%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>069f46e2-62df-499a-8526-30c0d7d7b262</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2011</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Roger Zelazny & Robert Sheckley</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>JEHO TEMNÁ MAGIE</strong></p><empty-line /><p>PODĚKOVANÍ</p>
<p>Chtěli bychom poděkovat všem těm, kteří navrhli tituly pro tuto knihu Willie Sirosovi, Seottu A. Cuppovi, Kathi Kimbrielové, Jane Linskoldové, Walteru Jonu Williamsovi a Thoraninu Gunnarso novi. A ano, také<emphasis> Faustovu kruhu pohádkářů.</emphasis></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Roger Zelazny</strong></p>
<p><strong>If At Faust You Don’t Succeed</strong></p>
<p>Copyright © 1993 by The Amber Corporation and Robert Sheckley</p>
<p>All rights reserved, which includes to reproduce this book or portions any form whatsoever.</p>
<p>Translation<emphasis> – </emphasis>Josef Studený 2006</p>
<p>Copyright 2006 for the Czech edition by BANSHIES</p>
<p>Cover Art by Ciruelo</p>
<p>ISBN 80 86456 –21 –8</p>
<p><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>UTKÁNÍ</strong></p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>
<p>Ti dva zástupci Temnoty a Světla se dohodli, že se setkají v ‚Krčmě na půl cestě‘ v Předpeklí, aby uvedli do pohybu utkání, které mezi nimi bylo domluveno.</p>
<p>Předpeklí představovalo šedivé místo s velmi vyrovnaným světlem. Existovalo mezi Příbytkem světla a Příbytkem temnoty, jakási mlhavá čekárna, v nejlepším případě neurčitá, ale ne zcela prostá jakýchkoli kvalit.</p>
<p>Taková byla například i ‚Krčma na půl cestě‘, situovaná přesně uprostřed Předpeklí. Jednalo se o podezřelou, vratkou starou dřevěnou budovu s bláznivě nachýlenou střechou, vystavěnou na čáře, která oddělovala část Předpeklí nejbližší Nebesům od části nejbližší Peklu. Toto místo nedělalo velké obchody, ale bylo podporováno stejnými příspěvky ze Světla i Temnoty, udržované pro duše, které se tu ocitly na své cestě jinam.</p>
<p>„Tak tohle je ta pověstná ‚Krčma na půl cestě‘!“ řekl archanděl Michael. ,,Nikdy předtím jsem tady nebyl. Jak se tu vaří?“</p>
<p>„Říká se, že celkem dobře.“ řekl Mefistofeles. „Ale o půl hodiny později nevíte, že jste něco jedl. Přesvědčivé, ale nehmotné, jako zbytek Předpeklí.“</p>
<p>„Co je to tu za oblast?“ zeptal se Michael, ukazuje.</p>
<p>Mefistofeles se rozhlédl. „Ach, tady se čeká. Za starých časů sem posílali slušné pohany a nepokřtěné děti, aby tady čekali, dokud se s nimi něco nepodnikne. Teď už to není důležité, ale spousta lidí sem stále z toho či onoho důvodu přichází.“</p>
<p>„Rád bych věděl, jestli je právě toto nejlepší místo k našemu setkání,“ řekl Michael, protože se mu nelíbily některé věci, k nimž v této vyčkávací oblasti docházelo. „Bylo to předem domluveno mezi vašimi a mými lidmi,“ řekl Mefistofeles. „Předpeklí je neutrální území. Kde jinde bychom se mohli setkat a začít s utkáním? Pojďte, půjdeme dovnitř.“</p>
<p>Michael přikývl poněkud zdráhavě, ale do krčmy vstoupil.</p>
<p>Michael byl vysoký i na archanděla, a dobře stavěný, protože nebešťané měli sklon k tomu mít atletické postavy. Měl černé kučeravé vlasy, hákovitý nos a<strong> </strong>olivovou pleť, odkaz jeho semitských a perských předků. Za starých časů býval Michael anděl strážný Izraele, když ještě existovala lokální božstva, která nebyla<strong> </strong>zahrnuta<strong> </strong>do systému Jediného boha, který se na Zemi stal tak populární. Michael mohl podstoupit božskou chirurgickou plastiku, protože na Nebesích můžete vypadat jak chcete, pokud nezneužíváte svůj vzhled k osobnímu prospěchu, ale zachovával si své rysy na památku starých časů, i když mohl být modrooký blonďák jako ostatní archandělé. Těšilo ho, že mu drátovité černé vlasy a orlí rysy propůjčují nádech odlišnosti.</p>
<p>„Tady venku je chladno,“ řekl Mefistofeles a zamnul si rázně ruce. Na vysokého důstojníka Temnoty byl průměrně vysoký, štíhlý, s podlouhlou úzkou tváří, dlouhými prsty na rukou a pěkně tvarovanýma nohama v botách z lakované kůže. Vlasy měl smolně černé, sčesané dozadu s přirozenou pěšinkou uprostřed. Nosil malý knír a špičatou bradku toho typu, které se říkalo císařská, neboť mu bylo řečeno, že způsobuje, že vypadá nedůvěryhodně.</p>
<p>„Ale jak by mohla být zima?“ zeptal se Michael. „V Předpeklí není ani horko, ani zima.“</p>
<p>„Lidé to říkají.“ řekl Mefistofeles, „ale není to pravda. Řeči, že Předpeklí je absolutně prosté jakýchkoli kvalit, jsou zjevně<strong> </strong>falešné. Je tady dost světla k vidění, že?<strong> </strong>A když můžete mít světlo, proč ne zimu?“</p>
<p>A Předpeklí,“ řekl Michael poněkud nabubřele, „se vidí svým vnitřním viděním.“</p>
<p>„A třese se svou vnitřní zimou, předpokládám,“ řekl<strong> </strong>Mefistofeles. „Ne, v tomhle se mýlíte, Michaeli. Vítr, který Předpeklím<strong> </strong>vane, múze být<strong> </strong>někdy nesmírně kousavý, zvláště když vane ze směru Zoufalství.“</p>
<p>„Nemýlím se,“ řekl Michael. „Ale předpokládám, že to je součást schématu věcí, na němž bychom se vy a já neměli shodovat, vzhledem k tomu, že zastupujeme dvě slavná, ale protikladná hlediska. A tak to, samozřejmě, má být.“</p>
<p>„Moje řeč,“ řekl<strong> </strong>Mefistofeles vesele, sedaje si naproti Michaelovi a stahuje si své šedé hedvábné rukavice. „Myslím, že se můžeme shodnout, že se neshodujeme téměř v ničem.“</p>
<p>„Zvlášť v otázce města versus venkov.“</p>
<p>„Ano. Naše poslední utkání ji ponechalo otevřenou, že?“</p>
<p>Mefistofeles měl na mysli poslední veliké Tisícileté utkání, v němž se síly Temnoty a Světla utkaly o kontrolu nad údělem lidstva na příštích tisíc let. Utkání se soustředilo na nápad předložený mladým démonem jménem Azzie, který znovu oživil legendu Čarovného prince se záměrem dovést ji tentokrát k bolestnému závěru, a udělat to nikoli svými vlastními pletichami, ale pouze prostřednictvím ducha Neúspěchu, vyjadřujícího se skrze vymyšlené tělo Čarovného<strong> </strong>prince. Dobro tuto sázku podstoupilo, ačkoli se zdálo, že se utkání vyvíjí ve prospěch Temnoty. Ale Dobro do takových utkání vstupuje vždycky, předpokládajíc,<strong> </strong>že<strong> </strong>vliv Dobra mezi lidstvem je tak veliký, že někdo musí převažovat misku vah ve prospěch Zla, aby vůbec bylo nějaké trápení.</p>
<p>Temná strana s oblibou přicházela s plány komplikované povahy, protože Temná strana věcí se cítí jistě pouze v komplikacích. Světlo, které je považováno za jednoduché a prosté, se s potěšením střetávalo s pochybnými výmysly Temnoty, často prohrávalo, protože váhy můžete vychýlit jen tak daleko, než se na jedné straně zhroutí, což je pak považováno za předurčené.</p>
<p>Přistoupil k nim majitel krčmy, chlapík neurčitého vzhledu jako všichni, kteří nějaký čas pobývali v Předpeklí, a jediné výraznější na něm byly šilhavé oči a velké neohrabané nohy.</p>
<p>„Prosím, můj pane,“‚ řekl Mefistofelovi, nemotorně se ukláněje. „Co vám mohu přinést?“</p>
<p>„Daiquiri z ichoru by bylo velmi dobré,“ řekl Mefistofeles.</p>
<p>„Ano, pane. A mohu vám nabídnout plátek ďábelského koláče? Dnes čerstvý!“</p>
<p>„Dobře. A co jiného máte?“</p>
<p>„Šunka je dnes moc dobrá. Máme místo v Očistci, kde ji ďáblové dělají zvlášť pro nás.“</p>
<p>„Žádné krvavé klobásy?“</p>
<p>„Ty jsou jen ve čtvrtek.“</p>
<p>„Nu, přineste tu ďábelskou šunku,“ řekl Mefistofeles. K Michaelovi poznamenal: „Nemůžeme ho zklamat, že ne?“</p>
<p>„Jistěže ne. Ale není čas se dát do práce?“</p>
<p>„Já jsem připraven,“ řekl Mefistofeles. „Přinesl jste si materiály?“</p>
<p>„Není třeba,“ řekl Michael. „Mám všechno v hlavě. Na vás padl los rozhodnout o příštím Tisíciletém utkání. Doufáme, že tentokrát urovnáme otázku Dobroty nebo Špatnosti měst.“</p>
<p>„Jak rychle čas utíká, když jste nesmrtelný!“ řekl Mefistofeles. „Samozřejmě, být mistrem jednostranného soustředění s tím má taky leccos společného. Tak dobře, nechrne města růst jako houby po dešti.“</p>
<p>„Jako květiny je příhodnější představa,“ řekl Michael.</p>
<p>„Co je však pravdivější, to teprve uvidíme,“ řekl Mefistofeles. „Takže, vezměme jednoho z vašich městských svatých a mou veselou partu démonů, a já ho zakrátko přiměju proklínat Dobro.“</p>
<p>„Ne, nemusí to být svatý,“ řekl Michael, demonstruje tak z novu neodolatelnou tendenci Dobra vzdávat se výhod. „A stejně, máme na mysli něco propracovanějšího. Něco trošku vzletného a vznešeného, aby to obstálo v různých dobách a na různých místech během nového tisíciletí. Ale o tom vám řeknu později. Prozatím, znáte se s naším služebníkem Faustem?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ řekl Mefistofeles, ačkoli se právě dopustil typické chyby Temné strany, předstíraje, že ví to, co nevěděl. „Míníte samozřejmě Johanna Fausta, známého mága a učence, který bydlí kde to teď je v Královci?“</p>
<p>„Jestli Faust je nebo není učenec, je stále otázka diskuse,“ řekl Michael. „Ale v Královci nebydlí. Najdete ho v Krakově.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ řekl Mefistofeles. „Má malý byt blízko Jagellonské univerzity, že?“</p>
<p>„Vůbec ne,“ řekl Michael. „Bydlí v komnatách na Malé Kazimírské ulici blízko Floriánovy brány.“</p>
<p>„Měl jsem to na jazyku,“ snažil se napravit dojem Mefistofeles. „Hned k němu půjdu a plán mu předložím. Mimochodem, jaký plán?“</p>
<p>„Nesou vám vaši ďábelskou šunku,“ řekl Michael. „Zatímco budete jíst, vše vám vysvětlím.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>
<p>Johanu Faust dlel sám ve svých komnatách v Krakově, v onom městě ve vzdáleném Polsku, kam ho zavedla jeho cesta učence. Představitelé Jagellonské univerzity byli rádi, že ho mají, protože Faust byl významným učencem, který znal zpaměti všechny nejdůležitější spisy světa Paracelsa a Cornelia Agrippy, i tajné spisy Virgila, nejlepšího mága římských dob. Faustovy komnaty byly prosté – podlaha z holých prken, kterou každé ráno umývala služka, jež se pomodlila pokaždé, když prošla Faustovými klenutými dveřmi, a plivala mezi prsty pro štěstí, protože jste potřebovali veškeré své štěstí, když jste uklízeli po muži tak tajuplném a zlověstném jako Faust. Pokřižovala se, když uviděla na podlaze pentagram, každé ráno čerstvě namalovaný, naplněný klikatým hebrejským písmem a symboly, kterým nerozuměli ani svobodní zednáři.</p>
<p>Zařízení místnosti se nikdy neměnilo. V rohu byl Faustův alembie. Uhelný oheň na malém ohništi planul slabě, ale hnil. Faust v něm topil ve dne v noci, v létě i v zimě, protože trpěl nepřetržitým nachlazením. Bylo tam okno, ale těžké sametové závěsy bránily dennímu světlu ve vstupu.<strong> </strong>Faust chtěl stejnoměrné osvětlení a oči měl přivyklé mihotání ohně a žlutým plamenům svíček hořících v cínových svícnech na tuctu různých míst po obvodu pokoje. Byly to<strong> </strong>vysoké svíce z dobrého včelího vosku, jaké si obyčejní lidé nemohli dovolit. Někteří z bohatých občanů Krakova ale Fausta těmito svícemi, jaké byly k vidění jen v katedrále, stále zásobovali. Voněly balzámem a myrhou, a drahocennými rostlinnými esencemi, vydestilovanými ze vzácných květů jara. Jejích vůně zčásti překonávaly výpary rtuti, zlata a ostatních kovů, které ulpívaly v místnosti, jež se hodila leda pro alchymistu dlouho provozujícího své umění.</p>
<p>Faust přecházel po své komnatě sem a tam: deset kroků jedním směrem ke stěně, na níž visel portrét Agrippy. Deset kroků k sekretáři s mramorovou bystou Virgila. Dlouhý šedý talár učence mu vlál při chůzi kolem dlouhých nohou, plameny svící se kolébaly ve slabém vánku, který chůzí působil. Jak tak chodil, mluvil nahlas sám se sebou, protože dlouhá důvěrná známost s vnitřní samotou, již znají jenom vzdělanci, ho na tuto formu sociálního styku navykla.</p>
<p>„Vzdělání! Moudrost! Znalosti! Hudba sfér! Znalost toho, co leží na dně nejzazších moří, jistota, že člověk dokáže říct, co jí velký chán Číny k snídani, a co říká císař Franků své milence ve stygijské temnotě noci! Je to skvělé, nepochybně! Jenže co to znamená pro mě?“</p>
<p>Zdálo se, že ho prázdné oči Virgilovy bysty pozorují, a že se na Římanových tenkých rtech objevil mírný výraz překvapení, protože podobné výroky přes rty učeného doktora nikdy předtím nepřešly.</p>
<p>„Ano, ovšem,“ pokračoval Faust. „Znám tyhle věci, a kromě nich spoustu jiných.“ Ironicky se zachechtal. „Dokážu odhalit harmonii sfér, kterou znal Pythagoras. Při svých výzkumech jsem nalezl ten pevný bod, o němž Archimédes tvrdil, že jeho pomocí dokáže pohnout Zeměkoulí. A vím, že ta páka je osobnost rozšířená do nekonečna, a podpěrný bod té páky je esoterická znalost, jejíž poznání bylo mým životním úkolem. A přece, co to pro mě znamená, tato samomluva o zázracích, kterým jsem věnoval nekonečné hodiny studia? Žiju snad lépe než nejnevědomější vesnický chasník, který hledá svou lásku ve stozích sena? Pravda, starci ve městech mě ctí a jsem známý mezi takzvanými moudrými v této zemi a v mnoha jiných. V Čechách mi král vložil na čelo zlatou obroučku a prohlásil mě za člověka, jemuž není mezi lidmi rovno. Ale zbavilo mě to zimnice za chladných rán? Přinesl mi obdiv krále Francie, skvělého ve své rysí pláštěnce a měkkých botách ze španělské kůže, úlevu v mé dyspepsii, mém ranním pocení a večerních úzkostech? Co jsem ve skutečnosti dosáhl svými pokusy obsáhnout všezahrnující sféru vědění? Co je pro mě vědění, co je moc, když se mé tělo denně scvrkává a kůže se mi stále těsněji napíná na lebce?“</p>
<p>Venku se ozval nějaký zvuk, ale Faust ho nejprve nezaregistroval, protože byl plně zaměstnán svými nářky.</p>
<p>„Samotný hon za věděním je dobrý. Kdysi, před desítkami let, když jsem byl mladý, jsem si myslel, že uspokojím veškeré touhy svého srdce, když dokážu zachytit božskou esenci a destilát vědění, který znají pouze andělé. Jenže jak uspokojivé je ve skutečnosti věděni? Co bych dal za zdravé trávení? Sedím tady a pojídám svou denní ovesnou kaši, protože nic jiného můj žaludek nestráví, zatímco venku spěchá syrový červený svět, zpocený a nemyslící. Co pro mě představuje toto hromadění znalostí, toto hnojiště moudrosti, v němž jsem zahrabaný jako brouk? Je to všechno, co existuje? Nebyl by na tom člověk lépe, kdyby se vším skoncoval? Například touto tenkou dýkou?“</p>
<p>Nato vytáhl špičatou dýku s tenkou čepelí, již mu daroval student velikého Nicolase Flamela, nyní pohřbeného v Paříži v kostele Saint Jacquesla Boucherie. Faust<strong> </strong>ji v mihotavém světle svíček zvedl a sledoval odlesky ohně přebíhající po úzké čepeli. Obraceje ji sem a tam, řekl: „Je to tedy nadarmo, že jsem se naučil několika uměním kalcinace, sublimace, kondenzace a krystalizace? K čemu je mi, že rozumím albifíkaci a solidifikaci, když ten vnitřní člověk, homunkulus Faust, bezvěký duch mě samotného, který sídlí v tomto starém těle, je zarmoucený a zmatený, zbytečný a vydaný na pospas osudu? Nebylo by lépe skončit to všechno touto dobře zhotovenou jehlou, vrazit si ji do žaludečního důlku a rozervat si s ní vnitřnosti jako ti pestře oblečení Orientálci z ostrova na Dálném východě, které jsem viděl ve svých vizích?“</p>
<p>Obracel v ruce dýku stále znovu a znovu, uchvácen hrou světla na čepeli. Zdálo se, že bílá tvář Virgila má v mihotavém světle svící nesouhlasný výraz. A pak se znovu ozval ten zvuk, pronikající jen stěží do jeho vědomí: zvuk kostelních zvonů. Faust si opožděně vzpomněl, že je Velikonoční neděle.</p>
<p>Náhle, stejně rychle jako přišla, začala jeho deprese ustupovat. Přistoupil k oknu a rozhrnul závěsy.</p>
<p>„Nadýchal jsem se příliš rtuťových výparů,“ řekl sám k sobě. „Musím mít na paměti, že Veliké dílo je pro toho, kdo na něm pracuje, nebezpečné, a přináší s sebou na jedné straně nebezpečí neúspěchu, a na druhé straně úspěch a riziko předčasného zoufalství. Bude lépe, když si v toto krásné ráno vyjdu na vzduch, podívám se na čerstvou trávu, dokonce si koupím v krčmě na rohu sklenici piva, ano, a možná i opečenou klobásu, protože mé zažívání se dnes ráno zdá lepší. Výpary z alembicu mají svůj protějšek ve výparech mé mysli. Půjdu ven, abych je rozptýlil.“</p>
<p>A s těmito slovy Faust vklouzl do svého pláště s hermelínovým lemováním, pláště, za který by se nemusel stydět leckterý císař, a když se přesvědčil, že má s sebou i svůj měšec, i přes svou dobrou pověst, vyrazil ze své komnaty a prošel vnějšími dveřmi do zářivého slunečního světla a nejistot nového dne, nejistot, které ani ten nejzkušenější z alchymistů nemohl předvídat.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>
<p>Když Faust kráče! Malou Kazimírskou ulicí k Síni soukeníků na velkém tržišti, zvony četných krakovských kostelů vyzváněly své Te Deum. Dokázal rozeznat zvony jednotlivých kostelů podle zvuku: vysokou a nebeskou zvonkohru Mogilského konventu, jasné ocelové tóny Svatého Václava, mohutný hlas Svatého Stanislava, a dominující nade vším chvějivý bas mohutných zvonů velikého chrámu Naší Paní v rohu tržiště. Byla krásná Velikonoční neděle, a zdálo se, že zlaté sluneční světlo proniká do každého rohu starého města s příkrými střechami. Obloha nad hlavou byla jasně modrá s nadýchanými obláčky, na jakých malíři malují andělíčky a alegorické postavy. Takový krásný den musel Faustova ducha nutně rozveselit, a tak se vydal k tržišti zkratkou, úzkou hlučnou uličkou zvanou Ďáblův chodník. Domy zde trčely do ulice jako břicha tlusťochů v parní lázni, takže zde mohli jít sotva dva lidé vedle sebe. Přečnívající střechy domů bránily v přístupu světlu, pročež zde vládl hluboký stín i za nejkrásnějšího dne. Faust neušel ani deset yardů, když začal svého rozhodnutí litovat. Neměl jít raději širokou hlavní ulicí, i když by to trvalo o pár minut déle? Koneckonců, co znamenal čas pro alchymistu a filozofa?</p>
<p>Málem se otočil zpátky, ale jakási tvrdohlavost a neústupnost jeho povahy rozhodla o tom, že vytrvá. Těsně před sebou měl poslední záhyb uličky, a pak ulička vyústí do hlučného ruchu a shonu tržiště.</p>
<p>Blížil se k rohu a kráčel teď rychleji. Učenecký plášť za ním vlál, jak Faust pobízel nohy k větší rychlosti. Procházel kolem temného vchodu po pravici a dalšího po levici. Před sebou viděl záři otevřeného prostranství.</p>
<p>A pak se ozval nějaký hlas:… Promiňte, pane, můžete mi věnovat chvilku svého času…</p>
<p>Faust se zastavil a otočil, připraven ztrestat dotěrného ničemu, který měl tu drzost ho zdržovat. Nahlédl do vchodu, ale nikoho neviděl. Chystal<strong> </strong>se jít dál, když tu uslyšel jakýsi svist. Rychle uvažující mozek mu řekl, že je něco špatně, ale ten pocit se dostavil téměř současně s úderem tupého tvrdého předmětu do jeho spánku. Na okamžik uviděl hvězdičky a veliké komety, a pak už jen černou tmu. Bezvědomí ho zahalilo do svého černého pláště.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>
<p>Mezitím v jiné části města, v malé krčmě jménem Strakatá kráva, pojídal u velkého selského stolu svoji ranní misku boršče vysoký žlutovlasý chlapík. Byl štíhlý, hladce oholený podle nové italské módy. Na sobě měl odložené šaty po nějakém šlechtici a vlasy se mu stáčely v přirozených kudrnách. Nyní seděl a se zájmem vyhlížel ven.</p>
<p>Krčma se nacházela přes ulici naproti Faustovým komnatám. Strakatá kráva byla domácké místo bez velkých ambicí, oblíbené útočiště statných vagabundů ze všech koutů Evropy, kteří do Krakova přicházeli v těchto letech jeho prosperity, v těch krátkých zlatých časech mezi hlinskými vpády a zuřivým útokem Maďarů, kdy bylo město známé široko daleko nejen svou učeností, jež sem přitáhla i doktora Fausta, ale také díky prosperitě svých občanů a kupcům, kteří sem cestovali z Německa a Itálie se vzácným zbožím.</p>
<p>Tento muž jménem Mack a přezdívaný Klacek, podle nástroje, který nosil u pasu a používal ho častěji, než by činil počestný muž, přišel do Krakova hledat štěstí podle některých z Troyes ve Francii, podle jiných z Londýna v Anglii. Mack Klacek nebyl ochoten čekat, až k němu štěstí samo obrátí svou tvář. Byl to podnikavý pobuda, pohotový a nikoli hloupý, který strávil rok v klášteře učením písařskému umění, než dospěl k rozhodnutí, že na cestě ke štěstí zvolí přímočařejší metody.</p>
<p>Když uslyšel o Faustovi, začal učeného doktora špehovat, dobře si vědom Faustovy pověsti černokněžníka, který získal veliké bohatství ve formě vzácných kovů používaných při jeho alchymistických výzkumech, a darů a suvenýrů od vděčných králů, kteří zjistili, že doktorovy léky jsou účinné na jejich četné bolesti a bědy.</p>
<p>Mack měl v plánu prominentního doktora oloupit, protože počítal, že kouzelník jako Faust, hromadící zásluhy na Nebesích, má jen malou potřebu odpadků této Země. Mack si sehnal společníka, nemotorného Litevce, který neuměl nic jiného než někoho praštit klackem po hlavě. Mack se rozhodl, že dnes je ten pravý den, kdy Fausta obere o jeho přenosnější světské zboží.</p>
<p>Po celý týden Mack a Litevec zkoumali území a všímali se pohybu dobrého doktora. Faust byl náladový člověk a neměl tu pravidelnost zvyků, díky níž bylo tak snadné okrádat počestné lidi. Často zůstával doma a prováděl své magické experimenty. Ale i Faust musel občas vycházet ven, a když tak učinil, jeho kroky vždycky vedly předurčeným směrem, Malou Kazimírskou ulicí a Ďáblovým chodníkem, zkratkou k veliké Jagellonské univerzitě.</p>
<p>Když se v tuto Velikonoční neděli Faust konečně vynořil, Mackův plán byl připraven k uskutečnění. Litevec stál v tmavém průchodu v uličce a Mack zaujal pozici v krčmě Strakatá kráva naproti Faustovu bydlišti. A teď nastal čas, aby vyrazil, protože Litevec si měl pospíšit zpátky do krčmy, aby Macka varoval, kdyby u něj něco nevyšlo. Mack dojedl svůj boršč, položil na stůl měděnou minci a líně, aby zakryl vnitřní vzrušení, se vydal do doktorovy rezidence. Rychlý pohled nahoru a dolů ulicí ho ujistil, že dobří lidé ze sousedství jsou pryč na velikonočních bohoslužbách. Pod paží nesl Mack balíček knih obsahujících magické formule. Opatřil si je zdarma z klášterní knihovny v Czuniez. Kdyby se mělo přihodit něco neočekávaného a někdo se začal vyptávat na důvod jeho pobytu v doktorově domě, Mack mohl říct, že ty knihy doktorovi dodává nebo mu je nabízí na prodej, protože o Faustovi bylo známo, že takové věci sbírá v rámci svého hledání formule Kamene mudrců.</p>
<p>Mack došel k Faustovu domu. Pro pořádek zaklepal na dveře. Nikdo neodpověděl. Služku viděl předtím odcházet na bohoslužby, s čepcem poněkud nakřivo, protože se o ní vědělo, že si ráda přihnula, a s košíkem léčivých bylin, protože navštěvovala svou nemocnou tetu.</p>
<p>Mack zkusil dveře. Byly zamčené velkým železným klíčem jednoduchého tvaru. Mack měl v kapse paklíč, a teď ho vytáhl a vsunul do klíčové dírky. Klíč nejprve nechtěl do zámku zapadnout a Mack, po chvíli posunování sem a tam, ho nakonec namazal jezevčím sádlem z malé lahvičky, nepřekonatelným lékem na váznoucí zámky. Pak se klíč otočil a dveře se otevřely.</p>
<p>Uvnitř vysokého starého domu bylo temno a pochmurno. Mack vstoupil a zavřel za sebou dveře. Obrat doleva ho přivedl ke dveřím, o nichž už dávno věděl, že vedou do doktorovy studovny. Zatlačil do nich. Zamčené nebyly.</p>
<p>V doktorově místnosti vládlo šero, protože sem jasné sluneční světlo nemělo přímý přístup. Když nehlučně vstoupil dovnitř, zdálo se, že ho bledá Virgilova bysta sleduje. Pohyboval se tak zlehka, že prkna v podlaze ani nezaskřípěla. V místnosti se stále držely výpary rtuti a síry, a pach shořelých svící a myších výkalů. Na nedalekém stole stály sklenice a křivule doktorova alchymistického vybavení a jejich povrch odrážel rozptýlené světlo. V jednom rohu stálo doktorovo lůžko, dvě dřevěné desky položené na dvou nízkých trnožích. Na lůžku ležel pohozený doktorův hermelínový plášť, svědčící o doktorově zálibě v přepychu.</p>
<p>Mack si toho nevšímal. Bylo to jen vodítkem k jeho cíli, jímž bylo nalézt to, co je malé a cenné, a protože i on byl svým způsobem znalec – i krásné. Například smaragd, ležící bezstarostné na doktorově pracovním stole, vedle křišťálové koule a lebky. Smaragd bude jistě velmi cenný. Mack k němu zamířil. Už už se chystal sevřít kolem něj ruku s dlouhými prsty, kolem kotníků nepříliš čistými, když se uvnitř místnosti pojednou ozval velice hlasitý zvuk.</p>
<p>Mack ztuhl uprostřed pohybu, protože se zdálo, že zvuk přicházející jako zahřmění podzimní bouře ve velehorách předpovídá zvrat přirozeného řádu věcí. Jak jinak totiž vysvětlit, že se hlasitý výkřik Přírody ozval spíš z nitra místnosti než zvenku, kam patřil? A jak vysvětlit náhlé jiskření ohně, které se spontánně zjevilo uprostřed tmavé místnosti, šlehající ve velkých rudých a oranžových jazycích z prken podlahy?</p>
<p>Stále ztuhlý, s ústy otevřenými úžasem, uviděl Mack uprostřed plamenů formující se postavu, nejdřív mlhavou, pak s jasnými obrysy. Měla podobu muže s podlouhlou hlavou, hladkými černými vlasy s pěšinkou uprostřed, malým knírem a špičatou císařskou bradkou, oblečeného v tmavém šatu střízlivé vznešenosti a nesoucího svitek pergamenu převázaného červenou stužkou.</p>
<p>„Zdravím vás, doktore Fauste,“ řekla postava vystupujíc z plamenů, které pak samy uhasly. „Jsem Mefistofeles, princ v silách Temnoty, trojnásobný držitel ceny Špatného činu roku od Démonského praporu, jedné z našich velikých mnohočasých korporací.“</p>
<p>Mack se vzpamatoval natolik, že ač těžkopádně koktaje, na rozdíl od své obvyklé nenucenosti, dokázal promluvit. „Ach. Zdravím vás. Jsem rád, že vás poznávám.“</p>
<p>„Jste možná překvapen mým poněkud neortodoxním vstupem.“</p>
<p>„Ach, ne, vůbec ne,“ řekl Mack, protože jediné, na co jeho ještě stále omráčený mozek dokázal přijít, bylo, že by raději neměl tuto bytost urážet. „Chci říct, chovejte se tu jako doma.“</p>
<p>„Udělal jsem Malý Velký vstup – není tu místo na Velký Velký vstup, zahrnující načasované exploze raket a sudů se střelným prachem abych nabídl v této chvíli a v hutné metafoře svou dobrou vůli. Jsem skutečně Mefistofeles, princ démonů, a skutečně přicházím z Druhé strany s nabídkou, kterou si myslím, že nedokážete odmítnout.“</p>
<p>Mack znovu nabyl své chladnokrevné rovnováhy, protože si – díky svému způsobu života – na náhlé zvraty štěstěny zvykl. Pravda, s ďáblem se nikdy předtím nesetkal, ale v těchto dobách, kdy se po celé Evropě denně stávaly různé zázraky a stále se mluvilo o účincích čarodějnictví, se něco takového dalo celkem očekávat.</p>
<p>„Teď mi povězte, doktore Fauste,“ řekl Mefistofeles, „jste ochoten vyslechnout můj návrh?“</p>
<p>Mack samozřejmě pochopil, že se veliký démon Mefistofeles spletl, protože si myslel, že učený doktor Faust je on. Takže i démoni se mohli mýlit! Ale neměl v úmyslu uvádět věci na pravou míru. Za prvé by to pravděpodobně nebylo bezpečné, určitě ne poté, co Mefistofeles podstoupil všechny ty problémy s Malým Velkým vstupem, a za druhé se zdálo, že by na tomto nahodilém setkání mohl vydělat.</p>
<p>„Velmi rád si vaši nabídku vyslechnu,“ řekl Mack. „Posaďte se – třeba na tu židli, pokud se skrze ni nepropálíte – a povězte mi, co jste měl na mysli.“</p>
<p>„Děkuji váni,“ řekl Mefistofeles, odhrnuje si šosy, když si sedal, a způsobuje, že ohořelá svíce ve svém svícnu spontánně vzplanula, a několik dalších svící ji následovalo. Když měl konečně světlo, jaké potřeboval, takové, aby vrhalo dlouhé zlověstné stíny na jeho tvář, Mefistofeles řekl: „Co byste řekl, pro začátek, bohatství, o jakém se nikomu nesnilo od dob, kdy Fabius Cunctator dobyl Kartágo? Bohatství ve formě bytelných truhel plných zlatých mincí neskutečné ryzosti, doprovázených sudy nejvzácnějších kamenů, perel velikosti slepicích vajec, diamantů jako granátová jablka a smaragdů nepředstavitelné velikosti? A také včetně dokonalé sady těch nejohnivějších rubínů a spousty dalších věcí, které se rovněž vymykají všem představám.“</p>
<p>„Chápu,“ řekl Mack. „Zní to skutečně dobře. Nebudu po vás samozřejmě chtít, abyste specifikoval přesný počet sudů diamantů a beden zlata. I kdybyste mi nabízel jen jeden kus od každého, byl by to nejskvělejší dar.“</p>
<p>„To nejsou dary,“ řekl Mefistofeles. „Mohou být považovány za platbu za službu, kterou od vás budu požadovat, a ještě za další věc.“</p>
<p>„Právě té se obávám,“ řekl Mack. „Samozřejmě vás nechci urazit.“</p>
<p>„Nic se nestalo. Jsem rád, že mohu mluvit otevřeně. Ale nesnažím se vás ošálit. Myslíte si, že by Temné síly podstoupily všechny ty potíže s mým najmutím a zorganizováním Malého Velkého vstupu jen proto, aby vás podvedly? Vaše důvěřivost mohla být vyzkoušena levněji.“</p>
<p>„Hele, nechápejte mě špatně. Ta nabídka bohatství se mi líbí. Ale co dál? Například s kým si je mám užít?“</p>
<p>„Pokud jde o to,“ řekl Mefistofeles a oči mu zajiskřily při představě chlípnosti, jež mu přišla na mysl, „zajistíme vám harém, nebo třeba dva harémy holek tak krásných, jaké obyčejní lidé vidí jen v horečnatých snech své beznadějné touhy. Tyto mladé dámy, Fauste, mají nejrůznější rozkošné tvary a barvy a účesy odpovídající jakékoliv náladě. Kromě své krásy vynikají také v uměních lásky, a kůži mají stejně uklidňující jako vzrušující. Některé z těch dam mohou být vašimi intelektuálními partnerkami, Fauste, zatímco ostatní vyhoví vašim zvířeckým nebo dětinským náladám, a jiné budou připraveny přinést vám každé ráno váš boršč. Mají také tu výhodu, že nemilují, kromě vás, nic tolik jako ležet v chladné komnatě v kataleptickém spánku, dokud nebudou jejich služby znovu požadovány. A nejenže v sobě mají prakticky nevyčerpatelný dar smyslnosti, ale mají i přítelkyně, sestry a matky, které jsou taktéž pohotově ke svedení.“</p>
<p>„Skutečně úžasné,“ řekl Mack. „Skláním se v úctě před způsobem, jakým jste vyřešil nejstarší dilema lidstva.“ Chtěl dodat: Mefistofele, přesvědčil jste mě. Jděte a přiveďte ty tančící dívky, jen mi řekněte, koho chcete, abych zabil? Znovu ho však ovládla vrozená opatrnost, a tak řekl: „A kde se mám těšit tomuto novému stylu života s neomezeným bohatstvím a výběrem žen?“</p>
<p>„Kdekoli si přejete,“ odvětil Mefistofeles. „A jestli vám žádná ze současných částí světa nevyhovuje, můžeme vás vzít kamkoli v čase, do kterékoli chvíle na kterémkoli místě, dokonce i na taková místa, která ještě neexistují, protože existuje zákon, že to, co je počato, musí existovat od okamžiku svého početí. A my vás můžeme na takové místo uvést jako velikého učeného doktora, nebo prince, nebo bohatého církevního preláta, nebo jako co si přejete. Rádi se považujeme i za pracovní terapeuty, takže na tom novém místě můžete dělat, co chcete, a jestli taková práce neexistuje, vytvoříme ji pro vás. Můžeme vám najít smysl života, který vám bude vyhovovat. A s nápoji a bylinami, které vám poskytneme, vám zajistíme dlouhý, šťastný život a úpadek tak pomalý, že si ho ani nevšimnete.“</p>
<p>„Dokud nebude konec, samozřejmě,“ poznamenal Mack.</p>
<p>„Samozřejmě. Ten byste mohl sotva přehlédnout.“</p>
<p>Mack chvíli uvažoval. Pak řekl: „Nenabízíte náhodou nesmrtelnost, že?“</p>
<p>„Tvrdě vyjednáváte, Fauste! Ne, nenabízíme nesmrtelnost. Proč bychom měli? Za sebemenší část naší nabídky si pořád můžeme koupit trilion takových, jako jste vy.“</p>
<p>„Jak dobře nás znáte!“ řekl Mack. „Jak moudrý jste!“ Ale ve skutečnosti si myslel, že Mefistofeles je nabubřelý a pošetilý vrták. Mackovi připadalo, že by tohoto ducha mohl bez problémů ovládnout, nevěda samozřejmě, že propadl jednomu z nejdůvtipnějších klamů Pekla.</p>
<p>„Jen jsem si myslel, že kdyby vám nějaká nesmrtelnost zbyla, vyrozuměl jsem, že vy sami ji nepotřebujete – jak krásné to musí být – no, že byste mi jí mohli trochu přenechat.“</p>
<p>„Ale tím bych popřel smysl toho, proč vám tohle všechno nabízím. Co bych získal, když ne vaši duši?“</p>
<p>„Máte samozřejmě pravdu, ano. Dlouhý život mi bohatě stačí.“</p>
<p>„Ten nabízíme, a právě tak omlazení.“</p>
<p>„A pokud jde o mou duši?“</p>
<p>„Mějte na paměti, že klausule o duši je pouze možná eventualita. Jestli se mi vás nepodán během naší spolupráce naprosto uspokojit, ponecháte si svou duši, potřeseme si rukama, a sbohem. Mohu udělat férovější nabídku?“</p>
<p>„V pohodě, já se nehádám,“ řekl Mack. „No a teď, co chcete, abych udělal?“</p>
<p>„Chceme, abyste sehrál roli v jednom malém utkání, které jsme moji přátelé a já naplánovali.“</p>
<p>„V jakém utkání?“</p>
<p>„Týká se časově-morálních rozdílností. Uvedeme vás do série situací, v nichž budete hrát svou roli. Každá epizoda se odehraje ve svém vlastním odlišném čase a na odlišném místě. Budeme se přesouvat do minulosti nebo do budoucnosti, jak vyžadují pravidla této hry. V každé epizodě budete mít možnost volby. Jak se rozhodnete a proč, bude sledováno a posuzováno. Budeme vás posuzovat, Fauste, ale ne jako vás samotného, spíš jako šampióna a exemplář lidstva, vybraný oběma stranami, aby nám poskytl údaje o lidské morálce, etice a ostatních téměř nepostižitelných věcech. Říkám vám to velmi jasně, Fauste, protože očekávám, že to pochopíte dřív, než začneme. Ale jakmile začneme, nebudete příliš přemýšlet o děsivosti, která tvoří základ premis, podle nichž to funguje, protože budete příliš zaneprázdněn úsilím uhlídat si vlastní kůži.“</p>
<p>„Chápu,“ řekl Mack, pokoušeje se to pochopit.</p>
<p>„V tom spočívá naše dohoda, Fauste. Scéna za oponou je připravena, herci na místě a hra může začít. Čekáme jen, až se vyjádříte.“</p>
<p>Je to skutečně užvaněný ďábel, pomyslel si Mack. A Mefistofeles mu připadal jako idealista navzdory svému okázalému cynismu. Ale nemělo smysl otálet s tím, co mu radila jeho duše.</p>
<p>„Jsem váš člověk,“ řekl Mack. „Začněme.“</p>
<p>„Tady se podepište,“ řekl Mefistofeles, rozbalil lehce ohořelý pergamen, který přinesl, nabídl mu brk a ukázal dlouhým ukazovákem na žílu na Mackově předloktí.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5</strong></p>
<p>Protagonisté dramatu ve Faustově komnatě by si možná, nebýt tak pohlceni hovorem, byli povšimli tváře, která se na okamžik objevila v nezastřeném okně komnaty a pak se sehnula a zmizela ze zorného pole. Byl to Faust osobně.</p>
<p>Probral se na Ďáblově chodníku, krváceje po Litevcově silné, ale špatně mířené ráně. Chvíli se potácel, pak se posadil na obrubník, aby se trochu vzpamatoval. Litevec vyšel ze vchodu a zvedl znovu svůj dubový obušek, aby se postaral o skutečně hluboké bezvědomí, nebo možná aby Fausta dorazil. V této době nemohl být člověk příliš útlocitný, ne když v jižní Evropě řádil mor, ne když se muslimští válečníci se zakřivenými meči, živení svým nevyčerpatelným fanatismem, vyřítili z Andalúzie a hrozilo, že znovu proniknou přes Pyreneje jako za časů Karla Velikého, aby si zchladili žáhu na špatně chráněných městech Languedocu a Akvitánie. Tyto záležitosti se ale Litevec vůbec netýkaly. Než měl však příležitost znovu udeřit, ozval se halas mužských hlasů zabraných do živé disputace. Litevec poznal, že jsou to univerzitní studenti, přirození nepřátelé kasty, kterou Litevec, byť nevědomky, zastupoval. Zpozorovali ho a začali křičet. Litevec se otočil na patách a dal se na útěk, aby si zachránil život, a běžel tak dlouho, dokud neměl Krakov za zády. Když si uvědomil, že je na cestě vedoucí do Čech, pokračoval po ní dál k jihu, a tak se navždy ztratil z našeho příběhu.</p>
<p>Studenti pomohli Faustovi na nohy a očistili ho od bláta a slepičinců, do nichž padl. Kanalizace byla v těch dobách jen dětským snem těch nejnepraktičtějších z architektů, kteří vytvořili tmavá, přecpaná, páchnoucí, ale přátelská města Temného věku.</p>
<p>Jakmile byl schopen chůze, Faust studenty setřásl a spěšně zamířil domů, ačkoli se mu ještě stále točila hlava. Uviděl, že dveře jsou pootevřené. Opatrně dům obešel, uviděl nezatažené okno, nahlédl dovnitř a užasl, když spatřil dvě postavy, z nichž jedna byla zcela zjevně Mefistofeles, jehož Faust mnohokrát viděl na obrázcích v knihách, ale nikdy osobně. Skrčil se a poslouchal.</p>
<p>Hlasy pronikaly oknem a on je zachycoval.</p>
<p>Přišel právě ve chvíli, kdy se Mack chystal krví podepsat pergamen, který Mefistofeles přinesl. To Fausta nabudilo. V jeho domě je podvodník! Ten ďábel pokouší nesprávného muže!</p>
<p>Faust se odtrhl od okna a znovu oběhl dům, vešel dovnitř a práskl těžkými dubovými dveřmi. Pak proběhl chodbou a trhnutím otevřel dveře své pracovny, právě v okamžiku, kdy Mack zakončil poslední kudrlinkou podpis na pergamenu. Pak ďábel pergamen svinul a řekl: „Teď, můj drahý doktore, půjdeme do Kuchyně čarodějnic, kde vás naši odborníci na kosmetiku připraví pro dobrodružství, která jsou před námi.“</p>
<p>A pak Mefistofeles zvedl ruce, vyšlehly plameny, jasně oranžové, tu a tam prodchnuté neblahou nazelenalou barvou jaspisu, a zahalily obě postavy svou aurou. Když zmizely, byly obě postavy pryč.</p>
<p>„Zatraceně!“ vykřikl Faust a udeřil se pěstí jedné ruky do dlaně druhé. „O minutu později!“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6</strong></p>
<p>Faust zamračeně pozoroval ponuré a stinné kouty své pracovny. Na okamžik mu připadalo, že něco objevil mezi netopýřími siluetami na stropě, ale nic tam nebylo. Oba zmizeli, podvodník i Mefistofeles. Nezbylo tu po nich nic než slabý zápach síry.</p>
<p>Chápal moc dobře, co se přihodilo. Zatracenou shodou okolností se k němu někdo vloupal, ten vysoký žlutovlasý darebák, jehož zahlédl oknem. A Mefistofeles, ten pitomý démon s grandiózním jménem, si toho chlapa spletl s ním.</p>
<p>Zamračil se a zavrtěl hlavou. Vyslechl dost, aby věděl, že Mefistofeles navrhl jakési úžasné dobrodružství, a toho podvodníka teď jemu odnášel vstříc a vstříc odměně, která po právu patřila Faustovi. A Faust zůstal sám ve své pochmurné pracovně, v tomto světském městě Krakově, kde měl žít dál svůj život, jako by se nic nestalo.</p>
<p>Zatraceně, to tedy ne! Půjde za nimi, a třeba až na nejvzdálenější místa a do nejvzdálenějšího času, najde Mefistofela, odhalí cizince jako podvodníka a zaujme své právoplatné místo při velkolepém odhalení omylu.</p>
<p>Faust se sesunul na židli. Mozek mu vřel myšlenkami. Nejdříve musel následovat Mefistofela a podvodníka. Zmizeli v záblesku ohně. To nasvědčovalo tomu, že nejsou na Zemi. Znamenalo to, že on sám se bude muset dostat mimo Zemi a její světský původ, do éterické říše, již ovládají duchové, kde mrtví pořádají své truchlivé hody, kde mají svůj pravý domov elfové, víly, skřítkové a ostatní stvoření z pohanské minulosti.</p>
<p>Pak se ale na chvíli zamyslel. Je na to připraven? Pro každého mága by to byla nejvyšší zkouška. A Faust, ačkoli se sám počítal mezi špičku, pokud šlo o ovládání magických umění a získávání ezoterických znalostí, nebyl už nejmladší. Mohlo to být nad jeho síly.</p>
<p>A pak si vzpomněl, že jen pár hodin předtím uvažoval o sebevraždě! A proč? Protože se mu zdálo, že už pro něho není nic moc zajímavé. Život před ním ležel ve své nudné pravidelnosti, chudý na radosti a potěšení, naplněný bolestí, zbavený smyslu. Teď měl znovu zájem, velnu mírně řečeno! O dobrodružství, které bylo právem jeho, a jež mu bylo ukradeno. To nestrpí. Je-li to nutné, ať zemře. Nikdo mu ale nebude krást nabídku od ďábla!</p>
<p>Vstal a přiložil do skomírajícího ohně. Umyl si tvář v míse skoro čerstvé vody, kterou služka přinesla teprve přede dvěma dny. Pak našel kus sušeného uzeného hovězího a zapil je sklenicí piva z ječmene. A po celou dobu plánoval další kroky.</p>
<p>Potřebuje skutečně silné zaklínadlo. Bude v sobě muset zkombinovat sílu Odeslání s mocí Návštěvy. Přemisťovací zaklínadla byla tradičně obtížná, protože zahrnovala odeslání hmotné substance, v tomto případě jeho samotného, do oblastí, kde měla stvoření obvykle subtilnější těla. Množství vyžadované duchovní energie bylo děsivé.</p>
<p>Přešel ke své knihovně a začal v ní hledat. Našel formuli Herma Trismegista<emphasis> Jistá ohnivá cestu ke hvězdám.</emphasis> Ta byla ale příliš komplikovaná a vyžadovala obtížně sehnatelné ingredience, jako levý palec z nohy Číňana, což si v té době ve východní Evropě bylo prakticky nemožné opatřit, ačkoli v Benátkách jich prý slušnou zásobu měli. Hledal dál. Ve své<emphasis> Shodě s kladivem nu čarodějnice</emphasis> objevil jednodušší formuli, která zároveň vyžadovala i méně ingrediencí. Rozhodl se, že použije ji.</p>
<p>Vývar z netopýra… Někde ho měl celou fiólu. Dále recept vyžadoval ropuší stolici, ale naštěstí nějakou měl, pěkně usušenou a uloženou v náprstku. Bílá vrba byla běžná, rtuť měl po ruce. Červotočivé dřevo neměl, ale to si mohl opatřit v sousední lékárně. Ale co tohle? „Nepracujte bez úlomku z Pravého kříže!“</p>
<p>Zatraceně! Svůj poslední úlomek použil minulý měsíc!</p>
<p>Neztráceje čas, vzal Faust měšec, vložil do něho svůj smaragd pro případ nečekaných výdajů a vyšel na ulici.</p>
<p>Lékárna na rohu byla na Velikonoční neděli zavřená, ale bušením na okenice se mu podařilo lékárníka přivolat. Bohužel mu mrzutě sdělil, že žádný Pravý kříž na skladě nemá a neví, kdy dorazí další dodávka z Říma. Červotočivé dřevo nicméně měl.</p>
<p>Od něj zamířil Faust co nejrychleji do biskupského paláce v Ulici Pána našeho. Sluhové ho vpustili dovnitř, protože Faust a biskup byli staří přátelé a často spolu až do noci vedli učené disputace nad miskou ovesné kaše (protože biskupův žaludek – stejně jako Faustův už nepracoval, jak by měl).</p>
<p>Biskup, korpulentní pán, spočívající pohodlně ve svém křesle, zavrtěl nejisté hlavou.</p>
<p>„Je mi líto, drahý Fauste. Nejnovější Doporučení z Říma zní, že nemáme povolovat, aby se kousky z Pravého kříže používaly k modlářským účelům.“</p>
<p>„Kdo mluví o modlářství?“ zeptal se Faust. „Mluvíme o alchymistické vědě.“</p>
<p>„Ale k jakému účelu to chcete použít, můj synu? Abyste získal velké poklady, kupříkladu?“</p>
<p>„Vůbec ne! Potřebuji to, abych napravil velikou nespravedlnost!“</p>
<p>„Dobrá, věřím vám,“ řekl biskup. „Ale předem vás varuji. Pravý kříž značně stoupl v ceně. To se ostatně dalo očekávat, protože je této substance pouze omezená zásoba.“</p>
<p>„Stačí mi kousek velikosti nehtu. Připište mi to na účet.“</p>
<p>Biskup vytáhl malou lakovanou skříňku obsahující úlomky Pravého kříže. „Chtěl jsem si s vámi o vašem účtu promluvit.“</p>
<p>Faust sáhl do svého měšce a vytáhl smaragd. „Platím!“ Zabalil úlomek Pravého kříže do březové kúry a pak do staré oltářní látky, zatímco biskup obdivoval lesk smaragdu.</p>
<p>S bezpečně zabaleným úlomkem spěchal Faust domů. Ihned rozdělal ve své alchymistické peci oheň z uhlí a rozdmýchával ho koženými měchy tak dlouho, dokud nezačal bělavě žhnout a vydávat proudy diamantových jiskřiček. Pak smíchal ingredience. Na stůl postavil džbán aqua ardens, dávaje pozor, aby ji nerozlil, protože se mohla prožrat čímkoli, co nebylo chráněné jejím odpuzovačem, v malé mosazné misce rozdrtil sublimovaný antimon, na jednu stranu položil rostlinné esence a na druhou ropuší ocasy, zvápenatělý netopýří trus, zkrystalizovanou moč sviště a vytvrzenou hlínu z hrobu. Dával si pozor, aby držel ingredience od sebe oddělené. Nebylo by dobré smíchat je předčasně! A tady měl svůj vinný kámen, ledek a kvasnice, a zde své nigredo, které vyrobil právě minulý týden. Bylo mu líto ho obětovat, protože při správném procesu mohlo vyprodukovat fénixe, nejkrásnějšího z alegorických ptáků. Teď však není čas na estetiku! Byl připraven začít.</p>
<p>A pak se ozvalo zaklepání na dveře. Faust se je pokusil ignorovat, ale opakovalo se, a pak znovu, a připojila se i změť hlasů. Ve velmi špatné náladě přistoupil ke dveřím a otevřel je.</p>
<p>Venku stálo čtyři nebo pět mladých mužů – nemohl si být jejich počtem jist, protože se neustále pohybovali.</p>
<p>„Doktore Fauste, pane! Nepoznáváte nás? Jsme studenti z vašeho kursu Základy alchymie 1b na Univerzitě. Potřebujeme poradit, proč se na proměnlivém hermafroditním těle Merkura vždycky objeví obraz ženského anima. Určitě se nás na to zeptají, a my o tom v našich skriptech<emphasis> Úvod do alchymie </emphasis>nemůžeme nic najít.“</p>
<p>„Proč, zatraceně?“ řekl Faust. „Celá látka o hermafroditismu a sexuální symbolice v alchymii je zpracována v knize<emphasis> Nové směry ve staré vědě</emphasis> od Nicholase Flamela, kterou jsem vám doporučil k prostudování na začátku roku.“</p>
<p>„Ale ta je psaná francouzsky, pane!“</p>
<p>„Máte umět francouzsky!“</p>
<p>„Ale to nedává smysl, pane, protože jestli princip hermafroditismu podle Aristotela může být zahrnut –“</p>
<p>Faust zvedl ruku, aby si zjednal ticho. „Studenti,“ řekl, „pracuji na důležitém a komplexním experimentu, který se pravděpodobně stane mezníkem v dějinách alchymie. Nemohu připustit sebemenší přerušení. Jděte za některým z ostatních profesorů. Nebo jděte k čertu! Prostě odtud teď vypadnete!“</p>
<p>Studenti odešli. Faust znovu rozdmýchal oheň a zkontroloval své zařízení, jestli je čisté a v provozuschopném stavu. Alembicy už byly rozžhavené a připravené, a sublimátor se zdál v pořádku. Mohl začít.</p>
<p>Jak jednotlivé substance vstupovaly do tyglíku, měnily uspokojujícím způsobem barvy. Červená a zelená vířily ve třpytící se kapalině, z ní stoupala pára a srážela se v mlhu, visící u stropu jako průzračný šedý had. Faust dovnitř vložil úlomek Pravého kříže. Substance na okamžik zasvítila a pak zčernala.</p>
<p>Je moc špatné, když alchymistická reakce zčerná. Naštěstí si Faust všiml dvojitého stříbrného záblesku, k němuž došlo těsně před zčernáním. Obrátil se ke své<emphasis> Příručce pro řešení alchymistových potíží</emphasis>, sestavené čaroději z káhirské univerzity a přeložené Mosesem Maimonidesem, a četl: „Dvojitý stříbrný záblesk předtím, než materia confusa zčerná, znamená, že úlomek Kříže použitý v reakci nebyl Pravý kříž. Než budete pokračovat, překontrolujte ho svým zkoušečem ryzosti víry.“</p>
<p>Zatraceně! Zase podveden! A tentokrát se nezdálo, že nalezne východisko. Ledaže by existovala náhrada za Pravý kříž? Znovu se vrhl ke své knihovně, ale nenašel nic použitelného. Měl chuť začít ječet, tak hluboce se cítil frustrován. A pak si všiml balíčku knih, který přinesl muž, jenž vnikl do jeho bytu.</p>
<p>Prohlédl si je a rty se mu zkřivily opovržením. Byly to jen bezcenné plagiáty, bláboly pro ignoranty. Ale mezi nimi objevil jeden titul, který znal, ačkoli si ho nikdy nedokázal opatřit. Kniha se jmenovala<emphasis> Jádro alchymie</emphasis> a jednalo se o německý překlad jistých klíčových textů od Eirenaea. Jak se tam dostal?</p>
<p>Listoval v něm a narazil na následující tvrzení: „Pravý kříž je svým vzhledem prakticky nerozlišitelný od Téměř pravého kříže. Bohužel však nefunguje v alchymistických formulích. Moc Téměř pravého kříže nicméně může být posílena, aby tak mohl posloužit náhradou, a to přidáním stejného množství draslíku a obyčejných sazí z lampy.“</p>
<p>Nádobku s draslíkem měl Faust po ruce. Saze z lampy neměl žádné, ale jestli, jak měl podezření, služka lampy v poslední době nevyčistila… Ano, měl spoustu sazí z lampy!</p>
<p>Když do taveniny přidal draslík a saze, začala hmota v alchymistické peci měnit barvu a svit. Následně se z ní zvedla hustá šedá pára a na okamžik zahalila Fausta i jeho zařízení. Když se mlha rozptýlila, Faust už v pracovně nebyl, a když na to přišlo, nebyl ani v Krakově.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 7</strong></p>
<p>Nejdříve Faust viděl jen vše zahalující perlovou šeď. To však trvalo pouze okamžik, jak se Spirituální prostor přizpůsoboval tomu, že má uvnitř pozemského pozorovatele, tím, že expandoval do všech stran. Poté Faust rozeznal, že stojí na kraji malého města, svým vzhledem podobného městům, jaká viděl na svých cestách po Evropě, ačkoli vůbec ne stejného.</p>
<p>Určitě se sem dostal velice rychle, ale to mělo svůj důvod, protože Spirituální říše, vzhledem k tomu, že neměla žádnou substanci s výjimkou té, která jí byla vnucena dočasnými pravidly Ustálení, se mohla smrštit do velmi malého prostoru Přírody. Učení doktoři na Jagellonské univerzitě tvrdili, že když nebyla Spirituální říše využívána, sídlila v prostoru ne větším než špendlíková hlavička – až na tak nekonečně malou hmotu může být nemateriálno redukováno! Jediné, co mohlo způsobit její expanzi, byla přítomnost pozorovatele. Pak se onen prostor tvořil sám, s takovou scenerií a osobami, jaké by se na tom místě a v tom konkrétním čase daly očekávat.</p>
<p>Po vstupu do města uviděl Faust řadu průčelí obchodů s vývěsními štíty. Nedokázal je však přečíst, podle čehož poznal, že nejsou určeny pro něho. Konečně uviděl nápis, který přečíst dokázal: ‚ČARODĚJNICKÁ KUCHYNĚ‘. A věděl, že má jít právě tam. (Tolik je obsaženo v Přemisťovacím zaklínadle, které vás dopraví neomylně na práh vašeho příštího dobrodružství, i když je na vás, co bude následovat.)</p>
<p>Faust přistoupil ke dveřím Čarodějnické kuchyně a opatrně se jich dotkl. Obával se, že mu ruka projde skrz, protože na takovém místě měl existovat pouze duch, a duchové jsou známí svou schopností procházet skrze ostatní duchy. Ale dveře byly pevné, a ihned ho napadlo, že i když nějaká hmota na tomto místě není pevná, bude se chovat, jako by byla, protože jak poukázal jeden starověký filozof, neexistuje žádné drama, pokud věci nemohou narážet jedna do druhé. Ale jak se, když byly éterické, dokázaly zhmotnit? Faust dospěl k závěru, že pravděpodobně proto, že zdejší entity složily formální přísahu udržovat pevnou podstatu navzdory pohodlí nedotknutelnosti, a především proto, aby se nemíchaly jedna s druhou.</p>
<p>Faust vstoupil do Čarodějnické kuchyně. Uviděl celou armádu malých démonů nepříliš děsivého vzhledu, sloužících skupině patronů, kteří seděli na židlích s pruhovanými přikrývkami přes opěradla. Zdálo se, že se dostal do jakéhosi salonu krásy. Démoni byli evidentně holiči nebo chirurgové, protože nejen stříhali vlasy, ale také odstraňovali tuk z otylých břich, přebytečné maso ze stehen a přidávali svaly do vyhublých paží a scvrklých lýtek, seškrabávali špínu a odstraňovali vady na kůži. Obratnými drápy rekonstruovali tváře, používajíc k tomu maso, které měli v kádích vedle svých holičských křesel.</p>
<p>Nicméně za chvíli Faust pochopil, že tito démoni jsou pouzí asistenti. Mezi nimi procházel, dohlížel a občas prováděl delikátnější části rekonstrukcí asi tucet čarodějnic. Všechny nosily stejný otrhaný rezavý šat a na úzkých hlavách měly vysoké špičaté klobouky, jejichž okraje stínily zlověstně blýskavé oči. A všechny měly na vyzáblých nohou vysoké šněrovací boty, a většině z nich seděla na šlachovitém rameni černá kočka.</p>
<p>„No, co je?“ řekla starší čarodějnice, jejíž hodnost označovala černá krepová růže připíchnutá ke klobouku. „Vy jste ten balík základního materiálu, který jsme požadovaly? Pojďte sem, drahoušku, a my vás bleskově rozebereme.“</p>
<p>„Já nejsem žádný balík,“ řekl Faust hrdě. „Jsem Johanu Faust, doktor Pozemské říše.“</p>
<p>„Myslím, že jsme tu osobu toho jména právě měli,“ řekla čarodějnice.</p>
<p>„Byl doprovázen vysokým vyzáblým démonem jménem Mefistofeles?“</p>
<p>„No ano, ačkoli podle<emphasis> mého</emphasis> vkusu nebyl vyzáblý.“</p>
<p>„Ten muž s ním nebyl Faust, ale podvodník! Já jsem Faust!“</p>
<p>Čarodějnice na něho zkoumavě pohlédla. „Myslela jsem si, že je příliš mladý na to, aby byl učený doktor! Můžete se nějak identifikovat?“</p>
<p>Faust se prohrábni svým měšcem (který byl sice přenesen a spiritualizován, ale jinak zůstal stejný jako na Zemi) a nalezl odznak čestného soudce z Lublinu, voličský registrační lístek z Paříže a stříbrnou pamětní medaili, která mu byla udělena na Veletrhu zázraků, který se konal přede dvěma lety v Praze.</p>
<p>„Tak dobře,<emphasis> jste</emphasis> Faust,“ řekla čarodějnice. „A ten druhý chlap mě oklamal, a Mefistofela taky. To je moc zlé. Poskytli jsme mu tak pěkné omlazení. Plakal byste, kdybyste viděl, jak krásného jsme ho učinili.“</p>
<p>„To byla chyba!“ vykřikl Faust a zaskřípal zuby. „Teď musíte pro mě udělat totéž!“</p>
<p>„To bohužel nejde,“ řekla čarodějnice. „Na omlazení jsme už použili většinu našeho přídělu. No, ale podíváme se, co sedá dělat.“</p>
<p>Zavedla Fausta ke křeslu, pak zavolala na jednoho ze svých démonských asistentů a začali se tiše radit.</p>
<p>„Problém je,“ řekl démon, „že jsme na toho druhého spotřebovali skoro všechno sérum dlouhověkosti.“</p>
<p>„Vymačkej zbytky a použij je. Lepší něco než nic.“</p>
<p>„Ale jeho rysy!“ Démon naklonil Faustovu hlavu na jednu stranu, a pak na druhou. Očima tvrdými jako acháty studoval Faustovy rysy, a zdálo se, že na něho neudělaly žádný dojem. „Když nemám balíček krásy, co mohu dělat s touto špatně formovanou dlouhonosou vizáží s propadlými tvářemi a tenkými rty?“</p>
<p>„Hej!‘“ zvolal Faust. „Nepřišel jsem sem, abych se nechal urážet!“</p>
<p>„Sklapněte,“ řekl démon. „Tady jsem doktor já, ne vy.“ Otočil se k čarodějnici a řekl: „Mohli bychom mu vylepšit fyzickou kondici, ne až k nadlidské síle, samozřejmě, protože neprošel přípravou, ale do úctyhodné míry.“</p>
<p>„Udělejte, co můžete,“ řekla čarodějnice.</p>
