%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/48.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Kajman</first-name><middle-name>a</middle-name><last-name>Maru</last-name></author>
            <book-title>Untitled</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Kajman</first-name><middle-name>a</middle-name><last-name>Maru</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>9190eb5b-181c-40a4-b3fb-8a190dc96347</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            <publisher>Kajman Travel Agency</publisher>
            <year>2009</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><strong>PRIMITIVNÍ VESMÍR / ANDĚL</strong></p>

<p><strong><emphasis>Miroslav </emphasis></strong><strong><emphasis>Ž</emphasis></strong><strong><emphasis>amboch</emphasis></strong></p>

<p>Ozvěna grand coupu ještě nedorezonovala, a já už jsem byl schopný postavit se a vykročit směrem k východu. Můžete být sebelepší, ale promáčknutí čtyřmilimetrového ocelového kompozitu vždycky zabolí. Zvlášť když víte, že to nestačí. Šatna byla malá jako pokaždé a jako pokaždé to v ní páchlo lacinou dezinfekcí, potem a masážními emulzemi. Nechápal jsem, proč. Možná to vyžadoval můj psychologický profil. Posadil jsem se na lavičku a oddechoval. Nikdy jsem nestál o to, být bohem. Bohem? Možná jsem trochu přeháněl, ale nebylo to důležité. Já to tak cítil, a to se počítalo. Strojový rehabilitátor ke mně přišustil na svém vzduchovém polštáři a bez ptaní mně začal rozšňěrovávat hrudní pancíř. „Ó, pane, jaké menu si bude vaše Já dnes večer přát?“</p>

<p>Bylo to rychlejší než myšlenka, než jakýkoliv nervový impulz vštěpený mozku tisíciletou lidskou historií. Zasáhl jsem robota přímočaře po nejkratší možné dráze. Jeho plochá hlava opatřená lokačními zařízeními se rozprskla a elektronické torzo zbavené vstupů zůstalo strnule stát.</p>

<p>„Sakra!“ zaklel jsem, ale vzápětí stropní světla zablikala a přede dveřmi se zviditelnil Laundalfův hologram.</p>

<p>„To bylo dobrý, fakt dobrý! Myslím, že tohle tréninkový kolo jsme završili totálním úspěchem.“</p>

<p>Ve vzduchu se zhmotnila virtuální obrazovka a ukázala dynamické parametry mého úderu.</p>

<p>Laundalf umřel před třemi lety a jeho simulace jsem už dávno zakázal. Tuhle musel naprogramovat on sám. Vsadím se, že se přitom bavil. Měl zvláštní smysl pro humor a snad právě díky němu jsem se během osmdesáti let, které jsme spolu sdíleli, jeho společnosti nikdy nenabažil. Jeho smrt mě zasáhla víc, než jsem si byl ochoten přiznat. Určitě počítal i s tím, parchant jeden mizerná. Sundal jsem ze sebe propocený lacelarový oblek a nespouštěl oči z hologramu. Už začínal pomalu blednout, ale výraz tváře zůstával čitelný.</p>

<p>„Proč to bylo dobrý?“ zeptal jsem se a přiznal tak kapitulaci.</p>

<p>Skoro století jsme s Laundalfem hráli hru, kdo je pro toho druhého předvídatelnější. Věděl jsem, že tuhle otázku určitě předpokládal, ale co by člověk kvůli mrtvému příteli neudělal. Člověk? Rychle jsem tu pochybnost zašlapal, jak nejhlouběji jsem uměl. „Seznam se s konstrukčními detaily svého sluhy,“ řekl s úšklebkem a rozplynul se. Pokrčil jsem rameny. Byl to parchant a měl jsem ho rád. Možná jsem ho měl rád právě proto, že byl parchant. Zákruty lidské mysli jsou často nevyzpytatelné. Lidské? Podruhé v krátké době za sebou jsem myšlenku potlačil a napojil se raději na databanku lodi. Robot, kterého jsem právě rozbil, byl chráněný osm milimetrů silným pancířem vyrobeným podle poslední technologie. Rozbor mého úderu ukazoval, že jsem své okamžité limity překonal o víc než sto dvacet osm procent. Poslední Laundaulfův kousek. Ještě tři roky po své smrti mě připravoval na nadcházející střetnutí. Měl lidi rád. Mnohem víc než já.</p>

