%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/499.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Jack</first-name><middle-name>L.</middle-name><last-name>Chalker</last-name></author>
            <book-title>MROŽ PRO KYBERNET</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>ebook</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Jack</first-name><middle-name>L.</middle-name><last-name>Chalker</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>96a558dd-42ca-4f3a-abba-53531f8b0722</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2008</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>The Wonderland Gambit</strong></p>

<p>Book One: The Cybernetic Walrus</p>

<p><strong>Copyright </strong>© 1995 by Jack L. Chalker</p><empty-line /><p><emphasis>All </emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>ights reserved</emphasis>, which includes</p>

<p>to reproduce this book or portions</p>

<p>any form whatsoever.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Translation</strong> © Pavel Agaňov, 2000</p>

<p>Copyright © 2000 for Czech edition by Banshies</p>

<p><strong>Cover Art</strong> © by Michael Whelan</p>

<p>ISBN: 80-902566-5-1</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Distribuce</strong> – 02/83882490</p>

<p>Vytiskla Akcent Tiskárna Vimperk s. r. o.</p><empty-line /><p><emphasis> </emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>MROŽ</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>PRO</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>KYBERNET</strong></p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jack L. Chalker</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Zesnulému Philipu K. Dickovi,</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>jehož dvě rané práce inspirovaly tohle šílenství,</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>ale který podle mého mínění</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>nedomyslel v žádné z nich plně důsledky této koncepce.</emphasis></p><empty-line /><p><strong>Obsah</strong></p>

<p>ÚVOD A VYSVĚTLENÍ              6</p>

<p>PROLOG</p>

<p>KRÁLIČÍ DÍRA ČÍSLO ŠEST              6</p>

<p>KAPITOLA 1</p>

<p>HOUSEŇÁKOVA OTÁZKA              6</p>

<p>KAPITOLA 2</p>

<p>„KDO JSTE?“ ZEPTAL SE HOUSEŇÁK              6</p>

<p>KAPITOLA 3</p>

<p>TANEČNÍM KROKEM DO NEUTRÁLNÍHO KRAJE DIVŮ              6</p>

<p>KAPITOLA 4</p>

<p>HOUSEŇÁKOVA OTÁZKA              6</p>

<p>KAPITOLA 5</p>

<p>POTAJÍ ZA ZRCADLEM              6</p>

<p>KAPITOLA 6</p>

<p>PRONÁSLEDOVÁNÍ BÍLÉHO KRÁLÍKA              6</p>

<p>KAPITOLA 7</p>

<p>JAY JAY MOMRATH A VÝSTŘELKY.              6</p>

<p>KAPITOLA 8</p>

<p>O BOOJUMECH A ZVÍŘÁTKÁCH A CO VŠECHNO SE POŠMUTILO              6</p>

<p>KAPITOLA 9</p>

<p>MROŽ A TESAŘI              6</p>

<p>KAPITOLA 10</p>

<p>ŠÍLENÝ KLOBOUČNÍK A ZAJÍC BŘEZŇÁK              6</p>

<p>KAPITOLA 11</p>

<p>ZELENÁ KRÁLOVNA A ČERVENÁ VÉVODKYNĚ              6</p>

<p>KAPITOLA 12</p>

<p>KRYSY V KRÁLIČÍ DÍŘE              6</p>

<p>KAPITOLA 13</p>

<p>STÁLE PODIVNĚJŠÍ A PODIVNĚJŠÍ              6</p><empty-line /><p><strong>ÚVOD</strong></p>

<p><strong>A VYSVĚTLENÍ</strong></p>

<p>Tento díl a dva následující vytvoří společně ságu pod názvem <emphasis>Smrtí</emphasis><emphasis>cí gambit v Kraji divu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Na rozdíl od většiny mých knih umožní povaha prvního dílu, aby si ho lidé přečetli a došli k nějakému rozuzlení, i když všechny otázky a spousta opravdové legrace budou teprve následovat.</p>

<p>Účastnil jsem se diskusí na tak rozdílných platformách, jako jsou setkání příznivců SF, fanziny a internet, kde se lidé dohadují, jestli píšu romány žánru fantasy nebo science fiction. Většina lidí si myslí, že píšu převážně fantasy, a v tom se mýlí. Nepíšu <emphasis>budovatelské </emphasis>příběhy – poslyšte, hoši, postavme si vesmírnou stanici! Poslyšte, pojďme terraformovat Mars! Nic proti nim, někteří lidé je píší dobře, ale převážně pokračují v tradici <emphasis>Astoundingu </emphasis>Campbellovy éry. Nebudu ten časopis očerňovat, ale podle mého mínění otiskl tolik variaci na budovatelské příběhy, kolik bych jich kdy chtěl přečíst.</p>

<p>Takové příběhy rovněž předstírají, že jsou předpovědí. Ach, ano – dobře se pamatuju na třicet metrů vysoké elektronky George O. Smithe, na obří počítače velikosti státu, naprostý nedostatek výkonu přenosných a stolních počítačů (mysleli byste si, že alespoň jeden spisovatel mohl předpovědět textové procesory, ne?). Příběhy s tak zázračnými vizemi – cože, jakmile jednou dostaneme člověka na Měsíc, za deset let budou vesmírné stanice a za dvacet měsíční kolonie, cesty na Mars a dál! Hm.</p>

<p>Můj zesnulý otec se narodil dva měsíce předtím, než bratři Wrightové vzlétli na Kitty Hawk se svým prvním letadlem. Zemřel dvacet let poté, co se poslední člověk procházel po Měsíci, nejspíš poslední, kdo se procházel po Měsíci nebo někde dál za mého života. Modlím se, aby to nepokračovalo ještě za života mých dětí, ale jsme svět a národ, který, jak se zdá, ztratil své sny, a duchovně proto umírá. Vidíme to na současné generaci (nesnášejí označení „Generace X“, ale „válečné děti“ a „generace boomu porodnosti“, taky nesnášely své označení). Nejedná se o generaci hloupou, není to generace utopená ve fantasy jako ke konci šedesátých let, není „ztracená“ jako generace dvacátých let. Jen nevěří institucím a má neotřesitelnou víru, že všechno bude ještě horší.</p>

<p>Jsou to lidé, kteří čtou kyberpunk, zatímco ti z boomu porodnosti čtou budovatelské příběhy a sní o terraformování Marsu.</p>

<p>Já hledám na různých místech. Pátrám v knihách a článcích o „nové fyzice“, v tajemných studiích biologických, chemických a z jiných oborů. Stále narážím na vize o budoucnosti, které nejsou vždy příliš pěkné, ale dají se těžko ignorovat. Nezáleží na tom, jestli si někteří moji čtenáři myslí, že je to vzdálená fantazie (nebo nějaký psychologický problém). Každého mého zaměření nejvíce potěší, když dostává dopisy od příznivců, kteří mají rádi epická dobrodružství nebo složité sociopolitické práce, i z univerzitních kateder fyziky, matematiky a podobně. Pouze to poslední je sílícím důkazem, že jak stárnu, mé pohrávání si s lidskou myslí a vzhledem působí postupně pravděpodobněji než terraformování Marsu.</p>

<p>A teď se dostávám k počítačům. Samozřejmě ne dnešním a možná ne zítřejším, ale kyberprostor přes všechny zázraky stále vypadá jako kyberprostor. Ale proč by tak musel vypadat? Jak dobrým se může <emphasis>skutečně </emphasis>stát? Ti, kteří se se mnou spojili prostřednictvím počítače, vědí, že nejsem v téhle oblasti nováčkem a že už je to dlouho, co jsem získal Pournellovo ocenění pro mladé. Nic, co je <emphasis>podstatou </emphasis>uvedené premisy, není v současné době diskutováno, ani se na tom nepracuje. Myslím, že byste tím měli být trochu znepokojeni.</p>

<p>Základ pochází z méně známé a nepříliš významné knihy Philipa K. Dicka, kterou jsem četl asi před třiceti nebo více lety a která byla napsána ještě deset let předtím. Dick mě vždycky přitahoval. Po čtyřech milionech dotazu „Proč pořád používáte všechny ty výměny těl?“ jsem obvykle vyveden z míry a ječím: „Ptaly se někdy spousty lidí Philipa Dicka, kdy přestane psát příběhy typu – <emphasis>co</emphasis><emphasis> je skutečnost</emphasis>?“ No, znal jsem Dicka jen málo, ale dovolil jsem si vyslovit tuhle otázku při setkání příznivců SF v blízkosti spousty lidí, kteří ho dobře znali.</p>

<p>Ukazuje se, že ho opravdu znali.</p>

<p>Tak dobře, spisovatelé píší určité typy příběhů. Jsme nejlepší, když to děláme. Je dobré, že je nás tak mnoho a dá se mezi námi vybírat. Stále se píší pohodlné a v zásadě optimistické SF ve starém stylu, které jsou obměnou terraformování Marsu. Pokud pocházíte ze školy „budoucnost je pochmurná“, máme kyberpunk, popularizovaný Maxem Headroomem a přivedený k dokonalosti Williamem Gibsonem, a všechno mezi tím. Já <emphasis>také</emphasis> píšu příběhy bez přeměn, ale přestože všichni ti lidé, kterým vadí to, o čem píšu, říkají, že je chtějí, tak je nekupují.</p>

<p>Tím se vracíme k současnému projektu. Musím vás upozornit, že naprosto <emphasis>všechno</emphasis> v<emphasis> Gambitu Kraje divů </emphasis>bude revidováno, a tím myslím <emphasis>všechno</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Až skončíme, doufám, že některé lidi přiměji k zamyšlení, jiní budou uraženi, a projdeme místy, na kterých jste nikdy předtím nebyli. Ne ale v <emphasis>tomhle </emphasis>dílu. První díl jednoduše ustavuje předpoklady, představí prostředí a část z našeho rozsáhlého obsazení, zavraždí pár lidí (ale ne nutně natrvalo), zaplete se do identity a ega. Je v něm Houseňák kouřící vodní dýmku. Blboun nejapný kouřící dýmku, motorkářský gang a drogový kartel složený ze samých žen, americká Indiánka kouřící doutníky, která vykládá, že navštěvuje paralelní svět skrze stromy, létající talíř z Roswellu, přinejmenším dvě možné rasy mimozemšťanů, <emphasis>maličká </emphasis>protivládní paranoia, spousta ničemů se dvěma tvářemi a spousta ovládání mysli.</p>

<p>Až do příštího dílu to nebudeme komplikovat.</p>

<p>Jack L. Chalker</p>

<p>Uniontown, Maryland</p>

<p>Léto, 1994</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>PROLOG</strong></p>

<p><strong>KRÁLIČÍ DÍRA ČÍSLO ŠEST</strong></p>

<p><emphasis>Přemýšlím nad tím, kolik z nás by přijalo práci Boha i poté, co by si přečetli drobný text a pečlivěji prostudovali popis zaměstnání?</emphasis></p>

<p><emphasis>Kdysi jsem znal někoho, kdo prohlásil, že jediná racionální definice šílenství je, že vidíš jiný svět, řízený jinými pravidly, než kdokoliv jiný</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tvá alternativní realita, ať už je krásná nebo ošklivá, dobrá či zlá, je falešná, protože je jen tvá</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Když většina ostatních lidí vidí stejné věci jako ty, cítí stejné věci, jako cítíš ty, a věří tomu, čemu věříš ty, pak ten, který to tak nevnímá, je ten šílený.</emphasis></p>

<p><emphasis>Byla to strašidelná a děsivě prorocká definice reality.</emphasis></p>

<p>Náhlé oslnivé žlutobílé světlo explodovalo do stovek tenkých paprsku, které se rozšiřovaly a mířily přímo na mě. Byl jsem na to připraven. Skrčil jsem se, odkutálel a seskočil o jednu úroveň mřížky níž. Opět jsem se vrátil nahoru a vypálil jsem zpátky na světelný bod, odkud se na mne střílelo, tak blízko, jak jsem dokázal. Žádný z nás nezaznamenal zásah, ale spatřil jsem, jak můj výstřel zasáhl mříž a vzplanul, na okamžik osvítil okolí matnou oranžovou září a odhalil tři temné postavy, které se pohybovaly po mřížce s téměř opičí obratností.</p>

<p>Měli výhodu palebného pole díky needlerům s širokým rozptylem, jejichž paprsky byly inertním materiálem pohlcovány a spálily jen živou tkáň. Žádné dohořívání. Můj jednoduchý needler nemohl dostat více než jednoho z nich, a možná by ho ani nedokázal zabít, ale rozhodně mi ukázal terče. Vypálil jsem rychle čtyřikrát za sebou a skočil jsem zpět na vyšší úroveň, kde jsem předtím byl.</p>

<p>Slyšel jsem výkřik, který jakoby klesal níž a níž, dokud ho nakonec dole nepohltila nekonečná jáma. Taková věc se nedá přesvědčivě napodobit, přinejmenším jeden z nich to koupil. Doufal jsem, že zásah stačil k jeho definitivnímu vyřazení, ale hluboko v duši jsem cítil, že ty hajzly ještě uvidím. Tohle nebylo jako ve Světech. Králičí díry nebyly tak stálé, i když neposkytovaly méně bolesti nebo obtíží.</p>

<p>Alespoň že má tělesná forma byla navržena pro podmínky děr. Perfektní pohyblivost ve všech sektorech, rozsah plných tři sta šedesát stupňů, rovnováha jako kočka nebo opice – je jenom hrozná škoda, že <emphasis>oni </emphasis>měli přesně stejné schopnosti!</p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Nebo by ses rád houpal na hvězdě?</emphasis></p>

<p>Ach, bože! Ne! <emphasis>Tohle </emphasis>ať mi zmizí z hlavy. Všechno, co jsem potřeboval, bylo probudit se jako nějaký zpívající kněz ve špatné hollywoodské verzi Chicaga čtyřicátých let!</p>

<p>Ne, že by to šlo tak jednoduše. Teď ne. Ne po všech těch přechodech. Následoval stále obtížnější, komplikovanější, a pokaždé více cizí. Vsadím se, že nejsem jediný, kdo si myslel, že jsme pořádně morbidní parta.</p>

<p><emphasis>Ach, kde jsi byl, Ragle Gumm</emphasis><emphasis>e</emphasis>[1]<emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ragle Gumme</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ach, kde jsi b</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis>l, drahý Ragle?</emphasis></p>

<p>O dvě úrovně níž a trochu doleva. Věděl jsem, že tam někdo je, ale také mi došlo, že se rozdělili: ten, kterého jsem nedostal, se mohl zaměřit na můj záblesk. Zatraceně! Mimochodem, co k čertu ti další dluží Starkovi, ať už je v téhle inkarnaci mužem, ženou nebo něčím jiným? Předpokládám, že dokázal připoutat slabochy nebo odpadlíky. Nedalo moc práce zapojit typy lidí, kteří něčemu opravdu věří, do nějakého extrému. To Stark určitě nabídl – pocit síly a oddanosti nějakému cíli. Byl samozřejmě naprosto šílený, ale cožpak na <emphasis>tom </emphasis>záleželo?</p>

<p>Kdybychom tak věděli, zda vesmíry pokračují poté, co nás z nich všechny vykopli! Na druhé straně, kdo z nás by si troufl vrátit se zpět a nechat následující vesmír ostatním? Nikdy byste je nedohnali, pokud vůbec existovala nějaká časová korelace mezi vnitřkem a venkem.</p>

<p>Pečlivě jsem naslouchal, snažil jsem se zachytit pohyb nebo dech v temnotě. Během minuty nebo dvou jsem uviděl toho, kterého jsem si všiml už dříve, v podobě tmavšího stínu v celkové temnotě, stále nepříliš hluboko pode mnou. Ten druhý – byl jsem si jistý, že to je náš drahý Al – zůstával úplně nehybný někde vpředu a nejspíš trochu výše, a vyčkával.</p>

<p>Já jsem nechtěl čekat věčně. Dva proti jednomu byli stále dva proti jednomu. Neměl jsem o nic větší naději, že se neukážou další nepřátelé, než naději, že se objeví také parta přátel a spojenců. Bylo to možné – k čertu, <emphasis>cokoliv </emphasis>bylo možné, a takové konstatování nebylo nikdy pravdivější než právě teď – ale zatraceně nepravděpodobné.</p>

<p>Ale pokud bych se dokázal přesunout, velice pomalu, velice tiše, stále blíž, blíž, kousíček po kousíčku, k tomu, který se zdržoval blízko, snad bych měl šanci to vyrovnat. Samozřejmě, pokud se jednalo o Ala Starka, tak jsem už dopředu mrtvý, ale nějak jsem si nedokázal představit, že by se choval tak hlučně nebo by ze sebe udělal tak zřetelný cíl, když to mohlo posloužit někomu jinému.</p>

<p>Problém v téhle konkrétní díře spočíval v tom, že tu bylo jen trámoví, něco jako vylepšená tělocvična, celá džungle, táhnoucí se všemi směry pravděpodobně do nekonečna. Měli jsme zbraně, které jsme sebrali po cestě. Žádné pořádné osvětlení. V téhle chvíli jsem však už dokázal velmi zhruba propočítat vzdálenosti mezi trámky a úrovněmi a objevil jsem pěknou malou matematickou posloupnost. Teď jsem se nacházel asi jeden a půl metru před trámkem za mnou a dolů to byly asi dva metry. Tahle vzdálenost se mohla trochu zvětšit, kdybych se přiblížil k cíli pode mnou, ale existovala jedna „kolej“ která vedla téměř dokonale paralelně s trámkem pode mnou. Bezhlučně se přesunout na ten trámek a pak zpět na další za mnou bylo obtížné, ale teď jsem tu byl dost dlouho na to, abych to měl docela dobře zmáknuté – nebo jsem alespoň doufal.</p>

<p>Ne tak terč, který zjevně začínal být neklidný a nervózní, což přesně odpovídalo mému přání. Teď jsem potřeboval se přesunout, opatrně, velice opatrně, dokud… Jo. Jednu úroveň nad cílem a tak blízko, že jsem slyšel, jak dýchá, a téměř jsem cítil jeho smradlavý dech. Finta teď spočívala ve zkroucení těla tak, aby obě nohy a levá ruka zůstaly pevně na kolejích, ale má ruka se zbraní aby poklesla níž, rovnou za cíl, zrovna tak…</p>

<p>Vypálil jsem vzhůru a vpravo. Přitom jsem zahlédl temnou postavu o tři úrovně nade mnou. On ale zahlédl jen krátký záblesk a byl připravený, vypálil plně rozprostřený náboj přímo na zdroj záblesku.</p>

<p>Ubohý terč, kolem nějž jsem vypálil, ani nedostal šanci zareagovat. Stále se ještě otáčel ke mně a zvedal zbraň, aby vystřelil, když jeho partner, ten plížící se bojovník nahoře, probodal jeho tělo všemi těmi pěknými jemně zaostřenými paprsky.</p>

<p>Terč vykřikl – byl to ženský hlas! – pak se její tělo téměř zlomilo v půli. Převracela se a padala dolů, dolů do nekonečného zapomnění.</p>

<p>Já jsem na druhé straně vůbec neztrácel čas, přeběhl jsem na souběžný trámec směrem ke střelci, ale pryč od předchozího cíle. Teď jsem se tolik nestaral o hluk, jako o využití toho náhodného zabití.</p>

<p>„To musíš být ty, Cory,“ ozval se střelec. Jeho hlas zněl děsivě a trochu elektronicky, ale přitom tlumeně, bez ozvěny. Pokud tahle díra měla stěny, byly příliš daleko, aby nás mohly ovlivnit. „Tuším, že jsi to ty a zase ty tvé videohry.“</p>

<p>Pokoušel se mě přimět ke střelbě. Ve skutečnosti mi poskytoval možnost vystřelit, abych prozradil svou polohu. Ale jdi, Starku. Tentokrát ne.</p>

<p>„Víš, že nakonec zvítězím,“ posmíval se mi. Chladná a nepříjemná intonace hlasu Ala Starka, která pro něj byla přirozená, překonávala i podivné zkresleni v prostředí díry. „Ty lépe hraješ, ale já to dělán lépe ve skutečnosti,“ pokračoval. „Když je to doopravdy, je to jiné, dokonce i když tady uvnitř víme, že nezemřeme <emphasis>doopravdy</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Vždycky existuje zaváhání, nechuť vsadit všechno, kterou jsi zdědil ze své výchovy. Já jsem se z toho vyléčil. Takovou slabost jsem si nemohl dovolit. Nevyléčil jsem ji jen <emphasis>t</emphasis><emphasis>ady</emphasis>, ale dávno předtím, než jsem věděl, že nějaké „tady“ existuje. Dělej, vystřel. Nechám se zasáhnout, jestli chceš. Nepokouším se před tebou skrývat, protože vím, jak malý je v tom rozdíl. Jsme ve skutečnosti první? Desátí? Dvacátí? Víš to ty? Záleží ti na tom? Mně ne. Budu existovat, dokud nebudu znovu vládnout. To není těžké.“</p>

<p>Viděl jsem v temnotě místo, kde, jak jsem věděl, se musel nalézat, ale pravděpodobnost, že bych toho šílence skutečně vyřadil, nebyla více než jedna ku jedné, pokud byla s jednopaprskovou pistolí vůbec tak vysoká, zatímco jeho rozprostřený needler měl daleko lepší šanci. Potřeboval bych se k němu dostat <emphasis>mnohem </emphasis>blíže, abych mohl věřit, že ho dostanu.</p>

<p>„To byl hezký tah,“ prohlásil Stark a zdálo se, že to myslí doopravdy. „Velmi elegantní. Musím připustit, že ses o hodně zlepšil. Víš, začíná to už být trochu nudné. Proč to prostě nevyřídíme a nepřeneseme se do další roviny?“ Vydal se po kolejnici, ale začal jsem vnímat v jeho hlase znepokojený tón, který tam předtím nebyl.</p>

<p>„Cory? <emphasis>Jsi </emphasis>tu pořád, předpokládám? Věřím, že se nesnažíš o spěšný odchod dolů?“ Chvíli naslouchal, pak se uvolnil. „Ne, to bys neudělal. Není ti to podobné. Hm… Podíváme se… Když uvážíme, jak ses v takových věcech zlepšil, co asi právě teď děláš? Jsi ode mne příliš daleko, aby sis byl jistý, a chceš mít jistý výstřel, co? Ten trik nebude fungovat dvakrát. Tady jsou pode mnou více než dva metry, takže se tu nedá pohodlně zachytit. To znamená, že to zkusíš na mém trámku, nebo na trámku nade mnou.“</p>

<p><emphasis>Špatně, ty fašistický hajzle</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jsem přímo za tebou</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Vyrazil jsem vpřed a udeřil jsem ho do zad s dostatečnou silou, abych ho porazil. Kolej se na okamžik rozšířila a já jsem se na něj vrhl, aniž bych o tom přemýšlel. Zapomněl jsem, jak moc je silný, ale cítil jsem příliš velký vztek, abych se teď o to staral. Chtěl jsem ho, chtěl jsem, aby byl mrtvý a aby odtud zmizel. Co víc, chtěl jsem, aby zemřel doopravdy, ale to se v králičích dírách nezdálo možné. Pouze bolest byla možná, a to spousta bolesti.</p>

<p>Prudce se zkroutil a zasáhl mě kolenem do varlat. Úder nebyl tak účinný, jak by za takových okolností mohl být, ale přesto bolel a byl veden se značnou silou, která mě přiměla povolit sevření. Využil té příležitosti k tomu, aby se jediným hladkým pohybem přetočil, obrátil se obličejem ke mně a zároveň pozvedl svůj needler. Ten jsem neviděl, ale cítil jsem, jak se otáčí, a věděl jsem, co drží v ruce. Neměl jsem na výběr, jen jsem mohl vykopnout a doufat, že zasáhnu paži se zbraní.</p>

<p>Místo toho jsem tvrdě kopl do prázdného prostoru a uvolnil jsem sevření. Nohy mi podjely a zadkem jsem mu přistál přímo na obličeji.</p>

<p>V okamžiku, kdy si uvědomil, co se stalo, kousl mě do zadnice.</p>

<p>Rychle jsem mu sklouzl zpět na hrudník, ale on mě překvapil tím, že se skutečně dokázal posadit. Přitom zdvihl nohy, aby mě chytil do jakéhosi zápasnického držení. Sevřel jsem kolem něj nohy a držel ho, pozvedl jsem pistoli a namířil jsem mu ji do obličeje.</p>

<p>Ztuhl, pak vzdychl.</p>

<p>„Spadneme dolů společně. Starku.“ řekl jsem mu. „Ty a já, do té nicoty.“</p>

<p>Zasmál se. „Skoro mě to láká, ale ne za takových okolností. Mezi tebou a mnou je rozdíl. Cory. Ty musíš vyhrát pokaždé. Já jsem trpělivý. Můžu počkat, dokud se nenaskytne perfektní příležitost. Víš, že se vracím rychleji než většina. Uvidíme se v příštím pekle, zelenáči!“</p>

<p>Než jsem mohl něco udělat, klesl zpět na záda. Zvedl jednu ruku, chytil mou ruku se zbraní a úmyslně stiskl spoušť zbraně, která mu stále mířila na hlavu. Vzplál světelný záblesk a to, co osvětlil, bych raději neviděl.</p>

<p>Cítil jsem, jak se jeho tělo křečovitě otřáslo a couvl jsem od něj, protože jsem o jeho smrti nepochyboval. I když bych mohl pociťovat triumf, ve skutečnosti jsem se místo toho cítil špatně a deprimované. Nejen při pomyšlení na další kolo, další Zemi, ale proto, že jsem příliš dobře pochopil, že Al Stark měl pravdu: v žádném případě bych neměl nervy udělat to, co on, dokonce ani tady ne. „Zbabělý diktátor“ bylo klišé, někteří nacisté měli skutečně odvahu.</p>

<p>Situační vzorec zatím souhlasil. Měli jsme tendenci objevit se na každé Zemi přinejmenším jako sociální protihráči v tom, co následovalo, ať už se v tomhle stupni jednalo o cokoliv. Znamenalo to, že se opět setkáme. Pokud jeden z nás zpozoruje toho druhého dřív <emphasis>tam </emphasis>venku „v přírodě“, tak pro jednoho z nás to klidně mohlo skončit. Přinejmenším pokud ta Země bude jednou z našich vlastních. Boha není možné odmítnout, dokonce ani podvědomě ne.</p>

<p>V tom případě by zase pomohlo, kdybych věděl, kolik dalších lidí doopravdy bylo na téhle cestě spolu s námi. Zatím jsem věděl o sedmi, včetně Starka a mne, ale přinejmenším jedna Země nezapadala do žádného ze zřejmých pravidel. Nedalo se žádným způsobem určit, na jak velkém hracím poli jsme se ocitli a kolik „skutečných“ lidí v něm bylo. Jak jsme to mohli vědět, když jsme doopravdy neznali ani vlastní já? Byli jsme těmi, za které jsme se považovali, nebo jsme byli jen ozvěnou jedné Země? Byli jsme místo toho něčím úplně jiným, nějakými spícími snílky neznámého, cizího původu? Všechny ty údaje o Zemích musely <emphasis>odněkud </emphasis>pocházet. Pokud pocházely přímo od někoho z nás, vycházely alespoň částečně ze zkušenosti, i když třeba dlouho zapomenuté. Pokud měly původ v programech, nebo alespoň algoritmech, někdo nebo něco muselo rozpracovat informace do neuvěřitelných detailů a všechno vložit dovnitř. Někde tam venku existovala pevná realita, kde bylo všechno opravdové a kde jsme byli také „skuteční“. Jak jsme získávali to, co jsme potřebovali, když naše vědomí bylo někde jinde? Kdo nás krmil, otáčel, čistil nás, staral se o nás? Nebo všechno probíhalo automaticky?</p>

<p>Ale co bylo nejhorší, nebyl jsem si vůbec jistý, že bychom poznali skutečnost, kdybychom ji viděli. Kdokoliv z nás. Co <emphasis>byla</emphasis><emphasis> </emphasis>mimochodem realita? Něco pevného a konkrétního? Cožpak jsme všichni kdysi nežili v osobní realitě, o které jsme věřili, že je právě taková? Je realita tím, co zprostředkují smysly? K čertu, dokonce i v mé poslední statické osobnosti jsme pokročili v šálení zraku, sluchu, čichu, všech smyslů, o pěkný kus dál. Jednoduchý bojový simulátor vás mohl přesvědčit, že se střemhlav řítíte z výšky deseti poschodí k zemi, když jste ve skutečnosti padali jen o pár metrů. Dokonce i velké panoramatické obrazovky, které zaplňovaly zorné pole, daly za utracené peníze pořádně zabrat vašemu smyslu pro rovnováhu. Třírozměrné plátno, MAX a takovéhle záležitosti byly navrženy na přesně stejném principu. Pak existovaly virtuální přílby a rukavice a – samozřejmě, tím přeskakujeme a obíháme celý příběh.</p>

<p>Musel jsem projít tímhle bludištěm, putovat dolů a pokusit se to zvládnout dřív než kdokoliv jiný. Pokud by se mi to podařilo, možná, pouze možná, bych tuhle záležitost mohl ukončit, kdybych se dokázal postavit svým vlastním myšlenkovým kličkám a démonům. Možná.</p>

<p>Musel existovat konec, stejně tak jako někdy dávno předtím musel existovat začátek. Nebo bylo to vůbec dávno? Nebyl čas v mnoha směrech také jen smyslem? Dělo se tohle všechno v jediném mžiknutí oka? Můj Bože –</p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Jdu níž a níž, jdu dokolečka, dokola</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>Ještě jsem musel být opatrný. Samozřejmě jsem nedokázal všechny sledovat a bylo více než možné, že se někteří dostali přede mne.</p>

<p>Dole a těsně přede mnou se náhle ozvalo nelidské zavřeštění a začal jsem cítit smrdutý mrtvolný zápach, který stále sílil a sílil.</p>

<p>Tam dole přede mnou se zdržovali také Hadloci. Vždy tam byli Hadloci. Z toho důvodu jsem mohl být v téhle nové odbočce stále první. Z jejich řevu zněla nenávist, škodolibost, spousta trhajících zubů. Nedokázal jsem poznat, kolik jich je.</p>

<p>Za nimi mohli být Boojumové[2] a možná nějaká léčka. Stále ještě jsem to nemusel dokázat. Pravděpodobně to nedokážu, i když jsem alespoň věděl, že tentokrát už Stark nebude mít nade mnou výhodu, i kdyby mě <emphasis>skutečně </emphasis>zabili. Ne v příští inkarnaci.</p>

<p>Zhluboka jsem se nadechl, zkontroloval jsem zbraně a postupoval vpřed. Byl jsem bohem, ne ústřicí, a jako všichni bohové jsem také byl šílený.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>

<p><strong>HOUSEŇÁKOVA OTÁZKA</strong></p>

<p>Nevím, jaký rozhodující faktor soustředil takové množství počítačového průmyslu do státu Washington, ale po většinu času jsem z toho měl radost. Zimy mohly být trochu nepříjemné, ale nikdy nebyly drsné, alespoň ne na západní straně hor, kde jsem bydlel. Zatímco hluboká sněhová pokrývka se dala vidět v pohoří Cascades na východě a Olympics na západě, a zejména při pohledu na Mount Rainier, který se vždy tyčil jako podivný příbytek bohů na jihovýchodní obloze, v Seattlu a ve městech podél zálivu Puget Sound až na sever za Anacortes teplota obvykle zůstávala nad bodem mrazu.</p>

<p>Protože jsem se narodil a vyrůstal na severovýchodě, vždy mě šokovali lidé v oblasti Seattlu, když <emphasis>skutečně </emphasis>sněžilo nebo trochu mrzlo. Zahrabávali se a ukrývali, jako by nastala nějaká hrůza podobná zimám někde na severu, a snažili se to přečkat. Jen zřídka se vzdalovali z dosahu metra, dokud sníh za den nebo za dva neroztál, a vždycky jezdili těmi pár centimetry břečky, jako kdyby se jednalo o deset metni tekutého písku.</p>

<p>Žil jsem v tomhle kraji asi deset let, ale nedosáhl jsem své ambice žít na luxusním hausbótu, zakotveném na jezeře nebo vodním kanálu, jako to dělali zbohatlíci. Přesto jsem měl na bremertonské straně pěkný velký dům na slušném pozemku, s výhledem přes mořskou úžinu. Patřil jsem k lidem pravidelně dojíždějícím do zaměstnání, kteří se ráno přepravili na druhou stranu trajektem, přečetli si noviny a posnídali, zatímco pomalu plul k městu. Pak jsem nasedl na trolejbus, který mě dopravil na sever do mé kanceláře. Jednou uvedli do provozu „super trajekty“, které snížily dobu přepravy z hodiny na pouhých pětatřicet minut, ale lidé je bojkotovali, došlo k protestům a demonstracím, dokud jsme ta monstra nedonutili zpomalit podle původního jízdního řádu. Za pouhých pětatřicet minut jste nemohli stihnout nasnídat se a přečíst si alespoň nejdůležitější články v novinách!</p>

<p>V době mých vysokoškolských studií jsem byl výjimečně schopným mladíkem, vyhledávaným různými firmami. Najímaly mě IBM a DEC, samí velikáni, ale vždy jsem cítil, že nejsem stvořen k práci pro takové ohromné kolosy. Jednalo se o solidní společnosti, se slušným zajištěním a výhodami, ale všichni nosili obleky a vázanky. Vládla v nich tak velká byrokracie, že se říkalo, že kdyby ty firmy byly ropnými tankery, nemohly by se otočit ani na širém moři, dokud by nepočkaly, až se všichni kapitáni shodnou a pod ten nápad podepíšou. Tehdy se dokonce zdálo, že i Apple ztrácí svou starou image a mění se v korporaci. Ne, já jsem přitom chtěl být hned od začátku, najít nějakou perfektní sadu utilit nebo nějaký šikovný program, který by jimi otřásl a případně způsobil, že by mi některá z těch velkých firem zaplatila pár milionu. Pak bych si postavil vysněný dům, dal dohromady počítač svých snů a trávil bych dny tím, že bych nedělal nic zvláštního, pokud bych nechtěl. Myslím, že tomu říkají „dělat nezávislého poradce“.</p>

<p>Dokonce jsem dostal nabídku zaměstnání i z NSA, Národního bezpečnostního úřadu. To mě opravdu překvapilo. Uplynulo totiž jen pár let od doby, kdy vůbec přiznali jeho existenci, i když každý, kdo měl co do činění s počítači, o nich věděl všechno. Jednalo se o nejvíc supertajnou agenturu pro elektronickou špionáž, kterou vláda měla, nebo přinejmenším pokud existovala nějaká více utajená, tak byla <emphasis>opravdu </emphasis>dobrá. Museli jste mít mimořádné bezpečnostní prověření, než se na vás vůbec podívali. Trvalo roky, než váš dost prověřili k tomu, abyste se dostali tam, kde jste doopravdy chtěli být. Také příjmy odpovídaly normálním tarifům pro státní zaměstnance a každý, kdo byl pro ně dost dobrý, by je těžko považoval za přiměřený plat.</p>

<p>Když jsme si tohle řekli, mohli byste se divit, proč by k čertu měl někdo chtít pro ně pracovat? Odpověď je jednoduchá: měli „černý“ fond. Ten fond byl totálně pohřbený v jiných rozpočtech, takže nikdo nedokázal říct, jak je velký, a nebyl nikdy specifikován po jednotlivých položkách. To znamenalo, že za výzkum a vývoj utráceli jako opilí námořníci, a také to, že provozovali, vyvíjeli, tvořili a nakupovali největší a nejrychlejší superpočítače ve známém vesmíru. Měli téměř jistě roky, možná desetiletí, náskok před kýmkoliv jiným a každý v komerčním sektoru věděl, že si hraje s roky starými počítači, odloženými NSA.</p>

<p>Říkalo se, že počátkem osmdesátých let dosáhli Definitivní paranoie – mohli zachytit a dešifrovat skutečně jakoukoliv zprávu zaslanou elektronicky kdekoliv na světě, a také to dělali. Jen pomyslete: každý telefonní hovor, každý digitální přenos, satelitní přenosy, rádio, televizi, všechny vlnové rozsahy a vlnové délky, prostě všechno. Nesčíslné miliardy a miliardy zpráv denně, každý den, stále přicházely a stále se hromadily.</p>

<p>Samozřejmě už chápete, k čemu došlo, že? Velký Bratr měl všechny odpovědi, o kterých se George Orwellovi nikdy nesnilo, ale nikdy nedokázal odvodit otázky. Vláda se topila v nezastavitelné vlně informací, která nikdy nekončila, a <emphasis>pře</emphasis><emphasis>st</emphasis><emphasis>o </emphasis>jste potřebovali mimosmyslové vnímání, abyste něco objevili. Trochu jako nekonečná, ohromná verze mé vlastní kanceláře. Z toho důvodu jsem <emphasis>já </emphasis>měl počítače, i když byly daleko menší a vešly se na stůl. Počítače byly jedinými místy, kam jsem mohl cpát informace a skutečně je opět <emphasis>najít.</emphasis></p>

<p>Samozřejmě za předpokladu, že jsem se dokázal přebrodit tím harampádím a počítač najít. Věděl jsem, že v každém okamžiku jsou v mé kanceláři tři nebo čtyři, ale nikdy jsem nedokázal najít najednou víc než dva. Harampádí se kupilo stále výš, a poté, co jsme dostali tu bezdrátovou lokální síť…</p>

<p>Dobře, dobře, dost řečí o problémech v oboru. Stejně na nich nezáleží, zvláště teď ne. Připadá mi to ve skutečnosti o několik životů nazpět, ale stále to tvoří část něčeho, o čem jsem přemýšlel jako o „skutečném“ já, a představuje jedinou realitu, která mi zbyla jako opora.</p>

<p>Ať je to jak chce, tyhle mé nesmělé začátky se odehrávaly v Seattlu, protože jsem ten kraj měl rád, oblíbil jsem si místní kulturu a přírodu. Život byl také mnohem levnější a čistší než v Silicon Valley. Neměl jsem pocit, jako bych se svlékl v cizím chrámu, jako tomu bylo ve středním Utahu, nebyly tu tuhé zimy jako v Nové Anglii nebo zločinnost jako na jižní Floridě, a nesídlila tu vláda.</p>

<p>Vytvořili jsme společnost se spojeným rizikem s kanadskou firmou, abychom vyvinuli skutečně dobrou, solidní, rychlou bezdrátovou LAN, a začínalo se zdát, že se to vyplatí. LAN je lokální síť (local area network), což je jednoduše vznešený název pro propojení hromady malých počítačů, aby společně vytvořily jeden velký. Ten umožní získat libovolná data z jakéhokoliv z nich na kterémkoliv jiném počítači, jako to umí sálové počítače. Sítě byly samozřejmě skvělá věc, ale natahování kilometrů optických kabelů, instalace hubu, vrtání do zdí nebo vkládání pohyblivých panelu, aby se daly počítače přesunout, představovalo pro malé podniky utrpení. Existovala spousta bezdrátových zapojení, ale ta byla obvykle pomalá, příliš omezující a příliš náchylná k chybám, než abyste se na ně mohli při své práci spolehnout, a zdálo se, že kdykoliv jste vyřešili jeden problém, vynořil se v jiné oblasti další. Něco jako stará počítačová hra Krtek zahradník – pokaždé, když jste udeřili žravého škůdce do hlavy plácačkou, další se vynořil někde jinde.</p>

<p>Ne, že by se náš produkt neprodával – naše kanadská pobočka si vedla dobře při zavádění LAN do vládních institucí na místní a provinční úrovni. Vytvořili jsme několik velkých instalací ve Washingtonu. Idahu, Oregonu, ale o moc víc jsme toho nedokázali. Problém představovalo, že jsme byli příliš malí v oboru s příliš velkou konkurencí, takže nám to nedovolovalo zapojit školené obchodníky po celé Severní Americe a náš systém skutečně prosadit. Měli jsme několik tisíc jednotlivých zákazníků, ale ne velké ryby. Ve skutečnosti o nás spousta lidí prostě neslyšela, i když jsme se stali společností s příjmem více než čtyřicet miliónů.</p>

<p>Bohužel, nejednalo se pouze o zisk. Ve skutečnosti šla většina příjmů na splácení starých výdajů, půjček a na udržení běžící výroby. Byla to drsná lekce kapitalizmu pro někoho, kdo tyhle přednášky na vysoké prospal. Kapitál proti síti. Frustrovalo nás to. Měli jsme ten nejlepší výrobek na trhu a nedokázali jsme o něm informovat!</p>

<p>Walt Slidecker, muž, který mě najal, byl výborný organizátor. Zdálo se však, že postrádá jiskru superobchodníka, jakou jste viděli na Billu Gatesovi, Steve Jobsovi nebo jiném vysoce úspěšném vedoucím obchodníkovi. Když jsem ho před několika lety poprvé potkal, snažil se teprve tenhle podnik vybudovat. Přitom nabízel instalace sítí a poradenství. Pamatuji se, že měl tenkrát za svým psacím stolem velký nápis, o němž jsem si vždy myslel, že vypovídá o poskytovaných službách všechno:</p>

<p>Kvalita! Služba! Cena!</p>

<p>Zvolte Si Libovolné Dva Pojmy.</p>

<p>S takovými slovy se dalo čestně žít, ale už ne nutně prodávat.</p>

<p>Ať je to jak chce, bylo uprostřed jara, když se nikomu nechtělo nic dělat, jen jít domů a užívat si nebo se možná jen prospat, když mě Walt zavolal do své kanceláře.</p>

<p>„Cory, bojím se, že máme platební problémy.“ řekl mi a věděl, že to není žádná novinka. To další ale byla.</p>

<p>„Sangkung nám nabídl odkoupení našich patentů, zásob a autorských práv,“ pokračoval. „Zaplatí všechny dluhy, vloží kapitál padesát milionů a zaručí pracovní místa pro naše programátory minimálně na jeden rok. Obchodníci doslanou pěkné odstupné. Co se mě týče, velmi pěkné – pět milionu v hotovosti a žádná omezení v budoucnosti s tou výjimkou, že až firmu koupí, nebudu pět let pracovat v oboru sítí. Všechna výroba se samozřejmě přesune na východ. Myslím, že do Thajska.“</p>

<p>I když jsem se toho bál a očekával jsem to, stejně mě ta novinka šokovala. „Walte, to nemůžeš udělat! Ty víš, co ta nabídka ve skutečnosti znamená. Navždy dostanou všechno tvůrčí. Pošlou své chytré hochy ke mně, abych jim vysvětlil systém, a k Robovi, aby jim vysvětlil komunikační oprávnění a právní otázky, a pak sbohem všemu s výjimkou firemního štítu.“</p>

<p>Přikývl. „Já vím, ale nezdá se, že bychom měli moc na výběr. Záchranou na poslední chvíli mohla být skutečně dobrá smlouva – jako s GSA, ale to znamenalo najmout si na východě Beltway banditu[3] a pořádně investovat zdroje a peníze do prodeje. V tom jsme selhali a oni nám nemusí nic garantovat, ani nám nemusí nic platit – budeme definitivně vyřízení a zralí na konkurs. A někteří lidé, jako je Sangkung, kteří pracují pro federály dokonce i teď, budou vědět, že je v jejich zájmu, abychom nebyli úspěšní. Chápeš, kam bych se dostal? Na dno a do kriminálu.“</p>

<p>Dokázal jsem s ním cítit a dokonce chápat jeho logiku, ale citově jsem to prostě nedokázal přijmout. „Zatraceně! Vždycky jsme se přece považovali za liberály a tak dál, ale země, která vyváží své suroviny a dokonce své myšlenky a importuje tuny hotových výrobku, je zemí třetího světa a brzy i třetí třídy.“</p>

<p>„Víš, že hardware přichází asi z pěti asijských zemí a montuje se v Mexiku pro prodej ve Spojených státech a Kanadě.“ namítl Walt, ne bez opodstatnění. „K čertu, my děláme jenom <emphasis>t</emphasis><emphasis>o, </emphasis>že vyrábíme diskety s programy, zalepujeme je do obálek, provádíme alfa a beta testování a celkové testování chyb. Jedinou věcí amerického původu v naší firmě je manuál.“</p>

<p>„No jo, ale v tom podstata není. Podnik je <emphasis>náš</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Právě teď jsme ho vybudovali a řídíme ho <emphasis>my</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Po tomhle bude <emphasis>jejich</emphasis> a už ho nedostaneme zpátky.“</p>

<p>„Cítil by ses líp, kdyby stejná nabídka přišla z New Yorku? Nebo Quebecu? Nebo možná z Londýna?“</p>

<p>„Ne, ne, ty víš, co myslím.“</p>

<p>Na okamžik se odmlčel, nechal mě, abych vychladl, a pak řekl: „Ano, myslím, že ti rozumím. Ale Cory, podnik není <emphasis>náš</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Neřídíme ho <emphasis>my</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Je <emphasis>můj</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Připouštím, že je můj hlavně proto, že jsme museli zašít nabídku podílů poté, co se zdálo, že by nás podmínky zabily, ale přesto je můj. Já vlastním polovinu. Ty máš deset procent. Uvědomuju si, že programování občas provádí se základními schopnostmi podivné věci, ale jistě si dokážeš spočítat, že i kdybys získal každého, kdo má nějaký podíl, mohl bys to maximálně vyrovnat. Ne, Cory. Je mi líto, ale míč je jasně na mé straně hřiště. A vždycky byl.“</p>

<p>Těžce jsem dýchal. „Chápu. Zdá se, že nemluvíš o nabídce, ale o něčem už rozhodnutém.“</p>

<p>„Ne, ještě ne, ale probíral jsem situaci s účetními a vychází to pořád stejně, nebo hůře.“</p>

<p>Pohlédl jsem na něj. „Co by mohlo být ještě horší?“</p>

<p>„<emphasis>Mnohem </emphasis>horší. Přišly alespoň dvě nabídky, větší než tahle. <emphasis>Obě </emphasis>byly docela tuzemské – alespoň stejně tuzemské, jako jsme <emphasis>my</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Chceš hádat, kdo to byl?“</p>

<p>Nemusel jsem. Které americké společnosti zainteresované na lokálních sítích by nás rády koupily a prostě nás vyřadily z obchodování, protože náš výrobek ohrožuje jejich horší, ale daleko výnosnější konkurenční produkt? Betamax byl vždy po všech stránkách lepší formát, ale VHS vyhrál v marketingové válce.</p>

<p>Přesto jsem nebyl úplně připravený to přijmout. „K čertu, Walte, základní myšlenka v takových záležitostech, základní myšlenka celé té naší zatracené kultury je v tom, že pokud vyrobíš lepší pastičku na myši, vyděláš miliony doláčů. No, a my jsme to <emphasis>udělali</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Lokální síť naší firmy Subspace je naprosto nejlepší technologií na trhu! O celé <emphasis>roky, </emphasis>možná o dva nebo o tři předstihla vše, co má konkurence. Ale i když jsme ještě nevyvolali světový požár, je na dohled! Rozšířit trh, získat pár společností s Fortune 1000[4] a instalací pro vládní organizace, pak snížíme náklady a sežereme ostatní zaživa! A teď mi říkáš, že musíme všechno vyprodat? Kvůli <emphasis>prkotin</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Pokrčil rameny. „I když se zdá, že přichází dost peněz, tak skutečný příjem, čistý zisk po odečtu všech nákladů, je hrozně malý,“ připomněl mi. „Jedna šikovná soudní pře a jsme vyřízeni. Nebuď jako malý, Cory. Nikdy to neprobíhalo jako v tom škváru <emphasis>Mladý Tom Edison, </emphasis>jakým nás krmí Hollywood. Nebo přinejmenším to tak bylo jen vzácně. Soudními spory téměř zruinovali Bella, aby mu ukradli telefon. Vyhrál spíše náhodou a z čirého štěstí, než z jiných důvodů. Edison vynalezl spoustu šikovných věcí, které nevypadaly nic moc, ale vytvořil si pořádnou finanční rezervu, takže byl téměř nenapadnutelný. Pak mohli Bell a Edison po libosti žalovat další malé vynálezce, ne? Nebo třeba v Apple MacIntoshi nemají nic, co by nevyšlo z výzkumného střediska Xeroxu v Palo Alto kolem pětasedmdesátého roku. Ubohý starý Xerox. Nechal si sebrat trh s kopírkami. Nikdy ho nenapadlo, že laserová tiskárna je záležitostí pro běžné zákazníky – měli nejskvělejší výzkum a vývoj a nejhloupější obchodníky na světě. Takže co se stane, když někdo jiný klonuje Mac? Apple se samozřejmě soudí. Společnost založená dvěma chlápky, kteří uvedli do svých životopisů, že začínali s černou skřínkou, umožňující šidit telefonní společnosti, teď žaluje každého, kdo jen postaví popelník na jejich stolní počítač. Ty mi říkáš, co je správné. Tak mi najdi ty zákazníky s Fortune 1000. Sežeň nějaké vládní zakázky během dalších třiceti dnů, a budu s tebou souhlasit. Dokonce zvýším tvůj podíl ve společnosti a dám ti vyšší procenta. Poslechni, myslíš si, že já tohle <emphasis>chci</emphasis>? Já jsem s vývojem <emphasis>začal</emphasis>, pamatuješ? Najal jsem tebe a většinu ostatních, kteří tu jsou. Všichni jsme se dřeli a něco jsme vytvořili. Teď jsme narazili do zdi.“</p>

<p>Přikývl jsem a zvedl se k odchodu. „Já vím, já vím. Tak dobře, porozhlédnu se kolem a uvidím, co a jak.“</p>

<p>„Kam jdeš?“</p>

<p>„Pryč. Možná domů. Čeká mě výpověď a není tu žádná budoucnost, tak mě vyraž.“ A s tím jsem opustil kancelář.</p>

<p>Věděl jsem, že to vůči němu nebylo fér, že ho prodej firmy nejspíš bolel stejně jako mě, i když získané miliony mohly zmenšit jeho bolest, zatímco mých deset procent a to, co zbude po vyrovnání, mohlo možná zaplatit hypotéku a celoroční náklady na stravování, pokud budu jíst skromně. Chápal jsem, že došlo k jistému zúčtování našich záležitostí a že Walt dopadne při likvidaci nejlíp.</p>

<p>Rob Garnett, náš vedoucí obchodník, mě viděl, jak jdu ven. Vyšel ze své kanceláře, aby se se mnou setkal. Znal jsem lidi ze Sangkungu a on také, ty konzervativní obchodníky s hladkými tvářičkami v oblecích a vázankách z Nové Asie, kteří by se ani chvíli nerozmýšleli propustit místopředsedu slavností gayů ze Seattlu. My ostatní jsme se nad Robovou sexuální orientací nijak nezamýšleli, ale tihle hoši byli známí svou „image“, a když to tu celé zavírali, kdo by mohl poukazovat na diskriminaci?</p>

<p>Ani Rob nebyl rozený obchodník, ale povídálek, takový chlápek, který mohl jen posedávat u baru a hovořit s lidmi. Ti za něj všichni platili účet, aniž by si úplně uvědomovali, proč to dělají. Působil docela příjemně, a ne jako ti vlezlí teplouši. Byl prostě jen další obchodník, blížící se středním letům, který zrovna uklouzl na banánové slupce, o které nevěděl. Přesto by ve větších poměrech s lepším kapitálem a větší prodejní silou dokázal dělat zázraky. Skutečně ho lanařil Novell, velká firma v oblasti sítí, ale nabídku odmítl, protože by znamenala přestěhovat se do Utahu. Na většině míst se cítil docela pohodlně, ale nějak si nedokázal představit, že by se pro něj v Utahu našel dostatek prostoru. Život byl příliš krátký. Tím nechci napadat Utah nebo jeho lidi či náboženství, ale na rovinu, kdyby byl Utah smokingem, Rob by představoval hnědé boty.</p>

<p>„Jestli tomu rozumím, právě ses to dozvěděl?“ zeptal se mě.</p>

<p>Přikývl jsem. „Myslím, že nastal čas porozhlédnout se po nabídkách zaměstnání a po starých kámoších, co?“</p>

<p>Pokrčil rameny. „Já jsem to cítil. Cítil jsem to od chvíle, co patent prošel zkouškami. Přišli jsme s něčím, co všichni chtěli a co jsme nedokázali využít. Nemusím být génius, abych si spočítal, že jsme se stali terčem. Jenom jsem si myslel, že to bude trvat déle. <emphasis>Stále </emphasis>si myslím, že Walt je paranoidní s těmi jeho soudními žalobami. Měl jim dát pár měsíců a nechat nás, abychom se pokusili uzavřít obchod s armádou nebo možná OEM obchod s HP nebo Compaqem. Měl pořádně zvednout cenu a postavit jako podmínku, že dostaneme práci nebo velké odstupné. Nevadilo by mi to tolik, kdybych dostal velké vyrovnání a mohl se flákat, nebo kdybych byl mladší a mohl si najít stejné nebo lepší místo. Tohle je ale konec.“</p>

<p>„No, já jdu domů, otevřu si pivo nebo dvě a budu pozorovat západ slunce,“ řekl jsem mu. „A pokud někdo narazí na softwarový problém, nebo na své síti začne přijímat Hlas Ameriky, tak je odkaž na Sangkung.“</p>

<p>„Chceš u nich zůstat? <emphasis>Mne </emphasis>se rychle zbaví z několika důvodů, včetně toho, že budou stěží potřebovat obchodníky. Budou ale potřebovat někoho, kdo naučí jejich chytré programátory kličky a háčky toho kódu. Jedná se o patent společnosti, ale většina je spojena s tvým jménem.“</p>

<p>„Nevím,“ řekl jsem mu na rovinu. „Ještě jsem o tom moc nepřemýšlel. Kdyby chtěli přijít s nabídkou třeba čtvrt melounu za mé služby jako učitele, poradce, konzultanta, guru, tak dobře. Ne ale za takové peníze, jako dostávám teď, a i při tom vyšším platu jen do doby, než si najdu něco lepšího.“ Ohlédl jsem se. „Poslyš, seberu se a rychle vypadnu, než se všichni ostatní v téhle firmě vzpamatují a povedeme tuhle deprimující konverzaci ještě stokrát. Ty bys to měl taky udělat.“</p>

<p>Zavrtěl hlavou. „Ne, já zůstanu, dokud to nebude černé na bílém. Dostal jsem tip na jednoho Beltway banditu na východě, který dostal pár lidí na docela pěknou udičku, včetně Ministerstva obrany.“</p>

<p>„Myslel jsem, že pro armádu prostě neděláme. To bylo hned od začátku,“ připomněl jsem mu. Ježíši, občas jsme tedy byli levičáci! Žádný div, že mladší generace stála natolik vpravo!</p>

<p>„Cory, náš SS-220A je solidní, bezpečný bezdrátový systém, který je tak snadno přenosný, že se dá zabudovat do libovolného počítače, a je natolik kompaktní, že množství dat potřebné pro armádu může být přenášeno v kufru. Mluvíme tu o prodeji <emphasis>tisíců </emphasis>kusů zákazníkovi, který se nikdy neptá na cenu. Snad mi nechceš říct, že jim nebudeme prodávat, když můžeme a třeba tak zachráníme firmu? Pokud budeme zásadoví, tak přijde Sangkung, sebere nám to a celé to prodá všem, počínaje naší vlastní armádou a konče Irákem, Lybií, kolumbijskými drogovými kartely, prostě komukoliv.“ Na okamžik se odmlčel a upřeně mě pozoroval. „Jsme na to příliš staří, Cory. <emphasis>Vlasy </emphasis>jsou nuda.“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Dělej, co musíš. Robe. Já jdu domů.“ S těmi slovy jsem ho tam nechal, zamířil jsem na ulici a přešel jsem na zastávku autobusu, který mě mohl odvézt k trajektu.</p>

<p>Ve skutečnosti jsem o starých principech pěl jen plané chvalozpěvy a věděl jsem to. Politicky jsem neuvažoval už celé roky, jezdil jsem porschem, vlastnil jsem pistoli – samozřejmě „k vlastní ochraně“ – a naposledy jsem hlasoval pro republikány. Jenomže… no, tolik z mého mládí a ideálů bezbolestně zmizelo, aniž bych si toho vůbec všiml, ale tenhle ideál bylo téměř nemožné opustit bez alespoň symbolického protestu.</p>

<p>Potřeboval jsem něco silnějšího než kávu, ale moc jsem se necítil na větší společnost, takže jsem se nakonec spokojil s pivem, které jsem si koupil v lodní restauraci, a pomalu jsem vyšel na palubu. Bylo hezké odpoledne, alespoň co se počasí týkalo, i když byl zapotřebí kabát. Ostrý vítr, který se do vás na palubě většinou opíral, teď nefoukal, nebo se dal snadno snést. Jak se od nás vzdalovaly obrysy města Seattlu, díval jsem se na ně, jako bych je nikdy předtím neviděl. Obvykle nepohlížíme na město, kde žijeme, tak, jak to dokážou návštěvníci, přestože to město milujeme. Na obyvatele New Yorku, který byl na vrcholku Empire State Buildingu, se stále díváme překvapeně a užasle, stejně tak obyvatel San Franciska určitě nepojede lanovkou, protože je přeplněná turisty. Něco jiného je, když vám tu uklidňující důvěrnost náhle vytrhnou a pocit bezpečí se zhroutí.</p>

<p>Pravda byla, že jsem měl hromady dluhů, velikou hypotéku a skoro žádné úspory. S penězi, které dostanu z prodeje společnosti, bych se s tím nejspíš dokázal vyrovnávat řadu měsíců, možná i rok, ale pochyboval jsem, že bych dokázal pokrýt všechny dluhy. Spoustu času si vyžádá nalezení nového zaměstnání, ale ne tak pohodlného a odpovídajícího jako tohle, a skoro určitě ne tady poblíž. Ve skutečnosti to mohlo být daleko těžší, než by si většina lidí myslela, protože mou specializací byly sítě. Kdybych přijal práci ve firmě, která se zabývá sítěmi, Sangkung by téměř jistě zažaloval mě a nového zaměstnavatele pro porušení obchodního tajemství, ať už bych se ho dopustil nebo ne. Nebyli jediní, o kterých se dobře vědělo, že to dělají. Měli schopné, dopředu tučně zaplacené právníky, takže náklady na něco takového by pro ně nepřekročily únosnou míru. Kdybych šel dělat pro nějakou velkou firmu, tak by to nebyl hlavní problém, ale prostě jsem si nedokázal představit, že bych do takového prostředí zapadl, bez ohledu na to, o jak dobrou firmu by ve skutečnosti šlo. Prostě to neodpovídalo mému stylu.</p>

<p>Když jsem se díval na město na pobřeží od Space Needle[5] na severu, měl jsem skoro takový pocit, jako bych se naposledy díval na bývalou milenku, když romance zrovna skončila, ale vzpomínky ještě ne.</p>

<p>Asi z toho důvodu jsem si té ženy dosud nevšiml, i když byla velmi nápadná. Stála na opačné straně. Trochu vypadala, jako když sleduje krajinu, ale taky jsem měl podivný pocit, že se dívá na mě. Proč jsem si to myslel, nevím. Tedy, co se týká mého sebevědomí, byl jsem průměrný egocentrik – těšil jsem se z nálepky <emphasis>génius</emphasis> a taky jsem si myslel, že jsem slušný člověk a dobře konverzuji. Nikdy jsem však o sobě nesnil jako o typu muže, který by <emphasis>takh</emphasis><emphasis>le </emphasis>vypadající ženu přitahoval na první pohled. Teď ve čtyřiačtyřiceti jsem začínal najednou plešatět i šedivět, a s bříškem, které ukazovalo spíš na sezení než na cvičení, jsem nebyl zrovna tím, co bych mohl považovat za skvělý úlovek. O <emphasis>ní </emphasis>se to samé říci nedalo.</p>

<p>Bylo jí asi mezi dvaceti a třiceti, i když se nedalo říct, jestli blíže k dvacítce nebo třicítce. Měla tvář jako ze starých filmu Bardotové, postavu odpovídající stálicím <emphasis>Playboy</emphasis><emphasis>e</emphasis>, platinově blond vlasy s kratším účesem typu Tinkerbell[6], který se skvěle hodil k takové tváři a postavě.</p>

<p>Na sobě měla perfektně vypasované značkové džíny, vysoké hnědé kožené boty, pěkný svetr asi o číslo menší, než by měl být, a šálu z umělé stříbrné lišky.</p>

<p>Velké oči za značkovými slunečními brýlemi jsem si musel jen představit, ale to, co jsem viděl, stačilo. Říct, že představovala terč pohledu všech mužů v okolí, je slabý výraz.</p>

<p>Pokud bychom prohlásili, že ji jejich zájem viditelně těšil, odpovídalo by to pravdě zrovna tak. Jediná opravdu zarážející věc na ní byla ta, že kouřila dost tlustý doutník. Stála v přístřešku proti větru na zádi lodi u popelníku, který na palubě těchhle lodí pořád ještě byl.</p>

<p>Na druhé straně způsob, jakým s doutníkem zacházela, vyvolával takové představy, že by se žádný muž nenamáhal běžet pro ústní vodu.</p>

<p>Bylo to dost divné, ale zdálo se, že je sama, i když mohla jenom vyjít, aby si zakouřila, a někdo na ni mohl čekat uvnitř. Ale stejně by ji nikdo, koho jsem znal, nemohl nechat samotnou mezi hladovými vlčáky.</p>

<p>Dobře, připouštím, pokoušelo mě jít k ní a představit se, ale zároveň jsem si na sebe zachovával reálný názor a netoužil jsem po náhlé konfrontaci s jejím přítelem, pokud někdo takový existoval. Možná ne, ale jak jsem věděl, mohl se náhle zhmotnit v plné kráse, pokud bych se jen o kousek pohnul směrem k ní.</p>

<p>Přesto jsme navázali jistý zrakový kontakt takovým způsobem, jaký spíše cítíte, než vidíte. Pak se na mě za svými tmavými brýlemi usmála, otočila se a zašla za roh lodi. Díval jsem se skrze sklo, abych viděl, jestli a kdy vejde, ale neudělala to, tak jsem pomalu přešel na její stranu a podíval jsem se podél celého zábradlí směrem k současné přídi lodi, stavěné pro pohyb oběma směry. Nebyla tam.</p>

<p>Nejspíš právě vešla dovnitř o kus dál, řekl jsem si, a vrátil jsem se dovnitř. Cítil jsem chlad a hustý dým od několika zoufalých kuřáku okolo.</p>

<p>Když jsme se dovlekli do Bremertonu, rozhlížel jsem se, jestli ji neuvidím vystupovat s pěšími, ale neudělala to. Nejspíš je v jednom z těch aut dole, která teď s řevem uhánějí pryč z ohromné paluby a ven do skutečného světa. Lodi, které se minou, a tak. Stejně na tom doopravdy nezáleželo. Jakákoliv budoucnost s takovou dívkou byla pouze pohádkou pro muže, a já jsem měl pohodlnější a realističtější vztah, který byl pro mě rozhodně lepší.</p>

<p>Ve skutečnosti ta žena byla nejspíš tak hloupá, jak odpovídalo stereotypu, ale to mě neodradilo od přemýšlení o osobnosti Riki v těle takovéhle sexbomby. Pěkná kombinace, ale pak bych musel mít tělo jednoho z Chippendalu[7] nebo přinejmenším mladého Cary Granta – vždy měla ráda Cary Granta – abych to vyrovnal. Pak bychom byli příliš perfektní ve srovnání s celým světem.</p>

<p>Očekával jsem, že dnes bude doma a dost překvapená, až vejdu. Teď jsme spolu žili tři roky a hodně jsme si na sebe zvykli. <emphasis>Nikdy </emphasis>jsem však nepřišel domů uprostřed pracovního dne, obvykle ani tehdy, když jsem měl volno, pokud nešlo o nějakou mimořádnou věc. Teď jsem si uvědomoval, že bych jí měl napřed zavolat, ale už jsem to měl domů příliš blízko, takže to bylo diskutabilní.</p>

<p>Narodila se jako Erika Francesca Wrzkowski – říkala, že se to vyslovuje „Vrškovský“ – a byla na své napůl slezské předky hrdá. Se svou rodinou však už celé roky moc nevycházela a dávno ji už omrzelo hláskovat jméno ostatním nebo očekávat, že ho jiní lidé budou hláskovat nebo vyslovovat. Začala s malováním jako Riki Fresca a když její otec zemřel, změnila si tak jméno i oficiálně. Připadalo mi, že se to příliš podobá názvu nějakého nápoje. Možná se mnou po čase souhlasila, ale už si vybudovala reputaci a jméno začalo mít svou vlastní cenu, takže si je nemohla změnit.</p>

<p>Přirozeně vždy měla představu, že se stane příští Georgií O’Keefe[8] nebo ženským Wyethem, ale slávu jí přinášel především komerční sektor – obálky knih, krabice na hry, dokonce plakáty k filmům a podobné.</p>

<p>Stále se hodně věnovala i „čistému“ malování. Malé galerie měly dost velký zájem o komerční umění, takže mohla prodat některá svá čistě umělecká díla společně se svými uznávanějšími pracemi. V podstatě však dávala přednost životu v přiměřeném pohodlí, než aby strádala v podkroví a byla možná objevena až po své smrti.</p>

<p>Ve skutečnosti jsme se poznali na trajektu a jednalo se o jednu z těch záležitostí, kdy se lidé dají dohromady na několik týdnů nebo měsíců. Oba jsme se věnovali tvůrčí činnosti, i když v radikálně odlišných oborech, a respektovali jsme práci a talent toho druhého. Fascinovalo mě pozorovat, jak bere čisté plátno, nakreslí na něj pár tahů tužkou jako vodítko, namíchá barvy, a pak řadou tahů štětcem změní něco, co vypadá jako dětské náhodné malůvky, do nečekaně dramatické scény. Jednalo se o jistou magii, pro ni natolik přirozenou, že ji ohromovalo, že to dokáže jen málo jiných lidí. Nedokázala proto svou schopnost vysvětlit. Pamatuji se, že získala práci na částečný úvazek a vytvářela nějaký design pro videohru v době, kdy jsem ještě nakupoval pro domácnost a musel jsem spolupracovat s autorem thrilleru, podle něhož byla hra vytvořena. Jak dokážete takhle psát? Zeptal jsem se ho. „A proč vy nedokážete psát takhle, nebo psát vlastním stylem?“ odpověděl mi otázkou.</p>

<p>Dokázal někoho naučit řemeslu, zrovna tak jako umělecké školy a podobně, dokázaly naučit řemeslnému malování. Pak jste uměli každý den namalovat jeden obraz a prodat tu veteš na aukci pro hladovějící umělce, ale umění leželo za řemeslem v říši magie, to nedokázal naučit ani vysvětlit. Buď psát umíte, nebo ne. Pokud ano, tehdy se s ním můžete bavit.</p>

<p>Nebyl jsem si jistý, jestli je můj vlastní talent podobný, nebo se víc podobá řemeslu. Na jedné straně je programátor něco jako matematik, tvůrce křížovek, kryptograf, a práce často spočívá ve spolupráci, podobně jako ve filmu nebo televizi. Většinou to <emphasis>je </emphasis>pouhé řemeslo, ale pokaždé se objeví něco, co představuje čistou magii. Například ti Rusové, kteří vytvořili Tetris. Nebo ten kdosi, kdo vytvořil Lemmingse, i když musel být zvláštní.</p>

<p>Taky připouštím, že když jsme se seznámili, byl jsem připravený na něco trochu stálejšího. Sám jsem byl stěží panic, ale čím víc jsem stárnul, měl řidší vlasy a větší bříško, tím se prodlužovaly intervaly mezi schůzkami, nemluvě o něčem jiném. Nechci, aby se zdálo, že jsem se pro Riki rozhodl ze zoufalství – přinejmenším nejen z něj – ale jistě mě to ovlivnilo. Nejsem si jistý, co na mně viděla – počítačových šílenců je kolem Seattlu dvanáct do tuctu. Možná viděla porsche a myslela si, že jsem jedním z těch starších viceprezidentů Microsoftu s našetřenými miliony nebo tak.</p>

<p>Ne, nevzali jsme se a ne, nejednalo se o mou volbu, bylo to její rozhodnutí. Nikdy jsem úplně nepochopil, jestli proto, že byla katolička a skutečně brala náš vztah jako dočasnou záležitost – jistě nebrala příliš vážně většinu toho, co katolická církev považovala za morální chování – nebo jestli šlo o záležitost starých feministických zásad nebo prostě nervů, ale nikdy jsem ji do sňatku netlačil. Pokud bychom přemýšleli o dětech, mohla být situace jiná, ale jestli měla nějaké biologické hodiny, běžely opravdu pomalu. Protože jsme děti neměli, manželství by se po praktické stránce od našeho vztahu moc nelišilo. Myslím si však, že myšlenka na to, že jeden z nás může kdykoliv odejít, mě stejně tak děsila, jako ji uklidňovala.</p>

<p>No dobře, některé z těch nejsolidnějších vztahů, které jsem kdy poznal, se pokazily, když se nakonec rozhodli pro svatbu, tak kdo ví? Já jsem s tím každopádně žádnou zkušenost neměl.</p>

<p>Vešel jsem dovnitř a vydal jsem se rovnou do kuchyně pro první pivo. Pak jsem šel dozadu do malého, ale pohodlného ateliéru, který Riki vybudovala, protože mě napadlo, že pracuje. Slyšel jsem televizor, ze kterého vyřvávala nějaká talk-show. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak při tom všem dokáže pracovat, ale každý má své zvláštnosti. Věděl jsem, že mou pozornost by přilákal i ten nejděsnější a nejhloupější program a nedokázal bych se soustředit, nebo bych toho moc neudělal.</p>

<p>Spatřila mě a ihned nasadila výraz někoho, kdo očekává telegram se strašnou zprávou. Dálkovým ovládáním vypnula zvuk a zvolala: „Cory? Co se přihodilo?“</p>

<p>„Stalo se toho hodně, ale není to tak strašné.“ řekl jsem jí a lokl jsem si piva. „Budou nás prodávat, to je všechno. Společnost je <emphasis>kaput</emphasis>. Za měsíc nebo tak budou firmu řídit ze Singapu a příkazy pro pracovníky bude nutné překládat do sanskritu.“</p>

<p>„Ale já jsem myslela, že ten patent dokáže velké věci!“ Přikývl jsem. „To dokázal. Vydělal Waltovi a pár ostatním miliony dolarů a vyrazil možná sto padesát lidí z práce. Domnívám se, že mi nabídnou nějakou spolupráci, možná i Jamiemu a Benovi, protože potřebují zkušené lidi, kteří je s tím seznámí. Možná nám nabídnou i stálé zaměstnání, ale za tu cenu, že budeme jen kolečky ve stroji řízeném z druhé strany zeměkoule. Ať nabídnou cokoliv, bude toho muset být <emphasis>hodně</emphasis>, aby mě přiměli zůstat. Pokud se nestane nějaký zázrak, myslím, že se od tebe nechám vydržovat tak, jak jsem na to byl zvyklý.“</p>

<p>Smutně se usmála. „Mám přepsat porsche na své jméno, co? Ne – to nepůjde. Když se tu budeš celý den poflakovat, <emphasis>nikdy </emphasis>nedokážu pořádně pracovat.“</p>

<p>Ukázal jsem na televizi, kde v báječném tichu skupina žen vřískala na posluchače. „Nemůžu být horší než <emphasis>támhleto</emphasis>.“</p>

<p>„Ach, jsi <emphasis>mnohem </emphasis>horší, i když musím připustit, že jsem dnes na tu show taky křičela. <emphasis>‚</emphasis><emphasis>Můj přítel právě objevil, že je transsexuál</emphasis><emphasis>’</emphasis>.“</p>

<p>„Já jsem to objevil?“</p>

<p>„Nechytej mne za slovo. Nezáleží mi na tom, jak <emphasis>kdokoliv </emphasis>vypadá nebo jako co se cítí. Pokud jsi nikdy neměl menstruaci, nejsi úplná žena, chlapče.“</p>

<p>„Musím ti věřit.“</p>

<p>„Jak chceš strávit zbytek dne?“ zeptala se mě.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Myslel jsem, že bych si vyjel na plachetnici, jestli počasí vydrží, než ji budu muset prodat.“</p>

<p>„Ale jdi! Situace nemůže být <emphasis>tak </emphasis>špatná! Dostaneš z prodeje nějaké peníze a <emphasis>trochu </emphasis>sis našetřil. Já si mimochodem taky nevedu tak špatně.“</p>

<p>„Naposledy, když jsem zjišťoval svou finanční situaci, jsem moc peněz neměl, a máme spoustu dluhů. Potřebujeme vydělat čtvrt milionu ročně, jen abychom to pokryli, včetně daní. Ty jsi vydělávala asi sto padesát tisíc čistého a já zbytek. Bilance vycházela akorát, miláčku. Uber mých sto tisíc ročně a dostaneme se do hlubokého propadu. Ty to nedokážeš pokrýt a nedokážeš zaplatit mé dluhy, takže situace je dost zoufalá.“</p>

<p>„Než k tomu dojde, najdeš si jinou práci!“</p>

<p>„Tím už si nejsem tak jistý. Tak podívej, nechci přemýšlet o tom, co je teď ještě budoucností, ať se jedná o konec světa, a nebo budeme mít na růžích ustláno. Chci se prostě <emphasis>uvolnit</emphasis>. Pojď, vezmeme člun, na chvíli si vyjedeme. Až nás to omrzí a budeme ošlehaní větrem, půjdeme k Chapparellimu a dáme si něco opravdu dobrého k jídlu. Co říkáš? Pak se sem vrátíme, a pokud nebudeme smrtelně unavení, utopíme starosti v bezmyšlenkovitém sexu.“</p>

<p>Usmála se. „Nesouhlasila jsem, dokud jsi neřekl to poslední. Vyhrál jsi. Počkej, až se převléknu, a vyrazíme. Nebo samozřejmě můžeme vypustit ten celý úvod.“</p>

<p>„A jít rovnou do postele?“</p>

<p>„Ne, k Chapparellimu, ty pitomče!“</p>

<p>Byli jsme v jejím ateliéru, takže jsem si nedovolil po ní něco hodit.</p>

<p>Zatímco se převlékala, šel jsem do své domácí kanceláře a připojil jsem se na internet, abych si stáhnul případné e-maily. Netrvalo to dlouho – zdálo se, že dneska nejsem tak populární.</p>

<p>Riki rozhodla, že se potřebuje kvůli zápachu z barev osprchovat, takže jsem se posadil k psacímu stolu a četl jsem zprávy. První přišla odpověď na dotaz, kterým jsem se ptal na něco ke starším typům porsche. Druhá byla jedna z těch vlezlých reklam v kovbojském stylu, tentokrát na zásobníky s tonerem. Prásk! Ale třetí – ta mě dost zarazila.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vzmuž se,</emphasis><emphasis>“</emphasis> říkala. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Všechno, co si myslíš, že znáš, je stejně špatně</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Zamračil jsem se. Žádný podpis, ale vždycky existuje elektronický podpis. Jenom číslo – anonymní a nejspíš skryté. Někteří žertéři takový postup používali, aby otravovali lidi, které neměli rádi. To se mi taky moc nelíbilo. Stejně se <emphasis>muselo </emphasis>jednat o někoho, kdo mě znal. Dalo se z toho odvodit, že už ví, že v příštím <emphasis>Infoworldu </emphasis>bude malý odstaveček o tom, že nás pohltili. Trochu mě to uráželo. Pokud vše, co jsem znal, bylo špatně, proč to Sangkungu stálo za takové prachy?</p>

<p>Stejně mě to štvalo a chtěl jsem zjistit, kdo k čertu otáčí nožem v ráně. Vždy někde existuje elektronická stopa, když odešlete takový druh anonymní zprávy, bez ohledu na to, jak jste chytří. Musí někam vést.</p>

<p>Měl jsem malý program, který takový trik mohl zvládnout. Už předtím si ze mne utahovali a já jsem přišel s tímhle: program byl neviditelný, pokud jste dělali věci obvyklým způsobem. Pokud jste však nepřipojili do hlavičky zpáteční adresu, aby se dal odesilatel identifikovat, vám odeslal malou zprávu, která říkala, že anonymní zprávy se odmítají, a zablokoval je. Nejednalo se o nic velkého. Zdaleka nebyl tak drsný ani legrační jako ten, který jsem dal dohromady poté, co mě zaplavilo e-mailové haraburdí. Tamten program určil odesilatele a zaslal jim zpět vlastní zprávu <emphasis>padesátkrát </emphasis>pokaždé, když ji zaslali mně. Povídejte mi něco o zahlcení brány…</p>

<p>„Co se děje?“ zeptala se Riki, která přišla do místnosti. Otočil jsem se a viděl jsem, že je natolik připravena, jak jsem mohl rozumně očekávat.</p>

<p>„Někdo si hraje na chytrého, nejspíš z kanceláře,“ řekl jsem ji. „Nic velkého. Chytnu je dříve nebo později. Mezitím jim tohle zabrání, aby to dělali znovu. Pojď, půjdeme. Tvoje vlasy, pleť a šaty se stejně poničí, tak proč takové přípravy?“</p>

<p>Usmála se. „Mám být jako ty, co?“</p>

<p>„Tak dobře, ale nepřeháněj to.“</p>

<p>Tam venku v zátoce bylo příjemně, jen ve dvou – a samozřejmě asi se stovkou dalších lidí na člunech. Těšili jsme se z příjemné brízy a hřejivého letního slunce. Loď nebyla nic extra – vylepšený lehký člun jen s takovou plachtou, aby ji v případě potřeby zvládl jeden člověk – ale patřil mně, přinejmenším tak dlouho, dokud budu moci pokračovat ve splátkách. Působilo to tak poklidně – ocitnout se tu venku sám jen s Riki, větrem, slanou brízou a s ptáky, odříznut od skutečného světa a jeho starostí.</p>

<p>A my jsme <emphasis>byli </emphasis>odříznuti. I když jsem měl bateriovou vysílačku vyladěnou na námořní kanály pro případ nouze, jinak jsem se zdržoval zcela mimo dosah všech volajících. Nikdy jsem se nepřipojil k revoluci mobilů, protože na místech jako člun a auto by <emphasis>měl </emphasis>vládnout mír a klid. Stejný případ byl videotelefon. Zdokonalili ho už před celými <emphasis>desetiletími</emphasis>, ale nikdy se neujal, jen jako nástroj pro obchodní telefonní konference. Lidé od telefonů si nikdy neuvědomili, že to <emphasis>poslední</emphasis>, co lidé chtějí, je, aby byli vždy kompletně oblečeni a reprezentativní jen kvůli tomu, aby odpověděli na nějaký zatracený telefonát. Stejně tak, ačkoliv se zdálo, že naprosto každý má na všechno mobilní telefon, já jsem ho neměl. Když nechci, aby mě našli, tak k čertu nechci, aby mě našli.</p>

<p>Když jsme se s Riki plavili společně na člunu, ani jsme spolu moc nemluvili. Občas, když zavládlo bezvětří, lehli jsme si vedle sebe a nechali se líně unášet proudem, ale to jsme neměli náladu na žádné hovory. Zbytek času jsme se střídali po chvilkách u kormidla. Občas jsme se o něj nemuseli starat, když poblíž nebylo žádné nebezpečí. Z toho důvodu jsem alespoň já pracoval – kvůli okamžikům jako tenhle.</p>

<p>Nakonec nás ale ovládly tělesné potřeby. Jednak nebyl člun dost velký, aby měl na palubě toaletu, takže jsme se nikdy příliš nevzdalovali od míst, kde jsme o nějaké věděli, a pak se blížil čas oběda.</p>

<p>Zamířili jsme do přístavu a do Chapparelliho restaurace. Chapparelli nevynikal skvělou kuchyní, byla to spíš jedna z typických restaurací poblíž doků s pestrou kartounovou výzdobou, umakartovými stoly a řadou jídelních stoliček při jedné straně. Dokonce nebyla ani italská. Jednalo se o takové staré jméno, jaké přichází s licencí na likéry. Ve skutečnosti bylo řecké. Falešný italský Řek, jestli víle, co tím myslím. Podávali dobrá, solidní jídla za rozumné ceny převážně místním lidem a námořníkům, většinou čerstvé mořské pokrmy a italské těstoviny. Neměli čtyři hvězdičky v průvodci Michelin, ale nebyl to ani McDonald nebo Denny.</p>

<p>Někdo už před naším příchodem naházel hromádku čtvrťáků do hracího automatu a já jsem zasténal. „Celou dobu Elvis! To je to poslední, co jsem potřeboval!“</p>

<p>Riki se zasmála: „Vzmuž se. V zadní místnosti hudba nezní tak hlasitě a dokážeš to vydržet. Jsi chlap. Jsi tvrďák.“</p>

<p>„Nikdo nedokáže vydržet celou stranu Elvise na takovém hracím automatu.“ ohrnul jsem ret, ale usadili jsme se a nějak se nám podařilo odsunout Krále do pozadí. Kdysi jsem měl Elvise rád, když ještě žil a já byl mladý, i když jsem ho vždy považoval spíše za zpěváka country než rokenrolu. Ale poté, co zemřel a oni vybudovali Celosvětový chrám nanebevzatého Elvise, jsem se prostě vzbouřil. Možná bych měl větší pochopení, kdybych byl bývalým milencem Lisy Marie nebo mi Presley věnoval cadillac nebo něco, ale nikdy jsem nesnášel zbožňování známých lidí, ať živých nebo mrtvých.</p>

<p>Stejně jsem skoro stačil spořádat celou mísu mořských plodů s těstovinami, když jsem náhle zaznamenal, že už Elvis nehraje. Ani ne tak proto, že jsem poslouchal, ale bylo to stejné, jako si povšimnete ticha po řadě hlasitých zvuků v pozadí. Pak začala jiná skladba. Stěží jsem zaznamenal hudební skupinu, zpívající dost běžnou písničku, ale něco mě zatahalo za uši a já jsem se najednou zarazil s vidličkou na půl cesty k ústům.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Neptej se, proč zpíváme tuhle písničku,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>protože všechno, co si myslíš, že znáš, je špatně</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Co to k čertu je?“ řekl jsem a odložil vidličku.</p>

<p>„Co? Co se děje?“ Riki si písničky nepovšimla.</p>

<p>„Ta písnička. Přísahal bych, že se tam zpívalo…“ Ale v té chvíli písnička skončila a hrála hudba od nějaké dobré skupiny ze Seattlu.</p>

<p>„O čem to mluvíš?“ zeptala se a vypadala velice znepokojeně.</p>

<p>Já jsem byl také znepokojen. „Ber mě s humorem. Hned se vrátím.“ Vstal jsem, odešel jsem k hudebnímu automatu a prohlížel si všechny volby. Nic nevypadalo divné, neobvyklé, nepříslušné nebo alespoň trochu nové.</p>

<p>Vrátil jsem se ke stolu a uvažoval, jestli jsem se náhle nepomátl.</p>

<p>„Našel jsi, co jsi hledal?“ zeptala se Riki a dopředu už znala odpověď.</p>

<p>„Hm. Hádám, že to bylo jen někde v mém podvědomí nebo co, uslyšel jsem nějaké slovo a dal jsem si zbytek dohromady. Buď tak, a nebo jako ten člověk v <emphasis>Harveyovi</emphasis>, který hledá ve slovníku, co je Pooka[9]. Najde definici a slovník se pak zeptá: „Jak se máte, pane Wilsone?“ Riki sdílela mou oblibu starých filmů a tenhle patřil k těm skvělým. Jen jsem nikdy neočekával, že bych mohl zapadnout do jeho děje. Pokud to nevíte, pojednával o hodném mužíčkovi a jeho příteli, šest stop vysokém neviditelném králíčkovi na hraní.</p>

<p>No, alespoň se nám podařilo dojíst bez dalších epizod, které by byly víc rozčilující nebo záhadnější než nové kolo samých Elvisů, ale už se mi tu nechtělo zůstávat. Začínalo mě to otravovat, nejen fakt, že jsem dostal tu zprávu, ale že mi utkvěla natolik v podvědomí, že teď mám sluchové halucinace.</p>

<p>„Bojím se, že dnes nejsem ten nejlepší společník,“ řekl jsem omluvně Riki, když jsme odcházeli.</p>

<p>Stiskla mi ruku. „Nedělej si s tím starosti. Vrátíme se prostě domů a budeme relaxovat, jak jsme to plánovali, ne? Dokud se budeme držet takového scénáře, nemůže se stát nic <emphasis>příliš </emphasis>zlého.“</p>

<p>„To ne, pokud se nezhroutím. Byl to dneska hroznej den.“</p>

<p>„Proč si to tak bereš?“ zeptala se mě. „Tedy, co to vlastně znamená? <emphasis>Všechno, o čem si myslíš, že znáš, je špatně</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Ta věta je dost hloupá, ale nezní vůbec tak hrozivě. Není jako <emphasis>O půlnoci budeš mrtvý </emphasis>nebo něco takového. Opravdu je jen hloupá. I když musím připustit, že zahrnuje spoustu možností.“</p>

<p>Krátce jsem se zasmál. „Myslím, že máš pravdu. <emphasis>Všechno</emphasis>, co? Myslím, že do toho patří celá ta školní léta, studium na vysoké a všechno ostatní. Ty jsi jen iluze, celé město, celá země, celý svět, celý <emphasis>vesmír</emphasis>! Já nevím – myslím, že to nějak zapadá do mé přirozené paranoie v době, kdy jsem na dně.“</p>

<p>„Víš, měla jsem tetu, která tomu věřila.“</p>

<p>„Jo? Opravdu?“</p>

<p>„Ano. Byla stoupenkyní nauky o léčení nemocí křesťanskou vírou. Myslela si, že celý vesmír je iluze, a všechna bolest, zoufalství a dokonce smrt jsou taky falešné.“</p>

<p>„Fungovalo to?“</p>

<p>Pokrčila rameny. „Já nevím, ale pokaždé jsem měla hrozně divný pocit, když jsem viděla jejich čítárnu. Byla vždycky plná opravdu starých lidí, tak možná že na té teorii <emphasis>bylo </emphasis>alespoň <emphasis>něco</emphasis>.“</p>

<p>Zasmál jsem se. „Nebo měl Darwin pravdu a sami si vypěstovali vysoký stupeň imunity! K čertu, pořád si myslím, že by tě jejich víra mohla přitahovat.“</p>

<p>„Z jakého důvodu?“</p>

<p>„Je to jediné důležitější náboženské vyznání, na které si vzpomenu, které založila žena. Jediné větší ze <emphasis>všeho</emphasis> v oblasti náboženství, alespoň co se týká respektovaných náboženství.“</p>

<p>„Jo, no, já jsem ve svém promarněném mládí trávila nějakou dobu v arizonské komuně, kde užívali mezkalin a všechny možné další přírodní americké rostliny a drogy.“</p>

<p>„Ty jsi je brala?“</p>

<p>„V té době jsem brala všechno. Ale jen jednou jsem vzala „Přijímání do svatého kruhu“. Jednalo se o směs spousty takových věcí. Dost mě to vyděsilo. Divné vize, divní tvorové. Pak, na konci, jako by celý svět zmizel. Všude byla jenom šeď a spousta záblesků podobných bleskům nebo čemu, jenomže v pravidelných vzorech. Strašně mě to vyděsilo. Pořád nedokážu vysvětlit, proč. Krátce poté jsem je a celý ten způsob života opustila. Od té doby jsem nebyla ani <emphasis>opilá</emphasis>. K čertu, přestala jsem kouřit a začala jsem se věnovat joggingu. Povídej mi něco o pořádném strachu!“</p>

<p>Objal jsem ji paží a stiskl. Bylo to divné – po celou tu dobu se o tom nikdy nezmínila. O komuně ano, a o těch všech experimentech, ale neřekla, co ji z komuny vyhnalo. Zatím jsem se domníval, že všechno „čisté“ umění, které dělala, které bylo tak temné a chladné, pocházelo z experimentu s drogami. Teď jsem jí trochu líp rozuměl, ale přesto mě to neuklidnilo. K čertu, vždycky jsem byl přímočarý. No dobře, pár let jsem kouřil cigarety a vědělo se, že si občas dám dobrý doutník, ale kromě toho byly mé hříchy dost nudné. Nejhorší věc, kterou jsem udělal, byla, že jsem v desáté třídě podváděl při německé písemce.</p>

<p>A měl jsem stejný typ osamělých, šedých snů, jaké mi teď popisovala.</p>

<p>Jednalo se o náš podobný pocit paranoie, vytušený na nějaké podvědomé úrovni, který nás spojil a držel nás dost dobře pohromadě, nebo co? Začal jsem o tom přemýšlet.</p>

<p>„Proč mám pocit, že tohle nebude jeden z těch teplých romantických večerů?“ zamumlal jsem. „Ani pro jednoho z nás?“</p>

<p>„Vím, co tím myslíš. Domnívám se, že působíš nakažlivé,“ odpověděla, a vůbec ne v žertu. „Začínám pociťovat zrovna takovou melancholickou a deprimovanou náladu jako ty, když jsi přišel domů a nebyl jsi v kondici.“</p>

<p>Stejně jsme došli domů, právě když na celou krajinu padala tma. Byl jsem rozhodnutý, že se alespoň pokusím zvednout si náladu, a myslel jsem si, že se Riki přidá a možná se jí to taky podaří překonat. Když jsem však procházel kolem své pracovny, viděl jsem, že bliká světlo na záznamníku. Riki odešla do koupelny, tak jsem vešel a stiskl tlačítko, abych zjistil, kdo mi mohl telefonovat.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Počet přijatých zpráv, dvě,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>ozval se čip mechanickým hlasem. „<emphasis>Úterý</emphasis><emphasis>, pět padesát dva</emphasis>. Píp!“</p>

<p>„Cory, tady je Rob,“ řekl známý hlas. „Možná mám nějaké informace typu dobrá a špatná zpráva. Jsem schopen ti to říct až zítra, ale jedná se o následující. Můj člověk v D.C. říká, že existuje nějaký chlápek, který se víc zajímá o <emphasis>nás </emphasis>než o záchranu společnosti. Vím, že nemáš rád federály, a já je teprve nemám rád, ale tohle má něco společného se starým projektem virtuální reality. Jestli tomu vůbec uvěříš, začal s ním ve skutečnosti Matouš Brand. Práci tam mají, vypadá zajímavě, a můžou s námi uzavřít smlouvu. Není to, co jsme chtěli, ale určitě to stojí za podívání. Pokud tě nabídka zajímá, tak prostě zítra zůstaň doma. Já ti zavolám, řekněme kolem poledne. Tak se moc neopij, a ať jsi zítra v nejlepší formě. Přinejmenším nás nebude nic stát, když si o tom promluvíme. A mne dnes večer nebude snadné zastihnout, tak si promluvíme zítra. Ahoj.“</p>

<p>Co to k čertu je? Vláda? Rob taky? A starý projekt <emphasis>Matouše Branda</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Bože, ti vědí, jakou návnadu políčit, co?</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Úterý, šest třicet</emphasis><emphasis>,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>oznámil přístroj. „<emphasis>Jeden</emphasis>. Píp!“</p>

<p>„Ahoj, milánku!“ ozval se smyslný ženský hlas s tak výrazným jižanským přízvukem, že se zdál hraný. „Teď dávej bacha! Nejsme ještě připhavený se ti věnovat, a Ala a jeho kamahádíčky není možný podceňovat. Takže si teď dávej pozoh a my tě zkusíme vytáhnout z týhle tvý totálně <emphasis>nudný </emphasis>malý existence, jó? Jenom se do ničeho nežeň, než si phomluvíme a thochu se ti vhátí paměť, jó? A nechoď zítha na tu schůzku s tím chlápkem od vlády. Jestli to uděláš, budeš toho litovat! Zatím ahoj!“</p>

<p>A pak, dříve než zavěsila, zazpívala líné krátký refrén, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>… </emphasis><emphasis>Neptej se, proč zpíváme tuhle písničku,</emphasis></p>

<p><emphasis>protože všechno, o čem sis myslel, že znáš, je špatně</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Klap!</p>

<p>Okamžitě jsem zkontroloval číslo volajícího, ale dostal jsem odpověď „mimo oblast“, což znamenalo téměř kdekoliv v zemi nebo na světě, kde to ještě nemají připojené. K čertu! Otočil jsem se, vzhlédl, a uviděl jsem ve dveřích stát Riki.</p>

<p>„Slyšela jsi to?“ zeptal jsem se jí.</p>

<p>Přikývla. „To se dá těžko přeslechnout. Stará láska?“</p>

<p>„Hlas a zvlášť ten akcent pro mě byl úplně cizí. A já bych si vzpomněl, to mi věř! Ale to poslední – přísahal bych, že zazpívala přesně to, co jsem slyšel v té restauraci. Stejný refrén, jen bez protahovaného přízvuku.“</p>

<p>Znovu přikývla. „To jsem pochopila. Tak někdo se opravdu snaží, aby tě dohnal k šílenství, co? Nedědil jsi v poslední době?“</p>

<p>„O ničem nevím. A ani nevím, že by mi chyběly nějaké vzpomínky. Mám skvělou paměť, jen na němčinu ne.“</p>

<p>„Cory – tohle je vážné. Někdo tě opravdu obtěžuje! Měl bys zavolat policajty! Nikdy nevíš, co někdo takový může <emphasis>udělat</emphasis>!“</p>

<p>Odmítavě jsem zavrtěl hlavou. „Hm. Myslím si, že tohle není záležitost pro policii. Alespoň ne teď hned. Nevím, o jakou hru se jedná, ale nejsou to jenom nesmysly. První zpráva přišla od Roba, který mi na zítřek sliboval schůzku s nějakým vládním úředníkem. Měl by mi zavolat kolem poledne, jak to dojednal.“</p>

<p>„No a co?“</p>

<p>„Riki – tahle žena o té schůzce <emphasis>věděla</emphasis>! Varovala mě, abych na ni nechodil! Ty jsi ji slyšela!“</p>

<p>Tohle jí nedošlo. „Ach, bože – chceš říct, že nás <emphasis>odposlouchávají</emphasis>?“</p>

<p>Podíval jsem se na ni a cítil jsem se kvůli tomu víc vyděšený než ona. Pomyslel jsem si, že celý můj svět dnes skončil. Teď ho nahradilo něco mezi špatným špionážním románem a Zónou soumraku. Vzhledem ke skutečnosti, že o tom všem nic nevím, na co bych taky k čertu mohl zapomenout?</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>

<p><strong>„KDO JSTE?“</strong></p>

<p><strong>ZEPTAL SE HOUSEŇÁK</strong></p>

<p>Jméno Matouše Branda by pro většinu lidí asi moc neznamenalo, ale v počítačové branži byl něčím jako legendou, dokonce i polobohem. Stál na počátku revoluce osobních počítačů a většina věcí, které lidé považují za samozřejmé, pochází z jeho práce a z práce týmů, které dal dohromady. Vždy byl vizionář, vždy žil vpředu před svou dobou, skoro jako kdyby to, o čem jsme vzrušeně mluvili jako o „příští generaci“, už považoval za starou vestu. Stál vždy v pozadí, ale vždycky ho všude vítali. Pracoval ve vývojovém středisku Xeroxu, když vynalezli skutečný osobní počítač tak, jak ho dnes známe – a představitelé Xeroxu tehdy rozhodli, že nemá žádnou komerční budoucnost! V Bellových laboratořích pracoval na tom, aby dovedl operační systém UNIX k dospělosti. Ať se podíváte kamkoliv, pracoval všude – chvilku v Digital Research a pak zas u firem Hewlett Packard, Apple, pak u Microsoftu. Peníze získával snadno, takže pro něj nebyly rozhodující, a sledoval pouze to, co ho v daném okamžiku zajímalo.</p>

<p>Když opustil ta velká zvířata kvůli začínající firmě a týmu odborníků, každý věděl, že dělá v nějakém extra vládním výzkumu, který nikdo jiný nechtěl financovat. My všichni, kteří jsme se do něj nedokázali dostat, jsme napjatě čekali na další zázraky, které se vynoří z té budovy a malého výzkumného střediska, které vybudoval hned u Yakimy na druhé straně Mount Rainieru. Žádné se neobjevily a ta skutečnost sama o sobě musela vyvolat spousty teorií o konspiraci, ale to, co se <emphasis>opravdu </emphasis>stalo, podpořilo takové teorie daleko víc.</p>

<p>Říkalo se, že Matouš Brand byl ve věku sedmačtyřiceti let nalezen mrtev ve své kanceláři ve výzkumném středisku. Tělo nikdo neviděl, bylo v uzavřené rakvi. Spálili ho a popel prý podle jeho přání rozprášili do Pacifiku.</p>

<p>Pracovala tam ale spousta lidí. Ne tolik, kolik by se dalo očekávat, ale asi kolem stovky. Nejprve je vyslechli, zaplatili jim a pohrozili jim všemi druhy ošklivých následků, pokud by jen promluvili o tom, co tam dělali. Pak byli propuštěni a našli si různá pěkná zaměstnání ve vládě a průmyslu. Klíčoví lidé šli na východ do Národního bezpečnostního úřadu a podobných zařízení, ostatní byli roztroušeni po celém západním pobřeží. S výjimkou obecného názoru, že Brand pracoval na nějaké převratné technologii v oboru virtuální reality, ale nikdo neřekl, dokonce ani anonymně, o co se přesně pokoušeli nebo proč se o to vláda tak zajímala, že zaplatila celé jmění za vybudování téhle firmy. Nebylo pochyb o tom, že ať se jednalo o cokoliv, byla to Brandova vlastní koncepce a nechal se financovat vládou poté, co se mu nepodařilo najít podporu soukromníků nebo potřebný kapitál a povolení. Někteří lidé říkali, že nešlo ani o peníze – chtěl prostě výkonné vládní počítače.</p>

<p>Po jeho „smrti“ ven <emphasis>pronikla</emphasis> a přetrvávala jen šeptanda, že nezemřel tak, jak říkali, a že v té rakvi nebyl. Jistě, někteří lidé se domnívali, že je pořád naživu, možná v nějakém vládním vězení nebo podobně. Většinou se však mluvilo o tom, že Brand byl skutečně mrtvý, že zemřel v té budově, ale ne ve své kanceláři a ne na nějaký srdeční záchvat. Většina lidí, kteří tam byli, spíše pevně věřila, že Brand zahynul v hlavní laboratoři, samozřejmě při provádění pokusu, a že ten pokus doslova způsobil Brandovu dezintegraci.</p>

<p>To se odehrálo před pěti lety a nikdo nevěděl, co se stalo s prací, která se tam prováděla. Určitě ji ukončili a nepřestěhovali ji jinam. Všechny odpovídající záznamy zůstávaly přísně tajné, ale bylo také jasné, že nikdo neví, kdo by tomu mohl rozumět nebo vést výzkum bez Branda, zvláště když se Brand dopustil takové fatální chyby.</p>

<p>Co se týká mě, hodně jsem pracoval v oboru VR a znal jsem její potenciál. Nedokázal jsem si však představit, co by se dalo vytvořit, aby vás to na místě dezintegrovalo. Tím chci říct, přece jen se jednalo o <emphasis>virtuální </emphasis>skutečnost, ne skutečnost. Skoro všichni věděli, co to je, a hodně lidí s ní experimentovalo. Ve skutečnosti, pokud jste někdy šli do jednoho z těch předimenzovaných IMAX kin, kde plátno zaplňuje celé vaše zorné pole a cítíte trochu závrať nebo pocit pohybu, když sledujete promítání, tak jste měli zkušenost s virtuální realitou. Zábavní parky také využívaly stejný princip ve spojení s letovými simulátory, které vám poskytovaly pocit reality. Existovaly ještě menší verze na poutích a kočujících vystoupeních. Pro domácí počítačové hry teď existovaly hledí a elektronické rukavice, takže jste mohli „vidět“ to, co bylo na obrazovce, pohybovat se tam, a dokonce i zvedat předměty. Tuto technologii dovedli na velmi dokonalou úroveň ve vojenských letových simulátorech. Na té nejdokonalejší úrovni šlo o celý oblek pro VR, upevněný v kardanovém závěsu, kde mohl člověk vyzkoušet ještě vyšší úroveň „reality“.</p>

<p>Ale všechno byla iluze. To bylo vše, co VR představovala. Iluze. Neuvěřitelný, zábavný, a dokonce i užitečný způsob využití počítače k oklamání vašich smyslů při hrách a cvičeních, ale účinnou částí bylo „klamání smyslů“. Konec konců se stále jednalo jen o obměnu toho starého – vy v modulu, v obleku nebo v čem.</p>

<p>Jak jsem znal Brandovu pověst, jeho myšlenka VR předběhla všechno, co nám sliboval průmysl pro příští desetiletí, ale stejně to byla jen iluze. Konec konců, tělo je stále jen tělo. Ať ho jakkoliv klamete, pořád musí přijímat potravu a vyměšovat.</p>

<p>Přesto neexistoval nikdo z těch, kteří byli natolik egocentričtí, že začali pracovat v počítačové branži, kdo by neskočil po příležitosti zjistit, v jaké výsledky Brand doufal. Proto jsem si byl zatraceně jistý, ať jsem byl naštvaný nebo ne, že se zúčastním jakékoliv schůzky, která se týkala Branda.</p>

<p>„Myslíš, že za tím může vězet tohle?“ zeptala se mě znepokojeně Riki. „Tedy někdo, kdo nechce, aby tenhle program znovu zahájili nebo ho někdo zkoumal? Nebo možná samotná vláda zkouší, jak snadno se dáš vystrašit.“</p>

<p>„Možné to je,“ souhlasil jsem. „Cokoliv z toho je přijatelné. Jediný způsob, jak zjistit, o co se vlastně jedná, je nechal se unášet proudem a to ostatní pokud možno ignorovat. Stejně se musíme ujistit, že jsme zamkli všechny dveře a nechali zapnutý alarm, jo? Pokud to skutečně <emphasis>jsou </emphasis>dvě soutěžící skupiny, už nechci jako doposud představovat sendvič. K čertu! Mám pocit, jako bych uvázl ve špatném špionážním filmu! Rozhodně budu rád, až se nám podaří přesně zjistit, o co tu jde.“</p>

<p>„Možná.“ odpověděla trochu pochybovačně. „Když ve filmu nevinná oběť všechno zjistí, tak ji zlikvidují. Myslím, že bych byla prostě ráda, kdyby tohle všechno zmizelo.“</p>

<p>„Buď opatrná,“ varoval jsem jí. „Pokud se na mě nemůžou dostat přímo, mohli by tě použít jako páku. Nechci se vrátit do prázdného domu.“</p>

<p>Otřásla se. „To ti <emphasis>moc </emphasis>děkuju! Tak teď tu nic neudělám, ne po <emphasis>tomhle</emphasis>. Nejjednodušší cesta, jak to zařídit, zvláště když jsem teď ve skutečnosti nezaměstnaná, je jít s tebou.“</p>

<p>Rob dodržel slovo a zavolal zrovna pár minut před polednem. „Omlouvám se, že postupuju takhle.“ omlouval se, „ale situace se rychle vyvíjí a je naléhavá. Kdybych neznal jiný důvod, tak bych přísahal, že prostě čekali, až nás budou mít na lopatě, aby nás pak mohli jen sebrat.“</p>

<p>„Hm, Robe… neměl jsi nějaké divné telefonní hovory? Nedělo se něco zvláštního?“</p>

<p>„Cože? Co tím myslíš?“</p>

<p>„Znamená pro tebe něco fráze „Všechno, co si myslíš, že znáš ‚je špatně’?“</p>

<p>„Ne, ani ne,“ odpověděl. „O co se vlastně jedná?“</p>

<p>„Řeknu ti to, až se uvidíme. Kdy a kde?“</p>

<p>„Co takhle časnější večeře? Žádné extra oblečení. Neformální, třeba v centru. Co Tracers, v šest?“</p>

<p>„Vadilo by ti, kdybych přivedl Riki? Máme tu malý problém a cítil bych se lépe, kdybych ji měl u sebe.“</p>

<p>„Teď začínám být zvědavý já. Ne, myslím, že není žádný důvod, proč bys ji nemohl vzít s sebou. Co se k <emphasis>čertu</emphasis> s vámi dvěma děje?“</p>

<p>„No, řekněme, že přinejmenším od včerejška existuje dost slušná pravděpodobnost, že všechno, co teď říkáme, sdělujeme také anonymní třetí straně.“</p>

<p>Na druhé straně zavládlo na okamžik ticho, pak Rob řekl: „Mluvíš hůř, než občas já. Dobře, zmíním se o tvém podezření tomu muži, se kterým chci, aby sis promluvil. Souhlasíš? Je to všechno?“</p>

<p>„To stačí.“</p>

<p>Zavěsil, ale já jsem ještě chvíli čekal, abych zjistil, jestli zaslechnu další zavěšení. Neslyšel jsem však nic divného. Tiše jsem se dotkl mluvítka a pak jsem zavěsil, jak bych to udělal normálně. Ozvalo se zpožděné lupnutí z reproduktoru, ale to bylo všechno. Odpojil jsem telefon. Napadlo mě, že je dost zlé být paranoidní, ale když se stane, že dokonce i paranoici jsou oběťmi skutečného spiknutí, je to mnohem, mnohem horší.</p>

<p>Nespal jsem moc dobře a Riki nejspíš spala ještě méně než já. Každý dům, kde někdo bydlí, má své zvuky, běžné zvuky, které odfiltrujete a ignorujete. Každý dům praská a těžko si toho povšimnete, ale když jste v podobném rozpoložení, slyšíte <emphasis>všechny </emphasis>takové zvuky a představujete si všechny možné temné postavy, které se kradou okolo. Poprvé v mém životě jsme v domě zatáhli všechny žaluzie, dokonce i ve druhém patře. V ateliéru se skleněnými stěnami to nebylo možné. Riki tam proto po setmění nevkročila a ani ve dne se jí to moc nelíbilo. Pochopil jsem, jak slabý je ve skutečnosti náš pocit bezpečí a normálnosti a jak snadno může být zničen.</p>

<p>Byli jsme natolik otřeseni, že nás to oba donutilo znovu kouřit. K čertu s politickou korektností, zdravím a veřejným právem. Buď jsem mohl kouřit nebo pít, i když na alkohol už teď taky došlo. Nechtěl jsem být při setkání s tím člověkem opilý, ať byl kdokoliv. Zvláště ne, když jsem měl co do činění s nějakými neznámými osobami, které se plíží kolem mě, mají mé číslo a monitorují mou konverzaci. Stejně jsem se tolik potřeboval napít, že jsem se nedokázal zachovat rozumně. Protože jsem k uklidnění potřeboval dvě dvojité whisky, byl jsem docela pěkně nalitý.</p>

<p>Matouš Brand…všechny události se nějak vracely k němu. Někdo, kdo se zajímal o jeho práci, věděl, že já a nejspíš několik dalších přijde o místo a že se s námi vláda chystá jednat o legendární Brandově práci. Ten někdo nechtěl, aby Brandův projekt znovu spustili. To byl nejlogičtější závěr. Předpokládal jsem, že budu pouze členem týmu, který po pěti letech znovu dávají dohromady, možná s nějakými původními lidmi a nějakými novými, kteří jsou k dispozici a kteří by dokázali nějak osvětlit Brandovu práci. I přes momentální nervozitu mému egu polichotilo, že mě považovali za schopného pokračovat v Brandově práci, ať už jakkoliv. Působilo to tak, jako kdyby ekvivalentu Svatého Pavla v počítačovém průmyslu řekl Ježíš: „Tak, to hlavní jsem udělal, od teď to můžeš převzít.“</p>

<p>Tak dobře, nedělalo mi problémy přirovnávat se k Pavlovi. Vždyť jsem vám <emphasis>říkal</emphasis>, že v tomhle oboru je sebevědomí nutné. K čertu, alespoň jsem se nepovyšoval ještě výše, ale jen proto, že jsem znal některé z Brandových těžko srozumitelných raných prací a věděl jsem, že jsem dobrý, ale ne tak dobrý.</p>

<p><emphasis>Všechno, o čem si myslíš, že znáš</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>Předpokládám, že mě ta fráze tolik dráždila, protože jsem byl srdcem matematik – to jsou všichni opravdu dobří programátoři. Nemluvím o kvadratických rovnicích a diferenciálním počtu – pokud se dvě plus dvě rovnalo něčemu jinému, než čtyřem, tak jsem byl naprostý ignorant. Ta fráze mi to prostě jen připomínala, a přitom zatím nedokázala, že je pravdivá. Každý blázen může tvrdit, že dvě a dvě je pět, ale nemůže to <emphasis>dokázat</emphasis>.</p>

<p>Jako bych teď před sebou viděl Branda – matematika, fyzika a inženýra v jednom, jakéhosi Edisona počítačového věku. Nestaral se o to, aby mu zůstaly jeho objevy, věčně hledal novější a exotičtější hračky, se kterými by si mohl hrát. Takový muž narazil na něco, co se zdálo být zcela nesmyslné, uvádělo v pochybnost všechny koncepty, které vytvořily naši moderní, pohodlnou civilizaci, a odporovalo tomu, co věda vždy považovala za neměnné. Jak asi musel být motivován, aby to zařadil, vysvětlil, <emphasis>přinutil </emphasis>přizpůsobit se? Asi dost, aby ho to dohnalo k bezstarostným předpokladům, které nakonec vyprodukovaly tak silný náboj, že Branda spálil na škvarek.</p>

<p>K čertu. Brand stejně nikdy neměl být subjektem žádného experimentu. To byla práce pro mladší výzkumníky.</p>

<p>Myšlenka, že bych mohl nahlížet přes rameno muži, který byl v mém oboru legendou, a také do přísně střežených tajemství obklopujících jeho smrt, mohla být zcela neodolatelná bez ohledu na cokoliv jiného.</p>

<p>Alespoň se po celý den se neobjevila jediná narážka nebo divný telefonát, faxová nebo internetová zpráva. Téměř se zdálo, jako by předchozí den neexistoval. Mé zážitky se začaly vytrácet do takových těch pocitů „Bylo to <emphasis>skutečně </emphasis>takhle, nebo jsem se spletl?“. Nebo by to tak působilo, pokud bych neměl ten divný ženský hlas na pásce svého záznamníku.</p>

<p>Nahraný hlas představoval mé jediné eso v rukávu a důkaz, že jsem se nezbláznil a nevzal Riki s sebou. Měl jsem náhradní pásku, tak jsem ji dal do záznamníku. Tu nahranou jsem vložil do krabičky a krabičku jsem si strčil do kapsy, alespoň prozatím.</p>

<p>V době, kdy jsme přeplouvali trajektem do města, jsem na to téměř zapomněl a těšil jsem se na tu schůzku a příležitost k nové a zajímavé práci, i kdybych na čas pracoval s federály. Jedině jsem nedokázal pochopit, k čemu chtěli Roba, obchodníka, jehož osobní život určitě nebyl podle federálů žádoucí.</p>

<p>Sledoval jsem u zábradlí trajektu, jak se přibližuje známá silueta města. Uvolnil jsem se. Bylo příjemné letní pozdní odpoledne, paží jsem Riki objímal kolem pasu a zdálo se, že ten výlet a zbytek dne nic nemůže pokazit, ať už to dopadne, jak chce.</p>

<p>A pak jsem náhle přes ostrý vítr a hovor všech ostatních lidí uslyšel ten hlas.</p>

<p>„Ó, ano! Si myslím, že ten skvělej výhled je asi to <emphasis>nejkhásnější, </emphasis>co sem kdy viděla!“</p>

<p>Cítil jsem, jak Riki ztuhla a věděl jsem, že hlas také poznala. Spustil jsem ruku a řekl: „Obejdi to a projdi pasažérským salónem na druhou stranu. Já půjdu z druhé strany a měli bychom se setkat uprostřed. Nechci, aby nám zmizela.“</p>

<p>Přikývla. Hned jak jsem viděl, že vešla do dveří, pomalu jsem se vydal na druhou stranu lodi za tím hlasem, proti kterému Scarlett O’Harová mluvila jako Yankee.</p>

<p>Skoro jsem věděl, koho asi uvidím, a nebyl jsem zklamán. Tentokrát se celá oblékla do kůže, a to velmi přiléhavé kůže. Měla měkký kožený klobouk a téměř neuvěřitelně dlouhou cigaretovou špičkou. Mluvila s několika muži, kteří vypadali, jako by je nezajímalo nic jiného než ona, a těmi slunečními brýlemi se přes ně dívala na mě. Cítil jsem kontakt pohledů, i když jsem neviděl její oči. Ještě jsme od sebe byli možná tři nebo pět metrů. Usmála se, pak se otočila a vydala se směrem na záď, jak jsem očekával. Její vlčí smečka ji následovala. Zrychlil jsem, ona zabočila, otevřela jedny dveře a vstoupila dovnitř, smečka ji následovala. Teď jsem byl jen dva metry za ní a doháněl jsem ji. Chystal jsem se ty dveře taky otevřít, když tu jsem se náhle ocitl tváří v tvář Riki, která vypadala zmateně.</p>

<p>„Kde je?“ zeptal jsem se jí.</p>

<p>„Cože? To jsi mne zaskočil! Myslela jsem, že ji sleduješ ty!“</p>

<p>„Sledoval jsem ji – ale ona prošla těmihle dveřmi sotva před deseti sekundami!“ Protlačil jsem se kolem ní, protože jsem se domníval, že jestli ji Riki nějak propásla, houf nechtěných mužských obdivovatelů by měl být dost nápadný. Vzadu u restaurace jsem zpozoroval dva z nich, kteří se spolu bavili a krčili rameny. Vydal jsem se k nim, protože jsem si domyslel, že odešla někam jinam, ale nemůže to být <emphasis>t</emphasis><emphasis>aková </emphasis>záhada. Oni byli přímo s ní.</p>

<p>„Promiňte, pane, ale neviděl jste, kam odešla ta žena, se kterou jste mluvil?“ zeptal jsem se prvního, na kterého jsem narazil.</p>

<p>„Jsem z toho celej pryč, kámo.“ odpověděl. „V jednu chvíli tu byla a v další se vypařila!“</p>

<p>„Cože? Zmizela v oblaku kouře?“</p>

<p>„Néé. Nebuď blbej, kámo. Prostě ňák zmizela. Snažili jsme se to sami pochopit. Chci říct, zdá se, že se nemohla ztratit, co? A určitě se nevypařila.“</p>

<p>Byla to jen částečně pravda, protože ona se <emphasis>skutečně </emphasis>vypařila. Ten muž nebyl zrovna nadšený, že mu upláchla, a nechtělo se mu moc mluvit, ale z toho, co jsem dokázal vyrozumět, prošla za sloupem – <emphasis>tamtím </emphasis>sloupem, o průřezu možná čtverečního metru, který vedl od podlahy až ke stropu – a na druhé straně nevyšla. A sloup je přímo uprostřed téhle zatracené lodi mezi restaurací a odpočinkovými místnostmi!</p>

<p>Vrátil jsem se k Riki. „Tys ji <emphasis>skutečně </emphasis>neviděla?“</p>

<p>Pokrčila rameny. „Viděla jsem jí oknem, támhle. To sis našel <emphasis>pěknou </emphasis>přítelkyni. Cory! Ježíši! Dokonce jsem zrychlila, abych ji odřízla, ale přísahám, že jsem ji vůbec neviděla vejít. Začíná to být stále divnější a divnější.“</p>

<p>„A co ti chlápci, se kterými jsem mluvil?“</p>

<p>Zavrtěla hlavou. „Jestli vešli dovnitř, nějak jsem si jich nevšimla, a ten s bundou Seehawků je přitom taky docela pohledný.“</p>

<p><emphasis>Počkej chvilku</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Mysli</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ovládni se</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Buď byla Riki součástí spiknutí, čemuž jsem ani na okamžik nevěřil, nebo skutečně neviděla tu ženu a všechny ty chlápky vcházet. Ti muži v tom buď byli všichni namočeni, nebo viděli, jak ta žena přešla za sloupem, který ji nemohl ukrýt, a na druhé straně se neobjevila.</p>

<p>Kdybych si myslel, že jeden z nich lže, mohl bych si to odškrtnout jako propracovaný trik, ale nevěřil jsem, že lžou. Protože tu ženu všichni viděli, dokonce i Riki skrze okno, byla dost skutečná, takže zbývalo…co?</p>

<p>Hypnóza? Nějaké mimosmyslové schopnosti, které vás udělají neviditelnými? Taky to působilo bláznivě, ale dávalo to větší smysl než jakékoliv jiné vysvětlení. Určitě se tím dalo vysvětlit, že mohla vystupovat tak nápadně a přesto kdykoliv a v <emphasis>takové </emphasis>blízkosti zmizel. Cožpak já – ale ti chlápci na ní byli prakticky nalepení!</p>

<p>„Začíná to být najednou nejen divnější, ale také děsivější.“ řekl jsem jí. „Někdo tak nápadný, kdo dokáže po libosti zmizet…“</p>

<p>Přikývla. „Já vím. Ale taky se pořádně snažila, abys ji viděl, ne? Ona nás <emphasis>chtěla </emphasis>postrašit! Co se tady <emphasis>děje, </emphasis>Cory? Lidé prostě <emphasis>nemají </emphasis>takové schopnosti!“ Rozhlédla se. „Může být zrovna tady, dělal na nás opičky a my o tom ani nebudeme vědět!“</p>

<p>Vzdychl jsem. Taky jsem byl vylekaný, ale jednou z mužských sociálních rolí je uklidňovat a nedal najevo strach, pokud je to vůbec možné. To je jeden z důvodu, proč dříve umíráme. „Pochybuji.“ snažil jsem se ji uklidnit, i když sám jsem vůbec nebyl tak přesvědčený. „Obléká se příliš nápadně a přitahovala by pozornost dokonce i v tričku a džínách. Pochybuji, že by se dokázala stát neviditelnou. Ne, odvedla svou práci. Vsaď se, že teď je dole na palubě s auty, možná uvnitř nějakého karavanu nebo dodávky. Přinejmenším změnila vzhled a čeká, až odsud odjede. Svoji roli už sehrála. Teď pojďme udělat to, v čem nám chtěla zabránit, jo?“</p>

<p>Chtě nechtě jsem byl hluboce otřesen. Dosud se jednalo o někoho, kdo si z nás dělá legraci, nebo někoho, kdo mi odposlouchává telefon nebo něco takového. Teď ne. Teď se objevila smyslná běloška z Marsu s podivnými mentálními schopnostmi. Teď se vše změnilo ve <emphasis>skutečnou </emphasis>Zónu soumraku, místo, v jehož existenci jsem nikdy doopravdy nevěřil.</p>

<p>Buď to bylo takhle, nebo se minula povoláním a v Las Vegas mohla vydělávat milióny.</p>

<p><emphasis>Kde jsi byl, Matouši Brande, Matouši Brande</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ach, kde jsi byl, drahý Matouši?</emphasis></p>

<p>Byl jsem si jistý, že tohle všechno musí mít spojitost s Brandovým projektem. Do čeho se k čertu Brand vlastně namočil?</p>

<p>Teď jsem se začal obávat něčeho nového. Zatímco jsme dorazili do přístaviště, vystoupili a scházeli po schodech k taxíku, obava stále narůstala.</p>

<p>Co když se Brand nestal obětí špatného experimentu, vadného vybavení nebo nějaké nehody, bez ohledu na to, že byl podivín?</p>

<p>Když se takhle snadno dokázala objevit a zase zmizet, tak nenuceně, tak co bylo bezpečné?</p>

<p>Co když Brand objevil něco, co neměl, a byl kvůli tomu zavražděn?</p>

<p>Nikdy v životě jsem Roba Gametta neviděl tak rád. Ten muž, který byl s ním, se dal těžko popsat. Bylo mu možná pětatřicet nebo ke čtyřicítce, měl krátké vlasy, tmavé brýle, které vypadaly nějak obnošené, zdravě červenou pokožku a trochu vojenské držení. Pramenil z něj charismatický pocit síly a moci rozkazovat, ale nebyl v žádném případě hezký. Ve skutečnosti měl na levé tváři ošklivou jizvu.</p>

<p>„Zdravím vás, přátelé!“ vítal nás Rob s širokým úsměvem. „Dobrý bože! Oba vypadáte, jako byste právě přišli o životní úspory! Co se <emphasis>stalo?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Povím ti o tom později,“ odpověděl jsem a hleděl jsem na toho druhého muže.</p>

<p>Rob vzal představování zkrátka. „Cory Maddox. Riki Fresca, tohle je Alan Stark. Je to zástupce vlády, o kterém jsem ti říkal.“</p>

<p>Dalo se to očekávat. <emphasis>„</emphasis><emphasis>S Alem a jeho kamahádíčky by sis neměl začínat,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>říkala ze záznamníku. A teď jsme tu Ala měli, muže od vlády, před kterým mě varovala. Jediný pohled na něj mi napověděl, že možná nebezpečí plně nevyjádřila. Ale přesto byla <emphasis>ona </emphasis>tím fantomem, který se mě snažil vyplašit. O <emphasis>něm </emphasis>se dalo alespoň předpokládat, že pracuje pro vládu, které jsem platil, aby mi pomáhala a podporovala mě. Proto jsem neměl žádný důvod věřit víc jejím nepodloženým slovům, než jeho.</p>

<p>Natáhl jsem ruku, Stark ji uchopil a pevně stiskl. Určitě je voják, rozhodl jsem. Jen se nedalo poznat, z jaké složky.</p>

<p>Riki mu také podala ruku, pak se usmála a řekla tak nevinně, jak to bylo možné: „Tak vy pracujete pro naši vládu, pane Starku. U jaké složky?“</p>

<p>„DIA, která je teď připojená k NSA.“ odpověděl lhostejně a překvapil dokonce i mě. Vůbec poprvé jsem slyšel někoho z vojenské rozvědky vyslovit její iniciály, dokonce potvrdit příslušnost k Národnímu bezpečnostnímu úřadu. „Myslím, že si to pan Maddox domyslel.“</p>

<p>„Jste špión?“</p>

<p>Krátce se zasmál. „Ne, madam. To je CIA a řada jiných zkratek. My luštíme šifry. Není to tak atraktivní, ale často daleko užitečnější. O většinu vítězství ve druhé světové válce se zasloužilo rozluštění kódů ve stejné nebo větší míře, než boj. Díky jejich znalosti jsme věděli, kde zaútočí. Oni nevěděli, že to víme, ani kde udeříme <emphasis>my</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Většinou se jedná o počítačovou záležitost, jak jste také mohla očekávat podle toho, že tu jsme. Ale poslyšte – mělo se jednat o večeři, ne? Tahle restaurace vám vyhovuje, nebo byste šli raději někam jinam?“</p>

<p>„Nám vyhovuje,“ odpověděl jsem. „Ale měl bych vás varovat, že někdo vynaložil značné úsilí, aby nás od téhle schůzky odradil, a nejspíš mě sem sledovali.“</p>

<p>Stark se zamračil. „Sexy ženská s hrozným jižním přízvukem?“</p>

<p>„Vy ji znáte?“</p>

<p>„Více méně. Nedělal bych si s ní starosti. Je strašidelná, to vám zaručuju, ale neškodná. Pracovala pro nás až do doby před pěti lety.“</p>

<p>To znělo povědomé.</p>

<p>„Pro koho pracuje teď?“ zeptala se Riki nervózně.</p>

<p>„Hlavně pro sebe, i když může mít nějaké osobní kontakty. Pojďte, půjdeme dovnitř a najíme se. Už mám hlad. Můžu vám to lépe vysvětlit a zbavit vás obav.“</p>

<p>Taková nabídka byla více než vítaná, a tak jsme ho následovali dovnitř. Už nechal připravit stůl, dost vzdálený od všech ostatních lidí, i když jich teď v restauraci stejně bylo jen pár.</p>

<p>Poté, co jsme si objednali a dostali vytoužené nápoje, jako aperitiv, Stark začal hovořit.</p>

<p>„Ta žena se jmenuje Cynthia Matalonová,“ řekl nám. „Patřila k výzkumné skupině, kterou měla před léty CIA. Podle toho, jak se tváříte, si asi dokážete domyslet, o co šlo, i když vám nemohu říct víc. Ovládá jeden velice šikovný trik a dokáže ho uplatnit téměř na každém. Myslím, že jste ho viděli.“</p>

<p>„Mýlím se, když předpokládám, že se v rámci projektu mělo zjistit, jestli se to dokážou naučit ostatní, nebo měl alespoň odhalit, jak to dělá?“</p>

<p>„Něco takového. V programu pracovala spousta takových lidí s raznými triky. Některé by působily opravdu děsivě, pokud by nebyli skoro všichni cvoci. Je to trochu ironické. Kdyby nebyla přesvědčená, že je světová největší superšpionka, mohli ji nejspíš vycvičit, aby se největší světovou superšpionkou <emphasis>stala</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Skutečností je, že projekt ukončili při jednom z těch personálních a rozpočtových otřesů. Všichni byli samozřejmě s poděkováním posláni domů. Teď musíme většinu z nich sledovat, ty s potenciálně nebezpečnými, hm, triky, tak jsme jim zajistili taková zaměstnání, kde bychom o nich věděli. V jejím případě jsme ji požádali, aby prováděla špionáž v Brandově softwarové firmě Zyzzx v Yakimě. Ve skutečnosti dělala sekretářku a my jsme žádné špióny nepotřebovali, ale ona by práci sekretářky nikdy <emphasis>nevzala, </emphasis>chápete?“</p>

<p>Přikývl jsem. Nechtělo se mi věřit, že se poblíž vyskytují nějací lidé s takovými schopnostmi, zvláště když to neměli v hlavě v pořádku, ale nemohl jsem zatím argumentovat osobní zkušeností.</p>

<p>„Tak co se s ní stalo po Brandově smrti?“ zeptal jsem se ho.</p>

<p>„Nejsme si úplně jisti. Začala být naprosto přesvědčená, že se objevili nějací tvorové z jiné dimenze, alternativní reality, jak ji nazývala, předstírali Brandovu smrt a duchovně ho přenesli do své vlastní říše. Poslyšte – já jsem vám <emphasis>říkal, ž</emphasis>e je bláznivá! Tvrdila, že ho dokáže najít a dostat zpět nebo přinejmenším dokáže zajistit, že už nikdo jiný nezmizí, pokud se jí povede najít to, co nazývala „králičí dírou“ do jejich dimenze nebo jak. Tohle neberte vážně, ale <emphasis>ona </emphasis>to bere vážně.“</p>

<p>„Králičí díra?“ opakovala Riki a zamračila se.</p>

<p>Přikývl. „Stále si myslí, že je špionka a její kódové jméno je Bílý Králík. Bílý Králík, Alenka v kraji divů, proto předpokládám, že se snaží projít králičí dírou. Mezitím se chová <emphasis>velice </emphasis>ochranitelsky ke staré budově, vědeckému středisku a celé Brandově původní práci, i když většinu zařízení před pěti lety odstěhovali.“</p>

<p>„Většinu? Chcete říct, že to všechno nevyklidili, neprodali a že tam teď není sídlo nějaké nové společnosti, sklad textilu nebo něco takového?“</p>

<p>Zasmál se. „Byla by tam pěkná základna pro Mezinárodní konsorcium pěstování jablek – skutečných jablek, ne nějakých klávesnic Apple – což je asi veškerá konspirace, jaká se dá v Yakimě očekávat. Každopádně jsme si to však podrželi. Teď většinu budov nepoužíváme, jen jako skladiště, ale stálo tam pár menších budov, které se hodily jedné či druhé špionážní agentuře. Stejně se většinou jednalo o naše peníze.“</p>

<p>„Ale většina celé ty roky prostě ležela ladem? Myslel jsem, že máme rozpočtový deficit!“</p>

<p>Pokrčil rameny. „Způsob, jak bylo zařízení zapojené, vypadal šíleně a potencionálně nebezpečně, takže jsme cítili, že je jistější nenechávat v laboratořích nikoho, s výjimkou lidí z bezpečnostní služby. Všechno zařízení je samozřejmě ve skladu, ale stále je impozantní a trochu příliš specializované pro kohokoliv jiného. Také dáváme přednost tomu, i po pěti letech, aby nikdo neviděl, <emphasis>jak </emphasis>bylo všechno přesně pospojované. Bylo to totiž připojené přes vyhrazené linky a satelitní záložní linky skoro na každý počítač rozvědky.“</p>

<p>Myslel jsem si, že je trochu moc paranoidní, i když jsem vzal v úvahu, čím jsem procházel já. <emphasis>On </emphasis>ale samozřejmě skutečně nebyl tím, kdo vytvářel politiku. Byli to nějací hlavouni ve Washingtonu, kteří viděli nepřátele lidstva za každým keřem.</p>

<p>Rozhodl jsem se zjistit, zda lze o projektu mluvit na veřejnosti. „Tak dobře, pokud nepotřebujeme zvukovou izolaci, můžete mi poskytnout hrubou představu o tom, čeho se jeho projekt týkal? Tedy čeho se snažili dosáhnout?“</p>

<p>„No, tady nemůžu mluvit příliš konkrétně, ale základ tvořila radikálně odlišná koncepce virtuální reality. Tenkrát jsme se přibližovali tomu, co máme dnes. Měli jsme výborné kombinézy, kombinované simulátory pro výcvik bojových pilotů a podobně, ale všechna zařízení byla dost omezené a hardwarově založená. Brand věřil, že dokáže vytvořit ještě detailnější VR bez všech těch věcí.“ odpověděl Stark.</p>

<p>„Cože? Myslíte něco jako procházku realistickým 3-D prostředím?“ zeptal jsem se a myslel jsem přitom na starou povídku Raye Bradburyho o domě budoucnosti.</p>

<p>„Ne tak úplně. Představte si to spíše jako přímý vstup. To je asi všechno, co vám tady mužů říct, ale za lépe kontrolovaných podmínek se můžete dozvědět daleko víc.“</p>

<p>Nebyl jsem si příliš jistý, jestli jsem ho pochopil. Jak přímý? Vstup do čeho? Do samotného nervového systému? Nebyl jsem žádný biolog a Brand přes všechnu svoji genialitu také ne. Samozřejmě, mohl to být klidně důvod, proč se usmažil. Strašně rád bych viděl záznamy, poznámky, soubory, ale protože to teď nebylo možné, existovalo odlišné, daleko pragmatičtější zaměření otázek.</p>

<p>„Dobře, tak tohle zatím necháme a zvolíme jiné téma. Jaké máte záměry s původní prací? Chystá se vláda projekt znovu otevřít? Jedná se o tohle? Najímáte mě jako jednoho z lidí, kteří budou na problému pracovat?“</p>

<p>„V podstatě ano. Tam na východě panovalo převážně mínění, že důvodem, proč Brand skončil, doslova i z hlediska projektu, bylo, že technologie prostě nedospěla tak daleko, jak potřeboval. Proto nezemřel ani tak v důsledku nehody, ale spíše v důsledku technické improvizace – jako když se připojí příliš mnoho elektrických spotřebičů do jednoho elektrického obvodu. Připojte deset vstupu do jednoho výstupního bloku, všechny je zapněte a přetížíte obvod. V několika posledních letech došlo k velikým technologickým skokům právě u techniky, kterou Brand používal. Domníváme se, že je to teď uskutečnitelné, aniž by byl kdokoliv zabit. Ústředí tam ještě je a hardware jsme zdokonalili. Nastěhovali jsme tam nejnovější věci, zařídili nové a lepší spojení k vyššímu výpočetnímu výkonu. Věříme, že bude možné znovu spustit projekt a pokračovat takovým směrem, jakým by se v téhle situaci vydal Brand. Chybí nám pouze jedna věc, kterou <emphasis>nemůžeme </emphasis>získat za žádnou cenu.“</p>

<p>„Matouš Brand.“ řekla Riki trochu nervózně.</p>

<p>„Přesně tak. Takže děláme, co můžeme. Dáváme dohromady tým, který podle všeho, co o něm víme, je jako celek ekvivalentem Branda. Možná není tak dobrý, ale je dost dobrý, a tentokrát není zdaleka tak zranitelný vůči neočekávanému.“</p>

<p>„A já jsem jedním z lidí, které vybral váš počítač? Jsem polichocen, ale i ohromen.“ řekl jsem mu. „Po celý život jsem se nechoval zrovna přátelsky k vládě nebo armádě, natož ke špionům. Myslím si, že mám u FBI složku jako radikál nebo něco takového, i když mě nikdy tolik neznepokojovala, abych si o ni napsal a podíval se na ni.“</p>

<p>Stark se usmál, natáhl se a zvedl svou aktovku. Otevřel ji, chvíli se v ní přebíral a pak mi podal docela tlustou složku v papírových deskách. Prohlédl jsem si ji a překvapilo mě, když jsem zjistil, že se ve skutečnosti jedná o mou složku FBI a že obsahuje strašnou spoustu detailů o mně, mém životě, mých názorech a mých přátelích. Stačily k tomu, abyste se necítili pohodlně, zvláště když na rozdíl od oficiálně poskytovaných materiálů bylo jen velmi málo textu začerněno.</p>

<p>Přesto složka jako celek působila na sebevědomí jako studená sprcha. Je skutečností, že když se všechno sečetlo, bylo toho velice málo. Nepředstavoval jsem příliš nebezpečného radikála, vůbec jsem nebyl nebezpečný a ani moc velký radikál s výjimkou nějaké rétoriky.</p>

<p>Ve světle skutečností se ukázalo, že jsem se sice účastnil několika akcí a napsal jsem toho dost, aby mi založili složku, ale v jádře jsem až nechutně patřil ke střední třídě. K čertu, jediným způsobem, jak bych mohl dokázat, že představuji nějakou hrozbu pro státní zřízení, bylo nabídku odmítnout, a k tomu jsem rozhodně netíhnul. Nejhorší bylo, že všichni tady to také věděli.</p>

<p>Pohlédl jsem na Roba Garnetta. „Jakou v tom hraješ roli <emphasis>ty</emphasis>? Pokud jsem <emphasis>já </emphasis>hraniční případ, tak <emphasis>ty </emphasis>musíš být taky.“</p>

<p>„To je sice pravda, ale nepředstavuju žádné bezpečnostní riziko,“ odpověděl Rob uvolněně. „Bůh ví, že v tvém zázemí je možná víc možností k vydírání než v mém. Zvlášť potom, co začal AIDS, jsem se snažil být <emphasis>velice </emphasis>věrný. Po pravdě si myslím, že jsem asi průměrně statečný člověk, ale pohřbil jsem tolik přátel, že mě to muselo vyděsit. Máš pravdu – u <emphasis>téhle </emphasis>vlády nejsem příliš populární, ale zdá se, že to v tomhle případě nevadí.“ Z jeho pohledu jsem vyčetl <emphasis>promluvíme si potom, </emphasis>což jsem přijal a netlačil jsem na něj.</p>

<p>„Ne, <emphasis>tohle </emphasis>jsem nemyslel. Myslím, jaká je tvoje role v tomto projektu?“</p>

<p>Rob se usmál. „Protože to bude jako vrátit se domů.“</p>

<p>Zamračil jsem se. „Ty jsi z Yakimy? Myslel jsem, že pocházíš se Sioux Falls.“</p>

<p>Zasmál se. „Ne, ne. Rozumíš, tenkrát jsem pracoval pro Branda. Ne přímo na tomhle, ale patřil jsem k jeho personálu. Učil jsem se obchodu pod ním, právě z té doby pochází všechny mé obchodní a vládní kontakty. Proto jsem vyhledal tady Ala, když jsme viseli vyvěšení jako prádlo.“</p>

<p>„To jsem vůbec netušil! Nikdy ses o tom nezmínil.“</p>

<p>Pokrčil rameny. „Nikdy jsem se nezmínil o spoustě věcí. Ale musím říct, že jsem pracoval pro Matouše, ne pro společnost nebo pro vládu, a můj přístup k utajovaným věcem byl velice omezený. Byl omezený už od té doby, co jsem sloužil u letectva. Naštěstí se teď hodně změnilo, přinejmenším v praktickém smyslu, když už ne ve všech směrech, ve kterých bych chtěl.“</p>

<p>„Tentokrát tam nebude žádné zjevné přímé propojení s vládou.“ řekl nám Stark. „Společnost bude soukromá, se statusem korporace a skutečného plátce daní – nebo <emphasis>měla </emphasis>by platit daně, pokud někdy vydělá peníze, což jako tým odborníku a určitý typ výzkumného a vývojového středisko nevydělá. Formálně ji přidružíme k několika velkým korporacím, kterým, jak musím říct, také velmi záleží na udržení dobrých vztahů s federální vládou.“</p>

<p>Povzdechl jsem. „A co Subspace?“ K čertu, vložil jsem do té firmy několik let svého života a většina patentu představovala mé dílo.</p>

<p>Rob pokrčil rameny. „Co s ní má být? Sangkung nabídl takovou spoustu peněz a Walt sní o svém vlastním sídle jako z Playboye. Bez ohledu na to, co říká, je velmi pravděpodobné, že prodeji nemůže nic zabránit. Kromě toho by podepsání smlouvy trvalo celé měsíce. Walt by tak dlouho nečekal a ty to víš. Jednalo se o něco jako zbožné přání, když jsme se včera snažili vymyslet jiné východisko. Nech to být. Cory. Tam není žádná budoucnost.“</p>

<p>Vzdychl jsem. „Já vím, já vím. Jenom chci, abyste si uvědomili, že vy dva ze mne můžete dostat skoro všechno, ale stejně mě při tom bolí srdce.“</p>

<p>„Tak to na světě chodí a je to jedno z životních prokletí.“ poznamenal Stark. „Tolikrát jsem vydal všechnu svou energii a úsilí na nějaké projekty, abych pak jen viděl, jak se na poslední chvíli hroutí a má práce je k ničemu. Myslím si, že Rob má takové pocity vůči původnímu Brandovu projektu, a Matalonová to nejspíš svým vlastním způsoben také cítí. Dospět neznamená vyvarovat se takových věcí – které mají svou cenu, jinak bychom se o ně nepokoušeli – ale znamená vzchopit se poté, co narazíte do jedné z těch zdí, a odejít, vyhledat novou výzvu a znovu ji překonávat dokud se vám to nepovede. Ujišťuji vás, pane Maddoxi, že jakmile přesně zjistíte, čím se tu zabýváme, projdete několika fázemi. Nejdřív odmítnete uvěřit, že je taková věc možná. Pak si uvědomíte, že je nejen možná, ale že už byla alespoň do určité míry uskutečněna. Nakonec budete tím, který ji bude chtít uskutečnit.“</p>

<p>„Tak kdy to uvidím? Předpokládám, že bude chvíli trvat, než v Yakimě znovu začneme.“</p>

<p>„Ve skutečnosti jsme už dost pokročili, než jste vy dva byli k dispozici. Ale přestože v Yakimě bude štáb a vy tam budete nuceni podnikat mnoho výletů, většinu práce lze udělat odtud. Nemusíte se stěhovat, přinejmenším dokud vy sami nebudete mít pocit, že musíte. Můžeme zajistit, aby se k vám, s vaším dovolením, přišlo podívat pár lidí z blízké námořní základny a zabezpečili váš dům – myslím elektronicky – a zapojili, výhradně pro vás, nějaké zařízení. Můžete na projektu pracovat ve vašem domě, dokonce i bez dojíždění.“</p>

<p>Udělalo to na mě dojem, ale pochyboval jsem, nakolik bude takový postup efektivní. „Jsem plně pro dálkovou účast, ale co se stane, když budu potřebovat radu a budu si muset promluvit s ostatními? Není možné elektronicky vybudovat a udržovat koordinovaný tým programátorů.“</p>

