jejich nepřítel. Já na absolutní pravdy nevěřím.“</p>

<p>„Jenom na zbabělý útěk.“ řekla značně sarkasticky. „Rozumné zdůvodnění toho, abyste neměl vůbec žádné přesvědčení.“</p>

<p>„Pragmatici udržují svět v běhu. Když získají moc ti, kteří skutečně věří, lidem se ubližuje a jsou dokonce zabíjeni.“</p>

<p>Vzdychla. „Takhle bychom mohli pokračovat donekonečna, ale k čemu by to vedlo? <emphasis>Vy </emphasis>máte spoustu času, ale já ne.“</p>

<p><emphasis>Teď to začíná, </emphasis>pomyslel jsem si napjatě.</p>

<p>„Moji lidé věří, že byste neměl zmizet do lékařského centra.“ řekla mi bezvýrazně. „Byli naprosto spokojeni s tím, že vás tu nechávají, ale vůbec se jim nelíbí myšlenka, že se zapletete se spoustou chytrých lidí, kteří mají kontakty mimo naši malou rodinu. Na druhé straně, částečně díky vám, se zásoba zkušených programátorů, kteří nám pomáhají, v téhle rovině drasticky snížila. Chápejte, my vás <emphasis>nepotřebujeme – </emphasis>kdyby ano, už bychom vás k nám pozvali dřív – ale teď vás můžeme <emphasis>použít, </emphasis>když se vaše situace mění.“</p>

<p>„A pokud nejsem dost velký nadšenec?“</p>

<p>Zasmála se. „Nejste tak hloupý. Co chcete udělat? Utéci jako posledně? To se dá těžko provést s jednou rukou a dobíjením baterie. Dokonce, i kdyby přišli ostatní a pomohli vám, jaký byste měl život? Potřebujete ošetřovatelku na plný úvazek a podpůrnou organizaci, aby se o vás starali, a vy to víte. Romantické nápady – být na útěku, špehovat nás a možná udeřit do místa, kde nás to bolí, nejsou příliš praktické, když máte jen hlavu a ruku. Prostě vás nemůžeme nechat jako posledně – skončil byste v rukou někoho jiného, pravděpodobně někoho, kdo je pro nás nepohodlný, a se znalostmi, které bychom raději nešířili. To znamená, že buď půjdete s námi, se správným nadšením a pracovní morálkou, nebo se u vás jednoho večera objeví nějaký návštěvník, nejspíš až usnete. Ráno řádová sestra při kontrole postelí zjistí, že jste v průběhu noci zemřel na něco, co označí za „přirozenou příčinu“. Aby se v takovéhle instituci prováděla pitva, vyžadovalo by to střelnou ránu nebo tětí sekerou.“</p>

<p>Pravda bolela, ale tady jsem ji měl. „A tohle je má pozvánka, co? Potíž je v tom, že se to všechno odehrálo téměř před celým životem. Ten poslední návrh původního nervového konektoru se mi podařilo připravit, protože to je něco, s čím jsem strávil v minulosti tolik času, že bych to dokázal znovu namalovat i ve spánku, včetně rovnic a všeho. Ale skutečně tvůrčí postup – k čertu, když jsem to dělal, uvědomil jsem si, že už tomu sám plně nerozumím.“</p>

<p>Vzdychla a zavrtěla hlavou jako zklamaná učitelka. „Cory. Cory! Vy jste to nepochopil, co? Takové věci si nemusíte pamatovat. Jedno sezení ve vaší Brandově skřínce a všechno se strašně rychle vrátí. Byla jsem schopna dát svou doktorskou práci z doby před dvěma životy už po dvakrát rovnou do tisku jen použitím mé Skřínky.“</p>

<p>Začal jsem si uvědomovat, že toho existuje <emphasis>mnohem </emphasis>víc, co musím o celé operaci zjistit. „Zemři hned nebo později“ nebyl opravdu skvělý výběr, ale za stávajících okolností vypadalo „později“ jako lepší volba. Koho zabíjím tím, že dělám tohle rozhodnutí?</p>

<p>„Dobře víte, že jste získali programátora.“ řekl jsem jí odevzdaně.</p>

<p>Sladce se usmála. „Samozřejmě, že to víme. To je důvod, proč už jsme všechno dopředu připravili. My – tedy my dva společně s najatými pomocníky – odjíždíme zítra.“</p>

<p>Otevřeně řečeno, po zbytek dne až do večera jsem nevěděl, jestli jsem deprimovaný nebo vzrušený. Bylo deprimující vězet tak pevně v rukou nepřátel, dokonce, i když jsem je na sebe přivolal sám, ale byla to také <emphasis>aktivita. </emphasis>Po dlouhé době, která pro mě představovala celý život, strávený buď v nevědomosti o tomhle všem, nebo v pokoji či na pojízdném křesle s občasnými procházkami a spoustou doktorů a terapeutů, jsem se konečně vracel do břicha velryby. V jistém směru jsem byl opět hráčem, ať už jakkoliv omezeným.</p>

<p>Potíž byla v tom, jak to k čertu sdělím Wilmě? Teď právě mohla být na cestě do Portlandu, aby mi pomohla, promluvila si se mnou osobně nebo <emphasis>něco </emphasis>udělala, a mě odváželi do Stanfordu. Samozřejmě by to mohla zjistit, zvláště teď, když o stanfordském zařízení věděla. Ale vědět, že jsem uvnitř, a doslat se bezpečně dovnitř a ven bylo něco jiného. Tam se nejednalo o nějaké šamanské podsvětí a bylo tam nejspíš daleko méně stromů, kterými by se dalo proskakovat dovnitř a ven.</p>

<p>Bylo mi divné, že se nesnažila jednat hodně rychle. Řekla mi, že sídlí v Seattlu, a ten byl pouze pár hodin jízdy na sever. Pokud všechno, co se chystala udělat, bylo promluvit se mnou, mohla zatelefonovat nebo být tu kolem poledne. Skutečnost, že do večera nedorazila, jasně znamenala, že má nějaký plán nebo narazila na nějakého protivníka. Přál bych si vědět, o jaký případ se jedná.</p>

<p>Pravda byla, že jsem skutečně toužil – obrazně řečeno – položit ruce na ovládání počítače a Brandových skříněk a nebýt jen někým, koho pozvala třetí strana. Bylo toho tolik, co jsem se potřeboval dozvědět a co se dalo udělat jen „naostro“. Alice McKeeová záhadu jenom prohloubila svými řečmi o Brandově skřínce, která přenáší vzpomínky z jednoho života do druhého, o přesunu celého komplexu mezi rovinami a o všem ostatním.</p>

<p>Také bych opravdu rád získal skutečný údaj o počtu lidí, kteří patřili k naší skupině a nebyli jen „VR“ lidmi jako téměř celý svět. Dalo se odvodit, že jich je něco mezi šestadvaceti a šestatřiceti, ale jak jsme to mohli vědět jistě? A co znamenalo, že má Walt svou Brandovu skřínku? Má tam každý z nás individuální Skřínku? Kolik Skřínek tam mají? Existují jedny skřínky pro nás a jiné pro naprogramované reality, nebo se jednalo o jeden a ten samý typ? Musím to vědět.</p>

<p>Začal jsem se hrozně obávat, že mě Wilma nějak zachrání.</p>

<p>„Tak vy nás dnes opouštíte, hm?“ řekl otec Pete se skutečnou lítostí v hlase.</p>

<p>Přikývl jsem. „Stanford. Tam alespoň můžu použít jedinou věc, která mi zbyla – svůj mozek.“</p>

<p>„A co vaši rodiče? Jsou už staří a bydlí na druhé straně řeky, nebo ne?“</p>

<p>To mě velice trápilo, ale musel jsem se s tím smířit. Minulý večer jsme o tom telefonicky mluvili, ale táta nebyl v takovém stavu, aby se vůbec mohl vydat na druhou stranu a rozloučit se. Máma ho nemohla nechat samotného a bylo to. Náhlý obrat je ohromil, ale nebyli nešťastní, že konečně můžu něčím být. Rozumově jsem věděl, že to jsou virtuální výtvory napodobující mé rodiče, možná podle mých vzpomínek, které teď běží samy jako část ohromného programu, ale k čertu, pro mě byli dost skuteční. Bylo to hodně tvrdé. Dokonce bylo ještě horší, když jste měli vzdálenou, ale stále zřetelnou vzpomínku, sahající o celý život zpět, jak jste se účastnili pohřbu někoho, kdo vás miloval. Byli jste smířeni s tím, že už ho nikdy neuvidíte, a teď tu byl znovu.</p>

<p>„Oni mi to přejí. Většinou jsem pro ně přestavoval břímě, a jak víte, otče, nejsou na tom zdravotně nejlépe.“ řekl jsem mu.</p>

<p>„A přesto se mi nezdá, že byste se z toho přesunu moc radoval. Myslel jsem si, že důvodem jsou rodiče.“</p>

<p>„Ne, tím to není. Je mi líto, otče, ale nemyslím, že bych to vám nebo komukoliv jinému dokázal vysvětlit. Přesto bych uvítal, kdybyste mi mohl prokázat laskavost.“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Měl jsem přátele na řadě míst. Jeden vztah se nedávno obnovil poté, co jsme o sobě dlouho neslyšeli. Pokud někdo přijde a bude se po mně ptát, řeknete mu určitě, kde jsem? Řeknete mu, že jsem odjel do Stanfordu se sestrou Marií Alicí a že jsem v péči Henreidových? Slíbíte mi, že to uděláte?“</p>

<p>Přikývl. „Stejně, jestli ve skutečnosti nechcete jet, jestli vás něco nutí …“</p>

<p>„Ne, chci jet. Jenom prostě nechci být odříznut od všech ostatních, od vás, od starých přátel a nevím od koho ještě. Čím víc lidí bude vědět, kde jsem a s kým jsem, tím lépe.“</p>

<p>Zamračil se a zamyšleně na mě pohlédl. „Skoro to zní, jako kdybyste očekával, že vás budou držet jako zajatce.“</p>

<p>„Ne, tak to není, ale musel jste o té instituci číst článek v <emphasis>Time. </emphasis>Jedná se o vládní záležitost, bezpečnost státu a to všechno. Určí zaměstnance, kteří na mě budou dávat pozor, ale nebudou pracovat pro mě a nebudou poskytovat moc informací.</p>

<p>Jenom se chci ujistit, když jsem tak závislý, že nebudou odbývat mé známé. Oukej?“</p>

<p>Přikývl a usmál se. „Oukej, slibuju. Jsem přesvědčený, že sestra Marie Alice na vás také bude dávat dobrý pozor.“</p>

<p><emphasis>To se vsaďte, že bude, otče, </emphasis>pomyslel jsem si trpce. <emphasis>Přinejmenším, dokud nebudou všude kolem mě mít své přisluhovače.</emphasis></p>

<p>Otec Pete a dva opatrovníci mi pomohli zabalit. Nebylo příjemné vidět, jak málo věcí je opravdu mých. Zdálo se, že se celý můj život, přinejmenším <emphasis>tenhle </emphasis>život, vejde do dvou kufrů střední velikosti.</p>

<p>Všechno jsem objel a rozloučil se s pacienty, které jsem do určité míry znal, a také s nočním personálem. Bylo to divné, ale měl jsem blíže k personálu než k ostatním pacientům. Prostě se zdálo, že s nimi mám víc společného. Většina lidí v domově byla buď zatrpklá, nebo úplně rezignovala a neuchovala si žádnou naději. Dokázal jsem je pochopit, ale velkým osobním přátelstvím to nepřispívalo.</p>

<p>Kolem šesté večer dorazila dodávka, otevřely se posuvné dveře a objevil se výtah na invalidní vozík. V dodávce seděla sestra Marie Alice společně s řidičem a pečovatelem. Ti měli bílé lékařské oblečení, ale chybělo jim označení nebo nějaká identifikace, podle které by se dalo poznat, co jsou zač nebo odkud jsou. Pečovatel otevřel zadní dveře a vložil dovnitř má zavazadla, pak přišel ke mně. Když to udělal, dobře jsem se mu podíval do tváře a nechtěně jsem zalapal po dechu. Bude to daleko těžší, než jsem si myslel.</p>

<p>„Ahoj.“ řekl opravdu přátelským tónem „Jsem Erik Vrskovski – hláskuje se W-r-z-kowski, ale nesnažte si to zapamatovat, protože nikdo si to nepamatuje. Stačí mi říkat Rick. Abych tak řekl, najali mě jako vašeho lokaje. Pokud budete něco potřebovat a sám nebudete moci, řeknete, a já to zařídím.“ Zamračil se. „Co se děje? Tváříte se, jako byste viděl ducha.“</p>

<p>„Hm, ach, to je v pořádku. Jenom mi, no, hrozně připomínáte někoho, koho jsem kdysi znal, už dávno. Máte skoro stejnou tvář.“</p>

<p>„Jo? Jak je jmenoval? Možná to je nějaký můj příbuzný.“</p>

<p>„To není pravděpodobné.“ odpověděl jsem a rychle jsem přemýšlel. „Navíc ten, kterého jsem znal, je už mrtvý. Ale důvodem, proč jste mě šokoval, nebyla ani tak podoba, jako skutečnost, že můj bývalý přítel byla žena.“</p>

<p>„Jo? To je divné. Předpokládám, že bych si měl nechat narůst plnovous nebo něco, ne?“</p>

<p>„Ne, ne, to je v pořádku. Spousta lidí má podobný obličej a o nic nejde. Přesto mě to na chvilku vyvedlo z míry.“ Odmlčel jsem se a snažil se změnit téma hovoru „Jedete s námi?“</p>

<p>„Celou cestu a možná ještě dál.“ odpověděl. „Abych vám řekl pravdu, sloužím v námořnictvu jako pomocník zdravotníka na torpédoborci <emphasis>Huey P. Long </emphasis>z Bremertonu. Zrovna jsme dovršili jedenáctý měsíc z šestiměsíční okružní plavby po Rudém moři a dostal jsem úkol na pobřeží. Jste jím vy. Myslím, že musíte být někdo důležitý, když si vás tak považují. Jestli nejste, každopádně předstírejte, že ano.“</p>

<p><emphasis>„Al je v námořnické rozvědce.“</emphasis></p>

<p>Chytrý chlapec, ten korvetní kapitán Albert Starkey. <emphasis>Ty hajzle!</emphasis></p>

<p>Bylo překvapivé, jak se Rick charakteristickými zvyklostmi, způsobem mluvy, všemi těmi drobnými věcmi podobal Riki, alias Angel. Věděl jsem, co se říká o převtělených – že u nich dochází ke změně pohlaví. Sám jsem se tomu těsně přiblížil a pamatoval jsem si, co říkala Wilma o Danielle Tanakové. Ale opravdu to <emphasis>vidět, </emphasis>a u někoho, koho jste znali tak dobře… K čertu, s Riki jsem žil, spal s ní a zamiloval se do ní. Jistě toho bylo víc než jen ten o půl oktávy hlubší hlas a stopy oholených vousů. Bylo v něm tolik z Riki, že to působilo zrovna <emphasis>strašidelně.</emphasis></p>

<p>Tvář řidiče mi byla také nějak povědomá, i když ve mě nevyvolal takovou reakci jako Rick. Jamie Cholderovou jsem zastřelil stejným způsobem, jakým jsem vyřídil Dana Tanaku. „James“ byl mnohem těžší, trochu starší a vypadal prohnanější, než bývala Jamie. Možná bych plně nezaznamenal blízkou podobnost, kdybych na to nebyl připraven a kdybych ho potkal samotného.</p>

<p>Stejně bylo celkem milé vidět někoho, koho jsem zlikvidoval, jak tu znovu chodí, ať je to chlap nebo ne. Jako by to trochu zmenšilo můj pocit viny. Až teď jsem si uvědomil, že ho nosím v hloubi duše.</p>

<p>Alice McKeeová se usmála. Tvář jí rámoval řádový hábit a přesně věděla, na co myslím.</p>

<p>„Fascinující, ne?“ zeptala se mě sladce.</p>

<p>„Jo, myslím, že tohle bylo také pro mé dobro.“</p>

<p>„Pro co jiného? Kromě toho znáte politiku shromažďování lidí v našem klanu. Dá trochu práci zjistit, z koho vzešel tenhle dost bezvýrazný svět.“</p>

<p>„No, podle <emphasis>mého </emphasis>gusta není.“ řekl jsem jí a trochu jsem tím obešel předmět hovoru. Rick zatím zavřel dveře, zajistil mé pojízdné křeslo a Jim nastartoval dodávku.</p>

<p>„O, to my <emphasis>víme</emphasis>.“ ujistila mě. „Ani podle mého.“</p>

<p>Do okénka strčil hlavu otec Pete. „Sbohem a hodně štěstí,“ zavolal na mě. „Ať vás oba provází Bůh!“</p>

<p><emphasis>Je mi líto, Otče, </emphasis>pomyslel jsem si hořce. <emphasis>Bůh může být s ní nebo se mnou, ale vážně pochybuj, že bude s oběma. </emphasis>Nahlas jsem ale zavolal: „Nashledanou, otče Pete! Možná si popovídáme po telefonu nebo alespoň napíšeme!“</p>

<p>„V každém případě zůstaneme v kontaktu!“ zavolal na mě a odešel. Jim Cholder zařadil rychlost a vyrazili jsme po příjezdové cestě k dálnici.</p>

<p>Pokud Al znovu shromažďuje klan. Wilma by mohla být ohrožená. To by mohl být důvod, proč mě nekontaktovala už jeden a pul dne od té doby, co jsme spolu mluvili, a proč se stále drží mimo dohled. Pokud by ale nedokázala zjistit, kam jedu, měla by použít své indiánské dědictví.</p>

<p>Mnohem větší starosti mi dělala Rickova přítomnost. Předpokládám, že to měla být připomínka, ale také to bude velice těžké. Mimochodem, jak by někdy mohl zjistit nebo pochopit, v čem je problém?</p>

<p>Mířili jsme na západ, pak jsme se stočili na jih, překročili řeku Columbia a projížděli Portlandem. Už byla docela tma, ale stejně na tom bylo něco současně povědomého i znervózňujícího, když jsem se díval ven a viděl spousty aut plných lidí, jak jezdí sem a tam na všemožná světská místa, která lidé stále navštěvují. Minuli jsme několik nákupních středisek, jasně osvětlené obchody a ještě zářivější restaurace. Pro mě to byla připomínka, o kolik z normálního života jsem byl ošizen, a připomínka, že svět pokračuje ve svých záležitostech, dokonce i když tam nejsem.</p>

<p>„Myslím, že jste se nedostal moc ven,“ poznamenal Rick.</p>

<p>„Ne, a bylo to schválně.“ řekl jsem mu. „Je to podobné, jako byste přišel z pohřbu vaší rodiny a viděl, že celý svět běží dál svým normálním tempem, neví o vaší tragédii a nestará se o vaši ztrátu. Nechce se vám přemýšlet o tom, že život prostě jde dál jako předtím, když jste z něj vyřazen jako já. Rád předstíráte, že svět je to, co vidíte, a ti, se kterými můžete mluvit, a že všechno ostatní je nějaká televizní show nebo film. Že to není skutečné, není součástí světa, který se točí kolem vás. Jistě, víte, že to existuje, ale moc se vám o tom nechce přemýšlet. Bolí to.“</p>

<p>„No, nevidím důvod, proč byste se jednou za čas nemohl dostat ven, jakmile se tam na jihu usadíme,“ poznamenal a nedošel mu význam toho, co jsem říkal. „Budeme přece blízko Friska.“</p>

<p>„Vy se těšte ze San Franciska,“ řekl jsem mu. „Pochybuju, že se budu často vydávat i jen do kampusu. Nemáte představu, jaké to je, být mrzákem mezi spoustou zdravé mládeže z vysokých škol, kterým bouří hormony a mají pocit, že jsou nezničitelní. Ne, se mnou budete mít pěkně nudné poslání. Na vašem místě bych si vyžádal přeložení.“</p>

<p>„Jsem si jistý, že spolu budeme vycházet velmi dobře.“ ujistil mě.</p>

<p>Pár mil na jih od města jsme sjeli z dálnice a já jsem najednou neměl žádnou představu, kde jsme. „Co je tohle?“</p>

<p>„Dostat se na jih trvá dva dny.“ zaregistrovala mou otázku Marie Alice „Proč tolik mrhat časem, když můžeme přimět vládu, aby nám poskytla trochu rychlejší dopravu, i když ne o moc větší pohodlí?“</p>

<p>„Vláda může přepravovat jeptišku?“ reagoval jsem trochu uštěpačně. „Tedy, jak je to s oddělením církve od státu?“</p>

<p>„Ach, myslím, že na tuhle můžeme pohlížet jinak.“ odpověděl Rick stejně tak lehce.</p>

<p>Ukázalo se, že tam, kam jsme jeli, není vojenská základna, ale malé civilní letiště. Projeli jsme kolem malé administrativní budovy a řídící věže a vyjeli na hrbolatou rozjezdovou plochu. Dorazili jsme k letadlu, které se hodně podobalo DC-3 ze dnů druhé světové války. Ocas spočíval na malém zadním kolečku, nos byl zvednutý vzhůru, pod křídly byla dvě velká kola, zajištěná klíny. Letadlo mělo dvě vrtule, na každé straně jednu.</p>

<p>„Tenhle stroj je ve všech ohledech starožitnost.“ poznamenal jsem. „<emphasis>Tím </emphasis>nepoletíme, že ne?“</p>

<p>„Ale jistě. Proč ne?“ odpověděla McKeeová. „Ve skutečnosti tu zůstal po bývalé záložní jednotce, která ho poměrně dobře udržovala, aby mohli důstojníci létat za služební peníze. Je přiměřeně prostorné, může nás dopravit na letiště San José za dvě, možná tři hodiny. Je to něco, co je možné používat mimo letový plán. Jenom ho musíme vrátit.“</p>

<p>„Kdo s ním poletí? Někdo, koho znám?“</p>

<p>„Nikdo mě nenapadá.“ odpověděla. „Přinejmenším mi nikdo neřekl, že by se jednalo o takový případ. Je to jen pár záložáků, kteří chtějí získat letové hodiny navíc a dočasné převelení mimo základnu.“</p>

<p>Byla téměř úleva, když jsem se přesvědčil, že je to pravda. Pokud jsem mohl říct, nikoho z těch chlápků jsem předtím neviděl. Ani jsme je moc nezajímali kromě toho, že jsem mrzák a vyžaduji zvláštní pozornost. Rick měřil asi metr sedmdesát pět a zdálo se, že je v dobré fyzické kondici, ale těžko by mě zvedal. Ne tak Jim Cholder, který, když Rick uvolnil cestu a člen posádky letadla odpovědný za uložení nákladu trochu pomáhal udržovat rovnováhu, mě dostal do sedadla u přepážky a pohodlně připoutal. Zdálo se, že posádku letadla příliš nepřekvapilo, že vidí v naší skupině jeptišku. Došlo mi, že o sestře Marii Alici věděli předem.</p>

<p>Rick se posadil vedle mě do sedadla v uličce. Cholder obsadil místo u protějšího okna, ale hlavně proto, že se chystal trochu si zdřímnout a chtěl si opřít hlavu o stěnu letadla. Sestra Marie Alice seděla na sedadle v uličce hned za námi. „Je to pohodlné?“ zeptala se.</p>

<p>„Myslím, že by nám milý Al mohl obstarat luxusnější letadlo.“ zabručel jsem.</p>

<p>„No, nejspíš by mohl, ale tohle je velmi praktické a více méně mimo letový plán. Vzmužte se. Také bych dala přednost lepšímu, ale alespoň není vybaveno pro pár desítek mužů, kteří se svými padáky sedí u stěn a čekají na seskok.“</p>

<p>V tom měla pravdu.</p>

<p>Chvíli jsme tam seděli, zatímco pilot a druhý pilot prováděli kontrolu. Člen posádky, zodpovědný za náklad, stál hned venku na nejvyšším schůdku vstupních dveří a kouřil poslední doutník. Podařilo se mi být připoutaný, a přesto sedět mírně šikmo. Zády jsem se opíral částečně o stěnu a částečně o sedačku, takže jsem mohl otočit hlavu a vidět slušnou část letadla.</p>

<p>Zaznělo dvojí zazvonění a motory postupně nastartovaly. Vypouštěly nepříliš uklidňující obláčky kouře a vydávaly zvuk, jakoby polovinu času vynechávaly. Pak konečně chytly a získaly synchronizaci. Muž, který měl na starost náklad, uhasil doutník, vešel dovnitř a zatáhl za lano, které vytáhlo schůdky do letadla a současně zavřelo dveře. Ty pak zajistil. Sedl si dozadu a pomalu jsme pojížděli po rozjezdové dráze.</p>

<p>Už bylo po osmé večer. V téhle chvíli nebyl v Portlandu moc velký letecký provoz a na našem letišti žádný, takže netrvalo dlouho a hnali jsme se po dráze. Pak jsme se pomalu vznesli do vzduchu. Bylo to hlučné letadlo a hlučná, kodrcavá jízda, ale vzpomněl jsem si, jak jsem jednou slyšel, že tenhle typ letadel patří k nejbezpečnějším, které kdy létaly.</p>

<p>V původním životě jsem byl v letadle mnohokrát a v mé halucinaci, nebo co to bylo, jsem měl křídla. V <emphasis>tomhle </emphasis>životě, a s mými téměř všudypřítomnými vzpomínkami, to ale byla novinka. Pohlédl jsem na Ricka, který se pohodlně opřel, měl zavřené oči a zřejmě si chtěl na chvíli odpočinout.</p>

<p>„Ricku, mohl byste mě trochu natočit, abych se mohl podívat z okna?“ požádal jsem se ho. Cítil jsem se přitom provinile, že ho ruším.</p>

<p>Otevřel oči a přikývl „Jistě.“ Odepnul si pás, naklonil se a dost mě otočil, takže jsem se zády opíral o sedadlo.</p>

<p>„Díky.“ řekl jsem mu.</p>

<p>„Jen si řekněte. Je to má práce.“ odpověděl a pak se znovu usadil do svého sedadla.</p>

<p>To otočení, abych mohl vidět z okna, ale představovalo zbytečné úsilí, přinejmenším prozatím. Zdálo se, že všechno dole zakrývá nízká oblačnost, kterou bylo na severozápadě přece jen možné předpokládat. Nahoře byl vidět jen kousek měsíce, pronikajícího řídkými mraky.</p>

<p>Všichni si zřejmě zdřímli nebo nějakým způsobem odpočívali. Nedokázal jsem se dost natočit, abych si to ověřil u McKeeové, ale získal jsem nejasný dojem, že za mnou lehce pochrupuje. Cholder byl vzhůru. Zíral neurčitě z okénka na své straně, ale vypadal uvolněně. Poprvé jsem si všiml, že má u boku zbraň. Zajímavá uniforma pro řidiče sanitky.</p>

<p>Rick také spal. Začínal jsem mít pocit, že ty dva námořníky vytáhli narychlo, že už za sebou měli dlouhý den a další je čekal.</p>

<p>Když jsem se ohlédl na spícího Ricka, ohromilo mě, že má skoro stejnou tvář jako Riki. Byl hladce oholený a ostříhaný ve vojenském stylu, na tváři neměl žádné chloupky. Bylo toho málo, čím by se ti dva dali odlišit. Jak by ale byl překvapený, kdyby mohl nahlédnout do mé hlavy a viděl jang ke svému jing, ženu Riki.</p>

<p>Když jsem se na něj díval, jak spí tak klidně a nevinně, dostavil se jeden z těch podivných fantastických návratů do minulosti, ke kterým jsem byl náchylný v tomhle životě i v tom posledním. Působilo to téměř jako vzpomínka bez kontextu na něco, co nebylo možné.</p>

<p><emphasis>Byl tam Rick, díval se skoro tak jako teď, ale měl džíny a bavlněné tričko. Oči měly průzračnou, ale atraktivní nevýrazné zelenou barvu místo hnědé, kterou měl teď. Nebylo to minule. V téhle vizi byl manželem a já jsem byl ten menší, manželka s krátkými kudrnatými hnědými vlasy a modrýma očima. Chichotali jsme se, smáli, žertem jsme si nadávali, jako to mladí novomanželé často dělají, a malovali jsme pokoj, pokoj v novém domě…</emphasis></p>

<p>Znenadání to zmizelo, rozplynulo se to do jednoduché útržkovité scény, podobné zvláště živému snu.</p>

<p>Posledně jsem byl úspěšným programátorem a ona umělkyní, ale pocity jsem měl často stejné. Wilma byla mou přítelkyní, ale Riki vždy mou partnerkou, milenkou, přinejmenším častěji byla než nebyla.</p>

<p>Tentokrát ne. Kromě skutečnosti, že jsme oba byli muži, s čímž někteří lidé nemají problémy a někteří ano, jsem neměl pod rameny nic, co by stálo za řeč.</p>

<p>No dobře, hrozně se budu snažit, abych znovu neudělal <emphasis>takovouhle </emphasis>chybu, pokud budu mít šanci si ji zapamatovat, i kdybych musel prožít celé mé zatracené dětství v reálném čase. Tak jako tak by to nebyl moc velký rozdíl. Jakmile jste jednou vstoupili do života, měli jste všechny vzpomínky právě takové, jako byste je prožili.</p>

<p>Zatímco jsem tam jen seděl a přemýšlel, všechno začalo být trochu útržkovité. Shora z přihrádky se setřásla malá knížečka a spadla mi do klína. Bylo mi divné, že mohla spadnout tak příhodně. Zvedl jsem ji svou dobrou rukou a podíval se na ni. Vpředu, nebylo vytištěno nic, byla sepnuta dvěma sponkami. Zvláštní. Otevřel jsem ji a objevil, že uvnitř je jen vytištěná básnička. Podivil jsem se, jakou básničku tu k čertu mohou mít záložáci, a začal jsem číst:</p>

<p><emphasis>Jak si ten malý krokodýl pěstuje svůj lesklý ocásek</emphasis></p>

<p><emphasis>když mu vody řeky Nil leští zlaté šupinky a pásek!</emphasis></p>

<p><emphasis>Potutelně usmívá se</emphasis></p>

<p><emphasis>v šupinatém pancíři očkem po rybičkách pase zda mu ve chřtán zamíří.</emphasis></p>

<p>Do letadla najednou něco velkou silou uhodilo. Ne tolik, aby se letadlo roztočilo a přestalo být ovladatelné, ale přesto tak, jako kdyby ohromná ruka ne udeřila, ale plácla do vršku letadla. Byl to dobrý důvod, abyste nechávali pásy zapnuté. Mé tělo i těla ostatních, kteří byli tak drsně probuzeni, se vzpínala, aby se uvolnila a divoce vzlétla ke stropu.</p>

<p><emphasis>„Do prdele! Co to k čertu bylo?“</emphasis> slyšel jsem zvolat pilota.</p>

<p>Vzadu se teď všichni probudili, propadli panice a pokoušeli se mluvit najednou. Venku stále nebylo nic než temnota.</p>

<p>Znovu následoval úder, o nic silnější, ale také o nic slabší, do téměř stejného místa. Úder způsobil, že letadlo poskočilo po obloze jako šílené. Přemýšlel jsem o tom, jak jsme vysoko a jak můžeme být daleko od pohoří.</p>

<p>„Jako kdyby nám něco mlátilo do stropu!“ řekl Rick nervózně a pohlédl vzhůru právě v okamžiku, kdy následovalo třetí <emphasis>bum. </emphasis>Tentokrát na okamžik zhasla světla.</p>

<p>Slyšel jsem, jak se za mnou McKeeová dokola modlí růženec a mimovolně jsem si pomyslel, že ta jeptiška nebyla úplně hraná. Na rozdíl od ostatních jsme ona a já věděli, že by dokonce ani zřícení letadla neznamenalo konec, ale kdo by to takhle chtěl? Bolest stále zůstávala bolestí a reinkarnace bez vzpomínek na to, co předcházelo, by se z praktického hlediska moc nelišila od skutečného úmrtí. Bylo to bláznivé, ale i v téhle situaci, se vším, co se teď dělo, jsem také nechtěl odejít.</p>

<p>Pilot vypnul všechna světla, zřejmě přesvědčen stejně jako my, že něco pořádně velkého, i když třeba nepředstavitelného, skutečně útočí na letadlo.</p>

<p>„Mayday! Mayday! Haló. Eugene. Haló. Eugene. Došlo k několika prudkým turbulencím, pokoušíme se o nouzové přistání na civilním letišti severně od vašeho města. Prosím, sledujte mě radarem Já –“</p>

<p><emphasis>Bum! Prásk!</emphasis></p>

<p>Teď následovaly zvuky letadla, které má problémy, a pocit ne zcela kontrolovaného pádu. Byla tma, naprostá a černá tma jako v ranci. Nemyslím, že jsem byl někdy ve svém životě víc vyděšený než teď, dokonce i v původních laboratořích a uvnitř tunelu mezi realitami. Všichni buď křičeli, nebo se modlili. Slyšel jsem, jak se dovnitř řítí vzduch, a v uších mi bolestně praskalo.</p>

<p>A pak následovalo náhlé, naprosté ticho, jako kdyby všechno na světě zůstalo nehybně stát.</p>

<p>Najednou jsem otevřel oči a vydal výkřik, který zůstal nedokončený viset ve vzduchu.</p>

<p>Ocitl jsem se v neznámé posteli, v neznámé místnosti, a sám sebe jsem taky moc neznal. Přinejmenším jsem nebyl mrzák, protože jsem nebyl v těle, které jsem znal. Byl jsem někým jiným, ale neměl jsem žádnou představu, kým, a jestli je to jiná realita nebo něco naprosto nového.</p>

<p>Pamatoval jsem si dva minulé životy, v podobě programátora a podobě ochrnutého, ale z tohoto života vůbec nic. Nebylo ale nutné se dlouho zamýšlet, abych si uvědomil, že rozhodně nejsem malé dítě a že, ač je to nemožné, jsem náhle dívkou.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>

<p><strong>PROMĚNA NA ALENKU</strong></p>

<p>Přes čtyřicet let jsem žil a vyrůstal ve světě, o kterém jsem se domníval, že ho znám. Ten svět byl stěží dokonalý, ale přinejmenším měl určitá pravidla a cítil jsem se v něm relativně pohodlně.</p>

<p>Pak mi byl náhle odejmut. Nejdřív ho nahradil svět, působící dojmem šílené pouťové atrakce, napovídajícím, že je možné všechno. Nic v něm nebylo jisté. V tom světě jsme se Riki a já stali dvěma zcela jinými lidmi. Pak jsme se spojili s Wilmou a vytvořili jsme fantasticky mocnou jednotku, kterou jsme nedokázali plně pochopit. Skončilo to, když jsme byli postrčeni podivnou spojovací trubicí kolem ještě divnějších tvorů do druhého života. Byl jsem ale přesvědčen, že znám nová pravidla, přinejmenším tak, jak to bylo možné. Pokud jste zemřeli, ztratili jste vědomé vzpomínky na to, že jste předtím žili. Znovu jste se narodili jako zástupce opačného pohlaví ve vesmíru, který pocházel částečně z počítače a částečně z hlavy někoho jiného, ale vypadal skutečně. Pokud jste se dostali ven živí, zachovali jste si stejné pohlaví a zůstaly vám vzpomínky.</p>

<p>Zřítil jsem se s tím letadlem, o tom se nedalo pochybovat. Jak je tedy možné, že si až do té chvíle pamatuju všechno, ale nevzpomínám si na nic v tomhle novém světě, ve kterém jsem téměř jistě dospělý? Cožpak Kraj divu nakonec neměl žádnou vnitřní logiku?</p>

<p>V minulosti mě znervózňovalo setkání s ostatními, kteří si mě pamatovali jako ženu, protože jsem si na nic takového nepamatoval, ani jsem neměl potlačenou identitu, a byl jsem přirozeně heterosexuálním mužem. Krátce jsem používal tělo Angel, ale to bylo spíše nástrojem, než abych se s ním ztotožnil. Ani v tom těle, ani nikdy jindy, pokud jsem si dokázal vzpomenout, jsem se nikdy necítil jako žena, kromě nějakých fantastických útržků snů. Ani jsem o to moc nestál. Teď jsem se tu najednou ocitl v ženské podobě a neměl jsem <emphasis>žádnou </emphasis>přípravu, kterou vám přináší dospíváni. To nemluvím o kompletních vzpomínkách, které jsem měl ve svém druhém životě. Neměl jsem ani nejmenší představu, co se v téhle bláznivé existenci k čertu děje.</p>

<p>Zvedla jsem se a sedla si na pelest. No dobře, určitě jsem nebyla královnou krásy. Alespoň bych nemohla stát modelem, pokud by umělec nebyl někdo jako Rubens.</p>

<p>Většina žen, které jsem znal, by byla řekla, že jsem tlustá, ale mé hledisko nebylo stejné jako jejich a správný výraz zněl „baculatá“. Prsa jsem ale měla pořádná, takže i když jsem zřejmě nejraději spala nahá, měla jsem přesto podprsenku.</p>

<p>Má pozorování pokračovala. Ocitla jsem se v garsoniéře s jedinou slušně velkou místností, ale šikovně uspořádanou. Postel byla veliká, ale zdálo se, že tu nemá věci nikdo jiný, alespoň na první pohled.</p>

<p>Také jsem byla malá, ne nepřiměřeně nebo neobvykle, ale malá. Potřebovala jsem skládací stoličku, abych dosáhla na věci ve skříních a jiných vyšších místech. Měřila jsem asi sto pětapadesát. Když jsem se rozhlížela a nic konkrétního nehledala, muselo mě napadnout, že v tomhle bytě nic nevypadá nové, nedávno udržované či natřené. Jednalo se o levný byt v chudém sousedství, ale zjevně ne příliš nebezpečném. Na dveřích byla zástrčka i řetěz, ale ne celá řada bezpečnostních zámků, jakou jsem často vídala.</p>

<p>Příslušenství – to byl spíše jen záchod: mísa, jednoduchá sprcha, žádná vana a celkem nic jiného. Starý oprýskaný toaletní stolek hned před záchodem zjevně sloužil k úpravě zevnějšku, k líčení a jako dřez. Na zadní straně dveří jsem našla to, co jsem hledala – vysoké zrcadlo. Bylo špinavé a popraskané, ale přesto stačilo.</p>

<p>Mladá žena, která se na mě dívala ze zrcadla, mě k mému údivu vůbec nepřekvapila. Téměř mi to připadalo, jako kdybych docela dobře věděla, kdo se na mne bude dívat, dříve než jsem se opravdu koukla – pokud to vůbec dává smysl. Buclatá, v jistém smyslu zavalitá, se širokou, ale veselou tváří a vysokými lícními kostmi, temně olivovou pletí, která připomínala obyvatele středomoří, velkýma hnědýma očima a přirozeně kudrnatými tmavohnědými vlasy na ramena. Bylo jí něco kolem dvaceti, jistě ne víc. To, co bylo nápadné v zrcadle, ale nebylo tak zřejmé při sebezkoumání, byly jasné známky vytahaného břicha, které nezpůsobila tloušťka ani držení diety. Postavu však moc nekazily, ani nepůsobily příliš rušivě. Celkový vzhled působil neformálně, ale nezávisle. Neměla jsem na těle moc chlupů, ale co tam bylo, jsem se zjevně nesnažila vyholit. Tohle byla žena, která se považovala za dostatečně hezkou tak, jak byla, a vůbec se nestarala o to, co si myslí druzí.</p>

<p>Ale kdo k sakra byla, a proč mi byla tak povědomá?</p>

<p>K čertu, v tomhle bytě tekla teplá a studená voda, stála tu rozklepaná lednička a starý rezavějící elektrický sporák, takže se nejednalo o kulturu, která by používala šípy a oblékala se do zvířecích kůží. Dost mě překvapilo, že tam nebyl alespoň starý černobílý televizor. To co jsem našla, bylo staré rádio s elektrickou šňůrou, velké jako slovník a vážící téměř stejně, a gramofon s několika ohranými vinylovými deskami. Nepřekvapilo mě, že tu nejsou cédéčka. V posledním světě také nepatřily k masově prodávanému zboží. Nahrávky samotné mi moc nenapověděly. Byli to především popoví a rockoví zpěváci, které bych si koupila v kterékoliv ze svých předchozích reinkarnací. To dokazovalo, že ať jsou pravidla špatná nebo ne, jsem přinejmenším částečně na správném místě.</p>

<p>Zjistit, proč byla pravidla, se kterými jsem se předtím seznámila, narušena – samozřejmě za předpokladu, že nic neobelhali – nebylo nejvyšší prioritou. Prvořadé bylo zjistit, kdo k čertu jsem, a nějaké podrobnosti o mém novém já. Dokonce i při tom bytovém zařízení z vetešnictví a s odlupující se barvou mě povzbudila skutečnost, že bydlím sama. Znamenalo to, že se zatím můžu vyhnout nějakým důvěrnějším otázkám.</p>

<p>Vyhledala jsem čajník a dala jsem vařit vodu. Našla jsem pozůstatky starého filtračního zařízení k přípravě kávy typu Melita s trochou silně vonící kávy. Právě teď jsem potřebovala něco, co by mě pořádně probudilo a vyčistilo mi hlavu. Zatímco se voda vařila, prohlédla jsem si oblečení.</p>

<p>Garderoba opravdu nebyla nic moc. Jedny džíny, zřejmě ze sekáče a s malými dírami na různých místech. Hromada triček, která vypadala, jako když je někdo vyřadil, podprsenka, která pamatovala lepší časy, nějaké flekaté kalhotky a staré obnošené tenisky. Našla jsem také červenou bundu, stejně starou a obnošenou, ne moc tlustou, ale takovou lehčí, s logem Raiderů na zádech. Hm, byli to oaklandští Raiders. Jestlipak v téhle reinkarnaci postoupili?</p>

<p>Na oprýskaném prádelníku jsem odhalila to nejcennější – ošuntělou starou koženou kabelku. Otevřela jsem ji, jako kdybych našla hromadu zlatých prutů, a vysypala jsem obsah: osm jednotlivých dolarů, spousta mincí, klíč, který nejspíš patřil k mým jediným dveřím, pár karet a papírů. Žádné klíčky od auta, takže to pohřbilo tuhle naději. Ani žádná šeková knížka, což mi působilo starosti. A ošklivě vyhlížející nůž s ostrou špičkou. Ten byl jakousi připomínkou, která působila jako studená sprcha, že je tohle naneštěstí moderní svět.</p>

<p>Jedna z karet byla na kalifornskou státní podporu. Něco takového jsem ještě neviděla, ani jsem o tom neslyšela. Byla však na ní má fotografie, ošklivá, jako bývá na řidičském průkazu, a pár základních údajů. Jméno: Korinna Kassemi Ajani.</p>

<p>Jméno mnou projelo jako malý elektrický šok ne proto, že první a prostřední jméno bylo samozřejmé, ale protože to tak bylo správně. Kassemi bylo dívčí jméno mé matky. Odkud se vzalo Ajani, to bylo ještě nutné objasnit, ale od rodičů nepocházelo. Pokud ovšem – no, klidně jsem mohla mít jiného otce. Poněkud mě to znervózňovalo, i když jsem nedokázala říct proč.</p>

<p>Ta žena v zrcadle – to jsem byla určitě já, když jsem měla opačné pohlaví. Byla to Cori nebo Kori, kterou znal Al. McKeeová a ostatní. Proto mi byla tak povědomá. Občas, v minulých životech, v minulých existencích, to byl můj normální, očekávaný odraz v zrcadle, plus minus nějaká výška nebo váha a trošku tady nebo tam.</p>

<p>Výška: pět stop, tři palce. Váha: 168. Těžší, než jsem myslela. Zatraceně. A kdo řekne pravdu někomu, kdo vystavuje takovou kartičku? Datum narození 17. 6. 80. Jo, ale jaký rok je teď? Důkladně jsem si prohlédla několik dalších papíru a nalezla jsem stejný rok 2002. To by znamenalo, že je mi buď dvacet jedna, nebo dvacet dva. To bylo v pořádku. Byla jsem dost stará na to, abych mohla podepisovat smlouvy a pít pivo.</p>

<p>Pár dalších papíru mi poskytlo něco málo navíc k tomu, co už jsem se dokázala dozvědět. Státní podpora byla v zásadě takového typu, že jsem musela pracovat. Klasifikovali mě jako osobu, která vydělávala dost, aby se mohla sama uživit v dotovaném bytě s kupóny na jídlo. Má úroveň vzdělání byla uvedena jako 8. Chápala jsem to tak, že jsem vyšla v nejnižším věku, kdy bylo možné ukončit školní docházku, nebo jsem byla těhotná. A kde bylo dítě, jestli jsem ho měla? Žádný náznak. No, na něco takového jsem musela být zvědavá, zvláště když jsem brala v úvahu ty známky na břiše, ale nebylo to něco, co bych skutečně musela vědět hned. Adoptované, s jinými lidmi, mrtvé, potracené – možná bylo lepší, že jsem to <emphasis>nevěděl</emphasis><emphasis>a.</emphasis></p>

<p>V zásadě ale všechno napovídalo, že jsem soběstačná. Proto jsem mohla mít vlastní byt. Všechno také říkalo, že si nevydělám tolik, abych mohla mít o moc víc než to, co jsem viděla.</p>

<p>Formulář krajské veřejné podpory říkal, že pracuju jako číšnice v Alenčině restauraci v San Pablu blízko university.</p>

<p>Cože? Jak to bylo? Alenčině? Hm, nejspíš jen někdo, kdo nechal přibít nápis „Alenčina restaurace“, ale kdo to může vědět jistě? Bylo by dobré, kdybych věděla, kde restaurace je, jak je daleko od místa, kde jsem <emphasis>já, </emphasis>a kdy tam pracuju. Ze skutečnosti, že většina dokladu a karet byla z nedávné doby nebo nová, zřejmě vyplývalo, že jsem s tímhle živobytím právě začala. To by mi pomohlo vmísit se a případně se vyvarovat trapných scén.</p>

<p>Káva vychladla a já ji vypila téměř jedním douškem. Přitom jsem zapnula rádio a objevila jsem, že musím čekat několik minut, než se <emphasis>elektronky </emphasis>nažhaví. Doufala jsem, že v restauraci mi poskytnou uniformu nebo požadované neformální oblečení.</p>

<p>Stanice, která vytvářela hudební kulisu, byla sanfranciská. To znamenalo, že jsem se nepřesunula daleko od místa, kde jsem se – zřítila? Těžko říct, ve které části Zálivu jsem se ocitla, ale byl to jistý začátek.</p>

<p>V písemnostech byla přeložená cyklostylová kopie. Když jsem si ji prohlédla, vrátila jsem se ke kartičce s mou fotografií a obrátila jsem ji. Magnetický proužek. Fascinující.</p>

<p>Ze všeho vyplývalo, že jsem všechny ty nové papíry dostala zrovna včera. Zřejmě jsem strávila celý den jejich obstaráváním, i když jsem tu bydlela týden nebo dva. To bylo šikovné, protože se nedalo očekávat, že bych se důvěrně znala se sousedy, a také proto, že jsem měla po ruce informaci o celém systému. Byl zatraceně chytrý.</p>

<p>Karta fungovala jako lístek na oběd prostřednictvím čtečky, dovolovala mi použít s určitým omezením prostředky hromadné dopravy a dokonce fungovala pro bezplatné zdravotní pojištění. Celá záležitost byla navržena tak, aby zabránila lidem s dostatkem peněz v hotovosti propadnout drogám, chlastu nebo něčemu jinému. Vaši výplatu posílali na okresní úřad, který vám proplácel nájem a ostatní pevné výdaje. Pak jste si mohli vyzvednout, co zbylo. Bylo jasné, že toho moc nebude.</p>

<p>Samozřejmě vám to nebránilo hledat si jiné způsoby, jak vydělat peníze, ale pokud jste byli nápadní nebo jste to přiznali, bylo pravděpodobné, že o výhody přijdete. A mohli vám je odebrat jednoduše tím, že vám zrušili kartu.</p>

<p>Oukej, to mi poskytlo základní údaje, ale neřeklo mi to, jak jsem se do takové situace dostala, nebo proč se zjevně pohybuju na hranici mezi jednoduchou prací a podporou. Žádné jasné náznaky, že mám děti, žádné stopy po jehlách. Tak proč jsem se ocitla v tomhle postavení? Nedávalo to moc velký smysl, ale k čertu, je to jedno. Od té doby, co jsem poprvé slyšela interpretaci rčení Cynthie Matalonové „Všechno, o čem si myslíte, že znáte, je špatně“, <emphasis>nic </emphasis>nedávalo moc velký smysl.</p>

<p>Předpokládala jsem, že si zatím na vzniklou situaci můžu klidně zvyknout, přinejmenším dokud nezjistím, jaká jsou ta nová pravidla, a třeba také nezískám nějakou kontrolu nad svým životem.</p>

<p>V rádiu vysílali zprávy, ale stěží jsem jim věnovala pozornost, dokud mě něco neupoutalo. Pak jsem zůstala jako přimražená.</p>

<p><emphasis>„Záchranné týmy objevily místo v horách kousek na severovýchod od Eureky, kde se včera pozdě večer za špatného počasí zřítil letoun C-47 záloh vzdušných sil. Na palubě letadla, uchovávaného jako muzeální kousek pro výcvikové účely, byli civilní pasažéři. Cestovali do Stanfordu, kde měli pracovat pro vládu. Špatné počasí zatím zabránilo vrtulníkům, aby se dostaly na místo. Nejsou tam žádné silnice s výjimkou přístupových cest pro lesní stráž, ale pozorovatelé prohlašují, že tam určitě přežili lidé a že letadlu, i když je těžce poškozené, se podařilo přistát na břiše v oblasti, kde je vykácený les, a zůstalo neporušené. Další zprávy o této šokující události uvedeme později.“</emphasis></p>

<p>Co to k čertu je? Takhle to <emphasis>nemohlo </emphasis>být! Prostě <emphasis>nemohlo</emphasis>! Nebo mohlo? Mohl to být ten samý svět, stejná realita, ve kterém jsem byla předtím? Byla jsem teď nějak současně tady a v tom vraku letadla? Měla jsem chuť chytit rádio a zakroutit mu elektronickým krkem, aby vydalo další informace, ale nebylo to možné.</p>

<p>Byl v tom letadle Drew Maddux? Podařilo se mi nějak změnit své postavení, aniž bych věděla, jak jsem to provedla? Byla jsem tam nahoře živá nebo mrtvá? A co ten druhý věděl nebo co si pamatoval?</p>

<p>Nebo, co bylo horší, mohla jsem být současně oběma najednou?</p>

<p>Začínalo to být podivnější a podivnější. Jako kdybych neměla dost starostí v <emphasis>obou </emphasis>situacích!</p>

<p>Připravila jsem si sendvič a pokusila se vymyslet, co podniknout dál. Chtěla jsem tam prostě jen sedět, dokud nezískám všechny podrobnosti o havárii. Jak to ale může dlouho trvat, jak rychle ty zprávy přestanou být aktuální, a stejně, k čemu mi bude, jestli se to dozvím o dvě hodiny dříve? Vzdychla jsem a zabubnovala prsty do malého stolku, u kterého jsem jedla.</p>

<p>Sedět tu nemá žádný smysl, rozhodla jsem se nakonec. Nemám moc peněz v hotovosti – dokonce i s drobnými to nejspíš nebylo víc než deset nebo jedenáct dolarů – ale přinejmenším si tu můžu začít budovat nějaké základy.</p>

<p>Nacpala jsem těch pár věcí zpátky do kabelky a na prádelníku jsem nechala jen papíry. Pak jsem se podívala do zrcadla, trochu jsem si opláchla tvář a učesala si vlasy. Zhluboka jsem se nadechla, odsunula zástrčku, uvolnila řetěz a otevřela dveře.</p>

<p>Byl příjemný den. Horko nebylo, ale rozhodně jsem nepotřebovala bundu. Vykročila jsem ven na betonový balkón, který představoval něco jako chodbu, protože zvenku podél celého balkónu vedla silná železná mříž. Budova nebyla vysoká – nacházela jsem se ve druhém patře asi z šesti – ale byla cítit chudobou. Přesto tu existovala určitá hrdost. Ano, viděla jsem na stěnách nápisy v angličtině, španělštině a několika dalších jazycích, ale moc odpadků se tu neválelo. Zářivková osvětlovací tělesa, které držela a do jisté míry chránila sada kovových svorek, vypadala neporušená. Zdálo se, že by v noci mohla opravdu svítit. Podle toho, jak vypadalo těch pár lidí okolo, včetně dvou velice malých dětí, které běhaly sem tam po balkónu a ječely, se jednalo o levné dotované bydlení, ale <emphasis>nebylo</emphasis><emphasis> </emphasis>to ghetto. To bylo dobré. Pokud tu lidé platí nájemné a mohou být vyhozeni kvůli nevhodnému chování a posláni do opravdu ošklivých ghett, asi dům slušně udržují.</p>

<p>Ne, že bych klamala sama sebe, že to je bezpečné i pro samotnou mladou ženu nebo i pro starší muže. Stále tu muselo být určité procento ztroskotanců a stále jste si museli dávat pozor na dravce, zvláště po setmění.</p>

<p>Bylo podivné, jak ohrožená a exponovaná jsem se náhle cítila, dokonce i venku na slunci a čerstvém vzduchu. <emphasis>Osamocená mladá žena. </emphasis>Prokletím a ochranou byla paranoia. Nebyla jsem zrovna expert na karate.</p>

<p>Otevřené telefonní automaty na sloupcích u paty schodiště vyhlížely neporušené, ale neviděla jsem tu žádný telefonní seznam. Právě ten jsem potřebovala. O pár bloků dál byla večerka, kterou jsem zpozorovala z balkónu, tak jsem k ní zamířila a doufala, že budou mít nějaký nepoškozený seznam. Když jsem tam dorazila, zjistila jsem, že to je jakási parodie prodejny. Přijímali však CAlD kartu, což, jak jsem věděla, byla sociální karta, kterou jsem měla. V okně také vyvěsili velkou ceduli s nápisem „Přijímáme poukázky!“</p>

<p>Vešla jsem dovnitř a spatřila telefonní automat bez seznamu, tak jsem zašla k pokladně. Prodavačka byla Asiatka, nejspíš Korejka, s dost nápadným přízvukem, ale pochopila to.</p>

<p>„Promiňte.“ řekla jsem pro sebe netypicky stydlivě. Bylo to poprvé, co jsem promluvila. Má reakce na to, že slyším svůj hlas, byla <emphasis>Ježíši! Mluvím jako mužský munčkin</emphasis>[5]<emphasis>! </emphasis>Ve skutečnosti jsem nejspíš mluvila lépe, ale byl to jeden z těch hlasů. Ostrý, nosový soprán, ale přesto se mu dalo snadno rozumět. „Máte nějaký telefonní seznam, do kterého bych mohla nahlédnout?“</p>

<p>„Telefonní seznam. Ano. Jaký chcete?“</p>

<p>„Máte Zlaté stránky?“</p>

<p>„Ano, ano.“ Sáhla pod pult a podala mi překvapivě tlustou knihu. Bylo na ní napsáno „Oakland – okres Alameda“. To souhlasilo. Poděkovala jsem, přenesla si seznam k pultu na kávu a prohledala „Restaurace“. Žádnou Alenčinu restauraci jsem v seznamu nenašla. Odnesla jsem ho zpátky, překvapená, jak se zdá těžký, a poděkovala jsem.</p>

<p>„Nemáte náhodou jiné seznamy, že?“ zeptala jsem se prodavačky.</p>

<p>„Ne, bohužel. To je všechno.“</p>

<p>Vzdychla jsem a přemýšlela, co mám k čertu dělat. Už jsem se cítila nejen paranoidní, ale i hodně pronásledovaná osudem. Téměř každý, s výjimkou té paní za pultem a malých dětí na balkóně, se mi zdál o hodně větší než já.</p>

<p>Vyšla jsem ven, snažila jsem se získat sebekontrolu a říkala jsem si: <emphasis>„Mysli! Mysli!“</emphasis></p>

<p>Hned za rohem stál na stanovišti taxík. Řidič, mladý černoch, pokuřoval cigaretu a četl si noviny. Posbírala jsem odvahu, přiblížila jsem se k taxíku a naklonila se dovnitř. „Promiňte, nevíte, kde může být Alenčin restaurant na San Pablo?“</p>

<p>Podíval se na mě, zamračil se, vypadal zamyšleně a pak řekl. „V téhle oblasti není. Zní to spíš jako v Berkeley než Oaklandu. Můžu ale s vámi projet městem po San Pablo až k Berkeley.“</p>

<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, omlouvám se. Myslím, že bych na to neměla peníze. Každopádně vám děkuju.“</p>

<p>Otočila jsem se a vydala se pryč, ale zavolal mě zpátky. „Slečno? Můžete zkusit autobus číslo čtrnáct. Za dolar jede až do El Cerrita.“</p>

<p>Tak <emphasis>tohle </emphasis>byl dobrý nápad, a tady v okolí bych s kartou, kterou jsem měla, nemusela ani přijít o dolar. Nedokázala jsem si představit, že bych měla práci s minimální mzdou, při které bych musela jezdit přes záliv nebo podobně.</p>

<p>Skutečně to bylo v Berkeley, blízko univerzity, jak naznačovala křižovatka, i když to byl docela nový podnik, byl postaven tak, aby vypadal a působil jako klasická restaurace. Vešla jsem dovnitř a na nástěnných hodinách jsem viděla, že je chvilku po poledni.</p>

<p>Vedoucí, velký svalnatý chlápek, který vypadal, jako by měl mít v ústech nedopalek doutníku, ke mně přišel. „No, ahoj! Jste tu dost časně, ne? Máte nastoupit až ve čtyři.“</p>

<p>Pokrčila jsem rameny a předstírala, že vím, co dělám. „Omlouvám se. Prostě jsem se nudila a neměla jsem nic jiného na práci, tak mě napadlo, že bych sem mohla klidně přijít. Jak víte, ještě si na to zvykám.“</p>

<p>Pokrčil rameny. „Jak chcete. Nebudu vás ale dřív potřebovat.“</p>

<p>Viděla jsem, že všechny tři číšnice, které tu jsou, na sobě mají uniformu se sukní a náprsenkou, trochu kýč z padesátých let, ale došlo mi, že pro mě také budou mít uniformu, až se sem vrátím.</p>

<p>Čím víc jsem tu viděla, i z autobusu, i když jsem se procházela, tím víc to na mě působilo jako stejný svět, konzervativní a nudný, na který jsem si už trochu zvykla. Nebyla jsem jedinou ženou, která nosila džíny, ale moc nás nebylo. Standardem zřejmě byly sukně nebo příšerné vypadající kalhoty do půl lýtek, jako z historické epizody seriálu <emphasis>Miluju Lucy.</emphasis></p>

<p>Když jsem se procházela po okolí, viděla jsem spousty, většinou slušných, mladých vysokoškoláků. Vzhledem k tomu, že jsem znala reputaci univerzity v tom prvním světě, působili nepatřičně a zatím jsem viděla víc mužů než žen.</p>

<p>Poblíž byl obchod s televizory a elektrickými spotřebiči, ale nebylo pravděpodobné, že by dávali nějaké zprávy dřív, než budu muset být v práci. Přesto jsem vyhodila dva vzácné dolary v automatu na limonádu – jo, pořád je tu měli. Dala jsem si kolu a zmrzlinu a přitom čekala, až bude rádio za pultem vysílat zprávy.</p>

<p>Vždyť to byla hlavní senzace.</p>

<p>„<emphasis>Dva mrtví, jeden zraněný, tři nezranění při havárii letadla severně od Eureky,“</emphasis> hlásilo rádio. O pilotovi, o členovi posádky, který odpovídal za náklad, a o někom, jehož jméno znělo podobně jako Rickovo, hlásili jen to, že mají drobné řezné rány a škrábance. Ten druhý člověk od námořnictva, což musel být Cholder, měl několik zlámaných kostí. Zdálo se, že další mužský pasažér je ochrnutý, ale živý. O druhém pilotovi a ženě, jejíž totožnost dosud nebyla potvrzena nejbližšími příbuznými, říkali, že jsou mrtví.</p>

<p>Takovou zprávu jsem neočekávala. Došlo mi, že ten ochrnutý muž, no, jsem byla <emphasis>já a </emphasis>že si pouze neuvědomili, že byl ochrnutý už předtím. Druhý pilot – no, to mohlo znamenat, že při srážce něco proletělo okénkem kokpitu. Nebo, když byl druhý pilot mrtvý a Cholder zraněný, možná bylo letadlo nejvíce poškozeno na levé straně, kde seděl. Ale ta jediná žena – byla tam jen jedna – Alice McKeeová – ta seděla za Rickem a za mnou, ne?</p>

<p>To bylo taky divné. Ona se rozmlátila, já jsem se náhle proměnila v někoho jiného o sto mil jižněji nebo ještě dál, a vůbec nic nedávalo smysl.</p>

<p>Aby však v tom letadle zahynula sestra Marie Alice, a ne Rick nebo já, by bylo možné jedině v případě, kdyby…</p>

<p>Kdyby byl po celou dobu venku někdo, kdo chtěl zabít McKeeovou, a pro koho byli Rick. Cholder i já bezvýznamní.</p>

<p>Někdo, kdo měl daleko větší moc a daleko větší schopnosti, než by měl mít.</p>

<p>Problém měl ještě další dimenzi, ve mně. Bylo strašidelné slyšet, že jsem údajně naživu ještě někde jinde. Pocítila jsem však velikou úlevu a touhu při zprávě, že je Rick v dobrém stavu. Byly to stejné pocity, jaké by měl muž Cory Maddox k Riki nebo Angel, ale úplně stejné to nebylo. Nedokázala jsem to vysvětlit, ale jistě jsem se s ním také chtěla setkat, a to z několika důvodů. On mě přitom vůbec neznal.</p>

<p>Problém spočíval v tom, že Stanford sice ležel na jihu hned na druhé straně zálivu, ale vzhledem k mé situaci mohl být klidně na úplně jiném světě.</p>

<p>Když jsem tedy neměla jinou volbu, začala jsem pracovat v Alenčině restauraci, oblečená do té uniformy v podobě šatů s páskem. Nebylo to příliš náročné. Menu bylo jednoduché, ale vydatné, a zákazníci typičtí pro okolí univerzity. I když jsem se setkala se spoustou narážek a přinejmenším třemi pokusy mě sbalit, bylo jisté, že na konci směny, o půlnoci, jsem se necítila přepracovaná. Také jsem měla na spropitném asi pětadvacet dolarů, které jsem nemusela vyúčtovat.</p>

<p>Čím déle jsem to dělala, tím víc malých triků pro zvýšení spropitného mě napadalo, zvláště u starších mužů, a tím troufalejší a uvolněnější jsem byla jako mladá žena, Kori. Ve skutečnosti mi to všechno připadalo až příliš přirozené, jako kdyby to pro mne nebylo vůbec nové.</p>

<p>Bylo ale po půlnoci, když jsem odtamtud vypadla. To ve mně vyvolalo strach, jaký jsem už dříve na ulici pociťovala, ale dvakrát tak velký. Dokonce i tady v sousedství, které bylo celkem bezpečné, všechno působilo téměř zlověstně a hrozivě. V takové situaci by Coryho vůbec nenapadlo, že je něčím třeba vzdáleně nebezpečná. Návrat zpět do bytu – po půlnoci – <emphasis>to </emphasis>bylo ještě děsivější, přinejmenším bez doprovodu.</p>

<p>Nakonec to samozřejmě dopadlo tak, že jsem použila spropitné na taxík a vyhodila patnáct dolarů, aby mě odvezl domů, i když ten chlápek byl dost hodný, takže seděl a sledoval mě, dokud jsem se bezpečně nedostala dovnitř.</p>

<p>Když budu <emphasis>takhle </emphasis>utrácet, tak si svou garderobu nevylepším.</p>

<p>Téměř jediným dalším výdajem toho večera však bylo zakoupení místního plátku. Našla jsem tam dost podrobné informace o havárii. Co mě nejvíc rozrušilo, byla skutečnost, že na jednom místě citovali <emphasis>mne! </emphasis>Nebo, přesněji, citovali Drewa.</p>

<p>Ale – <emphasis>já jsem </emphasis>byla Drew. Pokud je teď ze mne Kori, tak kdo byl k čertu <emphasis>on</emphasis>?</p>

<p>V té chvíli jsem dokázala uvěřit téměř všemu, ale prostě jsem nedokázala přijmout myšlenku, že mohu být současně dvěma různými lidmi. Možná jsem mohla, ale z nějakého důvodu takovou koncepci nedokázalo přijmout ani mé podvědomí, ve kterém stále existovaly všechny zapomenuté životy jako drobné úlomky pravdy a výmyslů.</p>

<p>Možná, že ten někdo nebo něco, co způsobilo havárii, chtěl víc, než jen zabít McKeeovou. Možná bylo její zabití jen přídavkem, užitkem navíc.</p>

<p>Byl jsem nějakým způsobem přenesen a to, co ze mne dělalo „skutečného“, ať to bylo cokoliv, se změnilo. Kori se cítila příliš pohodlně, jako ve starém a důvěrně známém obleku, dlouho nošeném. Bývala jsem Korinnou, byla jsem jí <emphasis>ráda</emphasis> a začínala jsem si zvykat, že jí opět jsem. Ale ona sem <emphasis>úplně </emphasis>nezapadala. Cítila se lépe ve starším vesmíru. Coryho vesmíru nebo vesmíru velice podobném. Tady neměla žádnou minulost. Byla vytvořena v jediném okamžiku, plně zformována a přizpůsobena pro omezenou údržbu. Nebyla jsem Maddoxem nebo Madduxem, protože jsem jím nemohla být. Možná to byl vzdálený bratranec z matčiny strany, pokud něco. Dokonce i Drew byl v tomhle světě zrozen, jako se Cory narodil a vyrostl ve svém. Já jsem byla <emphasis>podstrčena.</emphasis></p>

<p>Proč?</p>

<p>V jistém smyslu se na to dalo snáze odpovědět než na „Kdo to udělal?“</p>

<p>Někdo, kdo měl moc to udělat nebo měl potřebná zařízení, ovládací prvky a to všechno, kdo zoufale hledal cestu, jak se doslat do vládního výzkumného centra ve Stanfordu, řízeného Henreidovými. Někdo, kdo by se nejspíš nedostal přes Ala. Roba. Leeho, Lese a ten tým. Někdo, kdo si pravděpodobně myslel, že by na dlouho neoklamal ani McKeeovou. To mohl být důvod, proč byla vyřazena.</p>

<p>A teď se oni, nebo spíše jeden z nich, vydávali za mě a byli uvnitř. Ne, že by mu zrovna důvěřovali nebo že by byl volný, ale v tolik by nikdo nemohl doufat, ne? Ti lidé tam nebyli hloupí a znali systém. Ale také znali klidného Coryho nebo Drewa a věděli, že nemůže chodit, že má jen jednu paži a nedokáže si pořádně ani utřít zadek.</p>

<p><emphasis>„Cory, Cory! Vy jste to ještě nepochopil, co? Takové věci si nemusíte pamatovat. Jedno sezení ve vaší Brandově skřínce a všechno se strašně rychle vrátí. Byla jsem schopná dát svou vlastní doktorskou práci z doby před dvěma životy už podvakrát rovnou do tisku jen použitím mé Skřínky.“</emphasis></p>

<p><emphasis>A co znamenalo, že měl Walt svou Brandovu skřínku? Měl tam každý z nás svou individuální Skřínku?</emphasis></p>

<p>To vysvětlovalo, kým jsem byl. Byl jsem někým jiným, zaznamenaným v Brandově skřínce, která <emphasis>nebyla </emphasis>v rukou té skupiny ze Stanfordu.</p>

<p>Sebral Walt Slidecker více než jednu Brandovu skřínku, když se mu tam podařilo tajně vplížit? To mi připadalo jako logické vysvětlení. Představoval jedinou opozici, byl jediný, kdo měl na své straně někoho dalšího, jediný, kdo by věděl, co se děje, a jediný, o kom jsem věděla <emphasis>já, </emphasis>že by dokázal otevřít vlastní králičí díru.</p>

<p>Byl Walt Zajícem Březňákem? Nebo alespoň tím v pozadí?</p>

<p>Překážel jsem mu <emphasis>posledně </emphasis>jako Cory? Překvapil jsem ho tím, že jsem se vrátil, když jsem měl být nadobro odstrašen?</p>

<p>To byl zajímavý nápad. Minule jsem překazil jeho útok a možná jsem ho odhalil. Tentokrát jsem pro něj představoval cennou pomoc, i když jsem byl jen nastrčenou postavou, aby se někdo dostal dovnitř. Proč mě ale prostě nezabil, jakmile mě sem přenesl?</p>

<p>Existovalo stále nějaké spojení s Drewem? Zemřel by Drew, kdybych zemřela já?</p>

<p>Tak proč mi nechával nějaké vzpomínky na to, co se skutečně děje? Pokud ovšem…</p>

<p>Pokud ještě nemohli potřebovat mé znalosti jako zálohu.</p>

<p>A proč tak blízko? Mohla jsem se klidně probrat v New Yorku. Halifaxu nebo Irsku.</p>

<p>Teď už jsem nebyla hráčem o nic víc, než jsme byli hráči já a Riki, když jsme se potkali s Houseňákem. Ani nebylo pravděpodobné, že se jím v dohledné době stanu. Přesto jsem tu byla, a mohla jsem se stát hráčem.</p>

<p>Také mě mohli snáze sledovat a zabránit potížím, když jsem byla trochu daleko na to, abych tropila nějakou neplechu, ale dost blízko, abych byla stále pod dohledem.</p>

<p>Ježíši, teď jsem díky tomu více paranoidní než předtím! Najednou jsem se cítila jako člověk, odposlouchávající telefonní hovory v tom starém filmu s Gene Hackmanem. Ten se stal natolik paranoidním, že obrátil celý dům vzhůru nohama, protože byl přesvědčený, že ho někdo jiný špehuje. To ale nemělo smysl. Dokonce, i kdybych odposlech našla, jen by použili nějaký lepší, který by se hůře hledal.</p>

<p>Během několika příštích týdnů všechno začínalo běžet stále hladčeji a pocit odcizení zmizel. Jak jsem plula po proudu, stávala jsem se víc a víc Kori Ajani. Nedošlo k tomu, že by má dvě minulá já zmizela, ale spíše přestávala být předmětem mých myšlenek a snů. Bylo to téměř takové, jako by ze mne spadla veliká tíha a zahodila jsem těžkopádný kostým. Cítila jsem se prostě daleko šťastnější.</p>

<p>Začínala jsem se také dívat na muže v sexuálním smyslu, aniž bych cítila výčitky, a pohrávala jsem si s nimi, když jsem potřebovala. Asi po týdnu už jsem si nedělala starosti s taxíkem. Někdo mě pokaždé dovezl domu, i kdyby musel vykonat jízdu jenom kvůli mně. Dolary navíc se nehromadily, ale proměnily se v lepší a rozsáhlejší garderobu a celkem levné, ale slušně vyhlížející náušnice. To samé platilo pro parfém z drogerie a tak dál. Ani jsem nepotřebovala nějakou školu krásy nebo něco podobného. Ve skutečnosti mi to připadalo, jako bych s tím vyrůstala.</p>

<p>Cory nikdy netancoval rád a Drew – no, hrozně toužil po tom, aby měl nohy, které by mu to umožnily – ale já jsem z jakéhosi důvodu znala <emphasis>spoustu </emphasis>tanců a prostě jsem je <emphasis>milovala. </emphasis>Samozřejmě, měla jsem volno pouze v neděli a pondělí, ale to jsem měla dost času, takže jsem se na to těšila. Vyhovoval mi jakýkoliv chytrý chlap, který mi připadal jen trochu zajímavý a který se mohl postarat o jeden nebo oba večery a vzít mě do nějakých nočních podnikli, zvláště když se jednalo o nějaká hezká místa v San Francisku a nahoře v Marinu.</p>

<p>Většina z nabízených drog mě děsila, ale připouštím, že jsem neodmítala, když mi mládenci kupovali pití. Občas jsem si dala trochu marjánky, pokud nebyla smíchaná s něčím jiným a pokud mě nic nestála. No, a také jsem zjistila, že je těžké se držet zpátky, když jsem v náladě. Myslím, že jsem to dělala s desítkou mužů všude možně, v dodávkách, na zadních sedadlech chevroletů i v bytech, v jejich i v mém, a nejen o víkendech.</p>

<p>Když jsem zapadla do takového životního stylu, má povaha procházela dalšími změnami, kterých jsem si stěží povšimla. Už jsem nečetla, pokud jsem nemusela, a stále méně jsem sledovala, co se děje ve světě. Koupila jsem si levnou použitou televizi a přitahovaly mě polední cajdáky. Nějak jsem hloupla.</p>

<p>I když jsem nemohla být úplná ignorantka, přesto jsem mluvila jako bílá holka z nejnižších vrstev, která skončila osmou třídou, nebo ji vyhodili ze školy.</p>

<p>Ale opět, doopravdy jsem nezapomněla. Přinejmenším jsem pořád <emphasis>věděla, </emphasis>že jsem se spustila. Nechtěla jsem se stát na něčem závislá nebo někomu dovolit, aby mě ovládal víc, než to zatím dělali, ale jinak jsem mohla skoro všechno, protože jsem věděla, že na tom nakonec v podstatě nezáleží.</p>

<p>Někde v hloubi mysli jsem uchovávala nejasný plán. Kdybych měla pocit, že se všechno pokazilo, třeba by se mi povedlo navázat kontakt s <emphasis>někým, </emphasis>kdo by mi v případě nutnosti umožnil utéct králičí dírou. Byl to ale špatně vytvořený plán, málo konkrétní a odtržený od reality.</p>

<p>Díky spropitnému a tomu, že jsem nechala jiné lidí, aby mi kupovali věci, a že jsem se stávala skutečným expertem na hospodárné obchody a secondhandy, se mi podařilo získat nějaké peníze pro případ potřeby. Občas přišla neděle nebo pondělí, kdy nebyl nikdo k dispozici, byla jsem unavená, měla jsem menstruaci nebo něco, ale přesto jsem nechtěla zůstat zavřená a bylo mi natolik dobře, abych mohla chodit. V takových případech jsem dojela autobusem na zastávku BARTu[6] na náměstí Jacka Londona, a pak jsem podzemní dráhou jela přes zátoku a její hrůzu nahánějící zlom do San Franciska. Tam jsem trochu nakupovala, aniž bych toho moc koupila. Dobře jsem se oblékla a zkoušela jsem si šaty a jiné věci u Sakse a Neimana Markuse.</p>

<p>Během jednoho takového výletu, když jsem vyšla z obchodu Macy’s a zamířila k ulici Market z opačné strany, než je hotel Marriott, jsem ho viděla jít okolo.</p>

<p>Vždycky to bylo ukryto kdesi hluboko dole v mé mysli. Většina mužů, ke kterým jsem pocítila sympatie nebo kterým jsem alespoň všechno dovolila, v sobě měla něco – vzhled, návyky, náklonnosti a averze, takové věci – čím mně ho připomínala. Teď, když jsem na takovou možnost vůbec nepomyslela, kolem mě za slunného pondělního odpoledne prošel Richard „Rick“ Wilisczik v bílých námořnických šatech s důstojnickými prýmky.</p>

<p>Vypadal – no, <emphasis>skvěle. </emphasis>Jak jsem si uvědomila, pravděpodobně daleko lépe než <emphasis>já, </emphasis>i když jsem se vracela z nákupního odpoledne, takže jsem vypadala nejlépe, jak jsem mohla. Šaty jsem měla obnošené, ale docela mi slušely – přinejmenším stejně dobře jako jakékoliv jiné. Měla jsem mejkap a lodičky, protože prodavači se na takové věci dívali, než se rozhodli, jestli jim stojíte za pozornost. Jak jsem řekla, začínala jsem být expertem na nákupy v secondhandech.</p>

<p>Šla jsem za ním, nesnažila jsem se zvlášť schovávat, ale pokoušela jsem se chovat nenuceně a přitom ho dohnat. Možná jsem se spoléhala, že když to udělám, upoutám jeho pozornost. Připouštím, že jsem neměla žádný plán. Pracovala jsem výhradně s nekontrolovatelnými emocemi, které jsem si sama nedokázala vysvětlit. Nestarala jsem se, jestli mě vidí někdo jiný, nebo jestli jednoho z nás může někdo sledovat. Měla jsem jedinou starost – že někdo, kdo tak dobře vypadá, nevěnuje druhý pohled někomu tak buclatému a mrňavému, jako jsem já. To, že jsem vypadala nejlíp, jak jsem mohla, ještě neznamenalo, že jsem stála za podíváni.</p>

<p>Rick šel rovnou do obchodu s potřebami pro umělce, což mě vůbec nepřekvapilo. Ať byl mužem nebo ženou, manželem nebo partnerem, byl vždy umělcem a zdálo se, že se jeho talent přenáší dál.</p>

<p>Napadlo mě, že mohl zaparkovat na nějakém veřejném parkovišti ve směru, odkud přišel. Proto jsem se jakoby zastavila a čekala, až znovu vyjde ven.</p>

<p>Nakonec vyšel a nesl objemné tašky, ale zabočil špatným směrem a pokračoval v chůzi ulicí Market. Nakonec zahnul do vedlejší ulice, a pak do průjezdu. To nebylo nejlepší místo na světě pro někoho, kdo chtěl zůstat nenápadný. V průjezdu ale byly nějaké obchody. V jednom z nich vedli zdravotnické potřeby. Za volantem šedého vládního náklaďáku, zaparkovaného před obchodem, seděl další chlápek v bílém – jak jsem si všimla, nebyl to Cholder. Rick hodil své věci pro umělce dovnitř a něco řidiči řekl. Pak šli společně do obchodu se zdravotnickými potřebami.</p>

<p>Srdce se mi sevřelo, protože jsem věděla, že nepůjde zpátky kolem mě, a neexistoval žádný nenápadný způsob, jak zajít do toho zdravotnického obchodu. Začínalo to vypadat, že jsem tentokrát možná v troubě, ale pak jsem dostala skvělý nápad a kousek jsem poodešla. Průjezd byl slepý – náklaďák musí projet kolem mě, aby se dostal ven, a žádné auto ho nemohlo objet.</p>

<p>Slyšela jsem, že něco nakládají. Zvědavě jsem je sledovala a viděla jsem, jak na korbu náklaďáku skládají hromadu krabic. Pak Rick zavřel korbu, zatímco řidič naskočil dovnitř. Rick to pak obešel a nastoupil ze strany pasažéra, jak jsem předpokládala. Chvilku tam seděli, zřejmě procházeli dodací list. Pak řidič přikývl a zařadil rychlost.</p>

<p>Načasovala jsem to tak těsně, jak jsem dokázala. Trochu jsem se modlila, abych to nenačasovala <emphasis>moc </emphasis>těsně – už jsme strávila příliš velkou část jednoho života tím, že jsem se válela a hnila v posteli. Vykročila jsem před náklaďák, jako kdybych šla dopředu. Řidič dupnul na brzdu a já byla opravdu překvapená, když jsem zjistila, jak to je těsné. Upadla jsem, ne příliš ošklivě, na dlažbu.</p>

<p>Na obou stranách se otevřely dveře a v okamžiku ke mně dorazili oba muži s omluvami, pomáhali mi vstát a tak dál.</p>

<p>„Jsem v pořádku, opravdu.“ ujistila jsem je. „Jenom jsem otřesená.“</p>

<p>Pohlédla jsem na ně a snažila jsem se nedávat najevo, že dávám přednost Rickovi. Na oba jsem se povzbudivě usmála. „Snad jsem se jen chtěla nechat obskakovat dvěma šikovnými námořníky, ne?“</p>

<p>„Jste určitě v pořádku?“ zeptal se řidič, který měl skutečné obavy. „Mohli bychom vás vzít do nemocnice na prohlídku.“</p>

<p>„Né. To je v pořádku. Myslím, že jsem si tady odřela koleno, ale není to nic velkého“. Na oba jsem se šibalsky a hravě usmála. „Chlapci, nebudu ječet, že jsem si něco udělala s krční páteří nebo tak, jestli mi někdy koupíte pití nebo něco k večeři, oukej?“</p>

<p>„Tak <emphasis>tomu </emphasis>říkám obchod.“ řekl Rick souhlasně. Řidič na něj nehezky pohlédl s výrazem „nekaz mi štěstí“ a řekl: „Poslyšte, <emphasis>já </emphasis>jsem řídil!“</p>

<p>„To ne! Chci to od obou!“ řekla jsem jim. Byla jsem velice jistá sama sebou a byla jsem nadšená, že ten fígl pracoval tak dobře. „Chcete jít hned, nebo jste ještě ve službě nebo něco takového?“</p>

<p>„Opravdu jsme ve službě.“ odpověděl Rick zklamaně. „Bydlíte tady ve městě?“</p>

<p>„Ne, jsem až z Oaklandu, ale pracuju v Alenčině restauraci na San Pablo poblíž univerzity v Berkeley. Od čtyř do půlnoci, od úterka do soboty. Hodí se vám to někomu, nebo oběma? Jmenuju se Rina – Rina Ajani.“</p>

<p>„Lany Santee.“ odpověděl řidič s měkkým, hezkým úsměvem. „A tohle je Rick. Je Polák a nikdo nedokáže vyslovit jeho příjmení, ani on sám.“</p>

<p>„Viliščik,“ zareagoval Rick a tvářil se žertem uraženě. „W-I-L-I-S-C-Z-I-K. Vyslovujte to zrovna tak, jak se to hláskuje, to je všechno.“</p>

<p>No, telefon do bytu jsem neměla, ale řekla jsem jim číslo na Marlene, která bydlela pode mnou. Normálně jsem to nedělala ráda, protože ona a Beth, její spolubydlící, byly dívky na telefonu, ale zařizoval jim to pasák. Proto jsem si myslela, že by mi ty dva mládence mohly klidně přenechat. Tihle muži by neplatili za něco, co mohli dostat zadarmo, nebo jsem v to alespoň doufala.</p>

<p>No, od nich jsem taky dostala číslo, jen pro všechny případy. Pak jsme se nakonec museli rozdělit. Sledovala jsem, jak se vracejí do náklaďáku a odjíždějí, a stěží jsem cítila, že mám opravdu sedřenou kůži.</p>

<p>Stalo se několik věcí. Navázala jsem kontakt s Rickem, <emphasis>skutečným </emphasis>Rickem, a s tím druhým chlapíkem, Larrym. Ten taky vypadal docela hezky, zejména ve srovnání s mužem, se kterým jsem spala naposledy.</p>

<p>Za druhé, nějak jsem se vrátila do hry, i když jsem na to v téhle chvíli v podstatě nedbala. Přinejmenším jsem měla tolik duchapřítomnosti, že jsem jim řekla nevymyšlené jméno Rina místo Kori. Myslím, že pro Ricka by to nic zvláštního neznamenalo, ale pro jeho šéfy by mohlo.</p>

<p>Také jsem ale nějak hloupla. Cítila jsem to, když jsem s nimi mluvila. Když jsem předtím byla sama, dokázala jsem si všechno přinejmenším promyslet. Když jsem ale mluvila s nimi, najednou jsem se cítila a jednala jsem, no, jako <emphasis>já. </emphasis>Ne Cory, ne Drew, ale já, nevědomá a odvázaná Korinna ze společenské spodiny. Přemýšlela jsem, jestli mě ten někdo takhle připravil. Čím víc jsem se přibližovala k tomu zatracenému projektu, tím jsem měla více hormonů a méně rozumu? No, jestli to tak bylo, nezáleželo mi na tom. Teď ne.</p>

<p>Ve skutečnosti mi na tom v hloubi duše <emphasis>skutečně nezáleželo. </emphasis>Tentokrát se nejednalo o můj problém, a stejně neexistovalo nic, co bych s tím mohla podniknout.</p>

<p>No, samozřejmě, strávila jsem velkou část příštího týdne jako zamilovaná školačka. Nemyslela jsem na jiného, dokonce jsem se ani příliš nestarala, jestli jsem to nezvorala. Stále jsem očekávala, že jeden nebo druhý každou chvíli přijdou do restaurace. Když to neudělali, stále jsem prověřovala u Marlen a Beth, jestli nevolali a tak. Ale přísahaly mi, že žádný Rick nebo Larry nevolal – alespoň ne ti moji námořníci. Začínala jsem se trochu bát, že za mnou možná nepřijdou.</p>

<p>Po několika dnech jsem zkoušela volat na číslo, které mi dali. Jednou to ale nezvonilo a podruhé tam byl elektronický záznamník, který mě z nějakého důvodu dost vyděsil.</p>

<p>Nakonec, když jsem byla v sobotu s rozumem v koncích, zavolali mě v restauraci k telefonu. Protože jsem neměla nejmenší představu, kdo ví, že mi tam může volat, byla jsem překvapená a domnívala jsem se, že se mi někdo vloupal do bytu nebo něco takového, ale byl to Rick.</p>

<p>„Ahoj. Tady je jeden z těch námořníků, co tě minulou neděli málem srazili.“</p>

<p>„Jo, já vím! Ahoj, jak se máš?“</p>

<p>„Podívej, omlouváni se, že jsem se za tebou nedostal dříve, ale byl tu opravdový frmol a honili nás sem a tam. Do kolika dnes pracuješ?“</p>

<p>„Dost dlouho. Do půlnoci. Ale sama jsem noční typ.“</p>

<p>„No, já taky, když můžu. Podívej. Larry bude mít zítra nějaké povinnosti, ale já ne. Můžu tě prostě vyzvednout v restauraci a půjdeme na pozdní večeři nebo tak?“</p>

<p>„Znám pár příjemných podniků.“ ujistila jsem ho. „Stav se. Mám tu koktejlové šaty, tak to není velký problém. Hm, víš, kde je tahle restaurace?“</p>

<p>„Ne, ale najdu to. Uvidíme se, holčičko.“</p>

<p>Cítila jsem, jak mnou proběhlo zachvění. „Dobře, zlato, uvidíme se.“</p>

<p>O mých pocitech se nedalo pochybovat. Mé emoce k Rickovi byly zcela mimo kontrolu, ale já jsem je ani nechtěla ovládat.</p>

<p>V té chvíli jsem vůbec nečekala, že zavolá. Vždycky jsem si představovala, že budu jednat s oběma, ne pouze s ním, ale připravila jsem si do své největší tašky věci pro všechny případy. Síťované punčocháče, boty s vysokými podpatky a skutečně miniaturní minisukni jsem získala ze zdrojů, které používaly Marlene a Beth, ale vzala jsem si právě tohle a také hodně přiléhavý svetr. V tašce to nezabíralo moc místa a nebylo to moc těžké. Ani jsem si to na sebe nechtěla obléknout za jiných než za daných okolností, kdy tu byl muž, kterého jsem chtěla. Každopádně bych si to nebrala, pokud bych nechtěla změnit zaměstnání.</p>

<p>Nedokázala jsem si pomoci, ale několik dalších hodin, kdy se práce skutečně <emphasis>vlekla </emphasis>a všichni se zdáli být nesnesitelní, jsem si lámala hlavu nad tím, v kolika životech jsme se s Rickem do sebe romanticky zamilovali, možná jako Cory a Riki, nebo Kori či Rina a Rick, nebo možná v méně ortodoxních kombinacích. Muselo to ale být téměř od začátku, když náš vztah přečkal tohle všechno.</p>

<p>Dokonce ani jako Josh a Angel jsme se nedokázali rozdělit. Byli jsme si tak blízcí, že jsme vzájemně proplétali své identity, jako když sešíváte dva kusy látky do jednoho.</p>

<p>Taky jsem byla do značné míry přesvědčená, že bez ohledu na to, jaký chlapák jsem byl a jak čertovská žena byla Riki, bylo to právě současné uspořádání, ve kterém jsme kdysi velice dávno tuhle sérii životů z Alenky v Kraji divu zahájili, nebo jsme do ní spadli, nebo nás do ní někdo umístil. Potvrdilo se to, když se ukázal těsně před půlnocí, hrozně pohledný, sexy a neformálně oblečený. Nebylo na něm nic vojenského, kromě účesu a jistého držení těla.</p>

<p>Znala jsem spoustu žen, které nesnášely, když na ně cizí muži dělali oči nebo prováděli něco horšího. Když jsem ale asi ve čtvrt na jednu vyšla z dámské toalety a přijala Rickovu paži, byl mi příjemný každý hvizd a pokřik ostatních lidí v restauraci. Nejvíc mě těšil výraz Rickovy tváře.</p>

<p>Skončili jsme v malém klubu v San Francisku, kde bylo příjemně, měli dobré jídlo, šero a romantiku, ale jinak se tam toho na sobotní noc moc nedělo. Na tom nezáleželo. Nedokážu si vzpomenout, co jsme jedli nebo co jsme si říkali, ale nakonec jsme zaparkovali na otočce kousek na sever od mostu Golden Gate. Dívali jsme se zpátky na San Francisco, téměř zahalené mlhou, ignorovali jsme chlad a tančili jsme při Rickově tranzistorovém rádiu. Nakonec jsme skončili v levném, ale slušném motelu kousek od hlavního tahu, kde se dělila U.S. 101 a California 1. Noc byla o to lepší, že jsme se vyspali jen velice málo.</p>

<p>Velice málo, ale trochu přece. Když jsem tam ležela za časného svítání, s hlavou opřenou o jeho hruď, měla jsem sny, které moc nedávaly smysl. Daleko lépe jsem je pochopila později, když se mi trochu vrátilo praktické myšlení.</p>

<p>Byly to například rozhovory. Dva muži se vzdáleně povědomými hlasy, ale nedalo se říct, proč se mi zdají být povědomé. Mluvili, no, o mně. Neměli tváře, byly to jen stíny v temnotě, ale rádio vám občas dokáže povědět stejně nebo víc než televize.</p>

<p><emphasis>„Rina Ajani. Moc o ní nemáme, jenom co je v kalifornských souborech. Má křestní jméno Korinna jo, to mi poskytuje jistý začátek. Kdybychom tu neměli Coryho Madduxe a neměl se čile k světu, přísahal bych, že to je on v ženské podobě.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Není to tak důležité. Možná v tom spočívá její přitažlivost. Na Santeeho udělala jen obvyklý dojem, jaký se dal očekávat, ale Wilisczika okamžitě výrazně přitahovala. Proto si myslím, že to mohla vyvolat její přibližná podobnost s Corrinou. To souhlasí. Chci říct, spousta lidí se podobá někomu jinému.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jo. To je důvod, proč každý skončí tak, že si vezme toho nesprávného! Předpokládám, že s tou podobností máš pravdu, ale pokud by tu Maddux nebyl a neměl se čile k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>světu…“</emphasis></p>

<p>Ale Maddux tam byl a stejně tak jsem tu byla já. Bez ohledu na to, jaká omezení měl Zajíc Březňák, se mu určitě podařilo provést pár triků, které dokonce ani tihle lidé nikdy předtím neviděli. Tenkrát v tom v prvním světě tvorové z létajících talířů, teď mě v současném světě rozdělil na dva lidi. Působilo to strašidelně, ale museli jste to obdivovat.</p>

<p>Také to znamenalo, že jsem v bezpečí, alespoň prozatím. Na tohle by nepřišel dokonce ani Al, a čím blíže se dostanu k někomu z nich, tím méně budu Corym, Drewem, Corrinou nebo kým jsem se duševně stala, a tím více budu prostě Kori nebo Rini.</p>

<p>Neděle byla dokonce ještě lepší obdobou sobotní noci. Spali jsme dlouho, zaplatili účet na poslední chvíli a nasnídali jsme se poblíž v mléčném baru. Tam se na mě dívali, jako bych Ricka podvodně omámila, ale obsloužit nás neodmítli. Absolvovali jsme jakýsi krátký okruh po malebných místech, kde bylo málo lidí a pro dvojici spousta tvůrčích příležitostí.</p>

<p>„Je hrozná škoda, že s tím nemůžeme pokračovat dál.“ řekl toho večera Rick s opravdovou lítostí.</p>

<p><emphasis>„Já </emphasis>můžu.“ ujistila jsem ho. „A zítra mám taky volno.“</p>

<p>Přikývl. „Ale <emphasis>já </emphasis>ne. A jsem dosud v armádě, takže si nemůžu jen tak vzít tu a tam den volna. Kromě toho působím jako ošetřovatel pacienta, který potřebuje téměř neustálou péči.“</p>

<p>Zůstalo ve mně právě tolik starého já, že mě ta myšlenka současně fascinovala a vylekala, když jsem věděla, o koho se jedná. „Tak kdo se o něj dnes stará?“</p>

<p>„No, tady neexistují žádné čtyřiadvacetihodinové služby, s výjimkou lodí a války Dvanáct hodin jsem s ním a dvanáct hodin mám volno. Další člověk dělá to samé. Larry ne – ten je především řidičem v záloze. Vůbec to není tak zlé, protože pacient obvykle šest až devět hodin prospí. Nemáš moc příležitostí nahromadit spoustu energie, když máš jednu ruku dobrou, jednu mizernou a to je všechno Cítím nad tím chudákem lítost, ale on pro ně tvrdě pracuje. Každých pět dní nám dávají jeden den volna. Já jsem ho měl dnes. Sloužím opět od půlnoci do zítřejšího poledne a další volný den budu mít v sobotu. Samozřejmě. Larry bude mít volno …“</p>

<p>Přerušila jsem ho. „Kašlu na Larryho! Ani s ním nechci spát! Myslím, <emphasis>že jsem zamilovaná, </emphasis>miláčku!“</p>

<p>Věděla jsem, že si v téhle chvíli není jistý, jestli je zamilovaný nebo jen hodně poblázněný. Viditelně však nechtěl, aby to skončilo. Jako bych cítila, že se už o mě taky nechce dělit.</p>

<p>Vzdychl. „Nevím, co mám dělat. Předpokládám, že bych si měl dát pár dní pauzu, abych si to dokázal přebrat. Rozhodně si nejsem jistý, jestli mé srdce <emphasis>snese </emphasis>dva nebo tři týdny tohohle! Poslyš! Nedívej se na mě tak! Jenom jsem žertoval! Nebo, možná, jestli jsem nežertoval, stejně nemám na výběr, co?“</p>

<p>Usmála jsem se a políbila ho. „Dobře, myslím, že jestli chceš, můžeš mě odvézt domů. Raději bychom měli vyrazit hned, jestli se musíš do půlnoci vrátit skoro až do San Jose, převléknout se, osprchovat a to všechno.“</p>

<p>Popravdě řečeno jsme toho moc nenamluvili, když jsme se v tom chevroletu z vojenských záloh vraceli ke mně, ale věděla jsem, že k sobě cítíme to samé a že nějak najdeme cestu, jak situaci vyřešit.</p>

<p>Mí sousedé a můj byt z počátků Kalifornie, který jakoby snad naposledy renovovali Španělé kolem roku 1680, na něj zvláštní dojem neudělali. Přesto se mě nechtěl zbavit, alespoň tehdy ne, a nebyla to jen domněnka.</p>

<p>„Ubytovali mě společně s nějakým chlápkem v těch malých bytech hned vedle kampusu.“ řekl mi zamyšleně. „Jestli chceš, kousek odtamtud je levný motel. Nechceš si vzít nějaké toaletní potřeby, převléknout se a třeba tam dnes v noci zůstat? Ty si můžeš vyspávat po víkendu, já budu mít jistou šanci udělat to během téhle služby. Pak tě vyzvednu, spojíme snídani s obědem, a jestli se nesložíme, strávíme hezký večer. Potom tě v úterý zase zavezu domu, abys stihla jít do práce. Co tomu říkáš?“</p>

<p>Mě se to zdálo <emphasis>skutečně </emphasis>dobré. Opravdu dobré.</p>

<p>Teprve cestou, když jsme minuli jižní San Francisco a mířili na jih na Redwood City, Palo Alto a Stanford, mě náhle napadlo, že v průběhu několika hodin Rick trávil čas, hovořil a dokonce spal ve stejné místnosti se stejnou osobou ve dvou naprosto rozdílných rolích.</p>

<p>Nebyla jsem si jistá, jestli se s Drewem chci setkat. Nebyla jsem si jistá, jestli na to mám nervy.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5</strong></p>

<p><strong>ZDOMÁCNĚNÍ ALENKY</strong></p>

<p>„Zatraceně!“ řekl Rick, když jsme v úterý odpoledne dojeli k restauraci a ukončili tím pořádný víkend. „Z téhle kaše prostě musím najít nějaké východisko! Nechci čekat dalších šest dní, než zase budeme moci být spolu!“</p>

<p>Přikývla jsem „Jo, já vím. Byly to nejlepší dva dny, na jaké si <emphasis>vůbec </emphasis>vzpomínám, ale teď už začínám šílet. Nemůžu prostě odejít, protože práce je podmínkou mé podpory, lékařské péče a toho všeho, a je to jediný způsob, jak vydělat nějaké peníze. Nižší důstojníci v námořnictvu nevydělávají tolik, aby svým přítelkyním platili byt, co? A ty bydlíš na ubytovně.“</p>

<p>Seděl a velice povědomým způsobem bubnoval prsty na volantu. Díval se dopředu, pak na mně. „Máš pravdu,“ připustil. „Jediná možnost, jak to můžeme vyřešit, je vzít se.“</p>

<p><emphasis>„Cože?“</emphasis></p>

<p>Vzdychl. „Jo, já vím, já vím. Jsou to jen dva dny a vlastně se vůbec neznáme, ale znám pár kluků, se kterými jsem vyrůstal. Měli dlouhodobé známosti, žili spolu na zkoušku a všechno možné, a rozešli se nebo jsou rozvedeni. Mám jiného přítele, který se oženil z okamžitého popudu, a po deseti letech jsou stále spolu, mají hezké děti a příjemný život. Člověk nikdy dopředu neví, bez ohledu na to, jak moc se připravuje.“ Znovu vzdychl. „Já nevím. Ještě před tím zřícením letadla jsem se na všechno díval trochu jinak. Tentokrát mi to prošlo, ale dva lidé zemřeli, další je potlučený a možná ošklivě poznamenaný.</p>

<p>Přemýšlel jsem o tom, že jsem mohl být na jejich místě. Možná na tom nezáleží, jestli plánuješ nebo ne. Chytneš příležitost za pačesy a někdy to funguje.“ Podíval se mi přímo do očí. „Nemůžeme se k sobě prostě nastěhovat. Nemám domov, ani na něj nemám finance, a ty nemáš nic. Tak si mě vezmi. Získáme rodinné přídavky a peníze na byt, a ty budeš zabezpečená vojenským pojištěním. Nebude to snadné. Ty peníze nejsou tak skvělé. Ale tisíce lidí to zvládly. Ach, to háje! V tomhle prostě nejsem dobrý!“</p>

<p>„Oukej,“ řekla jsem měkce.</p>

<p>Zíral na mě. „Cože? Oukej na co?“</p>

<p>„Oukej, vezmu si tě.“</p>

<p>„Míníš to vážně?“</p>

<p>„Myslím, že na tom vydělám. Jsi mladý, pohledný, skvělý v posteli a taky chytrý. Dostáváš zavalitou, malou a tlustou ženskou, která neumí ani spočítat účet v restauraci bez kalkulačky.“</p>

<p>„Myslím, že jsi lepší.“ odpověděl. „Přinejmenším se mi zdálo, že je v tobě něco víc, mnohem víc.“</p>

<p>„Kdy se vezmeme?“ zeptala jsem se a domnívala se, že řekne za půl roku nebo něco takového.</p>

<p>„Požádám o volno a oficiální oznámení,“ řekl mi. „Hned, jak to odsouhlasí, pojedeme do Tahoe nebo Rena a prostě to uděláme.“</p>

<p>„A co tvá rodina?“ zeptala jsem se.</p>

<p>„Z mé rodiny moc nezbylo. Rozhodně nemám nikoho blízkého. A co ty?“</p>

<p>„Já jsem sirotek. Proč bych jinak žila takhle? Nemám nikoho.“</p>

<p>A takhle to dopadlo, tak rychle, že jsem tomu stěží dokázala uvěřit.</p>

<p>Parta v restauraci mi to opravdu přála, nebo to tak alespoň vypadalo. Řekli mi, že budu mít práci tak dlouho, jak dlouho ji budu potřebovat. Dokonce se složili a koupili mi malý zlatý náramek, na kterém bylo jméno restaurace a nějaké zvonečky, ptáčci a podobně.</p>

<p>Rick byl se mnou ve spojení každý den. Dohodli jsme se, že ho každé odpoledne ve dvě zavolám na účet volaného. V té době byl po službě a já jsem ještě nenastoupila. Alvin Stabisky, majitel, který měřil šest stop, vážil tři sta liber a představoval v restauraci „Alenku“, mi dal v sobotu volno, i když předpokládal, že ten den bude mít nedostatek personálu. Rick mě vzal do skvělé italské restaurace hned vedle Rybářského přístavu a pak mi věnoval <emphasis>nádherný </emphasis>snubní prsten, o kterém jsem věděla, že si ho určitě nemůže dovolit. Číšníci dostali avízo, přišli k našemu stolu a hráli na housle romantickou italskou skladbu.</p>

<p>Bezvýhradný souhlas námořnictva přišel nedlouho potom. Během necelého měsíce jsme dostali svolení a dokonce i byt ve velmi pěkném bloku obytných domů, který patřil námořnictvu a stál u Experimentálních laboratoří námořnictva na letecké základně námořních vzdušných sil v Mofettu blízko Mountain View. O té základně jsem nikdy předtím neslyšela. Byla pořádně velká, s letištěm a spoustou budov, hangárů a podobně, a také s obytnými bloky dvoupodlažních bytů a s domy městského typu pro místní zaměstnance vojenské správy. Jednalo se téměř o miniaturní vilovou čtvrť v šedém a do Stanfordu to bylo méně než dvacet minut jízdy. Rick koupil z přebytků námořnictva asi deset let staré auto, které podle toho vypadalo a bylo cítit. Nebylo nic moc, ale stálo jen pár set dolarů a dovezlo vás, kam jste potřebovali, přinejmenším pokud jste nezapomněli nechat trochu pootevřená okénka. Přesto z nějakých důvodů splnilo kalifornské emisní limity, takže jsme ho dostali.</p>

<p>Prakticky na konci října, než začal v pohoří Sierra padat sníh, se nám podařilo uskutečnit naši cestu do Rena a do romantické Elvisovy svatební kaple – bez legrace, v pozadí dokonce nepřetržitě hrály Elvisovy skladby – a opravdu jsme se vzali.</p>

<p>Námořnictvo, a mám podezření, že ústav (jak mu všichni včetně Ricka říkali), nebylo příliš štědré, co se týkalo času na líbánky, protože to znamenalo, že museli najmout někoho jiného, aby vykonával Rickovu práci. Dali nám však sedm dní a ty jsme maximálně využili.</p>

<p>V době, kdy jsme se vrátili k Zálivu, se zdály být jakékoliv pozůstatky mých dřívějších já i znalostí, které by mě mohly prozradit, tak hluboko pohřbeny, že jsem ani nevěděla o jejich existenci. K čertu, byla jsem programátorkou, která měla problémy s komplikovanou aritmetikou, jako je bilance v šekové knížce, delší dělení a sčítání řady čísel ke zjištění celkové ceny. Byla jsem osobou, která dvakrát vynalezla nebo přinejmenším narýsovala a navrhla zařízení, které se nasadilo na hlavu nebo celé tělo a umožňovalo přímé bezdrátové spojení počítačové sítě s nervovou síti. Teď jsem nejenom nedokázala říct, co je nervová síť, ani bych to nedokázala hláskovat. Rick se mě pokoušel naučit řídit, což byla schopnost, kterou jsem v minulém životě měla. Neměla jsem odvahu, koordinaci nebo co, abych to zvládla. Uměla jsem ale velmi dobře jezdit na kole a ráda jsem ho používala, dokonce i na delší výlety. Udržovalo mě v rozumné kondici, dostala jsem se na čerstvý vzduch a dojela jsem dál, než bych se namáhala jít pěšky.</p>

<p>Také jsem měla kartu se svou fotografií, na které bylo uvedeno, že jsem skutečně a úředně manželkou námořníka a jmenuji se Rina Ajani Wiliscziková. Už jsem si zvykla, že mně lidé říkají paní Wilisiznicková, a nechala jsem je při tom. Také jsem si nechala ostříhat vlasy víc nakrátko a pokusila jsem se je obarvit na blond, ale vzešla z toho jakási rezavě rudohnědá barva, se kterou jsem se spokojila.</p>

<p>Nějaký čas šlo všechno dobře. Na základně jsem si snadno nacházela přátele, protože byla malá, i když jsem byla trochu v rozpacích z toho, že jsem pravděpodobně nejméně vzdělaná z manželek a patřím k těm několika málo, které nebyly zaměstnány. Dřív jsem pracovala a předpokládám, že kdybych našla nějaké místo, kde by najali někoho jako já a přitom tam byla přijatelná pracovní doba a spojení, přijala bych ho. Ale restaurace mi zdaleka tolik nechyběla, jak jsem se předtím domnívala, a kdybych našla nějakou práci, která by se shodovala s Rickovými hodinami a dny volna, bylo by to pro mne bolestné.</p>

<p>Jak jsme očekávali, znamenalo to, že jsme vycházeli s penězi <emphasis>opravdu </emphasis>jen tak akorát, ale mně na tom nezáleželo. Někteří z místního personálu na základně se mě s Rickovým souhlasem pokoušeli dostat do programu GED, abych získala vyšší školní vzdělání. Ale i když jsem se na to podívala, nějak mě to nudilo a bylo těžké pochopit, k čemu by bylo dobré, kdybych absolvovala test a nalepila si certifikát do knihy s výstřižky či co. Pravda byla, že jsem měla málo ambicí a zájmů kromě toho, čeho jsem teď dosáhla. K velké nechuti místních nezávislých žen, které toužily po kariéře, jsem byla naprosto spokojená s životem, který se točil kolem mého manžela.</p>

<p>Rick absolvoval několik kursů ve Stanfordu, což bylo součástí jeho závazku. Ústav, tedy Al a Henreidovi, to zjevně podporoval. Po část své směny se střídal s jiným mužem a navštěvoval nějaké lékařské kursy. Zjistila jsem, že mu chybí jen velmi málo, aby získal titul zdravotníka. Pak odměřoval čas, dokud se závazek u námořnictva neblížil ke konci. Očekával, jestli ho vyšlou na lékařskou školu, aby si ho udrželi.</p>

<p>Jeho umělecký talent mě ale téměř přiměl k pláči nad tím, že si nedokáže vydělávat <emphasis>jím</emphasis>. Dělal spoustu kreseb z anatomie a fyziologie a také kreslil moje akty, skutečně skvělé. Měl schopnost docílit, že jednorozměrné kresby s opravdu hezkým pozadím vypadaly třírozměrné. Mě zaujalo šití šatů pro sebe a také pro něj. Kromě toho jsem párkrát absolvovala bezplatnou výuku pro dospělé, kterou pořádala krajská střední škola. Týkala se tvorby opravdu hezkých šperku a keramiky.</p>

<p>Jednou Rick naléhal, abych s ním šla do práce. Od začátku jsem se proti tomu stavěla a vůbec jsem se netoužila k tomu místu přiblížit, i když už jsem si neuvědomovala, proč mě to tak děsí. Přesto na tom trval. „Chci se s tebou pochlubit!“ řekl mi. „Kromě toho máme v ústavu nějaké hlavouny a je to něco jako recepce.“</p>

<p>„Nemám nic na sebe!“ protestovala jsem. „Mimo to se jedná o samé chytré lidé s doktoráty a tím vším – a já mluvím jen o vaření, vyšívání a dávám si pozor, abych neřekla „srát“ nebo „mrdat“. V takovém kolektivu si prostě připadám, jako když tam nepatřím.“</p>

<p>„V žádném kolektivu jsem neviděl <emphasis>nikoho, </emphasis>koho bys nedokázala naprosto okouzlit,“ odpověděl. „Prostě pojď se mnou – kvůli mně. Jen tentokrát. Slibuju, že tam nebudeme dlouho.“</p>

<p>Nakonec jsem se z toho nemohla vykroutit, tak jsem se vzdala a skřípala zuby. Když jsme ale jeli k dálnici, začínala jsem pociťovat paniku, jako bychom mířili k naší zhoubě či co, nebo přinejmenším k nepříliš příjemnému osudu.</p>

<p>Budova samotná stála na jedné straně kampusu a ničím nápadným nedávala najevo, že souvisí s univerzitou. Vypadala dost nevinně. Byla to jedna z těch velice moderních, čtyřposchoďových školních budov, dlouhých jako domovní blok, které napodobovaly španělský styl. Na jedné straně bylo parkoviště a vzadu jednopatrový blok ve tvaru kvádru, který vypadal jako odlitý z betonu. Byl pomalovaný jakýmisi abstraktními mexickými nástěnnými malbami, na kterých se do jisté míry projevoval skutečný talent a tvořivost. Když jsem se dívala na tu školní budovu, běhal mi mráz po zádech, ale při pohledu na ohromný „blok“ se mi téměř chtělo zvracet.</p>

<p>Obešli jsme to a vešli do školní budovy hlavním vchodem. Ten byl odvrácený od zbytku kampusu, ale nebylo z něj vidět nic zvláštního. Prostě jste museli jít pořádný kus okolo a dojít až do poloviny budovy, což působilo trochu podivně. Okolo byl rozsáhlý volný prostor s vysokými lampami – určitě jste nemohli jít dovnitř a ven, aniž by vás <emphasis>někdo </emphasis>viděl.</p>

<p>K pouhému otevření vnějších dveří potřeboval Rick speciální kartu, vsunutou do štěrbiny. Tím jste se dostali k vnitřním dveřím, které se nedaly obvyklým způsobem – zatlačením nebo tahem – otevřít. Měly však na sobě malou skřínku s reproduktorem a plochou desku, vedle které bylo vidět obrys mírně zapuštěné rukojeti. Také na ní zářilo červené světlo.</p>

<p>Rick položil ruku na tu desku a řekl pomalu a zřetelně: „Wilisczik. Richard Angelo. 214-443-14300, hlavní nižší důstojník šest, stálý personál, a doprovod, manželka. Rina Ajani Wiliscziková.“</p>

<p>Následovala krátká pauza. Pak se ozvalo zabzučení, dveře sklouzly na stranu a odhalily normálně vyhlížející chodbu.</p>

<p>„Ricku, už teď mám pocit, že na mě padají zdi! Vypadá to jako nějaké zasrané <emphasis>vězení</emphasis>!“<emphasis> </emphasis>zašeptala jsem a pevně mu svírala ruku.</p>

<p>„Jen se uvolni.“ odpověděl tak uklidňujícím způsobem, jak se dalo. „Je to jen spousta serepetiček, to je všechno. Jenom nechoď tam, před čím jsou stráže, nebo kde se neotevírají dveře. Dál už to je jako jakýkoliv jiný úřad.“</p>

<p>Žena, sedící za recepčním stolkem, na nás vzhlédla. Z nějakého důvodu mi připadala vzdáleně povědomá, ale nedokázala jsem ji zařadit.</p>

<p>Když spatřila Ricka, usmála se. Samozřejmě, to dělala většina žen. „Aha! Nadporučík Wilisczik!“ uvítala ho a vyslovila jeho jméno správně jako „Viliščik“.</p>

<p>Také se na ni usmál. „Rino, tohle je Betty Harkerová-Simonsonová, naše hlavní recepční a průvodkyně každého, kdo sem přichází. Nikdo bez ní nemůže nic najít nebo cokoliv udělat. Betty, tohle je má manželka. Rina.“</p>

<p>„Tak <emphasis>vy </emphasis>jste Rina! Byli jsme na vás <emphasis>tak </emphasis>zvědaví, abychom zjistili, kdo dokázal ulovit našeho Ricka!“</p>

<p>„Ahoj,“ podařilo se mi ze sebe dostat. „Těší mě.“</p>

<p>„Většina je v Kindallově místnosti.“ řekla nám recepční. „Vy znáte cestu, Ricku. Můžete si nechat kabáty hned támhle v šatně.“</p>

<p>Měla jsem na sobě skvělé dlouhé červené šaty s páskem, které jsem sama ušila podle střihu z koupené látky, náramky, odpovídající tenký pozlacený řetízek na krku a velké zlaté náušnice ve tvaru půlměsíce. Dokonce jsem měla i rudě nabarvené nehty, i když byly umělé. Nikdy jsem si nepřestala kousat nehty. S červenými lodičkami, zdravíčkem na tváři a namalovanými rty to bylo nejskvělejší oblečení, jaké jsem měla. Rick přinejmenším předstíral, že je jím nadšen.</p>

<p>Uvnitř se shromáždili lidé, kteří většinou vypadali jako odborníci, ale z nějakého důvodu mě tyhle docela obyčejné typy tak rozrušily, až jsem cítila, jak mi buší srdce. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že všechny ty lidi už nějak znám a že nikdo z nich není tak milý.</p>

<p>Byli tam skutečně konzervativní manželé, představení jako Michelle a Bernard Aldenovi. Jména nezněla povědomě. Na těch lidech nebylo v pořádku něco, na co jsem nedokázala ukázat, ale stejně na mě působili tak, jako bych je měla znát.</p>

<p>„Náboženští fanatici.“ varoval mě Rick tichým šeptem dlouho před tím, než jsme se ocitli tak blízko, aby nás slyšeli nebo si nás mohli zvlášť všimnout „Jenom nemluv o Bohu, veřejném modlení nebo něčem takovém.“</p>

<p>„V <emphasis>takovémhle </emphasis>vědeckém středisku jsou podobní lidé?“</p>

<p>„Ona je rozhodně programátorka. A on je politikem ve státních službách.“</p>

<p>Setkala jsem se s dalšími, ze kterých jsem měla stejný pocit: Doktor Herbert Koeder, povoláním paleontolog, ať už to bylo cokoliv. Doktor Solomon Prine, pomocník správce počítačové sítě, doktor Ben Sloan a jeho manželka Dorothy, jediní dva Afričané v místnosti. Při představování mi všichni připadali jako lidé z dávných a nepříliš příjemných snů, z takových, které si netoužíte zapamatovat, když se z nich probudíte.</p>

<p>Byl tam také Larry Santee společně s fantastickou, exoticky vyhlížející orientální kráskou. Měla široké rty a černé vlasy až do pasu a byla oblečená do těsných šatů v havajském stylu s květinou ve vlasech. Kupodivu jsem měla pocit, že ta dívka je mi daleko povědomější než Larry, i když jeho jsem už předtím alespoň viděla.</p>

<p>„Ahoj, děti!“ uvítali nás vřele.</p>

<p>S Larrym jsem se alespoň necítila nepohodlně, když jsem s ním mluvila. „Je mi líto, že jsem nešla na rande s vámi.“ řekla jsem mu trochu škádlivě. „Zdá se, že jsem trochu ztratila hlavu a než jsem se vzpamatovala, spoutal mě a odvlekl.“</p>

<p>Zasmál se „Jo, to si dovedu představit, ty ďáble.“ odpověděl stejnou mincí a díval se na Ricka. „Stejně si myslím, že to tak bylo nejlepší. Lidi, seznamte se s nejkrásnější a navíc chytrou čerstvou absolventkou Stanfordu. Danielle, tohle je Rick a Rina. S jejich příjmením si nedělej starosti. Stejně si ho nedokážeš zapamatovat, je plné souhlásek.“</p>

<p>Danielle vypadala velmi plaše a současně velice sexy. Zatracený orientální konzervatizmus – kdokoliv, kdo si podobně oblékne <emphasis>takové </emphasis>tělesné partie, je přitažlivý. Přesto jsem řekla: „Ráda vás poznávám, slečno – hm …?“</p>

<p>„Stačí Dannie,“ řekla mi přízvukem amerického západu. Ten napovídal, že se nejspíš k Japonsku nepřiblížila s výjimkou zájezdu, bez ohledu na svůj vzhled a mandlové oči. „Larry říká, že máte problémy se svým příjmením. Já mám z nějakého důvodu potíže s tím, jak lidé hláskují „Tanaka“, i když byste si myslela, že je to snadné.“</p>

<p>Znovu jsem pocítila, jak ve mně zahlodalo poznání, které jsem nedokázala zařadit. Byl to však Rick, který nám skočil do řeči a zachránil mě před tím, abych musela pokračovat v hovoru. „To samé říkám lidem o svém jménu. W-i-l-i-s-c-z-i-k. Viliščik. Zrovna tak, jak se hláskuje.“</p>

<p>Danielle to považovala za <emphasis>hrozně legrační </emphasis>a já jsem chtěla co nejrychleji odejít. Mezi těmi lidmi jsem pociťovala nepohodlí skoro všeobecně, ale pocit žárlivosti byl zaměřen přesněji.</p>

<p>Lee a Robyn Henreidovi na mě také působili povědomě i jako hrozba. Byli natolik podivnou dvojicí, že jsme se proti nim s Rickem zdáli být fyzicky odpovídajícím párem. Lee byl vysoký muž s dlouhými, opravdu platinově blond vlasy – většina chlápků s takovými vlasy je už v jeho věku ztrácela – a ocelově modrýma očima. Vypadal tak, že by mohl stát modelem pro obálky romantických příběhů. Robyn byla malá a nevýrazná, s neforemným nosem, účesem jako stará panna a vůbec žádným smyslem pro módu. Vyhlížela, jako by hrála štěk v nějaké situační komedii.</p>

<p>Jejich osobnosti byly také podivné, nebo to tak působilo, nejen na mě, ale i na Ricka a na ostatní, jak se mi později potvrdilo. Oba měli doktorát z filozofie. Lee mluvil měkkým, ale hlubokým hlasem. Trochu jakoby šišlal a pohyboval se jako kadeřník. Robyn měla naproti tomu pevný soprán, dost hlasitý a křišťálově čistý, takže působil téměř jako hlas zkušeného prodejního nebo reklamního experta. Někdo takový by mohl v čele místnosti zřetelně přednášet posluchačům, kteří by ani nezaznamenali, kdyby se odpojily reproduktory a mikrofon.</p>