<p>Bůhvíproč jsem se najednou cítil ještě hůř než obvykle.</p>

<p>„Pane, večeře s doktorkou Charlottou se blíží,“ ozvalo se z neviditelných reproduktorů.</p>

<p>Mechanicky jsem přikývl a vešel do sprchy.</p>

<p>„Co nový vyzyvatel? Už navázal spojení?“ zeptal jsem se skrze oblaka páry a šumění vody.</p>

<p>„Přesně podle diplomatického protokolu.“</p>

<p>Nebylo vyhnutí.</p>

<p>Jídelní hala byla dlouhá čtyřicet metrů a vysoká nejméně dvacet. Nikdy jsem přesné rozměry nehledal, ale neměl jsem pocit, že můj odhad je přemrštěný.</p>

<p>„Pane, přeji pěkný večer!“ zaševelila Gualdie a poníženě se uklonila. Mávl jsem místo odpovědi rukou a spěchal ke stolu. Doktorka Charlotta Sha-no-kesu Abe už čekala dvanáct minut a třináct sekund. To byla jedna z nevýhod přesného smyslu pro čas. Poprvé jsem ji viděl v reálu a byla hezčí než na obrazovkách. Menší, ale bujně tvarovaná postava, tvář rámovaná černými lesklými vlasy a velké oči za skly v stříbrných obroučkách. V dnešní době je nosila spíše jako módní doplněk, než že by brýle doopravdy potřebovala.</p>

<p>„Jaké si budete přát víno, velkomožný pane?“ zeptal se Etiene v okamžiku, kdy jsem dosedl na židli.</p>

<p>Doktorka Abe seděla o nějakých dvacet centimetrů níž než já. Vzhledem k mé výšce to znamenalo, že její čelo bylo těsně nad úrovní mého pasu. Zasedací pořádek k přátelské atmosféře příliš nevybízel.</p>

<p>Jenomže tuhle večeři a všechno kolem ní naplánoval ještě Laundalf, doktorka měla převzít jeho práci. Pokud se spolu sneseme, nebo lépe, pokud dohromady dokážeme dosáhnout nejlepších výsledků.</p>

<p>Trochu mě zaskočilo, jak na mě její přítomnost působí. Líbila se mi, i když mě pozorovala se zjevnou nevraživostí. Nedivil jsem se jí, před pár týdny jsem její život převrátil naruby.</p>

<p>„Víno, něco těžšího a aromatického. A pokud to vybereš špatně, nechám tě zbičovat,“ poručil jsem si. Pokud se mnou hráli jednu z těch pitomých psychologických her, nemusel jsem kapitulovat hned. Dokázal jsem přitvrdit.</p>

<p>Etiene skryl svůj spokojený úsměv, zato doktorka se zatvářila ještě pohrdavěji než před chvílí.</p>

<p>„Vy si myslíte, že jste bůh, pán nad smrtí a životem všech lidí,“ řekla po krátké odmlce tónem, který by v mžiku zmrazil i plazmu v superkritickém stavu. Otázka té malé ženské, která vůbec netušila, o co tady kráčí, a jediné, co dosud znala, bylo upravené okolí univerzitních měst, učební sály a dobře vybavené laboratoře, mě popudila ještě víc než robot v šatně. Ještě víc než Etiene, Gauldie a mrtvý Laundalf dohromady. S krví přesycenou modifikovaným testosteronem není člověk nikdy moc trpělivý. Člověk?</p>

<p>„Přesně tak, krásná dámo. Já jsem bůh, nebo to, co vy, lidé, za boha považujete,“ štěkl jsem a napil se.</p>

<p>„Mohl byste své tvrzení demonstrovat?“ zeptala se pohrdavě.</p>

<p>Byla si vědomá svého intelektu, použila ho, aby obsáhla a strávila nedávné změny. Už tím, jak snadno se se vším vyrovnala, mě rozčilovala a popouzela. Pokrčil jsem rameny. Po tréninku jsem měl natažené šlachy levého předloktí, ale věděl jsem, že léčebné automaty se o to postarají.</p>

<p>Se svým IQ byla daleko za hranicí geniality, mnohem chytřejší než já, současně mi byla vydána na milost a nemilost. Dobře to věděla, ze svého počítače měla přístup k většině databází lodi. Na svém monitoru jsem měl výpis všech souborů, které si prohlížela. A ona věděla, že já vím – přesto si nebrala servítky.</p>

