%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>.</last-name></author>
<book-title>Patery hradby</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>.</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>f28ed2f7-a628-4d0e-9f4e-a39251b445d5</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>JIK-05 spol. s r.o.</publisher>
<year>2010</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p> <strong>SEDMÝ SMYSL</strong></p><empty-line /><p><strong>Zlodějíček </strong></p><empty-line /><p><strong>z pátých hradeb</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>7. díl</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong>© Ilka Pacovská</strong></p><empty-line /><p>*****</p><empty-line /><p>Praha 2010</p><empty-line /><p><strong>Vítězství Rasiů</strong></p><empty-line /><p>„Je zbytečné sahat po zbrani. Jsi zbaven své funkce a zatčen.“</p><empty-line /><p>„Nejsem si vědom žádného provinění. A tebe, pane, neznám,“ držel velitel péesky ruku na jílci svého meče a mrazení v zádech bylo známkou toho, že je něco zatraceně špatně. Už jen fakt, že se ten muž dostal do jeho místnosti bez ohlášení stráží, signalizoval potíže. Jen si zatím neuměl představit, o jaký druh problémů půjde.</p><empty-line /><p>„Pozvedneš-li meč, jsi mrtvý muž. A tvoji zástupci rovněž,“ pronesl muž tónem, který velitele nenechal na pochybách, že to myslí smrtelně vážně. A protože neměl v rukou žádnou zbraň, znělo to o to hrozivěji.</p><empty-line /><p>„Snad bys mi, pane, mohl aspoň naznačit, oč tu běží,“ zvolil velitel striktně zdvořilý tón, ale ruku z meče nesundal.</p><empty-line /><p>„Když na tom trváš,“ ušklíbl se muž samolibě a s pohrdavým pohledem vítěze si založil ruce na prsou. Velitel přemýšlel, nemá-li přece jen zaútočit. V této chvíli by nezvaného návštěvníka pravděpodobně dokázal zabít. Jedině snad… Přejel palcem pravé ruky vyhlazený drahokam, zasazený do jílce. Silně ho zabrněla ruka a změnil názor. Muž měl magickou ochranu. Na tohle sám nestačí. Pustil rukojeť meče a čekal.</p><empty-line /><p>Nezvaný návštěvník sáhl ke krku a vytáhl zpod šatů přívěsek. Ve veliteli by se v té chvíli krve nedořezal. Poznal šperk svého vládce.</p><empty-line /><p>„Král a jeho bojovník zemřeli. Dnešním dnem skončila vláda rodu Deliů a pány města se v této chvíli stávají Rasiové. Už nemáš, komu bys sloužil. Leda bys chtěl sloužit nám.“</p><empty-line /><p>Veliteli Horkarundanovi poklesla čelist. Kdyby mu někdo oznámil, že shořela polovina města, nebyl by překvapen víc. Tak Rasiové chtějí vládnout městu… Nemohl si srovnat v hlavě, že by to chtěl někdo se zdravým rozumem dobrovolně dělat. Ledaže… Rasiové možná netuší, s čím se Deliové už po staletí potýkají. Rychle přemýšlel, jak se zachovat, aby z jeho reakce vzešel aspoň nějaký užitek pro město. Stejně tak jako tak skončí nejspíš v kobkách nebo na popravišti. Vzbouřenci by byli blázni, kdyby věřili, že se velitel péesky jen tak obratem ruky přidá na jejich stranu. Ale za pokus to možná stojí…</p><empty-line /><p>„Přísahal jsem věrnost tomu, kdo město ochraňuje před vetřelci z Motýlí brány. Jestliže tuto povinnost nyní převezmou Rasiové, jsem odhodlán se svými lidmi bojovat po jejich boku.“</p><empty-line /><p>Muž ztratil svůj povýšenecký výraz a v očích se mu objevila ostražitost. Když viděl, že velitel odepnul pás s mečem a dýkou, pustil ho pomalu na zem a odkopl směrem k němu, mnul si zamyšleně levou rukou přívěsek na svém krku. Pak udělal krok a odkopl zbraně do kouta za sebou. Při tom nespouštěl zrak z Horkarundana.</p><empty-line /><p>„Až bude čas, pohovoříme si podrobněji,“ řekl muž a pokynul veliteli směrem ke dveřím, „nyní promluvíš se svými podřízenými, a jestliže se spořádaně a bez odporu odeberou do podzemí, slibuji, že se vám dostane slušného zacházení.“</p><empty-line /><p>Vyšli na chodbu a zamířili ke společenské místnosti. Otevřenými dveřmi velitel zahlédl, jak Gabriel a Tun spoutávají bezvládné muže v místnosti. Tak proto neslyšel žádný hluk. K boji vůbec nedošlo. Horkarundan smutně pohlédl na zrádce z řad svých podřízených a sám pro sebe zavrtěl hlavou. Právě do těchto dvou by nikdy neřekl, že by mohli elitní jednotku zákeřně vydat do nepřátelských rukou. Snadno si domyslel, že své spolubojovníky vylákali na nějakou akci právě sem a tady na ně použili magii. Podíval se pozorněji. No jasně! Richard a Hubert tu scházeli. Ti by se nenechali magicky zaskočit. Museli je oddělit od ostatních.</p><empty-line /><p>„Máme ho taky spoutat?“ zeptal se při pohledu na zajatého velitele Tun.</p><empty-line /><p>„Není třeba, RasTune, myslím, že bude rozumný. Ostatně nic jiného mu nezbývá, nechce-li rychle a nepříjemně umřít. Zajdi ven pro posily a já zatím s Gabrielem doprovodím zajatce do podzemních ubikací,“ odpověděl muž s přívěskem a spokojeně se rozhlédl po místnosti.</p><empty-line /><p>Pak se otočil na Horkarundana: „Já nyní tvým mužům částečně vrátím vědomí a ty jim přikážeš, aby tě následovali do podzemí. Jestli se v klidu přesunete, zůstanou naživu. Pokud se ale pokusíš o nějakou záludnost, během několika vteřin zemřou. Neuděláš-li to, rovněž zemřou. A pak nechám dav, aby si to vyřídil s tebou.“</p><empty-line /><p>Aniž čekal na velitelův souhlas či nesouhlas, škrtl o zeď jakousi tyčinkou a hodil ji doprostřed místnosti. Vyhořela během okamžiku a spoutaní muži se začali omámeně zdvihat.</p><empty-line /><p>„Seřaďte se a pojďte za mnou,“ nařídil jim velitel a trpce sledoval, jak beze slova poslechli.</p><empty-line /><p>Do podzemních kobek bylo ze strážnice blízko. Neuplynulo ani deset minut a zapadla za nimi masivní závora vězení. Začal svým podřízeným rozvazovat pouta a musel jim nařídit, aby se posadili. Stále byli omámení a nebyli schopni samostatné úvahy. Marně hloubal nad tím, zda udělal dobře, když se vzdal bez boje. Možná svého rozhodnutí bude v budoucnu hořce litovat.</p><empty-line /><p>„Haló, kdo je tam?“ ozvalo se z cely šikmo přes chodbičku.</p><empty-line /><p>„Téměř kompletní péeska. Kdo se ptá?“ přistoupil blíž k mříži Horkarundan, ale v temnotě chodby, osvětlené jen vzdálenou září lampy u strážného, stejně nic neviděl.</p><empty-line /><p>„Tady DelArk, správce města, a je tu se mnou i zraněný DelBufo a kompletní sestava rady města. Ti jsou v pořádku. Dostali nás tak rychle, že jsme neměli šanci se bránit. Jen DelBufo se jim postavil, a než ho zpacifikovali, zabil pět vzbouřenců. Bohužel tam s ním nebyl nikdo další, takže ho nakonec uspali takovou ránou do hlavy, že se dosud neprobral. Mám obavu, zda to přežije. Kolik zraněných máte vy?“</p><empty-line /><p>„Žádné, celou jednotku dostali pomocí magie. Dva z našich totiž zradili. Také netuším, kam se poděli moji bojoví mágové. Král a DelHas prý jsou po smrti.“</p><empty-line /><p>„Ach bože! Měli to zatraceně chytře a dobře připravené. Ani nechci pomyslet na to, co s námi bude.“</p><empty-line /><p>*****</p>
<p> <strong>Chůva z Quinwalu</strong></p><empty-line /><p>Venku bylo takové vedro, že Hanka při supervolonu propotila všechno, co měla na sobě. Po návratu domů se bezodkladně vrhla do koupelny, aby ji Sváťa nebo Rafan nepředběhli.</p><empty-line /><p>Když se vrátila do společné místnosti jejich stromového domku, Sváťa kývl ke stolu, kde ležely dvě obálky a ručně psaný vzkaz. Natáhla se, aby zjistila, od koho je. Stálo v něm:</p><empty-line /><p>‚Dnes večer slavnostní večeře. Dostavte se v šest.</p><empty-line /><p>Na programu malé překvapení pro Hanku.</p><empty-line /><p>Zach.‘</p><empty-line /><p>Chvilku v ruce převracela papírek, ale nic dalšího se z něho vyčíst nedalo.</p><empty-line /><p>„Co to, sakra, na mě chystají?“ mumlala tiše a prohrábla si mokré vlasy. „Konec školního roku jsme oslavili před třemi dny, moji atestaci pro použití brány týden před tím, co proboha chce zase Zachariáš oslavovat?“</p><empty-line /><p>„Splnění závazku k jednorožcům?“ napovídal Sváťa.</p><empty-line /><p>„To určitě ne,“ zavrtěla rozhodně hlavou, „ještě jsem nebyla u harpyjí. To máme v plánu až zítra. Teprve pak bude moje mise kompletní.“</p><empty-line /><p>„Tak to fakt nevím. Budeš se muset nechat překvapit,“ nehodlal se zabývat dalšími spekulacemi Sváťa.</p><empty-line /><p>Pak si Hanka všimla, že jedna z obálek už je roztržená a Rafan studuje nějaké lejstro. Sáhla po druhé obálce a našla na ní své jméno. Najednou jí došlo, odkud to psaní asi je. Nedočkavě roztrhla dopis, aby si ho přečetla. Ale už první věta ji totálně otrávila.</p><empty-line /><p>„Vážená slečno Vronová, je nám líto, ale zatím nemůžeme vyhovět vaší žádosti o přijetí do výcvikového centra ochránců… „</p><empty-line /><p>Zakabonila se a rychle očima přelétla zbytek textu.</p><empty-line /><p>„Doporučujeme vám, abyste ještě aspoň rok nebo dva věnovala magickému studiu a pak zkusila znovu požádat o přijetí, budete-li stále ještě mít zájem vykonávat povolání ochránce.“</p><empty-line /><p>Zmuchlala dopis do kuličky a ohlédla se po Rafanovi. Ten měl v ruce papíry dva a pečlivě je prohlížel. Přešla za jeho záda, aby mohla nakouknout, co napsali jemu. Kamarád ale papír schoval a s povytaženým obočím se významně podíval na její zmačkaný dopis.</p><empty-line /><p>„Copak? Tebe nepřijali?“</p><empty-line /><p>Podle jeho tónu pochopila, že on má v ruce kladnou odpověď.</p><empty-line /><p>„Neříkej mi,“ v jejím hlase se ozval naštvaný podtón, „že tebe vzali!“</p><empty-line /><p>„To si piš, že mě vzali. Dokonce spadám do kategorie výcviku s VVPMS.“</p><empty-line /><p>„Co to má být?“ zajímal se Sváťa.</p><empty-line /><p>„Vyhrazené volno pro magické studium. Čtyřikrát dva týdny ročně se mohu vrátit na santarenskou školu a doplňovat si vzdělání.“</p><empty-line /><p>„To je skvělé,“ zaradoval se Sváťa. „Kdy máš nastoupit?“</p><empty-line /><p>„Začátkem příštího týdne,“ vzdychl Rafan, „prázdniny už si holt letos neužiju.“</p><empty-line /><p>„To není spravedlivé,“ mumlala Hanka roztrpčeně, „přece umím všechno, co ty. A mně napsali, ať to zkusím pozdějc. Prý abych ještě studovala! Pche!“</p><empty-line /><p>„Možná se jim zdáš moc mladá,“ s ohledem na vztek, sálající z Hančiných očí, Rafan usoudil, že není ta pravá chvíle dívku popichovat a raději sáhl po uklidňujícím tónu. „A pak, přece tě neodmítli napořád, za nějaký čas to můžeš zkusit znovu.“</p><empty-line /><p>„Už jsem přece plnoletá!“</p><empty-line /><p>„No jo, ale sotva pár měsíců! Co kdybys změnila názor? Dávají ti víc času na rozmyšlenou.“</p><empty-line /><p>Dotčeně se vrátila ke svému křesílku a vzala do ruky ručně psaný vzkaz od Zachariáše. Najednou ji rozčiloval i ten. Překvapení! Jen aby bylo lepší než tohle!</p><empty-line /><p>Hanka zůstala rozmrzelá celý zbytek odpoledne. Její zvědavost se ale stupňovala.</p><empty-line /><p>Na večeři všichni tři dorazili přesně. Od stolu se zdvihl Vron a jakási mladší korpulentní žena. Zářivě se na ně usmála a odhalila svůj zdravě bílý chrup. Hanka zatápala v paměti, zda tu paní odněkud nezná, ale marně. Podívala se tázavě po Vronovi. Jeho napjatý výraz ji ani v nejmenším neuklidnil. Ta žena ji hltala pohledem a Hanka netušila, jak na to má zareagovat.</p><empty-line /><p>„Dovolte, abych vás vzájemně představil,“ přerušil konečně trapný okamžik Vron, „tak tohle je Hana Xarová osobně. A tohle je Evelína Obilová, tvoje bývalá chůva.“</p><empty-line /><p>„Holčičko moje, jsi to opravdu ty? Ty jsi ale vyrostla,“ vrhla se žena k Hance a objala ji tak silně, že Hanka v jejím sádelnatém objetí málem ztrácela dech. Přes rameno návštěvnice se zuřivě zašklebila na Vrona. Tohle musel zaručeně zorganizovat on, protože Zachariáš by jí něco takového rozhodně neudělal.</p><empty-line /><p>Konečně ji návštěvnice pustila. Podržela si ji však za ramena před sebou na délku paží a dál se zářivě usmívala: „Jsi hrozně podobná své matce. To byla také velká krasavice.“</p><empty-line /><p>Hanka se zmohla pouze na křivý úsměv a měla sto chutí odtud utéci.</p><empty-line /><p>„Ale úsměv máš spíš po tatínkovi.“</p><empty-line /><p>Koutkem oka zahlédla Rafana, jak se tiše směje. Když si všiml Hančina pohledu, mrkl na ni jakoby chtěl říct: užij si to.</p><empty-line /><p>„To je neuvěřitelné! Po tolika letech! Jsem moc ráda, že jsi v pořádku a že se máš dobře…“</p><empty-line /><p>Žena spustila stavidla mluvení a Hance začal unikat smysl jejích slov. O krok ustoupila, aby se Evelíně vymanila z rukou a vyslala zoufalý pohled k Vronovi. Zaznamenala jeho spiklenecké mrknutí a ulevilo se jí, když přistoupil blíž k nim, cestou ze stolu sebral číši ze sváteční sady, dolil ji vyhlášenou Zachariášovou medovinou a pak ji podal ženě. To ji na malý okamžik umlčelo.</p><empty-line /><p>„Možná bychom se mohli posadit,“ galantně nabídl hostovi židli.</p><empty-line /><p>„Já skočím pomoct Zachariášovi s večeří,“ využila Hanka příležitost, aby mohla na chvilku zmizet od stolu a srovnat si myšlenky.</p><empty-line /><p>To je tedy den, opakovala si rozzlobeně a zamířila k trpaslíkově kuchyni. Našla ho, jak na malé talířky chystá jakýsi závitek, bohatě obložený zeleninou.</p><empty-line /><p>„Dneska je vedro, tak jsem si říkal, že vynecháme polívku a před jídlem si dáme jen něco lehkého. Co ty na to?“ otočil se na dívku.</p><empty-line /><p>„Zachu!“ nevšímala si talířku, který jí trpaslík strčil pod nos. „Co je to proboha za osobu? Proč ji sem vlastně Vron přivlekl? Já si na ni fakt nepamatuju a nechápu, co má za účel nás seznamovat.“</p><empty-line /><p>„Víš, děvče,“ odložil Zachariáš předkrm zpět na stůl, „celý včerejší večer jsme s Vronem diskutovali o tom, zda tě s ní má či nemá seznámit. Čirou náhodou ji potkal v přístavu. Zná ji ještě z doby, kdy po tobě pátrala Plamova matka. Evelína není tak špatná, jak se ti může zdát. Tenkrát byla ještě příliš mladá a vyděšená. Nyní má pocit, že ti něco dluží.“</p><empty-line /><p>„No dobře,“ vzdychla Hanka, „snad jednu společnou večeři přežiju.“</p><empty-line /><p>„Je tu ještě něco,“ pokračoval trpaslík, „promluvila o jedné zajímavé okolnosti. A to je vlastně důvod, proč je tady. Usoudili jsme s Vronem, že jsi dospělá a zasloužíš si pravdu. Možná by pro tebe bylo lepší, kdyby se ta informace k tobě nedostala… Ale jeden nikdy neví. Poslouchej tu ženu pozorně a dobře si rozmysli, jak naložíš s tím, co se od ní dozvíš.“</p><empty-line /><p>„O co tu jde?“</p><empty-line /><p>„Popovídej si s Evelínou a dozvíš se to.“</p><empty-line /><p>Trpaslík vrazil Hance do ruky tři velké tupláky a jeden poloviční.</p><empty-line /><p>„Mně, Evelíně a Vronovi natoč velké pivo, Rafanovi normální a pro sebe a Sváťu vyber nějaký mošt, nebo cokoliv, na co máš chuť. Je čas nosit na stůl.“</p><empty-line /><p>Pak popadl tác s předkrmem a nechal Hanku s jejími myšlenkami a hlavou plnou otázek. Začala chystat pití, když dorazil Rafan.</p><empty-line /><p>„Prý ti mám pomoct,“ chopil se natočeného piva. Neochotně ho se zbylými nápoji následovala zpět mezi ostatní.</p><empty-line /><p>Jídlo sice Evelínu chvilkami zaměstnávalo, ale jinak obstarala veškeré mluvení téměř sama. Stačilo jen, aby ostatní občas vydali krátké citoslovce na znamení, že poslouchají, a byla spokojená.</p><empty-line /><p>Krátce po tvarohovém zákusku s jahodami se konečně dostala k době svého mládí.</p><empty-line /><p>„…byla jsem tenkrát ještě taková hloupá mladá nána. Sloužit tvým rodičům pro mě bylo znamením úspěchu. Nádherná velká domácnost, nevídaný luxus, dvě krásné milé děti. Co mi scházelo? Tenkrát jsem byla na vrcholu blaha. Marně mě rodiče varovali, abych si nezahrávala s kouzelníky a našla si něco lepšího, než dělat chůvu. Vždycky mi říkali: jen počkej, holka, až ti mrňousové trochu odrostou a začnou kouzlit, to si pak užiješ. Raději se poohlédni po něčem jiném hned teď, dokud ti pán může dát dobré reference. Ale já je poslouchala sotva levým uchem a myslela si své. Tohle byla skvělá služba a myslet na budoucnost se mi ani v nejmenším nechtělo. Znáte to! Jak má jeden dobré bydlo, ztratí obezřetnost. Ale osud dal rodičům za pravdu. Dostala jsem se do průšvihu, než by se kolovrátek dvakrát otočil. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se dělo něco divného. Jen mě, jako už kolikrát, páni požádali, abych si vzala malou a šla si s ní hrát na vzduch. Chlapec zůstal u nich a mě ani nenapadlo pídit se po tom, co mají v úmyslu. Akorát, že tady Hanka byla ten den nějaká neklidná. Jindy si vydržela hrát třeba hodinu sama, ale tentokrát ne. Pořád mi utíkala dovnitř a chtěla za mámou. Tak jsem ji odvedla do kuchyně, kde hrozně ráda krámovala, a dovedla se tím zabavit na půl dne. Kuchařka sice moc nadšená nebyla, ale co mohla dělat, že jo? Na chvilku to pomohlo, ale pak Hanka zdvihla hlavu, a když jsem ji nechtěla pustit ven z kuchyně, rozbrečela se. No a vtom to přišlo!!! Ozval se šílený rachot a kdosi v domě zaječel. Málem se ve mně zastavilo srdce, když na nás sluha křičel, abychom se schovali před drakem. Do kuchyně se najednou nahrnula spousta vyděšených lidí. Cpali se do komory, aby našli nejbezpečnější úkryt. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Pak jsem si uvědomila, že bych měla hlavně chránit holčičku. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem zjistila, že mi v tom shonu proklouzla a je pryč. Byla ve mně malá dušička. Jestli ji okamžitě nenajdu, vyženou mě ze služby pro neschopnost! Zpocená strachy jsem se vypravila do chodby a volala na Hanku. Kam mohla jít? Nejspíš za mámou, to bylo jasné. Rozhodla jsem se použít zkratku přes společnou koupelnu, abych byla v předpokoji rodičů dřív než ona. Jaký byl ale můj šok, když jsem předpokoj uviděla pobořený a kousek před sebou jsem spatřila černou dračí tlapu a část křídla. Myslela jsem, že omdlím. Pak se stěny zachvěly a rozpadl se ozdobný stropní oblouk, jak se drak vecpal do společenského sálu, z něhož se vcházelo do pokojů panstva. Vzápětí jsem zahlédla malou Hanku, jak capká mezi popadanými kameny rovnou za drakem. Chytila jsem ji zezadu za vestičku, ale ona se z vestičky vyvlékla a vklouzla do sálu. Sebrala jsem veškerou svou odvahu a následovala ji. Tam jsem ale uviděla naprostou spoušť. Drak svou tlapou právě odhodil pána a paní směrem ke krbu, zuřivě zařval a vychrlil oheň. Byl to takový šok, že jsem se nedokázala pohnout. Jen jsem si všimla chlapcova bezvládného tělíčka a velkého vejce, pod kterým ležel. Chtěla jsem se rozběhnout za Haničkou, ale vtom se na mě drak podíval. Což bylo víc, než jsem unesla. Je mi líto, že jsem nebyla statečnější. Prostě jsem utekla. To už se ale v domě objevili ochránci a všem se neobyčejně ulevilo. Po chvíli draka vyhnali pryč a mně předali holčičku, abych se o ni postarala. Jeden hodný starší muž se mnou pak hovořil a oznámil mi, že paní domu a její syn jsou mrtví a pán je velice vážně zraněn. Nechal u pana Xara jednoho z ochránců jako dohled a mně nařídil, abych pánovi nosila jídlo. Ptala jsem se, jestli bude drak potrestán za napadení lidí, ale muž odpověděl, že jen chránil své dítě a to ostatní se prý dozvím při procesu. Byla jsem z toho zmatená. Nikdo ze služebnictva pořádně nevěděl, co to má znamenat. Chtěla jsem se na to zeptat pána, ale ten, co ho hlídal, rozhovor nepřipustil. Navíc Hanička pořád plakala a volala mámu. Jednou když jsem pánovi nesla oběd, ucítila jsem, jak mi při předávání tácu něco vložil do dlaně. Byl to cíp ubrousku a na něm vzkaz. Sežeň mi dalkofilanum (od alchymisty), stálo tam. No dobrá, proč ne, pomyslela jsem si a obstarala mu tu látku, kterou chtěl. Byla v malé lahvičce. Abych ji zamaskovala, přinesla jsem k dalšímu obědu pomazánku a vedle na tác naskládala spoustu koření, kterým si ji pán mohl dochutit. Když spatřil lahvičku, jejíž nálepku jsem zakryla cedulkou pálivá esence, usmál se na mě a pohybem rtů poděkoval. Druhý den oznámili, že pán zemřel. Hned jsem si domyslela, co se přihodilo. Otrávil se něčím v té lahvičce, co jsem mu obstarala. Zpanikařila jsem. Mohli by mě označit za jeho vraha. Rychle jsem sebrala své našetřené peníze, jedno náhradní oblečení a utekla ještě před pohřbem paní a chlapce. Jako v mátohách jsem dorazila do přístavu a zaplatila si jízdenku na jedinou loď, která ten den odplouvala, bez ohledu na to, kam míří. Po dvou týdnech strávených na moři jsem vystoupila na ostrově Haberun. Přístav, kde loď zakotvila, byl součástí velikého města, obehnaného spoustou hradeb. Vládl tu téměř vojenský pořádek. Když jsem na strážnici uvedla, že naposledy jsem působila jako chůva, jeden muž mi hned nabídl stejnou práci v jejich rodině. Myslela jsem si, jaké mě potkalo štěstí, ale to jsem se zatraceně spletla. Měl čtyři fakany a já si k nim nesměla nic dovolit, dokonce ani zvednout hlas, když zlobili. Vydržela jsem tam s bídou tři měsíce, než jsem si našla zaměstnání v jednom zapadlém penzionu. Majitelem byl nesmělý hodný mužský, který mi nejdřív zařídil přechodný oficiální pobyt na třetích hradbách a po roce si mě vzal. Já totiž umím výborně vařit…“</p><empty-line /><p>Sváťa se nahnul k Hančinu uchu.</p><empty-line /><p>„To je na ní vidět. Nevím proč, ale začíná mi být sympatická,“ špitl, aby to mohla slyšet jen ona.</p><empty-line /><p>Sváťa měl vždycky slabost pro dobré jídlo, takže se Hanka musela hodně držet, aby při jeho poznámce zachovala vážný výraz a nevyprskla.</p><empty-line /><p>„…postupně jsme rozšířili podnik,“ pokračovala nevzrušeně Evelína, „ a nyní máme hospodu vyhlášenou po celém Quinwalu. Akorát musím jednou za čas vyrazit sem, abych obstarala koření a některé suroviny. Rozhodně mi při tom pomohly známosti, které jsem měla v době služby u Xarových. Hrozně jsem si oddechla, když jsem zjistila, že mě nikdo neobviňoval ani nehledal. Občas vypomáhám i rodičům a sourozencům, nakonec jsem z nás všech dopadla úplně nejlíp. Ale to sem teď nepatří.“</p><empty-line /><p>Žena sáhla po džbánku a notně si zavdala piva. Blaženě vzdychla a uznale kývla směrem k Zachariášovi. Tomu jen spokojeně jiskřily oči. Už už se nadechoval, že něco řekne, ale nestihl to. Evelína byla rychlejší.</p><empty-line /><p>„Takže abych se dostala k tomu, co vás zajímá. Já mám vynikající paměť na lidi. Možná proto jsem v hospodě tak úspěšná. Pamatuji si, kdo je kdo a pochopitelně i to, co mu chutná. To mají hosti rádi. Ale k věci! Když jsem tentokrát v přístavu před odjezdem kontrolovala bedny a zavazadla, nechtěně jsem se ve dveřích skladiště srazila s jakýmsi člověkem v plášti a širokém klobouku. ‚Pardon, madam,‘ řekl mi a smekl. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Přísahám, že přede mnou stál sám pan Xar osobně. ‚Pane Xare, myslela jsem, že jste mrtvý,‘ vydechla jsem užasle. Zarazil se a klobouk si narazil zpět na hlavu. ‚To musí bejt nějaká mejlka,‘ zamračil se na mě, ‚já vás vůbec neznám.‘ Rychle se otočil a odešel. Stála jsem tam jak solnej sloup. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je to on. Ten jeho napůl smutný, napůl ironický výraz v očích si prostě nejde splést, i kdyby se změnil bůhví jak. Zaručeně to byl on. Akorát nechápu, jak by to bylo možné.“</p><empty-line /><p>Evelína znovu sáhla po korbelu a napila se. Hanka na sobě ucítila pohledy ostatních a jen velmi pomalu jí docházelo, o čem byla řeč. Jako by si její mysl nevěděla s tou informací rady. Evelína se na ni soucitně podívala.</p><empty-line /><p>„Víš, holka, nemůžu ti dát žádej důkaz, ale já osobně jsem na sto procent přesvědčená o tom, že tvůj táta žije a přebejvá v tom samým městě, co já. Vypadá to ale, že nechce, aby ho kdokoliv poznal. Ale třeba by v momentě, kdy by se dozvěděl, jaká je z tebe krásná holčina, změnil názor. Trochu jsem přemýšlela o tom, jestli ti mohu být užitečná, ale nic moc jsem nevykoumala. Jediné, co ti mohu nabídnout je, abys jela do Quinwalu se mnou, a tam se ti pokusím najmout schopného pátrače jako doprovod. Ale abych pravdu řekla, o úspěchu pochybuji už předem. Jestli pan Xar nechce být objeven, tak je nulová šance ho najít.“</p><empty-line /><p>Žena se odmlčela a podívala se po Vronovi. Ten jí mlčky poděkoval vlídným přikývnutím.</p><empty-line /><p>„Možná jednou najdeš svého skutečného tátu stejně jako my,“ řekl vážně do ticha Sváťa. Pak střelil krátkým pohledem po Rafanovi, který se zachmuřeně mračil na své židli.</p><empty-line /><p>Znovu se všichni zahleděli na dívku a Hanka si uvědomila, že čekají na její reakci. Hleděla nepřítomně na své dva kamarády a snažila se uspořádat zmatek ve svých myšlenkách. Nyní se ocitla v podobné situaci jako Sváťa, když zjistil, že jeho otec žije. On se s ním tenkrát rozhodně chtěl setkat, protože toužil po rodině. Ani zdaleka ale nebylo všechno tak idylické, jak si představoval. Mít rodinu znamená dělat spoustu kompromisů a ústupků. Právě proto Rafan nikdy nahlas nepřiznal, že je Sváťa jeho nevlastní bratr. Raději žádnou rodinu nechtěl, než aby pozbyl nezávislost. Hanka ho docela chápala. Ona teď měla své místo v úžasné rodině jednorožců, ke které ji pojila láska i úcta. Nepotřebovala nikoho dalšího. A už vůbec ne otce, co tak nezodpovědně před lety ohrozil Plamův život a zavinil smrt jejího bratra a dost možná i matky.</p><empty-line /><p>„Sestřičko? Copak se děje?“ ozval se v její mysli důvěrně známý dračí hlas.</p><empty-line /><p>Rychle Plamovi vysvětlila, oč jde, a ani si nevšimla, že Vron vyzval gestem přítomné, aby ho následovali ven. Zůstala ve ztichlé jídelně sama se svou nejistotou.</p><empty-line /><p>„Myslím, Hanko, že by ses ho měla pokusit najít,“ usoudil drak, když skončila, „nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat někoho blízkého.“</p><empty-line /><p>Drakův jednoznačný názor ji překvapil. Pak si ale uvědomila, že její dračí přítel nedávno přišel o matku a to ovlivňuje jeho uvažování. Vyslala k němu tolik láskyplných pocitů, kolik dokázala. Byli si stejně blízcí jako sourozenci… Vlastně ne, byli si mnohem bližší… Ta chvilka vzájemného souznění udělala dobře i Hance a umožnila jí získat potřebný nadhled. Najednou si byla jistá tím, že svého otce nepotřebuje. Problém byl ale v tom, že byla zvědavá. Byla hrozně moc zvědavá, jak vypadá člověk, po kterém zdědila úsměv.</p><empty-line /><p>„Jeď tam a najdi ho,“ podpořil ji Plamův souhlas.</p><empty-line /><p>Rychle vyběhla ven, kde všichni seděli v křesílkách na terase a živě se bavili.</p><empty-line /><p>„Tak jsem se rozhodla,“ prohlásila, když ztichli, „pojedu s vámi, Evelíno.“</p><empty-line /><p>„Tykej mi, holka, vždyť jsem byla tvoje chůva,“ povstala z křesílka žena a Hanka musela podruhé přetrpět její vřelé objetí.</p><empty-line /><p>„Zruším výcvik a pojedu s tebou,“ zamračeně pronesl Rafan.</p><empty-line /><p>„Nesmysl!“ obořila se na něj. „Příště už by tě možná nepřijali. Copak jsi ztratil zdravý rozum? Nejsem už žádná malá holka, co potřebuje dozor. Zvládnu to sama.“</p><empty-line /><p>„Žádej strach,“ položil Vron konejšivě ruku Rafanovi na rameno, „já ji tam doprovodím.“</p><empty-line /><p>„Zkusím tátu přemluvit, aby mě taky pustil,“ přidal se Sváťa, ale v jeho hlase byl podtón nejistoty.</p><empty-line /><p>„No a do konce prázdnin bych mohla být zpátky,“ usoudila dívka.</p><empty-line /><p>Evelína pokývala pochybovačně hlavou: „Pokud u nás budeš jen týden, tak ano. Další loď pak od nás jede až za čtyři týdny a dva týdny musíš počítat na cestu.“</p><empty-line /><p>„Na cestu tam ano, ale zpátky už se vrátím branou, kdykoliv budu potřebovat.“</p><empty-line /><p>„To bohužel na ostrově Haberun není možné. A použití brány není dovoleno dokonce ani na lodích, které zajišťují dopravu cestujících.“</p><empty-line /><p>„To je ale hloupé pravidlo,“ zarazila se Hanka. „Výjimky pro hosty se nepovolují?“</p><empty-line /><p>„Je mi líto. Svévolné otevření brány se v Quinwalu trestá smrtí.“</p><empty-line /><p>„A sakra!“</p><empty-line /><p>„Jsi si jist, Vrone, že tam Hanku uhlídáš?“ zeptal se pochybovačně Rafan.</p><empty-line /><p>„A proč tam jsou tak přísní?“ zajímal se Sváťa. „Mají tam nějaký problém s magií?“</p><empty-line /><p>„Jó, to já nevím,“ pokrčila rameny Evelína, „já sedmý smysl neovládám, tak mi to ani nepřijde nijak divné. Co jsem tak od hostů zaslechla, tak se u nás magie používá běžně, akorát je problém ji doplňovat. Často mě zákazníci pověřují, abych jim vzala do Dubovníku magické předměty a dala je u zdejších mágů nabít. Takové zakázky mi v pohodě uhradí cestovné. A co se jiných problémů týče, vím už jen to, že se tu a tam hosté rozčilují, že jim někdo krade auru. To pak musím člověka, kterého označí, rychle vypakovat z lokálu, aby se mi tam nestrhla rvačka nebo něco horšího.“</p><empty-line /><p>„A na ulicích je u vás bezpečno?“ zeptal se Vron.</p><empty-line /><p>„Samozřejmě. Tedy vlastně, abych to upřesnila, na třetích hradbách, kde bydlím, se člověk opravdu bát nemusí. Stráže tu mají výcvikové středisko a zakládají si na tom, že každého lumpa chytí hned poté, co se proviní. Na čtvrtých hradbách je to taky celkem dobré. Ale to víte… Spousta obchodů, obrovské tržiště, davy nakupujících, to se úplně uhlídat nedá. Bydlí tu převážně služebnictvo, zaměstnanci přístavu, naverbovaní nováčci a kromě toho je tu spousta heren a nočních podniků pochybné pověsti. Taky jsem tu nějaký čas bydlela. Když si člověk dává pozor a nechodí do rizikových zón, většinou se mu nepřihodí nic horšího, než že ho na tržišti někdo okrade. Když to zjistíte včas, stráže vám pomohou.“</p><empty-line /><p>„A co páté hradby?“ využil Vron chvilky, kdy se žena nadechovala k další řeči.</p><empty-line /><p>„Tam bych Haničku nepustila ani za zlaté tele. To je útočiště obyčejných přístavních dělníků, nezaměstnaných, nemocných, co si nemohou dovolit platit za léčení, zchudlých flákačů, žebráků, přestárlých a nemohoucích. Stráže tam chodí pouze ve skupině, aby jim někdo ze zálohy neprošpikoval kůži šípem nebo nožem. Je to taková nevzhledná periferie. Ale občas se tam dají najmout laciné pracovní síly na výpomoc.“</p><empty-line /><p>„A co druhé a první hradby?“ vyzvídal na Evelíně Sváťa.</p><empty-line /><p>Pobavil ji jeho zájem a hned ochotně pokračovala: „Jó, mladý muži, tam bydlí elita. Ulice dostatečně široké pro kočáry, nádherné domy se spoustou služebnictva, kasárny péesky, škola pro bohaté, sanatorium, malé luxusní tržiště, lázně, knihovna a klášter. Tam se obyčejný člověk může podívat jen v době slavností, pokud získá pozvánku. Co všechno je na prvních hradbách ani nevím. Tam bydlí král a vládnoucí rod Deliů. Sem se lze dostat jen jednou ročně, kdy je možné krátce navštívit chrám a projít se po horním patře vyhlídky. Jednou jsem tam byla. Ale musí se stát strašně dlouhá fronta, což je ve vedru mimořádně nepříjemné.“</p><empty-line /><p>„Zdá se, že na jedno město tam máte zatraceně mnoho stráží,“ podotkl zamyšleně Vron.</p><empty-line /><p>„To je pravda,“ přikývla žena, „u nás se hrozně dbá na pořádek a stráže chtějí mít přehled o každém, kdo se v Quinwalu motá. Tak mě napadá, že by bylo možná dobré mít s sebou nějaké doporučující dopisy. Nejlépe od nějakých výše postavených seriózních lidí, třeba od šéfa ochránců, od městského soudce či ředitele školy. Znáte někoho takového? Udělal by to pro vás? Myslím, že by to usnadnilo jednání, až budete strážím vysvětlovat, proč jste navštívili Quinwal.“</p><empty-line /><p>„Stačil by doporučující dopis od Bdělého?“ zeptal se napůl ironicky a napůl vážně Vron.</p><empty-line /><p>Evelína zalapala po dechu a vykulila oči: „No to by bylo naprosto úžasné! To by vás určitě pustili i na druhé hradby.“</p><empty-line /><p>Pak se zamyslela a potřásla hlavou: „Jenže by nejspíš zakázali, abyste se courali v přístavu a v prostoru pátých hradeb. A jestli chcete najít pana Xara, tak bych hledala spíš tam.“</p><empty-line /><p>„To je v pořádku, já už to nějak zařídím,“ mávl rukou Vron. „Ještě povězte Hance, co si má sbalit s sebou, protože loď odplouvá už pozítří odpoledne.“</p><empty-line /><p>Evelína povídala dlouho do večera, a kdyby ji Vron nezarazil, asi by byla schopná vydržet celou noc.</p><empty-line /><p>Další den měla Hanka nabitý událostmi. Když se večer konečně vrátila do stromového domku, kamarádi se nemohli dočkat jejího vyprávění.</p><empty-line /><p>„Tak co, jak jsi dopadla u harpyjí?“ vyzvídal Sváťa.</p><empty-line /><p>„Připadala jsem si jak na nějakém představení. V sále bylo snad padesát harpyjí a trvalo skoro dvě hodiny, než jsem zodpověděla všechny jejich otázky. Fakt jsem si oddychla, když to skončilo. Kelaina mě pak vyprovodila do přemisťovacího sálu a věnovala mi jedno mizerné neužitečné kouzlo.“</p><empty-line /><p>„Neužitečné?“ podivil se Sváťa.</p><empty-line /><p>„Ále,“ mávla Hanka znechuceně rukou, „myslím, že ho nikdy v životě nepoužiju.“</p><empty-line /><p>„Tak už se konečně pochlub a nenapínej nás,“ byl zvědavý i Rafan.</p><empty-line /><p>Dívka položila ukazováček na spánek, sevřela prostředníček a palec pravé ruky a vzniklým okénkem se podívala po svých kamarádech.</p><empty-line /><p>„Hele, co to na nás zkoušíš?“ zamračil se Sváťa.</p><empty-line /><p>„Kontroluji vaši pokrevní spřízněnost,“ ušklíbla se Hanka, „to je totiž to kouzlo, co mi Kelaina věnovala.“</p><empty-line /><p>„No a?“ povytáhl obočí Rafan.</p><empty-line /><p>„Kouzla, nekouzla, pořád jste pro mě bráchové.“</p><empty-line /><p>„To jsou ale fóry,“ brblal Sváťa a sáhl si pro další sušenku.</p><empty-line /><p>„A co jednorožci?“ zeptal se Rafan.</p><empty-line /><p>„Slavnostně prohlásili, že jsem plnohodnotným členem stáda.“</p><empty-line /><p>„Na to se neptám. Zajímá mě, jak se dívá R’íhan na tvou cestu k ostrovům.“</p><empty-line /><p>Hanka se zavrtěla a taky se natáhla pro sušenku. Odstrčila tulíka a vylovila z balíčku poslední kus. Plavík se na ni vyčítavě podíval a uraženě se k ní otočil ocáskem. Usmála se a rozlomila sušenku napůl. Plavík dělal asi dvě vteřiny fóry, ale pak si nabízenou pochoutku vzal.</p><empty-line /><p>„No jasně,“ komentoval Hančino mlčení její starší kamarád, „to jsem si mohl myslet! Nejspíš tím nápadem není dvakrát nadšen, co?“</p><empty-line /><p>„Jo,“ neochotně přikývla, „musela jsem hodně dlouho vysvětlovat, že nechci jinou rodinu než je ta jejich. Otec prohlásil, že kdyby mi tu cestu mohl zakázat, tak by to udělal. Prý pro moje dobro.“</p><empty-line /><p>„Možná má pravdu.“</p><empty-line /><p>„Jo.“</p><empty-line /><p>„Ale přesto pojedeš…“</p><empty-line /><p>„Jo.“</p><empty-line /><p>„Jak jinak! Zvědavá ženská…“ vzdychl Rafan a hodil okem po Sváťovi.</p><empty-line /><p>„Někdy je opravdu lepší nemít rodiče,“ vzdychl i Sváťa, „táta mi zakázal tě doprovázet. Prý má Quinwal příliš nebezpečnou pověst.“</p><empty-line /><p>„Nevím, proč byste si měli dělat starosti, když se mnou jede Vron,“ řekla zlehčujícím tónem dívka, aby nebylo vidět, jak ji mrzí, že ani jeden z nich se k ní nemůže přidat.</p><empty-line /><p>Začínala mít z celé akce nepříjemný pocit. R’íhanův nesouhlas s tím, co chce podniknout, jí ležel v žaludku jako balvan. Chápala, že se jednorožec cítí dotčen. Adoptoval ji a byl tím nejlepším otcem, jakého si mohla přát. Zdálo se mu nelogické, že chce Hanka najednou hledat někoho, kdo má na svědomí život jejího bratra a po tom maléru s dračím vejcem se ani v nejmenším nezajímal o osud své dcery. Proč ho chceš poznat, ptal se jednorožec a ona mu nedokázala své pohnutky vysvětlit. Trochu ji utěšovalo, že bráška P’ujibo se přidal na její stranu a L’gala její rozhodnutí nekritizovala. Jen podotkla, že lidské emoce bývají dost často zdrojem potíží. Nakonec ji R’íhan tvrdě upozornil, aby se připravila na zklamání a trable. Při loučení smířlivě podotkl, že je připraven nést následky jejího rozhodnutí, ale že prosí cesty osudu, aby na ostrovech při hledání neuspěli.</p><empty-line /><p>„Táta o těch ostrovech něco ví?“ zeptal se Sváti Rafan.</p><empty-line /><p>„Zeptal jsem se ho přesně na to samé,“ pokýval hlavou mladší kamarád, „ale moc toho neřekl. Prý jeden z jeho bývalých spolubojovníků jednou vyprávěl, že vyrostl na ostrovech, kde je nouze o magii a kde se čas od času objevují podivné nebezpečné zrůdy. Působil prý tam v jednotce, kterou posílali s těmi potvorami bojovat. Když mu ale jedna z nich zabila před jeho očima bratra, sbalil se a odjel z ostrovů pryč. Prý ani v nejmenším netoužil se tam vrátit.“</p><empty-line /><p>„Ale Evelína o ničem takovém nemluvila,“ namítla Hanka.</p><empty-line /><p>„Taky bych o tom nemluvil, kdybych k sobě někoho zval na návštěvu,“ ušklíbl se Rafan, „ale něco pravdy by na tom mohlo být.“</p><empty-line /><p>„Proč myslíš?“</p><empty-line /><p>„Copak sis nevšimla, že i Vrona zarazilo to množství stráží na jedno město? Jestli se tam v okolí opravdu vyskytují nějaké potvory, pak by to vysvětlovalo, proč mají tolik hradeb a ozbrojenců.“</p><empty-line /><p>„Nechceš si tu cestu ještě rozmyslet?“ zeptal se opatrně Sváťa.</p><empty-line /><p>„Vždyť tam budu jenom jeden týden. Když během té doby otce nenajdeme, vrátím se.“</p><empty-line /><p>„Slibuješ?“</p><empty-line /><p>„Slibuju.“</p><empty-line /><p>*****</p>