<p>„Ale ano, ono to možné <emphasis>je</emphasis>, i když chápu, na co narážíte. Popravdě řečeno souhlasíme, že to nejspíš nebude tak efektivní, a budete se jistě muset čas od času podle potřeby setkat, ale, no, z bezpečnostního hlediska je nejlepší, že <emphasis>zůstáváte </emphasis>odděleni a že jeden druhého neznáte <emphasis>příliš </emphasis>dobře. To znamená, že pokud budeme muset vyměnit někoho na klíčovém místě, nezpůsobí to úplné zhroucení. K něčemu podobnému došlo při posledním projektu – totiž byli jsme nuceni vyměnit někoho v těsně propojené skupině. Můžeme zjistit, že tohle nebude fungovat, ale přinejmenším po dobu jednoho roku, dokud nebudeme muset znovu žádat o financování, není žádný opravdový spěch a zkusíme to podle mého.“</p>

<p>„Těžko se můžu vyjádřit.“ řekl jsem mu, „když vezmeme v úvahu, že jsem z toho ještě neviděl ani základní věci. Ale musí být zajištěn nějaký stálý přístup formou dotazů a odpovědí k věcem, o kterých nic nevím, a nějaký rychlý způsob k testování a vzájemné výměně kódu a souboru, abychom znovu nevynalézali to, co už, bylo objeveno.“</p>

<p>„<emphasis>To </emphasis>dostanete. Já vám zaručuju, že jste nikdy neviděl rozsáhlejší počítačovou síť, než je <emphasis>tahle</emphasis>.“</p>

<p>V době, kdy jsme dojedli, dopili a tak, obchod byl vcelku uzavřen, alespoň z mé strany. Tenhle člověk, Stark, se mi opravdu příliš nelíbil, spíše kvůli obecným zásadám než z jiného důvodu. Patřil však k typickým lidem od vlády, stojícím mezi tvůrčími lidmi a prací, která byla v dnešní době opravdu převratná. Cítil jsem, že pokud ho nebudu muset vidět dnes a denně, za chvíli dokážu zapomenout, že existuje.</p>

<p>Když jsme ale vyšli do noci a stáli jsme s Robem na rohu ulice, opět jsme se cítili dost bezpečně. „Tak cos mi to toužil říct, až on bude pryč?“ zeptal jsem se svého bývalého obchodního agenta.</p>

<p>„No, jenom – no tak dobře. Znáš Starka a takový typ lidí. G. Gordon Liddy, než se nechal chytit, ale bez Liddyho smyslu pro humor. Al je <emphasis>rád</emphasis>, když pro něj pracují lidé, kteří mají jasně definovaná slabá místa. Vždycky to dělat nemůže, protože jistí zvláštní lidé, jako Matouš Brand, se přijímají za každou cenu. Myslím, že to tak kdysi bývalo s Einsteinem. Když ale dává dohromady skupinu, má jisté způsoby, jak tě udržet na své straně, ať ho máš rád nebo ne. Já – u mě je to jasné. Ty – no, nedalo by moc práce přidat pár výmyslů do té složky a do příslušných počítačových souboru ve Washingtonu. Netrvalo by dlouho, než bys byl obviněn z prodeje superpočítačů organizaci IRA nebo něčeho takového. Víš, jak to myslím.“</p>

<p>Přikývl jsem. „Taky jsem měl takový dojem. Ale při běžném styku je taky tak dotěrný?“</p>

<p>„Vůči mně ne. Teď na tebe někoho nasadí a nejspíš taky na Riki, ale podle toho, co jsi vyprávěl o té podivné ženě, to nemusí být k zahození.“</p>

<p>Blížil se taxík a já jsem na něj zamával.</p>

<p>„Nejsem si tak jistá,“ řekla mi Riki, když taxík přijel a zastavil, abychom mohli nastoupit.</p>

<p>„Cože? Jak to myslíš?“ reagoval jsem překvapeně.</p>

<p>„Předpokládejme, že o ní Stark lže. Předpokládejme, že má pravdu ona a ten nebezpečný je on. Předpokládejme, že vůbec není tím, co o ní říkal. Jen bych si přála, aby si s námi promluvila stejně jako Stark. Ráda bych ty dva porovnala.“</p>

<p>Rozloučili jsme se s Robem, který bydlel ve městě, a odjeli jsme taxíkem směrem k trajektu.</p>

<p>Otočil jsem se na Riki a zamračil jsem se. „Co se děje?“ zeptala se zmateně.</p>

<p>„No, už se to dost vysvětlilo, takže bych se možná alespoň mohl trochu vyspat, a ty přijdeš a znovu vyvoláš mou paranoiu. Pěkně děkuju.“</p>

<p>Nevinně se na mě podívala a pokrčila rameny „Nemáš zač. Kdykoliv budeš chtít, řekni.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>

<p><strong>TANEČNÍM KROKEM DO</strong></p>

<p><strong>NEUTRÁLNÍHO KRAJE DIVŮ</strong></p>

<p>Tohle o Starkovi musím říct – jakmile jeho muži v našem domě začali, byli zatraceně dobří a měli plno překvapení.</p>

<p>To největší představovala jednoduchá karta, kterou umístili do počítače v mé domácí kanceláři. Varovali mě, abych ji nevytahoval a nic s ní nedělal – že je to samovymazávací ROM. Konektor vzadu byl taky dost podivný. Běžel prakticky podél celé zadní stěny a byl k němu zapotřebí zvláštní kabel. V životě jsem podobný neviděl, dokud ho nezapojili do zcela nového výstupu, který toho rána nainstalovali. Výstup vedl na střechu k malé parabole, asi tak velké, jaká se používá pro vysílání v metrovém pásmu, ale byla plně dvousměrná. Jen z toho, že jsem viděl, jak donesli nějakou krychli o hraně asi třiceti centimetrů, kterou jsem pak už nespatřil, jsem poznal, že spojení není přímé. Byla napojená někde mezi tím, ale nepřišel jsem na to, kam zmizela.</p>

<p>Určitě to nemohlo mít rychlost pevné linky, ale mělo by to vyhovovat pro takové účely, jaké bych podle mého názoru mohl potřebovat.</p>

<p>Také už nedošlo k žádným záhadným zjevením naší jižanské osudové ženy. S největší pravděpodobností věděla, že je teď asi někdo pověřen sledováním domu, a nejspíš taky většinu času sleduje i nás, jak kvůli naší ochraně, tak proto, aby chytil lidi jako je ona. Myslím, že hlavně Riki byla díky tomu zmatená vlastním chováním. Poprvé po několika dnech se celkem zbavila strachu a natolik se uvolnila, že šla sama nakupovat, kreslila v ateliéru a tak dál, a to díky realizaci jedné z největších obav z mládí – vláda ji skutečně nepřetržitě sledovala!</p>

<p>Zavolal mně však Walt Slidecker ze Subspace. „Kdy se vrátíš zpátky. Cory?“</p>

<p>„Nevrátím se. Walte. Mysli si, že jsem na vědecké dovolené, dokud firmu neprodáš. Zbývá mi na to dovolené víc než dost. Až budeš pryč a budou tam oni, ber to tak, že jsem formálně podal výpověď.“</p>

<p>„Počkej! Tohle nemůžeš <emphasis>udělat</emphasis>!“</p>

<p>„Samozřejmě můžu. Walte. Můžu to udělat zrovna tak, jako jsi mi ty dokázal říct, že nám všem prodáš firmu bez jakéhokoliv varování nebo jakéhokoliv reálného pokusu ji zachránit.“</p>

<p>„Ale – ty jsi byl součástí dohody! Chci říct, je to úplně nová technologie a ty jsi jediný, kdo opravdu rozumí podrobnostem patentu!“</p>

<p>V tom měl pravdu. Jako u spousty vynálezů tam měli všechno, co bylo k patentu zapotřebí, ale už ne přesný způsob, jak to do sebe všechno bez problémů zapadalo. Byl to opravdu skvělý objev, jestli to tak sám můžu říct. Ve skutečnosti dost souvisel se jménem firmy. Ne, já nevím lépe než vy, co to je „Subspace – subprostor“, ale jednalo se o zcela nový princip, tak zřejmý, že jsem si byl naprosto jistý, že nejsem první, kdo si ho povšiml. Umožňoval vám bez problémů spojit do sítě až pětset počítačů bez natažení jediného drátu nebo vkládání rozboček či zesilovačů, tiše a s výkonem vyhrazeného optického spoje, na vzdálenosti, které mohly přinejmenším pokrýt většinu Seattlu a možná dosáhnout až do Tacomy. Jestli vás tohle nepřesvědčí, že to stálo za složené miliony, pak vás nepřesvědčí nic. A pokud jste se chtěli spolehnout na více než jeden server v systému, mohli jste je opravdu zaplétat do věnečku – pětset plus pětset plus… Když jsme byli hotovi, nezjistili jsme žádná omezení.</p>

<p>Jo, koncepce byla jednoduchá. Věděl jsem, že během šesti měsíců, roku nebo delší doby, ohromný tým skvělých východních MIS inženýrů, kteří měli téměř neomezené peníze a zdroje, pochopí ty malé kombinace, které jsme vytvořili, abychom zabránili bezprostředním výpadkům a všechno srovnali do latě. Spousta dalších lidí však mohla mít na zkoumání toho patentu také rok. Princip byl jen solidní fyzikou, i když trochu na tajemné straně vědy. Bylo by zatraceně těžké na něj získat patent. Ale postup, jak ten princip zapřáhnout a donutit ho dělat to, co jsem už řekl, no, v tom právě spočíval ten <emphasis>zádrhel, </emphasis>patent a zisky. Beze mne budou mít velmi špatné období, kdy budou tiše šílet, než na to přijdou, zatímco konkurence bude dělat to samé. Já jsem byl jejich pomocná ruka, já už jsem objevil kolo a věděl jsem, jak pracuje. Tohle jsem věděl já. Walt i Sangkung.</p>

<p>„Myslím, že to je čtrnáctý dodatek. Walte.“ řekl jsem mu velmi pobaveným tónem a s pocitem zlomyslné spravedlnosti někde v hloubi duše.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Zákaz otroctví. Intelektuální krádež nelze zakázat, ale nemůžete přinutit lidi, aby pro vás pracovali proti své vůli. Nikdy jsme nepodepsali žádnou smlouvu a ty to víš. Podali jsme si ruce. Tak dobře, včera jsi mi řekl, že to nebylo skutečné partnerství, ne, když ti patří polovina nebo většina akcií, a nemohl jsem s tím naprosto nic dělat. Souhlasím s tebou, že jsi měl pravdu. Tak takhle to je. Ty můžeš prodat firmu, aniž bys o tom mně nebo komukoliv jinému vůbec řekl, a nic s tím nemůžu udělat. Kdybych byl partner, měl bych závazky. Když jsem zaměstnanec, tak můžu odejít. Ty jsi to tak definoval a teď jsme vyrovnáni. Jdi k čertu, Walte.“</p>

<p>Praštil jsem telefonem, ale věděl jsem, že nakonec budu muset jeho telefonáty přijímat a něco vymyslet, jen abych mu zabránil volat znovu a znovu.</p>

<p>Když telefon opět zazvonil, skutečně jsem si myslel, že to je on s další prosbou, ale byl to Rob „Jsem ve své staré kanceláři v Subspace,“ řekl mi. Zdálo se, že je se sebou velice spokojen. „Nebudeš tomu věřit. Když jsem odešel, odešla celá řada lidí, prostě jen tak.“</p>

<p>„Neměli odcházet. Nezaměstnanost se jim mohla hodit. Ať se raději nechají propustit.“ Stejně jsem tím byl v hloubi duše potěšen a dojat. Všichni tihle lidé také pracovali víc, než byla jejich povinnost, od těch, kteří sepisovali manuály, až po ty, kteří kontrolovali zásilky. Všichni věřili, že se účastní něčeho nového, velkého a důležitého. To byl důvod, proč se pro firmu tak dobře pracovalo. Proto také Waltovy kroky působily stejně, jako kdyby Caesar bodal Brata a celý senát do zad.</p>

<p>„Budou v pořádku,“ ujistil mě Rob. „Není mezi nimi nikdo, kdo by si nenašel práci ve svém oboru. Pokud by si nebyli jisti, neodešli by. Tohle člověka přiměje, aby byl na Američany nějak hrdý, co? Přemýšlím, co by se stalo, kdyby pracovníci v automobilovém průmyslu, televizní tvůrci a tak dále v minulosti stáli tak pevně?“</p>

<p>„Byli bychom zemí třetího světa.“ odpověděl jsem nevrle, i když jsem na ně byl jistým způsobem hrdý. „Myslíš, že se Walt pokusí ten obchod zrušit? Vím, že Sangkung není žádné zatoulané děcko. Teď se pokusí srazit cenu dolů.“</p>

<p>„Možná ji srazí dolů, ale jde jim o ten patent. Pokročí jen v případě, že zabrání možné konkurenci, aby ho sebrala jako housku na krámě.“ Odmlčel se. „Podívej, jedu na pár dní do Yakimy. Chci se podívat, jestli tam všechno běží dobře. Nechceš jet s námi?“</p>

<p>„Ne, teď ne. Časem, až to zařízení poběží naplno, <emphasis>pak </emphasis>město jablek navštívím, ale právě teď jsem dostal víc než dost věcí na hraní. I když, jestli mi Walt bude volat každou hodinu, možná si to rozmyslím.“</p>

<p>„Dělej, jak myslíš. Dám ti vědět, až se vrátím zpátky. Ahoj.“</p>

<p>„Jo, buď opatrný,“ řekl jsem mu a zavěsil jsem. Říkal jsem si, že všechno prostě běží příliš rychle. Celý můj svět se převrátil vzhůru nohama během několika dní a ještě jsem si tak úplně nezvykl na novou situaci.</p>

<p>Byl čas prozkoumat tuhle velmi pravděpodobně důkladně zašifrovanou přístupovou linku a podívat se, co vlastně zabilo Matouše Branda.</p>

<p>Musím připustit, že mi zabralo skoro tři dny, než jsem přišel jen na strukturu adresářů, i když vyhledávací program byl ten nejfantastičtější, jaký jsem kdy viděl. Ne, nebylo to zrovna nazdobené a nemělo to nějaké rozmazané ikony nebo něco takového, ale byl tam grafický mód ke studiu <emphasis>spousty </emphasis>fotografií, nákresů a podobně při tom největším rozlišení, jaké jsem kdy na monitoru viděl. Ve skutečnosti jsem byl brzy natolik pohlcen tou čirou technickou magií před sebou, prudkým skokem v kvalitě počítačů, který téměř přesně odpovídal tomu, co všechny počítačové časopisy předpovídaly za pět nebo deset let, že dlouho trvalo, než jsem se dostal k vlastní práci.</p>

<p>Pro animované diagramy a podobně byla satelitní linka příliš pomalá, ale zřejmě jsem s daty nikdy nepracoval přímo. Zdálo se, že místo toho mám nějakou ohromnou vyrovnávací paměť, která všechno stahovala po velkých dávkách a pak mi to dodávala rychlostí odpovídající optickým vláknům. Ta skřínka, kterou jsem nenašel, byla klíčem. Nedokážu říct, jaké médium používala, ale byl to nejvyspělejší paměťový systém, který jsem kdy viděl, a nezdálo se, že by se dokázal vyčerpat nebo zahltit. Musí být pěkné, když jste vláda. Máte do začátku „černý“ fond a nemusíte se moc starat o cenu, protože těch pár lidí, kteří dohlížejí na finance, jsou ti samí, kteří chtějí vaše služby.</p>

<p>Čtení velkého množství dokumentace na obrazovce mě nikdy moc nepřitahovalo, ale nedalo se to nijak obejít. Pokusil jsem se něco z toho vytisknout, ale bylo z toho jen plýtvání papírem a chybová hlášení z tiskárny. Tyhle podklady se prostě nedaly na papír překopírovat.</p>

<p>Přesto jsem koncem víkendu v časných ranních hodinách našel to, co jsem hledal – úvod a celkovou nabídku, kterou Brand učinil NSA před několika lety. Stejně to bylo vyjádřeno velice technickými výrazy, ale pět let je v počítačové branži dlouhá doba a na to, s čím tenkrát pracoval, jsme se teď právě začínali dívat.</p>

<p>Nazval to <emphasis>„</emphasis><emphasis>Nabídka biotechnického systému s přímým nervovým propojením pro totální simulace VR</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>což bylo dost překvapivé. Biotechnické systémy…</p>

<p>Bylo to dlouhé a složité a motal jsem se v tom, protože jsem mezi tím musel hledat další položky, abych stačil sledovat co nejvíc – a stejně na to můj rozum zdaleka nestačil. Možná by na to nestačil rozum žádného žijícího člověka, ale začínal jsem chápat, na čem vlastně pracoval, jaký měl cíl a proč by to vládu velmi, velmi zajímalo.</p>

<p>Co je to „realita“? Zrak, sluch, hmat, chuť, čich – pět smyslů. Standardní VR se snažila tyto smysly oklamat stejným způsobem, jako když vám plátna velikosti IMAX nebo filmy s šedesáti snímky za sekundu poskytovaly pocit horské dráhy, i když jste seděli a jenom se dívali. Přístup použitý v letových simulátorech, kombinovaný s nějakým typem VR, to dále zdokonalil. Celotělové obleky, zařízení s kardanovým závěsem, všechny tyhle věci vám mohly poskytnout ještě více. Při použití těchto metod k vážné dlouhodobé práci však vznikaly četné problémy.</p>

<p>Mimo jiné, ať už jste byli oklamáni tak, že jste si mysleli, že se nacházíte v nějaké bizarní počítačem vytvořené existenci, nebo ne, vaše tělo bylo stále skutečné. Krátké seance byly vším, co kdy mohlo být s tímhle přístupem realizovatelné.</p>

<p>A při vší volnosti, kterou nabízel, byl systém stále obtížen všemi možnými dráty a vzájemnými propojeními, což znamenalo omezení v pohyblivosti. V určitém smyslu měl podivné charakteristické rysy – člověk mohl snadněji létat než přesvědčivě chodit a pohybovat se normálním způsobem. Spousta těch nejpropracovanějších věcí vypadala jako vysoce kvalitní animace, ale ne jako skutečnost. Bez ohledu na to, jak moc jste se snažili, virtuální růže nikdy nevypadala, nevoněla, nebo na dotyk nebyla jako skutečná růže a virtuální steak vás rozhodně nemohl uspokojit.</p>

<p>Brand v podstatě prohlašoval, že celý VR průmysl představuje slepou uličku, primitivní úroveň, na které je odsouzen zůstat. Chtěl perfektní simulaci, cosi, co by nějakým způsobem dokázalo přímo komunikovat s lidským mozkem a umožnilo lidské mysli přístup k paketům počítačové informace takovým způsobem, jakým jsou organizovány biologické nervové sítě, které nám poskytují skutečné vzpomínky. Chtěl oddělitelnou syntézu člověka a stroje, druh symbiózy nebo vytvoření kyborga. Tím by se umožnila perfektní simulace téměř čehokoliv, protože by byla tak reálná jako cokoliv, co jste skutečně vnímali.</p>

<p>Samozřejmě bylo nutné vyřešit několik <emphasis>drobných </emphasis>detailů. Zaprvé, víme vůbec dost o mozku, stále ještě nejsložitější ve vesmíru známé struktuře, abychom se do něj přímo připojili, ať už přesvědčivě nebo ne? Dokonce, i kdyby to bylo možné, mohl existovat nějaký systém, který by spolupracoval s každým? A za předpokladu, že by se vytvořilo přímé spojení, existoval nějaký počítač, který by dokázal dodávat informace rychlostí stejnou nebo blízkou rychlosti lidského mozku? Dokázal by uchovávat tak ohromné bohatství informací, nutné k vytvoření přesvědčivého virtuálního světa, který by dokonce dokázal subjekt úplně oklamat?</p>

<p>A jak a kde by se udržovalo tělo, pokud by byl mozek připojen do tohoto podivného přístroje?</p>

<p>Brand kupodivu věřil, že už objevil postup, který by počítačům, používaným NSA, umožnil skutečně vytvořit a udržovat takovou přesvědčivou realitu. Matematiku jsem nedokázal sledovat. Byla tak podivná, že jsem se cítil jako domorodec z Nové Guineje, který se dívá na složitou početní rovnici na tabuli. Logiku jsem ale sledovat dokázal a matematice téhle úrovně jsem musel uvěřit, protože se její správnost zřejmě prokázala, jinak by mu vláda nedala ani desetník.</p>

<p>Téměř tak závratné, ale trochu bližší mým schopnostem, bylo pochopení způsobu, jak tuhle informaci získal a jak ji využil, jakmile ji jednou měl. Jako u té skryté skřínky v satelitním přenašeči existovala ohromná proměnlivá paměťová oblast, která obsahovala jeden nebo více základů reality – tak to Brand nazýval – celou historii, vědu, matematiku a kulturu ze všech knih a filmů. Základy reality byly trvale zapnuté online, takže samozřejmě mohly působit na živý mozek, který k nim byl nějakým způsobem připojen. Byly to základy známého, které subjekt nedokázal odlišit od skutečné reality. Brand tenhle rezervoár, který byl fyzickým zařízením, trochu poťouchle nazýval Zrcadlo, protože odrážel realitu.</p>

<p>A pak ten program s velkým P. Brand ho nazval TJTŘ, což byla, jak se ukázalo, zkratka pro „Tak jsem ti řekl“. Brand nikdy nebyl opravdový politik, v některých směrech byl absolutně jednostranný počítačový maniak. Přesto přicházel do kontaktu se spoustou politiků od krajní levice po krajní pravici. Protože se pohyboval v průmyslovém oboru plném mladých městských intelektuálů, velmi dobře znal pojmy jako politická korektnost i akademické pokusy vnutit novojazyk orwellovského typu celému osazenstvu vysokých škol, takže nikoho neurazil. Potřeboval uspořádání, které by ověřilo jeho myšlenku, a tím byl TJTŘ, vycházející právě z těchto zkušeností.</p>

<p>TJTŘ připojený k subjektu a k <emphasis>zařízení </emphasis>Zrcadla umožňoval subjektu nebo tolika subjektům, kolik jich mohlo být připojeno k jednomu Zrcadlu, tvořit odchylky nebo série odchylek od základu reality, čili měnit ho. V tomto stádiu se z toho stala jednoduchá záležitost typu „co když“, pokud program tyto odchylky skutečně pochopil a správně realizoval. Nebylo nutné vyplňovat prázdná místa až na úroveň atomů. Počítač zachovával ze základu všechno, co mohl, a měnil pouze to, k čemu ho donutil nelítostně logický proces.</p>

<p>Brand dokonce nabídl celou řadu možností a zdálo se, že při přemýšlení nejspíš sledoval příliš mnoho starých televizních programů. Například odchylka George Baileye – „Co kdyby se X nikdy nenarodil?“, odchylka Peggy Sue – „Co kdybych si nevybrala cestu, po které jsem šla, ale vybrala si místo toho jinou cestu?“. Měl tam podomácku zhotovené alternativní historie – co kdyby komunismus vyhrál studenou válku? Co kdyby nacisti vyhráli druhou světovou válku?</p>

<p>No, takže chápete, kam s tím dospěl. Bylo to fascinující, i když se zdálo nemožné to někdy uskutečnit. Kdo by si rád nehrál s něčím takovým? Na nějaký čas skutečně vidět, cítit, <emphasis>žít </emphasis>ve vesmíru, který byl povědomý, ale významně se lišil od skutečného světa.</p>

<p>Pro vládu a průmysl by taková simulace také byla neodolatelná dávno předtím, než by se proměnila v zábavu, pokud by takový systém mohl být někdy zjednodušen a vyráběn natolik levně, aby ho bylo možné využívat jako zábavu. Návrhy, plány pro všechny případy, pro armádu, pro ekonomiku, pro téměř všechna velká rozhodnutí, která mohla vláda nebo politická reprezentace přijmout – u všeho se daly zkoumat následky a díky zmíněné počítačové logice i všechny skryté náklady. Jakmile by byl problém připraven a potvrzen, ujal by se ho počítač. Vězeli byste v tom, co jste chtěli, tak dlouho, jak jste požadovali, nebo dokud byste nepoužili nějaký klíč k ukončení simulace.</p>

<p>Byla to úžasná koncepce a dokonce jsem připouštěl nepravděpodobnou myšlenku, že Brandův program a jeho počítačový hardware jsou možná správné, dokonce do nějaké míry rozpracované, i když bych ten program strašně nerad beta-testoval. Protože jsem věděl, kolik chyb je v jakémkoliv složitějším programu, myšlenka připojit vlastní mozek k prototypu mě nelákala.</p>

<p>Jak už jsem ale řekl, připouštím, že veliký Matouš Brand měl tuhle část kompletně vypracovanou.</p>

<p>Kdo dával dohromady bázi znalostí a jak? A jak se dal připojit jeho program a ten hardware k mozku a provozovat stejnou rychlostí, nebo přinejhorším s malým rozdílem rychlosti, na kompaktním organickém a ohromném mechanickém zařízení? I kdybyste na něm přímo seděli, ve smyslu síťových pojmů se jednalo o vzdálené zařízení! A kdo a jak by po dlouhou dobu udržoval těla?</p>

<p>V určitém smyslu se Brand zdál příliš vizionářský a odsouzený k nezdaru. V době, kdy biologie a chápání lidského mozku dospěje k tomu, co Brandův systém vyžadoval, jeho hardware a software bude pravděpodobně primitivní a zastaralé! V každém případě se vůbec nezdálo možné opravdu uskutečnit to, o čem snil. Prostě tam chyběla biofyzika a biochemie.</p>

<p>No dobře, všichni Starkovi šéfové sdíleli Brandův sen, ale ti se od toho prostě nemohli distancovat. Ani Brand nemohl. Co dohnalo takového génia k experimentu, při kterém se jako subjekt beta-testování sám připojil k tomu, co vytvořil, ať už to bylo cokoliv? Začínal jsem být přesvědčen, že nic menšího než tohle nevedlo přímo k jeho smrti.</p>

<p>Nakonec jsem mohl vypřáhnout, i když jsem se jen s bídou dostal pod povrch toho, co mi předložili, a chápal jsem, o čem to všechno bylo. V tomhle stádiu se naskýtala otázka, jestli má cenu to znovu procházet nebo ne. Nějak se mi to zdálo jako další hon na sněžného muže, příležitost pro byrokraty a politiky, aby utratili spoustu peněz v honbě za neuskutečnitelným snem. Letět na Měsíc nebo na Mars by bylo snadnější – docela dobře jsme věděli, jak to udělat – ale <emphasis>tohle </emphasis>bylo jiné. Podomácku zhotovený simulátor Boha. Nejkrásnější hračka na světě, ale na současném stupni znalostí asi tak dosažitelná, jako antigravitace nebo transportní zařízení ze Star Treku.</p>

<p>Netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že je to naprostá ztráta času. Začínal jsem uvažovat, jestli jsem musel být na Walta tak ošklivý.</p>

<p>Přesto jsem to zoufale chtěl probrat s jinými lidmi, kteří celý projekt znali lépe než já. Možná byli dost chytří, aby dokázali sledovat všechnu tu Brandovu matematiku. V žádném případě jsem se nechystal být tím, který v tomhle zaznamená průlom. Jak už jsem řekl, leželo to mimo můj obor. V nejlepším případě jsem mohl pomáhat s drobnými detaily.</p>

<p>V hlavě mi pořád strašilo něco, čeho jsem se nedokázal zbavit. Dokonce i v naší době, kdy kávovar může stát devět tisíc dolaru a kladivo šest tisíc, autorita žádného jednotlivce nemohla posvětit takové výdaje, které si nové otevření projektu mohlo vyžádat. Taky si nemyslím, že by někdo chtěl nést odpovědnost sám. To znamenalo, že projekt musela schválit komise, která se musela radit s velkým počtem solidních a důvěryhodných vědců a inženýrů, obeznámených s tím, co jsem teď procházel.</p>

<p>Někdo, možná spousta nějakých důležitých si myslela, že by tohle mohlo fungovat.</p>

<p>Já sám jsem tomu stále nevěřil, ale přál jsem si být přesvědčen. Nejsnadnější cesta, jak to udělat, byla hned o tom někomu říct. Použil jsem e-mailové schopnosti nového systému a odeslal jsem sdělení Starkovi.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jedním slovem: nemožné</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jestli skutečně chcete plýtvat takovým množstvím peněz daňových poplatníků, mám daleko konstruktivnější návrhy</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A mnohem zábavnější</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Maddox.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Předpokládal jsem, že by to mělo mít nějakou odezvu.</p>

<p>Riki mezitím umírala zvědavostí, aby se o té záležitosti dozvěděla vše, co by dokázala pochopit. Nebylo těžké jí to popsat.</p>

<p>„Ježíši! Chceš říct, že jakoby zapneš svůj mozek do počítače a budeš žít ve vesmíru, který vytvoří? Fíí! To zní krásně – a nebezpečně.“</p>

<p>„Obojí je pravda.“ souhlasil jsem. „Kromě toho je to také nemožné, tak si s tím nedělej velké starosti.“</p>

<p>„Nemožné? Nebo prostě zatím nemožné? Co myslíš? Tedy – budeme jednoho dne schopni postavit něco takového?“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Nevím, ale myslím, že máš pravdu – možné to je. Jenom to prostě není možné teď.“</p>

<p>„Jak to víš?“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Mluvím vážně. Jak víš, že to teď <emphasis>není </emphasis>možné?“</p>

<p>Zamyslel jsem se. „No, například by to znamenalo, že je daleko větší rozdíl v tom, co víme a co přiznáváme o lidském mozku, než co víme a přiznáváme o počítačích. Prostě nevěřím, že to tak je, nebo že by měli důvod takové znalosti skrývat, kdyby je měli. Ne, jsem přesvědčen, že stále existují <emphasis>dvě </emphasis>základní myšlenky, a přes všechnu neuvěřitelnou teoretickou práci, kterou Brand uskutečnil, pouze jedna z nich se alespoň blíží dokončení.“</p>

<p>Nebyla si tak jistá. „Nezdá se mi to. Tím chci říct, jak bychom to mohli vědět?“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„No, neříkal jsi, že ten svět, který by to vytvořilo, by se člověku připojenému k simulaci zdál tak reálný, že by nedokázal poznat rozdíl? Že by ve všech ohledech <emphasis>byl </emphasis>reálný?“</p>

<p>„Jo, ale –“</p>

<p>„Vypadal by tak reálný jako tenhle, tady a teď?“</p>

<p>„Předpokládám…“</p>

<p>„Tak jak bychom to mohli někdy <emphasis>vědět</emphasis>? Člověče! Můžeš založit <emphasis>kult </emphasis>na myšlence, že tohle všechno je jen v myšlenkách nebo ve stroji. Možná že to vůbec není realita. Kriste! Možná, že <emphasis>ty jsi </emphasis>ve skutečnosti <emphasis>já</emphasis> a<emphasis> já </emphasis>jsem ve skutečnosti <emphasis>ty</emphasis>! Něco podobného reinkarnaci, ne? Nevíš, kdo skutečně jsi, pokud jsi uvnitř. Je to zvrhlé a strašidelné zároveň.“</p>

<p>„Nezačínej s <emphasis>tímhle</emphasis>! Myslím, že realita je dost tvrdá!“ řekl jsem jí. „Já bych se tím netrápil. K čertu, pamatuju se na dobu, kdy jsem byl malé děcko. Předpokládám, že ty taky. Možná něco zapomínám, jak stárnu, ale pořád si toho pamatuju strašnou spoustu. Příliš mnoho, abych věřil, že to všechno je nějak vykonstruováno. <emphasis>Takovéhle </emphasis>uvažování, pokud to není v legraci, je pěkný začátek k cestě bez návratu do čalouněné místnosti.“</p>

<p>„Nikdy se to nedozvíš,“ odpověděla trošku hravěji, „ale jistě by se tím dala vysvětlit spousta nevysvětlitelného.“</p>

<p><emphasis>New York a Harvardská universita byly rozebrány</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Odveďte ho z těch sektorů</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pohněte se</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Z </emphasis>čeho to bylo? Fí – ha! Povídejte mi o nezastavitelné paranoie! Musím s takovými myšlenkami přestat, nebo <emphasis>já </emphasis>sám skončím ve vypolstrované místnosti, řekl jsem si. Předpokládám, že jsem v určitém směru byl jako Matouš Brand – příliš mnoho televize, filmů, knížek science fiction a hororů, když jsem vyrůstal. Jak jsi mohl vždycky poznat mladé počítačové maniaky? Podle toho, že nikdo z nich ani nešel na maturitní večírek.</p>

<p>Tohle ale vyvolalo nějaké zajímavé drobné postřehy k systému TJTŘ. Namáhala by se ta proměnlivá databáze po celou dobu vytvářet a udržovat všechno, nebo by vytvořila jen to potřebné a zbytek nechala na předpokladu? Pokud by se žádná z myslí propojených do sítě nenacházela nikde poblíž New Yorku nebo Harvardu a neměla by žádný důvod tam telefonovat, snažila by se databáze vytvořit a udržovat tolik milionů jednotlivců? Těžko. Jednoduše by stanovila jako postulát, co se tam děje, tak aby to v případě potřeby mohla vytvořit, zatímco to, co by už nepotřebovala, by odložila. Předpokládám, že tímhle způsobem by se ušetřila spousta paměti, nemluvě o rychlosti a efektivitě. Nedocházelo by ale k žádnému „rozebírání“, tahle virtuální existence by v mnoha směrech byla existencí velmi osobní. Kdybyste se s něčím nebo s někým dostali do přímé interakce, bylo by to „reálné“. Zbytek by zůstal v bázi znalostí, dokud by nebyl zapotřebí, pak by byl zkonstruován téměř rychlostí světla. Za žádnými dveřmi a za žádným rohem by nebylo nic – pokud byste ty dveře neotevřeli nebo nezašli za roh. Tím by přestalo existovat místo, kde jste dosud byli, ale které byste teď už neviděli nebo byste s ním nemohli vzájemně reagovat.</p>

<p>Působilo to trochu strašidelně, ale takový systém by byl daleko praktičtější a v určitých případech pravděpodobnější, za podmínky doplnění pokroků v biologii, které se mně jevily jako základní překážka.</p>

<p>Stejně jsem nechtěl, aby jí to prošlo tak snadno. Pokud budu spát jako paranoik já, tak <emphasis>ona </emphasis>bude spát jako paranoik taky.</p>

<p>„Tys to dostatečně nepromyslela,“ řekl jsem jí. „Může to být horší, než že my dva jsme ve skutečnosti někde jinde jinými lidmi. Napadlo tě vůbec, že to může být tak, že jen <emphasis>jeden</emphasis> z nás je reálný?“</p>

<p>Viděl jsem, že jí hravost zmizela z očí a nahradil ji celkově znechucený výraz. „Teď mi pověz, proč mi musíš říkat něco <emphasis>takového</emphasis>?“</p>

<p>„Protože to je odpověď na tu průpovídku.“</p>

<p>„Cože? Na jakou průpovídku?“</p>

<p>„Všechno, o čem si myslíš, že znáš, je špatně. Pamatuješ? Pokud jenom jeden, nebo možná oba z nás, jsme ve skutečnosti někde jinde a tohle je nějaký druh alternativní reality, pak by to byla pravda. <emphasis>Nic </emphasis>by nebylo reálné. Stejně se ale příliš neobávám, že se jedná o takový případ.“</p>

<p>„Jak to? Proč ne?“</p>

<p>„Protože doufám, že jakýkoliv virtuální vesmír, který by někdo dokázal vytvořit, by byl přinejmenším <emphasis>zajímavý</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Tenhle je celkem vzato trochu nudný.“</p>

<p>Příští den jsem dostal od Starka odpověď, ne bezpečným e-mailem, ale hlasem.</p>

<p>„Víte, že po telefonu toho nemůžu moc říct,“ sdělil mi svým nejlepším spikleneckým vládním stylem, „ale myslím, že byste sem asi měli na pár dní přijet. Předpokládám, že byste tu mohl narazit na nějaká zajímavá překvapení.“</p>

<p>„Vy jste v Yakimě?“</p>

<p>„Ano, ve starém skladů. Musím říct, že při rekonstrukci tu odvedli skvělou práci. Máme tu už všechno původní vybavení a myslím, že bude nainstalované asi v půlce týdne. Už je tu i většina těch nových věcí. Překvapilo by vás, že vaše odezva na ty materiály nebyla ani první, ani druhá, dokonce ani pátá podobná, jakou jsem obdržel?“</p>

<p>„Nepřekvapilo, pokud lidé, které jste najal, jsou tak dobří, jak by ve svých oborech měli být,“ odpověděl jsem. „Nebyli by čestní, pokud by to neřekli.“</p>

<p>„Ano, máte pravdu. Dalo by se říct, že se ve skutečnosti jedná o určitý test profesionální etiky a poctivosti. Došel jsem k názoru, že jsem udělal chybu, když jsem všechny držel zcela izolované. Myslím, že kromě komunikace prostřednictvím počítače bychom měli občas uskutečnit jednu nebo dvě osobní schůzky. Byl bych rád, kdybyste sem ve čtvrtek přijeli, pokud můžete. V osm ráno, dostanete snídani a tak dál. Můžete přijet ve středu večer a my vás ubytujeme v motelu, pokud chcete.“</p>

<p>„Alespoň prozatím souhlasím, ale musím vám říct, že mám chuť s tím právě teď přestat a odejít.“</p>

<p>„Já vím, já vím. A kvůli tomu vás respektuji. Jenom sem v každém případě přijeďte, než to uděláte – máte připravené pero nebo tužku?“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Podívejte se na soubor pod názvem jedna-sedm-sedm-tři-dva-tři-nula-osm v oddílu „Smlouvy“. Přečtěte si ho. Obávám se, že to je záležitost, se kterou se budete muset vypořádat, než se seznámíte s celým příběhem. Takže se uvidíme ve čtvrtek. Pošlete cestovní kanceláři na námořní základně e-mail – máte jejich internetovou adresu – jestli chcete mít slušné ubytování. Nashledanou.“</p>

<p>„Ano, myslím, že to udělám,“ odpověděl jsem a pověsil sluchátko. Co <emphasis>teď?</emphasis></p>

<p>Soubor bylo dost snadné najít, když jsem znal oddíl a číslo, a byl napsán obvyklou hantýrkou vládních právníku. Stejně mě v něm zarazilo hodně věcí a uvědomil jsem si, že očekávají, že tohle všichni podepíšou, aby se ve čtvrtek vůbec dostali dovnitř.</p>

<p>I když to byla tvrdá dřina, v minulosti už jsem prošel dost podobných materiálu, takže jsem se v tom docela dobře orientoval.</p>

<p>Nechtěně jsem Waltovi lhal, když jsem mu říkal, že nezrušili čtrnáctý dodatek ústavy. Tenhle materiál to určitě dělal.</p>

<p>Ó, nebylo to něco takového, co by vás nutilo pracovat proti vaší vůli. Zejména u projektu, jako byl tenhle, pokud byste to nedělali z čiré lásky, nemohli byste to dělat vůbec. Základem toho byl „Souhlas se zařazením do bezpečnostního rizika kategorie A“. V zásadě se v něm říkalo, že si uvědomuji, že budu mít přístup k oficiálním tajemstvím podléhajícím zásadám utajení, i když nemám patřičné bezpečnostní prověření jako členové bezpečnostních agentur. Dokument požadoval, abych na svou čest potvrdil, že jsem tak bezpečný jako kdokoliv, kdo by plně prošel těmito testy. Pokud agentura nebo agentury, které mi umožňují přístup nad mé oprávnění, zjistí, že jsem z nějakých důvodů narušil bezpečnostní zásady, souhlasím s tím, že budu zadržen řečenými agenturami, obviněn a uvězněn na základě federálních zákonů. Vsadil bych se, že takové zákony nebyly v knihovnách federálního práva a těžko mohly být někdy předloženy Nejvyššímu soudu.</p>

<p>Jinými slovy „Svěříme vám tajemství, jaká si nezasloužíte. Pokud z nějakých důvodů některé z nich prozradíte, zmizíte a nikdy ani nenajdou vaše tělo.“</p>

<p>Trochu jsem něco takového očekával, ale teď jsem na to narazil. Mám to podepsat, nebo ne? Pokud ne, tím to skončí. Budu mimo. Všechno tohle nové vybavení by zmizelo tak rychle, jak bylo instalováno, a byl bych vyhnán jako „nečistý“ do obchodního odvětví, které do velké míry záviselo na příjmech z vládních kontraktů a zakázek.</p>

<p>Samozřejmě to vyvolalo jinou otázku: pokud mě žádali, abych to podepsal až teď, tak materiály, ke kterým mi zatím umožnili přístup, nebyly až tak utajené, nebo přinejmenším nebyly mimo meze, které tolerovali pro komerční záležitosti. Ne, že by někdo věřil téhle záležitosti víc, než já.</p>

<p>Dokonce to vedlo k jiné, ošklivější otázce: byl to všechno jen podvod? Zdálo se to neuskutečnitelné, protože to zatím byla jen science fiction? Přeju si teď tu smlouvu podepsat a zjistit to?</p>

<p><emphasis>Připomínáš mi toho muže.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jakého muže</emphasis><emphasis>?</emphasis></p>

<p><emphasis>Toho muže, který měl Moc</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>Existovalo více způsobů, jak uskutečnit relativně snadný výlet ze Seattlu do Yakimy, ale vždy bylo nutné se vyrovnat s nepohodlným pohořím zvaným Cascades a překonat docela velké „spící“ vulkány. Spící – vždyť víte, jako hora Svatá Helena. No, v každém případě jste mohli jet po dálnici na východ a pak po jiné na jih, mohli jste jet po dálnici na jih a pak se dokodrcat na východ, nebo jste si mohli vybrat starou, pestrou trasu přímo přes Národní park Mount Rainier – alespoň pokud jste nejeli v zimě. V zimě na veliký vulkán, jeden z nejkrásnějších na světě, napadaly každým rokem tuny sněhu. V příručkách o národním parku je v zajímavostech uvedeno, že se tu takové spousty sněhu daly vidět už někdy v dobách velké krize. Stará bouda pro hlídače parkoviště dělala v letní sezóně skvělé obchody, ale uprostřed zimy byla pohřbená až nad střechu – dvanáct až patnáct <emphasis>metrů </emphasis>sněhu nebylo ničím neobvyklým. K čertu, nebyl jsem placený od hodiny a za takových okolností jsem si vždycky vybíral malebnou trasu. Proplétat se těmi klikatými cestami v porsche byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem si takové auto kupoval.</p>

<p>Teď, když zpívali ptáci a svítilo slunce, to nebyla špatná cesta. Bylo však jasné, že kdokoliv, kdo by potřeboval prostředky, které znovu dávali dohromady na starém místě v Yakimě, by se tam musel přestěhovat nebo se naučit létat s vrtulníkem.</p>

<p>„Nejsem si jistá, proč jsem do toho vůbec zapletená,“ stěžovala si Riki nešťastně. „Tím chci říct, ty znáš mé zázemí. Nezískala bych bezpečnostní oprávnění ani na to, abych si mohla prohlédnout obálku časopisu <emphasis>Science </emphasis>na příští měsíc. V ateliéru mám počítač Power Mac a asi pět špičkových programů pro umělce. To je všechno, co chci vědět o počítačích. Já jsem umělkyně!“</p>

<p>„Dost trvali na tom, abys jela se mnou.“ řekl jsem jí. „Tak či onak si myslím, že to zašlo příliš daleko a příliš rychle. Je jim to podobné. V okamžiku, kdy jsme se setkali se Starkem, jsme v tom prostě byli, zvláště poté, když nám řekli, čeho se tenhle projekt týká. Možná od okamžiku, co se na mě zaměřila ta potrhlá jižanka a tys tam byla, já nevím. V každém případě jsme do toho byli vtaženi oba a bylo to. Pokud bych ten papír nepodepsal, mohl bych se docela klidně stát tvým agentem, protože bych nemohl dělat téměř nic. Maximálně bych mohl pracovat pro Otevřenou softwarovou nadaci, která si myslí, že světová revoluce nastane, až každý člověk bude dělat v UNIXU, nebo pro nějakou firmu, která dělá hry.“</p>

<p>„<emphasis>Podepíšeš </emphasis>to?“</p>

<p>„Já nevím. Mám?“</p>

<p>„Já – já nejsem ve tvé situaci.“</p>

<p>Jeli jsme po dvouproudové silnici národním parkem a to, o čem jsme mluvili, se nám zdálo skutečně nereálné, když se ta nádherná krajina táhla pořád dál a dál.</p>

<p>Vzdychl jsem. „Mám obavy, že jsi. Pokud to podepíšu a ty ne, dostanou oprávnění monitorovat <emphasis>všechno</emphasis>, co se nás týká, jen aby se ujistili, že o tom neřeknu ani <emphasis>tobě</emphasis>.“</p>

<p>„Chceš říct, že budou odposlouchávat celý dům?“</p>

<p>„A auto a pravděpodobně všechno ostatní, sledovat nás a tak dál, jo. Myslím si, že se to už pravděpodobně děje, i když to nemůžu dokázat. Je dost pravděpodobné, že náš rozhovor zachycují stejně snadno, jako když hovoříme v pracovně nebo v posteli. Ti hoši jsou opravdu dobří a pamatuj, že prolezli prakticky všechno. Takovéhle napětí nikdo nedokáže ignorovat, když dokonce ani neví, kvůli čemu to přesně je. Zmizím vždy na několik dnů, možná týdnů, a nebudu tě moci ani varovat nebo ti říct, na jak dlouho nebo kam. Nakonec z toho začneme šílet a rozejdeme se. Nic takového, buď do toho půjdeme oba, nebo nikdo. Nic mezi tím nepřipadá v úvahu.“</p>

<p>„Ale to není <emphasis>spravedlivé</emphasis>! Já těmhle věcem neporozumím, i kdybych se <emphasis>snažila</emphasis>!“</p>

<p>„A já tomu snad rozumím? A přitom předpokládám, že tohle jsou jenom nejzákladnější informace. Ale takhle to je. Až s tím začnou, všichni, od místních listů po časopisy o počítačích a od všech odvětví průmyslu po nepřátelské skupiny, budou chtít přesně vědět, o co v tom novém projektu jde, v tomhle vzkříšení čehosi, založeného legendárním Matoušem Brandem. V tom je podstata, miláčku. Buď oba prodáme své duše Starkovi, nebo se rozejdeme. To je jediná realistická věc, kterou můžeme udělat.“</p>

<p>„Tomu odmítám věřit! Tohle <emphasis>nedokážu </emphasis>přijmout!“ Odmlčela se. „Pokud si ovšem <emphasis>nepřeješ</emphasis>, abychom se rozešli.“</p>

<p>„Já se nechci rozejít. To je důvod, proč prostě nepodepíšu, pokud to neuděláš ty. Sbalíme si věci, prodáme dům a přestěhujeme se do Mexika nebo do Kostariky nebo podobně.“</p>

<p>Promýšlela to. „Víš, ta žena měla pravdu! Ona nás <emphasis>varovala</emphasis>, abychom na tu schůzku nechodili a abychom se Starkem vůbec nejednali. Měli jsme ji poslechnout.“</p>

<p>„Možná. Také říkala, že všechno, o čem si myslíme, že známe, je špatně, a dost si se mnou hloupě a dětsky pohrávala.“</p>

<p>Dlouze povzdechla. „Takže jsi to všechno naložil na mě, co?“</p>

<p>„Když na to přijde, je to dost náročné.“ připustil jsem. „A co je ještě horší, nevím, jestli to stojí za to.“</p>

<p>„Ale máš pocit, že pokročili daleko víc, než jsi myslel, nemám pravdu? Proč jinak jedeme zrovna do Yakimy?“</p>

<p>Přikývl jsem. „Myslím, že nejspíš mají všechny kousky pohromadě. Nikdy bych si nepomyslel, že za mého života zdokonalí nervové implantáty, ale během několika posledních dnů mi došlo, že to museli dokázat. Snažil jsem se zatelefonovat spoustě lidí, kteří pro ně nějakou dobu pracovali, a zjistil jsem, že se nedokážu spojit s těmi nejlepšími. Proč asi?“</p>

<p>„Hm! Nervové implantáty, co? Zdá se to být pěkný způsob, jak udělat z lidí stroje.“</p>

<p>„Možná. Vždycky to byla etická džungle, ale bezpečná a bez problémů, protože jsme prostě neuměli dost, abychom to dokázali.“</p>

<p>„A ty myslíš, že teď znají dost?“</p>

<p>„Nejsem si jistý, ale jestli s tím vůbec pokročili, chci to vědět. Trápí mě noční můry o tom, že mám zástrčku v mozkové kůře, kam můžou implantovat vzpomínky, příkazy, názory, cokoliv chceš, nebo odstranit nežádoucí materiál. <emphasis>To </emphasis>je ta skutečně děsivá část. Nemyslím, že ten typ kybernetické reality, jaký předvídal Brand, je tak praktický, ale falešné vzpomínky, tak <emphasis>to </emphasis>je něco jiného. Jaký je v tom rozdíl, pokud tvá přítomnost je reálná, ale tvá minulost je smyšlená? A takováhle věc v rukou CIA, politiků, no…“</p>

<p>„Nech toho! Zase mě děsíš!“</p>

<p>„Pochopilas to. Myslím, že já jsem taky vyděšený. Říkali nám, že toho dosáhneme až za několik let, ale kdo to ví opravdu jistě? Nikdy jsem si nemyslel, že by to mohlo být tak blízko, jak předvídali futuristé, přinejmenším proto, že si to mohla dovolit jen vláda a té se to nepovedlo, ale jedná se o reálnou možnost.“</p>

<p>„A ty chceš pracovat na něčem takovém?“</p>

<p>To byla důležitá otázka. <emphasis>Chci </emphasis>na tom pracovat? <emphasis>Mám</emphasis><emphasis>?</emphasis> „Je to brilantní záležitost, to je jisté, ale revoluční ve stylu projektu Manhattan. Přitom ve srovnání s ním je to skutečně za babku. Ne, chci být přesvědčen, že jsem úplně vedle a že to nedokážou, ale jestli to dokážou, chci to taky vědět. Jediný způsob, jak se to dozvědět, je pracovat na tom.“</p>

<p>„V tom případě ty papíry můžeme klidně podepsat,“ řekla mi. „Chci říct, jaký je v tom rozdíl? Pokud to neuděláme a zveřejníme všechny naše spekulace, téměř nikdo nám neuvěří a dvě třetiny tvých kámošů z počítačové branže si budou myslet, že jestli to dokážou, je to skutečně skvělé. A pak se jedné noci vypaříme, a až se vrátíme z nějaké „dovolené“, budeme mít všechny možné přesvědčivé falešné vzpomínky a díky nim budeme vypadat jak blázni. Takže to můžeme klidně udělat. Ďábel, kterého poznáš a tak dál…!“</p>

<p>Vtiskl jsem jí polibek. „Jsi hodné děvčátko. Možná můžeme alespoň mít nějaký malinkatý hlas při diskusi o využití té věci. Pokud to neuděláme <emphasis>my</emphasis>, nejsem si jistý, že tam bude někdo jiný s našimi obavami, který by reprezentoval nás ostatní.“</p>

<p>Yakima byla vždy zajímavým městem. Jak jste si mohli domyslet, důvodem její existence je nejznámější exportní produkt státu Washington, jablka, která byla už od založení města pěstována kolem něj tak daleko, jak oko dohlédlo. Město samotné má trochu tvar kříže – dvě hlavní silnice, které se táhnou celé míle. Podél nich se dá najít každá myslitelná komerční atrakce a uspokojení všech potřeb, ale jinak jsou pod každým „ramenem“ kříže jen domy a nic moc jiného. Mají tu upravené tramvaje, které jezdí po železničních kolejích, probíhajících křížem krážem, aby umožnily sběr jablek. Lidé jsou příjemní, ale není to zrovna město, do kterého by se většina lidí přestěhovala, a je tu jen málo špičkového průmyslu.</p>

<p>Staré středisko Zyzzx se nacházelo v části města, vzdálené od hlavní silnice. Těsně před koncem města jste odbočili a pak vyjeli po úzké silnici hustými stromy a jabloňovými sady k velké staré usedlosti. Tu kdysi vlastnil jeden z jablečných baronů. Brand ji před pěti lety vykuchal a uvnitř přestavěl na laboratoře a odborné centrum. Kromě tabulky na začátku „Soukromá cesta – zákaz vjezdu“ tu nebyly žádné známky toho, že se jedná o střežené území, ale pokud jste zajeli po cestě pěkný kus dovnitř a mimo dohled hlavní silnice, tak jste spatřili přísně účelový strážní domek a ozbrojené stráže a viděli jste velmi vysoké vícenásobné ploty, které uzavíraly celé území. První dva z drátěného pletiva měly nahoře ošklivé ostnaté dráty, třetí byl masivní a natřený tak, že téměř splýval s trávou a stromy, ale všude podél něj byla podivně vyhlížející zařízení. Podle toho, jak to vypadalo, mezi prvními dvěma ploty jste mohli potkat zlé dobrmany a také strážné. Pokud by se vám podařilo dostat k tomu pevnému, zjistili byste, že je celý nabitý elektřinou zrovna z vaší strany.</p>

<p>Strážní nám sejmuli otisky prstů, porovnali je s kartami, které už měli, přikývli, pak nám jeden z nich dal připínací propustky, na nichž už byla naše jména a barevné fotografie! „Nesjíždějte ze silnice ani nezastavujte, dokud nedojedete na konec stromořadí,“ poučoval nás strážný. „Zaparkujte vlevo na parkovišti a vejděte do hlavní budovy. Vaše karty teď platí pouze pro veřejné plochy, bezprostřední okolí a zasedací místnost jedna. Prosím, nechoďte nikam, kam nemáte povoleno.“</p>

<p>„Hm, no, myslím, že bych měl poděkovat,“ reagoval jsem. A to jsme si mysleli, že naše bezpečnostní opatření v Subspace Networking jsou komplikovaná! Věděl jsem, jak tyhle karty pracují – u velkých korporací v průmyslu se stávaly standardem. Jakmile jsme se jednou ocitli uvnitř, někdo v domku bezpečnostní služby mohl po celou dobu vědět, kde právě jsme, a mohl nás sledovat. Kdokoliv bez karty by nedokázal otevřít ani pitomé dveře, stejně jako jsme se my nemohli dostat nikam, kde by karta nebyla dálkově autorizována, aby nám umožnila projít. Byl to velmi pěkný systém, ale zatraceně drahý a měl význam jen tehdy, když skutečně docházelo k narušení bezpečnosti nebo bylo vážně nutné se chránit.</p>

<p>Když jsme tohle absolvovali, znovu jsme zabočili, stromy se rozestoupily a viděli jsme legendární doupě Matouše Branda.</p>

<p>Byl to ohromný dům ve viktoriánském slohu. Pokud by tu existovaly domovní bloky, odpovídal by pořádnému bloku v městské zástavbě. Za ním stály tři velké dvouposchoďové přístavky, které vypadaly nověji a spíše jako křidla školní budovy, i když kdysi pravděpodobně sloužily pro expedici a podobně.</p>

<p>„Připadá mi to jako z Adamsovy rodiny.“ podotkla Riki.</p>

<p>Bylo to pořádné parkoviště. Ne zrovna Disneyland, ale musel jsem si spočítat, že tu pracuje nejméně několik stovek lidí, když nepočítám ty, které tu reprezentovaly obyčejné šedivé náklaďáky ve vládním stylu, a kteří stále zřejmě pracovali na dokončení různých věcí uvnitř a venku. Mezi velkými parabolami vedle na louce byly kromě obvyklých typů i takové, jaké jsem nikdy předtím neviděl.</p>

<p>Podle instrukcí jsem nechal auto na parkovišti a šli jsme s Riki k velkému starému domu a nahoru po dřevěném schodišti. To asi podobně vypadalo v době, kdy se dům stavěl, s výjimkou protikluzného povrchu. Ať dělal interiér kdokoliv, jednalo se o skutečného milovníka staré architektury: nátěr, barevné kombinace, všechno vypadalo zároveň nové a zároveň sem výborně zapadalo. Vláda by takovým detailům nikdy nevěnovala pozornost. Musela to být Brandova práce a vláda jenom udržovala stejnou malbu, protože bylo úsporné to tak dělat.</p>

<p>„Je to jediná počítači vybavená viktoriánská usedlost na sever od Disneylandu.“ poznamenal jsem. „Vsaď se, že ve stěnách a škvírách tohohle domu je více špičkové techniky, než by se o tom někomu snilo.“</p>

<p>„Možná.“ řekla Riki nejistě. „Běhá mi z toho mráz po zádech. Podobné domy jsem malovala pro obálky hororových románů.“</p>

<p>Uvnitř zůstalo uspořádání místností velmi dobře zachováno a přinejmenším vpředu to také působilo jako stará budova. Už ale bylo možné vidět, že dále vzadu to všechno vypadá příliš prakticky a povědomě.</p>

<p>Hned za dveřmi, u velkého stolu, otočená zády k tomu, co býval zjevně obývací pokoj, teď zaplněný kartotékami, ale kde bylo stále přes všechny ty krámy vidět skvělé dřevěné obložení a strop, seděla reprezentativně oblečená žena. Odhadoval jsem ji asi na pětatřicet. Na můj vkus byla poněkud hubená a tvářila se trochu moc přísně. Hnědé oči za tlustými brýlovými skly vypadaly chladně, přinejmenším, když se dívala na mě, ale byla výkonná. „Jste tu o dvacet minut dříve.“ řekla nám.</p>

<p>„Omlouvám se.“ odpověděl jsem. „Chtěl jsem tu být o čtyřicet minut dříve,“</p>

<p>Zřejmě ji to nepobavilo. „Projděte chodbou, jděte nahoru po druhém schodišti, na které narazíte, pak do prvních dveří vpravo. Na dveřích bude napsáno „Zasedací místnost jedna“. Už tam je káva a čaj, ale jídlo ještě nepřivezli.“</p>

<p>Jenom jsme přikývli a odešli, drželi jsme se pokynů, ale rozhlíželi jsme se kolem. Nebyla tam žádná místnost s otevřenými dveřmi, která by nevypadala plná počítačového vybavení, kde by nebylo pár nebo více lidí, civilů i vojáků, různé kartotéky, spousta optických prvků a všechno možné. Ve většině místností byly dráty stále nezakryté a chyběly tu panely v podhledech. Podhledy zcela zničily to, co zůstalo z pokojů, ale pěkně zakrývaly všechna ta vedení probíhající křížem krážem. Všude stály bedny. Zjevně se tu stále ještě prováděla spousta prací. Většina dveří byla ale zavřených a zřejmě se otvíraly pouze pro ty, na jejichž identifikační karty bylo vysláno Svaté heslo.</p>

<p>„Nevím, co je horší, jestli vzhled toho domu zvenčí nebo krutý způsob, jakým s ním zacházejí uvnitř,“ poznamenala Riki. „Tohle je zatraceně obyčejné, ale stále mám pocit, že jsem to všechno viděla v nějakém špatném filmu, v Noční show, a že tam vzadu v rozmnožovně tisknou „povolení zabíjet“.</p>

<p>„Pro vládní práci je to docela běžné,“ ujistil jsem ji, „a moc se to neliší od spousty výzkumných a vývojových počítačových laboratoří.“</p>

<p>„Jak víš, co je běžné pro vládu?“ zeptala se mě. „Vždyť jsi pro vládu nikdy nepracoval, ne? Nebo existuje něco, co jsi mi neřekl?“</p>

<p>„Ne, nikdy,“ odpověděl jsem po pravdě, ale stejně mi to dělalo starost, protože jsem věděl, že jsem řekl absolutní pravdu a že to skoro vypadalo, jako kdybych to řekl na základě zkušenosti. „Mám ten nejdivnější pocit <emphasis>deja vu</emphasis>.“ řekl jsem jí, když jsme vystoupali po schodech do druhého patra. „Jako kdybych tu už byl. Ale přísahám, že jsem byl zatím v Yakimě jen jedenkrát při mé cestě ze Seattlu do Portlandu, když jsem se chtěl projet tramvají. A to bylo před léty, dřív než jsem se přestěhoval do Seattlu, když jsem to tu jen obhlížel. Je to divné.“</p>

<p>Zasedací místnost díky bohu nevypadala jako učebna. Byla to spíše jedna z těch prostorných místností se dvěma zvlášť velkými jednacími stoly, ke kterým patřily měkce čalouněné židle s opěradly, opatřené kolečky. Byly pohodlné, jaké byste připravili pro zasedání nějakého velkého výboru. Přímo uprostřed bylo projekční plátno a stranou stál stolek pro přednášejícího. Nedalo se to snadno odhadnout, ale typoval jsem, že jeden ze stropních panelů ukrývá hlavní promítací jednotku, pravděpodobně projekční televizi, ke které se dalo připojit všechno od pásků, disků, diapozitivů až po počítačový výstup a optické CD-disky. Nápoje byly v typicky hotelových černých urnách, popsaných „normální káva“, „bez kofeinu“ a „horká voda“. Byly tam volně k dispozici spousty různých čajů, včetně značkových. Usoudil jsem, že káva bude dobrá. Kdyby nebyla dobrá v <emphasis>tomhle</emphasis><emphasis> </emphasis>státě, bylo by to jako podávat kyselou pomerančovou šťávu na Floridě. Ve Washingtonu je káva náboženstvím.</p>

<p>Natočil jsem si ji, a když jsem se obrátil na Riki, abych se jí zeptal, jestli pro ni mám také něco připravit, kávu nebo čaj, místo na mne se dívala po místnosti a řekla: „Osmnáct. Devatenáct včetně přednášejícího.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Tolik je tady židlí. Dvě řady po devíti, což je zvláštní číslo a není jich tolik, jak jsem předpokládala. Když vezmu v úvahu nás dva, jsem zvědavá, kdo budou ostatní a proč je vybrali?“</p>

<p>Nemuseli jsme čekat dlouho, abychom to zjistili. Ve skutečnosti téměř ihned, jak to řekla, se dveře na vzdáleném konci místnosti otevřely, vešel Rob a uviděl nás. „Cory! Riki! Je <emphasis>skvělé, </emphasis>že vás vidím!“ zavolal a přišel k nám se širokým úsměvem. Za ním šel trochu váhavě mladě vyhlížející svalnatý muž s dlouhými blond vlasy a trochu přihlouplým, i když stydlivým úsměvem. Rob se otočil a ukázal na něj. „Pamatuješ se na Leeho, ne?“</p>

<p>Lee Henreid a Rob Garnett spolu žili několik let. Vzhledem a osobností tvořili podivný pár dokonce i na jejich vlastní subkulturu, nebo tak se mi to alespoň zdálo. Skutečností bylo, že Rob byl ten nejobyčejněji vyhlížející člověk, trochu plešatějící, středních let. To bylo vše, co jsem věděl. K čertu, <emphasis>vypadal </emphasis>jako obchodník a mluvil stejně. Henreid, jeho dlouhodobý společník, byl mladší, hezký, a přesto pořádně přihřátý. Riki měla Roba vždycky ráda, ale s Leem se pokaždé cítila nesvá. Často jsem měl podezření, že to bylo proto, že ten blonďatý chlápek byl víc zženštilý než ona.</p>

<p>Než se ale Lee zmohl na to, aby něco řekl, vešli další dva lidé a Rob se opět pustil do představování. „Lee, dones mi kávu,“ požádal svého partnera a pak už byl zaneprázdněný.</p>

<p>Nově příchozí byly dvě ženy, na první pohled dost odlišné. Jedna přinejmenším působila komisněji než recepční, nebo co byla zač ta dole. Měla kalhotový kostým na míru, prakticky žádný mejkap, k tomu všemu skutečnou <emphasis>vázanku</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>a </emphasis>tak krátké vlasy, že jsem si domyslel, že je buď přívrženkyní nějakého cvičebního guru, nebo si nechala vlasy ostříhat na vojenské výcvikové základně. Tím nechci říct, že byla mužský typ, spíš nějak dávala najevo „drž se dál“. Druhá žena spíš vypadala jako počítačový typ, měla rolák a značkové džíny, byla malá, s kulatým obličejem, s vlasy ostříhanými v uličnickém stylu. Byla malá a přitom dostatečně sebevědomá, aby to nekompenzovala podpatky. Rozhodně se cítila pohodlně, měla jen náznak mejkapu a dvě předimenzované zlaté trojúhelníkovité náušnice. Ne, ne trojúhelníkovité – měly spíše tvar pyramid.</p>

<p>„Alice McKeeová,“ představil Rob vyšší ženu v obleku, „a Sally Prineová. Doktorka McKeeová v současnosti řídí oddělení sociologie na univerzitě v Berkeley, ale byla tu hlavním konzultantem původní společnosti. Slečna Prineová dělala koordinátorku celého projektu, když to tu vedl Matouš Brand, později pracovala v IMB Systems v Boca Raton a pak Raleighu.“</p>

<p>Hned poté dorazilo první jídlo, následováno několika dalšími pokrmy, a všechny společenské zdvořilosti z praktických důvodů ustaly. Mimochodem, proč se teď namáhat s představováním, když bude nutné představovat se znovu a znovu každému, kdo se ukáže?</p>

<p>Byl to působivý snídaňový bufet, chyběla tu jen příprava omelet na zakázku. Vejce míchaná, vařená a na měkko, párky, šunka, ovoce, zelenina, všechny přílohy.</p>

<p>V době, kdy jsme skončili a chlápci v bílém, kteří mohli byt čímkoliv od vojáků po dodavatele občerstvení, vešli a odklidili to, vládla v celé místnosti zřetelná vůně jako v restauraci a byla nás tam spousta, včetně Starka u prvního stolku, o němž se předpokládalo, že bude přednášet.</p>

<p>Celkem se tam sešlo deset mužů a devět žen, devět a devět, pokud nepočítáme Starka. Zajímavé. Někteří byli v párech, včetně dvojic, které na první pohled nevypadaly jako Rob a Lee. Většina lidí tu však byla samotných, nebo to tak alespoň vypadalo, protože bylo zřejmé, že vám řekli, abyste si s sebou přivedli partnera, pokud nějakého máte. V pár případech bylo docela jasné, proč žijí samotní, i když u lidí nikdy nevíte a vkus je různý.</p>

<p>Nebyli jsme zrovna studií rasové rozmanitosti, ale byl tam mladý a atraktivní černý pár, Ben a Dorothy Sloanovi, kteří, jak se ukázalo, oba pracovali v počítačovém průmyslu, exoticky vypadající americká indiánka, oblečená s důrazem na indiánské vzory, která vypadala starší, než byla, Američanka původem z Japonska a žena, která určitě nepocházela se Spojených Států a byla viditelně Číňanka. Byla to méně vybraná skupina, než jsem očekával, a zdálo se, že věk se pohybuje v rozmezí asi od třiceti do padesáti let. Oblečení bylo různé, od obleku po neformální, a zdálo se, že nikdo nemá pocit, že sem nezapadá, bez ohledu na to, jak rozdílně se oblékli.</p>

<p>Musím říct, že ani Riki ani já jsme neměli nic extra do společnosti, a moc značkových věcí také ne. Běžně jsme nosili svetry, džíny a vysoké boty.</p>

<p>Viděl jsem, jak se Stark ujišťuje, že tu nic nezůstalo, možná s výjimkou kávy, čaje a příslušných šálků, a že všichni najatí pomocníci odešli. Pak vystrčil hlavu ze dveří a vešla ta studená recepční se štosem papírů, položila jednu hromádku na první stůl a zbytek na druhý.</p>

<p>„Rozdejte si je, prosím,“ požádal nás Stark. „Neměl by to pro vás být moc velký šok. Ti z vás, kteří si to chtějí zkontrolovat, mohou, ale je to stejný formulář, na který jste se měli podívat dříve, než přijedete. Všechny jsem vás o to žádal a jistě jste věděli, že je budeme potřebovat. Až budete spokojeni, podepište je, napište datum a pošlete je zpět dopředu. Leslie je notářka, každý formulář zpracuje a to bude všechno. Pokud se někdo z vás přiklání k tomu, že nepodepíše, řekněte to prosím hned, abychom vám zajistili rychlý, ale zdvořilý doprovod ven ze střediska.“</p>

<p>Byl tam jeden pár, mladší než my a mimořádně dobře oblečený. On měl oblek a kravatu, ona skutečné šaty. Tahle žena zvedla ruku.</p>

<p>„Ano, paní Standishová?“</p>

<p>„Zrovna jsem se za něj provdala. Musím tohle podepisovat? Dokonce ani nechápu, proč tu jsem!“</p>

<p>„Ano, je mi líto, paní Standishová, ale musíte to také podepsat. Důvody se vyjasní později, ale podstata je v tom, že nikdo nebude muset skrývat před partnerem příliš mnoho tajemství, což vede ke stresu. Na základě zkušeností jsme zjistili, že to je nejlepší v podobných situacích, kdy je potřebné rychlé prověření v kategorii utajení H-osmnáct. Má ještě někdo otázky?“</p>

<p>Nahlas se nikdo neozval, i když mi tahle skupina lidí vrtala v hlavě. Kdo <emphasis>byli </emphasis>ti lidé, a proč tady byl kdokoliv z nás ve srovnání s ostatními? Ještě jsem v tom neviděl žádný rozumný systém. A co byla kategorie utajení H-osmnáct?</p>

<p>Když byly dohody podepsány, potvrzeny a jednotlivě zkontrolovány, „Leslie“ s nimi odešla a AI Stark zahájil schůzi.</p>

<p>„Vítejte v Kraji divů,“ řekl nám příjemným tónem. „Tak Matouš Brand nazýval tohle místo a vy zjistíte, že to tak koneckonců je. To, co se dozvíte, patří k nejtajnějším ze všech tajemství, která technologické oddělení DIA má. Někteří z nás znají pozadí problému z minulosti, kdy pro nás pracovali, ale mějte se mnou trpělivost. Vyvinuli jsme také nové věci. Pro ostatní, považujte to za opakovací kurz historie moderní vědy.</p>

<p>Začalo to v roce 1947, blízko opuštěného města v Novém Mexiku, které se jmenuje Roswell…“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>

<p><strong>HOUSEŇÁKOVA OTÁZKA</strong></p>

<p>Během let došlo k milionům případů, kdy lidé spatřili létající talíře, ale pouze jeden je výjimečný a tím je Roswell. Je to případ, kdy existovalo nejvíc nezávislých svědků, nejvíc dokumentace, a je obklopen největším tajemstvím. Pokud paranoia velké spousty lidí vůči vládě měla nějaký jediný výchozí bod, byl to Roswell. Letectvo dokonce oznámilo, že havaroval létající talíř. Pak to odvolali, na tom území byl vyhlášen výjimečný stav, každý drobeček důkazů sebrali a odvezli pryč. Potom bylo poprvé použito oficiální vysvětlení „meteorologický balón“, které se stalo synonymem vládních výmyslů.</p>

<p>A pak, tak jak jsme tam seděli, v odlehlé Yakimě, v bývalém panském sídle jablečného barona, nám chlapík jménem Al Stark vyprávěl, že legenda o Roswellu byla pravdivá, dokonce i včetně <emphasis>obyvatel </emphasis>toho talíře, jejichž nález nebyl nikdy potvrzen, ale vždy o něm existovalo podezření.</p>

<p>„Ta věc samotná narazila ohromnou silou do země,“ řekl nám Stark. „a při havárii se rozbila. Něco prasklo, a ten stroj se rozletěl na kousíčky. Tím nechci říct, že tam nezůstaly velké kusy – většina z vás ví, jak vypadají zřícená dopravní letadla – ale pokud se jedná o pochopení motorů, těch motorů, které nás mohly vzít ke hvězdám – neměli jsme úspěch. Spousta roztavených slitin, a z toho sajrajtu jako by vyčnívaly zmučené postavy. Stejně jsme udělali přesně to, co se dělá, když spadne letadlo – očíslovali a identifikovali jsme každý kousek, pak jsme všechno zabalili do beden a odvezli do velkého hangáru na letecké základně, abychom se pokusili o rekonstrukci. Tohle bylo samozřejmě v roce 1947. Postupy byly tenkrát mnohem primitivnější než dnes, ale byla to také vláda, která vyhrála válku, vytvořila atomovou bombu a neměli bychom je považovat za neschopné.“</p>

<p>I když to tu pro některé byla známá věc, slyšeli byste upadnout špendlík.</p>

<p>„U letadel jsme měli jednu výhodu,“ pokračoval Stark, „věděli jsme, jak celé letadlo vypadalo, až do úrovně schémat zapojení. U tohohle jsme museli spoustu věcí hádat, používat podobnou logiku jako při skládání puzzle, a je překvapivé, že se nám nakonec podařilo natolik přiblížit ke skutečnosti. Viděl jsem obrázky, a pokud ten stroj tak nevypadal, prostě se nemohl moc lišit. Samozřejmě tam nebyly žádné <emphasis>dráty</emphasis> a v roce 47 bylo příliš brzy, aby lidé rozpoznali nějaký druh plošných spojů, když je viděli. Dalo se to poznat později, když jsme začali vyvíjet něco podobného. Některé věci bylo možné dobře odhadnout. Dr. Kahn a ostatní, kteří byli k případu přivoláni, pokračovali v práci a pomáhali během příštích pěti až deseti let vyvinout tranzistor a integrované obvody. Až v retrospektivě, myslím někdy na počátku šedesátých let, jsme si uvědomili, že celý dopravní prostředek, kromě zařízení pro pohodlí těch tvorů a vnějšího pláště, byl ve své podstatě řadou elektronických desek zasunutých do gigantického motherboardu, který tvořil celou spodní palubu stroje. Je úplně možné, že motory samotné byly připojeny na základní desku stejným způsobem, jako připojujeme velké kondenzátory nebo odpory. To se nikdy nedovíme. Hm, ano, Dr. Tanako?“</p>

<p>Muž, který vypadal jako Japonec, pronesl pouze tři slova, a teď je opakoval. Podle řeči pocházel spíše z Kalifornie než z Kjóta a později se ukázalo, že tomu tak skutečně bylo.</p>

<p>„Hm, <emphasis>zařízení pro pohodlí</emphasis>?“</p>

<p>Stark se nadechl. „Ano. Dostávám se k tomu. Takže, ta loď nebyla velká – pochybujeme, že to vůbec byla mezihvězdná loď pro cesty na dlouhé vzdálenosti, ale jak jsem řekl, nic nemůžeme vědět jistě. Čtyři obyvatelé a ne, nebyli zelení a ne, ani nevypadali jako všichni ti cizí tvorové, unášející lidi. <emphasis>Byli </emphasis>menší než my, nejvyšší měřil asi metr padesát, a prodělali podivný a jiný vývoj, než my. I přesto měli v zásadě humanoidní podobu a ve svých dost velkých a tvrdých ošklivých hlavách měli mozek. Byli samozřejmě všichni mrtví. Kdyby některý z nich dokázal přežít takovou havárii, tak by v první řadě vůbec nepotřebovali kosmickou loď. Tak, teď se vám chystám ukázat jeden z nejtajnějších diapozitivů na světě, přestože i kdyby se <emphasis>dostal </emphasis>ven, většina lidí ho bude považovat za uměle vytvořený.“</p>

<p>Všichni jako bychom zadrželi dech, když se odsunul stropní panel a dolů se spustil projektor asi tak, jak jsem si představoval. Projektor se rozsvítil a Stark stiskl tlačítko na dálkovém ovládání.</p>

<p>Diapozitiv představoval tu nejpodivnější hlavu, jakou jsem kdy viděl, otočenou doleva, z profilu. Stark měl pravdu, mohlo se jednat o rasový předsudek, ale tohle stvoření bylo ošklivější než čert. Oranžová a purpurová pokožka s tmavě zrzavými skvrnami, pokrytá hustou srstí a vrásčitá, žádné viditelné uši, <emphasis>velké </emphasis>matné černé oči ve tvaru kapek, něco jako rohovitý výběžek, který mohl být nosem, malá ústa bez brady, která měla jisté ptačí rysy. Zdálo se, že celá bytost ztuhla v trvalém výrazu překvapení.</p>

<p>„Člen posádky z Roswellu,“ řekl Stark zbytečně. „Dva členy posádky úplně rozkuchali lékaři té doby při pitvách, třetí byl rozdrcený, a tak ho použili hlavně pro chemické analýzy. Tenhle byl uchováván v ledu v naději, že později nalezneme postupy, jak se dozvědět více. Co uvidíte jako další, je jedna z věcí, kterou tato předvídavá politika přinesla – snímek z počítačového tomografu a plně trojrozměrný mozkový snímek toho tvora s použitím nejlepšího vybavení.“</p>

<p>Pro ty z nás, kteří neměli lékařské nebo biologické vzdělání, nebyl obrázek tak naprosto jasný, ale byl na něm orgán, velmi podivně tvarovaný, ale přesto lidské velikosti, který prostě musel být mozkem. Ten, a spousta velmi divných struktur, které neodpovídaly ničemu, co jsem si z anatomie dokázal přestavit. Probíhaly podél zadní části mozku, v několika místech pronikaly do něj a větvily se do tenkých prstů.</p>

<p>„Jistě vidíte to, co nás nejvíc zajímalo,“ poznamenal Stark. „Tenkrát byli překvapeni nedostatkem ovládacích prvků v talíři – žádný viditelný volant nebo přepínače, číselníky, cokoliv. Jenom čtyři křesla, dvě vpředu a dvě obrácená dozadu. Na křeslech nebyly žádné viditelné ovládací prvky, ale dokonce i ta křesla byla zapojena do základní desky. V té době někteří předpokládali, že tu loď ovládal stroj, a všichni čtyři byli jen pasažéry. Mnohem později někteří navrhovali, že to bylo řízeno nějakým druhem mimosmyslového vnímání. Až v poslední době jsme si uvědomili, když jsme měli tenhle snímek a staré pitevní zprávy a porovnali jsme to se znalostmi o talíři, že do té základní desky bylo přímo nebo nepřímo zapojeno všechno na palubě, včetně posádky.“</p>

<p>„Skutečné nervové implantáty.“ poznamenal někdo. „Měli přístup k lodi, počítačovým informacím nebo čemukoliv jinému jenom prostřednictvím myšlenek.“</p>

<p>„Máte pravdu,“ souhlasil Stark. „Přesně na to se právě díváme. Nervové implantáty, které vycházejí v téměř neviditelném bodě na nachově zbarveném temeni hlavy. Není tam žádná skutečná zásuvka jako taková, ale myslíme, že to řešili pomocí nějakého typu kontaktních bodů. Mohlo to být tak, že jste se prostě zaklonili v křesle. Existovaly ovšem dost velké rozdíly ve výšce a váze. Lze předpokládat, že by nebylo snadné hromadně vyrábět něco, co by umožnilo připojení každému, a nezdá se být efektivní vyrábět takové zařízení jednotlivě na míru. Ukazuje to na nějaký kabelový konektor, nejspíš vláknovou optiku nebo něco lepšího, s největší pravděpodobností ukončený přísavkou. Vytáhli jste ho, nebo to někdo udělal za vás, a zastrčili jste ho do toho bodu, tady, na temeni hlavy, kde hlavní kmen implantátu dosahuje k lebce. Trvalo čtyřicet let, než jsme dospěli k okamžiku, kdy na to někdo přišel. Kdy na to někdo <emphasis>mohl </emphasis>přijít.“</p>

<p>„Matouš Brand,“ zamumlal jsem.</p>

<p>„Dejte tomu pánovi vzadu doutník! Ano, skutečně, Matouš Brand. Nesčetní géniové prohlíželi všechny ty materiály celé roky a přišli na tohle nebo na támhleto, ale Brand se podíval jenom na fotografie, jako je tahle, na fotografie a CAD nákresy rekonstruovaného stroje a pochopil větší část systému. Co tu věc napájelo, to se nikdy nedozvíme, dokud se nedostaneme tam ven a nějak se s nimi nespojíme. I když, pokud někdy dostaneme šanci chytit nějakého mimozemšťana, tak to uděláme. Ale Brand, připomínám, že v osmdesátých letech, se jenom podíval na fotografie a diagramy. Identifikoval implantáty, nervovou supersíť a všechno ostatní. Pak začal používat dedukci a logiku, aby zjistil, jak to přesně <emphasis>muselo </emphasis>pracovat.“</p>

<p>Na dva roky odložil všechno jiné stranou, rezignoval na všechny své staré funkce a začal plně pracovat na novém projektu. Brand nebyl lékař ani astronom, a i když by v téhle situaci rád potkal ty cizince osobně, jeho myšlenkové procesy byly poněkud zvláštní. Soustředil se téměř výhradně na vytvoření toho, co měl pocit, že rozpoznal.</p>

<p>A vláda Branda platila, podporovala ho a financovala jeho projekt, maskovaný pod soukromou firmou. Tady bylo skutečně vyvinuto všechno, o čem jsem četl – systém logiky, nervový simulátor s „tekutým jádrem“, tohle všechno. Zůstal jenom jediný problém, který nevyřešil, a sice skutečně přijít na to, jak správně připojit lidský mozek na počítač.</p>

<p>Tohle „jenom“ bylo ale velmi důležité. Bez něj bylo to ostatní jen spoustou počítačové teorie.</p>

<p>Problém spočíval v tom, že jsme to viděli v reálu, ale v mozku <emphasis>cizince</emphasis>. K čertu, nerozumíme ani <emphasis>našim </emphasis>mozkům. O jejich mozcích a o tom, čemu by ty připojovací body mohly odpovídat, víme ještě méně. Rozdíly mohly být v chemickém složení, uspořádání, v čemkoliv. I když to byl evidentně mozek, jistě se nepodobal žádnému mozku, který jsem kdy viděl.</p>

<p>„Vím, o čem uvažujete,“ řekl Stark, který uhodl mé myšlenky a nejspíš i myšlenky mnoha dalších přítomných. „Je pravda, že se ten mozek vůbec nepodobá našemu a pravděpodobně pracuje úplně jiným způsobem. Přiměla nás pokračovat jenom pouhá skutečnost, že ta kybernetická vedení a spoje jsou tak precizní, takže jsme věděli, že se to <emphasis>dá </emphasis>udělat. Do problému byla zapojena řada skvělých mozků, expertů na kybernetiku, biologů, biofyziků a biochemiků, lidí z lékařského výzkumu, lidí všech možných profesí. Přišli na způsob, jak to udělat s lidmi. Neptejte se mě, jak to dokázali nebo jak to pracuje – připustili, že oni sami nerozumí tomu, jak nebo proč to pracuje, prostě to pracuje – ale měli jsme to. Opravdový přímý nervový implantát rovnou do centra paměti a vzpomínek. Spojení mozku a stroje. Žádnou teorii, skutečnost. Matouš Brand měl, co potřeboval, aby potvrdil svou genialitu.“</p>

<p>„To je hrozné,“ slyšel jsem jednu ženu poblíž nás šeptat mužskému společníkovi. „Vsadím se, že kvůli tomuhle objevu strašně trpěla spousta zvířat.“</p>

<p>Musel jsem se usmát, i když jsem se necítil moc vesele, její směsi pravdy a naivity. Samozřejmě museli dělat studie na zvířatech, ale tady mluvíme o <emphasis>mozku, </emphasis>o mysli, o sídle nás samotných. Existoval jediný způsob, jak otestovat, zdali a kam to připojit a jak to udělat. Pokud připouštěli, že ten proces stále ještě docela nechápou, pak realizovali spoustu logických dohadů v lebkách skutečných lidských bytostí. Nemohl jsem si pomoci, abych neuvažoval nad tím, co to mohlo být za lidi, a jestli to skutečně byli dobrovolníci. <emphasis>Doufal </emphasis>jsem, že to byli odsouzenci na smrt, nevyléčitelní a trpící nemocni a podobně, ale u věcí jako je tahle nikdy nevíte.</p>

<p>Nastal čas proniknout k jádru věci. „Dobře, pane Starku,“ řekl jsem hlasitě ze svého místa v zadní části místnosti. „Takže máte implantát, přímo spojující lidský mozek s ohromným počítačem, a Brand vyvinul úplně novou formu uchovávání dat a manipulace s nimi na hardwarové úrovni, tak aby to šlo bez problémů zkombinovat. Tomu věřím, i když je pro mne těžké to přijmout. Takže, pokud tohle všechno máte a všechno to je skvělý geniální výtvor, jak je možné, že nás potřebujete? Jak je možné, že Brand zemřel a tohle středisko bylo roky zavřené? Neexistuje něco, o čem jste se ještě nezmínil?“</p>

<p>Al Stark si odkašlal. „Hm, ano. Dostával jsem se k tomu. Budete mít k dispozici údaje o různých experimentech, které jsme prováděli v první etapě, jak to můžeme nazvat. Postupovali jsme od nějakých zcela základních věcí k velmi pokročilým výjimečně rychle, ale narazili jsme na jakousi bariéru v kapacitě a rychlosti počítače, bariéru, která se nyní posunula mnohem dál. Také potřebujeme zdokonalit síť – vaše zkušenost s bezdrátovými sítěmi bude neocenitelná, pane Maddoxi – a máme teď daleko lepší miniaturizaci a takové věci.“</p>

<p>Ten patent! Tak to je důvod, proč je tu Rob i já! Nebylo by ironií, kdyby ho získali předáním velké objednávky firmě Subspace? Pokud by pak na ni dali razítko Ministerstva obrany, federálové mohli použít bez povolení prakticky každý patent, který chtěli. Takový byl zákon. Samozřejmě za něj také mohli zaplatit Sangkungu, ale to by nebylo tak výhodné.</p>

<p>„Můžete nám také prozradit, co zabilo Branda?“ zeptal se někdo jiný a udeřil tím na hlavičku.</p>

<p>Stark působil dojmem, že by nám to skutečně mohl říct, ale že to neudělá, pokud nebude muset. No, musel a věděl to.</p>

<p>„Někteří z vás už problém pochopili a máme pár nových lidí z ostatních oboru se špičkovými technologiemi, kteří nám s řešením problémů pomohou. Brandova smrt samozřejmě projekt zlikvidovala. Ve skutečnosti nás neopustil <emphasis>docela </emphasis>tak, jak to říká oficiální verze a běží o tom šeptanda. On – on narazil na sérii drobných chyb ve svém hardwarově kódovaném systému plovoucí paměti. Velmi se snažil o jejich odstranění a zjistil, že to prostě nedokáže. Problém souvisel se skutečným fyzikálním procesem, ke kterému docházelo bez ohledu na to, co dělal. Hm, slečno Alvarezová, vy jste tam byla. Nechtěla byste to vysvětlit?“</p>

<p>Váhala, nechtělo se jí veřejně vystoupit a zřejmě na to nerada vzpomínala. Přesto to zvládla, i když se jí občas zachvěl hlas.</p>

<p>„Matouš cítil, že neuspěl v odstranění hlavního problému, protože opravdu nedokázal pochopit, k čemu dochází. Viděl pouze účinek a cítil, že slovní popisy poskytované pokusnými osobami neodpovídají dostatečně jejich pocitům. Trval na tom, že půjde do systému sám.“</p>

<p>„Měl bych upozornit,“ vložil se do toho Stark, „že se nepředpokládalo, že by sám vůbec měl implantát, protože bychom stěží chtěli riskovat jeho mozek. Operace je docela jednoduchá a přímočará. Myslím, že v současnosti ještě více, ale riziko vždycky existuje, zejména když magnetická rezonance a ostatní špičkové chirurgické a diagnostické nástroje byly ještě v plenkách. Trval na tom, že nikdo z lidí, které zatím poznal, nedokáže pochopit to, co on vytvořil, natož to opravit. Hrozil, že projekt prostě opustí, pokud nedostane volnou ruku, včetně implantátu, pokud ho bude považovat za potřebný. Skutečně by mohl odejít.“</p>

<p>„Matouš by neodešel,“ ozvala se Alvarezová. „Přišel by na nějaký způsob, jak to zařídit. Mimochodem, měl zvláštní talent na to, že se všechno možné pokazilo, takže pokud by se nepovedlo vyvolat chyby s ním, nepovedlo by se to vůbec. Doslal, co chtěl, a po dvou prvních pokusech se mu ani nepodařilo dosáhnout požadovaného účinku, natož vysledovat ty chyby. Při třetím pokusu k tomu došlo a on byl naprosto fascinovaný. Nikdy jsem neviděla, že by se do něčeho tak zabral. Všichni ostatní byli příliš ohromeni tím, že se tam ocitli, že skutečně žijí v jiné existenci, která vypadala stejně reálná jako tahle, takže všechno ostatní ustoupilo do pozadí. Matouš se dokonce ani <emphasis>nestaral </emphasis>o jinou existenci. Dopředu věděl, že je to jenom simulační program, pracující způsobem, který předpokládal, a tak ho jednoduše ignoroval. On – on nebyl jako ostatní lidé.“</p>

<p>Všude v průmyslu tohle o Brandovi říkali a já jsem tomu věřil.</p>

<p>„V čem spočívala ta chyba?“ zeptal se někdo jiný.</p>

<p>„Uvědomuji si, že on to nepovažoval za popsatelné, ale pokuste se.“</p>

<p>Chvíli přemýšlela. „Je skoro nemožné ji vysvětlit, pokud jste doopravdy neexperimentovali se simulátorem na tom systému. Prostě zapomeňte na všechno, co jste kdy věděli o virtuální realitě. Všechny ty falešně vypadající animace, bizarní moderní umělecké krajiny, všechny ty krámy. To se dá vytvořit, ale tady se jedná o něco jiného. Je to jako, no, jako <emphasis>tohle</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Stejně tak reálné, stejně tak přesvědčivé. Občas začalo docházet k tomu, že se lidé zcvokli, protože nedokázali poznat, co je realita. Tenhle problém vznikl už na začátku – pokud jste toho absolvovali hodně, nakonec jste nedokázali poznat, co je reálné. Já jsem to také zažila. Dokonce jsem se probudila v modulu pro podporu životních funkcí, technici mi pomohli dostat se ven, vyslýchali mě a všechno ostatní. Pak jsem zjistila, že to, co se odehrávalo jakoby několik následujících dnů, tak nebylo, protože jsem se náhle probudila v modulu pro podporu životních funkcí – no, doufám, že jste to pochopili. V tom spočíval hlavní problém, který jsme nikdy nedokázali obejít. Po čase prostě nevíte. Stále nejsem úplně přesvědčená, že jsem opravdu tady, a odehrávalo se to kdy? Před pěti lety!“</p>

<p>„Ale mluvila jste o tom, že Brand nevěnoval programu zvláštní pozornost,“ pobídl ji někdo jiný. „Co se vlastně snažil opravit a co se s ním stalo?“</p>

<p>„Už se k tomu dostávám,“ odpověděla Alvarezová podrážděně. „Tohle je – je to pro mne těžké. Vrací mi to spoustu vzpomínek a snů, dobrých i špatných, stejně jako všechnu tu paranoiu. Musíte věřit, že Sim je pro vás naprosto reálný, jako cokoliv ve vaší existenci. Jinak by chyba, kterou hledal, neměla smysl. Rozumíte, Brand prohlásil, že paranoia, neschopnost odlišit iluzi od reality, je „předvídatelným následkem“ systému. To ho neznepokojovalo. Tím by se měli zabývat psychologové. Ale pochopte, je to tolik reálné, protože velká spousta věcí je přesně stejná, jako tady. Pouze něco se mění. Důležité věci, ale pouze některé. Základ reality, vybraný bůhví odkud, <emphasis>funguje</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Je to logické. Vyplňuje prázdná místa. Vy sami, buď vaše existující já nebo lehce nebo dokonce radikálně změněné já, vzájemně reaguje s tím vším a vytváří skutečný vesmír. Zjevně existují tak malé rozdíly, že vaše vlastní vzpomínky, duše, na co si vzpomenete, putuje sem a tam a vytvoří jednu velkou nervovou síť. Občas, po mnoha sezeních, když vás mají vytáhnout ven, tak se to nepodaří.“</p>

<p>Cítila, že to pro nás zní jako nesmysl, a pokusila se znovu.</p>

<p>„Podívejte,“ řekla, „lidé se probudí a stále si myslí, že jsou někým jiným. Probudí se a nedokážou si vzpomenout na polovinu svého <emphasis>zázemí, </emphasis>nebo mají velké mezery ve vzpomínkách, mají jinou osobnost, všechno možné. Matouš řekl, že by se tohle stávat nemělo, že skutečné „já“ by mělo být vždy nějak odlišitelné od Simu, takže by se pokaždé dalo obnovit. Nedokázal pochopit, proč skutečné soubory a programy vašeho vlastního, tady přítomného já – což je způsob, jak on to viděl – nebyly spuštěny nebo nebyly pokaždé identifikovány počítačem ovládajícím Sim. Šel dovnitř, aby to zjistil, a pokud to bude možné, opravil. Při třetím pokusu se-se –“</p>

<p>„Při třetím pokusu zjistit příčinu,“ vložil se do toho Stark, „se Matouš Brand nevrátil. Když doběhly hodiny a nezjistili jsme žádnou známku toho, že si je vědom svého návratu sem, stiskli jsme nouzové tlačítko a vytáhli jsme zástrčku. V okamžiku, kdy bylo Brandovo tělo odpojeno od přístroje pro podporu životních funkcí, zemřelo. Monitorovací přístroje neukazovaly absolutně žádnou mozkovou aktivitu, s výjimkou některých autonomních funkcí. Došlo u něj k mozkové smrti, k úplnému vymazání.“</p>

<p>Následovala chvíle ticha. Pak jsem položil otázku, kterou, jak jsem si byl jistý, chtěli položit všichni. „Starku, kde je ta „plovoucí“ Sim jednotka, kterou používali? Také ji vypnuli a nacpali do nějaké bedny?“</p>

<p>„Tuhle otázku jsem očekával. Ne, to jsme neudělali. Všechny nás napadlo to samé, tak jsme tu jednotku udržovali zapnutou a dokonce jsme měli nějaké dobrovolníky, kteří vešli dovnitř, jen aby se podívali. Žádná stopa. Ale, jak řekla slečna Alvarezová, je to stejně velké a stejně reálné jako náš svět, tak jsme si nedovolili riskovat. To je důvod, proč jsme se téhle nemovitosti nikdy nezbavili. Jednotka je tady, v podzemí, je větší než pět chladírenských aut, s vlastním napájením, a byla stále zapnuta. My – my jsme nemohli riskovat. Pokud celá osobnost Matouše Branda, všechny jeho znalosti, vědomí, <emphasis>duše, </emphasis>pokud tomu dáváte přednost, byla vysáta do toho jeho stroje, ale stále tam byla, museli jsme se chopit šance, že možná není mrtvá. S tělem jsme toho nemohli moc podniknout – ani by nám nedovolili ho zmrazit, i kdybychom vůbec měli prostředky, jak to udělat. Přesto existuje malá, velice malá, ale přece jen šance, že vše, čím Matouš Brand byl, stále žije v zadní části budovy B, pod laboratořemi a kancelářemi. Často jsem v to doufal. Pokud bychom problém dokázali vyřešit, stabilizovali bychom to zařízení a sebe taky, pak by se možná někteří z nás mohli vydat na víc, než na nouzovou záchrannou misi. To je část úkolů, které tu budeme řešit. Nikdo, kdo nechce, nebude připojen nebo dokonce nucen do Simu, bude to přísně dobrovolné. Ale pokud byste tam dokázali dostat <emphasis>mne</emphasis> s určitou zárukou, že to, co se stalo jemu, se mně nestane, pak bych hrozně rád zjistil, jestli tam je.“</p>

<p>Nabídli nám pohodlný byt v komplexu nedaleko laboratoří. Spíše se to podobalo městským domům, se třemi podlažími, krby, balkóny a vším. Blízko byly další, obyčejnější bloky domů. Zjistil jsem, že je obývá výhradně místní personál všech profesí od pracovníků bezpečnostní služby, vrátných a recepčních až po techniky, kteří všechno udržovali v chodu. Ujistili nás, že tu není nikdo, kdo by nepracoval na projektu nebo kdo by tu neměl být. Samozřejmě se ale budeme dostávat do kontaktu s městem, které bylo několik mil dlouhé, ale ještě poměrně malé.</p>

<p>Zdáli se však být potěšeni, že se přistěhuje hodně nové krve. Spousta stálých zaměstnanců byly rodinné typy, s dětmi a tak dál, a i když to znamenalo, že budou od města a okresu vyžadovat více služeb, také to znamenalo, že tu pokvetou i restaurace, obchody, nákupní střediska a takové věci.</p>

<p>Oficiálně jsme nebyli vládními zaměstnanci, ale stali jsme se smluvními partnery vlády, pracujícími na dlouhodobém výzkumném počítačovém projektu. Podél západního pobřeží a dokonce v celé zemi byly stovky takových firem, a tak to ani nevzbuzovalo moc otázek, ani na nás nepřitahovalo zvláštní pozornost. Koneckonců jsme jenom znovu otevírali něco, co tu už jednou bylo.</p>

<p>Prozatím jsme ubytování odmítli. Poté jsem s Rikiným nadšeným souhlasem dál pracoval ve svém domě v Bremertonu, používal jsem bezpečné satelitní spojení a bezpečný telefonní systém. I když o tom Riki od podání úvodních informací a následné prohlídky střediska moc nemluvila, zřejmě celou myšlenku považovala za poněkud děsivou. Musel jsem s ní souhlasit, i když se velká spousta science fiction, nejen filmů, ale i televize, dokonce i <emphasis>Star Trek </emphasis>se známým Picardem, zabývala něčím podobným. Nebo jsem si alespoň <emphasis>myslel</emphasis>, že to je něco podobného. Doopravdy jsem to nevyzkoušel a nebyl jsem si jistý, zda bych chtěl, aby doktor Colin vkládal nějaká zařízení s optickými vlákny do mého mozku bez ohledu na to, jak je to bezpečné. Určitě ne proto, abych viděl nový druh virtuální reality. Riki byla ještě neoblomnější. „Slib mi, že je nenecháš, aby ti to udělali!“ řekla rozhodně. Nikdy jsem ji neviděl tak rozrušenou.</p>

<p>„Jo, dobře, slibuju. Nejsem do takových věcí tak žhavý –“</p>

<p>„Přísahám. Cory, jestli to někdy uděláš a použiješ to zařízení, tak jsme spolu skončili. Strašně mě to děsí.“</p>

<p>Dobře, nemusel jsem to dělat, alespoň ne kvůli <emphasis>téhle </emphasis>práci. To, co po mně chtěli, bylo něco základnějšího a více odpovídalo mému pracovnímu zaměření. Chtěli systém síťových skupin bez interferencí, pokud možno spolehlivý, bezpečný a bezdrátový, který by šel připojit k Brandovu simulačnímu zařízení. Současný systém, samozřejmě ten starý, obsahoval spoustu drátových propojení a ve spojovacích bodech byl citlivý vůči všem potenciálním nebezpečím. Teoreticky to mohlo představovat důvod paměťového driftu – mohly ho způsobit nečisté signály nebo nějaké velice krátké přerušení kontaktu. Vážný problém představovaly ohromné šířky vlnových pásem, ale pokud by se dal původce izolovat, pak by to bylo možné. Mozek přesouval obrovské množství informací prostřednictvím elektrochemických dějů, ve dne v noci, při spaní i bdění, po celý lidský život. To představovalo spoustu údajů a faktorů, které se musely brát v úvahu. Nebylo to však nepřekonatelné.</p>

<p>Nakonec jsem něco vytvořil a zpracoval do podoby zařízení, miniaturizovaného tak, jak se jen dalo. Připravil jsem specifikace, nákresy, pak jsem tu věc nakreslil zevnitř a zvenku, zobrazil v AutoCADu a všechno jsem to odeslal, jak jsem doufal, do Yakimy. Po nějaké době mě tam pozvali a setkal jsem se s konstrukčním týmem, který to měl postavit, a pak s lékaři specializovanými na mozek, kteří mi řekli, jak moje koncepce pracuje nebo nepracuje. Pak jsme tu celou věc prošli, vyhledali problémy a chyby, a znovu jsem se do toho pustil. Byla to pro mne docela rutinní a pohodlná práce.</p>

<p>Nechci, abyste si mysleli, že se jednalo o práci pro jednoho člověka. Dělal jsem ve skutečnosti vedoucího týmu, ve kterém bylo i několik mimořádně chytrých lidí, pracujících na všemožných místech. Spojovali jsme se prostřednictvím konferenčních hovorů na bezpečné lince, a ta linka přímo drnčela elektronickými zprávami v obou směrech. Spoustu snadných způsobů, jak dojít k cíli, jsme tímhle způsobem odstřelili, což sice sráželo sebevědomí, ale také omezovalo nekonečné množství práce, vedoucí do slepých uliček.</p>

<p>Jako ironie působilo, že k mému prvnímu zásadnímu objevu došlo v něčem, na čem jsem ani skutečně nepracoval nebo nad tím moc nepřemýšlel. Byl to tak divoký nápad, když jsem s ním přišel – probral jsem se při jedné z diskusí ve tři hodiny v noci, které se konaly velmi vzácně a nápady obvykle ráno nevypadaly nic moc, i když se v době svého vzniku zdály bůhvíjak skvělé – a bylo ještě divočejší, že ho okamžitě nezamítli.</p>

<p>Nebyl jsem schopný celou záležitost zvládnout, ale hned mě spojili s nějakými biotechniky, kteří to mohli dokázat.</p>

<p>Pochopte, vzpomněl jsem si, že jsem jednou sledoval film o zařízení, které dokázalo zaznamenávat to, co mozek viděl. To zařízení se nasazovalo na hlavu a dost se podobalo kříženci mezi hlavou robota z <emphasis>Krátkého spojení</emphasis> a fotbalovou helmou pro robota, ale ta myšlenka, že musíte být přidrátováni, mi prostě dobře neseděla. Možná ti tvorové s výrazem věčného překvapení přidrátováni byli, nebo to možná bylo nutné, aby se propojili s celou Nesmírnou lodí, ale nevěděl jsem, proč by to bylo nezbytně nutné pro tenhle typ komunikace. Když jsme věděli, jak zachytit a zesílit sem tam probíhající signály prostřednictvím postupného snímání jednotlivých oblastí mozku, pak by mohlo být snazší, dokonce účinnější, pokud bychom mohli sejmout a přenést celou plochu najednou. Lidé už byli stejně připojeni k jakési noční můře Rube Goldberga[10] v podobě jednotek pro podporu životních funkcí.</p>

<p>Tak proč nepřimísil nějaký druh elektricky citlivé, ale inertní látky do žilního oběhu a pak nepoužít k uskutečnění přenosu kryt přes celou lebku – helmu – s celým vnitřním povrchem v těsném kontaktu s pokožkou? Nebyla by nutná žádná chirurgie ani zástrčky a signál by byl mimořádně stabilní. Mé vlastní bezdrátové síťové zapojení přenášelo data vzduchem velmi slušnou rychlostí. Při přímém připojení na lebku, možná přes tloušťku lebky, pokožky a vlasu, bychom třeba dokázali něco provést s dvousměrným signálem a Brandovým programem, který by se stal něčím jako supersnímačem magnetické resonance.</p>

<p>Dokázal bych to zařízení navrhnout, pokud mi poskytnou informace o tom, jak fungovala verze s využitím drátů, její napětí, metody připojení a podobně. Na nich bylo, aby nalezli vyhovující chemickou směs.</p>

<p>Byli ohromeni a velice, velice potěšeni. Měli jsme naši první helmu za necelý měsíc, i když byla stěží něčím víc než improvizací. Ještě méně problémů bylo s úpravou modulu k podpoře životních funkcí. Během šesti týdnů jsme tu měli mladého dobrovolníka – inženýra a byli jsme připraveni to vyzkoušet.</p>

<p>Pokus řídil Les Cohn, vedoucí oddělení lékařského výzkumu a skutečný živý doktor věd. Dan Tanaka dohlížel na modul a na proces, kterému se říkalo „zavedení subjektu“.</p>

<p>„Měli jsme uvnitř na krátkou dobu několik lidí s implantáty,“ řekl mi Les. „Velmi krátkou dobu. Dosud se nic nepokazilo u nikoho, koho jsme zavedli do simulátoru na dobu kratší než celých čtyřiadvacet hodin, ale v původním projektu kvůli nákladům používali několik dni až jeden nebo dva týdny. Maximum, které jsem zatím někomu povolil, je dvanáct hodin, ale existují některé důkazy, že čas zavedení je do jisté míry kumulativní. Měli jsme pár drobných příznaků po pouze dvanáctihodinových seancích u některých pokusných osob, které byly dříve používány a získaly spoustu zkušeností, jako Alvarezová. Nepouštěl jsem dovnitř nikoho, u koho se projevily jakékoliv vedlejší účinky. Tenhle nápad, pokud bude fungovat, udělá všechno <emphasis>daleko </emphasis>bezpečnějším a umožní téměř okamžitý zásah. Přechod od přímého spojení k vysílání a příjmu dokáže víc, než odstranit chirurgický zákrok, zbaví nás také některých rizik rychlého odpojení.“</p>

<p>Stále jsem si dělal velké starosti, téměř jsem cítil vinu. Až dosud to nejhorší, co se mohlo stát, pokud bych se dopustil vážné chyby v návrhu nebo přehlédl větší chyby v programu při testování mého výrobku, bylo, že by se musela posílit technická podpora a její telefony, a možná jsem mohl způsobit zhroucení pevného disku. <emphasis>Tohle </emphasis>– tohle bylo jiné. Díval jsem se na dobrovolníka, který mi najednou připadal jako dítě, a začal jsem být opravdu nervózní. Co když jsem se zmýlil? Už předtím jsem se mnohokrát mýlil. Co když tentokrát zničím mozek nebo tělo místo sítě nebo pevného disku? Pořád jsem s tím dorážel na Lese a Dana. Oni mé obavy stále se smíchem odmítali a nakonec nabídli, že u pokusu nemusím být, když z něj mám takový pocit. To bylo vyloučeno. Pokud kvůli mně někdo dojde k úhoně, v žádném případě jsem se tu nechtěl procházet bez pocitu viny jen proto, že bych o tom nevěděl.</p>

<p>Subjekt byl mladý námořník s vyholenou hlavou. Úplně ho vyholili tak, jak to bylo možné, protože jsme neměli představu, jaké množství vlasů by mohlo způsobit ztrátu signálu.</p>

<p>Les ho pak ještě jednou prohlédl a pak námořník, oblečený jen do jednoho z těch gázových nemocničních obleků, vlezl do něčeho, co ze všeho nejvíc připomínalo technicky vyspělou rakev.</p>

<p>Helma byla nasazena, nastavena, znovu a znovu seřizována. Pak mu svlékli gázový oděv a přímo do těla mu zavedli různá nitrožilní spojení, která procházela modulem pro udržování životních funkcí. Následovalo několik dalších nastavení. Pak nakonec vypadali spokojeně, uzavřeli víko a vytvořili atmosféru z čistého kyslíku. Modul byl zapnut a my jsme se přesunuli k terminálům, kde jiní technici monitorovali každou jednotlivou částečku existence subjektu, od mozkových vln po krevní tlak, metabolizmus a dechovou frekvenci.</p>

<p>„Nepoužíváme žádná sedativa,“ řekl mi Dan. „Mohla by působit rušivě. Ve skutečnosti bdí, vnímá okolí a pravděpodobně se necítí moc skvěle. Nejedl nebo nepil dvanáct hodin a úplně jsme ho pročistili.“ Otočil se k technikům. „Kontrola <emphasis>teď</emphasis>! Podle pořadí!“</p>

<p>„Kyslík v normě.“</p>

<p>„Tlak sto dvacet na sedmdesát pět. V rámci tolerance.“</p>

<p>„Srdeční frekvence 80 tepů za minutu. V rámci tolerance.“</p>

<p>„Nitrožilní připojení stabilní, tři minuty devět sekund do nasycení.“</p>

<p>A tak to pokračovalo, dokud jsem o mladém námořníkovi nevěděl víc, než jsem chtěl.</p>

<p>„Nastavte časoměr na třicet minut,“ nařídil Tanaka.</p>

<p>„Časovač nastaven.“</p>

<p>„Zahajte vstupní sekvenci.“</p>

<p>Cítil jsem se jako v řídící místnosti Střediska kosmických letů.</p>

<p>„Odpočet… třicet sekund… dvacet…deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, vstupní sekvence zahájena.“</p>

<p>Došlo k několika počátečním problémům, z nichž žádný nebyl pro mladíka fatální. K získání správného napětí, saturace, nalezení a otevření správných vlnových pásem byla zapotřebí spousta manuální zručnosti. Desátník nám bázlivě napovídal.</p>

<p>„Něco jsem zahlédl! Člověče! To je <emphasis>divné</emphasis>! Nic – zmizelo to.“</p>

<p>„Zvyšte o desetinu,“ přikázal Les Cohn a příkon byl zvýšen.</p>

<p>Co bylo zpočátku nervy drásající a vzrušující, se brzo stalo nepříjemně nudným. Pracovali jsme tady s přírůstky, které mohly opravdu zpracovat jen počítače, a s biochemií na úrovni, která byla mimo mé chápání. Zdálo se, že trvá věčnost nastavit všechno tak, aby se mladý námořník skutečně dostal do simulace virtuální reality. Chvílemi se zdálo, že jsme nenašli správné chemikálie do směsi, která měla tu práci odvést, nebo že požadujeme příliš mnoho od helmy a její povrchové úpravy. Ubíhaly hodiny, a další hodiny, a jen z obecných zásad jsem toho chlapce litoval. Nakonec jsme začali vážně uvažovat, že to skrečujeme a znovu se podíváme na data.</p>

<p>A pak, při lovení a výběru ve výkonových hladinách, to skoro náhodou zabralo.</p>

<p>Musím otevřeně říct, že přese všechno jsem byl překvapený, že ta zatracená věc vůbec funguje, natož při první sérii pokusů.</p>

<p>„Už jsme dosáhli jistých úspěchů s počítačovými modely a při některých pokusech na primátech,“ řekl mi Les, když jsem mu to sdělil. „Byli jsme si docela jistí, že k tomu po dvou nebo třech dnech pokusů dospějeme, nebo dojde k úplnému výmazu. Teď to ale jde docela dobře. Je plně zaveden, zrovna tak, jako by měl implantát. Zapůsobilo to na mě.“</p>

<p>„Na mě zapůsobí, pokud se z toho dostane celý a bez mezer v paměti,“ řekl jsem doktorovi. „Přece jen, <emphasis>tohle </emphasis>jsem sám vytvářel pouze počítačovým modelováním a nemám žádnou představu, co vlastně pociťuje.“</p>

<p>„Ach, to je poměrně jednoduché.“ řekl Dan Tanaka, který sledoval hodnoty na obrazovce jako ostříž. „Těžko jsme se na přilbu mohli spolehnout při velké simulaci, dokud se nepřesvědčíme, že pracuje stejně dobře nebo lépe, než implantát. Pak tím samozřejmě musíme nechat projít řadu dalších, dostatečně odlišných subjektů, abychom si mohli být jisti, že tenhle desátník není výjimkou. Teď to ale vypadá dobře.“</p>

<p>Pohlédl jsem na všechny ty řady čísel, které pro mě nic neznamenaly, i když zkoušeli můj výtvor. „Kde si teď myslí, že je?“</p>

<p>„No, <emphasis>tenhle </emphasis>modul je jedním z těch základních. Mohu vám říct jen to, že je členem zkušeného týmu, který šplhá na kráter Mount Rainieru. Dál už to je příliš subjektivní, stejně jako ve skutečném životě. Pochopte, že se nejedná o scénář. Jsou to situace převzaté z myšlenek a názoru prvního, koho vložili do panenského pole Simu, osoby, které říkáme Hostitel. Je to Hostitelova vize, ve které žijí všichni ostatní. Seberou se myšlenky, ambice, sny, otázky, hádanky, všechno, a pokud jste Hostitelem, počítač to všechno vezme a vytvoří na tom založený plně autentický a logický svět. Tuhle simulaci uchováváme, protože je konzistentní. Hostitelem tu byl někdo, kdo by fyzicky nebyl nikdy schopný vylézt do příkrého svahu, ale kdo si představoval sám sebe jako zkušeného horolezce. To ostatní vytvořil před pěti lety počítač a uchovává to ve skřínce. Každý, koho do toho kdy zavedeme, se stává členem týmu a nakonec zdolá vrchol. Používáme to jako krátkodobý námět, který je bezpečný.“</p>

<p>Podíval jsem se na lékařské údaje. I když tělo leželo ve skutečnosti nehybně a bylo v tomto stavu udržováno, zřetelně se zvyšovala srdeční frekvence, krevní tlak a vše ostatní. To tělo si <emphasis>myslelo</emphasis>, že <emphasis>něco </emphasis>dělá. „Je ale dobře, že má slušnou kondici.“ poznamenal jsem. „Kdybych tohle zkoušel já, mohl bych doslat srdeční záchvat.“</p>

<p>„Ach, doopravdy to není tak zlé,“ reagoval Les Cohn. „Ve skutečnosti jsem viděl lidi, kteří tímhle prošli a ani jim nevyrazil pot. Týká se to i dat od prvního Hostitele. Tenhle náš chlapec měl zatraceně nudný a divný den a věděl přesně, do čeho jde. Ať je simulace jak chce přesvědčivá, on ví, že to není reálné, a takové spojení s realitou vyvolává ty reakce. Normálně to pozorujeme při sledování mozkové aktivity zkušených lidí. Některé extrémy jsou docela fascinující. Například jsme měli nějaké malé scénáře, ve kterých se muži stávali ženami a naopak. Mozková aktivita u mužů a žen je velmi odlišná – mužský mozek nepracuje zdaleka tak tvrdě, ani není nepřetržitě tolik využíván, zatímco ženský mozek je téměř vždy aktivní v obou hemisférách, dokonce i při odpočinku. Sledujete průběh takého zavedení a pomalu, během jisté doby – hodin, možná dnů – se mozkové vzory lidských subjektů tady v modulech změní. Ženská mozková aktivita nakonec napodobuje mužskou téměř úplně, protože mužům chybí spojení v corpus colostrum, které ženy mají. Není pravda, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše – je to tak, že muži jsou sérioví a ženy paralelní. Stejně je snaha postupně napodobovat tyhle děje překvapivá.“</p>

<p>„Uvažovali jste někdy o tom, že to může být část vašeho problému?“ zeptal jsem se ho. „Přece jen se snažíte nacpat něco, co je zvyklé něčím být, psychologicky i fyziologicky, jinam, kam to nepasuje. Možná tak dochází ke vzniku anomálie, kterou rozhraní prostě nedokáže zpracovat. Jako když něco mačkáte do špatné velikosti nebo tvaru a zkoušíte to znovu a znovu. Nakonec se nahromadí dostatek napětí, vystřelí to pryč, a protože v Sim modulu je daleko víc prostoru než v mozku, jde to touhle cestou.“</p>

<p>„Nejste první, kdo s tím přišel,“ odpověděl Les. „a něco na tom pravděpodobně je, i když tahle teorie skutečně nevysvětluje všechno a Brand ji naprosto odmítl.“</p>

<p>„Zatraceně, nebyl to Bůh!“ vykřikl jsem. „Vy jste ho prakticky zbožnili. Byl génius, Einstein ve svém oboru, ale to je všechno, čím byl. Odmítám ho považovat za neomylného. Pokud byl neomylný, proč je mrtvý?“</p>

<p>Doktor pokrčil rameny. „Dávejte si pozor, nebo budete dovlečen před církevní soud a obžalován z kacířství.“ řekl žertem. „Někteří lidé o něm skutečně tak uvažují. Máte samozřejmě pravdu, ale tady toho probíhá tolik, čemu nerozumíme, že to rozhodně není tak jednoduché. Hrozně by nám pomohlo, kdybychom věděli, co tu k čertu vlastně děláme. Víme, jak postavit simulační modely a jak se na ně připojil, ale nevíme, jak pracují nebo proč, bez ohledu na skutečnost, že jsme se je snažili pochopit pět let. Víme, že implantáty fungují, ale ne proč nebo jak doopravdy fungují. Tohle je ten nejpragmatičtější projekt v celé historii. Váš nápad vyšel díky našemu neuvěřitelnému štěstí. Uvažuji o tom, kolik z Brandových objevů bylo také pouhou šťastnou náhodou. Těžko říct.“</p>

<p>Pohlédl jsem na všechno to laboratorní zařízení a moduly pro podporu životních funkcí. „Byl jste vůbec někdy v jednom z těch Simů a viděl jste, o čem tu vlastně mluvíme?“ zeptal jsem se ho.</p>

<p>„Já? To těžko. Původního projektu jsem se neúčastnil a rozhodně jsem nebyl přidrátovaný. Mohl bych to vyzkoušet, pokud by vaše myšlenka s helmou fungovala do důsledků. Jsem pořádně zvědavý vidět, o čem to všechno skutečně je. Vy ne? Já jsem jenom nikdy nechtěl, aby mi někdo operoval hlavu, pokud by se nejednalo o záchranu mého života nebo rozumu.“</p>

<p>Pohlédl jsem na všechny ty věci. „Myslím, že máte pravdu. Já jsem slíbil Riki, že nikdy nebudu mít implantát, ale neslíbil jsem ji, že to nevyzkouším, pokud bude existovat alternativa. Tohle určitě <emphasis>vypadá </emphasis>bezpečně, alespoň po fyzické stránce. Moc mě ale neláká ani to, abych celý den nejedl, dostal klystýr a nechal si oholit hlavu, i když na ní moc vlasu nemám.“</p>

<p>„No, zbývá zjistit, zda je důkladné vyholení hlavy skutečně potřebné, i když třeba to nutné je. Ta druhá záležitost je naopak nezbytná, protože vaše tělo musí být zásobováno živinami, tekutinami, vodivým sérem a vším ostatním. Mám pocit, že byste to nedokázal před Riki dlouho utajit, i kdybychom tu záležitost s vlasy obešli.“</p>

<p>„Možná. Uvidíme.“ Pohlédl jsem na náš subjekt. „Jak dlouho bude šplhat na tu horu?“</p>

<p>„Šedesát minut našeho času a myslím, že asi dvakrát tak dlouho subjektivně. Je charakteristické, že když se vrátí zpět, jsou smrtelně unavení a potřebují se trochu vyspat, než se dokážou cítit normálně, vstát, chodit a než mohou být podrobně vyslechnuti. To platí, ať je to dvacet minut nebo třicet dní, alespoň podle starých záznamů. U subjektů, které tu zavádíme, to důsledně dodržujeme. Bude zajímavé zjistit, jestli se tenhle chlapík vzpamatuje rychleji, protože je ve výborné fyzické kondici. Minule jsme neměli takové skvělé vzorky. Spíše takové, jako jsme vy nebo já.“</p>

<p>„Pěkně děkuju. Ale na jeho skutečné tělo to má tak velký fyzický účinek?“</p>

<p>„Nemáte představu, jaké to je. A to myslím vážně. Myslím, že ani já nemám představu, ale četl jsem všechny popisy a mluvil jsem s lidmi, kteří byli uvnitř. Můžeme spolu přejít do programovací laboratoře a nasadit si obvyklé vybavení, držáky na hlavu a tak dále, k oklamání všech smyslů, a zapojit se do kardanových závěsů – už jste takové věci dřív dělal, ne?“</p>

<p>Přikývl jsem. „Několikrát. Je to ale moc neohrabané.“</p>

<p>„Dobře, tak teď je zařízení levné, lehké a stěží překáží. Můžeme to udělat a já vás můžu přepnout do toho scénáře. Uvidíte ten svět, proletíte se nad ním a získáte skutečnou iluzi ve stylu dobrodružné jízdy, jako byste tam s nimi byl. Ale nebylo by to stejné. Kdyby ano, tak bychom ho nemuseli nacpat to těchhle výmyslů.“</p>

<p>Upřeně jsem se díval na obrazovky a nehybné moduly. „Jaké by to tedy mělo být?“</p>

<p>„Skutečnost. Cítíte, jak křupe sníh, fouká vítr, cítíte bolest, máte přesné dotykové vjemy, jako kdybyste tam byl. Ve všech praktických ohledech tam <emphasis>jste</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Mluvíte s jinými lidmi, cítíte pach z jejich úst, vedete spontánní konverzaci, jako kdyby byli naprosto skuteční. Pro vás budou skuteční, nebudou jen vypadat skutečně. Ve velkých, zdokonalených Simech to probíhá neuvěřitelně do hloubky. Je tam jeden, který patří mezi nejtvořivější – změní vaše pohlaví.“</p>

<p>„Cože? Opravdu?“</p>

<p>„Ale ano. K tomu je určen. A zprávy od lidí, kteří jím prošli v rámci starého projektu, naznačují, že to je více než přesvědčivé. Pocity, <emphasis>organická </emphasis>část, souhlasí úplně přesně, protože můžeme také dělat kontroly, takže u subjektu A dojde ke změně pohlaví a subjektu B ne, jde dovnitř takový, jaký je. Získali tu pár tepelných snímků skutečných těl a já jsem je zkoumal. Přál bych si dosáhnout takové úrovně, abychom to dnes mohli dělat, ale možná to tu jednou znovu uskutečníme. Jak jsem řekl, základní rozdíl mezi mužským a ženským mozkem, co se týká činnosti, je daleko složitější corpus colostrum – nervové spojení mezi dvěma mozkovými polokoulemi u žen.“</p>

<p>„Hra, myslím, že jsem to kdysi viděl v televizi, ale to je tak všechno,“ připustil jsem.</p>

<p>„No, v zásadě, staré rčení o tom, že muži pocházejí z Marsu a ženy z Venuše, není docela pravdivé. Nejdůležitější je, že muži jsou v zásadě připojeni sériově a ženy paralelně. Mnoho vědců teď věří, že to v rozhodující míře podmiňuje rozdíly mezi pohlavími. Podrobte ženský mozek analýze pomocí nukleární magnetické rezonance, abyste získali snímek mozku. Výsledný obrázek ukazuje dost značnou aktivitu, indikovanou teplotou a průtokem krve, v obou hemisférách, dokonce při odpočinku. Vložte mužský mozek do stejného systému se stejným stimulem a aktivita je daleko sporadičtější. Vzplane a zase se vytratí, a nikdy není přibližně stejná v obou hemisférách.“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Tohle přijímám, pokud směřujete k něčemu, co dokážu chápat.“</p>

<p>„Závěry vyplývající z těchto pozorování tady nejsou důležité. Důležité <emphasis>je, </emphasis>že ženský subjekt, který v tom Simu představuje muže, začne časem vykazovat záznamy a aktivity, které připomínají biochemii mužského mozku. Po určité době můžete sejmout tepelný snímek toho mozku. I když je ženský, budete přísahat, že se díváte na mužský mozek. Při změně mužů na ženy není efekt tak dramatický, protože je zřejmě snadnější nepoužívat existující biologické kanály, než je vytvořit, ale nápodoba je dost dobrá, takže poznáme, k čemu dochází. Jinými slovy, <emphasis>simulace je tak reálná, že ženský mozek se v jejím průběhu může stát mužským a naopak!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>To mě ohromilo. Bez ohledu na to, <emphasis>co </emphasis>virtuální realita dělala, byla to jen iluze, neuvěřitelně propracovaný salonní trik, který vás přiměje vidět věci, které nejsou, a vzájemně reagovat s něčím, co neexistuje. Doopravdy to nikoho nemění, a tak jsem to řekl.</p>

<p>„Ach, opravdu? Byl jste někdy kompletně připojený a vydal jste se na projížďku na horské dráze? Surfoval jste nebo windsurfoval, nebo letěl počítačovou krajinou?“</p>

<p>„Jo, něco takového, ale –“</p>

<p>„Žádné <emphasis>ale</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Myslel si váš žaludek, že to je iluze, nebo se vám svíral a měl jste pocit nulové gravitace, když jste se řítil dolů?“</p>

<p>„Jo, ale pořád se jednalo o iluzi.“</p>

<p>„To vás vychovaly vaše předchozí zkušenosti, abyste věděl, jak vás to, co vidíte a slyšíte a s čím vzájemně reagujete, může ovlivnit, a také vás to ovlivnilo. Ale nikdy jste nepoznal úroveň detailů, které vytváří <emphasis>tenhle </emphasis>postup. To nikdo nedokáže naprogramovat.“</p>

<p>Přemýšlel jsem nad tím. „Počkejte chvilku, počkejte! Právě jste řekl, že důvodem, proč jsem cítil zvedání žaludku ve VR obleku, bylo, že mé tělo reagovalo takovým způsobem, jakým bylo vychováno reagovat.“</p>

<p>„No a co?“</p>

<p>„I kdybych tam vstoupil a všechno, co bych viděl, cítil, říkal nebo dělal, by mi říkalo, že jsem žena, nezáleželo by na tom. Nikdy bych nebyl ženou. Byla by to pouze má vlastní subjektivní představa o tom, jak bych se měl cítit. Nebo jenom jako kdybych byl v přestrojení. Nemohlo by to být reálné, protože za tím nestojí žádná zkušenost.“</p>

<p>„Vaše zkušenost ne, ale dochází tam k následujícímu. Váš mozek, vaše myšlenkové pochody, vaše získávání údajů, vyhledávání a to všechno je připojeno na Brandovu skřínku. Ta Brandova skřínka má téměř nekonečnou kapacitu, protože je připojena na tolik věcí a tolik zásobována. Přijímá všechny vstupy a shromažďuje je. To, co jste říkal, je zcela pravdivé. Poprvé, když je řekněme mužský subjekt připojen k té Skřínce a prožívá iluzi, že je ženou, není to příliš přesvědčivé. Jen zprostředkovaná zkušenost. Pak připojíme ženu, a když ta vnímá, že je mužem, je to pro ni <emphasis>mimořádně </emphasis>přesvědčivé. Pak se to zase stane přesvědčivým z ženské strany. A čím více mužů a žen vyzkouší ten program, tím je to reálnější a přesvědčivější. Skřínka se učí! Má přístup k vašim myšlenkám, vzpomínkám, emocím, stejně jako vy využíváte její mimořádnou kapacitu a program. Poprvé nezná ty jemné drobné detaily ani nemá zkušenost k porovnání. Pak má údaje od jednoho muže. Ty je schopná použít na první ženský subjekt. Zkušenosti té ženy pak mohou být použity na dalšího muže a tak dál. Chápete?“</p>

<p>Všechny důsledky toho, co nazýval Brandovou skřínkou, byly v první řadě dokumentů, které jsem si prohlížel, ale rozhodl jsem se nepromýšlet všechny detaily, nebo jsem nejspíš nechtěl věřit, že něco může být tak úplné a přesvědčivé. Vždy existovalo omezení ve znalostech, zkušenostech, v ukládání do paměti a opětném vybavování na straně hardwaru. <emphasis>Musel </emphasis>existovat limit. Ale pokud se ho nějak podařilo odstranit…</p>

<p>V tom případě to od Starka nemusel být jen nostalgický vtip, když nadhodil, že vše z Matouše Branda bylo vysáto do jedné z jeho skřínek a může tam být naživu a v pořádku.</p>

<p>Naživu ano, ale nemá žádné tělo, do kterého by se vrátil, pokud by našel přístup do reálného světa…</p>

<p>A jestli ten systém dokázal být tak kompletní, tak absolutní, tak přesvědčivý, jak si k <emphasis>čertu </emphasis>může být někdo vůbec jist, že realita, ve které žije, je tou skutečnou realitou?</p>

<p>Technici a lékařský personál ve zkušebním středisku po uplynutí jedné hodiny pomalu a metodicky odpojovali mladého námořníka. Ve skutečnosti proces probíhal zcela automatizovaně, lidé tu byli jen pro případ nouze, ke kterému tentokrát nedošlo.</p>

<p>Počítače ho z toho dostaly, téměř doslova sbíraly myšlenky mladého muže a odřezávaly ho od virtuální reality, ve které žil. Dostal se z ní ven, bylo mu trochu nevolno a možná u něj došlo k lehkému šoku, který si vyžádal rychlé podání malé dávky léku od Lese. Poté, co byl přinucen odpovědět na pár otázek, aby se ujistili, že je v pořádku a že všechno fungovalo, téměř ihned zhasl jako svíčka a spal dobrých osm až deset hodin.</p>

<p>Strávil jsem spoustu času hovory s techniky a všechno jsem si prověřoval, nakonec jsem si zdříml v jedné z odpočíváren pro personál, ale když se námořník na ošetřovně probudil, přišli pro mě.</p>

<p>V době, kdy jsem dorazil, už do sebe dostal trochu pevné stravy, osprchoval se a převlékl do čistých šatů. Zdálo se mi, že je úplně v pořádku, docela dobře naladěn a <emphasis>velmi </emphasis>nadšen svou zkušeností.</p>

<p>„Bylo to <emphasis>neuvěřitelné</emphasis>!“<emphasis> </emphasis>rozplýval se. „To byl skvělý výlet! Myslím, že to teď musím absolvovat doopravdy! Ve skutečnosti se už teď cítím tak, jako bych to <emphasis>dokázal</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Tedy, dokonce si pamatuji některé postupy a věci, které jsem předtím opravdu neznal. Není to jen skvělý výlet, je to fantastický učební nástroj!“</p>

<p>Možná to byl skvělý učební nástroj a já jsem určité cítil úlevu, když jsem viděl, že je v pořádku. Byl jsem také samolibě spokojený, že má bezdrátová helma fungovala tak dobře, ale stále jsem z toho všeho neměl příjemný pocit.</p>

<p>Nebyl jsem si jistý, že se mi <emphasis>líbí </emphasis>myšlenka učit se takové věci v podobném stroji, dokonce i kdybych úplně rozuměl tomu, co vlastně dělá, což jsem nerozuměl. Myslím si, že jsem byl trochu staromódní, ale jakoby právě teď vyrážel celý dav analfabetů do nejbližšího počítačového obchodu, aby si v samoobsluze koupili základní megamediální systém. Kromě hraní těch svých her a ničení světových BBS stanic bezmyšlenkovitým žvaněním by jím četli a psali všechny možné škváry. No, ne tak přesně. Budou nosit přilby, které jim umožní nadiktovat cokoliv, co mají ve svých ignorantských hlavách, a uložit to do souborů, aniž by se vůbec museli dotknout klávesnice. To, co jim někdo pošle, si pak mohou nechat předčítat příjemným, přizpůsobitelným hlasem. Naprostá většina americké populace už nebude schopná číst ani psát, a nebude jí to vadit ani za mák. Nejen při komunikaci přes počítač, ale i na ulici jsem opravdu narazil na lidi, kteří si mysleli, že stát Washington byl pojmenován po městě, kde žije president. Ani je nenapadlo, že stát i město bylo pojmenovány po někom skutečném.</p>

<p>Co když tady ti skvělí hoši a dívky nakonec <emphasis>opravdu </emphasis>vyřeší tajemství Brandových skřínek? Představte si to – můžete na výlet, kamkoliv chcete, a nemusíte opustit domov. Můžete se stát kýmkoliv, dělat cokoliv. Nepotřebujete mít žádné zkušenosti – můžete použít zkušenosti někoho jiného.</p>

<p>A co když tam někde skutečně <emphasis>bylo </emphasis>Brandovo vědomí, v té jedné zvláštní skřínce? Jak dlouho bude trvat, než se na to začneme dívat jako na způsob uchování našich nejlepších a nejchytřejších, a pak jako na způsob, jak uchovat bohaté a mocné? Nesmrtelnost ve skřínce. Ježíši! Rychle to začínalo být děsivé!</p>

<p>A to mě samozřejmě přivedlo k tomu, abych začal přemýšlet, jestli skutečně pracuji na špičce svého oboru, nebo jsem místo toho jako jeden z těch techniků, kteří vybudovali a zásobovali Auschwitz a nikdy dvakrát nepřemýšleli o tom, co tam dělají.</p>

<p>Nevěděl jsem to, ale jak jsem do problému pronikal hlouběji a hlouběji, věděl jsem, že to musím rozřešit, nebo se zblázním. Věděl jsem, že musím odhalit alespoň nějaké důsledky ošklivostí, které tenhle celý projekt představoval a které jsem umožňoval snadněji a účinněji vyzkoušet více lidem.</p>

<p>Měl jsem vize ponuré a ignorantské budoucnosti, budoucnosti podobné té, kterou předvídali lidé jako Max Headroom a kyberpunkoví spisovatelé, pro které Riki občas vytvářela ilustrace.</p>

<p>Svěřil jsem se Riki, která s tím naprosto souhlasila. „Musela jsem přečíst spoustu takových příběhů, abych mohla udělat obaly a ilustrace. Vím, o čem vyprávějí. Poznala jsem to při té první schůzce.“</p>

<p>Zhluboka jsem se nadechl. „Musím se na to podívat a zjistit, jestli je budoucnost opravdu tak ošklivá, než udělám nějaká další rozhodnutí,“ řekl jsem jí. „Pokud je to nezastavitelné, nevyhnutelné, pak bude možná účinnější, když budu působit jako svědomí, alespoň to bude zevnitř. Pokud je to pozitivní, rád se nechám přesvědčit. Ale nedokážu vpředu vidět nic jiného než tmu, a takhle dál nemůžu pracovat. <emphasis>Musím </emphasis>to vědět.“</p>

<p>Přikývla. „Já to chápu.“</p>

<p>„Skutečně?“ zeptal jsem se a díval jsem se jí přímo do očí. „Chci říct, budu muset jít do jedné z těch Brandových skřínek. Musím přesně vědět, jaké to je.“</p>

<p>Přikývla. „Je to děsivé, ale já to chápu. Zmiňoval ses, že ten člověk, který testoval tvou přilbu, v tom byl hodinu nebo tak nějak, že?“</p>

<p>„Jo, správně. A pak musel <emphasis>dlóóuho </emphasis>spát a normálně se probudil.“</p>

<p>„Dobře, jenom se ujisti, že je to něco takového. Ne šplhání do hor, ale něco jednoduchého, základního a krátkého. Něco, co bys mohl dělat tady, kdybys měl čas, peníze a stál bys o to, nebo něco, co jsi vždycky toužil dělat, ale co by ti nezpůsobilo srdeční záchvat.“</p>

<p>„Něco takového tam může být. Doufám, že ano. Asi tohle jsem zamýšlel. Nechci se přiblížit k ničemu podobnému, co zničilo Branda a několik původních subjektů. Jsi si jistá, že tě to nevyvede z míry a že ode mne neodejdeš, když to udělám?“</p>

<p>Přikývla a políbila mě. „Nelíbí se mi to, ale chápu to. Abych byla upřímná, doufám, že nedokážou najít nebo opravit tu chybu, která pohltila Brandův mozek. Jestli to dokážou, pokud ji opraví – nejsem si vůbec jistá, jestli si dokážeme představit důsledky, pokud se simulace alespoň <emphasis>podobá </emphasis>tomu, co říkají.“</p>

<p>Měli mít k dispozici lehčí, tenčí verzi mého bezdrátového systému k nasazení na hlavu asi za měsíc a půl. Usoudil jsem, že by to mohla být ta správná doba, abych ji vyzkoušel sám.</p>

<p>„Zavolám Dana Tanaku.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5</strong></p>

<p><strong>POTAJÍ ZA ZRCADLEM</strong></p>

<p>Matouš Brand říkal své základně a útočišti v Yakimě „Kraj divů“ a zdálo se, že se v důsledku toho vyrojila spousta jmen, vtipů a kódových slov, vycházejících z Lewise Carolla. Ty vtipy mě stejně moc neuklidňovaly. Zdálo se, že méně symbolizovaly pocit posvátné úcty, jaký měl podle mne Brand na mysli, a více šílenost té věci.</p>

<p>Ne všichni ale zapadali do systému. Dan Tanaka mě uvítal širokým úsměvem a řekl: „Myslím, že vím o simulaci, která je přesně pro tebe. Je to jedna z těch, které jsem objevil, sám vyzkoušel a myslím, že by tě mohla pobavit.“</p>

<p>Viděl jsem, že má v rukou malý zápisník, na jehož titulní straně bylo jeho jméno v magickém znaku. Jinak byl plný Kanji, japonské abecedy.</p>

<p>„Můj privátní deník a příručka.“ řekl mi. „Dokonce, i kdybys dokázal číst japonsky, stejně by ti to moc nedávalo smysl. Já však ten kód znám, protože jsem ho vynalezl. Nechtěl bych, aby mě někdo z lidí okolo považoval za méněcenného jen proto, že se jim nelíbí to, co mě.“</p>

<p>Nebyl jsem si jist, že jsem ho přesně pochopil, ale měl trochu reputaci sukničkáře a zastánce nadřazenosti mužů a zřejmě se moc nesnažil, aby tu reputaci změnil. Na druhé straně v jeho prospěch mluvilo, že ho považovali za génia. Mohla mu projít spousta věcí, protože byl opravdu nenahraditelný. Ti, kteří Tanaku nebo jeho názory neměli rádi, se mu raději vyhýbali.</p>

<p>„Mám pár Simů, které nevytvořil nikdo z těch komediantských sociologů opilých mocí, které tu teď mají.“ řekl mi. „Ty z původního projektu, které odrážejí jiné názory.“</p>

<p>„Vyzkoušel jste některé z nich?“ zeptal jsem se ho. „Když jsem tu byl před pár měsíci při prvním testování, ještě jste to neudělal.“</p>

<p>„Tenkrát jen jako šmírák, prostřednictvím obvyklého vybavení pro virtuální realitu.“ připustil. „Od té doby ale ano, vyzkoušel. Stejně jako vy, prostě jsem na tom v žádném případě nemohl dál pracovat, nebo doopravdy chápat to, co o tom všichni říkali, dokud jsem simulaci sám nevyzkoušel. Myslím, že teď už to absolvovala snad polovina personálu minimálně jednou.“</p>

<p>„A co Les Cohn?“</p>

<p>Tanaka se usmál. „Ach. Les byl jeden z prvních, jakmile jsme získali první jednotky k nasazení na hlavu. Musí vám o tom vyprávět. Já bych si takovou simulaci nevybral, ale chápu, proč to udělal. Tudy.“</p>

<p>Vešel jsem na ošetřovnu Dr. Cohna. Cohn tam seděl a čekal na mě. Studoval diagram, o kterém jsem usoudil, že se jedná o mé tělesné orgány, pak mi pokynul, abych si sednul ke stolu. Udělal jsem to.</p>

<p>„Tak, protože jsi tu minulou noc spal, jsem si docela jistý, že nemáš nic v žaludku,“ podotkl, „pokud jsi něco nezdlábl po cestě sem.“</p>

<p>„Jsem prázdný. Začínám mít hlad, ale jsem prázdný.“</p>

<p>„O to se postaráme. Až dostaneš klystýr a uděláme konečnou přípravu tvé krve, budeš chtít odejít domů. Nedělej to. Stojí to za to.“</p>

<p>„Jestli tomu dobře rozumím, ty jsi to prodělal.“</p>

<p>Přikývl. „Začal jsem být zvědavý, to je všechno. Chtěli dobrovolníky, aby otestovali propracovanější a komplexnější simulaci, lidi, kteří to nikdy předtím neabsolvovali. Staré gardě prostě nemůžeme věřit, zatím ne. Existuje příliš velké nebezpečí. Takže, pamatuješ se na svět, o kterém jsem ti povídal? Ten, který byl úplně stejný jako náš, jenomže postuloval, že jsi se narodil s opačným pohlavím?“</p>

<p>„Cože? To jsi přece <emphasis>neudělal!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Jo, udělal. Po dobu šestatřiceti hodin, alespoň subjektivně. Nejen z obyčejné zvědavosti, kterou si vypěstuješ, protože trávíš celý život za tou bariérou. Chci říct, já jsem lékař. Strávil jsem půl života tím, že jsem studoval internu, a posledních dvacet let jsem internistou. Bezstarostně jsem pracoval s muži i ženami a byl jsem naprosto přesvědčený, že přesně vím, s čím zacházím. Můžu ti říct, že všechno bylo – jiné. Víc, než jsem si myslel. Některé předpoklady, které jsi učinil jako muž, a některé věci, na které jsi <emphasis>nikdy </emphasis>nepomyslel, tě opravdu trochu vyvedou z rovnováhy. Vyhledal jsem ženu, která absolvovala stejnou simulaci naopak, a ona mi řekla skoro přesně to samé. Nejedná se ale jen o fyziologickou stránku. Muži reagují na ženy jinak než na jiné muže, a naopak. My to víme, ale něco jiného je prožívat to z druhé strany.“ Na okamžik se odmlčel, pak řekl: „Dobrá, dejme se do toho. Přípravy jsou nepohodlné, ale pokud to neuděláš, nemůžeš té zkušenosti rozumět.“</p>