<p>„Kdybych nezasáhl, umřela byste krátce po narození. Vaši rodiče, jejichž fotografie máte ve svém apartmá na stěně, vás jako druhou narozenou dceru nechali ležet na skále na slunci a čekali, až umřete. To, že žijete, je jen má zásluha, já jsem váš bůh!“ prozradil jsem vztekle.</p>

<p>Původně jsem si tuhle informaci chtěl nechat pro sebe. Naše společná večeře se nevyvíjela příliš dobře.</p>

<p>Stovky let utrpení, boje a samoty člověka unaví. Změní. Uvědomil jsem si, že se pořád považuji za člověka. Možná to však byla jen ozvěna minulých staletí. Můj hluboký hlas se v okolních chodbách odrážel jako proslov z divadelního melodramatu a stín na stěně za mnou, zdeformovaný odrazem na zakřiveném leštěném povrchu konvice na kávu, vypadal jako silueta démona z legend.</p>

<p>„Mí rodiče i má starší sestra by trpěli hlady, kdyby mě nechali žít, takové byly v té době v Číně zákony a obecná morálka!“ vybuchla.</p>

<p>Cítil jsem, že se už nehádáme intelektuálně, spíš na sebe vrčíme a prskáme jako dvě podrážděné kočky. Nebo spíše jako lev a kočka.</p>

<p>„Kdyby vás mí služebníci nepřenesli do nemocnice, zemřela byste o devadesát minut později na dehydrataci. Já jsem váš bůh bez ohledu na to, jak omlouváte své vlastní rodiče. Zavraždili vás.“</p>

<p>Zbledla. Viděl jsem, jak střídavě křečovitě tiskne a zase pouští vidličku. „Ó, můj pane, budete si ještě něco přát?“ Gauldie mi dolila víno a poklekla.</p>

<p>„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.</p>

<p>Tohle měla být slavnostní večeře, měli jsme při ní Abe přivítat do rodiny, ale nějak se mi to vymklo z rukou. Nechápal jsem, proč to Laundalf zařídil právě tímto způsobem. I po své smrti ovlivňoval chod lodi. Plánoval na dlouho dopředu. „Mohu se na vás dnes těšit, můj pane?“</p>

<p>Víno mi zaskočilo, ale než jsem stačil odseknout, Gauldie pokračovala: „Sama, nebo mám povolat některé z vašich dalších favoritek?“</p>

<p>Cítil jsem, jak rudnu.</p>

<p>„Zmizni!“ štěkl jsem.</p>

<p>Gauldie byla náš psycholog a současně náborář. Ze všech nejčastěji se pohybovala mezi lidmi, dokázala pilotovat všechno, co se udrželo ve vzduchu. Teď se poníženě uklonila a ze sálu se téměř vyplazila. Abe mě pozorovala jako posledního červa.</p>

<p>„Bůh? Jste ubohé maskulinní zpodobnění toho, co si samci vašeho typu pod slovem bůh představují!“ vychrlila a její obvyklá precizní výslovnost se rozpila do klasické čajnglisch. Krev mi vřela.</p>

<p>„Paní doktorko! Jste víc než půl světelného dne od Slunce, už měsíce přebýváte z mé vůle na kosmické lodi, kterou vaše civilizace nebude schopna postavit ještě několik set let! A vy mě budete označovat za primitivního samce? Já jsem pro vás bůh!“ Byl jsem rád, že stůl je tak dlouhý, protože z větší blízkosti by můj hromový hlas vyzněl jako fyzická urážka.</p>

<p>Pila mi krev, způsobovala, že jsem se zalykal vzteky, a vůbec jsem nechápal, proč ji Laundalf vytipoval. Možná už byl senilní. To byl ale nesmysl. Měl k dispozici všechny výdobytky místní techniky, stejné jako já. Umřel, protože chtěl, protože už byl unaven.</p>

<p>„Bůh? Bůh?“ zalapala po dechu. „Vy jste! Vy jste – monstrum!“ S posledním slovem sáhla pod kostým, kterým ji pro tuto příležitost vybavil lodní krejčí, a vytáhla revolver s dvoupalcovou hlavní.</p>

<p>Byla to osmatřicítka a stačil mi mžik, abych věděl, že je nabitá náboji se zvětšenou prachovou náloží. Nechápal jsem, jak je možné, že má u sebe zbraň. O zlomek sekundy později mi došlo, že je to přesně podle plánu, podle plánu téhle pitomé večeře. Laundalfova práce.</p>