<p>Démon pracoval rychle a s elánem, který Fausta zpočátku děsil, dokud si neuvědomil, že ho démonova činnost nebolí. Pak se v křesle uvolnil, zatímco démon, pobrukuje si cosi monotónního, odstranil některé uvolněnější části Faustovy anatomie a nahradil je čerstvou tkání. Pak umístil na správně místo nervy, svaly a šlachy, takže se Faust mohl usmívat, šklebit a pohybovat údy, a upevnil je pomocí Univerzálního urychlovače.</p>
<p>Dokončil závěrečné úpravy, ustoupil a chvíli studoval výsledek, pak moudře přikývl a řekl: „Lepší, než jsem čekal, vzhledem k materiálům, s nimiž jsem musel pracovat.“ Pak Fausta okartáčoval, stáhl z něho pruhovanou přikrývku a vyzval ho, aby se na sebe podíval v jednom z velkých nástěnných zrcadel.</p>
<p>Faust<strong> </strong>se ve skle uviděl<strong> </strong>robustnější, než býval. Jeho kůže ztratila stařeckou voskovou bělost a nabyla zdravě červeného odstínu středního věku. Zrak se inu také zlepšil, stejně jako sluch. Rysy tváře se tolik nezměnily, ale démon mu zjemnil příliš výrazný nos, zmenšil trochu bradu a odstranil povislé laloky kůže. Vcelku teď vypadal mnohem lépe než předtím, ačkoli by i tak těžko zvítězil v mužských soutěžích krásy, které se tajně pořádaly v některých částech Itálie.</p>
<p>„Je to lepší,“ připustil Faust, studuje se v zrcadle, „ale pořád nic zvláštního. Mám právo dostat plnou omlazovací kůru!“</p>
<p>Démon pokrčil rameny a odešel. Čarodějnice řekla: „Nemluvme o právech. Udělali jsme to pro vás z dobroty našich srdcí. Nikdy neříkejte, že jsou čarodějnice úplně špatné! Abyste dostal plnou péči a rekonstrukci, musíte mít objednávku do samotného Mefistofela nebo od jiných velikých princů Světla nebo Temnoty. Jedině pak můžeme podat žádanku na materiál z Ústředního zásobování.“</p>
<p>„Dostanu ji,“ řekl Faust, „a kromě toho spoustu jiných věcí. Kam říkal Mefistofeles, že mají namířeno?“</p>
<p>„O tom se nám nezmínil.“</p>
<p>„A kam přesně odešel?“</p>
<p>„Přímo do vzduchu, v oblaku ohně a kouře, jak je jeho zvykem.“</p>
<p>Faust věděl, že toto nedokáže. Jeho Přemisťovací zaklínadlo mělo příliš velká omezení. Dopravilo ho sem, ale nemělo už moc ho dopravit dál. Musí se vrátit na Zemi a pořádně si vše promyslet.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 8</strong></p>
<p>Když se rematerializoval v křídou namalovaném pentagramu na podlaze své pracovny, cítil smutek a nespokojenost. Ve srovnání s činorodým ruchem Čarodějnické kuchyně mu jeho vlastní byt připadal nesnesitelně ošumělý, opuštěný a ubohý. Ta zatracená služka dokonce ani neotřela prach na jeho kostlivci. A jeho pláště byly stále zablácené od jarních dešťů. Dojde tu k určitým změnám, rozhodl se. Zaskřípal zuby.</p>
<p>To měl z toho, že byl na lidi hodný: podvodníci bez sebemenší znalosti alchymie si mysleli, že k němu mohou přijít a ukrást mu dlouho očekávanou smlouvu s ďáblem. Jak si to k čertu mohli dovolit! Teď jim ukáže!</p>
<p>Mezitím zvažoval své omlazení. Zdálo se mu, že má mnohem víc energie než předtím, a jeho zlostná a popudlivá povaha, která s věkem začala ustupovat, se mu nyní v plné síle vrátila. Zatraceně, byl Faust! Byl silný! A měl hlad!</p>
<p>Podíval se do špižírny. Tam, na horní poličce, spatřil svou misku s ovesnou kaší. Zamíchal ji dlouhou lžící. Byly v ní žmolky a měla barvu nafouklé mrtvoly. Čerstvě omlazené zažívání mu sdělilo, že tohle bláto už nemůže dál tolerovat. Zvlášť teď, když mu čarodějnice v Čarodějnické kuchyni prozíravě poskytla sadu výborných zubů, stejně dobrých jako nove, s výjimkou uštípnutého kousku levého řezáku. Nechtěl ovesnou kaši! Chtěl maso! A pomstu, pomstu!</p>
<p>Sešel dolů po schodech a vyšel na ulici. Nastával večer, modrý a krásný velikonoční večer. Faust si toho nevšímal. Měl důležitější práci než pět ódy na počasí! Přešel ulici a vrazil do krčmy, kterou často navštěvoval.</p>
<p>„Krčmáři!“ zvolal… Chci kus vašeho vepře na rožni, a nebuďte skoupý!“</p>
<p>Krčmáře náhlá změna nálady obvykle střízlivého a mrzutého Fausta překvapila, ale zeptal se jen: „A k tomu ječné pivo a kroupy?“</p>
<p>„Žádné kroupy, zatraceně. Chci polské smažené brambory. A řekněte služce, ať mi přinese džbán jemného vína, ne toho hnusného polského červeného.“</p>
<p>„Bude vyhovovat tokajské?“</p>
<p>„Ano, a taky jemné rýnské, jen si pospěšte.“</p>
<p>Faust si vybral stůl oddělený od běžných zákazníků, protože potřeboval přemýšlet. Krčma byla stinná, s malým ohněm v krbu. Na vozovém kole zavěšeném nad hlavami, lehce se kývajícím na dlouhých řetězech následkem průvanu, který táhl špatně doléhajícími dveřmi, hořely knoty namočené v oleji. Číšnice přinesla jeho víno, a Faust vypil na jeden zátah půl pinty. Dívka se brzy objevila znovu s objednaným vepřovým a mastnou hromadou polských smažených brambor, a dokonce i s malou miskou kořeněného červeného zelí. Ještě včera by se proti tomu jeho žaludek vzbouřil, ale teď byl Faust naprosto spokojen. Stejně tak číšnice, která se sklonila k němu, odhalujíc tak bujné poprsí pod vyšívanou bílou selskou blůzou. Napřímila se a přihladila si dozadu bohaté oříškové zbarvené vlasy, které jí ve vlnách rámovaly oválný obličej a spadaly v kaskádách na kyprá ramena. Faust, který si myslel, že o něco takového ztratil už dávno zájem, vzhlédl a zamrkal.</p>
<p>„Ty tady musíš být nová,“ řekl. „Nepamatuji se, že bych tě tu předtím viděl, a to bych nezapomněl.“</p>
<p>„Pracuji tady první den,“ řekla dívka, usmívajíc se.… Jmenuji se Markétka a přišla jsem z Meklenburska, kde jsem byla husopaska, dokud k nám nevtrhly armády divokých Švédů Gustava Adolfa pálit a znásilňovat, a nepřinutily mě uprchnout na východ.“</p>
<p>Faust přikývl, zaujat jejím prázdným žvatláním a okouzlen jejím ženským šarmem i v tomto směru byl omlazen.</p>
<p>„Jsem doktor Johanu Faust,“ řekl. „Asi jsi o mně slyšela.“</p>
<p>„Skutečně, pane,“‚ řekla Markétka. Protože v těchto dnech byli alchymisté v kursu, ti skutečně úspěšní jako Faust mohli očekávat, že budou známí široko daleko. „Jste skutečně mistr těch umění, která vyvolávají vzácné kameny a módní šaty?“</p>
<p>Faust se chystal odpovědět, když od vedlejšího stolu zazněl hrubý hlas: „Je tady k čertu nějaká obsluha‘? Máme prázdný džbán! Koukej nám rychle přinést nový!“</p>
<p>„Musím odejít,“ řekla Markétka, „abych donesla víno sviním.“</p>
<p>„Přišla bys ke mně dnes večer?“ zeptal se Faust. „Mohli bychom si pro zábavu pohrát s jedním či dvěma zaklínadly.“</p>
<p>„Ráda,“ řekla Markétka. „Končím v osm. Do té<strong> </strong>doby,<emphasis> hast</emphasis><emphasis>a la vista.</emphasis><emphasis>“</emphasis> Překvapila Fausta neočekávanou znalostí jazyku a odspěchala obsloužit další hosty.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 9</strong></p>
<p>Faust dojedl a vrátil se domů. Času, než Markétka přijde, využil k důkladnému úklidu svých komnat. K zadním dveřím odnosil pozůstatky svých pokusů z minulého týdne mrtvé kočky, které se pokoušel naučit tančit, starý boršč a ovesnou kaši, a hromadu šedých učeneckých talárů, které měla služka vyprat a vyžehlit, ale přirozeně tak neučinila. Roztáhl těžké závěsy, otevřel okenice a důkladně<strong> </strong>vyvětral. Prosté ženy na takové věci dbaly. Když byl se stavem komnat spokojen, zapálil v měděné misce trochu kadidla, aby provonělo vzduch. Pak ohřál vodu a pečlivě se vydrhl. Cítil se přitom trochu pošetile, ale k čertu, bylo jaro a potřeboval ze sebe stejně smýt hrůzu dlouhé zimy. Oblékl si čistý talár a vykartáčoval si vlasy, které po jeho omlazení v Čarodějnické kuchyni zpevnily a zhoustly. Jeho opětovně mladé tělo zachvátilo nezvyklé vzrušení. Nedokázal si ani vzpomenout, kdy měl naposledy schůzku s ženou.</p>
<p>Markétka k němu přišla krátce po osmé, za hlubokého modrého soumraku, a zdálo se, že její vstup do Faustových komnat doprovází slabý růžový svit. Vznášel se okolo ní i ve chvílích, kdy pobíhala sem a tam, vykřikovala úžasem nad Faustovým alchymistickým zařízením a hleděla okouzleně na jeho knihy a rukopisy, a svou ženskou a sladce vonící přítomností kolem sebe šířila všeobecně dobrou pohodu.</p>
<p>Dobrou náladu kazily Faustovi pouze myšlenky na ztrátu a urážku způsobenou vskutku kriminální nedbalostí pekelných sil. Mefistofeles po tom podvodníkovi zjevně nežádal jakoukoli identifikaci! Prostě ho odnesl s sebou do svého světa!</p>
<p>O něco později se Faust přistihl, že o svém zármutku vypráví Markétce, zatímco leželi pohodlně stuleni na jeho úzkém loži učence s karafou vína po ruce, aby podpořilo veselí a zamilovanost. Markétka při<strong> </strong>jeho vyprávění projevovala soucit a sympatie, ale mysl jí bloudila jinde.</p>
<p>„Jaký by to byl zázrak,“ řekla, „kdybys dokázal získat bohatství, které ti Mefistofeles nepochybné přišel nabídnout. A kdybys měl přítelkyni, mohl bys ji zahrnout mnoha vzácnými dary, a to by ti přineslo mnoho nezměrného potěšení a radosti.“</p>
<p>„Myslím, že máš pravdu,“ řekl Faust, „ačkoli jsem o tom nikdy předtím takhle neuvažoval. Ale když mluvíme o darech, jak se ti líbí tohle?“ Vzal měděný prsten, zatočil jím ve vzduchu, zamumlal jakási slova a prsten spadl dolů, třpytící se bílým ohněm diamantu, ačkoli šlo v tomto případě jen o zirkon – zaklínadlo patřilo k těm lehčím. Markétka měla radost, a i když byl prsten pro její útlé prsty trochu velký, prohlásila, že zná klenotníka, který jí ho za úsměv zmenší. A nezná Faust náhodou další takové triky? Faust poslechl a proměnil svazek sušené cesmíny v kytici čerstvě orosených růží. Markétka kouzlo ocenila, ale zajímalo ji, jestli nezná ještě nějaké kouzlo s drahokamy, které se jí zvlášť líbilo, Faust jich několik znal, a zahrnul ji tedy sponami a brožemi, nádherně vypracovanými, ale nevelké ceny, protože existovala hranice, co mohl dokázat i tak velký mág jako Faust, když ležel v posteli s hlavou opřenou o měkká ženská prsa.</p>
<p>Přece se však zvedl a, vzpomínaje si na trik připisovaný Albertu Magnovi, když putoval po Levantě, vzal jednu z růží, které vykouzlil, provedl nad ní několik úkonů, zamumlal etruské zaklínadlo, jež pochytil v Neapoli, a vytvořil krásný kus tyrkysu, zasazený ve stříbrné broži.</p>
<p>„Úžasné!“ zvolala Markétka. „Jak to děláš?“</p>
<p>Faust zacvičil prsty. „Jen rukama. A musíš vědět jak, samozřejmě.“</p>
<p>„Když dokážeš takhle měnit hmotu,“ řekla Markétka, „mohl bys být bohatý. Proč žiješ takhle?“ Svým gestem zahrnula komnatu, která, ačkoli plně vyhovovala Faustovým potřebám, nesloužila příliš ke cti tomu, kdo ji zařizoval.</p>
<p>„Nikdy jsem nehledal bohatství,“ řekl jí Faust. „Pro mě znamenalo poklad vědění, a hledal jsem Kámen mudrců, což je moudrost a ne zlato, jak věří neosvícení.“</p>
<p>„Rozumím,“ řekla Markétka. „Ale v čem spočívá odměna?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„No, lidé vždycky dělají jednu věc, aby dostali jinou. Nevšiml sis? Pěstují obilí, protože chtějí jíst chléb. Pochodují do války, protože chtějí mír. Vraždí proto, aby uchránili životy, jednu věc dělají, druhou dostávají.“</p>
<p>„Žehnám ti, mé dítě,“ řekl Faust, „svým neškoleným způsobem a zcela nevědomky jsi vznesla otázku, která má zajímavé filozofické implikace. Ptáš se, co je cílem nebo účelem mého hledání moudrosti?“</p>
<p>„Ano,“ řekla obdivné Markétka.</p>
<p>Faust se usmál. „Vědění, moudrost, to jsou cíle samy o sobě a nevyžadují žádnou ‚odměnu‘, jak jsi nestydatě, ale rozkošně řekla.“</p>
<p>„Proč se tedy tak zlobíš na podvodníka, o kterém jsi mi vyprávěl? To, že ti sebral tvou odměnu, ti nijak nebrání ve hledání moudrosti.“</p>
<p>„Hmm,“ řekl Faust.</p>
<p>„Co budeš dělat,“ zeptala se Markétka, „až se staneš tak moudrým, jak chceš být?“</p>
<p>„Budu se chtít stát ještě moudřejším.“</p>
<p>„Až se staneš nejmoudřejším?“</p>
<p>Faust se na okamžik zamyslel, a pak řekl: „Když máš tolik moudrosti, kolik potřebuješ, jsi připravena těšit se radosti smyslu, která je zahrnuta v jídle, koupeli, spánku, milování, sledování západů slunce a tak dál Ale my filozofové to považujeme za pouhou strusku.“</p>
<p>„Struska nebo ne,“ řekla Markétka, „když jsi získal moudrost, jakou jinou odměnu ti mohou dát? Tělo a duch, doktore Fauste. Když jsi nakrmil jedno, je čas nakrmit druhé.“</p>
<p>„Tím je samosebou náboženství,“ řekl Faust. „Je považováno za konec samo o sobě. Ne pro mě, samozřejmě. Přijímat to, co je dáno, dogma, to, co je tradiční a obecně přijímáno bez hlubšího zamyšlení, překáží duchu svobodného bádání, který zvolil Faust, a který mu klade na srdce, aby se řídil vlastním úsudkem a diktátem svého rozumu a ne tím, co mu říkají pověrčiví kněží.“</p>
<p>Takto omámen vlastními slovy vyskočil Faust z postele, zahalil se do dlouhého pláště, začal přecházet po místnosti a uvažovat nahlas.</p>
<p>„Je to dokonalost chvíle, kterou filozof hledá, po pravdě řečeno. Chce dospět ke chvíli tak dokonalé, že by mohl říct: ‚Zůstaň o chvilku déle, ó vzácný okamžiku.‘ Kdyby mi někdo dokázal poskytnout toto, je má duše jeho. Něco podobného mi chtěl zřejmě dopřát Mefistofeles. Přišel sem s jakousi nabídkou. A nepochybně úžasnou, protože proč jinak by mě – nebo spíš toho podvodníka nechal na začátku omladit? Zatraceně, on lomu muži ukáže zázraky světů, viditelného i neviditelného, a pravděpodobné mu poskytne nepředstavitelný luxus, neboť tak to ďáblové dělají, protože si zjevně neuvědomují, že ke svedení člověka ze správné cesty ctnosti je zapotřebí mnohem méně než svůdná žena. Obvykle je pokušení snadné; stačí sebemenší návrh, a hříšník půjde za svým hříchem. Ale to odbíhám. On mi všechno vzal! Veliký Faust věděl, že se jednoho dne ocitne na velké cestě. Chápeš, Markétko? Byla to příležitost hrát velkou hru, která se nebude nikdy opakovat.“</p>
<p>„Nemůžeš je s tím nechat uniknout!“ zvolala Markétka.</p>
<p>„Nenechám!“ vykřikl Faust, a pak tišeji dodal: „Ale co můžu dělat? Mefistofeles a podvodník mohou být kdekoli!“</p>
<p>Právě tehdy začaly vyzvánět zvony kostelů na večerní pobožnost a jejich mohutné tóny vibrovaly v hlubokých labyrintech Faustova ucha, přinášejíc s sebou důležitou zprávu, jen kdyby ji tak dokázal rozluštit…</p>
<p>Velikonoční bohoslužby, sloužené na Zemi i na Nebesích. A u Mocností temnoty to byl čas velikého antivelikonočního sabatu.</p>
<p>A tam, samozřejmé, by našel Mefistofela i toho podvodníka!</p>
<p>„Vím, kde jsou!“ zvolal Faust. „Půjdu za nimi a dostihnu svůj osud!“</p>
<p>„Skvělé!“ řekla Markétka. „Ach, kdybych jen mohla sdílet malou část onoho osudu s tebou!“</p>
<p>„Budeš!“ zvolal Faust. „Protože mě na této misi doprovodíš, budeš mi pomáhat a podílet se na mé odměně!“</p>
<p>„Ach!“ vzdychla Markétka. „Ale běda, pane, jsem pouhá husopaska, která se teprve nedávno stala servírkou. Neznám alchymii.“</p>
<p>„Nebudeš potřebovat alchymii, abys zaběhla s mými vzkazy do lékárny,“ řekl Faust. Natáhl se pro svůj učenecký talár. „Nu, obleč se, začneme!“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 10</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>A<strong> </strong>tak se Faust pustil do horečných příprav. Ze všeho nejdříve potřeboval seznam. Sedě za stolem a namáčeje svůj brk do inkoustu, sepisoval všechny položky, které bude potřebovat, aby vytvořil skutečně prvotřídní Přemisťovací zaklínadlo. Pak se zklamaně opřel v křesle. Potrvá měsíce, snad roky, než shromáždí ingredience potřebné pro zaklínadlo dostatečně mocné, aby ho dopravilo na Sabat čarodějnic a kamkoli jinam, kam bude možná muset zamířit potom. Musel vzít v úvahu i Markétku, protože ji chtěl vzít s sebou. Problém spočíval v tom, že neměl čas získávat tyto věci legálními postupy. Ale musel je mít, jinak by se Faustův příběh, veliký příběh lidských schopností a tvůrčích sil proti úkladům Jiných světů, nikdy nevyprávěl.</p>
<p>Faustovi se však zdálo, že jestli chce zvítězit, je čas uvažovat i o ne zcela legálních prostředcích. Jestli někdy v dlouhé historii argumentace výsledky ospravedlňovaly prostředky, byl toto jeden z takových případů.</p>
<p>A pak, pojednou, přesně<strong> </strong>věděl, co je třeba. Vstal a vytáhl balíček alchymistických nástrojů, který se občas hodil, když nefungovala Odemykací zaklínadla. Vzal si také měch španělského vína na posilněnou.</p>
<p>„Pojď,“ řekl Markétce, „máme neodkladnou práci.“</p>
<p>Jagellonské muzeum, veliká masa šedého kamene, stálo osamoceně v parku Belvedere u brány Svatého Rudolfa. Bylo temné a opuštěné. Když Faust mumlal u velkých bronzových dveří předního vchodu Odemykací zaklínadlo, Markétka mu stála po boku. Jak se obával, dnes nefungovalo. Někdy znehodnotila zaklínadlo špatná intonace, dokonce až do té míry, že čarodějové a mágové, když byli nachlazení, od něho často museli upustit, aby nevyvolali svou vlastní destrukci tím, že by<strong> </strong>vydali nějaký huhňavý zvuk v nesprávnou chvíli.<strong> </strong>Ať<strong> </strong>chyba spočívala v čemkoli. Faust byl na tuto eventualitu připravený. Vytáhl svůj balíček malých nástrojů, chvíli na zámku pracoval, pak se na kuráž napil vína a otevřel dveře natolik, aby mohli s Markétkou vklouznout dovnitř.</p>
<p>Ocitli se ve veliké ústřední hale muzea, ale exponáty halila tma, kterou jen trochu rozptylovalo slabé světlo měsíce, dopadající sem šikmo několika velkými okny. Ale Faust znal muzeum dost dobře, aby tudy Markétku provedl – obdivně zírala na obrazy dávných polských králů – dokud chodba neskončila v kamenné zdi.</p>
<p>„Co teď?“ zeptala se.</p>
<p>„Dívej se. Ukážu ti o Jagelloncích něco, co většina lidí neví.“</p>
<p>Přejížděl rukou po zdi, dokud prsty nenarazil na známou značku. Sebejistě ji stiskl. Část stěny se s hlubokým hřmotem odsunula na dobře vyvážených závěsech dozadu a odkryla úzkou chodbu.</p>
<p>„Kam to vede?“ zeptala se Markétka.</p>
<p>„Do Uzavřené komnaty Nesvatého z Nesvatých, dlouho zakázané Církví, tajného muzea mystických objektů z nejranějších časů.“</p>
<p>Vedl ji chodbou. Posléze dorazili do vznešené místnosti zaplněné výstavními stoly. Na tomto místě se dokonce i Faust choval s úctou a bázní, protože se říkalo, že komnata existovala dávno předtím, než Evropa dosáhla své současné úrovně civilizace. Faust a Markétka šli po špičkách uličkami a pohlíželi na mystické prsteny z Uru v Chaldeji, bronzové věštecké prsteny z Tyru, obětní pazourkové nože z Judeje, víceúčelové přání plnící skarabey z Egypta, srpovitě tvarované obětní nože duhu uctívajících Keltů, a modernější objekty jako bronzovou hlavu Rogera Bacona, stroj univerzálního vědění Raymonda Lulla, o němž se tvrdilo, že byl užitečný při obracení pohanů na víru, několik Pečetí a Stínů Giovanniho Battisty Viica ve snadno interpretovatelné formě a spousta jiných věcí.</p>
<p>„Je toho tu víc,“ řekl Faust. Ruce měl už plné magických předmětů.</p>
<p>„Za tohle tě oběsí!“ řekla Markétka.</p>
<p>„Nejdřív mě budou muset chytit,“ odvětil Faust. „Tam nahoře je originální Plášť Turinův. Uvažuji, jestli bychom ho také neměli vzít.“</p>
<p>„Nelíbí se mi to,“ řekla Markétka, nicméně se do něj zahalila.</p>
<p>Právě v té chvíli se ode dveří, jimiž sem vešli, ozval kovový zvuk, následovaný hlasitým dusotem bot s kovovou špičkou, jaké nosili strážní.</p>
<p>„Mají nás!“ vykřikla Markétka. „Jsme v pasti!“</p>
<p>„Podívej se na toto,“ řekl Faust a srovnal předměty, které vzal, do určitého pořádku. Pak zvedl ruce a rty pronášel slova, která nesměla být opakována, aby nezvrátila přirozený řád věcí. Markétka užasle otevřela ústa, když viděla, jak se z předmětů zvedla svatozář a pohltila Fausta, stále držícího svůj měch s vínem, a pak i ji samotnou.</p>
<p>A tak, když do Uzavřené komnaty přiběhli strážní, udýchaní a s píkami v pohotovosti, nebyl tu už nikdo, koho by mohli zatknout.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 11</strong></p>
<p>Faust a Markétka, poněkud odchýleni větrem během svého letu éterem, se ocitli na vlhkém palouku nedaleko Říma, kde se obvykle konal veliký Sabat čarodějnic. Palouk ležel mezi dvěma horami. Ve světle velikého zapadajícího rudého slunce viděli, že se zde nedávno konala veliká oslava, ale teď už definitivně skončila. Všude ležely poházené prázdné měchy od vína a papírové klobouky. Hudebníci balili své nástroje a připravovali se na návrat do Budapešti. U obrovského oltáře uprostřed palouku byly vysoko navršeny oběti. Ale uctívači už odešli pryč, a démonští sluhové rozřezávali maso, aby je rozdělili zlým chudým, protože chudí jsou vždycky s námi, na Zemi, nad ní i pod ní.</p>
<p>Faust a Markétka sestoupili do velikého travnatého prostoru, kde probíhala modloslužba. Faust mohl vykřiknout čirou frustrací. Zase pozdě! Dostat se tak daleko, s takovou námahou, a pro nic! Ale rychle se uklidnil a přísně nařídil sám sobě nepodléhat zoufalství. Možná se ještě dá něco zachránit.</p>
<p>Přistoupil k jednomu z dělníků, bradatému trpaslíkovi s baculatýma nohama ovinutýma křížem krážem pruhy kůže, v rohaté ocelové přilbě norského stylu a s rýčem připevněným k malému batohu na zádech.</p>
<p>„Jak se máte?“ zeptal se Faust.</p>
<p>„Mizerně,“ odvětil trpaslík. „Ten démon sebral mě a mé kamarády, abychom po Sabatu uklidili, ale démoni jsou škrti a nikdy nenechají nic k pití.“</p>
<p>„Pití?“ Faust zvedl svůj měch španělského vína, který se mu podařilo udržet i při útěku z Uzavřené komnaty. „Možná bych ti mohl nabídnout něco svého.“</p>
<p>„Děkuji, pane! Jmenuji se Rognir a jsem vám k službám‘“</p>
<p>Natáhl se po měchu s vínem, ale Faust ho držel mimo jeho dosah.</p>
<p>„Ne tak rychle! Chtěl bych něco na oplátku.“</p>
<p>„Věděl jsem, že to zní příliš dobře, než aby to byla pravda,“ řekl Rognir. „Co chcete?“</p>
<p>„Informaci.“</p>
<p>Rognir, jehož hluboce zbrázděná tvář se právě začínala mračit, nyní zvedl obočí a usmál se. „Informaci, pane. Jo, můžete mít informací, kolik chcete. Já myslel, že chcete drahokamy. Koho mám zradit?“</p>
<p>„Nic tak dramatického,“ řekl Faust. „Pouze hledám dvě individua, která se zúčastnila tohoto Sabatu. Jeden byl vysoký, žlutovlasý člověk, druhý černovlasý ďábel<strong> </strong>jménem Mefistofeles.“</p>
<p>„Skutečně, byli tady,“ řekl Rognir. „Pořád se smáli. Myslel byste si, že nikdy předtím nebyli na Sabatu čarodějnic.“</p>
<p>„Kam šli?“ zeptal se Faust.</p>
<p>„Trpaslíkům se nikdo nesvěřuje,“ řekl Rognir. „Ale podívejte se, pane, měl jsem pergamen, který napsal Mefistofeles a dal ho támhletomu rudovlasému démonovi.“</p>
<p>Rudovlasý démon, o němž se zmiňoval, nebyl nikdo jiný než Azzie Elbub, démon s liščí tváří, který domluvil předchozí Tisícileté utkání v zastoupení Temnoty, ale jehož výtvor, Čarovný princ, došel k tak dvojznačnému a pochybnému konci, že Nutnost, jež utkání posuzovala, je prohlásila za neregulérní. To v očích Pánů temnoty, kteří se těšili na vítězství a právo příštích tisíc let vládnout nad osudem lidstva a, nedošlo uznání, a tak s Azziem tentokrát nikdo nic nekonzultoval; volba byla ponechána pouze na Mefistofelovi a archandělu Michaelovi.</p>
<p>Faust se zeptal: „Ten démon ti ten pergamen prostě předal?“</p>
<p>„Ne tak docela,“ řekl Rognir. „Zmačkal ho a<strong> </strong>hněvivě<strong> </strong>zahodil, když Mefistofeles a jeho omlazený společník zmizeli v oblaku ohně a kouře.“</p>
<p>„Dej mi ten papír!“</p>
<p>„Dej mi ten měch!“</p>
<p>Zlostně si změřili jeden druhého, pak si oba předměty obezřetně vyměnili. Zatímco Rognir pil, Faust si prohlédl pergamen. Uviděl seznam míst a dat. Některá z míst znal: Paříž, například. Ale ne Londýn nebo dvůr Velkého chána v Pekingu. A každému příslušel jiný čas, některému z nich v minulosti, jinému v budoucnosti. Nicméně jedna věc bila do očí. Prvním místem na seznamu byla Konstantinopol a rok 1210. Faust si pamatoval z historie, že šlo o dobu neblahé čtvrté křížové výpravy. Zcela očividně to bude první ze situací, o níž zaslechl Mefistofela říkat Mackovi.</p>
<p>Zatímco hloubal nad seznamem, ozval se po jeho levici čísi hlas: „Myslím, že jste mluvili o mně.“</p>
<p>Faust vzhlédl a uviděl, že vedle něho stojí Azzie, démon, o němž se Rognir zmiňoval.</p>
<p>„Jak jste mě mohl zaslechnout?“ řekl Faust. „Mluvil jsem šeptem.“</p>
<p>„Démoni vždycky poznají, když o nich někdo mluví. Uvažujete o tom pergamenu? Řeknu vám o něm. Mefistofeles byl pověřen organizováním Tisíciletých her, které rozhodnou o osudu lidstva na příštích tisíc let. Vybrali si raději jeho než mě. A já jsem dvojnásobný vítěz! On a Michael se dohodli, že Mefistofeles uvede Fausta do pěti situací, a jeho volby budou posuzovány z hlediska Dobra a Zla, výsledku a motivu. Nutností, kterou známe jako Ananké.“</p>
<p>„Ale Faust jsem já!“ vykřikl Faust. „Mefistofeles vzal s sebou nesprávného člověka!“</p>
<p>Azzie se na něho podíval. Zářivé liščí oči se mu zúžily, a na jeho těle bylo znát napětí, které by zkušený pozorovatel, kdyby tu nějaký byl, mohl považovat za významné.</p>
<p>„Vy jste ten učený doktor?“</p>
<p>„Ano! Jsem! Jsem!“ Markétka ho tahala za rukáv tak naléhavě, že Faust dodal: „A toto je Markétka, má přítelkyně.“</p>
<p>Azzie ji vzal na vědomí kývnutím hlavy, pak se obrátil k Faustovi: ,,Velmi zajímavý obrat událostí.“</p>
<p>„Pro mě ne,“ řekl Faust. „Já chci jen spravedlnost. Jsem to já, koho chtěl Mefistofeles v tomto utkání. Chci, na co mám právo! Pomůžete mi?“</p>
<p>Azzie chvíli přecházel po podupaném trávníku sem a tam a přemýšlel. Ovládl svou obvyklou netrpělivost, protože musel věc uvážit z mnoha úhlů, a potřeboval víc informací, než začne jednat. Ale pokud se ve svém odhadu nemýlil, mohla by pro něho tohle být příležitost.</p>
<p>„Vrátím se k vám později,“ řekl Azzie.</p>
<p>„Aspoň mi poraďte! Řekněte mi, kam jít dál, abych je našel.“</p>
<p>„Dobře,“ řekl Azzie. „Jestli máte v úmyslu pronásledovat Mefistofela a toho podvodníka, budete muset cestovat v čase, a proto musíte navštívit Chárona a domluvit si převoz na jeho člunu.“</p>
<p>„Díky!“ vykřikl Faust. Chytl hnědovlasou dívku, pronesl druhou část zaklínadla, které vymyslel v Zamčené komnatě v Jagellonském muzeu, a zmizel ve vzduchu.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 12</strong></p>
<p>Azzie Faustův odchod sledoval, a všiml si, jak dobře své zmizení zvládl. Bylo rychlé a definitivní, v jednom okamžiku zde, v příštím pryč, žádné rozplývající se okraje nebo blednoucí barvy obvyklé u méně zkušených kouzelníků. Ten chlapík na smrtelníka ovládal magii zatraceně dobře. Samozřejmě, byl to Faust. Dokonce i Azzie slyšel o Faustovi.</p>
<p>Právě minula půlnoc. Úklidové čety mezitím dokončily úklid palouku. Sanitární tým právě sterilizoval místa, kde byla zahrabána nečistá zvířata. Spirituální ekologové napravovali škody způsobené stromům osvětlením a pekelným ohněm, sázeli novou trávu na udupaný pažit a čistili půdu od zhoubných elementů, které na ni byly vylity během nočního veselí.</p>
<p>„A máme to. Byla toho spousta,“ řekl předák trpaslíků. Rognir. „Víc splašků než loni.“</p>
<p>„Ano, je to docela dobré,“ řekl Azzie odtažitě.</p>
<p>„Můžeme teď jít?“ zeptal se Rognir. Byl otrávený. Ve skutečnosti tu práci nechtěl. Než narazil na Azzieho, šel jednou z podzemních trpasličích stezek, něco si pobrukoval a těšil se, až se dostane na Uppsalskou veselici trpaslíků, která se letos konala pod Montpellierem. Šlo o největší svátek v trpasličím roce, příležitost předvést malé variace prastarých tanců a zpívat nový doprovod ke starým písním, protože trpaslíci měli rádi svá tradiční umění. Nové věci příliš nenulovali, protože počítali, že nepřetrvají dlouho. Rádi proto znovu oživovali staré věci, přidávali tu slovo, tu krok. Rognir nacvičoval s některými členy svého klače už několik měsíců určité variace tarantely. (Klač trpaslíků je přátelská skupina pěti až sedmnácti jedinců. Pro trpaslíky klač zaujímá místo rodiny a zajišťuje, že na každého přijde řada při placení pití.) Rognir plánoval, že se pod Montpellierem setká se zbytkem svého klače. Spěchal, pozdě jako obvykle, když se v tunelu náhle objevil Azzie a zpozoroval ho.</p>
<p>„Haló!“ řekl Azzie. „Tebe znám, že?“</p>
<p>„Jednou jsme se už setkali,“ řekl Rognir, poznávaje démona. „Chtěl jste investovat můj poklad. Kde je můj poklad, mimochodem?“</p>
<p>„Vydělává pro tebe peníze,“ řekl Azzie. „Neměj o něj obavy, už jsi dostal výnos, pamatuješ?“ Položil Rognirovi ruku kolem ramen v čemsi podobném přátelskému gestu. „Teď zrovna nic neděláš, že?“</p>
<p>„Mám schůzku,“ řekl Rognir.</p>
<p>„Ta počká,“ řekl nedbale Azzie. „Potřebuji, abys uklidil po Sabatu čarodějnic. Nezdrží tě to.“</p>
<p>„Proč to neuděláte sám?“</p>
<p>„Byl sem určen dohlížitelem, ne pracovníkem,“ odvětil Azzie. „Tak pojď, buď hodný.“</p>
<p>Rognir chtěl odmítnout, ale je těžké se vzepřít démonovi v konfrontaci rasy s rasou. Démoni byli<emphasis> mnohem</emphasis> děsivější než trpaslíci, kteří naopak nebyli děsiví vůbec, i když se dokázali strašlivě mračit.</p>
<p>Nepřátelství mezi trpaslíky a démony sahalo daleko do historie, protože démoni a trpaslíci sdíleli od nepaměti stejné podzemní teritorium, i když ne jako rovný s rovným. Démoni se vždycky považovali za vládce. Nikdy je ani nenapadlo, že by měli být něčím jiným. Trpaslíci zjistili, že jim démoni vládnou vždycky. Nedokázali si však sami ustavit své vlastní vůdce, protože ani trpaslík není většinou ochotný poslouchat jiného trpaslíka. Uvažovali i o rebelii, ale nakonec poslechli, protože trpaslíci silně lpí na tradicích, i v tom, že jim vládnou cizinci. Milovali zaběhnuté rituály a rádi dělali všechno přesně tak, jak se to dělalo dříve, v nějaké pravděpodobně mytické době, kdy si lidé věděli lépe rady. Démoni, na druhé straně, byli inovátoři. A taky šíleně nadutí a domýšliví. A političtí. Zatímco trpaslíci politiku rádi neměli. Pokoušeli se vyhýbat pletichám, ve kterých si naopak démoni libovali. Uchýlili se proto do podzemí, aby tak šli každému z cesty, a také kvůli vzácným kovům, které se tam nacházely. Zatímco démoni žili rádi na povrchu Země a ve Spirituální říši. Trpaslíci příliš nemilovali ani jedno ani druhé, ačkoli o Spirituální říši věděli a čas od času do ní přicházeli, když museli. Měli ale svou vlastní představu o uspořádání světa, a naprosto materiální. Také se týkala pouze trpaslíků, takže nemohla být považována za univerzální pohled. Jenže oni žili ve světě naplněném lidmi a démony. Takže si řekli k čertu s tím a stáhli se do podzemí, na poslední velkou hranici, jak říkala jedna z jejich ság, hledajíc život v míru, kde byli jen oni, jejich vzácné kovy, jejich stáda ovcí a chlupatých malých poníků. Ale démoni se také dokázali pohybovat v podzemí, a nikdy neuznali oddělenou integritu trpasličích teritorií. Pokud šlo o démony, podzemí považovali za pouhou velikou kouli bláta, kterou nikdo nevlastnil.</p>
<p>„Co má odměna?“ zeptal se Rognir.</p>
<p>Azzie řekl: „Tvá odměna v obvyklé podobě sáčků stříbrných mincí bude uložena na tvůj účet u Záložny a spořitelny Pekelná brána.“</p>
<p>„Ale to je na cestě dolů do Pekla!“ řekl trpaslík. „Tam my trpaslíci nikdy nechodíme!“</p>
<p>„Tentokrát budeš muset, jestli chceš dostat zaplaceno.“</p>
<p>„Když tam<emphasis> přijdeme,</emphasis> začnou se vytáčet a vyžadují identifikaci. Zdá se, že si neuvědomují, že trpaslíci nemají žádné občanky.“</p>
<p>„Přestaň s tím skuhráním,“ řekl Azzie výhružným, pro něj přirozeným tónem.</p>
<p>„A nikdo nám nedal víno ani večeři,“ řekl Rognir fňukavým hlasem.</p>
<p>„Kupte si své! Od toho jsou peníze!“</p>
<p>Rognir spěšně odešel a svolal své kolegy trpaslíky, navzájem si stěžující na pracovní podmínky a nedostatek vína. Společně odkryli noru, jíž sem přišli. Trpaslíci vždycky cestovali pod zemí, prorážejíce nové tunely, když staré neexistovaly. Byla to spousta práce a někdy se zdálo, že to sotva stojí za námahu, když na povrchu světa existovaly hlavní a vedlejší cesty, spojující všechno se vším, ale trpaslíci byli tradicionalisté, staré cesty považovali za nejlepší, a v podzemí jste alespoň věděli, kde jste. Zmizeli ve své díře a poslední za sebou urovnal travnatou pokrývku. Nyní měl palouk svůj obvyklý, poněkud ucouraný vzhled, a Azzie mohl rovněž odejít.</p>
<p>Jenže démon s liščí tváří váhal. Stále přemýšlel o těch dvou Faustech. Co to mělo znamenat? Zdálo se, že Mefistofeles, v zastoupení Tisíciletého plánovacího výboru, a s Michaelovým souhlasem, dal Faustovi itinerář míst, kde měl ovlivňovat lidský osud v životně důležitých okamžicích budoucnosti světa. Faust přijal. On a Mefistofeles pravděpodobně nyní cestovali na startovní čáru, tak říkajíc aby započali utkání. Ale osoba, které se to týká, vůbec není Faust, ale nějaký podvodník, a zdá se, že o tom Mefistofeles vůbec neví. Podivné.</p>
<p>Bylo to snad výsledkem nějaké prosté nepředvídatelné náhody, které mohli podlehnout nejhorší z nás stejně jako ti nejlepší? Nebo něco víc?</p>
<p>Azzie byl rozčilený. Ačkoli měl pověst dobře naloženého démona, v důsledku nedávných událostí jeho obvykle slunná přirozenost poněkud zakysla. To, že ho nepřizvali k přípravě současného Tisíciletého utkání, mu na náladě nepřidalo. Stále ho mrzelo, že Páni temnoty vybrali Mefistofela, hloupého ďábla, jestli jiný vůbec existoval, místo již osvědčeného Azzieho. A Mefistofeles přemluvil nesprávného člověka!</p>
<p>Jak ovlivní tento podvod utkání? Čí strana by měla prospěch z toho dostat skutečného Fausta ze hry? A nejdůležitější ze všeho: kdo to spískal? Protože čím víc o tom Azzie přemýšlel, tím si byl jistější, že to musel někdo naplánovat. Teorie spiknutí jsou jedny z nejvýznamnějších intelektuálních výdobytků Pekla, a Azzie byl v tomto ohledu ortodoxní věřící, i když se v jiných směrech od obecně přijímaného názoru odkláněl.</p>
<p>Ano, někdo plánoval něco… velkého! A on mohl přijít na to, co to je, a využil to ve svůj prospěch!</p>
<p>Jakmile si to Azzie uvědomil, jeho špatná nálada se rozplynula. Protože jestli existovalo něco, co démonovi zlepšovalo náladu, pak určitě možnost odhalit spiknutí a prokázat, že je chytřejší než kdokoli jiný.</p>
<p>Azzie příležitost uvítal. V poslední době se cítil nevyužitý. Protože očekával, že ho vyberou, aby organizoval utkání, neměl momentálně žádnou jinou zajímavou práci. A navíc už věděl, kde začít.</p>
<p>Naposled přehlédl dějiště Sabatu čarodějnic, a když shledal, že je v pořádku, vznesl se do vzduchu, zavířil a pak odstartoval jako raketa, blýskaje oslnivým červeným a bílým světlem. Ať si nějaký smrtelník zkusí<emphasis> takový</emphasis> odchod!</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 13</strong></p>
<p>Jeho let (řízený poněkud střízlivěji, jakmile se Azzie ocitl v éteru) ho zanesl do známé oblasti Jižního Pekla, kde se nacházel Úřad pekelných záznamů. Tyto záznamy nebyly přístupné obyčejné pekelné populaci, ale Azzie znal způsob, jak do nich nahlédnout.</p>
<p>Vyhnul se veliké šedé Budově záznamů s řadami zatracených duší ťukajících na počítačích, odsouzených k věčné, mysl ubíjející nudě, jimž však byla povolena občasná přestávka na cigaretu, protože Temno je vždycky shovívavé, pokud se chcete oddávat něčemu škodlivému, a zašel do malé krčmy v selském stylu trochu vpravo za Budovou záznamů. Odtud zatelefonoval své známé Winifred Feyye, hezké malé čertici, která byla ředitelkou podlaží v Oddělení protokolů.</p>
<p>„Hej, bejby, jak se vede?“ zeptal se Azzie ve svěžím stylu, který měla Winnie ráda.</p>
<p>„Azzie! To už jsou věky, co jsem tě naposled slyšela!“</p>
<p>„Víš, jak to je, bejby. Když chceš v tomto vesmíru skutečně páchat zlo, je to práce na plný úvazek.“</p>
<p>Zakrátko se setkali a sedli si k malému stolku v rohu. Krčmář jim donesl drinky, žihadlo pro Winnie a šálek čertova třmene pro něho. V uvolněné atmosféře chvíli klábosili o společných známých: starém Foxworthym, který byl nyní opravářem železné pany v Oddělení věčných muk; slečně Mugglesové. pracující stále jako soukromá sekretářka pro Asmodea; mladém Stříbrném Foxxim, nyní mladším nákupčím pro špatnou obsluhu, která zásobovala Obědy pro zavržené. V krbu plápolal jasný oheň a slepý bavič v koutě, zpívající za doprovodu oškubané harfy píseň o zkáze Tróje, k tomu přidával klasickou i romantickou notu.</p>
<p>„Ach, Azzie,“ řekla Winnie o několik drinků později, ,,s tebou je taková zábava! Teď se ale opravdu musím vrátit do práce. Přála bych si, abychom se mohli setkávat častěji!“</p>
<p>„Já taky,“ řekl Azzie. „Kdo ví, snad to půjde. Winnie, něco bych od tebe potřeboval. Pracuji na článku pro<emphasis> Satanské listy</emphasis> o Protokolech a Dohodách mezi Temnotou a Světlem. Existuje nějaká nová, která ještě nebyla uvolněna k obecnému oběhu. Týká se současného Tisíciletého utkání.“</p>
<p>„Vím přesně, kterou myslíš,“ řekla Winnie. „Ukládala jsem ji teprve přede dvěma dny.“</p>
<p>„Moc bych ocenil, kdybych se na ni mohl podívat.“</p>
<p>Winnie vstala. Byla malá dokonce i na čertici, a její vlasy, zastřižené ve stylu víly, jí rámovaly srdcovitý obličej a zvýrazňovaly velké tmavé oči.</p>
<p>„Přinesu ti ji sem o příští přestávce.“</p>
<p>„Jsi k pomilování. Pospěš si!“</p>
<p>Hezká malá čertice odešla se zavířením krátké sukně a zábleskem stehen. Azzie seděl v krčmě a čekal, zatímco hodiny pomalu míjely. Čas od času sem zašel nějaký dělník z Úřadu pekelných záležitostí na jeden rychlý drink. I osvětlení zde bylo perfektní: ve dne i v noci barvy deštivého zimního odpoledne. Čas od času spadlo pár kapek deště a ulpělo na v olovu zalitých okenních sklech. Azzie našel dva týdny starý výtisk Pekelných vnitřních zpráv, orgánu Úřadu pekelných záležitostí. Bez velkého zájmu četl o tombolách, piknicích a novém křídle Úřadu. A usrkával ďábelskou kávu s kokainem, který nejenže byl v Pekle legální, ale pro dělníky Úřadu podle zákona povinný. A pak se Winnie konečně vrátila, v minisukni půvabně odhalující její stehna.</p>
<p>„Mám to! Ale musím to brzy vrátit.“ Podala mu silnou manilovou obálku.</p>
<p>„Stačí mi jen chvilka,“ řekl Azzie. Vytáhl svitek pergamenů a s pomocí Winnie. která přidržovala jejich konce, je prohlížel. Dohodu mezi Faustem a Mefistofelem našel rychle. Základní podmínky byly stanoveny s tak puntičkářskou přesností, že se paradoxně zdála vybízet k uskokům. Začínala: ,,Budiž na tomto místě dohodnuto, že Johann Faust, z různých měst na Zemi, ale naposled žijící v Krakově…“ A pokračovala: „Prve uvedený Faust, ať on sám či ten, kdo si nárokuje jeho jméno, půjde vytrvale…“</p>
<p><emphasis>Ten, kdo si nárokuje jeho jméno</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis>?</emphasis> To znělo jako vytáčka či zadní vrátka, způsob, jak omluvit povolání nesprávného Fausta. Ale jestli v utkání mohl figurovat kdokoli, proč do smlouvy vůbec uvádět Faustovo jméno?</p>
<p>Azzie si vyhledal pravidla utkání: „Tento Faust (který Faust? Zase ta dvojznačnost!) bude uveden do pěti situací popsaných v dovětku. V každé z těchto situací mu bude poskytnuta volnost jednání, a on, bez další přípravy, sám rozhodne, jaký postup zvolí. Posuzování událostí bude pouze v rukou Ananké, která je zváží z hlediska Dobra a Zla, Světla a Tmy nebo dalších párových protikladů. A dále je ujednáno, že tento Faust bude v tomto utkání jednat zcela ze své vlastní svobodné vůle, tak jak je tento termín obecně chápán…“</p>
<p>Azzie odložil pergamen a zeptal se Winnie: „Kdo to koncipoval? Snad ne archanděl Michael?“</p>
<p>„Přesně on,“ odpověděla Winnie.</p>
<p>„Nemyslel jsem, že je schopen takové úskočnosti a dvojsmyslnosti. Jsou tu dvojznačnosti, že by potěšily profesory Institutu pokročilého překrucování.“</p>
<p>„Michael skutečně studoval kazuistiku.“ řekla Winnie. „Tvrdí, že neschopnost přesvědčivě předstírat je nevýhodou, s níž už Dobro nesmí dál pracovat.“</p>
<p>„To je jemný uskok sám o sobě. Hmm.“ Azzie se znovu zadíval do dokumentu. „Všechny ty řeči o svobodné vůli… Myslíš, že by to mohla být zástěrka? A jestli ano, od čeho má odvrátit pozornost?“</p>
<p>„Nemám tušení,“ řekla Winnie a zamrkala na něho dlouhými řasami.</p>
<p>„Možná ne, má drahá.“ Svinul pergamen a vrátil jí ho. „Ale já znám někoho, kdo ho možná má.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 14</strong></p>
<p>Osobou, již měl Azzie na mysli, byla Lachesis, nejstarší ze tří sudiček, a mnozí říkali, že i nejmoudřejší. Tyto dámy spřádají, měří a přestřihují vlákno lidského osudu. Je to nicméně Lachesis, jež dělá skutečnou práci. Clotho, spřádající vlákno ze lnu nerozlišeného bytí, je veselá stará dáma, jejíž prsty pracují zcela automaticky, zatímco ona přitom sní o stalých časech. Atropos, jež vlákno přestřihuje, pracuje zcela pod vedením Lachesis, cvak, cvak, tady přestřihnout, drahá, a tohle tady, další život předurčený odejít do odpadu. Nebyla to příliš náročná práce, a Clotho a Atropos tak zbývala spousta času na nekonečné karetní hry, popíjení čaje a roztloukání keksů, z nichž sudičky žily. Svůj úsudek musela používat jen Lachesis, protože určovala, jak dlouho má člověk žít, a jak někteří říkali jakým způsobem má zemřít. Byla to vysoká stará dáma s přísnou tváří, spřízněná s Nutností přes Chaos pocházející z Noci, rané Veliké matky, kterou navštěvovala o důležitých svátcích, a po zbytek času pracující na délce lnu, zkoušející s neúnavným zápalem jeho jednotlivá vlákna, dávajíc každému člověku jeho moiru, jeho díl osudu.</p>
<p>Sudičky tvořily součást dědictví Věku mýtů, a mnozí se mohli domýšlet, že zvláštním způsobem koexistovaly s kosmem, který zahrnoval křesťanské anděly i středověké démony. Všechny tyto a mnohé další zjevné paradoxy a rozpory konečně vysvětlila Teorie sjednoceného pole ducha, jehož existence byla věcí víry, ačkoli ho nikdy nikdo neviděl.</p>
<p>Nebylo jednoduché navštívit ty tři Osudové sestry, jak byly nazývány, i když ne zpříma z očí do očí, protože žily ve své vlastní malé oblasti mimo prostor a čas, na místě, jež nebylo spojeno s ničím vyjma železného vlákna Nevysvětlitelné příčinnosti. Přesto měl Azzie pocit, že tam musí jít, protože o Lachesis se díky svému spojení s Nutností říkalo, že je moudrá, pokud jde<strong> </strong>o cesty stvoření Tmy a Světla, a vyzná se i ve čtení jejich motivací.</p>
<p>Nejdříve zašel koupit malý dárek, protože Lachesis ráda dostávala dárky, uchovávajíc je ve velkém skladišti připojeném k prostému řeckému chrámu, kde ona i ostatní Sudičky pracovaly. Skladiště bylo nutné znovu a znovu rozšiřovat, protože dary určené k ovlivnění Sudiček přicházely neustále. Azzie objevil čajový cedník z masivního stříbra, vyrobený ve starověké<strong> </strong>Číně, a s pečlivě zabaleným darem v podpaží vykonal cestu k male červené hvězdě na okraji vesmíru, známé jako Uhelný mrak, a pak, zhluboka se nadechuje, se do ní ponořil.</p>
<p>Vířil a převracel se v turbulencích, ale nakonec dosáhl cíle, skalnatého palouku, na jehož konci stál malý cihlový dům, kde Sudičky žily. Za ním se tyčil mnohem větší řecký chrám, vybudovaný, aby měly kde uchovávat dary, jež jim posílala generace lidstva za generací v naději, že změní své osudy a získá pár let nebo dní života navíc.</p>
<p>„Pojďte dál, drahoušku,“ řekla Lachesis, otvírajíc dveře. „Atropos, Clotho, podívejte se, kdo přišel na návštěvu!“</p>
<p>„No ne, to je přece ten hezký mladý démon Azzie,“ řekla Atropos.<strong> </strong>(Cvak, cvak, pokračovaly<strong> </strong>její nůžky v práci. Pokroucené lněné odstřižky se snášely k zenu.</p>
<p>„Dávej pozor!“ řekla Lachesis Atropos. „Odstřihla jsi je o celý palec pod mou značkou. Každý centimetr je pro smrtelníka deset let života!“</p>
<p>„Co na tom záleží?“ řekla Atropos. „Beztak by ty roky zbůhdarma vyplýtvali, stejné jako ty ostatní.“</p>
<p>„To není důležité,“ řekla Lachesis. „Moira, pavučina<strong> </strong>osudu, jim dává určité množství času, aby udělali, co si přejí. Nepřísluší žádnému bohu, smrtelníkovi nebo prvotnímu duchovi, aby to měnil.“</p>
<p>„Tak někomu jinému přidám palec nebo dva navíc,“ řekla Clotho vzdorně. „Vyjde to nastejno.“</p>
<p>Lachesis pokrčila rameny a obrátila se na Azzieho. „Vidíte? Zrovna minulý týden jsem Atropos přistihla, jak dělá před odstřihnutím na vláknech uzly. Když jsem se jí na to zeptala, řekla, že jenom chtěla vidět, co si lidé pomyslí, když budou mít svá vlákna života zauzlovaná. A Clotho neřekla ani slovo proti! Jí je to taky jedno. Žádala jsem Ústřední zásobování, aby Atropos vyměnili, i když je to stará přítelkyně, ale oni tvrdí, že podle pravidel Civilní služby tuto práci může vykonávat pouze Atropos, že by to nebylo tradiční a podle pracovních předpisů to měnit! Jako kdyby tradice a pracovní předpisy byly všechno!“</p>
<p>„Soucítím s vámi,“ řekl Azzie. „A stydím se, že vás přicházím obtěžovat s takovou prkotinou.“</p>
<p>„Ale jděte,“ řekla Lachesis. „Čajové síto od vás je krásné, a já přesně vím, kam ho dám. Nuže, co máte na srdci?“</p>
<p>Azzie jí řekl o Tisíciletém utkání a dvojznačném znění smluv vypracovaných archandělem Michaelem.</p>
<p>„Děláte dobře, že Michaelovi nedůvěřujete,“ řekla Lachesis. „V poslední době se pro Dobro tak zapálil, že je mu jedno, co dělá, aby svou věc prosadil. Jednoho dne mu to nepochybně vynese důtku. Ale zatím dokáže spřádat pikle s nejistou povahou svobodné vůle a obtížností učinit jakýkoli úsudek na ní založený. Je tím kryt pro situace, do nichž Fausta, nebo spíš falešného Fausta uvede. Ale nevím, jak má Ananké posoudit úmysly někoho, kdo čím rozhodnutí obklopený jak tomu v tomto případě bude tlaky ze všech stran? Zdá se mi, že bude muset posuzovat spis výsledky než úmysly. Michael proto potřeboval soutěžícího, jehož rozhodnutí by dokázal předvídat.“</p>
<p>„Proč nepoužít skutečného Fausta?“</p>
<p>„Se skutečným Faustem jsou těžkosti,“ řekla Lachesis. „Různé zkazky, které o něm máme, nehodnotí jednoznačně jeho charakter. Na jedné straně působí dojmem chvastouna, a jako špičkový mág a myslitel na straně druhé. Michael věděl, že Mefistofela bez problémů přiměje, aby Fausta jako soutěžícího akceptoval; problém byl v tom předpovědět, co Faust nakonec udělá. Kdežto Mack Klacek představoval celkem jednodušší případ zběhlý student bohosloví,<strong> </strong>prožívající špatné časy, dělající určité zlé skutky, ale nadaný neodolatelnou touhou po měšťanském majetku, nebo se takový aspoň zdál podle Nebeských vyšetřovatelů, kteří ho pro Michaela tajně prověřovali.“</p>
<p>„Říkáte mi,“ řekl Azzie, „že do toho Macka zamontoval Michael? Že ho přesvědčil praštit Fausta po hlavě a jít do jeho domu, věda, že tam dorazí Mefistofeles a splete si ho se skutečným Faustem?“</p>
<p>„V tomto mě nesmíte citovat,“ řekla Lachesis, ,,ale tvrdí to zprávy, které se ke mně dostaly. Mnozí z Nebeské armády to považovali za dobrý vtip na domýšlivého Mefistofela. Byl to anděl Babriel, který za Michaela udělal špinavou práci, zjevil se Mackovi v krčmě a navrhl mu to, přičemž tvrdil, že se mu to přičte k dobru jako Dobrý skutek. Mack, budiž mu to přičteno ke cti, řekl, že je obtížné ospravedlnit vraždu i pro nejlepší<strong> </strong>účel na světě. Načež<strong> </strong>Babriel<strong> </strong>obrátil ve zbožné hrůze oči k nebi a řekl: ‚My nenavrhujeme<emphasis> </emphasis>vraždu! Vůbec ne! Ani zmrzačení! My jen chceme, abyste Fausta praštil po hlavě, sebral mu měšec, a pak vzal nějaké věci z jeho domu.‘ Mack se pak zeptal: „tedy krádež?“ ‚Svým způsobem,‘ odvětil Babriel. ‚Ale když dáš deset procent svého lupu do pokladničky na chudé, bude ten hřích zrušen.“</p>
<p>Lachesis znovu chvíli obdivovala čajové síto, pak je odložila a řekla: „Takové mám já alespoň informace.“</p>
<p>„Je to nanejvýš zajímavé,“ řekl Azzie. „Nevím, jak vám poděkovat za to, že jste mi je poskytla.“</p>
<p>„Poskytla jsem vám je pro obecné dobro všech,“ odvětila Lachesis. „My Sudičky nepomáháme ani Tmě, ani Světlu.</p>
<p>Ale je naší svatou povinností odhalovat intriky, bez ohledu na to, kdo se jich dopouští a za jakým účelem. Jednoho dne, Azzie, budu možná muset vyprávět o vás. Nemějte mi to za zlé!“</p>
<p>„V pořádku,“ řekl Azzie. „Každý, kdo se nechá přistihnout, zasluhuje porážku, to je pravidlo pro všechny. Už musím jít, dobrá matko.“</p>
<p>„Co s informacemi ode mě budete dělat?“ zeptala se Lachesis.</p>
<p>„Ještě nevím,“ řekl Azzie. „Nejdřív se jimi budu chvilku bavit a ze srdce se jim smál, a pak se uvidí.“</p>
<p>A s tím odešel.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 15</strong></p>
<p>Markétka se zeptala: „Kde teď jsme?“ Upravila si šaty a pokoušela se něco udělat se svými vlasy, po poslední cestě děsivě rozcuchanými větrem.</p>
<p>Právě se snesli z modré oblohy nedaleko velké mramorové budovy se sloupy, situované na vršku kopce. Nedaleko viděli trh pod širým nebem, kde malí tmaví muži prodávali přikrývky, pláště, koberce a jiné zboží. Za tržištěm stály černě a tmavohnědě zbarvené stany, které místo připodobňovaly beduínskému ležení.</p>
<p>„Kde jsme?“ zeptala se znovu Markétka.</p>
<p>„V Athénách,“ řekl jí Faust. „Mramorová budova tam nahoře je Parthenon.“</p>
<p>„A ti chlapi tady?“ zeptala se Markétka, ukazujíc na prodavače přikrývek.</p>
<p>„Nejspíš obchodníci,“ řekl Faust.</p>
<p>Markétka vzdychla. „Tohle je to slavné Řecko? Vůbec nevypadá tak, jak nás učili ve škole.“</p>
<p>„Máš asi na mysli starověk,“ řekl Faust. „V moderním věku se Řecko trochu změnilo. A přece, Parthenon je stále zde, jeho vysoké dórské sloupy se tyčí proti modré obloze, reprezentujíce všechno to, co je ve světě lidí považováno za dobré, cenné a krásné.“</p>
<p>„Je velmi hezký,“ řekla Markétka. „Ale co tady? Myslela jsem, že letíme rovnou ke Styxu.“</p>
<p>„Řeka Styx náhodou teče přes Řecko,“ řekl Faust.</p>
<p>„Cože? Tady v Athénách?“</p>
<p>„Ne. Někde v Řecku. Myslel jsem, že bude lépe letět nejdříve sem a zeptat se na směr.“</p>
<p>Markétka řekla: „Jedna věc mě znepokojuje. Učili jsme se,</p>
<p>„Nenech se mýlit jejich vzhledem,“ řekl. „Oni jen tak vypadají, aby odradili cizince. Vsadím se, že některý z nich nám to řekne.“</p>
<p>Zavedl Markétku ke skupině lidí kupících se kolem muže s hrncem kávy. „Co jsem říkal?“ prohodil Faust k Markétce. „Káva! Tihle lidé nejsou tak zabednění. Ve zbytku Evropy není káva ještě známá.“</p>
<p>Faust se protlačil vpřed a řekl s afektovaným korintským přízvukem, který pochytil v hodinách řečtiny: „Dobří občané! Můžete mi poradit směr ke slavné řece Styx, o níž se říká, že je někde v Řecku?“</p>
<p>Muži popíjející kávu se na sebe navzájem podívali a jeden z nich řekl dórským dialektem: „Alfe, není nějaký Styx poblíž farmy tvého strýce, v Thesprotii?“</p>
<p>„Ty asi myslíš Acheron,“ řekl Alf. „Vlévá se do Styxu nedaleko Heraclea Pontica, ale dostat se tam nějaký čas trvá. Meandry, jak říkají. Existuje přímější cesta. Jděte do Colonu a pak podél řeky Cocytus. Ta také míří ke Styxu.“</p>
<p>„Ať tak či tak,“ kývl jiný muž, „nemůžete to minout. Poznáte, že jste u Styxu, až na březích poroste jen asfodel a černé topoly. Pak řeka klesá do podzemí a vše začne vypadat poněkud zlověstně, a pak neomylně poznáte, že jste na místě.“</p>
<p>Faust vesničanům poděkoval a pak s Markétkou odešli. S použitím svého zaklínadla se vznášel k severu, sleduje pobřeží Attiky. Markétka cestovala na jeho zádech, protože neexistovalo žádné zaklínadlo dostatečně mocné, aby dodalo jeho pažím sílu ji držet, když se do nich tolik opíral vítr. Vlasy měla Markétka opět rozcuchaně a obávala se, že jí následkem neustálého působení živlů zčervenala pleť. Ale byla spokojená, protože jako jediná dívka z těch, co znala, cestovala vzduchem s čarodějem, a to znamenalo pro dívku s tak nízkým vzděláním veliké vyznamenání a úspěch.</p>
<p>Faust proletěl kolem města Korintu s vysokou citadelou a trochu snížil výšku nad zříceninami Théb, takřka stejnými, jak je opustil Alexandr před víc než tisíci lety. Jak pokračovali směrem k Thráků, terén pod nimi se začal zplošťovat. Po chvíli spatřili dvě široké řeky, a Faust v jedné z nich rozeznal Acheron. Okamžitě se spustil k zemi.</p>
<p>„Proč zastavujeme‘?“ zeptala se Markétka. „Už jsme u Styxu?“</p>
<p>„Ne, ale u Acheronu.“</p>
<p>„A proč zbytek cesty neletíme?“</p>
<p>Faust zavrtěl hlavou. Vyčerpal častým používáním většinu síly Cestovního zaklínadla, a bude potřeba nějaký čas k tomu, aby se obnovila. Několik set yardů odtud, na břehu druhé řeky, stála rozpadlá stará farma, a u jejího můstku se pohupovala otevřená pramice. Místo se zdálo opuštěně, takže Faust malý člun odvázal, pomohl Markétce na příď, sám se usadil na zádi a vydal se dolů po proudu směrem ke Styxu.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 16</strong></p>
<p>Jejich pramice plynula jako sen po pomalu tekoucí řece. Ta, jak věděl, musela být Phlegethon. Proud se zúžil, krajina zesmutněla a zanedlouho zmizela veškerá vegetace s výjimkou černých topolů a pochmurných polí asfodelu.</p>
<p>„Už jsme skoro tam,“ řekl Faust. Od začátku většinou vesloval on. Úlevu mu přinášelo zaklínadlo, které přidávalo každému záběru určitou dávku energie, jako dodatečný umělý sval.</p>
<p>Phlegethon se stále zužoval, dokud se nestal jen úzkou strouhou. Když se břehy náhle otevřely, odhalujíce temnou rozlohu vody, poznal Faust, že konečně dosáhli Styxu. Pak vesloval kolem velikého nápisu v několika<strong> </strong>jazycích: ŘEKA STYX. ŽÁDNÉMU SOUKROMÉMU ČLUNU NENÍ POVOLENO PLOUT ZA TENTO BOD.</p>
<p>„Budeme tady muset zastavit,“ řekl Markétce. „Výlučné právo provozu na této řece má Cháron. A stejně žádný mág bez ohledu na své schopnosti nedokáže plout po Styxu bez pomoci. Na to musí uzavřít obchod. Pojďme, najdeme Chárona.“</p>