<p>Vzadu u báni stáli dva muži a nenucené spolu konverzovali. Ani jeden z nich se mi na pohled nelíbil. Jeden byl vysoký, docela pohledný, v bílé námořnické uniformě s prýmky a výložkami korvetního kapitána. Ten druhý byl plešatějící muž s velkým nosem a malýma modrošedýma očima, který při úsměvu trochu cenil zuby. Na sobě měl černý oblek a konzervativní proužkovanou kravatu. Přestože jsem se snažila jít jiným směrem. Rick byl rozhodnut k nim přejít a neměla jsem na výběr, musela jsem ho následovat.</p>

<p>„Miláčku.“ řekl Rick příjemně a nevšímal si mé téměř hrůzy, když jsme stáli před těmi dvěma muži, hrůzy, kterou jsem si sama nedokázala vysvětlit. „Rád bych tě seznámil s mými šéfy. Korvetní kapitán Starkey je naším styčným důstojníkem s Washingtonem. Ve skutečnosti to tady řídí a je to můj velící důstojník. Tady Dr. Cohen je mým bezprostředním nadřízeným a snaží se mě přimět, abych se naplno věnoval medicíně.“</p>

<p>„Těší mě.“ reagoval Cohen. Starkey řekl: „Jsem okouzlen“ a lehce přikývl. Cítila jsem, jako by se do mě zavrtávali očima.</p>

<p>Rick mi přinesl pití – whisky se sodou – a já jsem se skoro lačně napila. Zatímco pokračoval v hovoru s velitelem a doktorem, dopila jsem a přinesla si další. Hrozně jsem se potřebovala napít. Když první sklenice whisky neměla bezprostřední účinek, objednala jsem si dvojitou a také jsem ji vypila.</p>

<p>V době, kdy Rick skončil, nebo kdy <emphasis>mohl </emphasis>skončit vzhledem k tomu, že se jednalo o jeho nadřízené, jsem přestávala cílit jakoukoliv bolest a mazlila jsem se s třetí skleničkou, což byla druhá dvojitá.</p>

<p>„No.“ řekl. Myslím, že to nezaznamenal. „To jsou všichni důležití lidé. Zbytek je z univerzity a z Washingtonu a já je znám natolik dobře jako ty, což znamená vůbec ne.“</p>

<p>Udělala jsem krok dopředu, najednou se mi trochu zamotala hlava a zachytila jsem se ho, abych se opřela. „Jej!“ podařilo se mi ze sebe vypravit.</p>

<p>Pohlédl na mě a zamračil se. „Jsi v pořádku?“</p>

<p>„Já – já myslím, že jsem kapku opilá, miláčku.“</p>

<p>Zdvih] oči ke stropu, pevně mě chytil za ruku a pomalu, ale vytrvale postupoval ke dveřím. Jak šel, zdravil lidi úklonou hlavy. Oběma nám docházelo, že jsem každým okamžikem více opilá a méně stabilní a možná se mi nepodaří dojít ke dveřím. Když jsme k nim ale došli, byla jsem šťastná a bezstarostná. Točila se mi hlava a moc jsem nevnímala, na jaké planetě jsem. Rick mě vedl nějakou chodbou a pak jsme zabočili. Byli jsme mimo dohled recepční, ale ve stejném patře. Nebyla to běžná místnost, spíše společenský prostor uprostřed budovy, ale stála tam pohodlná křesla a pohovky. Na jednu z nich se mi podařilo posadit. Cítila jsem se <emphasis>mnohem </emphasis>lépe a <emphasis>daleko</emphasis><emphasis> </emphasis>stabilněji, když jsem to udělala.</p>

<p>Pak jako bych se náhle propadla pohovkou.</p>

<p><emphasis>Padala jsem, padala dírou dolů, kroutila jsem se, točila, ale nenarazila jsem do stěn…</emphasis></p>

<p>Něco mi říkalo, že jsem tu už předtím byla.</p>

<p>Tentokrát nedošlo k žádnému dramatickému exhibičnímu přeletu, k žádné velké přeměně. Tentokrát jsem dopadla do horkého písku a zabolelo to.</p>

<p>Vykřikla jsem, převalila se na záda a vyplivla trochu písku, který se mi dostal do úst. Pak jsem se prostě natáhla a ležela tam. Cítila jsem, že písek je velmi horký, ale ne nesnesitelně. Zavřela jsem oči, jak jsem se snažila, aby se vesmír kolem mě tak rychle netočil.</p>

<p>Slyšela jsem, jak ke mě někdo nebo <emphasis>něco </emphasis>běží, podařilo se mi otevřít oči a trochu nadzdvihnout hlavu. To, co jsem viděla, byla dalších z těch nějak známých postav, tentokrát žena, úplně nahá, ale s pomalovaným tělem. Běžela přímo ke mně. Pokusila jsem se alespoň posadit, ale nedokázala jsem to. Ještě ne. Všechno, co jsem dokázala, bylo sténat a čekat, až ke mně ta žena dorazí.</p>

<p>Poklekla vedle mě a začala s tím, co bylo z praktického hlediska rutinní lékařskou prohlídkou. Nakonec skončila, zatímco já jsem prostě dál sténala a nebyla jsem schopná fungovat. Znovu se postavila a shlížela na mě. „Zůstaň tady. Rozumíš mi?“</p>

<p>Podařilo se mi přikývnout.</p>

<p>„Tak dobře. Zůstaň tady. Vrátím se za pár minut s něčím, co pomůže tvé hlavě.“</p>

<p>Klesla jsem zpět a nejsem si jistá, jak dlouho trvalo, než se vrátila. Jistě to byly minuty, možná půlhodina. Necítila jsem se o mnoho lépe a ze všeho nejvíc jsem jen chtěla mít zavřené oči a zůstat tak, jak jsem byla. Nebylo to stoprocentně pohodlné, ale jakákoliv jiná poloha by byla daleko horší.</p>

<p>Cítila jsem, jak mi silná paže pomáhá trochu se zvednout, a ta žena mi nabídla vydlabanou tykev, ve které byla nějaká kapalina. „Vypij to. Přestane tě to bolet a přestane se ti točit hlava.“</p>

<p>To znělo dost lákavě. Pořádně jsem si lokla, pak jsem se zakuckala a pokusila se to vyplivnout. Ta sračka byla <emphasis>hnusná! </emphasis>Žena ale byla odhodlaná a vnutila mi ji. Téměř ihned, jak jsem to do sebe všechno dostala, jsem si začala sama sedat a viděla jsem výborně, jenomže jsem kašlala, plivala a strašně klela.</p>

<p>„Ten zasraný lék je horší než ta zatracená <emphasis>nemoc</emphasis>!“ protestovala jsem.</p>

<p>„Jo, dobře, ale alespoň už sedíš na zadku,“ poznamenala.</p>

<p>Dostávala jsem se z toho. I když ta příšerná chuť přetrvávala, byla jsem dost probuzená, při vědomí a s jasnou hlavou. Věděla jsem přesně, kde jsem a kdo je ona.</p>

<p>„Wilmo?“</p>

<p>Prudce zvedla hlavu, tvářila se podezřívavě, a ne ustaraně, jako předtím. „Odkud znáš to jméno?“</p>

<p>„Wilmo, to jsem já! Cory! Nepoznáváš mě?“</p>

<p>„Ty nejsi Cory, jakého jsem kdy znala. Máš opačné nádobíčko.“</p>

<p>Na okamžik mě to ohromilo. Pak jsem si najednou uvědomila, že pád zpátky do tohoto podsvětí, poté co jsem omdlela, v jediném okamžiku obnovil nejen původní dvě, ale všechny tři osobnosti a existence, a umožnil mi je prohlížet, i když fyzicky a asi prvotně jsem stále byla Rinou.</p>

<p>„Wilmo – pamatuješ se, když jsme všichni jakoby splynuli, já jsem převzal kontrolu nad Angeliným tělem a společně jsme prošli na druhou stranu? Tohle je podobné. Jsem Cory Maddox a Drew Maddux, a jsem také Korrina.“</p>

<p>„Jo? A jak to mám vědět? Nepodobáš se nikomu, koho jsem kdy viděla.“</p>

<p>„Nejspíš <emphasis>podobám, </emphasis>ale nepamatuješ se na to.“ Podařilo se mi posadit a protáhnout. „Co je to za písek? Je <emphasis>žhavý</emphasis>.“</p>

<p>„Z větší části zlatý prach. Neměň předmět hovoru. Nemůžeš být Cory, protože ten se má čile k světu v rukou ústavu. Já to <emphasis>vím. </emphasis>Skutečně jsme ho viděla a mluvila jsem s lidmi, kteří s ním hovořili. <emphasis>Tebe </emphasis>jsem nikdy neviděla.“</p>

<p>Co nejpečlivěji jsem jí vysvětlila, k čemu došlo, do té míry, jak jsem to dokázala, protože sama jsem to doopravdy nechápala.</p>

<p>Nemyslím, že Wilma většině z toho věřila, ale byla ochotná přinejmenším připustit, že nepředstavuju hrozbu v její doméně. „Tak proč jsi zpátky tady?“ zeptala se nakonec.</p>

<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Je to pro mě záhada. Alespoň jsem tentokrát člověk, jestli to je k něčemu. Z jakéhosi důvodu – nevím proč – si myslím, že mé úplné „já“ je nějak schraňováno někde tady dole. Když jsem tady, jsem kompletní. Když jsem tam nahoře, jsem většinou jen jednou osobou. Téměř jako kdyby, no…“</p>

<p>„Co?“</p>

<p><emphasis>„Za chvilku bude v pořádku,“ </emphasis>ujistil Les Cohen Ricka. <emphasis>„Jen příliš mnoho pití příliš rychle.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tak bych ji možná měl prostě odvézt domů.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nesmysl! Proč riskovat, někde se s ní kodrcat a to všechno? Mimochodem, dnes v noci máte službu, ne? Tak kde na tom bude lépe? Doma, mimo sebe a samotná, nebo tady, kde ji můžete kontrolovat.“</emphasis></p>

<p>Rick vzdychl. <emphasis>„Jo, předpokládám, že máte pravdu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vraťte se k exkurzi po ústavu a uvolněte se. Zabezpečím, aby měla pohodlí, a zajistím ošetřovatelku z kliniky. Pokud se probudí, zavolám vás. Podle toho, jak teď vypadá, pochybuju, že to bude dřív než někdy zítra. Oukej?“</emphasis></p>

<p>„Mají tam nahoře mé tělo!“</p>

<p>Wilma se musela domnívat, že se setkala s šílencem. „O čem to k <emphasis>čertu </emphasis>mluvíš? Jsi přímo tady!“</p>

<p>„Ale jsem také <emphasis>tam. </emphasis>Dvě různé roviny reality a mezi nimi je nějaké vnitřní spojeni. <emphasis>Takhle </emphasis>to tedy funguje! Někdo mě nějakým způsobem dokáže aktivně přepínat.“</p>

<p>„No dobře, můžeš tu sedět a blábolit. Co se týče mě, vracím se.“</p>

<p>„Ne! Počkej! Potřebujeme se nějak spojit – v <emphasis>tamté </emphasis>rovině!“</p>

<p>Wilma měla pochybnosti. „Jo? Proč? I kdybych věřila tomu, co tvrdíš, říkala jsi, že si toho moc nepamatuješ, když tam jsi.“</p>

<p>„Možná, ale když jsme se setkali poprvé, také jsem toho moc nevěděla. Mimochodem, dnes večer jsem na té párty potkala někoho, koho už znáš. Smyslnou Danielle Tanakovou.“</p>

<p>To ji trochu zaujalo. „Jo? Kde? V ústavu?“</p>

<p>„Ano, společně se všemi ostatními z původního projektu, v nových i ve starých rolích. Bývalý Dannie se změnil z milovníka fantazií z <emphasis>Playboye </emphasis>ve skutečnou fantazii z <emphasis>Playboye, </emphasis>ale má z toho přibližně stejné potěšení. Posledně, když jsme se tu setkali, jsi říkala, že pracuje v kultuře a že se zapracovává v Seattlu. Nemyslím, že to doopravdy dělala. Myslím si, že tě někdo našel a že ji vyslal, aby tě kontrolovala.“</p>

<p>„Ale ona si nemůže pamatovat, že byla Danem Tanakou! Tys mu vyrazil mozek z hlavy!“</p>

<p>Vzdychl jsem. „No, díky za to, že jsi konečně přijala mou totožnost. Jo, vyrazila jsem mu mozek z hlavy, ale tady jsem dospěla k pevnému přesvědčení, že u některých vzácných a vybraných jedinců je možné rozum obnovit. Nejsem si jistá, jestli si Damelle <emphasis>skutečně </emphasis>pamatuje, nebo jestli <emphasis>je </emphasis>jednou z těch vyvolených – Rick k nim rozhodně nepatří – ale v každém případě s nimi spolupracuje.“</p>

<p><emphasis>„Teď rychle! Zajistěte, aby sem Wilisczik nechodil! Macku, bude stačit jen základní přilba k připojení do sítě. Nechci se do toho pouštět naplno, pokud za tím nevězí něco víc, než je na první pohled viděl. Když nám ale jakoby padla do klína, musíme využít situaci!“</emphasis></p>

<p>„Proč vždycky takhle ztuhneš?“ zeptala se mě Wilma.</p>

<p>„Já – já <emphasis>poslouchám</emphasis>. Nějakým způsobem slyším část toho, co se odehrává v blízkosti mého skutečného těla. Opila jsem se a omdlela. Určitě mě vzali na Lesovu ošetřovnu, tak jako předtím, a teď mě tam připojují do sítě. Nemůžou mě kompletně zapojit do Brandovy skřínky, ne s přilbou, ale můžou být schopni mě vyslýchat, trochu naprogramovat nebo něco. Nevím, k čemu se Les chystá, ale je to důvod, proč mě ten někdo, kdo na mě dává pozor, spustil sem dolů. Aby mě ochránil.“</p>

<p>Bylo to něco jako odstranění všech základních vzpomínek a jejich přesun do jiné skladovací oblasti, takové, do které vyšetřovatelé nemohou mít přístup. Všechna jejich zařízení by měla číst to, co číst mají, ale nedokážou ke mně proniknout, jestli se budu jako teď ukrývat v jiné virtuální „místnosti“.</p>

<p>Pokud nevěděli, že jsem to udělala a že mám takovou schopnost, a pokud nevěděli, kam se podívat nebo jak vystopovat mé spojení, měli by najít dost nudnou a ne moc chytrou dívku, která nemá nic společného s počítači, ani s ničím jiným.</p>

<p><emphasis>„Klasické věci.“ </emphasis>mumlal Les a znělo to, jako kdyby stále přese všechno měl jakési morální zábrany. <emphasis>„Bídné dětství, doma hrubé zacházení. Utekla ve třinácti, pár let byla na ulici a na drogách, nechala se zbouchnout a byla těhotná. Pomohla jí katolická agentura, dítě bylo adoptováno, utekla od nich, skončila na podpoře, pak ta záležitost s Rickem. Není hloupá, není geniální, ale je v zásadě nevzdělaná a dost neinformovaná. Rick zřejmě na podvědomé úrovni reaguje na fyzickou podobnost, ona se na něj upnula jako na životního ochránce. Není tu nic zlověstného.“</emphasis></p>

<p>„Dobře. Ježíši, <emphasis>moc </emphasis>ti děkuju. Lesi.“ mumlala jsem. „Rozhodl, že jsem jenom obyčejná hloupá holka.“ vysvětlila jsem Wilmě.</p>

<p>„<emphasis>Nepokoušej </emphasis>se poslouchat, zvláště když máš tělo připojené k nějakému neznámému zařízení,“ varovala mě. „Máš spojení. Jenom ho nedokážou vidět.“</p>

<p>„Slyšme odborníka!“ odsekla jsem trochu posměšně. Věděla jsem zatraceně dobře, že Wilma nemá tu nejmenší představu, jak něco z toho funguje, přinejmenším ji neměla v jakémkoliv minulém životě. Sem se dostala tak, že proskakovala dutými stromy…</p>

<p><emphasis>„Bude ještě nějakou dobu mimo sebe,“ </emphasis>poznamenal Les, který zřejmě dělal základní prohlídku. <emphasis>„Nevím, kolik toho za krátkou chvilku vypila, ale musela to být pořádná pecka. Dejte mi přístup na terminál, udržujte spojení a já za chvilku všechno uklidím.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Co se chystáš udělat?“ </emphasis>zeptal se někdo neznámý, možná ten „Mack“.</p>

<p><emphasis>„Trochu jistoty a posílení, to je všechno. Nedokážu provést opravdové přeprogramování, pokud ji nedostanu do modulu pro podporu životních funkcí, nepřipravím a to všechno. A k čemu by to bylo? Neboj se. Vím, co dělám. A také zesílím její závislost na Rickovi. Když jsme v takové situaci, můžeme ji klidně využít.“</emphasis></p>

<p>Zamračila jsem se. „Zase se chová jako Les,“ poznamenala jsem. „Víš, opravdu bys toho člověka chtěla mít <emphasis>ráda, </emphasis>ale pak se znenadání zachová špatně.“</p>

<p>„Jak? O co se pokouší?“‘</p>

<p>„Já nevím. Pravděpodobně jen chce zajistit, abych zůstala hloupá a oddaná Rickovi. Jak řekl, nedokáže toho moc udělat, pokud nejsem kompletně v jedné z těch Skřínek, ale vsadím se, že v tom mají praxi. Problém je, že nevím, co budu schopná dělat nebo co si budu pamatovat, až se tam probudím. Proto je tahle doba dvojnásob důležitá.“</p>

<p>Wilma se posadila do zlatého písku a na chvíli se zamyslela. „Nedá se toho moc podniknout, jestli si na mě ani nebudeš pamatovat, až se tam vrátíš.“</p>

<p>„Já si vzpomenu. Prostě jen nejsem ničím zvláštní, a čím blíž se k těm špatným lidem dostanu, tím mám horší paměť a rozum, zřejmě pro mou vlastní ochranu. Ale věděla jsem, že ta jejich parta je špatná, hned jak jsem ji viděla. Také jsem věděla, že Rick je přesně stejný, za jakého jsem ho vždy považovala. Myslím, že po takovém zákroku budu pravděpodobně ve větším bezpečí než kdykoliv v minulosti. Jednou nás měli v Brandově skřínce, a stejně jsme je nakonec převezli – pamatuješ?“</p>

<p>„No, buď opatrná. Dej mi svou adresu a řekni mi, jak se tam dá zajet z dálnice. Já si to dám dohromady a nějak tě najdu, pokud vypadáš podobně jako teď. Víš, že si taky musím dávat pozor. Jestli na mě nasadili Tanaku, tak znají mé jméno a tvář.“</p>

<p>„To je <emphasis>pravda</emphasis>! Buď <emphasis>moc </emphasis>opatrná. Wilmo! Nechci, aby tě tentokrát dostali!“</p>

<p>Přikývla a několikrát mou informaci opakovala, aby si ji zapamatovala. „Teď musím jít. Doporučuji ti, aby sis trochu odpočinula. Nedělej tu žádný průzkum. Tohle místo může být nebezpečnější, než si myslíš, pokud nemáš průvodce a ochránce. Všude kolem jsou citrusové plody a tropické ovoce. Přímo tady ti nemůže nic ublížit. Jestli to bude dobře vonět, sněz to. Jen se uvolni a nech se vzít zpátky. Já něco vymyslím a spojím se s tebou.“</p>

<p>„Oukej. Já – přála bych si tu zůstat. Opravdu. Jsi moje divoká karta, Wilmo. Nemyslím, že bych bez tebe dokázala udělat to, co jsme kdysi dělali.“</p>

<p>„Jo, no, je to lepší, než být squaw v té rezervaci, kterou máme my.“</p>

<p>Postupně se ztrácela v pralese a byla pryč. Cítila jsem, že její přítomnost zmizela krátce poté, co jsem ji přestala vidět, ale nebylo to stejné. Ach, jistě to byla ta stará Wilma. Nakonec <emphasis>uvěřila, </emphasis>kdo jsem, ale něco se změnilo. Nevěděla jsem, co přesně, ale možná jsem to byla já, kdo se hodně změnil. Určitě jsem nebyla mužem nebo ženou, jakými jsem bývala.</p>

<p>Neměla jsem hlad, ale našla jsem trochu čerstvého ovoce, vyrůstajícího z popínavých rostlin, které se omotávaly nebo opíraly o velké kořeny. Na přivonění a chuťově <emphasis>bylo </emphasis>dobré. Trochu mě ale nadopovalo, jako kdybych byla maličko opilá tady a hodně opilá tam, ale prostě uvolněná, ať už se nalézám kdekoliv.</p>

<p>Posadila jsem se hned vedle zlatých písku do křovin, kde bylo chladněji, a zdřímla jsem si.</p>

<p><emphasis>Kolečkové křeslo řízené joystickem, připevněným na pravé paži, povědomě kvílelo. Dobře jsem věděla, kde se nalézám, a tudíž kdo jsem a z pohledu koho to sleduji.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vrátila jsem se do Drewova paralyzovaného těla a prohlížela si hlavní pult v laboratoři. Nikdo v ní nebyl. Noc pokročila, Rick zůstával s VIPy a na krátký okamžik, když jsem využila příležitosti a uklouzla svému průvodci, jsem se ocitla u řídícího pultu úplně sama.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nebo sám tam byl spíše </emphasis>on<emphasis>. I když jsem v tomhle těle strávila spoustu času a ujela nejvíc kilometru, ve skutečnosti jsem byla pouze pasažérem.</emphasis></p>

<p><emphasis>Přijela jsem až k hlavní klávesnici a jedinou aktivní rukou vyťukala sérii přístupových kódů. Centrální monitor naskočil a spatřila jsem obraz. Byla jsem na něm já, Rina, ležící vedle na ošetřovně. Všude po okrajích obrazu byla malá, bílá, stále se měnící čísla s informacemi o bezpečnostním kódu a životních funkcích. Nasadili mi na hlavu přilbu k připojení na síť. Měla tvar, jaký jsem nikdy předtím neviděla, ale určitě se jednalo o právě takové zařízení. Pár ťuknutí do klávesnice přineslo záběr zblízka, na kterém bylo po straně zobrazeno číslo jednotky. Zjevně se současně jednalo o přístupový kód. Lámala jsem si hlavu nad tím, co bych viděla, kdybych měla otevřené oči, ale nic mi nenapovědělo</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>

<p><emphasis>„No, prohlídkou jsi prošla, drahoušku,“ slyšela jsem, jak si pomalu mumlá Drew. Uvědomila jsem si, že mluví sám k sobě, i když jsem sebou nejdřív škubla, když mi připadalo, že může mluvit na mě. „Ale jsem příliš blízko, abych tě to nechal zpackat, až opět zapojí energii. Tak žij šťastně.“</emphasis></p>

<p>Moc mě to nenadchlo. <emphasis>Skvělé – takže triky používá nejen Les, ale i ten někdo, kdo ovládá Drewa. </emphasis>No dobře, tenhle druhý chlápek si to alespoň zasloužil. Věděla jsem příliš dobře, jaké to je, takhle žít.</p>

<p><emphasis>„Drew“ vyťukal další kódy. Tentokrát byly údaje až příliš složité a rychle se posouvaly po obrazovce, takže jsem je nedokázala sledovat, i když se zdálo, že jeho schopnosti na to klidně stačí. Nejednalo se o nic pro supermany. Byla to naopak ukázka, jak klamu sama sebe v tom, že by mě mohli potřebovat, abych pomáhala programovat tohle monstrum. Leželo to daleko za vším, s čím jsem si kdy pohrávala. Hodně jsem vyšla ze cviku, ale jistě jsem si pamatovala dost, abych věděla, kolik z toho zůstává mimo mé chápání.</emphasis></p>

<p><emphasis>Drew natáhl ruku, přepnul spínač a stiskl klávesu lock. Na pultu se rozsvítilo červené světlo. „Zaměřit na subjekt.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zaměřeno,“ reagoval počítač.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zavést do paměti celý program k subjektu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Načítá se. Hotovo.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Změň následovně. Umožnit podprogramy podle vstupu z klávesnice. Potvrzuj odpočítáváním.“ Natáhl se ke klávesnici a převedl zdatný výkon při psaní jednou rukou, což nasvědčovalo, že už to prováděl mnohokrát. Na obrazovce naskakovaly sekvence čísel a písmen, některé z nich desítky číselných a znakových kombinací dlouhé. Nic z toho mi nedávalo žádný smysl, ani nemohlo, když jsem nesledovala kód, který se za nimi skrýval – a kdoví, jestli bych to i tak pochopila.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Probíhá. Potvrzuji čtyřicet, třicet devět, třicet osm …“</emphasis></p>

<p><emphasis>Počítač odpočítával, zatímco „Já“ na monitoru jsem spala a byla jsem sledována z řídícího pultu. Nakonec počítač řekl: „Hotovo.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vymaž záznam o procedurách z hlavních a záložních souborů. Dočasně zruš podmínku Calypso Pete Evans Sutherland.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kód potvrzen. Mažu. Potvrzeno. Hotovo. Reset. Připraven.“</emphasis></p>

<p><emphasis>Obrazovka zhasla. Drew stiskl klávesu, která vypínala hlasové příkazy, a pak vyvolal na obrazovku něco jiného. Teď jsem dokázala sledovat, co provádí, a věděla jsem, že to je umožněno tím, že zrušil bezpečnostní kód. Spouštěl řadu rutin, o které se moc nezajímal, ale které by ukázaly, jestli se někdo snaží zjistit, co tu dělá. Al měl skoro určitě zvukové a obrazové štěnice, ale předpokládala jsem, že „Drew“ ví, jak je odpojit.</emphasis></p>

<p><emphasis>Vešel Les a vypadal překvapený, ale ne zneklidněný tím, že tu Drewa vidí.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Á, ahoj, Drewe. Pracuješ přesčas?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zase se snažím rozlousknout ten zatracený kód.“</emphasis></p>

<p><emphasis>Les se přidušeně zasmál „Drewe, budeš muset být trpělivý. Strávili jsme tu spoustu času, jen abychom se víc přiblížili tomu, kde jsme byli posledně, když jsi všechno pohnojil. Technologie se tu teprve dostává do stádia, kdy můžeme doufat, že se podaří zhotovit nějaký další hardware. Chovej se vzorně, projedeš společně s námi a dostaneš se odsud. Když způsobíš nějaké další potíže, probudíš se jako někdo, koho ani nepoznáš.“</emphasis></p>

<p>Jak si Les začal pohrávat s panelem a začal vyvolávat stejný obraz, na jaký se těsně před tím díval Drew, začalo se mi všechno vytrácet z mysli.</p>

<p><emphasis>„Kdo to je?“ zeptal se Drew, jako kdyby to nevěděl.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Rickova manželka. Skutečně připomíná tvůj normální ženský protějšek, jenomže v několika posledních případech jsi byl vyšší a hubenější. Má tu opravdu smutný život.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tak co s ní budeš dělat,“ zeptal se Drew.</emphasis></p>

<p><emphasis>„Způsobím, že bude žít trochu šťastněji, to je všechno.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vždycky se chováš tak, jako kdyby všichni ostatní byli skuteční,“ poznamenal Drew. „Proč se o ně staráš?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nevím. Jsem lékař a jmenuju se Cohen, ne Mengele, a to pro mě znamená hodně. Mimochodem, kdo říká, že nejsou skuteční? Že nežijí normálním životem, i když se zrovna nerozvíjejí? Dokud to nebudu vědět jistě, budu s každým zacházet jako s normálním. Pouze s několika lidmi zacházím tak, jako když nejsou normální, včetně tebe a mne.“</emphasis></p>

<p>Upadla jsem do klidného, hlubokého spánku a připadalo mi, že se hlasy postupně vzdalují.</p>

<p>Byl příští den po poledni, když jsem se probudila na ošetřovně, hodně zmatená a s bolestí hlavy. Les tam nebyl, ale byl tam Rick a ošetřovatelka.</p>

<p>Měla jsem bláznivé sny, na které jsem si stěží dokázala vzpomenout, ale vytrácely se rychleji než bušení v hlavě. Upnula jsem se na Rickovu znepokojenou tvář. „Kde – kde jsem?“</p>

<p>„Jsi na nemocničním oddělení ústavu.“ řekl mi. „Trochu moc jsi pila a ztratila jsi vědomí. Pamatuješ?“</p>

<p>Zasténala jsem. „Ach! Tak to se stalo! Já – miláčku, pomoz mi vstát! Můžeme teď jít domů?“</p>

<p>Zasmál se, chytil mě a zvedl na nejisté nohy „Jo, myslím, že je čas, abychom odešli. Byla jsi mimo sebe celou noc!“</p>

<p>„Ach, proboha!“ Cítila jsem rozpaky, a co bylo ještě horší, mohla jsem ztrapnit Ricka před jeho šéfy. Řekla jsem to a hned jsem se téměř rozplynula v slzách.</p>

<p>„Počkej! Uklidni se! To je v pořádku! Kromě toho tě nikdo neviděl, s výjimkou doktora. Pojď. Pomůžu ti. Krok za krokem. Mám auto na parkovišti vyhrazeném pro ambulanci, hned tady u zadního vchodu. Už to není daleko …“</p>

<p>Pravdou bylo, že jsem si <emphasis>nedokázala </emphasis>vzpomenout, kde jsem byla, proč jsem tam byla, ani na cokoliv jiného. Jakmile jsem nastoupila do auta, už mě to nezajímalo, ani nic jiného z minulosti. Nebyla to ztráta paměti. Chci říct, kdyby se mě někdo zeptal, jak jsem se seznámila s Rickem, řekla bych oficiální verzi – o té nehodě – a pokud by se mě někdo zeptal, kde jsem naposledy pracovala, řekla bych jim, že u Alenky v Berkeley. Ale jakmile jednou potřeba vzpomínat skončila, jednoduše jsem svou minulost založila a znovu jsem na ni nepomyslela, dokud to nebylo nutné. Také mě nezajímala budoucnost jako taková. Ach, nechci říct, že bych neplánovala jídla na další týden nebo se netěšila na volný večer nebo dokonce na dovolenou, ale cokoliv, co skutečně přímo neovlivňovalo můj život a rutinu, se mi zdálo nedůležité. Celý můj život se točil kolem Ricka a neměla jsem žádné jiné zájmy. Po pravdě řečeno jsem o sobě stále měla nízké mínění, i když jsem to nevyslovila a nedala najevo. Jiné ženy mohly být vůdkyněmi, hybatelkami, mohly vyvolávat otřesy a toužit po větší moci, ale já jsem nechtěla víc, než jsem měla. Cítila jsem, že dělám to nejlepší, co dokážu.</p>

<p>Po určitě době jsme se přihlásili k místní katolické církvi a v ní jsme zopakovali náš sňatek. Mým hlavním poradcem byla hluboce přesvědčená řádová sestra. Strávila se mnou spoustu času a rychle jsme se spřátelily. Nikdy jsem se nedokázala naučit řídit auto a ona měla řidičský průkaz, ale žádné auto, takže jsme občas vysadily Ricka v práci a ona mi pomáhala s nákupy a podobnými věcmi. Sestru Ritu jsem prostě zbožňovala.</p>

<p>Tak mne uvedla do rozpaku ta záležitost s pitím, že jsem přísahala Svaté panně to, co už jsem předtím slíbila Rickovi, a víc: že se už nikdy nenapiju alkoholického nápoje, že si nikdy nevezmu drogy, nic takového. Všechno, co jsem slíbila Rickovi, bych dodržela, ale on to mohl změnit. Slib Svaté matce Boží byl absolutní a navždy. Od té chvíle jsem se nejenom vyhýbala pití, ale upustila jsem i od kouření v jakékoliv podobě. Dokonce se vzdala i takových věcí, jako je kofein a tmavé maso, i když pro druhé jsem je připravovala.</p>

<p>Od toho okamžiku se také zdálo, že už nijak nereaguju na Rickovy spolupracovníky nebo šéfy. Nejednalo se o to, že bych je měla nebo neměla ráda. Z většiny jsem měla obavy a díky nim jsem si uvědomovala, jak jsem hloupá. Jednala jsem s nimi pouze tehdy, když mě k tomu Rick přiměl, a v těch případech jsem byla většinou zticha. Nikdy nemluvil o tom, co tam dělá, a já jsem nikdy nepocítila žádnou zvědavost, co to je za místo. Bylo to prostě místo, kde Rick pracuje. <emphasis>Setkávala </emphasis>jsem se v některými manželkami v katolické službě prostřednictvím církve, ale dokonce ani tehdy jsem se necítila zcela klidně, protože většina z nich měla daleko větší vzdělání než já.</p>

<p>V květnu Rick absolvoval Stanford, stal se bakalářem v oboru zdravotnictví a plně kvalifikovaným ošetřovatelem. Ve své třídě byl mezi nejlepšími a univerzitní lékařské středisko mu nabídlo zaměstnání. Opustit námořnictvo představovalo pořádnou změnu, ale nechtěla jsem, aby ho přeložili ke službě na moři. Kdyby obnovil závazek, bylo by to jisté. Takhle jsme tu mohli zůstat společně a v dlouhodobém pohledu znamenalo opuštění služby v námořnictvu víc peněz a víc příležitostí. Když se měl Rick rozhodnout, zda opustí službu a vezme tu práci, nezaváhal. V té době jsme oba věděli, že jsem těhotná.</p>

<p>Rick se chystal opustit námořnictvo a ústav v srpnu. Proto se rozhodl vzít si před nástupem do nového zaměstnání malou dovolenou na líbánky, které jsme dosud neměli, a využít k tomu nastřádané volno. Mezitím nám personální oddělení univerzity našlo pěkný dvoupokojový byt nedaleko kampusu, který byl v našich finančních možnostech – v téhle oblasti dům nepřipadal v úvahu – a těšila jsem se, až ho budeme zařizovat a dávat všechno dohromady.</p>

<p>Odjeli jsme na Havaj a dělali jsme to, co turisté obvykle dělají. Spoustu věcí nám doporučila Dannie Tanaková, která měla dokonce v únoru získat doktorát z biofyziky. Zdálo se, že chodí s každým mužem, kterého potkala. Hned od začátku jsem ji hrozně nesnášela. Byla vším, čím jsem já nebyla – skvělá, chytrá, dokázala skoro všechno – ale stejné bych si s ní netoužila vyměnit místo. Jenom jsem si přála, abych měla to, co ona.</p>

<p>Předpokládám, že se také mohlo jednat o něco víc, než dotek bezdůvodné žárlivosti. Tanaková dělala výzkumnou práci napůl v lékařském centru a napůl v ústavu. S Rickem přicházela do kontaktu po celou dobu, co jsme se tu usadili. Nikdy jsem Ricka nepodváděla a nikdy bych to neudělala, ale jak jsem stále mohutněla a mohutněla, zdálo se, že při práci tráví stejně času v její blízkosti, jako tráví doma se mnou.</p>

<p>Něco z toho způsoboval můj stav. Milovala jsem myšlenku, že budu matkou, ale těhotenství jsem nenáviděla. Nemohla jsem dobře spát, necítila jsem se vůbec sexy a cítila jsem, že jsem tlustá a ošklivá. V posledních dvou měsících jsem začínala mít pocit, jako by mi v bříšku vyrůstal velký meloun.</p>

<p>Když jsme se jednou vraceli z nemocnice, zpozorovali jsme policejní auto s blikajícími světly, jak zahýbá k Schumakerově budově, k ústavu, kde Rick dříve pracoval. Byla noc a dost rychle vypnuli světla, ale zpomalili jsme a viděli jsme dvojici bezpečnostních agentů, kteří tam pracovali. Vyváděli zezadu z policejního auta nějakou ženu, zatímco policisté si nechali podepsat převzetí a přihlíželi. Připadala mi něčím povědomá – cožpak tak nevypadají všichni? – ale při takovém světle jste mohli jedině vidět, že není moc šťastná, že jde tam dovnitř. Byla snědá, vypadala trochu orientálně, ale měla mohutnější postavu než například Danielle Tanaková.</p>

<p>„Proč by <emphasis>sem </emphasis>měli přivážet někoho s náramky na rukou?“ podivila jsem se nahlas, i když jsem byla ta, která se nikdy nedivila. Bylo to tak podivné, že jsem si nemohla pomoci, i když druhý den to bude v mých myšlenkách představovat jen poznámku pod čarou.</p>

<p>„Nejsem si jistý.“ odpověděl Rick. „Pokud vím, provádějí tu spoustu prací z oboru fyzického i mentálního chování. Kdoví, co je zač? Ale z pohledu zákona to je zabezpečené na všech úrovních, takže to není něco, s čím bychom si měli dělat starosti. Nejspíš je to dobrovolnice k experimentu z nějaké blízké věznice, to je všechno.“</p>

<p>„Jo, to je pravda,“ odpověděla jsem. „Ty jsi pečoval o toho zmrzačeného chlápka, ne? Zajímalo by mě, jestli našli způsob, jak pomoci <emphasis>jemu</emphasis>.“</p>

<p>„Na to dokážu odpovědět. Nenašli.“ řekl smutně, i když věcně. „Byl to dobrý člověk, ale existují určité limity. Zemřel dřív, než jsem odešel.“</p>

<p>Cítila jsem, že mnou proběhl jakýsi šok. Byl to velice podivný pocit, který jsem předtím nezažila, ale nedokázala jsem si to vysvětlit. Na okamžik se mi zdálo, že omdlím, a Rick, který si toho všiml, se zeptal: „Jsi v pořádku? Chceš, abych zajel ke kraji?“</p>

<p>Zavrtěla jsem hlavou a zdálo se, že to ustupuje. „Cože? Co?“</p>

<p>„Vypadala jsi, jako když se ti dělá špatně.“</p>

<p>„Jsem v pořádku. Jenom mě k sobě na chvilku přitiskni. Ricku. Polib mě a řekni mi, že mě miluješ.“</p>

<p>Zajel ke straně, uvolnil naše bezpečnostní pásy a jen na malou chvíli nám v té tmě připadalo, jako když nám zase není ani dvacet. Jenom s mým břichem se nedalo víc udělat, ale stačilo to. Po několika minutách jsem si nedokázala vzpomenout, co mě vystrašilo.</p>

<p>Angel se narodila ke konci března, skoro na čas. Byla hezké miminko a už bylo možné vidět, že to také bude hezké dítě. Porod byl krátký a bez komplikací. Myslím, že mi trvalo všeho všudy dva týdny, než jsem stála o další.</p>

<p>Sestra Rita byla z Angel také celá pryč a seznámila mě s někým novým, s čistokrevnou indiánkou jménem Sasucha, krátce „Sassy“. Měla podobnou postavu jako já, ale byla vyšší a určitě silnější. Měla klasické indiánské rysy a dlouhé černé vlasy. Sestra Rita mi řekla, že je to uprchlice a skrývá se před vlastními lidmi. Když jí bylo teprve patnáct, provdali ji za muže, ze kterého se stal alkoholik a který ji týral.</p>

<p>Hned od začátku se zdálo, jako bychom jedna druhou znaly odjakživa, bez ohledu na rozdílné rasy. Sassy dokonce upozorňovala na mé vysoké lícní kosti a naznačila, že bych v sobě mohla mít nějakou indiánskou krev. Neměla o moc větší vzdělání než já, takže jsem se necítila méněcenná. Kromě toho nemohla mít děti, nebo si to alespoň myslela, a v žádném případě se nemohla vrátit zpět, takže ráda pečovala o děti, hrála si s nimi a pomáhala ženám, které je měly. Vytírala podlahy, myla okna a podobně, aby si vydělala nějaké peníze, ale většinou žila z prostředků katolické charity.</p>

<p>Rick ji měl rád stejně jako já, a to hodně pomohlo. I když vypadala v jistém smyslu exoticky, nebyla královnou krásy jako Danielle, která ve mě mohla vyvolat osten žárlivosti.</p>

<p>Zdálo se však, že mám jen krátký oddechový čas. Vždycky jsem si myslela, že když kojíte a nemáte ještě menstruaci, nemůžete se nechat znovu zbouchnout. Ale hádejte, k čemu došlo.</p>

<p>Vydala jsem se na kole do malého kláštera vedle kostela. Ten stál hned u Pagemillské silnice, asi tři míle od univerzitního areálu u silnice 88, kde jsme měli náš byt. Když jsem mohla, hodně jsem jezdila, i když mi někdy vadil provoz. V tomhle případě jsem určitě chtěla sdělit sestře Ritě tu novinku osobně, i když jsme teď měli vlastní telefon. Byl docela hezký den, teplo, vítr moc nefoukal a svítilo slunce, které, i když si hrálo na schovávanou s načechranými mráčky, docela hřálo. Měla jsem Angel dobře uvázanou na zádech v ranci podle indiánského stylu. Ráda jezdila, většinou byla velice potichu a občas podávala nesrozumitelné komentáře k okolní krajině, ale neplakala.</p>

<p>Byla jsem zvyklá tam jezdit a většina personálu i řádových sester mě znala. Nikdy jsem je nerušila, když pracovaly nebo se modlily, ale dnes odpoledne byly venku v zahradách nebo se věnovaly něčemu podobnému a já jsem očekávala, že tu sestra Rita někde bude. Možná si čte. V konventu ale nebyla a jedna ze stálých sester mi řekla, že si myslí, že sestra Rita je v malé kanceláři mateřské školy, kterou tu vedli. Protože byla sobota, u předškolních děti nevládla moc velká aktivita, ale jednalo se o něco, co Ritu těšilo a byla na to hrdá.</p>

<p>Prošla jsem chodbou a slyšela, že s někým mluví, možná po telefonu, protože jsem neslyšela jiný hlas. Určitě se jednalo o dialog.</p>

<p>Zastavila jsem se venku, protože jsem ji nechtěla rušit. Mohla jsem počkat, tak jsem si sedla na lavici a rozhodla se, že je vhodná chvíle zjistit, jestli Angel nemá hlad.</p>

<p>„Určitě Matalonová.“ říkala Rita a její slova mi šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale když sedíte dost blízko, abyste slyšeli, a nemáte kam odejít, pak, no, <emphasis>posloucháte</emphasis>.</p>

<p>„Nevím, kolikrát se sešli, zatraceně! Podle toho, jak to vypadá, <emphasis>mockrát</emphasis>. Říkám vám, je to stejné jako v minulém kole. Tentokrát jsme odstranili Maddoxe z cesty, aniž by něco provedl, ale pokud získali Rickovu skřínku …“</p>

<p>Najednou mě to <emphasis>velice </emphasis>zajímalo, ale pouze ze zvědavosti. Neměla jsem tu nejmenší představu, o čem mluví, a jistě existovala spousta jiných lidí, kteří měli stejné jméno jako můj Rick. Přesto…</p>

<p>„Jo, jo, já vím, že máme ženu a dítě, ale ve své podstatě, jaký je v tom rozdíl, když to jsou duchové? A víme, že ona duch je, protože měla dítě. Jo, já vím, ale během tohoto týdne se chystáte zvýšit energii na padesát procent, ne? Jestli to <emphasis>ví</emphasis>, jestli znovu načetl záznam své skřínky z poslední seance, tak ví, jak se připojit na energetickou mřížku, a ví, jaké chyby jeho skupina posledně udělala. Ne. Sbalit ho <emphasis>nemůžeme! </emphasis>Do prdele, sbalíme ho a nebudeme vědět, kdo nebo <emphasis>co </emphasis>tam venku je. Vzpomeňte si na ty děsné Boojumy! A <emphasis>něco </emphasis>odtrhlo strop letadla přímo nad Alicí, vytáhlo ji to ven a rozdrtilo. Na to nezapomeňte! Ne! Jo, jo, dobře. Pokud nedokáže rozeznat duchy, je stále bezmocný. Tím směrem se můžeme dát. Souhlasím, že je čas na nějaké otázky a odpovědi.“</p>

<p>Angel si zvolila právě tuhle chvíli k tomu, aby si nabrala trochu moc mléka a začala kašlat. Stejně jsem s tím nemohla nic dělat.</p>

<p>Začala jsem přemýšlet, jestli bych opravdu <emphasis>neměla </emphasis>zmizet. Tohle nebyla sestra Rita, kterou jsem <emphasis>já </emphasis>znala, tohle byl někdo úplně jiný, chladnější než led. Nepochybně mluvila jako někdo, kdo pro mne a mé dítě představuje nebezpečí.</p>

<p>Sestra Rita vykoukla do chodby a zpozorovala nás. Ve tváři jsem jí viděla opravdové znepokojení. To naznačovalo, že si uvědomila, že jsem ji zaslechla. Pak jsem spatřila, že se znepokojení změnilo v jakýsi výhružný úsměv.</p>

<p>Ještě nepověsila telefon. „Počkejte! Cesty Boží jsou nevyzpytatelné.“ pokračovala a já se zatím snažila vymyslet, co podniknout dál. Nebylo pravděpodobné, že bych dokázala utéct daleko, ne pouze na kole a s děťátkem, na které jsem musela dávat pozor.</p>

<p>„Proč se tu nestavíte hned?“ zeptala se sestra Rita osoby na druhém konci vedení. „Paní Wiliscziková a její roztomilá malá dcerka sem právě teď přišly na návštěvu.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6</strong></p>

<p><strong>REALITA JAKO BALÍČEK KARET</strong></p>

<p>Potíž byla v tom, že jsem nevěděla, co dělat. Když se na to dívám zpětně, v žádném případě jsem toho moc podniknout nemohla. Měla jsem v rukou Angel, k útěku pouze kolo a sestra Rita byla v zatraceně dobré fyzické kondici. Dokázala také být tvrdá, protivná a ošklivá – viděla jsem takové náznaky, když jednala se všemi možnými lidmi – od typů, které chcete odbýt vždycky, až po prodavače, kteří se dost rychle nepohnuli, aby jí vyhověli.</p>

<p>Řekla: „Oukej. Brzo.“ Položila telefon a dost rychle vyšla do chodby. Zdála se být skoro překvapená, že mě tam ještě vidí sedět, jak nechávám odříhnout dítě, ale také ji to trochu potěšilo.</p>

<p>„Rino! Je mi to všechno <emphasis>tak </emphasis>líto! Nemyslíte si, doufám, že jsme mluvili o <emphasis>vás </emphasis>nebo něco podobného!“ řekla a byla zas hrozně přívětivá.</p>

<p>„Nějak mi to došlo.“ připustila jsem. „Celou tu dobu jsme vám <emphasis>věřili</emphasis>. Mysleli jsme, že jste hodná, že jste opravdová řádová sestra.“</p>

<p>„Ach, já jsem sestra, miláčku.“ odpověděla a znělo to docela uvolněně. „Také jsem trochu něčím víc a to, že jste řádová sestra, vás automaticky nevydrhne do běla. Je to něco takového, jako když existují kněží, kteří mají milostné pletky, mají jako milence jiné kněží, sexuálně obtěžují děti a to všechno. Nemějte obavy – já děti neobtěžuju. Ve skutečnosti hledám Boha, stejně jako všichni ostatní tady. Jenom prostě došlo k tomu, že mám důvěrnou informaci, kterou oni nemají.“</p>

<p>Můj upřený pohled napovídal, že nerozumím ani slovu z toho, co právě řekla. Zmohla jsem se jen na: „Cože?“</p>

<p>Vzdychla. „To je jedno. Kde je váš manžel?“</p>

<p>„Co? Je v nemocnici, ne? Chci říct, je v práci.“</p>

<p>„Ne, není.“</p>

<p>„Ale dnes ráno tam byl! Přivezl mě domů!“</p>

<p>Přikývla. „Ano, to je pravda, ale nevrátil se. Místo toho telefonoval, že má problémy s autem, ale vám do bytu nezavolal.“</p>

<p>„Jak víte, jestli volal, nebo ne?“ najednou jsem o něj začala mít větší obavy než o sebe. „Mohl mít nehodu!“</p>

<p>„Neměl. Odposlouchávali jsme váš telefon. Ale někdo si to odskáče, protože měl být nepřetržitě sledován.“</p>

<p>Zamračila jsem se. „Kdo je to „my“? Kdo vám dal souhlas k tomu, abyste poslouchali naše hovory! To <emphasis>nesmíte</emphasis>!“</p>

<p>„Můžete dělat <emphasis>cokoliv, </emphasis>pokud se nenecháte přistihnout.“ odpověděla. Poťukávala nohou a dívala se vzhůru, což byl jeden z jejích zvyků, když přemýšlela. „Netrapte se tím, drahoušku. Nechali jsme vaši hlavu projít všemi možnými testy a na tohle prostě nejste dost chytrá. Podívejte, snažíme se pro každého dělat to nejlepší. Nikdo se nikomu nesnaží ublížit, nebo provádět něco divného či bláznivého. Chceme si promluvit s Rickem, to je všechno. Během několika minut sem dorazí pár lidí, které znáte. Chtějí vás jen vyslechnout. Přísahám Bohu, Rino, dokonce můžete zavolat do svého bytu a jestli tam Ricka nezastihnete, nechat vzkaz, kde budete. Je to fér?“</p>

<p>Vůbec jsem to nechápala. „Prostě si myslím, že bych měla jít domů,“ řekla jsem jí. Ale věděla jsem, že mě nenechá odejít. V žádném případě jsem nemohla podniknout nic, co by mohlo způsobit, že by ublížila Angel.</p>

<p>„Víte, že to není možné, má drahá.“ odpověděla sestra Rita a k sladkému úsměvu zazněl hrozivý podtón.</p>

<p>Byla jsem vyděšená, stejně tak kvůli Angel jako kvůli sobě. Jasně mi docházelo, že Rick má také problémy. Potíž byla, že mě strach a chybějící jasné východisko držely jako přimraženou. Zůstala jsem sedět na lavičce. Věděla jsem, že bych se <emphasis>měla </emphasis>pohnout, že bych něco <emphasis>měla </emphasis>udělat, abych ochránila Angel a sebe, ale prostě jsem <emphasis>nemohla, </emphasis>i když se mi v mysli zjevila scéna s tou podivnou ženou, kterou násilím vlekli do ústavu. Možná jsem chápala pomalu, ale v žádném případě ne <emphasis>tak </emphasis>pomalu.</p>

<p>„Co jste za lidi?“ téměř jsem kvílela. „Co vám dává právo dělat takové hnusné věci?“</p>

<p>„To byste nepochopila.“ odpověděla. Znělo to blahosklonně, ale také to nejspíš byla pravda. „Jenom si to nechte pro sebe, ve své omezené hlavě, pokud to dokážete. Zaprvé, nechceme dělat zmatky, nechceme nikomu ublížit, ale jsme toho schopni. V podstatě nikoho z nás příliš nerozruší, jestli necháme vás a vaše dítě zmizet. Za druhé, nemáte nic, co bychom chtěli. Jste jenom návnada. Pokud uděláte přesně to, co vám řekneme, nic zlého se vám nestane, protože na <emphasis>tom </emphasis>nám také nezáleží. Za třetí, nejste schopná bojovat. Nemůžete udělat nic, čím byste někomu ublížila. Vy to víte a my to víme také. Tak jenom nechejte věcem volný průběh. Nesnažte se to pochopit.“</p>

<p>Věděla jsem, že už <emphasis>ničemu </emphasis>nerozumím a že se můj šťastný svět během pár minut obrátil naruby. Navíc jsem věděla, že má pravdu v tom, že nepředstavuju žádnou zvláštní hrozbou. Ach, byla jsem schopná hrát protřelou dívku, samý bluf a chvástání, když jsem obsluhovala u stolů, ale i to se zdálo být před celým životem. Nebyla jsem dost tvrdá ani na to, abych třeba rozplácla brouka. Ne od té doby…</p>

<p>Ne od té doby, co jsem kdysi omdlela toho prvního večera v ústavu.</p>

<p>Rozhodla jsem se nedat najevo, že jsem na to přišla. Považovali mě za podřadného blbce, i když v mnoha směrech jsem byla spíše nevědomá než hloupá.</p>

<p>Uvěřila jsem sestře Ritě, když říkala, že Angel a já nejsme skutečnou příčinou jejich chování. Z nějakého důvodu chtěli Ricka a ten z nějakého důvodu zmizel. To znamenalo, že věděl, co jsou zač, i když já jsem to nevěděla. Zvětřil je a museli jsme se rozdělit, aniž by měl šanci mi to říct. Byla jsem si jistá, že nás neopustí. Díky tomu jsem se cítila dobře, dokud jsem si neuvědomila, že tomu věří také sestra Rita.</p>

<p>Návnada, řekla. Byly jsme návnadou.</p>

<p>Slyšela jsem, jak venku na parkoviště přijelo auto, na které jsme neviděly. Věděla jsem, že to je ten někdo, koho Rita zavolala. Také ho slyšela a vypadala trochu napjatě, jakoby si nebyla úplně jistá, že to není někdo, koho by nechtěla vidět. V obou případech v tom vězela až po krk a příjemný život, jaký vedla, skončil. Nevěděla jsem, o co jde, ale cítila jsem, že ani jí se nic z toho nelíbí, že by mohla být šťastnější, kdyby všechno prostě běželo dál jako předtím.</p>

<p>Ozvaly se kroky a hovor. Pak se sestra Rita uvolnila, když spatřila, že přichází korvetní kapitán Starkey a Danielle Tanaková. Já jsem nebyla vůbec nadšená ani jedním z nich.</p>

<p>Vzhlédla jsem na sestru Ritu a řekla: „To vám Bůh nikdy neodpustí.“</p>

<p>Přikývla a téměř nostalgicky odpověděla: „Máte nejspíš pravdu. Ale stejně tak jako vy milujete Ricka, já jsem také měla lásku. Lidé, kteří ji zabili, jsou ti lidé, kterým dal Rick přednost před námi. Nemám možnost volby.“</p>

<p>„Ale vy jste <emphasis>jeptiška</emphasis>! Nevěsta Kristova!“</p>

<p>Pokrčila rameny a řekla dost smutně: „Ano, ale obávám se, že jsem bigamistka.“</p>

<p>Korvetní kapitán vešel dovnitř. Měl na sobě neformální námořnické khaki, vypadal komisně a byl slušný, ale věcný. Jeho jsem se nejvíc obávala, a vůbec se mi nelíbilo, že tu je.</p>

<p>Kývl na sestru Ritu. „Naše malá sladká Indiánka se snažila zmizet na senzačním Harleyi, když nás viděla přicházet,“ řekl jí Starkey. „Dalo nám pořádně zabrat, než jsme ji chytili. Samá překvapení. Zdá se, že práce, kterou na ní odvedl náš doktor, se moc nepovedla, a to absolvovala plnou kuru v Brandově skřínce.“</p>

<p>„U <emphasis>ní </emphasis>jste si jistí?“ zeptala se sestra Rita. Najednou nevypadala tak sebejistě a pokývla směrem ke mně.</p>

<p>„Ach, samozřejmě. Pamatujte, že je duch. To není stejné.“</p>

<p>„Ne. Cohen se domnívá, že ten Slidecker, nebo kdo za tím stojí, má náhradní dvojici Brandových skřínek a vytvořil kompletní zálohu té ženy, než ji tady vystavil riziku. Odvedli jsme svou práci a oni pak znovu vrátili originál. Takové hrozné mrhání časem a úsilím, co?“ Vzdychl a otočil se ke mně.</p>

<p>„Opravdu a upřímně se za tohle všechno omlouvám. Vy za to nemůžete a já doufal, že se do toho nezapletete. Říkám pravdu. Teď vás musím požádat, abyste šla s námi, ale doopravdy vám můžu slíbit, že vás a vaše dítě budeme moci později pustit. Prosím, je to důležité. Nejsme ďáblové, paní Wiliscziková. Pouze děláme svou práci v situaci, která je pro nás všechny komplikovaná.“</p>

<p>Neměla jsem moc na výběr, když jsem držela na rukou Angel. Vstala jsem a Starkey znovu pohlédl na sestru Ritu. „Myslím, že byste také měla jít s námi. Nechci, aby byl někdo z nás vystaven riziku, dokud se to nevyjasní.“</p>

<p>Sestra Rita nevypadala nadšeně. Téměř jsem dokázala vycítit, že je z kapitána Starkeye vyděšená stejně jako já, ale neprotestovala. Danielle Tanaková tam většinou stála, sledovala nás a nic neříkala. Přemýšlela jsem, jestli je tu za nějakým účelem, nebo jestli jen náhodou byla ve Starkeyově společnosti, když ty události začaly. Mluvilo se o tom, že se k němu nastěhovala, a byl to místní skandál.</p>

<p>Vyšli jsme ven a já jsem viděla, že Starkey přijel s jednou z dodávek. Uvnitř někdo byl. Když se boční dveře odsunuly, ukázalo se, že tam je muž z ochranky, ale hlavně Sassy! Indiánka vypadala hrozně rozzuřeně, ale její strážný, který vážil snad dvě stě liber, nad ní měl převahu. Nebylo pravděpodobné, že by dokázala daleko utéct, kdyby se o to pokusila. Zdálo se, že jsou sebejistí: žádné náramky, žádné střelné zbraně, nic takového.</p>

<p>Strčili mě na zadní sedadlo vedle Sassy a pak se ke mně nacpala štíhlá Danielle Tanaková z té strany, kudy se dalo vystoupit. Kapitán Starkey zaujal prostřední sedadlo a seděl trochu bokem, aby nás mohl pozorovat a zadržet kohokoliv, kdo by se snažil dostat ke dveřím. Sestra Rita seděla na předním sedadle pro pasažéra, zatímco strážný nastartoval a vycouval ven. Slyšela jsem sérii cvaknutí, jak automaticky zaklaply zámky dveří.</p>

<p>„Jak říkám, prosté se uvolněte, dámy. Jedná se o přísně obchodní záležitost. Neberte si to osobně.“</p>

<p>„Nemůžu se ve vás vyznat. Starkeyi.“ poznamenala Sassy. „Jak jste s tímhle vším začal? Kvůli moci? Zdá se, že prostě děláte to samé znovu a znovu. Proč? Kvůli potěšení z toho, že děsíte lidi a že je vězníte v těch malých mizerných vesmírech?“</p>

<p>Zdálo se, že to Starkey vůbec nepřijal ve zlém. „Povinnosti, má drahá. Něco, čemu nikdy neporozumíte. Je to <emphasis>mé povolání. </emphasis>Teď jsme se dostali do pěkné kaše, když proti nám stojí minimálně jedna mocná frakce, ale není to nic, co bychom nedokázali zvládnout.“</p>

<p>„Jako jste v posledním kole zvládl Coryho, ne?“</p>

<p>Pokrčil rameny. „Já jsem měl moc, vy jste měli zadní vrátka k útěku a povedlo se vám to. Takže kam jste se dostali? On je mrtvý – mimochodem, z přirozené příčiny – a já mám ve Skříňce jeho dost podrobnou simulaci, takže tohle bychom měli. A vy – no, kam jinam jste se mohla dostat než sem? Brzo budeme mít Ricka a ty ostatní také. Možná i našeho starého dobrého Walta. Mohl jsem ho dostat posledně, ale došlo k diverzi, pokud si na to pamatujete. Ten drzý hajzl se skutečně vplížil dovnitř a ukradl mi věci, zatímco došlo k našemu malému souboji! Tentokrát se to nestane. Tentokrát na něj budeme připraveni.“</p>

<p>Upřeně se na něj dívala a zavrtěla překvapeně a znechuceně hlavou. „Co myslíte tím „my“? Ke <emphasis>komu </emphasis>nebo k <emphasis>čemu </emphasis>máte povinnosti? Dokonce to ani nevíte. Jste zrovna takový naprogramovaný robot jako kdokoliv z nás, komu jste vymýval mozek. Dokonce ani nevíte, čí příkazy posloucháte.“</p>

<p>„A ví to někdo? Kněží říkají, že následují Boha a papeže nebo Buddhu a cestu pravdy nebo Proroka v nějakém nebi. Vědci prohlašují, že jsme zajatci dědičnosti a hormonů, ovládaní prostředím. Svobodná vůle je mýtus. Třeba jen tahle malá paní. Chci říct, kdybychom ji nechali na pokoji, prošla by celou životní dráhou a nebyl by v tom naprosto žádný rozdíl. Nikdy jsem nevěděl jistě, jestli zbytek země, natož vesmíru, existoval, když tam nikdo z nás nebyl, nebo jestli byl dodán, když to bylo nutné. Je to jako potlesk jediného člověka v pralese. Tady Rina by bez mé intervence možná ani <emphasis>neexistovala. </emphasis>Přemýšlejte o tom!“</p>

<p>„Co s ní máte společného?“ zeptala se ho Sassy, která teď byla zvědavá. Nedokázala jsem to doopravdy chápat, ale když začnou mluvit o vás, posloucháte velmi, velmi pozorně.</p>

<p>„Samozřejmě, že jsme ji <emphasis>vymysleli! </emphasis>S Rickem byly v minulosti problémy. Vždycky měl talent a občas i odvahu. Myslím, že tentokrát dostal plnou dávku. Je ale převtělený. Nepamatuje si na žádné minulé životy a nepamatuje se na nás, kromě malých útržků ve snech. Když jsme tu venku měli Walta a naši drahou Cynthii, nepotřeboval jsem žádné další talentované nepřátele. Uvažte, co jste minule společně s Rickem dokázali. Takže jsme mu dali důvod, aby se držel poblíž. Na tu dívku jsme náhodně narazili, když jsme procházeli záznamy při hledání někoho úplně jiného. Ti z nás, kteří se na to pamatují, byli ohromeni, nakolik připomíná Coryho v ženské fázi. Věděli jsme, že to není ona, vždyť jsme Coryho měli tady, ne? Ale byla jí tak neskutečně fyzicky podobná a věděli jsme, že bude Ricka neodolatelně přitahovat. Takže jsme toho ducha vzali, vymazali jsme její vzpomínky a dodali jsme jí <emphasis>právě tak akorát </emphasis>z osobnosti a zvyků Korinny a okamžitou náklonnost k Rickovi. Pak jsme ji připravili, nastavili a nakonec jsme zařídili, aby se ti dva setkali a žádný z nich si neuvědomil, že to bylo připravené. Taky to až do dneška docela dobře fungovalo.“</p>

<p>O čem to mluvil? Co byl „duch“? Nebyla jsem ráda, když mi někdo nadával, zvláště když jsem nevěděla, co tím myslí.</p>

<p>I tak jsem chápala, že se pokouší vyjádřit, že mě vytvořil. „Nejsem žádná televizní postava.“ řekla jsem mu. „Já jsem <emphasis>já!“</emphasis></p>

<p>Usmál se. „Pomyslete na to, jak jste vyrůstala. Nemyslím informace – jména, data a podobně. Míním tím, abyste si <emphasis>vzpomněla. </emphasis>Na výjevy, jak jste chodila do školy. Když jste poprvé dostala měsíčky. Váš první sex s chlapcem. Když jste se cokoliv naučila. Důkladně přemýšlejte. Vsadím se, že si nedokážete vybavit žádné pevné a jasné vzpomínky z libovolné doby, která předcházela vašemu probuzení v tom bytě v Oaklandu.“</p>

<p>„Nechci na to vzpomínat.“ Ale ve skutečnosti měl pravdu. Já jsem ty vzpomínky neměla. Dokonce jsem ani nevěděla, co chybí, nebo že dokonce vůbec něco chybí, než to řekl.</p>

<p>„Nedokážete to, protože to neexistuje. V hloubi duše si <emphasis>opravdu </emphasis>myslíte, že jste kdysi bývala Corym. To proto, že jsme spoustu rysů osobnosti získali z Coryho záznamu, který jsme měli. Když jste však omdlela, dali jsme si tu práci, Coryho jsme z vašich vzpomínek a zázemí naprosto vyloučili a poskytli vám více pasivní a méně intelektuální rysy, které teď máte. <emphasis>Opravdu </emphasis>jsem se ale spoléhal na to, že když budete mít dítě, Ricka skutečně udržíte. Chápejte, existuje veliký rozdíl mezi námi a duchy vytvořenými programem. My děti mít nemůžeme. Ne <emphasis>skutečné </emphasis>děti. Zbláznili bychom se z toho.“</p>

<p>Angel cucala dudlík a zdálo se, že tvrdě spí. „Pane, tohle není žádná loutka, bez ohledu na to, co říkáte.“</p>

<p>„Ne, pro vás ne. Musím připustit, že vaše dítě je stejně reálné jako vy.“</p>

<p>„A jako my všichni a cokoliv z <emphasis>tohoto </emphasis>světa,“ vložila se do toho Sassy. „Ale všichni z nás nemají nesmrtelnou duši, že ne, sestro Rito?“</p>

<p>„Buď zticha!“ odsekla řádová sestra.</p>

<p>Venku jsme se blížili k odbočce do ústavu. Bylo zvláštní, že všude kolem nás vládl běžný silniční provoz, pro většinu lidí normální den. Vyhlédla jsem z okna a spatřila, jak nás dojíždí motorka. Slyšela jsem řev motoru, když nás míjela. Při takové celokožené výstroji, spuštěném zorníku na helmě a tom všem se to nedá doopravdy poznat, ale byla bych přísahala, že na té motorce seděla žena. A taky to byl velký stroj, jeden z těch obrovských Harleyů.</p>

<p>Právě, když nás motorka míjela, sestra Rita se ohlédla a řidič motorky se na nás krátce podíval. Pak pokračoval dál přímo vpřed. Sestra Rita tak trochu nadskočila, skoro jako kdyby s jezdcem nějak navázala očima kontakt přes ten tmavý zorník. Kapitán Starkey se otočil a vyhlédl ven, aby zjistil, co vyvolalo takovou reakci. Otočil se zpět, uvolnil se a usmál na dosud nervózní sestru Ritu.</p>

<p>„Nemějte obavy.“ řekl jí. „Tam venku jsou jich tisíce. A pokud to <emphasis>je </emphasis>její, tak co? Skoro bych si přál, aby to <emphasis>byla </emphasis>ona. To by mohlo znamenat, že se připravují, aby na nás udeřili, až budeme vystupovat. V tom případě by to pro nás všechno bylo velmi snadné. Tenhle svět má určitý potenciál! Pokud jím dokážeme nerušeně projít, možná skutečně dosáhneme jistého pokroku a nebudeme po nějakou dobu muset dělat podobné věci nebo se ohlížet přes rameno.“</p>

<p>„Je to nudný, plynoucí svět.“ poznamenala sestra Rita a téměř roztržitě se dívala ven na pouliční provoz. Motorkář, který tohle všechno vyvolal, už byl daleko vpředu a nikde nebyl vidět. „Buď spadne do propasti, nebo bude pokračovat navždy, šedivý a nudný. Podle <emphasis>mého </emphasis>názoru bychom ho klidně mohli opustit.“</p>

<p>„Co jste zač?“ zeptala jsem se, opravdu vyvedená z míry a zmatená. „Jste Marťané nebo co?“</p>

<p>Ignorovali mě a já jsem měla podivný pocit, že jim skutečně naprosto nezáleží na nikom jiném, než na nich samých.</p>

<p>„Myslím, že jen potřebujete dovolenou.“ prohlásil kapitán.</p>

<p>Upřeně se na něj dívala. „<emphasis>Já jsem jeptiška! </emphasis>Není to jen uniforma, jako ta, kterou máte na sobě! Je to část toho, kým a čím jsem. Nepřestanu být jeptiškou, i kdybych ji <emphasis>skutečně </emphasis>odložila!“</p>

<p>Vzdychl a pokrčil rameny. „Nechápu, jak ještě můžete věřit takovým věcem nebo je považovat za něco víc než praktické řešení. Určitě jste porušila minimálně jeden z těch slibu.“</p>

<p>„A stále se kvůli tomu kaju a přemýšlím, jestli to není částečně moje vina, že je mrtvá! Vy pravdu <emphasis>neznáte</emphasis>! Tohle je možná pouhé peklo, nekonečné a věčné, a vy ve skutečnosti sloužíte samotnému ďáblovi!“</p>

<p>„Připouštím, že nejste první, kdo s takovým názorem přišel, a určitě vtom není rozdíl. Ach! Už jsme tady! Tentokrát půjdeme vchodem ambulance, protože je světlo. Ty, Indiánko – žádné podezřelé pohyby, žádné hrdinství. Pokud ano, ujišťuju tě, že se už v <emphasis>tomhle </emphasis>životě nikdy nebudeš procházet a budeš mít báječný život v jedné krásné malé Skřínce přímo pro tebe. Teď se všichni uvolníme, půjdeme dovnitř a budeme dělat, co se nám řekne, oukej?“</p>

<p>Co jsem mohla dělat?</p>

<p>Získala jsem z toho dojem, že Sassy je víc než připravená pustit se do boje, ale ví, že by neměla šanci, pokud nedojde k diverzi. Pokoušela jsem se vymyslet něco, co bych mohla podniknout <emphasis>já, </emphasis>ale v každém případě tu byl přehledný terén, slunce jasně svítilo a nablízku nebyl nikdo, s kým by se dalo mluvit, kromě lidí z ústavu. Kam bych mohla utéct?</p>

<p>Také musím říct, že byli skuteční profesionálové. Dostali nás ven a zavedli nás do budovy tak rychle, že jsem si téměř neuvědomila, že už jsme všichni uvnitř. Pak za námi zavřeli dveře. Minuli jsme stanoviště ochranky, a pak jsme prošli dalšími a ještě ošklivějšími dveřmi. Když se za námi zavřely, skutečně to působilo tak, jako bychom se ocitli v nějaké vězeňské cele.</p>

<p>Uvítal nás doktor Cohen, oblečený do svého obvyklého bílého lékařského oděvu. Usmíval se, jako by se nic nedělo, a přišel ke mně. „No, zdá se, že to je velmi hezká holčička,“ prohlásil. „A také tichá. Nechal jsem si poslat kolíbku, takže jestli chcete, můžeme ji nechat spát tady na ošetřovně, kde jsou všude okolo zdravotní sestry. Kojíte?“</p>

<p>Přikývla jsem a nebyla jsem si jistá, jestli tu chci Angel nechat, ani jestli mám na výběr.</p>

<p>„Tak dobře. Až bude mít hlad, dáme vás dvě dohromady. Zatím na tom bude daleko lépe tady.“</p>

<p>V jednom ze dvou boxů na pohotovosti skutečně připravili hezký, tichý a přiměřeně osvětlený dětský kouteček, kompletní, s malými závěsnými rybičkami a spoustou věcí, na které se dalo dívat. Nechtěla jsem ji tu nechávat, ale vypadala tak klidně a spokojeně. Nemohla jsem to odmítnout. V doktorovi také bylo něco takového, co jsem kromě nějakého svého vnitřního pocitu nedokázala lépe definovat, ale prostě jsem <emphasis>věděla, </emphasis>že by nenechal Angel ublížit.</p>

<p>Stejně, aby mě udrželi poslušnou a tichou, bylo účinnější, když měli Angel, než kdyby mě uvrhli do cely s železnými mřížemi.</p>

<p>Pokračovali jsme dál do nitra budovy, ven z ošetřovny, nějakými chodbami s kancelářemi, pak chodbou dozadu a dolů, zřejmě do suterénu. V severní Kalifornii moc podzemních podlaží nevidíte – je to především vhodný způsob, jak se nechat pohřbít při zemětřesení.</p>

<p>Tohle ale nebyl jen pouhý suterén. Jednalo se o jakýsi, no, <emphasis>tunel, </emphasis>po jehož celé délce byly rozmístěny stráže, kontrolní body a takové sračky. Nakonec jsme se ocitli ve <emphasis>velké </emphasis>podzemní místnosti se spoustou číselníků, přepínačů a obrazovek podobných televizním. Bylo na nich všechno možné – od slov a čísel až po nějaké obličeje. Nic z toho pro mě nemělo žádný význam. Těch pár obrazovek s obličeji zobrazovalo lidi, kteří jakoby spali a měli k sobě připevněné všechny možné trubičky a serepetičky.</p>

<p>Pak ode mne oddělili Sassy. Korvetní kapitán, doktor a ostatní s ní někam odešli. Co se týče mě, zůstaly se mnou jen Danielle a sestra Rita, ale to stačilo. Nakonec mě dovedly po dalších schodech dolů do malé místnosti s pohovkou, malým stolkem, kancelářskou židlí a jinak ničím zvláštním.</p>

<p>„Svlékněte si všechny šaty a dejte mi je.“ přikázala Danielle Tanaková.</p>

<p><emphasis>„Cože!?“</emphasis></p>

<p>„Slyšela jste mě. <emphasis>Dělejte! </emphasis>Udělejte to, nebo přijde pár svalovců a provede to za vás. Pak uvidíme, jestli a kdy uvidíte své dítě. Teď – <emphasis>si je svlékněte!“</emphasis></p>

<p>Poslechla jsem a přemýšlela jsem, co to je za zvrhlíky. Když jsem teď stála nahá s holým zadkem a neměla jsem ani střevíce, dívala jsem se, jak Tanaková podala hromádku šatů sestře Ritě a ta s ní odešla.</p>

<p>„Co teď?“ zeptala jsem se jí.</p>

<p>Prohlédla si mě. „Nic, to je v pořádku. Vaše šaty se odsud dostanou pořádně daleko a rovnou vám mužů říci, že nikde poblíž nejsou žádná prostěradla nebo jiné užitečné věci. Jediná cesta <emphasis>ven </emphasis>je ta cesta, kterou jsme přišli, takže víte, kolik lidí, kamer a kontrol musíte minout. Přemýšlejte o tom.“</p>

<p>Udělala jsem to. Na hloupou ženskou jsem jejich metodu pochopila dost rychle. Nemuseli mě celou dobu sledovat, ani si dělat starosti s mým útěkem nebo něčím takovým, když jsem byla svlečená. I kdybych se nějak přes všechny dostala, kde bych se ocitla? V hlavní budově nebo před ní, úplné nahá. Jo, jistě.</p>

<p>„Co teď?“</p>

<p>„Teď budete sedět a odpočívat. Když budete chtít něco jíst, nakrmíme vás tady. Přineseme k vám vašeho fakana, když bude chtít ty vaše velké cecky. Jinak zůstanete tady, budete dělat, co se vám řekne, a čekat.“</p>

<p>No, dobře, nebyla jsem tak úplně vyděšená, že bych se jen stočila v rohu do klubíčka a čekala. Samozřejmě jsem vykoukla ze dveří a pohlédla na konec chodby. Neviděla jsem tam žádné velké muže z ochranky, ale televizní kamery tam umístili proto, abych byla vidět, a ne proto, abych se mohla skrývat. Mohly sem ty velké muže přivolat a téměř jistě by je přivolaly v okamžiku, kdy bych vykročila ven, nemluvě o tom, jaké potěšení bych jim poskytla na televizních obrazovkách.</p>

<p>Místnost samotná mohla obsahovat další podobné zařízení, i když skryté, ale nestálo za to ho hledat. V rohu byla velká lednice a ukázalo se, že v ní je studená voda. Jenom zapomněli na kelímky. Na jednom místě asi ráno ležely rohlíky nebo něco takového – žádné tam nezůstaly, ale byla tam spousta drobečku a sajrajtu.</p>

<p><emphasis>Opravdu </emphasis>přinesli Angel dolů. Těžko říct, za jak dlouho. Doopravdy jsem se nudila a nějakou dobu jsem prospala na pohovce. Nebyla tam žádná okna nebo hodiny, a hodinky mi vzali. Angel měla čistou plenku. To přinejmenším naznačovalo, že ji někdo sleduje a skutečně se o ni stará a že ji tam jen nenechali. Nejedla víc než obvykle, takže mě to zbavilo jedné starosti. Také tu mohla chvilku zůstat, i když nakonec ji odnesli zpět. Myslím, že bych to snášela lépe, kdyby mi ji v té místnosti nechali.</p>

<p>Na jedné straně místnosti byla za dveřmi malá toaleta. Nic moc, nebyla tam sprcha nebo něco takového, ale mísa, umyvadlo, mýdlo a jedna z těch sušiček na ruce, které vám ruce nikdy opravdu neusuší. Vždy jednou za čas žena, kterou jsem neznala, přinesla nějaké jídlo. Bylo to většinou jídlo z rychlého občerstvení, nebo tak alespoň vypadalo a chutnalo, ale bylo syté. Nevěděli, že se nedotknu kávy, čaje nebo kofeinu, ale rychle se naučili nosit mi džusy, mléko a takové věci.</p>

<p>Bylo to ale zvláštní. Když jsem po většinu času nemohla s nikým mluvit, neměla jsem žádné hodiny, žádný den nebo noc, žádnou televizi, rádio nebo takové věci, začala jsem po většinu času mezi návštěvami Angel nebo mezi jídly prostě jen ležet a no, <emphasis>poslouchat.</emphasis></p>

<p>Díky všem těm zařízením v podzemí jsem nebyla zrovna uprostřed nicoty, co se ústavu týkalo. Po celou dobu procházeli po chodbě lidé. Obvykle spolu hovořili, většinou pravděpodobně nevěděli, že tam vůbec jsem. Chodili sem a tam, a možná dokonce domu na oběd. Snila jsem o odchodu domů nebo o tom, že se probudím a zjistím, že všechno byl nějaký zlý sen. Ale nebyl.</p>

<p>Bylo to ale divné. V době, kdy jsem neslyšela <emphasis>žádné </emphasis>zvuky, vůbec nic, jen nějaké velmi vzdálené vrčení ventilace nebo topení nebo čeho, které se zřejmě nikdy neměnilo, kdy jsem tam prostě jen ležela a zírala do prázdné zdi, opřená v rohu pohovky, se skloněnou hlavou spočívající na kolenou, kdy jsem jenom seděla, zírala a nemyslela na <emphasis>nic</emphasis>, jsem začínala – začínala jsem <emphasis>vidět </emphasis>věci. Ne normální věci, ani ne věci z bláznivých filmů. Tajemné věci. Vlnící se čáry. Barvy. Rozsáhlé sítě elektrických vedení, po kterých plynula energie jako barva, stékající po svazcích strun…</p>

<p>Ze začátku mě to spíš překvapilo než vyděsilo, vyskočila jsem a všechno se vrátilo k normálu. Po chvíli jsem se naučila prostě jen sedět, zírat a na nic nemyslet, stejně jako při hypnóze či něčem podobném. Prostě jsem zírala, vyprázdnila mysl a dříve nebo později to vždy přišlo…</p>

<p>Po nějaké době bylo jasné, že existuje něco víc než vzory, toky a barvy. Bylo to téměř jako, no, dívat se na nějaký <emphasis>obrázek </emphasis>nebo tak. Víte, jako když se kreslí plány domu. Modrotiskové kopie. Jo, to je ono. Modrotisky, které nejsou modré. Vykreslené barvami energie ve vzduchoprázdnu – alespoň jsem předpokládala, že to tak je.</p>

<p>Věci byly dokonce, no –, <emphasis>popsané. </emphasis>Jako kdyby tam byla opravdu slabá, ale perfektně vytištěná tiskací písmena. Když jsem si uvědomila, o co se jedná, a jaksi jsem se stáhla zpět, abych to viděla celé, stálo tam „ZEĎ.“</p>

<p>Bylo to ale celkem obtížné udržet, protože pokaždé, když jsem to spatřila, jsem se tomu začala divit a přemýšlet nad tím a všechno se vrátilo zpět k normálu. Nějakou dobu trvalo, než jsem si na to zvykla. Pak jsem viděla, co se dalo, aniž bych se tím hlouběji zabývala, a přemýšlela jsem až později. Poté, co jsem to tak udělala, jsem se dokázala podívat za „ZEĎ“ a uvidět „WC“, ať už to znamenalo cokoliv. Jako by to tam plavalo hned nad obrysem mísy, na které bylo malými tiskacími písmeny vytištěno „MÍSA“. Naproti bylo samozřejmě „UMYVADLO“.</p>

<p>Začínala jsem v tom být opravdu dobrá. Trochu jako Superman. Rentgenové vidění bylo docela pěkné.</p>

<p>Protější zeď se chovala prakticky stejně. Byla to „V-ZEĎ“, což mohlo znamenat cokoliv, ale já jsem to pochopila jako „vnitřní“, pak „CHODBA“ a další „V-ZEĎ“.</p>

<p>Občas někdo prošel „CHODBOU“ z jednoho místa na druhé. Také mě z toho zpočátku několikrát vytrhli, když mi ale došlo, že nejdou dovnitř a necítí, že se dívám, už mi to nevadilo.</p>

<p>Dokonce i jejich šaty měly nálepky. Když jsem se však pokoušela zjistit, co je pod nimi, spatřila jsem obrys kostry, která byla opravdu nechutná, protože pokračovala v chůzi.</p>

<p>Snažila jsem se přijít na to, co se děje. Nakonec jsem se rozhodla, že z toho buď začínám bláznit, což bylo možné, nebo že jsem viděla něco <emphasis>skutečného.</emphasis></p>

<p>Nebo mi to možná napovídalo, že bylo falešné všechno, co jsem viděla, když jsem byla „normální“. Všechno. Když jsem pohlédla dolů na svá kolena a chodidla a viděla jsem pouze kostru a přímo skrze ni, opravdu mě to znervóznilo. Jako by tohle všechno, <emphasis>všechno, </emphasis>bylo jen nějakým nákresem nebo čím, kresleným třírozměrným filmem.</p>

<p><emphasis>Věděli</emphasis> to? Ti lidé, kteří mě tu drželi? Jestliže ano, proč se chovali tak, jako kdyby to nevěděli? Možná byli příliš chytří, pomyslela jsem si. Možná nedokázali dost vyprázdnit mysl, aby tohle viděli.</p>

<p>Pak jsem se dopustila chyby. Podívala jsem se dolů pod „KOBEREC“, pod „PODLAHU“ a viděla jsem dole další patro, přestože jsem je slyšela říkat více než jednou, že dole už žádné patro <emphasis>není. </emphasis>Ale bylo tam. Všechno jasně žhnulo jako nějaký velikánský – řízený oheň. Byl modrobílý a místy v něm probleskovala červená. Uvnitř <emphasis>veliké </emphasis>komory, která se rozkládala tak daleko, kam můj nový smysl dokázal dohlédnout, <emphasis>něco </emphasis>bylo. Něco tam dole bylo. Možná jich bylo více než jedno. Nic jsem na nich nedokázala poznat, nic o tom, kdo nebo co jsou, ale najednou jsem cítila, že přinejmenším jedno z nich nějak vycítilo, že se na ně dívám. Otočilo se a spatřilo <emphasis>mě. </emphasis>Vyrazilo směrem ke mně. Opravdu jsem se vyděsila, stáhla jsem se zpět a tu vizi jsem ze sebe setřásla.</p>

<p>Když jsem se opět dívala na normální místnost, slyšela normální zvuky a viděla normální věci, tak jsem tam seděla, celá zpocená, a napůl jsem očekávala, že nějaká obrovská žhavá stvůra proleze podlahou, popadne mě a stáhne dolů. Ale nestalo se to.</p>

<p>Od té chvíle jsem se už nepokoušela dívat skrze podlahu. Ve skutečnosti chvíli trvalo, než jsem se dokázala přimět, abych vůbec ještě něco takového dělala, ale byla tu taková hrozná nuda!</p>

<p>Nikdo mi <emphasis>nic </emphasis>neřekl. Angel odnesli zpět do jeslí, nebo kde ji drželi, a mě tu zase nechali. Neměla jsem prakticky nic na práci a celkem nic na přemýšlení. Dokonce jsem přestala cítit rozpaky nebo obavy. Byla jsem jen naprosto <emphasis>znuděná.</emphasis></p>

<p>Možná jsem nemohla jít <emphasis>dolů</emphasis>, ale jak daleko bych mohla vidět nebo jít ostatními směry? Uvolnila jsem se a pokusila se soustředit na Angel, která mi byla ve všech směrech nejbližší a kterou jsem znala stejně dobře jako sebe. Netrvalo dlouho, než se mi ta jediná myšlenka, jediná emocionální představa, smísila v hlavě s těmi modrotiskovými sračkami. Začalo to pomalu, tím, že jsem se jen dívala na stěnu, pak jsem viděla skrze stěnu a pak chodbu. Potom jsem najednou zjistila, že startuju jako raketa, postupuju chodbou kus po kusu a nahoru ze schodu na schod a pak na támhleto místo a rovnou vzhůru. <emphasis>No, to jsem blázen! Nahoru na kliniku vede výtah! </emphasis>Poněkud zbytečně jsem se podivovala, proč mě tou cestou nevedli, ale možná jsem ji neměla znát.</p>

<p>Skutečně jsem se dostala k Angel, která byla zpátky ve své kolébce. Byla spokojená a vrněla. To mi ani tak nevadilo, i když bych se mohla domnívat, že se příliš kamarádí s nepřítelem. Konec konců to nebylo tak důležité a všechno, dokonce i její maličkaté já, bylo pouze tím třírozměrným modrákem z barev a toků.</p>

<p>Nevím, kdy jsem si uvědomila, že jsem jakoby mimo své tělo. Myslím, že ne doopravdy, ale jako bych byla. Tedy, dívala jsem se <emphasis>dolů </emphasis>na Angel v podobě drobné kostřičky, jak se kroutí v obrysu popsaném „KOLÉBKA“. Zdálo se, že jsem schopná jít na jiná místa, aniž bych se musela vracet celou cestu zpátky, a tak jsem s tím začala.</p>

<p>Opravdu jsem vyhlédla z okna v patře, kde byla klinika, a spatřila jsem, že dokonce i venku jsou samé modráky, nápisy a takové sračky. Ježíši! Cožpak <emphasis>nic </emphasis>nebylo opravdu reálné?</p>

<p>Bez váhání jsem se rozhodla, že zjistím, jestli trefím zpátky tou cestou, kterou mě vedli dolů. Nijak jsem se nad tím hluboce nezamýšlela nebo něco takového. Prostě jsem si hrála, proplouvala jsem špatně animovaným kresleným filmem, který zřejmě stále ukazoval, co by tam mělo být. Nezpochybňovala jsem to, přestože jsem nikdy předtím takovou zkušenost neměla. Chci tím říct, že podle všeho, co jsem věděla, se jednalo o nějaké mimosmyslové vnímání nebo něco podobného, nebo mi to možná dělali oni. Možná v ústavu dělají právě tohle. Jak bych se to mohla dozvědět? A určitě bych to nikdy nepochopila. Takže mi zbývalo dělat to, co bylo zábavné, a zjistit, jestli mi to projde.</p>

<p>Dokonce i to, co jsem teď mohla vidět, pro mě bylo příliš komplikované, než abych se v tom vyznala. Chci říct, existovaly tam <emphasis>miliony </emphasis>vzorů a nevím kolik barev, nápisu a toho všeho. Začínalo mě to opravdu mást. Jedinou jistou věcí bylo, že všechna energie proudí <emphasis>ven</emphasis> z toho podzemí, do kterého jsem se nechtěla dívat. Jenom malá část směřovala opačným směrem. Ať už byli kdokoliv – bohové, mimozemšťané, stroje – tohle všechno, dokonce i<emphasis> já, </emphasis>byla jejich podívaná.</p>

<p>Byla jsem si docela jistá, že tohle nedokáže vidět nikdo jiný než já. Také mě však napadlo, že lidé, kteří tenhle ústav řídí, <emphasis>vědí </emphasis>přinejmenším o části toho, co tu je. O to vlastně šlo – alespoň na <emphasis>tolik </emphasis>jsem dokázala přijít. Obě strany věděly, že se jedná o jakýsi hrozně odlišný způsob, jak se dívat na svět, možná jiný způsob, jak svět <emphasis>řídit, </emphasis>a obě strany ho chtěly.</p>

<p>Dorazila jsem do řídící místnosti, kterou jsme předtím procházeli. Poznala jsem ji, protože se tam sbíhalo tolik energetických vedení a obrazců a protože tam skutečně <emphasis>byly </emphasis>obrysy televizí, křesel, ovládání a toho všeho. Lidé se dali poznat hůře, protože vypadali jako animované kostry. Nakonec jsem však získala vodítko, abych rozeznala, kdo je muž a kdo je žena, podle toho, jak byli dole stavěni, a podle skutečnosti, že ženy byly v průměru menší a jinak chodily. Poznal, kdo je kdo, bylo těžší. Neměli na sobě napsaná jména, pouze se v nich jakoby vznášely popisky s dlouhou řadou písmen a číslic. Dokázala jsem je naprosto zřetelně přečíst, ale co do prdele znamenalo „AZQ-77622323-HW78“? Chci říct, tomu, kdo tohle vytvořil, ať už to byl kdokoliv, dalo pořádnou práci jen nacpat dovnitř ty pitomé štítky!</p>

<p>Pohled na televizní obrazovky byl daleko podivnější, protože tam jsem téměř mohla rozeznat skutečné obličeje. Byli sice všichni v bezvědomí, připoutaní a se všemi možnými serepetičkami na hlavě i v tělech, ale způsob jejich zobrazení na televizních obrazovkách neodpovídal modrotisku. Viděla jsem je téměř jako skutečný televizní obraz, ale tvořený spoustou rozmazaných teček. Také jsem viděla různé ovládací prvky na velké řídící desce, které do nich posílaly nějaké sračky, a pak proudy té energie, která vytvářela všechny obrysy, v podobě strašně rychle běžících pruhů. Ty ve skutečnosti zblízka vypadaly jako miliony teček a mezer a směřovaly tam, kde byli ti lidé z televizních obrazovek.</p>

<p>Má hlava nebo oči nebo jak chcete nazvat to, co dokázalo tohle všechno vidět, i když jsem zůstávala dole v té místnosti, prošla jedním takovým řetězcem teček a mezer. Na pouhou sekundu se mi v hlavě vynořil ten nejpodivnější obrázek velkého zámku a spousty nahých dívek okolo. Prošla jsem dalším a na pouhých pár sekund jsem dokázala slyšet a vnímat, dokonce i cítit, jak jásá velký dav, zatímco někoho bičovali na velkém pódiu. Nechtěla jsem to zkoušet a zůstávat v těch stopách, protože jsem cítila, že jsou silnější než já a postrkují mě po podlaze k velkým pulzujícím vedením, která vedla dolů. Nechtěla jsem se chytit do pasti.</p>

<p>Přesto, co to <emphasis>bylo? </emphasis>Falešné světy? Jednalo se o <emphasis>tohle? </emphasis>Vytvářeli falešné světy, pak nadrogovali ty lidi a nějak jim vysílali třírozměrné filmy s vůněmi, pocity a tím vším, aby je přesvědčili, že žijí v těch světech a ne tady?</p>

<p>Jako já? Jako my?</p>

<p>Mohla jsem být hloupá, nevědomá a všechno možné, ale začalo mi docházet, že vím něco, čím si oni nejsou tak jisti. Tady vkládali lidi do těch filmových světů nebo co byly zač, takže se nejen <emphasis>dívali </emphasis>na film, ale také v něm <emphasis>hráli</emphasis>, zrovna tak, jako kdyby to všechno bylo skutečné. A zatímco to dělali, všichni byli <emphasis>také </emphasis>v jednom filmu!</p>

<p>Uvědomila jsem si, že má nevědomost a Angel byly pravděpodobně jedinými příčinami, proč mě nezavřeli do jedné z těch jejich podivných show. Dokonce, i když jen doktor a pár dalších lidí věřilo, že Angel a já jsme vůbec opravdové, zůstávalo skutečností, že dost lidí prostě nebylo připraveno zabít dítě, které by <emphasis>mohlo </emphasis>být skutečné. Mne možná ano, ale ne dítě, a neměli dost času, aby přišli na to, jak udělat obojí.</p>

<p><emphasis>„Ale všichni nemáme nesmrtelné duše, co, sestro Rito?“</emphasis></p>

<p>Tak to bylo také divné, protože když jsem dokázala provádět <emphasis>tohle, </emphasis>měla bych být schopná naprosto spolehlivě poznat rozdíl mezi mnou, Angel a kýmkoliv jiným, například těmi, kteří se domnívali, že mají duše, a těmi, kteří je nemají, ne? Kostry a ty velmi tenké obrysy kolem nich měly různé barvy, byly vyšší nebo menší, ale uvnitř nezářily žádné orgány a dokonce ani blikající červené světlo. Pokud někteří z nich měli duše, nebylo je vidět a také pro ně neexistoval štítek.</p>

<p>Ale možná – možná že ty identifikační štítky představovaly duše. <emphasis>Ty </emphasis>všichni neměli. Dokonce ani v řídící místnosti je všichni neměli, natož Angel a její ošetřovatelka.</p>

<p>Mám ho já? Najednou jsem to chtěla vědět.</p>

<p>Pokračovala jsem zpátky cestou, kterou jsem přišla dovnitř. Nakonec jsem nedokázala přijít na to, jak se dostat dolů, kromě té cesty výtahem z nemocničního oddělení. Na tom ale nezáleželo. Nechtěla jsem jít až dolů, ale projít jednou podlahou by neměl být problém.</p>

<p>Neměl, ale byl. Předpokládám, že se ty aktivní tečky, mezery a proužky z kontrolní místnosti přenášely po drátech, nebo po něčem podobném drátům. Musely někudy vést, podobně jako telefonní vedení, a to mezi podlažími. To znamenalo, že jsem procházela celým svazkem takových vedení, která mi současně poskytla celou řadu scén.</p>

<p>Jedno vedení se po mě natáhlo a prošlo za mnou přímo skrze podlahu. Nebylo to jedno z těch silných, která vedla <emphasis>dolů</emphasis>, ale tenoučké vedení, směřující <emphasis>vzhůru.</emphasis></p>

<p>Cítila jsem, že se něco, někdo, dotkl mé mysli.</p>

<p>Slyšela jsem mužský hlas, který říkal, ne nahlas, ale téměř jako by zněl uvnitř mé mysli: <emphasis>„Nebojuj! Uvolni se a přenechej mi kontrolu! Velice brzy té pustím, ale musíme si promluvit!“</emphasis></p>

<p>Byla jsem vyděšená, začala jsem se odtahovat a bojovat s ním. K čertu, nevím, co jsem <emphasis>pak </emphasis>dělala. Nechat někoho jiného, koho jsem možná ani <emphasis>neznala, </emphasis>aby ovládal mou mysl, bylo jako, no, nějaké duševní <emphasis>znásilnění </emphasis>nebo co. Přece jen jsem nevěděla, o co se jedná.</p>

<p>Rychle jsem uhnula a tak rychle, jak jsem dokázala, jsem zamířila tam, kde jsem doufala, že je mé spící tělo v té místnosti. Byla jsem <emphasis>vyděšená, </emphasis>víc vyděšená než z těch hajzlů, kteří mě sbalili. Ti byli jen šílenci, ale tohle působilo, nevím, téměř jako svatokrádež.</p>

<p>Spatřila jsem své tělo, plula jsem k němu a dostala jsem se do něj. Stala jsem se opět hmotnou, cítila jsem, že dýchám, a vnímala jsem na pokožce proud vzduchu z klimatizace. Na okamžik jsem měla pocit bezpečí.</p>

<p>Pak jsem vycítila, že se to ke mně blíží jako ohnivá koule. Pouhou vteřinu jsem si uvědomovala, že mě ten hajzl <emphasis>sledoval</emphasis>! Nedalo se nikam utéct a neměla jsem čas utíkat, i kdyby to bylo možné, ale pokusila jsem se s tím bojovat. <emphasis>Pálilo </emphasis>to…</p>

<p>Když jsem přišla k sobě, byla jsem stále nahá a ležela jsem natažená na dost studeném stole, vyrobeném z nějakého hladkého plastu. Ve skutečnosti všechno kolem vypadalo jako zhotovené ze stejného materiálu, zevnitř prozářené světly různých barev, možná trochu přibarvené, aby to získalo jiný vzhled. Působilo to trochu strašidelně, ale také chladně a bezcitně. Byla jsem ke stolu připoutána tak, že jsem ležela na zádech. Paže, zápěstí a pas mi držely popruhy, které vypadaly jako odlité ze stejné hmoty. Výsledkem však bylo, že jsem nemohla jít <emphasis>nikam.</emphasis></p>

<p>Rozhlédla jsem se a zjistila, že palčivá bolest hlavy setrvává, ale i ta ustoupila do pozadí před přeludem, který jsem spatřila u jedné z těch hladkých stěn. Ať už se jednalo o cokoliv nebo kohokoliv, určitě jsem byla bezmocná.</p>

<p>„Cokoliv“ se ukázalo jako příhodnější výraz, když ta <emphasis>věc </emphasis>vešla do mého zorného pole. Teď to vypadalo trochu jako člověk, vytvořený ze stejného materiálu jako zdi, stoly a všechno ostatní. Zářil jakýmsi modravým vnitřním světlem. Problém spočíval v tom, že to nemělo tvář, nebo přinejmenším chyběly rysy. Obličej vypadal jako skutečný, ale oči měl v podobě prohlubní, nos bez otvorů, rty jako socha a jen naznačené uši. To stvoření se pohybovalo opravdu hladce, plavněji než lidské bytosti. Věděla jsem, že dokáže vidět a slyšet a že je nějakým jiným způsobem živé. Přinejmenším jsem nemusela mít obavu z jedné věci: mezi nohama to nemělo nic. Vzhled a pohyby přesto působily spíše mužsky než žensky.</p>

<p>Stejně tak jeho hlas, i když byl nevýrazný, jako bez skutečných pocitu. S každým slovem tělo zazářilo trošku víc do modra, jako by blikalo do rytmu, především v místě hrudníku.</p>

<p>„Je mi líto, že jsem vás sem musel přenést.“ řekla mi ta věc. „Bylo by to snadnější, kdybyste nebojovala a neutíkala.“</p>

<p>„Tak <emphasis>kdo </emphasis>jste?“ zeptala jsem se.</p>

<p>„Nemám žádnou identitu. Nic tady nemá identitu. Všechno je tu stejné. Jedná se o život bez času, bez bolesti, bez potěšení, lásky nebo nenávisti, bez potřeb, tužeb nebo žádostí. Je tak navržen. Jde o další konstrukci, která je neskutečná a přesto skutečná. Je menší a omezenější než vaše vlastní a je její podmnožinou.“</p>

<p>Ty složité výrazy jsem nechápala, ale došlo mi to. „Chcete říct, že ani tohle není skutečné.“</p>

<p>„Pro mě to skutečné je. Umístili mě sem, aby se všechno, čím jsem byl v minulých životech, pro mě časem stalo bezvýznamným. Měl jsem si pamatovat údaje, ale ne pocity. Do jisté míry k tomu došlo. Ani čistě teoreticky nemohu být přirovnáván k tomu, kým a čím jsem byl. Pojmy nemají žádný význam. Vzpomínkám na iracionální chování chybí smysl. Cítím, že nerozumíte většině z toho, o čem mluvím. To nevadí. Představte si to jinak. Představte si, že znáte definice, ale doopravdy nerozumíte lásce, nenávisti, přátelství, smutku, humoru, ničemu z toho. Znáte slova, dokážete vyvolat obrazy dějů, ale nedokážete jim porozumět.“</p>

<p>V jistém smyslu jsem chápala, co říká, a z různých důvodu jsem to stvoření litovala. Ale pravda byla, že <emphasis>mě </emphasis>svázalo. Já jsem tomu nic neudělala.</p>

<p>„Dobře, takže jste tu uvězněn stejně jako já. Ale proč já? Proč tu jsem? A co bude dál?“ zeptala jsem se.</p>

<p>„Jste zde, protože mi byl dán k něčemu přístup a byl jsem požádán, abych ho poskytl, pokud nastanou jisté okolnosti, včetně téhle příležitosti.“</p>

<p>„Chcete říct, že vám přikázali, abyste se <emphasis>mnou </emphasis>něco provedl, jestli k tomu dostanete příležitost?“</p>

<p>„Nejsem robot. Požadavek byl vysloven a přijat, protože ti, kteří tohle místo už dlouhou dobu řídí, odvádějí špatnou práci a v žádném případě neřeší problémy, které vyžadují řešení. Do vedení se nepochybně dostali nevhodní lidé. Proto je ode mne logické, že pomáhám těm, kteří chtějí násilím převzít moc od současného vedení.“</p>

<p>„Hm, jo, jistě, pane Spocku, to je všechno logické a tak dále. Ale co má tohle všechno společného se <emphasis>mnou? </emphasis>Co můžu udělat <emphasis>já</emphasis>?“</p>

<p>„Jste neúplná. Část mysli vám byla odebrána a uložena. V této chvíli neexistuje způsob, jak se k tomu specifickému úložnému médiu dostat, ale existuje záloha, která postačí. Jste k té záloze připojena, ale nejste v takovém postavení, abyste k ní měla přístup. Já ten přístup mohu zabezpečit.“</p>

<p>„Co co tím myslíte, že jsem „neúplná“? Chcete říct, že moje část chybí? To říkali <emphasis>oni. </emphasis>Říkali, že ze mne vytvořili někoho, kdo bude milovat Ricka a do koho se zamiluje Rick, a že to udělali kvůli svým záměrům.“</p>

<p>„To je pravda.“ řekla mi ta věc. „Ale nevědí, že ti druzí mají také příležitost. Uvidíte. Přijdete na to, až dorazíte na místo, kde je záloha. Tam je vás možné obnovit a udělat z vás celek. Jen si pamatujte, nebojte se ničeho, co vám tam bude povědomé. Ovládejte svůj strach. Vám samotné to velice pomůže.“</p>

<p>Zrovna teď jsem se víc bála toho, co se chystá udělat ten Frankenstein, než čehokoliv jiného. „Takže k čemu dojde <emphasis>tentokrát</emphasis>?“</p>

<p>„Veškerá realita je naprogramovaná. Nemůžeme poznat skutečnost, všichni jsme uvězněni v nekonečné řadě simulací a někteří, jako já, v simulacích v rámci simulace. Chystám se použít trochu technologie, která tu je k dispozici, abych váš mozek stimuloval podobně, jako to dokážou určité látky. To vyvolá reakci, která bude nastartována tady. V určitém okamžiku budete uvolněna a ihned skočíte zpět do vašeho těla, které spí v tom pokoji. Tím se pak vyvolá požadovaný účinek. Můžete pociťovat jistou závrať nebo nepohodlí.“</p>

<p>„Tak jako teď? Ani to nedokážu pochopit. Co –“</p>

<p>K ničemu už jsem se nedostala. Mé hlavy se dotkly chladné ruce podobné sklu. Měla jsem pocit, že mě masírují, a pak zhasla světla. Tím nechci říct, že jsem ztratila vědomí. Bylo to spíše jako série praskání, blesků a explozí v hlavě, která způsobila, že dokonce i tohle plastové místo vypadalo trochu přízračně a modrotiskově. Všechno se objevovalo a zase mizelo, skákalo nahoru a dolů. Na okamžik bych přísahala, že vidím opravdového muže tam, kde stála ta věc. Byl to muž, kterého jsem už možná někde viděla. Ale pak se všechno začalo odehrávat příliš rychle, než abych to dokázala sledovat.</p>

<p>Náhle jsem vzlétla výše než jestřáb, se závratí, ale šťastná. Zdálo se, že se kolem mně točí celý zatracený vesmír. Ozval se šílený kravál a všemožné blábolení, jako kdyby ve velkém davu lidí na stadiónu mluvili všichni zároveň. Pak jsem se na kratičký okamžik znovu ocitla v té místnosti, zpátky na pohovce, ve vlastním těle. Otevřela jsem oči, rozhlédla se a nahlas jsem začala něco říkat, jen abych slyšela svůj hlas. Potom jsem náhle cítila, že padám temnotou, bez padáku a jakýchkoliv brzd!</p>

<p>Zaječela jsem a najednou jsem měla pocit, jako bych pod sebou měla teplou, skoro horkou kaši. Otevřela jsem oči a zjistila, že se nacházím na pláži na nějakém podivném místě.</p>

<p>Ten písek byl ale <emphasis>žhavý! </emphasis>Vstala jsem a cítila, že jsem stále ve svém těle, jenom někde jinde. Rozhlédla jsem se. Až k pobřeží rostly ohromné stromy, větší než jakékoliv, které jsem předtím viděla, větší než sekvoje, prostě <emphasis>ohromné. </emphasis>Jejich kořeny se klikatily sem a tam jako ztuhlí velcí, tlustí červi. Voda byla hladká jako sklo a vypadala skoro černá. Odrážela něco, co mi připadalo spíše jako barevný strop hrozně vysoko nade mnou než jako obloha.</p>

<p>Bylo horko, cítila jsem se osamělá a vyděšená, a co bylo nejhorší, taky se mi chtělo hrozně čurat.</p>

<p>Nevěřila jsem vodě, do které jsem nedokázala ani trochu vidět, a těmi stromy jsem si také nebyla tak jistá. Proto jsem si dřepla. Písek nebyl vlhký jako normální písek nebo kočkolit. Zdál se trochu divný, téměř jako kdyby se jednalo o zlatý prach nebo něco takového.</p>

<p>Právě jsem si znovu stoupala a přála jsem si mít nějaký toaletní papír, když jsem něco uslyšela. Bylo to něco <emphasis>velikého</emphasis> a podle zvuku jako by to, no, <emphasis>letělo. </emphasis>Bleskurychle jsem vzhlédla, ale nic jsem neviděla. Když jsem se ale rozhlédla kolem dokola, uvědomila jsem si, že už to neslyším, a opět jsem se podívala dolů.</p>

<p>Někdo se na mě díval. Nebo, přesněji, dívalo se na mě nějaké <emphasis>stvoření.</emphasis></p>

<p>Zaječela jsem. Ještě nedozněla ozvěna mého jekotu, když jsem začala couvat a současně se rozhlížet po nějakém kameni, velkém klacku nebo něčem, co bych mohla použít jako zbraň.</p>

<p>„Ne, ne! Počkej! Nechci ti ublížit!“ řekla ta věc.</p>

<p>Zastavila jsem se, ale nechystala jsem se věřit nikomu, kdo měl černé chlupaté tělo a netopýří křídla. „Zdá se, jako když si všichni umínili říkat, že mi nechtějí ublížit, jenom mě přehazovat z jednoho bláznivého místa na druhé,“ zamumlala jsem nahlas.</p>

<p>„Já vím, že to tělo vypadá – no, <emphasis>podivně, </emphasis>trochu ďábelsky. Jedná se však o tělo, které někdo navrhl, aby mi pomohl. Pohlédni na mou tvář! Ne na mé tělo, ale na mou tvář! Zkus, jestli mě dokážeš poznat.“</p>

<p>Zastavila jsem se, zamračila a upřeně jsem se na tu věc dívala. Měla lidskou tvář, která mi nebyla neznámá. Překvapeně jsem vydechla. „Ty jsi ten chlápek, na kterého Rick dohlížel, když dokončoval školu! Nebo máš přinejmenším jeho hlavu!“</p>

<p>Zdálo se, že to toho tvora potěšilo. „Dobře, tak to je začátek. Ano, jsem ta osoba. Cory Maddux. Tady můžu používat tohle tělo, místo abych byl na elektricky poháněném pojízdném křesle, aby se o mě staral někdo jako Rick a abych byl závislý na ostatních. Není to <emphasis>mé </emphasis>tělo a vypadá trochu jako z noční múry. Navrhl ho někdo, kdo dával dohromady tohle bláznivé místo, ale je to tělo, které můžu používat. Vězím tu od té doby, co nás Wilma – myslím, že pro tebe Sassy, oddělila.“</p>

<p>„Oddělila?“</p>

<p>Přikývl. „Letěl jsem na jih do ústavu s Rickem a ostatními, když něco uhodilo do letadla a donutilo ho přistát. Dokonce ani teď nevím, kdo to byl, proč, nebo jak to provedl. Ať se ale jednalo o kohokoliv, měl daleko větší moc nad realitou, <emphasis>tamtou </emphasis>realitou, než já. Chtěli dostat svého člověka do ústavu, k počítačům, k záznamům. Vzali mi vědomí, které představovalo mé skutečné <emphasis>já. </emphasis>Protože zřejmě věděli, že Al společně s Lesem a spol., tě připravují jako svou loutku, jednali rychleji a vložili do tebe také všechno, čím jsem ve skutečnosti já. Ale když jsi – když jsme – vypili nadměrné množství chlastu na té recepci, omdleli jsme a skončili v rukou doktora Cohena na jeho klinice a v ústavních laboratořích, nedala se nijak zakrýt skutečnost, že ten chlápek, kterého považovali za Coryho, jím není a že Cory jsi ty – nebo my. Dostali jsme se sem, a tady nás Wilma dokázala od sebe oddělit dříve, než k nám Les proniknul. Od té doby jsi zůstala odkázaná sama na sebe a já jsem byl uvězněn zde.“</p>

<p>Zamračila jsem se. Tomu muži jsem nerozuměla o nic víc než té osobě s modrou plastovou tváří, ale to základní mi došlo. „Říkáš, že ty a já jsme <emphasis>stejní? </emphasis>Nechci ti kazit iluze, kámo, ale –“</p>

<p>„Dívčí jméno mé matky bylo Nora Kassemi.“ řekl. „Jak se jmenovala <emphasis>tvá </emphasis>matka?“</p>

<p>„Já –“ Dostal mě. Ale k <emphasis>němu </emphasis>jsem žádný vztah neměla, nebo jsem přinejmenším nedokázala uvěřit, že ho mám.</p>

<p>„Dokážeš si představit její tvář?“ zeptal se mě nějak jemně. „Dokážeš slyšet její hlas? Můžeš si vzpomenout, jak jsi vyrůstala?“</p>

<p>Zamračila jsem se. Ty otázky se mi vůbec nelíbily.</p>

<p>„Ne.“ odpověděla jsem.</p>

<p>„Jsme dvě strany stejné osoby.“ pokoušel se mi to vysvětlit. „Nezdáme se být vůbec podobní, ale jsme. Já mám životy, vzpomínky, chápání a vzdělání, které ti chybí. Ty máš život, citové výšiny a pády, lidské charakterové rysy, které se u takových podivínů, jako jsem já, zřejmě nikdy nerozvinou. Muž nebo žena – na tom nezáleží. Jsme <emphasis>jeden, </emphasis>jsme rozděleni a neměli bychom být. Pohlédni mi do očí, do tváře a budeš <emphasis>vědět, </emphasis>že je to pravda.“</p>

<p>Nechtěla jsem se dívat. Nechtěla jsem, aby to byla pravda, ale věděla jsem, že je.</p>

<p>„Co – tak o co vlastně jde?“ téměř jsem zakvílela. Vzdychl. „Strašně mě to mrzí, děvče. Ale myslím, že zrovna teď se na nás všechno řítí. Potřebujeme se znovu stát celkem. Doufal jsem, že tu bude Wilma, aby to provedla, ale nemyslím, že sem dorazí.“</p>

<p>„Wilma? Myslíš Sassy. Tu dostali. Je v ústavu.“ To se mu nelíbilo. „Další důvod, proč to udělat. Co ten chlápek, který se za mne vydával?“</p>

<p>„Maddux? Říkají, že je mrtvý.“ Přikývl. „To souhlasí. Už spouštějí energii?“</p>

<p>„Já nevím. Nevím, co to znamená. Ale dostali mě i s mým dítětem do ústavu. Jsme také zajatci.“</p>

<p>„S tvým <emphasis>čím</emphasis>? Pane bože!“ vydechl. „Dítě…“ Na malou chvíli jsem si myslela, že nebude pokračovat v tom, co měl v úmyslu, ale nakonec se vzpamatoval.</p>

<p>„Podívej, musíme to udělat.“ řekl mi. „Pokud ne pro sebe, tak pro ostatní. Co Rick?“</p>

<p>„Je volný. Někam uprchl. Já jsem návnada. Já a Angel.“</p>

<p>„Angel“, tak se dítě jmenuje? Hm… Tak dobře, pusťme se do toho. Máš k tomu odvahu? Chceš natolik vědět, co se děje, abys mi věřila? Možná i porazit ty lidi v jejich vlastní hře?“</p>

<p>„No, určitě bych se odsud ráda dostala.“ připustila jsem. Něco mě napadlo. „Ty – ty říkáš, že jsi skutečně <emphasis>mojí </emphasis>částí? Že jsme jako dvě stránky jedné osoby?“</p>

<p>„Něco takového.“</p>

<p>„V tom případě – máš číslo? Já číslo nemám.“ Najednou vypadal rozpačitě. „Já – já ti nerozumím.“</p>

<p>„Když jsem se skrze ty lidi dívala, v některých se uvnitř vznášela čísla a v některých ne. Říkali, že někteří z nás nemají duše a někteří ano. Napadlo mě, že to číslo musí být sériovým číslem, které Bůh přidělil těm, kteří duši mají.“</p>

<p>Zdálo se, že ho můj nápad téměř zbavil řeči. Nakonec řekl: „Jestli tohle vyjde, tak uvidím, co jsi viděla, a budu vědět, co víš. Chceš to zkusit?“</p>

<p>„Co se stane? Chci říct, se mnou.“</p>

<p>„Nic. Vůbec nic. Ty a já se staneme jednou osobou. Staneme se celkem. Nic se neztratí. Oba získáme.“</p>

<p>„Co máme dělat?“</p>

<p>„Vezmi mě za ruku. Je to má normální, lidská ruka. Oukej, teď chyť tu druhou. Trochu se třese, ale jen ji drž. Výborně! Tak, jen se mi podívej do očí, já se podívám do tvých, a snaž se svou mysl vyprázdnit nejvíc, jak dokážeš. Jen se uvolni…“</p>

<p>Moc velký fešák nebyl, ale měl příjemné, hezké oči. Nebylo těžké se do nich dívat. Na dotek byl také normální, i když jsem se samozřejmě nemusela dotýkat toho těla. Jen jsem se uvolnila, dívala jsem se na něj a přiznejme si to, přestavovala jsem si, že se dívám do tváře Rickovi, dívám se mu do očí…</p>

<p>Náhle jsem se probudil a rozhlédl se. Bylo to právě takové, jak to Rina opustila, přesně jako vždy, a tělo jsem měl trochu ztuhlé z toho, že spočívalo na pohovce tak dlouho v jedné poloze, ale jinak bylo v pořádku.</p>

<p>Cítil jsem se divně. Měl jsem v sobě všechno z Coryho I a Coryho II až k té havárii a Kori až k té párty a druhému setkání na pláži šamanského světa a Rinin celý život s Rickem až do <emphasis>teď</emphasis>. Zůstaly mi všechny vzpomínky, všechny pocity a jak jsem jí slíbil, nic nechybělo. Neztratilo se nic, o čem jsem věděl.</p>

<p>Někdo si dal velikou práci, aby všechno připravil. Jen bych si přál, aby mi při tom všem, co provedli, nechali nějakou nápovědu, co bych teď měl k čertu podniknout.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 7</strong></p>

<p><strong>SUTHERLANDOVA[7] ZÁHADA</strong></p>

<p>Být znovu jako celek v ženském těle tentokrát nebylo stejné jako při poslední reinkarnaci. Tehdy jsme se přece soustředili v Riki, která byla v těle Angel – je zajímavé, že se dcera jmenuje stejně – abychom maximalizovali energii, kterou jsem uměl ovládat jen já. Tentokrát ne. Tehdy představovalo tělo především nástroj, teď to bylo jediné tělo, jaké jsem měl. Mělo stejnou fyziologii, stejné hormony a enzymy, a částečně stejnou organizaci jako předtím.</p>

<p>Má současná situace představovala rekord: tři inkarnace, dvě změny pohlaví a pouze dva životy! Tedy, když jsem řekl Rině, že se nic neztratí, byl to spíše jen plán – ale nejsem si jistý, jestli jsem tomu skutečně věřil. Ale teď jsem se tu ocitl se dvěma životy, které Cory prožil v mužské podobě, s nahromaděnými znalostmi a schopnostmi, které měl. Také jsem však byl jí, manželkou a matkou, s velkou nejistotou a nedostatky. Fyziologie měla spoustu co do činění s tím, kdo jste byli, jak jste se cítili a jednali, dokonce i v případě dvou odlišných mužů nebo dvou odlišných žen. Byl jsem více Rinou než Corym, i když měl lepší vzdělání a větší schopnosti. Předpokládám, že bylo nejjednodušší o sobě opět uvažovat jako o Korinně, čili <emphasis>Kari</emphasis>, jenomže tentokrát skutečně v břiše velryby.</p>

<p>A stále jsem nevěděla, co bych měla k čertu dělat, nebo dokonce co bych <emphasis>mohla </emphasis>dělat.</p>

<p>Alespoň, že Rina nebyla tak hrozný zbabělec, za jakého se považovala. Ten zvláštní „modrotiskový“ fenomén spíše přijala, než aby před ním utekla. Využila ho, aby se dostala na řadu míst, a hodně toho dokázala. Dokonce měla odvahu uskutečnit spojení se mnou. Teď jsem musela k vypracování plánu použít její odvahu a svou, pokud jsem nějakou měla, spolu s mými daleko většími zkušenostmi.</p>

<p>Lidé z ústavu mluvili o spuštění energie, ale nic tomu ještě nenasvědčovalo. Neměla jsem představu, co mělo spuštění energie zajistit nebo proč pro ně bylo tak životně důležité. Věděla jsem však, k čemu došlo, když to tenkrát udělali, a věděla jsem, že tu energii nemohou vyhradit jen pro vlastní použití. Sama ji také můžu využít a možná ovládat daleko lépe než posledně. Klíčovým, i když ne jediným problémem bylo, že jsem se stále nemohla vyrovnat Alově zkušenosti. Měla jsem podezření, že Lee také není žádné ořezávátko, a Les dosud představoval velkou neznámou.</p>

<p>Upřímně řečeno, potřebovala jsem to, co oni už měli. Potřebovala jsem mít na <emphasis>své </emphasis>straně někoho zkušeného, někoho, kdo by mi mohl dělat instruktora. V ústavu neexistoval nikdo, kdo by se s takovým úkolem dokázal vyrovnat a nepatřil přitom k nepřátelům – nebo existoval?</p>

<p>Kdo byli ti lidé uzavření v kokonech, s mozky připojenými k Brandovým skřínkám? Za předpokladu, že monitory zobrazovaly každého, kdo byl zavřený a koho měli na vodítku, a že neexistovalo více než těch osm modulu pro podporu životních funkcí, které byly dole, jsem si mohla odvodit, že tam drží pouze osm lidí. Jedním z nich byla určitě Wilma, ale kdo byli ti ostatní?</p>