<p>„Vy hnusné prase!“ skoro vykřikla a vystřelila. Poprvé, podruhé, potřetí… a popáté.</p>

<p>Jednou minula, jednou mě trefila do hrudi a tři zbylé projektily jsem chytil. První mezi palec a ukazovák, druhý mezi ukazovák a prostředník a třetí nepříliš elegantně do hrsti. „Já jsem bůh!“ vyplivl jsem ze sebe vztekle, odhodil zdeformované kulky na zem a vyloupl si z prsního svalu tu první.</p>

<p>Byl jsem vzteklý, naštvaný, vybičovaný na nejvyšší možnou míru. „Na to, že vaše IQ je sto sedmdesát tři, se příliš inteligentně nechováte, doktorko!“ Pustila revolver z rukou a střídavě se dívala na zbraň na zemi a na mě. Podle jejích poznatků jsem měl být dávno mrtvý.</p>

<p>Nedovolil jsem jí odejít. Já jsem byl její bůh, bůh všech lidí. A měl jsem toho plné zuby. Dojedli jsme v mrazivém tichu a potom jsme se vzdálili do svých pokojů. A to se mi zpočátku líbila.</p>

<p>Po chvíli jsem se uklidnil. Ne každé setkání se vydaří, budu se prostě muset poohlédnout po jiném manažerovi týmu.</p>

<p>Posadil jsem se na postel a namátkou sáhl do knihovny. Vybral jsem si Vesmírnou odysseu 2001.</p>

<p>Rád čtu, vlastně čtu všechno od delirických výplodů umělců dvacátého století, přes brakovou literaturu téže epochy, až po pseudoumělecké romány novověku i středověku. Nejraději ze všeho mám sci-fi. Možná proto, že už několik století žiji na kosmické lodi mimozemského původu obíhající kolem Slunce daleko za drahou Pluta. Přečetl jsem spoustu příběhů, dobrých i špatných, ale pokaždé mě překvapí, proč si autoři báchorek myslí, že lidská rasa, naše rasa, je tou nejagresivnější, nejživotaschopnější rasou ve vesmíru. Nebo proč si myslí, že by jiné civilizace měly být lepší, humanističtější než lidé. Realita je jiná. Vesmír je plný zabijáckých ras bojujících o svůj životní prostor a člověk je mezi nimi beránek určený na porážku. Já to vím.</p>

<p>Právě kvůli agresivitě byla kdysi dávno v průběhu galaktických válek ustanovena dávná tradice chránící vesmír, prostor, svět, jak ho bytosti žijící ve čtyřech časoprostorových dimenzích znají.</p>

<p>Lidé měli štěstí a já smůlu. Tehdy jsem to tak neviděl, ale po téměř třičtvrtě tisíciletí jsem změnil názor. Když Granovci v roce 1358 přistáli na Zemi a hledali rituálního protivníka, narazili na mě. Bylo mi dvacet a pro obdiv holek v naší vesnici jsem zvedal nad hlavu mlýnské kameny. Největší z nich vážil hodně přes půl tuny. To jsem samozřejmě zjistil až o století později. Také jsem dokázal úderem pěsti rozbít hlavu rytíře v brnění, nebo se rukama pověsit za trám v maštali a pouhým stiskem nohou zvednou koně. Nebo vůz. Byly to dobré časy.</p>

<p>Granovci respektovali zákon a vyzvali lidstvo k předepsanému rituálnímu souboji přesně podle galaktické válečné etikety. K jejich smůle jsem jejich šampióna porazil. Lidé měli neskutečné štěstí, protože narazili na jednu z nejslabších civilizací vesmíru. Jen díky tomu jsem tehdy vyhrál. Podle protokolu jsem získal jejich loď. Ta byla, v souladu s galaktickou technikou, koncipována pro maximální uspokojení potřeb posádky – což v mém případě znamenalo i postupné vzdělávání, abych nakonec pochopil, kde jsem se ocitl a proč. Snad stokrát jsem při zkoumání interiéru lodi málem přišel o život a trvalo mi třicet let, než jsem pochopil, jak křižník ovládat a úplně ho přizpůsobit svým požadavkům. Nedlouho potom jsem musel vybojovat další souboj s jinou rasou o právo lidstva na život. Zvítězil jsem i podruhé, ale měl jsem namále a pochopil jsem, že lidé nebudou mít šanci, pokud je bude hájit obyčejný chasník, jako jsem byl původně já. Dnes, při výšce dva metry dvacet, váze dvě stě kilogramů a reakční době přibližující se rychlosti křemíkových obvodů, mě jen těžko může někdo označit za člověka. Částečně za to mohu sám, částečně mí spolupracovníci, které jsem v průběhu staletí přemístil na loď. Stačilo sledovat chudé národy, objevit dětské génie odsouzené k smrti hladem, trochu jim pomoci a pak vybrat ty, kteří se dokáží vyrovnat s nečekanou situací. Ne vždy jsem byl úspěšný, ale hlavně díky nim jsem přežil sedm následujících soubojů. Celkem devět střetnutí za necelých osm set let. A lidská civilizace stále trvala. Cena, kterou jsem zaplatil, byla zbytek mého lidství. Jednou přijde okamžik, kdy i automatický rozhodčí usoudí, že už nejsem zástupcem svého druhu a lidé si budou muset hledat nového šampióna.</p>