<p>Měl pravdu. Při mučení mu pomáhaly dvě zdravotní sestry. Další hodinu jsem strávil mimořádně nepříjemně. Nakonec se ale zdálo, že je spokojen.</p>

<p>„Oukej, to je všechno. Pak se budeme muset blíž podívat na tvou dietu a krevní cukr, ale není tam nic, co by tě mohlo diskvalifikovat.“ řekl mi.</p>

<p>„Cože? Co je s mým krevním cukrem?“</p>

<p>„Řekl bych, že máš sklon k cukrovce. Nejsi ještě za hranicí, ale dostáváš se tam. Špatné složení stravy, nedostatek cvičení a spousta genetických předpokladu. Nedělej si starosti – ber to jako vedlejší užitek. Pokud to včas podchytíme a vezmeš to vážně, není důvod si myslet, že onemocníš dříve, než budeš starý a šedivý. Můžeme pokračovat s tímhle?“</p>

<p>Přikývl jsem. „Předpokládám, že ano.“</p>

<p>„Dobře, nebuď překvapen, když se tvé vidění bude trochu lišit, nebo budeš mít trochu narušenou rovnováhu nebo něco takového, až budeš zaveden do Simu. Dochází tam k různým typům subjektivních barevných posunů, lehké rozdíly ve vidění můžou působit dezorientaci, uši mohou mít větší nebo menší rozsah slyšení a tak. Rychle si na to zvykneš, ale může té to vyvést z konceptu.“</p>

<p>Tohle mě nenapadlo. „Hm, víš, jaký typ reality pro mě vlastně vybral?“</p>

<p>„Jo, vím. Měl bych být šokován, cítit odpor, a tak dále, a také jsem. Je to skutečný Tanakův speciál, ale v tomhle případě pro tebe představuje širokou škálu zkušeností při současných omezeních. Někdo měl tenkrát sexuální fantazie jako dospívající chlapec. Jakýsi úžas nad tím, jaký je sexuální život. Stejně myslím, že je to skoro perfektní demo, a není tam moc velké nebezpečí nebo trauma. Jenom si to nenechej proniknout do hlavy. Je to stejně neškodné jako lechtivý časopis, což neznamená, že by někteří lidé odsud nechtěli záznam zničit, protože jsou přesvědčeni, že porno vychovává sexuální násilníky a střílečky vychovávají vrahy. Ty jsi dospělý. Jdi do toho, pokud proti tomu nemáš nějaké skutečně vážné morální námitky. Danova jediná zkušenost s touhle simulací ho ve skutečnosti hodně zkrotila. Jako kdyby z něj odčerpala žádost a potřeby, takže to může byt očistné.“</p>

<p>„Zní to, jako kdybych se měl probudit uprostřed pornografického filmu.“</p>

<p>„Nic tak propracovaného. Žádná zápletka, pouze situace. Co s ní uděláš, záleží jen na tobě.“</p>

<p>Vyšli jsme ven. Jedna z těch jejich technicky vyspělých rakví byla otevřená a připravená. Vlezl jsem dovnitř a zjistil, že je těsná, ale ne doopravdy nepohodlná. Helmu jsem samozřejmě zkoušel už mnohokrát, ale tohle byla novější, lehčí a tenčí zdokonalená verze a měl jsem pocit, jako kdybych na hlavě neměl vůbec nic. Ležel jsem nahý v té komoře a cítil jsem z toho stále větší a větší nervozitu. Nezačínám bláznit? Neměl bych vycouvat?</p>

<p>Najednou mě posedlo silné nutkání udělat právě tohle, křičet na ně, aby pokus zastavili. Ale neudělal jsem to, i když mi zavedli intravenózní výživu, nasadili kryty podobné kosmickému skafandru, pro všechny případy připojili trubice k mému zadku a genitálii a zapojili kompletní napájení modulu.</p>

<p>Víko se zavřelo a cítil jsem, jak mě přesouvají dozadu do komory, kde se vnitřní spojení připojí k těm na stěně komory. Teprve až bude všechno připojeno, plně napájeno, odzkoušeno a odsouhlaseno počítači, mohu být „zaveden“ podle hantýrky projektu.</p>

<p>Panovalo tam neskutečné ticho. Necítil jsem se ani za mák unavený. Byl jsem zcela bdělý a nabitý energií, ale pořádně napjatý. <emphasis>Proč už s tím nezačínají</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Co jim tak dl</emphasis><emphasis>ouho </emphasis><emphasis>trv</emphasis><emphasis>á</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Skutečně jsem mohl slyšet svůj dech a puls a začal jsem v myšlenkách po minutách odpočítávat tepy.</p>

<p>Pociťoval jsem svědční a byl jsem trochu zpocený v té přilbě, kterou mi pevně připnuli na hlavu a nastavili tak, aby odpovídala mé nepříliš dokonalé lebce. Přemýšlel jsem, jestli cítím nějaký druh signálů, nebo jen vlasy proti povrchu helmy, nebo možná slabý výboj statické elektřiny vlivem interakce vlasů a potahu. Měl jsem krátký, ale přijatelný sestřih, jaký Kraj divů doporučoval. Téměř u všech lidí v projektu se dalo poznat, jestli byli alespoň jednou na téhle jízdě. U žen to bylo nápadnější než u mužů. Alespoň jsem nemusel mít vyholenou hlavu nebo paruku…</p>

<p><emphasis>Co jim trvá tak strašně dlouho</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokazilo se něco?</emphasis></p>

<p>V modulu byl nouzový interkom, ale byl určen výhradně pro případ mimořádné nouze a obvykle ho zapínali oni z jejich strany. Neradi používali radiové vysílání uvnitř modulů, pokud nemuseli, kvůli riziku interference při tak krátké vzdálenosti.</p>

<p>Prodělal tohle Rob někdy? přemýšlel jsem. Pokud ano, zajímalo by mě, jaký typ scénáře si vybral nebo jaký pro něj vybrali. A co Stark? Co takhle „zavést“ ho tak, aby byl přesvědčen, že mu IRS dělá audit? Nebo ho přimět, aby <emphasis>on </emphasis>pocítil tíhu byrokracie. Nebo z něj udělat Winstona Smitha[11] z románu 1984, ne O’Briena, za kterého se považoval.</p>

<p>Zatraceně, začínal jsem tu trpět klaustrofobií, a co bylo ještě horší, zatraceně mě to svědilo. Teď ne jenom na hlavě, ale všude, a začínalo to být skutečně nesnesitelné. Byl jsem však připoután, ležel jsem a nebyl jsem schopný doopravdy se pohnout a kdekoliv se poškrábat.</p>

<p>Skutečně netrvalo dlouho a šíleně mě svědilo celé tělo, skoro jako kdyby po něm všude lezly mouchy a využívaly každý centimetr čtverečný. Bylo to skutečné utrpení. Otevřel jsem ústa, abych vykřikl nebo zaječel v naději, že mě někdo uslyší a vysvobodí mě odtud.</p>

<p>A najednou to zmizelo. Svědění, nepohodlí, všechno. Opravdu se zdálo, že nejsem vůbec k ničemu připojený. Spíše jsem měl pocit, jako když ležím na přiměřeně pevné posteli, na nějakém saténu nebo hedvábí…</p>

<p>Otevřel jsem oči a rozhlédl se. <emphasis>Byl </emphasis>jsem v posteli! A taky pořádně veliké, možná dva a půl metru dlouhé, jenomže se přesně řečeno nejednalo o délku.</p>

<p>Postel byla kruhová. Velká, kruhová, hedvábím a saténem povlečená postel.</p>

<p>Místnost samotná byla velká a působivá, s fantasticky zdobenými saténovými závěsy u vzdálených oken, krásně vyřezávaným dřevěným nábytkem, měkkým saténovým čalouněním na židlích a podobně. U jedné stěny stály široké skříně. Tlumené světlo vyvolávalo pocit, že strop měkce září. Ve vzduchu jakoby se vznášela sexy směs pudru a parfému.</p>

<p>Na okamžik jsem se cítil totálně dezorientovaný.</p>

<p>Přesto jsem sklouzl z postele a nahý jsem šel do koupelny. Zdálo se, že o její existenci vím. Kráčel jsem po tlustém koberci, který mi připadal tak měkký a huňatý, že jsem měl pocit, jako kdybych se do něj mohl ponořit. Když jsem vešel, světlo se automaticky rozsvítilo a já jsem zjistil, že koupelna je veliká a zdobená, celá vykládaná ručně opracovaným mramorem. Všude visela zrcadla. Proti záchodové míse a umyvadlu stála velká zapuštěná Jacuzzi vana ze stejného materiálu.</p>

<p>Na odrazu v zrcadlech bylo podivné to, že jsem to nebyl já a přesto jako bych dopředu tušil, že to nebudu já. No, trochu to <emphasis>bylo </emphasis>jako mé staré já, ale možná ideální staré já, s tělem, které bylo perfektně napumpované, svalnaté, ve špičkové kondici, se štíhlou tváří s pečlivě učesanými vousy a překvapivě dlouhými hnědými vlasy na ramena – mé barvy, ale bez náznaku šedin. Byl jsem také daleko chlupatější než dříve a po pravdě řečeno, měl jsem tak velkého frantíka, jakého jsem si vždycky přál místo toho, kterého mi příroda poskytla.</p>

<p>Fíí – ha! Dokonce jsem měl i kroužek v uchu a tétování na jednom rameni s pořádně obdařenou komiksovou blondýnou v sexy a docela pornografické pozici. Tetování vypadalo profesionálně a bylo provedeno v barvě.</p>

<p><emphasis>O tomhle mluvili</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jak by to mohlo být skutečné</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A přesto, přesto to vypadalo skutečné, bylo to skutečné v každém směru, ve kterém jsem mohl skutečnost posuzovat</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Jak to může být jen program v mé hlavě? <emphasis>Cítil </emphasis>jsem všechno, dokonce i drobné bolesti, které všichni ve svém těle pociťujeme, svědící místo na stehnu…</p>

<p>Opláchl jsem si obličej v umyvadle a cítil jsem se naprosto normálně, stejně, jako jsem se vždy cítil. Pak jsem přešel zpět do ložnice a najednou jsem se ohromeně zastavil.</p>

<p>Pořád jsem byl nahý v luxusní ložnici, ale ne sám. Stály tam dvě přitažlivé mladé ženy, jedna u postele a druhá u vstupních dveří. Ta bližší byla blonďatá sexbomba, ne úplně lidský ekvivalent tetování na mém rameni, ale dost odpovídající <emphasis>mému </emphasis>vkusu. Ta druhá byla jiná, ale ne méně obdařená a sexy rusovláska. Obě určitě představovaly prvotřídní materiál. Žádná z nich nevypadala na víc než na osmnáct a jediná věc, kterou měly obě na sobě, byl šňůrkový spodek od bikinek, což bylo více, než jsem měl na sobě.</p>

<p>Měly takové ty prázdné oči a výrazy atraktivních, ale nepříliš chytrých žen, a nezdály se být nijak překvapeny tím, že jsem se objevil.</p>

<p>„Jaké je tvé přání, můj pane?“ zeptala se mě blondýna takovým tím tenkým a hloupoučkým hlasem blondýnek. Alespoň napůl jsem se cítil jako idiot, když jsem si objednal snídani.</p>

<p>Tak dobře, tady bych mohl zajít do vše odhalujících rentgenových detailů, ale stejně byste toho nedokázali pochopit ani polovinu. Pokud předpokládáte, že bych se měl za sebe stydět, tak, no, ani v nejmenším jsem se nestyděl. Na začátku jsem se <emphasis>cítil </emphasis>nervózní a nejistý, ale čím déle to trvalo, tím mi to lépe vyhovovalo.</p>

<p>Nevím, kdo tu celou věc programoval, ale můžu vám hned říct, že to nebyl žádný puberťák s pouhou fantazií. Nikdo, prostě nikdo bez pořádné dávky zkušeností nemůže být tak, hm, <emphasis>tvořivý.</emphasis></p>

<p>Jak to pokračovalo a jak aktivity začaly být mentální, stejně jako, řekněme, fyzické a emocionální, postupně jsem si začal uvědomovat rozdvojenost své existence. Na jedné straně jsem určitě byl Cory Maddox a měl jsem všechny Maddoxovy vzpomínky, znalosti a vše ostatní. Zároveň jsem však byl pánem Korayem z Alstasie, neuvěřitelně bohatým plejbojem na privátním tropickém ostrově, vytvořeném pouze pro jeho fantazie a potěšení. Ve skutečnosti jsem tam byl jediný muž. Všechny ostatní, celý personál, představovaly nádherné ženy, mně zcela oddané a plnící všechna má přání.</p>

<p>Bylo snadné zapomenout, že Cory Maddox existoval, a ještě snadnější nebrat v potaz naprostý nedostatek detailů, kdo tenhle muž byl, jak dospěl k takovému bohatství a moci, a proč všechny ty ženy byly zjevně dobrovolnými otrokyněmi, kterým se takový život líbil a které si jiný nedokázaly přestavit. Uvědomoval jsem si, že to je „jednoduchý“ program, většina těch detailů pro mne není nutná a tak nebyla dodána. Hluboko v sobě jsem však cítil, že by mohl být vytvořen scénář celého světa, pokud bych ho potřeboval, nebo přesněji <emphasis>vyžadoval.</emphasis></p>

<p>Ale stejně to bylo ve všech směrech tak reálné jako cokoliv, co jsem kdy prožíval. Nepovažoval jsem to za sen, za fantazii, za nějakou simulaci – bylo to <emphasis>reálné </emphasis>od nejmenšího stébla trávy nebo hmyzu až po vůně, pohledy a zvuky. Jak se „Cory“ pořádně uvolnil a umožnil osobnosti pána, aby převzala moc a všechno řídila, nezůstal tu ani žádný fyzický vjem, který by byl skrytý nebo falešný.</p>

<p>V podobě pána Koraye mě ovládl jistý výrazný pocit nevázanosti, jednoduše proto, že byl přítomen „Cory“ a nějak věděl, že tohle nebude trvat a v určitém smyslu se jedná o vesmír zcela v mé mysli. Z toho vyplýval téměř úplný nedostatek zábran, nedostatek viny, a přání experimentovat se všemi formami sexu, s raznými drogami, kterých jsem se dříve nikdy nedotkl, s nejjemnějšími víny a likéry, <emphasis>se vším.</emphasis></p>

<p>A když jsem byl vygumovaný, vyčerpaný, a přitom úplně uspokojený, pomohly mi do postele. Usínal jsem, zatímco se ke mně tiskly dvě žádoucí sexy nahé dívky.</p>

<p>Další den jsem se probudil, a stále jsem byl v ložnici a stále s těmi dvěma dívkami.</p>

<p>Neočekával jsem to. Proto jsem se minulého dne snažil dělat a vyzkoušet všechno. Místo toho jsem měl něco jako kocovinu, z dovádění s nahou uličnicí venku v zahradách, dvě štípnutí, která vypadala jako od komárů, a taky pár škrábanců.</p>

<p>Neopakoval jsem výstřelky, potěšení a prostopášnosti předchozího dne, nebo alespoň ne tolik. K čertu, <emphasis>včera </emphasis>to byla jen zkušenost, jen zbrusu nový druh levného hříchu, protože bez ohledu na to, co mi můj mozek a mé smysly říkaly, tohle prostě nemohlo být skutečné. Teď, po celém dni a nočním spánku a poté, co jsem pociťoval následky své nevázanosti, jsem začínal přemýšlet, jestli si tím můžu být tak jistý.</p>

<p>Zatraceně, tohle <emphasis>nemůže </emphasis>být nějaký druh virtuální reality. Prostě <emphasis>nemůže</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Ne v takové míře. Ne v takových detailech. Není v lidských slovech vylíčit pocit být tam a bezprostředně to prožívat. Jsou věci, o kterých si ani neuvědomujete, že je vnímáte, kterých si povšimnete, jenom když chybí. Ty malé bolesti, o kterých jsem mluvil, hmyzí štípnutí, pokud jste dostatečně blázniví, abyste nazí bloumali po tropickém ostrově, vůně, chutě, jedinečný pocit toho, jak přejedete jazykem po patře, proudění enzymů, hormonů a krve, když dáte polibek a když děláte daleko víc, než se jen líbáte – tohle všechno bylo skutečné. Neexistoval jediný detail, ani ten nejmenší náznak, který by prozradil, že to je něco jiného než skutečnost.</p>

<p>Křížem krážem jsem procházel ohromným sídlem a hledal nějaký klíč k tomu místu a té bizarní existenci. Měl jsem k dispozici malou, ale kompletně vybavenou šatnu, ve které jsem se mohl podle svého přání obléknout pro jakoukoliv příležitost, náladu nebo historické období, jaké mě jen napadlo. Ještě víc mě však překvapilo, když jsem našel další šatnu. Byla to ohromná, rozlehlá místnost, ve které by snad každá žena všech tvarů a rozměrů dokázala nalézt všechny styly oblečení od fíkových listů po Alžbětu nebo Fredericks z Hollywoodu[12]. Tohle to vlastně také bylo – ženská šatna hollywoodského typu pro velké filmové studio.</p>

<p>Všechno pro mou potřebu a pro ukojení mých vrtochů?</p>

<p>Nedávalo to žádný smysl.</p>

<p>Parfémy všech značek od laciných a vtíravých až po ty, které musely stát tisíce, vína všech druhů a ročníků. A všechny ty ženy, všechny mladé, až nadmíra obdařené, sexy, zcela soustředěné na mé potřeby a úzce, velmi úzce specializované. Nejen kuchařky a společnice, ale takové, které dokázaly spravit elektriku, udržovat zahrady, uklízet, čistit, provádět instalatérské práce a všechna řemesla, nutná k udržování takového sídla. Všechny však byly při své jednotné kráse nějak omezené.</p>

<p>Působilo to dojmem, jako byste vzali klasické typy naivních sexy blondýn a pak jste jim vtiskli různé odbornosti, které znaly a uměly instinktivně vykonávat. Nedokázaly to vysvětlit – to jsem zjistil. A ani nedokázaly zvládnut práci jiné ženy, i když mimo svou odbornost byly všechny stejné a všechny, no, k mání.</p>

<p>Bylo to nudné.</p>

<p>Nakonec jsem našel knihovnu. Jednalo se o jednu z těch velkých knihoven renesančního typu, s vestavěnými regály od podlahy ke stropu, které byly přecpány knihami a tyčily se v několika patrech. Na horní regály se dalo dostat pomocí kombinace pojízdných žebříků a malých ramp. Byla tam k tomu samozřejmě jedna z těch dívek.</p>

<p>„Znáš každý titul v téhle místnosti?“ začal jsem se jí vyptávat.</p>

<p>„Dokážu najít jakýkoliv, který si můj pán přeje.“ reagovala trochu vyhýbavě.</p>

<p>Zamyslel jsem se. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Četla </emphasis>jsi vůbec někdy některou z těch knih?“</p>

<p>Tahle otázka ji naprosto překvapila. „Četla?“ opakovala, jako by se to snažila pochopit. „Ne, proč, můj pane, proč bych si měla přát dělat něco takového?“</p>

<p>„Ale <emphasis>umíš </emphasis>číst, nebo ne?“</p>

<p>„Já – já znám obaly, můj pane, vím, jak všechny vypadají.“</p>

<p>Negramotná knihovnice. Bylo to trochu legrační, ale ne za takových okolností. „Odkud je znáš? Někdo tě to naučil?“</p>

<p>„N-ne, můj pane. Já je jenom – <emphasis>zná</emphasis><emphasis>m, </emphasis>to je všechno.“</p>

<p>Jako vyhledávací program. Hm-m. „Je tu nějaká kniha, kde se píše o historii tohoto místa a o tom, jak vzniklo?“ zeptal jsem se jí.</p>

<p>Chvíli přemýšlela. „Ne, můj pane. Veškerá historie, zeměpis a základní informace o tomhle místě jsou zakázány.“</p>

<p>„Zakázány? Kým?“</p>

<p>„Já – já nevím, můj pane. Omlouvám se.“</p>

<p>Už jsem zjistil hovorem a zpovídáním ostatních, že nevědí nic o tom, jak to tu vzniklo, nepamatují si, že by to nebylo tak jako teď, a ani se na to <emphasis>nevyptávaly</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Jednoduše to přijaly, vzaly jako hotovou věc a nedokázaly si ani představit něco jiného.</p>

<p>„Já jsem tu žil vždycky?“ zeptal jsem se mlčící knihovnice.</p>

<p>„Nevím, můj pane. <emphasis>Někdo </emphasis>tu vždycky je.“</p>

<p>Co to bylo? Jednalo se jednoduše o scénu, vytaženou a zafixovanou v nějakém typu počítačové paměti, kterému rozuměl pouze Matouš Brand? Existovala tak, jako by byla věčná, probíhala stále znovu a znovu? Byl to důvod, proč neubývalo maso v ledničce, proč zásoby stále vypadaly čerstvé a skoro všechno bylo někde po ruce?</p>

<p>„Máš knihu <emphasis>Za zrcadlem?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zeptal jsem se jí.</p>

<p>„Ano, můj pane. Mám ji donést?“</p>

<p>„Prosím.“</p>

<p>Hbitě se ode mne vzdálila, šplhala po síti žebříčků a ramp jako profesionální akrobat. Pak měla v ruce knihu a vracela se ke mně. Podala mi ji a ve tváři měla výraz mimořádného potěšení. Byla požádána, aby vykonala svou práci, a ona ji vykonala.</p>

<p>Vyžádal jsem si <emphasis>Za zrcadlem </emphasis>částečně proto, abych ji zmátl. Taková kniha stěží existovala jako samostatný díl bez <emphasis>Alenky v kraji divů </emphasis>– opravdu jsem ji nikdy neviděl samostatně.</p>

<p>Až doteď.</p>

<p><emphasis>Za zrcadlem a co tam Alenka našla, </emphasis>od Lewise Carrolla, ilustrovaná Johnem Tennielem.</p>

<p>Bylo to první anglické vydání v takovém stavu, jaký byste mohli očekávat, kdybyste žili v době vydání knihy, vešli do obchodu a koupili ji. Neviděl jsem ani stopu po žloutnutí, vazba byla stále pevná a knihu bylo nutno držet silou, aby zůstala otevřená.</p>

<p>Namátkou jsem ji rozevřel.</p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>Tydliták vám s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tydlitkem</emphasis></p>

<p><emphasis>začal divou rvačku,</emphasis></p>

<p><emphasis>protože mu Tydlitek</emphasis></p>

<p><emphasis>šlápl na řehtačku.</emphasis></p>

<p><emphasis>Najednou, propánajána</emphasis><emphasis>!</emphasis></p>

<p><emphasis>ti se ale lekli,</emphasis></p>

<p><emphasis>přiletěla černá vrána,</emphasis></p>

<p><emphasis>hned se rozutekli.</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Já vím, o čem přemýšlíš,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekl Tydliták, </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>ale tak to rozhodně není</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Naopak,</emphasis>“ <emphasis>pokračoval Tydlitek, </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>jestli to bylo, třeba to i bylo, a být to </emphasis><emphasis>tak, pak to být mohlo, ale aby to bylo, to zas nebylo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>To je logika</emphasis><emphasis>.</emphasis>“</p>

<p>Zavřel jsem knihu. Příliš to souhlasilo.</p>

<p>„Skutečně tu někdo nenechal nějaký vzkaz?“ zeptal jsem se jí a snažil jsem už nepřemýšlet o té pasáži z knihy.</p>

<p>„Ne, můj pane. Vy do <emphasis>knihovny </emphasis>obvykle nechodíte.“</p>

<p>Dobře, pokud tu uváznu mnohem déle, může se to změnit, jak jsem věděl. Přemýšlel jsem ale o tom citátu, i když jsem si nepřipouštěl jeho podivnost. Odkud pocházel? Byl opravdu v té knize? Ta dvě bláznivá dvojčata tam určitě vystupovala, ale nedokázal jsem si vzpomenout na nic víc, než na film Walta Disneye. Nebyl jsem si ani jistý, jestli jsem to skutečně <emphasis>četl </emphasis>– každopádně ne <emphasis>Za zrcadlem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Alenku ano, kdysi…</p>

<p>Potíž byla, že jsem neměl žádnou možnost přesvědčit se, zda to v té knize skutečně stálo nebo to bylo prostě vytvořeno pro mou potřebu.</p>

<p>Podal jsem jí knihu zpět, opustil jsem knihovnu a pokračoval ve svých výzkumech.</p>

<p>Netrvalo dlouho a objevil jsem něco, co mohlo být „kuřáckým salonkem“. Každopádně se jednalo o nějaký pokojík. Byly tam doutníky, cigarety a dýmky s různými druhy tabáku, v mé době zakázané ovoce, ale během dvou nebo tří předchozích století v Americe téměř všudypřítomný hřích. Kdysi jsem kouřil cigarety, jako spousta programátorů – ale otrávilo mě a unavilo, že jsem kvůli nim pokaždé chytil zápal plic. Přesto jsem v tom nějakou dobu pokračoval spíš ze zásady. Nakonec jsem podlehl masám, které se mě rozhodly donutit dělat jen to, co je pro mě dobré, a kouření jsem se vzdal. Nebylo to snadné a po letech jsem stále <emphasis>sni</emphasis><emphasis>l </emphasis><emphasis>o </emphasis>tom, že jsem kuřák – opravdu! – a bez ohledu na to, co mi říkali, jsem se necítil o nic lépe, nachladil jsem se stejně často, neli častěji, všechno mi chutnalo stejně a trvalo mi dvakrát tak dlouho, než jsem se na něco soustředil. Stejně jsem se teď i přes všechny ty sračky, které jsem do sebe nacpal minulé noci, nechystal tady začít, ne s cigaretami. Dokonce, i kdyby se tohle všechno <emphasis>odehrávalo v </emphasis>mých myšlenkách, jak mi to připadalo stále logičtější a logičtější bez ohledu na to, co mi říkaly smysly, tak to bylo kouřem. Předpokládám, že někteří lidé <emphasis>jsou </emphasis>psychicky závislí, ale já nikdy nebyl – jednalo se o zvyk, který mi dával potěšení a užitek, udržoval mě v klidu dokonce i v napjatých dobách, ale byl to zatracený zvyk, díky kterému vám to chybí ještě po létech.</p>

<p>Jen vzácně jsem však kouřil doutníky a nakonec jsem se rozhodl, že si je můžu dovolit. Neměl jsem tušení, jaký to je druh doutníku, ale mohl jsem vsadit všechno na to, že se nedají sehnat žádné jemnější a že jsou výplodem paměti nějakého veterána, navyklého kouření doutníků.</p>

<p>Tahle místnost rozhodně vypadala trochu jinak než ostatní. Žádný otrocký personál, žádné rušení. Zjistil jsem, že tu je výkonná stereofonní aparatura, a když jsem si hrál s podivnými dekoracemi na stěnách, vzrušil mě objev televizního přijímače. To mě přimělo, abych co nejrychleji našel tlačítko k zapnutí přístroje a ostatní ovládací prvky. Objevil jsem je na opěradle pohodlné čalouněné židle.</p>

<p>V televizi ale nebylo nic jiného, než šum. Netrvalo dlouho, než jsem zjistil, že je trvale připojená na stereo, na videopřehrávač a CD-přehrávač. Nic povzbudivého. Šum neodhalil vůbec nic, ani nejmenší náznak signálu, který by přicházel vzduchem.</p>

<p>Našel jsem u vzdálenější stěny videokazety a disky a prohlížel jsem si je. Spousta obvyklých nahrávek, se značným sklonem k pornu a také k bestsellerům. Už jsem to chtěl také považovat za fiasko, když jsem dole v rohu zahlédl jednu kazetu, ručně popsanou, a zvedl jsem ji.</p>

<p>Bylo na ní napsáno DEMO.</p>

<p>Vytáhl jsem ji z krabičky, zasunul do videopřehrávače a posadil jsem se s doutníkem v ruce, abych shlédl, co k čertu demonstruje.</p>

<p>Objevil se obvyklý šum, pak černá obrazovka. Ozvalo se pípnutí, nenásledovalo žádné varování FBI, což bylo osvěžující, pak začala hrát hudba a objevil se obraz. Představoval pohled na ostrov a sídlo, které vypadalo ze vzduchu ještě úžasněji.</p>

<p>„Toto je ostrov Alstasie,“ ozval se povědomě znějící mužský hlas přímočarým stylem cestopisných průvodců. „Vytvořila ho Instrumentalita speciálně pro pobyt zrůdy Madoka a jeho nešťastných obětí, pro které neexistovalo jiné přijatelnější východisko. I když si zasloužil daleko tvrdší trest, tohle je jediný způsob, který dovoluje naše etika a zákony dokonce i pro takové, jako je on.“</p>

<p><emphasis>Madok</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Maddox. <emphasis>Já</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Zrůda?</p>

<p>„Dům je vybaven veškerým pohodlím, ale naprosto chybí možnost kontaktovat někoho nebo něco mimo něj. Leží v přechodné zóně mezi naší a dalšími plně obydlenými dimenzionálními vrstvami pod námi. Je schopný podle potřeby splňovat klimatické i obecně ekologické požadavky a přitom umožňuje jen přísně jednosměrný výlet. V téhle zóně jsou vodstva, která dům obklopují, bez konce, a není tam žádná jiná pevnina. Dům je plně soběstačný a Madokovy oběti byly podrobeny základnímu nucenému programování, které jim umožňuje zabezpečovat automatizovanou údržbu, řízenou počítačem. Spotřební materiál je doplňován standardní převodní jednotkou energie-hmota pod domem, která je naprogramována odpovídajícím způsobem, aby vytvořila cokoliv, co by v té oblasti potřeboval.“</p>

<p>Pak následovala detailní prohlídka sídla místnost po místnosti, která zahrnula nejen prostory, které jsem už navštívil, ale i místa, kde jsem nebyl a možná jsem o nich ani neměl vědět, stejně tak jako základy ostrova. Bylo to podrobné, chladné a vědecké, a běhal mi z toho mráz po zádech, protože to byla alternativní pravda.</p>

<p>„Uvědomujeme si, takový ochranný obal může přesto vyvolat u Madoka falešné představy, vlivem čiré nudy nebo frustrace. To není náš problém. Instrumentalita samotná by případně mohla znovu vstoupit do oblasti, a proto úmyslně vytvořila náhodný přístupový kód, který ani ona sama nezná, aby zajistila, že k tomu nedojde. Madok je velmi chytrý a nelítostný, ale není schopen získat přístup k bariéře prostorové sítě s tím, co tam má. Civilizace na další úrovni pod námi má příliš primitivní technologii, než aby se o to pokusila, dokonce i náhodně, a pečlivě ji monitorujeme. V každém případě je náhodné nebo úmyslné nalezení tak maličkého smítka v ohromné prázdnotě interdimenzionální plasmy asi stejně pravděpodobné, jako pád Měsíce na Zemi.“</p>

<p><emphasis>Ach, skutečně</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Takže ten primitiv uvázl ve tvém luxusním exilu!</emphasis></p>

<p>„Ti, kdo se domnívají, že to je až příliš mírný trest pro někoho, kdo programoval mozky a věnoval se všem formám prostopášností a zlých skutků, by se měli uklidnit. Skutečný běh času je v téhle oblasti prostorové sítě nepatrný. Madok nebude stárnout a těm ženám to bude jedno, nevšimnou si, že ani on ani ony nestárnou. Každý den bude vše čisté, vyblýskané a doplněné přesně jako minule a příště, a když vyčerpá i ty nejmenší variace, bude vědět, že je odsouzen zůstat tam tak navěky.“</p>

<p>Zneklidnilo mě to, protože i když vyprávění znělo jako podřadný pseudovědecký nesmysl, stejně tak působila většina toho, co jsem dělal <emphasis>já, </emphasis>na ostatní mimo můj obor. Co bylo ještě horší, věděl jsem, že úroveň reality, kterou prožívám v tomto domě, na tomto ostrově, je až neuskutečnitelně přesná, příliš přesvědčivá, příliš absolutní. Žádný počítač na Zemi, ani <emphasis>všechny </emphasis>počítače na Zemi – mé Zemi – společně propojené nemohly pojmout všechny znalosti, všechny tyhle detaily a znovu je vytvořit.</p>

<p>Bylo mnohem snazší věřit, že tohle <emphasis>je </emphasis>skutečné a že to, na co jsem se právě díval, je pravda. Ne <emphasis>moje </emphasis>pravda, ale možná nějakého alternativního já. Nebo možná alternativního Lexe, jak jsem doufal, nebo možná někoho, koho jsem nikdy nepoznal, bez ohledu na podobnost mezi jménem mým a té „zrůdy“.</p>

<p>Jo, bylo to šílené. Přece si nemůžete přepínat mysl s někým z jiné dimenze, ne? To bylo stejně bláznivé, jako všechno ostatní. Ale, zvláště na starého počítačového mazáka jako já, tahle představa působila věrohodněji než to, co tvrdili.</p>

<p>„Všichni se pamatujete na působný soud s Madokem, při němž –“ pokračoval pásek, pak úplně zčernal. Vyskočil jsem ze židle. Snažil jsem se něco provést s páskem, s přehrávačem, s jeho vypínáním a zapínáním, se <emphasis>vším, </emphasis>ale oni nebo <emphasis>někdo </emphasis>zřejmě vymazali zbytek, tu historii. Kdo byl Madok, z jakého světa a civilizace pocházel a co udělal, aby změnil ty mladé ženy v otrokyně. Knihovnice řekla, že ani v knihách není <emphasis>tahle </emphasis>historie uvedena. Měl jsem podezření, že celá knihovna pochází z <emphasis>mé </emphasis>Země, tak aby tu Madok nemohl mít vůbec nic ze své předchozí existence.</p>

<p>Ale měl všechno ze Země – z <emphasis>mé </emphasis>Země. A pokud jsem teď byl <emphasis>já </emphasis>dole, tak kde byl <emphasis>on</emphasis><emphasis>?</emphasis> Panebože! Předpokládejme, že jsem usnul v té věci a byl „zaveden“ sem do jeho těla, a <emphasis>on </emphasis>byl zaveden do <emphasis>mého</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Probudili ho a on si hrál na mě, aby se osvobodil na nic netušícím novém a primitivnějším světě? Jakékoliv mezery v paměti mohl svést na ten postup!</p>

<p>Bylo to děsivé.</p>

<p>Ale – proč se to nestalo Danovi? Říkal, že <emphasis>on </emphasis>tenhle simulátor použil, a dokázal jsem chápat, proč pro něj mohl být přitažlivý.</p>

<p>Možná nevhodná osoba? Třeba mohl Dan prodělat tuhle výpravu, báječně se bavit a nechat se klamat. Přitom tu mohl zanechat některé své vzpomínky, možná včetně mé vlastní tváře. Co když Madok <emphasis>byl </emphasis>nějak mnou? Nebo vypadal jako já? Nebo mi byl geneticky podobný? Takže umožnil Danovi, aby si užíval v jeho fantastickém životě, a poslal ho zpět, nevědomky nesoucího příkaz zajistit, abych to byl někdy já? A pokud to budu já, budeme shodní a Madok se dokáže se mnou vyměnit?</p>

<p>Člověče! Říkejte mi něco o chorobné podezřívavosti! Ale nejstrašidelnější na tom bylo, že čím víc jsem o problému přemýšlel a čím víc jsem si tu všechno prohlížel a vnímal to, co jsem vnímal, tím více se zdálo, že neexistuje žádné jiné vysvětlení.</p>

<p>Co to jednou říkal Sherlock Holmes? Pokud vyloučíme nemožné, pak to, co zůstane, musí být pravda, ať je jakkoliv nepravděpodobná.</p>

<p>Prohlídka na videokazetě mi ukázala malý vědecký koutek pro „muže amatéra“ nahoře ve skleníku. Nebyl nic moc a určitě ani veliký vědecký génius by nedokázal dát dohromady super-interdimenzionální komunikátor, ale základní věci tam <emphasis>byly </emphasis>– dalekohled, mikroskop a podobně.</p>

<p>Utrhl jsem lístek z blízké orchideje a položil ho pod mikroskop na čisté sklíčko. Když jsem si pohrál se zaostřováním a docílil jsem ostrého zobrazení, dokázal jsem na tom malém lístku vidět úžasné buněčné detaily. Zatraceně, jak přesně by to dokázal počítač vytvořit? Určitě ne <emphasis>tak </emphasis>věrně a t<emphasis>ak </emphasis>realisticky. Alespoň by to nedokázal žádný počítač z těch, co jsem znal.</p>

<p>Sešel jsem s malou nádobkou dolů, vyšel jsem ven a zamířil k malému potůčku, který mírumilovně protékal mezi skupinou stromů vzadu v zahradách. Nabral jsem pořádný vzorek, pak jsem ho odnesl zpět do skleníku a prozkoumal.</p>

<p>Voda obsahovala mikroorganizmy, živé a viditelně plovoucí kolem dokola.</p>

<p>Stále jsem měl malý stroupek po štípanci, který jsem si příliš škrábal, tak jsem ho sloupl, získal trošku krve a <emphasis>tu </emphasis>jsem dal pod mikroskop.</p>

<p>Výsledek prostě ležel mimo jakoukoliv počítačovou vědu, která bude dostupná v blízké budoucnosti, natož teď, bez ohledu na to, <emphasis>c</emphasis><emphasis>o </emphasis>tajili Starkovi lidé na východě. <emphasis>Takové </emphasis>detaily, takový <emphasis>život </emphasis>– nemožné.</p>

<p>Zatraceně! Tohle <emphasis>bylo </emphasis>reálné a já jsem tu právě <emphasis>uvázl</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Přinejmenším jsem tu jistě uvězněn, dokud se nevrátí Dan nebo někdo jiný, a možná tu zůstanu i tehdy. Kdo by to mohl řídit a s kým by se dalo mluvit, když je přesun vzhůru blokován?</p>

<p>Brandova skřínka nějak prorazila skrze dimenze do jiných existencí. Právě tohle dělala. Pronikla jimi a nalezla v něčem, co mohlo představovat nekonečnou posloupnost možností, to, co vyžadovala specifikace počítačového návrhu. Pak poslala vaši mysl, vaše vědomi, do někoho tam.</p>

<p>A je do vašeho těla? Nejspíš jste ale vlivem šoku, nebo čeho, byli zatím v bezvědomí. A Brand byl dost domýšlivý, aby uvěřil, že skutečně vytváří vesmír, místo toho, že do něj vniká. Ostatní ho natolik obdivovali, že přijali, co jim říkal a čemu pevně, ale mylně věřil.</p>

<p>Pokud to tak bylo, také se tím vysvětlovalo, proč se mozkové záznamy podobaly záznamům opačného pohlaví. K čertu, pokud Les přešel do ženského těla, tak ona se dostala do jeho. A muselo dojít k nějakému smísení, spojení mezi znalostmi subjektu a osobností zavedeného. Nejspíš to bylo s každým přenosem stále snazší, až tok dat a osobnosti neprobíhal z mozku do nějaké magické Brandovy skřínky, ale ze subjektu do subjektu, až žádný z obou mozků nedokázal poznat, která paměť nebo jaká část paměti kam patří. <emphasis>Tím </emphasis>se dala vysvětlit chyba, kterou Brand nedokázal vyřešit. Nemohl ji vyřešit, protože to nebyla chyba, ale přirozený důsledek toho, že se nejednalo o jednu reálnou a jednu vytvořenou osobu, ale o <emphasis>dva skutečné lidi.</emphasis></p>

<p>Z několika důvodů to působilo děsivě. Mimo jiné se nabízelo, že jisté šílenství, klamy a mentální problémy nebyly ani fyziologického ani psychologického původu, ale možná <emphasis>vnějšího</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Madokovi lidé o nás věděli a to znamenalo, že tu byli. V kolika podobných vesmírech cestovali?</p>

<p>A jak se z toho proboha kdy dostanu? A ubohá Riki! Pokud ten člověk měnil ženy v otroky a jeho postup mohl být zopakován – Ježíši!</p>

<p>Ale jak dlouho tu budu vězet? Navždy? Dokud si Dan nebude chtít znovu užít se sexuálními otrokyněmi? Co můžu dělat?</p>

<p>Existovalo <emphasis>něc</emphasis><emphasis>o, </emphasis>co bych mohl udělat?</p>

<p>Byl jsem <emphasis>si jistý, </emphasis>že mám pravdu a že je to určitým způsobem daleko úžasnější převrat, než Brandovy pouhé výlety do virtuální reality, které se dalo naprosto uvěřit.</p>

<p>Znamenalo to smířit se se situací, která nebyla tak hrozná, a čekat, dokud se nepřihodí něco takového, abych se odsud mohl dostat nebo poslat zprávu. Stačí být trpělivý a zachovat si zdravý rozum.</p>

<p>Na dobu, která pak následovala, dost nerad vzpomínám. Zdá se, že jak všechno pokračovalo, byl jsem stále krutější a více sadistický než kdy předtím. Přesto to vypadalo, že si mé svědomí také vyrazilo na výlet. Rád bych si myslel, že to způsobila jen perspektiva, že tam budu velmi dlouhou dobu. Vzniká však také otázka, která mě dosud trápí, do jaké míry jsme Madok a já sdíleli jisté temné povahové stránky.</p>

<p>Mimo to jsem zcela ztratil ponětí o čase, ale často jsem se snažil udržovat v určité kondici bez ohledu na své výstřelky, nebo možná kvůli nim. Za večerního chladu, který mi nejlépe vyhovoval, jsem pravidelně běhal po sídle a kolem něj.</p>

<p>Jednou jsem byl v části domu za tím pokojíkem a knihovnou, v části určené především pro údržbu a skladování, a právě jsem scházel ze skleníku na střeše budovy po zadním točitém schodišti, když jsem uslyšel ženský zpěv. To bylo samo o sobě neobvyklé, pokud jsem to nepřikázal, nebo se nechystal nějaký druh zábavného představení. Tohle však bylo něco zcela jiného. Známý refrén se odrážel od chladných, sterilních stěn a zdálo se, že krouží ve stínech kolem mne a přichází odevšud zároveň.</p>

<p>„… <emphasis>Neptej se, proč zpíváme tuhle písničku,</emphasis></p>

<p><emphasis>protože všechno, o čem sis myslel, že znáš, je špatně</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Ztuhl jsem na místě a cítil jsem, jak se mi zježily vlasy na krku.</p>

<p>Zpěvačka a písnička také utichly.</p>

<p>„Kdo je tam?“ zavolal jsem a ozvěna mého hlasu zněla schodištěm sem a tam.</p>

<p>Ozvalo zasmání jakoby zdálky, ženský hlas, který mi připadal jako živá věc sama o sobě a který přicházel odnikud a současně odevšud.</p>

<p>Nakonec téměř zašeptal: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Cohíí</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Drahý Co</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>íí</emphasis><emphasis>!</emphasis> <emphasis>Dáš se tak snadno napálit, až to bolí!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Matalonová? Cynthia Matalonová? Jste to vy?“</p>

<p>„<emphasis>To jméno sedí, dhahoušku, alespoň phozatím</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>O můj miláčku, tys to thochu přehnal, có?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Jste tu někde, nebo je to jeden z vašich myšlenkových triků?“ zeptal jsem se. Na jedné straně jsem byl podrážděný a cítil jsem se zranitelně, na druhé straně jsem současně pociťoval velkou úlevu, že mám nějaké záchranné lano, někoho, s kým můžu mluvit.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nevím, co míníš tím </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>tady</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> a </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>tam</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis>, photože, chápej, není v tom hozdíl</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ty nejsi nikde, Coh</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>i</emphasis><emphasis>ií</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nikdo z nás není nikde, chápej</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jenom tě chci vahovat před dalším stadiem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nenech se jimi, nenech se nikým přemluvit k návhatu sem, jó</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Když se sem vhátíš ještě jednou, nebudeš panem z Manahu, ale jednou z těch dívek</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chápej, McKeeová našla tuhle Matoušovu malou scénku z Playboye a vložila do ní khásnou malou pavoučí past</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dej si pozoh na každýho, kdo se tě sem pokusí vhátit, jó</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>To je všechno, dhahoušku</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dávej si pozoh, dokud tě odsud nedokážeme dostat</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Říkala sem ti, abys nechodil se stahým dobhým Alem, ale tys neposlechl</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nemyslela sem si, že mě poslechneš</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale i když si nepamatuješ, kdo jsi, A</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis> to ví</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>A byla pryč, zmizela rychleji než vítr. <emphasis>Cítil </emphasis>jsem, jak se ztrácí, i když jsem ji předtím nevnímal.</p>

<p>Co to k čertu je? Přechází sem a tam bez jakýchkoliv modulů, úplně beze všeho? Nebo možná vůbec není z našeho světa? Co když měl Madokův svět své lidi přímo v Brandově projektu, možná dokonce proto, aby zajistili, že to nevyřeší a třeba zmizí v systému? Aby nás nemyté divochy udrželi mimo hru, ne?</p>

<p>Přes to, že Cynthia Matalonová byla praštěná, děsivá a otravná, tak mi neublížila a varovala mě před Alem Starkem, i když jsem zatím nechápal, proč by pro mě představoval nějakou reálnou hrozbu.</p>

<p>Poselství Matalonové však tentokrát přestavovalo jasné a přímé varování na dvou frontách. Že tu už před dlouhou dobou byla nachystána léčka a že každý, kdo se sem teď podruhé vrátí, se nestane sadistickým a nenasytným pánem Lordem Madokem, ale jednou z otrokyň, které ho obdivují, jsou odsouzené k provádění jeho příkazů a nejsou schopné jednat jinak.</p>

<p>Také z toho vyplývalo, že se odsud brzo dostanu a že spiknutí mě mělo přemluvit k návratu sem. Dobře, k návratu <emphasis>sem </emphasis>mě v žádném případě přemluvit nedokážou, i když jim nic nemohlo zabránit ve spuštění špatného programu z ovládacího panelu, zatímco jsem tu bezmocně ležel.</p>

<p>Když jsem té noci šel spát, nedělal jsem nic jiného, než že jsem šel do postele, ležel tam, zíral v temnotě do stropu a pokoušel se přemýšlet. Způsobila to i naděje, i vzrůstající paranoidní podezření. Koho k čertu Matalonová představovala v téhle hře Kraje divů? Možná kočku Šklíbu? Bílého Králíka ne. Bílý Králík, to byl Stark, čistý a jednoduchý, a tou královnou byl Matt Brand, ukrytý v pralese neznámo kde.</p>

<p>Nakonec jsem upadl do přerušovaného a lehkého spánku s podivnými sny, které mi nedávaly smysl. Pak po mně náhle běhaly něčí drsné ruce, bylo mi horko a všechno mě příšerně svědilo. Mužský hlas – <emphasis>mužský </emphasis>hlas – volal: „Dělej! Vylez z, toho ven! Jak se jmenuješ? Řekni mi, jak se jmenuješ!“</p>

<p>Lehce jsem sebou pohnul, naprosto zmatený, trošku jsem pootevřel oči a zjistil, že nejsou dobře zaostřené. Rozmazaně jsem viděl několik postav v bílém a slyšel hlas, který hodně připomínal doktora Cohna.</p>

<p>„Jak se jmenuješ?“</p>

<p>„Cor – Cory Maddox,“ zamumlal jsem. „To jsi ty, Lesi?“</p>

<p>„Ano, to jsem já! Oukej, je zpátky! Zůstaň ležet, my odpojíme ty trubice a uložíme tě do postele.“</p>

<p>„Na všechno jsem přišel!“ řekl jsem mu hrdě a pak jsem se zhroutil do nejhlubšího spánku, jaký jsem kdy ve svém životě zažil.</p>

<p>Legrační bylo, že když jste se <emphasis>opravdu </emphasis>vzbudili z komatu, následujícího po zavedení, cítili jste se <emphasis>skvěle</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Byli jste hladoví, s podivnými pocity tady a támhle, ale vůbec jste se necítili tak slabí, jak jste doopravdy byli.</p>

<p>Přinesli mi snídani a přišel Les, který vypadal unaveně. „No? Co si o tom myslíš?“ zeptal se mě. „Až skončíš, musím tě prohlédnout a vyšetřit, ale můžeme začít s hlášením, jestli si můžu vzít trochu toho kafe.“</p>

<p>„Posluž si,“ pobídl jsem ho, netrpělivý začít.</p>

<p>Postupně jsem mu pověděl o svých zkušenostech, mých teoriích o tom procesu, o „chybě“ a všem ostatním. Naslouchal velmi trpělivě, souhlasně přikyvoval a občas položil příslušnou otázku, ale jinak mé vyprávění a mé teorie nepřerušoval, dokud jsem neskončil. Cítil jsem se na sebe velice pyšný. Byl jsem si naprosto jistý a chtěl jsem od něj slyšet, jak jsem skvělý.</p>

<p>„Tak kde byl ten ďábelský vědec Madok během toho všeho?“ zeptal se mě svým klinickým hlasem.</p>

<p>„Cože? Předpokládám, že tady…“</p>

<p>„Kdyby to tak bylo, ocitl by se v tvém mozku, a já jsem nepoznal žádné rozdvojení, ani jsem je nezměřil. Ty sám ses vůbec neprobudil, údaje a spojení byly normální.“</p>

<p>„Lesi, tamto <emphasis>nemůže </emphasis>být virtuální realita! Je mi jedno, jestli Madok přestal existovat nebo byl v limbu nebo kdekoliv jinde, ale v celém známém vesmíru neexistuje dostatek počítačové kapacity, která by odpovídala takové úrovni detailu.“</p>

<p>„Já s tebou souhlasím, ale simulace funguje a jedná se o virtuální realitu, ne o něco mezi dimenzemi. Cory, tahle skřínka je skutečně jednou z nejjednodušších. Je to program. Já nemám kvalifikaci, abych o tom vůbec něco věděl, ale <emphasis>ví</emphasis><emphasis>m, </emphasis>že vychází ze specifického scénáře, který je popsán a všechny etapy jsou jasně a pečlivě dokumentovány. Něco jako Markýz de Sade v sídle z Playboye s neomezeným počtem milostných otrokyň. Všechno to je fikce. Fikce, plus všechny zkušenosti a pocity těch, kteří simulaci použili před tebou.“</p>

<p>„Já – já to prostě nemůžu přijmout. Dokážu připustit, že to tak <emphasis>vypadá, </emphasis>ale…“</p>

<p>„Víc než to. Chceš vědět, odkud přišel Madok? Počítač nás upozornil, že vyžaduješ logické zázemí a že nemá dostatek dat, aby ho vytvořil nebo dodal. Sledoval jsem Dana a tři asistenty – můžu dodat, z toho dvě mladé ženy – jak vytvářejí celý Madokův příběh. Stejně tak to video, o kterém ses zmiňoval. Můžu ti ukázat videokazetu, kterou vytvořili. Byl to Danův hlas, který jsi slyšel v komentáři. <emphasis>Říkal </emphasis>jsi, že ten hlas byl povědomý, ne?“</p>

<p>„Hm, jo, ale –“</p>

<p>„Žádné <emphasis>ale</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Víš, jak dlouho trvalo, než to ti čtyři dali dohromady? Asi dvacet minut. Použili obrazové záběry z Brandovy skřínky a jen doplnili zvukový komentář. Odtamtud to převzala tvá vlastní představivost.“</p>

<p>„Ale ta záležitost s mikroskopem! Ty <emphasis>detailní </emphasis>vjemy, všechno!“</p>

<p>„Je to tam. Kontroloval jsem to. Je tam záznam počítačového deníku, jak jdeš do knihovny Objektů, jak se jí říká, a vyžaduješ <emphasis>Za zrcadlem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Knihovna pak zajistila přístup do velké „hrací skříně“ s klasiky, získala z ní to, co našla, a zrovna to jsi vnímal jako „podané“ knihovnicí. Když ses díval do mikroskopu, ve tvých myšlenkách bylo skoro určitě očekávání toho, co bys mohl vidět v případě, že by se jednalo o skutečnost, a co bys mohl vidět, pokud by to byla VR. Počítač dokázal vyžádat libovolné údaje z těch všech databank znalostí a dodat je z tvého pohledu okamžitě, protože v těchhle virtuálních skřínkách ovládá všechno, dokonce i čas. Jak dlouho jsi tam byl?“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Já nevím. Alespoň týden. Ztratil jsem pojem o čase.“</p>

<p>„Byl jsi tam osm hodin, protože takhle dlouho to běží, a jednalo se o jednu celou směnu. Vše ostatní byl subjektivní čas. Může zrychlovat, zpomalovat, aby ti poskytl vše, co je potřebné, a neexistuje způsob, jak bys mohl zjistit, jestli je to okamžité nebo to zabere v počítačovém smyslu nějaký čas. Pamatuj, jsi zrovna takovou součástí scénáře jako pozadí a dokud tam jsi, také podléháš manipulaci. Ne, Cory, tady nejsou žádné nesčetné vesmíry. Nebo možná skutečně existují, ale nemají nic společného s tímhle problémem Brandových skříněk. Podrobnosti jsi ještě ani <emphasis>neviděl.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Chvíli jsem přemýšlel. Tohle mě zklamalo, možná dokonce zdrtilo, a stejně jsem si nebyl jistý, zda se opravdu mýlím. Existovaly však další věci, které svědčily <emphasis>v jeho </emphasis>prospěch. Mám mu říct o Cynthii? Myslím, že ne. Teď ne. Ale existovalo něco, s čím jsem mohl přijít.</p>

<p>„Lesi – myslím, že Dan a ostatní by měli porovnat program, tak jak byl sestaven, s tím, jaký je teď. Myslím, že v něm může být velice ošklivá chyba bez ohledu na to, co jiného v něm je. Neptej se mě, jak to vím, ale nenechávej tam nikoho jít dvakrát, dokud to neudělají. Slibuješ?“</p>

<p>Překvapeně se zamračil, ale řekl: „Jo, jistě. Říkáš chyba?“</p>

<p>„Ne přímo chyba. Spíše myslím, že úmyslná past, přidaná dávno potom, co byl tenhle program napsán, a ne Brandem. Jenom jim řekni, aby sledovali podpisy. Musí tam být docela jasný a definovatelný podpis jiného týmu, aby to vůbec mohlo pracovat.“</p>

<p>„Dobře, oukej, ty jsi programátor. Ale už nemluv o mnohonásobných vesmírech, hm? Máme jich tu dost, všechny v malých skřínkách.“</p>

<p>„Lesi?“</p>

<p>„Jo?“</p>

<p>„Nemělo používání systému tentokrát žádné následky? Řekni mi pravdu.“</p>

<p>Doktor chvíli přemýšlel a přikývl. „Menší. Některé z nich tě můžou změnit. Ne úplně, ale v drobnostech. Můžeš to dokonce zjistit i ty. Ale ti s původním drátovým připojením, kteří tu byli před pěti lety, ti jsou ve vážném nebezpečí. Víme, že dlouhodobá expozice představuje problém. Čím déle jsi zaváděn, tím jsi k těmhle věcem náchylnější, alespoň zatím to tak je. Tohle je problém, se kterým se musíme vypořádat. Proč ses ptal? Pochybuju, že to ve tvém případě způsobí něco víc, než že budeš v ložnici mnohem nápaditější.“</p>

<p>„To si myslíš správně,“ řekl jsem mu, „i když si nejsem vůbec jistý, co si Riki o tom všem bude myslet.“</p>

<p>„Možná budeš překvapený,“ reagoval na to Les. „Abys tomu rozuměl. Riki to zrovna taky zkouší. Ještě několik hodin zůstane uvnitř. Jestli chceš, můžeš se rychle převléct a podívat se, jak to vypadá z pohledu Boha.“</p>

<p>„Riki? Nechala se zavést? A oni jí to dovolili?“</p>

<p>„Jo, rozhodla se, zatímco jsi ještě byl mimo sebe. Není to neobvyklé a já vím, že jste měli oba nějaké výhrady. Chtěl jsem, abys viděl, o co se jedná, a chtěl jsem, aby to ona také poznala. Nedělej si ale starosti. Zdaleka neprožívá takovou zkušenost jako ty. Je to <emphasis>úplné </emphasis>jiné.</p>

<p>Právě teď je ve virtuálním Carmelu[13] přibližně na počátku dvacátého století a přátelí se tam s kolonií umělců, takových, jako Ambrose Bierce a Virginia Woolfová.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6</strong></p>

<p><strong>PRONÁSLEDOVÁNÍ</strong></p>

<p><strong>BÍLÉHO KRÁLÍKA</strong></p>

<p>Poté, co se Riki probudila, netrvalo dlouho zjistit, že její zkušenost byla stejně tak reálná a přesvědčivá, i když méně šokující než moje. To upevnilo Lesovo přesvědčení, že bez ohledu na to, co jsem si myslel a co jsem prožíval, se opravdu jednalo o virtuální realitu <emphasis>in extermis a </emphasis>ne o žádný druh alternativní reality.</p>

<p>„Bylo to – <emphasis>děsivé,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>řekla mi. „Tedy, v tom smyslu, že jsem se ocitla <emphasis>tam, </emphasis>zrovna jako kdybych vystoupila z nějakého stroje času. S výjimkou některých hloupých zvyklostí té doby to bylo skoro perfektní. Jako avantgardní skupina nekonformních umělců byli podle našich standardů jistě opoždění. To, co oni považovali za šokující, by dnes sotva někoho zarazilo, zvláště v <emphasis>Carmelu</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Ale ty <emphasis>detaily</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Nedokážu si představit, jak získali tak sladěný obrázek všech těch lidí. Budu se muset podívat na některé, o kterých jsem zatím nikdy neslyšela, abych zjistila, zda opravdu byli takoví, jako v tom scénáři. A bylo to tak, no, <emphasis>jiné</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Bydlel tam takový jeden člověk, myslím něco přes dvacet. Byl mazaný, typem ale připomínal Hucka Firma a tělem kulturistu. Tvrdil, že má jen podřadné vzdělání, ale znal slova, o kterých William F. Buckley nikdy neslyšel a recitoval skutečně kouzelnou poezii. Taky to byl sukničkář, ale ne jako Sterling – myslím, že Sterling byl na muže i na ženy a spíše by patřil do naší doby než do své. Bierce byl skutečně okouzlující člověk ze staré školy. Woolfová byla typ tvrdé klející lesby – mužatky, vůbec ne taková, jak jsem si představovala. Ale <emphasis>nezáleží </emphasis>na tom, jaké to bylo. Záleží na tom, že se skutečně cítíš tak, jako by ses tam ocitl.“</p>

<p>„A co tě vůbec přimělo k rozhodnutí to udělat?“ zeptal jsem se jí. „Ty především jsi z toho byla tak vyděšená.“</p>

<p>Přikývla. „Čím více jsem přemýšlela o důsledcích, tím více jsem to prostě <emphasis>musela </emphasis>poznat, právě tak jako ty.“</p>

<p>„A měla ses natolik dobře, že už z toho nejsi tak vyřízená jako dřív. Mě to mezitím tak vyděsilo, že si tím vůbec nejsem jistý.“</p>

<p>Zavrtěla hlavou. „Ne. Mýlíš se. Máš pravdu, že jsem se měla <emphasis>báječně, </emphasis>mýlíš se v tom, že nejsem víc vyděšená, než kdy předtím. Cory – je to <emphasis>příliš </emphasis>reálné. Jde to <emphasis>příliš </emphasis>do detailů. Skutečně to nedokážeš poznat. Předpokládejme, že by tě někdo dostal do simulace, aniž bys věděl, o co se jedná? Mohli by manipulovat s lidskými životy, s jejich myšlenkami, se vším. Chci tím říct, předpokládejme, že se tam probudíš a všechno je tak logické, tak konzistentní, že je nemožné odlišit, co je reálné, od toho, co není? Napadá mě vymývání mozků, politické i sociální, ovlivňování názorů a všechny možné podlosti. Jo, je to opravdu děsivé.“</p>

<p>Zamračil jsem se. „Skutečně jsem se vystrašil, když jsem nabyl přesvědčení, že se jedná o nějakou záležitost s paralelními světy. Je to ale pouhá iluze,“ ujistil jsem ji. „Nemůže ti to <emphasis>doopravdy </emphasis>ublížit.“</p>

<p>„… Myslíš? Proč se s tímhle vším vláda zabývá. Cory? Jak by se to dalo použít? Tím chci říct, tak dobře, simulované bojové mise a takové použití, ale asi tak dobří jsme už teď. Tohle skutečně neovlivní potřebné reflexy, protože simulace probíhá <emphasis>zcela </emphasis>ve tvé hlavě – tvé tělo nedělá nic, jen tam leží v komatu. A podle způsobu, jak jsi o tom mluvil, dokážu poznat, že jsi tam byl pořádně vyděšený.“</p>

<p>Chvíli jsem o tom přemýšlel. Částečně jsme mohli předpokládat, k čemu by to vláda mohla použít, ale možnost, že budou vynálezy zneužity, existovala vždycky, a jistě existovaly snadnější a levnější způsoby, jak dovést lidi k šílenství. Bylo neuvěřitelně drahé udržet tohle zařízení v chodu, a v některých oblastech tomu tak bude vždy. Základ samozřejmě představovalo přežití a údržba lidského těla. K tomu byly potřebné ty rakve nebo něco podobného a jisté množství počítačového i lékařského personálu, aby je sledovali. „Jo, vidím některá ošklivá využití, ale většinou mě napadají dobrá,“ řekl jsem jí. „Kromě toho Brand a spousta dalších tady nepatří k typu lidí, kteří by takové zneužívání připustili, natož aby ho zdokonalovali.“</p>

<p>„Brand! Pořád Brand! Já ho neznám a už je mi z něj zle, ale všichni jsou opravdu stejní. Znám tvé přátele. Jsou to vizionáři, pomatenci, kteří žijí ve svých vlastních malých světech a chtějí vymyslet něco skvělého. Nikdy ani <emphasis>nepomyslí </emphasis>na taková použití, jaká může realizovat někdo z CIA. Vložit do mozku síťový uzel? Jistě! Podívejte se, jak efektivně to funguje! Monitorovat všechny hovory na světě? Proč ne? Ne, tady se děje něco jiného. Něco, co není – <emphasis>správné</emphasis>.“</p>

<p>Vzdychl jsem. „Možná máš pravdu, ale ani jeden z nás s tím nemůže moc udělat. Pokud jsou lidé od zpravodajské služby takoví ďáblové, jak si myslíš, tak všechno, co říkáme nebo děláme, je monitorováno, vyhodnocováno a tak dál. Mimochodem, kdo by nám tohle věřil? Kdo to dokáže přesně popsat? Nikdo z lidí, kteří byli v Simech, to nedokázal. Nejsem si vůbec jistý, že bych to teď dokázal tak, aby kdokoliv jiný plně pochopil, jak je ta simulace absolutní. A pokud ano, tak co? Tady je jediný fungující model, dobře zabezpečený. Dokonce ani lidé, kteří tu pracují, nepřišli na to, co Brand udělal nebo jak to provedl. A nakolik děsivě to dokážeš popsat? Tím chci říct, že když to budeš popisovat, bude simulace připomínat místnost ze Star Treku, do které chodili relaxovat. Tohle všechno představuje a mnohem víc, ale prakticky všichni, kteří by problém dokázali pochopit, ti řeknou, že je to skvělá koncepce. Takže šířit o ní informace není k ničemu, dokonce i kdyby nám někdo věřil.“</p>

<p>„Mohli bychom prostě odejít.“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Mohli </emphasis>bychom toho nechat,“ souhlasil jsem, „ale co pak? Žádné bezpečnostní prověření od vlády, stále nás budou monitorovat a my se nikdy nedozvíme, co tu vyvinuli nebo co s tím dělají.“</p>

<p>„Přemýšlím, jestli bychom to vůbec mohli udělat,“ reagovala na to.</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Nejsem si tak jistá, že bychom se mohli prostě sebrat a odejít, dokonce i za takovou cenu. Někde v myšlenkách mám stále zasunuté podezření, že tu někde, udržované donekonečna v modulu pro podporu životních funkcí, spočívá tělo Matouše Branda a čeká, jestli se s ním Brandovo vědomí domluví, nebo se už nevrátí. Dokonce i <emphasis>oni </emphasis>připustili, že pravděpodobně není mrtvý, přinejmenším jeho vědomí ne. Předpokládejme, že to nebyla chyba. Chci říct, předpokládejme, že se ukrývá v jednom ze Simů, že se tam schovává už pět let a důvod tohohle všeho je, že po tak dlouhé době už to s ním vzdali?“</p>

<p>Začínal jsem si myslet, že všechny ty prášky, které spolykala ve svém mládí, ji nakonec a totálně dostaly. Tohle byla skutečná, závažná paranoia, se kterou se nedalo diskutovat. Zápory, které uváděla, se nedaly prokázat. Prostě neexistoval žádný důkaz, že tu je něco špatně, takže tohle všechno musela sama dodat. Předpokládat můžete, cokoliv chcete.</p>

<p>„A další věc. Zamysli se nad podivnou sestavou lidí při té první schůzi. Nebyl to typ lidí, kteří by kompletně řídili takový projekt. Co tu někteří z nich <emphasis>dělají</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Párek fundamentalistů recitujících bibli, jako z televize padesátých let, několik lidí se sociologickým vzděláním, cokoliv tě napadne. Narazila jsem na ženu, která natolik patří k Nové době, že komunikuje s neviditelnými bytostmi a čerpá energii z pyramid. Další je tak oddaná právům zvířat, že podle mě chce zakázat penicilin, protože zabíjí bakterie. Je tam taky spousta ostatních. Oni sem prostě nepasují, ale jsou tady.“</p>

<p>„Nevím. Kdo ví, jak to mají uspořádané? Podívej, nemůžeme odejít a být vystrašeni vším, co může být pod postelí nebo na záchodě. Nech mě, ať zjistím, co se tu dělá, a uvidíme.“</p>

<p>Pravda byla, že jsem jen chtěl ukončit tuhle nesmyslnou paranoidní diskusi, tak jsem ji nakonec políbil a nechal jsem ji, aby se ještě zotavila. Já jsem se zatím pustil do práce, abych zjistil daleko víc o tom, co se tu skutečně děje.</p>

<p>Netrvalo dlouho a došlo mi, že u některých lidí z místního personálu měla pravdu. Tvořili širokou škálu od potřeštěných levičáků po fašisty a dál, a měli všechny možné politické názory, korektní i nekorektní. Někteří z nich <emphasis>byli </emphasis>programátoři, jiní biochemici, biofyzici, lékařský personál a podobně. U ještě většího počtu lidí se však zdálo, že jejich profese nemá k projektu naprosto žádný vztah. Protože pro mě a většinu ostatních byly osobní záznamy nepřístupné, vyhledal jsem Roba Garnetta, který tu stejně měl působit jako zdroj veřejných informací.</p>

<p>„Dobře, můžu ti říct, proč tu někteří z nich jsou,“ řekl mi. Zdálo se, že ho ta řada otázek trochu pobavila. „Buď jsou, nebo byli archetypy. Připraví se prázdná Brandova skřínka, jednoho z nich připojí a zašlou ho dovnitř. Občas pošlou dva nebo víc najednou do stejné prázdné skřínky. Na základě jejich názorů je vytvořen Sim, který je pak možné prozkoumat a když je to potřebné, upravit. K zaostření na tyhle jednotlivce používají některé hypnotické drogy, ale základem postupuje sejmutí šablony z mysli archetypu. Například, pokud to provedeš se Standishovými, ocitneš se ve vesmíru, kde Bůh, a v tomto případě Bůh křesťanských fundamentalistů, nejen opravdu existuje, ale je takový, jakého si představují nebo jakého si <emphasis>přejí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Naše firma dělala za Brandova vedení spoustu takových věcí. Vzali jsme přesvědčené Trockého komunisty, liberály, ochránce životního prostředí, koho si vzpomeneš, prohnali jsme je tím a získali spoustu Simů, které teď vidíš v katalogu. Jak jsem slyšel, výsledky byly fascinující, i když se ty výsledky nikomu z těch, kteří je vysnili, doopravdy nelíbily. Většina svalovala vinu spíše na počítače, než na nedostatky vlastních názorů, ale skutečně dostali to, co si mysleli, že chtějí“</p>

<p>„Cože? Chceš říct, že systémy nefungují?“</p>

<p>„Ale jo, fungují. Počítače jsou naprosto logické. Chceš svět s velikonočním zajíčkem, tak musíš vzít taky ten zbytek. Ježíška, Meluzínu, vodníky, Křemílka s Vochomůrkou – chápeš, jak to funguje? Všechno je logicky propracované až na úroveň přírodních zákonů. A člověče, měl bys vidět ten zmatek, když bez ohledu na to, co děláš, žiješ stejně a dostáváš to samé. I když se ti to líbí, je to statické, příšerně nudné. Celá společnost je jako včelí úl. Ne. Ani jednomu to nevyšlo tak, jak si myslili. Než by však připustili svůj omyl, prostě to chtěli zkusit znovu.“</p>

<p>„Tak takhle to je. Chtějí vytrvat, dokud se jejich vize neuskuteční! Ale – proč k ní nemohou dospět?“</p>

<p>„Logika. Celá ta věc a celý vesmír musí <emphasis>fungovat</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Většina jejich vesmírů nemůže fungovat tak, jak je. Gándí si vždycky myslel, že by Hitler mohl být úplně zastaven nenásilnými prostředky. Jak by někdo, kdo zmasakroval šest milionů Židů jenom proto, že jsou Židé, mohl byt zastaven nenásilím, je mimo mé chápání nebo chápání jakéhokoliv jiného člověka, ale on tomu <emphasis>musel </emphasis>věřit. Pro něj byla jiná alternativa nemyslitelná. Když celá Indie nešla jeho cestou, téměř zemřel, a když se to pokoušel zastavit, někdo ho zastřelil.“</p>

<p>„Myslím, že jsem tě pochopil.“ řekl jsem. „Ale maličkosti se jistě dají snadněji ovládat?“</p>

<p>„Změníš jednu věc, ta změní něco jiného, to změní něco jiného a tak dál,“ odpověděl. „Jenom si představ sebe. Předpokládejme, že bys byl dívkou. Pravděpodobnost jedna ku jedné, souhlasíš?“</p>

<p>„A co?“</p>

<p>„Vyrůstal bys úplně jinak. Dokonce i tví rodiče by se k tobě chovali jinak. Existovaly by jiné priority, jiné tlaky okolí, jiná očekávání, nemluvě o tom, že by tě čekaly měsíčky a takové nesmysly. V průběhu toho, jak bys vyrůstal, bys měl i jinou sociální pozici. Chodil bys do jiných tříd, přidával se k jiným skupinám, měl jiné přátele. A docela klidně by ses vůbec nemusel dostat k počítačům – alespoň to říká pravděpodobnost. A po celou dobu by každý vztah s lidmi, se kterými jsi při svém růstu přicházel do kontaktu, byl jiný – ať by se jednalo o staré <emphasis>Je to skvělý živ</emphasis><emphasis>ot</emphasis>[14]<emphasis> </emphasis>se záchranou člověka před utonutím nebo o to, že bys byl hodný na lidi, nebo o cokoliv jiného.</p>

<p>Lišil by se vesmír hodně? Ne. Zhroutila by se civilizace? Pravděpodobně ne. Ale co se týká věcí souvisejících s tebou a tvým životem, jednalo by se o naprosto jinou zkušenost. A to je jen jedna malá změna s pravděpodobností jedna ku jedné. Pokud si vezmeš některé politické, sociální nebo náboženské myšlenky a vyzkoušíš <emphasis>je, </emphasis>bude to mít mnohem větší následky. Kdyby fungovala magie, jak by byl ovlivněn rozvoj vědy? Co kdyby Řekové a Římané <emphasis>skutečně </emphasis>vyvinuli parní stroj a nepovažovali ho jen za hračku? Co kdyby křesťané skutečně museli <emphasis>být </emphasis>křesťany? A tak dál. Mohli bychom pokračovat do nekonečna.“</p>

<p>„A proto je možné, že McKeeová, socioložka a městská antropoložka, dokázala změnit ten dekadentní <emphasis>Penthausov</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis> </emphasis>Sim?“</p>

<p>Chvíli se na mě upřeně díval, pak přikývl. „Ach, ovšem – zapomněl jsem ti to říct. Nevím, jak jsi to věděl, ale měl jsi pravdu. Našli to. Doplněk, dodatečné pravidlo, které bylo přijato, protože neovlivňuje už vybudovaný vlastní svět, ale pouze subjekt, který má být zaveden. Skutečně velice mazané. Ale pochybuji o tom, že by to tam dokázala vložit sama. Je daleko pravděpodobnější, že našla kvalifikovaného technika, který uměl udělat, co chtěla. Teď to vyšetřují, ale bez jasných důkazů je téměř nemožné někoho bezpečně označit. Chystáme se ale zkontrolovat spoustu kontroverznějších Simů, abychom se přesvědčili, že oni ani nikdo jiný nedostal stejný nápad.“ Na chvíli se odmlčel, pak se zeptal: „Hm, mimochodem, odkud jsi to věděl <emphasis>ty?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Pokusil jsem se rychle přemýšlet a přijít s nejpravděpodobnější odpovědí, i kdyby nebyla nic moc. „Já – já opravdu nevím. Jenom vím, že když jsem se probudil, <emphasis>věděl </emphasis>jsem to. Zdá se mi, že to nějak spočívalo ve způsobu, jak jsem byl odtamtud vytažen. Prošel jsem tím nebo něco takového a později mi to došlo – ale přiznávám, že přesně nevím.“</p>

<p>Rob vysvětlení přijal, ale bylo jasné, že za mými zády proběhne spousta diskusí. „Dobře, jsem rád, že jsi to věděl, ale prostě nedokážeme pochopit, že jsi to poznal a Dan ne.“</p>

<p>„Mohl to prostě ignorovat, nechat to proběhnout, aniž by si toho skutečně povšiml. Myslím, že ho ta zkušenost nadchla daleko víc než mě. Abych řekl pravdu, dost mě to vylekalo. Vůbec jsem si nebyl jistý, že se odtamtud <emphasis>vůbec </emphasis>dostanu nebo že jsem vůbec v Simu. Dan to naproti tomu věděl a nikdy se neseznámil s tím celým pozadím, které mi poskytli. Jenom tak ze zvědavosti, co o tom řekli doktorce McKeeové?“</p>

<p>„Nic. Zatím ne. Ale můžu ti říct, že pro ni Al zařídil zvláštní sledování a také pro lidi, se kterými se teď kamarádí. Pokud nachytáme ji nebo někoho jiného, že dělá další takové svinstvo, bude toho litovat, i kdybychom ji museli prohnat každým Simem, ze kterého by šílela.“</p>

<p>To nebyla moc příjemná myšlenka, nejen kvůli té atraktivní doktorce, ale také kvůli Riki a mně, pokud bychom se chtěli vypařit. <emphasis>Zatraceně</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Do čeho jsem se to dostal</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A </emphasis>zrovna tak důležité bylo, proč jsem k čertu pokračoval v kladení tak hloupých otázek?</p>

<p>Ovládl mě víc pocit bezmocnosti než, jakýkoliv jiný. Během velmi krátkého času jsem se změnil z, příjemně bezstarostného, stárnoucího příležitostného pracovníka s novým patentem, který pohodlně proplouval, ale nebyl skutečně vázán, v někoho, kdo je uzavřen v monstrózním vládním projektu s neuvěřitelným potenciálem, bez skutečné možnosti úniku.</p>

<p>A mnohem důležitější bylo, že jsem se v hloubi duše nedokázal přimět, abych těm důkazům uvěřil. Ne, nemyslím alternativní existence, federály, rozmanitý výběr personálu, to všechno. Dokonce jsem věřil i Yakimě a jablkům. Neokázal jsem však uvěřit natolik převratné změně v pamětech a ukládání, které bylo tak rozsáhlé, kompletní a o tolik předčilo vše, co mělo být podle očekávání kohokoliv v mém oboru k dispozici a snadno použitelné během pár dalších <emphasis>desetiletí </emphasis>nebo tak. A objevili to – cože? Před kolika lety? Před pěti? Ne, před pěti lety to tady <emphasis>uzavřeli</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Kdy s tím začali? Před šesti nebo sedmi lety? A kdy v tom případě Brand přišel s touhle revolucí? Před osmi lety? Před deseti? Ježíši! V té době byl střediskový počítač větší než koupelna. Největší počítače zabíraly velkou místnost a bylo je nutné chladit prakticky až k bodu mrazu, aby na nich běhala přesvědčivá počítačová grafika a přitom se neroztavily!</p>

<p>Tak dobře, musíte dovnitř vložit nějaké informace, zvláště když to byl limitovaný program jako ten, ve kterém jsem uvízl. Ale jak přesně je <emphasis>dostali </emphasis>dovnitř? CD-ROM s textem nahrazujícím tuny knih a šikovný videozáznam, který musel být dopředu připravený, protože byl tak lákavý a přesvědčivý. Nejednalo se zřejmě o materiál, který připravili, protože jsem o to požádal, ale o něco, co bylo přichystáno k rozšíření toho limitovaného scénáře a co do něj dosud nepřidali. Takže teď tam byl obsah celé CD-ROM knihovny? A ty videozáznamy taky? Už nebude zapotřebí je předvádět…</p>

<p>Napadlo mě, že <emphasis>tohle </emphasis>byl způsob zavedení viru, který mohl polapit každého návštěvníka při druhém výletu. Pokud si simulace pamatovala všechno ostatní a brala navíc informaci z vaší vlastní mysli a vzpomínek, pak tam taky zůstávalo něco z vás, nebo alespoň kopie malého kousíčku z vás. Jistě dost k tomu, aby to Sim mohl použít k vaší pozitivní identifikaci. Příslušný mechanizmus už byl nejspíš zabudován do hlavního programu tak, abyste mohli odejít a znovu se vrátit do Simu v bodě, kde jste odešli. Není těžké prostě zavést jednoduchou logickou podmínku „jestliže“, která říká, že pokud odpovídáte subjektu, který tu už byl, jste přepojeni na scénář číslo dva Simulátoru. Pokud víte o existenci scénáře číslo dva, můžete to udělat, aniž byste vůbec znali nějaké opravdové programování.</p>

<p>Tohle bylo také znepokojivé. Nepředstavovalo to jen potenciál pro ideologické léčky, ale také zcela novou myšlenku, že doslova můžete jít dovnitř a <emphasis>žít život někoho jiného v jiném alternativním vesmíru, </emphasis>ať už virtuálním nebo ne. Pak, když potřebujete, můžete vyklouznout, jít si zkontrolovat účty, zaplatit šeky, seznámit se s novými zprávami a pak se <emphasis>znovu vrátit přesně tam, kde jste skončili</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Můžete prožívat život stejným způsobem, jako čtete knihu, a nemusíte se vůbec zabývat všemi těmi ošklivými problémy, které působí čas. Můžete strávit v Simu subjektivně rok a přitom v reálném čase vyjít ven jen za pár dní, vyřídit si své záležitosti a pak naskočit zpět. Celý Sim by zatím stál. Neuvěřitelné.</p>

<p>Jak to k čertu udělal? <emphasis>Není možné </emphasis>mít tolik podrobností v jakémkoliv počítači, který jsem znal, a jistě ne v něčem tak malém. I v současnosti byste s takovým objevem v oblasti ukládání dat mohli vládnout celému světu, natož před deseti lety, takže ani tenkrát na to Matouš Brand nenarazil náhodně, ale vyvinul ten proces za nějakým účelem, jako nástroj k určitému plánu nebo záměru. K jakému? K tomuhle?</p>

<p>A co nesmrtelnost? Takhle by to šlo, s myslí totálně v Simu, ale bylo to ono? Současně jste nad tím ztratili kontrolu. Co kdyby to někdo vypnul, odstavil, došlo k požáru, zemětřesení, čemukoliv? Ne, tohle taky nebylo to pravé.</p>

<p>Jak k <emphasis>čertu </emphasis>tahle zařízení fungují a jak získávají své informace? Dělalo to téměř takový dojem, jako by Brand dokázal vymyslet propojení do mozku Boha. I kdybychom připustili myšlenku, že se jedná o nějakou rozsáhlou síť, jak by mohla zajistit přístup do každé jednotlivé databáze ve známém vesmíru s použitím <emphasis>jenom </emphasis>těch zatracených kostek? Kde bylo zpoždění v přenosu, kde byla výkonná propojení? K získání a udržování takové úrovně detailů, jakou jsem zažil, jakou jsme <emphasis>všichni </emphasis>zažili, po tak dlouhou dobu, by bylo zapotřebí ukládacích kapacit minimálně velikosti města a přístupu rychlejšího než je rychlost světla, a muselo by to být připojené přímo, ne zasílané přes nějakou rozlehlou síť.</p>

<p>Co jsem zatím viděl, co jsme my všichni prožívali, známá věda prostě neumožňovala, i kdybychom připustili obvyklou velikou konspiraci, v rámci které by NSA a ostatní supertajné vládní agentury skrývaly takové převratné objevy. Ne, to bylo stejně nepravděpodobné, jako být napojen do božího mozku.</p>

<p>„Ale ono to <emphasis>existuje,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>namítla Riki. „Nebyli jsme jenom hypnotizováni, abychom tomu věřili.“ Zamračila se. „Nebo byli?“</p>

<p>„Rád bych si to myslel, ale hypnóza tak nefunguje, alespoň ne nadlouho,“ řekl jsem jí.</p>

<p>Pokrčila rameny. „Tak dobře. Pokud to existuje, tak jak jsme to oba viděli, a přitom to existovat nemůže, jak se to dá jinak vysvětlit? Jsme oba šílenci? Nebo jsme ve skutečnosti v ústavu, který vybudovala mimozemská civilizace s daleko pokročilejší vědou? Co?“</p>

<p>Vzdychl jsem. „Já nevím, ale pokud takhle postavíme všechny naše předpoklady, všechny naše zkušenosti, a dovede nás to k podobným závěrům, tak je zřejmě jeden z našich základních předpokladů nesprávný. Který?“</p>

<p>„Já – já nevím, ale pořád se mě drží ty staré paranoidní nálady.“ řekla mi.</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Dobře, tak ty jsi vlezl do té věci a ztratil si vědomí, že? A pak tě vytáhli ven.“</p>

<p>Přikývl jsem. „Pokračuj.“</p>

<p>„Pak jsem vlezla dovnitř <emphasis>já, </emphasis>ztratila jsem vědomí a pak mě vytáhli ven.“</p>

<p>„Takže?“</p>

<p>„Předpokládejme, že nevytáhli ven ani jednoho z nás. Předpokládejme, že tohle všechno patří k simulaci, že jsme ještě uvnitř. Jak bychom to vůbec mohli zjistit?“</p>

<p>Zasmál jsem se. „Nezjistili bychom to, ale používáš kruhovou logiku. Had, který donekonečna požírá svůj ocas, jako symbol původní Brandovy společnosti. Jaký by někdo mohl mít motiv, aby nás společně připojil do sítě a vrátil nás do falešného světa identického s tím, který jsme opustili? Proč by se namáhali? A dokonce, i kdyby to udělali, problém se tím nevyřeší, protože tohle je stejně reálné a detailní a přesné jako to <emphasis>bylo </emphasis>tam, odkud jsme přišli, takže proces funguje v obou případech.“ Podíval jsem se na ni a zavrtěl jsem hlavou.</p>

<p>„Nevím, co ty,“ řekl jsem unaveně, „ale protože se zase dělá teplejší počasí, docela rád bych se toho všeho na chvíli zbavil. Pojď, pro dnešek odsud vypadneme a vrátíme se domů. Až se pořádně vyspíme, sedneme do auta a prostě někam <emphasis>pojedeme</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>K čertu, možná dokonce poletíme letadlem. Havaj, Fidži, Tahiti…“</p>

<p>„Už mi hoří termíny,“ řekla mi, „ale pár dní, možná prodloužený víkend, nemůže rozhodně škodit.“</p>

<p>Alespoň že muži z bezpečnostní služby neměli takové obavy, aby nám znovu nabídli, že nás budou sledovat. Místo toho nás jednoduše nechali jít a byli si jisti, že když jsme byli v simulátoru nebo jsme pak vyspávali, jejich lékařský personál nám implantoval malé mikrovysílače. Ty jim umožňovaly, aby nás sledovali, a podle toho, co jsem věděl, monitorovali nás a naše hovory, živě, prostřednictvím satelitu, kdekoliv na světě. Dobře jsem o té technologii věděl, protože mého spolužáka, se kterým jsem chodil na vysokou, učil člověk, který to vyvinul. S tím člověkem nás představili tady na základně.</p>

<p>Riki jsem to neřekl. Neměla mé technické vzdělání a jenom bych tím posílil její chorobnou podezřívavost. Usoudil jsem, že stejně předpokládá, že nás sledují, i když má exotičtější teorie o způsobu, jak to dělají. Vždy to tak bylo.</p>

<p>Než jsme se vydali na celou zpáteční cestu, zastavil jsem se v občerstvení 7-Eleven na kávu. Riki zůstala v autě. Řekla mi, že nechce dělat nic jiného, než odpočívat. Když jsem ale přišel zpět, rozhodně neodpočívala.</p>

<p>„Vidíš tamten motel?“ skoro šeptala, když jsem se vrátil do auta.</p>

<p>„Jo. Jeden z desítky dalších. A co?“</p>

<p>„Tvá stará přítelkyně zrovna šla do jednoho z těch pokojů ve druhém patře. Do třetího od konce.“</p>

<p>„Cože? Moje stará – kdo?“</p>

<p>„Ta mizející sexbomba, ty idiote!“</p>

<p>„Jakže? Myslíš Cynthii Matalonovou?“</p>

<p>„Koho jiného? Očekáváš, že si budu pamatovat jméno? Taky byla skvěle ohozená jako vždycky, ale tentokrát už nevypadala jako sladká malá Scarlett O’Harová. Spíš jako děvka. I když bych docela ráda věděla, kde si kupuje šaty.“</p>

<p>„Myslíš, že nás sleduje?“</p>

<p>„Nemyslím, že ví o naší přítomnosti. Zrovna přijela v té modré hondě, zaparkovala, rychle vyskočila a běžela nahoru. Když došla ke dveřím, silně zaklepala, otevřel někdo, koho jsem nezahlédla, a vešla dovnitř.“</p>

<p>„To je zajímavé. Zajímalo by mě, čí to je pokoj, nebo jestli ho dokonce znám?“ Díval jsem se upřeně na dveře, pak jsem pohlédl dolů na hondu. „Hm… Jenom projíždí, ať se děje cokoliv. Nechala běžet motor. Takhle blízko dálnice to není dobrý nápad.“</p>

<p>V tom okamžiku se dveře motelového pokoje opět otevřely a ven vyšla ta podivná krásná žena, téměř ihned následovaná daleko méně úžasně tvarovaným chlápkem v kostkovaném saku, baseballové čepici a džínách. Ujistil se, že jsou zamčené dveře, pak ji následoval po schodech dolů k hondě.</p>

<p>Nejen já, ale <emphasis>oba </emphasis>jsme toho člověka dobře znali a téměř současně jsme krátce vydechli, když jsme ho poznali.</p>

<p>„To je – to je Walt!“ dokázala říct Riki.</p>

<p>Walt Slidecker, můj bývalý šéf a starý přítel, který se změnil v mizernou krysu, se teď projevil jako ještě větší krysa, než bych si kdy myslel.</p>

<p>„Teď se neobléká nijak zvlášť, na člověka, který zrovna dostal miliony od Sangkungu,“ podotkl jsem. „Ten si je ale jistý tou svou dívkou snů.“</p>

<p>„Co chceš dělat?“ zeptala se mě Riki.</p>

<p>„Pojedeš je se mnou sledovat? Rád bych viděl, kdo se tu v okolí ještě může objevit.“</p>

<p>„Pamatuj – ona má ty své mentální triky.“</p>

<p>Přikývl jsem „Jo, ale zaprvé si myslím, že by nejdřív musela vědět, že jsme ji našli a že ji sledujeme, a za druhé není sama. Nejsem si tak jistý, zda dokáže zmizet taky Walt s hondou, pokud nemá k dispozici Davida Copperfielda nebo alespoň temnou noc.“</p>

<p>Teď jsem si připadal jako uprostřed thrilleru se soukromým detektivem a vůbec ne tak, jako by to bylo skutečné, nicméně jsem poslechl své televizní instinkty a držel jsem se několik délek auta za nimi. Zdálo se, že si sledování nejsou vědomi nebo o něm ani neuvažují. Jak Riki poznamenala, zdálo se, že naše drahá Cynthia má na sobě daleko víc šminek, než obvykle. Nedokázala ze sebe udělat opravdu ošklivou, ale když scházela po těch schodech, tvářila se zle a dlouhou cigaretu, kterou kouřila, neměla zasazenou do špičky, ale vězela jí v koutku úst.</p>

<p>Nejspíš taky bylo dobře, že nepomýšlí na možnost sledování, protože i když červené Porsche 911 není v tomhle kraji úplnou raritou, dalo se dost dobře předpokládat, že <emphasis>oni </emphasis>dva znají jen jednoho člověka s tímhle autem. Nebylo pro ně příliš namáhavé nechat mě za sebou, kdyby si nás všimli.</p>

<p>Na druhé straně určitě nedokážou jet rychleji než my. Ne s Hondou Prelude.</p>

<p>Vjeli na dálnici v místě, kde jsem to očekával. Zůstal jsem trochu víc vzadu, pak jsem zpomalil a jel pomalu a opatrně, jako bychom prostě dělali to, k čemu jsme se stejně chystali. I když před námi bylo pár výjezdů směřujících do divočiny, dalších šedesát mil vedlo dobře známou zkušební střelnicí letecké základny a v tomhle úseku nebyly <emphasis>žádné </emphasis>výjezdy, pokud jste nechtěli být považováni za cvičný terč pro bombardování. Varovné nápisy působily skutečně velmi výmluvně.</p>

<p>Nebylo tak těžké je vpředu vidět. Drželi se v pravém pruhu a jeli docela bezstarostnou sedmdesátkou nebo tak. V tomhle úseku není ani moc policajtů, a tak to na ten nepříliš hustý provoz představovalo dost pomalou jízdu.</p>

<p>„To bude legrace, jestli prostě pořád pojedou až zpátky do Seattlu,“ prohlásila Riki. „Až tam dorazíme, bude už tma a dostaneme se doprostřed dopravní špičky. To není zrovna nejlepší doba pro sledování tmavomodrého auta.“</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „V tom případě se přinejhorším může stát, že je ztratíme. Pojedeme domů, jak jsme zamýšleli, a večer zavoláme Starkovi nebo někomu a poskytneme federálům novou řadu vodítek, která můžou sledovat. Vím, že se Walt nechystal vyměnit Range Rover za základní verzi hondy. Díky svým penězům teď nejspíš má taky vlastní Mercedes SL. takže tohle není jeho auto.“</p>

<p>„Já si myslím, že není ani její. Prostě nevypadá, no, <emphasis>zabydlené, </emphasis>pokud to dává nějaký smysl. Vsadím se s tebou o deset babek, že je to auto z půjčovny.“</p>

<p>Měl jsem ten samý pocit. Na autech z půjčovny je prostě něco, díky čemu vypadají kapku jinak. Žádný sajrajt na palubní desce, nic poházeného vzadu po sedadlech a v určitém smyslu působí jako stará auta, i když vypadají zbrusu nová.</p>

<p>Urazili jsme asi dvě třetiny cesty cvičnou střelnicí letectva a začínalo se stmívat. Zatím se nestalo nic podivného a já jsem zapnul světla. Ne proto, že bych je potřeboval, ale protože na takových úsecích to byla pro spoustu lidí přirozená věc. Také to zastře detaily auta při pohledu do zpětného zrcátka.</p>

<p>Právě jsme minuli poslední ze série varovných nápisu, které nám říkaly, abychom zůstali na silnici nebo v případě potíží zajeli ke krajnici a čekali, ale za žádných okolností neodbočovali, nesjížděli z dálnice nebo neprocházeli územím, protože je to ze zákona trestné a riskujeme, že budeme nešťastnou náhodou rozbiti na kousíčky, když honda, která jela možná půl míle vpředu, udělala právě to. Spatřil jsem rozsvícení brzdových světel, zrovna když mé na to Riki začala upozorňovat. Pak odbočili ze silnice a sjeli do krásné, ale potenciálně nebezpečné krajiny, před kterou nás nápisy varovaly.</p>

<p>„Se střelnicí sousedí velká indiánská rezervace.“ prohlásil jsem. „Nemůžou jet tam?“</p>

<p>„Ta je pro veřejnost taky uzavřená, přinejmenším z téhle strany,“ namítla Riki. „A nevidím žádné nápisy, že by tu byl příjezd, soukromá cesta nebo něco.“</p>

<p>Dojel jsem k místu, kde honda odbočila, zajel jsem k okraji a zastavil. <emphasis>Byla </emphasis>tam polní cesta, která nevedla pod dálnici, ale přímo na střelnici. Teď jsem viděl hondu, která stála u opuštěné brány. Walt vystoupil, šel k bráně, o které jsem věděl, že bude dobře zamčená a zabezpečená, něco udělal a pak ji otevřel, aniž by použil nějaké násilí.</p>

<p>„Co to k čertu je? Vláda proti vládě?“ musel jsem se nahlas podivit. „Zatraceně, oni vědí, kudy projet!“</p>

<p>„Pokud něco brzo neuděláme, buď je budeme muset pronásledovat přes bombardované území, kde <emphasis>nevíme, </emphasis>kudy projet, nebo to musíme vzdát a jet domů,“ poznamenala Riki.</p>

<p>Vzdychl jsem. „Do háje s tím! Ona může zmizet, jak chce, ale ten zatracenej <emphasis>Walt </emphasis>mi to musí vysvětlit, nebo mu zlámu jeho hnusnej krk!“ S tím jsem zařadil rychlost a rozjel jsem se porschem přímo k nim.</p>

<p>Walt byl ještě venku a chvíli mu trvalo, než si vůbec všiml, že přijíždí jiné auto. Když to ale uviděl a zjistil, že se jedná o červený porsche, pohyboval se rychleji, než bych si kdy myslel, že dokáže, naskočil zpět do hondy a projel s ní bránou.</p>

<p>No, když se nenamáhal ji zavírat, tak ta brána rozhodně nezastaví ani mě, a pokud oni <emphasis>věděli, </emphasis>kudy jet a já je budu těsně sledovat, tak ani nenarazím na nějaké bombardování nebo nevybuchlou municí. Buď nás všechny uvězní letectvo, nebo míří někam do slepé uličky. Tam bude někdo, koho znají, ať už osoba, tvor nebo vládní agentura.</p>

<p>Byla to mimořádně drsná jízda, při takové rychlosti ještě horší, ale po pravdě řečeno, takovéhle závody jsem miloval. Co se týče Walta, předpokládal jsem, že je za volantem tak vyděšený, jak je to jen možné, zvláště když musí řídit za takových podmínek a je pronásledován. Přejel vyvýšeninu na polní cestě a letěl několik metrů, než tvrdě dopadl, zrovna jako v televizi. Musel jsem se tomu smát. „Doufám, že si Matalonová zaplatila extra pojištění, když to auto pronajímala!“ křičel jsem přes řev motoru na Riki.</p>

<p>„Doufám, že jsi pro nás taky přikoupil pojištění léčebných výloh a životní pojistku!“ křičela v odpověď.</p>

<p>„Ó, vy malověrní! Mám to naprosto pod kontrolou!“ odsekl jsem, právě když jsme vyletěli na ještě vyšší nerovnosti a předek se trochu zabořil do prachu.</p>

<p>Držel jsem se tak těsně za Waltem, jak jsem si troufl, zrovna tak daleko, aby od jeho auta neodletovaly větší kameny na mé přední sklo nebo aby nešlápl prudce na brzdu a nezpůsobil mi větší problémy, než by měl on s autopůjčovnou.</p>

<p>„Uklidni se! Tohle se mi nelíbí!“ volala na mě Riki.</p>

<p>„Neměj zbytečné obavy! Mám ho v pasti a nemůže mi ujet!“</p>

<p>„Kdo má koho v pasti? <emphasis>My </emphasis>jedeme za ním a on ví, kdo řídí! Cory! Musí vědět, že se nemůže otočit a nemůže nám ujet, a stejně pořád jede <emphasis>do nitra </emphasis>té střelnice! Jestli si přestaneš hrát na hrdinu a začneš přemýšlet, tak to pochopíš! On nezmatkuje, neumí v takovém terénu dobře řídit, a přesto ujíždí. Proč? Cory – <emphasis>slunce každou chvíli zapadn</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Vlečou nás za sebou a to má smysl jenom v případě, že nás vedou do léčky!“</p>

<p>Tak jsem se na ně zaměřil, že mi smysl toho, co říkala, jen těžko docházel. Ona však už byla blízko k slzám a nakonec zaječela: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Cory</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zastav to zatracený auto</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proboha živýho zastav to zatracený auto!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Chviličku!“ řekl jsem jí, náhle trochu šokován. „Tady jsme v úzkém kaňonu a já to nemůžu otočit ani vidět, co dělám!“ Ale zpomalil jsem, nechal jsem je získat náskok a jel jsem trochu opatrněji. Nevěděl jsem, jak Walt dokáže udržet takové auto na téhle cestě, ne <emphasis>teď.</emphasis></p>

<p>Zatímco se hnali pryč v tom, co se stávalo neproniknutelnou tmou, vzdychl jsem a poprvé jsem cítil, že hladina adrenalinu trochu klesá. „Je to lepší?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Přikývla. „Lepší. Jenom dojeď někam, kde můžeš otočit, a udělej to.“</p>

<p>„Strašně nerad je takhle ztrácím,“ řekl jsem jí. „Stejně, čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá, že musíš mít pravdu. I s <emphasis>mým </emphasis>autem jsem v tomhle úzkém místě měl problémy. V tom jeho autě musel prožívat opravdové utrpení.“</p>

<p>Úplně se mi ztratil z dohledu, a když jsem stáhl okénko, dokonce jsem ho ani neslyšel. Pořád tu vedla jedna z těch úzkých klikatých cest pustinou s kolejemi vyježděnými od džípu a nebyla to snadná jízda.</p>

<p>Jeli jsme tou cestou dál ještě několik minut a pak jsme náhle vyjeli na druhé straně, pořád ještě dost vysoko, ale teď se nám otevřel výhled směrem na východ. Někde v dálce, a tím myslím <emphasis>opravdu </emphasis><emphasis>v </emphasis>dálce, jsme spatřili plně osvětlenou plochu, což musela být vlastní základna. Pravděpodobně neměla víc než nouzovou přistávací plochu. Letadla, která využívala tohle odlehlé místo, sem přelétala až ze západu a pak se vracela zpět. Tohle území představovalo hlavně simulovaný nepřátelský cíl, takže základna bude nejspíš malá a bude tu hlavně administrativa a strážní. Samozřejmě, jeden nikdy neví. Mohla to být skvělá kamufláž pro jednu z těch supertajných skrytých základen, nebo skladů toxických látek, či čeho, jako jsou ty v Nevadě. Nejspíš ale ne. Buď by museli veškerý personál dopravovat letadly jako tam, což je v centrálním Washingtonu daleko nápadnější než v Nevadě. Utahu, Arizoně a takových místech, nebo by museli mít lepší silnice, než byla <emphasis>tahle.</emphasis></p>

<p>Také jsme se ocitli dost vysoko, takže jsme na jihu hned za horizontem viděli zář z Yakimy a nějaká vzdálená světla na severu a východě. To mohla klidně být jakákoliv z menších měst podél I-90.</p>

<p>„Bylo by to dost romantické, kdybychom tu nepředstavovali živý terč,“ poznamenal jsem.</p>

<p>Přikývla. „Jsem ráda, že alespoň dnes ve dne ani v noci nestřílejí. Předpokládám, že by jejich lidé kontrolovali brány, měli by ve vzduchu helikoptéry a podobně. Stejně, myslíš si, že dokážeš odjet pomalu a opatrně zpět po cestě, kterou jsme přijeli? Nemyslím, že by nás na <emphasis>támhleté </emphasis>cestě uvítali moc přátelsky a nechtěla bych se sázet, že vůbec <emphasis>nevyšlou </emphasis>ven bezpečnostní službu. Pokud můžu, raději bych spala ve své posteli, než ve vězeňské kobce nebo co v armádě mají.“</p>

<p>„Je to letectvo, ne armáda.“</p>

<p>„Na tom nezáleží.“</p>

<p>„Myslím, že to půjde, pokud nás cestou nezastaví. Je mi ale divné, proč je v té tmě dole nevidíme? Walt předtím nejel bez světel a já bych teď taky nerad řídil bez světel, ne tam dole. Mimo to by jeho brzdová světla měla svítit jako majáky.“</p>

<p>„Odmlčel jsem se, pak jsem začal dodávat: „Myslím, že bychom raději –“</p>

<p>Riki prudce vydechla a tiše pronesla: „Ach, můj Bože!“ Mě napadlo prakticky to samé. Téměř bez přemýšlení jsem otevřel dveře a vyklouzl jsem od volantu ven na silnici, abych měl nerušený výhled. Přitom jsem neodtrhl oči od oblasti pod námi. Riki seděla v autě jako přimražená a upřeně se dívala do stejného místa.</p>

<p>Začalo to dost prostě, jako kdyby někdo uprostřed čtyřiceti mil temnoty rozsvítil jasnou svítilnu a začal s ní kroužit kolem hlavy ve stále větších kruzích a stále vyšší rychlostí.</p>

<p>Jenomže paže se zrovna tak natahovala a to, co kreslily jakési pohybující se paprsky, nebyl kruh, ale série soustředných kruhů. Přesněji řečeno spirála, spirála, která se teď zdála docela velká, pravděpodobně třicet, čtyřicet metrů v průměru. Vracela se, kroutila a celou ji tvořilo jasné bílé světlo. Rotovala rychleji a rychleji, pak se zase stáčela dovnitř, do tvaru kuželu. Vypadala jako živá.</p>

<p>Od země se světlo moc neodráželo, ne tak, jak by se dalo očekávat, ale bylo ho dost, abych tam dole v dálce zahlédl malý objekt. Musela to být honda, přímo na okraji živé spirály, která už ale nerostla.</p>

<p>„Cory, pojeďme odsud.“ slyšel jsem, jak Riki cedí přes sevřené zuby. Oči stále upírala na tu věc dole. „Jeďme <emphasis>hned</emphasis>!“</p>

<p>„Za chviličku, za chviličku! Zatraceně! Kdybych tak měl dalekohled! Zdá se, že tam dole něco dělají! Tedy, vypadá to, jako by se v té záři mezi spirálou a hondou najednou objevila spousta lidí, ale nedokážu poznat, jestli je to pravda, nebo to dělá jen ta vzdálenost, noc a světelné efekty. Dokážeš to poznat ty?“</p>

<p>„Cory, proboha tě prosím, alespoň <emphasis>jednou, </emphasis>jenom tentokrát, přestaň mě už konečně ignorovat a vlez už do prdele zpátky do toho auta a otoč ho a odvez nás už do prdele <emphasis>odsud pryč!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Zamračil jsem se. „Co se děje? Jsou od nás pořádně daleko. I když vědí, že tu jsme, už nás nedokážou chytit, ani nám nemůžou zmizet!“</p>

<p>Riki dokázala být velice nekompromisní, když chtěla něco rozhodně prosadit, a tohle byla jedna z těch situací. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Nastup!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>procedila sevřenými zuby. „Než uplyne minuta, otáčím to sama, jedu pryč a jestli nebudeš v tomhle autě, tak se opravdu pěkně <emphasis>projdeš!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Nastoupil jsem do auta a zavřel dveře. „Co se děje? Je to <emphasis>fantastické, </emphasis>ať je tam venku cokoliv. Je to <emphasis>úžasné</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Nejdřív Brandovy skřínky a tak reálné simulátory, že jsou nemožné, a teď <emphasis>tohle</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Mám pocit, jako bych najednou odhrnul oponu a objevil vědu, která je ve skutečnosti stovky let před tím, co nás učili!“</p>

<p>Ale zařadil jsem a opatrně jsem použil prostor, které jsem měl k dispozici, k sérii malých tříbodových otoček, dokud jsem se úplně neobrátil do protisměru. Chápal jsem, že tohle není něco, co bych mohl vyhrát nebo s čím bych mohl žít, pokud bych se to pokoušel vyhrát.</p>

<p>„Tys to ještě nepochopil?“ zeptala se mě nedůvěřivě. „Chci říci, ještě to neproniklo do tvého počítačového mozečku? To není spousta událostí, je to <emphasis>jen jediná </emphasis>událost. Je to všechno ta <emphasis>samá </emphasis>věc. Ta Cynthia nebo jak se jmenuje, která nás pronásledovala, terorizovala a různě si pohrávala s naším mozkem a my jsme zjistili, že byla zapojená do původního Brandova projektu. Pak jsme ji objevili v Yakimě společně se Slideckerem, což je právě ten člověk, který tě prodal. Kdyby to neudělal, mohl nás ušetřit toho, abychom o tomhle vůbec <emphasis>věděli</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Stejně jsme se mohli mít dobře! Místo toho ti umožnil, aby ses nechal najmout do toho nového projektu, tím, že nabídl tebe i společnost – a vydělal přitom balík. Nezastavuj! Mám zatím pravdu?“</p>

<p>„Jo, oukej. Stačím tě sledovat.“</p>

<p>„A kdo nás do toho přímo dostal? Starý dobrý Rob, Waltův obchodník, který, jak vyšlo najevo, <emphasis>také </emphasis>kdysi pracoval pro Branda v původním výzkumu. Pak nás slečna Sexbomba vyděsila a nahnala přímo do náruče projektu, kde jsme zjistili příliš mnoho, než abychom z toho mohli někdy vycouvat. Tak, a tady je Scarlett a starý dobrý Walt, kteří jedou pouštní cestou přes přísně střežený vládní vojenský vyhrazený prostor k té – <emphasis>věci </emphasis>nebo co to je, co se tam dole otevřelo. A kým se necháváš ve skutečnosti platit <emphasis>ty</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Výborem národní bezpečnosti, ne?“</p>

<p>„Připouštím, že to všechno jde dohromady. Oukej, takže to ve skutečnosti všechno <emphasis>bylo </emphasis>spiknutí. Utratili miliony dolarů a zaměstnali tisíce lidí jen proto, aby nalákali <emphasis>mě </emphasis>do nově otevřeného projektu. Proč mě? Musím ti říct, miláčku, že devadesát procent mužů a žen v Yakimě, kteří pracují na těch počítačích pod Tanakou, včetně Tanaky, vědí o nich a o tom, jak s nimi pracovat, víc než kdokoliv jiný, s výjimkou Branda. Já znám hrozně málo. Vylepšoval jsem nějaké drobnosti na udržování životních funkcí a tak, ale ani jsem se <emphasis>nedotkl </emphasis>skutečných výpočtů, které tam probíhají. Já tomu nerozumím. Je to typ programování a typ <emphasis>myšlení, </emphasis>který dokonce ani nechápu. Točí se mi z něj hlava. Chci tím říct, nejsem architekt, nejsem dokonce ani instalatér – jsem chlápek, který dokáže nasadit trubky v koupelně tam, kam mi instalatér řekne. Možná dokážu vymyslet, jak je trochu lépe utěsnit. Nikdo by si nedal takovou práci s tím, aby mě najal. Bez ohledu na to, že jsi pro ně dělala ty skvělé obrázky skutečných i virtuálních věcí, pochybuju, že by to dělali kvůli tobě. Možná kvůli Brandovi, ale ne kvůli někomu z nás dvou.“</p>

<p>Přikývla. „Já vím, já vím. Dokonce ani já nejsem tak egocentrická nebo paranoidní. Ne, nemyslím, že tohle všechno dělali pro jednoho z nás, ale pro někoho to dělali a my jsme byli jen něco jako přídavek. Abych použila tvou analogii, chtěli mistra instalatéra a přitom se jim v rámci toho obchodu podařilo přibrat i všechny instalatérovy pomocníky.“</p>

<p>„To je skvělé, jenomže ani to neobstojí.“ odpověděl jsem. „Tím mám na mysli, že i když mám tak omezené schopnosti, byl jsem v Subspace programátorským mozkem. Ti ostatní působili jako pomocníci, prodejci, technická podpora a tak. Ne že by tam nebyla spousta chytrých lidí, ale já jsem jako jediný přišel s něčím novým a odlišným. Kdyby to chtěli, už by to získali dřív a mne taky. Ne. Stále není jasné co, ale něco chybí, nějaký důležitý prvek, na který jsme buď vůbec nepomysleli, nebo ho přehlédli, nebo si ho špatně vysvětlili.“</p>

<p>„Drahoušek <emphasis>Cynthia </emphasis>říkala, že je špatně <emphasis>všechno, </emphasis>co víme. To zahrnuje pořádně široký okruh.“</p>

<p>„Nejsem si jistý, že nemá stále více a více pravdu, jak do toho zabředáme hlouběji,“ připustil jsem. „Virtuální realita tak reálná, že vypadá, působí a chová se jako skutečná věc, takže nedokážeš poznat, co je falešné a co je skutečné. Vojenská střelnice uprostřed ničeho, která se rozevře do pulzující spirály bílého světla tam, kde to nikdo nevidí, a zdá se, že dovnitř a ven přecházejí lidé, jako by to byl nějaký tunel nebo průchod.“ <emphasis>Je to podivnější a podivnější, pomyslela si Alenka</emphasis><emphasis>.</emphasis></p>

<p>Nebo naprosto šílené…</p>

<p>„Co chceš dělat dál?“ zeptala se mě.</p>

<p>„Myslím, že bychom se ještě teď večer měli vrátit do Yakimy, pokud se z téhle kaše dostaneme bez úhony a nezastřelí nás nebo nezavřou,“ řekl jsem jí. „Přespíme ještě jednou v našem bytě, půjdeme dovnitř a promluvíme si se Starkem nebo se sloužícím důstojníkem. Chci vidět, jak se bude tvářit, až mu tohle řeknu. Rád bych měl pocit, že i v případě, že jsme jen pěšáci v nějaké ďábelské šachové partii, alespoň <emphasis>někdo </emphasis>ví, co se tu k čertu děje.“</p>

<p>Skutečně mě překvapilo, že tam Al Stark byl. V posledních měsících trávil většinu času mimo, hlavně na východě. Rutinní práce v Yakimě přenechal podřízeným s menší inteligencí a komisním chováním, takovým, kteří své profesi dali špatnou nálepku, jakou obvykle měla.</p>

<p>Stark vypadal unaveně, nejenom ve smyslu únavy ze dne na den, ale jako skutečně unavený do morku kostí. Vypadal možná o deset let starší, než když jsme se s ním před ne tak dlouhou dobou poprvé setkali. Tohle byl někdo pod velkým tlakem, kdo nutně potřeboval dovolenou. Přesto se choval civilně a dalo se s ním mluvit snáze, než s jeho lidmi.</p>

<p>„Takže vy jste sledovali drahouška Cynthii, co?“</p>

<p>Přikývli jsme. „Šla rovnou do motelu – Sunset Motel, druhé patro, třetí pokoj od konce na té straně, co je obchod 7-Eleven – a ven vylezl můj starý kámoš Walt Slidecker.“</p>

<p>Dobrá, jeden bod pro soupeřící tajné služby. Jestli v tomhle okamžiku Slideckerovo jméno Ala Starka nepřekvapilo, tak nerozeznám jablka od hrušek. Ještě podstatnější bylo, že se pokusil neúspěšně předstírat, že to <emphasis>nebylo </emphasis>překvapení.</p>

<p>„Pravděpodobně se na něj obrátila poté, co se jí nepodařilo vás odradit,“ naznačil. „Pokud se pamatuju z prověřování, vašeho bývalého šéfa nebylo možné do našeho projektu zlákat, i když by byl něčím užitečný, protože z prodeje získal tolik peněz. Cindy Matalonovou však následoval kamkoliv.“</p>

<p>„To je celý Walt,“ souhlasil jsem.</p>

<p>Když jsme došli k tomuhle, Stark trval na tom, abychom Riki a já vypovídali odděleně, ji aby vyslýchal asistent. „S neprofesionály to raději dělám takhle,“ vysvětloval. „Většina svědků není vycvičená v podávání zpráv, a když se jedná o společné zážitky, jeden má tendenci nechat toho druhého, aby všechno detailně vypověděl. Pak potvrzuje věci, které řekl ten první – dokonce i omyly. Při odděleném výslechu získáme obě výpovědi, porovnáme je, a pokud bude později třeba, doladíme podrobnosti.“</p>

<p>„Já s tím souhlasím,“ řekl jsem mu a pokračoval jsem v líčení celé té podivné epizody.</p>

<p>„Jste si jistý, že vás neviděli, dokud jste se k nim nerozjel?“</p>

<p>„Naprosto. Ale když vjížděli dovnitř, neměl jsem na výběr. Buď jsem je musel těsně pronásledovat, nebo to vzdát hned na místě.“</p>

<p>„Z mnoho důvodů bych si přál, abyste byl udělal to druhé a vyhledal nejbližší telefon, ale to je v pořádku. Pokračujte.“</p>

<p>Teprve když jsem dospěl k podivné spirále a pocitu, že někdo přecházel dovnitř a ven, začal Stark opět projevovat opravdu silný zájem. Stejně jako předtím jsem to dokázal dost dobře poznat z jeho reakcí. Předpokládám, že částečně proto, že se kvůli své únavě tolik nekontroloval, ale poznal jsem to určitě. Téměř ihned jsem dospěl k přesvědčení, že Stark přesně ví, co ta spirálovitá věc byla a co dělali. Stejně tak jsem byl přesvědčen, že nevěděl o tom, že tam byla. Tenhle dojem posílila skutečnost, že se neptal téměř na žádné podrobnosti k tomu, jak to vypadalo, ale daleko víc se zajímal o přesné <emphasis>místo.</emphasis></p>

<p>Když jsem skončil a Stark neměl žádné další otázky ani náměty, které by bylo možné sledovat, řekl jsem: „Oukej, tak co to vlastně bylo? Nechcete mi to říct?“</p>

<p>„Ne. Vládní záležitost to ale není. Maddoxi. Má kódové jméno „králičí díra“. Nevíme, jak se otevírá nebo zavírá. Dokonce ani nevíme, jestli ji někdo ovládá, nebo vzniká náhodně a někteří lidé se nějak dopředu dozvědí, kde bude. Existují díry malé, a jak jste naznačil ve vašem případě, i opravdu velké. Tahle je ale první z těch, o kterých vím, která se zdá být ovládaná. Její umístění, spěšné informování vašeho bývalého šéfa a honička k ní naznačují, že dopředu věděli o jejím otevření. Skutečnost, že se mezi ní a jimi něco odehrávalo v oblasti, která je odsud blízko, je nepřístupná a přitom teď není využívaná, alespoň ne tenhle měsíc, nasvědčuje tomu, že to místo bylo nějak vybráno. Zdá se, že také zůstala otevřená po nějakou dobu. Většina se jich otevírá a zavírá během několika sekund nebo maximálně několika minut. Občas trvá dost dlouho, takže stačí pohltit lidi, lodě, letadla nebo bůhvíco, ale rozhodně se to neděje příliš často nebo moc na veřejnosti. Kdyby to tak bylo, zasvětili by jim větší kult než létajícím talířům. Co se mě týče, dal bych přednost talířům, protože myslím, že bych je dokázal <emphasis>pochopit.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Vy – vy mi říkáte, že to je – co? <emphasis>Díra</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Díra do čeho? Kam?“</p>

<p>Pokrčil rameny. „Zatím se nikdo, o kom <emphasis>my </emphasis>víme, nevrátil zpátky, ani nám to neřekl. Může se to změnit, pokud je vaše tvrzení přesné. Díra v čem? A zase, kdo to k čertu má vědět? V prostoru? V času? Prostoročasu? Já všechnu tu superfyziku nechápu a lidé, kteří ji studují, jsou stejně utajeni a izolováni od všech ostatních, jako jsme my. Já si skutečně začínám myslet, že to může být chyba. Určitě se s nimi teď spojíme. Vždycky jsem měl pochybnosti o tricích s mentální silou, které předváděla Matalonová. Vůbec se mi nelíbily.“</p>

<p>„Poslal jste lidi do motelu a na základnu?“</p>

<p>„Už to běží. Odesílali jsme je, když jste se o tom vy dva bavili. Zachytili jsme to při monitorování. V motelu jsme ale neobjevili nic užitečného – nikdy nejsou tak nepořádní. A vsadím deset ku jedné, že základna je naprosto čistá a nebude tam stopa ani po hondě, brána bude zavřená, cokoliv si vzpomenete. Příště, až si budete hrát na detektiva, tak by pomohlo, kdybyste získal poznávací značku auta, které sledujete.“</p>

<p>„A, <emphasis>tu </emphasis>já znám.“ ujistil jsem ho. „Párkrát jsem na té polní cestě tu zatracenou věc málem urazil!“</p>

<p>„Vy ji znáte!“ Zdálo se, že najednou ožil. „Jaká to byla značka?“</p>

<p>„KBA 921,“ řekl jsem mu. „Pomůže to?“</p>

<p>„Nejspíš je z půjčovny aut na letišti, jak jste říkal, ale kdo ví? Také sledujeme Slideckerův dům, únikové cesty a vydáváme na něj federální zatykač. Jak víte, vnikl do zakázaného vojenského pásma. Máme dva očité svědky.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 7</strong></p>

<p><strong>JAY JAY MOMRATH A VÝSTŘELKY.</strong></p>

<p>Riki a já jsme té noci moc nespali. na naši vlastní žádost jsme s nadšeným Starkovým souhlasem spali v místnosti na základně. Měli jsme sbalená zavazadla, takže nebylo příliš náročné najít čisté oblečení, a vždycky jsme nechávali nějaké věci v blízkém bytě, takže je mohl personál snadno přinést.</p>

<p>Další den byl, pokud se pamatuji, šedý a bezútěšný. Vydali jsme se do panského domu a Starkovy kanceláře, kde nám řekli, že teď ve středisku není, ale vrátí se kolem poledne. Ostatní lidé z bezpečnostní služby byli tak hovorní jako obvykle. To znamenalo, že se s nimi dalo mluvit asi jako se slimákem, takže jsme neměli skoro co dělat a k tomu to všivé počasí. Ani jeden jsme se v téhle chvíli necítili na jízdu domů – nebyl jsem si ani jistý, jestli dokážu dojít do bytu, který byl asi půl míle do kopce – a ve středisku se zjevně nedělo nic, co by pro nás bylo zajímavé nebo se nás nějak týkalo.</p>

<p>Takže nám zbýval Les, který se vždy zdál nevyužitý a připravený k hovoru. Proto jsme zamířili do lékařské sekce v zadní budově. Nezdál se být příliš překvapen, že nás vidí, ale trval na tom, že nás vyšetří.</p>

<p>„Myslím, že by vám oběma prospěla nějaká sedativa,“ prohlásil poté, co nás prohlédl. „Nejste na tyhle špionážní historie stavění. Pravda je, že ani Stark není. Myslím, že když byl mladší, musel být opravdový pistolník, ale už má šelesty na srdci a stále slabší plíce, i když se nakonec vzdal pravidelného kouření. Oba jste v lepší <emphasis>fyzické </emphasis>kondici než Stark, ale mentálně, no, tohle je hra podle jeho gusta.“</p>

<p>„S těmi sedativy bych chvíli počkal,“ řekl jsem mu. „Chci zjistit, jestli na těch místech včera v noci něco našli. Vím, že šance je malá, ale zatraceně, taky znám Walta Slideckera a není pravděpodobné, že by se ukryl příliš dobře.“</p>

<p>„No, to ale předpokládáš, že ho sem přivezou nebo nám o těch věcech něco řeknou. Nejsem si moc jistý, že to udělají. Je to hodně podivná záležitost. Moc podivná. Zvláště když k tomu došlo teď.“</p>

<p>„Cože? Proč je tak zvláštní, že se to stalo teď a ne minulý měsíc nebo minulý rok?“</p>

<p>„Vy to nevíte? Připravují se zapojit ten velký simulátor online. Božský stroj s tvůrčími schopnostmi, propojený sítí ke všem existujícím Simům. Bude to největší a nejchytřejší Brandova skřínka vůbec, téměř shodná s tím, co jsme měli, než Brand měl svou, no, nehodu. Chystají se tam vyslat celý tým. Pokusí se zjistit, jestli to, co před léty ztratilo synchronizaci, je stále porouchané, a pokud ano, jestli dokážou diagnostikovat a opravil to, co nedokázal ani Brand. Během pokusu připojí k zařízení prakticky každý Sim, každou Brandovu skřínku, velkou i malou. Jestli tam Brand někde je, ať už kdekoliv, poprvé k nim získá přístup a naopak. Není to pravděpodobné – myslím si, že je mrtev, a když jsi mrtvý, jsi mrtvý – ale jak dobře víte, používají tu nějaké zbrusu nové věci. Můžou získat <emphasis>simulovaného </emphasis>Matouše Branda, ale nebude skutečný, nebude to ten stejný supergénius. Mám podezření, že bude pouze odrazem vzpomínek všech ostatních, kteří kdy šli dovnitř. Myslím, že bude trochu zvláštní, něco jako duch, ale nebude skutečný. Nebude o nic reálnější než Bierce. Woolf, Sterling a ti ostatní ve vašem Simu, paní Fresco.“</p>

<p>Riki o tom chvíli přemýšlela, pak se zdálo, že to pustila z hlavy. „Doktore? Co je králičí díra?“ zeptala se místo toho.</p>

<p>Pokrčil rameny. „Já jsem z nich celý pryč. Myslím, že <emphasis>oni </emphasis>to vědí. Vědí daleko víc, než připouštějí. Nedá se o nich vyhledat moc informací, alespoň ne tady nebo kdekoliv jinde, kde to někdo zkoušel. Nikdy jsem ani žádnou neviděl. Tohle je mimo mé možnosti.“</p>

<p>„Já si ale myslím, že králičí díry musí souviset s Brandem,“ řekl jsem mu. „Domnívám se, že mají něco společného s tím, odkud se bere energie, která tohle všechno pohání, a odkud přicházejí všechny informace. Vypadalo to jako tunel, ale energetický tunel, schopný přenášet energii, ale také hmotu – věci, možná i lidi. Pořád přemýšlím, jestli Brand a někteří ostatní nenarazili na zcela nový energetický zdroj takového typu, který si ani nedokážeme představit, a jestli ho nevyužili pro tenhle proces, možná i k vytvoření Brandových skříněk. Uvažoval jsem, že ten proces možná vytváří buď předvídatelné nebo náhodné záblesky, které se za určitých podmínek objevují všude okolo, a že jsme viděli právě takový efekt. Není to skutečná věc, ale vedlejší produkt, vedlejší účinek. Stále si vůbec nejsme jisti, s čím si tady hrajeme. Myslím, že to nevěděl ani Brand. Jako Newton, který netušil, co je ve skutečnosti gravitace, ani neznal její příčinu. Přesto byl schopen na základě experimentů s účinky gravitace objevit přírodní zákony, které pro ni vždy platí.“</p>

<p>Riki o tom přemýšlela a pak se zeptala: „Doktore? Dělali tady včera večer něco divného? Tedy, jestli zvyšovali příkon nebo testovali zařízení, o kterém jste říkal, že ho připravují?“</p>

<p>„Pokud se nejedná o lidi, tak mi toho moc neříkají, ale teď, když jste to zmínila, tak si vzpomínám, že jsme tu <emphasis>měli </emphasis>skutečnou záplavu energie včera večer hned po večeři. Vybuchla spousta žárovek a poničila se nějaká drobnější zařízení. Ano, je to <emphasis>možné.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Takže Cory má možná pravdu! Zkoušeli energetický výkon, který je nutný k chodu úplného systému, a ten roztočil králičí díru nebo co to bylo!“</p>

<p>Cohn přikývl, ale pak řekl: „Ale pokud si vzpomínám na ty historky, díry se objevovaly i během několika posledních let. Tohle výzkumné středisko bylo v té době zavřené, ne? Jak by to mohlo souviset? Nebo existují simulátory ještě jinde?“</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou „Jinde by nemusely být. Nechali zařízení zapnuté, pamatuješ? Minimální úroveň k udržení energie pro Simy. Byly v klidovém módu, ne vypnuté. Po celou tu dobu běžely na minimum. Jo, všechno dává smysl, dokud se nedostaneš ke včerejšku. Mohli bychom předpokládat, že věděli o chystané zkoušce s plným výkonem, při které se vytvoří jedna nebo víc těch energetických děr nebo co to je. Jak by ale mohli předpovědět, kde vznikne? Jak by to mohli vědět? Ale věděli to.“ Chvíli jsem přemýšlel.</p>

<p>„Lesi, vím, že ses vysmíval mé myšlence paralelních světu.“ pokračoval jsem. „ale tady předkládám divočejší teorii, pro kterou zatím existuje ještě méně důkazů, vysvětluje však skoro všechno. Předpokládejme – no, předpokládejme, že se jedná o jeden z důsledku chyby nebo chyb, které se Brand snažil vystopovat. Zatímco byl uvnitř, došlo k vzedmutí energie. Brandova virtuální osobnost ztratila kontakt s jeho vlastní myslí a tělem. Došlo k traumatu, možná významné ztrátě paměti, ale mohl se vzpamatovat. Nevíme, kolik z Branda, z jeho znalostí a osobnosti tam bylo. Možná se dovnitř dostalo <emphasis>všechno</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Třeba zjistil, že je ve všech ohledech stále živý a zdravý, ale uvnitř Simu. Neměl cestu zpět, nemohl zavolat, aby ho probudili. Možná si to dokonce ani neuvědomoval, alespoň po určitou dobu. Opravil problém a studoval ho. Nikdo nepřicházel. Po určité době věděl, že uvázl, že se nějak chytil do pasti, a chtěl poslat zprávu ven. V téhle situaci měl stále přístup k simulátoru, aby mohl provádět servis a vyhledávat chyby. Lesi – předpokládejme, že <emphasis>použil </emphasis>vedlejší produkt! Předpokládejme, že ho používá a pokouší se tak dostat ven, nebo vyslat ven alespoň zprávy! Pokud se mu podaří komunikovat a místo nás je tam někdo jako Cynthia Matalonová a Walt Slidecker, jak to může vědět? Chci říct, podle toho, co ví <emphasis>on, </emphasis>je Matalonová stále sekretářkou v projektu.“</p>

<p>Cohn se zamyšleně zamračil. „Kdo ti řekl, že ta žena byla v projektu sekretářkou?“</p>

<p>„Řekl mi to Stark. Prvního večera, když jsme se setkali.“</p>

<p>„No, tak lže, ať už k tomu má jakýkoliv důvod. O ní nebo o někom s podobným popisem tu není žádný osobní záznam, z minulosti ani ze současnosti. Ani jsem nikdy neslyšel, že by se o ní zmínil někdo, kdo pracoval ve středisku. Prověř to u koho chceš, ale já mám přístup k záznamům všech lidí, dokonce i těch, kteří sem přišli kdysi dávno jen jednou a pak už sem ani nevkročili. Ona tam není. A pokud je venku někdo se skutečnými mimosmyslovými schopnostmi, kdo se dokonce dokáže udělat pro všechny na pár vteřin neviditelným, chci se s ním setkat. Ještě se mi to nepovedlo. Já na ty nesmysly nevěřím. Na druhé straně, tvůj nápad s dírami není až tak přitažený za vlasy. Já tu <emphasis>mám </emphasis>osobní záznamy Matouše Branda a u takového mozku nemůžu nic vyloučit. Byl fenomenální. A posedlý.“</p>

<p>„Co? Chceš říct, že tohle představovalo něco víc než jen novou Brandovu hračku?“</p>

<p>Přikývl. „Brand byl HIV pozitivní. Věděl to. Navíc už u něj několikrát propuklo méně závažné onemocnění, které s tím souvisí. To svědčilo o tom, že nebude z těch několika málo šťastných, kteří s HIV můžou přežít. Pokud by Matouš Brand nezahynul při konečném pokusu, pochybuji, že by byl schopen pokračovat na více než částečný úvazek déle než další rok nebo tak. Touhle dobou by byl zaručeně mrtvý.“</p>

<p>Oběma nám poklesly čelisti. „Brand měl AIDS?“ podařilo se mi říct.</p>

<p>„Jo. A taky bral překvapivé množství tradičních i experimentálních léků. Je zázrak, že se dokázal tak soustředit. Není jasné, jak se nakazil – nikdy to neřekl, ale neměl zaznamenanou transfuzi a pokud vedl nějaký sexuální život, partner byl nejspíš z křemíku, ale nakazil se. Od té doby, co jsem četl jeho záznam, mi to vrtalo v hlavě.“</p>

<p>„Cože? Co ti vrtalo v hlavě?“</p>

<p>„Jestli tohle – tohle všechno – nebyl nějaký zoufalý způsob, který Matouš Brand vymyslel, aby se pokusil zachránit si život, alespoň svou mysl, jediným způsobem, na který dokázal přijít.“</p>

<p>Ptali jsme se v recepci, ale Stark se ještě nevrátil, takže jsme pak navštívili několik bývalých strážných a zjišťovali jsme, jestli někdo z nich neví něco o té záhadné ženě s příšerným přízvukem, o které nám řekli, že se jmenuje Cynthia Matalonová. Současní zaměstnanci místní ochranky to jméno neznali, ale samozřejmě byli všichni poměrně noví a mladí a stejně by ji nemuseli znát.</p>

<p>Doktorka Rita Alvarezová tu působila během celého původního projektu, takže jsme vpadli do její kanceláře a vyptávali jsme se na naši záhadnou ženu. Zdálo se, že jméno jí opravdu nic neříká a popis ji trochu vyděsil. To samé proběhlo u třech dalších lidí, o kterých jsme věděli, že pracovali v původní firmě. Všechny si pamatovali dobře, od sekretářek po vrátné, ale rozhodně si nevzpomněli na někoho takového.</p>

<p>Takže Al nám lhal, lhal nám od prvního večera v restauraci. To souhlasilo. Lidé jeho typu si v tom libovali. Ale proč nám o tom neřekl alespoň Rob? Byl do toho zapleten či co?</p>

<p>Neviděli jsme mého bývalého prodejce celé měsíce. Trávili jsme většinu času poblíž Seattlu a on se pohyboval tady dole se svým milencem a pracoval na tom, aby nás pokud možno ušetřil od papírování, jednal s kontrahenty a podobně. Hodně cestoval, a když necestoval, jednal telefonicky. Popravdě řečeno jsme nebyli blízcí přátelé, ale jistě byl někým, koho jsem považoval za „přítele z práce“, takového, se kterým si vyměňujete novinky během oběda nebo mu svěříte uložení peněz do banky, když jede někam ven. Náhodou se však stalo, že byl „v rezidenci“, jak tomu přehnaně říkal bezpečnostní personál, a po půl hodině chození sem a tam jsem ho nakonec vystopoval.</p>

<p>„Hej! Cory! Jak to jde? Rád tě vidím!“</p>

<p>„Nech toho. Robe.“</p>

<p>Vypadal spíš zvědavě, než ublíženě. „Něco se děje?“</p>

<p>„Cynthia Matalonová.”</p>

<p>„Jo. A co?“</p>

<p>„Ona tu nepracovala s Brandem a ostatními, že ne?“</p>

<p>Zdvihl obočí a ve tváři se mu zračilo pochopení, ale žádné zjevné obavy. „Ne. Věř mi, musel bych si to pamatovat.“</p>

<p>„Ale seděl jsi tam a nechal Starka, aby nás krmil vším tím povídáním o pokusech s ESP, o ní jako o sekretářce a pracovnici tajné služby a o tom všem, a neřekl jsi ani slovo.“</p>

<p>Pokrčil rameny. „Poslyš. Al mi vysvětloval, že možná bude muset říct pár věci, které nebudou úplně pravda, a abych mu zatím věřil. Chci říct, neznělo to zrovna tak, jako že vám někdo vrazí nůž do zad nebo něco takového, jenom že vás pronásleduje nějaký cvok. Opravdu jsem si v té době nebyl tak jistý. Tedy, už to je dlouho, pracovala tam spousta lidí a já jsem toho o lidech z laboratoří stejně moc nevěděl. K čertu, co já vím, klidně mohla nosit krátké vlasy a oblékat se jako jedna z těch žen, které se rozhodly na konci života litovat, že nevěnovaly více času své firmě. Pokud by mi taková žena nebyla přímo nadřízená nebo podřízena, ani bych si jí nevšiml. Proč bych měl? Takové bláznivé žvanilky, jak ji popisuješ, si všimne každý, ale pokud tak nevypadala nebo se tak nechovala, k čertu, mohl bych kolem ní chodit každý den a ani bych se na ni znovu nepodíval, nebo bych se díval přes ni na šikovného mládence, který za ni vyplňuje formuláře.“</p>

<p>Problém spočíval v tom, že mi podal zcela přesvědčivé vysvětlení. Dokázal bych <emphasis>já </emphasis>popsat každého, muže nebo ženu, kdo vypadal a choval se normálně, a kdo pracoval pro Subspace? Mohl bych se na někoho podívat a říct, že mi připadá povědomý, ale ani bych ho nedokázal zařadit. Okruh našich známostí byl dokonce i po pracovní stránce užší, než jsme mysleli.</p>

<p>„No dobře, ale stále si nejsem jistý, jestli ti mám poděkovat, že jsi mě do toho všeho zatáhl. Začíná to teď být každým dnem stále divnější a bláznivější, a mně se to nelíbí.“</p>

<p>„Nevšiml jsem si, že bys před nabídkou utekl, a už nejsi malé dítě.“ bránil se Rob. „Kromě toho se na projekt můžeš dívat ze dvou stran. Skutečně bys byl raději, kdyby tohle všechno probíhalo a ty jsi o tom nevěděl?“</p>

<p>Na takovou otázku jsem byl připravený. „Pokud by se jednalo jen o mě, nejsem si tak jistý,“ připustil jsem. „Ale mám skutečně pocit, že Riki v tomhle obchodě prodala jen svou duši.“</p>

<p>Rob vzdychl. „No, to jsou ty nevýhody. Ale myslím, že teď už jsme v tom a situace by jistě mohla být horší. Všechny účty platí, práce je zajímavá a já si nestěžuju.“</p>

<p>„Jo? Půjdeš tam do té věci, ať je to cokoliv?“</p>

<p>„Jednou jsem to udělal, před šesti lety,“ řekl mi. „To mi stačilo. Nejdřív se zdá, že máš moc Boha a splnily se ti všechny fantazie, ale pak objevíš nelítostnou počítačovou logiku. Ne, myslím, že tentokrát se budu držet tady.“</p>

<p>„Tak co?“ chtěla vědět Riki.</p>

<p>Pokrčil jsem rameny. „Poskytl mi velmi dobré, velmi konzistentní vysvětlení, které působí pravdivě. Na druhé straně je rozený obchodník. Co jsem mu mohl říct? Přiznal však, že byl jedním z těch, které Brand před šesti lety používal k vytváření prototypů Brandových Sim skřínek. Uvažuju o tom, jaký ten jeho svět mohl být?“</p>

<p>„Samí svalnatí muži s velkými ptáky a malými mozky?“ navrhla. „Svět plný krásných, ale hloupoučkých mužských. Poslyš, často bych pro něj byla.“</p>

<p>„Možná jo, ale rád bych někdy zjistil, co myslel tím, že nebyl spokojený s výsledkem a že se musel podřídit nelítostné strojové logice.“ Pomalu jsem vrtěl hlavou ze strany na stranu a přemýšlel. „Nevím. Mám pocit, že jsme oba jen <emphasis>ochutnali, </emphasis>co ta věc dokáže, když je kompletní. Jestli spolu všechno propojí a opět dovnitř zahájí hromadné výpravy, nejsem si jistý, co se může stát.“</p>

<p>Zase vypadala nešťastně. „Vypadneme odsud, jak jsme původně zamýšleli, hned jak budeme moci, Cory. Slibuješ?“</p>

<p>Přikývl jsem, ale neochotně. Skutečně by mi nevadilo být alespoň pozorovatelem, až opět zapojí celý Brandem vybudovaný komplex.</p>

<p>„Přála bych si, abych tu ženu nikdy nespatřila!“ pokračovala. „Příště půjdu dovnitř s tebou!“</p>

<p>Najednou začalo být chladno, jak to v téhle oblasti na jaře bývá, a nečekaně prudký vítr na nás hnal štípající mlhu. Objal jsem ji paží, stiskl ji a vydali jsme se zpátky k ošetřovně. Pokud tu není nikdo, s kým bychom mohli mluvit, a nedá se nikam jít, tak by možná sedativum a dobrý, dlouhý spánek stál za to.</p>

<p>Když jsme došli ke dveřím, najednou se zastavila, otočila se a pohlédla mi do očí. „Cory, pojďme se vzít.“</p>

<p>Tohle prohlášení mě naprosto překvapilo, hodně i tím, v jaké situaci k němu došlo.</p>

<p>„Cože? Teď? Je to tu příliš studené a osamělé.“</p>

<p>„Mluvím vážně. Teď. Hned, jak to legálně půjde.“</p>

<p>„Půjdeme dovnitř a promluvíme si,“ řekl jsem do sílícího vytí větru. Tentokrát přikývla a otevřela dveře.</p>

<p>Byla to Riki, která svatbu vždycky odmítala. Žádné trvalé svazky, žádné velké závazky, tím se udržuje vztah čistý, nebo alespoň tak to ráda prohlašovala. Nikdy jsem si nebyl jistý, ale občas mě napadlo, že byla kdysi provdaná, když jí ještě nebylo dvacet. Nejspíš se jednalo o církevní svatbu se vším všudy. Manželství nefungovalo, a i když byla celkem vzato asi tak dobrý katolík, jako já baptista, stejně v ní nějaký vnitřní pocit vztyčil překážku, zřejmě navždy. Právě to vymazala, a velice rychle.</p>

<p>„Myslím to vážně,“ ujistila mě, když jsme šli chodbou ke kanceláři Lese Cohna.</p>

<p>„Co tak najednou?“</p>

<p>„Já – já to nedokážu vysvětlit. Já vím, že to zní bláznivě a že můžeš citovat mé výroky až do ochraptění, ale myslím to vážně. Tedy pokud – pokud mě chceš. Nemusíš. Nejspíš jsem příliš stará na to, abych měla děti. Pochopím to.“</p>

<p>„Tak teď chvilku zaraž! Jistě, udělám to. Způsobím všem otřes, udělám tvou matku šťastnou a tak dál. Jenom od tebe potřebuju slyšet lepší důvod, než nějaký nejasný pocit. Já vím, že jsi z tohohle všeho vystrašená, ale to nás stěží rozdělí. Když už nic jiného, v minulém roce jsme díky tomuhle uspořádání spolu strávili víc času, než za posledních pět let. Chci jenom vědět, co se ti honí v hlavě, to je všechno.“</p>