<p>Samozřejmě jsem si uvědomovala, že to museli být Alovi nepřátelé. To z nich dělalo mé přátele, alespoň v téhle záležitosti. Možná, dokonce pravděpodobně, to byli lidé z opozice, lidé, které jsem neznala. Nesetkala jsem se s nimi ani v žádné z neustálých reinkarnací, na které jsem si <emphasis>dokázala </emphasis>vzpomenout. Byli uzavřeni v malých Brandových skřínkách, vytvořených Alovou skupinou, jako sexuální otroci nebo jako ten podivný robot s duší osoby uvězněné v kokonu, který přesměroval Rinu do mého vědomí – nebo naopak. Uvnitř modulu pro podporu životních funkcí byli skuteční lidé, ale takoví, kteří mimo jejich rámec nevnímali, ani je nikdo nevnímal.</p>

<p>To z nich všech dělalo přinejmenším potenciální spojence, pokud bych se k nim nějak dokázala dostat.</p>

<p>Přemýšlela jsem o děsivém setkání Riny s tvory „pod“ tou místností. Mohlo to být místo, kde se nalézaly Brandovy skříňky? No, zatraceně, já jsem <emphasis>byla </emphasis>Rina a určitě mi to tak nepřipadalo ani se znalostmi navíc, které jsem měla jako Cory. To, co Rina tam dole cítila – co jsem tam cítila já – bylo nějak daleko mocnější a hrozivější než libovolní pouzí smrtelníci, uvěznění v Brandových skřínkách.</p>

<p>Zdálo se, že dokonce i tady máme pod sebou ďábla.</p>

<p>Přes to, čím vším jsem už prošla, lidské vědomí nedokázalo naplno přijmout představu, že pro nás <emphasis>nic </emphasis>kromě myšlenek není opravdu reálné. To všechno – vůně, vidění, zvuky a detaily do x-té úrovně – bylo nějak a někde vytvářeno jako součást virtuální reality. Vytvářel to počítač a počítačový <emphasis>program </emphasis>s úžasnou kapacitou, mocí a vším. Pouze za jistých podmínek jsme mohli dokonce i my, kteří jsme o tom věděli, nahlédnout pod pokličku, pod povrch.</p>

<p>Bylo to příliš vyspělé a složité, než abychom to skutečně chápali i v případech, kdy jsme tam <emphasis>dokázali </emphasis>nahlédnout.</p>

<p>Nikdo z nás nebyl žádný Edison. Byli jsme lidé, kteří věděli, jak náhodně přehrát záznamy, když jsme měli k dispozici strojní vybavení a pár ovládacích prvku, které nám někdo vysvětlil. Matouš Brand byl považován za Edisona, ale dokonce ani on nemohl tohle všechno postavit a navrhnout. Leželo to mimo možnosti jakékoliv lidské mysli – jednalo se o počítače, budující počítače, které vytvářely programy, tvořící programy, které se těmhle záležitostem snad mohly přiblížit.</p>

<p>Branda považovali za génia, protože byl, alespoň podle toho, jakou měl mezi námi pověst, jedinou osobou, které mohla být schopná alespoň pochopit, jak systém pracuje a proč.</p>

<p>Hledá dokonce i Al způsob, jak se stát Bohem tím, že to všechno nakonec ovládne, nebo chce pouze najít místo, kde je hlavní vypínač?</p>

<p>Posadila jsem se. Jo, tak tohle byla opravdová otázka, ne? Co jen k čertu chtěli dosáhnout tím, co tu dělají? O co se Al pokoušel, když tím strávil devět, teď možná deset životů? Co znamenala ta záležitost s „poloviční energií“?</p>

<p>Stejně záhadná jako situace, ve které jsme uvázli, byla úžeji vymezená otázka: <emphasis>Co k čertu tihle všichni lidé dělají?</emphasis></p>

<p>Seděla jsem ve své vězeňské místnosti a snažila se přijít na všechno možné. Pokud tohle všechno byla iluze, pokud nic nebylo skutečné, tak bylo uskutečnitelné všechno, ne? Mohli jste se proměnit v Zajíce Březňáka nebo se měnit z muže v ženu nebo v cokoliv bylo třeba.</p>

<p>Ale ať jsem se snažila jak chtěla, pouhým soustředěním jsem nedokázala ani zvlnit hladinu vody v papírovém kelímku. Některé věci <emphasis>bolely, </emphasis>jiné zas působily příjemně. Věci byly odpovídajícím způsobem chladné nebo horké. Chutě a vůně se zdály být nesčetné. Spouštěla se mi trochu rýma z toho, že jsem byla tak dlouho nahá v průvanu z obíhajícího a filtrovaného vzduchu.</p>

<p>Zatraceně, všechno bylo <emphasis>skutečné</emphasis>! Nejen osoby a emoce, ale <emphasis>všechno. </emphasis>Nebo jestli to nebylo skutečné, tak nikdo z nás neznal způsob, jak poznat rozdíl nebo dojít k jinému závěru, kromě obvyklých konvenčních metod, které užívali všichni lidé.</p>

<p>Nebyla jsem schopna zopakovat to, co dokázala má „fyzikální“ polovička. Rina, při své velké okružní cestě po elektrických obvodech. Nedokázala jsem si pomoci a musela jsem přemýšlet, jestli přístup k těm schopnostem nějak nezařídili stejní lidé, kteří mě zřejmě postrkovali sem a tam, ale také chránili. Možná ale ne. Možná jsem to prostě jen nedokázala, protože Coryho polovina se na všechno dívala příliš intelektuálně.</p>

<p>Díky tomu mi zbývala jen strašlivá nuda. V místnosti nebylo nic na čtení a dokonce, i kdyby bylo, nedovolila bych si projevovat příliš velký zájem o čtení. Rinu totiž zdaleka tolik nezajímalo, nebo by možná nedokázala číst moc dobře. Stoprocentně bych se tím prozradila. Podobně jsem nemohla psát nebo kreslit, i kdybych měla tužku a papír, ani jsem nemohla dělat celkem nic jiného. Sprchovat se bylo možné jen do určité míry, jen do určité míry si bylo možné znovu upravovat vlasy hřebenem a kartáčem. Ke konci prvního cyklu v podobě kompletního já jsem už znala každou pitomou desku v obložení a každý jednotlivý chuchvalce na koberci. Příšerně jsem se nudila.</p>

<p>Ti lidé dole na druhé straně chodby, zajatí nebo dobrovolně prožívající různou atmosféru Brandových skřínek – byli také ve skutečnosti někde jinde? Současně uvnitř malé Brandovy skřínky a také mimo ni, a to celé obsažené v daleko větší Brandově skřínce, takhle složité? A možná to pokračovalo ještě dál? Iluze, ve které jste mohli mít iluzi toho, že máte iluzi …?</p>

<p>Ježíši! Jak snadno tyhle krámy pokroutily vaši mysl do obrovského preclíku!</p>

<p>A pokud tohle všechno byl nějaký superprogram, odkud pocházely všechny ty zasrané detaily? Něco jiného je připravit prkotiny pro titulní stránku, něco jiného je náplň a některé osobní záležitosti. Jaký program bylo možné napsat, aby obsahoval takové podrobnosti? Jak musel být veliký? Proč by tam nemohla být spousta dalších chyb kromě těch zjevných? Kde byl zdroj dat pro ten program a jak ohromnou jednotku pro ukládání a zpracování jste museli mít, abyste to udrželi nepřetržitě v chodu na takové úrovni?</p>

<p>Pokud jsme všichni byli lidmi, nějak uvězněnými v takovém programu nebo ve stroji s programem, tak čím byla Angel? Byla má malá dceruška jenom další řadou čísel? A ať už byla nebo ne, jak se lišila ode mne nebo od ostatních? K čemu by došlo, kdyby ji někdo pronesl králičí dírou nebo kdyby jí projela do dalšího vesmíru, který mohl vysnít systém a něčí podvědomí? Prostě by zmizela? Byla to hrozná myšlenka, ale současně nejlogičtější možnost.</p>

<p>Co by se ve skutečnosti stalo s kterýmkoliv – jak jim říkali? – duchem? Duchové, přízraky, zjevení. <emphasis>Neskuteční lidé. </emphasis>Jak už to teď muselo být snadné pro takové jako Al, uvažovat o lidech podobným způsobem. Předpokládala jsem, že i pro Walta a možná pro řadu dalších na obou stranách.</p>

<p>Pro Lese ne – ještě ne. To mi dávalo jistou naději, že existuje minimálně jeden člověk, který si uchoval nějaký morální kompas, ať už jakkoliv omezený. Vkrádalo se však ke mně podezření, že dokonce i Lesův kompas obsahuje víc směru, než je obvyklé.</p>

<p>Další, naléhavější otázkou bylo, proč mě tu nechali. Vlastně mě odložili do malé hovorny s kobercem a téměř ničím jiným a nechali mě tu hnít. Pokud jsme byly já a Angel návnadou do pasti na Ricka, tak touhle dobou už past jistě selhala – a myslím, že jsme byly daleko lepším vnadidlem venku v otevřeném prostoru, kde by ho mimořádně lákalo, aby se mě pokusil kontaktovat. Ani si nemyslím, že by se bavili sledováním mé nahoty malou stropní kamerou. Kromě jasné výjimky. Tanaky, který, ať jako muž nebo žena, zasvětil část svého života tomu, aby si vynahradil přísná omezení ze svého dětství, neexistovalo moc důkazů, že by na to byli všichni tak zvědaví. Zejména ne na takovou jako já, když se tu vyskytovalo tolik žen, které vypadaly lépe.</p>

<p>Působilo to téměř dojmem, jako kdyby mě drželi mimo hru tou nejlevnější metodou, jaká byla k dispozici, nenáročnou na prostředky a pracovní sílu. Obtěžovala jsem je, ale jistě jsem pro ně nepředstavovala hrozbu. Proto se zdálo, že mě tu drží především jen pro případ, že by mě museli předvést a dokázat tak, že jsem ještě živá a celkem zdravá, v rámci nějaké dohody, kterou očekávali.</p>

<p>Nebo jako pojistku. Pokud byl Rick skutečně s Waltem nebo Zajícem Březňákem, přiměla by ho bezpečnost jeho manželky a dítěte, aby couvl? Couvl před <emphasis>čím?</emphasis></p>

<p>Nejhorší na tom bylo, že jsem byla tak pomatená z dlouhého věznění, že bych klidně udělala něco riskantního, dokonce šíleného. Té možnosti však bránili s pomocí Angel. Bláznivé útěky s dítětem v rukou nebyly zrovna chytré a bez dítěte mě měli na lopatě.</p>

<p>A pak začali s testováním polovičního výkonu.</p>

<p>V době, kdy k tomu došlo, jsem byla duševně tak otupená, že jsem si to ani moc neuvědomovala. Přesto bylo jasné, že je přítomno více lidí, než bylo obvyklé, a že často přecházejí chodbou sem a tam do různých částí komplexu. Světla poblikávala. Nejenom pohasínala, ale občas svítila i jasněji. Některé starší zářivky odešly, takže místnost byla trošku temnější.</p>

<p>Byla jsem tak vyřízená, že jsem tu světelnou podívanou považovala za zábavnou. Dokonce i <emphasis>to </emphasis>bylo víc než vůbec nic. Začínala jsem uvažovat, k čemu dojde, jestli světla nakonec selžou. Byla jsem si jistá, že na chodbách je nějaké nouzové osvětlení a podobně, ale tady by byla tma jako v ranci. <emphasis>To mi ještě chybělo, </emphasis>pomyslela jsem si mrzutě.</p>

<p>Krátce nato světla skutečně zhasla a já se ocitla v té nejtemnější tmě, na jakou jsem si pamatovala. Bylo to děsivé a mimořádně klaustrofobické. Co bylo horší, po několika minutách mi bylo jasné, že na mě nikdo ani nepomyslel, když k tomu došlo.</p>

<p>Působilo to děsivě a dezorientovalo mě to. I když doma zhasnou všechna světla, existuje okamžik temnoty po selhání elektřiny a pak se pomalu přizpůsobujete, až nakonec můžete vidět velmi nejasné předměty. Vždycky je někde nějaký zdroj světla, z oken, z měsíce, který svítí dovnitř, z <emphasis>něčeho. </emphasis>Tady ne. Bylo to tu jako v hluboké jeskyni a tuhle místnost vybrali proto, že ji nikdo nepotřeboval. Pokud tu bylo nějaké nouzové osvětlení, tak teď nefungovalo.</p>

<p>Cítila jsem, že se začínám oddávat iracionálním obavám, jaké jsem v podobě jednoho ani druhého Coryho nikdy nepociťovala, ale které Rina znala až <emphasis>příliš</emphasis> dobře. Co bylo horší, nepohánělo mě to k činnosti, abych dala situaci do pořádku a bránila se proti nějakým imaginárním plíživým příšerám. Prostě mě to přimělo krčit se na pohovce, zírat do nicoty, být doslova paralyzována a modlit se, aby dovnitř někdo přišel.</p>

<p>Nepřišel nikdo. Po chvíli jsem posbírala všechnu odvahu a zvedla jsem se z pohovky. Měla jsem jedinou výhodu – v místnosti jsem znala i tu nejmenší podrobnost nazpaměť. Přesto jsem se potřebovala dotýkat věcí a narážet do nich, abych se zorientovala a mohla se něčím řídit. Přesně tak, židle, stolek, ano, teď naproti by měly být dveře…</p>

<p>Nedokážu říct, jak dlouho mi trvalo, než jsem sebrala dost odvahy, abych vyhlédla ven nebo tam, odkud to přicházelo. Nakonec jsem to však udělala a viděla jsem, no, nic moc. V chodbě vládla téměř stejná tma jako v místnosti, s výjimkou dohasínající řady reflexních proužku, vedoucích chodbou. Různé barvy – červená, zelená, žlutá, modrá – pravděpodobně navigovaly toho, kdo znal jejich význam, na různá místa.</p>

<p>Zahnula jsem ne doleva, ale doprava, k Brandovým skřínkám a modulům pro podporu životních funkcí. Pokud byl někdo nablízku, měl by být tam dole a já jsem skutečně netoužila po útěku, jen po společnosti.</p>

<p>Když jsem si to ale uvědomila, cítila jsem se ponížená. Nikdy jsem nebyla doopravdy statečná, dokonce ani během té záležitosti, která se odehrála v předminulém životě ve stejném komplexu. Odvahu měl v podstatě Rick, nebo přinejmenším sílu. Já jsem se obvykle nechala vést. Jenže když byla Angel nahoře a nedalo se nikam utéct, měla jsem na výběr?</p>

<p>Alespoň že ten světélkující proužek bylo ještě dobře vidět. Když jsem došla do místa, kde se chodba rozdělovala, svítila tam malá osvětlovací tělesa v rozestupech asi šesti metrů a vytvářela na chodbě tůňky světla. Naneštěstí také přesvítila proužek a byla jsem díky nim snadno viditelná. Musím přiznat, že jsem se cítila rozervaná. Na jedné straně jsem chtěla najít lidi, ale na druhé straně jsem si po té dlouhé době nebyla jistá, jestli chci, aby mě lidé našli.</p>

<p>Směr vlevo vypadal slibněji. Zdálo se, že je tam víc nouzových světel a také zelené a červené proužky, které jsem považovala za základní. Právě jsem vyrazila a snažila jsem se vyvarovat malých světelných kroužku, jak jen to bylo možné, když se ozval kvílivý zvuk a celá budova jakoby začala vibrovat. Trvalo to asi minutu, jako když se zahřívá letadlo před startem nebo podobné. Když k tomu došlo, pocítila jsem náhlý příval, no, síly, duševní pohody, jak to nazvete, který mnou prošel a přelil se přese mne jako řada vln. Ve stejné chvíli několik nouzových světel <emphasis>prasklo </emphasis>a spálilo se, což už nebylo tak vzrušující.</p>

<p>Pokračovala jsem dál a vzpomněla jsem si, že jsem stejný přízračný vjem palčivé energie pocítila už dříve, ke konci, když jsem se kdysi dávno blížila ke komplexu v Yakimě. Poskytl mi téměř pocit nezranitelnosti. I když nezranitelná určitě nebudu, zvedlo to mou odvahu a vůli, alespoň krátkodobě.</p>

<p>Stále jsem šla z kopce – to jsem poznala. Ne po schodech, ale po svažující se podlaze, která jako by mě postupně vedla níž a níž. Náhle jsem vpředu uslyšela hlasy a na okamžik jsem se zastavila, plná strachu. Pak jsem si uvědomila, že ať to byl kdokoliv, určitě nemluví na mě nebo o mně. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a pokračovala dál. Tiskla jsem se k protější zdi a co nejvíce jsem se vyhýbala několika zbývajícím stanovištím s nouzovým osvětlením. Teď už jsem neměla žádný plán. Chtěla jsem se podívat, co se sakra děje.</p>

<p>Chodba znenadání naposledy zabočila a otevřela se do místnosti, která vypadala povědomě. V něčem připomínala velkou řídící místnost nahoře, tohle však nebylo žádné dálkové ovládání, ale něco skutečného. U protější stěny jsem viděla moduly pro podporu životních funkcí. Některé byly určitě obsazené. A vpředu, téměř uprostřed místnosti, seděli oni a sledovali to. Dívali se na ohromné množství obrazovek a displejů, připomínající můstek kosmické lodi <emphasis>Enterprise.</emphasis></p>

<p>Seděli tam všichni, přinejmenším ti, kteří se spojili s Alem a tímto ústavem. Byli tam Larry Santee, Danielle Tanaková, Aldenovi, Sloanovi, Dr. Koeder, Betty Harkerová-Simonsonová, Henreidovi, Les Cohen – celá galerie ničemů včetně několika lidi, u kterých jsem si nebyla jistá, jestli jsem je někdy předtím viděla.</p>

<p>A samozřejmé tam byl starý kámoš Al v khaki uniformě námořního důstojníka. Seděl na židli vedle hlavního křesla ovládacího pultu. Nedokázala jsem v šeru poznat, kdo v křesle sedí. Netrvalo však dlouho a prozradil mi to povědomý hlas.</p>

<p>„Mám spojení.“ hlásila Rita Alvarezová. „Mají tu ale opravdu mizernou a primitivní elektrickou soustavu. Myslím, že už jsem nahoře spálila všechny žárovky, možná klimatizaci a kdovíco ještě.“</p>

<p>„O to se nestarejte.“ řekl jí Al a zapálil si cigaretu. Kouř se klikatil vzhůru přes odraz světel z řídícího pultu. Zdálo se, že několik lidí s tím nesouhlasí a dva zakašlali, ale nikdo si nestěžoval. Všechno řídil Al a všichni věděli stejně jako já, že si s ním není možné zahrávat.</p>

<p>Trochu jsem se divila, odkud přichází tolik energie pro všechna ta zařízení, když zkratovali celý komplex. Jistě ne z elektrárny.</p>

<p>„Všichni jste cítili náhlý nárůst a mohli jste mít kratičké vize, když jsme zvýšili energii.“ pokračoval šéf bezpečnosti ve své řeči k té spoustě lidí. „Všichni jsme připojeni prostřednictvím sítě do základní energetické matrice, takže když přímo sem přivedeme větší množství energie, tak ta samá energie, která proudí řídícím a ovládacím centrem, protéká ve stejné míře i námi. Zajímavé je, že frekvence přenosových pulsu je téměř konstantní, čtyřicet cyklů za sekundu. To odpovídá frekvenci, kterou používá limbický systém lidského mozku. Hodně z nás, včetně Matouše Branda, věřilo, že to je v určitém smyslu proto, že zdroj dat pro vesmíry používá nějaké nepřetržité I/O spojení k našim mozkům. Zdroj samozřejmě dokáže podle potřeby nebo podle svého přání pracovat na libovolné frekvenci. Vnitřně pravděpodobně pracuje na jiné, ale jakákoliv významná odchylka ve spojení mezi zdrojem a námi může poškodit a možná spálit náš limbický systém. Proto je to čtyřicet. Klasická Brandova skřínka má čtyřicet při všech úrovních, ale je pravděpodobně, že ohromný rozdíl mezi primárním zdrojem a naším vlastním já je částečně důvodem energetického náporu, který cítíme, když, se uskuteční spojení.“</p>

<p>„Regulátor opravdu není perfektní, prostě je jen postačující.“ vstoupil do hovoru Les Cohen.</p>

<p>„Zdá se mi, že jestli dokáže vytvořit celý zatracený <emphasis>svět</emphasis>, hodně se tomu blíží.“ poznamenala Danielle.</p>

<p>„Ale je něco z toho <emphasis>skutečné</emphasis>?“ zeptala se Robyn. „Takovou otázku si pokládáme od doby, kdy začalo byt jisté, že všichni nejste naprosto šílení.“</p>

<p>„Co se týče šílenství, nemám žádné záruky.“ ozval se znovu Al a byl odměněn tlumeným smíchem. <emphasis>Kdyby jen věděli</emphasis>, pomyslila jsem si. „Na druhou stranu, nejprve se především musíme ptát, co je „realita“. Mozek je v zásadě zapečetěnou jednotkou. Získává vstupy z biologických senzorů, z nichž se do mozku přenáší zrak, čich, hmat a všechno ostatní prostřednictvím elektrochemických impulsů. Většinou jsou spolehlivé, ale ne vždy. Každý má nějaké falešné vzpomínky, o kterých si je absolutně jistý, že jsou skutečné. Ze stejného důvodu ne všichni získávají veškeré informace, které venku jsou, pokud je vůbec někdo získává. Barvoslepost, skutečná slepota, hluchota na jistých frekvencích nebo na všech frekvencích, dokonce i falešný hmat a vůně. Mozek můžeme oklamat. Pomocí sugesce, drog nebo kombinace obojího můžeme dokonce vytvořit falešné vzpomínky nebo změnit vnímám. Jak „skutečná“ je skutečnost, kterou teď vnímáme? Kolik z ní je falešného nebo je iluzí nebo jednoduše interpolovanými údaji? Nevíme. Je to naše <emphasis>sdílené </emphasis>vnímání a poskytuje nám definici reality, ležící mimo nás samé. Všichni souhlasíme, že tohle blikající světlo je žluté. Můžeme je vidět v trochu jiných odstínech žluté, ale žlutá to je pro nás všechny. Já jsem Al, ona je Rita, on je Les. Všichni to jeden druhému potvrdíme. Ale jak teď všichni víme, ani to není zcela spolehlivé.“</p>

<p>„Celý ten náš zatracený svět je iluzí, ale konzistentní iluzí, na které se shodneme.“ pokračoval Les. „To nás přivádí ke zdroji iluze, ke společnému bodu. Ten propojuje naše skutečné mozky, ať už jsou kdekoliv, s programem, který pro nás všechny zajišťuje komplexní vjemy. Modelem uvedené situace je Brandova skřínka. Úplné ponoření v modulech, s lékařským monitorováním, poskytuje „skutečnému“ tělu vše, co potřebuje, ale virtuální přilby a senzorové konektory k mozku a páteři navíc umožňují našim relativně skromným počítačům úplně řídit vaše vstupy a výstupy. Od toho okamžiku se program nahraný v Brandově skřínce stává <emphasis>jediným </emphasis>propojením mezi vaším mozkem a tím, co leží mimo něj. Své informace však čerpá nejen z námi vloženého programu, ale i z rozsáhlejšího hlavního programu, jehož je částí. O něm víme jen málo. Hodně k tomu přispěl Brand. Zjistil, jak se napojit do té rozsáhlejší virtuální reality, o které uvažujeme jako o skutečném světě, a jak ji použít pro vyplnění pozadí jakéhokoliv zvoleného primárního vzoru. Nemusíme dodávat všechny podrobností. Provádí to ten obsáhlejší, větší program.“</p>

<p>„Od té doby, co jste mi o tom řekl, jsem naprosto paranoidní.“ poznamenala Robyn. „Chci říct, zatraceně, co <emphasis>je </emphasis>skutečné? Jak si můžeme být jisti, že dokonce tady, v téhle místnosti, nejsme uvnitř iluze?“</p>

<p>„Skutečně,“ vložil se do toho Dr. Koeder. „Po celý dost dlouhý život jsem se téměř výhradně věnoval jistým druhům pravěkých dinosaurů. Paleontologii jsem se naprosto odevzdal. Teď mi najednou říkáte, že je pravděpodobné, že nejen mé životní dílo bylo promyšleným podvodem, ale také můj <emphasis>současný </emphasis>život!“</p>

<p>„Vaši vzácní dinosauři stejně nemohli existovat.“ prohlásila mrzutě Michelle Aldenová. „Božímu stvoření nemohlo předcházet nic skutečného.“</p>

<p>Koeder na ni pohlédl tak, jako se lidé dívají na zvláště velkého a ošklivého švába.</p>

<p>„Je téměř jisté, že společné prvky reality, dokonce i velká část historie a pravděpodobně všechny přírodní vědy, jsou konzistentní.“ řekl jim Les. „Proto je to tak skutečné a tak detailní. Jednoduše je přenášeno něco, co skutečně existuje nebo existovalo. Nemusíme se zde přít o teorii stvoření. Každopádně je jisté, že jsme všichni v uměle vytvořeném vesmíru, ale že prvotní vesmír může být jiný. Za pomoci záznamů, které máme, se už velmi dlouho snažíme najít tu prvotní realitu, ale bez opravdového úspěchu. Na jedné straně nejsme v různých vesmírech stejní – všichni jsme již mnohokrát žili jako spousta odlišných lidí, ale nepamatujeme se na ně, s výjimkou našich fantazií a snů. Vzpomínku na ně si můžeme určitou dobu udržet, dokonce hodně dlouho, celou řadu životů, ale nakonec prohrajeme. Nemusíme prohrát kvůli někomu jinému nebo kvůli něčemu úmyslnému. Existuje však pravděpodobnost, že si jednoho dne nedáte pozor a narazí do vás náklaďák, dostanete křeč při plavání a utonete, nebo se vám stane cokoliv jiného. V některých případech prostě nemusíte být včas objeveni tím, kdo řídí tohle centrum. Toto místo, které existuje v různých vesmírech – ne celé, ale <emphasis>právě tahle část – </emphasis>slouží různým účelům. Prvořadé je zjistit pravdu, zjistit, co je skutečné. Také vás však všechny potřebujeme poshánět dohromady a zaznamenat vaše životy do Brandových skříněk, které jsou pro vás vyhrazeny. Jedině tak si můžeme být <emphasis>jistí, </emphasis>že ať se stane cokoliv, vaše životní zkušenost nebude zcela promrhána.“</p>

<p>Tak<emphasis> takhle </emphasis>to bylo!</p>

<p>Proto tenkrát tak dychtili dostat nás oba – Ricka jako Riki a mne jako Coryho – do Brandových skřínek. Nejen, že nám nabízely přístup do velice věrného systému virtuální reality, ale také věnovaly čas tomu, aby pro případ potřeby nahrály naše „životní zkušenosti“. Přemýšlel jsem, kolik z přítomných lidí už mělo zkušenost s Brandovou skřínkou, kolik z nich nejen splnilo svou povinnost, ale nejspíš také znovu získalo ze starších záznamů něco z toho, co ztratili. Nahromaděné údaje, zkušenosti, intuice a také námaha – to bylo skutečně příliš cenné, než aby to mohlo být ztraceno.</p>

<p>Ale ztraceno pro koho? Určitě ne pro ně. Jakmile jednou byli zaznamenáni, stali se v určitém smyslu postradatelnými, i když v případě periodické obnovy dat mohli přispět ještě víc. Ti, kdo ovládali tohle místo, neměli pouze místo samotné, všechna zařízení a technologii Brandových skříněk, ale také měli nahromaděnou moudrost a zkušenosti z desítek, možná stovek nebo ještě více životů každého jednotlivce, který tu byl.</p>

<p>A to také znamenalo, že tenkrát, jestli nás Walt použil jako diverzi, proniknul tam a ukradl pár Brandových skříněk – nemohl jich vzít víc, protože sice byly zkonstruovány jako přenosné, ale byly těžké a neohrabané – tak teď musel mít zkušenosti těch lidí místo Ala.</p>

<p>I když, jak jsem teď Ala znala, byla jsem si zcela jistá, že počítačům rozuměl natolik dobře, že si dělal zálohy.</p>

<p>Ale počkejme! Pokud Walt odcizil Brandovy skřínky, vyplývalo z toho, že má způsob, jak je nahrávat i přehrávat. To znamenalo, že je někde jiná řídící místnost. Záložní řídící místnost? Patřící někomu jinému? Co?</p>

<p>Tady se nacházeli všichni Alovi šťastlivci, ale kdo byl, nebo co bylo připojeno k síti Zajíce Březňáka?</p>

<p>Při téhle sváteční příležitosti jsem nemohla zvednout ruku a zeptat se. K čertu, držela jsem se v přítmí chodby, jen se dívala a učila se.</p>

<p>„Proč my, kapitáne Starku?“ zeptal se Larry Santee ze vzdáleného rohu.</p>

<p>„Cože? Jak to myslíte?“</p>

<p>„Proč <emphasis>my</emphasis>? Chci tím říct, co je naším společným jmenovatelem? Proč jsme <emphasis>my </emphasis>ti vybraní lidé, kteří přecházejí z jednoho světa do druhého, tak jako někteří lidé přecházejí z místnosti do místnosti, zatímco ostatní, jak předpokládám, jsou částí programu? Nejsem žádný počítačový programátor, kontrolor nebo dokonce ani operátor. Předpokládám, že bych v jednoduchých případech dokázal stisknout tlačítka, ale není to moje parketa a v hloubi duše nejsem přesvědčen, že to někdy udělám. Vy jste agent státní tajné služby, ten gentleman tady je lovec dinosauřích kostí. Máme tu učitelku angličtiny, úředníka, jednoho doktora a jednu nebo dvě zdravotní sestry, ženu v domácnosti, politika, kazatele, dokonce i jeptišku. Promiňte mi, pane, ale nedává to smysl. Několik lidí z naši skupiny odpovídá požadavkům, ale většina ne. Je tu pár skvělých mozků, ale já jsem jen průměrný chlap a vím to. Stejně tak někteří ostatní. <emphasis>Proč my? </emphasis>Proč jsme se všichni společně dostali do téhle – téhle – <emphasis>pasti?</emphasis>“</p>

<p>Několik dalších lidí kývalo a souhlasně mumlalo.</p>

<p>„Dobrá otázka.“ připustil Al. „Přál bych si mít dobrou odpověď, ale nemám ji. V zásadě se neměníme při přechodu z jednoho světa na další, i když můžeme mít jiné pohlaví, lehce odlišné zázemí nebo schopnosti. Setkali jsme se nejen s existencemi, které jsou nám povědomé, ale i s některými dost divnými. Existovala jedna, která měla v podstatě technologii doby bronzové. Tento komplex byl pohřben hluboko pod kamennou náboženskou svatyní. Nakonec ho objevili a uvedli v činnost dva z nás, kteří si uchovali paměť. Spousta víry v magii, ale minimální rozvoj paleontologie, biologie, fyziky nebo matematiky, natož počítačů. Přesto byla naše různá specializace a různá úroveň stále přítomna. Pokud dokážete přijít na jakýkoliv logický způsob, jakým jsme všichni připojeni podobným způsobem jako ostatní z nás, a přitom jinak, než zbytek lidstva, dejte nám vědět. Nikdo na to ještě nepřišel – ani mozek, ani počítač.“ Otočil se a pohlédl na řídicí pult. „Aha! Myslím, že obvody přišly na izolační dráhu. Pojďme to zkusit znovu.“</p>

<p>Al se natáhl a otočil Ritu, která spočívala ve velkém velitelském křesle s vysokým opěradlem. Poprvé jsem spatřila, že je nahá a má celou hlavu včetně obličeje přikrytou nějakou zdokonalenou helmou. Tělo měla v podstatě „oblečené“ do sond a senzorů tak hustě, že se zdálo, jako by ani nebyla nahá. Byla <emphasis>opravdu </emphasis>přidrátovaná do systému.</p>

<p>„Tentokrát jsem provedla vlastní kontrolu a nechala proběhnout úplnou diagnostiku.“‘ ujistila ho Rita. „Tentokrát to dokážeme udělat správně.“</p>

<p>Al přikývl. „Věděl jsem, že to dokážete. Tak dobře, všichni. Nasaďte si displejovou jednotku, prosím“</p>

<p>Viděla jsem, že každý z nich sáhl dolů a zvedl malou, lehkou displejovou jednotku k nasazení na hlavu, která překrývala oči a vedla dozadu, podobně jako klapky na uši. Přála jsem si, abych ji také měla. Pak bych možná dokázala zjistit, o čem to všechno k čertu je.</p>

<p>Na velkém řídicím panelu před Alem a Ritou se postupně rozsvěcovala celá řada malých žlutých světel ve viditelně náhodném pořadí, dokud nakonec nevytvořily pravidelný vzor.</p>

<p>„Připravit!“ varovala nahlas. Pak ohlásila: „Zdroj připojen, spojení navázáno.“</p>

<p>Znovu jsem cítila vibrace a velice slabou obdobu toho v jemu pálivé, ale příjemné energie.</p>

<p>„Pět procent!“ zavolala, zatímco se všude na řídícím pultu začala rozsvěcovat světla. Na číselnících a digitálních ukazatelích se začaly zvyšovat hodnoty. „Deset procent! Sledujete mě všichni? Prostě si jen <emphasis>myslete </emphasis>odpověď. Je třeba si na to zvyknout. A jedeme – dosáhli jsme bodu, při kterém jsme minule vypálili dům. Patnáct procent! Mám to! Skvěle! Dvacet… dvacet pět …“</p>

<p>Vzadu v chodbě jsem slyšela nějaké praskání a věděla jsem, že při zpáteční cestě půjdu v pořádné tmě.</p>

<p>„Budu udržovat příkon na pětadvaceti procentech, dokud se to nestabilizuje.“ řekla jim. „Prosím, jen se uvolněte. Nechceme zlikvidovat elektrickou síť na celé západní straně zálivu. Experimentujte s tím. Vyzkoušejte si, co dokážete.“</p>

<p>Ještě chvíli jsem je pozorovala, jak se kývají sem a tam, natahují se, jako by byli někde jinde, a dělají ještě jiné věci. Nejednalo se však o nic, co bych už dříve v dávné minulosti neviděla. Byla to novinka jen pro některé z nich, pro ty, kteří prošli reinkarnací a neměli žádné vzpomínky na minulý život. Muselo jim připadat, jako by získali oblek Supermana.</p>

<p><emphasis>Co </emphasis>ty lidi spojovalo? Bezpečnostní stránka byla jednoduchá. Předpokládala jsem, že je do ní zapojen Al i Lee. Programátoři? No, až do minulého vesmíru k nim patřil Brand. Pak Ben. Dan/Danielle. Jamie/Jim a já, všichni v oborech, které souvisely s počítači. Já jsem byla tím, kdo v projektu zabezpečoval periferie. To, co používali, bylo obdobou mé neurální síťové helmy pro přímé spojení. Naše účast alespoň dávala smysl. Pokud jste museli mít někoho, kdo by zvládl novináře a dělal mluvčího, pak byli Rob/Robyn stejně dobří jako kdokoliv jiný, a jistě byste chtěli mít po ruce doktora a pár technicky vysoce kvalifikovaných zdravotních sester, když jste se zabývali takovými věcmi. Pak se to ale začalo hroutit. Paleontolog? Dvojice sociologů, kazatel, nákupčí, která byla současně aktivistkou bojující za práva zvířat a kdoví čím ještě? Stranou stála Wilma, která určitě nikam nezapadala, a Walt, podnikatelský typ, který měl zkušenosti z armády, ale neangažoval se v záležitostech typu CIA ani ve výzkumu a vývoji, Cynthia Matalonová s kdovíjakým zázemím a Rick, který byl stále v srdci umělcem, přestože měl kvalifikaci a licenci ošetřovatele.</p>

<p>A kdo ví, čím byli někteří ostatní, na které jsem možná ještě nenarazila, včetně několika přítomných a těch, kteří zřejmě byli v modulech pro podporu životních funkcí.</p>

<p>Když jsem viděla, kolik modulů je aktivováno, opravdu mě to zarazilo. <emphasis>V jednom je Wilma, </emphasis>pomyslela jsem si a zamrazilo mě. <emphasis>Pak je v nich ten kdosi, uvězněný v bezduchém světě plastů, možná další žena, kterou jsem spatřila té noci, a kdo ještě jiný?</emphasis></p>

<p>„Aktivní linky odpojeny.“ řekla Rita Alvarezová profesionálně chladným hlasem, jaký byste mohli očekávat od pilota letadla, kontrolujícího jednotlivé funkce. „Zvyšuji na třicet procent.“</p>

<p>Cítila jsem vibrace. Jejich účinek na mé tělo se nedal popsat, protože zapojily každý jednotlivý nerv a každé centrum potěšení jako báječná droga, ztělesněná jako skvělý milenec.</p>

<p>„Čtyřicet procent.“ zavolala Rita. „Vypadá to dobře. Čtyřicet pět. Připravte se! <emphasis>Teď! </emphasis>Padesát procent.“</p>

<p>Zdálo se, že to má nějaký vědecký nebo dokonce mystický význam, a z toho množství připojených lidí se ozývala i spousta óóóó a áááá. Mně se zdálo, že se celé okolí koupe v nápadném nazelenalém světle. Neumožňovalo vidět snáz, ale obtížněji, v ošklivém zeleném odstínu na černém podkladu. Energii jsem si ale nemohla splést s ničím jiným – už jsem ji předtím cítila. A pak došlo k naprosto neočekávané věci: hmotné hračičky řídícího a kontrolního centra na protější stěně s monitory a velkými obrazovkami se jakoby rozpouštěly. Celá stěna se proměnila ve velikou, lehce zakřivenou obrazovku. Vlastně ne v obrazovku – v něco víc.</p>

<p><emphasis>Je to okno! </emphasis>Pomyslela jsem si s údivem. Ale okno, které se otevírá kam?</p>

<p>Zdálo se, že letíme nad rozsáhlou krajinou, zcela vytvořenou z umělých geometrických tvaru a struktur. Nesly jen malou podobnost k čemukoliv, co mohlo dávat smysl, představovaly současně montážní stroj i noční můru zhotovenou z Lega. Přitom se nejednalo o statický obraz. Čirá energie podobná té, ve které jsme se teď koupali, tam byla využita k vystřelování různých obrazců z jednoho místa na druhé, do všech směru.</p>

<p>„Pokaždé, když jsme tohle sledovali.“ řekl Al chladně. „jsme byli schopni identifikovat některé věci, které velmi připomínaly odpory, kondenzátory, paměťové registry, tranzistory a podobné součástky. Mějte na paměti, že ne v té podobě, jakou známe. Zdá se však, že vykonávají stejné logické funkce. Kdo je postavil a navrhl, nevíme. Jistě to však není žádná z technologií, které máme v našich záznamech.“</p>

<p>„Ano, ale <emphasis>co </emphasis>to vlastně vidíme?“ chtěl vědět doktor Koeder. Podobně jako ostatní viděl prostřednictvím nástavce pro virtuální realitu daleko víc než já. Já jsem se musela spokojit s normálním viděním.</p>

<p>„Základní deska matky všech Brandových skřínek.“ řekl jim Al. „Matouš Brand ji zmapoval a strávil několik životů tím, že rozluštil jen část její logiky. Na základě toho dokázal postavit Brandovy skřínky samotné. Jejich základní desky působí ve srovnání s touto deskou jako elektrické stopky vůči hlavním počítačům Úřadu pro standardizaci. Tohle ve skutečnosti není Brandova skřínka – je to prototyp, podle kterého byly Brandovy skřínky postaveny. Přál bych si, abychom Branda ještě měli, ale teď je nedostupný. Hodně jeho údajů buď zmizelo, nebo jsou tak nejasné a těžko srozumitelné, že by věděl jen on, co znamenají. Už celé generace doufám, že najdu někoho se stejným intelektem, a stále se mi to nedaří.“</p>

<p>„Stačí, když budete jako první na druhé straně poté, co odděláte představitele Boha.“ zažertovala Danielle. „Pak můžete vytvořit celý <emphasis>svět </emphasis>plny Matoušů Brandů.“</p>

<p>„Možná. Nejspíš ale ne. Při tom procesu hraje příliš velkou roli podvědomí. Pamatujete se na film „Obludy! Obludy z podvědomí!? Je to stejné. Podvědomí prostě nedokážeme ovládat tolik, jak bychom potřebovali. Pokoušel jsem se získat lepší kontrolu použitím Brandových skříněk, ale nefungovalo to. Všechno se dá nepatrně změnit, ale jakýmkoliv kondicionováním nelze na moc dlouho překonat zkušenosti celého života, natož celé řady životů.“</p>

<p>„Tak co tu teď děláme?“ zeptal se někdo.</p>

<p>Al vzdychl. „Experimentujeme, jako obvykle. Víme, od koho vzejde příští svět: Alice McKeeová byla první z naší šťastné skupiny, která odešla, podle každého sledovacího systému a každého kousku dat, který máme. Od té doby byla dokonce viděna i naše neloajální opozice.“</p>

<p>„Jaký svět to tedy bude?“ zeptal se někdo.</p>

<p>Pokrčil rameny. „Já nevím. Vyhodnocujeme všechno – psychologické profily, životní styly, postoje, všechny údaje z Brandových skřínek – ale to jsme s lidmi dokázali udělat už předtím. Předpověď nikdy nevyjde tak, jak byste si představovali. Lidská mysl je příliš složitá, jedná se o příliš různorodý souhrn biologie a zkušeností. Vždy existuje nějaký háček. Proto se tu místo toho snažíme rozvíjet své vlastní středisko a vypilovat Brandovy skřínky, pokoušíme se porozumět té největší záhadě – o co se tu k čertu jedná. Snažíme se zjistit, jestli se nám nakonec podaří srovnat proměnné do lajny. Pak bychom, i když ne v <emphasis>tomto </emphasis>životě a pravděpodobně ne v několika příštích, ale někdy, dokázali ovládat tolik proměnných, kolik se dá. Také alespoň doufám, že Alice touží po rychlejším rozvoji technologie, než je tady. Posledně to bylo dost špatné, ale <emphasis>tohle </emphasis>je peklo. Přesto jsme minulost nepromrhali. Už teď vidíte něco z toho, co jsme docílili. Jedná se o jakýsi výhled z reálného světa na vědu, která předstihuje naši, ale ne o tolik. Je jenom – <emphasis>odlišná. </emphasis>Dalším cílem je získat schopnost výrazně měnit naše prostředí. Pokud je tohle všechno jen virtuální realita, mělo by být možné za běhu přepsat kousíčky programu, detaily, a přinutit zbytek, aby se tomu přizpůsobil.“</p>

<p>„Co tím myslíte?“</p>

<p>„Při padesátiprocentním výkonu jsme s vhodným řídícím mechanizmem schopni vidět to, co je jinak skryté. Můžeme cestovat a dokonce, přinejmenším mentálně, měnit ostatní, kteří jsou připojeni k mřížce, pokud je dokážeme nalézt. Při vyšších hladinách energie lze vytvořit velice malé trhliny v tom, co považujeme za realitu. Z modrého pera se stává červené. Káva se změní v čaj. Laciné magické triky; jenomže provedené bez podvodu. Máme před sebou dlouhou cestu, ale nakonec klidně může existovat způsob, jak převzít skutečnou kontrolu nad naším virtuálním vězením. Můžeme vzít to, co nám někdo poskytuje, a pak to přetvořit podle vlastních představ. Tak to teď děláme s limitovanými existencemi v Brandových skřínkách. Jakmile se nám to jednou podaří, získáme kontrolu nad ústředním programem, který s námi tohle provádí, a přístup k němu. Když ho budeme mít, můžeme zjistit, jaká je skutečná realita. Právě to tady děláme. Děláme to tu už po tisíce životů.“</p>

<p><emphasis>A bude to pokračovat dál, až se staneš Bohem, abys zjistil, co je skutečnost, Ale? </emphasis>Přemýšlela jsem. <emphasis>Jakmile jednou získáš úplnou kontrolu nad vším a nad každým, budeš vůbec </emphasis>chtít <emphasis>pokračovat dál?</emphasis></p>

<p>Alice McKeeová Alovi nevěřila, ani co by se za nehet vešlo. Spojila se s ním, ale připustila, že by s nimi byla jen potud, dokud to nedokážou. Pak by se Ala zbavila. Bylo velmi pravděpodobné, že se Les, Rita a pravděpodobně většina ostatních cítí stejně. Pěkné osazenstvo bohů! Stejná pokřivená neloajálnost, jakou měli bohové na starověkém Olympu!</p>

<p>Náhle jsem si uvědomila, proč jsem tak tvrdě lpěla na tradičních hodnotách, na Rině, lásce a domově. Nevydržely – nevydrželo nic – ale prozatím <emphasis>něčím </emphasis>byly, v něco se dalo věřit, někomu se dalo důvěřovat, přinášely jasný pocit správného a špatného, dobra a zla. Toho, co je skutečně důležité. Možná jsem opravdu byla podivínka. Nestála jsem o božskou moc, prostě jsem chtěla <emphasis>ven. </emphasis>Ven, ale ne za Alových podmínek. Také jsem nemohla ignorovat pokusy téhle skupiny vyvolených, aby se stali mými svrchovanými vládci.</p>

<p>Opřela jsem se o stěnu chodby a nechala energii z toho neznámého zdroje síly, který ležel pod námi, protékat tělem i myslí sem a tam. V jednom prchavém okamžiku jsem se jí bezmyšlenkovitě dotkla a splynula s ní.</p>

<p>Vzpomněla jsem si na ten pocit ihned, jak se dostavil. Zjistila jsem, že je dost snadné energii zachytit a použít. Energetické vlny sbíral každý kousek elektrického vedení a kabelů v celém komplexu. Tím došlo ke spálení nebo zkratování většiny konvenčních zařízení. Já jsem teď dokázala používat stejnou cestu a pohybovat se rychlostí světla, sníženou odporem vodičů. Mohla jsem prozkoumat horní část budovy, dokud se všichni důležití lidé skrývali dole.</p>

<p>Pracovali na elektrickém systému, to jsem viděla. Horní řídící centrum běželo naplno z nouzového záložního zdroje. Viděla jsem monitory lidí, kteří dole obývali moduly pro podporu životních funkcí. Předtím jsem jim nevěnovala velkou pozornost. Teď jsem to udělala, i kdybych se měla jen pokusit zjistit, kdo může být ten podivný Spock bez emocí, který mi pomohl.</p>

<p>Jednoho z nich jsem očividně neznala. Pak jsem viděla Wilmu, která byla v bůhvíjakém omezeném virtuálním světě, a někoho dalšího, který byl z nějakých důvodu rozmazaný a bez detailů. Pokusila jsem se velmi intenzivně soustředit. Nakonec se alespoň na okamžik odhalily fyzické detaily.</p>

<p>Kdybych měla ústa, vykřikla bych. <emphasis>Rychle </emphasis>jsem odtamtud vycouvala. Nic by mě tolik nešokovalo a nevyvedlo z míry, dokonce ani kdyby tam byl Rick, jako to, co tam opravdu bylo nebo <emphasis>kdo </emphasis>tam byl.</p>

<p>Byla jsem to já.</p>

<p>Ne Rina, ne Kori, ale Andrew Cornell Maddox. Nebyl mrtvý, ale drželi ho v jedné z Brandových skřínek. V jistém smyslu byl uvězněný, ale pravděpodobně ne tolik, jako ho věznilo vlastní zmrzačené tělo.</p>

<p>Ale když byl Cory naživu a uvnitř, tak <emphasis>kdo jsem byla já?</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jste neúplná,</emphasis>“ řeklo to plastikové stvoření.</p>

<p><emphasis>„Část mysli vám byla odehrána a uložena. V této chvíli neexistuje způsob, jak se k tomu specifickému úložnému médiu dostat, ale existuje záloha, která postačí. Jste k té záloze připojena, ale nejste v postavení, abyste k ní měla přístup.“</emphasis></p>

<p>Takže jestli <emphasis>tamto </emphasis>byl originál, skutečný Cory Maddox, pak já jsem byla záloha.</p>

<p>Můj Bože! Byla jsem skutečná, nebo jen částí programu? <emphasis>Byla </emphasis>jsem tím, za koho jsem se považovala, nebo „duchem“, za jakého mě považovali <emphasis>oni?</emphasis></p>

<p>Přinutila jsem se jasně uvažovat soustředit se na to, co je tady a teď, a tyhle důležité otázky nechat na později. Skutečností zůstávalo, že jsem představovala výkonnou část Coryho Maddoxe, která měla určitou svobodu jednání a myšlenkovou nezávislost. Mysleli si, že mě pohodlně odklidili z dohledu a nemusí mě brát v úvahu, ale mýlili se.</p>

<p>Měla jsem všechny jeho vzpomínky, které odpovídaly dvěma životům, až do letecké havárie, plus také všechny vzpomínky Riny. Také jsem dosáhla pohyblivosti. Jedinou věcí, kterou jsem <emphasis>neměla </emphasis>a kterou bych měla hrozně ráda, byly vzpomínky, uzavřené v té mužské mysli <emphasis>po </emphasis>havárii, poté, co sem přišel a pracoval.</p>

<p>Dokázala bych samozřejmě sledovat konektory dolů až do samotné Brandovy skřínky, abych informace získala, tak jako to samotná Rina provedla s tím mužem z plastu. Ale kdybych to vůbec dokázala udělat, něco takového bych raději nezkoušela v době, kdy většina podezřelých a mých nejhorších nepřátel sedí tři metry od Coryho těla, spočívajícího v jednotce pro podporu životních funkcí. Získávali přitom stejný energetický náboj jako já a všichni byli hezky připojeni do systému. Já jsem do něj připojena nebyla.</p>

<p>Zatím bylo lepší, že nevědí o mé existenci. Zatím ne.</p>

<p>Pokračovala jsem v prohlídce okolí a našla jsem Angel, která byla vzhůru a ječela. Zdravotní sestra se ji snažila ukonejšit, i když bylo jasné, že má hlad. Bylo zřejmé, že bez osvětlení by se Angel nemohla dostat ke mně dolů, přinejmenším dokud všechno neopraví a nejspíš taky nevymění pár set žárovek. Ta sestra mě rozzuřila, protože se mi zdála hrozně bezcitná. <emphasis>Použij instantní mléko z ledničky! </emphasis>Zaječela jsem na ni mentálně, protože jsem věděla, že mě „podojili“ odsávačkou na mateřské mléko pro právě takový stav nouze.</p>

<p>Zarazila se a mírně se kolébala dopředu a dozadu, jako kdyby ji postihlo nějaké kouzlo, vyvolávající závrať. Pak se otočila skoro jako robot, vyšla při nouzovém osvětlení ven a došla do lékařských laboratoří, které byly osvětleny vlastním záložním zdrojem. Otevřela malou ledničku a vytáhla jednu připravenou láhev. Otočila se a vydala se s ní zpět. Opět jsem ji šlehla vším, co ve mně bylo, tedy vlastně mým vědomím. <emphasis>Nejdříve ho ohřej, idiotko! A vyzkoušej ho, aby ses ujistila, že má správnou teplotu, než ho dáš dítěti!</emphasis></p>

<p>Na ošetřovatelce se projevila stejná reakce, a pak pokračovala tím, co jsem jí právě řekla.</p>

<p>Názor jsem nezměnila, ale začínala jsem vidět praktickou stránku Alova záměru stát se Bohem.</p>

<p><emphasis>Vsadím deset ku jedné, že by to ani v nejmenším nefungovalo u Ala a ostatních, </emphasis>pomyslela jsem si, i když mě pokoušelo, abych se o tom přesvědčila. „Upravit program za chodu“ byla Alova práce, a přesně to jsem dělala.</p>

<p>Nechtěla jsem to však riskovat na žádném z těch dole. Když uvážíme můj nečekaný objev, že nejsem přesně tím, za koho jsem se považovala, bylo pravděpodobnější, že jsem zranitelná <emphasis>já </emphasis>a ne <emphasis>oni.</emphasis></p>

<p>O něčem takovém jsem moc nechtěla přemýšlet, alespoň prozatím ne.</p>

<p>Najednou mě napadlo, že mé fyzické tělo je stále na té chodbě a že to duchovní shromáždění musí dříve nebo později skončit. Zjistila jsem to, co mě nejvíc zajímalo. Teď byl čas se vrátit zpět a zase hrát hloupou ženskou.</p>

<p>Dolů jsem se dostala včas. Došlo mi, že shromáždění neskončí, dokud je vypnutý proud, a že stále pokračuje. Vstala jsem, zkontrolovala okolí, a pak jsem se vydala zpátky do své domovské vězeňské místnosti. Teď nebylo moc pravděpodobné, že ve tmě zakopnu. Výborně jsem viděla v záři té zelenavé energie, kterou nejspíš neviděl nikdo z těch, kteří se nalézali <emphasis>přede mnou.</emphasis></p>

<p>Najednou jsem narazila na dva uniformované dělníky, kteří spravovali stropní osvětlení v chodbě a nastavovali ty roztomilé malé monitorovací kamery. Nebylo možné je obejít. Proto jsem se soustředila a v zásadě jsem jim řekla: <emphasis>„Neuvidíte nahou ženu, která kolem vás projde. Budete ji zcela ignorovat.“ </emphasis>A oni to udělali!</p>

<p>Být neviditelnou bylo skoro tak legrační jako být Bohem.</p>

<p>Najednou mě napadlo, že teď mám příležitost, která se už nemusí opakovat. Když jsou všichni z <emphasis>nich </emphasis>dole a já mám moc ovlivňovat ostatní, mohla bych odsud snadno odejít, dokud ještě všechno spravují, bez ohledu na vrčící malé kamery a strážné všude kolem.</p>

<p>Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to pokoušelo. Mohlo se to pokazit jedině v případě, že by dole vypnuli energii. K tomu dojít mohlo. Ale kdyby to udělali, v té místnosti byla tma a já jsem hledala pomoc, ne?</p>

<p>Přestože jsem měla pocit, že najednou můžou všechno vypnout a v jakémkoli okamžiku selžu, posbírala jsem všechnu odvahu a zamířila rovnou nahoru a přes budovu k ošetřovně. V těch místech už většinou opět měli osvětlení a kamery, ale já jsem jednoduše – čerpáním energie, která byla všude kolem mě – všem zabránila, aby mě zpozorovali. Dokonce jsem se viděla na jednom monitoru, jak procházím přímo před mohutným strážným, aniž by jakkoliv zareagoval. Nebyla jsem si jistá, jestli se to líbilo mému egu, ale pocitu bezpečí určitě.</p>

<p>Angel byla vzhůru, ale jen se rozhlížela kolem sebe, když jsem tam dorazila. Dala jsem dohromady většinu věcí, které jsem potřebovala, a našla jsem látkový batoh pro první pomoc, který mohl sloužit jako šikovné příruční zavazadlo na plenky. Byla jsem téměř připravená k odchodu, když mi najednou došlo, že bez ohledu na všechno ostatní jsem stále zcela nahá a že na sebe budu ve stanfordském kampusu nejspíš přitahovat pozornost, natož mimo něj. Nepodařilo se mi najít žádné boty, které by mi padly, ale v jedné skříni bylo bílé oblečení pro ošetřovatelku, které mohlo splnit účel. Nebyla jsem příliš nadšená, že na sobě budu mít jasně bílou uniformu, ale měla by stačit, dokud ji nedokážu nahradit něčím pohodlnějším a méně nápadným.</p>

<p>Stanoviště ochranky se mi hodilo kvůli několika věcem. Seržant u stolku měl ve své peněžence peníze a bez protestu mí je odevzdal – asi čtyřicet dolaru. Nebylo to moc, ale lepší než nic – a taky nějaké klíčky.</p>

<p>Pevně jsem držela dítě a vyšla ven. Teď, odpoledne, bylo v oblasti Zálivu chladno, zima však nebyla. Betonový chodník mě studil do bosých nohou jako led, ale jinak to nebylo těžké. Ukázalo se, že klíčky patří ke starému pickupu, ale ten v dané chvíli také mohl stačit. První věc, kterou jsem chtěla udělat, byla <emphasis>vypadnout odsud </emphasis>tak daleko, jak dokážu, dříve než si všimnou, kdo schází.</p>

<p>Když jsem odjížděla a zamířila na jih, najednou mi došlo, že jsem naprosto osamělá, a že daleko utéct je téměř nemožné pro někoho, kdo vypadá jako já a má navíc dítě. Jak se za mnou vytrácely všechny stopy té mocné energie a znovu jsem se stávala obyčejnou Kori, začínala jsem chápat, jak beznadějné to bude.</p>

<p>Přesto jsem to musela zkusit. Prostě musela.</p>

<p>Když jsem dorazila do San José a dosud za mnou nebyla spousta blikajících červených světel, přejela jsem se na druhou stranu a zamířila po východním pobřeží na sever, směrem k Oaklandu. Mohli si to samozřejmě také domyslet, ale možná, jen možná, před nimi dokážu zůstat dostatečně dlouho jeden krok napřed.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 8</strong></p>

<p><strong>VČELÍ KRÁLOVNA</strong></p>

<p>Jak byste vysvětlili dvěma narkomankám, profesionálním dívkám na telefon, že jste právě utekli ze zajetí, kde vás drželo několik osob patřících ke skupině nesmrtelných superlidí, kteří se snaží najít způsob, jak se stát bohy?</p>

<p>Jo, ani já jsem to nedokázala. <emphasis>Tak </emphasis>chytrý není nikdo.</p>

<p>Ani to nebyly takové ty děvky se zlatým srdcem, jaké vidíte v televizi a ve filmech. Tahle dvojice nebyla zblízka tak romantická, když jste viděli jejich bezútěšnou každodenní existenci a zjistili, do jaké míry jsou spíše majetkem než lidmi pro ty, kteří stojí nad nimi. Neměla jsem žádné iluze, že by mě za přiměřenou cenu neprodaly. Přesto, když si nemohly ohřát vlastní polívčičku nebo si to alespoň myslely, dokázaly být stejně přátelské a vstřícné jako kdokoliv jiný. Co bylo stejně důležité, žily v podsvětí oaklandské společnosti, kde nebyli policajti a takoví federálové, které mohl Al použít, vůbec vítáni.</p>

<p>Zavolala jsem jim z veřejného automatu, vzdáleného několik domovních bloku od mého bytu. Věděla jsem, že už jsem se dodávky měla dávno zbavit, ale zatím byla vším, co jsem měla.</p>

<p>Marlene byla smutná a soucítila se mnou, když jsem jí popsala svou neutěšenou situaci. Tedy, že sebrali mého manžela, protože ho podezřívali, že porušil bezpečnostní opatření. Pak mě unesli s dítětem a hlídali mě, aby ho přiměli mluvit. Utekla jsem, když došlo k výpadku elektřiny, a ukradla jsem náklaďák. Byla jsem však na útěku s dítětem a Rick byl pravděpodobně mrtvý. Tahle historka alespoň natolik souhlasila s fakty, aby se jí dalo věřit. Kromě toho, jako u všech ostatních lidí, byly názory Marlene a Beth na vládu určitě do značné míry ovlivněny televizí.</p>

<p>„Zůstaň zrovna tam, kde jsi, miláčku.“ řekla mi Marlene. „Hned tam dorazíme!“</p>

<p>Měla jsem dostatečný smysl pro realitu, abych se pro jistotu neukazovala, hned jak se objevily, ale všechno se zdálo být v pořádku.</p>

<p>Tvořily zajímavou dvojicí. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli je mezi nimi něco sexuálního, ale do značné míry se chovaly jako pár, i když podivný. Marlene byla bývalá exotická tanečnice, vysoká a nohatá, s lehce nahnědlou pokožkou a nápadně exotickými západoafrickými rysy, kombinovanými s rovnými, ale bujnými černými vlasy. Betli byla malá, hubená, ale slušně tvarovaná, s ohnivě rusými vlasy a zelenýma očima. Něco v jejím vzhledu a řeči napovídalo, že má africké, nebo možná mexické předky. Dalo se to těžko poznat. Blížily se ke třicítce, ale už vykazovaly známky předčasného stárnutí a opotřebování. Stále však vypadaly dost dobře na to, aby vykonávaly svou práci.</p>

<p>Zdálo se, že je můj vzhled opravdu šokoval, ale stejně dokázaly cukrovat a dělat opičky na Angel. Bylo příjemné je vidět.</p>

<p>Marlene pohlédla na náklaďák a pak na Beth. „Vezmi si klíčky, přejeď s ním třeba do San Franciska a někde ho zaparkuj. Vrať se zpátky domu metrem a taxíkem. Já ji vezmu k Billie. Není to nic skvělého, zvláště pro dítě, ale prozatím to bude stačit.“</p>

<p>Beth přikývla a brzo s náklaďákem odjela. Doufala jsem, že se ho dokáže zbavit dřív, než někdo zjistí, že je to ukradené auto.</p>

<p>Ukázalo se, že Billie je zchátralý noční klub v nijak skvělé části města. Jako většina takových podniku měl vzadu a ve vyšších patrech „pokoje“, které mu umožňovaly výnosné neoficiální aktivity. Vládla tu také úplná tma a já jsem zářila jako reflektor v temné noci. Bylo však ještě brzo, neměli mnoho zákazníku a nic zvláštního se tu nedělo. Dokázaly jsme projít docela nepozorovaně, až na mé paranoidní podezření, že mě všechny oči sledují.</p>

<p>Billie odpovídala stereotypu těch madam po přechodu, které se stále oblékají a líčí, jako by jim bylo dvacet a jako by byly v největším rozpuku, i když v jejím případě byl zřejmě mejkap nanášen zednickou lžící. Přesto znala postup, jak někoho skrývat před zrakem a myslí policajtů. Na rozdíl od Marlene, která měla přízvuk jako místní, mluvila Billie tak, jako kdyby kdysi začínala někde v New Orleansu.</p>

<p>„Jasně. Žádnej problém. Jediná vobtíž, kterou máme, je spousta rámusu, jakmile pojedem – v takovejchhle podnikách už není ticho – a držet tě mimo dohled většiny lidí, dokud ti nenajdeme ňáký lepší místo.“ Billie se obrátila na Marlene. „Vernonovi se to ale taky nebude líbit, jestli se vo ní doví.“</p>

<p>Marlene přikývla a já jsem pochopila, že Vernon je buď pasák, nebo šéf, který vlastní tenhle podnik a pravděpodobně spoustu dalších.</p>

<p>„Pokusím se ji odsud dostat co nejdřív,“ ujistila děvka starou madam. „Musím zavolat pár lidem. Musí úplně zmizet z oblasti Zálivu, a rychle. Honí jí celá ta zatracená CIA! Stejně bude docela sranda vidět, jak tady v okolí ty bílí agenti něco zkoušejí!“</p>

<p>Marlene mě objala. „Jen tu prostě zůstaň a věř Billie.“ řekla mi. „Vím, že zrovna teď je to jen výměna jednoho vězení za druhé, ale nebude to trvat dlouho. Nejvýš den nebo dva. Už mě něco napadlo.“</p>

<p>Cítila jsem se nesvá, že mě tam nechaly, ale určitě to bylo lepší než cokoliv, co jsem v té chvíli dokázala vymyslet. Alespoň mě tu nehlídaly stráže.</p>

<p>Billie přišla blíž, pohlédla na Angel a na kratičký okamžik jste mohli vidět za tou neuvěřitelně koženou tváří a hrubými mravy všechny možnosti, které kdysi měla, veškerou lítost a zkažený život, se kterým se musela vyrovnat. „Je to strašně, strašně dlouho, co sem měla ve svým domě dítě.“ vzdychla. Pak se zase ovládla. „Oukej, zůstaň tu a prostě odpočívej. Řeknu Albertovi, aby ti vzadu něco narychlo udělal na grilu. Potřebuje to dítě něco? Mlíko? Dětskou výživu?“</p>

<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, díky. Já bych uvítala něco jako hamburger nebo prostě jen pečivo a ovoce nebo něco podobného, ale ona se stále živí u mne.“</p>

<p>Billie se krátce zasmála. „Uvidíme, jestli pro tebe dokážu schrastit trochu lepší vohoz, než máš na sobě. Schováme tě nejlíp, jak dokážem, ale kolem je to víc než trochu nebezpečný. Tak se nikde neukazuj, jen se schovej a my všechno zařídíme.“ Skoro jsem jí věřila.</p>

<p><emphasis>Nebyl </emphasis>to příjemný večer nebo taková noc, jakou bych si přála. Bylo tu dost hlučno, takže si alespoň nikdo nevšiml občasného pláče, ale zábava pokračovala dlouho do noci, se spoustou hudby, křiku a všeho. Dokonce i poté, co zavřeli putyku, používali hořejšek pro dodatečné a výnosnější aktivity. Zahrnovaly nejen prostituci, ale měla jsem podezření, že i pořádné drogové flámy. Tenhle podnik patřil natolik k podsvětí, jak se jen dalo. Vůbec jsem se nevyspala, dokud nebylo skoro ráno.</p>

<p>Odpoledne mi Marlene přinesla přijatelné šaty mé velikosti. Díky nim jsem se cítila mnohem lépe, i když přišla také s novinkami, které tak dobré nebyly.</p>

<p>„Samozřejmě byli kolem,“ řekla mi. „Obšancovali celej obytnej blok, a když jsem zvedla telefon, jako by se ozvala dvě cvaknutí.“</p>

<p>Pocítila jsem mírnou paniku. „Možná, že tě sem sledovali!“ Usmála se. „<emphasis>Tolik </emphasis>mě zas nepodceňuj! Mimochodem, ti chlápci tam ční jako bolavý palec. Dokonce i ti černí vypadají, jako kdyby zrovna vylezli z nějaký fabriky na policajty. Myslím, že nevědí ani prd o tom, kde jsi, jenom hlídají všechny místa, kde bys <emphasis>mohla </emphasis>být. Musíme tě odsud dnes večer dostat, dokud se to dole nerozjede na plný koule. Můj přítel, který se jmenuje Jonny T., tě vyvede zadem a odveze na východ do Rena. Je tam pár klubů, kterým se hodí výpomoc – obsluha u stolu, rozvoz nebo podobný kraviny. Mají privátní zařízení pečující o děti, abys mohla pracovat. Je to nejlepší, co pro tebe teď můžeme udělat.“</p>

<p>Políbila jsem ji. „Je to víc, než jsem měla právo očekávat. Jsem ti dlužná. Marlene. Všem jsem vám dlužná.“</p>

<p>„Jen buď připravená kolem půlnoci. Jonny taky není špatnej chlap. Neušije na tebe žádnou boudu, ani se nebude vyptávat. Je zvyklej dostávat z města lidi, který potřebujou vypadnout.“</p>

<p>Teď, když se něco dělo, jsem začala pociťovat vzrušení. Dokonce jsem měla pocit, že by se mi mohlo podařit Alovi uniknout, jako posledně. Kdybych dokázala najít Zajíce Březňáka nebo někoho, kdo stál proti ústavu, spojila bych se s ním, ale zrovna teď jsem o velký boj nestála. Chtěla jsem jen dostat sebe a dítě do relativního bezpečí.</p>

<p>Ukázalo se, že to je trochu těžší, než se zdálo.</p>

<p>V době, kdy se to dole v klubu začínalo rozbíhat, jsem byla připravená. Neměla jsem zrovna moc zavazadel, jenom šaty, které mi přinesli, Angel v pokrývce a zásoby v improvizovaném batohu na plenky. Malé hodiny na poličce v pokoji ukazovaly skoro půlnoc, když jsem uslyšela, jak se k nám chodbou blíží hlučné hlasy. Zněly spíš hrozivě než uklidňujícím dojmem. Nevěděla jsem, co se děje, ale byla jsem si vědomá, že nemám kudy utéct a že tohle asi nebude Jonny T.</p>

<p>Tiše jsem se modlila, aby nás ten dotyčný, ať už to je kdokoliv, minul. Dveře se však náhle otevřely a dovnitř vešel veliký, drsně vyhlížející černoch, oblečený do obleku na míru a s vázankou. Měl rysy jako vytesané z kamene někým, kdo neměl moc rád lidi, a prohlédl si mě tak, jako si kritický zákazník prohlíží kus masa.</p>

<p>„Tak ty jsi ta mrcha, kterou hledá vláda.“ řekl po chvíli. Hlas měl mimořádně hluboký, hladký a překvapivě školený na někoho, kdo dělá podobné špinavé obchody. „Jeden z mých lidí mi zavolal a řekl mi, že tu jsi.“</p>

<p>Vypadal zatraceně hrozivě, i když tam jen stál, ale napadlo mě, že pouze ukázka odvahy, jakkoliv falešná, má nějakou šanci u něj zabrat.</p>

<p>„Nemyslím, že se známe.“ odpověděla jsem.</p>

<p>Věnoval mi lhostejný úšklebek „Jmenuji se Vernon Hitchcock. Vlastním tuhle putyku a pár tuctu dalších. V jistém smyslu jste mým hostem, i když si nevzpomínám, že bych vás pozval. Personál začíná být v současné době velmi drzý. Musím si o tom s nimi promluvit.“</p>

<p>„Zrovna čekám na odvoz, abych nadobro odjela.“ řekla jsem mu.</p>

<p>Zavrtěl hlavou. „Takhle to nepůjde. Já jsem vás nepozval, takže tu jste ze své svobodné vůle, ať už se tu skrýváte, nebo ne. Kdokoliv, kdo jednou vstoupí na mé – panství, podléhá mým přáním a zájmům.“</p>

<p>„Vy jste to neslyšel?“ odpověděla jsem a snažila jsem se, abych se nezlomila nebo netřásla. „V této zemi je otroctví zakázáno.“</p>

<p>Tiše se zasmál. „Opravdu. Alespoň ve smyslu práva, co se týče rasy, vyznání a barvy pleti. Já sám jsem liberál. Věřím, že každý může být vlastněn každým. Zrovna teď se zdá, že máte na výběr mezi lidmi od vlády a mnou. Teď mi řekněte, proč vás chtějí?“</p>

<p>Jen jsem na něj zírala.</p>

<p>Náhle a neočekávaně šlehl paží a tvrdě mě udeřil ze strany do obličeje. Úder mě srazil dozadu na podlahu. Chytila jsem se postele, abych se podržela, ale nevstala jsem. Pořádně to <emphasis>bolelo</emphasis>!</p>

<p>„Nerad se ptám víc než jednou.“ řekl zlověstně.</p>

<p>Zavrtěla jsem hlavou, snažila jsem si uspořádat myšlenky a mnula si čelist. „Nerozuměl byste tomu.“ řekla jsem mu. „Já to taky nechápu. Oni <emphasis>nechtějí </emphasis>mě. Kvůli něčemu chtějí mého manžela. Já jsem jen jejich návnada.“</p>

<p>Přikývl. „Došlo mi, že se jedná o něco takového. To je ale špatné. Pokud byste pro ně měla skutečnou cenu, mohl bych z toho kapku těžit.“ Otočil se a pohlédl na Angel, která vydávala náhodné dětské zvuky. Sáhl dolů a zvedl ji. Podařilo se mi rychle vstát.</p>

<p>„Nechtě ji na pokoji!“</p>

<p>Zamračil se na mě. „Vezmi si své věci! Já si nechám tenhle tvůj vzácný balíček. Bude tak bezpečná, jako by byla ve tvých rukou, tak dlouho, dokud budeš dělat <emphasis>přesně </emphasis>to, co se ti řekne. Už žádné drzosti a žádné odmlouvání. Při tom se přestávám ovládat.“</p>

<p>Pochopila jsem ho dokonale. V hlase měl něco, co mi napovědělo, že udělá téměř cokoliv, pokud bude mít pocit, že to prospěje jeho účelům. Nakonec jsem prostě jen vyměnila pány, a oba byli zrůdami.</p>

<p>Vyvedl mě ven, dolů po zadním schodišti, kudy jsem chtěla odejít s Jonnym T., a dozadu do uličky. Čekal tam mohutný muž v černém obleku s tmavými brýlemi, kouřil cigaretu a opíral se o bok krémové zbarvené limuzíny. Když nás spatřil, odhodil cigaretu, obešel auto a otevřel dveře. Vernon Hitchcock podal dítě tomu velkému muži, pořádně překvapenému, a řekl: „Ulož dítě bezpečně vpředu, a hezky pomalu a klidně jeď. Zatažené záclonky, aby nás vzadu nikdo nerušil, rozumíš?“</p>

<p>Muž přikývl, ale tvářil se nejistě. „Pro dítě nemám autosedačku, ani nic jiného.“</p>

<p>„Udělej, co můžeš, a prudce nezastavuj. Pojedeme do domu, ale dej si na čas. Postup znáš.“</p>

<p>Muž přikývl. I když mi tohle uspořádání bylo hrozně nepříjemné, nemohla jsem s ním moc udělat.</p>

<p>„Vlez si dozadu.“ přikázal Hitchcock a já jsem naposledy pohlédla na Angel, kterou dávali dopředu, a udělala jsem, co mi řekl. Co mi zbývalo?</p>

<p>Hitchcock nastoupil a zavřel dveře. Byla to docela luxusní limuzína se spoustou místa, s vestavěným barem a s maličkou televizí. Uprostřed byla kožešinami vystlaná plocha a po stranách přepychová sedadla pro jednoho.</p>

<p>„Teď, ty čubko, si objasníme pár základních pravidel.“ začal. „Už na mě nebudeš <emphasis>nikdy </emphasis>drzá. Nebudeš se mě <emphasis>nikdy </emphasis>vyptávat nebo mě žádat, abych něco zopakoval. Uděláš, co se ti řekne, až se ti to řekne. Od téhle chvíle tě <emphasis>skutečně </emphasis>vlastním se vším všudy. Tady tě nemůžu použít – je tu moc horká půda – ale existují i jiná místa. Teď si svlékni šaty. Všechno. <emphasis>Hned!</emphasis>“</p>

<p>Očekávala jsem to, ale nebylo to tím snadnější. Co bylo horší, sundal si kalhoty. Toho jsem se bála, ale také jsem to očekávala.</p>

<p>„Teď chci vidět všechno, co máš, celý tvůj arsenál,“ řekl mi. „A chci, abys mě naprosto přesvědčila, že mě miluješ a že je pro tebe každá vteřina potěšením. Při jakémkoliv zaváhání, zvažování, zdráhání nebo když mě přiměješ myslet si, že to možná <emphasis>nechceš, </emphasis>no, pak se můžu šíleně rozzlobit na tu maličkou vpředu. Takže právě od téhle chvíle buď mnohem lepší než dobrá!“</p>

<p>Udělala jsem, co žádal, a víc. V době, kdy jsme dojeli k „domu“, jsem se cítila zmlácená, poškrábaná, vyčerpaná, a jako bych se vyválela v odpadcích. Ve skutečnosti se mé pocity velice blížily šokovému stavu. Stěží jsem uvažovala, byla jsem naprosto bezmocná a osamocená. Chladly mě všechny ty pocity, o kterých nějak víte, že byste je za takových okolností měli, i když vás na ně nic nedokáže připravit. Ale i když tím procházíte ve své představivosti a v nočních můrách kolikrát chcete, nic vás nemůže připravit na skutečnost a ty podrobnosti navíc, kterým byste sami nikdy neuvěřili.</p>

<p>Jako na to, že mě téměř rozdrtil příval viny, ztráty sebevědomí a naprostého sebeobviňování, protože jsem vyvázla. Netěšilo mě to. Cítila jsem se špinavá, lepkavá, pociťovala jsem všechny ty hrozné věci, promísené se zuřivostí, ale dokonce i tak jsem měla dojem, že jsem zradila Ricka. Angel a polovinu lidské rasy. Hitchcock byl skutečný expert v tom, jak lidi rychle zlomit, a zlomil mě tak, jak to Al nikdy nedokázal.</p>

<p>Vern Hitchcock nežertoval, když říkal, že dává všem stejnou pracovní příležitost. Mezi těmi několika ženami, které pracovaly, žily nebo dělaly cokoliv jiného v jeho velice luxusním domě nahoře v kopcích, byly bělošky, černošky a orientálky. Nemohla jsem přijít na to, proč se obešel bez indiánky.</p>

<p>Všechny byly hezčí než já, víc sexy a mladší. Nic z toho mi nepomohlo, abych se cítila o něco lépe. I tak jste mohli poznat podle jejich očí, že jsou uvnitř naprosto zlomené, dávno předtím, než jsem vůbec věděla, že jejich boss existuje. Věděla jsem, že mé oči mají stejný výraz.</p>

<p>Protože mi vyhrožoval, i když jsem ve skutečnosti nemusela projít stejnou zkušeností jako ony, pochopila jsem. Hitchcock byl muž s velkými choutkami, který rád lámal lidi sám, když na to měl čas. Ty ženy, které mohly hrát roli v některých jeho činnostech, zvláště pokud měly být v jeho blízkosti, když byl zranitelný, tak jako ve svém domě, vozil do „mužských klubů“ v okolí, do bezpečných domů, kde pracovali a občas žili různí muži z jeho organizace. Pak následovala nepřetržitá série skupinových zneužití, bez možnosti se vzpamatovat a očistit, dokud nebyly myšlenky, vůle a ego naprosto vymýceny. V době, kdy takový proces skončil, jim toho mentálně nezůstalo ani tolik, aby se chtěly samy zabít. Prostě jen pokračovaly…</p>

<p>Nebyla jsem tak zlomená, jak jsem myslela, i když všechno, co jsem řekla o tom, jak jsem na sebe pohlížela, byla pravda. Objevila jsem, že v sobě stále mám zuřivost, spalující, hořící nenávist k Vernu Hitchcockovi a jeho poskokům, jakou jsem nikdy k nikomu nebo ničemu necítila, dokonce ani k těm v ústavu.</p>

<p>Pokud tohle všechno byla virtuální realita a všichni lidé byli jednoduše dokonalým programy v rámci většího naprogramovaného kontextu, pak ten, kdo tohle dovolil, byl více než nemocný. Byl to ďábel.</p>

<p>Angel poskytla Hitchcockovi dostatečný nátlakový prostředek, takže se nenamáhal, aby mě úplně zpracoval. Přesto mi přidělil práci v domě. Nebyla jsem tam jako domácí sexuální objekt. K tomu by byl potřebný jiný program virtuální reality, zejména když vezmeme v úvahu ostatní dívky, které tam byly. Na druhé straně měl dům s dvaceti pokoji, postavený na úbočí kopce, minimálně deset stálých obyvatelů a patřil k němu pozemek o rozloze několika akrů, oplocený a zarostlý stromy. Byl zapotřebí značně rozsáhlý personál, aby v domě uklízel, udržoval ho a zabezpečoval základní potřeby jeho obyvatelů.</p>

<p>V podstatě jsem byla pouze další služkou, dokud pán domu nerozhodne, co se mnou udělá.</p>

<p>Jen se nemylte. V tak velkém domě se jednalo o nepřetržitou práci. Vždy tam byli muži z ochranky nebo občas přicházel sám Hitchcock a kontroloval nás. Jestli jen jediná věc chyběla nebo nebyla na svém místě, pokud našel škrábanec nebo kolečko od pití, na cokoliv si vzpomenete, mohlo to být ponižující i bolestivé. Stále nás drželi pod tlakem a samozřejmě, pokud se některý z těch mužů rozhodl něco udělat, například vás chytit a sáhnout si nebo vyzkoušet, že možná potmě nejste tak špatná, museli jste se podvolit.</p>

<p>To, že jsem byla služka, mi na druhé straně poskytlo přístup téměř do celého domu.</p>

<p>Největším odhalením pro mě byla velká pracovna s krbem, plyšovými koberci, tropickými rybkami a vším ostatním, která mě mimořádně vyvedla z míry. Na jedné stěně visela všechna Vernonova osvědčení o tom, čeho dosáhl, společně s různými fotografiemi. Na vysoké hrál fotbal a nestal se profesionálem jen kvůli nějakým vleklým zraněním. Kromě jiného měl akademickou hodnost v oboru politických věd a podle dalších podkladu byl členem městské rady v Oaklandu. Dvě funkční období strávil v zákonodárném sboru v Sacramentu, měl spoustu přátel ve vysokých politických kruzích a také v charitě. Vzhledem k tomu jste se divili, jak může být někdo s tím vším uvnitř tak hrozně ďábelský. Působilo to téměř takovým dojmem, jako by existovali dva.</p>

<p>Naneštěstí jsme viděly pouze jeho zlé dvojče. Když měl špatnou náladu, začala jsem tak o něm uvažovat.</p>

<p>Bylo ale skutečností, že se doma tolik nezdržoval, takže to spíš probíhalo tak, že na nás dělali ramena mužští členové personálu. Dokonce, i když nebylo pochyb o tom, že někteří z těch chlápků jsou zabijáci nebo něco horšího, nějak mě ani ostatní dívky neděsili tolik jako Vern, zvláště když se všichni ti tvrdí hoši báli Verna stejně jako my.</p>

<p>Nemylte se – měla jsem jediný důvod, proč jsem tu zůstávala a dosud byla naživu – chtěla jsem uniknout kvůli Angel. Vyrůstat v téhle atmosféře pro ni nebude žádný piknik, ale kdybych tu měla prožít zbytek svého života, bylo by to i pro mě stejně dobré, jako být mrtvá. I kdyby mě to stálo život, chystala jsem se ji dostat nadobro z jejich spáru. Skutečně jsem nechtěla přežít o nic déle. K čertu, všechny a všechno jsem zradila a neudělala jsem vůbec nic dobrého. Nechtěla jsem, abych se po tomhle musela setkat s Rickem, a pokud projdu reinkarnací, raději bych si tento život nepamatovala.</p>

<p>Po několika měsících v domě se však mé problémy nevyřešily, naopak vzrůstaly. Chápejte, i když jsem nebyla v tak totálně mizerném psychickém stavu abych zapomněla, jakou novinku jsem původně jela sdělit sestře Ritě, tvrdě jsem se to snažila vyloučit ze svých myšlenek a předstírat, že to nebylo skutečné.</p>

<p>Teď ale začínalo být nemožné skrývat skutečnost, že jsem těhotná, před ostatními nebo před sebou. Dokonce i v tomhle stádiu jsem prosila, abych mohla jít na potrat, i když by ohrozil můj život. To poslední, co jsem si dokázala představit, bylo, že se budu ve svém postavení starat o <emphasis>dvě </emphasis>děti, a zejména, že svěřím další dítě do rukou takových lidí. Hitchcock byl ale neoblomně proti.</p>

<p>Uvědomila jsem si, že si myslí, že to dítě je jeho.</p>

<p>Věděla jsem, že je Rickovo, ale to mohlo být jasné po několika měsících, až se dítě narodí. Do té doby jsem se o tom s Vernonem nemohla přít. Nebylo s ním možné diskutovat nebo se přít téměř o ničem. Mimochodem, těhotenství mi poskytlo trochu času. Tolik na mě netlačili a ubyla mi práce. Doufala jsem, že se kdykoliv ve zbývajícím čase může něco mimořádného stát.</p>

<p>O dva týdny později přijela skupina expertů z velké společnosti a nainstalovala v domě a na jeho pozemku bezpečnostní a komunikační systém, řízený počítačem. Zařízení bylo velké a neohrabané ve srovnám s tím, na co jsem byla zvyklá, ale používalo X Windows pod berkeleyským Unixem. Ten systém jsem znala docela dobře a tady samozřejmě nikdo netušil, že bych ho mohla znát. Jak bych mohla? Oficiálně jsem neměla téměř žádné vzdělání a Unix byl každopádně prostředím tak nepřátelským k uživateli, že počítače měly díky němu špatnou pověst, dokonce i když rozhraní X Windows působilo docela příjemně. Kromě toho všichni vědí, že děvčata nedokážou programovat nebo že nerozumí matematice, ne?</p>

<p>Jako většina bezpečnostních systémů nebyl v hloubi domu a pozemku tolik zabezpečený. Nebyl k tomu navržen. Navrhli ho tak, aby zabránil v přístupu lidem, kteří tam nepatřili, aby nabídl místní a dálkovou ochranu a dokonce i částečné ovládání základních funkcí v domácnosti. Byl propojen s promyšleným systémem senzorů, do kterého by se Al pravděpodobně zamiloval, a vytvořil působivou mřížku, přes kterou se nemohlo doslova nic dostat dovnitř nebo ven. Cokoliv, co by ji narušilo, by uvědomilo místní bezpečnostní službu, sdělilo jim, kde přesně se někdo vkrádá dovnitř, a také by přivolalo posily. Jádro systému bylo v suterénu ve skříni minipočítače. O ní se předpokládalo, že v zásadě nevyžaduje údržbu. Stráže sledovaly panely mřížky, monitory a terminály, ale počítač samotný neopatroval nikdo.</p>

<p>Trvalo mi tři noci, kdy jsem se vkrádala dovnitř a pohrávala jsem si s tím, než jsem přiměla řádkovou tiskárnu vytisknout mechanické operační kódy pro celou mřížku. Trvalo mi další den nebo dva, než jsem prozkoumala rozsáhlý výpis a než jsem vyhmátla jemné rozdíly mezi stávajícím V-systémem a tím, který jsem znala kdysi dávno. Také jsem si v mozku opět obnovila znalosti z dávné minulosti.</p>

<p>Skutečností bylo, že subjektivně uplynula hrozně dlouhá doba, co jsem se dotkla počítače, nebo co jsem s nějakým počítačem cokoliv dělala, třeba se alespoň dostala do adresáře. Proto mi trvalo asi týden, než jsem systém dostatečně rozluštila a měla pocit, že ho ovládám. Cítila jsem jistotu, že bych dokázala snadno vymyslet podprogramy, které by se daly přidat do programu a umožnily by někomu, kdo by je znal a měl něco tak jednoduchého jako jsou hodinky, projít doslova všem na očích z ulice rovnou nahoru a předním vchodem dovnitř, aniž by ho řídící pulty strážných zachytily. Nasměrování, které se vyhýbalo jednoduchým černobílým kamerám, nebylo o moc obtížnější. Vždycky existovala možnost, že udělám v programu chyby, a neměla jsem to jak vyzkoušet, ale dost jsem si důvěřovala.</p>

<p>Samozřejmě to také znamenalo, že můžu zrovna tak snadno naprogramovat sekvenci pro někoho, kdo by izolovaný prostor <emphasis>opouštěl</emphasis>. Skutečnou otázkou, tou, kterou jsem si nepoložila, když jsem před několika měsíci opustila ústav, bylo: Co potom?</p>

<p>Oukej, takže pokud bych dokázala nést Angel a ona zůstala dost potichu, mohla bych vyjít nebo se dokolébat na ulici. Pak bych se ocitla v obytné části Oaklandu pro bohaté lidé. I kdybych ušla několik domovních bloků, stejně bych se celkem nikam nedostala. Když jsem neměla peníze, nemohla jsem použít autobus, taxík, podzemku nebo cokoliv jiného, ani si pronajmout pokoj. A dokonce, i kdybych dokázala najít nějaké peníze, postrádali by mě krátce po východu slunce. Zcela jistě bych nedokázala být nenápadná. Nebylo třeba žádné zvláštní představivosti, abych si domyslela, co by se mi stalo, kdyby mě Hitchcock chytil.</p>

<p>Při pohledu zpět byl útěk z ústavu pěkně hloupý a přivedl mě do horší situace. Když stanice nabíhala, byla jsem schopná se zapojit do toho, co dělali, aniž by to věděli, a získala jsem tím slušnou dávku energie. Teď – nic.</p>

<p>Jedinou mou možností bylo zvrátit, co jsem udělala, dokud jsem ještě mohla. Spojit se nějak s ústavem a dát jim vědět, kde jsem. Dokonce ani tihle gangsteři by nemohli stát v cestě takové síle, kterou Al dokázal ovládnout, tím jsem si byla jistá.</p>

<p>Problém spočíval v tom, že jsem prostě nemohla zvednout telefon a zavolat. Bylo to nejen zakázané, ale hovor by šel přes boudu bezpečnostní služby. Ve skutečnosti mě napadl jediný výstup, který nepodléhal takovému omezení nebo který by se alespoň nezdál podezřelý obvyklým najatým zabijákům, držícím službu. Byl to modem na bezpečnostním počítačovém systému. Chránila ho jen nejjednodušší bezpečnostní opatření. Programátory, kteří tenhle krám navrhovali, by měli zavřít pro podvod. Modem byl připojen k telefonní lince a náhodně monitorován, aby bylo jisté, že je plně připojený a připravený. Prováděl to jednoduchý podprogram v náhodné smyčce. Připravit záplatu programu, která by vždy podprogramu poskytla správnou odpověď, bylo záležitostí několika desítek řádku kódu vložených na terminálu, odeslaných a uložených. Zbýval jediný problém – bezpečnostní centrum mohlo náhodně prověřovat vzdálená místa a očekávalo stejnou odpověď. Také mohli zavolat dovnitř a stáhnout zprávu celého systému pro každý den. Věc spočívala v tom, že pokud by dostali signál „obsazeno“, předpokládali by, že pracuje jiná rutina. Přešli by na další lokaci a pak znovu volali seznam neúspěšných prověření, který by se zmenšoval. Druhý signál „obsazeno“ by je mohl varovat a mohli by zavolat strážnému, aby provedl kontrolu, ale nepředstavovalo to velký problém.</p>

<p>Nebýt těhotenství, nedokázala bych to udělat. Ve dne nebo v obdobích, kdy naši aktivitu nesledovali, bych neměla dost času, abych na tom pracovala. Také bych to pravděpodobně nemohla dělat, kdyby je vůbec napadlo, že dokážu hláskovat „kočka“ nebo že vím, že svět je kulatý. Byli si však dost jistí, že jsem malá nevědomá coura.</p>

<p>Teprve když jsem uskutečnila svůj první pokus, narazila jsem na překážku. Nepočítala jsem s ni ve svých plánech, ani mě to vůbec nenapadlo.</p>

<p>Neznala jsem žádná telefonní čísla, natož čísla modemu. Nikde v domě, ani kdekoliv, kde bych o tom věděla, nebyly telefonní seznamy stanfordské oblasti. Modem byl napevno připojen do telefonního systému, který byl v tomto světě primitivnější, a také k minipočítači. Nemohla jsem proto prostě použít terminál a spojit se s informacemi o telefonních číslech. Mohla jsem je vytočit, ale mluvili by s tónem modemu.</p>

<p>Byla jsem zdrcená. Tolik jsem pokročila a teď jsem uvázla na mrtvém bodu, protože jsem neměla přístup ke vzdálených informacím…</p>

<p>Trvalo mi několik dní, než jsem si uvědomila, že ve skutečnosti víceméně mám přístup k jednomu hlasovému telefonu. Každý den nechal Vern, než vyrazil na své „objížďky“, pokud byl vůbec doma, vyčistil svou velkou a prostornou limuzínu, vyluxovat, umýt zvenku a zevnitř a na co si vzpomenete. Dvě nebo tři z nás to mohly dělat asi hodinu a půl, možná dvě. Jak už jsem řekla, když jste to čistili, nechtěli jste tam nechat <emphasis>nic</emphasis>, co by ho mohlo podráždit. Kompletní vyčištění vnitřku vysavačem a čističem na koberce mohla reálně provádět jen jedna osoba.</p>

<p>Zadní oddělená část limuzíny byla vybavena telefonem. Viděla jsem ho a viděla jsem, když byl používán. Věděla jsem, že to není pouhý interkom. Na kufru auta byla mobilní anténa a to znamenalo, že hovor neprocházel přes hlavní telefonní centrálu.</p>

<p>Čištění auta byla jedna z prací, které jsem stále rutinně dělala, protože to nebylo něco, co by můj stav znemožňoval.</p>

<p>Takže zatímco dvojice dalších dívek, oblečená v bikinách, střídavě myla a ručně voskovala vnějšek, stříkaly jedna na druhou a věnovaly se tomu, co tu nejnižší vrstvy považovaly za zábavu, já jsem byla uvnitř s vysavačem, čističem koberců a vším ostatním.</p>

<p>Bylo to trochu náročné na nervy. Třikrát nebo čtyřikrát jsem začala bezúspěšně, než se mi podařilo zvednout telefon, zavolal na informace o meziměstských linkách, být vyslechnuta a dostat pár čísel. Ta jsem si musela rychle zapamatovat při řevu čistících přístrojů, ale podařilo se mi je získat. Pak jsem strávila dobrou hodinu a půl tím, že jsem uvnitř všechno dávala perfektně do pořádku a nedělala jsem nic jiného, než že jsem si ta čísla v duchu prozpěvovala stále dokola na známou melodii.</p>

<p>Získala jsem dvě čísla, což byly pravděpodobně přímé linky do ústavu, a třetí na poskytovatele Internetu ve Stanfordu. Cítila jsem, že jedním nebo druhým způsobem mám alespoň šanci dostat zprávu na místo určení.</p>

<p>Nebyla jsem z toho příliš nervózní, ale přes pocit sebedůvěry jsem se bála, že to nevyjde. Z toho, že mě chytnou, jsem takové obavy neměla. Pokud jsem se nenaučila nic jiného, naučila jsem se, jak hloupé může zlo být. Nejděsivější bylo, že šlo svou cestou a nedbalo na to, jestli se mýlí. Al ve všech mých černých vzpomínkách vypadal jako ztělesnění ďábla a kdo ví, možná jím stále je, obří, nesmrtelný, mocný super-Vernon, který hledá cestu, jak se stát Bohem. Ale Vern byl méně pochopitelný, byl spíše silou mimo všechno chápání.</p>

<p>Od té doby, co jsem se dostala k tomuhle povolání, jsem se nikdy nebála smrti, ale vždy mě zarazilo, když došlo na Angel. Teď jsem se s tím vyrovnala a doufala jsem, že mám odvahu to provést. Angel si zasloužila vyrůstat, mít nějaký život, nalézt své možnosti. Pro Ala představovala pouze páku, ducha v dětské podobě, který se narodil duchovi. Bylo ji možné odložit stejně, jako odkládáte zastaralý kód v programu nebo šaty, které už nechcete nebo nepotřebujete. Ale naprosto nic jí nehrozilo a oběma nám to dávalo větší šance než s Vernonem.</p>

<p>Pro Angel by bylo lepší být mrtvá, než aby vyrůstala a znala pouze Vernona a jeho maličké impérium, uzavřené před světem přímo uprostřed města. Je lepší, když nikdy nepozná na vlastní kůži zlo, než aby vyrůstala jako Vernonův majetek.</p>

<p>Proto jsem se v pět ráno, když v domě vládla noc a všichni elektroničtí hlídací psi byli v činnosti, vyplížila z pokoje v západním křídle, který jsem sdílela se třemi dalšími dívkami, a dostala jsem se do suterénu. Poslouchala jsem. Nic jsem neslyšela a tak jsem došla k nepřetržitě zapojenému terminálu, připojenému přímo do minipočítačového serveru.</p>

<p>Vyvolala jsem své privátní zakódované soubory, zprovoznila hlídací podprogramy, které jsem už postupně zkontrolovala, a převzala jsem řízení nad programem terminálu. V jednom hrozném okamžiku jsem byla tak nervózní, že jsem si nedokázala vzpomenout na žádné číslo, ale pak se mi vybavila písnička a mnemonická nápověda. Zkusila jsem první číslo. Cvak. Vytáčení. Zvonění…</p>

<p>Přerušeno. Linka mimo provoz…</p>

<p>Zneklidnilo mě to, tak jsem zkusila druhé číslo a doufala, že jsem je nespletla a nedělala tohle všechno pro nic.</p>

<p>Stejný výsledek.</p>

<p>Dobře, <emphasis>věděla </emphasis>jsem, že internetová linka by měla fungovat. Jednalo se o přístupovou bránu nemocnice k vlastnímu personálu, který byl doma, stejně jako k těm, kteří sloužili.</p>

<p>To samé.</p>

<p><emphasis>Co není v pořádku? Přemýšlej, Kori, přemýšlej! Co k čertu není v pořádku? Špatně vytáčíš? Čísla samotná jsou špatně? Co –?</emphasis></p>

<p>Proč jsem k čertu rovnou nezavolala tu zasranou hlasovou linku z telefonu v autě? <emphasis>Teď přemýšlej! </emphasis>Jo, správně…</p>

<p>Málem jsem propadla panice, když mě náhle odpověď udeřila do tváře. Bylo to tak zřejmé a prosté, jako chyba, že jsem používala volný telefon, ale nezavolala jsem.</p>

<p>Do Stanfordu se volalo meziměstsky. Musela jsem nejdřív vytočit jedničku.</p>

<p>Vědomí, že jsem nějak duševně zhloupla, mě připravilo o spoustu sebejistoty. Rozhodla jsem se, že nebudu riskovat. Vytočila jsem internetovou nemocniční linku, dostala jsem se do základní e-mailové sekce, vytvořila jsem zprávu, která se stále opakovala, a poslala jsem ji k čertu, aby došla všem, co tam měli adresu.</p>

<p>Jak jsem ty adresy mohla znát? Nebyly v žádném z informačních souborů… Skončila jsem, odhlásila jsem se, ale ještě jsem tam několik minut seděla a přemýšlela.</p>

<p>Byla jsem až příliš zběhlá v programovacích technikách, které jsem dlouho nepoužívala, znala jsem tuhle variantu berkeleyského V-systému a DEC mini. Jednala jsem téměř jako dva lidé. Jedním jsem chtěla být, ale stěží jsem o něm věděla. Druhý – to byla hloupá nevzdělaná holka s tlustým zadkem, za kterou mě všichni považovali.</p>

<p>Jak jsem tam seděla, modem náhle ožil. Slyšela jsem, jak reproduktor zapraskal a sledovala jsem, jak se uskutečňuje spojení. S největší pravděpodobností stahují přehled, řekla jsem si, ale přesto jsem pozorovala obrazovku. Cítila jsem se vyčerpaná, prázdná, jako kdyby skončilo něco důležitého. Bylo těžké to vysvětlit. Téměř jako by mě všechno, co ve mně bylo, vedlo k uskutečnění těchto hovoru, a teď, když jsem to udělala, už jsem neměla cíl nebo význam. Dokonce i schopnost programování se zdála být vzdálená, dokonce nepochopitelná, jak to mělo být od začátku. Pokoušela jsem se vzpomenout, jak se mi podařilo zařídit to, co jsem právě udělala. Už jsem to však nechápala. Znalosti se rychle ztrácely a neměla jsem možnost je zadržet.</p>

<p><emphasis>Byla </emphasis>jsem dvěma lidmi. Přinejmenším dvěma. Někdo nebo <emphasis>něco </emphasis>mě nějak naprogramovalo, abych měla znalosti k uskutečnění věci, které jsem udělala, už jsem je však nepotřebovala. Rychle mizely a v téhle chvíli jsem se stávala více Rinou.</p>

<p>Škubla jsem sebou a pomyslela na ty sub-sub – nebo jak se jim říkalo – které jsem já – <emphasis>já! – </emphasis>vytvořila, abych unikla všem těm fantastickým hlídacím programům v tom stroji. Nikdo nemohl vědět, že skončím tady. Nikdo nemohl dopředu vědět, co se stane poté, co odejdu z ústavu. Ale pokud někoho <emphasis>chytrého </emphasis>napadlo, že bych se s nimi mohla potřebovat spojit a třeba použít ty počítače, abych se zachránila, a možná do mě vložil další věci, které jsem zatím nepotřebovala. <emphasis>To </emphasis>by mohlo dávat smysl.</p>

<p>Na obrazovce terminálu rolovala spousta čísel, symbolů a všemožných nesmyslů, které teď pro mě vůbec nic neznamenaly. Sledovala jsem je zblízka a poprvé jsem si uvědomila, jak jsem krátkozraká a nakolik se musím k něčemu přiblížit, abych se to vůbec mohla pokusit přečíst. Tyhle kraviny jsem ale nepřečetla. Možná mi před pouhými pár minutami smysl dávaly, ale teď pro mě byly jako čínština.</p>

<p>I tak mělo to rolování jakýsi hypnotizující účinek. I když to byly nesmysly, nedokázala jsem od nich odtrhnout zrak. Obličejem jsem se dostávala blíž a blíž ke sklu, dokud jsem se ho skutečné nedotkla nosem.</p>

<p>Ozval se slabý praskavý zvuk, takový, který uslyšíte, když se dotknete televize, která byla chvíli zapnutá. Trochu mě to zabrnělo a pak proti mně najednou vyrazil tenký proud zelenavé energie, ne silnější než vlákno příze. Vyskočila jsem a doslova jsem se zvrhla s židlí dozadu, ztratila jsem rovnováhu a upadla na studenou podlahu. Energie tam stále byla. Vypadala trochu jako malá, nezdravě zelená bouře s blesky, trochu jako několik prstů kostlivce, které si pohrávaly v místě mezi mnou a obrazovkou.</p>

<p>Náhle jsem se vyděsila, že mě někdo, kdo hlídá dům, mohl slyšet vykřiknout nebo upadnout. Od schodu jsem však nic neslyšela.</p>

<p>A pak to zelené světlo něco načrtlo a proměnilo ve skutečnost. „Prsty“ podobné bleskům pracovaly ve vzduchu asi půl metni nad betonovou podlahou. Sledovala jsem je se směsicí strachu a fascinace. Vytvořily – no – <emphasis>klobouk </emphasis>nebo něco podobného. Začalo to jako obrys z drátů, skupina spojených třírozměrných čar, které vytvořily obrysy té věci. Ty se pak začaly vyplňovat. Když byl předmět celý, spadl na podlahu a chvíli rachotil.</p>

<p>Ohromeně jsem tam seděla snad minutu nebo dvě a na ten předmět zírala. Pak jsem vstala, přišla k němu a zvedla ho. Vypadal působivě, ale byl lehký jako peříčko. Věděla jsem, co to je: varianta původní bezdrátové helmy s displejem, kterou jsem pomáhala vytvořit v předminulém životě, ale <emphasis>hodně </emphasis>vypilovaná a víc futuristická – a skutečně neodpovídala technologické úrovni tohoto světa.</p>

<p>Řekla jsem. „klobouk“, ale představovalo to něco víc. Na váhu to bylo překvapivě lehké, ale přitom docela silné, vyrobené ze stejných sraček podobných plastu, ve kterých žil ten plastový muž v ústavu a ze kterých byl vytvořen, nebo z něčeho velmi podobného. Celý vnitřek té věci vypadal, jako by ho pokrývaly droboučké jehly – ne ostré, ale s velkou a plochou špičkou. Když jste helmu převrátili vzhůru nohama, vyčnívaly zevnitř asi půl centimetru.</p>

<p>Poznala jsem, o co se jedná. Byla to zatraceně působivá, nová a zdokonalená varianta „mé“ vlastní – tím samozřejmě myslím Coryho Maddoxe – bezdrátové helmy pro virtuální realitu.</p>

<p>No, neměla jsem příliš na výběr. <emphasis>Někdo, </emphasis>kdo věděl mnohem víc než jsem vůbec tušila já, si dal pořádnou práci, aby mi tu věc dodal. Nasadila jsem si ji na hlavu, jehly se spustily a perfektně dosedly na mou nově ozdobenou hlavu. Pak jsem zmáčkla malé klapky na obvodu, abych ji zajistila, a spustila jsem hledí.</p>

<p>Náhle jsem pocítila naprostou dezorientaci. Zdálo se, že svět a všechno v něm mizí. Upadla jsem na podlahu. Virtuální helma byla aktivní, ale vyvolávala u mne mimořádnou dezorientaci a neposkytovala mi obrázky nebo jiné dojmy. Prostě mi jen působila nevolnost a závrať.</p>

<p>Pak se zdálo, jakoby mi explodovalo celé temeno hlavy. Bolest byla skutečná a jsem si jistá, že jsem musela vykřiknout, ale úplně mě to pohltilo. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než abych helmu ze sebe dostala. Šáhla jsem si na hlavu a pokusila jsem se helmu sejmout, ale bylo to téměř takové, jako kdyby tam už žádná nebyla.</p>

<p>Cítila jsem zápach pálících se vlasů a vnímala, jak mě všude kolem dokola obtéká zelená energie. Pak začalo něco, co mi připadalo jako snímání od hlavy k patě. Alespoň to už nebolelo, kromě přetrvávajícího pálení na temeni hlavy.</p>

<p>Když snímání skončilo, vrátil se mi cit. S jistým úsilím se mi podařilo posadit a několikrát se zhluboka nadechnout. Pálení na temeni hlavy ustoupilo a místo toho mě tam začalo chladit. Sáhla jsem si na hlavu, abych se alespoň přesvědčila, jestli jsem došla k nějaké úhoně, a utrpěla jsem opravdu veliký šok.</p>

<p>Hlavu jsem měla naprosto hladkou a bez vlasů. Byla jsem plešatá jako kulečníková koule! Řasy jsem měla, ale ani stopu po vlasech na temeni hlavy. Necítila jsem ani kořínky, vlasové míšky, strniště nebo chloupky. Bylo to, jako kdybych nikdy neměla vlasy. Ale stejně – kde byla ta virtuální helma? Rozhlédla jsem se kolem. Nikde jsem ji neviděla, ale přitom jsem stále cítila energetické propojení, přesně jako kdybych ji měla pořád na hlavě. Přesto mi největší starosti dělala ztráta vlasů.</p>

<p>Věděla jsem, že nejsem žádná kráska, ale hrozně mě to zneklidňovalo, a těžko jsem to mohla vysvětlit. To jsem věděla. Co mi ta bláznivá věc provedla?</p>

<p><emphasis>Co si teď počnu? </emphasis>Lámala jsem si hlavu. Jako v odpověď ta zelené energie prudce zesílila. Stuhy energie se zvedaly z počítače a telefonického připojení a napřimovaly se, tekly do mě povrchem mé nově oholené hlavy a pak ode mne – kam?</p>

<p><emphasis>Kamkoliv chci.</emphasis></p>

<p>„Poslyš! Co tam dole <emphasis>děláš, </emphasis>děvče?“ Užaslé vydechnutí. „Co se ti k čertu stalo s <emphasis>vlasy</emphasis>?“</p>

<p>Překvapeně jsem se otočila a spatřila Charlieho Mombassu – alespoň tak se představil – jak tam stojí a šklebí se na mne. Byl to velký muž, jako všichni strážní, a měl zbraně, které by neváhal použít.</p>

<p>Nejdřív jsem ho uviděla jako skutečného muže, a pak jako obrysovou animaci s dlouhou a složitou popiskou podél okraje. Neměla jsem představu, co dělám, ale jednala jsem instinktivně a také trochu ze strachu.</p>

<p><emphasis>„Dole nikdo není, Charlie,“</emphasis> vyslala jsem k němu a sledovala, jak mu neuvěřitelně tenké úponky energie doručují mé poselství.</p>

<p>Viděla jsem, jak se řada čísel a symbolu při okraji jeho kontur přetáčí jako čísla na losovacím kole. Pak se náhle zastavila. Zamračil se, pohlédl rovnou na mě a řekl: „Děvče, na něco jsem se tě ptal. Co k čertu děláš dole, a kde máš vlasy?“</p>

<p>Špatné číslo. <emphasis>„Opravdu mě miluješ, Charlie. Nemůžeš mě prozradit ani udělat nic, co by mi ublížilo. Ututlej to a na nic se neptej. Nejedná se o žádnou hrozbu. Jen se nad tím znovu zamysli. Nepamatuješ se, že bych kdy měla vlasy, a myslíš, že jsem takhle sexy.“ </emphasis>Zamířil k němu další pramen energie a opět následovalo lehké zaváhání.</p>

<p>„Prosím. Charlie! O nic nejde, Jen si tu hraju. Nemám na to tolik času.“</p>

<p>Zaváhal, pak se usmál, přikývl a řekl: „Oukej, jen pro tentokrát. Ale už si dávej pozor.“ A otočil se, jako by se nic nestalo, vrátil se nahoru a pokračoval v obhlídce.</p>

<p>Něco podobného jsem krátce okusila při svém úniku z ústavu. Teď jsem si však uvědomila, že to není omezené jen na ústav, ale že tu schopnost mám, alespoň prostřednictvím postroje nasazeného na hlavě, právě tady a teď – s jistým omezením. Když jsem říkala Charliemu, že mě nevidí, nefungovalo to, nebyla jsem neviditelná. Když jsem mu sdělila, že mě miluje a že by měl ignorovat, co dělám, <emphasis>zabralo </emphasis>to. Takže omezení existovala, ale ne taková, jaká bych nedokázala obejít. Předpokládala jsem, že při téhle činnosti musím být trochu chytrá a nemohu si jen něco přát.</p>

<p>Moc jsem v každém případě měla. Ne takovou totální moc nade vším, o jaké snil Al. Alice a jeho tým, ale bylo jisté, že mám omezenou moc nad jednotlivci. Kdosi obdržel nějakým způsobem můj vzkaz, zpětně zjistil číslo a poskytl mi spojení. Byl to někdo, kdo dokázal vyslat hmotnou helmu telefonními dráty a pak ji nechal skutečně <emphasis>včlenit </emphasis>do mého mozku a těla. <emphasis>Tihle </emphasis>lidé měli skutečnou moc, pravděpodobně včetně schopnosti zapínat a vypínat tu energii, ale na tom zrovna teď nezáleželo.</p>

<p>Tou jedinou změnou se <emphasis>všechno </emphasis>převrátilo „vzhůru nohama“. Pokud má moc vydrží – pomýšlet na to bylo nervy drásající – stala jsem se paní domu, každého a všeho v něm.</p>

<p>Vernon tu teď nebyl. Nebyl doma už několik dní, protože měl nějaké obchody v Sacramentu. Brzo se vrátí domů a dokonce ani on nebude schopen tomu vzdorovat. Otázka zněla, jak dlouho tu moc budu mít a jaká má omezení? Nadále budu muset spát a jíst. Vydrží to?</p>

<p>Tak tohle – <emphasis>tohle – </emphasis>stálo za holou hlavu a za daleko víc. Vždy můžu později nosit paruky.</p>

<p><emphasis>Nebuď příliš sebevědomá nebo se nenechej moc unést! </emphasis>Varovala jsem samu sebe. <emphasis>Pamatuj, kým a čím jsi!</emphasis></p>

<p>No, už jsem si nebyla jistá, kým nebo čím jsem. Zcela určitě jsem však chtěla zjistit, jaká omezení tahle moc má, a možná ji také zatím používat, než budu muset zapomenout na zábavu a jít pracovat pro toho neznámého, kdo ji poslal.</p>

<p>A ať to byl kdokoliv, získal číslo prostřednictvím mých telefonátů do Stanfordu. To bylo jisté, ale nejednalo se o Ala. Viděla jsem virtuální helmu, kterou měli v ústavu. Tohle bylo něco naprosto jiného.</p>

<p>A já jsem najednou také byla úplně jiná.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 9</strong></p>

<p><strong>ZAJÍC BŘEZŇÁK POSÍLÁ POMOC</strong></p>

<p>Církve a moralisté říkají, že v životě jde o tohle nebo o támhleto nebo o něco jiného, ale většinou jsou to lidé, kteří nikdy skutečně nepocítili úplnou bezmoc nebo absolutní moc. Dokážou o tom mluvit, aniž by to doopravdy znali, tak, jak to dělá většina lidí.</p>

<p>Ale život je o moci. To je <emphasis>všechno, </emphasis>o čem je. Kdo ji má, jak velkou, a kdo ji nemá. Peníze jsou moc, postavení je moc. Hrubá síla proti slabým vyděšeným lidem, jako jsem byla já a ostatní dívky v téhle separaci – to byla moc. My jsme žádnou moc neměly, takže jsme musely za všech okolností dělat cokoliv, co chtěli ti, kteří ji měli.</p>

<p>No, tak teď, poté, co jsem žádnou moc neměla a byla jsem kvůli tomu závislá na ostatních, jsem ji získala. Možná ne neomezenou, ale větší, než má většina lidí. Takovou moc, které jsem nerozuměla, ale nemusela jsem jí rozumět. Možná se jednalo o magii, nebo za ní stály počítače – protože všechno, o čem jsme si mysleli, že víme, bylo špatně. Možná to byla spousta podobných sraček, protože většina technologie je stejně pro většinu lidí magií. Pouze neradi připouštějí, že nemají tu nejmenší představu, proč se k čertu světla rozsvítí, když stisknou vypínač.</p>

<p>Díky tomu jsem tam zůstala stát s otázkou, jestli chci ven, nebo chci pomstu. Hloupá otázka.</p>

<p>A opět, jaká byla omezení té moci? Pokud bych změnila Vernona v jednu z jeho obětí, pamatoval by si ještě, kým byl, a strádal by tak, jak si zasloužil? Nebo by se všechno přizpůsobilo tak, že by tu zlého šéfa dělal jiný parchant a bylo by to takové, jako by tomu tak bylo odjakživa? Zkušenost s Charliem Mombassou mi napovídala, že nejspíš můžu měnit lidi. Určitě jejich myšlení, možná daleko víc. Musí to však být provedeno takovým způsobem, který by působil normálně nebo logicky.</p>

<p>Slyšela jsem někoho nahoře a šla jsem za zvukem. Nakonec jsem narazila na Chalmette, která se vracela ze záchodu a vypadala hrozně ospale. Byla natolik probuzená, že mě viděla přicházet, překvapeně pohlédla na mou totálně holou hlavu a řekla: „Rino, co se do prdele…?“</p>

<p>Chalmette byla nádherná afroamerická dívka s úžasnou postavou, ale nemohla jsem si pomoci, abych jí nepoužila jako pokusný subjekt.</p>

<p><emphasis>„Vždy jsem byla plešatá, a ty to víš,“ </emphasis>řekla jsem jí a současně to k ní vyslala. Pak jsem dodala: <emphasis>„Jsi přírodní blondýna s modrýma očima, Švédka, a jmenuješ se Inge.“ </emphasis>Úponky vyrazily a obklopily ji, a pak došlo k ohromující přeměně od hlavy až k patě, přesně podle podoby, jakou jsem měla na mysli. Tak <emphasis>tohle </emphasis>bylo působivé! A co víc, nezdálo se, že by si toho všimla. Přemýšlela jsem, kdo jiný by to postřehl.</p>

<p>„Ach, dobře.“ odpověděla trochu vyšším, méně zvučným hlasem, ve kterém zněl náznak švédského akcentu. „Předpokládám, že stále ještě napůl spím. Promiň.“</p>

<p>„To je v pořádku.“ odpověděla jsem. „Hm, jsi na tváři trochu umazaná.“</p>

<p>Ve skutečnosti jsem na ní silou vůle vytvořila slabou šmouhu. Otočila se, na chvilku se vrátila do koupelny a dívala se na svou tvář v zrcadle, pak trochu pustila vodu a šmouhu smyla.</p>

<p>Odraz patřil Inge, ne Chalmette. Nezdálo se, že by si změny všimla. Vzala jsem jednu dívku a vytvořila jsem z ní zcela jinou – a ona si toho ani nevšimla! Vrtalo mi v hlavě, jestli by změnu postřehl někdo jiný. Pravděpodobně ne. Tím se taková pomsta, jakou jsem toužila připravit Vernonovi, stávala nijakou a zbytečnou.</p>

<p>Vešla jsem do koupelny a podívala se na sebe ve stejném zrcadle. V jedné věci měla pravdu – jistě jsem vypadala jinak. Přesto nebyl výsledek tak špatný. Zdálo se, že k tomu mám vhodnou hlavu. I tak bych byla strašně nerada, kdybych všem musela postupně přeprogramovat svůj normální vzhled, i sobě,</p>

<p><emphasis>Ráda bych měla zpátky své vlasy, </emphasis>přikázala jsem, ale naprosto nic se nestalo. Zkoušela jsem žádat i prosit. Dělala jsem prakticky všechno, co mě napadlo nebo k čemu jsem se dokázala přimět, ale zjistila jsem, že nejen nedokážu vrátit vlasy, ale nedokážu na svém těle uskutečnit <emphasis>žádnou </emphasis>změnu. Oblečení, šperky nebo mejkap jsem mohla vytvořit pouhým přáním nebo představou, ale fyzické změny – ne.</p>

<p>Nejspíš bych mohla použít paruku. Zkusila jsem vytvořit několik klobouků, a ty nezmizely. Prozatím jsem si však prostě řekla: k čertu s tím.</p>

<p>Posadila jsem se na toaletu a snažila jsem se vymyslet, co mám podniknout dál.</p>

<p>Přece jen to nebylo poprvé, co jsem se napojila na takovou energii a co jsem byla schopná ji používat. Předtím jsem ji prostě nedokázala používat tak dobře nebo přesně. Tak tedy, neměla jsem představu, jak by Inge měla vypadat, jen v myšlenkách. Třírozměrný obrysový rám nasvědčoval, že něco jiného odvedlo pořádný programátorský kousek – nejspíš nějaký počítač, daleko lepší než ty, co jsem znala – a já jsem dělala to, že jsem se stávala operátorem. Bylo to jako sedět u klávesnice, dívat se na obrazovce přede mnou řekněme na Chalmette a vyťukávat příkazy.</p>

<p>Pokud jsem byla klávesnicí, to energetické spojení bylo kabelem, který mě spojoval s počítačem. Ten pak tu práci skutečně prováděl. Až do téhle chvíle jsem předpokládala, že se jedná o ústavní počítač – ale bylo tomu tak? Na jedné straně to dávalo smysl – jestli nevěděli, kde jsem, dali mi divokou kartu, abych se dostala z jakékoliv ošklivé situace. Potom mě mohli vystopovat a vypnout to. Možná ano, ale možná ne. Co když jiná skupina odposlouchávala ústavní telefony a spojení stanfordského lékařského Internetu a doufala, že mě zachytí? Možná jsem se spojila s Rickem!</p>

<p>Jak to mám zjistit? Jakmile vybojuji tady ty malé šarvátky, měla bych odejít a s někým se spojit. Potřebovala jsem informace. Potřebovala jsem nejen vědět, kdo je na druhé straně, ale také znát razné schopnosti a omezení toho zařízení. Najednou mě napadlo něco, co se zdálo tak hloupé, že jsem to málem s rozpaky zavrhla. Pak jsem se rozhodla, že ať je to hloupé nebo ne, teď není nic nemožné.</p>

<p><emphasis>„Systém nápovědy.“ </emphasis>zkusila jsem nazdařbůh. Snažila jsem se příkaz nasměrovat do toku energie a vyslat z temene hlavy.</p>