<p> <strong>Plavba k Haberunu</strong></p><empty-line /><p>Do přístavu se s Hankou a Vronem přišli rozloučit oba kluci i Zachariáš.</p><empty-line /><p>„A dej nám zprávu o všem, co tam zažiješ,“ nabádal kamarádku Sváťa.</p><empty-line /><p>„Vůbec ho neposlouchej,“ odstrčil bratra Rafan. „Jestli tam není k dispozici žádná magická energie, tak bude lepší, když s ní nebudeš plýtvat na hlouposti.“</p><empty-line /><p>Najednou se Rafan zarazil, pak několikrát zamrkal a Sváťa ucítil, jak se mu bratrovy prsty bolestivě zaryly do lokte.</p><empty-line /><p>Dívka s Vronem už přecházela společně s Evelínou přes lodní můstek.</p><empty-line /><p>„Hanko!“</p><empty-line /><p>Otočila se a Vron se o ni málem přerazil.</p><empty-line /><p>„Pokud možno nelez na žádné vysoké vyhlídky,“ halekal za ní Rafan. Mávla rukou, aby věděl, že ho slyšela a dalšími kroky přešla na palubu. Vzhledem k tomu, že kolem povykovalo více lidí, spojila se s Rafanem v rámci psychické dračí komunikace a zeptala se: „Co máš proti vyhlídkám?“</p><empty-line /><p>„Právě jsem měl vizi,“ odpověděl jí v duchu, „někdo se tě snažil přehodit přes zábradlí, zdobené tepaným vzorem květin a motýlů. Buď opatrná.“</p><empty-line /><p>„Neboj se, každé zábradlí si dobře prohlédnu,“ odpověděla mu vesele, zatímco loď zdvihala kotvu.</p><empty-line /><p>„Šťastnou cestu, sestřičko,“ ozval se v její mysli i Plamův hlas. Už si myslela, že jediný, kdo se neozve, bude R’íhan, ale vtom pocítila i jeho vlídnou psychickou vlnu.</p><empty-line /><p>„Buď rozumná a opatrná,“ starostlivě řekl jednorožec, „nevím, jestli se odtamtud na dálku uslyšíme. Chci tě jen ujistit o tom, že i když děláš hlouposti, pořád tě máme stejně rádi.“</p><empty-line /><p>„Já vás také, na tom se vůbec nic nezmění, ať už cesta dopadne jakkoliv.“</p><empty-line /><p>Cítila obrovskou úlevu, že jí tu cestu R’íhan nezazlívá.</p><empty-line /><p>Loď nabrala vítr do plachet a za zpěněnou brázdou lodi se postavičky na břehu rychle zmenšovaly.</p><empty-line /><p>Zpočátku Hanka trávila většinu času na lodi s Evelínou a Vronem. Brzo ale zjistila, že je nad její síly v jednom kuse naslouchat hlasu své bývalé chůvy, i když některé vyprávění z doby, kdy ještě jako malá měla bratra a rodiče, bylo docela zajímavé. Stále častěji se potulovala po palubě a s oblibou se opírala o zábradlí na přídi, kde mohla v tichosti pozorovat zvlněnou mořskou hladinu. Při tom si mohla na dálku povídat se svými přáteli a byla ráda, že se nenaplnily obavy, že vzdálenost komunikaci znemožní.</p><empty-line /><p>Jednou večer bylo její místo na přídi obsazeno jinými cestujícími, tak se přesunula na záď, kde měl zrovna službu hubený zamračený kormidelník, s tváří rozbrázděnou vráskami a ošlehanou větrem. Evidentně ho trápil suchý kašel. Po jednom zvlášť úporném záchvatu, houkl na Hanku.</p><empty-line /><p>„Hej, děvče.“</p><empty-line /><p>Otočila se a on pokračoval: „Neskočila bys mi prosím k lodnímu kuchaři pro něco k pití?“</p><empty-line /><p>„Proč ne. A co byste chtěl? Vodu nebo čaj?“</p><empty-line /><p>„Pověz mu, aby poslal Fahadovi jeho medicínu.“</p><empty-line /><p>Hanka se vydala do lodní kuchyně. Kuchař se zasmál, když uslyšel její vzkaz.</p><empty-line /><p>„Přísámbohu, že ten starej lump kašle jen proto, aby moh‘ beztrestně chlastat,“ šklebil se, když dívce podával velký plechový hrnek, kde byl čaj půl na půl s alkoholem. Plavba byla zatím klidná, takže po cestě ani nic nerozbryndala.</p><empty-line /><p>„Díky,“ zasípal muž a na jeden zátah vyprázdnil půl hrnku. A že to byl velký hrnek!</p><empty-line /><p>Známost s kormidelníkem se ukazovala jako nadmíru zábavná a kupodivu i užitečná. Ač na to nevypadal, stal se pro Hanku postupně důležitějším zdrojem informací než Evelína. Díky němu si dívka vybudovala poměrně jasnou představu o tom, jak to vlastně ve městě chodí. Vojenský režim byl podle mužova vyjádření velice svazující a v prostoru druhých a třetích hradeb neměla šanci se schovat ani vetřelecká myš. Bez dokladů se tam nemohl pohybovat nikdo cizí. Při dobrých známostech a dostatku peněz byla jistá šance vegetovat na čtvrtých hradbách, aniž by člověka vyhmátly stráže. Čtvrté hradby bylo obrovské obchodní prostranství, které nebylo v lidských silách uhlídat. Podle námořníkova názoru se tam dalo koupit úplně všechno - zbraně, otroci, chlast, kuřivo, magické předměty, cizokrajné ovoce, prostě všechno. Záleželo jen na tom, zda měl člověk dost peněz nebo drahokamů.</p><empty-line /><p>„A kdybych potřebovala najít nějakého konkrétního člověka, jak to mám zařídit?“ vyptávala se dívka, dokud byl námořník ochoten odpovídat.</p><empty-line /><p>„Najmeš si čmuchacího psa.“</p><empty-line /><p>„Prosím?“</p><empty-line /><p>„No, na druhých hradbách je velký detektivní úřad s oficiálním názvem Palác seriózních informatiků. PSI - rozumíš? Prostě čmuchalové. A tam ti doporučí odborníka podle toho, co hledáš a kolik můžeš zaplatit. Slyšel jsem, že si kromě oficiální gáže nechávají platit ještě bokem. Když jim nenabídneš nějakou extra prémii, tak prý toho moc pro klienta neudělají.“</p><empty-line /><p>„Hm. A někdo spolehlivější a levnější by k dispozici nebyl?“</p><empty-line /><p>„Jedině si najmout zdejšího nezaměstnaného. Tím ale zase riskuješ, že to bude lump, který tě při nejbližší příležitosti okrade nebo zabije.“</p><empty-line /><p>„Fajn výběr… A kdybych hledala sama?“</p><empty-line /><p>„V tom případě tě na čtvrtých nebo na pátých hradbách okradou docela určitě.“</p><empty-line /><p>„To nebudou mít tak snadné, jsem čarodějka.“</p><empty-line /><p>Kormidelník se rozhlédl kolem sebe a ztišil hlas.</p><empty-line /><p>„To ani nevyslovuj nahlas.“</p><empty-line /><p>„A proč?“</p><empty-line /><p>„Protože tě neokradou jen o peníze, ale i o magii.“</p><empty-line /><p>„Nemyslím, že by se to někomu podařilo,“ prohlásila Hanka sebevědomě.</p><empty-line /><p>Kormidelník přimhouřil oči a zašklebil se. Dívka měla pocit, jako by se loď zhoupla na nějaké větší vlně.</p><empty-line /><p>„Páni,“ řekl uznale muž a protáhl si prsty na rukou, „ty jsi úplná studnice magie.“</p><empty-line /><p>Hanka zalapala po dechu. Měla pocit, že se slabostí svalí na palubu.</p><empty-line /><p>„Na, napij se,“ podal jí námořník svůj plecháč. Dívka si automaticky lokla a rozkašlala se, jak jí alkohol zaštípal v krku.</p><empty-line /><p>„Co jste mi to udělal?“ zasípala vztekle.</p><empty-line /><p>„Poskytl jsem ti malou ukázku toho, co tě čeká, když necháš svou energii nechráněnou. Ale neboj se, zatím brázdíme dobré vody a do zítřka se ti magie automaticky doplní. Úplně jiná situace ale nastane, až doplujeme za Dračí zuby. Od té chvíle už se ti žádná ztracená energie neobnoví.“</p><empty-line /><p>„To znamená, že na ostrově není žádný zdroj magické energie? Vůbec žádný?“</p><empty-line /><p>„Jen to, co si neseš v sobě nebo v magických předmětech.“</p><empty-line /><p>„Jenomže když se budu chránit před zloději magie, vyplýtvám na to spoustu energie...“</p><empty-line /><p>„Když dokážeš z kuchaře vymámit ještě jeden hrnek mojí medicíny, naučím tě, jak to dělám já. Mám to od bratrance, co slouží u PS. Je to jednoduché a magicky skoro zanedbatelné. Co ty na to?“</p><empty-line /><p>„Ok, zkusím vám přinést ještě jedno pití.“</p><empty-line /><p>„Hodná holka,“ přikývl námořník a rozkašlal se.</p><empty-line /><p>Kuchař se nejdřív bránil a vrtěl hlavou. Teprve, když mu dívka slíbila, že přijde příští den do kuchyně pomoct s obědem, zdráhavě jí vydal ještě jednu várku nápoje pro kormidelníka.</p><empty-line /><p>„Já věděl, že to dokážeš,“ spokojeně se šklebil muž a pokynul Hance, aby se u něj posadila. Pak zahákl kormidlo do provazu, napil se a vážně na ni pohlédl.</p><empty-line /><p>„A ne že někomu prozradíš, kdo tě to naučil,“ podotkl tiše. „Umíš si v duchu představit krychli?“</p><empty-line /><p>Když přikývla, pokračoval: „Tak si představ, že svou auru uzavíráš do krychle. Je to spojeno s říkankou, aby se to člověku rychleji dostalo do krve. Za-ví-rám-ma-gi-i-stě-ny-ji-při-kry-jí-pro-mě-jen-kaž-dý-den. Na prvních šest slabik sestavuješ kolem aury šest plošek krychle a na dvanáct zbývajících slabik fixuješ všechny spojovací hrany. Vnější stěny musí být zrcadlové, aby se od nich odrazil každý pokus narušit tvou auru. Přijď za mnou zítra, až se ti vrátí magie, vyzkoušíme, jak to zvládneš.“</p><empty-line /><p>Hanka si chtěla večer promluvit s Vronem, ale před Evelínou to prostě nešlo. Dokázala brebentit nepřetržitě celý den, až z toho jednoho brněly uši. Hanka byla zvědavá, jak vypadá její manžel a jak dokáže přežít tenhle nepřetržitý hlasový doprovod. Nakonec se musela s Vronem spojit pomocí mentální dračí komunikace, aby se mohla podělit o nové zážitky. Po těch několika dnech na palubě už se oba naučili ignorovat Evelínin proud řeči a věnovat se svým myšlenkám. Přesto si oddechli, když chůva na palubě objevila několik dalších osob, které byly ochotny se bavit, tedy přesněji řečeno, naslouchat.</p><empty-line /><p>Hanka se kormidelníkovu říkanku i s kouzlem naučila během dvou dnů. Poprvé omylem zafixovala dvě stejné hrany krychle a jednu vynechala, což znamenalo, že opět přišla o magii. Druhý den už si dala pozor a námořník ji pochválil.</p><empty-line /><p>„Je nejvyšší čas, žes to zvládla,“ pokýval hlavou, „ zítra proplouváme kolem Dračích zubů a tím překročíme hranici magického území. Každé ráno si opevni auru říkankou. Až ti to přejde do krve, nebudeš už mít při tom žádné viditelné ztráty magie. Ve městě se sice krádež magie považuje za hnusný zločin, ale jakmile o energii přijdeš, už ti ji nikdo nenahradí. A krást ji někomu jinému nedoporučuji, to bys pak mohla špatně skončit. Mnozí tam berou spravedlnost do vlastních rukou a kvůli tomuhle přečinu se i zabíjí. Tak bacha na to.“</p><empty-line /><p>„Díky, docela nerada bych tam ten týden strávila úplně bez magie.“</p><empty-line /><p>„Není zač, docela fajn se s tebou povídá a příjemné ubíhá cesta. Dnes navečer se ale na lůžku připoutej, v noci to bude pěkně házet.“</p><empty-line /><p>„Jak to víte?“ rozhlédla se Hanka po modré obloze.</p><empty-line /><p>„Proč myslíš, že kapitán toleruje ochlastu u kormidla? Můj magický cit pro počasí tuhle loď ochraňuje už pět let. Na magickém území dokážu i ovlivnit její stabilitu.“</p><empty-line /><p>„A přesto žijete v Quinwalu, kde není magie?“</p><empty-line /><p>„Nemyl se, v mém městě je spousta magie, jenom se tam nedá doplňovat.“</p><empty-line /><p>„Takže můžete chránit loď i za Dračími zuby?“</p><empty-line /><p>„Nemám ani zdaleka takovou magickou sílu jako ty, takže s ní musím zacházet opatrně. Když je potřeba, poradím si i na území bez magie. Pak jsem ovšem celý týden, co strávím ve městě, totálně na nule.“</p><empty-line /><p>„Nemáte žádný magický kámen, kam byste si mohl svou energii uložit?“</p><empty-line /><p>„Jó, děvče, na to moje gáže prostě nestačí, takové věci jsou na mě drahé.“</p><empty-line /><p>Hanka si pomyslela, že ho asi na lodi špatně platí, ale když o tom večer mluvila s Vronem, její přítel se jen zasmál.</p><empty-line /><p>„Taková inteligentní holka a pořád jsi naivní. Kdyby všechno v přístavu okamžitě neprochlastal, mohl by mít kamenů celý náhrdelník. Trochu jsem o něm dnes mluvil s kapitánem. Prý on osobně mu takové kameny koupil už tři. Jenže kormidelník je při nejbližší příležitosti zpeněží, aby měl na chlast. Normálním životem vlastně žije jen během plavby, kde dostává alkohol pouze od kuchaře v omezeném množství.“</p><empty-line /><p>Hanka jen nechápavě zavrtěla hlavou: „To nechápu, proč to dělá. Vždyť je docela fajn a působí celkem rozumně.“</p><empty-line /><p>„Vypěstoval si závislost na alkoholu a není v jeho silách odolat skleničce, když ji uvidí. Jestli přemýšlíš o tom, jak mu podat pomocnou ruku, tak se ani nesnaž. V tomhle případě si může pomoci jen on sám.“</p><empty-line /><p>Rozhodla se, že si ještě s kormidelníkem na tohle téma ráno promluví. To ale ještě netušila, že bude mít úplně jiné starosti, a nejen ona.</p><empty-line /><p>Večer se pochopitelně zapomněla na lůžku zajistit úvazem, takže se během spánku, podobně jako Evelína, při jednom obzvlášť velkém výkyvu lodi ocitla na podlaze kajuty.</p><empty-line /><p>„Sakra,“ zaklela, „kormidelník měl pravdu, že to bude v noci házet.“</p><empty-line /><p>„Snad se, Haničko, nebavíš s tím nechutným ožralou?“ zděsila se její spolubydlící.</p><empty-line /><p>„Co je na tom? Je to docela fajn chlapík,“ odsekla dívka, když se snažila Evelíně pomoci se připoutat na lůžko.</p><empty-line /><p>„No, to snad nemyslíš vážně! Takový otrapa! Pro dámu tvého věku a postavení je naprosto nevhodné se s ním stýkat. Taková ostuda! Uvědomuješ si vůbec, do jakého světla stavíš mě, osobu ze třetích hradeb? Napadlo tě vůbec, jak to může poškodit tvoji pověst? Ten člověk je naprosto pod tvoji úroveň, to je vážně hloupost ztrácet čas právě s ním...“</p><empty-line /><p>Hanka přestala poslouchat, co Evelína drmolí, a jen si povzdechla. Pomalu začínala litovat, že se vůbec do tohohle podniku pouštěla. Plavba jí vedle bývalé chůvy připadala neúnosně dlouhá. Naštěstí už zítra dorazí do přístavu a Quinwal jim otevře své hradby.</p><empty-line /><p>Ráno se vzbudila pozdě a měla sotva čas sbalit si věci, když na palubě začalo být nezvykle rušno. Neváhala a okamžitě vyběhla nahoru. Kapitán a několik cestujících stáli v hloučku na přídi a podávali si dalekohled.</p><empty-line /><p>„Na mou duši, nikdo tam není. Guanová tvrz je bez posádky,“ vrtěl hlavou jeden z cestujících, „to je zatraceně divné.“</p><empty-line /><p>„Pantevare,“ obrátil se kapitán na svého zástupce,“ dej spustit plachty a vyšli čtyři muže, ať zjistí, zda je bezpečný vstup. Ani bych se v tomhle případě nedivil, kdyby byl řetěz v obranné pozici.“</p><empty-line /><p>„Fakt mě nenapadá nic, co by vysvětlovalo nepřítomnost stráží v průlivu,“ řekl kdosi v pozadí.</p><empty-line /><p>„Co když je ve městě epidemie nebo válečný konflikt?“</p><empty-line /><p>„Naši muži ve člunu to prověří před tím, než zakotvíme. Je to vážně divné.“</p><empty-line /><p>Nervozita se po lodi rozšířila jako požár. Evelína začala spínat ruce a obtěžovat spolucestující divokými vizemi o tom, co se mohlo stát. Snad ani nepostřehla, jak se jí ostatní snaží vyhnout a obracejí za jejími zády oči v sloup. Momentálně byla vážně nesnesitelná.</p><empty-line /><p>„Sklapněte už konečně!“ nevydržel to nakonec Vron a nerudně ji okřikl.</p><empty-line /><p>„Bože,“ špitla a pohlédla na Vrona s obdivem, „vy jste úplně jako můj manžel.“ Hanka překvapeně zamrkala a s úlevou vydechla, když její bývalá chůva opravdu zmlkla.</p><empty-line /><p>Všichni se nahrnuli na příď, aby viděli na posádku průzkumného člunu. Ta přistála na jedné straně průlivu, vyplašila obrovské hejno rybáků a na chvíli zmizela uvnitř pevnůstky. Když se muži vrátili, gestikulovali, že loď může proplout. Kormidelník opatrně vmanévroval do průlivu a loď vzala člun se svými námořníky do vleku.</p><empty-line /><p>Před nimi se otevřel nerušený výhled na pevninu. Skalnatý průliv se tu rozevřel do velké zátoky s písčitými břehy. Přístavní část byla zpevněna kamennými kvádry, nad které vyčnívalo částečně dřevěné přístavní molo. Město bylo vystavěno kolem neobvykle mohutného a vysokého skalního útvaru. Ten trochu z dálky připomínal vztyčený zahnutý dráp. S úžasem pozorovala, jak jsou tu domy nalepené jeden na druhý, že až připomínají gigantické mraveniště. Celý Quinwal byl viditelně rozdělen několika pásy hradeb. Bílá stavba úplně na vrcholu připomínala chrám. Jak se přibližovali, objevovalo se stále víc podrobností a teprve nyní vynikla mohutnost a výška hradeb. Kapitán nakázal zakotvit kus od břehu a pokynul člunu, aby vyrazil zjistit, co je špatně. Námořníci se opřeli do vesel a během dvaceti minut byli na místě. Okamžitě se kolem nich seběhli lidé a několik minut si povídali. Napětí na lodi by se dalo krájet. Konečně jeden z námořníků pokynul rukou, aby loď přistála.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Penzion na třetích hradbách</strong></p><empty-line /><p>Během pár minut uvázali lana u přístavního mola. V tom okamžiku se obyčejní čumilové na hrázi a na molu změnili k nepoznání. Odhodili přestrojení, vytasili zbraně a vtrhli na loď. Než se kdo vzpamatoval, ocitl se v dosahu meče nebo samostřílu.</p><empty-line /><p>„Zachovejte klid, prosím,“ ozval se zvučný hlas a mezi cestující vstoupil muž v černém. „Nemějte obavy, nehrozí vám žádná újma na zdraví ani na majetku. Během vaší nepřítomnosti došlo k několika menším změnám na vládních místech, ale v podstatě město funguje stejně jako dřív. Jen vás musíme každého osobně prověřit na strážnici, jak si žádají předpisy. Takže nedělejte potíže a následujte mě. Pak se budete moci vrátit na loď a vyzvednout svá zavazadla.“</p><empty-line /><p>Jeden po druhém se uprostřed ozbrojeného špalíru vydali označeným směrem. Hanka pohledem zavadila o Vronovy oči, aby se ujistila, co dělat. Její přítel ale jen nepatrně kývl naznačeným směrem. Zařadil se těsně před ni. U mola zakopl a jakoby nechtěně vrazil do Hanky. Do ruky jí při tom vtiskl obálku.</p><empty-line /><p>„Tvoje doklady,“ sotva pohnul rty, aby to slyšela jen ona. Rychle strčila papíry do rukávu a ve vhodné chvíli je přesunula do kapsy. Sice nechápala, proč takové tajnosti, ale věřila Vronovu úsudku. Zřejmě má ke svému chování důvod.</p><empty-line /><p>Když se ocitli v kanceláři, najednou tu Vron nebyl, zato byl slyšet pronikavý hlas Evelíny, která se dožadovala svých práv a protestovala proti razítku, které jí úředník otiskl na hřbet ruky.</p><empty-line /><p>„Razítko si musíte nechat na úřadě obnovit dřív, než zmizí jeho čitelnost, jinak už se na třetí hradby nedostanete, rozumíte mi?!“</p><empty-line /><p>„Přivezla jsem si s sebou hosta, tak doufám, že v tomhle případě...“</p><empty-line /><p>„Razítka jsou povinná pro všechny,“ kývl úředník na Hanku, aby přistoupila. Podala mu obálku, kterou jí podstrčil Vron. Muž vytáhl papíry a jeho tvář rozkvetla údivem.</p><empty-line /><p>„Okamžik strpení, prosím,“ zakoktal a vtrhl do dveří za sebou. Po chviličce se objevil ve společnosti tlouštíka s dobrosrdečným výrazem na tváři.</p><empty-line /><p>„Ale to je samozřejmé, že hosty nebudeme značkovat, jako dobytek,“ rozplýval se a vykročil k Hance. Natáhl ruku a podal jí jakousi destičku na šňůrce. „Kdybyste toto laskavě nosila během pohybu v naší městské lokalitě, bylo by to od vás, slečno, velice milé a prozíravé. Budete-li mít zájem si prohlédnout i naše druhé hradby, rádi vám poskytneme průvodce a ukážeme vše zajímavé, co je tu k vidění. Čtvrté a páté hradby raději nenavštěvujte, momentálně tam není zcela bezpečno. Je nám velkou ctí a potěšením vás uvítat v Quinwalu.“</p><empty-line /><p>Vrátil Hance doklady a klaněl se málem až k zemi, když spolu s Evelínou odcházely.</p><empty-line /><p>„Koukám, že ti Vron sehnal opravdu skvělé doporučující listy,“ pokývala chůva spokojeně hlavou.</p><empty-line /><p>„To by mě zajímalo, kam zmizel,“ rozhlížela se Hanka kolem sebe, ale přítele nikde neviděla.</p><empty-line /><p>„To nevím,“ zavrtěla hlavou Evelína, „mně jenom přikázal, abych o něm vůbec nemluvila.“</p><empty-line /><p>„A co zavazadla?“</p><empty-line /><p>„No vidíš, málem bych na to v tom zmatku zapomněla. Musím sehnat nějaké nosiče pro své věci. Počkej tu na mě, hned jsem zpět.“</p><empty-line /><p>Evelína se obrátila na nějakého člověka, co lelkoval u mola. K Hance se mezitím přitočil jakýsi žebrák. Právě když se chtěla odtáhnout, odhrnul špinavý hadr, který mu halil tvář a spiklenecky na ni mrklo Vronovo oko.</p><empty-line /><p>„Fuj, ty smrdíš,“ ušklíbla se na něj.</p><empty-line /><p>„No jasně. Bez toho by ten převlek nefungoval,“ podrbal se na rameni, „bohužel v tom hadru byly i blechy, a než jsem je vyhnal, stačily mě mrchy pokousat. No nic. Jsem tu hlavně proto, abych ti dal tenhle měšec. Dobře ho schovej, ať máš dost prostředků na nečekaná vydání. Taky je tam pár kamínků s magií, kdybys potřebovala nějakou doplnit.“</p><empty-line /><p>„To všechno jsi pronesl z lodi?“ podivila se Hanka.</p><empty-line /><p>„A co myslíš, že se dělo po našem odchodu? Do kajut vtrhli lidé a prohledali úplně všechno. Kdyby tam tohle zůstalo, už bychom se s tím neshledali. Ještě tu mám pro tebe tvoji zbraň. O tu jsem se bál nejvíc, takže jsem ji vzal také s sebou.“</p><empty-line /><p>Podal Hance její lovecký tesák, vyrobený u trpaslíků. Rychle si ho zastrčila pod oblečení.</p><empty-line /><p>„Co hodláš podniknout?“ zeptala se dívka.</p><empty-line /><p>„Omrknu zdejší přístavní krčmy a bazary. Kdybych se dozvěděl něco zajímavého, ozvu se. Pokud nic nenajdu, objevím se za tři dny a poradíme se, co dál. Kdybys mě potřebovala, použij dračí komunikaci. Jinak raději magií šetři, člověk nikdy neví, kdy ji bude naléhavě potřebovat.“</p><empty-line /><p>„Koukej odprejsknout, ty jeden hnusnej pobudo,“ halekala už zdálky vracející se Evelína.</p><empty-line /><p>„No jo, tak já raději mizím,“ vzdychl Vron, „abys ode mě ještě náhodou nenačichla.“</p><empty-line /><p>„Dej na sebe pozor,“ mrkla na něj Hanka a sledovala, jak se její přítel celý zkroucený belhá pryč.</p><empty-line /><p>„Haničko, holka jedna nešťastná, nemůžeš se tu vybavovat s každým individuem, co potkáš. Pojď honem, musíme dohlédnout, aby nosiči naložili na vůz všechna naše zavazadla.“</p><empty-line /><p>Evelína byla, co se týkalo organizování práce, rozený generál. Pod jejím dozorem se všechno přesunulo na vůz, tažený dvěma muži, a za pomoci dalších dvou chlápků se kodrcali cestou k hlavní bráně, která byla střežená nejméně osmi vojáky. Hanka měla sto chutí se přidat k mužům, kteří pomáhali vůz tlačit, ale při pohledu na chůvu si to rozmyslela. Musela to být pěkná makačka, protože cesta vedla strmě do kopce. Když procházeli druhou branou, tahouni u jejich vozíku se vyměnili, protože ti první neměli oprávnění pro třetí hradby. Třetí brána vypadala mnohem honosněji než první dvě. Boky byly zdobené květinovým motivem a portál hlavami koní. Přitom tu Hanka nikde žádného koně ani nezahlédla. Dláždění za branou bylo méně hrbolaté a lidé tu působili důstojně a úpravně, skoro jako v Santareně. Došli až k baráku z červených cihel, který měl v průčelí vymalován motiv rajské zahrady. Na Hanku tedy moc útulně nepůsobil. Vstříc jim vyšel muž mohutného vzrůstu s plnovousem, který by mohl směle konkurovat i trpaslíkům.</p><empty-line /><p>„Josífku, ani nevíš, jak ráda tě zase vidím,“ spráskla ruce Evelína a vrhla se k muži, aby mu dala mlaskavou pusu na tvář.</p><empty-line /><p>„No, holka,“ plácnul ji muž po zadku, až nadskočila, „trochu jsem se o tebe bál, ale teď už je zase všechno v cajku. Tak ukaž, co jsi přivezla.“</p><empty-line /><p>Evelína představila Hanku a krátce vysvětlila, proč přijela.</p><empty-line /><p>„Tak to sis na to vybrala špatnej čas, moje milá,“ zavrtěl pochybovačně hlavou chůvin manžel, „ale vítej u nás a chovej se tu jako doma.“</p><empty-line /><p>Pak se chopil zavazadel a všechno rychle odnosil dovnitř. Prostorná chodba se zaplnila vaky a bednami. Evelína dívku zavedla po schodech do nejvyššího patra a tam otevřela dveře do útulné místnosti, kde se dívce okamžitě zalíbilo.</p><empty-line /><p>„Tady se můžeš umýt, převléknout do nějakých neformálních šatů, a až budeš hotová, přijď dolů na oběd.“</p><empty-line /><p>Hanka si vybalila oblečení a vyhlédla z okna. Už předtím si všimla, že město si na zeleň v ulicích moc nepotrpí. Jen tu a tam nějaká květina na balkoně a několik pnoucích keříků, jinak všude byly jen domy, zdi a další domy. Maximálně tu zapadlé kouty zarůstalo skomírající trnité křoví.</p><empty-line /><p>Sešla pomalu dolů a zastihla Evelínu, jak se rozčiluje nad jednou bednou.</p><empty-line /><p>„Budu muset podat stížnost, někdo z bedny ukradl dva artefakty, co jsem je vezla na magické dobití.“</p><empty-line /><p>„Uklidni se. Komu ty věci patřily?“ naklonil se nad bednu její muž.</p><empty-line /><p>„Soudci Seanovi a nadstrážmistru Gedovi. To přece nemohu jen tak přejít. Hned zítra ráno zajdu na strážnici.“</p><empty-line /><p>„Nezajdeš nikam,“ rázně řekl Josef, „Sean i Geda už nejsou ve svých funkcích a nejspíš skončili v žaláři. A každý, kdo strčí na strážnici nos, si koleduje o zařazení mezi otroky. Ty vůbec nemáš ponětí, co se tu děje od chvíle, kdy se k moci dostali Rasiové. Buď ráda, že tě vůbec pustili domů i se zavazadly. A ne aby sis pouštěla v hospodě hubu na špacír. Každé nevhodné slovo může být tvoje jízdenka do podzemí. Mysli na to a chovej se podle toho.“</p><empty-line /><p>„Jistě, Josífku,“ pokorně kývla Evelína.</p><empty-line /><p>Hanka hlučně seběhla zbytek schodů.</p><empty-line /><p>„Tak co, jak se ti u nás líbí?“ zahalekal muž.</p><empty-line /><p>„Ještě nevím, zatím jsem toho z Quinwalu moc neviděla,“ usmála se na něj.</p><empty-line /><p>„Tak to bude trochu problém, samotnou tě do města zrovna teď pustit nemůžeme.“</p><empty-line /><p>„Stráží bych se nebála, má skvělé doporučující listy. Spíš bude problém, aby ji někdo neokradl,“ podotkla Evelína.</p><empty-line /><p>„Víte co, děvčata? Pojďme na oběd a necháme si to projít hlavou a žaludkem,“ kývl směrem ke kuchyni Josef.</p><empty-line /><p>„Jak to vypadá v lokále? Je tam hodně lidí?“ zeptal se muže, který nervózně podupával u kuchařky.</p><empty-line /><p>„Je tam vosum novejch strážnejch a hrozně buzerujou,“ odpověděl číšník.</p><empty-line /><p>„Tak to se radši najíme vzadu v kuchyni,“ usoudil Josef a všichni tři se usadili v koutku pod oknem. Po výborné nudlové polévce následovalo kuře na zelenině a Hance moc chutnalo.</p><empty-line /><p>„Přidej tam ještě špetku tymiánu,“ houkla na kuchařku Evelína.</p><empty-line /><p>„Vždyť je to výborné,“ namítla Hanka.</p><empty-line /><p>„No jistě. Proto k nám taky chodí tolik lidí.“</p><empty-line /><p>„Většina jich bohužel odešla, když dorazili strážní,“ ušklíbl se číšník a vyrazil s naservírovanými porcemi do lokálu.</p><empty-line /><p>„Možná bychom mohli Hanku svěřit Gábině,“ navrhla nesměle Evelína.</p><empty-line /><p>„Pokud neopustí třetí hradby, tak souhlasím,“ přikývl manžel.</p><empty-line /><p>„Kde je Gábina?“ zeptala se Evelína kuchařky.</p><empty-line /><p>„Ve skladu třídí dovezené zásoby.“</p><empty-line /><p>„Tak jdeme za ní.“</p><empty-line /><p>Hanka byla zvědavá, komu ji chtějí svěřit. Byla téměř šokovaná, když v místnosti spatřila malou holku, možná o něco mladší než ona, s bohatou záplavou černých vlasů a nádhernými řasami, které lemovaly šibalské oči.</p><empty-line /><p>„Co je? Mám snad nějaký průšvih, paní?“ vykulila své už tak dost velké oči a nasadila andělský výraz.</p><empty-line /><p>„Hele, holka, nech si ty svoje kukadlové kreace pro hosty. Momentálně mám na tebe prosbu.“</p><empty-line /><p>„Mám jít za strážnými?“ hádala a její výraz prošel tak radikální proměnou, že teď vypadla, jako by ji bolelo břicho.</p><empty-line /><p>Evelíně zacukal v koutcích úst úsměv.</p><empty-line /><p>„Tady můj vzácný host by potřeboval průvodce po městě. Jestli ti to není proti srsti, můžeš odpoledne ukázat Hance všechno zajímavé v prostoru třetích hradeb.“</p><empty-line /><p>Dívčin výraz opět prodělal změnu a oči se rozzářily nadšením: „Tak to teda beru. Moc ráda.“</p><empty-line /><p>„Nenech se mýlit její roztomilostí a jejím mládím,“ otočila se Evelína k Hance, „Gábina je protřelé kvítko, které vyrostlo v čertově zahrádce. Zná všechny záludnosti města a doufám, že na tebe dá pozor.“</p><empty-line /><p>Gábina trvala na tom, aby si Hanka oblékla svoje nejšedivější šaty a vlasy jí zapletla do neslušivého drdolu. Sama vypadala podobně, navíc si vlasy přetáhla divnou potrhanou síťkou a přes ramena si hodila bezbarvý pomačkaný hedvábný přehoz. Rázem z ní byla nezajímavá holka, po které se nikdo neohlédne.</p><empty-line /><p>„A nezapomeň si doklady a pečeť volného pohybu. Počkám na tebe před vchodem,“ řekla Gábina a dopřála Hance kousek soukromí, čehož dívka využila k tomu, aby si pod oblečení připnula svoji dýku a vzala si prostředky na případné nakupování.</p><empty-line /><p>Gábina už netrpělivě přešlapovala u vchodu a hned určila směr cesty.</p><empty-line /><p>„Nejdřív se stavíme v chrámu, abych zapálila svíčku za dnešní skvělé odpoledne,“ zatáhla Hanku do malého kostelíku poblíž brány.</p><empty-line /><p>Vnitřek svatostánku byl vybaven skromněji, než by se na třetích hradbách dalo očekávat. Pod oltářem hořely desítky svíček a právě tam Gábina zamířila. Místo pro svou svíčku si vybírala tak pečlivě, až to Hanku zaujalo. Zvedla hlavu, jako by si prohlížela malby na stropě, ale koutkem oka sledovala svou malou průvodkyni. A opravdu - její ručka se natáhla mezi svíčky a pak se Gábina ohlédla po Hance. Spokojena s tím, že si prohlíží kostel, rozbalila malý lístek a rychle si ho přečetla. Vzápětí ho zapálila nad jedním plamínkem a upustila hořící papírek do záplavy vosku pod svíčkami. Hanka nadále předstírala zájem o výzdobu kostela.</p><empty-line /><p>„Ukážu ti i hezčí kostel, který tu máme. Tenhle je určen pro ty chudší a je otevřen nepřetržitě i v noci. Takže tu vlastně není nic moc cenného,“ usmála se sladce Gábina a pokynula rukou k východu.</p><empty-line /><p>„A kam teď?“ zeptala se Hanka.</p><empty-line /><p>„Vezmeme to po třetí okružní. Ta vede kolem celého města a asi po třech hodinách ostré chůze nás z druhé strany zase přivede sem Jestli ale nemáš zájem o tak dlouhou procházku, tak to můžeme otočit domů dřív. Jen si klidně řekni.“</p><empty-line /><p>„Tak dobře,“ souhlasila Hanka, „můžeme to obejít.“</p><empty-line /><p>„Fajn, ale nejdřív ti ukážu obchodní čtvrť. Můžeš si tam vyhlídnout nějaké suvenýry.“</p><empty-line /><p>Hance připadalo divné, že po tak velkém městě chodí tak málo lidí. V obchodní čtvrti by bývala čekala větší hemžení. Těch pár zákazníků, které tu bylo vidět, ani nestálo za řeč.</p><empty-line /><p>„Tohle je obchod s magickými drobnostmi,“ zatáhla průvodkyně Hanku do obchůdku přeplněného regály. Na první pohled měla Hanka dojem, že je to spíš šunt než seriózní zboží.</p><empty-line /><p>„Trochu se tu porozhlédni, já zatím skočím za majitelem a vymámím z něj nějakou tu slevu na to, co si vybereš,“ postrčila ji Gábina mezi regály a sama se propletla mezi vystaveným zbožím kamsi dozadu.</p><empty-line /><p>Hanka se za jejími zády ušklíbla. To děvče ji viditelně využívá, aby zamaskovalo svůj vlastní odpolední program. Rozhodla se obětovat trochu magie a poslechnout si, co tam vzadu s obchodníkem projednává.</p><empty-line /><p>„...nesmysl! Je fakt zbytečné, abych tam ztrácela čas. Oba jsou podělaní až za ušima, garantuji ti, že od nich nehrozí ani to nejmenší.“</p><empty-line /><p>„Copak, nelíbí se ti u nich?“</p><empty-line /><p>„Nic moc, celé dny musím makat.“</p><empty-line /><p>„Však ono tě neubude. Osobně si myslím, že se pleteš. Josef rozhodně nepatří do kategorie podělaných. Navíc provozuje oblíbenou hospodu a tam se mohou paktovat nejrůznější skupiny. Takže buď tak laskavá a měj i nadále oči otevřené.“</p><empty-line /><p>„Pokud tam budou trávit tolik času naši strážní, nikdo se tam paktovat nebude, za to ti ručím.“</p><empty-line /><p>„Naši strážní, říkáš? Neměj strach, to jim zatrhneme.“</p><empty-line /><p>„To se ti snadno řekne. Jenže teď mi asi hodí na krk tu hloupou holku, co k nim přijela na návštěvu, a budu s ní muset courat po městě.“</p><empty-line /><p>„A to je druhý důvod, proč potřebujeme, abys u Josefa zůstala. Ta holka má doporučující list od samotného Bdělého. Možná už se doslechli o převratu v Quinwalu a vyslali ji jako pozorovatele.“</p><empty-line /><p>„Ale kdepak! Hledá tu svýho ztracenýho fotra. O převratu nic nevěděla.“</p><empty-line /><p>„Skvělá záminka, aby mohla courat po celém městě. Nepodceňuj ji. Je důležité, aby viděla jen klidné, bez problémů fungující město.“</p><empty-line /><p>„A co když se bude chtít kouknout i na čtvrté a páté hradby?“</p><empty-line /><p>„Na páté ji nepustíš, ostatně, tam ji nepustí ani Josef, jestli má dost rozumu, ale můžeš ji zítra vzít na potravinový trh do čtyřky. Posílíme tam stráže, aby se nic nesemlelo.“</p><empty-line /><p>„No tak teda jo, když myslíš,“ odpověděla otráveně Gábina, „postarám se, aby viděla jen to, co se sluší.“</p><empty-line /><p>Vzápětí vyrazila k Hance tak rychle, že měla dívka co dělat, aby zrušila kouzlo a sáhla do regálu po první věci, která jí padla do ruky. Byl to jakýsi nepříliš povedený náramek s velkým těžkým kamenem.</p><empty-line /><p>„Skvělá volba,“ usmála se Gábina. To už se k nim došoural i obchodník. Byl to malý plešatý muž s jiskrnýma očima.</p><empty-line /><p>„To drahé zboží, na to žádná sleva nevztahovat,“ hovořil s najednou s cizokrajným přízvukem.</p><empty-line /><p>„V tom případě ho nechci,“ položila Hanka náramek zpět v naději, že si ho nebude muset koupit.</p><empty-line /><p>Gábina si rozpustila vlasy, svůdně zamrkala a rozehrála nádherné představení o tom, jak svůdná dívka vymámí z obchodníka poklad za pakatel původní hodnoty. Hanka obdivovala proměny jejího výrazu a musela uznat její nesporné kvality. Kdyby před chvílí nenaslouchala jejich hovoru, určitě by ji tento úžasný herecký výkon přesvědčil. Takže náramek nakonec opravdu skončil v její kapse. To odpoledne už se nic zajímavého nestalo. Obešly společně třetí hradby, občas se zastavily u nějaké městské zajímavosti a nakonec dorazily zpět do výchozího bodu. Hanka už předstírala zájem z posledních sil. Všude jen domy, domy, domy. Jak a čím se tu proboha lidé baví? Rozhodla se respektovat Gábinin program a po návratu ji požádala, zda by ji nemohla propašovat na území čtvrtých a pátých hradeb. Dívka spiklenecky zamrkala a slíbila, že pro to udělá vše, co bude v jejích silách.</p><empty-line /><p>Hanka osaměla a oddechla si, že už nemusí předstírat vstřícnost. Zatoužila si popovídat s Vronem, ale pak si to rozmyslela. Zatím neměla dost informací, raději počká, až toho bude víc, aby neplýtvala magií nadarmo. Začala přemýšlet o své mladé průvodkyni. Asi bude dobré hrát si trochu na naivku z cizí země, co neumí do pěti počítat. Ale bylo by fér varovat Josefa, že má v domě vyzvědačku. Přemýšlela, jak to udělat dostatečně nenápadně. Zdálo se, že Gábina je informována úplně o všem, co se tu řekne nahlas. Jak by jinak věděla o tom, že hledá otce? To přece Evelína řekla jen manželovi. Asi tu bude nějaké naslouchací zařízení. Doufala, že Vron bude dostatečně opatrný, až se objeví. Situace tu asi není zdaleka tak růžová, jak na první pohled vypadá. Vzdychla a připustila si, že se asi vyplní R‘íhanovo přání, a během týdne, než se loď bude vracet, nic nenajdou. No co, aspoň si nebude muset vyčítat, že to nezkusila.</p><empty-line /><p>Druhý den u snídaně Hanka nahlas nadhodila své přání podívat se na čtvrté hradby. Evelína se zděsila, ale Gábina prohlásila, že je stejně potřeba doplnit zásoby brambor a čerstvé zeleniny, takže by možná bylo dobré vyrazit na trh. Josef chvíli mlčel, ale pak přikývl.</p><empty-line /><p>„Ty Evelíno, zařiď, ať nám připraví menší vozík, ten utáhnu sám, a se mnou se obě holky mohou podívat na tržiště. Ovšem na páté hradby, Hanko, zapomeň. Nebudu riskovat život svého hosta ani náhodou. Rozumíš?!“ podtrhl důraz slov upřeným pohledem, který trval, dokud Hanka s povzdechem nepřikývla.</p><empty-line /><p>V pokoji se upravila podobně jako předchozí den a nadšeně se připojila ke Gábině a Josefovi. Doufala, že tentokrát to nebude taková nuda jako procházka po třetích hradbách. Když projeli branou a vjeli do obrovského prostoru, zaplněného stánky a prodejními pulty, celá pookřála. Tohle opravdu bylo konečně něco živoucího a nespoutaného. Zvědavě omrkla své okolí, jestli zahlédne ty posílené stráže. Uniformy neviděla, ale všimla si míst, kde výrazně utichal ruch, když se přiblížil nenápadný člověk s podobnou známkou kolem krku, jako měla ona.</p><empty-line /><p>Josef vytáhl z kapsy peníze a podal je Gábině spolu s papírkem. Řekl: „Tohle všechno se pokus koupit za nějakou přijatelnou cenu, já se tu zatím s Hankou projdu, aby viděla, co nejvíc lidí.“</p><empty-line /><p>Gábina se zklamaně zakabonila, ale beze slova odmluvy se otočila a odkráčela do uličky s nabídkou zeleniny.</p><empty-line /><p>„Tak co?“ mrkl Josef na Hanku. „Jak se ti Gabča zamlouvá?“</p><empty-line /><p>„Je krásná, schopná, skvělé herecké nadání, prostě ideální vlastnosti pro vyzvědačku.“</p><empty-line /><p>„Tys ji prokoukla za jediné odpoledne? Tak to fakt smekám,“ uznale pokýval hlavou.</p><empty-line /><p>„Vy to o ní víte? Páni! Tak proč ji u vás necháváte?“ podivila se.</p><empty-line /><p>„V hospodě ani v penzionu se neděje nic, co by mohla nahlásit. Proč tedy nevyužít jejích služeb, když je nabízí tak lacino.“</p><empty-line /><p>„Připomínáte mi Zachariáše, u kterého bydlím v Santareně. Vousy má jen o málo delší než vy a je skvělý obchodník. Jenom není tak vysoký. Domnívám se, že by zvolil stejnou taktiku.“</p><empty-line /><p>„Škoda, že bydlí tak daleko, rád bych ho poznal,“ usmál se Josef.</p><empty-line /><p>Pomalu procházeli tržištěm a Hanka se se zájmem rozhlížela.</p><empty-line /><p>„Jéje, tady mají nádherná jablka. Pár si jich koupím,“ zajásala, když spatřila stánek nabízející její oblíbené ovoce.</p><empty-line /><p>„Tady nerostou, takže budou nepřiměřeně drahá,“ varoval ji Josef.</p><empty-line /><p>„To nevadí, mám na ně hroznou chuť,“ nedala se odradit.</p><empty-line /><p>V té chvíli Josefa oslovil nějaký známý a tiše mu začal něco vykládat. Hanka toho využila a přistoupila k prodejci.</p><empty-line /><p>„Co stojí ta jablka?“ zeptala se a otevřela dlaň s malým polodrahokamem.</p><empty-line /><p>„Dám ti za něj tři,“ naklonil se blíž obchodník a vybral tři nejkrásnější. Opatrně je vyskládal na kraj pultu a tázavě pohlédl na dívku.</p><empty-line /><p>Položila kámen před něj na pult. „A co kdybyste mi k nim ještě přidal támhlety dvě hrušky?“</p><empty-line /><p>„Maximálně jednu, milá dámo, jinak bych na tom neúnosně tratil.“</p><empty-line /><p>„No dobře,“ vzdychla na oko nešťastně a natáhla se pro tu větší. Vtom koutkem oka zaznamenala kradmý pohyb u kraje pultu. Malý chlapec svíral v ruce jedno její jablko a byla by stačila vteřina, aby se mu podařilo s lupem zmizet. Jenže Hanka byla trénovaná a bleskurychlým pohybem ho chytila za loket. Vůbec se nerozpakovala ho důkladně sevřít, aby se jí nemohl vytrhnout.</p><empty-line /><p>„Právě jsem za to ovoce zaplatila majlant! Co si to vůbec dovoluješ?“</p><empty-line /><p>„Chtěl jsem ho pro maminku, ale nemám na něj peníze,“ odpověděl téměř plačtivě, ale v jeho očích žádná lítost ani slza nebyla.</p><empty-line /><p>„Byla bych blázen, kdybych ti věřila,“ zamračila se.</p><empty-line /><p>„Nějaké problémy?“ ozval se za ní ostrý hlas. „Snad něco neukradl?“ zaznělo v mužově hlase jakési zvrácené potěšení.</p><empty-line /><p>Teprve teď dostaly chlapcovy oči nějaký výraz. Bylo v nich nefalšované zděšení. Než se stihla otočit k muži, který promluvil, střetla se i s pohledem obchodníka. Také on jen stěží potlačoval strach. Musela se bleskově rozhodnout, co odpoví. Pak si v duchu řekla, že ani drahé jablko nestojí za potíže, které by toho malého kluka mohly potkat, a upřela zrak do očí strážného bez uniformy.</p><empty-line /><p>„Žádné problémy,“ odpověděla pevně, „jen ho peskuji, aby s tak drahými jablky zacházel opatrně a nepomačkal mi je, než je odneseme domů.“</p><empty-line /><p>Obchodník se natáhl a podal Hance malý košíček. Vrazila ho do ruky klukovi a modlila se, aby byl natolik inteligentní a nedal se na útěk, sotva ho pustí. Ten však viditelně pochopil, jakou šanci mu nabízí, a začal ovoce s provinilým výrazem skládat dovnitř.</p><empty-line /><p>Muž zklamaně protáhl obličej. Zrakem přejel dívčinu pečeť, kterou měla zavěšenou na krku, a znechuceně se začal proplétat proudem lidí někam dál.</p><empty-line /><p>„Uf, to bylo nahnutý,“ utřel si obchodník pot z čela, „tady máte ještě tu druhou hrušku za to, jak jste se z toho krásně vylhala. Příště u mě máte jablka se slevou.“</p><empty-line /><p>Kluk přidal hrušku do košíku a vypadal vděčně.</p><empty-line /><p>„Pojď,“ kývla na něj Hanka a zastavila se opodál, kde viděla na všechny, kdo by se chtěli přiblížit. Natáhla se pro košík a chlapec jí ho beze slova podal. Vyndala z něj jedno jablko a podala mu ho.</p><empty-line /><p>„Nech si chutnat,“ řekla s ironickým podtónem.</p><empty-line /><p>Rychle ho schoval do kapsy a omluvně pokrčil rameny: „Když ono je opravdu pro mámu. V tom jsem nelhal.“</p><empty-line /><p>„Tak už běž,“ usmála se na něj.</p><empty-line /><p>„Jsem vaším dlužníkem, nemůžu pro vás něco udělat?“</p><empty-line /><p>„Kdybys byl větší, mohl bys mi dělat průvodce po čtvrtých hradbách, abych zkusila najít toho, koho hledám, ale v tomhle případě to nepadá v úvahu.“</p><empty-line /><p>„Proč ne? Bezpečně vás protáhnu čtvrtými a třeba i pátými hradbami. Stačí jen říct,“ nabízel vemlouvavě.</p><empty-line /><p>„Tam by mě stejně nepustili,“ pokrčila rameny a pohledem ukázala na mohutnou Josefovu postavu, která se k nim rychle blížila.</p><empty-line /><p>„Aha, už asi vím, kde bydlíte. Žádnej strach, to se dá zařídit,“ mrkl na ni kluk, otočil se, krátce na ni zamával a zmizel v davu.</p><empty-line /><p>„Kdo to byl?“ zeptal se Josef.</p><empty-line /><p>„Nevím. Nabízel mi průvodcovské služby po čtvrtých a pátých hradbách.“</p><empty-line /><p>„A někde za rohem by tě jeho kumpán zavraždil, aby získal tvůj majetek,“ odfrkl nespokojeně muž, „takové dobře známe.“</p><empty-line /><p>Hanka jen pokrčila rameny, neměla v úmyslu to rozvádět. Prošli společně zbytek tržiště, až nakonec našli Gábinu u naplněného vozíku. Josef se ho chopil a pomalu se vrátili do penzionu. Hanka byla zvědavá, kdy se objeví Vron, ale zatím na něj čekala marně.</p><empty-line /><p>Následující den Hanku neuspokojil, přestože pro ni Evelína domluvila výlet na druhé hradby. U bytelné vstupní brány na ně čekal skutečný kočár tažený koňmi. Jako doprovod s nimi jel kulatý úředník, kterého znaly z přístavu. Evelína si ten výlet vyloženě užívala, Hanka už méně. Druhé hradby vypadaly jako jedno veliké luxusní sídlo, kde byl ponechán i prostor pro parky a volné plochy, které mohly sloužit jako sportoviště. Ale ani tady se nepohybovalo mnoho lidí. Neměla z toho dobrý pocit. Jako by město převálcovala nějaká epidemie. Muž jim dopřál čas na prohlídku lázní a nákupního centra, kde kromě nich nebyl jediný nakupující.</p><empty-line /><p>„Máte tu také knihovnu?“ zajímala se Hanka.</p><empty-line /><p>„Jistě. ale ta je zrovna v rekonstrukci. Ale můžete ještě navštívit park s fontánou a vyhlídku.“</p><empty-line /><p>Nadšení Evelíny zachraňovalo situaci. Fontána byla nádherná, ale park byl liduprázdný.</p>