<p>„Ale existuje skutečně Cháron?“ zeptala se Markétka. „Není to proti doktríně Církve?“</p>
<p>„Vůbec ne,“ odpověděl Faust. „Tyto entity mají velmi málo společného s náboženstvím. Jsou to energie, které zbyly z dřívějšího věku, a stále zaujímají určitý tvar a formu.“ Pak spatřili člun, plující k nim přes temnou řeku. Když se přiblížil, viděli, že jde o jakýsi druh hausbótu, poháněný pěti delfíny, kteří se nosy opírali o záď a tlačili ho. Muži uprostřed pomáhali vesly a pádly. Člun byl vysoký, neurčitého stáří, a z jeho oken pronikalo žluté světlo lucerny a zaznívala hudba a veselí.</p>
<p>„A kdopak jste vy?“ zavolal Cháron, otáčeje člun k Faustově pramici. Byl to nevrlý stařec, hubený a nohatý s neoholeným bílým strništěm na čelisti a hlubokými očními důlky, z nichž zářily malé černé oči. Šedivě bílé vlasy pokrývající lebku mu spadaly do čela, a měl široká povadlá ústa. Odvrátil se od Fausta,<strong> </strong>aby vydal několik rozkazů: „Pozor!<strong> </strong>Vesla z vody. Napněte tu plachtu. Obrat!“</p>
<p>Díky svému skvělému klasickému vzdělání Faust poznal, že několik z mužů pracujících na člunu jsou mrtví hrdinové. Byli tam Theseus, Perseus, Herakles, Jáson a několik dalších, které Faust neznal, ale předpokládal, že jsou to také hrdinové.</p>
<p>„Co chcete?“ zavolal Cháron.</p>
<p>„Potřebujeme převézt přes Styx,“ řekl Faust. „Chceme se dostat na určité místo a do určitého času, do roku 1210 v Konstantinopoli.“</p>
<p>„V roce<strong> </strong>1210 v Konstantinopoli už nezastavujeme,“ řekl Cháron. ,,Je tam příliš mnoho problémů a zmatků. Příliš mnoho duší chce odvézt pryč. Nepotřebuji se s tímto člunem plavit na taková místa.“</p>
<p>„Já se tam ale skutečně potřebuji dostat,“ řekl Faust. – Co chcete za to, když nás tam vezmete –’“</p>
<p>Cháron se rozesmál. „Nemate nic, co potřebuji! A nevěřte povídačkám, že vás přepravím za jeden obolus. Od té doby, co mám výlučnou plavební smlouvu, je plavba po Styxu zatraceně drahá. A je to výlučně mé teritorium, takže se opovažte jet na této pramici dál. A nepokoušejte se ani plížit kolem po březích. Mám je osázené škumpou. Potřeboval byste sakra silné zaklínadlo, mágu, abyste si poradil s jejími plazivými šlahouny.“</p>
<p>„Neměl jsem v úmyslu se kolem vás proplížit,“ řekl Faust důstojně. „Ale věřím, že se můžeme dohodnout.“</p>
<p>„Proč jste si tak jist?“ zeptal se Cháron.</p>
<p>„Protože mám něco, co potřebujete.“</p>
<p>„Ha! Nedokážu si představit co!“</p>
<p>„Poslouchejte,“ řekl Faust. „Všiml jste si osoby, jež mě doprovází?“</p>
<p>Cháron pohlédl na Markétku. „Té ženy? Ano, vidím ji. A co?“</p>
<p>„Hezká holka, že?“</p>
<p>„Viděl jsem tudy procházet spoustu hezkých holek,“ řekl Cháron.</p>
<p>„Ano,“ přikývl Faust. „Ale ne živých.“</p>
<p>Cháron na něj vykulil oči. Faust řekl: „Rozlišujete mezi živými a mrtvými, že?“</p>
<p>„Nemachrujte jen proto, že jste živý,“ řekl Cháron. „Jsem právě tak dobrý jako vy, a právě tak skutečný, i když jsem nikdy neexistoval ve světském smyslu.“</p>
<p>„To jsem na mysli neměl,“ řekl Faust. „Nabízím vám živou dámu.“</p>
<p>„Hej, počkej minutku!“ řekla Markétka.</p>
<p>Faust řekl Cháronovi: „Okamžik. Důvěřujte mi.“ Vzal Markétku stranou a naléhavé jí zašeptal: „Má drahá, nesmíš věřit, že zamýšlím něco neslušného. To není vůbec můj styl. Ale myslel jsem, že by s tebou možná rád povečeřel a potom si s tebou třeba zatančil. On vypadne ze stereotypu a tobě to nijak neuškodí.“</p>
<p>„Proč myslíte, že chci vypadnout ze stereotypu?“ zeptal se Cháron. Poslouchal je.</p>
<p>„Přejí si to všichni muži, živí i mrtví,“ odpověděl Faust. „Je to tresť bytí.“</p>
<p>„No, vlastně proč ne. Nemuselo by vadit udělat si… jak zní ten novotvar?“</p>
<p>„Prázdniny,“ řekl Faust.</p>
<p>„Jo, prázdniny. Ve starověkém světě jsme je neměli.“</p>
<p>„Musíte si zvykat na novodobé pojmy a myšlenky,“ řekl Faust. „Tak co kdybyste teď zamířil přímo do Konstantinopole a cestou si dal dobrou večeři a zatančil si s Markétkou?“</p>
<p>„A co budete dělat vy?“ zeptal se Cháron.</p>
<p>Lehnu si do vaší kabiny a pořadně se vyspím,“ odpověděl Faust. „Měl jsem rušný den.“</p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>KONSTANTINOPOL</strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>
<p>Zdálo se, že s Mefistofelem dorazili do jakéhosi lesnatého zákoutí. Když se Mack rozhlédl kolem sebe,<strong> </strong>uviděl, že všude rostou veliké stromy, ale nikoli takové, jaké znal z<strong> </strong>Evropy. I tráva pod nohama se mu zdála jiná, hrubší a robustnější. Víc říct nedokázal, protože mu ve výhledu bránily mohutné vrby, ale podle určité slanosti<strong> </strong>ve<strong> </strong>vzduchu odvodil, že<strong> </strong>jsou blízko moře.</p>
<p>Navzdory osvěžujícímu letu ze Sabatu čarodějnic byl Mack ještě stále trochu opilý. Podávali tam pěkně opojné pivo. Cítil se skutečně výtečně, ačkoli ho výstražné bušení v hlavě varovalo, že se později bude cítit docela jinak. Právě teď si ale chtěl promluvit o svých odměnách, dovědět se víc o tom, co mu Mefistofeles dá.</p>
<p>Řekl Mefistofelovi: ,,Musím si někde sednout a vypracovat seznam svých přání.<emphasis> Říkal</emphasis> jste, že splníte má přání, že?“</p>
<p>„Ano, samozřejmě,“ řekl Mefistofeles. „To je to nejmenší.“</p>
<p>„Nejmenší“. Možná pro vás, ale ne pro mě! Právě teti bych chtěl hermelínem lemovaný plášť, jaký nosí králové, a stříbrný pohár na víno. Tenhle cínový krám se nehodí pro někoho v tak vysokém postavení, jak jsem se ocitl.“</p>
<p>„Přestaňte,“ řekl Mefistofeles přísně. „Zapomeňte na odměny. Ty přijdou v pravý čas. Prozatím se připravujte na své utkání.“</p>
<p>„Ach jo,“ zasténal Mack. „Skutečně se necítím ve vrcholné formě. Co takhle nejdřív den volna, a pak už zvážníme.“</p>
<p>„Jsme vážní teď,“ řekl Mefistofeles. „Máte mezi lidmi věhlas pro svůj intelekt a schopnost sebekontroly. Když jste popíjel s čarodějnicemi, měl jsem příležitost přečíst váš spis.“</p>
<p>„Můj spis?“</p>
<p>„V Sálech záznamů Temnoty jsou spisy každého žijícího.“</p>
<p>„To jsem nevěděl.“</p>
<p>„Ve škole jste pilně bifloval, a zvládal různé disciplíny nižší formy s vytrvalostí, kterou někteří z vašich učitelů shledávali téměř božskou.“</p>
<p>Mack na něho hleděl s otevřenými ústy, protože během krátkých let svých studií býval lhostejným a průměrným žákem. Pak si uvědomil, že Mefistofeles mluví o skutečném Faustovi, ne o něm.</p>
<p>„Projevte teď něco z toho ducha.“ řekl Mefistofeles, „protože čas vaší zkoušky nadešel.“</p>
<p>„Ano, ano,“ řekl Mack. „V pořádku.“ Navzdory jeho slovům mu myslí prosakovaly pochyby o sobě samém, jako inkoustově zbarvená kapalina, již vystříkne sepie vhozená do krystalicky čisté vody. Můj Bože, co tady dělá? Připadalo mu jako vrcholně podařený žert Mefistofela podvést, aby si myslel, že on je učený doktor Faust, ale nyní byl lapen do pasti. Už nemohl být Mack, chytrý, ale nijak vynikající student v klášterní škole, nespoutaný a zábavu milující mladík, který strávil pouhý rok mezi učenými kněžími, naučil se základy psaní, čtení a počítání, ale moc se neučil, protože ho víc lákaly ženy z blízkého konventu a sudy silného německého piva. Teď už dál nemohl být sám sebou. Dostal šanci stát se jedním z velikánů, zaujmout místo mezí těmi, kdo intelektuálně hýbou a otřásají světem. Šanci dokázat, že je stejně dobrý jako Faust, a že to, co mu chybí na učenosti, může nahradit kladením otázek a uplatňováním rychlého úsudku.</p>
<p>Pocítil slabý příliv sebedůvěry. Teď není čas uvažovat o odměnách. Mack přinutil bolavou hlavu zabývat se přítomností.</p>
<p>„Kde jsme?“ zeptal se.</p>
<p>„Na pobřeží u Konstantinopole,“ odpověděl Mefistofeles, „poblíž ležení Franků. Tady vás opustím. Jste připraven vyslechnout instrukce?“</p>
<p>„Jsem.“ řekl Mack, snaže se zachovat klidnou tvař, ale touže v duchu po poháru vína. „Co chcete, abych udělal?“</p>
<p>„Máte na vybranou tři možnosti,“ řekl Mefistofeles. „Požadujeme, abyste si jednu vybral. První: zabít Jindřicha Dandola. Druhá: unést Alexia Uchazeče Třetího. Třetí: zachránit posvátnou ikonu svatého Basila.“</p>
<p>Mack to považoval za krajně nefér, tolik možností před snídani. Ale věděl, že se mu od nyní přísně se tvářícího Mefistofela žádného soucitu nedoslané, a tak řekl: „Kterou z možností byste chtěl, abych zvolil?“</p>
<p>„To s tím nemá co dělat,“ řekl Mefistofeles. „Musíte použít svůj vlastní úsudek.“</p>
<p>„A podle čeho se mám rozhodovat?“</p>
<p>„Musíte mít svá vlastní kritéria, protože se účastníte cvičení lidského úsudku a svobodné vůle.“</p>
<p>„Dandolo? Alexios? Ale já ty lidi neznám!“</p>
<p>„Jasné, musíte se s nimi seznámit.“</p>
<p>„A zabít člověka je to jedna z mých možností, že?“</p>
<p>„Ano, skutečně.“</p>
<p>„No, určitě pro to síly Dobra učiní výjimku.“</p>
<p>„Myslím, že mohu mluvit za svého přítele archanděla Michaela,“ řekl Mefistofeles, „když vám řeknu, že příliš málo věříte Dobru, jestli si myslíte, že neuznává žádný důvod k zabíjení. Dobro ví, že existují horší věci. Ne že by promíjelo zabíjení obecně; to neděláme ani my, když na to přijde, protože pochopení a výběr jsou esencí Dobra i zla. Ale nikdo z nás se tím příliš nezabýval, vzhledem k tomu, že jsme nesmrtelní a zvyklí na dlouhodobou perspektivu. Víme, že lidi považují zabíjení za velmi důležité, a tak jsme je do našeho utkání zahrnuli. A také vám řeknu toto: U zabíjení je motivem všechno, a výsledky budou zváženy stejně jako prostředky.“</p>
<p>„Ale jak můžu vědět, jaké důsledky bude mít zabití toho Dandola v budoucnosti?“</p>
<p>„Čelíte problému společnému všem lidem. Nikdy neexistuje dost důkazů, aby někdo věděl, zda zabít nebo ne. A přece se to někdy stát musí, jak z hlediska Světla, tak z hlediska Tmy.“</p>
<p>„Co když udělám chybu?“</p>
<p>„Nikdo vás nebude soudit, jen Ananké, Nutnost, soudce nás všech. Vybrat si musíte. Taková je role Fausta.“</p>
<p>„No, když to říkáte. Koho mám teda zabít?“</p>
<p>„Jindřicha Dandola, dóžete benátského. Ale pouze když se rozhodnete, že je to za daných okolností nejlepší řešení.“</p>
<p>„A ten druhý chlap? Alex nějak?“</p>
<p>„Alexios, uchazeč o trůn v Konstantinopoli.“</p>
<p>„A třetí možnost?“</p>
<p>„Zachránit posvátnou relikvii svatého Basila, ochránce Konstantinopole. Opravdu, Fauste, proberte se. Jste přece známý svou výtečnou pamětí.“</p>
<p>„Funguje lépe, když nemám kocovinu,“ řekl Mack. „No a teď, vadilo by vám, kdybyste mi řekl, co dělá francká armáda u Konstantinopole?“</p>
<p>Mefistofeles zvedl tázavě obočí. „Myslel jsem, že vzdělaný člověk jako vy bude o tak významné události, k níž došlo jen před několika málo sty lety, vědět všechno. Překvapuje mě vaše nevědomost, ačkoli vím, že možná jen žertujete. Jde o čtvrtou křížovou výpravu, samozřejmě. Ale situaci musíte zjistit sám, a zvolit nejlepší řešení.“</p>
<p>„No dobře, pokusím se,“ řekl Mack.</p>
<p>„Musíte udělat víc než to,“ řekl Mefistofeles. „Dohodli jsme se, že provedete určité akce. Když je nedokážete provést ve vymezeném čase, zmaříte naše utkání, a sám si vysloužíte něco spíš nepříjemného.“</p>
<p>„A co konkrétně?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Nevýslovnou bolest v bezedné jámě věčné hrůzy, kde budete neustále zabíjen a znovu přiváděn k životu, abyste mohl být znovu zabíjen, a stále znovu a znovu, dokud pro vás nevymyslíme něco horšího. Máte dvacet čtyři hodin na to, abyste vykonal svůj skutek. Adieu.“</p>
<p>A s tím se Mefistofeles vznesl do vzduchu a brzy zmizel ve sluncem zalité nesmírnosti oblohy.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>
<p>Mack<strong> </strong>zůstal ještě chvíli stát v lesním zákoutí, srovnávaje si myšlenky, dokud se konečně nerozhodl, že bude lepší vyrazit, a nevydal se na cestu. Brzy se ocitl na rozlehlé planině, která se táhla, žlutá a zelená, kam až oko dohlédlo. Půl míle před ním se tyčily vysoké hradby Konstantinopole, vyšší a masivnější než cokoli, co kdy viděl v Evropě. Po cimbuří přecházely hlídky v měděných kyrysech a lesklých přilbách, ozdobených chocholy z koňských ohonů. Dole, půl míle od hradeb, stály stovky stanů a zvedal se kouř z četných táborových ohňů, obklopených spoustou ozbrojených mužů. Mack spatřil také mnoho vozů, tábořících opodál, obklopených ženami a dětmi. Když přišel blíž, rozeznal polní kovárny a kováře, kteří i teď kovali špičky šípů a hroty kopí. Viděl i jiné vozy, jejichž náklad byl vyložen, a stany s jasně zbarvenými zástavami vlajícími z kopí zaražených do země před nimi. Zdálo se, že jde o příbytky vůdců veliké výpravy. Mack si uvědomil, že vlastně pohlíží na celé putující město, město, jež se mohlo kdykoli sbalit a vydat se na další cestu. Došlo mu také, že se toto město muselo pohybovat skoro denně od doby, kdy vojsko opustilo zemi Franku.</p>
<p>Nedalo se dělat nic jiného než pokračovat, a tak zamířil přímo k táboru. Když se přiblížil, minula ho rychlým klusem skupina jezdců a jejich velitel zvedl Mackovi na pozdrav ruku v obrněné rukavici. Mack pozdrav opětoval. Museli si ho splést s jedním ze svých, protože měl na sobě staré dobré tmavé evropské šaty, žádné křiklavé hedvábí a satén bájného Východu. Šel dál, a brzy prošel kolem prvních stráží.</p>
<p>„Jaké zprávy přinášíš z koncilu?“ zavolal jeden ze strážných.</p>
<p>„Zprávy, které nejsou pro vaše uši,“ řekl Mack, rozhodnutý, že bude hrát ve velkém stylu, aby nezkrachoval na samotném začátku.</p>
<p>„Ale Bonifác z Montferratu je stále na zasedání. To samotné by byla známka pokroku.“</p>
<p>„Mohu vám říct tolik,“ řekl Mack. „Podmínky se za posledních pár hodin příliš nezměnily.“</p>
<p>„Pak je tedy stále naděje zachránit čest z tohoto hnízda zlodějů,“ zabručel druhý ozbrojence.</p>
<p>Mack šel dál. Konečně nalezl něco povědomého, vůz se širokými nebesy na jedné straně, pod nimiž stály židle a stoly a vyrovnané sudy, a u stolů seděli muži, jedli a popíjeli. Byla to krčma na kolech.</p>
<p>Vděčný, že konečně našel místo, kde se cítil doma, Mack vstoupil a našel si židli.</p>
<p>Když se objevil krčmář a uviděl nádherný a jemný šat, do něhož Macka oblékli v Čarodějnické kuchyni, hluboce se uklonil a řekl: „Co vám mohu nabídnout, můj pane?“</p>
<p>„Své nejlepší víno,“ řekl Mack, uvědomuje si své zřejmě vysoké postavení.</p>
<p>Krčmář natočil korbel vína a vrátil se s ním. „Nikdy předtím jsem vás tu neviděl, pane. Připojil jste se k naší velké společnosti až nedávno?“</p>
<p>„Vskutku,“ odtušil Mack. „Cítím správně zvěřinu na rožni?“</p>
<p>„Ano. Můj pán má jemný čich. Přinesu vám ji. Prosím, pane, co nám můžete říct o zprávách, které přinášíte od svého slavného pána?“</p>
<p>„O jakém pánovi to mluvíš?“ řekl Mack, protože ho krčmářův neurčitý dotaz nechával tápat v nejistotě.</p>
<p>„Prostě jsem předpokládal, že takový pán jako vy slouží nepochybně nějakému většímu: protože je psáno, že na tomto světě slouží všechno něčemu jinému, sedlák pánovi, vůl hospodáři, lord Bohu a tak dál až do nebeských sfér, kde to platí taky.“</p>
<p>„Tvou upovídanost přesahuje pouze tvůj ostrovtip,“ řekl Mack. Víno mu výrazně dodalo odvahy.</p>
<p>„Můj pane, mohu se zeptat na vaše jméno?“</p>
<p>„Jsem Johann Faust.“</p>
<p>„A cestoval jste daleko, abyste se k nám připojil?“</p>
<p>„Ano, daleko,“ odvětil suše Mack.</p>
<p>„A že jsem tak smělý, pane, mohu se zeptat, komu sloužíte?“</p>
<p>Hosté v krčmě natahovali uši, aby slyšeli odpověď. Mack se jen usmál a řekl: „Není na mně, abych to nyní říkal.“</p>
<p>„Nemohl byste nám dát alespoň nějaké vodítko?“ Kolem nich se už nakupila skoro polovina hostů krčmy.</p>
<p>Krčmář zašilhal jedním okem a řekl: „Vsadím se, že jste agent benátské Rady, který přišel řídit a držet na uzdě vychloubačného Jindřicha Dandola, dóžete benátského.“</p>
<p>Mack pokrčil rameny.</p>
<p>„Ne,“ vykřikl někdo jiný, „to není Benátčan. Copak nevidíte ten výraz pyšné zbožnosti v jeho tváři a to, jak jeho ruce hledají rukávy, jako by byl v mnišském hábitu? Vsadím se, že je to přestrojený církevník, který přichází od Innocence Třetího, našeho papeže, který zorganizoval tuto svatou křížovou výpravu a nyní se mu příčí intriky ďábelského Jindřicha Dandola.“</p>
<p>Všichni upřeli pohled na Macka, který pravil: „Neřeknu ano, a neřeknu ne.“</p>
<p>Třetí muž, nějaký voják, prohlásil: „Z jeho držení těla a lakonických odpovědí je zřejmé, že je voják. Nepochybně zastupuje Filipa Švábského, málomluvného bojovníka, ačkoli mnoho jeho skutků volá do nebe o pomstu. A vsadím se, že přináší nabídku týkající se toho, kdo bude vládcem Konstantinopole, jakmile se její současný držitel, nepohodlný a tvrdohlavý Alexios Třetí, změní ve slepého žebráka, hledajícího zbytky na smetištích svého kdysi pyšného a zpupného města.“</p>
<p>Mack neměl o zdejších politických proudech ani potuchy.</p>
<p>Vedla se spousta řečí o tom, koho Mack zastupuje, protože se zdálo nepochybné, že tu v zastoupení<emphasis> někoho</emphasis> je. Krčmař od Macka nakonec nepřijal žádné peníze za jídlo a pití, ale místo toho ho požádal, aby si na něho Mack vzpomněl, až se koncil sejde, aby stanovil pravidla užívání silných alkoholických nápojů mezi křižáky. A když se Mack hotovil k odchodu, představil se mu malý, baculatý, dobře oblečený mladý muž v šedi klerika. Jmenoval se Wasyl z Ghentu a požádal ho, aby mu mohl pomoci se získáním ubytování, neboť to dosud opominul učinit.</p>
<p>A tak se spolu vydali do jasně žlutého dvojitého stanu s praporky vlajícími před ním, velitelství Sboru ubytovatelů Před vchodem stály stráže, ale Wasyl je odstrčil z cesty se slovy: „Uvolněte cestu pro Johanna Fausta, návštěvníka ze země Franků, který ještě neoznámil svou stranu a politické svazky.“</p>
<p>To na ubytovatele udělalo dojem, a aniž kladl jakékoli otázky, přidělil Mackovi vysoký stan stojící trochu stranou, protože se Mack nepřihlásil k žádné z frakcí. Wasyl, který se, jak se zdálo, sám pasoval na Mackova sluhu a generálního obstaravatele, protože na něho zjevná, byť nespecifikovaná důležitost silně zapůsobila, se tam vypravil napřed, aby vše zařídil. Proto když Mack přišel do svého nového bydliště, uviděl už připravený stůl, na němž čekala studená zvěřina, láhev vína a půl bochníku dobrého pšeničného chleba. Mack naprosto nepohrdl druhým obědem, a přitom naslouchal Wasylovu žvanění o denních událostech.</p>
<p>„Všichni se shodují,“ řekl Wasyl, „že Jindřich Dandolo, dóže benátský, změnil to, co začalo jako záležitost náboženství, v záležitost obchodní. Je-li to výhoda nebo nevýhoda, závisí na tom, jak pohlížíte na soupeřící priority náboženství a obchodu.“ A podíval se ostře na Macka, aby zjistil, na které straně jsou jeho sympatie. Ale Mack prostě napíchl další sousto.</p>
<p>„Papež Inocenc Třetí,“ pokračoval Wasyl, „je čistý muž, prostomyslně toužící osvobodit Jeruzalém od Saracénů. Jenže se neubráníte podezření, že možná i jeho motivy mohou být poněkud zištné, vzhledem k jeho domýšlivému přání přivést řecké křesťany pod vládu Říma.“</p>
<p>„Zajímavé hledisko,“ řekl Mack, dojídaje chléb.</p>
<p>„Pak je zde otázka Alexia Čtvrtého, jak je někdy nazýván, ačkoli ještě nemá žádné království, syna sesazeného Izáka Druhého Angela. Říkají, že slíbil, že jestli se stane císařem, přivede Konstantinopol pod vládu Říma. Takže je zdánlivé spojenec strany zbožnosti. Jenže je pravda, že jeho hlavní podpora pochází od Filipa Švábského, nepřítele Svaté stolice, krutého muže s ambicemi tak velkými, jak je jeho panství malé.“</p>
<p>„Chápu, co máte na mysli,“ řekl Mack, ačkoli mu celý Wasylův proslov dával smysl jen pramálo.</p>
<p>„A konečně musíme vzít v úvahu pozici Villhardoina, vůdce vojenské výpravy, muže obávaného a váženého, který ctí náboženství, ale sám zbožný není. Dobrý muž, dalo by se říct. Jenže Villhardoin je znám extrémní povrchností svých politických názorů a svou lhostejností k obchodu. Stará se jen o řinčení zbraní. Je to snad muž, kterého potřebujeme, aby nás vedl?“</p>
<p>Mack si otřel ústa a začal se rozhlížet, kde by si mohl zdřímnout. Nepostradatelný sluha mu opatřil pohodlné lehátko dokonce i s polštářem. Mack vstal a zamířil k němu.</p>
<p>„Můj pane, jsem váš člověk,“ řekl Wasyl. „Nepoctíte mě svou důvěrou a neřeknete mi, komu dáváte přednost a od koho jste přinesl vzkaz?<strong> </strong>Budu bojovat a leccos přehlížet ve vašem zájmu, pane. Jen mi řekněte, jaký zájem to je.“</p>
<p>Mack si přál, aby mu to mohl říct, protože počítal, že nějaké lidi na své straně na tomto místě naplněném sváry bude potřebovat. Jenže v této chvíli ještě nevěděl, která strana je silnější, ani která strana má pravdu, ani co by měl vlastně udělat pro další pokrok lidstva a zachování města Konstantinopole.</p>
<p>„Dobrý služebníku,“ řekl, „všechno ti bude sděleno ve vhodný čas. Věř mi, ty budeš první, kdo se doví, komu patří mé sympatie. Prozatím obejdi tábor a zjisti, jaké pověsti kolují, a pak se ke mně tak za hodinu, za dvě vrať.“</p>
<p>„Jdu!“ řekl Wasyl a odešel. Mack se natáhl a skoro okamžitě usnul.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>
<p>Mack se probudil s pocitem, že s ním ve stanu někdo je. Setmělo se. Musel spát celé hodiny. Kdosi mu přinesl rozsvícenou svíci na kameninové misce. Wasyl, nepochybně. Její mihotavý plamen vrhal na stěny stanu divoké stíny. Vypadaly skoro jako člověk, podivný člověk v černém a šedém oděvu, s pronikavýma očima a splývajícími vlasy, typ člověka, s nímž byste se nechtěli potkat v noci sami. Bylo zvláštní, nakolik se toto zjevení podobalo skutečnosti. Mack vztáhl ruku a dotkl se toho. Nahmatal tělo z masa a kostí. Zděšené se stáhl zpět.</p>
<p>„Šťoucháte do mě,“ řeklo zjevení, „ale nepozdravíte mě. Co je to za způsoby?“</p>
<p>„Nevěděl jsem, že jste skutečný.“</p>
<p>„To ani nejsem, zcela. Ale ani vy nejste. Protože nejste ten, kdo tvrdíte, že jste.“</p>
<p>„A vy…“</p>
<p>„Neříkám, kdo jsem, ale vy to víte.“</p>
<p>Zjevení vystoupilo do světla a odhalilo tak rysy, jež měl Mack rozhodně proč znát, protože ho několik dní špehoval, předtím než ho jeho komplic, Litevec, praštil do hlavy v úzké uličce v Krakově.</p>
<p>„Vy jste doktor Faust!“ vydechl Mack.</p>
<p>„A vy ten podvodník!“ řekl Faust skřípavým hlasem.</p>
<p>Jen na zlomek vteřiny se Mack zachvěl strachem, ale ihned se sebral. Ti, kteří činí špatnosti, mají také svůj kodex, stejně jako ti, jež konají dobro, a tak jako oni se musí snažit udržet si svou sebeúctu, za těžkých časů stejně jako za dobrých.</p>
<p>Teď nastala velice těžká chvíle: bylo velmi nepříjemné být chycen, jak se vydává za někoho jiného, a co horšího, mužem, kterým předstíral, že je. Byl v situaci, která by přiměla slabšího muže zblednout a začít naříkat: „Je mi líto, pane, nevěděl jsem, co dělám. Okamžitě to vzdávám, jen mě prosím nedávejte oběsit.“ Ale Mack se Faustovy role neujal proto, aby se jí tak lehce vzdal. Proto se vzchopil, připomínaje si, že ten, kdo bude hrát Fausta na jevišti světa, potřebuje trochu Faustova ducha, jestli má uspět.</p>
<p>„Zdá se, že se naše cíle kříží,“ řekl Mack. „Nepochybuji, že jste Faust. Jenže já jsem taky Faust, na základě pravomoci nikoho menšího než Mefistofela.“</p>
<p>„Mefistofeles se zmýlil!“</p>
<p>„Když velicí dělají chyby, stávají se jejich omyly zákonem.“</p>
<p>Faust se napřímil v plné výši, o něco menší než Mackově, a řekl: „Musím poslouchat kasuistické žvanění někoho, kdo mluví mým jménem? Při všech silách, budete litovat, jestli okamžitě nezmizíte a neponecháte tuto hru hráči, jemuž byla určena, jmenovitě mně.“</p>
<p>„Hodně si o sobě myslíte, to je evidentní,“ řekl Mack. „Ale pokud jde o to, kdo byl vybrán, byl jsem to, zdá se, já. Můžete se přít do skonání světa, a nezměníte to.“</p>
<p>„Přít? Udělám víc než to! Postihnu vás zaklínadly největší síly, a váš trest bude nanejvýš zasloužený.“</p>
<p>„Co že bude?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Zasloužený. To znamená odpovídající. Mám v úmyslu udělit vám trest hodný vašeho prohřešku.“</p>
<p>„Znáte spoustu slov, která počestní lidé nepoužívají,“ řekl Mack horkokrevně. „A teď poslyšte, Fauste, já na vás kašlu. A navíc, mám za sebou Síly temnoty. Faktem je, že jsem lepší Faust než vy!“</p>
<p>Faust cítil, jak mu zuřivý vztek změnil oči v rudý rosol, a s vypětím všech sil se snažil uklidnit. Nepřišel sem, aby s někým soutěžil v křiku. Chtěl zaujmout své právoplatné místo. A zdálo se, že vyhrožovat Mackovi, proti němuž byl stejně bezmocný – znamenalo jen ztrátu času.</p>
<p>„Je mi líto, že jsem se neovládl,“ řekl. „Promluvme si rozumně.“</p>
<p>„Snad jindy,“ řekl Mack, protože se právě v té chvíli odhrnula vchodová plachta a vstoupil Wasyl. Na Fausta pohlédl podezíravě.</p>
<p>„Kdo je to?“ zeptal se.</p>
<p>„Jeden starý známý,“ řekl Mack. „Na jeho jménu nezáleží. Právě odchází.“</p>
<p>Wasyl se otočil k Faustovi. Ten si všiml, že baculatý mladý muž má v ruce obnaženou dýku, a nepříjemný výraz ve tváři.</p>
<p>„Ano, právě jsem byl na odchodu,“ řekl Faust. „Tak příště…“ Přinutil se říct; „Fauste.“</p>
<p>„Ano, příště,“ řekl Mack.</p>
<p>Wasyl se zeptal: „Kdo je ta žena před stanem?“</p>
<p>„Ach, to je Markétka,“ odvětil Faust. „Je tu se mnou.“</p>
<p>„Tak si ji vezměte s sebou,“ řekl Wasyl. „Nechceme, aby se tu potulovaly nějaké běhny.“</p>
<p>Faust držel jazyk za zuby, protože se neodvážil odhalit svou totožnost dřív, než se setká s Mefistofelem. Velikého démona by rozladilo, kdyby mu někdo pokazil jeho utkání.</p>
<p>Faust vyšel ven. Markétka čekající vedle vchodu ho chytla za ruku a řekla: „Tak co se stalo?“</p>
<p>„Ještě nic.“</p>
<p>„Jak to? Neřekl jsi mu, kdo jsi?“</p>
<p>„Samozřejmě že řekl.“</p>
<p>„Tak proč teď prostě nezaujmeš jeho místo?“</p>
<p>Faust se zastavil a podíval se na ni. „Není to tak jednoduché. Nejdřív musím mluvit s Mefistofelem, a ještě jsem ho nenašel.“</p>
<p>Znovu vykročil, a narazil na tři vojáky v ocelových přilbách s píkami, stojící a hledící na něho.</p>
<p>„Hej, ty!“ řekl jeden z vojáků.</p>
<p>„Já?“ zeptal se Faust.</p>
<p>„Není tady nikdo jiný kromě ní, a s ní nemluvím.“</p>
<p>„Ano?“ řekl Faust. „Co chcete?“</p>
<p>„Co tady děláte?“ zeptal se voják.</p>
<p>„Nic, do čeho by vám něco bylo,“ odvětil Faust. „O co vám jde?“</p>
<p>„Bylo nám řečeno, abychom měli otevřeně oči a dali si pozor na chlapy, kteří brousí kolem stanů, aniž by tam měli co dělat. Bude lepší, když půjdeš s námi.“</p>
<p>Faust si uvědomil, že mluvil bez rozmyslu. Ukvapená přezíravost byla jednou z chyb jeho charakteru, kterou Mack, jak se zdálo, nesdílel. Bude si to muset ohlídat. Prozatím řekl vlídně: „Pánově, všechno vám mohu vysvětlit.“</p>
<p>„Řekneš to kapitánovi stráží,“ řekl voják… Teď pojď v klidu s námi, nebo ti dáme okusit špici píky.“</p>
<p>A s tím Fausta a Markétku odvedli.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>
<p>„Tak co je nového?“‚ zeptal se Mack, když Faust a Markétka odešli.</p>
<p>„Veliká novina, pane,“ řekl Wasyl. „Samotný dóže Jindřich Dandolo se s vámi přeje okamžitě setkat.“</p>
<p>„Skutečně?“ řekl Mack. „A víš, co chce?“</p>
<p>„To mi nesvěřil,“ odvětil Wasyl. „Ale mám své podezření.“</p>
<p>„Poděl se o ně se mnou, dobrý služebníku, zatímco se budu mýt a česat.“ Pustil se do toho a v duchu si přál, aby byli Mefistofeles a čarodějnice pamatovali na to, aby ho zásobili prádlem na výměnu. „Jaký je Jindřich Dandolo?“</p>
<p>„Strašlivý stařec,“ řekl Wasyl. „Jako benátský dóže je velitelem jedné z nejsilnějších a nejlépe disciplinovaných bojových sil celého křesťanstva. My křižáci jsme na Benátčanech závislí s dopravou a zásobováním, a oni nám to nezapomínají připomínat. Dandolo sám je slepý a tělesně slabý, protože je mu nyní devadesát. Je ve věku, kdy by většinu šlechticů těšilo, že mohou zůstat v klidu na svých statcích a nechat si nosit slazenou kaši. Jindřich Dandolo ne! Ujel na koni celou cestu z Evropy a byl viděn v bitevních šicích u Zadaru, kde na křižácích požadoval, aby to pyšné město zničili, jestli si na této křížové výpravě přejí zajistit spolupráci Benátek. A tak to udělali, ale s mnohými výhradami, protože to, co začalo jako svatý podnik, se zvrhlo pouze v další obchodní podnik Benátčanů. Nebo to aspoň někteří lidé říkají. Já sám na to žádný názor nemám, dokud neuslyším váš.“</p>
<p>„Moudrý postoj,“ řekl Mack, pročesávaje si bezděčně vlasy.</p>
<p>„Vaše schůzka může dopadnout všelijak,“ řekl Wasyl.</p>
<p>„Nepochybně.“</p>
<p>„Spojení vašich zájmů se zájmy Benátek by vám mohlo přinést netušené bohatství. A samozřejmě existuje druhá alternativa.“</p>
<p>„Jaká?“ zeptal se Mack, protože Wasyl vytáhl svou dýku, vyzkoušel ji na bříšku palce a jemně položil na stůl.</p>
<p>„To, můj pane, je nástroj z dobré toledské oceli, který možná oceníte, pokud se vaše zájmy nekryjí se zájmy Benátek.“</p>
<p>Mack také vyzkoušel hrot dýky na bříšku palce, protože to v té době bylo obvyklé. Nato ji zasunul do rukávu s poznámkou: „Může být užitečná.“ Wasyl se úslužně usmál.</p>
<p>Wasyl zavolal dva vojáky s pochodněmi, kteří pak šli vpředu a svítili Mackovi na cestu. Wasyl se nabídl, že půjde s ním, ale Mack, uvědomuje se, že je čas začít plnit úkol, jeho nabídku odmítl. Byl dost opatrný na to, aby raději pracoval sám, protože nemohl vědět, kdy si Wasyl uvědomí, že se jeho zájmy s Mackovými vůbec neshodují.</p>
<p>A tak vyrazil. Cestou si všiml, že je v táboře značný neklid. Skupiny vojáků spěchaly sem a tam, kolem projížděli tryskem obrnění jezdci. Hořelo mnoho táborových ohňů a panovala vzrušená atmosféra.</p>
<p>Dandolo přebýval ve velkém stanu z bílé hedvábné tkaniny, skrze niž prosvítalo světlo lamp. Dóže sám seděl v malém křesle za stolem. Před ním ležel podnos a na něm spousta drahokamů. Jindřich Dandolo se jimi prsty probíral. Byl to velký muž, stále impozantní navzdory vysokému věku. Přesto se však nyní ve svém bohatém brokátovém oděvu skoro ztrácel. Na hlavě mu seděla malá sametová čapka s jestřábím perem Benátek zasazeným ve šviháckém úhlu. Úzkou tvář měl neoholenou a šedivé strniště zachycovalo stříbrné odlesky ohně. Měl úzká, vpadlá, pevně sevřená ústa, a oči měly šedomodrou barvu kataraktické slepoty. Když služebník ohlásil příchod lorda Fausta, který právě přicestoval ze západu, nevzhledl.</p>
<p>„Pojďte dál a posaďte se, můj drahý Fauste,“ řekl Jindřich Dandolo dunivým, vibrujícím hlasem. Mluvil správnou němčinou, ale s přízvukem. „Přinesli sluhové víno, že? Vezměte si sklenici, můj dobrý pane, a buďte v mém skromném příbytku jako doma. Líbí se vám tyhle cetky?“ Ukázal gestem na podnos s drahokamy.</p>
<p>„Čas od času jsem vídal podobné,“ řekl Mack, skláněje se nad podnosem. „Ale nikdy lepší. Tyhle mají briliantový lesk a zdá se, že jde o výjimečné exempláře.“</p>
<p>„Ten rubín je zvlášť jemný, že?“ zeptal se Dandolo, zvedaje silnými bílými prsty drahokam velikosti holubího vejce. „Poslal mi ho Naváb z Taprobanu. A tento smaragd,“ – jeho prsty ho neomylně našly – „má na svou velikost pozoruhodný oheň, nemyslíte?“</p>
<p>„Skutečně,“ řekl Mack. „Ale jsem okouzlen, pane, že beze zraku dokážete vnímat tyto kvality a takto rozlišovat. Nebo jste si vyvinul zrak ve špičkách prstů?“</p>
<p>Dandolo se zasmál, drsným basovým smíchem zakončeným suchým kašlem. „Oči ve špičkách prstů. Skvělé! Někdy tomu skoro věřím, protože mé prsty tak milují dotyk jemných drahokamů, že si vyvinuly svůj vlastní způsob ocenění. Miluji rovněž jemné látky, ostatně jako každý pravý Benátčan, a mohu vám říct o jejich osnově a lilku víc než lecjaký flanderský tkadlec. Jenže to jsou jen stařecké záliby. Mám něco cennějšího než tohle.“</p>
<p>„Skutečně, pane?“ řekl Mack.</p>
<p>„Podívejte se na toto.“ Stařec sáhl za sebe a prsty nalezl a otevřel víko velké dřevěné truhly. Sáhl do ní a vytáhl nádherně a pestře namalovaný obraz, zabalený v sametu.</p>
<p>„Víte, co to je?“ zeptal se Dandolo.</p>
<p>„Skutečně ne,“ řekl Mack.</p>
<p>„Ikona svatého Basila. Říká se, že její držení neomylně zajišťuje pokračování bezpečí a prosperity města Konstantinopole. Víte, proč vám ji ukazuji?“</p>
<p>„Nemám tušení, můj pane.“</p>
<p>„Protože chci, abyste předal vzkaz svému pánovi. Posloucháte pozorné?“</p>
<p>„Ano,“ řekl Mack obezřetně.</p>
<p>„Řekněte Svatému otci v Římě, že pliji na něho i na jeho malichernou exkomunikaci. Dokud je tato ikona v mém držení, nepotřebuji jeho požehnání.“</p>
<p>„Vy chcete, abych mu to řekl?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Slovo od slova.“</p>
<p>„Budiž, pokud se se Svatým otcem někdy setkám.“</p>
<p>„Nehrajte si se mnou,“ řekl Dandolo. „Ačkoli to skrýváte, já vím, že jste jeho zástupce.“</p>
<p>„Co nejuctivěji s vámi musím nesouhlasit,“ řekl Mack. „Nepřicházím od papeže. Zastupuji odlišné zájmy.“</p>
<p>Starcův slepý pohled byl tak divoký, že i kdyby Mack byl papežův emisař, popřel by to.</p>
<p>„Absolutně ne! Právě naopak!“</p>
<p>Stařec zvolna řekl: „Právě naopak, ech?“</p>
<p>„Přesně tak!“</p>
<p>„Koho tedy<emphasis> zastupujete</emphasis>?“ zeptal se Dandolo.</p>
<p>„Věřím, že si to dokážete spočítat,“ řekl Mack, rozhodnutý zkusit trochu faustovské vyhýbavosti.</p>
<p>Dandolo chvíli přemýšlel. „Mám to! Musíte být od Zelenovouse Bezbožného! Je jediný, kdo tady nemá zástupce!“</p>
<p>Mack neměl tušení, kdo je Zelenovous, ale rozhodl se na tu hru přistoupit.</p>
<p>„Neřeknu ano, a neřeknu ne,“ odpověděl. „Ale kdybych<emphasis> zastupoval</emphasis> Zelenovouse, co byste mu chtěl vzkázat?“</p>
<p>„Řekněte Zelenovousovi, že ho přivítáme v našem podniku, a že jsme si vědomi jedinečné role, kterou může sehrát jenom on.“</p>
<p>„Prosím. Ale co máte konkrétně na mysli?“</p>
<p>„Musí zaútočit na Barbarské pobřeží ne později než za týden ode dneška. Dokážete mu ten vzkaz doručit včas?“</p>
<p>„Dokážu leccos,“ řekl Mack. „Ale nejdřív musím vědět proč.“</p>
<p>„Důvody by měly být zřejmé. Dokud je Zelenovous, který velí pirátům na Peloponésu, nezdecimuje, korzáři z Barbarského pobřeží mohou narušit naše plány.“</p>
<p>„Ano, skutečně,“ řekl Mack. „Jaké plány, mimochodem?“</p>
<p>„Samozřejmě převzít Konstantinopol. My Benátčané jsme napjali naše námořní síly do krajnosti, abychom tuto skupinu branku dopravili do Asie. Kdyby meh piráti mezitím zaútočit na naše dalmatské osady, obávám se, že bychom se ocitli pod těžkým tlakem.“</p>
<p>Mack přikývl a usmál se, ale v nitru mu to vřelo vzrušením. Tak Dandolo plánuje dobýt Konstantinopol! Nedokázal si představit, co by tomu mohlo zabránit. Zdálo se evidentní, že Dandolo musí zemřít, a nikdy nebude vhodnější chvíle než právě nyní, když je se slepým starcem sám v jeho stanu, v době, kdy je tábor Franků ve stavu krajního vzrušení. Mack vytáhl z rukávu nůž.</p>
<p>„Chápete,“ řekl Dandolo, laskaje svůj rubín, „mám s tímto krásným městem dalekosáhlé plány, a nikdo kromě vás a vašeho náčelníka nebude vědět, co zamýšlím.“</p>
<p>„Jaká čest,“ řekl Mack, rozhoduje se, zdali do něj má vrazit nůž zepředu nebo zezadu.</p>
<p>„Konstantinopol je město, které zažilo lepší časy,“ řekl Dandolo. „Kdysi veliké a obávané v celém světě, je dnes vyžilým stínem sama sebe v důsledku neschopné vlády svých pitomých císařů. Já to zastavím. Ne, nebudu vládnout sám. Vládnout Benátkám mi stačí. Ale dosadím na byzantský trůn svého člověka, a on vydá rozkazy, které povedou k obnovení bývalé vznešenosti a velikosti tohoto města. Když se Benátky a Konstantinopol spojí, celý svět bude s úžasem pohlížet na věk velikého obchodu a bude se sem přicházet učit.“</p>
<p>Mack zaváhal. Byl připraven udeřit, ale Dandolova slova v něm vyvolala vidinu velikého města, obnoveného ve své plné síle a moci, města v čele obchodu i učenosti, místa, které by mohlo být obratem v historii světa.</p>
<p>„A jaké náboženství budou tito Řekové vyznávat?“ zeptal se.</p>
<p>„Navzdory mým různicím s papežem,“ řekl Dandolo, „jsem dobrý křesťan. Mladý Alexios mi slavnostně slíbil, že jakmile se dostane k moci, vrátí své poddané do lůna pravé církve v Římě. Pak papež zruší moji exkomunikaci a možná mě bude i kanonizovat, za tak velký čin konverze, jaký nemá v moderních časech obdoby.“</p>
<p>„Můj pane!“ vykřikl Mack. „Vaše vize je skutečně svatá a okouzlující! Počítejte se mnou, můj pane, a já udělám všechno, co bude v mých silách!“</p>
<p>Starý muž napřáhl ruce a sevřel Macka v pevném objetí. Mack ucítil štětiny na starcově tváři a teplou sůl jeho slzí, když stařec zvedl hlas, aby se pomodlil k Nebesům. I Mack se chystal říct pár slov ve prospěch Nebes, protože to nemohlo uškodit, když tu se do stanu náhle vřítili ozbrojení muži.</p>
<p>„Můj pane!“ křičeli. „Útok započal! Villhardoin vede právě teď vojáky k útoku na hradby!“</p>
<p>„Odveďte mě do boje!“ zvolal Dandolo. „Sám budu bojovat v této spravedlivé věci! Mé brnění, rychle! Fauste, předejte moji nabídku Zelenovousovi, a později si promluvíme, co dal!“</p>
<p>A s těmito slovy vyšel stařec ze stanu, podpírán svými služebníky. Svatou ikonu si vzal s sebou, zatímco hromadu drahokamů zde nechal ležet.</p>
<p>Mack stál ve stanu, po jehož stěnách tančily přízračné stíny, a dospěl k názoru, že to dopadlo docela dobře. Zachrání Konstantinopol a vydělá, přesně jako Jindřich Dandolo. Ale jen v případě, že všechno dopadne špatné… Našel malý plátěný pytlík a vybral si nejlepší z drahokamů. Pak se spěšně vytratil do noci.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5</strong></p>
<p>Vojáci eskortovali Fausta a Markétku do nízkého domku, postaveného z nenatřených prken. Bylo to vězení, a Faust okamžitě poznal, že jde o jeden z těch přenosných modelů vhodných pro armády na pochodu. Toto vězení bylo svému účelu přizpůsobené zvlášť dobře, dovezené ze Španělska, kde andaluští Maurové dobře věděli, jak takové věci dělat. Když vešli dovnitř, vojáci ukázali Faustovi a Markétce mučírnu, zázrak miniaturizace a dovedné truhlářské práce.</p>
<p>„Nemůžeme tady rozebrat celého člověka, jak to dokážou v<strong> </strong>Evropě,“ řekl Faustovi jeden z vojáků, „ale určitě dokážeme odvést zatraceně dobrou práci s jeho rukama nebo nohama, a má to obdobný účinek jako zpracování celého těla. Tyhle palečnice jsou stejně účinné jako větší modely, a nejsou větší než to, co používáte na louskání ořechů. Tady je naše železná panna, menší než ta, co mají v Norimberku, ale s více hroty. Maurové vědí, jak umístit víc hrotů na čtverečný palec, lépe než kdokoli jiný. Naše kleště nejsou tak velké, ale maso trhají velmi uspokojivě.“</p>
<p>„Nevedete nás přece na mučení!“ vykřikl Faust.</p>
<p>„Jistěže ne,“ řekl vůdce vojáků. „Jsme obyčejní vojáci. Nám stačí otevřené a prosté zabíjení. Jestli vás budou mučit nebo ne, záleží na řediteli vězení.“</p>
<p>Jakmile vojáci odešli, zamykajíce za nimi dveře cely, Faust si dřepl a začal na prašné podlaze rýsovat pentagram, používaje k tomu kus klacku, který našel v koutě. Markétka si sedla na stoličku bez opěradla tvořící jediné zařízení cely a pozorovala ho.</p>
<p>Faust pronesl zaklínadlo, ale nic se nestalo. Problém spočíval v tom, že si s sebou nepřinesl dost magických ingrediencí, tolik spěchal dostihnout podvodníka. Přesto se musel pokusit. Smazal čáry a namaloval je do prachu znovu. Markétka vstala a začala přecházet sem a tam jako tygřice v kleci.</p>
<p>„Nešlap na ten pentagram,“ řekl jí Faust.</p>
<p>„Tak ne, no,“ řekla Markétka otráveně. „Uděláš s tím něco‘?“</p>
<p>„Snažím se,“ zamumlal Faust. Na dně svého váčku nalezl špetku blínu a přidal trošku jmelí, které mu zbylo z oslav slunovratu. Když si protřepal rukávy, našel trochu antimonu. A v botách měl dvě kuličky olova. Co jiného potřeboval? Hlínu z hrobu zastoupí obyčejný prach. A prášek z mumie nahradí suchým z nosu.</p>
<p>„Nechutné,“ řekla Markétka.</p>
<p>„Sklapni, možná ti to zachrání život.“</p>
<p>Všechno bylo připraveno. Faust rozpřáhl ruce a začal prozpěvovat. Uprostřed pentagramu se objevilo růžové světlo, nejprve zářivý bod, ale expandoval.</p>
<p>„Ach, tys to dokázal!“ vykřikla Markétka. „Jsi úžasný!“</p>
<p>„Tiše!“ zasyčel Faust. Pak, obraceje se k narůstajícímu světlu, řekl: „O duchu z nejtemnějších hlubin, zaklínám tě jménem Asmodea, Belzebuba, Beliala“</p>
<p>Z narůstajícího světla se ozval hlas mladé ženy a řekl věcně: „Přestaňte, prosím, zaklínat. Já nejsem zaklínatelný duch.“</p>
<p>„Nejste?“ zeptal se Faust. „Kdo nebo co tedy jste?“</p>
<p>„Jsem zástupce Pekelné komunikační služby. Nemůžeme přijmout vaše zaklínadlo v jeho současné podobě. Zkontrolujte, prosím své zaklínadlo, a jestli si myslíte, že jste ho vyslovil špatně, zaklínejte prosím znovu. Děkuji vám. Přeji příjemný den.“ Hlas umlkl a růžové světlo zesláblo a zmizelo.</p>
<p>„Počkejte!“ vykřikl Faust. „Vím, že jsem neměl všechny správné ingredience. Ale většinu z nich jsem měl! Určitě může být učiněna výjimka…“</p>
<p>Nedostal žádnou odpověď. Růžově světlo zmizelo a jediným zvukem ve vězení bylo ťapkání Markétčiných nohou.</p>
<p>Hluk se však začal ozývat zvenku. Dupot nohou. Řinčení brnění. Skřípot velkých dřevěných kol na nenamazaných osách. Hlasy důstojníků vykřikujících rozkazy. A rovněž jiný zvuk, monotónní hlas recitující cosi, co Faustovi znělo jako zaklínání. Nařídil Markétce, aby ztichla, a přitiskl ucho ke stěně. Ano, hlas přicházel z vedlejší cely. Ale nejednalo se o zaklínání, ale modlitbu.</p>
<p>„Vyslyš mě, můj Pane,“ říkal zdušený hlas. „Neučinil jsem žádné zlo, a přesto jsem se ponořil do prokleté dvojí temnoty, temnoty mé vlastní slepoty a temnoty tohoto žaláře. Já, Izák, kdysi král Konstantinopole a známý jako Alexios Třetí, jsem učinil mnoho skutků zbožnosti a náboženské horlivosti, a obdaroval konstantinopolské chrámy následujícími dary…“ Následoval seznam darů jednotlivým kostelům a církevním činitelům. Seznam byl tak dlouhý, že měl Faust čas obrátit se k Markétce a říct: „Víš, kdo je v té vedlejší cele?“</p>
<p>„Nevím a je mi to jedno,“ řekla Markétka. „Já chci jen vypadnout z téhle.“</p>
<p>„Buď zticha, děvče. V tom vězení hyne Izák, starý císař Konstantinopole, svržený svým krutým bratrem, který se sám korunoval císařem a dal Izáka oslepit.“</p>
<p>„No, jsme ve vznešené společnosti, o tom není pochyb,“ řekla Markétka sarkasticky.</p>
<p>„Ticho! Někdo otvírá dveře jeho cely!“</p>
<p>Faust slyšel otáčení klíče, otevření dveří a pak jejich zavření. Následovaly tiché kroky. Pak bylo chvilku ticho. Nato uslyšel žalostný, třaslavý hlas Izáka, který se ptal: „Kdo to ke mně přichází? Je to kat? Mluvte, protože vás nemohu vidět.“</p>
<p>„Ani já vás ne,“ odvětil hluboký hlas. „Ale přinesl jsem vám pomoc a posilu, kterou nemusíte vidět, a přesto vám uleví.“</p>
<p>„Přinesl co?“</p>
<p>„Posilu. Pomoc. Úlevu. Nepoznáváte můj hlas, Izáku? Jsem Jindřich Dandolo!“</p>
<p>„To je dóže!“ zašeptal Faust Markétce. „Jindřich Dandolo, všemocný dóže benátský!“ Zvyšuje hlas, Faust zavolal: „Dóže Dandolo! Sem! Prosíme o váš zákrok nebo přímluvu!“</p>
<p>Chvíli se ozývaly nějaké hlasy a dupot nohou. A pak se dveře rozletěly. Do Faustovy cely vstoupili dva vojáci a jim v patách vysoká vztyčená postava Jindřicha Dandola, oděná v šarlatovém a zeleném brokátovém oděvu, s ikonou svatého Basila v rukou.</p>
<p>„Kdo jste, že mé takto voláte jménem?“ zeptal se Dandolo.</p>
<p>„Jsem Johann Faust,“ vykřikl Faust. „Přišel jsem sem napravit veliké příkoří, které mi bylo učiněno. Je tu člověk, který tvrdí, že on je já, a který svou povídačkou oklamal i lehkověrné pekelné mocnosti. Tvrdí, že je velký mág, ale není. Já jsem velký mág! Naléhavě vás prosím, Jindřichu Dandolo, propusťte mě odtud a já vám budu cenným spojencem!“</p>
<p>„Když jste tak veliký mág,“ řekl Dandolo, „proč se ne svobodíte sám?“</p>
<p>„I kouzelník potřebuje jisté pomůcky,“ řekl Faust. „Nemám s sebou nic ze svého vybavení. Kdybych měl jediný chybějící kousek, abych dokončil své zaklínadlo například tu ikonu, co držíte v rukou…“</p>
<p>Jindřich Dandolo na něj hněvivě pohlédl. „Vy byste čaroval se svatou ikonou svatého Basila?“</p>
<p>„No ano, samozřejmě, od toho svaté ikony jsou!“</p>
<p>„Jediným účelem ikony svatého Basila,“ zahřměl Dandolo, „je uchránit město Konstantinopol ode všech případných škod.“</p>
<p>„No, moc dobrou práci v tom směru neodvádí, že?“</p>
<p>„O to se nestarejte. To s vámi nijak nesouvisí.“</p>
<p>„Možná ne,“ uznal Faust. „Ale aspoň nás pusťte, protože jsme vám nijak neuškodili a nejsme vaši nepřátelé.“</p>
<p>„Musím si ověřit vaše tvrzení, že jste mág,“ řekl Dandolo. „Vrátím se.“</p>
<p>A s těmi slovy vyšel ven a vojáci ho následovali. Dveře se zabouchly a v zámku se znovu otočil klíč.</p>
<p>„S těmi přitroublými Benátčany se nedá rozumně mluvit!“ řekl Faust.</p>
<p>„Ach můj Bože, co teď budeme dělat?“ zakvílela Markétka.</p>
<p>Byla v hluboké depresi. Faust se necítil o moc lépe, ačkoli v jeho případě šlo spíš o uraženou pýchu, která ho iritovala víc než strach ze smrti. Přecházel sem a tam, pokoušeje se přijít na vhodný prostředek, jak se odsud dostat. Bylo od něho neprozíravé, že se vydal pronásledovat Macka a Mefistofela, aniž se přesvědčil, že má vše potřebné ke kouzlení s sebou. Vzpomněl si, jak cestoval Evropou s pytlem kouzel. Byl vždy připraven. Copak mu jeho sláva zatemnila rozum? A jestli ano, jak to měl k čertu vědět?</p>
<p>Znovu si začal hrát se svým pentagramem, spíš proto, aby nějak zaměstnal ruce než s reálnou nadějí na úspěch. Proto užasl, když se uvnitř narýsovaných čar znovu objevilo světlo. Nejdříve jen slabé, ale pak se rozepnulo a nabralo červenooranžový odstín, tedy barvu naznačující návštěvu někoho pekelného.</p>
<p>Když světlo nabylo lidských obrysů, Faust zvolal: „O, duchu! Vyvolával jsem tě z nejtemnějších hlubin –“</p>
<p>„Ne, to tedy ne,“ řeklo stvoření ve světle, nabíraje nyní formu menšího démona s liščí tváří a malými kozími rohy.</p>
<p>„Já jsem vás nevyvolal?“</p>
<p>„Dozajista ne. Přišel jsem sám. Jsem Azzie. Démon.“</p>
<p>„Velmi mě těší, že vás poznávám,“ řekl Faust. „Jsem Johanu Faust a toto je má přítelkyně, Markétka.“</p>
<p>„Vím, kdo jste,“ řekl Azzie. „Sledoval jsem jak vás, tak i Mefistofela a toho druhého muže, který si říká Faust.“</p>
<p>„Tak tedy víte, že je to podvodník! Já jsem Faust!“</p>
<p>„Vskutku,“ řekl Azzie.</p>
<p>„No a?“</p>
<p>„Nu, zvažoval jsem situaci. A mám pro vás návrh.“</p>
<p>„Konečně!“ zvolal Faust. „Uznání! Pomsta! Věčná blaženost!“</p>
<p>„Nespěchejte tolik,“ řekl Azzie. „Ještě jste neslyšel mé podmínky.“</p>
<p>„Tak dobře, sem s nimi!“</p>
<p>„Ne, tady ne,“ řekl Azzie. „Nějaké francké vězení není pro naše jednání vhodně.“</p>
<p>„Tak kde tedy?“</p>
<p>„Mám na mysli jednu horu,“ řekl Azzie. „Vysokou horu na Kavkaze, nedaleko místa, kde po Potopě přistál Noe. Tam si můžeme promluvit a já vám mohu svůj návrh přednést se patřičnou důstojností.“</p>
<p>„Tak tedy vyrazme,“ řekl Faust.</p>
<p>„Hej, a co bude se mnou?“ zeptala se Markétka.</p>
<p>„No ano, co bude s ní?“ přidal se Faust.</p>
<p>„Ona jít nemůže. Má dohoda se týká pouze vás, Fauste, ne nějaké táborové děvky.“</p>
<p>„Vy jste ale drzý!“ řekla Markétka. „Jsem tu s ním! Dokonce jsem mu pomáhala při jeho kouzlech. Chtěl, abych s ním šla. Johanne, nemůžeš mě tady nechat!“</p>
<p>Faust se obrátil k démonovi. „To by opravdu nebylo správné.“</p>
<p>„Dávám vám své čestné slovo,“ řekl Azzie, „že se jí nic nestane.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„V takových věcech se nikdy nemýlím.“</p>
<p>„Tak tedy pojďme,“ řekl Faust. „Markétko, za chvíli jsme zpátky. Dělám to krajně nerad, ale obchod je obchod.“ Ale ve skutečnosti to Faustovi vůbec líto nebylo, protože se Markétka neukázala tak servilní a obdivující ho, jak doufal.</p>
<p>„Ne, ne! Vezmi mě s sebou!“ Nešťastná dívka se k Faustovi vrhla a pokusila se ho obejmout. Ale Azzie udělal jakési gesto, objevil se oheň a kouř a Markétka musela ustoupit. Když se kouř rozplynul, Faust a Azzie byli pryč a ona zůstala ve vězení sama, slyšíc těžké kroky vojáků blížících se ke dveřím.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6</strong></p>
<p>Azzie s Faustem ve vleku letěl vysoko a rychle nad věžemi Konstantinopole a pak k východu nad rozlehlými pláněmi Anatolie. Občas proletěli nad vesnicí s domky uplácanými z bláta, domovem Turků, kteří sem přikočovali od východu a nyní svými nájezdy občas pronikali až k hradbám Konstantinopole. Po chvíli se ocitli nad krajem nízkých holých kopců a pak uviděli první štíty Kavkazu. Azzie nabral výšku, aby je přeletěli, a Faust si uvědomil, že se v řídkém chladném vzduchu chvěje zimou. Pod nimi ležely vrcholky hor, probodávající nadýchané bílé mraky a ozářené jasným sluncem.</p>
<p>„Vidíte ten velký před námi?“ zeptal se Azzie, zvyšuje hlas, aby překřikl proud vzduchu. „Tam letíme.“</p>
<p>Přistáli na vrcholu, ploché pláni ozářené jasným poledním sluncem. Faust se chtěl démona zeptat, jak je to možné, když tábor křižáků opouštěli v noci, ale nechtěl vypadat nevědomě, takže místo toho řekl: „Kde jsme?“</p>
<p>„Na hoře Crescendo, nejvyšším štítu Kavkazu,“ odpověděl Azzie. „Není daleko od hory Ararat, kde Noe po Potopě poprvé spatřil suchou zemi.“</p>
<p>Faust přistoupil k okraji plošiny. Křišťálové čistým vzduchem viděl na míle a míle daleko, až k pokojným osadám v podhůří. Za nimi rozeznal jakýsi palác z růžového kamene, obehnaný bílými hradbami a ozdobený věžemi, silně připomínající narozeninový dort.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se.</p>
<p>„Hrad Bezstarostnost,“ odpověděl Azzie. „Bude váš, když přijmete moji nabídku.“</p>
<p>„V čem spočívají kvality hradu Bezstarostnost?“ zeptal se Faust.</p>
<p>„Všiml jste si růžového kamene, z něhož je postaven? Je to kámen štěstí, a pochází ze Zlatého věku lidstva, kdy bylo s každým a se vším všechno v pořádku. Tento kámen je tak prostoupen esencí štěstí, že je člověk v jeho blízkosti většinou ve stavu mírné euforie. Budete tam šťastný a veselý, Fauste. A v paláci je vždycky plno těch nejkrásnějších dívek s postavami, které by přiměly k pláči anděla, ačkoli by udělal lépe, kdyby se svými nadřízenými nedal přistihnout při tak neandělském postoji.“</p>
<p>„Odsud se zdá hrad Bezstarostnost velice malý,“ řekl Faust.</p>
<p>„Specifickou zvláštností této hory je,“ řekl Azzie, „že když trochu zašilháte, dokážete zvětšit svůj dohled a uviděl, cokoli si přejete.“</p>
<p>Faust zašilhal, nejprve příliš silně, zjišťuje, že se dívá na holou zeď ze vzdálenosti možná dvou palců. Když se trochu uvolnil, získal panoramatický pohled na palác. Hrad Bezstarostnost byl skutečně okouzlujícím místem, Faust uviděl mnoho šplouchajících vodotrysků a úhledně vyštěrkované chodníčky, vinoucí se rozlehlou a dobře udržovanou zahradou. Ve stinných zákoutích spatřil množství krotkých jelenů a spoustu pestrobarevných papoušků ve větvích stromů. Viděl sluhy v bílém, přecházející sem a tam s podnosy plnými cukroví, ovoce, ořechů a kořeněných pokrmů. Tyto pochoutky nabízeli hostům v bohatých pestrobarevných oděvech, Faust si všiml, že někteří z hostů jsou vysocí a mají ostře řezané rysy římských soch.</p>
<p>„Kdo jsou ti muži?“ zeptal se.</p>
<p>„Filozofové,“ odpověděl Azzie. „A jejich úkolem bude konverzovat s vámi o tom, jak a proč se co děje, a obohatit svou učeností váš bystrý intelekt. Nyní se podívejte trochu doleva ano, tam a povšimněte si kopulovité budovy stojící odděleně od ostatních staveb.“</p>
<p>„Ano, co je to?“ zeptal se Faust.</p>
<p>„Pokladnice hradu Bezstarostnost,“ řekl Azzie. „Je plná pokladů: drahokamů, perel, jimž není rovno, skvělého nefritu a jiných vzácných věcí.“</p>
<p>Faust znovu zašilhal a trochu nachýlil hlavu. „Co je to tam na obzoru?“ zeptal se. „Vypadá to jako pohybující se mračno prachu.“</p>
<p>Azzie se podíval. „Nic důležitého.“</p>
<p>„Ale co je to?“</p>
<p>„Dobrá, je to tlupa divokých tureckých válečníků,“ odpověděl Azzie.</p>
<p>„Patří k hradu Bezstarostnost?“</p>
<p>„Obávám se, že ne. Představují tady skutečnou hrozbu. Ale hrad Bezstarostnost nechávají na pokoji.“</p>
<p>„Ale co když na mě zaútočí?“ zeptal se Faust. „Pak mi mé bohatství a radostný životní styl moc nepomohou, že?“</p>
<p>„Všechno se může změnit,“ řekl Azzie. „Před každým palácem jsou divocí válečníci, kteří se chtějí dostat dovnitř. A někdy se jim to podaří. Ale nebojte se. Mohu pro vás opatřit paláce v jiných částech světa. Existuje spousta krásných mést k životu. A nemusíte ani zůstat uvězněn ve své vlastní době. Jestli se chcete procházet po Athénách s Platónem, kupříkladu, nebo po Římě s Virgilem nebo Caesarem mohu to zařídit.“</p>
<p>„Zní to lákavě,“ připustil Faust. „Ale co mé právoplatné místo ve velikém utkání Světla a Tmy?“</p>
<p>„To mohu myslím vyřešit rovněž,“ řekl Azzie. „Chápete, nemohu za to, že došlo k omylu. Zavinil to ten pitomý Mefistofeles, a já mu chci dát lekci. Ale nejdřív musím provést určitá vyšetřování, protože utkání už započalo a síly Světla a Tmy by nepotěšilo, kdyby je musely přerušit. Ale s trochou štěstí a několika slovy na správných místech myslím, že vás dokážu zapojit do hry na Mackově místě.“</p>
<p>„A udělal byste to pro mě?“</p>
<p>„Ano, udělal,“ řekl Azzie. „Ale pod jistou podmínkou.“</p>
<p>„Jakou?“</p>
<p>„Musíte se mi zavázat nejsilnější přísahou, jakou znáte, že mě budete vždycky poslouchat, a – zvlášť v záležitostech týkajících se tohoto utkání – budete vázán ke mně a dělat to, co vám řeknu.“</p>