<p>Málem jsem se postavila do pozoru. To byla odezva! Systémová výzva?</p>

<p><emphasis>„K jakému počítači jsem připojena?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„K centrálnímu.“</emphasis></p>

<p>Tím jsem se nikam nedostala. <emphasis>„Komu patří počítač, ke kterému jsem připojena? To znamená, jaká autorita ho řídí?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Hlavní stabilizační program je automatický.“</emphasis></p>

<p>Vzdychla jsem. Dokonce i na téhle úrovni to stále byl jen zatracený stroj.</p>

<p><emphasis>„Aktuální umístění druhého konce energetického spojení mezi operátorem a fyzickým počítačem?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Stanoviště dvacet sedm pomlčka G.“</emphasis></p>

<p>Sakra! Vyvolávalo to současně vzrušení i frustraci. Nějak se mi podařilo spojit ne s počítači v tomhle vesmíru, ale s něčím <emphasis>mimo </emphasis>něj! S něčím <emphasis>skutečným</emphasis>. Ale tím, že jsem se dostala tak daleko, jsem naneštěstí ztratila jakýkoliv užitečný referenční bod.</p>

<p>Možná jsem měla příliš velké ambice.</p>

<p><emphasis>„Jméno operátora, který zaslal stávajícímu operátorovi zařízení pro připojení do sítě?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Systémový operátor sítě Zajíce Březňáka.“</emphasis></p>

<p>Aha! Takže to <emphasis>nebyl </emphasis>Al! To bylo vzrušující.</p>

<p><emphasis>„Proč jsem ztratila vlasy, když jsem se připojila?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Integrace kódu, který byl nahrazen sítovým linkerem.“</emphasis></p>

<p>No dobře, tohle něco bylo. <emphasis>„Proč teď nemůžu mít opět vlasy?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Síťový linker obsahuje kód, který udržuje neměnný kód subjektu, aby bylo zaručeno spolehlivé připojení.“</emphasis></p>

<p>Pane Bože! „<emphasis>Chceš říct, že fyzicky jsem takhle stabilizována natrvalo?“ </emphasis>Přece jenom, byla jsem těhotná. Znamenalo to, že i to je neměnné?</p>

<p><emphasis>„Ano. Dokonce i to je neměnné,“ </emphasis>souhlasil systém nápovědy.</p>

<p><emphasis>„Kdy se to odblokuje?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Až přestane působit síťový linker u zdroje.“</emphasis></p>

<p>Takže jsem se nemohla ani odpojit. Zajíc Březňák, ať už to byl kdokoliv, to udělat mohl, ale prozatím jsem hrála jeho hru. Alespoň že to nebyla Alova hra.</p>

<p>Začala jsem nesměle zjišťovat od systému nápovědy, co můžu a nemůžu udělat. Jako předtím trvalo dost dlouho, než jsem získala stanovisko, které dávalo smysl. Jakmile jsem však k němu dospěla, zdálo se, že existují jistá přísně stanovená pravidla.</p>

<p>Všechno, co jsem viděla, slyšela, čeho jsem se mohla dotýkat – věci, se kterými jsem se osobně dostávala do kontaktu – jsem mohla měnit v rámci velkého rozmezí pravděpodobnosti. Hlavními limitujícími faktory byly datový tok a šířka vlnového pásma. To byl důvod, proč jsem nemohla proměnit Oakland v Chicago nebo dát každému křídla nebo něco takového. Ale za pomoci nápovědy jsem vypracovala systém, který se mi velmi osvědčil. Pomyslila jsem na to, co jsem chtěla udělat, a nápověda mě informovala, jestli to v rámci mých omezení mohu uskutečnit.</p>

<p>Také jsem musela být opatrná. Pokaždé, když jsem svou schopnost použila, docházelo k měřitelné aktivitě na takové energetické úrovni, jakou mohl detekovat kdokoliv, kdo věděl, co hledat, měl vhodné vybavení a hledal – to znamenalo Al, Les a jejich skupina. Ne, že bych své schopnosti nemohla používat, ale kdybych to přeháněla, mohli mě klidně odhalit nebo vystopovat. Proto bylo nejlepší používat je, jen když musím, nebo na velmi omezené věci, které jsem dopředu promyslela.</p>

<p>To bylo docela přijatelné.</p>

<p>Přes uvedená omezení je téměř nemožné slovy vyjádřit rozdíl při přechodu od téměř naprosté bezmocnosti k podobné moci a sebedůvěře. Tak dobře, musela jsem chodit kolébavě a byla jsem plešatá, ale představovalo to jen malou cenu zaplacenou za možnost uskutečňovat beze strachu hodně z toho, co jsem chtěla. Kdykoliv jsem mohla získat šperky, šaty, peníze, dokonce i lidi – snadno, téměř lusknutím prstů. A přitom jsem byla podrážděná, necítila jsem se ve své kůži a byla jsem nasraná. Ani jste na nikoho nemohli udělat dojem. Jakmile jste se jednou rozhodli, že něco nějak je – jako třeba, že vás všichni milují – bylo to takové, jako by tomu tak bylo <emphasis>vždycky</emphasis>. Dokonce i vy jste začali mít vzpomínky, jak došlo k tomu, že je to jiné.</p>

<p>Uvědomila jsem si, že takhle pracovaly ty zatracené Brandovy skřínky. Dokonce i ve velkém měřítku to probíhalo naprosto stejně.</p>

<p>Existovala nějaká skutečnost, hmotný svět, který se v detailech pravděpodobně nepodobal těm dvěma světům, na jaké jsem si pamatovala, ale byl celkem příjemný. A teď, někdo měl nějaký psychologicky problém a byl první, kdo se tam dostal nebo zemřel nebo něco, Potom ten problém, bez ohledu na to, jak hluboko v mysli byl pohřben, vyšel najevo. Třeba nějaký běloch, který se narodil a vyrůstal na vesnici a měl jižanské zázemí, mohl fantazírovat o tom, že Jih vyhrál občanskou válku. Oukej, tak se to stalo pravdou a všechno kolem se doplnilo a vytvarovalo tak, aby to s tím bylo v souladu. Jaký počítač k tomu byl zapotřebí a kolik paměti, o tom jsem nechtěla přemýšlet, ale takhle to bylo.</p>

<p>Právě tohle se také dělo, když jsem něco vytvořila, ať už se jednalo o nové střevíce, nové názory, o změnu něčí rasy, rodinného zázemí nebo čehokoliv, na co si vzpomenete. Všechno se nastavilo tak, jako by to bylo <emphasis>vždycky </emphasis>takové, přinejmenším pro všechny kromě mě, operátora, který spustil automatický program „Udělej to“.</p>

<p>Mohli jste přímo před nimi materializovat červené bačkory, a <emphasis>šup</emphasis>! Najednou ty bačkory měly historii. <emphasis>Já </emphasis>jsem o tom věděla, protože jsem je vytvořila, ale také jsem znala jejich historii, která byla v souvislosti s nimi doplněna pro všechny ostatní.</p>

<p>Když jste se dostali do nového vesmíru, aniž byste zemřeli, byli jste něco jako stvořitelé. Vy jste to věděli, ale nikdo jiný, pokud nepřišel stejným způsobem.</p>

<p>Dobrá, tak teď jsem znala systém, ale nevěděla jsem, k čemu mi bude dobré, když tu budu trčet. Chci říct, jak se k čertu můžete pomstít někomu, kdo se o tom nikdy nedozví? Nakolik můžete pomoci lidem, kteří si nebudou pamatovat, že vůbec měli potíže?</p>

<p>No, pro dívky a taky pro některé z mužů jsem jednu věc udělala. Zbavila jsem je závislosti na drogách. Přidala jsem jim také alergii na drogy a trochu imunity. Někteří z nich jenom vyměnili jehly nebo dýmky s marihuanou za chlast, ale budiž.</p>

<p>Nechtěla jsem se ale dopustit té chyby, že bych pryč odešla sama. Někdo by měl být se mnou, možná několik lidí, měli by pro mě pracovat a být zcela závislí. Musela jsem mít možnost svěřit jim Angel. Ta se pomalu učila chodit, ale začínala být zatraceně těžká na to, abych ji tahala s sebou.</p>

<p>Změnila jsem „Inge“ zpět na Chalmette a jako svou společnici a strážkyni jsem přidala Suzy Nu. Její rodina pocházela z nějakého nevyslovitelného místa v jihovýchodní Asii. Taková volba byla snadná, protože Suzy ovládala všechna bojová umění, potřebná k ochraně, a Chalmette uměla skvěle střílet. Žádná z nich také nikoho neměla, ani žádné místo, kam by mohly jít, kdyby odsud odešly. Neměly proto co ztratit.</p>

<p>Ale nediskutovala jsem o tom, ani jsem nežádala o dobrovolníky. Co jsem měla k čertu dělat – tohle byla oblast Zálivu, a v mém stavu, ať už byl neměnný nebo ne, jsem za moc nestála. Přiměla jsem je, aby mě silně, obětavě, bez nejmenších pochybností nebo zrady milovaly. Mimochodem, po tom, co jim chlapi celý život dělali, už tak byly zaměřené – alespoň kromě obchodních záležitostí. Došlo jen k jedné opravdu podivné věci. I když jsem si to nepřála, alespoň ne vědomě, z razných důvodů ani jedna z nich neměla vlasy. Myslím, že bych to mohla opravit, ale nechala jsem to být, částečně proto, že jiné vypadaly tak báječně. Mimochodem, holá hlava nevyžadovala prakticky žádnou péči a my jsme byly na cestách. S velkými náušnicemi a pečlivým nalíčením to nevypadalo špatně na žádné z nás.</p>

<p>Zbýval Vern, který se měl vrátit druhého dne večer. Byla jsem rozhodnuta neodejít, dokud se s ním nesetkám, nebo alespoň nebudu moci <emphasis>něco </emphasis>udělat. Odpoledne toho dne, kdy se měl vrátit, jsem to měla. Už jsem ho dokonce nemusela ani vidět. Mohly jsme snadno odejít, nebo i odjet. Věděla jsem, že nikdo zúčastněný si dokonce ani nevzpomene, že bychom tam vůbec měly být, jakmile jednou odejdeme. Ale Vern, jestli znovu vkročí do svého sídla, měl být nadále předmětem mé pomsty.</p>

<p>Pomalu se vyvíjející oboustranný karcinom varlat, se zvyšující se bolestivostí. Pokud včas navštíví lékaře, půjde pod nůž a nikdy už neudělá žádné jiné ženě, co provedl mě, ani nebude moci vinit někoho, kdo to nedokáže. Jestli to včas nezjistí, čeká ho ošklivá a bolestivá smrt.</p>

<p>Bylo to přiměřené. Dokonce, i pokud si nebude pamatovat nebo si neuvědomí, že jsem to provedla já, nezáleží na tom. Pořád to byl v hloubi duše ten stejný zkažený hajzl. Možná bude přemýšlet o tom, jak je všechno spravedlivé, až se jeho choroba bude rozvíjet.</p>

<p>Nepřinášelo to tak okamžité uspokojení, jako proměnit ho v ropuchu nebo v jednu z dívek, ale <emphasis>tento </emphasis>způsob nezahrnoval změnu reality. Bylo v něm strádání v přiměřeném množství, pro správného hocha, na skvělém místě.</p>

<p>Také nebylo zapotřebí příliš energie, abych vytvořila příslušný program nebo ho zanechala na místě, kde měl být spuštěn. Místo toho vyvstala otázka, jaké jsem se zatím snažila vyhnout.</p>

<p>Co <emphasis>teď</emphasis>?</p>

<p>Peníze nepředstavovaly hlavní problém. Usoudila jsem, že hotovost, která činila několik tisíc dolarů, nepochází z poctivých zdrojů, i když její historii doplnil hlavní program. Ale peníze v hotovosti moc stop nezanechávaly a já jsem se rozhodla na dívky netlačit, co se týče původu peněz, i když jsem si ve skutečnosti jednoduše přála, aby ty peníze existovaly.</p>

<p>Musela jsem připustit, že to <emphasis>bylo </emphasis>dost působné. Lámala jsem si hlavu nad tím, jestli byla historie peněz zpětně doplněna jen natolik, aby to prošlo, nebo tak kompletně, že se s tou částkou počítalo celou cestu zpět až do mincovny.</p>

<p>Žádná z nás neměla řidičský průkaz, ale podařilo se mi pro jednu z dívek vytvořit platný řidičák, když jsem použila adresy, které kdysi platily, ale teď už ne. Pak jsme se přepravily taxíkem do firmy, o které Chalmette věděla, že pronajímá stará, ale použitelná auta pro pojišťovací společnosti, zatímco někdo spravuje vaše nabourané auto. Podařilo se nám na měsíc najmout malý vůz za tisícovku na dřevo. Pochybovala jsem, že má o moc větší cenu, ale nezdálo se, že nás otráví výfukové plyny.</p>

<p>Neměla jsem žádné pochybnosti, kam bychom měly zamířit. Na sever. Pryč od ústavu a těch zatracených skřínek, ale k území, které se zdálo být alespoň částečně kontrolované opozicí.</p>

<p>I když Brand v tomhle světě neexistoval, měla jsem zvláštní pocit, že Walt a možná ostatní by v něm měli být, buď v Yakimě, jejím okolí a v pohořích na sever od ní, nebo alespoň někde mezi Vancouverem. Washingtonem a Seatllem.</p>

<p>Přitom všechno nebyla jen intuice. Pokud jsem posunula své vidění, dokázala jsem sledovat téměř cokoliv jako třírozměrný obrys a také jsem viděla stuhu energie. Podobala se kabelu, který mě nějak spojoval s počítačem a který se zvedal do výše a mizel na severu za horizontem.</p>

<p>Přesto jsme nespěchaly. I když jsem moc chtěla najít Ricka a s tímhle vším skoncovat, jenom to, že jsme opustily oblast Zálivu a zamířily do Oregonu, jakoby mi sňalo ohromnou zátěž z ramen a mysli. Byla jsem s přítelkyněmi, které mě obdivovaly. Měly jsme peníze, neměly jsme žádný časový plán, který by stál za řeč, a žádný důvod ke spěchu.</p>

<p>Vím, že to zní opravdu podivně, ale byla to pravda. Po všem, co se stalo, všech změnách, kterými jsem prošla, jsem byla fyzicky, duševně a emocionálně vyčerpaná. Potřebovala jsem přestávku.</p>

<p>Potřebovala jsem dovolenou.</p>

<p>Vím, že to zní divně, dokonce výstředně, ale opravdu jsem si úmyslně dávala načas, než se vůbec někam dostanu, s výjimkou toho, že jsem chtěla vypadnout z oblasti Zálivu. Nevychutnávala jsem si svou moc, při které stačilo lusknout prsty, ale skutečnost, že jsem měla lidi, kteří za mě nosili těžké věci, měnili plenky a to všechno. Mezitím jsem jenom odpočívala, pozorovala jsem krajinu, bydlela jsem v hezkých motelech, koupala jsem se, když jsem měla chuť, a dobře jsem jedla. Udělala jsem za sebou tlustou čáru a řekla: „Odpočívám. Nerušit.“</p>

<p>Mohla jsem s tím ještě dál pokračovat v horských rekreačních oblastech Oregonu a u řeky Columbie. Mohlo to trvat téměř donekonečna, nebýt několika věcí. Nejsem si jistá, která z nich mě nejvíc zneklidnila, když jsem o tom nakonec přemýšlela.</p>

<p>Co mě zneklidňovalo nejméně, bylo pronásledování. Buď mě chytnou, a v tom případě bych na tom nebyla hůř, než když to všechno začalo, nebo mě nechytnou. Byla jsem natolik prozíravá, abych omezila projevy, které mohli nejsnáze sledovat. Základní věci už jsem zařídila a moc jsem se tím netrápila.</p>

<p>Spíše mě zneklidňoval Rick, nebo spíše to, kde Rick je a v jakém stavu. Mé názory na něj teď byly trochu smíšené. Jistě, nemohla jsem ho obviňovat, že utekl, když věděl, že se ho chystají sebrat, ale on <emphasis>zůstal </emphasis>mimo. Ani slovo, ani se o nic nepokusil. Kdyby se to odehrálo naopak, kdyby Rick a Angel padli do rukou nepřítele nebo zůstali sami na ulici, tak bych necouvla a nepřenechala všechno někomu jinému. Mojí první a jedinou prioritou by bylo zajistit, aby byli v bezpečí, a pokusit se vymyslet, jak je kontaktoval a případně osvobodit.</p>

<p>Nic. <emphasis>Nula. </emphasis>Ani slovo. Pokud to byl ve skutečnosti Rick, který mi poslal tuhle úžasnou integrovatelnou přilbu, proč tam nebyla žádná zpráva, žádný podpis, nic? Rick nebyl Zajíc Březňák, ale dokonce i Al se domníval, že byl v rukou té sítě. Připouštím, že mě napadlo pár černých myšlenek a vizí, ať už byly bezdůvodné nebo žárlivé, o Rickovi, který je v rukou Cynthie Matalonové, omámený jejím nejúžasnějším jižanským kouzlem.</p>

<p>Alternativy byly stejně zlé: byl zraněný, mrtvý nebo byl někde zajatcem.</p>

<p>Myslím si však, že mi nejvíc vadilo, když jsem se přistihla, jakým způsobem uvažuji o svých dvou společnicích. Suzy a Chalmette, a v menší míře i o ostatních, které jsme na své cestě potkaly. Ne jako o lidech, plnohodnotných lidských bytostech, jako byl Rick, já, a dokonce Les, Al a Rita, ale jako, no, o nějakých robotech v Disneylandu, stvořeních, která vytvořil ten nejúžasnější CAD program na světě, aby vykonávala funkce k mému prospěchu, ale pod tím byla jen – konturami.</p>

<p>Byl tohle způsob, jakým se Al zpravidla díval na zbytek lidstva? Důvod, proč Walt dokázal zastřelit dítě, aniž by se nad tím vůbec zamyslil, když připravoval útok na komplex v Yakimě?</p>

<p><emphasis>Připomínáš mi toho muže.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jakého muže?</emphasis></p>

<p><emphasis>Toho muže, který měl moc…</emphasis></p>

<p>I když jsem měla pouze omezený zdroj moci a strávila jsem s ním jen krátkou dobu volná a v otevřené krajině, vyvinuly se u mě téměř bezděčné názory na „my“ a „oni“. K čertu, dokonce i Les měl dost etického cítění, aby po tak dlouhé době velice váhal a dělal si problémy s tím, jestli se nakonec „oni“ od nás skutečně liší.</p>

<p>Dala jsem se tak snadno zkorumpovat? Nebo Rick? Mohl Rick ve skutečnosti padnout do stejné pasti ve vztahu ke mně? Pro všechny ostatní jsem zřejmě nepatřila k „nám“, ale spíše jasně k „nim“. Tak na mě v ústavu pohlíželi Al a všichni ostatní. Al dokonce prohlásil, že mě vytvořil pro své účely.</p>

<p>Tak dobře, já jsem „je“ potřebovala, přinejmenším tyhle dvě ženy, alespoň prozatím. Ale neměla jsem žádné právo je využívat víc, než jsem potřebovala, nebo jimi manipulovat stejným způsobem, jakým řídíme auto nebo používáme jakýkoliv jiný nástroj. Nebyly zařízení, nebo by rozhodně neměly být považovány za zařízení. Měla bych se k nim chovat s určitým respektem, jako k lidem.</p>

<p>Jestli Zajíc Březňák a jeho lidé uvažovali podobným způsobem, tak jsem si nebyla jistá, jestli je mám raději než Ala a jeho tým, ale teď jsem jim alespoň poprvé dokázala rozumět. Kolik životů Al prohlašoval, že si pamatuje? Osm? Devět? Nějak tak. Nemohla jsem si pomoci, abych si nelámala hlavu také nad Waltovými vzpomínkami. Pokud si je rozšířili z vlastních záznamů minulosti v Brandových skřínkách, kolik životů, kolik zkušeností <emphasis>dokázali </emphasis>takoví lidé nahromadit? A jestli se mnou tohle provedla ta trošička energie během týdne, co s nimi muselo provést tak ohromné časové rozpětí?</p>

<p>Já jsem chtěla, aby Al prohrál, ale chci, aby Walt a jeho lidé zvítězili? Jak to mám vědět?</p>

<p>Byl čas vyhledat Zajíce Březňáka a přesvědčit se.</p>

<p>Spojené státy tu byly víc ožebračené, víc devastované a pomaleji vyvíjely technologie druhé světové války než v prvním vesmíru, který jsem pamatovala. Existovaly tu jen náznaky mezistátního a obranného dálničního systému, který jsme považovali za samozřejmost a nadužívali během mého prvního života, dokud se nezačal rozpadat. Tady ho sotva začali budovat a to znamenalo, že ostatní silnice byly stále živými dopravními tepnami a jejich vlastní služby dosud neodumřely.</p>

<p>V tom předcházejícím životě prodělala Yakima období, kdy si pořídila a obnovila pár starých tramvají. Provozovala je jako určitou turistickou atrakci na železničních kolejích, sloužících průmyslu zpracování jablek, když už je nepoužívaly komerční vlaky. <emphasis>Tahle </emphasis>Yakima byla jiná. Jako veřejné dopravní prostředky v ní dosud jezdily trolejbusy, i když byla trochu menší a méně rozvinutá, než na jakou jsem si pamatovala.</p>

<p>Téměř jsem si zoufala, když jsem ji spatřila, i když byla také hezčí a daleko přitažlivější než město, které jsem si pamatovala z předchozí existence. Tohle bylo město, postavené pro všemocná jablka státu Washington a v daleko menší míře kvůli turistickému ruchu, mířícímu z východu k Mount Rainieru. Jedinou vyspělou technologií ve městě byla konzervárna. Inventáře a účty jablečné firmy zpracovávaly v nejlepším případě střediskové počítače, zabírající celou místnost.</p>

<p>Pravda byla, že se v oblasti Zálivu začínalo rozvíjet Silicon Valley, jen asi o pětadvacet let později. Jeho rozvoj podporovaly stejné faktory jako předtím, včetně podnebí a připravených peněz. Ale konkurenční průmysl státu Washington, který by se mu mohl vyrovnat, jednoduše neexistoval, alespoň prozatím ne, a možná nebude existovat nikdy.</p>

<p>A přesto právě sem vedlo filtrované vidění energetického vlákna, spojujícího mou hladkou lebku se sítí Zajíce Březňáka. Někdo tu byl, nebo něco tu bylo. Zůstávalo na mně, abych to objevila.</p>

<p>Pamatovala jsem se, jak jsme tenkrát, zdálo se mi to už hrozně dávno, pronásledovali Cynthii a Walta pouštním vnitrozemím státu na tu leteckou střelnici a pozorovali jsme – co?</p>

<p>Dobře, každopádně to stálo za pokus, jestli tam nahoru vedla nějaká slušná silnice. Naposledy, v tom jiném světě, tam byla mezistátní dálnice, ale jedinou podobnou věc v tomhle Washingtonu představovala část silnice na západní straně hor, ze které vznikne I-5. Autoatlas znázorňoval vedlejší silnici, která se tam vinula, nejhorším, světle červeným kódem. Dokonce tam nevedla ani U.S. 97, stará spolehlivá silnice, kterou v dřívějším světě nahradila ta mezistátní dálnice. Nic. Klikatá červená čára říkala, že se jedná o státní silnici 821 z Yakimy. Sledovala trasu stejnojmenné řeky. Pomyslela jsem si, že tam nechce jezdit příliš mnoho lidí, alespoň zatím ne. U.S. 12 na severozápad k Rainieru a Takomě, nebo na jihovýchod k Richlandu – to bylo všechno. A ty nevedly tam, kam jsem se chtěla podívat.</p>

<p>Ale Yakimský hřeben tam byl, a Saddle Mountains, a mezi nimi něco, na čem bylo napsáno</p>

<p>VOJENSKÝ VÝCVIKOVÝ PROSTOR. VSTUP ZAKÁZÁN.</p>

<p><emphasis>Tak dobře, Walte, podíváme, se, jestli se tam schováváš!</emphasis></p>

<p>Bylo úžasné, jak rychle se krajina měnila, jakmile jste jednou vyrazili na sever. Za řekou, která nadále napájela svěží stromy a keře, existovala jen skvrnitá pouštní krajina, pustina která se nápadně lišila od zbytku státu, dokonce i od severozápádu. Vypadala spíše jako Arizona, Utah nebo Nové Mexiko. Vytvořila se pod deštníkem pohoří Cascades a ohromných vulkánu za ním, byla to děsivá malá skvrna ničeho uprostřed jinak vlhkého a zeleného státu.</p>

<p>Pomalu a pohodlně jsme jely po silnici na sever. Nemohla jsem si pomoci, abych nepřemýšlela, jak to bylo v minulém světě. Tenkrát nás prakticky nikdo nemohl příliš těsně sledovat, aniž by to bylo nápadné. Ne, že by to vůbec mělo smysl. Chci tím říct, jestli tohle byla hlavní silnice, tak jsme určitě nechtěly vidět ty vedlejší.</p>

<p>„Potřebujeme benzín,“ poznamenala Chalmette. Řídila většinu štreky a zdálo se, že jí ty zákruty a zatáčky nevadí.</p>

<p>„Zastav na dalším místě s pumpou,“ řekla jsem jí. „Potřebuju položit domorodcům pár otázek.“</p>

<p>„Domorodci“ bylo to správné slovo. V podstatě celé území leželo v Yakimské indiánské rezervaci. Vojenský prostor přitom začínal asi čtvrt míle směrem na východ a vedl souběžně se silnicí. Na místě, kde jsme zastavily, stála malá kamenná budova se zašlým nápisem Cola, který tam nad dveřmi visel nejspíš už čtyřicet let. Venku byla jednoduchá benzinová pumpa, ošlehaná větrem. Na jedné straně stál zaparkovaný omlácený pickup a na opačné straně pumpy pracoval na ještě starším a opotřebovanějším chevroletu chlápek v džínách a tričku.</p>

<p>Přemýšlela jsem, že pro své společnice pořídím paruky, ale protože jsem si chtěla sama s někým promluvit a paruku jsem nosit nemohla, řekla jsem si, k čertu, ty divné pohledy vydržím.</p>

<p>Neznamenalo to, že bych si nemohla nasadit paruku nebo klobouk, ale zdálo se, že to provádí něco s energetickým spojením. Nepřerušilo se, ale energie začala být nevypočitatelná nebo se nedala použít. Přitom to byla jediná moc a pojistka, jakou jsem měla. Mohla jsem ji použít na velice krátké vzdálenosti, takové jako z auta do pokoje v motelu nebo podobně. Jistě, pokud by nás sledoval někdo, kdo by také dokázal vidět energetické vlákno, bylo by pro něj obtížnější přesně mě lokalizovat, ale jinak se mi to vůbec nelíbilo. Zvykla jsem si na svou moc a prozatím jsem ji přijala.</p>

<p>Na druhou stranu byl pohled na tři plešaté ženy se slunečními brýlemi, velkými šperky a nápadným mejkapem docela strašidelný pro někoho, kdo předtím nic takového neviděl. Trochu jako auto s členkami nějakého náboženské sekty nebo podobně, usoudila jsem. Proto mě vůbec nepřekvapilo, když starý indián, který obsluhoval pumpu, vypadal nervózně a vyděšeně, když nás spatřil, nebo když ten mladší chlápek, který spravoval auto, vzhlédl, poněkud mu spadla čelist a chvilku na nás tupě zíral.</p>

<p>„Plnou.“ řekla jsem, zatímco mi Suzy pomáhala vystoupit ze zadního sedadla. „Máte tu dámskou toaletu?“</p>

<p>„Nic skvělého,“ odpověděl a znělo to nervózně. „Venku, tam vzadu.“</p>

<p>Nedělal si legraci. Jednalo se o dřevěnou boudu, která měla i půlměsíc na dveřích a dole díru, představující skutečný domov pro všechny mouchy státu Washington.</p>

<p>No, alespoň jsme si nemusely dělat starosti s lidmi, kteří by otáleli na toaletách. Pokud by je nevyhnaly mouchy a podobně, tak ten zápach určitě.</p>

<p>Vrátila jsem se zpátky a viděla jsem, že stařík ještě doplňuje nádrž. Alespoň že benzín nebyl ani v téhle době drahý, určitě ne ve srovnání s tím, co jsem si pamatovala z původního světa. Dokonce i na místech, jako bylo tohle, jste si opravdu mohli nechat doplnit benzín, umýt okna a zkontrolovat olej.</p>

<p>„Přijíždí sem hodně cizinců?“ zeptala jsem se ho. Snažila jsem se mluvit nenuceně a přátelsky.</p>

<p>Krátce na mne pohlédl, pak se odvrátil a věnoval svou pozornost pumpě. „Moc ne,“ odpověděl.</p>

<p>V jeho tváři a tónu jsem ale něco postřehla. Předtím jsem to nepoznala, ale teď to bylo hrozně nápadné.</p>

<p>Ten starý indián se bál.</p>

<p>Čeho? Nás? Předpokládám, že jsme vypadaly trochu jako z jiného světa, ale nedokázala jsem uvěřit, že by dokonce i tak podivná trojice mohla vyvolat takovou reakci u podobného muže. Nesouhlas, možná dokonce znechucení, ale <emphasis>strach</emphasis>?</p>

<p>„Hledáme dva lidi, o kterých víme, že jeli touhle cestou.“ řekla jsem mu, trochu zmatená jeho očividnou reakcí. „Měla by to být hubená, atraktivní žena se silným jižním přízvukem a chlápek, který pravděpodobně vypadá jako obchodník s obuví a jmenuje se Walt nebo Walter. Neviděl jste někoho z nich?“</p>

<p>„Já si lidí nevšímám,“ odpověděl stroze. Pumpa cvakla. Vytáhl stáčecí pistoli, pověsil ji zpět na pumpu a zašrouboval uzávěr.</p>

<p>„Mám na mysli lidi, kteří bydlí někde poblíž, nebo sem alespoň často jezdí.“ přitlačila jsem na něj. „Přemýšlejte.“</p>

<p>„Ne. Tady poblíž nežije moc bílých lidí. Zdržují se dole v Yakimě nebo nahoře v Ellensburgu. Zeptejte se tam. Tohle je kmenové území.“</p>

<p>„A co vojáci? Nepracují na té základně kousek na východ?“</p>

<p>Vzdychl. „Madam, tudy nevyjíždějí. Bohužel. Bude to osm padesát, prosím.“</p>

<p>Řekla jsem Suzy, aby mu zaplatila. Nastoupila jsem zpátky do auta, stejně tak mé dvě společnice. Tentokrát si za volant sedla Suzy. Pomalu jsme vyjely od pumpy a vydaly se po silnici na sever.</p>

<p>„Bylo tam něco divného.“ poznamenala jsem. „Cosi skrýval. Přemýšlím o tom, co.“</p>

<p>„Domnívám se, že ten roztomilý mladík, který opravoval chevrolet, byl nějaký policajt.“ odpověděla Chalmette. „Myslím, že je dokážu vycítit.“</p>

<p>„Jsi si jistá? Vím, že tyhle rezervace mají vlastní policajty, ale mě připadal jenom jako syn nebo vnuk toho staříka.“</p>

<p>„Určitě byl něčím víc.“ podpořila Suzy Chalmettin názor „Já jsem ho taky poznala. Těžko říct, jestli tam byl oficiálně, nebo jestli si tam jen opravoval auto, ale určitě byl od policajtů.“</p>

<p>Chvíli jsem přemýšlela. „Dokázala bys najít místo, kde jsou blízko řeky husté stromy, a šikovně a pomalu odbočit tak, aby nás nebylo vidět ze silnice a aby nezůstaly zřetelné stopy po pneumatikách?“ zeptala jsem se jí. „Možná bychom se měly přesvědčit, jestli si musíme dělat starosti.“</p>

<p>Nebylo to tak těžké provést, i když musím říct, že kdyby byli indiáni takovými stopaři, jakými snad byli v minulosti nebo jakými jsou alespoň ve filmech, byli bychom vyřízené. Dopadlo to tak, že jsme tam seděly, dobře skryté, a nakonec jsme viděly starý chevrolet, který vjel do našeho zorného pole, minul nás a hladce, pomalu a rovnoměrně pokračoval na sever.</p>

<p>„Necháme mu malý náskok a pak ho budeme pro změnu sledovat my.“ navrhla jsem.</p>

<p>Suzy přikývla. Nedokázala jsem si pomoci, abych nezaznamenala, že se žádná z nich vůbec nezeptala, proč tu nahoře jsme, proč sledujeme policajty nebo se jim vyhýbáme, ani na nic jiného. Pouhá skutečnost, že jsem to chtěla dělat, jim stačila. V duchu jsem si slíbila, že jestli se z toho všechny v pořádku dostaneme, zařídím, aby se jim vyplatilo, že byly se mnou.</p>

<p>Vyjely jsme a pokračovaly ještě pomaleji než ten indiánský policajt. Pak Suzy postupně zrychlovala tak, aby nás mohl krátce zahlédnout, pokud se díval do zpětného zrcátka. Provedla to jako skutečný profesionál. Pouliční triky z minulosti jí samozřejmě pomohly, ale opět mě zarazilo, že neuměla řídit, dokud jsem jí tu schopnost nepřidělila, a teď to dělá tak, jako by to pro ni bylo přirozené.</p>

<p>Projely jsme zákrutem a viděly před sebou silnici v celé délce. Suzy náhle zabrzdila. „Tohle není v pořádku!“ prohlásila podezřívavě a rozčileně současně.</p>

<p>„Cože? Co se děje?“</p>

<p>„Myslím, že nás dostal! <emphasis>Musí </emphasis>být za námi! V žádném případě nemohl zmizet z celého úseku, který před sebou vidíme, dřív než jsme sem dorazily. Hm. Chceš mu to zase vrátit?“</p>

<p>„Zapomeň na hru kočky s myší.“ řekla jsem jí. „Pojďme ho najít.“</p>

<p>Obrátily jsme auto a opět zamířily na jih, ale ujely jsme jen asi míli.</p>

<p>„Vidím ho!“ zvolala Chalnette. „Podívejte! Támhle odbočil a jede pryč po té prašné cestě!“</p>

<p>Opravdu to udělal, přinejmenším podle drobné skvrnky a velkého mračna prachu, které jsme viděly.</p>

<p>„Možná to byl jen policajt z rezervace.“ řekla Suzy s nadějí.</p>

<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Kdepak. To není rezervace, kam míří. Je tam ten vojenský prostor.“</p>

<p>Chvíli přemýšlela. „Chm! Myslím, že ho bude těžké sledovat, pokud mu nenecháme <emphasis>opravdu </emphasis>velký náskok. I tak, jestli tam někdo hlídá brány, vzhledem k tomu prachu bude nemožné se tam dostat, aniž by to všichni věděli.“</p>

<p>„Možná.“ odpověděla jsem. „Možná ne. Nacházíme se docela blízko místu, kde už jsem předtím byla. Viděla jsem tam něco, co mě příšerně vyděsilo. No a to, co a koho jsem viděla, odpovídá přesně tomu, co jsem <emphasis>chtěla </emphasis>vidět. Vraťme se tam, kde se ještě budeme moci chvíli skrývat.“ Pohlédla jsem na hodiny v autě, které ukazovaly celkem přesně. „Máme asi dvě nebo tři hodiny do západu slunce. Myslíš, že po té cestě dokážeš jet potmě?“</p>

<p>„Nevím. Deset minut po západu slunce tu bude tma jako v pytli.“</p>

<p>„Dnes v noci ne. Je skoro úplněk. Všimla jsem si toho minulou noc. Mraky téměř nestojí za řeč, mělo by být docela jasno. Jdeš do toho?“</p>

<p>„Jistě. Proč ne? Co jiného můžu dělat?“</p>

<p>Ale jít do toho a vyrovnat se s nepříjemnou pravdou nebylo stejné. Během té záležitosti jsem se dostávala na jedno rozcestí za druhým. Na některých to dopadlo dobře, na některých ne, ale všechna rozhodnutí ovlivňovala pouze mne. O to snadnější bylo přijmout riziko. V jediném případě, kdy to bylo jinak – když jsem utíkala s Angel z ústavu – byl útěk v zájmu Angel stejně jako v mém a patřil do kategorie „ochrana dítěte“.</p>

<p>Teď ne. Mé současné rozhodnutí ovlivňovalo přinejmenším tři další lidi: samozřejmě Angel. Chalmette a Suzy. Byla jsem v pokušení vrátit se do Yakimy nebo pokračovat na sever do toho města na druhé straně pouště, vyhledat motel a nechat tam jednu z těch žen společně s Angel, ale co bych tím vyřešila? Kdybych se nevrátila, co bych pro ně mohla udělat? A jestli existovali špioni dokonce na malých benzínových čerpacích stanicích, jak dlouho by Suzy nebo Chalmette zůstaly na svobodě, jakmile bychom je tam jednou nechaly?</p>

<p>Mohla jsem výzvu ignorovat a utéct. Za předpokladu, že bych dokázala uniknout všem pronásledovatelům – to nebylo jisté, ale možné – co by se stalo pak? To, že se mé fyzické tělo neměnilo, působilo jako výsměch. Bylo holohlavé, udržované ve vysokém stupni těhotenství, ale ne dost vysokém, abych ten problém mohla vyřešit. Ani jsem pravděpodobně fyzicky nestárla, takže kdybych se tentokrát jen obrátila k problémům zády, zůstala bych tak donekonečna. To nebyla naprosto žádná volba.</p>

<p>Nebo jsem mohla vrazit dovnitř a riskovat své malé dítě a jediné dva dospělé lidi na světě, kterým jsem mohla věřit.</p>

<p>Měla jsem na výběr?</p>

<p><emphasis>„Systém nápovědy.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mám takové volby do budoucnosti, o jakých jsem uvažovala?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jsou v zásadě správné. Existují miliony jemných permutací.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A co když od toho rovnou odejdu, prostě zůstanu, jak jsem, a odejdu? Bude všechno stále tak, jak to je teď?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Příliš mnoho proměnných. Ale energetické spojení se přeruší, až se centrální počítač přesune do další roviny tvoření. Od toho okamžiku budou programy stálé a dynamické.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jak něco může být současně stálé a dynamické? Připadá mi to jako protiklad,“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vůbec ne. Změna je konstantní. Po ztrátě spojení nebudete mít žádnou schopnost měnit programy, ale zůstanete tak, jak jste. Plod lze vyjmout císařským řezem a pak se může vyvíjet normálně.“</emphasis></p>

<p>To bylo něco nového. Ne ta záležitost s císařským řezem, ale myšlenka, že by tu všechno zůstalo a stále existovalo, kdyby se jádro – hlavní počítač a hlavní Brandovy skřínky – přesunulo do jiného virtuálního vesmíru.</p>

<p><emphasis>„Chceš říct, že předchozí vesmíry nejsou zničeny, jakmile se vytvoří nový?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pokud nejsou výslovně ukončeny programovým příkazem, tak ne. Nikdy, pokud v nich zůstane jakýkoliv ze subjektů jádra.“</emphasis></p>

<p>Takže pokud odejdeme, jakási budoucnost existovala, i když Bůh ví, jestli by takový život stál za to. Nestačí prostě žít, musí existovat nějaký důvod, proč žít dál.</p>

<p><emphasis>„Jaká je procentuální pravděpodobnost, že mi tentokrát vstup do rezervace něco přinese, kromě možného uvěznění?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nelze spočítat, ale pravděpodobně vyrovnaná. Na tomto místě bylo v minulosti mnohokrát instalováno jádro a proto se jedná o slabý bod. Existuje v něm energetické propojení.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Co to znamená?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Hlavní program může být v místě propojení lokálně pozastaven, opraven nebo se dá do určité míry obejít, pokud jsou k dispozici potřebné znalosti a přístup.“</emphasis></p>

<p>Neměla jsem velký výběr. Neviděla jsem žádnou budoucnost v tom, abych tentokrát odešla. Mé děti by také neměly zvláštní budoucnost. Ne, v tomhle případě bylo lepší být při tom, než mimo.</p>

<p>Přestože jsem to neočekávala, temnota se ukázala být spíše přínosem než přítěží. Když jsem posunula své vidění do obrysového módu a pohlédla do pusté krajiny, viděla jsem celé území ne jako přízračnou zemi stínů a tvarů, ale jako téměř stejně tajemné ztvárnění v topograficky vyznačených obrysech. A za nízkým pohořím, které stínilo v dálce, asi v místech, kde jsme kdysi stáli s Rickem v podobě Riki a sledovali Walta. Cynthii a ostatní, jak zajišťují vykládku z králičí díry, jsem spatřila slabé místo v integritě celé struktury. V tom bodě jsem viděla tůňku nazelenalé energie, která poskytovala skutečnou moc. V téhle chvíli byla téměř klidná. Jednalo se o stejnou energii, která protékala obrysy, vytvářela je a udržovala.</p>

<p>Více mě překvapil pocit, že mě přitahuje, nebo alespoň mou lebku. Nejednalo se o bolest, nebyla to migréna ani bušení v hlavě, jen jemný tah, díky kterému jsem si náhle uvědomila umělou přilbu, propojenou tam nahoře s mou lebkou, a její spojení s tímhle vším.</p>

<p>Zdrojem mého energetického vlákna nebyla tahle tůňka, i když jsem si to myslela, dokud jsem ji nespatřila. Ale když jsem byla tak blízko, v těsné blízkosti množství syrové energie, i když tu v současnosti dřímala stejně tak jako některý z velkých vulkánů v dálce, byl ten tah tak silný, až jsem cítila, že došlo k přepnutí. Cítila jsem, jak se energetické vlákno přetrhlo a vymrštilo, uvolnilo se ze svého předchozího zdroje a místo toho se zakřivilo do mihotavého jezírka bledě zelené energie.</p>

<p>Na okamžik mě má moc opustila a všechno na chvilku zmizelo, ale teď se zřejmě druhý konec vsunul do jezírka a čerpal z něj. Vláknem se do mě přelila energie, silnější než předtím. Tento odklon vytvořil něco nového, něco, s čím ti, kteří mi poslali virtuální helmu a její podivný integrační program, nepočítali.</p>

<p>Jako součást sítě Zajíce Březňáka jsem byla připojena k ekvivalentu serveru, ale představovala jsem terminál. Omezoval mě server a podléhala jsem jeho volání. Teď ne. I když se nejednalo o centrální počítač, zdroj všech Brandových skřínek a veškeré reality, tato energie prostupovala světem, nejspíš celým vesmírem, a udržovala stabilitu programu. Tento slabý bod, pravděpodobně jeden z mnoha na světě, byl něco jako chyba v systému, skryté spojení ke stejnému energetickému zdroji, jaký byl v jádře. Teď jsem měla stejnou moc jako jádro nebo Al nebo Walt nebo kdokoliv jiný. To, co jsem neměla, ale oni ano, bylo propojení do báze znalostí, na síťový server a jeho soubory. Byla jsem jako divoch, který stojí před nejvýkonnějším počítačem na světě, ví o jeho obrovské moci, upřeně se dívá na klávesnici a rád by věděl, jak na ní psát.</p>

<p><emphasis>„Systém nápovědy.“</emphasis></p>

<p>Ticho.</p>

<p><emphasis>„Systém nápovědy!“</emphasis></p>

<p>Nebylo tam nic. Už jsem nebyla žádným způsobem připojena. Byla jsem ponechána pouze sama sobě.</p>

<p>„Nech mě řídit.“ řekla jsem Chalmette.</p>

<p>„Ale ty to <emphasis>neumíš</emphasis>!“ protestovala.</p>

<p>Měkce jsem se usmála „Já řídit umím. Neměj obavy.“</p>

<p>Tak výrazně omezené použití téměř absolutní moci bylo tím nejsnadnějším. Mohla jsem někoho usmažit nebo dělat jiné jednoduché, instinktivní věci tak, jak přicházely. Když jsem se blížila k oplocení a bráně, jednoduše jsem je ignorovala, i protesty mých pasažérek.</p>

<p>Auto projelo bránou. Neotevřela se, neuvolnila cestu, ani brána a ohrada nepřestaly existovat. Jednoduše jsme jimi projely jako duchové.</p>

<p>Ale nebyly jsme imunní proti drncání na té prašné silnici, která měla daleko do dokonalosti. Zjistila jsem, že mi nárazy vadí, jsou nepříjemné a rozčilují mě. Najednou se cesta vyhladila, zůstala úzká, ale byla teď vydlážděná.</p>

<p>Vystoupaly jsme po té neuvěřitelně strmé silnici s jedním jízdním pruhem a samými serpentinami na hřeben. Nakonec jsme dojely na místo, kde bylo možné vidět na druhou stranu do vzdálenosti asi padesáti mil. Dole, na dně údolí, leželo energetické jezero, které jsem nedokázala vidět, když jsem tam nahoře posledně byla.</p>

<p><emphasis>To </emphasis>byl zdroj Waltovy králičí díry. Nějak ji vytvořil nebo vytáhl z toho jezera energie.</p>

<p>Zhasla jsem světla a vyrazila dolů. Mé společnice z toho byly ještě nervóznější, protože nedokázaly všechno vidět tak jako já, ale žádná se neozvala ani neprotestovala proti tomu, co jsem dělala. Stejně by tím nic nezměnily. Uvědomovala jsem si, že jsem z nás jediná, kdo jezero vidí. Sjela jsem rovnou dolů k jeho okraji, zastavila jsem a vystoupila. Tady dole, v takové blízkosti, mě ta pulzující energie téměř zahlcovala, ale přinutila jsem se jít velmi blízko a ignorovala jsem strach, že mě může spálit nebo pohltit. Potřebovala jsem zjistit, jak ji používat a ovládat, ne pouze na instinktivní úrovni a za dosavadních omezení. Potřebovala jsem se nějakým způsobem napojit na základnu znalostí, bez ohledu na zdroj.</p>

<p>Rozhodla jsem se vsadit všechno. Budu mít odvahu to uskutečnit?</p>

<p>Zhluboka jsem se nadechla, na okamžik zaváhala, a pak jsem vešla přímo do jezera bublající zelené energie.</p>

<p>Náhle jsem pocítila závrať a naprostou dezorientaci. Pak jsem „spatřila“ celé své já, <emphasis>skutečné </emphasis>já, tak, jak jsem si nepamatovala, že bych se někdy viděla. Kontury a vnitřkem proplouvající rovnice. Ty ze mě dělaly to, čím jsem byla. Znenadání jsem na několika místech svého těla pocítila bolest a nepohodlí. Uvědomila jsem si, že se jedná o přilbu a upravené programy, které jsem nesla a neuvědomovala si je. Oheň je spaloval a pohlcoval.</p>

<p>Dítě v mém břiše, hoch, se otáčelo. Obrátilo se a jakoby rostlo a plulo vzhůru a do mě. Byla jsem ženou, byla jsem mužem, byla jsem dítětem. Byla jsem stará, prastará, a současně miminkem. Výhonky energie směřovaly dolů do jezera a pak se všemi směry rozbíhaly ven, rychlostí světla, hledaly a nalézaly údaje.</p>

<p>Zdálo se, že tu jsou kolem mě i jiní. Podivní tvorové více ras, včetně malých mimozemšťanů, o kterých nám říkali, že patří k roswellské skupině a později byli viděni, jak aktivně pomáhají Waltu Slideckerovi. Ostatní měli jiné podoby a konzistenci, vypadali jako šeredové i andělé současně, stále měnili podobu a podstatu. Byli to členové královské družiny v panství chaosu, kteří se ukláněli a ptali se: <emphasis>„Jak posloužíme naší paní?“</emphasis></p>

<p>„Informace!“ řekla jsem jim. „Potřebuji datové spojení!“</p>

<p><emphasis>„Nemůžeme, má paní! Ne přímo. Je nám to hrozně líto, nejvznešenější! Pokorně se omlouváme za své selhání!“</emphasis></p>

<p>„Proč to nejde? Proč mě odtud nemůžete propojit?“</p>

<p><emphasis>„Protože, má paní, jste pouze v matrici pro tuto sérii tvoření! Nejste částí božské matrice! Nejste v hlavním programu.</emphasis></p>

<p><emphasis>Prosím, odpusťte nám, ó nejvznešenější! Děláme, co můžeme.“</emphasis></p>

<p>Co tím mysleli? Nejsem části božské matrice? Nejsem v hlavním programu? Pak to musí znamenat…</p>

<p>Vystoupila jsem z jezera energie a vrátila se na pevnou zem. Chalmette se Suzy tam stály a Angel spala vzadu v autě. Vypadaly podivně zmrazené. Podobaly se živým lidem vytvořeným z vosku, byly nehybné, dokonce nedýchaly.</p>

<p>A nebyly samy.</p>

<p>Na velké motorce Harley Davidson seděl obrovský bílý králík a pohlížel na mě s pobaveným výrazem v hloupě vyhlížející tváři s vyčnívajícími zuby. Na sobě měl vestu a krátké kalhoty a vůbec nebyl zmrazený.</p>

<p>„Ahoj, milánku!“ řekl povědomým hlasem z dávné minulosti. „Ale, ale! Pohádně ses změnil.“</p>

<p>„Ahoj. Cynthie.“ odpověděla jsem. „Trochu jsem očekávala, že se dříve nebo později ukážeš, ale ne, že budeš vypadat takhle.“</p>

<p>Krátce se zasmála. „Řekla bych, že to je jeden z malých žehtíků zesnulého Matouše. My – každý z nás – jsme dostali jako základní identifikaci přidělenu jednu postavu z<emphasis> Alenky v khaji divů</emphasis>. Nezáleží na tom, koho nebo co ze mne tenhle divoký systém udělá, pod tím jsem stále Bílým Khálíkem. Když mě vidíš na téhle úhovni, víš, kdo jsem. Obhazně řečeno, jsi příliš blízko plamenů. Tvá indiánská squaw je například Shdcová Khálovna. Al je Mhož a doktoh Cohen je Houseňák. Hádi lžou všem ostatním ústřicím, než je snědí, chápeš. Hick je Shdcový Khál, ale nedělej si stahosti. Mezi ním a Shdcovou Khálovnou k ničemu nedošlo. Nikdy. Dhahoušek Walt je kočka Šklíba. Chápeš ten systém?“</p>

<p>Přikývla jsem. Takový systém byl docela jednoduchý a průhledný, a pro šíleného génia se slabostí pro Kraj divů také přímočarý. Brand přidělil každému z nás jméno postavy jako identifikaci. Řídil se přitom spíše svým smyslem pro humor než nějakými prioritami nebo asociacemi. Identifikace vystupovaly v hlavním programu jako základní názvy našich souborů, naše základní identity. Všechno, co se s námi stalo, bez ohledu na to, co s námi provedly inkarnace a reinkarnace, překrývalo základní soubor, který se neměnil. Brandovy skřínky byly personifikovány, nebo přinejmenším většina skřínek, pravděpodobně pomocí stejných kódů.</p>

<p>Nezáleželo na tom, jestli jste se stali mužem nebo ženou, jestli vám narostly tesáky, měli jste křídla nebo jste najednou pásli jaky u Ulánbátáru. Všechno to strhejte a stále jste zůstávali Srdcovým Králem nebo Mrožem.</p>

<p>„A čím jsem já, Cynthie?“</p>

<p>Králík vypadal trochu nejistě. „Cohy Maddox? Cohy Maddox je Alenka. Thochu vypadá jako ta milá dívka na stahých obházcích, jestli víš, co tím myslím. Ale moc se kvůli tomu nenafukuj. Každý říká, že Bhand nezvolil Alenku kvůli Cohyho výjimečnosti, nic takového. Ve skutečnosti to mělo být spíše hýpnutí, jakási jemná uhážka, protože maličká Alenka zkoumala celý nový bláznivý vesmíh a pořád jenom kňouhala, stěžovala si a chtěla jít domů, chápeš?“</p>

<p>Takový popis mě moc nepotěšil, ale víc mě zajímalo, proč začala být nervózní, když to říkala. „Proč mluvíš o Corym, Cynthie? Cožpak já nejsem Cory?“</p>

<p>„Mohla bys být,“ odpověděla hádankou.</p>

<p>„Chci znát pravdu! Jsem Cory Maddox nebo nejsem? Ano, nebo ne?“</p>

<p>„To není tak jednoduché, dhahoušku.“ odpověděla. „Vůbec to není tak jednoduché.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 10</strong></p>

<p><strong>KRÁLOVNA ZLOMENÝCH SRDCÍ</strong></p>

<p>„Co tím myslíš, že to není tak jednoduché?“ zeptala jsem se jí nervózně. „Zatraceně, něco buď<emphasis> je</emphasis>, nebo <emphasis>není</emphasis>. Dokonce i tady.“</p>

<p>„Vím, dhahoušku. Tak to nutně není.“ Našlápla Harley a motor se rozeřval. „Pojď.“ zavolala na mě přes ten rámus. „Skoč dozadu a pojedeme tam, kde leží odpovědi!“</p>

<p>„Nemůžu! Ty dívky a Angel – nemůžu je opustit!“</p>

<p>„Budou naphosto v pořádku! Byly pozastaveny, nebudou nic vědět, až se z toho dostanou. Pojď! Vhátíme se pro ně, přísahám! Teď pojď, zlato! Už jsme se opozdily. Řekli mi, že Al to nezvládl ze stejného důvodu. Vždycky se opozdí, jako všichni staří.“</p>

<p>Došla jsem k Harleyi a váhavě na něj nasedla. Působilo to opravdu podivně – věděla jsem, že to je Cynthia Matalonová, ale jak jsem se jí chytila, cítila jsem králičí chlupy. Zařadila a velká motorka odstartovala jako ve zrychleném filmu.</p>

<p>Přímo před námi se na silnici rozevřela vířící masa energie, ne z jezera, ale spontánně, jako kdyby vznikla ze vzduchoprázdna. Měla stejnou moc a vlastnosti jako ostatní energie, ale zdálo se, že má barvu víc do zlata. Rotovala a střídavě se v ní vytvářely víry temnějšího světla, které vypadaly současně jako tunel a jako nějaký rotující roh hojnosti. Bílý Králík nezaváhal. Namířil přímo do tunelu a zdálo se, jako by velká mašina vyjela po mírném nájezdu rovnou do něj.</p>

<p>Už jsem předtím byla v Králičí díře, ale tahle se lišila na pohled, pocitem, který vyvolávala, i vlastnostmi. Měla jsem podezření, že ani dvě díry nejsou nikdy stejné a mohou dokonce částečně odrážet vlastnosti svých tvůrců nebo přinejmenším těch, kteří je přivolali. Stejně to byl úplně nový způsob a jistě poprvé, co Alenka vjela do Kraje divů na Harleyi.</p>

<p>Ven jsme vyjeli na opuštěném místě. Všude okolo se rozprostírala voda. Z hlubin se tyčila ohromná, příznačná skála, obklopená úzkou, ale vyhovující žlutou písečnou pláží. Obloha byla tak temná jako tam, odkud jsme odjely. Vzhledem k naprostému nedostatku světla a čehokoliv vypadala nepřirozeně, spíše jako střecha nebo natřený strop. V jistém smyslu to působilo stejným dojmem jako v zemi šamanů, kterou jsem předtím použila s tak dobrým výsledkem.</p>

<p>Na jednom konci pláže hořel oheň a kolem něj se shromáždila skupina, no, <emphasis>tvorů</emphasis>. Harley skokem vyrazil z Králičí díry do písku, který se rozlétl všemi směry. Cynthia přibrzdila, stočila motorku a zastavila smykem v písku.</p>

<p>„Vystupovat, dhahoušku. Běž napřed a já se k tobě za chvilku přidám.“</p>

<p>Seděl tam Zajíc Březňák, ale toho jsem očekávala. Byl tu také Blboun, podobný hologramu, který jsem viděla, když nám ukazoval cestu v předchozí králičí díře. A tady také byla nějaká groteskní žena, celá v bílém. Chovala cosi, co v jejích abnormálně velkých rukou na první pohled vypadalo jako dítě, ale při bližším zkoumání se ukázalo, že to je selátko v dětském pyžamku. Vedle připaloval Paželv od své cigarety Gryfovi doutník.</p>

<p>Když jsem se objevila, obrátili se a přestali hovořit. Zajíc Březňák řekl: „Vida, vida! Vítej v naší malé skupince! Promiň nám ten vzhled od Johna Tenniela, ale chápej, je to částečně otázka bezpečnosti, a čím méně právě teď o některých věcech víš, tím lépe.“</p>

<p>„Jakého Johna?“ podařilo se mi ze sebe vypravit. Přinejmenším hlas Zajíce Březňáka byl stejný, jako ten nepříliš známý hlas, který jsem slyšela od stejného tvora tenkrát v domě ve své ložnici. To znamenalo, že nejspíš opravdu jednám s lidmi, se kterými jsem se domnívala, že jednám, jestli to bylo k něčemu dobré.</p>

<p>„Tenniela. První ilustrátor knížek o Alence, nebo tak jsem to alespoň slyšel. Ten vzhled jsme získali namísto podoby třeba od Disneye. Jsem za to nekonečně vděčný. Matouš Brand měl Disneyovy předlohy rád, ale pochybuju, že ty knížky vůbec někdy četl. Pojď! Posaď se! Máme tu různé nápoje a dobroty, dokonce, hm, čaj, pokud si ho v mé blízkosti troufneš dát[8]. Také dobré víno, pivo, osvěžující limonádu, Granko. Dostaneš, co budeš chtít. Každopádně je to snadné, když je všechno připravené, ne?“</p>

<p>„Myslím, že bych si raději nedávala nic s alkoholem, kvůli…“ začala jsem, ale najednou jsem si něco uvědomila: nebyla jsem těhotná. Den za dnem jsem určitě těhotná byla a cítila jsem se docela normálně. Na chvíli jsem uvažovala, jestli teď mám vzhled a atributy umělcovy Alenky. Můj stín na skále však naznačoval něco jiného, stejně tak jako skutečnost, že jsem si sáhla rukou na hlavu a objevila, že tam stále nemám žádné vlasy.</p>

<p>Ne, spíše jsem byla taková jako tenkrát, když jsem se poprvé probudila v tom bytě na sídlišti, jenomže teď bez vlasů. Bylo to divné.</p>

<p>„Možná bych si dala bílé víno.“ řekla jsem Zajíci Březňákovi „Je to hodně dlouho, co jsem se napila něčeho podobného.“</p>

<p>Sáhl dolů a rychlým pohybem velké hnědé ruky vytáhl perfektní pohár. Pak zvedl džbán ve starém stylu, nalil do poháru víno a podal mi ho.</p>

<p>„Poslyš! Nemáš nějaké Chardonney?“ zeptal se Paželv a odklepal popel z cigarety.</p>

<p>„Jistě,“ odpověděl Zajíc Březňák, šikovně materializoval jiný pohár a nalil do něj červené víno z <emphasis>toho samého džbánu. </emphasis>Podal ho Paželvovi, který poděkoval kývnutím hlavy.</p>

<p>Také měli pečivo a nějaké koláčky, sladkosti a čokoládové kousky. Zjistila jsem, že usilovně žvýkám, a ostatní se chovali stejně.</p>

<p>„A teď,“ vzdychl Zajíc Březňák, který se usadil se sklenicí, jejíž obsah vypadal na šampaňské. „Přepokládám, že se raději pustíme do obchodních záležitostí, co?“</p>

<p>„Bílý Králík mi řekl, kdo asi jste vy dva,“ poznamenala jsem. „Vy ostatní – no, nemám vůbec představu, kdo jste, ale ahoj!“</p>

<p>„Ach, myslím, že byste si mohla vzpomenout, i když jste nevěděla, že jsem do toho byl také, hm, zapleten,“ řekl Paželv a jeho hlas s mírným přízvukem zněl opravdu velice povědomě.</p>

<p>„Otec Pete?“ Byla jsem ohromena.</p>

<p>„Kněz je kněz, ale dobrý doutník, to je pokouření,“ odpověděl otec Pierre Lebeck a kývl na mě svou plazí hlavou. „Musím říct, že se mi také zdáte úplně jiná. Zrovna tak, jak vám musím připadat já. Vy přitom nejste, abych tak řekl, zamaskovaná.“</p>

<p>Rozhlédla jsem se po tom podivném shromáždění a pocítila jsem jisté zklamání. „Srdcový Král tu není, co?“</p>

<p>„Je s námi,“ odpověděl otec Pete měkce. „To já jsem navrhl, aby tu teď nebyl. Chtěl tu být, to mi věřte. Nedržíme ho stranou kvůli vám, spíše pro jeho vlastní dobro. Chtěl přijít, ale myslím, že je nutné, abyste si nejdřív všechno vyslechla.“</p>

<p>Vůbec se mi nelíbilo, jak to znělo. „Co tím myslíte?“</p>

<p>Zajíc Březňák vzdychl. „Kori, já, hm…“</p>

<p>„Já to řeknu.“ ozval se Paželv. „Takovými věcmi si vydělávám na živobytí, alespoň v tomhle životě. Cory, chci, abyste se rozhlédl po tomhle shromáždění a řekl mi, který tvor tu není jako ostatní.“</p>

<p>„To je snadné.“ odpověděla jsem. „Já. Vy všichni jste z<emphasis> Alenky v kraji divu</emphasis>, a já, já jsem z Oaklandu.“</p>

<p>„To přesně odpovídá skutečnosti. Jsem si jistý, že teď už vám to celkem došlo, alespoň základní věci. Víte, <emphasis>proč </emphasis>nejste jako my, ne?“</p>

<p>Přikývla jsem a cítila jsem se špatně. „Protože neexistuju. Když Al prohlásil, že si mě vymyslel, tak se nechlubil, že ne? Říkal pravdu.“</p>

<p>„Ano, v jistém smyslu mluvil pravdu. V jiném smyslu však ne. Když se rozhlédnete, zjistíte, že je nás daleko méně, než bylo lidí v ústavu, kteří v tomto světě zastupují podobné postavy z <emphasis>Alenky v kraji divu</emphasis>. A protože nás pár chybí, není jich tam zase <emphasis>tolik</emphasis>. Dokud si zachováme kontrolu nad některými Brandovými skřínkami a bude mezi námi alespoň jeden, který ví, jak všechno funguje, dokážeme v zásadě udržet fungující opozici. Udržet ji v chodu, ale – no, chápete, kdo má před námi náskok. Pokud vím, měli před námi náskok <emphasis>vždycky</emphasis>. Ukrýváme pár rutinních zařízení, pár metod přístupu k základním věcem, ale máme jednu zřetelnou nevýhodu. Al a jeho tým ovládají hlavní počítač. Ovládají řídící centrum Matouše Branda. Nerozumějí mu o nic víc než my, ale vědí, jak ho používat. My máme pouze dvě možnosti. Můžeme se pokusit zaútočit na centrum a jakýmkoliv způsobem dostat ven tolik lidí, kolik dokážeme. Nebo je můžeme infiltrovat a doufat, že nás nechytnou dřív, než získáme něco cenného. Třeba je to zabolí, ale nedokáže jim to <emphasis>ublížit</emphasis>. Ne doopravdy. Dočasná bolest nám přinese uspokojení, ale natrvalo nepoškodí nic, kromě Alova ega. A samozřejmě <emphasis>zemřeme</emphasis>. Zemřeme a ztratíme hodně ze svých zkušeností. <emphasis>Oni </emphasis>mají ve svém centru aktivní Brandovy skřínky, které zaznamenávají každou jednotlivou myšlenku a zkušenost každého člověka, jehož Skřínku mají. Všichni jsou nepřetržitě vybaveni dvoucestným vláknem připojeným do sítě, takovým, jaké jste měla. Dodávají každou životní zkušenost a myšlenku. Dokonce i když zemřou, dokážou toho většinu znovu získat.“</p>

<p>„Nebo toho přinejmenším dokážou získat tolik, kolik Al a Les povazují za možné,“ poznamenal gryf.</p>

<p>„My něco <emphasis>podobného </emphasis>také dokážeme.“ vložil se do hovoru Zajíc Březňák. „Ale nemáme všechno vybavení a software. Máme jen nějaké zálohovací zařízení. Dokázali jsme je získat kdysi dávno, dříve než si ostatní vzpomněli, že existuje. My se musíme připojit přímo a nechat zařízení, aby zaznamenalo naše zkušenosti. Všechno, k čemu dojde mezi seancemi, nemáme, dokud se to zase nezaznamená. Proto nikdy nemáme nejnovější události, pouze údaje a životní zkušenosti až do poslední fyzické zálohy. Vzhledem k našim zkušenostem a vybavení máme určitou kontrolu, díky slabým místům, jako je to jezero na vojenské střelnici ve Washingtonu. I v tom však pro nás existují omezení. Lišíme se od lidí, kteří se tu narodili a vyrůstali. Máme v sobě něco, co cestuje mezi světy, co po naší smrti pokračuje do další existence. Dokud jsme odlišní, jsme připojeni do toho obludného stroje a jsme zranitelní. Ve skutečnosti, dokud se neobjevila Maddoxova virtuální přilba, byli jsme jen bojujícími stíny.“</p>

<p>„Cože? Mé zařízení?“</p>

<p>„Coryho zařízení, na které si pamatujete, protože máte vzpomínky Coryho Maddoxe. My jsme vám je poskytli. Al se v tom trochu angažoval a pokusil se vytvořit holé minimum, ale my jsme dodali zbytek. Cena byla hodně vysoká. Získali Wilmu. To bylo něco naprosto neočekávaného a nikdy předtím se jim to nepovedlo, alespoň podle žádného záznamu, který máme.“</p>

<p>„Teď mě nutíte, abych se cítila vinná.“</p>

<p>„Tak jsem to nemyslel. Wilma o riziku věděla. Všichni jsme to věděli. Chápejte, pořídili jsme kompletní a aktuální záznam Coryho Maddoxe, když byl v tom domě ve Vancouveru. To bylo jednoduché a vy – tedy <emphasis>Cory </emphasis>– jste se jistě nikam nechystala. Problém spočíval v tom, že jsme Coryho Maddoxe potřebovali dostat do hry. Potřebovali jsme dostat do ústavu někoho, kdo by se rovnou nenahrával do Brandovy skřínky. McKeeová už získala váš záznam a aktualizovala vaši Skřínku, takže hned jak byste se dostala do ústavu, připojili by vás a třeba by řekli, že se jedná jen o další zábavné cvičení v nějakém virtuálním světě jako předtím. Až byste vyšla ven, byla byste nepřetržitě nahrávána. Tomu jsme museli zabránit, a to znamenalo získat a změnit Brandovu skřínku, kterou McKeeová používala. Navíc jsme samozřejmě museli zajistit, že nebude hlásit, jak daleko v tom procesu pokročila.“</p>

<p>„Takže jste srazili letadlo, zabili ji a – co? Vím, že Cory Maddox teď je v modulu pro podporu životních funkcí a je připojený ke Skřínce nějakého virtuálního světa. <emphasis>Viděla </emphasis>jsem ho. A předtím jsem ho viděla, jak ovládá zařízení v horním řídícím středisku a provádí věci, které jsem nedokázala pochopit.“</p>

<p>„Tentokrát nemá smysl tu metodu použít. Také bych ji nerad popisoval, aby se o tom Starkey nějak nedozvěděl. Stačí však říct, že jsme byli schopni předat Corymu Maddoxovi jiný upravený program, takový, který jeho Brandova skřínka nemohla zachytit. Umožnil mu při první příležitosti provést něco, na co by jinak neměl ani odvahu – omlouvám se – natož aby k tomu měl dostatečné schopnosti. Provedli jsme jim tam určité úpravy. Především, každý, kdo si nasadí na hlavu Maddoxovu přilbu, vysílá na dvou kanálech, ne pouze na jednom. Problém spočívá v tom, že jsme v naší situaci nemohli připojit vlastní linku, abychom odečítali údaje a získali výstup. Dokázali by detekovat naši přítomnost na jakémkoliv virtuálním I/O systému, který jsme mohli použít.“</p>

<p>Chvíli jsem tam seděla, dokud ve shromáždění nezavládlo mrtvé ticho a neznělo jen praskání ohně a šumění vln. Nakonec jsem řekla: „Z toho, co jste teď říkal, nerozumím jedinému zatracenému slovu.“</p>

<p>Prasátko vévodkyně začalo kvičet a ona mu hrubě vrazila do tlamy jablko, aby ho umlčela. Trik zabral.</p>

<p>„Mimochodem, dhahoušku.“ řekl po chvíli Bílý Králík. „Já těmhle shačkám taky nehozumím, tak se tím nenechej vyvést z míhy. Podstata je v tom, že máme způsob, jak se dostat do toho jejich ústavu a zase zpět, aniž by o tom věděli. Bude to nějak fungovat, dokonce i když se přesuneme. Konektohy jsme připojili, ale nemůžeme přimět spojovatele, aby nás spojil, aniž by se o tom dozvěděli oni.“</p>

<p>„A kdo jsem k čertu <emphasis>já</emphasis>?“ chtěla jsem vědět.</p>

<p>„Nemáme představu, jak jste se původně jmenovala. Sebral vás Al. Ten také použil jednu z těch programovatelných Brandových skřínek a znovu vás vytvořil. Už jste poznala, co je možné dokázat se silou, se kterou zacházíme. Použila jste ji. Máte všechny podklady, které vám dal Al, všechno, co pro vás Al vytvořil. Také v sobě máte vložené záznamy ze skřínky Coryho Maddoxe, až do okamžiku havárie letadla. Vaše – naprogramování – má přednost před vzpomínkami. Proto se cítíte být více Rinou než Corym a na rozdíl od Coryno se nevyznáte v některých technických záležitostech. Jste Korinna Ajani Wiliscziková, manželka Richarda Wilisczika, matka Angely Wilisczikové. S naší pomocí jste byla schopná se napojit a používat část stejné moci, jakou používáme my, a v určitém směru i moci, kterou používat nedokážeme. <emphasis>Nejste </emphasis>ale Cory Maddox a <emphasis>nejste </emphasis>jedna z nás. Cory Maddox, jehož vzpomínky po té nehodě pokračují jiným směrem, je teď zajatcem v modulu pro podporu životních funkcí, dokud se nerozhodnou, jestli ho do příštího cyklu nechají žít nebo zemřít. Wilma je tam také, ve stejném stavu. Kdybyste nám pomohla, měli bychom šanci je osvobodit a možná vytvořit to telefonní spojení. To by pro ně představovalo první skutečný úder, který jsme jim vůbec byli schopni uštědřit.“</p>

<p><emphasis>Tohle </emphasis>jsem pochopit dokázala, i když mi bylo špatně od žaludku z toho všeho, co mi potvrdili. Zatraceně, na co byste mysleli, kdyby vám řekli, že jste kombinací dvou podvodů?</p>

<p><emphasis>Jaké to je, když váni skupina nesmrtelných řekne, že nemáte duši?</emphasis></p>

<p>Chtělo se mi plakat, ale slzy nepřicházely. Byla jsem příliš rozhněvaná, abych mohla cítit něco jiného.</p>

<p>„Takže co?“ zeptala jsem se jich. „Proč bych se k čertu měla v nejmenším starat o vás a vaši podivnou válku? Víte, že nejsem skutečná. Jsem duch. Víte to, a já zrovna tak. Jsem postradatelná, výtvor, jako postava v nějaké videohře. Byla jsem naprogramovaná, zmanipulovaná, zkopaná a napínaná na skřipec, ale teď nastal čas dotáhnout program do konce a zjistit, jestli skutečně odvede svou práci, ne? A <emphasis>tenhle </emphasis>program takové věci nedělá.“</p>

<p>Následovalo ticho, a pak Zajíc Březňák řekl: „Cory, já …“</p>

<p>„Jdi do háje. Žádné řeči o Bohu a vlasti, jo? Alespoň toho mě ušetři. Walte, ty jsi mi dal vzpomínky Coryho Maddoxe v rozsahu dvou životů. Možná ne všechny jeho schopnosti, ale všechny vzpomínky, které mi připadají tak jasné, jako by připadaly jemu. Z toho vyplývá, že neobsahují moc mimořádných událostí, ale ty, které mimořádné jsou, stojí za to. Jako ta, která se odehrála v nějakém jiném vesmíru. Walte, v tom vesmíru jsem nikdy nebyla, ale od současného se tolik nelišil. Vedl jsi šílený útok s nějakými cizími tvory, se kterými ses spojil proti Alovi. Lesovi a jejich týmu. Do cesty se ti dostali nějací tuláci, pracovníci z farmy. Sledovala jsem, jak jsi je postřílel. Walte, aniž bys mrknul okem. <emphasis>Sledovala jsem tě, jak jsi chladnokrevně zastřelil dítě, Walte. Dítě! </emphasis>A dvakrát jsi o tom nepřemýšlel, protože nebyli „skuteční“. Byli to jenom duchové, že? Nelišilo se to od videohry, ve které vezmeš joystick a rozstřílíš tvory, které vidíš. Nikdo neutrpí úhonu. Není to <emphasis>skutečné</emphasis>. Dobře, možná jsem ta nejumělejší osobnost, kterou kdy dali dohromady, ale jsem <emphasis>skutečná</emphasis>, Walte. Nám duchům je zle a už nás unavuje dělat, co nám vy hnusní programátoři nařizujete. Nemáte k nám trochu úcty! Ani nápad! Jediným úderem jsi mi sebral všechno, čím jsem, a všechno, na čem mi záleží, a každou naději a sen, které jsem mohla mít do budoucna pro sebe a své dítě. A já se nemůžu obrátit ani k Bohu! Nebo ano. Otče Pete? Duchové mají místo bohů programátory, nemají skutečné bohy.“</p>

<p>Paželv vypadal provinile a zaraženě. Zajíc Březňák také mlčel jako zařezaný. Dokonce ani prase se neozvalo.</p>

<p>Nakonec se na mě Zajíc Březňák podíval a měkce se zeptal: „Co máme dělat?“</p>

<p>Postupně jsem na ně pohlédla. „Cože? Žádné argumenty? Žádná nalejvárna? Žádné lži nebo hrozby? Co takhle: ‚Udělejte to, nebo vaše dítě hodíme do skartovacího stroje‘? Al má takové variace v oblibě, a přitom mezi Alem a vámi nakonec není ten nejmenší rozdíl, opravdu ne. Nikdo nevidí sám sebe jako špatného. Vždycky koná pro něčí dobro nebo pro dobro všech. Al lže, podvádí, krade a vymývá mozky. Vy vraždíte vlastní lidi, pokud jsou na špatném místě. Ještě méně váháte nad tím, jestli rozstřílíte nás duchy. Co mi můžete nabídnout, hoši? Dokonce ani nevím, co chcete, abych udělala, ale ať je to cokoliv, nevidím žádný důvod, proč to dělat.“</p>

<p>„Rino…“ začala Cynthia Matalonová, ale nevěděla, jak se z toho má vykroutit. Já taky ne.</p>

<p>„Proč jsi mě nezabil, Walte, jako jsi to udělal tomu dítěti?“ Skoro jsem se mu vysmívala. „Není to jako zabít <emphasis>člověka</emphasis>! Vy chytráci, udělali jste příliš dobrou práci, co? Frankensteinovo monstrum. Pomsta počítačových maniaků. Poslyšte, netvařte se tak zničeně. Už celé generace neexistoval žádný software, ve kterém by nebyly „vši“, ne? Jenomže tahle zrovna štípla <emphasis>vás</emphasis>.“</p>

<p>„Nech toho,“ odpověděl Walt.</p>

<p>„Proč? Zatraceně, Walte, co jsi k čertu očekával, že udělám? Chci říct, že to už nějakou dobu vím skoro jistě. Prakticky mi malovali obrázky. Nechtěla jsem o tom ale přemýšlet. Kdo by chtěl?“ Otočila jsem se na Bílého Králíka. „Nastartuj Harley a vypadneme odsud,“ řekla jsem jí. „Nebo mě můžete prostě rozstřílet nebo vymazat nebo cokoliv, hned teď.“</p>

<p>„Ptal jsem se tě, co chceš,“ řekl Walt. „Jestli je to tohle, tak budiž. Pokud si přeješ víc, tak si promluvme.“</p>

<p>Zírala jsem na něj. „Co mi k čertu můžeš nabídnout. Walte? Božství v mém vlastním vesmíru, dokud všichni neodejdete do příštího a dokud se tohle všechno nepřepíše nebo nevypne? Nemám žádnou identitu, žádnou budoucnost. Nedokážu poznat, jak se lišíte od vašich protivníků, kromě toho, že v téhle chvíli prohráváte. Já…“</p>

<p>Náhle jsem se svou tirádou ustala. Ze stínů vyšel nově příchozí a došel k ohni. Byl docela malý. Neměřil nejspíš víc než tři stopy, byl robustní, s hranatým plnovousem a nakrouceným knírem. Vypadal zrovna tak, jako by vyšel z nějakého balíčku karet. A měl srdcovou barvu.</p>

<p>„Ahoj, Rini.“ řekl.</p>

<p>„Ahoj. Ricku. Takže ty jsi ten trumf, co? Máš mě přimět, abych to udělala z lásky, a proto, že jsi otcem mého dítěte a tak podobně, ne?“</p>

<p>„Nemělo to takhle dopadnout. Rini.“ řekl téměř prosebným tónem. „Vůbec to takhle nemělo být. <emphasis>Já jsem to nevěděl! </emphasis>Musíš tomu věřit! Neměl jsem představu, že jsi částí něčí bláznivé pletichy, dokonce <emphasis>na obou stranách. </emphasis>Ani jsem nevěděl, že se nějak lišíme, až mnohem později.“</p>

<p>Upřeně jsem se na něj dívala. „Chci ti věřit, Ricku. Ve skutečnosti ti po tom, co jsme společně prožili, chci tolik věřit ‘ že ti <emphasis>budu </emphasis>věřit. Ale moc se tím nezměnilo, ne? Jaký z toho máš pocit, mít dceru jako ducha? Víš, teď už skoro chodí. Ty jsi to propásl. Také jsi mohl mít chlapce – ducha, ale nevím, co se s ním stalo.“</p>

<p>„Stále tam je, nebo potenciálně tam je,“ řekl gryf. „Co bylo odebráno, lze opět vrátit. Neztratila jste nic fyzického, cokoliv hmatatelného, co jste předtím měla.“</p>

<p>„Rini.“ pokusil se Rick a znělo to velmi smutně a váhavě. „Já nevím, jestli jsou tihle lidé o něco lepší nebo horší než ústav. Nejsem si jistý, jestli se mi některá strana líbí. Ale vím, že v té budově zůstalo vězet několik opravdu dobrých lidí a jsou vydáni na milost Starkeyovi, Cohenovi a sestře Ritě. Chtěli jsme se k tobě dostat, ale neexistoval žádný způsob, jak proniknout do ústavu bez všech možných problémů, jakmile by se jednou vzburcovali strážní. Alovi muži z tajné služby mě vedli jako hledanou osobu, takže jsem se nemohl ukázat nikde poblíž. Jakmile ses sama dostala ven za použití schopností, které máš a které my nemáme, nevěděli jsme, kam jsi odešla. Nemohli jsme tušit, že se chystáš utéct, dokud jsi to neudělala. Pak jsi zmizela. Odposlouchávali jsme každou linku ze Stanfordské lékařské fakulty a z ústavu, dokud jsme neobdrželi tvou informaci. Pak jsme ji před nimi zablokovali a poslali jsme ti prostředky, jak se dostat ven. Já tomu nerozumím. Jak víš, já nejsem programátor a všem těmhle záležitostem naprosto nerozumím. Jen <emphasis>vím, </emphasis>že jsme se k tobě doslali nejdřív, jak jsme dokázali. Znáš mě dost dobře, abys poznala, jestli s tebou jednám otevřeně.“</p>

<p>Měl pravdu, nebo jsem si alespoň myslela, že ji má. „Záleží na tom. Ricku? Už nejsem tou dívkou, kterou sis vzal. Nejsem jí od té doby, co do mě nacpali všechny materiály Coryho Maddoxe. Instantní vzdělání. Je to něco jiného. Strč Angel do jedné té virtuální přilby. Může přeskočit veškerou výchovu a přesto být geniální, přinejmenším dokud tenhle svět neskončí.“</p>

<p>„Nevíme, co se s těmi vesmíry stane poté, co všichni odejdeme.“ poznamenal Otec Pete. „Opravdu. Už se nemůžete vrátit, protože jste někým jiným. Ale liší se to ve své podstatě nějak od toho, když zemřete? Kdo ví jistě, že všechno přestane, když člověk odejde do pekla, do nebe nebo do očistce? Nejsme <emphasis>všichni </emphasis>pouhými programy? Genetický kód nebo řádky programu – jaký je v tom rozdíl? Nikdo z nás není o nic více nebo méně reálný, než vy. Nijak se nelišíte od toho, jaká jste byla, než jste se o čemkoliv dozvěděla. Nijak se nelišíte od Coryho Maddoxe v době, než tohle všechno poznal. Co je skutečné, a co není? Zapínáme prostě vesmíry jako scény v divadelní hře, nebo vytváříme nové reality tím, že postupujeme? To nemůžeme vědět. Dokonce si nejsem jistý, jestli bychom na ty otázky znali odpovědi, i kdybychom věděli, kým jsme my všichni skutečně byli, odkud pocházíme a o co se vlastně jedná.“</p>

<p>Já jsem věděla, že Rick prošel reinkarnací, ne inkarnací jako Cory. Rick to skutečně nevěděl, a to alespoň něco znamenalo. Něco, ale ne dost.</p>

<p>„Vždy jsem byla vděčná, že tě mám, Ricku, ale k čemu to teď je? Ty <emphasis>víš. </emphasis>Jak bys na to mohl prostě zapomenout?“</p>

<p>Srdcový Král přikývl. „Jo, <emphasis>skutečně </emphasis>vím, ale také tě miluju. Rini. A je to <emphasis>naše </emphasis>dcera, o které mluvíš. Tady nikdo děti nemá, ani je nemůže mít. Víš o tom? Nehledají si partnery mimo svou skupinu, a vlastní druh nemohou reprodukovat – myslím, že bych měl říct <emphasis>náš </emphasis>druh.“ Pohlédl na Vévodkyni s jejím vepříkem. „Rádi by měli něco stálého. Raději by milovali dítě místo mazlíčka. Ale nemůžou. Ani já jsem nemohl, ale okolnosti mi to nějak umožnily. Rini, jestli mě nevyhodíš, neopustím tebe ani Angel. Nechci vás všechny opustit. Až do smrti, Rini.“</p>

<p>Vzdychla jsem a skutečně jsem cítila, že mi začínají téci slzy. Přesto jsem odpověděla: „To jsou jen slova. Ricku. Podívej. Jsem boubelatá, plešatá, nejsem skutečně atraktivní. Jsem příliš chytrá, abych prostě byla starou dobrou Rini, a ne dost chytrá, abych něco z těchhle krámů dokázala opravdu použít. Skutečně chceš strávit zbytek svého života, alespoň <emphasis>tohoto </emphasis>života, s někým, jako jsem já?“</p>

<p>Odmlčel se a chvíli přemýšlel. „Ne. Ne s takovou, jaká jsi teď. Na vzhledu mi vůbec nezáleží. To je toho! Myslím, že tobě na něm záleží daleko víc než mně. Ale neoženil jsem se s někým tak zatrpklým nebo takhle cynickým. Oženil jsem se s někým, kdo viděl krásu v západech slunce a miloval hrátky v mlze za úsvitu. Říkáš, že jsi živá, skutečná a nezávislá lidská bytost, zrovna jako my. Tak to dokaž. <emphasis>Žij!</emphasis>“</p>

<p>„Půjdeš se mnou? Zůstaneš se mnou? Dokonce i když nepomůžu těmhle lidem?“</p>

<p>„Miláčku, mně je úplně jedno, jestli <emphasis>těmhle </emphasis>lidem pomůžeš. Ale záleží mi na tom, jestli dokážeš pomoci ostatním lidem, těm, kteří jsou uvězněni tam dole. Těm, o kterým víme, včetně skutečného Coryho a Wilmy, a těm, které ty nebo my možná neznáme. Přesto, pokud myslíš, že to nemá smysl nebo že je riziko příliš veliké, necháme je osudu. Prostě spolu odejdeme. Budeme vychovávat děti a na tohle zapomeneme. Budeme sledovat západy a východy slunce, tančit a zpívat, a možná prostě žít své životy. Nic neskončí, dokud neodejde poslední z nás, takže budeš v bezpečí, dokud nezemřu, a možná ještě potom. Jestli to tak bude, určitě to zjistíš. A pokud odejdeš první, jak se to liší od situace, ve které by tenhle svět byl vším, co existuje? Vyber si, děvče. Ale jestli se chceš vrátit a vykašlat se na mě, musíš mi to říct na rovinu a říct mi to rovnou do očí právě tady a teď.“</p>

<p>Věděl, že tohle nedokážu udělat. Nedokázala bych to udělat ani v případě, že bych mu <emphasis>nevěřila. </emphasis>Nemohla jsem to udělat ani přesto, že do sebe zapadala spousta věcí, které nebyly jen žargonem a blábolením počítačových maniaků.</p>

<p><emphasis>Kvůli tomu se to všechno odehrálo, </emphasis>uvědomila jsem si. <emphasis>Byla </emphasis>jsem nástrojem, možná menším v Alově případě, ale s potenciálem stát se velkým nástrojem v případě Walta a sítě Zajíce Březňáka. Trénovali mě, vybrušovali, klamali, navázali se mnou přátelství a všechno to dělali jen proto, abych se dostala do téhle situace. Mohli byste skoro prohlásit, že mě kvůli tomu navrhli. Jedinou věcí, kterou nedokázali, bylo brát mě vážně jako skutečnou, žijící osobu. Oni – možná ne Rick, ale většina z nich – mě nikdy nepovažovali za nic víc než nástroj, program. To bylo všechno. A nebyli připraveni, že se program bude vzpouzet a hádat a že je přiměje, aby se cítili malí.</p>

<p>Pocházela jsem zcela z tohoto světa a proto, když jsem se ponořila do té síly, do té energie, do její struktury, jsem se jevila na všech monitorech a při veškerém sledování pouze jako jakýkoliv jiný, přirozený a neškodný proud dat. Protože ani Al, Rita a ti ostatní nebrali duchy vážně jako skutečné lidi.</p>

<p>Třeba bych dokázala dostat ty lidi z ústavu, nebo jim přinejmenším ukázat cestu ven. Byla to schopnost, kterou tihle lidé mít nemohli, pokud nebyli označkováni. Riziko na sebe bral jeden malý duch, na kterém stejně nezáleželo.</p>

<p>Vůbec se mi nelíbilo, že jsem využívána, zvláště ne takhle, ale co jsem měla k čertu dělat? Nechtěla jsem strávit celý život jako doposud, žít ve lži se svými dvěma společnicemi, se kterými jsem ve skutečnosti zacházela právě tak bezohledně, jako tito lidé se mnou. V jistém smyslu skutečnost, že jsem je měla a že jsem jim dělala to, co jsem jim dělala, rozhodla za mě, bez ohledu na jiné faktory, které byly ve hře.</p>

<p>Měla jsem moc a jednala jsem s těmi lidmi zrovna tak, jako oni jednali se mnou. Ne proto, že bych milovala moc, nebo z podlosti nebo podobně, ale proto, že jsem je potřebovala.</p>

<p>A tihle lidé potřebovali mě.</p>

<p>Ne pro sebe, přímo ke svým službám, ale proto, aby osvobodili své společníky z jakýchsi vězení, která pro ně Al vytvořil a která se vymykala všem představám. Nikdy jsem jim nemohla prominout nebo zapomenout na tu scénu, jak Walt střílel na chlapce, ani jsem jim nemohla být vděčná, že mě vytvořili a vnutili mě do téhle situace. Co jsem se chystala udělat, nebylo kvůli Rickovi, nebylo to kvůli Waltovi a dokonce ani kvůli zajatcům v ústavu. Bylo to kvůli mně.</p>

<p>Měla jsem šanci zachránit si duši, dokonce i když jsem ji ve skutečnosti neměla. Jednalo se o šanci ukázat, že v jednoduché morální rovině je můj hrubý a nevědomý program lepší než většina z nich.</p>

<p>„Co mi můžete nabídnout kromě Rickovy přítomnosti, aby mě to přimělo přijmout takové riziko kvůli lidem, jako jste <emphasis>vy</emphasis>?“ zeptala jsem se.</p>

<p>„Řekni si.“ odpověděl Walt. „Uděláme cokoliv, co je v naší moci. Nemůžeme tě vzít s námi, nemáme představu, jak uskutečnit něčí reinkarnaci. Ale na druhé straně jsme pořídili tvůj záznam, když jsi byla připojená k našemu datovému toku, a budeme pokračovat v aktualizaci. Pokud je život skutečně součtem všech našich zkušeností, tak jsi také ty nesmrtelná, dokonce i teď, přinejmenším natolik jako převtělený nebo převtělená, když získají svou minulost prostřednictvím Brandových záznamů. Kromě toho? Peníze? Krásu? Mládí? Řekni si. Cokoliv máme.“</p>

<p>„Slova, jenom slova. Snadno se to říká, snadno se to slibuje.“ řekla jsem. Pak jsem se nadechla. „Dobře. Já to udělám jen tak. Žádné sliby, žádná věrnost, nic takového. Až to skončí, tak jestli to vyjde a jestli si budeme všichni moci takhle stoupnout a promluvit si, pak budeme diskutovat o možnosti volby a o pravdách. Teď ne. Nechystám se to udělat kvůli vám. Nechystám se to udělat kvůli Rickovi, kvůli lidem v Brandových skřínkách, nebo abych se vyrovnala Alovi a ostatním, nebo abych si zabezpečila život a mému dítěti svobodu. Chystám se to udělat, protože je to správné. Už jen to by vám mělo ukázat, že někteří z nás duchů jsou teď lidštější než někteří z vás, zvířat z kreslených filmů.“</p>

<p>„Al musí o tomhle místě vědět.“ poznamenala jsem, když jsem se rozhlížela po podzemních bunkrech a komplexu, zcela ukrytém pod zkušební střelnicí státu Washington v miniaturní poušti „Jak jste se vyhnuli odhalení?“</p>

<p>„Občas je nejlepší místo pro úkryt někde, kam je dobře vidět a kde jste nepříteli přímo pod nosem.“ odpověděl Walt.</p>

<p>Teď, když jsme se opět ocitli v tom, co alespoň pro mě představovalo skutečný svět, vypadal jako své původní já. Prohlašoval, že má jinou barvu očí a měří o pár centimetru víc, ale jak bych si toho mohla všimnout? Především jsem si ani s použitím původních vzpomínek Coryho Maddoxe nedokázala vzpomenout, jakou měly jeho oči barvu.</p>

<p>Rozhlédla jsem se po náhradní, prosté jednotce, která vybavením připomínala období bývalých protileteckých krytu, a zachvěla jsem se. Venku chladno nebylo, ale na takových místech bylo něco, co vyvolávalo mrazení.</p>

<p>„Jsme tu tak blízko tomu slabému bodu, že nás nemůžou přímo zjistit,“ vysvětloval. „Ze stejného důvodu to není ani pro nás moc dobré místo, kde bychom mohli provádět přesnou činnost. Jedná se o skvělý úkryt, ale stejná věc, která nás maskuje, nás také ruší. Používáme ho k tomu, k čemu můžeme, ale ne jako základnu.“</p>

<p>Nemohla jsem necítit vibrace, které probíhaly celým komplexem a způsobovaly, že všechno nějak rezonovalo. „Co je to za zvuk, který proniká až do morku kostí?“</p>

<p>„Výrazný brum s frekvencí čtyřiceti hertzů. Po nějaké době bys z něj zešílela. Z toho důvodu nejdůležitější místnosti tak dobře izolujeme. Máme tu vlastně hlubokotónový reproduktor, přichází to však z toho slabého bodu a z rezonující energie. Někteří lidé si myslí, že tenhle vesmír – to je pouze naše parta uvnitř velké Brandovy skřínky. Když násilím otevřeš jednu z těch menších skřínek, objevíš stejné plasmové energetické pole, stejnou regulovanou hlubokou basovou frekvenci, daleko silnější. Chápej, v tom je ta ironie. Můžeme být právě tím samým co ty – umělými výtvory v Brandově skřínce, nebo možná postupujeme z jedné Skřínky do druhé. A v naší Skřínce máme menší Skřínky. Chápeš, co tím myslím.“</p>

<p>Přikývla jsem. Walt mě stále mohl považovat za nějaký umělý výtvor, ale já jsem to věděla líp. Možná, že jsem kdysi byla ekvivalentem robota ve virtuální realitě, androidem, naprogramovaným tak, aby si myslel, že je někým jiným, aby v souladu s tím jednal a měl určité schopnosti. Teď jsem však prožila svůj vlastní život, zrovna tak jako ty životy, které do mě vsunuli, a věděla jsem toho o světě daleko víc. Nikdy jsem si nemohla být jistá, ale měla jsem jednoznačný pocit, že jsem uvnitř zrovna tak lidská jako Walt. Rick nebo kdokoliv z ostatních.</p>

<p>Rozhlédla jsem se a zamračila. „Pokud je tohle všechno tak blízko k té syrové energii, že dokonce působí na vaše zařízení, proč se domníváš, že neovlivní <emphasis>mě</emphasis>?“</p>

<p>„Myslím, že tě dokážeme izolovat a chránit. Když budeš mít přímé propojení s jezerem prostřednictvím série regulátorů, myslíme si, že budeš schopná čerpat tolik energie, kolik budeš potřebovat. Pojď, přejdeme do řídícího střediska.“</p>

<p>Úmyslně jsem požádala Ricka, aby tam nebyl, a doufala jsem, že je skutečně dost daleko, s Angel a s jejími dvěma kmotrami. S ním a kmotrami jsem si starosti nedělala – o muže se už moc nezajímaly, bez ohledu na pokušení, jaké by mohl pociťovat Rick, a on neměl v povaze se vnucovat.</p>

<p>Otec Pete byl v řídícím středisku a kontroloval údaje. Ve srovnání se zařízením v ústavu se tohle dost podobalo levnému biografu, ale předpokládala jsem, že funguje, jinak by si s tím vším nedávali takovou práci. U protější stěny stály jediné dva moduly pro podporu životních funkcí. Byly přibližně stejně zkonstruované a stejného typu jako moduly v ústavu, kterých bylo daleko víc. Stál tam také velký hranatý ovládací pult, do kterého byla zasunuta řada Brandových skřínek. Mohlo se tam vejít nejméně dvacet Skřínek, ale bylo jich jen devět.</p>

<p>Na rozdíl od ústavu kde museli získávat energii nějakou špičkovou technologií, která mi nebyla jasná, jsme se tady v energii prakticky koupali.</p>

<p>„Dává vám skutečný pocit, že jste Superman nebo někdo takový, co?“ poznamenal Otec Pete, když viděl mou reakci. „Energie je všude kolem, ale <emphasis>tady </emphasis>je hrozně silná.“</p>

<p>Prošli jsme do další malé místnosti. Měla jsem pocit, jako kdyby někdo otočil vypínačem. Jednalo se o tu nejmrtvější místnost, v jaké jsem kdy byla. V důsledku toho jsem se cítila strašidelně izolovaná a osamělá.</p>

<p>Uprostřed stálo gyro pro virtuální realitu. Vložili mě do jakéhosi pogumovaného obleku se všemi možnými senzory. Byly jich tisíce, po celém vnitřku. Pak mi zaklapli přilbu přes celou hlavu, připevnili ji přezkami a suchými zipy. Protože zařízení nebylo připojené, nemohla jsem toho moc vidět nebo slyšet, ale cítila jsem, že mě Walt a Otec Pete berou, odvádějí do gyra a připínají mě dovnitř. I když jsem to sama samozřejmě nikdy neabsolvovala, díky vzpomínkám z Coryho minulého života v Seattlu a díky jeho zkušenosti s takovým zařízením mi to připadalo skoro důvěrně známé.</p>

<p>Teď jsem slyšela jen svůj dech, bušící tep a slabé syčení vzduchu z dýchací jednotky, která mě udržovala při životě. Byla jsem kompletně uzavřena v gyru. Jakýkoli pohyb, bez ohledu na to, jak malý, byl prováděn neměřitelně hladce. Mohla jsem se pohybovat jakýmkoliv směrem, nahoru, dolů, otáčet se, natáhnout se, vykopnout, cokoliv.</p>

<p>Neměla jsem pocit, že bych cokoliv z toho potřebovala, zvláště ne poté, co uskutečníme kontakt. Usoudila jsem však, že je nechám dělat, co považují za potřebné, jen pro případ, že by měli pravdu.</p>

<p>„Zkouška komunikace,“ slyšela jsem Waltův hlas, který zněl jakoby z nesmírné dálky, v jednom uchu „Jedna, dva, tři, čtyři, pět.“</p>

<p>„Slyším tě. Walte. Spusť tu podívanou.“</p>

<p>Na okamžik zaváhal. „Teď si pamatuj – jakmile budeš jednou uvnitř, zajisti spojení a pak se snaž komunikovat s různými lidmi v Brandových skřínkách. Tvým jediným úkolem je ukázat jim cestu ven. Pokud pozvání nepřijmou, nezdržuj se. V jakémkoliv okamžiku tě něco může uvěznit spolu s nimi v jedné z Brandových skřínek a tím oddělit od všeho, co tu máme, nemluvě o tom, že by tě to pravděpodobně zabilo. Pokud pocítíš, že jakýkoliv operátor libovolným způsobem zjistil tvou přítomnost nebo že něco, <emphasis>cokoliv, </emphasis>smrdí, vypadni, vrať se sem a přestaň s tím. Rozumíš?“</p>

<p>„Neměj obavy. Walte. Jsem jenom duch, pamatuješ?“</p>

<p>Na to nereagoval. „V pořádku. Pete ti zrovna pouští šťávu.</p>

<p>Budeme tě uvádět velice pomalu, protože dokonce ani ty jsi nikdy nezažila takový náraz, jaký ti tohle může uštědřit.“</p>

<p>„Jen zmlkni a začni s tím.“ řekla jsem mu. „A ujisti se, až ti dám znamení, že vytáčíš opravdu správné číslo!“</p>

<p>Neměla jsem představu, co mám očekávat, ale rozhodně jsem byla nervózní. Zatraceně dobře jsem věděla, že jsem zcela postradatelná, bez ohledu na to, co říkali, nebo kolik viny jsem na ně naložila.</p>

<p>Cítila jsem, jak do obleku vtéká energie. Virtuální přílba zablikala a ožila. Okamžitě jsem se chytila. Hned, jak jsem získala dostatek energie, jsem do sebe integrovala celou tu kupu věcí. Dovnitř dál proudila energie a hromadila se. Každý postupný přírůstek jsem používala k tomu, abych nad sebou měla stále větší kontrolu, abych se vymodelovala a přetvořila. Nejednalo se o programování – spíše se to podobalo sochařství. <emphasis>Obludy! Obludy z podvědomí! </emphasis>Jenomže tentokrát to byla obluda na straně dobra. Nedokázala jsem si pomoci, abych nepřemýšlela nad tím, jak v téhle chvíli vypadám, když jsem ovládala všechnu tu perfektně regulovanou energetickou plasmu. Neměli možnost mě vidět, pokud by se jeden z nich neodvážil vkročit do komory. Většina běžných kamer musela shořet, když mě napájelo takové množství energie.</p>

<p>Všechno se ztrácelo, stávalo se méně hmotným. Ze všeho teď byly obrysy, snadno viditelné a průhledné, poddajné jako modelovací jíl. Daly se změnit nebo zmanipulovat tak snadno, jako kresba křídou na tabuli. „<emphasis>Vytoč to!“ </emphasis>vyslala jsem.</p>

<p>Jako na tabuli jsem sledovala, jak se schematicky načrtnutá lidská postava natáhla a vyťukala číslo, které bylo připojeno k sekundárnímu vstupu mé aparatury. Viděla jsem, jak signál odchází, a následovala jsem ho, nečekala jsem na odpověď. Pokračovala jsem s ním, odrážela jsem se z jednoho relé na druhé, z jedné telefonní ústředny do druhé, vše rychlostí světla. Signál běžel spíše oklikou, i když se jednalo o dálkový hovor na vzdálenost stovek mil.</p>

<p>V době, kdy jsem dorazila do speciální ústředny, patřící vládni tajné službě, jsem už kompletně převzala řízení a ovládání energetického toku. Hned, jakmile operátor ústředny u stolu v přední části ústavu zvedl telefon, jsem se ocitla na druhé straně. Dostala jsem se do vnitřního telefonního okruhu, a pak odtamtud do elektrické a počítačové sítě celé budovy. Ve chvíli, kdy to recepční, který slyšel jen šum, konečně vzdal a zavěsil telefon, už jsem spojení nepotřebovala.</p>

<p>Až doteď jsem bojovala o to, aby mě považovali za člověka. Teď jsem jím nebyla, ani jsem si jím nepřála být. Ocitla jsem se v odlišné rovině, v rovině energie a myšlenek, kde bylo všechno naprosto jiné.</p>

<p>Prakticky okamžitě jsem spatřila hlavní řídící pult. Však jsem také pracovala plnou rychlostí světla a neměla jsem téměř žádnou prodlevu kromě určitého zpoždění, které způsoboval průchod vedením v budově.</p>

<p>Nic z toho se nepodobalo virtuální realitě, jakou vidíte ve filmech, videohrách a jednoduché počítačové grafice. Asi jedinou skutečně shodnou věcí bylo, že zrakové vjemy působily trochu bizarně a prezentovaly se v neuvěřitelných tvarech a barvách. Je obtížné to blíže popsat. Jak byste někomu vysvětlili, že vidíte objekty ze všech stran současně, a <emphasis>to i zevnitř? </emphasis>Dokážu si vyvolat mentální představu toho, co jsem prožívala, ale nedokážu to vysvětlit někomu jinému.</p>

<p>Cory nebo ten, kdo ho programoval, odvedl svou práci dobře. Zavedl do systému různé opravy a vylepšení tam, kde se nedaly postřehnout, nebo je jiní nemohli použít. Pro mě svítily jako majáky na temném pobřeží. Připojovat je k systému a k sobě nebylo o nic obtížnější než dávat dohromady jednotlivé dílky skládačky.</p>

<p>Jakmile jsem to jednou provedla, rozprostřela jsem se, protekla každým jednotlivým kanálem a nechala své já, aby vyplnilo všechna prázdná místa a ohraničilo všechny tvary. Stejně jako u Verna, kdy virtuální přilba splynula s mou lebkou, jsem teď využila stejnou schopnost. Splynula jsem s celou strukturou, kterou jsem do sebe mohla pojmout, nebo která dokázala pojmout mě. Už jsem pouze neobývala systém obvodu, já jsem <emphasis>byla </emphasis>systémem obvodu a on byl mnou, alespoň na úrovni reality tohoto světa. Dole existovaly oblasti, které stále ležely mimo můj dosah, třeba jen proto, že čerpaly svou energii z jiných zdrojů, nepřipojených na hlavní budovu. Neměla jsem k nim žádný přímý přístup – byly stejně tak izolované, jako předtím já v té v komoře.</p>

<p>A daleko pod tím nadále existovalo místo, kam jsem se neodvážila podívat, a které vzbuzovalo pocit nepředstavitelné síly, síly v nějaké věci nebo věcech, které tam hluboko dole byly nějak <emphasis>živé!</emphasis></p>

<p>Začala jsem z horního řídicího pultu vypouštět sledovací programy dolů do Brandových skřínek a modulů pro podporu životních funkcí. Neexistoval žádný jednoznačný způsob, jak zjistit souvislost mezi tím, kdo je v modulech, a mezi Brandovými skřínkami, ke kterým jsou připojeni. Probíhalo příliš mnoho obousměrných přenosů a projevoval se také vliv značné izolace v Brandových skřínkách.</p>

<p>V té době se v Brandových skřínkách nacházelo šest obyvatel. U těch, které jsem mohla znát, jsem dokázala trochu hádat na základě informací, které mi poskytl jejich obrys, ale jinak to bylo jako hodit kostkou. Bylo ironií, že jsem všechno dokázala analyzovat do nejmenších podrobností, ale nedokázala jsem přečíst natištěný štítek na boku Brandovy skřínky. Tolik na tom nezáleželo. Trik spočíval v tom, že musím zahájit komunikaci, tak jak jsem to dělala, když jsem tu předtím byla, a přitom se do té věci nesmím nechat nenávratné nasát.</p>

<p>No, byl tam jeden, kterého jsem poznala, ale ten z nich byl nejnebezpečnější. Coryho tělo působilo v té skřínce až příliš povědomě, ale také se příliš podobalo vzorům, které mi byly vnuceny. Bude muset chvíli počkat. Nechtěla jsem riskovat, aby to, co drželo jeho, popadlo a uvěznilo také mne.</p>

<p>Nemohla jsem podniknout nic jiného než jednoho vybral, pokusit se zvolit výstupní bod s načasováním a pak vstoupit dovnitř. Pokud přerušení, které jsem naprogramovala, nenaběhne, nebude trvat dost dlouho nebo svou práci neodvede, uváznu uvnitř bez ohledu na cokoliv jiného. Jestli to bude fungovat, dokážu vytáhnout nejen sebe, ale možná také toho druhého.</p>

<p>Ta první byla určitě žena. Za pokus to stálo. Připravila jsem se co nejlépe. Pak jsem vyslala své vědomí dolů do modulu pro podporu životních funkcí, přes konektory do jiného virtuálního světa.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 11</strong></p>

<p><strong>PLÍŽENÍ VE SKŘÍNKÁCH</strong></p>

<p>Teď už jsem si zvykla na přechody do Brandových skřínek, díky přízračnému šamanskému světu, který používala Wilma, a ostrovu s postavami z Kraje divů. Přesto to byl šok. Tím, že jsem přišla z říše energetických rovin, byl přechod dramatičtější, než jsem si představovala.</p>

<p>Nebyla jsem sama sebou, ale mému sebevědomí by změna prospěla, i kdybych měla ošklivou tvář, což jsem si nemyslela. Znovu jsem měla vlasy – člověče! Jaké jsem měla vlasy! Dlouhé, rovné, černé, ale bohaté. Sahaly mi až pod zadek. Byla jsem úplně nahá. Jedinou věcí na mém těle, která mi připadala nepřirozená, bylo, že jsem měla na kůži namalované nějaké exotické barevné vzory. Vypadaly jako tetování, ale neměla jsem z nich takový pocit, ani nebyly tak stálé. Domnívala jsem se, že mám barvu pod kůží, ale na několika starších vzorech bylo vidět, že časem a povětrnostními vlivy blednou. Má pokožka měla sytě hnědou barvu, takovou, jakou člověk získá při denní expozici slunci v tropickém klimatu.</p>

<p>A tropické <emphasis>bylo</emphasis>, o tom se nedalo pochybovat. Pode mnou se všemi směry rozprostíral bujný porost džungle, zatímco nahoře se nejasně rýsovalo údolí zahalené mlhou, lemované po obou stranách vysokými, působivými vulkány, sahajícími až do mraků.</p>

<p><emphasis>Tak dobře, </emphasis>řekla jsem si. <emphasis>Co dělá hezká malá dívka jako ty, nahá a sama, na skalnatém hřebenu?</emphasis></p>

<p>Voda jistě nepředstavovala problém. Všude kolem stékaly nesčetné malé vodopády a řítily se z vysokých hor do moře. Jídlo by <emphasis>nemělo </emphasis>být na podobném místě problémem, i když se to nedalo vyloučit. Rozhodně tu nebylo nic zřejmého a důvěrně známého.</p>

<p>Nepřidělila jsem si moc času, ale to byl <emphasis>reálný </emphasis>čas. Subjektivně jsem tu klidně mohla nějakou dobu strávit. Znamenalo to dozvědět se o tomhle místě víc a pak zjistit, kde jsou k čertu lidé. Musel tu být přinejmenším jeden.</p>

<p>Kdyby tu byla spousta lidí, mohlo by být obtížné hledat a zjišťovat, kdo je tím, kterého jsem potřebovala, a kdo patří k hereckému obsazení, vytvořenému programátorem.</p>

<p>Na tomhle světě jsem si zatím určitě neměla na co stěžovat. Byl teplý, bujný, pohodlný, opravdu pěkné místo pro rekreaci. Na druhé straně, jestli se jednalo o Polynésii nebo Melanésii v době, než tam dorazili objevitelé, nebyla to pro ženu zrovna ta nejlepší kultura, dokonce i z těch velmi špatných.</p>

<p>Ale jaká kultura tu přesně byla, pokud vůbec nějaká? Tohle byly lokální minivesmíry z Brandových skřínek. Měly svá omezení a většinou byly vymyšleny a jemně doladěny programátory v ústavu, kteří věděli, jak používat Brandovy modelovací nástroje. Nemyslím, že někdo skutečně chápal, jak to funguje. Věděli však, jak ovládat řídící prvky a jak docílit, aby došlo k nějakým událostem. Coryho zkušenost a anekdotické zkušenosti ostatních naznačovaly, že Al se svým týmem používal Skřínky k vymývání mozků, stejně tak jako k výzkumu myšlení a kultury, pro který byly pravděpodobně zamýšleny.</p>

<p>Protáhla jsem se a byla jsem si dobře vědomá, že mám hodně vyvinuté svaly na nohou. Běh, dokonce i lezem, by neměly představovat problém. Na podobném místě jsem to mohla klidně potřebovat, v tak drsné a nerozvinuté krajině, jakou jsem viděla všude kolem sebe. To, co jsem neviděla, byly jakékoliv známky po lidských sídlech. Žádné náznaky dobře vyšlapaných cestiček ani stezek, poblíž ani v dálce. Žádné stopy po lidských strukturách jakéhokoliv typu, žádný kouř nebo jiné známky toho, že nejsem úplně sama.</p>

<p>Ale já jsem nebyla sama. Sledovala jsem tuhle trasu prostřednictvím aktivního ženského připojení pro udržování životních funkcí. Nalézalo se tam teplé tělo. Fakt, že jsem nebyla schopná uskutečnit žádný duševní kontakt, mi však působil starosti.</p>

<p>Slunce žhnulo. Rozhodla jsem se přesunout do stínu a napít se vody z blízkého malého vodopádu. Přešla jsem tam, kde se potok valil po skalách a byl asi metr široký, ale stálý. Sevřela jsem dlaně jako šálek a natáhla je, abych zachytila vodu.</p>

<p>Voda se od mých rukou odklonila.</p>

<p>Stalo se něco opravdu podivného a málem jsem ztratila rovnováhu. Připadalo mi, jako by mé ruce byly kladně nabitým magnetem a voda také magnetickou substancí, nabitou kladně. Nemohli jste se jí dotknout. Utíkala před vámi. Když jsem pod ní vkročila, jednoduše se rozdělila a padala po obou stranách mého těla, ale ať jsem se snažila jak chtěla, napít jsem se nemohla.</p>

<p>Byl to zádrhel, se kterým jsem nepočítala.</p>

<p>U toho vodopádu jsem se vzdala a šla jsem k dalšímu. Ten se choval stejně. Nakonec jsem se rozhodla, že nemá smysl bojovat se skupinou potoků, tekoucích ze skalního převisu. Vydala jsem se pryč, dál do svěží zeleně.</p>

<p>Doufala jsem, že najdu nějaký druh ovoce nebo jedlé rostliny, jaké jsou v takových oblastech běžné, ale jediné ovoce nablízku bylo vysoko na stromech. To, že na zemi neleželo žádné ovoce, bylo zvláštní. Na stromech však evidentně rostla spousta kokosových ořechu a také trsy velkého ovoce, které se zdálo být příbuzné banánům. Stromy ale byly hladké a velice vysoké. Neexistoval snadný způsob, jak na ně vylézt a nějaké ovoce získat.</p>

<p>Pokračovala jsem dál. Postupně jsem dostávala hlad a žízeň, v tropickém vedru a nehybném vzduchu se ze mě začínal lít pot.</p>

<p>V době, kdy jsem opravdu narazila na jiné lidi, to však bylo mnohem horší.</p>

<p>Nedávala jsem hned najevo svou přítomnost, i když jsem v té chvíli skutečně potřebovala společnost a nějakou radu.</p>

<p>Chtěla jsem vidět, jací lidé tu jsou a jak se vyrovnali s touto, no, situací.</p>

<p>Byl to muž a dvě ženy. Všichni vypadali jako Polynézané, všichni byli ošlehaní sluncem a temně bronzoví, a všichni měli na tělech namalované rozličné symboly. Obě ženy, které vypadaly stěží na patnáct, ale byly asi v polovině těhotenství, si dokonce barvily vlasy – jedna na jakousi ocelovou modř, ta druhá na pralesní zeleň. Muž měl vlasy svázané do dvou copů, a ty mu volně visely na záda. Tím, jak chodili a chovali se jeden k druhému, trochu připomínali děti. Měli podivné pohledy a zvláštně se usmívali. Zastavili se před skupinou kokosových palem, pohlédli vzhůru a pak si klekli. Potom se ty dvě ženy začaly uklánět stromům. Trupy a ruce se prosebně zvedaly vzhůru a zase klesaly, zatímco muž ležel tváří k zemi a plazil se před stromy v blátě.</p>

<p>„Všemocná bohyně země, všemocní duchové stromů, kteří dáváte život, vyslyšte naše modlitby.“ prozpěvovali rytmicky. „Rozkazujte nám dle své vůle a odměňte nás podle míry naší poslušnosti.“</p>

<p>Následovalo přízračné ticho, a pak se ozvaly zvuky, slova, šeptající z porostu, jakoby měl každý strom slabý hlas nebo kdyby třeba vítr dokázal hovořit.</p>

<p><emphasis>„Zpívejte! Tancujte!“ </emphasis>přikázaly.</p>

<p>Ženy začaly zpívat a bubnovaly si do těla dlaněmi jako paličkami. Při tom zpěvu a rytmickém plácání se muž zvedl a tančil v podivném, vířivém tanci. Zdálo se, že bude pokračovat do nekonečna. Po nějaké době jedna z žen vstala a připojila se k němu. Začali s erotickým párovým číslem, které bylo šílené, nelogické, a v tom vedru až příliš namáhavé. Náhle tajemný hlas řekl: <emphasis>„Stačí!“ </emphasis>Zastavili se a klesli se zavřenýma očima a skloněnými hlavami.</p>

<p>Shora se ozvalo slabé zapraskání a na zem z výšky dopadly tři kokosové ořechy. Žádný se nerozbil a všechny se ocitly opravdu velmi blízko k té trojici.</p>

<p>„Modleme se všichni k všemocné bohyni země a jejím služebníkům, duchům stromu, které dávají život.“ odpověděli společně. Až pak ženy sesbíraly ořechy a přinesly je klečícímu muži. Ten vzal první ořech a obratně jím udeřil o kámen, vyčnívající ze země. Kokosový ořech praskl a on ho silnýma rukama rozloupl. Ven vyšplíchlo mléko a o trochu přišel, ale polovinu dal jedné z žen. Druhou polovinu vylil k mému překvapení před sebe na zem.</p>

<p>Stejný ceremoniál opakoval s dalšími dvěma ořechy, dokud všichni neměli polovinu mléka a zbytek nebyl vrácen zemi. Předpokládala jsem, že se jednalo o nějakou oběť.</p>

<p>Po chvíli vstali a na mou duši, všichni vykonali tělesnou potřebu, hned a přímo tam uprostřed porostu. To také vypadalo jako nějaký druh oběti. Pak pomalu odešli a prozpěvovali jakousi posvátnou modlitbu.</p>

<p>Takže jsme na tomhle místě nebyli sami. Byly tu postulovány nějaké nadpřirozené bytosti, byly tu skutečně vytvořeny a měly moc. Lidé zjevně stáli na nejnižším stupni mocenského žebříčku. Modlili jste se, tančili, zpívali a dělali, cokoliv vám přikázali. Pokud jste potěšili bohy, nechali vás, abyste se najedli nebo napili, a část toho vždy vyžadovali zpět.</p>

<p>Okamžitě jsem pochopila, jak to je odporné. Žádné šaty, žádné nástroje, vůbec nic. Nepatřilo vám nic, nic jste nevytvářeli, snad s výjimkou kratochvíle pro vyšší bytosti. Všechno, co jste potřebovali k přežití – především potravu a vodu – jste dostali, když jste se modlili, žebrali a poslouchali. To bylo z několika důvodů důležité. Zaprvé, mohlo být příliš pozdě, než najdu toho, kdo tu vězí, a dostanu se k němu. Za druhé mohlo subjektivně trvat <emphasis>velice dlouho, </emphasis>než se budu moci najíst nebo napít.</p>

<p>Rozhodla jsem se následovat tu tříčlennou skupinku a zjistit, jestli mě dovedou k ostatním. Nebylo těžké je najít – v ráji byla rafinovanost vyhrazena hadům.</p>

<p>Nevládla tu příliš velká soudržnost ve smyslu skupin nebo kmenu. Místo toho se ukázalo, že jsou lidé roztroušeni po všech obyvatelných částech ostrova. Připadalo mi, že tu je víc žen než mužů a taky spousta dětí, ale populace nebyla velká a jistě nehrozilo bezprostřední nebezpečí, že se přemnoží. Ovšem, protože to všechno byl svět virtuální reality, bylo docela snadné udržovat libovolný počet lidí podle přání programátoru a zvětšovat nebo zmenšovat rozměry a zdroje podle potřeby.</p>

<p>Ohromila mě skutečnost, že většinou hráli dětské hry. Honili se, někteří se cákali v příboji, hráli na babu a povalovali se. Pokud měli náladu, věnovali se čistě fyzické sexuální aktivitě, ke které mohlo docházet kdekoliv, podle toho, kde dostali chuť. Neexistovalo tu žádné násilí a v žádném smyslu tu nebyl nikdo, ať už muž, žena, starý, mladý, kdokoliv, kdo by stál nad někým jiným.</p>

<p>Také spolu velice málo mluvili. Spousta chichotání, smíchu, pozpěvování a podobně, ale slova používali velmi zřídka, jako kdyby byla svatá, omezená a bylo velice drahé je vyslovit. Tihle lidé mluvili jen tehdy, když museli.</p>