<p>Na vyhlídku vedlo schodiště a ne právě široká cesta, vytesaná do strmé skály.</p>
<p>„Račte, mé dámy, vyšplhat až nahoru. Ta cesta stojí za trochu námahy. Nejlepší rozhled je z náměstí tam nad námi,“ zamířil průvodcův prst vzhůru.</p>
<p>Do dalšího vyššího patra se šplhalo po ošlapaných kamenných schodech a jen zábradlí oddělovalo pěší od srázu pod nimi. Tato část skály, jejíž masiv byl základem celého města, sice umožňovala neobvyklý výhled, ale Hanka si s nedůvěrou prohlížela zábradlí nad hlubinou. Bylo totiž ozdobeno tepaným květinovým motivem a dívky se zmocnil nepříjemný pocit, když si vybavila Rafanovo varování.</p><empty-line /><p>„Nelíbí se mi tu. Mám závrať,“ řekla muži a Evelína se zklamaně zamračila.</p><empty-line /><p>„Je tu k vidění ještě něco jiného než skály, domy a poušť?“ přejela očima výhled na město a jeho okolí.</p><empty-line /><p>„No, vlastně ne,“ připustil muž, „nejkrásnější pohled je odtud na vycházející slunce.“</p><empty-line /><p>„Na to doufám čekat nebudeme,“ zatvářila se Hanka otráveně a projevila přání se vrátit do penzionu. Mrazivé napětí v zádech ji zrazovalo od nutkání zajít do PSI a najmout si člověka, který by pátral po jejím otci. Poslechla svůj instinkt, a než je kočár zavezl zpět, předstírala znuděný nezájem.</p><empty-line /><p>Muž div nepředl spokojeností, když to viděl. Evelína mlčela a Hanka měla nepříjemný pocit, že ji doma čeká kázání.</p><empty-line /><p>„Chovala ses poněkud nevděčně,“ vyčetla jí chůva, jakmile vystoupily a jejich průvodce odjel.</p><empty-line /><p>„Omlouvám se, nějak mi nebylo dobře,“ snažila se vycouvat z kázání Hanka a zdálo se, že se jí to povedlo. S úlevou zapadla do svého pokoje.</p><empty-line /><p>Zaškrábání na dveře se ozvalo dřív, než se stihla vyzout z nepohodlných společenských bot. Když otevřela, do místnosti vklouzl Vron. Okamžitě magicky zabezpečila pokoj před nahlížením a odposlechem.</p><empty-line /><p>„Je to nutné?“ zeptal se Vron překvapeně. „Jsem si jist, že mě nikdo neviděl.“</p><empty-line /><p>„V domě je krásná roztomilá špiónka, která donáší informace někam dál. Mám pocit, že je velice schopná.“</p><empty-line /><p>„Tak to abychom se příště raději sešli někde jinde.“</p><empty-line /><p>„To se snadno řekne. Ale kde?“</p><empty-line /><p>„Něco najdu a pošlu ti vzkaz,“ usmál se Vron a nalil si do sklenice trochu moštu, který měla Hanka na stole.</p><empty-line /><p>„Tak co? Vypátral jsi něco?“</p><empty-line /><p>„Ohledně tvého otce vůbec nic. Lidé nejsou právě ochotní mluvit. Bojí se. Jestli jsi ještě nenajala žádného zdejšího detektiva, tak se na to vykašli. Bylo by to jen zbytečné plýtvání penězi. Nikdo neřekne ani o slůvko víc, než musí. Ve městě probíhají čistky a už mnoho lidí nenávratně zmizelo. Minulí vládcové nebyli v příliš velké oblibě, ale ti současní dělají všechno pro to, aby je lidé přímo nenáviděli. Měli bychom odtud vypadnout co nejdřív, než se do něčeho namočíme.“</p><empty-line /><p>„Souhlasím. Místa na lodi zajistíš ty, Vrone, nebo je mám objednat já?“</p><empty-line /><p>„Ať je pro tebe objedná Evelína. Ty buď opatrná a do ničeho se nezapleť.“</p><empty-line /><p>„To se mi nepodaří, ani kdybych chtěla,“ ušklíbla se Hanka, „chůva s Josefem mě střeží jako rodinný poklad.“</p><empty-line /><p>„Hned jsem o něco klidnější,“ zvedl se Vron k odchodu. „Ozvu se pozítří a ty obstarej místa na lodi.“</p><empty-line /><p>„Rozkaz, šéfe,“ zasalutovala Hanka.</p><empty-line /><p>„A dej na sebe pozor,“ dodala, když ho pouštěla do chodby.</p><empty-line /><p>Celý večer proběhl v poněkud tísnivé atmosféře. Chůva Hance dosud neodpustila její nezdvořilé chování vůči těm, kdo jí umožnili návštěvu druhých hradeb. Napětí nezmizelo ani během jídla, tak se dívka příliš nezdržovala a uchýlila se do svého pokoje, hned jak to bylo možné. Zatím nebyla s vývojem návštěvy příliš spokojená. Všechno tu bylo nevlídné, lidé uzavření a nevstřícní. V tomhle prostředí těžko někoho najde. Ale kdo mohl tušit, že tu převrat o tolik zhorší podmínky. Musela by mít neuvěřitelné štěstí, aby tu objevila muže, o kterém Evelína tvrdí, že je jejím otcem. Hanka na sebe hodila lehkou noční košili a otevřela okno v naději, že se večer ochladí. Natáhla se na postel a v duchu začala hledat možnosti, jak se dostat nenápadně na čtvrté nebo páté hradby. Jako jediná varianta připadala v úvahu Gábina. Na páté ji sice asi nevezme, ale kdyby znovu spolu s ní prošla tržiště, neměla by tak nepříjemný pocit, že tu jen zbůhdarma ztrácí čas. Muže, kterého jí Evelína popsala, by nejspíš nepřehlédla. Také poslední kouzlo od harpyjí by jí mohlo pomoci příbuzenský poměr celkem bez velké ztráty magie bezpečně odhalit. Jenom se nějak dostat mezi lidi. Pomalu se zešeřilo.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Invaze spídů</strong></p><empty-line /><p>Vtom večerní klid narušilo tiché zaškrábání kolem okna. Vzápětí do místnosti proskočila jakási postava. Hanka vyletěla z postele a sáhla po trpasličím tesáku. Neodvážila se zahalekat, protože to dost dobře mohl být Vron. Ale ta ve stínu skrytá postava vypadala menší.</p><empty-line /><p>„Kdo je to, sakra?“ zasyčela ostře a sevřela nůž pevněji.</p><empty-line /><p>„Neboj se,“ odpověděl jí šeptem vetřelec, „to jsem jenom já. Dala jsi mi na tržišti jablko.“</p><empty-line /><p>„Ukaž se,“ nařídila rovněž šeptem. Postava se narovnala, sundala si šedý zašpiněný plášť, a dívka poznala malého zlodějíčka. Schovala nenápadně nůž a vystoupila ze stínu u zdi.</p><empty-line /><p>„Co tu děláš? A jak jsi se sem dostal?“</p><empty-line /><p>„Přiletěl jsem cestou ptáků a chci splatit svůj dluh. Doprovodím tě na místa, kam se chceš dostat.“</p><empty-line /><p>„To myslíš vážně?“ podivila se Hanka.</p><empty-line /><p>„Tak chceš na ten výlet, nebo ne?“ prohlížel si zaujatě její postavu v tenké košilce.</p><empty-line /><p>„To máš na mysli teď, v noci?“</p><empty-line /><p>„Pokud to má být tajný výlet, tak to snad ani jindy udělat nejde, ne? Ale jestli sis to rozmyslela, stačí říct a já zase zmizím.“</p><empty-line /><p>„Ne, počkej,“ zarazila ho dívka, „já to beru. Jen se na chvíli otoč, abych se mohla obléknout.“</p><empty-line /><p>„Ty naděláš,“ ušklíbl se, ale obrátil se k Hance zády, „hlavně si neber nic načančaného, budeme se muset protáhnout křovím a starou plesnivou chodbou.“</p><empty-line /><p>„Žádnej strach,“ odsekla, „něco praktického s sebou mám taky.“</p><empty-line /><p>Natáhla si lehkou, ale odolnou halenu s dlouhým rukávem a k tomu kalhoty a boty od trpaslíků. Pod halenu si k pásku připnula dýku a po krátkém zaváhání i váček s magickými kameny a několika drahokamy.</p><empty-line /><p>„Docela dobrý,“ šklebil se uznale kluk, když ji uviděl, „jenom ještě ty vlasy…“</p><empty-line /><p>„Nečekáš doufám, že si je ustřihnu,“ šlehla po něm nesouhlasným pohledem Hanka a stočila si je do uzlu, který natrénovala s Gábinou.</p><empty-line /><p>„Jasně, že ne. Ale natáhni si na hlavu tohle,“ podal jí čepici neurčité barvy. Hanka k ní čichla, ale zdála se být docela čistá. Neochotně zastrčila vlasy pod ni.</p><empty-line /><p>„A ještě tohle,“ podával jí kluk plášť, stejně umolousaný jako měl i on.</p><empty-line /><p>„Musí to být?“ prohlížela si ho trochu štítivě.</p><empty-line /><p>„Jestli chceš jít se mnou, je nutné se přizpůsobit,“ prohlásil rezolutně.</p><empty-line /><p>„Dokážeš sešplhat z okna po provaze?“ zeptal se pak.</p><empty-line /><p>„To si piš, že jo.“</p><empty-line /><p>„Fajn. Tak polez tiše za mnou. Já jdu první.“</p><empty-line /><p>Přistoupili k oknu, když tu náhle prořízl noční klid táhlý zvuk mlžného rohu. Po krátké přestávce následovalo další zahoukání a pak ještě třetí.</p><empty-line /><p>„A do háje, to mi tak ještě scházelo!“ přestal kluk šeptat.</p><empty-line /><p>„Co se děje? Co znamená to troubení?“ zamračila se Hanka.</p><empty-line /><p>„Malér, zatraceně velkej malér. Rušíme výlet! Až odejdu, pořádně zavři okno i okenice. A pak běž vzbudit muže, aby zabezpečili barák.“</p><empty-line /><p>Odněkud zezdola se ozvaly hlasy a zaklení.</p><empty-line /><p>„Zdá se, že už se vzbudili i bez mého přičinění,“ ušklíbla se Hanka, „jestli vážně něco hrozí, tak zůstaň u mě, já už to ostatním nějak vysvětlím.“</p><empty-line /><p>„To je sice lákavá nabídka, ale já nemůžu. Promiň.“</p><empty-line /><p>Kluk vyhlédl z okna a pak prudce couvl. „A do háje! Je to horší, než jsem myslel. Už jsou i tady.“</p><empty-line /><p>„Co je tam?“ chtěla se nahnout z okna i Hanka, ale její malý společník ji strhl zpět a přitiskl prst na ústa. Chvíli setrvali v naprostém klidu. Zvenčí se ozývalo jakési tiché ňafání. Pak vše utichlo a kluk se opatrně vyklonil z okna.</p><empty-line /><p>„Zavři za mnou, jak nejdůkladněji dokážeš,“ zašeptal naléhavě.</p><empty-line /><p>„A proč tu nemůžeš zůstat?“ nechápala Hanka.</p><empty-line /><p>„Mám nemocného přítele. Jestli ho najdou dřív, než se k němu dostanu, zabijou ho.“</p><empty-line /><p>„V tom případě jdu s tebou a pomůžu ti,“ odpověděla bez rozmýšlení.</p><empty-line /><p>Kluk už se držel provazu pod oknem a zdvihl k ní hlavu.</p><empty-line /><p>„Okamžitě zalez a všechno zavři,“ zasyčel na ni vztekle, „to je rozkaz.“</p><empty-line /><p>Potom sklouzl do tmy.</p><empty-line /><p>„Ty mi nemáš co rozkazovat,“ zavrčela spíš jen sama pro sebe Hanka a sklouzla po provaze dolů.</p><empty-line /><p>„Náno, pitomá! Hned se vrať! Stejně mi nebudeš stačit,“ strčil do ní dole a rozběhl se tiše ulicí. Vtom Hanka ucítila Vronův kontakt. Podle úsečnosti sdělení odhadovala, že právě čelí nějakému nebezpečí.</p>
<p>„Zůstaň doma a pořádně se zabarikáduj. Dorazím za tebou, co nejdříve to půjde. Ve městě teď není bezpečno,“ varoval ji přítel. Jenže právě nyní neměla čas se s ním vybavovat.</p>
<p>„Jasně,“ vzala to zkrátka a přerušila kontakt.</p>
<p>Musela si pospíšit. Vyrazila za chlapcem a snažila se nepůsobit hluk. Utíkal opravdu rychle a Hanka měla co dělat, aby s ním držela krok. Pak najednou zmizel. Zastavila se, aby se rozhlédla. Někde blízko se ozvalo zaňafání. Z křoví u zdi se natáhla dětská ruka a nečekanou silou ji strhla k zemi a vlekla ji trním někam dozadu. Nebránila se, jen si předloktím chránila oči a po kolenou se prodírala do stále hustějšího porostu.</p><empty-line /><p>„Pst, ani se nehni,“ zašeptal hlas vedle jejího ucha sotva slyšitelně. Strnula v pozici, ve které se právě nacházela, a poslouchala ňafání, které signalizovalo blízkost několika zvířat. Také zaslechla něco jako čenichání, ale po pár minutách se zvuky začaly vzdalovat a všechno kolem nich se opět ponořilo do nočního ticha. Jen odněkud zdálky se ozvalo několik bolestivých výkřiků a zasténání.</p><empty-line /><p>„Teď nebo nikdy. Drž se mě za plášť a bacha na hlavu,“ zdvihl se kluk a zamířil křovím dál. Pak se před nimi otevřel temný otvor, do kterého vklouzli. Páchlo to tam zatuchlinou a možná i výkaly. Ve tmě ale stejně neviděli, kam šlapou. Hanka se držela cípu pláště svého průvodce a poprvé za celou dobu ji napadlo, jestli neudělala chybu, když se tak bezhlavě rozhodla. Teď už se ale couvnout dost dobře nedalo.</p><empty-line /><p>Chlapec ji najednou chytil za ruku, zatáhl ji někam za roh a škrtl sirkou. Výklenek ve skále osvětlil malý mihotavý plamínek svíčky.</p><empty-line /><p>„Víš, jak jsi mi zkomplikovala život?“ obořil se na Hanku nevlídně její průvodce. „Jak mám zachránit přítele, když mám na krku tebe?!“</p><empty-line /><p>„Co kdybys mi raději řekl něco o těch potvorách, co se před nimi schováváme. Čím jsou nebezpečné? A jak se mám bránit?“</p><empty-line /><p>„Jsou to spídové. Jsou tak rychlí, že prostě člověk nemá šanci.“</p><empty-line /><p>„A co dělají? Koušou?“</p><empty-line /><p>„To taky. Hlavně se ti snaží přehryzat šlachy, abys jim neutekla. Pod krkem mají jakési třetí oko s dutým zubem. Jak se jim podaří napíchnout tepnu nebo žílu, jsi ztracená. Vycucnou z tebe tělní tekutiny a je po tobě.“</p><empty-line /><p>„Dají se zabít?“</p><empty-line /><p>„Už jsi někdy někoho zabila?“</p><empty-line /><p>„Jo. Pár potvor už jsem pomáhala zabít.“</p><empty-line /><p>„A kde vezmeš zbraň?“</p><empty-line /><p>„Jednu menší mám s sebou,“ vytáhla Hanka trpasličí tesák. Chlapci se úžasem rozšířily oči. Najednou se začal chovat vstřícněji.</p><empty-line /><p>„Nejosvědčenějším způsobem je připravit je o zrak a pak jim useknout útočný zub. To je ochromí a ostatní se na takové chudáky vrhnou a roztrhají je.“</p><empty-line /><p>„Dá se na ně kouzlit?“</p><empty-line /><p>„Ty to umíš?“</p><empty-line /><p>„No jasně.“</p><empty-line /><p>Spokojeně přikývl. Svíčka zaprskala a dohořela. Opět se ocitli potmě. Hanka magicky přivolala trochu světla.</p><empty-line /><p>„Být tebou, tak bych magií neplýtval. Teď vylezeme v nebezpečné oblasti. Není tam, kde se schovat. Musíme se zatraceně rychle přesunout k mému příteli. Kdybychom potkali spídy, snaž se mít záda u zdi a sekej kolem sebe jako zběsilá. Jedině tak máš šanci nějakého náhodou zasáhnout.“</p><empty-line /><p>„Dobře. Ale snad už bychom měli jít, ne?“</p><empty-line /><p>Opatrně se sunuli k výlezu z chodby. Tady bylo navršené smetiště ze všeho možného haraburdí. Přešplhali hromadu a kolem polorozpadlé zdi se dostali do širší ulice.</p><empty-line /><p>„Zatím dobrý,“ rozhlédl se kluk do všech stran. Hanka napínala sluch, ale všude kolem vládlo strašidelné ticho.</p><empty-line /><p>„Drž se za mnou,“ zašeptal její malý průvodce a poklusem vyrazil ulicí. Běželi podél domů se zabedněnými okny a zavřenými dveřmi. Z jedné boční ulice se ozvalo několik výkřiků a zavytí. Beze slova zrychlili.</p><empty-line /><p>Na další křižovatce s boční ulicí však měli smůlu. Skoro čelně se srazili se dvěma spídy. Skočili zády ke zdi a v ten moment už byly ty dvě potvory u nich. Hanka sotva stačila magicky zaútočit, aby je zpomalila, a už pocítila na noze drápy. Rychle vykopla a podařilo se jí odrazit útočící bestii o kousek od sebe. Ještě jednou k ní vyslala magické zpomalení a konečně se šance vyrovnaly. Tesákem se jí podařilo při dalším útoku seknout spída nad čumákem a zasáhnout jedno oko. Vtom zpod krku vystřelilo něco jako chlupatý had a pokusilo se to Hanku zasáhnout. Naštěstí se tvrdý spídův zub trefil do páskové spony a než stihl rozzuřený tvor zubem znovu zaútočit, dívka švihla tesákem a přesně podle chlapcovy rady zub s jakýmsi kožovitým okem nad ním, usekla. Spíd couvl a začal kňučet. Jeho druh přestal útočit na chlapce a otočil se proti svému druhovi. Jediným tvrdým úderem zasekl zub do jeho krku a strnul na okamžik nehybně nad ním. Toho využil chlapec a oba spojené tvory zabil jakýmsi zavírákem s dlouhou rukojetí. Otřel čepel o jejich srst a schoval zbraň pod plášť.</p><empty-line /><p>„Rychle pryč, než sem dorazí další,“ chytil dívku za loket a rozběhl se ulicí dál. Jedny dveře se otevřely a muž na ně kývl, aby se k němu šli schovat. Ale kluk jen zavrtěl hlavou a rozběhl se ulicí dál. Hanka se mu držela v patách. Zabočili do jakési úzké uličky a skoro na jejím konci chlapec zmizel v jedněch dveřích. No, dveřích… Vlastně tam ani dveře nebyly. Otvor možná původně kryla jen dřevěná deska, která teď ležela odhozená v ulici.</p><empty-line /><p>Kluk vtrhl dovnitř a Hanka vklouzla hned za ním. Tam se jí naskytl děsivý pohled. Na zemi ležel zmasakrovaný spíd a kousek od něj se vsedě opíral o stěnu zraněný muž. Všude po podlaze bylo plno podivné tekutiny, nebyla si jistá, zda je to krev či něco jiného. Musela dávat pozor, aby po tom neuklouzla.</p><empty-line /><p>Její průvodce poklekl u muže a vzal ho za ramena.</p><empty-line /><p>„Pane, probuď se! Co ti, sakra, je? Neumírej mi, Tiane, neumírej! Prosím!“ třásl jím zoufale, ale muž nereagoval.</p><empty-line /><p>„Ukaž, pusť mě k němu,“ odstrčila ho Hanka. Opatrně zkontrolovala mužovy životní funkce. Byl na živu, ale v bezvědomí. Několik míst na těle vypadalo hodně problematicky. Nejhorší to bylo na stehně. Přetočila ho a podepřela mu hlavu, aby ho mohla položit. Pak zvedla jeho levou nohu a uviděla ošklivou ránu, která dosud krvácela. Nožem nařízla kalhoty, aby se dostala ke zranění.</p><empty-line /><p>„Uřízni mu kus košile,“ nařídila svému malému průvodci a stlačila krvácející ránu. Než kluk upižlal látku, magicky se snažila krvácení zastavit, což se jí vzápětí podařilo. Ovázala mu pro jistotu poraněné místo obvazem z košile, aby zabezpečila nedostatečně přeléčenou tkáň. Muž vzdychl a otevřel oči.</p><empty-line /><p>„Pane, jak ti je, pane?“</p><empty-line /><p>„Spídové jsou tady,“ těžce ze sebe vypravil muž.</p><empty-line /><p>„Já vím, už jsme po cestě sem dva z nich zabili. Bál jsem se o tebe.“</p><empty-line /><p>„Jestli jich sem dorazí víc, neubráníme se tu,“ vzdychl muž, „taky už tu nejsou žádné zásoby.“</p><empty-line /><p>„No jo, jenže nejbližší místo, kam bychom se mohli schovat, je v týdle situaci moc daleko.“</p><empty-line /><p>„Co máš, Ziku, na mysli? Ubytovnu stájníků?“</p><empty-line /><p>Konečně Hanka zjistila, jak se její malý průvodce jmenuje.</p><empty-line /><p>„Možná bychom tě tam mohli odtáhnout,“ navrhl kluk.</p><empty-line /><p>Muž ale zavrtěl hlavou: „To by byl problém i dřív, natož teď! Musíte se tam jít schovat sami.“</p><empty-line /><p>„Nenecháme tě tu,“ protestoval Zik.</p><empty-line /><p>„A v čem je sakra problém?“ vložila se do jejich rozhovoru Hanka.</p><empty-line /><p>„Nejspíš v tom, že mám zlomenou nohu a pochroumanou páteř,“ ušklíbl se hořce muž, „nemůžu chodit. Tady mladej mě sem nějakým zázrakem dotáhl a od té doby se o mě stará. Teď se to ale zatraceně zkomplikovalo. Není jiná možnost, než abyste se běželi schovat ke stájím sami.“</p><empty-line /><p>„Pokusím se vás vyléčit natolik, abyste mohl jít s námi,“ sklonila se k němu.</p><empty-line /><p>Chytil ji za zápěstí a podíval se jí zpříma do očí: „Na to tvoje magie v žádném případě nestačí. Schovej si ji radši na cestu ke stájím. A už kruci koukejte mazat, než nás vyčmuchá další smečka.“</p><empty-line /><p>„Ubráníme se,“ namítl Zik, ale neznělo to moc přesvědčivě.</p><empty-line /><p>Hanka vytrhla svou ruku z mužova sevření a zamračila se.</p><empty-line /><p>„Ležte klidně, pane, a šetřete dechem. Já to přece jen zkusím,“ řekla odhodlaně.</p><empty-line /><p>„Zakazuji ti to,“ namířil muž ukazováček na její hruď, ale Hanka ho plácla přes ruku.</p><empty-line /><p>„Běž zatím hlídat ke dveřím, ať nás nepřekvapí,“ nařídila Zikovi.</p><empty-line /><p>„A vy, Tiane, nebo jak se jmenujete,“ zlostně sjela pohledem zraněného, „mi nemáte co zakazovat. Tohle je moje volba a vy koukejte mlčet a uvolnit se, ať mohu pracovat!“</p><empty-line /><p>Ponořila se do magického soustředění a začala napravovat škody na páteři. Bylo to zlé. Dva obratle byly poškozené a kolem nich se šířil zánět. Srovnala kosti a zafixovala momentální stav. Pak se soustředila na kosti v noze. Tady to bylo ještě horší. Zlomenin bylo hned několik. Zabralo to víc času, než si mohli dovolit, a srůsty stejně nebyly dokonalé. Pak se ještě soustředila na kotník, kde kromě zlomenin byly potrhané i šlachy. Stálo ji to hodně magie, ale pořád ještě nespotřebovala víc než třetinu svých sil. Vysála dva ze svých magických kamenů a pokračovala.</p><empty-line /><p>„A sakra,“ zaklel u dveří Zik, „blíží se sem celá skupina těch potvor.“</p><empty-line /><p>Muž odstrčil Hanku a chystal se plazit k východu. Pak se ale zdvihl na čtyři a nakonec se i váhavě postavil. Došel k chlapci a vyhlédl ven. Hanka ucítila závan síly. Ten muž měl také magické schopnosti. Nedokázala odhalit, co zkouší. Dveře byly tak malé, že přes ty dva ven nedohlédla. Pokud ale dobře slyšela, tak se ňafání nepřibližovalo, ale naopak vzdalovalo. Po chvíli už zase bylo ticho.</p><empty-line /><p>„Uf, to jsme měli kliku,“ vydechl s úlevou Zik, „vyrazili někam dál.“</p><empty-line /><p>Pak zdvihl oči a šokovaně pohlédl na muže: „Pane? Ty můžeš chodit?“</p><empty-line /><p>„Už to tak vypadá. Tak sebou hoďte. Musíme se dostat do bezpečí, než mi dojdou síly.“</p><empty-line /><p>„Ta noha by chtěla do dlahy,“ namítla Hanka, a sáhla po jednom prknu, co nejspíš odpadlo z provizorních dveří. Magicky ho vytvarovala a podala muži. Ten přikývl, utrhl další pás ze své košile a Hanka mu pomohla připevnit dlahu k čerstvě vyléčené noze. Pak se všichni protáhli ven. Měli štěstí. Do stájí se dostali, aniž by se střetli s jediným spídem. Už se úplně setmělo.</p><empty-line /><p>Stájníci je pustili dovnitř a hned za dveřmi se jejich vyčerpaný přítel zhroutil. Muži ho popadli a donesli na jeden slamník v místnosti. Hanka ho šla zkontrolovat, ale zdálo se, že jen omdlel slabostí ze ztráty krve.</p><empty-line /><p>„Ziku, dobře víš, že jsi tu vždycky vítán, ale ručíš i za ty dva, co jsi přivedl?“ otočil se na chlapce stájník, který tu očividně velel.</p><empty-line /><p>„Ale, Tamíre, snad bys je nevydal napospas smrti,“ ušklíbl se Zik, „podle mě jsou oba v pohodě.“</p><empty-line /><p>„No tak dobrá. Kde jsou deky, už víš, tak si každý vezměte dvě a uložte se někde na podlaze. Momentálně žádné volné lůžko nemám. Doufám, že se tvoje kámoška nebude ošklíbat.“</p><empty-line /><p>Hanka sundala čepici a zatřepala hlavou, aby rozhodila a srovnala dlouhé vlasy. Tamír jen překvapeně zamrkal, když se před ním z nenápadné umolousané cuchty vyklubala krásná holka.</p><empty-line /><p>„Nó, možná by se jedno lůžko našlo,“ řekl s nádechem obdivu.</p><empty-line /><p>„Nezájem,“ ohlédla se přes rameno a ušklíbla se na šéfa stájí, „mně budou ty dvě deky úplně stačit.“</p><empty-line /><p>Uvelebila se se Zikem poblíž slamníku, kam stájníci uložili jejich přítele. Obávala se, že neusne. Dnešní večer se zvrtnul v poněkud nepodařené dobrodružství. Nepochybovala o tom, že ji za její aktivity ani Vron ani její chůva nepochválí. Uvědomovala si, že by měla kontaktovat Vrona, ale nějak se jí do toho nechtělo. Rozhodla se to odložit do rána. Obrátila se na Zika, který se skláněl nad mužem ležícím na slamníku.</p><empty-line /><p>„Kdo vlastně je ten tvůj zraněný přítel?“ zeptala se.</p><empty-line /><p>„On tvrdí, že neví, kdo je, že ztratil paměť. Jenom si přál, abych mu říkal Tiane.“</p><empty-line /><p>„To jsi takhle namáhavě zachraňoval úplného cizáka?“</p><empty-line /><p>„Potřeboval pomoc, tak jsem mu pomohl,“ odpověděl Zik vyhýbavě. Hanka vycítila jeho neochotu mluvit o mužově totožnosti. Asi má důvod, proč se vyhýbá odpovědi, pomyslela si, a přestala se vyptávat. Raději se sklonila vedle něj a rozhodla se obětovat ještě trochu magie na podporu mužova zdraví. Během léčení se probral a okamžitě se zorientoval. Chytil Hanku pod krkem a přitáhl si blíž k sobě, aby slyšela jeho šeptání.</p><empty-line /><p>„Okamžitě toho nech! Magii si schovej na záchranu vlastního života. Budeš ji zatraceně potřebovat! Věř mi.“</p><empty-line /><p>Poslechla ho a usmála se. Teď už je natolik v pořádku, aby mohl normálně fungovat. Ten muž byl očividně zvyklý poroučet. Na žádného chudáka nebo bezdomovce nevypadal, spíš na vojáka nebo velitele.</p><empty-line /><p>Najedou na ni zničehonic dolehla únava. Pomalu se sesunula na svou deku a druhou hodila přes sebe. Zik jí pod hlavu strčil kus čisté slámy. Usnula dřív, než stihla poděkovat.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Síla Motýlí brány</strong></p><empty-line /><p>Uprostřed noci ji ale cosi vyrušilo. Někdo se kolem ní plížil k lůžku jejich přítele. Už se chystala vykřiknout, když vetřelec téměř neslyšně zašeptal: „Pane…“</p><empty-line /><p>„To jsi ty, Háde?“ reagoval stejně tiše Tian.</p><empty-line /><p>„Všichni tvrdili, že je po tobě. Jsem zatraceně rád, že to není pravda.“</p><empty-line /><p>„No, moc nescházelo. Ale radši se rychle ztrať, rád bych ještě chvíli zůstal pro ostatní mrtvej.</p><empty-line /><p>„To asi nepůjde, pane, máme problém… Měla by se zašpuntovat Motýlí brána, a to co nejdřív. Naši noví vládcové se s tím pokoušeli něco udělat, ale jenom to zhoršili. Jestli něco nepodniknem, město nepřežije.“</p><empty-line /><p>„Já nemůžu, Háde, ani kdybych chtěl. Rasiové by mě zabili dřív, než bych jim stihl nabídnout své služby.“</p><empty-line /><p>„Tak to uděláme spolu.“</p><empty-line /><p>„To nejde. Potřeboval bych spolupráci mága.“</p><empty-line /><p>„A to já nejsem…“</p><empty-line /><p>„Jo.“</p><empty-line /><p>„V tom případě už je tu každý z nás jen kandidátem na mrtvolu.“</p>
<p>Oba muži nakrátko ztichli.</p>
<p>„Je tu jeden mág,“ na okamžik se odmlčel Tian, „ale má to háček. Ona je cizinka a musel bych ji naučit pár věcí.“</p><empty-line /><p>Hanka zatajila dech, když si uvědomila, že je nejspíš řeč o ní.</p><empty-line /><p>„Tak to udělej hodně rychle. Jinak je po nás. Je to horší, než to vypadá. Věř mi. Spídů je stále víc a dokonce pronikl i jeden genog. A dost možná i něco jiného.“</p><empty-line /><p>„Panebože…“</p><empty-line /><p>„Jo. A proudí sem stále další, takže nám nepomůže ani to, že tu po třech dnech zhebnou.“</p><empty-line /><p>„Dokážeš nás odtud dostat nějak nenápadně ven? Myslím za hradby.“</p><empty-line /><p>„Tebe samotného ano, ale tu holku, to bude problém.“</p><empty-line /><p>„Žádnej problém,“ syknul hlásek vedle Hanky. Zik nespal a stejně jako ona naslouchal šepotu obou mužů.</p><empty-line /><p>„Dostanu nás za hradby třeba všechny. Ale museli bychom jít hned, než se rozední,“ dodal chlapec a oba mužové zasyčeli, aby nešeptal tak hlasitě.</p><empty-line /><p>„Dokáže to?“ zeptal se pochybovačně Hádes.</p><empty-line /><p>„Dokáže mnohem víc, než na co vypadá,“ potvrdil jejich přítel a Hádes nakonec přikývl na souhlas.</p><empty-line /><p>„Běž, Ziku, vzbudit hlavního stájníka a vysvětli mu, že musíme odejít a že děkujeme za azyl. Já si zatím promluvím s tvojí kamarádkou,“ tiše požádal Tian.</p><empty-line /><p>Chlapec se vytratil do tmy.</p><empty-line /><p>„Vstávej, děvče,“ pocítila Hanka na svém rameni mužovu ruku.</p><empty-line /><p>„Jsem vzhůru.“</p><empty-line /><p>„Potřebuji tvou magickou pomoc. Možná to bude nebezpečné, ale když neuděláme to, co mám v plánu, dříve nebo později špatně skončíme. Vím, že jsi statečná…“</p><empty-line /><p>Hanka ho přerušila: „Neztrácejte čas zbytečnými proslovy a vysvětlete mi, co a jak mám udělat.“</p><empty-line /><p>Uznale stiskl její rameno a naklonil se ještě blíž, aby ho slyšela jen ona.</p><empty-line /><p>„Umíš pracovat s magií jako s hmotou?“</p><empty-line /><p>„Asi ne,“ přiznala nejistě.</p><empty-line /><p>„Nevadí. Zkusíme to jinak. Představ si, že tvoje dlaně jsou magnet, ke kterému se přimknou magická zrníčka a vytvoří před dlaněmi tlusté magické polštářky. Zvládneš to.“</p><empty-line /><p>Vyzkoušela to a přikývla.</p><empty-line /><p>Mezitím se vrátil Zik a kývl na ně, že mohou vyrazit. Hádes se k nim přidal a na zádech vláčel naditý vak. Hlavní stájník jim otevřel dveře, zkontroloval, jestli je ulice bezpečná, a pak je pustil ven. Měsíc svou září decentně a tajemně osvětloval ulice. Zik je vedl úzkými uličkami a podivnými průchody bez jediného zaváhání. Vyznal se tu očividně velice dobře. Nikdo to nekomentoval, ale Hanka si všimla, jak se na sebe Hádes a druhý muž v jedné chvíli mrkli a Hádes dokonce pozdvihl udiveně obočí. Všude bylo takové ticho, jako by ani žádní spídové neexistovali. Snažili se při rychlé chůzi dělat co nejmenší hluk. Všechny dveře a okenice kolem nich byly důkladně utemované. Hanka si připadala jako v podivném přízračném snu. Jakmile se protáhli podivnou průrvou, uvědomila si, že nejspíš překonali další hradby. Nyní před nimi byly už jenom jedny a budou venku. Před Hankou se ozvalo tlumené zaklení.</p><empty-line /><p>„Nedívej se vlevo,“ zašeptal Hádes. Jenže to zafungovalo právě naopak. Hanka si nehodlala zakrývat oči ani před nejhoršími situacemi. Udaným směrem leželo několik zkroucených mrtvých těl. Nezdálo se ale, že by poblíž byl nějaký nepřítel. Protáhli se kolem, ani nezpomalili. Tady už domy nebyly tak bytelné a zabezpečené. Bylo vidět, že chudí si tu postavili útočiště z čehokoli trochu použitelného, jako třeba z bedýnek od zeleniny, a ty se zabezpečují před útokem dost těžko. Občas zahlédli několik nahrbených postav, které se ploužily ulicí a snažily se ukrýt, sotva je zahlédly. Pak Hanku strhla Hádova ruka do jedné úzké uličky a muž ji neurvale odstrčil za sebe. Všichni strnuli v nehybnosti, ačkoliv nebylo slyšet nic podezřelého. Marně napínala uši a pokoušela se odhadnout, čeho se její průvodci obávají. Najednou měla pocit ochlazení a naskočila jí husí kůže, ačkoliv svými smysly nebyla schopná upřesnit, oč jde. Závan magie od jejího společníka se rozlil kolem nich. Husí kůže začala ustupovat a po půlminutě vyrazili dál. Neodvážila se zeptat, co to bylo. Když se zastavili před vysokou zdí, rozhodla se obětovat zlomek magie a pokusila se o krátký mentální kontakt s Vronem. K jejímu překvapení se ale spojení nevydařilo. Vron nebyl v jejím dosahu. Neuměla si představit, co se mohlo přihodit. Přesněji řečeno, ani si nechtěla připustit představu toho, co všechno by se stát mohlo. Snažila se odehnat strach, který se jí zakousl do vnitřností. Pak ji čísi ruka přistrčila k provazu, který visel ze zdi. Začala se škrábat nahoru a byla vděčná Hádovi, že jí občas poskytl zespoda oporu pro nohy. Pak ji silná ruka vytáhla nahoru na zeď a mlčky ukázala na druhou stranu, kam vedl druhý provaz. Zik už čekal dole a přidržoval jí lano. Ocitli se venku za městskými hradbami. Ustoupila kousek stranou, aby se nepřipletla do cesty těm, kteří se spouštěli za ní. Nebe bylo ještě plné hvězd, ale na jedné straně obzoru už se zdálo být světlejší než jinde. Pak její pozornost upoutalo podivné místo na pláni. Pulzovalo a vlnilo se nespoutanou silou, kterou vnímala tak intenzivně, až jí naskakovala husí kůže.</p><empty-line /><p>„Bude výron, musíme se schovat,“ zašeptal muž a kývl na Háda, který je vedl podél hradeb. V jednom místě pohnul vyčnívajícím kamenem a před nimi se uvolnil vchod do ne právě velkého úkrytu, v němž si jen stěží udělali pohodlí. Jakmile se otvor uzavřel, samovolně se spustilo podivné kouzlo, které všem přítomným umožňovalo mimořádně ostrý výhled na planinu. Tam pulzovala síla stále rychleji, až došlo k výtrysku a zničehonic se vyrojila veliká skupina spídů. Hanka užasle sledovala, jak se vlky připomínající potvory řítí k hradbám a plném rozběhu překonávají neuvěřitelnou výšku zdí a mizí ve městě.</p><empty-line /><p>„Tak, teď by snad mohl být chvilku klid,“ otevřel muž vchodový otvor a protáhl se do vlahé noci. Ostatní ho váhavě následovali. Hádes sáhl do batohu a podal každému z nich pohárek. Vzápětí jim ho do půlky naplnil mléčně zakaleným nápojem. Byl trochu palčivý a do hořka. Přesto to všichni bez řečí vypili. Hanka měla pocit, že se jí rozproudila krev a zbystřily smysly. Pak ze zavazadla ještě vylovil něco koženého. Každému z nich přetáhl přes hlavu dva propojené pláty, které po zašněrování na boku chránily břicho i záda. Bylo to částečně omezující, ale při útoku spídů by se to mohlo hodit.</p><empty-line /><p>„Hotovo? Tak jdeme na to.“</p><empty-line /><p>Zamířili přímo k pulzujícímu místu. Hance se začalo dělat špatně od žaludku.</p><empty-line /><p>„Tady,“ řekl muž a zastavil ji. Postavil se před ni a vzal ji za ramena. Pomalu začínalo svítat a Hanka vnímala jeho vážný pohled.</p><empty-line /><p>„Dávej pozor, děvče. Teď budou naše životy svázané jeden s druhým. Budu záviset na tvém umění stejně, jako ty na mém. Buď se nám to povede, nebo… No, na tom vlastně až tak nezáleží. Zkrátka a dobře - Zik s Hádem nám budou hlídat záda. Na podrobnosti není dost času, takže vysvětlím jen to nejdůležitější. Jsi připravena?“</p><empty-line /><p>„Jsem jedno velké ucho.“</p><empty-line /><p>„Sakra, ženská, tohle není žádná legrace!“</p><empty-line /><p>„No dobře. Udělám, co je v mých silách.“</p><empty-line /><p>„To nestačí. Nejsem si jist, zda jsi plně pochopila situaci. Musíš udělat maximum, jinak nepřežijeme ani my ani město.“</p><empty-line /><p>„Pane, jehož jméno vlastně ani pořádně neznám, nepodceňujte mě,“ odvětila zamračeně, „jsem Hana Vronová, sestra draka a dcera jednorožce. Už jsem stála v boji, a když prohlásím, že udělám, co je v mých silách, znamená to, že vyplivnu duši, abych vám pomohla. Ale potřebuji, abyste se mnou jednal jako s někým, kdo vám bude stát bok po boku na společné cestě do zapomnění. Jasné?!“</p><empty-line /><p>„Jsem Sebastian DelHas, ale nikde mé jméno nevyslovuj. Bude mi ctí se s tebou svézt do zapomnění,“ zajiskřil v mužově pohledu náznak humoru. Pak sáhl do kapsy a vylovil stříbrný medailon.</p><empty-line /><p>„Nastav ruce,“ řekl, a když poslechla, otevřel medailon. Mezi oběma polovinami se rozhořel podivný plamen v bílé barvě, tu a tam protkaný modrými záblesky. DelHas jí ho položil do dlaní.</p><empty-line /><p>„Celou dobu ho musíš chránit, aby nezhasl. Utvoř kolem něj nejsilnější polštář magie, jaký dokážeš. Až už nebudeš moct, tak zařvi: vrať se. Musím se k tobě dostat dřív, než zdejší síly vysají sílu medailonu.“</p><empty-line /><p>Hanka se pokusila najít souznění s modravým plamínkem a pak ho obalila ochrannou clonou.</p><empty-line /><p>„Výborně. Tak já jdu na to,“ prohlásil její společník a zmizel jí z dohledu.</p><empty-line /><p>Přestala vnímat všechno kolem sebe a soustředila se na svůj úkol. Nejdřív to bylo snadné, ale po nějaké chvíli se objevil tah kolem plamene, který se snažil rozleptat clonu a vycucnout magii plamínku. Hance chvíli trvalo, než našla optimální druh štítu, který dostatečně odolával zdejšímu náporu. Blahořečila v duchu R’íhanovi, že ji naučil vnímat magii tak citlivě, že dokázala regulovat optimální množství síly, kterou bylo potřeba použít. Její clona pulzovala podobně jako nepřátelské závany. Pak ucítila náraz a jen tak tak, že nečekaný útok neuhasil srdce medailonu. Pro jistotu posílila vrstvu štítové magie. Něco ji vzápětí hryzlo do nohy. Měla sto chutí se ohnat, ale pak zahlédla koutkem oka, jak Hádes, vyzbrojený dvěma zahnutými zbraněmi, zakroužil kolem ní a bolest ustala. Naprosto ztratila smysl pro čas. Zdálo se, že tam už stojí kolik hodin, ale zároveň si uvědomovala, jak pokračuje svítání, takže jejich společná akce pravděpodobně probíhá sotva pár minut. Magické útoky se stupňovaly. Kdyby nehrozily nečekané nárazy, Hanka by štít udržela ještě dlouho, ale díky tomu, že musela ovládat velice silnou ochrannou clonu, tenčily se zásoby její magie poměrně rychle. Netušila, co podniká DelHas, ale modlila se, aby si pospíšil. Pak přišel takový náraz, že musela do ochrany vložit veškeré síly, které jí zbývaly. Kolem nich se začala usazovat hustá mlha.</p><empty-line /><p>„Vrať se,“ zavolala do prázdna a shledávala zbylé síly, aby dostála svému závazku. Něco vrčícího se přehnalo kolem ní a řev poblíž signalizoval, že došlo k boji. Začaly se jí třást ruce a podlamovat nohy.</p><empty-line /><p>„Sakra, vrať se,“ zařvala znovu a plamínek povážlivě zakolísal. Z posledních sil ho uchránila od zhasnutí, ale bylo jí jasné, že příští nápor už nezvládne. Vtom se DelHas vynořil před ní, vzal její ruce do svých a zatlačil tak, aby společně medailon zaklapli. V tom okamžiku se Hanka zhroutila. Sice neztratila vědomí úplně, ale z jejího těla byl nepoužitelný rosol. Matně vnímala, jak někdo zdvihl do náruče a běží s ní někam pryč. Jakoby zdálky slyšela Háda, jak říká: „Rychle do úkrytu, já je odlákám!“</p><empty-line /><p>Pak její tělo spočinulo na tvrdé zemi a prudce ji zabolela noha, když jí někdo vyhrnul nohavici kalhot.</p><empty-line /><p>„To bude dobrý,“ pohladila ji po rameni ruka, „jen to vyčistím a zavážu. Až se trochu vzpamatuješ, tak si to můžeš vyléčit. Teď uděláš nejlíp, když budeš spát.“</p><empty-line /><p>Někdo jí zdvihl hlavu a dal jí trochu napít. Vděčně polkla pár doušků vody a hned nato se propadla do bezesného spánku.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Matyáš z jiného světa</strong></p>