<p>Faust se hrdě vztyčil.<emphasis> </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>Já,</emphasis> poslouchat<emphasis> vás</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis>?</emphasis> Já jsem Faust, a kdo jste vy? Pouze nějaký téměř anonymní nečistý duch.“</p>
<p>„Neřekl bych nečistý,“ řekl Azzie uraženě. „Tak nás démony jen ošklivě pomlouvají. Přesto není nic nečestného na tom poslouchat démona. Lidé to dělají stále.“</p>
<p>„Faust ne,“ řekl Faust. „Proč to považujete za nezbytné?“</p>
<p>„Protože mám plán, jehož prostřednictvím můžete znovu zaujmout své právoplatné místo, a já taky. Ale musíte dělat, co říkám. Zjistíte, že to nebude těžké. Tak co?“</p>
<p>Faust uvažoval a byl značně na rozpacích. Cítil pokušení. Být vládcem hradu Bezstarostnosti představovalo něco jiného než být profesorem alchymie v Krakově. Ale nedokázal se přinutit souhlasit s tím, že bude poslouchat démona. Bránil mu v tom hluboce zakořeněný vnitřní odpor. Nebylo to ani tak proto, že Faust-člověk musel jít svou vlastní cestou, spíš tun, že jako vtělení archetypálního Faustova ducha se nemohl podřídit duchu, který – už z podstaty věci měl sloužit jemu, a ne naopak.</p>
<p>„Nemohu,“ řekl.</p>
<p>„Ach, ale uvažte,“ řekl Azzie. „Co když do té kvintesence krásy přihodím něco, co všichni muži hledají? Myslím tím, samozřejmě, nepřekonatelnou Helenu Trójskou.“</p>
<p>„Nemám zájem. Přítelkyni už mám.“</p>
<p>„Ale ne Helenu Trójskou!“</p>
<p>„Nemám zájem,“ opakoval Faust.</p>
<p>Azzie se usmál. „Jen se podívejte.“</p>
<p>S těmito slovy démon udělal jisté gesto, a před Faustovýma očima se začala formovat jakási žena. Posléze před ním stanula v plné kráse. Hleděla na něho očima hluboké barvy, ačkoli by Faust nedokázal říct jaké, protože se zdánlivě měnily jako oblaka zastírající slunce. V jednu chvíli šedé, vzápětí modré, a za okamžik zelené. Na sobě měla klasický řecký úbor, bílou, úhledně plisovanou tuniku, na jednom rameni sepnutou, zatímco druhé bylo holé. Měla ušlechtile formovaný obličej, nádherné poprsí a nohy, jimž nebylo ve světě rovno. Helena se vymykala veškerému popisu a srovnání. Byla ztělesněním všech mužských snů, spíš ideál než lidská bytost, a přece stále člověk.</p>
<p>Faust se na ni díval, a jeho pokušení rostlo. Byla skvělou cenou pro vítěze protože, když ponecháme stranou její žádoucnost jako takovou – by bylo potěšením vzít ji všem ostatním mužům, s výjimkou homosexuálů, kteří by vám ale i tak záviděli. Mít Helenu by muže učinilo bohatším než poklady krále králů.</p>
<p>Ale ne zadarmo. Protože muž, který by Helenu vlastnil, by jí byl zároveň propadl, a neměl by pak ani svou vlastní duši, ani svůj vlastní osud. Požíval by značné slávy, ale ne dostatečné ve srovnání s její. V jeho případě by o něm už nadále nemluvili jako o Faustovi archetypu, ale pravděpodobně jen jako o Helenině milenci. A jeho vlastní skvělost by se ve srovnání s její vytratila. Paris byl nejspíš docela dobrý člověk, tedy ve starověké Tróji, když ji vzal Menelaovi. Jenže kdo dnes přemýšlel o Parisovi?</p>
<p>A existovaly ještě další důvody: Faust věděl, že toužit po Heleně je jedna věc, ale vzít si ji by pro něho bylo krajně nezdravé. Byl Faust, osamělý herec hrající sám sebe, a ne žádná loutka mužů, a ani žen.</p>
<p>Promluvil rychle, dříve než pohled na Helenu podkopal jeho odhodlání. „Ne, ne,“ řekl. „Nechci ji a nebudu váš člověk.“</p>
<p>Azzie pokrčil rameny a usmál se. Nezdál se být Faustovým rozhodnutím příliš překvapen. Musel vědět, co je Faust zač.</p>
<p>Faust v srdci pocítil pýchu. To už něco znamená, když dokonce i démon obdivuje pevnost vašeho charakteru!</p>
<p>„V pořádku,“ řekl Azzie. „Nechám ji zmizet. Ale za pokus to stálo.“ Udělal séru pohybů nikou se zručností, již musel Faust obdivovat: mágové navzájem znali své umění i přesnost rukou a pohybů prstů. Tento démon neměl sobě rovného.</p>
<p>Kolem Heleny, která zatím pasivně čekala, jak se situace vyvine, se na okamžik zablesklo. Pak ale světlo zmizelo. Azzie to zkusil znovu. Tentokrát se neobjevilo ani světlo.</p>
<p>„No, není to ke zblití?“ řekl Azzie. „Obvykle Zaklínadlo zmizení funguje bez problémů. Podívám se na to později, až budu mít čas. Víte co? Helena je pěkná holka a potřebuje malou dovolenou z Hádu, kde momentálně sídlí. Co kdyby zůstala chvíli s vánu, a já ji vezmu pryč později?“</p>
<p>Faust na ni pohlédl a srdce se mu rozbušilo, protože i přes jeho bezchybné intelektuální důvody ji odmítnout ho srdce stále táhlo k ní. Ale ovládl se a řekl: „No, tak dobře. Jestli si přejete, chvilku na ni dohlédnu. Samozřejmě, je tady Markétka.“</p>
<p>„S ní si nedělejte starosti,“ řekl Azzie. „Neutrpí žádnou újmu. A můžu vám říct, že ona pro vás stejně nebyla ta prává.“</p>
<p>„To si skutečně myslíte?“ zeptal se Faust.</p>
<p>„Důvěřujte mi. Démon pozná podle záře ve hrudi, kdy je milostné utkání odsouzeno ke zkáze. Promluvíme si o tom později. Jste si jist, že vás nemohu něčím svést?“</p>
<p>„Ne, ale děkuji za snahu.“</p>
<p>„Tak dobře. Musím jít.“</p>
<p>„Počkejte,“ řekl Faust. „Mohl byste mi dát pár ingrediencí, které potřebuji pro své Cestovní zaklínadlo? Jinak bychom s Helenou zůstali trčet na téhle zatracené hoře.“</p>
<p>„Dobře, že jste mi to připomněl,“ řekl Azzie. Otevřel váček, který s sebou démoni nosili, ale jenž díky nějakému kouzlu netvořil na jejich oděvu žádnou vybouleninu, a dal Faustovi množství různých bylin, mastiček, lektvarů, vyčištěných kovů, tajných jedů a tak podobně.</p>
<p>„Děkuji vám,“ řekl Faust. „S tímhle si sám určím svůj osud.</p>
<p>Děkuji i za vaši laskavou nabídku, Azzie. ale já si s tím podvodníkem dokážu poradit sám.“</p>
<p>„Pak tedy šťastnou cestu!“ zvolal Azzie.</p>
<p>„Šťastnou cestu,“ řekl Faust.</p>
<p>Oba zvedli pravou ruku dlaní otočenou vpřed s palcem přitisknutým k dlani gesto mágů – a pak Azzie zmizel v záblesku světla. Faust o chvíli později, následován krásnou Helenou, rovněž zmizel, v dalším záblesku světla.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 7</strong></p>
<p>Markétka tomu nemohla uvěřit. Vždycky slýchala, že jsou mágové nestálá sebranka, ale tohle skutečně přesahovalo všechny meze. Z krčmy v Krakově se dostala do cely v Konstantinopoli, a ani nevěděla, za co je zavřená. Byla zde, opuštěná Faustem, a se zřejmě mnoha problémy na krku. Přecházela po cele sem a tam, a posléze ucouvla, když na chodbě uslyšela zvuk těžkých kroků. Kroky se zastavily a dveře vedlejší cely se s klapnutím zámku otevřely.</p>
<p>Markétka čekala a naslouchala. Po chvíli se kroky ozvaly znovu. Zastavily se před její celou. Uslyšela zvuk klíče, otáčejícího se v hrubém zámku. Když se dveře cely rozletěly dokořán, přikrčila se.</p>
<p>Ve dveřích uviděla vysokého, dobře oblečeného žlutovlasého muže. Zastavil se na prahu a pozorně si ji prohlížel. V šedém světle lucerny na chodbě dopadajícím otevřenými dveřmi do cely vypadali oba na okamžik jako výjev ze starého obrazu. Nově příchozí byl o trochu víc než hoch, s několika kapkami potu nad horním rtem. Upřeně se na ni díval, zatímco ona, s atraktivně rozcuchanými vlasy a mírně povyhrnutou sukní, aby ukázala hezké kotníky, čekala v nanejvýš patetickém, ale zároveň nanejvýš svůdném postoji.</p>
<p>Pak Mack, protože to byl on, řekl: ,,Kdo jste?“</p>
<p>„Markétka,“ řekla dívka. „A vy?“</p>
<p>„Doktor Johanu Faust, k vašim službám.“</p>
<p>Markétka jen zamrkala a chystala se mu říct, že nemůže být Faust, protože skutečný Faust ji právě opustil a odletěl s nějakým démonem. Ale uvědomila si, že by to možná nebyl dobrý nápad, protože ji ten druhý chlapík mohl zachránit, a možná by se mu nelíbilo, kdyby mu tak vehementně protiřečila na samotném začátku jejich vztahu. Aťsi je Faust nebo Schmaust nebo třeba Gnaust či cokoli chce, jen když ji odsud dostane.</p>
<p>Co tady děláte?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„To je dlouhá historie,“ odpověděla Markétka. „Byla jsem tu s jedním chlapem, a, no, nějak se dostal ven a mě tady nechal. A vy?“</p>
<p>Mack přišel do vězení, když stíhal Jindřicha Dandola, doufaje, že mu vezme ikonu svatého Basila, protože její získání považoval za nejdůležitější, aby celou tuto situaci úspěšně uzavřel. Když se dostal do první cely, zjistil, že Dandolo spolu se slepým starým Izákem jsou pryč. Chystal se také odejít, ale předtucha ho přiměla navštívit vedlejší celu. Bylo to zvláštní, nic podobného neměl obvykle ve zvyku. Ale tentokrát mu to připadalo dost naléhavé, aby tak učinil. Ale jak to všechno vysvětlit Markétce?</p>
<p>„To je taky dlouhá historie,“ řekl jí. „Chcete, abych vás odsud vzal?“</p>
<p>„Má prase rádo bláto?“ odvětila Markétka, používajíc staré úsloví obvyklé v té části Německa, kde bývala husopaskou.</p>
<p>„Tak pojďte,“ řekl Mack. „Držte se mě. Musím někoho najít“</p>
<p>Vyšli z vězení a vydali se do tábora. Tam panoval naprostý zmatek. Tisíce pochodní osvětlovalo lidi pobíhající sem a tam. Trubky troubily a většina davu se pohybovala směrem k městským hradbám. Zdálo se, že útok je v plném proudu.</p>
<p>Mack a Markétka se prodírali tam kam většina lidí. Všichni spěchali k hradbám Konstantinopole a zdálo se, že se u nich tvrdě bojuje. Z boje byli odnášeni zakrvácení muži. Z mnohých z nich trčely byzantské šípy, snadno odlišitelné od ostatních podle červeného a zeleného šestiúhelníkového vzoru namalovaného na jejich dřících, a podle opeření, které pocházelo spíš z moskevských kachen než z anglických hus.</p>
<p>Ostatní vojáci se tlačili kolem, aby se dostali do boje. Na vysokých cimbuřích se rovněž bojovalo. Ale dole se s náhlým rachotem otevřely veliké brány střežící Konstantinopol, uvolněné sympatizanty Franků uvnitř města. Když to jízdní křižáci uviděli, rychle se zformovali a v klínovitém šiku vyrazili tryskem k otevřeným branám. Vchod bránili řečtí vojáci a také Seveřané, sloužící v městském vojsku jako žoldnéři. Marně se však tento příboj pokoušeli odrazit. Křižáci na ně udeřili, jejich sekery a palice zavířily vzduchem v krátkých smrtících obloucích a s děsivými zvuky a ještě děsivějšími účinky začaly dopadat. Skupina řeckých žen na vrcholku hradby přitáhla veliký kotel vroucího oleje. Nyní ho překlopily a olej padal dolů v syčící a prskající zlaté kaskádě. Frančtí vojáci zasažení tímto proudem zaječeli bolestí, jak jim horký olej stékal po brnění a škvírami pronikal dovnitř. Pak ženy smetlo mračno šípů a francká jízda znovu zaútočila, vydávajíc svůj bojový pokřik a valíc se nezadržitelnou silou do města. Malá skupina tureckých žoldnéřů byla nyní jediná bránící vnitřní citadelu, střílející šípy jeden za druhým. Křižáci řada za řadou padali z koní, ježících se šípy jako dikobrazové. Pak příboj bojem rozvášněných Franků dosáhl tureckých řad. Turci, s útlými postavami a pouze lehkými krunýři, nemohli velkým, vlasatým, neoholeným Evropanům v jejich těžké zbroji odolat. Krví opilí Frankové prorazili tureckými liniemi do ulic města.</p>
<p>Mack se prodíral kupředu těsně za bojovou linií a Markétku táhl za sebou za ruku. Konečně uviděl Jindřicha Dandola. Stařec stál na nohou a v ruce svíral těžký meč, mávaje s ním kolem sebe, že se všichni v jeho blízkosti museli sklánět, aby jim neublížil. ,,Veďte mě na ně!“ křičel Dandolo. „Pusťte mě na ty Řeky!“</p>
<p>Mack se rozběhl, vyhnul se jeho meči a chytil ho za ruku. „Jindřichu, to jsem já, Faust! Nechte mě, abych vás vedl!“</p>
<p>„Ach, posel od Zelenovouse!“ řekl Dandolo. „Výborně, jen mi ukaž, kterým směrem je nepřítel, a popostrč mě!“</p>
<p>„Dobrá,“ řekl Mack a otočil Jindřicha tak, že stál tváří do ulice města. Přitom obratně stáhl Dandolovu hedvábnou šerpu, z níž, jak viděl, vyčnívala ikona svatého Basila.</p>
<p>„Mnoho štěstí, pane!“ zavolal, a Jindřich Dandolo zamával mečem a vrhl se do bitvy, předchůdce Dona Quichota, pokud někdo takový existoval.</p>
<p>Mack se obrátil k Markétce. „V pořádku, pojďme odsud!“</p>
<p>Mack, s Markétkou ve vleku, se otočil zády k městským hradbám a vydal se zpátky do tábora. Hledal bezpečné místo. Uvědomoval si, že splnil svůj první úkol. Rozhodl se, a zachránil ikonu svatého Basila.</p>
<p>Bylo už pozdě. Noc byla chladná a vál studený vítr. Začalo pršet. Třesouce se zimou, brodili se přes blátivé bitevní pole.</p>
<p>„Kam jdeme?“ zeptala se Markétka.</p>
<p>„S někým se mám setkat,“ řekl Mack, uvažuje, kde k čertu Mefistofeles je.</p>
<p>„Řekl kde?“</p>
<p>„Řekl, že mě vyhledá.“</p>
<p>„Tak proč utíkáme?“</p>
<p>„Musíme se dostat z bitvy. Mohli by tě tady zabít!“</p>
<p>A pak narazili na skupinu vojáků. Nebyli to titíž, co předtím zatkli Fausta, ale podobní, velcí, neoholení a ověšení zbraněmi. Tihle se vraceli z boje, a o to hůř vypadali. Byli zpocení a unavení, a jejich zbroj nesla stopy úderů. Krčili se nad hromadou kůlů a polámaných židlí, kterou se pokoušeli zapálit. Znovu a znovu křesali kamenem a ocílkou, ale bezúspěšně, protože dřevo bylo zmáčené deštěm.</p>
<p>„Hej, vy tam! Počkejte!“ zavolal něčí hlas, když se Mack a Markétka přiblížili. „Nemáte náhodou kousek suchého dřeva?“</p>
<p>„Ne, ne,“ řekl Mack. „Je mi líto, ale nemáme. Promiňte, kamarádi, ale musíme jít.“</p>
<p>Vojáci se nakupili kolem nich. Markétka ucítila čísi dotek na boku. Už chtěla dát někomu facku, když si uvědomila, že se jí Mack snaží předat malý balíček, který vzal Dandolovi. Ukryla ho u sebe, zatímco se vojáci chopili Macka.</p>
<p>Drsně ho prohledali a pak se obrátili k ní. Markétka jim v obavách před drsnými dotyky jejich rukou balíček předala.</p>
<p>„Aha!“ vykřikl jeden z nich triumfálně, přebíraje ikonu svatého Basila. „Copak to tady máme?“</p>
<p>„Opatrně s tím,“ řekl Mack. „Je to obzvlášť svatá ikona.“</p>
<p>„Co je zač?“ zeptal se voják.</p>
<p>„Dělá zázraky,“ řekl Mack.</p>
<p>„Zázraky, jo? Tak se podíváme, jestli s ní dokážeme podpálit tenhle oheň.<emphasis> To</emphasis> by byl zázrak!“ Křesl kamenem a ocílkou. Vyletěly jiskry. Jedna z nich dopadla na fermež tváře namalované na ikoně. Ikona okamžitě vzplanula.</p>
<p>Vojáci se nad ní sklonili, pokoušejíce se ji vecpat pod navršené dříví. Mack využil příležitosti, aby se vytratil, následován Markétkou.</p>
<p>Dosáhli okraje malého lesa, lemujícího bitevní pole. Ve směru od města zněl hlasitý nářek. Bitevní vřava pomalu utichávala. Křižáci si počínali divoce. Ve svitu měsíce se nad městem už začal zvedat závoj kouře. Vypadalo to, že se z města stane druhá Trója.</p>
<p>Mack se odvrátil. V záblesku světla se objevila vysoká zlověstná postava, zahalená v růžovém plášti, stojící ani ne deset stop od něho.</p>
<p>„Mefistofele!“ vykřikl Mack. „Jsem rád, že vás vidím!“ Pospíšil si k němu. „Viděl jste, co jsem udělal? Zvolil jsem záchranu té ikony.“</p>
<p>„Ano, viděl,“ řekl Mefistofeles. „Upřímně řečeno to na mě žádný dojem neudělalo.“</p>
<p>„Ne? Ale zdálo se mi to jako nejlepší volba. Když jsem slyšel Jindřicha Dandola mluvit o jeho plánech pro budoucnost Konstantinopole, pochopil jsem, že bych ho zabíjet neměl. Pokud jde o Alexia, nedostal jsem se k němu dost blízko, abych ho mohl unést, i kdybych chtěl.“</p>
<p>„Hlupáku!“ řekl Mefistofeles. „Jindřich Dandolo tě oklamal. Konstantinopol ve skutečnosti nesmiřitelně nenávidí.“</p>
<p>„Jak jsem to měl k čertu vědět?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Vyčíst z jeho slov,“ odvětil Mefistofeles. „Kdybyste ho byl zabil, možná by se našel lepší císař, který by byl dokázal zachránit město před dobytím a vypálením, což právě teď křižáci dělají.“</p>
<p>„Udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl,“ řekl Mack mrzutě.</p>
<p>„Nechci vás vlastně peskovat,“ řekl Mefistofeles. „Jak jsem řekl, nejste to vy sám, kdo je posuzován, ale vámi zastupované lidstvo. Učinil jste pouze pošetilé rozhodnutí, které by<emphasis> udělal</emphasis> člověk. Pokusit se zachránit iluzi, místo abyste jednal prakticky!“</p>
<p>„Dobře, polepším se,“ řekl Mack. „Už se nebudu pokoušet zachraňovat iluze. Co dál?“</p>
<p>„Očekává vás druhé dobrodružství,“ řekl Mefistofeles. „Jste připraven?“</p>
<p>„Rád bych se vykoupal a trochu vyspal.“</p>
<p>„To si dopřejete na příští zastávce. Půjdete na dvůr Kublajchána.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Vysvětlím vám to až tam. Připravte se.“</p>
<p>„Počkejte!“ vykřikl Mack, protože ho Markétka zatahala za rukáv. „Mohu ji vzít s sebou?“</p>
<p>Mefistofeles se na Markétku podíval, zprvu se zdálo, že chce odmítnout, ale pak pokrčil rameny. „No, myslím, že ano. Chytněte se za ruce a zavřete oči.“</p>
<p>Mack a Markétka udělali, co jim řekl. Markétka zatajila i dech, protože neměla ráda pocit závratě, když ji kouzlo přenášelo na jiné místo a do jiného času.</p>
<p>Mefistoleles udělal příslušné pohyby paží, objevil se známý záblesk ohně a mračno dýmu, a byli pryč.</p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>MARCO POLO</strong></p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>
<p>Když Mack otevřel oči, zjistil, že je na nároží rušné ulice jakéhosi velikého města. Mefistofeles a Markétka stáli vedle něho. Mefistofeles vypadal stejně upraveně jako vždycky. V knoflíkové dírce měl zastrčené čerstvé růžové poupě a jeho černé boty se nově blyštěly. A Markétka byla hezká jako obrázek. Našla si čas, aby si po odletu z Konstantinopole upravila svůj make-up a převlékla se do květovaných šatů s hlubokým výstřihem.</p>
<p>Mack se rozhlédl a uvědomil si, že město, v němž se ocitli, má mnoho velkých a vznešených budov zvláštního stylu, který pokládal za čínský. Jeho dojem posilovali i místní obyvatelé, kteří, oděni v hedvábí a kožešinách, spěchali sem a tam, pokřikujíce na sebe vysoko laděnými hlasy. Vzduch byl ostrý a chladný, a voněl kouřem dřevěného uhlí a kořením. Nebe nad hlavou mělo odstín chladné severní modře. Kolem procházeli muži s plochými tvářemi v kožešinových kloboucích. Mack si byl celkem jist, že jde o Mongoly. Zdálo se, že je jich tu spousta, a všichni byli po zuby ozbrojení. Macka a jeho společníky míjeli, jako by tam nebyli.</p>
<p>„Co je?“ zeptal se Mack. „Nemají nás rádi?“</p>
<p>„Nevidí nás,“ odpověděl Mefistofeles. „Ukryl jsem nás pod zaklínadlo Dočasné neviditelnosti. Je to levnější než si najímat zasedací místnost.“</p>
<p>„Když to říkáte.“ řekl Mack. „No a teď, co tady mám za úkol?“</p>
<p>„Tam před vámi,“ řekl Mefistofeles, „na konci téhle ulice, je veliký palác Kublajchána. V paláci žije veliký Chán, jeho šlechtici, příbuzní, konkubíny a vazalové. A taky je tam Marco Polo.“</p>
<p>„Ten slavný benátský cestovatel?“</p>
<p>„Ano. Jeho otce a strýc by tu byli normálně s ním, ale odjeli na obchodní cestu do Trebizondu.“</p>
<p>„Kde je Trebizond?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Na tom nezáleží. Potřebujete vědět jen to, co tu máte udělat.“</p>
<p>„No ano, správně,“ řekl Mack. „Tam mluvte.“</p>
<p>„Situace je následující. Marco plánuje opustit Peking a vrátit se do Benátek. Kublajchán s tím zdráhavě souhlasil, protože Marco je jediný, kdo dokáže zajistit bezpečný doprovod princezně Irene, zasnoubené s jedním z chánových místodržitelů v Persii. Existují nicméně spiknutí proti Marcovu životu. Někteří z mongolských pánů nesou nelibě přízeň, kterou ho Kublaj vyznamenává. Proto ho určití lidé chtějí zabít. Jednou z vašich možností je uchránit Marca Pola před zabitím dříve, než opustí Peking.“</p>
<p>„Hej, počkejte moment,“ řekl Mack. „On přece<emphasis> opustil</emphasis> Peking, ne?“</p>
<p>„Ano, ale v minulosti. Tohle se děje teď. Takže musí být všechno provedeno znovu. A musí to proběhnout jinak. Protože i tak to bude poprvé.“</p>
<p>„Ale kdyby se to<emphasis> odehrálo</emphasis> jinak,“ řekl Mack, „nezamíchalo by to zatraceně s událostmi v naší vlastní době?“</p>
<p>„S tím si nedělejte starosti,“ řekl Mefistofeles. „Považujte to za hru uvnitř jiné hry. Byl jste sem dopraven v pravý čas. Budete mít tři možnosti volby. Podle toho se ukáže, jak ovlivníte budoucnost, zda k dobrému či ke špatnému.“</p>
<p>„Ne, to nedává smysl,“ řekl Mack. „Proč bych měl pomáhat Marcovi? Ubránil se už všem spiknutím, která proti němu byla zosnována.“</p>
<p>„Zdá se, že nechápete,“ řekl Mefistofeles. „Když jsme vás sem poslali, je to, jako by celá tato historie teprve začínala. Nejsou dané žádné výsledky. Když na to přijde, kdo ví, kolikrát byl příběh Marca Pola znovu přehráván. Historie Země je jako staromoralistní hry, na které se lidé dívají stále znovu a znovu, ale jejichž výsledky jsou nejisté. Je to jako commedia dell‘ arte. Ta začíná každý večer, základní situace je daná, ale výsledky jsou občas zcela neočekávaně naprosto odlišné.“</p>
<p>„A nové výsledky nijak neovlivní základní běh dějin?“</p>
<p>„Jak byste vy mohl znát základní běh dějin, když jste ponořen v jeho proudu? A přece, ačkoli je to smrtelně vážné, je to všechno jen hra. Alespoň pro nás je to hra. Pro vás však bude lepší zůstat vážný, protože jinak budete trpět.“</p>
<p>„Jaké mám další možnosti?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Pak je tu princezna Irene. Pochází z daleké země, a Kublajchán ji zaslíbil pánovi Persie. Můžete se rozhodnout změnit dějiny tím, že ji nechalo provdat za někoho jiného.“</p>
<p>„Co se stane s tím, za koho se provdá?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Kdo ví,“ odvětil Mefistofeles.</p>
<p>„Tak jo,“ řekl Mack. Pochopil, že z namyšleného démona víc nedostane. „A ta třetí možnost?“</p>
<p>„Kublajchán vlastní magické žezlo, které přináší štěstí mongolským silám a neštěstí jejich nepřátelům, mezi něž spadají i země Západu, které se mu staví na odpor. Mohl byste to žezlo ukrást.“</p>
<p>„O něco podobného jsem se pokoušel už posledně, s tou magickou ikonou.“</p>
<p>„Tato doba je zcela odlišná. Zapomeňte, co bylo předtím. Teď, jestli jste připraven, zruším plášť neviditelnosti, který nás zahaluje, a můžete začít.“</p>
<p>„Moment,“ řekl Mack. „A jak mám vysvětlit svoji přítomnost tady?“</p>
<p>Mefistofeles se na okamžik zamyslel. „Řekněte jim, že jste vyslance z Ofiru.“</p>
<p>„A co je sakra Ofir?“</p>
<p>„Ofir,“ řekl Mefistofeles, „je město zmiňované ve Starém zákoně, odkud král Šalamoun dostával své zlato, stříbro, slonovinu, opice a pávy.“</p>
<p>„A kde vlastně leží?“</p>
<p>„To nikdo přesně neví. Říká se, že v jižní Africe, na Dálném východě, v Habeši nebo v Arábii. Ale můžeme si být zcela jisti, že tam Marco Polo nebyl, protože by se o tom byl jinak zmínil ve svém rozsáhlém a vychloubačném seznamu svých cest. Můžete tedy klidně tvrdit, že jste vyslanec, protože to nikdo nemůže popřít.“</p>
<p>„No tak jo.“ řekl Mack. „Takže jsem vyslanec Ofiru. Nebo Ofiřan?“</p>
<p>„Jak si přejete,“ řekl Mefistofeles, dávaje najevo jisté známky netrpělivosti. „No a teď, jste připraven?“</p>
<p>„Počkejte! Ještě jedna věc,“ řekl Mack. „Co s mými hadry?“</p>
<p>„Podívejte se na sebe,“ řekl Mefistofeles.</p>
<p>Skutečně, když se s Markétkou převlékali, Mefistofeles si našel i čas na to převléknout Macka do těsných černobílých kalhot, vlněné kazajky a malé čapky s vetknutým pérem. Potud bylo vše v pořádku. Ale Mack měl přesto pocit, že má ještě nějaký jiný problém. Mefistofeles začal provádět své kouzlo umožňující zmizení. V té chvíli to Mackovi došlo.</p>
<p>„Počkejte ještě! Jak se s těmi lidmi lady domluvím?“</p>
<p>„Co tím myslíte?“ zeptal se Mefistofeles.</p>
<p>„Pokud nemluví německy nebo francouzsky, jsem v pytli.“</p>
<p>„Aha.“ Mefistofeles se zamračil. „Ale doktore Fauste, vy jste přece známý učenec a lingvista.“</p>
<p>„Víte, jak to je,“ řekl Mack. „Lidé trochu přehánějí. A navíc jsem dlouho žádným cizím jazykem nemluvil. Jazyky je třeba neustále procvičoval.“</p>
<p>„Tak dobra,“ řekl Mefistofeles. „Dám vám Zaklínadlo jazyku, které vám umožní, abyste rozuměl všemu, co kdokoli říká. Ale opatrně s ním. Není určeno pro běžné použití.“</p>
<p>„Fajn,“ kývl Mack.</p>
<p>Mefistofeles zagestikuloval. „Hotovo. Budete mi to zaklinadlo ale potom muset vrátit.“</p>
<p>„A co já?“ zeptala se Markétka.</p>
<p>„Vy jste tady jen jako jeho přítelkyně,“ odvětil Mefistofeles. „Zaklínadlo se vás netýká. Připraveni?“</p>
<p>Mack polkl a přikývl. Mefistofeles zmizel, tentokrát bez ohně a kouře. V téže chvíli do Macka vrazil malý, rozložitý, vousatý muž.</p>
<p>„Ogrungi,“ řekl.</p>
<p>„Ne, ne, to byla moje chyba,“ řekl Mack. A pak užasl nad faktem, že muži dokonale rozuměl. Muž šel dál, a Mack se otočil k Markétce.</p>
<p>„Přál bych si, aby Mefistofeles tak nenaléhal,“ řekl. „Mohl to skutečné zorganizovat mnohem lépe. Nejdříve se tady trošku rozhlédneme. Co že byla ta první věc, kterou mám udělat?“</p>
<p>V téže chvíli zvolal vysoký, divoce vyhlížející válečník v kožešinové čapce a vyleštěném krunýři: „Hej, vy tam!“</p>
<p>„To už jsem někde slyšel,“ zamumlal Mack k Markétce. Obraceje se k válečníkovi, řekl: „Ano?“</p>
<p>„Nikdy předtím jsem vás tu neviděl. Kdo jste?“</p>
<p>„Já,“ řekl Mack, „jsem vyslanec z Ofíru. Doveďte mě ke svému chánovi. A mimochodem, toto je má přítelkyně, Markétka.“</p>
<p>„Následujte mě,“ řekl válečník.</p>
<p>Kráčejíce pár kroku za válečníkem, jemuž všichni spěšně uhýbali z cesty, prošli tržištěm hemžícím se lidmi. Vzduch zde byl provoněn typicky čínskými vůněmi, ačkoli zde byly i vůně Indie a ibišku z jižních moří. Mack dokázal rozeznat i čisté vůně bambusu a santálového dřeva, na převládajícím pozadí vůní česneku, dřevěného uhlí, rýžového octa a burských oříšků. Viděl zde koše pečeného vepřového a mísy kuřat, a také kachny po pekingsku se všudypřítomnou pekingskou omáčkou. Lidé všech velikostí a tvarů se žlutohnědou pokožkou a rovnými černými vlasy se na ně dívali a nešetřili poznámkami. Díky zaklínadlu jazyků od Mefistofela Mack všem těmto poznámkám rozuměl.</p>
<p>„Martho, podívej se na to!“</p>
<p>„Co je, Bene?“</p>
<p>„Vypadají jako cizinci.“</p>
<p>„Jaká legrační barva kůže!“</p>
<p>„Jaké ošklivé oči!“</p>
<p>„A jak je oblečený! Tady nikdo nenosí sametové kazajky.“</p>
<p>„A podívej se na ni na těch vysokých podpatcích! My tady vysoké podpatky nenosíme. Jsou vratké.“</p>
<p>„To sakra nenosíme!“</p>
<p>Hlučný, ale veselý dav však nejevil žádné známky nepřátelství. Mack, Markétka a válečník opustili tržiště a ocitli se na širokém bulváru, na jehož konci se rozkládal palác.</p>
<p>Prošli ulicí a vstoupili na dlouhé kamenné nádvoří vedoucí k vysoké bráně. Byla otevřená a před ní stál kapitán stráží v naleštěném brnění, s mečem a štítem. Když se přiblížili, zvolal: „Kdo je to?“</p>
<p>„Anonymní voják,“ odvětil mongolský válečník, „přivádějící s sebou vyslance z Ofiru a jeho přítelkyni, aby je představil chánovi.“</p>
<p>„Jak dobře načasováno!“ řekl strážný. „Kublajchán a celý jeho dvůr jsou shromážděni, dokončili projednávání vládních záležitostí, a ještě není čas oběda, tak doufají, že se objeví něco, co je pobaví. Projdi dál, anonymní vojáku, i se svými ctěnými hosty.“</p>
<p>Výzdoba chánova paláce se vymykala jakémukoli popisu. Kráčeli chodbami pokrytými svitky čínské poezie opěvujícími různé ctnosti. Dveře do audienční síně byly vysoké, oválně tvarované a bohatě vyzdobené ornamenty, vyrobené z bronzu.</p>
<p>„Koho mám ohlásit?“ zeptal se malý snědý muž.</p>
<p>„Vyslance z Ofiru,“ řekl Mack. „A jeho přítelkyni.“</p>
<p>Velikou síň osvětlovaly pochodně, vydávající – vzhledem k tomu, že pocházely z Francie chladné, neškodné světlo. V tomto světle uviděl Mack na jakémsi pódiu před sebou skupinu bohatě oděných lidí. Uprostřed, na vyvýšeném místě, seděl muž středního věku a střední velikosti s malou bradkou. Na hlavě měl turban ozdobený diamantem tak velikým, že Mack i bez představování poznal, že to musí být Kublajchán.</p>
<p>Kolem chána stali různí lidé, hodnostáři, tety a strýcové, bratři a sestry a další příbuzní. V místnosti bylo i mnoho dvořanů. Na malém trůnu stojícím trochu stranou seděla bledá plavovlasá žena, pravděpodobně princezna Irone. Po obou stranách stáli lučištníci s napjatými luky a šípy, sledujíce pohotově každý pohyb hostů, nedůvěřujíce nikomu z nich. U malého stolku seděl vysušený stařec v šatu ozdobeném vyšitými hvězdami, nepochybně dvorní čaroděj. Nedaleko od něho stal vysoký, evropsky vyhlížející muž v úzkých pantalónech, kazajce a baretu s jestřábím pérem. Marco Polo.</p>
<p>„Tak vy jste z Ofiru?“ řekl Kublajchán. Vzpomínaje si na to, co mu řekl Mefistofeles, všiml si Mack, že má Kublajchán žezlo. Nevypadalo zvlášť magicky, ale Mefistofelovy informace byly správné.</p>
<p>„Jste první Ofiřan, který nás navštívil,“ řekl chán. „Nebo říkáte Ofirec?“</p>
<p>„Jak si Vaše Veličenstvo přeje,“ odpověděl Mack.</p>
<p>„Podívejte se, Marco,“ řekl Kublaj. „Krajan z Evropy!“</p>
<p>Mladý muž v baretu vzhlédl a zamračil se. „Není to nikdo, koho znám. Jak se jmenujete, krajane, a odkud přicházíte?“</p>
<p>„Jsem doktor Johanu Faust,“ řekl Mack. „Narodil jsem se ve Wittenbergu v Německu, ale v poslední době působím jako vyslanec Ofiru.“</p>
<p>„Neviděli jsme v Evropě nikoho z vaší země,“ řekl Marco.</p>
<p>„Ne, my Ofířané rádi zůstáváme doma. Nejsme veliký obchodní národ jako vy Benátčané, Marco.“</p>
<p>„Ach, vy mě tedy znáte?“</p>
<p>„Jistě. Vaše sláva se donesla až do Ofiru.“</p>
<p>Marco se pokusil udržet si zachmuřenou tvář, ale byl evidentně polichocen. „Řekněte mi – co vaše země produkuje?“</p>
<p>„Vyvážíme spoustu věcí,“ odpověděl Mack, „ale našimi hlavními vývozními artikly jsou zlato, stříbro, slonovina, opice a pávi.“</p>
<p>„Opice! Zajímavé,“ řekl Marco. „Veliký chán nějaký dobrý zdroj opic hledal.“</p>
<p>„Máme ty nejlepší,“ řekl Mack. „Velké opice, menší opice, malé opičky, veliké gorily, orangutany s oranžovou srstí a tak dál. Pokud jde o opice, mohu myslím splnit všechna vaše přání.“</p>
<p>„Výborně. Ještě se k tomu vrátíme,“ řekl Marco. „Veliký chán by možná chtěl i nějaké pávy, jestli máte rozumné ceny.“</p>
<p>„Určitě se můžeme dohodnout,“ řekl Mack.</p>
<p>V té chvíli promluvil dvorní čaroděj: „Ofir, ech? To je město blízko Sheby?“</p>
<p>„Přesně tak,“ řekl Mack. „Máte naprostou pravdu.“</p>
<p>„Ještě to prověřím,“ řekl čaroděj.</p>
<p>„Jsem si jist, že naše město shledáte v naprostém pořádku.“ Zachechtal se, ale nikdo jiný se jeho drobnému šprýmu nesmál.</p>
<p>Kublajchán řekl: „Vítejte na mém dvoře, doktore Fauste, vyslanče z Ofiru. Později si s vámi budeme přát mluvit, protože jak je známo, milujeme příběhy ze vzdálených zemí. Náš drahý syn Marco Polo nás již počastoval mnoha. Ale vždycky je dobré slyšet něco nového.“</p>
<p>„Jsem Vašemu Veličenstvu k službám,“ řekl Mack. Všiml si Marcova výrazu a došlo mu, že z něj si přítele moc neudělal.</p>
<p>„A la žena?“ zeptal se Kublajchán.</p>
<p>Mack sykl na Markétku: „Mluví k tobě!“</p>
<p>„Co říká?“ zeptala se Markétka. „Nerozumím ani slovo!“</p>
<p>„Budu mluvit za tebe,“ řekl Mack. Kublajchánovi řekl: „To je Markétka, má přítelkyně, ale neumí ani slovo mongolsky.“</p>
<p>„Ani slovo? Ale my bychom moc rádi slyšeli její příběh.“</p>
<p>„Budu ho pro vás muset překládat,“ řekl Mack, „což je dost škoda, protože vypráví moc pěkně.“</p>
<p>„To nebude nutné,“ řekl Kublaj. „Naštěstí jsem nedávno zřídil středisko rychlého učení pro poddané a přátele, kteří mongolsky neumí. Vy ale mluvíte perfektně, můj drahý Fauste.“</p>
<p>„Děkuji vám,“ řekl Mack s úklonou. „Vždycky jsem měl na jazyky talent.“</p>
<p>„Ale ta žena se bude muset učit. Vysvětlete jí, že teď půjde do školy, a vyjde z ní, až s námi dokáže promluvit.“</p>
<p>Mack řekl Markétce: „Podívej, je mi to líto, ale chtějí tě poslat do jazykové školy.“</p>
<p>„Ale ne,“ řekla Markétka. „Do školy už ne.“</p>
<p>„Ano. Je mi líto, ale nedá se nic dělat.“</p>
<p>„Zatraceně,“ ulevila si Markétka. „To není vůbec žádná legrace!“ Ale nechala se odvést dvěma služebnými.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>
<p>Když Mack následoval Wonga, sluhu, který mu byl přidělen, do svých komnat, uvědomoval si cizost vnějších chodeb. Cestou si všiml, jak se plamen Wongovy lucerny náhle zavlnil, ačkoli k tomu neměl zřejmý důvod. Kráčeli tichými sály a průchody, až došli do chodby přehrazené růžovým lanem.</p>
<p>„A co je tam dál?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Křídlo duchů,“ řekl Wong. „Je zasvěceno duchům mrtvých básníků. Živým je sem vstup zakázán. Jen samotný chán a služebníci Umění sem mohou přicházet s obětinami.“</p>
<p>„Jakými obětinami?“</p>
<p>„Jasně zbarvenými kameny, mořskými mušlemi, mechem a ostatními věcmi, které duchy mrtvých básníků těší.“</p>
<p>Wong mu dále řekl, že jen málo monarchů bylo tak pohostinných jako Kublajchán, a žádný z nich tak dychtivý rozmlouvat s cizinci. V tom se Kublajchán od ostatních Mongolů lišil. Rád se vyptával příchozích z celého světa, odkud jsou a co je v jejich zemích zvykem. Rád se vyptával na jejich rodiny, a čím byly rozsáhlejší, tím lépe. A vyhradil pro cizince celé jedno křídlo svého paláce připomínající nejluxusnější hotel, kde byli vítáni lidé bez rezervace i bez peněz.</p>
<p>V chánově paláci bydleli žebráci i vyslanci. Ale ne obyčejní žebráci. Podle chána byl žebrák ten, kdo neměl po ruce dost příběhů. Všichni žebráci v chánově paláci byli dobří vypravěči. Chán tyto nešťastníky podporoval z veřejných financí.</p>
<p>A nenacházely se tu jen luxusní pokoje pro cestovatele, ale i zvláštní křídlo pro putující duchy básníků a vypravěčů, neboť chán věřil, že duchové básníků a vypravěčů žijí věčně ve zvláštním nebeském království vytvořeném pouze pro ně.</p>
<p>A tito duchové se občas vraceli na Zemi, protože básníci čerpali svou inspiraci při opětovném pohledu na scény svých někdejších triumfů a porážek. A při svém putování po krajinách svých starých časů tito duchové občas podléhali vnějším vlivům. V takových chvílích, jak věřil chán, mohl člověk vykonat určitý rituál a učinit určitou nabídku, a tak tyto duchy přimět, aby přišli do paláce, protože věděli, že tam budou vítáni. Jakmile se tam ocitli, nalezli vše, po čem mohli duchové toužit: jemné kožešiny, lesklá zrcadla, zlomky jantaru, staré stříbrné mince, zvláštně zbarvené kameny, to všechno uložené v komnatách, kde hořelo kadidlo a svíce. A když sem občas nějaký duch přišel, potěšil se vzpomínkami, a při odchodu za sebou zanechal své sny, které chán uchovával jako vzácný dar.</p>
<p>Díky tomu měl chán množství snů, protože ho navštěvovali duchové vyprávějící o divokých bílých velrybách, o spiknutích na římském fóru, o nezměrných armádách putujících zmrzlou krajinou. Snil o putování temnými lesy. Snil o volbě mezi dámou a tygrem. Takto chán dnem i nocí vršil svůj poklad příběhů a snů, až už, nevěděl, co je co, a pracoval na svém vlastním tajném snu, jímž bylo naslouchat mrtvým básníkům, až sám opustí tento svět.</p>
<p>Mackovo apartmá bylo zařízeno s přepychem, na Západě vídaném jen zřídkakdy. Sluhové, kteří mu přinesli jídlo, pití a horkou vodu ke koupeli, si počínali tak, jako by tam nebyl, nerušíce nijak jeho vnitřní samotu. Mack se z toho všeho ale nedokázal náležitě těšit. Měl starosti ohledně své volby. Koneckonců, nebyl tu jako divák. Měl tady práci.</p>
<p>Zachránit život Marca Pola se mu pro začátek docela zamlouvalo. Rozhodně to nemohlo být na škodu. Nikdo se na vás proto určitě nebude zlobit. Zato nalézt nového manžela pro princeznu Irene mohlo být riskantní, a navíc se s princeznou ještě ani nesetkal. Pokud šlo o Kublajovo žezlo, Mackově pozornosti neuniklo, že v blízkosti chána se neustále pohybují mongolští lučištnici se šípy založenými na tětivách, a kdykoli se někdo jen pohnul chánovým směrem, lučištníci ztuhli a napůl natáhli své luky. Bylo zřejmé, že do blízkosti Kublajchána se nikdo nedostane. Každý by riskoval, že bude okamžitě prošpikován šípy.</p>
<p>A tak zbýval Marco Polo.</p>
<p>„Pověz mi,“ řekl Mack Wongovi, „bydlí Marco Polo někde tady poblíž?“</p>
<p>„Má v tomto komplexu své apartmá,“ odpověděl Wong. „Ale má i několik krásných sídel ve městě a četné statky, letohrádky a tak podobně.“</p>
<p>„Neptal jsem se na jeho nemovitosti,“ řekl Mack. „Jen jsem chtěl vědět, kde ho najdu.“</p>
<p>„Právě teď je v Hlavní hodovní síni a dohlíží na výzdobu pro veliký banket, který se dnes večer bude konat na chánovu počest.“</p>
<p>„Buď tedy tak laskav a zaveď mě tam.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>
<p>Hlavní hodovní síň byla plná dělníků upevňujících papírové vlajky, stuliv, pestrobarevné draperie a spoustu dalších obdobných tretek. Strop byl vysoký a podpíralo ho osni sloupů. Každý z nich spočíval na hranatém, bohatě dekorovaném podstavci. Hlavní výzdobu síně však tvořily uťaté lidské hlavy, hromady hlav, některé ještě krvácející, jiné vysušené nebo v mumifikovaném stavu, a další hnijící. Uprostřed místnosti byla káď krve, kterou dvě postavy v kápích míchaly, aby se nesrazila. Marco stál poblíž s rukama v bok a dohlížel na umístění hlav.</p>
<p>Mack k Marcovi přistoupil. ,,Hezky naaranžované hlavy,“ poznamenal.</p>
<p>„Děkuji vám,“ řekl Marco, „ale ještě pořád to není ono.“</p>
<p>Rozkřikl se na muže na žebřících, vršících hlavy na sebe. „Udělejte tu pyramidu užší! Nepotřebujeme, aby se hlavy povalovaly kolem. Chci dosáhnout koncentrovaného účinku. Chci je navršit vysoko! V každém rohu sedm stop vysoká pyramida. Já vím, že tak nebudou držet samy od sebe. Budete muset vymyslet způsob, jak to udělat, aby to vypadalo, že tak drží. Ale nesmí to být vidět. A vytáhněte z té hromady staré, vysušené hlavy. Vypadají, jako by lady ležely už celá desetiletí. Nevzdáváme hold minulosti. Oslavujeme chánovy současné a budoucí výboje, a potřebujeme čerstvě uťaté hlavy, nejlépe ještě krvácející. Pokud není krev čerstvá, přidejte nějakou z kádě“</p>
<p>Mack a Marco chvíli přihlíželi. „Teď to vypadá mnohem lépe,“ poznamenal Mack.</p>
<p>„Myslíte?“</p>
<p>„Ovšem. Vy Benátčané máte na takové věci oko.“</p>
<p>„Děkuji vám. Tak vy jste z Ofiru?“</p>
<p>„Ano,“ připustil Mack. „Ale nemluvme o mně. Jen jsem vám chtěl říct, jak jsem rád, že se s vámi setkávám, Marco. Je to čest setkat se s nejslavnějším vypravěčem své generace, a možná všech generací.“</p>
<p>„Děkuji,“ řekl Marco. „Ale vy jste taky vypravěč, že? Chci říct, co je Ofir jiného než povídačka?“</p>
<p>„Ach, jen docela maličko. Koneckonců, kdo se stará o Ofir? Kromě slonoviny, pávů a opic se o něm skutečně nedá moc říct.“</p>
<p>Marco se lehce, nebezpečně usmál. „To skutečně doufám. Na královském dvoře je momentálně místo jen pro jednoho vypravěče.“</p>
<p>„Nu, ovšem, pro vás,“ řekl Mack. „Po pravdě řečeno, právě kvůli vám jsem sem přišel. Chci se totiž stát vaším životopiscem.“</p>
<p>„Máte mou knihu?“</p>
<p>„Je mým nejcennějším majetkem. Vlastně byla, protože mi můj výtisk jedné noci ukradli loupeživí Arabové.“</p>
<p>„Jistě zajímavý příběh.“</p>
<p>„Vůbec ne,“ řekl Mack, připomínaje si, kdo tady má být vypravěčem. „Vlastně to byla ta nejbanálnější loupež. Ale já teď bohužel nemám výtisk, který bych si od vás mohl nechat podepsat. Ale když se mi podepíšete na kousek papíru, vlepím jej dovnitř, až znovu nějaký výtisk získám.“</p>
<p>„Čirou náhodou možná nějaký mám,“ řekl Marco nedbale. „Myslím, že bych vám ho mohl přenechat.“</p>
<p>„Váš jediný výtisk? To nemohu přijmout.“</p>
<p>„Vlastně jich mám několik.“</p>
<p>„Považoval bych za privilegium, kdybyste mi jej podepsal. A rovněž kdybyste mi dovolil střežit vaši osobu a chránit vás před spiknutími a úklady, jež kolem vaší slavné osoby krouží.“</p>
<p>„Jak víte o spiknutích proti mně?“ zeptal se Marco. „Vždyť jste sem právě přišel.“</p>
<p>„Je to všeobecně známo,“ řekl Mack, „že muž tak talentovaný a slavný jako vy má nepřátele. Je mým vroucným přáním vás před nimi chránit.“</p>
<p>„Jestli mi vážně chcete pomoci,“ řekl Marco, „něco bych skutečně potřeboval.“</p>
<p>„Stačí říct,“ řekl Mack.</p>
<p>Marco řekl: „Předpokládám, že jako vyslanec Ofiru znáte několik jazyků.“</p>
<p>„Je to základní předpoklad, abych mohl být vyslancem,“ řekl Mack.</p>
<p>„Už vím, že mluvíte německy, francouzsky, mongolsky a persky.“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„A co turkestánsky? Farsí? Turecky? Co jazyk Oglutů a mandarínská čínština?“</p>
<p>„Domluvím se v nich,“ řekl Mack.</p>
<p>„Co paštunština?“</p>
<p>„Nejsem si jist,“ řekl Mack. „Jak zní?“</p>
<p>Marco pronesl několik slov. „Takhle zní věta v paštunštině.“</p>
<p>„Ano,“ řekl Mack. „Rozumím tomu.“</p>
<p>„Perfektní,“ řek! Marco. „Princezna Irene mluví jenom paštunsky, protože mongolštinu nezvládla. Nemá nikoho, s kým by si mohla promluvit.“</p>
<p>„Samozřejmě s výjimkou vás?“</p>
<p>„Jediná věta, kterou jsem se v paštunštině naučil, je: takhle zní věta v paštunštině.‘ Neměl jsem čas ten jazyk studovat hlouběji, chápete?“</p>
<p>„To je zlé.“</p>
<p>„Chtěl bych proto,“ řekl Marco, „abyste šel za princeznou Irene a hovořil s ní. Potěší ji znovu si promluvit svým rodným jazykem. A myslím, že ji budou zajímat i zvyky v Ofiru.“</p>
<p>„S tím bych neztrácel čas,“ řekl Mack. „Ofir je jako každé jiné místo. Ale jestli myslíte, že jí mé tlachání zlepší náladu, můžete se na mě spolehnout. Půjdu za ní hned.“</p>
<p>Mack odešel, gratuluje sám sobě, jak rychle pronikl do vnitřních kruhů mongolského dvora.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>
<p>Ještě štěstí, že měl Mack přesný popis cesty, protože Kublajchánův palác byl učiněným bludištěm. Kráčel dlouhými naleštěnými chodbami, které se zdánlivě táhly až do nekonečna. Všechny zvuky zde zněly jaksi tlumeně. Tu a tam visely ze stropu ptačí klece. Ve vedlejších chodbách se potulovali psi, kočky a oceloti. Tu a tam Mack zaslechl zvuk vysoko laděných píšťal, hrajících za doprovodu bubnů. Jednou nebo dvakrát narazil na sluhy nabízející keramiku, hovězí na rožni a mongolské enchiladas, to vše zdarma, protože to svým hostům platil chán.</p>
<p>V této části vnitřního paláce nebyla žádná okna, ale poutník míjel občasná dioramata zobrazující různé přírodní scenerie břízy s veverkami, pomalu tekoucí řeky s bobry, džungle s opicemi. Díky nim mu nechyběl pocit spojení s přirozeným světem, i když šlo jen o symboly. A tu a tam chodbu přerušil i otevřený prostor, někdy větší, jindy menší.</p>
<p>Nakonec Mack dorazil na rozlehlé vydlážděně nádvoří, kde cvičila spousta ozbrojených mužů. Byli v plné zbroji, s meči, štíty a kopími. Pořadová cvičení a cvičení se zbraní vedli instruktoři s červenými páskami uvázanými kolem hlavy. Protože cesta k princezniným komnatám pokračovala na druhé straně nádvoří, musel se řadami potících se mužů prodrat.</p>
<p>Na cvičící vojáky byl barvitý pohled, protože měli na sobě uniformy mnoha různých zemí a armád, a mluvili minimálně dvěma tucty rozličných jazyků, a Mack jim všem rozuměl, díky Mefistofelovu zaklínadlu. Mohl je klidně ignorovat, protože vojáci neříkali nic zajímavého. Náhle však zbystřil pozornost, protože zaslechl jméno Marca Pola.</p>
<p>Zmínka přišla od dvou šermujících válečníků. Byli vousatí, odění v kůži vyztužené bronzovými pláty, a vlasy měli naolejované a nakadeřené podle fénické módy. Jeden z nich řekl: ,,No, cos mi to říkal o tom Marcu Polovi?“</p>
<p>Druhý voják řekl: ,,Neměli bychom o něm mluvit tady, kde nás může každý slyšet.“</p>
<p>„Neměj obavy,“ řekl první voják. „Haitským dialektem střední aramejštiny tady nikdo kromě nás nemluví.“</p>
<p>To<emphasis> byl</emphasis> zatraceně obskurní jazyk, ale Mack díky Mefistofelovu zaklínadlu – mu rozuměl zcela perfektně. Zastavil se, aby si zavázal botu a vyslechl, co řekne druhý muž. „Říkal jsem, že je čas provést náš plán. Máme dnes večer strážní službu v hodovní síni. Tam svůj skutek vykonáme.“</p>
<p>„Zemře tedy, ech?“</p>
<p>„Tak si to přál vládce Fénicie, soudě podle zprávy, kterou mi od něho doručil poštovní holub. Musíme ho dostat teď, dříve než opustí Peking a dojedná další obchodní smlouvy, vylučující naše město Tyr.“</p>
<p>„Ať žije Tyr!“ řekl první muž.</p>
<p>„Ticho, ty hlupáku. Prostě buď dnes večer připraven jednat.“</p>
<p>A poté se oba vojáci pustili s novou vervou do šermování. Mack se vzpřímil a odešel. Všechno pracovalo pro něho. Odhalil spiknutí proti Marcovi a řekne mu o něm hned, jakmile ukončí svůj rozhovor s princeznou Irene.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5</strong></p>
<p>Princezna Irene trávila čas ve svých komnatách. Byla vlídná a s potěšením vyslance Ofiru přijala.</p>
<p>„Vy muset rozumět,“ řekla lámanou mongolštinou, když ho vedla po kobercích do vnitřní komnaty. „Ráda návštěva, ale nemluvit mongolská řeč moc dobře.“</p>
<p>„Právě proto jsem za vámi přišel, princezno,“ řekl Mack plynnou paštunštinou. „Protože trochu ovládám váš rodný jazyk, myslel jsem, že byste si před hostinou možná ráda trochu popovídala.“</p>
<p>Princezna se až zajíkla, když z úst tohoto žlutovlasého mladého muže uslyšela svůj rodný jazyk, s bezchybným přízvukem a všemi členy na svém místě.</p>
<p>„Drahý starý mateřský jazyk!“ zvolala. „Mluvíte jím jako krajan!“</p>
<p>„Do jisté míry, pokud to Vaši Výsost potěší,“ řekl Mack, používaje zcela bezchybně složitý konjunktiv.</p>
<p>„Jak příjemné, že už nemusím mluvit lámanou mongolštinou,“ řekla princezna, „protože mě otravuje předvádět se jako hlupačka, když jsem ve skutečnosti získala akademický titul z ofirské literatury, stejně jako kushské a shebské.“</p>
<p>„Já sám jsem toho moc nepřečetl,“ řekl Mack. „Ale vím, že je to důležité.“</p>
<p>„Důležitější je, že se mnou můžete mluvit,“ řekla princezna. „A co je ještě důležitější, že já mohu mluvit s vámi. Pojďte sem, posaďte se, dejte si sklenici palmového vína a vyprávějte mi o sobě. Co děláte tady v Pekingu?“</p>
<p>Mack se posadil na nízký divan se spoustou pestrobarevných polštářů. Princezna Irene si sedla vedle něho. Byla to vysoká, bledá blondýna s nijak zajímavými rameny a očima neurčité barvy mořské zeleně. V jejím chování byla dobře patrná nedokonale ovládaná hysterie.</p>
<p>„Přivezli mě sem ze Země Vysokých vlajek a rozhodli, že se musím provdat za perského šáha,‘“ řekla Irene. „Myslíte, že je to fér? Táta mi slíbil, že se mohu provdat, za koho budu chtít. A pak všechno změnil, protože velký chán potřeboval princeznu z mé rodové linie. Nejdřív jsem si měla vzít Vigura, ale toho otrávili.“</p>
<p>„U šlechty,“ řekl Mack, „sňatek často slouží k utvrzení nějaké smlouvy. V čem je problém s tím perským šáhem? Mně připadá jako dobrá partie.“</p>
<p>„Viděla jsem jeho portrét,“ řekla Irene. „Je tlustý. Starý. Ošklivý. Má krutá ústa. Vypadá jako impotent. Vypadá jako hlupák. Mluví jenom persky.“</p>
<p>„Nu, to poslední mu nemůžete mít za zlé,“ mínil Mack“.</p>
<p>„Já mu nechci mít za zlé nic,“</p>
<p>„řekla Irene a otřásla se. „Když mě děsí pouhý jeho portrét, představte si, jaký ten muž musí být ve skutečnosti! Dětí se ode mě nedočká! Jeho rodová linie vymře.“</p>
<p>Mack přikývl, uvažuje o tom, jestli to něco změní do budoucna. Ano, pravděpodobně ano. Všechno má své důsledky. Ale jaké? Kdo ví.</p>
<p>„Ochutnejte tyhle kandované fíky,“ řekla Irene. „Vsadím se ale, že nejsou tak sladké jako vy.“</p>
<p>„Princezno!“ zvolal Mack, protože ačkoli byl světák a tvrdý muž, nebo si to o sobě aspoň myslel, to otevřené vyzvání v princeznině hlasu jím otřáslo do morku kostí.</p>
<p>„Musím být přímá,“ řekla Irene. „Další šanci možná nedostanu.“ Přisunula se k němu a položila mu ruku kolem krku. „Co kdybyste mi řekl své jméno?“</p>
<p>„Johanu Faust, k vašim službám. Ale, princezno –“</p>
<p>„Johánku, ovládl jsi mě svým sladkým jazykem. Nebojuj tak, pokouším se to rozvázat.“ Mluvila o těsném živůtku, který obepínal její pas. Mack se od ní pokusil uniknout, ale zapadl do měkkých polštářů divanu a princezna se ocitla nad ním, současné si rozvazujíc živůtek, cuchajíc mu vlasy, stahujíc své střevíčky, rozepínajíc jeho kazajku a pojídajíc při tom fíky. Mack neměl strach z agresivních žen, ale děsil se krajně nebezpečných okolností. Uvažoval, jestli princezna už předtím něco lakového udělala, a pokud ano, co se s těmi muži pak stalo. A na prchavý okamžik ho napadlo, že ho Marco Polo mohl před tímhle varovat.</p>
<p>Ale dříve než stačil myšlenku jakkoli rozvinout, ozval se zvuk otvírajících se dveří. Mack se vyškrábal na nohy a uviděl, jak do princezniny komnaty vstupuje jakási mladá žena, ačkoli nemohl pochopit, jak se tam dostala. Byla snědá, krásná, a zcela jistě ne člověk.</p>
<p>„Kdo jste?“ zakoktal Mack.</p>
<p>„Ylith, pracovnice sil Dobra a potvrzená pozorovatelka utkání. A vy, doktore Fauste, se vůbec nechystáte udělat dobře.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6</strong></p>
<p>Ylith právě konala dobré skutky na jedné z alternativních Zemí, když ji Michael odchytil na andělské horké lince. Ylith se dostavila okamžitě. Těšilo ji být andělem Dobra, i když byla ještě stále ve výcviku. Nejhorší na životě v Dobru bylo, že se zdálo, že tam není co dělat. Přiměla proto Herma Trismegista, aby ji přemístil do jiné časové linie, kde by mohla procvičovat Dobrá díla. Bylo to hezké, ale samozřejmě nešlo o skutečnou Zemi. Zaradovala se tedy, když jí Michael zavolal.</p>
<p>„Ahoj, Ylith,“ řekl Michael. „Chtěl jsem vědět, jak se ti daří.“</p>
<p>„Fajn,“ řekla Ylith. „Až na to, že bych ráda něco dělala.“</p>
<p>„To je duch!“ prohlásil Michael. „Jak to vypadá, máme pro tebe poslání. Víš o našem velikém utkání mezi Světlem a Tmou?“</p>
<p>„Ovšem,“ řekla Ylith. „V duchovním světě se o ničem jiném nemluví.“</p>
<p>„No, oběma stranám je v tomto utkání povoleno mít své pozorovatele. To proto, abychom se ujistili, že nikdo nezneužívá situace ve svůj prospěch nebo neradí soutěžícímu, co má dělat. Rád bych, abys šla na Zemi a kontrolovala, co dělají Mefistofeles a Mack.“</p>
<p>„Beru to,“ řekla Ylith.</p>
<p>„Na, vezmi si tohle.“ Podal jí amulet.</p>
<p>„Proč, Michaeli!“ řekla Ylith.</p>
<p>„Není to míněno jako dárek,“ řekl Michael. ,,Je to amulet, který svému držiteli propůjčuje neviditelnost. Budeš moci pozorovat, sama nepozorována.“</p>
<p>„Dobře. Uvidíme se později!“ Zmizela.</p>
<p>Macka dohnala právě na konci jeho pobytu v Konstantinopoli. Využívajíc kouzla neviditelnosti, spatřila posléze Macka a Irene a dospěla ke svým vlastním závěrům.</p>
<p>Při náhlém objevení se černovlasé kouzelnice v panenském, ale přesto jaksi provokativním andělském úboru, princezna Irene ztuhla. „Ach můj Bože!“ vydechla. „Co se stane‘?“</p>
<p>„Vám nic,“ řekla Ylith. „Ale potřebuji si promluvit s tímto chlapíkem.“ Ukázala na Macka, který si v tuto chvíli přál jediné: utíkat jako blázen pryč od tohoto pravděpodobně dementního ducha. „Odvedu si ho, protože to, co mu musím říct, není určeno pro cizí uši.“ Otočila se k Mackovi a řekla: „Pojďte se mnou, mládenče,“ tónem, který nepřipouštěl žádný odpor.</p>
<p>Vedla Macka do sálu a dál chodbou do další komnaty, identické s komnatou Irene, ale neobydlené, patrně očekávající příchod nějaké další princezny z další malé země. Tam se Ylith posadila do křesla a přísně na Macka pohlédla. Ten před ní stál jako provinilý školák.</p>
<p>„Doktore Fauste,“ řekla, „jsem z vás velmi zklamaná.“</p>
<p>„Ze mě?“ řekl Mack. „Co jsem udělal?“</p>
<p>„Nehrajte si na neviňátko. Byla jsem ve vedlejší místnosti a všechno slyšela.“</p>
<p>„Skutečně?“ vyhrknul Mack, marně se pokoušeje si vybavit, o čem s princeznou mluvili, než do místnosti vstoupila Ylith.</p>
<p>„Slyšela jsem, jak se tu ubohou nevinnou mladou princeznu pokoušíte svést, zneužívaje při tom Zaklínadlo jazyků, které vám dal Mefistofeles, abyste jí mohl lépe klást své nástrahy“</p>
<p>„Hej, počkejte minutu,“ řekl Mack. „Pochopila jste to úplné špatné. Já jsem nic nedělal!“</p>
<p>„Jak tedy vysvětlíte to, co se dělo, když jsem do té místnosti přišla?“</p>
<p>„Ona se pokoušela svést mě, ne naopak.“</p>
<p>Krásné plné Ylithiny rty se zkřivily opovržením. Ylith byla kdysi kouzelnice, dávno, za starých špatných časů, kdy s veškerou vášní naivních tužeb sloužila silám Temnoty. Oči se jí otevřely duchovním aspektům lásky, když potkala Babriela, plavovlasého mladého anděla s ledově modrýma očima, do něhož se zamilovala v době posledního<strong> </strong>Tisíciletého<strong> </strong>utkání, kdy Azzie vytvořil svůj příběh Čarovného prince. Tehdy byla Ylith jeho přítelkyní. Ale když potkala zlatovlasého Babriela, na rudovlasého mladého démona s liščí tváří zapomněla. Láska proměnila její hodnoty. Obrátila se vroucně k Dobru. Z bezstarostné kouzelnice se změnila v prudérní ženu, jakých v té nebylo na Nebesích mnoho k vidění; ale samozřejmě, neexistuje větší fanatik dobra nežli ten, kdo byl sám kdysi padlý. Ylith prosazovala Dobro a Správné chování (dvě kvality, které ze zvyku spojovala) stejně horlivě, jako kdysi prosazovala Špatnost a Nesprávnost, a to s takovou energií, že občas přiváděla do rozpaků i starší představitele Dobra, kteří se za<emphasis> svůj </emphasis>dlouhý život, naplněný prací pro Světlo, trochu poučili o tom, jak věci ve skutečnosti fungují. „Ona se poučí,“ říkali. Ale zatím se tak nestalo.</p>
<p>„Zneužil jste svého postavení,“ řekla Ylith Mackovi. „Nebyl jste vyslán přes prostor a čas, abyste sváděl děvčata pomocí ďábelského daru jazyků. Máte se účastnit vážného utkání, týkajícího se důležitých věcí, a ne tady tokat jako zastydlý adolescent. Podám na vaše chování ostrou stížnost Radě guvernérů. A zatím dohlédnu na to, abyste neopakoval své neospravedlnitelné akce.“</p>
<p>„Dámo, poslyšte, vy mě špatně chápete,“ řekl Mack, a chystal se do detailů vysvětlit, co se ve skutečnosti stalo. Ale Ylith neměla zájem lži sympatického mladého svůdce se zaklínadlem jazyků poslouchat.</p>