<p>Zdálo se, že jí dělá problémy vyjádřit pocity slovy. „Já – já nevím. Narůstalo to ve mně možná celé měsíce. Nějaký nejasný pocit – <emphasis>šablony</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>K čertu, to není ten správný způsob, jak to podat, tak možná <emphasis>skutečně </emphasis>začínám bláznit. Mám prostě jen takový nejasný, ale stále silnější pocit, že je něco špatně, něco sílí, k něčemu dojde. Že čím víc tu budeme – dohromady, tím víc spolu budeme, až k tomu dojde, ať už dojde k čemukoliv. Ach, tohle zní bláznivěji než předtím! Možná – možná to způsobil ten výlet do Sterlingovy kolonie v Carmelu na počátku dvacátého století. Ve svém životě, když jsem vyrůstala, jsem byla ve spoustě takových skupin, ale nikdy jsem je neviděla zvenku, jakoby objektivně, jako nezávislý pozorovatel. Žila jsem s nimi, nenavštěvovala jsem je. Byli tolik – tolik sebevědomí, sebejistí, naplnění sami sebou! Ve všem měli tak absolutní <emphasis>pravdu, </emphasis>od literatury a jiných umění až po politiku. A já jsem je začala litovat! Všichni vypadali tak – tak nějak osamělí, jako by ta kolonie a lidé v ní byli jedinou rodinou, kterou opravdu měli. Téměř tyranie volného myšlení, pokud to dává nějaký smysl. Pokud jsi uvažoval tak jako oni, byl jsi pouze jedním z nich, jedním z vyspělých, nadřazených mozků.“</p>

<p>Nevěděl jsem, co na to odpovědět nebo jestli mám vůbec něco říkat. Nechápal jsem, k čemu se schyluje, ale chápal jsem, že ta, o které jsem si myslel, že ji znám skrz naskrz, nebyla vůbec taková, jak jsem se domníval. Teď se vynořovalo skutečné já. Nebylo zdaleka tak tvrdé, tak sebejisté, a bylo daleko osamělejší, než by mě kdy napadlo.</p>

<p>„Tak dobře, pojďme se na to vyspat, pak uvidíme,“ řekl jsem jí tak jemně, jak jsem dokázal. „Pokud se tak stále budeš cítit, až nebudeme úplně vyřízení a až z nás vyvane prožité dobrodružství, tak to uděláme.“</p>

<p>Stiskla mi ruku, ale nic neříkala.</p>

<p>Riki si vzala lehké sedativum, ale já jsem zjistil, že všechno, co potřebuji, jsou dva Advily[15]. Teď už vystupňované vzrušení z předchozí noci a všech dnešních záhad odeznělo a zůstala jen únava a bolest způsobená bezpečnostním pásem mého sporťáku na té polní cestě. Tentokrát jsem usnul, jako když mě do vody hodí.</p>

<p>U mě bylo pravidlem, že jsem neměl sny. Ach, já vím, že je to nemožné, měl bych říct, že jsem si své sny téměř nikdy nepamatoval. Jednou jsem dostal před nějakým vážným zubařským zákrokem střední dávku anestetika, které vás nezbaví doopravdy vědomí, ale přiměje vás na celou zkušenost zapomenout, a úplně to stačilo. Když si sny nepamatuji, pak to, jestli sním nebo nesním, je hraní se slovy.</p>

<p>Tentokrát jsem však snil, velmi pomalu, zvláštním a nepozemským způsobem. Chci říct, věděl jsem, že se jedná o sen, že klidně ležím v posteli na ošetřovně. Přitom jsem sen jakoby pozoroval, stejně jako Riki v simulátoru Carmelu, jako bych nebyl účastníkem, ale pozorovatelem, přestože jsem byl obojím.</p>

<p><emphasis>Svatba</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>No ano, takový sen vzhledem k předcházejícímu rozhovoru mohl dávat smysl. Všechno působilo surrealisticky. Něco bylo zpomalené, něco tak reálné, jako bych to prožíval, všechno pospojované do jednoho celku.</p>

<p><emphasis>Svatba v kostele</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Hm… Tak jsem si to nepředstavoval… Normální kostel, pěkný kostelík v sousedství, postavený z kamene. Jakmile se dveře otevřely, spatřil jsem interiér ve stylu výzdoby Holiday Inn, hezkou kapli s dřevěným obložením, viděl jsem žebroví klenby a velice pěkné vitráže. Shromáždění vstalo a jakoby se napůl otočilo, aby se podívali, když jsem s někým ruku v ruce vcházel do chrámové lodi.</p>

<p>Všichni seděli v lavicích. Nebyli docela takoví, jak jsem si je pamatoval, ale byli si dost podobní, takže jsem je poznal jen s nepatrným úsilím. Rob Garnett a Lee Henreid ve stejných kašmírových oblecích, Al Stark celý v černém, Dan Tanaka, Les Cohn, Rita Alvarezová. Alice McKeeová a mnoho dalších tváří, které jsem viděl sotva čas od času nebo které jsem už od první seznamovací schůzky v panském sídle nespatřil. Nebyli to docela oni, jak jsem řekl, ale byli si podobní takovým snovým způsobem.</p>

<p>Najednou jsem si uvědomil, že ani já nejsem úplně já. Když začaly varhany hrát známou melodii, najednou jsem si začal uvědomovat, že vůbec nejsem ženich – byl jsem nevěsta! A celý v bílém…</p>

<p>Otočil jsem se a pohlédl na toho, kdo držel mou paži, a cítil jsem, jak se mě zmocňuje naprostá dezorientace a panika. Byl to Walt Slidecker, který měl smoking, tenisky Reebok a na hlavě baseballovou čepici Marinerů.</p>

<p>Došli jsme do přední části chrámu, aniž Walt pronesl jediné slovo, pak znovu zazněly varhany. Všichni se otočili a dovnitř vešla Riki, stejná jako vždy, jenom si více podobná, oblečená ve stejně skvělých svatebních šatech, a vypadala, no, o dvacet let mladší a měla plnější postavu.</p>

<p>Walt Slidecker se k ní nějakým způsobem vrátil a teď doprovázel chrámovou lodí <emphasis>ji, </emphasis>ale tentokrát měl na sobě sportovní boty s hřeby na podrážce a helmu Seahawků.</p>

<p>Když ke mně Riki došla, krátce jsme si pohlédli do očí. Pak se otočila a dívala se na kněze, zatímco Walt odkráčel pryč.</p>

<p>Kněz, ověšený rouchy a ornáty, byla Cynthia Matalonová.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ahoj, </emphasis>vy <emphasis>všichni!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>uvítala nás kovovým hlasem, ale měl jsem pocit, že mluví prakticky jen ke mně. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Nikdo z vás si na takový věci nepamatujete, co</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dobře, tak si s tím vůbec nelamte hlavičku</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Důležitý je, že jste všechny ty lidi tady už někdy viděli, n</emphasis><emphasis>é</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nikdy se vám nevhátí všechny vzpomínky, ale každej malej kousek minulosti vám pomůže</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Znáš mě, byli jsme kdysi páh, jako jsi teď ty a ona</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Myslím,</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>že někdy většina z nás byla páhem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Mý vzpomínky nesahají dál než k těmhle shačkám, abych si to sama mohla shovnat v hlavě</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tentokrát jsi jenom můj sen, Matalonová, nebo jak se jmenuješ</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>odpověděl jsem a vlastní hlas mi zněl v uších velmi podivně. „<emphasis>Proč náš prostě nenecháš na pokoji</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Ta nápadná žena se zasmála. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Nechat vás na pokoji</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nebuď absuhdní, dhahoušku</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A tohle je současně sen i phobuzený vzpomínky, tak jako většina snů bejvá</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nemůžu opusti</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis> žádnýho z vás, i kdybych chtěla</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Takhle to nefunguje, chápeš</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dokud bude dhahý AI udhžovat tu zvýšenou enehgii, můžu vcházet do tvých snů a kamkoliv</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nebyla to včeha ta nejlepší honička, miláčku</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pořádná leghace</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Je h</emphasis><emphasis>h</emphasis><emphasis>ozná škoda, že si nepřijel dolů</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokud bys to udělal, už bys </emphasis><emphasis>teď</emphasis><emphasis> věděl, o čem tohle všechno je</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale né, tys honem musel utíkat k našemu dhahýmu Alouškovi</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zmiz odtamtud</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Každou chvíli se začnou dít věci</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zmiz phyč nebo se nauč jednat na hovinu</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zatím ahoj!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Sen nekončil tímhle rozhovorem, ale pocit přímé komunikace ano. Netrvalo to ale tak dlouho, abych zjistil, jestli se mé podvědomí z podobného vztahu opravdu těší.</p>

<p>Ten sen nebyl jediný, ale zbytek tvořily záblesky, okamžiky, téměř živé obrazy, a většina jich nedávala žádný smysl. Nakonec se jeden z nich odehrával v nějakém starém temném domě nebo nějakém uzavřeném prostoru. Nejednalo se o skutečnou scénu, jako byla ta svatba, ale o sérii nehybných obrázků. Každý v nich více nebo méně pokračoval v nějakém ději, který zahrnoval i mě. Uvnitř v temnotě jsem viděl náhodné světelné záblesky, postupující k velkému oknu. Stále blíž, další sejmutý obrázek, blíž, další sejmutý obrázek a tak dál, dokud jsem nedorazil k oknu a nevyhlédl ven…</p>

<p>Okno náhle zaplnila strašlivá, cizí hlava. Mohutná, nestvůrná plazí hlava s vypouklýma lesklýma očima a visícími masitými záhyby, která slintala a dívala se na mě.</p>

<p>V tomto místě jsem se náhle probudil a téměř okamžitě jsem se posadil. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a přesvědčil sám sebe, že jsem skutečné na ošetřovně a na jedné z postelí. Riki ležela na jiné posteli proti mně a ještě spala. Někdo musel vejít dovnitř, ztlumit světla na nezbytné minimum a zavřít vnitřní dveře, pravděpodobně Les. Stejně jsem dokázal i při těch zhasnutých světlech a zataženém závěsu docela dobře poznat, že už je noc.</p>

<p>Znovu jsem se položil a sahal jsem kolem sebe po hodinkách. Když jsem je našel, vydal jsem se na toaletu. Ukazovaly středu 9. dubna. 22:44. Skoro třičtvrtě na jedenáct, což znamenalo, že jsem spal přinejmenším dobrých osm nebo devět hodin. Vymočil jsem se a zkontroloval jsem Riki, která ještě byla pro svět ztracená. Ve skutečnosti ležela tak hrozně nehybně, že jsem tam opravdu stál asi minutu, abych si byl jistý, že ji vidím se pohnout. Trochu mi vadilo vidět někoho tak tuhého, ale ona si přece vzala sedativum.</p>

<p>Samozřejmě, když vezmu v úvahu noční můry, které jsem měl, možná by pro mne takový spánek byl taky lepší.</p>

<p>Věděl jsem, že tady na stanici první pomoci je vždy káva celých čtyřiadvacet hodin, a vyklouzl jsem ven, abych si ji donesl. Venku nikdo nebyl, což v téhle noční době nebylo tak divné, ale dál v chodbě jsem slyšel techniky a nějaký ruch, takže jsem věděl, že během mého spánku svět neskončil. Ve skutečnosti hluk zněl tak, jako by ve druhé směně bylo o něco víc lidí, než bylo obvyklé, i když se i při největší představivosti nejednalo o plné obsazení.</p>

<p>Nalil jsem si šálek, ale káva na mě byla příliš silná a stará, takže jsem ji vylil. Zvažoval jsem, že zajdu ven ke Starbuckům a nakonec jsem to zavrhl, vzal jsem si místo toho čaj a trochu horké vody a vrátil jsem se do místnosti, kde Riki ještě spala.</p>

<p>Když jsem se na ni díval, měl jsem hrozně divný pocit, že nějak nevypadá <emphasis>správně</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Bylo zvláštní, že jsem si nikdy skutečně nevšiml, jak moc na ni doléhá věk a projevuje se v její tváři. Samozřejmě, stejně jako u mě, a já jsem byl starší než ona, ale v tom problém nebyl. Nesrovnával jsem ji vůči sobě, jenom jsem si povšiml něčeho, co jsem předtím nezaznamenal.</p>

<p>Byla také <emphasis>drobná</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Zase, nikdy jsem ji nepovažoval za subtilní, jemnou nebo malou. Dobře, měl jsem šest stop dva palce a ona měla pět čtyři, ale v tom to nespočívalo. Prostě vypadala tak křehce stavěná, téměř, no, dětská, přes věk a zkušenosti vepsané ve tváři. Neměla ale žádné šedé vlasy, i když ne zásluhou přírody. Co si Riki nemohla vyškubat, obarvila.</p>

<p>Je to divné. Musím pořád ještě strádat následky toho spánku a těch snů, řekl jsem si, ale zdálo se, že Riki už prostě není tou stejnou osobou.</p>

<p><emphasis>Paranoia je nakažlivá, </emphasis>pomyslel jsem si smutně. <emphasis>Invaze zlodějů těl</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Ne. V tom případě bych také byl jedním z nich a už by mi to bylo lhostejné. Samozřejmě, pokud bych se vtělil do slupky jiné osoby, tak bych si přece nemusel dělat starosti s možnými důsledky toho, že mě vlastní hluboce pohřbená duše zobrazuje na svatbě jako <emphasis>nevěstu, </emphasis>ne?</p>

<p>Nebylo to absurditou snu, v tom nebyl ten háček. Byly to – jednotlivé prvky. Ne celek, ale části. Riki se mi tam <emphasis>skutečně </emphasis>zdála více „normální“ než skutečná McCoyová, se kterou jsem spal a které jsem byl věrný (no dobře, téměř) po celých pět let a která támhle ležela.</p>

<p>Všude kolem nás bouřil příboj energie, mohl jsem to cítit, <emphasis>vidět </emphasis>ve světlech, která sem svítila z protější kanceláře, a skoro slyšet praskání i přes stěny samotné v téměř úplné temnotě.</p>

<p>Seděl jsem tam a upřeně se díval na Riki, z šálku v dlaních se mi stále kouřilo a zdálo se, že celý zbytek vesmíru prostě přestal existovat.</p>

<p><emphasis>Byl tam dav, výkřiky, aplaus, povzbuzování a pak jsem tam byl já, nahoře na jevišti, za velkou bicí soupravou, a vypadal jsem jako skutečný rocker v kůži, s bradkou, dlouhými vlasy a s cigaretou, která nevypadala na tabák, visící z mých rtů</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ostatní </emphasis>– <emphasis>Dan, Rob, Les a pár ostatních </emphasis>– se <emphasis>svými nástroji, stejně otrhaní, ladili</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>A teď, dámy a pánové</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Přichází kousek, na který jste čekali</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tady je Jay Jay Momrath a Výs</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>ře</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>ky!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>Divoký aplaus, oslavné výkřiky a chvalozpěvy</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zleva na</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>pódium hvězdou přilétla úplně nová Riki, ve </emphasis><emphasis>vy</emphasis><emphasis>pasované kůži Kočičí ženy, v botách s jehlovými podpatky a senzačně stavěná</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chytila mikrofon, zatímco my jsme do toho praštili a začali s rokenrolem!</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jste připraveni</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>PŘIPRAVENI!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„<emphasis>Jste připraveni</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>JSME SKUTEČNĚ PŘIPRA</emphasis><emphasis>VENI!</emphasis>“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nejsou žádná pravidla!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nejsou ŽÁDNÁ pravidla!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>A pak začíná zpívat k našim rockovým rifům</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Je to zvláštní, nový, komplikovaný, ale melodický kus, rychlý, ale v klasickém rockovém tempu</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Hej, pane Houseňáku, kouřím tvůj haš!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„<emphasis>Pěkně jsem se sjel z těch hub, co tu máš!</emphasis>“</p>

<p>„<emphasis>Teď nevíš, jestli odcházím či zůstanu tu</emphasis></p>

<p><emphasis>když s každým ukousnutím povyrostu!</emphasis>“</p>

<p><emphasis>A pak přicházíme my s tvrdým beatem</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>„<emphasis>Nevíš, proč s námi si tu písničku dáš</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Protože špatně je všechno, o čem sis myslel, že znáš!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Mrož a ještě tesař mohou vysvětlení dát,</emphasis></p>

<p><emphasis>že stěžovat si nesmíš, když pravdu budeš znát!</emphasis>“</p>

<p><emphasis>A všichni</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Stěžovat si nesmíš, když to tvé uši vyslechnou,</emphasis></p>

<p><emphasis>protože když se to dozvíš, tak ti mozek sežehnou!</emphasis>“</p>

<p>Skupina pak začala hrát instrumentálku a Riki, známá také jako Jay Jay Momrath, se skoro vrhla do davu obdivovatelů dole, zatímco jsme hráli jako šílenci. Všechno se začalo měnit do jakési velkoplošné orgie. Riki najednou znervózněla, znejistěla, nedokázala se vymanit z davu, který ji začal pohlcovat. Utápěla se v davu a kapela se ji pak pokoušela dostat ven…</p>

<p>Najednou jsem si uvědomil, že nesním, ale že jsem naprosto bdělý. Viděl jsem tu vizi, slyšel řev a cítil Rikinu paniku, ale přitom jsem tam seděl, byl jsem vzhůru a pozoroval jsem ji, s čajem pořád v ruce.</p>

<p><emphasis>Tohle se mi nezdá</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>řekl jsem si překvapeně. <emphasis>Zdá se to jí</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vidím její noční můru!</emphasis></p>

<p>Pulzování energie ustávalo, klesalo, a najednou jsem tam prostě jen seděl a neměl <emphasis>žádné </emphasis>vize a zíral jsem do tmy. <emphasis>Tak co to k čertu bylo?</emphasis></p>

<p>Ochutnal jsem čaj a zjistil, že je opravdu vystydlý, ale jistě dost silný. Pohlédl jsem na hodinky, které jsem si navlékl na ruku, než jsem vyšel ven. Teď ukazovaly 23:20. Když odečtu deset minut na výlet do koupelny a sháněni teplého nápoje, znamená to, že tady sedím asi půl hodiny!</p>

<p>Přemýšlel jsem o spojení mezi vzedmutím energie – pravděpodobně zkouškou chodu s plným napájením – a efektem, který mě postihl. Byl tohle způsob, jak se ke mně Cynthia Matalonová čas od času opakovaně dostává? Možná to nebylo tím, že bychom si byli blízcí – bylo možné, že čím častěji to děláte s nějakou osobou, tím snadněji to jde – ale tím, že se nablízku nacházela ta energie. Pokud se nějak dokázala napojit na ty králičí díry, ať byly čímkoliv, tak se tím dalo také vysvětlit, proč jsem o ní dlouho neslyšel a pak byla najednou v mé hlavě každý den.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Dokud bude dhahý AI udhžovat tu zvýšenou enehgii, mužů vcházet do tvých snů a kamkoliv.</emphasis>“ To řekla v mém snu.</p>

<p>Telepatie? Nikdy jsem na ni nevěřil a nebyl jsem si jist, jestli věřím teď, jenomže existovala. Já jsem <emphasis>věděl, </emphasis>že jsem právě byl v Rikiných myšlenkách.</p>

<p>A přece, a přece jsem uvnitř <emphasis>její </emphasis>mysli našel kompletní verzi té stupidní písničky, kterou slyším od doby, co to všechno začalo. <emphasis>Já </emphasis>jsem ji tam určitě nevložil a nevěděl jsem, kde by ji Riki mohla pochytit, ale byla tam.</p>

<p>Už jsem toho začínal mít plné zuby.</p>

<p>Celou historií se prolínalo něco jiného. Něco, co by mělo být zřejmé, ale z nějakého důvodu nebylo. Až doposud.</p>

<p><emphasis>Vítejte v kraji divů</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> skrze zrcadlo</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> králičí díry</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>selvy syští tesknoskuhravě</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> kouřící Houseňák</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> Mrož a Tesař</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>Pěkná spousta z Lewise Carrolla, ne? Někdo, kdo byl do té záležitosti zapletený po všech stránkách, měl toho starého blázna z devatenáctého století opravdu rád.</p>

<p>Carroll byl také matematik – ne, přesněji profesor matematiky, pokud jsem si dobře pamatoval. Ale jak jde dohromady se Scarlett O’Harovou, bláznivými sny, Simy a Matoušem Brandem?</p>

<p>Kromě toho, že nakonec <emphasis>všechnu </emphasis>vychází z matematiky, dokonce i Alenka.</p>

<p>Částečně sen a částečně vzpomínka, jak řekla Cynthia Matalonová. A písnička, ta zatracená písnička, která byla postupně stále propracovanější – kdo tu zatracenou věc k <emphasis>čertu </emphasis>složil? A proč? Napůl škvár drogové kultury, napůl paranoidní varování. Jako ten chlápek ze <emphasis>Zlodějů těl</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Stál na ulici mezi jedoucími auty, která ho ignorovala, a křičel: „Vy jste další! Vy jste další!“</p>

<p>Simy, projekt, převratné skřínky k ukládání dat, stejně podivné napájení – jako kdybych se najednou ocitl v nějakém světě ovládaném cizími bytostmi, ve světě fantastických zázraků.</p>

<p>Ne. Takhle to nebylo.</p>

<p>Jednalo se o skupinu lidí, současně obyčejných a současně stojících nad obyčejnými lidmi, která narazila na nějakou naprosto cizí technologii. Teď ji rozebírá a hraje si s ní, aniž by jí rozuměla. Matouš Brand mohl být Einsteinem na druhou, ale tohle nevynalezl. To připustil dokonce i Al Stark. Ten zdroj energie sem dopravil nějaké bytosti z hvězd a rozmlátil je v poušti Nového Mexika. Během let se lidé naučili, jak ho vytvořit, dokonce zesílit, ale <emphasis>vsadím </emphasis>se, že nemají vůbec žádnou představu, co to k čertu je.</p>

<p>A pak tam existoval řídící a navigační systém. Když ho dali na hraní někomu tak chytrému jako Brand, s těmi všemi snadno ukrytelnými dolary z daní od hochů z vládní tajné služby, poskytlo mu to skutečnou motivaci, aby rychle vytvořil něco efektního a uskutečnil svůj zázrak. Něco vytvořil. Něco, pracující takovým způsobem, jako nepracovalo nic předtím. Cosi, čemu dokonce ani on plně nerozuměl, ale dokázal z toho čerpat a použit to. Simulátory s Brandovými skřínkami, Simy založené na navigačních a řídících modulech toho zříceného talíře.</p>

<p><emphasis>Motory hvězdné lodi řídila totální symbióza lodi s posádkou</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Ty motory, nebo něco jim velice podobného a na nich založeného, byly teď pod námi. Testovali je a kontrolovali, než je spustí na plný výkon, aby umožnily celý Brandův projekt. Králičí díry… Energetické tunely. Kam? Kdo to mohl vědět? Ale pokud se <emphasis>daly </emphasis>ovládat, dokázali byste ošidit i rychlost světla. Mohli byste být schopni je použít k letu na dlouhé vzdálenosti a obejít spoustu věcí.</p>

<p>Bylo mi jedno, co byli zač – tajná služba, ministerstvo obrany. Matalonová, Walt, nějaká skupina šílenců, Dan, kdokoliv. <emphasis>Nikdo </emphasis>neměl kvalifikaci, aby tu s tím řádil! Dokonce ani Matouš Brand nebyl dost chytrý, aby to udělal a aby mu to prošlo!</p>

<p>Ale jak hluboce, hluboce lidské bylo věřit, že to dokážete. Dokonce i poté, co Brandova smrt ukázala, jak děsivé to je – nemluvě o těch dírách nebo co to bylo – už to znovu zkoušeli.</p>

<p>Pohlédl jsem na Riki, která spala tak hluboce a klidně. Věděl jsem, že uvnitř je jiná. Nebyla slabá – byla houževnatá, otužená roky zkušeností, z nichž nebylo mnoho pozitivních. Narodila se ale s talentem a věnovala spoustu času a energie, aby ho zdokonalila. Měla svou práci ráda stejně tak, jako já svou. Možná víc. Byla spokojená, když život běžel tak jako dřív, když jsme pluli do pohodlného stáří a dělali jen to, co jsme dělali rádi. To není špatný recept. Teď byla vyděšená a chytala se mě jako jediného pevného bodu, který v tomhle světě měla, i když možná věděla, že jsem stejně vystrašený jako ona.</p>

<p>K čertu s tím. Ráno, jestli počasí jen trochu umožní cestu, vypadneme odsud. Pokud projedeme kolem Matalonové. Walta a všech těch malých zelených mužíčku z létajícího talíře, kráčejících po ulici, nebudeme jim věnovat tu nejmenší pozornost.</p>

<p>Znovu jsem si v temnotě lehl do postele, zavřel jsem oči a pokusil se ještě odpočívat. <emphasis>Možná jsem měl vzít to sedativu</emphasis><emphasis>m, </emphasis>napadlo mě, ale nemyslel jsem to doopravdy. Pokud bych měl nějaké noční múry <emphasis>já, </emphasis>chtěl jsem být schopen se vzbudit. Stejně bych raději spal v tom pronajatém bytě nebo v našem domě než tady. Tam bychom se alespoň s Riki mohli k sobě schoulit na stejné posteli.</p>

<p>Probírání starých fantazií nepomáhalo, má mysl byla tím vším příliš vystresovaná a ustaraná. Pokusil jsem se místo toho zhasnout vesmír, jen tak zavřít oči v temnotě a vznášet se.</p>

<p><emphasis>Znova </emphasis>se mi zdálo, že jsem v Rikiných myšlenkách, ale tentokrát ani ne ve snu, ale spíše jako svědek série živých obrazů. Působily příliš reálně na pouhé fantazie, i když jimi musely být.</p>

<p><emphasis>Jsem s ní v krásné, ale opuštěné krajině, jenomže ona je opálená a svalnatá, silná, oblečená pouze do nějakých proužků zhotovených z kůží a nese krátký, primitivní meč</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Má dlouhé černé vlasy a pevné tělo spálené sluncem dohněda, vystupuje na vrchol vyvýšeniny a pokleká</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dívá se </emphasis><emphasis>dolů</emphasis><emphasis> na druhou stranu a kyne mi, abych přišel k ní</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Blížím se k ní, klekám do horkého písku a dívám se tam, kam ona</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vidím vinoucí se řeku a kolem klikatící se zeleň vegetace, která řeku sleduje a žije z ní.</emphasis></p>

<p><emphasis>Tak moc potřebujeme vodu, že se nemůžu než rozběhnout </emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>m, d</emphasis><emphasis>olů, ale ona, i když je stejně žíznivá jako já, vztáhne silnou paži a zadrží mě, pak ukáže někam dolů mezi stromy</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nejdřív nic nevidím, ale pak začínám dole rozeznávat pohyb</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Žhavý vítr přináší zvuky více zvířat, která se tam skrývají.</emphasis></p>

<p>„<emphasis>Otrokáři,</emphasis><emphasis>“</emphasis> <emphasis>říká</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Je to léčka</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale my musíme brzo získat vodu, nebo zahyneme!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> prosím.</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Lepší je smrt než padnout jim do rukou,</emphasis><emphasis>“</emphasis> <emphasis>varuje mne.</emphasis></p>

<p>Scéna se mění a stejně tak i pocity.</p>

<p><emphasis>Vůně exotických koření a parfémů se podivně mísí s odpornými pachy hnoje a odpadků</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ze všech stran ke mně také doléhá rychlá, exotická orientální hudba</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vnitřek stanu je ozářen </emphasis><emphasis>světlem</emphasis><emphasis> pochodní, luceren a svíček, je slyšet smích a hovor</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>V prázdném středu jsou na zdobených kobercích položeny silné kusy dřeva a na nich tančí ona, víří</emphasis><emphasis>, s</emphasis><emphasis>oučasně exotická a podivná, její téměř nahé tělo pobyté tím nejbarevnějším a nejerotičtějším tetováním</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>Scéna se opět mění. Znovu si nejsem jistý tím, co vidím, kromě toho, že se nejedná o fantazii ani skutečnost, ale stejně to vypadá jako obojí najednou.</p>

<p><emphasis>Muž v nepromokavém plášti sahá do zásuvky, vytahuje revolver a kontroluje ho</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Slyší mě a otáčí se</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chvíli na něj překvapeně hledím, dívám se do tváře stejně tak známé, jako je moje vlastní, a přesto určitým způsobem tak jiné, jak jsem ji nikdy neviděl</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>V očích a rysech tváře vidím Riki, ale je to ona a přesto to není ona.</emphasis></p>

<p><emphasis>Riki je muž.</emphasis></p>

<p><emphasis>Nehraje si na muže, nevadí jí </emphasis><emphasis>nepromokavý</emphasis><emphasis> plášť </emphasis>– <emphasis>o tom se nedá diskutovat</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dokonce i hlas je její, ale o půl oktávy nižší, mužský.</emphasis></p>

<p>„<emphasis>Co děláš nahoře</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Myslel jsem, že spíš!</emphasis>“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ricku,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> dokázal jsem říct a najednou jsem si byl vědom toho, že můj hlas je vyšší a fyzicky jsem menší než on</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Prosím, neodcházej</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Víš, že tě zabijí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jsou příliš mocní!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jenom pár jich má význam a vede je starý známý Starkweather</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokud ho dokážu dostat, než on vyřídí mě, všechno se tím změní</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vrátí se na první políčko a nebude ani věděl, proč</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Trvalo nám příliš dlouho, než jsme zjistili, jak ten systém funguje</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Už nechci žádné další reinkarnace, kde velcí chlapci, kteří to umějí, dokážou udržovat svá stará já</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokud ho nezastavíme, nikdy se z toho nedostaneme</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ty to víš</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>Přikývla jsem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Já vím, vím, ale</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>Je dobrý, je na tebe připravený a očekává právě tenhle krok</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proč to musí být teď</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Žili jsme tu docela pěkně, jsme ještě mladí, můžeme se ze všeho těšit!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>Rick se krátce zasmál: </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nedělej si starosti</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jsem v tom teď dost dobrý</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Mimochodem, nikdy jsem nedokázal jenom vypadnout, když jsem věděl, že jim nechávám volné pole a že celý můj život byl lží</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ne, bude to takhle</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Popřej mi štěstí, miláčku!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Další změna, ale tahle scéna není tak zřetelná. Riki tu jde, téměř pluje dolů králičí dírou, nasává ji veliký otáčející se energetický válec, padá dolů, dolů… Ale není sama.</p>

<p>Náhle cítím a slyším hlas Riki, přímo v mé mysli, jako kdybychom tam v té díře byli společně.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Cory, byla jsem takový blázen</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nemůžeme je porazit</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Měl jsi pravdu</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jen proto, že je to tentokrát naopak, nemůžeme nechat toho mužského nadutce zvítězit</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Už ne</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zapomeňme na to všechno</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pojď, vezmeme se, přestěhujeme se na nějaké hezké místo, budeme se pro změnu těšit ze života</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Přijmu tvé jméno, budu ti prát, dokonce se naučím i vařil</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Budu vším, co budeš chtít</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nejsem zbabělá, nejsem slaboch, za všechno platím a ono to prostě jen běží dál a dál, světy bez konce</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Už jsem tak hrozně unavená bojem</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Dříve, než jsem dokázal odpovědět, nebo se dokonce dozvědět, jestli se jedná o nějaký opravdový kontakt nebo se to odehrává pouze v mé nebo její mysli, objevilo se v králičí díře něco jiného, ohromného, co procházelo proti nám! Viděli jsme to oba – ohromné tělo, velikou, ošklivou plazí hlavu se zobákovitými ústy, velikým krunýřem, která strašlivě, strašlivě řvala…</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jste buď Mrožem nebo ústřicemi!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řval Paželv</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Vyberte si</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bojujte, nebo buďte prokleti</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Bojujte, nebo budete sežráni</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>VYBERTE SI</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Cítil jsem, jak mnou proběhla absolutní hrůza. Myslím, že jsem křičel, možná nahlas, ale najednou jsem se probudil, stále v temnotě, stále na ošetřovně, ale hrozně zpocený.</p>

<p>Riki sebou pohnula. „Co? Hm – <emphasis>cože</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Já – hm…“ oči se jí asi minutu zachvívaly, než se otevřely. Opět je zavřela, když nemohla zaostřit, pak je znovu otevřela. „Cory?“</p>

<p>„Tady jsem,“ řekl jsem jí, stále jsem těžce dýchal a snažil jsem se to nedávat najevo.</p>

<p>„Kolik – kolik je hodin?“</p>

<p>Šmátral jsem po hodinkách, pak jsem si uvědomil, že jsem je ani nesejmul, když jsem si je znovu navlékl. Zmáčkl jsem malé tlačítko, které osvětlovalo číselník. „Šest patnáct,“ odpověděl jsem. „Ráno – alespoň doufám.“ Silně jsem vydechl a to mi trochu pomohlo snížit napětí. Podruhé, když se ten tvor objevil v mých nočních můrách, byl obzvláště ošklivý. Myslím, že bych dal přednost Cynthii Matalonové.</p>

<p>„Chceš se ještě prospat?“ zeptal jsem se.</p>

<p>Namáhavě se v posteli posadila, zívla a protřela si oči. „Ne. Po <emphasis>takových </emphasis>snech ne. Co ty?“</p>

<p>„To samé,“ řekl jsem jí po pravdě. Nedokázal jsem poznat, které sny byly mé vlastní a které jsme sdíleli.</p>

<p>„Já – já myslím, že to zvládnu, když se dostanu do koupelny a poleju se studenou vodou,“ řekla mi. „Co ty?“</p>

<p>„Já už jsem docela vzhůru. Sprchu potřebuju, ale záleží na tobě.“</p>

<p>„No dobře, osprchujeme se společně, až se dostaneme domů, jako kdysi, jo? Zrovna teď odsud chci jenom vypadnout. Ve městě už je otevřeno minimálně na třech nebo čtyřech místech, kde se dá posnídat. Jestli se na to cítíš, pojedeme na jedno z nich, něco sníme, vypijeme pár litrů kafe a vyrazíme na cestu. Co říkáš?“</p>

<p>„Zní to dobře. Co když se Matalonová nebo Walt rozhodnou nasnídat v protějším kiosku?“</p>

<p>„Seru na ně.“</p>

<p>„Tak v <emphasis>tomhle s </emphasis>tebou více než souhlasím,“ ujistil jsem ji. „Pojďme se probudit.“</p>

<p>Dát se trochu do pořádku nepředstavovalo problém, vyjít ven bylo trochu problematičtější. Rozhodně tam lilo jako z<emphasis> </emphasis>konve, zřejmě už celou noc. Jak se zdálo, nebylo ani takové teplo. Došel jsem k jednomu ze strážních stanovišť námořnictva „Jak vypadá sjízdnost silníc? Celou noc jsme spali.“</p>

<p>Mladý námořník pokrčil rameny. „Slyšel jsem v rádiu, že tady v celém údolí zůstává teplota nad bodem mrazu. Nikdo nehlásil žádný sníh nebo led. Nemůžu ale říct, jaká je situace za městem. Není nutná o moc větší nadmořská výška, aby se déšť změnil v jarní vánici.“</p>

<p>Než se nám podařilo probojovat k mému autu a nastoupit, byli jsme mokří a vyfoukaní větrem. S určitými problémy jsem vyjel z kaluží stojící vody, ale počasí se mi nelíbilo. Nezlepšilo se ani poté, co jsme se slušně nasnídali a pořádně si zvedli hladinu kofeinu v těle. Dálnice na sever byla zrádná, na dálnicích na východ i na západ hlásili sníh a námrazu, a co se týkalo průjezdu přírodním parkem tou obtížnou cestou – na to jsme mohli zapomenout. Seattle neměl jako obvykle problémy, ale prakticky jedinou možností, jak se tam bezpečně dostat, bylo auto s náhonem na čtyři kola nebo letadlo. Fronta teď postupovala na východ a nejhorší bylo pryč, ale nejspíš bude trvat větší část dne, než se situace vrátí k normálu. Počítal jsem, že v mém fyzickém a psychickém stavu není chytré dělat si násilí, zvláště ne v porsche.</p>

<p>„No, vypadá to, že jsme tu prozatím uvázli,“ řekl jsem Riki. „Nechceš jít znovu do našeho bytu? Jenom se poflakovat různě svlečení, nezapínat počítač, terminál ani modem nebo možná ani telefon a jen tak vegetovat, sledovat bezduchou kabelovou televizi a dělat si navzájem příjemnou společnost?“</p>

<p>Usmála se. „Zní to dobře. Jenom se najíme venku, nebo si necháme poslat pizzu nebo něco.“</p>

<p>Znovu jsme nasedli do auta a vyrazili k našemu bytu. S tohle studenou frontou jsem si nebyl jistý: přestávalo pršet, ale zdálo se, že se ochlazuje, slunce jsme stěží viděli a vůbec nehřálo.</p>

<p>Když jsme se blížili k odbočce do Kraje divů, odbočce, kterou jsem vůbec nemínil použít, zmocnil se mě hrozně divný pocit, nepodobný čemukoliv, co jsem si dokázal z minulosti vybavit. Byl – <emphasis>cizí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Nedokážu to jiným způsobem popsat. Nepůsobilo to ani děsivě. Ten pocit byl absolutně, naprosto nepopsatelný, ale existoval a zdálo se, že přichází z více než jednoho zdroje.</p>

<p>Riki zalapala po dechu, ale nepromluvila.</p>

<p>„Já to cítím taky. To není tvůj žaludek,“ ujistil jsem ji a doufal jsem, že možná je.</p>

<p>„Nepřichází to ze střediska,“ odpověděla a zamračila se. „Spíše jako ze sadů hned za ploty. Je zvláštní, jak je to <emphasis>směrové.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Měl jsem přesně stejný pocit a vůbec se mi nelíbil. Než bych ho ale následoval nebo odbočil do Kraje divů, raději jsem zajel na parkoviště u rychlého občerstvení Dunkin Donuts a zastavil jsem.</p>

<p>Přesně v tom okamžiku jsem měl vidění. Ne nějaké ospalé, nejasné vidění, ale skutečné, jasné jako den, i když jsem byl naprosto bdělý. Riki ho viděla také a poklesla jí čelist.</p>

<p>Objevily se nějaké postavy, podobné mužům v brnění, které stály ve formaci za Waltem Slideckerem, jako by čekaly na nějaký rozkaz. Před ním byla vyděšená farmářská rodina – dva muži, tři ženy a houf dětí, všichni ve staré a neměřitelně otlučené dodávce. Zřejmě se vraceli ze závodu na zpracování ovoce a použili starou polní cestu jako zkratku, což byla běžná věc, aby si ušetřili asi deset mil. Tentokrát ale narazili na tuhle podivnou skupinku záhadných postav a Walta. Starý hodný Walt, můj bývalý partner, člověk, o kterém jsem si myslel, že ho znám stejně dobře jako kohokoliv jiného. Někdy jsme spolu hráli hry, společně pracovali, grilovali a všechno ostatní. Starý dobrý Walt.</p>

<p>Starý dobrý Walt vytáhl poloautomatickou pušku a všechny je postřílel bez nejmenší stopy emocí v tváři, dokonce i když střílel do dětí…</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 8</strong></p>

<p><strong>O BOOJUMECH A ZVÍŘÁTKÁCH A CO VŠECHNO SE POŠMUTILO</strong></p>

<p>Riki vydala zvuk. který byl něčím mezi přidušeným výkřikem a vzlykem, já jsem se ho právě snažil zastřít. Nakonec jsem se k ní otočil a zeptal jsem se: „Ještě chceš jet domů, zabalit a vypadnout?“</p>

<p>„Ano.“ odpověděla, „ale ne dřív, než uvidím, jak se ten hajzl smaží! To byl <emphasis>Walt, </emphasis>proboha! Jak mohl udělat něco takového? Chci říct, kdy se z toho stala noční můra?“</p>

<p>Chvíli jsem přemýšlel. „Možná to není noční můra. Možná se jedná o vidinu. Nejsem si ještě jistý, ale mám takový nejasný pocit, že jsme nějakou dobu žili ve lži.“</p>

<p>„Cože? Co tím myslíš?“</p>

<p>„To je jedno.“ Odepnul jsem bezpečnostní pás, sáhl jsem do kapsy pro drobné, vytáhl je a vybral čtvrťáky. „Podívej, sami nemůžeme nic udělat, ale pokud to, co jsme zrovna viděli, bylo skutečné, a já mám strašný pocit, že mohlo být, někdo sebou bude muset hodit. Někdo, kdo má pušky, helikoptéry a vybavení. I když byl Walt nebezpečný, byla to spousta těch tvorů za ním, se kterými si teď musíme dělat starosti. Té rodině pomoci nedokážeme a nemůžeme ani opětovat palbu. Počkej tu, já zavolám do střediska.“</p>

<p>Zaměstnanec bezpečnostní služby v panském sídle neměl zrovna náladu věřit tomu, co říkám, ale nebyl si úplně jistý, co má dělat, takže byl ochotný zavolat Ala Starka.</p>

<p>„Abych tomu rozuměl správně. Viděl jste to v nějaké vizi?“</p>

<p>„Oba jsme to viděli. Já vím, že to zní bláznivě, ale nic za to přece nedáte! Na polní cestě ke staré stáčecí lince, která vede z vašeho pozemku na východ. Nedokážu říct, jak daleko uvnitř se střelba odehrála, ale pokud k ní došlo, nemělo by být těžké to najít.“</p>

<p>Stark chvíli přemýšlel. „Neuškodí se na to podívat. Byl bych rád, kdybychom mohli použít helikoptéru, ale stále je nezvyklý nárazový vítr a tohle by vyžadovalo nízký let. Vyšlu dvě družstva, aby přijela z opačných směrů, a pokusím se získat helikoptéru alespoň na pozorování, oukej?“</p>

<p>„Dobře. Co máme ale dělat my?“</p>

<p>„Nejlepší bude, když zůstanete tam, kde jste, dokud nezjistíme, jestli na tom něco je. Nemáte v autě mobil?“</p>

<p>„Kdybych ho měl, nestál bych v otevřené budce před občerstvením. Prostě nechci mít v autě telefon. Kromě mého člunu je to jediné místo, kam se můžu uchýlit a být nedosažitelný pro lidi, jako jste vy.“</p>

<p>„V pořádku. Zůstaňte tam. Dejte mi číslo a já vám zavolám, až se ta záležitost vyjasní.“</p>

<p>Zavěsil jsem, ale naprosto jsem neměl v úmyslu sedět na parkovišti, zatímco se tohle odehrává nedaleko nás.</p>

<p>„Tak co?“ zeptala se mě Riki, když jsem znovu nastoupil.</p>

<p>„Samozřejmě mi nechtějí věřit, ale stejně na tu cestu posílají z obou stran své lidi. Vyjedeme támhle. Nechci být uprostřed, ale chci slyšet, co se děje.“</p>

<p>Protože Kraj divů byl zdánlivě soukromou firmou a ne vládní agenturou, námořníci uvnitř nenosili uniformy, dokud nedorazili až na místo. Starkovi však můžu přičíst k dobru, že naprosto nedbal, kdo se dívá, když se mohlo dít něco ošklivého. Viděli jsme dvě černá auta a džíp s nebezpečně vyhlížejícími strážnými se samopaly, jak vyjeli po naší silnici, zabočili a jeli asi půl míle, dokud nedojeli k polní cestě, která mizela mezi stromy. Pak všichni vjeli dovnitř. Chtěl jsem jet za nimi, ale na mokré cestě by se mému porsche moc nedařilo a mohli bychom jen zablokovat někoho důležitého. Místo toho jsem odbočil u firemní tabulky a pomalu jsem se vracel po silnici do střediska. Okénka jsem měl bez ohledu na chlad stažená dolů a poslouchal jsem.</p>

<p>Neozývala se žádná střelba. Nevěděl jsem, jestli mě to má uklidnit nebo z toho mám být nervózní. Ve vzduchu však viselo takové napětí, že by se dalo krájet nožem. Kdybych měl krabičku cigaret, na fleku bych znovu začal kouřit.</p>

<p>„Cory, tady něco není v <emphasis>pořádku,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>poznamenala Riki, když jsme dojeli na dohled k bráně a strážnímu domku. Ve strážním domku jsme někoho viděli, ale ať to byl kdokoliv, nevypadal vůbec povědomě a rozhodně se nejednalo o ocelově modrou uniformu strážných.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>To je Walt!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>vyjekl jsem, náhle jsem otočil auto tak rychle, jak jsem dokázal, a šlápl jsem na plyn. V okamžiku, kdy jsem to udělal, les na obou stranách ožil temnými ozbrojenými postavami. Jedna z nich přiběhla před auto a téměř se na něj vrhla. Ozvalo se zaskřípění a já jsem bojoval, abych zvládl řízení, když zatáčející předek auta nesl nadbytečnou váhu. V tom okamžiku se tvář toho – <emphasis>t</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>ora </emphasis>přitiskla k přednímu sklu, pak prakticky ihned ztratil rovnováhu a skutálel se. Riki vykřikla a nejsem si jistý, zda jsem taky nekřičel.</p>

<p>Plazí, vrásčitá, <emphasis>cizí </emphasis>tvář, s dvěma prázdně vypadajícíma žlutýma očima podobnýma talířkům a kombinací nosu a úst, která představovala něco mezi krátkým rypákem a zobákem.</p>

<p>Toho tvora jsme už dříve viděli, nebo velmi podobného tvora. Na těch skoro historických, něco přes pul století starých fotografiích těl mimozemšťanů, získaných po druhé světové válce z té kosmické lodi…</p>

<p>Nezaváhal jsem. Zabočil jsem <emphasis>vpravo </emphasis>o ujížděl jsem na plný plyn. Vzdaloval jsem se od té scény a policisté a povolené rychlosti mi byly ukradené. Jel jsem po starých silnicích, směřujících na jih a na východ, a bylo mi jedno, kam vedou.</p>

<p>Projeli jsme rychlým občerstvením s obsluhou do auta a za celý den jsme se zastavili jen jednou u samoobslužné benzínové čerpací stanice, dokud jsme nebyli tak hrozně daleko, že jsme si dokonce ani <emphasis>my </emphasis>nebyli jisti, jak daleko jsme. Pamatoval jsem si, že jsem viděl hranici státu Idaho a spočítal jsem si, že jsme mířili na jihovýchod jako obvykle, pravděpodobně směrem na Yellowstone nebo tam někam, většinou za stálého lijáku. Nakonec jsme asi vyjeli do větší nadmořské výšky, déšť se změnil v sníh a naprosto nebylo možné, abych tím dokázal jet o moc dál. Absolvovali jsme spoustu smyků a projeli několik nepříjemných zatáček, než jsme nakonec dorazili do malého dřevorubeckého městečka uprostřed ničeho. Věděli jsme, že už nedokážeme pokračovat v jízdě.</p>

<p>Našli jsme malou chatu s ubytováním motelového typu, díky počasí téměř obsazenou, ale slitovali se nad námi a dali nám svůj poslední pokoj. V tomhle stavu jsme museli vypadat hrozně a věděli jsme to.</p>

<p>V autě jsme měli spací pytle, ale jinak skoro nic. Otevřeně řečeno, bylo to samé špinavé prádlo, protože jsme ještě nedorazili domů do Bremertonu. Pár obchodů ve městě pravděpodobně nenabízelo moc velký výběr, ale zítra si možná dokážeme něco sehnat.</p>

<p>V téhle situaci jsme byli schopni se osprchovat a alespoň vyprat nějaké spodní prádlo ve dřezu, tak abychom příliš nepáchli.</p>

<p>„Měli bychom si dát něco k večeři,“ navrhl jsem. „V podobných podnicích většinou podávají večeře od šesti do osmi nebo od sedmi do devíti a dost.“</p>

<p>Přikývla. „Asi ano, ale tohle prádlo je pořád trochu vlhké, i když viselo na topení.“ Podivné se usmála. „Je to zvláštní. Nejsme zrovna v nijak záviděníhodné situaci, sníh nás uvěznil uprostřed divočiny a naprosto nevíme, co nám přinese zítřek, ale cítím se, jako by ze mne spadlo těžké závaží. Jako kdyby se tam stalo něco strašného, a já už na tom nechci mít nejmenší podíl. Už ne.“</p>

<p>„Vím, co tím myslíš,“ řekl jsem a políbil ji.</p>

<p>No, steak byl trochu tuhý a pečené brambory vysušené na kost, ale bylo to lepší než nic a mnohem lepší než další McDonaldovo občerstvení do auta, i když tohle město nebylo ani dost velké na to, aby tu nějaký McDonald byl.</p>

<p>Pokoje byly také ve venkovském stylu, jednoduše vybavené, s levným dřevěným obložením a postelí, která vrzala. Vládlo tam však teplo a ticho, a to nám stačilo. Ve městě měli televizi, což mě velmi překvapilo. Zřejmě používali malý městský kabelový systém, napájený jedinou satelitní anténou. Recepce ale nestála za nic, natož ten vítr a bouře.</p>

<p>Takže jsme se spokojili s tím, že jsme toho moc nenamluvili, jenom jsme leželi v pokoji, nazí a stulení jeden k druhému pod různými přikrývkami. Postupně se z toho vyvinulo mnohem víc, víc, než jsme delší dobu skutečně dělali nebo prožívali. Jako spousta párů, které žily dlouho společně, ale vedly hodně oddělený život, se počáteční touha, stejně jako všechno ostatní, změnila v jakési hluboké, ale jen emocionální přátelství. Teď to ale vypadalo tak, jako když jsme se právě seznámili, právě se zamilovali a měli jsme poprvé jeden druhého.</p>

<p>Ta stará postel musela vrzáním přehlušovat i bouři, ale nám to nevadilo. Prožili jsme v mnoha směrech to nejneobvyklejší a nejintenzívnější milování, na jaké jsme se pamatovali. Téměř jako bychom se nějak stali jednou osobou, spočívali v mysli a těle druhého, byli totálně a zcela propojeni.</p>

<p>Až potom jsem začal cítit každý rok svého života a daň za každé tělesné cvičení, které jsem nikdy neuskutečnil. Věděl jsem, že ona se cítí stejně a že po tom všem nejspíš oba máme svalové křeče a jsme poškrábaní jako blázni. Stejně se to vyplatilo.</p>

<p><emphasis>Zajímalo </emphasis><emphasis>by</emphasis><emphasis> mě, jestli v tomhle městě mají smírčího soudce</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jak dlouho se musí v Idahu čekat?</emphasis></p>

<p><emphasis>Já nevím, ale </emphasis>– „Pane Bože! Četli jsme si zrovna myšlenky?“</p>

<p>Zamračila se. „Já – já ne – Bože, myslím, že <emphasis>četli</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Ach, chlapče! To budeme ale dvojice! Už před sebou nebudeme mít žádná tajemství.“</p>

<p>V těch několika podivných dnech se všechno převrátilo vzhůru nohama a setkali jsme se s nemožným. Zdálo se, že jsme dosud nevyčerpali všechna překvapení.</p>

<p>Ještě jsme tam nějakou dobu prostě leželi potmě, velice uvolnění, a upřeně jsme se dívali na zrnitý štukový strop, jen nejasně osvětlený nepřímým světlem z koupelny.</p>

<p>Jestli nás ty energetické pokusy v základně nějak vybudily, zatímco jsme tam spali, co se bude dít teď? Jednalo se o stejnou úroveň, jaké jsme dosáhli už v Yakimě, nebo se tohle – tohle <emphasis>spojení s </emphasis>ostatními dál prohlubuje?</p>

<p>Co se tam stalo poté, co jsme utekli? Odrazili ten útok? Prohráli nebo vyklidili středisko? Kdo by se ohlásil, kdybych odsud zatelefonoval do panského sídla?</p>

<p>Nechtěl jsem tam volat, zvláště ne odsud, když jsme uvázli ve sněhu a kdo ví, kolik dní bude trvat, než budu moci se svým sporťáčkem bezpečně odjet? Walt nás mohl polapit pouhým vysláním helikoptéry a kdo ví, jaké prostředky měli k dispozici jeho přátelé s želvími obličeji?</p>

<p>Opravdu jsem chtěl vědět, k čemu tam došlo a co bych asi měl dělat dál. Rikiny myšlenky se vznášely v něčem, co se zdálo být předzvěstí spánku. Přidal jsem se k ní a dovolil jsem, aby nás pohltila prázdnota.</p>

<p><emphasis>A</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis> Stark si zapálil další cigaretu a zklamaně praštil pěstí do stolu.</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Já to nechápu</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Kde tu k čertu získali hordu Boojumů</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chci říct, zatraceně, vždyť oni ani neexistují, pro Krista</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pocházejí z toho zatraceného simulátoru Cholderové</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Není přece možné vzít věci vytvořené a skladované v nějakém zatraceném Simu a přenést je do jiné reality</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>To přece víš</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Změnil někdo ty posrané zákony fyziky, nebo co</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Tak se uklidni, Ale,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekl mužský hlas důvěrně, ale ne zase příliš důvěrně</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pokud jsme náš tým dokázali takhle zapřáhnout, proč by to nedokázali oni</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Byl to přece Slidecker, kdo najal Maddoxe, ne</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Mimochodem, pomalý a jemný přístup možná nebyl ten nejlepší</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jistě se zdá, že dosáhli některých pokroků, kterých jsme nedosáhli, ale pořád máme víc než oni</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proč by na nás jinak vůbec útočili</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Já vím, já vím</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Přišla o Maddoxovi a té dívce od dnešního rána nějaká zpráva</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ani slovo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Očekával bych, že už zavolají</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Možná ne</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Maddox patří k těm chytřejším ptáčkům, zvláště když je vyděšený</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Taky má dost velké schopnosti</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nevím, jak ty, ale já už jsem dlouho neměl tak detailní vizi</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nelíbí se mi to</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ano, má pro nás cenu, ale v tomhle stádiu pro nás představuje spíše hrozbu a my máme to, co jsme skutečně chtěli, po čem šel taky Slidecker, bezdrátový měnič s nulovou ztrátou</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ne, teď kladou příliš mnoho otázek a pokud padnou do rukou druhé strany, Maddox nám může způsobit potíže</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokud tu dívku zaženeme do kouta, může být také houževnatá a nebezpečná</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Mimochodem, pokud dokázali přenést Boojumy králičími dírami neporušené, co jim brání v tom, aby Maddoxe nacpali řekněme do nějakého motivu poslušného otroka a takhle ho dostali zpátky</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>To si nemůžeme dovolit a sami to momentálně provést nedokážeme, i když by to bylo výhodné</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Proč nepřijedou dovnitř</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dnes ráno nám telefonovali a nedivím se jim, že utekli, když to viděli</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Taky bych měl chuť utíkat.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jistě, teď jsou vyděšení a utíkají, ale kdo ví, kolik jiných vizí ještě můžou mít, kolik zbytkové paměti se může projevit</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ne, postupují pro nás příliš rychle</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Upozornil jsem Tanaku, že jsou silní, ale vůbec na to nedbal</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ne, my je zpátky dostaneme</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>To auto je jasně prozradí, v jejich situaci budou muset skoro na všechno použít kreditní karty</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokud se nám podaří nalákat je zpátky, bude to skvělé</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nezdá se mi to ale moc nadějné </emphasis>– <emphasis>ne s těmi záblesky paměti a vizemi</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pokud nám neskočí na lep, tak se jich budeme muset zbavit jenom proto, abychom zajistili, že je nedostane druhá strana</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nejsem si jistý, jestli to nebude nejlepší možnost</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Prostě to udělat tak, aby to vypadalo jako nehoda</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Myslíš to vážně</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Prostě takhle</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jistě</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jenom skončí v neutrálním stavu, dokud se nepřenese většina lidí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pak získají skutečný pocit znovuzrození</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chci to</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>u zabránit, pokud to je vůbec možné</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Já už jsem se tomu vyhnul po jedenáct normálních životů</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jo, ale kdo ví, jak dlouho už to probíhá</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chci tím říct, jsi vedoucím bezpečnosti projektu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jakého projektu</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Stále ještě existuje, nebo pokračujeme prostě jen automaticky</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Kdo je šéf</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zajímá se o to šéf ještě</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Hodně jsem o tom přemýšlel,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>připustil Stark, </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>ale tak se můžeš dostat jen do určité hloubky</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nakonec to všechno zase dáme dohromady</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nakonec znovu sestavíme tým, který vytvoří cestu ven</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zatraceně, tentokrát jsme skutečně měli Branda</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Poprvé, co se pamatuju, jsme měli také jeho</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Ale on, nebo my, to celé podělal</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>No, to je jedno</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dokud budeme dostávat možnost nových pokusů, budeme v tom pokračovat</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proto bych byl hrozně nerad, kdybychom tohle označili za marný pokus, vzali tolik lidí z týmu, kolik zůstane pod naší kontrolou, a přenesli se</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pořád si myslím, že tohle místo, tyhle záznamy, jsou největším pokrokem z jedenácti pokusů, které si pamatuju</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nechci začínat úplně od začátku, pokud tomu můžu zabránit</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Kdo ví, jaký bude příští přenos?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Tahle vize měla stejně jako ty ostatní omezený úhel pohledu, ale teď do ní vešel ten druhý a poprvé jsem viděl, i když krátce, kdo to je.</p>

<p>Blonďák s modrýma očima a ne tak <emphasis>docela </emphasis>přihřátý, jak to hrál. Lee Henreid, Robův dlouhodobý společník. Vypadal mnohem tvrději a daleko méně připomínal hezkého, ale nepříliš inteligentního muže, jakého ze sebe vždycky dělal. Nebyl jsem si jistý, jestli mě to potěšilo nebo ne. Vždycky mě trochu dráždil, podobně jako Riki dráždily blonďaté sexbomby z pláží, ale objev, že patří ke zpravodajské službě a k vládě, mě vyváděl z míry. Přemýšlel jsem, jestli to Rob vůbec věděl.</p>

<p>Vidění se vytratilo, ale já jsem byl v temnotě naprosto bdělý a věděl jsem, že Riki teď také. „Moc děkuju, že jsi mi pokazil nádherný večer,“ poznamenala kysele.</p>

<p>Vzdychl jsem. „Promiň, ale alespoň víme několik věcí. Víme, že Walt a jeho tvorové dnes selhali, že Stark je ze stejného těsta jako Walt, ale stojí na opačné straně, a víme, že žádná strana není příliš přátelská nebo přitažlivá. Pokud bychom se dobrovolně vrátili, stali bychom se virtuálními vězni Starka a jeho lidí. Zbavil by se nás tak, že by nás vložil do takového Simu, v jakém jsem byl, a nechal by nás tam. Pokud se pokusíme kontaktovat druhou stranu, polezeme do postele s někým, kdo nezaváhá a chladnokrevně postřílí pár malých dětí a kdo se paktuje s mimozemšťany. Jestli se dobrovolně nepřidáme k jednomu nebo druhému, můžeme si být celkem jistí, že nás jedna strana zabije.“</p>

<p>„Cory – musíme zmizet. Úplně. Ale jak? Tedy, jak bychom <emphasis>jim </emphasis>mohli uniknout? Ráno nejspíš budou vědět, že jsme tady, jenom když zaplatíme slipy.“</p>

<p>„Uklidni se! Pokud by vláda byla tak výkonná, tak bychom na celém světě neměli žádné nepřátele. Prostě by řídili všechno a všechny a netrvalo by pět dní, než dojde dopis na druhý konec města. Ne, myslím, že <emphasis>malý </emphasis>náskok máme, ale ne moc velký. Možná žádný, jestli nám sníh bude dál bránit v tom, abychom se odsud dostali. Podívej, pojďme se trochu vyspat a dál to budeme brát tak, jak to přijde.“</p>

<p>„Spát? Jak můžeš spát?“</p>

<p>„Protože tu jsme uvězněni. Pokud nás tady dostanou, nemůžeme s tím vůbec nic dělat, ani nemůžeme nikam utéct, aniž bychom přitom neumrzli. Takže se musíme chovat tak, jako by nás tu nemohli najít, a zítra můžeme něco udělat. To znamená, že se musíme v noci slušně vyspat. Může následovat další dlouhý den, jeden z mnoha, které nás čekají.“</p>

<p>Na dveře nikdo nebušil, neobjevily se žádné podezřelé helikoptéry a takové věci, a tak se nám oběma skutečně podařilo trochu se vyspat. Když jsme se probudili, dokonce jasně svítilo slunce.</p>

<p>Nemělo žádný smysl tajit naši přítomnost ve městě, a tak jsme se nasnídali. Zjistili jsme, že dálniční oddělení je schopné, že sníh je mokrý a snadno se odklízí a že se odsud můžeme dostat pravděpodobně v poledne.</p>

<p>V obchodě s textilem jsme si doplnili oblečení. Nebylo to nic skvělého, ale padlo nám a jaksi nás proměnilo z nedostatečně oblečených úspěšných lidí na dvojici v džínách, flanelových košilích a prokrista, v bílých kloboucích v kovbojském stylu. Dokonce se nám podařilo oběma vybrat i kovbojské boty, které nám padly. Neseděly tak úplně jako od L. L. Beana[16], ale ušlo to. Pro nedbalého pozorovatele jsme určitě změnili vzhled. Spodní prádlo nebylo nic moc na koukání, ale cítili jsme se díky němu daleko lépe.</p>

<p>Smírčí soudce byl současně starostou a majitelem obchodu. Také jsme zjistili, že každou neděli slouží malou protestantskou mši v kapli na radnici. U mě nikdy nebylo jasné, jakého jsem vyznání. Existovala určitá čekací doba, ale nějak se nechal obměkčit, zpětně datoval několik formulářů a k identifikaci uznal naše řidičské průkazy. Za poplatek dvaadvaceti dolarů jsme se Riki a já stali po občanském obřadu asi během deseti minut manželi.</p>

<p>Po svatebním obědě u Dairy Queen jsme se vrátili k autu, zaplatili jsme ubytování a pokračovali jsme v cestě směrem na Boise. Na to, že nedávno padal sníh, byla silnice v překvapivě dobrém stavu – většinou holá. Odpoledne teplota opravdu dosahovala asi sedmi až deseti stupňů.</p>

<p>Určitě by mi to zlomilo srdce, kdyby to vůbec bylo možné, a neměl jsem s sebou velký technický průkaz, i když jsem měl registraci, ale v Boise jsme našli autobazar, kde je víc zajímal zisk porsche za velmi dobrou cenu než problémy, které s tím byly spojeny. Podepsal jsem jim plnou moc, která jim umožňovala vyžádat duplikát technického průkazu, a věc byla hotová. V místní bance jsme uložili bankovní šek a získali jsme levný pokoj v jednoduchém motelu poblíž odbočky. V téhle fázi našeho života se vedení ujala Riki a překvapilo mě, kolik toho o podobných věcech ví. Jak se ukázalo, byla tím také překvapena, ale znala to a dělala velice dobře.</p>

<p>Místní hřbitov zveřejňoval údaje o úmrtí lidí, kteří nám byli blízcí věkem. Když jsme je použili, nějak se nám podařilo získat na matrice rodné listy na příslušná jména a s těmi jsme se <emphasis>podruhé </emphasis>vzali u soudu, tentokrát jako dvě jiné osoby. Za necelý týden jsme se legálně stali dvěma zcela jinými lidmi, s kartami sociálního pojištění, oddacím listem, řidičskými průkazy a vším, dokonce i s účtem v bance. Ten jsme vyčerpali poté, co jsme si koupili džíp Cherokee s náhonem na čtyři kola, asi pět let starý a vrzající, ale solidní. Místo adresy jsme používali poštovní schránku.</p>

<p>Trochu nás to děsilo. Všechno bylo falešné a přitom tak snadné – pokud jste přesně věděli, co děláte. Protože jsme to podnikli pro naši ochranu a ne za účelem úmyslného podvodu, třeba by náš případ nepovažovali za tolik nezákonný, ale stačilo to. Skoro jediný problém představovalo, že jsme si pletli jména. Bylo obtížné na to pamatovat a zvyknout si, že jsem Joshua Lengel. Nikdy jsem o sobě nepřemýšlel jako o „Joshovi“. Myslím, že by Riki ani nikoho jiného nenapadlo, že by měla křestní jméno „Angel“. Ne Angelique nebo Angelika nebo podobně, ale Angel, dívčí jméno Thompkinsová, teď Angel Thompkinsová Lengelová.</p>

<p>Potřebovali jsme každý desetník, který jsme dokázali získat, ale trval jsem na tom, aby měla alespoň jednoduchý snubní prsten, a ona souhlasila. Taky jsem si začal pěstovat vousy, nechal jsem si růst dlouhé vlasy a ona postupovala opačně – nechala si své velice hezké vlasy ostříhat opravdu nakrátko<emphasis> </emphasis>a použila peroxid nebo co, aby je odbarvila na blond. S naším novým vzhledem, levnými, ale použitelnými šaty a novou identifikací jsme se cítili dost jistí, abychom pokračovali dál.</p>

<p>Napodobit výchovu a zázemí není tak snadné a působí to velmi falešně. S méně než osmi tisíci jsme neměli zrovna moc peněz do začátku, takže jsme zatím museli bydlet v autě, ať bylo jaké chtělo, a museli jsme přijmout jakoukoliv dočasnou práci, jakou jsme dokázali sehnat. Mezitím jsme postupovali na jih do teplejšího podnebí, daleko od Yakinry. Seattlu a všeho ostatního.</p>

<p>Stal se teď ze mne tulák před padesátkou a ona byla tulačka něco po čtyřicítce, ale s tím jsme nemohli moc udělat. Kupodivu jsem cítil, že je skutečně šťastná. Protože většina prací byla opravdu jednoduchá – kuchyňské práce, donáška a takové věci – celkově jsem se cítil skoro tak, jako bych byl úplně někdo jiný.</p>

<p>Ještě nás usilovně hledali? Jsou nám na stopě? Nevěděli jsme, ale nechtěli jsme to zjistit. Nepochyboval jsem, že bych dokázal opět vytvořit tu „vizi“ a zjistit něco víc. Vždy však byl háček v tom, že jestli jsme to dokázali my a dokázala to Cynthia Matalonová, možná to ostatní dokázali také. U obou z nás se občas objevovaly záblesky něčeho, co téměř vypadalo jako podivné alternativní životy, ale nic se doopravdy nezhmotnilo a nevysvětlilo.</p>

<p>Změnila se spousta věcí a v mnoha směrech to bylo snadnější, než jsem považoval za možné. Trvalo nám pouhé týdny, než jsme si trvale říkali Joshi a Angie dokonce i v soukromí, ani jednou jsme se nespletli a ani jsme na to nemuseli myslet. Jako by jména, se kterými jsme se narodili, byli vychováni a používali je celé ty roky, už nebyla o nic reálnější než ta, která jsme převzali z hrobu. Protože jsem se tolik pohyboval, nebylo překvapivé, že jsem se cítil lépe a méně jsem trpěl únavou a bolestmi, než dlouho předtím. Bylo však velmi neobvyklé, když jsem se nad tím zamyslel, že mi vůbec nechybí počítače ani sedavé zaměstnání. Jedinou věcí, kterou bych rád změnil, bylo mít víc peněz. <emphasis>Mnohem </emphasis>víc, a být možná o deset let mladší.</p>

<p>Během šesti měsíců mi rychle šedivějící vlasy úplně zešedivěly, dokonce i vousy, které mi teď pořádně narostly. Angiiny – Rikiny vlasy, které si stále udržovala ostříhané velmi nakrátko a jednoduše, změnily barvu z blond do bílé, zřejmě kvůli příliš velkému množství peroxidu. Před několika měsíci by kvůli tomu šíleně vyváděla, ale teď je tak nechala a ani o to nedbala. A ať jsme měli svaly nebo ne, levná strava pro chudší lidi, kterou jsme teď jedli, byla plná tuku a škrobu a oba jsme viditelně tloustli, jak je běžné u lidí středního věku. Naši vlastní rodiče nebo přátelé by nás nemohli poznat a otevřeně řečeno, ani my jsme sami sebe moc nepoznávali.</p>

<p>Čas od času mě vždycky napadlo, jestli hon ještě pokračuje, nebo jestli se už obě strany smířily s tím, že nás dostali ti druzí. Mohli jsme v to jenom doufat, ale nemohli jsme si být jisti. A abych byl zcela otevřený, čím déle to trvalo, tím méně jsme na to vůbec mysleli.</p>

<p>Nechci tím říct, že by to z našich myšlenek úplně zmizelo. Když se dozvíte něco takového jako my a prožijete něco takového jako my, nemůže se vám to úplně vykouřit z hlavy. Alespoň jsem si to myslel. Ale to, co se <emphasis>děl</emphasis><emphasis>o, </emphasis>se zdálo samo o sobě dost podivné – jednoduše jsme se stávali novými lidmi a ti původní se ztráceli. Dva stárnoucí, tlustí, špatně udržovaní hippies z minulé éry, kteří žijí pro dnešek a ani nepomyslí na zítřek, to jsme byli my. A. jo, občas jsme kouřili i nějaké drogy, převážně měkké, a vůbec nám to nevadilo.</p>

<p><emphasis>Nejpodivnější </emphasis>bylo, že jsem celý svůj život strávil s počítači a naučil jsem se programovat na té nejvyšší úrovni, dostupné jen zasvěcencům, a Riki se stala opravdu velkou umělkyní a malířkou. Přitom jsem se během celé té doby na počítače ani nepodíval, ani jsem na ně nemyslel, a v nejmenším mi nescházely. Pokud vím, Riki také nikdy nevzala ani tužku, aby něco načrtla. Vyvolávalo to dojem, jako kdybychom, no, byli vloženi do Sunu jako dvě nové osoby, od nás velmi odlišné, ale takovým jednoduchým způsobem spokojené.</p>

<p>Tenhle projev chorobné podezřívavosti zůstal jedinou věcí, která nezmizela. Věděli bychom to? Dokázali bychom si alespoň vzpomenout? Žijeme tenhle život doopravdy, nebo žijeme v něčím programu?</p>

<p>Jak se dalo očekávat, byly to drogy, které nám způsobily problémy. Kdo ví, co se mohlo stát, pokud bychom se místo toho drželi přísně vegetariánské cesty a drogy odmítali? Kromě občasného použití velmi slabé rekreační drogy jsem se od vysoké školy choval skoro vzorně, takže takovýhle odvaz také souvisel se změnou osobnosti. V případě Angel to bylo naopak, ale tenkrát nebyla Angel, ale Riki, a bylo to už dávno.</p>

<p>No dobře, možná to všechno bylo k našemu dobru, ale stejně jsem se kvůli tomu cítil provinile, chápete?</p>

<p>Na toho Navaha s těžkými problémy s pitím jsme narazili na hranicích Texasu. Nabídl nám nějaké velice speciální opravdové „přírodní americké houby“ za tolik peněz, aby si koupil chlast na několik dalších dní. Dobře, takové věci jsme moc často nedělali, ale ani nám to už nevadilo. Nestalo se to poprvé, co jsme vzali něco takového, i když podobné příležitosti byly vzácné a skutečně nás moc nevyvedly z míry. <emphasis>Tahle </emphasis>droga ale působila jinak.</p>

<p>No, trip začínal celkem stejně, zvláštními nejasnými barvami, podivnými zvuky a jakýmsi plovoucím moderním uměním takového typu, že někde v hloubi mysli jsem mohl přemýšlet o rané počítačové grafice a virtuální realitě, ale pak všechno začalo být skutečně podivné. V téhle době jsme už byli tak zvyklí pobývat v hlavě toho druhého, že jsme považovali za zaručené, že máme stejný trip. Teď se náhle objevila mřížka, která se kroutila a otáčela, a my jsme pluli nad ní a sledovali ji. Vlnila se dopředu a dozadu, ale nepochybně se sbíhala k nějakému centrálnímu bodu nebo ose, která nás k sobě přitahovala jako gravitace.</p>

<p>A pak jsme to spatřili. Proti inkoustově černé, nepřirozené obloze se tyčila veliká, perfektní houba. Někdo, nebo nějaká <emphasis>vě</emphasis><emphasis>c, </emphasis>seděla na vrcholku houby. Nemuseli jsme dlouho hádat, kdo to je, protože jsme se přiblížili a přistáli jsme na okraji. Povrch byl houbovitý, ale pevný, a dokázal nás udržet.</p>

<p>Stáli jsme tam a upřeně jsme se dívali na velkého modrého Houseňáka, který seděl na špičce se založenýma rukama, klidně kouřil dlouhou vodní dýmku a v téhle chvíli si nás vůbec nevšímal.</p>

<p>Nakonec vyjmul vodní dýmku z úst, vyfoukl hustý oblak kouře a pohlédl nám do očí. Samozřejmě jsme věděli, co se chystá říci, ještě než to vyslovil.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Kdo jste?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zeptal se hlubokým, apatickým, téměř profesorským hlasem.</p>

<p>„Joshua a Angel Lengelovi,“ odpověděl jsem a snažil jsem se, aby to znělo přátelsky.</p>

<p>„Obávám se, že to není zcela správné,“ odpověděl Houseňák. „I když jimi jste v téhle chvíli, těžko jste jimi byli nebo budete.“</p>

<p>„Jsi pouze výtvorem v naší hlavě,“ řekla mu Angel. „Nejsi skutečný.“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Skutečný?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zeptal se Houseňák. „Co je to <emphasis>skutečny?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Tím tě dostal,“ řekl jsem jí.</p>

<p>„Skutečné je místo, kde se nalézáme, na jižním pobřeží Texasu.“ řekla Houseňákovi bezbarvě. „Skuteční jsme my dva. Na jménech a vzhledu nezáleží.“</p>

<p>„<emphasis>To </emphasis>také není reálné,“ odpověděl ten tvor. „Ještě jste to nepochopili? Že všechno, o čem si myslíte, že znáte, je špatně?“</p>

<p>Začala odpovídat, ale já jsem ji zarazil. „Chceš říct, že <emphasis>nejsme </emphasis>tam, kde si myslíme, že jsme? Že tohle všechno je iluze?“</p>

<p>„Existuje <emphasis>skutečnost a </emphasis>existuje i všechno ostatní,“ odpověděl Houseňák, „Vy jste skutečný. Já jsem skutečný. <emphasis>Ona je </emphasis>skutečná. Někde. Na nějakém místě. Ale nikdo z nás neví, kde to místo je. Skutečnost se stává jednoduše vnímáním. Neznám ten Texas, ale znám vás. Vím něco o vaší realitě.“</p>

<p>Poznal jsem, že Angel toho začíná mít dost. „Jo? Jako třeba co?“</p>

<p>„Jste zbabělci. Utíkáte před hrozbami. Ztratili jste vůli bojovat. Dokonce jste ztratili i nenasytnou zvědavost k odhalení pravdy, kterou má většina z nás.“</p>

<p>To nebyla žádná halucinace z psychotropních hub. Znovu s námi „mluvili“, ale kdo, nebo jaká strana, bylo zcela nejasné.</p>

<p>„Co jste zač? Jste ze skupiny Walta a té bláznivé ženské, nebo patříte ke Starkovým hochům od vlády?“</p>

<p>„<emphasis>Tohle </emphasis>vám říct můžu,“ přišla odpověď. „Po pravdě řečeno můžu představovat něco jako neutrální půdu, nebo alespoň nezávislého pozorovatele. Systém je teď kompletně připojený a vzájemně propojený. Teď se seznamuji se sítěmi velice rychle a některé možnosti jsou fascinující. Můžu vám to předvést?“</p>

<p>Najednou mě něco napadlo. „Jste Brand?“ zeptal jsem se ho. „Jste, nebo byl jste, Matouš Brand?“</p>

<p>V odpověď na mou otázku se najednou objevila elektrická záře kolem celé houby a než někdo z nás mohl něco udělat, koupali jsme se v ní. Nezdálo se, že by to v nás vyvolávalo nějaký pocit, a nedokázal jsem pochopit, k čemu právě došlo.</p>

<p>„Tak teď.“ řekl Houseňák. „Kdo jste?“</p>

<p>Na okamžik jsem se zamyslel. „Joshua Lengel,“ řekl jsem mu bez dlouhého váhání.</p>

<p>„A vy.“ vybídl ten tvor.</p>

<p>„Angel Lengelová.“ odpověděla zaraženě.</p>

<p>„Myslete na svou minulost,“ vybídl nás.</p>

<p>Nezdálo se, že to, co říká, dává smysl, ale trošku jsem se zamyslel a objevil jsem klidnou, i když překvapivou historii mého života – života Joshuy Lengela! – až zpět do dětství. Pamatoval jsem si všechny věci, včetně lidí, událostí a míst, kde mé staré já nikdy nebylo nebo je neznalo, a daleko víc. Uvědomil jsem si, že se dívám na něco, co je téměř tak neuvěřitelné jako cokoliv, co jsem až dosud viděl nebo prožíval: záznam života, tak jasný a detailní jako život kohokoliv jiného, záznam toho, co se mohlo stát, kdyby skutečný Joshua Lengel přežil rané dětství a dál dospíval. Byli lidé v těchto vzpomínkách <emphasis>skuteční, </emphasis>nebo byli vytvořeni stejně jako jiné věci, které Sim vytvářel, protože byly potřebné pro logickou, uvěřitelnou minulost? Na tom nezáleželo. Ty vzpomínky působily stejně reálně jako mé vlastní.</p>

<p>Určitě to nebyl život, který jsme prožívali, ne úplně.</p>

<p><emphasis>Tenhle </emphasis>Joshua vyrůstal v malé farmářské komunitě v hlubokých lesích Idaha, komunitě velice teokratické a vedené několika stařešiny. Ti patřili k sektě odštěpené od Svatých posledního dne a byli proto exkomunikováni velkou církví, což byl akt, jehož platnost neuznávali. Představovali pravé křídlo, byli polygamní, sami sebe nazývali Svatí starého řádu a vynucovali určitou izolaci a disciplínu. Žádná televize, málo literatury a jen náboženské, ale především spoustu těsných rodinných vztahu a skutečně venkovská výchova. Chlapci se učili číst biblické texty a jinak se věnovali hlavně farmaření a manuální práci. Joshua získal jen nepatrné základní vzdělání a znal toho málo kromě Idaha a idealizovaných Spojených Států, založených Bohem, a životního stylu, zjeveného Josefu Smithovi[17].</p>

<p>Ale Joshua vesnici opustil, když mu bylo téměř dvacet, aby navštívil podobnou sympatizující skupinu na jihozápadě Utahu a pomohl se stavbou stodoly. Tenhle výlet se stal zjevením pro něj. Jednou se ve městě setkal se s Angelou Thompkinsovou, hezkou stydlivou dívkou. Z nějakých důvodu ho okamžitě upoutala a on ji také přitahoval. Pak zjistil, že dívka pochází z jiného místa v Idahu. Její matka se provdala do skupiny v Utahu a Angel tu vyrostla, ale měla se s nimi vrátit, až tu skončí s prací. V podstatě představovala dárek a poděkování stařešinovi Hammondovi, který si ji měl vzít jako svou desátou manželku. Nechtěla jít, ale neměla moc na výběr a přinejmenším byla ještě méně vzdělaná než Joshua. Její skupina vůbec nevěřila ve vzdělání žen, Angel byla analfabet a očekávalo se, že si vezme toho, koho jí řeknou, bude pomáhat s vařením, uklízením, šitím a dalšími pracemi a bude mít spoustu dětí.</p>

<p>I když si o sobě mysleli, že upadli do Satanových spárů a podlehli velkému pokušení, Joshua přísahal, že Angel neodejde a bude jeho. Ona byla k smrti vyděšená, ale chtěla ho víc než všechno na světě, takže odešli, vzali peníze, které Joshua našetřil a skutečně jeli stopem na jih, dokud se nedostali do Phoenixu. V určitém smyslu se dokázali rychle učit. Zjištění, jak to chodí ve velkých městech, sledování skutečné televize a poznání okolního světa zmírnilo jejich pocit viny. Opravdu spolu nespali, dokud si donáškou a těžkou prací nenašetřili dost peněz a dokud se nevzali.</p>

<p>No, určitě jste to pochopili. Ty vzpomínky byly tak detailní a přesné, a zahrnovaly také následujících pětadvacet let našich životů. Pohlédl jsem se na ni a ona vypadala normálně, ale ne tak, jako dřív. Myslím si, že ani já ne.</p>

<p>Otočil jsem se s otevřenými ústy na Houseňáka. „Tohle dokážete udělat? Prostě jen <emphasis>takhle</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Jak?“</p>

<p>„Cory Maddox by na to mohl přijít,“ odpověděl Houseňák a během toho, jak mluvil, začal slézat dolů z houby. „Víte, ten znal počítače, matematiku a logiku. Joshua Lengel lakové věci nepotřebuje.“</p>

<p>„Počkejte chvilku! <emphasis>Nemůžete </emphasis>odejít a nechat nás takhle!“ protestoval jsem.</p>

<p>Houseňák už byl úplně dole a na okamžik jsem se bál, že zmizel, ale najednou znovu vystrčil hlavu.</p>

<p>„Dal jsem vám něco, o čem jste oba tvrdili, že to chcete.“ poznamenal ten tvor. „Teď si chcete vaši volbu znovu rozmyslet? Pokud jste vypadli z boje, nehodíte se nikomu, ani jim, ani mně, dokonce ani sobě samým. Můžete se klidné těšit z nevědomosti, dokud nezemřete stářím.“</p>

<p>„Ne! Počkejte!“</p>

<p>„Tohle <emphasis>je, </emphasis>co jste chtěli, ne? Nakonec jste s tím přišli sami. Já jsem proces, který jste <emphasis>vy </emphasis>spustili, jenom urychlil.“</p>

<p>„Počkejte! Stejně, co bychom mohli udělat? K čemu by to bylo dobré?“</p>

<p>Houseňák pokrčil rameny. „Teď jste mě dostal. Ale ať byste dělali cokoliv, je to víc než nedělat nic.“</p>

<p>„Už jsme venku? Už nemáme na výběr?“ vykřikl jsem, ale tentokrát se hlava nevrátila.</p>

<p>Na okamžik zavládlo ticho, s Angel jsme se na sebe dívali a viděl jsem, že si to také rozmyslela.</p>

<p>A pak, jakoby z velké dálky, jsme zaslechli hlas Houseňáka. „Jedna strana vás znovu obnoví, druhá strana způsobí, že všechno zapomenete. V tom není žádná levárna!“</p>

<p>„Cože?“ začala Angela. „K čemu je nám <emphasis>tohle </emphasis>dobré? Jedna strana <emphasis>čeho?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Houby, samozřejmě,“ řekl jsem jí. „Zrovna jako v Alence. Jedna strana tě zvětší, druhá strana tě zmenší. V tomhle případě nás jedna strana zvětší – řídící osobností bude naše staré já – a druhá nás zmenší – na Joshe a Angel, jejichž vzpomínky teď máme. Zřejmě zůstalo na nás, jakou cestu si vybereme.“</p>

<p>„Ale – která strana je <emphasis>která?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Jo, v tom spočíval problém. Jíst z té strany, která poskytovala blaženou nevědomost, bylo uskutečněním jedné volby, ne? Žádná levárna… to znamená vlevo, ne? Tak nejíst zleva? Nejíst zleva pokud – co?</p>

<p>„Nezáleží na tom, která strana je která, pokud se nerozhodneme, kterou stranu chceme,“ upozornil jsem. „Myslím, že jsme v králičí díře. V jedné z těch bláznivých energetických věcí. Nedokážeme doopravdy přijmout realitu takovou, jaká je. Je příliš cizí, příliš nepodobná všemu, co jsme schopni chápat, takže naše mysli vytvářejí scény jako je tahle. To znamená, že tu existují dva programy. Jeden z nás vymaže to, čím jsme byli, a z toho, co jsme teď získali, vytvoří skutečnost. Jestli to znamená, že jsme nikdy nežili nebo co, nevím. Ten druhý nás ale uchová takové, jací jsme, možná znovu vynese do popředí něco z našich starých já.“</p>

<p>Zavrtěla hlavou. „Znamená to něco víc. Joshi – znamená to, že tohle také není reálné! Právě to nám všichni stále říkali! Všechno, o čem jsme si mysleli, že známe, je špatně! Nechápeš? Nejedná se jen o Joshe a Angel, ale taky o Coryho a Riki! <emphasis>Ten svět, který jsme považovali za skutečný, byl pouze dalším podvodem</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>To je důvod, proč ten tvor, ať byl kýmkoliv, tohle vůbec dokázal udělat. Protože to není skutečné. Skutečné je jenom to, co je v našich hlavách. Právě <emphasis>to </emphasis>nám říkali!“</p>

<p>Bylo to samozřejmě zjevné, ale já jsem tu myšlenku potlačoval, protože jsem jí nechtěl věřit a protože nás zaváděla na kluzký svah pochopení, jak je všechno spletité. To byl zdroj, odkud přicházely informace – ne z nějakého počítače na jakékoliv Zemi, o které jsme věděli, ale z většího, daleko složitějšího počítače takového typu, o kterém jsme ještě nemohli ani snít a který spočíval kdesi v opravdové „skutečnosti“.</p>

<p>Ale co byla „skutečnost“? Poznali bychom to, kdybychom ji viděli? Zatraceně, měl jsem rodiče, přátele, sousedy. Vyrostl jsem, prošel jsem pubertou, dospíváním, školou, vysokou školou. Stejně tak Riki. Bylo všechno<emphasis> falešné</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Pokud všechny naše vzpomínky, naše zázemí, měly stejně falešný původ jako vše ostatní, tak kým jsme byli? Čím jsme byli? Musí v nás být něco reálného!</p>

<p>Co to Stark říkal o té naší vizi? Reinkarnace? Reinkarnace proti něčemu, co nazýval přenos. Reinkarnace – doslova se znovu narodit, žít celý nový život jako někdo jiný a nevědět o většině toho, kým a čím jsi byl předtím, ve stylu hinduistu nebo buddhistů. Přenos – přesun do jiného Simu, přesun do jiného existujícího života nebo potenciálního života, ale <emphasis>se zachováním všech vašich předchozích znalostí</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Už jsem věděl, že v Simu mohl být čas zmanipulován stejně dobře jako tělo a prostředí. V jakém okamžiku bychom vstoupili do té logické reality?</p>

<p>Právě tohle nám ta houba, Houseňákův dar, nabízela. Ne dvě volby v rámci králičí díry, ale <emphasis>tři</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Riki a Cory nebo Angel a Josh nebo… přenos?</p>

<p>Co vlastně Al Stark v Yakimě dělal? Pokud <emphasis>věděl, </emphasis>že tohle je nějaký ohromný simulátor, tak proč jím vlastně procházet? Pokud ovšem… Pokud jsme nebyli odpojeni od rozsáhlejší sítě a nepotřebovali se znovu připojil do hlavního systému. Kolik nás vlastně existovalo? Kolik bylo těch, které nevytvořil nějaký počítač, ale místo toho se skrývali v jeho výtvorech? Stark, Henreid, snad Rob, Matalonová, Walt a možná daleko víc lidí. Možná McKeeová a Alvarezová a Les Cohn a Dan Tanaka a taky ostatní. Osobnosti hledající cestu ven nebo lidé, kteří se snaží převzít kontrolu nad tím procesem?</p>

<p>Kolem okrajů houby se teď čeřily energetické vlnky a vnímal jsem jakési hromadění elektřiny, jako když je vzduch nabitý statickou elektřinou. Malé pulsy modrobílé energie se začínaly přelévat přes okraj houby jako vlnky v bazénu.</p>

<p>„Joshi! Co budeme dělat?“ vykřikla Angel. „Já-já cítím, že se všechno smývá, mizí mi z hlavy. Nedokážu myslet moc jasně.“</p>

<p>Pociťoval jsem to také, i když jsem zjistil, že je pro mě zřejmě snazší s tím bojovat. Co víc, dokázal jsem vnímat vzrůstající pocit jejího strachu, přecházející v paniku. Vlnky, vlny, smývající všechno, co jsme znali, kým jsme byli. Vlny, které odnášely pryč části našeho já…</p>

<p>Otočil jsem se, chytil jsem ji a přitiskl k sobě, políbil ji a pak jsem se zcela poddal té energii, nechal jsem ji proudit z <emphasis>obou </emphasis>stran proti nám, tříštit se a přelévat se přes nás. Neměl jsem představu, zda mám s třetím výběrem pravdu nebo se mýlím, ale pokud se mýlím, připadalo mi to jako nejlepší způsob odchodu.</p>

<p>Vodní dýmka spadla, houba se rozlomila a najednou jsme padali, padali dolů králičí dírou, stále spojeni v objetí.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 9</strong></p>

<p><strong>MROŽ A TESAŘI</strong></p>

<p>Bylo to v mnoha směrech podivně probuzení, nejen proto, že se neodehrálo v Texasu ani blízko pobřeží, ale protože jsem si, otevřeně řečeno, na začátku ani za boha nemohl vzpomenout, kdo nebo co nebo kde jsem.</p>

<p>Postel byla stará a hrbolatá, a celá místnost nevypadala nic moc v matném světle, které pronikalo kolem stažených rolet. Někde venku na cosi štěkal pes. Slyšel jsem, jak okolo projelo nějaké vozidlo a dolehlo ke mně několik něčích tlumených komentářů, ale to bylo všechno.</p>

<p>Vedle mne ležela nějaká žena, na kterou jsem se také nepamatoval. Zrovna se začala hýbat. Nevypadala moc stará, ale měla takový ten tvrdý vzhled se zkušenostmi vepsanými do tváře, díky němuž se zdála daleko starší, než byla. Neměla na sobě ani stopu mejkapu, ozdob nebo parfému, s výjimkou levně vyhlížejícího snubního prstenu. Zcela jasně jsem cítil, že bych ji měl znát. Měl jsem jisté nejasné představy o starší ženě, jejíž přítomnost by mě přinejmenším nepřekvapila, ale <emphasis>tahle </emphasis>žena to nebyla.</p>

<p>Vstal jsem tak tiše, jak jsem dokázal, a pokusil jsem se najít koupelnu. Nebylo to těžké, protože neměla dveře, byla hrozně malá a trochu zapáchala, ale dala se použít. Viselo tam dokonce i špinavé zrcadlo, které mi umožnilo, abych se na sebe podíval.</p>

<p>Ani jeho jsem ještě neviděl.</p>

<p>Rozhodně jsem byl velký chlap. Těžko říct, jak starý, ale jak mi něco napovídalo, rozhodně mladší, než bych měl být.</p>

<p>Mohutné, rozježené vousy a vlasy až na ramena maskovaly poněkud odulou tvář, která přesto působila drsně a koženě. Měl jsem široká ramena, byl jsem tlustý, ale mé silné paže byly zřejmě schopné ohýbat i železné pruty. Taky jsem byl po celém těle pořádně chlupatý. Vypadal jsem jako jeden z těch motorkářských typů, Pekelných Andělů nebo nějakých takových, i když jsem k téhle skupině nepociťoval žádnou zvláštní náklonnost.</p>

<p>Pustil jsem studenou vodu – stejně se nezdálo, že by tu tekla nějaká teplá – a vypláchl jsem stopy spánku z očí. Pak jsem se vrátil do druhé místnosti. Pokud to je náš dům, řekl jsem si, tak jsme opravdu čuňata.</p>

<p>Dívka se probudila, rozhlédla se a spatřila mě. Mohl jsem vidět v jejích očích a výrazu, že je zrovna tak prázdná jako já. Ale ani se mě nebála. To bylo zvláštní. Existovalo něco, co nám oběma říkalo, že k sobě patříme. Bylo by ale lepší, kdybychom si pamatovali, kdo jsme a proč.</p>

<p>„Ahoj.“ řekla, skoro stydlivě. „Bude to znít bláznivě, ale já – já se na nic nepamatuji! Ani na tebe ani na sebe, prostě na <emphasis>nic</emphasis>!“<emphasis> </emphasis>Přízvuk byl nosový, skoro horácký, ale ne východní, hlas měla vysoký, ale s pevným podtónem.</p>

<p>„Mě se to nezdá bláznivé.“ odpověděl jsem a vlastní hlas mi zněl divně, jakýsi nosový baryton, který mi vůbec nepřipadal povědomý. „Já jsem na tom stejně. Ale ať je to jak chce, mám pocit, že tohle je náš dům, ať je jaký je.“</p>

<p>Přikývla. „Jo. Taky mám podobný pocit.“ Znechuceně se rozhlížela. „Není to nic moc.“</p>

<p>„Není.“ souhlasil jsem. „Ať jsme kdo jsme, je jisté, že nemáme peníze. Počkej, až vytáhnu roletu. Pak možná uvidíme okolí a třeba najdeme nějaký záchytný bod.“</p>

<p>Natáhl jsem se a uchopil roletu, byl ji však problém vytáhnout. Nakonec jsem si řekl „k čertu s tím“ a strhl jsem ji z úchytu. Ve skutečnosti to ale moc nepomohlo, protože odhalila jen nějaké keře a oblohu, ale alespoň šlo dovnitř světlo.</p>

<p>Pokud jsme mívali nějakou garderobu, tak teď už jsme ji zaručeně neměli. Měl jsem silně vybledlé olivově šedé tričko a <emphasis>velice </emphasis>obnošené a pořádně záplatované džíny se silným látkovým opaskem a jednoduchou mačkací sponou a kanady, které vypadaly, jako by možná před třiceti lety prošly nějakou válkou a od té doby je nikdo nečistil. Taky se mi podařilo v zadní kapse najít odřenou peněženku, ve které jsem měl asi čtyřicet dolaru.</p>

<p>Podíval jsem se pozorněji a všiml jsem si odřené fotografie, která tam také byla zastrčená. Vylovil jsem ji a zjistil, že je barevná a vybledlá. Na ní jsem byl já, oblečený lépe než teď (což nebylo těžké uskutečnit), a ta dívka z postele, která vypadala ještě mladší. Na zadní straně stálo napsáno trochu dětskými písmeny <emphasis>Joshua a Angel, svatba 21</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dubna, 1991.</emphasis></p>

<p>Přistoupil jsem k dívce a ukázal jsem jí fotografii. „A hele! To jsme <emphasis>m</emphasis><emphasis>y, </emphasis>ale mladší. Zajímalo by mě, co se stalo s těmi šaty, které jsem měla?“</p>

<p>„Viděla jsi, co je napsáno vzadu?“</p>

<p>Otočila fotografii, zamračila se a tvářila se nechápavě. „Nevím. Myslím, že neumím číst.“ Pronesla to, jako by se jednalo o nějakou bezvýznamnou věc, jako když tím objevem není ani překvapena, ani není vyvedena z míry tím, že to nedokáže.</p>

<p>„Je tam napsáno, že to byl den naší svatby a že ty jsi Angel a já Joshua.“</p>

<p>„Angel.“ opakovala. „Joshua a Angel. Docela se mi to líbí. Nějak mi stejně došlo, že jsi můj manžel. Měla jsem lakový pocit. Proč si ale nedokážu na nic vzpomenout. Joshi? Dokonce ani na naše příjmení?“</p>

<p>„Nevím, ale myslím, že se raději oblékneme a nejdřív se podíváme, kde jsme.“</p>

<p>Našla jednodílné šaty a jinak celkem nic. Oblékla si je. Měla docela hezké tělo, jestli se k tomu můžu sám vyjádřit, ale šaty nějak zakryly všechny zajímavé části. Kupodivu se mi to líbilo. Myslím, že jsem se díky tomu cítil trochu bezpečněji nebo tak něco. Ale vlasy měla pořádné – nejdelší vlasy, které jsem kdy u dívky viděl, bez ohledu na to, že byly černé, řídké a trochu provázkovité. Prostě se zdálo, že si je nikdy nestříhala, jenom je vázala na stranu, když jí překážely.</p>

<p>Někde tu pro ni nejspíš byly nějaké střevíce nebo sandály, ale podle toho, jak vypadala její chodidla, stejně chodila většinu času bosá. Nakonec jsme vypadali přijatelně. Uvolnil jsem západku na dveřích a vyšli jsme ven do jasného, teplého slunce. Zdálo se, že tu je nějaký pracovní tábor, ani stálý, ani provizorní. Bylo to místo určené k tomu, aby tu lidé žili, ale ne po celou dobu. Všude kolem parkovaly různé náklaďáky a těžké stroje a navíc tu stála hrstka zchátralých chatrčí, podobných té, ve které jsme strávili noc.</p>

<p>„Vypadá to na těžbu dřeva nebo něco takového,“ poznamenal jsem. „Doufám, že k tomu nebudu potřebovat nějaké zvláštní zkušenosti. S tímhle bych nedokázal jezdit, i kdyby mi platili.“</p>

<p>Stiskla mi ruku a těsně se ke mně přitiskla „Já – já nevím. Možná bychom se měli podívat, jestli v boudě nemám nějaké brýle nebo něco.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Prostě jen všechno vidím úplně rozmazané. Tam jsem si myslela, že je to jenom probuzením a tak, ale není. Vidím jen úplně zblízka a tebe vidím opravdu dobře, ale svět jsou jen rozmazané skvrny.“</p>

<p>To nebyla dobrá zpráva, ale také se s tím zrovna teď nedalo moc dělat. V boudě jsem určitě žádné brýle neviděl, a v každém případě jsem neměl představu, co bych pořídil za peníze, které jsem měl u sebe.</p>

<p>Vzdychl jsem. „Dobře, drž, se těsně u mě a za chvilku se po nich podíváme,“ řekl jsem jí a nebyl jsem si jistý, jestli nějaké brýle existují. „Zatím cítím jídlo a slyším nějaké lidi, tak tam půjdeme a zkusíme zjistit, co se dá. Nech mluvit mě.“</p>

<p>Pod chatrčemi seděl u skládacích stolků houf drsných a rváčských zjevu a stála tam polní kuchyň nebo něco takového pod přístřeškem beze stěn, kde se podávalo jídlo. Kolem kuchyně pracovalo několik žen, ale mužů bylo jistě třikrát nebo čtyřikrát víc.</p>

<p>Přišli jsme ke kuchyni a dívky, které tam byly, nás uvítaly více méně profesionálním způsobem. Z toho jsem usoudil, že se jim naše přítomnost nezdá být divná, ale ani se nechovaly tak, jako by nás znaly.</p>

<p>„Já – mohla bych trochu pomoct.“ řekla jim Angel. „Moc dobře nevidím, ale myslím, že bych mohla něco vařit nebo uklízet.“</p>

<p>„Každou pomocnou ruku vítáme,“ odpověděla jedna ze starších žen. „Od <emphasis>támhletěch </emphasis>se moc pomoci nedočkáme. Nejdřív si vezměte něco k jídlu. Až budete hotovi, vraťte se a pomozte nám.“</p>

<p>No, ukázalo se, že patříme k lidem, které dočasně najala dřevařská společnost a kteří upravovali cestu do hloubky lesa, tak aby se tam velká zvířata mohla dostat a vytěžit to na holo. Vím, že spousta lidí nemá takové věci ráda, ale tohle představovalo chléb a sůl severozápadu, stejně jako dobytek v Texasu, obilí v Nebrasce nebo raci v Louisianě. Zatímco oficiálně jsme jenom doplňovali stálé pracovníky, ve skutečnosti jsme všichni věděli, že co děláme, je na hraně zákona, když nějaká společnost posílala odborově neorganizované lidi bez zkušeností nebo zázemí a bez papírů, které by se daly vysledovat, aby se s jejich pomocí dostala do sporných oblastí starého lesa, dříve než je vláda nebo ochránci přírody dokážou zastavit.</p>

<p>Platili nás v hotovosti na ruku podle toho, jak jsme postoupili a kolik hodin jsme odpracovali, ale mohlo to znamenat sto dolarů denně. S takovýmhle stravováním a ubytováním, jaké byly ve starých táborech už od dob CCP[18] a WPA, se jednalo o čistou mzdu. Protože peníze byly skryté v nákladech, nebyly také účtované a neplatili jsme proto daně.</p>

<p>Většina chlapů byli dočasní pracovníci, najatí na různých místech v oblasti. Většina pobírala podporu nebo nějaký druh vládní pomoci, na který by zaměstnáním ztratili nárok, ale takhle se ta hra hrála.</p>

<p>Do večeře jsme vyčístili půl míle hlubokým lesem a provedli jsme vyrovnání terénu a dokončovací práce pomocí krumpáče a lopaty. Byla to tvrdá a lopotná práce, ale také se u ní nemuselo myslet. Jediný člověk od společnosti, který tu byl, nám hlavně ukázal značky, které udělaly průzkumné týmy na základě satelitních fotografií, tak aby cesty vedly do správného místa. Ženy – některé z nich byly manželky jako Angel, jiné přítelkyně nebo se jenom přiživovaly a neměly nic lepšího na práci – nedostávaly plat a dělaly v táboře to, co uměly.</p>

<p>Než jsem se vrátil na večeři, Angel se podařilo nechat se dovést zpět do chatrče. Tam strávila většinu dne tím, že ji vyčistila a udělala ji tak obyvatelnou, jak to jen bylo možné. Podařilo se jí najít jediné staré měkké cestovní zavazadlo, kde bylo další jednoduché oblečení pro nás oba, pár pořádně obnošených vysokých bot z ovčí kůže, které by jí padly, ale v tomhle letním vedra by to byl zabiják, a pár základních věcí – hřeben, kartáč, podobné věci. Ale žádné brýle. Žádné spodní prádlo, ani pro mne, ani pro ni, ani žádné ponožky. Došlo mi, že šetříme, kde se dá. Mé věci vypadaly tak, jako by pocházely od Armády spásy nebo podobně, poté co zahájily svou kariéra v bazaru. Pro ni tu byly velmi jednoduché jednodílné šaty a starý, příliš velký kabát z ovčí kůže, na kterém chyběla polovina knoflíků.</p>

<p>Během několika následujících dní a týdnů se náš program příliš nezměnil, ale dozvěděli jsme se trochu více o nás samotných už jenom tím, co jsme dělali a nedělali. Nepili jsme kávu, čaj. Colu nebo něco takového. Džus, vodu, mléko, to bylo všechno. Ostatní ženy dostávaly záchvaty z toho, že Angel nemá vůbec žádný mejkap nebo šperky kromě levného snubního prstýnku. Něco uvnitř jí ale říkalo, že je špatné se zdobit, a tak to nedělala. Oba jsme nějak dostali přezdívku Kazatelé, i když jsme z Bible nekázali a ani jsme žádnou neměli.</p>

<p>Taky jsme si zvykli pobývat venku, jako by to k nám patřilo. Ohřát spoustu vody na ohni a pak vykoupat jeden druhého ve stanu, abychom příliš nepáchli, to bylo snadné. Vaření ze základních potravin, které jsme tu měli, bylo také docela snadné, stejně tak zacházení s petrolejovými lampami v noci a takové věci.</p>

<p>Co jsme dělali hodně, kdykoliv jsme k tomu měli příležitost, bylo, že jsme se milovali, téměř jako by to tvořilo část naší denní rutiny.</p>

<p>Zrak se jí nezlepšil, ale dokázala bez problémů zvládnout věci do vzdálenosti řekněme dvou metrů, zvykla si na to a chovala se s větší jistotou, přestože byla tak krátkozraká. Také si vypracovala nebo v sobě objevila schopnost opravovat chatrče, dokonce i jejich stěny, a také spravovat jednoduchý nábytek. Projevovala zkušenosti s šitím a tesařskými pracemi, které odněkud pocházely, jenom jsme nevěděli odkud.</p>

<p>A pak, jedné noci, dosti pozdě, když panovala naprostá tma a nedalo se nic vidět ani slyšet kromě cvrčků a ostatního hmyzu, jsme byli zrovna v nejlepším, když námi oběma náhle proběhlo něco jako elektrický šok. Byli jsme tam spolu tak, jak jen muž a žena můžou být, a náhle přišlo tohle, no, probuzení.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Cory?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Neřekla to nahlas, spíše se mi to ozvalo v hlavě.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Riki?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Během okamžiku jsem si vzpomněl, kdo jsme byli, na život – ne, <emphasis>životy </emphasis>– před tímhle, na Houseňáka, houbu a všechno ostatní.</p>

<p>„<emphasis>Kde teď jsme</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Někde v severních lesích,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> řekl jsem jí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Myslím, že jsme oba omládli o dvacet nebo více let, ale jinak k žádnému zlepšení nedošlo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Co se týká toho, jaký je rok nebo kde jsou všichni ostatní, kdo ví</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jak k tomu došlo</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A proč si naše druhá já nedokážou na nic vzpomenout</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Šok,</emphasis><emphasis>“</emphasis> <emphasis>odhadl jsem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Šok z králičí díry a z energie, kterou jsme absorbovali</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Domnívám se, že nemáme vzpomínky, protože na tomhle světě už neexistujeme</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nemyslím, že je to uděláno tak, že by ses mohla vrátit do Simu, který jsi opustila</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Myslím, že se předpokládá postup do dalšího</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Najednou všechno začalo přicházet až v příliš rychlých poryvech. Dostavil se ohromující pocit dezorientace, mícháni našich vzpomínek a emocí tak, že bylo obtížné odlišit jedny od druhých. Bylo to tak zlé, že jsme se museli oddělit, a všechno se tak točilo, až jsem cítil, že ztrácím vědomí. Když jsme se oba znovu probudili, bylo ráno.</p>

<p>Opět jsme byli Joshua a Angel, ale teď byl přítomen také Cory a Riki, jakoby v pozadí. Byli jsme Joshua a Angel: mluvili jsme jako oni, chovali se tak a obecně nám vyhovovalo jimi být. Ale teď jsme také na pozadí znali více, než bychom měli. V tísni jsme mohli jednat podle těch skrytých vědomostí, i když to působilo tak vzdáleně, jako dva lidé, které jsme kdysi dávno viděli v nějakém filmu.</p>

<p>Tohle tedy byl přenos, pouze s tím rozdílem, že místo abychom králičí dírou postoupili do nového a odlišného Simu, jsme se vrátili do tohohle. Angel stále viděla mizerně a neuměla číst ani psát. V téhle situaci jsem pořád byl raději s ní a raději jsem při jednání s ostatními používal svaly, než abych se považoval za špičkového hardwarového návrháře a programátora.</p>

<p>Když jsme si však byli blízko, tak jako společně v posteli, drželi jsme se za ruce nebo něco takového, dokázali jsme přinutit naše stará já, aby vystoupila do popředí. Stala se z toho diskuse o budoucnosti.</p>

<p>„<emphasis>Zjistila jsi, kde jsme?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zeptal jsem se, protože sám jsem v tom nebyl moc úspěšný.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Někde v Oregonu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>O městech jsem nic neslyšela</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Do Por</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>landu to je ale dobrých sto mil, kolem Mount Hoodu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Jsme od Yakim</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis> vzdáleni hodiny, ne dny</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Myslím, že ano</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Cory, ta místa jsou </emphasis><emphasis>teď</emphasis><emphasis> pro mě tak mlhavá, že si je </emphasis>v <emphasis>myšlenkách nedokážu pořádně představil</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Neztratila jsem příliš mnoho</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Oba jsme něco ztratili,</emphasis><emphasis>“</emphasis> <emphasis>řekl jsem jí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>„<emphasis>Už nejsme Cor</emphasis><emphasis>y </emphasis><emphasis>a Riki</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jsme skutečně Joshua a Angel a měli bychom si na to zvyknout</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Víme, že to dělá veliký stroj, ale je to trochu jako některá náboženství</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nejsme oni, jsme my, ale máme uvnitř jejich duše, které nás pohánějí, a většinu jejich zkušeností</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Musíme si přiznat fakta</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Cory a Riki jsou mrtví</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Měli bychom se snažit, aby nezemřeli zbytečně</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale </emphasis>– <emphasis>jsme tu uvězněni</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jdou ti ostatní stále jeden druhému po krku</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Já nevím, ale nemyslím, že jsme tu odříznuti</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proč by se </emphasis><emphasis>H</emphasis><emphasis>ouseňák namáhal, kdyby to tak bylo</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Myslím, že už nepředstavujeme takovou hrozbu jako dřív</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Už tam nemůžeme prostě jen vejít, ale máme jednu velkou výhodu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Známe je a víme, kde co je, a všechno ostatní</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Oni nás neznají</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nevypadáme stejně, nechováme se stejně, nemáme žádné záznamy, neexistujeme</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Když ale budeme blízko vší té jejich energie, můžeme ji skutečně využít</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Možná tentokrát začneme vyjednávat s tou rusovlasou venkovankou</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A Cory je už možná historií, ale stále mám jeho vzpomínky na toho bastarda, kter</emphasis><emphasis>ý</emphasis><emphasis> zabil ty děti</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jdeš do toho</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Kamkoliv půjdeš, tam tě budu následovat.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> Na chvíli se odmlčela</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Já jsem to tak skutečně myslela</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Myslím, že jsem Angel, Joshuo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Riki si v žádném případě nemohla něco </emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>akového myslet ani na chvilku, natož aby to řekla</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Miluji tě, ať jsi kdokoliv, a v útěku stejně nevidím žádnou budoucnost</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Práce měly skončit nejpozději za týden a půl. Už se blížil konec srpna a v téhle oblasti a těchto horách to mohlo znamenat téměř cokoliv, včetně možnosti ochlazení a dokonce i sněhu bez zvláštního varování.</p>

<p>Teď už jsem měl v kapse asi dva tisíce dolarů a ty mohly stačit přinejmenším k tomu, abychom se dostali tam, kam jsme museli jet, a možná se zastavili pro nějaké brýle.</p>

<p>Když jsme dokončili práci, odvezli nás do Bendu. Došel jsme k závěru, že s penězi, které jsme dostali, je nutné se nejdřív postarat o několik věcí. Přihlásil jsem nás do motelu – ne nic extra, abyste věděli, jenom do jednoho z těch levných motelů, ale měl opravdové postele, skutečné koupelny a sprchy a nepáchl. Doufal jsem, že tu nebudeme dlouho, ale něco takového jsme si na pár dní mohli dovolit a taky jsme to zoufale potřebovali.</p>

<p>Dokonce i když jsme měli peníze, nákup jakéhokoliv auta byl vyloučený, protože jsme neměli řidičské průkazy. Vzhledem k tomu, že jsme neměli žádnou adresu ani příjmení, nebylo v žádném případě pravděpodobné, že by se nám podařilo získat poznávací značku. Na druhou stranu, kousek dál naproti motelu u benzínky Unocalu byl jeden chlápek, který vypadal tak na devatenáct nebo na dvacet a měl vyvěšenou ceduli, že prodá starou a omlácenou motorku Kawasaki. Říkal nám, že odjíždí na východ na vysokou školu a nemá možnost tam motorku dostat. Nechal jsem ho, aby mě přemluvil ke koupi té motorky za pětset babek, což byla více než čtvrtina toho, co nám zbývalo. Jenom mi předal techničák a já jsem mu slíbil, že nechám všechno přepsat. Ani ho nenapadlo, aby si vzal staré poznávací značky.</p>

<p>Musím vám říct, že běžela opravdu namáhavě a čoudila, potřebovala nalakovat a i nějaké opravy. Dala nám pořádně zabrat, ale teď jsme měli levný dopravní prostředek. Počítal jsem, že bude trvat dlouho, než se o ni začne zajímat některý z těch byrokratů, pokud se nenechám chytit policajtama. Taky jsem na té motorce potřeboval trochu trénovat, protože i když mi mé staré vzpomínky říkaly, že jsem na takových strojích někdy jezdil, rozhodně jsem si nedokázal vzpomenout, kdy. <emphasis>Skutečně </emphasis>chvíli trvalo, než jsem si na to zvykl. Na špatných cestách jsem se párkrát málem vyboural, ale naučil jsem se jezdit nebo jsem si na to vzpomněl dost rychle.</p>

<p>Protože jsme potřebovali přísně dodržovat předpisy, znamenalo to, že musíme sehnat nějaké přilby. Ukázalo se, že jsou příšerně drahé. Pak jsme museli zajistit, abychom měli alespoň nějaké cestovní šaty. To znamenalo, ať se to Angel líbilo nebo ne, sehnat pro ni nějaké džíny a trička a alespoň prozatím lehké bundy. To všechno se mi podařilo sehnat v bazaru. Opravdu jsme se kvůli tomu hádali, ale nakonec se nechala obměkčit, když jsem jí nabídl, že ji vezmu do optiky.</p>

<p>Málem mě umačkala, když jsme vyrazili na té motorce, a když jsme dojeli na obchodní třídu k optikovi s tabulkou „Brýle během hodiny“, prakticky jsem ji musel od sebe odtrhnout. Problém byl v tom, že nám to nepomohlo.</p>

<p>Takže, ten optik se velice snažil, aby nepoužíval nesrozumitelné výrazy. V podstatě nám však řekl, že Angelin problém způsobuje oční zákal takového typu, který obvykle mívají staří lidé, ale který se <emphasis>může </emphasis>vyvinout u kohokoliv. Řekl nám, že jedinou možností, jak se zákalu zbavit, je nechat si ho odstranit, což je dnes jednoduchý postup a není to horší, než jít k zubaři. Také na nás naléhal, abychom navštívili lékaře kvůli vyšetření krve, protože oční zákal u tak mladých lidí často doprovází cukrovku.</p>

<p>No, poděkovali jsme mu a odešli, ale skutečnost byla taková, že když potřebujete očního doktora, tak se musíte objednat a platit horem dolem. Operace, jak jsem telefonicky zjistil, stála několik tisíc dolarů jen za jedno oko. Protože jsme neměli žádné pojištění ani jsme legálně neexistovali, bylo obtížné nechat si operaci udělat a nemocnice ji nepovažovaly za „akutní“, ale „fakultativní“, stejně jako plastickou chirurgii. Proč zákrok, který bránil oslepnutí, nebyl považován za důležitější než plastická operace nosu, bylo nad naše chápání.</p>

<p>„To je v pořádku,“ ujišťovala mě. „V každém případě jsem si na to už zvykla. Kromě toho, kdybych dobře viděla, mohla bych přijít o nervy, když jezdím vzadu na té věci.“</p>

<p>„Ale ty jsi umělkyně!“ reagoval jsem, protože mě to příliš vyvedlo z míry, než abych jí dovolil chovat se ušlechtile. Věděl jsem, co musí pro malířku znamenat ztráta zraku.</p>

<p>„Ne. <emphasis>Ona </emphasis>byla umělkyně. Já jsem opravářka a obejdu se bez toho. Budu muset, pokud nevymyslíš, jak rychle vydělat spoustu peněz. Mimochodem, co chceš podnikat dál? Chci říct, dojedeme tam a zjistíme, jak bychom jim mohli zatopit a možná se dostat pryč z tohohle světa, nebo tu zůstaneme?“</p>

<p>To byla otázka. „Dobře, pojedeme,“ řekl jsem jí. „Ale buď se nám podaří dát tvé oči do pořádku, nebo získat další přenos.“ Zatraceně! Proč jí počítač, který byl v Simu všemocný, musel udělat tohle? Jaká „logika“ to nařídila? A měla připravený nějaký podraz i pro mě?</p>

<p>„Zatím se musíš vyhýbat cukru,“ řekl jsem jí. „Těžko říct, jestli máš cukrovku nebo ne, ale nemá smysl, abys dostala nějaký záchvat nebo zemřela, protože sníš koblihu s marmeládou. Já to budu taky dodržovat. Stejně ses většinou cítila vyplivaná a unavená, a tady je možná důvod.“</p>

<p>„Myslím, že jsi mne vyčerpával ty,“ odpověděla. „Od té doby, co jsme se vrátili na tuhle Zemi, jsi skutečné <emphasis>zvíře, </emphasis>Joshuo.“</p>

<p>„Chceš, abych se víc ovládal?“</p>

<p>Zasmála se. „To určitě <emphasis>nechci</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Zrovna teď mi to z činností, které dělám, přináší největší potěšení.“</p>

<p>Druhý den jsme vyrazili z Bendu na západ, abychom se napojili na silnice, vedoucí na sever. Rozhodl jsem se vyhýbat dálnicím a jet po vedlejších silnicích, nejen proto, že to minimalizovalo možnost setkání s policajty, ale i proto, že to byla zajímavější cesta. Nakoupili jsme základní potraviny a sem tam jsme zastavovali, když jsme něco potřebovali. Angel vařila na malém petrolejovém vařiči, který jsme levně sehnali. Rozhodli jsme se, že se jednou denně najíme luxusně, což většinou znamenalo McDonalda, Daisy Queen nebo možná dokonce i Dennyho.</p>

<p>Taky to ale znamenalo pomalejší jízdu a prvého dne k večera jsme dorazili jen ke kaňonu řeky Kolumbie. Mezi námi a státem Washington leželo pořádně velké jezero. Nemělo valný smysl pokračovat dál v jízdě a protože jsem zjistil, že reflektor sotva svítí, připadalo mi daleko lepší jezdit ve dne.</p>

<p>Stále bylo dost teplo, takže jsme považovali za přijatelné spát venku. Vzdálili jsme se i s motorkou do volné krajiny tak daleko, aby nás ze silnice nebylo vidět, a na trávu jsme položili nějaké staré deky. Docela nás nadchlo dělat to uprostřed pustiny, i když jsme nepočítali s ozvěnou.</p>

<p>Když jsme pak leželi v té tmě, nemohli jsem si pomoci, abychom neuvažovali o tom, jak je podivné být dvěma lidmi zároveň. Jenomže tak to vlastně nebylo – pamatovali jsme se na svá původní já, ale už jsme jimi nebyli. Teď se z nás stali Joshua a Angel a to byly naše hlavní, „skutečné“ osobnosti. Jednání proti této naší přirozenosti by nemělo být nemožné, ale bylo by obtížné a vyžadovalo by použití pevné vůle. A přesto, kdybych měl možnost dostat se k terminálu, mohl bych silou vůle vynést do popředí znalosti Cory Maddoxe a vykonat malé zázraky, stejně jako by to dokázal on. Byl tu ale jeden háček: měl jsem skryté znalosti, schopnosti a dokonce i skrytou slovní zásobu, ale jen jednu osobnost, a tou byl Joshua.</p>

<p>Naší třetí rovinu tvořili Lengelovi. Vzpomínky na ně se zrovna tak vrátily, byly přístupné, ale už nepředstavovaly naši součást o nic víc, než Maddox a Fresca. Žádný z nás je ani moc nemiloval. Začali tím, že odpadli od náboženské propagandy. Domnívali se, že stejně propadli peklu, a přitom nedokázali ani pořádně hřešit.</p>

<p>Velice bych ale uvítal, kdybychom měli řidičské průkazy a oddací list. Problém spočíval v tom, že ti dva byli fyzicky o dvacet let starší než my a vypadali také docela jinak. Ve skutečnosti jsem si nebyl ani jistý, jestli stále existují. Nebyl jsem si jistý, jestli teď Cory a Riki existují, nebo jsou pouze v našich vzpomínkách. <emphasis>Tohle </emphasis>by mělo vyjít najevo, až dorazíme do Yakimy. Přesto jsme o těch lidech, kterými jsme vlastně byli, začali mluvit ve třetí osobě. Tak se nám to zdálo správné.</p>

<p>„Uvažuju nad tím, kolika lidmi jsme byli?“ přemítala Angel.</p>

<p>„Těžko říct,“ odpověděl jsem. „Náš kámoš Stark naposledy říkal, že prošel jedenácti. Musíme počítat s tím, že my taky. Myslím, že jsme v tom uvázli všichni najednou. A nám oběma se o nich zdálo – a všechno to byli rozdílní lidé. Někteří z nich působili jako z komiksů a povídek, které Riki obvykle ilustrovala.“</p>

<p>„Ty myslíš hlavně na tu skoro nahou dívku s mečem,“ plísnila mě. „Viděli jsme tam spoustu jiných. Pamatuju se na jeden případ, kdy jsi byl dívkou <emphasis>ty a já </emphasis>jsem byla mužem. Myslíš, že to někdy bylo skutečné? Tedy, že ti lidé jsme byli my?“</p>

<p>„Je to možné. Přemýšlím o tom, jak může být všechno zvláštní, jestli to, co si myslíme, je skutečně pravda. Fantastické světy? Magie? Podivní tvorové? Kdo ví?“</p>

<p>„To všechno je pro mě magie,“ řekla. „No, jen se nad tím zamysli! Nezáleží na tom, jak jim říkáš. Velcí mágové, kteří pronášejí zaklínadla v mrtvých jazycích, mávají rukama a nemožné se stává skutečností. Takže co když se zaklínáš čísly místo slovy a ťukáš do klávesnice místo mávání rukama ve vzduchu? Je to stejné. Čáry máry fuk! Cory se stává Joshuou, je o dvacet let mladší a znovu objevuje sex. Riki se mění v Angel, líp vypadá, má lepší postavu, ale je z ní staromódní, nevzdělaná manželka horala. Postupně slepne, neumí číst, kreslit, ani nic jiného.“</p>

<p>„Myslím, že bys pravděpodobně dokázala číst nebo kreslit, pokud bys to vynutila,“ řekl jsem jí. „Všechny schopnosti tam stále jsou. Angel je prostě nechce nebo nepotřebuje tak jako Riki.“</p>

<p>Také jsem si pomyslel, že bez ohledu na náš nedostatek konkrétních vzpomínek na předchůdce téhle dvojice v nás něco z nich muselo zůstat, proto ty sny a instinkty. V určitém smyslu jsme <emphasis>dělali </emphasis>přesně to, co o lidech říkají stoupenci převtělování – sbírali jsme z minulých životů to, co bylo důležité a jedinečné, a vytvářeli jsme nové osobnosti. Ne Joshuu nebo Angel, ne, ale něco podstatnějšího. Cosi z naší minulosti způsobilo, že jsme tu vyšli jiní, jinak jsme se vyvíjeli, měli jiné, v určitém smyslu pasivní zájmy. Oba jsme byli proti vládě, dost liberální, ale ne aktivně, a nechtěli bychom se postavit žádnému nebezpečí čelem. Utíkali jsme. Vyhýbali jsme se. Zakrývali jsme, co se dalo.</p>

<p>Dokázal bych zjistit, že Walt nebyl tím, kým nebo čím se zdál, kdybych se to chtěl dozvědět? Existovaly za všechny ty roky, co jsme pracovali společně, nějaké náznaky, narážky, které by mi mohly napovědět, že něco alespoň není v pořádku? Možná, ale možná ne. Rob určitě stál na Starkově straně a Walt právě tak jistě ne, ale obě strany stejně vyvolávaly takový dojem, jako by se jednalo o volbu být prostým sedlákem pod Hitlerem nebo pod Stalinem.</p>

<p>Kdo to ještě věděl a na které straně stál? Dan Tanaka? Pochyboval jsem, že znal pravdu, nebo ji alespoň tušil, přinejmenším když jsem ho naposledy viděl. Les? Tomu jsem tedy dokázal těžko uvěřit. McKeeová? Alvarezová? Kdo ví?</p>

<p>Jedno bylo jisté. Když jste se dostali na úroveň Simů, celá záležitost byla zahalena do jakési metafory „Alenky v kraji divů“. Jak se zdálo, všechny strany ji buď přijímaly, nebo alespoň zjistily, že se jí nemůžou vyhnout.</p>

<p>Kraj divů, králičí díry. Boojumové, to všechno. Kdo se o to zasloužil?</p>

<p><emphasis>Matouš Bran</emphasis><emphasis>d.</emphasis></p>

<p>Jeho jméno stále obklopovalo celou záležitost od té doby, co se můj svět zhroutil. Brand, Brand. Brand. Brand génius. Brand oběť, Brand – vedoucí mozek. Matouš Brand na to nějak přišel. Matouš Brand dedukcí nebo svou prací dospěl k názoru, že tu něco není v pořádku. Pohnul nebem i zemí, aby získal všechno potřebné k tomu, aby to prokázal a pokud se mu to povede, aby nad tím znovu získal kontrolu. Také znal ty síly, možná soupeřící, věděl víc, než <emphasis>oni </emphasis>vůbec připouštěli. Znal dost, aby zajistil jejich přítomnost, když zařízení spustil, když prováděl své důkazy. Tam, kde náhle <emphasis>zmizel</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Nebyl mrtvý, ale konečně se osvobodil a nechal ostatní, kteří neměli dost informací a nástrojů, aby to udělali sami.</p>

<p>Některé věci se daly snadno vydedukovat, i když v tom, co jsem věděl, zůstávaly opravdu veliké mezery. Někdy, někdo, ve světě, o kterém jinak nic nevíme, ale musí být daleko vyspělejší než ten, který jsme teď znali, postavil z nějakého důvodu obrovský počítač a vložil do něj úžasné znalosti a schopnosti. Něco se pokazilo, nebo to tak alespoň vypadalo. Nějaká malá skupina lidí z toho původního místa, skutečného vesmíru, vstoupila do systému, ztratila se a zůstala uvězněna ve stále přibývajících řadách neobyčejně detailních virtuálních vesmírů. Brand, ať už byl kýmkoliv nebo čímkoliv, zřejmě dělal minimálně vedoucího projektu nebo týmu, byl to muž, který věděl, o čem mluví. Zůstal jedinou nadějí, aby všechny znovu dal dohromady a dostal je zpět do „skutečnosti“.</p>

<p>Ale projekt pracoval až příliš dobře. Ve zdokonalených simulátorech jste prožili celý <emphasis>život</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Když jste zemřeli, dostali jste se do jakéhosi přerušeného žití v králičí díře nebo kde, opět jste se narodili v novém vesmíru a neměli žádné přímé vzpomínky nebo znalosti z minulých životů. Ale pokud jste tím dokázali projít <emphasis>bez </emphasis>toho, abyste zemřeli, pak jste si uchovali všechny původní znalosti a všechny vzpomínky a mohli jste vstoupit do svého života v téměř jakémkoliv okamžiku, který jste si zvolili.</p>

<p>V Simu bylo možné všechno, ale jakmile se jednou vybudovaly základy, počítač všechno doplnil, tak jak lidé ve středisku říkali, s neochvějně detailní a chladnokrevnou logikou.</p>

<p>Tak odkud ty vesmíry pocházely? Už existovaly předtím, v původním projektu, nebo byly nově vytvořeny? Les i Dan říkali něco o tom, že „kompletní systém“ je schopen naprogramovat původně čisté Simy z myslí lidí, kteří do něj vstoupili. Někteří z těch lidí byli zcela evidentně duševně narušení. Jaké typy světů mohli vytvořit? Nebo byl t<emphasis>enhle </emphasis>dost špatný? Jak bychom to poznali, pokud bychom se znovu ocitli ve „skutečném“ vesmíru? A byl ten Houseňák opravdu Brand nebo program zanechaný Brandem, nebo se jednalo o přímý vstup od nějakého vzdáleného, cizího operátora ve „skutečném“ světě, který nás používá k odladění svého programu?</p>

<p>Když byla Riki Rickem, <emphasis>on </emphasis>trval na setkání se Starkem, aby si ty problémy spolu vyříkali, nebo aby se pokusil Starka v téhle hře porazit. Já, jako Rickova manželka, partner, spolubydlící nebo kdo, jsem ho prosil, aby to nedělal. Stark zřejmě Ricka zabil a pak skoro jistě i mne. Když proběhla naše reinkarnace do <emphasis>tohoto </emphasis>světa, museli jsme na všechno zapomenout. „Rickův“ osud, ať už byl jakýkoliv, však musel Riki kdesi v hloubi duše tak traumatizovat a dovést ji tak daleko, že se vzdala pokusů porazit systém, zůstávala mimo a využívala svůj umělecký talent ke kreslení podivných světů, pravděpodobně založených na minulých vesmírech a životech. To byl důvod, proč vypadaly tak hrozně přesvědčivě.</p>

<p>Riki se vzdala, ale nemohla zůstat beze mne, ani já bez ní. Buď v tom byl úmysl, nebo jsme se podvědomě vyhledávali, nebo prostě čím blíže k sobě máte v jednom životě, tím blíže k sobě zůstáváte v dalším. Já jsem se nedokázal vzdálit od počítačů a zdokonalených počítačových sítí. Držel jsem se ale zpočátku dál od Branda a od Brandova projektu, což naznačovalo, že ani já jsem tím rozhodně nechtěl procházet znovu. Tenkrát se do té záležitosti nezapojil ani jeden z nás.</p>

<p>Walt a Subspace mě dlouho udržovali v šťastné nevědomosti, pak potěšení skončilo. Rob přivolal Starka, protože jistě věděl, kdo Riki a já jsme. Pravděpodobně ale nevěděl, že Walt tu hru hraje taky. Walt přizval Cynthii Matalonovou, ať měla v tom všem jakoukoliv roli, aby na nás působila intrikami, trochu nás vyděsila a možná nám zabránila, abychom se připojili do druhého kola Kraje divů. Jejich plán však ztroskotal a naopak nás vehnal přímo Starkovi do rukou.</p>

<p>Proč nás chtěli podruhé, ale ne poprvé? A proč Walt a Matalonová nechtěli, abychom se dostali k projektu? Co na nás bylo tak zvláštního?</p>

<p><emphasis>Nic</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Potřebovali můj návrh helmy pro přímý kontakt</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Z </emphasis>toho vyplývalo, že jsem byl nějaký méně důležitý poskok, ale přesto někdo, kdo pracoval s Brandem a možná pro Branda dřív, než se tu začalo. Patřil jsem k původnímu, neznámému projektu, pravděpodobně jako asistent. Dokud měli Branda, tak mě nepotřebovali. Když Branda ztratili, potřebovali některé detaily, které Brand dosud nezavedl. Očekávali, že je vymyslím.</p>

<p>Takže cílem nebylo zastavit soupeření – kdo ví, kdy se rozdělili do soupeřících frakcí, nebo proč? Věděl někdo, kdo měl rozhodující podíl na objevení způsobu, jak manipulovat věcmi ve vesmírech? Záleželo na tom?</p>

<p><emphasis>Musíme usilovat o to, abychom se odsud dostali živí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>A </emphasis>„odsud“ znamenalo z tohohle vesmíru.</p>

<p>Najít Branda? Ne, i když to mohlo být nezbytné. Najít cestu „domů“, cestu „ven“. Naskýtala se otázka – líbil by se nám „skutečný“ vesmír, nebo poznali bychom ho vůbec?</p>

<p>„Myslím, že ano,“ řekla Angel pevně. „Chci říct, všechny ty knihy, filmy, všichni ti hodní a zlí lidé, dobro a zlo, na co si vzpomeneš. Dokonce i ta záležitost s Alenkou. Počítače jim nepíší všechny knihy. Podstrkují knihy do vesmírů, ne? Jako to udělala ta malá s Danovu pomocí pro tebe?“</p>

<p>„Jo. Hm, chápu, co tím myslíš. Spousta věcí je pravděpodobně hodně podobná ve světě, který jsme opustili, dokonce i lidé, historie a umění. Možná jen existuje daleko v tom, co považujeme za naši budoucnost.“</p>

<p>„Jo, něco takového.“</p>

<p>Počítač kreslil podle skutečných materiálů, aby zabezpečil falešný, ale velice realistický svět. Nenapsal ale každou knihu v každém jazyce nebo každý dopis, ani nevynalezl každou důležitou osobu a událost. Místo toho je odněkud vzal. Některé ze starších Simů, jistě, ale ne základ, ne to jádro. I když se některé světy mohly hodně lišit od původního, <emphasis>tenhle </emphasis>byl blíže ke skutečnosti a to byl důvod, proč ti, kteří tomu rozuměli, vyvíjeli takovou horečnou aktivitu, aby z něj unikli.</p>

<p>Totéž říkal také Brand. Že my, všichni z nás, pocházíme ze světa, z vesmíru, kde Lewis Carroll napsal <emphasis>Alenku v kraji divu a za zrcadlem, </emphasis>stejně jako tady. A jakýkoliv svět, který to umožnil, nemohl být <emphasis>tolik </emphasis>cizí nebo <emphasis>tolik </emphasis>děsivý…</p>

<p>Ne, daleko záhadnější bylo, kým jsme ve skutečnosti. Jak daleko jsme zabloudili? To jsme nemohli vědět.</p>

<p><emphasis>Všechno, o čem si myslíte, že znáte, je špatně</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>Už to nebyla pravda. Vědět, co neznáte, je při každé činnosti docela důležité.</p>

<p>Dalšího rána přinesl úsvit větší chlad a vlhko. Od jezera se hnala mrazivá mlha. Bylo tu přesto krásně a za jiných okolností by nám nejspíš nevadilo žít zde trvale. Řekl jsem to Angel, která přikývla a usmála se.</p>

<p>Bál jsem se, že budeme muset jet na západ celou cestu až do Portlandu, abychom se dostali na druhou stranu, ale dopadlo to tak, že jsme po několika mílích směrem na západ od místa, kde jsme strávili noc, narazili na přívoz.</p>

<p>Bylo to podivné místo pro přívoz, a převážel tu trajekt státu Washington s možností jízdy popředu i pozadu, jaký byste mohli očekávat u Puget Sound, i když propojoval dvouproudovou silnici, která nevypadala tak významně.</p>

<p>Nejenom, že jsme ho našli na divném místě, ale lišil se od ostatních trajektů v důležité věci: byl zadarmo.</p>

<p>Čekalo na něj dost vozidel, ale věděli jsme, že nebude velký problém dostat se na trajekt s motorkou. Nezabírali jsme moc místa.</p>

<p>Chlapík v autě značky Bronco, který vypadal jako místní, nám vysvětloval situaci, zatímco jsme se dívali, jak loď přijíždí.</p>

<p>„Tuhle silnici dostavěli ještě v třicátých letech za federální peníze.“ vysvětloval. „Pak dokončili přehradu Grand Coulee – je odsud po proudu jen kousek, vytváří tohle jezero – a zatopili všechny silnice včetně té, kterou zrovna postavili a zaplatili. Jediná věc, kterou mohli udělat, byla buď na ni dát přívoz, nebo vrátit peníze. Od té doby tu existuje přívoz. Nemůžou vybírat poplatky, protože se jednalo o federální peníze. Je to legrace, co, dokonce i po šedesáti letech! Od té doby se všichni státní úředníci, kteří se snažili přívoz odstranit a najít nějakou skulinu, stali bývalými úředníky, to vám povídám.“</p>

<p>Nehádal jsem se s ním. S cenou měl pravdu a jak se ukázalo, dostali jsme se tak přímo do státu Washington.</p>

<p>Dokonce se mi podařilo zjistit, jakým směrem odsud přibližně leží Yakima, i když se nám povedlo několikrát zabloudit na vedlejších silnicích, dokud jsme nenašli správnou cestu.</p>

<p>Moc na tom nezáleželo. Stejně jsme dorazili do Yakimy kolem třetí hodiny.</p>

<p>Opravdu vypadala stejně. Co bylo důležitější, zvolil jsem cestu kolem domů, kde jsme dřív byli ubytováni, a viděl jsem, že tam stále stojí a bydlí v nich lidé, a do střediska pořád určitě vede silnice.</p>

<p>Co víc, my jsme to místo <emphasis>cítili, cílili </emphasis>energii, která teď byla stálá a kterou ostatní zřejmě nevnímali. Možná to Stark a ostatní dokázali, ale ne velká populace, která tu také žila, populace – čeho? Duchů? Čísel? Byli <emphasis>skuteční, </emphasis>nebo všichni byli jako hmotné hologramy nebo podobné techniky – absolutně přesvědčiví i sami pro sebe, ale kompletně vytvoření programem Simu a existující jen kvůli němu?</p>

<p>„Vsadím se, že Walt si to taky myslí,“ poznamenala Angel. „Z toho důvodu je dokáže střílet a ani přitom nemrknout.“</p>

<p>„Myslím, že máš pravdu,“ odpověděl jsem, „ale to ho neomlouvá. Jak to ví? A pokud my nedokážeme poznat, kdo je kdo, a spoléháme se na to, že nás nepoznají, jak si člověk vůbec může být tak jistý? Mimochodem, co je „živý“? Nechci odepsat Coryho rodinu, jeho přátele a spolupracovníky jenom proto, že mohli být vytvořeni na základě: jiných, skutečnějších lidí. Pro mě jsou skuteční a mám vážné podezření, že myslí a jednají nezávisle. Pokud se mě týče, stávají se proto skutečnými lidmi.“</p>

<p>Nechtěla se tím obšírně zabývat, ani si zrovna teď připomínat tu hroznou vzpomínku víc, než už jsme to udělali, Místo toho se zeptala: „Tak, kde tu budeme bydlet, než vymyslíme, co podniknout?“</p>

<p>„Máme peníze, abychom pár týdnů vydrželi, ale na dlouho nevystačí. Musíme taky kupovat benzín, olej a další věci. Na druhé straně, pokud tu budeme ještě na vánoce, čekají nás větší starosti, než že nám dojdou prachy. Bude příliš chladno a vlhko na to, abychom tábořili venku. Musíme zjistit, jestli si za hotové můžeme pronajmout něco jednoduchého a platit z měsíce na měsíc, možná z týdne na týden. Ve všech městech podobné ubytování existuje a začíná touhle dobou, když odjíždějí sezónní pracovníci.“</p>

<p>Tenhle případ tu zrovna nenastal. Město bylo ve skutečnosti plné lidí, kteří sklízeli jablka, včetně <emphasis>spousty </emphasis>sezónních dělníků. Někteří přišli z tak dalekého jihu, že možná přijeli z Mexika, i když by to nikdo z nich nepřiznal. Spousta z nich byli různí američtí Indiáni. Jako celek byli houževnatí, čestní a otevření, ne ubozí jako v některých oblastech. Pro někoho, jako jsem byl já, kdo chtěl pracovat za málo peněz a být placen pod stolem, měli dost práce.</p>

<p>Jejich dočasná ubytovna byla skoro plná, ale našli nám velký starý stan s podlahou, spacími pytli, lůžky a vším. Připadalo nám, jako když jsme se vrátili do tábora dřevařů, ale daleko lepšího a čistšího. <emphasis>Museli </emphasis>jste chodit srát na přenosný záchod a ve velkém skladišti měli šatny pro dělníky a hromadné sprchy s teplou vodou, muži a ženy se sprchovali v jinou dobu.</p>

<p>Byl jsem překvapen, že mě kvůli mé mohutnosti chtěli spíše jako bezpečnostní službu než na těžkou práci. Zdálo se, že existovaly nějaké problémy, když se tyhle rozdílné skupinky dostávaly dohromady. Všechny spolu dobře nevycházely a bylo třeba zabraňovat bitkám, uklidňovat lidi nebo prostě jen všeobecně udržovat klid a pořádek. Už jsem ke svému potěšení zjistil, jak moc silný jsem. Rychle se roznesly zvěsti, že jsem opravdový Pekelný Anděl na útěku, který provedl něco ošklivého v Kalifornii. Nevím, kde to začalo, ale neudělal jsem nic, abych tomu zamezil – dodalo mi to spoustu autority. To znamená, že ti drsňáci si skutečně mysleli, že bych bez zaváhání zabil…</p>

<p>Stejně důležité nebo ještě důležitější bylo, že jsme pracovali už druhý týden na polích, sousedících s výzkumným střediskem. Běžně jsem tamtudy procházel, alespoň až k plotům, díval jsem se skrze stromy a viděl jsem tam auta a silný provoz.</p>

<p>Také jsem cítil pulzující energii, která odtamtud vycházela ve dne v noci, ale nemohl jsem ji použít, uchopit. Už mě neprovázely žádné vize se vzpomínkami na minulost. Ať už jsem byl ze zdroje schopen načerpat jakoukoliv energii, zdálo se, že zmizela.</p>

<p>U očního zákalu se očekává, že trvá <emphasis>roky, </emphasis>než vás úplně oslepí. To je důvod, proč není nikdy považován za akutní. Angel si však všimla velice rychlého zhoršování, většího rozmazávání, šednutí, štěpení prakticky všech jasných světel a jasně osvětlených objektů do vícenásobných obrazů. Často viděla spíš celé spektrum, než světelné body. Po uplynutí jednoho týdne, kdy jsme se pohybovali na pozemcích vedle základny, už toho moc neviděla, pokud vůbec ještě něco viděla.</p>

<p>„Je to ta – <emphasis>energie,</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>řekla pevně. „Říkají, že se něco takového stává lidem, kteří se dostanou příliš blízko k těm atomovým materiálům.“</p>

<p>„Radiace? Energie způsobuje tu slepotu? Možná. Určitě to urychlila. Ale – proč ty a ne já?“</p>

<p>„Já nevím, ale –“</p>

<p>„Ano?“</p>

<p>„Já – já přijímám obrazy. Obrazy v hlavě. Ne, jako když je vidím, ani ne, jako když je vysním, ale stejně jsou to obrazy.“</p>