<p>Probudily ji až dva tiché rozčilené hlasy.</p><empty-line /><p>„…bude to výron, já to poznám, věř mi,“ tiše, ale důrazně trval na svém Zik.</p><empty-line /><p>„To vidím i já, že se tam něco děje. Ale bylo to slabé. Zatím není jisté, že se jedná o otevření průchodu.“</p><empty-line /><p>„Jakmile se pulzování dostane do střídavého rytmu, vždycky to znamená, že se Motýlí brána probudila. Věř mi, pane, mám pro to cit.“</p><empty-line /><p>Muž se po chlapci zamyšleně podíval: „Kdyby ještě byli u moci Deliové, doporučil bych tě do výcviku k péesce.“</p><empty-line /><p>Hanka ze strany zahlédla, jak se Zik zářivě usmál: „To by se mi líbilo.“</p><empty-line /><p>Pomalu se posadila, aby vyzkoušela, zda ji její tělo už zase poslouchá. Cítila se trochu rozlámaně, ale jinak se všechno zdálo být v pořádku. Oba její společníci se k ní jako na povel ohlédli.</p><empty-line /><p>„Tak co, jak ti je?“ zeptal se muž.</p><empty-line /><p>„Mrzí mě, že jsem se složila,“ omluvila se Hanka.</p><empty-line /><p>„Nemáš se za co stydět. Byla to spíš moje chyba, že jsem se nevrátil na tvoje první zavolání,“ vlídně pokýval hlavou DelHas. „Víš, bylo tam devět otevřených průchodů, z toho čtyři velice nebezpečné. Právě jsem zavíral třetí rizikový průchod a chtěl jsem to za každou cenu dokončit.“</p><empty-line /><p>„A dokončil?“</p><empty-line /><p>„Jasně že jo. Skrz něj už se sem žádný spíd nedostane, za to ti ručím. Ti, co už pronikli, do tří dnů pochcípají a město si může oddechnout.“</p><empty-line /><p>„Bezva. Ale proč se tedy schováváme? Snad by vám měli být vděční, ne?“</p><empty-line /><p>Muž vzdychl: „To je složité. Momentálně jsem poněkud nežádoucí osoba. Nepřijali by moji pomoc. Ale tím se netrap. Vedla sis výborně. Vůbec jsem nečekal, že bys tak dlouho udržela silencia.“</p><empty-line /><p>„Jakého silencia?“</p><empty-line /><p>„Ten medailon, říkáme mu silencius.“</p><empty-line /><p>„K čemu to vlastně bylo dobré?“</p><empty-line /><p>Muž se podrbal ve vousech, jako by se rozmýšlel, zda má Hance vysvětlovat podrobnosti, ale pak pomalu vytáhl dotyčný medailon, sundal si ho z krku a podal ho dívce.</p><empty-line /><p>„Můžeš si ho prohlédnout, ale teď ho neotvírej. Obsahuje sílu, která je stabilní i v prostředí brány. Když se člověk pohybuje na pomezí několika světů, je dobré mít nějaký pevný bod, aby trefil domů. Jinak mu hrozí, že sice bránu uzavře, ale z nesprávné strany. Rozumíš tomu, co říkám?“</p><empty-line /><p>„Přiznám se, že ani moc ne. Umím vytvořit bránu. Ale vždycky jen z jednoho známého místa na druhé. Zrovna tak se mohu dostat i zpět.“</p><empty-line /><p>„Jen to proboha nezkoušej zrovna tady!“</p><empty-line /><p>„Vím, že je to tu zakázané. Akorát nechápu, proč.“</p><empty-line /><p>„Proč? No přece kvůli Motýlí bráně. V celém okolí města je velice nestabilní prostředí a každá podobná magická aktivita se hned projeví i aktivitou Motýlí brány. Je to jakýsi vstup do labyrintu mezi světy. Je to pulzující, pohyblivé prostředí, nikdy nevíš, kdy a ve kterém místě se otevře. Snad proto se jí říká Motýlí. Třepotá se po zdejším okolí a otvírá a zavírá se, jak se jí zlíbí. Některé průchody se objevují opakovaně a dobře je známe. Jiné se vyskytují jen vzácně, člověk nikdy neví, co se z nich vyvrbí.“</p><empty-line /><p>„A vy ty průchody umíte otevřít a zavřít?“</p><empty-line /><p>„Kéž bych uměl. Kdysi tu žil jeden, kterému se říkalo Orlík cestovatel. Ten vlastnil tři artefakty, s jejichž pomocí se prý dokázal přemisťovat na jiné světy. Ten nám také zanechal návod, jak uzavřít nežádoucí průchody v bráně. Od té doby se vždy o bránu staral vládnoucí rod a chránil město před nežádoucími návštěvami z nebezpečných světů. Jenže nedávno tu byl převrat a noví vládcové to ještě jaksi nezvládají.“</p><empty-line /><p>„Od vás by radu nepřijali?“</p><empty-line /><p>„Zabili krále a mě shodili z vyhlídky. Jen díky zázraku a Zikovi ještě žiju. A vlastně tak trochu i díky tobě. Kdybys mě nevyléčila, dostali by mě spídové.“</p><empty-line /><p>Hanka podala DelHasovi medailon zpět.</p><empty-line /><p>„Budete chtít zavřít ještě i ty další průchody?“ zeptala se a teprve v tu chvíli si uvědomila, že jí neschází žádná magická energie.</p><empty-line /><p>„Cítíš se na to?“ usmál se přátelsky muž.</p><empty-line /><p>„Jak to, že jsem nepřišla o svou magii?“</p><empty-line /><p>„Otevřený medailon odsával sílu nejen z tebe, ale i z brány. Kdyby zhasl, vysála by všechnu jeho energii brána. Ale protože jsme ho zavřeli společně, vrátil nashromážděnou magii nám dvěma.“</p><empty-line /><p>Znovu si medailon pověsil na krk a schoval ho pod nevábně vypadající košili. Hanku napadlo, jak by asi muž vypadal oholený a v čistém oblečení. Určitě by mu to slušelo.</p><empty-line /><p>„Měl jsem pravdu, podívejte,“ ozval se Zik a oni se obrátili, aby ze svého úkrytu v hradbách sledovali dění na pláni. Strážní, kteří sem dorazili zkontrolovat situaci poté, co si lidé všimli světelné aktivity, spojené se zavíráním bran, sáhli po zbraních. Komické bylo hlavně to, že absolutně netušili, ze které strany přijde ohrožení, takže se točili jako korouhvičky. Jen tak tak, že se nenapadli navzájem. Vzduch se zavlnil, ale jen krátce a ne příliš silně. Všichni se shlukli kolem jednoho místa. Jejich těla znemožňovala Hance a jejím přátelům zahlédnout, na co se soustředí.</p><empty-line /><p>„Za chvíli se otevře další brána, měli by odtamtud vypadnout,“ řekl Zik a DelHas jen nepatrně přikývl. Vtom se skupinka rozpadla a oni uviděli, jak dva strážní někoho odnášejí na improvizovaných nosítkách směrem k městu.</p><empty-line /><p>„To je nějaké dítě,“ snažila se něco zahlédnout Hanka.</p><empty-line /><p>Zbylá skupina vojáků se opět semkla, ale pak jejich řada zakolísala, a vzniklou mezerou proklouzl cizokrajně oblečený kluk a sprintem vyrazil za nosítky. Dva strážní po něm okamžitě skočili a chytili ho. Zuřivě se bránil a z jeho gest se dalo usoudit, že silou mocí chce následovat muže, kteří už s nosítky mizeli v městské bráně. Strážní ho však svírali důkladně a ten, co před chvílí zavrávoral, mu vrazil hřbetem ruky facku, až se chlapci spustila krev z nosu.</p><empty-line /><p>To, co následovalo, se odehrálo neuvěřitelně rychle. Kousek od strážných se zhmotnila neuvěřitelně mohutná příšera s ohromnými chlupatými končetinami.</p><empty-line /><p>„Genog, to musí být genog,“ překvapeně vydechl DelHas, „měli by zatraceně rychle zdrhat.“</p><empty-line /><p>Strážní se ale shlukli k sobě a zdvihli kopí.</p><empty-line /><p>„Pěkně hloupá reakce,“ komentoval to muž, „genog v našem ovzduší přežije jen pár minut. Kdyby každý z nich běžel jiným směrem, většina z nich by to přežila.“</p><empty-line /><p>Jediný, kdo začal zdrhat, byl barevně oblečený kluk, celý zamazaný od krve, co mu tekla z nosu. Zamířil ke hradbám. Mezitím se příšera vrhla na strážné a bez ohledu na jejich zbraně je začala zabíjet.</p><empty-line /><p>„Zachraňte toho kluka,“ požádala své společníky Hanka, když viděla, že nešťastník míří téměř přímo k nim. Zik se tázavě podíval na muže. Ten jen souhlasně přikývl a otevřel vchod.</p><empty-line /><p>Zik prudce vyběhl ven, chytil zmateného chlapce za ruku a táhl ho do úkrytu. Ten vzápětí pochopil, že se mu nabízí záchrana, a zalezl do otvoru, na který Zik ukázal. DelHas za nimi zavřel a tím i ztlumil sílu řevu genoga, který zatím na planině pozabíjel všechno živé. Pak příšera zamířila po stopách chlapce, ale po několika metrech zavrávorala a zhroutila se. Chvíli ještě mlátila kolem sebe, její pohyby se ale zpomalovaly a po několika trhavých záškubech úplně znehybněla.</p><empty-line /><p>„Dobře, že je po něm,“ oddechl si DelHas. „Kdyby se dostal genog až sem, asi bychom měli zatracené potíže. Obávám se, že by hradby nebyly dost silné, aby ho zadržely.“</p><empty-line /><p>„Zabil všechny strážné, vůbec proti němu neměli šanci,“ těžce polkla Hanka při pohledu ven.</p><empty-line /><p>„Hlavně neměli potřebné znalosti. Poslali je dělat něco, o čem neměli ani páru,“ trpce zavrčel DelHas. „Kdybych je vedl já, nezahynul by při té podělané akci nikdo. Jestli budou noví vládcové města pokračovat podobným způsobem, přijdou brzy o všechny vojáky.“</p><empty-line /><p>Chlapec, kterého sem Zik přitáhl, začal být neklidný a jakousi nesrozumitelnou řečí něco drmolil. Při tom ukazoval k hradbám. Zik vrtěl hlavou a snažil se mu vysvětlit slovy i gesty, že musí zatím zůstat v úkrytu spolu s nimi. Jejich host ale nechtěl rozumět a dožadoval se, aby ho pustili ven. Nakonec musel zasáhnout sám DelHas. Chytil chlapce za rukáv, násilím ho posadil vedle Hanky a jednoznačně mu nakázal zůstat. Zdálo se, že tentokrát pochopil. Zůstal sedět, ale vrhal po nich vyčítavé pohledy.</p><empty-line /><p>„Sakra! Jak se s ním mám domluvit?“ mračil se Zik a zamyšleně se škrábal na břiše.</p><empty-line /><p>„Co začít od začátku?“ usmála se Hanka a představila se, ukazujíc prstem na sebe.</p><empty-line /><p>„Matyáš,“ zapíchl chlapec ukazováček do své zakrvácené bundy.</p><empty-line /><p>„Matyáš? A co takhle Maty?“ pokusila se to zkrátit dívka.</p><empty-line /><p>„Maty,“ přikývl chlapec a usmál se.</p><empty-line /><p> „Jo, bezva,“ přikývla, „Maty je v pohodě.“</p><empty-line /><p>„Napít?“ nabídl mu Zik vodu.</p><empty-line /><p> „Napít,“ přikývl chlapec. Zdálo se, že ti dva konečně našli cestu ke vzájemné komunikaci. Hanka si jich přestala všímat a pokusila o kontakt s Vronem. Ponořila se do soustředění na celou minutu, ale ani stopa po nějaké odezvě. Jako by její přítel vůbec neexistoval. Pocítila někde mezi hrudí a žaludkem bolavé sevření strachu. Že by ho spídové dostali? Nebo někdo jiný? Bude se muset vrátit k chůvě, aby se ubezpečila, že není tam. Nebo možná jen přišel o všechnu magii… Zase se v ní probudila naděje. To bude ono! To musí být ten důvod, proč se s ním nemůže spojit! Určitě! Nejspíš někomu pomáhal a momentálně je na dně. Třeba už na ni čeká u Josefa. Jenže teď za ním nemůže. Dokud je den, nemohou odtud vystrčit ani nos. A v noci bude chtít DelHas nejspíš zavírat další průchody v bráně. Až se to podaří, možná by pak někoho mohla požádat, aby ji doprovodil k Evelíně.</p><empty-line /><p>Od vchodu do města se na planinu vyhrnuli další ozbrojenci. Prohlédli si genoga a potom pomalu začali odnášet mrtvé někam dál od hradeb. Jakmile skončili, svolal si je velitel a podle jeho gest usoudili, že své podřízené instruuje, jak se chovat v případě napadení.</p><empty-line /><p>„Možná už město vyčistili, a tak je poslali sem,“ řekla Hanka a zadívala se na DelHase. Ten zachmuřeně pozoroval dění venku.</p><empty-line /><p>„Něco je špatně?“ zeptala se, když si všimla jeho výrazu.</p><empty-line /><p>„To kdybych věděl,“ ušklíbl se.</p><empty-line /><p>Hanka sledovala, jak velitel rozděluje vojáky do skupinek po třech a rozmisťuje je podle nějakého neznámého klíče. DelHas jakoby mimoděk přikyvoval a popotahoval se za vousy na bradě.</p><empty-line /><p>„Je to někdo, koho znáte?“ vyzvídala dívka.</p><empty-line /><p>„Dřív býval velitelem péesky. Divím se, že ho nezabili. Nějak se nemohu vyrovnat s představou, že přešel k nepříteli. Jsem si téměř jist, že by nikdy nezradil. Jedině, kdyby ho nějak magicky ovlivnili…“</p><empty-line /><p>Hanka zkontrolovala velitelovu auru, ale nic nepatřičného na ní nezaznamenala. Pouze to, že nepatří k příliš magicky nadaným lidem.</p><empty-line /><p>„Nevypadá, že by ho někdo ovládal,“ podotkla.</p><empty-line /><p>„Kdybych si tak mohl s Horkarundanem nějak nenápadně pokecat,“ mumlal DelHas, „ale tady to asi nepůjde.“</p><empty-line /><p>„No, to by se dalo zařídit, já umím komunikovat na dálku, možná bych ho mohla magicky oslovit,“ navrhla Hanka, „ale netuším, jak zareaguje, a jestli se mnou bude chtít mluvit.“</p><empty-line /><p>„Dokážeš s ním hovořit, aby to slyšel jen v duchu?“ ujišťoval se muž, zda jejímu návrhu správně porozuměl.</p><empty-line /><p>„Přesně tak. Ale musela bych mu říct něco speciálního, aby byl ochoten naslouchat hlasu, který se mu znenadání ozve někde v mozku. Pokud mě odmítne, nebudu ho násilně ovlivňovat.“</p><empty-line /><p>„To máš pravdu. Taky by se mi nelíbilo, kdyby se mi někdo ocitl přímo v mysli. Nech mě chvíli přemýšlet.“</p><empty-line /><p>Kluci za jejich zády si něco malovali do prachu na podlaze, občas prohodili pár slov a jich si nevšímali.</p><empty-line /><p>Hanka se pomocí dračí komunikace soustředila nejdřív na DelHase. Jeho krystal měnil barvu po vrstvách. Jako cibule, která má každou slupku jinou. Opatrně ho v duchu oslovila: „Nechci vás polekat, Tiane, ale zkusme se domluvit tímhle způsobem. Není nutné vyslovovat nahlas, stačí jen mluvit ve svých myšlenkách.“</p><empty-line /><p>„Tohle jsem ještě nikdy nezažil,“ odpověděl stejným způsobem DelHas a s povytaženým obočím se zahleděl na dívku, „snad bude nejlepší, když tomu muži venku řekneš, že pro něj máš vzkaz. Pověz mu, že opilý trubadúr by rád mluvil s přestárlým panicem.“</p><empty-line /><p>„Není to urážka?“ zeptala se pobaveně. Pak se vrátila k normální řeči a vysvětlila muži, jak to udělat, aby on sám mohl jejím prostřednictvím přímo mluvit s velitelem stráží. Některé věci si nechal zopakovat a podrobněji objasnit, než přikývl a pokynul Hance, aby zkusila zprostředkovat rozhovor.</p><empty-line /><p>Hance chvíli trvalo, než se zaměřila na neškolenou vojákovu osobnost. Jeho krystal připomínal kouřově vyleštěnou kostku. Opatrně muže oslovila a vyřídila vzkaz. Ucítila, jak jeho mysl ztuhla leknutím a uzavřela se. Trpělivě vyčkávala a sledovala, jak se Horkarundan rozhlíží kolem sebe a nervózně si olizuje rty. Pak se uvolnil a Hanka se mohla znovu napojit na jeho šedavý krystal. Tentokrát do své mysli přizvala i DelHase a přitáhla ho k sobě.</p><empty-line /><p>„Ujišťuji vás, že se nejedná o žádný podvod a že jde jen o malý rozhovor,“ promluvila znovu k veliteli stráží a pak předala slovo DelHasovi.</p><empty-line /><p>„Ta dívka je mág, Hore, a pomůže nám si nenápadně promluvit.“</p><empty-line /><p>„Řekli mi, že král zemřel a ty také…“</p><empty-line /><p>„Ano. Ke své hanbě musím přiznat, že DelSida jsem nezachránil a sám jsem přežil jen díky neuvěřitelnému štěstí a díky pomoci jednoho kluka a magicky nadaného děvčete. Ty jsi také přežil, jak vidím…“</p><empty-line /><p>„Jo. Vzdal jsem se, abych zachránil členy péesky. Navrhl jsem Rasiům, že v případě potřeby budu bojovat po jejich boku proti vetřelcům z brány. Dnes mě vytáhli ze žaláře, aby prověřili, jestli dodržím svůj slib.“</p><empty-line /><p>„Takže ostatní z péesky žijí?“</p><empty-line /><p>„Většina ano. Gabriel a Tun se postavili proti nám a vydali nás nepříteli naservírované téměř bez boje. Co se stalo s našimi mágy, to netuším. DelArk je v žaláři, ale žije. DelBufo se prý potácí mezi životem a smrtí. O ostatních nic nevím. Odvedli mě rovnou sem a pověřili velením zdejší skupinky ozbrojenců, ani nevím, co se teď vlastně ve městě děje…“</p><empty-line /><p>„Město je plné spídů, ale to by se do dvou dnů mělo spravit. Uzavřel jsem tři nejhorší vyústění z Motýlí brány a rád bych dnes večer zavřel ještě aspoň tři. Sice to asi víc jak dva týdny nevydrží, ale v téhle nouzové variantě to prostě lépe nejde.“</p><empty-line /><p>„A co ten genog?“</p><empty-line /><p>„Ti, co se proti němu postavili, neměli ani základní školení. Byli naprosto bez šance. Dej si pozor, mohl by se objevit další.“</p><empty-line /><p>„To mi bylo jasné už když jsme sem dorazili. Kde teď jsi?“</p><empty-line /><p>„Blízko.“</p><empty-line /><p>„Máš nějaké lidi?“</p><empty-line /><p>„Jen Háda a pár děcek. Zatím jsem na tom byl dost bledě.“</p><empty-line /><p>„No, to já taky. Ale to, že jsi přežil, je fakt bomba. Jestli mě vrátí do žaláře a budu to moct povědět ostatním, vsadím se, že jim to zatraceně pozvedne náladu.“</p><empty-line /><p>„Jsem rád, že jsou naživu. Udivuje mě ale, že to Rasiové nevyřešili jednou provždy. Co tím sledují?“</p><empty-line /><p>„DelArk se ptal úplně stejně jako ty. Máš nějaký plán?“</p><empty-line /><p>„Zatím jen jeden jediný – přežít. Jinak nemám nejmenší představu, co by se dalo podniknout.“</p><empty-line /><p>„Určitě tě něco napadne. Ale už musím končit, jde mi sem kontrola,“ odpoutal se velitel stráží a Hanka ukončila spojení.</p><empty-line /><p>„Jak jsi na tom s magií? Nevyčerpala jsi se moc?“ zajímal se DelHas.</p><empty-line /><p>„To nestojí za řeč, jsem trénovaná,“ ujistila ho, ačkoliv na posílení Horkarundanovy nedostatečné magické schopnosti vyplýtvala víc, než byla zvyklá.</p><empty-line /><p>Venku se nic zajímavého nedělo, tak DelHas Hanku požádal, aby jim vyprávěla něco o sobě a o tom, proč přijela do Quinwalu. Při jejím povídání se nudil akorát Maty, který neměl patřičné jazykové znalosti. Zik vylovil batoh se zásobami a všichni se posilnili sušeným masem a několika suchary. Pak se pokoušeli společnými silami a malováním do písku zjistit, jak a odkud se sem Maty dostal. Z jeho gest a obrázků ale moc moudří nebyli. Maty maloval sebe a ženu. Ta žena měla škrtnuté nohy. Asi došlo v bráně k nějakému úrazu. Jediné, co pochopili, bylo to, že chce Maty jít ven a najít ji.</p><empty-line /><p>„Hm, budeme muset sehnat tlumočníka,“ konstatoval DelHas, „jinak mu asi těžko vysvětlíme, co se tu děje. Jestli se sem dostal z jiného světa, bude pro něj šok, až zjistí, že není možné se vrátit domů.“</p><empty-line /><p>„Což o to, tlumočníka bych sehnal, ale bylo by to drahé,“ pokrčil rameny Zik.</p><empty-line /><p>„Jak moc drahé?“ zeptala se Hanka a vylovila z kapsy své cenné kamínky.</p><empty-line /><p>„Fíha,“ hvízdl překvapeně malý zlodějíček a podíval se zblízka. „Tenhle,“ vylovil jeden polodrahokam, „by na to měl stačit. Teď se ještě dostat odtud.“</p><empty-line /><p>„Až dnes v noci zavřeme genogovu bránu, můžeme se pokusit přešplhat zpět do města. Pak se uvidí, co dál. Ale teď se zkuste trochu prospat, ať jste večer v plné síle,“ víceméně nařídil DelHas hromadný odpočinek.</p><empty-line /><p>Tentokrát se Hance podařilo usnout opravdu tvrdě. Někdo jí třásl ramenem, aby ji probudil. Byl to Zik.</p><empty-line /><p>„Jak tady můžeš tak tvrdě usnout,“ divil se.</p><empty-line /><p>„Asi proto, že vám důvěřuji,“ zívla a protřela si oči. Byla tma a ticho.</p><empty-line /><p>„Ukaž, obléknu ti kožený chránič,“ nabízel jí a pomohl jí zavázat tkanice. Podobně posloužil i Matymu, který něco drmolil, ale nebránil se. DelHas zkontroloval jejich výstroj a vtiskl klukům do ruky zbraně.</p><empty-line /><p>„Připraveni? Tak jdeme na to,“ kývl na ně a otevřel vchod do úkrytu. Protáhli se ven a nechali se vést DelHasem. Všude kolem byl klid. Stráže se na noc stáhly za hradby, takže měli nebezpečnou planinu sami pro sebe. Nyní si už Hanka dovedla představit, co ji čeká. Škoda, že tu nebyl také Hádes. S ním by se cítila bezpečněji. Nebyla si jistá, zde by ji Zik zvládl ochránit v případě útoku nějaké potvory.</p><empty-line /><p>DelHas se musel řídit podle nějakého svého instinktu. Zastavil se v místě, které Hance nepřipadalo ničím zvláštní. Vytáhl medailon a stejně jako minule jí svěřil do opatrování jeho sílu. Zik zůstal stát za dívčinými zády a Maty ho napodobil. Jakmile DelHas zmizel Hance z očí, ponořila se do soustředění a doufala, že to tentokrát bude kratší a snazší. Zpočátku to tak vypadalo. Modravý plamínek se mihotal klidně a jasně. Následovalo několik výkyvů, které se dívce podařilo vykrýt. Pak ale pocítila veliký chlad a jejího těla se zmocnila zimnice. Ruce se jí klepaly jako stoleté stařeně a musela násilně sevřít ústa, aby jí o sebe necvakaly zuby. Pokoušela se nemyslet na potíže a setrvat v soustředění. Šlo to ztěžka. Jako by najednou medailon vážil dvacet kilo. Ruce jí podklesávaly, takže usoudila, že bude záhodno zavolat na DelHase, aby se vrátil. Těsně před tím, než se k tomu odhodlala, ucítila, jak její ruce podepřely jiné teplé dlaně a zdvihly je i s medailonem do správné polohy. Myslela, že je to DelHas, ale když otevřela oči, překvapeně zjistila, že proti ní stojí Maty. Měl vážnou soustředěnou tvář a z jeho rukou proudila síla, která Hance pomohla najít ztracenou magickou rovnováhu. Oba upírali zrak na plamínek medailonu a hlídání jeho stability bylo najednou o mnoho lehčí.</p><empty-line /><p>Znenadání je zasáhl mohutný teplý vír. Všechno kolem se zalilo podivnou září.</p><empty-line /><p>„Cestovatel! To je ale překvapení! Těší nás, že jsme tě tu dnes našli,“ promluvil v jejich myslích hlas tak jasně a tak intenzivně, že to překvapilo i Hanku, která byla na podobný druh komunikace zvyklá.</p><empty-line /><p>„Nemusíte mít obavy, od nás vám nehrozí žádné nebezpečí. Jen jsme se přišli dotknout cestovatele. Jeho mysl byla zatemněna a vzpomínky zastřené. Bylo potřeba je probudit a posílit.“</p><empty-line /><p>„Kdo jste?“ zeptal se Maty.</p><empty-line /><p>„Fagliniové. Jeden z vašich nám kdysi říkal školitelé. Než se budeš chtít vydat na cesty, najdeš u nás dobré rady i pomůcky, které ti usnadní přesuny. Budeš vítán.“</p><empty-line /><p>Hanka měla pocit, jako by neznámá síla Matyho vlekla pryč od ní. Polekala se, že je to nějaká past, do které má být chlapec lapen.</p><empty-line /><p>„Zůstaň tady, Maty,“ vykřikla v duchu, „neodcházej!“</p><empty-line /><p>„Pročpak ho nechceš pustit, ženo s dračí myslí?“ oslovil mocný hlas přímo Hanku. „Dáme mu vše, co potřebuje. Nezadržuj ho, když on chce jít.“</p><empty-line /><p>„A co ta žena se škrtnutýma nohama?“</p><empty-line /><p>Hanka ucítila, jak se Maty stabilizuje a jeho dlaně zase začaly hřát.</p><empty-line /><p>„Ona má pravdu,“ řekl chlapec, „nemohu nechat Alici napospas osudu. Přicestovali jsme spolu a nebylo by správné ji opustit.“</p><empty-line /><p>„Jsi cestovatel. Neměl by ses vázat.“</p><empty-line /><p>„Jsem člověk.“</p><empty-line /><p>„Stojíš na začátku cesty a ještě jsi nenašel sám sebe. Můžeme chvíli počkat, až si to rozmyslíš. Ale dej pozor. Před časem do tohoto světa vstoupil knut s několika následovníky. Připravuje si tu půdu pro rozmnožování. Bylo by škoda, kdyby tě použil. Přijď co nejdřív. U nás budeš vítán.“</p><empty-line /><p>Teplý vír ztratil sílu a prostředí kolem nich se zklidnilo. Plamínek naštěstí stále bezpečně hořel. Hanka ani nezaznamenala, že se vedle nich objevil DelHas. Teprve když přes jejich dlaně zaklapl medailon, uvědomila si, že je konec. Tentokrát byl na dně svých sil pro změnu bojovník. Schoval medailon a sesunul se do kleku na zem. Hlavu měl svěšenou a ztěžka dýchal.</p><empty-line /><p>„Pane, je ti dobře?“ dřepl si k němu Zik a podával mu láhev s pitím.</p><empty-line /><p>„Dej mi dvě minuty, kámo, a budu ok.“</p><empty-line /><p>Hanka a Maty se po sobě koukli a zase rozpačitě uhnuli očima. Společný zážitek byl tak intenzivní, že potřebovali čas, aby si ujasnili, co se ve skutečnosti přihodilo. Podivný kontakt s bytostmi, které byly schopny s nimi takovým způsobem hovořit, je zaskočil. Co to bylo za bytosti? A co měly na mysli, když Matyho oslovovaly jako cestovatele?</p><empty-line /><p>„Nezburcovalo to stráže?“ zeptal se unaveně DelHas.</p><empty-line /><p>„Řekl bych, že se po setkání s genogem bojí přijít blíž,“ rozhlížel se Zik, „nejspíš počkají na ráno.“</p><empty-line /><p>„Nevím, jestli v tomhle stavu dokážu přelézt hradby,“ s velkou námahou se zdvihl na nohy bojovník. Hanka se zastyděla, že mu před akcí neposkytla další léčebnou kúru. S tak vážnými zraněními, která utrpěl, musel určitě zápasit jak se slabostí, tak i s bolestí.</p><empty-line /><p>„Jestli se nebojíte myší a špíny,“ s povzdechem ze sebe vysoukal Zik, „zasvětím vás do svého největšího tajemství. Doufám, že ho zachováte.“</p><empty-line /><p>„Ty znáš nějakou cestu pod hradbami?“ zamračil se pohoršeně DelHas.</p><empty-line /><p>„A jak myslíš, pane, že bych tě jinak zraněného dovlekl do města? I takhle to bylo proklatě obtížné.“</p><empty-line /><p>„Promiň, Ziku, zapomněl jsem že jsem tvým dlužníkem a že už nejsem tím, čím jsem býval,“ pohladil malého zlodějíčka po rameni bojovník.</p><empty-line /><p>Zik se ale dál tvářil dotčeně: „Nic mi, pane, nedlužíš. To, co jsem udělal, byla vlastně splátka za to, že jsi mě jednou pustil, když jsi mě nachytal při krádeži. Jenom jsi mi vynadal a promluvil do duše. Tenkrát jsem se zařekl, že už nikdy nic neukradnu… jen kvůli svému rozmaru.“</p><empty-line /><p>„Asi jsem ti promluvil do duše málo,“ ušklíbl se DelHas, „ale neboj se, tvoje tajemství budu respektovat.“</p><empty-line /><p>„Tak pojďte za mnou,“ ujal se Zik průvodcovské role.</p><empty-line /><p>„A neměli bychom s sebou vzít i batoh z úkrytu?“ zeptal se Maty.</p><empty-line /><p>„Jasně. Zaběhnu tam,“ odpověděl bez rozmýšlení Zik a teprve pak si uvědomil, že Maty promluvil jeho řečí. Zůstal na něj zírat a pomalu se jeho výraz měnil na podezřívavý: „Proč jsi před námi tajil, že nám rozumíš?“</p><empty-line /><p>„Ale já rozumím až teprve teď. Před tím jsem byl úplně mimo. Vůbec jsem netušil, že vaši řeč znám. Něco se stalo při zavírání brány a já si uvědomil věci, které mi před tím unikaly.“</p><empty-line /><p>„Promluvíme si později,“ přerušil je DelHas, „teď bychom se měli sakra rychle přesunout do města. Tak sebou hoď a skoč pro ten batoh.“</p><empty-line /><p>Hanka znechuceně zaznamenala, že se bojovník začíná chovat nadřazeně a velitelsky. Sice stále ještě vypadal vyčerpaně, ale mozek už mu pracoval na plné obrátky a jeho návyky se zřejmě vracely do zajetých kolejí. Bylo jí to trochu proti srsti. Očekávala od něj víc ohledů a respektu. Než se Zik vrátil, dal se dohromady natolik, že byl schopen převzít zavazadlo. Pak se nechali vést malým průvodcem podél hradeb. Jeho tajemství bylo ukryto tak dobře, že kdyby s nimi nebyl, nic by nenašli.</p><empty-line /><p>Zik zručně odsunul dva kameny a kývl na ně, aby se protáhli dovnitř. Bylo to opravdu úzké. Naštěstí se to hned vzápětí rozšířilo. Hanka si magicky posvítila, ale okamžitě toho litovala. Plazili se mezi mrtvolkami myší, brouky, kteří tu ožírali jejich kostřičky, a mezi nejrůznějšími stonožkami. Bylo to odporné a deprimující.</p><empty-line /><p>*****</p>
<p> <strong>Se smyčkou na krku</strong></p>
<p>Vynořili se na druhé straně hradeb a Zik za nimi zamaskoval stopy.</p><empty-line /><p>„Co to tu tak smrdí?“ nakrčila nos Hanka. „Jako by tu něco smradlavého hořelo.“</p><empty-line /><p>„Jestli se někdo snaží odehnat spídy ohněm, tak ho vlastnoručně uškrtím,“ zavrčel DelHas a vystartoval směrem k zápachu. Najednou z něho všechny stopy únavy spadly, jako by je bojovníkovy instinkty vymazaly z mysli.</p><empty-line /><p>Někde před nimi se mihotalo načervenalé světlo. Protáhli se úzkou uličkou a hned bylo jasné, odkud se ta záře bere. Malá skupina dřevěných domků hořela a vypadalo to, že vítr požár rozfoukává dál.</p><empty-line /><p>DelHas děti strhl zpět do tmavé uličky. Kolem se motalo spoustu lidí a nejméně třetina z nich byly stráže. Někteří se snažili hasit, ale nebyla tu voda a písek na to nestačil. Požár stále sílil. Náhle jeden z domků explodoval a k nebi vytryskl sloup ohně a jisker. Až k nim už bylo cítit sálavé vedro.</p><empty-line /><p>„Abychom se dostali do města, musíme se nějak nenápadně protáhnout kolem,“ zašeptal naléhavě DelHas.</p><empty-line /><p>„To není problém, zamícháme se mezi prchající,“ navrhla Hanka.</p><empty-line /><p>„Je tu víc stráží, než se mi líbí,“ mumlal bojovník.</p><empty-line /><p>„Doufám, že se ten požár nerozšíří až k nám domů,“ s obavami sledoval plameny Zik.</p><empty-line /><p>„Musíme zmizet, už teď se tu skoro nedá dýchat,“ postrčil DelHas děti do skupiny ustupujících lidí. Nechali se unášet davem a stejně jako ostatní se ohlíželi po hroutících se domech. Stráže už se ani nepokoušely prohledávat chatrče stlučené z dřevěných zbytků. Jen postrkovaly přítomné pryč od hořících domků a nadávaly opozdilcům.</p><empty-line /><p>Postupně se ve společnosti stráží a prchajících protlačili na otevřené prostranství. Jenže nebylo tak otevřené, jak mělo být. Celý prostor byl obstoupen vojáky a rozdělen na tři části. Každý z utíkajících musel projít kolem čtyř hromotluků, kteří ihned třídili příchozí na muže, ženy a děti. Jen kojence nechávali matkám. Děti se bránily a nechtěli opustit rodiče. Ani dospělí nechtěli připustit rozdělení, ale při pohledu na meče a nože a na tři mrtvé na dláždění postupně rezignovali. Děti byly okamžitě hnány pryč, zatímco k mužům a ženám mluvil jakýsi velitel. Hlasitě vykřikoval, že děti půjdou sloužit na druhé a první hradby a mají před sebou skvělou budoucnost, pokud se rodiče neproviní překročením zákonů. Mezi ženami procházel další muž v uniformě, který vybíral mladé a hezké a odváděl je na konec prostoru k jedné z ulic. Hanka si narazila čepici víc do čela a nasadila nejtupější výraz, na jaký se zmohla. Mohutná ruka ji stejně jako kluky odstrčila mezi děti. DelHas se jim ztratil z očí.</p><empty-line /><p>„Někde po cestě se pokusíme zdrhnout do uliček,“ zašeptal Zik. Jenže nepočítal s tím, že si je strážní pojistí. Než stihli cokoliv vyzkoušet, jeden z mužů všem dětem postupně kolem krku natáhl smyčky připoutané k vodícímu lanu, a utáhl uzel ke krku tak, aby se nemohly vyvléknout.</p><empty-line /><p>„Že bych z toho měl dobrý pocit, to fakt nemám,“ podotkl Matyáš, když vyzkoušel pevnost jejich pouta. „Co s námi bude?“</p><empty-line /><p>„Nemluv a šlapej,“ schytal chlapec pohlavek od strážného, co je doprovázel.</p><empty-line /><p>Hanka se na muže zle podívala, ale kouzlit si netroufla. Na to tu bylo příliš mnoho uniformovaných chlapů se zbraněmi na dosah ruky. A vzhledem k tomu, že neměla volnost pohybu, mohlo by to špatně dopadnout.</p><empty-line /><p>Pokračovali v cestě a největší část jejich doprovodu zmizela. Nyní zůstali už jen dva muži vpředu, aby určovali směr a rychlost, dva vzadu a další dvojice volně procházela kolem nich. Pořád stoupali do kopce, někde dokonce museli nahoru po schodech. Některé z dětí začaly fňukat a strážné to rozčilovalo. Nakonec raději zpomalili, aby i ti menší stačili jejich tempu. Jak se vzdalovali od požáru, dýchalo se jim stále lépe. Smrad spáleniny se ale nesl vzduchem až sem. Došli k další bráně. Hanka nebyla ve tmě schopná určit, o jakou se jedná.</p><empty-line /><p>Zik se k nim naklonil. „Teď, nebo nikdy! Mizíme!“ zašeptal naléhavě, sáhl pod plášť pro svůj zavírák a několika tahy přeřízl smyčku, co měl kolem krku. I Hanka sáhla pro tesák a uvažovala o tom, jak musí osvobodit rovněž Matyáše, který nic, čím by se mohl uvolnit, neměl. Ale dřív, než se jí podařilo nahmátnout trpasličí zbraň, smyčka, co měla kolem krku, se sama od sebe stáhla a odřízla jí přísun kyslíku do plic. Bleskurychle magicky zareagovala, hned v příští vteřině toho však nechala, protože provaz byl opatřen kouzlem, které vsakovalo vyslanou magii, a o to silněji ji smyčka škrtila. Koutkem oka ještě zahlédla Zika, jak zaváhal, ale když viděl, jak provaz začal škrtit všechny připoutané a ti se postupně v křeči hroutili na zem, dal se na útěk. Jeden ze strážných měl v ruce kuši a poslal za uprchlíkem dvě šipky, které se Zikovy zabodly do zad. Chlapec přesto nezměněnou rychlostí sprintoval pryč. Kožený chránič, který zatím nikdo z nich nestihl odložit, se mu nyní zatraceně hodil. Vzápětí jejich kamarád zmizel ve tmě, zatímco oni se dusili na kamenném dláždění.</p><empty-line /><p>Jeden z uniformovaných průvodců spojil přeříznuté konce Zikovy smyčky jakousi kovovou spojkou a všeobecné škrcení ustalo. Děti, svíjející se na zemi, zase začaly dýchat a ty menší i brečet.</p><empty-line /><p>„Spratkové zatracený! Ticho tady bude! A když říkám ticho, tak myslím ticho! Od koho zaslechnu jen špitnutí, seřežu ho do krve! Rozuměli jste?“ začal na ně řvát nejstarší voják, rozzuřený faktem, že mu jeden ze svěřenců zdrhnul. „Jestli se ještě někdo z vás toho provazu jen dotkne, tak jste všichni mrtví. Je vám to jasný?! Tohle je magický lano a příští utažení už by vás zabilo, tak se koukejte chovat pořádně a dělejte jen to, co vám nařídím. Jasný?!!!“</p><empty-line /><p>Děti ztichly, jen tu a tam se ozval dušený vzlyk.</p><empty-line /><p>„A teď vstávat a pokračujeme v cestě. Jasný?“ počkal, až se děti zdvihnou ze země a dal pokyn k dalšímu přesunu. Hanka a Matyáš se po sobě rezignovaně koukli. Nezbývalo nic jiného, než se podřídit a jít, kam jim přikázali. Nyní museli být někde na druhých hradbách, protože ulice tu byly široké, dlážděné a vítr k nim občas přinášel lehké závany kouře. Opět šli do kopce. Nikdo se venku nepohyboval, všude byla tma, jen tu a tam svítilo pár oken. Hanka se modlila, aby nepotkali nějaké spídy či jiné potvory. Když viděla, jak dokážou jedním skokem překonat hradby, už se necítila bezpečně ani uvnitř města. Navíc by v současné situaci neměla sebemenší možnost se bránit. Strážní jí připadali trestuhodně bezstarostní.</p><empty-line /><p>Konečně se před nimi po dlouhém pochodu otevřely jedny dveře a strážní je postrkovali do chodby, osvětlené jednou loučí. Postupně jim z krku sejmuli smyčky a zahnali je do dvou místností – do jedné kluky, do druhé dívky. Hanku v čepici a plášti odhadli v tom nedostatečném osvětlení na kluka, takže zůstala ve společnosti Matyáše. Do jednoho kouta jim tam šoupli dva kbelíky místo záchodu a to bylo všechno. Mramorová leštěná podlaha byla tvrdá a studená. Hanka svlékla kožený chránič a použila ho jako podložku. Místo polštáře si sbalila pod hlavu plášť. Cvičně se pokusila o magické spojení s Vronem, ale marně. A zatímco přemýšlela, zda by měla kontaktovat DelHase, přihlásila se ke slovu únava a ona uprostřed myšlenky usnula. Moc dlouhý odpočinek jim ale dopřán nebyl. Brzo ráno se rozletěly dveře a do místnosti vrazilo několik strážných. Bleskurychle si stočila pocuchané vlasy a narazila na ně čepici. Zamračení zbrojnoši všechny přítomné zahnali do řady ke stěně, ani jim nedovolili, aby si vzali věci, které během odpočinku odložili. Hanka se bez nože, který po dobu spánku zastrčila na podlahu pod chránič, cítila poněkud zranitelná. Ale pořád ještě měla dost magie. Nyní čekala v řadě s ostatními, co bude.</p><empty-line /><p>Když do místnosti vstoupil vysoký muž, překvapeně zamrkala. Tohle byl skutečný mág. Jak ho tak omrkla, byl velice nadaný, ale s jeho aurou nebylo úplně všechno v pořádku. Neměla však příležitost to zkoumat, protože muž sáhl do kapsy a navlékl si na pravou ruku velice neobvyklou rukavici. Byla ze silné bílé kůže, zdobená vypalovanými magickými vzory. Hance z toho pohledu naskočila husí kůže. Nevěděla, co ji k tomu poznání dovedlo, ale byla si jistá, že tenhle předmět je vyroben z kůže jednorožce. Ztěžka polkla a sledovala, jak muž přistupuje ke shromážděným dětem a každého se na prsou dotýká bílou rukavicí. Co to, sakra, dělá? Pro jistotu zamumlala ochrannou veršovánku, aby se zabezpečila před ukradením energie. Nyní mág přistoupil k ní. Strážní kolem něj měli ruce na svých zbraních. Hanka se urychleně zabezpečila magickým štítem proti násilí. Sotva se ale rukavice dotkla její hrudi, uvědomila si, jak nedostatečná a špatně směrovaná její prevence byla. Účinnost předmětu spočívala v tom, že zmanipuloval její mysl do té míry, aby z vlastní vůle poskytla veškeré své síly a maximum magie tomu, kdo měl rukavici navlečenou. Amulet z kůže jednorožce obešel štíty a zábrany a vnutil její mysli pokroucenou verzi celé akce. Dívka dobrovolně odevzdala veškerou magii, protože proti naléhavé žádosti o pomoc žádné zabezpečení nevybudovala. Všechna její energie byla najednou pryč. Záludnost toho kouzla v ní následně vyvolala zuřivost. Měla sto chutí se tomu zatracenému mágovi vrhnout po krku. Přece jen ale zafungovalo Rafanovo dlouholeté působení na její letoru a ona si spočítala, že bez magie a beze zbraně nemá sebemenší šanci. Jak to ten Rafan říká? Vždycky je nějaké vhodné řešení, jen ho najít! Snažila se potlačit zuřivost, aby mohla přemýšlet. Ale jak má, sakra, přemýšlet, když ji takhle hloupě dostali? Tímhle hnusným trikem ji snad rozzuřili víc než Pohromakovi, když ji ve škole trápili upířím cucem… Proboha! No, to je ono! To je to, co hledá. Oni ji přece obírali o magii, aniž by o tom věděla. Proč by stejné kouzlo dnes nemohlo posloužit jí? O upířím cucu přece ví úplně všechno, není důvod, proč by se to nemělo podařit…</p><empty-line /><p>Nikdy si nemyslela, že by proti někomu použila tak odporný trik, jako je upíří cuc. Ale právě teď žádné morální zábrany neměla. Strážní si jí momentálně nevšímali a mág pokračoval v dalším sběru energie. Nasměrovala k němu neznatelné upíří vlákno a s opatrnou lehkostí se napojila na mužovu auru. Téměř bytostně cítila, jak magie proudí k ní a zaplňuje vzniklou prázdnotu. Bylo to úžasně opojné a musela se silou mocí přinutit k přerušení toho spojení dřív, než si mág něčeho všimne. Skoro se polekala té radosti, která tohle kouzlíčko provázela. Nyní chápala, proč to bratry Pohromakovy tak bavilo.</p><empty-line /><p>„… a tyhle tři zatím šoupněte do zrcadlovky. Ti se budou RasMufovi líbit. Snad vám za to odpustí i ten poškozený provaz,“ probrala Hanku ze zamyšlení hlasitá mágova slova. Vzápětí ji ruka strážného hrubě postrčila do místnosti.</p><empty-line /><p>„Seber si věci, stěhuješ se,“ nařídil jí rázně. Sbalila plášť tak, aby ukryla dýku, a podivila se, že se ještě nikdo nesnažil je prohledat. Nejspíš tu děti obvykle zbraně nenosí. Potěšilo ji, že spolu s ní hnal další strážný i Matyáše a ještě jednoho malého, snad teprve pětiletého, zamlklého chlapce. Eskortovali je krásně zdobenou chodbou, pak ale zabočili do užší temné chodby a po schodech někam dolů. Než se nadáli, postrčili je do klenuté kamenné místnosti a bytelné dubové dveře zaduněly, jak někdo zvenčí zaklapl železnou závoru. Ocitli se v absolutní tmě. Hanka chladný prostor magicky osvětlila a zachvěla se zimou. Byla to malá místnost s klenutým stropem, podle všeho vytesaná ve skále. U jedné stěny stála dlouhá bytelná lavice a opět obligátní kbelík. Do další stěny byly ukotveny řetězy, asi pro případ nebezpečných vězňů. Tohle rozhodně moc vlídně nevypadalo. Bude se muset zkusit spojit s DelHasem a požádat ho o radu. Posadila se na lavici a malý kluk se uvelebil vedle ní. Vzala ho kolem ramen a dítě se mlčky přitisklo k ní. Matyáš obcházel místnost, prohlédl si řetězy a zkoumal udusanou hliněnou podlahu. Hanka se zatím pokusila o dračí spojení s Tianem. Jakmile však sáhla po obrazu cibulového krystalu, měla pocit, jako by ji někdo šlehl ledovým bičem. Při pokusu přivolat magicky teplo se rozklepala zimou.</p><empty-line /><p>„Chceš půjčit flísovku?“ svlékl Matyáš své cizokrajné oblečení a hodil jí ho přes ramena. Uvědomila si, že jí cvakají zuby. Pak jí položil dlaň na čelo.</p><empty-line /><p>„Nezdá se, že bys měla horečku,“ zavrtěl udiveně hlavou, „to je divné, přece tu není taková zima, aby ses musela klepat.“ Matyášova bunda vůbec nehřála.</p><empty-line /><p>„Sedni si, ať se nepřerazíš, až pppppřestanu svítit,“ drkotala se a hned, jak ji poslechl, přestala používat magii. Bylo to skoro, jako když vleze vymrzlý člověk do vyhřáté místnosti. Najednou jí bylo vedro.</p><empty-line /><p>„To teda fakt nechápu,“ řekl vedle ní Matyáš, „proč tomuhle sklepu říkají zrcadlovka. A proč sem šoupli zrovna nás?“</p><empty-line /><p>„Páni,“ ožila najednou Hanka, „taková správně položená otázka je někdy už poloviční odpověď.“</p><empty-line /><p>„Nerozumím.“</p><empty-line /><p>„Ze všech dětí na laně máme my tři nejvíc vyvinutý sedmý smysl. A tahle místnost je možná nějakým způsobem zabezpečená, aby se v ní nedalo kouzlit.“</p><empty-line /><p>„Co je sedmý smysl?“</p><empty-line /><p>„Přece schopnost používat magii.“</p><empty-line /><p>„Já takovou schopnost určitě nemám.“</p><empty-line /><p>„Ale, Maty, přece jsi mi na planině pomáhal držet ten medailon.“</p><empty-line /><p>„Zdálo se mi, že je na tebe těžký, tak jsem ti jen podepřel ruce.“</p><empty-line /><p>„A co ty bytosti, které tě oslovily?“</p><empty-line /><p>„Halucinace?“</p><empty-line /><p>„Nebuď labuť, sedmý smysl prostě máš, ať už chceš nebo nechceš. Dřív nebo později se ho naučíš i používat.“</p><empty-line /><p>„Ani nevím, jestli o to stojím. Měl bych hlavně najít Alici a vrátit se domů.“</p><empty-line /><p>„Kam domů?“</p><empty-line /><p>Matyáš začal Hance vyprávět o svém dosavadním životě ve světě, kde magie je jenom v příbězích a v tricích bavičů. Vyprávěl o babičce a dědovi, kteří se o něj starají, protože rodiče zahynuli při autohavárii, když byl ještě malý. Vyprávěl o tetě, ke které jezdí na prázdniny, aby dělal společnost své sestřenici, která se po úraze ocitla na vozíku. Alice je navzdory svému postižení skvělá holka s bujnou fantazií. Ani ona nemá tátu, protože od nich utekl, když doktoři rodičům oznámili, že jejich dcera už nikdy nebude chodit. Teta se ale navzdory problémům odmítla přestěhovat do města a rozhodla se zůstat v horském baráčku po rodičích a je ochotná Alici tahat s vozíkem po cestách i necestách horského terénu.</p><empty-line /><p>„Víš, teta je hrozně fajn a nedělá ze všeho vědu a problém, jako děda s babičkou. Vůbec jí nevadí, když se na půdě hrabu ve starém harampádí a tahám ho Alici do postele. Je ráda, když se se sestřenkou zabavíme a ona má možnost něco ušít nebo uklidit. Taky je jediná, kdo mi občas vypráví o tátovi. Prý v době, kdy byl ještě mladej, hned po škole, neměl nervy na to, aby furt poslouchal, jak ho rodiče sekýrují, a utekl do světa. Čtyři roky o sobě vůbec nedal vědět. Pak se najednou vrátil do tetiny horské chalupy a v náručí si přinesl mě. Jinak prý neměl žádná zavazadla. Taky nechtěl mluvit o tom, co se mu stalo. Teta si myslí, že byl hodně smutný. Jenže pak se stala ta autohavárie. Policie našla na silnici dvě auta. Otcovo mělo nabouraný nárazník a druhé auto vybouchlo a shořelo. Bohužel i s těly mého otce a matky. Vlastně ani nevím, jak se matka jmenovala. Policie její totožnost nikdy nezjistila.“</p><empty-line /><p>„Měl bys někdy navštívit mága, který umí vizualizovat minulost. Bylo by možná zajímavé dozvědět se něco o době, na kterou se nepamatuješ. Jak to, že umíš naši řeč, když jsi odjinud? Proč o tobě školitelé tvrdili, že jsi cestovatel? Proč máš tak vyvinutý sedmý smysl, když se na tom vašem světě vůbec nečaruje? Víš, Maty, kolem tebe je něco tajemného…“</p><empty-line /><p>„Nezdá se ti, že je tu průvan?