<p>O mém blížícím se selhání svědčila i poslední večeře s doktorkou Abe. Právě ona mě po Laundalfovi měla připravovat k dalším zápasům.</p>

<p>Palubní kompjůtr oznámil, že cizí kosmická loď se přesunula do pásma II. Byli to Faseteři, válečná rasa, o níž jsem už leccos věděl. Slovíčko leccos znamenalo, že nemám šanci. Jenomže na Zemi nebyl nikdo lepší než já. A pokud bych nebyl ochoten soupeřit, sami by si podle galaktických pravidel vybrali kohokoliv jiného. Necítil jsem se jako božský šampión Země příliš dobře. Navíc mi na lidech, se kterými jsem skoro tisíciletí neměl moc společného, záleželo stále méně.</p>

<p>Všem formálním protokolům bylo učiněno zadost, den zápasu se blížil. Stál jsem v ringu, který v zájmu rovnosti šancí vypadal jako klec, vyrobená z nerezavějící oceli, o rozloze sto metrů čtverečních. Rozptýlené intenzivní osvětlení nevrhalo jediný stín. Přetékal jsem agresivitou, modifikovaným testosteronem a dalšími substancemi až po okraj, netrpělivě jsem čekal, až přijde něco, co budu moci zničit, rozbít, zahodit, zadupat do kovu pod svýma nohama. Současně jsem stále cítil vztek na svého mrtvého přítele, který mě opustil a současně dovolil, aby na jeho místo nastoupila žena, již jsem nesnášel. Zůstal jsem příliš málo člověkem, abych bojoval kvůli obyvatelům planety Země obecně. Potřeboval jsem někoho blízkého. Mít někoho rád. Jen mít rád dá bojovníkovi příslovečnou hranu, aby v aréně obhájil právo na život. Každý předcházející souboj mě zbavil kousku lidství a já si najednou nebyl jistý, zda pro miliardy lidí tam v dáli dokážu nastavovat krk i tentokrát.</p>

<p>Protější stěna se rozplynula a do arény vstoupil obrovský mnohonožec. Automatický rozhodčí neprotestoval, zřejmě to byl opravdu představitel cizí rasy. Pohyboval se způsobem mechanismů, které mají reakční dobu v řádu desetitisícin sekundy, a při pádu v gravitačním poli planet typu Jupitera nebo menších hvězd se třikrát stačí ukotvit, než naberou nebezpečnou rychlost.</p>

<p>Já ale také nebyl žádná měkkota. Nejlepší bojovník Země.</p>

<p>Věřil jsem si do jeho prvního úderu. Zlomil mi dvě žebra a snížil kapacitu levé plíce na sedmdesát procent původní. Kontroval jsem sérií kopů, ale jeho nohy byly jako ocelové traverzy. Pak mi prolomil lícní kost.</p>

<p>Dalších dvanáct a půl sekundy jsem měl začerněno. Probral jsem se na zemi s otřesem mozku a prasklou čelní kostí.</p>