<p>V tomto stádiu jsem dovolila, aby mě spatřili, a neměla jsem velké obavy, jak se ke mně budou chovat. Ve skutečnosti moc nereagovali. Do značné míry mě ignorovali, nebo se mě někdo pokusil získat pro nějakou herní aktivitu nebo podobně. Když jsem se však k nim okamžitě nepřipojila, nechali toho. Jak jsem řekla, nikdo nebyl k ničemu nucen.</p>

<p>Problém spočíval v tom, že jsem postupně měla stále větší žízeň a neviděla jsem nikoho, kdo by vypadal alespoň trošku povědomě. Začala jsem uvažovat, zda někoho najdu dřív, než mě odsud načasovaná instrukce vytáhne zpět do stavu energetické plasmy mimo tento svět – jestli mě místní bohové nechají odejít.</p>

<p>Otevřeně řečeno, tahle část úkolu zněla daleko snáze než teď vypadala.</p>

<p>Začínala jsem přemýšlet, jestli bych měla něco předvádět bohům, abych dostala napít. Vtom jsem ji spatřila. Dala se stěží poznat, byla hubenější, podobala se spíše orientálce z oblasti Pacifiku než obyvatelce severní Ameriky. Měla lepší postavu, byla mladší a pomalovaná všemožnými vzory, jako tetovaná dáma. Stejně se evidentně jednalo o Wilmu.</p>

<p>Byla s mužem – ve skutečnosti se <emphasis>dvěma </emphasis>muži – a vůbec si nic nevšímala. To nebylo tak zvláštní, když vezmu v úvahu, že jsem nevypadala ani se nechovala jako kdokoliv, koho by mohla znát.</p>

<p>Když neexistovala žárlivost nebo majetnické pocity, bylo snadné se k té malé skupince kamarádu připojit. Přes všechny fyzické atributy nevypadala dobře. Jejím očím chyběl výraz, byla v nich stejná bezmyšlenkovitá dětská nevinnost a prázdnota, jakou jsem viděla u ostatních. Měla jsem silný dojem, že pokud v ní zbylo něco z Wilmy, bylo to důkladně potlačeno. K čertu, jak dlouho tu vězela? <emphasis>Celé měsíce? </emphasis>A jestli to pro mě trvalo subjektivně alespoň den, jí to mohlo připadat mnohem delší, a to bylo dost zlé.</p>

<p>Držela jsem se blízko ní a jejích společníku a doufala, že se nějakým způsobem dostanu dovnitř, prorazím. Není divu, že se mi nepodařilo uskutečnit mentální kontakt! <emphasis>Musel</emphasis> k tomu existovat nějaký důvod.</p>

<p>Když skupinka dostala hlad, všichni jsme šli k lesíku ovocných stromů a dělali téměř přesně to samé, co předchozí skupina.</p>

<p>Tentokrát se ale požadavky týkaly ještě daleko nesmyslnějších věcí. Dělat kotrmelce, poskakovat nejdřív na jedné noze, pak na druhé. Byly to hlouposti, ale musely se udělat a musely se udělat ihned, jakmile jsme dostali příkazy to provést, jinak duchové nebyli spokojeni. A když duchové nebyli spokojeni, jako nebyli spokojeni se mnou, nejenže jste neobdrželi ovocný pohár, ale dostali jste pořádnou křeč nebo něco, co můžu popsat jen jako křeče celého těla. Byla to bolestivá záležitost. A pokaždé, když jste <emphasis>byli</emphasis> potrestáni, museli ostatní pozorovat, jak vám přikazují provádět bleskurychlé série nesmyslných věcí, dokud jste duchy nepotěšili. Nakonec jsme dostali své banány a také něco, co vypadalo jako pomeranče velikosti grepu.</p>

<p>Nemohla jsem si pomoci. Ten systém na mě udělal dojem, i když mě vyčerpával a pokořoval. Jak podobná záležitost působila na skutečnou Wilmu, která vězela v modulu pro podporu životních funkcí v laboratoři? Co by to se mnou provedlo jen za několik subjektivních dní? Přežívali jste tu tak, že jste se hlasitě modlili, jak nejvíc jste dokázali, k nadpřirozenu, aby vám poskytlo základní potřeby. Byl to tedy <emphasis>příkaz uposlechnutí – nedostatečně bolest – příkaz – uposlechnutí – velmi dohře odměna. </emphasis>Neviděla jsem v komplexu žádné otroky se skelnýma očima, ale možná to nebylo tak zjevné. Možná, že když vás vytáhli zpět, přirozeně jste poslouchali osoby s autoritou, ty nad vámi. Možná jste se jen stali pasivními a závislými, a nevšímali jste si toho nebo jste nad tím nepřemýšleli.</p>

<p>Chápala jsem, že prostě nějak musím prorazit k Wilmě, pokud tam něco z ní zůstalo, a udělat to dřív, než mě můj časovač vytáhne. Jinak tomu systému podlehnu a ztratím vlastní rozum. Už se mi po spoustě neúspěchu podařilo projít zkouškou společné s několika ostatními tak, že jsem je nábožně pozorovala, dělala zrovna to, co dělaly ostatní ženy, a jednala tak rychle a bezmyšlenkovitě jako ony. Jistě jsem na to nebyla hrdá, ale nakonec jsem dostala něco k jídlu a k pití.</p>

<p>Jednalo se o pořádně tvrdý oříšek, když duchové všechno sledovali a kromě modliteb byla konverzace převážně jednoslabičná. Nakonec jsem se rozhodla to zkusit, když jsme byly úplně o samotě, seděly jsme na skále a dívaly se na oceán poté, co jsme se při západu slunce pomodlily ke slunečnímu bohu, ale předtím, než se objevila jeho nevěsta, bohyně měsíce.</p>

<p>Mezilidské vztahy byly pouze krátkou záležitosti dotyků a pocitů. Nikdy jste s nikým jiným doopravdy nemluvili. Večer, a často i přes den sedávali u jezírek a jeden druhého čistili, nebo se navzájem zdobili barvami, které bublaly všude kolem v blátivých dolících. Věděla jsem, co mi to všechno připomíná – opice v zoo. Předváděj se pro publikum, dostaneš banán.</p>

<p>Když jsem rozplétala a snažila se srovnat a prsty učesat dlouhé Wilminy vlasy, naklonila jsem se blízko k jejímu uchu a zašeptala jsem: „Opice.“</p>

<p>Nijak nereagovala a já jsem se bála, abych to nepřehnala. Chvíli jsem počkala a pak jsem se přirozeným pohybem naklonila k jejímu druhému uchu a zašeptala: <emphasis>„Wilma.“</emphasis></p>

<p>Pocítila jsem, že se na chvilku napjala. Nebylo to ani tak strachem, ale byla spíše zmatená a pokoušela se rozhodnout, jestli to, co slyší, dává smysl.</p>

<p><emphasis>„Gorila Wilma,“</emphasis> zašeptala jsem, když mě přirozený pohyb opět dostal blízko.</p>

<p>Tentokrát se otočila a pohlédla na mě. Viděla jsem, že se v hloubi její mysli objevila směsice podezření a strachu. Části jejího mozku se probouzely způsobem, o který moc nestála.</p>

<p><emphasis>„Cory,“ </emphasis>zašeptala jsem, protože to bylo jméno, které znala  „<emphasis>Ven.“</emphasis> Pak, později: <emphasis>„Zůstaň nablízku.“</emphasis></p>

<p>Viděla jsem, že se v ní probudilo něco ze skutečné naděje, i když to zůstávalo skryté za těma skelnýma očima. Pocítila jsem, že mě vzala za ruku a stiskla ji, i když se nedívala na mne, ale na stoupající půlměsíc.</p>

<p>Spaly jsme společně na pláži. Příštího dne jsme zůstaly pohromadě a pokoušely se udržovat určité fyzické spojení. Nastavila jsem svůj časovač na osm hodin pobytu uvnitř, ale to byl reálný čas. Nebylo možné odhadnout, jak dlouho může trvat, než těch osm hodin uběhne v subjektivním a uměle vytvořeném miniaturním vesmíru. V tom, se kterým měl zkušenost Cory, na ostrově se zámkem Dana Tanaky, udržovaném otrokyněmi, trval celý den v reálném měřítku subjektivně přes týden. Doufala jsem, že to tu nebude stejné. Nebyla jsem si jistá, jestli bych tu vydržela třeba jen tři dny, aniž by se můj mozek změnil v opičí kaši. Rozhodně, čím déle Wilma čekala, tím bylo méně jasné, zda si uchová rozum a naději. Viděla jsem, že už je ztrácí, a začala jsem uvažovat o tom, jak dlouho si ještě dokážu udržet duševní zdraví.</p>

<p>Bylo to poprvé, co jsem skutečně okusila moc téhle „nejdokonalejší virtuální reality“ a pochopila, proč je tak nebezpečná. Svým způsobem se jednalo o další atomovou bombu, biologickou zbraň nebo vybavení pro vedení chemické války. Ve správných rukou by mohla být skvělým výukovým nástrojem, ale takové věci mají tendenci nakonec skončit v nesprávných rukou, jako tahle. Že je možné změnit normální, moderní, inteligentní lidi v něco jen o málo lepšího, než jsou opice, působilo děsivě.</p>

<p>Při tomhle svém prvním loupežném nájezdu jsem si okamžitě uvědomila, proč to vlastně lidé Zajíce Březňáka nedělají sami a proč k tomu připravovali mě. Byla jsem stejně chytrá a stejně zranitelná jako oni, ale na rozdíl od nich jsem byla postradatelná.</p>

<p>Už jsem ztratila povědomí o čase a začínala jsem podléhat programu, když časovač náhle naskočil. Bylo ohromné štěstí, že jsem se z nějakého důvodu zdržovala s Wilmou pohromadě. V prvním šoku jsem reagovala tak, že jsem ji popadla a držela tak pevně, jak jsem dokázala.</p>

<p>Ostrov zmizel, světlo také a my jsme velkou rychlostí letěly temným tunelem. Najednou jsem opět vnímala a věděla jsem, že jsem Wilmu nějak vytáhla ven. Na tomhle místě jsem neměla žádné fyzické tělo, ale byla jsem stále připojena k jejímu pultu. Vzhledem k rychlosti, jakou jsem dokázala pracovat, jsem měla poměrně dost času, než dokážou operátoři u ovládacích prvků reagovat, než se sem dostanou, zjistí, co se pokazilo, a pokusí se to napravit.</p>

<p>Použila jsem přímý vstup do jednotky LSU a rovnou do Wilmina poznávacího centra.</p>

<p><emphasis>„Wilmo! Pozorně poslouchej a vypadni odtamtud! Jen mě poslouchej!“</emphasis></p>

<p>Zatraceně! Byla příliš zmatená. Odešla příliš daleko a byla tam až příliš dlouho, aby se znovu do rozumné míry vzpamatovala tak rychle. Zuřivě jsem přemýšlela, pak jsem vyslala: <emphasis>„Wilmo! Poslechni mě! Vyšli své myšlenky do spojení, které ti ukážu!“</emphasis></p>

<p>Byla vychovávána k poslušnosti, ale nevěděla, <emphasis>koho </emphasis>poslechnout. Podařilo se mi přepnout jeden z mých upravených programů do vnitřního spojení její skřínky. Poprvé jsem si uvědomila, že Maddoxova bezdrátová virtuální helma dokáže dělat víc, než bylo zřejmé. Protože byla bezdrátová, vykazovala schopnost slabě vysílat a přijímat na velmi krátkou vzdálenost, v dosahu modulu pro podporu životních funkcí. Jedno spojení udržovala jednotka pro podporu životních funkcí samotná, já teď vytvořila druhé.</p>

<p>Neměli jsme naději dostat Wilmu ven fyzicky. Řekněme si na rovinu, dokonce i já jsem se fyzicky nacházela někde daleko na severu. Co jsme ale mohli udělat, pokud někdo měl Maddoxovu helmu, jako všichni lidé v jednotkách LSU, bylo připojit ho do sítě. Cory tohle zařízení vyvinul pro Waltovu firmu a Walt znal všechny specifikace. Skutečnost, že pak helmu adoptoval Al, byla darem z nebes a zabezpečovala přístup, o kterém neměli Al a jeho lidé tušení, protože měli pocit, že jejich vnitřní síť je nenapadnutelná.</p>

<p>Zásluhu však na tom měl Walt. Nejen přiměl Coryho, aby vybudoval ohromnou pastičku na myši, ale dokonce vytvořil nebo alespoň významně upravil deratizéra.</p>

<p>Mě.</p>

<p>Síť Zajíce Březňáka byla také připojena do Wilminy Brandovy skřínky, dokonce i tady. I když nedokázali Wilmu zachránit, mohli poskytnout podporu, když to bylo nutné, a získat kompletní záznam pro její rekonstrukci.</p>

<p>Hotovo. Teď jsem se musela chvíli skrývat, zatímco technici a zkušený tým zdejšího podivného ústavu pracovali na tom, aby zjistili, co se pokazilo, a opravili to.</p>

<p>Kdybych přišla na způsob, jak zabít ty hajzly elektrickým proudem během práce, měla bych to udělat. Ve skutečnosti jsem si netroufla. Neublížilo by jim to, ale mohlo by to způsobit, že by celý systém zastavili a důkladně prověřili. Pokud by dospěli k pouhému podezření, že jsem tu přítomná já či někdo jiný, nebo dokonce že je teď Skřínka připojená ke zdroji mimo ústav, mohla nastat velice ošklivá situace.</p>

<p>Lee Henreid měl na hlavě virtuální přilbu a prováděl kontrolu. Ben Sloan se díval na údaje z počítače jako automechanik pod kapotou. Toužila jsem na Henreida zaútočit a strčit ho do světa, kam brzo opět donutí jít Wilmu, ale neodvážila jsem se. Byli tu i ostatní.</p>

<p>„Mohla se nějak dostat ven vlastní vůlí?“‘ vyptával se Henreid ustaraně.</p>

<p>„To není možné. Nikdy se to nestalo.“ odpověděl Sloan. „Existuji náznaky, že došlo ke kolísání energie ve spojení, nebo v síti. Pamatuj, že zacházíme s novějším hardware a software se nepřetržitě reviduje. Měl by to být náhodný problém.“</p>

<p>„Jo, a ta dívka před několika měsíci prostě vyšla ven, vzala si své dítě a už jsme ji znovu neviděli. Prošla rovnou přes všechny naše stráže, monitory, zámky a bezpečnostní systémy. Na to nezapomínej!“</p>

<p>„Ach, to už jsme probírali kolem dokola. Starkey příliš rychle zvýšil energii a způsobil, že v téhle rovině selhala zařízení, energie a všeho. Ta dívka prostě uviděla svou šanci a troufla si utéct. K čertu, byla tam tma jako v pytli a všichni jsme byli dole. Pamatuj, že to je jen zatracenej <emphasis>duch</emphasis>. Ne skutečná osoba! Jinak k tomu nemohlo dojít!“</p>

<p>„Jo, dobře, je to možné, ale každopádně to nahlásím Alovi. V poslední době začíná být všechno příliš podivné a nejisté. Řeknu ti, cítil bych se lépe, kdybychom prostě řekli „k čertu s tím“ a přesunuli se do nové roviny, ať bude jakákoliv. Tahle je hrozně excentrická a nepředvídatelná!“</p>

<p>„Jo, jako kdybys měl nějakou jistotu, že příští nebude horší!“ odsekl Sloan. „Ta <emphasis>poslední </emphasis>se mi líbila víc než tahle, a podívej, do jaké situace nás přivedla. Řeknu ti, že potřebujeme důslednost, práci v jednoduché rovině s jednoduchými pravidly a zkušeným personálem po řadu let. Takovou možnost jsme tu dostali. Příčinou všech těch problémů a poruch je, že to ještě nepoužíváme dlouho. Jen se tam podívej. Něco neobvyklého?“</p>

<p>„Vypadá to normálně a ona také.“ připustil Henreid. „Na druhé straně to není zrovna místo, kde bys vydržel dlouho. A co ty?“</p>

<p>„Těžko říct. Je tam pouze jeden subjekt a podle záznamu se zdá, že došlo ke krátkodobému výpadku spojení kvůli ochraně proti přepětí v síti. Energie je mírné pod nominální hodnotou, ale to se dalo očekávat. Jsi příliš paranoidní. Lee. Mimochodem, co by tam kdo k čertu dělal?“</p>

<p>Henreid vzdychl „Já nevím. Možná máš pravdu. Stejně to proberu s Alem, až se vrátí. A chci, aby byly kompletně sledovány všechny subjekty, zejména ona. Jestli se v nejbližší době znovu stane něco neočekávaného, a tím myslím <emphasis>cokoliv</emphasis>, svoláme schůzi výboru.“</p>

<p>Sbalili se a odešli pryč. Ben tam nechal nějaký monitorovací software, sledující Wilminu LSU. To mi starosti nedělalo. Už jsem se natolik vzpamatovala, abych vyzkoušela novou hru. Problém spočíval v tom, že jsem nevěděla, jestli jsem unikla díky štěstí, nebo svým schopnostem. Jaké byly ty ostatní programy? Který z nich byl ten, který naprosto přesně odpovídal mé mentalitě?</p>

<p>Nepřipadalo v úvahu, že bych měla další příležitost dostat se do ústavu, pokud by Walt najednou nepřišel na to, jak se stát do té míry bohem, aby dokázal získat na svou stranu ústavní počítače a lidi, kteří s nimi pracovali. Tohle proto byla jediná příležitost, kterou uvěznění lidé měli. Dlužila jsem jim, abych udělala všechno, co dokážu.</p>

<p>Rozhovor mezi Leem a Benem mě ale rozrušil. Existovala přinejmenším vyrovnaná pravděpodobnost, že opět na něčem klopýtnu, a bylo tu šest lidí. Dostalo jsem se tak do hrozného postaveni. Byla jsem šťastná, že se mi podařilo narazit na Wilmu. Pokud jsem však mohla zachránit pouze jednoho ze zbývajících pěti a nevěděla jsem, kdo jsou, dokud jsem se s nimi <emphasis>„nesetkala“</emphasis>, tak koho jsem si mohla dovolit vybrat?</p>

<p>Existovala jediná jasná volba, kdy jsem mohla použít údaje z LSU k odlišení od ostatních. Protože tam byly tři ženy a já znala identitu a umístění jedné z nich, bylo je možné vyloučit. Ze tří mužů potřebovala pouze jedna LSU přídavný software a přídavné jednotky pro stimulaci, aby vykompenzovaly motorickou dysfunkci.</p>

<p>Bude to tvrdé, ale v jistém smyslu něco, co jsem musela udělat. Navíc se mohlo jednat o největší osvobození.</p>

<p>Bez ohledu na to, v jaké malé hrůze byl uvězněn, jsem se potřebovala setkat tváří v tvář s Corym Maddoxem.</p>

<p>Nesměle a váhavě jsem se blížila k síťovému připojení, prováděla velké množství testu a dopustila se několika chyb. Dokonce ani teď si nejsem jistá, jestli proto, že jsem se chtěla naprosto ujistit, že tam Ben nenechal žádné léčky k polapení neopatrných, nebo proto, že jsem velice váhala setkat se s někým, kdo byl v mnoha směrech mým psychickým dvojčetem a osobou, za kterou jsem se sama považovala.</p>

<p>Nakonec jsem ale spojení uskutečnila. Cítila jsem, že si mou přítomnost uvědomuje, ale nijak dychtivě mě nevítá. Pochopila jsem to tak, že Coryho nenechali hnít jako Wilmu, ale že měl časté návštěvníky z ústavu prostřednictvím standardní monitorovací přilby pro virtuální realitu. Když jste ji použili, nestali jste se nikým jiným. Jen jste se pohybovali ve virtuálním prostředí tak, že se to velmi podobalo videohře.</p>

<p>Neměla jsem jinou možnost než vyslat <emphasis>„Přítel. Záchrana!“ </emphasis>a doufat, že se toho chytí, ale neudělal to. Byl už teď buď příliš paranoidní, nebo příliš daleko, aby konverzoval jednoduchým způsobem. Stejně jako v případě Wilmy budu muset jít dovnitř. Z toho jsem rozhodně radost neměla. V určitém smyslu Cory přestavoval pro ústav a jeho lidi daleko větší hrozbu než Wilma a já jsem se netěšila, že uvidím, co pro něj přichystali.</p>

<p>Přesto jsem to musela provést. Nalezla jsem spojení, vešla do něj a postupovala dolů tím dlouhým, temným, matně zeleným tunelem, který se náhle prudce rozšířil do velmi reálně vyhlížejícího místa.</p>

<p>Mojí první reakcí bylo, že se jedná o nějaké ohromné nákupní středisko. Pod noční oblohou se klenula mohutná uzavřená kopule a pod ní se rozkládalo celé městské centrum. Spousty květin, stromů, keřů a velké plochy zelených polí obklopovaly ulice pro pěší, vedoucí kolem dobře osvětlených budov. Nad nimi byly chodníky a ještě výše další. Všechno bylo propojeno řadami ramp, eskalátorů, schodů, výtahů, čím si vzpomenete. Proto jsem říkala, že mi to připomínalo ohromné nákupní středisko, i když nebylo jasné, jestli jsou v některých budovách obchody a restaurace.</p>

<p>Venku, mimo kopuli, se v temnotě stěží dalo něco vidět, ale působilo to dost skličujícím dojmem. Jedinými viditelnými světly byly odrazy na tmavě potaženém vnitřku kopule.</p>

<p>Co mě nejvíc ohromovalo, byl vzhled lidí. Bylo jich stejné množství, jaké byste očekávali na takovém uzavřeném místě, ale všichni měli podobné oblečení – přiléhavé černé trikoty a černé boty s gumovou podrážkou. A všichni byli stejně plešatí, jako mi to provedla virtuální helma Zajíce Březňáka.</p>

<p>Všichni také byli nejen absolutně identičtí, včetně výšky váhy i způsobu, jak se pohybovali, ale navíc mi byli povědomí.</p>

<p>I když byli hubenější a měli skoro dokonalou postavu, tak každý jednotlivec, kterého jsem viděla, byl nejen stejně oblečen stejně chodil a pravděpodobně stejně mluvil, ale všichni byli <emphasis>mnou.</emphasis></p>

<p>S údivem jsem hleděla dolů na to shromáždění. Zdálo se, že všichni vědí, co dělají nebo kam jdou. Nemohla jsem si pomoci, abych neuvažovala, jestli program nějak nereagoval na osobu, která do něj byla zavedena, a jestli najednou všichni nevědí, že jsem dorazila. Pochybovala jsem o tom. Ať už tuhle věc navrhl kdokoliv, měl by jako vzor použít první osobu, která sem vstoupila, a tou byl muž Cory Maddox. Od začátku mi říkali, že vypadám jako Cory, když v některých světech vystupoval v ženské podobě. Pokud to byla pravda, tak někdo chtěl, aby tu Cory představoval své druhé já.</p>

<p>Byla jsem nahoře, v jednom z nejvyšších pater. Rozhodla jsem, že nastal čas sejít až dolů a zjistit, o co se vlastně jedná. Už mi došlo, že bude zatraceně těžké najít Coryho Maddoxe mezi stovkami či tisíci stejně vypadajících lidí.</p>

<p>Samozřejmě jsem věděla, nejen podle sebezkoumání, ale podle odrazu, že teď vypadám a jsem oblečena přesně stejné jako kdokoliv jiný. Ocitla jsem se v ohromném moři podobnosti a neměla jsem pocit, že sem nepatřím.</p>

<p>Moc spolu nemluvili. Když k tomu došlo, jednalo se o rutinní hovor – „Promiňte“</p>

<p>„S dovolením“ a podobně, nebo hovor specifický pro jejich profesi – „Musíme provést kontrolu rozbitých světel na pátém patře a zorganizovat skupinu k jejich výměně.“ Proto byl takový dav lidí poněkud tišší, než je obvyklé, i když zvuk a konverzace byly zesíleny a na pozadí se nepřetržitě ozýval hluk, který jste rychle přestali vnímat.</p>

<p>Stejné nápadné jako to, že byli všichni shodní, bylo používání zájmen v množném čísle, <emphasis>pokud </emphasis>už někdo hovořil. Nikdy jsem neslyšela „já“ nebo „mě“ nebo něco takového. Vždy to bylo „my“, „nás“ a tak dál. Občas byli k nějaké práci vybráni jednotlivci. Pouze v tom případě bylo možné slyšet: „Vy dvě začněte čistit támhle.“ To bylo natolik individualistické, jak to šlo.</p>

<p>Nedalo se nijak poznat, kdo má jaké zaměstnám nebo kdo stanovuje úkoly – zdálo se, že to všichni vědí. Tím se mi všechno trochu znesnadnilo. Snažila jsem se chodit stejnoměrně, ale pomalu, a vnímat všechno, co jsem mohla. Pokoušela jsem se zjistit, jak tenhle svět pracuje.</p>

<p>To, co vypadalo jako obchody, se ukázalo být spíše zásobárnami. Existovala zařízení podobná veřejným prádelnám, kam lidé v podstatě vcházeli s ložním prádlem a nebo oblečením a předávali je, aby dostali nové. Dalo se to tak snadno dělat, když všichni měli přesně stejnou velikost! Na jiných místech rozdělovali barvu, sádrovou omítku, nástroje a vybavení. Byla tam zdravotní střediska, kde jsem nedokázala rozeznat lékaře od pacientů, školicí pracoviště, střediska dodávající osvětlovací tělesa a všechno možné. Vše bylo dobře řízeno počítači. Na každém místě byl terminál a všechny transakce – bez peněz, prostě jste vešli dovnitř a požádali – byly náležitě zaznamenány tak, že se něčím přejelo přes snímač. Nic se nevyťukávalo.</p>

<p>Existovala také sběrná místa na použité materiály, od spálených žárovek po opotřebované náčiní. Všechno se třídilo a dávalo do popelnic, které nesly piktogramy se zobrazením, co má která obsahovat.</p>

<p>Ohromilo mě, že se tu vůbec nepsalo. Každý měl své povolání, věděl, jak ho přesně vykonávat, a psaní jednoduše nebylo nezbytné, dokonce ani na funkční úrovni.</p>

<p>Stejně mě ohromovala skutečnost, že tam nebyli žádní muži, žádné děti a žádní staří lidé. Všechny se zdály být ve věku asi mezi osmnácti a dvaceti. Já jsem se rozhodně <emphasis>cítila </emphasis>skvěle. Byla jsem mladá, naprosto nic mě nebolelo, byla jsem v celkově dobrém stavu a měla dobře vyvinuté svaly, dokonce i bicepsy.</p>

<p>Jak jsem již řekla, všechny věděly, jaké mají povolání. Sekaly trávu, sestřihovaly rostliny nebo o ně pečovaly, měnily světla a nepřetržitě všechno čistily – všechny mramorové podlahy se leskly a vypadalo to, že by se z nich dalo bezpečně jíst. Dokonce bylo postaráno i o technicky zaměřená řemesla jako elektrikář, natěrač a kontrolor inventáře. Tady jste jistě věděli, jaké je vaše místo.</p>

<p><emphasis>Lidské bytosti podobné hmyzu</emphasis>, pomyslela jsem si, zatímco jsem pokračovala v obhlídce. Naprosto nikdo si mě nevšímal. Pochybovala jsem, jestli by některá z nich dokázala pochopit člověka, který nemá žádnou práci. <emphasis>Úl udržují trubci, jsou to samé ženy, všechny silné a všechny nejspíš také sterilní.</emphasis></p>

<p>Musela jsem si lámat hlavu nad tím, kde je královna. Všimla jsem si, že někdo nechal otisk prstu na lesklé části odpadkového koše, a přešla jsem k němu. Byla tam dost velká plocha, takže jsem mohla snadno vytvořit vlastní otisk tím, že jsem umístila prostředník pravé ruky vedle původního otisku. Neměla jsem čas studovat detaily, ale zdály se být zcela identické.</p>

<p><emphasis>Oukej, tak která z vás je Cory Maddox? </emphasis>Přemýšlela jsem.</p>

<p>Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli mi na tomto místě nehrozí stejné nebezpečí jako ve Wilmině opičí kolonii. Tam jsem ji ale nakonec alespoň dokázala najít. Po měsících a měsících v tomhle prostředí, kde musí být konformita nutná, jen abyste mohli bez problémů existovat, jak bylo možné někoho odlišit od ostatních?</p>

<p>Z praktického hlediska také nově příchozímu chybělo označení místa, kde se nachází. Bylo to tu veliké a vůbec nebylo jasné, kde jste. Už se mi stalo, že jsem prošla chodbami, nijak nápadnými, které mě dovedly do úplně nových sekcí, ale neměla jsem žádnou představu kam vlastně jdu nebo jak se vrátit zpátky.</p>

<p>Na každé chodbě a každém patře existovaly restaurace, pokud je tak chcete nazývat. Ukázalo se, že když jste měly hlad, zašly jste do jedné z nich a oznámily, jestli chcete „první jídlo“. „lehké jídlo“ nebo „hlavní jídlo“. Pak vám předali podnos s nedefinovatelnou stravou, která nebyla moc barevná, ale lišila se konzistencí. Chutnalo to ale kupodivu dobře, téměř jako některá má oblíbená jídla. Nápoje se měnily od restaurace k restauraci – nedej Bůh, aby byl v některé výběr! – ale všechny byly více než přijatelné, a porce byly vzorné.</p>

<p>Když jste měly umazané nebo propocené šaty, prostě jste našly prádelnu, vešly dovnitř, všechno svlékly a předaly. Pak jste šly dozadu a osprchovaly se ve velkých společných sprchách, které nezanechaly žádné pochybnosti o tom, že jsou všichni naprosto stejní. Nakonec jste cestou ven dostaly čisté oblečení, boty a všechno.</p>

<p>Dokonce i toalety byly po celou dobu čisté a udržované, i když se jednalo o zcela otevřená veřejná zařízení kasárenského typu. Samozřejmě se nedalo docílit, aby neustále příjemně voněly, ale pracovaly na tom.</p>

<p>A když jste byly unavené, šly jste do prádelny, svlékly jste se, předaly své šaty a dostaly ložní prádlo. Šly jste dál nahé a našly jste společnou ložnici, které tu byly všude. Vešly jste dovnitř a šplhaly po žebříku, dokud jste v řadách oddílů na spaní nenašly jeden, který nebyl obsazený. Vlezly jste dovnitř, ustlaly postel a šly spát. Automatický časovač zaznamenal, kdy jste vešly, a později vás vzbudil. Nebyla jsem si jistá, jak dlouhý spánek dovolil, ale osm hodin to nebylo. Bylo to však <emphasis>dost</emphasis>. Opět, když jste měly jednotný fyzický standard, daly se takové věci provést docela snadno. Dokonce i rozměry každé kóje byly akorát. Naprosto chyběl nadbytečný prostor, ale také jste v žádném místě nepotřebovaly větší.</p>

<p>Stála jsem tam, přemýšlela a částečně ten systém obdivovala. I když se zrovna nejednalo o způsob života, jaký bych chtěla vést, byl alespoň naprosto poklidný, bez hrozeb, a měl své výhody. Vtom ke mně někdo přišel.</p>

<p>„Promiňte nám.“ slyšela jsem říkat svůj hlas. „ale můžeme vám pomoci? Ztratily jsme se, jsme dezorientované, nemocné?“</p>

<p>„Ne, děkuji.“ podařilo se mi ze sebe vypravit. „Já – jsme v pořádku.“</p>

<p>Tím jsem se samozřejmě prozradila. „Jakou máme funkci, prosím?“ zeptala se další.</p>

<p>Rychle jsem přemýšlela. „Zajištění kvality a inspekce.“ řekla jsem jí. „Všechno procházíme a zjišťujeme, co je potřeba udělat.“</p>

<p>Neprošlo mi to. „Prosím, pojďte s námi.“ řekla stejně příjemně jako předtím, ale opravdu jsem neměla moc na výběr. Kolem byla spousta trubců a mimoto, kam jsem mohla utéct?</p>

<p>Pochybovala jsem, že potřebují policii nebo bezpečnostní službu, a měla jsem pravdu. Místo toho mě přivedli na zdravotní středisko. „Myslíme si, že je to nová příchozí, která potřebuje adaptaci.“ řeklo mé druhé já dalšímu mému já.</p>

<p>Členka lékařského personálu ke mně přišla a prohlédla mě včetně toho, že vytáhla takové ty přístroje na prohlížení očí, uší a podobně. Provedla dobrou a důkladnou lékařskou prohlídku. Nakonec řekla: „Tak. Nová příchozí, co? Prosím, položte se na vyšetřovací lůžko. Ano, děkuji. Zrovna tak. Nemějte obavy.“</p>

<p>Když vám takoví lidé říkají, abyste neměli obavy, začínáte si je dělat, ale zase jsem na tom nemohla nic změnit.</p>

<p>Cítila jsem, že mi něco nasadila na hlavu, a chtěla jsem na to sáhnout, ale ona řekla: „Prosím, jen se uvolněte a nerušte. Nebude to trvat dlouho. Musíme se podívat, kam do našeho kosmu patříme.“ Slyšela jsem, že stiskla pár tlačítek a přepnula pár přepínačů. Pak jsem pocítila závrať a dezorientaci. Jen jsem tam ležela, bez bolesti nebo jakéhokoliv jiného pocitu, který by stál za řeč, ale připadalo mi, jako bych ztrácela vědomí a opět přicházela k sobě. To znamená, že jsem tam ležela, a lidé, kteří přede mnou chodili a byli v mém zorném poli, se najednou nějak přesunuli nebo poskočili kupředu. Byl to strašidelný pocit, ale netrval dlouho.</p>

<p>„Co –“ pokusila jsem se, ale členka – lékařka jednoduše odpověděla: „Nemluvit. Je to skoro hotové.“</p>

<p>Náhle se dostavil pocit závrati a dezorientace. Doslova jsem zamrzla a svět se mnou, jako když se zastavil v času a prostoru. Pak to stejně tak znenadání skončilo. Žádná bolest, žádné problémy. Pokud jsem dokázala posoudit, byla jsem to stále já.</p>

<p>Zvedla tu chladnou věc z mé hlavy a řekla: „Teď se posaďme. Jak se cítíme?“</p>

<p>„Cítíme se prostě <emphasis>skvěle</emphasis>!“ odpověděla jsem.</p>

<p>„Výborně. Jděme a služme.“</p>

<p>Přikývla jsem a bez rozmýšlení jsem opět vyšla do „kosmu“. Teď jsem se cítila ve společnosti příjemně, naprosto nenuceně. Zamířila jsem do zásobovacího střediska a vyzvedla si kbelík, mop a čisticí roztok. Naplnila jsem kbelík, namíchala roztok, donesla jsem ho nahoru na cestu v druhém patře a začala vytírat. Připadalo mi <emphasis>dobré </emphasis>to dělat a zdálo by se mi nepřirozené dělat něco jiného. Nebyla to otázka „chtění“ nebo „nechtění“. Tohle mi připadalo <emphasis>správné, </emphasis>téměř <emphasis>přirozené. </emphasis>Jednalo se o něco, <emphasis>co jsme vykonávaly jako náš příspěvek.</emphasis></p>

<p>Mé staré vzpomínky a identita nebyly vymazány. Měla jsem podezření, že systém, který řídil tohle místo, to všechno považoval za nepodstatné. Došlo ale k tomu, že jsem byla naprogramována jako součást tohoto místa a nemohla jsem s tím nic dělat, ani jsem s tím netoužila něco podniknout. Nadále jsem v tom množství lidí chtěla najít Coryho, ale muselo to být v rámci úkolů společenství.</p>

<p>Některé údržbářky dělaly stále dokola stejnou práci – například se zdálo, že stále byla někde spálená světla. Malování a podobné činnosti se nikdy nezastavily. Ale většinu prací bylo nutné provádět jen jedenkrát za nějaké časové období a netrvaly moc dlouho, takže jakmile jsem dokončila vytírání té plochy, posbírala jsem si věci, vrátila jsem všechny pomůcky, vyměnila jsem si šaty, osprchovala se a dostala nové. Pak jsem šla do údržbářské kóje, nasadila jsem si na hlavu malou přilbu a stiskla jediné zelené tlačítko. Tím jsem zřejmě sdělila ústředně, že můj první úkol byl splněn. Ta pak v rámci mých vloh a schopností prošla, co je potřebné udělat, a určila mi nový úkol. Tentokrát se jednalo o mytí skleněných povrchu ve stejné chodbě. Jako předtím se mi jednoduše zdálo správné a přirozené to udělat. Vůbec jsem nestála o to, abych proti tomu bojovala, ani mě to nenapadlo.</p>

<p>Tak to nějakou dobu pokračovalo, s přestávkami na jídlo a občas přestávkou na vykoupání. Nakonec jsem nedostala žádný nový úkol, ale okamžitě jsem pocítila únavu. Zamířila jsem do prádelny pro ložní prádlo a pak do nejbližší společné ložnice spát.</p>

<p>Divné na tom bylo, že jsem stále věděla, kdo jsem. Nadále jsem chtěla najít Coryho Maddoxe. Věděla jsem, že když to neudělám v časovém limitu, budu odtud vytažena, ale bez ohledu na všechno jsem pokračovala v práci jako doposud. Bylo nemyslitelné zachovat se jinak.</p>

<p>V každém případě se jednalo o ten nejúžasnější systém, jaký jsem kdy viděla. Chci tím říct, byl totalitní? Jistě. Ale krutý? Ne. Chladný? Ve skutečnosti ne – lidé se hrozně snažili, aby vám pomohli, aby byli hodní, aby každého přiměli cítit, že je žádaný, potřebný a oceňovaný. Jako v dobré rodině. A protože všichni vypadali stejně, mluvili stejně a stejně se oblékali, nebyl tu v žádném smyslu nikdo, kdo by byl hezčí, vynikal něčím jiným, nebo měl víc než kdokoliv jiný. Dokonce jste dostávali razné úkoly, protože jste mohli být přeprogramováni k jakékoliv dovednosti tak rychle, jak to bylo třeba. Vždy jste věděli, že to, co děláte, je zapotřebí udělat. Mysleli byste si, že to může být cesta do blázince, ale z nějakého důvodu nebyla. Jistě to nedoporučuji natrvalo, ani si nemyslím, že je takový systém možný jinde než v tom virtuálního světě. Když jsem tam však byla, nebylo to vůbec špatné. Neměla jsem dokonce ani takový pocit jako „udělej to, nebo uvidíš!“ <emphasis>Chtěli </emphasis>jste pracovat a pomáhat. Nikdo na vás nekřičel nebo vás neobviňoval, že děláte lidské chyby, občas uděláte přestávku a podobně.</p>

<p>Možnost ulít se byla všudypřítomná, ale ani já, ani nikdo jiný kolem mě ji nevyužil.</p>

<p>Pokud jste samozřejmě neměli ještě jiný úkol.</p>

<p>Když jsem se položila na to pohodlné lůžko, zjistila jsem, že tam je další malá, lehká přilba na kroucené přípojné šňůře. Vytáhla jsem ji z výklenku ve zdi, nasadila ji a opět jsem si lehla, abych si odpočinula.</p>

<p>Okamžitě jsem usnula a z pohledu fyzické potřeby to byl téměř dokonalý spánek. Ale jakmile jsem usnula, vzali mě na příjemný a krásný snový výlet v mém podvědomí, takže jsem se probudila nejen osvěžená, ale získala jsem i novou krásnou zkušenost. Ve třetí rovině jsem věděla, že došlo k ovlivňování pod prahem vnímání, které napomáhalo, abych ještě lépe vklouzla do své zdejší role. Neměla jsem představu, co říkali, měla jsem však podezření, že pokračovali ve stejném duchu, jakým působilo celé město. Věděla jsem, že když jsem se probudila, cítila jsem se šťastná, úplně občerstvená, naprosto probuzená a žhavá do práce.</p>

<p>Bylo ale docela jasné, že najít Coryho Maddoxe nebude možné. Popravdě řečeno jsem tu našla tak příjemné věci, že jsem na to příštího dne ani moc nepomyslela.</p>

<p>Naštěstí ne pro mne, ale pro něj. Cory Maddox našel mě. Samozřejmě jsem ho nemohla poznat. Při různých úkolech se ke mně často připojovala jedna nebo více jiných žen, zvláště při rozsáhlejších údržbářských pracích. Protože všechny byly v zásadě podobné, nevěnovala jsem příští ráno pracovnímu týmu velkou pozornost. Jedna spolupracovnice však ke mně přišla, když jsme se připravoval na kompletní čištění oken na celém druhém patře.</p>

<p>„Máme něco společného,“ poznamenala. Jednalo se pravděpodobně o nejneuvěřitelnější a nejlegračnější prohlášení, které jsem kdy v podobné souvislosti slyšela. K čertu, <emphasis>všechny jsme </emphasis>měly společné téměř <emphasis>všechno</emphasis>! Když jsem se zasmála, pochopila, že je to legrační.</p>

<p>„Žádná z nás původně nepochází z tohoto vesmíru.“ dodala, a získala si tím mou pozornost.</p>

<p>Přikývla jsem a zřejmé rozuzlení mě velmi potěšilo. „Byly jsme kdysi Cory Maddoxem?“</p>

<p>Přikývla. „Předpokládám, že někde v hloubi duše jím stále jsme. Zdá se mi, jako bychom tu už byly navěky. Je stále těžší a těžší upamatovat se na jinou situaci. Kdyby Al čas od času nepřicházel, pravděpodobně bychom se ztratily v tom množství.“</p>

<p>Náhle jsem se nastražila. „Al <emphasis>sem </emphasis>chodí?“</p>

<p>„Al tu může upadat jako kterákoliv z nás, ale jednou z nás by doopravdy nebyl. Stačí mu externí virtuální přilba. Domnívaly jsme se, že jste Al, a teprve když jsme viděly, že zůstáváte a připojujete se ke společnosti, uvědomily jsme si, že opravdu Al nejste.“</p>

<p>„Ale – cožpak nesloužíme tam, kde jsme potřebné? Jak je možné, že jsme tu spolu?“</p>

<p>Cory se lehce usmála. „Když jsme tu nějakou dobu a ve hře jsou počítače, vždy existují způsoby jak docílit toho, co si přejeme, aniž bychom zradily naše společenství. Trvalo nám dva dny, než jsme se dostaly dolů na tohle patro. Budeme vás učil. Máme spoustu času. Obě jsme tu uvázly.“</p>

<p>„Ne! Tak to není!“</p>

<p>Zvedla hlavu. „Ne?“</p>

<p>„My dvě máme cestu ven. Existuje časový spínač, ve kterém postupně ubývá náboj. Až doběhne, <emphasis>tohle </emphasis>tělo,“ řekla jsem a ukázala na sebe. „přestane existovat a tato mysl bude opět vytažena ven. Až k tomu dojde, <emphasis>tohle </emphasis>mentální propojení …“ Ukázala jsem Cory na hlavu. „Může být vytaženo společně s ní, připojeno k záložní Skřínce a nepřetržitě odečítáno. Rozumíme tomu?“</p>

<p>Přikývla „Kdy? A jak?“</p>

<p>„Jak? Zdá se, že jsme pro to byly navrženy. Kdy? Až se náboj vybije. Závisí to na vztahu skutečného a subjektivního času. Pokud zůstaneme pohromadě a nablízku, dojde k tomu.“</p>

<p>Přikývla. „Doufáme, že to nebude v období spánku. Nejsou tu kóje pro dva lidi. Ale nejsme zajaty? Byly jsme <emphasis>poslány</emphasis>?“</p>

<p>Přikývla jsem. „Poslal nás Zajíc Březňák. Máme v hlavě mnoho vzpomínek Coryho Maddoxe. Proto k sobě máme ještě blíže, než k ostatním, které tu jsou.“</p>

<p>Maddox byl zamyšlený, ale zapůsobilo to na něj. „Sestry dvojčata, co?“</p>

<p>Přikývla jsem. „Něco takového. Ale proč jsme tu vůbec jako ženy? A proč tahle podoba?“</p>

<p>Maddox vzdychl. „Myslíme, že to má něco společného s dávnou minulostí, která leží mimo dosah naší paměti, ale na kterou si Al pamatuje. Kdysi před mnoha životy jsme my – on a žena Cory – byli milenci. Pak k něčemu došlo. Al se zřejmě zachoval tak, jak ho známe, a Cory ho opustila kvůli Rickovi.</p>

<p>Al to nikdy úplně nepřekonal. Tohle je výtvor Alberta Starkeye. Vzešel z něj celý svět žen, které miloval.“</p>

<p>„Alovi se nelíbí vlasy?“</p>

<p>Cory se krátce zasmál. „Al popsal systém do té míry, jak to jen bylo možné. Zbytek doplnily počítače. Pokud něco vyplývá z logiky věci, tak to prostě <emphasis>je</emphasis>, ať je to jakkoliv podivné. V každém případě pochybujeme, že se o to Al stará, nebo že mu to vadí.“</p>

<p>Během několika příštích hodin, kdy jsme pokračovaly v práci, a během přestávek na jídlo jsem se dozvěděla daleko víc podrobností, včetně několika hypotéz.</p>

<p>Co přesně srazilo letadlo, to Cory nevěděl, ale bylo to velké a hmotné. Měl nejasný dojem, že to zářilo. Letadlo něco drželo a téměř odtrhlo strop. Pak už se na nic nepamatoval, až když se probudil na místě havárie s hroznou bolestí hlavy a nad ušima se dvěma záhadnými malými skvrnami velikosti čtvrťáku, na kterých měl vyholené vlasy.</p>

<p>Teprve když se dostal do ústavu a zabydlel se tam, začal mít podezření, že s jeho paralýzou není něco v pořádku. Někdy ztrácel vědomí. Jindy ho ošetřovatelka ukládala k spánku na ošetřovně, ze které mu zařídili normální nemocniční pokoj. Pak se probudil někde v komplexu ve svém pojízdném křesle, občas částečně oblečený.</p>

<p>Řekla jsem mu, co jsem ho v té době viděla dělat, jak vkládal rozsáhlé rovnice na počítačovém terminálu v horním patře. Byl opravdu ohromen. Ujistila jsem ho, že jakmile bychom jednou odečetli jeho údaje, daly by se spojit s mými, takže by se mu klidně mohly znovu vybavit ty rovnice a nejspíš i některé znalosti, které jsem získávala prostřednictvím své energetické podoby.</p>

<p>Také ho více než fascinovala skutečnost, že jsem opravdu věřila, že jsem on, a že jím přinejmenším do jisté míry jsem a budu. „Naše vzpomínky by se měly smísit, jestli to dokážeme.“ připomněl mi. „Čím jsme jiným než vzpomínkami? Těla nejsou stejná – záleží jen na mysli a vzpomínkách.“</p>

<p>Podobně jako já považoval Cory tenhle podivný virtuální svět identických já, něčím podobný úlu, za sympatický. Nebyla jsem si jistá, jestli proto, že jsme v hloubi duše skutečně byli stejnou osobou, myslím si však, že analogie dvojčat je lepší. Vůbec mi nedělalo starosti, že se mi ten svět líbí. Corymu to však starosti <emphasis>dělalo</emphasis>.</p>

<p>Bylo také velice podivné, a přesto tak hezké mít podobný vztah. Navzdory omezením, která nám ukládal podivný Alův systém, jsme přemýšlely podobně, sdílely jsme mnoho stejných vzpomínek a měly jsme prakticky stejné názory. Coryho fascinoval energetický stav, kterého jsem dosáhla, a některé věci, které jsem viděla, když jsem v tom stavu byla. Nejednalo se pouze o základní věci, jako byla účast Zajíce Březňáka. Otce Peteho a všech ostatních, ale také o podrobnosti, které byly víc osobní. Také o Ricka a Angel. Byla v tom téměř touha a já jsem měla podivný pocit, že alespoň v jednom směru mi Cory <emphasis>závidí</emphasis>. To bylo něco, s čím jsem se těžko dokázala vyrovnat. Jedna věc nás ale odlišovala a byla bolestně zřetelná, dokonce i ve vzpomínkách. On rozuměl technickému žargonu, věděl toho hodně o virtuálních systémech a mohl přijít na to, co vkládal v ústavu, zatímco ho ovládal někdo jiný. Já jsem na to nemohla přijít nikdy. Problém nespočíval ve struktuře mozku, pohlaví nebo něčem takovém. Bylo to prostě tak, že jsem v podstatě mohla dostat všechna fakta, ale nikdy jsem neměla talent.</p>

<p>Z toho důvodu pro mě systém zvolil čištění oken a drhnutí podlah, zatímco Cory to dělal proto, že se potřeboval se mnou kontaktovat a zůstat mi nablízku. Ale jedna věc mi vrtala v hlavě nejvíc. Jak se vůbec dozvěděl nebo dozvěděla, že tam jsem a kde přesně jsem?</p>

<p>„Klevety.“ odpověděl Cory. „Přesně to, co děláme teď. Děje se tu tak málo mimořádného, že když k něčemu dojde, proběhne to zespodu nahoru a každým patrem. Možná ne rychlostí světla, ale jistě rychlostí řeči.“</p>

<p>Předtím jsem byla hrozně nervózní, dokonce jsem se bála s Corym Maddoxem setkat, ale teď se mi nechtělo odejít. Nebylo to jen Cosmos City, šlo o Coryho. Zatraceně, mohla z nás být opravdová dvojka! Byla škoda, že poté, co jsme se nakonec sešly za stejných podmínek a v zásadě na neutrální půdě, jsme nemohly být dlouho pohromadě.</p>

<p>Ale dříve než doběhl časovač, musely jsme se vyrovnat s další hrozbou, která se vyskytla zcela neočekávaně.</p>

<p>Vypadala přesně stejně jako Cory nebo já, nebo kdokoliv jiný v Cosmos City. Stejný trikot, stejná tvář, stejná chůze, všechno, ale přesto nebyla stejná. Právě proto jsem si jí všimla o jedno patro níž, když k nám přijížděla po pohyblivých schodech.</p>

<p>Někomu se nepodařilo uhnout a tahle jednotka jednoduše ignorovala jinou a prošla přímo skrze ni, aniž by některá z nich došla k úhoně.</p>

<p>Když jsem to spatřila, zůstala jsem jako přimražená a v žilách mi ztuhla krev. Cory se tím směrem nedívala, ale já jsem natáhla ruku, vzala ji za paži a zašeptala: „Al.“</p>

<p>„Nevšímej si ho a na nic nereaguj.“ odpověděla šeptem. „Prostě pokračuj v práci.“</p>

<p>Al mi však připadal trochu zmatený, když přišel na místo, kde jsme pracovaly. Cítila jsem, jak upřeně hledí nejdřív na Cory, pak na mě a pak opět na Cory.</p>

<p><emphasis>On to ví! </emphasis>Pomyslila jsem si s jistou panikou, ale potlačila jsem ji. Nevěděl to. Mohl mít <emphasis>podezření, </emphasis>ale nevěděl to.</p>

<p>„Cory?“ zavolal Al.</p>

<p>„Jsme tu, jako vždy.“ odpověděla. „Kde jinde bychom měly být?“</p>

<p>Al se rozhlédl. „Navštěvuješ slumy?“</p>

<p>„Jako tvůrce Cosmos City víte, že sloužíme tam, kde je potřeba, a děláme to s potěšením a bez stížností. V tomhle případě vznikla potřeba a my také potřebujeme na chvilku vypadnout. Není to pro nás snadné. Nebýt vašich návštěv, mohly jsme se už dávno zcela integrovat do této společnosti, což pro nás vůbec není tak nepříjemné.“</p>

<p>Al vzdychl. „Občas se zdá, že v tomhle uspořádání je víc z Coryho než z Ala. Víš, že se to dá změnit.“</p>

<p>„<emphasis>To </emphasis>víme, ale ne bez spousty komplikací. A proč? Mimochodem, k čemu to všechno je, Ale? Nikdy jsi nám to neřekl.“</p>

<p>„Poté, co jsi dorazila, se začaly dít podivné věci.“ řekl jí Starkey. „Všechny možné věci, které předtím nikdo nikdy neviděl. Tajemné věci. Nevysvětlitelné.“</p>

<p>„Už jsme o tom mluvili. Nikdy jsme nebyly dost dobré, abychom prováděly něco podobného jako to, co znepokojilo ústav.“</p>

<p>„To je pravda. Nebyla jsi tak dobrá Ale děje se tu až příliš mnoho podivných věcí. Dokonce i teď, tady, mám problémy s interfacem pro virtuální realitu. Rozmazávání, zdvojené vidění. To není vůbec normální. A právě jsme měli energetickou špičku a zkrat v jiné jednotce, bez důvodu a beze stopy.“</p>

<p><emphasis>Ach, prosím! Jestli někde existuje Bůh, tak ať nás nedovolí vytáhnout, zatímco Al sleduje monitor! </emphasis>Modlila jsem se.</p>

<p>„Devět životů, Ale,“ odpověděla Cory. „Devět životních osudů, a čím se můžeš pochlubit? Víš ty nebo my, kdokoliv, doopravdy víc o tom, o čem tohle všechno skutečně je? Máš víc přátel a víc kolegů, kteří tě respektují, nebo méně? Čím víc je všechno zařízené tak, aby to fungovalo podle Ala Starkeye, tím víc to začíná být zmatené, pomíchané a v nepořádku. Ale, my samy nevíme, o co se jedná, ale ty představuješ spíš problém než řešení.“</p>

<p>Al zavrtěl virtuální hlavou, která samozřejmě vypadala stejně jako naše. Byl to však jasný a důrazný nesouhlas.</p>

<p>„Potřebuju tým. Cory. Potřebuju symbiotické shromáždění lidí, kteří tuhle věc dokážou vyřešit. Kdysi jsme tvořili tým. Zase jím můžeme být.“</p>

<p>Cory vzdychla. „Probíráme to pořád dokola. Tady jsme jako žena, ale nejsme tu ničím jiným, než Corym v ženské podobě. Venku ale nejsme stejnou Cory, která s tebou spolupracovala.“</p>

<p>„Můžeš jí být. A pravděpodobně jí budeš v příštím cyklu.“ řekl Stark zlověstně. „Myslím, že tu postupně změníme programování. Nemyslím, že sem znovu přijdu.“</p>

<p>Cory ten výhružný tón nezlomil. „Opravdu nám na tom nezáleží, Ale. Pokud znovu nepřijdeš, nebude nám to vadit a bude nám to nakonec jedno. Pouze jednu věc bychom rády věděly, a tu nám odpíráš. Hrozně rády bychom věděly, jaký jsi byl před devíti životy, že ses nám mohl tak líbit.“</p>

<p><emphasis>„Zatraceně, Cory! </emphasis>Možná bych tě měl naučit trochu větší poslušnosti a respektu. Ta Skřínka, kde jsme měli poslední problém, je na to opravdu skvělá!“ Mluvil zapáleně, hrozba byla mimo vší pochybnost opravdová a plná nenávisti uraženého člověka. Byl skutečně natolik vyveden z míry, že se jeho obraz velice reálná podoba jedné z nás, která ho v tomhle světě představovala, při jeho vyhrožování na některých místech rozpadal.</p>

<p>Náhle jsem pocítila vznikající příval energie. <emphasis>Ach, ne! Teď ne!</emphasis></p>

<p>Ale <emphasis>bylo </emphasis>to teď. Otočila jsem se, přistoupila jsem těsně k Cory a objala ji. Al na to vyjeveně zíral, pak řekl. „Co–? Kdo–? <emphasis>Ty! </emphasis>Ten duch, ta malá čubka, která mi utekla! Jak jsi–?“</p>

<p>Explodovaly jsme, rozpustily se do energie a propluly jsme zpět do LSU, kde jsme víceméně opět obydlely Coryho tělo. Vyrazila jsem vně, ale předtím jsem Coryho zapojila do sítě Zajíce Březňáka, takže bez ohledu na to, co Al udělá, by na tom nemělo nakonec záležet. Pak jsem zamířila přímo do ovládacího panelu.</p>

<p>Ten hajzl u něj byl, právě se vrátil. Byl šokovaný pohledem na to, jak jsme se <emphasis>obě </emphasis>rozplynuly. Pohyboval se tím nejpomalejším z pomalých pohybu, protože byl svázán reálným časem, zatímco já jsem stále měla téměř rychlost světla. Vyslala jsem nevyhnutelnou energetickou špičku, způsobenou mým odchodem, přímo do přilby pro virtuální realitu, kterou měl Al nasazenou.</p>

<p>Zaječel, a já jsem viděla skutečnou elektrickou energii a slyšela v jeho křiku bolest. Z připojovací zástrčky v ovládacím pultu se zakouřilo. Al si strhl virtuální přilbu a odhodil ji od sebe. Na pohledné tváři jsem spatřila těžké popáleniny. Vpředu mu shořela část vlasů, společně se všemi očními řasami.</p>

<p>„Pomoc! Pohotovost!“ zaječel na všechny a každého, kdo ho mohl slyšel. „Zatraceně, ta svině mě oslepila!“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 12</strong></p>

<p><strong>TALÍŘ ZAJÍCE BŘEZŇÁKA</strong></p>

<p>Kde se vzali, tu se vzali, objevovali se lidé. Al zatím dál řval bolestí a začaly se spouštět poplachy všude v budově. Protože kromě Ala nikdo nevěděl, co se děje, výsledkem byl většinou blázinec.</p>

<p>Dovnitř vběhl Ben Sloan a okamžitě viděl, že se z panelu kouří, že je Al zraněn a drží si obličej. Ujal se vedení. „Přivolejte dolů okamžitě lékaře! Máme spáleniny!“ vykřikl na někoho. „A použijte na ten panel hasicí přístroj!“</p>

<p>Nevím, kde v budově se zdržoval Les Cohen, ale objevil se tu v téměř rekordním čase. Doufala jsem, že subjektivně to byla pro Ala věčnost, ale na tom nezáleželo. Nemohla jsem toho ale moc podniknout, jen odměřovat čas v energetickém módu a dívat se prostřednictvím „odposlouchávaných“ videokamer. Zatím bylo vyloučeno, abych vešla do některé ze čtyř zbývajících LSU. Chovala jsem jistou naději, že jsem Ala možná zabila, ale od začátku jsem naprosto jistě věděla, že takové štěstí mít nebudu.</p>

<p>Přesto byl zraněn dost těžce a určitě měl bolesti. Les ho měl položeného na podlaze. Ben a další velký chlap ho drželi, zatímco mu doktor dával injekci. Možná minutu trvalo, než skutečně zabrala. Pak se doktor rozhlédl. „Jak k tomu došlo?“</p>

<p>„Nevím. V jedné chvíli používal virtuální monitor a co vím dál, je <emphasis>tohle</emphasis>.“ řekl mu Sloan. „Vykřikoval ty své obvyklé paranoidní sračky – víte – že ten duch, ta čubka ho chtěla dostat, že byla jakýmsi duchem v počítači a takové věci. Nedává to žádný smysl. Začínám si o něj dělat obavy.“</p>

<p>Doktor vzdychl. „Ani z poloviny takové jako já.“ Prohlédl Alovu tvář a pak řekl: „Zavolejte sem nějaké lidi s nosítky. Chci ho dostat co nejrychleji nahoru na ošetřovnu. Ty spáleniny vypadají opravdu ošklivě a chci ho ošetřit co nejdřív. Taky může mít sežehnuté rohovky.“ Vstal, popošel a prozkoumal malou standardní virtuální přilbu. „Ježíši! Vypadá to, jako když se ty zatracené brýle <emphasis>roztavily</emphasis>! Jak se to mohlo stát?“</p>

<p>„To také nevím.“ připustil Sloan. „Vznikla energetická špička a LSU té Indiánky se nouzově odpojila. Zkontroloval jsem to. Nedokázal jsem objevit žádnou závadu a znovu jsem ji připojil, ale doktor Lee trval na tom, že stejně uvědomí Ala. Ten přišel dolů asi před deseti minutami a poté, co všechno zkontroloval, se rozhodl, že se podívá dovnitř a zjistí, jestli se něco pokazilo. Víte, jaký byl. Pokaždé chodil do Maddoxovy skřínky. Jak víte, vždycky měl dost velké sklony k pomstychtivosti.“</p>

<p>„Ano, ano. Pokračujete,“ pobídl ho Les a vypadal znepokojeně. „Kde jsou s těmi zatracenými nosítky?“</p>

<p>„No, chvilku tam byl. Monitoroval jsem regulátory energie, abych zjistil, jestli dokážu odhalit krátké spojení, a <emphasis>bum</emphasis>!“</p>

<p>„Mluvil s Corym, když k tomu došlo? To znamená, jenom pozoroval, nebo se tam virtualizoval?“</p>

<p>„Jo, mluvil. A co? Vždycky to dělal.“</p>

<p>„To se mi nelíbí. Jeden případ bych chápal, ale dva zkraty u dvou nezávislých propojení do Skřínek a takováhle zpětná vazba přímo do jednoduché virtuální přilby – ne, vůbec se mi to nelíbí.“</p>

<p>V tom okamžiku dorazili zdravotníci s nosítky, rychle na ně přenesli Alovo bezvědomé tělo a vyrazili. Les štěkal příkazy a řekl jim, že jde hned za nimi, ale nejdříve se otočil a pohlédl na Bena Sloana.</p>

<p>„Izolujte ty dva problémy od sebe a od jakýchkoliv spojovacích bodu k hlavním systému,“ řekl mu. „Použijte manuální systém a zapomeňte na bezdrátové spojení. Jestli tomu něco zabrání, nebo jestli v jedné z nich opět dojde ke zkratu, zabijte je. Rozumíte?“</p>

<p>„Ano, dobře.“</p>

<p>„Udělejte to samé s Cholderem a Prineovou. A vytáhněte Tanakovou z té zatracené jednotky rozkoší a Alvarezovou z výcvikové jednotky a informujte je. Může se jednat jen o náhodu, starý hardware nebo něco podobného, ale zrovna tak to může být zahájení útoku. <emphasis>Hoďte sebou!</emphasis>“</p>

<p>Oukej, tak teď jsem věděla o dalších čtyřech a zdálo se, že mám štěstí. Zřejmě ne všichni byli zajatci. Nedokázala jsem si představit, co provedli Jamie a Sally, že si zasloužili takové zacházeni, ale Tanaková a naše milá sestra Rita používaly systém k jiným účelům. Ráda bych však úmyslně skoncovala s jednou z nich, nebo s oběma. Obecně vzato, když bylo všechno v pořádku, mozek a Skřínka byly natolik integrovány, že pokud jste tam zemřeli, tak jste prostě zemřeli. Mozek nedokázal poznat rozdíl mezi virtuální a skutečnou zástavou srdce.</p>

<p>Ráda bych také zabránila Benovi, aby pokračoval ve své práci, ale Les učinil chladnokrevné závěry. Neexistoval žádný způsob, jak bych mohla jednat, aniž by to v tomhle zařízení nevypadalo jako energetická špička. Kdybych s přáteli nebo nepřáteli provedla jen o málo víc, mělo by to za následek, že by byli popraveni.</p>

<p>Pokud bych ovšem nedokázala provést něco málo s Benem Sloanem.</p>

<p>Ben byl oficiálně programátorem, ale ve skutečnosti pracoval jako technik, a to zatraceně dobrý. Byl jedním z několika málo lidí, kteří tohle všechno dokázali udržovat v chodu. Když musel, uměl zařízení opravovat nebo záplatovat. Jako takového ho považovali téměř za klíčového. Kdybych se k němu jen dokázala dostat a něco mu provést tak, aby se to nezdálo být ve spojení s jeho prací, mohla bych ho zastavit, než způsobí skutečnou škodu.</p>

<p>Odtrhla jsem se od analogových monitorů a prozkoumala celou oblast ve svém energetickém stavu, který všechno zobrazoval z pohledu třírozměrných obrysu. Všechno teď vypadalo abstraktně, jako kombinace čar, křivek, rohů, maličkých číselných řad, nálepek a X – Y souřadnic.</p>

<p>Dokonce i Ben Sloan.</p>

<p>Nadávali mi do „duchu“ a mysleli tím, že nejsem skutečná, že nejsem živá. Byla jsem pouhým programem, běžícím po své částečně náhodné trase v rámci větších programů, které představovaly můj svět. Teď jsem se stala <emphasis>skutečným </emphasis>duchem, jakýmsi strašidlem v jejich stroji, v jejich doméně. Byla jsem omezená na úroveň čistého programu, ale současně schopná vidět všechno ostatní na téhle úrovni a také to ovlivňovat.</p>

<p>Všechno ostatní…</p>

<p><emphasis>„Komu na tobě záleží?“ zeptala se Alenka. „Nejsi ničím jiným, než balíčkem karet!“</emphasis></p>

<p>Náhle to bylo tak očividné, samozřejmé. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem si to neuvědomila a nepohlížela jsem na to takhle už dříve.</p>

<p>Tady se nejednalo o magii, ale o technologii. Skutečnost, že jsem jí nerozuměla a přemýšlela jsem o ní jako o magii, nijak neměnila to, co je skutečné a co není skutečné, jen můj pohled na to.</p>

<p>Skřínky ve Skřínkách ve Skřínkách… Kolik úrovní do hloubky to mělo?</p>

<p>Takže tady byli, ve svých miniaturních vesmírech Brandových skříněk. Do virtuální reality je poslal tenhle stroj, programátoři a operátoři, kteří ho provozovali a udržovali. Když jsem byla uvnitř, bylo to skutečné. Pro ně to bylo také opravdové, ve skutečnosti se však jednalo jen o iluzi. Ve skutečnosti všechno probíhalo ne v Cosmos City nebo na ostrově s lidskými opicemi, ale v jejich myslích.</p>

<p>Ale to všechno – ústav, já, ti lidé, celý náš zatracený svět – se nijak nelišilo od světů v Brandových skřínkách. Bylo to jen větší a lépe propracované. Proto jsem tam vůbec mohla být. Proto jsem v obrysovém módu jezdila podél energetických čar, měnila je a vzájemně se s nimi ovlivňovala.</p>

<p>Bylo to pro mne skutečné, ale v jistém smyslu to nebylo o nic skutečnější než, Cosmos City. Všichni jsme se nacházeli uvnitř větší Brandovy skřínky nebo něčeho, co provádělo to samé, jen to bylo větší a lepší, a já jsem v tom představovala platný podprogram. Ale na téhle úrovni a v tomhle virtuálním vesmíru jsem nebyla duchem, <emphasis>byla jsem stejně skutečná jako oni. </emphasis>Mohli mít schopnost odcházel, sebrat svůj program a přejít do jiné gigantické Skřínky, kam jsem je nemohla následovat Dokud však byli tady, měli stejné podmínky jako já. Stejně tak, jako se mě mohli dotýkat lidé v Cosmos City, mohli na mě mluvit a ovlivňovat mě, tak jsem to já mohla udělat s kýmkoliv tady.</p>

<p>Bylo to bláznivé. Začínaly mě napadat věci, na které by pouhé malé programy neměly myslet. Jistě, manipulovala jsem s lidmi svého druhu, s Vernem a dívkami, ale nikdy mě nenapadlo, že v daném kontextu se od nich někdo jako Ben Sloan nijak neliší. Když mohli Ben a Al zavřít Coryho a Wilmu v těch minivesmírech, tak proč by oni nebo někdo jiný také nemohli podléhat pravidlům tohoto vesmíru?</p>

<p>Ben stál nad Coryho LSU, kontroloval spojení, napájení a podobně. Přesunula jsem se tam a prozkoumala jsem ho. Kromě visačky a zářícího plochého čtverečku uvnitř obrysů se nezdálo, že se nějak liší od kohokoliv jiného. Jen animované kontury, a řady a řady čísel. Podobně jako on poskytoval Cory Maddox stejnou informaci. Jediný rozdíl spočíval v tom, že většina mozkové aktivity ležela uvnitř Brandovy skřínky, ke které byl připojen. Zářící ploška s popiskou se jakoby napůl nacházela uvnitř Skřínky a napůl mimo ni. Měla jsem dojem, že obraz souvisí s tím, jak můj mozek dokáže interpretovat nepředstavitelné. Ale na tom nezáleželo. Dokud byl Cory připojen ke Skřínce, celý obrazec, představující mozkovou aktivitu, dynamická a pulzující jednotka, měnící barvy, tvary a to všechno, zatímco jsem ji sledovala, byla soustředěna uvnitř Skřínky. Benova byla naproti tomu zcela v jeho hlavě a částečně krku.</p>

<p>Ben zrovna připojoval k LSU kabel nebo něco podobného. Držel ho, a v obrysovém módu tím byl připojen k LSU. Počkala jsem a načasovala jsem to. Když zapojil druhý konec do skřínky, vykonala jsem jednoduchou instrukci.</p>

<p>Všechno se odehrálo tak zatraceně rychle, že jsem tomu stěží dokázala uvěřit nebo dokonce pocítit strach, radostný triumf či něco podobného, dokud to neskončilo. A když jsem se <emphasis>opravdu </emphasis>podívala, naprosto mě ohromilo to, co jsem provedla.</p>

<p>Úplně jsem převrátila zapojení. Ben Sloan se přesunul z přípojného místa LSU do Coryho Brandovy skřínky Cory byl vytažen ven a teď se ocitl tam, kde stál předtím Ben, a vypadal velice zmateně.</p>

<p><emphasis>Jenomže Cory byl také ještě v LSU!</emphasis></p>

<p>Počkejte chvilku…</p>

<p>Tohle nebyl ten Cory, který byl v LSU, ale Cory, se kterou jsem se setkala v Cosmos City! Měl jasný vnitřní štítek a nápis, ale jeho tělo to nebylo. Tohle tělo vypadalo jako má idealizovaná verze, v trikotu a tom všem!</p>

<p>Nová Cory i já jsme si uvědomily, k čemu došlo, i když jsme nechápaly jak a proč. Okamžitě jsme zkontrolovaly jednotku pro podporu životních funkcí.</p>

<p>Paralyzované tělo Coryho Maddoxe, udržované v LSU, nevykazovalo vůbec žádnou aktivitu. Udržoval ji naživu vlastni monitoring jednotky, ale mozkové funkce byly nulové. Nová Cory stěží zaváhala – přešla k jednotce a odpojila ji.</p>

<p>Tělo dalo najevo náhlé potíže. Pak se vířící čísla a souřadnice uvnitř jakoby zpomalily a zastavily. Spatřila jsem značku konce souboru – Cory Maddox byl mrtev.</p>

<p>Jenomže Cory Maddox tam také stál.</p>

<p>Přešla jsem k reproduktoru a doufala, že mě uslyší. „Cory?“</p>

<p>„Rini? Jak jsi tohle <emphasis>udělala</emphasis>? A kde jsi?“</p>

<p>„Já – já jsem nevěděla, že to <emphasis>dokážu </emphasis>udělat.“ připustila jsem. „Ve skutečnosti nejsem nikde. Jakoby jezdím po drátech v místnosti. Nějak mě sem vyslali po telefonu či co. Je to mimo mé chápání.“</p>

<p>Cory se zamračila. „Inteligence a energie přenášená modemem. Děsivé. Přitom ještě nemají ani připojení vláknovou optikou nebo ISDN! <emphasis>Modemem! </emphasis>Úžasné. Jsme rády, že jsi to ty a ne Al, kdo má takovou moc.“ Rozhlédla se. „Jak se nám ale podařilo vzít s námi tohle tělo?“</p>

<p>„Já – já nevím. Ben se tě chystal zavřít uvnitř nebo něco, tak jsem se ho pokusila zastavit. On se dostal dovnitř a ty ses dostala ven, a přitom jsi úplně pominula své původní tělo.“ Odmlčela jsem se. „Cory? Jsi tam <emphasis>skutečně</emphasis>, nebo jsem vytvořila někoho, kdo je jako já?“</p>

<p>„Myslíme, že jsme skutečné, ale o téhle otázce bychom nechtěly moc přemýšlet, protože bychom se z ni zaručeně úplně zbláznily. Hm… A Ben Sloan je teď uvnitř Cosmos City?“</p>

<p>„Myslím, že ano. Jeho kód se dostal dovnitř, a<emphasis> kam jinam </emphasis>by mohl zmizet? Dokonce tu není ani jeho tělo!“</p>

<p>„No, předpokládáme, že když jsi dokázala dostat kód z Brandovy skřínky ven, mohla jsi Benův kód vložit do Skřínky. Musíme ale jednat rychle. Určitě sem dolů každou chvíli někdo přijde.“</p>

<p>„Al ne, a pravděpodobně ani Les.“ řekla jsem jí. „Zdá se, že Alova virtuální helma explodovala, když ji měl nasazenou.“</p>

<p>„Je mrtvý?“ zeptala se Cory s nadějí.</p>

<p>„Ne, není mrtvý, ale je těžce popálený, možná slepý.“</p>

<p>„Tak to musíme pracovat dvojnásobně rychle. Ach! Tady máme Wilmu nebo jak se jmenuje. Můžeme ji vytáhnout ven, ale bude celé hodiny v bezvědomí a přibližně den nebude k ničemu. Je strašná škoda, že nedokážeme obejít její fyzické tělo, tak jak jsme to udělali s naším, a vytvořit tělo, které by bylo nezávislé. Nebo to dokážeme?“</p>

<p>„Nejspíš to dokážu. Teď jsem ji připojila na vnější linku, takže se můžu napíchnout a vytáhnout ji ven. S Benem Sloanem si nemusím dělat starosti. Ale jestli to <emphasis>dokážu </emphasis>udělat. Wilma určitě bude v hrozném stavu. Primitivní, pasivní, více opice než člověk. Bylo by téměř milosrdenstvím ji zabít a nechat ji, aby se vrátila normálně.“</p>

<p>„Stejně k tomu dojde. Nikdy tu neměla Brandovu skřínku, o které bychom věděli, a ani teď žádnou nevidíme. V pořádku, vytáhni ji ven tak, jak je, pak obrať spojení. U Walta pro ni musí mít záložní Brandovu skřínku. Zkus to. Když vezmeme všechno v úvahu, co můžeme ztratit? Mezi námi a jakýmkoliv východem jsou stejně spousty lidí, kteří se nás chystají zabít.“</p>

<p>Použila dobrý argument. Tohle pro mě byla čirá božská magie, i když jsem tím bohem byla já. Neměla jsem představu, jako daleko mě to může zavést. Na druhé straně jsem chovala velmi málo iluzí a věděla jsem, že kulky mohou skoncovat s Cory a kýmkoli, kdo tu dole je, a že někdo, možná několik nejchytřejších lidí, kteří tu jsou, může také dokázat zničit někoho, kdo pluje a existuje v drátech.</p>

<p>Přesto se nejednalo o stejný trik, který jsem provedla s Cory. V jeho případě jsem vyměnila celou jednotku za celou jednotku. V tomto případě jsem se snažila izolovat část jednotky od těla, do kterého byla stále integrována, a dostat ji ven společně s kódováním z Brandovy skřínky. Tohle nebyla práce pro mě, bylo to něco, co by měl provádět supermozek se superpočítačem. Přesto měla Cory pravdu – v žádném případě jsme nemohli příliš ztratit.</p>

<p>Nicméně jsem vůbec nebyla tak sebejistá. Pokoušela jsem se izolovat všechno z Wilmy a nic jiného. Začínala jsem být zoufalá.</p>

<p>„Nemůžu to riskovat! Prostě toho dost neznám!“</p>

<p>„Věděla jsi dost, abys vytvořila <emphasis>mě</emphasis>,“ reagovala Cory. „Snažíš se příliš tvrdě. Zapomeň na matematiku. Mysli na <emphasis>tvary a postavy</emphasis>. Nepočítej, <emphasis>představuj si</emphasis>!“</p>

<p>Chvíli jsem si nebyla jistá, jak to myslí. Pak, když jsem se snažila pustit všechno z hlavy, jsem to najednou spatřila. Tvary „ryzí geometrie“. Tahle část Coryho znalostí se zkombinovala s mými vnitřními instinkty a prostě jsem to, no, <emphasis>viděla</emphasis>.</p>

<p>Cory zalapala po dechu, když se pouhý vzduch a prostor vedle Wilminy LSU začal jakoby mihotat. Třpytil se jako malé, zelené, rychle vířící světlušky. Pak se začaly rychle črtat obrysy a vyplňovaly se. Když byla výplň úplná, vzniklá postava představovala ženu polynézského původu, kolem sedmadvaceti. Měla dlouhé černé vlasy až ke kotníkům a opálené, počasím ošlehané, ale perfektně štíhlé a svalnaté tělo, pomalované dost vybledlými barevnými vzory. Nebyla schopná slova a vypadala strašně vyděšeně. Klesla na podlahu a začala se modlit.</p>

<p>„Stoupni si!“ přikázala jsem jí. „Poslouchej ženu, kterou vidíš! Je to tvá jediná přítelkyně. Všichni ostatní tě chtějí dostat a poslat zpět na ostrov. Rozumíš?“</p>

<p>Nebyla jsem si jistá, že to pochopila, ale pomalu vstala a začala se rozhlížet.</p>

<p>„Wilmo! Podívej se na mě! Jsi Wilma, známá také jako Sasucha! Já jsem Cory Řekni to!“</p>

<p>Tvářila se nejistě. „W-wil-wilma? Sa-su-cha? Co-ríí?“</p>

<p>„Docela dobře! Začne se ti to vracet. Podívej, ti, kdo nás zajali a tebe poslali na ostrov, sem brzo přijdou, aby nás dostali. Nesmíme jim dovolit, aby nás poslali zpět. Rozumíš?“</p>

<p>Nejistě přikývla.</p>

<p>Cory přešla ke druhé LSU. „Zatraceně! Přály bychom si vědět, v čem ti lidé žijí!“</p>

<p>„Sama bych strašně ráda získala fyzický kód Danielle.“ odpověděla jsem. „Pamatuj, že jsem jediná, která tu bude muset zůstat, až vy všichni odejdete.“ Odmlčela jsem se. „A jé! Už zřejmě ošetřili Ala a vzburcovali bezpečnostní službu. Míří sem dolů tým opravářů, předpokládám, že chtějí pomoci Benovi ven.“</p>

<p>Wilma nemrkla, když slyšela hlas, přicházející z prázdnoty. Byla zvyklá, že jí příkazy vydávali neviditelní bohové.</p>

<p>„Kdo? Kolik?“</p>

<p>„Jediný identifikační štítek, který dokážu přečíst, patří Lee Henreidovi. Zdá se, že ostatní jsou, hm, místní. Nebudu používat výraz „duchové“. Celkem tři, samí muži.“</p>

<p>„Můžeš s nimi něco provést?“</p>

<p>Zuřivě jsem přemýšlela, ale jediná věc, která se mi neustále vybavovala, byla <emphasis>„Nejste ničím víc, než balíčkem karet… balíčkem karet… balíčkem karet…“</emphasis></p>

<p>Cory pohlédla na Wilmu a řekla: „Schovej se tam za tou věcí, nic nedělej a buď zticha, dokud ti neřeknu, rozumíš?“</p>

<p>Přikývla, rychle přeběhla k ovládacímu pultu pro VR, na kterém byly stále známky ožehnutí, a přikrčila se za ním. Nejednalo se o nijak skvělý úkryt, ale stačil, pokud neočekávali, že by se tam někdo ukrýval.</p>

<p>„Dovol jim, aby se tě dotkli.“ dala jsem pokyny Cory. „Myslím, že mám nápad.“</p>

<p>Nebyl ale čas ho vysvětlit, protože téměř ve stejném okamžiku vběhla z chodby do řídící místnosti trojice mužů.</p>

<p>Lee byl oblečen ležérně do svetru a džín. Připomínal skandinávského supermana, kterým vždy byl. Druzí dva, duchové, byli velcí, urostlí muži. Jeden měl bílou námořnickou uniformu a ten druhý námořnické khaki. Patřili k vojákům, kteří nahoře zajišťovali střežení a běžný provoz. Žádný z nich neměl zbraň. Při pohledu na Cory, která tam stála s holou hlavou a v přiléhavém trikotu, se všichni zarazili na místě.</p>

<p>Lee se zamračil. „Cory?“ podařilo se mu pronést, pak pohlédl na LSU. Viděl, že tam je tělo, ale že nouzová světla blikají. Přesto ten Cory, kterého tam vložil, nebyl tím, který teď stál před ním.</p>

<p>„Ty – ty jsi Rickova manželka? Ta, která odsud utekla?“</p>

<p>Cory se usmála. „Ne, Lee. Jsme Cory. Cory, tak jak ji Al znovu vytvořil v té zatracené Skřínce. Protože naše původní tělo nebylo zdaleka tolik užitečné nebo pohyblivé, nechali jsme si tohle.“</p>

<p>Nastražil se. „Kde je Ben?“</p>

<p>Cory ukázala na Brandovy skřínky ve stěně. „Nemyslím, že ho Dorothy bude ještě mít moc ráda.“</p>

<p>„Chytněte ji!“ přikázal Lee těm dvěma vojákům. „Dovedeme ji nahoru k Lesovi a brzo zjistíme, co je to za nesmysly!“</p>

<p>Přesně na tohle jsem čekala. Muži vykročili. Neměli pocit, že by jim od malé ženy hrozilo nebezpečí. Každý ji chytil za jednu paži nenuceným, ale profesionálním způsobem, takže bylo nepravděpodobné, že by mohla uniknout z jejich sevření.</p>

<p><emphasis>Nic než balíček karet.</emphasis></p>

<p>Soustředila jsem se na geometrii Coryho Maddoxe a zdůraznila ji. Pak jsem ji nechala přetéct do duchů po obou stranách a nahradit jejich kódy. Sotva si toho byli vědomi. Proběhlo to tak rychle, že nejspíš jen pocítili zachvění v celém těle nebo možná jediný výboj statické elektřiny, která jimi proběhla od hlavy k patě.</p>

<p>Lee vykřikl a ustoupil současně. Dva bývalí chlapáci, teď identičtí s Cory včetně přiléhavého trikotu, pocítili, že něco není v pořádku. Pustili ji a zírali jeden na druhého s pokleslými čelistmi a vytřeštěnýma očima.</p>

<p>Cory to okamžitě pochopila. „Nedokážou nás nijak rozlišit.“ varovala je. „tak raději přejděte na naši stranu, nebo nás rozstřílejí všechny tři. Rozumíte?“</p>

<p>Rozuměly a já jsem zajistila, že stejně jako dvě ženy, které jsem s sebou vzala od Verna, tyhle dvě teď uvažovaly ve stylu Cosmos City, i když tam nikdy nebyly.</p>

<p>Lee couval a já jsem věděla, že míří k alarmu. Uštědřila jsem mu elektrickou ránu prostřednictvím drátu v podlaze. Zakymácel se a v bezvědomí padl na zem.</p>

<p>„Takhle dál nemůžeme pokračovat,“ řekla jsem Cory. „Ta síla se nedá tak ovládat, a se vším nahoře provádíme psí kusy. Měli bychom rychle vymyslet nový plán.“</p>

<p>Cory pohlédla na bezvědomého Lee Henreida. „Zabila jsi ho?“</p>

<p>„Nemyslím.“ odpověděla jsem. „Po pravdě řečeno si nejsem jistá, jestli jsem toho schopná. Uvidíme.“</p>

<p>„Vy dvě dávejte pozor.“ vydala Cory pokyny novým dvojnicím. „Teď budeme muset držet pohromadě.“ Pak zamířila k ovládacím prvkům na hlavním pultu.</p>

<p>„Oukej,“ řekla spíš sama sobě než některé z nás. „Nevíme, jak všechno funguje, ale o připojování, odpojování a přeměnách <emphasis>víme </emphasis>pár věcí, které jsme se tu naučily při dvou různých příležitostech. Uvidíme… Proč bychom nemohly vytáhnout Dannie z toho světa s perverzním sexem, který pro sebe vytvořila, ať je jaký je, a strčit ji do Cosmos City s Benem. Bude se jí to <emphasis>strašně</emphasis> líbit. Rita… Místo týdenní zkušenosti s lovem a zajímáním uprchlíku kvůli zábavě a zisku necháme tu dobrou sestru, aby si vychutnala Daniellina potěšení. Její morálce to dá zabrat, ale vždycky jsme věřily na „milujte se, neválčete“. Začala na pultu vyťukávat kódy. Pak vyvolala grafickou obrazovku, na které byla identifikační čísla Brandových skřínek zobrazena ve čtverečcích v horní polovině a LSU subjektu v dolní polovině. Poté stačilo lehce přetáhnout a pustit, aby se prohodilo jejich připojení.</p>

<p>„A teď, nemůžeme si být jisté, čím procházejí Sally a Jamie. Je pouze velice pravděpodobné, že je to tam stejně bláznivé, jako jsme viděly všude jinde. Jamie by se pravděpodobně hodil nějaký výcvik, takže tohle LSU přepojíme na místo, kde byla původně Rita, a Sally – ach – k čertu, může taky klidně jít do Cosmos City. Nepatří k výzvědné službě a my bychom nechtěly, aby svět, který tohle udělal Wilmě, provedl to samé komukoliv jinému, snad s výjimkou Ala. Teď tu přejmenujeme pár jasných věcí tak, aby to, co jsme udělaly, nebylo vůbec tak jasné. Tak! Hotovo!“</p>

<p>„A co s Benem?“ zeptala jsem se jí. „Chci říct, není v LSU a dovnitř přešlo jeho celé já!“</p>

<p>„A bylo digitalizováno a přetvořeno do stejné podoby, kterou máme teď. Ano, říká se, že se něco podobného stalo s Matoušem Brandem. No, neprojde reinkarnací nebo inkarnací, až se to přesune. Zůstane prostě ve Skřínce, a ty jsi viděla, jak z tebe Cosmos City dokáže udělat šťastného a produktivního člena. Jestli ho po nějaké době vytáhneme, bude vypadat, a nejspíš i jednat a myslet, dost podobně jako my. Ano, myslíme, že je to odpovídající, když uvážíme, že se mimo jiné chystal zavřít Wilmu do toho světa.“</p>

<p>Chvíli přemýšlela. „Říkáš, že Al je ošklivě popálený?“</p>

<p>„Ano. Hlavu a oči.“</p>

<p>„Hm… Ještě poslední úprava.“ Malé přesouvání štítků a bylo to.</p>

<p>„Co jsi provedla?“ zeptala jsem se jí.</p>

<p>„Jen jsme přehodily štítky. Občas, když jsou ošklivě zraněni, postup je takový, že je zabalí do léčivých obleků, strčí do LSU a nechají příjemně si užívat, zatímco se jejich těla hojí. Jestli to Les udělá s Alem, tak jsme zajistily, že bez ohledu na jejich výběr půjde Al rovnou do světa, ze kterého přišla Wilma.“</p>

<p>„<emphasis>To </emphasis>by ho mělo zabít, pokud nic jiného.“ zachichotala jsem se. „A co teď? Já se odsud dostat mohu, ale vy?“</p>

<p>Cory se rozhlédla. „Wilmo? Hm – Sasucho?“</p>

<p>Wilma vyšla zpoza pultu. Zdálo se, že se pohybuje víc s rozmyslem, trochu méně váhá. Ale rozhodně to nebyla ta původní Wilma a pravděpodobně jí nebude hodně dlouho, a možná i tehdy jen po terapii.</p>

<p>„Jsem tu.“ řekla Wilma Cory.</p>

<p>„Dobře. Drž se u nás. Rini? Můžeš napojit program té Brandovy skřínky s Cosmos City do rozvodů hlavní sítě, které vedou nahoru? Chceme říct, vzít základy toho světa a použít je, aniž by se odtamtud mohl někdo dostat?“</p>

<p>Podívala jsem se na to. „Nevím jak, ale <emphasis>myslím</emphasis>, že ano. Přinejmenším dokážu vzít výstup programu a vést ho prostřednictvím tvé LSU zpět do ovládacího pultu, pokud to myslíš takhle. Nedomnívám se, že by to někdo uvnitř dokázal použít jako únikovou cestu, když nejsou ve tvé LSU.“</p>

<p>„Hodné děvče! Tak jsme si to představovaly. Teď to vezmi dovnitř, přesuň a nechej probíhat celým tímhle komplexem.“</p>

<p>„Ale to může změnit celý ústav v malé Cosmos City!“ poznamenala jsem.</p>

<p>„Mohlo by, ale pravděpodobně k tomu nedojde. Určitě existuje ochranný mechanizmus, o kterém se nám ani nezdá a který zabrání, aby se to vymklo kontrole, nemluvě o skutečnosti, že by byla zapotřebí obrovská energie. Přesto zesílíme energii, pokud ovládání neshořelo, a zabezpečíme si stálý poloviční výkon. Až to začne, připojíš energii do sítě. Takový postup by měl vytvořit tolik našich imitací, že nikdo nebude schopný rozpoznat, kdo stojí na čí straně. Až to uděláš, budeš nás krýt. My zatím půjdeme ven. Sasucho, zůstaneš s námi a budeš dělat, co ti řekneme. Rozumíš?“</p>

<p>„Ano, kněžko.“</p>

<p>„To stačí. A Rini, jakmile budeme venku, <emphasis>vypadni</emphasis>! Vrať se domů! Jestli podlehnou zoufalství, zapnou naplno energii tak rychle, jak dokážou, a přejdou do další roviny. Zejména ty bys tu vůbec neměla být, ani ve vedení, až k tomu dojde. Pokud tu budeš, tak zemřeš. Rozumíš?“</p>

<p>„Ano. Dáme se do toho!“</p>

<p>„Oukej. Je tam stálých deset procent, to je klidový stav. Jedeme. Energie rychle stoupá, tak buď připravená, že se najednou budeš cítit, jako když dokážeš dobýt Mars. Jedeme. Dvacet… třicet… čtyřicet… padesát! Úžasné! To je bomba!“</p>

<p>Vytáhla jsem program a vložila ho do ovládacího pultu. Ten jsem pak zapojila do obvodu. Proběhlo to téměř jako vysílání prostřednictvím síťových rozvodů. Tady dole se zdálo, že to moc nepůsobí, dokonce ani na Lee Henreida, který byl dosud v bezvědomí, ale v horních patrech, která patřila spíše k této rovině reality než ke stálé instalaci, se toho nepochybně dělo dost.</p>

<p>Cory, Wilma a ty dva klony, které jsem vytvořila, se vydaly chodbou. Netrvalo dlouho, stačilo jen vyjít po krátkém schodišti na druhém konci chodby, než jsme našly další Coryho klony. Všechny vypadaly a jednaly prakticky stejně a zdálo se, že jsou naprosto zmatené. Nepatřily do party nesmrtelných, ale bylo zřejmé, že se každý, kdo patřil do této roviny – Al jim říkal „duchové“ – a kdo se dotkl čehokoliv připojeného k síti, okamžitě přeprogramoval.</p>

<p>Výsledkem byl naprostý blázinec, všeobecný zmatek, překonávající naše nejdivočejší naděje. Wilma by za normálních okolností byla nápadná, ale při náhlé proměně personálu na holohlavé ženy, podobné Cory a oblečené do šedých pletených přiléhavých trikotů, vznikl takový zmatek, že nikdo nevěnoval nikomu velkou pozornost. Skutečnost, že všechna světla opět vyhořela společně se spoustou ostatních elektrických zařízení, která nahoře byla, takže svítilo jen přízračné nouzové osvětlení, jim vůbec nepomáhala.</p>

<p>Pohledný poručík námořnictva, který se evidentně nezdržoval poblíž terminálu nebo síťového portu, byl tak překvapený a zmatený, že vytáhl pistoli. Cory ho v té zelené energetické záři spatřila a zamířila k němu, i když důstojník, který energii nevnímal, stěží něco viděl a byl především k smrti vyděšený. Cory natáhla ruku a dotkla se ho. Jednou rukou uchopila pistoli a pak do něj ze sebe přelila program prostřednictvím blízkého vedení.</p>

<p>Stal se z, něj další zmatený a vyděšený klon, a Cory držela pistoli.</p>

<p>Přestala jsem ovládat původní dva klony, které jsem dole vytvořila. Kdybychom je držely při sobě, stejně by pro nás představovaly spíše problém než užitek. Tady nahoře by byly jen dvěma dalšími.</p>

<p>Teď jsme minuly horní řídící místnost s temnými monitory. Téměř jsem dokázala vidět cestu ven, když jsem náhle pocítila hroznou dezorientaci, skoro jako kdybych inkasovala fyzický úder. Pak jsem náhle padala, <emphasis>vypadla jsem z elektrického systému na podlahu, </emphasis>kde jsem vytvořila obrysový rám a pak hmotného jedince. Program mě následoval a já jsem si uvědomila, že jsem se skutečně stala hmotnou. Byl ze mě další klon Cory a v té chvíli jsem byla také bezmocná. Zahlédla jsem Cory s pistolí v ruce a za ní Wilmu. Zařvala jsem: „Počkejte! Já jsem Rini! My – my jsme se odpojily!“</p>

<p>Rozběhla jsem se k nim. Cory se otočila a zamračila. „Zatraceně! Ta věc musela přerušit všechna vedení, dokonce i přímé linky dovnitř. Tak dobře, jsme odkázány samy na sebe a už cítíme, jak se energie snižuje.“</p>

<p>Já jsem to také cítila. Někdo znovu získával kontrolu a také odpojoval napájení sítě. Ať už to byl kdokoliv, už jsme nemohly nikomu ublížit. Na druhé straně škoda, kterou jsme vyvolaly naším trikem, stále působila chaos a to bylo všechno, na čem záleželo.</p>

<p>Hlavní vchod ležel před námi, ale teď ho zablokovali dva ozbrojení lidé, muž a žena. Ani jeden z nich nebyl vyveden z míry těmi programy a vším ostatním, k čemu došlo, a stáli přede dveřmi. Poznala jsem, že Cory uvažuje, jestli by dokázala vyřídit ty dva pistolí, ale třeba by se jí to nepovedlo a pak bychom za to pořádně zaplatily. Stáhly jsme se zpět na ošetřovnu a zamířily k obvykle nestřeženému příjmu první pomoci. Nebyl hlídaný, protože byl konstruován jako dveře do bankovního trezoru a dal se otevírat jedině zevnitř. My jsme naštěstí byly uvnitř. Dorazily jsme k těm dveřím a začaly přepínat elektronické uzávěry, které umožňovaly mechanickým závorám, aby se zasunuly, když jsem koutkem oka postřehla těsně za sebou nějaký pohyb. Otočila jsem se a zaječela: <emphasis>„Cory.“</emphasis></p>

<p>Stál tam Al. Vypadal jako ďábel, oči mu zakrývaly obvazy a navíc polštářkovité obklady. Vlasy měl přinejmenším v přední polovině hlavy oholené a na spálené ploše pod očima a kolem uší se mu leskl gel.</p>

<p>„Pane Bože! Tomu nemůžu uvěřit!“ zaklel, jako by se díval přímo na nás. Překvapeně jsem sebou škubnula a uvědomila si, že nás <emphasis>skutečně </emphasis>vidí, možná stejným způsobem, jakým jsem ho viděla tam dole. „Jak ses k čertu dostala ven. <emphasis>Cory? </emphasis>A taky ta Indiánka. Ne, počkejte chvilku. Je to ona a není. Co jsi k čertu udělala? <emphasis>A jak?</emphasis>“</p>

<p>Najednou jsem se cítila bezmocná, ale Cory jen vzdychla. „Ale, to nemůžeš myslet vážně. Proč bys nás zastavoval? Je z tebe troska a ústav je v takové bryndě, že ho hrozně těžko budete dávat dohromady. Proč to tentokrát prostě nenecháš být?“</p>

<p>„Už ne. Posledně jste přišli rovnou sem a snažili jste se mě vyzvat, a pamatujete se, co se stalo.“</p>

<p>„Jistě. Skoro jsi nás zastavil, ale utekli jsme. Tohle je ještě snazší. Neutečeme do žádné Králičí díry, alespoň ne teď. Jen uznej, že je to remíza.“</p>

<p><emphasis>„Nikdy! </emphasis>Objevily jste věci, které musíme znát. Neodnesete je těm zrádným hajzlům nahoře na severu! V tomhle jsi stále amatérka. Cory! <emphasis>Všichni</emphasis> jste amatéři. V těchhle zatracených rovinách není nic nevratné, pokud máte dost moci a víte, co děláte!“</p>

<p>Natáhl ruce a začal si odstraňovat obvazy z očí. Když se obvazy oddělily a spadly na podlahu, oči vypadaly hrozně. Pak se však ozvalo praskání. Alova tvář se začala mihotat a opět se formovala do původní podoby, jako v nějakém filmovém triku. Nebylo pochyb, že ty oči dokážou vidět a že dokonce i spálené vlasy znovu raší takovou rychlostí, jako na trikových obrázcích rostoucích květin.</p>

<p>„Ach, Ale.“ povzdechla Cory a střelila ho do kořene nosu, rovnou mezi oči.</p>

<p>Alova hlava sebou trhla dozadu. Vrávoravě ustoupil o několik kroku a měl ve tváři výraz téměř nepopsatelného údivu. Na hlavě se mu zablesklo a došlo k dalším morphingovým efektům. Na okamžik jsem si myslela, že se ten hajzl znovu chystá poskládat dohromady. Místo toho mu z nosních dírek a z koutku úst vytryskla krev a najednou se zhroutil na podlahu jako prázdný pytel.</p>

<p>„Otevřete ty dveře!“ vyštěkla Cory. „Budeme vám krýt záda. Pochybujeme, že se Al opět zvedne, ale kdo ví? Když ho posledně zadržel úder lopatou do hlavy, myslíme si, že by mu měla kulka v mozku provést přesně to samé, co by provedla komukoliv z nás. Teď sebou hněte!“</p>

<p>Podařilo se nám je otevřít. Dveře se otočily dovnitř a odhalily betonovou plošinu a za ní silnici. Také se ukázalo, že je poledne, bílý den a že prší. S úžasným pocitem déjavu jsem se podívala na zeď, zda tam nevisí klíčky k nějakému služebnímu autu. Tentokrát jsem žádné neobjevila. Popošla jsem a začala jsem prohledávat stůl. Nějaké klíčky od auta tam byly a mně došlo, že prostě musíme doufat, že dokážeme přijít na to, do kterého auta pasují. K čertu, na parkovišti nemůže být tolik BMW.</p>

<p>„Poběžme!“ vykřikla jsem a zvedla jsem klíčky.</p>

<p>Cory pohlédla na Wilmu. „A co s ní? Když jsme podezřelé <emphasis>my, </emphasis>tak ona je na denním světle opravdu nápadná.“</p>

<p>„Budeme prostě muset věřit, že se nám podaří využít šoku nebo podobně.“ odpověděla jsem. „Zatraceně, oni rychle něco vymyslí, a jestli má Al takovou moc, no …“</p>

<p>Žádné další argumenty nepotřebovala. Vyšly jsme deště a společně se nám podařilo zabouchnout za sebou dveře.</p>

<p>Déšť byl vytrvalý, ale ne příliš hustý. Pravděpodobně však pršelo dost, aby lidé nechodili pěšky. Měla jsem podezření, že je v téhle chvíli část ústavu odříznuta. Nikdo neočekával, že spatří vysokou nahou a vlasatou polynézskou amazonku s kresbami po těle, a pouhá tato skutečnost pro nás byla příznivá. K čertu, nejsem si jistá, že bych tomu <emphasis>já </emphasis>sama uvěřila. Byly jsme v bezpečí, dokud nepřijede stanfordská městská policie.</p>

<p>Na parkovišti stála jako obvykle spousta aut. Na okamžik jsem podlehla panice, když jsem žádné BMW nenašla. Pak jsem zase skoro šílela, když první, které jsem objevila, sporťák, nebylo to pravé. Cory na mě ale zavolala a já jsem k ní přiběhla. Našly jsme kabriolet se dvěma sedadly vpředu a jakýmsi skládacím sedátkem vzadu, určeným spíše k odkládání balíčku než k sezení, ale tohle auto klíčky otevřely. Cory naskočila dozadu, zatímco Wilma nastoupila ze strany pasažéra. Já jsem usedla na místo řidiče a nastartovala.</p>

<p>„Tohle auto je hrozně nápadné.“ podotkla jsem. „ale dostane nás odsud.“</p>

<p>Vyrazily jsme a Cory vykřikla: „Jeď na jih, pak na východ přes San José a dál. Myslíme si, že tím získáme trochu času. Jak jsme na tom s benzínem?“</p>

<p>Ouha! Trasa, kterou Cory navrhla, byla skoro přesně ta, jaká napadla mě – nadále jsme si byly bližší než normální dvojčata – ale na benzín jsem nepomyslela! „Není to špatné.“ hlásila jsem s určitou úlevou. „Třičtvrtě nádrže.“</p>

<p>„No, to stačí, abychom se odsud dostaly. Musíme vymyslet, co provedeme, jakmile unikneme pronásledovatelům a bude nám docházet palivo. Toho auta se ale stejně budeme muset zbavit. Je moc nápadné a všude budou mít jeho popis. Bude lepší, když najdeme nějaký úkryt, alespoň do tmy, jestli po cestě uvidíte příhodné místo. Dvě stejné holohlavé dívky v přiléhavých šedých šatech a nahá divoška. Co je horší, ztratily jsme svou moc a nemáme peníze na jídlo, na benzín, na ubytování, na cokoliv.“</p>

<p>„Už mě to taky napadlo. Co se týče jídla a ostatních nezbytných věcí, budeme prostě muset improvizovat, dokud nevymyslíme nějaký plán.“ Na chvíli jsem se odmlčela. Zrovna teď mě znepokojovalo něco jiného, než co nás může čekat v budoucnosti.</p>

<p>„Víš,“ nakonec jsem dodala, „domnívala jsem se, že tě znám. Jednu dobu jsem si myslela, že jsem tebou, a stále mám spoustu těch vzpomínek. K tomu tenhle program a já prostě skoro vím, co si myslíš, než řekneš jediné slovo. Ale nemohu uvěřit, že jsi skutečně zabila Ala. Tomu prostě nedokážu uvěřit!“</p>

<p>„Neměly jsme na výběr. Nebyly jsme dost silné, abychom ho omráčily, a bezprostředně jsme nemohly očekávat žádnou pomoc. Kromě toho se nás pokoušel zabít horším způsobem více než jednou a <emphasis>věděly </emphasis>jsme, že přinejmenším dvakrát zabil Ricka. Doufáme, že ne třikrát.“</p>

<p>„Ne, rozhodně ještě ne. Rick je v pořádku. Je s naší dcerou na severu.“</p>

<p>„Dcera… Jo, na tu jsme zapomněly. Hm… To je jediná věc, která nám vždy byla odepřena. Ale nelitujeme toho, co jsme Alovi udělaly. Pokud by nechali zvýšenou energii, tak jak jsme ji nastavily, není jasné, jestli by dokonce i výstřel do hlavy byl k něčemu. Naštěstí se Lee vzpamatoval, nebo se dolů dostal někdo jiný a snížil ji na pohotovostní úroveň. Dost energie k provádění nějakých oprav sama sebe, ale díky bohu to nestačí na kulku do životně důležité části těla. Čekalo ho to po devíti úspěšných životech – nebo je to deset, když počítáme tenhle? Tak. Dobře, teď zůstane uložen, dokud se všichni nepřesunou do nové roviny nebo kam. Pak projde reinkarnací na ženu. Nedokážeme si Ala jako ženu vůbec představit, ale takový je systém. Teď jsme dvakrát začínaly jako muž a skončily jako žena, ale už nám na tom tolik nezáleží. Ale podle stejného vzoru – pokud dokážeme vydržet naživu o něco déle a přejít, příště můžeme znovu vyjít jako muž. A s Alem v ženské podobě, když vezmeme v úvahu dosavadní společnosti, to může dokonce dopadnout tak, že bude daleko slabší a nevzdělaný.“</p>

<p>Přemýšlela jsem o tom. „Nechápu, proč jste všichni neskončili tím, že byste se navzájem stříleli a prováděli si všemožné ošklivé věci. Bůh ví, že se mezi vámi nahromadila pořádná nenávist.“</p>

<p>„Od mrtvého se není možné nic dozvědět. Je vždy nejlepší člověka zajmout, vyslýchat, proměnit nebo skladovat. Ale v tomhle případě existoval strašně malý výběr. Přesto jsme kvůli tomu v ještě horší situaci, pokud mají Lee a Les v úmyslu doplnit do seznamu hledaných, že jsme vražedkyně.“</p>

<p>„Je těžké usvědčit zrovna tebe.“ podotkla jsem. „Vypadáme nejen podobně, máme i stejné otisky prstu. A stejně tak asi dvacet nebo třicet dvojnic, které tam stále zůstaly, nešťastné a zmatené.“</p>

<p>„Dobře, tak nebudeme popraveny, jen dostaneme doživotí jako spolupachatelky.“ Cory vzdychla. „Mimochodem, čí je to auto? Možná patří jedné z těch, které jsme tam proměnily.“</p>

<p>Natáhla jsem se a podívala se na technický průkaz.</p>

<p>„Takové štěstí nemáme. Je to Lesovo auto. Muselo být. Sportovní kabriolet BMW – to je doktorovo auto, pokud vůbec nějaké má.“</p>

<p>Cítila jsem se skoro tak, jako bych dělala stejnou věc podruhé, jenomže tentokrát se auto dalo snadněji vystopovat. Neměla jsem žádnou moc, žádné peníze a nikoho, komu bych mohla věřit. Bylo mě možné najít daleko snáz. Teď už čas opravdu ubíhal.</p>

<p>Prudce jsem zabočila na západ, zatímco déšť sílil. To jsem neočekávala, ale v téhle roční době bylo možné cokoliv. Měla jsem trochu obavy z chladu, vlhka a z účinků, jaké to může mít na Wilmu. Ona však jen stoicky zírala kupředu a ani si nestěžovala, ani se nevnucovala do hovoru. Byla ztracená ve své vlastní, nepříliš příjemné mentální říši.</p>

<p>Vzdychla jsem. „Wilmo, Wilmo… Určitě bych si přála, abychom se teď mohly spustit do té země šamanů. Kdybychom se jen k tobě mohly dostat. Přinejmenším bychom se mohly najíst, napít a odpočinout si, než dostaneme nějakou možnost, aby nás vyzvedli.“</p>

<p>Cory sebou vzadu znepokojeně pohnula. „Jo, s <emphasis>tím </emphasis>souhlasíme. Alespoň, že se začíná stmívat. Možná bychom mohly zastavit na odpočívadle. Nemůžeme si dovolit pít nic jiného než déšť, ale je dobré, že deště máme víc než dost.“</p>

<p>„Najdu něco nenápadného. Co myslíš, jak dlouho ti bude trvat, než přestaneš mluvit v množném čísle?“</p>

<p>„Pravděpodobně do příštího života. Příliš velký zvyk a kondicionování, a tolik na tom zase nezáleží, abychom se soustřeďovaly na jeho odstranění. Na druhé straně to pravděpodobně bude jediný způsob, jak někdo pozná, která z nás je Cory a která Rini, až najdeme nějaké přátele.“</p>

<p>Uvažovala jsem o tom. „Možná se nám bude hodit, když je to <emphasis>nenecháme </emphasis>poznat, i kdybych musela začít mluvit v množném čísle.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Celá tahle historie začala tím, že někdo chtěl přesvědčit někoho jiného, že já jsem ty. Dokonce i teď může být bezpečnější, když nebudou vědět, která z nás je která.“</p>

<p>Našly jsme malý lesík na piknik a odpočívadlo vedle státní silnice, po které jsme jely na východ. Zdálo se, že nablízku není nikdo jiný. Na malou dámskou toaletu, která tam byla, šla Cory první, a pak já. Jednalo se o jakousi moderní verzi latríny, plnou reklam na parkovací systém státu a země. Promokly jsme a bylo hrozné bláto, ale musely jsme to absolvovat. Wilma šla také na záchod, ale zdálo se, že toaletu neumí používat. Prostě zašla dozadu a udělala to v dešti. Nechala déšť a vodní příval ze střechy veřejné toalety, aby ji omyl. Nám v hlavách nadále fungovaly mozky, zatímco Wilma měla všechny vlasy. Nebylo to fér. Měly bychom dokázat trochu toho vyměnit, pomyslela jsem si mrzutě.</p>

<p>Hodiny v autě ukazovaly téměř sedm. Byla jsem vyhladovělá a věděla jsem, že ony také, ale právě teď neexistoval způsob, jak sehnat něco k snědku. V autě jsme po dlouhém hledání našly dva dolary v drobných na mýtné a jednu cukrovou tyčinku. Když jsme ji rozdělily na třetiny, trochu to pomohlo, ale ne moc.</p>

<p>Prohlédla jsem si trojici telefonních budek vedle toalet. „Přemýšlím, jestli jsou potřeba peníze při telefonování na účet volaného.“ přemítala jsem nahlas.</p>

<p>„Cože? No teda! Jo! Znáš číslo, abys tam mohla zavolat?“</p>

<p>„Znám <emphasis>nějaké </emphasis>číslo, přes které bych mohla navázat spojení.“ Pootevřela jsem dveře. „Tak jako tak jsem promočená. Můžu to klidně zkusit. Mimochodem, co když na to jsou potřeba peníze? Máme tu ty mince na mýtné.“ Shrábla jsem drobné, otevřela dveře auta, pak jsem vystoupila a šla k budce.</p>

<p>První byla mimo provoz, druhá děravá jako cedník, ale třetí, i když trochu opotřebovaná, byla funkční. Vlož pětadvacet centů a vytoč nulu.</p>

<p>Když telefonujete na účet volaného, ze spousty míst to představuje jistou frustraci, protože můžete slyšet všechno, co probíhá, ale nemůžete se na tom podílet.</p>

<p>Dvě zazvonění, tri, čtyři. Kde jsou? Pak to najednou někdo zvedl.</p>

<p><emphasis>„Haló?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mám hovor pro kohokoliv na účet volaného od Rini Wilisczikové. Uhradíte hovorné?“</emphasis></p>

<p>Silně mě mrazilo. <emphasis>Dobře, Ricku! Řekni ano! Co můžeš k čertu ztratit? </emphasis>Slyšela jsem, jak na pozadí pláče Angel svým egoistickým pláčem a dožaduje se pozornosti.</p>

<p><emphasis>„Pane? Uhradíte hovorné?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Hm, hm… Když je to tak, uhradím.“</emphasis></p>

<p>„Ricku, ty debile! Potřebuju, abys mě zachránil! Nezavěšuj mi!“</p>

<p><emphasis>„Rini? To jsi skutečně ty?“</emphasis></p>

<p>„Na to můžeš vsadit svý koule! Dostala jsem ven Coryho v docela dobrém stavu a také Wilmu, ale ta je na tom hrozně. Zdrháme v ukradeném Lesově autě, jsme ve tmě a v dešti uprostřed ničeho a <emphasis>hrozně </emphasis>potřebujeme pomoct. Nemáme jídlo, nemáme peníze, nemáme nic.“</p>

<p>„Kde –? Co –? Chci říct, můžeš mi říct, kde jsi?“</p>

<p>„Na státním parkovišti s odpočívadlem asi ve dvou třetinách cesty do Yosemitu po Kalifornské 49. Posledním městem, kterým jsme projížděli, bylo Coulterville, asi dvě nebo tri míle vzdálené.“</p>

<p>„Rini, jaké je tam číslo?“</p>

<p>„Je to telefonní budka. Nevím, jestli sem můžeš zavolat, nebo ne. Stejně stojí za pokus, abych ti ho dala.“ Nadiktovala jsem mu číslo, kód oblasti a to všechno. Zapsal si to a zopakoval to. „Dobře, zůstaň tam. Existuje možnost, že vás můžou sbalit, třeba policajti, kteří kontrolují odpočívadla nebo podobně?“</p>

<p>„Možné je <emphasis>všechno</emphasis>, ale kdo ví? Když budeme mít vážné problémy, myslím, že máme spoustu úkrytů v blátě, dešti a mezi stromy. Je opravdu mizerně. Proč jsi ale tak váhal, než jsi přijal hovor?“</p>

<p>„Hm, no, měl jsem před několika hodinami telefonát, víš od koho, a on mi řekl, že ses oddělila a ležíš v komatu. Chci říct nepředpokládali jsme, že se tam doopravdy <emphasis>přesuneš!“</emphasis></p>

<p>„No, to je skvělé! Teď mám taky tělo navíc! Jo, no, teď to nemůžu moc vysvětlovat. Řekni jim, aby poslali pomoc, a rychle, jo? Je nám zima, jsme mokré, je nám mizerně a hladovíme, a nemám žádnou moc, jakou jsem měla.“</p>

<p>„Ty – jak vypadáš?“</p>

<p>„Stejně, jen štíhlejší a v lepším stavu. Cory vypadá jako já. Podívej, vysvětlíme to, až dostaneme pomoc. <emphasis>Prosím! </emphasis>Přiměj je, aby sem někoho poslali, jo?“</p>

<p>Chvíli přemýšlel. „Oukej, hned jim zavolám. Ale jen pro jistotu, bylo v tom městě, o kterém ses zmiňovala, nějaké místo, kde by sis mohla vyzvednout peníze, kdybych ti je dálkově poslal?“</p>

<p>Na to jsem nepomyslela. „No, byl tam dragstór, kde můžou mít ještě otevřeno. Nevím, jestli takovou službu poskytují, ale možná ano.“</p>

<p>„Dobře, podívej, zůstaň u telefonu a dej mi hodinu. Jestli se do té doby neozvu, nebo někdo jiný, vrať se do města. Pokud tam mají Western Union, jdi tam. Jestli ne, vrať se na místo, kde jsi teď, a znovu mi zavolej na stejné číslo na účet volaného. Rozumíš?“</p>

<p>„Jo, pochopila jsem to. Nebudou věřit, že jsem tady a současně i tam, ale <emphasis>musí </emphasis>tomu uvěřit. Ricku! Cory střelila Ala. Zastřelila ho. A Cory právě teď vypadá stejně jako já.“</p>

<p>„Al? Starkey? Mrtvý?“</p>

<p>„Dočista mrtvý. Alespoň do reinkarnace. To jim taky řekni.“</p>

<p>„Jo, to určitě udělám…“</p>

<p>Cítila jsem, že váhá. „Co se děje, Ricku? Cítím, že něco není v pořádku.“</p>

<p>„Jsi – jsi si jistá, že to jsi opravdu ty? Chci říct, jak k čertu můžeš být současně na dvou místech?“</p>

<p>„Zeptej se Walta.“ Rozhodla jsem se, že nemá cenu vysvětlovat, že můžu být klidně na více než dvou místech, podle toho, jak se na to díváte. „Ale někoho sem <emphasis>rychle </emphasis>pošli!“</p>

<p>Vrátila jsem se k autu a nastoupila. Přála jsem si, abych měla alespoň ručník. Jednoduché šaty, které jsem měla na sobě, studily. Byly naskrz promočené a také se rozpadaly. „Levné šaty.“ poznamenala jsem, když jsem si všimla díry na rameni a dlouhé párající se niti.</p>

<p>„Poslyš, byly na jedno použití a pro nošení uvnitř, ne?“ reagovala Cory. „Teď nám řekni, jaká je situace.“</p>

<p>Udělala jsem to. Cory si nebyla jistá, jestli se jí líbí nápad vyzvedávat peníze v místním obchodě, i když by nám to mohlo pomoci získat nějaké jídlo. „V davu jsme nápadní.“ připomněla mi, „a v malém městě je to miliónkrát horší. Nechejme jim trochu času. Trochu si zatopíme a kontrolky rezervy ještě nesvítí, tak si odpočiňme. Zkuste se trochu prospat. Budeme držet hlídku. Tady vzadu v tom stísněném prostoru si moc nezdřímneme.“</p>

<p>Ale i když bylo topení zapnuté a vzduch nasměrovaný na mě, byla jsem příliš mokrá a bylo mi příliš mizerně, než abych si odpočinula. Wilma nejprve zkusila pár modliteb o jídlo. Když nic nedostala, usnula vyčerpáním. Ten spánek jsem jí záviděla.</p>

<p>Během příští hodiny déšť rozhodně zeslábl, ale rozsvítila se kontrolka rezervy. Neochotně jsem vypnula zapalování, abych šetřila zbývající palivo. Ticho bylo ohlušující.</p>

<p>„A jé.“ slyšela jsem vzadu zamumlat Cory.</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Nejsme si jisté, ale možná budeme mít problémy. Zrovna jsme viděly, jak kolem pomalu projelo auto, které vypadalo jako policejní. Každopádně mělo na střeše plno světel. Pokud by se vrátili, mohly bychom mít problémy. Nejedná se jen o náš vzhled a to, že je Wilma nahá, ale nemáme osobní ani řidičský průkaz, a rozhodně nevypadáme jako doktor Lester Cohen.“</p>

<p>„Tak co myslíš? Jestli nás opravdu <emphasis>zkontrolují</emphasis>, tak jsme ztracené. Mám vyjet, nebo co?“</p>

<p>„Kam? Mimochodem, Waltovi lidi nás budou hledat tady, a stejně nemáme dost benzinu, abychom se dostaly daleko. Probuď tu Šípkovou Růženku, vyklouzneme ven a zmizíme v lese Ať si auto vezmou. Potřebujeme tohle místo a telefonní budku.“</p>

<p>Přikývla jsem a vypnula jsem stropní světlo, aby se nerozsvítilo, až se otevřou dveře. Vzbudily jsme Wilmu a řekly jsme jí, aby nás následovala a poslouchala příkazy. Pak jsem vystoupila. Cory vystoupila tak, že se přeplazila na mé sedadlo, a pak vyklouzla ven. Wilma opustila auto druhými dveřmi, zavřela je a vyrazila k toaletám, tak jak jsme jí řekly. Zavřela jsem dveře a zamknula auto. Všechny jsme zamířily dozadu za budky a toalety na blátem zaplavený pozemek se stromy, určený k odpočinku. Nebylo tam žádné suché místo, ale teď alespoň pršelo jen slabě.</p>

<p>Ještě jsme neopustily osvětlené území, když se policejní auto vrátilo a pomalu, nenucené dojelo na parkoviště. Rozsvítil se reflektor, osvětlil vnitřek auta, poznávací značku a tak dál, a já jsem věděla, že jsme se odtamtud unikly na poslední chvíli.</p>

<p>„Myslíme, že by nás byli dostali, kdyby bylo lepší počasí,“ zašeptala Cory. „Všimly jste si, že nedělají žádné obchůzky, dokud prší?“</p>