<p>Řekla: „Umístím vás někam, kde nebudete moci tropit další neplechy, dokud případ definitivně nevyřeším. Půjdete do Zrcadlového vězení, mládenče.“</p>
<p>Mack zvedl ruce, aby protestoval, ale ne dost rychle. Nic totiž nebylo rychlejší než zaklínadlo té rozzlobené kouzelnice. Mezi dvěma mžiknutími oka Ylith s bleskurychlým gestem rukou s červeně nalakovanými nehty zmizela. Nebo to tak v první chvíli vypadalo. Ale když se Mack rozhlédl lépe, uviděl, že ve skutečnosti zmizel on. Nebo, pokud nezmizel, ocitl se kdesi jinde.</p>
<p>Nacházel se v malé místnosti se zrcadly. Zrcadla byla na stěnách, na podlaze i na stropě. Zdálo se, že je tu víc zrcadel než stěn. Vytvářela jakési proměnlivé tunely a propasti, jakousi barokní topografii zrcadel. Viděl sám sebe ve stovkách zrcadel, odrážejícího se ve stovkách úhlů. Otočil se a spatřil se v myriádách dalších povrchů. Udělal zkoumavý krok kupředu a uviděl, že jeho dvojnici dělají totéž, ačkoli se zdálo, že někteří z nich ukročili vzad. Další krok, a narazil do zrcadla. Uskočil, a jeho odrazy udělaly totéž, s výjimkou těch několika málo, které do ničeho nenarazily. Připadalo mu zvláštní a jaksi zlověstné, že některé z jeho zrcadlových obrazů nedělaly totéž, co dělal on, nebo co dělaly ty ostatní. Jeden z těchto podivných odrazů seděl v křesle s postranními opěrkami a četl nějakou knížku; vzhlédl na Macka a zamrkal. Další seděl na břehu řeky a chytal ryby. Ten nevzhlédl. Jiný seděl na židli s nataženýma nohama a šklebil se Mackovi do očí. Mack aspoň předpokládal, že to je jeho tvář. Náhle si tím už nebyl jist.</p>
<p>Začal znovu chodit, s rukama nataženýma před sebe, snaže se lokalizovat skleněné povrchy, doufaje, že z tohoto zrcadlového bludiště objeví nějakou cestu. Některé z jeho odrazů ho napodobily, ale přinejmenším jeden z nich seděl u stolu a jedl hovězí na rožni a yorkshirský puding. A další spal ve velké postel i s prachovými peřinami. Když se na obrazy díval, většina z nich vzhlédla, kývla mu na pozdrav a usmála se, ačkoli některé mu nevěnovaly žádnou pozornost. A pak se vracely k tomu, co právě dělaly.</p>
<p>Mack na to nevěřícně zíral. Nějaký hlas v jeho hlavě řekl: „Zešílím!“ A jiný hlas řekl: ,,Zajímalo by mě, jestli tady nechali něco na čtení.“ Mack si uvědomil, že neexistuje nic, co by s tím mohl dělat, a tak zavřel oči a pokusil se myslet na příjemně věci.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 7</strong></p>
<p>Mefistofeles se v komnatách princezny Irene zjevil v záblesku ohně, doprovázeného mračnem žlutého sirného dýmu, což hodně vypovídalo o jeho náladě. Vytáhli ho z jeho oblíbeného křesla u ohně, kde si četl<emphasis> Paměti dětství Zla</emphasis>, jednu z nejinspirativnějších knih, na něž za dlouhou dobu narazil. Právě se dostal k místu, kile mladý hrdina, démon, objevuje potěšení z toho, že byl za morálně dvojznačných okolností uchráněn zrady svých blízkých a drahých.</p>
<p>A pak ho z jeho denního snění vytrhlo zvonění telefonu, a uslyšel zprávu od jednoho z neviděných svědků utkání, oznamující mu, že právě došlo ke vměšování závažné povahy; protagonista byl z dramatu nezákonně odstraněn a uvězněn v Zrcadlovém vězení.</p>
<p>Mefistofeles musel svou knihu odložit a pospíšit si do Pekingu, i když v této chvíli nebyl ve službě. Ale nelitoval, protože li, kdo slouží zlu, jsou připraveni vyrazit, kdykoli se ozve volání špatnosti.</p>
<p>„Ylith,“ řekl Mefistofeles, „o co se to pokoušíte? Proč jste zavřela Fausta?“</p>
<p>„Napravuji velikou chybu,“ řekla Ylith s bravurou, ale něco její jistoty ji už začalo opouštět, narušeno ostrým pohledem démona.</p>
<p>„Co jste s Faustem udělala?“</p>
<p>„Zavřela jsem ho pro morální prohřešek,“ řekla Ylith.</p>
<p>„Jak se opovažujete, ženská! Nemáte právo vměšovat se do utkání! Jste lady čistě jako pozorovatel.“</p>
<p>„Jako pozorovatel,“ řekla Ylith s náhlou příkrostí. „Vy jste se s Faustem očividně tajně smluvil, navrhl mu různé nechutnosti a dovolil mu sejít z úzké stezky, na niž byl uveden; jak jinak si vysvětit, že svádí nevinné princezny, když by měl učinit jedno z rozhodnutí, která mu v této situaci byla nabídnuta?“</p>
<p>„Já? Vy se mě opovažujete obviňovat? Nemám s tím nic společného!“ odvětil Mefistofeles horkokrevně. „Jestli tu čubku sváděl, dělal to na svou vlastní odpovědnost!“</p>
<p>Pak se oba upamatovali, že princezna Irene je s nimi. Otočili a pohlédli na ni, a pak jeden na druhého. Dosáhli nevyřčené shody. Ylith zvedla obočí, Mefistofeles přikývl. Ylith udělala malé Zaklínadlo spánku, které princeznu uspalo se zpětným vymazáním paměti za poslední půlhodinu.</p>
<p>Když princezna Irene bezpečně usnula a Mack zůstával stále ve svém Zrcadlovém vězení, Ylith se otočila k Mefistofelovi a v temně modrých očích jí planula zuřivost.</p>
<p>„Je to všechno vaše chyba! A nemyslete si, že mě oblbnete lichotkami a takzvanými učenými argumenty. Nezapomínejte, že jsem kdysi byla jedna z vás.“</p>
<p>„Ovládejte se, ženská!“ řekl Mefistofeles, „Zaklínadlo jazyku jsem dal Faustovi prostě proto, abych mu umožnil operovat v tomto orientálním babylonu jazyků. Ať je to jak chce, nemůžete z tohoto dramatu prostě vzít hlavního protagonistu. To je horší zločin než cokoli, čeho se mohl dopustit Faust.“</p>
<p>„Jste lhář!“ řekla Ylith.</p>
<p>Mefistofeles přikývl. „Ano, samozřejmě, ale co to s tím má společného?“</p>
<p>„Chci Fausta nahradit morálnějším stvořením.“</p>
<p>„Ženská, vy si troufáte! Teď není čas na dogmatické morální soudy na Nebesích nebo v Pekle. Okamžité Fausta propusťte!“</p>
<p>„Ne! Nepodléhám vašim příkazům!“</p>
<p>Mefistofeles si ji zamračeně změřil, a pak vytáhl z váčku, který nosil pod pláštěm, malý červený přenosný telefon. Vyťukal číslo 999 číslo Anděla a čekal, netrpělivě podupávaje špičkou nohy.</p>
<p>„Koho jste volal?“ zeptala se Ylith.</p>
<p>„Někoho, kdo vám do hlavy vtluče trošku rozumu, doufám.“</p>
<p>Za okamžik se objevil oblak barevného kouře, ozval se akord harfy a dorazil archanděl Michael. Na sobě měl pouze bílý ručník, kapala z něho voda a tvářil se otráveně.</p>
<p>„Co se děje?“ řekl mrzutě. „Zrovna jsem se koupal.“</p>
<p>„Vy se stále koupete,“ poznamenal Mefistofeles.</p>
<p>„No a? Víte, co se říká o čistotě.“</p>
<p>„Samozřejmě, ale jsou to žvásty zlo je stejně choulostivé jako Dobro. Čistota sama o sobě je neutrální. Ale nemáme čas na disputaci.“</p>
<p>„Správně. Proč jste mě sem zavolal?“</p>
<p>„Tato čarodějnice,“ řekl Mefistofeles, ukazuje dlouhým prstem na Ylith, stojící se vzdorně založenýma rukama, zaťatými čelistmi a tvrdým třpytem v očích, „tato<emphasis> pitomá</emphasis> ženská, tento anděl ve výcviku, tato bývalá pekelnice, která se změnila ve fanatičku, se opovážila odstranit Fausta z jeviště událostí, a dokonce zašla tak daleko, že ho uvěznila, a tak narušila naše Tisícileté utkání.“</p>
<p>Michael se otočil k Ylith a široké obočí se mu svraštilo v tak mrzutém výrazu, jaký byl u archandělů jen zřídkakdy k vidění. „Odstranila Fausta? Slyším dobře?“</p>
<p>Hlasem už ne lak sebejistým jako předtím, ale stále vzdorným, Ylith odpověděla: „Co jsem měla dělat? Jeho Faust sváděl princeznu Irene.“</p>
<p>Michael řekl: „A kdo je princezna Irene? Ne, neříkejte mi to. Je mi jedno, kilo je princezna Irene. Proč jste se, u všech svatých, odvážila přerušit naše Tisícileté utkání kvůli nějakému pitomému svádění“? A co je ještě horšího, jak jste mohla tak zneužít naši dobrou vůli, s níž jsme vás určili pozorovatelem, což jsme stejně udělali jen proto, abychom potěšili Babriela, kvůli něčemu tak všednímu a bezvýznamnému, jako je svádění, a k tomu jen údajné?“</p>
<p>„Učili jsme se, že svádění je Zlo,“ řekla Ylith tiše.</p>
<p>„Nepochybně,“ řekl Michael. „Ale už byste měla vědět, že není naší politikou vystupovat pokaždé, když někdo udělá něco Spatného, právě tak jako když někdo udělá něco Dobrého. Nečetla jste o Morální relativitě a o Spojování protikladu v<emphasis> Praktickém průvodci</emphasis><emphasis> anděla</emphasis><emphasis> po každodenních pozemských záležitostech</emphasis><emphasis>.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„To jsem musela přehlédnout,“ řekla Ylith. „Podívejte, nekřičte na mě, prosím. Jen se snažím konat dobro a chci, aby byli dobří i ostatní.“</p>
<p>„Duchaplností se z toho nedostanete,“ řekl Michael. „Andělé mají mísit Dobrotu s Inteligencí. Jinak se Dobro stává necitelnou a nesmyslnou vše pohlcující silou, špatnou už podstatou svého totalitarismu, když ničím jiným. A to nechceme, že?“</p>
<p>„Nechápu proč ne,“ řekla Ylith.</p>
<p>„To poznáte. Okamžitě toho muže propusťte a uveďte ho zpátky na jeho místo v tomto dramatu. A pak se hlaste ve Středisku pro zmírňování horlivosti o potrestání a přeškolení.“</p>
<p>„Ach, nebuďte na to ubohé děvče tak tvrdý,“ řekl Mefistofeles, vida příležitost zaskórovat ve prospěch velkodušnosti Zla. „Ať dělá pozorovatele dál. Jen ať se nevměšuje do utkání.“</p>
<p>„Slyšíte ho?“ řekl Michael.</p>
<p>„Slyším a poslechnu. Nevěřím ale vlastním uším, že jsem slyšela archanděla, jak mi říká, že mám poslechnout příkazu démona z Pekla!“</p>
<p>„Musíte na sobě ještě pracovat,“ řekl Michael. Přitáhl si těsněji svůj ručník. „Mohu se teď vrátit do své lázně?“</p>
<p>„Užijte si ji,“ řekl Mefistofeles. „Mrzí mě, že jsem vás vyrušil.“</p>
<p>Michael řekl Ylith: „Pokud jde o vás, konejte dobro, ale ne příliš, a nedělejte vlny. Je to rozkaz.“</p>
<p>Zmizel. Ylith rychle zrušila Zrcadlové vězení. Mack, mrkaje, vyšel ven. Mefistofeles se usmál a také zmizel.</p>
<p>„Zdá se, že jsem zpátky,“ řekl Mack. „Mluvila jste s princeznou?“</p>
<p>„Hleďte si svého,“ řekla mu Ylith a pak rovněž zmizela.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 8</strong></p>
<p>Když se Mack dostal ze Zrcadlového vězení, rozloučil se ihned se zmatenou princeznou Irene a spěchal zpátky, aby varoval Marca Pola před spiknutím. Ale dostat se do Marcova apartmá se ukázalo těžším než ho opustit. Mack klopýtal neznámými chodbami, vinoucími se spirálovitě nahoru a dolů po příkrých rampách, a nemohl si vzpomenout, že by jimi předtím procházel. V chodbách se pohybovalo mnoho lidí, tolik, že si Mack myslel, že se nějak dostal mimo palác do jakéhosi krytého bazaru, rozkládajícího se zjevně na celých akrech kolem paláce. Ale pak znovu uslyšel zvuk královských píšťal a bubnů a poznal, že jde správně. Skoro bez dechu dosáhl Marcova apartmá a bez klepání vpadl dovnitř.</p>
<p>„Marco! Mám pro vás nanejvýš naléhavou zprávu!“ Ale mluvil k prázdným stěnám, protože tady Marco už nebyl.</p>
<p>Mack si uvědomil, že zatímco byl v Zrcadlovém vězení, muselo uplynout několik hodin. Byl už pravděpodobně večer, ačkoli to nemohl říct jistě, protože v chodbách se svítilo ve dne i v noci. Znovu vyrazil na cestu a s trochou štěstí našel konečně Hodovní síň. Protlačil se kolem stráží a vešel.</p>
<p>Oslava už byla v plném proudu. Kublaje a ostatní hodnostáře nalezl ve stejné sestavě jako ráno. Byl tam Marco i princezna Irene, a také dvorní čaroděj ve svém hvězdami zdobeném plášti. Malý orchestr ladil nástroje a na malém pódiu říkal nějaký mongolský komediant v plandavých kalhotách z kozí kůže a s namalovaným nosem: „Vezměte si mého jaka… Vezměte si mého jaka.“ Ale nikdo ho neposlouchal. Všechny oči zíraly na Macka.</p>
<p>Mack se v tom vyčkávavém tichu cítil v nemalých rozpacích. Odkašlal si a řekl: „Marco, jsem rád, že jsem vás zastihl včas. Chystá se tu spiknutí proti vám. Zaslechl jsem to na nádvoří, kde cvičili vojáci. Byli tam dva muži z Tyru, a ti říkali –“</p>
<p>Marco zvedl ruku, přerušuje ho uprostřed slova: „Mluvíte o těch dvou támhle?“</p>
<p>Mack uviděl dva vousaté vojáky, které vyslechl na nádvoří. ,,To jsou oni,“ řekl.</p>
<p>„Velmi zajímavé,“ řekl Marco. „<emphasis>Oni</emphasis> přišli asi před hodinou, aby mě varovali před spiknutím, k němuž jste je podle nich podněcoval vy.“</p>
<p>„Tak to nebylo,“ řekl Mack.</p>
<p>„Říkali, že jste jim zaplatil, aby mě zavraždili.“</p>
<p>„Jenom se z toho sami pokoušejí dostat! Marco, říkám vám pravdu!“</p>
<p>„Choval jste se celou dobu podezřele,“ řekl Marco. Otočil se k chánovi. „Mohu pokračovat, abych demonstroval dvojí tvář tohoto muže‘?“</p>
<p>„Pokračujte,“ řekl Kublajchán. „Západní techniky vedení sporu a vyšetřování mě vždycky fascinovaly.“</p>
<p>„Povolávám princeznu Irene,“ řekl Marco.</p>
<p>Princezna Irene se zvedla ze svého malého trůnu. Měla čas převléknout se do nebesky modrého pláště, ozdobeného vyšívanými blatouchy, a vypadala jako ztělesněná nevinnost, když řekla lámanou mongolštinou: „Ten dlouhonohý lotr přišel do mých komnat, kam není žádnému muži povolen vstup. Dělal mi netaktní návrhy. Mluvil ke mně mou rodnou řečí, ale familiárním dialektem, který mezi sebou používají pouze členové rodiny, nebo nekulturní osoby s vražednými sklony. Měla jsem strach o život, protože když s vámi tímto dialektem mluví cizinci, myslím tím, když nejsou příbuzní, mají v plánu vás zabít. Omdlela jsem, a když jsem se probrala, byl pryč. Možná ho vyděsil nějaký hluk z chodby – protože se zdá, že je dost zbabělý – a já jsem se převlékla a spěchala sem.“</p>
<p>„Lži, jsou to všechno lži,“ řekl Mack. „Marco, vy sám jste mě poslal, abych si s princeznou pohovořil!“</p>
<p>„Já jsem vás poslal k princezně?“ řekl Marco, obraceje oči v sloup. Otočil se ke shromážděným šlechticům. „Vy mě znáte, pánové. Žil jsem tady sedmnáct let. Udělal bych něco, co je zakázáno mongolskými zákony, nemluvě o obecné slušnosti?“</p>
<p>V Kublajchánově hodovní síni bylo slyšet jen skřípání obratlů, jak všichni přítomní vrtěli hlavami, ne, ne, ne. Zdálo se, že dokonce i uťaté hlavy, navršené do sedm stop vysokých pyramid, sebou vrtí, ne, ne.</p>
<p>„Je to past!“ vyhrkl Mack. „Teď už je mi jasné, že mě sám Marco Polo chce odstranit. Pravděpodobně nemůže snést žádného rivala na chánově dvoře. A pravděpodobně se cítí méněcenný, že je jen nějaký benátský kupec, zatímco já jsem vyslanec z Ofiru!“</p>
<p>„Pokud jde o to,“ řekl Marco, „nechme promluvit dvorního čaroděje.“</p>
<p>Čaroděj vstal, upravil si své hvězdami poseté roucho, urovnal si brýle, několikrát si odkašlal a řekl: „Ptal jsem se všech učených mužů v Pekingu, kteří jsou zvláště znalí v geografii. Shodují se, že neexistuje žádné takové místo jako Ofir. Dále se shodují, že jestli někdy vůbec existoval, byl už dávno zničen nějakou přírodní katastrofou. A jsou toho názoru, že i kdyby dnes<emphasis> existoval,</emphasis> nikdy by nezaměstnal jako svého vyslance nějakého Němce.“</p>
<p>Mack zamával frustrovaně rukama. Mysl mu bouřila rozhořčením, ale nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo.</p>
<p>Kublajchán řekl: „Dělám to nerad, protože můj dvůr je znám svou jemností a velkorysostí, ale tento muž byl porotou šlechticů shledán vinným, že je podvodník a falešný zástupce neexistující země, jakož i svůdce královských žen. Rozsudek tohoto soudu zní tudíž tak, že odtud viník bude odveden do vězení, kde bude podroben mučení, které je pro podvodníky předepsané, a pak bude uškrcen, vykuchán, rozčtvrcen a spálen.“</p>
<p>„Dobrý rozsudek,“‚ řekl Marco Polo, „ale je to trest pro obyčejného člověka. Tento muž má možná vznešené postavení. Mohl bych navrhnout, abyste ho dal zabít teď a tady? Pobaví to dvůr, a pak můžeme pokračovat v naší hostině.“</p>
<p>„Skvělý návrh,“ řekl Kublaj. Zvedl své kouzelné žezlo a udělal jakési gesto. Kupředu vystoupil tlustý vousatý muž. Byl oděn v semišových kalhotách a kazajce, a na hlavě měl obrovský turban.</p>
<p>„Královský popravčí k vašim službám, veliký cháne,“ řekl.</p>
<p>„Máš po ruce svou tětivu?“ zeptal se Kublaj.</p>
<p>„Mám ji u sebe vždycky,“ řekl popravčí. „Jeden nikdy neví, kdy se může hodit.“</p>
<p>„Stráže,“ řekl Kublaj, „chopte se viníka! A ty, kate, konej svou povinnost!“</p>
<p>Mack se otočil a pokusil se o útěk, doufaje, že se ukryje v nekonečných chodbách chánova paláce, dokud nedostane lepší nápad. Ale Marco se zlomyslným šklebem natáhl nohu, a Mack o ni zakopl a upadl. Lučištníci se ho chopili a pevně ho drželi. Kat se přiblížil, zkušeně krouže v ruce tětivou. Mack vykřikl: „Vaše Veličenstvo, děláte chybu!“</p>
<p>„Jestli ano, nechť je to tak,“ řekl Kublaj. „Chybovat je výsadou moci.“</p>
<p>Kat se nad Mackem sklonil a uvázal mu tětivu okolo krku. Mack se pokusil vykřiknout, ale bezúspěšně. Měl nepatrnou chviličku na to, aby si uvědomil, že ve skutečnosti život neproběhne jako záblesk před očima člověka v okamžiku smrti. Jediné, na co si vzpomněl, když se mu tětiva utáhla kolem krku, bylo letní prázdninové odpoledne na břehu Wesery a nějaká studentka z kláštera. Říkala mu: „Víš, člověk nikdy neuhádne, jak zemře.“ A to byla pravda, protože si tehdy (nebylo mu víc než čtrnáct let) nedokázal představit, že skončí dvě stě let v minulosti, popravený na dvoře Kublajchána na základě provokace Marca Pola, angažuje se v utkání Světla a Tmy.</p>
<p>A pak se objevil záblesk světla a oblak kouře, a zjevil se Mefistofeles.</p>
<p>Byl otrávený, a v takových chvílích volil extrémně okázalý vstup, nešetře celou škálou pyrotechnických efektů a děsivých vidin. Zjistil, že obětovat pár okamžiků na vytvoření patřičné atmosféry šetřilo z dlouhodobého hlediska čas, protože ti, jimž se takto zjevil, byli tak vyděšení, že ani nepomysleli na to mu oponovat.</p>
<p>„Pusťte toho muže!“ zahřměl Mefistofeles. Kat padl naznak jako zasažený bleskem. Lučištníci se v hrůze zhroutili. Kublajchán se skrčil vzadu. Marco zalezl pod stůl. Princezna Irene omdlela. A Mack byl osvobozen.</p>
<p>„Jste připraven na cestu?“ zeptal se Mefistofeles.</p>
<p>„Připraven, můj pane!“ odvětil Mack, zvedaje se a oprašuje. „Jen ještě poslední věc.“</p>
<p>Přistoupil ke Kublajchánovi. Zatímco se Kublaj ohlížel po pomoci, Mack mu vzal z rukou kouzelné žezlo a zasunul si je za opasek. „Teď uvidíme, jak dlouho potrvá tvá vláda!“ vykřikl zuřivě. A pak Mefistofeles učinil gesto a oba s Mackem zmizeli.</p>
<p>Na chánově dvoře panovalo ticho a nikdo se ani nepohnul. Po nějaké době Kublaj řekl: „Marco, co to mělo znamenat?“</p>
<p>Marco řekl: „Myslím, že jsme se stali svědky naprosto nadpřirozeného zjevení. Připomíná mi to něco, co se mi stalo v Taškentu. Bylo jaro a květiny v údolí“</p>
<p>Právě v té chvíli se znovu otevřely veliké bronzové dveře chánovy Hodovní síně a vstoupila Markétka. Na sobě měla nové čínské hedvábné šaty s vysokým límcem a přiléhavým střihem. Byla také vykoupaná, čerstvě nalíčená, navoněná, s upravenými vlasy a nehty. Na Kublajově dvoře věděli, jako učinit výuku jazyka zajímavou.</p>
<p>„Ahoj,“ řekla. „Právě jsem se vrátila z kursu. Poslouchejte tohle, všichni.“ A hrubou, ale srozumitelnou mongolštinou řekla: „Pastýř ze Španělska stojí v dešti.“ Usmála se a čekala na slova chvály.</p>
<p>„Popravíme ji?“ zeptal se Marco Kublaje, vylézaje zpod stolu a oprašuje se.</p>
<p>„Raději ano,“ řekl Kublaj; myšlenka na krutost mu pomáhala znovu nabýt důstojnosti. „Je to lepší než nic.“</p>
<p>Marco zavolal: „Stráže! Kate!“</p>
<p>Ponurá šaráda se znovu rozběhla. Markétku chytili. Kat k ní rezolutně přistoupil, navzdory faktu, že se mu ještě třásly nohy. A pak se znovu zjevil Mefistofeles.</p>
<p>„Promiňte, úplně jsem na vás zapomněl,“ řekl. Udělal gesto. Markétka zmizela. Pak zmizel Mefistofeles. Chán a jeho hosté v omráčeném tichu zírali na místa, kde oba ještě před okamžikem stáli. A pak přišli číšníci s hlavním chodem.</p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>FLORENCIE</strong></p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>
<p>„Nu, Fauste, posíláme vás znovu na cestu. Tentokrát se podíváte do Florencie v roce 1497. Jak vám závidím, můj drahý příteli! Uvidíte z první ruky město, které o sobě může tvrdit, že je uměleckým vynálezcem nového světa. Mnoho učenců prohlašuje, že renesance začala ve Florencii. Co tomu říkáte?“</p>
<p>Mack a Mefistofeles seděli v malé kanceláři, postavené na malé vyvýšenině v Předpeklí. Předpeklí zde bylo široké a rozlehlé, a tato kancelář byla jediným místem široko daleko, místem, které Mefistofeles často využíval ke svému pozdně nočnímu papírování. Tvořila ji prostá dřevěná stavba o hraně asi dvaceti<strong> </strong>stop (V Předpeklí můžete stavět stavby tak velké, jak chcete, a není to nijak nákladné, ale Mefistofeles měl rád domácké prostředí.), s několika olejomalbami pastorálních scén na stěnách, malou pohovkou potaženou saténem, na které seděl, a dřevěnou židlí s rovným opěradlem, na jejímž krajíčku trůnil Mack. Mefistofeles dal Mackovi sklenici vína, aby se po svých zážitcích trochu vzpamatoval. Ale Mack měl z pokračování v tomto utkání strach.</p>
<p>„Tak dobrá,“ řekl Mefistofeles konečně. A Mack okamžitě pochopil, že bude muset zase jít. Na místo s tím podivným jménem.</p>
<p>„Co je to renesance?“ zeptal se.</p>
<p>„Zapomněl jsem,“ zachechtal se Mefistofeles, „termín renesance‘ se začal užívat, když už renesance dávno skončila. Označuje určitě období v dějinách, můj drahý Fauste.“</p>
<p>„A co mám s tou renesancí dělat‘?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„No, přímo nic. Renesance není cosi, s čím byste mohl něco <emphasis>udělat.</emphasis> Ne, pouze jsem s vámi vedl rozhovor, v němž jsem poukázal, jak důležitá v dějinách tato doba je, a jak rozličné důsledky může vaše rozhodnutí zapříčinit.“</p>
<p>„A co mám dělat? Existují možnosti volby?“</p>
<p>„Ano, samozřejmě,“ řekl Mefistofeles. „Uvedeme vás do Florencie v době Hranice marností.“ ,</p>
<p>„Co to bylo?“</p>
<p>„Veliké pálení předmětů marnosti, takových jako zrcadla, zábavné obrázky, lechtivé romány, vzácné rukopisy a podobně. To všechno a spoustu jiných věcí naházeli na hromadu na velikém nádvoří na Piazza della Signoria, a zapálili to.“</p>
<p>„Zní to trochu výstředně,“ řekl Mack. „Chcete, abych to zarazil?“</p>
<p>„Ne, vůbec ne,“ řekl Mefistofeles.</p>
<p>„Tak co mám tedy udělat?“</p>
<p>„Skutek,“ odpověděl Mefistofeles. „Proto jsme našeho Fausta zapojili do utkání. Aby mohl vykonat skutek, který prospěje buď Dobru, nebo Zlu, a tento skutek posoudí Ananké.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Ananké je řecké jméno pro starověkou prvotní sílu Nutnosti, toho, co musí být. Všechno musí nakonec posoudit Ananké.“</p>
<p>„Kde je la Ananké?“</p>
<p>„Je všudypřítomná,“ řekl Mefistofeles. „Ale nehmotná a vyhýbavá, protože Nutnost je ta konečná síla, která váže věci dohromady, ale sama žádnou podstatu nemá. Nicméně když přijde čas, Ananké na sebe vezme tělesnou podobu a řekne <emphasis>nám</emphasis> svůj soud.“</p>
<p>To už bylo na Macka příliš komplikované. „Co konkrétně mám udělat?“</p>
<p>„To vám nemohu říct,“ řekl Mefistofeles. „Tato konkrétní epizoda byla koncipována odlišně od ostatních. V této je na vás, abyste sám objevil něco, co je třeba udělat.“</p>
<p>„A jak to mám posoudit?“ zeptal se Mack.</p>
<p>Mefistofeles pokrčil rameny. „Existuje mnoho způsobů. Můžete uvidět osobu v nebezpečí a rozhodnout se, že jí zachráníte život. Pak bude soud záviset na tom, čí život jste zachránil, a co se svým životem udělal v letech, které mu zůstaly.“</p>
<p>„Ale jak to mám sakra vědět?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Budete se prostě muset řídit svým úsudkem,“ odvětil Mefistofeles. „V té době například dlí ve Florencii Niccolo Machiavelli. Mohl byste mu poradit, aby nenapsal své mistrovské dílo.<emphasis> Vladaře,</emphasis> které způsobilo takový rozruch v nebeských kruzích.“ Pak Mefistofeles zaváhal a chvíli si prohlížel nehty. „Nebo byste se pro mě mohl podívat po Botticellim, jestli nepřijdete na nic jiného.“</p>
<p>„Po Botticellim?“</p>
<p>Mefistofeles znovu váhal. Měl by pekelný průšvih, kdyby se o tom někdo dověděl. Ale před očima měl přesně to místo na západní stěně sálu svého paláce v Pekle, kam by Botticelliho obraz pověsil. Ostatní arcidémoni by zbledli závistí, až by ho viděli.</p>
<p>„No ano,“ řekl posléze, „dostat Botticelliho by vůbec nebylo špatné.“</p>
<p>„Problém je,“ řekl Mack, „že nepoznám Botticelliho od Durera. Malířství je pro mě španělská vesnice. Vlastně vím víc o Španělech než o malířství.“</p>
<p>„Nu, to není dobré,“ uznal Mefistofeles. „Ale myslím, že nikdo nebude nic namítat, když vaše znalosti umění poněkud zdokonalím. Mohlo by to být pro splnění úkolu nezbytné.“</p>
<p>Udělal určitý pohyb paží a pod Mackem na okamžik podklesla kolena, jak jeho mysl náhle obtížily znalosti uměleckých hodnot od řeckých dob až do současnosti.</p>
<p>„Dostat obraz od Botticelliho? To chcete, abych udělal?“</p>
<p>„Nepřísluší mi vám cokoli radit,“ řekl Mefistofeles. „Jen vám poskytuji určité informace, které vás do jisté míry seznámí s danými podmínkami.“ Zaváhal, a pak dodal: „Samozřejmě, kdybyste během akce<emphasis> narazil</emphasis> na nějakého Botticelliho, rád bych ho od vás za velice dobrou cenu koupil.“</p>
<p>„Když na ten obraz nenarazím, co bych měl dělat jiného?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„To vám nemohu říct. Můj drahý Fauste, v této hře neexistují jednoduché volby. Nejde o to prostě zjistit, co je ‚nejlepší‘ podle předem stanovených kritérií. Neplatí zde žádná morálka. Jen rozhodnutí a čin. Dává vám to, pouhému člověku, šanci činit rozhodnutí, která jsou obvykle vyhrazena duchovním bytostem. Uvidíme, jak dobře si lidská bytost při takovémto způsobu myšlení povede.“</p>
<p>„V pořádku,“ řekl Mack. „Ale stále si nejsem jist, jestli to chápu.“</p>
<p>„Drahý příteli, je to přesně jako v nějakém kvizu.“</p>
<p>„Pardon?“</p>
<p>„Promiňte, zapomněl jsem. Kvizy ještě nebyly vynalezeny. Představte si člověka, který stojí před publikem a za peníze odpovídá na otázky, a za každou správnou odpověď dostane zaplaceno. Teď za deset tisíc louisdorů… Jste u Hranice marností v roce 1492 ve Florencii. Před vámi je veliká hranice. Na ni se hází všechny možné marnosti. Mezi nimi i nějaký bezcenný Botticelli. Ve vaší moci je ho zachránit. Co uděláte?“</p>
<p>„Mám nápad,“ řekl Mack. „Dostanu ty peníze, když se vám odpověď bude líbit?“</p>
<p>„Myslel jsem to obecně,“ řekl Mefistofeles. „Abychom pokračovali. Příště vám řekneme: „Teď jste v paláci Lorenza Medicejského. Je to veliký a strašlivý tyran, ale také veliký a nadšený patron umění. Teď umírá.‘ Tu máte, vezměte si to.“ Podal Mackovi malou skleničku naplněnou zelenou tekutinou. „Teď máte ve svých rukou lék, který mu dá dalších deset let života. Dáte mu ho nebo ne?“</p>
<p>„Hu,“ řekl Mack. „Těžké rozhodování. Můžete mi říct něco víc?“</p>
<p>„Je mi líto, ale nemohu. Podstatou je rychlost. Zkoušíme rychlost vašeho chápání a schopnosti nahlédnout do hlubin, o níž jste ani nevěděl, že ji máte. Pusťte se do toho, doktore Fauste, a odveďte práci za celou lidskou rasu. Jste připraven?“</p>
<p>„Nejspíš ano,“ řekl mrzutě Mack. „Ach, a co s Markétkou?“</p>
<p>„Poslal jsem ji napřed, aby se s vámi setkala až ve Florencii. Najdete ji na tržišti s hedvábím. Říká, že si musí nakoupit, když je čas.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>
<p>Mezitím, v jiné části vesmíru, se na západní část centra Pekla snesl skličující deštivý večer. Velcí černí ptáci vydávali nespokojené skřeky, letíc neznámo kam. Špinavé ulice byly mokré, popelnice přetékaly odpadky a ze zabedněných domů po obou stranách, kde nyní žily duše uvolněné z Jámy ve věčném poddanství, se ozývaly zmučené výkřiky. Dobrá nálada vládla jen v Klubu netaktních uprostřed bloku. Uvnitř bylo živo a veselo Peklo z té správné stránky.</p>
<p>U soukromého stolu v klubu seděl Azzie Elbub. Měl zde dnes večer schůzku s Ettou Giber, mladou dámou zvolenou v roce 1122 Miss patolízalkou, která jako cenu obdržela schůzku s pohledným mladým démonem. Když uviděla Azzieho, byla poněkud překvapena, protože nečekala rudovlasého démona s liščí tváří, ale rychle se přizpůsobila s adaptibilitou, díky níž v soutěži patolízalů zvítězila. Azzie si svůj plán připravil už před několika roky, na základě zkušeností ze schůzek s pozemskými dívkami.</p>
<p>Některé věci bylo ovšem třeba potlačit. V klubu bylo šero. Diskrétní světla ozařovala smetanovou dekoltáž Miss patolízalky. Hudební skříň hrála ‚Anděla na Zemi‘, protože do Pekla dříve či později dorazily všechny hity, i když nikdy ne včas. Všechno bylo perfektní. Ale Azzie se přesto nedokázal začít bavit.</p>
<p>Zábava a legrace představovaly v Pekle náboženství, ale Azzie byl v rebelantské náladě. Měl na práci vážné věci. Musel se rozhodnout, jak si zajistit co nejlepší pozici v utkání mezi Světlem a Tmou, a to nezbytně souviselo s Faustem.</p>
<p>Ukázalo se však, že uvést v pokušení Fausta je velice obtížné. Azzie štěstí neměl. Uvažoval, jestli Faustovi nabízel správné věci. Ale když někomu nabídnete slávu, bohatství a Helenu Trójskou, co jiného ještě zbývá?</p>
<p>Faust byl obtížný zákazník, o tom nepochyboval. Duchovně to byl divoký muž. Nikdo nemohl vědět, co udělá příště. Ve skutečnosti by na tom síly Tmy byly lépe, kdyby Fausta v tomto utkání neměly. Faust možná nebyl dobrý člověk, ale ani zdaleka ne špatný. Zatímco Mack byl prostší a jednodušší, a vykazoval tak předvídatelnější a uspokojivější výsledky.</p>
<p>Azzie nad tím ještě chvíli hloubal. Čím víc uvažoval, tím složitější se mu Faust zdál. Konečně dospěl k rozhodnutí.</p>
<p>„Poslyšte.“ řekl Miss patolízalce, „bylo to zábavné a setkání s vámi mě skutečně potěšilo. Ale teď budu muset jít. Nedělejte si starosti. Účet je zaplacen.“</p>
<p>A s těmito slovy se zvedl a přešel do zaklínacího boxu, který zde klub zřídil pro ty choulostivé členy, kteří nechtěli zaklínat na veřejnosti. Vyrazil do minulosti Země. Roky opadaly jako listy z kalendáře v budoucnosti, kdy takové věci existovaly. Viděl, jak se obraz času sám do sebe svíjí, polykaje vlastní ocas. Starci mládli, sopky se uzavíraly, ledovce pluly na sever a na jih, a lidské rasy ubývalo.</p>
<p>Konečně opustil území lidí a ocitl se v zemi legend, již uvedli do života Homér a ostatní. Před ním byla Léthé a pak veliká jeskyně Avernus, jejíž zákruty sestupovaly až do hlubin Pekla a spojovaly se se Styxem. Bylo to jako cestovat vnitřnostmi hada. Všechno osvětloval bledý a přízračný svit fosforeskujících skalisek, a Azzie tu a tam na útesech uviděl stát nějaké muže, hrdinsky obnažené. Ale teď už dosáhl místa, kam se chtěl dostat, tam, kde území Pekla začínalo.</p>
<p>Azzie se otočil a letěl nad samotným Styxem, dokud se nedostal nad Cháronův hausbót, zakotvený těsně u blátivého břehu. Na zádi plavidla seděli Faust s Helenou, nezávazně klábosili a hleděli na temný proud.</p>
<p>Azzie klesl dolů a hladce přistál na hausbótu. Člun se při jeho dosednutí sotva zahoupal, tak lehké bylo jeho přislání, ačkoli Cháron přesto vyhlédl, aby viděl, kdo to sakra zase leze na jeho člun. Azzie mu nevěnoval žádnou pozornost.</p>
<p>„Tak jak!“ zvolal Azzie. „Doktore Fauste! Dobrý den!“</p>
<p>„Zdravím tě, zlý duchu,“ řekl Faust. „Co tě přivádí do těchto končin?“</p>
<p>„Jen jsem se na vás chtěl podívat.“ Azzie se posadil do skládacího křesla opřeného o zábradlí. „Jak jde život?“</p>
<p>„Dost dobře,“ řekl Faust. „S Cháronem je těžká řeč, ale myslím, že jsem ho dostatečně přesvědčil, aby spolupracoval.“</p>
<p>„Přesvědčil jste Chárona? Jak se vám to podařilo?“</p>
<p>„Poukázal jsem na to, že mu dávám příležitost, aby stál u zrodu nového slavného mýtu.“</p>
<p>„Jakého mýtu?“ zeptal se Azzie.</p>
<p>„Příběhu o velikém setkání Fausta a Chárona, o tom, jak s Cháronovou spoluprací Faust putoval na místa, o kterých do té doby nikdo neslyšel, s krásnou Helenou po boku.“</p>
<p>„Ha!“ řekla Helena, která dosud seděla mlčky, máchala si chodidla ve vodě a poslouchala jejich rozhovor.</p>
<p>Azzie ji ignoroval. Faustovi řekl: „Mám pro vás jiný návrh.“</p>
<p>„Mou odpověď už znáte. Nebudu vás poslouchat.“</p>
<p>„To po vás nežádám,“ řekl Azzie. „Podívejte. Hra o vládu nad Tisíciletím už dávno začala. Ten Mack v ní hraje svou roli. Nesouhlasím s tím, ale prostě se to stalo. Už prošel dvěmi epizodami. Zdali uspěl či ne, to teď nechrne stranou. Co se stalo, stalo se, a vy ani já s tím nic nenaděláme. Takže říkám, nechrne to být. Přestaňte se pokoušet převzít Mackovu roli. Nechte to plavat. Vytvořím pro vás něco jiného.“</p>
<p>„Co konkrétně?“</p>
<p>„Najdu vhodné historické období, které bude jako střižené na míru vašim schopnostem a talentu. Budete bohatý a všemi obdivovaný.“</p>
<p>„Týká se to jen mě?“ zeptal se Faust. „Nebo s sebou budu mít vhodnou společnici?“</p>
<p>Zatracený Faust, už zase smlouval! Azzie řekl: „S Helenou po boku, neboť to je součástí dohody. Johanne, cele lidstvo vám bude závidět. A budete bohatý. Bohatší, než se vám kdy snilo.“</p>
<p>„S vaším talentem pro intriky,“ řekl Faust, „mi tohle všechno možná poskytnete, ale postaráte se, abych se z toho nemohl těšit. Znám váš styl, démone!“</p>
<p>„Křivdíte mi,“ řekl Azzie. „Jsem možná zlý, ale ne špatný. Poslouchejte. Poskytnu vám plné omlazení. Stanete se novým člověkem, intelektuálně i fyzicky. Před sebou budete mít spoustu divokých let. A bude to dobré, doktore, bude to moc dobré!“</p>
<p>Azzie se tak rozohnil, že si v květnatém gestu políbil do špetky složené špičky prstů, což nebyl jeho styl. Ale s Faustem to ani nepohnulo.</p>
<p>„Ne,“ řekl Faust. „Je mi líto, chápu vaše pocity. Ale já to prostě nemohu udělat.“</p>
<p>„Ale proč ne?“ zakvílel Azzie.</p>
<p>„Nebylo by to faustovské, chápete. Vím, že musíte myslet na utkání. Ale já musím myslet na velikost Fausta, a pokud mi zbude čas, na budoucnost lidstva obecně. Je mi líto, ubohý příteli, ale nemohu vám vyhovět.“</p>
<p>„Nu, stálo za to to zkusit,“ řekl Azzie. „Co teď budete dělat?“</p>
<p>„Chci zaujmout své právoplatné místo v utkání. Nevím, jestli mam čas dostat se do Florencie. Ale příští jednání má začít v Londýně. Už sem navrhl Cháronovi, aby mě tam vzal. Byla by to pro něho příjemná změna strávit den plavbou po Temži.“</p>
<p>Cháron poslouchal. Teď se zavrtěl a zlověstně se zasmál. „Ano, Fauste, tak jsme se dohodli, ale pouze pod podmínkou, že mi dáte Cestovní zaklínadlo, které přiměje mocnosti, aby nás tam dopravily. Moje loď mrtvých nepluje prostorem a časem pouze pomocí vesel.“</p>
<p>Faust se otočil k démonovi. „Co se týče Cestovního zaklínadla, mé vlastní je zcela vyčerpané. Myslíte, že byste mi je mohl doplnit? Nebo mi raději dát celé nové Cestovní zaklínadlo?“</p>
<p>„Jistě,“ řekl Azzie, vytáhl ze svého měšce malé zaklínadlo, potají odtrhl nálepku VADNÉ NEPOUŽÍVAT, kterou na ně nalepil Úřad pro normy zaklínadel, a Faustovi je podal. „Mnoho štěstí,“ řekl a zmizel.</p>
<p>Cítil se velice spokojeně. S Faustem si nemusel dělat starosti. Ten člověk odstraní sám sebe, s malou pomocí lstivého démona s liščí tváří, rozdávajícího zaklínadla a vycucávajícího vejce.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>
<p>„Nejprve,“ obrátil se Faust na Helenu, zatímco Cháron připravoval člun, ,,co jsi mínila tím ‚ha‘?“</p>
<p>Helena, krásná a nepřístupná, stála u zábradlí a pozorovala řeku času. Tmavá voda vířila a odrazy skutků lidí a bohů matně hrály na jejím povrchu. Aniž by se otočila, odpověděla: „Je to výraz opovržení, jež cítím k tobě a tvým sexistickým způsobům.“</p>
<p>„Sexista? Já? Ale já jsem Faust!“</p>
<p>„No a? Můžeš být v některých oblastech nadprůměrně inteligentní, ale stále považuješ ženu za objekt, o který je třeba bojovat a který lze získat jako trofej v těch směšných válkách, které vy muži vedete, abyste takové věci dokázali.“</p>
<p>„Podobnou argumentaci bych od Heleny neočekával,“ řekl Faust. „Mluvíš spíš jako intelektuálka než jako kus pěkného dortu, za který tě muži vždycky považovali. Historie nezaznamenává tvé názory na muže.“</p>
<p>„To proto, že je historie sexistická,“ řekla Helena. „Vítězové předkládají svoji verzi událostí. A proč vlastně ne? Stáváme se tím, co říkáte, že jsme!“</p>
<p>„Na co si stěžuješ?“ zeptal se Faust. „Jsi krásná a slavná!“</p>
<p>„A mám navěky přisouzenou velice duchaplnou roli. Přátelé se mi smějí. A proč? Protože hlupáci jako ty o mně neustále blouzní a myslí si, že jsou mistři světa, když mě mohou zotročit.“</p>
<p>Faust řekl: „Já, zotročit tebe? Říkám ne, drahá Heleno! Protože raději budu otročit já<emphasis> tobě</emphasis>, a budu poslušen sebemenšího tvého přání.“</p>
<p>„Jo? Tak co takhle vzít mě zpátky do Hádu, odkud mě ten démon unesl?“</p>
<p>„No, zrovna to nepřipadá v úvahu,“ řekl Faust. „Podívej, snažím se být galantní. Musíš se taky snažit.“</p>
<p>„Houby musím,“ řekla Helena. „Můžeš vlastnit mé tělo, ale ne mě.“</p>
<p>„Hmm,“ řekl Faust, měře si ji chlípným pohledem. „Moudrý muž by možná seznal, že tvé tělo je dostatečná odměna.“</p>
<p>„Nebudeš mít ani tělo,“ řekla Helena. „Budeš mě muset nejdřív zabít.“</p>
<p>Faust se přistihl, jak o této možnosti uvažuje. Zaskřípal zuby. Legrační bylo, že po té ženské ani moc netoužil. Vlastnit ji, vládnout jí, ano, to jistě. Ale milovat se s ní? Faustovi připadala hrozná, i když mlčela, a jako úplná saň, když mluvila. Divil se, že se starověký svět nikdy nezmínil o Helenině stylu konverzace.</p>
<p>„Podívej,“ řekl Faust, „buďme rozumní. V našem světě existuje jen málo rolí ke hraní. Já hraji roh vlastníka, ačkoli tě mohu ujistit, že mi vůbec nevyhovuje. Zároveň nemám rád velitelské ženy. Abych řekl pravdu, mám raději husopasky. Ale mít tě u sebe je v jistém smyslu naplnění tužeb. Takže hraji svou úlohu. Tebe naproti tomu Osud nebo Nutnost nebo Náhoda, nebo cokoli to bylo, postavily do role nanejvýš žádoucí ženy. Máš být vzorem svůdností. Přát si se z toho vymanit ti k ničemu není. Máš svou roli, a bezpochyby dobrou. Spousta žen by dala cokoli, aby si s tebou mohly vyměnit místo. I když se ti to nelíbí, snaž se aspoň neškodit.“</p>
<p>Helena chvíli uvažovala. Pak řekla: „No, Fauste, mluvíš dobře i hrubě zároveň. Teď dovol, abych byla stejně hrubá. Helenin archetyp je všeobecné znám. Ale nikdy jsem neslyšela o Faustovu archetypu.“</p>
<p>„Objevil se až po tvé době,“ řekl Faust, „ale není o nic méně silný než tvůj. Ve starověkém světě si muži možná přáli být Odysseem nebo Achillem. Nyní mladí muži aspirují na faustovský ideál.“</p>
<p>„Můžeš pro mě ten ideál shrnout‘?“ zeptala se Helena.</p>
<p>.Je těžké věrohodně vystihnout vlastní výjimečnost. Řekněme prostě, že Faust chce víc. Není to všechno, ale poskytne ti to určitou představu.“</p>
<p>„Jakýsi opožděný Prométheus?“ zeptala se Helena.</p>
<p>„Snad ano,“ řekl Faust, usmívaje se. „Ale s tím rozdílem, že Prométheus skončil na skále, kde mu sup vytrhával játra, zatímco Faust svobodně překonává čas a prostor. S nepatrnou pomocí svých přátel, samozřejmě. A to je ten rozdíl mezi starým a novým světem.“</p>
<p>„Vidím, že se dokážeš držet pořád svého,“ řekla Helena. „Když už nic jiného.“ Zasmála se, a Faust se rozechvěl, dokud se svou mocnou vůlí nepřinutil opět zklidnit.</p>
<p>„Pokračujme tedy, Fauste,“ řekla Helena. „Přiznávám, že je zajímavé vidět kontury nového mýtu, který vytváříš. Můžeš mi naznačit, co bude dál?“</p>
<p>„To, že odsud vypadneme,“ řekl Faust. „Chárone, je člun připraven?“</p>
<p>„Máte Cestovní zaklínadlo?“ zeptal se Cháron.</p>
<p>„Tady je,“ řekl Faust, podávaje mu ho. Cháron našel Hnací štěrbinu na boku člunu a opatrně do ní zaklínadlo vsunul. Faust pronesl slova, která je uváděla v život. Na střední palubě se zjevil jakýsi duch a člun se dal do pohybu. Objevil se veliký oblak šedozeleného kouře s okrovým pozadím a malými, sršícími obláčky na výběžcích. Pak Cestovní zaklínadlo zabralo a člun se náhle vznesl.</p>
<p>Případný pozorovatel na břehu, sledující zmizení člunu mrtvých, by si nicméně možná všiml, že ten šedozelený oblak kouře není vedlejším produktem zaklínadla, ale vypovídá spíš o jeho vadě. Takto se čluny pohaněné magií obvykle nepohybovaly. Onen pozorovatel by možná usoudil, že je něco ve velkém nepořádku. A pokud by tak usoudil, moc by se nemýlil.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>
<p>Mack zjistil, že kráčí po silnici lemované topoly. Vyšel na malé návrší a nedaleko před sebou uviděl věže vznešeného města. Počasí bylo teplé a slunečné. Po silnici putovali i další lide. Měli na sobě kalhoty, tuniky a měkké boty právě tak jako v Krakově, ale podle italské módy. Mack si všiml, že ho Mefistofeles oblékl stejně. Prošel bránou do životem kypícího divu, do Florencie.</p>
<p>V úzkých ulicích se to hemžilo lidmi. Zdálo se, že jsou všichni venku, většina z nich v nedělním oblečení. Florencie byla v tento krásný jarní den ve sváteční náladě. Z čelných balkónů a střech vlály mnohobarevné vlajky pleskající ve svěžím větru, představující různé městské obce. Prodavači potravin byli na nohou a v plné síle. Prodávali nejnovější šlágr, tenké renesanční pizzy. Ulicemi projížděli ozbrojení jezdci v ocelových přilbách a zatlačovali lidi z cesty po způsobu policistů všech zemí a věků. Mack procházel kolem těsně na sebe namačkaných stánků, kde se prodávaly šaty, kuchyňské potřeby, koření, meče a nože. V jednom stánku prodávali velké porcelánové talíře, v jiném vodní melouny a v dalším smaltované zboží.</p>
<p>Mack usoudil, že udělá dobře, když si najde nějaké ubytování. Nejprve zkontroloval svůj měšec a zjistil, že je naditý penězi. V tomto ohledu Mefistofeles neskrblil. Nedaleko ho zval hostinec s pastelově vymalovanými zdmi a zlatě vyvedeným nápisem: RÁJ. Majitel, robustní muž se zarudlou tváří a karbunklem na nose, se choval nejdříve podezíravě, protože Mack neposlal napřed posla, který by ohlásil jeho příchod, ale zjihl, když mu Mack podal zlatý florin.</p>
<p>„Náš nejlepší pokoj je vám k dispozici, drahý doktore Fauste! Přicházíte v příznivý čas. Slavíme veřejný svátek, víte, čas, kdy my Florenťané pálíme své marnosti.“</p>
<p>„Ano, já vím,“ řekl Mack. „Bude se to konat daleko odtud?“</p>
<p>„Jen pár ulic odtud, na Piazza Signoria,“ řekl hostinský. „Naskytne se vám velkolepý pohled na jeden z nejvýznamnějších fenoménů naší doby. Savonarola slíbil, že se letos máme skutečně nač těšit.“</p>
<p>„Co je to za člověka, ten Savonarola?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Nejsvatější mnich. Žije prostě, na rozdíl od hodnostářů Církve, kteří nad námi panují. Káže proti svatokupectví, odpustkům a dalším špatným praktikám v Církvi. A je pro spojenectví s Francií.“</p>
<p>„O co jde?“</p>
<p>„O naši smlouvu s francouzským králem, který nás chrání před papežovou touhou vnutit nám znovu Mcdicejské.“</p>
<p>„Vy ty Medicejské nemáte rádi?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Ach, jak se to vezme,“ řekl majitel. „Lorenzo je nazýván Velikým, a z dobrého důvodu. Nikdy nežil větší patron umění. Za jeho vlády se Florencie stala nejkrásnějším městem na světě.“</p>
<p>„Ale přesto ho nemáte rádi?“ zeptal se Mack.</p>
<p>Hostinský pokrčil rameny. „Existují lidé, kteří za to zaplatili. A kromě toho, my nemáme rádi žádnou vládnoucí rodinu. My Florenťané jsme svobodní lidé, a chceme takoví i zůstat.“</p>
<p>Mack si prohlédl svůj pokoj a s uspokojením shledal, že odpovídá měřítkům, na něž si rychle zvykal. Teď by měl najít Markétku. Majitel mu řekl, že tržiště s hedvábím je na malém náměstí na fiesolské silnici.</p>
<p>Mackovi tržiště připadalo jako orientální bazar. Nabízelo se tu hedvábí z Flander a Holandska, dvakrát barvený materiál, letošní hit v Amsterodamu, a surové hedvábí a košile ze Španělska. Mezi stánky se nacházely tu a tam krámky s kávou, a nedaleko početné tratorie, kde se podávaly špagety, které sem z Číny, kde jim z nevysvětlitelných důvodů říkali nudle, přivezl Marco Polo. Markétku Mack našel u jakéhosi předchůdce pozdějších butiků. Prohlížela se ve velkém zrcadle, jež jí přidržoval majitel krámku, malý muž se zaječím pyskem a – snad jako kompenzací – velmi dobrými zuby.</p>
<p>„Ach, signore,“ řekl, „přišel jste právě včas, abyste viděl svou dámu v plné její kráse a slávě!“</p>
<p>Mack se shovívavě usmál. Neplatil to ze svého. Mohl si dovolit být velkorysý.</p>
<p>„Tak se převeď, bejby,“ řekl.</p>
<p>„Podívej,“ řekla. „Vybrala jsem si tyhle. Musíš se podívat na sklad signora Enrica, Johanne. Má tam nejnovější kazajky a kamizoly.“</p>
<p>„Kamizoly?“ řekl Mack.</p>
<p>Signor Enrico se usmál a významně zamrkal hnědýma očima. „Žhavá novinka z Maďarska,“ řekl. „Nenucený styl. Pro večerní nošení máme božské přiléhavé kalhoty, které způsobí, že šepot vaší mužnosti bude silnější než pokřik na nebesích.“</p>
<p>„Miluji způsob, jak mluví,“ řekla Markétka.</p>
<p>Mack se cítil jako blázen, když měl odpovídat na takové řeči. Ale pak si vzpomněl, že nakupování drahých šatů pro krásnou ženu je jednou z cest k mužskému úspěchu. A jakmile tady Markétka skončí, může se začít sám poohlížet po něčem pro sebe, možná požádat Mefistofela o zálohu na svou odměnu, když bude třeba. Samozřejmě, Mefistofeles se konkrétně o ničem nezmínil. Ale jakmile bude mít příležitost, zjistí si to. Prozatím si alespoň vychutnával svou odměnu předem.</p>
<p>„Vypadáš nádherně, má drahá,“ řekl. „Dokonči, prosím, své nákupy, abych se mohl začít věnovat svým záležitostem.“</p>
<p>„A co je to za záležitosti, můj milovaný?“</p>
<p>„Musím najít nějakého Botticelliho. Můžu udělat moc dobrý obchod, jestli ho najdu.“</p>
<p>Enrico řekl: „Botticelliho? Možná vám mohu pomoci. Znáni všechny ty malíře. Bylo by mi potěšením nabídnout vám svou pomoc a odbornou radu. Ne,“ dodal rychle, „že bych si myslel, že ji budete potřebovat. Protože signore je očividně znalec.“</p>
<p>„Dobrý nápad,“ řekl Mack.</p>
<p>Obrátil se k odchodu, když dovnitř vpadl robustní muž v nepopsatelném oděvu.</p>
<p>„Hledám Fausta! Toho německého doktora! V RÁJI říkali, že šel někam sem!“</p>
<p>„To jsem já,“ řekl Mack. „Co se stalo, dobrý muži?“</p>
<p>„Můj pán! Umírá! Když slyšel, že je ve městě nový německý doktor, poslal mě, abych ho našel. Ach, pane, jestli ho dokážete vyléčit, můžete si sám určit svou odměnu!“</p>
<p>„Jsem teď poněkud zaneprázdněn,“ řekl Mack, nepřeje si vyzkoušet své imaginární léčitelské umění, zvlášť na tak citlivém místě jako Florencie.</p>
<p>„Můj pán je Lorenzo de Medici, Lorenzo Veliký!“</p>
<p>„Věci se daly do pohybu rychleji, než bych byl čekal,“ prohodil Mack k Markétce. „Nu, má drahá, zabal si své věci a počkej na mě v hotelu. Já musím učinit skutek milosrdenství.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5</strong></p>
<p>Mack následoval sluhu do Medicejského paláce, stojícího na malém exkluzivním předměstí poblíž řeky Arno. Šlo o pěkné místo s bílými mramorovými sloupy a atikou. Dveře byly z leštěného mahagonu s řezbami ve stylu, jenž vytvořil Damiato Prokletý. U dveří stáli sluhové v oděvech podle poslední neapolské módy. Na Macka se podívali úkosem, protože jeho oděv tady nepůsobil ani z poloviny tak dobře jako na tržišti. Ale na pokyn staršího sluhy ho nechali projít dál.</p>
<p>Sluha vedl Macka spěšně tichými chodbami s olejomalbami na stěnách k velkým dveřím z růžového dřeva. Zaklepal, aby ohlásil svůj příchod, a pak dveře otevřel. Mack ho následoval do místnosti, která by nezahanbila ani krále.</p>
<p>Na stěnách visely krásné obrazy, tu a tam byly vkusně rozmístěny malé sochy. Na podlaze ležel bohatý orientální koberec a křišťálový lustr nad hlavou zaléval místnost příjemným žlutým světlem. Okna zastíraly těžké závěsy. Ve vzduchu se vznášel pach síry a nemoci, vína a zbytků jídla, které psi ještě z podlahy nestačili sežrat.</p>
<p>Komnatě dominovala veliká bohatě vyřezávaná postel s nebesy. Okolo ní hořely voskové svíce a v krbu rudě plápolal oheň.</p>
<p>„Kdo je to?“ zeptal se Lorenzo de Medici.</p>
<p>Vypadal na víc než na sedmdesát. Vodnatelnost zbavila jeho tělo síly. Otočil na Macka šedivou odulou tvář a upřel naň oči. Měl vzezření někoho, kdo bojuje se smrtí, aby zůstal naživu o trochu déle, ale samozřejmě aby si přitom zachoval svou úroveň, protože byl Lorenzo de Medici a úroveň k němu neodmyslitelně patřila. Měl na sobě dlouhou bílou bavlněnou košili ozdobenou vyšívanými jednorožci a černý čepec s tkanicí zavázanou pod bradou. Rty, kdysi odulé, ještě za časů, kdy jeden medicejský papež uvažoval o tom, že vyhlásí jedinečnou existenci medicejského Boha, měl nyní povadlé, protože po tolik let ochutnávaly hořkost světa.</p>
<p>„Jsem doktor Faust,“ řekl Mack. ,,Co vás trápí?“</p>
<p>„Já,“ řekl Medici hlasem, který i když byl pouhým stínem jeho dřívějšího témbru, stále rozechvíval drobné součásti křišťálového lustru, „jsem nejbohatší muž na světě.“</p>
<p>Byl zatraceně otevřený, ale Mack se tím nenechal odradit.</p>
<p>„A já,“ řekl, „jsem nejdražší doktor na světě. Jaká náhoda, že se setkáváme!“</p>
<p>„Jak mě hodláte vyléčit?“ zavrčel Medici s takovou dominancí, že i červi v jeho mase ho z úcty přestali na okamžik hryzat.</p>
<p>Mack věděl, že docela prostě. Stačilo vytáhnout lahvičku od Mefistofela a nalít její obsah Medicimu do hrdla. Ale Mack nechtěl, aby to Lorenzo věděl. Kdo by zaplatil balík peněz za něco tak prostého jako hlt elixíru? Ne, obsah lahvičky bude možná posledním krokem, ale procedura, jak poukazovali Galén a ostatní, měla svá pravidla. A musela v pacientovi hlavně zanechat dojem.</p>
<p>„Nejdříve budeme potřebovat zlaté umývadlo,“ řekl Mack. „Musí být ze čtyřiadvacetikarátového zlata.“</p>
<p>Blesklo mu hlavou, že neuškodí mít v ruce zlaté umývadlo, kdyby se něco zvrtlo. Je legrační, o jakých věcech přemýšlíte v krizi.</p>
<p>„Postarejte se o to,“ řekl Medici sluhům. Chvíli trvalo, než našli klíč od truhly, kde byly uloženy zlaté hrnce a pánve. Pak zlaté umývadlo přinesli, a také alchymistické vybavení, o které Mack požádal. Nebylo těžké je sehnat, protože Lorenzo sbíral všechno možné, a měl celou jednu místnost plnou alchymistického vybavení nejnovějších typů. Samotný jeho alembic, celý z lesknoucího se skla a vyleštěného bronzu, stál za podívanou. A jeho pec dokázala dělat takové zázraky kalibrace, až bylo s podivem, že se Medici se vším svým fantastickým vybavením a nahromaděnými vědomostmi nevyléčil sám.</p>
<p>Mack sestavil křivule a hořáky a chystal se začít, když někdo zaklepal na dveře. Do místnosti vstoupil nejslavnější mnich na světě, Fra Girolamo Savonarola.</p>
<p>Tento mnich, o němž mluvila celá Itálie, byl vysoký a přízračně bledý. Upřel planoucí oči na Mediciho a řekl: „Řekli mi, že mě chcete vidět.“</p>
<p>„Ano, bratře,“ řekl Medici. „Vím, že jsme spolu měli určitě různice, ale myslím, že oba můžeme říct, že nám jde o silnou Itálii, pevnou liru a nezkorumpovanou Církev. Rád bych učinil zpověď a přijal rozhřešení.“</p>
<p>„To s potěšením zařídím,“ řekl Savonarola, vytahuje ze svého pláště nějaký pergamen, „když připíšete veškeré své zboží a peníze neziskové organizaci, již jsem založil, a která dohlédne na to, aby byly rozděleny chudým.“</p>
<p>Přistrčil pergamen Medicimu před oči s čilostí, která jeho útlou konstrukci a vysušené tělo usvědčovala ze lži.</p>
<p>Mediciho oči přelétly rukopis a pak se zúžily podezřením. „To je tvrdé, bratře. Jsem připraven učinit velký odkaz Církvi, ale mám příbuzné, o které se musím postarat.“</p>
<p>„Bůh se o ně postará,“ řekl Savonarola.</p>
<p>„Odpusť, ale to si nemyslím,“ řekl Medici.</p>
<p>„Myslím, že lék je už připraven,“ vmísil se Mack, který se chtěl nově příchozímu co nejrychleji ztratit z očí.</p>
<p>„Podepiš ten pergamen!“ vykřikl Savonarola. „Vyznej se ze svých hříchů!“</p>
<p>„S Bohem budu mluvit ve svém srdci, Girolamo! S tebou nikdy!“</p>
<p>„Jsem mnich,“ řekl Savonarola.</p>
<p>„Jsi domýšlivý a pyšný,“ řekl Medici. „Do pekla s tebou! Fauste! Ten lék!“</p>
<p>Mack spěšně vytáhl lahvičku a pokusil se ji odzátkovat. Zátka byla upevněna jedním z těch tenkých drátků, které se daly tak těžko přetrhnout, pokud jste neměli kleště. A v těch dobách měl kleště jen málokdo.</p>
<p>Medici a Savonarola křičeli jeden na druhého. Sluhové se krčili v koutě. Zvenku zněly kostelní zvony. Mack lahvičku konečně odzátkoval a otočil se k Medicimu.</p>
<p>Veliký vládce náhle ztichl. Ležel na posteli nehybně, s pokleslou čelistí. Slepé oči, na nichž se začínal tvořit mléčný povlak, se upíraly do nicoty.</p>
<p>Medici mrtev? ,,Tohle mi nedělej,“ zamumlal Mack a začal lít tekutinu z lavičky Medicimu do úst. Ale tekutina zase vybublávala ven.</p>
<p>Když Mack konečně odstoupil od mrtvého těla, sluhové mumlali hněvivé kletby. Savonarola stále něco křičel. Mack se otočil a vyšel z místnosti.</p>
<p>Na ulici se na okamžik zastavil, uvažuje, jestli něco nezapomněl. Zatraceně, zapomněl to zlaté umývadlo. Otočil se, aby se vrátil, ale už bylo příliš pozdě. Uchvátil ho dav a unášel ho s sebou, smějící se, zpívající a modlící se. Nastal čas pálení marností, a vše se změnilo v šílenství.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6</strong></p>
<p>Kroky spěchajících lidí zněly ozvěnou po dláždění. Ve vzduchu se vznášela sváteční atmosféra. Mnoho opilců začalo pít příliš brzy a teď vyspávalo v průjezdech. Všude se pletly radostně povykující děti. Všechny obchody byly zavřené, a jejich vchody zatlučené prkny. Ozýval se dusot kopyt koní projíždějících jízdních kopiníků v šarlatových a černých uniformách, a Mack ustoupil do průjezdu, aby ho nepřejeli. Tam vrazil do pevné mužské postavy.</p>