“</p><empty-line /><p>„Cože?“ Hanku udivila ta náhlá změna tématu. „Chceš zpátky svou bundu?“</p><empty-line /><p>„To ani ne. Ale co kdybys ještě na chvilku posvítila.“</p><empty-line /><p>Hanka sáhla po kouzlu a hned ji zasáhla vlna chladu. Teď už si byla jistá, že je to trest za použitou magii. Přesto Matyášovi dál svítila, protože ji zaujalo jeho chování. Kamarád v jednom místě začal dloubat do podlahy. Vstala a podala mu nůž. Po chvilce odškrábl zeminu nad úzkou škvírou. Skoro to vypadalo, že je pod vrstvou hlíny zakrytý otvor. Hanka navzdory ledové odezvě vyslala magickou sondu a odhalila dostatečně prostornou chodbu. Venku něco zašramotilo. Rychle přihrábli zeminu do škvíry, vrhli se k lavici, Hanka zhasla a ukryla nůž. Dveře se otevřely a dovnitř proniklo světlo pochodně. Jeden strážný se zastavil u dveří a dva vstoupili dovnitř. První popadl za ruku malého chlapce a smýkl jím směrem ke dveřím. Hanka se rozhořčeně postavila, ale druhý muž ji hrubě srazil zpět na lavici a k nohám jí hodil kus chleba. Ten u dveří postavil na podlahu džbán s vodou a pak postrčil vystrašeného chlapečka z místnosti ven na chodbu.</p><empty-line /><p>„Vy počkejte, až na vás přijde řada, však se dočkáte, milánkové, potom už vás ty roupy přejdou,“ ušklíbl se zlomyslně hrubián, „svíčku si, zdá se, nezasloužíte, takže si to tu hezky užijte potmě.“</p><empty-line /><p>Dveře zaduněly pod zapadající závorou a Hanka s Matyášem zůstali ve tmě. Chvilku se ani jeden z nich nepohnul. Pak Hanka posvítila. Prohlédla si chleba a štítivě ho odložila stranou. Matyáš přinesl džbán a oba se hltavě napili.</p><empty-line /><p>„Tak co, Maty, utečeš spolu se mnou?“</p><empty-line /><p>„To bych docela rád. Ale než se prohrabeme podlahou k té díře, bude to trvat bůhví kolik dní.“</p><empty-line /><p>„Pomůžeme si magicky. Kdybych při tom náhodou zmrzla, tak mě shoď dolů do chodby, tam už snad zdejší klima působit nebude,“ ušklíbla se uličnicky Hanka a hned se pustila do odkrytí příklopu. Během několika vteřin měla pocit, že jí umrznou všechny končetiny, ale zatnula zuby a pokračovala, dokud nebyla udusaná hlína mimo otvor. Matyáš ve tmě trpělivě čekal, jen ji držel za loket.</p><empty-line /><p>„Zahřej mi ruce, prosím tě,“ požádala ho, když skončila. Přitiskl si její dlaně pod bundu na břicho a jen sykl, když se chlad prodral až k jeho kůži. Pak dívka posvítila, a on mohl odsunout prkna, zakrývající otvor. Pomohl Hance dolů.</p><empty-line /><p>„Páni, to je úleva,“ konstatovala, když se ukázalo, že protimagie místnosti už pod podlahu nedosáhla.</p><empty-line /><p>„Teď mohu všechno vrátit zpět na místo. Ať si lámou hlavu, kam jsme zmizeli,“ zakouzlila ještě jednou a srovnala podlahu do původního stavu. Sice tím o nějakou magii přišla, ale snad jim to poskytne trochu času k útěku. Stejně dosud nebylo jisté, kam je podzemní chodba zavede. Šli poměrně dlouho, až narazili na zával.</p><empty-line /><p>„A do háje,“ zamračila se, když prozkoumala, o jak velkou překážku se jedná.</p><empty-line /><p>„Na to už nemáš dost magie?“ zvědavě se zeptal Matyáš.</p><empty-line /><p>„Kdybych to prorazila, už by mi nezbylo žádné kouzlo na obranu,“ mnula si přemýšlivě nos. „Víš co? Zkusíme se kousek vrátit. Jednu chvíli jsem tam měla pocit, že se nad námi ozývají zvuky.“</p><empty-line /><p>Tentokrát při cestě nezkoumala stěny, ale zaměřila se na strop.</p><empty-line /><p>„Tady je to,“ zarazila kamaráda v jednom ohybu. „Uhni kousek stranou, pokusím se narušit stropní vrstvu.“</p><empty-line /><p>„Počkej ještě. Než se do toho dáš, posviť mi sem dolů.“</p><empty-line /><p>„Co to tu je?“</p><empty-line /><p>„Růžice Deliů.“</p><empty-line /><p>„Prosím?“</p><empty-line /><p>Matyáš se sehnul a pootočil obrazec v kameni. Ve stropě se objevila škvíra a z ní se vysunula tyč s okem. Hanka zatáhla směrem dolů. Za tyčí se vysunul žebřík a otvor ve stropě se rozšířil na vstupní velikost.</p><empty-line /><p>„Odkud máš tyhle znalosti?“ zamračila se na svého společníka.</p><empty-line /><p>„Už jsem někdy musel vidět, jak to někdo použil… Ale za boha si nemohu vzpomenout, kdo a kdy.“</p><empty-line /><p>„To tvoje tajemství mě začíná fakt zajímat,“ usmála se Hanka a vytáhla se na první příčku žebříku. Pak už nebyl problém vyšplhat vzhůru. Ocitli se v chodbě nějakého sklepení nebo domu. Za jednou zdí se tu ozývalo podivné klepání.</p><empty-line /><p>„Co to může být?“ vrtalo Hance hlavou.</p><empty-line /><p>„Někdo tam naklepává kosu.“</p><empty-line /><p>„Spíš opravuje něco kovového.“</p><empty-line /><p>„Kudy to vezmeme?“</p><empty-line /><p>„To nevím.“</p><empty-line /><p>„Babička vždycky říká: hodně štěstí a vykroč pravou nohou. Já bych to zkusil doprava.“</p><empty-line /><p>„Jsem pro.“</p><empty-line /><p>Chodba je zavedla ke schodišti vzhůru. Sem už pronikalo denní světlo.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Pomocná ruka?</strong></p><empty-line /><p>„Nááástůůůp!“ zařval najednou ostrý hlas nahoře. Hanka se tak lekla, že by se v ní krve nedořezal. Přitiskli se ke stěně pod schodištěm. Nad nimi se ozval hlasitý dusot mnoha bot a ze dveří v úrovni schodiště se rovněž vyhrnulo pět vojáků, kteří si ještě cestou chvatně upravovali uniformy. Přehnali se kolem nich, aniž si něčeho všimli.</p><empty-line /><p>„No nazdar! My jsme snad vylezli v kasárnách!“ zašeptala Hanka.</p><empty-line /><p>Zvenčí se ozvaly další hlasité povely.</p><empty-line /><p>„Co teď?“</p><empty-line /><p>„Aspoň se koukneme, jak to tam nahoře vypadá,“ rozhodla dívka a opatrně začala stoupat po schodech.</p><empty-line /><p>„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ ozvalo se jim za zády.</p><empty-line /><p>Bezděky sevřela rukojeť nože ještě dřív, než se stihla otočit.</p><empty-line /><p>„Snad byste nechtěli zabít chudáka mrzáka?“ zašklebil se muž pobaveně. „Tak zpívejte, ptáčkové, copak jste zač? Kde jste se tu vzali?“</p><empty-line /><p>Muž nebyl ani mladý ani starý, jednu nohu měl zabandážovanou v obvazech a nenuceně se opíral o berle. Vlastně, jak si všimla, když se koukla pozorněji, opíral se jen o jednu berli, aby tu druhou mohl v případě nutnosti použít jako zbraň. Schovala nůž. V nejhorším případě může bojovat magicky.</p><empty-line /><p>„Zabloudili jsme a potřebujeme se nějak nenápadně dostat ven,“ odpověděla po pravdě.</p><empty-line /><p>„A není náhodou ten poplach nahoře kvůli vám? Nestrkali jste nos někam, kam jste neměli?“</p><empty-line /><p>„To je ještě trochu brzo, aby ten poplach byl kvůli nám,“ troufla si Hanka polemizovat, protože vycítila z mužova postoje, že je možná ochoten podat pomocnou ruku.</p><empty-line /><p>„Tak kde jste se tu vzali?“ zeptal se důrazněji.</p><empty-line /><p>„Utíkáme z jedné kobky, kam nás zavřeli. V noci nás chytili při požáru na pátých hradbách a násilím odvedli spolu s ostatními dětmi.“</p><empty-line /><p>„Tak je to přece jen pravda, že Rasiové začali rodičům brát děti?“ mužova podezíravost se jako mávnutím kouzelného proutku změnila v opravdový zájem. „Kam vás odvedli?“</p><empty-line /><p>„Nevyznáme se tu natolik, abychom vám to uměli popsat.“</p><empty-line /><p>„To ani nevíte, kudy jste utíkali?“</p><empty-line /><p>„To samozřejmě víme, a jestli nás dostanete ven, prozradíme vám to.“</p><empty-line /><p>„Ven? Tam by vás chytili dřív, než byste udělali pět kroků. Pojďte se mnou, zatím vás schovám,“ muž se tiše zachechtal, „v kasárnách péesky vás určitě hledat nebudou.“</p><empty-line /><p>Vedl je chodbou zpět ke dveřím, kolem kterých prošli. Muž je otevřel a kývl na oba, aby vstoupili. Okamžitě bylo jasné, že Hančin odhad zvuků byl přesný. Všude se povalovalo spoustu poškozené zbroje. Uprostřed byla stolička, na stole vedle ní pár dřevěných forem a několik kladiv. Opodál světélkovalo kamenné koryto se žhavým uhlím a kovářské náčiní. V koutě se povalovaly stohy kůží a různé spony.</p><empty-line /><p>„Jak se vám líbí moje království?“ zašklebil se na ně voják a odložil jednu berli hned u dveří.</p><empty-line /><p>„Trochu začouzené…“</p><empty-line /><p>„Máte hlad nebo žízeň?“ kývl ke stolu, kde se na míse krčilo několik placek a vedle trůnil korbel s pivem.</p><empty-line /><p>„Voda by nebyla?“ zeptala se Hanka.</p><empty-line /><p>„Ukaž se,“ vzal ji za rameno voják a otočil ji k sobě, „já si hned říkal, že asi nebudeš kluk. Moc hezká tvářička.“</p><empty-line /><p>Jak ji vzal za bradu, Hanka ho chytila za ruku a v očích jí zajiskřil vztek.</p><empty-line /><p>„Myslím, že si radši pomůžeme sami,“ zasyčela mu zlostně do obličeje a kývla na kamaráda, „Maty, jdeme pryč.“</p><empty-line /><p>„Tak počkej. Nezlob se,“ houkl za ní muž, „přísahám, že už se tě ani nedotknu.“</p><empty-line /><p>Hanka se u dveří zarazila. Bez pomoci tohoto chlápka moc šancí mít venku nebudou. Ale rozhodně nehodlala strpět jakékoliv osahávání.</p><empty-line /><p>„Měj rozum, holka. Jestli utíkáte od Rasiů, tak jsem na vaší straně. No fakt! Taky s nimi mám nějaké účty.“</p><empty-line /><p>„Dobře. Zkusím vám věřit,“ váhavě přikývla.</p><empty-line /><p>„A teď se pojďte schovat. Za chvilku skončí nahoře ta šaškárna a mohl by sem někdo přijít.“</p><empty-line /><p>Za jedním špinavým závěsem se ukrýval celkem prostorný neuklizený kumbál. Muž odstrkal pár sedel, skopl do kouta smradlavé drátěné košile a uvolnil židli a pohovku, ze které stáhl plachtu.</p><empty-line /><p>„Já vím, že to není nic moc, ale snad to bude zatím stačit. Ještě vám sem hodím jednu matraci, abyste si mohli odpočinout. Jídlo je přivázané támhle na tom háku, jinak mi ho tu vožužlávaj myši. Za chvilku vám sem šoupnu i kapku vody. Hlavně buďte zticha, kdyby někdo přišel.“</p><empty-line /><p>Matyáš se usadil na židli, Hanka na pohovce.</p><empty-line /><p>„To jsme si teda pomohli,“ vzdychl, „už jsme zase zavření ve tmě.“</p><empty-line /><p>„Upřímně řečeno, tady se cítím podstatně líp,“ tiše reagovala Hanka, „z toho mága, co nás obíral o magii, jsem měla husí kůži.“</p><empty-line /><p>„A z tohohle chlapa ne?“</p><empty-line /><p>„Ne, ten je akorát trochu vtíravej. Jinak z něj vnímám snahu nám pomoct.“</p><empty-line /><p>Když jim přinesl korbel s vodou, Hana se zeptala: „Kde to vlastně teď jsme?“</p><empty-line /><p>„Nabourali jste se, moje milá, přímo do elitních kasáren mezi prvníma a druhejma hradbama. Musím říct, pro uprchlíky skvělá volba,“ uchechtl se, „hlavně tu buďte zticha.“</p><empty-line /><p>Zvenčí se ozvalo pár hlasů, takže jim nezbylo, než poslechnout jeho radu. Několik vojáků si přišlo vyzvednout zbroj a domluvit si na večer sraz v putyce. To Hanku nijak zvlášť nezajímalo, tak se rozhodla znovu vyzkoušet, zda je někdo na příjmu. Vron nebyl. Po krátkém rozmýšlení sáhla v mysli po DelHasově komunikačním krystalu.</p><empty-line /><p>„Chce s tebou mluvit osoba, která vyřizovala vzkaz opilého trubadúra přestárlému panicovi,“ pronesla opatrně a co nejzřetelněji.</p><empty-line /><p> „Hanko? Co je s vámi, jste v pořádku?” ozval se jejich přítel téměř okamžitě.</p>
<p>„Já a Maty jsme živí a zdraví. O Zikovi nic nevíme. A co vy?”</p>
<p>„Právě dávám dohromady pár lidí. Jste v bezpečí? Rasiové na ulicích zatýkají a odvádějí hlavně ty, co disponují sedmým smyslem. Jestli jste na cestě k Josefovi, tak bychom se mohli za chvíli setkat.”</p>
<p>„Zatím ani nikam jít nemůžeme,” vzdychla Hanka, „uvízli jsme na jednom problematickém místě…”</p><empty-line /><p>A vyprávěla DelHasovi stručně, co se jim přihodilo a kde se ukrývají.</p><empty-line /><p>„No nazdar,“ na okamžik se odmlčel, „nebude snadné vás odtamtud dostat. I když… No… Dej mi nějaký čas, já se to pokusím zorganizovat. Taky by mě zajímalo, za jakým účelem Rasiové odvlekli děti. Zatím si v tomhle městě nikdo na děti nedovolil ani sáhnout, natož je oddělit od rodičů. Spoustu lidí tahle akce pořádně naštvala a dokonce v noci došlo ke krvavé bitce. Můžeš mi říct pár podrobností, co přesně se s vámi v klášteře dělo.“</p><empty-line /><p>Hanka poctivě odvyprávěla všechny zážitky.</p><empty-line /><p>„Oni z vás vycucli magii?“ zděsil se DelHas. „Zatraceně! Vypadá to na nějakej velkej průšvih! Potřeboval bych se mrknout do chrámové knihovny a najít pár odpovědí, než bude pozdě. Zatracení Rasiové!“</p><empty-line /><p>„Co se stalo? Máme si dát na něco pozor?“</p><empty-line /><p>„Jo. Nenechte se chytit!“ odpověděl důrazně a spojení zmizelo. Hanka se rozhodla dát muži čas na rozmyšlenou, než ho znovu osloví, ačkoliv měla na jazyku ještě spoustu otázek. Taky na něj měla vztek, protože ona mu poskytla maximum informací a on se nenamáhal odpovědět ani na jednu jedinou. Ten člověk snad neumí pracovat v týmu! Jakmile z vedlejší místnosti zmizeli návštěvníci, pověděla o svém hovoru Matyášovi. Vyprávěním se trochu otupil hrot její zlosti a cítila se lépe.</p><empty-line /><p>„A nemohli bychom podobným způsobem komunikovat v myšlenkách i my dva?“ zeptal se Matyáš.</p><empty-line /><p>„Proč ne,“ podivila se Hanka, že to nenapadlo ji, a pokusila se najít krystal kamarádovy osobnosti. Byla si tak jistá svým uměním, že ji skoro šokovalo, když neuspěla. Matyáš žádný krystal neměl. Jako by v komunikační oblasti vůbec neexistoval. Jen prázdno, prázdno, prázdno…</p><empty-line /><p>„Tak co?“ zeptal se nahlas.</p><empty-line /><p>„Já, víš, no, asi to nepůjde. Nějak se na tvou osobu nedokážu napojit.“</p><empty-line /><p>„Třeba jsi už unavená.“</p><empty-line /><p>„Spíš nejsem dost dobrá,“ bezradně rozhodila rukama.</p><empty-line /><p>„To nevadí,“ pokrčil rameny Matyáš.</p><empty-line /><p>„Hej, vy dva, pojďte mi pomoct s tím slamníkem,“ houkl na ně muž odvedle.</p><empty-line /><p>Společnými silami učinili kumbál obyvatelný.</p><empty-line /><p>„Asi tu budete muset pár dní zůstat,“ pokýval hlavou, když dokončili poslední úpravy, „pokusím se najít lidi, co by vás dostali domů. Kde vlastně bydlíte?“</p><empty-line /><p>„V penzionu u Josefa, to je na třetích…“</p><empty-line /><p>„Vím, kde to je,“ přerušil muž Hančino vysvětlování, „možná tak za dva tři dny bychom mohli zkusit vás přesunout. Ale nejdřív si s vámi musím podrobněji popovídat o ostatních dětech, co byly v noci odvedeny s vámi. Večer pozvu dva přátele a společnými silami se pokusíme určit místo, kam je Rasiové zavřeli.“</p><empty-line /><p>Hanka už měla na jazyku, že bude bezpečnější počkat, až co řekne DelHas, ale nebyla si jistá, zda je moudré prozrazovat, jakým způsobem se s Tianem domlouvá.</p>
<p>„Jak se jmenujete?“ zeptala se ho.</p><empty-line /><p>„Myslím, že na tom nijak zvlášť nesejde. Prostě mi říkejte Edo. Jak vidíš, já se vás taky radši neptám, kdo jste. Ono je to momentálně bezpečnější.“</p><empty-line /><p>„Tak tedy, díky, Edo,“ usmála se na něj.</p><empty-line /><p>„Jo,“ zamručel a odešel pracovat.</p><empty-line /><p>Poté, co zmizel někam na oběd, Hanka znovu kontaktovala DelHase.</p><empty-line /><p>„To je dobře, že se ozýváš,“ odpověděl, „mám ještě pár důležitých otázek.“</p><empty-line /><p>„No, to já taky,“ nezdvořile podotkla Hanka.</p><empty-line /><p>Pokračoval, jako by ani nic neřekla: „Ještě jsi mi neřekla jméno člověka, který se vás ujal, a potřebuji upřesnění toho, kde konkrétně jste schovaní.“</p><empty-line /><p>Co věděla, mu řekla a hned připojila vlastní otázku: „Co jsou ti Rasiové zač? A proč nám sebrali magii?“</p><empty-line /><p>„Rasiové jsou starý šlechtický rod, který nás neustále obviňoval, že jim neposkytujeme právoplatnou možnost vládnout. Odpověď na druhou otázku neznám.“</p><empty-line /><p>„Ale něco tušíte. Za jakým účelem Rasiové zatýkají mágy, proč jsou pro ně důležití, když tu není možnost magii doplňovat? To přece nedává smysl.“</p><empty-line /><p>„Možná se jich bojí.“</p><empty-line /><p>„Tiane, proč se mnou nemluvíte na rovinu? Jestli něco fakt nesnáším, tak je to zatajování nepříjemných informací. Proč se RasMuf tak zajímá o mágy? O co tu jde?“</p><empty-line /><p>„Jde o to, že Motýlí branou mohou přicházet i mnohem horší potvory, než jenom genogové a spídové. Já bohužel nejsem velký odborník na simbionty, ale bojím se, že neschopnost Rasiů umožnila invazi nějakých nebezpečných tvorů. Jinak si neumím vysvětlit fakt, že v Quinwalu mizí kouzelníci, a zatím se neobjevila jediná zpráva o tom, že by některého z nich zabili. Jestli stojí za jednáním Rasiů simbiotičtí vetřelci, jsme možná v maléru. Jsou to ovšem jen moje nepodložené dohady. Tak co, jak se ti líbí tyhle nepříjemné zprávy?“ dodal jízlivě.</p><empty-line /><p>„Dá se to nějakým způsobem ověřit?“</p><empty-line /><p>„Tohle by bylo těžké zjistit i v době, kdy jsme ještě vládli. Teď je to bez šance.“</p><empty-line /><p>„Minule jste říkal něco o chrámu.“</p><empty-line /><p>„Ano, tam jsou knihy a svitky se spoustou informací. Kněz nebo náš nejvyšší mág by možná odhadli, jestli hrozí nebo nehrozí městu nějaké nebezpečí. Teď je ale vláda v rukou Rasiů…“</p><empty-line /><p>Hanka v jeho slovech vycítila beznaději.</p><empty-line /><p>„A dá se vůbec něco dělat?“</p><empty-line /><p>„Hodně rychle zmizet někam daleko za moře. To je jediná rada, kterou ti můžu dát. Jenže je tu další problém. Ta loď, na které jsi chtěla odjet, vzala za své při požáru. Takže nám zbyla jen jedna a ta připluje až za dva týdny.“</p><empty-line /><p>„To snad není pravda.“</p><empty-line /><p>„Je mi to líto. Ale chtěla jsi znát špatné zprávy.“</p><empty-line /><p>„Jo. Díky,“ vysoukala ze sebe se zatnutými zuby. Několikrát se zhluboka nadechla, aby mohla pokračovat v rozhovoru: „Eda se nabídl, že nás v nejbližších dnech dopraví k Josefovi...“</p><empty-line /><p>„Proboha, jen to ne! Vyřiď mu, že tam není bezpečno.“</p><empty-line /><p>„Povězte mi víc. Co je s Josefem a jeho ženou?“</p><empty-line /><p>„Ten požár a únos dětí vyvolal ve městě pozdvižení. Lidé tvrdí, že město kvůli té noční akci zapálili Rasiové a nepokoje se šíří rychleji než včerejší požár. Na čtvrtých hradbách se na některých místech bojuje. Třetí jsou zatím v klidu, ale u Josefa hlídkují posílené stráže. Ani razítka a pečetě už nikomu bezpečnost nezaručí.“</p><empty-line /><p>„Jak to víte?“</p><empty-line /><p>„Právě před chvílí jsme se u Josefa dostali do konfliktu s vojenskou patrolou. Takže bylo nutné Josefa i ostatní zaměstnance penzionu uklidit z jejich dosahu. Až tě vyzvednu u Edy, odvedu tě za nimi. Momentálně je půda penzionu pro hosty zatraceně horká. Myslím, že tu hospodu budou používat jako past.“</p><empty-line /><p>„Mám říct Edovi o našem rozhovoru?“</p><empty-line /><p>„Budeš muset. Vyřiď mu, že se s ním někdo důvěryhodný už brzo spojí. Ať hlavně nic nepodniká na vlastní pěst.“</p><empty-line /><p>„Vy víte, kdo Eda je?“</p><empty-line /><p>„Ta kasárna, kde se urýváte, mi dlouhá léta byla domovem, takže znám nejen místo, ale i lidi. Rasiové přece nemohli vyměnit veškerý personál. Zas až tolik příznivců a věrných ve městě nemají.“</p><empty-line /><p>„A co Zik? Objevil se?“</p><empty-line /><p>„Ano. Právě kvůli tomu, co vyprávěl, jsem vyrazil za Josefem. Promiň, musím končit, zrovna za mnou někdo přišel. Tak nezapomeň, zůstaňte schovaní a nedělejte žádné hlouposti!“</p><empty-line /><p>„No jo, já vím,“ vzdychla Hanka. Vůbec se jí nezamlouvala představa delšího pobytu v neútulném, kouřem nasáklém, kumbálu. Ale DelHas má pravdu. Neznají to tady, nemají, kam jít, vlastně jsou odkázaní na jeho pomoc. Kdyby se tu aspoň dalo něco smysluplného dělat…</p><empty-line /><p>„Kontaktuj mě zase zítra, až Eda odejde na oběd, ano?“ požádal DelHas, než přerušil spojení.</p><empty-line /><p>Hanka a Matyáš se v temné místnůstce brzo začali nudit. Postupně vyzkoušeli všechny druhy zábavy, na které si vzpomněli, ale většina her vyžadovala světlo nebo aspoň mluvení, což se Edovi nelíbilo. Magií Hanka plýtvat nechtěla, takže nakonec začala Matyáše učit meditační techniky.</p><empty-line /><p>Večer Eda odešel do hospody a přísně jim zakázal používat světlo a mluvit nahlas. Usoudili, že bude lepší si rovnou lehnout a spát. Začínalo to tu být horší než v předchozím vězení. Sice pomoc potřebovali, ale tohle bylo vážně kapku na hlavu.</p><empty-line /><p>Hanku probudilo, když jí někdo třásl ramenem. Sotva si protřela oči, Eda se sehnul k Matyášovu slamníku a snažil se vzbudit i jeho.</p><empty-line /><p>„Co se děje?“ zašeptala polekaně.</p><empty-line /><p>„Rychle oba vstaňte, sbalte se, mám pro vás super extra ubytování,“ dýchl na dívku alkoholový závan z jeho pusy. Eda měl malý problém s vyslovováním, ale zdálo se, že ví, o čem mluví.</p><empty-line /><p>„Opravdu? A kde?“</p><empty-line /><p>„Kamarád má tady nedaleko prima bejvák. Tam budete jako v bavlnce. Je to tady kousek… ani né deset minut vodsaď.“</p><empty-line /><p>„Já nevím,“ váhala Hanka, „náš přítel přikázal, abychom se odtud nehnuli.“</p>
<p>Sice měla sto chutí Edu poslechnout a zmizet z neútulné temné komory někam jinam, ale opilý ochránce v ní mnoho důvěry nebudil. Na berlích se sice pohyboval obdivuhodně šikovně, ale i tak…</p><empty-line /><p>„Neblázni, princezno. Já přece tomu vašemu kámošovi řeknu, kde vás najde.“</p><empty-line /><p>„Je ten muž, u kterého máme bydlet, opravdu důvěryhodný?“ zeptal se Matyáš.</p><empty-line /><p>„Že váháš, jinak bych to ani nedomlouval. Lepší schovku bych si neuměl představit. A emili… elimili …eliminujeme tím možnost prozrazení a následné popravičky.“</p><empty-line /><p>„A kdo on vlastně je, že se nám nebojí nabídnout azyl?“</p><empty-line /><p>„On strach nemá, protože ho všichni potřebujou.“</p>
<p>„Doktor?“</p><empty-line /><p>„Ale starou belu! On je ještě potřebnější. Do všech hospod tady ve městě vozí chlast.“</p><empty-line /><p>„A dokážete nás propašovat ven?“</p><empty-line /><p>„Žádnej strach, teď to bude legrace. Všichni jsou v terénu a u vchodu má službu Míra. Jenom přeběhnete růžek nádvoří a jste venku na druhejch hradbách.“</p><empty-line /><p>Hanka si na sebe natáhla kožený chránič a přes něj plandavou halenu.</p><empty-line /><p>„Tím se nezdre… nezdržuj, to nebudeš potřebovat,“ zápolil s výslovností Eda.</p><empty-line /><p>Matyáš Hanku beze slova napodobil.</p><empty-line /><p>„Tak už se pohněte, mládeži. Kdyby vás tady u mě našli, podříznou mě jako kuře. A u kámoše budete jako v bavlnce…“</p><empty-line /><p>To, že je chce Eda co nejdřív vyexpedovat někam jinam, Hanka docela chápala. Ve chvíli, kdy je schoval, si možná ještě ani neuvědomoval, jak moc ohrožují jeho existenci. To byl jeden z důvodů, proč byla ochotná ho poslechnout. Druhým důvodem byla jeho opilost. Bůhvíkolika lidem prozradil, že ukryl dvě z unesených dětí.</p>
<p>Vyplížili se na nádvoří osvětlené jen několika pochodněmi. Čekali ve stínu, zatímco Eda se na berlích ladně dosoukal k bráně. Hanku napadlo, jestli ty berle nemá jen kvůli tomu, aby nemusel do bojových akcí. Ale neměla čas nad tím dumat, protože na ně právě kývl, aby vyrazili k nim. Přeběhli otevřené prostranství a proklouzli vraty ven před kasárna. Sem už mnoho světla nepronikalo. Eda kývl na člověka v tmavém plášti s kapucou. Muž se k nim otočil a pokusil se o úsměv. Tak poďobaný obličej Hanka už dlouho neviděla. Zuby jak palisáda po boji a obočím mohl konkurovat medvědovi. Navíc měl sedmý smysl, a poměrně silně vyvinutý.</p><empty-line /><p>„Tak vy jste ty děcka?“ řekl protáhle. Hanka se nemohla rozhodnout, jestli mu má či nemá důvěřovat.</p><empty-line /><p>„Nebojte se,“ zamrkal na ně spiklenecky Eda, „Fortr je dobrák, i když na to možná tak úplně nevypadá.“</p><empty-line /><p>„Nech si svý rozumy a plav se vyspat z té opice,“ houkl na jejich zmrzačeného přítele muž v plášti. Pak se obrátil k nim: „A vy dva sebou mrskněte, ať jsme co nejdřív odtud pryč.“</p><empty-line /><p>Muž byl robustní, ale pohyboval se lehce a rychle. Zabočili do jedné temné ulice. Dláždění tady bylo rovné, takže nebyl problém i bez osvětlení kráčet rychle a bezpečně. Na konci uličky málem vrazili do zad svého průvodce, když nečekaně zastavil.</p><empty-line /><p>„Tady je křižovatka s vyhlídkou. Až se dostaneme za ni, už budeme v bezpečí. Musíte se proplížit támhle,“ ukázal rukou do tmy, „kolem toho zábradlí, zatímco já půjdu osvětleným prostředkem. Vyrazíte v okamžiku, kdy mě zastaví stráž a bude kontrolovat moje doklady. Pokusím se je pozdržet, abyste měli dost času se dostat na druhou stranu křižovatky. Je vám to jasné?“</p><empty-line /><p>„Ano,“ přikývl Matyáš a chlap vykročil do otevřeného prostoru. Pomalým krokem došel skoro doprostřed, když se z jednoho podloubí vynořila hlídka. Dva muži přistoupili přímo k jejich průvodci a třetí s pochodní se postavil kousek stranou, ale tak, aby stráž viděla kontrolovanému do obličeje.</p><empty-line /><p>Hanka se dotkla Matyášova ramena a pod rouškou tmy tiše vyrazila k zábradlí, aby v jeho stínu zamířila na druhou stranu náměstí. V té chvíli se jako na povel rozzářily po obvodu křižovatky další pochodně. Dva muži teď stáli i v ústí uličky, odkud vyběhli. Všechna úniková místa byla zablokovaná. Nyní v tom byli sami. Nemohli očekávat, že by jim v téhle situaci muž v plášti přispěchal na pomoc. Hanka si zlostně uvědomila, že se budou muset vzdát, protože to tu neznají a ani by nevěděli, kudy a kam utíkat. Prchat bez cíle cizím městem nemělo smysl.</p><empty-line /><p>Náhle se ozvalo zaňafání a zavytí. Vzápětí další, poněkud hlasitější, a z nejvzdálenější uličky vyběhli dva spídové. Okamžitě napadli nejbližší dvojici strážných. Vytí promísily výkřiky a kolegové napadených vyrazili bez váhání na pomoc zraněným. Nocí zavibrovalo mohutné zavytí s ozvěnou. Tentokrát ze strany od kasáren. Někde poblíž musela být další smečka. Hanka popadla Matyáše za rukáv a táhla ho směrem, kterým se měli přesunout. Nebylo sice jisté, jestli je muž v plášti zradil, nebo je to jen souhra nešťastných okolností, ale za pokus to stálo. Možná je opravdu ukryje, když strážným uniknou.</p><empty-line /><p>Na náměstí, osvícené jednou blikající lampou na stojanu a několika pochodněmi, se jako hororové stíny zjevili chlupatí vetřelci. Člověk ani nestačil mrknout a byli všude. V té rychlosti je ani nešlo spočítat. Vřítili se do chumlu lidí. Boj se rozpoutal kolem domů, neboť si napadení snažili u zdí chránit záda. Dál už to Hanka neviděla, protože dva opozdilci ze smečky je zahlédli, a než stačila pořádně zakouzlit a vyrvat tesák z opasku pod halenou, už na ně zaútočili. Musela bojovat i kouzlit zároveň. Veškerou pozornost soustředila na boj a teprve po několika vteřinách si uvědomila, že tu není sama. Matyáš beze zbraně neměl proti těmhle potvorám šanci. Riskla jedno ohlédnutí přes rameno a stálo ji to kousnutí na noze. Zase do stejného místa, kde už ji spídové zranili minule. Znovu zakouzlila zpomalení, a pak té mrše švihem přetnula krk s kožovitým okem. Teprve nyní doputovala do její mysli informace o tom, co vlastně viděla. Matyáš sice neměl zbraň, ale přesto si udržel spída od těla. Dokonce – Hanka musela zamrkat, aby věřila vlastním očím – ho zahnal pryč, a spíd se od té chvíle začal chovat, jako kdyby je vůbec neviděl. Určitě použil magii, ale kde ji proboha vzal, když je kouzelník s bílou rukavicí vycucnul a žádný zdroj magie tu široko daleko nebyl? Dokonce i její rezerva se po boji citelně ztenčila.</p><empty-line /><p>„Co takhle zmizet z dohledu,“ navrhl šeptem Matyáš a oba se hned začali sunout pryč z dosahu osvětleného prostoru. Chvíli to vypadalo, že si jich nikdo nevšimne, protože boj se spídy ještě zdaleka neskončil. Strážní chlupaté potvory zkušeně likvidovali, ale nejméně dva z jejich druhů leželi na dláždění, možná mrtví, možná vážně zranění. Hanka s Matyášem přikrčeně postupovali podle zábradlí, aby proti obloze někdo nezahlédl jejich siluety. Protilehlá tmavá ulička už od nich byla jen pár kroků. Vtom se před nimi vztyčila robustní postava v plášti. Nejdřív se polekali. Hanka před sebe napřáhla tesák, ale pak si oddechli – to je přece Fortr. S úlevou sklonila zbraň a magicky zastavila krvácení z rány na noze. Přeléčení bude muset počkat, až budou v bezpečí. Matyáš naštěstí zraněn nebyl a ani muž v plášti nikde nekrvácel.</p><empty-line /><p>„Tak koukám, že jste z toho vyvázli živí a zdraví,“ ušklíbl se.</p><empty-line /><p>„Měli jsme kliku,“ přikývla Hanka. Pak se muži podívala do očí a zaplavilo ji kouzlo ochromení. Než se zmohla na protikouzlo, chlap ji přitlačil na zábradlí a přehodil ji přes něj. Upustila tesák a oběma rukama instinktivně hmátla do prostoru. Jednou rukou se zachytila kovaného vzoru a druhou šmátrala po další opoře. Nohy klouzaly po hladké skále bez možnosti se zapřít. Najednou měla před očima vzor kovaného zábradlí proti osvětlenému náměstí. Kompozice květin a motýlů by se jí opravdu líbila, kdyby se na ni nemusela koukat právě z tohoto úhlu. Matyáš se shora natáhl a chytil ji pevně za tápající ruku. Cítila, jak ji táhne vzhůru. Magicky se nadlehčila, aby mu usnadnila akci. Pak si uvědomila svou chybu. Musí zneškodnit hlavně útočníka. Ukončila nadlehčování a bez ohledu na to, že zase poklesla směrem dolů, se pokusila muže znehybnit. Na dvě vteřiny se jí to podařilo. Jenže útočné kouzlo aktivovalo jakousi samočinnou obranu, která odřízla Hančinu magii a půl kouzla vrhla zpět na ni. Nejspíš amulet, pomyslela si dívka, když sklouzla magie po jejím dračím mostě. Matyáš ji mezitím zase o kousek povytáhl a díky tomu se mohla zachytit o pár čísel výš. Dokonce v jednom místě objevila nepatrný výstupek pro pravou nohu. Vzepřela se za něj pár vteřin před tím, než mužova bota zasáhla její prsty, svírající kovového motýla. Vykřikla bolestí, prsty ji přestaly poslouchat. Zůstala viset jenom v Matyášově ruce. Než se zmohla na kouzlo, Fortr se silou veškeré své hmotnosti vrhl na jejího kamaráda a přehodil přes zábradlí i jeho. Matyáš se sice zachytil, aniž pustil její ruku, ale bylo jasné, že to dlouho nevydrží. Znovu se musela nadlehčit, aby ho nestrhla.</p><empty-line /><p>„Slíbil jsem Edovi, že vás v žádném případě nevydám Rasiům. A já svý slovo držím… Sorry, že je mi můj život milejší než ten váš,“ pronesl se sadistickým potěšením muž a teprve pozdě si Hanka všimla, že sebral její tesák a skrz motýlí a květinový vzor bodl Matyáše do předloktí ruky, svírající zábradlí. Začali z vyhlídky padat dolů. Automaticky zpomalila pád, ale pod nimi byla příliš velká hloubka. Tolik magie nemá, aby je oba udržela v rychlosti, která se dá přežít. Byla tu jen jediná možnost. Přímo pod nimi vykouzlila bránu, která by je přemístila ke známé skrýši pod hradbami.</p><empty-line /><p>*****</p>
<p> <strong>Svět iluzí</strong></p><empty-line /><p>Brána se otevřela, ale pak se něco zvrtlo. Pluli v mlze, husté jako trpaslíkova kaše, existence v neexistenci. Jediný fakt byla ruka, kterou Hanka svírala a neměla v úmyslu pustit, ať už se stalo cokoliv. Je tohle smrt? Cesta ke smrti? Nebo cesta po smrti? Trochu se to blížilo pocitům v háji jednorožců. Někam pluli mlhou a instinkt Hance napovídal, aby se nechala unášet a neudělala nic, co by je mohlo vychýlit z trasy. Z trasy? Z jaké trasy? Poslechla instinkt a poddala se nicotě. Jako by její rozhodnutí urychlilo přesun.</p><empty-line /><p>„Vítej, cestovateli, a pojď k nám i se svým průvodcem,“ ozval se v její hlavě hlas podobně jako tenkrát, když společně s Matyášem držela medailon. „Následuj svit. Zavede tě do místa, které je přizpůsobeno tvým potřebám a zvykům.“</p><empty-line /><p>Mlha se před nimi trochu rozjasnila a oba ruku v ruce pluli tím směrem. Vzápětí je oslnil záblesk, nevolnost Hance sevřela útroby a v další vteřině se propadla dolů a upadla na zem. Nebolelo to. Jen při tom pustila Matyášovu ruku a polekala se, jestli někam nezmizel. Ale ne. Ležel vedle ní a držel se za žaludek.</p><empty-line /><p>„Taky je ti tak blbě?“ zeptal se trhaně.</p><empty-line /><p>„Trochu,“ přiznala Hanka a začala se rozhlížet. Mlha se rozpouštěla. Seděli na ušlapané cestě, kolem byl les a hory, modrá obloha a v dohledu roubené patrové stavení.</p><empty-line /><p>„Já jsem doma,“ rozhlédl se nadšeně Matyáš.</p><empty-line /><p>„To je tvůj domov?“ podivila se Hanka. Zatápala ve své mysli po magii a zarazila se. Nic jí nechybělo, ale nedokázala svou energii uchopit a použít. Ta se jen převalovala jako hrnec polévky, kterou chce člověk nabrat hůlkami. Zdá se, že tu nebude moct kouzlit. Zkusila mentální kontakt s někým ze svých přátel, ale vizualizovat jakýkoliv krystal nebylo v jejích silách. Zdejší prostředí se úplně vymykalo jejímu chápání.</p><empty-line /><p>„Toto je místo určené pro cestovatele, ne pro tebe. Ale pokud si to on přeje, můžeš ho s ním sdílet,“ promluvil hlas v její mysli.</p><empty-line /><p>„Jsem tak šťastný, že jsem se vrátil domů,“ zářivě se usmál její kamarád. „Pojď, támhle je tetina chalupa. Za ní je studánka s výtečnou vodou. Není tu nádherně?“</p><empty-line /><p>„Myslím, že nejsme ve tvém domově,“ promluvila na Matyáše.</p><empty-line /><p>„Ale jo. Poznávám to tady.“</p><empty-line /><p>„A co ptáci, hmyz, vítr?“</p><empty-line /><p>„No jo,“ zarazil se a pohlédl polekaně na Hanku, „máš pravdu. To je vážně divné. Jak to, že jsem si toho nevšiml?“</p><empty-line /><p>„Ti, co nás sem přivedli, ti vytvořili místo připomínající domov. Asi, aby ses tu lépe cítil.“</p><empty-line /><p>„Ale jak by věděli…?“</p><empty-line /><p>„Možná vnímají naše myšlenky a vzpomínky.“</p><empty-line /><p>„To je děsivé…“</p><empty-line /><p>„Pojďme se podívat do té tvé chalupy. Jestli je tam voda, jídlo a postel, začne se tu líbit i mně.“</p><empty-line /><p>Kráčeli k domu s určitou nejistotou.</p><empty-line /><p>„Páni. Všechno je přesně takové, jak si to pamatuji. Podívej, i pramen je na svém místě. A dokonce i otlučený plecháček.“</p><empty-line /><p>Dívala se, jak se nahýbá a nabírá vodu. Ochutnal ji a zklamaně protáhl obličej: „Není tak dobrá jako doma.“ Podal hrnek Hance. Ochutnala a pokrčila rameny.</p><empty-line /><p>„Chutná jako voda. Celkem to ujde.“</p><empty-line /><p>Vstoupili dovnitř. Zařízení bytu bylo uzpůsobeno tomu, aby se tu mohla pohybovat osoba na vozíku.</p><empty-line /><p>„Co je nahoře?“ ukázala Hanka do patra.</p><empty-line /><p>„Kromě pokoje pro hosty jen velké skladiště na harampádí, nářadí a podobně. Také šňůry na sušení prádla, když je venku ošklivo.“</p><empty-line /><p>„Jé, podívej. Je tu i jídlo. Chceš sušenku?“</p><empty-line /><p>Skoro nepřítomně si vzal nabízenou sladkost. Otevřel dveře do dalších dvou místností a Hanka spatřila širokou postel se spoustou vylepšení pro nepohyblivého pacienta a druhá místnost ukrývala speciálně vybavenou koupelnu.</p><empty-line /><p>„A támhle?“ zeptala se.</p><empty-line /><p>„To je tetina ložnice. Možná by ses tam mohla nastěhovat. Nezdá se, že by tu bylo cokoliv živého.“</p><empty-line /><p>„A ty?“</p><empty-line /><p>„Zůstanu v pokoji nahoře. Tam se mi vždycky líbil výhled do krajiny a na západ slunce.“</p><empty-line /><p>„Půjdu se do koupelny trochu opláchnout a…“ Hanka chtěla říct: přeléčit to kousnutí, ale neřekla, protože si uvědomila, že žádné zranění nemá. Noha byla zdravá a zahojená. Jen potrhané kalhoty byly známkou toho, co se jim přihodilo.</p><empty-line /><p>„Myslíš, že nás pořád sledují?“ zeptal se stísněně Matyáš.</p><empty-line /><p>„Nevím. Snad se o nich dozvíme víc, až nás osloví,“ pokrčila rameny a zavřela se v koupelně, aby se trochu upravila. Bylo tu všechno, co si mohla přát – hřeben, kartáč, zrcadlo, ručníky, mýdlo… Voda ji osvěžila. Vyprala si zakrvácenou nohavici a částečně mokré kalhoty si zase navlékla.</p><empty-line /><p>„Tohle není ten správný domov,“ vzdychl kamarád, když se vrátila.</p><empty-line /><p>„Vím, co myslíš,“ přikývla, „ale pořád je to lepší než ta mlha, kterou jsme se brodili. Je to jen iluze, ale docela příjemná iluze, pokud mohu vyjádřit svůj názor.“</p><empty-line /><p>„Pojďme se projít ven.“</p><empty-line /><p>„Dobře.“</p><empty-line /><p>„Měl jsem doma jedno oblíbené místo… Myslím, že čekají, až tam přijdu, aby se mnou začali mluvit.“</p><empty-line /><p>„Možná bys tam šel raději sám…“</p><empty-line /><p>„Ne! Jsme v tom spolu a oni musí mluvit s námi oběma,“ prohlásil rezolutně.</p><empty-line /><p>Přikývla a vyšli do prosluněného dne. Matyáš ji vedl úzkou kamenitou cestičkou nahoru nad pramen. Pak šli kousek po křovinatém úbočí a nakonec se vynořili na skalnaté vyhlídce. Bylo tu několik vhodných kamenů k posezení a výhled na pohoří s nádherně zelenými údolími, kde se stříbřitě mihotaly odlesky řeky. Posadili se a mlčky hleděli dolů do kraje, který byl sice krásný, ale bez života.</p><empty-line /><p>„Copak si se mnou nepřijdete promluvit?“ zeptal se chlapec nahlas a Hanka věděla, že ten dotaz nepatří jí.</p><empty-line /><p>„Očekávali jsme, že přijdeš sám, cestovateli. Ještě nikdy jsi na tomto místě nebyl s někým druhým.“</p><empty-line /><p>„Tohle není to místo, o kterém mluvíte. Tady je to jinak. Vlastně ani pořádně nevím, kde jsme a jak jsme se sem dostali.“</p><empty-line /><p>„Jsi u fagliniů, to znamená u těch, co jsou očima bran a duší plnou důležitých zkušeností. Pokud si to cestovatel přeje, můžeme ho učit, můžeme mu radit a můžeme ho dokonce i vybavit na cestu.“</p><empty-line /><p>„A když se budu chtít vrátit tam, odkud jsem přišel?“</p><empty-line /><p>„Až tě naučíme všechno potřebné, zvládneš to bez problémů.“</p><empty-line /><p>„Ale musím se tam vrátit i s Alicí.“</p><empty-line /><p>„Je nám líto, ale to nepůjde.“</p><empty-line /><p>„A proč ne?“</p><empty-line /><p>Hanka z rozhovoru usoudila, že je řeč o Matyášově zemi, kterou kopíruje zdejší iluze. Zvědavě natahovala uši, aby jí neunikl žádný detail hovoru.</p><empty-line /><p>„Svět, ve kterém jste otevřeli bránu, je momentálně hodně rizikový a není vyloučeno, že je na cestě ke své zkáze.“</p><empty-line /><p>„Cože?“</p><empty-line /><p>„Smiřte se s tím, že už se tam nemůžete vrátit.“</p><empty-line /><p>„Nemůžeme vrátit, nebo nám to nedovolíte?“ zeptala se Hanka ostřeji než měla v úmyslu.</p><empty-line /><p>„Ženo s dračí letorou, jsi zde jen jako host cestovatele a tím už zůstaneš do konce svého života nebo do té doby, než se cestovateli přestane tvá přítomnost líbit.“</p><empty-line /><p>„Ale s tím já nesouhlasím,“ snažila se zachovat klid Hanka.</p><empty-line /><p>„Nemáš jinou volbu, ženo.“</p><empty-line /><p>Vůbec se jí nelíbilo ani to oslovení ženo, natož to, co jí říkali.</p><empty-line /><p>„Když jsem se dostala sem, proč bych se nemohla dostat zpátky?“</p><empty-line /><p>„Nemusíš toho litovat, ženo. Stejně by tě tam odsoudili k smrti za to, co jsi způsobila otevřením magické brány. A i kdyby se ti podařilo vrátit, dříve či později by tě obtěžkali knutové a stala by ses jen schránkou pro jednoho z nich.“</p><empty-line /><p>Hanka měla pocit, že se k ní ta informace prodírá přes půl světa.</p><empty-line /><p>„Ty vůbec netušíš, co jsi způsobila,“ překvapeně konstatoval hlas. „Zajímá tě to? Mohu ti ten pohled zprostředkovat.“</p><empty-line /><p>Najednou se dívala na známé místo, kde s DelHasem zavírali Motýlí bránu. Chaos, který tu panoval, jí vyrazil dech. Rvali se tu dva genogové se smečkou spídů, o kus dál zahlédla potvoru připomínající pavouka, akorát, že měl na konci nohou jakési drápaté pařátky. Najednou se smrštil do velikosti míče, překutálel se blíž ke spídům a zase se rozbalil. Vypadal jako z gumy, a pak se vysoukal na jednoho spída a jakoby zmizel v jeho srsti. Zvuky v obrazu nebyly, proto Hanku překvapilo, když vlevo zahlédla hlavu draka. Ale ne, to nebyl drak, nemělo to křídla, zato o to účinněji tvor používal k útoku ocas. A mezi tím vším zmatkem umírali lidé. Snažili se dostat blíž k bráně, ale nedařilo se jim to. Vrhali se do náruče smrti…</p><empty-line /><p>„Narušila jsi svým kouzlem stabilitu brány. To, co nyní vidíš, ale není to nejhorší. Skutečné zlo tento obraz lidským očím ukázat nemůže. Právě k vám proniklo pět knutů. Jejich guruvan už jich branou protáhl celkem devět. Jestli je někdo rychle nezastaví, bude invaze pokračovat, dokud tam u vás zůstane jediný kouzelník.