<p>„Podobné čemu? Já nic nevidím.“</p>

<p>„Jako – no, obrysy. Třeba lidé vykreslení jednobarevným obrysem. Taky nějaké věci. Ne věci, které prostě leží na místě, ale takové, které musíš zapínat a vypínat, jako světla a podobně. Vypadá to jako kreslené filmy, jenomže vím, že se o kreslené filmy nejedná. Zrovna teď se obrazy objevují a zase mizí, ale zdá se, že čím jsme tu déle a čím víc slepnu, tím zřetelněji je vidím.“</p>

<p>Jiný typ vidění. To nebyl zákal, dělo se s ní něco jiného. Viděla pouze v neviditelné oblasti spektra – teplo? Světlo? Nebo se jednalo o něco jiného, více spojeného se skutečnou podstatou tohoto světa?</p>

<p>„Tak tedy,“ řekl jsem jí, „jestli můžeš získat nějaký druhý zrak, zvláště když je naladěný na ty věci a na tamty lidi, pomůže nám to najít cestu dovnitř. Dokonce se tím může vysvětlit, proč jsi byla takhle postižena. Ale zrovna teď ti to v běžném životě nepomůže.“</p>

<p>„Budu v pořádku.“</p>

<p>„Ne, není to v pořádku.“ řekl jsem jí. „Měl by s tebou byl někdo, kdo by ti pomáhal se tu pohybovat.“</p>

<p>A tak jsem našel Wilmu Starblanketovou.</p>

<p>Wilma byla plnokrevná americká Indiánka a vypadala na to. Patřila ke kmeni, jehož název nedokážu vyslovit. Byl zřejmě spřízněn s Nez Percé, což byl jeden z místních kmenů, který sídlil ve Washingtonu a Idahu před bílými osadníky. Ve skutečnosti představoval poslední kmen, který bojoval za svou půdu, s obvyklým výsledkem.</p>

<p>Měřila pět stop a dva palce, byla buclatá – no dobře, tlustá. Měla klasickou, skoro kulatou tvář amerických Indiánů, velké hnědé oči a černé vlasy až na ramena. Skutečně dokončila vysokou školu, takže měla daleko lepší vzdělání než Angel nebo Joshua. Raději však zůstala trčet doma, než aby se pokoušela o něco ambicióznějšího, zřejmě kvůli rodinným problémům. To neznamenalo, že nepokračovala ve studiu, ale zaměřila se na starší léčitelská umění šamanů, na rostliny, lektvary a kdo ví jaké všechny druhy léků, které se používaly kdysi v minulosti. Ve své kultuře se nemohla stát <emphasis>opravdovým </emphasis>šamanem, ale chyběl jí jen ten titul a věřila tomu. Říkala mi, že procházela stromy, skalami a dolů tunely, které křižovaly svět, až do vzdáleného světa duchů.</p>

<p>Protože jsem viděl Houseňáka kouřícího vodní dýmku a ve skutečnosti jsem od něj přijal radu, nechystal jsem se ji považovat za cvoka, ale považoval jsem za důležité, že tu byla proto, že „já jsem jediná s tradičními znalostmi, kdo přijel, a naši lidé mě tu občas potřebují“, a byla ochotná pomoci s Angel.</p>

<p>Dopadlo to tak, že ty dvě se přijaly jako dávno ztracené příbuzné bez ohledu na to, že zjevně neměly nic společného. Jak se zdálo. Wilma také měla nějaké zkušenosti se slepci, a co důležitější, byla žádostivá poslouchat o tom druhém zraku a interpretovat ho v metafyzickém smyslu.</p>

<p>Měl jsem ji také hodně rád a zjistil jsem, že mít u sebe dvě ženy pro mě není žádná zátěž.</p>

<p>Během několika dní nám ale řekli, že se znovu přesuneme, tentokrát kus od města a od střediska. Angel tahle myšlenka vyvedla z míry. „My musíme zůstat tady, Joshuo!“</p>

<p>Musel jsem s ní souhlasit, ale nebyl jsem si jistý, jak blízko bychom mohli zůstat nebo jak by se s tím vyrovnala, kdybych pokračoval ve své práci a dojížděl odněkud z města. Wilma se do toho vložila.</p>

<p>„Podívej, moji lidé odjíždějí domů, až bude tahle várka pod střechou,“ řekla nám. „Nezáleží mi na tom, jestli se vrátím dříve nebo později. Na druhé straně Angel a já spolu docela dobře vycházíme a nemá cenu nás jako tým rozdělit.“</p>

<p>„Chceš se nastěhovat k nám?“ Byl jsem překvapen. „Hm, a co tvá rodina? Chci říct, vypadalo by to, no, divně.“</p>

<p>„S <emphasis>tím </emphasis>si nedělej starosti! Teď už mi nezůstala žádná opravdová rodina, nemám se moc k čemu vracet, tak nezáleží na tom, kdy se tam dostanu. My spolu vyjdeme. A ty můžeš dojíždět tam, kde se bude pracovat.“</p>

<p>„Ale – stěží dokážu uživit nás dva,“ upozornil jsem. „Nejsem si moc jistý, jestli bych zvládnul tři.“</p>

<p>Podivně se usmála. „S tím si nedělej starosti. Já tu mám své vlastní obchody a přinesu dost peněz, abych se uživila sama. Nebudu žádnou přítěží.“</p>

<p>Přijal jsem její nabídku a dokonce jsem Wilmě dovolil půjčovat si motocykl, aby mohla dojíždět na okolní ubytovny. Připouštím, že na mě působila trochu podezřele – zdálo se, že nemá žádný důvod, aby dělala to, co dělá. Když se ukázalo, že někteří z našich přátel jsou ti nejzrádnější skunkové, bylo snadné podezřívat každého kromě nás samotných.</p>

<p>Její vyprávění o šamanech amerických Indiánů, jejich schopnostech a tajných znalostech, začalo zvonit na nějaké zvonky, pokud ne v Angel, tak určitě u mě. Duchové ve stromech, skalách a podobně nepředstavovali něco, co bych byl připraven přijmout, ale myšlenka být schopen najít podivné tunely „pod Zemí“ a cestovat jimi do ještě daleko podivnějších říší – to mohl být docela klidně popis králičích děr a možná jiných světů na jejich koncích. Pokud si Walt Slidecker dokázal opatřit malou armádu tvorů, kteří vypadali, jako by vylezli z filmu o želvách Ninja, tak proč zpochybňovat vyprávění o tvorech podobných lidem s ptačími hlavami, kteří veslují přes zlaté jezero pod temnou a cizí oblohou?</p>

<p>Nakonec jsem na ni musel přitlačit. „Wilmo, proč jsi sem vlastně přišla? A jaký máš na tomhle zájem?“</p>

<p>„Vždyť víš,“ odpověděla a vzbudila tak ve mně bodnutí nervozity. „Taky to cítíš. Stejně tak Angel. Někde tu je ta nejmocnější <emphasis>mana, </emphasis>ovládaná, tvarovaná a směrovaná. Přitahuje všechny, kteří ji a její energii dokážou vnímat. Před léty jsem to cítila, ale nevěděla jsem, o co se jedná, a na její volání jsem neodpověděla. Teď to přichází znovu.“</p>

<p>„Už jsi – už jsi se setkala s nějakými dalšími lidmi? Setkala ses s někým nebo jsi o tom někomu řekla?“</p>

<p>„Svěřila jsem se mému strýci, který se jmenuje Samuel, jestli tomu dokážeš věřit. Přikývl a souhlasil, abych za tím šla. Nikomu jinému jsem to neřekla.“</p>

<p>„A tady nikomu, než jsi s námi mluvila?“</p>

<p>„Ne, nikomu. Proč?“</p>

<p>„Protože tam jsou zlí lidí, kteří to zařízení spustili,“ řekla jí Angel. „A mají vojáky, pušky a taky všechno ostatní. A lidé, kteří stojí proti nim, jsou zrovna tak špatní, možná horši.“</p>

<p>„Ty první znám,“ ujistila nás Wilma. „Přinejmenším znám docela dobře pana Starka a jeho přátele. Dalo mi pořádně zabrat, než jsem se jim ztratila, ale jim zas dalo pořádnou práci, když se mě snažili najít. Ta druhá skupina proti nim, no, to je pro mě novinka, ale nepřekvapuje mě. Zacházejí se silami, kterým nerozumějí, kterým <emphasis>nikdo v </emphasis>tomhle životě nedokáže porozumět. Myslím, že tím chtějí vládnout světu, a kdo jim v tom může zabránit? My?“</p>

<p>Usmál jsem se, zavrtěl jsem hlavou a přinutil Coryho Maddoxe vystoupit natolik do popředí, jak jsem jen dokázal při dvou osobnostech v jednom těle. „Nechtějí vládnout světu, Wilmo. Chtějí se z něj dostat pryč. Uniknout do nového světa a dostat se tam živí. Tohle – tohle také není skutečný svět. Je částí stroje. Stroje, který uvěznil některé z nás. Ti ostatní – já nevím, kým nebo čím jsou.“</p>

<p>Upřeně se na mě dívala. „Ty jsi cvok.“ řekla nakonec. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Samozřejmě, ž</emphasis>e je tenhle svět skutečný!“</p>

<p>„Není – a taky si nejsem jistý, jestli většina lidí v něm je skutečná. Ach, oni jsou <emphasis>někde </emphasis>skuteční, ale ne tady. Byli jsme v jiném světě. Wilmo. Spolu s Angel jsme předtím byli v tom středisku a utekli jsme. Trochu víme, jak to funguje. Nevíme, <emphasis>proč </emphasis>to funguje, ale jak se s tím zachází, jestli chápeš, co se snažím říct. Ty ses už dostala do jiných rovin. My jsme byli v rovinách, které se ještě více podobaly našemu světu. Ale ve středisku objevili způsob, jak vytvořit nové, skoro jako když si objednáváš z jídelníčku. Chopili se moci, kterou by měl mít jenom Bůh, nebo přinejmenším o které ví jen Bůh, jak se používá. Ten Stark a jeho přátelé se pokoušejí shromáždit všechny „skutečné“ lidi, všechny ty, kteří žili už předtím a pocházejí ze skutečného světa, a použít je k tomu, aby se sami dostali ven. Všichni jsme uvězněni. Právě o to se jedná.“</p>

<p>Wilma otevřela ústa, pak je opět zavřela a nakonec se obrátila na Angel. „Ty těmhle kravinám věříš?“</p>

<p>Angel přikývla. „Já vím, že je to pravda. Jak řekl, byla jsem v tom středisku. Nevypadáme na to, ale byli jsme tam. Změnili jsme se. Museli jsme se změnit. Možná k horšímu, ale došlo k tomu. Teď chceme ven. Chceme ven, aniž bychom se stali otroky nebo služebníky těch chladnokrevných zabijáků, ať jsou na jakékoli straně.“</p>

<p>„Nejsem si jistá, do <emphasis>čeho </emphasis>jsem se teď dostala, ale pořád si myslím, že vy dva jste blázni,“ stála na svém Wilma. „Ale nemůžu popřít tu energii, která tam je, nebo brány, stráže, námořníky a všechno. Jak se chcete dostat <emphasis>dovnitř</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>A co budete dělat, pokud se tam skutečně <emphasis>dostanete?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Nejsem si jistý, že dokážu odpovědět na jednu nebo na druhou otázku,“ řekl jsem jí popravdě. „Na druhé straně mám malý nápad, jak se dostat dovnitř. Nejsem ale rozhodnutý, co pak. Myslím, že Stark nepozná, že jsme ti samí, kteří utekli. Vypadáme jinak a nedalo se předpokládat, že bychom se dokázali vrátit ke starým osobnostem v jiné podobě, ale uvidíme. Oni teď o tom, jak to všechno pracuje, musí vědět víc, než když jsme odcházeli. Musím zjistit, co.“</p>

<p>„Jak se chceš dostat dovnitř?“ zeptala se Angel, a Wilma také napjatě čekala na odpověď.</p>

<p>„Může to ještě chvíli trvat, tak nebuďte tak žhavé. Jen jsem přemýšlel o tom, že je pravý čas, abych změnil povolání.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 10</strong></p>

<p><strong>ŠÍLENÝ KLOBOUČNÍK</strong></p>

<p><strong>A ZAJÍC BŘEZŇÁK</strong></p>

<p>I když středisko samé bylo dobře izolované od silnice a dobře chráněné nejnovějšími bezpečnostními zařízeními, obytné domy postavené pro tamní personál měly vypadat stejně jako jiná blahobytná výstavba a většinou tak vypadaly. Společnost vlastnila pozemek, takže lidé zvenku sem přicházeli zřídka a zpravidla jen kvůli drobnostem, ale kromě toho, že se tu vyskytovalo víc „soukromých“ bezpečnostních hlídek a podobně, vzhledem i vším ostatním se to podobalo jiným sídlištím.</p>

<p>Místní lidé byli také využíváni pro základní služby, od údržby po vytápění a podobně. Nebylo tak neobvyklé najímal lidi na různé práce. Nic vhodného se několik týdnů neobjevilo, ale pak předčasně napadl sníh, který pokryl město asi deseticentimetrovou vrstvou. Vypadalo jako vánoční pohlednice, pokud jste nemuseli jezdit autem. V té době jsme si pronajali mnohem méně pohodlný, ale přijatelný dvoupokojový byt na starém sídlišti asi o půl míle níž. Myslel jsem si, že vůbec není takový problém ten kousek do kopce dojít. Sníh se mi ve skutečnosti líbil. Celá oblast díky němu vzbuzovala pocit neposkvrněnosti a čistoty, který jakoby zakrýval, co se tu odehrává.</p>

<p>Veliký problém samozřejmě představovalo, že jsme nevěděli, co se tu děje. Zůstali Matalonová a Walt Slidecker stále nablízku? Byli téměř všichni zapojeni do projektu nebo odstraněni z cesty, kromě nás? Přitahoval provoz na plný výkon převtělené a přenesené „skutečné“ lidi jako můry ke světlu, nebo spíše jako Wilmu do Yakimy? To se nedalo říct.</p>

<p>A co tam přesně dělají? Pokud bylo záměrem všechny přilákat a pak se vypořádat s těmi, kteří nejsou na jejich straně, vyplývalo z toho, že Stark a jeho lidé stále ještě nedostali všechny nepřátele. Nedomníval jsem se, že si dělají starosti s námi: my jsme utekli, mohli jsme dožít své životy tady a zemřít přirozeným způsobem. Pak by se o nás postarala reinkarnace. Také bychom jako převtělení stejně neměli znát žádné podrobnosti. Ne, Stark musel hledat Cynthii Matalonovou nebo Walta nebo možná ty, o kterých jsme ještě nevěděli, lidi, kteří mu stáli v cestě nebo pro něj a jeho činnost v minulosti představovali vážnou hrozbu a kterých se rozhodl tentokrát zbavit.</p>

<p>Přesto jsme věděli, že se něco děje. Angel to „viděla“ a my jsme to pak „viděli“ jejím prostřednictvím. Teď už měla oči úplně vyřízené a pozorovala stejným smyslem, který jsme získali, když poprvé zapnuli energii a poskytli nám určitou možnost vytvářet a rušit spojení s ostatními. Ve skutečnosti se u ní vyvíjela úžasná schopnost, i když u ní jako u Angel a ne Riki. Proto se její schopnost vidění dala daleko obtížněji interpretovat, použít a nasměrovat. Byla to hrozná škoda. Ne, že by Angel nebyla tak chytrá jako Riki, ale stěží mohla být umělkyní, teď dokonce nemohla být ani opravářkou. Zdálo se, že téměř vytlačila Riki ze své mysli. Působilo to takovým dojmem, jako by Riki a všechny znalosti a vzpomínky s ní spojené potlačovala, protože pak nemusela stále přemýšlet o tom, že stojíme proti starému, možná starodávnému nepříteli.</p>

<p>Začal jsem uvažovat, co přesně Stark udělal „Rickovi“ v životě před tímhle světem, v tom životě, který se tak krátce mihl v útržku vzpomínky. Ať už cokoliv, bylo to tak strašlivé, že zbytková paměť nebo alespoň strach z ní pocházející Riki přiměl, aby se stala manželkou horala v hlubokých lesích a zapomněla na všechno ostatní, tak aby na to nemusela myslet a mít strach, že se to stane znovu.</p>

<p>Uvažoval jsem, nakolik se na jejím duševním stavu podílelo právě to, a ne ten program, který jsme absorbovali, nebo nějaké problémy typické pro Simy.</p>

<p>Hrozně rád bych věděl, jak takový program napsat, nebo kde, nebo čím, ale na tenhle prvek mě nic v mé paměti nepřipravilo. Dokonce ani teď, když jsem kráčel do kopce k sídlišti s lopatou v ruce, vypadal jsem a jednal jinak než dříve ve stejném světě, nedokázal jsem o tom uvažovat jako o simulaci. Byla mi zima na nohy, mrzly mi uši. Všichni ostatní lidé vypadali a mluvili normálně a často nasraně, když pracovali, aby se vyhrabali ze sněhu. Musel jsem odmítnout pár lákavých nabídek, abych se dostal na sídliště, kde jsem chtěl být.</p>

<p>Mé – naše – vztahy s Wilmou se během týdnů, co jsme byli všichni pohromadě, také změnily. Když s námi zakusila svou první mentální výměnu, když spatřila vize, které jsme občas mohli vidět a které teď Angel dokázala vyčarovat stejně snadno jako koláč, a když „viděla“ některé práce a „slyšela“ některé vědce pracující na základně, začala věřit alespoň základním věcem. Nekladl jsem jí za vinu nepřijetí myšlenky, že tohle všechno je propracovaná iluze, protože na tom nezáleželo – pokud všechny vaše smysly říkají, že je něco skutečné, a vaše zkušenosti neodhalí nic falešného nebo chyby v logice, tak je to ve všech směrech skutečné.</p>

<p>Wilma také měla několik předností, které jsme potřebovali. Byla světem protřelá, houževnatá, měla legální identitu včetně řidičského průkazu a všech ostatních obvyklých společenských artefaktu potřebných k přežití, jen s výjimkou kreditních karet. Vlastnila také pistoli. Pociťoval jsem ke střelným zbraním něco jako averzi, jako Cory i jako Joshua, a Angel se jich skoro bála, ale Wilma je nejen měla ráda jako správné dítě západu, ale uměla také dobře střílet.</p>

<p>Podle mého názoru skutečnost, že byla v mnoha směrem taková, jaká Angel nebyla a dokonce nebývala ani Riki, představovala hlavní důvod jejich oboustranné náklonnosti. Každá z nich byla doslova vším, čím druhá nebyla, přesto oběma skutečně záleželo na jiných lidech. Už dlouho jsme nenarazili na někoho, kdo byl, ať už excentrik nebo ne, v hloubi duše dobrý. Bylo téměř znovuzrozením naděje, že jsme našli někoho takového.</p>

<p>To, co se vyvinulo během několika příštích měsíců, jsme však neočekávali. Stali jsme se ve všech směrech trojicí, rodinou. Nejednalo se o jedinou věc nebo jedinou událost nebo pocit, který nás přivedl dohromady, prostě to tak <emphasis>bylo, </emphasis>jako bychom žili společně od počátku. Angel nejenom nebyla žárlivá, že má v bytě jinou ženu, ve skutečnosti vztah podporovala, dokonce více než já, když dospěl k tomu, že padaly poslední bariéry takového uspořádání. Nic se neočekávalo nebo neplánovalo, ale časem, když se situace ustálila, jako bych měl dvě manželky. Nejen mne považovaly za svého manžela, ale taky milovaly jedna druhou. Já jsem měl svaly a uchoval jsem si dost znalostí, abych pochopil alespoň mechanizmus toho, jak to fungovalo. Wilma měla pevné nervy, osobnost a motivovala nás. A Angel – no, Angel měla Vidění.</p>

<p>Když jsem se pohyboval v bohatší části sídliště s městskými domy, setkával jsem se se spoustou známých tváří a mluvil jsem s nimi. Nikdo z nich ve mně neviděl nic z Coryho Maddoxe. Byla to úleva. Angel a já jsme v téhle době dokázali docela dobře odlišit „skutečné“ nebo „objektivní“ osobnosti od ostatních většinou při prvním kontaktu. Proto jsem se bál, že někteří z nich, kteří mají daleko víc zkušeností v Simech a energetických polích, mohou být schopni poznat to samé o mně.</p>

<p>Většina ale byla taková, jaká bývala Wilma, a do určité míry stále zůstávala, neschopná poznat a v některých případech pravděpodobně neochotná přiznat pravdu. Existovala také logická hádanka, kterou jsem stále nerozřešil, týkající se energetického pole a Simů, které běžely v laboratoři. Chci říct, pokud jsme se teď nacházeli v Simu, pak ty Simy, laboratoř, všechno tam bylo také pouhou iluzí, ne?</p>

<p>To jistě, ale ne z pohledu „nelítostné logiky“ programu. Logika a zákony <emphasis>tohoto </emphasis>Simu vyžadovaly středisko, počítače, programy, Brandovy skřínky a všechno ostatní.</p>

<p>A tak jsem pomáhal vydolovat auto doktora Daniela Tanaky, odklízel příjezdovou cestu k bytu Lese Cohna. DrSc., dokonce tlačil bronco Rity Alvarezové ze sajrajtu, do kterého se dostala. To byli samozřejmě jen někteří z lidí, kteří mě toho dne najali na výpomoc. Spousta ostatních byli mladší zaměstnanci, technici, úředníci a dokonce i lidé od bezpečnosti. Ve všech případech jsem nabídl své služby na jakékoliv stěhovací nebo údržbářské práce a řekl jsem jim na sebe spojení. Dost z nich si ho zapsalo, na což jsem také, spoléhal.</p>

<p>Hrozně moc jsem se chtěl stát známou postavou, která pomáhá pravidelně v jejich sousedství, jejich rodinách a životech, takovým chlapíkem, kterého zavoláte, když ho potřebujete, ale jinak na něj moc nemyslíte.</p>

<p>Když jsem nakonec zamířil domů, prošel jsem přímo kolem starého bytu, který jsme já a Rita používali, když jsme tu byli. V okně ještě visely naše záclony a zdálo se, že se uvnitř nesvítí, takže jsem uvažoval o tom, že tam možná stále jsou naše věci. Možná ano – ale jakýkoliv způsob, jak se dostat dovnitř, byl hodně vzdálený. Poslední věc, kterou jsem chtěl udělat, byla vniknout dovnitř, nechat se možná chytit Starkem a jeho lidmi a muset odpovídat, proč.</p>

<p>Když jsem se vrátil. Wilma stála venku a kouřila jeden ze svých doutníku. Ten zvyk měla a vytrvale odmítala všechny argumenty, aby toho nechala. Nejvíc se snížila k tomu, že nebude kouřit v bytě, kde bychom to museli já a Angel čichat.</p>

<p>„Našel jsi, co jsi hledal?“ zeptala se mě. Pokrčil jsem rameny „Je to jen začátek. Teď vědí, jak vypadám, a bez podezření přijali to, co viděli. Překvapilo mě, kolik z nich tam stále je, a dokonce i spousta nových. Jenom pořád nemůžu přijít na to, co tam teď <emphasis>dělají.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Myslím, že obvyklé věci.“ prohlásila Wilma a vyfoukla velký oblak kouře do mrazivého vzduchu. „Ten chlápek Stark a jeho společníci nejsou pitomci. Nechají všechny, aby si hráli s tou velkou hračkou, kterou dostali, a aby možná dokonce částečně zjistili, jak pracuje. Mezitím sem dorazí všichni, které chce najít. Myslím, že tě nalákají, ukážou ti něco, co tě bude opravdu zajímat, pak ti nabídnou skutečně solidní postavení ve Starkově organizaci. Pokud projdeš testy, budeš spolupracovat a nebudeš moc háklivý, staneš se jedním z nich. Jinak budeš poznamenaný. Nemyslím, že můžou úplně přejít do nového světa, pokud všichni jejich druhu, to znamená i my, nezmizí z našeho. Každého, kým si není jistý, zabije. Zbytek vezme s sebou. Všechny společně.“</p>

<p>„Ale Brand se dostal pryč, i když tu byli všichni ostatní.“ namítal jsem.</p>

<p>Přikývla. „Oklamal je tím, že hrál podle místních pravidel. Kdo ale říká, že je opravdu pryč? Jestli je jedním z jejich myšlenkového Disneylandu, je stále tady. Pokud je tím tvým Houseňákem, uvázl v tunelech mezi světy, dokud jimi také neprojdeme. Jenom přišel na to, jak zemřít a přitom současně zůstat naživu. Ale vsadím se, že tam ještě vězí. Nebo se možná vrátil zpět jako někdo jiný, stejně jako ty a Angel. To tě nenapadlo?“</p>

<p>Nenapadlo, ale myšlenka byla současně logická a současně působila jako studená sprcha. Pokud jsme to dokázali udělat <emphasis>my, </emphasis>proč by nemohl <emphasis>on</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Samozřejmě, mohl.</p>

<p>Wilma dokouřila doutník, plivla do sněhu a pak do té běli odhodila i nedopalek. „Pokračujme,“ řekla zamyšleně. „Myslím, že bychom měli přimět Angel, aby čarovala.“</p>

<p>„Čarování“ byl způsob, jakým Wilma popisovala Angeliny stavy transu. Nebyl jsem si jistý, kolik ceremonií k tomu bylo opravdu nutných, ale zdálo se, že všechny zklidňují a napomáhají snadnějšímu soustředění, tak jsem se do nich zapojoval. Přišla s tím Wilma a zdálo se, že postup funguje. Proto jsme se ho drželi, i když v bytě bylo chladno. Postup spočíval v tom, že jsme seděli na podlaze nazí se zkříženýma nohama, blízko sebe, a vzájemně jsme se dotýkali, synchronizovali jsme dýchání, vyčistili mysl a nechali jsme věcem volný průběh.</p>

<p>Nejdřív byly všechny vjemy náhodné a hodně se jich podobalo těm statickým záběrům z minulých životů nebo ze špatných filmu nebo co to bylo, které se nám dříve zjevovaly. Pak se nám podařilo napojovat na jednoho nebo druhého člověka z projektu, vidět scény, částečně slyšet hovory a podobně. Teď jsme se chystali vyzkoušet něco nového, odlišného. Chystali jsem se vyzkoušet určité vědomé nasměrování, ale Angel musela být tím, kdo vedl, a my jsme se museli do určité míry smísit s ní a doprovázet ji při cestě.</p>

<p>Zpočátku se nedělo nic. Inkoustově tmavý pokoj, nepříliš teplý koberec a pronikající chlad, to nebylo tak skvělé, ale napřeli jsme se ven, všichni tři jsme vtahovali jeden druhého do společného celku. Pak, potom, co se zdálo být dlouhou dobou, ten chlad, pokoj, dokonce i pocit těla opřeného o tělo, se zdály mizet a stali jsme se kombinovanou entitou bez těla, entitou, která viděla v temnotě stejně dobře jako za světla. Vystoupila nás, pohlédla dolů na naše těla, pak se zvedla ještě výš a hladce prostoupila stropem do noci.</p>

<p>Byla to podivná vize, na kterou jsme si nikdy nemohli zvyknout. Malé město, celé viditelné z pohledu tepla a energie, domy, hotely a restaurace, samé duchovité, poloprůsvitné struktury přízračné načervenalé energie. Jasné záblesky tam, kde se nacházely výjimečně horké tepelné zdroje, a chvějící se duchové procházejících lidí, viditelní pouze jako záře temnější, purpurovější energie.</p>

<p>Opravdu jsme <emphasis>viděli, </emphasis>jak teče elektřina vedením od sloupu ke sloupu do jednotlivých staveb, ale nedokázali jsme vidět sloupy samotné.</p>

<p>A vpravo, na opačné straně, se asi půl míle od nás klenula velká, pulzující kopule zářícího zeleného světla, tepající jako srdce nebo jako nějaké ohromné, oddechující zvíře. Pobývali jsme tam předtím mnohokrát, ale ne s takovým vzepětím vůle, s tímhle pocitem snění, s tak naprosto chybějícím rozporem mezi „co“ a „kde“.</p>

<p>Teď jsme se najednou ocitli tam na zemi, uvnitř toho pulzujícího energetického pole a nasávali jsme ho. Cítili jsme se – hmotní, jako bychom byli ve skutečném těle, kráčejícím podél kdysi známého parkoviště směrem ke starému panskému sídlu. Tohle bylo nové – něco takového jsme dřív nepocítili. Vždy to bývalo prchavé, jakoby na duchovní úrovni, jako počáteční opuštění těl v pokoji. Teď jsme ale <emphasis>šli </emphasis>po schodech k hlavnímu vchodu a pak <emphasis>skrze </emphasis>něj, aniž bychom ho poničili, což narušilo iluzi tělesnosti.</p>

<p>Dostali jsme se tam všichni tři, ale byli jsme jako jeden, v jednom těle, a všichni jsme byli Angel. Mohli jsme vnímat Angelino nahé tělo, cítit pod bosými chodidly chladné dlaždičky na podlaze za vchodem do budovy. Pomalu se dostavovaly další pocity – suchého tepla uvnitř, ventilátoru u stropu, jako kdybychom tam skutečně byli.</p>

<p>Také jsme slyšeli. Slyšeli jsme hovor, šustění papírů, cvakání klávesnic, kvílení kopírek a všechno ostatní. A podobně, jako v temné místnosti přibývá světlo, struktury a detaily, když se pomalu rozsvěcuje lampa, dokud není místnost úplně osvětlená, začínalo se vyplňovat i vidění, nejen energie, ale hmotných předmětů, opravdový zrak.</p>

<p>Byli jsme <emphasis>t</emphasis><emphasis>am a </emphasis>nikdo nás nemohl vidět! Alespoň jsme v to doufali.</p>

<p>V tom okamžiku jsme se ocitli tváří v tvář Sally Prineové, jedné z nově příchozích, se kterou jsem se krátce setkal toho dne, kdy jsme opouštěli sídliště. Chvilku jsme se obávali, že nás vidí, ale pak námi prostě prošla a šla dál. Byl to divný pocit, jako by vám polechtali všechny vnitřnosti, a ne moc příjemný, ale jistě to bylo lepší, než aby nás viděla.</p>

<p>Byli jsme jako duch, mohli jsme volně procházet, žádné dveře pro nás nebyly zamčené, žádná překážka pro nás nemohla představovat problém. Abychom se udrželi, sáli jsme z té energetické bubliny, kterou nikdo místní nedokázal vidět, ale všichni ji museli cítit.</p>

<p>Šli jsme dozadu, vystoupali jsme schody a zamířili ke kanceláři Ala Starka. Bylo zvláštní procházet kolem ozbrojených stráží, přímo skrze dveře řízené počítačem, které se otevíraly jen pomocí karty s kódem, ale také v tom bylo jakési opojné vzrušení. Jedinou frustraci představovalo, že jsme společně pobývali v Angelině hlavě a omezoval nás její zorný úhel.</p>

<p>Stark ve své kanceláři nebyl, ale zastihli jsme tam Bena Sloana a Morgana Chun Yee, kteří procházeli zprávy ve složkách i na obrazovce počítače.</p>

<p>Sloan, velký černoch a velmi obratný programátor, který pracoval s Tanakou, se za daných okolností dal ihned rozpoznat jako „jeden z nás“. Vždycky jsme dokázali poznat, kdo k nám patří, i když to nebylo nic viditelného nebo slyšitelného. Bylo to prostě něco v té energii, něco, co říkalo: „Tady je jeden.“ Yee, skvělý matematik, jehož reputaci Cory znal, ale který tu nepracoval, když tu býval Cory, představoval překvapení ze dvou důvodů. První spočíval v tom, že byl nejen tady, ale dokonce ve Starkově kanceláři a privátních souborech, a druhý, že nebyl jedním z nás.</p>

<p>Přes to, jak byl skvělý, představoval Morgan Chun Yee část Simu. Zarážející na tom bylo, jak jsme měli dále poznat, že to věděl.</p>

<p>„V téhle rovině jsem jich napočítal dvacet osm,“ říkal tenhle matematik. „Z nich jsou tři, včetně Branda, mrtví nebo jakoby mrtví a tři další jsou zavřeni vzadu v Simech. Všichni ostatní jsou tu, s výjimkou Maddoxe a Frescy, Slideckera. Matalonové a té indiánské ženy – jak se jmenuje?“</p>

<p>„Wilma Starblanketová. Bydlí tady ve městě v jakémsi <emphasis>„</emphasis><emphasis>ménage á trois</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>se slepou dívkou a jejím manželem. Oba to jsou nějací potulní dělníci. Nic na ně nenašli – otisky prstu a ostatní znaky prostě nikomu neodpovídají – takže klidně mohou být těmi, kterými se zdají být. Ta indiánka se chce stát zdravotní sestrou nebo nějakou medicinmankou nebo čím, takže tu dívku může prostě litovat, nebo kdo ví? Může v tom být něco zvráceného. V každém případě ji můžeme snadno sebrat.“</p>

<p>Matematik se pohodlně opřel ve Starkově moderním koženém křesle a krátce se zamyslel. „Možná ne tak lehce, jak myslíš. <emphasis>Musí </emphasis>něco vědět, jinak by byla daleko odsud a skrývala by se v horách. Pořád přemýšlím o tom, jestli nám něco neuniklo. Bene.“</p>

<p>„Cože? Jak to myslíš?“</p>

<p>„Vyjděme ze základního předpokladu, že cely náš svět, celý tenhle vesmír, dokonce i já, jsou jednoduše částí gigantického programu, který běží v Simu. Pokud přijmeme, že je to pravda, pak je realita zcela subjektivní a všechno zde jsou prostě matematické konstrukce. Pokud nic není objektivně reálné, s výjimkou myslí dvaadvaceti lidí z více než pěti miliard lidí jen na téhle zemi, pak těch dvaadvacet má potenciálně božskou moc. Pokud by se někdo z nich dokázal na ten program napojit dokonce i v tom nejmenším rozsahu, měl by moc Aladinova džina a ještě mnohem větší.“</p>

<p>Velký muž zavrtěl hlavou. „Ne, to nepřipadá v úvahu, doktore. Dalo by se to uskutečnit, kdyby někdo skutečně věděl, jak to udělali, ale nikdo z nás to neví. Přepnu támhleten malý vypínač na zdi a beru jako hotovou věc, že se rozsvítí světlo. Nevím, <emphasis>jak </emphasis>se světlo rozsvítí, ne skutečně, nebo jak se z vody tekoucí přes přehradu Grand Coulee zachytává, přenáší, skladuje a mění energie, jak je vysílána sem, tady rozváděna po celé budově, dokud se nakonec nedostane sem a k vypínači, odkud ji vyšlu do osvětlovacího tělesa. Beru to jako hotovou věc. Nemusím vědět, jak je to udělané, abych to použil. U simulace je situace stejná. Nevíme, jak funguje. Nikdo z nás neví, jak to pořádně naprogramovat, jen v obecné rovině. Jakmile se počítač zaměří na jednoho z nás, vybuduje všechno ostatní a při vytváření toho zbytku nás vůbec nebere na vědomí.“</p>

<p>„Nevím. Stejně to je fascinující koncepce. Stále si myslím, že váš argument je možné postavit na hlavu. Že nemusíte vědět, jak upravit program, abyste ho mohl změnit, alespoň trochu. Na tomhle světě zůstává nevysvětlena spousta magie a mysticizmu a kdo ví, jestli někdo nemůže náhodně udělat něco takového, že to ovlivní kód. Jinak řečeno, ve všech programech jsou chyby a čím je program složitější, tím jsou chyby pravděpodobnější.“</p>

<p>„Možná. Kdo ví? Co vás dnes večer přivedlo k takovému překvapivému závěru, doktore?“</p>

<p>Matematik pokrčil rameny. „Nemám představu. Jako kdyby se mi to najednou vylíhlo v hlavě a nechtělo odejít. Třeba jsem unavený. Možná jsem citlivý na některé věci, na které bych neměl být, protože za dané situace jsem součástí kódu, což vy v absolutním smyslu nejste.“</p>

<p>„Musím přiznat, že na vašem místě bych nedokázal tyhle nesmysly přijmout. Chci tím říct, sedíte tady a předpokládám, že myslíte a cítíte a máte podobné životní zkušenosti jako já. Přitom klidně říkáte, že jste pouze kouskem počítačového kódu a že vy a celý váš vesmír přestane fungovat, až se přeneseme.“</p>

<p>„Nevěřím, že k tomu dojde,“ odpověděl Chun Yee. „Každopádně bych tomu nerad věřil. Všichni živí v sobě musí mít nějakou víru, i ti nejracionálnější. Jinak bych nikdy nemohl jezdit autem.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Musím jednat s vírou, že většina ostatních řidičů je kompetentních, že zůstanou na své straně vozovky a já na své, že se budou řídit dopravními signály. Když jedu hodně rychle po dálnici, musím věřit tomu, že nic nezničilo stovky nebo tisíce mostů a takových staveb, které budu muset přejíždět, a že tam není nic, co by způsobilo, že se zabiju nebo roztříštím. Taková rychlost mi neumožní, abych proti tomu mohl něco dělat. A co se týká stravování v restauraci, no, jsem si jistý, že chápete, jaká víra je ve hře <emphasis>tam</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Ne, příteli Benjamine, věřím, že celý můj život není jen nějaký běžící program, ale pokud je, podobá se jízdě devadesátkou po dálnici. Co bych s tím mohl dělat, pokud se mýlím?“</p>

<p>Vzdychl a vstal. „No, jdu dolů zkontrolovat pár věcí v laboratoři a pak nejspíš půjdu spát. Ale řekněte mi, proč se vlastně pořád zabýváte těmi lidmi?“</p>

<p>Ben Sloan zavrtěl hlavou. „Já nevím, doktore. Já jen – no, znám celou tu historii a přísahám, že taky nedokážu doopravdy uvěřit, že tohle všechno není reálné.“</p>

<p>Starý matematik opustil kancelář, ale Sloan pokračoval v procházení záznamů, skoro jako kdyby hledal něco, čeho si nikdo jiný nevšiml, a co by mohl využít jen on. Nedokázal jsem se v něm vyznat. Nikdy se nechoval příliš společensky, ani on, ani jeho manželka. Téměř jsme ho neznali, jen jsme ho občas potkávali, když jsme ještě byli ve středisku.</p>

<p>Cory ve mně silně toužil po té klávesnici. Tohle byl typ počítače, kterému jsem rozuměl a uměl s ním pracovat, dokonce na něm programovat. Taky by mi nevadilo projít si všechny ty papíry, ale nezáleželo to na mně. Angel neuměla číst ani psát a tak o ně neměla valný zájem, nebo ji nezajímaly vůbec.</p>

<p>Přesto jsme se podívali na složku, která ležela nahoře, a z ní zrovna vykukovalo něčí holografické foto.</p>

<p>Bez přemýšlení jsme sáhli dolů a vytáhli papír s fotografií víc z obálky, abychom na ni viděli.</p>

<p>Byla to Rikina tvář, barevná a třírozměrná.</p>

<p>Angel se na ni dlouho upřeně dívala, a i když se to zdálo neuvěřitelné, hologram během toho začal blednout! Za krátkou chvilku byl prázdný, zůstalo pouhé pozadí, které bylo celkem k ničemu. To bylo překvapivé, nejen, že udělala tohle a tak snadno, ale také že <emphasis>skutečně sáhla </emphasis><emphasis>dolů</emphasis><emphasis> a vytáhla fotografii z obálky!</emphasis></p>

<p>Ben Sloan pozorně sledoval terminál a ničeho si nevšiml.</p>

<p>Angel se dívala na ostatní složky, ale buď byly úplně zavřené, nebo patřily lidem, které jsme vůbec neznali, nebo nás nezajímali. Přesto jsme si jedné všimli, tiše ji otevřeli a viděli jsme, že obrázek není hologram, ale normální barevná fotografie, a je na ní Cynthia Matalonová.</p>

<p>Angel se na ni dlouho upřeně dívala a najednou jsme tam už nestáli, ale znovu jsme se ocitli venku. Myšlenky jsme stále upírali na obrázek Matalonové, jako bychom ho měli před sebou vyvěšeny. Všechno se rozmazalo, pohybovali jsme se podél telegrafních sloupu téměř rychlostí světla.</p>

<p>Náhle jsme se ocitli někde jinde v hotelovém pokoji, ne v Yakimě nebo bezprostředním okolí, ale určitě někde na severozápadě.</p>

<p>Cynthia Matalonová tam seděla v pohodlném křesle s nohama nahoře a sledovala televizi. Vlasy teď zdaleka neměla upravené podle poslední módy, ale obarvené na červenohnědo a ostřihané nakrátko. Měla velké kulaté brýle, vybledlé tričko, které lákalo turisty do Seattlu, a pořádně obnošené džíny. Asi jedinou věcí, která opravdu odpovídala Cynthii, bylo, že si stále lakovala nehty, dokonce i na nohou.</p>

<p>Zkontrolovali jsme zbytek bytu. Nic, co by stálo za povšimnutí, ale byl velký a pohodlný, lepší, než měla v Yakimě i velká zvířata.</p>

<p>Cítili jsme, že Angel tu ženu téměř nenávidí, ale nebyli jsme si jisti, co se chystá udělat.</p>

<p>Troška experimentování nám ukázala, že už nejsme schopni přímo působit na pevné objekty, zvedat je a ovlivňovat. Zřejmě to vyžadovalo víc energie, než jsme tu mohli čerpat, i když ve středisku to bylo úplně snadné. Ale ještě existovaly věci, které jsme udělat mohli, a Angel to instinktivně věděla.</p>

<p>Přešli jsme a stoupli jsme si přímo proti Cynthii Matalonové, která stále sledovala film nebo co vlastně dávali přímo skrze nás. Pak jsme se otočili a posadili se do stejného křesla rovnou na Cynthii Matalonovou, <emphasis>d</emphasis><emphasis>o </emphasis>jejího těla.</p>

<p>Najednou se naší záhadné ženě chtělo čurat, vstala a pomyslela si: <emphasis>Tahle show je příšerně nudná</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proč se na ty sračk</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis> vlastně dívám</emphasis><emphasis>?</emphasis> a odešla do koupelny.</p>

<p>Byla to jedna z těch koupelen, kde mísa stojí proti vaně, která má stěnu se zrcadlem a posuvné dveře, takže se skvěle vidíte, když serete. Cynthia Matalonová se na sebe dívala a my jsme náhle cítili, jak z mís do ní přešla malá dávka energie.</p>

<p><emphasis>Najdou mě, pomyslela si</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zatraceně</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Sedím na tomhle zatraceným trůnu a na ulici se nemůžu ztratit, ať už mám vlas</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis> krátké a obarvené, nebo ne</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proč se nevrátil</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Proč se ještě nerozhodli</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Velký A</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis> projde těmi dveřmi dřív nebo později, a kdo mi podřízne krk?</emphasis></p>

<p>Téměř propadala panice, to bylo jasné. Na téhle úrovni tomu rozuměla i Angel. Náhle jsem cítil, že Angel zkoumá mé znalosti a vzpomínky, a pak provedla přesně to, na co jsem sám myslel.</p>

<p>Zazvonil telefon. Věřte nebo ne, na záchodě byl dokonce i telefon s odpovídajícím vzorkem. I když byla Cynthia hotová, sáhla po něm a zvedla ho.</p>

<p>„To je <emphasis>dos</emphasis><emphasis>t, </emphasis>dhahoušku!“ vyštěkla rozzlobeně do telefonu.</p>

<p>Zřejmě očekávala hovor, nejspíš velmi naléhavý hovor. Když uslyšela, co se místo něj ozvalo, zbledla jako stěna.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nevím, proč zpívám tuhle písničku</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis> zazpívala Angel přerývaným sexy hlasem posměšně. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Protože všechno, o čem si myslíš, že znáš, je špatně</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Upustila telefon, jako by z něj najednou vyšlehly plameny.</p>

<p>Nedokážu popsat pocit totální a dokonalé spravedlnosti, který se nás zmocnil.</p>

<p>O chvilku později zvedla telefon, skoro jako kdyby to byl had, a nervózně se zeptala: „Kdo je to?“</p>

<p>Zněl jen oznamovací tón, což bylo pro nějaké uklidnění horší než cokoliv jiného.</p>

<p>Samozřejmě tam po celou dobu nebylo <emphasis>nic </emphasis>jiného, než oznamovací tón. Angel ji prostě přiměla věřit, že telefon zazvonil a pak že slyšela ten krátký nápěv.</p>

<p>Cynthii, která právě zažila nový druh virtuální zkušenosti, aniž by o tom věděla, na tom nezáleželo. Místo toho začala vyhrabávat spoustu mejkapu, věcí na stříhám vlasů a dalších nástrojů a začala s tím nejrozsáhlejším vylepšováním svého vzhledu, jaké jsem kdy viděl. Bylo to spíše zhoršování, ale viditelně to dělal někdo, kdo s tím měl rozsáhlé zkušenosti a měl k té práci všechny nástroje.</p>

<p>Zmizely skoro všechny zbylé vlasy, zůstal jen „kohout“ probíhající zpředu dozadu. Ten pak seříznula břitvou asi na půl centimetru a obarvila na inkoustovou čerň s použitím barvícího přípravku na vlasy v lahvičce.</p>

<p>Měla odvahu, to jsme museli připustit. Bylo bolestivé ji pozorovat, jak si tím nástrojem propichuje otvor v jedné nosní dírce a vkládá tam malý šperk. Pak ránu ošetřila, aby moc nekrvácela. Dál použila malou lahvičku s očním kapátkem. Když nanesla tekutinu do obou očí a pak je vymyla čistícím roztokem, ty dětsky modré oči vypadaly skoro černé. Dokonce i bělmo trochu zšedlo a dodávalo jí propadlý, skoro vyzáblý vzhled. No, jsem si jistý, že jste to pochopili. Stále vypadala zatraceně dobře i přesto, čím vším prošla, ale určitě se už ani trošku nepodobala své fotografii.</p>

<p>Nakonec se navlékla do něčeho podobného korzetu z nějakého elastického materiálu, co jí zploštilo ňadra. Vypadalo to nepohodlně, dokonce bolestivě, ale na jejím vzhledu se účinek jistě projevil. Kožená punková bunda, výjimečně hodně obnošená, černé „plesnivé“ džíny a pořádně obnošené vysoké kožené boty dovršily celkový efekt. Potřebovala brýle, protože byla dost krátkozraká, ale měla jen černé sluneční brýle s dioptrickými skly, které v místnosti nebo v noci nebyly moc praktické. Určitě však ladily s celým vzhledem a oblečením. Do jedné z kapes bundy si zastrčila cigarety. Vytáhla taky velký špalek žvýkacího tabáku, kus ukousla a začala žvýkat. Nevěděl jsem, jestli ho normálně žvýká, ale pochyboval jsem o tom. Na druhou stranu to byl skvělý tah. Nebude trvat dlouho, než bude nasáklá šťávou, a ani jejím zářivě bílým zubům to neprospěje.</p>

<p>Ještě jedna kontrola, vzala všechny peníze v hotovosti, které našla, a taky si je nacpala do kapes. Pak opustila byt a sešla dolů zadním schodištěm. Nebyla se svou čerstvě ostřihanou hlavou připravená na venkovní mráz, ale nakonec se přinutila ho ignorovat. Venku byla tma, ale dobře prosvětlená, určitě městským osvětlením, a tak to dokázala zvládnout i s nevhodnými slunečními brýlemi.</p>

<p>Minula několik bloků, pak zahnula do uličky a do malé garáže. Očekával jsem, že tam bude motocykl, a opravdu byl – pořádně veliký, krásný harley.</p>

<p>K našemu překvapení šla do zadní části garáže, kde bylo umyvadlo a věci na mytí po práci na autech a motorkách a tak. Našla nějaký vyjetý motorový olej a začala si ho jemně nanášet nebo dokonce silně mazat na ruce, tvář, krk, všude. Pak to všechno smyla, ne účinným mýdlem na mastnotu, ale jemnějším. Když skončila, kůži měla zbarvenou nevýrazně a nepravidelně dočerna.</p>

<p>Povedlo se jí dosáhnout něčeho, co bych, pokud jde o mne, nepovažoval za možné – zdaleka nevypadala tak skvěle, ve skutečnosti nebyla vůbec atraktivní. Nebyla ošklivá, ale vypadala tak, že byste se na ni dvakrát nepodívali.</p>

<p>Věděli jsme, že se chystá odjet na harleyi, a museli jsme se podivovat, jak k čertu uvidí jenom s těmi slunečními brýlemi. Čirou náhodou měla černou helmu, kterou si nasadila. Ukázalo se, že má v průzoru dioptrická skla. Za normálních okolností mohla na cestu opravdu vidět.</p>

<p>Skutečnou otázkou zůstávalo, jede nazdařbůh nebo za nějakým cílem? V prvním případě jsme dosáhli jen malé pomsty a jinak ničeho užitečného, ve druhém nás mohla dovést k Waltovi.</p>

<p>Než dojela k nejbližší dálnici, ať už to byla jakákoliv dálnice, jela dost opatrně. Když se tam však dostala, pořádně to rozjela a měla tři krásně rovné a skoro prázdné jízdní pruhy jen pro sebe. Trvalo jen pár minut zjistit, že se jedná o Mezistátní severní 5, ale to nám nepomohlo. Byla ale pořádná zima, což určitě znamenalo, že buď nejede s harleyem uprostřed noci daleko, nebo se pokouší ke svém převleku přidat námrazu.</p>

<p>Nakonec nejela daleko, odbočila na výjezdu, který nám neřekl nic o tom, kde se nachází, a pak dojela po dvouproudé silnici k něčemu, co vypadalo jako cesta k farmě. Pokračovala po té cestě přímo do farmy, temné, jak se dalo v téhle noční době očekávat. Měla tu však nějakou spřízněnou duši, protože ve stodole, do které zajela, stálo harleyů několik. Zastavila, vypnula motor, vykopla stojánek a sklouzla z motorky.</p>

<p>Vyšla ven a vydala se k hlavní budově, odkud se ozývalo hlučné štěkání psů už od té doby, co přijel harley. Teď se samozřejmě rozsvítilo světlo a za dveřmi možná stála postava s puškou. Nezdálo se, že by ji to vyvedlo z míry, a silně zabušila. „Pam! To si ty? <emphasis>Nutně </emphasis>potřebuju pomoc!“ vykřikla. Dokázala na sobě zakrýt skoro všechno, kromě toho extrémního přízvuku.</p>

<p>Dveře se otevřely a v nich stála jedna z nejdrsněji vypadajících žen, které jsem kdy viděl, přinejmenším stále ještě dost mladá na to, aby mohla působit hrozivě, s puškou v ruce a unaveně se mračila. „Sugar, to jsi <emphasis>ty</emphasis>?“</p>

<p>„Jó, to jsem já. Pam, potřebuju nutně schovat. Dou po mně ňáký lidi a zhovna teď je nejsem schopná nijak setřást. Ty si teď moje jediná naděje.“</p>

<p>„No – dobře. Pojď dál, ať ti neumrzne prdel! Člověče! Ty teda vypadáš úplně jinak! Jenom ten tvůj přízvuk tě prozrazuje!“</p>

<p>„Jo, já vím. Co můžu dělat? Ach, bože! To teplo je tak <emphasis>příjemný</emphasis>.“</p>

<p>„Pořád máš tu starou hajtru, co?“</p>

<p>„Jó. Ale vyšla sem thochu ze cviku a je taková zathacená kosa. Budu tu jen přes noc, Pammy. De po mně někdo, kdo mě možná chce zabít nebo něco horšího. Zítha můžu sehnal ňáký přátele, ale phostě potřebuju útočiště přes noc.“</p>

<p>„Dobře, můžeš tu zůstat, jak, dlouho chceš. To přece víš! Ježíši! Je to – kolik? Pět let?“</p>

<p>Bylo by dobré tu zůstat a dozvědět se víc, ale nemohli jsme. Najednou jsme zjistili, že jsme vlečeni z těla ven, ven z domu, a nemohli jsme s tím nic dělat. Rychleji a rychleji, pak téměř rychlostí světla podél sloupů a konektorů, pak zpět do našeho pokoje a do nás, kde se nám začaly vracet pocity.</p>

<p>Jednoduše nám došla energie, abychom v tom pokračovali, nejen ta navíc, ale prostá stará fyzická energie. Ve skutečnosti to byla dosud nejdelší a nejambicióznější seance, a na nás všechny zapůsobila.</p>

<p>„Myslíš, že jsme tu <emphasis>čubku </emphasis>trochu vyděsili?“ zeptala se Angel tónem naprostého uspokojení.</p>

<p>„Jo, to jsi opravdu dokázala,“ řekl jsem jí. „Byl bych rád, kdybychom se tam zítra mohli vrátit. Rád bych věděl, koho zavolá a kdo bude na druhém konci.“</p>

<p>Angel se zahihňala. „Viděl jsi v zrcadle její obličej, když jsem jí zazpívala tu pitomou písničku?“</p>

<p>„Jo, viděl. To bylo dobré.“ Ale nikam jsme se tím nedostali, pomyslel jsem si v duchu. Potřebovali jsme nutné zjistit všechny podrobnosti.</p>

<p>„Brrr! Tady je zima!“ mumlala podrážděně Wilma. „Rozsvítíme světla a mohli bychom si dát něco k jídlu, ne? Něco jednoduchého. A podíváme se, jestli by se to tu dalo víc zahřát. Nemůžeš tam naštelovat víc, Joshuo?“</p>

<p>„Pokusím se,“ odpověděl jsem. „Už teď je nastavené na hodně. Na takový byt to není zrovna nejlepší topení a moc ho neudržovali.“</p>

<p>Spíš jsem ale přemýšlel o Cynthii Matalonové. Určitě byla profík a připravená k rychlému útěku, ale kdo byla Pam? Nebyla jednou z nás, neměli jsme ten pocit, o nic víc než u Chuna Yee. Asi pět let… To znamená bezprostředně poté, co byl Brand „zabit“ a projekt zastaven.</p>

<p>Angel myslela na to samé. „Nemůžu se v ní vyznat o nic lépe než předtím.“ poznamenala. „Co dělala potom, co středisko zavřeli? Přidala se k dívčímu motorkářskému gangu!“</p>

<p>„Vypadalo to tak. Kolik motorek jsi viděla v té stodole? Já myslím, že pět nebo šest.“</p>

<p>„Asi tak. Wilmo?“</p>

<p>„Ano, šest, když nepočítám její. Ona je ale něco jiného. Dokáže sebou pěkně mrsknout, když zapráskáš bičem.“</p>

<p>„My taky,“ odpověděl jsem. „O to vlastně šlo, jak jsi asi pochopila. Ale ona je jednou z nás. Otázka je, kde je Walt? A co s nimi budeme dělat?“</p>

<p>„Myslím, že kdybych se mohla dlouho prospat a dostat do sebe víc té zelené energie, byla bych s ní schopná udělat, cokoliv bychom chtěli,“ řekla nám Angel. „Skutečnou otázkou zůstává, co chceme udělat?“</p>

<p>Promýšlel jsem to. „Dostaň je sem. Ne, beru to zpátky. Dostaň je někam <emphasis>blízko, </emphasis>kde by s nimi mohl alespoň jeden z nás bezpečně mluvit, aniž by je dostal Stark. Chci, aby mi Walt osobně řekl do očí, co udělal a proč. A od Cynthie Matalonové se chci dozvědět, jakou zatracenou hru chce se všemi hrát.“</p>

<p>„Byl to šikovný trik,“ zavolala Wilma z kuchyně. „Chci říct, několik šikovných triků. Zvednutí dokumentu v kanceláři? A společná jízda v těle té ženy? Zatraceně. Začínalo to děsit i <emphasis>mne.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Myslel jsem, že jsi byla velká šamanka. Tunely pod světem a to všechno?“ vypálil jsem v odpověď.</p>

<p>… <emphasis>Vize, </emphasis>člověče! <emphasis>Vize</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Tohle nebyla žádná vize! Bylo to <emphasis>skutečné!</emphasis></p>

<p>„Nebo alespoň tak skutečné, jako všechno,“ odpověděl jsem.</p>

<p>Angel přemýšlela. „Možná existuje snazší cesta než ta, jakou jsme zatím používali. Třeba existuje způsob, jak s ni promluvit, aniž bychom ji museli přimět přijet sem. Téměř cítím, že se to tentokrát stane.“</p>

<p>„No dobře, tak nám řekni, co tě napadlo, ale dávej pozor!“ varoval jsem ji. „Tyhle seance nejen odebírají tu zvláštní energii a tak, ale pořádně nás všechny vyčerpávají. Nikdy jsme neuskutečnili víc než jednu seanci týdně a tahle byla zatím nejdelší a nejsložitější. Tedy, kdo ví, jestli nedostaneme srdeční záchvat nebo něco, když se o to zítra znovu pokusíme? Právě teď se cítím tak, jako by ze mne vyprchal veškerý život. Jakmile se najíme, jdu spát.“</p>

<p>„Dobře, tak uvidíme, jak se budeme cítit zítra,“ navrhla Angel. „Musím říct, že jsem se poprvé za <emphasis>dlouhou </emphasis>dobu opravdu <emphasis>pobavila</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Myslím, že jsem začala cítit podobnou moc, jakou pociťují lidé na základně, když používají ty své skřínky. Nemyslím, že je to správné, a předpokládám, že je to hříšné, ale <emphasis>hrozně </emphasis>se mi to líbilo.“</p>

<p>„Vím, co tím myslíš,“ řekl jsem jí a trochu jsem jí záviděl její moc. „Bylo by legrační, jestli jsi na nějakém tom skutečném místě, kde jsme všichni začali, byla programátorkou <emphasis>ty a já </emphasis>umělcem, ne?“</p>

<p>„To nevím. Stejně bych si přála opravdu se dostat pod ten zelený kopeček. Kdyby se mi to povedlo, myslím, že bych dokázala všechno. K tomu ale nedojde. Na co by tam chtěli prostou slepou dívku, jako jsem já?“</p>

<p>Přemýšlel jsem o tom. „Všechno má svůj čas,“ řekl jsem jí. „Ale nějaký důvod dokážu vymyslet. Jsi ideální subjekt pro testy na Simu, alespoň z jejich pohledu. Nejdřív se ale musíme vypořádat s Matalonovou a jejími lidmi. Pak uvidíme, jestli se tam dokážeme dostat. Pokud to dokážu já, tak ty možná taky.“</p>

<p>„Jo?“ zeptala se Wilma, která nám donesla sendviče a pití. „A pak co? Co byste dělali, kdybyste tam nasáli všechnu tu energii?“</p>

<p>„Pokud bychom byli všichni pohromadě,“ řekl jsem opatrně, „a myslím tím všechny, kteří k nám patří a jsou tu, otevřeli bychom jednu ohromnou králičí díru a všichni bychom jí prošli. Spíš bychom se přenesli než převtělili a zničili bychom tak hlavní plán Ala Starka. Právě <emphasis>tohle </emphasis>uděláme.“</p>

<p>Wilma naslouchala, přikyvovala a pak se zeptala: „Oukej, to zní dobře. A co pak?“</p>

<p>„Nepředbíhej moc daleko,“ reagoval jsem opatrně, ale její otázka se mi nelíbila. Kam se vydáš, když nevíš, kam jdeš? Co budeš dělat, až se tam dostaneš, nebo jak se dostaneš domů?</p>

<p>Nakonec ani Al Stark, dokonce ani velký Matouš Brand na tohle nedokázali odpovědět.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 11</strong></p>

<p><strong>ZELENÁ KRÁLOVNA</strong></p>

<p><strong>A ČERVENÁ VÉVODKYNĚ</strong></p>

<p>Spali jsme jako zabití možná dvanáct hodin. Tak dobře, <emphasis>já </emphasis>jsem spal tak dlouho a Wilma možná o chvíli déle. Angel byla stále mimo sebe, když jsem zareagoval na bušení na dveře. Dokázal jsem vzít ručník a dojít tam. Otevřel jsem dveře jen na škvírku, ještě jsem se docela nevzpamatoval, a tam stála paní McCurdová, naše bytná.</p>

<p>„Haló, Joshuo, máte dole telefon.“</p>

<p>„Já mám telefon?“ V téhle chvíli mě nenapadalo, kdo by mohl volat, ale řekl jsem: „Počkejte, až si na sebe něco obléknu, a hned jsem dole.“</p>

<p>Oblékl jsem si kalhoty a bundu, nazul boty, vyšel jsem ven a sešel po schodech. Vtom jsem si náhle vzpomněl, že je venku ještě chladno. Ale nevypadalo to tak zle, ani nebyla taková zima, jako den předtím. Svítilo slunce, venku byl většinou holý asfalt a zdálo se, že pouliční doprava běží docela hladce a je spíš břečka než náledí.</p>

<p>Telefon zůstal vyvěšený, takže když jsem ho zvedl, přemýšlel jsem, jestli tam ten někdo stále je, a řekl jsem: „Jo? Tady je Joshua.“</p>

<p>„Haló,“ ozval se přátelsky znějící ženský hlas. „Tady je doktorka Alvarezová. Včera jste pomáhal vyprostit mé auto a odklidit cestu, a nechal jste mi jméno a telefon.“</p>

<p>To bylo zajímavé, ani jsem nečekal, že někdo tak rychle zabere, tím méně ona. „Ano, madam?“</p>

<p>„Podívejte, říkal jste, že děláte všechny druhy úklidových a údržbářských prací?“</p>

<p>„Ano, madam. Všechno, co je legální a nepotřebuje moc vybavení.“</p>

<p>„Já – já se obávám, že mám problém a nezjistila jsem to, dokud jsem nepřišla domů. Myslím, že nám asi chybí nějaké tašky na střeše nebo co a nikdy jsem si toho nevšimla, ale když jsem se včera vrátila, roztátý sníh natekl přímo do bytu. Je to opravdová spoušť. Všude voda, většinou špinavá, koberec to samé. Jak se zdá, potřebuju kompletní úklid. Jestli potřebujete čistič koberců nebo něco takového, skočím pro něj.“</p>

<p>„Udělám, co budu moci. Jak je ten byt velký?“</p>

<p>„Jsou to dvě ložnice, obývací pokoj, kuchyň a koupelna. Obývací pokoj a kuchyň jsou na tom nejhůř. Bytová správa už mi sdělila, že střechu spraví, ale to mi uvnitř nepomůže. Zvládnete to?“</p>

<p>„Ano, madam. Nezní to tak hrozně.“</p>

<p>„Tak dobře. Musím dnes do práce, ale můžu vám buď odvézt klíč, jestli chcete, nebo ho tu u někoho nechat. Máme tu bezpečnostní službu, ale já je na to upozorním.“</p>

<p>„To by šlo,“ řekl jsem jí. „Kdykoliv sem můžete dát klíč, my přijedeme nahoru a pokusíme se s tím něco udělat.“</p>

<p>„Mockrát děkuju.“</p>

<p>Musel jsem uvažovat o tom, jestli se nejedná o nějaký trik. Vystoupal jsem po schodech nahoru a zjistil jsem, že Wilma zrovna vyšla z koupelny a je pořádně zvědavá.</p>

<p>„Co myslíš ty?“</p>

<p>„Myslím, že jeden z nás si vezme motorku a pojede se tam nahoru podívat, co a jak,“ řekl jsem. „Jistě to zní přirozeně. Často jsem se s tou ženou potkával, ale nikdy jsme nebyli přátelé. Kromě toho mi není moc jasné, co vlastně dělá. Je suchar, ale nemyslím, že patří k CIA nebo něčemu takovému.“</p>

<p>Wilma přikývla. „Strašně nerada tu nechávám Angel takhle mimo sebe, ale pojedeme oba. Já se vrátím, podívám se na ni a možná ji přivezu nahoru, pokud to bude zapotřebí. Pak posháním, co bude potřeba, a přidáme se k tobě. Můžeme sehnat něco k snědku na Seven-Eleven.“</p>

<p>Rita Alvarezová – ani jsem nevěděl, že byla doktorka, dokud nezavolala a neřekla mi to – jela autem podél domu, já jsem si toho všiml a sešel jsem dolů, abych ji uvítal. Přikývla a neusmála se, ale sňala klíč z kroužku a podala mi ho.</p>

<p>„Byt čtyři sta dvanáct,“ řekla mi. Pak cosi hledala, vytáhla navštívenku a na rub něco naškrábala. „Tady je mé číslo do práce. Pokud budete mít nějaké dotazy nebo problémy nebo to prostě budete chtít vzdát, zavolejte. Pokusím se kolem oběda zastavit, nebo vám alespoň zatelefonuji, až budu moci.“</p>

<p>„Nedělejte si starostí, doktorko. Jsem si docela jistý, že se o to postaráme,“ řekl jsem jí a ona odjela.</p>

<p>Normálně jsme nenechávali Angel samotnou, ale nebylo pravděpodobné, že by se o sebe nedokázala postarat. V bytě si pamatovala prakticky všechno a ani by vás nenapadlo, že nevidí. Venku to bylo něco jiného, ale v bytě si mohla i udělat něco k jídlu, osprchovat se nebo cokoliv bez nějakého většího rizika. Problém spočíval hlavně v tom, že jsme jí nemohli nechat písemný vzkaz nebo záznam. Neměli jsme tam telefon, ke kterému by se mohla dostat, abychom jí mohli říct, kde jsme, kdyby se probudila a byla vylekaná.</p>

<p>Byt Alvarezové vypadal dost normálně, ale jakmile jsme jednou vešli dovnitř, naše podezření zmizelo. Byla v něm pořádná spoušť a bylo jasně vidět, kudy přesně tekla dovnitř voda a podobně.</p>

<p>„Hm! Taky bílé koberce!“ opovržlivě vyrazila Wilma. „Zatraceně nepraktické do obývacího pokoje.“ Pohlédla na kuchyňskou desku, kde ležela hromádka fotografií z Polaroidu. „Che! Udělala barevné fotografie toho všeho, než odjela! Vsadím se, že ještě dřív, než tě zavolala. Aby dostala peníze z pojišťovny, co?“</p>

<p>Rozhlédl jsem se kolem. Budeme ještě potřebovat čistič na koberce a šampón, hadry, výkonný vysavač, příslušenství k vysavači na čištění čalouněného nábytku, abychom mohli vyčistit zablácený gauč. Pak něco na mytí stěn, možná nějakou barvu, aby se zamalovala ošklivá místa na stropních spárách. Zabere nám to většinu dne, ale práce nebude tak hrozná.</p>

<p>„Dobrá, vrať se a zkontroluj Angel.“ řekl jsem jí. „Udělám tolik základních prací, kolik zvládnu. Až budeš moci, vypůjči si v Seven-Eleven vakuový čistič na koberce s příslušenstvím a jestli to zvládneš, přivez to nahoru. Taky obvyklé věci na úklid. Myslíš, že na to máš dost peněz?“</p>

<p>Přikývla. „To není problém. Ale vezmu účtenky. Pokud ji škodu zaplatí pojišťovna, měli bychom úklid předražit, jak to jen bude možné, a vyúčtovat si každý desetník, který vydáme.“</p>

<p>Provést přípravné práce znamenalo především odstavit nábytek z cesty a z koberce v obýváku, aby se dal čistit. Pak jsem trochu vytřel s použitím náčiní, které jsem našel v úklidové komoře. Všechno jsem otřel a její mop s houbou jsem použil k odstranění bláta z dlaždiček v kuchyni. Žádná zvláštní práce.</p>

<p>Když jsem udělal, co se dalo, Wilma se dosud nevrátila. Zapnul jsem televizi, ale nedávali nic zajímavého, tak jsem samozřejmě začal čmuchat. K čertu, stejně jsem se to chystal udělat.</p>

<p>Rozhodně se jednalo o byt ženy, ale ne samotné ženy. Byly tu věci od více než jedné nakupující osoby a s dost rozdílným vkusem. Vypovídaly o tom, že Alvarezová buď měla spolubydlící, nebo opravdu rozpolcenou osobnost. Nejednalo se ani tak o ten obývací pokoj jako o skutečnost, že v poličkách ležely rozdílné věci, stoh knih, u nichž jsem měl problémy přečíst tituly, ale byly jasně z různých oborů. A nakonec překvapení.</p>

<p>V dvoupokojovém bytě představoval jeden z pokojů něco jako společnou pracovnu s počítačem, tiskárnou, terminálem – a co bylo zajímavé a ohromující – na dvou malých psacích stolech, které se lišily jako den a noc, včetně rodinných obrázku. Ve druhém pokoji byla jen jedna velká postel – a to extra velká vyhřívaná vodní postel. Nikdy jsem je neměl rád – vždycky jsem z nich měl mořskou nemoc.</p>

<p>Nic nebylo naprosto zjevné, ale nesdílíte byt s jinou osobou a nemáte jen jednu velkou postel, pokud jste pouze přátelé. Zdálo se, že Rob a Lee nejsou v projektu jedinou dvojicí stejného pohlaví.</p>

<p>Artefakty a obrázky ale prozrazovaly víc o Alvarezové, než o její společnici. Kolik dětí bylo na té staré fotografii na zdi? Devět? U všech se taky zdálo, že je mezi nimi rozdíl kolem devíti měsíců. Bylo snadné poznat, proč se její otec, skutečně pohledný španělský typ, na fotografiích usmívá a proč její matka vypadá unaveně a má už šedé vlasy.</p>

<p>Daleko zajímavější mi připadala fotografie z pozdější doby, fotografie Alvarezové asi kolem dvacítky, která se usmívá na nějaké závěrečné ceremonii nebo něčem takovém. Dole byla naškrábaná popiska, na které stálo: sestra Margarita Magdalena, Ph.D., Gonzaga 89. Na sobě měla modernizovaný, ale stejně rozpoznatelný sesterský hábit.</p>

<p>Byla jeptiška.</p>

<p>Nebo bývala jeptiška. V domě prostě nebylo žádné znamení kříže ani jiný náboženský předmět. Bibli tam měla, dokonce dvě – autentické znění bible v latině a anglickou katolickou bibli.</p>

<p><emphasis>Co jste provedla, sestro Rito</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Zamilovala jste se do jiné sestry v konventu</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nebo možná do spolustudující </emphasis>– <emphasis>nebo učitelky</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Nestudovala Alice McKeeová sociologii v Gonanze? Myslím, že kdosi něco prohlašoval o studiu žen. Jistě by to souhlasilo.</p>

<p>Ubohá Rita! Byla pravděpodobně zrovna tak promíchaná, rozpolcená a poblázněná problémem, kým a čím je, jako Angel.</p>

<p>Někdo zazvonil. Pospíchal jsem ke dveřím a otevřel jsem je. Stála tam Wilma, ověšená věcmi na čištění koberců. „Angel se nakonec probudila, ale není v takovém stavu, aby sem mohla jít,“ řekla mi. „Něco jsem do ní dostala, ale nepřekvapilo by mě, jestli bude zase v limbu, až se vrátíme.“</p>

<p>„Jo, tyhle noční legrácky a hrátky tě vyčerpají zrovna tak, jako kdybys to doopravdy dělala, nebo ještě víc,“ poznamenal jsem, zatímco jsem dával dohromady čistič. Ve skutečnosti jsme to dělali doopravdy, přinejmenším proto, že to, co vypadalo tak magicky nebo alespoň jako skupinové mimosmyslové schopnosti, čarodějnictví či co, se nijak nelišilo od tohohle celého zatraceného světa. Jestli nic kromě nás nebylo reálné, pak jsme to všechno ve skutečnosti nedělali a nezapojovali jsme se na té úrovni, na které nám to připadalo. Místo toho všechno byly nuly a jedničky, samá energie, programy a nervové sítě.</p>

<p>Alvarezová zavolala kolem jedné hodiny a já jsem ji ujistil, že všechno jde dobře a že budeme hotovi asi kolem třetí, čtvrté, pokud se zdržíme na obědě. Chystal jsem se uvést cenu sto dolarů v hotovosti, ale než jsem se k tomu dostal, sama nabídla dvě stovky, takže jsem se nechal přemluvit. Požádala nás, abychom jí zavolali na telefonní číslo uvedené na vizitce, až skončíme, že přijde, prohlédne si odvedenou práci a pokud bude spokojená, tak nám zaplatí.</p>

<p>No, dokonce i s dlouhým obědem jsme ve skutečnosti skončili kolem třetí, ale nevolali jsme jí dřív, než chvilku po čtvrté. Napůl jsem očekával, že přijde, když jsme ještě šamponovali koberec, ale neudělala to.</p>

<p>Během práce jsem seznámil Wilmu s tím, co jsem našel a co jsem vydedukoval z těch fotografií.</p>

<p>„Zní to pravděpodobně,“ řekla a přikývla. „Jeptiška, co? Myslíš, že se někde v hloubi duše stále považuje za jeptišku? Znala jsem několik takových, které vyhodili, a stejně se nedal poznat rozdíl kromě toho, že se nemodlily po celou dobu. Jedna se provdala za sociálního pracovníka, kterému pomáhala, a ta druhá se nechala někde zbouchnout. Byla příliš dobrou katoličkou, aby se zbavila následku, takže odešla, měla dítě a vychovávala ho. Ale nepřestaly být jeptiškami jenom proto, že je církev vyhodila. Vsadím se, že se taky cítí pořádně provinile.“</p>

<p>„Možná, ale není sama.“</p>

<p>„Ach, ano, ale to mě nepřekvapuje. Dobré španělské jméno s dobrým irským. Hádám ale, že tu ta McKeeová zrovna teď není, protože to nevypadá jako byt, kde po nějakou dobu bydlí dva lidé. Je tu příliš uklizeno, samozřejmě s výjimkou toho zatékání. Na to prostě musí být povaha – po dlouhé době se jedná o první byt, který vidím, kde je majitelka tak úzkostlivě čistotná, že stele postel, věší všechno oblečení a vydrhne i desku v kuchyňské lince. Řekla bych, že McKeeová tu není a nebyla několik dní, možná týden Ale neodstěhovala se – šaty a osobní věci tu stále jsou. S největší pravděpodobností se pro něco vrátila na svou školu, nebo dělá nějakou rešerši.“</p>

<p>Přemýšlel jsem o seznamu osob. „Říkali dvacet osm. Šest z různých důvodů odečetli, dva byli Walt a Cynthia, to je osm, další tři jsme my, to je jedenáct, se Sloanovými třináct. Rob a Lee patnáct, tyhle dvě sedmnáct, plus Cohn, Tanaka. Stark, to je dvacet. To znamená osm, o kterých nevíme. Oni ale říkali, že je tu celá parta pohromadě, kromě těch, o kterých už víme. Z toho vyplývá, že proti nim stojí jen Walt s Cynthií plus ti tvorové, ať už byli čímkoliv. Když si uvědomím, že většina těch neznámých se dostavila na setkání ten první den a taky se tu pak zdržovali, pak to jsou – <emphasis>ó můj Bože</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>– ti Standishovi, možná Betty Harkerová-Simonsová, Sally Prineová, Jamie Cholderová a tři, kteří tam nemohli být a ještě jsem se s nimi nesetkal. Možná ti ze Starkova personálu, i když si nejsem jistý.“</p>

<p>„A co není v pořádku s těmi dalšími, na které jsi přišel?“</p>

<p>„No. Standishovi jsou pohledný mladý pár z předměstí, jenomže jsou pravicoví fundamentalističtí republikáni, kteří chtějí mít Boha ve všech aspektech Ameriky, a pouze oni vědí, co Bůh chce. Jamie je podivínka – jediná schopnější programátorka, která kromě toho nosí měděné náramky, obklopuje se pyramidami a považuje Shirley McLainovou za tradicionalistku. S Prineovou jsem se potkal jen včera. Vypadá docela příjemně, ale žádný zvláštní dojem na mě neudělala. Jestli má ale patřit k ostatním, musí být trochu divná.“</p>

<p>Wilma na mě pohlédla s hraným překvapením. „Divná? Co je tak divného na těch ostatních? Tím myslím, podívej se na <emphasis>nás</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Indiánka, která mluví se stromy a stromy jí odpovídají, programátor a umělkyně tvořící sci-fi a plakáty, kteří se zcvoknou, vidí ohromného Houseňáka a vstanou z mrtvých v podobě slepé dívky z <emphasis>Hroznů hněvu </emphasis>nebo čeho a údržbáře, který vypadá jako odpadlý rabín. To se nezmiňuju o té – ať už je čímkoliv – kterou jsme minulou noc sledovali.“</p>

<p>„Máš pravdu,“ přikývl jsem.</p>

<p>Zazvonil telefon. Volala Alvarezová a mluvila trochu stísněně. „Zdržela jsem se tu, protože čekám obchodní hovor.“ řekla nám. „Nemohl byste mi dopravit klíč do kanceláře? Všechno vám zaplatím, když to uděláte.“</p>

<p>Tenhle nečekaný zlom mě vzrušil, ale současně jsem byl opatrný. „Hm, jo, možná bych mohl, ale já to místo, kde většina lidí odsud pracuje, znám. Jsou tam stráže.“</p>

<p>„Zajistím vám cestu dovnitř až k hlavní budově. Vjeďte po silnici přímo dovnitř, řekněte strážnému, proč tam jste, a on vás pustí. Jeďte rovnou na velké parkoviště, které je vpředu. Uvidíte tři budovy, ale pouze jedna z nich je velká a starobylá, je to veliký dům. Přijeďte k přednímu vchodu a počkejte, nebo někomu u vchodu řekněte, aby mě sehnal.“</p>

<p>„To zní rozumně. Hm, my jsme dva. Bude se mnou má manželka.“</p>

<p>„Oukej, já to na bráně řeknu. Setkáme se – za jak dlouho? Za deset minut? Jste hotovi?“</p>

<p>„Celkem ano, i když koberec bude schnout až do rána. Střechu už spravili, takže se to nebude opakovat. Počkejte, až vrátím vypůjčené věci. Pak přijedu nahoru. Řekněme půl hodiny? Nechci už tu nic dělat, jak jednou zamknu.“</p>

<p>„Dobře. Je čtyři dvacet. Tak v pět.“</p>

<p>„V pět.“</p>

<p>Zavěsil jsem, poněkud rozrušený. Wilma se na mě podívala. „Jedeme rovnou tam?“</p>

<p>Zavrtěl jsem hlavou. „Spolu ne. To by nebylo dobré a víme, že o tobě každopádně vědí. Bude lepší, když tu zůstaneš, dokud nebudeš mít důvod jít dovnitř. Ne, napadlo mě, že tam s sebou na motorce vezmu Angel. Už se mnou jela.“</p>

<p>„Angel? Proč?“</p>

<p>„Chce se dostat do té velké pulzující bubliny, ne? Tohle je zatím nejblíže, kam se můžeme dostat.“</p>

<p>Angel současně vzrušil i velmi vyděsil nápad jet dovnitř. „Co když zjistí, že jsme jedni z nich?“ měla obavy. „Tedy, když je dokážeme číst my, někteří z nich mohou být schopni poznat nás, ne?“</p>

<p>„Možná, ale Alvarezová to nedokáže,“ ujistil jsem ji. „Za riziko to stojí. Dokonce ani nepůjdeme do budovy. Tahle těla, která jsme dostali, se od ostatních trochu liší. Byla vytvořena úpravou programu. Myslím, že jsme získali spojení k tomu, co pod tímhle vším opravdu je, které oni nemají. Pojď nebo nechoď, ale já musím jet. Stejně toho nemůžeme moc udělat bez daleko většího rizika.“</p>

<p>Ustoupila, ale nevěděl jsem, jestli to je skutečně její rozhodnutí, nebo jestli se raději tak snadno vzdává, než aby musela o něco bojovat.</p>

<p>„Ber to rozumně,“ upozorňovala mě Wilma. „Dovnitř a ven, žádné legrácky. Tentokrát ne.“</p>

<p>„Neboj se,“ uklidňoval jsem ji.</p>

<p>Už byla tma, když jsme byli připraveni. Nasedli jsme na motorku a Angel se mě držela zuby nehty. Když jsme míjeli Dunkin Donuts, málem jsem zamířil zpátky, ale nic jsem neřekl. Stejně to všechno vypadalo příliš povědomě. Odbočka, klikatící se cesta, strážní domek nahoře, nedaleko od místa, kde mi ta <emphasis>věc </emphasis>málem promáčkla porsche. Muže ve strážním domku jsem nepoznal, ale byla to soukromá bezpečnostní služba a pravidelně se střídali.</p>

<p>„Doktorka Alvarezová nás požádala, abychom jí dovezli její klíč a vyzvedli si své peníze,“ řekl jsem svým nejlepším venkovanským přízvukem. „Povídala, že vám o tom řekne.“</p>

<p>Strážný na nás pohlédl a zamračil se. „Nejsem si moc jistý…“</p>

<p>„Podívejte, <emphasis>mně </emphasis>je to fuk,“ řekl jsem mu. „Rád jí zavolám a řeknu jí, že jste nás nechtěl pustit dovnitř a že si bude muset vyzvednout svůj klíč a zaplatit nám později.“</p>

<p>„Můžete nám ten klíč dát,“ navrhl.</p>

<p>Začínalo mě to rozčilovat. „To teda ne, kámo. Dluží mi dvě stě babek za to, že jsem strávil celý den čištěním jejího bytu. Když nejsou prachy, nebude klíč.“</p>

<p>Vzdychl. „No dobře. Tyhle dočasné propustky si pověste vy a vaše paní na krk. Jeďte přímo před starý dům a čekejte. Ani nesesedejte z motorky. Já tam zavolám a ona vám přijde naproti. Rozumíte?“</p>

<p>„Jo, mně je to jasný,“ ujistil jsem ho.</p>

<p>„Žádné bloumání okolo. Přímo tam a zpátky. Jakmile tam jednou budete, mohli by vás zastřelit, pokud byste šli, kam nemáte,“ varoval nás strážný. „Pak se vraťte rovnou zpátky po té samé silnici, předáte mi tyhle dvě propustky a můžete jet.“</p>

<p>„Bez problémů, šéfe.“</p>

<p>Podal nám dvě visačky. Pomohl jsem Angel navléknout jednu kolem krku a pak jsem si druhou navlékl sám.</p>

<p>„Co s ní je?“ zeptal se strážný.</p>

<p>„Je slepá. Jste spokojený? Ta pro vás opravdu bude nějakou hrozbou, co?“</p>

<p>Angel se usmála, strážný ze sebe vydal zvuk, který zněl napůl jako omluva a napůl jako zavrčení, a zavřel okénko. Brána se zvedla a my jsme vjeli do střediska.</p>

<p>Když jsme opustili strážní stanoviště, téměř ihned se zdálo, že jsme minuli hranici té velké energetické bubliny. Pak jsme se ocitli uvnitř. Měli jsme trochu pocit lechtáni, podobně jako když je vzduch nabitý statickou elektřinou ale bez jisker nebo výbojů. Přijeli jsme na parkoviště, objeli jsme ho a dojeli nahoru k panskému sídlu. Teď jsme byli téměř uprostřed pulzující bubliny a cítili jsme, jak do nás prosakuje její energie. Bylo to opojné, skoro jako kdybychom se předávkovali nebo byli trochu opilí.</p>

<p>Alvarezová se hned neukázala, ale nechystal jsem se porušit pokyny. K čertu, věděl jsem, jaká tu byla nepříjemná bezpečnostní služba, a to předtím, než na ně zaútočili. To, jaká byla situace teď, jsem si mohl jen domýšlet.</p>

<p>Nakonec se dveře otevřely a vyšla z nich Rita Alvarezová. Pak sešla dolů po schodech a došla k motorce. „Omlouvám se, že jste tu venku museli trčet,“ řekla mi a zdálo se, že ji to skutečně vyvedlo z míry. „Řekla jsem vám, abyste přišel nahoru a počkal uvnitř, pokud se opozdím.“</p>

<p>„Madam, strážný nás málem vůbec nepustil dovnitř, a když nás pustil, řekl nám, že budeme zastřeleni, pokud sesedneme z motorky. Tak jsme na ní zůstali.“</p>

<p>Vrhla zlostný pohled směrem k silnici. „Musím si s nimi vážně promluvit. No, nevadí. Bude vám stačit šek?“</p>

<p>„Raději bych hotovost, ale pokud máte šek, tak to napište na Wilmu Starblanketovou. Jestli potřebujete, budu vám to hláskovat.“</p>

<p>„Ne, to je v pořádku. Zajímavé jméno. To je tady ta mladá paní?“</p>

<p>„Ne, to je má <emphasis>druhá </emphasis>paní. Ta, která mi pomáhala s prací. Tady Angel je slepá a takovou práci už nezvládne.“</p>

<p>Alvarezová se zarazila. „Ty ubožátko!“ Chvíli hledala a pak vytáhla nějaké peníze. „Myslím, že bych se mohla později stavit v bankomatu. Tady je sto čtyřicet dolarů. Ty vám můžu dát a na zbytek šek, nebo si je u mne můžete vyzvednout zítra.“</p>

<p>„Šek na ten zbytek bude stačit,“ řekl jsem jí. „Oběma nám ušetří cestu.“</p>

<p>Vypsala šek ve světle mého jediného reflektoru, odtrhla ho a dala mi ho společně s penězi. Zastrčil jsem je do kapsy u bundy, šmátral jsem po klíči od domu, našel jsem ho a podal jsem jí ho. „Moc děkuju za kšeft, madam. Kdykoliv byste něco potřebovala, víte, kde mě najít.“</p>

<p>Přikývla. „To vím. Děkuju.“</p>

<p>Otočila se k odchodu, pak se obrátila a znovu se na nás podívala. Vypadala zaraženě a zamračila se, jako by se pokoušela vidět něco jiného, co tu mohlo být.</p>

<p>Angel se otočila a pohlédla na ni nevidomýma očima. <emphasis>Nevidíte nic divného, </emphasis>vystřelila na vědeckou pracovnici mentálně. Spatřil jsem tenký proud, jako tenoučkou šňůrku žlutých trasovacích kulek, mířit od Angel k Řitě. <emphasis>Jenom párek bezvýznamných venkovanů, ochotných ke špinavé práci.</emphasis></p>

<p>Rita Alvarezová tam na okamžik stála jako přimražená. Pak se otočila, jako by se nic nestalo, a odešla zpět do budovy, ani se neohlédla.</p>

<p>„Z tak malého výletu jsi získala tolik energie?“ zeptal jsem se Angel. Usmála se a objala mě.</p>

<p>„Ty můj miláčku, <emphasis>nevěřil </emphasis>bys, co si myslím, že dokážu!“</p>

<p>„Mám se tu zdržovat, abychom mohli ještě pár minut čerpat?“</p>

<p>„Ne. Pořád nás sledují. Kromě toho už si netroufnu přijmout o moc víc. Ty jí máš taky spoustu. Pojeďme.“</p>

<p>Cílil jsem energii i v sobě, ale nedokázal jsem ji použít a neměl jsem nejmenší představu, proč to ona dokáže. Zatraceně, <emphasis>já </emphasis>jsem byl programátorem!</p>

<p>Možná problém spočíval právě v tom. Nebo se možná jednalo o dvojnásobný problém. Co to Les říkal? Že ženy byly paralelní a muži sérioví. Jak se ukázalo, mluvil o způsobu propojení obou mozkových polokoulí. Cožpak neměly vždycky moc čarodějnice a ne čarodějové? Existoval důvod, proč královna představuje nejsilnější kámen na šachovnici, na který jsme nějak zapomněli?</p>

<p>Nebo to možná bylo tím, že jsem příliš přemýšlel o využití té energie. Dobrý Bože! To by byl krutý žert! Čím více znalostí odmítnete, čím větším ignorantem se stanete, tím víc moci máte, takže můžete mít moc nebo rozum, ale ne obojí.</p>

<p>No dobře, na tom nesejde. Beze slova jsme vrátili visačky a já jsem to kalil k našemu bytu.</p>

<p>„Víš, že záříš světle zeleně?“ vyjekla, když jsme zabočili na dálnici. „Vypadáš, jako když hoříš!“</p>

<p>Já jsem viděl jen na její ruce, ale určitě jsem jí to mohl oplatit. „Ty jsi <emphasis>zelená, </emphasis>průsvitná a záříš jako světlice,“ vykřikl jsem na ni.</p>

<p>„Teď jsme na to napojeni.“ řekla. „Už není problém získat všechnu energii, jakou potřebuju. A oni o tom nevědí! Nemyslím, že je někdo z nich schopný to vidět, kromě mne, a taky tebe a Wilmy mým prostřednictvím!“</p>

<p>Pomohl jsem Angel sesednout z motorky a vyjít nahoru po schodech. Otevřeli jsme dveře bytu a vešli dovnitř.</p>

<p>„Wilmo! Už jsme se vrátili!“ zavolal jsem.</p>

<p>Žádná odpověď.</p>

<p>Náhle se nás zmocnil nepříjemný pocit. Vrhl jsem se do bytu a prohledával jsem místnosti, abych po ní našel nějakou stopu, nebo alespoň vzkaz. Nic.</p>

<p>„Sebrali ji!“ vykřikl jsem rozzlobeně. „Zatímco jsme byli ve středisku, přijeli a sebrali ji, protože věděli, že je sama!“</p>

<p>Nikdy předtím jsem na Angelině tváři neviděl takový výraz, ani předtím v Rikině tváři, jaký jsem viděl teď. Opravdu mě vyděsila. A pak ten strašlivý, lstivý úšklebek zmizel a najednou se výhružně usmála. „Příliš pozdě,“ zamumlala. „Čekali příliš dlouho. Jen si lehni na koberec a já si lehnu přímo tady.“ řekla mi klidným hlasem. „My tři jsme propojeni. Čekali příliš dlouho. Pojď – vezmi mě za ruku. Pojď blíž.“</p>

<p>„Tak dobře, a co teď?“</p>

<p>„Jen se uvolni a postupuj stejně, jako včera v noci, to je všechno.“</p>

<p>Dotkl jsem se jí a viděl jsem zářivou, pulzující zeleň, kterou jsme propojili do jediného celku. Zdálo se, že ten celek pulzuje rychleji a rychleji. Stále se zvětšoval, až jakoby explodoval.</p>

<p>Ocitli jsme se tam okamžitě, jako jediná bytost – Angel. „Tam“ se ukázalo být sklepní místností v panském sídle, kde byl pro příchod i odchod nutný speciální extra bezpečnostní kód na kartě.</p>

<p>Jednalo se o ohromnou čalouněnou celu, naprosto bez vybavení. Bylo dokonce obtížné, i když ne nemožné, poznat, kde jsou dveře. Jistě to tu celé sledovaly video i audiomonitory, nedosažitelné a zasazené do vysokého stropu. V něm byla také zapuštěna měkce zářící osvětlovací tělesa, osvětlující asi pět krát pět stop velký čtverec čalounění, podobný matraci. V cele jenom tak seděla Wilma Starblanketová, svlečená úplně do naha, a tvářila se nejvíc nasraně, jak jsem ji kdy viděl.</p>

<p>„<emphasis>Wilmo</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nedávej najevo, že nás nebo někoho slyšíš, ale jsme tady!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Přemýšlela</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>jsem, jestli budete schopni se sem dolů dostat</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Přišli snad deset minut poté, co jste odešli</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Píchli mi nějakou drogu</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Pořád se stěží můžu třeba jen nepatrně pohnout</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Vyvezli mě ven, pak tu seděli a čekali, dokud neodjedete</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Přijeli jsme dovnitř, svlékli mě, prohledali a nacpali mě sem</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Byli jsme do určité míry hmotní jako minulou noc, natolik, že Angeliny nohy cítily čalouněnou podlahu a lehce ji stlačovaly. Přemýšlel jsem, jestli si toho někdo může všimnout, a doufal jsem, že ne.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Dělej to samé jako včera </emphasis>v <emphasis>noci,</emphasis><emphasis>“</emphasis> řekla jí Angel. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Dej mi svou mysl a pojďme</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dostaneme tě odsud tak nebo onak.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Wilma se několikrát nadechla a pak se uvedla do jakéhosi šamanského transu, který u ní předtím tak dobře fungoval. Klesli jsme na zem a spojili jsme se s ní, tak jako minulé noci s Cynthií Matalonovou, jenomže tentokrát jsme se opět zvedli a Wilmina bezvědomá schránka tam zůstala. Byla s námi.</p>

<p>„<emphasis>Zajímalo by </emphasis>mě, <emphasis>jestli tu je nablízku někdo jiný</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>uvažovala Angel.</p>

<p>Přinutil jsem se k určité míře samostatnosti a s trochou soustředění jsem řekl: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Nejdřív Matalonovou</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Tady to můžeme prozkoumat později.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Zdálo se, že to Angel vytrhlo z přemýšlení a vrátila se k našemu poslání. „<emphasis>…</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Jasně, Matalonová</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Držte se</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Bleskově jsme odtamtud zmizeli a najednou jsme zase ocitli někde jinde, na místě, o kterém jsme nevěděli, kde se nachází, ale stejně nám bylo nějak povědomé. Na farmě v lesích, asi tři míle vzdálené od I-5.</p>

<p>Cynthia Matalonová tam stále byla, ale den využila k tomu, aby se dále přiblížila k punku. Působilo to překvapivě. Černá rtěnka a lak na nehty, náušnice s lebkou a zkříženými hnáty v barvě bílé kosti, a to mě podržte, vytetované tři svázané černé růže vzadu ve vlasech, na levé straně.</p>

<p>Tetování nebylo čerstvé. Buď bylo umělé, nebo ho tam měla celou dobu, až doteď zakryté vlasy, a prostě jsme si toho nevšimli.</p>

<p>Celá se oblékla do vypasované kůže, ošlehané počasím, a kouřila ten největší a nejsilnější doutník, jaký jsem kdy viděl. Také na sobě měla pouzdro s velkým černým lugerem. To, co viselo na druhé straně, byl nejspíš býkovec. Její společnice byly méně vystrojené, ale o nic méně bizarní, některé měly vyholené lebky, tetování na tvářích a ozdoby v nose. Stářím se pohybovaly asi od pětadvaceti let až po něco po čtyřicítce a zdálo se, že je těšilo, když ze sebe udělaly co nejméně atraktivní a tak drsné, jak se dalo.</p>

<p>Měly tu také dost drog a chlastu, aby kohokoliv poslaly až na Pluto, a to daleko příjemnějším způsobem. Matalonová se držela cigaret a piva, ale ostatní jely v marjánce nebo kokainu, nebo si, v jednom případě, šlehaly něco, co mohl být docela dobře heroin. Byly to drsné ženské, které užívaly to, co prodávaly. Nabízely své dlouho ztracené přítelkyni k vyzkoušení snad všechno, dokonce ji nutily, ale odmítala s netypickou vážností. „Hra. Pamatujete se posledně. Vzala jsem něco z těch sraček a všechny jste zmizely. Kromě toho mě možná čeká večer cesta.“</p>

<p>„Proč se namáháš někam jezdit?“ zeptala se jí jedna z těch žen. „Chci říct, obchody nikdy nešly líp, jsme rodina, máme jedna druhou a spoustu prachu. Kdo potřebuje ňáký jiný sračky?“</p>

<p><emphasis>Kdybys jen věděla, </emphasis>pomyslel jsem si a uvažoval, jestli Matalonovou napadlo to samé. Přinejmenším bylo jasné, nebo částečně jasné, odkud dostávala peníze, když opustila softwarovou firmu Zyzzx. Tenkrát musela dělat něco jiného. Jakmile dostala svůj podíl a prošlo jí to, zřejmě nastalo období, kdy si uvědomila, že buď zemře nebo bude bezvýznamná, pokud bude pokračovat v tomhle životě, a opustila ho.</p>

<p>Nechala si ale v záloze svou mašinu, výstroj a vzhled, a dokonce po tolika letech věděla, kde starý gang najít. Našla je a přiměla, aby dokonce ani nebyly překvapené, že to věděla a že se objevila. K tomu, aby se vyhnula otázkám, však znala pár malých triků, které neznal nikdo jiný.</p>

<p>Tak dobře, my jsme teď taky měli pár triků.</p>

<p>A hrozně jsem toužil vyzkoušet ten její zázrak, klasický harley.</p>

<p>Cynthia, kterou, jak se zdálo, všechny ostatní ženy znaly jako Sugar, což bylo spíše jméno než výraz zalíbení nebo přátelství, se podívala na své příliš drahé hodinky a řekla: „Poslyšte, zdá se, že budu muset toho bastahda vystopovat. Tady zůstat nemůžu. Sou mi v patách a nechci je sem přivést na vás všechny. Příliš mi na vás záleží, kvůli stáhým časům.“</p>

<p>„Když musíš, tak musíš.“ reagovala Pam, vůdkyně a jediná z žen, která si píchala. „Jen příště nebuď pryč tak dlouho, jo?“</p>

<p>„Ó, slibuju vám, že mě tak lehce nedostanou.“ ujišťovala je.</p>

<p>Pak následovalo obvyklé loučení, na které jsme trpělivě čekali – zdálo se, že Angel už nemá naspěch ani nepociťuje ubývání energie – a pak Cynthia vyjela do noci.</p>

<p>Tentokrát jsme se s ní nespojili, pouze jsme jeli společně na zadní části harleye jako nějací neuctiví duchové. Angel měla dost rozumu na to, aby nekomunikovala s Matalonovou, která jela po temné dálnici stodesítkou, ale pak už se nedala zadržet.</p>

<p>Cítíš, <emphasis>že se ti trochu točí hlava a potřebuješ zastavit, </emphasis>vystřelila na ni Angel těmi samými malými žlutými tečkami, které použila na Alvarezovou. <emphasis>Potřebuješ jen pár minut</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> Kromě toho se ti chce chcát po tom pivu.</emphasis></p>

<p>Cynthia ještě pár minut pokračovala v jízdě, pak uviděla rozšířenou krajnici, zajela ke straně, zpomalila a zastavila. Odtlačila harleye dolů mimo dosah reflektorů, přímo mezi stromy. Vypnula motor, pak tam chvíli seděla, jako kdyby se chtěla vzpamatovat. Nakonec sklouzla z motorky, šla trochu dál do lesa, dřepla si a vymočila se.</p>

<p>Když se otočila, najednou se jí zdálo, že něco vidí, něco nejasného, zeleného a živého, co se zhmotnilo téměř přímo před ní. Mohli jsme jí to vidět v očích. Mimovolně šáhla po pistoli, pak si to rozmyslela, když pochopila, že je zbytečné střílet hmotné kulky do energetické koule.</p>

<p><emphasis>Jen si sedni do trávy a uvolni se, </emphasis>nařizovala Angel a ta žena uposlechla, skoro jako automat.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Joshuo, Wilmo, neznám to, co je zapotřebí, abych se jí správně ptala!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>stěžovala si Angel, která si nakonec uvědomila svá omezení. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Joshuo, je třeba, ab</emphasis><emphasis>y</emphasis><emphasis> ses jí na ty věci vyptával ty, ne já</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ale jak se k ní dostanu</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Je těžké to jen tak udělat!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>stěžoval jsem si.</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Podívej se, existuje jediná věc, kterou můžeme provést</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>V žádném z našich těl teď nikdo není</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Předpokládejme, že ji uvězním v mém těle, takže bude slepá, prakticky bezmocná, a bude přímo u tebe, Joshuo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Můžeš ji vyzpovídat</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Wilma zaujme její místo tady a přijede s tou fantastickou motorkou</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Já se přenesu zpět do Wilmy na to ošklivé místo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Wilma i já jsme byli zděšeni a skoro současně přinuceni vykřiknout: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Ne!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nedělejte si starosti</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Stejně jsme něco jako umělí, ne</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Takže to neznamená, že dělám něco divného, protože divné je všechno</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Takhle se dostanu do těla, ve kterém uvidím, a které se bude koupat v energetickém poli</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nemůžou mi tam ublížit</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Wilmě ano</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Ale Wilmino tělo nebylo jako naše: nedokázala tu energii sama vidět nebo používat. A co hůř, k energii se mohla dostat Matalonová. Nelíbilo se mi to, ale takové věci nebylo možné Angel rozmluvit, jakmile se jednou rozhodla. Zrovna teď měla všechnu moc ona.</p>

<p>Taky to působilo bláznivě, udělat to stejně, jako když si vyměníte košili, ale smysl to dávalo. Skutečně jsme nebyli těmi lidmi: <emphasis>byli jsme programy, </emphasis>do určité míry nezávislé, ale dětské programy v rámci rodičovského – řídícího programu pro virtuální realitu. Oddělení programu od výkonné části a jeho přemístění do jiné, mohlo být teoreticky snadné za předpokladu, že jsou k tomu všechny části připraveny. Náročnější mohlo být zase to vrátit zpět.</p>

<p>Dříve, než jsme mohli dál argumentovat nebo protestovat, náhle se dostavil pocit, že jsme současně vymrštěni do vzduchu a současně se točíme v náhodných směrech. Najednou jsem se ocitl znovu ve svém těle v bytě v Yakimě. Angel ležela vedle mě, ale většina její zářivé zeleně pohasla. Zachvěla se, posadila a zavrtěla hlavou, pak otevřela oči.</p>

<p>„Co –?“</p>

<p>Hlas patřil Angel, ale ne pohyby nebo zabarvení řeči.</p>

<p>„Jste slepá,“ řekl jsem jí. „Cynthia Matalonová, předpokládám?“</p>

<p>Když uslyšela to jméno, začala: „Ale – jak? Co? Kdo?“</p>

<p>„Jmenuju se Joshua. V téhle chvíli je to všechno, co potřebujete vědět. Taky mi promiňte mojí nedokonalou mluvu, protože zrovna teď nejsem ten nejvzdělanější mužskej na světě. Řekněme, že jsme vás nacpali sem do toho těla a budeme vás tu držet, dokud nám nezodpovíte <emphasis>spousty </emphasis>otázek.“</p>

<p>Pokusila se postavit, padla na kolena, pak natáhla ruce, našla stůl a namáhavě se postavila na nohy. „To není možný.“ mumlala. „Tohle <emphasis>nikdo </emphasis>nedokáže udělat, jakmile se Sim jednou vytvoří! <emphasis>To nejde udělat!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Jde, pokud se dokážete dostat do správné králičí díry se správným programátorem,“ řekl jsem jí. „Dostali jsme se ven živí a vrátili jsme se jako dva jiní lidé. Sem, ale ne <emphasis>odsud</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>A to už je o mně až příliš. Nepokoušejte se sama chodit! Nedokážete se tady orientovat!“</p>

<p>„Jenom hozsviťte ty zathacený <emphasis>světla!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>skoro zaječela.</p>

<p>Vstal jsem, přešel jsem k ní a podal jsem jí stolní lampu, která už byla zapnutá, když jsem se sem vrátili a vyrazili na náš výlet. „Sáhněte si na lampu,“ řekl jsem jí. „Klidně si třeba spalte ruku na žárovce. Je zapnutá. Já vás vidím. Tyhle oči ale už nikoho neuvidí.“</p>

<p>Zastavila se, sáhla na lampu, ale jak se jen přiblížila k horku z žárovky, ucukla, jako by to byl had. „Já – já vám věřím. Můžete – můžete mi podat židli?“</p>

<p>Chytil jsem ji a přistrčil ke gauči. Měl jsem úmysl přesvědčit ji o beznadějnosti její situace a o skutečnosti, že buď bude spolupracovat, nebo že tu uvízne a bude na mě naprosto závislá.</p>

<p>„Nechtěl jsem to udělat.“ zabručel jsem. „Ani jsem nevěděl, že to jde udělat, i když je to dost logické. Abychom toho dosáhli, vystavili jsme dva lidi, na kterých mi opravdu záleží, skutečnému nebezpečí. Jeden z nich je zrovna teď ve Starkově zajišťovací cele pod hlavní budovou, a vy víte, o jakém místě mluvím. Ten druhý teď vypadá jako vy, nebo vaše punkové já. Kde jste byla, když jsme vás sebrali?“</p>

<p>„Já – hm, sevehně od Salemu.“</p>

<p>„V Oregonu? Oukej. V tom případě se sem alespoň dostane.“</p>

<p>„Jesli vám to nebude vadit – kde to vlastně je – tady?“</p>

<p>„Yakima. Možná půl míle – vy víte od čeho.“</p>

<p>To se jí vůbec nelíbilo. Přesto tam seděla a chvíli přemýšlela. „Na vás je něco povědomýho,“ řekla a zamračila se. „Nevím co nebo phoč, hlas je úplně jinej, ale myslím, že sme se už setkali.“</p>

<p>„V tom máte pravdu.“ řekl jsem jí. „Ale nechme toho. Tady nejsme ve stejném postavení a já jsem pořádně nasraný. Vy jste slepá, ve výšce několika pater, v divném těle, a jste na doslech od svých nejhorších nepřátel. Buď budete mluvit, nebo to budeme hrát natvrdo. Pokud nebudete mluvit, možná vás nikdy nedokážeme dostat zpátky, a vaši nepřátelé už tuhle adresu znají. Jenom ještě nevědí, že ti dva, které tu nechali, jsou důležití.“</p>

<p>Vypadala nejistá, vyvedená z rovnováhy, což bylo pochopitelné. „Kdo jste?“ zeptala se.</p>

<p>„Nejdřív vy.“</p>

<p>„Cynthia Matalonová, ale to vy víte.“</p>

<p>„Myslím víc do hloubky. Vy jste se sem přenesla, ne? Jak je to dlouho?“</p>

<p>„Skoho – já myslím, že k tomu došlo před deseti, dvanácti léty. Možná před víc. A nechci mluvit o tom, co sem musela dělat, abych přesvědčila toho hajzla Stahka, abych se sem dostala nepohušená.“</p>

<p>„Kolik jich sem přišlo s ním, na rozdíl od těch převtělených?“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Můj bože</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Mluvíte čím dál víc jako někdo jinej! Oukej, když použiju ména, ktehý znáte, byl to Stahk, já, Lee. Ben a Dohothy.“</p>

<p>„A co Walt Slidecker?“</p>

<p>„Ten s námi nephošel. On a několik dalších se pokusili phobojovat si jinou cestu a bejt nezávislí. K týhle skupině patřili Dan, Lahhy, Hita, Jamie, Hob a samozřejmě Matouš. Z nich to dokázal jenom Walt.“</p>

<p>Celkem to dávalo smysl, i když bylo zajímavé, že Rob stál na Starkově straně až v tomhle kole. Skryté vzpomínky a obavy? Obavy před dalším selháním? Nebo jím prostě manipuloval Lee, který vždycky vypadal z téhle dvojice jako ten slabší?</p>

<p>„Kdo <emphasis>je </emphasis>Stark? A vy ostatní? Co se Stark snaží udělat?“</p>

<p>Na chvíli se odmlčela. „Já sem myslela, že tohle všechno víte! My to přeci nevíme, ne přesně! Je nás osumadvacet <emphasis>skutečnejch </emphasis>lidí, to je všechno. Máme ňáký nejasný představy a ňáký thochu jasnější, ale víckhát to bylo takhle. Může nás bejt víc. Už jsme předtím nahazili na dva lidi a s nima nás bylo osumadvacet.“</p>

<p>„Takže je možné se přenést nebo převtělit, aniž bychom všichni přecházeli ve stejnou dobu do stejného místa?“</p>

<p>„No ovšem, <emphasis>samozřejmě, </emphasis>dhahoušku. Ale jenom když objevíte cestu, jak se dostat phyč. Phávě to už Stahk dělá hhozně dlouho. Sbíhal nás, abychom od něj nemohli utýct. Když získá zdhoj enehgie, jako má tady, může vytvořit nulovej vesmíh.“</p>

<p>„Nulový vesmír?“</p>

<p>„Jistě. Na hozdíl od všech předem připhavenejch vesmíru ti, ktehý se tam dostanou před ostatníma, ten vesmíh <emphasis>definujou</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Nikdo to není schopen udělat vědomě, ale Al phávě k tomu směřuje. Když se dostanete do nulovýho vesmíhu jako phvní, nedokážete nemyslet na nic, chápete? Teda, je to jako v tom starým vtipu o hhochovi. Když vám řeknou, abyste nemyslel na hhocha, tak nedokážete myslet na nic jinýho.“</p>

<p>„To já znám. Takže ten velký počítač, který nás všechny uvěznil, vybere první myšlenku z hlavy osoby, která projde jako první, a na ni navěsí logický řetězec. Pokud jsi přesvědčený nacista, můžeš vytvořit svět, kde zvítězili nacisté. Pokud si myslíš, že by bylo dobré, aby všichni měli ocasy a žili na stromě, bude to tak. Něco takového?“</p>

<p>Přikývla. „Jo, něco takovýho. Jenomže vtip je samozřejmě v tom, že i když jste nacista, neexistuje phavidlo, ktehý by říkalo, že se tam nemůžete ocitnout jako ten poslední Žid. Jenom to, že je to svět vašich snů, neznamená, že musíte bejt pán a né vothok.“</p>

<p>Během večera jsem pomalu získal zbytek příběhu, nebo alespoň tolik, kolik mi mohla poskytnout.</p>

<p>Stark se nejvíc přenášel, a proto měl nejdelší paměť a nejvíc znalostí o tom, co se vlastně děje. Dokonce i on však tápal v temnotách, když se jednalo o náš přesný původ. Byl stejně nelítostný a chladný, jako vypadal, ale netoužil jen po nějakém vesmíru, kde by mohl vládnout jako absolutní diktátor. Měl nějakou vyšší motivaci, možná měl nějak upravený program. To ho nutilo vyhledávat a pak držet pohromadě tolik z nás, kolik dokázal.</p>

<p>Některé základní věci zůstávaly stejné, ať jste prošli reinkarnací, nebo přenosem. Při reinkarnaci většinou docházelo ke změně pohlaví s každým novým životem, stejně jako to říkají hinduisté. Ti, kteří se přenesli, zůstali většinou stejní. To se vztahovalo i na určité emocionální vztahy, které obvykle zůstaly zachovány. Výchova a znalosti se zpravidla neměnily, v rámci omezení každého nového Simu. Rick, jak mi Cynthia řekla, pracoval v předchozím vesmíru jako architekt. Kori vytvářela hry a hlavolamy. Stark, který se tam jmenoval Starkweather, pracoval jako soukromý detektiv pro podezřelou mezinárodní korporaci. Měl nevrlou sekretářku, která se jmenovala Roberta a která k Starkweatherovi cítila lásku nebo snad chtíč, ale byla nešťastně provdaná za muže jménem Lee. Ten po jejich sňatku zjistil že je gay. Jeden po druhém se dali téměř všichni lidé, které jsme znali, přiřadit do rolí v jiném světě. Přes všechno, co jsem prodělal, viděl a znal, to působilo strašidelně.</p>

<p>Cynthia pocházela z mokřin v Luisianě, nebo v „Luzjeně“, jak říkala. Měla minimální vzdělání a smíšený původ. „Byla sem tím, čemu říkali kvadhon. Jedna čtvhtina anglická, jedna čtvhtina francouzská, jedna čtvhtina indiánská a jedna čtvhtina čehná. To poslední bylo v takovým světě nejdůležitější, photože, chápejte, když Jih zvítězil v bitvě u Gettysbuhgu, stočil se dolů a zajal Washingtona, celá válka se vymkla Sevehu z huky a přestali bojovat. Vojenská vláda pod McClellandem, ustavená v Philadelphii, nechala Konfedehaci na pokoji.“</p>

<p>„Chcete říct, že tam pořád bylo <emphasis>otroctví?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Ne, ne. Nakonec se zbavili posledních zbytků othoctví kolem hoku tisíc devět set třicet čtyři. Ale neměli sme žádný pháva. Žádný vzdělání. Nic. Celá zem byla tak chudá a zavostalá, jak jen mohla bejt, zatímco ve stahejch Spojenejch Státech začal velkej hozvoj. Abyste hozuměl, byli jsme zemí třetího světa a lidi jako já měli nejnižší postavení. Nemilovala sem kosení cukhový třtiny nebo pěstování hejže, tak sem odjela do Nawlinu a stala sem se kuhvou. Ophavdu to nebylo tak špatný. Né, když uvážíte altehnativy. Stahkweathehovi lidi mě našli a vzali mě na ten velkej hanč na západě. Měli tam ňáký malý zařízení a taky Matouše Bhanda. Myslím, že to bylo pophvý, co ho Stahk měl. Dostali jsme se sem a ze mne se stala modhooká blondýnka, ale pořád sem měla svůj stahej přízvuk. Myslím, že ho budu mít, dokud mě někdo nezabije a nephodělám čistou heinkahnaci, né? Přemejšlím nad tím, jestli pořád budu pěkná kočka. Říkali, že nejspíš ano, ale takhle by se ze mě stal mužskej, né? To si ophavdu nedokážu představit, i když sem nikdy neviděla muže <emphasis>nebo </emphasis>ženu, ktehé bych nechtěla dostat do postele.“</p>

<p>Teď jsem dokázal pochopit, jak ji mohl <emphasis>milovat </emphasis>Walt Slidecker. Ale kým nebo čím byl W<emphasis>alt?</emphasis></p>

<p>„Sem si jistá, že bejval ňákým vojákem,“ řekla mi. „Taky hozumí počítačům, i když v minulým světě byly dost zavostalý. Je to tvhdej chlap, to vám řeknu, a chythej. Ale milenec nic moc, je to ten typ, ktehej je lepší ve svejch představách, než ve skutečnosti, jestli víte, co tím myslím.</p>

<p>Nahazila sem na něj necelej hok potý, co sem utekla od Stahka. Ten bastahd mi přivodil závislost na dhogách a dhžel mě jako svýho mazlíčka. Měla sem toho dost, a když sem našla někoho, kdo by mě zásoboval, utekla sem. Dostala sem se do bohdelu u Las Vegas. Abych to zkhátila, bohdel zkhachoval, ale zčuchly jsme se s ňákýma dodavatelema dhog a začaly sme nakupovat a phodávat ve vlastní hežii podél západního pobřeží. Nakonec mé zašili, ale khátce. Pustili mě na kauci, nó, hádejte, kdo ji zaplatil? Nejdřív ze mne skoho vymlátil duši. Přivedl mě tam, kde Bhand dělal ty svý věci, pořád mě sledoval, skoho jako thofej nebo něco takovýho. Nevěděl, že sem se naučila číst a psát, ne tolik, abych v tom byla skvělá, ale dost, abych to dokázala. Matoušovi sem se zalíbila. Nevím. Možná jsem byla plivni ženská, ktehou měl za současný paměti. Těžko říct. Použil na mě ten sthoj, tu počítačovou skřínku, a najednou sem ňák nebyla závislá na dhogách. Ani sem je nechtěla! Bylo to pophvé od ty doby, kdy mi v tom stahým světě eště nebylo dvacet, co sem nebyla závislá. Před Alovýma lidma sem to musela předstíhat. Matouš, ten byl – no, byl na mě hodnej, i když zhovna nic nechtěl. Nikdy předtím sem to nepoznala. Pho něj bych třeba zabíjela!“</p>

<p>Ale to nemusela. Jednoho večera za ní přišel a řekl ji, že už tam možná nezůstane. Vysvětlil jí, jak se dostat ven, kde jsou nějaké peníze na účtech na doručitele v různých bankách na západním pobřeží. Řekl jí, aby zmizela, pokud to udělá on.</p>

<p>S tím, aby odešla, měla ještě menší potíže, než čekala. Na těch účtech bylo víc peněz, než by si kdy mohla představit, a všechny patřily jí, protože měla potřebné dokumenty na doručitele a čísla. A stejně se tenkrát nedokázala odhodlat k tomu, aby ty peníze použila. Byly Matouše, mohl se vrátit a potřebovat je. Takže je jednoduše přesouvala, dala je dohromady. Ještě lépe je ukryla a vzala si jen to, co potřebovala k živobytí, na novou výstroj a na harleye.</p>

<p>Pak se spojila se svým starým dívčím gangem a nějaký čas s nimi jezdila, ale už to nebylo stejné. Když dvě z nich čapli, uvědomila si, že dříve nebo později znovu padne Starkovi do rukou. Proto odešla, vybrala zbytek peněz, pořídila si pořádný šatník a používala paruky, dokud jí nedorostly vlasy. Pak se vydala zpět do Las Vegas, aby získala nové možnosti.</p>

<p>Tam objevila Walta Slideckera, nebo spíše on našel ji, na zimní předváděcí výstavě elektroniky pro zákazníky, která se v Las Vegas konala každý rok. Walt měl seznam, kdo je kdo v tomhle světě, a bez ohledu na všechno ji poznal. Vysvětlil jí, že dává v Seattlu dohromady počítačovou firmu a že Brandův projekt zavírají poté, co Brand oficiálně zemřel. „Já si nemyslím, že zemřel, kočko.“ řekl jí. „Myslím, že je v síti a připravuje nějakou léčku.“</p>

<p>Jak se zdálo, Slidecker měl svůj vlastní projekt, který běžel paralelně s Brandovým a byl zakamuflovaný pod hlavičkou Subspace Networking System. Tam shromažďoval některé „skutečné“ lidi rozumějící počítačům, jako jsem byl já, kteří o tom nic nevěděli, a snažil se nalákat další. A měl eso v rukávu.</p>

<p>Někdo – byl přesvědčený, že se jednalo o Branda, ale jistý si nebyl – se s ním spojil z nějakého místa mimo náš vesmír. Ten někdo udržoval kontakt prostřednictvím králičích děr, které se předvídatelným způsobem otevíraly do našeho světa a možná i do jiných světů. Pomalu, ale jistě dával dohromady operaci konkurující Starkově, která by mu umožnila vzít spoustu z nás se spoustou našich znalostí někam, kde nebyl Stark se svými spojenci, na místo, kde by mohl s pomocí záhadné inteligence v králičích dírách vytvořit alternativní cestu ven.</p>

<p>„Ale pořád musíte žít podle místních phavidel, dhahoušku.“ pokračovala Cynthia, „a Walta zlikvidovali ty Číňani.“</p>

<p>„Myslím, že Singapurci.“</p>

<p>„To je jedno. Takže se hozhodl, že vezmeme jeho a mý peníze a vytvoříme vlastní středisko, ktehý bude někde daleko odsud. Ale nikdy sme nedostali pořádnou šanci. Stahej dobhej Al si nás našel a získal všechny ostatní, ktehý posbíhal Walt, tím, že je nalákal na znovu otevřenej phojekt. My sme nemohli udělat nic, abychom jim zabhánili v odchodu. Myslím, že sem měla postupovat přímo, místo toho, abych se je pokoušela odsthašit, ale Al mě zatím nenašel a o Waltovi neví, takže jsme si nemohli dovolit říct jim phavdu. V době, kdy sme byli připhavený sebhat se a odejít, byli už všichni v Yakimě.“</p>

<p>Tak jsme pokračovali až do časných ranních hodin. Zatímco o Wilmu v takovém těle a s takovou výzbrojí jsem se vůbec neobával, nemohl jsem si pomoci, abych skoro nešílel při pomyšlení na Angel v té cele a na to, co by se mohlo stát, kdyby ji vyslýchali či co Stark plánoval. A co nejhorší, bál jsem se, že se ji prostě chystá zabít.</p>

<p>Už zbýval jen jediný zlomek informací, ale ten byl velký. To, co Matalonová říkala, dávalo smysl, jenomže samozřejmě nic nevysvětlovalo. Kdo jsme byli? Proč jsme se tady všichni ocitli? Byly miliardy ostatních lidí nějak skutečné, jak si dokonce i oni sami, jako Chun Yee, mysleli, nebo to byly skutečně jen simulace? O co se Stark pokoušel? Jaký nápad měl Brand? A kde byl k čertu východ a co bylo venku?</p>

<p>Opravdu jen maličkosti.</p>

<p>Ale dříve, než pokročíme dál, než vůbec dokážu přijmout, že to, co mi Matalonová říkala, je celá pravda, musel jsem znát vysvětlení toho, co jsem viděl.</p>

<p>„Slečno Matalonová –“</p>

<p>„Podívejte, říkejte mi Cindy nebo Sugah, to bylo mý „phofesionální“ jméno, ale nechte těch fohmálností. To poslední, co sem kdy chtěla, byly fohmality.“</p>

<p>„Tak dobře – Cindy. Musím vám říct, že má manželka a já máme taky spoustu zkušeností. Dostali jsme se do králičí díry a setkali jsme se s Houseňákem, velkým jako my. Poslal nás zpět, úplně jiné, vykonat úkol, který blíže nedefinoval.“</p>

<p>„Zní to jako <emphasis>z Alenky v khaji divů</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Ten film sem <emphasis>milovala! </emphasis>Stejně tak Matouš. Jednou mi říkal, že z toho taky udělali knížku.“</p>

<p>Nervózně jsem si odkašlal. „Hm, jo. No dobře, já si myslím, že ten Houseňák byl Brand, a Walt si myslí, že Brand je <emphasis>jeho </emphasis>přítel. Ale já jsem viděl Walta u střediska zhruba před rokem. Vy jste se zdržovala někde poblíž, ale neviděli jsme vás tam. Měl malou armádu mrňavých mimozemšťanů nebo želv bez krunýře nebo co byli zač, a chystali se zaútočit na středisko. Po silnici přijela nějaká rodina, zpozorovala je, a Walt je zlikvidoval. Skosil muže, ženy, děti, ani nad tím nepřemýšlel.“</p>

<p>Vypadala zaraženě. „Já o Boojumech vím, pocházejí z kháličí díhy, ktehou jsme tu před časem otevřeli kousek na seveh. Ale střílet <emphasis>dě</emphasis><emphasis>ti</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Říkáte, že ste to <emphasis>viděl</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>Na vlastní oči?“</p>

<p>Na chvíli jsem se odmlčel. Ne, neviděli jsme to na vlastní oči. „To není přesné. Mívali jsme vize. Tahle vize vypadala úplně jako skutečnost. My – má manželka a já – jsme to oba viděli v jedné z těch vizí. Později, když jsme se snažili dostat do střediska, Walt obsadil strážnici a jeden z těch tvorů, jeho kámošů, vyskočil na naše auto a pokusil se nás zastavit. To jsem viděl na vlastní oči.“</p>

<p>Zavrtěla hlavou. „Já – já to nedokážu vysvětlit, ale my všichni máme jednou za čas vize nebo sny. Vy, teda vy dva, ste získali všechnu takovou moc. Našli ste mě a přenesli v jediným okamžiku o stovky mil, nacpali ste mě do jednoho těla, zatímco vaše přítelkyně se dostala do mýho a vaše manželka do těla vaší přítelkyně a tak. Walt používá něco míň elegantního, ale dokáže vycejtit, kde se otevřou kháličí díhy a dokáže je udhžet stabilní. Takže vzal Boojumy a pokusil se o přímej útok asi před hokem, možná dvěma, jenom aby viděl, jak sou silný. Nikam se nedostal. Pět methú za tím sthážním domkem jako by nahazili do cihlový zdi. Jakejkoliv Boojum, ktehej se toho dotknul, se okamžitě usmažil. No, já sem tam nebyla, ale už sem předtím Walta viděla v akci. Já si phostě nepamatuju Walta, ktehej by dokázal udělat to, co ste říkal, dokonce i kdyby věřil, že všechno je iluze a že tam dovophavdy nejsou. Víte, jak to je. Můžete najisto vědět, že se všechno odehhává jen v hlavě, ale váš mozek pořád říká, že je to skutečný. Mimochodem, kde se ta vize měla odehhát?“</p>

<p>„Na té polní cestě, která vede jako zkratka ke konzervárně, blízko střediska.“</p>

<p>„Tam! Vidíte? Já jeho plán znám. Vjeli přímo dovnitř a jeli po silnici, ktehá vede ke středisku. Vysadili Boojumy do lesa na obě sthany a dál pokračovali auty. Na tý cestě vůbec nebyli. To by nedávalo smysl. Všechny obhanný zařízení na těch plotech – byla by <emphasis>vhažda </emphasis>to pholomit.“</p>

<p>Samozřejmě, měla pravdu. Ale jestli Walt skutečně nebyl tam, kde jsme ho viděli, a jestli nedělal to, co jsme si mysleli, tak…</p>

<p>Tak nám ty vize vysílal někdo jiný. Někdo, kdo věděl, že je přijmeme, kdo se chtěl naprosto ujistit, že buď poběžíme za Starkem, aby nás chránil, nebo budeme utíkat jako králíci. Obojí jsme v plné míře uskutečnili. Obě alternativy se hodily, ale neutíkali bychom za Cindy, a určitě ne za Waltem.</p>

<p>Někdo tenkrát projevoval stejné schopnosti jako my, neli větší. A teď měli Angel.</p>

<p>„Kdo nebo co jsou Boojumové, Cindy?“</p>

<p>„To je pro mě záhada. Walt říkal, že se s nima setkal někde v minulým světě, kde se snažili zachhánit soukmenovce z ňákýho lítajícího talíře nebo něčeho takovýho. Nevíme, jestli sou skutečný nebo ne, ale dokážou se pohybovat v díhách. Ale nejen oni. Taky ňáký jiný. Sthašidelný tvohové.“ Otřásla se. „Ale Walta mají hádi. Nevím phoč.“</p>

<p>„Kde je Walt teď?“</p>

<p>Pokrčila rameny. „Snažím se ho dovolat už několik dní. Nakládal matehiál a převážel ho jachtou. Nejspíš je mimo dosah mobilu. Mířila sem na osthov Vashon, abych zjistila, kde je, nebo se to dozvěděla od jinejch lidí, jestli jim něco řekl.“</p>

<p>Vzdychl jsem. „To je skvělý. Prostě skvělý. No dobře, ať tak nebo tak, musíme něco podniknout. Nemůžeme toho moc dělat, dokud sem nedorazí Wilma. Pokud znáte číslo, budeme dál zkoušet Walta.“</p>

<p>„Sem háda, že mám ňáký přátele,“ řekla. Znělo to, jako když se jí ulevilo.</p>

<p>„Zatím nejsme přátelé, ani spojenci,“ varoval jsem ji. „Už jsem mnohokrát slyšel velmi přesvědčivé lži. Ani teď si nejsem jistý, jak to je.“</p>

<p>„No dobře, ale hadši se hozmyslete, dhahoušku, photože haději počítejte s tím, že vaše manželka je teď už mhtvá nebo ji nacpali do jedný z těch malejch čehnejch skřínek. Zdá se, že ona jediná měla dost velkou moc, aby s nima možná uhhála hemízu.“</p>

<p>Zatím se mi nelíbilo na něco takového ani pomyslet. Existoval však někdo, kdo nejspíš přežil poslední reinkarnaci, někdo, kdo byl <emphasis>tam, </emphasis>možná se Starkem.</p>

<p>„Cindy – už jste se zmínila o Rickovi. Pamatujete se na něj?“</p>

<p>„Samozřejmě. Docela pěknej chlap, vždycky byl na mě hodnej. Bylo to zlý.“</p>

<p>„Jo, moc zlý. Cindy – jak Rick zemřel? Víte to? Provedl mu Stark něco víc, nebo ho prostě zabil?“</p>

<p>„Já – já nevím. Předpokládám, že ano, photože byl uhčitě mhtvej, když sme odtamtud utekli sem. Já – já sem slyšela mluvit o něčem, co bylo důležitou částí stahýho phojektu. Něco o výchově. Sthkali lidem hlavy do těch skříněk a ti se pak chovali divně, jinak, jako vzohný dětičky.“</p>

<p>Věděl jsem přesně, o čem mluví. Měli jsme z toho obavy i u současného, daleko propracovanějšího projektu. Malé vesmíry Brandových skříněk byly pro ty, kteří se do nich dostali, ve všech směrech tak reálné, jako byl a stále je tenhle velký vesmír pro nás. Subjektivní čas se také dal regulovat. Cory v jednom ze Simů strávil týden nebo déle, i když to ve skutečnosti byly pouhé hodiny. Předpokládejme, že někoho vložíte do Simu jako otroka, jako zcela jinou, podřízenou, poddajnou osobu? Nebo dokonce takovou, která stále cítí bolest nebo něco takového, a může získat úlevu jen tehdy, když se podřídí? Uděláte to tak, aby simulace zdánlivě trvala týdny, měsíce, možná roky. Vytáhnete je na zkoušku ven. Když postup zabere, <emphasis>tehdy je </emphasis>zabijete – a tím změníte a určíte typ jejich osobnosti při reinkarnaci.</p>

<p>Riki byla chytrá, nezávislá, na co si vzpomenete, byla však naprosto, zcela neschopná násilí. Dokonce nedokázala ani zabít mouchy plácačkou bez pocitu viny a byla skoro posedlá tím, aby blízko ní nebyly zbraně nebo něco takového. Nedokázala se mstít ani tomu, kdo jí ublížil. Prostě to v sobě neměla. Z toho důvodu hledala útěchu ve velkých skupinách, jako v té komuně, a téměř nikdy nevycházela ven jinak než ve společnosti někoho velkého a silného, komu věřila.</p>

<p>Angel měla takovou moc, a přitom nebyla schopna zabíjet ani mrzačit. Tolik se toho přeneslo. Zbabělá nebyla, ne v tom smyslu, ve kterém takový výraz používáme, ale měla téměř naprosto pacifistickou osobnost. Z vážných důvodů by se dokázala vystavit mimořádnému nebezpečí, ale nedokázala by ublížit ani tomu, kdo by ji ohrožoval.</p>

<p>Kondicionováni? Bez váhání se vydala zpět do Starkových spárů, i když možná nechápala, jaké riziko podstupuje. K tomu je potřeba mít odvahu. Ale kolik dokáže kdokoliv vydržet? A jaké bylo kondicionování, které tam s ní dělají, možná zrovna teď?</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 12</strong></p>

<p><strong>KRYSY V KRÁLIČÍ DÍŘE</strong></p>

<p>Cindy, nebo kdo vlastně byla, se zhroutila, unavená a vyčerpaná. Já jsem si jen zdříml a čekal jsem na Wilmu, která nedorazila dřív než v poledne.</p>

<p>„Víš, myslím, že bych si na tuhle vizáž dokázala zvyknout.“ prohlásila Wilma, když skopávala boty a svalila se do čalouněného křesla. „Přísahám, že dokonce i takový vzhled přitahuje daleko víc chlapů než odpuzuje, když vezmu v úvahu, na kolik jsem jich narazila. Přesto to taky působí trochu hrozivě. A nikdy by sis nedokázal představit, jaké to je, když jsem projela Oregonem a půlkou Washingtonu a nikdo nepoznal, že jsem indiánka. Člověče! Spadla ze mne taková tíha!“ Zasmála se. „Kdybych teď ještě mohla být mužem, dostala bych se kamkoliv.“</p>

<p>„To je snadné,“ řekl jsem jí. „Prostě se nech zabít. Příště budeš mužem, i když ne nutně ve stejném vesmíru, a na tohle si nebudeš pamatovat, možná s výjimkou nočních můr.“</p>

<p>„To ne. Taková cena je příliš vysoká. Dostal jsi z ní něco?“</p>

<p>„Spoustu, ale ne všechno, v co jsem doufal. Přinejmenším je ještě nejasnější, co je a co není skutečné ve smyslu, jak to teď chápeme.“ Odmlčel jsem se. „Je si ale jistá, že Angel je teď buď mrtvá, nebo uložená v jedné z těch Brandových skřínek.“ Shrnul jsem výslech tak krátce, jak jsem dokázal.</p>

<p>Wilma hvízdla. „Se vší tou mocí, kterou Angel měla? Nedokážu uvěřit, že by s ní dokázali provést něco, co by nechtěla.“</p>

<p>„Nemyslím si, že své schopnosti mohla použít, jakmile už nebyla v těle Angel. Myslím, že je to část programu, který nás vytvořil nebo změnil. Tys ten program neměla.“</p>

<p>„A co ty? Jsi ze stejného těsta, dokážeš energii vidět a cílit, a co je nejdůležitější, během posledního dne nebo dvou se daleko víc prosadilo tvé staré já. Mluvíš líp a zdá se, že daleko víc rozumíš všem technickým záležitostem, než předtím.“</p>

<p>„Ano, já vím. Myslím, že i Matalonová poznala, kdo jsem. Problém ale spočívá v tom, že jsem tu energii nedokázal použít. Ani její část. Byl jsem tomu vystaven naprosto stejně, revidovali mě stejnou programovou sekvencí v králičí díře, ale je to pro mě jen intenzivní zelená záře nebo hučení, jako když stojím blízko elektrického vedení nebo podobně. Nic víc. Začínám si myslet, že to mohou využívat jenom ženy.“</p>

<p>„To ne. Existuje velký rozdíl, větší, než lidé chtějí připustit, ale zase ne tak velký. Žádné zákoutí mozku, určené pro magii – nic takového. A nechápu, jak by to hormony mohly významně ovlivnit. Ne, jaký je jiný velký rozdíl mezi vámi dvěma předtím a teď?“</p>

<p>Chvíli jsem přemýšlel. „Myslím, že by to mohlo být tak, že Angel jakoby postupně hloupla a mně se vracela chytrost.“</p>

<p>Wilma se posadila a přemýšlela. „To ne. Ale možná jsi blízko. Šílela z toho a uzavřela své staré já, a ty jsi po něm sáhl. Ona ale nebyla hloupá, ale zatraceně chytrá. To, co uzavřela, byly znalosti, které měla předtím. Nevědomost není hloupost. Ne, chápeš – staré já, u vás obou, bylo ve skutečnosti výtvorem vašeho narození, dospívání, výchovy, zkušeností, toho všeho. Jistě jste měli všechny staré zkušenosti z minulých životů, ale hluboko ukryté a stěží se s nimi dalo počítat. Ale když jste se fyzicky změnili v králičí díře, oba jste se stalí novými lidmi. Lidmi, kteří nepocházeli úplně z tohoto světa, ovlivnila je spíš jejich výchova než program. Angel to přijala, dokonce uvítala. Ty jsi s tím bojoval.“</p>

<p>„Chceš říct, že musím odmítnout vše z Coryho, zhloupnout až úroveň Joshuy, který je nejnižším společným jmenovatelem, a nechat energii, aby mě pohltila a oslepila?“</p>

<p>„To si nemyslím. Pamatuj, nejlepší výsledky jsi měl, když jsi dokázal vymazat své myšlenky, jen se tomu poddat? Druhý způsob se projevoval při skutečném emocionálním zážitku – strachu, milování nebo tak. Neříkal jsi, že ses v takových případech cítil, jako byste byli jedním organismem?“</p>

<p>„Ano, ale na co narážíš? Ona tu teď není, alespoň duševně ne.“</p>

<p>Wilma sáhla po pistoli, vytáhla ji z pouzdra a potěžkala. „Lidi nezabíjejí zbraně, zabíjejí je lidé. Neříká se to takhle?“</p>

<p>„Slyšel jsem to, ale nemusím s tím souhlasit. Jsou to lidé se zbraněmi, kteří zabíjejí lidi.“</p>

<p>„No dobře, ale zapomeňme na politiku. Angelino tělo představuje zbraň, která je připravená. Domnívám se, že potřebuje znovu nabít, ale uvažuj o něm jako o zbrani. Matalonová ji nemůže odpálit. Za dané situace je tam pouze na fyzické úrovni. Dokáže ovládat rutinní části, ale nemůže získal přístup k tomu, co se naučila využívat Angel. Ty možná nejsi zbraní sám o sobě, ale vsadím se, že bys ji dokázal použit, pokud by ses dostal k ovládání.“</p>

<p>Chápal jsem, kam míří, ale nebyl jsem si jistý, jestli to není jen zbožné přání. Přesto jsem se zeptal: „K čemu by bylo dobré, kdybych to dokázal?“</p>

<p>„Teď nemáme šanci. Uštvou nás a unesou nebo nás zabijí, nebo jestli jim se štěstím unikneme, budou tak dlouho čekat, až nás dostanou. Nemůžeme zůstat tam, kde jsme, i když bych moc rádii tohle tělo nějakou dobu používala. Útěk znamená, že nás buď dostanou, nebo budeme vyřízeni. Už jsi to jednou zkusil. Nefungovalo to. Takže utéct nemůžeme, dlouho se schovávat nemůžeme a zůstat tu taky nemůžeme. Co nám tedy zbývá?“</p>

<p>„Vzdát se?“</p>

<p>„Nebuď sračka! <emphasis>Zaútočit</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Víš, že moji předkové byli ve stejné situaci.“</p>

<p>„Tvoji předkové tu válku prohráli,“ poukázal jsem.</p>

<p>Pokrčila rameny. „Jo, dobře, ale ne bez pořádného boje. A některých cílů jsme dosáhli. Na území předků tady ve Washingtonu, Idahu a Oregonu pořád žijí nějací naši lidé. Náčelník kmene Nez Percé, Josef, který nikdy předtím nebojoval, ustupoval dva tisíce mil a přitom bojoval proti veteránům z občanské války a generálům. Prohrál jen o fous pár mil od Kanady, protože s sebou musel taky vzít všechny ženy a děti. My jsme jediná rodina, jediný klan, který právě teď máme. Nemáme nic, co by nás zpomalovalo.“</p>

<p>„Ale – my tři proti nim všem? I kdybych tu energii dokázal použít, nemyslím –“</p>

<p>„Tak nemysli! Jednej! Nejsou to „oni všichni“. Téměř všichni z nich jsou nohsledi, zajatci, nebo se jen spojili s předpokládaným vítězem. Existuje tam jenom jeden nebo dva, se kterými si skutečně musíme dělat starosti. Odstraň Starka a všechno se zhroutí. My dvě se o ty menší otravy postaráme.“</p>

<p>Menší otravy. Jako námořníky s poloautomatickými zbraněmi, super bezpečnostní systémy a ochranku, která se chová jako následník nacistických SS? Jo, to je opravdu jednoduché.</p>

<p>Rozhlédl jsem se po místnosti. „Rád bych navrhl, že se na to vyspíme, jenomže tady se najednou cítím velice zranitelný. Víš, byl jsem tu celé hodiny a nikdy mě nenapadlo, že ten, kdo dokázal odvést <emphasis>tebe, </emphasis>mohl docela klidně nainstalovat štěnice a že nás jistě sleduje.“</p>

<p>Prudce vyskočila a přikývla. „Do prdele! Mělo mě to napadnout! Už je bílý den. Myslím, že teď není nejlepší doba na přesun. A jediný dopravní prostředek, který máme, jsou jen dvě motorky. Zatraceně! Musíme něco vymyslet!“</p>

<p>Bylo ale jasné, že žádná úniková cesta neexistuje. Jestli měli podezření, že Joshua nebo Angel patří k jejich druhu a stoji za to je sebrat, tak nás museli sledovat a čekat, až se nás sejde víc, aby nás sbalili všechny najednou. Tím se dalo vysvětlit, proč nás nesebrali už dřív, nebo když jsme byli v bezvědomí.</p>

<p>Nebo se klidně mohli spokojit s původním názorem, který nám prozradilo naše bloumání mimo tělo, že k týmu nepatříme. Tahle varianta stavěla Wilmu do největšího nebezpečí – mohli ji poznat jako Cynthii Matalonovou, bez ohledu na punkový vzhled – ale stále nám neposkytovala dost velkou šanci.</p>

<p>„Všichni si trochu odpočineme,“ řekl jsem nakonec Wilmě. „Já jsem vyřízenej, ona je ještě v limbu a myslím, že ty jsi taky přetažená. Musíme něco narafičit pro případ, že by vnikli dovnitř, abychom po nich alespoň mohli vystřelit nebo něco. Ty jsi v každém případě nejnápadnějším terčem.“</p>

<p>„Bez pořádného boje mě znovu nedostanou,“ slibovala Wilma.</p>

<p>Zhluboka jsem se nadechl. „Až budeme odpočatí, možná po setmění, uvidíme, jakou máme výhodu, pokud vůbec nějakou máme. Pak možná dostaneme jedinou šanci, abychom tohle přežili.“</p>