<p>Indikátor tepu ukazoval dvě stě dvacet a i všechny ostatní biologické hodnoty byly na hraničních hodnotách. Jenomže – kdyby pavouk vyhrál, lidé by skončili. Země, jedna z mála snadno obyvatelných perel vesmíru, by se změnila na kolonii pavoukovců. Nepřipravoval jsem se stovky let, abych prohrál. Nezvedal jsem půl tuny těžké balvany, aby mě někdo porazil. Vypnul jsem všechny přirozené kontrolní mechanismy a zvýšil priority těch nepřirozených. Údery mi trhaly kůži, sdíraly maso, lámaly kosti. Už jsem stál před nervovým shlukem uprostřed ocelových chapadel, když jsem dostal ránu zezadu. Ještě v letu jsem slyšel praskot lebky, mé jednotlivé smysly vypadávaly, jak brutální úder ničil jednu mozkovou oblast za druhou. Na zemi jsem se posledním pohybem pokusil vzdorovat, ale další zásah mi roztříštil vědomí a tma vyhrála. Pak, jako v nějakém kaleidoskopu, jsem v trhaných záběrech viděl vstávat sama sebe, bezhlavé monstrum, z nepřirozeného úhlu jsem sledoval, jak dobíjím pavoukovce smrští ocel drtících ran. Zbyla z něj jen křečovitě se zmítající chaotická konstrukce. A nakonec padlo k zemi i bezhlavé monstrum a neviděl jsem nic.</p>

<p>„Probuď se!“</p>

<p>Slova zněla jako litanie. Zdáli a slabě, ale jejich neustálé opakování způsobilo, že jsem jim porozuměl. Začal jsem se škrábat vzhůru, lezl jsem po kluzkých žebřících, výš a blíž ke spalujícímu světlu, co bolelo a drásalo. Nakonec jsem otevřel oči; seděl jsem u slavnostní tabule, okolo všichni mí přátelé a na druhém čestném místě proti mně doktorka Abé, Charlotta.</p>

<p>„Co se stalo?“</p>

<p>Vlastní hlas mi zněl cize.</p>

<p>Vzpomínka se mi vybavila dřív, než jsem otázku dokončil. Poslední úder, který mi bojovník Faseterů zasadil, mi rozdrtil lebku a změnil mozek na kaši.</p>

<p>„Jak to, že žiju?“ pozměnil jsem otázku. Gauldie se usmála, nalila si vína a ukázala na Abé.</p>

<p>„Všichni víme, že už dávno nejsi tak docela člověk. Laundalf tě pozměnil ještě víc, než jsme si mysleli, že je možné.“</p>

<p>Etiene mi naplnil pohár a sám se napil.</p>

<p>„Předpokládám, že ten starý rošťák tušil, co tě čeká. Připravil tvé seznámení s Abé tak, aby tě nenáviděla, aby tebou pohrdala…“</p>

<p>Mlčel jsem a raději se napil. Nebylo těžké mě nenávidět, nejsem, nebyl jsem, člověk k pomilování.</p>

<p>Doktorka Abé se na mě podívala a v jejích asiatských očích to zajiskřilo. „A když jste při zápase s pavoukovcem skoro umřel a já zjistila, že jsem vás obviňovala neprávem, neměla jsem jinou šanci, než vás přivést k životu. Laundalf vypěstoval na vaší páteři druhé nervové centrum, kde se dublovaly vaše vzpomínky, zkušenosti, vlastně celá osobnost. Sice poněkud ve zhuštěné a zjednodušené formě, ale měla jsem dostatečnou motivaci na to, abych vás dala dohromady. Trvalo to tři roky.“ „Takže teď jsem takový malý ještěr s primitivním mozkem na zádech,“ řekl jsem. Všichni se zasmáli, doktorka nejpobaveněji.</p>

<p>„Spíš velký primitivní ještěr,“ opravila mě a v očích jí to zase zajiskřilo. Díval jsem se na ni a věděl jsem, že tu křehkou ženu miluji. Že ji potřebuji, její společnost, její vůni. Byla jako droga, která činí život snesitelnějším. Podívala se mi do očí a z mého pohledu vyčetla, na co právě myslím. Mlčela. Nebyl jsem člověk a jisté, z hlediska mé existence redundantní funkce, byly obětovány jiným. Oba jsme to věděli stejně dobře.</p>

<p>Vlastně to ale nebylo úplně důležité. Pozvedl jsem číši, napil se a přes rovnou červenou hladinu se na ni usmál.</p>

<p>Nový vyzyvatel měl přijít za dvacet let. Je těžké být bohem, andělem strážným svého lidu, je lehčí být andělem strážným jedné konkrétní bytosti.</p>

<p><emphasis>vyšlo ve sbírce 10x Anděl posledního soudu, TTT Aleš Brichta s.r.o. , Praha 2003</emphasis></p>
</section>

</body>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0