“</p><empty-line /><p>„Někdo je přece musí umět zastavit,“ namítla zděšeně. Usilovně přemýšlela, jestli jí hlas říká pravdu, nebo je to jen snaha ji ovlivnit a zastrašit. Ale jestli je to pravda, tak to znamená katastrofu. A ona za ni může. Lidé tam umírají vůli tomu, že použila zakázané kouzlo. Její snaha zachránit dva životy zavedla na cestu do zapomnění mnoho jiných. Krok špatným směrem, který už nejde vzít zpátky… Opravdu si nezaslouží nic lepšího, než skončit v téhle iluzorní pustině bez života!</p><empty-line /><p>„Zastavit by je mohla jen pokrevní sedmička. Ta se ale v Quinwalu rozpadla už před lety. Deliové zklamali. Zanedbali strážní povinnost. Chybějící členové oslabili obranyschopnost města a ubohý zbytek jejich pokrevní sedmičky byl nedávno přelstěn a úspěšně ho likviduje knutský guruvan. Můžeš být, ženo, ráda, že jsi tady. Nikdo neznásilní tvou mysl a nepoužije tvé tělo k rozmnožování. Co lepšího by sis mohla přát, než meditovat a vzdělávat se.“</p><empty-line /><p>„Ale co Alice?“ nešťastně se rozkřikl Matyáš. „Potřebuju ji najít a vrátit se s ní domů!“</p><empty-line /><p>„Věř nám, ona není důležitá. Nejdřív musíš projít základním cvičením a pak přijde na řadu diskuse, co dál.“</p><empty-line /><p>„Jenže pro mě je důležitá!“ opakoval trucovitě několikrát za sebou. Hlas v jejich hlavách se odmlčel. Slunce nad hlavou se sklonilo k obzoru a začalo se šeřit. Hance to připadalo zvláštní. Přece nemohl uplynout celý den od té chvíle, kdy byli shozeni přes zábradlí u vyhlídky. Nebo ano? Kdo ví, jaký je vlastně koloběh času u fagliniů… Po cestě domů se Hanka pokusila utrhnout lístek z keře a překvapeně zamrkala, když se tvářil opravdově jen pár vteřin a pak se jí rozplynul v rukou. Došli do roubeného stavení a tam na ně na stole čekala večeře. Přestala přemýšlet, jestli je či není skutečná, a stejně jako Matyáš ji beze slova snědla. Něco na ní skutečné být muselo, protože se cítila zasycená. Teď už nebyl důvod odkládat přemýšlení o tom, co jim zdejší hlas řekl. Začala pátrat v minulosti, jestli už se někdy cítila tak mizerně jako dnes. Měla pár zážitků, které by mohly konkurovat, ale nikdy kvůli ní neumírali lidé a navíc tak děsivým způsobem. Když se konečně podařilo zarazit šíření sitbelů, ocitla se uprostřed další polízanice. Budou knutové nebezpečnější než aberilové? Nemohla se smířit s tvrzením, že není možné je zastavit. Fagliniové třeba nevyhodnotili lidské možnosti správně.</p><empty-line /><p>„Promiň, Hanko, je mi moc líto, že jsem tě dostal do takové pasti. Je to moje chyba.“</p><empty-line /><p>„Cože?“ nechápala, za co se Matyáš omlouvá.</p><empty-line /><p>„Zachránila jsi mi život a já teď nevím, co mám dělat. Dostal jsem tě do problémů.“</p><empty-line /><p>„Ty přece za nic nemůžeš. To já udělala chybu. Kvůli mně umírají lidi z Quinwalu. Taky nevím, co s tím. Asi budeme muset přijmout nabídku fagliniů. Ty se staneš cestovatelem a já se z nich pokusím vytáhnout co nejvíc informací, jestli budou ochotní mi odpovídat. Do té doby jen těžko můžeme plánovat svou budoucnost. Nezbývá, než se smířit s tím, kde jsme se to ocitli. Nářek nad rozlitým mlékem nám nepomůže, musíme hledat cestu i tam, kde možná žádná není. Prostě to nevzdáme a uděláme co půjde.“</p><empty-line /><p>„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tu se mnou. Ty si víš vždycky rady. Díky.“</p><empty-line /><p>Navzdory tomu, jak se dívka tvářila při rozhovoru, ani zdaleka nebyla tak smířená, jak předstírala. Jakmile se dostala do postele, uvolnila své sebeovládání a docela obyčejně se rozbrečela. Proč zrovna ona má smůlu na takové komplikace?! Vždyť přijela do Quinwalu jen na týden. A teď její kouzlo dokonce odstartovalo krizi a zabíjení. To přece nechtěla. Jak mohla tušit, co způsobí? Brečela jako malá a toužila po někom, kdo by jí poradil, co má dělat, a utěšil ji. Ale její přátelé byli nedosažitelní, zůstala tu na všechno sama.</p><empty-line /><p>Druhý den začal překvapením. Na obvyklém místě na ně čekal důstojný stařec s bílými vousy až na zem. Odpověděl jim na pozdrav a usadil se na kameni podobně jako oni. Přesto na něm bylo něco nepřirozeného. Byl zrovna tak neživý jako ty keře kolem nich. Mrkal, otvíral pusu, ale tím veškerá obličejová mimika končila. I tak ale bylo mnohem příjemnější tu mluvit s někým konkrétním.</p><empty-line /><p>„Vypadáte přesně jako moudrý kouzelník z mé obrázkové knížky,“ usmál se Matyáš.</p><empty-line /><p>„Ano. Snažíme se ti vytvořit co nejpříjemnější podmínky pro učení,“ odpověděl.</p><empty-line /><p>„Může se se mnou učit i moje kamarádka?“ ukázal na Hanku.</p><empty-line /><p>„Něco ano, něco ne.“</p><empty-line /><p>„Odpovíte mi na všechny otázky?“</p><empty-line /><p>„Pokusíme se.“</p><empty-line /><p>„Jste hodně jiní než my?“</p><empty-line /><p>„Ano. Nemáme fyzický tvar těla s vaším způsobem výživy. Můžeme použít zmaterializovanou podobu, ale většinou pro to není důvod. Naše rozptýlená podstata je mnohem výhodnější. Jsme soubor určitého množství oddělených – nemohu říct jednotlivců, protože u nás jednotlivec vlastně neexistuje. Všichni jsme vzájemně mezi sebou v kontaktu. Jak bych vám to jen přiblížil? Všechny přijímané informace putují do objemu neaktivního vědomí, dalo by se to nazvat databankou, kam máme všichni připojení. Jakmile informaci potřebujeme, vynoří se. Velikost naší materiální podstaty je různá podle toho, co nás zajímá. Já disponuji souborem cestovatelských zkušeností a těší mě je předávat na správnou adresu. Měl jsem velikou radost, když se vynořil nový cestovatel a jsem připraven ti poskytnout vše, co by ti mohlo pomoci.“</p><empty-line /><p>„Včera jste prohlásil, že se moje kamarádka už nemůže vrátit na místo, odkud nás přenesla. Proč se nemůže vrátit?“</p><empty-line /><p>„Ten problém souvisí s proměnou a neslučitelností některých druhů energií. Ona použila magii k otevření brány na rizikovém místě. Kouzlo narušilo rovnováhu multiprostorové křižovatky, a ta vás proto vtáhla do svého nitra. Okamžitě jsme vyslali mobilního faglinia, aby tě nasměroval do našeho vyústění z Motýlí brány. Díky tomu, že jste byli fyzicky spojeni a chráněni silovým magickým polem, dorazili jste sem oba bez vážnějšího fyzického poškození. Ale energie, která pro vás v prostorách Quinwalu otevřela bránu, se tady u nás automaticky mění na subenergii. Ty se s ní časem naučíš pracovat, ale tvá kamarádka to nedokáže, ačkoliv jsme jí žádnou energii neodebrali. V těchto prostorách nedokáže kouzlit. Je odkázaná na naši speciálně vytvořenou pobytovou buňku, ve které pro tebe i pro ni udržujeme takové prostředí, aby v něm člověk mohl bez újmy přežít. Protože zde její druh magie neexistuje a ona si se zdejší subenergií neporadí, je pro ni cesta odtud navždy uzavřena.“</p><empty-line /><p>„Copak neexistuje vůbec žádná možnost, jak by se mohla dostat pryč?“</p><empty-line /><p>Stařec se odmlčel a Hanka napjatě čekala, zda vůbec odpoví.</p><empty-line /><p>„Není vyloučeno, že nějaká možnost existuje, ale momentálně o ní nikdo z nás neví. A bylo by jen ztrátou času a energie ji hledat,“ řekl nevzrušeně.</p><empty-line /><p>Matyáš se zamračil a chtěl něco říct, ale Hanka ho předběhla.</p><empty-line /><p>„Umíte číst naše myšlenky?“ zeptala se.</p><empty-line /><p>„Při rozhovoru ano, jinak to z etických důvodů neděláme. Cestovatelovu existenci jsme ale při vašem příchodu podrobně zmapovali z jeho vzpomínek. Je to pro jeho dobro.“</p><empty-line /><p>„A o mně jste se nezajímali, protože já nejsem důležitá,“ snažila se Hanka odhadnout styl uvažování fagliniů.</p><empty-line /><p>„Ano, chápeš to správně.“</p><empty-line /><p>Dívka gestem umlčela kamaráda, který chtěl zase něco namítat.</p><empty-line /><p>„A jak poznáte, že je někdo cestovatel?“</p><empty-line /><p>„Cestovatel je obdařen schopností formovat subenergii a proměňovat různé druhy energie podle potřeby na jinou energii. Díky této schopnosti se může přesunovat mimoprostorem do jiných světů bez ohrožení své hmotné i éterické podstaty. Člověk může tuto schopnost zdědit po předcích. Jakmile někdo takový vstoupí do blízkosti brány, poznáme to.“</p><empty-line /><p>„A jaký máte důvod mu pomáhat? Je cestovatel něčím užitečný i pro vás?“</p><empty-line /><p>„Jsme si užiteční vzájemně. My nabízíme informace a on nám v budoucnu bude jako dar poskytovat přebytečnou část své subenergie.</p><empty-line /><p>„Jak dlouho mu potrvá učení?“</p><empty-line /><p>„Celý život.“</p><empty-line /><p>Hanka otočila oči v sloup a zeptala se jinak: „A za jak dlouho bude Maty připraven k cestování?“</p><empty-line /><p>„Ve vašich časových jednotkách odhaduji první pokusné asistované vycestování za dva měsíce.“</p><empty-line /><p>„Ale to je hrozně dlouho,“ namítl Matyáš, „co si zatím počne Alice? Vůbec nevím, co s ní je. Nemohli byste ji také přenést sem?“</p><empty-line /><p>„To bohužel nedokážeme. Zapomeň na ni, není důležitá.“</p><empty-line /><p>„To není pravda! Každý lidský život je důležitý!“</p><empty-line /><p>„Jak bys definoval život, cestovateli? A proč právě ten lidský by měl být důležitější než jiné? Měl by ses zamyslet nad tím, jak tvé myšlení svazuje fyzická schránka tvé lidské podstaty.“</p><empty-line /><p>„Cože?“</p><empty-line /><p>„Přemýšlej nad tím,“ řekl obraz kouzelného dědečka a zmizel.</p><empty-line /><p>„To skoro vypadá jako domácí úkol,“ ušklíbla se Hanka, která se u jednorožců setkávala s podobným stylem výuky.</p><empty-line /><p>„A co vlastně čekají, že udělám?“ mračil se Maty. „To, že je pro mě Alice důležitá, je fakt, se kterým se musej smířit. Proč bych jim měl lhát?“</p><empty-line /><p>„Oni po tobě nechtějí lež. Jen to, abys začal přemýšlet. Považuješ existenci fagliniů také za život?“</p><empty-line /><p>„No… ano.“</p><empty-line /><p>„Jsou pro tebe důležitější než Alice?“</p><empty-line /><p>„Nejsou. Ale to jim přece nemůžu říct.“</p><empty-line /><p>„Ještě se zeptám jinak. Kdo ti pomůže ve tvé momentální situaci? Alice nebo fagliniové?“</p><empty-line /><p>Matyáš se místo odpovědi jen mračil. „Fagliniové,“ přiznal po chvíli neochotně.</p><empty-line /><p>„Tak vidíš. Prakticky jsou nyní pro tebe důležitější než sestřenice, ale emocionálně nikoliv. Pokus se fagliniům vysvětlit, že lidské uvažování je zatíženo emocemi, které nejdou oddělit ani tehdy, kdy by se to zdálo být logické. Měli by pochopit, že tvoje emoce nemohou ignorovat, protože by tím narušili tvoji vnitřní rovnováhu. Tím je také donutíš přemýšlet a chápat lidské problémy a nálady.“</p><empty-line /><p>„Páni, ještě že jsi tu se mnou. Dívat se na to takhle by mě ani ve snu nenapadlo. Jsi tak chytrá…“</p><empty-line /><p>„Ale nejsem,“ vzdychla Hanka, „jen jsem se svou rodinou už řešila něco podobného.“</p><empty-line /><p>Chvíli seděli v zamyšlení nad tím, co se právě dozvěděli. Pak se šli projít, aby zjistili, jak je zdejší iluzorní svět velký. Zdálo se, že je to plus minus pět kilometrů od roubeného stavení. Dál už je zastavil sráz či hladký skalní masiv. Oběd na ně čekal na stole. Jídla byla na pohled různá, ale čichové a chuťové vlastnosti byly jen velmi přibližné. Fagliniové se snažili, ale dokonalosti nedosahovali. Asi smyslovému vnímání nepřikládali moc velkou důležitost.</p><empty-line /><p>Odpolední lekce začala tím, že se Matyáš snažil vousatému staříkovi vysvětlit, jak se prolíná v lidech racionální a emocionální uvažování. Byla to diskuse skoro na tři hodiny. Hanka během hovoru došla k závěru, že fagliniové sice tuto záležitost vnímají jako určitou lidskou nedokonalost, které by se měl cestovatel rychle zbavit, ale jsou ochotní ji v této chvíli přijmout jako fakt. Očividně chtěli Matyášovi dopřát co nejpříjemnější podmínky pro dobu učení.</p><empty-line /><p>Když už to vypadalo, že se dnešní sezení chýlí ke konci, zeptal se chlapec: „Můžete mi vysvětlit, jak jsem se mohl zničehonic ocitnout v Motýlí bráně, když jsem si tam u nás doma hrál se svou sestřenicí a nikam jsem cestovat nechtěl?“</p><empty-line /><p>„Ano, pokusím se o to,“ odvětil stařec ochotně. „Snad najdu srozumitelná slova… Bytosti obdařené energetickým smyslem se mohou do brány dostat buď v okamžiku nestability a výronu, nebo pomocí tří cestovních artefaktů. Ty, coby cestovatel, jsi sám sobě jedním artefaktem, takže potřebuješ k přemisťování už jen další dva. Ostatní lidé, nadaní sedmým smyslem, se mohou přemístit za pomoci tří artefaktů, ale k nasměrování trasy potřebují cestovatele jako průvodce.“</p><empty-line /><p>Matyáš se nadechoval k otázce, ale stařík mávl rukou, aby ho zarazil: „Počkej, nech mě domluvit. To ještě není vše. Aby přemístění přežili, musí být s cestovatelem pokrevně a duchovně spříznění.“</p><empty-line /><p>„Pokrevně a duchovně?“</p><empty-line /><p>„Pokrevní spřízněnost není důležitá sama o sobě, ale promítá se do genetického vzorce sedmého smyslu. Jestliže je shoda alespoň v jedné desetině vzoru, vztahuje se cestovatelova schopnost přežít v mimoprostoru i na toho, kdo s ním cestuje. Rozumíš tomu, co se ti snažím zjednodušeně objasnit?“</p><empty-line /><p>„Částečně ano, ale my s Alicí jsme přece nikam cestovat nechtěli. A taky bychom navíc museli mít i artefakty, nebo ne?“</p><empty-line /><p>„Měli jste je. Jen si vzpomeň!“</p><empty-line /><p>Kousek od nich se na pozadí oblohy objevila velká bílá skvrna a skrze ni, jako nějakým podivným kukátkem, se najednou dívali do známé místnosti s postelí upravenou pro potřeby nechodícího pacienta. Jenže tentokrát na ní ležela rozesmátá dívka a nad ní se skláněl Matyáš.</p><empty-line /><p>„… podívej, co jsem nahoře našel. Bude z tebe komtesa nebo princezna.“</p><empty-line /><p>„A budu mít bílého koně,“ dívčin pohled sklouzl k přikrývce spočívající na nepohyblivých vyhublých nohou, „vlastně ne, koně ne! Budu mít létající koberec, který nás přenese do nějakého jiného kouzelného světa, kde žijí lidé jako my, a taky čarodějové, jednorožci a draci…“</p><empty-line /><p>Mezitím Matyáš dívce zapnul kolem zápěstí kovaný náramek, který jí byl trochu velký, a kolem krku jí navlékl řetízek s přívěskem, ze kterého jako cingrlátka viselo množství nejrůzněji zbarvených kamínků. Pak na pokrývku rozložil starou zašlou mapu, pokreslenou obrázky a po okruhu zdobenou stovkami droboučkých podivných symbolů. Oba se opřeli o mapu, aby si ji prohlédli zblízka a Matyáš vzal mimoděk do dlaně přívěsek s cingrlátky. V ten moment se obraz rozzářil bílým světlem a vzdušná projekce na pozadí oblohy zvolna pohasla.</p><empty-line /><p>„No ano, přesně tak to bylo,“ tiše zamumlal Matyáš.</p><empty-line /><p>„Mapa, přívěsek, a náramek jsou cenné cestovatelské artefakty,“ řekl stařec. „To, jak jste je použili, úplně dostačovalo k přenosu. Ten největší kamínek na přívěsku, který jsi sevřel v té chvíli mezi ukazováček a palec vás nasměroval do Motýlí brány.“</p><empty-line /><p>„Opravdu je přemisťování tak snadné?“</p><empty-line /><p>„Jen tehdy, máš-li u sebe staré mocné artefakty. Dvě ze tří věcí, které jste použili, patří mezi pět nejcennějších kousků, jaké kdy existovaly.“</p><empty-line /><p>„A jak je možné, že něco takového bylo na půdě zahrabané mezi harampádím?“</p><empty-line /><p>„Musel je tam schovat tvůj otec.“</p><empty-line /><p>„Můj otec? Jak to můžete vědět?“</p><empty-line /><p>„Když na své poslední cestě použil mezisvětovou bránu, měl je u sebe.“</p><empty-line /><p>„On byl taky cestovatelem?“ rozzářily se Matyášovy oči. „Povězte mi, co o něm víte. Prosím.“</p><empty-line /><p>„Měl předpoklady být cestovatelem, ale branou prošel jen dvakrát v životě. Poprvé se mu to stalo čirou náhodou podobně jako tobě. Někde objevil mapu a přívěsek, dva artefakty, které se zdály být několik století ztracené. Asi si je prohlížel a zatoužil cestovat zrovna jako ty a tvá sestřenice. Ocitl se zmatený v bráně a my ho oslovili, abychom mu nabídli pomoc. Jenže on se vyděsil a začal pochybovat o svém zdravém rozumu. Stáhli jsme se a nasměrovali ho do Quinwalu, kde také mohl získat informace o svých schopnostech. Podruhé prošel branou s tebou v náruči a byl na pokraji zhroucení. Neodvážili jsme se s ním mluvit, abychom vás nezahubili. Zdálo se, že utíká před nějakým nebezpečím, tak jsme ho jen postrčili do jeho domovské brány, ze které se před pěti lety vynořil. Víc už toho o něm nevíme.“</p><empty-line /><p>„To znamená, že já jsem se asi narodil…“</p><empty-line /><p>„… v Quinwalu. Nebo někde v okolí,“ dopověděl stařík.</p><empty-line /><p>„A co moje matka?“</p><empty-line /><p>„Je nám líto, branou prošel pouze tvůj otec. Pronásledovali ho nějací muži, ženu jsme neviděli.“</p><empty-line /><p>„Třeba moje matka ještě žije. Mohl bych ji najít…“</p><empty-line /><p>„Bezva,“ zamumlala s povzdechem Hanka, „ty budeš v Quinwalu hledat mámu, já tátu. Akorát máme problém se tam vrátit.“</p><empty-line /><p>„No jo, sakra,“ uvědomil si Matyáš jejich situaci. Pak se ponořil do zamyšlení. Staříkův obraz toho využil a zmizel. I Hanka se zvedla a nechala chlapce o samotě. To, co se právě dozvěděl, o hodně posunulo obraz jeho minulosti. To člověku chvíli trvá, než si to v myšlenkách přebere.</p><empty-line /><p>S Matyášem se znovu viděla až u večeře. Dospěl do stádia, kdy potřeboval někoho, kdo by naslouchal jeho úvahám o tom, jaká je asi jeho máma, a jaké by to bylo, kdyby ji opravdu našel. Hanka nechtěla kazit jeho vzrušující představy připomínkou toho, co městu hrozí. Ale třeba fagliniové nemají pravdu v tom, že knutové zničí kouzelníky. Třeba se proti tomu ještě dá něco podniknout. Chtělo by to víc informací o pokrevní sedmičce a taky o knutech…</p><empty-line /><p>Další den požádali iluzorního kouzelného dědečka o informace, co jsou ti knutové vlastně zač.</p><empty-line /><p>„Je to národ, se kterým mají fagliniové částečně společnou minulost. Kdysi hodně dávno nás bohrové stvořili při experimentech, kde šlo o pokus vytvořit inteligenci bez hmotné podstaty. Nakonec dospěli k názoru, že je jejich projekt neuskutečnitelný. Pokusné bytosti, mám na mysli naše předky, po skončení experimentu nezahubili, ale věnovali jim jednu málo obydlenou planetu. Kupodivu jsme přežili a dokonce nás bylo stále víc. Jen jsme se nemohli shodnout v názoru na hmotnou podstatu. My jsme nic měnit nechtěli, zatímco sekce knutů žádala posílení práv a soukromých aktivit jednotlivce. Po několika desetiletích nás spory dohnaly k rozchodu. My zůstali tady, zatímco aktivní skupina knutů vyrazila hledat vhodnější domov. Našli ho v místě, které je přímo spojeno s Motýlí bránou. Původně to byl velmi bouřlivý svět, který knutové postupně zkrotili. Bohužel tam nebylo dost inteligentních bytostí pro jejich potřeby a museli začít využívat i méně vhodné jedince, jako jsou třeba spídové. Hmotná podstata a inteligence jim sice umožní zvíře ovládnout, ale navzdory tomu mohou být někdy původní pudy hostitele silnější než knutovo působení. To se pochopitelně knutům nelíbí a vytrvale hledají jiné vhodnější možnosti. Už desítky let se pokoušejí vniknout do vašeho světa a uchytit se v okolí Motýlí brány. Zatím se jim to nedařilo. Nyní ale vychovali speciálního jedince – guruvana dobyvatele. Posílili některé jeho vlastnosti až na hranici možností. On sám se sice rozmnožit nemůže, ale jinak je to úžasný jedinec s neuvěřitelnou přizpůsobivostí. A zdá se, že jejich snaha byla konečně korunována úspěchem. Dobyvatel za pomoci spídů pronikl do města, a tak dlouho přecházel z těla do těla, až se dostal na patřičně vlivnou pozici. Zneškodnil vládnoucí sedmičku a vytvořil podmínky k invazi knutů. Ti vstoupili do Quinwalu, dobyvatel jim opatřil těla a ti nejzdatnější jedinci už se brzy začnou rozmnožovat.“</p><empty-line /><p>„A kdybych bývala zůstala ve městě a dostala se do jejich vlivu, co by mi udělali?“ zeptala se Hanka.</p><empty-line /><p>„Opravdu to chceš vědět?“</p><empty-line /><p>„Ano. Zajímá mě to.“</p><empty-line /><p>„Dobyvatel nebo jeho pomocníci by odčerpali tvou magii, ochromili by tě a přivedli do tvé blízkosti knuta. Nejspíš by byl dočasně ve spídově těle. Nechali by vás oba krvácet – tebe méně, knuta víc. Smíchání krve usnadní knutův přechod do tvého těla. Jakmile by byl kompletně uvnitř tebe, zaútočil by na tvůj ochromený mozek, brutálně by se zmocnil kontroly nad tvou hybností a spída by zabil. Pak bys s ním tak den až týden bojovala o kontrolu nad tělem a myslí. V každém případě by zvítězil on. Vnímala bys, jak se do těla vrací magie, ale nezmohla by ses vůbec na nic. Jen bys pozorovala, co a jak dělá a věděla bys, na co myslí. Následně by ten ždibíček tvé mysli, co zůstal, začal zpracovávat na nového knuta. Stala by ses součástí jeho nehmotné podstaty. Až by tě patřičně vychoval, vyštval by tě do dalšího připraveného těla, které bys ty sama musela ovládnout, abys přežila. Tím by se z tebe stal nový knut.“</p>
<p>„A jak by mohla pokrevní sedmička zničit knuty?“</p>
<p>„Nedokáže je zničit. Může jen zabránit tomu, aby pronikli na váš svět. Nyní tam už jsou a postupně se všichni tvorové se sedmým smyslem dostanou pod jejich kontrolu. Tomu už se prostě nedá zabránit.“</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Dračí trápení</strong></p><empty-line /><p>Náhle ho velký dračí ocas prudce zasáhl do žeber. Úder byl tak prudký, že ho naprosto vyvedl z rovnováhy. Udělal prudký výkrut, aby si nepotrhal křídlo o ostrou skálu a neladně sebou žuchnul na zem. Teprve tady se mu podařilo znovu nadechnout, třebaže žebra ještě protestovala. Vzápětí ho shora zasáhl prudký proud ohně. Kouzlo magický most se spustilo skoro bez jeho vědomí. Přidal k němu ještě štít proti žáru, ale nebyl dost rychlý a ucítil v šupinách horkou bolest. Příští nádech už obsahoval pach spáleniny. Vedle něj ladným obloukem přistál obrovský černý drak. Aspoň že nepoužil v útočném plameni temnou magickou vlnu, pomyslel si Plam vděčně, když magicky ochlazoval své rozpálené šupiny na hlavě. Velký drak se ale netvářil vlídně ani v nejmenším. Naklonil se k Plamovi a zle se mračil: „Kam se poděla tvoje koncentrace?! Jestli mi teď řekneš, že jsi zase myslel na ni, tak u mě definitivně končíš!“</p><empty-line /><p>Plam se mírně přikrčil a usoudil, že mlčením toho zkazí míň než slovy. Horo měl pravdu. Nemohl se srovnat s faktem, že pouto s Hankou je pryč. Sice s ní nemohl přes bariéru kolem ostrova komunikovat, ale stále se její emoce promítaly do jeho vnitřních pocitů. Tušil, že se v Quinwalu setkala s potížemi a vyčítal si, že podporoval její touhu najít biologického otce. Pak jejich pouto najednou zmizelo. Vlastně tak úplně nezmizelo, jen vedlo jakoby do nicoty. Toužil se za ní rozletět, ale Horo mu vysvětlil, že by tak dlouhou trasu nad mořem bez možnosti si někde odpočinout, v žádném případě nezvládl. A brány tam nefungují. Plam doufal, že Hanka zatím žije. Co se ale přihodilo, nedokázal odhadnout ani Hor.</p><empty-line /><p>„Tvé jméno je Zuřivý plamen a jsi černý drak. Ona je pryč a ty se konečně můžeš stát plnohodnotným členem našeho společenství. Přestaň se konečně ohlížet a začni se plně věnovat svým povinnostem. Posloucháš mě?! Plame!!!“</p><empty-line /><p>Musel o krok couvnout před svým rozzlobeným učitelem. „Poslouchám,“ syknul pokorně, ale Hora to neuspokojilo. Vypadal ještě zuřivěji než před tím.</p><empty-line /><p>„Ne! Takhle by to nešlo,“ zavrčel vztekle. „Koukej odsud co nejrychleji zmizet, než tě rozcupuji na pět malejch! Tohle je vážně za hranicí mé trpělivosti. Nechci tě vidět do té doby, než budeš zase sám sebou. Dokud nebudeš schopen se plně soustředit na výuku, nevracej se!“</p><empty-line /><p>Velký drak se otočil k Plamovi zády, po pár krocích nadskočil a částečně za pomoci magie se ladně vznesl do výšky a zmizel mladému drakovi z očí. Na Plama dolehla osamělost plnou silou. Nedávno ztratil matku, a teď navíc Hanka. Náhle se rozhodl - možná mu pomůže návštěva matčina hrobu. Když nic jiného, určitě tam najde klid a bude moci přemýšlet o tom, co dál.</p><empty-line /><p>Pomocí brány se přemístil k horskému jezeru, kde se napil. Pak ulehl ke skále, kde zkamenělo tělo jeho matky. Vítr přinášel vůni květin a příjemně chladil bolavý dračí nos. Nechal myšlenky volně plynout společně s hořkým smutkem, který ho zaplavoval. Možná tu zkamením vedle své matky, pomyslel si těsně před tím, než usnul.</p><empty-line /><p>Ve snu létal nad nekonečnou mořskou hladinou a děsil se toho, že veškerá pevnina zmizela pod hladinou. Když už ztratil veškerou naději, probudily ho hlasy. Za skálou někdo nezřetelně hovořil a Plamovi to narušení samoty zkazilo náladu. Kde se tu ti vetřelci vzali? Jakým právem narušují posmrtný klid jeho matky?! Natáhl se, aby se mezerou ve skále podíval, kdo měl takovou drzost. Překvapeně zamrkal. Demit? Co tu proboha dělá Bdělý? Zvědavost byla silnější než jeho rozhořčení. Schoval hlavu a posílil magické naslouchání. Doufal, že to drobné kouzlo nepřitáhne pozornost dvou mágů, kteří si za skálou povídali.</p><empty-line /><p>„… ne, Demite, nic dalšího jsem u jasnovidců neobjevil. Jen samé nekonkrétní a mlhavé vize. Prostě ztracený čas. Ale jsem zvědavý jestli s něčím lepším nepřijdou ostatní. Neutrpí naše pověst tím, že tu jsme první?“</p><empty-line /><p>Tohle setkání jsem svolali my. Bylo by trapné, kdybychom se opozdili.“</p><empty-line /><p>„Víš, že si naši ochránci uzavírali sázky na to, kdo přijde a kdo ne?“</p><empty-line /><p>„A jaký je kurs na černé draky?“</p><empty-line /><p>„Ten nejhorší. Nikdo si netipl, že by teď po smrti Karmaneuduny někdo přišel.“</p><empty-line /><p>Demit se ušklíbl a nenápadně kývl směrem ke skále.</p><empty-line /><p>„Jo, taky o něm vím,“ odpověděl mu jeho společník tentokrát jen v duchu, pak pokračoval nahlas, „nebude snadné ty sázky správně vyhodnotit.“</p><empty-line /><p>„No vida, máme tu prvního pozvaného,“ otočil Demit hlavu vteřinu před tím, než se vzduchem zachvěla brána.</p><empty-line /><p>„Vítáme tě, Otče stromů D’fane, je nám ctí, že jsi dorazil osobně.“</p><empty-line /><p>Jednorožec se soustředěně rozhlédl po okolí, jako by obdivoval scenérii kolem jezera. Pak lehce potřásl hřívou a přivítal se s oběma Bdělými. Na hladině vody se vlnky rozběhly v kruhu.</p>
<p>„Možná bychom se mohli přesunout blíž k jezeru, aby naše návštěvnice z území sirén nemusela na břeh,“ navrhl Demit a sám jako první vykročil směrem ke břehu. Siréna se vynořila a gestem pokynula z vody, aby dala najevo, že je připravena k jednání. Za okamžik na hladině přistály dvě divoké husy.</p><empty-line /><p>„No vida, to je překvapení! Dorazily i zástupkyně harpyjí,“ konstatoval muž a čekal, až se návštěvnice promění do své téměř lidské podoby, aby je rovněž uvítal.</p><empty-line /><p>Všichni spořádaně čekali, až Demit oficiálně vyhlásí začátek schůzky. Bdělý ale stále ještě vyčkával.</p><empty-line /><p>„Jestli jste pozvali i draky, pochybuji, že se dostaví nějaký oficiální delegát,“ podotkl jednorožec, „možná bychom mohli začít.“</p><empty-line /><p>Formulace právě pronesené věty Demitovi napověděla, že i on ví o Plamově úkrytu za skálou a nic proti jeho skrytému naslouchání nenamítá.</p><empty-line /><p>„No dobrá, začneme. Ostatní už asi nedorazí.“</p><empty-line /><p>Nedaleko se zavlnila brána a z ní vystoupila mladá temně růžová dračice.</p><empty-line /><p>„A tohle má být co?“ zeptal se pobouřeně Demitův společník. „Snad nějaký vtip?! Poslali na jednání s Bdělými dráče?“</p><empty-line /><p>„Museli ji vyslat,“ zamyšleně odpověděl Demit, „jinak by se sem nedokázala přednastavenou dračí bránou přesunout.“</p><empty-line /><p>Přemýšlel, zda je to od draků urážka nebo jen obvyklá arogance a přezíravost. Doufal, že dorazí některý z uznávaných zelených draků. Tohle růžové mládě znamenalo téměř výsměch. Chvíli zvažoval, zda nemá mladou dračici poslat domů s nějakým málo lichotivým vzkazem, ale nakonec zvítězila zvědavost.</p><empty-line /><p>„Kdo jsi? A kdo tě sem poslal?“ zeptal se ne právě přívětivě.</p><empty-line /><p>„Jmenuji se Kornjefa a můj otec je uznaný starší Písečného hnízda. Byla jsem spolu s otcem přítomna u hlasování, zda mají zelení a růžoví draci vyhovět vašemu pozvání. Dvanáct hlasů proti pěti rozhodlo, že sem nikdo nedorazí. Mně se ale vaše poselství zdálo důležité. Tak jsem navrhla, že k vám půjdu já osobně.“</p><empty-line /><p>„Oni tě nechali mluvit?“</p><empty-line /><p>„Neptala jsem se. Prostě jsem to navrhla. Všichni se hrozně smáli, jaký je to dobrý fór. Nakonec mi to jednohlasně odsouhlasili.“</p><empty-line /><p>Demitův společník útrpně zavtěl hlavou: „Pošli ji domů. K ničemu nám tu nebude.“</p><empty-line /><p>„Ne,“ pomalu zavrtěl hlavou Demit, „má kuráž, má odhodlání a není jí lhostejná budoucnost tohoto světa. Dokázala změnit rozhodnutí dračí rady. Měla odvahu to zkusit bez ohledu na to, že může být terčem posměchu a urážek. Myslím, že si zaslouží vyslechnout, o čem budeme jednat i přesto, že sama ničím nepřispěje. Jestli ostatní souhlasí, já bych jí dovolil zůstat.“</p><empty-line /><p>I když v psychické odezvě ostatních nebyl přímo souhlas, nikdo proti rozhodnutí Bdělého nic nenamítal.</p><empty-line /><p>„Takže tě tu, Kornjefo, vítám jako zástupce draků,“ lehce se dračici uklonil Demit a spokojeně sledoval dračí oči, ve kterých se odráželo překvapení a nesmírná, tak trochu dětská radost.</p><empty-line /><p>„Ještě dorazil jeden host,“ podotkl jednorožec a hleděl vzhůru na skálu. Tam seděl albatros. Nikdo si nevšiml, že by přiletěl. Jeho psychická komunikační vlna však byla mimořádně silná.</p><empty-line /><p>„Já král Faunoh, vzdálená země uprostřed vod,“ představil se, „ptačí národ tam domov mnoho mnoho let. Nyní nebezpečí. Od sirén pozvání a já tady sám osobně. My všichni společná porada?“ Zásadně nepoužíval slovesem vázanou řeč, spíš to působilo, jako by hovořil v obrazech. Přesto mu docela dobře rozuměli.</p><empty-line /><p>„Vítej, králi, jsme rádi, že jsi dorazil,“ zareagoval pohotově Demit. Bylo to jeho první setkání s tímto druhem inteligentních bytostí. Trochu mu vadilo, jak se sirény samy chopily iniciativy a ani nepovažovaly za nutné mu sdělit, že informaci o společné schůzce u dračího hrobu poslaly ještě někam dál. Neměl jim ani tak za zlé jejich aktivitu, jako spíš to, že kvůli své nevědomosti neměl možnost předem nastudovat dostupné informace o ptačím národu a mohl se nyní snadno dopustit nechtěného faux pax. No, teď už se s tím nedá nic dělat, pomyslel si a rozhodl se přeskočit zbytečné řečnění a rovnou začít jednat o nejistém vývoji společné budoucnosti.</p><empty-line /><p>„Vážení zástupci inteligentních národů, tímto zahajuji naše společné jednání o znepokojivých náznacích, týkajících se toho, co má teprve nastat. Všichni cítíme, že něco není v pořádku. Právě proto se my všichni tady pokusíme dát dohromady naše vědomosti, abychom určili, jaké nebezpečí se vynořilo v myslích hledačů budoucnosti. Dovolte, abych začal lidskými vizemi.“</p><empty-line /><p>Demit po krátkém úvodu vylovil z kapes tři skleněné koule. Dvě z nich dal zatím podržet svému kolegovi.</p><empty-line /><p> „Toto jsou vize našeho nejstaršího a největšího mága ctihodného Nestora. Budoucnost není jednoznačná. Zdá se ale, že může s velkou pravděpodobností dojít až k zániku našeho světa. V průběhu minulých dnů se přihodilo cosi, co spustilo nějaký nepatřičný řetěz událostí se špatným koncem. Rádi bychom zjistili, co se stalo a kde vznikl problém. Nyní vám ukážu, co nás tak znepokojilo.“</p><empty-line /><p>Demit na zem položil první kouli a odstoupil. Nad místem se vytvořil řídký stříbřitý opar, ze kterého se vynořil obraz. Nejdřív byl jen plný ohnivých záblesků, pak se ale objevily domy. Vybíhali z nich lidé a kolem se rozpoutalo ohnivé peklo. Žár v obrazu sílil a pohlcoval veškeré okolí. Poslední, co zahlédli, byl mág s holí moci, kompletně uzavřený v jakési ochranné bublině. Ta před jejich očima praskla jako propíchnutý balónek a z mága nezbyla ani tříska. Pak se objevil záběr jakoby z výšky. Shora přilétaly další ohnivé záblesky, skály pukaly a hroutily se – vypadalo to, jako když hoří i kámen. Na vodu nebylo přes oblaka páry ani vidět.</p><empty-line /><p>Všichni přítomní fascinovaně hleděli na vizi, takže ani nikdo nezaznamenal, že zpoza skály vykukuje černá dračí hlava. Plam zahodil veškerou opatrnost, aby i on mohl sledovat to, co ostatní.</p><empty-line /><p>Jakmile ohnivé běsnění první předpovědi vybledlo, Demit beze slova položil místo pohaslé koule druhou a opět odstoupil. Tentokrát se neobjevil obraz zkázy, ale jakési velké náměstí, kde se promenovali lidé, draci, jednorožci a jakýsi podivný druh vlků. Všichni se chovali podivně. Jen tak se procházeli, občas se někdo s někým zastavil, ale jen na sebe hleděli. Lidé nemluvili, draci se zastavovali ve společnosti jednorožců a pak zase pokračovali v procházení.</p><empty-line /><p>„To je divné! Takhle by se přece žádný drak nikdy nechoval,“ nevydržela to Kornjefa, a rozhořčeně komentovala vizi, „to není normální.“</p><empty-line /><p>„Souhlasím,“ zazněl v Demitově hlase povzdech, „normálně se v této vizi nechová vůbec nikdo, ani draci, ani lidé, ani jednorožci. Buď jsou nemocní, nebo přišli o rozum. Nebo… jsou psychicky ovládáni.“</p><empty-line /><p>„A co ta další předpověď?“ zeptala se zamračeně jedna z harpyjí.</p><empty-line /><p>Vize ze třetí koule vyvolala obraz velkého temného sklepení. Úhel pohledu byl zvláštní, jako by se někdo díval sám na sebe. Uviděli levou připoutanou ruku a vzápětí, jako při pootočení hlavou, i tu druhou.</p>
<p>Ze tmy se vynořili lidé a vlk. Příchozí se rozestoupili, aby uvolnili prostor podivné ochočené šelmě. Ta se zahleděla přímo do očí osoby, jejímž prostřednictvím vizi sledovali. Chviličku se nic nedělo, pak se osoba podívala dolů a měla v noze zakousnutého nějakého neznámého hada. Jeden z průvodců šelmy se rozmáchl a hadovi uťal hlavu. Z vize se jako nehmotná vlna rozběhly záchvěvy bolesti. Další muž v prostoru vize zvíře zabil, ale vlny bolesti plynuly dál. Pohled na scénu se zamlžil a rozplynul.</p>
<p>„Vám se tahle vize zdá důležitá?“ zeptala se zamyšleně harpyje. „Proč jste ji vybrali?“</p>
<p>„Možná je nejdůležitější ze všech,“ potřásl hřívou jednorožec, „jestli jsem správně vyhodnotil to, co jsme viděli, jednalo se o invazi do mysli. Jen nechápu, proč při tom zabili to zvíře.“</p>
<p>„Přesun mysli?” zarazila se harpyje a nevěřícně potřásla hlavou. Možná k vizi nebyla tak vnímavá jako jednorožec. „To přece není jednoduchá záležitost. Nejsem si jistá, jestli bych tuto scénu vyhodnotila shodně. Možná jde o něco jiného.“</p><empty-line /><p>Bdělý schoval kouli a pokrčil rameny: „I my si klademe podobnou otázku jako Otec stromů. Proč zemřel ten podivný vlk a co bylo příčinou bolesti? Cosi podivného zaútočilo na lidskou mysl a bylo to neobyčejně silné. Rozhodně silnější než kouzla, která známe. Souviselo to s temnou magií nebo to bylo něco jiného? Invaze do mysli by vysvětlila mnohé. Je ale možné, aby vlk dokázal tak výrazně mučit lidské podvědomí? Jaký význam má useknutá hadí hlava? Možná vlka k psychickému útoku donutili. Ale z jakého důvodu? Na to zatím nedovedeme odpovědět.“</p>
<p>„No, těžko říct… Možná máte pravdu. Jen stále nechápu, co je na tom pro nás důležitého,“ dál nesouhlasila s názorem jednorožce harpyje.</p>