<p>Policejní auto zastavilo a ze sedadla pasažéra vystoupil muž. Měl na sobě uniformu, a přes ni přehozenou pláštěnku.</p>

<p>„Nahlásili ukradené auto, ale vraždu ne,“ poznamenala jsem. „Ví, že je na seznamu, ale nepřibližuje se s pistolí v ruce.“</p>

<p>Místo ní vytáhl baterku. Přibližoval se opatrně a já jsem si byla jistá, že má partnera, kterého jsme v temnotě nemohli rozeznat, ale který ho kryje z auta. Posvítil do okénka u řidiče. Dlouho se díval, pak zkusil dveře a nepovedlo se mu je otevřít. Pak obešel auto a provedl to samé na druhé straně, se stejným výsledkem.</p>

<p>„Uvnitř nikdo není!“ zavolal. „Chceš zavolat Berta, aby otevřel zámek?“</p>

<p>„Můžeme to prostě vylomit.“ řekl druhý hlas. „Á, k čertu, je to sporťák BMW. Kdokoliv, kdo si může dovolit takovéhle auto, může udělat rozruch. Zavolám na stanici a necháme ho odtáhnout.“</p>

<p>Druhý muž přikývl a stále se snažil rozeznat uvnitř co nejvíc. Zastavil se, pak přešel zpět ke svému partnerovi, který zůstával v autě. Na tu vzdálenost jsme všechno neslyšeli, ale několik slov jsem zaslechla jasně.</p>

<p>„Viděl všude na sedadlech bláto,“‘ řekla jsem Cory. „Ví, že tam nedávno někdo byl. Vidíte? Osvětlují okolí reflektorem. K, zemi! Wilmo! Ty taky! Lehni si na zem!“</p>

<p>Klesly jsme právě v okamžiku, když přes nás přešlo světlo, ale panovala taková tma, vlhko a mlhavo, že bylo nepravděpodobné, že by nás dokázali na tu vzdálenost zpozorovat. Přesto jsme to raději neriskovaly. Výsledkem ale bylo, že se na nás ještě víc nalepilo bláto, odshora dolů. Litovala jsem ubohou Wilmu kvůli tomu, kolik musí vážit ta spousta vlasů, nebo jaké to bude, až uschneme a bláto ztvrdne. Už teď ji musela bolet hlava.</p>

<p>Ze směru od města se objevil odtahový náklaďák s blikajícím žlutým světlem a zajel na parkoviště. Šli mu naproti a něco říkali řidiči. Policajt, který řídil, zacouval s autem a zaparkoval ho. Světla nadále blikala. Pak vystoupil a všichni tři se radili. Nakonec přikývli a dva policisté se pak vydali po cestě směrem k telefonním budkám a toaletám.</p>

<p>Napadlo mě, že by pravděpodobně dokázali vystopovat hovor na účet volaného s asistencí, uskutečněný z veřejného automatu. Mohla jsem jen doufat, že je to zatím nenapadne.</p>

<p>Na toaletách předvedli obvyklý postup. Zatímco jeden stál venku s tasenou pistolí, druhý vykřikl varování a pak šel nejprve na mužskou a pak na ženskou toaletu. Nakonec to vzdali, dali si pohov a vydali se zpět k odtahovému náklaďáku. Zdálo se, že se jim ulevilo a trochu se pochechtávali. Všechno vypadalo naprosto v pořádku, a pak, zatraceně, když ušli asi deset kroků za telefonní budky, třetí telefon v řadě zazvonil.</p>

<p><emphasis>Jenom balíček karet, </emphasis>pomyslela jsem si, ale zrovna teď jsem nebyla o moc víc než křížová dvojka, nebo když vezmu v úvahu to bláto, možná pik, jedna ze dvou stejných karet v mém balíčku. Šííí! Bylo to tak hrozně komplikované, dokonce i když, to nebylo bláznivé! <emphasis>Z bohyně na blátem obalenou uprchlici v jediném dni, </emphasis>pomyslela jsem si smutně.</p>

<p>„On to opravdu zvedne!“ vydechla Cory ohromeně, a já jsem spatřila přesně to, o čem mluvila.</p>

<p>Policajti se zastavili, otočili se skoro jako jeden muž, pohlédli na sebe a pak došli k zvonícímu telefonu. Jeden z nich ho zvedl.</p>

<p>„Haló?“</p>

<p>Odmlka.</p>

<p>„No, kdo je tam?“</p>

<p>Odmlka.</p>

<p>„Haló? Haló?“ <emphasis>Cvak, cvak. </emphasis>„Ústředna? Tady je zástupce šerifa Mantz. Můžete mi říct, odkud přišel hovor do téhle budky?“ Odmlka. „Ne, hm. To je škoda.“ Pak se mu rozsvítilo. „Spojovali jste dnes večer z tohoto čísla nějaké dálkové hovory? Ano, počkám.“ Naklonil se z budky a zavolal na svého kámoše.</p>

<p>„Poslyš, Harry! Svolej sem nějaké pomocníky šerifa z okresu a možná i pár z města. Myslím, že jsme je zahnali do lesa, a vsadím deset ku jedné, že tu někde jsou, možná nás zrovna teď pozorují. Vsadím se, že ten hovor byl pro ně, chtěli je vyzvednout. Vědí, že jsme poznali ukradené auto, a zavolali si pro odvoz.“</p>

<p>„To zní rozumně. Chceš je hledat teď v noci?“</p>

<p>„Ne. Je hnusné počasí. Kdykoliv může začít znovu pršet a je tam ten sesuv nad 108, o který se musíme postarat. Budeme se zdržovat tady, aby nemohli použít telefony nebo aby je nemohli vyzvednout, a počkáme. Do úsvitu zbývají tři, možná čtyři hodiny. Budu mnohem radši, když budou kolem čvachtat v dešti, blátě a sračkách <emphasis>oni </emphasis>a ne my.“</p>

<p>„Přesně to uhodl.“ poznamenala Cory kysele. „Zatraceně! Dokázala jsi nemožné, děvče! Dostala jsi nás ven z<emphasis> vězení Brandových skříněk, </emphasis>pak jsme se dostaly z ústavu a utekly pryč! Absolutně nemožné. Nedalo se to dokázat. A přesto jsme teď uvázly a chytili nás dva křupanští šerifové uprostřed ničeho. <emphasis>Zatraceně!“</emphasis></p>

<p>Vzdychla jsem. „Takhle to šlo od té doby, co jsem začala. Já vím, já vím. Ale nedokážu uvěřit, že nás s celou jejich mocí nedokážou najít a dostat ven. Prostě <emphasis>nedokážu.</emphasis>“</p>

<p>Asi dvacet minut to pokračovalo podle představ policajtu, a my jsme se začaly domlouvat, že si vymyslíme nějakou historku, nebo třeba pojedeme stopem do města, ukradneme auto nebo něco. Ale působilo to tak absurdně, i kdybychom byly samotné, a s Wilmou… No…</p>

<p>Pak jsme shora a za námi uslyšely něco, co znělo jako hřmění.</p>

<p>„Skvěle.“ zabručela jsem. Seděla jsem přitom v blátě a bezdůvodně do něj plácala.</p>

<p>„Teď přijdou blesky a bouřka. Přesně, co jsme potřebovaly.“</p>

<p>Cory zasmušile přikývla, pak vzhlédla na oblohu a zamračila se. „Člověče! To je ta nejpodivnější věc, jakou jsem <emphasis>kdy </emphasis>viděla! Vypadá to jako něco ze Spielbergova filmu!“</p>

<p>„Cože?“ Otočila jsem se, podívala se a pochopila, co tím myslela. Vypadalo to, že se blesky za mraky soustřeďují v jednom místě, vybuchují a prosvětlují vrstvu mraků, která vířila jako něco živého.</p>

<p>„Jo.“ řekla jsem. „Kdybych nevěděla, že je to jinak, přísahala bych, že za tím je nějaká kosmická loď či co.“ Tiše jsem se zasmála. „To je to poslední, co v téhle mizérii ještě potřebujeme! Létající talíř!“</p>

<p>Z kypící masy, která vypadala jako oheň v mracích a nad nimi, vysvitly ostré světelné paprsky a pohrávaly si na zemi. Na parkovišti se zastavil motor šerifova auta, a pak zhasla i jeho světla. Slyšely jsme, jak ti dva policajti klejí. Zdálo se, že jim nefungují ani baterky. Venkovní lampy osvětlující parkoviště pohasly a elektřina na toaletách přestala jít. Zničehonic byla tma jako v pytli, a tím myslím tu nejčernější tmu, kromě…</p>

<p>Tančící světla nás minula a zamířila přímo k telefonním budkám, které se najednou koupaly v nějak povědomém zelenavém světle.</p>

<p>„Telefonní budky!“ zasykla jsem. „Pojďte! Obě dvě! Za mnou!“</p>

<p>„Ale policajti nás uvidí!“</p>

<p>„Musíme to risknout. Pojďte! Wilmo, vlez do první telefonní budky a zavři dveře. Cory, vezmi si druhou, a já si vezmu třetí. <emphasis>Jdeme!</emphasis>“</p>

<p>Jak jsme vyrazily k telefonním budkám, všechny tři telefony, dokonce i ten vyřazený z provozu, začaly zvonit a budky se roztřásly.</p>

<p>Dorazila jsem do své budky. Viděla jsem, že Wilma vlezla do první a že se Cory dostala do druhé a vypadá velice ustaraně.</p>

<p>Podívala jsem se ven a spatřila jsem v té záři postavy dvou policajtů s vytasenými pistolemi. Ti na nás zírali ze vzdálenosti pouhých několika stop.</p>

<p>„Vylezte odtamtud s rukama nad hlavou! Ježíši. Harry! Tamta je <emphasis>nahá</emphasis>!“ překřičel první policista hluk telefonů a bouřky.</p>

<p>„Určitě drogy!“ vykřikl v odpověď Harry. „Miř na ně! <emphasis>Ven</emphasis>!“</p>

<p>A pak, a já jsem téměř věděla, že k tomu dojde, se všechny tři telefonní budky, s námi uvnitř, vznesly do vzduchu. Koupaly se v zelenavé záři a pomalu stoupaly nahoru do mraků. Slyšela jsem, jak se dráty přetrhly, když jsme se vznesly do výše několik stop a stále stoupaly vzhůru.</p>

<p>Jeden z policistů křičel. Myslím, že se na nás skutečně pokusil vypálit z pistole, ale zřejmě selhala. Během další minuty nás obklopily mraky.</p>

<p>Dokonce ani zespodu jsem tu celou věc neviděla, když vezmeme v úvahu mraky a to ostatní. Na vlečných paprscích jsme však prošly jakousi propustí. Uzavřela se za námi podobně jako clona fotoaparátu a nebylo vůbec poznat, že tam byla. Ocitly jsme se malé nenápadné komoře, která zářila povědomým odstínem zeleni. Moc jsem nepochybovala o tom, že nabíráme výšku a míříme někam pryč.</p>

<p>A všechno, co jsem dokázala zamumlat, bylo: „A co <emphasis>teď</emphasis>?“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 13</strong></p>

<p><strong>ROZHODNUTÍ U SEDLOVÉ HORY</strong></p>

<p>Opatrně jsem otevřela dveře telefonní budky. Když se za námi uzavřel ten otvor, telefony nakonec přestaly zvonit, ale v uších mi stále drnčelo.</p>

<p>Uklidnilo mě, když jsem zjistila, že dveře nejsou zablokované. Vystoupila jsem na povrch. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jsem se neocitla na nějakém virtuálním plavidle. Nemuselo být zdaleka tak pevné, jak vypadalo. Ale tohle se zdálo dost pevné, natolik, že jsem uklouzla a téměř upadla vzhledem k blátu, které jsem ještě měla na botách.</p>

<p>Zavolala jsem na své dvě společnice. Také se vynořily a tvářily se nejistě. Nakonec řekla Cory udiveně: „Rini, ty máš většinu našich vzpomínek. Už jsme tenhle film viděly?“</p>

<p>Přikývla jsem. „Něco takového. Ale ta zelenavá záře je ještě povědomější, a nejsem si vůbec jistá, jestli tahle věc není nějak připojená.“</p>

<p>Cory vzdychla. „No, pamatujeme se, že kdysi dávno, když nás Al v předchozím životě vzal do původních Brandových laboratoří v Yakimě, vyprávěl nám krycí historku. Podle ní byly první Brandovy skřínky převzaty z létajícího talíře, který havaroval na jihozápadě minimálně před půl stoletím a který řídili a navigovali malí zelení mužíčkové. Přinejmenším jsme se domnívaly, že to je krycí historka, když jsme zjistily, po čem opravdu jdou. Při <emphasis>tomhle </emphasis>tripu jsme o nich rozhodně neslyšely, i když minule jsme se s nějakými malými tvory setkaly. Máme ale opravdu silný dojem, že Al byl překvapen stejně jako my, když je viděl.“</p>

<p>Část stěny jakoby zmizela a přímo do komory vešlo několik malých tvorů, oblečených do nevýrazných šedostříbrných uniforem. Nejednalo se o lidi – to bylo jisté – a nenarodili se ani nevyrostli nikde na mé planetě.</p>

<p>Pozvedla jsem ruku a řekla: „Vítám vás! Vezměte nás k vašemu vůdci.“</p>

<p>Nejbližší cizí tvor, stěží metr vysoký, se otočil a pohlédl na mě svýma srdcovitýma lesklýma očima, s výrazem a gestem, které představovalo univerzální symbol souhlasu, a šel dál.</p>

<p>„Pro Krista! Jsou to <emphasis>opravdu </emphasis>mimozemšťané!“ podařilo se říct Cory. „Tak dávno, jak si dokážeme vzpomenout, i jak jsme dospívaly, jsme o tomhle, přesně o tomhle snily. Jiná rasa, kosmická loď… Bylo to ale čímsi jiné. Nějak s tím byla spojena posvátná úcta a dokonce i trocha strachu.“</p>

<p>Dvojice tvorů zkoumala telefonní automaty, jako kdyby se jednalo o popelnice s měsíce starými odpadky, a vrtěla hlavou. Nevydávali žádné zvuky, ale bylo jasné, že nás slyší, rozumějí nám a že spolu určitě komunikují.</p>

<p>„Virtualizéři.“ zamumlala jsem.</p>

<p>Jak se zdálo. Cory překvapilo, že vůbec znám takový výraz. „Cože? Co?“</p>

<p>„Naposledy, když jsem byla uvězněna po svém útěku z ústavu, poslali mi virtuální přilbu rovnou po telefonních linkách. Tak, jak jsme to viděli – víš, vysílání, vykreslení obrysů, vyplnění a šup! Byla hmotná. Když jsem si ji nasadila, připravila mě o vlasy a splynula s mou lebkou. Byla jsem připojena do sítě, ale přilba se stala mou součástí. Vsadím se, že to tihle hoši, či co jsou zač, provádějí stejně! Mají to integrované ve svých velkých lesklých hlavách. Jsou propojeni <emphasis>do sítě!“</emphasis></p>

<p>„Hm… mohly jsme být terčem posměchu, ale obstojíme. Zdá se, že chtějí, abychom odešly.“</p>

<p>Přikývla jsem. „Myslím, že se chystají odhodit ty budky. Dobře, pojďme, děvčata. Následujte vůdce!“</p>

<p>Prošly jsme dveřmi a já jsem se začala na loď dívat způsobem, jakým by ji mohl analyzovat Cory. Využívala jsem část programu, který do mě byl přenesen, a dávala jsem to dohromady s tím, co jsem věděla a čeho jsem až dosud dosáhla.</p>

<p>Pokud všichni měli všechny potřebné ovládací mechanismy integrované v hlavě, možná v mozku a nervovém systému, pak byla celá loď ovládána mentálními silami zrovna tak, jak nám Al naznačil u toho havarovaného talíře. Mohlo za tím být víc? Jestli jsem dokázala změnit vzhled lidí, jejich postoje, a provádět všechny možné věci, proč by nemohla civilizace, která podobné postupy zvládla, dělat to samé nebo víc?</p>

<p>Dokonce do určité míry i uvnitř lodi. Potřebujete dveře? Objeví se, a když už je nepotřebujete, zmizí. Nekonečně poddajný, proměnlivý interiér lodi, s kolektivní myslí jako svým polobohem. Zdroj energie odněkud – kdo ví, odkud a jak? – a jakási Brandova skřínka jako motor. Úžasné! Není divu, že tyhle mašiny nedokázali nikdy vysledovat!</p>

<p>„Myslíme, že máš pravdu,“ poznamenala Cory.</p>

<p>„Cože? Promiň, já jsem uvažovala nahlas?“</p>

<p>Vypadala trochu překvapeně, zatímco jsme vystupovaly na kruhovou plošinu. „Když nad tím přemýšlím, nejsem si tak jistá.“</p>

<p>Najednou jsem věděla, co tím myslela. Začala jsem vidět zdvojeně. Současně jsem zezadu viděla Cory a Wilmu, a současně jsem se dívala kupředu a za sebou jsem měla Cory a Wilmu. Ne, to nemůže být pravda…</p>

<p>Bylo to tím, že jsme se ocitly uvnitř Brandovy skřínky, obklopeny zdrojem energie. Mohla jsem přísahat, že splýváme, že se stáváme jedinou bytostí ještě víc než předtím.</p>

<p><emphasis>Jsme jí, </emphasis>řekla jsem sama sobě. <emphasis>A musíme se soustředil na to, abychom byly dvěma místo jednou, a ne abychom dělaly a říkaly všechno společně.</emphasis></p>

<p>Vyšly jsme u ústředního řídicího pultu. Ten tvořilo křeslo kapitána na vyvýšeném stupníku ve středu talíře. Kolem křesla byla do kruhu uspořádaná řada přístrojů. Mohlo se otáčet dokola, tak aby se daly sledovat přístroje. U stěny seděli nebo postávali malí obyvatelé talíře. Zjevně nedělali nic, ale bylo jasné, že tuhle podívanou řídí. Ale pokud se všechno dělalo mentálně, kdo byl ve velitelském křesle? A co ten příšerný <emphasis>puch?</emphasis></p>

<p>Ve stejném okamžiku se křeslo otočilo a v něm seděla Cynthia Matalonová v jednom z těch svých přiléhavých kožených motorkářských oblečení, včetně tmavých brýlí. Pohlížela přímo na nás a bafala z velikého doutníku.</p>

<p>„Ahoj všichni! Hleďme, hleďme! Zdá se, že se <emphasis>ophavdu </emphasis>množíte! Pane bože! A kdo je ta bohyně vulkánu?“</p>

<p><emphasis>Soustřeď se</emphasis>. „Ty řídíš tenhle talíř?“ podařilo se mi říct, jenomže jsme to Cory i já vyslovily současně, bez ohledu na mé úsilí.</p>

<p>„Jenom nemluvte obě současně! Je to ale hoztomilé.“</p>

<p><emphasis>Soustřeď se! </emphasis>„Energie, která tu je, nejspíš sladila naše myšlení,“ podařilo se mi říct, zatímco má dvojnice vyslovovala jen některá slova.</p>

<p>„Díky tomu, co se přihodilo, jsme už měly identická těla.“ řeklo mé druhé já, zatímco první já se trochu víc ovládlo. „A do Rini vložili zálohu z Brandovy skřínky, patřící Cory Maddoxovi, takže měla všechno z Coryho a také z Rini. Teď nás to tu zesynchronizovalo do toho nejmenšího detailu, takže obě máme shodné údaje. Cory teď má všechny vzpomínky Rini, stejně tak jako Rini má všechny vzpomínky Cory. Shodné myšlení plus shodná data se rovná shodní lidé.“</p>

<p>Matalonová se zasmála. „No, to je věc! Můj bože! Chudák Hick bude mít pořádný phoblém, co?“</p>

<p>Přikývly jsme. „Když vezmeme v úvahu, že v LSU u Sedlové hory leží další Rini…“</p>

<p>Vzdychla. „No, budeme tam jen za páh minut. Musíme letět thochu klikatě, abychom setřásli vojenské letectvo. Jinak bychom tam byli, už když jste sem dohazily.“</p>

<p>Opravdu jsme postřelily slabý náraz a cítily, že energie klesá. Navíc jsme slyšely, že vypouštějí stlačený vzduch nebo něco takového. Dokonce ustaly i všechny ty velmi slabé vibrace, které jsme předtím vnímaly. Přistály jsme.</p>

<p>Úsek stěny mezi dvěma ovládacími panely se rozplynul a vznikl průchod. Zamířily jsme k němu. Cynthia se držela těsně u nás a vedla nás. Vypadala velice spokojená sama se sebou. My – Cory a Ritu – jsme předpokládaly, že spoustu speciálních efektů, které rozhodily ty policajty, připravila Cynthia, která se tím bavila. Bylo by zajímavé vědět, co přesně napíšou ti dva chlápci do zprávy, jestli o tom vůbec někdy budou mluvit.</p>

<p>Vyšly jsme do ohromného hangáru. Nepamatovala jsem si, že bych ho předtím viděla. Zdálo se, že je zpevněný a v podzemí. Talíř, z něhož jsme i teď viděly jenom spodní část, ho zjevně celý zaplnil.</p>

<p>Když jsme vycházely ven, cítila jsem, že se energie snižuje. Dvojité vidění jako takové přestalo hned, jak jsme vyšly z lodi. Už jsem neměla pocit, jako bych měla dvě těla, a Cory také ne, zachovaly jsme si však získané informace a synchronizaci.</p>

<p>Ven vyšel Walt, společně s Otcem Petem. Zdálo se, že jsou oba ohromeni, že nás vidí. Cynthia šla k Waltovi a svůdně se na něj usmála. Pak se otočila a sledovala, jak k nám docházejí.</p>

<p>„Tomu nedokážu uvěřit!“ prohlásil Walt, který se na nás dvě díval. „A kdo je <emphasis>tohle</emphasis>?“</p>

<p>„Wilma neboli Sasucha,“ řekly jsme obě současně, pak jsme se také zcela synchronně zasmály. „Promiňte. Pravá, mluv!“</p>

<p>Podařilo se mi udržet ústa zavřená, i když jsem přesně věděla, co se chystá Cory říct, zrovna když to vyslovila. Nejednalo se o telepatii – telepatie nebyla nutná. Byly jsme dvěma kopiemi stejné osoby, ale ve dvou tělech. Pro tentokrát jsme náhodně vybraly „pravou“ jako mluvčí.</p>

<p>„Promiňte. Walte, promiňte. Otče,“ omlouvala se Cory. „Pokusíme se vám dát celé a úplné hlášení. Od té doby, co jsme získaly všechny Rininy vzpomínky, jsme neměly příležitost je strávit a pokusit se přijít na to, jak ke všemu došlo. To základní ale je, že jsme byly vytaženy z vesmírů v ústavních Brandových skřínkách. Byl to Alův vesmír pro Coryho a opravdu zákeřný vesmír pro Wilmu – a takovouhle podobu jsme měly <emphasis>tam. </emphasis>Myslíme, že Coryho tělo je mrtvé, nebo je přinejlepším jen živou mrtvolou s automatickými funkcemi. My jsme jeho LSU odpojily. V případě Wilmy nebyl čas udělat víc, než jsme udělaly. Ale – Walte, co je to k <emphasis>čertu </emphasis>za létající talíř? A kdo jsou ti malí mimozemšťané?“</p>

<p>Walt se zasmál. „Pocházejí z doby před tvým narozením. Cory. Hm, ty jsi Cory, ne? A tamto je Rini?“</p>

<p>„Proč ne?“ odpověděla. „V téhle chvíli v tom není vůbec žádný rozdíl.“ Zarazila se. „Chudák Rick!“</p>

<p>Walt vzdychl. „Jo, dobře, k tomu se dostaneme. A Otec Pete prožije perné chvíle, než z náboženského hlediska vysvětlí <emphasis>takový </emphasis>sňatek. Ale prozatím stačí jen říci, že ti chlapci pocházejí z předchozí existence, kterou někteří z nás znají, ale někteří se na ni nepamatují.“</p>

<p>„A oni prošli <emphasis>reinkarnací?“</emphasis></p>

<p>„Ne, to není přesné. Ta loď se přesouvá společně se vším ostatním, z jedné roviny do druhé. Nejsem si dokonce jistý, že se jedná o kosmickou loď. Možná byla navržena k tomu, co dělá.“</p>

<p>Když jsme to slyšely, obě jsme překvapeně vydechly a řekly jako jedna: „Pak <emphasis>vědí, </emphasis>o čem tohle všechno je!“</p>

<p>Walt zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ne, to nevědí. Uvázli tu zrovna tak jako my. Ještě hůř, protože jejich záznamy byly součástí té lodi, která byla poškozena a zničena. Záznamy, které mají, nesahají o nic dále než Alovy, pokud vůbec sahají tak daleko.“</p>

<p>„Levá.“ rozhodly jsme. „Alovy záznamy už vůbec nesahají tak daleko. Walte. Zabily jsme ho. Střelily jsme ho rovnou mezi oči. Promiňte nám. Otče, ale bylo to nutné.“</p>

<p>Otec Pete pokrčil rameny a rozhodně působil dojmem, že pokud to vůbec považuje za hřích, byl srovnatelný s nesprávným přecházením přes ulici. Nedbale udělal znamení kříže.</p>

<p>Walt se najednou zatvářil znepokojeně. „Teď musíme začít rychle jednat.“ řekl nakonec. „Můžou zpanikařit a přesunout se kdykoliv, až budou mít pocit, že to dokážou. Pokud nebudeme připraveni, důsledkem jejich přechodu s celým tím zatraceným řídícím střediskem může klidně být, že nás zastaví nebo zcela vymažou naše vzpomínky a naše Skřínky. Otče, dohlédnete na to?“</p>

<p>„Pustím se do toho.“ odpověděl kněz. „Teď jsme ale připraveni docela dobře. Nemělo by to trvat příliš dlouho.“</p>

<p>„Potřebuju vyslechnout hlášení, a to rychle.“ řekl nám Walt. „Cynthie, vezmi si na starost Wilmu a zjisti, jestli s ní dokážeš něco udělat.“</p>

<p>„Všechny bychom se rády najedly a napily.“ navrhly jsme.</p>

<p>„Dobře, tak pojďte dál. Něco tu pro vás všechny seženeme, a pak budeme muset dospět k nějakým rozhodnutím. Cynthie, řekni ctihodnému otci, že tu rychle potřebujeme mít Ricka a dítě, jo?“</p>

<p>„Provedu, Vaše Vznešenosti!“ odpověděla posměšně a uklonila se. Až do té chvíle jsme si vůbec nedokázaly představit, že je možné provést úklonu tak, aby vypadala sexy a obscénně, ale jí se to podařilo velmi lehce. Bylo to velmi působivé.</p>

<p>„Co se děje, Walte?“ zeptaly jsme se.</p>

<p>„Najednou je to pro nás velmi nebezpečné a myslím, že budeme muset učinit více než jedno rozhodnutí, včetně těch, která bude muset udělat Rick a ty, Rini.“</p>

<p>„Pokud se řídící středisko přesune, budete nějak varováni?“</p>

<p>„Pouze náznaky, a jen pár hodin dopředu. Budou potřebovat čas, aby se ujistili, že je zařízení v pořádku a že jsou jejich nejdůležitější lidé na svých místech, než přejdou na plný výkon. Použití plného výkonu je nebezpečné dokonce i pro ně, takže se to dělá jen na okamžik a jen když se přesunují. Tady budeme muset být v modulech pro udržování životních funkcí. Dokonce i kdybychom byli v talíři, zabilo by nás to, nebo možná něco horšího. Mám pocit, že přinejmenším několik z těch tvorů bylo kdysi lidmi. Víme o nich, že se nechali nachytat na špatném místě ve špatnou dobu a nadobro skončili jako součást jejich rasy. Já o to nestojím.“</p>

<p>„Když budete při plném výkonu v LSU, zůstanete takoví, jací jste?“ zeptaly jsme se, doopravdy zvědavé.</p>

<p>„Ne. Ale přeneseme se, aniž bychom zemřeli, a to je rozhodující. A přeneseme se společně se Skřínkami, které tu jsou, takže nám bez ohledu na to, k čemu dojde, zůstane záloha.“</p>

<p>Ve skutečnosti to nebylo tak naléhavé, jak se Walt obával, ani jsme neměli pocit, že se energie zvyšuje. Došlo k tomu až po několika týdnech. V té době Walt získal informace z jihu, které byly současně fascinující a podivné, ale přinejmenším uvedly všechno do souvislostí.</p>

<p>Někdo z bezpečnostní služby dostal na starost ošklivou práci, zbavit se klonů. Nechtěla jsem o tom přemýšlet, protože jsem za to jako za formu diverze byla zodpovědná. Oni však stejně jako občas v minulosti Walt neuvažovali o lidech z této roviny jako o skutečných lidech.</p>

<p>Samozřejmě přišli na trik se záměnou identifikačních čísel a Brandových skříněk. Mezitím však už tam všichni nějakou dobu byli a oni nikdy nezjistili, která z nich je Ben Sloan.</p>

<p>Došlo také k nečekanému zvratu. Právě obnovili normální stav a diskutovali o možnosti útoku na komplex u Sedlové hory, když Les Cohen při naprosto obyčejné jízdě za rozumných podmínek dostal smyk ve svém čerstvě navráceném BMW a narazil do mostního pilíře. Okamžitě zemřel.</p>

<p>Tenhle svět byl o něco primitivnější. Nebyly tu nařízené airbagy a měli jen jednoduché bezpečnostní pásy, které nikdo nenosil.</p>

<p>Takže dvě velká esa z komplexu skončila. Al odešel, teď i Les, a s nimi Ben Sloan. Lee přežil, ale i když byl schopný organizátor, nebyl žádný Al Starkey a věděl to. Co bylo horší. Rita vyšla z toho světa sexu, kam jsme ji poslaly, jako opravdový případ pro psychiatra. Stejně jako Wilma potřebovala smrt nebo další inkarnaci, aby měla nějakou naději se z toho dostat.</p>

<p>Získala jsem dojem, že to teď pro Leea není žádná velká legrace. Dokonce ani Walt nedokázal přijít na to, proč váhá. Co teď mohl dělat, měl riskovat, že zahyne při nějaké náhodné události, jako byla ta, co dostala Lese, nebo stále více riskovat, že přijde o svůj tým? Udělal by lépe, kdyby vzal lidi, kteří zůstali s ním a na jeho straně, a přesunul se do další roviny, i když by to znamenalo, že bude muset počkal, dokud se k němu všichni nepřipojí. Subjektivně při tom neubíhal žádný čas, takže by k žádné škodě nedošlo.</p>

<p>Dokázali jsme přijít jen na jediný důvod – že neexistuje žádná záruka, jaká bude příští rovina. Alice odešla jako první, takže bude jako první zavedena do něčeho, o čem se teoretizovalo jako o ohromném prázdnu. To prázdno čekalo, aby se proměnilo ve vesmír založený na jejích představách a pak se doplnilo z předchozího vesmíru.</p>

<p>„Sestra Alice nebyla lesbička, i když si to o ní mnozí mysleli.“ řekl nám Otec Pete. „Nikdy jsem nebyl jejím zpovědníkem, ale měl jsem pocit, že se jednoduše nestará o společnost, o níž cítí, že ji vybudovali a řídí muži, dokonce ani o církev. Neočekával bych svět s jediným pohlavím, nebo něco podobného. Mám však podezření, a počítače se mnou souhlasí, že to pravděpodobně bude svět, kde budou mít ženy silnější postavení ve společnosti, pravděpodobně i nad muži. Nejsem si jistý, jak se to povede, když vezmu v úvahu funkci rodit děti, ale tenhle systém je v řešení podobných problémů dost obratný.“</p>

<p>„Ženy ve vedoucím postavení, co?“ ozvala se Cynthia Matalonová. „Mně to zní příjemně! Už bylo na čase!“</p>

<p>„No, možná,“ řekl Otec Pete a vypadal znepokojeně. Získaly jsme nejasný dojem, že byl na rozdíl od Alice a Rity knězem déle než jeden život. „Stejně tam vznikne pár problémů, i když by se taková společnost zdála být spravedlivá.“</p>

<p>„Cože? Jakých například?“ zeptala se Cynthia útočně.</p>

<p>„Napadá mě pár zádrhelů, kdyby měly autoritu ženy.“ vložil se do toho Walt a zachránil Peteho. „Mimo jiné Al tentokrát konečně zahynul a stejně tak doktor Cohen. To znamená, že se podle platných pravidel vrátí v příštím kole jako ženy. Přemýšlejte o <emphasis>tom. </emphasis>A mají dost přátel, takže se jim třeba podaří obnovit původní vzpomínky.“</p>

<p>„Al Starkey v ženské podobě. Děsivé.“ prohlásila jsem.</p>

<p>„Tady taky vidíte, v jakém postavení zůstal Lee Henreid,“ poznamenal Walt. „Poprvé je ve vedení. Ať se na tu práci hodí nebo ne, zřejmě se mu líbí. Když projde inkarnaci, zůstane více méně tím původním Leem, a mužem. Mohla by to být větší degradace, než na jakou chce pomyslet. Jsem si jisty, že došlo ke spoustě sebezpytování a sebeobviňování, ale budou to muset udělat. Nemohou si dovolit další ztráty. Počet angažovaných lidí se snížil. Když je nedokážou znovu získat, mohou dopadnout tak, že postoupí vládu nám. Myslím, že se raději přesunou, než by to udělali.“</p>

<p>Protože jim však nehrozilo bezprostřední nebezpečí, že odejdou, a nehrozilo ani nám, během několika dalších měsíců se všechno docela usadilo. To mi také umožnilo trochu si uspořádat vlastní život.</p>

<p>Otevřeně řečeno, kdybych o tom mohla rozhodovat, raději bych zůstala v podobě z Cosmos City. Měla jsem skvělou postavu a zdálo se, že si ji udržuju bez ohledu na to, co jsem dělala, jedla nebo na cokoliv jiného. Cítila jsem se pohodlně. Naneštěstí měla má podoba fyzicky nedostatek, který pro dlouhodobé použití představoval opravdový problém.</p>

<p>Jednalo se o platonické tělo středního rodu.</p>

<p>To znamená, bylo to ženské tělo, jistě, ale neměla jsem potřebnou vnitřní výbavu nebo schopnost orgasmu. Nedokázali jste se ani vzrušit a otevřeně řečeno, ani jste nechtěli. Neznamenalo to, že bych stále nemilovala Ricka nebo se necítila jako maminka Angie. Prostě jsem jen nijak netoužila po čemkoliv fyzickém s Rickem, a to vůči němu nebylo fér.</p>

<p>Mé původní tělo stále žilo, udržované v jakémsi komatu. Všechny vitální funkce pokračovaly a byly podporovány LSU – automatické cvičení, intravenózní výživa, sběr odpadů a podobně, ale v té hlavě nebylo nic. A co víc, tělo bylo udržováno v tom statickém, neměnném poli, které jsem pro ně vytvořila při svém úniku z Vernova domu. Odstranit pole, aniž by byl někdo „doma“, by znamenalo zabít ho, ale tělo mělo všechny vnitřní orgány včetně skoro osmiměsíčního plodu. Ten byl také zachycen v udržovacím poli.</p>

<p>Poslali Otce Peteho, aby to se mnou prodiskutoval. Na kněze byl dost neomalený, ale také se setkával s něčím, na co vás nepřipraví přednášky v semináři a nějaké knížečky. „Řekli mi, že tělo nedokážou uchovávat. Pokud se ústav rozhodne přesunout, budeme tu LSU potřebovat. Měli bychom ho hned odpojit a zlikvidovat. Dítě nedokážeme dostat ven, pokud nebude tělo při vědomí. Od okamžiku, kdy zrušíme statickou programovou smyčku, se tělo bude rychle kazit. Pravděpodobnost, že by dítě vydrželo dostatečně dlouho nebo bylo dost silné, aby přežilo císařský řez, i kdyby byl proveden okamžitě, je prakticky nulová.“</p>

<p>„To bych nechtěla. Vy víte, jak jsem se do téhle situace dostala. Otče. Co chcete, abych udělala? Nebo co byste mi poradil?“</p>

<p>Vzdychl. „Není to tak snadné. Rini. Jste téměř duševním duplikátem Cory. Víte, jaká je situace. Nevíme, jak uskutečnit výměny těl nebo takové věci. My kopírujeme programy, měníme programy a přenášíme informace. Nedokážu vás vložit zpět do toho těla. Otevřeně řečeno, především ani já, ani nikdo jiný v tomhle vesmíru nechápe, jak jste se dostala ven. Ano, matematicky tomu dokážu porozumět, ale stejně tomu stěží dokážu uvěřit. Co můžeme udělat, je vzít támhletu Brandovu skřínku a překopírovat do ní všechno, co jste duševně vy, a pak to zkopírovat zpět do toho těla. Tečka. Ona se probudí, my budeme schopni neutralizovat smyčku stáze, tělo a dítě se znovu začnou vyvíjet normálně a bude to. Měla by být normální a jít domu k Rickovi.“</p>

<p>S námahou jsem polkla. „Chápu. A když Lee přikáže přesun, všichni odtud také odejdou, včetně Coryho. A já tu uváznu a nebudu mít žádný život, žádnou budoucnost, nic.“</p>

<p>„Mohla byste se stát řádovou sestrou.“ navrhl. „Hlídal děti, být s nimi v kontaktu. Máte pokročilé znalosti, které mají před tímhle světem stále náskok.“</p>

<p>Zavrtěla jsem hlavou. „Oba víme, že znalosti nerozhodují. Nemám opravdovou minulost, nemám doklady o dosaženém vzdělání a neexistuje důvod, proč by mě někdo najal.“</p>

<p>„Pamatujete se na vedoucího lékaře ve Stanfordu, na kterého tak zapůsobil návrh sítě, když jste byla mrzákem? Cory na tom nebyl o nic lépe než vy. Máte zařízenou kalifornskou identifikaci a stačí to k tomu, abyste měla nárok na určitou státní podporu. Myslím, že mezi těmito alternativami existuje pro chytrou osobu jistý prostor, a vy jste chytrá osoba. Osobnost, duše, kterou více nebo méně sdílíte, byla potlačena a zdeptána zmrzačeným tělem, ale podařilo se jí vzchopit se a uniknout. Jste až nechutně zdravá. Nechali jsme doktora, aby prohlédl Cory i vás – mimochodem jste naprosto shodné, včetně DNA, otisku prstů, vzorů sítnice, všeho možného – a slibné je i to, že se ohromně hojíte a máte neuvěřitelný imunitní systém.“</p>

<p>„Nejsem si tak jistá, jestli chci znovu jet kamkoliv blízko Stanfordu nebo vůbec do Kalifornie,“ řekla jsem mu. „Mám příliš mnoho vzpomínek, jsem příliš paranoidní, a v neposlední řadě je na mě pravděpodobně dosud vydán zatykač kvůli ukradenému autu.“</p>

<p>„Zvolte si stát, zemi, instituci. Myslím, že pro vás můžeme něco zařídit. Dobře znáte katolickou víru. Zvažte třeba některý z řádů. Váš nedostatek sexuálního pudu by tam pravděpodobně mohl být výhodou. Je to na vás, ale musíme to vědět.“</p>

<p>Chvíli jsem přemýšlela. Možná měl pravdu. „Dobře, tak proč mi nenecháte nějaké peníze, které nemůžete vzít s sebou? Nejdřív se trochu podívám do světa, možná si nějak doplním vzdělání. Chtěla bych to zkusit. Kdo ví? Když tu zemře poslední z vás, je možné, že tohle všechno, naprosto všechno přestane existovat. Uvidím, co do té doby dokážu.“</p>

<p>„Výborně. Rick se tedy definitivně rozhodl, že tu zůstane?“</p>

<p>Přikývla jsem. „Ano, kvůli dětem. Nikdy je totiž neměl. On a skutečná Rini tu třeba budu mít opravdu hezký a dlouhý život, možná se dokonce dočkají vnoučat. Vy budete po celou tu dobu spát a klouzat po té zatracené desce s plošnými spoji jako po horské dráze, jezdit kolem dokola, dokud odsud Rick neodejde.“</p>

<p>Věděla jsem, že Otec Pete rozumí bolesti a osamění, které jsem už cítila, protože jsem byla odloučená a navždy odsouzená k odloučení, ale nemluvil o tom. Bude to podivný život, ale kdo ví?</p>

<p>Mezitím také budu částí té horské dráhy, desky s plošnými spoji, která odměřuje čas, protože tam také bude všechno, co jsem prožila jako Rini i jako Cory, až do chvíle, kdy jsme se rozešly po příjezdu sem.</p>

<p>„Bůh vám žehnej, Rini. Ať vás stále provází,“ pronesl Otec Pete a udělal známem kříže.</p>

<p>Podle vlastní volby jsem byla daleko, když ji reaktivovali, ale udržovala jsem s Cory a Otcem Petem telefonické spojení a věděla jsem, že všechno dopadlo dobře. Dítě, o které měli obavy, dokud ho neviděli, mělo sedm liber a šest uncí. Byl to chlapec. Matce i dítěti se dařilo dobře, i když se zdálo, že neexistuje žádný známý způsob, jak docílit, aby jí na hlavě znovu narostly vlasy.</p>

<p>No, ani na mé hlavě nerostly, ale měla jsem docela dobré paruky s krátkými vlasy a byla jsem si jistá, že ona také, takže to nepředstavovalo žádný velký problém.</p>

<p>Cory byla přesvědčená, že Walt a ostatní vědí o těch drobných mimozemšťanech daleko víc, než chtěli přiznat, a že ti mimozemšťané také vědí víc, než se o <emphasis>nich </emphasis>předpokládá. Nikdo jí však o tom nechtěl nic říct. Možná se to ale teď mohlo změnit, když stála na straně opozice.</p>

<p>O tři měsíce později jsem se za jasného slunečného odpoledne plavila z havajského ostrova Molokai. Vtom jsem pocítila, jak mnou proběhlo nenadálé nepřirozené zamrazení, které se nedalo zdůvodnit počasím. Obávala jsem se, že jsem poprvé onemocněla, ale ve skutečnosti jsem věděla, k čemu došlo. Měla jsem v sobě jistou prázdnotu, jistý totální pocit izolace a osamocení, který se nedá popsat a ještě úplně nezmizel.</p>

<p>Nikdy jsem se nepokusila ani ze zvědavosti znovu zavolat Rini ani Rickovi, který teď byl lékařem s pediatrickou praxí. A ani jim nezavolám. Chápejte, pokud to neudělám, budu mít stále pocit, že tam všichni ještě jsou, žijí dál a vypadají přesně stejně, jako když jsem je naposledy viděla. Neodejdou, dokud nebudu <emphasis>vědět, </emphasis>že odešli. Do té doby můžu potlačovat chladnou temnotu uvnitř a cítit, že se nic skutečně nezměnilo a že nejsem doopravdy sama.</p>

<p>Stále mám téměř dva miliony dolarů, které mají potvrzený původ jako dědictví po zaplacení daní. Část jsem investovala do akcií rozvíjejících se technologií a nějaký čas jsem si přepychově žila z výnosů. Mám ve společnosti spoustu přátel, pořádám skvělé večírky, jsem něco jako patronka umění a dokonce dělám charitativní práci. Ale kromě investic jsem se už nepřiblížila k počítačům.</p>

<p>Připouštím, že si nad spoustou z těch lidí občas lámu hlavu. Stále nemám o nic lepší představu než oni, co za tímhle vším leží. Připouštím, že jsem fušovala do buddhismu a několika dalších orientálních náboženství s tematikou hledám smyslu a neustálých reinkarnací, ale nenašla jsem žádné odpovědi.</p>

<p>Přemýšlím, jestli na to vůbec někdy přijdou, ale v současnosti na to myslím stále méně a méně. Zdá se to být tak podivné, před tak dlouhou dobou, tak daleko. Stejně si nedokážu pomoci a přemýšlím nad tím, jaký bude Al jako žena. Stále ještě uvažuji o tom, co naznačoval psychologicky profil Alice McKeeové, až se jednoho dne probudí v novém světě. Pokud by ženy měly opravdu vůdčí postavení, pak se Al a Les opět ocitnou ve hře o moc ve stejné pozici, v jaké obvykle byli, ale co síť Zajíce Březňáka? Tam bylo daleko víc mužů než žen. Doufejme, že Cory, ale kdo ví? Naposledy prošla jako žena a vyšla jako muž, a to se nemusí změnit. Pokud to tak bude, zbude Cynthia Matalonová jako vedoucí opozice?</p>

<p>Rick a Rini na tom vydělali nejvíc, ale možná, jen možná, jsem taky nedopadla nejhůř…</p><empty-line /><p>[1]               Pozn. překladatele: Růžový šum (pink noise) je speciální zvukařský a hudební odborný termín – jedná se o definovaným způsobem modulovaný zvukový signál (obdoba bílého šumu).</p>

<p>[2]               Pozn. překladatele: Úsloví z kategorie černého humoru. Souvisí s úspěšným atentátem na presidenta Lincolna, ke kterému došlo v divadle za účasti Lincolnovy manželky.</p>

<p>[3]               Pozn. překladatele: Nellie – ženské jméno, používané i jako slangový výraz pro zženštilé, změkčilé muže, případně homosexuály.</p>

<p>[4]               Pozn. překladatele: Bobr (Beaver Cleaver) je postava školáka z úspěšného komediálního televizního seriálu o americké rodině, vysílaného od roku 1957.</p>

<p>[5]               Pozn. překladatele: Munčkin – neškodná vybájená bytost podobná malému člověku z románu Lymana Franka Bauma z r. 1900.</p>

<p>[6]               Pozn. překladatele: BART (Bav Area Rapid Transport) je rychlý dopravní prostředek podobný metru (kombinace podzemní a nadzemní rychlodráhy).</p>

<p>[7]               Pozn. překladatele: Autor má zřejmě na mysli hana Sutherlanda, významného vědce, průkopníka v oboru virtuální reality, který se významně podílel na vývoji virtuální (projekční) helmy a vytvořil první interaktivní počítačovou grafiku.</p>