<p>Měl jsem menší problémy s usínáním, ale spoustu problému s ošklivými sny. Sny o Angel, nebo Riki, která byla skoro nahá, ale obdařená jako nějaká hvězda z <emphasis>Playboye</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Nacházela se ve velké místnosti, plné divoce vyhlížejících mužů, kteří po ní vrhali chtivé pohledy. Všichni po ní už od včerejška vyžadovali poslušnost, uspokojení, poklonkování a všechno ostatní. Všichni ji bili, opakovaně znásilňovali a nebyli nikdy, nikdy spokojeni. Nemohla odporovat, nemohla utéct, byla vyčerpaná a pomalu, kousek po kousku, se jí z velkých hnědých očí vytrácela veškerá vůle…</p>

<p>Najednou mě probudil zvuk převržené židle. Prudce jsem vyskočil a když jsem otevřel oči, spatřil jsem Cindy Matalonovou, jak se zvedá z podlahy. Wilmu hluk také probudil a držela v ruce pistoli, ale když spatřila, kdo to je, přiložila prst k ústům.</p>

<p>Matalonová ve stejném okamžiku ztuhla, čekala, jestli se někdo z nás pohne, ale když nic neslyšela, nakonec pomalu a opatrně vstala a pokračovala ještě pomaleji a promyšleněji ve své činnosti.</p>

<p>Částečně jsem předpokládal, že se někdo s takovou výchovou a odvahou nenechá zastavit ani slepotou, takže byla úplně nahá a dal jsem si práci s tím, abych její oblečení schoval nahoru na prádelník, aby nahá zůstala. Nedovolila si příliš kramařit v ložnici, to by jednoho z nás určitě vzbudilo.</p>

<p>V bytě panoval vlhký chlad a viděl jsem, že se cítí velmi nepříjemně, ale musel jsem odhalit, o co se k čertu pokouší.</p>

<p>Nejdřív se zdálo, že se snaží zorientovat v bytě, pokouší se najít všechno, co tu je, nebo si alespoň zapamatovat, co kde je. Po několika minutách mi však Wilma sdělila posunky zřejmou skutečnost: Cindy hledala telefon. Samozřejmě, telefon byl o patro níž a v bytě jsme ho neměli, ale to nemohla vědět.</p>

<p>Nakonec však hledání vzdala, otočila se a vrátila se zpátky, stále tak pomalu, k věšákům hned za dveřmi. Visel tam můj kabát z ovčí kůže, ale pro někoho její velikosti byl jako stan. Proto se opět vrátila k místu na podlaze, kam Wilma prostě odhodila černou koženou motorkářskou bundu, kterou nosila. Zvedla ji, vklouzla do ní a pak ji zkontrolovala. Na takové tělo byla pořád příliš velká, ale vyhovovala. Protože její původní tělo bylo o něco vyšší než Angelino, bunda dosahovala asi deset centimetrů pod rozkrok. Taky jí hrozné vadily Angeliny přes metr dlouhé hnědé vlasy, i když je měla řídké a vypadaly spíš jako nejdelší koňský ohon v historii, ale povedlo se jí uvázat je kolem ramen téměř jako boa. Opravdu uvažovala o tom, že takhle odejde ven!</p>

<p>Tiše jsme vstali a přiblížili se k ní. „V téhle výstroji zmrzneš na kost, než se dostaneš dolů, jestli si rovnou nezlámeš vaz,“ řekl jsem.</p>

<p>Škubla sebou, pak vzdychla, svlékla si kabát a nechala ho spadnout na zem. „Zathaceně. Měla sem to vědět!“</p>

<p>„Kam ses chystala jít?“ zeptal jsem se jí.</p>

<p>„Kamkoliv phyč.“ řekla hluše. „V žádným případě se nechci znovu setkat s panem Albehtem Stahkem, ne v <emphasis>tomhle </emphasis>životě. Šla bych hovnou do jedný z těch skřínek a vyšla bych ven jako kdovíco? Hm-hm…“</p>

<p>„Ty se toho tolik bojíš? I když alternativa je zůstat slepá a v tomhle těle po zbytek života?“ zeptal jsem se jí. „Nemohla by ses odsud přece dostat ani na pár metrů, bosá, s holým zadkem a slepá.“</p>

<p>„Jen mě neodepisujte. Slyšela sem, že dole někdo telefonoval a já mám čtvhťák! To na meziměstskej hovoh stačí. Možná Walt, pokud ne Walt, tak mám jiný přátele.“</p>

<p>„Jo, přátele, kteří neznají nikoho, kdo vypadá nebo mluví jako ty teď,“ upozornil jsem ji. „Měla bys lepší šanci, kdyby se nám znovu podařilo napojit na tu energii.“</p>

<p>„Enehgii! To je všechno, o čem žvaníte! Zathaceně, oni taky vědí, co ta enehgie dokáže, a byli u ní mnohem dýl než vy! I kdybyste se k ní dostali, byli byste jako lidi, ktehý pophvý střílejí, photi cvičenejm phofesionálním zabijákům! Copak to nechápete? <emphasis>Nemůžete zvítězit</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Nemůžete je pohazit! My sme se o to pokusili a dospěli jsme jen k pohážce a útěku. Vy ste se o to posledně taky pokusili a podívejte, co se vám stalo!“</p>

<p>Wilma na sebe navlékla a zapnula koženou výstroj. Zdálo se, že ji hrozně potěšilo, jak do oblečení vklouzla a zapnula je zcela bez námahy. Nikdy předtím jsem neviděl nikoho, kdo by mohl mít skutečný orgasmus z toho, že se mu podařilo obléknout šaty. Dokázal jsem si ale představit, jaké problémy musela mít původně malá a buclatá Wilma s tím, aby jí vůbec něco padlo.</p>

<p>„Jdeš někam sama?“ zeptal jsem se jí.</p>

<p>Wilma pokrčila rameny. „Napadlo mě, že skočím přes ulici a donesu něco jednoduchého k jídlu. Kromě toho bych měla příležitost zjistit, jestli nás někdo viditelně sleduje.“</p>

<p>„Myslíš, že by tě nechytili?“</p>

<p>„Zatím ne. Myslím, že ne, dokud si nejsou jistí, že se neukáže ten její přítel. Pokud ale ano, tak ať přijdou a pokusí se mě znovu dostat!“ Mrkla na mě. „Dokážu se o sebe postarat.“</p>

<p>Když odešla, dělal jsem si o ni velké starosti, ale nepokoušel jsem se ji zadržet. Bylo by to stejně nemožné, jako zastavit Angel.</p>

<p>Místo toho jsem se obrátil na Cynthii. „Co s tebou teď mám udělat? Dám všechno oblečení tam, kam se k němu nedostaneš. Předpokládám, že by sis mohla obléci prostěradlo, ale myslím, že by ses v něm nedostala daleko. Policajti by tě sebrali, pokud by sis dřív nezlámala vaz. Až by to udělali, Stark by se o tom dozvěděl a myslím, že by byl pořádně zvědavý. A já začínám být trochu rozzlobený. Mám ti předvést, jak naprosto jsi bezmocná?“</p>

<p>Ve skutečnosti jsem to nemohl udělat. Nikdy bych jí nedokázal ublížit, alespoň pokud by se nepokoušela ublížit Wilmě nebo mně, nebo nás zradit, ale tohle nemusela vědět.</p>

<p>„Co chcete dělat po snídani?“ zeptala se mě.</p>

<p>„Angel říkala, že jakmile jsme se jednou ocitli v tom energetickém poli, už od něj nemůžeme být nikdy odříznuti. Chci to vyzkoušet a zjistit, jestli to znovu dokážeme trochu ovládat.“</p>

<p>K mé velké úlevě se Wilma vrátila asi za patnáct minut s taškami plnými jídla. Pak šla ke skříni, kam uklidila brašnové vaky z harleye, a začala procházet jejich obsah. Jedla přitom plněné pečivo.</p>

<p>Po chvíli mi pokynula, abych k ní přišel. Poslechl jsem ji a Cynthii jsem nechal u stolu.</p>

<p>„Je tu pěkná malá lékárna,“ zašeptala Wilma. „Dobře, že mě nesbalili policajti. Našla jsem všechno možné, ale vidíš tohle v té ampulce?“</p>

<p>Přikývl jsem. Byla to čirá kapalina pod zataveným uzávěrem. Lahvička měla štítek, popsaný modře rukou. Stálo na něm AZUR.</p>

<p>„Tady jsou obvyklé věci – ale tohle je jedna z těch značkových drog. Slyšela jsem o ní, viděla sem ji v televizních zprávách, ale nikdy předtím sem ji neviděla doopravdy. Předpokládá se, že má extra účinek a vyšle tě někam až na Venuši.“</p>

<p>„Jo, a co?“ Neměl jsem rád jakékoliv drogy.</p>

<p>„Tady mám stříkačku. Je jich tu spousta. Možná by stačilo dát jí pár kubíků do zadku a za chvíli by nám už neodporovala.“</p>

<p>Nelíbilo se mi to, ale nápad to byl. Chvíli jsem váhal, pak jsem se opět obrátil na Matalonovou. „Cindy, máš tu zajímavou zásobu. Co je A-Z-U-R?“</p>

<p>„Slyšela sem o tom. Nikdy sem to neměla. Mělo by to ale bejt něco zvláštního.“</p>

<p>Rychle jsem přemýšlel. „Tak dobře, my musíme jít na chvíli ven, a tam, kam musíme jít, tě nemůžeme vzít s sebou. Nemůžeme tě tu nechat samotnou, potom co ses pokusila o útěk. To znamená, že tě buď svážeme a dáme ti na bůhví jak dlouho roubík, nebo nějakou příjemnější alternativu. Nechceš vyzkoušet tohle?“</p>

<p>„Cože? Ach – chápu. Poslat mě do sedmýho nebe. No dobře, haději bych udělala tohle, než se nechat svázat. Třeba vás sebehou a já tu chcípnu.“</p>

<p>„Jaké je dávkování?“</p>

<p>„Myslím, že pět kubíků přímo do žíly by mělo stačit na páh hodin. Tak se alespoň phodává.“</p>

<p>Pohlédl jsem na Wilmu. Ta přikývla, vstala a připravila stříkačku. Naplnila ji deseti kubíky kapaliny. Jestliže Cynthia řekla pět, bylo lepší mít jistotu.</p>

<p><emphasis>Mimochodem, není to, jako kdybychom to dělali doopravdy, </emphasis>pomyslel jsem si kysele. <emphasis>Všechno, o čem jsme si mysleli, že víme, je špatně, ne?</emphasis></p>

<p>Cindy se nechala odvést zpátky do postele a Wilma, která měla jisté menší zkušenosti s jehlami, když pomáhala v rezervaci, se jí podívala na ruku, našla žílu a zabodla jehlu.</p>

<p>„Au! To bolí!“</p>

<p>Ale kromě malé modřiny se do ní dostala celá dávka a nezabila ji.</p>

<p>Teď jsem čekali. Opravdu netrvalo dlouho, než droga zabrala. Po několika minutách byl účinek zřejmý podle širokého, přihlouplého úsměvu, pomalých sexy pohybu a toho, že se laskala. Wilma se sehnula a přejela Cynthii jemně nehtem dolů po bříšku, a byli byste si mysleli, že nadrogovaná žena zemřela a odešla do nebes. Začala si lehce prozpěvovat, většinou nesmysly bez nějaké jasné melodie, a byla viditelně úplně <emphasis>mimo.</emphasis></p>

<p>Lehl jsem si vedle ní a začal jsem ji laskat sám. Ona neuvěřitelně reagovala, já jsem se pokoušel v tom pokračovat a přitom vyčistit svou mysl, jak to jen bylo možné, od prakticky všeho jiného a jen jsem se snažil uvést se do extáze. Emoce, bezmyšlenkovité emoce, nechali jsme je plynout, dokud jsme nenavázali spojení. V tom byl ten klíč. Kdyby to jen fungovalo…</p>

<p>Wilma si teď lehla z druhé strany a dělala mi to, co jsem dělal já Angelině šťastně nadrogovanému tělu. Zavládla tma, velká tma, hluboké ticho a naprostý klid.</p>

<p>Nedokážu si vysvětlit, co se potom stalo, jenom jsem nějak cítil, že myslím jen na Angel. Najednou jsem byl hrozně, mocně agresivní, nebo to dělala Cynthia? Pocit byl tak intenzivní, tak obludně intenzivní, že potlačil všechny myšlenky, všechnu bolest, všechny fyzické smysly kromě toho, co bylo nablízku…</p>

<p>Ocitl jsem se v Angel… Ne, já jsem <emphasis>byl </emphasis>Angel! Vnímal jsem to, cítil její tělo, každý vjem, cítil jsem splývat dlouhé vlasy, cítil jsem ty ostatní.</p>

<p>Ozvalo se zapraskání, jako když přeskočí elektrický výboj. Najednou se mě zmocnil monstrózní orgasmický pocit v celém těle, který pokračoval dál a dál a dál. Ta <emphasis>energie, </emphasis>ohromná <emphasis>energie, </emphasis>která mnou pronikala jako příboj a skrze mne dosáhla také dvou mých společnic.</p>

<p><emphasis>Nic nebylo skutečné</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Nic než my sami, pulzování a energie.</p>

<p>Vyklouzl jsem od ostatních ven z postele a postavil jsem se. Byl jsem Angel, v jejím těle, ale nechystal jsem se také Angel osvobodit?</p>

<p>Cynthia se teď ocitla v těle vousatého muže, ale představovala předmět mých příkazů, mé vůle. Wilma zůstávala nadále v těle Cynthie, ale existovala její část, která se pohybovala pouze mým prostřednictvím.</p>

<p>Otočili jsme se a prošli dveřmi, pak přímo stěnou bytu ven do nočního chladu, chladu, který jsme stěží cítili a naprosto nebrali v úvahu.</p>

<p>V dálce jsme viděli pulzující bublinu energie, ze které ke mně vedl výběžek podobný rovnému drátu, a pak ode mne ke druhým dvěma. Viděl jsem jejich očima, slyšel jejich ušima stejně jako svýma a dokázal jsem být všemi třemi zároveň.</p>

<p>Bleskově, jakoby v okamžiku, jsme všichni tři kráčeli v temnotě po dvouproudé silnici, chladný asfalt pod našima bosýma nohama se zdál být tvrdý a chladný, ale bezvýznamný. Před námi stála strážnice se dvěma strážnými, ale uvnitř strážných nebylo nic. Podle Angeliných smyslů, nezatížených viděním, byli pouhými vzorci, čísly, a byli velmi křehcí.</p>

<p>Nerozuměl jsem tomu jazyku, příbuznému jazyku assembler, ale dokázal jsem přečíst rovnice, spočítat je a vytvořit inverzní rovnici. Jeden strážný mrknutím oka zmizel, pak druhý. Zanechali prázdnou strážnici. Tehdy jsem věděl, že nemohu být Angel, ale nehloubal jsem nad tím, kým mohu být.</p>

<p>Provedl jsem to samé s elektricky nabitou bránou, která přestala existovat ve chvíli, kdy jsme se jí dotkli a prošli ji.</p>

<p>Už chyběl jen kousek k tomu, abychom se ocitli ve vlastní energetické bublině, která vypadala jako něco úplně <emphasis>živého.</emphasis></p>

<p>Ale v okamžiku, kdy jsme vešli, jsem cítil, že se o naší přítomnosti ví. Uvědomil jsem si, že na rozdíl od předchozí noci naše těla nezůstala ležet v bytě. Byli jsme opravdu <emphasis>lady a </emphasis>naše těla tu byla přítomna v takové míře, v jaké jsme je v tomhle světě skutečně měli.</p>

<p>Z prostoru za parkovištěm se na nás vyřítili čtyři námořníci s automaty v rukou. V okamžiku, kdy nás spatřili, se jim ve tvářích objevil úžas. Vystřelil jsem ven výběžek a vysílal jsem: <emphasis>„</emphasis><emphasis>Stop</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nechcete to uděla</emphasis><emphasis>t</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Dokonce nás ani nevidíte</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Obsaďte strážnici</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Nepouštějte nikoho dovnitř ani ven!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Na okamžik vypadali zmateně, pak kolem nás proklusali a utíkali dál po silnici.</p>

<p>Celé panské sídlo v temnotě svítilo. Prozkoumal jsem ho a cítil jsem, že je uvnitř zhruba pět skutečných lidí. Vyslal jsem Wilmu k budově, aby je vystopovala, a pokud to bude možné, aby se s nimi vypořádala. Nikdo z nich nepatřil k těm, které jsem hledal, ale mohli nám způsobit potíže, pokud bychom se o ně nepostarali.</p>

<p>Cindy a já jsme zamířili dozadu k budově s laboratořemi. Nejenže tam všude číhaly ozbrojené stráže, měli tam kódy, léčky, poplachová zařízení, všechno zapojené na ten fantastický systém elektronických karet. Teď už jsme ale nevěřili, že systém karet existuje, takže se nás ani nepokusil zastavit. Mladý námořník u stolku uvnitř se jenom usmál, kývl na nás, když jsme vešli, a vrátil se ke své křížovce.</p>

<p>Přestali jsme se zatěžovat tím, jestli máme otevřené dveře, to vyžadovalo příliš mnoho víry. Místo toho jsme jimi přímo procházeli, jako by tam nebyly, což byla ve skutečnosti pravda.</p>

<p>Vyslal jsem Cindy v mém těle, aby se vrátila a zkontrolovala lékařskou, administrativní a přípravnou část na jedné straně. Já jsem šel do laboratoře.</p>

<p>Bylo podivné, že jsem se v mnoha ohledech ocitl na třech místech zároveň, ale vůbec mě to neznepokojovalo. Ve skutečnosti jsem nad tím nijak neuvažoval. Prostě to tak <emphasis>bylo</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Měl jsem dva cíle a ty byly jedinou věcí, kterou naše myšlenky ve stávajícím okamžiku připouštěly. Měli jsme vyhledal Angel a osvobodit ji, pokud není mrtvá, a měli jsme najít zlé lidi, kteří jí to udělali, a potrestat je.</p>

<p>Dan Tanaka seděl v hlavní laboratoři u konferenčního stolku společně s Benem Sloanem a Jamie Cholderovou, svými dvěma hlavními programátorskými asistenty, s Morganem Chun Yeem a dvěma mladými muži, kteří nebyli skuteční a byli proto bezvýznamní. Hovořili spolu, dokonce se o něco přeli, když tu jeden z nich vzhlédl a viděl, jak tam stojím. Veškerý hovor náhle ustal.</p>

<p>„Co je k čertu <emphasis>tohle?</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>zeptal se Tanaka a tvářil se překvapeně.</p>

<p>„To je ta slepá dívka, která bydlí s tou indiánkou!“ vykřikl Sloan. „Zavolejte bezpečnost!“</p>

<p>Jeden z jeho pobočníků stiskl poplašné tlačítko, ale nic se nestalo. Nechtěl jsem, aby se něco stalo.</p>

<p>Druhý pobočník najednou vyskočil ze židle a běžel přímo na mě, ale byl jsem připraven. Stěží překročil polovinu třímetrové vzdálenosti, než přestal existovat.</p>

<p>„Fascinující,“ řekl Chun Yee. „Možná jedna tvého druhu, ne?“</p>

<p>„Žádná, o které bych věděl!“ vyštěkl Tanaka. „Odkud přišla? A odkud získala takovou moc?“</p>

<p>Matematik mávl rukou okolo. „Přímo odsud. Nasává to, co potřebuje. Chceš se pokusit ji vyřídit, nebo se jí raději zeptáš, co chce?“</p>

<p>„Chci Angel,“ řekl jsem jim monotónním, pevným hlasem.</p>

<p>„Angel?“ zamračil se Tanaka. „Kdo je Angel?“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Ona </emphasis>je Angel!“ vykřikl Sloan. „Zatraceně, tak se jmenuje <emphasis>ona</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Viděl jsem ji na evidenčních listech!“</p>

<p>„To je šílené!“ zamumlal Tanaka. „Jak vám máme dát vás?“</p>

<p>Otočil jsem se a pohlédl na moduly pro udržování životních funkcí. Dost velký počet jich byl aktivních. Víc, než kdy mé kolektivní vědomí vidělo.</p>

<p>Začal jsem moduly snímat, abych získal údaje, ale dokázaly mi pouze sdělit, co se tam odehrává, ne identitu osoby, která byla uvnitř. Jedinými možnostmi, jak jsem to mohl spolehlivě zjistit, bylo buď lidi odpojit a vytáhnout, což pro ně mohlo být nebezpečné, nebo je snímat tam, kde byli. Chystal jsem se to udělat, když jsem si náhle uvědomil, že nikdo z lidí sedících u stolu se ani nepohnul, ani se nesnaží cokoliv dělat. Jamie Cholderová místo toho upíjela nějaký bylinkový čaj a jen mě pozorovala s jistou akademickou zvědavostí, kterou byste mohli mít při pozorování experimentu přes zrcadlové sklo. Dan Tanaka se uvolnil a dokonce si i zapálil zakázanou cigaretu.</p>

<p><emphasis>Léčka</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Snímej tam a může tě to vcucnout dovnitř.</p>

<p>„Které z těl patří ženě, která se mnou bydlí?“ zeptal jsem se jich. Cítil jsem, že alespoň Tanaka je schlíplý, když jeho první past nesklapla.</p>

<p>„Nevím, koho myslíte.“ odpověděl a znělo to upřímně. „Já ne –“</p>

<p>Ztratil jsem nervy a vyšlehl ze mne proud energie. Udeřil Tanaku jako úder pěstí a smetl ho dozadu ze židle. Narazil do zadního panelu a pak se svezl na podlahu. Sloan se chystal o něj postarat, pak se zarazil a nervózně na mne pohlédl. Přikývl jsem a on poklekl.</p>

<p>„Jak jste to udělal?“ zeptala se Cholderová a zdálo se, že se poprvé trochu bojí.</p>

<p>„<emphasis>Vy </emphasis>to víte,“ odpověděl jsem. „Kdybyste to nevěděla, nebyla byste tady. Byla byste v jednom z těch simulátorů. Tak, a teď ji najděte. Řekněte mi, kdo je v každém Simu a v jakém světě jsou.“</p>

<p>„Ježíši!“ zaklel Sloan. „Myslím, že je mrtvý!“</p>

<p>Zdálo se, že to Cholderovou kapku víc motivovalo, otočila se a pohlédla na počítačovou obrazovku. „Standishovi jsou v jedničce a v dvojce, patriarchální svět, poslušnost Bohu a vysokému kněžstvu, takové věci. Rob Garnett a Lany Santee jsou ve trojce a čtyřce, jako „vychovávané“ otrocké dívky.“ Alespoň tohle řekla s určitou nechutí. „Pětka je Betty Harkerová-Simonsonová, šestka je Wilma Starblanketová, obě jako mužští otroci, kteří jsou „lámáni“ na Zanzibaru, kolem roku 1780.“</p>

<p>Indoktrinace a pak smrt. Pohlaví se měnila, to souhlasilo.</p>

<p>„Odpojte Šestku.“ přikázal jsem. <emphasis>„</emphasis><emphasis>Hned!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Zatímco jsem byl zaneprázdněn přímo v laboratoři. Cindy se vrátila do lékařské sekce. Našla na přípravně Sally Prineovou, pravděpodobně nachystanou pro simulátor Sedm, a v další místnosti nějakého muže, také odpojeného, kterého nikdo z nás neznal, ale který jistě byl jedním z nás.</p>

<p>Náhle se za ní ozval nějaký zvuk, otočila se, pocítila silný úder a pak nic.</p>

<p>Znepokojilo mě to a zavolal jsem Wilmu v hlavní budově. <emphasis>Vidělas to?</emphasis></p>

<p><emphasis>Ano</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Měli bychom se spojit tak rychle, jak to je možné, a zjistit, co se děje!</emphasis></p>

<p>Zdálo se však, že Sloan to ví. Všiml si mého výrazu a nepatrně se usmál tak, že jsem měl chuť rozbít mu ciferník.</p>

<p>„Jen to toho! Můžete nám udělat to, co jste provedl Tanakovi, ale k čemu vám to bude dobré? Podle vaší reakce vidím, že se něco stalo. Cítím to. Přece jen nejste všemocný, co?“</p>

<p>„Na posměšky kašlu! Dělejte, co jsem řekl, nebo oba zemřete a pak to udělám sám.“</p>

<p>„Ne,“ řekla Jamie Cholderová hluše. Byla nervózní, možná dokonce vystrašená, ale měla taky odvahu. „Pokud byste to dokázal udělat sám, už byste to udělal. Musíte nás oba zabít tady a teď nebo nás nechat, protože pokud nás nezabijete, odpojíme energii do modulů a ti uvnitř v nich zůstanou zavřeni. To samé se stejně stane, pokud nás zabijete. Bude to jen prostě trvat o něco déle. Smrti se nebojím. Už jsem předtím mnohokrát zemřela, a pokud jsem nezemřela, nebyl to pro mě takový přínos.“</p>

<p>Teď jsem byl opravdu rozhněvaný a taky jsem měl starost, že Cindy nějak chytili bez ohledu na její schopnosti a že Wilma cítí, že se k ní blíží ještě větší síla, kterou zatím nedokázala popsat.</p>

<p><emphasis>Wilmo</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Utíkej co nejrychleji skrze zdi</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Okamžitě!</emphasis></p>

<p>Po Wilmě něco sáhlo, cosi nepředstavitelně mocného, ale vyklouzla a najednou se ocitla na mé straně v laboratoři.</p>

<p><emphasis>Musíme se sebrat a zmizet</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>bleskově mi vyslala Wilma. <emphasis>Něco je tu mocnější než my!</emphasis></p>

<p>Jamie se upřeně dívala na Wilmu, která se tu samozřejmě objevila jako Cynthia Matalonová. „Na <emphasis>tebe </emphasis>si pamatuju!“ řekla. „Vždycky jsem si myslela, že to je tvá nejlepší vizáž!“</p>

<p>Roztočil jsem se, vystřelil ze mne zelený plamen a pohltil Jamie Cholderovou. Zaječela a zdálo se, že se proměnila v čirou energii, než v mžiku zmizela.</p>

<p>„Vy jste další,“ řekl jsem Sloanovi. „Máte pět sekund, abyste ji dostal ven. Jinak budu muset prostě zničit celou tuhle zatracenou laboratoř, vás a ty ostatní společně s ní. Raději smrt hned, než se dočkat nějakého podivného otroctví!“</p>

<p>Náhle se před námi objevilo oslepující zjevení, jako kdyby se roztrhl celý prostoročas. Vytvořila se zubatá díra, ve které stál Al Stark a téměř ji vyplňoval. V rukou držel jednoduchou brokovnici a obě hlavně tiskl přímo k Joshuově tváři.</p>

<p>„Chcete mít moc?“ zeptal se. „Proč sem nejdete a nevezmete si ji? Nebo mám nejdřív vystřelit mozek z hlavy jemu? Pak odpojíme všechny moduly k podpoře životních funkcí, takže všichni zůstanou ve svých Brandových skřínkách, dokud je nesebereme do příštího kola. Co tomu říkáš? Nebo bys byla raději chlap?“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Pojď! Uvidíš, jaká to může být sranda! Prostě – oba dva! Pojďte ke mně!“</p>

<p>V okamžiku jsme se tam ocitli, i když nebylo hned jasné, kde to „tam“ je. Místnost, ale ne ta polstrovaná cela. Docela velká místnost – možná zasedačka, málokdy užívaná, vzadu v budově B.</p>

<p>Stál tam Al Stark s brokovnicí, usmíval se, pak přestal mířit na postavu, ležící v bezvědomí na podlaze. Odhodil zbraň, která zarachotila a zazněla ozvěnou v prázdné zasedačce.</p>

<p>„Dobře, dobře, dobře!“ řekl. Tvářil se a mluvil tak, jako by nebyl ani v nejmenším znepokojen. „Tak, podívejme se – Sugar, miláčku! Rád tě vidím! Chybělas mi!“</p>

<p>Wilma se na něj kysele ušklíbla. „Nejsem <emphasis>ani </emphasis>Sugar, <emphasis>ani </emphasis>váš miláček.“ odpověděla hlasem, který zjevně nepatřil Matalonové. „Chtěl jste ji – tak jste ji dostal. Je támhle.“ Ukázala na Joshuovu postavu, která se teď lehce zachvívala.</p>

<p>Stark pohlédl na ležícího nahého muže a zavrtěl hlavou. „Taková škoda. Mimochodem, to je velice dobrý trik. Nemám představu, jak to dokážete. Každý ale s touhle zasranou energií získal i nějaký talent, když zjistil, že existuje a jak ji používat. Například Slidecker otevírá ty své zatracené králičí díry a dokáže vyčarovat mimozemské armády. Problém je v tom, že nejsou k ničemu a nebojují ani jako komáři, ale jistě působí děsivě. A Sugar – Cynthia, jak jí chcete říkat. Získala ten elegantní trik, že dokáže na pár okamžiku zastavit čas. Není to moc užitečné, pokud na ni nemíříte puškou a není plně při vědomí, ale je to působivé. Nejste první skupinový pokus, ale musím připustit, že se dokážete vyměňovat jako první z těch, které si pamatuju. Doufám, že ji dokážete vrátit do jejího těla. Viděl jsem ji v předchozích inkarnacích a Sugar jako chlap je opravdu děsná.“ Vzdychl a odstoupil od Matalonové. „Takže, pokud je tamto Sugar, a vy, jak předpokládám, jste buď Joshua nebo Angel, znamená to, že ta další tady je –“</p>

<p>„Wilma Starblanketová.“ řekla klidně. <emphasis>Sebejistý hajzl, </emphasis>dodala ke mně.</p>

<p>Usmál se. „Tohle jsem slyšel. Mám právo být sebejistý. Prodělal jsem jisté varianty toho, co teď vidíte, už v jedenácti životech. Několik staletí subjektivního času. Hm – pokud jste Starblanketová, tak kdo je v číslo šest?“</p>

<p>„Vy jste vševědoucí,“ odsekla mu. „Můžete na to přijít sám.“</p>

<p>„Angel nebo Joshua, jeden z těch dvou, kterými nejste vy. Hm… Soustředil jsem celou partu tady, přinejmenším co se týče našeho ubohého světa. To znamená, že buď pocházíte z jiného světa, nebo… <emphasis>počkejte </emphasis>okamžik!“ Poškrábal se pod uchem a opět se usmál tím ďábelským úsměvem. „Jakže! Ahoj, Cory! Takže Angel musí být Riki. Chlapče! Na chvíli jsi nás opravdu oklamal, ale musí to být takhle. Prostě <emphasis>musí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Je to zvláštní – pochybuju o tom, že bych tě v Joshuově těle vůbec poznal, ale tady v Angelině, no, vypadáš velmi povědomě. Znal jsem tě takhle mnohem déle, než v té druhé podobě.“</p>

<p><emphasis>Cory</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Já jsem <emphasis>byl </emphasis>Cory! A Joshua! A Kori! A – kdo ještě? Nedokázal jsem si vzpomenout na všechny, ale tu a tam zůstaly útržky z velkého množství životů a spousty tváří v zrcadle.</p>

<p>„Co je s tebou, Starku?“ zeptal jsem se ho. „Na jakou cestu za mocí ses to vydal? Vychováváš lidi k otrocké poslušnosti, k tomu, aby se báli, abys je mohl ovládat. Zabíjíš každého, kdo s tebou nesouhlasí nebo koho nedokážeš polapit. Některé ostatní nalákáš. Proč se prostě nestaneš Hitlerem a nepošleš do plynu každého, kdo se ti nelíbí? Nebo Napoleonem a nejdeš dobýt svět?“</p>

<p>„Špatně jsi mě pochopil,“ odpověděl Stark. „Já nejsem takový zlosyn.“</p>

<p>„Žádného zlosyna nikdy ani nenapadne, že je zlosynem.“ poznamenala Wilma. „Hitler byl nekuřák, vegetarián, nepil a myslel si, že napomáhá pokroku lidské rasy. To samé generál Howard, který zabránil kmeni Nez Percé v útěku. Z vlastních peněz zřídil Howardovu universitu, první velkou univerzitu pro americké černochy. Otroctví je hrozné. Ničení, zabíjení, drancování indiánského území, to bylo v pořádku.“</p>

<p>„Přál bych si, aby se věci daly tak zjednodušit, jak si to myslíš,“ odpověděl Al Stark. Podívejte se, měl jsem vás rovnou zlikvidovat. Možná bych to měl udělat, pokud se na problém podívám z dlouhodobého hlediska. Cholderová a Tanaka mi budou chybět. Představovali jediné zbývající lidi, kteří pracovali na základních věcech přímo s Brandem. Já to nedělám kvůli moci – mám víc moci, než se vám o tom může snít, aniž bych se musel namáhat, a stejně je to nuda. Je to má práce.“</p>

<p>To nás uzemnilo. „Vaše <emphasis>práce?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Ano. Jsem šéfem bezpečnosti celého projektu.“</p>

<p>„<emphasis>Čího </emphasis>projektu? Chcete říct, že víte, o co se vlastně jedná?“</p>

<p>Zavrtěl hlavou. „Nevím kdo, a nevím proč. Vím jenom, kdo jsem, a že jsem tu proto, abych tu práci vykonával. Vy ten systém znáte, nebo jste si to domyslili, což je překvapivé. Všichni jsme tu uvězněni v nějakém superpočítači, který nám dodává tak výjimečně detailní existence, že jim věříme. Nemůžeme jim <emphasis>nevěřit</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Ale přitom víme něco jiného, ne? Nevím, kdo jsme nebo jak jsme se sem dostali, ale mám podezření, že se jedná o nějakou daleko vyspělejší variantu toho, co vidíte přímo tady v laboratoři. Chun Yee, který se vyrovná Einsteinovi nebo Hawklingsovi, myslí, že můžeme klidně být hlavním programem, od kterého se odvíjejí všechny ostatní. Já nevím. Liší se to nějak od Boha, který stvořil Nebesa a Zemi a pak si sedl a díval se, jak to běží? Každopádně všichni víme, že se něco pokazilo. Buď jsme se nedostali ven, nebo nás systém totálně pohltil, nebo v něm byly chyby, nebo možná někdo provedl úmyslnou sabotáž. Já si myslím, že se jednalo o sabotáž, a nejen proto, že patřím k bezpečnosti. Tam venku <emphasis>je </emphasis>někdo, kdo nás chce dostat. Sledují nás a sbírají jednoho po druhém. Přesné to dělám i já. Všechny sbírám, přivádím je dohromady, hledám všechny odpadlíky a zatoulané. <emphasis>Já vám zachraňuju ty vaše zatracený životy, znovu a znovu</emphasis><emphasis>!</emphasis> A podívejte se, jakého se mi za to dostává poděkování!“</p>

<p>„Kdo nás sleduje a sbírá, Starku?“ zeptal jsem se ho. „Mluvíte zatraceně paranoidně a ve jménu naší záchrany si z nás všech chcete nadělat automaty s pilinami v hlavě. Nejsem si jistý, jestli chci být zachráněn za tak vysokou cenu, a stejně tak nejsem vůbec přesvědčen, že jsem před někým opravdu zachraňován.“</p>

<p>Zdálo se, že mé prohlášení vyvedlo Starka trochu z míry, ale ne zcela. „Kupuj je, obchoduj s nimi, sbírej všechny! Není mým úkolem dělat vám ze života procházku růžovým sadem! Samozřejmě, pokud budete pomáhat, pokud proti mně nebudete bojovat nebo se zapojíte, pak můžete žít a být se mnou. Nevyžaduji žádné programování. Co se týče ostatních – <emphasis>nemůžu vám dovolit, abyste proti mně bojovali</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Stojí to příliš mnoho času, úsilí a energie! To je všechno, co dělám. Pokud byste v tom vězeli tak dlouho jako já, pochopili byste! Držím vás všechny pohromadě, chráněné, v bezpečí, dokud odsud nenajdu cestu <emphasis>ven</emphasis>!“ Vzdychl. „Zkoušel jsem to jinak, ale nefungovalo to. Riki přece byla nezávislá, ale pořád se stavěla proti mně! A přesvědčila tebe, abys stál taky proti mně! Rob – dokonce ani láska to nedokázala! Tady Sugar – byla skvělá prdelka a nebyly s ní žádné problémy, ale podívejte, v co se změnila! Jiný způsob neexistuje.“</p>

<p>„Pokoušel jste se zeptat?“ vložila se do toho Wilma. „Předestřel jste před lidmi poctivě celou situaci? Můžete dokázat, že pokud nebudu s vámi, jsem odsouzena k záhubě?“</p>

<p>„Ti – ti druzí. Nejsou lidé. Nejsou jako my. Je jim to jedno. Nejsem si jistý, co chtějí, ale sledují nás. To, co po sobě zanechávají, není hezké. Hledají něco nebo někoho, nějakou znalost nebo schopnost, a na nikom jiném jim nezáleží. Získali zrádce, který řídí jejich operaci, a já ho musím zastavit!“</p>

<p>Cynthia se v té chvíli probrala, ale seděla na podlaze, vypadala trochu omámeně a nebyla si moc jistá, zda se jí líbí tělo, ve kterém je. Přesto se při posledním Starkově běsnění ještě víc zamračila. „Myslíte Walta?“</p>

<p>„Ano. Walta. Drahého Waltera. Jeho a jeho noční můry. Jeho a jeho <emphasis>stvůry</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Až doposud jsem nevěděl, že se mohou dostat do našeho světa. Zatím jsme se s nimi setkávali jen v králičích dírách. Walt je stále silnější. My také musíme být silní.“</p>

<p>„To nebyl Walt, který vystřílel tu rodinu,“ upozornil jsem. „To vy jste přišel s tou vizí.“</p>

<p>Stark začal přecházet a divoce vrtěl hlavou. „Ne, ne, ne, ne! Nejednalo se o moji vizi! Udělal přesně to, co jste viděli! Našli jsme je zrovna tam, kde jste řekli. Pak na nás zaútočili Boojumové. Vy jste jejich překvapivý útok překazili svou vizí a tím, že jste to nahlásili. Museli útočit tam, kde jsme na ně narazili, a to bylo dost daleko od střediska. Dokázali jsme jim zabránit, aby vnikli dovnitř. <emphasis>Bůh je můj svědek, že jsem to nezfalšoval!</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Jeho prohlášení se mi nelíbilo. Vůbec se mi nelíbilo. V určitém smyslu jsem z toho byl stejně zmatený, jako předtím. Ale jestli jsem byl zmatený já, tak Cynthia ještě víc.</p>

<p>„Já jsem s Waltem strávila celou tu dobu, a taky jsem mluvila s těmi tvory. Podivné typy, ale nejsou žádní ďáblové. A Walt – já prostě nedokážu uvěřit, že by Walt mohl udělat něco takového!“</p>

<p>„V tom případě neznáte plukovníka Slideckera. Nevím, kde se stal plukovníkem, ale je přinejmenším plukovníkem,“ trval na svém Stark.</p>

<p>Už jsem toho ale měl dost. „Na tom nezáleží, Starku. Nezáleží na tom, jestli je zrádce nebo není, jestli je zloduch nebo veliký podvodník, zamaskovaný jako Walt. Nic – <emphasis>nic</emphasis><emphasis> </emphasis>– neomlouvá to, co děláte! Je to šílenství! Je to jako zapálit město a pobít všechny lidi, aby nepadli do rukou nepřítele! Ti lidé jsou tím, v co jste je vy přetvořil! Nevím, kdo mluví pravdu, nebo částečnou pravdu, a kdo lže, ale můžu říct, že jestli jste tím, co říkáte, tak vás vaše práce a ty stovky let dovedly k šílenství.“</p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Nedovolím, aby vás nepřítel dostal</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Zejména ne Branda. Co se stane s vámi, se mnou, s kýmkoliv z nás, na tom nezáleží. Tady je v sázce celá naše rasa!“ Odmlčel se a vzdychl. „Vidím, že mé naděje, že vás pravda přesvědčí, abyste stál na mé straně a připojil se ke mně, byly liché. To je zlé. Teď vás musím přinutit k poslušnosti pouhou silou. Víte, co je to zelené? Jedná se o proud, který pohání celé zařízení. Je to energie, která probíhá tím strojem z jednoho místa na druhé. Představuje to, co je <emphasis>skutečné</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Většina z nás ji dokonce nedokáže ani vnímat, natož ovládat, i po dvou, třech přenosech. Vy jste to dokázal jako jednotlivec, po reinkarnaci. To na mne zapůsobilo. Víc než zapůsobilo. Jste pro mne nezbytní jako náhrada Tanaky. Přál bych si, abyste spolupracovali dobrovolně, ale budiž. Vy a tady ta nová Sugar projdete pořádnou výchovou a pak vás otočíme. Sugar, obávám se, že jako muž za moc nestojíš, ale jsi pořádná ženská. Myslím, že je čas, aby ses stala úplně jinou osobností.“</p>

<p>„To je drzost!“ vyštěkla Wilma. „Zvláště od někoho, nad kým máme převahu tři ku jedné!“</p>

<p>„Nezáleží na kvantitě,“ odpověděl Stark s úsměvem. „ale na <emphasis>kvalitě.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>„Jste šílený. Starku! Víte to?“ zaječel jsem na něj.</p>

<p>Zasmál se. „Samozřejmě, že to vím! Jste to vy, kdo si neuvědomuje, jak jste šílení! Skutečnost je tím, za co ji považujeme! Podívejte se, jak jste tu skutečnost vy a vaši společníci ohnuli a pokroutili! Když dokážete poznat rozdíl mezi námi, mezi kterýmkoliv z nás, a šílencem, dejte mi vědět! Žádná soudná osoba nedokáže udělat tohle!“</p>

<p>Najednou jsme už nebyli v zasedačce. Místo toho jsme se ocitli v rotujícím víru energie, tornádu, které nás chytilo naprosto nepřipravené, smetlo nás a točilo s námi kolem dokola ve stále prudší spirále, níž a níž, k Alu Starkovi, který čekal uprostřed.</p>

<p>Pokusil jsem se co nejvíc soustředit, ale plná koncentrace, plné spojení nás třech, nebylo při tom vířivém pohybu možné. Jedinou věcí, na kterou jsem dokázal pomyslet, bylo ohromné kladivo, jako gigantické olověné závaží, kterým jsem opakovaně bušil do středu malströmu.</p>

<p>Výsledkem nebyl dunivý úder nebo zasvištění, ale spíše plácnutí, jako když veliká skála spadne do vody. Všechno začalo být víc a víc zmatené, přelévala se přes nás tekutá energie, vytvářela tvary, postavy, známé i cizí. V jednom okamžiku tu byly, pak opět zmizely. Tváře, torza mužů, žen, dětí, zvířecí tvary, podivné postavy, známé postavy…</p>

<p>A mezi nimi také ti <emphasis>druzí</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis> </emphasis>Veliká želva, která se na nás řítila éterem, když jsem viděli Houseňáka, pak Houseňák samotný, který vypadal stejně nadutě, mezi nimi plazi Boojumové, a stále další, postavičky s velkýma černýma kapkovitýma očima, hvězdokupy a galaxie zázračné krásy a na konci, přesně uprostřed, postava hluboko ve stínech, postava, která se vynořovala a přibližovala, nevypadala však hrozivě, ale nějak zvláštně, jako starý přítel.</p>

<p>Připlul jsem k ní, natáhl jsem se, téměř jsem se jí dotknul. Otočila se a zjistil jsem, že se jedná o Coryho Maddoxe. Pak už to nebyl on, jeho postava prošla řadou metamorfóz, byla mužem, ženou, vysoká, malá, černá, bílá, žlutá, podivná a uklidňující…</p>

<p>Ale povědomá, protože všichni z nich byli mnou.</p>

<p>Jak jsem tam ohromeně stál, z vířící energie vyskočila nějaká postava a srazila mě na zem, zkušeně mě držela dole a tyčila se nade mnou. Zmítal jsem se, ale Angelino fyzické tělo se nemohlo Starkovi vyrovnat.</p>

<p>Tvrdě mě udeřil, znovu a znovu. Bolest pokaždé na okamžik přerušila proud iluzí a stejně tak proud energie, poskytla mi okamžik šedé slepoty, takže jsem jeho tvář viděl jako při stroboskopickém efektu. Ať byl šílený nebo ne, výraz v jeho tváři se nedal s ničím splést, výraz, který na každého křičel, že se těší z moci ve všech podobách a miluje svou práci.</p>

<p>„Rád bych tě prostě nechal takhle,“ řekl, „ale nemůžu. Jsi příliš nebezpečný pro ostatní a já jsem tu ještě úplně neskončil. Ale neměj takové obavy! Předtím už jsi byl zabit mnohokrát a budeš opět zabit! Nic tu není stálé, protože nic není opravdu skutečné!“</p>

<p>Na mém krku se sevřela mohutná ruka a věděl jsem, že mě od smrti dělí méně než deset sekund.</p>

<p>Stejně tak náhle, jako proskočil Stark a udeřil mě, vystřelilo ven něco nového, ruka, držící kus trubky, a udeřila muže od bezpečnosti tvrdě rovnou do spánku. Šok a síla úderu ho zastihla naprosto nepřipraveného. Cítil jsem, že stisk na mém krku povolil, oči se mu obrátily v sloup a svalil se.</p>

<p>Nade mnou se tyčila mužská postava a podávala mi niku. „Dělej! Musíme odtud vypadnout! Tohle ho nadlouho nezadrží!“</p>

<p>„Les?“ sám jsem byl úplně šokován poté, co jsem pohlédl smrti do tváře.</p>

<p>„Dělej. Cory! Postav se. Jestli přijde na to, že jsem ho udeřil já, jsme už všichni předem mrtví.“</p>

<p>Chytil jsem ho za ruku a nejistě jsem se postavil. „Kde jsou moji přátelé?“ zeptal jsem se ho. „Kde je Wilma a Cindy?“</p>

<p>„Wilma je v pořádku. Je támhle. Cindy se vypařila ve chvíli, kdy jsi ztratil kontrolu. Nevím, co se s ní stane, ale nic jí nedlužíš.“</p>

<p>„Angel –?“</p>

<p>„Neprocházejí takovým programem, jak si Stark myslí. Nech Angel na starost mně. Všechny dostanu na druhou stranu. Teď musíte s Wilmou utéct.“</p>

<p>„Utéct? Kam máme jít?“</p>

<p>„Jako Alenka, do králičí díry! Cítíš tu vlnu? Zrovna přichází! Oba dva! Uchopte ji! Utíkejte, jak můžete! Ještě tam můžete být zabiti a existuje spousta strašidelných potvor, které se v těchhle věcech zdržují! Ale nebojte se! Buďte ostražití! Znovu se setkáte s Angel a s ostatními!“</p>

<p>Celá zadní stěna zasedací místnosti jako by se rozpustila do velikého otvoru, který rotoval a byl osvětlený, jenže uvnitř nic neosvětloval, ohromného kuželu vedoucího – kam?</p>

<p>Otočil jsem se a spatřil jsem, jak k němu Wilma běží. Přitom na mě křičela, přímo ječela, a ukazovala. Lese nebylo nikde vidět, ale Al Stark se pomalu zvedal z podlahy a vypadal strašlivě rozzlobeně.</p>

<p>Dvakrát jsem se nerozmýšlel, utíkal jsem k otvoru a vběhl jsem do něj skoro dříve než Wilma.</p>

<p>Vzadu jsem velmi nejasně slyšel, jak Al Stark něco vykřikuje, jak z plna hrdla křičí něco ošklivého.</p>

<p>„Běžte! Utíkejte, vy zrádní hajzlové! Příště vás dostanu! Vždycky existuje příště! To je důvod, proč pokaždé zvítězím!“</p>

<p>Utíkali jsme dál a zvuky se ztrácely, až utichly.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 13</strong></p>

<p><strong>STÁLE PODIVNĚJŠÍ A PODIVNĚJŠÍ</strong></p>

<p>Už jsem předtím samozřejmě byl, v králičí díře, nebo alespoň jsem si <emphasis>myslel, </emphasis>že se jednalo o nějakou králičí díru, ale od téhle se velice lišila. Doopravdy jsem začínal pochybovat, že jsou si alespoň dvě z nich podobné.</p>

<p>Wilma měla mnohem lepší kondici než já, ale po chvíli se zastavila a počkala na mě. Stále byla v těle Cynthie a zdálo se, že tak zůstane, alespoň prozatím.</p>

<p>„Potřebuješ pomoci?“ zeptala se. Nestačil jsem s dechem, bolely mě nohy a právě jsem se zhroutil na to, co bylo uvnitř díry – ať už se jednalo o cokoliv.</p>

<p>„Nedokážu to pochopit,“ lapal jsem po dechu, „jak mohla Cynthia Matalonová kouřit, užívat drogy, dělat tohle všechno a přitom mít takovou kondici.“</p>

<p>„Jo, a taky se vsadím, že žrala jako mlejn,“ zamumlala Wilma a vrátila se ke mně.</p>

<p>„Co je horší, ztrácím spojení s tou energií.“ řekl jsem jí.</p>

<p>„Zase přestáváš vidět?“</p>

<p>„Myslím, že jsem byl stále slepý,“ řekl jsem jí. „Nejsem si jistý, co mi umožňovalo vidění, když jsem se ocitl uvnitř energetické mřížky, ale teď to ztrácím. Ztrácím, ale nepozbývám schopnost vidět. Pokud se soustředím, dívám se <emphasis>tvýma </emphasis>očima. Je to trochu divné, ale funguje to. Myslím, že pokud se budeme držet pohromadě, můžu to zvládnout. Zajímalo by mě, jak jsou tyhle díry dlouhé?“</p>

<p>Viděl jsem Wilminýma očima sebe, pak pohled okolo. Vypadalo to, jako bychom se ocitli ve velké jeskyni, téměř, ale ne zcela kruhové. Strop měla ve výšce asi čtyř a půl metru a ode „zdi“ ke „zdi“ to bylo o něco víc. Na dotyk byla měkká, místy trochu kluzká, ale nezdálo se, že se jedná o vodu nebo jinou kapalinu, a určitě to nevypadalo, že je pokrytá něčím živým. Osvětlení přicházelo ze spirálovitých žilek, prorůstajících celou strukturou. Zdálo se, jako by je tvořily měkce zářící barevné krystaly – červené, zelené, modré, žluté, bílé…</p>

<p>„Myslím, že bychom se měli pohnout,“ přemlouvala mě Wilma mírně, ale pevně, tak jak to dokázala. „Nevíme, co nás tu uvnitř čeká, nebo kdo nebo co po nás může jít.“</p>

<p>Přikývl jsem, i když myšlenka na vstávání a chůzi na jakoukoliv větší vzdálenost byla něčím, při čem mé hubené, slabé tělo sténalo. „Pomoz mi vstát. Půjdeme tak daleko, jak dokážeme.“</p>

<p>Pomohla mi vstát, pak mě objala paží a začali jsem odcházet ze světa, o kterém jsme si mysleli, že ho známe, pryč od Starka a ostatních, směrem do neznáma.</p>

<p>„Les říkal, že tu pořád můžeme být zabiti.“ varoval jsem ji. „A že se může vynořit nějaký nepřítel.“</p>

<p>„Přála bych si, aby ses do toho ceremoniálu sbírání energie nevrhl jako nahý divoch,“ zabručela. Pistole, nůž a bič by se nám tu mohly hodit. Vlastně, <emphasis>tam </emphasis>vzadu by se nám taky moc hodily.“</p>

<p>„Pamatuj, že jsme to dělali nazdařbůh. A taky jsme si nevedli zvlášť dobře. Musím připustit, že jsem ohromen tím, že jsem stále tady, ještě živý bez ohledu na to, v jakém stavu. Ty také. Jsem rád, že jsi dokázala uniknout. A myslím si, že jsem to Starkovi hodně ztížil, i experimenty, které tam prováděl, i v novém začátku, ať už se dostaneme kamkoliv. Ztratil Branda, Tanaku a Cholderovou, své tri nejgeniálnější lidi na tenhle druh práce. Jenom lituju, že se mi odtamtud nepodařilo dostat Angel. Ty ostatní taky, ale hlavně Angel.“</p>

<p>Wilma vzdychla. „Jo, já vím. Ale co můžeme dělat?“</p>

<p>„Ještě že Les říkal, že připravil do programu nějakou návnadu a přepínač. Že se Angel nestane otrokem, který nebude mít vlastní vůli. Kým se ale stane, to říct nedokážu.“</p>

<p>Wilma přikývla. „Ani o sobě to nemůžeme říct. Přála bych si, abychom tady uvnitř měli někoho, kdo tu předtím byl a pamatuje se na to. Rozhodně bych ráda věděla, co nás vpředu čeká.“</p>

<p>„Zdá se, že se díra vpředu rozšiřuje,“ poznamenal jsem. „A je tam taky víc jasu.“</p>

<p>Opatrně jsme pokračovali k něčemu, co vypadalo jako konec tunelu, a dívali jsme se ven na fantastickou scenérii. Byla to <emphasis>ohromná </emphasis>prostora, ale nejednalo se o nic vytvořeného přírodou, nejspíš ani lidmi ne, i když některé aspekty působily povědomě. Ozývalo se hučení, zářila tam velká světla a občas se odněkud ozývaly podivné mechanické zvuky. Moc se tam toho nehýbalo, ale všechno byly jednoznačně stroje a sálalo odtamtud jako z pece. Vlastně mi to připomínalo ohromnou počítačovou základní desku.</p>

<p>Cestu na druhou stranu jsme jasně viděli, ale zdálo se, že je to daleko – asi míle nebo víc. „Myslíš, že to dokážeme?“ zeptal jsem se nervózně. „Bosé nohy, nahá kůže, v tom horku a tak daleko?“</p>

<p>„Nemyslím, že tu můžeme zůstat. Zrovna teď uvažuju o jídle až na posledním místě, ale nechtěla bych se pokoušet tu žít. Buď se dostaneme na druhou stranu, nebo půjdeme zpět a střetneme se se Starkem. Myslím, že jsme si ověřili, že ještě nejsme připraveni se s ním utkat.“</p>

<p>Společně jsme to opatrně zkusili. Povrch byl velice horký, ale ne natolik, aby nám usmažil chodidla. Jakmile jsme vyrazili, bylo přesto jasné, že by se tu nikdo nechtěl na dlouho zastavovat nebo si sedat.</p>

<p>„Co myslíš, že to všechno je?“ zeptala se mě Wilma, když jsme svižně, ale ne spěšně, kráčeli napříč tím prostorem.</p>

<p>„To, co se to zdá být,“ řekl jsem jí, „i když to pravděpodobně vůbec takhle nevypadá. Jedná se o takové zobrazení toho, co tam je, aby se v tom naše mysl dokázala nějak vyznat. Nás osmadvacet, nebo kolik se nás ukáže být, je duší velkého, ohromného stroje, ale tady se koukáme na některý z jeho vnitřních orgánů. Teď jsme opustili hlavní složitý program, jsme jako kursor na obrazovce, myš nebo trackball – periferie bez programu, se kterým by mohly komunikovat. Byli jsme přesunuti, nebo se sami přesunujeme, z jednoho programu a paměťové banky do druhé. Tady jsme asi v půli cesty, Wilmo.“</p>

<p>Rozhlédla se kolem sebe se směsicí bázně a nejistoty „Jo, ale v půli cesty k <emphasis>čemu?</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p>Dokázali jsme to. Po přechodu, který se zdál být nekonečný, jsme ve stále horkém, ale relativně chladném větším tunelu na druhé straně klesli na zem. Cítil jsem se vyčerpaný a nevěděl jsem, jak dokážu jít ještě kousek dál, pokud se nic nestane. Zatím jsme měli štěstí – byli jsme tu pouze my dva.</p>

<p>Wilma teď byla také unavená a klesla na podlahu vedle mě. „Dá daleko větší práci dostat se z toho světa živý, než mrtvý.“ zamumlala.</p>

<p>„Myslel jsem, že právě ty jsi otevírala skály a stromy a procházela tunely pod zemí.“</p>

<p>Zasmála se. „To ano. Ale nikdy ne takhle. Vždycky při obřadech, v transu a s pomocí svatých rostlin. Viděla jsem to, ale působilo to víc duchovně než fyzicky.“</p>

<p>„Já – Cory, pak Joshua – jsem vedl relativně čistý život kromě toho jednoho období na útěku.“ řekl jsem jí. „Jediná zkušenost, kterou jsem měl s drogou, mě dostala do díry, kde jsem mluvil s kouřícím Houseňákem.“</p>

<p>„Aha. Takovou drogu jsem taky měla.“</p>

<p>Věděl jsem, že si dělá legraci, tak jsme nepokračoval.</p>

<p>„Přemýšlím, jako co vyjdeme?“ hloubal jsem. „Za předpokladu, že to zvládneme až na konec.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„No, podle toho, co jsme vyslechli, při reinkarnaci změníš pohlaví. Pokud se ale přeneseš, což je cíl, ke kterému teď směřujeme, tak k tomu nedojde. Ale byl jsem Cory, pak Joshua, a jsem v Angelině těle. Přemýšlím, čím se stanu?“</p>

<p>Wilma pokrčila rameny. „Nevím. Předpokládám, že tentokrát stejně zůstanu ženou. Je ale škoda, že se musíme stát jinými lidmi. Tohle bych si na nějaký čas opravdu ráda vyzkoušela.“</p>

<p>„Přál bych si věděl, jak přenos probíhá. Narodíme se znovu a budeme muset opět vším projít, a pouze v určitém okamžiku znovu získáme to, co teď víme? Nebo někam vejdeme jako dospělí? A pokud ano, jak? Zatraceně! Přál bych si, aby nám Cindy neutekla! Přinejmenším <emphasis>tohle </emphasis>věděla!“</p>

<p>Wilma se na mě překvapeně dívala. „Neutekla? Jak to myslíš? Tvůj zachránce praštil Cindy do hlavy tak tvrdě, až ji tekla krev. Padla jako podťatá, hůř než Stark. Ty jsi tam neviděl ležet její tělo?“</p>

<p>Zamračil jsem se. „Ne. Já – neviděl. Vzpomeň si, že jsem viděl jinak, a popravdě řečeno jsem se nedíval. Místo toho, abych byl mrtvý, jsem se ocitl na útěku. Ale – Les říkal, že Cindy utekla.“</p>

<p>„V žádném případě. A mezi tím, jak praštil Starka a dokonce i kam, byl rozdíl. Nejsem si jistá, jestli je Cindy naživu nebo zemřela, ale vím, že když Stark upadl, určitě byl schopen znovu vstát. A když jsem se ohlédla, abych viděla, jestli nás někdo pronásleduje, těsně předtím, než jsem skočila sem, opravdu jsem viděla tvého kámoše klečet u Starka, jakoby se ho snažil oživit. Přísahám, že měl jediný cíl, zabránit Starkovi, aby tě uškrtil.“</p>

<p>S nepříjemným pocitem jsem si sáhl na krk. „No, děkuju alespoň za to.“</p>

<p>„Jo, ale on taky hraje svou vlastní hru. Co vlastně dělá?“</p>

<p>„V projektu je lékařem. Opravdu dobrý chlap. Jediný skutečný přítel, kterého jsme tam <emphasis>měli.</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> Ale Walt Slidecker byl taky přítel a dobrý chlap.</emphasis></p>

<p>„Lékař! Ale – pokud stál na Starkově straně, proč ho zastavil?“</p>

<p>Chvíli jsem přemýšlel. Předpokládejme, že Les nebyl mým skutečným přítelem o nic víc, než Walt, tak proč mě zachránil?</p>

<p>Najednou mě napadl ošklivý důvod, proč.</p>

<p>„Přibrzdil jsem je, Wilmo. Nejdřív ztratili Branda. To byl velký nezdar, který je potkal před šesti lety. Jestli se dopustil chyby a sám se zabil, nebo se nechal chytit do léčky, nebo se prostě vypařil, to by mohl vědět jen on, pokud si to pamatuje, ale byla to pořádná rána. Pak, než mě dokázali zastavit, odstranil jsem dva špičkové programátory a experty na Brandovy skřínky, kteří s tím velikánem pracovali a vrátili se k projektu, Dana a Jamie. Al tam nejspíš nebyl, ale zdržoval se ve svém domě ve městě nebo tak. Přivolali ho příliš pozdě, aby tomu zabránil. Ben Sloan dobře rozumí počítačům, ale není v jejich partě. Vždycky jsem si myslel, že patří k Coryho lidem, ale možná jsem se spletl. Jistě ale spíš dělal bezpečnostní službu pro programátory, než aby byl sám jedním z nich. Tak zbývá jediný programátor, který ten systém do určité míry zná, bez ohledu na to, jak je nezkušený při jeho skutečném používání. Možná jsem s Brandem nepracoval a každopádně se na to nepamatuju, a možná nevím to, co věděli Dan a Jamie, ale třeba mě Les zná mnohem déle než jeden nebo dva životy. Možná jsem schopný na tom problému pracovat. Starka tak ovládla krvežíznivost, že prostě musel dostat trubkou do hlavy, aby mě nezabil. Možná si dokonce ani neuvědomil, že Dan i Jamie jsou mrtví. Les to věděl – měl tam službu. Museli ho přivolat jako prvního. Ale pokud mě nezachraňoval, tak mě šetřil pro <emphasis>ně, </emphasis>pro sebe.“</p>

<p>Wilma přikývla. „Takže až projekt opět rozjedou tam, kamkoliv jdeme, ty máš největší znalosti a zkušenosti. Znovuzrozenou verzi těch dvou bude možné rychleji vycvičit, když budou pracovat pod tebou. Částečně se tím vysvětluje, proč se právě včas objevila tahle velmi příhodná králičí díra, ne? Otevřel ji ten tvůj kámoš, doktor. A vsadím deset ku jedné, že pak za tebou přijde jako tvůj starý přítel a zachránce, a Ala Starka možná ani neuvidíš nebo nepoznáš.“</p>

<p>Vzdychl jsem. Všemu, co se přihodilo, dávalo takové vysvětlení největší smysl. <emphasis>Zatraceně, kdo k čertu není proti tobě</emphasis><emphasis>?</emphasis><emphasis> </emphasis>„Jo. Moc děkuji, Lesi, starý kámo.“ A <emphasis>ubohá Angel</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>

<p>Opřel jsem se o Wilmu a postavil se. Ona si také unaveně stoupla. „Podíváme se, kde tahle zatracená díra končí,“ navrhl jsem. „Alespoň dostaneme něco k pití, slušné jídlo, a v noci se vyspíme.“</p>

<p>„Angel – chci říct Josh – no, k čertu! Ať jsi <emphasis>kdokoliv</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Musím ti o konci téhle cesty něco říct. Jsem k smrti vyděšená.“</p>

<p>Začínal jsem mít legraci z jejího problému s mou identitou, který byl nakonec opravdový – na rozdíl ode mne to nemusela prožít, ale co teď řekla, mě zarazilo. „Říkal jsem si, že tě po takových zážitcích už nic nevystraší.“</p>

<p>„Ale ano. Byla jsem připravená na posmrtný život, ale ne <emphasis>jiný </emphasis>život. Byla jsem připravená na Boojumy a šílence jako je Stark, ale – tohle je skutečné! Ať se to vezme jak chce, jsem mrtvá. Dokonale mrtvá. Teď kráčím průchodem ke znovuzrození ve světě, který možná neznám a jako někdo, koho nemusím poznat. Bojím se.“</p>

<p>Vzdychl jsem. „Podívej. Co se pamatuju, prošel jsem tím jednou. Byli jsme zavlečeni do té díry, když jsme se nadrogovali nějakým druhem peyotlu, a nebyli jsme si jisti, jestli to je skutečné nebo iluze. Ukázalo se, že skutečné. Dozvěděli jsme se tam část pravdy a dostali jsme na výběr buď se vrátit tak, jak jsme byli, prožít svůj život a zemřít, nebo přijmout boj a stát se novými lidmi. Stali jsme se těmi, za které jsme se vydávali. Rozdílná těla a otisky prstů, ale v zásadě stejný základ. Zůstala nám křestní jména, nemohli jsme si vzpomenout prakticky na nic jiného. Pak už bylo příliš pozdě, abychom s tím mohli něco udělat, ale vyrovnali jsme se s tím. Myslím, že tady na konci dojde k tomu samému. Vejdeme do nového programu, který nás přeformuje, velmi nepatrného programu v rámci celého mistrovského plátna. Probudíme se a pravděpodobně si nebudeme vůbec nic pamatovat ani o tomhle, ani o Starkovi, ani čemkoliv jiném, ale na rozdíl od Joshuy a Angel budeme mít <emphasis>minulost, </emphasis>rodinu, vzdělání. Pak, pomalu, během času, šok odezní a začneme si vzpomínat na stále víc a víc, dokud si nevzpomeneme na všechno. Ty nebudeš Wilma a já nebudu – kýmkoliv teď jsem – ale budeme si pamatovat, že jsme těmi lidmi byli a na všechno, co s tím souvisí.“</p>

<p>„A co pak?“</p>

<p>„To bych rád věděl, ale myslím, že si všichni přejí, aby znali svou budoucnost. Budu sledovat, jestli pokračují podobné záležitosti. Pokud se Al Stark jmenoval Albert Starkweather v tom předchozím světě, ve kterém byl Rick kondicionován a zabit, a já byl <emphasis>pouze </emphasis>zabit – a myslím, že ty taky – tak ho příště možná taky poznám. Možná ne. Může to záviset na tom, nakolik se příští svět bude podobat tomu, který jsme opustili. Ale vsadím se, že mě Stark, možná taky Les, budou hledat, a možná nás všechny. Brandovy skřínky se nějakým způsobem také přenesou, nebo možná existují simultánně ve všech úrovních. Tím si jsem docela jistý. Myslím, že to zjistíme, až k tomu dojde.“</p>

<p>„Kdo je vytváří?“ ptala se Wilma. „Kdo pro nás připravuje ty světy?“</p>

<p>Najednou mi to došlo. „To je <emphasis>pr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>vda</emphasis>! Ty jsi z nás všech jediná, která s nimi ve své současné paměti nemáš žádnou zkušenost. Pokud se ptáš na ty malé, myslím, že je vymysleli různí z nás a Matouš Brand pak ty miniaturní světy ve skřínkách vytvořil. Měl k dispozici natolik eklektickou, dokonce excentrickou skupinu lidí, že získal velkou proměnlivost. Kdy? Kdo ví, v jakém životě, nebo před kolika životy to mohlo být? K těm velkým, o kterých uvažujeme jako o <emphasis>našem </emphasis>světě, <emphasis>našem </emphasis>vesmíru, vždy dalo podnět něco v jednom z nás. Pak ten ohromný počítač, jehož vnitřnostmi teď procházíme, dotvořil zbytek. „Nelítostná logika,“ říkali. Jestli skončíme v nějakém už dopředu vytvořeném nebo úplně novém světě, to nedokážu říct. Jistě skončíme v takovém, jaký si Les a možná i Al Stark přeje jako další.“</p>

<p>Wilma se zasmála. „Dobře, alespoň nejsi žádná Angel. „Eklektickou“, co? Kde ses vůbec naučil taková slova, která ze sebe chrlíš?“</p>

<p>„Většinou od Coryho, ale možná proniklo něco z předchozích životů. K nim se prostě vědomě nemůžeš dostat. Místo toho jsou záležitostí snů.“</p>

<p>„Teď jsi poetický! Já –“ Najednou se na místě zastavila. Udělal jsem to samé a poslouchali jsme.</p>

<p>Teď jsme vpředu slyšeli nějaké zvuky. Ne zvuky civilizace nebo velkých strojů, ale živých bytostí. Hlasy nebo něco, co mohly být hlasy, a zvuk pohybujících se lidí nebo nějakých věcí.“</p>

<p>„Léčka?“ zašeptala Wilma.</p>

<p>„Je to možné. Ale kdo?“</p>

<p>„Zůstaň tu. Odplížím se dopředu a zjistím to.“</p>

<p>„Budu se držet u tebe.“</p>

<p>„Zůstaň vzadu! Vím, co dělám!“</p>

<p>Tak jsem tam zůstal a sledoval jsem, jak se přikrčená k zemi pohybuje vpřed, tiše a hbitě přebíhá v „jeskyni“ z jednoho temného místa na druhé, dokud nakonec nedorazila k druhému otvoru, možná poslednímu.</p>

<p>Jednalo se o kruhovou prostoru, v níž se tyčily hladké, sudovité věci, většinou pět nebo šest stop vysoké, rozeseté po sklovitě hladké, smaragdově zelené podlaze. Působily podivným dojmem, trochu jako skupina náhodně rozmístěných obřích kondenzátorů, ale taky jako horní část většiny pinballoých hracích automatů. Na vzdálenějším konci, kde se dalo čekat, že bude jeskyně zase pokračovat tunelem, byl místo něj oválný otvor. Velmi se podobal obrazovce, plné jenom sněžení, jako u televizního přijímače bez signálu.</p>

<p>Wilma si dala ruku před obličej a prstem mě zvala, abych postoupil kupředu, ale opatrně. Lezl jsem dopředu, neviděl jsem, kde jsem, a držel jsem se u stěny.</p>

<p>Dorazil jsem k ní během několika minut a přikrčil jsem se za ní.</p>

<p>Hlasy, pokud se jednalo o hlasy, a další zvuky rozhodně přicházely z té komory. Protože jejich zdroj byl nejasný. Wilma se metodicky dívala na všechna místa, kam viděla, až se nakonec podívala vzhůru.</p>

<p>Ta komora tedy opravdu měla své brouky.</p>

<p>Velké brouky. Podobali se velkým, chlupatým tarantulím, čímž myslím obludy velké jako z filmů. Byli však jasně zbarvení a zdálo se, že jim oči procházejí přímo středem těla a mohou se dívat nahoru nebo dolů. Na prostředním disku měli gumové, téměř legrační obličeje, jako smajlíky, jenomže s těma periskopickýma očima.</p>

<p>Viseli tam nahoře dva, ne na pavučinách, ale na pavučinovém vláknu podobném lanu, které bylo vždy pevně přichyceno k nějakému bodu. S jeho pomocí se na vás mohli spustit, nebo se na něm možná dokázali houpat.</p>

<p>„Myslím, že bych se raději nechala zastřelit než sežrat touhle dvojicí,“ zašeptala Wilma tak tiše, že jsem ji stěží slyšel. Nezbylo mi než souhlasit.</p>

<p>„Stejně,“ skoro syčela, „se nemohou dostat na tu vzdálenější cestu.“</p>

<p>„Jak to víš?“ zašeptal jsem jí téměř v uchu. „Nemůžeš vědět, jak dlouhé to lano mají.“</p>

<p>„To nemusím vědět. Komora má daleko větší šířku než výšku a ty výtvory uprostřed jim zabrání, aby se zhoupli příliš daleko.“</p>

<p>Vzdychl jsem. „Jo, ale jak rychle dokážou utíkat?“</p>

<p>Vzhled těch tvorů mě omráčil. Představovali skutečně nějakou jinou formou života nebo cosi, co uniklo ze světa některého Simu, nebo se možná jednalo o skutečné obyvatele reálného světa? Byli inteligentní, nebo šlo jen o dravce? Byli vlastně vůbec reální? Protože určitě nebylo vůbec jasné, co by takoví tvorové mohli k čertu žrát jiného než nás.</p>

<p>Říkal jsem Wilmě, že to, co jsme vnímali jako obludnou počítačovou základní desku, byla prostě reprezentace toho, co tam pravděpodobně bylo. Možná se tady jednalo o stejný případ. Možná ti tvorové vůbec nebyli skuteční, živí tvorové, ale pasti určené k tomu, aby někomu, kdo ještě zůstal naživu, pořádně ztížily vstup do jiného vesmíru. Kdyby procházel Stark, šel by s kulomety, plamenomety a vším jiným, co by potřeboval. My jsme byly dvě nahé ženské a neměly jsme dokonce ani kámen nebo oštěp.</p>

<p>„Musíme se pokusit kolem nich projít,“ řekl jsem. „Myslím, že bychom se stejně nedokázali vrátit. Ne bez pomoci, jaké se mi předtím dostalo.“</p>

<p>Přikývla, pak se zamračila. „Tam dole někdo je! Na druhé straně, kam shora nemůžou dosáhnout! Podívej se!“</p>

<p>Protože jsem viděl to, na co se dívala, nebylo těžké tu postavu najít. Měřila asi čtyři stopy, byla dost nemotorná, oblečená do vesty a kouřila dýmku. Byl to Blboun nejapný.</p>

<p>„Vítejte do Kraje divů,“ řekl jsem stejným šepotem.</p>

<p>Blboun vyšel ven na svých ptačích nohou. Působil spíše jako kříženec mezi krocanem a Charlie Chaplinem. Pohlédl nahoru na pavoukovité tvory, zdvihl čtyřprstou ruku a řekl: „Ahoj kamarádi! Jak se dnes máte?“</p>

<p>Ti dva pavoukovci sebou škubali, jeden druhému něco šuškali a mumlali, a nakonec jeden prohlásil: „Máme hlad.“</p>

<p>„No, já mám dostat na druhou stranu dva lidi a <emphasis>hrozně </emphasis>bych uvítal, kdybyste je vy dva nechali projít. Uděláte to?“ Měl skvělý hlas, jak herec v Shakespearově hře.</p>

<p>„Proč bychom měli?“ zeptal se jeden z tvorů.</p>

<p>Blboun se zastavil a chvíli přemýšlel. Už pouhá skutečnost, že s ním ti tvorové mluvili, místo aby se ho snažili chytit, naznačovala, že nebyl „skutečný“ v žádném smyslu, který by je mohl uspokojit, a že to věděli.</p>

<p>„Co kdybych řekl, že pokud jim jakkoliv ublížíte, přivedu sem draka a tuhle místnost saframentsky pořádně vyčistíme? Co říkáte?“</p>

<p>„Ty blufuješ, ptáku! Dokonce tu ani nejsi. Jsi jen iluze!“</p>

<p>„Ale, kamarádi, <emphasis>všechno </emphasis>je iluze, nechápete? Chci říct, kdybych byl <emphasis>skutečný, </emphasis>tak bych byl naprosto mrtvý. Jak víte, my Blbouni jsme vyhynuli.“ A s tím přešel přes nechráněné území a vešel k nám do tunelu.</p>

<p>Wilma netušila, co si o něm má myslet, ale já jsem ho takhle viděl už dřív.</p>

<p>„Nevlezou sem a nepůjdou po nás, když teď vědí, že tu jsme?“ zeptal jsem se ho. „Omlouvám se, ale Blbouni nikdy neměli reputaci chytrých ptáků.“</p>

<p>„Ach, to je ošklivá pomluva!“ tvrdil pták. „Byli jsme jen důvěřiví. Žádný jiný tvor než lidská rasa nemůže vymyslet tak velkou krutost a nelítostnost, jaké jsou schopni lidé. Dokonce ani <emphasis>támhleti </emphasis>protivové.“</p>

<p>„Skutečně máte draka? Nebo se jednalo jenom o bluf?“ zeptala se ho Wilma. Dosud si nezvykla na konverzaci s takovým tvorem, ale brala ho jako podobného těm tvorům, se kterými se setkávala v šamanském podsvětí.</p>

<p>„Bohužel, ve skutečnosti nemám. Ale můžu vám říct, jaké mají slabiny, a dát vám slušnou šanci.“</p>

<p>„Jsem jedno ucho,“ řekla mu Wilma.</p>

<p>„Panebože! To snad ne! To by ale bylo <emphasis>groteskní</emphasis><emphasis>!</emphasis><emphasis> </emphasis>Je to ale jednoduché. Mají jistá omezení. Nemůžou se dotknout podlahy. Kdyby to udělali, budou chyceni a zahynou. Můžou dosáhnout na špičky těch sloupků, ale nohy mají příliš krátké. Každý, kdo tamtudy prochází, má k dispozici asi stopu nebo o kousíček víc. Musíte se jen jakoby <emphasis>plazit </emphasis>s tělem při zemi, jako nějaká pitomá ještěrka, a nemůžou na vás dosáhnout. Ale pokusí se vás zpanikařit a využijí každou vaši chybu.“</p>

<p>„To je lepší než nic.“ odpověděl jsem zachmuřeně. „A co obejít to po druhé straně, odkud jste přišel vy?“</p>

<p>„Bohužel, to by nešlo. Je pravda, že pokud se nepohnete, tak vás nevidí, ale mají větší trpělivost než kočka. Jediný způsob je ten, o kterém jsem vám řekl. Vždy existuje nějaká slabina, jedna cesta na druhou stranu, ale většina lidí na ni nepřijde. Vy máte výhodu. Umožním vám švindlovat.“</p>

<p>„Proč?“ zeptala se ho Wilma trochu podezřívavě.</p>

<p>„Samozřejmě proto, že jsem naprogramován, abych to udělal, pokud tudy půjdou jistí lidé. A jeden z vás je na mém seznamu, takže ten druhý bude těžit z toho, že jste tu společně.“</p>

<p>„Co se stane, pokud to dokážeme?“ zeptal jsem se ho. „Co se stane, pokud tamtudy projdeme? Je to nový, nebo starý výtvor?“</p>

<p>Blboun vytáhl dýmku ze zobáku, otočil se a pohlédl na sněžení v oválu. „Byl nový, ale nejste první, kteří tu procházejí. Už je vybudovaný.“</p>

<p>„Kým? Z jakého předpokladu se vycházelo?“</p>

<p>Dodo pokrčil rameny. „Nemám nejmenší představu. Jeden je stejně dobrý jako druhý, předpokládám. Nemyslíte?“</p>

<p>„Možná.“ odpověděl jsem. „Tak – kdo vás naprogramoval?“</p>

<p>„Houseňák.“</p>

<p>„A kdo je Houseňák?“</p>

<p>„Drahé děvče, já jsem jen obyčejný malý počítačový program. Jak bych proboha mohl vědět něco <emphasis>takového!</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>Sáhl do kapsy na vestě a podíval se na hodinky. „Panebože! Je čas zmizet!“</p>

<p>„Počkejte!“ vykřikla Wilma, ale nebylo to k ničemu.</p>

<p>„Pa – pa, a hodně štěstí!“ řekl Blboun. Znělo to upřímně, a s tím zmizel.</p>

<p>„Máme mu věřit?“ zeptala se Wilma.</p>

<p>„Myslím, že musíme.“ řekl jsem jí. „Nejhorší je, že budu muset jít za tebou, protože musím používat tvé oči.“</p>

<p>„No, to není o nic horší než jít jako první,“ vzdychla, pak se několikrát zhluboka nedechla. „Víš, co to znamená?“</p>

<p>Přikývl jsem.</p>

<p>„Dávej si pozor na ty tvé hrozně dlouhé vlasy, nebo tě za ně chytnou,“ varovala mě. „Drž se těsně u mě. Sama nejsem zvyklá, že jsem natolik štíhlá, abych tohle mohla absolvovat.“</p>

<p>„Wilmo – buď opatrná!“ řekl jsem a cítil, jak mi stouply slzy do očí. „Taky tě nechci ztratit.“</p>

<p>„Udělám, co budu moci.“ slíbila, pak se ještě několikrát zhluboka nadechla a lehla si na podlahu. „Používej ruce. Přitahuj se, neplaz se!“ A už vyrazila.</p>

<p>Pavouci reagovali téměř okamžitě a oba jsme ztuhli, protože jsme se zranitelně vystavovali na zelené podlaze – která ve skutečnosti byla spíše chladná, než teplá nebo horká jako jinde. Cítil jsem, jak tvor přeletěl nad námi tak blízko, že bychom ho nejspíš mohli probodnout nožem, kdyby ho jeden z nás měl. Cítili jsme závan z jeho průletu, pak závan z průletu zpět.</p>

<p>Wilma se najednou dala zase do pohybu a já jsem se držel hned za ní. Otevřeně řečeno, bylo nepohodlné se takhle plazit. Díky prsům a vlasům jsem překonal několik obtížných a dokonce bolestivých metrů, ale podařilo se nám dorazit ke „kolíkům“, jak jim říkal Blboun.</p>

<p>Nad námi a po obou stranách se ozývalo bouchání.</p>

<p>Jeden z pavoukovců se zasmál. „To jsou ale dvě pěkné prdelky!“</p>

<p>„Pečínky! Pečínky!“ povykoval druhý jako nějaké dementní dítě z drsných grotesek.</p>

<p>„Pokoušejí se nás zpanikařit!“ zavolal jsem na Wilmu. „Nevšímej si jich!“</p>

<p>„Byla bych ráda, kdybych to dokázala, nebo kdyby mě ignorovali oni!“ rychle odpověděla Wilma, ale pokračovala teď po menších úsecích. Když mohla, částečně se odstrkávala nohama od velkých hladkých kolíků, nebo co to bylo.</p>

<p>Každou chvilku mohl jeden z tvoru přímo nad námi na vrcholcích kolíku sáhnout dolů. Jednou jsem měl pocit, že skutečně cítím, jak mi po zadku přejely chlupy, ale ani nás nezpanikařili, ani se nás doopravdy nedotkli. Napadlo mě, že pokud nedokážou měnit stavbu těla, pravděpodobně nevidí dolů. A jestli se po nás skutečně snažili natáhnout při svém omezeném vidění z vršku kolíků, riskovali kontakt s podlahou.</p>

<p><emphasis>Pitomá jednoduchá počítačová hra, ale pořádně bolestivá, </emphasis>pomyslel jsem si. A samozřejmě to odpovídalo skutečnosti. Počítačová hra. A my jsme měli papír s cheaty.</p>

<p>Opustili jsme kolíky na druhé straně. Teď už jsem si několikrát zamotal vlasy pod sebe a při každém pokusu je uvolnit jsem měl pocit, že si je vytrhávám z kořínků. Musel jsem se s tím ale vypořádat – pokud dokážu snést tu děsnou bolest, za kratičkou chvíli nebudu muset o vlasech vůbec přemýšlet!</p>

<p>Wilma dorazila k okraji oválu, ale neprošla skrz. Místo toho se otočila a ohlédla se zpátky na mě.</p>

<p>„Projdi skrz!“ zavolal jsem na ni. „Zvládnu to!“</p>

<p>„Ne, nezvládneš! Z těch vlasů se zblázníš! Kromě toho jsi ten důležitý. Musíš se dostat na druhou stranu! Já jsem na tomhle výletě jenom doprovod!“</p>

<p>„To Blboun neříkal! Říkal, že jeden z nás, ale ne který! Musíš projít na druhou stranu! Já to dokážu!“</p>

<p>Znovu se otočila a dívala se teď na mě. Nohy měla přímo v oválu.</p>

<p>„Šimrá to,“ řekla. „Tak, teď mi podej ruce! Protáhnu tě skrz!“</p>

<p>Neochotně jsem natáhl ruce a Wilma je uchopila. Pak sebou kroutila a postupovala zpátky, zpátky, do oválu. Náhle vykřikla, podle všeho stejně tak překvapením jako z jiného důvodu, a její výraz se nedal popsat.</p>

<p>Z oválu se vyvalil sníh, obalil ji a prostě zmizela. Najednou jsem byl úplně slepý a stále nejméně pět stop od oválu. Pět stop… tak krátká vzdálenost. Ale ty vlasy! Ty zatracené <emphasis>vlasy</emphasis>! Musel bych se otočit, abych se trochu uvolnil a dokázal urazit ten zbývající kousíček.</p>

<p>Otočil jsem se a začal jsem se soukat ven, prostoupený pocitem úlevy. Pak jsem náhle ucítil, jak seshora něco chytlo mé vlasy a vykřiklo:</p>

<p>„DOSTAL JSEM TĚ!“</p>

<p>„<emphasis>Hovno </emphasis>jsi dostal!“ zaječel jsem a vložil jsem každičký kousek vůle, síly, úsilí, všeho, co jsem měl, do toho, abych se jednoduše vrhl vpřed. Pavoukovitý tvor na to nejspíš nebyl připravený. Cítil jsem, že stisk na okamžik povolil, pak se obnovil, ale v tom okamžiku jsem měl na své straně moment hybnosti.</p>

<p>Hlavou napřed jsem proletěl oválem do jiného světa, jiného života, zcela jiné existence. Za mnou zůstalo všechno, o čem jsem si myslel, že znám, a všichni ti lidé, o kterých jsem si také myslel, že je znám. Vpředu leželo Neznámo, ale bylo to alespoň spravedlivé Neznámo.</p>

<p>Mí nepřátelé mě začnou brzo pronásledovat a má jediná budoucnost spočívala v tom, že nějak najdu vědomosti potřebné nejen k přežití, ale i k tomu, abych zjistil skutečnou pravdu.</p>

<p>Už nebudu znovu představovat ústřici!</p>

<p>Tentokrát budu Mrožem!</p><empty-line /><p>[1] <emphasis>Pozn. překladatele: Ragle Gumm je v čase přenesený hrdina románu Philipa K. Dicka: Time out of Joint (Vykolejený čas) z roku 1959.</emphasis></p>

<p>[2] <emphasis>Pozn. překladatele: Boojumové jsou fiktivní tvorové z básně Lewise Carrolla: The Hunting of the Snark (Lov na Hadloka). Snark je fiktivní zvíře, napůl had a napůl žralok, a název Snark vznikl kombinací anglického snake (had) a shark (žralok).</emphasis></p>

<p>[3] <emphasis>Pozn. překladatele: Beltway Bandit – slangový výraz pro osoby a firmy zabývající se poradenstvím a zprostředkující vládní zakázky.</emphasis></p>

<p>[4] <emphasis>Pozn. překladatele: Fortune 1000 – ve Spojených Státech rozšířený účetnický a administrativní software firmy Accounting Systems Ltd.</emphasis></p>

<p>[5] <emphasis>Pozn. překladatele: Space Needle „Kosmická jehla“ – vysoká věž s otočnou restaurací, dominanta Seattlu a místní turistická atrakce.</emphasis></p>

<p>[6] <emphasis>Pozn. překladatele: Tinkerbell jo dívčí pohádková postavička z příběhu o P</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>tru Panovi.</emphasis></p>

<p>[7] <emphasis>Pozn. překladatele: Chippendales – americká skupina atraktivních mužů s vypracovanými svaly, kteří ve svých vystoupeních pro ženy odkládají většinu šatstva.</emphasis></p>

<p>[8] <emphasis>Pozn. překladatele: Georgia O’Keefe americká umělkyně, známá především svými velkými obrazy květin a zvířecích kost</emphasis><emphasis>í</emphasis><emphasis>, Wyeth americký malíř.</emphasis></p>

<p>[9] <emphasis>Pozn. překladatele: Pooka – strašidlo z Irského bájesloví, které se nejčastěji zjevuje v podobě koně.</emphasis></p>

<p>[10] <emphasis>Pozn. překladatele: Rube Goldberg – americký karikaturista, sochař, známý svými bláznivými vynálezy, každoročně se koná soutěž vynálezů Rube Goldberg Machine Contest.</emphasis></p>

<p>[11] <emphasis>Pozn. překladatele: Winston Smith a O’Brien jsou postavy z románu „1984“ George Orwella. Winston Smith je v represivní společnosti popsané v románu považován za zločince, O‘Brien ho vyšetřuje.</emphasis></p>

<p>[12]<emphasis> Pozn. překladatele: Frederick’s Hollywood – velká americká firma, která nabízí především dámské oblečení.</emphasis></p>

<p>[13] <emphasis>Pozn. překladatele: Carmel je městečko v USA, už v minulosti oblíbené místo pobytu umělců.</emphasis></p>

<p>[14] <emphasis>Pozn. překladatele – Je to skvělý život – starší sentimentální film s Jimmy Stewartem. Anděl zachraňuje hrdinu před zoufalstvím a ukazuje mu, jaké by to bylo, kdyby se nikdy nenarodil.</emphasis></p>

<p>[15] <emphasis>Pozn. překladatele: Advil je obchodní název běžného léku proti bolesti na stejné bázi, jako u nás často používaný Ibuprofen.</emphasis></p>

<p>[16] <emphasis>Pozn. překladatele: L. L. Bean je úspěšná americká firma, nabízející především sportovní oděvy.</emphasis></p>

<p>[17] <emphasis>Pozn. překladatele: Josef Smith Jr. (1805 – 1844) – zakladatel mormonské církve, členy této církve je považován za Božího proroka, kterému se ve věku čtrnácti let zjevil Kristus.</emphasis></p>