<p>Demit jí pokynul, aby pokračovala a sdělila ostatním, jak to vidí ona. Poděkovala Bdělému krátkým pokývnutím hlavy a vzala si slovo: „I u nás se vyskytly katastrofické předpovědi a stejně jako vy nemáme žádné vodítko, o co se jedná. Než jsme vyrazily na tuhle schůzku, hledaly jsme něco přesnějšího, abychom nepřišly s prázdnou. Objevily jsme však jen jeden krátký konkrétní obraz. Možná nebude tak zřetelný jako ten lidský, ale můžeme ho přítomným zprostředkovat.“</p><empty-line /><p>Harpyje měla pravdu. Obraz byl mlhavý. Nezřetelný stín postavy se sehnul, natáhl ruku, jako by chtěl vylovit vejce ze zaneřáděné podestýlky. Pak se narovnal a natáhl dlaň. Neviděli, co na ní má, ale ozval se zklamaný vzdech a někdo chraptivě řekl: „Ne. Ani on není sedmý. Osudí ho neuznalo. Není s námi dostatečně pokrevně spřízněný.“</p><empty-line /><p>Najednou byl v záběru zřetelný obraz ženské ruky. Mezi prsty měla propletený řetízek a na něm se houpal přívěsek s křišťálem. Zdvihla ruku výš a v ploškách křišťálu se zaleskl paprsek světla. Plošky kamene světlo rozložily do různých barevných vláken, která se rozprostřela po místnosti.</p><empty-line /><p>„Ať to ještě zkusí on,“ zazněl z mlžného obrazu ženský hlas a ruka s amuletem ukázala kamsi do prostoru.</p><empty-line /><p>„To snad nemyslíš vážně!“ protestoval chraplavý hlas. „Vždyť je to jen malej otrhanej zloděj!“</p><empty-line /><p>Ženská ruka se přetočila a prudce sevřela křišťál. Tím přerušila světelná vlákna. Obraz ruky se rozostřil a vize se zvolna rozplynula ve vzduchu.</p><empty-line /><p>„Jediné, co bylo v našem nahlížení do budoucnosti zřetelné,“ pokrčila rameny harpyje, „byl jen tento zvláštní amulet. Pochopily jsme to jako pokyn osudu a vyrobily kouzelný předmět odhalující pokrevní spřízněnost, jak nejlépe jsme dovedly. Nyní je váš. Předejte ho, prosím, do správných rukou.“</p><empty-line /><p>Harpyje podala Demitovi průhledný křišťál v kovovém oválném rámečku. Plošky křišťálu byly zabroušeny do podivného mušlovitého tvaru.</p><empty-line /><p>„Vážím si vašeho daru,“ lehce se uklonil Bdělý, „ale komu je ten amulet určen?“</p><empty-line /><p>„Vy už jistě tu správnou osobu najdete. Vodítkem pro vás může být i ten její černý kouzelnický prsten s drobnými rudými proužky. Nevím, jestli jste si ho v té vizi dostatečně všimli…“</p><empty-line /><p>Bdělý cítil, že harpyje možná vědí víc, než říkají. Zároveň si byl ale vědom skutečnosti, že tyto hrdé bytosti projevily více vstřícnosti, než je u nich obvyklé, a nebylo by diplomatické na ně jakkoliv naléhat. Přesto se zkusil zeptat ještě na jeden problém, který ho trápil.</p><empty-line /><p>„Nezjistily jste náhodou, ze kterého místa našeho světa vzešel podnět vyvolávající problematické vize?“</p><empty-line /><p>Harpyje se podívala na svoji družku a trochu se ošila, jako by se jí do odpovědi nechtělo. Nakonec ale promluvila.</p><empty-line /><p>„Domníváme se, že se jedná o místo úzce svázané s lidmi, ale kde to je, s tím vám poradit nedokážeme.“</p><empty-line /><p>Skalami se rozlehl skřek. Všichni vzhlédli k albatrosovi, který si tímto způsobem vynutil jejich pozornost.</p><empty-line /><p>„Vy otázka, já odpověď. Ptačí oči, moře, společný let.“</p><empty-line /><p>Kdyby se vyjadřoval jen slovy, asi by z jeho mluvy nebyli moudří. Ale veliký pták vnutil do jejich myslí obrazový děj. Jejich podvědomí vnímalo, jak se spolu s albatrosem vznášejí nad nekonečnými vodami oceánu, míjejí několik ostrovů, jakási málo výrazná skaliska a začínají kroužit nad jedním větším kouskem země uprostřed vod. V tom okamžiku jim albatros zprostředkoval ještě jeden smyslový vjem. Ucítili chaotické víření magie kolem neobvykle silné nestabilní anomálie přímo na ostrově. Snesli se spolu s ptačím králem níž nad město.</p><empty-line /><p>„Lidé tady domov. Pětihradbí. Nedávno výkyv, velký výkyv. Možná problém, možná zlo tady.“</p><empty-line /><p>Jakmile přerušil mentální kontakt, měli dojem, že z té výšky spadnou někam hluboko dolů, než se jejich mysl zase přeorientovala na krajinu kolem jezírka u dračího hrobu.</p><empty-line /><p>Albatros na skále pootočil hlavu a mrkl jedním okem na černého draka, který se zapomněl skrývat a nyní ho mohli vidět skoro všichni. Plam byl tak zaskočen novými informacemi, že si ani neuvědomil, jak ho ostatní pozorují.</p><empty-line /><p>„Zuřivý plameni, možná nastala chvíle, aby ses zapojil do naší diskuse,“ oslovil mladého černého draka Demit.</p><empty-line /><p>„Já, já se omlouvám, byl jsem jen navštívit matčin hrob,“ koktal Plam, když se vyškrábal ze skal na volné prostranství.</p><empty-line /><p>Kornjefa ohrnula opovržlivě pysk. Černý drak a omlouvá se! Kdo to jakživ slyšel?!</p><empty-line /><p>„Není třeba se omlouvat,“ vlídně na něho pohlédl Bdělý, „neprojednáváme nic tajného. A kdo ví, zda třeba ty nebudeš tím správným zástupcem svého druhu. Možná víš nebo tušíš něco, co nám ostatním uniká. Soudím podle toho, jak jsi zareagoval po shlédnutí vizí.“</p><empty-line /><p>„Totiž,“ zaváhal mladý černý drak před tak různorodou skupinou, která se tu sešla, „moje sestra krátce po tom, co odjela do Quinwalu, zmizela… Možná byla u toho… u toho problému, který tam vznikl.“</p><empty-line /><p>„Hanka?“</p><empty-line /><p>„Ona má černý kouzelnický prsten s rudými proužky záblesků. Ona by asi měla dostat amulet od harpyjí. Ale myslím, že to nepůjde, protože zmizela.“</p><empty-line /><p>„Chceš tím říct, že zemřela?“</p><empty-line /><p>„To ne, to bych určitě cítil. Jen zmizela.“</p><empty-line /><p>„Komunikovali jste spolu?“</p><empty-line /><p>„Jen během cesty po moři. Pak už to nešlo.“</p><empty-line /><p>„Jak tedy víš, že zmizela?“</p><empty-line /><p>„Nemohl jsem s ní mluvit, ale cítil jsem její osobnost. Těsně před tím, než zmizela, měla nějaké velké potíže. Nevím, co se tam stalo, jen vím, že tu najednou není. Nevnímal jsem její smrt, jen to, že ve mně zůstala podivná prázdnota. Lépe to vysvětlit nedovedu.“</p><empty-line /><p>Bdělý stočil pohled nahoru k albatrosovi: „Vy víte, co se na ostrově stalo?“</p><empty-line /><p>„My jen pohled. Velký výron magie, výkyv rovnováhy. My co nejrychleji pryč a daleko. Tam nebezpečí.“</p><empty-line /><p>„Možná bychom tam měli poslat někoho schopného, aby to obhlédl,“ navrhl Bdělý, který na schůzku dorazil s Demitem.</p><empty-line /><p>„Zaletím tam,“ okamžitě se přihlásil Plam.</p><empty-line /><p>„Kdybys kombinoval sílu a magii,“ podíval se na něj shovívavým otcovským pohledem Demit, „možná by ses tam nakonec dostal. Byl bys vyčerpaný, bez magie, a protože tam lidé mají velmi vyhraněné názory na jinodruhové tvory, nejspíš by s tebou ani nemluvili a rovnou tě zabili.“</p><empty-line /><p>Drak se na Bdělého vyčítavě podíval, ale neprotestoval.</p><empty-line /><p>„Snad bych také mohla dostat na této schůzce slovo,“ ozvala se mentální žádost od jezera.</p><empty-line /><p>„Ale samozřejmě,“ pokynul Bdělý siréně, která projevila zájem se zapojit do diskuse.</p><empty-line /><p>„Je zbytečné, abych ukazovala katastrofické předpovědi. Samozřejmě jsme je zaznamenali i u nás,“ oslovila je siréna lidským jazykem, „ale není v nich nic směrodatného. Je tu ale pár dalších obrazů z možné budoucnosti. Za všechny jsem vybrala jeden, který podle všeho ukazuje směr k záchraně.“</p><empty-line /><p>Z vody vystoupil do vzduchu široký vodní sloup. Lehce se vlnil, ale byl natolik průzračný, aby v něm bylo vidět lehce skalnaté pobřeží. Zády k divákům zde seděli dva lidé – dívka a menší chlapec. Jejich hlasy zněly tlumeně a málo zřetelně. Přesto jim bylo rozumět.</p><empty-line /><p>„… zítra touhle dobou už bych měla být na cestě domů,“ zazněl dívčí hlas, „doufám že nezmeškám loď.“</p><empty-line /><p>„Škoda, že nemůžeš zůstat. Se Sedmou to není takové vzrůšo jako s tebou.“</p><empty-line /><p>„Vždyť jste mě odsoudili k smrti.“</p>
<p>„Kdyby nebylo toho hloupého zákona, dostala bys řád za zásluhy.“</p><empty-line /><p>„Nejvyšší čas, abych odtud zmizela, nestojím ani o popravu ani o pocty.“</p><empty-line /><p>„Kdyby se to zvrtlo, stejně bych tě zachránil.“</p><empty-line /><p>„Ty sám? Jo? To bych chtěla vidět!“</p><empty-line /><p>„Hrozně moc se toho změnilo. Už to nikdy nebude jako dřív.“</p><empty-line /><p>„No jo, taky mám pocit, že toho na mě poslední dobou bylo trochu moc,“ vzdychla dívka.</p><empty-line /><p>„Ale zase ses podívala do míst, kde to nikdo nezná. Chtěla bys být cestovatelem?“</p><empty-line /><p>„Já? Blázníš? Ani náhodou!“</p><empty-line /><p>„Víš, mně by se to docela líbilo, jenže na to nemám schopnosti.“</p><empty-line /><p>„Buď rád. Courání mezi světy není nic příjemného. Ani nevíš, jak jsem byla šťastná, že mě někdo dostal zpět.“</p><empty-line /><p>„A nebála ses toho svého průvodce?“</p><empty-line /><p>„Ne. Už jsem ho trochu znala už z dřívějška. Jen jsem nevěděla o jeho cestovatelských schopnostech.“</p><empty-line /><p>„Mně nepřipadal moc vlídný.“</p><empty-line /><p>„No, to nebyl, ale bez jeho pomoci bych se nevrátila a z našeho světa by možná zůstal jen spálený škvarek.“</p><empty-line /><p>„Ale bylo to vzrůšo, ne?“</p><empty-line /><p>„No, nevím. Já bych dala přednost klidnějším prázdninám …“</p><empty-line /><p>Obraz postav a moře v pozadí se rozvlnil, voda zavířila, rozpadla se do tisíce kapek a klesla zpět do jezera. Siréna už nepovažovala za nutné vizi komentovat a nechala ostatní, ať si to přeberou, jak umí. Chvíli bylo ticho, které přerušila Kornjefa.</p><empty-line /><p>„A kdo je to – ten cestovatel?“ zeptala se. „Nějaký člověk?“</p><empty-line /><p>„Cestovatelem může být kdokoliv bez ohledu na druhovou příslušnost,“ odpověděl jednorožec. „Jedná se o vzácnou schopnost dotyčného vyvoleného. Ta schopnost umožňuje cestovateli používat průchody na jiné světy. Ti zkušenější si je dovedou i vytvořit. Takové přesunové tunely ale mohou vést do velice zvláštních míst. Dřív jeden takový jedinec býval i v našem stádu, ale nedávno podlehl času a odevzdal své tělo klidu a zapomnění.“</p><empty-line /><p>„Jak se takový jedinec pozná?“ zeptala se harpyje.</p><empty-line /><p>„Dokud svou moc nepoužije, nepozná se.“</p><empty-line /><p>„A jak to vidí jednorožci? Můžeme něco udělat, nebo máme nechat osud našeho světa náhodě?“ zeptala se kousavě harpyje.</p><empty-line /><p>„Nikdo neví, jaký čin posune tok osudu tím správným směrem. Jednorožci jsou připraveni přijmout svůj osud, ať už je jakýkoliv.“</p><empty-line /><p>„Pohodlná filozofie,“ ušklíbla se nad odpovědí a tázavě se podívala po obou Bdělých. Ti jen pokrčili nad D‘fanovým názorem rameny. Nebylo z toho jasné, zda s vyjádřením Otce stromů souhlasí, nebo jen naznačují, že jednorožci už jsou holt takoví a nedá se s tím nic dělat.</p>
<p>„Je mnoho cest do zapomnění,“ podotkla harpyje, „a na jedné z nich bude možná už brzo velký nával. To je vše, co jsme k tomu chtěly říci. Odcházíme.“</p><empty-line /><p>„My ale svou budoucnost nechceme nechat osudu,“ namítl Demit, „pokusíme se dostat do Quinwalu a dopravit tam i váš amulet. Mezitím budeme pátrat po vhodném cestovateli.“</p><empty-line /><p>„Přejeme vám úspěch,“ kývla harpyje a podobně jako její družka na sebe vzala i ona podobu divoké husy. Odstartovaly do vzduchu z hladiny jezera. Někdy v té chvíli zmizel ze skály i albatros, akorát že jeho odlet nikdo nezaznamenal. Siréna a jednorožec se před odchodem aspoň vlídně rozloučili.</p><empty-line /><p>„Obávám se, že ani naši draci nic neudělají,“ řekla tiše Kornjefa, „doufám, že si aspoň poslechnou moje vyprávění.“</p><empty-line /><p>„Kdyby se ti podařilo najít mezi svými soukmenovci cestovatele, dej nám vědět,“ řekl Demit a popřál jí šťastný let.</p><empty-line /><p>„Vůbec nevím, co nám dělat,“ svěřil se Plam, když dračice zmizela z dohledu.</p><empty-line /><p>„Obávám se, že tentokrát nemůžeš udělat vůbec nic,“ odpověděl mu po pravdě Demit, „tahle záležitost je nad tvé síly i možnosti. Nech to na nás. Uděláme, co jen půjde, abychom všechno dali do pořádku.“</p><empty-line /><p>„A já ještě Hanku přemlouval, aby se do Quinwalu vypravila!“ nešťastně sklonil hlavu černý drak.</p><empty-line /><p>„Nic si nevyčítej. Kdyby nechtěla, nejela by tam. Tohle byla její volba. Zatím je těžko odhadnout, zda to byl krok k dobrému či ke zlému. A teď nás omluv, musíme zařídit spoustu věcí.“</p><empty-line /><p>Drak sledoval, jak odcházejí branou. Zase tu zůstal sám. Nyní se bál o Hanku ještě víc než dřív. Proč zrovna ona musí být vždycky v centru nějakých nebezpečných událostí? Nejhorší je to bezmocné čekání na to, co se stane. Náhle byla samota nad jeho síly a po chvilce váhání se rozhodl vrátit ke svému Mistrovi.</p><empty-line /><p>Nalezl ho v jeho oblíbené jeskyni a bez ohledu na jeho nevrlé zavrčení se vecpal dovnitř za ním.</p><empty-line /><p>„Spálený čumák ti nestačil?“ zasyčel starý drak vztekle.</p><empty-line /><p>„Mistře, právě jsem byl svědkem něčeho velice zvláštního. Jen si to poslechněte,“ Plam se neohlížel na Horovu náladu a začal vyprávět. Starý drak zmlkl a nepřerušoval ho. Z jeho výrazu se nedalo odhadnout, zda ho to zajímá. Nicméně nechal Plama domluvit.</p><empty-line /><p>Když skončil, Horo se otráveně zeptal: „No a co? Co já s tím?“</p><empty-line /><p>„Chci jim pomoct, ale nenapadá mě, jak. Poraďte mi, Mistře.“</p><empty-line /><p>„Ty? Dovol, abych se zasmál. Zatím jsi jen dračí nedochůdče, magicky zaostalá přerostlá ještěrka. Někam zalez a dej pokoj. Chci odpočívat.“</p><empty-line /><p>Horo se stočil do lehu zadkem k Plamovi. Ten byl šokován samolibou lhostejností starého draka, který mu po smrti matky poskytl zázemí a který pro něj byl symbolem moudrosti. Ale tohle? To si od něj opravdu nezasloužil! Nečekaně ho prostoupila divoká zuřivost a slova se z něj linula jako nezadržitelný příval.</p><empty-line /><p>„Mistře Horo, zklamal jste mě. Hrozně jste mě zklamal. Zatím jsem vás uznával. Dokonce jsem vás měl rád! Ale vy si to nezasloužíte!“ rozhořčeně soptil Plam. „Jste jako všichni ti hloupí arogantní černí draci. Je vám fuk, jestli se svět řítí do zkázy. Ale jestli se ty horší Nestorovy vize vyplní, bude i z vás škvarek nebo tupá ovce. To chcete? Já už u vás nebudu. Vy nejste přítel mojí matky, vy jste jen mizernej zaslepenej sobec!“</p><empty-line /><p>Plam vycouval z jeskyně a skoro se až klepal psychickou bolestí ve svém nitru. Venku už se šeřilo. Naprosto nevěděl, co si počít. Zvažoval, zda se nevrátit do rodného hnízda. Žije tam pár zkušených draků. Možná by mu poradili.</p><empty-line /><p>Náhle ucítil v ocase ostrou bolest, jak mu ho přišlápla ohromná dračí tlapa.</p><empty-line /><p>„Ty zmetku jeden mrňavej! Ty si myslíš, že ti jen tak projde urážka učitele?!“</p><empty-line /><p>Plam se pokusil vykroutit, ale vysloužil si jen tupý úder shora mezi ramena. Zalapal po dechu a přepadla ho panika, že ho jeho bývalý Mistr snad zabije.</p><empty-line /><p>„Nezabiju tě,“ reagoval na jeho myšlenky starý drak, „rozhodně ne takhle zákeřně zezadu, i když by sis to za své nevycválané chování zasloužil. Vezmi ale na vědomí, že takhle snadno tě odejít nenechám.“</p><empty-line /><p>Tlapa se zdvihla z Plamova ocasu a mladý drak konečně mohl pohlédnout do zuřivého oka svého Mistra. Potlačil zachvění a touhu přikrčit se. Vzpomněl si na Hanku a hrdě zdvihl hlavu. Jestli se má nechat zabít, ostudu jí neudělá.</p><empty-line /><p>„Máš dvě možnosti,“ pomalu jízlivě navrhl Horo, „buď přistoupíš na náš vzájemný magický souboj, nebo mi budeš dva roky nosit každý druhý den čerstvé maso až do mé jeskyně a já tě budu dál učit. Co ty na to, cucáku?“</p><empty-line /><p>„Jestli někdo něco neudělá, žádné dva roky už nebudou. Nechci se toho dočkat, beru ten souboj,“ vzdorovitě odpověděl Plam.</p><empty-line /><p>„Ale, ale, naše mláďátko vystrčilo drápky,“ pobaveně to komentoval Horo a protáhl si krk. Plamovi se zdálo, že mu představa souboje vylepšila náladu.</p><empty-line /><p>„Víš co, mladej, uděláme to ještě zajímavější. Když vyhraješ, poradím ti, nebo možná i trochu pomohu ve tvé svaté misi. Ale to by ses musel sakra snažit. Nejdřív ale pravidla souboje: žádná smrtící kouzla - a zvítězí ten, komu se podaří protivníka ochromit a shodit na zem. Máš nějakou otázku nebo připomínku?“</p><empty-line /><p>Plam jen mírně zavrtěl hlavou. Obával se, že kdyby promluvil, zradil by ho roztřesený hlas. Rozběhl se a odstartoval do vzduchu. Sotva se otočil do ostrého výkrutu, zasáhlo ho první učitelovo kouzlo. Naštěstí zasáhlo jen konec jeho ocasu, kde ztratil cit. Regenerační magii ovládal naštěstí lépe než ostatní draci. Rychle se zorientoval a překvapeně zjistil, že Horo už je nad ním. Nazdařbůh vyslal slabou dezorientaci a rychlou kličkou se přemístil do boku, odkud pečlivěji zacílil svědivý úder. Vzduch v jeho blízkosti vybuchl nárazem a odhodil ho z trasy. Musel několikrát prudce mávnout křídly, aby to vyrovnal. U druhého boku mu vybuchla ohnivá koule. Natolik znal svého učitele, že intuitivně vytušil past. Nenechal se odklonit a prohnal se ohnivým polem. Téměř mu neublížilo, naopak ho na okamžik skrylo před Horovým zrakem. Bez ohledu na žár přibrzdil a vyslal tak silný ochromující úder, jaký svedl. Až teď změnil směr. Přidal magii, aby nabral výšku co nejrychleji. Nebyl ale tak úspěšný, jak doufal. Náraz shora do křídel znamenal, že se opět nedostal dost vysoko. Kdyby jeho učitel úder mohutného ocasu kombinoval s útokem nohama, mohl mu snadno pomocí mohutných drápů potrhat křídla. Místo toho ucítil Plam hustou kaši okolního vzduchu, což ho neuvěřitelně zpomalilo. Zkusil svou specialitu. Otočit kouzlo proti jeho sesilateli bylo méně náročné na množství magie, ale o to bylo složitější na preciznost provedení. Magicky upravený vzduch rozprostřel mezi sebe a Hora a pokusil se učitele sevřít jako do pavučiny. Mezitím, co starý mág hustý vzduch rozpustil, znovu seslal svědivou rozbušku a všiml si, že se tentokrát trefil. Tohle bylo velice nepříjemné kouzlo a na jeho kompletní zrušení jeden potřeboval klidnou chvilku a soustředění. Ta chvilička zaváhání, kdy kontroloval zásah, se mu nevyplatila. Mrazivé kouzlo mu ochromilo levé křídlo. Propadl se vzduchem o několik desítek metrů dolů. Trhaně se snažil manévrovat, neboť bylo pravděpodobné, že se ho učitel pokusí dorazit. Pak si uvědomil, že by mohl nemohoucnost předstírat ještě o okamžik déle. Připravil ochromující úder kombinovaný s mrazivým bodnutím. Trhal sebou sem a tam a koutkem oka sledoval vzduch nad sebou. Jakmile byl Horo dostatečně blízko, vypustil kouzla a prudce vytočil výkrut bokem a vzhůru. Za pomoci magie se konečně dostal nad mohutné tělo starého draka. Bleskurychle seslal cílené ochromující kouzlo do nejcitlivějšího místa páteře mezi zády a ocasem. Kdyby byl tak zdatný, jako jeho učitel, mohl by ho nyní vzduchovým rázem poslat až na zem. Sice se o to pokusil, ale jeho síla na to zdaleka nestačila. Horo přešel do klouzavého letu, jen se mírně natočil a seslal na něj něco, co neznal. Najednou nemohl dýchat. Než Plam přišel na to, že je to jen blok v jeho mysli, starý mág se vzpamatoval a znovu zaútočil. Jednomu jeho kouzlu se Plam uhnul a do druhého vzápětí slepě vletěl. Ztuhla mu celá hlava a přestal vidět. Zoufale mával křídly, aby aspoň nabral výšku. Vzápětí mu ztuhl i ocas a musel letět rovně. Náraz do hřbetu ho odhodil dolů. Ochromení odeznívalo zoufale pomalu. Stále ještě viděl hodně rozmazaně. Vlevo od hlavy vybuchl vzduch a odhodil ho stranou. Ze zoufalství udělal nebezpečný kotoul vzad, ale nepomohlo mu to. Vzápětí mu zamrzlo stejné křídlo, jako předtím. Chtě nechtě se propadl do klesavé spirály. Další náraz do hřbetu ho mrštil dolů mezi skály a cítil, jak se mu trhá blána na pravém křídle. Naštěstí už se mu srovnal zrak. Nemohl dělat nic jiného, než složit křídla k trupu a přistát mezi skalami. Ochromené levé křídlo se ale složit nechtělo, takže musel žuchnout na pravý bok, aby si ho nepolámal. Horo zakroužil, přistál na jedné ze skal a zlomyslně sledoval, jak se mladý drak snaží zregenerovat a aspoň se normálně postavit na nohy. Dál už neútočil. Souboj byl u konce. Plam ze sebe vydal všechno a už mu ani nezbyla síla na neutralizaci utrpěných úderů. Byl na něj žalostný pohled, ale jeho učitel nevypadal zklamaně. Mile ho překvapilo, že tenhle malý černý ňouma dal přednost souboji před posluhováním. Snad z něj přece jen nakonec nevyroste takové dračí nemehlo, jak to zezačátku vypadalo, pomyslel si v duchu starý mág při pohledu na zdeptané dračí mládě. Jen kdyby tak nelpěl na té zatracené holce…</p><empty-line /><p>*****</p>
<p> <strong>Tajemství Zikova otce</strong></p><empty-line /><p>Už toho měl dost. Pochodovat jako ovce se smyčkou na krku bylo ponižující. Zik vylovil z kapsy svůj zavírák a jedním tahem se odřízl od společného provazu. Pak ztuhl. Téměř mu při tom ochrnul krk i ruka a měl co dělat, aby svůj nůž neupustil na dlažbu. Děti za ním se začaly kácet k zemi a svíjet se. Cítil, že se děje něco špatného, ale když už se jednou rozhodl utéct, sebral všechny své síly a sprintem vyrazil nejbližší ulicí pryč od strážných, kteří začali hlasitě vykřikovat jeden přes druhého. Letmo mrkl přes rameno, jestli se k němu někdo přidá, ale v té chvíli ho do zad zasáhly dva prudké údery. Další šipka, vystřelená z kuše, ho jen těsně minula. Přestal se zajímat o okolí a ještě o něco zrychlil. Konečně tu byla příčná ulice, kam mohl zabočit a zmizet z dosahu střel. Za ním se rozléhal nepravidelný dusot strážných, takže nezbývalo, než hledat úkryt. A to hodně rychle! Domy tu sice byly bohatě zdobené, se sloupky a stříškami skoro u každého vchodu, ale v podstatě nic, co by se Zikovi hodilo. Až na konci ulice spatřil stříšku, která zároveň sloužila jako balkon, kde trůnily podélné květináče s polouschlou vegetací. Hbitě vyšplhal nahoru a zalehl za květináče. Srdce mu bušilo až v krku, skoro se bál, že je to slyšet až dolů. Dusání pronásledovatelů na křižovatce ztichlo. Uměl si představit, jak se muži rozhlížejí a uvažují, kam zmizel. Doufal, že nebudou mít dost času na přemýšlení a hledání. Nebylo tu zase až tolik úkrytů, ve kterých se dalo zmizet. Dřív nebo později by ho museli objevit. Ulicí znovu zazněly kroky. Ačkoliv se vzdalovaly, neodvážil se vystrčit hlavu. Mohla to být finta. Některý ze strážných mohl v úkrytu čekat, jestli odněkud nevyleze. Vteřiny se nekonečně vlekly, ale Zik byl za svou opatrnost odměněn.</p><empty-line /><p>„Zatracená práce! Zdá se, že fakt zdrhnul,“ zaznělo tlumeně zezdola a následoval soubor sprostých kleteb. Ozvěna dvojích kroků se nesla ztichlou noční ulicí. Zik pro jistotu ještě minutu počkal a pak si stáhl ochranný kožený krunýř. Byly v něm zabodnuté dvě šipky, ale naštěstí neprošly skrz. Zkusil je vytrhnout nebo ulomit, ale nešlo to. S trochou lítosti zanechal tvrzenou kůži na balkóně a pak opatrně sešplhal dolů. Věděl, že hrozně riskuje, ale nedalo mu to a vyrazil potichu stejným směrem, jako strážní. Musel ověřit, co se stalo s ostatními dětmi. Bylo snadné skupinu lokalizovat, slyšel ji už zdálky. Podařilo se mu dostat tak blízko, aby viděl děti, jak pokračují v cestě. Ulevilo se mu. Jediné, co chtěl ještě zjistit, než se vrátí domů, byl cíl jejich cesty. Už to pomalu chtěl vzdát, když se průvod konečně zastavil před malými dvířky v mohutné klášterní zdi.</p>
<p>Zik už na nic nečekal. Jakmile první děti prošly dovnitř, otočil se a vyrazil na jediné místo druhých hradeb, odkud se dalo nepozorovaně sešplhat do podzemních chodeb. Bylo to v zákoutí zdejšího hřbitova. Kombinoval rychlou chůzi a běh, aby se tam dostal co nejdřív. Přešplhat zeď pro něj nebyl problém. Šachta do podzemí byla hned vedle smetiště za márnicí. Zik už tady byl třikrát, takže se nemusel zdržovat žádným hledáním. Na hrobech poblikávalo několik svíček. Našel otvor a sklouzl dolů. Malou chvíli musel čekat, až si oči přivyknou. Už před časem zjistil, že není nutno si v chodbách svítit. Stěny byly upraveny tak, aby slabě zeleně světélkovaly a umožňovaly bezpečný pohyb procházejícím. Jako už mnohokrát Zik blahořečil svému skvělému smyslu pro orientaci. Ať už byl venku nebo v podzemí, přesně cítil, kterým směrem je domov.</p><empty-line /><p>Jakmile se rozkoukal, sebral odvahu a vyrazil vpřed. Téhle dlouhé chodby se trochu bál, protože by tudy mohly chodit stráže a nebylo tu před nimi kam uhnout. Navzdory únavě nasadil co nejrychlejší tempo. Hlavou se mu honily hrozivé představy, co je s mámou, jestli shořel i jejich společný příbytek a jak to asi na pátých hradbách momentálně vypadá.</p>
<p>Naštěstí se máma vždycky mohla spolehnout na skvělého ochránce. Zik si nebyl jist, jestli je Dejus jeho otcem, ale oslovoval ho tak. Nenacházel na sobě nic, čím by si byl s tátou podobný. Tento vysoký mohutný muž se znetvořenou levou polovinou tváře utrpěl zřejmě v minulosti vážné zranění. Kvůli tomu i špatně mluvil a dost možná mu to i pomaleji myslelo. Nosíval na hlavě uvázaný šátek, který částečně kryl jeho znetvoření kolem levého oka. Působil dojmem trochu tupého dobráckého medvěda. Mámu ale bezmezně miloval a vůbec mu nevadilo, že ona si ani po letech nepamatuje jeho jméno. Chodíval příležitostně pomáhat do přístavu, takže skoro vždycky měli co jíst. Zik si byl jist, že Dejus nedopustí, aby se mámě stalo něco zlého. Ti dva byli jediná rodina, kterou měl. Za ta léta už si zvykl na máminu poškozenou paměť i na to, že si s tátou nemůže pokecat o klukovských záležitostech. Oba dospělí sice dokázali naslouchat, ale Dejus se zmohl s bídou na pět srozumitelných slov a máma do druhého dne zapomněla, co říkal. Pamatovala si vlastně jen to, že je Zik jejím dítětem a oslovovala ho správným jménem. Hladívala ho po vlasech a líbala na tvář. Táta to štěstí neměl. Každé ráno se mámě musel znovu představit a vysvětlit jí, že se snaží postarat o ni a jejího syna. Přesto mámu až neuvěřitelně miloval. Občas byl k politování, ale teď byl Zik rád, že ho máma má vedle sebe. Jen doufal, že Dejus nepřišel při tom zmatku kolem požáru k nějakému úrazu.</p><empty-line /><p>Konečně dorazil na křižovatku chodeb. Odbočil doleva a po pár metrech musel sešplhat šachtou dolů. Poprosil své štěstí, aby ho neopouštělo, a pustil se další dlouhou chodbou, která ho vedla až pod čtvrté hradby. Podzemní bludiště tu bylo o něco členitější. Zde už má obstojnou šanci uniknout, kdyby náhodou někoho potkal. Přesto se tu a tam zastavil a pozorně naslouchal. Jediné, co k jeho uchu dolehlo, byl zvuk kapající vody. Rychle zahnal myšlenky na žízeň a vyrazil dál. Ještě jedna šachta dolů a páté hradby byly téměř na dosah. Navzdory únavě přidal do kroku, aby se tam dostal co nejdřív. Nyní už se cítil relativně bezpečný. Ještě mine další dvě odbočky a bude na místě, kde se před několika lety propadl strop jedné z chodeb. Asi nebyla příliš používaná, protože ten zával za celou dobu nikdo neopravil. Tady se dalo v pohodě vylézt ven na slunce v prostoru pátých hradeb.</p><empty-line /><p>Z poslední boční chodby, kterou chtěl minout, se těsně před ním vynořil chlap. Zik doplatil na to, že tak blízko u cíle své cesty přestal dávat pozor. Mohutná ruka ho popadla za nadloktí, smýkla jím do strany a chlapce zezadu sevřel medvědí stisk. Zašátral sice rukou po noži, ale do kapsy bohužel nedosáhl. Muž se i s ním otočil a Zik spatřil další dva strážné.</p><empty-line /><p>„Ale, ale… kohopak jsi to Riuxi, ulovil?“</p><empty-line /><p>„Nějaká malá krysa se courá, kde nemá!“ zaduněl hluboký hlas v jeho zádech. „No, zmetku, jakpak se jmenuješ?“</p><empty-line /><p>„Z…ik,“ odpověděl chlapec přiškrceně.</p><empty-line /><p>„A tvůj táta? Kdo je tvůj otec?!“</p><empty-line /><p>„De…i…jus,“ nedostávalo se Zikovi v tom medvědím sevření vzduchu.</p><empty-line /><p>„Ten asi nebude od nás, toho neznám,“ lehce zavrtěl hlavou strážný, na kterého chlapec viděl, „řekni nám, kde bydlíš.“</p><empty-line /><p>Zik ztěžka lapal po dechu, ale zdálo se, že si toho muž, který ho držel v sevření, ani nepovšiml. Právě mu totiž hlavou běžela záplava nevítaných vzpomínek.</p>
<p>Připadalo mu, že ten kluk vyslovil jméno DelRiux. Je možné, aby jeho bratr žil a měl syna? Nejdřív ho to zahřálo u srdce, ale vzápětí si uvědomil, že v takovém případě by se tenhle malý spratek mohl stát právoplatným dědicem skvělého sídla na druhých hradbách, kde teď žije on, Bruno Riux, se svou rodinou. Zase by se z něj stal „ten druhý“. Vzpomínky se nedaly zahnat. Jeho bratr, milovaný i proklínaný… Už když byli malí kluci, hrál brácha všude prim. Odmala ho převyšoval, ačkoliv byl mladší. Výborně se učil, měl přirozeně vlnité vlasy, tmavé podmanivé oči, uměl lidi rozesmát i nadchnout. Fakt je, že nebyl žádný svatoušek a užili si spolu spoustu dobrodružství i legrace. Jak dospívali, omrzely je rošťárny a raději společně chodívali za holkama. Ty nejlepší měl pochopitelně Kryštof. Ale všechny nemohly mít Kryštofa Riuxe, takže se dostalo i na Bruna Riuxe. Byly to báječné časy. Pak si brácha usmyslel, že se dá k péesce. Rodiče z toho byli rozladění, protože doufali, že právě on se svým charismatickým zjevem bude největším přínosem pro jejich obchod. Ale Kryštof se přemluvit nenechal. Obchod s magickými i nemagickými šperky tehdy převzal Bruno. Kryštof byl v péesce za hvězdu – no, jak jinak… Během několika let se vyšplhal k postu velitele. Naštěstí nezpychnul a Bruna bral s sebou na slavné „noční přeshradbové tahy“, kdy členové péesky vymetali všechny své oblíbené hospody. Vedl bohémský život. Denně pár hodin tréninku, spoustu peněz, nové luxusní bydlení na druhých hradbách… Budiž mu připsáno k dobru, že si tam přivedl celou svou rodinu. V péesce se šperky prodávaly mimořádně dobře, takže se všem dařilo přímo nad očekávání. A těch krásných holek! Když se Kryštof bezhlavě zamiloval do mágovy dcery, nikoho tenkrát ani ve snu nenapadlo, co se z toho může vyklubat za průšvih. Hermína byla nádherná usměvavá dívka, která vlídně hovořila se všemi bez ohledu na věk, zdraví či bohatství. Lidé se jí svěřovali a ona byla plná pochopení pro trpící. Její otec DelBufo by Kryštofa jako jejího manžela velice uvítal a obě rodiny už pomalu kuly společné plány. Jenže když bratr požádal Hermínu o ruku, dostal košem. Nevzdal to a vytrvale byl v její blízkosti, pomáhal jí a nosil jí dárky, které mu ona vlídně ale stejně vytrvale vracela. To se táhlo skoro dva roky. Nakonec už všichni na dívku tlačili, aby Kryštofa vyslyšela. A tehdy nastal zlom, jaký nikdo nečekal. Dívka si přivedla domů toho přivandrovalce ze země nýmandů DelVorjaka a prohlásila, že se s ním zasnoubila. Pravda, on byl tak trochu zvláštní. Brána ho sem nějakou náhodou prohodila z jednoho blízkého světa. Už při svém vstupu bojoval proti nějakým potvorám po boku péesky, takže ho rovnou zařadili mezi nováčky. Jednou zachránil život králi a bylo mu za odměnu dovoleno vložit ruku do osudí. Všichni to brali jen jako takovou symbolickou poctu, takže většina přítomných zažila dost velký šok, když si vytáhl černou perlu a stal se šestým členem Velké sedmy. A přitom oproti bratrovi vypadal jako nemastný neslaný ňouma! Nikdo nechápal, jak mu mohla dát Hermína přednost před pohledným a statečným velitelem z péesky. Ani tehdy to Kryštof ještě nevzdal…</p>
<p>Krátce po Hermínině zasnoubení Velkou sedmu zaskočila nečekaná smrt stařešiny. Zase v ní zbylo jen pět vyvolených ze sedmi, takže při výroční slavnosti směli k osudí přistoupit nejváženější občané města, mezi nimi i Kryštof. Když vytáhl ruku z osudí, otevřel dlaň a ukázal přítomným černou perlu, všichni jásali. Ostatní s bílými perlami po něm jen závistivě loupali očima. Nyní patřil mezi vyvolené i bratr. Zvolil si oficiální jméno DelRiux. Hermína ho při blahopřání políbila a zase to vypadalo o něco lépe. Ale ne dlouho. DelVorjak a Hermína se vzali. Kryštof byl zdrcený. Teď už nebylo vhodné, aby za ní chodil a pomáhal jí. Trápil se a začal pít víc, než snesl. Nějakou dobu mu to procházelo, ale pak mu oznámili, že není vhodné, aby jako vyvolený dál vykonával funkci velitele péesky a tím ho elegantně sesadili. O to víc začal pít. Jednou v noci nad sebou ztratil kontrolu a vtrhl do domácnosti DelVorjaka, kde ztropil velký skandál. Den poté, když se z toho vyspal, přišla ho navštívit Hermína. Těžko odhadnout, co bratrovi pověděla, ale asi mu promluvila do duše, protože v následujícím období se DelRiux v pití hodně mírnil. Stal se z něj ale zamlklý smutný morous. Stále za ním přicházely ženy a dívky v naději, že ho z toho vyléčí, ale neuspěly. Když se Hermíně narodil syn, bratr pro něj koupil maličký, velmi drahý amulet ve tvaru podkovy. Konečně se snad smířil se svým neúspěchem v lásce. Po jiné už ale viditelně netoužil. Znovu začal pravidelně navštěvovat tréninky péesky a trávit tam spoustu času. Všichni doufali v obrat k lepšímu. S mladičkým DelHasem přátelsky soupeřil o post bojovníka a u DelBufa studoval historii Motýlí brány. Nepřátelští tvorové, kteří se z ní občas vynořovali, v něm nalézali zuřivého protivníka. Bojoval vždy naplno a beze strachu, jakoby vyzýval samu smrt. DelHas uznal, že se musí ještě hodně učit, aby dosáhl DelRiuxových kvalit. Velká sedma zůstala nekompletní i nadále. V osudí už snad byly jen samé bílé kamínky. Marně se mladí mužové, ba i ženy snažili zaplnit chybějící místo. I Bruno to zkusil, ale bez úspěchu. Motýlí brána zlobila stále častěji a brala si při obraně města životy mladých mužů z péesky. No a jednoho nešťastného dne, kdy nekompletní Sedma stála se strážnými proti zvlášť silnému výronu divokých šelem, přinesli po boji domů těžce zraněného Kryštofa. Tři dny kolem něj poskakovali všichni nejschopnější doktoři a mágové města. Podařilo se jim ho udržet při vědomí a zhojit zbytek poraněného mozku. Bratr ležel, hýbal jedním okem a dokázal spolknout jen trochu tekutiny. To byly veškeré projevy života, který v něm zbyl. Lidé si šeptali o tom, že takhle skončil jenom proto, že se vrhl mezi genoga a DelVorjaka, který by jinak stoprocentně zahynul. Bruno to nechápal. Pro Kryštofa by přece bylo lepší, kdyby DelVorjak umřel. Kdo ví, třeba by u něj Hermína po smrti svého manžela hledala útěchu. Proč ho sakra zachraňoval? A navíc za cenu vlastního života?! Nikdo to nechápal. Miloval snad tu nevděčnou potvoru tolik, že upřednostnil její štěstí před svým životem? To jaksi nemělo logiku. Možná se jen ve zlomku sekundy špatně rozhodl… Třetí den se na něj Hermína přišla podívat a od té chvíle přicházela každý den na hodinu nebo dvě. Krmila ho, ošetřovala a díky ní se začal bratr zotavovat. Byl to ale jen stín bývalého bojovníka. V podstatě nedokázal mluvit, musel se všechno učit znovu, skoro jako mimino. Navíc si ani nepamatoval, co bylo dřív. DelBufo prohlásil, že víc už se pro DelRiuxe udělat nedá. Od toho okamžiku za ním Hermína přestala chodit. Nával zuřivosti, který Bruno tehdy pocítil, se nedal zapomenout. Z jeho bratra nebude nic víc než tupá přežívající troska, zatímco ta mrcha Hermína má všechno, po čem člověk zatouží. Taková nespravedlnost! Tehdy vzal Bruno pomstu do vlastních rukou. Ze svých cest si jako hosty přivedl tři temné mágy a přichystal na mladou DelVorjakovic rodinu léčku. Dělali chybu, že se procházeli ve veřejném parku druhých hradeb jen sami s dítětem. Navíc tam chodívali brzo ráno, kdy tam obvykle nevstoupila živá duše. Bylo snadné je překvapit a znehybnit.</p><empty-line /><p>„Teď zaplatíš za utrpení mýho bráchy. Teď uvidíš umírat ty, které miluješ, a tenhle okamžik bude to jediné, co si po zbytek svýho mizernýho života budeš pamatovat,“ zasyčel Bruno do vyděšeného Hermínina obličeje. Její malý syn se snažil přibatolit k matce, zatímco znehybněný DelVorjak zavřel oči.</p><empty-line /><p>„Tiásku, utíkej k tátovi, honem běž k tatínkovi,“ podívala se zoufale na malého synka. Dokázala narušit znehybnění aspoň do té míry, aby mohla mluvit. Dítě ji kupodivu poslechlo a ťapalo směrem k otci.</p><empty-line /><p>„Lásko,“ zavibroval v jejím hlase vzlyk, „lásko, ty to dokážeš. Vezmi Tiáska a uteč. Utečte oba. Vždyť to umíš. Utečte oba, nebo vás zabijou. To jediné bych fakt nepřežila. Tak si pospěš a uteč!!!“</p><empty-line /><p>Bruno se zadostiučiněním kývl na mágy a ti pozdvihli paže, aby zkřížili složité kouzlo, při kterém dva lidé zemřou a třetí přijde o paměť vyjma jediného tragického okamžiku. Zvedl se podivně propletený divoký magický vír, který zasáhl přítomné i nejbližší okolí. Stromy zaúpěly jako při mohutné vichřici a lidé uprostřed dění jako by dostali palicí do hlavy. Chvíli trvalo, než jim zase začaly fungovat všechny smysly. Najednou tu stála Hermína se skelným pohledem, kousek od ní Bruno, za ním jeho tři mágové ...a v dohledu přes park se na ně jako náhodný svědek díval jeho postižený bratr Kryštof DelRiux. Halas v okolí napovídal, že sem co nevidět dorazí lidé, kteří si všimli magické aktivity.</p><empty-line /><p>„Co se to sakra stalo, Hermíno?“ otočil se Bruno na mladou ženu, aby zjistil, jak na tom je.</p><empty-line /><p>„Já nevím… Co tady vlastně děláme?“ upřela na Bruna naprosto zmatený pohled. Ono se to podařilo, zajásal v duchu, ale mátlo ho zmizení jejího muže a dítěte.</p><empty-line /><p>„Kde je ten chlap a děcko?“ zeptal se mágů.</p><empty-line /><p>„Otevřel bránu a zmizel i s dítětem dřív, než jsme ho stihli zlikvidovat,“ sdělil mu šeptem jeden z nich.</p><empty-line /><p>„Otevřel bránu uprostřed města? To ale znamená, že se stejně nemůže vrátit. Zabili by ho tu za to. Něco takového si nemůže dovolit ani člen Velké sedmy. A navíc je pravděpodobné, že to ani jeden z nich nepřežil. Takže, pánové,“ otočil se Bruno k mágům, „oficiální verze zní: snažili jsme se zabránit tomu muži, aby svou rodinu odvedl branou někam bůhvíkam, ale nestihli jsme to. Podařilo se nám z jeho moci dostat jen Hermínu. Jasné?“</p><empty-line /><p>Vyšetřování celé záležitosti bylo mimořádně důkladné. DelBufo zuřil, když se potvrdilo, že bránu skutečně otevřel DelVorjak, a považoval za skandál, když se Hermínu nepodařilo nikomu z elitních lékařů dát do pořádku natolik, aby mohla vypovídat. Bruno byl dobře naladěný. I když se mu záměr nevydařil tak úplně přesně, jak plánoval, tohle ho taky uspokojovalo. Jen bratr Kryštof někam zmizel a domů už se nikdy nevrátil. Ani po něm nepátral. Skoro si oddechl, že už se nemusí dívat na jeho znetvořený obličej a poslouchat skřeky, které mrzák vydával, když se snažil promluvit. Jeho rodině teď spadlo do klína sídlo na druhých hradbách a obchod s amulety tu jen vzkvétal.</p><empty-line /><p>„Hej, Riuxi! Povol trochu, jinak ho uškrtíš,“ přerušil proud jeho myšlenek strážný. Bruno si uvědomil, že stojí v podzemní chodbě a pořád pevně svírá chlapcův hrudník. Nejbezpečnější by bylo toho spratka zabít. Ale to by tu s ním nesměli být ti dva hlupáci v uniformě, co ho už dvakrát oslovili jménem. Teď budou zaručeně trvat na tom, aby kluka pustil živého. Zatracená práce!</p><empty-line /><p>„Tak povídej! Odkud jsi? A kdo jsou tvoji rodiče?“ povolil trochu sevření.</p><empty-line /><p>Zik z toho muže cítil přímé ohrožení života. Už jednou zažil podobný pocit a tenkrát si odnesl pořádný šrám nožem přes žebra. Má říct pravdu nebo lhát? Co bude bezpečnější? Rozhodl se pro kompromis.</p><empty-line /><p>„Z pátých hradeb, prosím. Mámu nemám a otec je Degus Zamarad,“ půjčil si bez uzardění jméno jednoho ze sousedů, který byl známý svou cholerickou povahou a často působil zmatky v přístavní krčmě.</p><empty-line /><p>„No jo, toho znám,“ ozval se druhý strážný, „pěknej rapl. Tomu je lepší se vyhnout, než se s ním hádat. Radši toho kluka pusť.“</p><empty-line /><p>„Kudy ses dostal do podzemí?“ nevlídně pokračoval ve výslechu Bruno Riux.</p><empty-line /><p>„Propadlou chodbou. Ale už nevím, kde to bylo. Zabloudil jsem. Pěkně prosím, ukážete mi cestu ven?“</p><empty-line /><p>„Zatracená práce! Dneska jde všechno na levačku,“ Riux si přehmátl a uchopil Zika za šaty pod krkem. Druhou rukou mu z obou stran vrazil pořádnou facku.</p><empty-line /><p>„Ale, šéfe…“ nesměle namítl strážný, ale pak si svou řeč rozmyslel a couvnul.</p><empty-line /><p>„To jen aby si pamatoval, že nemá v podzemí co dělat,“ procedil skrz zuby Riux a odhodil chlapce tak prudce, až upadl a přistál pod nohama strážného.</p><empty-line /><p>„Dávám ti ho na starost, Maxi. Zavážeš mu oči a vyhodíš ho nahoru u nemocnice. Jasný?! A pak nás dohoníš. I když možná by bylo bezpečnější ho zabít…“ zvažoval ještě Riux svoje rozhodnutí.</p><empty-line /><p>„Nemyslím, že to je nutné,“ řekl Max tiše, popadl zvedající ho se Zika a hrubě mu svázal ruce za zády. Riux se po nich naposledy podíval, lehce pokrčil rameny a pak kývl na druhého vojáka. Spolu s ním vyrazil chodbou na opačnou stranu, než chlapce postrkoval Max.</p><empty-line /><p>„No, kamaráde, měls to pěkně nahnutý,“ řekl strážný, když mu zavazoval oči. Teď už nebyl tak hrubý. Chodba byla dost široká na to, aby mohl svého zajatce držet za nadloktí a vést ho vedle sebe. Zik potěšeně zjistil, že je šátek špatně uvázaný a kolem nosu částečně vidí. Ale i kdyby neviděl, přesně věděl, kam směřují. Bylo mu to trochu divné, protože šli chodbou, která byla slepá. Jakmile došli na konec, voják se sehnul k podlaze. Zik koutkem oka viděl, jak se jeho ruka s prstenem přibližuje k místu ve stěně, kde byl vyryt jakýsi divný znak. Ten při přiblížení prstenu zasvětélkoval. Max se zdvihl a otočil Zika o čtvrt obrátky.</p><empty-line /><p>„Teď zdvihej nohy, půjdeme po schodišti.“</p><empty-line /><p>Tam, kde ještě před chvílí byla stěna, se teď nalézaly schody vzhůru. Zik si vzrušeně uvědomil, že odhalil další kousek tajemství podzemního bludiště. Schody je zavedly do malé vlhké místnosti plné harampádí. Strážný otevřel dveře a pak Zikovi rozvázal ruce a strhl šátek z očí. Prudce ho vystrčil ven na vzduch.</p><empty-line /><p>„Už nikdy do podzemí nelez, rozumíš?! Je to přísně zakázané!“ poučil ho na rozloučenou a nechal ho mžourajícího v ranním slunci. Dveře zaklaply a bylo slyšet, jak muž zamyká.</p><empty-line /><p>Zik se rozhlédl. Skutečně stál v místech, odkud bylo vidět nemocniční budovu i kryté přístřešky, které se během noci zaplnily raněnými z pátých hradeb. Žádný luxus to tady nebyl, ale aspoň tu člověku ovázali zranění a dostal tolik jídla, aby přežil, pokud přežije. Kdo nemohl za péči zaplatit, zůstal tu týden po svém uzdravení a pomáhal novým pacientům. Občas se našel i nějaký ten dobrovolník. Bez nich by se tu jen málokdo dočkal uzdravení. Zik se chtěl otočit a vyrazit k domovu, když tu zahlédl známou mohutnou postavu, která přenášela ošetřeného zraněného pod volný přístřešek. Dejus. To nemůže být nikdo jiný! Zik se s neblahou předtuchou rozběhl k nemocnici.</p><empty-line /><p>Ještě než stihl vyslovit otázku, co je s mámou, Dejus ihned, jak ho zahlédl, zdvihl pěst se zdviženým palcem, že je všechno v pořádku. Zikovi spadl ze srdce obrovský balvan. Ukázalo se, že jejich příbytek opravdu lehl popelem a jeho rodiče hned vyrazili do nemocnice, aby pomohli s náporem zraněných. Našel mámu u necek při praní zkrvavených prostěradel.</p><empty-line /><p>„Ziku, miláčku,“ políbila ho na čelo a překvapilo ji, když ji Zik nadšeně objal. Utřela si ruku do zástěry a pohladila ho po vlasech.</p><empty-line /><p>Mezitím se u nich vynořil táta a podával mu kus chleba se sýrem.</p><empty-line /><p>„Ty v p-p-pořádku. Já moc rád,“ řekl svým úsporným stylem a věnoval Zikovi pokřivený, ale vlídný úsměv, „budeš taky p-p-pomáhat?“</p><empty-line /><p>„Promiň, tati, ještě musím zaběhnout na třetí hradby za Josefem a říct mu, co se stalo s jeho chráněnkou. Pak se vrátím a pomůžu vám tady nebo můžeme začít stavět nový příbytek.“</p><empty-line /><p>„Ne d-d-dobrý nápad. Někde se b-b-bojuje. Nebezpečné!“</p><empty-line /><p>„Neboj se o mě. Já umím proklouznout všude, nic se mi nestane.“</p><empty-line /><p>„Ty ne sám! Já t-t-tentokrát s tebou!“</p><empty-line /><p>„Ale tam, kudy chodím, se ty se svou postavou neprotáhneš. To bychom se na třetí ani nedostali,“ podivil se Zik, jak je tentokrát Dejus ukecaný.</p><empty-line /><p>„Ty čekej!“ přikázal rozhodně otec a zdvihl mu bradu, aby si mohl prohlédnout synův krk.</p><empty-line /><p>„Já p-p-promluvím s vrchní sestrou a ty tu p-p-počkáš!“ řekl až neobvykle zřetelně a důrazně. Takového ho Zik rozhodně neznal. Zvažoval, zda má poslechnout. Nikdy dřív s ním táta tak rozkazovačně nemluvil. Tu a tam mu něco vytkl nebo doporučil, ale tohle? Už se přece bojovalo i dřív, taky městem běhávaly různé potvory a to tátovi nevadilo. Proč teď najednou ten zájem? Než se stačil rozmyslet, Dejus byl zpátky. Teď už by bylo hloupé utíkat.</p><empty-line /><p>„Jdeme. O matku bude p-p-postaráno.“</p><empty-line /><p>„Ale na třetí hradby…“</p><empty-line /><p>„Ne na třetí! N-n-nejdřív na čtvrté.“</p><empty-line /><p>„A proč vlastně jdeš se mnou?“ rozhodl se Zik využít tátovy sdílnosti. „Přece by stačilo, kdybys mi řekl, co na čtvrtých potřebuješ. Zařídil bych to.“</p><empty-line /><p>„Hodně dětí p-p-pryč. Tvůj krk stopa k-k-luzné lano. Něco zlého t-t-tady.“</p><empty-line /><p>„Co zlého?“</p><empty-line /><p>„N-n-nevím. Snad u Rasiů.“</p><empty-line /><p>„Budeme proti nim bojovat?“ zatetelil se Zik vzrušením.</p><empty-line /><p>Dejus na něj vážně pohlédl a vzdychl: „Možná…“</p><empty-line /><p>Kráčeli směrem, odkud Zik přišel. Otec se zastavil před zanedbaným domkem, jehož sklep skrýval vchod do podzemí. Když nešly dveře otevřít, opřel se o ně a vylomil zámek. Bez zaváhání zamířil do sklepa, kde po žádném dalším vchodu nebylo ani stopy. Strhl si z hlavy šátek a sklonil se do rohu temné místnosti. Zik zamrkal, ale ani tak nepřišel na to, jak se vlhká kamenná stěna mohla změnit na chodbu se schodištěm. Na druhé straně schodů táta zase průchod uzavřel. Jestli byl Zik někdy fakt překvapený, tak to bylo teď. V životě by ho nenapadlo, že právě jeho postižený otec podzemí nejen zná, ale dokáže otevřít i skryté vstupy. Uvědomil si, jak ho celá léta podceňoval a považoval za hloupého. Teď se najednou ukázalo, že uvnitř zmrzačeného těla možná žije velice zajímavá osobnost. Zik byl zvědavý, zda má táta v šátku schovaný podobný prsten, jako měl Max, ale teď nebyla vhodná chvíle na všetečné otázky.</p><empty-line /><p>„Ty m-m-álo překvapený,“ mrkl na něj Dejus, když si šátek natáhl zpět na hlavu.</p><empty-line /><p>„V podzemí už jsem byl,“ tiše odpověděl Zik, „ale že to tu znáš i ty, to tedy zírám.“</p><empty-line /><p>„Teď p-p-půjdeme rychle,“ ujal se vedení otec a vyrazil chodbou.</p><empty-line /><p>Náhle se proti nim ozvaly kroky. Zik se skoro orosil zděšením, že by to mohli být ti, které dnes už jednou potkal. Otec ho zastavil, znovu sundal z hlavy šátek a rukou, ve které šátek držel, ho přitiskl ke stěně chodby. Chlapec měl pocit, jako by se vsákl přímo do hmoty stěny. Zároveň se mu zhoršilo vidění. Kolem nich přepochodovalo pět stínů. Pak ho otcova ruka vytáhla zpět do chodby a pokračovali v cestě. Asi za půl hodiny se vynořili někde na čtvrtých hradbách. Tady to Zik neznal. Několik minut kráčeli křivolakými uličkami, kde si jich nikdo nevšímal, ale pak se dostali mezi jednotně vypadající strohé baráky a tady je zastavil ozbrojený muž.</p><empty-line /><p>„Vás neznám. Kdo jste a co tu chcete?“</p><empty-line /><p>„Mluvit s někým, k-k-kdo velí,“ snažil se Dejus vyslovovat co nejsrozumitelněji.</p><empty-line /><p>„To by mohl říct každej, jestli neznáš dotyčného jménem, můžeš udělat čelem vzad a hezky rychle zase zmizet.“</p><empty-line /><p>„Musíme mluvit s Josefem ze třetích, s Hádem nebo s DelHasem,“ prohlásil Zik co nejpevnějším hlasem a dodal, „jde o děti, které byly v noci proti své vůli odvedeny od rodičů. Neseme důležité informace.“</p><empty-line /><p>„Copak nevíš, že našeho krále i DelHase zabili? Ale abyste neřekli, přece jen vám někoho zavolám. Informace o dětech ho budou zajímat,“ připustil muž, otevřel dveře domku, u kterého stál a vyslal starší ženu se vzkazem.</p><empty-line /><p>Trpělivě čekali asi deset minut. Pak se v uličce vynořila dvojice mužů. Jedním z nich byl DelHas. Byl zarostlý jako loupežník a nejspíš ještě stále tajil svou totožnost.</p><empty-line /><p>„Tiane,“ zamával na něj Zik</p><empty-line /><p>„Rád tě vidím, Ziku,“ usmál se muž, když se svým společníkem došel až k nim, „jsou v pořádku i ostatní?“</p><empty-line /><p>„To nevím. Oni je odvedli až na druhé hradby. Utekl jsem jen já. Byli jsme na laně s provazem na krku. Ostatní už se osvobodit nedokázali.“</p><empty-line /><p>„Dovedl bys na mapě ukázat, kam je odvedli?“</p><empty-line /><p>„No jasně. Sledoval jsem je až k jedněm dveřím, kam všichni vstoupili. Jestli máte mapu, tak vám to ukážu. Osvobodíte je?“</p><empty-line /><p>„Myslím, že tu je pár lidí, kteří to budou chtít zkusit,“ nezávazně slíbil muž. Pak se podíval na Dejuse a Zik začal překotně vysvětlovat.</p><empty-line /><p>„Tohle je můj otec Dejus a vlastně jsme sem přišli hledat Josefa ze třetích, abych mu mohl říct, co je s Hankou…“</p>