<p>[8]               Pozn. překladatele: Odvaha dát si čaj se Zajícem Březňákem zřejmě souvisí s bláznivým čajovým dýchánkem z knížky Alenka v kraji divů.</p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMWAdMDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDsUdMLh+AB1Ge1TKxznAC9
uKpghWGF/hGfXpUgY4DD888V7sNTx5vqi35oLDgH8BSy3xt7OedCvmJGxUYHJAPWq7MXYgE
c1Tv3I0y744Ebn5u/BpubSZPIm013JfDWr3HiHwzaalqENus8pIPlptAwa0mVYyWypPI+7X
KeBJAng60C9QWyCc966R3MnJz1HBrpw8ISS1MMRKUJtJaCsW25wuR7A153pvji+vvivqPha
SK3+yWqN5TeX85KgZBNd+WCgcDCivnzQCU+LtvrDvujv9RuIEY9OBjissZNxnFJmuDgpKTl
2PfC/wAvKqGx/d6U9bmNDt+zxOSMhiuSKRlcIwB59+9RiNgu5yAQMnjHFaUoX1ZlOdtEVdW
1SLTNKutSu9scMETSOdoycdvzrwseOPiTN5niiAyx6Wj8RbB5QXPTGOeO9eg/Fy6kTwI1pE
xR7yeOBfUgn/61dPZaLaweGYNFaFWt1tvJ2Hofl5zXFiI88nFaJHoYeUacFKSvfQm8O61H4
h8P2ms26CMXC5ZcfdboR+dbi7uOQcc4AFeW/CHzIdI1jRXfIsL5lTJzgH/9VeoKzcjcWOOo
HWlRlzRTZlVhyzcUY3jTWrvQ/Bep6rZGMXVtFvQugYZyOop3hvVLzWPC+majd+X513brI5V
AFyR2Hasv4lyFvhvrg6AwAenO4Vn6frSaF8F7LVOnkaaMFj1Yr8uPxrZ1eWb16EKi5QXqP8
NeK9X174javpkBg/sTTAE3CMFmk6fe+ua9CZuoBGQPQV5v8ItIex8EJqEyMLrUpGuZGYYJH
b/GvQwRg8ZJA4xXXhJPlTZz4pJSsuhJHJzggfkKeDzwQPTgUxQA2TkAelSKFYAEfKOc16tz
zGiRSwAJwfcAVw/xB8U6v4cuPDy6Y0KDUL4W82+INlTj8vrXdJsCnrXlXxkybnwjtO0nUlw
w+ornxMnGldeX5m2GinVs/M9WLMpY4BJ7ECkEr4yABn2FDEZxnke1NG04ySOePauhLRHO3q
wLvnAIz9BTfMO/AQHn+6KQ8A5HXpiogTyMkGqRNle5N5mDywH0AoWbGTxn6CoccAf/AF6Xk
A8cUtSrIkaYZBJAJ9q5X4g+Lv8AhEfCc2pRIkl058q3VgOXP9B1ro/mY/d47V5X8QkGr/ET
wfoEq5gMxuJFxnOP/rCuTEzcYe7uzrwtOMp+9stTlNM+JHxG0C+stQ8VJNNo94wLpPEANp7
pxxjrXvaTrPFHLFIro4DK3BypGQa5D4iabHqngHUrVo95ij81ABjG3/61N+Ht/LqHw/0aaQ
kyLAI2J6nbx/SuClzUqjpSldHoVeWrBVIRszqXdi454HHTrXG+PPFOp+HYNIn08xKLm8WGb
zEDYU4ziuzbPyoQfr0ArzT4uRk2nhwMh/5CSD26iuPET0ckdGHhd2keorMG2hT6MOOtcT4Z
8S6jrnibxLp140UkOmzKkOyLa2DnuOvQV2sO1X2Hq2PlrzPwFub4g+Nl+7iePA6dz2odN2g
0wU9Kl1sehFxCVLKD+AqTczjd8rdsbelRzKzyupDAY7DGal8t0/dk7D1VR06VU076Gakup5
54r8b3+ieNtF0uGWCO1uConDRbidzYGD2r0FT2wuO3FeCfE3zLrx5e3cWFXSoIXJB5HIx+u
a94tWjntYplG7fGrbvXIrnozcpNM7MRBQhFloOwUB8ZA/ujmsPxTql3pfhTUdVs5IvtNvFv
QsoIBz6d620YGJhngc/SuW8dKR4C1jA2qYcfXmu6rFpNo8+j700n1Zc8L6pdax4T0zU70R/
aLmBXl2qApz14rVf5csduRjC4rn/AUX/FvNDxnaLVTyfc10gG4ZYcD17V7FCr+7jd9DzK1P
8AeS5dLMhWRvvHbg9OK4zxj4l1TSdf0C1snj8m+uRFOpiBJUnHHpXbMpaMps7/AIV5j8R+P
EfhPjaftqAc9fmrmx85Rp6d1+Z1YCnGU/e7P8juNa1SPTNFu79lAFvEXwQOoHH9K5Hwbqes
6x4bXU9UlQtPIxi2RhMR5wMgeuCfxqt8U7y4bS7Dw7aZ+0alcCPYOoGev6n8q7Gz02DT9Mh
soMCO3jEQx7DGf0ryKknOrboj1IQjTpLuyltP3mYKue4HH0rgPHevaxpM1i2lKrSy5zGYw5
JyB3r0dmTPlq42jua828b5Txf4aw2f9JHA75Ncta6jo7HTh0pT95XOVk8Z+PNvyWyAcbv9D
A49jXpFtIxt45JQN8iKzLgjBPJqUY2FTkqMrTWZY3ALHbjHHelTUk3d3FUlGVlFWIJ12thW
UR5zgAA5rzzWdc8Q2+t3Frpzh/LXdtMAbqT/AJ967qVyLjaDnn1rk9N+bxrqaq2H8peBxzu
P+c1nV5rpRe5vQ5VGTkr6L8yto/ie/u77+z9YtUiuHUtFKi7Q+OoxXRPgAjI+ZccjvXNeJk
WO7srpFCyLOmWxyTnB/SujI3gc4Hb1HtTpt2s3sFaMdHHZiHOcjPI54GKY4GGBUZY9afnCZ
B47GmsBxxknvW5gRt5gbBYceooqyCoABVTx3YUUrCuz2QNkqyk5wDkHvipgzKhUd+aqQ8Y+
Q84ODyelXVHG/bjseM10Xa2OTlQ/dnIIxnv0/WqF+3/EtugoJ/ctgZ9j3q82GU4YL6A8Z/C
qN5zp90xyMRMD+RqnJOLEovmRk+CVZPCVqGfc245K9+a6N5Mrwp3jufauZ8EyBfCNvtOQzO
QwGD1rojIvHIz+ZpU5WirFVIXm7kd7cC3025nY8LEzdfQE14TZwvYeFfCGsEYA1l3Zs/3m/
wDrV654vvPsXgjVrlcgrbv29Rj+tefa/YPD8BtJZFw9oIbnngg7sn+dTKTnLmfQqnFRWnV2
PZCRjj8xTzGDGRjdnrz1qrp1z9r0i0nzzLEr57cjNT+aCu3I9Ote0qkeS54vs5KR5l8V28x
fC9uVAWXU0DA98Yr0k5BJVuBxjtmvM/ii+7WPByvx/wATEY7+lelNJkkLxx69K8ZtOpKx6y
TVOCMHw74ZstAvdTura6eZr+bzWBGFQ5Jx1966MkAHnH+FMUqCAAAPcUrhQAcgHOAKVrLQb
nfVnK/EXA+HGtNuP+p9M9xXnniKeTUPAngbwfZyL5upLEZV/i2Aen516F8Qlz8N9aLjGIeM
89xXinhXXmbx/wCHr+ePFtCsengkZA+XHGe+T+tclV/vLPqd1GN6d+x9LWVslpYQWcKhYoE
WOML0AAxjNXkUk5PJHOB0qAADbgDI64qZDg5U4PrXr0p2aR49SF7tkijOTznGMU9cZznHtU
eCME5B+tPXPHOB6nmvVpu5500kTbgV6e1eWfFgE6l4PVsEf2ovAH0r1EAjJzXmHxXJOp+Ds
Ef8hNcbvqKyxf8AC+78x4VfvV8/yPUmHznGAKYxbG7Ix70kjqflIJI700Sc84A/lXX0RzdW
MLBhnJyDjgUA54OefwpxCFTjr296YM5wcU0U1cCQDgH6Um84AJ96YQVOQBgd8Zp2QcArxUS
LSuOLqwBB5HpXmOpZuP2gNLV14hsHbj3Br0onOcdM15lPlv2hoVHAXTTnjoMda4cVJe56o7
cKn7/ozv8AULRNQ0+5sHbaLmJoy6jO0EYrP8N6NbeGvDsGjw3DSpCXIcjaTk5rYVlUmPqD7
80mFPDrz7msK9OLn7RFUqs1DkEyMBzJgYyeMmvNvi2WFl4fPzNjUYyoIwTyOK9HYSxozIoO
1SRzmvnHxX4t8e3Cww6/A62UN2Jbb/RwhLj7vUc/SvJxF4w16nsYRc89Oh9Ho4DA52kc/L3
5rz74etn4heNicf6+PjHua5Cb4qfFz5QtszswHIsBx7EFa2Pg5qOp6n4j8UX2tE/bpPKMu5
dvPzdu1aUZxqVIxRFWnOFKbdrNI9hVDvYE5J5PFNIBJLBuKeWUMM4IPPPPX+VQzSGNC4H3Q
SPcjmvWdOME2zyIylOSSPEb2JNUk+I18EZhCY4lJ9FJavTPCF4bzwVo10eQ9rGC3pxg/wAq
4zwZbLf+DfF0xXLXt1MM9chV/wD11tfC+bzvh1YozbvIeSEgj0Y/415mEgvaJvqj18VJypv
ydvwO2D4YAEEfofrXNeOmD+AtXVhu3RY6cYzW+VwS27HYAVzXjhwngfVhJ8v7nqTWuIfLGV
jmwybqR9SXwAzL8OtDT0tlyc+9dL94fLjbj865HwI+74faKGIH+jDOOa6JZ19Rt44HX3FRT
xDjFFVcOnOXqXCxYY7jHNeZfEtkXxN4OckfLerz6fNXercKzlDJj0P9K8v+Ll7Da3Gh3e5c
W8/mc+oroxeLUqFut0Z4HCtYi3SzH2048T/Gq6vSWlttFiIRj03n5R/U16U8ojUKyk45JxX
j/wAKNRkGuazZTpse9jS9QN1Izg/oRXrUjsUG8rwPSvOpS5o83c9CvHlqcvRbFYDKHLKDwV
HUnn/Oa878eYXxb4cYLkNcr0+teiylXMnIB6gE14N4o8Xay3iG2e8s4mTT7rfbN5HLkHgNn
7wrCvNJanThYtybR6wyjyy/KrnAbPX2qvKjbtwfIwBzzivOj8S/FV7eQW/9jWaRvIqNstSp
wSM9/SvQWzuJVtuO2cVcJqWxhOm4aMqSoRIWwdw9DwfxrkdLXPjfVy//ADyUgnqPmNdRqd3
JZabLdJGshQcbuhz9K8ytfF5tvEN1qT6VCXuIgphLMAMHOQRzWNWS5onTRpt05Nehu+K0Ej
6dArfM9wgAx6mugYHeMLtwTznpXG6dqT+I/FgurnybVLRd6W6E4zjqM8nFdguZBgtnHHFVS
1vImtoox7AJCCF3cY/I0LkyHAIwKCCMgqc5qRCixuqoQW6c1sznW4mFIBK5yKKarIVBJAP1
opWfcqyPZoYmyrbgcYzn6VZQgyAb8n0HSoVIVVjOR8oxUyNxhFwV5+tdMZWd2cUldWRIwYD
kjgHOBVK+YfYLg4yPLZu3Iwam1CZrfS7u6j+WSGJnXdzyBnpXJ+FNYvNf+Hv9saiyG6lSVW
2LsHGQKqu4K6j1ChzaN9yx4RlU+GYSg25ZiBj7uT0rfjkG4NJlsEHpXL+BG3eELZyrLywbP
JHPeulAByO2e3FYQ0ijepb2jPPPif410NNG1Hwp5kw1KXYBgBUCnDHn6dqydf8AiJ4Hvvh1
P4fgW/aY2yxLnbtDKBj3xxUnxS0LSZL/AEeSOA/bdTvY4pSG4KDr/wDrra1D4Y+FI9NuZLW
wlWVISVJlyAcfrXJKVS7sd0I0VGN99zqPBl79t8DaPccndaoOvcVtYH8Z5POQOBXC/Cy4ab
4c2QLHNu8kZGemGP8ASu6VlCKeoxXq0FKcTyK/LCdrHmvxRbGqeEGb+DUhyB9K9GkdfNI7E
dPWvOfi6DDZaBerwIdRjY+gz/8Aqr0BZRIVYEqGA5AqFBxqSRUpXpxaJY7yN5THHIrbDh0B
BKn0Iq0OBgAnPrXk3w6cXHi3xjdKzBGvAmQc5ILf/Wr1GOUkcYGc/Wmpc0bkSjySszm/iUu
34b6yOM+TyB/vCvL7vw4unfA7StXtwPtcFwt/JIOo3HH6DFel/EclfhprO45Pk+me4qtpGn
pq/wAGLbTCmftGnBMerbeP1xXPVp3m+500p2gr7HZ6PqEWo6JZagn3bmFJBz6gZrS/2cAZ5
rzb4Raobz4fW9lMw86wle2ZT1GDlf516Eh3T9fxxxXXSldJo5qys2mXV+4e/FSA4wBgD2FR
x8Lt9alxnqcHOMV7lOOh4tV6gcDock15T8XC32/wiVOMamuOfcV6oQV4OcmvLPi2A194RGS
P+Jko/UVniv4X3fmaYT+Kvn+R6ed4ZvTv70Z+Q8DJxTWJY7VOcetPA+Udq7OiOO+rGkY9++
R2o+br3pT1wDgHrSAEDPUgcVLRd9RxT5SvPB5BNNZOD1GacQWHznB6/Wk2u2MnOO1ZtXLjo
I5G0Y5/xrzC4Oz9oS3Zusmmtxn2/wDrV6my9vTnpXluuA2/x+8OzPhUuLR4xnucGvIxkX7r
80evg2nzLyZ6GNpTzcEKvLZ9PrSxSJNGJIpEkHIypyOPpVLxBKIPDmpMJNm22fkdPumuV+E
e9fhtZSSHmWaZ9x7guamnK1blltZiqU70uddzu1ZY1xjjqBXmXxhCvYaAjOVT+0UOPXkd69
NwN2TggenNeYfGJgbDQEX5T/aKbiv1FbYypH2bS7mWBhJVlfz/ACPUC27IbOFAOc15f4FR0
+JPjKQkFZJUOfTkmvRfMJUYyT39a8z8B3Dn4k+MIDGQgdSHA4zkjGa5K1X95DlOyhTfsp83
Y9R3s5wSPbiuQ8ceN9L8KWnkX0V0Xu4iIZLdR16c5PSuu37VXkZwK4P4p6dpFz4NvNXvrVZ
bq1i2wOSfkYn/AAzTxU5ey03JwlOKqK5xngz4l+EPD3gePSdRt9RluGeVnaHy9pDk44PPQ1
0Xwd1K2vvDOqx2m4RRX7ugfqFYA84pfCnww8JzeFNKm1PSllupLdHlfzGG5iM5/WoPhvbwa
P448WaDbxiKFJEliQdl5H+FcVL2kJwcjvrOFSnP2e/U9RVCzBtgY+uMVzvj+Hb4F1Z8YYQZ
Hsc11MYYkYIxjNc58QRt+HetEnB+zkgk9ORXpVqf7ps8zDVLV4rzMbwKi/8ACu9DfBP+jg8
9TzW7KwVS4Ug9OnFZ/gSIP8M9CYAEm1Xn86vOWR9jMc4yRXlpNJXPSck5S9QBBkDEDjj8a8
t+K9pHqc2hWJO0T3IiLf3ctyRXpsQZnJHHqK87+IwSPxD4ZkkI2reJ82f9rpWdfWKub4b49
PP8itq8S+HvihoF8uFtpoxZN/CMEbR+oFekmUlcLtyOMmvP/ihZufD0eoxjcbOYSKTnI5z/
ADWursLhbzToLwcpPGkvyn1FTSbi3EKyUoxn8iy+yQEhs4GBnivOvGu3/hK/DCOQQbpcZ+t
ekInyEEjbnoeteceN1H/CXeGRjH+lLj1+9TrdAw7tJ+jOseIrhggz9OtVS7EAuvHXGMYq9M
CoOCRg5OetQKhdQOCw+prZHM9kii+0owZMg9R2rjNNhtpvG+qpJEpKwqUBwV+8a7uSJjLtA
Yq3ynHY9q47Sow/xF1mPYQywqRn03VhUXvROmjJ8k0n0MnW7KLT/Eem3trEI2aYKQoxlW4I
rpHR1XlgOuABisvxlE8UumMyZIuYxgjOfmrflgLjAJ+XgHHWikmm0VWfNGMn1RU3bgeckDr
inhQyZ3EYHpVlUCxMFQZOepzUeQE5HJ6CuizOUi4AAKc+9FTiMsAWjyT3zRUjuewg7UBYbj
gHJHTjpSxuchhxz0IzTsDOTwcD6Uu9iWwvT2r1FhlFe8eS68pfCNvYTJptxEessTjk46ivM
Ph7q0UHws1O2luE+06fLMrQsfmOclcDvzmvVg4ICknntivKb74YXo8ZSanpWpR21hcSiSWI
kgjJyRjHPNcWJhZpxV+h34OUZJxm7dTqfBcckPhS0ZyZC+5jjjOT6fhXRbQGBGCB0p9jaw2
drHbRDEca7VHTvViURmPkYIyeB6VqocsUjKVXmk2eZ+K1a9+Kfg/T/vpCXuCpH8/yrv5VyZ
EK/Iwxk/rWG3hqK48bW/id7pg8MBgWEjhRg85/GuiCrsU43Z5AzXKlrK51ud1FI82+Esm3T
9b05vlNrqLqAOwI/wDrV6aMGNV645yetc14e8MReHtS1i8gunnXUpfOaMoAFIz/AI10oZVj
UcHHG4jrVU5yjFWJqwUptnCfFbTmvfh1fFCfMt2S4XHPQ/8A1zTdL8ZaVcfDyHXZL23V4Lb
E0JkG8SKMYC9TnFdrdQR3UUlrcIHinUo6nptIxXjU3wTcaz8uqKuk79xXB8zbnp05PvV1Z1
E1OPXQVKNNpwn01Ol+EenTf8IfPql0hEmpXTzjjB29B/Wu9UhXVgSeOQe9FhZw6dYwWVtH5
cMCBETphRUzRoTngbR1x3re3JBI52/aVGzlPiRGD8NNbbsIeM5/vCr/AIFgjbwBoYVT/wAe
kY5Oe1aOt6RF4g8N3ejTzNDFdKFZ0GSBketXNG0uPSdFs9KgdpIrWJYlJ4Jx3rPXnbZpKyg
15nmnw8UaL8TvFnhxvlSRxdRcdQT2/wC+v0r11Y1XDAEe9c0PB1mfHaeLI7iSO7EJheIL8r
jHc9a6gKdjfKR6V14Oi0veOPF1k37o5ApXC5znkVMApLE8k+9NjJbgKoA9qPm3b84BHGB1r
2bpaHjtNiOdzY5zjvXkfxilhtZvC9zO4jSDUBI5OTgDFeruwPTdn24rlPGPgmy8a2lva6hc
TQJA28bAOSRisMRGU6TUdzpwsowqpz2GyfEr4fLEz/8ACTxEDt5En+FdLZ3drqFnBe2U/m2
06B435AYEdea8sT4EeG8bTf3eOedgNemaTpsWkaRZ6VAzvFaxiFGbqQBSwksS7qskh4uGGW
tBtl/J2f3Tn9K5f/hMHT4kjwebNSrWpnW43nOQM4xjFdSQSpP4c1zw8J2R8df8JcJJReCEw
CPjZtxjNaVlNpcnfUyoci5vadtPU6ZU3nO3+tGACQByOafGTtwAaUKTnK8g4yK0Zgm0RKGG
Mc+9eTfFuRtH1fwz4sVCy2FyBLjrtzz+ma9dfO4cEY6ds1ieJ/D9p4l0C60q9G1ZBlHAyUb
sfeuLF0+eDUd+h6GDqqFVOW3U4/4l+K9Kt/hvNNZajBdPqcYjt1hkBZ84J4ByMe/rW34O0t
9I8FaPp8iYeK2XeMYOSMn+dee+G/gjJYeI4L7W7+K4s7V/MjtowR5jDpk9h+dez9WBU9B6V
51KnUnJ1Jqz2PQrzpQSp03dblYllGQSF6c15h8XlDWGhsSRnUU4HrkV6oyblLYBJ/T3rnPE
/hWDxGtjHcztGtnMs4CLkMRjilWoylBpE4arGE1KRqhDgAda8+8DtEnj/wAXQ5cy70Zju46
nAxXo/lnllHTqOlYGkeHYNG1vVNWimeSXUWUspQAJjJGPXrTlhpKpFvuEcRH2c490dAQpB4
GB7Zrzr4vXHl+BGtV4+03CJwOvtXoZzggg4x0x7VzXiTw3D4jiskurhoo7SYThFAIcg9Dmn
ileFkGElyVE57I3LGMQaZbQI3+oiRRx6ACvOtMn+wfHvUYSNi3lnux03Ywa9DMnztztwevY
1gTeGreXxlB4oa5dLm3iMSx7RhgRjr1rlqJ3jbodVJpKafVM61ZxvyBkflXP+P2D/D7WUZh
zbn+Yq+twxAycbucDpVDXrSPWdDudPmm8uOddhdRk4ronXbg4Lqc1KklVjN9Gcf4M8d+EbP
wBpNnc69HBcwQBJY3idirc8ZA5rpNP13Stet5J9IvEvbdH2NIoIAPpgivPU+C2jKSItYvQr
dwqgGuv8I+E7Twnp89lZ3Etws8nmlpBjBxjHFebGVS6UloerKFJXcerN0BkYgE4buOleffE
Mo2s+GfNAKi9TryD83pXoxbOMY4/AcVh6z4attcvdPu55pEawl81EUfeOcjJNOrdxsh0ZRj
K78/yG+KLNNQ8O39sycvGWCgdxzisP4dXH2vwdbQyn95au9qx6/dPH6EH8a68qJMhyOc8nO
OazfDnh218OxXqWszzLcy+cwYABTjHH5ChxaqXW1hOa9lyve9zT4VyNhyDxx1rzL4hXEdn4
m8O3kzpFHHcKzORuCjPJI/pXqMiHjysEY/zzXJeKvBlt4lEJu7uWEQcqqKMH6moqxk1oLDz
UZ3lsZdx4x8JK/8AyH4SpHTyXGT6ciuktBHNCksLExSKGB9j0NcQ/wAI9FdcyXtyeOcAcV2
8ECWtvDbwDMcaCPnuBgCqg53fMKqoLSDuJNDCASGz2zjNcNokLn4jaw2efIXdkY/j6V28jN
Gdgyfesey0q2s9YutThkc3F1gOG/hGc4FE03ytCpTjGMk+yOb8fIY4LGZg2FuUzgZHDD/Gu
leELNuHQjGff6UzWdJt9athBcO8SZB+TnP51dWJI4QMsQMAZNOMWpMU6icIR6opFIyQ5IB9
/SqsqbZMDp/erTkhXlkOFOcnGaqyR7gDycc5xWhipFQ8HG9f+BA5oqywJbOAfeii/mXc9XJ
XePkzwP5U9COflGRUJkQOMnBwOhpRIOCG3c55r051bHkxpkd5atdFCLy4gC9REwGfrkGoF0
weYN2s37A9vMHT/vmp3lBHOCAfWojIDICSeeBjtXJdPc6IxsJHpRLEnWNQ56fvQP8A2Wnza
SMlhq2oAjr++GSP++acW2zsPMJ5OM0/z1J3b29xira00FazMxdLKvldV1Ig9/OHH6U/+zS2
canqDY6YnH+FXpH4wBz7ChPvHIAJ9sZrBxtubJ7WKP8AZQ3Y/tPUckd5/wD61Sf2TtT/AJC
t+wH/AE36fpV8J82B1xnApxBRN3QewpJdTTm7mculBf3i6lqA9vP7flTW0oHDHUdQJxj/AF
//ANar8YGcHcT2+lO2hWPzHNaRb2ZNk9St/YyOd/8AaOoHtj7Qf8KbJosQyft9+3PX7Qa0E
3AByee655zTZXPOOM9FrfmTVmc/K07lG30iM/8AL/fjjp9oPNWV0WPaSbvUB7/aDVmBSpOS
MjkVcjDDAPbk5NbUqMXuY1KslsZ66LAuN19f9R/y8tzT30e2YgfbL8n/AK+mxV4sqkYU89f
QU0MXwB6kmu5OK0OHlb1Ka6Lb4Zftt+Tk4P2pqmOhW/lhjc3vXp9qfj9asoyqwDEjPPWpEd
i21mDDOeD1rocbmTZl/wBg23mPi6vcZ5YXT/4006LbDn7TenH/AE9yf41pEN5zZ+Xvx6U1i
WGApH4VHKikzNGi2gyftN6M/wDT1J/jTk0K0V8tPeke13J/jWiqgZHXuQalIBUBeMYNaQsz
Kd76GWNDsgeJbzPr9sk/xpf7Cscj95eE/wDX5J/8VWoQu0FgB7+lPU/L7nuKbihKVjMj0Gz
PIe8b3+2Scf8Aj1SnQbHZzLeZH/T5L/8AFVfz2ABHpQSSPuhaVkO5mDQrEkgyXhI/6e5f/i
qifQrLJ3PeYP8A09y//FVssGPQ4pk2FZQT759KlwRakY40GxwMNeAf9fcv/wAVTf7CsGOCb
v2/0yX/AOKrWfoDuwPWhopICGkVlVuQWHWocY3sXdvVGI2i2JLAi5AT/p7l5/8AHqY2iafy
c3ZHtdS//FVrSZ8zOQAeM0w7icE4J7UuSL6F87sZA0TTydpa6+n2qTn/AMeobQdPI4Fzweg
upeP/AB6tNlHllxj2HrTWIwNz4571MowtqJczehlSaNYRqWIuScf8/Mh/9mqs+kaeIc7bjJ
6f6TJ/8VWtIzMm05w3VqrSu3lrtTDqcc1wVordHfSb6mS2kaeW2ATsfX7VISP/AB6opdH09
RtBnzgZHnyf/FVo8qzBPl9OOKhdWAALqS3Q/wBK4G9TvS0uZ39kWGAP3wHT/j4kz/6FSNpN
gTgrMcdvPk/+KrQTaDt2gcdD0pgBA3MMfNx6VNiyuNH044HkS9e9w/8A8VSxaJp4Uh0k695
3zj86nkl2hlZCOwI5qKVm6ofofXNS1cafcQaLpWzBifIHy5mc5/Wj+w9OVtywyHnndO5x+t
TQzOXCtgAdO1SZGSFOSOPShodyhJo2mbSEgbJwcec/+NRDRtO8s/6O2f8Arq3+NXWlCsVCk
jtnvUU0/wAxbbjOOo4qrEtlJ9I04hR5BBHbzG/xpp0jTWXabXIzn77f41Y835sk4/DApC5w
CBkDI61PKTdlVtH01U2vak455Zv8aqTaZpcaHFsuCegY5J/Or0krbSCMAVSd8nKnHr2p8rF
dmX/Z9jvdTAoBPGWPH60xrCwX5vsyg8dz1q27KCXIAGOtQSEuu8N36ntS5QITYWAAItVbjk
EnirEEVvaj9xDsLckDvTPMCgHPUdxTwZHhJDAgcY70WsBcEgC4LfIfWoGXerMpUBR0pIct7
8454qcRFEMbYY9yO1C3Gl1M90IcjNFWAmVBJB+hop3KPQPM/fEdAAMEc1ICSNyNj29aq8yE
sWKgAdu+KnAxGrbeAfqa2OJXJyScMy5HfApCwY/IAeeFHBFCpK5Xy+Se57VBc3cdggnvpQk
KsBuAyST0HFa00r3exE5W0JfLdgzyMQB1LHt9azLvxPomn2b3kl8LiNJFhbyBvKs33c9Ovr
XM3t34p1TxFPpKW0S2o3QyR29xh1hcYEuCBkg+/bGK2F8IT3elRaVrOoedFCkaKtqnlbwhG
GbOeeB7da0nVX2SYwbtc14dYtbrQ21eOOVLZEZ9rLg4Azkc8+1VtM8V6FqMXnRXghU7T+/G
0At0Gc4/XNSx+HbJNJudLV5xBPnzWEx3nI9ewx6cVQvfB8Mlnpdlp80UFnZzec0EkYYTuo+
Ut+OD0wcVwylJu52wikdUp8zd8pXjqM4P41IRuiK43AcYIridEk1bRNON1qV3eTT28byX8V
4cRt6eW5+VQPbtjvXX6XqljrelQ6lpz5ikHcYMZx0YdjXVTgpxujklUcJWYMNp4zz2HSnqN
0QYn8DSvueT5gCR0PpUUzwwJvmlSNNwXcTgAk4A/E1m072NYzTHlsEHGDn9aNw+VHyCKZct
bwBJriRY97qg3NjLE4A+pq75Y2hGC5xnpzQ1I05ohC+F+XBOe461ZU7l3MSHzwD3qCKNk3L
Jxnpx05qQODhsbTjr3NbxlO1jmlCKd2A+aQ8gAjkZ60LlDwBgnFVZtUsbW7W2uLuOO5IGyN
vvPk449asfaInufsvmp55TzDGT823OM/nxXoUY9Wzhqy1sif5io2kdcClUgfKeuO1ULfUbC
7uWtILpZLmPJeMZ3Ljjn0q8qByAGC5GOPWuw57jCHJBGcZ6+1T7srudct2+lLCnllWxwDkE
jqahupxGss0kmIwC5dsAADqfpQldbkS3HZUIecEnOc0j8oMnGehqk99aRWI1BrkC1wGMx5G
DjB47cii01TTtQfbaXIuGRQxKjqpJAYeo4NZucb2RpGm9y+rEpgnqQadxs4Y5I/KnKgI35G
ew7CnbDjO7bg5qvUjQRSAMk5I9KcBknJz34qIIwJO7GBnGKht9Rtbm8ntIHZ5YMCTCkBWPb
PQn2FXsQ9S4SwAJIPQUzkrk8EflRznOSaD/ALPH1otqSmRuCQTgDmgtyPnLEcYOac5PQgdR
Vdw28jJxzUyRrERwQQQeaY+ODyrfjinHn5s+2T/OmsxCgbt2R355rJ7XN4kLFRHlhjPQiqz
SOAC5wOuRip5GO/c2QmeMjNUZmJlKkjaoxux2rzK9azselQo8yuPaQbW3SYz0PcVXhlQzFX
UDJwTnjP41EdzEswBHbmnbMqxwF3HI4rjlUbOqNNJizRoTuhbcBnOO1VQHLArwgxyeua0fK
CxqxIIxyc85qFoRgKpwOT061ktWaPRWKRLJIpKn0IxkZppG4nn8asuig7AmVXrnmoSMZJfd
6AdBWiFzaEZVvlH3V7j+tCwKDnaD3xT0gZ9zKN3uP61YMACMd22QHHXIqlBvUlzRUCKZWCq
FGOCDnNRlhGm1GDHBwOmKW4VUlyk27A/X6VlXMvlFVMuXI6Y/KkxJ6j2naHcd/PB6VC920p
w3ykjoOn41mmV1O1Q3XAyc0qktznAJ5zUFXLYnBbcCTg4wTSPPuKqSVJI9sVSbeI84yf8A6
9Mefe2SM4OBQBbkuMDBYsMdxVQyMp+/jd6DmoJZBuwNynrzgZqu8x8wByMdevSm3pYLFiYg
DmR+T0H0qoZS+2NW3f0+tMeVArck5HHPSnWzwxHzJXIwBxz0/wA8VBpYkGRuY78dfqas4Mk
SNggMOOcEVVQ+Y24sdn14q5GTKu0EHb/CO3oaSu9ASJ1CiPAB3ZzuBzmpG3JGJXySBj5T1p
2VaPIwAOox0z3qKWYRxYduew/ve9Vy2Zpy6FQ3Dg4CHA9qKUzqDjaD7iipuiOU9D8h1+bZh
cc7aWME/OqFgvUkYz+FXF5JZiOecevFG/JGABmq59Tl5GWooo8o2OfQd6898RtPrOrxWa2p
ktfN8uxvLaYMnmj74lUH7uOM9ua7S+uUtbGea5kdI1QguvJGeAQPXJFcz4IafUGFxd3lrNF
YKbSI28LRlx/efd3OBjHXmuznjNKKOR05RZpQxf2XJ/Y+kRpPeHM1xcy8Ihbu2OTnsoq29l
riR+YmuRvL/wA83tQEPtwc/rS6AI2ivZD/AKyW7l359Q20D8gK2X8sKeMMB26VFSEZaxKjO
S3OXj1u7uryTR001U1aNQZN7/uokPSTjlgccDr61dax1vhk14NITkK9qvl59MdQPxrLsoTH
rFpfAf6XcahcwyMD1QKQAfYbVP411yQjG5jjB7GopYadTVGk8RGGhzsttD4ijfRNftUS5iK
zKqN+7cA8Op7jPVe2e9ZFhrd3p3jKYa466esg5sbO2Z4oVzhZpJB90nHHtXSasoTU9FkjOJ
Vu/LyOpRlO4foD+FZHjO2a3t5L2O7vLS1uIyl8bbYBIijIyX+71IBHriun2Dprc5vbc7s0d
gAxckNkE4HOOMdar6jZrf6ZPZOMLOpTPdTjg/gcGo/D+ow6poFnqH2NrXzoxiF+Sg6DJ9eK
usUByxXI9T0/z/WumMKfLdsx55c1kjz+41S81Cy+0woZLnQbZpZ0PI+1cqAfXADNj3FXdIl
1KDW9MbzpDHdgiUXF+kwmXbneqgZXB9OK69Y7CBHmjMUPnsWkkGB5pPGSe5wMVBa6fpGnyv
c2tlbWzN96VIwn5n3rncIXTbOmMprZGP4unmhe3aG8kSCGKSaaGG4EMpAx+8GeHC/3T1zVO
51i+hvJ/D63UrXeqvHJYTHhlicfvMem3BI/3hXQapNozvY/2jbxXfmziODdGJNrEEg5PTp+
NOXVNJlv7FZIyl1PE8kXmqA0ajAIz1GeK09lGTvF2MnUktJI429n1Ca91WeVpI5NOlaO3lF
8sQhUKNrlCMtu9T16VZK3S+IG1ZhK+oLonn+Usp8oyZ6Aeme30rsbnTtMup4rm7sbWeYH93
JIgJz2wTUxECziZjHHcMPLDkgE+ignrz6V0xopdTH2l90cJpFxfpcaRfxSt9ov5E+0NLqCy
rcAg7h5YHykdsdK3/FlwYLvQ7b+1JtNgursxTSRvtLLsYhS3bJxzWrHa6PZ3xljt7W2upc8
qqo7+vbmk1XTbPUJLKe6CslpKZNjqCkmVIw2frn8KqEPdauS53lexy9/qd7o76rY6TqU1za
JapI7O/nmzZpApO45z8pLYOcYpuo+XYypbaVqk1/Bd2UzXCS3BlGwJkS5J+XnA44Oa6yxis
IY5LfTordI8/OkAGAT64/Lmo7W00uDz4dOgs1Zz+9SELnHvjmicLqyYozs7tHndrquoXfhS
9lkuLnTLmCyhjtLYfKViO0ecB0Yk5HsOO9bdzHe6dqV9Dp11cyf2dbW1wsTSFjKAzl1b1yP
6V0d9PpVjaSyXMcEhtoSfKG1nVByVAPPYe1SXupW9lFBci1WWe6KLGu5VYg/3iTwB+Nc9Om
rXb1Npz1tbQ5q91q/v9LvNd0y8f7BdXEVrA2/YEgH35AcHbluN3oKqXNzqdpZazBZXbW0K2
glwmom7aGTeAHViOMgnjJz6V6Haw232YxxxRm3cFQiqNmM9MdKW306ytYWt7exgiidtzJHG
FUn3A610eylo7mTqJdDj9QS/wDD135ekXNzcvcWM8nk3EpmzKgBVhnODyeBwao6NLdLqOjt
bXKFro/v86k1wZ125Y+WF+Ug854APFeiFIzIJBGisucHHK+uKit7Kyt5JZ7e1hgkk++yRgF
vqa19m7p30Of2qs1bUfI5+6evWnqcxH1pGQLtyc++aVEIXqPzrpZhtqR7dwPyjsaa+MggHn
jHrTwmAecn60MobsQAOgPWsZux0Q1E+UnDcdto55qJow0bNvyc9B2p7bVQKu4MeOO1Qlkxh
yACeM8cVyzrRSudcKUpbEEsijKgDIHHPWqIJkkK+YM9CpGM1cldZWk2EYzggY5FUIoHlfKl
VcNwFNeVVk5u561KKjGw9YYztDrt5qVogNm2MHPOSeBUqxCMfMM44+tSYAQAggdwTSjTc1o
TKrysrrCzj5j8nOQDVYgxMWVgegHtWh824FlCrjp1qAoN2/GFB65xTeHlFk+3UjOLNuL9sY
xnrmqoG5wsgYDHBA/StCSJdp2HnBxVBsgsMZU9xxWTTTsy07rQtxbVUYAVRxjnk02WRowGV
Adx5NVfNkCjA/d96ebpfILZBwOBXRGatYxlB3uZ91OGlJbjA6YrDuGaWYjCjvj3FaM7yruP
LY6kDNVfKYuFYDJPLVyyZ0pGfINqfNuXJzgVFJJkJnaBgHI4xV+4iRHKq3yjG4n19qz5SEX
G0EHnd60rgI10qqQhy2Rxng1XeaMnfnAOe9RMGHOCFPfrUTdG+bHPAUUmy1EfLMDztLZPJq
tIxbG75+nQYpyhVALkt6/WmvnCxhVwpJBI5zjpRuXayHJuHMqgkdu+KVtvGMsxPpxj0qFnB
2nAVvUdaeHkI+UAgng9SaGgFDyo4ck7R94YxmrIuFUh04YH6ZqBSGjAb5fQ0E7RlBk5xmp2
Grmit4XlCEDaep/HvU9zcQOvkkI/zZ/CspziPK5OeDio9qmXoMEj60+Yq7NyGO18ldzyZx3
TNFSxkCJRuC8dNwop3Ed8Y1OAOD0LGnrGUCsSB2BI/SmIf3qYjOCuAe1WEiVzsJBIP3aixm
9yrqNjb6tps1jdhjBMNp8tirA5zwRUGh6PDokD29oshDMCokO4gAYAPsB/OtXeu4quWBHHs
aZ0lXjJJ456UPyCyMQedol5cXIgluLK5fzJBEpLW7ngttHJBAB46Gql34nsr25+wWWqpbxB
A800Y3ysT0jRcZz6nHHFdR5QLsWLg5yG9qy9ATyZdURh++F8+/K84OCD+WK6sMve95nJiNF
oczb+H/s2qvrktjqAspB8ka3DtcW7HrNtz1buByK1rPxXZWl7/Zt7qQvN4LQTCMmViOsboB
94dcgDNdYu5fmZsjP3cVia0yPdaOkbATm8BRsc4Ckt+lendU17jPNs56SJLSObUNUTVr2Fr
S3gVltoXH7wkjBkb0OOAOtWNY0nT9bthbarbC4gDCQRkkDI+lWvM4LA5Pv/ACpN+MjBx3Fc
866tZG8KLZDa2dpp1kLa0XyYgSQnLcnnuayvGCmXwlfQLH5gkCKdoOSNwzjFbDSfvAMDIbn
6VHd3MFtEZZ5VhjLBdzcck4A/OuaUuZHZCCicNqdsbfXGhuY7KDThbIlmt1avNGOu4AKeGJ
x7ntU1tCLaHSH8QiW40tYpQBLCxWN9/wAm9Tn+Hgbs+/NdhNfWkTuktzEkixGYhmwAo6sfQ
Z71kaX4l+22t5M8lpDJaqXEZlPzAcl8kD5T68+9c70OlanP2FrDJrE8mlWk8dgdUgeINGwU
jymyVB6LnpWlo+j20154ce905HcWE6ytJH8yncMZJ78nFXIvF6izmvpI7cQRwNMohmMhbac
AcDBB55HStvTtUttR0iDUUbbDJGJW6jbxkjkZwKunOzMakE2YPh1bu61pdOu9zR+HC0QY9J
XYfu2/CMj8TTvF0ca6pZ3LWjXE6R7Y4Jrdnjn+cHarL/q5B61paNqvh2W5a202+jeS4dpyR
uHmk8kgn73A7dKffeJfsmk2t9tgmmuDkW6yk7lGRlTtJOOM8V6NCopR5WefWg4u6OTv7Sf7
Xq0OoiE3txMzQh9PkmmZT9zy3DYGPwxyTXW67azv4CvLNzJPcGzEbcfM7YA6Duavvr2mx6R
Bfy3sRinwoMWWDN3UAcn6dfWmN4i0WHTBftqCrAz+UrbST5n9wr1z7Yrq9mop2Zy8/M1oYG
p6OLO+s18O2gtJ5bKeJ3hXapbywULY/wBruec1i6VZFr7SI7cpFd27BpvL05oXjAHziSRm+
YH8cnkV1g8WeHnZf+JlGxPBAVsxnOPmGPl59cVsLeWjtcxrOr/ZgPO5+7kbhn8OayhGMne5
q5NLY831WHTZPBt9pt5o08/iD59zLbkySyFs+YJAMbcY79OK3oo9Jtr7UR4p0ua8NwqC2c2
7Sho9g+RCAdrA5z0zn2rqrOeC5t4ru2l82GVA6MO4PpWkweAIqt1G48ng1uqLbuzB1LKxzv
geN7fwXp1tJbyW7KGzHJncnzHAOe+MV02FHQ8Dr9ahCkuWXn05qQZ2gEcYzn0NbqNkkYt3u
IxGMkYyOvamMcZxnkYz1pzkscgZHAAoOGOBnOOlaIzYilujYx09cUrOeBjH60wcEin78Jt6
gnOKAsRkkjjIAppeNWyQXwemakJJAXPHfNI5iVCEwg6ZHrXNVtbU6qN29jNnmcOd3Kkk9OR
VdgtywLSFEPqc81fuUwhOAe2fWq0PlrtVlG7+VeDNSTsz26bvG5BHA/mFASF7nGRU8TBJjG
g/4Ef5VayNhc9COQDjFVpI5NxbI29iPStFTsrk893YexaVuTwucAc0shBG0BgOnSmxgkENk
Aevb0pzj5PmOcd69PC03bmZ52KnbREB5bYDz2JPSnFUJ55yMdOaUqMkg8GhcMjFjgDj610z
pJ6mEZtETICdwGVz0xnFY10JEl34BVieRWyHUuEyMN3PaoLpI1gYhd3PAA615Nam78yPSpV
PsmNIjiPb0B5IPNVmdim11LKvY1ZdiqgeWRnn8KqsoEwbaMEcDpXCmdpXaPMmduC+C20cAU
1WMU5VwDk8ACoZpHW5MZBwACAOlMkYPtzlX6cetDsFyrdoyykknnoPaqM5ZdqtjGfu4zWg4
DxFGYKxGcnrVCdfm5xx6cfhUyKiZ5UmQqDgegpJBEFUg9APzp+XYAkYGSKiZkwv8OOuDSTs
aFdw5JC8jGaQ7toKk5HapSitznnpgcUxt+TtOfpxmi+oyNcAhmO0kn5utSbgqBUIx7g1Gyh
MDBz3Ao5HJf5T0AoBEsbqwALbj0x6U4SgNyAMHGPWqoYKTnuepp7bSquGBY9cGhgWlljccK
OvbpioGuQLlVwMD/Paow6qcMwPYAjrTHjVj0K7znHTFFwsav2q2wM5J74orLIAOA6gCilzB
yns8cjgAKQGYYyfpUyyLEdrLtY85/SmEhmDNwSBjjpxUqqrnruI54FOxhCQplXBA4z0OKyN
Xk1JNOuDpgRrkjH7zJGO5A7kDtWud+/DqQP4Tio3yCwB37uo60WK5u5xfhTxH9h0Yrr96Ut
RMIbWW6JEswzySuAwXd0zXS3dpeR3o1XSgjTsuye3dtqzKO27+Fhng1l674QstWY3cHlwXx
mjleQru8wIc7D6Z9qwpdM8UWevXGpW7Sww3UUlzOIW81UlTOxAvcEEZH+yaXM46EuKbOxbW
r7eB/wj16X/ALhKBf8Avrdj9KjtoGW5OtazPCsuzaiK37u3TvyepPdvwrhv7e8YjSZHkafz
kuYEMghJWVG++Adu5cdehx60630bXtVuY5tRs5r0wX8sc6Xb4hltmXCkDuQehxnit6c5S2M
ZxjHc2fEfjOVLRH8PI08Rk2PdbQI1OAQNzcYPTNdPpN/dahpFreX9oLW4lU741JwPQjPOO/
PrWH4a8GRaLa/vrv7ZIqsqJt+RVJ6kH7zAADcfSul+ZQAxyMAHjOK19lKOsjNVE9IgxYD90
gOepFQ6lZJqWn3FnNgrMhTOemR1+oPSrJQAeoAPTrxTo8scgYwBjPahKyDm1ONOhavqWhah
LqC+Rqk5jjjRXGCkRHAPQbyCfxqN9M1HUmuZDBqW6Gzlij+2yJnc6bdqhRyPfOK7hoyqlic
96RHU/KRhl7461lyXNVUaOZbSrrP7u1AX+xmtF5CjzCRhcduhroIYZU8NRW6x5lFoImBPJO
zBGfrVkDcu1iQT29KnUEnlcinGKTLkzAt9Iuf7F8M2y2w8+wkjLhSBsAQhv5io9H0/VtBkt
LyXTpb1TZrbvHAymS32uWG3JHyncOh7V2UShCu1eR0zUz4M3AAB6f1r2KFBctzxK9Z8zRxO
o6Xqt1cabq8djNaPAZRJa2EyLIofGHBPBbjkcdagh0LUTPBePaTBn1JLiVbmZZHCLGyhmxw
DyOB+dd0Tx1H0pyKrOAy4LHjtmup0YvU5vbSWxxFxp1258ThbYBdTQCLoPMIi28+nNENlr2
mLfC00l9QGoWkQRopEAjkWPYwfceBnuM12+oabJarG+1Xjfo68/wD6qitpXgKNE2FXqc1xQ
oXldHZKvoYmmW2r6Vodlaz6eplt7NSMSgF5R/B7fXpWqlxdS3o8+1KRNCG8zeDhz1THt61b
uJJbmQyyHJ6DFCAKcscivRjHlRwSkmySNQU4IBpMERkKeR1o464pASSeOP5UCuN4HK9c0HO
cg4I608FRgg9eelKQpXdjBUdD3pjGYDMcDB7UoUAc8n+dSPhVVhg00Ovl5AUMOmayqScY3R
pTV2V5GWL5SxBPPriq0jFR8pz9aZPKXzj7w6Ad6r+cTFzyT7c14lWq29T2qVJJXRZbmE5bc
evPIyKptkSZ24P86esmcxoG3DqD1pyqGOzYxPrWGktTpSUXYnUZcOeh98806bKwk/qKliCJ
GwIwzH0qFpVkwpXaAOc9+a9GTXsuWW55yu6t1sIhLxCM4Y464xn3ppVgMMcLnqKlOQQMKB2
yetNZxtUbcYzlSOtdVKShTSZzVYudRtDZow+QnboQOtM3PnecEAAVIX2kADn0oJG3gDOOmK
2/iRsjH4JXM/J3sXXp34pkzNJt2gnH4VbZkCgAZP0qs7R8cE9DXm148rtc9SjLm1sUHjGzO
zq2OTVS4iXZyTu/PNad3zbuE5IHTHSsxM71xIX7c8c15zsdsVdGVdkFTkkP2GcCqTAjIWQ7
s+vQVpXMYk8wlgTnOMfpWaygEc5GMZx/ntUvUuw11OWlVQT1znoaoNIZCWZSdvU+tXXb94Q
EAzwe4qmu8TMH7nA9DSeo0rFIyEj51J9CP4frUJOSAvUHqO9aDWiyO2zKhhkjHU/SqEsTxg
71OQe/FSXuRNukfIbIzyKAqoOMHjnBpeFXhT05IoPzAEABj19R7UimRkFicKMn3qLLR5zgg
d6mb5XyVPHAAqKQPIOWDY9B2piIWCuACcEHLAChSFYlc5/Sn54TnpzTWCnI3c+hpAREkygo
PoOvWpWGcEnGRnPSggdRu2n2wRTQpABBI5wM8jFTuMadmev6ZoqVkAOM596KVh2PbGhD4bB
BAB/MVJDgOQflx1OOtCsOSyOOB/KpVVHcNtIOOp7122TPL52tBuzazjD56+1RryCWGwEd+1
WuBuYqfUjP8qGdc4foeB3zRyoFN3KsQQTqQjEEc89KfKGWTKDCc0ACOZ8k5Bxkd6UjeTzkj
t61h1Om99hn+scL8zbeuKcE8tGTJ45/+tQpEakKDn6c1Ipz069804ys9B8t9xowmD/ARjHa
kljPl5Qj246fh3omAwWzyDjaKVlbywcHtXoRk507s4pQ5Z2QyCNimDztz7U2T5FbnBBwMel
WYoySX+bHoRSSxtuwwzn0GMUSjaFxQac7DIkeUBkAB7g9BSJCxG123Fe/SprUfITgAZxkdT
Uygjdt6D2rKNuU2knzojVFXCn5iDyc9KtRxgcbmJPXPamwodj5UZPpUoT5yGGfSt6VFyfMY
VqvL7pMAm3YvJA70/aW5JA44qHD+YOBgcZqVQx+X9a9iKSWh48m5PUNp+6efXNKOhBz6U8k
MOM/gKXJQncCCfUVVzN6D/MR7MW+WUq2R6EGqUkJWQBGx2OOlWEbDrwCPUipbkruBTGG54q
ErbDuyoFOcDP8v0qU8KP60ijjJ57GnRAknnqcVbehD3F25OT6dKbt4wW4IxipudhAySP1pC
A3AHbOKkpETIR3yPQGnhQSARjvmnYUKDgCoiS5DA5A7UXuArg8jA47DrUbqT36dqkIOCxwM
jqDTWBVMnJwMZHWolHm0NoSszMniUMcA4NV1XPzIRgDOPStRlDD5h9KreWq4GM45NeTWwzu
evTxCsVoVTcQz/OenbFSxxsrHpycdMf/AK6cLePduOc08MsZbjr1P+elRTo8mrKqVeZWiPw
ASW5Hbmqkknznb+PP6VYLb8MBhevBqjIT5hxjC96qtUTRFKm0SjaEHzjOPSkJJjyAcevoKg
eVSoLA4PGR3pwIJyoOOnWuJ1JdzuVKI8TkYA5UcYI6mpFkJUbuv1qgWPzKwJII4BqX95Crl
icDlQep9xW1HEuk9zGth4yH3BJ2kHr+Yqq4ZWAVc59TTzMQhLBjzjjnimedGzBcE4xyRROo
pvmHCm4KxVdAzkBmHIPHHSoTHmTfgbTz1q5PgpkZOTkYHpWfJLIMxhN3oT1rmk9TojcqXkU
jMNqhFHJwcZrOmQlQy4468cGr8txJ3yhBxnrzVaVmdSW4J9e/OKSNLGdnqCAMHBx3/wDrUF
EOeBj+VTPFubGcAHGSab9nYsc+nGDxTZKIFAT75OVOMgc1n3DESMAvTp25rWkicsDGSQB82
eo4rNlhblz29Oam4zP2Dqq8Z+bmmOjx4LD5T71o7NoBVRyOhqCWNWxIwJPp1wKRZV25Uspw
oOKjZQsYRl5+9lRU+3c5wCMDpnNRYwoQY2nqAe9GtrgQFAF37eAAPpUflsOQoJAwc8Gp5FK
k8ZxxjrSGJmYZJ+akMj6fM4wvYf4UO4U7l3Annnj9ae0QZghbGOfxqEoQcLyPfnFIB+6TAw
2eB1xRQc5+6v60UtR3PeW2s5DKVIAxjvxQCDhS209wTURYuQzZO0A4Xr09aV2LZPKkevf2r
oU9TzXSZYIQj5jkdQabJgfeAI4JOP5U15drDaoGB0J6U7zwHCuqlT1qufoP2WhXudpuH8vH
qPeot7gkYyfXNSbSXdsBE7AfpUZEjNg8n8qh9zVK2xIdpALLhm7YpwVwW2E4I6GlQbW+fnj
qKf1Q88expGi94aN4UBgOPUU9lZYVO7j0pw+bgkflT9mAcYI6mqhVcVZClBNaktooldfLXp
/CT+tS30IUEYCD1z1qrHvjy6HGOppZbl5WUOPlAwCa9SNSE4WPKdOcZ3GRg7SwyecDjFWPL
Yj5uuMjmqwLq4BG5T6mrKNhPlPykYIrz42UrHqSu4prclj+XJYE56dhTySzZxkdxUaMHBU9
hxntTxuMq7UJBXnBr1aU/csjx6sG53ZInznkgAdqmUAADPJyRQISoOVwW4yaQLknn7vWuuL
dtTjloxf4tjN+NIUY5BIwvXJpQhDAA5qTd/o+wJkHO455q+qM2iFW3E9MDjjvRt53NnaKFi
bII+7jr0qdAqqVJGfWmyERNsERJU7yeOaeihYiuASxzk1IYtqlmKlcnnHIpy4YcKMAcEVDl
oJojVeQoHI9RjNAQr8349OKdgg/Kcr0zQVYHHUDvmncYxk2pyePamNGCMLg4qbYCCd5z7d6
GRQwIGCam4yoQ+3aQMdCMUblKglcKOKsclSAOfaoGjYj5vu+5qluUVJp9t/Ha4XDqXHPUjF
DIDwMAetUtSbyZ7OYgDy5cZ9iKv4APJyBzispWldHVHSzI0bogIJ/Sop4967s8DufWp/KHJ
GSeuRQwDfKxYHnnpXBL+WR2R35olIqwVecn3qEl3DYGMnoOlTyAluCWGeoFSFXCBRjpxjtX
MqDlqdEqsVZdTNIO9Fc4HqacAFiznd97p29KnmhLAMAMrnp1NRIPIIDY8tjzg8gVyTXK7HV
SkrDiBuGE465xyaRrdnA3hsA4555p0cTM+UHH9K0VgVYvlznuF/xqqVNzloKtVUVqYTxyLw
qhQOKqyydeOc8e9dBNaMRleAfQZrGuozEcngAgZI4FEk4Ssx0qimtCB3cw4AxhTwarAv5ZJ
cr/d471JKCrDgDHpkA/nURfAKBQwxk49azTubpWKjLiXawJPXB6Cq7KSwHXOcA1caQ5HmDc
wx17VVn3qdyL156fnQwIZFypJG3HpjrTC21R8vzY61YSPexf+97ZyPWnXEWOvTGMrSbJRny
MFiLgdeGyOhqmRuU7icD1PWtKaALgIoO7kj0FU5ohlS5BwPugdaBmfIPlzjAphUOCu0g9cm
rzxZBJJwB0FVxbsejAAjJzSYIovHnJJKqAAW45qi5ZMgAcHgeorXMfBUgY+uSKpyRSGTDrj
aMEGi7sUVyd54XA9uMUoJUD7pO3AJ+tK0Tl8BsEc9O1SiBkWPJ3dxSArlfnc9846U3b5n3v
lPvwKttH0zke4qMxgq8i/MR1z0oGVw8QUAg5AA4BoqJkYMcAfiKKi7Ge5mN3fdkLtAU/lVj
yXWPc3JNWnQswBBCkAnn2702Vf3DEcAc4B613vD2uzy1WvsVjEQMMWU44pq7WwuCTntyasN
5fkCQpg9jmmNE5kDgAgchRSVMr2vcasYIMm0kelNCIrEgDJ7elWgMrh0IPA4qN0CnGSwJ69
azqLl3NqclIi8tgVIwFNO4UckgHpk0hUs4IXgfl+VOALZVOM9utQdEUhyqjZAGMCnZAPTnH
GKCrLjBY460wtn5lBOeOe1CTIkx24EnHGfbOKYuT3yM460DzFYrg5xUix5ALA464ArRXsRf
W45UxwDn1NDsNuc4J6981MY1BG3BFIybsjaCvfFFmPnuRRjc3y5VffrVlNyfMO3eoPKdSGX
LHPFWoklmO3BJ6ECu7D3sefXavYtQsZt4LgALnGKlWDdHuZuGyTkcimpCYoypU7u47gU7ew
VVDdR0Pau9XsedJIgEfRWIIx9D9aYsbYIByP61aCMCGft2qFGCsWJzz0xXQpX0MGhEBGQzH
6VKFJAIOM1HyJCSMA0/c3lhei54oJsO2yeZtyCBzipcDOAcgdhxTI84JL/MRj6VKqMeuV7j
FZNhyiANsGByvIHpTZV/iI2556VPhsDuM854JpjnLcgqcYxST10HaxAhIJJGeOtDH5G3EYp
/zbxj9DQw3Zz1z3qriIGcqp2DaDTSqshy3PSpXxkAjJ60m4KpXuetO9jSOhg68yW9tAT8ze
cuPfg1peWduSMlsnHpWf4gO6XTrUAFmkLE54IHT+da8+5dzdc9OMVzwfvtnTJ2hErHCqSOC
CM+tUbjeHXaTz3q43EZBOB1JAqJ8BCVAz9K5qjTOil7gqpvhYKMEj86ibavHfr1qRHJdYWP
3/ujPX6054wCGK5BH610YeSTszKvFtXKp9DwOv1pj7RHu4zjqfSpX2KSzjHGPpVMsTKxByD
wARXDjrKdonXg02tS/ZxFk8w845A9avhWUAsMH0FQ2TK8AWNWwBzVvDBTk5J9scVvhYQjG5
z4mUnOyK0mD8xBGemKyb+EFWIXZ355rRuZzCCBj2z0rFupS77iPl6VyYqrGT5UjrwkHHVmX
KrGL5j8wOR3wPpTfLQx85DHHTjFWnQOPu8duKh2eSfv/KeAMdBXAeqnYqSQfORvB49OaiaM
bAsiGtAxkMCfmxzUTIH+6CQeeOMUyJlcRjyh/dx0J5zQYGCnH3AMH/8AVVwREJkk7uBUTxM
wYZGV6ZOM/Wi5CaMmSJQ2DjeF5Gcmqkgw5xnOfxrUEC7tx6nt7VA1uqqAxJwc4B7UFFSWNG
t1ZIghC4Yg5z74qBIo4juY5z09xWsUCIm1cjp9PxqGdAzEhhx2FAX00M2S3iZSF4bbkc5qn
Lbk/vF5wNoBraMQIaTb82386qEKFxyq4APHvTS0J5kY3kMyBmHC8cdTSOm6PfjYR90HvWnN
AVRRtwlVWXAClQMjj6UmCZQMZlLZ6qOM0549vcDODnv+VTpb7wVBOR17U2RG+7I54GAalll
Frbc27rn3NFWTG38J4+lFQO57lIGjmU8ZKgUYySoOQPboaWZVHJIYAAEn6UKFwrgA+xr6BS
R4rix2z5ShH9RTkVdxXdycY7Ux7gg4xvoViXTyEy7EDLdqy9tBM09lP5EpVA77XDCqkvDgs
cJngHirMitGzQ4BIPT6UGJJBvdePaueo3LU0p+6yqvMeG4x60gAC8k4HOcVOYiBznHr3qPH
QAjPcGuflZ0qa2Gtlhx8o7c806OEbCzZHQ4pw5HH8qfBkuFds89RVxi2S5pIcEBZdoBA7nv
70ixO0hRgFz39RWjHbHf82Av971/wqzDaxu/3uOxPeupYZ21OOWJjfQxwjBiAucHk1YRMrt
xg45z61qiwjZmKtz79arm2YdAPlOc1aoJEPEXKIRlZsnhuAPSr9uj+VkKFAIOe+KkFsfLbc
o3EjB9KVABgBiT0xXVGK5bI5JS1El/ecA8Yxx1qFkUbVU8+lWCyluu3AzwOCagb94245rWJ
m2RuWU4ycD1piIC4bP1zUjqGQDDegNNbzo4T9n2GVegk6H24q3ormfxMl8vBJ2YY9BTQuMK
69+RVKy1i0u7iWBpDDcodrRSHDqf6itMlcZY8getQp82wSg4vUciKBtC4Ldqo3GpTPqAsdO
iVpUGJJXPyp9PU1NdXbW2mXM6nLxxEqfQ+tUNDhU6JHLkGWUl5Hzkk5x1/Cs27ysaRj7vOz
TitWgk8ySeS4lYYLuePfA6CpWT5uTwfTtS5CxgryBwPakC8HPbnPpVXS1MdZMiiJ5YjGDjm
gsCR8vbr2pdqFiSTnqTWfNqenQNslvog4/h3ZNZyrwS3OiOHnLYtld5JAJ7UwxlRjc3vin2
1zBOheCVZATjKncKW5mjit5p5CAkaFmI64Fck8T72h2RoWVnuc1mO+8ZlMEpZxAcf3utbk8
gwucAnjGK5zwmzX73moFSrTvu6deeldNLGA5RhlhnB64NTCpo0tzSrTV0uxWaJVbgk556VC
ZYIi0tw21I+rAdP8Sat3FwtraPLMcRxpuOfbvWJpkcmpyC+vMJbA/u4geB9ff1rFTbZrGCa
5i9Zl5t99LGYvO+WNSOij+RNPnyU4IyGz1q3cr/zzKhTxzVcgnk4AJycVtCdmZVFdWWxTKZ
HPf0NU54vlaRQwNaEqmNCRt5PTqarTRMybN3z5zj0rHFT553Rvh48sdSxYzrHAC6suRyAKv
s8ZAZifoKzIYtsfzDtyCeTUyxuVLH60RrThHyInThOV0U77eJSEBwQOpzWbKhLN7+/WtSTG
wmRuT6mqbKpJAAIx19a5pO7cjqhorIq4YDB4xRInyFiuQCM+oqZo0LAHG3sDSrGcZ38H7ve
smjoRVMJLB1zz1GegpvlmM5ZeT2zU2weZhQSc96JIWc5PQcAUxvUhUq2AcZJ5wKSZIncgKe
OM1MycBsjctQOXdvlGBjmmkZtWK8iK04PTHHy+lQtAzMAo5NXIYlByyZHfJpJB5ZzjgZFVy
ibRnvEyuwZST6YqsyEn5Bn6jPFakmWI6Z+lVzDkkqcDPSklcObuUcncvbv04FQkZLeZx7+o
rRW35ycEDrntR9ljkDNnrx07irs2jNyRlNgsRyRjHHfiopLdgilRwf9nOK1PKUOQAWHQ1HN
HtQiPjjpjNZvTcpMwnRVkONo65IFQOm/lMbu/HWtGaJ1Jyh5PUdP/rVVMYDfKSu39amyZfM
QeWRwHP4CipGY56fqaKz0C56sSQn3CoIGFz04qTz28oD+I96s+WAxwoC4HX6VbRIXjjjKLg
DFesqUjznWi9zLGWkzwFx3qxas/mjkHnpUz6ehLeWrLjsTTxD5MasVXcDjg806dFuZdWvFR
smMKJ5hJG0E5680/CliT9z0qN1IbnBPY1JnjBPI9BXu+yjbY8CVSV9GISOARjuQKiZVZvuY
HscVMU3KuB1p4i8ojOW54yK8+rhby02O+GJtDXcFhZYUcJkNwP8A9VWEsmUK2zZjk7hj8Ke
sjqMhsZ44p7szuTK5ckcZPAq4YfldzOWIbJEmVQQihT6dRSqMbSAQfXtUCJj1wDjgVZQEn5
un6Vq0uhhqyypyAOGGMnHFPdE2gZ5xnJquQFxtGM8cc0fvmY9Qe1ZGlgLnaSTgfSqzNgggf
e5NPYkg55AOMVFISG3EYAq423EHGAcYJ6g1J92AKTlj2x0rMudb0izYrd6hbRsOoZxn+dRD
xP4cDAnWbZCw6b+tL2kL7l+ynbY1QoOCGxjselId23OFz6isgeJvDhYKur2pJOeZB0qcazp
cuGj1K1YHptkX/Gnzx7oz9nLswvtMs79gbuIb1+7IOGU/UdfocisJrm50HUII57gzWsh+Xc
McDgj2I61ttrekxoWl1G02jhiJRmuS1i/j1nU7e2sI2miiJVXAI8x24/IDvWFWcY6xep00Y
Sektju5Gjms5I2yUljKk47GuOsNUufD942m6gp+zM26OQrwcnqPausijZYEjPzIECj6AYzS
zWcF1D5VxEkqejrmuepNvVGlKCT5XsRx67prkEXsG0joWArPv/F2lWaOIphPJ/cQ8fiaa/h
PQjKD9kZWPXZIQPyqaDw3ottLvTToi46Fxu/nXI6spKx2RhTjqc4154i10strE8EB53k+Wg
/Hq1WU8GQG2LT6hL57c7k4Gfx6/jXYRjYpUoMdBjtVDUb+10uylu7yYJHEMk92PZR65qGtL
spVW3aKscV4ee80fxHdaVO4ZI2VCyjCsrfdbHrXReNbs2/hG4jBIkunWBSP9puf0rA8PGfV
dbl1GaPy3mk88rjmOMcID7n+lWPHt3sfQbRh+7muSxweu1cf1rNaaGz1aOg8Nx/ZNFtlAGC
CTitt2UgMAwX3rN09V+wwbcL8o4HXpmr4IBBZuen1rrlC2sTk5ryZzPjaf7Po9qAWVJrlUc
+2CcVq2BhXTbZolPlFRjPbjrT9d0qLWtFlsmYK7Deh/usOhrhNH8Ttot0NG1uNoPKPLkZx6
fUVNN3vc1muaHLHc9E2hk+U7v61DgYIb7vYU6y1TTbnL2t5C6uOzgZH0NXHWPahRAeMZBpS
7GabW6MeaB1k38+mOwpuCI+eTnGR2Nas0YkX5CAOhyetVJLVs8KAnXJ6Vk3obxbZDE+4lck
BRznvTZCChAbP4014CCwVTj16Cm7QmPmH+6DT57xswVL37ld1bIzzxzk9ahkIUiPjnke1Wh
tALgHd0Bx0qvMgz0wOBxWMjogiAMoOSeMj2p4IVNq8AGmMoBzn5felX7oAAHOPepsaWsITy
eQAT1pm/PTCjtmk5I29vXNRhcck7h6dTTsFxcFicjI4p8Vudu1wCPSmEk8ohwDnirfJO5eM
DBJ71pGPU55zKzwRrzjpnqOtQhD5ZO3I75q0oDY+UepyM1I0Y8snaB34rujh21c5J1+V2Mt
oY1TaOpHXnimKhx0yM4BxjFXWjLAg8H1z0puw7wCEH+90zURoNMbrRa3K7REFcADPX3pqxq
vqDj071cEPUE+/qBTWDjvnmtfZcu5h7W+xnNCyS+ZtBJ5OD096iKq6EjBb1xzWiUUcbBu9a
qOgMh2gAHsPWuKqkmdlN6XMqRVJI8vafU1V+zMzlVPKjJUCteXBTLYz34zk1TW3lXDqcHrn
0rFWNCg0TA4ULiitFo2LEsMn1xRUWiUd227dkkngfL6VYWQFxu+TPfFQ7chWBIGB29qcA7K
rbeOvFe9GjKDvA8Z1YzSUy6so8zow4wM96Rd5mGV47+4quUJcEN9c1KCU2gN0H5e1dFKp0m
jGrC+sGOK4zg8H8aVBn7uB79qQDsc8nJzThjf1z+GK7OZHJZj9hBCj86k24XcSSD6npTlbG
B2pGJJA7/lUXewh3OcKMr1pQuCV29u9MJYrx/8AqqZRnBJAJ4JqWih6EqNg4P0qRF3pu560
zDH7oOQPWpUJ2spHK8ccVlLyLRKoxwccDOM09cb1LenSsq71KKy1aztJ8LHdhhHJnguOdp/
DNa43SxYK7FI6nvXNzp3XY6FF6Iqz5G93UIBnn2ryXW/EN94ivZoLG5a20qJthZCQZe2SfT
2ruPiBfTaX4JvZoyQ8mIdw/wBrrg/Sua8CaRHILPzEDJBH57DP3mPTIrmrTcpckTsw9NRi6
kjLsvBeoXUYkt9O8mNxkyTnDY9h1rSX4fygg3Gopjuoj3AfnXprxsAG5BPUE9KpyRSFSBgg
deaqGHj11CWLnf3dDzx/AUTMd+oA5HUQD/Ghvh/EybRfHPqIVH9a7l4igOTtx2pmctnnHTr
Wjw9PsQsTU7nJw+BbeFlZ9Qk3KBwsSKfzxW9Z6VZaWuYI38xuDJI25iPrWyjqtuh2hmz1/w
AaSYSSA8Db79qfsYxIdeclZsIsLEFAz+NS8eVux8vQgnmowoEfzEYFIGBONxx1AzSlSTWhC
qtSHqhfplv1qQxNuCEHFIsrRrgYUDqf61xPib4iW9jJJpnh6Nby/Bw9wTuji9/esZQhBXkz
WMpTlaKNvxH4g03w1AZL6YGYjMcCnLv9B1/GvMJrrVvFusRGSDdIOYbQHKQgfxP/AIml0nw
zq/ii+fUJpzO7tmS+nBwPZB3P6V6fpug2ug24gtI9xY5kkcfPIfUmueNOVR36HU5xp+o3Rt
Ij0qw8kESyuAZXx95sfy9K5b4mwvHpelaqo/48rtd/cAMMc/iBXdEnCqvU9vSqerabBrOhX
ml3Jyk6FSWGNh7H86xnHW/Y0hJ3uyr4dv01DR4JYgSYxsbjof8A9Va55OCvzZPavGvBmv3n
h3Wp9D1QMJYJPKdDwGA/iH869qtzDdxpcQSK6MuVZTx9K6Y1FJWMqtNxd0QBskFsdetZmq6
LpOswrHqdkk2OA3Rh7g1uvCANrAjPOM9TVR4iDuHXvmhqIrvoed3Xw2MbM+i6zNCedsc67h
7cjBqkPCnxBgGLfUrdhnhfPK/zFeouJERcgEE9aIgWQFsk+1L2cbXuONWSPKH0b4lGPBmib
B6C55P0qH/hGviUv7wTxt6Ibr+mK9iVQSSAeevtRnK9yR0HSolCJrGtI8Xktfifp0bSmzkm
XuI5lf8ATOaXS/iBdxXgs9Zt/LfIBWZMHP14Ir2fgAEDjHSsDxD4a0nxJYyQ6hbDzAMRzoA
JIz7H+lczj2NVU/mHW1xBe2gmhJU9Nh6j2/8Ar1LJErEZ5BOMdfpXnHha9v8ARdauvDmolp
biyBZGzzLHjP8AI5H416OWR4UaLBUgEEdx2qXa+h0GdNGwcoqZGentTFVozn+dXmyVY8j2x
SBQsWOQTzyOtEdWF7IoEMZNu3OelOSHeu44HPT0qwYy0jZVcE/QCnxrhducjPpXVCnc5alX
lKyQgvgAk5znNWdpIxhePWnbc/wk/T1pygMpPVs967qdGJwVKzepGEb5gNoH86Y4GRuGTzx
UjnB44APAqKRmMakNznn0r1YpRicEnzMgfAfIOfqKaFLhlCgEdM96VtpBHQflmmKQMKF281
xuXK9ToUboc42qM5yRzx1qKYgNndh/r/SnsTu+9k9eajDLtzkFiMfrXHXqSl8J10opbkMmd
4Bxk8ZqN0ZevK+1T72K5ySQeeOtNYeh+Q849vSuOSkzqUkUDCxbLnIwcAmmKOMAgnjOWrR8
kAfu329+Fx2qM24CqCwxkEn1rFQZfMUTGxPzKQfpmirLOoYjyyfoKKXKyuZHXFt2FJxxxnv
xTo2VVKg5AqJyobaBu3Y79OKdG/ykFeAeO+a9uOK5G7nlPCcyvfUlXYHOcY6YNO2LJtwThW
9KDsVgcZLHJyOlNDMJDzk9hRLEqQoYdol+cvtYd+CP60jNtUsG3Cq/zPM4YkHJqSQL5ZGeD
x9K5nUu9zrVOysTxyk56ZPIqX7RvbbgKc4yaoBWwpQHBwKed3fcG7elb067T1Oarh01c0Bn
7xXA7n1pckHj1qkJZFCpvOAc496uGRJcFCRIRyrdz7V3xlc8yUGi5BgqO571ZZSWDY+90xV
K0cKdrDIzzx1rUEisqsFyQcDHQVhUdmaQ1Wp5340murnVdNgsrxbYafIbh3VQXMnQKM9sE5
rp/DOq3cspOoalAYGy5+0JkH1AxyM+1eYXl5q99rF35E0dpDHMy+a4yzNntngVV1678YW+k
iQeIp5Yx1Q7T/IV4+Jr0IS91Pme7Pcw2ErTjaTVuiOx+LF3aan4Hkax3RvBODJDncAvOGU9
xTfh1cJOsZADeZaoc/oa8l07xPrF5dHTNRm863nBD5Ub+h54rpfhnrItriBJXKtbsY5AD/A
T/TNY0q0ZSvE0q0JU4ODPenRpUAIwQfzqFiFZgiYOMHitOCOO4iGxh6g56imTxeU7YUOcY4
7V6aqa2PK5TAuI8HgEbjx3qqI9pyT0PetxLdnhDsuMZ5rNuEIlPICYwRXQncxloQKjsxAOF
A/OrOwkbVIweRmmQrkhSxGOM1YxtTluQcYNOTEnqVH+4VBPrnNQy3VtZwvc3cqwwxqWd3PC
j1q2Iyx+b9a8K+JfiiXUdbbw/YS4src/OVPDuOp9wOgrCrW9kr9TalSdZ2J/FnxDv9duG0j
Qt9rYBtplBO+X0+nsK6Hwd8Pw0cdzrMRER5FsRgv3zIf6U/4deB4ra2i1nVIN0smGhiccKP
7x9zXqgyXCkYBOM+tcdOg5/vJnXVrxp+5TKd1PZ6PpRkkZIbeFeMfKB9B0rz3xJ8Rr/QNPt
9RutMiiiuV/cwyXGJpB/e244H1rX+Kwx4RhkGAkV7CzktwVBOcj05rxLV9Ss/EOo3niC/ZY
wZNiCd2Pyj+FR9AOB2PXNRXr8i5YhRpcz5mN1X4yeLb6V/sk0OmxE8JAm449y2a1PA/xX1e
HXBb+JLx7y0uRtHyDdG3YjGK8xv4ojeTNaLI1sXyjGPZn14ycfTOaZBC2UkLAZ6Dnk+1eT7
Vp81z1/ZRatbQ+i/FeneGPFdv9vstRjstagXEbOpUS46K3+IrnfCXju50m/FhqDFZVJGNwK
Sfj0BqeygjfR7HyLmxuDc4iMe/DqPXB6HOc1X8WeB/s8EV3boxnliMgIwWIXqTjuOv0zmue
OaRVTlloaywEuS61R7Xpeq2WtQM9s4WYDmM8MB/h71Y+y7iQQAOpz2NfLOm+LNT0m9QPNKZ
IWKNtOCB2x7+3Sva/CnxLtdSRba/kDueDIFw4/wB5fT3Fe/SqwqHi1aMoaxO6faEKFCxHQj
+dV4txdgoBz/EatM6XEAmt5FkideGU5BNVEkMZ2sCe4yentXSoo5eaxdaD5AVcjAweO9Vx8
o2BvlPerf2wmPBTI9MVW2b2OF4Gc9qVSKtcqlJt2IZCxA2n2GOtRM2BtBP1x1pZXVWABxgd
qgZhtJ4ye1cG7O+yseceN9tl438N6tEVWSSUwSADllyBz+BNdloqMdJjV8nyWMWR6KTj8cV
w/j9/O8V+G7GNvmRjO5/Ecn8jXf8Ah0ibRvNOAryyOOOxY4rPZtm0W7InaNWICg9elJsAUu
V4HcDmrT4AOFxng8f5xUTSHCj86aa3K3KpXBBIODzkUKARtzjHc1JcMMj0HYCmAjIQ85/uj
pXXRqpOzOWtTbWg3aOu4Z65oDEr8pIA7Co5JM5T+EdM1HnC9c49K9uDjyo8aSaHk7ud3UVG
cEfXipV2sF54xkZqNhlgpAPPbit+hknqVpMb9ueQRjA60zaAwZtqk+tWnRsZ2gZ61GI8/Ie
np1xXLUp8zOiNTlK+PvEjJxxg00jLLx8vfH86slTnLcDHAPNVmULIN2Cp96wnRtE2hVuw29
Pl+U9aep3FsjGRyaB1CngfWghk77geme1YezZrzjWXaSMDI6EVH5YINSSEtww4H60eZwBjk
dMmkqSQ3NvYiEeQCUJ/CirG9FAG/GBRUezRXtZGoSTIpXk4HHTFPyQp659KaVVWBX0HPoMU
9lJPXcM8YFTOnY2hO4ockNk8dRxUitggpnOP51APmwuPm6c+lSMpwhUZI71Cj0NHMkUl3DY
wehp5iU/LnjuKaFBYktwT16mpMHd1AOcCh6CumRshVxtUEdiKeceYMkDHYU4DK/Me/PHek+
UEEkZPtQl1CT0sQsZCOQM+1PgZwSynA780FWYt/sjOabsyVYY4HXuK9KjJqyZ59aCeqLgcg
AhiN3BHYipEu5ojtRu/Q8j86iQgoApwSOp7VBubeQSQQOD611NJ6M4TlvEvh4ywTXNrIUic
tI+B9w5zk+1cDrGpy6FoMQnnjuVnkwqKckpjkrXtRx5TqeVYEHPHBry7xN8J4Z7K81TQru4
kuowXW1mwyEHrtPb6V4+Owt43gj1sJinGd5s574bi11Px1Fbi0N0sgbYCCu0bSGJ+gP54qP
xDZXXgbxxMdm61LfdHR0bpXQfBhrCx1UTXF4i3kgkiljMbEgDByzdBmvUfHHhTT/GehOLG5
t5b2FT5RRg2fVTjpXi4NKVJ23ueljKklW12aJfh/wCLLPV9LjtDPmUD93kYLL6fUV38aCRO
Rxg85r4wsdQ1TwdrjWd0ksJjflQcFSO4PrX0d4H+IltrMEUF9NGtzj5J84SX6+hrtjWuuV7
nFUoNao7ZI3LGLYSvJ9qy7/T1+ZmYJxnPUV10E8TjdJGDkc4pk9lDNCyhT85zjrmumNdxep
yShdaHn0YwMbTkdzV1IgynnArROmZu3XyyQvqKedMmiAZ1+Vj0Haux1Ys51BpswvEEv9n+H
7u/RWDwwM4I9ccV8kC+FuZL2clppZMoCPfnJPvX2P4t0qW68H39vbIzSzQOFU9yBXxzrlu0
unWkqRhREGhOCeoJOT+deTi5u6setgkknc7Kw+NHiaB0j2WU6KAvltHjgDGMivRNB+Omm3z
29jq+ltCW+XcmHXP16irPw48NeAPHPgC0kbw5ZyXVqogu1VQJVf8AvZHPPWuW+JPwN/4RgD
WvDerxR2LcG2u5QrK2eNjH73061LqVYWd7oX7mo3G1mW/i5qtjq99pFtp8vmQC3aZ5Uc7eW
wMD14P0rzO8trBdDlmKxxPbFdpPLFieAPXpk1FfX15YGTT7qOSNrTAZZZN+3IzjPuecVy99
d3U9yjSbkjXBCt6+vtXDVk5zckddGm4xUWadxNqOrXk0zFpbaUBxvwArHkfQnBrdOt2Emiy
WM+nw26yoFVgR+5PqtZFpCfsUf2S6gjZZMoswwJFPHPY1CYALprfUo0UHJWKAAhSewArlq0
YTs5dD0KNepRjKEHudbB4i8ORC2W4ZJJRCjSPHB8pbHIz3+vrXo/huPQvEtlNY6d4hW2mmi
McQZ87d3GCrV57oHg/+0rJlSVZSzAjzYuhHT5lIOea0pfA7QXs1gsM0tv5gYSWxImtpAduB
6qT39q4a1ShOahezR0UKFaCclqmcn4l8L6loXjOXQ7mNZbuKHfweJAq5Jz3yBkH3Peq91Bf
afNpt0yLFFfw/aLSSN88Zxg+4rpbyz1TT5LC58TySvqum3SWtws7At5RwUKnkuu1vwwawdR
vmvn0XQoopEl0pZUc7fmYu5Kgd+mMfWvTwkuZb69DgxCt0sj0DwF44nkuZdOuJit0DuKFsC
fH8m/nXrIuIpkS5gyUcZBrwbxJ4Yfwr4m8NTxfJJPHGXAyPn43ZzXuugRQm7voIBmNJsqCc
j5gCePrX0GElq4SPExUFKCqQL8WXXCuTz0IqQRvHzI3yn681qxWcY3vsCv2x0zVS5RUbc0w
xjIWumVpaHFFvcyZlIbhDg+hqnL5cayPIPlUbs/3RWsWBGdy815X8UfERtrGPQrBz9ru2xI
yH7ien1NclSChqdlObm7I5D+0H8Q+MtR19UKwR4hgB74+UV7TplqLHSbS1yBsjCk9Oa818E
aKraha2qx4jtVFxOSOC38K16q5y2RzxjmuVX2O/RKxE5ypOMk55zVchWzyVx1x61OC2CGwQ
OardJCOzdOe9Jo1i7oeWBAG7bio5NwGV+UDvjrUUp+bqflOeB3qSMiRcEksfXmmkOzI3wzk
8/lxUSjaWC4yasiLJJ3detVSSWUDKla9SjXtoeXWo9iUBmYjpgelN3NxkYAPbvSIc7h0/xo
f72Bxn3716ftEldHmOn71hSCxCBice9AXIOcbCe1RgkSZJ+bsfSk3AuQCKyVZN6mrou2gbF
wMcAd8VBhgp3DI7DrzUzOSDgtg+lQyOoYbWO4n5u9ROspIcISXQCQoKhTmkz83TGRTGaLB3
kZODmmtKp+VV4P8AEOa53VstDpjTvuhXwyhQckdeOtVTMiTtFn5lwenaiSXGdxOeagkIYhu
Mcdea4qlbsdsMO+pJJNJvO0ZHb5c0VD5jAYweKK4nVlfc7FRidceo3dwPp0pq9Mc4B6+n4V
IyDIwew/lSxKBkY5J6mvUTve55SEVA79dhxjOKeS6goqkEnsaNmXJUZDHNMLn+8Vwa0ikOT
aZIZOcYIAPrmpElYkk456VF5gBKrg/7WKeg75AHTkdKylG5UZNbD8kHdncp7Z6UjleNvJz3
pSRsPTr6cCmb18zJ5/vAHAqYQY6kkOAO0Ajac9aVxzjp+NJu+UH9aAd6FTyDnFdsbrc45tN
CJnO0Hp7VZWN7hQDEQcZzVMEh8g9PSrsM7gjPP1FdTuczLlrZiWEhcFs4Umn675+ieHJ2t7
f7Tc7dyRjje2cAH2zUmnzCCdpkbA6Ae9aLxy3cihsSH3PIrkqubvHYIpJ3sfLGr2vibRPF0
ei3Grx2MeosJLiSEeXG5J+YEjqoP4cV9FeFodOg02J7b7NNLEnkPLbqACQOTwO/FcX8ZfCa
X3hKXV47Z2vNNG4beoTPPHoM5rM+D3ip7iG20a6uopFnjZEUgK6yJ/6ECvf1FfNwoOjiU27
pnvTre3w2mjR1/j7wBZ+LrDz1VIdRjHyy4+/7NXzlcW+veDdVls7mF4HQ4KOMgj1I7j0NfZ
ca8fe69awvEfhDRvFVibfUogzgYjlQYaP/AB+lelWoqTvHc4MPiXBcstjx/wAE/GC4s447K
+Zp4umx2+ZfZWPUexr3Tw14z0nV3b7POBI3/LGQ7XHuFPb6V81eLPg94g0KSS602I3lohyr
R8kD1I7Vxtl4j1PR5Fhu4y6IflEuQyEd1cciuX2ko+7UR2yw8anvU2fdRDyXAeI7iTnB7Ct
KS2D243KAx/nXyz4X+MN7bhFGu+WqkAw6jHvT6CQfMPqa9c0j4uaLOTDqsRsi5BWeOYTQn/
gQ5H4ihycvhOf2Uo9D0FrdY42Rzu75NfJXxa8Mw+F/EVzMqhtO1HMkShgGDZ5AHqDz9DX0V
4j8RXDeGbu68KiDWNQwBDAsygEn+InPAHXHevjrx7Jq9t4jc69rdrrWpMNz+TMZEt8/w56D
6Csqq93U1w3NzXWhU0HXvEHhJrrUdB1K40szIYnZSPmHYEHjPvVTVdS17XANT1rVbq8kHKN
czb8fQE8Vz09zPMf30rP6AngfhUah2Od2761zJ3R6HLd3sdJLrI1S5W6vp1S7EXlyO2AJwP
unPOD2PrVPVtO+zOmJfOeSMSDYc49dw6/Sqc1p5NvE+JMSDcwKj5R2/wAmhd6Wb5fac/L2J
qXpuVCPZhYyh2jW6DyxLwsecD86623vLRtL8r7MLaWAFfPU/PhgQPx9zXKWIAmUEFsMoZfX
nnFepeHL/wAN3MX2S90jT75BFK6/bQUZQi7sb1IPJOBnNROS2ZrGHNqJ4N1HVLfUIVhbdLZ
mNrlC67LhCRtIyeHx1FevQWkN/q2sHUJDaW8yBra3cjKOCQz59jgD865e1svAsdoSfD1rEo
KqzxalKgDssbYxyT/rB/3zVy61HwpZaXaX5vhEJ4pZIYlJlZoVbEYJ4OCVyc4FeJisKpyTi
7M9ihUlBWkcd48W/m8TWOp6lcWrW7+TBFEGz50aruEjA/3jkfhTdHi8L33iWHXbq6niuYbk
yXMcnK3BB+Xyz224Ax6CvP7rVJ/EE6xyOJILaJI4ogcbwG647dTz2FVIdcuLTR5LeCEJx5T
yk7s5J4+lejhoyoKPLq0ckvZV1KFR8u7vvfy+89W8T6zD4s+KFpIIZ7ewsIgY/NTBkGMlgD
1HFe1+BtPaHRBeTriW8bzgX4O3Hy/pXg/w0ttT1GK3U3drfKSVjtbk/dwMkK3VeO1fTltCd
0NtBGANgO3rt49a+jw8m05NanzGKcYJQiMnKLEzZ2nnA9fesOUbuTk/T0rXvsQo8k0yIicM
cgY98nivFvG/xas7IvpvhVlvbvGx7rGYoz7f3j+ldyqQpx5mebGE6kuWBu+NfG2neFbMRIy
3GqTKRFbg/c/2m9B7V5PDFeanqiahebri7mwUUD7znsBWDYWd5q+pPfajLJcSytl3c7mkb0
9/6V7h4Y8NGwRdQvVVrsjbHGDkQA+/c+/auSU5Vdeh6VOnGj1uzb8L6BJZWKWUQV7uU+ZO/
qx6/gK6aTSIYbVmeUPJnr0wKx47kwSlo3wfX1omuZ5W3GUgdOTwfaqhFp3YSnzaIimwpwvO
aqspbhc8c56fpUxZ2GTgnOP/AK9IxYfLgHODWcmr3OumnFWZVZHk3Y5wO9LbNuAAB+nallk
CPxlSRjg5qMMd2A2RjoOlc/MdFiediVKv1/lWewxKVPGemKugu3z+nr6fWqkrYBxywO4c1r
F2M5wutAWRdwAyPWkeVBxkFj0ANVwfmY5IJ7+lRh1xuB9c4NdP1nSxyfV7u5OXznoCOvOKY
8+UJHJX3xVV3DNlWODyeM07cHjIIwfTBrFVTb2Y9phhc8AkfWoZJiCwA64GfSgKSxBBB7Ho
RUe1N2c8Zz/iKzdRyNI00tRjmQHjkMevYU3cw6kYPpUwBERXHHX3poiVVIB/XHWocnYtRV9
hkhwFzgKRkDNQgnBJOQ3QZ6VMVBk2jHK7hTZFz9zDAAZwOh/pWbN1oNWYFclfbtRT18xVCq
VwPYUVNwudcHBcAgZIH8qXJXOMYXvmmCPBwxYEAYx9KkUDdtA7c+9e2eHs9BThslTzxn1qI
qN2GzjI69qnJDAkbRz0qEjLHgcnjHGa0joTK7GtgykKMZJyc1TvtUFmwhhZXnIwARnH1qzc
v5MLu2SEBbj1rF0S1N1O9/cfNhs9OCxpS1egR01LcdheXQWS7unjzzsB5H9KmXTjGd0N7Mr
H1Oa0SQrDBxjkUgIAy2DxzmrjG25lKVynFNcQTrb3WHDcJJ0yauBzt5GPTFQTxLNGYycchg
fQirCJlgSBj6966Ia6GDfYaSScjrjqPWpo3YxsQTkDuaRk2tkAD2pELBjuxx0rRLsQyeMnC
hmIOcCt+xnMmMjLjHJrnRuK44PvWjaS+W4GecVM6fNGzMXLlZ12p2sF5Y/vlRlkUo8Z/iB7
V8e3Gnat4K+KbWVhFI32O5FxaheQ6E5A+uMj619F+K/HNp4U0tLiYGW7fcLeLON5A5yfT1r
5w1DxLrHifxGb0OW1GRsqRhRGAeAPQCvnsSlCyvqj2cGpSu7aNH0jo/jrw/qHiKLQDM8F9J
D5qmZDGjHugLY5HPtXaAoVSWFlZSMgg5z+PevnOyvJvGOlJ4S126t5tcBVLS/ddrx85HK/e
GMivUfBHg+/8F2jadLq0l5FIoaSN/uo/rGDyoI6ipoV6lSo4voXiMNClTU11O7+VlIxu3e1
cZ4m+HHhzxLbOlxZrDO2SJoRg59SOhrtFjO0DcOualgiQKSeR711TSa1OCE5wldOx8oeK/g
p4k0Lfc6YpvrUE4MIO4D3XqK83+0axpE7AvJA44POB+VfoCY9w5yRjGR2riPiDoHg7/hE73
VfEWk28sNrGWaYfJIB7EdT7V586aWzPShiuklc+SLTUZZoHvtRkdLJM4EWVa5bjKDHb1Nc1
qVxLd3fnyLGuQCqxqAFXsOP5nmtfxBrP9pXWLWySzso18qGBP8AlnGOgz69SfUmse3tnnkS
ILjcQoNcknfQ9CEetioVJwOQe1NJZewwecjrW5LYNZRmGe33TuCFBz+OfSsWXcz7V+6PlA6
1JbWpo6RfpDestwqSRyLgiUZAI6GoLp/PY/vFXJACjofeqRVihAXJH61Yt9olPnLwwIDY+6
e1PcS01EtZHiuN6KGKtv8ArjqK6izSS63XOmsrSEmOS224ZFkYLjn8KxNItTPeATRMySyCL
cOBu6/yBrR1LT4NPitL03Msc8pIdIJPmjYYIJ9R0rGSXQ2hJLc25JBb6+Y5NOunaN2UxyIc
blUrx/3yfyrQ1nRX0jwLHr1zcuJNTgS0toWPMMQO4g/Xg4/OuVtNevw7NJ4gvpGyHGFUknJ
6k9PvN+daGs3F/rHh3TryWaT7MsrxZJ4U4yCzd2xx9BWE1JSTOt1IuFkc5YXa2UtzJtDtLA
8S4wMA45P5fjSWqC7dIQxByXkYj8hVlbaOwuTa6vbP5bAMJF5ZB1BXsaux6dJpbw3sqC6sb
qNlDRnqnc+zLkHBrp5le9jiaZ0/h+0aN0vtFtpTPbyKyyBtkbP2Xr976V78nxVtNI0Ldc6L
eHXFUq9pkYDDo27up7EV852VzNbT20K3J+yOMwzxruWQe2ejeoPSvWNLurDVLAr50cN2BsE
0ilt3HCO2PmB9B354xXXGs43S2Oeph4VdXuebeMPH/izxjetb6hL9jtFbC2NuCqD2Pcn3NQ
+FvBmp65eLFZ2ckz55VeFT/ePavWfDPw70LUdcm1DVgZFD7Gsw+Ghbg7XI69cg9xXtNrp9j
pFglnptpFb28Y4jRf5nvXXCm3aUzglWjTbhBanl+g+CrPQNjzYubxRgvt+VP90f1roJNsYI
H6Vq3EbLukPQ1mXCKoypzn1r0oxSheJwc0nO0ilI4b7vXvk81GZME4Ax2qdoHzuKkBjk5FQ
iMkHgYHTNctSTvqenTjEQnKDbwfc0qvlSWGT70wBmAwfX8KesE2zfHE7KRkkDgVi3c3SGOF
BxtOSO9VjF85IyGHFWASpAZcEDOCetR5Duec/QVCi3sa7FVwcjByKj3MuQRjgjtVxoy/ZiS
SBgcZ9qicbc7gDyce9FncE9CnuLHHYevSqkqHeSGzlsYPPWrkp8onaC2T+FVScZ3DBPGMdq
lgQSbslCw45Ax0pUZcsOS3QZH604xop4O0c8UIGVyp+8B6VC0epVrofuCk9B+GcVEvzSbgp
OfSp9mAf4s9c8CiPZEQOgpokHjJJACsw6E96ryKdpUg56Z4NXZHAJkzuyO1VLhsKBwSeeDR
K1y4lYAKcAn8sUNIgDADPqBQGPltgZDcemKqs/DHZwuOp7VLaLJBd4UAqpPriioShJyJFwe
mDRWLauVY70j95uL7QAM/lUiuF7bif0qu7sW29sA579KVOVO0j3FfQctz565ZbbjIUZ7nHN
R7UZkZQQ3UA0gcZwcA9/ekclcOhxtPerUWJyRn6ujrpl1tbJK5/GovD7qNOkTGcPnp7Yq/I
hniliYDDAgD3rl9KuW07UmguGIydpI7ehqtIvUm7lF2Ou2uW5we3FGByHGPQ1GDvUdMHoc1
INzKCRlfpzXXyHK523GkDGO9TRqec9f5VDwW5OPwqYMGTgnIPWtLJIzbFAAx1/Ok8sAk7s5
96k6r0OO3egRYfLEE/Wi1jNzHQrgbQAD6mrKDDhz8zCsu/1nTtHhL6jdLF6LnLN7Ada8713
4g3l3MbbT2/s+3II83AaUj27Ln9K5q+LpUVeTKp4arXfuIufF2bTLqDRre8kKTfaSA6sBtU
r0b0zXkLJcQ3UtzZYitt/lLIT19xXZ6PEur3txYfZGnS7idC86mUhwPlZj2wf51xlzFNLfN
YXy/2eLJAskfqwHGK+br1Y1Ze0ta59Fh4ezXs7m1anw/pc1vqU3m6hOpyyk/Mx7BfSvQvGP
jSX+w9G1bQdU1LTjOhhubMxlBEQAR82Oc15Bp+vWWl2UqxwM10/3ZiPmT8K9Q+HPiHUfHVh
P4Z8QQ2sulWp+0qzAiVjnhQR255NcqpzqVI+z3OmpVhTpS9psjJt/iHrSeUsXizUIXj7ytv
B/Aiuw8N/F3xA7lZdX07VGU8290ht3b/ckHy/gcV1qfC/wZqELRPpjW4PO+KRgR+ea4Hxv8
EZNF02bXdEvTLaW6l5ElwrxqOpB6GuqpSq0Xqzz6WIw9ZaI9m0v4j6Bd3S6dqhfQr5l3CK8
ICsPVX+6RXjHxq+KGmeI7JfDejM0lhFKJLi46CZl6Kg7jPOTXk02o3lzZ28NzcyXLRnMMbn
cEHqT/Jafp+hXepyIwWSaSVtq7FyX+g9K5HWfLaR20sJHmujmhHJLcEt8kZPGeldDpcVnbG
VLmNrjCbwFcKoHozZ+X6jn2rW1rwc+laW0txKsU6c7Fz19M9PwrlZYI4l8icmRsiSZS/KD+
76ZP6VmndHW1y6D9X1We92kSNLlRG1w/BcLxhR2Ufme9YmEZlSL+E4yD1qd5EupJFU+QiqT
Gh5Hsop1mixt93aT6dqom5ahtAwAw3tUtxpyLGFU5Le9bCJFGYxD0OAxPJ3YJP0qO6kDCG1
27Y3LSGbaCCyjhaWqKEuNKTT7PRjH5kl7OjXE67xtVVcqu33OM1lTSSagsMJiVBESM9ycng
n6cfhWhqk129/p5khAYWygBR8sWWLED+79K67w/oCLqptWtVuV2+YqSHCliOASBn3ojG+xn
KfLucP4c097rXLZBCZSsmCg4yOn5DIrXSy1GxluNCuFZREQs1o4BAmQ4Lkf3QD1r1eTw/pu
leKNK1PSrSMyT2LysiA7DIjAZ59c4xXl2r6lPL4uuZNU3C/IcXRjOQZiTgHPAGABgVz3lz8
rNo2cbosWYOr6fcahc2ywwW8xysChFzg8RjkjsfcE1UgnsNPcxSzO+iX5CyRqeY5AMpIvcA
H+oqrp91qUNnGkkklvuCEkRkdCQCMdmBPXrt61Le2kVnb3U1tHvSIB5LWVC6Mjfx5/hOcAY
ppNSKa0Et7y40t7vSLpI57Vsie2yApIP342/hf37981fstUudLmiu7O/L2IOVnC7iP9kj+F
vXPHeuUMkUm26iLxuxxtlO5HIGMZqbTp3trvzoJHiDH5/LYgp+HcVqlYyPa/BfxD0yDxlaa
jlY/MBjnilfiVccHJ6sp7ccGvo+zvbTXbUS2loUgkXesiMGUn8K+NbeOw1F44dUuR5BwylY
0Tn13ADmvaPB9nrngG0W+0q/fW9Dm5ksy37xR13IfUd179q6aeJS91nLiMK5rniekaojRIv
ygBScn8Kp2Fm127SuA0KDJbt9M1bXUbbXrKDU43V7KVcfLwVPofes91a0jbypDscjIbjP4V
7lOKnTtFnhSqOE7ND9QjjiZtkqvgdq5+aVvNX72M9u9a0l7vg8gwrtHOTwaotDHNuVhwflI
HaonBJcp2U5v4meKeIPiU66hdQW199ktYpGiTylzJJg/eJPQVjaX8S/FGl6hNe+Hv9HSYjz
pL1vNEgHY7s/kK5a9SLTda1O0e1QtZ3RCtkGQ4JGBnOcg56dhSzalckyxR6aYGeNZYxKhkk
bnlvbOOTjoK8mUntc9JRvZs+l4/EOo6r4Stte17wydGBTfJPG3ykdm28kA+9V7nxFoelW1l
qKX4u4/NVzAnG+PPO4nnO05xxXGeCfiVpOneHZ7nW5zcwuwhFtODJGItgyuF5Bz0IP8qPEN
98JJ7SG70KCSewiAE8MdzN50Y7jbjBHocjHGa53VduR/eilCzuj2LxXc6Rb+F9QuvDAT+1U
tvNtfNG6Mjg9v9nOB64rgtK8SQ+IbITPGsF7GP30YGAh6HH4g/nW3bfFbwDY+GdP03QraJb
FrbYIbrmVT0wx7tmvJdB1eCLx89jbgskqkDaMllPf/ANB/I1lSnOLUndrbU6qXI1KMnruej
NzkEbhjI471EI95D445OcVaZQAjHOT1OKYFdF6ZTrwK9LdmckuhU8sOwbuex7U5IdzAuCau
4RuEADN2IwaApyFCgjP5fh3q3TRmmhkaHZtC4znAyOKgnUKeFBb+dXVTL/e55H3elU7pVQ5
4JPbvim0rWEtykM4DAj6elRSJhdxI2dTx1okJLZVtpB6etOfPkjf1zxjrWD0Zv0IJTllIB8
s5+7ULIudzYOeuewqy0RaMDcBj3qAxSZ5ZAQMn6elFriF8uM9t3vRU3kswDK+ARwKKjkYcx
1LZ3AYzgDr34pzE7crgVFxu5OTwOfpT0PJ7joa+kSsfNXJAGON7c+lOwN3zHjpj0zUYyWJK
mphsUgH5sjrW8VcychE+4o5DdSBxisLW9Le4H2u2YtMv3lA+8K6Hy0U5RTtx0zTQFPy45Bo
lBNWEqjTujibPWp7FRFcoXjX+Fuq10VvrVhOoVp/L9AxxT9Q0SzvwXx5UjdWX/CuZuvCeoJ
lbbEin5shsfoaxvVpdLmn7qpu7HYqyMMQSK4PPBqffHGNssqJ3OTXmraPrsJOLecduFzVdv
D+uTkK1rdMSeMKeKPrE/wCUf1aD2kehXniTRNPQ/aL6PcBkqhya4jVviHeXLNa6NbeQh/5a
sMv9R2FS2/w81WdRJMiW6H+KRufyFdVpfgfSLBIzdKbuUHJJ4Gf61nKeIq+7HRCUaFJ3k7s
8ztdE8Qa7dF0heeRzl5pj/U13WifC7To2SfW5jdOP+WUfyrn3PU13sVrHhRCioq8bVAFaMK
lHC7QWPtSWEhF3nqxVMbK1qWiIrXTdP0+zFnY2sVvG38KJjP19a+cvixaQ3MI1NLaO21iyl
NpqKwnIOM7Wz3BHevpm4kKRySEb2AOFHXp0FfLHj2+v7zW7l9Y0Z9Pu3DFmRdgkUHgkdG4w
Ca4cdH3I2Whpl83KpJyZ5nvTam3BJx25Ndv8P9fbQvEMV/KTst3BcdCY24ce/UH8K5BFAkY
xxLkDjNaejzQJqcbXdvLdEoV8qNtm/Pq3YV4/tHSamuh9A6aqp031PtrS3ikiQwuJYnAddv
TB6H8a86+Pvig2fh6z8LWsjLNe/vLjb/EgPyj864zwz4z8S+G/DN7ZSWbGe3hja1tnbcyKx
PQ59MHmuPnv4NbOq+IPFN80l2I8WwafOwgdBz1z2rrxONhVgpLqeVhcBUoTal0K2l6HDL5d
u37ydxuZOg6Z5PYDvXqVtd6B4Q0RWKhZSuZJgcSyA9gf4RXjdh4n1EIRpFsxlIy8wXc3uST
xWFqF7eXszfa7ppCSd2W79a82cef0PehU5FobXi/xnJrl9stlWG3Q5G0e/WuTfymOV3sx9+
B+Petqw8P3V/GWs42m2kM0rjZFECcZJPX0z0qqmnvLqQ0+xP2iaQ7AQMZboRz71qo2SSMHK
71MswMqhmG4k4z6Cp7WVY5laTiP1xnntXc6l4a0iz8N2rXOom11J8xtHL0BU/MCByP61ybW
UMjxxWL7p2bbhuh7Aj1q5R5dzJTRbhvYZ4mWVjCWIUSIg+U464/i/pVtNX82yt7YW5khg8t
HcgFSVk3Ag9SevFZpsdQREjkKwlW2KG4J4Bz7da29auZYIr7S2KDbeo+y3UKgIiUZUZ6kkZ
xWTNYu5VuW/tCSAK5h8pSzkMT57ElskduuK6nwnq7xatcvsMjsAAHP3B61xojljuCzEblbb
sU7m6eo61r6TAzXEhNy8DqpJOOTnkLV05crTIqRvFpnpU91rF/GbiyQNPYwt5QU7cBiu0p/
ewyjg9a831TzLq91Gy8k3OoySiOScRECWRZMlyOq9SD9K6zw/rRtELu5SGFY1Lt0VQ4IH51
zXhfUTZavJrk12Fk/fsq7tu7cW6fic4NZT+JsqjpGzO3vYNK0z4d3uiz3SvfzwrPJODy7j7
uPQD7oFeR6hezz25gt7t5LWVI2kQA4Vh/Ce55yfxqS/wBVuNb1MwxBmkmk4OT0Pue1blz4V
1Oyf7NZW0l68MXnTRQqSyDHBf09aKdN7mtSaOIhYiOW0n3bSCQvdW9qEmmt5AZyW4+UjuPe
tgxRODHdWzHKFQw4IY87s98dKptZW4O22vcFywMcwxtUDOc+9a27md76o1NM1CycCOckKfT
pXsHgfxfLozC1Wdbq0lxuRzxgf1r5/jglKhokZht3fKc4HqRUtrqN1ZOPKcqCeGOTik0mg1
Pr/R9T0ux1mT7PPFbx6pkrCzfKZQODj37/AJ1wmoS/FfW9QZbW0i0y1ZmjXzJlAIx1BGc/0
ryvS9Z1yeEfZfPkcOIzcnISHcD+PTPTnANWbHxNqH2CSW2tp7geYSbl87FB4wOwPrW0a86a
ST0MXQjJ3e56n/wrj4o30cDyeN7FTEP3S7zlD657msbxR4W+InheF7678a6W9vdbUmd5whA
GDkLjJ6dhmuCi8deI9PWTbG/krwiMvyqfUZrn9a8Q6nrWLjU7ozP/ABO2SdufugdvwrKVWt
KVmaqlTijrNQ1zQpY2N9p1lPcMvFxbweWWJIG8n72duMcjvVCXxjcQaDf2tnodvbHUAwluV
OGdegA7gYA4z71wzS+Y5c/u1x3Oc0x5C0YjQMSeCx5yfb0qI09btmjl0IfPkWEwIcoWDbfc
cA/lXQ2V5cDw80EB+y2W/E0gGWmc+uOgAqtp8enzxolzEAy9dpwa62DUI/DOkAWlmt5Y3qn
7SCciM9MZHqPWtlddTF6Ha/CfU/AekC5XxHIkiXKBHtbiNZYpevzcjKEdipzXo1tp/gG5kl
1XwbpUdk/CSbSSp/3Sc14H4TsbLV/FtvPpekXE1tBIplSQh4lBzjceMD0r6DiiitIFit4Vi
jGAAg4H5VrShGT5n/wB+9e5VlJ80LwVByBjApkhyWQrwR09qseXv25+bvgdqc3lqCCQevSu
i1ma6WsVvs7BAy5Zj2HHFQSuY2y3ysD90DFSy3BZnCMBzwT0qlPIxbcnPGMEdfehsXKi3HM
MfPJhScDdTZArIz8MB3Aqqscsj4VfujvU8KuEkDBVVuCD1NVzXjsZtK5mzsuST8oxnAqMN8
rZIJzkcVYmjRHH93HrVdkVvlGd2PWufW5qrWFyzEALuHrnFS+WCm8kn1qFUKuCwBA5wOc1Y
jY+b+8xsOO3IrSKM5i7MgbUJHqKKslc8g8dsGiruzCxqlh0I3HaMH8KVQdu3ng85pihtwzn
OBn64qYBgcZ4A717cVc8KUrEw9NvHHNSbF3Alc+nahE4znJI6etSYGQQuT6ZrrhFnLOdgxu
xj5eMHPWojGQ33eR3qccMeQMjsKVcE7eufX1q7W3M+bUiAZeT29qkXC43KTnvUhjcscqODT
1hHBIIz2o2Jcrirxg8damDb92Bg9M0sZXGwrwakSMYOR+RqG9SSB42A+dtoFAVhyGB9qllR
mwcYOO1M2tvAz+fGaE9BXsPRiAGA5q7GzYDq3z98jpUMSKfmkyOwzUhYKAcZzWUkKUtCRoj
5Zy3JOa8e+L/AIXvtQtE1yzuB5NnH5U0G3OIyeWXH8q9fjZm3HOM84q1a2VpeF7e7j8xJlK
Mp6EHsa5a8FOm4s1o1XSqKSPhORngu/LyDjncpz+VW4Y5JUha0RnljVpJDuHKj8sHrXp3xa
+Et74WuTqmmE3Gjs5yUT5rUnop9R6GvKdPFxDOZkcDyz/F6+4r5icWtGfYU6imuaJ2FncaR
a6al7bzmW7mRo538zjLDPAPPpWgk3g9fBVlLqmiG51SRGSN4JCjHBI5A6noenesbw1Hbrqs
ukyRBhfIfKl6HdjIA9OeKsaVc/8ACOanIt4jWk65UPKvzxIcnagPQn+8a4KT950/md9S3Kp
XMG6trpysUVhLaRN8yxckuPU1PZWF0bkQDTDNNyAXXnPr+GK9N8PeGtV8aXDPpltc29uxP+
ly5EbD/e6k/nXaQ/DXWtCdXurc6kkTeYXSUMR7AYr06dK+55lTEpaHnun/AA48aeIniW/uk
tIpIjLGhf5Cp4YKF4zwMin6/wDDE+GdLjnv0kWQ5aK4tm+50wPSvXz4n0XRrAoZS6KpmFrs
PmwHoQQP4e2axrW2n8XfD6fRnmf7SkrrbJMx+aAsSgL4xuHHFZ4nFYbDNRnLf8CcPSxOIUp
cuiPBfE2pw6jLZmUPDqUEQjnaUgiQjo2R3xVKyjsZcxaks0UpBcPGNxbHcehq34q8Ma3o+q
zx6nZTKyfeJGRtHRiaxvMgdI7YySMiE7pACCPQe4pOamrp3NXBxVjTtxqNzbXjLdtHEkbTK
sqbmdRgDnselTeILWKJRew7zbiEF3jCsYpiACWA+6CehPemJJFa6a9va3O+dTjKktvRsEr6
DGKLrS9U07wvfNPMn2fUBExYOPnXcHwR9cVlKS2LgmnzEXhz+zJFV726ezlU4RvJZxnucju
a3/M8PuoVNWYtuZcyQsCx9elVLqbT7K0RxomiukMKgpHckuSQMtnOSTz+dUIdb0owzH/hGr
Ng7blIkYbFx90c1Fm9TRu5c1C90r/hFr3T7aW4u7syAAKgESjqSzHkn0A4rmDCL2/aMhbdD
gkLxgYHHtXUXkunv4ct3bw41rMLiNEuxJkPkYZSM/jn1rNmgGnE7BFPHcSjy5JIssFUnuOO
uQRSi+jG0krnZaDp+ijWtMns7GGwsLCLzp7uXJa5ZjtGAevIOOOvtXT29tqGq/arKC8/s2y
nkEl5JIwB5/hz1JOcn+g4qr4Y0m9i01tTu7VpLhkEVlbhfuKAcuB7DpUvw31bTNf8UPpl9a
zC62OYHYhkODkhlxkdc555ruhFQZyVJ3Tsad54Z8HixeztbJNQlIw9ySwCe5PBP0Ax71xtx
8LE1JZJ9GS+KHK+fLtWJ/oTyfwzXuj6RaXFxJI8SPbRHa0eMBpAB8p/2Rx9SatSiRtrMccc
DsB6CvUpYf6xq1ZHk1MX9X0Tuz5c1T4a+LNDtJZnsjNAVw8tu24qPcDmuWWOS1bY9uZojzg
D5xxx9a+xdhLE4HOa8+8T/DTRtVMt3p7f2dfsc7ox8jnvle34U6+W8sb0mXQzPmdqqPBx4h
vTojaVFeZtPNaQKy4K5Xb2+prV07V1k0+GyEoiiVgBGR0IHWsfxDo+q6Lqn2LV7M28gUhWC
481exB71gCWWFtyMVb3rxpQs/eWx7cKl1dM7a+u7WeIqZmZ3Owqc8e9c7qd5bzBLa1hAEYw
Wxj/ACazBPKzH523d8H/AArqfDHgTXfFU6mKL7HYA/vLqYED/gP941ppLSKJv3ObhtLi8lP
kI0hUfMegQepPQCu18JeC7HXLqJG8QWsM6H5odpDH0254b/IxXuWl+EPD2maO+mWulwiCVQ
Jiy5MpA6kmuK1n4T2800s/h6/FvPHhzBIcAA9CD26da0lTVJKUzNT5nyo0/wDhUXhb7MqGO
7abdkzJJsYnvx0FU9R+G8lpazW/hm7IiuEIltrxtyk9mB6g+1ULXxd4z8IlbLxJp7XduuAJ
DkNj2ccHj1rvtG8ZeHNYRBBdiKcj/VTja3+fpXQ4UpLQjmmnqc54C8D3fhSGWW81MzPcAZg
QYjU+vufeuwuZroAi3iQkH70hwPyHNXpFEj7gcA5OVxiq0sPJO3ng7hRy8q0NlJPQzDPrCM
Sv2Nsc7MEZ/GoYdVV7hLa8ga2lk5Qk5R/YH+lX8bDwCT1zWJ4njWLw85dgkxkHlEHBzn/Ch
Xk9S3aKujWaJipZFPHGGHWniEsgZhlv5/hRa5ktYi+R8gyT16VOzbBuA5GMUOCQozuiFUPl
sUI3HtioLjeBluCMcYxVw5wC3f1qGZSFwRuUdDnrQ0+UpO5TbY6FihLAdqhSMySbcdTjlal
DAswIwPQVKmCdwwCP8is0D2KpjZZNrKWzxzxihU53dRnNWW5y2d31FMI27T1I/KtLW2Mea4
qyFVCgEYGOgooZwWy2c+xorNsOU2ducAgngcfhUyrnAzk9eRUSKxIJ5JAwPwqfBGQMZxxX1
fJyM+Uc77j0OHGVwKskgjC4HqahRc4BY8daeobcARitehgw++o2Z/KnFMc55oRyH2kkYqtP
cTzzGC1A3L96Q9BS5bici8C4G5jtHYngVGb+1TKyXSDPYvVM6E9x817fSOpHROBTj4a0tgE
Ky89w9Z7FaFxdU00hR9qQN3q7FeWLJlLyLB4GWxzWEfDVgBhZZ1yTj5s1BL4SjYZjvJFJ6b
1BqXqLlXc6klW5RlZf9k5zSRqwJBAB7Z4Iri5fDOpwqTa3YJA+UhiuT9K4rx34t8T+FrFtN
nuZbe4u4C0JYhmUZ2se/UZrjxGIjQhd9dDpoYZ1qijE7SL4m6DHfaq19qCR2MEggtwo3PMV
+8VA5IzW1o/jDSNdA+z21zCnBDypx/8AWr5J0s+bdIztls5JPOea+hPAc8K26IOSnBweo7V
8LmOdYnBQdSnrqfY4PJsPiZctRdD1uytXubgRRHO49q6G301bW4WSaQAryoB61z1jfpaost
qcSqPmGOxq/FfNdzEvlXA654r6PA42WY4aGIhon+Z8pjMIsDXlRl02Ne/t7e+jlhuIUuLaZ
NpVhkOK8P8AGPwJsZoZtR8JSSw3+4ubZ3+ST2B7fSvadPn8uRldt0bfpWtGqSqGZcK1KpFL
RhSqyi7xZ8PeIvA3jDwlZWV/rVn9j2zYhuI3B29+g6HPIr0b4dWvhjxL4lhl1PT/ALbdyQe
bbtcMXG8H5w2eC2TuBPrXtXxU8Mya58MtUso7dLi4XbLEG9QetfLeha1qVtoUmj6MbfTWgk
Du4jZp5mU8kegx9BXi1l7GtGpFX/y6n0VGUsTQlTk7Nn2nYQwRWyCKIRRooCxhQAAKo61rG
n6Xp8lxdSrE8uUgj6mV8EgAd6wf+E20az8C2mvNe+fDJbhkJ4aZ8AHj614NeeMdW8V+OLSW
VmZIw4jjU/Knyn/61ejVlywcr2PJw9OUqig+h5nbeL9V0/xpPqSOlxPLcP5rTjIlByCre3P
T2FezeG/HMFvop86JLmZFLBIVIQH69hXimpaFqlxeTXdnah2KfaZvl2hDnnIPcegrR0XQPH
MsDajDaTfZBy0ysqxrnucV8nmGDoYyC52j7bB1Z0G4Jbn0b8Rr+Kf4aahc/Yglw9mYXBJYB
CyfMpI+YYJxXyUGVZd6IFMfJB74r2r4h+IfEWieCNN0W7juNl3b+X5swWWKVByPLPUDGK8R
E0hBKgEeuM4+ldeV0XSpct9Oh5+Ks5nSeHp1l8Q6ZP8AZI9s90sLDb8u3+IEe9L4nvrn7fN
p0l0fscFyVhjIBSJTwMLjGMAc1H4eYLf6axbBN6zkk/7IqHxAqjWHm2bgHR9p5HIH9a9J2b
V0cCdpWGyWtoYlik1e2I5BZIMkckccenNXbHQNPuXVDr1htcDaX3KB7Hjg1Vurm0YvAbaGC
SUh32qQU9uelbWnaRpc0KEhGLcHnt9e1EbyWoTqcqKN/wCHmttNsL2xns78xXAWWONizkt8
w+TjjqM0yzjubvX4UmRFIuWZbfOFHzg7QO2CcYroNR0Z9Jt4dW068jeBplfJUsykHGOecZG
PxHrWNZxSwatDqH31a5ZT2k3Z3HI7HihKz1BTvE+n9C0kZbVGxLlBBEijO0fxH+Q/CvPNJ8
Mr4R8b+J9Z24kY+VZDbgDzCGY/gBXtPgq5tbjwzbQAMJ4YkdlYfNhxkHjrxXNePraQpPeHa
sdsrOM9yF+X9a7VVjKFjzveVZvoylodzaXug+fDceZ5cjJJ/tyZO4/nVzLBCSMjpXkXwi1v
dPe6Pc3H7ydvPjjb+9/FXsUBWKRZGUNtOSp7ivoMLNeyVuh4eLi41ncqKQCc9PWsvVxOsKX
NqnmPA+8x/wB9ehH5V3EGlJqDPeSQtHbkZVD/ABfTFZ17FbxkxJaBAP4ySa6I4hSfKhRg7X
OOEWk62I53tobpomyolj3NGfx6VZPh7Q5IwkmiWxcfMMRJ/hTb3RbS6neaB5bOVxgvC20t9
azH0/xJasfs+pxXKf8ATZcH86c0nvE6ISfSRoS+GtItJV8vTbFGYbtywpkfiBRcTWthayTX
LCO3hXJOOABWTLe+ILVlFzpiSqOGeM8H6YzXK+Otfe58JtEY3gDziI7sc8En344rycS1Si5
2PYwy52o3CT4t2NvetELAeSTgSOScDscCtvwx4i8J6lry6lL4maC5kBhMMhHltGTnbggYwe
RXzvcP9olYwrgdgPSs4CfIk3ck4GTzmvla9KrXX8Rpn0FKpGk/hufaF/oqyfKnlXllJyr8O
D7exrgdY+HOjXLl7SOSyk65i5AP09a6v4NXS2/gCOC9uLe63sZHJccMxwRz0xxW0zebLIEy
iMcqo75rbLcwrYqTo1Y35dLmGKw1Oj7ye+p5NbaB4x0R9un6gl3COQhf+hq+niLxRbnbe6E
8mO6jH8q7mSzniODHtUHGfeqr7WBPf6dK+haaRwRtbQ49/FGq3DBINCmMvYPkipINL1bVL2
O+1srHEhDJbA/lx2rqNpJ3D7o6kGlbaFxxnvk/lUXNemoh4bOcjH/1hUDgeYH5J9ulTYJJC
4H4VGWIOATu6ZNJ7BewwknOcADpSuN4GDnA6UpQvnJyOhzTQWyVxznmlq0NMpiNo5G3kknB
we1SEbY9ucNn7o5yamkCkkscdTnNRnYXUEcjpUWaHe5C6kNk1GMZz16cYqaQoUC7gC3GO2e
ahYELgNjaMDFN3FbuOAGBnbn6UVGwwcYU/UUVlYDoPmZxjk4H8qepyec/QVAM+YCW7D8OKm
XZxmvuGl1Pi+hZQEHJ7cjFSg7yWAwRUIzxk8elSq+ACOcmsnZBYcHL8gDPao7Bf9H2oMMWI
c981Ix2spB6j0phRZX3YaN/7wODSTvcmSZoq3ygbeB2pCpjcAcZ56VUT7QnS5Y59QDUz3Mi
qd6B8dNnX8qzaFcsA4XpyTUigZxtwfeq4kAxySDyPbNO3b1C9OQalxKbH+YNxIGMH5q8p+O
WkC70Kw1oQO62+YXZFzsJPUkdq9XXuu3cT1pt1Yi90u5s3jWWKVNrRt0YZ7152PoqpSflqd
OCrulWXnofIen28puoMpHGwI8t5PlJGe4716h4d1f7BfXrSxiJIpsYXGFDDIAHpnil8daBa
+G9Z/tGeJlsY14dUyN3YZrmr7U7XWra1XTi1rfRkiR5ZFVJUJ4z75r87xVNYiLhY/RMPU9k
+Y9j8O+L7GS/uDdFo7RkWIyAZCty3PtgV3do0MpjksnEscmMOhyDXkHgvQ7HX/CtzZ20zxX
9tMRMZMbSxAxjb296uLH4v8G3AdNyRjBEiHcj+2OlfT5VD6phVTitGfK5y44vFOV7Ndz6JW
2ijiTIGcdhUBmePMaLuA6Yryew+MM0a+VrGjBv+mts+D+Kn/GtIfF3QmRmgsbpyvQOQo/Ou
lSi9zzJUKiS5UesW9ws9uu/72O9fHPxUjt9M+L9zcwRx/ZA6qwHKyEYJzjp1xXca58T9b1Z
pLSzCWUTDASDJdx7t6Y9K841rwxr1xo15rt5bu9muA0zKdqn+E/Q9DXHiKUZQ0PVwUpwkuf
Q2PseseK2tbHSYpFieQtHArZAzyRjsAc+nBr3TwV8MrLwzbC4vYVu9TeFlyx+WMkY49/evn
z4e+JjpHifR9XlvlnjtJQt5lQh8phsGCx+bHpj3r7MDxSPGyjcrrkE9xjNc2F1pOD1sbYy8
ZJxPnO70O+0yDVNBvJhLqbTTJBIwwLgKAwHPTKnj3BrjfDN/etpc/h5kuG86Ta0UZKspz+J
4+ldH8ddbttK1SDw7o9xBDLaM13K6EmSN265Oe4PT2ryHwv4h1aTxPG82pzfNKGwgzJM2fu
g9ea8ivhbxlY9zC4mStc7T4iXVxqOp6Z4XYS7NHhIdZZDIRK55yxAPTbgds15jcWX2dCAf4
iNoOcYPOfxr6D1nw1oN/rKaxaas1xdSsouoEUSGKXA3At9ear618CUHhubU9G1Vru7jQyG2
kUDd3IUjv8AWijjcPTUYXJq0asm6ltDxfT4hBqFhs3HhnOTz0B/pVqaMXWp3m0/dZUGeMZH
H6irdvYTPrFkD8qlGVAOM4GB/I0+7spLS9v4WbynN6ByuSoXuD+IrvlNXR5zWpy1xIzzfaJ
EY7RgknrjvWjpt2sf71vNHlYKFY9w5Per2qaCtu4W0ulvLYqHMi5wN3UH3B4qKLQtRXTJo/
tMiLJgFFJ2tjkU/axsO6ehattWumsjbx/LHuJEhHQjnNWdO869e8AAVyY2VU7EEfzBrMisj
Fa+TLI0fmtsVQOWIHIA9a7XStJt9DNp/bl9Hp13fHzzFJnMMQA2hv7pY+tROqkvUycbaI73
wH40j0vxFFaXDOJHskVigLEspYAH9P1r02WGLxNZXMbIzxzgowA+7kcZ/OvnzwzBZXmrXmq
Xdw08kH+jRRICMkjCn6cV758OJpotEuJ73cjvIExjgnH/ANeop1H7ZJFVIL2Lk90fLd7Y6r
4H8asjIYbmxn3A7eGHb8CK+hPD2sW3iHR4dTtG/wBaMSRj/lm3cVY+KvgZPFFqNSs9n9p26
bdhGDNH/c+vcV4r4O8UXfgXXnEsLTWMj7LiCQcqw43exFfQ4es6Wh5deksRC63R9EaZq8un
yiG53NbN2/u+4rZkTSNR27ZkZ5MhcHr/APXrNiutE1zT7W+sp4pFkUFChBVv8Ky7lJLC682
LGEb7oPQ16ShGq+aOjPKUpU9JbGnqPhoQpJJbyncBkRsOvrXO/ZpMEg428EGtuz192eRb+X
KsMhsdKSYwvMWt2VhjPA5NbxlVh7s9S7U5O6MAW7CMyMAuemRXmHxgtJG8NWs+BsjnO7aPU
f8A1q9gnt57tRyrEZ+Uccf41ynjHTtJm0CWz1+8a3tWZZCi8u23oP8A9XSuTHx56D01O7BS
5aqPluxglkikWJsSPjI25yPQH16VF/Z90svk+UWlPQDGfpj1r0mC90SO1n+yyxQCJtwg6OU
9gevrmoLTRft3iW12kJEZVJfHG0nr+VfIqs027bI+sVNT0R0HwpbVYpJ7a6gZLCMbWIOA0g
OdjKefryMelepwyNBxGMdKJppp7jYZYmt4iVhITa7LgdfXpSqnIJ3Aep7V9VleEhToOpONn
LU+ZzDEynW5IPRGs90JvlSTggbsjGTWHdhBcMF2jHTB6VduU8mGMo5ctxnp09qy3cs4Ln5s
cjFXXlfSKN8PFrWTEydpYDBx2FRnbuGT7DJpQ6s5y21gT356UwjncS2eyjmuXXqdg4MTx/E
OD7img4LHcR26UrAA45x9KAQHO4fKO9DYrCgrtyoX3J4qBMnkjv1BqUdG+XcDzzTH2h84wT
71mUMf5JDjlT1FRjnJJCnHGKCQX3bcn3Jp+3/Z/HHSkO6RC3yEFQCM5xSBQQzkfMBnFSHgh
MA8UuOSNrDI9O1DGpXItpPJmCn0oqfBwNyqTjriisXDzGXuDtUjqBk/hUqDB2kc9uaiVssO
fmwPw4qYAJgkgn1zX23PofGNdEWohj2A4GacjcZC7ie3pUaneQVH1FSdBjbz3rjqVH0ZvCn
3Qj/fOQeO3pSAkMSQTjmlLZOMYpCGJyB+VTTdTqVUUFsydGQqD949aNz793TtUewowP8AWn
5wTjrnpXTDQ5J+Q5Fbdk/L2wTU27A2gndmohluGHNTIBnr26+lNmRKjkkA59zXIaz4te08a
22gQZ8qKMST4P3nboPwH866p5oLa3luruQJbQI0sr9lUV85ya5NdeJb/WSxzPMzBhxhc/KP
yxXgZrW9z2Ud2exleHbm6j2R9Q2ws73TjbahBHcwSLh45UDLj6GvF9Y8E6BaeNNQtbDdGNw
MaRsCI9wyRg9uvFavhTx8hguhqMwWK3i37mPp2P1rgY/Fnm6zquroWUzEmMeh6DNfA0aFSn
UavofaupGUdVZnTWWp674dup10lrA+Uym4Q2yo0q/7RX6DmvbNL1SDWtLtr2IboJ4wSjDoT
1FfOA1k/wDCSCckNvtoxLnoy4xyO/avTPhFqk922r6a0m4WzK8a9+SQce2a+hwVWdOapr4W
eHmeHjUpuq/iR3974T8OamuJ9LRWxt3wnY36Vkn4SeHmCkX16F/ulwRXfWVu0jp5i8D19a0
TaxrNhdox2NetPk5rHzVOdXlvc5TQ/hz4b03Fx9iN1IowDOdwH0HSpvEdnDdadb6A6CKK9l
ETqij5Ux2rs0XZDtyMVzPiO6jtdS0kyOqlp8Anvx2rlbumkd0U+ZNs+N/HOi3Xgnxfe+HQi
eTv82K42fNKjcqe+MdMDuK9b8b/ABx17TPDml6NpNvHaa89mjX87gMbdyBwo6bscnPTIr0P
4h/Dm28SeKfCeu+SJGsLxY7lQM74fvAn2DAfma+afGUM934m1S+kiZyZi0rY4UlsfzrzJz9
lLkXU9+jBYiClLocfez3/AIl8UXMl1d/a765be01wwHmNt5BJ6dK7+x8F6tpGh/2o2paTBB
bgNKlmc3BLDcEY4z1xnBrjraygldRABNcmQPhenB6fp+tdU19cGCTTzCLTzcBlMhYlR0XoO
PrzXBiFUk1GG3U9WnCMF75698L9Ja6Fx9uJkS9HmvIx58085+pr0iBv7J1FLR5Su4/KCeWH
tXnXgSwiEBlSApcso/eoSO1VfHHim+sfFug2OoKLaRJSWm5+dR0I+vSvncVhZzqXitD11OK
Vr6Mq6r4QLfGyKC0gH2KdlnUKMBNx3MP5/nXmWoxwtrt098JIbee6uWZtu8qpJwQO/IFfUy
G3GpafqiqrSSQmNCBySOf5E14bqPh8XOq3VnJG2Jr2ZVJHQE5B/WvTwuK933+mh87iIck3F
GRCsC6RZpp9w00EeVWR49hcFNxyO3Iq4Z9Pk0mUr5a3meE5JA78jnHtj8am8E2Er216s0Sk
aerwbZful2bb+g5/Gte+DQWrpAujxShjubysyYA9gamrUSkkcfLrc8n8+/XxGmpQTwvPaRm
RAsZ2Q4zxtPfvXVoiXOv2Ka84v0lWNruabklnHcjk4yPpxTbbTLi71Cad53muZUMEZZAiuC
pPTvwOp9aujRrmXUbnyQz21tCG+VSwyEB5PQcjp7V6Eq0dmirWehrw2llY68IvDBMqhRMll
dnBkT+Ly5Oqnggqf1r1d9ajtdI8MTW7CFLvUIUkjbg4+YlSPXivJJLS0l1m0upJYHUz7Iol
uSHZmIbBAXgZb1pfiR4kgTVtI+yqYJjO08iq+VDqCoI44GSaVJ/vYg05RsfQd6wmyV4APFe
beLvAun+ILWS8gxBqQOBxhZR6N/jXd6PcjUvD1pdR3aXAaFPMZDkq+0ZBHY5os5NOvbaaO+
WWwuoZmQkr8pAGcj1BHeuv62qerPMjh6spvkPmqK48S+B9SaOFZLbJ5RhlH9Mdj9RXc6P8Q
rTUQseqRfYpz/F1Q/4V7dd+CNC1azMFwPtHy5+cDn0PtXjHib4SmxvZE0q6+znqIpjuXHsa
9/AY5VXamZ4jDRUb1tPM6EX9sbaOYPHLEbiFCQ2RhnCH/wBCrZSEWGqzRyybVt2xktzg/wA
68WutN1Pw9oOoPfxvGiGEqwbKFvNXpj6V0fxC8SapbeJ2XT5sQmCNgUj3AkjJ5rvWIftpRl
s19zOf6qlSTg7u563bvCshuIgGhGTyfzNfN/xQ+Kn9panPY6BbI6WkmJLqRQ4PY7PT0z3q2
/iPxPqNvLbPezhHhKtsXAAx6ivHdOikaDVIeMJHnnno1cWLakuVXO7CUnB88t0d34b1fwhd
aDN/wlnhyK8vLosY57YmF4ewII69+Mdq9H8A6XoV5pzxaW88stqp2x3jBm29cZAGfavn3Tp
XkslAPMWVA9M8/wBTXqfwo1d7LxLCrsFQkd/yr5OtTlRl7WL2dz6ilarH2fc9fiYB0Zowyg
5Iq7LK88bMqC3jHBRD2/rTNZEdv4guoYU2p8soX/ZcZGPbqPwNVlcSMAy4AGRmv0GliI16E
a0OqPh5UXCq6cug+VlILPI3oAe/pVF5EY7sZY1LKYkimZpokWFDISzhdwBA4/Os7WdX0/Qb
eKfW5jaW7Ps8woXAbnPT3GK86rWjLRu1j16VHlSaJmUluF56mlMQER+baxPWquoa1o2naXF
qy39vqFnIwjQ2kgYu3dfYj3rQ0rVNN1WBYMJeyMox5GIZ1+in5X/A5rya+Y0qMkpap9T0qO
FnVTcehAyHI2+lRMT1YEc96l8+xlkf+zr6O6WNirr0eM/7Snp0P5UIE3fMRz7V3wmqkeaOx
zTi4O0txuW7EHJ4HambeeM+hHWpn3A8qMdOCM03Yc5PStOUw5iIAZKv1qre3H2WNNkYdm5w
TxV/YQTtOARnOKsJpq3kUch2h0kC7j/DxkGuau3CDkjanaTscn/bFzDdA3FsvlMcfLkYFbR
YPHvB4I6j0NOvtKuheSxxWrXUUIIYxgfLRawgwKGjMYB+UHk47VhRqc7szWcVHYM+gGPfNF
Skc8pn8aKt3Iv5FpAFkz14HJ78VaSMMRjg9gR1qErGWAOSR1HpxVqEttxzwOK9t1ptnheyg
tyYIxBA4x2xTG5fqRk/XNKJD6kZpQ2QQcAZ6dK3pxk3dmFSaSsgMZIbPeljDBOm0jp709VU
HKnLenahjgg559K7ktDi5rsjwxIyM49KCjNkk4qTIYZ+7jnnvWbqesWGlWvn3s6xKeFH8TH
2Heq51BNy0SJ5HN2jqy+koDEEfL3NSq5Una3HuK88PxR8ORSOky3aBSMSeVkHJqTxF8TrDR
raEaOi3uoXCCSMuuFiU9GIPU+grkqY+jGLkpJ2OiOCrOSi42ub3xM1i30T4fy2AfF9qeE2n
qkfuPevnH7Qlssk80rsuNoG7v2q9qurav4h1Wae9nknlRCzOxzsUcnP8q5bUDkKEkIXHANf
JVZuvNzfU+pw9JUIcqLV7q5+xpZQbtv/AC1bP3zmrGnXXnMIxwud341y5J6lvatfSd+8snP
B/wD11HKkrG0ZO9zpHuzLqEsiMARFt/Kvd/2ddMa5bX9bm3EM0cCcn5iMsePyr5z09jNPOw
xkKea+sfgXCLL4XW0ina9xPLIx7n5sD+VbYam+ZtHJj6tqXqeuLtQhVAyelRJJGJliZyHfO
0djj+tZWo393aQRXkAUuHwxZwFweORUN1qD6ro1tdaaiieKVZMg4IIyMgdwea48bmCw0nGW
/Q5MHl7xMVPp1OjQqR8znI7DvXD/ABNSSDw/Dq0IDPYy+Zz1A9q09T8b+GNE1a1sNX1WKwu
bhd4EvygfU9AMisvxV4h03V/Bt8dKurW/if5N8TCRRz3x6d69ClUjVgpw2ZyunUo1OWa2L1
p490t/h3P4mmkEaW9p5rg884wPzNfK/hjULjxb4v1DSLxf3GopJdPKFz5ZjDNn6dqTxl4ku
V8L2nh9Z2Y3spurh88OiErGuB2zuP5Vk+GtVOg6d4gu4yEuJdPa3hf+7vYbiPwrkqJOdz2a
KlCmybwVaxSeMPJiG6FXIU+2a0fiHbLpfiyKcOFDKPlzXn+geJbrQLj7XCymUDgNzUeu+JN
Q1++W5vXMshyAAOnsPb2rmdN+1v0sej7WPsrdT6W+G3iKyi0+J5ZAyD7x75qp+0BdWWoaNo
93bMjXUMxCEddpBz/KvnzQ9Y1+0uxBpkU0krHaIlU5zXYa/beIrHS9L1nxRIDIZwI9PZv4c
clz6kce1Y+x5ZXN5VuaF2j3n4XeIF8V+B0tnkzfWXKDPO4D+oJFSwQ20WsRagk0cyRo7GDc
CxcDoPU1414I1WfwR8QYjaO0+mX0YuIyh6oRk/UjkH6VZ+K3h+60XxFaeN/DU1x/ZGrSC5E
kROIJurA46A8n8xXjTwyVbk5rKRNeDqRVRHbeE7JmufERvZDHJJfAAOvX5QW4P+eK808V+P
VvNcuIbCbydLjYpEkKbDIRwXb1Jrib3XNWvJ7q9m1GZ3uJjvUuTnvn2pl9ptultp0tpvU3M
CyMrtu+fJDY9uhxXq0cDGlNzm7nmtXPfPh/4p/tyxj8O6yVlkjGbW4C/vI/Qf7vatmz0bU7
/wDtG4McwgbYtqrfKoGwg7RwOScV4jYXM2j39pqWGRYYySAOWAHB498Ven1jU7TUYNNbW5f
sVwUlim80gQs6KTweuOeldFTC87TQpO2p6Jqvh6/0WX7XrCx2dhFKlws7kMxKhQAMck8dK8
s8Qa1F4p8ezXdqjC1efZGoXszYH0zmsm/utV1rUCsWo3OozuzBVJOGB64HuBVvwzb6ZaX1r
eXurG2MUqsbeOItNI4bhVHY+5rSNCzbW4JdWfUXh+xu7XUL/Q43+yaraASW7gDy5I2xhWHQ
gcc9eaztV13VJ/EIjlRhCiPGY1OQSFOcflXL6b8a7251z7LfwwQXTv5IbylLHLAKGbOeAc1
2OtWWqat4wtrfww8TeRGJ3uX4QeoY/jjFeRiVJRTudeGj+8bZrab4jMc1ufskjMlucu1zxt
xncee3pXQayY7/AEK2vZJ0SXykbDfefIrzA+GPEes6hqEmnWdktxGxt5/JnyqEDJZQem7OM
CpPGvxN/wCEXsNO0290GebUFhKTRQyABSnygk46E5oyyUo4lSjK1h5hSjKg1a5w/wAWNZAO
k+G0OWlmF3Pg8hRkKPzzXolnaM2lW91cRKzCMZDjnOK+ak1S68UfECK+v42dru6RWRFJ2Ju
6AewFfYlitj/Zg+TdCvBJGM19zhqqc51dz5ivT9nThTOLutOD2UyIgTKMDxjtXzJp8TR6zN
ZSR7DcLNFk8ZOeK+0ZLWK5iRAgAA4GOor5w+KnhkeHdYju7YBY4XN0g7MpI3D9a0xM1NqS6
F4T3U49zxJvtGmX8sRG1kYhlrrtB1AWWpWmoW+4RZDcnnryKxfEskcl+xKgMwDqw/iU8g1F
oEqSpcWTnacGWIHoSOo/KvncRTWp9Dh6klZdT7It7m01rQ9P1hwJFt4jDOo4LxN0wfVWwfz
rL137Po9jcanFN9rsY0Mm5Th0wMlSOxrkPg34kjuEl0G+ceWylBuPVTwcVw3iuXxNomo+IP
CdxLcpbPMqI7dJoxkr9cgivPy3FTw8pUG9FsdGOw1KqlVitWc7r/im88UXCxXt4ttJbsWgj
EYj3Dsu4cn8apDxJrU8sSX19eanYs7NNb3C7lLHrg49sn9K67w/8KzqdsLrXriSCI/cQffP
Gc56D6Vh+JPA/iXw3BdRadDcappm8SLKvMka4OQVHP446V6jhJ++cl1szAaHSZbqY2ss9pB
t3rGkgchsDgr25zj2x6Uy11/VLBRHMzhP4cH9R6fWsu1+zTWQgSaa1mBzJvG5JD7kfd/GrI
+1WoCXkKzoVxhz1X/ZYc8e35VjUpwlurl05yjqme0fDfTLtfD83iG+dpH1R/lctn5E4UZ/H
/Oa7xIi7DLZGcgDnFeMeEfiFqOkyC0Qw3unAYTT7hdrxHAGI2yB2Ge/HSvR08f6CdR0uK10
y5nn1BijWu/YYCDyxPU4HOK76OMhBKk1Y5qlCc26m6OlYhWCjBHFRMCO/b1qUYZg0nU5x6U
KIy21iNuelezGK5bs82Td7EZiOMkH6DmtPTUUzpa7SwmYZHPBwearo2DlQhBGMngAVkab4q
tbTUDNcq7CCY7FhG4sB6+nNcFe0ly2OyFoanTa7pctlODahgWjIk2tgD0J9eKxJd6uS0YU7
RwDnGOKuab8RrDUdHMt9aymdy4Jhi3LgMcc+uOtYUOvWer6zcJZnKKgIZhtOT1BH4V59GLj
OzN5vmjdFwxbjuPeilIYnOAPqcUV238jO5oKm6T5geAO/tVlYmJGDgD3pgBXnvgdT7VMjEE
c8V78aNnqj5qde63FERLnI5PepGhUJk/e7U8nn0A6c0CQEYeu1I4ZzbAR47ZGO9IyKpyOfS
gyc8DCjimg5BLDCjjFUkY8zI3QFSx7c59BXgPjXxI+qaxJFAPO3N5cQB6IOMAjpn1r2TxNr
9lo1obW6cCS6RlVd2ML3JPavnMeVYzPcBftKgbpEHAK+gI6E8n6V4Ga1btU09D6LKqejqSW
vQ3YZdLtomvJ/OlitkXdbMMJM/ZFPde5Pesuyjvtc1lmCNLdXcnBjHQnsPQY49hWHHPNc3Q
byyUIxFGoP71d3HJOF2j1rs9O1u3jR9P02BreeRhH5oBd5fUDHT8OtfNSk4/Aj6SMed2kzv
JLXw14G8PSadFbR3up3cW26ZjuHI5UH0+leN6zoVxZRJfeTILKYssRdcEN1wfXjvX0Z4X8A
6dNbQahqc322ZlDBOcJ9c9/brWx8Q/CUWrfDK+tbK3UXFsouIEROSV7D3IyK9FUak480lZI
8mWJpUp8kXd3PjAqBJg85PWum0m3CaZfXRODDEdufesOSI+ayqApByQ3G0ius0Czt3jeDUM
PHIMrHuK7iB93Pf8ACuKtUVON2elTg5uyMnSJESaRSeWQjAPNfYnwjWN/hpphJVVQuuQc5+
c14RplvooZ7dNJiIaHcCADhvQHHGMEdzzzXrXwe1G2jOraHHC0KIy3aRmQMBv+8F9BkHpxU
4DHRq1ZQUbMxzTBShQUr7HscsMJgZCu4FSuD0IryvxFcadoWtRafaahq9hO0XySiRZI8Z4U
K2C3J6A16S8wbB9OBiql5Z2N/D9k1Gzhu4myDHMgZfyNeliMJCvG04q589hcc6E+ZN2fY+S
vGfiW+1/xcZ9R8udrMrCW2FFmjXJztIyMk1i+U2mJHqNrfSRmN3Z7i0b7in7o29ODxz1r3b
xL8GBfTzS6Vq6GB3LrZ30XmRpn+BXB3KvoK8f8ZfDrWvCnkXN1PA8DEb4orneVOc4IIBKjG
e9ecqNSiuVbH0McVQr63uzmtQF3favbPcOZJTBGgUrtEYC9P1NXZY4LPyjqlwILQp/q1TM0
4PB2jtj1NVDdSi0m1G3tWJDCMys4O0nOP5VZtLy1udHuPOjcXkmZmcqCzAdFBPbr0rCMJzd
2dUpwhGy1OM1eOKPVWa1jeG0lG+BJWywU+vqetRAoUhIBDDkkVs6vYLM8CyyFJvs6yRKVIU
qST39ck8VBZaRbSxqZ7qSEn5FfYWG4ewrVTSQoU5Seh3Hg/U7TTpEleMqxHMnUjPvVfxz4m
Gvaxb2sAzDbqznvk9CaowaXbLGkUGoOEIbLYGBgjv75qhYWN1Be6k9nbTXVpDE4knWPOxSp
+83QDOK5Yyi22dtWUuRRsWoNSmnsLOwjkP2rTtxtyOCyPyyfnk/jXunwo1uy8SeA9R8Eald
LDcBXMMj4OzqQefQ184Kj/aS8NwImTad57H1B7V0ehSSTeK7MvE8y79tzDHKI1uMc4HuR27
ms8Vh1Uh+JlRq6crNS78Hvq0WoNo8EcWqafJMl5p8cm4Ns6yRf3lPXAziuYjBnOnxxI8zqh
BCjOPm9q9XtzpeuatdX1iG8Naha7xZ2gj8uD5VOQJM5MgBy3qOxxXO+Jlu/+Ed0/V77Tvse
sqdi3lltEV3CMgOQvCt2yOvWscNiXfkeoV6KesTO09ZbnU2tbgqxmTyFDcAbug/PFYk0tuv
ieOO8tmeNCimMNs8tgvI/Ag/lVqwaa51VblHZRGowxz9715qlH9iuJpJbqOSSZriVjKrYYj
a38jg/nXrW1aOHsz1D4meGDbRL4t0K3VbSdVbdajbgEDjPbHUH3rzfQdWgXVJUvbETqYHVF
cHdG5ACkN1HPevUfg14+spbFvCviBopoRGI1jnxiZOm3nowJ4rS8YfAgahdSan4GvkkZjva
wuJNkg74U9CK4o4mEZOnUdmdM6N1zw1R5BC5tp2tvOEskkyA+YhG4huGGeenfvmvs2z0628
Q+EhPa2CQ3bRKoI+VQcfewOp5718x6JZWbXreH/EMtvZahcQ4EzgAQusoKIxBOMhTyM9RX1
DoOu+HPD3hdml1yyuRCM7YJlZj6ADOc8GtZzoVMPNS3T0OZqrDER5FoUdE8KatazeTqEgWz
PBgt2EZbb0ZiOTXinxrbTV8STq0VxstLHEDxykhSXw28YOQd36V674V8UatrnjDW5JraNJY
1hCWzP8A6qE5IGf7xBye1c98UvCWnXUEyxysdXnt5rmAqQFPl4KqfUnngV42BxFGCqObs0d
VeNac4JLR7nlvgK0Fr4p0K5d4h9lcwedD8xk4J/eAcY2uAGPTPXIr6O1J4VmjtIodkoiV2C
DgZ6DFeafD7wHa+FrK58XeJYF0uB7cZtnOGZV67h/COM471seC/GsPijxTrMl0ptpI5R9nj
dCD5RGAx+vYe9fSYLEJ1FCDuup5mLo3pubXodfa2shXY5IPLBq89+M9hbt4ImuCpeaEE7jy
ACOa9EvXuoll+yXG6Ifw4yVrz7xrfWl94d+yak0bpI/+rkwDIo6gfmK9LGYmNGk6s1ocmEo
upNU1ufKmsILnw7pl7jLJH5RPc4JArBsZXtb2K4XIZW3A9ADXsmq2Wg6nY21kqpHbwmQjy+
HZF6rxj1BryC7gtorxmt5WaBpH2bsE7AeCcHrXhUsXDEbKx7k6EqLWtzt9Pv5dOvYdW00mM
ZztU/d9VNenw/F1m2C/0mO5XaNwkjD8j0J9q4z4R+FY/FGqTyX/AO9sreDeIAxHmMW2jP5E
16dc/DrQRIc2ksLrztSUgfWpjl8cXe3Q1ljXQ0Z5hqvxQupfFl1fwxXENuE4toSBGg6Ekel
TW3xUuE2o9tqMplVpEO6Pdj5sdunT3Fdh/wAKg0AX7X011czKzF3icjnjhc1h6/4T8H+FvD
5v7yJ5ZEm2xI7YErHOEPsO5612rCzjFxvocvt4t3G+HNI8F+OpEvdTiutP1e4xJLLYyjDHp
koRgDitrxZ8MPB3hvw7Jc6Zrd1HePMqRQXjI0crtwAR2BPfjFePRXhWeW9sZ1tum6NRhO+N
uP8AJruvDejQ69qiL4quZg0URZLa5LKzjOVwCcgDuPeuN4Ov7RNT902WIoqn8Op5/DZW95f
y2RlTS79GKmO4b90SOoL9jkcBuOnNNutQuv8AQoorkSSWuUjePliT/CGHJH19SK9I1fwpH4
2urh9Igt7G2s18mO7K5a4cdsjqO2awLfwB4m0KYape2cV55OVUQSbiox9/GK7ZUalOLfLcw
ozhVqRg3y3PZvDjX7+FNLfUc/a2tlMhJGc+9am9VUlgSPTFcZ4Is7+HT5Z7mSZY5nLJA2fl
9+a7BSI+SDwM817FCU5UFOorHHi4wp4iVOnK6RyviLWofszWcU7pGTsd0BzWFZ6xpsUkwEs
cRyQj/wASE4yRj1roJrS0W6bz4dqsOjZPPUUttpWlSuUms4Q7c4VMc15uJxKp6s3w+ElUdz
Lin0WO0t7dL9Gj8xsxCUY5x8wBGAfX3FVLy70y3iW40u8hhnDZyrbSRjoV7/h6120vhTR5Y
VZ7WNXdemOfwrnp/D2m27SIbZGVcnk/N1rko4ynUlaO511cHUgrvYmh8UWBgTzbpN+BnDY5
orNPhbTHO9IF2nkZY0V1e1OX2L7npgw2CBjAHNSIwBBxnuajYr8pGOg/lUka5U5HPYV9611
PgWyzuyvA4pvlb+rY7cUikDAAz7elSZOOc5z6Vktx7kS9cEcfzpW2gfNxikTcfmP5jtXOeO
ru+sPBeo3VjuMoTBdRkopOC34A1FSfLFyN6dLmaR5zr+qaDr3jq9udR1BrbTbKAxAIctcEd
VUdOT39q5iZLPxCYNJhuNO0y0jcyRxpJ+8fHHzMe5HrXFpcbroIY2mQuB5QJBk/Kvc/CHw8
0u6sY9S1rwxFYuSskMMszSSHH98HgZ9K+TlTqYqo3FH1TqQwtNX2PI7qwn03UJ7O5RVnjco
Y4+POPXJ7Yxj2q1pqalca5FFpKvcaszDDwjiIdgP6mvSfF/w31bUPFRu9IkhhtrkASyM+Gj
49K7vwn4P0zwtYCO0jEk7D95ct95j3x6Ct6GXzb99WRjWzGnCCcXdm34J0q+0nw9HFqlz9o
vZWLzMpOMnoPwAH611c1wqQ+WgIPHJrMjmKwKqck4wRVmK2muJ4xK6RR5GQx+Y/hXqVFCmv
eeh4KU6srpas+QvGugXMXxA1v+zLR5IRdO6nyz/EMkY545rK0w6ml3GbueSJE/dglfu+/HS
vQLrW5b/4l6xdQsTEbx0QjsqnaMflXpth4a0rxHbf6VAEumGRcIOf+BDow/Wvg8ViuWbUo6
M++w2HcoJp6nlOnT3EdzuciYLiMSRAIW47mvX/AIZ+G7bUNeTWtpgkgi+7E3BU9m9a878Ze
EbnwxmV1ZRuAG0ko6+q+x9Oor2f4P232fwVBqb5Ml4fmOeMA8Yryas5QSq0nZnoS9+LhNHc
yWzwTB2bKL0zxUT3YUpk/pxXE+O/i1pPhO9/sqO3OoXwXdIobCIPc+vtXm9z8a9QmkhENhb
WoYkMW3Ngdj+tfVYDH1HSX1panyOKyy8r4d6HvE9ztBcAAnnk57V8rfFLWbq/1+4ac/PBcz
DZ1CDbGB+uatn4ueKZZZY3uoXt9xBJhU5HtxXGXevebqB+3wW91I7iQgRAE/Wtq+KjOyia4
TL50dZGYkt/LorWavlZLjzmyByQuB/M12fhrwV4o1+wkFvYSrp6YT7XMdkUa/xbSep+mazJ
NYjjtl8oLArHBxEnHt0609viV46t4wlt4ju44FG1U2rgL2GMVwynKa9zc9J0lF2ZjeP7qS9
1ozrEIVtj9lQJ0EajCj8h+tc5Fqt2EaJnwrkM235fx4rWutVvNXvXkvI4buZ8E/uVyxHQnA
rSsIdPs7N2v9Fsb5JDlwFKPGp67WB4I+hpKyjaW5oua94MzLfUrW102484vIZBgIh2rk9mP
evdPgjq+mWfhm7s9aMfl6hlfJfAUp6kdyc1c+Fnw1+FPifR5LuAXepXMJ/fQXzlGiz0+VeC
PfvXs1h8NvBmmuZbLRLeKVf4iN2OPfPFeHjsXBRdKKszrorllzVHdHyH468IP4U8cmxs1Eu
nORPbl+jIT90nvjGPwrkLlbiPdNNGPs5mkH7s/dYc/L9OMV9UfHDwtBP4VTXbSPddaTKsow