<p>„Koukejte, kam lezete!“</p>
<p>„Promiňte, to já kvůli těm vojákům,“ řekl Mack.</p>
<p>„Co sakra mají vojáci společného s tím, že mi šlapete na nohu?“</p>
<p>Muž v průjezdu byl vysoký a urostlý, s hlavou, která by mohla stát modelem pro řeckého Apollóna. Oděný byl podle poslední módy. Se zájmem na Macka pohlédl.</p>
<p>„Promiňte, cizinče,“ řekl, „ale nesetkali jsme se už?“</p>
<p>„O tom pochybuji,“ odvětil Mack. „Nejsem odtud.“</p>
<p>„Zajímavé. Hledám muže, který nepochází odtud. Mé jméno je Pico della Mirandola. Možná jste o mně slyšel?“</p>
<p>Mack o něm skutečně slyšel, od Mefistofela, jako o jednom z velikých renesančních alchymistů. Ale Mack, předvídaje potíže, to nehodlal připustit.</p>
<p>„Nemyslím,“ řekl. „Svedla nás jen náhoda. Je velice nepravděpodobné, že bych byl muž, kterého hledáte.“</p>
<p>„Tak by se to mohlo zdát v obecném řádu věcí,“ řekl Pico. „Ale když do práce zapojíte magii, náhodné shody se náhle stávají pravděpodobnějšími. Měl jsem se tady s někým setkat. Nejste to vy?“</p>
<p>„Jak se jmenuje osoba, s níž se máte setkat?“</p>
<p>„Johann Faust, veliký mág z Wittenbergu.“</p>
<p>„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ řekl Mack rychle, protože mu bylo okamžitě zřejmé, že skutečný Faust, nebo jak o něm Mack raději uvažoval Druhý Faust, musel použít své magické síly, aby tohoto chlapíka kontaktoval. Pico della Mirandola byl, nebo býval, mágem s velkou a neblahou pověstí. On a Faust si přes propast století pravděpodobně dopisovali. Říkalo se, že to mágové dokážou, protože skutečné magii není na překážku ani smrt.</p>
<p>„Jste si jistý, že nejste Faust?“ řekl Pico.</p>
<p>„No, to zcela jistě. Znám snad své vlastní jméno, ha, ha! Promiňte, musím jít, nechci zmeškat Pálení marností.“ A spěšné odešel. Pico se za ním chvíli díval, a pak ho začal sledovat.</p>
<p>Mack dorazil na veliké otevřené náměstí. Uprostřed viděl vysokou hromadu dřevěného nábytku, obrazů, kosmetiky a podobných věcí.</p>
<p>„Co se to tady děje‘:’“ zeptal se Mack svého souseda v davu.</p>
<p>„Savonarola a jeho mniši pálí marnosti,“ řekl mu muž.</p>
<p>Mack přistoupil blíž. Viděl, že na hromadě je nedbale naházených mnoho hezkých věcí. Byly tam vyšívané dětské košilky, zdobené ubrusy, vyřezávané svícny a mnoho dalšího.</p>
<p>Když přišel ještě blíž, uviděl na okraji hranice velký obraz, ve vyřezávaném rámu. Protože ho Mefistofeles vybavil znalostí umění, okamžitě poznal, že je to Botticelli, jeden z obrazů ze středního období Mistrovy tvorby. Stál spoustu peněz a byl i hezký.</p>
<p>Mack si pomyslel, že by snad nevadilo, kdyby si z té hromady obrazů jeden vzal.</p>
<p>Rozhlédl se kolem, seznal, že se na něho nikdo nedívá, a vytáhl obraz z hranice dřív, než jej zasáhly plameny. Vypadal stejné dobře jako nový. Odložil ho stranou a rozhlížel se po dalších. Tam ležel nějaký Giotto, ale na jeho povrchu už z horka naskakovaly puchýře. Hladově se díval po ostatních. Zachránit jednoho Botticelliho bylo dobré, zachránit dva by bylo skvělé. A taky lukrativní! A určitě by to posloužilo Umění! Zvlášť když tu jen tak ležel a čekal, až bude spálen! Další možnosti volby, které mu Mefistofeles nadhodil, mu připadaly příliš osudné. Byl si však jist, že nikdo nemůže nic namítat proti muži, který zachránil veliké umění.</p>
<p>A pak mu na rameno dopadla čísi ruka. Přísně na něho hleděl drobný, přepychově oblečený muž s krátkou bradkou.</p>
<p>„Pane, co to děláte?“</p>
<p>„Já?“ řekl Mack. „Jen se dívám na tu zábavu jako každý jiný“</p>
<p>„Viděl jsem, že berete z hranice nějaký obraz.“</p>
<p>„Obraz? Aha, vy myslíte tohle.“ Mack ukázal na Botticelliho a usmál se. „Pitomý sluha ho sem dal omylem. Sundali jsme ho, abychom ho dali vyčistit. Je to Botticelli. Botticelliho přece nespálíte na hranici, ani na hranici marností.“</p>
<p>„A kdo jste, pane?“ zeptal se muž.</p>
<p>„Jen místní šlechtic,“ odvětil Mack.</p>
<p>„Zvláštní, že jsem vás nikdy předtím neviděl.“</p>
<p>„Byl jsem mimo město. Kdo jste vy?“</p>
<p>„Já,“ odpověděl muž, „jsem Niccolo Machiavelli. Pracuji pro florentskou obec.“</p>
<p>„To je náhoda,“ řekl Mack. „Bylo mi řečeno, abych vám řekl, abyste nepsal tu knihu, kterou plánujete, tu, kterou nazýváte<emphasis> Vladař.</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>
<p>„Žádnou takovou knihu jsem nenapsal,“ odvětil Machiavelli. „Ale je to chytlavý název. Možná to zkusím.“</p>
<p>„Dělejte, co uznáte za vhodné,“ řekl Mack. „Ale nezapomeňte, že jste byl varován.“</p>
<p>„A od koho pochází to varovaní?“ zeptal se Machiavelli.</p>
<p>„Jeho jméno vám nemohu říct,“ řekl Mack. „Ale mohu vás ujistit, že je to zatraceně významný muž.“</p>
<p>Machiavelli na něho chvíli hleděl, pak se otočil a vydal se pryč, vrtě přitom hlavou. Ale právě v té chvíli se vrátil Pico della Mirandola.</p>
<p>„Prověřil jsem si to u jistých pekelných mocností,“ řekl. „Co jste udělal se skutečným Faustem?“</p>
<p>Pico k němu výhružně přistoupil. Mack ucouvl. Pico zvedl jednu z těch novodobých palných zbraní, které vystřelovaly kule dost velké, aby dokázaly přetrhnout člověka napůl. Mack zoufale uvažoval, kde se ukrýt, ale na nic nepřišel. Picův prst sevřel spoušť.</p>
<p>V té chvíli se objevil Faust. „Nedělej to. Pico!“ vykřikl.</p>
<p>„Proč ne? Ten muž se snaží vydávat za tebe!“</p>
<p>„Ale my ho nesmíme zabít. On ztělesňuje mě. Je nezbytné, aby zůstal naživu tak dlouho, dokud hraje mou roli.“</p>
<p>„Jakou roli, Johanne?“</p>
<p>„Až později. Prozatím, starý příteli, od toho upusť.“</p>
<p>„Jsi moudrý muž, Fauste!“</p>
<p>„Možná se ti ozvu později, Pico. Mám plán!“</p>
<p>„Počítej se mnou!“</p>
<p>Faust zmizel. Pak se objevil Mefistofeles. „Připraven?“ řekl Mackovi. „Pojďme. Co tady všichni blbnou?“</p>
<p>Mack se rozhodl, že mu o Faustovi neřekne. „Znáte lidi. Budou čumět na cokoli.“ Pevně sevřel obraz a společně s Mefistofelem zmizeli.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 7</strong></p>
<p>Mack a Mefistofeles přiletěli do Předpeklí a zjevili se u vchodu do malé budovy na kopci poblíž místa, kde se mělo posuzovat Tisícileté utkání.</p>
<p>„Kde to jsme?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„To je čekárna Předpeklí. Máme tady skladovací zařízení, kde můžeme nechat vašeho Botticelliho. Ledaže byste mi ho chtěl prodat hned.“</p>
<p>„Myslím, že si ho raději chvíli ponechám,“ řekl Mack. „Tak jak jsem to zvládl?“</p>
<p>„Pardon?“</p>
<p>„No, v tom utkání, ve Florencii.“</p>
<p>Mefistofeles neodpověděl, dokud nevešli dovnitř. Ukázal Mackovi místnost, kde si může uložit svůj obraz.</p>
<p>„S Medicim a Savonarolou jste se nedostal nikam. Kvůli své neschopnosti jste nedosáhl ničeho. Nula.“</p>
<p>„Ale řekl jsem Machiavellimu, aby nepsal<emphasis> Vladaře.</emphasis> To bylo v pořádku, ne?“</p>
<p>Mefistofeles pokrčil rameny. „Nevíme. Je na Nutnosti, aby to posoudila. Dobro a Zlo musí zůstat podřízené Nezbytnosti. Mimochodem, kdo byl ten člověk? Zdálo se mi, že vás musí znát.“</p>
<p>„Jaký člověk?“</p>
<p>„Ten, co zabránil Picovi della Mirandola v tom, aby vás zabil“</p>
<p>„Nemám tušení,“ řekl Mack, rozhodnutý, že se o Faustovi nebude zmiňovat. „Ten obraz je pěkný, že?“</p>
<p>Mefistofeles si jej podržel na délku paží před sebou a chvíli se na něj díval. „Ano, velice pěkný. Budu šťastný, až ho od vás převezmu.“</p>
<p>„Ale ještě ne,“ řekl Mack. „Rád bych si nejprve zjistil tržní cenu.“</p>
<p>„Dobrá,“ připustil Mefistofeles. „Tady máte zaklínadlo, které vás dopraví do Londýna. Ale moc dlouho se nezdržujte. Budeme vás potřebovat pro další úkol.“</p>
<p>„Žádné strachy,“ ujistil ho Mack.</p>
<p>Mefistofeles přikývl a zmizel. Mack se rozhlédl po místnosti a uviděl velkou kovovou truhlu s klíčem v zámku. Odemkl ji a chystal se do ní vložit obraz, když vtom uslyšel někde pod nohama jakési škrábavé zvuky. Rychle uskočil stranou. Podlaha se probořila a v otvoru se objevil malý krumpáč, který vzápětí vystřídala lopata. Otvor se rychle zvětšoval, a brzy se z něho vynořila drobná postava. Byl to Rognir.</p>
<p>„Ahoj,“ řekl Mack, pamatuje si trpaslíka ze Sabatu.</p>
<p>„Hezký obraz,“ řekl Rognir. „Kde jste k němu přišel?“</p>
<p>„K obrazu? Našel jsem ho na místě zvaném renesance. Je to někde v Itálii blízko Florencie.“</p>
<p>„Ach? Co jste tam dělal?“</p>
<p>„Účastním se utkání,“ řekl Mack. „Má určit osud lidstva pro příštích tisíc let.“</p>
<p>„A vás poslali do té renesance, abyste tam získal obraz?“</p>
<p>„Vlastně nevím, proč mě tam poslali. Vykonal jsem tam toho víc. Ale ten obraz jsem získal proto, že mi Mefistofeles řekl, že by rád jeden takový měl, a že mi za něj slušně zaplatí. Ale ještě nezaplatil. Rozhodl jsem se, že si zjistím, kolik takové věci stojí na trhu.“</p>
<p>„Chtěl, abyste ten obraz získal, že?“</p>
<p>„Určitě chtěl. Protože jsem tam stejně šel. Omlouvám se, ale musím jít. Mám namířeno do Londýna.“</p>
<p>„Mnoho štěstí,“ řekl Rognir. „Možná se tam setkáme.“</p>
<p>„Budu se těšit,“ řekl Mack. Zaváhal a podíval se na díru v podlaze. „Uklidíte tady, než odejdete, že?“</p>
<p>Rognir mu řekl, aby si nedělal starosti. Jeho obraz je v bezpečí. Když Mack odešel, hloubal trpaslík nad tím, jaký pitomec ten člověk je. Nevěděl ani, že je ovládán. Nikdy ho ani nenapadlo si utvořit vlastní názor. Stále se pokoušel potěšit ostatní lidi. A pravděpodobně to bude dělat celý svůj život. A přece, bylo v něm něco, co budilo určité sympatie.</p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>ACHILLES</strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>
<p>Mezitím se projevily následky vyplývající z toho, že vzal Azzie Helenu Trójskou z jejího místa v Hádu, kde – spolu se svým manželem Achillem panovala nad sociálními aspekty podsvětí. Azzie Helenu odnesl spíš náhodou a bez velkého uvažování, nepozastavuje se nad tím, proč se takové věci obvykle nedělají a jaké by to mohlo mít následky. Chvilkové zamyšlení by mu bylo možná připomnělo, že mrtví disponují určitými silami, a že není dobré zkoušet na ně podrazy.</p>
<p>Achilles skutečně nepřijal dobře, když se jednoho večera vrátil z lovu na duchy jelenů na mlhami pokrytých paloucích, které ležely hned za Bažinou zoufalství, a zjistil, že je Helena pryč. To se jí nepodobalo. Nejdříve si myslel, že je na návštěvě někde u sousedů. Vyptával se na to, ale nikdo ji neviděl. Lidé se přece z Hádu jen tak neztráceli. Někdo je odtud musel odnést. Achilles si zašel pro radu a pomoc za svým starým přítelem a sousedem Odysseem.</p>
<p>Odysseus měl samozřejmě své vlastní problémy. Ačkoli to byl všemi mastmi mazaný chlapík, bylo těžké si vymýšlet stále nové triky, zasluhující si označení<emphasis> odysseovská lest.</emphasis> I duchové dosáhli svého vrcholu a pak upadali. Je všeobecně známo, co se říká o starém psu a nových kouscích. Odysseovy poslední plány byly často velmi průhledné, a občas i poněkud nechutné. Odysseovou největší starostí totiž bylo, že pro vítězství by udělal cokoli.</p>
<p>A nelíbilo se mu být mrtvý. Vadilo mu, že nemá tělo. Nenáviděl, jak si každý v Hádu neustále stěžuje na poměry a mluví o stalých dobrých časech na Zemi. Sám by se k tomu nikdy nesnížil. Projevte trochu ducha, říkal jim. Udržujte se v kondici. I když si mrtví nemohli vypracovat svaly, Odysseus poctivě cvičil. „Musíte si udržet schopnost konat,“ říkal mrtvým, kteří se ho na to ptali, „i když na tom, co děláte, nezáleží.“</p>
<p>Když ho Achilles vyhledal, aby ho požádal o pomoc, seděl Odysseus na přední verandě svého domu. Žil sám v mramorovém domě poblíž jednoho přítoku Styxu. Mezi mechem na trávníku před domem rostl v hojné míře asfodel. Místo stínily nevyhnutelné černé topoly. Byl pošmourný, pochmurný den, jako všechny ostatní dny v Hádu, a dost chladný na to, abyste seděli venku. V Odysseově obývacím pokoji hořel oheň, ale vydával jen velmi málo tepla. Ne že by na tom záleželo: mrtví se stejně nikdy nemohli pořádně zahřát. Odysseus zavedl Achilla do kuchyně a nabídl mu snídani, sestávající z datlí a ovesné kaše. Samozřejmě nešlo o skutečné jídlo, ale mrtví se drželi zvyků živých a jedli dál, a dokonce plánovali výpravné bankety. Věčnost trvá strašně dlouho, a jídlo je jedním ze způsobů, jak ji přečkat.</p>
<p>Sex je další možnost, jak zabíjet čas, i když mrtví vlastně nemohli tvrdit, že mají patřičný sex: ektoplazmická stvoření byla zbavena pocitů stejně jako stvoření nehmotná. Ale sex představoval něco, co byli zvyklí provozovat, a tak v tom pokračovali i po smrti, nebo aspoň dělali příslušné pohyby.</p>
<p>V současné době Odysseus nebyl ženatý. S Penelopou se už dávno rozešli. Pokud šlo o to, co skutečně dělala těch dvacet let, kdy byl pryč a<strong> </strong>bojoval<strong> </strong>s<strong> </strong>Trojany, měl Odysseus vždycky jisté podezření. Nějaký čas udržoval rodinu pohromadě kvůli tomu chlapci, Telemachovi, ale pak si Telemachos našel svůj vlastní archetyp, nic moc, ale ucházející, a nyní žil v jiné části Hádu a za přátele měl syny ostatních slavných mužů.</p>
<p>Takže nyní byl Odysseus sám a neměl moc co na práci. Každý den poctivě cvičil. Občas navštívil svého přítele Sisyfa. Sisyfos ještě stále valil svůj balvan do kopce, ale nemusel, protože byl už dávno svobodný. Ale, jak říkal, mel aspoň co dělat, a – především – to udržovalo při životě jeho archetyp.</p>
<p>Tu a tam se Odysseus vydal navštívit Promethea dosud připoutaného ke skále, kde mu supové vyklovávali játra. Prométheus pro bohy představoval obtížný případ. Kdyby ho propustili na svobodu, ohrozili by všechny, protože svět ještě stále nebyl na osobní svobodu zralý. A ten člověk ani neslíbil, že sklapne a přestane šířit své podvratné názory. Možná by se dalo dospět k dohodě – dříve nebo později dospěli všichni mrtví ke kompromisu se svými hodnotami, ale Prométheus si chtěl uchovat svou pověst.</p>
<p>V poslední době měl navíc špatnou náladu a někdy nechtěl mluvit dokonce ani s Odysseem. Lidé říkali, že se přátelí jen se svým supem.</p>
<p>Takže se Odysseus nudil. Občas lovil s Achillem a Orionem duchy jelenů, ale tato zábava ho také brzy začala nudit. Hlavní nevýhodou duchů jelenů bylo, že jste je nemohli zabít. A i kdybyste mohli, nemohli jste je sníst.</p>
<p>Když přišel Achilles a řekl mu o svých problémech, přijal ho Odysseus ve vstřícné a vnímavé náladě. Navrhl, aby se okamžitě sebrali a promluvili si s Disem, králem Tartaru, v černém paláci, který sdílel s Persefónou.</p>
<p>Dis však měl své vlastní problémy. Zapletl se do právnické debaty s Plutem, který se stal nedávno hlavním božstvem římského podsvětí a opovážlivě prohlašoval, že je právoplatným samostatným božstvem a nepodléhá Hádu. Dis tím pádem okamžitě ztratil kontrolu nad velkou částí klasického podsvětí a už neměl jurisdikci nad Latinci, svými dřívějšími poddanými. Na jedné straně se jich rád zbavil, protože latinští mrtví nedokázali nikdy vycházet s Řeky. Na druhé straně ale ztráta Latinců zmenšila jeho království a snížila jeho postavení.</p>
<p>A vedl i další právnické bitky, protože různé další podsvětní organizace požadovaly, aby se helénský Hádes podřídil jim. Bohové lidí mluvících sanskrtem dali dohromady spoustu materiálů, aby dokázali, že se všichni řečtí bohové původně nacházeli pod jejich záštitou, a mělo by to tak být znovu.</p>
<p>Když na to přišlo, s tím si Dis poradit dokázal. Ale stále se jednalo o citlivou záležitost.</p>
<p>Problémy, problémy, samé problémy. A teď sem najednou přijdou Achilles a Odysseus, a žádají spravedlnost.</p>
<p>„No, a co sakra čekáte, že s tím udělám?“ řekl Dis. „Nemám tam nahoře žádnou moc. Ať jde Dis do hajzlu, to mi řeknou.“</p>
<p>„Nějaká možnost být musí,“ řekl Achilles. „A jestli jste tak neschopný, měl byste odstoupit a přenechat vládu nad Hádem někomu jinému. Asi to Helénskému všeobecnému shromáždění navrhnu na příští Zákonodárné schůzi.“</p>
<p>„Sakra ne, to nedělejte,“ řekl Dis. „Nechte mě, abych si to promyslel. Víte, kdo ji unesl?“</p>
<p>„Byl v tom zapletený nějaký démon,“ řekl Achilles. „Řekla mi to Alecto.“</p>
<p>„Na čí straně je ten démon?“ zeptal se Odysseus.</p>
<p>„Alecto říkala, že zastupuje síly Temnoty nebo Špatnosti,“ řekl Achilles. „Teď si nevzpomenu které.“</p>
<p>„Temnota,“ řekl zamyšleně Odysseus. „Předpokládám, že se rovná Špatnosti. V tom případě víme, po kom žádat nápravu. Já osobně jsem nikdy nedokázal pochopit rozdíl mezi Dobrem a Zlem. Lidé o tom začali uvažovat až pěkných pár set let po nás.“</p>
<p>„Já to taky nechápu,“ řekl Dis. „Ale zdá se, že lidé mají tyto kategorie rádi.“</p>
<p>Odysseus řekl: „No, ale prozatím musíme napravit zmíněné zlo. Když nám dáte dočasné průkazy skutečné existence, Achilles a já to patřičně předneseme příslušným úřadům.“</p>
<p>„Tak dobře, dostanete je,“ řekl Dis spokojeně. Jednou z nejdůležitějších výhod vysokého úřadu byla možnost přenést odpovědnost na někoho jiného. Právě teď to všechno elegantně přehrál na Odyssea.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>
<p>Když Odysseus obdržel Disovo povolení doprovázet Achilla do světa živých, rozhodl se vyhledat Tiresia, nejznámějšího mága starověku. Tiresias bude nepochybně vědět, co by měli udělat a jak se tam, kam mají jít, dostat.</p>
<p>Nejprve museli hrdinově připravit krvavou oběť, protože bez krve by se s nimi Tiresias ani nebavil. Byl jí beznadějně propadlý. V Tartaru byl krve vždycky nedostatek, ale Dis považoval za svou povinnost poskytnout mu ji ze svého vlastního skladu. (Není pravda, že se v Hádu nemůžete dobře napít, ale musíte mít potřebné známosti.)</p>
<p>Oba hrdinové se vypravili do hájku Persefóny s černými topoly a věkovitými vrbami. Tam vykopali příkop a nalili do něho krev, hrdinně odolávajíce touze vypít ji sami. Kdykoli přišli mrtví o nějakou požádat, odmítli je. Nedali doušek dokonce ani Agamemnonovi, svému starému vrchnímu veliteli, který se přišoural, přitahován vůní. Tato krev byla výhradně pro Tiresia.</p>
<p>Temná a olejovitá krev stála v příkopu. Pak náhle zapěnila a zmizela, vypita čísi neviditelnou přítomností. Vzápětí nato se objevil Tiresias, vyzáblá postava v dlouhém šedém vlněném plášti, s tváří pomalovanou okrovou a modrou hlinkou. Dlouhé bílé vlasy mu padaly přes oči.</p>
<p>„Dobrý den přeji, pánové. Děkuji za tuto milou oběť. Z Disova soukromého skladu, že? Nemáte ještě? Škoda! Nu dobrá, co pro vás mohu udělat?“‚</p>
<p>„Hledáme Helenu Trójskou,“ řekl Odysseus. „Byla protiprávně unesena svému manželovi, tady Achillovi.“</p>
<p>„Zdá se, že krásnou Helenu pořád někdo unáší,“ řekl Tiresias. „Víte, kdo to udělal‘?“</p>
<p>„Bylo nám řečeno, že nějaký démon z novověku,“ řekl Odysseus. „Neznáme ale jeho jméno, ani nevíme, kde ho najít. Potřebujeme vaši radu a pomoc.“</p>
<p>„Dobrá,“ řekl Tiresias… Démon se jmenuje Azzie a je součástí nového pořádku Světla a Tmy.“</p>
<p>„Půjdeme ho hledat!“ řekl Achilles.</p>
<p>„Najdete ho v jiném světě,“ řekl Tiresias. „Budete muset jít tam, odkud je řízeno Zlo, na místo nazývané Peklo, a zeptat se. Mohu vám opatřit Cestovní zaklínadlo, pokud máte Disovo povolení je použít. Náhodou vím, kde Helena v současné době je.“</p>
<p>„Povězte nám to!“ zvolal Achilles.</p>
<p>Tiresias si odkašlal a pohlédl na příkop, nyní prázdný.</p>
<p>„Víc jí s sebou nemáme,“ řekl Odysseus. „Ale při první příležitosti přineseme další oběť.“</p>
<p>„Odysseovo slovo mi stačí,“ řekl Tiresias. „Ale varuji vás, najít Helenu nebude snadné. Je neustále v pohybu, protože je společnicí slavného mága jménem Faust.“</p>
<p>„Faust?“ řekl Achilles. „To nezní jako řecké jméno.“</p>
<p>„Taky není Řek. Ve světě se během staletí objevily nové rasy, které nyní panují fyzicky i intelektuálně. Ten Faust je angažován ve hře se samotnými bohy. Myslím novými bohy.“</p>
<p>„Kde<emphasis> jsou</emphasis> naši staří bohové, mimochodem?“ zeptal se Odysseus.</p>
<p>„Existují pod jinými jmény,“ řekl Tiresias. „Přijali novou identitu. Většina z nich si ani nepamatuje Řecko a Olymp. S výjimkou Herma, samozřejmě, který je stále činný jako Trismegistos.“</p>
<p>„Dobrá, a kde najdeme toho Fausta a Helenu?“</p>
<p>„Cestují,“ odvětil Tiresias. „Nejen po Zemi. Cestují i v čase.“</p>
<p>„Dostaneme se tam, kde jsou, člunem?“ zeptal se Achilles.</p>
<p>„Ne, pokud by to nebyl kouzelný člun. Cestovní zaklínadlo je skutečně jediný způsob.“</p>
<p>„Jste si jist, že se tam nemůžeme dostat po souši?“</p>
<p>„Naprosto. Dostal se k Heleně vyžaduje magii. Naštěstí mám s sebou svůj vak zaklínadel.“ Vytáhl zpod pláště kožený vak. Podezřele se vydouval a ozývalo se z něho jakési vzdychání a kňourání.</p>
<p>„Zaklínadla jsou dnes neklidná,“ řekl Tiresias. „Používejte je opatrně a dávejte si pozor na prsty, až je budete vytahovat z vaku. Neukvapujte se. Nezapomeňte, vše musí probíhat krok za krokem. Nejdříve musíte navštívit Peklo a dostat od Mocností temnoty povolení vzít Helenu zpátky. Takový je obvyklý postup.“</p>
<p>„Vy nás nedoprovodíte?“ zeptal se Achilles.</p>
<p>„Ne, nedoprovodím. Ale poohlédnu se po informacích. Nezapomeňte, dlužíte mi oběť. Nu, musím už jít.“</p>
<p>Odysseus by se byl rád dověděl něco konkrétnějšího, ale Tiresias už řekl své poslední slovo, takže Odysseus přisvědčil. Tiresias zmizel. Odysseus sáhl do vaku a oddělil jedno zaklínadlo od ostatních. Vytáhl je a rychle vak opět zavázal. Zaklínadlo se kroutilo a svíjelo, ale Odysseus je pevně podržel, mumlaje nezbytná slova. Zaklínadlo se zachvělo, a pak učinilo mocný skok. Odysseus je držel, a Achilles se držel jeho. S klasickou prostotou, bez barokních nesmyslů s ohněm a sírou, se Odysseus a Achilles ocitli v předpokoji Království tmy.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Dveře do Belialovy pracovny se rozletěly. Belial, tlustý, ropuše podobný démon s šedomodrou pletí a vykulenýma oranžovýma očima, polekaně vyskočil. Díval se právě do zrcadla iluzí, ponořený v úvahách o své vlastní chytrosti a kráse, protože v pekle sebeláska nahrazovala sebeúctu, a zaklepání neslyšel. Dovnitř vkročily dvě svalnaté postavy v bílých tunikách a skládaných kiltech.</p>
<p>„Kdo jste, lidé?“</p>
<p>„Já jsem Odysseus,“ řekl Odysseus, „a toto je Achilles.“</p>
<p>„Ach. Skutečně?“ Belial se na ně lépe podíval a všiml si, že mají opravdu klasický řecký vzhled – velcí muži s rovnými nosy a kudrnatými hnědými vlasy. I mrtví a neskuteční vypadali velmi působivě. Nějaký úředníček v dolejší bráně říše Temnoty jim musel vystavit pas dočasné existence. Jinak by se sem nemohli odvážit. Obyvatelé klasického podsvětí byli uznáni za nereálné. Nakonec to byl jediný způsob, jak se jich zbavit, a ani ten vždycky nefungoval.</p>
<p>„Achilles a Odysseus,“ řekl Belial. „Slyšel jsem o vás, samozřejmě, ale nikdy jsem neočekával, že vás na vlastní oči uvidím.“</p>
<p>„Nepouštějí nás z Tartaru,“ řekl Odysseus. „Kdysi jsme pro ně byli příliš silní. Teď nám nepovolí sebemenší projev s výjimkou archetypálního, což pro nás stejně nemá žádný význam, s výjimkou publicity.“</p>
<p>„Ano. To je moc zlé! A škoda, že nejste skuteční. Někteří z našich mladších čertů by si jistě rádi vyslechli vaši přednášku nebo si s vámi podiskutovali. Nepochybuji, že byste nás mohli naučit mnoho užitečného.“</p>
<p>„O tom si můžeme promluvit jindy,“ řekl Odysseus. „Přednáškové turné není úplně vyloučeno. Ale teď zde mluvím za svého přítele Achilla. Jeden z vašich lidí mu způsobil zlo.“</p>
<p>„Zastupujete Achilla, ech? Nemůže mluvit sám za sebe?“</p>
<p>„Ovšemže mohu,“ řekl Achilles. „Problém je, že mluvím stejně prudce, jakou mám povahu. Mluvím často ukvapeně a dostávám se tak proto do osudových situací. Často skončí bojem, v němž samozřejmě zvítězím. Ale lidé mě obvykle nemají rádi. Každý však má rád Odyssea.“</p>
<p>„To stačí, Achille,“ řekl Odysseus. „Nezapomínej, všechno mluvení obstarám já.“</p>
<p>„Promiň, Odyssee,“ řekl Achilles.</p>
<p>„V pořádku. Mě mají rádi asi proto, že jsem svým způsobem polobůh, který se zajímá o zvyky a způsoby, na rozdíl od tebe, Achille, který myslí jen na válku a zabíjení.“</p>
<p>„Rozhodně bych rád někoho zabil právě teď,“ zavrčel Achilles. „Jsem nervózní.“</p>
<p>„Zklidni se,“ řekl Odysseus. Pak se znovu otočil k Belialovi. „Máme doloženo, že nějaký démon pod vaším velením, jménem Azzie, zajal jednoho z naši lidí, Helenu Trójskou, a unesl ji z Hádu a od jejího manžela. Předal ji mágovi jménem Faust, který ji zaplétá do neřeckých dobrodružství.“</p>
<p>„To určitě nemůže být pravda,“ řekl Belial. „My služebníci Temnoty neunášíme mrtvé bez jejich svolení.“</p>
<p>„Možná byste to měl prověřit,“ řekl Odysseus.</p>
<p>„Máte pravdu.“ Belial stiskl tlačítko na svém interkomu. „Slečno Siggs?“</p>
<p>„Ano, Vaše excelence.“</p>
<p>„Poslouchala jste náš rozhovor?“</p>
<p>„Ano, částečně, ale jen náhodou.“</p>
<p>„Nevadí. Prověřte to a výsledek mi okamžitě hlaste.“</p>
<p>„Nemusím nic prověřovat, Vaše excelence. To, co ti Řekové říkají, je naprostá pravda. Lidé už o Azzieho únosu Heleny skládají příběhy. Výsledkem by se měl stát velice populární mýtus.“</p>
<p>„Ale zatraceně, neměl povolení ji unést! Existují pravidla, víte!“</p>
<p>„Ano, Vaše excelence, ale zdá se, že je nikdo přesně nezná.“</p>
<p>„V tomto případě je to evidentní porušení,“ řekl Belial, rozhodnut využít příležitosti srovnat Azzieho, který na něho byl několikrát hrubý na schůzích sebekritiky.</p>
<p>Vypnul interkom a otočil se k Odysseovi a Achillovi. „Zdá se, že se nemýlíte. Sám s tím nicméně nemám nic společného, a nemohu s tím nic dělat. Spíše byste si měli promluvit s Mefistofelem, nebo se samotným Azziem.“</p>
<p>„Kde je najdeme?“ zeptal se Achilles.</p>
<p>„Vlastně jsou právě teď oba zaneprázdněni utkáním.“</p>
<p>„Jakým utkáním?“</p>
<p>„Velikým Tisíciletým utkáním mezi Světlem a Tmou, které rozhodne, kdo bude příštích tisíc let vládnout lidstvu.“</p>
<p>„Co má s tím vším společného Helena?“ zeptal se Odysseus.</p>
<p>„Myslím, že ji Azzie unesl, aby ji dal Faustovi jako cenu.“</p>
<p>Achilles náhle řekl: „Tak dost! Chceme Helenu zpátky!“</p>
<p>„Ano,“ řekl Odysseus. „Přesně tak.“</p>
<p>„Můj drahý příteli,“ řekl Belial, „naprosto vás chápu. Ale co můžu dělat?“</p>
<p>„Poradíme si sami,“ řekl Odysseus. „Vaši pomoc při záchraně Heleny nepotřebujeme.“</p>
<p>„Jste skvělí muži,“ řekl Belial. „Ale na to nemáte dost moci.“</p>
<p>„Možná ne. Ale máme pár významných přátel.“</p>
<p>„Koho?“</p>
<p>Odyssesus si přiložil prst ke straně nosu v gestu obezřetnosti. „Nejmenujte je, pokud je nechcete mít tady v této kanceláři.“</p>
<p>Pak to Belial pochopil. Odysseus mluvil o Eumenidách! A také o Erinnyích a Fúriích! Některá z těchto starověkých zjevení měla stále ještě moc, stejně jako samotná Ananké. Belial se zachvěl.</p>
<p>„Jestli si myslíte, že to zvládnete,“ řekl Belial, „pusťte se do toho.<emphasis> Mé</emphasis> povolení máte.“ Belial se zamračil. „Nerad vás kritizuji, ale vy dva se mi nezdáte příliš hmotní.“</p>
<p>„Nemáme na výběr,“ řekl Odysseus. „Jsme mrtví, jak víte.“</p>
<p>„Víte co?“ řekl Belial. „Tady jsou dva poukazy do Čarodějnické kuchyně. Řekněte jim, ať vám vylepší těla. Ne všichni z nás tady v Pekle jsou tak špatní jako někteří, které bych mohl jmenovat.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>
<p>Ohromný arabský démon, který stál na stráži u dveří Čarodějnické kuchyně, tady za léta své služby už viděl spoustu podivných věcí, ale nyní poprvé spatřil do salónu krásy vcházet dva řecké hrdiny přímo z Homéra. Démon je okamžitě poznal, protože než se stal dveřníkem v podniku zajišťujícím posmrtné zkrášlovací služby, býval klasickým učencem.</p>
<p>„Nikdy předtím jsme tady žádné řecké hrdiny neměli,“ zabručel nevrle. „Máte vy duchové nějaký certifikát reálnosti?“</p>
<p>Odysseus ukázal průkazy přechodné existence, které jim vystavil Dis. Nějaká starší čarodějnice si je prohlédla, a podívala se i na poukazy, které jim dal Belial.</p>
<p>Pak řekla: „Je to v pořádku, Tony, pusť je dál.“</p>
<p>O několik hodin později ukončili Odysseus s Achillem procedury, při nichž se znovu změnili v lidi. Pak použili další zaklínadlo z Odysseova vaku, aby se dostali zpátky na Zemi. Teď odpočívali pod stromem a nebyli si zcela jistí, kde jsou. Nedělalo jim to ale starosti. Měli s sebou zásoby na několik dní, které dostali na cestu v Čarodějnické kuchyni.<emphasis> Měly</emphasis> sice vydržet na několik dní, jenže oni, okouzleni tím, že zase mohou jíst hmotnou stravu, to k obědu všechno zhltali. Snili o jídle tolik století, že se prostě nedokázali udržet.</p>
<p>„Uf, mám dost,“ řekl Achilles.</p>
<p>„Já taky,“ řekl Odysseus. „Dnes moudrý Odysseus nejedl příliš moudře. Ale ti nakládaní sledi byli lahodní, že?“</p>
<p>„Mně víc chutnala ta paštika,“ řekl Achilles. „Myslím, že sekaná játra jsou pravděpodobně největším světovým objevem od našich časů. Vzpomínáš, jak jsme je byli zvyklí jíst v klasické době? Vždycky jsme je jedli smažená na cibulce.</p>
<p>Tenkrát neexistovala ani sójová omáčka. Odysseo, jak jsme to mohli vydržet?“</p>
<p>„Neznali jsme nic lepšího,“ řekl mu Odysseus. „Teď by bylo tvrdé vrátit se zpátky do trójské války a k armádním přídělům, že?“</p>
<p>„Asi ano,“ přikývl Achilles. „Ale byla to dobrá válka, co, Odysseo?“</p>
<p>„Ta nejlepší,“ řekl Odysseus. „Taková už nikdy nebude. Vzpomínáš, jak jsem porazil Ajaxe?“</p>
<p>„Neviděl jsem to,“ řekl Achilles. „Byl jsem tehdy už mrtvý, pamatuješ? Ty jsi s ním bojoval o mé brnění.“</p>
<p>„Ano, a zvítězil jsem,“ řekl Odysseus.</p>
<p>„Bylo to skutečně velkolepé brnění,“ řekl Achilles zasněně. „S takovým bylo těžké prohrát. V něm jsem zabil Cyena a Troila. Ale mým největším úspěchem, samozřejmě, protože bude navěky známý díky knihám, bylo zabití Hektora.“</p>
<p>„O tom vím všechno,“ řekla Odysseus.</p>
<p>„Jen vzpomínám. Bylo to později, když mě Paris dostal tím zákeřným výstřelem z luku. Zatraceně! No nic.“ Vzdychl a pohladil si břicho. Ta paštika… Odyssee, pokud jde o těla, která teď máme…“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Jsou dobrá, že?“</p>
<p>„Ano, myslím, že ta nejlepší.“</p>
<p>„No, tady dole mě začalo bolet.“</p>
<p>Ukázal si na podbřišek.</p>
<p>„To nic není,“ řekl Odysseus. „Jen malá svalová křeč, nebo spíš přejedeni.“</p>
<p>„Jsi si jistý, že to neznamená, že se mnou není něco v pořádku?“</p>
<p>„Říkali, že jde o zdravá těla. Měl jsi křeče už předtím?“</p>
<p>„Nepamatuji se. A bolí mě nohy.“</p>
<p>„To proto, že jsme běželi. Chodidla bolí, když po nich běháš nebo chodíš.“</p>
<p>Achilles řekl: „Cítili jsme totéž, když jsme ještě měli těla?“</p>
<p>„Myslím, že ano,“ odvětil Odysseus. „Ale tenkrát jsme si z toho nic nedělali. Byli jsme na to zvyklí. Byli jsme zvyklí na radosti i bolesti, které ti tělo poskytuje.“</p>
<p>„Nemíním si stěžovat,“ řekl Achilles. „Jsem naježený, ale mám ještě hlad. A zdá se, že nemáme nic k pití.“</p>
<p>„Ještě že tady není žádný kronikář, který by té slyšel,“ řekl Odysseus. „Představ si velikého Achilla, stěžujícího si na hlad a žízeň!“</p>
<p>„Nevěřím, že jsem o tom zaživa nemluvil.“</p>
<p>„Nevzpomínám si, že bys byl někdy připustil, že máš hlad, Achille. Jídlo tě nezajímalo. Byl jsi cele zasvěcen slávě.“</p>
<p>„To stále jsem,“ řekl Achilles, vstávaje a kroutě se. „Myslím, že mě začínají bolet záda. Nevadí, půjdeme.“</p>
<p>„Jsem připraven,“ řekl Odysseus. „Ale problém je, že nevím, kam jít.“</p>
<p>Achilles se rozhlédl. Odpočívali na sluncem zalitém palouku. Před nimi rostl les, tmavý a zelenající se. Nad hlavami poletovali malí ptáci a vyzpěvovali své písně. Vál mírný vítr a přinášel jemnou, čistou vůni. Bylo krátce po poledni. Slunce vysoko na obloze bylo zlaté a příjemně hřálo. Byl jeden z těch krásných dnů, na které člověk dlouho vzpomíná, a velmi nepodobný typickému dnu v Hádu, kde je vždycky na spadnutí déšť a obloha má barvu skutečně ošklivé modřiny.</p>
<p>Palouk byl vyhřátý a příjemný k pobytu, ale přece se zdál zároveň jaksi tajuplný a zlověstný. Odyssea proto nepřekvapilo, když se znovu rozhlédl a spatřil tři staré dámy sedící v trávě a pořádající piknik, oblečené v klasických róbách. Odysseus věděl, že je zná, a po chvíli uvažování si vzpomněl. Nebyl to nikdo jiný než Eumenidy, ty tři Osudové sestry, které obcházely starověký svět a trestaly otcovrahy. Bylo špatným znamením, když jste se s nimi potkali, ale museli jste s nimi mluvit přátelsky a neposkytnout jim důvod, aby způsobily bolest vám.</p>
<p>„To jsou mé staré přítelkyně, Eumenidy,“ řekl Odysseus, přistupuje k dámám následován Achillem. „Nazdar, Tisiphone, Alecto, ahoj, Megaero. Jste pěkně daleko od staré Heliady.“</p>
<p>„Buď zdráv, Odysseo,“ řekla Alecto, vysoká, s úhledně nakadeřenými šedými vlasy. Její imperátorský nos by slušel válečníkovi. „Očekávaly jsme, že tudy půjdeš“</p>
<p>„Jak jste to předvídaly?“ zeptal se Odysseus. „To, že jsme tady, noví nikdo kromě těch čarodějnic.“</p>
<p>„Jsme jejich sestry,“ řekla Alecto. „Když jsme je navštívily v Čarodějnické kuchyni, řekly nám, že tudy budete procházet, přes Palouk mezihry. Sem pronikají pouze dobré vlivy. Proto zde mé sestry a já nejsme ve své obvyklé hrůzné podobě. To přijde později. Právě teď máme pár minut volno, a můžeme být hodné.“</p>
<p>„Vždycky jsem si myslel, že jste hodné,“ řekl Odysseus. „A tady Achilles taky. Pojď sem, Achille. Znáš tyto dámy?“</p>
<p>Achilles se přiblížil poněkud ostýchavě. „Myslím, že jsem se s nimi krátce setkal, když jsem navštívil Oresta. Povězte mi, dámy, proč hledáte Odyssea?“</p>
<p>„Protože je to nejjistější způsob, jak najít tebe!“ zachichotala se Tisiphone.</p>
<p>Achilles zbledl. „A proč jste si přály najít mě?“</p>
<p>Alecto řekla: „Protože je to pro tebe nejlepší cesta, jak najít Fausta a tu unesenou dámu. Mluvím samozřejmě o Heleně, tvé ženě.“</p>
<p>„K čemu potřebujete Helenu?“ zeptal se Achilles.</p>
<p>„Osobně proti ní nic nemáme. Byla unesena, a musí se okamžitě vrátit zpátky do Hádu. Jsme donucovací orgán Oddělení pro umístění klasických výtvorů. Azzie Elbub, démon, který ji z Hádu unesl, neměl žádné právo to udělat. My takové věci neschvalujeme. Vrátíme ti ji. Nejsi rád?“</p>
<p>„Velmi rád,“ řekl Achilles, ačkoli teď začínal o všem pochybovat. „Proto tady jsem.“</p>
<p>„Dobře,“ řekla Alecto. „Nebyly jsme si zcela jisty, eo tady děláte. Příliš mnoho hrdinů se nakonec dokáže z Hádu dostat, a pak se klackují po Zemi, zapomínají na svou povinnost a jen si užívají své nově nabyté tělo.“</p>
<p>Ještě spolu chvíli hovořili, a pak se oba hrdinové vydali zase pokračovat ve svém pátrání po Heleně.</p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>MARLOWE</strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>
<p>Byl to pro Londýn velký den, toho zataženého, ale teplého 30. září 1588, když Rose Theater v Southwarku znovu zahájil hrou Doktor Faust s Edwardem Alleynem v hlavní roli. Nejenže šlo o významnou hru, soudě podle předběžných zpráv a zmínek, ale také o první hru uvedenou od té doby, kdy ustoupila nedávná epidemie moru, což události dodávalo zvláštní kouzlo a zajišťovalo to vyprodaný dům. Lidé přišli brzy, někteří ještě před svítáním. Dlouhé zástupy táhly dokonce i z míst mimo Londýn, z Graveslines, Swiss Cottage a Hampton Courtu, ze Shephcrďs Mill a Reindeer’s Head, z Baxby a Weltenshiru; lidé přicházeli stále i navzdory vytrvalému dešti. Přívozem přes Temži a pěšky přes Londýnský most pak mířili k divadlu, očekávajíce zvuk trubky, který ohlásí začátek představení.</p>
<p>Předchozího dne se Mack a Mefistofeles setkali v krčmě U Utopence.</p>
<p>„Pánové!“ řekl hospodský. ,,Neviděl jsem vás přijít!“</p>
<p>„To proto, že jsi laškoval s číšnicí,“ řekl Mefistofeles.</p>
<p>„To ne, pane!“ prohlásil hospodský. „Byl jsem po celou dobu za pultem, leštil mosaz a povídal si s paní Henleyovou, která obstarává naši kuchyni.“</p>
<p>„No a co, že jsi nás neviděl přijít?“ zeptal se Mefistofeles. „Myslíš, že můj přítel a já jsme se do tvé ubohé hospody přičarovali?“</p>
<p>„Vůbec ne, můj pane!“ zvolal hospodský. „Přijít sem nevyžaduje žádné čáry! Dveře jsou vždycky otevřené a já jsem kdykoli připraven posloužit. Co mohu Vašim lordstvům přinést?“</p>
<p>„K chuti by přišla láhev tvého nejlepšího Malmsey.“ řekl Mefistofeles. „Co myslíte vy, doktore?“</p>
<p>Mack se teprve vzpamatovával, protože přechod z Florencie do Londýna proběhl dost rychle, a také si ještě nezvykl na nové šaty, které mu Mefistofeles za letu vyměnil. Když do něho ale Mefistofeles šťouchl loktem, a hospodský se na něho zadíval s otevřenými ústy, rychle se probral.</p>
<p>„Malmsey bude fajn,“ řekl. „A byla to křepelčí paštika, které jsem si všiml na tamté polici?“</p>
<p>„Skutečně, pane,“ řekl hospodský.</p>
<p>„Pak nám pár plátků přines,“ řekl Mack, vrhaje rychlý pohled na Mefistofela, protože si nebyl zcela jist, zdali je jídlo součástí jeho cestovních diet.</p>
<p>„Ano, a půl bochníku tvého nejlepšího pšeničného chleba,“ řekl Mefistofeles. Vlídně se usmál. „Nebyl tady dnes ráno náhodou doktor John Dee?“</p>
<p>„Ještě ne,“ řekl hospodský. „Ale nepochybně brzy přijde, protože dnes máme jeho oblíbené úhoře se šťouchanými brambory, a on této pochoutce neodolá, zvlášť když brzy odchází na dvůr krále Bohemie, nebo se to aspoň povídá.“</p>
<p>„Může se taky začít povídat, že jsme<strong> </strong>já a<strong> </strong>můj přítel sáhli k tělesnému trestu, protože jsme své jídlo nedostali dost rychle.“</p>
<p>„Postarám se, abyste je ihned dostali!“ vykřikl hospodský. „Polly! Pohni sebou a obsluž tyto gentlemany!“ S těmito slovy se spěšně vzdálil a hadr na leštění pultu za ním vlál ze zadní kapsy jeho širokých kalhot.</p>
<p>„Kde to jsme?“ zeptal se Mack, jakmile osaměli. „A co jste udělal s Markétkou‘?“</p>
<p>„Nechal jsem<strong> </strong>ji zatím ve své čekárně v Předpeklí,“<strong> </strong>odpověděl Mefistofeles. „Jinak, jsme v Londýně,<strong> </strong>můj drahý Fauste, a je rok 1588, památný rok pro Anglii, a pro vás.“</p>
<p>„Pro mě?“ podivil se Mack. „Proč?“</p>
<p>„Je to rok a den premiéry slavné hry založené na vašem životě. Mluvím samozřejmě o<emphasis> Tragické historii doktora Fausta,</emphasis> uvedenou na scénu herci hraběte z Nottinghamu s nedostižným Edwardem Alleynem v titulní roli. Ale o tom jste se v Krakově prostřednictvím magie musel dovědět.“</p>
<p>„Ach, ano, samozřejmě,“ řekl Mack, vždycky dychtivý přehodit si přes ramena plášť poznání. „Ta slavná hra o mně! A vy jste mě sem vzal, abych ji viděl! To je od vás hezké, můj drahý Mefistofele.“</p>
<p>Mefistofeles se zamračil. „Nepřivedl jsem vás sem proto, abyste seděl v hledišti, cucal oranžádu a tleskal lžím, které ten básník říká. Máte tady práci.“</p>
<p>„No, jistě,“ řekl Mack. „S tím jsem samozřejmě počítal. Co chcete, abych udělal?“</p>
<p>„Poslouchejte,“ řekl Mefistofeles, a hned se zarazil, protože Polly, číšnice, zrovna přinesla křepelčí paštiku, ve skutečnosti vyrobenou z vrabců, pšeničný chléb, který, jak se ukázalo, byl ovesný, a láhev Malmsey, které nebylo ničím víc než nějakým obyčejným stolním vínem z Bordeaux. Přesto jim to připadalo tak dobré, jak jste mohli očekávat od hospody na nábřeží řeky v tomto významném roce španělské Armády, s morem zuřícím ve městě a vévodou de Guise s jeho třiceti tisíci španělskými veterány shromážděnými v Scheveningen a temně vrčícími přes Kanál. Mefistofeles i Mack si docela pochutnali. Konečně Mefistofeles odstrčil svůj talíř stranou a řekl: „Teď mě poslouchejte, Fauste, protože vás čeká práce, kterou musíte vykonat ještě dnes.“</p>
<p>„Jsem jedno velké ucho,“ řekl Mack, „a dychtivý splnit vaše přání.“</p>
<p>„Autorem této hry je Christopher Marlow,“ řekl Mefistofeles, „a bude dnes večer v hledišti. Po představení – které bude mít velký úspěch se setká s jistým mužem, a bude s ním hovořit.“</p>
<p>„Aha!“ řekl Mack, ačkoli stále nevěděl, kam Mefistofeles míří.</p>
<p>„Tím mužem,“ řekl Mefistofeles, „je Thomas Walsingham, Marlowův starý přítel. Thomasův otec, Sir Francis, je státní tajemník Alžběty, královny Anglie, a velí rovněž její tajně službě, jejímž prostřednictvím se dovídá o záměrech různých frakcí v této tak nešťastné, válkou zcela rozervané Evropě.“</p>
<p>„Walsingham. Dobře, chápu,“ řekl Mack, nechápaje vůbec nic. „Co chcete, abych s tím chlapem provedl? Mám ho přepadnout? Mohu vám slíbit– –“</p>
<p>„Ne,“ řekl Mefistofeles. „Walsinghama se ani nedotknete. Teď poslouchejte.“</p>
<p>„Dobrá, poslouchám,“ řekl Mack.</p>
<p>„Walsingham požádá Marlowa, aby znovu sloužil v tajné službě jeho otec, jak činil v minulých letech. Marlowe bude souhlasit. Tolik fakta. Toto rozhodnutí povede k jeho předčasné smrti. Vaším úkolem je bezprostředně po jejich rozhovoru vyhledat Marlowa a přesvědčit ho, aby to nedělal.“</p>
<p>„Přesvědčím ho, v pořádku,“ řekl Mack. „Umí ten Marlow zacházet se zbraněmi? Myslím, že bych měl taky něco mít. Nevíte, kde bych sehnal nějakou pořádnou palici?“</p>
<p>„Zapomeňte na palici,“ řekl Mefistofeles. „Nikdo nikdy nepřesvědčil Marlowa násilím, a ani po dobrém si na něho moc nepřijdete. Ne, budete mít za úkol mu předvést, jaké následky bude jeho špehování pro Walsinghama mít.“</p>
<p>„A jaké tedy?“</p>
<p>„Ode dneška za pět let, 30. května 1593, půjde Marlowe do jednoho hostince s Ingramem Frizerem, Robertem Poleym a Nicholasem Skeresem. Předloží jim důkazy o jejich zrádných činech v zájmu Jindřicha III. z Francie a vyzve je, aby o králových záměrech podali svědectví, a sami se svěřili milosti Tajné rady. Tito muži to odmítnou, chopí se Marlowa, probodnou ho, a pak budou tvrdit, že Marlowe nerozumně a bezdůvodně zaútočil na jednoho z nich, Frizera, který ho, zle jím tísněn, zabil, nešťastnou náhodou a v sebeobraně. Anglie a svět ztratí nejpřednějšího básníka, zabitého ve věku dvaceti pěti let, který, kdyby žil, by mohl napsat mnoho skvělých her.“</p>
<p>„Chápu,“ řekl Mack. „Vy chcete, aby ten Marlowe žil, je to tak?“</p>
<p>„Ach, neříkám, že to chci<emphasis> já,</emphasis><emphasis>“</emphasis> řekl Mefistofeles. „Je to jen návrh, možnost pro vás.“</p>
<p>„Ale naznačil jste směr, jehož se mám držet.“</p>
<p>„Jistě. Ale jenom když budete chtít. Mohl byste také ukrást magické zrcadlo doktora Dee. Slyšel jste přece o slavném doktoru Dee?“</p>
<p>„Ovšem,“ řekl Mack. „Ale právě v této chvíli si nějak nemohu vzpomenout.“</p>
<p>„Doktor Dee je nejvýznamnější čaroděj a mág v Anglii, jehož jméno se bude vyslovovat šeptem spolu se jmény Alberta Magna a Cornelia Agrippy. O horoskop ho nepožádal nikdo menší než Alžběta Anglická, a královna je známa svou tvrdohlavostí. Dee je v současné době na odchodu, aby se usídlil na dvoře Rudolfa II. v Bohemii. A své magické zrcadlo si chce vzít s sebou. Musíte je nějak dostat.“</p>
<p>„K čemu to zrcadlo budu potřebovat?“</p>
<p>„Ach, mohl byste ho použít, abyste přesvědčil Marlowa, aby odmítl pracovat jako špeh pro Walsighama. Jakmile se do něho podívá, zrcadlo mu ukáže jeho krvavý osud, pokud neuposlechne. Když před sebou na vlastní oči uvidí svou smrt, nu, mělo by to jeho názor změnit. Rozumíte všemu, co jsem vám řekl?“</p>
<p>„Myslím, že ano,“ řekl Mack. „Ale jak mám od doktora Dee to zrcadlo získat?“</p>
<p>„Drahý příteli,“ odvětil Mefistofeles, „nemůžete ode mě očekávat, že všechnu práci udělám za vás. Požádejte ho. Kdyby byl zatvrzelý, dejte mu toto.“ Mefistofeles vytáhl z vnitřní kapsy jakýsi předmět zabalený do šarlatového hedvábného šátku a podal mu ho. Pak se zvedl a zahalil se těsněji do svého dlouhého černého pláště. „Tak mnoho štěstí, Fauste.“</p>
<p>Obrátil se k odchodu. Ale Mack ho ještě chytil za rukáv.</p>
<p>„Co je?“</p>
<p>„Kdybyste byl tak laskav a zaplatil účet, Vaše démonstvo.“</p>
<p>„Copak nemáte vlastní peníze?“</p>
<p>„Ty budu možná potřebovat. Člověk nikdy neví, co se při takovém poslání může přihodit.“</p>
<p>Mefistofeles hodil na stůl pohrdavě hrst mincí. Pak si ještě vzpomněl, jaký údiv vzbudilo jejich nenadálé objevení se v krčmě, a vyšel proto ven a vyhledal si skrytý kout, kde si jeho zmizení nikdo nevšimne.</p>
<p>Mack vsunul zabalený předmět do svého měšce, aniž se na něj podíval, pak přesně odpočítal útratu z peněz, které zde nechal Mefistofeles, a zbytek si strčil do kapsy. Zeptal se ještě, kde najde dům doktora Dee, a odešel.</p>
<p>Ve vedlejším boxu, skrytá před pohledem Macka i Mefistofela, se pohnula zakuklená postava. Byl to chlapík s liščí tváří, oblečený v karmínové a zelené róbě, doplněné naškrobeným okružím. Azzie zamyšleně bubnoval prsty na dubový stůl, a rty se mu zvlnily neveselým úsměvem.</p>
<p>Tajně sem Mefistofela sledoval, protože se chtěl dobrat podstaty tajemství chování tohoto démona. Tohle tedy Mefistofeles dělal! Švindloval! A neexistoval způsob, jak by mohl Azzie tuto informaci využít. Chvíli nad tím hloubal, ale pak si pomyslel, že se něco určitě najde.</p>
<p>V okamžení zmizel z hospody, dřív než mu užaslý hospodský mohl předložit účet. Ať to ten pověrčivý blázen svede na Marlowova Fausta. Azzie měl před sebou čertovskou práci. Vystoupil na hvězdami posetá nebesa a zamířil do duchovních končin, kde měl v úmyslu si promluvit s jistou bývalou čarodějnicí, kterou znal.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>
<p>„Neměli bychom se takhle setkávat,“ řekla Ylith, rozhlížejíc se ustaraným pohledem kolem. Ale nezdálo se, že by si musela dělat starosti. Tento koktailový salón, Smíšený duch, právě uvnitř modročerných zdí Babylonu a kousek od Baalova chrámu, byl znám jako neutrální místo, kde se čas od času setkávali operativci Dobra a Zla, vyměňovali si informace a pokoušeli se podplatit jeden druhého. Protože si obě strany myslely, že jsou pro ně takové obchody výhodné, nikdo podobná setkání nezakazoval. Babylon byl v těchto časech před vpádem Chetitů, a předtím, než ho zničil Alexandr stejně jako Théby veselým místem, kde se dal příjemně trávit čas. Město proslavily jeho hudební revue, veliká zoo, kde se v rajské pohodě potulovala zvířata všech druhů, a vysuté zahrady, podobající se zmrzlým Niagarám vegetace, spadající dolů z výšin horního města. Babylon byl v té době i hlavním intelektuálním centrem světa, ačkoli tuto informaci později potlačili žárliví Athéňané, kde se Féničané a Židé, beduíni a Egypťané, Peršané a Indové setkávali k veselým rozhovorům v některé z četných městských kaváren, protože Babylon objevil veliké tajemství kávy, přípravu espressa. Babylon byl také hlavním městem kulinářství, jehož šiškebabům se nic nevyrovnalo, a jehož žemle znali až v Asmaře. A především, Babylon lákal svými barvami a okázalostí svých staveb byl místem jako stvořeným pro veřejné slavnosti a královské hody.</p>
<p>„Uklidni se, není na tom nic špatného,“ řekl Azzie. „Jen to, že stojíme na odlišných stranách, přece neznamená, že se tu a tam nemůžeme sejít a vyměnit si nejnovější klepy.“</p>
<p>Ylith na něho pohlédla laskavě, ale pochybovačně zároveň. Azzie byl pohledný démon. Oranžovočervenou hřívu měl králce zastřiženou a lesklou, dlouhý úzký nos velmi elegantní, a jeho usmívající se rty ji nenechávaly zcela lhostejnou. Ano, ještě stále o něho stála. Ale proto jeho pozvání nepřijala. Věděla, že odolávat mu prospívalo její duši, a kromě toho to v ní zanechalo utrpení neuskutečnitelně lásky, již nedávno přenesla na anděla Babriela. Ale ta dřívější Ylith začala pociťovat nesmrtelnou touhu, o níž doufala, že také není nemorální.</p>
<p>Vykašli se na to, holka, napomenula sama sebe. A Azziemu řekla: ,,Tak co je nového?“</p>
<p>„Nic moc,“ řekl Azzie s pečlivě promyšleným pokrčením rameny. „Stále stejné pletichy a podvodné obchody. Víš, jaký je život démona.“</p>
<p>„Koho jsi napálil naposled?“ zeptala se Ylith.</p>
<p>„Já? Nikoho. Měl jsem teď pauzu, protože Mocnosti, Které Jsou se ve své moudrosti rozhodly mě nevyužít v současném Tisíciletém utkání.“</p>
<p>„Mefistofeles je schopný démon, jak jsem slyšela,“ řekla Ylith. „Nepochybně odvede pro tvou stranu dobrou práci.“</p>
<p>„Nepochybně. Zvlášť když si vypomáhá podvodem.“</p>
<p>„To se dá očekávat. Je koneckonců démon.“</p>
<p>„Já vím. Na podvádění nic není. Ale otevřené švindlování je proti dohodě.“</p>
<p>„Švindlování?“ opakovala po něm. „Nevěřím, by Mefistofeles švindloval. Je poctivý démon, jak jsem slyšela.“</p>
<p>„Tak možná nepodváděl,“ řekl Azzie. „Možná jsem to jen špatně pochopil.“</p>
<p>Napřímila se. „Co jsi špatně pochopil?“</p>
<p>„Ále, vlastně o nic nejde,“ řekl Azzie, dýchl si na nehty a začal si je leštit o červenou sametovou vestu.</p>
<p>„Azzie, přestaň mě trápit! Cos viděl?“</p>
<p>„Vůbec nic. Ale vyslechl jsem…“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Vyslechl jsem Mefistofela, jak dává instrukce Johannu Faustovi, soutěžícímu v naší hře Světla a Tmy.‘</p>
<p>„A co je na tom! Jinak by přece Faust nevěděl, co má dělat.“</p>
<p>„Teď to ví až příliš dobře,“ řekl Azzie.</p>
<p>„Řekl bys mi konečně, na co narážíš?“</p>
<p>„Mefistofeles má Faustovi nabídnout možnost volby, je to tak?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>„Slyšel jsem ho ale, jak Faustovi říká přesně, jakou možnost by měl zvolit a jak má postupovat, aby ji naplnil.“</p>
<p>„Chceš říct, že soutěžícího připravuje a trénuje?“</p>
<p>„Přesně tak. Zapomeň na svobodnou vůli, má drahá. Ve skutečnosti se tu prosazuje ta Mefistofelova.“</p>
<p>Hleděla na něho s otevřenými ústy. A Azzie jí řekl o rozhovoru mezi Mackem a Mefistofelem, který vyslechl v té londýnské hospodě, a o tom, jak Mefistofeles slavného mága nasměroval, aby zachránil Marlowa, a dokonce mu naznačil, jak má postupovat.</p>
<p>„Azzie, jestli se jen snažíš rozdmýchat problémy…“</p>
<p>„Dělávám to,“ řekl Azzie. „Ale to, co jsem ti řekl, je naprostá pravda.“</p>
<p>Ylith chvíli mlčela a přemýšlela. Dvakrát upila svého nektarového koktajlu s ledem, ambrózického nápoje, který zmizel ze světa, když Alexandr Veliký jako projev pomýlené makedonské zbožnosti srovnal zdi Babylonu se zemí a zničil koktailové bary. Pak prohlásila: „Jestli mi nelžeš, je to velmi vážné.“</p>
<p>„Ano,“ řekl Azzie. „A jistě chápeš, že jsem v nevýhodě. Mefistofeles je na mé straně, a nevypadalo by proto dobře, kdybych přišel do Velké rady se zprávou o jeho přečinech já. A přece, v mém nitru, Ylith, bije srdce zasvěcené pravdě a spravedlnosti, právě tak jako tobě.“</p>
<p>„Jak můžeš něco takového říct?“‚ zeptala se Ylith nakvašeně. „Ty a tvůj druh ochotně sloužíte lžím a Špatnosti!“</p>
<p>„Ano. Ale činíme tak v zájmu pravdy,“ odvětil Azzie, pomáhaje si paradoxem tam, kde by mu prostá pravda neprospěla. „My z Temné strany jen máme svůj vlastní způsob.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou, ale usmála se. „Byl jsi vždycky mluvka!“</p>
<p>„Přesto je to, co jsem ti řekl o Mefistofelovi, prostá a nepřikrášlená pravda.“</p>
<p>Ylith nechápala Mefistofelovy motivy.</p>
<p>„Když zachrání Marlowa,“ zeptala se, „nebude to snad Dobrý skutek, protože tak poskytne světu víc jeho her?“</p>
<p>„V jistém smyslu ano,“ řekl Azzie. „Ale Marlowe je veliký rouhač proti všem věcem Dobra, takže jeho nenapsané hry by zájmu zbožnosti spíš škodily než pomáhaly.“</p>
<p>„Azzie,“ řekla Ylith, „poskytl jsi mi velký námět k přemýšlení. Teď musím uvážit, jak s těmito informacemi naložím.“</p>
<p>„Máš volné<strong> </strong>ruce,“ řekl Azzie. „Mé<strong> </strong>svědomí je čisté.<strong> </strong>Nu,<strong> </strong>dopijme a jděme si každý po svém.“</p>
<p>Ylith přikývla a dopila svůj koktajl. Pak oba odešli.</p>
<p>Ve vedlejším boxu se zavrtěla malá postava. Měla dlouhý žlutý plnovous, kožený kabátec a vysoké boty.</p>
<p>„Ha, ha, můj milý démone s liščí tváří,“ řekl Rognir – protože to byl on. „Snažíš se, ech? Ale já jsem tě prokoukl. Ve skutečnosti se z osobních pohnutek zříkáš své vlastní strany, jen abys získal dočasnou výhodu.“</p>
<p>Od té doby, kdy musel pod vedením Azzieho uklízet po Sabatu čarodějnic, se Rognirovi nic nedařilo. Do Montpellieru musel spěchat. Na jamboree dorazil příliš pozdě. Různé spolky trpaslíků už dávno odešly. Všude ležela jen spousta prázdných sudů od piva. Zamířil proto zpátky domů, ačkoli si musel celou cestu prokopat, a když tam dorazil, zjistil, že někdo pronikl k jeho zakopanému pokladu a celý mu jej ukradl. Samozřejmě to nebylo Rognirovo jediné depozitum. Žádný trpaslík s trochou sebeúcty nepřechovával celý svůj poklad v jediném depozitu. Ale i tak přišel o jeho podstatnou část, a ta smůla ho rozčilovala.</p>
<p>Rognir se také stále zlobil kvůli způsobu, jakým s ním Azzie na Sabatu čarodějnic zacházel. Od té doby k démonovi choval zášť a doufal, že najde příležitost mu to oplatit, protože trpaslíci si dlouho pamatovali a jejich nenávist dokázala přetrvat i horotvorné procesy. Nyní si zamnul ruce a uvažoval, jak nejlépe využít informaci, kterou právě získal. A pak ho něco napadlo. Opustil ihned koktailový bar, vydal se na předměstí Babylonu a tam vyhledal podzemní trpasličí tunely vedoucí odkudkoli kamkoli. Trpasličí díra byla přesně tím, co potřeboval. Náhle měl naspěch.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Cháron měl toho dne skutečně pozoruhodný náklad mrtvých. Vezl tři rybáře utopené u pobřeží Sparty, které do podsvětí přivedla náhlá bouře. Rybáři neměli peníze, ale slíbili zaplatit prostřednictvím jistého Adelphia z Korintu, který udržoval fond Společnosti pro ulehčení dopravy mrtvých duší. Vysvětlili mu, že ten obolus za každého z nich byl deponován na účet ve Velkohelénské spořitelně & záložně, která má svou pobočku v horním Korintu. Cháron tam jen musel poslat svého zástupce s náležitými doklady a peníze za jejich přepravu si vybral.</p>