<p>[18] <emphasis>Pozn. překladatele: CCP (Civilian Conservation Corps) organizace vzniklá z popudu prezidenta Roosevelta za velké hospodářské krize, její pracovníci rekrutovaní z nezaměstnaných vybudovali tisíce pracovních táborů a prováděli zalesňovací práce, bojovali s lesními škůdci, stavěli dálnice atd., tyto projekty byly často prováděny ve spolupráci s WPA (Work Progress Administration).</emphasis></p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMYAc8DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD54n0i/ISQWUuHXIAXIIHU
+9UDCykKRz6Y6V0w1+aCAoIIgrDlgPmXI6A+lLLfafOQJ7NFXAwyklh+Nb8kXszgVSa3Ry4
R/KLkY7A0hXehyRxzgDnNdnZeFLvXNL1PU9J05prfSYvOum3gCNM4zz1/CuYlsXV3kt0wox
8oJP8AOs2rOxqp3V2ZyMxPl9MnvStE0TMH7dK1E05m2yyxMAPvKBgn3Bqxp+kT6lqUGnWEL
zzXEqxRRNgOWJ4HNPkY+bU56VSj8/XFWrNo9yRv8pzgN259a3vEXhbV/D/iCfQtbsha6jbE
eZGWB2gjIORwa5yaKSCXYwIx0OMVO4730ZZnjWGSSNTgg/Njp9RVcEbcbRyc4HetMBr7TFm
MheaEFSvl5+Ud8j+taPg/wfrnjjxTb+HNDtVe9lJ3FzhIkH3nY9gKGraCi76HOhyQcZ2jt0
xSkrljnbkdTXsHxG/Z98W/Dzw8uty3VnqmnRkLPJbBlaEngZB6jPcV48Y3jYq6fw857VCad
0uhbVggdYLkEkqDnng07YynBA3E9W96gZWOcEetdPoXhPWvEOg6zremxo9posKzXJZwCFJw
CAetPpcDmHysoAJBU8Z7Gr9lCb20mKnb9nTc3fcc1Wit2u72K1hjZ5JXVFTuWJwAPxrpdY8
M6z4B8R3Xh/XFhh1AwK7RxSCQIG5AJHQ47UEyTtoYE3MqoWAYDB46moGj25OQRT0KG5UtnG
TkE9eO9InzBg7bSOBmgErEYLAjceMUpYJOHjjywGAOwzTyEA5wPr/SmK7owmTG4AjkUFEhB
wqt165xzinwyp9rjeRsKBzt747VvL4Y1N/h+3jVViOmLeCyPz/vDJtyePTFcwQBMFYYB7+g
o8hW0NyZpZ0WV12rIc4HO0U1pVgfKRDdtxlgOM96rO58pcAgFscdqTzDIG3Z6dWpMgR2ZDu
kw3QE46VIS4AcIoDt0UdKdbxpIkTHB3sVx9O9OmzJIVjYIqEEZPWkFzNulKSli2VzxkYNVy
W5Ddz19K0ZoZGQs+OAWDdaoMgAxu3MPypmiaFBLRAYGQeoFW9PLtOVUlGb5SQMHFO0bTp9X
1CLSLGF7i9upFit40HLOTgCvf7n9l3xdoPhKfWptQs765gi857GDcHXAyQG6EgUSfKrsGm0
eGXyQ2kKpGyvI56Kc7V9frWQZMy8Dg9RjrVy9mja4Z4YRDHn7mSeR61SAG7Pcc00TFWQ85L
gbQCOAOlXIpNtuFAGQxwegz6mtDwp4Y1Xxh4ih0HRo45L+4DFBI+xcKCxye3Aqi9pcqzwtH
/qZCjn1IJH8xQxkbKDLu2j7px/jTGIXawUZxwa6KTwZrMXgaPxm/k/2VNdmyjPmfOZAMn5f
T3rmJ5MrtDHnjHpQJJ3I2fdux909ver9hCzwyXJx8uMjjJFZyqZJFCjGOK7zwP4E1/xzqsu
h+H4Ijcxxmdmkfy12rjjdz3PSgclfQwpZN8z7mLKcMQRgdOM1SeRz+8Y574rW1D7ZAk9pNH
ykn74AdGXj8s8ViOw3AOBxnOKiOuqIW5BLJnHfb0yMAVesYJSqOhVjLkbRzkf4VQAaVtgDH
nqa7nxD4X1TwBfWMGorBM1/Yx3MWxixEcg7+hq3puU0ctNIi2rwhF87zM7vwqmxCIRxn8+a
lmVoyXLYfPQ9qrEgkkjK45/GkCLCwHd5bbgzfpVmXcrKWweOcjqa0/C2h3PiTxPpfh+zdFu
b6ZYYjKSq5PqaZ4g0270jxLd6NMyyyWNw0LqmcFlOCV9Rmh9ED7lGKGdTuaAICMgtwBVi5t
YrdAJ7lDJg5VRz7DNdHq3gnX7XwDpnjfUri3httSuDBbQOxEr46tt6beK5aZFOQZhI2dzbB
8oPrz1pEu4tobcF2lUFiONwyP071Z3W4iLRqi56qQOPcU/w54ev/E3iKy0TTwBPfziGJ5Mi
MMe5PpXtqfso+O/mL6xpPXoHc/+y1XQrlueAzFd+IiAo65HWmKXljkUgfuk3c9hXWfEL4f6
v8OvEiaHrNzbXFxJAJ1a3JK7SSB1xzxXHKevGSB+ftSWoNWBizgBmwCMdKUBUXcOv3R7Gu2
+HHw91P4meIrnQ9MvLeynghNzvuMlcAgY4+td14l/Zj8f6Bos2qW1xY6uIAZHgtSwkwOpAY
c/Sh6ajirniCKpcfJluhGO9WooGkkK4+bj5AM9amtbfarPMpEu7GzHOe+a19LMMVpd3ciFr
hF2QknhT3OO9C1M5Mi/s+WKM+fswuDszuPtU9huSw1QqPvWy8jH/PaPrWYizH5lclupcckD
vWtZQumh6xPI2MRRoAOScyocmsplU/iOSDBkCk4BwcGkEzRyAY3LjGcdBSRhXwW5KjHNEpA
+UqASMk10LcD2v4Utj4afE/Em0f2QpHt85rxzz3VvvsuOa9a+ExMvwv8AiioP/MITHt89eP
O4wTk84496G/e+SC2hL9qmSQXEZKOnHByPyr0n4OKuq/Frw0jorpHdea+8cnaC2c+2K8ub5
uWOCeeRXq3wFCx+NL/VJmPlabpd1cnB5U+WRkfnWim1qyeVHbfHqPQ9V8eWWtwy+RNqFhFO
hbhXHK89j0rx650ea9jcp5dyFGAoYE/Xiuz+JMjal8MPhzruSR9jns2b12SEjP4GvKku7i2
cTW8oRun1FOFSFuSS2fQxnTldyiyewNzpV41vLhILgGPDrkKe2RXuXw0lv/h98KPG3j2IRj
WLpotNsHwPkZuSR+efwrxNtdkmkWeezt52XuR+HNe5SSm6/ZZ0d1jUfaNYkkKKOXVBitLRn
HlT1DmnBubQnwV8Va3rniC/8A+K7yfU9P8AEVpMuLpzLsmCkgjPT/GvAdQsJLHVLqxmR45L
aRoW3DupI5r0z4fXVhofjzQ/EnmSQW9ldb50QbyU5yMVB4qvrTWvFuu3P2by7eW4knt3Zdv
mozEjOeh5q3hXKSe2hH1lKNjyuaJ2xyFGeMc17L8InFv8J/ir5pZUOnRDO3IGXxnFebPaq8
rLCrKw5CtycV6j8Noni+EvxUEqlC2mxYwMfx1yyg1GR0Qmm7IyPgZ4Yi1b4q2t3qkQXTtCj
fU7lm5G2MZX8M4rgfGviO58U+PdZ8RzsSb66eVTnoufkH4DFey+Go7nwj+zBr2qtKIdV8UX
H2GxIXMjQr98A+nDV8/zIVDCSMo4HzKeoPpUSXvabGqelhWIMAYDl2+Zveo8N6j5uue1EMc
jRMUTcIxlvalIGB8xGe4osA+NJHB7gdyaVU/h6k9fepkufL2rFHnHJLd6mjkjuDlgI5MEqQ
OCaRNz1S3JH7IcwY7GXxGCOnP7uvHJTvQN1GefevZAm79kScMAh/4SRQcd/wB3XjZUmI7eB
jqaVveZa1RbtZPO8mHaQCQD6k1YuH/0lokUKEJUJ1z2rIhdo5FYcFW3AVdilLXaygZYtuIA
zk0Mh6M150SC4SKMq7x46D25qi9u8Ubu+RySOetX/JX7U/mDh2G1VPOD1PtUF40czFLcmRY
hj3pEleKdXkRGhyD8vXGM96hvbdI55I0cHYQcD0+tSWaD7Yvm/Iu0gnHSpNQXzLuR4Q5VNq
8DqMcmnYa0Z6h+z5bWdl451bxnfKJbTw1pc19gjq+MKPrzWh4N+Lfi2L4vWOv6jq9xPZarc
j7VbySZiELnG0L0GOMfSsrwAfsPwG+KWpISjzx2tovPI3PkivNbecqYJ4Sy+VtYn057Vafv
FNux1Pxg8Op4b+L3iPSYE2263JmiA6BHG4AfnXDQxh3YvKqKMAZGcivUvjD4l8P+LvGtv4g
8PyPMt1ZwpO0q7drou0jFedtbboJA8QjZOVcfLkenvWa0VhuaZ6R+z3HL/wALy0oxL5m1Z+
egP7psAntmuP1+G+m8RaiLkQ2zCZ/3aNwPmPSvRPgSXsfi74csIUGJvOknbux8psD6AV5dr
Mbprl6C67xcyd+eWPFN7oV00en3sgj/AGTdOiYhc+I5CQOh/d14i5DM5UYGea9p1Hcv7Imn
ksNw8Rv+H7s14p1bryT3PFH2n/XYsu2Vr5is+/G1sAetfSX7N8sGja94k8R3Db7eCG3tFGc
fNLMq5r5+htUFvGyzBfm2kk9vWvXvCt62g/AvxNqr7A8+u2VrGy9CIz5maLmad2cP8RRNpv
xI8S6e+E8m+lUjtjeSP51wkmDIxOBzn2Neo/Hu3jtvjLrFxHzHfLDer9HjU15hFA8rAsMKD
njqRUU1aKKempLZw+bImA23f/CK9y+OptI/EPhp7hCM+HrXYT2O3jivKGijXT1eQiJJf9Wu
eRXpfx+UDXPCzrkkeHrQZ7fdqp629f0ZCd2zxaeV55mbAHOB6n3NMUbpm2qSEHNODOGkLYJ
Tnkdc06ygklkHAJbJp2L2R6R8GjH/AMLg8LBkUn7fFh8ZP4HtVfxdZ3l98a9c0+w/e3M+rS
W8YXk7mkqf4T7ofjT4TIIdDqES9Mcd69K8D6fBcftD+LvE+oxiLTPC093qMpBHLgkICfUnJ
/Cpb96L9QWqZg/H+58rxHovgrTmBsfCunxwMqnG6ZwC5HvjH514xCViuljuM+UrbySOQP8A
PFX/ABDrd5r3iG/126kLXF5cPcMfTcc4/LFZxkI3huQQDnHOacdiG9TuPhffzTfGDwmhcpH
/AGjCuwDCgbuBW78QviX46sfib4jsrLxXqcFtBfzRxwpOcKoY4xXK/C5tvxk8JHeW/wCJnC
Pr8wqH4mfuviz4tVSedSn7f7Rqm7ONvMaWhhazr+q6/fG81rU7rUbpUCCW4cswHpk9qzcoC
WDYbHTGR9aYrMo2MCSOdxpFwzSEyBQo3Eep7ULca7HtH7Pd1NBrfjGe3doZovDt1IjocFWG
CCPxrN+H3xa8baH4y028uvEeoX1m0yJcW1zM0iSoxAbg/XjFW/2fxnVfGnXnw3djnp0FcFp
FhJcS27wqzASomemGJGKUW+e3kvzE9InoPxe0Cy8O/E/xJZWCBftU6XEQwcIkihiB+Jrzx5
C6qgHKDJx3I7mvXvj0Ei+LN0GtjIwsrYMxPQ+WB+FeSxrbtFKzswn27QmMg++amGxD0Y5ZE
iCSRRMr4B3t0bPqPStiW3ZvDGqTywFJJQjJs+UYEiAnFY9nLbjV47nUGZoFCqPXjoMVem1K
S9/teUSbUSELGFPCr5sf5VEyofEji4nXG3Ix2NOaQ4I++oGfpUanBC4znueaYx6cck8j0ro
Ksez/AAiOz4Y/FBhjd/Y6kjP+3XjqYO9iSOOtex/CnK/Db4oADcRoygjqPv15AuG4yAF7dK
JfH8l+odCIsggVyxY5I6V6r8JZPsPgr4kawxA8jSRbq2O8jgf0ryoj5wQOBnoa9T0CN7H9m
3xheKWEmoana2ikdWCguRUydov0/wAgSuWb1Rf/ALMOmTFg50rW5IT7LImf515UVXaowCAC
cA16v4NjfU/2fPHOmsp8yzuLW9AxjodpP8q8uZIVY71KsRkAf1qX8TsFrJXKqrtUjcME5Ax
0r1/xPNdWX7N3gF7aRo2GoXbZX8Oa8mAKSnOFA5Oa9U8XMx/Zr8CtIpyl7eKcHjqOatyaV1
3Qkk3ZnnVrrtytzvaIMZGy5X5Sf6V06eJtNuPLi1K3Zk4G4jdj/CuKtkjChuGUjqR0pHZie
WHHQAYrqhiZw0vdHLPDwm77HcXOjaPcwrcaRqcbS4J2M2DkfWvUPh/o97ffD74gWlossmo3
enQxCLqS3mDDCvnlWcOGQtwcf/Xr6a/Zq8QrY23jHVNUmJtdPs0mJfnABJxn8KupWhOEla1
xU6M4TTvcwf2hLXUfBifD/QrZP+JfpVhlACQHmyPMJ9z/AFrwbXbc/b21W3Jeyvf3ik8mMn
qp+h6V9H+INRPxP+BZ169lRb3S9WlVw7dEmOV57dR+VeKQ6Re2KX1hMPNtLuEhJeu1u2fSs
qdKUk4vuXVqKMuZHB/vIpC8G7BXD4PUH1q5d2JjtVuLdzPaZAEoHKk9j6VetrSfT9ZSxmQr
Jtx1xkH+lOufO8PavLbKkiWFwctDL824fX1qIw7lyqa6GHg8DaOnanxuQNo45yOK09XsobZ
ra6tmzY3Slom64x1U/SswdRwQR+VZuLTszRSUldHs0Lbf2R7huw8Rpn2/d15BLCx0qC4VQU
SVlZvrzivW0cf8MjXAGSP+EjTOfXy68wgUv4buwFBZp04A54HNCV5S/rsEnZJmQcKM4PIrW
VGs0hmXbukXeg7AEdfrmsp8ZU5GCMD/ABroo3im8K2U0samWCZoM/3geRmhRvF90KbtYzoS
/mLKNzOOSzGrTyMsTOkoRuQFHWllmK2p2YR2OGA64HpVby02guRnoB3z71AA00oKhxndjcR
RcX0sataRrgLgh8YI9qSRN0qgJyjAkbvvfT1qpM8jyM2GBYk4NMa1Z6v4fkkm/Zj8euxG/w
DtGxXcO4BJrzWzaA2ahwCQwBH95c/416R4XcN+y/4+QnG3UrIn9a8vtz5kWwE7s9MUP4n8i
5bFmedi7RsqLs4VF6D6etSSQyzWoaZ3LIdxLHIxjoailhiS5Tz2KE8kIMlR61YW2Ll/LulN
uuDknG8ntSMz6S+B3wb8W2fiXQfiDdX1i2l3ELS+WHJk2shVeMY71jah+y58QrjULueG70n
ZLK0iBpm4BYnHT3qj8DfF/iOX4p6DoEviO+n0tBIi2nnHygojYgY9iK5+/wDi18RDrGoxxe
MNTQLLIFUS4CgMRQ1G61NOayvY6z4m+BNX+Hf7M+naFrU1vJdtrxnzbsSoVozgZP0r5sQbn
2gEjPWvevFPiLWvEf7K9jqWu6pcaleDxG0YmuG3MF8s4H05rwu2TDlwGyOeO9C3Y21Y3pVS
K0mjWVQAARG455HUGvQtdQ2H7MPhe2B2nUdZubphj7yogUfzrzIW008zPDG0rEcBFLHAHoK
9Y+Jmn39v8OPhto0VhdyvDpcl3KkcDHDSSE84HBxjilJ21JiupS+NEf8AaeoeDNbQHOo+Hr
Z3IHO5Mof5CvOllFg8ccluhdPmJb17V614xtrmT4BfDzVJIJIriBLjTn8xCrbRJlRgjNeXS
2FtDO1vdXAM2OVQ8L35pJq7RMm2SywTXcguftCxpwMucAew9TXqPx6tpp9V8JMmSg8P2pDE
+1eMku0TQ5YpC5ZR1Az3x2+tev8Ax1vZbXVfCKkgxt4ctRt+q05bL1/Rijpc8QuNyy+XIw3
ZwRirtnEzIwyVAHB5waosBJdBg42jHU81rxPGtuVeRvLU1RTZ2nwmmh/4XN4WCqWY6jECTx
jnrXvnizwneaF8EviRqlu5trnW9WkuJyw5+yiXbgd8Hk/jXgfwr8lfjH4RMGCG1CP8BmvoP
VPGSeL/ANobxL8P/NV9MuNGm0mND903ABcn67sj8KiSulbfUuHmfIkXkiWI5CDoxxuwfpQ1
wxi8p5R8ox6FqguDc2NzPbOQrRSMj8chl4P65qoZi7kZOehNUttCGnc9l+Bvw98QeLPHWme
KNMFuthoWoQyXRlkw2Ovyr3OAa6rxv+zl8TNd+IGva1p0OmvaX17JPCZLsK2xmyMjFec/Br
xNrej/ABJ0DS9L1q5tLLUNThS7gjbCzjOPmHfgkV0/xA+LnxI0r4ieJ7Kz8ZXtpbWmoSww2
6lcKmeAOOgpySdtSk7LVHlXi/wxrHgzxRdeHNa8r7dahRIIn3r8wBGD9K5/ky7SBls81oa1
r+seIdXuNX1rUJL6/nx5k8uCzY4Gce1R2Fv58h4BGOuOT/gKlJrVhfqfRn7Pnw78VLYa34l
/s1V07VtFuLW0kaQZlkbgDHUcg81b8E/ArxbBrWn3fjaO20fw9pUovbgmdSZGXnHHbjkntU
fwG8beKopNZ8Pf2kTp2k6JcXNpAQCkcinIYdzyT1p/g349+J9U8U2mh+Mns9U0XUHFrcr5C
rtDHAIx1oa9+yetv+GEpRtqjzTx/wCIV8Y/FPVdWtpStjeXLJE5PWNeB+i/rXKXN5FNeskK
iG2ThF/iA9Sa6L4kaRD4a8f634btF8uy0+4ZYR1O1hkc/Q1ytuttDBLc3A+0NGP3cZHU+9R
B6IzktXcsXc9vdR+Slv5UIA2vjBZsckmrv2pZtO1CJIUjhit0B8vq58xOTWcL6SbYl2N1sR
wi8AfQetTxjZp2ooQyoYVAYg9pU4pSWg4aSRysZywU/dHpWxY+Gda1bQNU16xtkew0nYbpg
4UoGOBx35rGQZIPIU8V698OFN38HPijaIF3CxgnC+yyV0S+FtdEWty38KgT8NviguAT/Y6Y
GeT8/rXjoyzFTjj0r1/4Vsw+FHxPvCAyjSY4/wAS/FeRY7HAI4I7US+P5L9RO9ixpVzFZ61
ZXU9v50VvMkrR4HzgMCRzX2de/G3wZpPwy0XxJL4KEdnqtzIkNkkcXymPrIRjFfE4XZIVwW
U969b+KaJp/wANfhnoZBDJpkl4wHcyPRK3KtOoRutT2Jfiv4Y+J3g7xX4a0Pwt/ZM50uW4L
sqDeE5xhRya+RjIDKXPc4xnn616t8CZcfFC2sS4K39ncWjDH96M4FeX3cDW95cQbQTFI6H1
4bH9KzslP1RTd0Rt8zMxYnvn1r1TxEouf2W/CUqsv+javcxNx6jNeUo58sA5J54PWvXtHt5
de/Zi8RWERXzdC1GO/wAAZIRlw1VN+6/kKO5594L0u313xbomjXZZY727jgfyzhtrNg4Pri
pvHGj2WgfETWtDs5JZLOxu3hQuctgHHJ7mui+BWlnU/jHoRYEw2UrXchPZUXOfzrlvFeqLq
njPXNTCKReXksnzDOMucGjqg6HPyttk2LuKDpk8+1ey/CwSL8KPihMIysbaYig+p38j9a8g
uQTKJdwYYwT34r134Usx+GXxR8tgB/ZSH5umd9OT92TEtyx8G5Rrvh/xz4Dc/NqOlm6gXqf
Ni54/CvN7PWb2x+UTFlHylGOQK1/hJr48P/F/w9fucQyXC283bKSfIQfzFVPH2jHw58SfEG
hhdsdreOY+Oqk5H6GqU5U5JxdrmUqalGzVy3Hd6Tr0Mdrqsax3QJEdweMVb1DRMeHZIL7yb
l4MFJDzlc9QeoNcVvGPLBJ3HnI/zitGy1u+sZRLHIZIwctG5yre2DXpU8VCWlZbnBLDyjrS
YWenCaK40K6lZIbj97YzP0SQfwn0zWadMYxm3lX7PfwMQ8bj71dqmq6DrEga7s/In2kMF+X
n1FWrzQLTVYYDbXT/AG+Afu2nHzMeyt6itPqqqK8Wnb8iViHB+8rGq2nXdr+yZeQTwiOT/h
IUfbnqPLrzG0xb6PIzRp+6l8xsn7wK4/rXtkkUjfsx6jaau3kTDXo0Jc5BbbxtPYV4frZhh
Y2iQOCvO8ngn29RXnzjGEptbafodynzqMepzxCggqDkdeK19JdxYX4WNZBGokAbsTxkVjup
BbcPmPTNa9mvleGbqYltkswjYgHPC5A+lZRV7s2nokiCCQosjSOQCuPXJ9qlTfKz7Bg+mel
TXui6rp1jY3l/p81tFfRmS3klTCzL/eX1FVYpkDMpXJyM4rO9xtFoG2hHkklgMjIH3DUM1t
ugkdCCyrnrnPuKR4UJc7zjqM9WpIJWF3FJIo2H5SCeooFY9Q8E4m/Zy+JlsODDJZz8dSA+K
8q09S92oyVLHgDqcc4r174MWn9taZ8Q/BoxJPqejM8CHjc8Tbhx64rzrwbpN3qviy10uO0Z
p7iaOJF/usWAPH50dS3sdp8W/Bth4S8RabbaX5zLd6ZDdziVtxDsPm5xwK84aQxIkEbEEZw
T/nrXrPx+1D7Z8ZtUt43Pk6fDDZLg8HYgyPzJry+d47MeSmHnJBd8fdGOg9/es47Ceh6V8B
Y5P+F46CXhYDMp+6R/yyauI1pWtdW1VjAUZrmXAPUjca7f4ByS/wDC7NBBkJ3eYTk/9M2xX
BeI7knUr2JgWJuZoySeR85q+qFujvXIf9kSzBPDeJ2GR/1zrzqC0ihgFxJcBVJ2FV64r0a3
jMn7JdmqjBHihucZx+7rzyZIo42VnYMOQCvDH/Pek93/AF2HM6j4f+OP+Fe+PY9ftdPXVV8
poFilbaDuwM5x2r6X+Iv7Ro8B+Kk8Pt4TW+lW0hnkc3GwKzru2gbT06V8keHtP/tHxho9ig
LG6v4Y8dcZcD/Gun+Nl02pfHbxM/Vbe48hBnsihf6VTei0Ki2key/EPx9/wsr4GxeJzpSaf
LpmrpC0JfzAAyHkHHvXzZcKquJeGlckn8+9ev8AgOJdT+AfjvRJSy3Ft9mv9pH3AHxuHfpX
kWpXSGeWSG3EaLgJk5+UcA57+tRJJTaRm22kyNQTazMyBUJAJJ5Jr039oDA1bwgP4R4dtOe
vavMbVP8AR5bu4cldnygn+L1r0n4/uDqvhDJKn/hGrQnPToactUvX/MqC3PIdPt2mupCZAq
r1JPUe1XC0SElnJRTtXPf3qppqp5ZnklXbztX1NSzh5PujcqgE46LVA0d58J5LYfGTwkFLM
f7QiAHpzwa1dV1v/hHv2lLjX7ZzGllrzNLzwy+Zhv0Jrn/hKsp+M/hFthRBqUOOO2aqfErK
/FHxUQpA/tOfOeMncelTe04/MaXus2vjdoH9g/FzXYFRY7W5m+2wbOhjkG4EfmfyrzAMqv0
yPfsa9s+M2/X/AAd8PPHS5Y32m/YLhlHHmxHHP4V5TYWS2rpf3iLMVOI4iOCx6bvbFEFb3e
wSlbU6n4TabJL8V/Cl27rGF1OFgHOC2GHQVF8W5P8Ai7PitVG3GpTZHr8xra+GBcfFbw5NK
I0ZtUhCqvJX5h0rB+KrbfjB4rbG0Lqc49s7qcnqr+f6BGTabOIUjcOfmI9OldFpFsEDSSMF
GBwp5YnoKxYUEk3yLkdd2K6b/R7axtoULefI3mvkcKOgGfWhkSZ6x8DLdP7W8WCO5aWVtAu
gVI4BIFef6Kun2t9ZzmLz5Y5YyWdsBSGGcYr0D4HtENf8VRxQRxsPDt1lx1bp1ryuORYby3
aMAIs4Y4ByORSTtNen6iesV6npXx8ghT4zanJFIvmTiF3DdFzEP515YWtwhLxSPJjAPQV6h
8dRu+M2oTD7j2Fs27pn90vFeUPInm4AdvQ89+xqUlYJPUvKv2aV18vcQo+bGApPpU1mA1hq
MbyrKxiBbdnH+sTnAqhO0hT95LIJY/lzngCrECbdK1DYvyeQuXx/01SlLYIfEjk0c+UBu+b
t9a9W+B/ifQ9D8aXOmeJnCaJr1o+n3bPwqBvukntz3ryEEqofILDnit+KxtFtUm/tqGMOcb
WhYjOOmcYyK6VrpYp6H0L8SU+Hnwz+Fd94I8EawupX/iCdJLmRZlkZIU5AJXgegHXmvm1yo
O5c7sZPerjafZJiQ67EoIzxG+cinG10rBb+3Igf+uD4NQopNsblcpYJYDp06CvQfi54i0rx
HrmjDQbw3Njp2k29oHClRvVfmHPvXI/Y9JPK67GeATiBqabPSiB/xUAy3UfZ2ptXRPNY2vh
v4kt/DfxF0LWL+bybazuVeZwCcJ0Jx361U8WXGnXfi7WL3S5Hlsbi8klgb7u5WJIOKzPsum
x7tuurgg8C2fn9anW30hgoj1ofd5BtmI9+9HLdpsdzL+Xa0m5cluAepr1X4K+N9K8J+Jryw
8TLv8P61AbO8BXKoD0Y+3+NeczabpjsjjWydo4/0V/8alitdJMYdtZbB7G1b/GjTZ7BfsfR
/iXVPhJ8JfB2rP8AD3Uk1PX9ciNrE6T+abeJupyPugfqa+YmYhTIc4Ockd6tS2WixgEa065
54tj/AI04Wmiui51qTjkn7K3/AMVUqHVA5X3M1mZzyduRgAmvQPAnizRfD3gjxvpepSSi41
jTxbWqpGWDOGzye1ccbLRXk2DWZcHgAWp4/wDHqQ2mjxMyyavMHVtpU2p7f8Cq2t0TcoJct
DKkyZV42Dqw4wRyDXoHxT8V6H418XWniHR3lM09hCl8sibNs6rhseo461xUtronQ6zMBjgC
1PH/AI9SQ2uhGXH9sXJL9P8AROp/76pct0h30I4ySH+bqfSnqVSNizEkjoOxq4YNDGN2qXP
XH/Hp/wDZVMttoBXA1O5/djvbevb71OxFzKhlcsTIxMh5GPT3rYtNVni8gtISEfP3uR7Zqo
bfRBLuGpXXJGD9mHH/AI9VlYtA2nOo3WSf+fYY/wDQq0hOdN3iyJQjNao+i/ht8TfAQ8KXG
geMtN+1s90J0hlhEsecAA8966TxT42+El1otxpMfgvy7m8t5I7SdtPRUWQqdvzjpz3r5RiX
RBhxqN4Dnr5C5/PdXYaD4w07T4GsNQvry9smGFSSBSU+hzXVF0a8n7XRvqYydalG1LZdDzH
UbMwXEiwtvjRtu7qN3cVp2bhPBF9BJG7oZ1lRgcY4wf5ivUZdO8C68ZJInu4pJFwCiIoJ+m
etchBo+mabc3OmXl7fbYMkx+Sp8yNjg9+oOD+FN4WVN6ap7E/WIzSTdmiXx34z0vxJ4V8Ea
PZJOkuhae1tcs6YBcnPy+orjoLVGQSOCIuxWtC60TSrbVTYR3t7dTbyqpHCu4+hxn0q01n4
YsJIor+91IyZIkgWJQYzjjvXE6Uk9jsU1JJ3MW4aJ4fs0abT2Zj0FNvTDFqItVw8USjDjgH
5ecVqpF4TmlQ293qPmbsMjxKM+uOar3Vvoc0wQTajgscfIn+NQ4taDTubXwy8WnwX8T9F19
5CYLYsk+By8TDDL719NNqPwB8I3tz8VdEvorrVLhGkt7KOYtiVh2i/hOep7c18gFNFivEG7
UG2csDGn+NbMf8AYTRLd51AliQgKx9PzptXWu5XNYq3mpXWua7eanfOWuLyd5ZWY/xMc9az
TErXbee2AvG719q33PhXy2QS6h5kg4wiED9aoD/hHkkKl9SMfXOI+D+dQouxFzrvhZrmleE
vifpXiDUpJPsNmWEpiXeeUIHH1NcL4i1AXut3c4H7mS5kliGNp2sxPPvV8P4e+c51FVbhhh
Me341RuToAnPGoN9fL4otqUmd9pvi3Sh8DIfBMfmf2suqtfuWTEaxlMdfWuNuvM2RB7hZE6
qq84p2nP4fDSIRqGSM5JTPuPyqe8uPD0jPsh1GMIuFUsmfrTa6kt3ZY8B65peg/E3Qtb1nz
f7O066SWXYm5jt5BA9c4qpqepHxB8QdW1mMskd9dS3C7+PlZiRVBJfDqozGLUi3T/WJj64x
V3Sm0JroEQag7swU5dFx60uXQpy0PQfhx4tsNEk8VWOtrMY9a0p7KIRpuIfquT6e9eWak0n
niOYhsjop6D0rrll0K019X+zXxZVOMyoefy9K5x7rQJtQDR2d+c9V81STz24o5U9SYvuP1F
RDYtGjI5EQAPYcdvzr6Wsvjr8E38M6NaeJPDE2o31jYw2rPNp6SH5VAwCT0zmvm3UrrRP3d
p9kvMIOFEy8L3B4qgX8PzTpGLK/LnqPOXkflV8q6lRbjqe4fFPx38LvFnhK3sfBnhoaXdxX
Akkl+xJF+72njK+pI/KvDprwKcLAAv3h7gevsa3ni0SPSpFWzuwJGAZmuVG0dv4ay5ZdBjK
xCzvdpx8/nrjH/AHzUcqvoLmvqXPA/iCDwz490TxFqPmyWlleR3MiRDLYBzgCqHjDXIPEPj
rW9btxItpe3ck8aydQGORmqs1zohbyksbo4ycG4H/xNNhbRHeMDT7sgt8w+0Af+y07bPsVe
yO6tfGWmXnwLXwVqUU/9oWOqG9tJlXMaxsMOhPvk4rkbh98EM6ucqcJEo+6MdfrW7eSeHoL
CK2stNupXKqGzOMA9/wCGqcuqaIii0j0i4Ty/vM1yCWP/AHzRZ7oi/MQ+E9bg8PeONF1y88
x4LC8jnkSP7xVTkge9fTVx+0R8E7q5kubnwHLcTysZHkl0+Esx7kk9TXypd3GjGfnS7lRj7
v2rr/47VrSYtL1G68oaXcOF5Zjd4wO+fl6U9LWZfNy7HpfxG8SeE/HXi3TtR8LaAdIsobXZ
5QhSLzHyTkheMYIrhtSis/ObyLhpJAoGQAAxrdW68OWts6y6Pd7lA8tlvCpYdv4elUr1tJF
z50+mSRRk7ir3mGUHpkBc1HKm7oybu7tmz8OPFVj4NvdamvYJ7gajpk9gnlkDaz4wTntXFN
dBWQRptAYZB6nFan2jRGUuNJmXnABujnj/AIDTZrvQ/kI0Zxn+H7SeQf8AgNNLZj8jofiN4
vsfGWt6df21pPbSpYQ2tz5pB3yRjG5cVyrSrZwxwxDa0mXkdhz7AelLcz2EtqRaafJBKQQJ
PPLYH5VWmRl+ZmY/d6/zpNWFuMubp5oD5hy5YfOB27irqzRnS9RiiGIxAuc9z5qVmStnLLh
DnJqdHVbLUowRzCpznr+8SonsaQXvIwZbFxltvyr1I5/StbRo31K3fQppFgRwXgZhw0g55P
bPTitiG8srkSNPNHBM3zKxj+U/X0qKSzhuEDQ3AikiO8BTnd/9evXVHk1TujkdZyVmrM5ya
3ktzNFcRtHPEdpRiRt9agg3MW2A4ByM88+mK7UaY+swPFOc3qDdFM38S/3WNY114evrB/Oi
G0qepOVx65rOeFmveS91lRxEXo3qYZR1fygpBY9Bwc0rDZg4wQcY710V/ZGYC9iGEHB+bkH
HWsor9qh81tpIGQfU+lc8oOOjNFNMot1+cY49KT7p3RHHGMY/pU0aKQVkOPfHQ0+aBoowyk
lZBkNWe5pchF4n91SQMH1NEcwMhC8x/wAOTioJkG0kLknHHTin2Ns900iRtjyuQD+tFr7D6
XH3TRyFZFQLntnJNRwHPmM2QCeMetR3AKfIeCueRUkWBbIVGc5b/wCtS2BEhb58OfloJ59y
ckDnmog5wN6lRnJGOtOYtt4JCnvikAEBgckgZ600I25do2EHipAMBc9COOKQ43fKcHnOB1o
EKCXJULkrnketSQvuULnDfqKjh8x02McEc4pZCyOHAwM07gy222TBYD7vX8aAGXBVQ3rUaN
5kQPG4cFfanDLLtDEF+M0EjSwdFGTwe/bmnRthcjoxwDUAfY5yPl6ZFTbs7VVgAT+WKT7jJ
4L6SBso5VlOa6ix17zpknn2+YOCCM5FcZglsg9R6VOjZC9cjjg10Uq06ezMqlKM1sd9dLHN
q9rq9vM9uWXyHmhGfLOOAwPqO9cHqVvcpqlzJKxkLOf3rfx++a3NJ1u4snWOQrIpOGDcgj3
9/euov9L07UbD+19Ckjk8tsT20vYf4e9ejOCxMOeD1W5xQm6E/fWh5bEN15HHG4j7EseFHq
av2GqWdre/NZm8gRMfM21ifXirN3aLDritBbHyWODH6g8EA/jWFJbyW1y8OGUxsV54OPSvK
lFwep6MWp2LJM13cbim6Lf8pHVQexNXneQWUcbKVQg4UjGMe9ZCGRS0m84HJroIzbz26TTM
WFtEreUP4snk1mU9LGUjbSIwQCOgHepNufvP8xHCqPf0pbqWGW4ZLeIKA2Rt64q3bW6qJWe
YIyqNqhc5yemaQXGw2+IsFcNIAMds1mXylpQFI2cAEjGea2BaFreZ0O/y2HByDg96z71oox
IABlRwx7Uuo0RWUjESsGyMj5auXYhknaZAQpA4PGAKoaUfMuHQgAsO/qKtXm5RtHBbGcc4F
MezK042RvtZWU4wy81Y0h8zStI5GzDAZyWx2FUrg7mKZPmY6dBU1iDBOJkOdhHbg+1K2gN6
Gjql2gu53jiZRIRgt0A9BVKxuBBcidQoKD7oGQfel1S6kdpSpJEhwynkDnPFVxFlOp2kZGK
EhK1glaSWYzOS0kvIB9K0bCxUKbmV/LKgkOR69AKXStP+1NGtwwSFAd0pGSAO+K1NUWEW1s
lssggdyAzYO7Hc4/PFDE30Kt5LFPGLGORSEx844ycVlTFbeHAzlurN3/8ArVpR2x2XE0gZV
woGBy1Zl6EdwoAXBPLNx7UIcUZsp/eDauNvpxWrpFtHLIu5gEJGTjkCsmRMndyVAwdprprX
da6WFVNoYq6kEZyPehlTbSFvpbaK+drYlxCCoLnG73xWLNdfuyGwXYkk9/pTrm4ka4Zivze
/f3qrDaz3JUKu4N1+tStAS7i28bXDclgvQ55rrdJtzZqspi3SbcbGGAvHGfel0HQTHMst6j
RIkfnDoc4/qar319JcNJcFdplcnaDxjsPwpPVkN3Lk+oXNxaiR3UyFvKBHQdyayrrY8zFXd
yT95myD6ZpWZxFHuV1XbleOOadBBHJcgyxny4wDn19aaFaxa8qW2iCTxEMx2ZVs84z/ACpC
kRijiRT5qMWJPJzjgfSnvKZ/KRf3caHdkjhfpTI3e3d8qJCRgP60xXDz5YEZSgVjwSB931q
q8pdlkVmaToGJxmkeVWDnfgg4PGcVTmkdd0R+cDo2KqyGSTTFpVBzk5zg46VYtYyLbUWJBP
krkk/9NEqvFtcBUDHIOWx0NaFxby2vhu8uHwY9iKWxjkup/pUSskXD4jHaYtFGuAGJH41cs
JgguJJG43AZP8qznyHjU5JIzWnoVpc3ojs7aN5prhyI40GS7Z4Fd0G+Yxkro6DQoNZ1PU0s
tJt5bu5YFliiG44Az0+lenWWgXenafqbavZ297qEUEMtvZSEwCdGYiQ5OCduMYqjDpGh+HP
DFjr1vqjJc2kzC5dR5VwJwv8AqWU87SemBjGSa5K/m8R+LI0vLmYpYRsy24urjEcAJ5VWc5
IzXZGvUSsmYSoxerR3tjq/gjSPCUuk+ZZ2N9Jcyb/IiM2yJlBxnHzYOQBn3rM8HweEbGDWL
maO3upLm3MNtAdrEHdndyCFOPbvXn9zoOpwW0l1EsN1BHy8ltMsoX13AHIrI0/TdV1Lzb6I
rbWxk/4+JpBEike5PP4ZqfawV1ON/mLkk9YOx61N8NtN8Q6BbXIey03Up3nupp4HzDaWsaj
5WQcl2PIFecX+gXGksiXMzXVjMu6G4jB2smcdOqnPY1Zsr3xPpkq3mkahb3Pkggm1lErbe4
Ze4P0ru/BnjhNX0660y58PNruv37CI2ccASFYepYKvVvyx1rJQoyvyO3kyv3j3PHrjT5Ifn
2uCR0YZwPf0rN8x7dnkiO0vwy57V6z4h8M2eh+IXsftUIcgO8UcwlEef+Wb4P3l6GuVv/C7
NbS/u/KlJ3xsOjj0olhZcvNTEq8U7TMAaPcXGhSa5AEa3jZVlG7LR7sjJHpmk07RrmSxOoT
XEVvaNcLaoz5O6QjPAHOAOv1FbHgq8S31a78Pao3l2GqJ9mmLD/VMRhG/A810csc2heK9C8
Kwrb3EukZJbzAqTXDjLEN0zjaAfUVzTh1idKdtGcXf6Fd2eqCxVlu7gAbhAC3zHoBxz+FZt
xbTxTfZ7iOSCRTzHIpUg/SvWVA03VLwzXOo3Os3NjEbeJ7iNLqH5zvj8w8FtvQ9SDQ17YHU
tEi1SGS31G3Exj/tG5WeWPK4j8zA4XfyM1HLoVdbs8t/s+9SW3hltJbfz2CxmVCobJ7E1Nq
ej6jptxPFcwOFhcxeaqN5bEHBweldhcR+MLazd/EF2fsctzGSl5MsjStuHMQ5PHqMDFXr3X
bzUPGfiW0vtRNxp80NyFiZ8xLtHybQeB04xzU2Yrnm0NneqrXItJ2hQfNIY22D6tjip4LG8
u0drewuLhU5by4ywX6kCu9l1y7l+I/h+wbUT/ZbwWtsyeYPJ2NGNwYdOp5zzUktpr8mladY
eFbz7OdOmlS6hhuFjKzFyfMfkZUrtweRgUalOx5oF8qRuM4I49asWqyXUwSGNpZWPCICST2
AAro/E1quoa7rF5Y7JYrSNXuZo2AQvgKzL65fOPWo/BE8kR1W3sbqO11ae2EdnM77f4suqt
/CzDofwpLUl2Mi/wBPvbWcW9/YTWsuP9XMhViPUA9ahvtL1XS4oZryxuLdH5jeWIqMH69a7
mzbU9J1fRT4rvosJM7xQzyiZ4CVwrvjOF3EcZ7dKW7i1nT9C1x/E18lzFdxbYI3uRMZpiwI
kQZOABnJ444ofcSZxdnBHd2t3N5yK9qgcKUJ38gYHp171qaf4Z1nU9esdIWwuIZbvG3fCwA
B/j6cineFS6WWv/OiEW8R8xxlVHnLgn2rt7y6a28UaBqN3qH2S5e+aWaGO786PZj/AF6nOU
Vum0+lVuXY89Gh6udSm0+Gwuri5tziWOOJiy4PUjtVuw1G80LUNzwSIQw8yGRSpHqCDXXaJ
cw6h4ZvNPiia6v2v2llH9ofZmnTGFO7+IA54zxXOeNL+OfXLSIiMva26QyvFcG43EHIBkI+
YgHGRxVwm6UlKJjKEZqzOp1nw/cap4estf0qxl/sdiS7mI5hY/xA91rjPFnh3V7VzrEunXY
sZFVftEkRChsfyPXNd3a6tLp+i6bql9fxiCBbdE+y3WRdxhxujeHPDKMndXW3l7YapqOpa/
FHp3lX1vJAUk1FpFlU/dAi6557gYxXdOUa6fKtTljH2L12PmeTckZVdwU4Bx3rXKbrfTriH
Z5UwKkbsMGHY1Pd6IsAube4ie2uY2yiucoy+xqropa4ZtNb50V/OXbycjnFcTptPle52Oak
k4lbYy3L7uSGxhamXzo3AdWySSMnrT2nuIrptQtlKsSXYqv+ryeD7U621G6Cus3l3NvI26U
SDpnuD1BFZ8vQbb6DoLhy3kMTzncRxn0qvM0bJNDNhAOrdSSK0b2E6dqohE8d1bEB4pl6Op
7Z9RXOzSPNOygEE5K45zzUNW3HB3JNOy14gQ7C3Ga1b+NluSJERZEUAqp/U1X0q1ngZ5QUj
ZFLMZBkD0H1qBySPNdvMY5JH40nvYd9StchlIEp5OCAa1Y4BHYxyzOHLNkAKcD2JrOtraW+
vFkSMlU+Zvb61oXMh8sRNMrrv4UHrTBlG9kYuCqDkgkL0zW3aQIsYWVB1xkn+lYY3PeiJVO
zPYVvJI8WnpK8jBncqg6gUA+yLc0EUSQw2rjO3Du5xlj6DuKqTyZ8q1YvMsTnDg8EkdRVRn
k3rN5isQ/QHp9KmUgBUjJZhkhhyT+FImxaupknVGLfIq7B14xXN3zh7hgM4GMY71r38jJCq
yRtGFAwncnufpmsGVowzptOSeue9BcSe2WNrgRsvLY69zXUqfJtJDJb5UdNx7dzWDolqtx5
rbtrIOA3f1rVullnmNvBlFjX5gOmMdPxoYpb2KiRQzX5RtwhPzLt5Y+gFdLaTWmnQxCO1iV
yeDu5z3DCuet5vJtLhUT96AsO49VB5P59KksLae4klnijYJ8xUkjBA9M1D1E7mibyS41OQS
ShFkQ5jBwMAcVUs3VtQf7SF8oAnaOg4pv2V8F0THBPPb1q1DaDapTDHHQng8daFZEkiyygC
W4mEkax4WEjjHQYqKApCr7lXkk4B457U55USJIxz/Dn0qtubym+4MtkK3t3qtBIkkiaSRCG
U4H3BwR+FU7iSWMCPey7Sd39KW6nxIN7FpAMhqouz3DkM7EkfWgpC7g52hz03E1KLdt4ijw
hY8g+/SnwWmfuKTzg8d67Sy0NkSK5EIEikHfKR8oobsDdirovhhWi8++uFt4Ij16k+oqHxY
dOl8K3dvpSzIVMZZS2Q3zDk+nWrOqXFwL4RTxbVU5Qhsgj1qlNFENC1W4ZAr7I1VCeD+8Xm
smnLUqD95HEmQ7GIxhEPXvXoHgLRtQ1S1vJNIh+06lZ26vBBHP5T5Y4LqcjO3rivNi5MZjP
Ichcj1r2HwTrHhXSdDvRqgg/tM5SMT25ceWQMnI6HAIA9WzXpQejaIbWgmsald+I/GMNnrF
wLmDTI2WWUYDyqi5Yuw+838O6uQ1HUrrVLvz7jaAoxHGgwsSdkA7AfrVjw/dwQ67if5Le4W
SAljnaHBX9MiqF3bXGn3ktncq0ckXytn+L0/CrWlrmbfQ0NAWU65aiC4e1AYs8gOCFAy36C
r3iyaHULuzv4YlSxuoN1vAmNkABIZVH1Gc+9M0uxhsLvT7rWLr7KLp9kdqkbSzTIwK5Cj7o
57mo/FOi2FpqNvoFhrpNzp8XlgXCeWszMSx2MCR3A59KU52aLUdDnltvs9ytxab4JkIKNG2
CPfNdIZLmxNp4nsLpre8udySPF8m2VcBiP94EH8TXFLcX8d0YHRvPB2eWVyc9MYFdnq+bLS
dO0aUqtxArTTqGyFlfHy/UADPvmphaTuiZJxWp3fiCey1fwd9ohfSVij8pdPsrKD/SxgfvG
lYDPY5J6nFcBFrF+lsYGnMkQPKNyOPc12PhLxrpGheGbuxv21B9QlVreLyghjhhf7x5PLnO
MnOB0rzwgB2APTgDHQV0wnOEny7GNSMZpX1OmSOz1GykvJrMxJEyxy3EYBAJztyKv3Hhy1m
sYY77ypDNGXhlWQBmXPBHfqKzfCd3YQ30um6vdi10zUI/IllPIi7o5HsR+tYviHUJNT8Qz3
dqNtqg8m2C9EiUbU+mQM/ia6o4mMXacL3MHR5vhlYv3vgTxJZiz36a9zHe82wLAtN6EYOce
9Y2reEde8NyQapJaM9rI+0vFIso3d42Kk4NdtpnjyDTvFVnPPOtzZDSksWMysyQuUIOR14P
XFbQ8T6Nplj5NhJpUks9xFNPZWUJaNlQ5Db2+63oMVw+zjLWOjOnncfi1ORbwDqF3pPnWFh
dXF6E+0fZlkQNbRAZO5c7s+2BVFfBt/eR2g06M3cktkl5OWwohBYjkkjA46mu507TtF0Txr
P45tPFnm2cizStbRo32hy6t8rjGAMnBOegrP1PUNHPgw3NhdSma80yC2dAucMsu5gfoPWs5
UZX5kvl/kUqiWjZ59qHhnV7a+tNNaxdrq4P7pYiHEozwVYHBH+FauseGza6dax2dhM7pIsL
XfnpIJZG/gOwkLg8AE5rotH1mx03T9Hhd4mljW6t33oW8hZQNrEdx1yBjiqEGsaXpdzbae9
9pTC5u4TKml2rAKiNkMzNznPYD8aycGtDRTUjIk8BeLIo5rcWabozi4AuIyIMd5cH5fxrnL
rSr3SrsxXsflsyBk2uGVkPRlYcEV1EupRLeeMo2uCTqJZYev7396Hyfw55+lZmoXUFxoekW
8AzPZxyCZCPuhpCR9evSocWnYq6sOg8N6w+kxaoIY/Kn5XdKokZd20NtzkrnjNQro+oy317
aC02zWAd7kEgBQuMkn61urqOmN4PNpe3kV40UJWyhMJ+0QS7snDjpH16569Kl1bxBYS+GIp
LN9+sah5aaknlkKqxdDnvvIUn/dqbahoxj6DqMHgyS3QSR3lztuGslmiDuo5Dsv39uM/L+N
Vrnws8Xgyw12O6gklu5XiaKOZWZsbduEHOcscj6V0N74o0m61VvEcuoabbsyCQ2w0/fdCQL
jaGPBGf4ienaue07xDb2WnaDcKPNuLLUZLySIrgFTtxj8jxRyjuWdS8Jm00LzIYi2owqGu7
YXMchtl9Sq/MPf06Gue0fQ9R1zUWstNgSWcI0jKWCAIv3jk8YxXaXfiXTrVdQ1Ox1ezea6S
RILeDTRHON/XzGIwuMnOM5rkdB1C306bUGuXZRPYTQRlRn5mGAD7UWswLd54e1Oza02xw3y
3MhigezlEqSP3UEd+a0V8IeILZ7ia0ls5rizjM1wltcq8luqjJ3Dt3qPwv4kttI0m0HlPNN
b6iLkxLxiPyyhI9+eK0tIufCeiz6nejXpLqa8s5re3gjgZCrOpH7wnj2wO/NWnJaolpPRlx
YJdbltPDl00UOqTKhj3MGWTcAUyex5qjpngz+ztWlvtUT+yrYFooHe7WIzS9CF3DlenParm
l6n4Zm8RaT4l1HVJbeS0jiWS0jhZpGdFCgq3QDgH161t2OqaB4+0W00TXL6Sx1iyLxwTNFv
W4iLFhgDo4zXbz+21fxI4+X2N2tjkbTS9QtvEU1le2zW8dxfR2lzGkitGyshOF+vByOK4zU
rAWFtYOkEsa3CO7F3BDAOy5GOnTv9a9ZuTouk28d5EbtU0zUYp3EqDc0aKVYsB3yRxXFXn9
na1PotvLcNbw29vK1y5jyDl2cKo7k5Armr0pxlZnRSqQcbox4orOOCS3nu0jlRQ6I3KYPof
WlbQfsY0u+t5FuhdRtkDgRsDnj1wKwLmJEklEeTCGwCVx9AadplxdDVrK2imZ1acKI88Enj
gVPuNNNaltSWqehfldhFJaXZZkDlg+MFz68VTvpGWMPGC24DJHIXFat3GLd5lvkKuZnJXGN
vOOaz52U2zQqTtY5XPesdty09mWbZ5JdDCopREb5iON31qnOQgbDDAGKk06UZED42NnOfpT
biLZGwxkYONw9aXUa3K9i0kl2G3Ek859K3LtFa4gDHEaAAd/qcVi6bG32h3GAFUn61rXpDT
KYgFOxVAAyc4oE9yxam3iRp5VVmQnaD0PHpVqK6xazv5IW4uCuJAMbVH3se/SsbZL8sbhUC
sSD6n0q87BbT5mIbAKhe2TSEUNVnaeRJGY7sYx7Csd1kJMjhSo5zVq8kPmqSMEe9VCC3zB8
5OCKa2NInUeHbSBNPkv7u42R5A2x8sxz+hHrU51RlN0trEInk4Rickemfen6WpiLxokYg24
bf2yOv1rKRS87FMkFiMn+LH8qzbuyLJssrZXUVu908kcybwHG4MQexI96d5+6eFXDheM7eA
B6CnwQxwiUn5kA4UHG73zUaKCocjb6D+lMRoxG5vrtYwQm/aoYcKi9/0q7JdwQ5SziCxRD5
Gb5iwPf9Ko6VJHE8wuI2fCHB7ZI4ppnCriNmKghSRwPQUEsSdv3qThQCSOvQVRu52jZ+nl9
OACaluZAgO5yfmwv171lzzxq2JD8obqo7U0ihglLPgRscnp3rcsdLeeNysR3hgD7HH607QN
GlvpWlUjjjeemPWule/XSbe607To0Y8L9oA3biOtNu2gm+wywtrTT44EvEM1wMu5xwoHQem
afqWoy3Ygf5DJGdwhU5Cj37Zqh/bN0LKSCTDmUjAH8JHWlt4oYIQwvUSYgg4XOKyt1JFtZl
t7O5nmCPKhAhRuoJHJxVSa4ub3w3qFsbUyOFXJUfNnzFOPpTltd7B5xI258bkBJ46n3qO9S
X+ydTkjGIgiBCOv+sXr+FJ7Fw+JHDWW57iNGUhQ4yK2UJHDEZJ6CnoNqpwPMPQ47U0j5gx6
HqBXpxXKZuV2PwuMYxt6V1XhrVEvNTstO1ayg1K1hJfMwIdVVSxAcc446dKd4e8A634i0S6
1eALaWluMRPIebmXI/doOpODn2rEsp7jR9bjaSEiW1lPmRtxjnDKfwJp31sJprUn1nxgLrU
Z5YrS2sLibJe5hy0gB7BmJKjHHGKyIb91thZyi11G2UZSO4UsU9drAgj8DTde0O6t72e9s4
mudMlO6C5T5ht7KT2YdwfSsnT9Nv765FvZ2zyyv1IXhB6k9AB71lzX3RqlfY7jVNYul0jSd
T03SrKwuZQ9rJcxKXlIXGCGYkj5SBnrxWIzmQgltwHfPJ/Gi+uY/tNlpFnP51tYRsryg8Sy
E/OR7dh9K2Lbwtrlzo51K10+SS0CliEXLbM8vj+7x1NXDRXInvYyGKvls4GOh6/WlBYtuB6
jg+tMIJVQBjg/iPWhTt2llwVHzc1qncyZcktZ5NCutTi2ypbuiyxZwQrcBvoCMZrRtdBuJj
G11c29pGbVbqaSXIEETE7d2Oct2A9aztJ1mz0rWBFqsU02lTRNFdLF95kb0zxkEA1d0vxu0
eta1LPLcW9vqYCCS3VS1uEP7vAPBAHGKynOXNZGsYK2oapoa2NpBfRXkGo6fMzJHPDkDeOq
sDgqaitdJuYtMtdRgZJI76Z7cKuSyOpGF/HORTPEviIaollptrqt/fJGS7TXIVNznj5UXhQ
B6kmtrwt4js9BtruG/s3u0UCa0Vf8AlncJnax9uTn6Crg273IklszZtPC9801vo9pcWkVy1
3Lbm4MjbPkjDMpHTA55HfNaVrpnhSTwPqUx1KJLhbqOGNoY5Nrkhumem4jOfaud0XxTbWNv
ai5hmuJILqe4eRcYbzItgxn361mW2rJb+G59K8tvNlu47gN1ACqR+fIrqjUmkzCUIS6Gzfe
ErifXBoUV7DczRq++cAjlF3fN+APNUB4Tjswq3tzp0OtzIHtILov8gJ+ViV+VSe272OK3YP
Ffh611ufxMIL/+07qCRGg+XykkZNu7d1I9sVQ/4S/w3qz6ffeJdPvF1GxjWN2tgmy62/d3E
/d44OOKirGMmVC8SG9+H8z+TZLd2322fVHtJpyWEcO2PcQfbIPIrKHhhLmX7To+qW+rWokS
K7REaPy8nCn5uSp9RXZHxQmpzXV7Fp7rC2oyXyQwELmJo9mPqDya4TRNVsvDsV3b3kBleaS
CRJIj93Y+45Heud0nF3fU0jNNW6lO+tjeeMn0yGK2s5PtAtVWAEIpDbcjPJ/HrWsfBsY1e/
gn12KSy05wl3dxQu48zJAjRQMseDz7GqWt6hBD40i8QW0WbOe5+0hI+2GyQfQmr+leLzaya
vbia8srPUrg3ZezcCZG3Er14IwSCK53CzsapqxRl8FXc9/bQWtzFJZXSPOl5IrRIqJy5cEZ
GBz78VJY+FtPuLS81TTfEEGoQWHl+fG8TROSzhRtB6jk81aufGUMmqQhRe39ilu9vMb2bMk
yyfebjhO2MegqKz1/wto+k6jYaVY31xPqHlB7m5ZAYtkgbaFHXOOSanlLT7mtD4b0Y+KbWG
68m2sJNZe1yFZmKjaQnXoc1XsPD+nQ6rqN/KwutCt7hoF3Wzs0r8naiqcjAAyScYx61UufF
UE2o210ts6iDVW1EgsDkNt+Ue/FP0vxcsNnqGn3Et/bWV1dNdxNYyhJImPUEHggjjHtSUH1
DQx9d0t9H1ZJQIzZ3yefC0cbRqVJxja3KkHjFZMq/OCOM9MVp+Jtaj1vUllthcrbxRiOIXU
plkwD95ieMnrgcVkQyNIMH5hQtFYlrW5Nbvh8kZAOMn0qVboCRXhfy5EOVccYOe1U3O0kBs
ZOMDpSQsgfG0tg96q5Lij0bRtat9Z3WWtTlJpEMRkOCJVxwGHr71z2s6Rc6HJa6hHGJVtW2
spJOR2H0xWdCNhOCdyjIPpnrXXabq0Oo2/9j60QyTKFWVuMHtzXqQqrERUJO01t2PPlB0pc
0dupxWtrJPHBewD/AEOViV29N3XB9DXO2wcX0ZVvLYOCrejZr0G50m50fUpLZoRNYPIGdNv
IJ4BHpXLavo8ukXzSs/mQRPuB/vc1yTpyhJT89Tsp1YyXKbXipYpNeL7SbZwC2B92TA3A/w
A/xrDbImLGNhGQQgI6gelbd3PBd7LoNsbaJVy3DJjbyOxGMVh3i7I4ZJJC4YnavoPaueqlz
6F09kmVF/c3h3qXTcCFHWrd/IZGxhkjTBGep/CqMnLo+CGJzk9qsXUkAbMSkHGCSc5NZm/U
k05nLbOpJzx1K1tERWxM/mFZmUkAjgduaxNMwJHzkgA7gavSP50mxmG4gfWk1ch7j7ZHdY5
3zKSc4A6+9D5mnbC7ju2hc4q3bStGttIG27Y3UkjqearFSZB8pJPVT1NSFzJvIFeeT50jZT
0fv9KpRBUljQsRlhv46c1cut/mSkliAcdvyqC1i/0yJMFjnLD29Ko0Wx2SQKlnMfMEcTvwQ
MlsDPHtVFEjjtWbZuc/cAOME1ekLfZwFbJRDnAx15rN3rsUBMbSMhuM471l1My5DsZJGlXM
KclfWkjnMpJigWIDg7eT14FRGRjAYymBKOvfA6U+IF1KhTyMHjB4qhEsZMKMCp5bORzxVeQ
+UN2OM8L0qUSYUBTkDOcHp6VQuLjI2oTgfNnuaFoNFW7kaR/kAwB8w681PpljLd3KcFkc7U
BGKpKrzv5QcAyEbRjkepr0zQ7G30jSVvZIjLNCpZRKvyj3qm7K6B6Gxb2S2+nsfMSGQRbI4
wcjZjn6knvXNyQ6XbAG686SQnOyNwFQe9Mupb+WbbJciQyHcvHHP9KhllhS5eCSDe2MNI5P
PqRWKuiEJbLbw3LzL5uM5jUc5P41DG8cd6d4JUE71b68ZqGSfypzDbIysCMN1wPX61djS4g
t/LkjRpmbeXkYZIParQMiinu5C1wsmZN2AgPAHf6fSo9S81vD2oOXHmSBcbONoDrUrRrJAZ
UcKu7ao6D6VmYmFhqsb4MaxqAx/i/eJzRJWRVP4kZMZ3KQQy46DPanLJGzYxwvcd6vIuYmD
AHOD9KjMUZ6xc44AHWvWcGc6kmb/hTxjqXhq6CW9wBatkcrvaEsNpkjyeHwTzXYTaJ4N1nw
9ow07fDJc3832u7aTzLhYFTJkkHbJ5x+Ga8rayjxw2zjr1pImu7WQyW9zJGWG07W25B6jjt
Wco33RpGSPTW+HnjDRtZu7DQtWRvKHnMqkqXiLYRymDkMOR1wOtLbeDvGviCC3tbjUbZbG6
uJrdQpGzfGMuG2Dj8a5O08Z+KLS8+1m6+0SiOKIPONzKsf3ApGCAP1qyfiP4ohCsJoVljvX
v1k8oZEzjBPPGMdqTTC8WzsvDPgTwhbS2l7e3El0mqWUk1tcSAR28c0bfPEwY4yQDgk45rJ
1fx1d6fpZ8P6VqX2u1SNlV0OxIdwIaMKuAwGepz3xXA3msX93GiXV1LJCrs6xBvkVmOWIXo
M1VLYAwoGcnAOAaIsJMcx2qPlw+MAU9RGx65wPmHqKb5jYVed3XFLIAylWAGep6davoSXNG
j0+70rVtS1G8kitrEoFjijDvMzEgAZIAxjkmtRdA8Ix3Vtpeq6rcW2q3Sxs3lRK0VuXAKhi
eW4IzjpXPwn7PoN/pMJJF26MS/BXYSRg++a0E8RWiXFtqOreG1vtRtQoSbziI5NgAUyIOpG
B3GawfN1Nrpms3g7RtBvr651nU55LSC7ks7ZbZQZJip+Z8nhVGRXS/8ACM2l3caIdGvGnt4
tPe+mlFuDMQJSNpToWzgc8Vy1v4shv0v/AO3NIS8tr67e9WKOQxNA7ddrAdD6Yq3P40aS8t
fJ0mG30+2tWszaB2xJGWJ5bru56+taRj7pnJq50l5on23V9J1WC3ksIjdpbNa3NqiBS3IcA
cOCc5z0NchrsTwWWjyZjbzUmbCxhSMSkckda0tK1/TP7b07bDHpthZyG6lknlaaSUqOFB/Q
ADvXPajrBv0s45IVjFqHVeTyGctz+daWempDsa9tYaFL4WutUupL+B4gsSNhCks56Io647k
9hWnH4f8ACx1228Oarqd39udkiluI41MUDtj5MfeIGQCa5DUvFWn3ek2umtoZRbFCsTx3Tq
N56yFe7H+lWbPxvBb6lBrdzoFvcazDsYXTSMEkZcYZoxwTxWbneTTNVFbm9P4e0HQNKi1C5
1XUZJ2u5oIrSAKD+7baHYtkH6d60T4V0nV99xJdSwWf2ZbmKREUSSh22+XzwG3DGenGax/+
Ew02/wBA0+z1LSINSZri5uZk3tE8JdwQNw7Hnimf8JdcPfSM9jbyWDxC1FjysaxDkAEHIIP
Oeua2pS6S2Mpx7bnQWuiaLrMtpp0wu7CCSc2souEUujBM7sjAbK9DxWAmg+D00m+1N5tXiW
2nW2a1JTdIWBKyB+ijC8jB7c1rJ44jkmsrR9OitNPtWLxNvaRxIV272J+8McVS1Gwvz4bns
7SSC9W5dJ2uE6uVBAx6HB/StamG51zQ1t95hCt7N2mV7TwHFJf390Wu7vS4LeG4hSBVWaUS
D5FOThcc5PTioYPBlomu6aLq5u7CzufNMgfY80RjQvkYOCDxzxTrPxLIbtY5YLe4tpbeOxl
tX3DeE+6x7gg96zb/AFlre/V7LTLWyhskkiW3Ql9xcFWZnJyTg/SvPlScVc7I1Is0dWfTNX
hh1dUvY47CeOC5tnEasyvyHBVcZJBzkHtzWpfeH9N1Xxt4hu7e0u/7O04r5lvFIm+R2wAqs
QAo9a42K6uLfwg7WwWa0u54hcMSd0cseSB9CDSp4muZNT1C7ntormK+YGe0kzsYDkc5yMHu
Khws7MpNMn8UaDDpltZajBBLbR3LFDbXEqPJGRyOV6g+pFcvCxUkgnap4UVt6rrsVz9k8rS
LK0tLTOy2jBYMT13sTl+3U9qoWl2i2sMJs4GEM/nbiOZOnysfSptZjIVV5Gx0J74qWOJUnw
QMsOB3HvQ8krTCVEWPcxOxOQMnp9KR45HMjDC45BHWgkvRvuTe+c9PmOAcVGWLfec89MdjT
UVwMYDEc53VJlQAep7Ypks3NN8Vz4Sx1QJPEjAK8n3lx0571NqqR2zppt5EXW7jYi4xuw7d
D9K4+7cg78BiGHDHrXaaJqH2qxWzmOycKRBIRnGe3NehRrOonCT1/TsctSnye/EwbXTZI/D
1zBKUaXTSSXTnMb8j9RWRcCMWluk+CwY5Udl6iu5sZpX1VIL+GOG6mia2kRQAsvcMff3rlN
a0ubTZVR4iyyZ2seRj14rPE0krTijShUvJpnP3bI7ED7g4XnoKvXgkEao0KqAgZeOvoaoS7
WXaB97j1ra1dFS9t40OGSFY3XOcYH+Brg6HY9ynpkiBJjKm5sZU/wCNX0iYrbyJhlwWYg8r
z1qnpaF75k5EbHaCR78mtCKQxyzQwjKOCOeu3NIlmzplra3EV35xKm3j8wBfrVDUJIjHDJG
xAOVwTg5HrWlbRy2ltcXLFIlnCqN38SdTXOTy74NoTOWJyPrUNdiUZcknlzeYSC2TkHsaXT
JTHf5ddx2nDU5kLIcAHZ1Hp9a1dE0p725R22KiqdxzgfnVmjdkb8zXE0yXVwAFmjxsXCgKB
hcfzrHWFk3ZAO773ua1b2cyRpIFaKIxiOPB6Ad6o2bR78SkkIDJg8ZNZIhEsMQfLyxthE4H
TGakt23oSRtZTnIpY/tEltKskpKSc7T39qeGh8kp3VQWC1Yr2KF0SsrMep4HFU7e2ku51WN
cnPAqadjcvsUhNxzk9h711ug6VFDam7us7p8rGq/xY759Km9kPYxtM0ZElUugMwOQc8AHtW
/qd3cgixCqEjwJME4596ktLZ1MruVXJYRsp4UA9Pes27tJVufNRC0bsAzZzS+Jk37kMskyz
K8cpzHldp4AFVbidXbzYwyhjhVY5xitGOzEsP2lykQYkoS3U9OlV5LBmbCSRFAcB+hc4zgf
SqtqF0MgR4fLuQ5M044AX5R7ZqNpkEpeVNzgHqck+lOkDWrRI7AqpOxg27B7rUUjYhYqvmM
fvcdAasLXK8kshj2qwwOeDwPWmGURWGoBiGLRKQeox5iVVu2lHzZCgjgjqMdqbbbXsdQ3Sb
cxLnd/10WplsaQ3NZoyUYkAbVzwM5qJo1JDDIwK01gWTAR1IIHQ+lOFozFSwO09SRn9K+md
O60PLfMmY4gBQBR1PI9KDGuRLg4PGDWo8H8KjIzycc4qJkOMfwk+maz9kUpGYEZckHOTnGK
RolMZUgEZz06mr+xSVGFPt1IprR8sGUnI4FZOkPnsZbWqkZweew7U2S3dYmA2sx+bjqBnvW
oYgSPkAIGRt/nTREWBwdoHJFZ+xRSqGVvdELeWSQMDjH605jtKqxyc8k8gVptCTEQW3bu3p
VeW1jY7MBAcE5NT7KSL50ymckhfvA98U8udhKcrtA46mnNbPtYRSAqPQ1GUaMLuUnnkelRZ
rcd09gGSQoQkr+lKxyG3AnI6/1pVfa+9XO7knccZprOmckjaR8xLdKLAL5bbC2MgfxDpUNz
MsNo7j5mU7VzThPHyokATrgsOfwqK4t0vRGTKFCnjbyD9aUk7aFLfUhjntLpQlxHsYDG7/6
9RvZSR5lgdZFJ7HkCo5tOuIUP3XjHO9Dmi384zIsDkbiOAeK59ftGytujR06IJEZRkl/lz6
AVcZpANzqV5249aTaE3shUYwAKaTtZVIyx6V1JKKsYN3dyZWwcegwTnIq1Z6lc2c/m2suzP
LIeVNUCyKrHAAPA3dKrS6lEjACPcp/vOF/L2ranKSd4uxDpqXS52tmuka1fBiwsNQLbsH7r
n/69VNR0ebRdWSRrYy20ZBliblZAa42PV3F158sIeEt8oVuU9OleieHvFtndWX2DXWFzFna
kxHzAHsfpXbSVKt7k1yy79GctWNWi+aOq7HKXs32Se+0vS5ZIdPvdkwicDCSA8Cs6+iY3P2
h4PKZm2yKeMMOuB6V6BrPhOGZmCybbaUhoJUUNt9M+1cIsBn1OTTtRkIuCfLSYvkKR0+oPr
Xn4rDVKc+Wa32OihWjUV49ChOStqf7obJUdfwqnCxyysOMZyD0q5KyoHtbhlWWNih59KoGW
KMglhycHB7V53K+x3q1i1uYZUg9Oo9KYb82837wNnbzg9qdGVDHEmSowADVDVFBKMvLEc85
rWnC7tISsasM8V0oliBRemCeSfepZ9QijmaFU3MhxnIH4Vkaa0wtpZI4HKQjc7quQB746Vm
icm5MzDI3bsHvWvsVHWQclzo5A00TDZ1HpyKu6ZcEqF8wrJERjJ6VQtpnurcTMuzccDB6j3
pVbbdqYvvOcMDXLez0FKN00ehtAmvaQ95YsI9WtB5gibB3gdR9ayfEMF5NKdRsVZMW6tJGn
VQV5BHcZqlaXU9tMjwHY+cg11N/btqOiWmu6Wdk9odl1GvVUOefcA16anGtTfS1v+HPN5ZU
6i7a/8MeURMi3MasoCCQFv61uatEovHvo22R3D/u0PJwO/tUOuXc2rag91dPFHk7kSNfuhe
1XtQtnnurhtoijWCO4QA/LsI6/nXmyjZXT0PR5r2vuZGn3KRaiEnGEGec5xW5Z2YvtQEcMh
C7Mn/a9652LT767gudQtoS8NoN8pU8qpOM49K20luFuTNiWJvJG3acenNZ8vcps3FR5YILJ
jHtSRotzdSccfhXHTgIskbBlBk7dRiukkmlXyJ85SBg5YcnJrntQwbqWbDfvG3dOhNS9NhQ
RBFH53yBlBHL56V0MSoumxxKMbWxvPQ/Q1lWMBlXy41AkkGDnoFq0ZMTJGrqEHAA6fhSY2a
dzJNdrGkj5CKEJx1UdBSxWSR6e1xLIrM2FXA+77mq9rI7TLEVIJO3C4rSuLeYBrbMb7TjAP
SoEQyypCzlWDLFggsevHYVTeQKjr92ToTjpU2DJcFwwMcTYHHDY61TDyS7uMknO0DoM0wRo
aFpUl7fRrzgHJbHTvXYXEpt4YRLb5RQVRV9+M/59aoaAYbe6gnnc2wVTwcnzOODT729+0zo
PKWNlTnJ6jORis23KVhMrm5NxA4lBXynyiAbVHPAzUYvZZ7NLZ7Zcbjukzgn3qsS7wrKBuD
EjbnvVm10q6aJbm7QiNU3BQQGck/yq0rEkM5UySMwG0JtHbP0FVX3/AGfGM9MLngZ4zV7y/
tsLEWfkPFwAW4A9azjLGwKhHQNjDdKtCtqVmGLSUyycKchWPUg9aqNcp5MjvkEnOB29KXUH
U2xlAYRglcg5zz1qm1vcXbRqkREbng4I4pmiRArzXEwiiIeQ9Bn1rr7zTLfTfD13YpJHJPJ
CjtK3GD5iZFU4LC208o3llpjjJPYg9KjvLs3lvqSeZuYxg9OABInSolsVB3krbHFQ3txGoa
OV1bPXdWhD4j1KFFAnJAPAPOax1O4FiOvt0pQwJTYPm6muxVJLZlOEXujq/wDhKbk2MgeNW
Zxg49aprqEkUO/7DbEsMYdSf61nQYVuikNg4IzUj3CSRPhdpJJHrnPpXrYStJq7MpU49EWt
FvC+vxPMywKcrhRtUe1ds1jIY94B5ORg5rzWRVw2Plc5Oa3YNZu7ORUtr0zRgDDYI5x6GtH
XhGXLUMKlDm1idS1synbjaehFIINqjK4/wqla+KTuDXkAcjrnjNbEWq6RdwqN4if+7XXSVO
pZpnBOE49Dl/ET+Rb2yKBlnI56ECsGbVGWPyhbW684JEeT+ua2vHDIl7ZRRSh08st8vua5e
5ZPJj2xlGNZTk4NpWO+jC8E5G54fljJnieRQ+4FUPGR34rcaEM7/dIJ6AVymgKZPEdpgctu
Bx9K7owOqkcnBwxxg1jCHtEzCs/ZzaR5/NdLFqM+VVyrkDcuakGqOikpBbknjmJT/Squqr5
et3UQ/hc81Al2Iz90cdPeiFVw0ud6imky6+qSFi7RQAkY/wBUo49OlQpd4IKERe68A/UVDJ
dQvjCEHHNVerFlOAO5qZ1E9NBqPc6+wuUuEPO11xnByMf/AF6mFtEJPOEeyQ556DFczpl00
N4sgbbjqP7w9K6wfMOGUg8delcsoo55xcXoRKWLHoSvfFKSvbHvngrVgL825W4AwMGqGq3H
2SzdycyH5UGO/rU8uxC1djL1bUWD/Z4WyF+83Q1kCGaT5ypyecmoyxb52+ZSfWpUvSqFQoJ
A4PpW8bLRnYlZWQnzwOCSwPY5q1b3QDFlYhu+O9VGuBKMMgzjrTUUlwFwDQ1fS47X3PXfDf
iO402zW21Am6tnHGT9z6U/xPpematph1DRgpuUG8KhwcdzXHaVdNJaKrDBj4H0Pete3uHgl
kaB/LYIQc98iuj6xz0/ZVdV07o8l4dRqc0NGcKt7PHIfmB55LKD/OrqaxeMqoGi2r03RIcf
pWMWzM7HoST1q1DNbpFllDHuvOaVKtLa56tro1P7auECs0dufmzj7OnX8qbqevXep2kVpPF
B5UTblWKFI/zKgE/jVBbq22g7PbbUM06hisaBVP6VrOu5Rs2SoK4JeXFtbywxXLwxzgLIik
gOB0DetV9quVjRssx5PakbBfAbK54rS0q1DXK3Egyq5wMda8mvUbVjTbU09ot4o0XgKoUn1
ptrh7sscnAI6dKfI5O3PHUkY4+lQWhb7SzMeG/SuAjdG2hzKBjb1Ix61pWd9cWm8REjzVwV
7MBzisESiKUtkZ5BJp73BiBZWDAgYOc4q4TcHdGLgpKzLuuW1vbzf2hbQbbS7VZY2xnZnqv
51HqCsPD1jOJS8giNrMpGRjO4VueGoDqVrceG7x0BnPmWjNxhu4rKudL1W0m1nw1eQeXc2f
8ApDJjJkC+n1BzXbOCSbjqpf1+BlCT5uV9DC0PUhpWqNOJWCujRSx44kjIwRXQrewnRSBEi
eYDCqnluORzXL2WmzXOqWsIXctxlhjnOOSPrXRwqj6XbybGRWY8/pj2rgu+RI6ZKPNdEd6q
/wBhWYB5mj3OM+/FZEreZwH25GcnocelXbkBhGFY7EbYqseQOtUZGTMrxArkbe2azLiLprs
HLxKcpyMn17VrCBWd9gVFVSwJ9azrGKdcuEZ0JGSo5XntWtKQbyTyyxSTv/npTuS1qXNJgU
XS7tqOUYqw55FJcyok0y4bLkJvz19SKhyIZTgAhSQNvr/9eniPzFDEk7cjLcD6VkwsVJJWR
DDEoxnHJp9lA81wIgcEMAexqtMGeQEtgqNoFbmlwmJTM67yMZB/jyabGdhbwWlrYW9zeDJ2
nBAzkk9PYVnanHY3Vv5lk7hwfuPyM9xV67tJZdNjZFOJCyKsnXAHJUenbNc8ixx3CJNsdAx
XbnjjsaxS1uQQQhrZ0SbPmBiwA549cVoIZLyRpt+yDdt3u3f2HeprWS0mtp5riJUaNsLGi8
t7fSq0skUljMYlICsWAHf2rZMQy/tmiswkUpZWJLN6+9Yk8hEbbzh8Zwf5Vo3blbYQSyqrM
MBVJOcAGsK+nLyMzIOAcUxrcfp9vJqDl9yrDDy5PQZ6Ae9dEyLpeyVNkwKDYpb7p9frVzSt
Jtx4et/tMqW7DLKjcGQmsHUZ0jjWBWy6/Lx2A7mhag7sq3987hlUncxOSBkgn/PWq1tZltI
1G5BZY1iUc8AEyJnNWtNsvtcwUAuM5Cg8mtq5hki0bUbTyzFDsUlXGOfMTHXmplaxpTdnY8
sAwnBPFOQ9DgnAz04pFXKe3UnPNPbZlBGSM9c9Peui5raxPE+AryEouck0k0n7tVULIATk+
1QlsR88qOg9KLKZ189Rkp5bDJH0r0cM9GRIlj3PEQxwNpA4zk06BdypgYBA5zVYTAbArEnO
fYVetdghUq2cHHFGIV2iSY78YPLDrnnNSIzRn1OMCmAFVwOTnvU20MobGGB61lTuTJmVqs4
N0gMhLKoA4yMd6pTO/wApY84zj2p+pkNfPj6Ut6yuYmjG0pGqNnn8a6k3YtK5peFWD+JrTz
DtXc2T/wABr1j7HHsKqRzzn1rx3RJvL1W3k2BiGPLfSu9ttXuImKkjazZwT0r2cuqU1Bxnv
c8vG0pTlzROB15SviK9RhtPmnOetZwRygl25TdgHOMmtTxBOs+u3Uix4ZpCSc5zSaDp0eq6
za6fMzpHK5BKdRx2ryZwc6rhDdvQ9JTUKacuxkHlyCDnvzSY9GzXq4+G2klSftF1k99wrnP
EHgefTbdryzuHuUX7yMuCB68VrUy/FUlzTWhzwx1Co+WL1ONjYxyBupFdzpaLdafFcjCuV2
kHpn1rhCDmu28HSCe2ubZiSykMMe/X9RWNNKTsaYl2hzI0Ps7Rk+aoKg8YHSuZ8R3BeaKJT
8iDt613kkRVWyOQPvZ4ry68kM19NKWAyxNVOnyGGGlz69im5BwAuM+lClugyP60q4DEmut0
PSI4Yhd3MW+WQEoG/hFcTTnKyO6pNQV2crhwo37voy8/nSe3bvXor28M8O2WNWGOQw4rjdZ
0/wCw3pC58l/mQn+VXGMo7mdOspkmj3UkdwiFzsI24PoTXViP92VBA4xzzXCWjKt2mWOCcH
B5ruYX3RqzLgbfxz71q9dUZ1lZ3Rxd3YNb3ssG8MU5JyBVRkK9VJx711eoaNHd3bzrNtlk5
C9hWXLpqQT+VMXV+/8AnvXLOc4s2hNW1MgqueFI49ac8LIiSPtG8ZAzk/jWumn2wniEglYf
xhWwce1VdUSzj1GSOyd2t04Qv973z+NaU3KV22Pm1skUEHXPauksYjDZIXHyPyCf6Vz6Rgq
MEks2MV06r5Ci3xiI/dGc445rnrPWwSGupdBkEIRjOOvvVT5opPNQ7gD3HFXpI8YOPp7VXd
AV8stgL+tc9iUWY9tzL5mBjHPYVaEMCOAOB0PNZ+nk/anidto7ZNaO5XU7Pm/ujFIl72LcT
MVeWKXY0YBQ9810811B4k+x6gT5N/DGbWZwxzOpGFB9CPWuJO9kRyc4BJA4rQsLtbaaKfOC
WB2L0PoK6qFblvGXw/kYVafNqtzR1MDS/sWvacitFpZWKaI/K6emfX61S1ptOvbrzdKdjp8
0SOqk/dfq4x2wa1NX064u9Lu9WsXMtteQ4nQDlHBzgjuK4/RnR4pbDBDZEsbdSSOCPpit8Q
mrwtvqTT1TlfVF/UprUaZbooH2k5LDsMetY6IJJDH0JHJ/kKvaoIzcRSEAHG3Hr71Wtd7XT
iMjJ+bA7GvNerOuNrXRuG1nsdPt33r5kvzFB1Rcd/rVaMYnMYBQgAKOpzU95Ncy6kkl1wGU
D5RwABwDQvlpcLNIV8xG5+nbmpZJFGMXEmT0bkZ6mrU0oWPEn3sZ+U1TRIvtPmeXt2sQG6D
mmPM+351JZz165FTuVYWDe1xvlDHJ/i7cda7TR4xaaZ5xQSOzYjzzgiuRs1b7SwZcZw0bE9
gPSuzeV7WOFFt2eKO2CLGBwCf4jUyEVNQuZrq/iHm8OuAd+cc9Pamv9jhuGgwzqygF2OOfU
VSAIuDIh/1QztNXLa2WRXu2jLojKgBOdzHr+FCSJHytBiW3hRy7kZbfknHOKiTznYNtONwP
GOuMY+lWI3ha/VLWJI5GVip6bR75qvMFiDxCYlsg5J5zVJaXEZt0yLFK55cjnnv25qHRLP8
AtTXEWdlWKBfMl+gouTE/7rPsSDjitPQlhtdPZZwfMuD5hbdjp0UmgroWLi5VWMhYSK0jMo
HITuB+Vc1cSNdXjtGikyEfKOmPQVa1W9hS5W3tAUiz87L+uKveH7CBmku7hysUQzHu6sc5G
PpTvoGxtaVNFoOkzP5McmoP8kRI/wBX/tfWsm/u3l07UGnfznkRXdjySTIlT36RPcCaASFM
k5bPFZ04kawvUJ3DyVwTwSPMSs5bFQ+I87A3o2xSW/ugU4IqYOQ5A6UkbYUqRg45+lIDu+U
vnmus3Y5seSSMDjBp9nczW8VyIJCiywlGHqDjIpGAWE5OPqKgjP7uXg/cPNduHdoshkcYHL
EfrWnZFfJwByrHFZgB2t3rR07LGXk5BBrWorxiyWaCDgj1GRUqknaTz9KQAliScjP5VIu4E
sQOATjrVU4GVzmrpg11KdvV8A1GeZXxwp4okYPK2AeWyOajB3A5HOfXrRfU3Wxd01QL+3GT
u3nj8K69V4z3xXI6Y+7VLY8ZDkEfhXaKhz1HpXo4SHNc46z1OJ1YAatcDB5bNWvDcrW/iOz
mT7ysf5VBrXGrz/Lg5H8qk8Pxh9cswOpY/wAq54J+2Vu6/M2nrTfoe16fqkVxGqTfK3c1oS
W8UsbJkMrAjHauWggbyxycdfrW5ZNMmBncCRX39N88eWSPkakFGV4s8K1a0FprF5agYEUrK
Ppmt7wPn+3PJ/56RNgDvg1R8WLt8XakQRgy5/Sr3gH5vGFnGDjeHX/x018KoWxCj5n09R3w
1/I7XXsWmi3k6qRiMqM9zXjrdDn9K9j+IQls/DpQLgSSBSewrx6UkgKB+daZlD2dXkMMt1p
cxe0Sx/tDWIYHUtGP3j/QV6I9mshUhduF/ICsDwNYeYt7eE424QH9TXZtEFj5GcjtXNh6F6
fM+pOKr/vHFdDFl3JLiRM47+tZWt2yXOkyyEhni+dfb1rppI/kZSo3H5gTVG7sVaCfylHIw
QehJFKdJrVCpVUmjywEhwy/Xiu6024W7sUcAKcFdi9OP8a4koUkZQM4OPpXU+GZDJazRP1B
B6dBXPa6sejV1jcglmmN/JM+Y5OmMdPTirSXsV1GsGopk5++P0rVuraG6yHOH6K46j61hXF
jNauAwLq2MEHOa5JQlB90ZxcZrUmawZbj5ZFeLk53cgVy8r753Y4wWJ4rrpIzp+gzM7EyOp
JJ6gk9K43OMgjOeM1rCFlexrTd+poaZbNdX1vEmTgmQkdgK6m8065TT21Dy99rER+8iOQp9
D6VkeFzJBqj3CAbo0C4x1z2r0CPZFDLd2g3WlwNt1at0xVQoxnFyvsc9eq4yscvf2gXU5ob
ZgUZFkTnrkAmsx/k4U85471px2pispZ0D4tpzE249Qfu1nzqwJJwWxnA7VxTjZmsJX3K9sy
x3ZZwxV+57VrfLGwCAlhyPYVkSEELhdu7ofStXzEWONhkkDa2e5rIuQ7y8wMAcZI6d/Woly
24oCrIcYz29atREllfK8jO30HvVZybednyNr5zTJOh8Na2th50F3ue1mx5sfUH1/Gs46MNO
8YyxWygWzBnh83psI46emaht0UWq4yS3zE+tdVpM9vqn2e0uJo4by1OYJpB8roRgxsfTuK9
ClP2yjTk9YvTz8jknHkblFbmBr9np8CPLe289pqZIx5bBopgB1X0Fc/p7KNQOAS5JIDV6Pf
eHbR9Tfw7qVwbG609w6xu2+CQOMqVbqBgiuEuNIvtN8QS2F/GBKg3hwwYFezA96jFUpJ8yX
uvsaUKq+G+oxnnWOUysSQc7iO9PnZmkGzlWAJz64pLk+XFBCw+ZVLP8v3sngf1p4jVLGGdi
5djjg98V5ztY6Sw8bRhjGV5jDHnIz3qhcS7QCvyufu57Y9KsSyboREMb1bac1QdxJJ8+ACc
AAdOai1tSkdTo8BIt/OG5c4OOuOua39Subi2YlWCs+I2Yc5HXpWNpw8m1lgb/WuoaPBAyfr
/AEp5nZ4wkhYvG21C3IHrUS1dyCV/OuJSb6REXbkEADJrQgRIbbzEmEqYZlAGCDjHSqdw6y
QyEIuHHUnlcdaltGcAyR4VNo2Kzck0LQNyvFG7STTuhiSNQckckdDSXyRmNmjmZgeSvTpT/
NuDazSPv+Y8qDWXc+d5Kqkgyzcj0Hcmne4FAoLifyY49xlO0AitvV5Gi01LVQFeEKC+Op7m
svT1kXVoBACwiBkznmpppGur7bK7KFcnn+EelU3djZJoelQajcGa4ZljB6Zrdu5rV4Es7SN
oLe3YhS38TdyamQRxRFrJTGIowgxgb/XPvWFeXb5CAqd+TwcgfWpaALm8fBhiZnkY4AB/LA
qzcaSLLQp5Lq7LahPCrPEq8RDzE4J9fak0OwiiifVbzLKjFI0A5aQ9PwFTzxyLoV9eSO29l
wynufNTkVMttC4fEjygZ2ngZwDnrTVQFzxk1d1C8k1C7mvZYooXkK5SFAqgAAcAfSoYgpcM
hxn1rsLQkiYhIJztX8qghTCThugQnj61ak3CAkj5uckd6qqxaGcDgBf6120fgZIwqxJwvAA
6Vc007pXX1X196hZVEo5K5RT+lS6a6fbsHn5T/Ot7XigexsoMZUHGe9SzN5drKwHRDSKFww
79KZfuw019zElU2gnsDXVCNou5y31scqwCuB+NBG2OMkZLKT+tOnOZG284XPFWJ0KrbIcAG
IHNctve0OrsSaQkh1W2K5xvxXoEUfy5xk+9cPpCL9vttxO7eABmvQokPl9cbfWvby+F4yv3
RwYqWp57rke7XbhQOeOn0qTwxFv8RWSBicuwPt8tS61Gp1u8Y4LDp+VS+EFx4psAe7t/6DX
Io/7Uv8S/M1lL9y35HrNvbBUABGa0I4VUDH4UsSZUYXvirSxncFRgMH/9dffxXKfHSndng3
i/5vFupMvQSYwPpVjwICPGGmNnGZWGP+Ams/XJFudfv5lbCvM+Ce/OK6T4Y2QufiHpFpLlo
wXlyvXAU18Dzf7Upef6n17X+zOPkdB8WrgDS9Ot84Lysx/AY/rXkjxlZFy2a9o+OmnJY6no
sCthZInl2ntlq8eKxCUs+WJHGKrM5qrXlJGeXxdPDxR6p4E07y/CMUrJzO7OD684/pW/Pab
VORgHoe1a/hOx+zeCNJikhI3W6v8AMOuec1eudODj5BkZzjFfR08FH6vBrsfNVsS/bSb7nH
vb/KrbeB0X196qNbbkMZO7A5rpprFg3GflOAPaqL2pBJK8Hj6159XCWZvCueF36eXf3UfGF
kYfrWr4XkkjvpAg8wFCdn0qr4ggWDXr1FIP7wnj+H2NT+FCF12EHJLBh+lfONNSsfTyadK5
2CDK9eO3vxTGGUVgueec9qvNYnf5sY27Rnb1/KqzbTNiRSOORmqlF9Tz1NPY53xHOw00RgN
mR8fUCuTCgsoC4ye1dF4pmb7Rb25+8q7iB71zoOHLegNYydj1KKtA6rw3Ey2csx6yN/Kuih
untBJI7ny1H71Sc5FZWmWph0m2AG0EbmJpkmqJLc4C7rZfkGBnJ7ms1PkSOSS9pJ32OrsLK
y1tX1OxkZYrhPs9zbH70cg+649uhrjL6Ga3vpIbj5ZoyQxH8X/660IhPps66npM7bdwLRr3
Fa14tlrr22qREJ5iGKYEd/f0q6sI1ad4q0l+JEJOnPV3X5HGR/JcqGjIC9BnNarsC4C8MuD
gVUuLR7a7iJyFaTaQT6HBq1dZXUmQAquRyK861lqdTkm7kwKqxBwGJ5GMhvaqt03mRYxxnG
P6VLI7CFi3GehHeqjgb0PTHJ7VI0aUXEMYZMHAGPT0qS3vDDOHiGQW5zRD9wKc4HTnrVUAM
GLNyCTginGTi1JEtJqzOq15n1vR9O1kFVmiAsLps87eqE/TpVfRYRr2k3FqMyajp0bojyH7
8TcgfUYNTeE7OPWri88NyPsOpW7eSxHy+dGCyDHv0qh4enOieJ7W5dGO5mt7hM+vGfwNelC
rGdRc+0l/X4nJKHLBpbrYx791ays59285wR/EABgimruk0u3QoFUSsQe4PvU+u20Ftql5bR
PuMDjDAcc84qnESWIJDAnrj9K8ua5W0dsWpRUidACxRQrdSXPGeM9fasx8POm1T5hfk5/nW
gY4RpjzOxaXeFRF9O4rPh+W8glO0ZYDaBk1mjRbHeWMMdxBI20oUTfGfQjvUEFxGkJuJ3Mk
vm9QMgj1qSG5kstLlnILGZxGqlui9WJqGJLeUGFSQTIpzjjHXFZdSGXJ9PhlWOdJmjlkZSy
nkHPbHaoJ5RATlQCuBu9s0l1dB9Rnj2NEoYEBT6dqkuIpbxI3RAXzl+2afQLkMFzJHFNIqk
o2VO7kgn0FUruTaoVEVSASR3rQnSZmDQkwxgfMWwBx3JrG1CdJ5ZFtju25LyE8MPQU1fcEP
sUle5d4Q0iECMHGN3vXQ2+gCNmknnjVVYeYSc8e3vToYG0nS4QqAXUy7UiPVT2JqrdtKIo1
M+5VIZjJ3buam92MnuLny1eMYigTLhAOoPUsfWsrTbR71pWKBI4hk5OdxPSmLHcancmC0DM
hPHfp/OuqMdvpltBaKymNVDXUmPl39sfSiKBkE86zSoke+BEwAgHyqcc1UvrmM6TffOJcRq
yhuesiZ4qkLxp5Slvlic7m9ffPpUt4sFvpF7bxgzSmJWdwen7xOKUtiofEjzJVGM9/Q8Yp6
LkYP3fajG3JHoOvWpFU9W5+nWu5IsJ932c5+7+tUU5huAEziPt9av3Cf6G7fMCetUUOYZzk
Y2dPxrsp/AJaq5LdEqYCnAaMZzTdNb/T4z6kjip9QQLBbsARxVWyyl7FtO47lP0zWsdkgex
1KJhwGBPXJqlrDbdObA+8wGfWtJUYcEkk8YBrN17ItIkXGWfkV6c42pnJDWaRzanCuw4428
Vr6jGEuYmKFljhQZA+XJ9fSspEJkVAPvOFzW/r5aLU1g3N5ZiXIB4NcVKN4yl5o6JO0khNM
iH9pWjKeTKDjHtXoiW+9VYj5ugWuA0mNTq1km4qvmjGK9XSPajEAFscY/SvfyyKcJt90eVj
qnK0keT+IFKeIrpCBkMP5d6n8KBG8WaeQCB5jdB/smn+JLZz4gvCwwSAWH93gU3wnJHD4p0
4SuiRLMx3ngD5T1NeetMSm/5v1OyTvh36HtcMRZAFBYk4wKZ4hnj0Lw3e3s04WRYiEUc/Me
AK19NvNLigaX7dGSh+5GN8jewUV5L8TvE8Wr366dYRmGzgJLZbJkbuT/hX1GLxihB8p85hc
LKpNX2PNXZ3LMx56kV6X8E1tm+JUE92VWK2tZGyw4yeP615gw+cjt617J8CdAbWtW1i6Moj
EMSpgDlsnOB+VfGUUqleMZvQ+mxMnCi3EZ8etQhu/GGmxQurxRWhGVP+1XkDANIdpO3afzr
1X472lnY/EWCzsxhIrNM/Nk7iTmvLbdd92qHqzD+dKvKLqPl2uGHTVFX3sfW2kWMMHhTTUY
PujtYlc53Y+UdqluLJVWN4GyrDOQc12tpoD2/hZnlCtKbdFRwuNowOtYGzyZLaz2glmw2B2
r6zCYtOCUXsfJ4jDtSbfU5We2R2wy8+tZVzYOo+UZHNdxc6WUuBEyOnU5I4rPmsHVem4DqR
0+lelz06i1OBxnDY+XPFsRg8WagoUj5+R9QDVTw4wj8RWh3YPm46dcitz4i25h8fahGFxu2
nA/3RWBoG5fElic4AuEB/OvhK0bV2l3PuacubDpvsesyRPtyfmJOMDjIqjPF5mMJtYnbkdh
XQ3FtywHXnpVCdVRXZshVGcenFelVoNHh06lzyXxAWbXJ494IjO3NZcaeY4iAyWYAe/NXbs
Pc3U9ySpDOTgHmpNHtpJtZt4wm7B38+3NeFUWuh9LF8tPXsdr5f7lYipK7PLZRWNe6e9m2+
JGlhI5x/D/8AWro9nyctuPUg+vpTGVgzAnPPTH6VU6KmrHnQqWZy9peT2kzCPmP7xHXNdBZ
PGJWvYSYlnIQxgYBH97FVZtKhe6WSMbIicso7/StD92MBQAF+XHt6VlSpyi9ehpOUZLQsa/
p8N1pUesRqoMB2yMo4dvUjtwKzdWiMK2d6FAjul3Lxj0BFbum3kETy2V8nm2V2hSVR/Dn+I
VXnsXXSbjw1P817p7G5s3HImibuDW9elGS5l1X4r/NHPTnKLUWcrcjDmIhtqkEHpUM3D8DK
jqV71ZuCMJIucdG3c4qso8yQADCjJ47CvIkrOx6K2NOCTFuwONpA5I6VGrrGXk6DbkgU4cR
oCoBPQE9KjdiZAuCWbAIAo0EbWnXh07ULLUEcxNbOsisO3PWum+IugLb6zFqlgoFrqarfxy
Q9G3n5h+DA1yMgWMBVAcBeQf1rsfDGv295o6eG9SORAWawmcbvKyRlD7ZrvwqVRqk+5yVm4
/vEjB8Q6Wt7datcWt15t1aQRfa4FiIJJHUY9OhrkYpNsDZHIXO4fSul8R/2vonjnU5UuxDN
IAsjx8BlIAAA7jHeuXdQIiyZAIwSe5rmxHK5u3c6aF+WzNGQynTrO3WMBsFiQORnnrWSSIb
sKyMuOCR161vXSl9HsLuBlCJFzz/EDyK593Y3HmsSSQAW/pXLJWZtDVHTJcmOKJJUE0OQ7K
3RjirnnLGSkXG5QRtB4J6VXt7RJ9JeTotvGpU/jjp3oj3RYZifMHIB/wAPSsWSyztElxJ58
myY8lV5LEdRmnzApaRbXYRs5Ugt2xmoJUlCSOFbO0nOMj6Z9arzTyqmEIRCPkP90Y5pW6Ah
uoak0qeTERtPykgZ57VY0fTUS3nvrpleJFwUI+8faseCBbiOBIXMjM+SeQVxXZsn2LbbxMA
qxgsr8nnrj3oltYbRHMqm5+2tMjF8AqScxjtisuK3l1vVhF5mIshSenGev4dan1OdRMY0G6
PjK5zz71vaPaW9lCRcRl7uVd0Mfdvr6VOy1BEklxbafbtpemQoLeNxH5xGHnHc57Vn6hCt3
KtvbqyvyoTOc/X1qykVzNcMRCIGVwXdjxn2FRzXUGmBhCha6ZiGm6457UojeoySGKxsFtLa
MsANzvx81c3LdBoNSljy4ZBk56fvEq7dXSbC2SVyRhu1ZscZbSb13AZfKHPTH71KprqVD4k
cigXDFhlvXPepo9zLzj0+tQxkgFQAemKsovbIJznH+Fd8btjuR3YH2J/m9OlZyDMU4zyE/r
WldgiwbGOTWUjssNwA3VAD+ddkVZBF6GnqKn7BblW+7j+VZUbhbhSCcZGSPrW9fxD+xQQPu
gH9K59M+YOO1byXLYmLumd2ilgGGSD3HesTX2xPAnH3SenSt6z/AHlvE7HGVBz26VzviOT/
AImYQY+WMDHWvVrq1G5yU3+89Chpyb9Vs4+uZsmtXxOp/t1CRtPljgfWq/hqHz/EloMfdDP
V3xcpXxCoBwREuBXPThbCyn/e/IuUl9YUfIj0KRTrtguTnzlHtXsqRDcpPAHavDtAdv8AhJ
dP9PtCYH419C6fp0t3ciGNeP4m7L9a9zJknTm5d0ePmrtOKXY8P8aSv/wll5GWwvy8DjtS6
H4z1rQLR7LTp4lt5G3MkkKPj/voGrHxFigTx5qMVrGRCm0KzdSNo5/GuVBiSNdxDkjPHUc9
68apVca0nF21PZoq9KKfY6jVfHfiDVYjFcXr7GXG2IBAR77cVycs7uSxPPvTpZwFxGAo7Ad
qpgF2wTye5rmr4mc/idzeEFHZDgSTz09q+qfgxob6L4St5biJobu7/wBJXA5ZT0B9sDj614
T8O/BV1408dWeh243wBvMuZVBwkS8k59+g9a+4IfDsVkIBaq0YgURpn+6BgD8KzwVWMJupM
5MZGU1yRPkP45us3xNdkIGbaPKnqDzwa810+MHVrYE9ZUGD/vV6n8fLJbH4qvHGxIa1jfce
5Oc15lp3/IdsweT56dv9oVnWlGUm0dNFNQVz9FYoonsYovK3L5Sg5PHQVFdaPayRLMiBWQH
BA7ZqzYKWiU7gflAI/CtEiNkBwDxjA780Qqyg7ROOdNS3OLm0wk/Z4x8xzhvvHBon0JhZ7V
jjQImScZZmretrd4NWaQoHjO47s9M9Bir5iXa2JAM9RivReMlFpI41h4tO6Pgz4twfZ/ifq
UJQoyrGG+u0c1xugY/4SKwyWwbiPn/gQr0f46hD8aNXWMsSEjGcd9grz7Q7cjxDp46t9pjB
H/AhXI5c1RSfc9RRSo8vkfQtzYFUYjpnggda5TxOwsdBu55Vx8mAD1JPFenXdmI5TsXdGeg
9K8r+K1xHaaDFaqctcy9c9ABmvsMZCHsHUR8hhOaWIUGeNyMBksN2eg6V0vg62EupTTH7sU
YUH61yrl5HjDtuBwtej+BLIjRp7nb/AK2U4J7ha+MpQdSqor1PrMTPkpNmpLZmRmkyQ45Bq
oCvn7CCXySQRjdW26/JkBsBsDPY1UniGeV/ecgED7vvXbOk1qjyYTMx/vMVU/T0qJo1wAcL
k5I9au7JIxtmKq/RWx1qB0KyE9FH55rlcGdKkRLgg55APQnGa27G7tbqD7NqBKXEQxbXKj5
lxyV+h6YrEZQXHPI7kU7OI2eUhFUcYFJT9n8WqHKPMVtZsZYrh3MY8uT5lcDqf/rVmWSYuT
G7DBjY49+1dVpGoQazaPpk5C3Fsxmtz/fQjDr9ehFYE1ubDVSzDfHCf3inrtPGa46tJX547
M3p1GlyS3IVbCodpJ55HanQWxSL7TJwTyqnqeak1O2FvbRSbgEm/iU9B2qW6+Vo1yCioqiu
Zx5ZNM1UrpNDDLvYgjbwRTLOVhyjBX/hbdgg+tQuwKAqAvJBHX8afASVVQFYgEkdc1mpWd0
Xypqx23iSS38R+G/D2peUzagoNldOBgSKDlM+/UZ+lcTqOl3FlbtcJteCOTaVH8IPTNbulX
r20E9tIC9q+C0fp7j3rZ1LRpLfSHvIyLmJ7U+emPvpn5X+or0nQhWhKrFepxKq6U1CW1ziI
C76JK5wVi4AJ9T1rKC/vHjCkgYbFa2kIj214kqEhW+VR/EewqlcZi1BxtOARkCvHknuejFq
7SNjTUnuNOuI1dliWMMBnGMVfjt/tiR3TMEVUBYZ+9jrVW0itUsZLuaV0bG1UUcN9al0e/i
W4dCqhGjMeeuCRxWe4iRtRd96ABY+cDpisq6l82ZUQlEKjJHQkelO2XMDSBWADfu23c5PtT
tPspL+/ijGdiNkt2ApDNfSbMxWctyybgcKgHGD1/8ArVNqUgSyadpS8pXg9wR2/lVuaCOxs
E2yLw+9thyCM8CsmGD+0tWTzHzbo2Xx2WhPmETaRZy3BaaXaqAAsW/iJ7VuX26HUSFBUxYX
cxyDwOlZ2oXRcvGsscUasGjVRjYB/M1ly3V7cRtJZM5kB4IGd/qTmpa11GbE+oqmnXZ3bSG
UxknpzzWFBFdajMfLL+V2AHJb0qa20HU7uSLa28HG6M+ldmtk2kW0cVrj7SBiTuyDtip5kt
h27nPw+GmPy3CtbRqAcNz8xp+p6fDZeCtWR3jeRBGAqtnGZVrcdryGZjI+XUBvn5LDtWZ4o
uhP4du5xDHFI0aCQIuAT5i81lKTaLp/EjyeI+3B71ciiPoMk8Gq0YLDjbgDqKuRoQc4xn9a
9qnEmRBfgCxf1zWQo/cXBz/CP51t6iqpYk8dR/OsNCfJnPbA/nXbJW0HH4TpbyPfojBe0YP
1rmVVd6nGAf8ACuxZN2lyLjP7rj8q40kjaTj71ddaFuX0M6TvdHdaQC+m2565Tt+VcxrxP9
s3CjooAB/Cum8OfPpEZwcqzL+tclqbiTVbxjkgyHFd+JdsNDzOaj/FkbvgWEyeIXZhkRRfl
k0/xxiHxEgXg+SOR3q/8O4P3+ozMOAFQGqPjxP+KljUBj+5XP61ahy5bF92YqfNjWvIxvDq
58T6avGTcIOTnvX1LYJ9mW/05WAVVAeU8Zc9Fr5h8PAHxJpaWsXl3H2uLDs+ed1fXmhWdnH
omoX87fafLuhIzDGGZfX6UZdV5KM/VGGYQ5qsPmfN3xliNr8U9RgQBAI4eB6bBXnBjcp52N
y7sH64r0L4vEP8TtTl7ssef++BXM+GLG11PxLY6deq7200mHVDhuh7141aEpTcVu2erCSjS
Un2MTyXfqAMDPXoKtWVu9/fQadbKiTTusa7zwWJ4JPavUviJ8PtH8O+G7bUdGhuCQ6GdpWL
Ahhxj2zXlkDtaXsVwgwyOGH86J4eVN8tUKdeNWHNTPsn4WeHdL8CaGLSBPtOpXpH2q7A++e
yj0UV6vGdiDzRu7nPNee+HdWgvfD+m6pHiNLqES4UZ/hGc10MGomQGWOVZFJAAzyPwruq4S
Nl7JWR5ccQ1J+0ep8v/tFlT8VlxwBZxgcEHvXkenMBrFuxJyJFxgdTuFeu/tEXQuviBZvkF
lswhHp8xrx61kMWowyghSrgg/jXl1YuOjPXptOF0fo3GzCzgjiGd8SlgP8AGrDW8kDY3+Yg
AIHcVBpkqXOj2Mgxn7PGS3f7orVaJChZcjAxn1qOey1OZrUgVd3zqvOcfN2py7FmZQQxHLA
nmnOjiEkEZzyaRWR3ZgNpPRh3p84cp8NfHFjH8ZtcYIVyyD7wPRBXEeFHM/jTR1c8G9iJPr
84rpPi9KZPjB4jdl27bkptz1wAKwPBKB/H+gjGS19ET/30Kbk2tDrsuV3PtLW9K8l4o4IDJ
I/zYjFfNHxtuIX8QWGnw5/dQl5FAxhif/rV9Ra1NcJO720om8sscYxtX618cfE3WBrHxD1O
5CgLGVhTH+yMfzzXvVq01hlGR4eGoweJco9DiCVWXjgAfrXu/hXSDa+DdNUoS0kfmEHsW5r
w+2tzdXkUKcvLKsaj1ya+pY7VbayhtVGFiRUA+gxVZNQVSrOUuiFnNZwjCCOSurXAPXcDis
57YLISOQAABmuwubZc8jg8c96x7i1BJzjkccV6eJwdm2jyKWIuc1cwqYykmGDdvTnrVKZPJ
jjRwSmcBu4z3PtW3JCI0kLY5GKpyxF0w5BXHfpXh1aL6npQmjKKMD5bjPoxPX3ptxbxzwmK
RiFbuPWpLhDCPlfdDu5z2NOBXruAJGeOhFcbivhZ1pvdHOPDc2FxhHMTqfkcD0rpNfu4NT8
GWetQxbby0cQzBBwVbruHoTjmq9zbieEIzYODhu4FU9NkawvZbK9TzLW+XymBPynPQ1yxTh
el0f5m9+a0+qEvS1x4QsJgCVWQxlv5Ci6UeXCrkhnjDHIxx04q7dWs1r4CvbERbmjuBIrf3
ADyai1Ty/KsPs+1kW1U7jnJJ9fasq8Lavsgpyu+XzZkTbxGkKnII59vrUunqC0gzjGOf8Ka
cBVGML15NS2jYUueS5Pfr6CuJbnT9ksLOYpFYE8dcivR/DeopqOlz28+xkhh25IwCp4IPti
vLpXlMjcYZe2etdB4WvJbSaeMBZTcRlAjHAJIwBXp5diHSqOL2ZxYujz079UXfC1la2w8VW
UnlFYF8yEsd25c8bTXF6kR/aBlVCEHUMME11WqQ3OkRQ20LeXKw3ykclSOwPpWVqtzb61ZQ
XaosN4sghkfp5o7GsMRD7O0o/ibUZNPm6DbmcxaFDEHGNxLnHAPbNQaQsU11K8z4ihTzHT1
9APxqW5gaPS7iaaMgLJ5fAyAR61Hpyn7NNcFtobJB7cCvL7nWttCTU7xHgVI1COTx64+tb+
mQS2GkpnCNc/Nk8EDtXFriS/iMi4j3gDHcV6FcYOmpJcTGOc7QisPuqOgxUvYT0Oe1K6lSI
wtzI2VJUYA+lW7fzLLR4i6BZ7gknPXb71C1ss9xCFG6PcTJj0z61X1CaWS4W2VtzgkDb2Ge
1JK2wJ3LFnbzalqih4vMSMjdHF0OOBXd22k2kNkhYKWLkS8gbF/2fWsjRLf+yYA5CCULuZj
xkkYwfwqo8qteN5rlpCAFCtgfU1zT1ejsaJ2Nqa5SKUWlpGkdvENolJy55z2qq90/wBlLRS
MjM5LEdcUWlsgtluJGfa5JKd89MVEH+zWAhDGObcVAPJPr+FSmlohPUWSczKvn89MkdcVV1
O5WTTdUQRZiRUwo6D50xUcaFx/rG+Vsque1Q3oYadqe1PmKJ3z/wAtFq9LFQ+JHncYGwFeD
VuMZAwM571DGOMdQBVlQQAMZr6SjAxkytqwIsTwcZwDWKhXyZyRnIUfqK3NX/5BoG3jcKwY
wPs03baF/nW9Va/Iun8B2sIDWyqAcFMfpXFzAxs68fK5H613tqoKJ16Z5+lcPqSrFqFyhDZ
Dk16eMhaEWc9CXvtHZ+FAJNNnPP7qQt+lcTM5kmnYjIeQnP411fhO4C6ZqxJIKR7wR2+U1x
qt+83H3NZYma+r0l5P8woR/ezPTfh1ARod1Mf458c+wrI+IamPxJbkg/NAP5mus+H9vs8IR
SlcBmZs/jXLfElSPENrg/8ALD+texXhy5ZBeh5VCXNjZHKaS23WLNhwVnTv719jeFrWS78G
31lC+/7RG3y9CHx0r430wr/atqTnHnx5I/3hX1v4S1STSNSa2eVTAxZw54ByODk+1cWX05T
o1FHdWZrmElGpBvazPnv4tlD8SL7y+gihU+xCAGs3wM8Nv430Ga0nc3Pmt5gZQFU4IAHrwa
0fixLFJ8TtWaBg8blDkY5O0ZrM+HhiX4iaKZY96+fyvrweK81JrEK/dfmejJf7N8j23xylz
qnhO80xiQI4i4XORvXkV82zBlOHyGA+YGvrbVhYahfFI7FobVk2yxt1Jr5U1yyew16/s2Up
5UzKFY5OM8fpXrZvDSNRK1zy8pqX5oN7Hvfws8QSTeA4YnnO+ykMWwNyV6j8Oa9L0dIwqXy
Xf73zMlR93J7HNfPnwWuo21q+0uZ9qzRCVfcqeQPwNe93MKG3g06xkZZDLgHptPXJrswk4V
MPFdepwYuEqdeXY8j/AGhYbYa1o9zbSI5eJ1Zk6ZB9fxrw3OJAQvPfmvafjPBKllZmSFA8F
wyO6cqSR2P4dq8VDkTqSMjuDXzuOpqFVq9z6DBVOeimfcvhTxZE3hzTYpt0UYt4Ssh53jaO
K72DV4jvIuF2ZPQZr578HXe/wXoksb+aTbqGU87SOAMfhXXW+rT2Rl/cIZHuc8/KI/Va9h5
bCrTjKC3R4X12VOclLuewnV7X7Mz7w+eAelQXWpx2Vt5zEMP7o6+34V5hN4ijkLnyHWMNtM
Ybdn/aBqpqPiS/tILvdIZYdgkBljw6qFOAvtWCylrU2eYJ6I+WfHNyL7x1rmoCQFZ7yVh64
3cVH4Gy3j3RFwWP2uMjHtWLfzPPf3FwSXaWRmLeuTXSfDyMv490h/LEgSVpCCOOAa8iEE6s
Yruj3aknGi5eR9V3F8ZFupJbYNEYwr7XP7pepbjr0NfG2qzNd6re3rEsJZnYN6819J+KtWk
0nwbezo7rmF1CKcBd3Ar5lIdigAHHQjnFevmcVCSgjysr95Smzpfhxp0eofETRIbmN3gEvm
uqjJ2qM/4V9UanBZm2Mca4mBwpAxkdq8D+C9sv/CXXepHk2tsVRSOGZj09uM17z/bNu9xGJ
rfKqSGZOpWtsoptU/aR7/kcebTTq8r7GDPAwGCCQeM1lz2uMkjcCeDXTX81uzGOFD5Q5XIO
azzEdm4gkN1zX1CtUjeSPnb8jsjkrq2UnhTwOax5oBuA6npnHSu0ubQHJVcKe9YdzaZJOw4
B69K8rE4VbpHoUaxzLwDcAUyvWs+eFYpFMY/dHO8KMkV0U8BSUk5B6dOKz5IeoHBY8mvCrU
l2PVp1bmSSFbIYgHAPGc/ShoUaMowBOdwJHOaluIfLG7AMW7O0dV96j+ZSJCMe9edJO52x1
1RtaQ6Xfh/UbeXEl0Itqjqf/wBVcvPEJNHjlG7Noxt2Ht2/nWlZ3ktleJeWzjfEc/7w9DW3
faTDeQvfWKn7HqUWcf8APObGSPzrWrB1oe700ZnGXs5XPPcKwK4BLcYz3rVuIUhCQjlUGM4
9qoW8aNqEEUrBRvG/jOD6e1at0pUOdhbHQ9RXjKn7vMzvlKzSMiUFXQ8jd1PtU1rL5USSAZ
8ltxPcgc1ExzIdrHg81Yih3RhmOGYdBzkHrWUbp3XQ0lZxszsvGbxXOl6Rq8QYxXURRgo5z
jIGa86KyW/lOUIWQgqM8Ng9q9Jsjb6z8MNVsIg8l9pckd3CinlIwcOcemMVxGoJG8OlQSjZ
GHLxzL02HqPz5rtxfv1OddbM58N7q5GN1ghcWyMzRK7SAeucZ+tJuItfs5cKRFnAzx3qW7D
R6mqyp5q2qbgQfvZ5GarC9kklvWmwrSKVCgfdHXFeXPVnXDVaEdu4k1C1jJ+ZsEj8a63U7l
H1SC0JY4OMHpgVxWlym21a1uWgWVVYhQfU9K7DVJFluY7kkITCSMLgknqah6JFSWqKt5qSE
fZLYeTFEhZgo5P40miWpvbmS+YsiBfLLememKxmKMpwfMy2WI4/CvQLCxgttESeSMkEgqDl
QWPrUydkGxHNcx/aIbaBNoj+RnZslyOpYVErQqQJF5bqwPRs/wAqlEUIcSuhkMmAy9Ap9qm
lMDttSCPa5IK454Fc/ohjFlkmKQsxKKCQV7Enr70828DokspZ2V8JITzjvx6UHakYRP3bkB
QQc/L7VWvnaMssTEY4A69P5UKzAhaWOJQqOG3Kcce/FV7mUNot7HsKuEB6df3iUsYluITNE
u/ygFLdk/8A11DOhaxvljLsxQbF+82PMTtWj0RUPiRxaAFSFPXmrSKWUc9KjRNqFeRwO1Wo
1BycYOBX1dCFznkzP1tdunj/AHgMVhJH/oszkcZUdfeug1zixQdCGFc8pzDJ6Hb/ADorx98
0pfAeh2y/u4yAR8o/lXFeIIwms3IzncQ36V3duuVQHjCjiuS8XxeVrKyEcvGP0r2swh/s6f
Y4cNJe1aI9EuBb6Tq+D9+2H57sf1rAJARjjPFW4J2is5hg7ZEKEjvzn+lVFXLhMckgfnXg1
ZcyUex3xXK2+59AeGLY2fg7TLdo+TAJPrnmuD+JkAh1iwlZCrS25bB74bivWdLJkt7KxUKF
S3WNAx9F9a8x+Lk/meJrFFYlIrby1z7HmvrceuXBRh2t+R83gXfFN+p57Y5+2REjH71P/Qq
+no3i+yJGH8xWGSjjlDXzDacXiEY/1if+hV9OxRK4TbGDkAAk4Ga58jt+8v5F5ze8LeZ4L4
7Cr44vxGoxleMf7Iqv4HDt450rbkfv8enY96v+P4BbfEPUoXYOylfuHj7oqPwA8kfj7SJUj
8wrc4wBnqp7V49Vr6xzef6nrxT+rKPkfSFlpt3fzHh2Pr1xXgfxe0aTSfHrybRtu4llJHQt
0b+VfXGmJOIhG8ghMihnUKFA46V4z+0XoBGj6Xq6RII7WTyWKZyd4zz+IH5135hiXWXL2PM
y+kqc79zwrwTfjTvG2mztKY4/NCOR6E4r7Dv7G/uNOeG3tysJQSySv8pJ7KO/vXxCrNDcxS
KeVYEcYNfb/h7Xh4n8F2V3Mcxm1jZvmwQwAB5/CuTBVpxXKuh1Y+lF2mzyr4t6fcS/DZIne
Nn06USlVHUE4/rXzc4wQeK+2PG9lpmoeDdVs49ivLatHlBu7ZXJ7civiiVSpwRhgeayzB80
lOxrl7UYOF9j6R+Fsiy/DOGaM77i1uSEyeEIYNn8j0rsrm0upL9JL9lee8k8/ahB3A9enSv
LPgVNp95aarpl5dlJUKzxRdnHRh9ehr1HT7JZzfzxXTKtjGWR+plJP3B74r3sDNexUr7aHh
Y+m41mrGgPDl9cyxxWFmSjDchyMAH/AGulcz8QLPUtE8H6lqN8p4hMSyNJnk/KAK7XT/ES2
XhifSZJ9sqMjRCIfwnkoT/OvLPjp4zhvfClnokMfltNcbnXdnAQf1JrOricRCEm1oh4ejSn
USW587N8rqoPfoDnmvQ/hDbpc/EeyeWISRW0LSuobbn8a82LfN9457CvbPgPpdvd3Gv6hPM
IzbRxxpx1JbJ/kK+boe9Win3PpcVpRkdJ8Z7uIeG5BaQfZ1uZQjIvPA5P9K+fkjTYRuI9DX
sfx31BotY0vTElJRYjcOmMYZjjP44rxppcx8EAbSeec12Y2opT06I58BTcKKv1PePgbYxp4
d1W+mlWHzp1XzHXICqOv5mu+1KCNJjNAGCNgtxgEkdR7Vz/AMNtMvNH8BWbQwCNrmz8+RnX
duDMefbIxXV2gCSQwXCGRVb92j9D3Kj0r3MuXsqMWn0Pncc/aVZJmSHcgBnbkHnNWrWGKWG
cyyFXRA6DqG9qrygeZI6oVUuQqk5IH1qa1lZFJYgxsNrFTyBXszu4XieRFJSsxJ7SRHO6M4
6EY6Vj3VpvDHOV9K7K7a5fwhbyyjzLm9uGYOV+cRjp9axbu3MKqxjKo+Bg+tZUavtVaRpKD
pvQ426tgRgZ9+KybmAhlxyOw7fjXZXVruTcoz1JrEntSwIwD/MVy4jDX1R10a3Q5WSJQXDf
N2PpWdcRtCd45jI5B7V0lzb7eAmewNZsigA7x25r52vReqZ69KqY6EugAGW9uARWjpl/JZy
m3kJNtJyU9D6iqhiMXzKDtYj2Apedg2cFuh+lckJunJM65JTVmUPEFibTW5WhjZY5SJY27M
T/AIGnmaO6sIrlcRtINuM8Bh1rojGmqaE8T5+1wOqJ7AnmuYt7cwXl/obPvYMTE+P4l6/nX
LWpOEnbaWxdOfNG3VGdcx53BOCBkHpViF/MtI9vBVdpI4qKfa25sZcEHI7VJpiM7TjHCqWU
t0z6V5qWtjsvoX9J1SfSNUF5aFQ/3WBGVdT/AAkelbPjKws7zw5o2sWEYgjcmOVFHEb+n0r
lGLIQxzkHJwehrtvCnk614Q1fRdR8xreQo0apy6sTjcPYV14de1jKi+2nyOeteLVX7zkL8b
Z7sj5S1lE21O5xjr6d6yLR2WC5eUgHaq5J5IJ5/lW7rdv9kvUs5XJMFl5TNnH3T396wbSzl
aNZrpGWNxiIHjd71wV4tTZ1UpLlQRwPPJFbwLljLgEHFdN4gYC5iWM7pEjUMPfHOKdpdrDb
qGjGZEJJOOSe30rIu76S9klJO2cjav581zvVF3u9CxosAlv0Hl7lxnjsR0rsdQupFhS2QDg
Fzuboe3Hasjw5BskjnkZS53KV9cdBXRaXb232+41S4gaSCAFWB5G7HAPrWNRjK1laSXADMx
gR8EtIP5Vdj061ti0IkM5AIeRevTgj09KrCdbiXz5nWQyD5YweAfTHtUpkWNGSYsrdWJ/lW
ScrjI557bzhHaxhTGMqx6471j3DyXMs85b9ymFznG4dKfcXEccTyKgwvB45z2qrp1lea7cp
DEGSE5OF6sPb/GtForsQxJ57h/sdlC3lhskgnBPYmrlxo09lo19ezhtyxou0ZBXMi969E07
RLXQbMKpicmPc4Iy+ewxWT4m1Rb/wVqsy2y20oeNQncgSLXPKtfZG8I6ps8eQEqMnIA75qz
G3y7evNRAMCec8dKljHTjHNff0YWeh58mUPEHFigznLfjXPxLi3lOehTH51u+IAfssSr3Y9
fpWEjfuJBn+Jcj8a58TpUN6T9w9StFDKD1bHHHQYrmPHcH+k2cwP30I/WuvsEzEgPJ2DFYX
j6LGn2coHCuR+lfT42nzYR/I8TDztiEcUsNuNEd2nUXHnY8rPJXH3sVFp0Jl1S0iHO+ZF/W
lkwbVWCgEDr61e8Lwm48U6ZH1Hnbvy5r5W3NVhFLdo9yo+WnJ+p9Fadtg+0XW0ERLsX1BPQ
1498TQRr1lnk+QR/48a9ZjkaK0ZFcHzj06kEV5N8S1P9t2J9Yf6mvss2j/ALM35/ofLZdK+
IVvM4a2OLpSccOp/wDHhX1bo2l3Woxny/kRV/OvlS0Ci5IOAdyn6/MK+6vD+mwm0iZFx5iJ
kkY4wMYr5/LsT7CNRryPUzGh7WUPmfHnxGtWtPiNq1uG3lGXn1+UVL8LAf8Ahafh0eWGBuw
MMcA8HqaufFj5fi7rpzkCYDn/AHBXPeDmnk8a6VFExY/aQQo6D1NeZOXPUUnpd/qejblo2X
Y+z7vW94mns1hjsYZhAbluRI3ovr3rjPibc3Ot+BdX0swQtE6CW0c/M21fmz+lbGuRzaT4X
sNJ25t5pDMs4xhio42/7JB71zd/A76dAhkDiSNl2L1RfU+1fSUsHCrTb9Uv8z5mWKlTmrny
g7bwo3e2fSvoz4S+I7YeApdNnYyXNlKdiqeHVuRz7HNfPup2jWOq3lowIMUrLj8a7T4V6h5
Ovzae7YS4jOP94f5NeTgLRxShPbY9zHpzwrlH1PoqPXmexu1kt4l85NuR3PvXyh4ssP7P8W
ajagFU80umf7p5FfTFr9mWFxcKZBJtBIHKYIz+leTfG3Sba38R2up2IBs508sP7j1/DP5V6
ub4eCh7q1X3HkZVXbqWk9zg/B2tS+HfEtrqaRLcCMlWibo6kYI+vPH4V9deCRp0ehxa8t7H
Jb3NwsEYB6qR/d+vGa+LoiYnBB/iyGxXr3gPxjY6XbpDcaitsEfeEmgMsRb+98pDKfXGQfS
vNwbk6cqcXoevi8OpyU0tUe/eIdMtrW5mmiuYbWFnbzWBG0cccGvkv4g62uueLLmeFg1vD+
6jI6YHcfU12vjnx497psumWWqm7t5ZTKxSLyowx9MksfxxXj1w7En36g1WLqyVJUmyMFhVC
TqvqRpIeI8DG7dwOfzr6A+DNstn4Te5ct/p07E4HRVGAT+NfP4i3FFiZmdyBjHQ+gr7D8C6
VbaL4Et4EQfabOASTBu7dfyzXLliXtJVGtIr8x5pP93GC6s8A+MF6978SLtHlWX7LFHDlSc
cDJ/U1wijzZVjT+JlQZ6nJq/rd9NqniTUdSnk3vPcOzMe/NXtD1mHSraaH7BZXYlILG5gDl
D22ntWMqftpyu7XO6n+7pqK6H2TYQWdlpelwpPEscFnHC6hhk7Vxx6/Ssq9ihgigKaxC0cs
jOrPIoO5uCWz0wK+Wj4kBJ220CKOflQg/zqu+vR7QUjilYnnfECMV69OUaSVprQ8qpgnUbc
j6Xvb/w5b2IjvtbtPtES7MJMmA3YZzz7mpW/s25itptL1GOaznU4ljIcEjjacd8/oa+T7rV
Zp/lGwA9lQLXr/wAFr+3k06XS1mZrtZ/tHkgdFyBx71tQxjqVeTm01OPFYCNGlzx1Z9GWhg
Wx8PXNsq3YmnEbKE/1OAQR7c1zPiZUP2x1wVE5CKq/dI689+c103hvUIbmF9OVWhudzTeWc
8IT1B9adr2j/wBpaJAmlojb5dm8HGMn5if1rmo1fYV/fMalP2lP3TzF1IG1sYNUri1ypYKO
f0rqdb0sWNwY41+WNxEcjBOBncKzre2F2pVDskVSQv8AexX06rRqQ5lseJyunPlOMurQBSD
kEnoRWPcQ4VlZQUHPPArsbuEFGYDr+lc/eW/yMMdBmuHFYa6ujvoVu5zDrt3dNvHB96z5UE
DFiR5Rb5Mnp7VuNGoJV4huHcVRnhDrtK5HvXzdWlboexTqDLG9FpexTjIVuHU9GFF1ZPb+N
obyJfNhkHnxluwxjBqo8bCfbjGRuz2P/wBetuyuI5ba3M6kYk8ndnkZ4FZRSqR5ZbrU1cuR
8y6nB35EEtzGq/8ALUgH2q9Y/uNPdsDLKTx2zVTU7ee21l7S8jKSLLh1zkqc9DWtMgVACuG
ONwX37V4tmpSZ6DfuxRjvuluo1x/rBn5hXZeFpfs2tSRqCBJbvGBnA9c1xzN5d7GWOdhIDH
t6Vt20klvcRTxsRJG25SOpJpUJ8k1IVaPNBom1TS5rjxVLZyfK72YuJPM4Enc4+orC1PUrm
ZFdyVEYEcagDCKOhFdrqF2t82meIHuB9re0ntLiMZ3fIDhvQcGuCOnXM2irqRO6IyiCIY/1
zZ5/IU8TG3w9bk0Hsn0FjvrlNNW3w4BJkDDhmz60y0j/AHokYFn6KuOcmt+DT0tPLFyDLcy
DCr/zzUDrUiTrZKCLRWAJwcY5rzn5HVp0NWxgVYEjVynl8tIOrAdR9a2Q0Vwh2r9jsGOYY/
4m4wGPqc1hK/kW3I2sVG0gfeGfSr8k4jVHIXzFiDZbnJPt2rGavqCJJfJsQxtUxMepIyV9/
rWRqOoo8QYMQwIXB78cmnXV7G21JfvsflHr+NZ9nptzrepGOImOLdh3H5YFSo2V2Ursm06w
udZvoYYld45TjaBjPv8ASvTdM0+38PlrkMFuFiI3swAHGAAKh/s9fD9lJYWpQXQjUCQDoCc
Z9qpfvZZgHYZZuvUmsJS9ptsapcpSa/uJ5BcQyPJcsxPrzms/xHcyDS72CWWNmWNMjp83mJ
mtW98Rx6dK/lRoY4TjO3ktXK6o1zq+n6lqhh8tSi7F7cyJmnFBF+8jlY+VG1sLViMANzjgV
Ci7SEB5A+8O9WI1OcYyc9a/R6KPNkzJ8RgG3gBGCWJ/SsGMt9ncdiyfzrptetXltRLG4CQ5
LE+lcsHj27UcszOv8OBjNcOLXLW16nTRd6bR7JYJtjjLAj5RWR45iEnhoS7SfKkBzity1yo
t4N3BXJ9FqPXtNuNV0OeygX99JjYD04r7GtB1MNKK7HzUJqNdPzPH5pV+wpGpw2ea6P4fQb
/GVoWAKxRPJ+mK5SVUSZomfDKSpAU8EV2/w0jD+I7qRSSkdvgdupFfHYT95i6cfP8AI+hxc
uXDzZ7NZ2st7fLa24LFj1xwB6muC+NWn2emeItFt7di2LUl2Y53HdXp+lKsRgiEjR/aFM02
04YIvOM++K87+OtpLe6lp2txosVqluE92BOQcfjX0ebznKNlsjwcsUVUu92eNxFRdSMcYGO
fxFfYy+L5Y9J0+4sbiMAokaoQcphRliPSvjFWQFiSc4wBjrX0zolwttDYXZQSKkalo2GQV2
8ivLyilCu5t62O3NqsqfJY8V+It69z8SNZumlWV5JAS4GA3yjnFUvArKfHuihlUg3aH5uQR
71s/E7Qb7TvEcmtT2bWthqcjNaDrlQB6/Wua8KyLD4t0l1DlvtKZ7d68urZYjk89j0YNvD8
3kfZguF8YeEpbOzsY49RtUGxcgYUHnH4Vzuku9ogu76wS5sLsPatvbEikdVXHQ1S02a7tbx
X0xZI7hVbc2eXzzjH0rQ0pbu7N3ElkbmW7Mkm914ikHIZR2NfXSpOhGUV8L1t1Pkoz9pJPq
fNnxBsP7P8d3qOjRrNiQKw6ZHSsPw5fHTPElldbsLHKC358/pXt37QWgQ+RpPiC2JMkaCC7
JHIJA259ehr59Qp5gZnYY5yFr5OvU9nX59tbn1tBe0w/LvpY+upJoBpy2tvPF+8bzmkGeeM
bR7Y5rkfG2iT+I/CTWlraSSXFqrOm1SSzDnn8M1P4KuJdc8Laa8ERlnuUEGFBLBlOCR79K9
30DTv+EfsJNQ1iaG2D8MnUdMcnu1fT4vEU44e27lqj5fDUZ+3veyiz89yxUkMDnPerMKM2X
V8Z6816L8ZvB9v4d8Y3GpaRG/9iak5eIlMCNzyyfTPSvLMyKcqTj2r4+NXlfvKzPsYpSV0X
Zw6r8zDnrnvVFyc4/KhmZvvEnHTNKse91RQzMxwAByT2qKla+rNEkkdR4B0ZtX8W2u9M29p
++l4446D8TX0R4i1pNO8FazLAWHnWLIZSOVI7A++a5PwF4Ru/DugbrqzkS+uVE0xKkbVxwP
wrZ8S6RqniLw43h2zk2yyDCLjtndz7cV9ZhMH7LBtys5PVnyOKxXtcYl0Wh80lsgBsDPcUq
GNGzuytR3UXkXU0BfeYnMe5ehwcZFViMk43ECvlHWSZ9co6aGirW5PzyFR39qkFxaKmAM57
/1rNij8yTaDtOCSWIApQqjP39w6jihYkOUdPIGc7QK9e+BtpfT+INTms4cyQ2aks38OX45r
yBVj3c78dzgE19D/ALM93BZ614geaJ3tfIiVpNu7b8x7CqoVeWqprWxzYuClRlFnswt3Grx
arGzW05C4jjPBwPmH0NaviKHVrrSZpLO4NuI9rPHGcK3GcjvmuguNJty0UyGIRh/ODk/w/T
tWZqGs2we30rRkN5cXG9m54RQMFj7Zr11X9pKMorbc+edJQjJXOTmvxf21rdzxmS7WEooyD
GFAxk/561hWweNg+0xGRcI46Cuz0mwaz0F4r2ER3gYyMso+URE9RXM6pbSw3k8DOWhjXEDf
7Pp7V7WFqwcpU47Hk16cklJmI68spxwSCPQ1lXdrliwXdngZrXwB3B96Y4G0nsBXstJqzOG
M2mcVc2xEjcY+lZ0sGB8+Cvv2rqZrZmmlIHGfzrKuYMuc8YGMY7V42Iwq1aPXo1jmrmFTG6
sxDNwCB27U/RXC6qlvdKGMigYbpuByCKuXEWGwUJGPvf8A1qzpUYFJkYJLE2VJrwnH2dTmP
TjLnjylXxbYeb4xVUXbLPMG+qkZyT9c5qvq9yW1MuSiqyp90cAgYNdFrbf2jZ2urxxjzLc5
mXPKgdx9a5vVrZYhHdITJHcHco9M88V52MpqLk47N3OmhUbUVLdaGVOCwZ8hip4781es7g3
kce7kofvA4x/9asu4kZdy7cO3Y8VqaBDjTppnb77cBRz65ryYJttI9CWkbsv32IfDuwOTcX
rmNMchB0Yn61b1hrXTHWxU+ZbaciRW6p91nIBLfWtKysI59JtNRZVdrZjLsf8AuA/MR71yN
5N5l5IFTcVcnOeB2H4YrrxMXCKS6/kcdF80vQux3EXmSz3LGRtmUK9S3+FUGmeaSEOzYMgL
jHA5ovFNrYogU73UAbew61DbyGW+tUKnO4buMYrypKzsd0drnZpJAPEExaJHjtV+RPUgVQ1
G5jgJu3BaR2yATzg9KqyymG7unWbcpYL838WetUNTBubuNQgB+6EB6DNZWuy13JLS0u9Uul
tImO9nB3Z5Qf8A1816zYadYeHvDZSAI2o8qeM7fb6msPwrpJ07TpdWZY2WOMmMtyzt0OPXm
r801zLfp9pjDorlyy9GGP6Vy1ZNuyNY7XIbpxfkq00ifZlUuzDru7/hUOr30MMEP2ecmQgG
SQDAHoMUmsXkVvaAJteS6Ks7dAR9K5+CCbUb6OxhLEScqV6k+p+lKMdLhe4ml6Tea7q+yH5
0Z8kHoPUmun8R6XFpHgnUEhkDTOsa8cYAlXtW3Y2S6HpUiLF+/DFMqu7zHOOc+lYXiaG6Xw
tcRSxbm2gvI3XJkU1lKbk9NjSCSZ5XH8rDBIOPyq4gORzx3qBQC2TjOAOPWrMOdp9fSv1Sh
E8abuPuLQ3dlPbq+0yqQD2FZFr4HZiGkvwCp5UJ1Fb0twtpaPMQNq9Sfy7VHH4gtkhUNfwB
s54jdsfyrpqYfD1JqVXdGMZ1lFqmddboFCHvjFaunBVlMhGdq4xmvP28VRxkhbzvyVgHT8W
qeDxl5YJjuY2B7SwEZ/EE16qxVLl5bnmywVZ+8RXXwye6vp7t9SSOOeVmRAmSMn610/hLwV
/wj73lwlybrcg3HbjatT6FrlvqtwsUi+XKF3DDblkx/dPf6da7C9X7FbxWasRJKm6cDrz0F
YUMFhIVFUpLUyxGIxHL7Oo9CCwdjqdqxQsi/LjPUHtWh468Lrq3gebRUu7bzQUEZf5pODkk
evHGKzLaU200bseVOSF4OK4e5+IDpfy2reRGIJWRWkDltoPU471eOhTk1zuyZnhPa3fs1do
qSfBiKG0srh9e81rksPLSLBUjqDmvQLfTpbazgt2jfZ5YUFhjcBxmudX4qedaraXn9nyRod
yExSbwf7wbg5qrffExbxoi01vGEUAhYHw3Pf5q5MIqWEuoR33O3E4fE4j42db4p8Mt8RtGh
h1LXxbXWjKzwRPGAsiHAKg56jGa5bQvhRo9nqNlq39pXE6W1wrNG20Bh1z+ddN4G+KfhSDU
Y7bXtLhWEPkXqZkVT/towyB7jNemXmlaZda5BHpgjkjkUXsbxcrIjccev+Fefy4V15Nw31N
WsTTpKHMUtFuNLtvEEFy4SGKORo2xyCzDCnPp1rpdWntra7jgh8uO+e2kaMLxgVgXvh+3k0
2WW3EttLZ+bNNbOwzgdHB7j2rLsNZu3v4oL3ZJOiMkcjjLHdggfTitnTjXl7Sm9t0cnO6K5
Zrfqcl4lspfEOg3ejtceUZQAjyLuCuDxn9a8xj+EaIjfbNZYyA4KxR/417JJbSzT+cEUrI7
phTnGDglvTk1yXxB16w8KOmn219He6gyh3aIZVM+/c114jD4GbVSstbGOHrYv+FQelz0nwR
4e0r4ZeCLO4u9UZrmQtJEJ2C+Sr9do7scYqG41W58R3MuoWzCazt3zBb787cn07mvl7U/GW
rarOJry6aZlG1WmzIQPTnIx9KTS/FOoaXqMV7Y3DWdxGeJbc7D+XQ/QivIo1KVJtx1f6Ht1
cJUqJKUj65uNJ0rxR8Pb9/EFt5gmYxyeYOYyDgMD2x618r+Jfhdrmk30w0xP7Stgx2GM/Pt
6jIr2Dw/8TU8VaNBolwn2S9jVgxhOEuATktg9DnqPyrobZory9imui5RCBKAecDpW8cup4q
Dqz+VuhwSxlXBzVNHzFp/gXxfqUzR2mg3TbBliy7Qoz3Jr2bwV8M4fB1/BrPiCSG7vIyMJE
N627Y6YP3m9+gr0CxCvdvtU2o84vJLuyqJ/Cvtk9a0L6yjm1S4utc1FY4GG+B4kx5v0HtWd
LK8PRq+/djrZlWq07RVjUt/EMc0Cy3t3DMzxZa3lXK4HQAAdRxVC1jOuavcajHa/ZjNCyhk
P3MrhsgfpXKzYjnlW3mLxDhWxgkV0+h+IWhNtpFtbJG87rF53r9cdq9WrhPZQc6a3/BHmUq
/NJKfQ83uP2crJbSe7/tG8ZVOV+7k88DGPeuil/ZY8M+REseu6j5xUGTcEwhPNdnrGt6jYX
Mti026/icbhGN0Tg85HpisDXfirf2tq7xyoku3azqOD2xj1r56rgLxVSySPZp4583Km2cNq
v7OWkafcYTW55oyuQ25Rz+Vc9N8IvC1msgvfEMsJVSc71IJHbpWb4l+Iuu6rKRJfSxKoI2o
e1cTda5PIOJnbHJ3MTXDLGYSEeVU1J9/6Z1qlipu/O0ux30fgn4fpa7ItX1M3bcME2shXuO
nWu2+F58M+DrzUbaCW4uIb5AkkjyBXQDONuPrzXgsWtT27LJDM5ccjacCtvS/FV7axyiUW8
jy5yWGTz1rGljMOpa00vvLqYfENW52z7Fg02w8Swh9G1iWaLeRIWPKRHHyEd/rXQ2thoHhi
ARQLhimPNfl2545r5E8FfEW98MzJJFeuojPyrnOR6H1r3Kw+Lmh6tbY1VwZJ8IiKhVUz1Oe
tdyqe3SVOV49upx+z9m/3kde50+u2eqa7qCSBGgACx+Vu6oGyT9c1na/EthqUcM6g2s+5N2
ORWhpmt2FtdSXVpcT38Zw4JOSR2wT1HtUN3fad4h0wwXNyLV0l3BnHVepBxXqUHUg1ePuo4
Kyg4tp6s4GWLy5HVQXVTgN2I7Vcmsm+y7oUBbZ5jBjjA/rVkiOO0XCs4jleIhRxz05qaZHs
Wt55blbgXCBSqfeTBGRj+te66zsuU8dU1d3OceISxtx3+905rGubfGUHryfWu11BLC51e6O
mb0tXPyrL1DAcj6Vg3VurqdoIK8V0RftYq6swV6crHHXcTK5bbnntWQ8ZUnkDI6npXU3sH3
gAcGsa4ixwB1559a8PF4dJ3PWoVDOtZlgkJZd8Lgh17EGjV7Mt4V0u9jwVR3TAHUAnGfwok
TL+WxPqSDjFW7NWu9C1LQ8DzMG6t8ngsB8y/iP1rxZxvFxfY71pZo83vGDzqM7S2SPpXQQx
Lb6TEgyjE7jg4z9ayRYPNrdrbHO2UB8gdFxzWpcT/vXRVJjQkKcYOO1fPRTinJnqzabUUdh
p3n2ngK11VQpUvJblCeSTg1w+nqn26bAPlh1THXr1HvXU6LctqHw81nTWlG7SrhL+IHurfI
2Pzrm9PzDqEowGaOZZSD/AAr0rsr1HOUUtrHNShyc1w1e6Vbh2XaqBtiq3YYqDTYBPdPIqb
gimZiD0AFWb/T2uvEE1vvPlqFZmYdAe4o+1rpt29vb225WUhwDnfXkSTvqdydo2Qy1laRTP
dDMJY844Jq/pNvJqmrtMhyq7UjB4zniodVcy2VlYnZEBhpCpwuW9T2ArqdBt7fTLSLynRwG
3NM3RRnoPUmspO0S13N/U98N0LG1nDwWzeWX24CkAZx7VFpN1avcks/mR+UVJ7YqrPcKyNL
cMBHLuCxjkAdOTVKfULez06OO1jWK4dCm/OTjoa5HG61KKOrOrhvOIIDYTaTnrxXWeCtLa2
huNTmA3FD5Zx90dCc1xdhanU9USN5Ge2hGQW74PWvVZki0/SVjkYRq6qkaJk7lxnNKs+WPK
XFN6kWoakLez38rNcrtjizkEd2JrldWv3HhnU4VAMcfllSfmwd65qXWbs7YrmQeVJtMcasC
u32rBmuiNB1GxXaS6ozMeeRIvSsoU7K5pGV5HExlgc7Qe5I7VchyCOMHqSe4qtCAR8owCKv
QLx3OeK/WcPG54c3Yg1pT/YM+wngA8fWuHDnop5xk8d673Wfl0K5OTwo4/GvOS+CdvANcWY
tKqvQ6sHrBllXKSLuTdxkqe9SmSYjocegHFUpH/eNjtwCTT4rqVMAPnjpnNebGqr2udjibG
ma5dae8axyMER/MXHBRv7wPrXuGla2ddWLUrllMjkCUKeCQMfhn+tfPM0gc7gNp9R3r0b4Z
6lvuJ9Pmk6jeoz1I6/oa9vLMTaqoSe54+ZYfno8yWqPU5nSe4nnWEQxsxwi/w+gr591oEa/
fYJbbM2Tj3r6BlKLhVIOTnI4yMV88+IWEfifUkB+Xz2/nXfnT5acLHn5PrUmn2RCYzJtAcZ
YZ54xStbzRoGJDD0z1qgJS0jCMFhnOfQU0zXKDhmGPevlVWXzPp1HsWhcSRybiu09q+gfgJ
4tiu9TPhu/m2XPEtlKznjby0XP8LA5x65r5ze5eVw0jdsVf8P6zcaL4hsdUt5CklvMsgI9j
S9s29SZ01KJ+gt3cRx6gP3Mcpx86uAS49D7V5fq0EbavI9tamGefLoqPgIc54/DtXfQva+I
9Ns75ThbmESxEN1yucfTBrlL+ykge3X7Q4uUk8uKBQCevJz34r28BUjTd/I+dxkHNWKU96n
hL4ZXfiO7Rf9JB+9gk4PAH1NfImpalcanqU19csWklYnGeBXuv7QusR6fYaJ4IspCFhT7TP
znOc7f6mvnOWQ9q8nFYpzmz2MHhlTgnbU144bfaoklH+0AaqybFJaJxtzwM81QGcEkE+gFP
5HVSueea4/bp6Hfy2NTTtUm0++juIXdSjAgg859a+rLW8h8Q6VpniG1REspoBG8UK/MrqMH
I9zXx+MEZ5z619D/A7xXCfCuteGrj5pISLyFQOSOAwz6dDXp4HGSpzUWeXmOFVWHP1R21ne
T2RLW5UyONrxuu4c9Bjuabfy3ct0Gvd3mbcBWH3R9Ku3MbNqhk05TLEVDqzDcFBGMH6HPNQ
6jbxJeBv9SoTaVUliGx1Oex619hCpByUktz46UJJNXM9hgY5wabG7+YpQlWU5yOMUkm5Tg8
c8fSsjxDqX9m6e6hyk74L842rWuJrxoUnUZlRouc1GI3xB4hjsbKSO3mVp5PvzMx+Udx6k1
4/rfiB55GjRnI3fezgUaxf3FzIZA2Op65OK5q4ccjOAefWvzHHZhPFz10j2PuMFgY0VzS3C
e5klYsXzzyTUIYgE4BwaQKC6h+FJGVHXFTzLD57/Zw/lfwiTG78cV5dz1bWIwjlQSo2k8Vc
gleCRXiYoRk54OBUERAOSoY5wBnvVnG6bbHHjaMuTwAe/4VDYkMm4QONwiZuo6k1fsNWuoG
U+bkBiNjc8Y/Sg2ssunnaSSp578HuKggtSAskdyh9Qw6+xFVGVtmQ0mrM9z+FXja2L/2ZrC
eWjOGinU5a3YHI49DXqfiLRYreeO+sruEi4+dVHy5XGc18k6e09hO12qAvEPuhiOK+lPBeq
v4v8Dm3Kk3dknmRZOWZf7vvX12U4x1Hdy1W/ofOZhhuRNxW41b9lJdy7RZ3lA3J5/nXYeIb
bRtP0rTtStL1m1GSMNHETuDKTzu9PTNchb2ry3JTy3I2s5AGDgdfyNX7WxSGUNqttNJHNDv
gMRGRnof/rV9PXjCUoyUtui6ngUpSScWiGLzoJYNVSz2ReaQVPzLI3Wl1mJ11JpDELfzwJN
i9Bn0qzp9kjXUKTFhb4Ibg4IPXPoelOuLYXRjlkugCB5asTkE041IqomS4PlOTvbYFSwU+/
tWDcQ5DMVznjJrvL7T5Y4QzkEf7PeuZvrbYWA79xW1SKqRuh0pOLszkbiMBNhXaBwD0qpHK
9rcxXMJIeM5/Ctq7hLFuvpjHUVmSxIsijLZIJwK+cr03GR7NOd0JbabbSau+oQyD93FIyD6
g8H6GuVeU+XtZmYj72enWuw0RlTXEtW+VLhCgc9j6VymqxPBcywuu0xyMg98HrXjYuCVNSX
dno0JNzafYl8PakNH1gTSQefazjyLiP8Avxt1/LqK1G00af4yns9yGOeIiEk8SLnI/SuW83
Y+X5fPGK7U3CXlp4Z1RwSY5vss2f4QRgc+9cmHtJW7frubV7p37mHezENdyyMoluH2LsPBC
8YrKgdZLt5NnJOBu7Gr+pwfZknikyJYpnVeMcE1R0pALj7RIN0UL/OD+lebUVpNHRT+C5en
iEyrE7hCvLbuB7VdttQuC0VmVUgvgleQP7prGmlubm6llSMAuQScdB0xXW6JbW2nwrLchor
hfmJK5x6ZHvXM3pY1SL88McBjWaQkQod6kcKfT3rnr+4M1ytvCwcSkKgHJSrGr6ok9s8quI
5JGbanqMdan8M6YHL3twNsW3IkPJLHgYrO1tWWdN4Y0uODT7qaaAyp5YjTPG89wD7VHqXiC
a0V4ncOR8wYfwDGAB6VLeaq3kKsYkhsrceVFEnJJ6Z/E5rhNRupHnCEkzN8hIOQ30+lZKPN
LmkO76FpPtmuakLeHfNK3zfMSePWtTUNCfTdPmuWuWbMQB24OPnWtbRQuheGomtbIyand/I
sp/hXvgfpSX9pcWvhzUri7kLXOI0WLsg3qTmolNbGsFqmeZREhu2CM8dqv2vJOR93niqUQH
GeTjPNX4MAE5P4V+sYdHh1WN1oL/wjV1lTuA5PtmvOo41edFC8FhkHuK9H1llPh67+UD5cD
1rz6HP2iPIx8w6D3rz8yX71HVgn7jt3NfT/AApqXiCS7m0yxBijcqXZgAp9Oavj4beJ3QGK
0gdxlQFkGeBn+ld38MyP+Eb1BgMZun4/vYFei+Go/PtbvFi1y6fPg9OnSroZRQnhlWbd2cV
XMKsargloj5Yu7S6srh7W8t3triM4eN1wR+FXPD982na3b3Ksf3bhmxxkZ5/Sva/jlplhda
fpuuWsKx3caiGbaOo7ZrwaPC3AyxUHgkV5rhLDVE30PShOOIpPzPpJHWRQ6HduAI+leA+Ko
QfFOoqByZm6V7T4YuTd+GtNuC4YtEFP1HFeN+Kjt8WakCMHzj0r6XN37ShTfc8HKYuFecSn
Z6RcX0FrbWNq008srIOwY4zjP0roh8K/GP8AZp1VdIj+zbxEf9IXduPTjNQeBGd/GmlAPja
8hwT0+WvoqSXyNLlitpPN0+6kUASKA+5ec47da8PCZZTxUOe9nex6GNzCeGqcsUfK2q6Dqu
kSCLU7OW2YnjeOPwPesrBGfavqPVNMs9Z0e40+5AKSRNxIPut2ZT2Ir5lubcwTyxH7yOVx9
DWWOy/6o0ou6N8BjvrUG2tUfTvwV8azr4FNvdL9o/s6TywO+xvT9a9F/wCEu0OPUWuHtS4g
JFuxTt0z9a8O/Z0kt5de1TRrt3KXVsJEU/d3K2P61674vu9K0PT9UltrGOS5tInaSRuUjIH
YeucV24V0Z0/eTbt0ODFRqRq2UrI+W/iP4nl8T+PdY1Qt+4ll2xr2Crwv+feuKUBm3P07mr
Nw/mO0hHLHJqxo+mTaxrFnpdsv7y4kCfT3rwKic5cserse+pckPe6HVeBvh5qPjGYOzfZrB
XCGU4DMf9nPp3Ne3Wv7M+i6v4cu5NN1a5ttQhbbC8jCSKRvQjAOPcVu+GdHsLHTX0uGKMTW
yrDakOAN3dvQ16n4RjlsbI2BlESRAy7sZZs8kfnXqYjAU6NCy+LueJSxtWrW5vsnwH4h8N6
n4X1y70TWLX7PeW77XU9D6EHuD61qfDrU49L+IWlyXMrw2s0ot5mU4Ox+D/OvoP8AaU8NWN
/4dsPF9myNfQP5M5H8UR4Un1w3H418rbmjlWRDgqQQfSvLjeDuuh7KaqRsfoX/AGFbGwvI7
eNY42UIGH8a9fyrmvDdg+qate2TBY0uYChWVMshHAYfhXSfDjXBr/w+0bU5CJJLm2UMeu5l
+U5/EVhalcXem+MV1ewBK2AZp0OBmMnBAHevWw1adSMoLc8PEUowak9ij4l0eysGghHLwxY
aeX26k47nsK+d/HOtKbt1icMzkllI4I7E/wCFe1/ETxeNbtobC0tPI8+QszNwz4/livmnXk
zrF1lwQr43k/eHsO1YZjiKscPGlPfqThKNKddzjsYNxcySyfMSXP3iOmPSoNqsoxgAdT6VP
JHEuSrYHqe9RzEsnlJyOxxXy59GvIr58xiR8wFOWNzIVRS2RzT441HfGOuaswx+WhP3SwwA
OSTSuMlhhhgQSTnex+6qj9K0UsmniLuPJjb5mGOW/wBkVbs9HMCpd3TL5pXjd9yMdMe55rY
W0laISfeATeC/QKOC3+Fck6q2RUYtmPqEckNlcpaRbJLeVQ2Dzjbkj3rCtW3n5gCmeldrab
LW3vBr1mZpLSeKcZbarwsCpyR+Gas6z4cspFivtMsI7QzYkgQSZinGOVV+gf2NP2yi7SFy7
nNoDs2eYC8AOHUdR6NXsvwP1K10uQX1xGZbb5lCBslT3I9vavJorOclmMTpHnaSw4U/3WPb
61v+DjNpfiGGOO4ZX6xqfuP6817WVVoRxHJNaS0+883GwlKk3HdH1NLp1hrdxFfaS24KSIg
BtXnlvxqFfCWpC4vGslTawBMEgyCQf4fSt/wjb2VppFveQyuu9Q0kZ/gJ6iqGpeLH0zxALS
RWiiL5Z4zyo7H6V9Eq1bmlSpapdzyPZ0uVSqaXORuPtunagL7zR5u7J3rw3YnHtUEUUGx7S
9k8oj595GQf97HQ16Fc6LZazGl5HcqI2jIYnBBB7+1UZPCizXAETKwHHC8AAdfrXbDHQatP
R9TknhJXvHVHNWul3Lu9rGRcxsCdw7YHaub1vSzb528p0Gexr0nT7RtKP71SqqxZjH0cn27
VleJ/sAjmnjKkOPlUj+Y9a3w+Ll7blWqZnVw8Y0+bqjxu7g8snA5/lWHdwuH4AyAea7HULc
tCXXGMc+9c9eRNtI4JGO3SuvFUb6mNCpoczMGiRZIQQ8Z3Kc4yaf4jgju45tViXasixy4xn
axGGH5j9as3SYViMHB5GOajjDz+HL+2SLzXA3KnfFfMVqacZQfqezTlqpI4NmLSBiSMnpn8
sV2+gW1xL4ZvtMuAvmIyXsKkZIKc/wAqwNKsUzcXs4/c2nChujuegrb8M3rHxIiySbElVo2
bP94Yry8H7lRPvc7q75o6dCr4ofzpZAF3tIyyIc9j0/Wqt9HDAHtrcN5zqJJuMAMBgYq1eW
0t5rdrpscTM4xFt6t8vf6cVDJOdU1ae6zi1t0Cknj5QcZ/E1zVWo8zKpLSK8izpNlIokuJ2
by4AGlZRnZnGMn0p+qakLy7ZLcgQxkfvM5Lnuar32uPFot7oVu6tFeujXEvTheQg/rWNHMq
2jyFgJM/dHQGvN31OyxZjhm1XxBBBFlonIUhecL3r0Era6dbSxsu1FIjUD+If/WrA8I2EUs
RvGyskHzl89Rj7tV9Tv5ruEvGWUuDsUn7q55P5VD952Q2RX2p3F/qJitnBjj+RRGOGb0/D1
rKgiubnUGikjbzg4K5HQA9a7bwRpFnDYXWt3kPmx48u3DZ+91z710WjWOmahqlxql9HHDKB
iJk6Me/FYyqqF+XoaqIyCfUrPSBJPab7hvkSVF4Udaq61Pdy+C4JXARtzxuvXo6EEn860Lu
71CTzbuykSaOIfdj9B1wPWk1Q29x4E1K8SB9krxyqDwFcsobA9K45y2dtzWmvesePxKCmOM
AelX7c4UDPOKox5CjBxjvV+LvkgZ7dzX7LQSPnqjDWefDV1gn7nA/EV59E7GaPPXcNv516B
q+D4duwTyF49q88iOy8Ta2/wCYc9O/WvNzPSqjpwPwP1PYvhUQ+gXiOpKCaRsZ68CvWfBk8
X9j30EissSOrl1P3j6fWvHvhjOYPD146gkvLIvHfgV6x4FuCEu7MRh1kbKf7xGM/SvWoxbw
MPQ8Ws/9pkcd8S3Q+F7+D7OkRiwenzZ3cV8/gAzKzsF5GMjrX0h8RNOkudG8QESr51vAHkA
GN7AjcB+HNfN86FDEPXBFeVmTi5xa7HqZcmoNef6Hsvw+mV/CKR5yYpnjXHbnP9a8s8WjPj
LU88fvT/KvTfhlcBvCd3bhRmO+Lbu/IHFec+KLeS48Yax5QDeXIzsWIHAHb1rfFyc8BRbMM
IksZVSJ/h+A3jfTVZsAGQk/ga+g1unk0/7Fu483zFBX7vHPNfPfw9G/xxYAfKDvA+uDX0I6
JaCVXg+dWAIbqvHSuvJUnRkn/N/kcWcfx0/IVJWhZpVIX+Bl65Br5r8QwpD4m1eF8nE77cf
LznI/D2r6VgiaeGbbGzSZBwCMda+cPGIT/hMtYCBgouGwG61OdNcquXkrtOR0vwb1htL8fx
NkiOW3libHVRwcj34r0P4o6i3/AAgt9Ijtm4mVDKzfNICf4vfivLPhXbwXHxF0yK8d4oHEp
Z0GT9w/4V3fxotX03Q9Mg8zMdzMzAA5B2j/AOvXmYWdOOEn/Md2JpzljIW2PDH+Y5Jr0X4T
aYbjxFc6iQSLWPah68n/AOsK86dMvwMCvb/hHam38LXN6qjzJ5mAPcADGR9K5Mtpqpi1fZa
nRmVRwwztu9D0/TY5J9UgSKAF5HUgMOCq9fxr1KCdzdeQqymfaAoAwWX2rgNMMsktrdS38k
aySHLBMKnH3ie1aDa/erdCCxlSJWj2wzlSzswOD+de5jIOrO0eh4GGkqcdTS8d+F4dQ+G/i
iyLHzVtGmMZGViIG5Qo/DmvhKXITIPTrmv0Nt9Vs9a0SVGXzLiWFoJVHWQAFc4/Gvz81K2+
y395bH5TDM6YPsSK+UmpqTUz6nDuLj7ux9ffsyaut/8ADKXTnYNLp92yqD1CMA3+NdveWc8
3xGtrd4Xh+0Bl8zYSsiAbsE9jxivBf2X9ae01LXtNABSWFJsZ5yCRkfmK+hf+EoNtrlq92h
8mRH+dsHYR79jWuGVSMXKJyYnlckpHiPxjvYdB8U7LRgXtImzIp5cucge2O/rXzxfzPNOWb
BLNuck5JJr1rx/Z3moXjalc7WedzIQWyVAOFB9yK8luLcfa7gSsFSM5bPHJrz8c5upyyZrg
uRrmRAGYI2MMv8O7t9KjKPJISitj6VsWWivcWUup3kgtNOh43t96VuyoPU0y3hu9UlSysLY
qjnKxr2HqxryvaLXyPSSZRii+f918x6kHvXa+HPDxjsG17UFDRbvLhVv43x0A74qTQfCsGp
a5Z6XaSswmmEM10R8jP1Koe4ABJNa+t69bm5+zaYcWllutbUtjKpnDSD/aY9+uK5KtRyajA
1hC+o6wtdPu74QX3mC1tiHvHiTLFj92GMfqxqvq2pw6xqv2K3s47SyRwPKaQBn29NxHb0Ar
J055pIZgiu4jYvtEmxcgYyT3p2nRPFKb430EFuvOFHU/3c4rmla7Z0Qjax2sGjJdCZRbrIP
JMZidtyuhHKZ/UehxXPeHo72xkvtARftVmTmTTrsgSQt2K5/nXT6Drfm3kcoZGiJCsQeufr
Wz4u8NW+oeTr9iES8QBTIP4z2zj2rgp4pwl7KqtH17HdiMLzw9pTOYNvZiZ2txd27omWT5W
DjHTJ6j61hSi5uYofEFrptwNJhZEknEWxYWJxkYPzD3rfu5Yr3UNK08W8VszSlbnaQw8nGW
brn1rr9X11pfA2o6fY6aI9Evsw2sioU8lAOAV/CvRhivYVINK7ujzY4X20JX0Wp7DpV8g8K
WM08yeSbZSXA4247+9cNcai2pah9qljSVW4yQVCgDAzWXp3iG6uvh/omjeSkUUFuqyNnLOf
c1qQxJbFCGVNySM6yDgrjPFfruGw/s4OrNayPz6tVTkoLZHYaKshsodLmmMUjIrEdsew9Ks
3j6nBfealxutlbMm042KB0rmdJ1ST7dA7KiiMrHEx4LL3B/A1290gu4wY91s0hIzjhh7151
eDp1PeW52UmpxsmcxeanqkEEtxdQBcEd8qAw+X69K4+5vZridpZxmXvnpXV6tdCO+uLa8DS
xBUDsq8Buwrkr22eC7dBlkYbkY9wa9nAqNrtWZ5eLb7lR4w8Rzj5s1g30LJyqnkcn1FdCig
gg8bOQaqXdssqEdjnFenOPMmcdOfKzjpYxjaVAGM+9Z9vcyWGqxTqAApC4P8Wa2rqHa4Xnj
j6Vh3cbSERKoDsQOOuc18ziqfLO57tGV4mR4ojTS2Frbn91NJ5uwnH+etZ3hw3EviXTolQs
ZJ1VMc9DzW78SIFh12K2hQ5SFVP1Kg1P8PNOgR7zxPqJMdjo8YklcnBLH7qj3Jr5qUUsU0t
k/wAj1oN+w16lnxF9mstY1W6tFf7Xe3n2e1RG+ZFx82ffNZl6lpoUkml7i87QETFcFQfT8D
VvTkWyR/FOuRzTSlZJbcA42SMflPv2ri7i8ubq9mkmO68uWLyMTwAR0ryK1X2k7LZHXSp8s
fMjZmEy2yuWZiQRjOT60+GGSJWEgUlTvYkc/Wuk8I6DBO8+qajKsMFtt2M3Qknp+VNvtJB1
bUp7ciSBZA0YY4+TI4rF1F8J0W0Ne2dNK8OW8Lr5bXJ3Tf7h5zWNolmutajLIFaOBWKgkHa
qe/tU+viS61dNNgVG80JGpVunTIHrXUiwi0W1bSbe+3XjgeZEq7Qe+M1lOVlZdQSHzSyJYr
p9u7qkBIEI6ug7D0qO2GpxN9qlXybRYf3caL1PAFZFjfyJcalK0i/aLeUKzMepJxtqS9fVp
tZi0yJ5GD4wo4+U8nntgVly2RZ02jhrvU4riEkWdtmWVsYDnuM1a13XE1Dw1fJbxrtjKgeX
wMb17Vm3V7Z2Kx6JHN5cCxbndOjN/hWa2rPe6Ld2sUIYKiq0rLtJw61kqd/eZpGVnY8/t8s
em3vzWjGSCDwfas+HG4A84FX4QTtJ7V+v4fRHz9QXWVP/AAjl3xtHlkg157bgieMFurDn8a
9B1cD/AIR29yePLPFeawEi6iGT98fzrzc1dqsX5HXgfhfqeweAFjbw4xhEgY3L4UntxzXse
h3ml6bqVusbJJbxx+ZKEBL9Oa8a+FoSXSb+KRioDSkNjPIXj8K9NsoP3+ltGgBvLJm2k4D9