OsRIDA/Tr+dfNkItrrTrhHTZKZAyHbx155ruy+v7agubdbnNiI8k+aOzNvSvGV7OyWGrWVl
qMbR+VJPcZKgnAEzgfxqvG7vXpF5oereE1XV5bS28U+D7+NVufs0eBGMfeQDlSvYjj1rxO1
uEh1u3gCKsU8PlPngMTnGfxxXoHhfxr4o8BviylGoaS0mHsJzmMqQCcZ6dcfhWdehs4I3py
Uk+YwbW5in1W4exSQoxwBIfuKPug++AOTXJ2zkBnzlXmlx3/gJzWj4tX7Lq1xc2DH7HqBM0
ew7SgzlkIHQqeMemD3rJtH8hrIbAUBbJb7pJHTP+etepSta/Q8+orFfTCkQn80kM0WFI4Gc
ivSfCfxM8Vadv04yx6naCIhJLjJe3Y8DDDlseh4rzySyeO5McSbEDbBvYcHP3c55P0qdraW
0aVGjljuUDCdXJXnPQADrgeprKtCnP3ZW8jSnKa1jsdFJBrKxbo7y31FJ1Mp3gK2c5YHPQe
/fsK6Dw3o/ifWpbmSCytrSONd4lZfkY4xxjoOv515umpXKbTubdxh92cjtn2/nXpHhnx1Nb
+DhoEUrGdyWyR3OeM+mK8zF0pqD5Fc66U1J2Z0/wAOta18/Fi8ju3VpNTBTYp4ldAOB7Bc8
+2K9gj07xJZFLVtMS+SF3VXKqxGT8rcnPTivNdAfT9I1DwtfxROLv7SkspkI3ncQAoPbgk/
ia9G1DWdTkS4lhYsbWR4ZGzjKHlT7kZ4FfJY+pFVVOO7Wx6lCE5JpWsurOX+IP8AwkV5Bcn
W4dmnPZzMkULbt7BcgnHpke1eV6OYrKXw1rkdzeNLNKFdFuCylVcoNx69OPSvWNdbWrnQri
wbT5zJ9nkCGZAN5ZSMAA5HBPUdua8msbC4W70XTBDKkibv3cibXXEhJOBX1GSVuanae6Z4+
YQad1qj6be/VoIzCN5cDaPXI6e9ePfFf7APEFnoOolY44YTdSNE5UwkA/KPc8da9h8E2a/2
aNRm+Z4UWNQecHHP6VyOkWCeKfGesX95DHJZW1y21iB1Hc56n09K783x6VSNOOyMctwytKo
z54g8JanrMMtxDaX32YK2ZbubYFBXGVAxnj149qj8KeFNAl1wWF9D9oDHazk9+n0r1z4n+I
Law09tOsVEUfIAUck9815B4UvD/bYaQ5yQfrzXNGdSVFy2PQhye1SaPoyz8J+GvBcFnPoUZ
jluk2u245cD9Bj2rVeMXi7kbaMdu9VborPoVlONwaFlZSDxyMEfyq9DK6lFMQVkHzd817+Q
z58I5Sd3c8bOIcldQRi3KhHKqx25xzx0rL1DSrHVdPey1C2S5t5OCjrkZxwa6S7iW4n3Lg8
j5enPSoZrSSIcAsBwTXtSaWnQ8+Mfd8zy7TPhZ4e0zXYdQiM8ixsGW3lO9A3YnucHnFdrf6
LYX0ITUrBLlACV81c4/HqPwqLXdR/su3t5LcKZ5bmOFUf+IMeT+AzWXZfFfSpby903W5VmW
zYRWrBPLZzwpJ/4FknP9K5a1SFNqKR0UoTmm2baWtta2scdvAkECDCpGAAo+namb8A5QkDp
noa1L2+0C209NQmvoo7fy948wYZ89Nv97PPT0qpKIXt4Lu3gljt7lBJGJR8+DWtDEQqPlTJ
qUJxV7FfarL8uFA9jzUNxk2sioV3EYGPWpC5IYBcGkkCi3diMngDFdVZ/u2jmpqzOcnjaW5
RppMlRySOvAFSWLpFOYyuSeWJFNvMNdYCkqSSo9qljUYLbWZ8YC+lfK42N1Zn02DlbY6Azl
7cbsQ7RkYPp2rnriVH1Ao6/KTgjtyKkkuZY4UCnjOTnnn0qikYkv8843Z+vFebhKfLJnoYi
V47ircRwjyjhtvGcDmiolRHXc8YLc55or1uU8m6O6yCwwPf9KtREIOpzVNUw+M9AD+lTohK
jnjrmv0Zyufmzgy1kltw45pxwZAADnuaYhBLYbIPpRuUt1znoT2rK5Sg+oYI6EcetDKZgEd
FIPrzn8KPujGVJHcVIMYzwT9amTujRbmHbeEvDdlfrf22h2kNyDxIsXIPcjNbhceWCvPoeo
pSMpk4C15Zeanr/AII1ea2tJQ9jK5kVJo9yMCegz3FedXrRw6UuXQ9DD0ZYqTTlqdJ408YW
vhbTRIAlzeucRwk5wPU14vdfE3xhLOz/ANsyQFv4I1XA/Suf8YeJLnWNduLidtzk7T2A9gK
5fzpC2cmvDrYupVlvZdj26ODp0ltd9z1/w78SfEqXTyanrE00MSkIpAwWPQnA9K3bj4kXdr
Y3E8d3vkCMQfViOP1xXidrKxtpixO7cPyqZpWEDxncwYZxXnzlOUrtnXGnCOyOi8KXDG+V5
OWZ9xPqT/8AXr6O8M3UcYiwMYA4Br5c0e6aBgQ2MEdRXrvh3xIYEizMp/SvHxlPXmPTw8tL
HuPibSbXxR4TvNMlAkl8stCc/MHAyMH9Pxrh/B/iQeG/gvBJMF+0wGWNUHXfuOQRXJeNfGE
0/hG4Wwv5baeNkcNC5VuDzyK8jh8Ta3a2f2G7ufPhLswVuMk85NPAYaE1eexOKqyjpA2Nas
9d1dZvEkySTfapCzFV3EAHGcdh1xx0BrDt0snjBuPNcn73znA7dq3tJ1XWLO1XUJbRxp7Bl
Iz95M4wR1Ixx+JqhrUFtOg1GxwkMp+dXUBUb0QdMAYr3qtJct0eXTm07FX7LpcjOkduAqn7
yyYI/Nqmj0WydsRW8nlMc7sq2QOpyWqzp8BltS6tAFCDnygCx6ZHvV62tRLcGQXXyp8u1VG
FPoc1585NHfBc3xFZfC5uIRHbhYnJxmRl/qa27L4YXk4jjvL+DTZJlM0S3ieWCg4JVhnI6d
u9XhqNp4fgGpNBa6jtVo2iZcfZyeA57NwT9KxZta1DW5IbSN5JhbyERSyyEKqfzx/hWcXJ9
dByio7E48NeDrTw9Pd3Wp3f9owXBjktlRQNo6srD6556iuV1nToLMPe6a8ptCwQxvydp+6c
+/XFdrNoNpa+HrzWb/XHN6pjKwQRgo6BgCSTk8KTx3xXLW72txcWVlPeH7ImZW3H7zds+/F
a2a94hSXwmj4G1rUPDmqJqEEslu8TAiQ52P6o2Oor6v8ADPjvTfE2hx6hZyqp5SSLPKMByD
/T2r5O0W/tLZtT06f/AEuC9VisYyBG3OG/9BrU8L3tx4P8SLcWt61zotyQsg3Dc2DtbjPDq
eR6ivMxWFjWTmt+h105qLSkfQfj3WrefwdrMRxj7JIDk9flNfH9lN5apJJIV8vJ2Dnd6V61
498YWy6fqWhwXi3F7IzW7LHklQD8x/LjHvXjcbp52xiQg6mlllCdGm+bqysY4OSUNi099Hc
6pAbmIrHEhjYqeSRn5q201zztQnupooirQhI0VsAP68/SuVIBMmQZATwwqzZb2uUMcQkmY7
URhnJNetJLluzhinzaCvc312hsH23AaXcisuWLH0J6Ctu0vrSBXhvoba508ria2c48n0dGH
IfI7dc4pNUuYbe1NhBbR+dHhrm6KlJAehRQOyn8z7VnPpk0k1zIlv5ZVS6sRlX6cA8devNZ
SaceW1jRJc10F0YL29uRplq8Nrt27pWyU/XGSen9a37zWLzXdJtbe7s7dRbZR7wEo5ITaFd
gOQePUn1rIS5MEMiqkMIm2nasgbb24TkZGc1o2U9/5NrFBZ3NxLCzP5xjbO/IOR2xx0Nc8o
OWqWqNFKMdLnVeGfh9putQzNc3KIluqeWigL5isM7/AHJYsPbGO1aup/CK8tTu8OypPcorb
l3DdtI5Uj3BrmNLvdRs7zzp9PuWtdxkCKArRuTktGxbK55JUjGa76L4lfYLbzDZXVzK2NzT
hFY+5KtyMfQ14+Kp5lTq81JNrszso1cHOLjOSv5Hnmip4itfGOk6Fq0Fzay/bIyjSg9M4yD
+VfXFpo1qbszlHjaOUNkPw20YBxXiKfF/SZprNrvRQfLYFnMYYgdivPWuisPjPbLchJdKl+
yNyZ4wfk/DmvKx1DHYlKSouLW9hqpRhHljM9nXSLMxeZJumaNNo8xiSFznIznn3NePeINLu
7bxbp+rrc2sOmCQ7vOUrIWUMducdM888HArei+KOj65p00Gm6jb2l04Kj7TKY/lx1yRwe3t
XGXni+ytZDHPqkF9HFvbzElTdw2VIB7ZJHc9fWubDKvSfM4NNCg4yT5pHeaX438PWukWmlr
dl73UJWCRovzeuSPYdfpUPgGSJPhTHfxn97e3NxPM2Bkt5jL/ACFeaX+qWwvUv4JLS8ntoR
I32VhtcsDld2ACRx8wGa0vAHi+zh0a+8K3s4jkE0lzbF/lJD/M8XODvU5P0PFe1GU67lOa1
YnSjTSjDY80+I9251Z13kjJwM+9cRpNz5GpxyBuh9a67x4nm6rLJkEr0PrXnquYpfMGcdcD
pX0FCF6drHLOXLPmPqzwT4psrywSyudsu5NpDcg57V1r2cluDLZSNJF/zzb730HrXyRoviS
bT51KykD0Br2zwt8RBMscc8gI6EZ7GvNjLFZfPmoap9D0HSoY6K590dxJOgm3ds8gjlagmm
dkDKTt9M1oN9m1eNbm2dRL1znhvY1hyl1by2QK68MOuK+nwmPhjI3Wklujw8RgpYZ+9scT4
s1K3t9dt551SYadYz3ixuAQZmxHEfwPIqjHp3hzXvC1vrWraBFPrFwRMLlXMe9VwAzbT8xJ
BzxzXD/Fi8lHiieGFzGv2eGJ+2/q1UPCPjjUbK2g0e5slvoISTCC/lsM/wAOT29q5McpyfN
DdGmGcIu09jqL6DVNTv4rcxPLHAAqQwRErEvUBVHb3r2Pwz4ktL7TE0bWHEU4dljgkU+Zbr
gbT7k9cDgCuXtJLnTbnRtaCwrJexBrhLaTzRbuGzsOP9kjPpXSfEKzhXRYPGOiRIdTslBnK
rn7RD0YHHUgEn6V47r2lCL08/M75R5030Q69s3tLhopAr46MpyCM9QarbAU8sn73GfSs3Rf
EVvqmgWQOGuZ2ZwCwLhe4wOijGQT/WtQYUEnhTxnHevr6GIdWnqeHOgoy0MK7QC6AQZKfLk
+hpY8qy7hw2B6YrUuYRKN6qSccjHX0OaptEMqy/dIPtxXLWo85pTrOnoypMD5YP3dhxx/hT
VhjjdpEVi7LgetWmXJZsFSOCQM5NPitiZUbG1Bxz3PrWMMPyu5q8TzKxWS0coDHBIV7YorY
BfHyrgeinAorp9kjHmZpqoEnzg9B0+lI0mycpgqpQFeM556UgI84q5Y8Dn8KjimD6usWHds
fMoQsOn6V9NiK8qceaJ8rQpKpKzLAkkjRiYDhRkHOanCM5AxzgHnpWp9gS009bqZiySfdGM
fmKzzMDM0e4blAOPQdq5sLiKlROUtjavShF2itRNp24AA9aegG3gA5PXvQ2d6tgc8cUi/MN
u8DBPSvQUzjcLEowg3E4x/F1FeZ/FK6cWMKKSAsbMccnmvTGdc7TgH6cGvFviLdNLPqIMny
pHjBHTFeVmNRxpW7nqZfBOpfseCTv5kjuW5yTkVHz1zSsSzYP3uvTikJOe30rwNz3GX9Mfd
JIrDhl55pHkeJ2Tqg6ZqtZSCG6XkBScc+9XLqKYxmfyX8ndt80qdgPpnpmoe5V+xLaygYww
UHHGa3bfUoYY1ke6XHTC9hXWeEfgbrXizRG1FNZtbKcrvjtpELMw7ZPauOtPCPiS6vHso9G
uCYpDFJK0ZVMg4JyQM/hWEnCT3NlzRL1vqU2s38Oj6ZBJcS3J2HjHy9WP0xWg/hmNpHaZ3j
htSQ00hG4nsqr2r1Hwf8IdV0SC81izuVvLoW5SKB18o8kZIP07V4drutXdxf3UTsyDzmYL0
yehz+VdGHdGNO8dWYV/aSna+hpah4iElkkFqxJUbWUnKrj0+vWsxtQE1hJASPMU78dj64rE
VmLcER7hk7ucflVmHSr2aFbr/AFcIPErcZPoPWtZTlIlRilZB/aVwECRylUA6epp0Gq3cNv
IUyGY5PPFPttBv7tl27ck8ZHJyetTal4a1ywj8uSM7CN/3CuR9awfK9zXVbEI1+4maNXP7m
M52ZGCfU+tbkF3bzwfaNPH7/O1Y+v1J/CuNjgfHzKQM44xU0aXEYLQzgKp5zkVMqcWrRGpN
PU73TryzuJBFq8k1wjN80bNtjJ+g/wA8Vn6n4Xlz9qspY7i3ZzlITvljB6Ep1x7iuettTlt
2/eBZADk55rqLLU7rSLCK8spkinnIyjH5nGeMjsKnlcVZGl1Iq6RZPaaqsLCJZDnEzyYA98
85I6gdiK6W/WD+wL1VBeZAzRjaodSjBgzIOQx3N1xxxWj4n1vSb/w1ZD+zIE1mSJ1muVTaz
LkbCf8AaGG59BWTdSSvoE9xHdT3RZfLaSZQhUYUYPdm5+grN6rUE+xga3f6naeJtTjtp0iR
5Q7HywWjbarcE8jnvVKa6mvLyS8vDmedg0zeXsDH1A/zzmuvkv8AT9M8UXU1xrz28peMNCi
E7QVGc5GGIAz+NZ+pXdp4q8SILS8l8iK2TzZJf+WaquWOAOmScfWonKUNZL3TWlGE3ZbnNy
xwfZ43ikO4u25cdMAYrW0WCOzNzqUibpIIj5Q64Y/Kp/AnP4V2dn4eul0pLvw/4ZgvIepkv
SzSSjHB2jhRVe7trW5W2sEt3sdWuFVpbV4WRGkUn5Aecgg9RXn/AF6M1yo9KeEdJXluc0+n
3FlOty10jbkSKOQAZBOecf3tuPfJzXTweEpbiyd1sVfEZYtLKN20ck/Mc1HePaavrlhYqSI
0vAsgC8ALEgx7kHIrA8I6laW+ryR3sZuleYqoO5mJzgKFHBz711YZxqXdTc8XFKeig7I0ZI
rXTZo44bZRJjJBGMAjg1n3vie/XeoyiA4VRxn3q94i8QTR+LdR0dNMkgVSFRZMGWPC/dbtt
we1Yd1Z7rezmmX967jJJ46Zr0XXjStY5oYaVVvmWhvP4qifQl094VWWZw2XUl+PQ1lSQyz2
1xdu2I4VLMpbnpxUN/p8llrFhHGqbmjMhUHcAc1tapbOvgnU7god8cQJYZA5OMEE1z4nMJV
FFd9DtoZaoOXkcd4Wk+26lcWk7/NcRs6Owzhl5x9OtalzJcaddxru+VmABU5zWJ4M3L4ss9
p2k7gxPptINb3iRfLv4URgxEg+fsfTFZ+1lCtyp9BujGpQ5muo+HWpIbr7QoVmTn94gPfv6
1oXt4ut3sl9NHbo0rbykUSoi/QY4HtXJTuI7pvJJK4y2TV6zuQIwpJCk9hXS/eV7HBKDjsz
YSzt4/nRCh5GEJUj6EGrelm7vNSfw/K7XlvfI2Jim6W2kAysgfqOQAcnvWM2oiG4SFFllll
O2ONRyzelXtVm8SeEtR0+ITmzudQgE8karhlBOApPp6isVRUn7w4SqLWL+85XULrxJZRg6t
b3DIXKJJPGR5hXg4buapx3kFwArKYpB/Ewzn8fSvoSTww2o/Dganquo3GoRSkr9mVNoUsBy
MNjOeelcJP8PbC50ObWNMultngYJ9luZBHK5P8AdHOazniaVOfs29T0KOHrzp87X3HnRjkV
iMcdsD+tXLLU57GVW3njnOa0oFjgu20y8063WaSUxxyLKyspyMHocjnp9a6rxB8Lr3T4Hvb
K8iuoIxudZcRsvr7EV08jnHVaERnyv3WbHhb4gSwxbTJkkAZP9a7qz1v+0Qbp5CznghRXz3
pljA9xtm1WKyOeCykj9K9T0nRNY0kxzRapZ3cZAIQMRvHX6V42IgqE+ek7P8z6DC1frFP2d
VXRwnxKuk1DxlqQjbAjkiTOP9jnnt1p3hCCwdllS1W9uUbJV2Knb0LAj+6MnJPUe9YfjOdp
PFOoYYHfOjbQc4wPao7K+ljsBbQiNXVywc9UX0B+uODXruUqtNSe7PAcVTrOK2R7Po149/4
g03T7bCGycJGI1wcA9z1PAOSetdR428X6Tb+KLjS0XZYzITIF4Csg6DHQMCTj1FYvgzwvNo
XgaTxxPqBXUVgLw2zMCsg9DnkZHT3rxTxJrR1K+e6QyhnlMiIX+5uJ4+v/ANeuCNGM5qz2O
j2jgndHS6FrrWYm02zuoreBLvekpHzspJGMdORXt8YEsEbpn50BG6vlvTILq5X7HGjGaaUK
M9znoPavqCzSS20+2t5Gw8cao31A5r3sJT5U2cNSSlZPckC4PUqRxxT5jHJEAw4Jxk0Z7Me
c8+9McKqDYQ2OeBXbZHPJESwxbwcAEDpnvUjpsHp/jSIR0yVIJJ5qV/mGIiNo6+lJxTEtCs
zENjc34UVIY1z1H/fNFRyeZV0OluY7W+ZbhiisodWPTpg/jmrGl+KrS0u1uJLDzy2ASZAoz
XI61qcN/fRtsZI4kG1X657nipVlidMLNsIG4Ax5DZHU114jEJ3inoeVRwzWrR6bqnjOG+00
L/Y6qhBAYXA4Pr0rCsrqOSO51BtqpuGcnkKBgZ/WuSa9jKmF5dykYG2Pbzii31KH/UOz84X
JGcj3rko1HTXKnodUqSnrLc7e1OYxKY+ZyXwDnA7VaVYsD5eQelQ2l1DcW6vDkJgDbjABHp
7VYXhSPfNe3TleNzxqkbSaI5cKpkbbhBz718/+MroXMepygAkEr1+9kk/yAr3TWrpbPR7i4
yMKPzNfNvjfV4UVra0YuZnyTjqAMZP6mvKzBxlZJ7HpYCDjdnnLng461asbC6vnKWybyuM5
OOpwBVfacjjn0qzaXMtrKHRSVyGK5I6H2ry0j1G7GrbeFb2Vy0hhjXHJMmMe/vXsXgq00+P
w3DpmoLb3tjcsxEUyZ8znO7B6YPQ/WvKdOuZdQmIEMyRJjzH34CKTg19KeCvDfg688Orcaj
c3StbkxKEBJjCj1HtWOKlGMDSldu51keqW3h+5ksbOPZHFGq25QfKeBz9a0z4xtbHTCjr59
wRu+c85PrXDsbR9R+w+Fr3ULu1RSRNMAR5g5Kgn26E/St59C8JKFk1bWL4XLD7si8j8q8bl
XU71K61Oy0y0XUfDElrJc+T9rgIDxEEwlgRlf0r4d8eeFLvwf4wutDviJDEQySx9JUPRh/n
rX1dpl9pulaje2dk8tzZuqsJFyCmBx7V4/wDGu68Oa5fWMsJnTVoR5UhT5keLkjPowJx+Nd
GEU1JtLQ567itG9TxG2aCO7aQgmBOCGBy3oP8A69Pv9W1C9uPLmuwsC8RrCuxFHoPapmtgy
OvnSIm05DYxj86gt9NtnJRr8CVh+7wvH1P5E17L2scSV3djYLO4aUOmuxxFupLsCPyps99q
gyF1W5uMZADOzAj8asjStNnXzINQlUsSsYcAlm7dOg6/lUqafojSKtxfzlQpRin/AD05wBx
06fnWfLbQ1Mz7V5jqZlV5OMsoxj2qeN0WLiQGMDCnOAv+fer89roFtZ25W5nlnJKyBVGDjq
RxwKjij8PEFWW6IK5HIBz+VZ9bFPa5HY6eLy+jjKucgbyTnCjkk/57111ukd3qZkuNsVpaf
6sY+XYBzmueF9bWwcabBPCjgbnbBc/j6VZtvPksZlhDqwAYRkglzn68CiUnsOI69uZ77xJG
0sKt+8+WIuB7AHtwMVs30cdvYPPHdSOzRESKxz3XnHbpiszTrYQ2jSzpAlxuJZjKPMIPQY/
nXQ29vaOY4LiWFtP2+W8C3allVsjkewPH0qHTNFK2hwfiYyf8JRcSsCBL5bgH0KipdJs9ev
5bu00G2u5bqRgxSBDlolySTjsDg4PpXV67o1vqkNpbxahZzahpkPkpNHKg+2W6n5cgniVQ2
Mdx9KxpvH2qabZz6f4ZlOkaewEUkcRG+Y/3nbqScc9uBwKe8eVIw2eo7w14o8Q2N15S67cR
R7cOplO3+favVfCVzf8Ai62mutX13TUNlKjxvcQ75Aiv9489gD37V4RpivPOu+UqJXyzNjC
+rV7hY3mlWHwz1oWmjG11DULcJ56oT5irnBBz04z+NZyw9LdQVy/bT6s85trprTxjcTER7n
ldorfeQMlvlIPQA8HBPeqHhfU9R8O63LdwFra8iYru8kSsr7sY54BHPNUY7q8utZuVFz+8n
kZySB8xz9P84r2Xw/t8NtbPc3iatvmjWGVGIjifeu5ZUwQVKlsc87TWFWaoO6WrNIx9otWc
Rq8Nxd6xdeLNPul1G4unw5YcxAKAcqAMj06E4Jxjk2jexanolu0NlBbNazRxywB+N7fLuGe
cE447E+9WbvRJdH1LUPEkFvPDpUQ3lbyRY4Z3PUAA7mDEDAA571mXHirSfFvxC0bUIY7XQ5
JJlN0ZIgY48KMuR0PIz68VdSn7dKTFSxEqUmol7W7UrqulyParD8jRnYSCGBGOvsavaskl3
4O1eEx7nS1J+UDPynJJ/KsOLVzNZiCS+F09sLh45ZkJ3d4grD1Gc555xV7Tdauo0YvY+dFK
hVliVmXB4YZHFebPC1IuPLrZnrwxtOSnzr4jj/h9YifW572VikVtCWLAZyT2/LJ/CtDWH+2
ausEOGRcMD29c1p291pui2ktna2slowkLuZh8xJ4AOR0x0qD+0dIinMyzQq+0IOck568e9d
qpVJVXUkjzp4inGiqUdzJGkSDe8/O7oAeMVILdYI9vUMOlWLnV7JpFWW5UIp2kjOFFU4Jr3
UrkpoWk3WosvAKxnYB/vdB+Jr0NVojylzSd2Ubm/vLHfHbOIfNQoZcZbbjkA9R9RUOkWeo6
tq8UdpZXV9JsA+VC2CCSeRwPxNQaxBeWMqpeXNq93OSWjimErR5PT5eF/Wu18D+LJfD+qza
VaLcahZyx+W9uXChmHRueFGSRk1okmWm462PXrW/1Kx+F8ttBqdppmoWsqESzgSxoSu7b9T
jHsTWL4Wu/FPjqO1+3vY3Ec2fkhjSB4mHQklDXnPhzxDPf6xd+G9aiI02VriYw+YRIkqqWj
y4+9tKgYPHFem/BC8DoZWwcbVZcf7PX3rz5YGhVqOU43Z3U8RVhrF2OPafHxqSx1FY4bi3R
FSNIkkeWTHdgBt45zjPHvUXxS8WzLfjw7Zc2sKq9y65+Zz/ATnnHH51l+Mb2bTfjbf6zYz2
6zRyDC3AKKMpjOe3WuN1AavEhvr2Uzq8ud28OHbru4/nXdTUKcOWJjJuTuyp9t85irQFHQc
KT39TXQaR4i1SO3/slDLJJIcRKOW57D61yDync0pwGbGMn7or2b4U+C5rZk8UaqrLK+UtY3
XBA/wCehHv2pOjGtaMioVJQd4s8r161utP1q5tb4hblHUsM5wSoOM/iKisrtrXUYldEGJA2
X6cdjjtXS+N7d7vxVqN+VGya8kSNVGS4QAE/mK4++hMbK+SQecEdKcoRXuoi7b5mek+JfGV
7cactrs+zrt4hU4yexHqPSuBhV5Z1jgZfNdsbmwWJI59h35P9K7rwd4g0S/VNL8QW6TCdfI
adgCyAjGQT0I9azfEfw68TeGlnv1tPtmkQnIvbdg6lT0LYPFcsXCEnF6G7jKS5lqj2r4beA
fD8UVhcJctPdxRFpr0t+7VyCdoB6gdM9662+sZ7K4eKUA8bg3Zl+tfOvhvx5f27w6fcaq9n
p6DaViQHdnr+OO/avod9UttWsbCe0LFVhCbpCSW+pPJ4711YZ1lU5HrFmNVwceZblQh1lA6
9e1OAPlYbipGVeBkgk5zTNnBJbvjPpXr2Zy86ZGEIyU9+cU7LJ8uchuOPWl2YGAACAO9BwM
YIP+ye9Cj3Ibu9BhkIPBH50U7KDgdB04orLQLSOF1bUYPMmwF6Afd74rCt9UuFbphW5z6VL
ewTS3DPEGZOwPUjtUS6ZcmPkkDHAHevKq+0b20PbpKjyavU0mvmNuZEzuUEsak0ue5e5Vgc
qHwCR1zVG20q8CyBmUMeAOTx6Guj0qxjgYNM6hvMydoyDRBVLrQmcqVtGek2kZWyi2jPsOl
WDuU4IA61Dpdwk9mpiVjk454AqeUneqluc5IAr6ai3ypHyWISc2zz/wCINu0y2k24iONWD4
YjjjH65rxXUtLF9cjzC22KJcY5Zs54x/WvoDxV4fl1yCNhPtSEN+5IxknvmvDPElvc6Tfmd
GddyhG45jAPFeXio/vbtadz0cJJeztfU4O9snt7naqymNuUJHWoktZn+5FM2OuENdJdajqK
28V3Y3bvCx8s7IwdrD9aqJfa5KpL3l4oP+wRk/SuflW6Oq7LOi2Vy9hcROGi3yAmN15YKMn
jv619DeBdVkGmf2TChBm+aRgf9YSoGT+AFeB2l1f211aXSJPcyRS5kBBJdCCGGD7E19BfDj
SjPe2l5BIqwn/ljNlJOn3cY5IHpmumn7LlkqnbQ4cVKt7rpd+h32jeF5YGSNYo87RKF3cg/
wB7A/Kut+wNHJJfT2sZHlEEOoJb/OK8ftfiRFp/7Sl9pEwkmsPsiadEIRuIkyGzj6k59MV7
tqM1qthJ9ouoYVcAbpHAHJx/jXyk4uNRKWzPY9pJ079TwLxTcXNgL1LJ/Jjd9xAGDg9vwrx
jxJYf2hqImeJpkhi3uqHDOCQOnfkivb/HNvBbySqlxFcMc5WFjJt2jnJGcfjXiXia5NnEhh
trjzZJ4w10sbhBGpyQDjnPU/SvsKssPDCxjRaufM4aOJqYlzqrRHnbRpHlcAOVyfz6U+PKT
wEcN5bfyNUZppVun8whlJO1unGad9rkPlT7V2qpTGfrzXmRukrnvFmGMiSxC4JJJ/nTIvlS
MEk5uM+3bvVdLt1SDaFBhJxk4zmo4rp4yrKB+7ffmqbA00dPtTk26sMnGeMjNTSPZ/Iq2C5
3YLvxj/CsxJzNM5+VifmHTio5Lh1cjKYxySoNS1rcfSxvRnTxNgxRsOu0D7wprG0a5JhtRE
gAGCQTkdScY/DPT1rKs1kmGOAOSAAOTV9QBGEOCR3wMmoaKii7E9lE6brJJSzAncQFFdHHd
WQhU2WlWLzEYKSbRk54PPSudEeI0jKNvfHO1Rt/TrTp7a185jFdMAqjLdPz46VjKPNJXN1d
I29cuoTJZBILSO5EgZoYQjGIZyFLL16ZJrzSaVcTlnX55M8HpyTx+ddTba7Nptz5y3bIScR
BgMD/AG2AHT0FMPi7Vltt8V3YOsh5U2keW4x12/yrZK2xzS7szNIYTSLEjFj6DBz7V7AbqE
/DvUGnkf7QIA6ekYIKsB6ZAX615vp/jPxGJI4I7+2jjB4f7JFlfcYXNddq48WW/g+48Rz+K
BLALiOLZFbRqpLAkMfl9qUudoE42PPTLDBqshV4mEchX5jxjPfFeseGfF2gR6PDot5eQ27h
4DH5bAQxBXBLEsSWbGf++jXlEenm/jW8mkuY1kD/ALxYgVd1BYjg98eldF4UsNCXxlDDcW4
ltnuojFuOSF5JDD3OP0rCrQVWykUqnKrIXxfHbWPxG1Swvrm7u4EiZkZpMneY8qfpkg1yKL
apoEkrI7Xe8Kp7KpHP45ru/iFEL34p+IZ41EZidw/zAAKI+Bj8K4eC3t002RH1eBXkcJ5Sg
kFepbdjjnjFdMY207GOtjU8F6h/Z3iaG8mEslvDlpbdH2+Yp4I9uDjPat68t99/J9gmlTzn
OyGaIFlB6AlTyPpXN+HYrJNRuBcanHbgRhonwfnbI+UcdcZ68V08UCS3326OaBlCgycbsYG
PlP1x+IrnkrTudMLcpJOqyeH3lk1iBr+GdUwZZQpjK+/HB9eawxpIuVWOW6tGYklTmR2Q+o
GK6aTT7w6Rb6jGzxxtKI98n3VO0Ejnt3rfhWKzjZrDUnumUNJAYY8uGZRujA7glW5x36Vgq
yjaLkPkdm7HO6lokC2ml3+hymGFLRWuGSzJIlBwckjBzwRz3rZn0ll8FahpN5f6iZ2+z3W2
Z1Bl3bxhACQO3X06VtRWztaWmnyW0yS/ZYtpMJkK5Tr8wx27Hrn0rJ8YrrCaJJcQTtHdytb
W0SRhUaQKJM7VA9xz71lfnSSfVFbdNTyjVrlPPt7QWsEcUOAFiQK2cDJJ6k8V21n4G8S3um
W2pWN7pcCrGES2vrlIpblSQwP91x6c54rzy/t7mwk+z3VtJFcKQzmUfNnn1pI7u6gVlSWRI
mHVTx+Vep/hZzJa2Z7J4V0a90nVpG8a+B7hopbaWIajCTgMyEZJUlD/ADrD+H/i8+Gbmb7R
ujUowERj5JxgdeRiuWsPFmrWd5bmz1K4sEFvhktJ2VWYAgMRk8njNWP+Fh660Yj1GGz1JZV
yftVurN6cN1FCVndivYg8XagmqeMr2+hOwTlOM4JwozVSyWF4wo3quCr54Cseg9+Kkk1azv
42J8PwwpklngdkH5nIquLiwK+asdzAOIw4w65HbPB6UOBUZeR6p8PPBGiNZ/2tqpgvbnedk
Tn5YQPVfXvntXfX3ijQbBJUOq2izquAgfdg9unQV83Sz3FwuLTVURcY2kmP2IJ/xqpHBd21
2j3cw28kbZA4bj1HFdKqJKyQup6b4huvCOoanOIdesTbadAbaAOz7rlgMtIpCkctkDPoKxD
DoWt2cKS69pWns6AOs0kjuij+LO3BPt1rgIi8MolR4mJPRiD+hpchSwVkHPc5wa4nTad7mq
mux3v/AAg+lWyma38aaTeKOSol2E8jsw5rt7fRpgirDq+j3Cqux1XVo0VvbDV5BDdxT7crF
FJgIBH8oBAxnrW7byTPCg+xxJIYdisinazf3myetZVoc25tRnyvTQ9Hj8JeCdRaHTL1hZ6m
4yLixlUhz/dGCQw969Yt9AistMtrLT2kP2WFf3UnLlOzA9wa8Gtrm7s/EPhiQWsVudrKxhG
Y2JwM57n+tddd+MdasvGNw1hcnFhbypGepwSuc596zoTqU5px6iq2qLVHoYT5D83c8elRH0
KjFRpJLLbRSzMGkkXezKe+MmpA2V6sMfrX18Voro8K40ZLDnGR0xSSAgA9fpQ2w4700k4Ax
gdqzabZpGVkTA8DAwPTBoqMPMAADwPaiuZwZftDM1vwwJG+1WC7Gf7yHpXOnTZYWMTxSBhx
8pyP/wBVep42cYHAHOfal+z28rlnhjz0yVzXVVwilK8TjoY3lXLUVzzi2tXjQKwIYHjjnNd
JpPh2aeRJbxNsYOSG+834V2EVtbxn5IYkJPOFH51MUCA55z1IrOGHS+JmksVde6iMRpCqxR
AIq9AtGGXJGetK4GexwcAAU7ZkfewAe9dislZHC229SnMrSZXoccmuH8X+GI9Vs5mWLMyqR
0++K7wgiTJYY9MVXusbMHBOcg0p0/aLlCE/ZPnPkG5uNQ8Pz3OnQv5Y3llYdR9K3EttQm0+
eWXU7iCMNsjZpMlgOpA+vc16P8Q/C3heMRapcRyC63ZWFGGJcc4PoK8v1DUzI7uW+bG0IOA
AOigeleS4Sp3U2evGrGok4otxJdyq7T+JpYtqgH5Bnr0GK3I9c8S6Vp0epWHiRRJFGY4klt
48xg8fIR/OuBmvDuLNgKTx71FJeeZGiJKSob7oOK4ZXe51R0Wh6H4A0bVr7xI+uw68kF/nB
upIRI25s5bnjp3r0rXNO8U39lFLcePrmcEbSIbKJkXAIyecg7a8WsdYkH2eNZRaFfvSdQfT
gVqJ4svLVwWu5ZlIIYq2AT6ispw5tioy5dzrLXwp4kN1Pfw+McXLIA0ptlzMMAg9c9PUDqa
u6V4U15fNs08chDGQxItVK8jqAeK46PxRfxs1wZz5kZUdBwMdfrWenifVLOUuZsPkMyycg8
9SO9YKMlsbqUWrHdeMfhKmv2a3ml31rHrcUQDKIfKivW65J6K3v0JrwO80+/0u5uLDUrSS2
uYjskjdcMrD1FesWXjnUGBLTySSbtwUnIx9Kj8TiD4gssodP7fhT904wnnoBkxt6kfwn8K6
Y3OeWh4+Bwcxt93v69qcpI3fumbcvzA9KjvIHtbmSF2YEHOG61BgqQ5ztPJGa0FctISFVVV
sqc7sDpU5Uz42nB9eBioo2imiwsaxk8ZJz/SoBGPPEQcH5hwO/NAXNeG7trceWs6KzEAttJ
q3FcvBdeaCDtODkZGa58EGVhIuFCnC449q2FfeMKF5boT/AEpMqLNNLi4Z0uZGIXOS3Tj2q
Nt+rXscEEBO8khf4mUDJYjjgAE4zzVcwajcbjHbzOI0LjC8KAM8AkVd8NSFdatrxiJJFWVw
xPLERHqe44PFSo33LlUsrEvh06Ta+M7e5mf7dZRspEl0gQOO+VycCvR/ivp/wu1SwsPEWiS
f2deFvLvLewVWV+g3bTwCP614zbWN9c2i3SQtLArrAXAyFYgkDjvwa6yTw14j1ez0/TLF0e
W9HMDzlWO3kZB+uKctrGafdmTDJ4Jt5A8UuuTNnoRCBj8jW94i8QQav4bisbKx1e2sQ+WMh
QxuVGB0HVQe3rXH2kDRzBZU+aJtj+xB5r0vXNR0hvhLZ2MF4vnRPLI0XqWAHH5UctloHNfQ
8ma+kt3Bs55EGCoGf4SME/zqe31meLV0v5VyQwZhE20kA569uazRiT5ZXYKnK4TNNbKqDgk
Y64qhI0dU1S81bVbvULh3/wBMkyxLZJ+p4zUE0UltIgwMfwOBwRUKx3DWglGBCrhSNwyCR1
xTiJyojRJTF1w3OD3xQIUykErwc+1WrV0Z90jyKBG5/dvg7gOP1xVARyb8FGyOvHSrccBZQ
cAHaw5OOTkCpaRR0UHiPV4rTbFq19CgtRIqiYkeYCAT9CBVu18R+KvISaXxp9jlJ3DzXbJz
3G1TjiuZkhmhgHzJlYxEQCTye1WIYzbQ+TcwgSROwMco2nBHvWfsYdhqbNLWNc18bWvPFdx
f5GEKSvtdfU5xjBxxjmsrTdQ1GG9iuIL2Y3AcMjB8srZ7Z71V1WfdesAVK+SgG1cKflFQ2L
f6QgZFYEgkEkfhRyRStYqL9650fjbUdX1LV/O1qWeW72ruM6gNnHtWbZahJZS20ttZx3Fwx
KFbiJZUfPAwp713Gm+AJfHN5JNYXdvp0IAEaTF23MAMhc84+tT2Pwq11dVntnv7OyvNOYyI
ZSWUup+Vfxx+VYrEUoK0nsbTo1JO6Whi61pR0Lyn8VeBfsH2pC0dxYztEG9sfMuR6cGsWTT
vC12kb2euT2TkcxXkG5V/4Gh/pX01ZaXJ4m8P6t4W16DzEuIFmtwesE3OSp7Lv5Hsa+XpvJ
ttSmstQg2TQSGORYmxgqSpwD7is8HilXuuxNej7KzXUS40e8jhWC3lgvkVid0M25SO2BVCZ
L62gS3mt5o4xKXw4ON2OvpVp4LJpEcXDwt/EWjwR+X4UyOS9E5Wz1QPk4AZsBvfmvQZymZK
7KpxNkN12jAzUltHLPHIA+FRS5LHAGP61fkN1GwXUNOhm9G2gfqKquINwgGFV2DfJz+FAIq
SBcecvzAj5gD096WIEnIUn3qeW18pRJAxkzkGMLjAphGBjOc/dbpgUmWXbTJO0uBngHbya0
/NSGAB0QuAeSM/iayom2YYsCFG75RytdTpPgXxP4htILy0tVSzuD8s0jgcZwSR1qVTlOVki
3NRV2YulaqNP1uG9cExRZIjHTnqa7PwprT6v4vmhj0153vDjk8RruBLMfTArTh+CU/mKbnX
oR6+XEf0ya9K8MeEdI8K2Lx2EbSSyHMtxJ99/b6e1ddHBycrtHNLEKK0NwKm4YHQY6YyMcc
UpHIO5iAOOKe3A+XAPrUQJYdQAPzr3dopHmJ+8M8zDnC5zgnPrUjDOAAfrUbouWYMeegxQR
vAAbHAPeocb6mnMh5xnr+S0U7OwBcjj3NFYuOu4XidINhfG1jwB09qmRVyQSAD2qBXwvr06
U4Abi+ScnvXVc8+xaAAIwx/nTz8zc/dX2qBWC8AjeR37VLFynbce2aXKXdIXcjAMDhqAQ2Q
/B7UwnaB8oCk4GetM3NxnqapRIc10HSBd2cnPfHSsm+uobS3lu52KxQqXYgZwB1rRZm2kPk
gcVxvxE1M6T4B1a8iOHMPkp7Fzt/qa1kuSDkZX9o1E8g8Ya0de1KW9hvDJbodkKGB1KJ2zx
gn3rjXs2lyguosE8ZyD/Kudm3xEMpfBHqaqtczPz5rjH+0eK+XnUlOTkz6SFP2aUUb09jKU
YrcQsBwRvOR+lUltLuM4SaInHZjz+lZy3MzSZe4cZH3sk59iKat7cI4IuJFPb5ulZs2TOjj
trsoEZoRwP4z1/KmmHUCDuMW0cY3nH8qwf7Rv+93Ow9DIala7umwpnlwwz980eg/dZuol2q
l98I+UnLFuf0pxW6l+dihLdBuPT8RWAb28AwtxLtH/TQ05Lq7c7muZmPbLniosNG9azXlvK
cIAMEcbjn8hTgbxJvNL+UwO4fun3A+o4rFWVmALtI0nTLMamVTIy8Hd6E5IFFirNmv4v06e
Wxs9dVHP2jKXJaExgS+vP8Ae6/nXKzJv8s7Cpb5dh9BXoT/AGY/DeU28EAvbS9jn3jJYrym
CD1AzXDNFcm4luJJViDMWBcZPXsKqC7mM97FS33pLtMYAAJyV/xpYH/fqehLZOAKt/Z7VoZ
WMszyKMZDrgD6daprC8brJC4lHp3FaCIx8yhmkZSWI9qkf99dYjJAAGMHnpUMksvkiIE7M7
tvoaLdhHKrseuRxSY0i28cnlAmRuOp3V0HheCO3u7a5+1GQyW1y0kRUjytqkA575rCllD2p
2qSp+XIHH5Vd0GeQXlwGOAlpMozxjKmpimOduhTgmaKwdEd2jeZWyuQCQOuK9G8O+I1t/iF
pF8kUzLCHklVotpEed2QD/sjNed6ZDJJMiAkqcYBUtzXqsfh7d8RrCC51d7uB4o7OO9jg2o
paEgKe3HQ/jUvTUGtDyK4m8y9mnSQhZZWfGcEgkmoGkZiN0j7R0BbI/CukufC629sbiTxLo
zhWA2RTOzDnBO3b2HJ+lYF1bvb3MsHD4PyuAcMOzDPY9aEwS6jXaNQChLD0PGKTzd4Jl7Lh
AOxrqrHSPCkvh+CbULzU7W83kSGGFZYjz1HIIwPrRdeANVFu9/olxFrtoo3ZtQfNQdt0R+d
Tj2NJTRTTRyW7ZAy4I3EHNKJJS8ZjLqenWrtzaX0djHcTWE0VuzFRK8ZC7hwRnHXnpVWPZw
pPzBhj/CqumJ6biPIDK5kQs2Sc7qljXziFjXDcNuc9PbNVpMCQkEZJ6VJHyCFye+D3osBt2
1ndyKfnsIwSq/Ockbs/wCFSCyt7/WUh3Gfz4t6hyQqMFLED8v1qpZNJHB5g3IzSKVcA5BH0
6VPbLdNfxSMsiILeTDNwSRG2f50tQMSflA3mb2Jz9M0+zJMoyPqBVdmBQJgjHWpYXbdhTwK
HsNHtHgS8kvtBvLKIvaXemIbu2uVz84yNyk9M5/nXZeHbqSW4hur3gsd7uwyWbNY/g03k/w
/tnt4kNrIPJCAc7wcHPfnGc13WkaFHPoP2lHRLm3kwYnPLDPavlcwnaTSR72EV4XZ3F/d2l
7babNaqsbiZElYcEocgjP1ANfKnjzwZrg+KPidP7DvZkWaS8VreM7fLJ3Bs+mM/jX0Jb2ly
dUtbUtthRxIWz1PYU34ufEEeDbCW0yJNRvIdlvEMZ2Ecknsnr3NYZZWqUqvLFbixdKEo3Z8
evNYNKT5M2wk9ZOfQVUljt2cGBmZCP4hytPdSZWLYdmbOQcDn0qN4pRIQdg56BsgV9kttT5
+w+3WSV1gieRnf5cZ4qwthJ9kNydxiQgF1HCEnAye3Q0lixhnLwtHkKQdzHIHTj3ptvKyxN
CfNeN/l9foQOmfc9KYhz4QsiSb8j5iON3vUdspS5AckoecdD+HpTdhtbkfMskqHJOdyj2z3
qxHPvlkZdomck47AH9BSA7HSNP8M2DxX3iiXbAculpCxeSTPTdjt+VekfD3xNol/fXGhaPZ
XFtCu+4jSXBCjI4BB4615d4etdDTTtRm1pVafyv3MxbLB89FXPJNej+Ari2bUrN9O8MzWIe
J4Jr0D5JQDlQR1B+vWtcNFxrJthXlzU3psep/KFyQcnA57UojIXJJwe+aesakHcMHocenrT
SrBiuCVxxX08YXR4HtLbincB9zce1MkjYbiMD270uWVuufalJJI+Q9eT0xWqpNaNEuorXTI
FwPmwQfSnZbaduFPv3pwbk/Lz6UzeAcBeOtavDp7GKxEuoFHJzuFFNMmDjJorB4Y1+s+R0i
ghwN2ARkY+lKhOSQOT96m4BbhuoHb2qRd2OPvdMCsEgJ0GV5GT7d6eQTwoI+mKbFzkDn1yO
BT2O07M/StbGPNfcFQqoMgy3TB7Ux2IIyvPtTicxbsA59arktI/Awc9BWkI3eplOSSFVS7E
4zkc815p8ZGEfw9Mbt/rbqJceuCc16ZgjIBwelef8AxegNx8ObxwOLeSOU+2Gwf51GI/hSt
2NMK17aN+58y3iEYXHBGfpWaYgG6H/GtmeGab94gJXb0Hb0ql5ZZsLu4ODXx6asj7acOZme
yBc7VGc1AVOOOOcVpTxeW3zAnPGKokElgq4xVGEouO41Bh8YqwpyVJ/KoVBChscdathTvAA
AzzTJjEjCsWC4wDUqrggD7o681OkZPBz0ySPSprW2E0ny/Ko9fSpbRsoNlYD5vlB4xVlTKB
kD8+tdNYeGJrvy5j8kJGeByRUepaTbWMO55gcnA9az51ex0/V5RjzMbpN6kWh6pbGPMs8GU
BGcOGBH8jXIXVxLLKxDHng56n8a3bcobKQoTuiyd2Dx2HT61iXsZFy8vXzDnpjB9K0izhqq
zRSjhckts+pPFKPMRjtbGOla1vbfaLbYGwR196qvZyZLKCFBxWpktSv5vmkCdOezDjFNeIg
FkAdSMfKORU/2dlOWUn0qLDwuWBYY7VLHsRZZVKhiM9c960dHDJNMembeRhkdRtNTWenxar
G4WQRyhSVXGQzDovtmpkMVtq1wikkJC0K88M2Mfz/OmiW9C5ZLDbatYJHMm0QeYSDgbtpr1
nRdVgm8EaBZvfJLevrscjI53MR5Tjp2GTXjej6LealdxwxWM20gBmRMgepz2rrotKt/DnjW
11LR4by70qydbgtclY3IC8gZPPLVlJKTReyMBbu4s4nkhd/3shRmfbtbnKj2x79c1Na6/cP
HBpJgg/dg+XHcRAhs9VPHc9DnjPoawi1vPdzPvZYZiXBYDcmDwOvPpU9nPtliSW0W92EExO
MbgOgDZzj6U9gWxvaTaabqd09pFcy6XeT/ALvbgeSCTg7g33cdcj0967rxV4CPge3g8YaZ4
xilUPGqRHMEsjY6RspOemc9h9K8m1a4lTVxctbyWZIygD8hCcAH14459Kfe6trGraXbWEt3
JNb2uZIonfPlADHHpnPbrU2vuW5M7zSviX4khvbv7V5MljfP5rQXy+fCqHjPzDHrz6kmo5P
BVv451qeXQLay0F0ieTywJBbysDwQxzt3dhjGMZxXniS3b30cURAuMqoXGQuOgOe3HTpXTW
fi7W/CjRCC/eZJdzNbOPkw3Ugfw57Y7YpRilK7LdS8LW1OS1PTNQ0TVpdN1a1NvdR43I2D+
II4IPYioxOmCFXHHJPNb/ijxe/ii1tIprGKAwMSGUEsoP8ACCei+1cuwAYj/wCsK1uZFtLo
j/ZVeemad9suBGZ/M25BVQvGQRg1X2hYTlD83rURfecsPpntUgNUlmIYlvxqeBCZAegFRRx
mSQKvUmrNvFsl8tx+VAH1F8Nba3l+Hvh8LmOCV2WaRR0Kkhh788/jXrt1o/gm20DzUdnmAx
HtfEkj9h9a8Y+AWvWD2lx4QvBulSYXdsCflcMNrD69D+Jr1PxXe2Vt4hhi0m0SO4sCMMig5
b1Oew6V83jKMoVOZ7M9KjWUvc2sX9B8N6BeQu2oXT+a3Kky4wSORn2NfP37RsFrb6to1jZ3
f2lYVk2Su4Ztvy8Z9BXu+j20Dwj+25pgjhyC5ICkktx+NfOnxkurPVPEVkbKZWgtLbaizMB
vyxJbHqT/ACFa5fSk6nPbRE4uaXu31Z4u9s6AOWyj5wR3qdbdY5C0iGbEfKjgI3TBpksksk
67g2EYLhRxxWzbWn2hJ5QCA7ZPPy5Br6G55yMt8CYLCQ7P0dx1JHQ1UM8qK0C5TdlHx3Hpm
tK6hmt/M8vowwx2g1mMm7O1QhJ5x/ngUdBNWNu1GlT6E8csTLcxk7Cp3GdsfKoXoAOpNZcE
ZSXK/MxODRbptmUKHBbjKnBP49hXS2tjAvkyNIit0HGFT6CgqMbs2vCXgjWNcvUvHEkMKYY
yKRvC5wSPQDNewaB4L0fw5qf9oacjh5YPL2s5bBDHcTnuRj8qw/DniWGG3ht22RIAAF3ZZs
EH8eea723Z2jRnXDlASF45xkj9a2w8W537FYlRjSstx7TBXKsRnpxUqvIGXv8AUVGqo7HKc
njPrUgcZzn2r63DqLhdnyla6dhoHA3df6+lLhlUZGSc9T0pQwbO4kY/WlOdxbkkDHFUp3lY
jkly3I2B9OT3PWocZ55B7mpwnyHJzzQ8aZx2HQUOsk+UpUm1chUDaNzJnHeihwgcgqSfWip
9qP2Z020IxfvjBOacMlcrg881CNwQDbk4Ax+FTpgxkAAY9e9c8YN6g5pDypVscY9M04dc4A
4piSFT0yOnTpSlh5hGSQR0rZRaOeVRdBrPk7SpVfT/AApFYAcAjt0oKlXDA/LnIzUoUAYJ6
elapWMZSuMYHZgEbs8c1l+INLXVfDt/pTIf9Kt2QcZ+bHB/PFawQF9xYAjpROpChuSQTisp
rmTRpSfK+Y+OobaVtNkCo32hGKEZ5DKcEY/pWfLDJFIwUZZBgkdq9J8e6Ynhbx5e3qKEsNW
jMqkDiN8/N9Oc/nXC317HNaR2sUqBFPVcZJPbP+cV8VVpypzcH0P0KhVhVoqojDvJEbAjXB
C45qjIrjYecEVtfYmkVl8yM45Bz39Kz7qCRGHmYwOOMUk+hnVV9WVACVCD1xVwJ8zHqcYqk
oyoIyMHmtGBwRnC5PBqyKaQdEYH5Qxx07Vs6bHCDGjLkEZbnqBWW8ZaLI28dQO1WrdjBtkD
7lK+vaoduh1U2oyuejW2oxxWfkFsBOir1PGea4HUrs3t3LckkqThFJzgVaTV4ypyfn27c9+
ao2en6lqVzDZ2VrI807hUJUhRnuT6Cojvdm9espKy2IYnEenz70J85goPspyf1x+VQE/eRi
GRuD3z/wDXr264+DiNpFv/AGdqv79IQJFmTgv3II6c15/rPw/8SaPua6sC0Y/5axLuGPqK3
s4rVHktqb3Oa0+OITlWfajcEdx9a2jpLxxGQASK3C981izWkqEo8Z4/iHFLbane2O2KO4do
wMla0UkzFxkti3dae6ucJ07Be1YN5akN8nLEfhWzLq13NEykAeu1QPxrMImbKgEd8Z5NJtC
95lqylt7PTXhHzXDA4OcbXIwD+FY+1vMBDkH1FXhDEFKsrqwHGD396ia3UQoxzhhzjsQalM
rlHROnzM8l1G+MjyWyCf5iq8s7NIFR5ODuyzZJqR1ddnlEqfammORjzkcf3cYpJlWKJ3h9x
O0np3zV61Z4wsobcEGSq8kimvGqiMt271NbbYoWVo85zjnBNDYKxDe3L3V4Hkd3wAAHYnaO
wpyGOVtjuYX3ct2+tRBSxO4EOT0I6CnsCh5AcN0x2oYzqvCniG60TXI2h03T9SkED2yi7jB
X5s/OCSOQcc+1c9rjW39oPDbkSlD+8m7u2Ocf7Oen4VTDMoykjRgHPH+NRrFlWZm79TQhDI
YzLOqDcBuAznpUyQxtK7s37tDx71bsbIzqZGYop+Uep980zytlquACBITz3FS2NKyK7yhw4
WPB7A9qrbX2swA4PStBbd5AuEwF4J9aekCiMb8Bc5Yd2H1oC3UpIAoDlgW7D+7Uok2x7pIj
uPQrwT9a1bHXtKjjMcnhexnAx+8keQnH4MK6fRl0XxLHd6dbeDrayuHgfyLlLuQBJQMqDvO
OcEc0N26Ave2N/wCCMZuvE2pX0b+W2l263KoOWcFtpPtgfpX2L4RfRte8Px6tawQzrOSDPs
BLlTg9fcGvh7wHpXl6pdm18eW3hyQwvE0rglpm6NGoHLKePmOK7jw74w+JGlaVpPh/whqhj
NsZ/OiKCRGbzODyOQc9KwxC9tBQ6ozjBwqud9z6e8cW1vZeG7h40CsQQpIzjPpXyH8R/Cc0
TafrEV0lwZ4UE9qikyWu4sIy3s+CQa9E1Xxn8Y5dOtptQu7Ce3x5hSGJUdgMgggqSB+FZHh
iXV9e+Ikt5qtnILTUlSJwcMqKoAUEjG0AjI9KvDRcaXIvmKpGXtlOXyPOtO+GniDUYPOe1j
tFYYVpTtYgewyRXbyfDN7Tw3DFaXJkv1JaReivnsPpXpDMYLiaBX83ypWTcerAHGfxxmnh2
YjDALg52jpXowpQktGT7ZxeqPmnUdLniuXtrqAwzBiCrZzWE+ms2ofZIB5sin5wvOD3H4d6
+o9U8P6frMSfaoP3iHKSqcMOetchp3wpt9PvFuG1i4YjeZMIo3ZbOCT/APrp/Vp9AnXi3Y8
P/s57bb5gLSNwBjBapyPIXMjl3Y/LGB1+vpXut98OdHvkIluLgL7AcenPWrOl+BdA02Pz4r
YTzqMeZOdxFYOhJysbRrQSvc434e+EpjerqmpQuluo/dRsMeYe5+let444JPpjvUAjKIAqg
DtgVKrAghsnIODnvXdTpqmrI5qk/aO/QQhl+QAEnvTsMpGTx7UqjMmHbkAYGe1BHTjAIya6
YVXBWRyzpczGMdzDPGBxmnBsDbyMd+tI20MD83SkTBIO3B9c4xWsa3ciVLSw8nI+UkqO9Im
7cDjOeeTSgLgIB1FIoCDLnjPHtWq7kOKtYfsYcbB+VFNZmz0H4NRT9o0ZeyR0DABumBgAe3
FC8jB7e1T3thJaz4lYmMgEMnQ8VFgZAznP6V3wkpRujyKiadmKrdcMSM8ZpdoLEH5s9M8UL
E4bbnJbtU8lpNFEsxUyRkckfw0+ZEWIB8rZPJ7+1SiQAnHpTGYBVITg+3WlGQmd20+g60O2
5D1YzJBLHOPSlkmJjJAOBz19KRlG4neWX3pqsB0X5h60O3QqLPG/iL4i8O69bNZWmy9urcE
iVVOEOcEE/wCea8WvbSC2i4ly/TAbODX0B8RvDEEFmdZ0rSx9pckXRjHDR9csB745r5+1Bx
MzK/lbmyCEIwK+YxsZKpeW59Rg3F0/cKdvpl3ePItmNoVCxZmwDxn88VHYaVe6laXlxbDeb
WLznjPUoOpFV5PtKSgrM3AAGG7YrrtAv7W1j1wCURtJp3kx+jsUAIrzKjcYto9KL96xxHmb
gQGyOO3Na2laLqGr3trZWsbNJckiJf7+Dg4qnp9pBNMqXUphUnkivQdN8CNq0UEnh/XJI7z
kQCRvlYn+DcOVz/WpqVFFe8EISexxLWjW13cWtypWWF2jcZzyKuW/lxtCZnbyUztCtjbnrV
G6tr+w1a5stUieG8hlMcscn3lYdc/p+lSSQSHCM0SqBnlhyK0Sugu0bdklvd35tcKkpXzI/
MkIBwM4+pHSvSvB+naCsU+o3FouoGOB5EjdickAnK56EH1rybTrazikMs95Gdq5G4Z/KvV/
hyJ9duHtrcbbNSRcSm33qw9CTgc54qJQbtYtSVtT1jw14m0zXtDhvdKScRuo3GaMqQ+OVz0
P1HFdFFia3IwCW4OeaoWkUNrbrawWsYSIBUVRgAfhxU6QXm/zAuwHoq9K7VFpHnuVndMoar
4N8L6xFtv9MiEnZ4vlbP1Fef6p8E9Kup3fTtVeAE52TJux9CMZr1ZYZMmNznuTjmh4zHcBn
BMIwcGlyK+pr7WS2PHtX+BNodM8zRr+Z7sAfupAAsh9c9q861T4a+JdHmYT6Lckf31G8H8R
X10sixyhlQdOA3apiPMQrvTaB92seVylYpVVGO1z4bl06eCZlms5UbvkEEfWqxiBYRFdo9T
k19lzWEEqOHhhmU5zvQHFebeJvDdtp/iO31e08Lw6nZSoY7m0RMcjoy46Gu+rl86cOaLuct
HMI1Z8jVjwA2YHP2uLA6E55qE28YIBuYTuHvXoOp+EYHvbiW00XWNMgzlIvJ3hfbPpXO3Gg
yQK3zz7+oWS2ZC3sOorzeWa3R6nPF7HNyRRPhfMGQOisfwpRaqvEQdmHdT0r1K1+EmvyW8F
2biGHzEDhS/Iz2IxVn/hUfiDeWa6tvmHJLf/AFqrkn2I5oPqeQSrIx3OS6qMFcc1KIt21Qc
t3AxXsNp8Grh5iLy/t4iOQVy5J/IAVzupeBpdJnZb+wuEXkeZGpKH3BFKqpwSbRUFGo+WLP
PljBJBhYgHnI704QK8wRo1jC8hCevufau80zwi+pOsOn6bNNuIBd8qi+5J7V6Jb/BnSfJQ/
b5fMAyxSPjPtzThGpNXUQqclF2lI8H8g7QPMcqOMKvSnLaIWCJG2R3Pf8K+iLT4T+F7eJPt
MUty6nlncjP5Gr8Xw48JxTmb+zvOLdEdyVX8O9U8PUWrM1iKUnY+aDAxYKztuycLjqaJYZv
sU7GBwAh+bpj8BX1RH4O8L2q+emjWo/hAKcEn2rF1uw0b+w723uLeNLN0KybQF+X0FUsPO1
5aESxNNPlifLuhJClxLd3MXmLbIJFjCBlkbsrA9utCarcJc3T4VEuAymOPKomf7oHTHQVr6
p/Z1rNLa6dCyRMGY5fJIHrXNsJXBQgDn8Kzkug4yZp6Xg6vZttU7FLHPsDXoHho+MLTUp9V
8PLEsE5DsWlVeM8AbuhyOted6XJG2obRJhzCY0BHDMeCPbjJ/CvZPBzW3l29vPIqIuWRXHT
aOuO+aiehUdXc6C51Lx/ePPcCyQIwz5a6gkh3Y6g7a4U+IfEWgawNQjaa2l37yrNkMfQ16/
f3+lTlbyCRTI0PlYLAMw7DH+Fec+Mtatruzj06Szit2XLRuRz+OKVNtaDqRT16nZ+EfGms+
MtVht9Q0uy+yRNtnmMv72NSD8y+vOOK7G80+awuWtriJd3VXQ7g4z1HqK+b9EvZfDWsW8/m
MQy5f+Jc9+R+FfRHhjWn1/TkilLy71Xy8nlPf6c10U7xkpdDmqK6sWI1CZ3cjHGOetAPzKT
0JHOKnkQxMylNpVtrKfUdacXwV2JkdcDpX0VOCkuZHjTqyu4shkCAc8/SowI2BZdpwec96k
JUqd2d5OPap7e1BgM8jCCFW2qSMlm7gDvTqKMHeQU3KStEpOoG7heT34qDaBjCHAPTrmt9Y
tMDkeXLO467vlB/CmzafGy5T92T1215VSvTcrI9OnQqKN2Ye1NnAyQepodcgndj2B60+7tG
gdhyR0De9VAV4DfPg8bulNW6FptaMkVTwrc5PHHSpHj+bO09MimrIwlVyvyjnBp4ZTGzGb5
c4wa2ikZydnqN2OGAK89z608W6O2S21eFP+fSmbkL/KxOB8rdMCk3noGyG+8D6VvCaOaSk9
Rzh95C7MDgcCimliDhuCPaioc1crlkeikRSoqSKChAyO3Ssm7tfsownzox+U/3auxy4lUKR
gj+lXdiXCmKQBtp+9WGHxEqTt0M8Rh41FdbmJD5auJZm4B+UCp4biBY5I7l2UOQeOnWo7iG
VLgxz43McY9qbBEsl/FGVBXcOp6CvX0krs8dx5XYW6hK7XQKYu201Eu0LuI6d/SrUUBeO4i
Un5WAX8//ANVEllGbRminBdTtIboaamloyeRt3MxihmdVYk9enSkLANzyQPypX+QKTg468V
TvbyCw0+e6n4hgRpZGXqABk/jW91a7IcNdB97d2djbPdX95DbwjILynaP/AK/0r5o8fP4S1
jWJJfCsRgZFeW5cjZFLjug67ufxqr478XT+KtcDtM8NpEPkgL5VR6/X1rKi0LxC3hp9Qi0S
Z7BiYxdIhBPfkd19yMV8/i8S67tFaI+hwuF9gveerOVmy7ADA54/+vWnaaTLeTLb5WNljLe
WxI4C53ZHvir2vWk0Wj6JDd6PJYtHbuRK+AbnL5DfQZxW1o3hDXtS0y81W1S5gW1tlaPz4c
GcYyQmDyOD+lefypux6Kkkk0cXcWc9o4Dn5egdSCDitXQNbutIvElhuNq7wSA2O/WpNSs54
P3U0q3Icb1ZOTjtnHQ1kQWhdgC6gMGCkngMBx+FYygpR5ZGqdnzI7nxVrMGr6vfa99ljuXv
LPyZpXGFSULgYPQtgA+vFcQkX3VYdR3roYLLULmFNKtpGkt7h1cxheGkAxxmuh8K+C9SHir
TpLqxY28N2VkzjHy4PfryaKULKyFOXVl3wP8ADG6194r/AFiF7LShyARh5/oD0HvX0JpGlW
Gl6bFYafbrawIPlRBgfX6+9LGVKgd/r0q0rxktE3zZGOvSu/2bSOR1G3ckLQRqVHL457Z/C
phIjwABGVTxk9arrmSUjABx65xVuJWbglMgYA2/1pNMhajNgBCBuGGM46VaCoIj5jbwoySe
KRIdgLuuT1GKxteu1FqbaNxnq+Oo/wBn3qXq9Bt20NEajZzzLHDMrZ4zjCg+ma2Ut3EZSKN
mcDJ2jP6ivKFvJ7a4CyhVJwQE5x711Frq09vhxO4IA5U9R/ntWMpWepuqd1o9TVure4ikAa
MpkZIyOPqKrMmAQRz/AHgetM80mQ3CcyZ3HParR2zoXTar4yUB6/SvYw2YRqP2c9Dx6+Xzp
r2lPVdSLIwc/L6mmvbQSqHeJGJGeQDVj7LcCHzNrGP+90B/+tTc7HMjANkcAV6LhGR56qSi
ynNHlFbbn3x0pNpxV5Ld7mNkRSW68dBVdIpMlCnzZxjNYTpJ6I1hXsyFox5YU85708gsjcA
ED6/Wpyvlnp8w6qai++xABLHkA9jUKkvtHV7S6vHcj8tcqCvOM8d6rre2Ru3sEuFkukGfIU
8/jXn/AIw8ez2V9Po9iiBInWOW5LcqSMlR6cd/WsnQr62vtQM1x5zOoO3LZwv+ehrlr1/Zp
qmd+FwTqu83Y9gUHgeQVcj7jEH9aqlJEkygbHO3tXG6Zqd22o3Mt4weOMqkMrA/u19MDr9a
7e0uzc2sbM0btjpnP6da8KeaOEv3i08j6GOTKcf3T1C+QrZRqeJEGW3dia8T+LGvXOnQWWl
WpA+0ZkdvoRgH2617RLcxyygTROpkdg3pge1fOfxekkk8c7A2YoYI9n0OTW7x1OtC0Hqef/
ZtahO9RaHm107zliww+Tk56VWIYLs3kjtgd6uSxxsw3Ak4OQKiltzEwWU4YjgDoax5u5bpt
OxHZIkVyJJJHjZeQQua7fStX0ERY1DWri2WFQFX7GZCx9vmHSuH8ttoO4sR1qUBjFlgATQ2
mNQZ22oeINEhWMaNq11MMEyPLbbGDZ4AG81hXurR3r+ZJeTFiPvMn+BrDWL++M4z07U9VXk
4GSKSdhOLNmCeN4lglvJBFu3bQOvuK9V8B+IrLTjFb2t1dXVx90K6oqqOuMt0wec149GxhI
DIN3YDmtayuTb3QfcAQRn0NaqRHs2z67vZHvbSz1Ka3W3luIsSYlDh2XvxwCQRkVTV+mwYG
Ox6VieGNWbVPAlsp+YQzbRnqF29vbNau4jA4Uj9a9XB1eSnY83E4dOZasYTcXCwgoqk5JPY
d6NUlVPliZvLX5FZuMD0FKH+zwCAYM02C5AztHYVQvQs8qqQSsYwBis8VWlUdjXC0FT1EZ5
FkJSXkDjnrWpZXE0qr5m3PU881hyny5D8p3N1wOlWbUksGMuB3x2rglHQ9BSubc1xbpuV0D
kjDAjNUxYWtxGzwvsYcgA5GfT1qIgy5Ltnb0OKmt0aFVwQTnIqYzlBXQ5U4y3Mdl2MysRwS
Dt5poCE7QSVHJ5q9eW7eb58SZQ9do6HvVUB2KqMMOTyMEGvco0vapSWqPGrVeRuJGNgY4Ge
etIzBj98MR7YqwLKScfIcNn+EdPrVVrSVZSoQkKeW9KVRckmkKElL1FaaPdyee9FMYx7vnJ
3d6K5NTs1O5ICjfHgjA3DHtVyC42KR0DDB96z4JFL8DAIAYD1xUyhVcqJAPr2o5Ls4uYvzK
Z0JjbDoMDA61kAFJ9z5kKnkbsEVrwbn+VcFzyAKmu9JW4KyNIsL9Gxzn6110K/J7s9jmq0e
f3olZhHJFKYnwWw5XvWc0rrIQQeOw4rZm0mcW+6OdJnUcHoR9Kyo4tzAzhXOeSxwwrrpzi0
2tTjkpRdmitdQKsnCYRxuCnt9Kr/ANkHVLaW2lEaxTKUZZGxuBGDWjcTQ+crHlwNoXdkVD9
tWOTk5Pt2rZyk46ImMY3u2cTp3wf0Hw+FFxpp1FvNDi4uQH2AcADtjHrXWyLCsckcCBVRdu
Ce306VrQ6kP4WyRxycg1Q1KSObBSMKT12jrXLCVvdtY7J8zfMpHhnxr0OW50qx1mNCy2hMM
nH3Vb7p+meK1fhZ4ii1fwrFpc86/bbEeWUPePsw/lXfapYQ6lpd1p9ymYrhGQq3Tkcfkea5
fwd4AsfCfnXkVy93eyrseQjaqjrgCuCUGqra2Z2RmnTs9zmPGfw0l1DUZdT0B7WCNo8yWxT
G5hnLDHBJrzfT/BGrapetZadGFlUbpPMBUJ9c19OmIiPlueo/KmqisxOTsP3vSsKmGXNdM6
qOJ5YOMlfsePaL8PPEdleRzPfWkbJ03gt+gr160iVYUjAUMo+YooUbsVNtHcZGM9aiLAMpI
IzVwpqKM5VHLcsFoo5sZw5Hanx7nkHfPqQtePeNfEGpy+KW0uwmeK3tl2koxXcxGck+3SuX
TWNVa6WaW5lcp9zexx/PmsakpdDvp4dON5H0tE1uihpbmJSRjG4ZzQ9zIqslrsaZRgDOcV4
ZYeI9VkSQzzJgdTtHTvtrqLPxStpHskZPLTAYlSH9j6VzTrSitjrjgYPXmPRbfU9TgMqy3L
hsYDA4BB7YrB1WZkR5HOTndz1yazrHxCdRmvokaaPyAPkdQQSR1U9zznFbAOn6gihrjcY/k
bIx8319fap+uwiuVol5XOT54s58I0xjlOSCNpPvWtaRyiMeTJ5q5x7im6taSW9vHFZghRzk
jH+TVayunbMO1l5xkfzNU5qcbxMnBxfLI01uJVi3KcAHaSxq3Dc5IYsACcqc9TWSk5ZjEo3
Atjjr+dWbePazKuCxGQelY8qKUui2OxtLxZZImly2MqVHGfTimX7rJMzROJV6YxjH5Vj2Eo
OEdiFY4z/dras2gMnzZfBAKngfU+texgsQ3HXc8bGYZXukIS8Nj5O7Y74bb0IHvUtr5e03M
p8hSu0SO2BkVNcwxTzR7XAwoBwK5DW9QN1eNBEzi1h4RT0FdtSvyx03Z51HDc8vI0LnVNPW
Tm6JfuoQkt/n3rgfFvimQTCz0m4xCpzJICV3kduOcZqPVdRhggmid8sDhGVsEnqT+GRXmOs
ySXM8IW5VWeX5gDghQeue9cc68nGzPboYOnF3sZ1xKzzXEkrb90nmFf77Z6+prr9DW6trZ8
J5ryRl1R1zsGeg+npXIxQ2y3NwXndiCTCEHfOQTXSaTqMiSLJ5pXZnlz8prhnKyPYoxVzr/
D05v70lm8uIq25ST8zf0rSsJLnS9XktZo5ZLSaXMcjfNsY+46iquhaot3Z5S0VDvO4IBtY9
N1Nm8TG11SO2uF/dF/3bKA4UL3Pv2xXi1VKUmkj26coqN2zsy3mIreYWbklB1x7eteC/E2H
PjSWQg7Xto8ErjgAivbLe886/WRLd1JQ7GHbvzXnXxd08iKy1PgkK0D47Z5X+tcdFOnUtI6
q1qlJs8QhVmlZhkAdBV6O3bK4yQD36k1PYWmZVUjJJB/Kt1bNfIz/GzHP0r0Z1LHlUMNzas
5uWwRSWbO0jqO1V5bQHGPmPUD0rsYbGSRgqqOh4+lR3NgFtTMEwd2Du65HWoVU6ng1uccbb
YmMMuetN8tgCTtGO2K3fs4kkZ2Pyqc4PeqlzAMhscDt61qp6nJPC6cxkhiz4HBHTArSgjdp
doBPqfSq6xtubCqpByQDW3ZSRC3VEQqxxls8k+lauRzQpc3oez/DidW0q4tRG3yFSGXO3vw
fevQ7SDz7hVKZQfM/HYVw/w8iMHh9pTGQJpMhunyj5QPzzXolsFg093LBWfnJPUDoPzr0qM
v3R5eLptVdEUZtyyt5hBkckkHop/wD1VXdooEDE5fJHSp5SjLvB+YnNUpU+TMpxkYGDWcmC
VxpIkkOFznqfap4E2RhCAcnkjj8BVNVMQk2HBz1FatpDmJnZ8kfd45zWMnd7msUiJco/AIH
XkVdjYmIqDjnIGKrskm3ai5I4yD0qWDhANxHOKndFMlLmORVIO1uuB09zVGW3MdwqRgkkbv
wq9cMd67eQvB9jTZRiLzlBMgBGBxXpYKs4S5W9GefjKKqR51uiKONLVmYXIDN8vy8AA1QLq
d/nMxU9cHHNTRwpNG6cBwM49aqkAFVXjHHNdtV+9ocVJaXJUtbRkDOWLHqcmiqrSRqxHmgY
7UVz2NtTq/lDBk2g4555JqwVMsYZBk9zimrbQm3DxXaxtx/rVIbp6VTuY75WdI7uF0x/eK/
pWMqyT90UMO5LU0o5ZkG1cgfxNkA1YinuNxYuhU9fnFc6ltrGTIkHnIBnKuDimSzXUZCyxt
EV4JYGk8Q2rWNo4Tl1udXLJJsJa5jGOg3f4VFNBHJGDJdRCXrlWzkehrmFuZmx8mSvOccGk
kuZiGCE89RjGamOKlHYTwcZPU2zYiaUkSoi5JOcmoJbMtjbJFjrnkZrOj1O5jCpxkdR6/Sp
ft0jSHMnPUcdKtZhWT3E8uosnSKSMNvjKoD1HIpJGaTlCF9BmnQX8jNiNh8pyeMhvarMmJn
8yS18sDglWCr+R4raGO53ZoyeA5fhZkyKTkd/zz9KagAOG4b1H9arajrmi2tz5Ul4rMBu2r
8xH5d65688XtHBNJbWAdUyd8s6IoAGckZyat1YJ3Yo4Wo9Ejo7q5gs4HubqRYkTkuWxXHy/
EPTUm2GymkQNtVwwAIz1NeVL8RV8b+Jm0+P5pQGMMbEJGcdRz1/GtN9C11SGbThIucKYCGG
fwNc08QpaI9CjgrayPQbn4gaS1wkdo1wytkbVjXjnuT0qS+8cabb6Lc30kKC6LGOFVm3fNj
qQOgryybS5oJ3ju43tJMDPHt7VVuZoWiRbmVpAo27j2APeuS8r/Eeh9XglflJX1WeW8uLy4
JkaciQ44OT2qKa4sbyJY7kCBVcAMT9764FZk86hQkADDGGZ/0wKgjXzZljmysJUAEjn/631
q3K5KSWiN/7OLcrIoLREfLjPI/+vW9DGl1ZlIfL2YBMfOc9uO1czY6tGs4t4XcAEJtIyAPU
VspJbr5JtrlhcSNt8o5AY57dhXPNnZTaOo0e5/syLM0bPkja5bdj2PrXVW2o2t7HclLpYXJ
3fIoGWz1+teWtdXdrOzKZBtfDxyj5cVpafqVsLicPM8Mcr8MYgTu68Y71yzpt6nRCoou3Q9
f02QLuSdg69i4zk1NLZQRRPNajbu+8Dzk+1cHpHiOGW6NncOsjRZYSqcKSO3tXXPeRFAI2O
GAyG6Z9q4vfpT02OmUKdeFnuZ0mLS53bANvHynr0qy15awqHmuYosHjLjI9qxtZ1OK20y6u
/lZ4jgE9815JPr1/d3BdPnYnJBQbc+4r2YrnSZ87GHLJpntU/i3Q9Luzb317tZ8HEY3Yz0J
p+peObaBWt7RxIu0uHGMnA/X8K8dtdTWVFub/AE2GV0ICMsY2seuDz6dDV7V7+11W2j+xwt
DOhLRuSACMDjH+FZ6xejOuNODXvK57ho2rzah4WNxkGZx5WM5I9f0zWBruoRaZ4fOoCZJFD
BEOdwLE4rzn/hM9Tt9OfSLORY7eVfMY453EAEDniuP1a/uSkFv55WEZJTcdp98V6HtrpXPN
+q8km+hsazrEsiybZDKuSQzHk+p/Piubluri5WKK5mEcUSlYgg5A/rVG7l2sD5zNG3Qngn/
61MV9rJndjqAoySPSspzubRJrOSdJ5bZRIwfIUlefc10sXmObSxMKwzIuwZbaGBzyfSsC1u
YXulJtXnUciFZNpc/X0qzdXs97KkpIE6jblDwp6jH8uaytqdFOfKzaa6fSZI3t5XR+hbf8p
HcgfnWvZ3d9rNxYG4EMY2t5bD5S5APP14rnftlpqPh5FmixLbMAGVvm9/8A9VXNG1O8aW20
8yrDbROZY22/dPfn6E8Vk46NnRGeu+h6JoevpiNJ4nd2Tbyv3yP61q+ILCDW/DVxaTExiVB
jcMlSOh+uetc/pt7p2oXEDyKsN4seN0Odrc5BAPeuma4S5ilLIUkj+XB/iryK0LSTPbpS5q
bi3c8At7aW2vprW4j8ueE7SpBHNdFGqMEiEvyv0GOlavjnToMNqUHy3cYXKryZF/qRXHw61
aBQs2+JwTkYxW8ot6oxp1oQfK9DomMS5liKgBRlT3rMn+03ED7T8znknioE1GwkjVhqKbAd
2N3JqabV7VrRES4jTYMcMMtWTi77HYqkJLcpiH7McSMu4gsec5rGvbpU5RvmJzjHQ1anvbV
o9yuHbpjPes6cxC2bc6b3GeD0xWsFrqcdaouVqDJEjUrG7FTnqc96u2FpJfapbWNsx8yZgp
CnpzyfbgVnRl5Vit1Viz/KoxxnpXtHgbwrZ6DG1zrgH22YYVlb5I0wCMcdT6/hTqNwjdnPR
5avuxZ6DpUcNjoawxwqILVAqbuSRgZIx3zmtGC7S5t8bflIAHqOKzIvIsWMiF2jkIK5Py46
1MtxHK6SQxlmJI+U7cg9Ca8z2s4v3Wew6FOokpq452YYZfmQdOOagnZwu9ju7AdvrWfNeXk
dzLbIhYKcGRc/Nz2I+tbWTJaxxSOScYyw9vSu943kS9pueS8qU5P2T0KqOWlSNcHuaufa5U
ZY40yq4yQKri28p2cMASBz26VoWduDEC5yxGcV1060KmqPMr4adF2kSQiUu7NxuAYL9KlRR
Hlm6hvmyf6U95FVS2AMcjjvVaQkuzMflc5H5fyrWNjBrQsIUMYk7Hjkc02RivON/OMGo4pk
eMQgZHufu+1MYBmBT15z2IrTbUz+LQaXht1JQbpXHOeQB/jWdM5ZxKoAGeg7VauG+cptwRw
T2zVeNwZNud+7AxjAr1YT5kjy5x5GyJ9juXKDn2op8ohErDAX254orXlRh7Q1jcNPhnyucD
dnPaozIBIkckuzcdvLc+xrkJPEF3LcHe6rlcqowAOBUH9rsCDLtB3cMfmNeXyLqeyoaHdG4
WFCFkZu3ydPxqGXXkhwEYybezkH2/KuKfXivLqW2+4xnsKyb3XJXwoBX5iOBw1UlFdBtdEd
3J4hs0b95bksTg7cIKqp4msg7ebagMc4CzZPH4V502o3E0wQOSzDBBxxVWTW5FkERdERc/6
pd2fxNJtLZFxo31bPSbrxZpxBS1s1d8dGyce+ayp/Gl4ZN0UUSCNcArHn8/WuGOrzPMVGRI
ew6mpFOr3hH2W28uLoS7DLH1oUvI0VCD6nQXfjPVpgD9on2HtEu3H5VmXerXl7t8ya8fHGB
k/j161Ta11ouGe/tY327gisf6Ckk0nVxGsr38A5/wCep/lihztuaRoL7KIl02Z5GbLZPO6d
v6Vh+KQ1l4X1K7F1EFijIULzknit2Tw/cqF8/U7NZSOEaQ5PpzjFct4s8N65qmgSWWmbbk7
wSglUAY696ynM1ULJpI5v4PafaSahqOqXbxAxRCONZBnJJ5/T+de9WL6XK0FnFZ28IOXZoX
I57/8A168g8P8Ah3U/DnhyNb3TJEZpC0juhxknAG4celdMt3c2kOyZZVKNtWMowxjt0/WsG
lJbm1FOC1iegSRvgxx2sssSk7CrAs1Qvp+lX0YefTgnykbZVAfPoR3rJ0nxDe2kKxBVmiPI
Dcsg9j1rSjvxqF0gmgghlY5DuSGfjoADXLaUTvTpy6GBqXgTTbuGW5s7g2M6Hd5YQmI8dfr
mvPtStdUsp2ivLR4k6+Yi5V/oa938oNG4jjySMDPJGPb0rPaG1VGFxEFaUEBinB9QfatKdd
rRmFXCxlrHQ8Htrj7PN5oY7j2GMYrUn1lrm1jQgK0e0ZzggjpivQb/AOH+h3UX7lXtpOP3c
Y3Kc+hPNWrX4e6bFZGK3jtLmRRtcFyzg+uB39q1eJgcscLVT02POjrd5OQDudTjb5nJB9qv
WhulhLMVEpI2pkZz1yPQ12w0jQ7FIVvLOzglljJUOd2MY5AP/wCul/4RzRdUlX7AUkcgtiM
lSP6Zo9tEtUKnVnMRXCWzrdxSreSzKxeMxHdHjr14/GrZ8cTQoLd7fO1fkZsgE56V02m+GL
jTL2GOSa5TaxY4jDAY6Ybtn0xWrqHhPRtVhV762muOTysmwJjuQKwdeF9TZYepy3TseW3es
zy6abRH2Qyz+eVJz1HT86yk34bDBC4w2K9Vj8NeBoLZGktofl4CrM5LY9eeKzjongW4kEMa
3UDsSMszYHpnPGK6I4pLSxzPCSet9Tg5LhmVGXZvGFZgAAQOlWG1NhaNarCoQ7WLNgFcemP
euufwJocymO01K5Mw42S4Ur3/ABqrP8PxbRLdS6sIohhAZVzknpTVem3YTw1SJykF7G82ZI
ERWXLk8bj6gVhao7F/kyY1PB9Aa66bwzcbXNtqMd0iMUO5ChPTlexFZV94e1mKxaVrGR4FB
PmREOMDucVtzp7HPOlOz0OWkk8xQrjJTgMeg/Cr2n3FosaC5ikkcEr8j4yO1ZUcNyyM4gd1
DYDqpIz+VJHKchkJyM9O1O5y6roXyCLiR0GWzgZOOfatGMLbSqLmIvFMPlZTgEeo+lc6s8o
mDtliepPaunsHivFEazFZ41JVCcDHfGe/emWrdR6hILJwrNubnA9KTSr+OF5GuCyPtOzgFf
qc1kXi3y3RR52KgE5PBx70Wu3ymcnIb15JFPfQpStsdbZ3pFyFEiqvqT+PBrqNO1q7a2klV
WkYnKsWxwfevM4p2jhX5hskJIweRWnF4iCKY1TiNRgA45rGdNS3OunXsdiLpUuJvLj81pOp
kcEZA6c/WuM1zQraSO81Lzgs7kvhSAoOOgxV+C/hmfzRHLG24b41OV6cmsjxFqKxIqpGFV8
5Xsue1OKSQq0lKNzh3Zwx25XHGM09Zn3jcxCk8kHkU55N+9gUCZHA6nNOnj8pwrqqn2IJpa
Hl3e/QY80ysdhbaeg9qI2kKkKjyMeB1OM1Zt7i3WUPcgYXqCOtdRYeIdKspo5Y4zGi4BSNR
uNCs32DmPRvh74I0NtI0TXmnm/tNGErgsCFPI2le2K7PX5rVL6H7WzIZxzKpwqgcDOfeuV8
KeLE1uS4uLO1+x29srDzHUZnb0+UcY/rWxLqemNaxpLZJdQDOfOIcqGyWU56A9j2xXlzpzj
Vu3dH1GGqQlQVo2LtreTTXJhhnAGQjLkBic8HHTFS211fx300N3aC1UgxpLnIOR69OtU7K0
s7eSNdNj8lQB8khLnkfKcnqPet9PLurX7NcIGL4z2AJ6Y96xnOKdrHdGn7l7hptwLW1+zSy
NOrMTuCE7cdx7VILtlcBCTj7rdQQO+aSO0igfMGSMAHLnnHXimSOluuxi5BzgDH+cc1wzal
I7Ypxgi+kxl+Upt3cj8e9TwXircje3yg4x0L1kyNFEPMyEjQ8Rq3H4etVYb+0mvjG7RicgP
tzkkHgAjtTp81OXNEVWFOpHkmtzrjNE53RNuUkYPX8/SmNhkOAA2CN3pXNyy3tvCIYHUdQd
4zuYeh7VcsrqWW5YTYBK9A2cY6/n1r1sPifaOz3PnMZgfYx5o6oso7rwh5BOW7mr4IY71GC
wzx3Pes1G8q5GM7Sc5PoateXI0rYPy53AnjFelujx7W1RZaBJmUyB+gGEIHPqTUK29tBceY
zIpBxwcn8+1NaMsigYLYx1ot5BGG3FS4Pdcn8zW9KdlynLVhd3JWuoyxPlg+4FFZ8lzD5h4
H50VHtDL2R5sxZZd6yNKeB1xjj1pDBeSKk0cbKM8k8D86iuL7y/kjmlD8DCLjnHT2qSLUTB
APMZYvKzuRSSw/E9aUpS6I9dRjs2Sm0niTbgAJncxbC+teMa9rmv2fjmTSotXlMLXCsvPBD
dB9K9Su/ESPOsk0jOy9OS30FeOePJ5h44t9VlDDzFilBI29D/8AWrOUpdTRKMVoeww2euPZ
+Y1nFE7AZMjBcnvjrmuC+Izapo1pY3K6mIJ2Yr5aPkkY+nQV6VaWXiK8torq3ltbaB0EiFj
5jbT3I9fpXkHxWEtvr+nQXdwbpzB5j4GzqcAY7dKmVS+iLceWNzoPDL6qPC1rfz3ccs87Er
5zY4zgD3+tX7i/vYIiftkJwPmCMSfxq5p/w91Sbw9YCC5S4It0dog2GAIzt/8Ar1i3elXNp
eTQ3NvMzjqhTkfU+laRqR7mUoVF0MzxB4vutN08ul7K91KMRoDgL6n1NedSavr1zdG+bUbn
zc5DCQjGPxp/ief7Rrlx5YIWHCAHtiqlvpusXNsZoIJGj9R0NRK71M/adGes+BfHR1WUWOv
39yLiIZjZWAVwPY9xVz4n6gNM0a2vNC1i5iNxKY5Y1cYcYJz+leHQ+cl8g3tFKGxnoVNehe
N71rzw7ZhrxJvJKDAXDHjvU8nU1jXfK0a2j6nqV78Gtbe91S7lkeZTAhfgFWGSTn6Vy6fEf
xxGyxReJLmbbwAcH+YqDTZmHgC/iG47mJIHTqKxrfw74gmRZrXSrqRDyGWI4OBmk4JE/WJa
WN6Xxl40CGaS+kwOrlF/wq/4Q8U6xq3xE0IaxftdRRT8LKPlAwewri449S1Kb7Jaxz3Dj/l
ko3HPfpXW+CfDeu2njrSZL3Sbq2RpioaWIhd204GT3NKyS1NPbVKk0k3Y3fFvivxVp3xGuN
K0nxFcpbzTqIljbKoHx8o9hnFfSkdrINIjEsollSNfNkCgiRh1OO3Ir5M8VF4/ilAzpsKyw
kr6civrnSLiK5tA8Ug2jIKgdP8AOa5K6ainE9LBycpy5jntYl1Kzsrm50/dLNF1hjA3Rlu/
vgc187a74w8R+H/G+oyadq8paYq0jOgBc7e6kcGvqRbi0nR4/kEjsySDue3P0r5L8e6fq83
j7UQLV55I2VDJEu4MccHPuKVD3rxaJxt6dpQZbk+JHjK/QzXDRXGFxve2RiB7HFZ6/EbxTB
8ltf8A2Ug5/cxqhH5DrWE1jr9kirLZXESuMqGQjI9qz1hla+EEoKyM4Ujv1rrVNbWOCeLqW
SufZ/wzvtVvfAOnXmt6iLm5ni8wySEFgCTgN+GK5n45X19oXhXT9Q0O+lsi1wFYRYAkGCQf
zra8K3mlXWjWscL+aLSFYUATYygADnHXpXnXx61UXWlaLZR3CtFPI9wAe2OMg/nXmqg41lI
9aVdfVrdTm/h34s16e5vTd3jXaSOu/wAxgu3uTnivW9O8TwWdksV3atfmaQtFKNrRsPfngi
vn/wCHE0SavfQTaf8A2jEYTJ5QOM4zyPzr0nSrqDw9HcadIsfmlUZAR99GXIIB6HmvTlTU9
DyqFeUXqz1g6zJLqq/Y7WNI1fbvZcibK8DPVTnArlvirC2nfDe8uxczwXTyxyGLcMAhs/LV
u1162EExhbbOfLaLB5WXGMMD07fgKq/FKaHUPhPqLTPE1yPLaJUk3kjcPm9cE5HpxXBKDhJ
JI9RT5oN31PBrLx94paBoFnhlWIcLJEGZufXvipJviX4wgbf9oijYj/ngowPauYi0fX4ZD5
WnXKyLzwpzim6jpXiKC0S81LT7qK3LbVkkiIUn0Bru5Op5KxFTlaPQPhtq/ibxL46itTfyC
BYnllVEGMAdMfWuS1/UdR0vxZqVqk3niCZ0G+McDPpXpHwB0tJZNbvpC8TvGttFInVSfmP8
hXm/jS0uJPiLq1nbRPJM10yKo5Zz/Wkm+cU4v2Cm92Qf8JDqk8Hm/ZLdlUffEAqXTNckvL4
RXm0O33GHGD6VQl0PxJaIbebTLyFdpkKNERx61mKs9peI0qNE6ENhhg1qnqc027ao9CjYtK
VBZ8c5JziszVNabTQYISHkJ6noKtQXcIj812Kjbu3Vw1zJLeX7soLs7cAVpJu5mnbVmpHru
qwyLO7b4z0VlwuPb0rsNO1CDULITonU4dB2PXFcJcWWqW9qBPC4j9OuKseHpZk1VAGPlqd7
Jng4qYt3Kckz0Xz5QxKZGOQ9ch4lvr22uolSc+W6/cPTPrW9/aIYqrl8A5OMflXHeJ7gT6t
8r7lVeKubXQL6GlZo72MEsjiR3XcMds8VNLOWDrtVGY4JQDjHal8OssmkJuVWKFlBIzgZzV
m6sYxHLMr4wMgYqHHS6MtehmWfiNYXTzNHspgMjEisdxx7MKluPEke0K/h/T41zkKiupHtn
dXMRxXE1w4to2dlOfkGSOatzxapLb/vYHKJycryKy5W9TtjWag4tHpvhDXGurXy4b1rW2iB
P2dBnnvz3rS8ZavdWvgl5LC9ktjNOsZEY2iVMHORXlfhS+e01xIi5WKf5GHrXa+LYnl8Mvh
2ZY5Ado6AnitGvdKp1Pd0Os+FutzNpX9oazcz3zPOY4hJIcRAD075PavVLHxJp17cyW8UMs
UivsTByXOCTjP+eK+ffCk4t/DttsZkJuZRsznb0xXV2+qG2kll43qwkHOAOetYTw0Zq53UM
VKMVG51HxA8R6taeF5rzTbo20ltMGVkYjzF3EFeOvvn0rziy+M+ugKtxZWVzIo+9K0uSfX7
1dD431W1u/AF5NA67LjaSAMYfcc/jXiNlY6pcJ51nbSyIjH51XIB+tRCjC1mgq4upCacXe5
65qvxcvwqrHY2oTywMhZQQx5JHzevHNWvhlrGoa9eeJb15BBPLEn7xCeCAwBBJNeQvYa3OG
ja0lK9xtNei/CmZtHOrxX8LxO6J8rqQR15xVeyUVZISxVSrUXNsZmh+NfFMvi600yTWZiGu
QrSFzljnvzjnvxX0lDqSMTdxgKYX8md1O4EeoFfIGnXhsvHVtdlsiO9DE44I3c/pX0xpUbW
80lrEGexuA7eYxyck5x+GB+FRKCi1JLYKFR1IyhJnI/FnxtrGmajZjR7y5tbXy2UqGKibnq
cYI/Oup+FPjCXVPCouNZ1J5byWZwPOk+6owAFJ7d+a8W+Kl9cTana2sxbMMeMH6//AFq6D4
fnPgu3CkAiR2PPvXbGzZwOKU3E+i7vxTp0Ev2eANcyBgGZCAue+DSTajBIFcRyxMwGAR149
uteVw3MsUjQtFEwADBgBn8atjX5Ax2xtiNhtHOD9Oa25ewvZx6npywXzqHWDIIyDkUV53D4
qeOFU82cYzwH9/rRUNMXsIdx9za3Mk4MlxHCgAGEAzVJ4NKhjHnShyeSZG3E/rUF1JP8rSS
OUA+mazZIsyhiDxnkitHZIzg32Na3fT7UEQPIC2TuAHI9K8t+LM0c2pabeRIVbyTE+5s9Dx
XczDZaEqxIIyBnaP8A69ed+PF3aTYu0YVo5CoyCDgjv+Nc0lfU3v7p6voWvW8Whaf51zE0g
gQBVbOOBXj/AMQ71dX+IQBX5FWOLA7jv0+tdL4ZeO88N2LRFbZV+Rz1ycYJ/GuJuUhvPiMY
BJ5kJugN+cZAPJpOOzBybifSNp4hVLKCCCeKLy0CKCPmXAxV22123uFImeMOBglwGGPxrlN
M0TSLhljluWcMPlaKQZU9+3NBsdNs2lxcMQudu+VQf5Vi6UG2up2qpJJM8PSzh8QfFN7N3H
kXV+VYqNoK7ua91vPhtoVwhOkahNavFwYSPMA4/T868I8NPCnxMtnlcRK14wDMeE5PJ9a+k
2N5aSxbWj8on5yykZGOoI605NxSszDDpTu2up4R438FXei61ZXEhWZLl/LyiEbiPUfSsfxK
qDR4tpMnzgBm/hHoK+jtTtEMlrdzQJIkEoB3NlTuHD/kSK8O+KGmrpN9cWiJ5cRkV41xjII
9quNS+jMq1FRbaIfBVvpVzoggvnaJ5ZGUMq71fofmHUYx1r0CbwvO9is2m61H5kEbEokmFU
bTk468ivMvBsF2LZZEgkdY3bO1Se3SvQbKCc6RdBVlXFs8j7wRg4OQDWslpoxUEpaNHnnwy
huX8bpLbJv8keY+OyA8mvpO31Kzm1CJNQKOqkTRYwTuXv7Gvnf4S3Ulr4wu3jVSWtXXBHUE
ivRJWvJbiT7DZSMc89snPTmueSc9LnTh5ckb+Z538QGjk+MEuCADPGAR35Fe6W199huJLT7
T5Uc68FTna30r538Trej4ij7YjfafMjJXqQeMV6tC+omREjS5dzgsHUgqffIp8vu8rHTqP2
kmdX/a0326Zt0r723FjF3P3iP0rDv7KJvOlSOFJJsNJg4JYfxAeuKqS3OoLcATlccjbyv6V
T/tS4kmkxAJTgk5OFUd/qaahbVFSmpblXW7G2j0pry9u9iwRMVMoYkN1wMV5l4G02HXfHlj
bX0hSBpDJK+eQBz1/Ku48d6xeDwe9nIpVJZVHXHA5xj8K574Z2Alvb2+liYxxoI944AJPc/
hVM4pRTqJI9vsovCGiySwrqF7C7oOThgRnH5/0rx/4v3MMviWxtLS7kntY4MoXYHaSeenSu
/ZNIeSMPbeYP7wJXH4HrXkPijyL74im2gcm3MyRKR2GRn+dQoWZ01pe5YsfDKawtviFbjU0
EsO1gp5+VwMqePftXtqyeEpr0XVxoUAwdwllcswI6Y9BXz7pwi0/wCIMKEuIo7zbnHzYz/h
X0F/YlleWrXmmXvmzj5mVlYBfUAAdaJxjdNkYduzilqJa6jo0l1cagunxRSyMV32rupbtzz
ycfhSwSeG5bRdPitrtbWMPBJ50YYBWO4ryckAgH2qlcafcWG15biMrLgEFSCvbnIqC9utM0
22dba9aeWRekg3BXPY1LgnsdLqcu5vHwvo0b28mkqrQg/OWDliMn9K8r+LF7PZy2Gix6g80
CuZgpyFHYHb1Heu20wXv9nNcLc2s2DgBJirr7YJ7V4v42uGvvF1womM7KwjDEdT3/U1UU09
zHETXs/dR2/hKc6f4at4rWcRXFzK0kjMCYwvTt9K5CXKfFEGa5X/AI/ATLDnHPcZr0jSdKW
PTrWBi0K26ADMPGcZ6mvOZmmT4oCNEMjm8XjA3HHpVWszCd1GNz1m9OoteQxzzfa1wE3LCT
lcdOfWvMfidpr2mr2t21uYRcxkAFSuQpx0PSvYJL++idY4YWaRTzHKPLJH+zxz715L8UdSO
oatawCXJgiJaMNkISc4oNK8YqD1JtXgsbf4b21yFC3csMYBY4znsBWN4I0m3u7ia+uZQghO
2NARuLdzg+grb8Zy3i/Dbw1ZzlhGEVlU9D8ldR8MPDFhceFLbULrTpJZpHd1cEBSASM9apy
tqzJUuaoootXHhNbmzW6jt5JLaQYOOpB71xOg+Dnk8U6raeVMsVttCkDcV3cjOPavd7i5j0
jSw+l2c08krYZZuUAHeuciK3GoS3jQtpcshBkaxUkn0JGalTctbHTKhBHKyfD7UWkwiyIcZ
A8rO4diOa8h1uBl168t2JBgZkJIx0r6ej1MWflpHeXFzuBLyzRfcHtXz/oRg1PxJr9zc/MG
trlwSM/M2cH8zUxk2Y1qEI2S6kngnSrvVra7S0lQGEg7XB5zXRXPh7W0hnDWSuFjJZUcZxj
0p/wNuI18TajYSLFvntwyGQZ+ZT24969n1m8SKzuFlt0tneF1DmPAb5T3xSlWknypF0cLCp
T527M+Z/B1jf3mq3CafbyTyIm5lTrjNdsdK18sWOkTktwUXBz+FQfBWea38Z6g0RALW+D8x
GRuGce9e8zW8wm+TUBtbKlJWBOfy4qva8rs0KlhlONz5J1qxudG8R7ZYHt5QyyhJFwRnnpX
UeKLq9PhgLPCRHLKG3bSB04xWv8AHG3MfinTp/JSPzbY/NH0bDHHTvW78RBLL8JdMum0ryE
kEB88HIb5KaqJx9SFRalJLocT4bmnHhSMRxqAtw4EgPOTitZLh0jkEisVkYAv3x3Fa3w00S
PUfAjSyQhl+1N8xI4IxjIrdm0qxhlK3Cw5zhAqYxzWqqK1ifYy5VI4XxNNbv4NuIbabjzI5
fLLcoeR+tTfDacx6FcoG6ynCepwOtP8bW8Efh65ltzHu3KrhRg445qv8OViXR5LiRhlZ+hf
AxgdqTtcaupq/Y05NQkjlmiSYs6SZGSfm9qsRmQP9pdisjoMuepHPH60yWzgN95luSxkYsU
BBA79a1U09jZtHdpNDEI2dP3JJfHp6fU05NIqPNe6PC75yuszSAnIlJz06GvpfTNTZvD6iM
kw3ESyKQeRuXn8RzXzTcRK891KX2FJOEI5IJP8q9N8OareS6DYeVhxGhQgHHSs7KRFCbhNn
K/EW/N74yuuyxnaB0wAMV2Xge4t4fBdspVmkMj5PYc15jq8suoaxfXUhAbcWbn3rtfCk4Hh
uFGB+Rn2kfWri7Mx5nztno32hAvJ3kE4x+lPW+VcAyEomMZHK1iWFnq15LE1vaOUcj97Kdq
fmev4V2+m+FYI4Umlka5upPYBEP0rSVRROmMJT0aMUfYZAHGRkdCTRXeR6faLEisIAwABDL
k5/KisfrK7G31Y5lLSOXkSO8YALMcLhvof51C2mQSSf8hALGPvKBvP51nxWWsXjqkwjSNk3
bnYsfyHWtmPw9A8C/atWuUVV+7EgQH6c1MptK1yYwT2RSk0awiVpp9RleJhxlgDj6VwnxEG
nyeH5FtI5fkdX3vxnt3+teoJ4X02F4pI7N7lApLGViSSRxWD4x8I6VJ8PtUvE00wXkEPmDZ
IxIAI6g9uKwhVVtTR0m1okee+EL21HhqMzPIPLZoysfGR1B9zzXH6FOkvjD7Q8XmLveTB/H
FbXhG1+1eHdelM8SCyh8/EhxuHTj3yap+BtG1TU9Vup9MsjdvbxZZdoPU4rp50/kcEoSSVj
0OPxII4VUWoQKOGQkE1px67okmx9hs5yPmMkYkRv65z3rlZnu4ZNl5ZeRIGIKuNu01YhaK6
ZdmIMdSRuBFbOMZdSozmtGeX69ELfxFepHIHXzmKuvAOTnirK634jtURY9Vu1VR8pWVuB+d
bfijRbm9u3urG28x0GHVRywHQgVyKm6tlCgOhBOQy4xXPJJOzFGTieufDv4jaje6pB4e165
WdJiEhnl+8D2UnuPr3rc+NdjYxeCtPuraZ5me6wHc84wf614LbXcsOowXgxvicOPwNe3fFy
SK7+H+kXlrC6QCcFTnK5ZMmsJxalFnXTrc9KSlq0aHwgsLSbwIb2eVkf7QyFg3OOO1a+s3S
R22pQ2zmCJIXGXIYsdprmvhjtj8A79js5uXwMfLjjnHetXV43uhJIloUgW3fazjYGO05bmr
Sbk7s2UrU0kjyHwFP5Gu3cpfaRbtgevIr02z1m5WwmCTkSFh7k15F4WDnV5mjz8sbE49K7y
O8Nq7Yb74+96A11RimjzY1HHQ4vXrq4fx79oeRmlE0Z3Z7jGDXqEfifxDKk/8ApkmF77QRi
vJNUlDeLvN4x5qE4OfSvR5rtXVvInRA4yw7UKKe4lNptp2Lra2126SahH58kfy4IGCDzV0+
IkLGOLTkRSAcp0zXLStH52F6A8Gka4UAlmKgDA96fJHqNVZdzC+IGr3V7PaWM7JmBSxCdCT
0P5V6B8MNIt08BPPM8iPeSM/y9wOBXjWt3Ru9Ymbrg7RXuejp/Z/hazsI5pA6QjCN78n9ax
lG6sjWjK9Rthq1ssW1LWYyKp59z6HvXj9jPLd+P47hIkRvtBk2dhj/APVXpGqaiws5GUbXj
Rt5J4/L1rzLw1aXd1rL3EEMsiopLsik7c+tW42auTVldpIXxFLJD4zlu2jVGMiygKOD0P8A
SvVoNXmgl+2rGzC5UMFUlUUn0HTNeV+LrG7tb+GW4t54lljBDSoV3Y7jNdvpsst1YaeLi42
25iH3eTwP5npQoqTM1JwkzV1jUptSuIri6ZlaEeWq54NRg7fvNsEuGd/LzuxWJdlElJAKZP
Gedp9KnuNWuWhS3juSYQpAA6LnqK0UVYn2jvzGrHq/lsyLOwtowz7guMketeZaO/8AaPjWK
4kGQ9wZWB9Ac1uajM1vpMrEkJs24Bxn6Vl+DbZ5dRlnz8kQAI+tZ2jcHUlJpHsNxfXFyqSo
rdjtzyfavIdXvTpfxBub1IldoLjeiM35cj0r0M3RkjT5jCU+UOWP8q8o1vE2vXiqu92k+Uj
/AApzSNJVJWOwm+Jd9NcLNPaJIUO4BpGbB781xeqajJrGryXpjWNpWwEToPYVG7XkFt5ckI
SNxxuT+tafhTQNR1vV4mtrGaeGJt7tGhIGOcVlFWKq1p1LR/Q6j4lak1xpWh6fEix2trFtQ
H7xO1QSfyr0XwFpNqPBmkSyXl4q+WJGVG+TkkkYryz4g2N/arp7XdjLbJKGZDIhXdyOldd4
Ms9fvtB02G3S6gtgnmCUo21sccY4Ipu1r3Lpyl7R3Wp6DearPb27GFMKkvlxLgHI689qyZ9
YuC8rQyrCjKBuhJyT2BPp17VJLYXGk3HmXU9pdSJFu8uRSQAeBgdzWVBZ3F1kJZSyLINzFR
tUH2pQ5Wrm85TvYZd6ndW2kX139taJvLf5y2c5HXGetcH8MIgbvVJJY45Y3h8p1fvuz3rd8
ZaNqWm+Hby7eB4rcqqbmZTnJxj8qxvBWi69P4fub3TdNmkjeTAkRDzgc49e9U7HPefOlbYx
/BGsS+HvHJnhjjYlZISHBIGeh47jFemXPie5n0+dbq8ku0ELbkY43ZBryE2l3Z+NFtnt5Ip
zMAI5FKtlu2DXsSeANTGh3F1qTPGFid2giUbhgHAJPGfYUm4pak03UbaR5/8ADG8urbxJer
ZWpmnmh2IoByuWFfQdgl8bVIZ9NbzWG5pHkDZI9x3rxr4HA/8ACW6osWRm0w2QOm4V74Uu5
NsEaCIp0bdjYD/EO5+tctWetj0cJF8t7nh/x4bdcaCwjWP91JnaMZbIzW94zuI5f2eNNiWK
cFY7dsk5X05rC+O9uIpdEUXzXZEchLuwz1HameLtTE3wX0mzSNk8uCEMTnn6en41SjzKNjO
c+SdRPqjovhDcTRfDcrCsZ3XUm5mxkcCulGn6VfSM98LkNyB5MhDE+wxXnXwx1Rrfwd9lIQ
p9pd89SDgdq9IXxDtaNvLR2wF2smNvv/hVyi1dounKM6cVLojkviPpmgWXga5Sytrj7Wjox
lcsQMnBU9s1594Q8caHoGkPp974PttTlZy/2h7mSNuR0wpxXofxM8TG+8EXenjTlj/eoRID
8oAPp/ezXgdtb30uWtreRweMqhP4UoRlb3jCtUUKicbP5Hpem+JbLX/G+i2mj6HDpMbXaO0
YuHkViPXdXt+taAupGdlivvKkhfeFkwAB9fYZwK+dfAel6tY/EPQbm50+aGP7Yi7poiqkk9
OR6V9b6pqVkLOZFuggWNztT5WHBwAAPpXJWqShUionoYeMatOUp6HxILTzItUmDlREQVBGd
wLYr0/4dX9ifhzqts/2cXtt5s8e9M5woIz7cniuT8NWsN6PFkNyo3/Y3kTnGGDZ6d6reGPE
50bwr4h0ny8/2jEqq4AypHHcdwTXY7uJ5cGozUvUyYbEXGiapqjy7TFLHGqHneWznn2xXun
wk8O6NdeArXULiz8+5eeQHzDlAAepFeQQaUifCy51d7kb5L9Ykhz2CnLfrXtXwchK/DeB5X
MMUly6KEOfMJI5PXGKipJxi7M1w0Yuauun6noEC2/lC3W2b5Rjeq/LgHovpitDyo4UXzcZJ
zgcswzxVmFfKge4ufm2k5z91cd8f1rGuNYsre8NtdorO0e4O/3eeen5fnXHGUpaI9ZxjAdL
LAZWKXMSrnoYwcfrRUaaoJ0WVJ4lVhwBGAKKoXMjkZr+60Pynu1Ty2fbIzKCqqR1J7VJbXm
l6rqNzDbSvG8QGDE4KtkcgVSDm+0O4s7ybzZSkkMq7f4gMq3PTtXm+jXT2Ws20zsWiWTEih
sB1J9PyrrjBzvfc8adXka7Hv2mwI9psg1F52BBVZcDPqOad4j06abwzqFrGFkE0EilA2RjB
5/PiuetdV0qHUpLZZiPNUN5fl5Cc84PY1bvtftbVDDDLtH8QOSWB9q4KlOcZWTPSp1YOOx8
u6VfS2Fjq9ujqFuIPKdWXOeR/WvTPghqFjpdprV1drzMY4R8pOep69u1eV3rrbajqMBjDln
dRnjHzZBr174XW8Vr4EvLqWITefLkA8Zxx/jXoSV4u/U8+F/aK3Q9jim0y8sgo0+GeCRssk
oBHuec1z+s+EfDkgZ4rVbU8/Nb5AX3Izg1DpW396uWQOwZdrfeFaiERr9nkZsLwQTnIz61y
2cHeLPQSVT4kcVaeH30+fJIljOCsqjgg/XnNdLaWFpcyYksopVHP7yJWzn61wmi63G/xK8T
Q+d5oWNEjG7IOzg4rpv7ZaytY705SJm27Mgsx7kCtZKclcmn7OL20PGPijoVloXjmWKyhEV
rPGswSMYVSeoH413nxKljPwU8Mqv7wHyiOxX5DnIriPixqx1XxihwVWKBUCFsle/59K6Dxx
qan4T6DpBYO0aRSF1TqSvCk+wNU4Sai30OO8FKqkdF8KL62sPAccsqoJHuXVdw6dMk1t69c
Xl1oOo6hNGyxYeNCRgtgdgOorifhtqUo8LJZb1G2Z2TIH3sjn8q6fWtSB0abT0lZI44X5Z+
G71pyWlsaqonTjdni3g+xn1DXZIYXCt5RJycZHFd5/wjjqqKsylm5wc8/Wua+GZUeJp3LBF
EDMzdMcjiu5urp55PNjmXDuWx7dK6Yu+iOCMItcz3PLdYtvJ8dC0IUATRoxxgHpmvYH8O6Z
HEGlugAOOHx/SvHtcbHjlmzkCZM4P0r0CbUGSORNxAPAb8etVG4oyim00dDHoOigEzRCVfv
kl+oFPl0zwtbWE15NZPGscLSklgccHB6/SqUk4bTEikblh0H8XTFc74u1MQ+EpIY12NMRDn
dy3zZOBSknZnQ5QS0R5xp0QvvEMKqMiSbdz2Gc16TJeXgDosjYRwxJPB+lcH4Wt2fVjPkJ5
SFgf0ruokWaRxJOFRULHA9BwBVRStdnnxbRn6tdN/Z9yXJwI2OAT34rg7OW5WX9zcNDu67W
IzXXa/cQLo020kySEcemetc3p2iXGoWclzFIihTtIKnNTNXY1Lldyvfz3EkoFzcNOU6bmJG
PT2rudF1GI+F7SGGJmnBKyO/wB1R6CuRvdBntLNro3CyheoAOa0fDkoazMBYgh+DjOM0oKw
pzcnc2ZWDXRXeX47mrdpp97ePstbZ5Tg9AcD8a6C38MfZJFV0W6uv4kJ4BIzj8O+a9W0Kxi
TR4jbCN2f5WZR8reuKzqVORXOijhXUep87+ONKu9G06yhvJIvNucsYkbJjx611Xw18IQXXh
j+1bya6jW5kYARRjG1eMlj071hfGO4gl8d/wBm2u1ksoVj+Xux5P8AOvT5bJtF+GVnp9vbm
VILQNcOshXBxkgD6nmp55SS8zWFKKqS7RJv7D0i3tbmYwxv5bbEeVxIu7HHTg8D0rxzTpLe
4+MttI8QWJtQ5jjXoM44HpXaQajBHZNbyzqJsK20DgHH+RXG+FG3/GrS2lPXUAchc559Kcl
yxdxOak0kepfGTQYF8BRX8EUSPFN5nytg7W4PH5Vz3wR1TUo9O1qxs7mCJICtwTKpOAeD0/
D869L+IOlRXnhrXLWG4Lxw2zMWYbiGznaT25C8V87fD7VpdK8TNGJJViuYmjljjIBkA5A57
cVzUlzQtc6cTLkrqdvI7n423N5fQ6JcTXUU0QVwAmRySPm5/L8K9L+D99BffDTTbZZZHliV
4vKBAU/Meorxnx2brUvDlnq09pLbpnCbjlSM449K739nPUrAadq1pMFW7gcShzyxQjGFHqD
19jSxEOWlp0Lw1TmxK5up7Fd6Ysiwz3UiRhQUYFFJA+vOD7Vx2ra1oul6u+jaXC8tzCizOr
oxQK33a7e/1Ro5AiWAIVgd7ttTd6k/iPyr5+bx+F+NOrXkc4a18g24I4VvL+b8RkGuTCqpP
WX3Hfi6lOHwvck+KWo6pdeDIRd6aIEmuV2NypY4/hXvXlel6/4gsLX7PY6xdWkUZOIkuGQK
T14BrY8c+IrzVFijM8jQmZp0DnLIf8MVZtPhhd3Wl2OoyavFEl6qsoeJs5Izj34r0uRJWaP
GdWTqXh2OPOqXcuvQ395cyXE6So7SyOWJwR3NfXdz9ouvDF+VkQQfZGcxxnlg0eQS3418ue
L/AAbc+EfsEk17BdR3ys8TRA9FOMkGvp/w9eQz/B61vT8yy6ZjbnJzsII/MGuevJJRcTqwc
W5zjPex4n8C2kPjTUyqGR/shxgZ6MOa9w1eGc3EKuiw7ky8qlQ2Bzz/AIV89/CLVJ9M8X3j
QRGTzbcoyhsHGf8A9VfQ2kzG4tW1K4sU+XKphupHbn09aqpHllzvYvCSi4cnmfP3xiYJrmn
2u938uJiN56Anj+VbfjPw9c6Z8ILK8a8V43MCtEEKkErnr3rnfi9q7az4/WNoREbWJIWUc8
5yf5103xB8RDWfAJt44RHHbtCu0dMhdvXPoD+darmaTRySceaoTfCvR7G48DS6jPcXZkS4d
fKgUdOOp612kRs1tD5CzSyF8Ll3k4/Ic1558OPEx0rweLPy5mQ3LsVVtobgdT1ruP8AhMVe
6NrG0UO1f9Y/zLV+zldsunOHKkcr8TrkHwtJarbrEFnV/liYFvUk1hfDeIXGiyIEVpUuQ8T
E42EY6+oq98Qtckv/AAxJDLJLJI0oyQuEAz0z/hXPeDNVubPQpbeFRgzFy2Oeg4q4pmFSSU
7nucN/p8dgltqIe5FtKZN8qZzICTu9uTUGpeItL+yvcqWSZg22RGG4kr7157/ad9KoJ3t1B
wSM1HJdL5DxXEIfeCBvySMjrmo9ir3sbfWHaxwPhyeQX+roA22eIo56nG4GsWM20EGoxTmT
zeFiCgbc7udx6jj0rpvAbwQ+Ir0TxM67CvA6c+lc7r8Qi8R3kMf3GkJXjHXmqt0ON7cx1Gp
iJPhXpkMZYNHIZHG3qzknr9AK9f8AhLqUdn8L7MSvx5ku1MZz8386818VpZ2vw6sLWB4jIr
JvUIQw+U5zn3rq/hhcW0PgW1Fw7ECd+ACR96s5x5kddKThUXoeyXmoRx2DyyyHAG1lHOTXA
6hcG41JJ0wSEYNn68AfgK1557W8EEUbqYg29gpwc1JHpWiP+8u7lt4+fB457VnC1Nao7Zyd
TY6DR/s0Oi2kdyIvNEY3dOO9FUC2j5+Vnx7S0VytXd9S1Nnnd/cO2qvNCvloyfPJnALY496
oW2hoMS+ciOR8uBwP1rWMFzC/mSQ78+gzgVnTXZWUB0KjH8QI4r2HZLQ8dxvuadtZWuVdpZ
GdThmz6f0ramubExI0seW3YBKAk/8A1q5O31AIWXy1w/AJJqympypMViw4IAw/esXSurmsJ
paHjvi0LbeNdSNs2FdyR8oGARyK9p8C26R+AbQsMBVMjAnIYZ6V4t43KN4uunQgB9pODnBI
6V7Not5FBoFhYM4EYgU7V/iGM4zUOLaLpSUalzpxdD+07Rt4CfZyWj6bMdGNYt34oRZv3si
qu7KYyc/U9qyNV1OS5uW2qAk7/MwOMjGAKxZcTCaArhU5y3c0oULrU1niLP3Tzdddms/FNz
q8EmHaVm2jOHBPQ+ld1J8QPD0mn+YZb3z9oxB5Qxu/3s4x+FcHr2lppksMkYDxyfeHIKn05
rI+1IIypiBPv2q7NaHLGq1e4++upNR1SW4mLNJM5bB6nNdh4pnkfwvbRyqwKSKgG/hcL6Vg
eGbOe51mK78hpI4GDexbsPzra8VPcw2o+1RBTJIMowxux3rW1onNzNtu+5r/AA981bTjp85
GOSvStvUHZdMumlkXcUJIJzxjtXP+C7R7+wnkiM0UZfaVXoM47/hXSXvhnVbPTLm/m3QpHG
zM8vIOP0q7rlN4KXLsebeDo5X1O42y+ShiYMxHGOK7F7sxwoI2DPGSpyMjHY1zvw90ubXPE
kthFKVZonk2jvj0H416gfArw7Ulvo1Vu+VX371MZRSM4wlJaHi2qureLS5XAaVSRj6V6IYk
uDllYBDjaBzj1rg9Yt4ofHr2zv8Au47lY2dm4xkZPHavdm8Ib2Q2wecMAcqRj88UvaKKuxw
pSnJpI5giOWGPhkEK8EuB+dcL46nGLa2EhPzGQrnIB6V7E/g2TLRi3O04LNuH5da8R8fxR2
njC4sI8bLcBMA5AOOahVFLRM2rU5043krFfRtQ0iy05xJLdrdyN8+xVKYHTGec1Yn120iVS
BdOGBI3bQP0Nc2lyiIV8lGBqCQ5YlcYHpQrp3uc0pxcUktTZvrmSbRInfkSSEjI5wK3PDqT
JpEYVNwdi3WubvZ430TTYEdt8QfepHAJbjFeoaI1zp/h2wP9jvdo0AZH6J+nWtE1uJQ5mc1
qtreNpVyPszpGASSw6d6oeA4Dc60sbxPLFGyyuq9SAe1eujTZ9R8LzyGW0tvNicPG7PuHB4
54ryb4dwWk/jFLO8l8tJEdVYHqwHAqOZcxbpWcbHremPKg+zXnlhWnYMzdVi5P/fRzzXZ6b
4n0u2hlgt4WnEA2jYoGwDv+Qrkn8NsbsM80DKAMr5O0n681k67c2+laLqU77R5cbLAkbkKM
jHOByc1lJRn1PQg3TR5TqOrWWqfEKfVtQaT7JJdmR/KALbAeMA8dAK9Ou/iZoFxYm3Nrey2
eTvR0XDDt36e1eIxz+XKZDGH55zVia8glg2rbiNs+tNxvsc9GvGCldJ3PSLnxXpHiPxDplp
oXhhbZkc7kTkyDbwMD86wNG8uP4u2vmRyxKL3cyHhx7cd/aq3w5vYtP+IGl3rBj5TMxwu7H
ynnFO/td5vil/akDxxSyX/mrKo4U564zS11iZuXOufzPdb291e+0iR7HR7iS3vyWNq4Pytk
gksfXrivnH7O+l+MRaXKEeTdbHRepAbBFe+S6lqEmnk3d0HVztImwCSOpOD0rw/xjGIPFc8
iPGzOFkPlZwGx+dKnBxNsU1JJnrPiLwZqmoaXdQixvolWN5oyyjykGQUiCjnPHJ968n8GeI
7nwj4tt9TVnVEPlzxj+JDwQR/npXsOk+M9SuNF0+dpI3RIFzM5ckNjG07Tz3615B4v0htM1
57mIiW2uG8wMqnAY9V/Ona6aZnO0OWpDoeyeLPitpD+DpIdI1gT30427VgcFQc5JLdD+Jrw
PTI7i71iPygzyFtx9/WoJ5opFXZFsPfnivU/htbx6BY3Or31hJJNdKI4xt+6nX8zRTjyLQK
tT280trHn2vbm1GOErggAH1r3PTJ2vora3WIG1s7dbWFF+Vt3Ab+vNeR6vcwar8To5I4ktY
muI12seBjHWvXoGt7WQNseNwcb+innnGaqWsddwoxtJpbGP8bkt28L6ALeCOJbVjFtz8yjb
wPpx19a6DwTrUbfs+PHKd00SXFqijq3UgfrXKfEwQy+EWBki8yKVNpIJZuvGT7Gsb4faoie
ENUs7mQCKFnlwz4+8mM49M1h7O8bHSqrjXb7o5zwPqGiaXrU91rFzcRfLtj8qPeDznnkegr
2OP4q+CtN8Lmztp7+S5RGZT9mHzOW3dS3A5r5uZj5pqWSdZI1VY9pHfPWrnDntcypYpUoOP
LqaomufEPi8TuTLPdT7zxnJz7V6F46ng0rwh/wjSRt9pV0mnm2gAsQfk/CtL4J+DyXuPFN7
AkigeVZxOPvk9X9h2H41p/GC5sIdIngWxi+1CVEMqt97Az+JFHtLy5F0CNGXsnUfU888KXP
hqHSRHqHiCazm3MzRizMo+gIYVtXfiDw1Z2S/YNaaeUnLBrJgR+JavKUl2yZZMjuBxSziRd
rtE6I43LkdR6itPe6MyVanGFlDU6661Z9X8P6k93M7sJAYc8AD0wK2vAo8I/2QV1jxXLpN0
XOYxZGVQOxyGGe/BrH0u1sP+FX6pfSiUXvmrFG2QEwSCR6k1xsbKDzn8KG29iYuMWnNXTPa
L2TwTbDEPxBnudo4WPTGUH8d9P8HWVl4p13UoYdUlk0+0hUqxhIZiSeQCcg+/NeMSTIyYQE
H613nw41OTTotWYMV3RrucNtIHPcVFpW3N/aUpSUVE2vhFbWbeOdZS4WN0iiYKZFz0fHT1+
tUfiLpsJ+MUMEEJSO5eH5QAB1AOMcVmeBtQksvEl7PHOiyTRsFyTlue1a2tvPc+NNHvgJJX
RSfm5+7z/WnGDbvcTa9nytdTqPirDFH4ERtkJYXK4fb82CD3qb4a6daXHw8tZnjO/zHLSiU
gr83Ax0ri/HGozXOgRwtICjSg7Qc8genatLwHdyr4UjgiuDEVdh8h9+/rVcnQlz9+/Q79rW
SynZknZ134VWA/Egirq60kMDwxw7Lg/xEDaB1yfasSxuQYQWlP38845/wqSeazltntnVFaV
wgLSnPvQ49GaKdtUaY8Q3IUbLN5lwMSKUw3uKKybW10BLWNJNIaVlG0v5jfNjvRUNLsTzyO
1S0a2jEl5ArRTbSDGfmXjoR6VFdaPY3js0lv5sD8Hd1Q+2Kgt9R1doPOa6ZQiqsjLnJHb6V
0cM0HkxqWc5/icZLH8hxXJKcovU9GFOEzyDW9Dn0+fzrd8wZOEfIZf8axZ9Sjt2ZmkUMp4y
D/hXuF9C9urMYA0f8WTgAYPI+lZ8cvhXxFKLGKWx1K68sY8uUbwecggdK1p4lqPvK5yVMKu
aydrniU8mjakHurqxjnlI2iVUPUdycc1diPk2tv5cm1AMKEByo/pXtEemeHYZ49MhvBazhe
FUKoIB5I45+tVtUmtfD1vEbzz5UZGMkojJVVHTJ6dTxWkcVfZEvCtLVnlTSWUaeXLefOTjl
G4/SrKSafNCiWhAlIIcs25HI7ccgnrXfJqnhq9EZvrmOzEmfmu5F2Zx2z0PfmrOm6Noqbrm
2lsL+zt90stylxwuB/EAccetN4lJaoIYbmejPLbn+x7WRV1FYkjkUgAjOPc5FZa+HfAzL5p
aY5PAVyFP6V7Y+u+EJEDPrehyBRkrK6uR/sgk1j3uu3WpalbWWhrbQWcSiWSSSOOR5F7CND
xg/wB78qmNdyd1E0lh4x3aOEtLvw7Zr5FoEjQdDz+J6VoXL+FdZRYb63gn2n5JH3F/w9K7b
Uta0eyt45tc0qxsbZmI3O0fP0A5rIbUfDMmnXV3oVrYzPbgu0kcg2/ic/L+NV7Rt2ehHs7b
MXR7Pw9pkbrpssFgsnLLHCzbu2eRWjOdP1S2nsrzV1a0ddrxlG2uO4PFQ+GZ9WSy+16lfwX
CSDzFgt0+WEH+EN1Ye9deNWRoRK/2UxrlmZpMYHfPtXPOU1LQ7aapct2cPpnhvwNo94t/aF
Y7mMEiWJX4H4Ctr+2PDkE4mhufmTgs0Tcce4qwnjTw5dXKW1trdj9pBKLDFMrZ/wAalu4NR
kLRwrA3mKWIYZIHr70RcnrIp8i+BHEajafD2W7e6u7e3eWTLBxAzBs8nPHWtiy8UaV+7t7C
7dYo12gurKFA6dR6Vh3V9rejPc26bLuGLbJI0cYZY1Oeo6jnPX0rBv8AX43YSTuGAOSy/KP
xxXTGkp6N3OCWI9nqtD0y78T2cVlmykknnYcsiM4+mcVxb3XhbUr2a81jwtbNcHmV5YnzIf
U8VFpfjXULWBbKG4dbbBC+Zz9MGnX/AIj+0mC4N4lwYWUyQuev+ycdqI0eV2HLEqerZXu9P
8GJfxzQ6VpojZeYVjd/x6dajvdD8LXFqsken6eAz7NsFvIrKPUnGKY3iDQb69kS0vBE+QQn
mBufbHepI9ZhiKeZetEzvlQz4MnGCoB4yOtbezdkYuUb2F0Pwp4Ys0xdLbXobIUXFq74BOR
0FdNNq+l2+mLYW+oWdtEq7UiEDDylHYDbWBbeM9KLz+ZrltHnJVjJg/TAro4dV8PanaC8jj
sLkqoVpFbOB3PWs2mpGsZx6MwLci7LRQ3E0kDZDfuHIYH1G3pWfLbeH9GuVl0+windTjfFa
tuQ/iK159eWMXEdprDiaGYIYEf5VXGQTjtT7rx4IrPzbmO2QLwHI4JNaWlpYzdSFtXqiiNT
DzIZr13LrlYZIGVAO5JxUsx02WK4t9UngltJl4KxsQmOcAFcelQ3+svI4nSUKrkAFFKkNjk
EelMt9Vtbq1eRL+O4eFvLKN3J6iizHGpEyl03wpNCI44LYH1a3bcR2zgUW3hnw1K0st3pyi
NQTGYkk+cjsfl71cOqWqXLyf2hFiJACd33Vx/F6EfrVCTxfDMGgttQjmfOMKcAe4GeapRMn
Uh1JF0rwkWjuolubK5gcyJFawFW7goSR9Oaq2TeHLG8aS40FJoY5NxkeBmYk8jPGKZNqbzQ
xOCodCSx3YLe2BVrT7j+1I1ntFRQ+QzGXGQOvBpKm+pDqxlsbNvqfha81hYZleJJSPkWN1J
J9Pl4Aq/cW/gC1eS41Cyhurh/lCyRtlvpletcQby3srp5pZVi8s5SR85GelasWpm/uxYveR
zEAP5bDOB6gVEqet0zSNfTVamwNfstMRrO10+1srZ2P7praRQnPUcc8VV1jUNP1Kx+xXdnN
chn3MgRgCOx5WqE9/fpDJLd3LrHGc7mOQBj19MVTtNW03U7jaNVVmxuYs/OPxoVOw3WurNi
W2jeEbXUUuIbCQSqc+VMrsFx14xzXX2uqaTMSWuZrULx/wAerFT6dqx4p7PT5mvb24Tyl+8
7muv0zW9ImjuLGCS3MsXzvHkZQEfKffNTNu1kjanbvY429s9ElvWntYfOlJyZfsRHP5Ux5L
mWLKS3E2W5j8l+R7cU/X9S8m4lmuJEtYUOCQ2ATjjgViTa5em0e00fUZCYSAw3bWAODx701
F2MJTim0zVla0u3Sz1GCcgnBjkhYg45zyKkt9P0iFXNs1sI5BtkjaAqCPfA5Fc8us3hjjg1
G6Ml1JkIW+ZsZPf1q35TzWDsk4Zs8g9fbNaKBDrX2NdvD3hh7fdcz20fGcpZsScenA4qsfD
3hm2haa3YSFSOWtWP9MVFI7wwRJNn92oGM9jU/wBr8nTGSMbRIchvX2xQ4dh88X0Op0zXrC
3hiiE8yqoDYSBlUHp6UuuR6R4htFMkMp2sWYLas3JHPb2rmdP1CBLOWa6uFRIVLtvOBtyO3
fnFdL/akEMcFzDKbeMR+eZeiFc8/gP61g42bsdcKnNH3nocnd+C9DCxqqXYO7G42TgY/Lk0
WHhHR4dUje4inuLFG3Mj2ThjgZ2+gBxXrmn+MdI1J7WKK4D3FzH5kO1SPOwcEgHr68Vt2uo
wNK0TSRXLKMsmOSw5/H8K5nXnFW5TeOFpS1Ujz/TNK8IRJeQyaXMLS8lE6WxtWYRjaA20H6
VGfDXgxi9wfCkmwksqraPjGa6seI/C93o1xr016tupuBbFlBVA+QCuAM9e9VrvxbbQX8umR
zxm7gi80RKCSFPGSf6VnGpNvY39jC2rRwJ8P+HpbuedPDFxGh4jjW3OBTLL+ydGvbh7TQby
KW6jEUkZjBDgEn7uOvNaus+KoYbOI3s88RllCeUoCg/3RmsOXxLf28b/AGS1t7NTnc+d7Y9
yelehCMpK7PNqyhBmmb7Q7KSOfT/DLRzquXZLYowPQgYrLm8QRC5M8mnXKsM4Lxk8HjrisZ
NQv7uPzlvGZZfmDKTzSkXbEhpHG3qd3XHvnrW0YcpyyrOXQt3Oo6Pdl3nsST2Jty3P5U/T/
LYOttaPHEDu+WHaPr9ayrrxULItA8485VwBsyR9cVu6frWoX2nwz2kckqbgN0MYYEe49c4o
lZBGXNoaVteJaPtZMMDk78j8x0qWfUbJ233TKMHI8lMkfj2qf+0LmONTeaVMQTjPlbc+uRn
0qk9/p94oDxxxMPuqybSfxqN2bXsiRtV0gnKWEoXt85FFUTLbg4FscD0IxRUuJHtJdz1i0X
Rbi2xZhobl13+USc+h/kaqXHiWGzje1mUzvGAiI4xk+x7U3w5Pa3dnDqBDK8pAO7rwoB/UZ
rJ8WwTR6tKRKjRzBHQbfQYYfmK5FSvUcWep7S0VJGt4lS81XwRqun6efNuHh3IAfmbodo98
ZFcdAnhDW7aKLRII9N1/TolKxSKYZQduGHHJ7561uy+JP7O0m6v1tXk+z4kaPOCI93zYx/d
BJrl/GWs6Hrut6IdBlhuNaW+RhcW5y6wj7xYj+Ej1qY0pRk0Z1qsXaXU5i4v5tE+I1rc7Ct
lZ+XHcQmXcq+ZxkE9sgGtLx94t1C18PXPhgFjNdNvDgfIYQd3Geh4xWYlpbXt54oufMaW3n
vGtVd2yQgGAfwOK59Ev9ViE+qDdLbR/YYec5C8E/iSOa7lTTtc8x1JRTUep2euatomo+H/C
t29vbNvu4TcblG1hg7s+3rXSI3hiH4l6WvhpYEgmhlj1eC3x5MkZHy7gMg5NeNWVwn9g2Fl
fRiW3TURvRvQZBH413ngnXtP8L6rc6PLbQrbXjmS0nI5B6GMn+VZVqHMtDWhiGpK6N/xH4Y
8P3/xTj0yG0tdPthpRm2RxLt3B+49feuOknuPD3j+dJZxEltZqdoO9VUcgY7fSuon12C9+K
KXC25IfSnjMecE5asO7t/K+JV9bpvlik07yskZJzwF3dvrVUqbgrNjrSUm5R7jvCrx3Vn/b
l/aW+qXlySRJOC4tVzwoU8YrZ8QRW0GkavfWulJbSyWbxO9vGFypHQgcH6msLwz4kHh+2Hh
/VS9jLE+2J3VfLkj9Mnit/Vdd0rVvDmuWFuI7yaK1ZmmjUMkfYZYEU5RSZUJpw8xdD1e5t/
DOmxpLtT7MiAMOWGP5Vl3t0/iHxLFpN1Mh0y0jEt3APlEjfwqSOcV2fhDQdLvfBukve6bN8
0KASQzHBGOuOax/FHhmz8K+KIdbtvt8uhXEfk3kiENJbkfdbH93PepVSPNytGjpTcFK+hvw
6V4C1LRvsmpadYWYGQqKojY+6uPStLTotM0XR4k0/WVubKBDukmm3OoHJyee1edeILvwdPY
W7T3VvrIwRbW8JLyMfovOfrVC30jVNI8LWXhOFxY6n4muD5sJzm2iPXI9Aox+NQ4a3UjRVn
H3VEv6bf6pba/B48vJXi0vXLhrF0I4SHpE5HfnNWviH4WsbTw1dahBEkU8rpboIiVDuzYBI
PHPtite++H/AIquPCx0O68X2sumxx7IlSzUgbeVG4cryOtYcmpHxHaeCdGuJgb+HUCt6gyd
vkjqwP51KlZ3TJlT0cJLc5HTdJ1eXw1PqH2dnXT2eK5x/wAsinXJ+lQeFdI1HULq9juJo4G
uIEvIw5yWRsgfpXa+NLG8sfFlxYWqyLpHiIobwpkcxkFiO2WXjHvV4a/YQ/E7Sbuysmitbi
wk04xTIF2lBlR7kDitfbNq5yexipWb2PJobDSm8KkG+tRqrTskUIJ80nfgH/ZH1rs/EOhXW
n6r4XhdIpzJNjYmfmbbzz3qDT9T8OQeAHt7u+0/7X5k6PZSQF5my5wc9j6Ve0pNet7nwBb6
zaTzBLstFG5GShX5R+A9ap1Ha5MIK/KVb7w4k3iXwvYT6W8dvdXEiFFjVdw74OOce9dhe/D
fVYWJ0GEKgyJPMdYxjqeP8K3/ABVFay/FDwQPJe3D3MpZCcEfL14rs9eu7fR7JX1LaMn93M
dzEE9vriuOWKlzJQ6nqQwcFGTnsjwPV/CGu6J4j0q9umtUTUiLJ2WTKrJj5d3HGexqPWPCm
vXfiyz8MCCKSaNPts0aOD8oOACegya7TxRqEXiTwzeaQureZIG862Hl+WfMX5lP6dqi+F2m
3OrWN54z1XU5LW8upREWY5HlqMYI69a3dWpGN5HEqFNz5ImLP4c8SW6rJPpEyK2SpYAZ+le
c2N5dpe3mjWaEX9zcvhj1QdyB619VlbS0vIYJtXM8cpYbCN+xsZ6/w8etePaZ4et9Y8N+Jp
7a3aO8tNXmntNQhQblcHIHHb1pUsTzblYjCKDvFnE6hZ/2V4VvLVIZUdo/naVPmc55NY+pf
2bJp1kLLymvhsK+TyR65xXb3PiQaz8O9ftNRfydWt48zpIPvsWABX271A2maJp8th4giiS4
0q4gS31AQZjktpCP9aB6Z69jXT7TucMqWvus5K+vjDYsY/8AWv8Au1/3vWotHkawvJLCZg6
Y8xO2715ro4PCa+I/EN1FYXVwlhpygG7SMNmQ9OPpUPiDwHrGh2Y12O8Oo21s3P7va209eK
vnj3M3SnH3rGTrU/mWD+Wu0eYpye4rQh/0jxi7AlCtqp3R8Zx0/wAKwNTvLa6tlt7d98zyL
8o7Ctaw1BrPxVJLFEjqbUIyyDIIz/OtCIvuaGqarHJYXVuI5FHlMu09Rx1rN0vT7S80iEXE
EZTYASFxkn39asalcCaC5ZrZVIjYdcnp2rN07WrO20uG3ZpHlVcbEQk5pdRczfUJbmWHRdZ
0uWYv5BXyyxydpPSuknuYdL1fRdWDBo5oltrkAdAR8p98cVy1xZzxaLeXtzHtmuSp290XPA
rXmsmvNGeASgyPEuPmyARzmpauWpsseI/M1HXbbS41MxJNxLs5yo6f1rO04zf2rqcYhk+WR
eAhODjoQK2PA03kPcalexq885Ea5HKqvHH1rSs/EFto3i/VLu+RY7bUyjLO0e4RsBgg46VN
2uhuoqSTbOTvi/8Ab2mHYysN3GCO3vXQRzBZAY4D6naasx6gnifxdp97b/Pa6dG5kkKYV2P
AUZ6muoiudJZZBJbD5TtJAHeqU32HGj1TPPNU8Rw2IjieIMzPlgDnCd/xqSPUBPEjoxaF8d
D1qt4t8K26Xcd1oe/ZPIEeFzu2se+fSug0jw1pGngQhnmZgN8pfAP4dhmhyM1CTlYxtR8u5
0LUp0nKyhCdn95cgc/57VqaDaHxuba2W4EGmaakcTQy8tO+M5YDomeKs+JPD8Nt4Y1Exxr5
qxjLkkkc5xx9alk0TVbfTIfE2h7VurW2jFxb4A8+PaMgjuRispO50Ri4tXNHxJ4f1Wbxt4a
soLlNNvDHLJbywHKxMnIxjt2/Gu38J6ymrS3Nre20eneK7PHnx5KrdKOsifX2FcdY6t/bfx
D8JXttuigMM2C3QHZ8wI7HPau88U+FW1UW+p6Tcrba9poDW91GwOR2VgP4T79K86pNqSUj1
qVNOMpx/pHl8q3B+EOoySRkA+IDg7snd5ozn1q3repQaF8Vrq41C1uZi+nIAtvHvIOeCwHa
qPn3EfwmubG9jZL9tcMk0Sqcht4Jx7V1N8MfF69mIkVBpiAHHU56Z6GrTdzn5fdVvI8z8Ta
2NVksIxBdoy3SsPNiKJjsBnvVrWZJbpIdM0uBjeXzeSViQlmUfeOK67xlpxvJ9EJV3ifUY1
dV6AHPPsKfY6JL4p8WXurRX8+h2Wk/6HZvaqAz4HztkjnJ710xqWjY5amHlztPU5bw54O8Q
S6le6DKDa3FkgmEc52s8TdCBXpWl/CuzhtUuNW1CeQ8bgsQA+mSf6VgataX/hbVNO8Z2uvX
+sm1cW9wtyg3CFuoAA6A812g1/WJrdpiqJAeFbnL5GcY+nespOpLZ2NaVOnTupLUbpfg/wA
FeEWvNRmtjdGctI0l26vsUc+wwOazPhypl0vW721gMFjfXzy2cXKARkY3LjoCe1ed+I9VTV
vER0y/luIdLQg3EsNu58wj+AYHT1Net+CL7RrzTnFjPcSxW2I9ksLRcY/hBA6YrGpFxje92
b0ZxqVEkrJEv9nhc+ZdNhX80F2zjsRk9qzmu9PluGSWOG4TdhW2gnNdRe3mn28c8xtSyheX
k4Ce2OpJrivE3iM6XZLILWKxuJ1CwgRg+hyB3479qqlzT3HVUab3NU6VZMdy6LEwPIPkjn9
aK5OPx8jRIZLSQuFAJEqgEgYoq3CZz89E6OyR9C0mOymZpQh3Rsq/eBPAz254rbnOmajbQy
3W15VX5AOQp7/U9q4O41r7REtv500pZQAIzux7CrETamYsQx+Su3GHOew7Cuv2Ter3JjV5V
ZGxdTWdpcx+XjYCVYsd2QeoxVHzNEtr2eWw06ODeQzusYjD/UCsX7DeS3Ra6kkQBhhY24PP
v0rrv7N06CIXEsEDI2PnkBbP0z3oaiuoc0pvZGHc3+ivELW2hijwDuEEW4MevPvWVdHZbDZ
ayou3r9nZQw9eO9dlFNbsJoo44bdGG1SqbSOPX1qSGcNc26wXjFkUIYRJsVgO+az5uXZFez
5nueczy28ccJTSkBVg2ZUwST1J7Cq1xeG4YxC0jG07lwoGD9a9wlTSZEb7bbx3Gfvx+WNxA
HUMBWBc/Drw/fE3Kyz2yONypvDop9u/4Ulio3tJWHPBSt7rueVxi487zooVEgG0SD730z3q
az1XUdPummQp5uNrBlyGx6nvXSar8MNQtJd2n6iXJxhWjKAehzyK5u/8L+K9HIa40qeSLn9
7EN4x9RmuiNSnLqcU6VWD2LVzqkesbv7T0S3YHkeWB/6CeK0IdZttItktLC3jMMi7ZEMCoq
89wOtcbc3ai2ysPk3DHBYKVOfT2qzZ6hOhCXX76FmG7cct9V/+vWjjFkKtZ2Z2tp4saHUts
MSrEAFXycqdv0HFampa3NbW/wDbFpJLc27P5ZVvmC+qtkfmK89+xXNwXuLJGaJCChjBzEQe
rAV09rrd3AkGn3+lLNaX5H2mZON+7jP14BJrOUI3udFOrNpruWfD+rW9zrtzqiaXYWkyDdu
gt1UsDx2HUV6BO015pZvbi2hhvrVGPnGMZwBklT19e9eV6fbT6B4zXT3ysUj+XkgFXUnjk+
wr2XT5Ip5Z7dwkokXa6g9ARjkdBXHiEoNNHbhm5XjI4vT9cnk1SGO4mVokQuyIeGz/AHh34
Irt7WyspgJGs4DO+S0yxgE9ckHqOK4CXTZdP1N3W3wFYxI2MiVCMZ/DpXY6BqVwba8tHiMl
zAN6DOMrnsTUYiKcOaJ00L8/vDtV0aDUrK5guMSq3NuuMGLGCMEc1xmnXljKY7WG1WeTYXj
nlALvzhgDjqB/Ku0t714b6aGWbGHxGCPvAjKc+3IrivFXmaVKL1rmK1nV/tUYhUBZUPBH1z
n86mi/sPqRiEl7/Y4PxSv9k332ayVYrK7VZ1jEQG3PUA9ev866/wAK6nc6xobXTKvnafiMR
ZyRjA4J5HGea47xDdTauLOK0gf5Ii7KQW3AnIYYHp29qk0HT/EFiZI7TTbkm7UhJChVQBz1
NehyxcbTPGTnGbcVdHulnd3VxNDMIIpGRch5YwGi4HAbvV/V545dNn+02huFRWPlkAiU4yO
vf2rz/wAK2ni7TopYL+xneJUAUlwxB/PpW0s3iKWxW2fSpndQd8jsqA+nfjHrXmTw8edNdD
3Kdd8nK1ueYLHHd+IZF0lIo7aMZikvGwA23cRjggj07Vc0PF9pnm3LR2kttlPkyFk5yAwHH
0rf1jwncanrIvFtbOBpmImgeZSdu3BZNv8AF1rMn8Ia42qyNDqWnxRSKiSwq5Y4VQN2ccHF
d/PF6HlqE1PmsdpbfZzNcX87MwjZHlIPWPb6d/8ACtTVi40V00ry4reQmNwgGPmHUY78iuK
tLC9+1XESanaX9gjBVEMuHwBwjZGGGa3rKXXhp4ttQs4o3mt5cpCm4+cPutkcYIA49q4ZQs
+ZHoQqO3K0eQNepAHtJbJnuCcNtThueuf6V2PgITCzunldXt45GD20kYG9eoJJHPen29t4q
0m8ia4e3tpZj5gij+YZzyfoewrTTUJr65jYafcSakxIcIwQSDuMHoa7ZS5lY4adLlkpM71P
sw0uZrazjIC52RgIzn19zVCa0T7GXjG+J4zhSuc8dDXKt4ruNFSE3doISvGJXJ5x90kcdKD
4znn0otDBFKsrfIkeS2fxFcioyi9D0Z1oNWZyNzoVq0stx9mDxuSNhQBkPQgn17j8K4fVoI
dP1WW1t9zouCrn+JTyD+WPxzXoeqarb6lLILbzbc3EXlsu1vlbP3unBrl9W0kX13Bb/b4Ip
IYli2gHc4A69vc/jXoxbe54teCfwnOwncCy7jxjmpVtWKtKMCRuVHTj19q0U8L30aGVJdqZ
xlzim/2Zfxyfc3467CCCPbNaanJySXQzzNPF8t1GxUjgE8fXirYuLNrWJQPKmViX54Ydqfd
aNffanZV355Azj8KoT6fftIdtsd3UqBk0C1XQuxOiAGBQWznAA5rUt70lZIfLCSKoJDgbT1
7H69a56K2vreTf5MuAN27aeK14bmMp5U1pIAeSxHX65peZrCTRq2VwIX8hNqswyAvBHHpWR
9pke7nijBCeYSM81rC4jZfOhyXXg5jGTx1z6VReIO+5I1D5+8Fxyfei62RvJ3SRakkiOkJN
IrBvNC4BwT61DHJCkpJ3nKEAMTj8abLLdf2a6KsLYYEkdePeseOSaIO5QszKV55xTaViXOz
ud5aapbXNh5oILRYSUY6rjg+/WmNfyWty4ixBtcq7AjBz/n+lc3p17ZwkurFWYYZWP+sxjk
+lTyX9rIZZpeBIxG4dv8Kj2aub+2Tibt5qQt5rN4QQjMXBGAd3ep9L1poLyd/OLwvMGcM5A
kByOv0/UVzGpXFs1task4ZogwKqec8c1RS6MsUxXCltqInvnrS9nGS1H9YcZaHpkoDmRhIA
Sd6yHoyZJBPuBgVTtbx7m5vDfSkOADFLGB83U8jGPxFZOlXl4tvDFdSq7wtwX6MmCcfnUdg
/7h45FUbCxRkOQB1wfpWKpdDrVW7R1+j3W20Kyyglv4mHStoSxSSfZ0KpxtzkAAe315ry+D
xDNBG6naE3lDkZwDU8fiK4lZNjNGqkNu3ZI9cVm6DvdGkcTFKzO+1EedGtihCNPwuW5PqPr
3qnayzpZvFcKSUOQmOmOg9xVOz1OG+ksbyZd7QBkk5OQTwGHqK0/MH2WePcFuEJQ8ckHpUK
Ljoy/iV0UftuqzMzQ2YSIcKzHYCfTBqC3vtYgvv+Pcsf9kABR6+9JcYhHl/aIi0XA3puI4q
H7bdIolcxhDwDjB5rqSurHG3yssa54pvEkSEQRMRt8xhxx3rivFlzda1fwzKqGKGPairxtP
fiup+1CVixjQknBKqOtJ5WntG2+1Yu/L4X29a1jBLZHPUvPdnn0NuyQqhsJnIH3g3BorvH0
1d3yAbcDGHJ7UU+U5vZo5qHXZo4YxDbxR9+Bj2p763qUke9ZwgGMgD1oopvcmMmUZtQvHSS
QTsXQEMWP3uKuLfXJsrF/M3lowR5gztHPGKKKaS1G5NPcrtrOpP5QkumZHJJToox7UxNVvC
ZJ3lOxOSq9x1ooqbIak+bc6OPVdZTThcJeBoUxmOQZPIyBn05rT0DxHdpI0y4GWGO+CeDxn
GKKKw5U46nXzNNWZ0cPjC/GqfYHiUBXCbgxPPXvXVJdPJGfMJZWP3T/DwOlFFclWEY2sjtp
Sk3qzjfEuiadq11BZXFsFnlDulwh+ZMDp7ivHp4JLXUJLIy7zE/LbcA4FFFdOGbdrnDjIrc
n0i+uE1SFYpnhIYndGcE8d67/RPEd7etE8yxyEEBDJGCV5xxiiiuucU07mOGk+ax6PNoltq
Un2W92maA5hlVB8p5rBt5Lix8SotwwdY49oWP5Q3PJb17fSiivGptyckz3aiScWjoLi8tbi
INc2aSRnIXAwwz75rntR1NNNvY3sYiHEZVWc9F9KKK1proOpJozrjUppJg84VpWYdBxkHHN
TXlql5pkd5fJHPHGoWOKRS4TnPAyKKK6WkrHO9XqZ1i0VnG17ECsUKbAioqkDPQe2aRvGt2
qPFbwDKngscZ/KiituSLWqOebcVoYl14g1XzhMt28YOFIjJHQ59ac/ia8d2imlYxsDu2KAT
miir9nHsZc8u5lprl7bGFbS8nEQblXAJ/Pr61a+3vDqBtY5HRhHveRQCxHoM0UVHKk3ZExk
3uyzZu0wmgFzMyqPM+c9fbjj9KNMWXy3nNxJE4JMbBmcoQCQBkjAoorJpGjb5LmzpXiq7v7
WG4vY2kEbYGZTu3eue1cxf+Jr6fxJdqrFAjFQc5J9CaKKUYpbE1pycY3ZVMtzPPb3NzdO0x
y3A4H4ZxW3NrAvkW2l3MUjVfNMaBxjnjHf3oophBGjLYWl/JBczPOWUhVw+36/nVttN01Ig
BAVYHy3kOHbGecbvaiis5Sfc66cYtbDJdN02K3nWG4vVKoRxsAOBwelcdaWuu6iyQtqETwM
xwJF+YY9CBRRWsJMwqxSkrHfaVollqNg1rNCqvFgeZySeeaxdT03T/AA5ebLq2M6sfleJyj
UUVmpNyaOhxXs+a2ps6bBo2qWzXK2LpGFKlWfJY+vpTfsukDZClu67+c7QaKKxcmtCqcYta
osJ4Xs5cSRybFYgYKZz26U6XwraRTB38qRR/D5YFFFYe1ne1zqdCny3sQt4c0WeTZNakn7u
VIA5GemKzIPDXh+a5a38qQMBn7oxwfrRRXTGTaOWdOPYvyfDXS7mJZ4XMY25wCR/jVKT4aw
ecbdbkK23IJJI/zyKKKIVJOVmyJUadtjmtW8NlYvs0cyDyZAu4r19ayZfCMkQ3i7UsOc4Io
orsTdjhnTjroDwT2DvbT3BuIPLUKMYKnr/jVu1Ux6lHBn7yFiR34A6UUVfYUDmZ5i2o3Cuz
Eb8EevNXVuUitAY1IeM7SSOuCaKKDmTfMzXtpnN0SkjLiJVI7Hce9a7a4ZWhjeM5mXBYHHS
iihpXOunJ8u49JDOXSMlG/iY85xTobJ5pctLu+vtRRWtkloG71LM4KgIenH3TjrTA5cSGQl
mQZ9uKKKpAy/BO6W6KhIXGRRRRWbepzXP/2Q==
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0