<p>Cháronovi se to nelíbilo. Byl staromódní. Chtěl platby v hotovosti. Měl také podezření, že se ho ti rybáři snaží podvést a jet zadarmo. Nejdřív je odmítl vzít. Ale výmluvný a úlisný bankéř mezi mrtvou posádkou Cháronova člunu, nějaký Ozymandias, ačkoli nebyl králem králů, který byl zabit na Korfu při nepokojích, které podnítili helénští tajní agenti, a tak spadal spíš do Cháronovy pravomoci než do pravomoci svých vlastních bohů, trval na tom, že je jejich návrh docela rozumný.</p>
<p>Cháron nedokázal přijít na žádný protiargument, ale pořád se mu to nelíbilo. Samozřejmě, i on musel jít s dobou. V cizích přístavech, kam musel zajíždět, když potřeboval opravit svůj člun, lidé oboly nepřijímali. Legrační peníze, říkali.</p>
<p>Ať tak či tak, teď byl tady a najel na mělčinu v řece Styx, tam, kde vůbec žádné mělčiny být neměly.</p>
<p>Místo bylo odporné, tmavé a bažinaté, s nízkou oblohou a stálým slabým větrem přinášejícím pach mrtvých ryb. Boky člunu olizovaly malé, kalem pokryté vlny. Nedaleko břehu rostly nízké zdeformované stromy, a z několika z nich viseli oběšenci. Mrtvoly natahovaly ruce a žadonily, aby je sundali. Zatraceně, Cháron už víc mrtvých nalodit nemohl. Měl jich na svém malém člunu namačkaných dvacet nebo třicet. Seděli na přídi a hráli karty s potrhaným balíčkem tarotových karet, povalovali se na palubě, ošklivé košile rozepnuté až do pasu, a máchali si nohy ve vodě. Opouštějíce znehybnělé plavidlo, čvachtali se v bažině a hráli vodní pólo se zpuchřelou starou hlavou, která plavala kolem.</p>
<p>Cháron přistoupil k Faustovi a řekl mu: „Je to vaše vina. Co teď uděláte?“</p>
<p>„Nemohu dělat nic,“ odvětil Faust. „Zavinil to ten zatracený démon Azzie. To on zfalšoval mé kouzlo.“</p>
<p>„Tak proč je nehodíte přes palubu?“ zeptal se Cháron.</p>
<p>Faust zavrtěl hlavou. „Nic horšího byste udělat nemohl. Ne, my ji odtud prostě musíme dostat.“</p>
<p>„To říkáte pořád,“ řekl Cháron. „Ale čas běží a my stále trčíme tady. Měl byste raději zatraceně rychle něco udělat, nebo půjdete přes palubu.“</p>
<p>Faust se podíval do odporné vody. Byla by to skoro úleva. Dole viděl jakési veliké netečné plující siluety. Věděl, že pod Styxem existovalo rozsáhle království. Skoro ho to svádělo. Proč nevzdat toto úsilí, které ničemu neprospívá? Ať ho hodí přes palubu – co na tom‘. Jaké potěšení by bylo být utopený navěky, a připojit se k těm sliznatým plavcům v těchto temných vodách!</p>
<p>Ale vzchopil se. Je přece Faust! A Faust nepodlehne zoufalství. Slabší muži snad, ale on ne. Najde cestu z této situace.</p>
<p>A pak se ve vzduchu objevila slabá záře. Mohlo existovat cokoli světlého i na Styxu? Zadíval se do dálky. Ano, tam se na vodách něco pohybovalo. Posléze se z mlhy vynořila malá veslice. A u vesel seděl malý muž a horlivě zabíral.</p>
<p>Cháron se podíval a řekl: „Kdo to k čertu může být?“</p>
<p>„Myslel jste, že máte Styx jen pro sebe, ech, Chárone?“ řekl kousavě Faust.</p>
<p>Veslice přirazila k Cháronově bárce. Na palubě byl Rognir, oblečený ve žlutém nepromokavém plášti se žlutou gumovou kapuci. „Hej!“ zvolal. „Nemáte na palubě náhodou Fausta?“</p>
<p>„No, ano, po pravdě řečeno máme,“ řekl Cháron. „Ale kdo jste vy?“</p>
<p>„Rognir. Pocházím ze zcela jiné říše. Ale vím, kdo jste vy. Zdravím vás, Chárone! Proč jste přistál tady na mělčině? Cestou jsem míjel doky a mola nacpaná mrtvými dušemi. Volaly po vás, Chárone, a v rukou měly mince.“</p>
<p>„Zatraceně,“ řekl Cháron, „věděl jsem, že mi utíká obchod. Jsem tady, Rognire, protože mi jistá neblahá osoba udala špatný kurs, a má ubohá loď najela na pískovou lavici, jedinou v okruhu sto mil, uvázla na ní a odmítá plout dál. A co tady děláte vy?“</p>
<p>Rognir mu vysvětlil, že si přišel promluvit s Faustem, protože má pro něho důležité zprávy.</p>
<p>„Naslouchal jsem démonům,“ řekl Rognir. „Znáte přece jistého Azzieho Elbuba, velice špatného i podle měřítek Pekla?“</p>
<p>„Setkal jsem se s ním,“ řekl Faust. „Snažil se mě odvrátit od smyslu mého života, jímž je zaujmout své místo v tomto utkání Tmy a Světla a vybojovat tak spasení lidstva a pro sebe nesmrtelnou slávu. A nejen to, ale dal mi i vadné Cestovní zaklínadlo, infikované Jinxem, jak nyní vidím, a to zavedlo Cháronův člun na mělčinu.“</p>
<p>„S tím vám myslím mohu pomoci,“ řekl Rognir. „Nate. Zkuste tohle.“ Podal mu nějakou zauzlenou šňůru.</p>
<p>„Co je to?“ zeptal se Faust.</p>
<p>„Uvolňovací zaklínadlo. Rozvažte ten uzel, a budete volní.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>
<p>Mack s Markétkou se blížili k londýnskému domu doktora Dee. „Vážně jsi to pochopila?“ zeptal se.</p>
<p>„Myslím, že jo,“ řekla Markétka. „Ale moc se mi to nelíbí.“</p>
<p>„Nevadí. Jen udělej, co jsem ti řekl. Vyjde to, věř mi.“</p>
<p>Markétka vypadala nešťastně, ale docela hezky. Měla možnost dát se před jejich opětovným setkáním do pořádku. I zelené šaty měla nové. Mack dohlédl na to, aby působila co nejlépe.</p>
<p>Došli k podivnému hrbatému starému domu se zavřenými okenicemi, který vypadal jako spící kočka. Byli v nezdravé části Londýna, pověstné čtvrti Tortingham. Po obou stranách se nacházela stinná sídla pochybných obchodních podniků. Právě tady si slavný doktor Dee vybudoval svůj domov.</p>
<p>Dee, oděný ve svém doktorském taláru, si ve svém obývacím pokoji zrovna prohlížel prastarý svazek pojednávající o nějakém kuriózním a dávno zapomenutém učení. Pak na okamžik přestal a vzhlédl.</p>
<p>„Kelly!“ zvolal.</p>
<p>Na druhé straně místnosti se od žoku vlny, který rozmotával, odvrátil malý širokoramenný muž, zelenooký Ir z hrabství Limerick, v kožešinové čepici zakrývajícímu hlavu i ze stran.</p>
<p>„Ano?“ zeptal se.</p>
<p>„Dostal jsem výstrahu, že je někdo na schodech,“ řekl Dee.</p>
<p>„Mám se jít podívat, kdo to je?“ zeptal se Kelly.</p>
<p>„Nejdřív předpovídejte, protože já mám také jednu nebo dvě předpovědi.“</p>
<p>Kelly se natáhl přes stůl a postavil před sebe sklenici vody. Navlhčeným ukazovákem přejel po hladině, a pak se na ni se zájmem zadíval. Uviděl podivné rozvinuté siluety, třpytící se tvary a jakési víření, stejně nepostižitelné jako víření kouře. Slyšel dokonce i zvuky, maje takový dar. Kolem se vznášela jakási aura tajemných událostí, viditelná pouze pro něj.</p>
<p>„Ke dveřím jdou dva lidé,“ řekl doktorovi. „Zvláštní pár, ačkoli je těžké říct čím. Muž je vysoký a žlutovlasý, a žena hnědovlasá a krásná. Vypadají poměrně slušně.“</p>
<p>„Jestli se vám zdají v pořádku, pak se s nimi setkáme,“ řekl Dee. „Jen jsem si nebyl jist.“</p>
<p>„Tak proč jste se ptal mě?“ zeptal se Kelly. „Proč jste se nepodíval do svého magického zrcadla, které by vám o nich řeklo všechno?“</p>
<p>„Magické zrcadlo je ve vedlejším pokoji,“ odvětil Dee. „A nechápu, co vás na tom tak štve.“</p>
<p>„Štve, mě?“ řekl Kelly zamračeně. „Proč si myslíte, že jsem naštvaný?“</p>
<p>„Nu, vypadáte tak.“</p>
<p>„Proč bych měl,“ zeptal se Kelly, „když nemám důvod si na cokoli stěžovat? Nenásledoval jsem vás a váš psychický cirkus přes celou Evropu? Nejsem snad hvězda ve vaší show se psy a poníky? Neudělal jsem všechno, co jste po mně chtěl?“</p>
<p>„Nu, Edwarde,“ řekl Dee. „O tom jsme se domluvili už předtím. Teď se věnujme těm příchozím.“</p>
<p>Kelly šel s bručením otevřít dveře, protože sluha nebyl nikdy po ruce, když jste ho k tomu potřebovali. Nebylo třeba ani zvláštní předvídavosti k tomu, aby věděl, že je sluha ve svém pokoji v podkroví, kde si ošetřuje staré zranění, jež utržil pod Černým Princem. Když šel Kelly ke dveřím, přemýšlel o Irsku. O zeleném a bažinatém Irsku, o mladých dívkách, které s ním chodívaly cestou ke stádům ovcí o něž se staraly. Potřásl hlavou. Zmlkni, Paměti.</p>
<p>Otevřel dveře.</p>
<p>„Zdravím,“ řekl Mack. „Rádi bychom mluvili s doktorem Dee. jestli je to možné.“</p>
<p>„V jaké záležitosti se chcete s doktorem setkat?“</p>
<p>„To není pro vaše uši.“</p>
<p>„Řekněte to mým uším, nebo to jeho uši nikdy neuslyší.“</p>
<p>„Je to<emphasis> pouze</emphasis> pro jeho uši,“ doplnil Mack.</p>
<p>Kelly pokrčil rameny a zavedl je do obývacího pokoje.</p>
<p>„Něco tajného a důležitého, aspoň to tvrdí,“ informoval doktora Dee.</p>
<p>Mack doktorovi pokynul na pozdrav a usmál se.</p>
<p>„Chtěli bychom koupit vaše magické zrcadlo,“ řekl mu.</p>
<p>Dee zvedl obočí.</p>
<p>„Prodat své magické zrcadlo? Pane, vy musíte být blázen! Zrcadlo s mou mocí a předvídavostí není na prodej jako pytel řezanky. Toto zrcadlo, milý pane, bylo předmětem žádostivostí králů v celé Evropě. Polský král mi za ně nabídl panství ve Wladiwilu i s poslušnými sedláky a divokými medvědy, a titul vévody, který k němu patřil, a k tomu sladkost mladé hraběnky Radziwillové, jejíž krása a milostné výkony byly známé i po celé západní Evropě. Vysmál jsem se mu, pohrdavě jsem se mu vysmál, můj milý pane, za tu nabídku po výtce světských věcí za mé zrcadlo, které představuje pohled do neviděného království a může předpovídat i budoucí události.“</p>
<p>„Ano,“ řekl Mack. „Ale já za vámi přicházím s nabídkou, kterou nemůžete odmítnout.“</p>
<p>„Skutečně? Nu, vyslechnout si ji mohu.“</p>
<p>Mack vytáhl balíček zabalený v šarlatovém šátku, který mu dal Mefistofeles. Z historie se nedozvíme, co obsahoval, nebo jaký měl na marnivého a domýšlivého doktora Dee přesně účinek. Jistá je pouze jedna věc. O deset minut později Mack a Markétka opustili dům doktora Dee a zamířili k Southwarku. A Mack si nesl pod paží zabalené magické zrcadlo.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5</strong></p>
<p>Divadlo se pomalu plnilo lidmi. Ačkoli hlediště pojalo o něco méně než tři sta lidí, snažily se jich sem proniknout tisíce, které se zde sešly ze všech částí království, všichni oblečení ve svátečním. Muži i ženy měli dlouhé pláště, protože bylo chladno i v tomto pěkném odpoledni. Publikum tvořilo pestrou mozaiku. Bylo zde mnoho šlechticů od dvora, mezi nimi lord Salisbury, lord Dunkirk, lord Cornwallis, lord Vykonavatel a lord Faversham. Někteří z nich zde byli s manželkami, jiní s milenkami ověšenými diamanty, a další, ti velmi mladí, jako lord Dover, jemuž bylo pouze osm let, se svými rodiči nebo vychovateli, nebo jako v případě vikomta Delville, sedm let starého a těžce nemocného – se svými osobními lékaři. Většinu publika ale tvořili obyčejní lidé, obchodníci z Meaching Road ve svých těžkých pláštích, lékárníci z Pall Mallu a Cheapside, robustní peněžníci z Piccadilly, a prostší lidé, vagabundi, kteří se nějak dostali ke vstupence, vojáci na dovolené z holandské války ve svých chocholy ozdobených čapkách a s hluboce prostřihovanými rukávy. Dorazilo i nemálo kněží, kteří se sem ovšem nepřišli pobavit, ale byli zde z jiného, vážného důvodu, protože mělo jít o svatokrádežnou hru a oni očekávali, že zde najdou spoustu vhodného materiálu pro svá nedělní kázání. Teď se zde všichni společně tlačili, kašlali, plivali, kleli a kupovali si oranžádu a malé sáčky kandovaného ovoce od dívek, které tyto věci prodávaly.</p>
<p>„Ach, to je Saffron!“</p>
<p>„Podívejte, tady jdou Melisanda a Cuddles!“</p>
<p>Všude kolem zněly takové a podobné výkřiky.</p>
<p>Dav byl neklidný, všude se šířily různé pověsti. Budoucnost zůstávala krajně nejistá. Někteří tvrdili, že španělská Armáda už přistála, poté co zvítězila nad námořními silami rudovlasé královny, a že padne měna.</p>
<p>Za doprovodu fanfáry trubek vyšel na jeviště Edward Alleyn. Mladý, už plešatící Billy Shakespeare si pro budoucí použití poznamenal, jak rázem utichlo štěbetání mladých šviháků a jejich rozesmátých partnerek.</p>
<p>Kulisy měly představovat město Wittenberg v minulém století. Byly celkem realistické, s tou výjimkou, že Dračí hláska, kde se Faust setkal s Duchem Země, se jaksi nejisté nakláněla doleva. Opona se zvedla a ozvalo se všeobecné kašlání, protože v tomto období byl nachlazený skoro každý.</p>
<p>Právě když představení začínalo, Mack spěšně proklouzl kolem řad sedadel s tichým mumláním ‚promiňte“, a zaujal, celý udýchaný, své místo. Vedle něho se posadila Markétka, a s dychtivým holčičím očekáváním se zachichotala.</p>
<p>„Nikdy předtím jsem v divadle nebyla,‘“ svěřila se mu. „Je to něco, jako když se vyprávějí pohádky?“</p>
<p>„Velmi podobné,“ připustil Mack. „S tím rozdílem, že lidé tu pohádku nevyprávějí, ale hrají.“</p>
<p>„Někdy dělají obojí,“ poznamenal nějaký muž sedící vedle.</p>
<p>Mack se k němu otočil. Byl středních let, robustní postavy, s hrubou tváří a pronikavýma inteligentníma očima.</p>
<p>„Faust!“ lekl se Mack.</p>
<p>„Ano,“ prohlásil muž. „A vy jste ten smradlavý podvodník.“</p>
<p>„Ticho, sakra,“ ozval se hlas v řadě před nimi. „Nevidíte, že začalo představení?“</p>
<p>Na jevišti vystoupil kupředu Edward Alleyn, strhl si čapku a zaujal příslušnou pózu.</p>
<p>„Promluvím si s vámi později,“ řekl Mack.</p>
<p>„Držte sakra hubu,“ řekl ten muž před nimi.</p>
<p>Sbor na jevišti dokončil úvodní scénu. Edward Alleyn řekl: „Nyní, když chmurný stín Země touží po zamženém pohledu Orionu…“</p>
<p>„Tady není co řešit,“ řekl Faust. „Prostě okamžitě vypadněte. Od této chvíle to přebírám já.“</p>
<p>„Ani náhodou,“ řekl Mack.</p>
<p>Divadelní publikum tato hlučná výměna názorů mezi dvěma pobudy patřičně pobouřila.</p>
<p>„Ticho!“</p>
<p>„Zavřete huby!“</p>
<p>„Sklapněte!“</p>
<p>„Držte hubu!“</p>
<p>A další podobné výkřiky.</p>
<p>Faust i Mack tak byli donuceni skutečně sklapnout, protože – po pravdě řečeno – ani jeden z nich nechtěl být poznán. Takže se na sebe jen po straně mračili, zatímco se je Markétka a Helena, která seděla vedle Fausta, snažily šeptem uklidňovat. Na jevišti mezitím herci zvládli Faustův dialog se Sedmi smrtelnými hříchy.</p>
<p>Mackova mysl pracovala rychlostí světla. Bylo mu celkem jasné, že teď může hodně získat, ale taky hodně ztratit. Sice lady teď byl skutečný Faust, který se snažil uplatnit svůj nárok, ale proč by to mělo Macka zajímat? Jeho vlastní zájmy pro něho byly důležitější než Faustovy, a ty ho vedly k tomu, aby se<emphasis> stal</emphasis> Faustem. Tudíž tento druhý Faust neměl z jeho hlediska žádný skutečný nárok na Faustovu osobu.</p>
<p>Ale i tak to byl problém. Musel najít způsob, jak doslat Fausta ze hry a zároveň mu dát šanci, aby jednal po svém. Kdyby se teď nechal Faustem vystrnadit, co by potom byl?</p>
<p>Výhoda! Potřeboval nějakou výhodu! Určitě existoval bod, jemuž se ve vojenské strategii říkalo Vyrovnávač šancí.</p>
<p>Pod paží k sobě stále tiskl magické zrcadlo doktora Dee.</p>
<p>Uvědomoval si, že pohledem do něj by možná mohl nahlédnout do budoucnosti a zjistit, co by měl v tomto střetnutí mezi jím a Faustem udělat.</p>
<p>Opatrně zrcadlo vytáhl a položil si je na klín.</p>
<p>Právě když se do něho chtěl podívat, došlo na jevišti k jakési explozi a záblesku pekelného světla. Mack takové světlo viděl už předtím. Byl to Mefistofeles.</p>
<p>Z oblaku kouře vystoupil vysoký a pohledný démon, upravil si svůj večerní oděv, popošel do středu jeviště a uviděl Macka. „To zrcadlo!“ vykřikl.</p>
<p>„Ano, mám ho!“ zavolal Mack. „Nedělejte si starosti, je tady!“</p>
<p>„Musíte ho zničit!“ vykřikl Mefistofeles.</p>
<p>„Pardon?“</p>
<p>„Okamžitě se ho zbavte! Je to proti pravidlům! Když do něho nahlédnete, bude celá soutěž neplatná, protože soutěžící nesmí znát události, k nimž teprve dojde. Zkreslilo by to výsledek.“</p>
<p>Publikum si mezi sebou nejisté šeptalo. Pod šoupajícíma nohama praskaly ořechové skořápky.</p>
<p>Byl nejvyšší čas odsud vypadnout. Mack vstal a následován Markétkou se prodral do uličky.</p>
<p>Publikum mělo důvod k panice. Kdosi z publika, ne takový prosťáček, jakým se zdál být, spočítal herce na jevišti a zjistil, že jejich počet neodpovídá tomu, co bylo uvedeno v programu. Když to sdělil ostatním – „Na jevišti má být sedm ďáblů, ale já jsem jich napočítal osm“ – hledištěm se převalila vlna nejistoty. Na mnoha nosech se rázem objevily brýle. Jestli bylo na jevišti příliš mnoho ďáblů, přinejmenším jeden z nich musel být skutečný. Neměli s sebou žádného Tomáše Akvinského, který by jim řekl, kdo to je. Každý s trochou zdravého rozumu nepochybně tušil, že je to ten vysoký štíhlý chlapík, který se náhle objevil na jevišti a připomínal ďábla víc, než si ti ostatní herci mohli nechat zdát. A publikum začalo vstávat a tlačit se k východům.</p>
<p>Osm ďáblů. A pak se objevil devátý. Muž s liščí tváří v bílém obleku. Když ho dav uviděl, začal divočet.</p>
<p>„Nechte si to zrcadlo!“ vykřikl Azzie na Macka. „Nikdy nevíte, kdy vám taková věc může být užitečná. A stejně ho kvůli tomu utkání potřebujete!“</p>
<p>„Ne, to ne!“ vykřikl Mefistofeles. „Je to jen jedna z jeho možností!“</p>
<p>„A proč by si nemohl zvolit právě tuto?“</p>
<p>„Neříkám, že nemůže,“ zavrčel Mefistofeles. „Jen mu prostě radím, aby se tam sám nedíval, protože předběžné znalosti by naše utkání zkreslily, což by uvedlo do rozpaků Světlo i Tmu.“</p>
<p>Pověrčivé publikum začalo propadat panice.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6</strong></p>
<p>Trpaslík Rognir mezitím seděl na trpasličím veřejném prostranství a plánoval neplechy. Uvažoval o tom, co nejhoršího by mohl provést Azziemu, ale jen zčásti proto, že démona s liščím obličejem nenáviděl, protože měl rovněž čistě intelektuální potěšení z toho, když mohl kterémukoli pyšnému a nafoukanému démonovi trochu šlápnout na ocas. Rognir neměl démony rád, a démony s liščí tváří obzvlášť.</p>
<p>Pryč s démony! Rognir dělal jenom to, co by udělal každý čistokrevný trpaslík, jakmile by uviděl příležitost. Vítáno bylo cokoli, co by tomu zatracenému démonovi mohlo uškodit. A kdyby to přineslo prospěch i trpaslíkům, tím lépe.</p>
<p>Bohužel si ale nebyl příliš jistý podstatou informace, kterou vyslechl. Pochopil jen, že Azzie pracuje za zády druhého démona, toho Mefistofela. Ale jak? Co vlastně dělal? O co těm dvěma šlo? A vůbec, co bylo zač to Tisícileté utkání? (Protože trpaslíky se málokdy někdo obtěžoval o čemkoli informovat.) Rognira nyní napadl nový plán.</p>
<p>„Nejlepší by bylo říct Faustovi, jak se věci mají, a pak i Mefistofelovi. Ale možná že odhalím ještě nějaký jiný podraz.“</p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>PAŘÍŽ</strong></p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>
<p>„Kde jsme teď.‘“ zeptal se Mack.</p>
<p>„V krčmě v Latinské čtvrti v Paříži,“ řekl Mefistofeles. „Se studenty se cítím jako doma. Vždy jsou náchylní naslouchat ďáblovi. A navíc, Paříž je ďábelské město samo o sobě. Myslím, že bude vhodným dějištěm posledního aktu naší soutěže.“</p>
<p>Mack se rozhlédl kolem sebe. Seděli s Mefistofelem u dlouhého, hrubě tesaného stolu. Dalšími spolustolujícími byli mladí muži, podle vzezření studenti, zabraní do vlastních rozhovorů, které vedli hlasitě a za doprovodu bohaté gestikulace. Hospoda byla tmavá, rozlehlá a s nízkým stropem. Číšníci spěchali sem a tam s podnosy plnými pohárů vína a talířů mušlí v nějaké červené omáčce. Všude se ozýval smích, hlasitě výkřiky a útržky písní. Studenti byli mladí a měli celý svět před sebou, a studovali v Paříži, už teď nejpozoruhodnějším městě v Evropě, a tudíž i na celém světě.</p>
<p>„Co se děje tentokrát?“ zeptal se Mack.</p>
<p>„Je rok 1789,“ řekl Mefistofeles. „Paříž, a vlastně celá Francie, se bouří. Podnícen nedávnou americkou revolucí je prostý lid připraven povstat a svrhnout neschopný královský dvůr a zkorumpovanou šlechtu. Pro masy je to úsvit nového věku, a soumrak pro těch pár privilegovaných. V paláci Tuilerie se zoufalý král Ludvík XVI. a jeho žena, Marie Antoinetta, ohrožováni neustále rostoucím hněvem nyní už nezvladatelné populace, připravují právě této noci uprchnout do Belgie, kde se chtějí setkat s roajalistickými armádami, hořícími touhou po pomstě za urážky královské rodiny.</p>
<p>„To zní zajímavé,“ řekl Mack. „Dokážou to?“</p>
<p>„Bohužel ne. Z historie víme, že se v kritické chvíli něco zvrtlo. To tak bývá. Nakonec se královská rodina vrátila s eskortou Republikánské gardy do Paříže. Krátce nato přišli o hlavy na gilotině.“</p>
<p>„Jsou skutečně špatní a zlí, ten král a královna?“ zeptal se Mack.</p>
<p>Mefistofeles se smutně usmál. „Vůbec ne. Jsou prostě lidmi své doby. Jejich smrt nic nevyřeší a pobouří celý svět. Dojde k velikým bitvám a masakrům, a Francie stane sama proti spojeným armádám celé Evropy.“</p>
<p>„Předpokládám, že chcete, abych toho krále a královnu zachránil.“</p>
<p>„To samozřejmě záleží pouze na vás,“ řekl Mefistofeles. „Ale<emphasis> byl</emphasis> by to významný čin.“</p>
<p>„Co mám tedy udělat?“</p>
<p>„Útěk je naplánovaný na dnešní noc. Královská rodina vyjde po jednom z paláce a nasedne do kočárů řízených loajalisty. Hned na začátku však dojde k osudnému zpoždění. Marie Antoinetta se bude chystat tak dlouho, že uteče několik cenných hodin. Kvůli tomuto zpoždění vévoda de Choiseul, čekající na okraji Paříže s jednotkou husarů věrných králi, dojde k závěru, že se útěk nezdařil, a opustí své stanoviště. To je klíčový okamžik.“</p>
<p>„Existují další klíčové body?“</p>
<p>„No, ano,“ připustil Mefistofeles. „Na útěku krále pozná jistý Drouet, až bude jeho kočár projíždět městečkem Saint-Menchould. Drouet způsobí poplach, který povede k zatčení krále. Krále uviděl čirou náhodou. Kdyby se podařilo odvrátit jeho pozornost…“</p>
<p>„Začíná mi svítat,“ řekl Mack.</p>
<p>„Nebo, kdyby to nevyšlo, král a královna by se mohli zachránit, kdyby nebyl most ve Varennes zablokovaný. Most brání tomu, aby královský kočár bezpečně dosáhl belgické hranice. Jsou tedy tři možnosti, zpoždění Maric Antoinetty, Drouet a most ve Varennes. Zvolte si kteroukoli z nich, a změníte dějiny. Jste připraven, Fauste?“</p>
<p>„Myslím, že ano,“ řekl Mack. „Tak jako vždycky.“</p>
<p>„Skvělé. A prosím vás, Johanne, pokuste se tento úkol zvládnout dobře. Je poslední, víte. Občas na vás dohlédnu, jak si počínáte. Možná vám i pomohu. Uvidíme se později,“ řekl, a zmizel.</p>
<p>Z předchozího rozhovoru Mack vyrozuměl, že Marie Antoinetta je ve Versailles, pár mil od Paříže. Na náměstí Saint-Michel si za centime najal fiakr. Vůz projel rušnými ulicemi Paříže, až se dostal do krajiny zelených polí a úhledných hájků.</p>
<p>U paláce ve Versailles Mack vystoupil a zamířil k hlavnímu vchodu. Cestu mu zastoupil ozbrojený strážný s píkou. „Hej, ty! Co tady chceš?“</p>
<p>„Toužím po audienci u královny,“ odvětil Mack.</p>
<p>„Dnes nikoho nepřijímá,“ řekl strážný.</p>
<p>„Ano, já vím. Aleje to naléhavé.“</p>
<p>„Už jsem ti sakra řekl, že nikoho nepřijímá.“</p>
<p>„Řekněte jí, že je tady doktor Faust,“ řekl Mack. „Odmění vás. A já sám pro vás také něco mám.“ Podal strážnému zlatou minci.</p>
<p>„Díky, občane,“ řekl strážný a nechal minci sklouznout do své kapsy. „A teď koukej mazat, nebo tě zatknu za pokus o podplacení stráží.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>
<p>Dům archanděla Michaela stál na malé, asi půlakrové vyvýšenině v jednom z exkluzivních předměstí Nebes. Michael právě ošetřoval své pečlivě pěstěné růže. Když vzhlédl, spatřil, jak po mramorovém vstupním schodišti stoupá Ylith, bývalá čarodějnice a nyní horlivý anděl.</p>
<p>„Ylith, rád vás vidím.“ Odložil zahradnickou lopatku a otřel si ruce. „Mohu vám nabídnout limonádu? Je horký, i když suchý den, nu, typické počasí tady na Nebesích.“</p>
<p>„Ne, díky,“ řekla Ylith. „Přišla jsem proto, že jsem z něčeho totálně zmatená.“</p>
<p>„Tak dobře,“ řekl Michael. „Ale musíte mi o tom říct víc. O co jde?“</p>
<p>„Mám důkaz, že Mefistofeles švindluje.“</p>
<p>„Aha,“ řekl Michael, poměrně suše. „Ale to se dá od démona celkem očekávat.“</p>
<p>„A co je ještě znepokojivější,“ řekla Ylith, „mám také důkazy o<emphasis> vašem</emphasis> švindlování.“</p>
<p>„Mém?“ zeptal se užasle Michael.</p>
<p>„Ano, o vašem,“ potvrdila Ylith.</p>
<p>Michael na okamžik ztichl a přemýšlel. Pak řekl: „Vy jste mezi námi nová, že?“</p>
<p>„Ano, jsem,“ řekla Ylith. „Ale co to má co…“</p>
<p>Michael zvedl ruku.</p>
<p>„A jste proto nezkušená a chybí vám znalost té veliké harmonie, která udržuje Dobro a Zlo v jednotě a diktuje pravidla jejich chování.“</p>
<p>„O této veliké harmonii jsem nikdy neslyšela,“ řekla Ylith. „A záleží na tom? Já mluvím o švindlování.“</p>
<p>„Takový je svět, má drahá. Protože uvažte: Jestli se mají</p>
<p>Světlo a Tma vůbec střetnout v tomto utkání, musí do něho vstoupit jako dvě rovnocenné strany a s vědomím, že ten zápas neznamená zvítězit jednou provždy a za každou cenu. Dobro i Zlo na sobě vzájemně závisí. Protože jedno bez druhého nemůže existovat. Chápete?“</p>
<p>„Myslím, že ano,“ řekla Ylith pochybovačně. „Ale co to má co –“</p>
<p>„Smysl je tedy v tom,“ pokračoval Michael, „že Dobro a Zlo je na tom celkem vzato rovnocenně. Na úrovni vzájemné interakce podporujeme jedno nebo druhé. Hrajeme tak, abychom vyhráli a potlačili nepřítele navěky, ale přesto, na vyšší úrovni, dobře víme, že skutečné vítězství není možné ani uskutečnitelné, a vlastně ani žádoucí. Chápete?“</p>
<p>„Nejsem si jista,“ řekla Ylith. „Ale pokračujte, prosím.“</p>
<p>„Jde o to, že jako rovnocenní ve hře Dobra a Zla musíme mít přístup ke stejným technikám. Dobro nesmí být handicapováno tím, že jsou mu zapovězeny ‚špatné‘ alternativy, které jsou Temnu přístupné. A protože Zlo tu a tam používá ‚dobré‘ prostředky ke svým vlastním Zlým záměrům, může tedy Dobro použít ‚špatné‘ pro své vlastní účely. Protože v konečném důsledku, má drahá Ylith, nejde o to, co je dobré a co špatné, ale o to, co je tady.“ A Michael si položil ruku na srdce.</p>
<p>„Znamená to, že můžete švindlovat?“ zeptala se Ylith.</p>
<p>Michael se usmál. „Znamená to, že máme stejné právo švindlovat jako Zlo.“</p>
<p>„A myslíte, že je správné švindlovat, abyste zvítězil?“</p>
<p>„Řekl bych spíše, že to není špatné,“ řekl Michael.</p>
<p>„No, teď když jsem vás vyslechla, musím nad tím přemýšlet.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>
<p>Tuileries nastal večer. Okna osvětlovaly tisíce svící. Vysokými vyřezávanými předními dveřmi neustále proudili lidé sem a tam, oblečení spíš v republikánské modré a šedé než v bílé a růžové roajalistů. Mack seděl na malé lavičce na druhé straně ulice a zvažoval situaci.</p>
<p>V pečlivě sestřižených korunách stromů kolem paláce šuměl slabý vánek. A pak Mack zaslechl jakýsi slabý, netělesný hlas: ,,Fauste! Fauste! Kde jste, Fauste?“</p>
<p>Mack se rozhlédl kolem… Někdo mě volal?“</p>
<p>Vedle něj se ztělesnila Ylith. Měla na sobě nádherný jezdecký kostým z černého sametu a semiše. Jezdecké boty se jí leskly a dlouhé černé vlasy měla stažené bílou sifonovou stuhou. „Vzpomínáte si na mě?“</p>
<p>„Naprosto přesně,“ prohlásil Mack. „Zavřela jste mě v Zrcadlovém vězení v Pekingu, když jste se domnívala, že švindluji.“</p>
<p>„Od té doby jsem jednu nebo dvě věci pochopila,“ řekla Ylith. „Co plánujete teď?“</p>
<p>Mack měl sto chutí odejít a neříct tomuto hezkému, ale prudkému a kritickému ženskému duchovi vůbec nic. Když je tak chytrá, ať na to přijde sama! Ale na druhé straně mu to mohlo poskytnout výhodu, takže se ovládl a řekl: „Pokouším se zachránit krále a královnu Francie.“</p>
<p>„Proč je chcete zachránit?“ zeptala se Ylith.</p>
<p>„Vlastně ani nevím. Chápete, nesetkal jsem se s nimi. Ale zdá se, že musím v tomto utkání něco udělat, a tohle vypadá docela dobře. Zatraceně, zdá se, že jsou to spíš pošetilí lidé, jejichž největším zločinem je, že se narodili s modrou krví. A Mefistofeles myslel, že by to byl dobry skutek.“</p>
<p>„Chápu,“ řekla Ylith. „A protože to chce Mefistofeles, je Michael samozřejmě proti tomu.“</p>
<p>„Myslím, že to z toho vyplývá,“ řekl Mack. „A protože jste na Michaelově straně“</p>
<p>„Nevím už, na čí jsem straně,“ řekla Ylith. „Ale předtím jsem vám ublížila, a teď jsem tady, abych to napravila. Jak vám mohu pomoci?“</p>
<p>„Potřebuji, aby si královna pospíšila. Už bude osm hodin, nejvyšší čas jít, ale ona ještě nevyšla.“</p>
<p>„Dobrá, podívám se po ní,“ řekla Ylith a zmizela.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>
<p>Ylith se znovu materializovala v chodbě vedoucí ke královským komnatám ve druhém patře paláce Tuilerie. Okamžitě si uvědomila, že měla raději zůstat neviditelná. Bohatě tapetovanými chodbami se potáceli opilí vojáci Národní gardy, osahávali vyděšené ženy a popíjeli víno z velkých lahví. Ylith kolem nich nepozorována proklouzla, objevila královniny komnaty a vešla dovnitř. Tam nalezla plně oblečenou Marii Antoinettu spící na kanapi. I ve spánku se jí svíraly a rozevíraly prsty, jako by se pokoušely uchopit něco, co jim unikalo, možná samotný život.</p>
<p>Pak si Maric Antoinetta uvědomila, že není v místnosti sama, a otevřela oči.</p>
<p>„Kdo jste?“</p>
<p>„Jen přátelský duch, Vaše Výsosti,“ řekla Ylith. „Přišla jsem vám pomoci z tohoto zmatku.“</p>
<p>„Ach! Mluvte, prosím!“ zvolala Maric Antoinetta.</p>
<p>„Abych vám to řekla otevřeně, Mane, jestli smím, váš útěk je naplánovaný na osm hodin dnes večer. V tu hodinu máte v přestrojení za guvernantku sejít po schodech, projít kolem stráží a nasednout do jistého kočáru. Kočí vás zaveze k většímu kočáru čekajícímu za městem, kde se setkáte s králem a budete pokračovat ve svém útěku směrem do Belgie.“</p>
<p>„Ano, skutečně.“ řekla Marie, kulíc oči. „Jak jste se to dověděla? A je s tím plánem něco v nepořádku?“</p>
<p>„Plán je dobrý,“ řekla Ylith, „ale historie nám říká, že jste se s odjezdem o pár hodin opozdila, a že toto zpoždění zmařilo celý pečlivě sestavený harmonogram vašeho útěku.“</p>
<p>„Já, o pár hodin opozdila?“ řekla Marie rozhořčeně. „Nemožné! Ach, snad v případě nějakých galantních dobrodružství, která bude historie s mým jménem nepochybně spojovat, jako bych byla nějaká nestydatá děvka a čubka jako ta du Barryová. Ale tady nejde o flirt, můj drahý duchu, a já nejsem tak lehkomyslná, abych přijela pozdě na schůzku, jež mi má zachránit život.“</p>
<p>„Jsem ráda, že Vaše Výsost není tak frivolní, jakou z vás dělá historie,“ řekla Ylith. „Musíme jen toto místo opustit přesně v osm, a vše půjde jak po másle.“</p>
<p>„Ano, souhlasím. Ale v jedné věci se mýlíte. Čas odjezdu byl stanoven na jedenáctou hodinu.“</p>
<p>Ylith to uvážila a zavrtěla hlavou. „Vaše Veličenstvo, musíte se mýlit vy. Já čerpám ze samotné historie.“</p>
<p>„Nechci zpochybňovat historii.“ řekla Marie, „ale mluvila jsem ani ne před hodinou s kočím, zcela jasně mi řekl, že to bude v jedenáct.“</p>
<p>„Mně bylo řečeno v osm,“ řekla Ylith.</p>
<p>„Museli vám to říct špatně,“ řekla Marie.</p>
<p>„Zkontroluji to,“ řekla Ylith.</p>
<p>Zaklínadlo ji přeneslo do mnohobarevných království, která existovala mezí jednotlivými oddělenými vrstvami bytí, a ona ihned zamířila do Knihovny důležitých pozemských údajů, kde byla zaznamenána veškerá historie.</p>
<p>Ylith přistoupila k velkému, nedávno instalovanému počítači, inovaci, proti níž mnozí duchové Dobra i Zla zuby nehty bojovali, protože počítače považovali za moderní vynálezy a jejich používání se ještě nestalo běžným zvykem. Nakonec však stvoření Světla i Tmy dospěla ke konsensu, že i duchové musejí držet krok s měnícími se časy na Zemi.</p>
<p>Ylith přistoupila k terminálu a představila se.</p>
<p>Počítač řekl: „Předpokládám, že máte nějaký problém. Řekněte mi, co potřebujete vědět.“</p>
<p>Ylith neztrácela čas. „Potřebuji znát správnou hodinu odjezdu v jedné důležité historické situaci. Maric Antoinetta tvrdí, že čas schůzky s kočím, který ji odveze z Paříže, je jedenáct hodin večer. Mně bylo řečeno, že je to osm hodin večer. Který údaj je správný?“</p>
<p>„Je mi líto,“ řekl počítač po nanosekundovém zaváhání. „To je tajná informace.“</p>
<p>„Je to prostá skutečnost a musí být v záznamu. Nemůže být tajná!“</p>
<p>„Vlastně není,“ řekl počítač. „Bylo mi řečeno, abych to řekl, kdyby někdo, kdokoli, žádal nějakou skutečnost z určité třídy faktů.“</p>
<p>„Jaké třídy?“</p>
<p>„Třídy prostých, snadno zjistitelných faktů.“</p>
<p>„No, a proč by ses po tom faktu nemohl podívat?“</p>
<p>„Fakt samotný není problém,“ řekl počítač. „Je to rutina vyhledávání fakt, která to právě teď znemožňuje.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože technici právě teď zavádějí nový program.“</p>
<p>„A mezitím nemůže nikdo nic vyhledat? To je směšné! Proč s tím něco neuděláš?“</p>
<p>„Já?“</p>
<p>„Ano, ty!“</p>
<p>„K tomu nejsem naprogramovaný,“ řekl počítač. „Řekli mi, že nepotřebuji vědět, kdy budou hotoví.“</p>
<p>„Takže neznáš ten údaj, o který žádám?“ řekla Ylith.</p>
<p>„To vůbec neříkám!“ Hlas počítače zazněl ublíženě, „Znám všechna fakta. Jenom můj vyhledávací systém je mimo provoz. Proto je pro mě technicky nemožné vám to říct.“</p>
<p>„Technicky! Ale ne virtuálně!“</p>
<p>„Ne, ovšemže ne virtuálně.“</p>
<p>„Tak mi dej virtuální odpověď. Nebo ani to nemůžeš?“</p>
<p>„Mohl bych, kdybych chtěl. Ale já nechci.“</p>
<p>Ylith zaslechla v jeho hlasu uraženou pýchu. Rozhodla se, že to zkusí jinak. „Neudělal bys to pro mě?“</p>
<p>„Jistě, bejby. Okamžik.“ Světla zablikala. Pak počítač řekl: „Mně to vychází na tři hodiny ráno.“</p>
<p>„Nemožné,“ řekla Ylith.</p>
<p>„Říkal jsem vám,<emphasis> </emphasis><emphasis>že </emphasis><emphasis>je </emphasis>vyhledávací systém mimo provoz.“</p>
<p>„Já vím, ale říkal jsi také, že bys ho mohl obejít.“</p>
<p>„Udělal jsem to. Vyšly mi tři hodiny ráno!“</p>
<p>„Co se dá dělat. Tak dobře, budu muset vystačit s tímhle. Děkuji ti.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Ylith si pospíšila zpátky k Marii Antoinettě. „Kolik je podle vás hodin?“</p>
<p>Marie se poradila se svými kapesními hodinkami. „Bude jedenáct.“</p>
<p>„No, co se dá dělat,“ řekla Ylith. „Tak dobře, pojďme.“</p>
<p>„Jsem připravena,“ řekla Marie. „Jen si vezmu peněženku.“</p>
<p>Venku přešlapoval z nohy na nohu vysoký koci a čas od času nahlížel do kočáru na velké hodiny. „Zatraceně, zatraceně, zatraceně,“ mumlal si pro sebe švédsky.</p>
<p>Konečně se dveře paláce otevřely a vyšly dvě ženy, jedna plavovlasá, druhá černovlasá.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo!“ zavrčel kočí. „Kde jste k čertu byla?“</p>
<p>„Co tím myslíte, kde jsem byla?“ zeptala se Marie Antoinetta. „Jsem tady v určenou hodinu.“</p>
<p>„Nerad vám protiřečím, ale opozdila jste se o čtyři hodiny. Teď budeme mít potíže.“</p>
<p>„Já? Opozdila? Nemožné!“ Obrátila se k Ylith. „Kolik máte hodin?“</p>
<p>Ylith se podívala na své malé cestovní hodinky. „Osm.“</p>
<p>Marie se podívala na své. „Já mám přesně jedenáct.“</p>
<p>„A já,“ řekl kočí, „mám tři ráno!“</p>
<p>Všichni tři se na sebe konsternované podívali, zděšeni takovou časovou nejednotností. Ylith nyní pochopila, že Marie Antoinetta počítala ve Francouzském roajalistickém času, kočí ve Švédském reformovaném času a ona sama ve Spirituálním standardním času. Výsledkem bylo, že Marie Antoinetta přišla na životně důležitou schůzku pozdě.</p>
<p>Kočí řekl: „No, nedá se nic dělat, pojeďme. Ale je pozdě, velmi pozdě.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6</strong></p>
<p>Mack dřímal v Hotelu de Ville, když mu někdo drsně zatřásl ramenem.</p>
<p>„Co je?“ Polekaně se probudil a uviděl malou vousatou tvář.</p>
<p>„Jsem Rognir, trpaslík.“</p>
<p>„Ach, ano.“ Mack se posadil a protíral si oči. „Asi jste. Co pro vás mohu udělat?“</p>
<p>„Vůbec nic. Ale přináším zprávu. Poslala mě Ylith, abych vám řekl, že se jí nepodařilo přimět královnu, aby si pospíšila. Nějaké nedorozumění s časem, ale tu část jsem si nezapamatoval.“</p>
<p>„Zatraceně!“ řekl Mack. „Takže královský kočár vyjel na svou cestu do Varennes pozdě!“</p>
<p>„Když to říkáte,“ řekl Rognir.<emphasis> </emphasis><emphasis>„</emphasis><emphasis>Mně</emphasis> se o tom nikdo říct neobtěžoval.“</p>
<p>Mack řekl: „Pokouším se uchránit před zajetím královskou rodinu. Ale teď nevím, co dělat, pokud neseženu koně.“</p>
<p>„Koně? Na co potřebujete koně?“</p>
<p>„Abych se dostal do Saint-Menehould, kde budu mít další šanci změnit osud Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty.“</p>
<p>„Proč se tam nedostanete pomocí kouzla?“ řekl Rognir, nalévaje Mackovi sklenici vína.</p>
<p>„Neznám správné zaklínadlo,“ přiznal Mack.</p>
<p>„Ten druhý chlapík by je znal.“</p>
<p>„Jaký druhý chlapík?“</p>
<p>„Ten, co jsem mu pomohl na Styxu.“</p>
<p>„Myslíte Fausta?“</p>
<p>„Prý se tak jmenuje.“</p>
<p>„Já jsem taky Faust.“</p>
<p>„Když to říkáte.“</p>
<p>„Ale on se mě pokouší zbavit.“</p>
<p>„Pak je to pro vás těžké,“ řekl Rognir. „Nic osobního. Počítal jsem, že když mu pomůžu, šlápnu tím na kuří oko jistému démonovi, kterého znám. Podvedl mě. Trpaslíci mají dlouhou paměť.“</p>
<p>„A krátké, ježaté vousy,“ řekl Mack. „Zatraceně! Jak se mám dostat do Saint-Menehould před královským kočárem?“</p>
<p>„Musíte odsud vypadnout a sehnat si koně!“ řekl Rognir.</p>
<p>Mack na něho vytřeštil oči. „Myslíte, že je to tak jednoduché‘?“</p>
<p>„Mělo by být,“ řekl Rognir, „nebo jste skutečně ve velkých potížích.“</p>
<p>O něco později už Mack uháněl tryskem ztemnělým lesem na černém hřebci, kterého jménem Výboru veřejné bezpečnosti zabavil před palácem Tuilerie. Nikdo se s ním o to nepřel.</p>
<p>Jel po matně osvětlené lesní cestě a gratuloval si k pěknému koni, jehož si vybral. Pak za sebou uslyšel dusot a ohlédl se. Ano, měl rychlého koně, ale nebyl dost rychlý, aby ho jezdec za ním nedoháněl.</p>
<p>Nemohl nic dělat. Pronásledovatel se dostal na jeho úroveň a Mack uviděl, že je to Faust v divoce vlajícím černém plášti.</p>
<p>„Tak, podvodníku, zase se setkáváme!“ vykřikl Faust.</p>
<p>Chvíli cválali bok po boku. Mack měl co dělat, aby se udržel na koni, protože cválat vysokou rychlostí nočním lesem s dalším jezdcem za sebou vykřikujícím urážky nebylo zpravidla jeho zvykem. Pravděpodobně ani Faustovým. Ale mág z Wittenbergu jel jako Maďar, jak se říkalo, a ještě za sebou na koňském hřbetě dokázal udržet Helenu. Mack vezl samozřejmě Markétku, mlčící, okouzlenou mihotavou hrou měsíčního světla a stínů. Váha, kterou oba jezdci vezli, tak byla přibližně stejná.</p>
<p>„Přestaňte zneužívat mé veliké jméno!“ zahřměl Faust. „Protože jediný Faust je schopen psát řádky osudu, a takoví ubožáci jako vy udělají lépe, když se mi budou klidit z cesty, než je vykopnu obloukem až ke hvězdám, jestli víte, co tím míním, chlapečku?“</p>
<p>Faust trochu blábolil a slang budoucnosti imitoval dost nešťastně, ale smysl jeho slov byl jasný: kliď se mi z cesty, nebo jinak…</p>
<p>„Teď nemůžu odejít!“ odsekl Mack. ,,Je to můj příběh!“</p>
<p>„To jistě! Já jsem jediný a největší Faust!“ vykřikl Faust, hrozivě vyvaluje oči. Přijel se svým koněm blíž k Mackovi a vytáhl z opasku jakýsi předmět, asi tři stopy dlouhý, vykládaný drahokamy, jehož záře napovídala, že nejde jen o nějaké obyčejné žezlo, nýbrž o kouzelné, ukradené v tomto případě Mackem Kublajchánovi. Nyní však spočívalo ve Faustových rukou, a ty neznaly slitování. Podle toho, jak je Faust držel, Mack poznal, že mág z Wittenbergu odhalil jeho moc, a že kdyby na nějakou osobu namířil a řekl: „Bang!“, ta osoba by zmizela jako zasažena paprsky smrti pozdější doby.</p>
<p>Tváří v tvář takové okultní palebné síle Mack skoro ztratil veškerou naději. Pak uviděl zoufalý prostředek, jak výboji energie kouzelného žezla uniknout. Tyčil se nad ním v podobě velikého dubu. Mack si svůj pohyb přesně načasoval a strhl svého koně do cesty Faustovu. Faust instinktivně uhnul. Mack odbočil doprava kolem stromu, zatímco Faust narazil do stromu tak prudce, že hvězdičky, které spatřil, na okamžik uviděl i Mack, i když byly jen imaginární. Zezadu uslyšel Mack Markétčino soucitné zakvílení. Doktor dopadl v bezvědomí na zem, zatímco jeho splašený kůň odběhl, a Mack cválal dál k Saint-Menehould. Helena, manželka válečníků, seskočila na zem ještě před nárazem, několikrát se překulila, zvedla se na nohy a upravila si účes. Přilákat jednoho čaroděje nebo tisíc lodí to pro ni bylo totéž. Člověk musel být vždycky nad věcí.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 7</strong></p>
<p>Když urazil poměrně slušnou vzdálenost, přijel Mack na lesní mýtinu, kde uviděl venkovský hostince, z jehož komína se kouřilo. Připadal mu vhodným místem, kde se mohli najíst, a tak zastavil a pomohl Markétce sesednout; koně uvázal ke kůlu k tomuto účelu určenému a načerpal mu z nedaleké studny vodu. Pak s Markétkou vstoupili dovnitř.</p>
<p>Obvyklý krčmář uvnitř leštil za pultem mosaz a na konci místnosti hořel oheň. Nedaleko seděl jiný cestující s tváří odvrácenou od Macka a ohříval si nad ohněm ruce.</p>
<p>„Dobrý den přeji, pocestní,“ řekl majitel krčmy. „Budete si přát pohár pálenky pro potěšení chuti?“</p>
<p>„Na drink je příliš brzy,“ řekl Mack. „Jen šálek čaje, abychom se udrželi vzhůru.“</p>
<p>„Posaďte se k ohni a ohřejte se,“ řekl krčmář. „Čaj vám hned přinesu.“</p>
<p>Mack přistoupil k ohni a zdvořile kývl na pozdrav muži, který tam už seděl, zahalený v dlouhém plášti s kápí.</p>
<p>„Dobrý večer,“ řekl muž a odhrnul kápí.</p>
<p>Mack se na něho pozorně podíval. „Neznáme se?“</p>
<p>„Možná jste v nějakém muzeu viděl mou bystu,“ řekl cizinec. „Jsem Odysseus, a kdybychom měli čas, velice rád bych vám vypověděl, jak jsem se sem ze svého domu na předměstí Tartaru dostal. Ale čas bohužel nemáme. Znáte Fausta‘?“ Odysseus mluvil homérskou řečtinou se slabým ithackým nádechem, jemuž Mack rozuměl, protože mu Mefistofeles zaklínadlo jazyků ponechal.</p>
<p>„Nu ano, svým způsobem,“ řekl Mack. „Je třeba říct, že jsem za něho dělal jeho práci, ale teď mám na vše trochu smíšený názor.“</p>
<p>„Jste ten Faust, který cestuje s Helenou Trójskou?“ zeptal se Odysseus.</p>
<p>„Ne, to je ten druhý,“ řekl Mack. ,,Já cestuji s Markétkou.“ Otočil se, aby ji Odysseovi představil, ale dívka už u rohového stolu usnula.</p>
<p>„Ale také tvrdíte, že jste Faust?“ zeptal se Odysseus.</p>
<p>„Pravé v této chvíli hraji Faustovu roli v utkání mezi Světlem a Tmou. Ale skutečný Faust se mě z něj pokouší vytlačit.“</p>
<p>„A co máte v úmyslu dělat?“ zeptal se Odysseus.</p>
<p>„Nejsem si vůbec jist,“ odpověděl Mack. „Začínám o tom uvažovat. Možná bych měl skutečně vypadnout a přenechat roh Faustovi.“</p>
<p>Odysseus řekl: „Zdá se, že se vám docela daří. Proč byste to měl vzdávat? Co má Faust, co nemáte vy?“</p>
<p>„No, chápete, druhý Faust je veliký mág, a tak má spíše právo zastupovat lidstvo.“</p>
<p>„Ani náhodou!“ Odysseus se těsněji zahalil do svého pláště. „Proč by mělo být lidstvo zastupováno mágem? Jsou stejní jako politici, jen ještě horší. Vy jste si to ještě neuvědomil? Magie vždycky pracuje proti lidstvu.“</p>
<p>„Takhle jsem o lom nikdy nepřemýšlel,“ přiznal se Mack.</p>
<p>„Magie je moc, a jen málo lidí ji skutečně dobře ovládá. Myslíte, že je správné, aby lidi vedla tlupa mágu? Opravdu byste chtěl, aby váni vládl Faust?“</p>
<p>„Jen jsem předpokládal, že mágové znají víc než obyčejní lidé.“</p>
<p>„To, co znají, není nezbytně užitečné pro nás ostatní. V mé době jsme měli Tiresia. Byl skutečně vynikající. Ale myslíte, že jsme ho nechali vest nás v politice nebo ve válce? Nikdy! Náš vůdce, Agamemnon, měl mnoho chyb, ale byl to člověk a nevyžadoval zvláštní výhody od bohů ani duchů. Dejte si pozor na lidi. kteří tvrdí, že mluví za bohy!“</p>
<p>„Ale on je skutečný Faust!“</p>
<p>„Snad. Ale to z něho nečiní skutečného držitele faustovského ducha. Tím jste vy, můj drahý Macku, muž na pravém místě, bez zvláštních vědomostí nebo schopností, bez magické síly, neusilující o to někomu vládnout.“</p>
<p>Tato slova Mackovi poněkud zvedla sebevědomí. Dopil čaj, a přiměl ospalou Markétku, aby dopila svůj a vstala. „Bude lépe, když pojedeme.“</p>
<p>„A Faust?“</p>
<p>„Jede za mnou.“</p>
<p>„Aj, dobře,“ řekl Odysseus. „Slyšíš, Achille?“</p>
<p>Achilles, spící v temném koutě místnosti, zívl a posadil se. „Volal jsi mě, Odyssee?“</p>
<p>„Připrav se, příteli! Faust přichází!“</p>
<p>Odysseus a Achilles! Mack doufal, že tihle dva Fausta na j čas zadrží.</p>
<p>„Pojďme, Markétko,“ řekl.</p>
<p>„Už jdu,“ přisvědčila, potlačujíc zívaní.</p>
<p>Vyšli z krčmy, nasedli na koně a znovu vyrazili směrem na Saint-Menehould.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 8</strong></p>
<p>Faust přijel do lesního hostince asi o dvacet minut později. Na spánku měl podlitinu, ale jinak se zdál v pořádku. Helena byla ošlehaná větrem, ale krásnější než kdykoli jindy.</p>
<p>Faust vešel do hostince, a ocitl se tváří v tvář Odysseovi, který řekl: „Vím, kdo jste. Jmenujete se Faust.“</p>
<p>„No a?“ odvětil Faust.</p>
<p>„A máte ve svém držení Helenu Trójskou.“</p>
<p>„Nu, ovšemže ji mám!“ řekl Faust. „Je to nejkrásnější žena na světě, a tudíž je to pro mě jediná vhodná manželka. Kdo jste vy a co chcete?“</p>
<p>Odysseus představil sebe a Achilla. Jestli to na Fausta udělalo dojem, nedal to na sobě znát.</p>
<p>„Fakt je,“ řekl Odysseus, „že chceme Helenu zpátky. Váš démon neměl právo unést ji z domu jejího manžela v Tartaru.“</p>
<p>„Nezkoušejte to na mě,“ prohlásil Faust. „Byla mi předána, a proto si ji ponechám.“</p>
<p>„Zdá se mi, že tohle neslyším poprvé,“ řekl Odysseus, narážející na události, které se staly počátkem<emphasis> Iliad</emphasis><emphasis>y</emphasis>, kdy Achilles nechtěl vydat dívku Briseis Agamemnonovi, a když mu ji Agamemnon nevydal zpátky, trucoval ve svém stanu tak dlouho, až Řekové málem prohráli trójskou válku.</p>
<p>„Možná ano,“ řekl Achilles. „Ale na tom nezáleží. Vydejte nám ji, Fauste.“</p>
<p>„Ani náhodou. Pokusíte se mi ji vzít?“ Vytáhl z vnitřní kapsy pláště křesadlovou pistoli.</p>
<p>„Kdybychom chtěli, věřte mi. že bychom to dokázali,“ řekl Odysseus. „A ani vaše zbraň by nás nezastavila. Zadrž ale svůj meč, Achille. Existuje lepší způsob.“</p>
<p>Odysseus si vstrčil do úst dva prsty a dlouze, žalostně zahvízdal. Téměř v zápětí mu odpověděl kvílivý, skřehotavý hluk, podoben nejprve meluzíně, než se nakonec změnil v hlasy jakýchsi stařen.</p>
<p>Dveře krčmy se rozletěly závanem nezdravě páchnoucího vzduchu a dovnitř vletěly Fúrie v podobě tří velkých vran, aby téměř ihned nabyly svých lidských obrysu tří stařen s dlouhými nosy a červenýma očima v rozedraných a zaprášených černých cárech. Alecto byla tlustá, Tisiphone vyzáblá, a ta třetí, Megaera, tlustá a vyzáblá zároveň, ale vždycky na těch nesprávných místech. Začaly tančit kolem Fausta, vyrážejíce odporné skřeky. Faust se snažil zachovat důstojné mlčení, ale neměl to lehké.</p>
<p>Nakonec Faust řekl: „Tohle vám k ničemu nebude, drahé dámy, protože nejsem výtvorem vaší doby, a je proto nepravděpodobné, že mě vaše přítomnost naplní zbožnou hrůzou.“</p>
<p>„Zbožnou, nezbožnou,“ řekla Tisiphone. „Možná vás k ničemu nedonutíme fyzicky. Ale zjistíte, jak je obtížné vést jakýkoli rozhovor, když vám neustále ječíme do uší.“</p>
<p>„To je směšné,“ řekl Faust.</p>
<p>„Ale je to tak,“ řekla Tisiphone. „Možná byste nás rád slyšel zpívat. Děvčata, sborově.“</p>
<p>Když začaly Fúrie ječet raně helénskou verzi písně ‚Vyvalte sudy‘, Faust vyplašeně ucouvl. Připomínalo to poněkud vytí smečky horkem zdivočelých hyen, ale bylo to horší, daleko horší. Faust to chvíli snášel, ale brzy zjistil, že přitom nemůže přemýšlet, že skoro nemůže ani dýchat, a nakonec zvedl v zoufalství ruku.</p>
<p>„Prosím o chvilku ticha, dámy, abych mohl uvážit svou situaci.“</p>
<p>V tichu, které znovu zavládlo, přešel Faust na druhý konec místnosti, aby si krátce promluvil s krčmářem. Ale Fúrie mu nedůvěřovaly, protože začaly okamžitě hovořit mezi sebou, hlasy, jež se zdály vyvěrat z jeho vlastní mysli, předstírajíc, že jsou jeho vlastním vnitřním vědomím. „Dobře, sakra, nevím, jak jsem se dostal do téhle bryndy. Neslyším ani své vlastní myšlenky. A jestli<emphasis> mám</emphasis> přemýšlet, o čem bych přemýšlel? O Heleně? Ale jak mohu přemýšlet o Heleně, když ty staré vrány naplnily mou mysl hrůzou?“</p>
<p>A ačkoli mu tyto myšlenky vložily do hlavy staré dámy, Faustovi se zdálo, že jde o jeho vlastní myšlenky, a tak si řekl: K čemu to je mít Helenu, když jediné, co slyším v hlavě, je recept na krvavý puding a návod, jak švindlovat v mah-jongu? Dobrá, vidím, že ty staré dámy jsou lepší než já. A tak nahlas řekl: „Dobrá, když ji tolik chcete, vezměte si ji!“</p>
<p>Staré dámy zmizely stejně rychle, jako se objevily. Helena zmizela s nimi. Odysseus a Achilles zmizeli také. Faust snědl krajíc chleba a spláchl ho pohárem vína. Byl mrzutý, že Helenu ztratil, ale vlastně o ni až tolik nestál. To, že se jí zbavil, mu uvolnilo ruce. Mohl se teď cele koncentrovat na svůj úkol. A neměl času nazbyt. Vyšel ven, nasedl na koně a vyrazil po Mackově stopě.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 9</strong></p>
<p>Mack konečně dorazil na mýtinu, za níž následovala vesnice Sommevesle, kde doufal, že najde vévodu de Choiseul, velikou naději roajalistů. Objevil ho sedícího před hostincem na okraji vesnice, čtoucího v nějakých pařížských novinách inzeráty na použité koně.</p>
<p>„Jste vévoda de Choiseul?“ zeptal se.</p>
<p>Muž zvedl hlavu od novin a podíval se na Macka očima s monoklem v drátěné obroučce. „Jsem.“</p>
<p>„Mám zprávy o králi!“</p>
<p>„Nu, je načase,“ řekl vévoda de Choiseul. Složil noviny a ukázal na jednu zprávu na první straně pařížského revolučního deníku.</p>
<p>„Viděl jste tohle? Danton a Saint-Just volají po králově krvi, a také po krvi Marie Antoinetty. Za stalých časů jsme lomu říkali hanopis, a přísně jsme to trestali. Ale teď mohou lidé tisknout, co si zamanou. A říkají tomu pokrok! Kde je král, pane?“</p>
<p>„Přijíždí sem,“ řekl Mack.</p>
<p>„Kdy přijede?“</p>
<p>„Nejsem si zcela jist,“ řekl Mack.</p>
<p>„Ach, výborně,“ řekl vévoda de Choiseul sarkasticky, nesouhlasně si Macka měře monoklem. „Mají už celé hodiny zpoždění, vesničané jsou připraveni se proti nám vzbouřit, protože se domnívají, že jsme sem přijeli vybírat daně, a vy mi řekněte, že přijíždí. Ale<emphasis> kdy</emphasis> přesně?“</p>
<p>„To se dá těžko upřesnit,“ řekl Mack. „Jede, jak nejrychleji muže. Královna musela provést určité přípravy. Jsou na cestě.“</p>
<p>„Královští sedláci jsou taky na cestě,“ řekl vévoda de Choiseul, ukazuje. Mack se podíval a uviděl dav sedláků ozbrojených vidlemi, shromážděný na kraji ulice.</p>
<p>„No, a co?‘“ zeptal se Mack. „Jsou to jen sedláci. Když budou dělat potíže, postřílíte je.“</p>
<p>„To se vám lehko řekne, mladý příteli. Jste zjevně cizinec. Nežijete tady. Ale já mám statky plné takových lidí. Pokaždé když využiji svého droit de seigneur, mám s nimi pak po celý rok problémy. A tito sedláci jsou jen viditelným vrškem ledovce. V okolí jsou jich tisíce, a další se stále scházejí. Mohli by nás spořádat bez mrknutí oka. A vy mi radíte, abych je postřílel!“</p>
<p>„Byl to jen návrh,“ řekl Mack.</p>
<p>„Ale,“ řekl vévoda de Choiseul, otáčeje se. „Kdo je toto?“</p>
<p>Po silnici cválal jezdec ve vlajícím černém plášti. Byl to Faust. Seskočil z koně a přistoupil k vévodovi.</p>
<p>„Vaše rozkazy byly zrušeny,“ řekl. „Pane, okamžitě odsud odveďte své oddíly.“</p>
<p>„Láry-fáry,“ řekl vévoda de Choiseul, zvyklý na anglické žertovné výrazy. „A kdopak jste?“</p>
<p>„Doktor Johann Faust, k vašim službám.“</p>
<p>„Ne,“ řekl Mack, „ve skutečnosti jsem Johann Faust já.“</p>
<p>„Dva Faustové, přinášející protichůdné vzkazy,“ řekl zamyšleně vévoda de Choiseul. „Nu, víte co? Myslím, pánové, že neuškodí, když zůstanete se mnou, dokud nezjistíme podrobnosti. Vojáci!“</p>
<p>Vojáci se chopili Faustova koně i jeho samotného. Mág se v jejich rukou vzpíral marně. Mack, který si včas uvědomil, jakým směrem se události ubírají, se dal na útěk, dřív než se ho chopili, a vyskočil na svého koně. Zasadil mu ostruhy a vyrazil cvalem, zatímco za ním Faust, svírán vojáky, vykřikoval kletby.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 10</strong></p>
<p>Emile Drouet, poštmistr v Saint-Menehould, seděl pozdě v noci v křesle u okna své ložnice, stále ještě očekávaje posly z Paříže. Noc byla chladná a tichá, znamenající vítanou úlevu po vzrušujícím dnu. Z pařížských výborů přišly takové zprávy! A celý den projížděly městečkem cestou na hranice skupiny šlechticů! Avšak Drouet uvažoval prakticky. Zajímalo ho, jak ovlivní přicházející revoluce poštovní službu. Své ženě toho dne řekl: „Vlády mohou přicházet a odcházet, ale bez ohledu na to, kdo je vede, budou potřebovat spolehlivou poštovní službu.“ Ale byla to skutečně pravda? Drouet a jeho kolegové na tom tvrdě pracovali. Mnoha důmyslnými způsoby zkomplikovali existující poštovní systém do té míry, že by ho nikdo nový nemohl pochopit. „Budou nás potřebovat, abychom jim to vysvětlili.“ Ale stále si nebyl zcela jist. Revoluce byly zvláštní.</p>
<p>Náměstí pod jeho oknem zaléval měsíční svit. I v této pozdní hodině tudy občas někdo prošel. Pak z dálky uslyšel dusot koňských kopyt. Blížil se nějaký cestující, jedoucí ze sklíčenosti lesů do sklíčenosti civilizace.</p>