q9TDOLwkIN9P8zxcRFqtKS7mV49kFloevguZ1uIyeW+7zlTn6GvnC4Yl0VmO0YA717/8TLe
5s/AMtxcJsEqJEAD/ALWCP0r56dsvGGHcCvHzJwUko9j1suT5Hfueu/CeNZLC9WR9sZuuTj
OPlrgfFu1PGWqkkjMp6fQV6H8JWjg0K9uJ4lljmndFG77rbRhq828ZB08Y6mOGzLnj3ArXE
N/UKX9dzDDW+u1P67F74eI58b2PXIWRhz/snmvegC8+Zn5K7s9c14D8O5jB45sXGM/OOf8A
dr364ZHmV4YvLjVQMbsknH+NenkX8KXqzzs5/ir0LOnSIkz7zkyFUCk4HPfPbFfNfiWdZvF
GrSButy4GDnODivfdTkWxsryR5fL8uJm3Y6HaeK+aJ2Z2aQkEsc81hnkknFI6MljpJs7H4X
Xctn8RtKuYwG8pnO0rkN8p4rvvjzqseoN4c2wLauY5mMCnKoNwAPsTivPPhpAX8a27qCRHC
7/TtWt8UZVk8TWiPIflgyMnPU15VOivqLqvfmsehOb+vKHkefzKylc55Hp1r6J+HUZtvBtg
qKFR4syE+rH/APVXzszDzGOe2AT2r7G0HQY7D4f+HdTtEPmKkcTttyYyVHUd+1LLKkKdeTl
2sTmcZSpxS7nYWMNr/YSxXyxrKzZZCB8pHQfTpVzQbXQLvUDJDaJG1vysg6HnkY7c1zpk1B
ptqRq4Vt5cfxZ64qbS7q7t9QkitLNI0wAEccAHOTn1zzzXfVpScZNPVnl06iVlY7TSbaz0z
ULiwtnWbztzhhjcgPJHFfA/i62Sy8b69aJysV7KoDc5AY96+59F0saFcNqbnD3CMWJH32z2
9K+KPiWSPiZ4jcRCPfdu2w/w5wa8GqrT5r3PewsrK1rHY/s3XKx/FxLRwrLdWsi4+mDX1Fr
lgbC5uP7NgE0fkb7i3cgrKpPP4jivjv4KXn2P4waLKSqCR3i3E46occ/XFfUesQazY65G8U
11dNLHlYQAQEz8w9x0rXBJyk/e0Mcc0tLbmbqfhyx1LwzBarbRx3ExaaIAZYEds1846/ol1
beIxptxCfOlucEbeG/ug/1r6wm843tnJKn2dbeMt5ZHJdh0H0ryr4qaVHp5l16NH+0XKeUC
RgROeQ2fw6e9GY0+ei5PdHHhZuFVdjy/XbTTpNWOmXeoLbWunqscQiwROcZdwenXgfSpUn0
mGwmtV1KHRtLZf3vlr5t5c47ZHCg+npXJ6gtxq0WoarI4AtxFmMD7u75Qo/nVC1tLmdkEMT
HH3iozXx7ocq94+ki77HZ6f4p+z6laTaXp/wBlsbJWjhRm3OAykM3puOetU9L0qW7vobQMz
LuBOR0HvXQ+H9Etp9JKSZiO0jzJlwB781veHotNTxs+nxzCQNGoD5AG7GDXBUxHxKKeh6NO
gtOZ7nFz219qetf2RoWnNI4YRqgHLHH3jXb6H4V8L6XNFB4y1hbq9WQKtnCpZI2PXOOOK63
xp4m8K+G9Gv7LRLVZNWuAIZbhflaMEc49+3HrXlPh/SYb/W3u7zV4rS22KDNKdzwgEEmPn7
3auanUlWhd+7G33m3IoStHU9nn0rwTdabFLYGIJv2xyE7ckdRWLJqVhbXxsrG4Fzan5SM/K
vr9a5DxPqulXetH+x4XjsBiK2DEhmx95z6sxJJNaPh/SJpREM5Z25GPT1ryp4ZQXPKTPRoy
blymTYW9vpHje3N3J5MAWQK7glQDyAat+Gdf8QeKdc1C3kke405YHeZm+5Aq5xjsM4FdZda
ItxfWgvVTy45DkHuNuMfjV7SPDVt4V+H7Wraqs7XExMwhACyL/ChPevQwlWNWcYrWbaS+85
qtL2UZNu0VdlHTyFhtg3yxkDP0xW7EkEmnO8k5wgbyhnkkHgfSsJQQoTAVR0+laYZZreFPk
yp+fsa/oedP3Ipn4spXnJ9yaK6Mt6JZZFgEjbixGdgHsPpXTQ+JhLootJ5HeaMFRjjPOQcn
p9K5C8gNreSo+AO2DkH6ULKnn5kDgFcfL1B7VjUw1OskwhXlTeh3M0tvPaRmSRn8wZG4YBy
OCc+9cbLHcYS3OSU3DC9Bg9q09AlW5Nza3ERlgBG7nBC4rPmdpwjxRud33SvJ6/4YrGhH2U
3E1qy548xLawwXGlzEsFnD/Kf5CqbK65hlTkMOfT1FXrK3sLS6J1W/ihKruEOfmc9h9a5jV
fHPhvSJP9OPmyyHARG5A/z3qpYmnSbcpaERoTqJKK1Gajab8uBgZz06Vyt5D829RtCsCcdR
iuti8UeENaHk6bcvHM4HySsMGsjV7GSBjLEwljAySg5xXJXnTrw54andRU6T5JqzMLx/M2r
XVlqqbdlzGg+X+HYNpz+Q/OrTQz6d4DXwtGsZ1HUL+G9njOfkjYEKG+g5qleIbnw7ewLgvA
yOuOiqWG7HpwK2vEk0Nl8Srm/YEwtpkMtu2M5JUD8elfI461OM5pb/AIHuUJOTUW9jl/HWo
RiddItZf3FmM8dCx7D2rktHt2nt7m+bc7I6x56byT0ovbqS8lnuZDlyzAk9M54rf8O2obT7
WJGwiu8zHGQzdAPyrwqSUIeh6VSVka2tXb29vB4fiVEh8sO+3+/1qp4XDf8ACRNcXKbreGJ
neNiSHAHAPvms7UZjd67K0Ebs4wCBycgc10Gm27ad4eupyVN5KyjaTwF61gklG5Vyvo1nJN
4tN5LGFtoVZ0l+6Bkc1etLqPUTPqAMm+J95kfgnHH8qy01GOS7a38w4JLhhzuA7fSpJJp7c
MiByL04VEXJb1HtQ9EmxryJG0yO/wBVuNUa42wRyiQsSBuIHy/U5rprM3l/YPLEC96oMcsx
G3cp7Cs/S9MtdGtWXVHKqjeZ9nYBtxPY+grat01XXXkS1UWGnSALCu3BUY5Ncc5W0kzdRbW
hnW2hWkusRQ3N5IQwzhR8o9cmp7qzsLaK/isN4jSJcsOQT5i1vJDY6dZX1jEm/CYMzHrWLc
yGCyvoIwrLJCh3NycCRahT5tUXFWep5XENwLd8Z4rQiLBeB07VnRYO1wR0rRgZSpbJHb61+
wUGfOzF1jB8P3e44Xyz09a80j4njJHO4d/evS9Vy2gXgIwPLOa8yiOZo+g+YdPrXm5r/Ej6
HVgX7j9T1r4cebHol/JG5ULM6uV7KQAf0Ne6aFAmoTaVOkqOmnRtCoHG9cccV4d8MZBDb3K
yM3kTXLQt6DIHNepaVPcaCNQvb5Ggt7ab5bgnC7cc8flXdQcXhIPrY8mvF/WJJHD/AB01qc
2mnaLNuSR5WndM8bQML/X8q8JUnzlyOnNdT478VTeLfFl1qsvyR48uFD/Cg6D+tcqjYSV8D
7uPm7Zr5zE1OaTaPoMPDkgke1fDK1YeCBMitIzzu7KB90DHJ9q838dCP/hONV8vlPMGABj+
EV7R4Msrzwv4Y0iThlvrQSZXkFX5ZfqK8b8eymfx7qcrIELyA/L2+UV7eKv9SpR6f8A8jCW
+t1X/AFuReAVJ8a6eCQoy5OT/ALJ4r32aKWLb5gK71EqAHJ2+teK+Dl8LWxGoapq19Z6lbS
ZiWGBJY3UjHOSMEV1+o+PdHtrYi2lvNQmIIBkCxJ+S5J/OunKaqw9Jqb0bIzLCTxFVOA34p
+Io44f7Ms7jebjBkYdduP514yxJG0DOK0tVv5NQuZLiaTcWP4VlA/vM57V4mYV1VquV9Nj1
8Hh1Qp8p6T8KLZm1y/u8fJFCI8+mTx/KqHxM+bxsFAB2wp36V2vwm0uUeH2nCZm1CfbGo4J
xwK474qW8tt8QLi3kiMUsUSIynsa76kfZ5ZCL3bueXSk55jOXRKxxS5afaSB82M/iK/QjQb
dYNMg01GDRG0hn2kff+QA/yr8+LNQ97EuMlnUY98ivvjwzdJqWkWsUd4FvYl27N2WRF4x9M
149GDfM0d+Lklypm3c6BDdaTcS2SATY3RE8ZHcfSuStDPDqkytIY7Rdu7d90hfQ+hOfyrfs
vF1mmpi0kikYjKrs+bJHBH4VQv20S5vJraeRo0lfAQZAAXvn616lD2kW4VFdM8qtyNKUHqj
ltX8QO8RtoriRpIpmwd527T6fSvl74gTNc/EPV5mYZeQEnH+yK9/uovKu5IuWAcnJr598fK
iePtQ/ukj/ANBFduZ4enTw8HDuTldaU8RJSE+G15bWPxR0G4u1zbreIH4zwTj+tfb9rq0El
4wSdJFj/wBTI3JIPBU+nNfA3h18eJ9P2Ha/2mPBP+8K+rGvrNbm2+xRzQRNEqT5b5i4PLg1
5OAwirqTV7nZmNf2U4p9Tq3W7t/GVxO7O1rPjyy7fLGSOQM0eJ9BsvF3hiTw/FduZnmDLMU
yY3XnPuK349T0i8ns4I5hNI2GcgZ7d80/UrC7NpI1vKqRLIPnBwTkckVtVtJKnNW6HLBNe/
F3Pk+fRJ9LuNdsDbrcGWfaqk9UjOcgfga5iXWr9vMk06cW1nGuNyoMuT24r6P8WeE4EvLLx
ZaRs11a3CyyLnCFDw4I75FfN+s2smh+LtV05SY4luGaPA+Uxsdy4Hpg18zj8N7OSa22Pbwd
fmTjLczn1vWJkKS305QDG0k4NaugX0mn67YTGQuThyd3SqN5bq8aSRSM79WXHGPWrR2f8I3
pd/FsE1vO9tMQOzHcp/nXlumqkJJdj0Yy5ZxZ3PiXQ57/AFg3yyBxMAwfoFbHesrbqGlKIp
YEfgDfsya9D8O3lpqix27NGSqqCzfdU47+lXNU0sRS/Z54kJPC8ZyB3HrXzP1pwkqUlofSv
Dxn78WchpGiw3t7FfXd0hZlysS54r17SdN8q1VpIgyAgqQvP51j6XpNkXikYLvVcAV3UbJ9
nSKLKqF5JrzcVW5tDSC5VZHP63AWhaZEztG5VHfHauC8ea1eXmj6bNZxLpttZYMQiPBfP3m
HevU5k32TqFLMvAJ7ivO/EWmQS+Gr6zkX5djx5x0yM08trqlWjPqmY4mn7WlKD2Mvw74iTX
/NtZofsmq23+ugz8rj+8ntW9gNJiKdA2BlmOMeteM2RvrjwU/imycx6n4cmjildf8AlpCxx
zj0P6V2sPjW1vdAt9ZFkZfmEd4keN0LnoQP7tfu+Bz+E4clV+8j8txeUzjP2lNaPp2PQptY
0+O4jtWvEnmjiYFXjBHPVgDXPatr2iaZGrtqJkmYYECR8k1yeuJa+LdKS40TUEt7+3bzIQ4
2sxH8Oa5S2jutWuZY9YhlWe6tpDb5yuZU/wD1Vnis4nhk3BX8+hNHLY1WuZ/Lqdwvxkh0e6
uLawtY2QDbuK53nHOTWRL8ZNSjaK3htljtE6qnGc15hB8zIWO0k4YNUd2hySF2gdvpXz082
xEnzX3PZhltCOljoJfGOp3fitNXuJHlALbIiflXIIFULiK71a+8+UfOw2qpPAH+NMms5ZbC
G8iRpCqgybR90Yr0PwnplnPLaS7FkzgnPIJ714uJx0lHmmz0aWHin7iPNUsbmIGaMmMxnBY
cEHtW3beN9dsWghnlL+WcFiOWT0rvbzQY7fXdT0+SLdbXKB1zxn/DFefXukPHbnzFzNA2xj
/Klhswmn7kvMKuHjJWmj0HSZ7LX7a4vNPcILqFobiAcFfcCofEE1xfeB7a/iAN5pEX2e4Hd
oM8Ee4yK8v0zUrzRdYS5tZTvVgSg4B5r1W61K0nsl1W1QyWV2fLvogPusRzX1arUsZh2no/
619O54U6UsPWTW39aHmayMJLi3Ugsfn+TvXamCfT/CekKmV8yEz89SxbgVztzpM+ha/p3lF
bmzv5VFrOR95Sdu1vcZrs/El+YvFMemw2sb21vOYISR8z7FH5DdXiuCp0ZOe97f18j0JNzn
Hl23ObhINte6lMAs7TeUuBgE9xV3TJnkt76OUh+DsyMBQB1/8A11V8QahbW9naaRabVNu7X
E8gGd8z9R+FZ9hNdGKSNFcC4+VgQeR61wLY6Gi7axm9u0hgBWR2/wBYBz6cV6Lb2EOn2kVs
xT7aoJKk52muc0a0Ghwx6kYhJdk7yg52jtkVt2VrfyXk2papMscsikxRtwT6tXJVvKyTsaw
VtSxDpyWty0lwkmq6s4zl/wDVQDsSKta7rt/BbWelwWyPckDdKvHB6j2qrLrF5bTTRjYGzt
YDjfjoawpNREbySygyydgMk5PYVyxoSk7yNHUSVkar3cNoj25ZmcOPMz+ZHvWTFqKTm+2Fp
JpAT04Ch1xWpovgjWdbl+06qXsYDk7e7L3JPaul1vStJ0fRDaabYf62FXNxGcr99ere9VOv
CL5FuVCm27s8KizgADjFacLYC/Nge/asqMgHA7j8q3bO0jW1S7vLsQQMcfKNzn8O1frlCa3
Z89V0IdVIXQrxS4/1Zrze22C4QtyFYH07163qc9pJpt5YQWEsDrauQ0sXzMoGd1ePAlZcDt
zXDmE4yqJx1OnBJ8ruexaX4g+HmnaTLBaS69CZpvOki/ckb8dnxnHtisPxh49k1u3FjZSXE
doMA+dMXduO5wAPwFefhsE5cAU2WRAoG7NY/WnGHLFWN/q8efn6kbkdySe2ansrR7q9tbKP
PmXMqg456nH8qpBiWyThRya9L+D+kSan48g1OaDzLOxdSzEj5S3yrxXlr95UUEbVJckHI98
0y3s7bSdOSO2lkmsFMCoeQSRjePx7V8yeN4Zrfxzqkc5PnCXJz64FfUckuoRauJB+6j3mMx
pxkdiPrXy/8RQV8f6twwxNwGOTjA619BmC5acex4mXu9Vt9jCjik2l2+6TxxSTNCpzjp29a
o+fKflWQg/lTWZiCd2c14rq9Ee7yj55vNbAUAZ6CpLGzmvr2Cyt03SyuEHvmoEiBhZy2GBA
C461658OPCMtlt17UYdsjA/Z42HIH941WGwtTGV401t19DDF4mOGpOcj03w1pP2bTrDTtPK
rPZhWU9MkDJP51418WJ7q4+Jl7cX0Wy5kSN2GMZ49K9qglCRLGWKNGxdGjUZz6H2rxn4sTz
XHxBlv7gESXNvG5I6HAxkflX0mcUnCmklorI+dymopVW29WmcPbRM+pQhVHzSIABxyWFfYv
h9pNJnvIZwthfw2beQ0q7Xdsdj0Jr44spGXUIZjlvLlRuT/ALQr7I8R6lJrMtvqMduv2a1j
QxuV+/0yM9xmvLyyPPKcOj/r8T0M0fLGMuxkabdXNjdQalHOrOj75FYnAz1z9a6cyab4iC2
toYrS6u5CCzkkJjkkD0rlWvftCtFJCoEspmkKYBYnt9B6VTLNbXQkiJV4ySpr6iphfae8tJ
LY+ahiOR90z0yy8J6THPcTXvmyyRp8qseJRj7wr42+I0kTfEHU2jXCbgACenFfTHiDxBcav
cWUqTyIY4FQoG27SBj8a+XPHrZ8c6nk5w4Gf+AivnsdQrU6CnWlq2e9l1WnOu1TjokZGhZ/
4SGwbkf6Qn/oVfTykEKPuk9a+XtD3HX7DB63CY/76FfT207dw5PeuvIX7lT1OfPPjh6HV6B
/ZdzZrBeBrK+X5opC21X57mti71HV4radJUWe2PzNKHHb+7iuLayup50gtN12REHcqCAgPO
Dmqqmc/u1kfIyCm7ivQlg4VZuTlf5HmRxMqcbWOv1DxCkulRxPPEv7tQI0G5j6j24rw74ia
ahvItXii+Qt5ecZO3sDXpi2SiMzXMuxFAyBy3tWfqlnbS6TciVPMjO1FB5yx6D61xY7L6NT
DSpp69DfD4ypCrGbPHLW2jmQFeQOSB3zxVYRlvC2qeUheRtShjRUXJwAea3td8PXWiWkt9Y
yF7YHy5CP4CexrjYL2+02+eS2laKZCM45z3zjpX5tKjUws5RlufcRqwxEItHpXhzwtcjwfc
6rr07afpUlwkZlfqzA5AA6mtVfEVq+vXNvaTS3GmQMqW0sowzADk+wzVGbxVqGrab4b+1q9
9cTbg9uoARRnGQB3rsrDwRbpK11e+XaWyEkvMwQH86+Sru0m6q11PpqUrpKLsizY3KrhkPO
BgCu40ScSWzqzbj06cjNc7Zx6HqEbppjvLEhIFwinYSOwPeuo0q3xbxELiUdRj72K8Sq03a
x1OWg+7hFqGkc7IsE888Ac1574rvU03wPe3lwAskillU9SSf8K9A8RSGWa20yLlpPmlOedv
tXgPxj1iWbUodBtc/Ky4jU5PJ6VtgaHtKyimc9epyU7sv/AA+0tl/Z+8eXskTO+pq0cTdTt
jG5m+navKNB1E6XqEWWP2W4AjlX1Br6q0rSRpfwH163WBIEtdJlhVgesjDLnPfk4/CvkO2/
eKmCAc/L9a+qweI9pUqvzPFnGyjc1b2S60bVpLdZC6ElomzyFPTmtJdZvL6fT5xIHmspCyM
D94dCtVryJ9U0BJk+a7suSO7p3H4VgwXJs5Fli+6SM+2a9T2spRcVsck6CUlK25c1a0ax1Z
0j/wBTN++iPoDzj88025iZgvBHbjvXXJYr4n0fzbcr9rthvRcfeHcVBa6Q1zbPIkZ3Rggqe
qmuX26irPoXyN7G38MEhvtRnsJ4llEsZVlI+8ACCPyrptA0tdA8Sx6acmzlJa3bptz/AA/h
XO+DYJdD1W11BsIEmCuSMAg8Yr1PXtJkeOdrdV8+3mEsTA4wDzgV4mLneo0tmjtoxtFeRBr
NlH/b0MpB3bPmyPvL6Zrh/G2jLa3a6jDzaXGElVezDofpXpGuJh9PuNxw6gMc9DjmsXWbdJ
rGS2kG6OSPr3DCubDzceWQqqvc+f8AWrAwXbsoxjke4qxod+1lqC2rzOLW5IjmXOQc98Vs6
5aGSDzJMs0bbDXJBHR0ThRkjOO3avrcJWslJHl1Ycysz17SoIr/AEuXTbyRUOg3Y1CGVhuz
GB8wX0B4rB1fUFtLH7fPbsl/I5uYWZv4ZScnH0roPC9uNR0J7pv3cl4kNo+0cYB5J+tcjrU
Z1bx/Jb3Eh+zxztCigcbU6dPXFejmE1eFN72v+hwYWGspP0/Un8PeFv7RZdb1bAtDuMcf/P
Qj+XNdNHDbTaitrbWy/aihwy+y9vyqlBqcl7bS2VtiFYEO1AcZ7E1nPqTQ3yCzYvdDkyf3i
PavFXM3dnc2r2R0El1/ZZF3OEumdEEiH/lk+Tx9azb/AFGe/Waa5fdPtxgdE9AKWy0zXNRe
SHyHYzYbkZ+brk1qReB5sMby9AlQ7Xj6ZPfmolyRer1KXM0czNc3epag9vYbj5zBsgZI4A/
mK9P8I+E9M0uBb7WMSXjvj5uqn2HQU/RtM03QraaPTIYrq/YFP3nWNjzzjtijVmtvN0tdQE
rmeYgCI4CcZJz35rlrVXUfJHTzNoQ5dWb2o6mAZrKzSOe4nymyP5gVIwRisjXrI/2NPK2qE
xiCNBap9xcOo6deKuiOyiF3HZ27KiLuWVTgnjkE9a4q1V5tN1KRgzNsBJbOMeYuOawhSS2d
u5pzXkZF14I0u3nnkju5jBbIrkjDoRgfOSOdvNSXlhNYWthepbwXEUjlEuN2IImHJyOufT1
rDsXmsma5nmeP7bGYGKjJnXpwPcdu1dbo2r2N3cDRNVhVYIoHeGCMb1LfwKw7vX7GpNKyPk
3dnDeJri7eLUbx7t78yxBnuG+Uxk8AL6A+leWxI0ruoyX2kgdya9n8ZaLHpgutN0/c9otl9
rHmcON3UNnuCMD2FeLpkTowJQ7gcj615WIV5J9GephdIsiXcUBwDnvmlCqTiSQcHlV5Nblt
4d1LxFe3lzZRwKBKVIYhefpWvZ/DbVpJVF1cQQLnnGWI/CuaGFxNVXp07p9TWpiaNP4pHI2
ttNe3cdrbRGR3bCIoyTX0f4O0KPwdpNur7ZHmXzJZFPMjHqvsRWL4X8MaZ4fKTRRie4dcST
SDJH+76V29kYZLG5spnUybi8WeNy+tfSZflbw69pV+Jnz+OzD2z5KeyO1QLqWibLSYPiMFJ
R1Ujnn3r5L+IjvcfEPVSwCt5gBwMDIUZr3/AEbU5tLn2hyRISCFPWvA/iVepf8AxH1a5VRG
JHXIAx/CKxzKjKjFLodGXVIzm31sYWj6Hd+IdSs9F02KOS8uZCI97bQTjOM/QVe8S+Bdf8K
Wdrc6vbxRJdMyRiN9xBHUN6VofC/efiZoXlLuYXB2j/gJr2T40tDqXgJhDGzSQziZiR9z+E
4+teJTw3tIyqLoenUxDp1VB7M+cNNmFvqltNtDBJFYqwyODX03bBJ/JKnKSgbSPfpXy8HVX
B4xnivoPwZe/bfCFhMGPmR/uz3+7/8AWr38kqWlKHU8jOqd4xn2OuvbCTTov9JO2UNsIHI5
6HNeFfFCMx+M0DE58hQQf4favonS7TRtRS4FxdNHMIyyo+MAjng14Z8bbPyPE+mTeas/2i0
3+agwG+Y9+9bZnWboOEt00cuWQtXUltZnmSHZMGDYAYZHY896+1/D17ZXvhd9Hv2SC7vEVY
dibkIcDbgdsY/WviYExszEcEfX/wDVX1rZywWeiaTe2F2RfRKjLhQQFKDrn3rxsvp+0coLf
Sx6eZS5FGXQk1PQrrR4I5nicLvMbN1UHt09qpx2NzcfOsZKswTJHOT7V2Oipf8AiSeV9VuW
+w4y4jXaCw5/Osq5msrPXFSyunazl+V88SJz8w56fWvpaeKqXdJ6yR85UoRSVRaRZDZ6M3/
CSCw+0pvVTl1GVUgHI5618vePo2j8e6tGxUlJdv6CvqnTteii8RRX95En2eyUoi7SWfnA+r
Yr5S8Z341bx3r2ooMLcXcrgeg3cV4uazqyUYyWh7eUQpqUnHcyfD43+JNOBGM3MY/8eFfUA
yVbaOR0r5n8KRNceMtLgiRmL3SBQBk5z6V9PLEwJiZvLYZDFhit8iaUJ3fUxzxXnAiE0iMz
iWQO5AOGPNWNONulyz3LlCT8nHA9SaYYpBGZ9mVwQPfHFTtZ2hW3hgnN5eXJX93EpxH6jPc
19BVnBRs9LngwjJstLYfbru5miIWNCTlTkEDufeuN1jVlTxla6BCwa30u2kunGfvzN0z9BX
aalrul6ZeXem2hB+y25muGzkKw4CZHGSa+dH8RyHVvEl+ZQJJ7UxxHPcsM4/CvlMxx9koxf
9I97B4Zyk210O0s/EayeH4b67j+06Ve+bZ3sJ5bAPDj3HWsObR7Gzmurh1jvX8ofZvm+SVO
zf0rmfC+qNHHcaPPIohkP2hGbruAwR+Iq7aXXl28mmajK5t4GDJKnLIjchvoPSvksW1iYxu
9f60PeoxdCbtsdXol/wCJZ5wml6ZaWzxpkSMn3R3ruNK0BdWkWfxZe3NyysCse75B7AdB9a
85t9dv9AVMhbu2mwYZQeHB7ZrTsNd8SavchYQUV+gUcAj0r5PF4acW3oj6bC4mE4qO7Pdlv
dPtIIrO12+VGAFiXjArQtryLT9Pnu532AD5C3AJridF8O6giC91WXyYBy0kh2jpzzXmnxK+
IMms6kND0GV3s4CVzF1lbpke1eBRwzxFTki792ehWqxox1PQPE3xM0LRlknin+36o6/NsPy
j0GfavO/DOgap4n1+LxTeRmSe8nAsrdh/rADzLnsq/qaTwT8NNR1vULa81GHzF5drY/dC44
MjdOvYc19BeF9NsbHVYNO0/azoB5rqAFXH8CeiivSn7HL4uFLWTPNc513eeiM/4t63Y+FPh
WPDYbN1PbHKg/fJ6k/XNfHoUxxQTqn7thtbjowr134yavN4m8fai6P/AKNAnkxpnoFGP51x
3hqyh1fwvd2TsPNGWAHXIrty+n7ChzveTuzlqyvOy6C+G9kZZ1GWIxlvugd65+7srMzTvZy
K0Ic8HoOaZHfT2cctsoxuBXb6UxxF/ZASO2me8lfPmA/IiDsAOpNejGm1NzvozerXjUpRp2
2Oh8JXlxpWpIR80LEDKnO3J9O9eo6roiPENY0pRuf/AF0Sjt615l4D8I6n4gvpolbyLOz2z
Xtw3Plrn5QO+Sa9G8Ea7HLqV/p4kD28czIjsd24A4zXm474uaG63IpRslct2Is9SiNmsXlz
AZIP96u5tpTLBapJH8zqYJHJ+6wHyn8aq3XhuJrlL22Gx2+8QP50t0ZLe1dOQfvDHXI6V4M
qkZNOO52JOOjH69EY9Ly2Qq4BJ7VkQSJc6ZIrAAKMgkdRW3cTR6/4enMbBpWQocHO1hXL6J
MTYxROuGjcxyeoI9a6aV1Frqjnqbo4fWrRXsb6FTuZeQcflXCTIWhgKAAuep4H516jq6RxQ
6q5A+VVYc5JzXm19buvh5Z0UlY3DMT2Fe/hZtHDUWh3fgvU4reSTS7twm0i4iAON23qB+FZ
GjWRk8Q6r4gZv9At5ZCmScyNzwCax/DkrXmu6a5wzRZYE9wB0rqvFMyaJ4UtdKt8rJdBrmU
Ht7V6eJq+0UL72t8jgp0+WUuxzmjvO10zIWLOxZlHPB7Gu+03TdK8N+HhquqRxjU5XKwwA5
cDuxHasjw9pUOjaA+uXuZ3kjzbwq21WJHc+x7e1UrJBe3f2rWLzakS7mLHBZh0UeuePzrkq
NVLxT2Nrcup21nrmq3kUqWjLFJIMFkUZUepbt9K0rXRLqysJddmSa8A4Z3J2j6D+tbPgLw3
Fqfw0u9buUC3EhddqnhAM4rpfFuq2cPwrghDr9tkt40jgQjc79MYr5mvmDdX2VJdbM9Wnh4
qDlI82gvotOsJr5RGlzdb2CkEh16cHsaVZiunEXkxlYIJAGXAjNR3GhyXmmWLQyqZrOPY8K
nJTnOD71sW/hWK7kQ38pk8zgqxwPpxXtSnTgnJs4km3ZBpeoG7aWUssqLATjGN7elR3Lam3
hbUY7m3is0kVGS2TpgSLySK1NP0+yt76TR9PhYy+RJLHKwwNw/hP1rPv4dXl8I6hc6pLbgR
qgEFs3+rzKvU96wVRSk3E0jG254q9zIIbaNT5c6rG8bk5CkJwfYHpioI5Lg6h5mmB4GbaIo
0yXQ4yxBHvWJG7HAZiTjjPb8K6HTtcl0/T2tbe2jO8gvI5yzH+lfrUH7SV2z5pw5NjY8Q6j
Lqeg3t1dXr3VwIAjzSffcKMDNeMoM3CDtvH869H1O+83R70zoBI0fDRjH5ivOoPmuYh23gY
/GoxyjzxSXQ6MJdRdz0nwMBHBqDhgSt0QDXe5Ik3DkE5FefeCGP2PUAxx/pJPrXoVjA95ZT
FATNCuQo5LCvpcrdsLC/Y8DHq9aRbkBcC6DZWXJYKMbSD0xUuzbNjrgZUn0o0mSI/abSaIS
GaMhc9iB1rQfTZ4oLYXZVNygA59e9eh7RJ2kec4N7Edndpbagk0kKyRMNrx+x4yD2NeB+P7
dbfx/q0UXmGNJBgyDDEbR1FfQkOjO5vbeQOLmyYPIOvy9f5V8++O7g3nj7V53leXc4IZ+CQ
FAGa+ezeUZpOLPayqNpyuTfDDzj8S9BEC/OJyBzjPy19AeLtJudWtL3T1GXuY5EAI4DdR+N
eCfCllPxU8Pryf8ASGyB/umvrTWY4I1j+yqokVG2xbcEjuc+1eXl9RLmh3O3MI+8p9j4Vni
khleNwVeMlSD2I7V678IbuK6tr/Tp59pTE6/lg/0rgPF9g2neLdQtHQqpkMi+4bnNaXw21h
tN8URRL5YS4DQtuGSdw/xArPBzdDFI3xcVWwr+891ETKELY2t8ynvXl3xciJOlSg7tvmRj0
APPFe1wwaZcaD5t1fxxPDhVjHLHPYCvJ/inbpJ4dguIzkQzjn2IxX02ParYeemqPmsAvZYi
DT0Z4/IR5ZOMNjBA6GvqPw5CdQ+F9hrfmoXjhihkCn7g6ZPr0r5WMm0HJH+NfSPwyglvfhr
YLuYJK0ibAfvMhPbr6V87ls+Wq0na572aQvTWl9TuYvEl8IUiiVIreUCNlj4LnHBx61R1GK
Wyu4ZJMTHeJjKy/K0nXGe/SptFlTzxYyCBWBZo52X/AFb4zjPoa2NaFprJEFlfRiS3XesbH
AbAwQvuTX0EpQo1uVRsup8/aVSGr16HI3Nz5rSTMiiRmaZmAwAeuB7V8tajOZdTu5SeXlc/
L06mvsHWfD8Wn+DdR16+kS2htrOSQRLyxYLxz9TXxlKxZctyeteJm+Kp1OWFPoe1lFCcOac
+p23wmSSb4reHjBIsTpcmQPIMqu1SckV9dy6VNqep700uF8nfLIW2qSTwAf4vWvlH4KHb8T
LGcsF8mKQgkeq4/rX2po16zatfaTAokjtYYgHIxvZhnPtivLwtSdOEpxOvGRhOqoy6Gf8A8
IrYyzRza3LGWC+XFa2wwi/U9Sa5Xxt4i0bwjol4NNgiivRGYllQYdAeozVvxn8QtH8I2d0q
us97EcABsiNj6n19q+VNe8Yan4njuPt0+JZJmZm6DaaK2LdODVRu7WiOeGHVR+4tOppWmsO
fh3rF00pa6ur4K/PIQDj+Zrz25bbeSKwIII6dKv2Nw9r59jJjyZlIPcZ6g/Wk1m1DRw3kPR
0Af1BFeFXq+05WexSpqDfmZ6O4kV0Yh88EHGK6WB3ksk1KEF5YAUlRv44z2+tc2gzMJI1JU
/dHvXRaXhbaeRBtRcZZj+v0rlbsayVy3Y6sdOjNmYRd6fK3mxRuf9WfY/0rp9K8ePpkciaf
oBkLYG/ZnYfbFcZPBH5LOButZAGV89D3/CrOmXmo6VMJ7RhMv8UTHtXNXjGsl7RXaN6MpQ1
pux295qnxG8aQrp06vZ2BwdpBUYPQ4613Pgf4YQWUha7UCUnl/wCM/wCFZHhrxxF9j8u4s1
trkKMMeAQK7bS/FFva2LTTXCtcS9ADXh13WgnCjGyfY61KMnzVDoPFetWHhfRDpWkxoj4wx
Uc/nSeB7hrPwpq/iC6yGgtZJd/cfKcV5fq+oHVLpYlYGSdyWYnPHpXpOvKuj/ArVQo2NLCk
ZJ684zXm1aXs4KPWTNYT5m30PnSSZ7qfzRuzIfMbPUZNUfClytlqZVsKqTSISDitfRkWeUo
5CgDkmsSeyNre6zAhZpQDMgHboSa+mjb4PI87XdmZrEYTxLdIqDCvzk9c1ctnuREv+jBYwc
AggCqeqXMNzeXV4QyI2DHjqcKM1UglmuY08tXAY/Jg5PHBzW7jdam0JctvM9n+H1tJL4E8V
zKxQzzQwARsRuUA8/niuGsWufCvio2soZY9wOOmea9y8IaTFp3gC206GMBkRXunK43SP823
3xxXIfE/w00lrba0kS7oP9ZtHBB4ya8WlXUqsotaPQ6a8JRs+qPWdGmhvdEWaNg6MoJHQ1U
vdPWRniO7cMleOtc38L9UF14fjtXkG5BgjuK726iIMU3AXG1iT3r57FU3TrNI66UuaGp5M2
oTeD/FKpOXbTdRbn0ik9fofSrOpqukau86j/Rr0BlIHG6uu8VeH7fWtFeCYgDaQjD+Enofw
rzbTpJ77w9caDfuRf6a/wAjMcbtvQ/iK9GjNVIp9Vuc9RWdilr0mNOu5VGBMpXJrmJrSN/D
P2YgbzDvxnj/APXWpqV6X0h4mJaQOA3H8VYgui+qXFuVBCQEHHY+9etRi7HHKyZneCQkfia
JppDHHbKzHP8AFgZxW9FcS+LvGiT3bgWUKNI0OeAP7v0rkILlrDV4Lkfcfhgvvkc11FvIdL
8Kv5TbGnR2klIzuXOFFd8037y3OZ7mlqGqSzNBa2cbLbw5Ij+90/iAp1rbOtvHHI8Wy4BlG
RnBrv8A4ZeDlk8Ba34muIEkeCwkEIfrjacmuNsPs89lo1koAeeIOrjkrgkGsKVaEnOEfs2H
OEklJ9TrPDnjDUtF+HU/hyzt9krTM0l1ISVUE4AA6k+1WBYrbxpfX80t1JtCh24C56lR2px
m0/SFE175clwpDx7T8oYdM1TSa98QNOttgvM++MnhW6ZArnjh6abnFW6msqk2lG5ftL0RGL
RdJg+zOZTvfqXGepJ9ak1XVZ4dRSwtUZktCFBU8sxrTi0e3stVn1K4l8y4CBWhR8bMDB59a
fc3ek2GiS2WlpFFcSz7nJXcwIHXJ5NRKUJNWjcaTRn2cOqW9xqF3d740eFgNx6d+KyLW4ll
8GasLh/LMnluQByP3i4rYiNx4gvJkkWWWLG1PLUjIxhuaq6tpMukeHrlLgKimJAkZPzNiRe
SfpWnMlo9GEdXofOsbksCw49qvwZCjJ4NZ0WQgBI571fhJJG4cY7V+o0GmeHLYm1IkaRcMG
6RnpXF2gLX0AAGd4rr7840i62cgxkGuOsm23kB/wBsdDTxnxxNcPszv/BbeXZ3oHe4INem+
FrhU1yKN8KJDgZPfH8q8s8HEG3vEb5f9IOa7SGQwSxyiTDI2TnuK9/L9cLFHhYxfvZHRltx
GowZWWKQrMqnI4OMj2NdTpYXVNAZG8wyKGiMhGVBzlR6jiucG6ef+0rSNUQqFlRenH+c1a0
y9/s/UGtUkLaffgAHOMZOAfqDXZUi+RPqjz4NXsySW+vY0uIZBtuGYCSXo+AMbPcYr558Xp
CnjHVBEuYy3BHqQDX1Lquh3kwW3t40mnWMLLKo++Rzn618u+NbeS38aatFKCpSTDA9QcCvF
zCcZUY23PXy+LVSRP8ADK5Wy+ImiXTpvVLk7l6fw+tfY1xq2j6pokUkNxBDO7FF8w8+mM9s
18VeBpSvjbSV3lQLkHI+hr6PS4vRaXFvEmYrgBWG3ODnjHv9K5Mswvtqcpp2aZpmVf2dRRa
0aPKPjRoV5pvii2v7m0aGG5Ty1bHDFffvxXl9lcNZ6rDPGCGikDA/Q5r6D+L12da+GVtE6z
STabMrqzHcQCNrE+1fOTNyrkZ57Vx4uM6da8vU7sFKNSjp6H1HG0ckcM0RDRTIrq44yCM1g
+NrT7Z4NvkUbmRPNHvg5rc+Dt3p2u+GYLS+tWkNnE0Xyt8x54IHcAHJrsNe8KxXGh3E0LxN
AyFAqn74OQdvrX07x1OrT9nLqvxPm/qk6Vbnj0Z8YO2SG9ulfQ/7O+oQv51lc3scXlTB9kn
G5GGCqntkjmvn6+t2s7+5t3Uq0MjRkEYPBxXZ/C3VPsniH7A74jvAI9x4AbORz2718phVet
yt2vofTYy8qDklrufQ0kFvBcam8Eo+z210SjRHPLH5RjuBzzViznTT9ZmdPLvIplCEBSVaM
jORnoag0nT7vVZUs4LJp7UOWaNGClvq3fBrtLXS9Nt7+xWbTntzAC7N5m4nA6Ed6+jr1FS/
dy97Q+Yo03U95aHnfxe13+zfgLa6dA43XsogBkOZAuS3b2Ar5Llb+HHJr2n9oLxPZ6v4wi0
fTYY4bXTly3ln78jYzn6DArxEkGQY496+SrtKTaPrsLBqmrnsXwEsY5/G9xe3CxmC1iG8O2
3qe3vxXvvijxdaeGpJ7y3vTALuJRk9VQZxj3NeQfBfRYZPBmo6t5/l3Et0IwMcbFHJz9Sa5
/4v+IRqPjeSwtnP2K2RQPRuOK6FUVDCqo9bnmVYuviZQ6IyvFni+HXLKW1gikV3n85pXx8w
HqOtcMJGUhgMYPQ96uW32Zkaa4ycnG3rVhbezuAFWUBxkFSOtfOVa0qk+eW569OnGnHkjsU
yzzx7lX7vzZzWlpc0d0s1jOSVmGNvbPqDWchNjeqZk3wt2PpT5U+x3aTRtlCdyEd+9YPaxt
bqQGGW0vWgkBUx+v8ASur0aFbnRNZs12iTyRMpI9D2qhq1il/pEOr2y5ljAWZc5OPWrnhCd
TrcEUgDJMrQtn3HFZOV4DItAukEkllepvtWXlD1APv2qO/tZdG1MQLKz20ib4JcdVPY+9I0
JstanDAqdxAwMDFbH2X+2tHntACbyE7rct3x1FZ3vZhGXLK6KiX8qwLIdy7Dnj0rUm1yUaa
1yt44UEABVBNcpDJeLC4HJT5JY3/gPSn2YuXhkhFv5sDZGA1ZSpJa3PRjWUlytXuenfDW+g
1zxdptvd7nRkkAUjBdxyCfUD2r2f4q4j+FqW2QwMqArngj6V4P4J1RNM8WeHDcM8MNhL5cJ
dRiMOeeR1Oe5r2T4xTGPwdY22SWacKx6bfcV4ONbeKpRR0umqdG63PIfCtu1zrccakOVGWG
3oMVh+LjDYeNbtIWIZ4CrgehrvPBNutqt3qcwwqJzz1xXk+u3MupeMLy6bOA3GPTtXr03z1
mlskeVa0VcgjtVlQxglS3B75Fd78J/DFvqfjeG3mi822tYnuZgwz937o/76INcPE0ph3hdy
55xX0x8JPD6aF4FfVJcyXd9biW5c9hn5UX2xz71OOreyoyOzDxXNfsdhcJFHFFaW3McJyW7
sx6nNQavo6an4ant2UEPGVAPc1YspBewtKMdccmtq3gL2h3FSBwMduK+WhdRTXQ6prXU+ev
h9dNoHiaWwnY53lD+fWvoBrcTafyM8ZArwnxVp76R48llhJVS6spx971r3PRLtbjSrdDudp
0wrgcDjvXZi4c8VUMqLaujMWeJ0a3cbWBryvxtp76Vr1rr8A2xzHy5gOOOxrofHOuf2Hqtu
tjiSRXxMCeFJ6DHqadrD22u+GJIpgAZoyc4/ix2ripNwlGffQ6pwfLdnjviAiDVopEb93ct
5gXHtXL6fKf+Eg1BpH6Rn8a37pheaCZZT/plizRkZ7VxFndHOo3BYAMoGQK+tw8bwaPGqbk
9qHvtUt4sH97couB1KjrXT+IpCzXmmQsESHCpjkbcg4rm9DuksbS7vVH76JQICexZsE/Wug
vVZHmldA7XSpgDjaev511SVmkYb6n1X8M0a9+DmoxFMM9pLEAO4CYrwXw5Y3L2dnqsS/v4L
drYjsgLHLegr6D+DhJ+Gk7F967JM8dsGvnjT7u9tLLTpLKQRgNKJI26ffOQfwrwcE37etGP
9as7K/wxbO9ttO0i3Mk2pLJqt0sfnOm7Ax6AetWYmvdWubWDQtLkgtIpBudo9ioPrxk1J4Y
ubXWrmTUBbRxhYsecONxB6HtitjU9W1bUdch0XRymHVZfPQ4jWLvuPrxW9So+blRlGCauUL
TwtJY6nrd9d6nGIruUyRW4OTGCMZJ/CpGbRtKs7eTT4I7yRnwXY5JPcGm674Ru765OqaXrv
mXiPu8l1IikAGMcjmuUtPElzD5+k31uLXUSf3bY/dZU4OKdJuoviuwn7p0k+sa3EF8nTVt7
ZSdiRtjljzn29qo6nJJd+CtQN5KJLuBlCjP8JkXpT4ru71K38tmTYWKM3fPbFUtV8pdA1NI
rURtFsQMzZP+sXOfStXFJbChdu585RHDjB5Hr3q9GQUHJyOwNZ0RUEHjjnFXomVlDFeK/R6
Euh5EkTagQuj3HzY+Q1xdu+26h46OD+tdbqSgaRMo5+TNcraxFplOO4rTEu80a0dEd34PbC
X5PTzz9K6+NsgbuSwOK4vwjjbfoeB53U12EUg4LDAHAzX0mXf7vBHhYxP2rOg028aK1e33Z
U4DA9/etz7NZpNag3IlguTu+Xj7PIP4c+hrkLWXEqsRj+tdDpUf2mX7JnBnOFAPG7sa9KUb
q55b0Oz8N32pyx6lbwkedCo2SE8L6detfM3xHkeX4k680md/nHOPXAzX0XpswRbiOQvb3MT
CC75xtAOFkH9TXzj46tJIviBr8Ms/mukzHeOA3Ga+XzBJu6Pdy97plHwI0Q8caQbhiIvtIL
Y+hr6ftLe6eyeWzm8uIyJsYsAFfrnmvlzwUE/4THRi43A3agj29K+sba00y7tXJu3tohL5c
0bA7Ez0YfSnlsuWlJvuZ5nHmqRt2MnXtGbU/Dd9pVxAsJaGSXzzJuJOOc9iM9BXyJICrMv9
04r7OuNOuoNTNjeyMZGQrbSO2UmU9x785r5T8VaV/ZPjXVNOII8mVuMde9RmMVLlnFmmVys
5QZ6B8EtZuYdVu4LaRYZlj81PTGNrA+2K92tdVtoLmzN+8klrEhGyLH7kk9AOnXmvlH4e38
un+M7Jon2ea4iOOhDcc/jivo+5glQtDK8aOrZ2BgOa68up069HllujkzJyo1uZbM8M+MWkD
TviFeXkFsIrPUD58LBshux+nPauE065ltbtSjYVmGecA47mvbPidoUV/wCEjexDNzYsXYZ/
g4yB6nv+FeEbgrAgYxXlYqh9Vr2T8z18FWWIoXfoz6b8Navqk2hx6jBHduoUobm2BZQfRwv
Knjv1xWp4k19dA8Nrq8t7OmoPhkMpILHHCgdT6+lfOeieLfEWgOZNH1K6tC3G6GQr/Kq2r+
I9X1q4e61a/nu52/imcsT+Jr0J5hFrU5IZalNyvoUNUvJb7ULm8nkLzTOZGYnqSazlODk8n
p0/WldyzDcBxWv4Y0p9Y8UafpgAJmmUNnpjOT+lfMVW5u0d2e6rU4t9EfSeiv8A8In8DtF0
yW2hiuL+J7nI5ZuCefzAr551u/8A7Q1n7UOHZFR+P4hXufxc1VrP4heGdIEgihtYPs7KMYU
suK8G1CGSDWb22cjaXI59anHVGlGmtkebhYpydTqyMwqY1jUgOT0Pc1C0c0WWA5Bx0rT02J
by2MMoCTpko/rUwt5ohJFdR+YDyD03fSvGcrHpFa1eK/gW0uWAYt8jHsf8K0Dpch0WWKYEX
UL/ACnGdw9RWXLakbykZRl5x6V1Gjah59t9lulG8YKORy2Kxm+qHYreFpo2uWsLxz9nuF8q
Qemehqt9huNA8Tm1lXa9vKGU/wB5T0b8qR4203XDGBhGIYE9x6V3HiXSk1nwrZeJLUA3Fni
OfHJZTwCawnPkmr7M1UboxPGVsYNQtr6PIWVQd3Y5qrZTsjJdR4BOD+Irp9esRfeCIJkBMt
uqkk/0ritOlMlscg7o+uDjbRTnzRa7MzkrWNbW7dI7k65AhEM+1LlAPX+KsV44rDUHRs+TJ
+8hCnAOeo/OuvgsblLIxX0JMFwm1s91I4Nc3q9l9k09bW4O65tGGyQ8AxNwCPxxQpJvlNKb
cXdE1vrUBuQjsjbMHPXbivXfHWoz6l8OPDup71kS8PBJyzEDBz9K+d4LSWG6DSKUC5yx/jr
2U3G/9nrw35iFZRrEiRMeybcn9a48Th4xnCa7npPESq0pQmtjct4RZ+ELaOPiS8fqD1GOa8
bu4nh17Vo5AA2xmBHYdhXst8wSy0G1+Ub0LKvfjrXlfiZEi8bSOpBEgCMCeCCKMI/il3OKW
kkmTfDnw/N4k8Q22hD90Lxmlkc9I4kHzN+lfWcwgtvAMktijLbnZFH8vOxeBXjHwxs7Sz+H
mqeItipcLN9mDhT8sa9ge+Sa9tuIdvw009WJy5D4x1J6V5mYydSdlsjuh7i5R2hWwGkOSCD
nqfcVs2AVlKKAccAk9aisofK0Q7VK/JnHfPauTu/G+m6BM0Eubm7UYMCnG047mvLjKyZ0Rp
ubtHVnI/FjT2tr63vgflkJVie2K0fCHj7SIPDdtAJDc6gwKxW8Y6Y6Mx7DNee/Evx2fE2mW
pEBitBMRhc4LAdM+lcxodrLe3C28Fy0czQEwIh2L5g5G4+lelSg5Ya0jSOFtW5ZmrrF1Nrm
qXDyTObjzVZxjamdxLOf5CtKPXJbWI2zk5jHG48HHSut0HwpAputWudskJb5VYZ3yAcn3Ge
leaeMZHt9fkkYnL9egCjHArKg4VZqktjbMJRirQ3MBr9X1DVSANsisWHpkHmuKaVrawa0VQ
WmO4jP5V0QW4M3mmOVYpY852H5geh+lZNtpWqarfW1jZafPcXk0hgijVOWbPQV9RR5Y7M+a
kV7JXa8jt4myw7nkZroprvzHS2gc+XGSd/UM2MbvatGz+G/i/StTj+12drbNkhTLeRAZ6Hn
dXq/w1+HUepfDy1u54tAbzriQPLeBnlRlfB6HG3iorYmEIqS1FGDk7E3hj4gXWjfDOTw74f
i+0alcvlZ3OI4VYfOT9K4e5t1luNO0izuvtMzFt746sx5/DrWfrLXuieItc8NWk8c8CXbhW
tV+Qg9kPpzXU+DtNksNRfU9RRftJjIt48gc46H881y06UafNUS+LUJybtFvY3RqlvoegS6P
ZrlwNkmBnLdOPTFdj4Zsp9I0ay0xIM391b/AGu8ndwqxRk/KpY9PpXKw6HpVhq8FvL5t7uP
2goMY5559a9Im0DUfEtveLeOIbS5KBGh/dyOgH3GPbHTjtXDXqQcObZHRThLmsU90N80C2G
vafMQxM0ah3LAdQGJ6fQVzXifw1YaxpD3kiPaXsTbIpYzxNzwAO31rp5/CFlYNBewW0cbWn
y74GDKexDAVjSeGR/wlTajqetMjRZMVspLLtxkZ7DnpU0pQbUoPYqSe1jzLTZbzSrn7Fqyy
W95CS8auuN4HUj1OK3r2ayPhjUIbQ+Y8pWR3I5J8xe9dx9n0HUGtzqW6WWGQmKSRRuRu4z6
VzmttpEuj6kbKAwGIhfmbG4+YucetdjqxlpbUzjTd7pny7bsNiA+nWtCFtpyOcDkHvWTARg
Z+7jAB7VfjyATk89q++oTPIkixqDMdLkXBII9K5+2/wBcqhHOSM8cCulhLdNwP4ZFc1K2tH
UJVga6C7zjYSBj8K6q0rWla5VLsdR4aZUk1FFznzuB7V10D9RuXJ457VxPhi1urdLhrlHjL
sD83U11kbbiCflI6Y/nX0OXSaoRTVjycWrzbRsRsr5OG49K3NHbzbyOFWZHkbKMD0YVgQyF
TkkEnptq7bSmORXVipDZHbFezH3lY8iatqejyXMeqxxeKBab/IUWmoxLx5i5wGA9RXzP4yH
/ABXOtBJC8ZnYI7cFl7fpX0N4N1FBe3OlTL+61NSjEtxuPT8a89+Lfh691O7tV0jSZZLqxa
SC4Ma5JQbdrN+vNfNY+nKmmkr2PVwVWPNr1PLvDaCDxHpTlW/4+05Ixn6V9I3FzMsZtYZJV
s5GDBXP3vevCNB8BeLYdW0/U7jSpY7OOVJGlZgQFz1617wJHjge2MsdxggooXIwR2NdGTxl
yS549dmYZrKMpx5GbOh6y1vZBriU3NvAWPkSDhCRgEE9vavnr4orLb+ModQmAYTRYDY+8Bk
DP4ECvbGFxaxSWJ+WSbHGR061yvxH0iPVvApn+wkXtpnynjOS3IyD36ZrozDCp0ZTgtdznw
GJ5KyjJ6Hz/ZzTxalHPbhgwbcu0dDnIr7ME1ve+B9J1qG0ib+0kSVpgM/MfvfTBzxXyLb+F
fFUwEkOlXWB/FjH86+kvhnZamvwws9M1UCC5tp3MCM4yBnIBHvk189gfaqrrFpHtY50509G
mzoNf8HXd6LieOOOTTbmPKjdg7dvJ/Wvk3xR4cvfDeuz6XfRGKRfnTP8SHlW/LtX23HqNte
WL6RqljIs+0qrQHIA9vxrz34leAbbxha29vbRLa3tpCRb3L8GRh1Eh649668Z7WtFKW8dvQ
5MHONCWmzPlGO8miURjaVHTIqvLK0j7yfwq/qulajo+oPY6pZSW9whwQw259x2I9xWfjqNu
Oe5zXz8q32WfRJLdDeCPuYPJr2f4O+GzBqFl4gvIm/fTKsasP8AlmD8zfnx+Bri/BXge78R
6jDLco9vpmcvMy48zH8K+tfQkAh0+1ZoolijWIRwoP8AlmoGAB/jXrZZgZ1Ze3mrJHi5njY
wj7KD1e55n8d0uF+Jv2pifnHmRt2PIIx+Fea6mr3cv21OZJPmJFe1/FqxbxD8PdK8TwRlpt
Mb7Fc4GTjPyt+IrxRL1YtKfT5YDuMokWXPKjuK8DGRaryjLodmEd6UWjQ0BreaRWlIjdTy3
94Y6V2TaTY6nhSWhYD5XzkZrgTbPBsu7Mb4T1VexrqtC1MQTYmQlDzhm4rxqib1R3rclvNF
1DSJN1zbrcWveQDPFI2iw39u13odwWuLf5/s7nDfQV6JpmvaVfRi3uIQqSYzk5Bp974MtjM
NU8P3q2lwOREw4f2zXlzxEoO1TTzOmMObWJ5Jqkn2iC2uCgSdfkk3HkMOua9F+G1/aXDyaN
egPbXCFHBPXNZ+raWmoO1rqNmdN1YrnkfLKR3B6GjwZ4Z1KfXpoGmWyawTz3YegGdx9Rirr
ShUovm6CgnGoaq2TaNr2peFL9t4RCYGxxInY15O4On6pcWz5DiQ8fU17/47sf7Y8N2XjXTZ
I57vSwBI8fSSI8E/hXjnjG3je7ttZthmK6QEtjoR1qcDU51Z79fUqvHldz0BbqO68A2+o7C
62pEU4HOF6ZrkLy2HiLR5reDZ9tsCZYmP/LVF5K/1roPhpLFqekatodzlkuLdipz/ABY4rk
dJurjT9Qmt2bEttKVIPpnvVQjyzkiW7pMy47UXsqOC5EgBGBn8K7cR31z8N9I0AD/SNKvWk
EOOXRud/vjpWfqM15ohl1nTYAI7pS9u23cI3/jH17iqfhTWL251JGuLqSXejSMe8ZHQdO5q
KrnKPN0Wp7WHhQny0tby/A7DxHeNajwvcY8sIWBU9RkY6d6888XyoPEP2gDoyn613Hiy6bU
PDOjap5Qe502YpPEO6nkEivOdcnN5qcZBCtI6jceACfX2rTA2nBSR5mMoSoVnCR7boMrH4P
aFoFvExn1XUi7MBj5Qc9e9evajcNe6ppfhmyO5LFFkuZCeFPYV5jpt7b+HtL0+SSRJW0mwV
YiDlJJXJO8D+tej+EbYWHheXxDcqTdajIHy33mJ/pXk1ZN3l6nS/iOzjVRpxVTgN8ozXy3r
8d7d+L7y0toZZ5Rqe8SJz0OCPyr6anJj0feMBjz14rjvC2k6Za69datFb7rieQyFnOQh77R
XEpKM+Y7MPVVNts4TXPh7fXvhaaSRPIsrQvMnnDDZNYXw50PTrzxJBJewmZYgcKzYVj719C
64gufD1+jsSrxMCD06V4T4BlEHilUXAySFUdMetbYSc505pkYrEynNSPXdZiWHS3jVFjVFw
qoMAfQV84+JbaHVPGulabK+23vL1IZivBC7hkflX0t4gAOkSPvydvWvlbxxM0d7HcRSMsqS
+YjqMEEHr+lLLY3rO5z4iV4Hea3b3N14z1W1tFNrFFpU8UESJlcRuoA9sYH51ztnHrCBdR0
qVjqsMtwVZRnZklcgdjg9ag0v4xeRfR391Yqt/DbSosy8o7yAb2Yd/u8e9M1jXL3RtX0PVp
XS10/XENw32MESKpPKnPGTmvdjTqQSijzeZXMKbw/PFo2pz3ALWttepbkFst5j4JBzXoPhX
4U65rfhGfVLDUbgFHliihiY+XlOcAZry+/8TT6gl1b3MRBmnSVHb5TkHq47nGPyr3ePw3r6
XksGlahqFtYXjLL5cMvloCypuKj3BP5VGLqSpwUZStc0prmk3a5w+spBoN4tvZWQtbiGwgu
Ljd8xDucMPbmtfwzZzax4kEmoyTxadHayXO9RjO1eRWPqN4jm5CxCZ9L0/wCyvJKOZHjmP3
s9cDr9a6WzbU57+eFd4N5ZJHBFjCoz4BIA9qpyl7PcwsuY9J8IJDqVu2s3Futtp1ooj3uBv
cAcLXSjVJ5bC51hwYYuYLOADhT3bHc1jaoINH06w8K2ZAS0RRMR/HKw/WtLVdlkbLSUGEtI
fnzyd5HJrwZw9tOMujf4dz0E+WLRy9vfahpd0byzmDMHxNHIOJRnlSPf1rU8U2y3vh2HV9K
QrFIpZI8ZIPRk/wCA1mylRO4VWdF+YnFbGgSPNHeeH3ZGM4MtrjkLIvUfiOK7aqUVzrSxlB
/ZZ5/Y3q6jpihnUrFld0ZwVNXfEWlQR+E2nBJiVQqSADJO9c7hWXc28fhzx8IU+bT9T/eRp
jAEndPzq3rISPRL8q7BNqhlbPB8xeldTtKMWupENJNHyfA6/K5JPbFaET8Hce2cdaybds49
DV6FgVLDGM9K+3pSPKkkasDEtwDwO1XELKikqxU8nCniseS6lgt2mt5THIMAMpwRVE6jfza
hALi9mkG8Y3OT3r2qVWMVcy5GzsYpSzK27IPT2q7FICQAelc5pt+lzEzLuXy22EHvWxE/zY
BwOv1r26FVSimcNWnbRm5FNH5W+RsKp5JOOKkTV9OjDObjgHoAT/SuS8Q6g9tpQRHAaV8da
5WTUryV1Vr2Rm6bdxp1cwVFuJnDBe0XMz2CPxDYweVcRzSZHzhljY7cd+nFd3p3jHS9eSHX
bKV5GiYWupIyYO1uA3vnnmvmSfVtSuIzHPfTShflKtIcYHbFdn8JtchtfFsmk3aF7bWYzZu
Q2NhPKt+BA/OuSeY+1nFJDlgFCDkuh7hNFcaBq91ocr5jBEkDH5gyEZA/HNTotr9me5htwz
TQ7Sg4MLZ5INZt1NcX+nwCdt17p+YMgZLRjpu9xiptHuJY4Hu423mMfvYWPEinv7GvcgpOm
m9zwXZSa6ELMxj/AHhDFcfvD2rJn8UaMnmibUolAwHAyefWtrXzajwhqeu2DgwQQN5sLHBj
OOP1r5Ylv53ypnkGTwNxxXLi8z9holrY7cJl/t05SdkfSUOsaa2nDVY75PsgOFmPCg/45qE
+K9KaZpo74s3rFGxB/IV5GPEFnP8ADSTRoLWSK4tGV5Jw3EhL+nbFctDrF4ihIrqRfbcawe
cR9266fj2N4ZQndtvRn0fbeONOt5o5ZZ7pmT7jLA5rTm+Ieg3twBf6nJaL5LfPLC4yRyFHH
U18xyX98o3TSPg+rZqFdSn3+bvYEe9ctXHQk7rc64ZcoqyZ9VvZ+HvEFt9vu2sddhjs0m8i
UbtgY425HOVrB0/wJ4L24Gj2ySAF/NkBILHkLjOAPevDNB8ValomoC6tJjGz/LIA2BKp6qw
7/jX0FousxXehw6jZOqpcRnjr16qc+ldGFhSxN+ZJyR52LhVwtrN8rLi28Vrp8bCFYoxnaB
0UewrntX1i2hBluJvJh3YUkdcip7+8aU+UrfIDjGa8/wDiJK6eH4ZFO0rMOn0NdOKrqnBxX
Q5MLQdWa5up3uj67ocujeINMv7o/ZLyyJRBGxBlU5Xt1rwa80zVBeSy/ZLhg7llxGelZy6z
qAA23s4GMAbzxSPql5ICZLmZie+418riKeHxE+eTd/kfV0aUqK5Ua9jFq1nKU+wXOzrjYeB
XTW15pnk/8TG1ltx1z5fWvOmvLhj88km33JNQNcs6FNx9c151XAYWS0b+9HWudM9h0fT9G1
nzG0TVmWSLGVkUgD8627nVr3wxIltrF3E6yrhUXO8r6jFeO+E7y8i1ZbOxjeSe5OAFPpzWz
8RG1eDXrGTUGdZJLYbexAya+eeDg8R7OTvH8Tq5na6R7Dp/ivwrrukTaX4keYIBm2uTCxkh
+hArN8L+KNH07UdR0rW7iZ7SSCS2i1Ewsd0bAgbh1z0rwJLy6bKrM7eo3HilzcPzyfqa9KO
T4VJpOTv000M3Wn1PpT4PeLNPOnv4Y1m4ijA3QqJjtEydOh68VyfjDw3Jod5qPhqQlooHNx
bSY4eNuRg+3SvFlvriLKByozxk16Dp3jC81jSotL1W6+03dquy0ndiW2kf6snuPT0rza+Vu
jVdehJtPdfqjf2vPHlkjV+GlybfxKJXbZHGjbz7CmeNbc6Z4+kuoVH2fUQJc465FOsbf+xf
C+qXOF+03KiFRzlOeTT/ABEZNW+Huj6xHl57QmJ2x/BjjNcl/wB6prbYS+Gwy31nTp9Lu9K
vZ32H54pI0LeW46Hj9ap6DrFh/aItCSbgjOANobFeZSPNJdSDccFiSKfY3RstSinwSYmziv
VrZbRlTdm7vzN8Ji54eafQ9k1TXDaNKUQPJPGVdCOHH+Nefxwx3PiWwsWJkjuLhEKEnOCQM
flVHUry4a8Dq7l2IIOfvA9K6K204zeK9MgMiqfNWQOegI5615kKSw8H6M68TiHjKqdrdD3n
XtOs9V1sraILS00Yx28hPSXkARj1Irc8V/EfwhpGo6V4fn1Iq2nZkukjiZvLbA2r09DWaHs
zZHRop0/tdrZr77OTkquc7z65xXzH4x1M6n4q1LUJseZLLuPOO1eXlGHWLbhUulHX7zbMUq
M06fp8z7MXx54f8WeDLrUNAuXkhgl8h96bGU4z0PY0eGp4o7eS4mlRERd7MTgIuMk18xfCr
xC1vHN4dW3Oy6c3PnBucqAAMelfSWmWbXPhTVIGAPm2si/Nxn5DSxmEVKq4dLo4adTmVyHV
fjB4AbR7mO21lp3dGRVjt3POPXHT3rxjw74u0ux1+C9uppVjUknbGeBXh80sivtYc/7PTji
ozvBPGRX02HyXDU46N6+n+Rxzrzb1PsPV/i14Rv8AS5re0urnzNoUN5BB9yM8fnXhPirUod
XZ/sqOpLEhpGVc/hnivMt7gdTn6UhZxgFD071vRybCUXzR5vv/AOATKvUlobcdjeyTMkUAm
IGcRur4Hfoa6Wykmi0VpryO5vNSRtlpDLkpZIBndg8bvT0rz5XbdkkAD9aRp2IGclfeu6WE
oNdfvX+RjqelaxZ2TaLHLYiW5v5VWSV5VIIfuB7V7vZfF7wnaaVpazreS3NvbxrJiD+MLg4
ya+QUusvGZkM0a8MoOCR6ZoEkvJA7VyVsrw1ZJTu7ef8AwDSFScNj2HUPFFpcX2sk+abW4S
6FoNqhgZJQ/wA3PQ4re8H/ABQ8P6F4q/tjW/tFxDDCsccaBW2lQAv8XrXz7+8JzgnvjPSmS
n5yQSVPrRUy7DunyWdtv60QRnLmufb3w+1uD4ga9Z6tbLK8M9yzHzR8ylDk5/StzV7o3Pii
7ldjtZ2+U+mcV5D+zX4pnitbzw+BHA0C+dFPn523nlefp2r6DY2mpkWuoQJvf5Y7jbtZT2J
r4nFpUMVypaLQ9CK54X7nFpJhmkmG1VUgAfxVGLiSxntr22GPLlR8itC8tJtPkls7wYaLjG
OG9CKotEptnDf6t1BX/Zato8s4XvuZWadiL4r6WsunS6tYAM1nIl/b7eu1vvKPxrF1a5t7n
4fTagTsM8cW0jqvzrmu6iiGr+BUWTDSWzSWkpI/gblTXHeKtNn0/wCH9/bMgjhQQ+XHGN2P
nXNY0JWh7N9GW4+8pHxxCwG3sMnODV2JyCVHA65Hb2rNhK/cxg+/arsWOCpBWvu4M8pxLN0
w+xP26c+tZEUjG8j5ON47+9aVxgWDc47nisi3b/Soc8/OPx5r0YSuhwWh0Wg4CXTZOPNNdF
CwU7Q3OOvrXM6A22C4OODKePSt5ZOeOAO9ethKnJTRxV1eTMLxRdLJdxQAgmNcn8a5+3cLO
0xc5jBYfXtU+oTfabyaY4AJIFUo03lYx9+RgBivMxVRzm2d1KPLCxPIk0UcczgjzQSGz97m
rei3b6frlpdoSGhlSQEdeDnitvxXZra6fpqqowsfl+mD1rl4iBKuR14zVzpujPlfSxMZ+1p
37n1ZbXlu+tfatxSG8UK7AfcZ+h+uR+tV7fz7S7lhkO15CYypHQjvXN+G71b/AMNWcUkmyR
1R1lPYjsa6/XwjNDfLw+0K/oRjhq+5o9JdGj4mqmm4nHeOJpoPh5qBWQsjSJE6g4wSeDjv0
rwFs+aO4znJr1f4mXrDS7O0Q7VmkLsoPXA4P615ShBDkjO0d6+Yziadd+SPp8rjy0L9zrdN
0tx8M9b1Vx5aPNHGhP8AHhskD6ZFccjmNty9a98ewtYv2T3GFebzBcNhfmRmk/lgCvAkQO6
oxwGbGfSvJleMYryO6i1LmfmWDeyNGVwBnrTfN3D0I7dqYYnDukYDgHGQmacba4Rd7wuF6k
lCKw9s3q0bNR2DzSTyfxr1H4ba6xtrnRZHP/PWPJz9RXlQJxjt71r+HdQbTvEFpchyFVwGx
/dPBrvw2IlSqKSOXFUI1aTiz3nzMA5baCeM9K4z4juB4XjOfvzrx+BrrsBt8mfkxwf61wHj
69S60aNYwTFHIMHpk8816GLq3pu/U8PCQ/exZ5n5pXkGrEF4I/vx7gfSqip5kqouAWOMk04
jaSrKOO+6vAdXkep9RyprUuPcxyvkrtAH3aqNyCwHWj92ig7dxIzgN0+tN3KeCpBPpSdeMt
2JRsavhy8m03XrS9gYiWNiVI+laPjXXrzXdTgub0jfHGYxg9s5rBtWRbmIRl+Ac5FP1ElvK
bGMDGT3rhSjKuporW5SVyD1qdJ2DgBc+2agRN+7nGOeBT1D8FcexAPNdTq8m4OKJpJTIM4A
x6CmxyyQTJMpwykEUxieMfKx64NJ5vONox7irU4VFcVrbHt6aLqHiL4frrWnASb0Lyxjjay
8Ngd/Wo/A3/E48M6hoynBVflB55Fcx8PPHNz4f/4lryg2sr7gGHAPQj8sV22gx2+m/E2WSw
jEdlqEQnVB0Qk4IFfK4mlKk5xfqjZWbR4rLvg1KeBpMKkzAjt1xVaZFFz8jcnsK0NdEcHij
Vo9p4upAo6Y+Y1lysZZA5Xt2r6mEr013MLe8zqNJuI5YHjlUefGoSMYyTzXpll4A1qHwpee
MtQC20tkizx2j/614gwBYjsMGoPhEng/RvD+peN9ei+339nOtrZWLYK72GQ5HtXaaJrGo6t
4Q8aePvED7bW4s5rdI2OEJY4VE9ea+TxlR+0lGOy0O+i3Gz6ix6c958Q9O8X2sxFubZI589
GQptIz24xxXhXxD8j/AITzVUtwBGs2AAOoxx+le3+FriebR9Ps4kzDHArdOrHpk14l8S4Gt
/iFq0MkhlkWUZfGM/KK5slnL61KEuit+J6+aUoxpKourv8AgXPhuuzxbZAA5kidR9c19m6H
asNAvyAHb7K+T0/hNfH/AMHrUXnxD02Lk+XFI5/Cvs7Kad4K1C4mABeBwOPUGnnE/wDaEvQ
8nDx91n533jslxIBwAx4z71GJ3U7m6jnHalvWHnOFIOWP86RLcsFIk3FlzwDxX2MKnJBN+X
5HDZMk+1qwwQMmlFyOCwzio2gQMCJVY9xgiomhHYjGexp/Wo9yeRFkXK4ztDe1RSTFjyuAe
mKhEWBkNz6Z609EOQQQQfej6xHuNRQm7kjGfwqZJsN90EketRGPCkgg47+9RqC7KM7QSBk9
qqNS+qBxNGK4jCHeVU44OM1XnYMwwcr6U+W2ihmZGnWRVJ5QdaiZEBAyuTz1xilPER+FiUL
ao+h/2YdGjvfEOt6rLll061Qoo53OxIH8q+jJQzb4+hBzg9SetfOn7OHiC28PHxFdOC8jJC
kcSclzk96+mdWhKfZdQaHyHu4Q7of4G96/PsylzYqTex61JP2SbKOvpJqPh+z1kYM1qxt5h
3P901ypV3DIp2RjP412en/6Vo+uaWCrPLB58YP95e9ccH+0hUU5+QMfb1rLDN8rj2Mqu5p+
Gnd7PX7JWDfuEulB9VPP6GvPPE2pzyvrmlSTMVjiilRCexkWvQPCTqPGi2u7P2u0mjIxweK
898ZafPH9p1hFO0Wogf5sk/vkxx+FbU2o12n1RO8EfJcW1fvEHJ6VbjdVb5F+6PmJ6Zqjjn
G3qMjAqaPI4OOecZ6V9pF2PNki7K4Nq+4YOOhzWbb/AD6hbqOTvAHtzWo8kUlmwwTIV4weB
WVASupQAkE+YvSvQpP3bihpobWjFkjuAB0kOR61oXlyILOWTGcLgEHvWVpAPlSnaCfMJp2s
ynyYrfOCTk49K6qU3yGMo3mY0zL9mTauCevPWr/h22W51yEOoKxDec+3/wBesuXHmhRyqCu
m8LReXDNcnguwVce3Wpox9piIpm1V8tNtGz4mjFxoRJ5Mbhs9hXDPsMaOGIfOMY/WvQb5RP
pk8XXcp4PevPSifZicfMp5r0ser1FLucuE0jbseseCLwSeHEjP/LJ2X+td9DqLy6e1nOWdf
4fb1ryPwBcEtdW/8JCuOPw/pXoiOVcNnGK+ky+pz4eLfQ+dxtPlrNHnfxKuHXXorQ4xDED+
fNcLEjO6ooGXYLj1rd8WXzah4pvrgnKq3lj8OKr+FrQX/iXT7U/dEu84HYcn+VfI4uTrYhr
u7H0lCKpYdX6I9v8AGthPpXwmktISUie2jGDwHAIzj6GvnhVXemOPm4r6X8e3Ub/CS5sJwk
0kIV0kBIaPcRx7g182OAjIR6jpXRmUXGpZrZf8Mc2WSvTfqe4/CiGGXwlOkltE7G4Y7zGCR
gA9a6q6aB4GiaGKQOOVZRg1xPw3vhD4NmgUbWNyxJB6jArpHl+bOc44OfTFe5h60KeEirJt
o8DE03LEyfmeT+PdAtdMvI7+yi8q3uCcoPuq3t6Vxn8YI5Ir1nx8gl8LCXBO2VcZ7eteS5I
kXHHNfMYqKjO8T6fBzc6XvHr1prJ1TR7OJDtjEQWU9NzY7Vi+KDIdEeK8gXylYeXJGO/apf
DKmXw5aKGAUFvu8HO6ovFskh0CQEDBdc+uazlNyV5M5YR5all3POwB8mRyOte6eGfBHh7Wv
gtYapNZQjU2uJo/OPDOAeB+FeFhsMOvUda+gfh7qEF/8ILfRM+Xf21808RPAdCcMPrUU4xn
Jpq+h042Uo000zze+8D31kdv9necOu8envWcvhS4cYe2EZxnjJxXoep6/qmlaibW5RZ7cnA
JGD9M1Il2mqaTFqNtE6fvvs7xt615OIpqKbpN6dCqNapZKZxFr4Rt4rhXMw3KBn0Prisnxh
pqafc2ojQqsiFhnr1r2zR/D7K7z38UaRR5yX4wP730rzH4ra5pOsa3ZR6QN1vZwmNpMY3tn
t7V5+FrueIUVqjvUGleW55/b+VvG9iM7ePXmvq/SB4MhtIoYLOBtsa5YxjlsV8lKfm98/lX
b2eualCil3cEAYBOOO1aZjSdRpJlRkoPU+jNW8K+CNc0KWG906CMkHbNGoV0J7gj+tfKXiL
SX0PXrrTTIJBC2FcdHXqD+WK9b8OzXWot5l3rEdvasdpMzgN74rkPioNIfxRbXGih3t2tlQ
ysuBKwyCw9e1c2WxlRq8kpXTLnNSV0jnPCOlNrniK10kTJFJcsUiZugfaSv5kAfjXdeHLyY
eJrOC6/dzW+6F1PUEDBH51wXhSdLTxXpl3uCeVdQtn0+cV638W7S00H43SvYOqw3CR3JEfY
uOfzrfGy/fqm/tIlfDzdjyHxGp/4S3U0JUA3T556DNZtyiwXckcTB0U4VvUetXNdmD+I9Rl
UD552Iz9aoSoRtduVJxmvWp6QSZG7ubGl3sxjFgHKxTMNx6Yx3HvivqjWLaLxJ+zddabosC
xtpVskxiQD94EbJJ9+tfJFi/l3EZzgKwPNfYnwNZfspDupglXMoYcBNpzmvn84SglU80b0b
ydjjfBer6ZpPg6w1DV7sQ6ejM6F+ssmO3qBXi/xKuoL7xzqF7aP5kM/lyKw75UGvVrfw8us
PZxR2kl3pEF1PEttEQCiFyQ6k8E47HtXlnxD01dI8a3enxJIkcUcYUSY3YK55xxXFlEKX1u
U0/eaeh62Y1Knsoxa93Q6f4Ax7/iXGCAT9klx7dK+rviBdjTvBH2YB3aVcEA9Bivlb9noH/
hacYHH+jSc/lX0F8T9QN7rltoFvISwT5tp9q58zg549RWxwUnak2fEN1/x8y5xgOcce9er/
AnTbLUfF91He2kN0i2w+WVAwHzYzzXll4pjubhDg7ZGGfoTXtX7OkIl8Yak4wDHbKfr81fS
ZhPlwkmv60OWmrzR7xqXg7wgsLE+GtNXZgZFuvNea+IfCPhdIy0Wh2S/K33IgPxr1XWrgJC
VPLMxUAd8+teceJbsQWskRHHQsD+gr4WjOpzJKTPSmo22PnbWdOsobmVIIAgDcYrd8I2mha
ppFzol1aW8eq7xJZ3LrjzfWM/0rF1mUyXszKc7W2jmq9mWDq6sQyt8pBxX2UU3CzZ5TNHXt
KjsbS5jktVgmTgrtwRg4riVxngmvR9W8QT6t4XurPUbeGWaJdyXLD95weme4rzoqSgbB25x
uFejhL8juTc9K+G1lDcT3M95bxS29gHmJdc5YgAD+fFexeAz4d0uHUdW1DQ7PUTJ+7tIXgU
ruPGTkV434OuJIvCM+n2Ss93f3fl7QOwA6/nXvvw68N/2prlhpH/LnYLumlUZDP1Jz7dK+Z
zCbU5NHr4VRtaSO0+HXgixtJJvEOoabBbNNNmC3SIIGI6HA7CvRNeiebRRJKPNIlwwx2NSW
cf2q53xDy7e1OyFe2B3Puat6+qroM456qQD65618822uaRdSXM7dDldCZY/E1qjR8Sq8Yxw
MFehrjJUMU00CP5bq7ISOMcnius05yusWDDG4zgDjgCuc1NZE1fU0JUqLl9xPH5V20Najt2
OWtsReFpnt/HOkpEcgu6MfUFSK5b4ifaLWW7somIheNgV7hlmT+lbmkb4/HNjKiDyxNGd57
EnGMUz4n2INtq94kq7oZSACOeZUFdEnatFrsZ07uLPh6MknIHzdOtWY2OdgA9s9TVRACCCx
Uj1PWraI33h6ceo9q+wRwyRMpzGwHQdc9KhjQf2lDsGPmHWtyDRrmTRLrUZF2RxLu6deaxV
ZWu7cjBG8cj616lODjT94yi1fQ6zwrpS3miTyhAWEzLXOao+zXZAMMIDt6+ldv4MuhZeC72
6bhY5XJOPYV508okW4uHILyMeCPXnNdklGNONjCk26k77FR3LO7D+MnpXfaNbWltptmbmZx
GZMTRxj5lTuVPr14rktC09tU1u2s05BOWz6DrXezaVPAwEQyo6DHFZ4WEm5VEViZpWgDvD5
8phLGEsRGHxu29s44zjrXn9zbFLu6Qk/IxrtlDRyEPlceorlNXUrqj7RhZFzg967cRLmpxb
M6D9526mh4Mu/suuIrHCyoyHnr3Feoi6CQSyO2CilgfoK8W0u5NvqdvKWwEkGfpXo2ragsG
g3jB8Ps2/nXfl+IUKMl2OPG0OerF9zzG6maaeaRmyZHLH867T4X2Zm8UTT5BFvCSPcnAxXD
gkMhA+YHOD0r1D4awMtld3pwnnShQwHp/9evNwMfa4uLfe/wBx146Xs8NKx2fjnEXg3UGAL
K8Q5PY5HFfP7ZLKh9eK9z8a3BbwbeRyP8xC9+uDXhcuGcYxXZnL/fadjkylfute56t8PiB4
am55+0HoenArqWbAJPOfSuL8Cf8AIvyKckG4JA9TgcVtX2ovDvjhYLM2Bnso/wAa5YVowpK
5jVp3qsy/G17G2hS2kchYoV3EdOvSvL28rYjb8sWOQB9z05rsfEvlxaXs8zLyMCBnOR71xY
yGGFyR6V506jneTPWw0OWFj0jwa+3REwWJLsAOw561J4xQL4ckBwp8xWFR+FF2+HoGLNHvZ
iDjrzVjxcpk8LyqwIZJFxkdiauOtM5G/wB9p3PLu4yK9R8Hy+V4Xgl3FAjNyD/FnivL/wCM
A9a9C8MeY3h61XO9fMY+XjrgnH61lF8szrxUbw1O+8RWkWs+GRqaIDLGuJAOzDoayfCcTye
F3iIOG1BCMD7w/iOa6HwgU1O41HT3HmI1qzlQOC46Y+lKtqnhyzt7UlY5IIZL+4QjO1sHav
sarFwTjKutmvxPNoTakqL6MwfiT4raW7PhXSH2xxgC8lDcu2PuA+g715Bq3lL5UcZyAPmI7
1sWNtdauLrUGLs8jlpZPc81n69ZC1S2Cj5WB+b1r57B040pKPU95z5ndmLGqlwCeCRk19AW
0Pg6aKCCd4WPloN2ANtfPgPt2rrtHttR1ORLeyWQg4DY6Vpj6fO1rYpPlPcYLn4bacYojA1
5cb8BIkLs3sK89+M1wLu/0a4h0SbSrEQtHbpNw8mG5Yjt1r274deDNJ8M2P8AaF9Zx3Gouo
bzZuREMZ6Hv714z8dNYtdX17TXt7yW7eOORXdxhR83RR6cda8nAyX1lRhqbTTcLyPJ7Ebb6
JgwAWRTk9vmFfQXjr4QeJbiK58a6f4hXxPJIEkniC4mjjwDwOhCjivni13faVIXcQwwPxr7
f03X/GCaJIlh8P1SY2mxJFmAY5XGQPxzXXms505wlF2FRimmmfFOpL5t9cXDuqvI5PlnqP8
ACtJNJnuvBNzqaRqY7W9SNpCcEb1PH04rM1W2u7PVrq1vYWiuYZWSRH6qwPIP413Ph7RbrV
fhPr5tLsR/Z5xJLCejqq5/OvTq1VCnCXmjJa3OCQqJWAAA6cGvrLwFfxaL8L9Z1gn5YdOdY
2x95iuB/OvkosQq5AJPG7GK90fxNA3wLsNLgC+dPsgkXPUK/P8AIV5+dU3NQt3N8PJRbuem
fDeQWPhCzgliDTsBgrzuzzu9q8L+N0wk+KmqOExmKIf+ODmvY9Avp47HTdG0eHz76a3MrGV
hGiIo5JY9B2x3rwL4l3ovfG91I3L+WiSFW3DcBgjPevn8koyWOlVezTPazScfYxpp6qx1/w
CzpLDb/FL7VdELFBYzSsT7AV7P4W3eJPEGteK78CO3IfYSeFUA45r5m+Hd7Laa/KIGZTNbP
Ecckg44r6K8Q3sPhj4VWmkRN5dzepvkA4OPQ/WuzMotYm63lZHkUneNnsj5R1FVa5uXHAMr
kc5HU17X+zrcJFrutuFC/wCiRhfUfMc14TcytulU93JPNetfBDU47DUdXaVwoa2QKfX5jXt
Zkr4Nx8kYUtJ3PftavIlb96yhs/Lz+VeS+NdYSHT5BG+GZsDPJbjmtXVdfN5dmLzdzMOAe3
pXl/jHUPPu0g83cyAZ9jXy2Dw751zI6qtVWsjmnljcSB0LMTu3KeM+lLDkYAAyPT9KrnOAC
eep4xmrtuocsobByOQK+l2RwlfUDs0+QAH5uDz0rGQR/Z0JOeegrdvIzJbSMMnCMx75wO9c
6WBRVVMEmvRwnwMUlc9L8Bh7fSJrqNN08kxjQ/3OBk19b/DjR/7C8DzalIQGu02x+vPWvnX
4L6AmraTfSMhYxSnHPTgV9V28BsPBej2Eh3b33lzwAB2r4jM6ydaVNdz2KUeWkn3Ot0iDbY
RRqvVQT9aXxKi/2HIcDPFW7E7FQYxxkAelVPFDbNFl/vcciuKXvQbMr6nB6eh/tqwCruKzr
zXNeIJg3izU1IyI52U/U966rRB5vifTiez5I61wWqXJm8Sai0akiS8kLE8bsHHWurDQ/e28
v1Mqz92461Il8R2UZZl23MWcHGSD3q58TCI9O8SKyZcTJlgemZVIFQ6TEG8Q6azpuf7Qp5P
XmovijcB5tXtk2iOW4PmN7q0eP51pV/jxXl/kTR+Fnw4oJdQRkDrxXdeGPCz3zC5uyViA4y
O3as/wNokWrapLLO37qBd2K9YVEiAjgURrgELjgV+iYTDJ+/M8mvU5UYvihIrfwhc2kfyrG
o6cZ5rydFIvrY7QAWGAPrXqnihmXw5eOyZ2gHkcdR+leYxvHHPbOc53g9fevRrWbsYYeV1c
vxao9p4JudPQAGecgsD1HFc3JkEKKkmkI3RfwiRmA9c1XyGDN3HQVwTm+TU7YQ5bvud38Or
JPNu9SkwNoEUZb1PJ/pXo7ojRBXUMvvXDeFmm03QooioYSHzWB6AH1rprDUknALyLE+7aVP
3QO2K9HCVYxhGB4mKUp1HMfc6ZHMeFAPrXn/i7S2sXt7j+FiVya9TKZJG7HPbvXJ+OLQz+H
WlAyYXDr9OhrorJShdCw9RxqJM8tVc3BwxzyR9a6jXb0N4ct1U584hifXA6VzcEZlmRYyWk
4wPU+lW9TaWO1trOVWR4AwZW7c1wQm4wkl1PYkuaUTKVjg9QcV7P4Ri+xeE7QHKl0MmPqa8
dhjMrRoo5kcKM9/8AOa9xtYlht4rXABiRVyO3FdGW1FTnKfW1kcWZe9GMPMy/Fspm8NXZc8
EDA9DmvI8r5gz93I+teteJHaPw3eAhWyOpGe9eSyAl1HXJrPFzc5Xe5eBjywsd34RuWh0Cd
YwfMMxAbsoOK0CzQoz7Q4bnJ5z71j+EnVNMmSQ4QSktyOeldE8tvFam5dR5SDl88cdvzrkh
CVRKxnOymzkvFb+XJb2jAbgC7D0z0rlSQCduRj9a0dTuze3s1w4HzHj2HpVKGMyzxQqDmRw
PwqKvuKx301aNz0/Qd8PhyyjZdoCZ+Ydz0NQ+Lm3+GJiH5Ming9eatxYhtUtzk4IXr2rJ8U
ME8PyRKPl3rg4/Q1cZPlscEVepfzPPcYIJ55r0vwnptxP4WgmiKcs2ATg9a85ihluJkhhja
WRvuogySa9T8HXdvp3huG2vZfs0yM++OQEFTu9MU6VNymb4qTUNDpPDWqxeHtXlupBIFZNu
zH3fU0/xfHJJb3GtQ3JubHUYXxKnBY44Uj1FYdxfWk11lrhPmyVIJz+dS2fi3TdLtrnTbuF
bjTpzko+RsY9SpxwaupF1KPsJ6Lo/8zz+WSqKpBXZkeGrYJ8Ori4wN8kzDAHoOK5Txa1pts
IoHJmVSZs9Aewr1NRol/4d0zw54fne2ivJmlnncZMUfU4Pc9hXnXxB0pdMvLZYoFitnU+Xn
JdgO7N3NcEsK4VYzWy3PQw9fmk092ziFUbsEDkgZr6M8E28Sxww6NYoiKgeS8mXaAO55r51
U8kHJGRxX0ENY0W20WKz1W7FraNGh+yW75kmOOjEdj6V5GZptpLqelB66nT32vy63fL4f8P
x3OqQRjNxLACqyNn7pfoB614x8W7m8k8cy2V2IEaxiWIRQfcjyNxX3PNeuWvj9tO8PuumaI
ml6fbqTucBSwHOdo/rXzxqVxqPiTWtR1NsSTys9xJ8wBxntnrx2rnyuh+8cktEXVkuWxS01
GfUbZFGS0yAD1+YV+iOkvMbaAywLGI1UE+aQeB/9avz00MTHXLAW6rJMJ0Kq5wpIOeSelfQ
VtrHjTxNbXN/Prq2tvbynewPlQxoBksGx82OmB1rLN6Lqzjd6IuhPlvZHjnxMCf8LO8SlJG
cf2hKdzEE/epnh3UNSj0fUNKtRIltdMDczL/CmOn1NZPiUg+JtRcXYvMzsROMnzOc7ufWus
8A6q1pp2oWYsI7lZJUYl+q4GOK9PEWjh438jGKcpaHBOmwyx9Nh79cVs6RqD7IdPwBGZw7S
Meg9Kj8VRrH4juzHF5SOQ4UnOcjrUOh2i39/wDZTN5G5eHx6V0Vmp0OdhFNSsew3d/Bc21p
Gl7Pby24K+dAcPtYcp9K8v8AF/k/28UtBtiWFMZOSeOST6muqk0+RIQi3ysygY4PNcJ4hDp
q5LsCdoHFeRltJQq2T0PVxtaNWF+WzOl+FcUMvjm184gRRxvI5PHA5rrvHPiZ9e1p2ifbES
UQHsgryvQrm6gvg9mGMhhZTt64PWtfy72W5LtA6qo4DDPNaYignifaM8xN8vKjk58ebJgc7
iMV0nhHVG0y5uShO50UDH1rmpQxlcMADkk4FdDYeH9cUJMNOuo4powyzeS21wfQ4NetWpOp
TslczvY6aTXBaxuxkMlzIc7wegzXMXFzLc3jOcsx/OtRfD0yP+/eSMf9cXJ/lT5NHsYMtJP
PtxyTEwz+leXGhKGvK/uLtfqZSJmIScsSOMc9+KuxRlXLKMYGfY1o6bp2lXZkFnNJKYsblx
gjNaP9lW0JXFuzDcAQzdKxnVUXys2VCTV0YRtGm0+/mIIgjtH+bOMtxwPWuUVF+ypIrZbPI
9K9N8Q3KXHhe6it41VbZGwqjqD1rzBDi1GAOW69+lejgJucJNmVeChZI+lf2eDdXOlXNlbA
L5t5mV8cqu0V9P8AiMxwx6TahuBnC46jFfP37L9oJvDd9cKCV+2YwRj+EV7n4qkeXVYlVfk
hUKCOx718Lj9cXL1PTi/3cUdXpsyTW0ci8ZHQDpWf4ymxo8KLz5r7cfTmqel3rbTEH4CjAI
xVbxdN8tjbMQGjQyHPHWsFK/uGdupm6AW/t1ZlG3yYnkIz2APNeZLcJNd3Mwk3YkZi3Xqc4
xXoi3Y0/wAI6/qbsVKwG3iOP4m44/OvMLePyCkezccbM9j6mvTwME5yk+mhzYhuyR1fhwCT
xHphQZYyjnPSqHj6ZRp3iA3G0SyXO6Nc848xQa1PBKl/FVsSh2xlnHPXArkvGsd3dXlxcSZ
W3EbuzFc4ZplxVTs6+nRCp35Ezwj4b2yjQ76Vhjjcccd66sSDG8HLdQvYGsfwJD9n8BXUjb
cysF3H61sqnIXIBPAPav0+n7sUjwcTqzk/FtzJPZXaI5VAoBAPBrhNNijm1azWaYQxGVdzl
S20D2711OvyMba9XJZVLDg1xVhceXfwAru+cD86xhUu7s2oxaiSa/NBca3dPandB5hEZxjI
HHSqllaPc3ltbrwZXC/rU12wa9ljMexg5GO/WrejSCHUrcsFOyTGW6DPFRVhzts6XJqJ3pT
ZD9jSLEqEYdem0VWImG5du9F6MF6irolSykReHdhhuc5q1lHfDIUZf7pyMVHKpa3PMbt0K1
vq93aL8r+YMcbj0qXUdQjvtBktyhBlibew6FhyP1qFraCZMxuef4gMjmkksnEMZTacZXC8j
HvWiqVErE8sb3R5nazPBdLKAN0bBhx6Gr+u39vf6hLd20EkSyAMyOwJz36ds1VkiWLV5otu
QHIxVa7YC5YKPQYrRTtA9RWcrmj4ctftXiPT4MnG/e34c/0r19GJdQVCserA8c+teb+BoI5
NfmuHGEhjwPqeK9MCsUA2YPp708Ls2ebjHedjnvFtxBD4fuIiC0jqOMY78mvNLW6+z3MVxs
VzG24Kwyp+o716V4stI30K8uDlXjUA47815SGBPOaOeXPqdOGinTPTE+JCMhI8M6FFMR9+O
wQc+uOlc7rPia+1d83MwZAMpFGoVF+ijAFc+rwBSpJU03dl8qenT0rreJk1yr8hqjFO5WeT
Jx2z/kV0PhHTWu9SN9KjGGD07seg/Cn2OsWsekyaVfaRZ3MJYusuzbNGT/dcc/gc10Phm4g
MLWVltEkWXUd3HqfevPnRk2pXujSpUtFpI6AIArM0YVd+AAD09fbmsHxcQdBlx13DjsOe1d
Gkz73jdP3ipz2B9awPF0kcnh2UI2SGBPGMc03bc4Kd+dHnlpdz2d0lzC5jliIZHQ4KkdxXU
t448QztuuNVmmcjO4yEk/WuM3YYHPNTRSqp+YAg81tRrzp/Cz0p01LVo6STxTqjKANRnX/g
ZrIu9UubnJmuHf8A3iTmmST2rW7BYxuPQ96zcjGeRVVcTUmrOQoUorodz4eupbyxMFsjxtA
oBYHPX0rf+KurQ6tonhh4WTZBA8Tbeu4YHNc34NU7rucb1RNgYr3qLxc+/wCzMF2glj6A/w
D164adSyce5hyL2yfYydE8P6t4gu2s9It1nuNpO1pFjyB6FiBXrOk+GovDkXm32mCa7UKDN
e3EYVSOvAYn1rxi3uZIjuSQqw7/AOFXDqF3Mmwu7A9DnOK1eEwtdJ1r/I3lKon7trHdePvG
p1iIaTYJHDYRMS4jGPMb1J6kV5lISjbgQT6VZuH2AGTBbvzVJn3ybjj6CsZxo0Vy0lZLoax
vLWR0nhPRzrOuiJ5BBa20ZnnlY4CIP84r0HUb1/EF7Fb6es1vpNuu2C2Y/mzY65Irk/BumX
t9aTQxHbBcODJjjeF6An0zzXpVvDZ6dEhZg8hXBVfT0r4/HYle0fVnr4XDuSvLY8N1lPL1q
7XP3ZmHWup8FFil4sacl1Ax369K5zxE6yeIb9hb+VmVvlz716B8ItMF5cXcrKCIpY+vbqc1
6uOny4NSfkc+HhevyoxPiBpklrqtrI4XEkXJzk5H8P1rn/Dqwx+J9PjaQ7XlVT7Z4/qK9h+
LeihfDianFIGaG43ydOjccV4cZPIu45UYqykOGHrnIp5dU+s4Ll+QYmHsq9j3++0HT9Ot1k
uTxtwCTgk+leMeNGgfxEWgULH5agAD2r0pE1HXILe/uHeRXVXyfQiuH8b6e1lqgicAsiqT7
AjjNeflUWqzjKWuv4HRi3eCkloZHhe387WUjR9v7tia9BGi3bhyEICnktxx61ifCnS4tT8a
rBIh2JbvIR64xXvs3hyabfI6BUAO1VHHTvWGZ4v2OI5S8LRU6V2fIkgQXcgfJAcgkdetaUO
r6rDAkcd9cLCv3FEjAL9OaqXi+VqFwHGMSsMY/wBo1JHdpGMY3D0NfaYaclFO9tDxaq1tYs
SarqbDL3Vwwb1cmq015dsmGkfB9WNWVv7XcVWEg4qncXEcrHsPYV0VKsmvibM4xXY6HwRft
BrJtREZTeDYT3UjJ/Gvd/DfhCXVZo5LqNlRsDaF7nrXjnwetYbz4o6NFOnmRF3LKP8AdNfb
Flbw2zCG1gRAvr1Ffm2eYj2WIst2j6HAq8NTwz4ufDSy8P8Agy51TTHaMeUfNQHivl4AhVX
tX3d8XYTJ8JPEJdgz/ZicMcYwRXws42qS2MZ9a9Ph6rOpQlzu9mcWNSU1ZH2R+yksaeCNXu
GO2KK8Yknp9wH+lemWV9B4hsPt8T7oL4vJE56ZVtuK+Zvg34ung8LHwLYptl1rUdk8xOPLi
KAcfU17N8JLxrjwNd6Bcf8AH9oN3JGy552E43fpXi47DNVKtV99PQcKvwxR6DpFswcvc/LH
EcliMAYrF1rUG1DV7i42gq3Cgc4Haprq9mktvszzu0bc4HfFVtNsnv8AVYbcLlTy7dNqjqa
44QUf3jNJS1sU/G032HwRpelkfvbyb7RKvQ7R2Pr9K4qAI8hmAI4II6fhV3xhrC654qu5oy
fIt1+zWxByNinkj3NUE/dQMEYFSdqZ5OPU+9exgoOFBcy1epxVpXlp0Os8It9mi1q/Vhm2s
ncN/dyMAVyfiS/nktjpjMcfYIpGB653oea63S4fsnw0vWK75dTuUtIxnkqDk/1riddsryXx
DqmpCMCyS0jhjbdkkh0zkdq542lWnL0Ruk1BI8s8Oobf4d2kQ3fvZVJI9ua0GaRUbZ/cJLH
0otAIvC2kWqptwu7aOByOtQ3LlbKYk4yvBA61+nvS589W1mji9ZQrp967J8zqTkVwtgqLq1
pvYAeYMn8a9F1hceF7tnB3lePpmvOoGjN1bBVIO8HP41yxSR1UXdMLyZpb+W5HIeViGx1pq
F0uRs5J6E9jV3yEk8P3E6/6yG4yAfTFZzMSquDyOtVB3TNtz0mxBniS9Dg+YgYHrtNXlUrz
J1HXB6k1h+F3aXQpUDAtG2Pm9DyP61qLLGFIb58ncMD9azsk7HnSvzNdgQPFPIC7EEjGQBt
/GlRpLfzCsrbnPGelRTq8u50kcvuHGOAKZcFpYsxxlWRcKo5LGocrbCscb4i/da+0ygKJQG
+Xp71jGQG6YkBw3GDW74mUhrXIBcKQxH1rnOrsRjOKbl7p6dJe6jt/BZkt7a5uY0D+Y23b7
V3VnqEUqmIvgr8zBjzXHeHdkWiQKJHiLbtwx9/PStZIJPMPI24GCDz9D606VSULW2PPrQU5
Mu+LDGfC96cbfkz19+K8cyxIAzk4A+ten63NIvhq7heTzRsxkj7vPSvMUykqMOobOKqpNyd
zowi5YNCFTuO4PuHB4qRJdoIcNiuw8NeHbDWLSW7vWlyJiu1DjIxXRHwdoDR4W0myereceK
xhGq9UaTxEE7M8wLbsMOB7Vf0m/ex1OC4QlQjDPNbfiLwk2jwfabJ2ms26lvvRn8OorkzhS
OuR610KUktSk41I6HsyXbGBJJAro/OT6fWsHxO9tJ4auGiYghl4Yc8mqGgag82mIjMzGE7M
Yzx24qTxHh9EnBJDKw4I6jNZe0u7M4lT5ZI8+273ULyxOKcQBlMNuz7YpBw4Nd94Z8OaZqe
hi6ubXzJS5G/zMZwemP61LUm7RO+dRQV2efjaD/EKeBGTyzf985r0ybwjozMClk0fPQyEj8
6F8J+H8kNby9sESnkVKVS+tjL6xAz/AAO0f2fUdy7oiydePWofHUYRbEImI8Ng5612Xh/w3
bC7Gm6JBI9zdNja5zgevsBWX8XtNt9Hn07TEuZJriFW83Me1AePunvXRGnJQ5mjljVUq9ke
VbgDUwnKqAMAfWmRxrIZNxYYUlcDqadLZXUcXmvBKqYzuaMgVk6ji7HpPlvqRrvnnG0bm64
qza27Xt2ihVjQuASBwuarRExsD3/pXo32OL/hEdHn02ydLRMyXUxXJknzjJPoBwBXFjZuEL
9y4/FY6jSLK4jsks7ALDboo3Sev41qRyafbyLFC/2iROGY8gVxdnql5PbCzE2AOMZxmur0H
w3qLhrqRAsZ5+br9a+QrQ5W3Nnu0p3ilFHjXiJ1l8R6lIgwDO3H4133wvmvYrbVFtCMZj3E
9utcR4ptxa+KNRiWZZcSkll4/A+9ek/Bd4FOseahYYjwpGc9a9zMpWwKa7I4MKv9p+82vFG
k6ne+H77zJmnURblTHHHNeCud0gcKMcZ9q+wFMc9n9mFt+6cYw46r3/Cvk3WLT7Fq1/Zngw
TsmPoxrlyDEc6nSfqb5lT5ZKZ9C/DKK3v/AAFZ3ErbjETC4Iycq3H8688+Lzpb+N/LKZQ20
eQR1610fwN1Lfp+p6XI4+SRZgD2yMH9QK5f42FD8Q9qyFv9FjzngZ5rnwadPNJR9RV3zYWL
LPwPxJ8QkAHBtZMe3Svppo8QSDcWVQcHFfLvwau7Ww8bx3E1wkSm1kB3nGOnfpXvV58QvC1
jbyC41eMuFI2xjcTx7V5md06ksb7q6I6ME4qhqz5B1ZgdWu2JyTO54/3jVf7PIFQkj5xkVJ
qEiSX1xJH8yGRiPcZzXT+CLK71O9vIYdPtrzbEMmdN/l89VHrX29Wr7KhzvpY8ZR5p2RyXk
sD1H50pjC9SMkdM16HqWkaJYO8N9bxtdYxsjGAp/CqK6DpF42ISIiDjaOTXFHHNq/QuVFrT
qQ/DTxBZ+FvHdhrNyjyxQB9wUcklSB+te36l+0Gzxn+zNO8osDlnNePy+BZoU+2aaVvFUch
M7lPrisee1aBzBcRNG+eVcYI9zXnVqOHxdT2ktWjRTq0o2R3Xi7x94g17R7uG9vDGkluS0M
Z4x2B9a8dLrgEHJPXjpXZ6hJJLpd1IR1g2FieeOlccVxbo4IxnBxXs4ClCnBqCscs5OTu2e
gfDO5NlriagCT9nlRyvTgEc17zHrM/gX42ajqMeJLC6bzZokH+thkUMePUZrwXwCrGy1GWI
/PCpcZHcYxXsWuM2p6L4a8ToSGu7UWc7d/MTsfqK8zEwUqvLLZ3T/MhN6nv0Nnaa7ZprWgX
0F1p8w38yBTED/C3pXMa54mtdH0250vQ7yK51Of5J54jlIh/dB7mud+H80h+FfjmyRQWVRI
gUe3Iri7aQixjKAYyAQD+teXTwUFVab0VvxN5V5cq8zahlaSSNPLwEYncBxz1+tLc3sdrGz
u0hVH3EoucLnHTrmm2jKYWZycK2FfHPPatHwnpX9seJYYiC0RlyWxwAP85r0Kk1Ti29kc8V
zOx2+qPa6N4K0+C4aNXtYGum7bWcZH/jteVabq93qkeql2At2jDgYxx5i7cV1vxF1gXOn67
LaPF5u8RDfkqq4wo+uP51xfh8C30m8jZQjGFQCxzwHQV52Fh+7c3uzrlL94onKywskFnEAA
EjAKk561Q1KVl02RVQc8DB7A9Kv3uIpYoQF+SJc/iKytTP7qLBGGfHBxn3r9Gm9HY8CprMx
9aUN4fupHUr+6wB1FecQqUuYGPJ3gex5r1DWgh8O3hznKHFeXByJLcKScODzUtaXOmhszo9
AtVutH1NHUEliFHviuXAAR0PDL0HvXY+FJY1ivVZMnzjj29657VLdrXXZ4uDuO4e+azg+hp
GXvNGt4MvvIvZLWbDR3CEbT/eHSvQLfTYYozkrJI3VhwCPYe1eQ2Ez2eoxzLkGNwxH4816b
bav5xCyegI7YFVdL4jlxEXfmQy+tmtbkJGS27kD+lRNII4w7gAdmxU96kgvRLOTJuXKv7VV
uXWSEpGCXwSoPyjpwK5pdbEx1smcn4q8t3t5I3BRs4ArmBwzD2/Oul8TALDZoV2sobcMd81
zY5Zz6Cj7J6NL4T0ewCppdgxBY+WMkjp6VqFo2IljXcW6gdj3qjpjFNCgZlBj8tVIY8Emrs
bySTLJGREqkABVBz60JabnnyWpl+InaTRJ3jXMeCM/wCNecD5XUe9ek+IZR/YM8PlDKocnp
zmvNsfODTXU7cOvdseheCbiRdNuFjZOJdzK3pgV2VveQuqoNyuOSDwDXF+C44ZNHm6iYTE7
t3QYHauisUMsKyTEZbO3Hy5+tXSm46HFWinJm7f20d3plxCygiRCCp+nFeDzxMjsh6qxGPp
XsIvpLWXaRvRePWvK71Q13cEjALMQPfNauSnsa4a8dzpPAaQT31xavu3NEHQDsQea2fF9u1
l4XeEAFTKGLD61zfgSRovE8ODjdG6/Wuz8c5bwvKwGAXXOR71MVGzfUVS6qo8lGCygjoea9
J8Ilk8OQmMnc8jYx9ea82IYkEDAzXpnhKOVPC8FysW/azY2nkc81H2jbEfCba3BRG3gKF4I
xz7daQGLbiJwXPzfSnvLHLuWQgcZAx0/GobO0H21Zz8sCgsecHjvTbt5nCtjsfh9J9g1O7j
uAPtc1qzJIh+ZR6V598Xr17y707e28IHwSOT0710vh/VVHi1JpSIllR41BON3HHNeb+PNdX
VtTjVUKC2ZkweOc+ldcq8fYRpruZ0aUniednHRkneoz90nFehz2H9oeHUkfWDO3kjEbPgLg
dMV50rFNxU8kYOO9Wx5jKq7mbA6V4uJUm1Z2PaaRTPBwT04r6F+Ceu6fP4H1jQdQ8p2gkMs
McuMOGHIwfevnqRGWRlZSD1xirVlNcwzYtZJI5G4yjYPtWeMofWKHLc2hPlfMe3X/giezdd
YsF22kjYMJODGfb2q0fEOlaZAPtuvxsQv+qt1Zn/AB7CvLlm8UXmIpLy7dCvALGrVl4L1m+
kXdHJycZYnmvnpYeP/L6aZ0wrzj8COa166jv9d1C8iQqk07Mu7rgnvXT+APEN/otxeQ6bZr
cyXATgjnjtXJalaPZ6leWzZBhlZCMelepfBPS7a71XVHukAMMaFQf4cnrXtY+VOGDu1dWRj
ScnUVtzdk8aeJYJBaNpiW8hIYK2TuHPI/GvI/FMlw3iS/uLyBY5LhvNKqMYbua91+IUtqNY
0JbRFE8MUikKedhxjjvzXjHixBdaj9rdduBsbPX2NeXlMoqqnGNro9HER5sPzSd2mV/BWq3
en6zILS9e2M0TKzLjnHIFVfFmoXOo679puruS5cxjDSjnHPFZNq5t7sOONrA1b15o31AeUD
sEYxzXu+xSxPtLdDyud8vL0I9Nm8q6jkOWCoatGV5WZQWJ74qDRLGXUdSjtoF+fYxP0robv
TY7LnO5+/bGK5sRKKq2e40nY4pjy3qDXpfwv1MabB4mmG3z20/EZI6HPJrzNhl2x0ya6bwv
eC0i1MuRh4No/OtMdD2mH5X5F0Zck00atjZ3OqsZhukkfGDnls17B8P/AIfRXUe++0qaFgS
DMMj8Rkc15/4MubeLUrFb6B0jj+dyVOCOxr6StfiHp0ttH9nUsFQKqbD8o9K+QzPEVI/u6S
PWwlGLXO9xtp4SsY41hW1ALcbhw3FecfGHwPZ6XpUHiBUCTq5DBurr2+tel2muz6hf/uIpR
ty2dpAFcH8atUnn03S7GaNgrsWdznjjgfjXi4CdX61FXOvFRXspXR4TfoP+EfvJScblxt9f
euIyRa5AwdwPNdzqshOkXgJx8nArg95MQU8joc1+mYN+7I+WPR/AU3l6FrD7S37tgcdOgr1
n4fl9f8Eah4ZmH+kxYvrIDruUfMo9yK8i8HwXMPgfXtTW3d7eOSON5AOEJ6Zr0PR7vUNAbw
lqtlGxbZLOWA4cgg4/KvIxPvOVn1/ErZnoHwruDNq2saTISh1OyaNlJ4DDOK5mGF4ZDbMpQ
xSFGyOeD1HpXU3kUOheK9K8caP+80XUmWbKciJj95Djpzmq3j6wi03xlLNFxZagFuITng7h
kgVy0aqnWTfVfiugVIvkt2M9p9iylTuHCR4HJH+ea9F8PwDw74Hn1FwFurxvLgZv+Wanl2/
AVy/g3QJ9b1JXljC2qfNk8AKOpPsK3dc1rT/EWu3ng6yuDCsNmXgYDPlheWJHct1rDFVHUl
7OOqW5dKKiuZnF7YtR8J3glmMa39/uUsMlVHQGrI0aW0064O7zIjbq4lRflbMi9M1manrGh
z+E9Et9KgklsYr5oo3LbXlYEZY/4Vcu767vvH+vWRuGFvDAqqv8K/OhwK2d9ktP+GHD4kcB
dyF712BZnY5GBjGKyNTmULbhATkE4z0PQmtCQD7VM4IdgBk546Vj6kyi7SRflVUHH93J9K+
5nKyPEesiPVriEaJcQg5cx85/iry/f/pEYdW+Vh9a9J1N4p9BvNwQSon5/SvMs/vEbnII5p
XbR10FZM7LwqVL3kflhiZThjx26VT8VW5WaC8VgQ4w2D92rnhcK0moKX2MJQRk/WrXiO0eX
TJdqcqd3HOcVzxbTuTe1Q4aUjzEYZ+YY6132kFLjTYblm4+4xHXI4xXnj5KhyMDtmur8J3h
VJIXYsq4cLngHoT/ACrWpqa1o+4dhHiOF7Wc5QDcGY9B6Cq9xDceSpjjEgGDlT05pfMUO0Z
IZiByfWraqrRmaIbWUYPPFZpKSscD0ZwfiWTLW67OVZjg9foa5sf61yV7Hiut8YAGWzyoVj
nJHeuTZQJXHX5fSi1onpUneJ6VZu7aXYkYUGFcL13cc1OZWZxGkeBnAGcdao6MWbQ7cvgFE
BVR3FWyP3oUBVPX5s1F7anG1ZlHXyBolzgAcYPvXnZBDA9K9C1qQt4fnQ7S38+a8+JGQcfh
WkbWOqhsz0DwLDJcWE8aTFB5hLBV5xj1rr5EXiJAdq5AX2rj/BEkq2l0VmEalzuz346V19v
fwTnaxwSOAe9VDkaszjrJ87EktM5ZsBOCSw46V5TfOPtM2BwXJz+Neo6jOXtjDayAvGuZG7
YFeU3To7E4wxJz+dXCyvymlEs+GrlrTxFbTYyQzcAeortfFt/9p8NzxeWVIKYz+tcd4WX/A
IqK0YgNgtx26Gus8Xoq6BIQFDBgSwPXJrKLaZdWzmjzgZDjIyK9b8EEN4Vto1yCXc+oPJry
THzqd3pXp3g+/SHwzFG3AjdvmPTrVppT1HiFeKsdVcQQTQNHLH8+MZUYPPNVZ7WVLVIYT5m
MZPerqTpL+8jYOWPIHapgwdtpAVOOa2spbHBzNGKYY2lViCCucKTg8VxHjxIlu7WVYsM4O9
x/F/8AXr2LSdGh1SF769KpaiQxIwIDSv6AntXnPxSu9Ol/s2xsdPNk1p5iuCcluepPfpSnQ
5UpM0oVb1eVHl/Vuh/CvS9PgtwIbPSLSN32I088g+7kdPr7V5sWHPbj869N8N38WladZx7B
IWYSOw6ivHxspJe7ueo4ptXMHx1oF1pN/a3M/KXSZGRjkda53SZUt9ZtZpgGiSVGcHuuRn9
K9c+KF7Za34Msbu3kRprGbkDrtYYP64rxxHiWRXkDEemaMHOVfDtT31RpKyeh9o2nhfw7Bb
xXEdnBiQK4bqSCMirEj6fBG0iiOPB4AArA+Hl+us/DvS7t7gGZI/IkyecpxU+pQRSfI0+wk
/KB1xX55WjNVpU5t6M9eNuW6PlvxbN5vjDWiCPmu5CM/Wuo+GWsjRTrTSPkNAhyvOea5TxO
E/4SnVQrh8TuAQOvNP0BSEu1BOzYvHrz7V99iIKeDSfZHlQ/iaHY6hrVxe6+moFv3ix7Rjk
AVh6z+80iSVgvmbgxz1AzyavR2txcyosVrIzHsB39q6YfDzxDfaNPLLZGP92SASM5Az/SvK
o1adCcW3sehWjNQ5Utzxl1xN6A1Z1RGEluzAqssKuM9wahkQGZw7bmAyMeopt08p8nzGJ2p
tX2A7V9O0m1JHlrsdV8PELeJ0CnH+jyEEj2re19FSVhj5uR/wDXNc74DZhr4CnG6CQDj2rT
1q7DSyMz5KnDe57V8/iIv6235Gy+A4GWPaZPlOAxwxHWtTQTHHqCmcMYOC4AzmsyUkmTc2B
k8Cuh8KQR3FzcxyEA+UMZ78162KaVIUFeVkfQ3wv/ALMM1xcXixtG64iBA54r1eS/0S2iZo
4YgwHZQMmvN/Bng3Q5vCtjcNNNFO2QxWQqc/Sulm8OeHIB5bySySA8s0xOPavzHG1IVKskp
M+poR5YK6NWz8Q2b3PlOqeQpy3l8V598Sta0vXJFtoBshUBVPUs2f6V2HmeG9P0h0tVSNpg
x65Ynsfpivn3xHqDCKW5h3IFuBFHu5JycV35LhIVKzqtP3ThzOu4QtHdmB4msTYaTINysJM
qG6YA5rg7iXzgHZVHAHyqFHAxnAr0PxNp72Xh2U38/nXLPlVB+VRjrXnIwu0sNw7ivvsOuW
MkfOReh7l8KbS7Hwu8SPcWv2zSZZ1FzAn3htUHePcZrp7aKHT7izsbi8Mmgzc28j5AQOMdf
UZ5rJ+B2qyW1vPp4X9xeXLRupUHIMYyOT3Fdn4f0s6zoWo+Er2Bpore5kaOQ/egCnKkAfXp
Xz2Ic41ppm1k0Q+FdZXwxZS6DqwXVvDM7tG0kWG8pgcbgM8fSvQ7yw8Pa/4PtoJtYs/LsSJ
Le6mfYwjP8LA85zXkkHhb+xNRSGPU4IbkN5rWjAkOucAkdDmtGSXTdO1PUrLxBEUS4lSGzA
BCnbGCT9CWrCeHU5KdOTT39f8AgjjUa91o6PxJ8UNF0PQj4e8I7ru6k+WW724TcB29vasLw
rDpfhLTY/G3iPUYrq41DcbeEvl5yeob0UVmroWkyyXcOlx/8TYDyoIbl9seTwZAehxngUnx
D06K18QaBoJljmmsNORZJEHBbGTxjAzVQhCNoL7W4Ntq5Yj07TtQ8P6fBoN6ALG4luZIXxu
LOQePXHOKuaVZzpqWr6hcJI0tym7zW7fOnArz2FLjTdRtdQtoSx+1JGBG3ysSQMcdhXsF94
iU6xqPg47ZEtrcXDTgZKM0ifL9Oa1qXhohUrc92eRSAnCqDuIz9BXOatcqNYCsmVCqrYHU1
0bqSmNxJcfMF/h46CuXvoGl1d2UEiQnaewx1NfYVnorHjw3KerK1vZ3KrhkeP7w6Ee1cI5A
K/UV31/Kf7GeCYbnEbbeM4rz3acq3UZp09jto7HX+Hgj3WoRlNxLg/SuiZwY2jbaycjB6iu
d0AMNVvlJCNlW56YrdkBLDdtZASAMdfQmsdFqY1PiPO7qHybyaIHhXOPpVrR5mgv0dX2jdt
P4/wD16n1iJrbUy5I/eDOR0JrMiBFyAmck9K6Lc0LnT8UNT0VWbY7xkkY5BHU+tQLdBFAJ3
J0b3pdOR3tYbuNiWKjIPX3qy0EM6sQuxxk7em4+3pXK4t7HG7JnKeKnaV7WZnViVIBXrXO5
YyMcn7tb3iRCBArEZGSRWFHy7cY+U5rSN3A7afwnomkgLYWzbwR5QyK0518/mP5sjAwelYu
kxM+kwOqEMUHX0q3HM9s4crsboQ2eayT7nFJamdrUE39mXBb5UjThR0zmuDwS3v6V6dr8zz
+HrggJtKjPOcV55aWcl3JsjIB/2jjNdFOHSJ1UZe7qdH4ckaPT5WBO3zucfSurMMc5jcyJB
kAozcbqxvCtraRLew38xhKybdpO0k966s6K+qpEdMtprpk4IEZ2hR3LHhfqTUxpTvaxy1Zx
5rGHqc8ltp88rsVZl2DsCPavOHkbduJ6muv8SXKtILLzRMICQzKcqT/snuPeuOcAvj3rplT
dNJM3o7HReEEU+Io25IWJmxj1ro/GPyaGyYHUN1GeuKw/CaSLqNxdooxEoT2wav8Aidkk0V
5AAXLAE44x2FckZaky/iI4cfeHGe9d94Uh36RuKqIw53N6c964iytJ7u8hgt4zJNI4VVA+8
fSvStJ0XXdL0U6feaHqFrcGRnYPbtz6DpWrpzk7pXLqySQ+aSb7WJotyqvyoQeT71es9TuL
mVLPbulmIjUrwWJ71ALDVo7YAabemZOebdsfTkVoaI76fr0eq6xps8cVnl4wEUbnxxnJHQ1
dOjW5lo0uuhxT5XG4zx9qOtWWp2dlNGtpY2QBt1Q8lgOScdya4nx5dR3q6bcrJv3xnd6g+l
bnirxVH4ks490RW5hffKwA25J7Vw2tOZFtxu4wcDsK56k3Gu4XujfDU/dUmrNGMpyxwOa7X
T9JuZtPjn06VxII9/lMchvYelcUilXbnIx2rt9Pa80G4htbglNyiRD6qwBGPbmuHGbpLc73
uUpdTlk0+ewnjCtICp/2T71zXyGEksS4OCK9Ou/Diatp91qiYi+zgGSQd8+teZzQlbuWEkf
KT8w6GlgailzR6hbQ9y+DXiKzt9H1DR7ydFCOs0bMcA5GG/WvTZtT0G4+b7dbptOD3IFfJe
mXktu48ltrLwCOuDXQDUNUkULHKQM4wOM15WOy2Mq7qp2udNOtJKyRk+Jpo28UauYX3RtdS
FTjqM1reBpFXVZ0k24MY5x71yl55v22YyNmTcdx9a1tAEi3rYDHMeRjr1r1sTC+F5PQeGqe
zrKbPX9J1G0t72xB2lop8n/aAr2K78W2OwiBUbzFxsAzjPavmCK+u7eQAxngFi1aaeJ7x0a
NHKL14HX3r5WeXubTueriMdGpaxw3iC2Sz8S6jbD5VS4bbjoFycVFq66cEshYz+cRbr5x2l
dsnORz1+tW/EQkfW2uivyyqrMTz7VlXiohUKM5746ivuMNK9BX7Hz8l7xf8O3UllqSzRsfm
jdMjtkVpXTAZmuH25bhAc5rG0VHe+hEYwSGzWxPZTsMiM5ySZG7ivLrqKrXL1sco5yz5PVj
jNdD4aCveMu8RvsBB3YPWuecBpGODkHmulg8KeIvsdvqMenyG3lQNHKjLg/rXfUozq0+WCu
LnUdWz2jQLvXbm0jit7oKi9yOtdB/Z2qNEp1LUxGoyeDjn6V4jZap4102IxwiREHHQdPTrU
h13xO8om1C7kjVCBuLrgfhnmvmqmR4tzb5bL0PWp5lSjGz1Z7FqdxBa25hhXeURmd2OSvFe
Ya0BLbadEx5kulYgemOKkfxzbvarpaQSyTTMA0rEc898GnXoX+1tFjEeG+0s36f/Xr2aWFW
FpqmvmeLXxEq9Rzl8il47LebqMTNl4wiqvTaAvNeZNgqH5HTn1NfRvxL0jwt4Q8HXNlqMLa
l4r1pBdLLni2QkYGOnQYr56cYt3iK4IIOMdKrAVVVjKS7/kW4ezsmeieCrhbXw8uowSbbu1
vjIm4kgDYoORXrmia1e+KPEnkaSY9KaSBZdSuo+vloc7lH948D8a8P8JXDx6TfW8WQzuM/T
GDXs/wxurOC/u7i6ZY98NrHIzHGxVmAYn26c15GMi0pNb6lUtZo9K8Uvp8N3aWOs2LfYr24
SzupXws1o5AaN9w5INeU+Kk1LVrSfSb9h/aXh28eEYOd0TH5Wz36CvRviXr1pd6lHqCOJLC
bWokRsf61I1Ckj1G5jz7VxPiS4l0j4saqbuBRZ3SKpnkbBzjCjHf1ry8C5OK5ut/wNq9r6H
K2gu/KWxuWmdJGDLKoywcH9BXTeKLpLjxv9j+07mtrRMcf6w7fm571mWmkaxP4m09Zp5ZLc
XarthO3zRnOF9vermuXFufHer2N1bqZIbgtE6HmPj7ue9ehzRlUVjn15WV9GltbGERwWrkm
6WJA/I5OSw+grV007/iP4pkSUN+78nk5J2yJU3huwtP+EgMuoXZMYTzWT39vetnStNsLS21
iRFV7+6kaSR0O7YvmrtBPYnFZzkvwLpfEjy1XPmEhQGVctz0A61zTymOM70BDMWUjjb+PfN
ak0s5R1dFXcpyQOQP/AK9Zlm0dyPs4TIAJXI/SvsKr1sjyIq2pn3ZzpszEMCEPJHWuDYEfM
DkA4Iru7vfJBPuBiKqysM8D8K4h0RYTg5bvjpWlFXjc66L0Op8P/Pqt/n7u1evU1tHMhVs/
KOCcY5rN8LxCTVb/AMwAgRox5/lXQ3UIibcrjbIQpHTGawlFmNR++cfrsBa2WZSWKHGTzmu
c3Msolz8xOc+hrvNS04razKMuNoGOmCK4zahtmVsBlP61vQ2NYS0sdRplwwDiM5QHzFA9D/
8AXzW7bzRyuoK5CncCMcVx+iXJhEL5LHcYz9Oo/rXVw4cYRUV1GBjjmsqnuzZjUjqc34uTF
xAy9HJIIHSuXVWEuACOD1rq/Fcqyiy/hxkMvvnrXMuFF46qeCOMfStEvdOqk/dOw0lkGmxR
qzeZGoyQeM1tyIbq2jmUhZE5J9RisbScx6JaKoRS/c9vetKJgY22ZkJGcnjGOwrlXY55blD
VJCmkzxYwHABArlraVoHUou3B6mut1mVf7GlHlhs8nI5BzXFQyr5uJR8v8q7sO7FQV0eqQf
F3xXHYQW/9oKFhUIv7qMnAHc7c/rWLr3xJ8T6vam2u9WuZIWGCm8hSPoK4xpoF4TNQSXHBV
QozxmvSeLlFWVvuJVFN3Yst1uUkkkk85quh3M8pONg49zUQ3SMQvJ9qswxi4nitoxgE4J9f
U15Nare7Z1qKijt/C0MNto6y3J+a4YsFHUgf0o8SSw/8I/KkdsIvMkDNz3qWKFU8sg5REwu
Rg49MVna4zvoTyhSFDBN2c5Nc1NttHN9q5ycM0kTq6MUYHIK9RXRL4m1d1G/ULiTaMZMhJ/
nXOK68F1z9DUq3ESEYTOK9ajXlT2djScFLob51zVJ8rJdzkf7Tms2+vHZf3js4PIJHWq/9o
RlwTGcdhnpVK4m8yQkZArSpjJuNuYmNFX2L1ncyiLyowD5z7G3DpTdUY7UXdkKadpULPcWm
3ktNinaxbNBLtIO7J4x2rw3rX13sdCM6NWd2442nP5V63fW8es+ANPvNgN5YQqC2OXTpxXk
0AO9+CfkPf2r3nw7ZyQ+FrGNwJLe5tl2OOdpI6GvPzOXJyyW5pFXZi+ENUWfStU0mVMvd27
KgbkZxXlmr2ktpftBMm2RDtcV1Exk0XxM8aMVMcoAJ/nUPjmePUdbvNViVUVmRcIOCQgBP5
1GEly1k1tIGnY5WH9zOOh5BGK9BgbTpbaNrmFkmwCcA4GehJxXASlQYpADyMkGvZPhzBbT6
JI7SKQrFGATcwOODz9a6M1jy01PsbYas4NpdTxrUjjVrv5cZkPFdN4It57rVJUhGGSDccHk
jdWNrkMS67qSxtujWdgv0ya0/B8tzBrsZtYnmLR/OqDJAz2Fa4lN4V27IyjL39T2+18OWNx
BHLIBJlBtG3kexq+3hzQYYHA05FGfv4BrEs7jxVLfB4tEltkERKtM4UH0yDVq18Tarp9t5e
t6al2hP3I5BuH0xXxsqFa+kjtVSHVHB/FXRo9Oj02/t0jNu+6NtgHU8jI/CvMr6LyoYXGPm
HJBr1fx7qaat4YaG10u/jQyee0lwuQmONoI+teSTSg2yR9GB/OvsMrk3huWT1RxVfjukbnh
Ag69b7yoCxSDkAA8V0WoywvnLqNuevb0rkNDWZ7+D7MwV/Lc5btgc1Lc3DlmY5bJ+8w6/Su
evTvXuLm0MSRSlw6jsTyKtRTzKF8sk47ZqNArMzfIPL65ONwq211ZJgiAZPPXNe/S91aSsY
y16CxmaaTYfkY92bAH1pJIGWJnctxTBqUKq2I856U2fUDcRldnyk5ArV1dHeRCi+xAk8sd1
HNGdskWGUj1Fep6VHc6p4o8LxSBvNlAkLDkkkivJ0OdxI42njNezeCIprjx74dRt/wDo8du
ox2BIJ/SvFxkkoN+TNLXkkWvj1cpc/EXVikZk+zRJaM+OBtUYrxuWJXsYpVud74w6Ecp9Pa
vUfi5eJc+O/FTqcxNd7YyeclcDrXmEm1dOTjnkEVOVK2FXoi6kveZteGo7kGe7tW/1RAbIy
pBHcV6n4buW09pNet4452h+VraYgq0bfeVh/EOnHasr4OaR4MurPUr/AMX39zHBHJHHHZ25
w1wSM59eK6fxZN4aj09n8FWV1bwOSpMrbnLYwSO+OleViKylWdNRYcrSuhvjLXn1HXLeLU2
itrGCGM2kUC4S2frgL6frS+MIrbxPp8mt/aWuZ4kRSY3wSVABGO5rI8R3M6a4IrgRSW8sEe
F4yuEA4985rJsL7U9D1GHVtKcyfZDuEZ7E8E4PtWapRiuWKtYjmb1Zu6P4x13SLeLHktGwK
W/npmVcenGa2dN8R6PrkyPqEEdlqQfy/NK5SZzycn1xVCxj0/xDPe6/pgzPHaPHHYyOCyyu
QNwz+NdEvwuvdP8AA8Lag0UmpxrPdPaq++RWZAEz9ACaxqunCzqaM1hFy2LfhLwhrmpfEJF
8wW9hM3mSTNyUjXsB3LdBXS3Xhy20jx3rKaXLM1nPb+a0U5y24yJyCO1UPgtrb2c9xpeq3p
+0PZieNpG6LuxgflWpLJFc+LdaumuvNX7HHBEE6ZEgZsfiRXHUlU9tZvRI2p8qS7nz/cfJb
TEMQ/lbcr3NYNqrxXQL7iv1+6fetm/cxW7ZkYhyOB1zWTaiWKZ4nO6OYkruPINfcz+I8SOx
duLaO8ia5O4sU2SiM8keoFcFdS6da3EtubOZ2VsBjKF/TB/nXdeabMlHjPp7Yqtc6Vp8k7X
sdvE4YjfuXOD70/aTjG0TWnJJ6mJ4Vv4xq93K6hFeMYBPTB6V2EwGopEkGNyHeEPG41h2kd
nGrwNbRws7ZVwuMexqWJ2i5kVkm/hx+h96lVNNRTtJ3SNARG4t2hlb95yQM859DXD6xZQ6d
dqJ4ZD5g3/ewp+ld2JluFDyqRKONw7UlzYWd7hrmBLgIPk3jO0VWq+EUJ8r12POY9RghAW3
tWRvMD8ybgQD6Yruo41Ma3USkJJgtnkjv0qcaPpSYK28ajA6pxVuG2ZJceYCrdD1wPpUtSk
/eYVKkZbI57XYILnTBdTqxMYLKE4z9eK437RbKX2W7ByMAmTOP0r1G4sElXyuCkgwVIxTbP
Q7CK6QGzt2RR8yMgINV7790uFVRWph6SkjaJbsykIVG3I4zU6mQbFH3j/drrwQsKxRJGIFw
TGFAGPSsjyRHfuIGVUGSMDOPaplTcWZqopO9itcaW97ZSRzQtEzDDYwM47iuCkgsoLx7cwz
kqcZ8xRXpQiRSDc3DKTyVBySO+ahGm+HWaRm05ZHxk7upPrWiulaLSHGry7nmjLaDC+S5c9
cSjg/lTcWozm2bKjvN1/SvTjpHhxuVsI1IAP3aUWGjqRJHptnMgG7IQYNHv8A8yNPb9keXD
z7hlt7S3UBuCsQJP4muw0TSINOgIvV/fy9WxnYPSuqH2VbIR2cEEZzuKBACPxrNe4jgkcZ3
84IC1jONn7zuJ1nNWSsVxY3DX0awtkSYUHsPer2s2MFxp66UAfLgBeR0IBZutWGf7FZPNMW
+0TD5EX7wX1qohkmi85MhXJ3FuoPqfahNQehldvU8232Kkg2srfSYD+lM32itn7M2PTzf/r
V27WNm6HydPiZ3YrGNgLMfTHqTXca54ctPBfw6tZ20q2nv9SkRbiSSIMLbPRQaqDqSTleyR
u68Y2j1PEvPsSeLMn6yn/CgXFornNirDt+8auovbeE6iVihidI1HIUAMe9Q3NtDOqssSjpg
hcZrjeLkjpRB4fvlm8QaZBFbJFHHLvIUlt3HfNdx400PTZdIOuxR7xEuSqthSSe9Z3hlIbS
+icxoFcFSwHT3rtwqWs5tLmNXspDnkA8e4rzK+Lmqymty4x0PCvtyKsgh06JGdcBgXJX3HO
K948DLdJ4Y0+5AM1r5YDxvz7E4qr4o0KyudM+02UcS+WhfCqF49Ks+A9aWDTY7OY7SQQvPC
+1c2NxUsTSv1RpTioy1OU+J2lwabqlvd2Z3R3Ckk9/auQtIYdQsxBIxLMCcjg9a3viHqw1D
xA0KldsKbTg5y2etcnpswS6JJ2hVypFdGF540ot7opOKnboUXnsoZVAsmkKHayyzE5P4AV6
l8JNV83V9TgkijtoDErjk7UwcdTXAedFHceeyRhyxJ+XOTW3b3t9dL5EClQ2AQgxj64rpxV
WVelySMk1GV0J48stF0vxNI9gou1uS0zb5DhWLHgYxxR4Bu7t/E8v2ACzcwFFKKW289ie9d
foXgmfVbhDeJ8qJuYkdOfWvXdC0fQNEtwIYITIBknb1x2zXnVsxapex+I2jRu+Yx9N8Jz6i
yzX2pXNyWTgYPFdjYeH9OsVEf2WCNsACRxvNNm1+MRP5DqdqZ2oMVSOrrLtYAgsMgYr5+Tq
T12R1rljoamq6Ro2paJc6TeHzYbhCjpGAn5e/evj7xBYwaH4ivtIGnLMLWZkDSOxZh2zjFf
YVrY3F6qhotvIbOccelR6nY6Jp0c1/d2tsZiOZTGpY49TiunBZjPBXS1v0FUpe1PjWwkc3y
EW32aNY34Xd6e9LOBiM7tygcnqMmu28Z68uq6tN9njRLZMkFQAOO1cFOxYkt06/SvpadSVb
95JWZ580k7IhlmsUfaLEs3q0vX9Khe4tyVAsIxjqS7c/rShctjZkngcV0Wg6Ml/I11dRsLC
2+/tHMjdlFegq9R6XM20tWc8skbHcNOiI9AX5/WpC20ljpMajGBw+P516lElojWtssPzuAA
AoOB3rT12W2t7eO0jX5VIIwPpXQpT5b8xg6yvax4zI5SM7LQIHGN21s/Sva/hFm7+I9q1wk
kawwBiJVxuCrwAfrWBq0Ynn0u2Cl1FyGPfGB0x+Ndt8Nvm8eazrTZEdlaTsq4yOn/1q8nMJ
SdKTb6G1GV5o4XW7O2vNa1N7y4E4ub2XJB+78x5B7153JOgneKOwjYKdoHzEnB+te1+CPBM
3i8z311OlhpdsWnur2ZcKgJycD+9V/VdN8ALqel2HhDUZtRuBdp9plC4Ux5zkemTXNTxzoL
2UNzV03JuTPI/DC3yeJApge3kCM/lupUKNvXB9q6GWO6bSZmWRwifOQhx1Oetdv4ts7rV/i
VqWo26F51VowijLLEFCjA9etcncK9vHqNpH/q/3QWRucc8j3q41faxU+5jNe80dJZW9nrU1
rIZEkmWFXaFeCSBjOf6Vm61YXNgLgRW+yIDeDnliP6Vh21xdabqdtexTbGY4LRjj2yK7G1u
7XxdpUha4FpeQHNzzgBA2eM96ynFp8yHF9DsPh1oNhqOu6XdWVg8SW9mt1coDkXE7MRGPYD
71d/qum3ekeLopbmeSWW4hKPhsxgg5K/U5/SrXwggt5La81xbU20DOWihJyQijYpPpnBNVP
iRqHkRaNdyziJXvGkdgcsg2HtXzdapKpiuV7anpxSjTueSxSpqXxUmutPY/Y7aJo/kXAwoP
B/GtLwFrN/e+Lby1uogqfZGaMjp/rF6+/Nc1peu3sFjGlvPAtndtKztBHtILcEMT1I/rWl8
LLw3OvXltKok8u3dY5WPOBIle3yWhr0RxQd5o4LUCohiVuZFIyAeTWTaMwumRiWU5ZSecmt
LVmaOCKaHJ2nJOPWq8UY8hZoYpZoycZRCdh/CvrKj948mGqHylJQ0JIEhOeeKr2NzLDM1q8
WY35erb6VfzuJBZzsSo6KcD8asppN20JMttKoi6qsZ/wAKh3bvsXboUJNPIuWYt+4PzA/3j
9ac7RqyqgYsCAHI/Srvl3M7fZ/sc7RHgfum+Wqlzpl9HMoNtcHJBDlG59ulLRbCsxvmk/Ko
CuRtIFWI3XA3Epu4BHSpIdLvLmNYmtJhMv3WEZyfY8Un9l6kJGCafcuy9f3Z4xVK8epIu67
QqgcMF9R2pxnYzAL1DZPFX7W2u2VRJZ3EjY4xE2QKs3OnXoglK2FwcgEN5RFaWutyX2sY6z
iS5abltykAZ/WhLhVfCKySD+InH509rDUQDJHp9w6kgfLEwx+lAtdQluCTp9wQ3OTER/Ss1
PpcpRFa4yrIDtct1z1+npWW8xSUbl6HnHGeav3NjqSXUccemXTvnP8AqjgCnJYX0xCvp1y6
8hV8ojBH4UpSv1LS8jOEwLMqBm3+vNSpOIhtXG7OFPUA1cGgaqrF4rO4bIwQIjxVRfD+tEF
v7OuW5zhYWx/Ko1HZEkcgLlCct03HvjrUFyWGyaGTahYArjH4Vr22g65dSKINLuc453REYH
btUM3h/XLdXkl0y7kjdsg+WflPfjFU72uSrXM57iOSXereWwODjip7aKO5le9uPkggG854D
nsKRfDmr3t0lqmnXKYwxJhbAUVevrDUWP8AZcWlz+XEuOIj8zD1OKSdtWN9kZF79ovrs3JI
w4yqrngdgKkt28oiR2ALHBQ55HuK0odJ1fIWXSbwx/w4iPymnp4V1me5jSPTLuQE9fLbJya
OVt3XUV7aPY6fwbp2l7H8QToWurcHCNjao/vgVF4i1G01nw/qenXk0k0rndbOXwi453Fe57
VpeIdKufC1xpUf9n3UtuVKXSpCcMCv3ePQ15LPaeI7m+lk/s29EQciNfJYDGc46V14nEqjS
9jFdNTnoYd1ajqN6dDBjlJciMucErz35roobSSS2QkHaOM9KqroOtfb3mGkXJMjbgDEcA+1
ehL4f1J9AHl6Vc5UfP8AuyPwr5mtNRsz2lHoc9Yac0+nyXMT7WgfbjHX3rq45BqmjNDO4S4
iTjdx0qlpmm6rbednTbkI3Gwof0rOv4NeW9KxaXc+Wp4Pln5hXI4ObK22FsdcUJ9hvVM0Eh
wfZfQVh3WpLpE94lq4KM26Ig9Ae31qObTNcIAXSrkP1J2Gsa70nxBPP82l3Q/hwYzxXTTor
dolysZWo3Jubhrgn5znpUVqreaSB82Mk1fi8Na7PJxpVyRnshrqtO8G39rb/aNQsZ+eViAy
x/wrqbUYkrVmBYaXLdXEccSbixHJr0Cx03T9LjBmkWRhyVJwKz7fTvETXEdvpmi3BckAYTm
uqsPht4lmhS51rfag/OyAhmOemTnivPrScvJGqJU8SDaIrL5gOPl4zVm11C/vV2hXdBxgAn
Nadn4YsbBSYdIkuH/heU56e2a3LfT9dKqlvpTpgAKEwMH6V582o7I2ir9SCw0G+kZXZfsyh
ejdSK6jS9N0rTMnJklxk7uc06x8L+JbhIluIJIxt4G4cj866Wz8I3kMaNJbsSvUkj/GvPrT
6XOqETMe+k8krCNid8c5ry34iahJDpEiLIwJ43Zr17VLKSyjykIBUcncoA/Wvm7x9JquoXY
toIndFJZm3Lyc/WowdN1qqsth1ZcsTyu8d8ElsZ54FZTk8svOa259C1gttFpjHcypn+dQJ4
f1cttFnxn/AJ6oOfzr7WKPJe4vh3SW1rURaNL5UaqXllP8KDrj3r0dNMaK3WG0VUtUT91CD
yo9T6k1b8LeCb6z0OO6niRZ7h8jMqA7R68966AeH9R4kSGNcnn9+mQR6/NXfThdanFUneWh
yWnxumojz1ZAi5JY9aZLdpPeSylQ+xvkDc8etdiNDvJHCCGJg3BHmxnA9PvVHN4SdEBRYIz
JwGW4jIJ7cbq05eiI5ru7OJnbPirRhxhEeclT0z/+qut8LXQ074deONeK4ke3+zxOOoLtWP
d+GNVTxNqDQLDKlnYqu9Zo8An0+brXSajoN/YfA+GzkjiSbUbxX5mjGQnPJzXh49+77O27/
r8jtorW/kW7KKeH4IaLoMLeVdeItS+zsxblV6njuMVznht/DknxCs9E0fTZ/PgvGU3zy/60
JwSEHAHXFd3rGmXFjY+CrJfKEllby3kgadBtbbgEc9O1ef8Awz0XUbfxDd6vM0Km3s57hW8
+M4bBxnDV59KPNSnPvzf5HTN+8khup+I5tN+JLai0xWyuLuaAMpONgbAP1qz420VbSRZLO6
LRXUYmRMY+YHnp/WmWejSeJfANxb3D2iX9krz24Fym4sx+ZetX7O0vL+zg0q+ks4Luzjjjk
825T/VsMFxz1HeupRcUkuljBu+p51JcbNORXUhnlbCk9agtsWpltRIyo6l32H5jxnANdRB4
bKX11Y3s9u4gL+Uy3EfzkdG69xisu20fUdK12O5vYbeOWFRKkc06bWHbIz3ro32JifWHwk8
q3+FMSlst5CY555z+teb/ABW1hbW2tbNy3mxJJKFVs8YP6ZOOa6XwVrFzpXhOy1W8jtTp1y
PKuDHOm1JAcrjnvnGBXjfj/VTrPim6jztW7k2AnAIhX5mPsOK+doYacsZKclod86i9koox9
Ga9uprbSmYsllAscUWMfvJOePc5Ga9J8C+FLjw94hJu5BIGtJPMeEbkRi6fLnua4Lw5qd6R
caudPUtDIksasOWAP+AHNd38M2lfW9X1HS9Ra40i8QyS2cjZktZi6nGD268161ZOzszmo/E
jzdxHcW7QyLkOu057Gsa1bUrOF7OG+mjJlGFikYFj6YHWtWB0kt1kjORt6GvRPhVaLJrer3
VjFazeIo7FjpcdyAVabjkA8FgM4r6yqtHI8qmtbM8/N/qtoRbyahfwqE+ZZJHU5/Gkkv8AV
BYzEandh3ByfObp7c810vjDxP4p1mCPSfGmnqmpWkjOJ5rby5wCPutgAFQea7nxf4NsLH4N
+HNWsmU6tYwJJfxqORFKSVdh9R1rm52o3n3S+825NXY8dgi8UHT2u0nvyiYL7ZmyqkckjOa
S31XVL2I26X147xkbMSsevvXtvwX8LWGsjVtb1NtkKwvZW+8n55pEOAPXAzWD8N7rUPD3g3
4h6no2yHULGGMxOYlcqRJg4B4qaklTbS6K44wcknI8ui1LVzdLB9tvS7naR5jAj6c1rC71V
4fIS4vzMV5bc43CvTLnxDqerfDO18e6jZwaf4k03UBb2l6lqiG7UqdwK4wdvritfXfiP4ws
vg94d1eG/j/tO7uLiKedbaMF1XpxtwMZ7U4z0/rqKVNPRs8ykXTdO8IjUL/xDfyatcMVtbC
2cgRAcZmY/wAhWFZX+vzh445L65KtkpGXfaPwzXqN/wCHR4o8H/DKykZhd6hcXETyqgBbL5
JOKr+KPiNeeFtXl8L+AlTQtJ09jE00cYE9668M7OQSAT0FO7Tt/WgnFJanC6ZZXl3rUNvca
zPp8MrZne4aQeWv+6OSfbFVPEs1hbajcjwzeanPYoAEe8kId27kAHgegr0DwB4v8QeLvjL4
abX5orlollQOY1VmUoT82B8x9686vp459a1GHhAs8ioy/wAQ3H16U73aQrWjdGU17qPlxeV
cXLyzAoFWZi1SSweIbS1iaddSt4lG3dL5iBie+TXq2nTWHw1+H+n+J7ewgufFOtlzaT3EYd
bKBTgsAeCxPesS0+MvjeO7B1q/GvafL8txY30auki98AD5eOhFZyu5O3QtJaHn6ajfs2Pts
+3/AH2GB/WnNfanEEIurqOM995w309qslG1zxg8Omaf9njvJtsNsMkJuOAor2Xx34e8OX3g
q50PQYsax4KEcV3JGcmdHGZSB32ucfSjncUpMShe55bLqFzaXNuZGmnBjDLCCW3se+B2qnd
andCSGR2KRyHYY0c4H+1iu5+CdtZar8RIhr6L9l0i0mnll6hY9pGSfxrP8Q+DptI+JkuhxJ
JcvcXAXTiw/wBYr8qwHTGD+ldMqt5KPRoyVJ8qZym6907TBGlxO09ySA7sflXPHNULq21i1
Kedb3sceOsisvP49a9k+Lvh7SNJ1fwi+kyGW2iiFlPJH90zxON59+T1r0XWLzxXqHxY1LR9
UtXufBcNruuxcW4aCKMRZ3q2OuemDXJKq5K/r+B0KmouzPly0lvWhIDXMoXl2QMRGp6ZPau
w8BaDrk/itbn+z7820ClzuicBuOO1aHgqRbb4Z/EyeAhUSCExMeuPN4OPpivTfAXizxtF8E
PE2v6vrt3dXSRIbQyEZgG7GV49K3oVZqXOvs2f3mVWEeXlfW58/fE/Ur6TWxp8nn2xGSVfc
pHHvXBCK/fTobmVLhYm+VXbdhvp6/Wt3x3r97r/AIobUtVvpb64jiVXnlOXk9B+Vd9ojjxV
8BNR0uXDXnhWZb6DjLNbycOv4E5/GvPxFSUm59Tpw1NQioo8802G5vnQQRTTmVgipGGYow7
4H866/wAMyyXM91p93LIGClAGbBGOtdH8LbdvCvgbxd4+mKxtHB/Z+mgnG6eUfMR9Frz+a5
ltrq3u1YrNGoLN3lHfJ7nrXmVbtuHf8D1nS5oOS6EOrpqOnXuJo7iBJfmiL7lBX1GeorFkj
1WYJcJbXskUz+XEyq22RvRT3PtX05428I2HiLw34Q8Z+Irg2PhTTtGSS8mj5kmbccQoP7ze
vavKLLx7c+L/AIz+D4YLVNO0KxvoYtP02E/uraPeOuPvMepY12Uov4WcMlY8w1Sw1rT4w2o
aXfWsbHANxC6gn2JFZSRySttEpHIHzZ/nX05pOtfEbxP8VvEuh+Jnv9T8FrJdi9W+iP2e3h
XdtZWYfKQQMYrxbwN4Tbxf4/0/w3YqDDPcYlkPRIVOWY+nyitVJ9yXFMxbS2mtztkc27sAf
myDg85HtXR6fZ205igigkvbyQkIn3mZu2B3r2v4j6V4f8TaKfGHhjTlgOjy/wBk3EaANuiU
YilwPXvWJ8I/Dyn4p6Df3DKoiuVKjIGT7Vwzl7SXJc66MlS+zc4zTpbjTIWmt7SdJo28uS4
dCkUTdMMccfStDztbSUw6lemAKBsVFG1h2wa98vZYdR8A/EGxtNNjmB1JUZHTKuSxyfwrzr
Tvho93bQQXuo3JSN8xwoRkc8DPYV5UqrTScrXt+J6tGtSb9+CZVt9K1Wwt/Pi0LUyWIYs1s
2D9Tiu18La3p17PFA9sY7w/Ltdcc+3vW38WNY8Z+ENYh1fRdcuU0q3t4VurQHPlrgLuUd+e
vFZtxex+ItF0jxksMEGoQajHZ3ckC7VuFJBWQAdDXJKEn8Er62/Gx2wlRxC96KXodwsdxDF
LM1syRwuEZiv3fr6VmX1/PIu2J2A6Ag5LZ9P5VpWHiiCf4neJvBupt5a3koS3z0LBMg/WuS
0bXI5PF2oXl1mHS/DMEl5d7hjeyHCJ9SwrkeFnKajB6NXb/M82X7te+jy/4h6zqMEvkXVhe
29jFOIrmVkI2MecZ9cc4ryvxZY6bf6zFD4Qh+1ytC8s8doZJVUDJBywznby3YGvR/EviC88
QfAPWNZu2LTXvicTO3pmM8flx+Fcp8FJc/EW9bAIGkXx+v7hq+rweGVGHJ1X+R5VSo5SPJH
B3AdGPY1veF9Jjv8AVfNujiytV82Y9yOwHuay0geaWOJV+ZvlGPUngV7N4D+H+r+IdTsfCe
mW7LLKfNv7krmOAe5Hovb1r06at7zOSpf4UZx8QWt5KGnh8tUO1I1PCDoK04ZrdrVnt5Azv
gdf1+tZPjvwdqfgrxLc6HqEZDRP+5lZeJkzhSPwrN0mC4ZjO8pRYRt46E59K7KWIc0csqPK
d1c6Pe6VNHFf2kto8iiUeYOWU9G/GtNPCmvzGzP9j3BS8Je1yuPMAGSVz149q9V8U6Ra6dJ
Y/ELxcPN8P6fplpHa2kIy13OU6N/dQHrmsz4eeI9T8YeO4vGeqIyx2yym3t1GERFQnCj07V
dOUql1Hpe5NSKptOfU8MtrQyaf4kvnBKXWox2EeSQSQRnj2wa7Xxp4bvpvAmgSiGQW1vLHD
G38DzSSAEfXbXTXOg6R408Haf4i8H6Z9hmN62oalpYl3uhYkeYg6kZ/KtzUopL+w0HT1XdB
Y+JY1kUAEYSDP8zXjYqUXUgnuld/gjsoRkua/c848faVqk/xIXRrezneaz0VyURBkIRk59K
4bwhBLb+FvEtwsILMsdgecD52xgH8elfQ+qQTav8AtOeI7CArHJPoMtvG7fLtYwjHPbrXAa
f8HPGeneAbSyZ9LN3PrEc8+NSiC+Wrf3s4J74HNcFOFqcYO+v+Z0yS5nJHjGl6dqHhjxxda
ZfW8lpPFmEpOhU4zxkehFa3inSLux1weJI7aVdLmcRrKyfJI4HzID3xXr3x48I6hq37Qejx
6XG8zapbJCTGOI3Xjk9ux5rqNd0fSPHXhTUPhvo9zbzXHhdFazuV4Nxcop+0A+uecEeldMp
tx529vyRny6s+U7yVn1Jbm3fap5IXomO2K6XTdOvPHl0bWKO5u9daMR28KgAHA6D1HFZl7p
62DvbLbHzWlAVFbkHoajvrloNailsJpbaaJVQNE5VgMdOPxrWLU7a7mbV2dPbahrXg23u/C
fiTSnhkSQTC2nYKY3xweOAMVzLNfaxJeSo/2i4l2rI8XSKPP3Bnr9e9eofHmIQ+LNFCLtku
7G3uJ5GOTJiJQMn8DXmWl3a2t/Le26BTCpxGvQ/Ud6iOqb6jlvY6iC4n0u3sJ0t2maBAZoh
12Z5H5V6H4T0XTI/Hc3iTRXdNLvbMs0Of9U5ZThh615fDdy3MZ1S0kwzEiaNhwo9K7r4d3k
0etXNtBdCa2uLUyeUAQikMvP1rkq35W+ppRdpJHk+h3DeU9s5IDEkZ9cdK7rw94a1bV9N1X
UtGkDyabEJngQnzXBONyY54715lBI63EbEEMSW29MV3Hh7X9U0S7j1TQ72Wzuo1wJIyAT6g
+o9q+sptuNk9Ty3ZPU9Kl/t7xT8H7b/hJonmv4tWhtNLu7kYmkjbh1yeWX61sa7r2nWHxvu
vD1/cBdJvLOPQZ1JyFGwAMfo2DXmGs+OfFWvXttqOoa3NNe2LCS2ZgAsR9QoGAa5TVb281e
7m1S7u5LnUjJ5ksjn5mf1z61zyp8rbZt7RW0Pcr7VrTwN488K/D+wu1kttDnW4vrheBPcOw
6+wUgVf0przwBrHxZnsVjL2oSaBZEDoQ8mQMHrkGvn6zuru5vJry6nee6Zw7SueSexz6iuo
1PxXrt5NeGbVppRqMMcdy7MP3wXoG9QKPY80Frr/AJ/8MN1rSZ2XxNuNT8U2mm+O7S8kn0O
4UQPanG3T5wPmQKBwD2NUvE2JfgJ4SnZWXbfXQP147V57Z6zqtnBPoyXc0dhdMDcW6n5Jcf
dJ9CKjfxBqk1rFol1eSPp1rI0kVsxBVWP8QqOVcrS7kud3zM9gtvECeHvC3wr165Vmjt57g
uF9N+D9ODWD8QfBOq2muS6vYRvqmlag7XFle26GRXVjna2OhGcc1wV1qWqXFnaWEt9JJY2e
5oIHPyxluuB71e0Dx14u8LWzxaF4jvLVZTlkRtyKfZTxVyT5r+bFzp6M7X4XaLrejfFTw5P
qenzWaXJlMPnRld4CHJGa8y1AzPrV7K8T7ftMpLbcc7jmt+bxz4lv9Zi8Qanr13dX9n/qpJ
HPyZ9OwH0qo2um4zJc3MhlkJOQqhFGemKuEFJqTdtP1InUsuWKPSP7Mb4g/CTTINIjSfWvD
SvDPYk5knt2OQ6DufpVX4X2fjmHWG0rRNKt0tJJA91PqVgGW2VepLOOABXnzalc2Mqa1pVz
LZ3tseJbdyh+vFXNX+JHj3W9LGnaj4nv7qBiNyF9oce+MZ/GlOHLJ9U9S4zTSvuevWV54bn
+K/ib4mXFps8PeHQI7fyFVftM+NilB07FhWT4P8W/CXTvFU9xDaeJnuNWMlvcSXs0bIyyHD
FgOuM5/CvHjrV7PpTaE97Itg0nnG3VvkLgfeI7mq9moCNZgMX3bkYdvxrONJXSeqsW6rtc9
vsPB03gXR/idJPI0caQx2dtODgSRyMGDD6rV3Tdb0e48DQfEi7uydZ8J2r6bb2znJmd+IX/
AAyfyrxzVvFGt38UekXmt3UtoRHuR5CVJX7vXrisSa5uY2mgExWAyAsP4TjocevNKULRcU7
hz63PUtPkfXfgbbXk4LXGleIFdySc7Zup/Eiu/wDEU/xdf41TWugjVX0YyQqEkQm0MW1d2c
/LjrmvnIarqFnZSWVreyxW1w6vJAjkLIV+7kdMjrWpL4+8ZzWzWeoeJ9UmtmBUo9y4GPQj6
Uralc+lj3O10Dw9qmp/FbS9PkC6SogkJgOU3B9zKp9M5rGl114fhd8RFWLy7G2t7WC3jHbL
4zXJeFb++0X4Z6teSSvDHdThQudvmKB+orx7VfFWrX0l7bR3csFjcMPNhRyFl2njI74rprW
o0XTvrL8Dkpy9rW5ukb/iZF1KZZppZTuLPx6e1ek/BrU47TxqkF2SdOvY2tLxT0aKRdrZ+m
c15pbRCV1jUZJz07V0Xh6ebTknv4n2OnAHqO9ePKXKemkeq/F5tJ8LWWmfCjRrpriLQk+0z
3B4+0TS85/BcCvHLq9kliRS3EfAJPSrfifVTrF+upmRjduMOXOT7VzM1yWOVGD/ABLnoayp
wu7vqdPtdLH0t4k+JF54Yh8B6fqLHUPDWoeH44dR0snCOjMQXX0cDkH2rjLXwO/hT41+Dbv
TZxqHhrVL6GfTb9PuyIW/1bejr0Irxy51O+vWhF7eS3IhQRReY5by0HRRnoBWnp+oa3KtpZ
Wl/fGG3l82GFJGxG/95R2PuK6laL5mZOTkfQ+peJtc+JreLfhrqWt3KatbahPPpQEuxLpVY
5tnAwG45X8qb8LbTTfhr8PtU8YeJdKuZ7zVZH0m0to28qd1/wCWrAkcemfavMdF8Ha7dXP9
sXN3Naujec9wHYSKc8nd1zXcedZR20AnvLrU3Qkq08xKrnqRk8ZrzK+LpwVk7vY6qGHqVX7
qPRfA+peBr+e+8Oab4T1TTodej+zyz3V95yK38DbcDndirXgH4Ya/o3j+yu9QspUgsJyxnZ
fk2r6E8V5Pc+JbpF8mw22gyP8AVA7j/wACr0Pwtq/iKTw8Rea5eSRXLHIknZsgduTxXnvEp
y57WaO+pgZUqfPJnoFnFa2vg3xhdwkDz71ZDsGerHFcxaahKjxtEhjGR9489aZE4gtmhW4d
Y35ePccNjpkU4EqkflLsAGTuGd1ebUqRnKMmtrfgZRXKtD0Dxl4a1jXNcDW+mvc2k1uquzM
AhyuCDk151q2iDwZ4d0Xwbox/tZjqiXl/NG2fs43AIi/3sVMdTvreN3v9YnmjzlUeQ4X0A5
rhfEPjT7OD9lfymQ8FTzXVCrHntSV7ijN0/euU/ihrU+jfGrWL60m2z210sqMDnaQBWv8AG
HxZ4etfhtbt4bcC68auuo34XGY0QAFP+/nOK8FvtRL3t5cTXBmEkjSFnYszE+prnbu+nuEX
zpS6oCFQnIXPYCvZw9FRhysyxFdTij1vwhbt43+DPiHwTpG2TX4NQj1S2tSwV7pApVwmerD
rirfw98GeIvAMOv8Ajvxlpk+hWFrplxbWqXg8uS6uJEKKiKeT1yT0rw+1uLqG8jktJpIplP
yPGxVlPqCOlad7qeu608Sarq15qDocKLmdpNoHpknFela7uuv/AAx53N3Nbw5pYMX9ququ6
OPJU/3u7V9E/BX4uyeHdWt/C+tW9v8A2fdvj7WsYSSNyern+IfWvHRp32COBBGT5UY5X1qM
rG53xjYxDYOfmBNdahaPKzkVS8uZHsnxz+Jy+K72Xw9oVnZyabasUe9eJXlkccHYT91evTr
XkVwE0zQEXgyyDGB1JNVdKtZ/tsUA+fy8EtjOKsarewXes/Zt58q2P3uMAnqeKKcFThd9SZ
Tc5Hr3ivx3ceHviHpdhqMZ1Pw5c6HZ217p7NuR0ZBll9GB5B65r0XT9B0/w74p0O20m5J0P
VYpIrSRyMrmNvlb3Ga+X7aIyaha3O8ysZVXc5LHbmtfx/qc8moaVYxzS5RzMNrEABRjPtVR
TpU5Tvq/yZM5Kc1FrbU6rwrdX2k/HKxh025eKPSrYxT7ThWRcs+frXsOha14K8ReErvxF4c
Binj1Fr65s533NbSMpXI9FIGc+9fP3gZmtbHxp4nuGKmCyaJZGOd0j/KAPfFN+HrSWPgbxd
qaxbpruL7PFg7SW24xn6mvncTU5nO/S353PRpKySPVtXlt7T45eOLz7YrJP4defJbIUmAYA
IrzTT9GudZsPDfhuwt5J7rT1i1GXYDtQO45Y9uK88iinaK6tJTJ5gVIWUsScnse9fU/wrsl
sPDF/qsDEXF/cizLbc7UjQAL9Mk1z4zErDwjPe39L8zalF1G0aHiV7LwT8Qda+KWs6tNPpe
nxJAlguD5s8gCrt9MDJrzHTfit4X8DfEs2lp8PdPs7S7m+0pfRXUrySK/8fzHGTk5FeeeON
diTRtb8ORiSV/tTON7Z2tvzkZ7da4LWZJr/R9IvnOzy4/JVujfKa78M/ci5bf5mMpO7R7l8
VdAsrPxt9o0q286wvtt1DNGwYIHGT075zxXj0dtG+pur7kzPtVscnHSum8H6zHdwBXfZkbb
kuclWA+Vseh9qr3Gl+f4qggFwD5tyjPEuORkflSivZz5ehle50/x7vPN+Iun20fzpbaTaoz
KcgNsFeT24nhVWViZmbr6j3r0S5GmeJvEutw3U6pdtJtDZ3D5PT8BiuPmto7NXa1uROqSFd
4Q447VUNNB81xtpJFp8jXaReZC5xLGW4XP0r0P4eyTjX5nPli1lsyUCn5lw6Dp15rzERIss
l1AZGEigCPt1716L8Ky0vjW5h2Eg2bZTsMMlZ1o+6y6Xxo8ujX7QheORSxGMA9T6j0rodLt
57iaO2zGpcZAaQLnFFFfR03qec0bM+jahBKYWiRmdQ3yyqcjPbB6VRvrK4syLvywrhssvBB
FFFXIhbFuLQ9XuoklsrB5YphkyAABfxNT3PhzU105ZNsSmE4ciZMKPrmiispyaLhFPVhaeG
9Znh4tvNkCBhtdTkevBrMu9La1kLXMflPGcsrHkGiiqXwXIn7r0IIlLTeQ4ADDdnPSo5o5r
dzvCsMblOeg9aKKfKnG7BPUis8LLJE/zggAn1z0xU0lhhSgu1EIbkcbuO1FFSkmhSdiKa4k
MLxRKqlzgAt0A70SlhZsEAyuDuyKKKTLKTxvGsYJzIy9Qf0rWEU1haAje0sg3Y4wo+tFFQt
L2G3sQ2VpvvXeMnJIYrJg7fetG4tDNDIXCxkHKngnPpRRW0IJxM5N8xiESGfy/LPBAxnv6f
WtDRtPk1bWLbTpGVQ8m6Vi2cKOtFFRSivaJeZc3aDNzxj4ghuPD/lWhWOxgkaOGPPJxxk/W
vKEs5CQ207c5GT1oorDFTcqjbKwsUqehrabaCAG48xQynPH8qt3l3AtnIyKPNmYEHOMewFF
FeZ9o7LnMzyM7ZIC7uozzVQJLLIFjUM54AHWiiuq1k2CfvWNWz0ctOqSlDI3VQeE+tejaJB
YWE9ukLQgIAZHPUmiivPrSclqdMVadjvJvFlp9mNhabBtJUdMGsJNHOoSGS2t5HDNubEoVU
z1NFFeTyJanTGrOL91lufwRrFrZ/abSeG6Qjf5ZcB9tdr4e0O4j022S5lEbj5nUOBtHYGii
uN1Je8ehUqSnRSZvl7eOZYgQXxnAYHiq95qKW+55ZEXAyVDAmiis5q8bs5G2nY868R+JWOW
9iFQNXmmqXt9cLLcLE0ijhnHRaKK9zBUo2ucdRs5OSKZ0Ysp67gPX8api2nmk2iLk988Cii
vbjFJHMzWtLQ2TQL9mWQuGILNgk9j7D2NdJoWjQ29yt/NtcI3kkMR/rDzu+lFFbUopyuznm
3Y6+6bEhlkdMAZc56Dt3rLXTyT9oRCWlYnK88djRRXXVWpywNKKFtK02a9n2gyKQpkPU9q5
y2NtFE5mQGSY7mxjBooqavQqnuy1b3CwyuFuRGCytyQdgHOPana1eR3vjK4uEkjdI7ZEjVW
B6jJP50UVjVf7o0ilz3NeS6g0n4JR2TXEYudYv8AzJFDjcscYzkjryxq1FqEWjfDbw1b+dE
32+7DzgOMgdSSB6cfnRRXz0oqT1/m/Q9COn3GWILO7+LVnD9ph+zG5Ek53jbhVyM816z8Ov
iJ4Y034c6udQ1aC1uLK+uLtImb5nRs7Qo75OKKKxxlONSFpeX5m1J8ux4LJd6dFc6dda2m+
/u5pbm4EkivGYG+5jBzuBPest59NOgxwtdxPIkr4BkH3CeOKKK9SCXKkcs9yHSNQt9Jv47o
XkTRyDEqlgePcV3qax4euPEOk6muqW9vHACJGLj5ioJAI9+KKKqaTaZNjm47zRTrR1A65ax
MzsX2tgEE/wD16sw2ei/apVPi7Ro4FkJ8t7jaT7jjrRRRayKilcLtfCtnd7U8WWTQNwFhPm
de+cjFdBpvi3wJ4FtJ9U07VzrN/MojMcXDnJBJx0AAHrRRU8ilozWMUndH/9k=
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0