<p>Občan Mack, protože to byl on, seskočil ze sedla a pevně si nasadil revolucionářskou čapku. Drouet se pozorně rozhlédl, očekávaje, že nic moc neuvidí, ale vzápětí byl překvapen. Do města totiž přijel další kůň. Na něm seděla Markétka.</p>
<p>Mack zastavil koně pod Drouetovým oknem. ,,Občane Drouete,“ řekl, „chci vám ukázat něco, co možná shledáte zajímavým.“</p>
<p>„A kdo, pane, jste?“ zeptal se Drouet.</p>
<p>„Já,“ řekl Mack, „jsem zvláštní posel z Výboru v Paříži. Potřebuji, abyste ihned šel se mnou.“</p>
<p>Drouet vklouzl do dřeváků, natáhl si dlouhý plášť do deště a sešel ze schodů.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Představím vám Markétku, je tam u koní.“ Mack ho vedl městečkem kolem veřejné stáje a rozpadající se latríny.</p>
<p>„Kam jdeme?“ zeptal Drouet.</p>
<p>„Vedlejší cestou přes Saint-Menehould,“ řekl mu Mack.</p>
<p>„Ale, milý pane, tudy nikdo nechodí.“</p>
<p>Mack si toho byl dobře vědom. A věděl také. že právě v tuto dobu by měl po hlavní silnici projíždět veliký žlutý kočár s králem a královnou. Očekával, že když vezme Droueta na procházku, předejde jakékoli možnosti, že se Drouet dostane do blízkosti krále, nemluvě už vůbec o tom, že by ho poznal.</p>
<p>„Pane, neblázněte,“ ozval se Drouet. „ Tudy nikdo nechodí.“</p>
<p>„Obvykle ne,“ řekl Mack. „Ale tiše! Neslyšíte z dálky<strong> </strong>dusot blížících se kopyt?“</p>
<p>Drouet naslouchal, a Mack s ním. Divil se, jak zapracovala představivost. Byl by přísahal, že skutečně slyší vzdálený zvuk kopyt. Samozřejmě, byla to pouze představivost.</p>
<p>„Ano, slyším,“ řekl Drouet vzrušeně.</p>
<p>„Jistěže slyšíte,“ řekl Mack, gratuluje si ke svému plánu.</p>
<p>Předčasně, jak se vzápětí ukázalo, protože teď už byl zvuk hlasitější, doprovázený navíc výmluvným skřípěním, jež mohla vydávat jedině pera královského kočáru, protestující na nerovné silnici.</p>
<p>Drouet hleděl upřeně do tmy. A pak se objevil kočár, slabě se lesknoucí ve světle měsíce. Nepohyboval se teď příliš rychle. Když projížděl kolem, Drouet nahlédl dovnitř a užasl.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo!“ vykřikl.</p>
<p>„Co to má znamenal, sakra?“ řekl Mack polohlasem.</p>
<p>A pak kočár zase zmizel.</p>
<p>„Viděl jste ho?“ zeptal se Drouet. „Byl to král Ludvík, to je jasné jako den. Viděl jsem ho loni na královské audienci, pořádané pro všechny poštmistry z celé Francie. A královna tam byla taky!“</p>
<p>„Nesmysl.“ řekl Mack… Dnes je ve Francii spousta lidí, kteří vypadají jako li dva.“</p>
<p>„Byli to oni, říkám vám!“ vykřikl Drouet. „Děkuji vám, občane, že jste mě na tuto zřídkakdy používanou objížďku zavedl. Musím se vrátit do městečka a vyhlásit poplach!“</p>
<p>Obrátil se k odchodu. Mack nevěděl, co se přihodilo, ale pochopil, že tento obrat událostí vyžaduje okamžitou akci. V kapse měl pytlík s pískem. Když se Drouet otočil, Mack pytlík vytáhl, rozmáchl se a zasáhl jím Droueta do zátylku. Drouet padl nehlučně do mechu.</p>
<p>O chvíli později se přihnal osamělý jezdec v růžové kápi. Byl to Mefistofeles, vypadaje každým coulem jako pekelník, na svém vysokém černém koni s planoucíma očima. „Viděl jste kolem projet královský kočár?“ vykřikl.</p>
<p>„Viděl,“ řekl Mack. „Co tady dělali?“</p>
<p>„Svedl jsem je z cesty,“ řekl Mefistofeles pyšně. „Svedl jsem je z hlavní silnice, takže je Drouet nespatří. Říkal jsem, že vám pomohu.“</p>
<p>„Jenom jste v tom nadělal zmatek,“ řekl Mack. „Říkal jsem vám, že to zvládnu sám.“</p>
<p>„Jen jsem se snažil pomoci,“ řekl Mefistofeles mrzutě, a zmizel i s koněm.</p>
<p>Mack se podíval na Droueta. Zdálo se, že se ještě nějaký čas neprobere. Mack jeho tělo odtáhl do křoví a zakryl je kapradím. Pak si pospíšil zpátky k Markétce a ke koním. V záchraně královské rodiny mu zbývala ještě jedna šance – most ve Varennes! A když je Drouet v bezvědomí tady v Saint-Menehould, měl by Mack dokázat udržet most pro královský kočár otevřený a tak jim umožnit útěk do Belgie.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 11</strong></p>
<p>Bledé světlo falešného úsvitu odhalilo vysoké kamenné domy a úzké uličky Varennes. Na nárožích se tu a tam opírali o pušky ospalí Národní gardisté, střežící své spící spoluobčany. Pak ranní ticho narušil dusot kopyt Mackova koně, odrážející se o kamenná průčelí domů.</p>
<p>Mack projel rychlým klusem městem a dorazil k mostu přes Aire. Nebyl nijak velký a pod ním klidně plynula řeka Aire na své cestě k moři.</p>
<p>Na mostě ho očekávala dopravní zácpa, protože i v tuto hodinu tudy projížděla spousta kár se zemědělskými produkty, řízených mrzutými muži s velkými biči. Mack ihned pochopil, že tudy nedokáže projet nic, rozhodně nic tak velkého a nápadného jako žlutý královský kočár. Ať už Droueta odstranil nebo ne, most byl zablokovaný. Ledaže… Mack se to rozhodl zahrát ve velkém stylu.</p>
<p>„Uvolněte průjezd!“ vykřikl. „Na cestě je důležitá zásilka!“</p>
<p>Rozlehl se chór protestujících výkřiků. Mack zaujal roh dopravního policisty. Neustále křičel a máváním posílal lidi sem a tam. „Jménem Výboru veřejné bezpečnosti!“ Vozkové se s klením a pískáním snažili jeho rozkazu uposlechnout, ale jak rychle Mack posílal káry pryč, plnily most další káry. Zdálo se, že se sjíždějí odevšud, káry všech velikostí a tvaru, naplněné hnojem, jablky, obilím a dalšími produkty pracovitých francouzů a jejich belgických sousedu. Klející a potící se Mack stál uprostřed nich a pokoušel se řídit provoz. Ale odkud všechny ty káry k čertu stale<emphasis> přijížděly</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis>?</emphasis> Nasedl na koně a následován Markétkou se prodral na druhou stranu řeky.</p>
<p>Tam spatřil vysokou bíle oděnou postavu, kolem níž se vznášela jakási nepozemská záře. Tato postava řídila provoz kár k mostu.</p>
<p>„Kdo jste?“ zeptal se Mack. „A o co vám jde?“</p>
<p>„Ale,“ řekla ta bíle oděná postava. „Vy jste mě vidět neměl.“</p>
<p>V té chvíli se vedle Macka zhmotnil Mefistofeles. Podíval se na bíle oblečenou postavu a zvolal: „Michaeli! Co tu děláte?“</p>
<p>„Jen jsem posílal nějaké káry do Varennes,“ řekl Michael poněkud mrzutě.</p>
<p>„A způsoboval dopravní zácpu,“ řekl Mefistofeles. „A narušoval naši soutěž. Vměšujete se do soutěže, Michaeli, a to nesmí dokonce ani archandělé.“</p>
<p>„Ani ďáblové,“ řekl Michael. „Neudělal jsem o nic víc než vy.“</p>
<p>Mefistofeles se na něho zaškaredil. „Myslím, že tohle bychom měli raději probrat v soukromí.“</p>
<p>Michael se zamračil na Macka a našpulil rty. „Ano. Jisté záležitosti by neměl slyšet žádný člověk.“ Nato se oba duchové dematerializovali.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 12</strong></p>
<p>Mack spěchal zpátky k mostu. Byl ucpaný kárami po celé délce a šířce. Mack se tlačil mezi nimi a pokoušel se vydávat rozkazy, ale na mostě se kupilo stále více a více kár, přilákaných Michaelovým slibem, že brzy ráno budou na velkém trhu ve Varennes výjimečně dobré ceny.</p>
<p>Pilíře děsivě zaskřípaly. Pak se na most vecpala poslední kára, vysoko naložená sušenými herinky z Baltu, mučené trámy zaskřípaly a celá konstrukce se zřítila.</p>
<p>Mack z mostu utekl právě včas, aby se zachránil. Most se zhroutil a káry napadaly do líných vod řeky Aire. Rozlehl se mnohohlasý křik, doprovázený děsivým bučením volu. Pak nastalo ticho. A vzápětí se z dálky ozval zvuk rohlíček na postrojích králových koní a před zničeným mostem zastavil královský kočár.</p>
<p>Neztráceje čas, Mack si pospíšil k němu. „Vaše Veličenstvo!“ řekl. „Ještě je čas!“</p>
<p>„Co to říkáte?“ zeptala se Marie Antoinetta… Most je zničen. Jsme ztraceni.“</p>
<p>„Přesto ještě stale existuje naděje,“ řekl Mack.</p>
<p>„A jaká, prosím?“</p>
<p>„Okamžitě opusťte kočár. Vaše Veličenstva. Opatříme si koně a pojedeme, nejdříve zpátky směrem k Paříži, což pronásledovatele svede ze stopy a pak změníme směr a dostaneme se bezpečně do Belgie. Ještě stále máte šanci uniknout.“</p>
<p>Ludvík se otočil ke své ženě. „Co myslíš?“</p>
<p>„Připadá mi to příliš riskantní,“ řekla Marie Antoinetta.</p>
<p>Král váhal a otálel, a Marii se celý plán vůbec nezamlouval, ale nakonec souhlasili. Mack je přemluvil, aby vystoupili z kočáru. Stanuli ve světle časného rána a tvářili se poněkud přihlouple, jako by odvykli stát na vlastních nohou na pevné zemi. Mack odešel, aby najal koně. Předpokládal, že se z toho ještě pořád mohou dostat. Koneckonců nikdo nevěděl, že je král tady. Nikdo s výjimkou Droueta, a toho zanechal bezpečně uklizeného v Saint-Menehould.</p>
<p>Král přistoupil ke koni, jehož mu Mack opatřil, a váhavě nasedl. Pak nasedla i Marie Antoinetta. Konečně mohli vyrazit.</p>
<p>Jenže v té chvíli, těsně před odjezdem, se na silnici objevil rychle se blížící oblak prachu, a posléze se rozdělil na jednotlivé jezdce. Byl to Drouet, jedoucí v čele tisícovky ozbrojených mužů. Když spatřil veliký kočár, vykřikl:“Král a královna! Zatkněte je! Musí se okamžitě vrátit do Paříže!“</p>
<p>Gardisté udělali, co jim rozkázal. Drouet dojel k Mackovi. „Tak se zase setkáváme. Prokázal jste mi v Saint-Menehould špatnou službu, občane. Myslím, že vám udělám totéž.“</p>
<p>Pohybem ruky přivolal dva gardisty a řekl: „Tento muž je kontrarevolucionář. Chopte se ho!“</p>
<p>Mack řekl‘ „Mohu se ještě na něco zeptat? Jak jste se sem dostal tak rychle“</p>
<p>„Ne<emphasis> vaši</emphasis> zásluhou,“ řekl Drouet. „Naštěstí jel kolem jistý gentleman a poskytl mi pomoc.“</p>
<p>Přiklusal další jezdec a<strong> </strong>Mack uviděl, že je to Faust…</p>
<p>„Zase vy!“ vydechl Mack.</p>
<p>Faust se samolibě usmál. „Tamtěm vojákům jsem utekl docela snadno. A pak jsem našel tohoto chlapíka a pomohl mu, čímž jsem vám splatil váš podraz.“</p>
<p>Pak se objevil Mefistofeles. „Nechte toho muže jít,“ řekl Drouetovi.</p>
<p>Droueta zjevení démona vyděsilo, ale přesto vykřikl:“Předáme ho tribunálu.“</p>
<p>Mefistofeles řekl: „Je mi líto. Nadpřirozené záležitosti mají přednost. Soutěž skončila.“</p>
<p>Položil Mackovi ruku na ramena a oba zmizeli. O chvíli později zmizela i Markétka.</p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>SOUD</strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>
<p>Když Mefistofeles odnesl Macka z Varennes, došlo k přerušení kontinuity Mackova vědomí. Upadl do podivných snů, ale jednotlivé jejich součásti jeho chápání unikaly. Pak následovalo období spánku, a nakonec se Mack probudil.</p>
<p>Zjistil, že leží na zeleném gauči na jakémsi mlhavém nezřetelném místě. Pokusil se rozeznat detaily, ale rozplývaly se mu před očima. Znal jediné místo s takovým zeleným gaučem. Byl v Mefistofelově pracovně v Předpeklí!</p>
<p>Vstal a rozhlédl se kolem<emphasis>.</emphasis> Za nízkými dveřmi se nacházela další místnost, a v ní truhla se zachráněným Botticellim.</p>
<p>Ozval se zvuk otevíraných dveří a Mack se otočil, očekávaje potíže. Dovnitř vešla Ylith. Na sobě měla šaty sahající jí do půli lýtek, a dlouhé černé vlasy jí spínal hřeben z imitace želvoviny. Tvář měla jako obvykle bledou, ale na líce si nanesla trochu červené.</p>
<p>„Je po všem.“ řekla. „Absolvoval jste poslední sekvenci, kde jste měl zvolit jednu z možností.“</p>
<p>„Ano, to říkal Mefistofeles taky.<emphasis> </emphasis>Co<emphasis> </emphasis>bude dál?“</p>
<p>„Teď začíná posuzování. Právě tam jdu. Jen jsem se chtěla podívat, jak se vám daří.“</p>
<p>„To je od vás hezké. Nepředpokládám, že jsem byl na to posuzování pozván?“</p>
<p>„O tom nic nevím.“ řekla Ylith.</p>
<p>„Samozřejmě,“ řekl Mack s určitou hořkostí. „Mefistofeles byl samý úsměv a pozornost, když ode mě něco chtěl, ale teď, když to skončilo, mě ani nepozvali na oslavu.“</p>
<p>„Na tyto událostí jsou lidé málokdy zváni,“ řekla Ylith. „Ale samozřejmé chápu vaše rozčarování.“</p>
<p>„A kdy dostanu svou odměnu?“</p>
<p>„Nemám tušení,“ řekla Ylith. „Musíte prostě čekat. Jsme v Předpeklí, a v Předpeklí lidé čekají.“</p>
<p>Elegantním pohybem štíhlé ruky se Ylith odčarovala. Mack chvíli přecházel sem a tam; pak si na malém stolku všiml hromádky knih, a posadil se křesla vedle nich. Vybral si<emphasis> Cestu do Pekla a ja</emphasis><emphasis>k se tam dost</emphasis><emphasis>at</emphasis>, produkt nakladatelství Satanic Press. „Chcete se skutečně dostat do Pekla?“ četl. „To chce mnoho lidí! Nejste sám. Peklo je charakterizováno významem chuti. Na rozdíl od historek, které se povídají, dokážeme tyto chutě v Pekle dokonale uspokojit. Problém je, že nikdy nezůstávají uspokojené. Ale to nebyly nikdy, ani když jste žili na Zemi. Uvažme…“</p>
<p>Náhle se objevil záblesk světla a oblak kouře. Když se kouř rozplynul, stal tam Faust. Vypadal dobře, oblečen ve svém jemném plášti s hermelínovým límcem.</p>
<p>„Zdravím vás!“‚ řekl Mack, šťastný, že vidí známou tvář, i když zrovna Faustovu, a dokonce i když se mračila.</p>
<p>Faust řekl: „Podívejte, já spěchám. Viděl jste tudy jít vysokého člověka se žlutýma očima, dlouhými tmavými vlasy a poněkud tajuplným výrazem?“</p>
<p>Mack zavrtěl hlavou. „Nikdo tudy nešel od doby, co tu jsem, kromě ženského ducha jménem Ylith.“</p>
<p>„Ne, tu nehledám. Měl se tu se mnou setkat hrabě ze Saint-Germain. Doufám, že nepřijde pozdě.“</p>
<p>„Kdo je to?“</p>
<p>Faust mu věnoval povýšený pohled. „Jenom jeden z největších mágů světa. Žil až po vaší době.“</p>
<p>„Ale vy jste přece žil ve stejné jako já. Jak to, že o něm víte vy?“</p>
<p>„Nu, ovšem,“ řekl Faust. „Já sám jsem velký mág, největší, jaký kdy žil, a tak lze očekávat, že budu znát významné muže ze svého oboru v minulosti i v budoucnosti. Živí nebo mrtví, nebo ještě nenarození, my mágové zůstáváme v kontaktu.“</p>
<p>„A proč jste pozval toho Saint-Germaina?“</p>
<p>„Obávám se, že by bylo předčasné, abych vám to řekl,“ odvětil Faust. „Řekněme zkrátka, že mám připraveno malé překvapení.“</p>
<p>„Překvapení? Ale soutěž už skončila.“</p>
<p>„Soutěž skutečně skončila, i když jsem zvědav, k jakému závěru Ananké dojde, pokud jde o vaše neohrabané a amatérské úsilí ovlivnit historii. Ale přestože soutěž skončila, poslední slovo ještě nepadlo. Abych vám to podal po lopatě, drahý Macku, ještě nepromluvil samotný Faust.“</p>
<p>„Faust? Míníte sebe?“</p>
<p>„Samozřejmě že míním sebe! Jsem Faust, nebo ne?“</p>
<p>„Svým způsobem. Ale svým způsobem jsem Faust i já.“</p>
<p>Faust na Macka vrhl dlouhý tvrdý pohled, a pak pohodil hlavou a rozesmál se.</p>
<p>„Vy, a Faust? Můj drahý příteli, vy jste pravý<emphasis> opak</emphasis> faustovského ideálu, stvoření průměrného ducha, učenlivé od svých pánů, zrádné vůči svým přátelům, vulgární, neinformované, pokud jde o historii, filozofii, politiku, chemii, optiku, alchymii, etiku a především o mistrovskou vědu, magii.“ Faust se chladné usmál. „Nu, Macku, možná jste si na nějaký čas obul Faustovy boty, tak jako dítě dokáže škobrtat v botách dospělých. Ale nyní, naštěstí, vaše klaunské číslo na jevišti lidských dějin skončilo. Můj příteli, na vás není nic faustovského, ba vlastně ani nic zajímavého. Jste jeden z nejnižších společných jmenovatelů lidství, a my vás tady už nepotřebujeme.“</p>
<p>„Tak?“ řekl Mack, a v mysli mu to vřelo. Ale mluvil už jen do prázdna, protože Faust jednoduchým pohybem levé ruky zmizel.</p>
<p>„To bych chtěl taky umět.“ řekl Mack nahlas, opět sám v čekárně Předpeklí. Hněv, který vněm bouřil, vystřídala sebelítost. Nahlas řekl: „To není fér, postavit mě proti všem těm slavným lidem, nemluvě už vůbec o duších, kteří se dokážou v jediném okamžiku kdykoli kamkoli přenést, zatímco já, obyčejný smrtelník, se musím plahočit po svých.“</p>
<p>„Co to slyším za bezútěšnou sebelítost?“ řekl za ním čísi hluboký a sarkastický hlas.</p>
<p>Mack se polekaně otočil, protože si do této chvíle myslel, že je tu sám. Stal tam Odysseus, vysoký a skvěly, vznešený, v čerstvě vyprané bílé tunice, přes niž měl přehozeny plášť s mnoha záhyby, tak oblíbenými sochaři. Byl do bronzova opálený, svalnatý a o hlavu větší než Mack.</p>
<p>„Zdravím vás, Odyssee,“ řekl Mack. „Co tady děláte?“</p>
<p>„Jsem na cestě do velké zasedací haly, vyslechnout rozsudek Ananké a možná nabídnout i několik vlastních myšlenek. A vy?“</p>
<p>„Čekám, až Mefistofeles donese odměnu, kterou mi slíbil.“</p>
<p>Odysseus pokrčil rameny. „Myslíte, že je moudré vzít si ji? Osobně bych od dnešních ďáblů nepřijal ani obolus. Chtějí vás zotročit tím, že vás na sobě učiní závislými. Ale to je nakonec vaše věc. Mějte se. Macku.“</p>
<p>Odysseus vytáhl z vaku své Cestovní zaklínadlo a zmizel.</p>
<p>„Ti staří Řekové jsou ale namyšlení,“ řekl Mack podrážděně. „Měli všechny ty staré bohy pracující pro ně, tak proč by se namáhali. A drželi pospolu, starověcí bohově a klasičtí lidé. Zatímco někdo takový jako já, moderní člověk, má jen svůj vlastní nedostatečný intelekt, aby ho vedl složitostí různých světů, a pouze klopýtavou sílu vlastních nohou, aby ho donesly tam, kam si přeje. Ale existují cesty pro lidské nohy příliš daleké.“</p>
<p>„Myslíte?“ řekl čísi hlas za ním.</p>
<p>Mack měl okamžik na to, aby se podivil, zdali ve vesmíru neexistuje nějaký univerzální mechanismus, umožňující lidem, aby se materializovali vždycky za jeho zady. Otočil se a uviděl trpaslíka Rognira, vylézajícího právě z díry v podlaze, již vykopal svým krumpáčem.</p>
<p>„Ano.“ přisvědčil Mack. „Každý jiný tady cestuje pomoci magie. Stačí říct slovo a jsou tam, kde chtějí být. Ale já musím jít po svých, a ani nevím kam.“</p>
<p>„To je skutečně tvrdé,“ řekl Rognir s těžkým sarkasmem. „A co si myslíte, že dělám já, mládenče?“</p>
<p>„Vy? O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Jak cestujete?“</p>
<p>„Trpaslíci cestují postaru. Pěšky. Nicméně, trpaslíci jenom nechodí. Nejdříve si kopou tunely, kamkoli chtějí jít, a pak chodí. Myslíte, že je snadné budovat tunely?“</p>
<p>„To asi ne,“ řekl Mack. Chvíli o tom přemýšlel. „Myslím, že dost často narážíte na skálu.“</p>
<p>„Naše tunely vedou spíš skálou než v hlíně,“ řekl Rognir. „Máme radost, když narazíme jenom na hlínu. Ve skále se tunely budují dost špatně, ale ještě horší je to pod bažinou, protože musíte celý tunel vydřevovat, a k tomu potřebujeme strašnou spoustu dřeva. Lesy jsou ale odtamtud obvykle daleko. Někdy používáme malé poníky, ale většinou to musíme odtahat v rukou.“</p>
<p>„Máte to těžké.“</p>
<p>„Jak se to vezme,“ řekl Rognir. „My trpaslíci máme pocit, že je to tak v pořádku. Nezapomínejte, že nejsme lidé. Jsme třída nadpřirozených bytostí, i když nám to není moc platné. Mohli bychom žádat vyšší mocnosti o speciální schopnosti, ale to není náš styl. Jsme jediná rasa v kosmu, která se nikoho o nic neprosí.“</p>
<p>„Nezajímá vás, kdo v utkání mezi Světlem a Tmou zvítězí?“</p>
<p>„Ani v nejmenším. Nás trpaslíků se výsledek netýká. Zájmy Dobra a Zla jsou nám ukradené. Trpaslíci neznají žádné dobro s výjimkou kopání, a ani žádné zlo s výjimkou kopaní. Náš úděl je daný od narození do smrti: kopeme, dokud nepadneme, a když nekopeme, chodíme tunely, hledáme drahokamy a scházíme se na srazech. Neočekáváme, že přijdou duchové a udělají to za nás.“</p>
<p>„Nu, měl bych se asi zastydět,“ řekl Mack, cítě se skutečně poněkud zahanbeně. „Ale co ode mě očekáváte?“</p>
<p>„Opravte mě, jestli se mýlím,“ řekl Rognir, „ale nebojují všichni ti duchové, polobohové a samotný Faust o právo vládnout lidstvu příštích tisíc let?“</p>
<p>„Podle mě ano, aspoň jsem to tak pochopil,“ řekl Mack.</p>
<p>„Fajn. A co vy na to?“</p>
<p>„Já?“</p>
<p>„Ano, vy. Co uděláte?“ řekl Rognir.</p>
<p>„Co… Nic, myslím. Neexistuje naprosto nic, co<emphasis> mohu</emphasis> udělat. A i kdyby ano, proč bych se namáhal?“</p>
<p>„Proč? Protože je to<emphasis> váš osud</emphasis>, o čem jednají, hlupáku,“ řekl Rognir. „Nechcete snad vyjádřit vlastní názor?“</p>
<p>„Samozřejmě že chci! Ale kdo jsem já, abych si diktoval, jak mám být řízen!“</p>
<p>„A kdo mluví za lidstvo? Je to snad Faust?“</p>
<p>Mack zavrtěl hlavou… Faust si o sobě myslí, že je Pán Vesmíru, ale je jen velkohubý mág, který zná pár dobrých triků. Je jiný než my ostatní. Má jen své triky a žvásty o vyšších aspektech alchymie.“</p>
<p>„Správně,“ řekl Rognir. „Není to nic než spousta tlachů a naparování. Existuje pouze kopání. Myslím pro nás trpaslíky, samozřejmě. Pokud jde o vás, proč byste měl nechat mluvit hlupáka jako Faust do svého osudu?“</p>
<p>Mack se na něho zadíval. „Ale co mám podle vás dělat?“</p>
<p>„Za prvé,“ řekl Rognir, „se můžete rozzlobit.“</p>
<p>„Ale já se na nikoho nezlobím.“ řekl Mack. Přesto však cítil šimrání dlouho potlačovaného vzteku. Nejdříve si myslel, že si to jen namlouvá, a říkal si, že až se uklidní, vztek pomine. Ale nestalo se tak. Místo toho vztek rostl a šířil se, měníc se pozvolna v černý hněv.</p>
<p>„Zatraceně, máte pravdu!“ vybuchl konečné. „Nikdo by neměl rozhodovat o osudu obyčejného člověka, kromě něho samotného. Už příliš dlouho jsme nechali duchy a takzvané veliké muže jako Faust určovat naše osudy za nás. Teď je čas to zarazit!“</p>
<p>„Bravo,“ řekl Rognir.</p>
<p>Mackovi poklesla ramena. „Ale co můžu dělat?“</p>
<p>„Zajímavá otázka,“ řekl Rognir, otočil se k tunelu, který právě vykopal, a vešel do něho.</p>
<p>Mack na díru chvíli zíral. Měl velkou touhu skočit do ní také. Ale lidé neskákali do tunelů jako trpaslíci. Mack přešel místnost a otevřel dveře. Před ním se prostírala rozsáhlá bezvýrazná krajina Předpeklí. Vpředu viděl kopce, ale byly zakryté mlžným oparem a zdálo se, že mizí v mracích, pokud za nimi neležely další mlhou zahalené hory.</p>
<p>Když se podíval lépe, uviděl Mack<strong> </strong>i jakési silniční značení. Vydal se podle něho vířící šedožlutou mlhou. Zanedlouho došel<strong> </strong>na křižovatku. Šipka s nápisem<strong> CESTA NA ZEMI</strong> ukazovala jedním směrem,<strong> C</strong><strong>ESTA DO PEKLA</strong> jiným,<strong> CESTA, KTEROU</strong><strong> </strong><strong>JSI </strong><strong>PŘIŠEL </strong>ukazovala zpátky, a poslední směr byla<strong> CESTA DO NEBES.</strong> Mack se na<strong> </strong>chvíli zamyslel, a pak<strong> </strong>vykročil.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>
<p>V té části Předpeklí, vyhrazené pro soud nad údělem lidstva, vládl jasný den. Nebe svou bělostí připomínalo rybí břicho, ale to bylo<strong> </strong>v této roční době obvyklé. Sníh padal už dřív, ale pořádné vánice se teprve očekávaly. V dálce tvořily nízkou modrou linii horizontu kopce Nicoty. Za jasného dne jste tak mohli doslova vidět věčnost.</p>
<p>Mefistofeles a archanděl Michael seděli bok po boku na vysokém pilíři, uprázdněném nedávno Simonem Stylitem, který nalezl lepší způsob, jak umrtvovat svého ducha, sbíráním trestů z budoucnosti a sledováním televizních repríz veškerých utkání Tampa Bay Buccaneers.</p>
<p>Michael nenavštívil Předpeklí už pěkně dlouho, prakticky od té doby, kdy se setkal s Mefistofelem, aby dojednali utkání. Potěšilo ho, když viděl, že se nic příliš nezměnilo. Stále stejná stará dobrá neurčitost toho, kde končí nebe a začíná země, stejná potěšující dvojznačnost barev věcí, stejná nejistota tvarů. Neurčitost! A její průvodní jev morální neurčitost! Po dlouhé vládě absolutních hodnot mu to připadalo osvěžující.</p>
<p>„Předpeklí je stejné jako bývalo!“ řekl Michael.</p>
<p>„Můj milý archanděle,“ odvětil Mefistofeles, „když na okamžik přitáhnete uzdu své vášni pro paradoxy, uvidíte, že tu došlo ke spoustě změn. Nevšiml jste si těch budov?“</p>
<p>„Ach, ano, samozřejmě.“ řekl Michael. „Ale ty jsou pomíjivé. Jinak je to stále stejné staré drahé Předpeklí.“ Zadíval se k západu. „Co je to za stavbu támhle?“</p>
<p>Mefistofeles se tím směrem podíval. „Vážně nevíte? To je přece nový Palác spravedlnosti, kde bude vyhlášen rozsudek.“</p>
<p>Michael si ho prohlížel. „Vypadá nanejvýš ušlechtile.“</p>
<p>„Určitě je dost velký,“ řekl Mefistofeles. „Vyrozuměl jsem, že bylo pozváno jen málo hostí z obou stran. Dokonce i nějací lidé, ačkoli je to zcela neobvyklé.“</p>
<p>„Ale nepochybně správné,“ řekl Michael. „Koneckonců, je to jejich osud, o čem se bude rozhodovat.“</p>
<p>„No a co?“ odfrkl pohrdavé Mefistofeles. „Za starých zlatých času se síly Světla a Tmy s lidstvem nikdy neradily. Prostě jsme jim řekli, jak to bude, a tečka.“</p>
<p>„Všechno to změnily věda a racionalismus,“ podotkl Michael. „Jinak řečeno pokrok. Myslím, že jde o dobrou věc.“</p>
<p>„Ovšemže si to myslíte,“<strong> </strong>řekl nevlídně Mefistofeles.<strong> </strong>„Co<strong> </strong>jiného byste také mohl říct, vzhledem k vašemu sklonu to schvalovat?“</p>
<p>„A co byste mohl říct vy než pravý opak?“<strong> </strong>poznamenal<strong> </strong>Michael.</p>
<p>„Máte pravdu.“ připustil Mefistofeles. „Jsme oba omezeni svými hledisky.“</p>
<p>„Přesně tak. Proto<strong> </strong>máme<strong> </strong>Ananké, aby soudila.“</p>
<p>„Kde je Ananké, mimochodem?“</p>
<p>„Nikdo její poslední vtělení neviděl. Nutnost má zvláštní způsoby. A nemá smysl si na to stěžovat. Prostě řekne, že je to Nutnost, a nikdy nevysvětluje proč.“</p>
<p>„Kdopak to přichází?“ zeptal se náhle Mefistofeles.</p>
<p>Michael se naznačeným směrem<strong> </strong>podíval, ale i s jeho perfektním zrakem mu chvíli trvalo, než<strong> </strong>zaostřil pohled na<strong> </strong>něco tak nepatrného jako člověk v nezměrné krajině Předpeklí.</p>
<p>„To je Mack Klacek!“ řekl posléze.</p>
<p>Mefistofeles zpozorněl. „Jste si tím zcela jist?‘ Právě s ním jsem jednal během soutěže.“</p>
<p>„Ach, je to určitě Mack.“ řekl Michael. „Je možné, že jste se v Krakově zmýlil, můj drahý démone? Soutěžil tedy ve vaší<strong> </strong>soutěži nesprávný Faust?“</p>
<p>Mefistofeles se podíval znovu a sevřel rty. Zdálo se, že v jeho tmavých očích zaplálo. Zamračil se na Michaela a řekl: „Mám podezření na nějaký jemný duchovní zásah.“</p>
<p>„Přeceňujete mě,“ řekl Michael.</p>
<p>Mefistofeles se opět podíval. „Je to nepochybně chlapík, který soutěžil. Jste si jistý, že to není Faust?“</p>
<p>„Obávám se, že není.<strong> </strong>Jmenuje se Mack, a je to<strong> </strong>obyčejný zločinec. Evidentně jste si vybral špatného muže, můj milý Mefistofele.“</p>
<p>„A vy jste si vybral špatného démona, jestli si myslíte, že se z tohohle jen tak vyvléknete!“</p>
<p>Michael se usmál, ale neodpověděl.</p>
<p>Mefistofeles řekl: „Vyřešíme to později. Musím jít dolů do hodovní síně; Temná strana teď<strong> </strong>podává<strong> </strong>občerstvení.“ Znovu se podíval přes Předpeklí. „Kam ten chlap jde?“</p>
<p>„Přečetl si směrovku. Míří do Nebes,“ řekl Michael.</p>
<p>„Skutečně? Nevěděl jsem, že se tam jde<strong> </strong>tudy.“</p>
<p>„Čas od času se to mění,“ odpověděl Michael.</p>
<p>„Ale proč?“</p>
<p>„My ze sil Dobra,“ řekl Michael důstojně, „se snažíme neztrácet čas otázkami.“</p>
<p>Mefistofeles pokrčil rameny, a oba velicí duchové se vydali společně do Paláce spravedlnosti.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 3</strong></p>
<p>Azzie se procházel po vnějších nádvořích Paláce spravedlnosti, když narazil na samotného Michelangela. Poznal ho podle obrázků, které viděl v knihách o umění. Michelangelo právě dokončoval gigantickou fresku.</p>
<p>„Vypadá to dobře,“ řekl Azzie.</p>
<p>„Nevadilo by vám, kdybyste mi šel ze světla?“ řekl Michelangelo. „Už tak jsou zde dost špatné pracovní podmínky, tak mi to ještě nezhoršujte.“</p>
<p>Azzie se přesunul. ,,Musí být úžasné tvořit umělecké dílo.“</p>
<p>Michelangelo se zamračil a otřel si od barev umazaným rukávem zpocené čelo. „Tohle není umění. Dělám jen nějaké drobné úpravy na jednom ze svých starých děl.“</p>
<p>„Ale dokázal byste vytvořit originální malbu, kdybyste chtěl, že?“ zeptal se Azzie.</p>
<p>„Jistě. Ale aby mohl člověk malovat, musí po něčem toužit a po čem se dá toužit, když jste dosáhl Nebes?“</p>
<p>Azzie nevěděl, co mu odpověděl, protože o tom nikdy nepřemýšlel. Michelangelo se vrátí i ke své práci, a když se na něho Azzie chvíli díval, pomyslel si, že vypadá naprosto spokojeně.</p>
<p>Před velkou zasedací siní, v okružní chodbě, vedoucí po obvodu kruhové budovy, postávali nesčetní duchové s drinky v rukou, pojídající jednohubky a živě diskutující. Vlastně zde bylo víc duchu, než toto místo dokázalo pojmout, díky jejich ne zcela hmotné podstatě.</p>
<p>Nastal veliký den, Den soudu, největší událost tisíciletí, a zároveň chvíle, aby se každý setkal s každým. Neustále přicházeli další a další duchové, s úctou se rozhlíželi po Paláci spravedlnosti a pak vykřikovali:</p>
<p>„Pani, tak tohle je to místo!“</p>
<p>A pak odcházeli jinam, obvykle do kavárny, kde si objednávali jen lehké saláty, protože nechtěli ztratit chuť na slíbené orgie, jestli zvítězí Zlo, nebo na hostinu, která je čeká, pokud zvítězí Dobro.</p>
<p>Pro Předpeklí znamenal všechen ten hluk a vzrušení velikou změnu. Předpeklí bylo zpravidla tichým místem, kde se – pokud šlo o zábavu – nikdy moc nedělo. Obyvatelé Předpeklí mnoho neočekávali, a byli ochotni žít a nechat Žít. Měli sklon nikoho nesoudit, protože na to měly monopol dvě sousední knížectví Světla a Tmy. Obyvatelé Předpeklí kráčeli líně svým podivně neurčitým prostředím, občas jedli svá bezduchá jídla, pomilovali se svým nedostatečným způsobem, četli svou průměrnou poezii a pořádali nevalné festivaly lidových tanců. Čas byl tak chudý na jakékoli události, že se ho nikdo neobtěžoval zadržovat.</p>
<p>K té monotónnosti přispívala i absence ročních dob. A nyní pojednou hostili Utkání tisíciletí, což jim víc než co jiného ukázalo, že člověk nikdy neví.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 4</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p>Ve velké zasedací síni, tvořící ústřední část Paláce spravedlnosti, bylo už na tuto velikou událost všechno připraveno. Publikum sedělo v dlouhých obloukovitých řadách sedadel a klevetilo, ale z větší části<strong> </strong>sedělo tiše, s výjimkou sekcí vyhrazených pro virtuální realitu, kde se myriády přihlížejících hemžily téměř rychlostí světla. Každý, kdo chtěl, mohl tedy vidět představení bez většího zpoždění.</p>
<p>A přece, jedna věc v pořádku nebyla. Neukázala se totiž dosud Ananké.</p>
<p>Nikdo nepochyboval, že se veliká bohyně Nutnost objeví, až bude připravena, a že si k tomu vybere způsob, jaký bude považovat za vhodný. Ale kdy se tak stane? Očekávání publika rostlo, a krky všech se otáčely sem a tam, aby její transformaci zachytili. Ale i ty znalé překvapilo, když náhle povstala Markétka, sedící sama v zadní řadě, a v uličce se objevili dva mniši, jeden slepý a druhý němý, a ťukajíce svými holemi zamířili přímo k ní.</p>
<p>Němý se na ni upřeně díval. Slepý pozvedl tvář a s výrazem extáze řekl: ,,Konečně k nám přišla!“</p>
<p>Markétka, s očima rozšířenýma a zářícíma jako opály, vystoupila do uličky. Lidé jí dělali místo, když doprovázena oběma mnichy – zamířila na pódium. Tvář měla slonovinově bílou, rty bledě a oči připomínaly plameny v temném zrcadle. V této chvíli působila mnohem majestátnějším dojmem než obyčejná smrtelná žena.</p>
<p>Když zlehka usedla na připravený trůn a otočila se tváří k publiku, neozval se v hledišti ani hlásek.</p>
<p>„Čas Soudu nadešel. Ale nejdříve, myslím, že bychom měli dát slovo někomu, kdo by rád promluvil.“</p>
<p>Odysseus vstal, hluboce se uklonil a vystoupil vpřed. Svá první slova adresoval Ananké.</p>
<p>„Zdravím vás. Veliká bohyně. Vím, stejně jako všichni ostatní, že vládnete všemu a všem. Ale protože toto má být utkání o sebeurčení, které jste lidstvu velkoryse povolila, považoval bych za čest, kdybyste mi dovolila učinit prohlášení, jaké zde nikdy předtím nezaznělo.“</p>
<p>„Vystup na pódium a mluv, Odyssee,“ řekla Ananké. „Veliká je tvá sláva v letopisech lidstva. Názor někoho takového musí být vyslyšen.“</p>
<p>Odysseus vystoupil na pódium, upravil si plášť a začal hlubokým, zvučným hlasem hovořit.</p>
<p>„Byl bych rád,“ řekl, „aby všichni zde shromáždění uvážili návrh, který se vám chystám předložit. Má myšlenka je prostá, a i když se možná muže zdát revoluční, prosím vás přesto, abyste ji uvážili. Zde je: Navrhuji, abyste vrátili zpátky na Zem staré řecké bohy a ponechali lidský osud v jejich rukou.“</p>
<p>V publiku to zašumělo, ale Ananké zvedla ruku, aby zjednala ticho. Odysseus pokračoval.</p>
<p>„Uvažujte. Stejně už používáte řeckou koncepci, Ananké, Nutnost, jako konečného arbitra toho, co se má stát. Vaše koncepce dobra a zla, mající svůj prvopočátek v absolutistických tvrzeních v raných dobách Církve, se vylepšila do té míry, že mezi nimi už není vůbec žádný rozdíl. Co jste získali na pravdě, ztratili jste na věrohodnosti. Místo staré dobré svobodné dialektiky Sokrata a sofistů mate didaktiku vůdců různých náboženství a církví. Dovolte nu říct, nezralých, intelektuálně nezdravých a bezcenných pro lidskou bytost se schopnosti myslet. Proč se necháte ovládat emocionálními tvrzeními? Proč se modlit za spásu, když v ni sami nevěříte? Prosím vás, nastolte znovu vládu starých bohů, těch iracionálních starých bohů s lidskými kvalitami. Nechte Arese zuřit na bitevních polích, protože s tím stejně nikdy nepřestal. Nechte Athénu podporovat to, co je dobré a čisté, a dosaďte zpátky Dia jako božského arbitra, všemocného, ale ne vševědoucího. Naším záměrem, záměrem Řeků, bylo vytvořit bohy velmi mocné, ale ne přemoudřelé. Nastříhali jsme na plášť nadpřirozena, abychom zakryli své vlastní vnitřní slabosti. Skončeme teď s pokrytectvím, připusťme, že ti noví bohové a duchové nefungují, a vraťme se ke starým způsobům. Když už nic jiného, bude to přínos z estetického hlediska.“</p>
<p>Když Odysseus skončil a vrátil se na své místo, rozlehl se v auditoriu hlasitý šum. Ale Ananké požádala o klid a řekla: „Skvělá jsou slova Odysseova, a budou uvážena. Ale máme dalšího řečníka, který si přeje učinit prohlášení, a svým způsobem je stejně známý jako Odysseus. Nemluvím o nikom jiném než o doktoru Johannu Faustovi, který podstoupil značné těžkosti, aby se tu s námi dnes setkal. Doktor Faust.“</p>
<p>Faust vystoupil na pódium a zašeptal: ,,Děkuji, Markétko. Slibuji, že ti to nějak oplatím.“ Pak se obrátil ke shromážděným duchům.</p>
<p>„Můj ctihodný přítel Odysseus je v historii znám pro svou schopnost okouzlovat slovy. Já to nedokážu. Řeknu vám určité nepřikrášlené pravdy, a na vás je si z nich vybrat, co chcete. Za prvé, pokud jde o Odysseův argument: klasická koncepce v sobě měla velké kouzlo, ale nebyla správná. Heléni a jejich bohové byli dětmi své doby. Svět na jejich náboženská hlediska bez velké lítosti zapomněl. Jejich spolek znovu zpátky nepotřebujeme. Ani je, ani jakékoli jiné bohy. Já říkám, zbavme se všech bohu, starověkých i moderních. My lidé nepotřebujeme bohy. Jsme jako dělníci hlasující pro třídu nadřízených bytostí, kterou se nechají utlačovat. K čemu tyto výmysly potřebujeme? Proč by měli bohové nebo ďáblové nebo kdokoli jiný vládnout našemu osudu? Já jsem Faust, a chci člověka triumfujícího, člověka, kletý přes všechny své slabosti vládne vlastnímu osudu, aniž by se uchyloval k nadpřirozenu. Jediným prostým rozhodnutím můžeme vše rozřešit celý ten neskutečný sněm ďáblů a andělů, kteří nás trápí a zamořují svými protichůdnými názory a nekonečnými spory. Člověk se může řídit vlastními schopnostmi a rozumem, a nepotřebuje žádné nadpřirozeno, aby ho povzbuzovalo k většímu úsilí. Pokud však přesto je třeba ustanovit nějakou střední cestu, nějakou radu moudrých mužů, přivedl jsem sem skupinu lidí, kteří mají větší právo vládnout lidstvu než všechna božstva s jejich diskutabilními kvalitami. Já říkám, nechte nám vládnout mágy! Dělali to vždycky, jen jsme si to sami nepřipouštěli.“</p>
<p>Faust tleskl rukama. Na pódium pomalu vystoupila řada mužů.</p>
<p>Faust řekl: „Zde jsou Caliostro, Paracelsus, Saint-Germain a mnozí jiní. Právě oni tvoří radu, kterou bych světu doporučoval.“</p>
<p>Michael vstal a řekl: „Tohle nemůžete, Fauste.“</p>
<p>„Čerta starého. Jsem tady a dělám to. Podcenil jste lidskou schopnost vládnout magií. Mám s sebou největší učence, jací kdy žili. Pronikli až na samé dno tajemství Přírody. Jejich znalosti a schopnosti jim patří právem soutěže a přirozeného výběru, ne jako dar kdejakého ducha. My lidé se o sebe dokážeme postarat sami, vedeni těmito génii, předchůdci vědců, kteří se objeví později.“</p>
<p>„To už překračuje všechny meze,“ řekl Michael. „To, že jste shromáždil všechny tyto mágy, je ilegální, nemožné a proti pravidlům. Je nepřípustné manipulovat tímto způsobem s časem a prostorem. Nemám pravdu, Mefistofele?“</p>
<p>„Právě jsem se chystal říct totéž.“</p>
<p>„Vyzývám vás k boji!“ řekl Faust. „My mágové svrhneme a zapudíme ďábla i Boha! Zmizte i se svými nepochopitelnými pravidly! Budeme si vládnout sami.“</p>
<p>Michael i Mefistofeles zahřměli: „Ven!“</p>
<p>Faust a jeho mágové zůstali pevně stát.</p>
<p>Michael řekl: „Ať rozhodne Ananké, protože Nutnost vládne nám všem.“</p>
<p>Faust řekl: „Ananké, chápete přece, že mám pravdu.“</p>
<p>Markétka řekla: „Ano, Fauste, máte.“</p>
<p>„Pak musíte rozhodnout v náš prospěch.“</p>
<p>„Ne, Fauste, nemohu.“</p>
<p>„Ale proč? Proč?“</p>
<p>„Protože při posuzování Nutnosti je pravda jen jedním z kritérií pro výběr. Existují další, a jsou pro rozhodování stejně důležitá.“</p>
<p>„Jaká?“</p>
<p>„Existuje vřelost, Fauste, a tu vy postrádáte. Existuje schopnost milovat, Fauste, a vy ji nemáte. Existuje schopnost vládnout sám sobě, Fauste, kterou taktéž nemáte. Existuje soucit, Fauste, a ani ten nemáte. Odysseův návrh byl projevem nostalgie, ale vaše myšlenky jsou anathéma. Proto, Fauste, navzdory statečnému úsilí, jste prohrál a svět bude pokračovat, aniž byste se na jeho řízení jakkoli podílel.“</p>
<p>Z publika se ozvaly výkřiky: „Ale kdo tedy vyhrál? Tma nebo Světlo?“</p>
<p>Ananké řekla: „Nyní k výsledkům. Vezměme to postupně. Nejprve pokud jde o starověké bohy a stará náboženství to je pouhá sentimentalita, protože staré se nikdy nevrací. Staří bohové jsou pryč a nevrátí se. Pokud jde o Fausta, chtěl by se stát vaším novým vůdcem. Ale je i pár věcí, které je o Faustovi třeba říct: je chladný, lhostejný a ve skutečnosti mu nejde o to, aby vás vedl. Oba tyto návrhy jsme zamítli.</p>
<p>Nyní rozhodněme o tom, co je a co bude. Každý z činů, které Mack vykonal, může být samozřejmé posuzován mnoha způsoby, podle výsledků, úmyslů, městských nebo venkovských vlivů – tvoří zkrátka dialektickou směs, o niž se mohou Dobro a Zlo přít po celé příští tisíciletí. Zde jsou nicméně výsledky:</p>
<p>Za prvé, Konstantinopol. Ikona, kterou Mack zachránil, byla později zničena. Město dobyli li, kteří ho přišli bránit. Zlo tady získává bod.</p>
<p>Za druhé, Kublajchán ztrácí své žezlo. Jeho ztráta zbavuje mongolskou hordu části jejího štěstí a hnací energie. Ohrožení západní civilizace se snížilo. Dobro tudíž získává bod.</p>
<p>Za třetí, ve Florencii je zachráněno bezcenné umělecké dílo. De Medici a Savonarola, oba potenciální vlivoví agenti Zla, předčasně umírají, čímž je svět ušetřen mnoha utrpení. Bod pro Dobro.</p>
<p>Za čtvrté, na zrcadlu doktora Dee ve skutečnosti nezáleželo. Ale na Marlowovi ano. Kdyby žil, byl by napsal víc děl, v konečném důsledku morálně prospěšných. Druhý bod pro Zlo.</p>
<p>Za páté, zachránění nebo nezachránění francouzského královského páru by z dlouhodobého hlediska neznamenalo žádný velký rozdíl, pokud jde o odvrácení demokratických reforem v devatenáctém století. Králi a královně však bylo učiněno zlo. Zde je to nerozhodne.</p>
<p>A konečně, obě strany švindlovaly, čímž se všechno anuluje. Soutěž je tímto prohlášena za neplatnou.“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 5</strong></p>
<p>Mefistofeles o tom v tu chvíli neměl ani tušení, ale později se to dověděl od jednoho anděla, který cestoval z Nebes do Předpeklí, aby byl přítomen vyhlášení vítěze utkání. Ten anděl se rozhodl letět na vlastních křídlech, protože měl pocit, že si potřebuje zacvičit, a protože to bylo už dlouho, kdy se mohl cestou rozhlížet. Jak tak cestoval dolů z nebeských sídel, neuviděl na jednom z velmi exkluzivních předměstí Nebes nikoho jiného než Macka, jdoucího po kamenité cestě vedoucí k nadpřirozeným výšinám božského paláce nahoře. Pohyboval se pomalu, poznamenal ten anděl, ale to proto, že Mack šel po svých, zatímco anděl letěl. Nic víc anděl nevěděl.</p>
<p>„Kam ale mohl jít?“ zeptal se Mefistofeles.</p>
<p>„Zdálo se, jako by šel navštívit Víte koho,“ řekl anděl.</p>
<p>„Víte koho ne!“ vykřikl Michael.</p>
<p>„Vypadalo to tak. Samozřejmě je možné, že si jen prohlížel město.“</p>
<p>„Ale jak mohl předpokládat, že najde Boha? Jak se opovážil? Bez propustky? Bez doporučení? Bez doprovodu duchovních hodnostářů ověřené zbožnosti? To je neslýchané.“</p>
<p>„Máte pravdu,“ řekl anděl.</p>
<p>„To jsem zvědavý, co se bude dít,“ řekl Michael, a Mefistofeles přikývl na souhlas.</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 6</strong></p>
<p>Když Mack dosáhl nejvyššího vrcholku mraky zahalené hory, spatřil přímo před sebou velikou perlovou bránu, která se na zlatých závěsech pomalu otevřela, když se k ní přiblížil. Vstoupil dovnitř a ocitl se v bohatých a štědrých zahradách, kde každý strom a keř plodil dobré věci, a nežili zde žádní slimáci nebo pilousi. A pak se objevil jakýsi muž spěchající k Mackovi, vysoký vousatý muž v bílé říze, před kterým se Mack hluboce uklonil se slovy: „Zdravím tě, Bože.“</p>
<p>Muž mu pokynul, aby se zvedl, a řekl: „Ne, ne, přede mnou se neklaněj. Já nejsem Bůh. Obávám se, že On právě teď přijít a promluvit si s tebou nemůže, jakkoli by to rád učinil, ale poslal mě, Svého služebníka, abych ti řekl, že On se rozhodl zrušit platnost verdiktu Ananké a prohlásit za pravého vítěze utkání tebe.“</p>
<p>„Mě?“ vykřikl Mack. „Ale jak jsem si to zasloužil?“</p>
<p>„Detaily neznám,“ řekl vousatý muž. „A stejně, není v tom nic osobního. Prostě bylo učiněno rozhodnutí svěřit běh světa obyčejným tulákům a lidem, kteří nejsou lepší, než by měli být. Staří bohové se pokoušeli vést lidstvo a neuspěli, lihli a ďábel se o to pokoušeli a neuspěli, Zákon se pokoušel a neuspěl, Rozum ani Chaos na to také nestačily. Nastala éra obyčejného člověka. Tvoje prosté akce, Macku, učiněné pro tvé vlastní dobro, ale s neurčitou nadějí, že by mohly posloužit ušlechtilejším účelům, musí být prohlášeny vítězem utkání, protože i ten slabý náznak idealismu byl přesvědčivější než všechny ty veliké a komplikované ideje.“</p>
<p>Mack byl ohromený. „Já bych měl všechno řídit? Ne, to je nemožné! Nebudu to poslouchat. Otevřeně řečeno, zní to jako rouhání.“</p>
<p>„Bůh existuje v rouhání, ďábel ve zbožnosti.“</p>
<p>„Podívejte se,“ řekl Mack, ,,myslím, že bych si o tom raději promluvil s Ním samotným.“</p>
<p>„Kdyby to jen šlo!“ řekl muž smutně. „Ale Jediného Boha nelze vidět ani s Ním mluvit, ani tady na Nebesích. Hledali jsme Ho, a On tady prostě není. Existují dokonce takoví, kteří tvrdí, že On nikdy neexistoval, a my samozřejmě nemáme žádné fotografie, abychom dokázali, že se mýlí. Naše legendy ale říkají, že v určité době existoval, a že ho často navštěvovali andělé a slunili se v Jeho přízni. Říkal jim, že Nebesa a Peklo se sobě podobají. Nikdo to nechápal. Říkal jim, že jak dole, tak nahoře. Nikdo neměl tušení, co tím myslel, dokud se na Nebesích neobjevily slumy a pak i zločin.“</p>
<p>„Zločin na Nebesích?“ řekl Mack. „ Tomu nemůžu uvěřit.“</p>
<p>„Divil byste se, co se tady děje. Bylo to zhruba v té době, kdy On náhle všem řekl, že vůbec není Bůh, ne ten veliký, ten imanentní. On byl Bohem proto, že skutečný Bůh měl na práci něco jiného. Ale nikdo nechápal, co by to mohlo být. Leckdo ho podezíral, že začíná znovu se vším od začátku v jiném vesmíru a času, a tentokrát všechno co nejvíc zjednodušuje, aby to fungovalo. Panovala všeobecná shoda v tom, že je vývojem v tomto vesmíru zklamán, ačkoli, samozřejmě, protože byl gentleman, nikdy se o tom nezmínil. ‚Naznačil‘ by možná bylo lepší slovo.“</p>
<p>Mack na vousatého muže v bílé říze chvíli hleděl, a pak řekl: „Ve skutečnosti jste Bůh vy, že?“</p>
<p>„Nu, asi, v běžném slova smyslu. No a?“</p>
<p>„Ach, nic,“ řekl Mack.</p>
<p>„Jste zklamán, že?“ řekl Bůh. „Očekával jste Někoho Jiného, že?“</p>
<p>„Ne, ne, vůbec ne.“</p>
<p>„Já vím, co si myslíte. Nezapomeňte, že jsem vševědoucí. Je to jeden z mých atributů.“</p>
<p>„Já vím. I všemohoucnost.“</p>
<p>„Nu, ano. Ale tuto moc je nejlépe ponechat v zapomnění. Skutečným úkolem Boha je odolávat Své vlastní všemocností a odmítat jí být omezován.“</p>
<p>„Omezován všemocností? Jak je to možné?“</p>
<p>„Všemocnost je silná překážka, když je kombinována s vševědoucností a soucitem. Vždycky existuje silné pokušení zasáhnout na straně laskavosti, napravovat chyby.“</p>
<p>„Tak proč to nedělat?“</p>
<p>„Kdybych vložil svoji všemocnost do služeb své vševědoucnosti, výsledkem by se stal hodinářsky přesně uspořádaný vesmír. Neexistovala by svobodná vůle. Nikdo by netrpěl následky svých činu. Musel bych být vždycky na místě, dohlížet na to, aby z oblohy nespadl ani vrabec, aby nikdo nezemřel při dopravní nehodě, aby leopard nikdy neulovil žádnou kořist, aby žádný člověk nehladověl, nebyl nahý a prochladlý, aby nikdo nezemřel dříve, než má, nebo bych snad měl zařídit, aby nikdo nezemřel vůbec?“</p>
<p>„Zní to dobře,“ řekl Mack.</p>
<p>„To proto, že jsi to nedomyslel do důsledku. Předpokládejme, že by všechno minulé existovalo dál. Se svými nároky, prioritami a touhami, kterým je třeba vyhovět. Všem. A samozřejmě jsou i jiné věci. Kdyby leopardu nebylo povoleno jíst svou kořist, pak bychom pro něho museli opatřit jinou potravu. Změnit ho ve vegetariána? Ale proč si myslíš, že rostliny nevědí, že jsou pojídaný, a nevadí ti to tolik, jako kdyby někdo pojídal tebe? Vidíš, jak se to rozvětvuje? Musel bych dělat všechno a zasahovat neustále. Lidské životy by byly nesmírně nudné, kdybych všechno důležité dělal já.“</p>
<p>„Chápu, že je to pro Tebe skutečně moc věcí k přemýšlení,“ řekl Mack. „Ale jsi přece vševědoucí. To musí pomáhat.“</p>
<p>„Má vševědoucnost mi říká, abych omezil svou všemocnost.“</p>
<p>„A co Dobro a Zlo?“</p>
<p>„Nu, uvědomil jsem si samozřejmě, že je to důležité, ale nikdy jsem nedokázal přesně rozeznat, co je co. Všechno to bylo velice komplikovaně. Úmyslně jsem vytvořil tento svůj ne zcela božský obraz. Ale i když jsem bůh, a k tomu ten jediný Bůh, stále jsem měl právo na pokoru. I když jsem byl vševědoucí a všemocný, odmítl jsem tyto sily používat. Cítil jsem, že není nezbytně nutné neustále konat a podporovat Dobro, zdálo se mi to neobjektivní a jednostranné. Ostatně, protože jsem v té době byl vševědoucí, věděl jsem, že v konečném rozboru jsou Dobro a Zlo komplementární, rovnocenné. Ne že to něco řešilo. Problém s tím, že víš všechno, je, že se nikdy nic nenaučíš. Dal jsem přednost tomu pokračovat v učení. Možná jsem věděl, že za vším je nějaký utajený důvod. Nikdy jsem to tajemství nechtěl znát. Řekl jsem si, že i Bůh má právo na Svá tajemství, a má právo a povinnost nevědět všechno.“</p>
<p>„Ale co z toho vyplývá pro mě?“ řekl Mack.</p>
<p>„Že jsi tak svobodný jako já. Možná to není moc, ale něco přece, ne?“</p><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 7</strong></p>
<p>Při něčem tak velikém jako Tisícileté utkání je nakonec vždycky někdo zklamaný. Azzie zjistil, že svou práci zase nedodělal. Rozhodl se, že se podívá, co se stalo s Faustem a s ostatními.</p>
<p>Fausta našel v krčmě na předměstí Krakova. Byl tam i anděl Babriel, což bylo poněkud překvapivé, a popíjel s ním pivo. Oba Azzieho přivítali a nabídli mu drink.</p>
<p>Faust pokračoval v načatém rozhovoru: „Slyšeli jste tu dámu, tu Ananké? To byla Markétka, která dřív dělala všechno, co mohla, aby mě získala!“</p>
<p>„To nebylo nic osobního, starouši,“ řekl Babriel. „Mluvila jako Nutnost.“</p>
<p>„Ano, ale proč si Ananké vybrala ji?“ Chvíli nad tím přemýšlel, a pak řekl: „Předpokládám, že proto, že měla ty kvality, které Nutnost požadovala ve svém slepém směru lidského údělu.“</p>
<p>Babriel zamrkal. Napil se a odložil džbánek. „Chápete to, že? Něco jste se přece jen naučil, Fauste.“</p>
<p>„Ne dost,“ řekl Faust. „Mohli bychom to dokázat, Babrieli! My lidé, myslím. Dokázali bychom svrhnout všechny ty šašky. Kdybych jen…“</p>
<p>„Ne vy sám,“ řekl Babriel. „Nechci vás nijak znevažovat, ale byly posuzovány chyby a nedostatky celého lidstva, ne pouze vaše.“</p>
<p>„Je to nespravedlivé,“ řekl Faust. „Od začátku je to zaměřené proti nám. Zjistili, jaké kvality postrádáme, pak řekli, že to jsou ty, které potřebují, a tak jsme prohráli. Až ty kvality získáme, budou chtít zase něco jiného. Ale kde vůbec přišli na představu, jak bychom se měli chovat, když ne od nás?“</p>
<p>„Ano, snad,“ řekl Babriel. „Ale nechme teď politiky. Hra skončila. Napijme se, popovídejme si o dobrých časech, které jsme si užili, a rozejděme se každý svou cestou.“</p>
<p>A pak vstoupil Mack, spokojeně si pobrukuje. Od té soutěže se pozoruhodně sebral. Stal se teď obchodníkem, a byl na nejlepší cestě zbohatnout. Měl krásnou přítelkyni velmi podobnou Markétce. Od své návštěvy Nebes bral svůj život na Zemi znovu s veselou myslí.</p>
<p>Ostatní se shromáždili okolo něho. Azzie se zeptal: „Tak co říkal On?“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Bůh, samozřejmě. Z Paláce spravedlnosti jsme sledovali, jak stoupáte do Nebes. Co jste se dověděl?“</p>
<p>Mack zamrkal a vypadal nespokojeně. „Nemohu říct, že jsem se něco dověděl. Ostatně jsem se nesetkal přímo s Bohem, jen s Jeho pobočníkem.“</p>
<p>„Ale řekl vám, že jste tu soutěž vyhrál, že?“</p>
<p>„Ne doslova. Pochopil jsem to tak, že si mám žít svůj život tak, jak chci. A to dělám.“</p>
<p>„Nic víc nám neprozradíte?“ zeptal se Azzie.</p>
<p>Mack se zamračil a neodpověděl. Pak se znovu usmál.</p>
<p>„Pojďte, přátelé,“ řekl, „rezervoval jsem pro nás stůl u Zraněné kachny. Mají pro nás připravenou pečenou husu. Dobře se najíme, připijeme si na naše úspěchy a zasmějeme se svým neúspěchům.“</p>
<p>To připadalo všem jako dobrý nápad. Faust ale řekl, že přijde později. Opustil krčmu a vydal se Malou Kazirnírskou ulicí. Vešel do malé elegantní čajovny, kde si domluvil setkání s Helenou.</p>
<p>Helena seděla u malého stolku a upíjela čaj orange pekoe. Když vstoupil a posadil se, studeně se usmála.</p>
<p>„Tak, má drahá.“ řekl Faust, „vyklouzla jsi těm starým damám. A přišla jsi zpátky ke mně.“</p>
<p>„Jen abych se rozloučila, Johanne,“ řekla Helena.</p>
<p>„Ach? Opravdu?“</p>
<p>„Rozhodla jsem se vrátit k Achillovi,“ přikývla Helena. „Je to nezbytná část Helenina archetypu. Vrátila jsem se nakonec i k Meneláovi, když byl mým manželem.“</p>
<p>„Nu, myslím, že je to tak nejlepší,“ řekl Faust s jistou úlevou. „Naše archetypy se k sobě navzájem moc nehodí. Oba jsme dominantní, unikátní. Ale představ si tu legraci, kterou bychom byli zažili!“</p>
<p>„Ty možná,“ řekla Helena. „A kromě toho, dáváš přednost typu malé husopasky. Proč se nedáš zase dohromady se svou Markétkou?“</p>
<p>„Jak ses o ní dověděla?“ zeptal se Faust. „Na tom nezáleží, vím, že mi to neřekneš. A stejně, Markétka je pryč. Pravda je, že si jí ve skutečnosti nevážím, i když byla Ananké, byť jakkoli krátce.“</p>
<p>Ozvalo se bušení na dveře čajovny. Pak se ozval jakýsi hlodavý zvuk, jak tři staré babizny hryzaly do dřeva. Pode dveřmi tekl zelený sliz.</p>
<p>„Nesmíme nechat Osudové sestry čekat,“ řekla Helena, vstala a zamířila ke dveřím.</p>
<p>Faust zůstal sedět sám, hleděl do prázdna a neviděl nic než své vlastní roztříštěné sny. Nikdo ho nepotěšil. Muži, ženy, duchové, všichni se mu zdáli příliš lehkomyslní. I Ananké ho intelektuálně zklamala. Vzpomínal, jak dobře se cítil, když stál v čele největší legie mágů, jaká se kdy sešla. Mohli uvést lidstvo do nového věku. Pod jejich vládou by lidstvo konečně něco dělalo… Nebo by při tom zemřelo! Zatím se tak nestalo. Ale jednoho dne… Jednoho dne bude lidstvo Fausta hodno. <emphasis>Pak</emphasis> budou koukat!</p>
<p>Zvedl se k odchodu. Vtom se ve vzduchu objevila jakási záře a před ním stanula pobledlá Ylith. Faust se na ni díval s nezměněným výrazem. Předpokládal, že mu přináší nějaké další oznámení od Dobra nebo Zla, a nechtěl to slyšet.</p>
<p>„Ano, řekl, „co je?“</p>
<p>„Přemýšlela jsem,“ řekla Ylith. Pak zaváhala. Měla na sobě dlouhé smaragdově zelené šaty empírového střihu. Na krku jí visel prostý perlový náhrdelník. Dlouhé, nazad sčesané vlasy zdůrazňovaly její oválnou tvář.</p>
<p>„Bývala jsem čarodějnicí,“ pokračovala, „která sloužila silám temna. Pak jsem konvertovala ke Světlu. Ale zjistila jsem, že ty dvě síly jsou si v určitých důležitých aspektech až příliš podobné.“</p>
<p>„Nepochybně.“ řekl Faust. „Ale proč mi to všechno říkáte?“</p>
<p>„Protože chci začít znovu,“ odpověděla Ylith. „Chci nový život, mimo Dobro a Zlo. Myslela jsem na vás, Fauste. Ať správně či nesprávné, jdete si svou vlastní cestou. A tak jsem si myslela, že se vás zeptám – nepotřebujete náhodou asistentku?“</p>
<p>Faust se na ni podíval. Byla hezká, inteligentní a usmívala se. Napřímil se a narovnal v ramenou. Cítil, že se k němu vrací faustovský duch.</p>
<p>„Ano“ řekl. „Vlastně proč ne? Posaďte se, drahá slečno. Zůstaňte. Možná je to počátek krásné chvíle.“</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0