<p>„To nech na mě, zařídím to.“</p>
<p>Zik začal něco namítat, ale pak se zarazil, když si všiml, jak se ti dva muži vzájemně prohlížejí a vůbec ho neposlouchají.</p><empty-line /><p>„Sebastian… T-t-ty živý,“ promluvil otec a hleděl Tianovi přímo do očí.</p><empty-line /><p>„Panebože, to snad není možný,“ tiše, jakoby pro sebe, řekl DelHas, „myslel jsem, že jsi mrtvý, když ses tolik let neobjevil. Opravdu jsi to ty, DelRiuxi?“</p><empty-line /><p>„Nyní jen Dejus. Jen p-p-pomocník v přístavu,“ namáhavě ze sebe vysoukal otec.</p><empty-line /><p>„On je tvůj syn?“ ukázal Tian na Zika.</p><empty-line /><p>„Ne. Jeho otec m-m-mrtvý, já se jen t-t-trochu starám,“ snažil se mluvit srozumitelně a bolestně při tom křivil tvář.</p><empty-line /><p>„Je moc šikovný,“ pochválil Zika DelHas.</p><empty-line /><p>„Jo. Až moc,“ zašklebil se souhlasně Dejus.</p><empty-line /><p>„Poslyš,“ ztišil hlas Tian, „jak jsi na tom? Dokázal bys mě krýt u brány? Snažil jsem se ji zapečetit, ale je to jako zalepovat myší díry ementálem. Nebo ty pečetě někdo svévolně láme. Budu s tím zase co nevidět potřebovat pomoc.“</p><empty-line /><p>„Já p-p-pomůžu. Řečnění mi n-n-nejde, ale ruce i m-m-mozek umí to, co dřív.“</p><empty-line /><p>„To rád slyším, brácho. Tak pojďte oba se mnou,“ kývl na příchozí a vedl je uličkami dál do střeženého prostoru. Nikdo ze zdejších obyvatel ani netušil, že se ve výcvikovém prostoru nováčků na druhých hradbách právě potkali dva právoplatní bojovníci Sedmy DelHas a DelRiux.</p><empty-line /><p>*****</p>
<p> <strong>Ochránkyně, která neumí sirénsky</strong></p><empty-line /><p>Na skalním výběžku nad sídlem ochránců, kde oko Bdělých hlídalo mimořádné magické výkyvy, se sešli všichni čtyři Bdělí, aby se podělili o nově posbírané zkušenosti a rozhodli, jaké řešení by mohlo odvrátit nepříznivé vize budoucnosti. Už hledali nápovědy snad všude. Konalo se nejen setkání inteligentních magických bytostí, ale sešlo se i několik specializovaných kouzelnických odborníků. Byli si téměř jistí, že se problém kumuluje někde v okolí Quinwalu, což je snad jediné místo, kam se nedá cestovat pomocí magie. Tamější multisvětová brána je vysoce nestabilní prvek a kdo ví, jaké potíže se z ní mohou vynořit. Rozhodli se vypravit rychlou loď s vybranou skupinou kouzelníků a dostat se na ostrov Haberun po moři, ale stále se vynořovaly obavy, aby nebylo pozdě. Čtyři vládcové magického světa lidí se kvůli tomu sešli dnes k osobnímu pohovoru a dospěli k názoru, že kromě lodi je třeba co nejdřív vyslat do Quinwalu alespoň jednoho opravdu rychlého schopného odborníka, který by to tam nenápadně okoukl a eventuálně i dokázal správně zareagovat v případě nouze. Do příjezdu lodi se skupinou mágů by mohl už přesně vědět, jakým způsobem by bylo vhodné zakročit. Nyní se čtyři muži dohadovali, kdo by pro tento zvláštní úkol byl nejvhodnější. Po dlouhé diskuzi padlo konkrétní jméno a hned byl vyslán požadavek, aby se dotyčná osoba co nejrychleji dostavila.</p><empty-line /><p>„… asi máte pravdu. Nikdo lepší neexistuje. Ale co když odmítne?“</p><empty-line /><p>„Neodmítne. Toho se opravdu nebojím. Odvážnější a zodpovědnější profesionál snad ani neexistuje. Ale mám strach, že bude protestovat proti doprovodu. Zvlášť když jde o začátečníka.“</p><empty-line /><p>„Sakra! Nejradši bych tam vyrazil já sám! No jo, no jo, nic neříkejte, já vím, že to nejde. Nikdo z nás pro to nemá ty správné předpoklady.“</p><empty-line /><p>„Víte co, pánové? Nechte to jednání na mě. Bude to chtít trochu diplomacie a šarmu.“</p><empty-line /><p>Ostatní tři Bdělí se pobaveně ušklíbli, ale nic nenamítali, protože pozvaný host už pomalu stoupal k jejich stanovišti.</p><empty-line /><p>„Vítejte, Helaro. Těší nás, že jste dorazila tak brzo.“</p><empty-line /><p>„Nač ten med kolem huby? Je to přece moje práce. Nějakej horkej brambor v moři?“</p><empty-line /><p>„Opravdu netušíte, co po vás budeme chtít?“</p><empty-line /><p>Ochránkyně zkřivila tvář a zamumlala nezřetelně nějakou ne právě slušnou kletbu. Pak opět nasadila kamenný neutrální výraz.</p><empty-line /><p>„Doufala jsem, že to nebude právě tohle. No nic… Jestli tam potřebujete někoho poslat napřed, dokážu se tam dostat rychleji než všichni ostatní. Akorát mi mezi sirénami musíte najít někoho, kdo umí po našem.“</p><empty-line /><p>„Jsi odborník na moře a pořád ještě neumíš sirénsky?“ zavrtěl nechápavě hlavou Demit.</p><empty-line /><p>„A kde mám asi vzít čas se tu jejich hatmatilku učit?“</p><empty-line /><p>„Helaro, já dobře znám vaši nelibost vůči sirénám,“ zamračil se vyjednavač po straně na starého kouzelníka, že se nevhodně míchá do hovoru, a pak s naléhavým výrazem pokračoval ve svém proslovu, „ale tentokrát je situace vážná a je potřeba s nimi spolupracovat. S jejich pomocí se dostanete na místo nejrychleji. Jistě to jako profesionál uznáte.“</p><empty-line /><p>„Copak něco namítám?“ zamračila se ochránkyně. „Jenom mi dohoďte někoho, kdo se se mnou domluví.“</p><empty-line /><p>„Dostanete doprovod, který umí sirénsky.“</p><empty-line /><p>„Né!!! Tak tohle… na mě nezkoušejte,“ zdvihla v obraně ruce. „Já pro vás udělám první, poslední, ale zásadně pracuju sama! Rozumíte mi? Sama!!!“</p><empty-line /><p>„Helaro…“</p><empty-line /><p>„Žádnej med kolem huby! Sakra, Demite, znáš mě ještě z doby, kdy jsme spolu honili vlky. Nalej mi čistýho vína! Chci to slyšet od tebe. Co jste tu na mě ušili?!“</p><empty-line /><p>„Dobře, Helaro. Řeknu ti to přímo a stručně. Posíláme tě na místo, kde se děje něco nepatřičného a my ani netušíme, co to je. Tvojí výhodou může být rychlost. Sirény tě dostanou tak blízko k ostrovu, jak jen to půjde. Ale ony tě zrovna nemilují, vaše antipatie, jak jistě víš, jsou vzájemné. Proto dostaneš doprovod. Ten má mezi sirénami tu nejlepší pověst a hlavně se s nimi docela dobře domluví.“</p><empty-line /><p>„Takže jde o rychlost?“</p><empty-line /><p>„Ano.“</p><empty-line /><p>„Ať mi dáš kohokoliv, bude mě zdržovat. Každý, kdo na dýchání pod vodou potřebuje magii, bude jen přítěží.“</p><empty-line /><p>„On ale stejně jako ty na dýchání pod vodou magii nepotřebuje. Je mladý a zdatný.“</p><empty-line /><p>„Znám ho? Je to ochránce?“</p><empty-line /><p>„Jednou ochráncem bude. Zatím je ve výcviku.“</p><empty-line /><p>„Panebože, to snad ne! Já nebudu nikomu dělat učitelku! Do toho mě neuvrtáš!“</p><empty-line /><p>„Helaro, nějaký ten pátek už mě znáš. Kdybych to nepovažoval za přínosné, netlačil bych tě do toho.“</p><empty-line /><p>„Jak dlouho už se učí?“</p><empty-line /><p>„Právě začal.“</p><empty-line /><p>„To nemyslíš vážně, Demite, že ne? Nebo ti už měkne mozek?!“</p><empty-line /><p>„Máš patnáct hodin na to, aby ses vyspala a omrkla si ho. Zítra ráno v šest na vás oba počkám v Dubovníku. A ty sama ho požádáš, aby tě na tvé misi doprovodil.“</p><empty-line /><p>„A co když nebude chtít?“</p><empty-line /><p>„Netěš se, on bude chtít. Jmenuje se Rafael Vron a najdeš ho v základním výcvikovém táboře.“</p><empty-line /><p>„Už jsem ti někdy řekla, Demite, jak moc tě nesnáším?“</p><empty-line /><p>„Nejmíň stokrát, Helaro. Hůl moci nech v centrále a vyzvedni si tam komunikátor, aby tě pak naši mágové v Quinwalu našli. A nezapomeň se vyspat. Máš aspoň základní povědomí o magických zvláštnostech v té oblasti?“</p><empty-line /><p>„Žádnej strach, něco o tom vím. Udělám, co bude v mejch silách. Ale jestli ten kluk bude nějakej ňouma, tak si mě po návratu nepřej. Bdělý, nebdělý, pěkně ti to spočítám.“</p><empty-line /><p>„Budu se těšit, tak se koukej vrátit vcelku,“ rozloučil se s ní Demit s náznakem úsměvu, i když si byl vědom, že svou přítelkyni možná posílá do smrtelného nebezpečí. Ale budoucí vize byly příliš děsivé na to, aby byl čas na nějaké ohledy.</p><empty-line /><empty-line /><p>Helara neztrácela čas a přesunula se do blízkosti výcvikového tábora. Uplatila funě stepním pórkem, aby ji dovezl až na místo. Slunce se klonilo k západu a zdejší osazenstvo po skupinkách směřovalo k jídelně. Zastavila několik lidí, než uspěla. Jeden z mladíků ukázal ke stojanu, kam se ukládala supervolonová prkna. Helara se zamračila. Ten kluk vypadal moc mladě. Nenápadná střední postava, umazané kalhoty a propocené tílko. Byl tak nezajímavý, že kdyby ho náhodně potkala, ani by si nevšimla, kdo šel kolem.</p><empty-line /><p>„Hej ty, mlíčňáku,“ oslovila ho, „seš Rafael Vron?“</p><empty-line /><p>„Ano, madam, co si přejete?“ podmračeně si ji prohlédl. Viděl podsaditou ženu ve slabé světlé šedozelené haleně a v dlouhé volné sukni zřejmě z téže látky. Zajímavá na ní ale byla vesta. Rafan hádal, že to bude dračí kůže. Uvědomil si, jak prakticky jsou na ní uspořádány kapsy a podle několika čouhajících rukojetí nožů usoudil, že žena bude zřejmě patřit mezi bojovníky.</p><empty-line /><p>„Co jsem komu udělala, že mi házej na krk batolata. Pojď se projít. Musím s tebou mluvit.“</p><empty-line /><p>Rafan usoudil, že mlčením nic nezkazí, a taky byl zvědavý, kdo to asi je a proč ho hledá. Supervolonové prkno, které si chtěl půjčit, zase vrátil do stojanu a musel natáhnout nohy, aby té podivné ženě stačil. Byla tak zamyšlená, že se začal bát, že na něj zapomněla. Po chvilce ale zastavila u několika bludných kamenů a posadila se tak, aby měla západ slunce v zádech. Rafan zůstal stát a čekal. Pod jejím zkoumavým pohledem začal pociťovat nervozitu. Nevzpomínal si, že by ji kdy viděl mezi učiteli, ale to nic neznamenalo. Podle toho, jak bezstarostně se tu pohybovala, patřila s největší pravděpodobností mezi ochránce. Jeho zvědavost rostla. Zatím tu nebyl ještě ani měsíc. Čím by mohl být zajímavý pro takovou ženu, jako je ona?</p><empty-line /><p>„Umíš sirénsky?“</p><empty-line /><p>„Ano.“</p><empty-line /><p>„A dýchat pod vodou bez pomoci magie?“</p><empty-line /><p>„Jistě. To umím.“</p><empty-line /><p>„Zítra brzo ráno se tu pro tebe zastavím a ty mě doprovodíš na jedné cestě. Uděláš vždycky přesně to, co ti řeknu a já tě budu chránit. Jasné?“</p><empty-line /><p>„No, já…“</p><empty-line /><p>„Výborně! A teď mě zaveď za vaším současným školitelem, musím pro tebe zařídit dočasné uvolnění z výcviku.“</p><empty-line /><p>„Ale…“</p><empty-line /><p>„Žádné zbytečné řeči! Uvědom si, že jsi ten nejzelenější cucák, co existuje a že je pro tebe velkou ctí mě doprovodit. Sice u toho půjde o krk, ale snad tam nezkapeš.“</p><empty-line /><p>„Mohl bych…?“</p><empty-line /><p>„Nemohl!“ nepustila žena Rafana vůbec ke slovu. Nyní téměř výhružně vstala a přistoupila až k němu. Zapíchla mu ukazováček do prsou a pokračovala: „Jedině absolutní disciplína ti na té cestě může zachránit kejhák. Budeš na mě úplně závislý, takže moje slovo bude pro tebe zákon! Jasné?!“</p><empty-line /><p>„Jestli dovolíte…“ začal Rafan ztrácet trpělivost. Takovéhle jednání se mu ani dost málo nezamlouvalo a hodlal to konečně dát najevo.</p><empty-line /><p>„Nedovolím!“ ženin ukazováček ho popostrčil takovou silou, že musel o malý krok ustoupit. „Musíš se, milej zlatej, rozhodnout hned teď okamžitě! Když řekneš ne, nikam se mnou nepojedeš. Když ano, musím si být jistá, že budeš absolutně poslouchat a mé pokyny plnit bez zaváhání a zbytečných otázek. Budeš mi sloužit a já se za to pokusím přivést tě domů zpátky živého. Je to jasné?“</p><empty-line /><p>Rafan už měl na jazyku slůvko ne, když mu došlo, jak je manipulován. Ochránkyně si viditelně přála, aby odmítl. Proto ho zavedla sem, aby se tu cítil sám a zranitelný. Proto se postavila zády k zapadajícímu slunci, aby vypadala temnější a větší. Jako by nestačilo už to, že byla stejně o pár čísel vyšší než on. Její podmračený pohled skoro metal mentální blesky. Rafan zapátral, jestli nepoužila i špetku magie k jeho ovlivnění a se zadostiučiněním zjistil, že ano. Teď ještě zbýval rozpor, proč ho zve na cestu a zároveň má zájem slyšet jeho odmítnutí.</p>
<p>Vtom na jeho mysl zaťukala vize. Sice ji mohl potlačit, ale instinkt mu napovídal, aby to nedělal. Ponořil se tedy do relaxační hladiny a nechal se unášet obrazem, který začal pohledem na blížící se obrovskou pěst. Nebylo kam uhnout. Rána ho odhodila až na stěnu putyky. Uviděl Plavíka, jak se mihl kolem vysoké ženy s rozpuštěnými rezavými vlasy a zahryzl se do útočníkovy ruky. Vzápětí muž zařval a o podlahu klepla upuštěná dýka. „Rafnul jsem ho a vycucnul z nože magii,“ sdělil mu ve vizi tulík, „stačilo jen škrábnutí a z ochránkyně by udělal otrokyni.“ Vysoká žena na chlapa zaútočila. Zatímco útočníka zaměstnávala, měl čas se vzpamatovat. Něco mu stékalo po bradě. Otřel si obličej a uviděl krev na hřbetu své ruky. Rozpila se jako velká skvrna a zalila celý obraz. Dál už vidění nepokračovalo.</p><empty-line /><p>Žena mu zamávala rukou před obličejem: „Hej, cucáku, sesypal ses mi trochu brzo. No, ani se nedivím, je to na tebe asi trochu silnej tabák.“</p><empty-line /><p>Rafan se musel zhluboka nadýchnout, aby se vzpamatoval.</p><empty-line /><p>„Stačí říct ne a máš od mě pokoj,“ řekla skoro soucitně.</p><empty-line /><p>Rafan se podíval na její hlavu. Vlasy měla smotané do drdolu a ten byl převázaný šátkem. Jen po straně se uvolnil malý vlnitý pramínek. Rafan proti slunci neviděl, jestli je nebo není rezavý. Chtěl si být jistý, zda se vize opravdu týkala téhle ženy, proto předstíral slabost a posadil se na jeden z kamenů.</p><empty-line /><p>„Co ti je?“ sklonila se nad ním a Rafan uviděl vlasy zblízka. Vskutku byly zářivě ryšavé. Vzápětí se mu vybavilo, že ochránkyně v jeho vidění měla stejnou světle šedozelenou halenu. Musela to být ona.</p><empty-line /><p>Zvedl oči a střetl se s jejím pohledem: „Nic mi není. Rozhodl jsem se, že vás doprovodím. Budeme se vzájemně potřebovat.“</p><empty-line /><p>Žena zamumlala sprostou kletbu a její pohled byl najednou temnější než bouřkový mrak.</p><empty-line /><p>„Tak sebou, ty zmetku, koukej mrsknout a přiveď mi ven školitele,“ zasyčela zlostně.</p><empty-line /><p>„Jak si přejete,“ ušklíbl se Rafan a vyrazil k budovám. Doufal, že školitel tu ženu bude znát a aspoň mu prozradí, o koho jde.</p><empty-line /><p>„Jo tahle!“ zasmál se školitel, když společně vyšli před barák. „To je Helara. S tou je lepší se nehádat. Má jazyk ostřejší než svoje kudly. Ale jinak patří mezi špičky. Nechápu, proč chce vzít s sebou právě tebe. Jestli ji poslali hasit nějaký průšvih, připrav se na to, že to nebude procházka růžovou zahradou. Na druhou stranu tě může leccos naučit.“</p><empty-line /><p>Celé jednání bylo velice krátké. Jediné, co z něj vyplynulo, bylo, že cesta potrvá přibližně dva až tři týdny, že si s sebou pokud možno nemá nic brát a že budou očekáváni zítra v šest v Dubovníku.</p><empty-line /><p>Poté, co žena odjela, se Rafan vrátil k původnímu plánu. Půjčil si supervolonové prkno a vzal to kolem základny. Sice se tu kvůli magické bariéře nedalo létat naplno, ale to nevadilo. Rafan relaxoval po celodenním cvičení, a když přeletěl kousek za bariéru, mohl se dokonce spojit s Andělou, aby si vzájemně popřáli dobrou noc. Asi to nebylo úplně v rámci předpisů, ale takový nevinný kontakt přece nemůže nikomu vadit. Přemýšlel, jak své milé symboličtinou vysvětlit, co právě zažil a proč budou nějakou dobu pravděpodobně bez možnosti vzájemného kontaktu. Škoda, že mu toho ta ženská neřekla víc. Snad neudělal chybu, když se rozhodl vyrazit s ní. Paradoxně ho vyprovokovala tím, že chtěla slyšet jeho odmítnutí. Tenhle protimluv mu stále ještě vrtal hlavou a dráždil jeho zvědavost. Proč ho na tu cestu zvala, když si nepřála, aby ji doprovázel? Škoda, že u sebe zrovna neměl Plavíka, ten by toho možná o Helaře zjistil víc. Jenže mlsný tulík dával v době večeře přednost společnosti kuchařek před létáním po okolí. A jestlipak vůbec Helara ví, že je bude doprovázet i tulík?</p><empty-line /><p>Při cestě zpět vyzvedl v jídelně svého malého přítele a všechno mu řekl. Tulík se představou, že na bojovnici při nějaké vhodné příležitosti znenadání bafne, docela bavil. Úvahy o tom, co je asi čeká, nechal na Rafanovi. Ten po chvilce přemýšlení sbalil jen malou brašničku k opasku, kam vložil nůž, dva nejúčinnější magické kamínky, čokoládu a sušené ovoce. Na sebe si připravil pohodlné kraťasy a košili s patřičně prostornou kapsou pro tulíka.</p><empty-line /><p>„A co když si nás vybrali kvůli tomu, že umíme dýchat pod vodou?“ řekl zničehonic Plavík.</p><empty-line /><p>„No vidíš, zrovna na to se mě ptala,“ zamyslel se Rafan a přibalil ještě několik vázacích řemínků a přiléhavé šortky, ve kterých se chodil koupat.</p><empty-line /><p>Vstávat museli velice časně, aby je fuň stihl dovézt k bráně. Odtud už byla cesta do Dubovníku celkem snadná. Helara toho kromě pokynů moc nenamluvila.</p><empty-line /><p>Akorát už nevypadala tak naštvaně jako minule. S Demitem se sešli u vstupu do podmořského tunelu. Rafan napůl očekával, že se objeví i jeho Demitka a tulíkova přítomnost vyjde najevo hned tady, ale tulík Bdělého buď spal, nebo s ním tentokrát ani nebyl. Takže ani Plavík při setkání nevylezl ze své kapsy.</p><empty-line /><p>„Jsem rád, že jste se vy dva domluvili,“ usmál se na příchozí Demit. Poprvé Rafan u Helary zaznamenal, že se přátelsky usmála. Její slova ale moc přátelsky nezněla.</p><empty-line /><p>„Ty musíš mít, dědku vždycky pravdu, co?“</p><empty-line /><p>„Těší mě, že jsi dala na mé rady. Pověděla jsi chlapci, o co jde?“</p><empty-line /><p>„A proč bych to měla dělat? Někdy je méně slov lepší ochrana než dračí štít.“</p><empty-line /><p>„Dobrá. Tak to stručně shrnu aspoň já,“ Demit se podíval na Rafana, jako by tím chtěl potvrdit, že tato informace je hlavně pro něj. „Vaším úkolem je dostat se co nejdříve do Quinwalu, kde se zřejmě děje něco nepatřičného. Šetřete magií, protože přímo na místě už asi nebudete mít možnost si ji doplňovat. Pokuste se zjistit, co tam mají za problém, a ty, Rafaeli, budeš muset najít Hanku a předat jí tohle.“</p><empty-line /><p>Demit vylovil z kapsy křišťálovou mušličku na řetízku a podal ji mladíkovi. Ten zaváhal, zda ji má dát do kapsy, či si ji pověsit na krk. Demit se usmál jeho rozpakům, vzal z jeho dlaně řetízek a převlékl mu ho přes hlavu: „Klidně ho nos. Jeho magie nedělá nic jiného, než že odhaluje jakýkoliv druh pokrevní spřízněnosti.“</p><empty-line /><p>„K čemu to Hance bude?“ schoval Rafan amulet pod košili. Pak si uvědomil, proč vlastně Hanka do Quinwalu vyrazila. „Leda, že by jí to pomohlo najít otce.“</p><empty-line /><p>„Možná by jí to mohlo pomoci i v jiných záležitostech,“ pokrčil rameny Bdělý a Rafan si zahanbeně uvědomil, že přemýšlí, jako malej kluk. Kvůli pátrání po Hančině otci by se přece ani Demit ani Helara takhle neangažovali. Musí jít o něco závažnějšího.</p><empty-line /><p>„Jestli tam je, tak ji najdu a ten řetízek jí předám,“ slíbil Demitovi a zašilhal na Helaru, která do jejich rozhovoru ani jednou nezasáhla. V obličeji se jí nezračily žádné emoce. Jen trpělivě čekala, až Bdělý domluví.</p><empty-line /><p>„A tohle je pro tebe,“ sáhl podruhé do kapsy stařík a podal jí náramek z drobných čtvercových kamínků navlečených na pružných vláknech.</p><empty-line /><p>„Královský dar,“ ohodnotila náramek Helara a pak si ho překvapivě navlékla na kotník, „když to přežiju, vrátím ti to.“</p><empty-line /><p>„Když to přežijeme a vize se nenaplní, bude ti patřit právem.“</p><empty-line /><p>„Je v něm zásoba magie na půl roku. Neříkej mi, že jsi to dělal pro někoho jiného než pro sebe.“</p><empty-line /><p>„Ty ho teď využiješ lépe. Co je pár kamínků proti moci osudu? Život je víc než všechny kameny světa. Nevím, do čeho tě posílám.“</p><empty-line /><p>„Udělám, co půjde. Hlavně jestli mě tenhle cucák neohrozí víc, než všechny quinwalské potvory. Možná by pro něj bylo bezpečnější zůstat tady.“</p><empty-line /><p>Rafan se naježil. Znovu vyplavala na povrch její nechuť ho vzít s sebou.</p><empty-line /><p>„Helaro, nikdy jsem tě přece nenutil dělat nic, co by bylo na škodu věci. Vím, jak ráda pracuješ sama, ale věř mi, že je důležité, aby Rafael našel svou kamarádku a předal jí amulet. Ty mu s tím pomůžeš a kdo ví, zda zase on nepomůže v něčem tobě.“</p><empty-line /><p>Žena se ušklíbla: „Vždycky jsi mě nutil dělat věci, o které jsem nestála. Ale pokaždé jsi to myslel dobře a většinou to bylo k užitku. Ale ani nevíš, jak mě ta tvoje láskyplná péče rozčiluje. S chutí bych ti někdy nakopala zadek, Demite.“</p><empty-line /><p>„Až se vrátíš, můžeš to zkusit,“ pousmál se stařík a Rafan vycítil, že má tuhle vysokou bojovnici opravdu rád.</p><empty-line /><p>„A co ty?“ obrátil se znovu na mladíka. „Neměl jsi poslední dobou nějaké vize o Hance? Pokud si správně vzpomínám, tvoje kamarádka už jednou díky tvému pohledu do budoucna přežila nežádoucí kontakt s kouzelným džinem.“</p><empty-line /><p>„Hanka má nějaké problémy?“ podivil se Rafan. „Naposledy jsem ji před odjezdem varoval, aby nelezla na vyhlídky se zdobeným zábradlím. Něco se jí stalo?“</p><empty-line /><p>„Plam si myslí, že ano. Prý není mrtvá, ale je pryč. Abych se přiznal, nevím, co si mám o tomto jeho vyjádření myslet. Tak trochu spoléhám na tvé instinkty. S pomocí sirén se dostanete k ostrovu Haberun rychleji než kdokoliv jiný. Nenech se odradit drsností Helary a konzultuj s ní všechny své dojmy a postřehy. Ač na to někdy nevypadá, je chytrá a vnímavá. Po dobu vaší cesty bude tvým velitelem a v případě neshody poslechneš její rozkaz. Jestli vaše poslání dobře skončí, věřím, že se vedle zkušené ochránkyně mnohému přiučíš.“</p><empty-line /><p>Bdělý už neposkytl Rafanovi další prostor k otázkám. Jen směrem k oběma lehce kývl hlavou a gestem ruky jim pokynul k odchodu.</p><empty-line /><p>„Je čas vyrazit. Vykročte na cestu k úspěchu a nezapomeňte spolupracovat.“</p><empty-line /><p>Helara se ani nenamáhala odpovídat. Jen se otočila směrem k podmořskému tunelu a rázně vykročila kupředu. Rafan věnoval Demitovi malý úsměv a spěchal za ochránkyní.</p><empty-line /><p>Tady u tunelu už to znal. Vešli do provozní části komplexu, kde je oslovila zdejší pracovnice. Zavedla je do převlékacích prostor a upozornila je, že průvodkyně už je očekává za podvodním vstupem. Rafan na sebe hodil přiléhavé kraťasy, ty svlečené nacpal do brašničky a zajistil ji řemínkem, aby mu při plavání neplandala. Helara sbalila sukni a přes vestu si zapnula opasek. Vytáhla kované jehlice z drdolu, roztřepala záplavu rudých vlasů, aby je vzápětí spoutala pružným páskem do ohonu. Rázem vypadala o dvacet let mladší. Ještě zkontrolovala uložení nožů, boty řemínkem stáhla do vodotěsného obalu a druhý podobný magicky ošetřený obal podala Rafanovi.</p><empty-line /><p>„Tak, mladej, jdeme na to. Ty to domluvíš se sirénama, ať nás dostanou k Haberunu co nejblíž a tak expres, jak jen to půjde. Jasný? Zbytek budeme muset doplavat, takže z nich koukej vyrazit to nejlepší, co dokážou.“</p><empty-line /><p>„Díky za důvěru.“</p><empty-line /><p>„Tak mazej a ukaž, co umíš,“ postrčila ho tunelem před sebe.</p><empty-line /><p>Sotva se pod hladinou rozkoukali, dotklo se jich zavlnění a před nimi se vznášela mladá siréna s rozpuštěnými vlasy a klasickým ocasem.</p><empty-line /><p>„Moc ráda tě zase vidím,“ zavibroval v Rafanově uchu známý tón.</p><empty-line /><p>„Omaulo? Opravdu jsi to ty? To je skvělé!“</p><empty-line /><p>„Ještě nejsem tak dobrá, abych vás vzala do nestabilní zóny, ale hodím vás branou ke své zkušenější sestře. Ta se o vás postará dál. Netušila jsem, že se tu objevíš právě ty. Prý jde o nějakou důležitou misi.“</p><empty-line /><p>„Nic o tom nevím, Omaulo, moje momentální šéfová nepatří zrovna mezi ukecané jedince.“</p><empty-line /><p>„Škoda, mně toho taky moc neřekli. Už jsem se těšila, že aspoň něco málo zjistím od tebe.“</p><empty-line /><p>Helara zaklepala Rafanovi na rameno a významně ťukla na hodinky, aby dala najevo, že spěchají.</p><empty-line /><p>Pochopila to i Omaula: „No jo, já vím. Neměla bych vás zdržovat. Poplavte kousek za mnou a já vám otevřu bránu. Přeju šťastnou cestu.“</p><empty-line /><p>Omaula vytvořila vodní vír, kterým propluli. Zavedla je k další siréně, která zřejmě patřila k teplovodní skupině, protože byla od pasu nahoru nahá. Rafan na ní se zalíbením spočinul očima. Zřejmě něco vycítila, protože ho ignorovala a obrátila se přímo na Helaru.</p><empty-line /><p>„Zdravím ochránkyni. Pokusím se vás dostat co nejblíž k městu pěti hradeb. Magická stabilita je tam ale rozhozená, takže je to riskantní přesun. Vezmete na sebe tohle riziko?“</p><empty-line /><p>Helara se tázavě podívala na mladíka.</p><empty-line /><p>Páni, ona asi nerozumí, uvědomil si Rafan. Tohle bylo fakt překvapení. Má stejně jako on dar dýchání pod vodou a nenaučila se sirénsky? Tak proto potřebovala někoho, aby se domluvil tam, kde to ona nedokázala. Trochu ho to pobavilo. Přetlumočil jí otázku symboličtinou. Bál se, že bude dorozumívání trochu komplikované, ale mile ho překvapila, když okamžitě pochopila, oč jde, a odsouhlasila eventuální riziko.</p><empty-line /><p>Rafan musel nasadit své nejlepší diplomatické schopnosti, aby smazal první nepříznivý dojem, který v siréně zanechal. Asi se mu to podařilo, protože odpověděla přímo jemu.</p><empty-line /><p>„Pro jistotu se uchopíme za ruce, aby nás případné vlnění nerozdělilo. Omaula bude odtud sledovat začátek mojí brány a stabilizovat zdejší okolí. Uvolněte se a poddejte se mému vedení.“</p><empty-line /><p>Siréna nabídla ruku ochránkyni a lehce se zakabonila, když Helara mezi sebe a jí postrčila Rafana. Ten mírně zrudl ve tváři a snažil se myslet na Demita a jeho instrukce. Moc to nepomáhalo. Siréna byla opravdu svůdně krásná. Naštěstí už nic dalšího nevysvětlovala a soustředila se na otvírání magického průchodu. Pevně sevřel dlaň sirény i Helary a nechal se vtáhnout do brány. Vír s nimi zatočil, až jim zalehlo v uších. Najednou měl pocit, že mu chybí kyslík. Naštěstí to byla jen chvilková nevolnost. Ucítil teplý proud a voda tu chutnala trochu jinak. Byla slanější s hořkotrpkou příchutí. Dno bylo blíž a ježilo se skalnatými výstupky. Vyplavali se sirénou až ke hladině. Na dohled se tyčily ostré útesy, o které se moře rozbíjelo do pěnivých vln.</p><empty-line /><p>„Ostrov je tímto směrem,“ ukázala gestem ruky za útesy, „dál už si musíte poradit sami.“</p><empty-line /><p>Sotva jí stačil Rafan poděkovat a byla pryč. Ani se nenamáhala jim sdělit své jméno. Rafan se domníval, že byla tak odměřená kvůli němu, ale Helara ho vzápětí vyvedla z omylu, když si urovnala sepnuté vlasy a procedila mezi zuby: „Nána jedna namyšlená. Když někdo nemá ocas, zelené vlasy a bujné poprsí, tak je holt pod její úroveň.“</p><empty-line /><p>„Nemáte ráda sirény?“</p><empty-line /><p>„Nesnáším je,“ ušklíbla se na něj, „jsou to pitomé křehotinky. Ale dost keců, musíme plavat. Než se dostaneme do quinwalského přístavu, tak nám to dá kapku zabrat.“</p><empty-line /><p>Rafan ucítil, jak se v jeho kapse zavrtěl Plavík.</p><empty-line /><p>„Poblíž jsou dva delfíni, nemám je požádat o spolupráci?“ zeptal se mentálně.</p><empty-line /><p>„Možná by to nebylo marné, zkus to,“ odpověděl mu stejným způsobem.</p><empty-line /><p>To už se Helara znovu ponořila pod hladinu a plynulými tempy vyrazila okolo útesů směrem k ostrovu. Trochu se zdržel, než jeho tulík přivolal vodní kamarády a domluvil spolupráci. Delfíni dorazili během půl minuty a jeden vzal mladíka do vleku. Vzápětí dohonili Helaru. Lehce povytáhla obočí a chopila se nabídnuté příležitosti. Nebylo to tak jednoduché, jak to vypadalo. Brzo jim tuhly prsty jedné i druhé ruky. Za tu rychlost to ale stálo.</p><empty-line /><p>K pobřeží dorazili už odpoledne. Když si Rafan představil, že se sem Hanka trmácela čtrnáct dní na palubě lodi, vůbec jí to nezáviděl. Delfíni je opustili kus od pobřeží, takže plavali ještě asi půl hodiny, než se vyškrábali na kamenitý břeh. Přístav byl na dohled.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Honba za informacemi</strong></p><empty-line /><p>Helara na nich magicky usušila oblečení a udělala pár změn na své vizáži. Kolem pasu si uvázala sukni, vestu si oblékla rubem navrch, takže teď vypadala jako ozdobný kus oděvu. Rezavé vlnité vlasy si rozpustila a zručně do nich vpletla šátek, aby jí nepadaly do obličeje. Z kapsy vylovila rtěnku a namalovala se. Rafan si prohodil kraťasy a košili si ležérně zavázal na uzel.</p><empty-line /><p>„No, milej, zlatej, jdeme na to,“ kývla směrem k městu, když se obuli, „abys věděl, co se bude dít, tak poslouchej. Nebudu to opakovat. V přístavu se budeme tvářit, že okukujeme tu ohořelou loď. Jde nám ale o to nějak nenápadně proklouznout branou dovnitř, takže oči na stopky! Nejlepší by bylo se přifařit k nějaké početnější skupince lidí. Potřebujeme zjistit, zda v bráně někdo hlídá a jestli kontroluje procházející. Až pronikneme do města, zkusíme najít nějakou putyku a tam se kromě jídla a pití snad dostaneme i k informacím. Budeš předstírat, že jsi můj brácha, tykat mi a oslovovat mě Helaro. A v žádném případě nebudeš drzej a nebudeš odmlouvat, když ti něco nařídím, jasné? Nejlepší by bylo, kdyby ses držel někde v koutku a předstíral slabomyslnost. Při téhle misi bude potřeba se rychle přizpůsobit prostředí. Nikdy nesmíš být nápadný. Se zloději musíš mluvit zlodějskou hantýrkou a s pány kultivovanou mluvou. Nebudeš-li si vědět rady, dělej hlupáka.“</p><empty-line /><p>„To snad zvládnu,“ vzdychl Rafan a nabídl Helaře kus sušeného ovoce ze svých zásob.</p><empty-line /><p>„Taky doufám,“ ušklíbla se ochránkyně, ale ovoce si vzala.</p><empty-line /><p>Pomalu došli až k přístavu, kde kotvila ohořelá loď. Rafan na ni ukazoval už z dálky a bez okolků zamířil až k poškozenému molu. Helara ho nahlas napomínala, aby nechodil moc blízko a téměř sestersky ho peskovala za neomalenou zvědavost. Pak nad ním mávla rukou a znechuceně se posadila na dřevěné zábradlí, zatímco Rafan procházel kolem lodi a snažil se odhadnout stupeň jejího poškození. Nakonec usoudil, že bez opravy na suchu nemá šanci vyjet na moře. Vtom se mu do mysli vetřely Helařiny symbolické obrazy. Sdělovala mu, že brána je střežená a lidé ukazují hlídačům předloktí. Vyrozuměl z jejího sdělení, že je potřeba někoho oslovit a prohlédnout mu ruku. Na oko neochotně se coural směrem k ní a prohlásil nahlas, že chce loď vidět ještě z druhé strany ze břehu pod molem. Helara zamířila k místu, kde jakýsi hromotluk opravoval poškozenou část mola a zpevňoval ohořelá místa. Rafan dál pokračoval k lodi a svou společnici nechal, ať naváže kontakt s domorodcem.</p><empty-line /><p>Tulík vystrčil čumáček z kapsy a kýchnul.</p><empty-line /><p>„Nemají tu moc dobrou mořskou vodu,“ prskl znechuceně a nakoukl Rafanovi přes rameno, kde je ochránkyně.</p><empty-line /><p>„Pořád ještě si chceš hrát na schovávanou, Plavíku?“</p><empty-line /><p>„Jasně. Copak nevidíš, jak nás podceňuje? Možná bychom jí za to měli provést nějakou rošťárnu.“</p><empty-line /><p>„No... Nebyl bych proti, ale teď asi není ta nejvhodnější chvíle.“</p><empty-line /><p>„Myslíš?“ zklamaně fňukl tulík, naposledy si pročísl packou ocásek a zase se schoval do kamarádovy kapsy.</p><empty-line /><p>„Musím se jít mrknout, jestli něco vypátrala u toho chlapíka,“ řekl ještě Rafan a vykročil zpátečním směrem.</p><empty-line /><p>„Bacha na něj,“ ozval se mentálně z kapsy tulík, „ten muž má hodně ošklivou mysl.“</p><empty-line /><p>Rafan se přišoural skoro až k nim, když se Helara jedovatě ozvala: „No, doufám, že teď už konečně přestaneš s tou zatracenou lodí otravovat!“</p><empty-line /><p>Neodpověděl, jen bojácně pokrčil rameny.</p><empty-line /><p>„Tak ho vidíš, fakana mizernýho,“ otočila se zase na hromotluka, „lepí se na mě jak mokrej hadr a čeká, že se o něj budu starat. Kdybych nebyla jeho ségra, na mou duši bych ho uškrtila vlastníma rukama. Příživník mizernej! A ještě furt s něčím votravuje. Prej: chci vidět tu loď, chci vidět tu loď, chci vidět tu loď a mele to furt jako kolovrátek, dokud mu člověk nevyhoví. Už mi fakt leze na nervy.“</p><empty-line /><p>„Tak ho na noc pošli vartovat k Motýlí bráně. Když budeš mít kliku, bude do rána po něm.“</p><empty-line /><p>„Ále... Copak to člověk může udělat vlastnímu bráchovi?“</p><empty-line /><p>„Tsss, snadno. Kdyby nevobtěžoval, pozval bych tě na panáka. Za chvíli mi končí šichta, hodili bychom voko k Volezlý žábě, jestli maj černý pivo nebo tvrdou zelenou. Co ty na to?“ plácnul Helaru po zadku, až nadskočila.</p><empty-line /><p>Rafan očekával, že sáhne po kudle a odkáže otrapu do rozumných mezí, ale ochránkyně se k jeho překvapení chraplavě uchechtla a svůdnicky zakoulela očima.</p><empty-line /><p>„Tak jo, divochu, já to beru. Klidně počkám, až budeš mít padla. Já zaplatím dlabanec a ty zaplatíš chlast. Oukej?“</p><empty-line /><p>„Tě žeru, kočko. Doufám, že ti nevaděj tvrdší móresy.“</p><empty-line /><p>„Hele, ty horo sádla, nepředbíhej! Nejdřív dlabanec, pak chlast a pak se uvidí.“</p><empty-line /><p>„Jaká hora sádla?! To jsou samý svaly, číčo. Jen dočkej času a já ti je předvedu.“</p><empty-line /><p>„Sem celá žhavá,“ ušklíbla se Helara a ustoupila, aby se vyhnula dalšímu poplácání po zadku.</p><empty-line /><p>Rafan pocítil další její psychický kontakt. Upozorňovala ho, že mu na ruku přičaruje kresbu. Zasvědilo ho předloktí a cosi jako razítko mu zabarvilo kůži. Páni! Že ale neztrácí čas.</p><empty-line /><p>Muž přitloukl poslední prkno a sbalil do vaku nářadí. Hodil si popruh přes rameno a kývl směrem k městské bráně.</p><empty-line /><p>„Běž první,“ postrčila ho s úšklebkem ochránkyně.</p><empty-line /><p>„Chceš vidět mý svaly na zádech?“ zavlnil se, hrubě se zasmál, ale poslechl.</p><empty-line /><p>„Koho jsi to sbalil, Futafle?“ smál se muž v bráně.</p><empty-line /><p>„Hele, moc moji číču nevokukuj, nebo ti vydloubnu vobě pozorovatelny,“ naježil se hromotluk a postrčil Helaru i s Rafanem před sebe dovnitř. Ještě jednou loupl výhružným pohledem po strážném a pak všichni vykročili do ulic. Helara se do muže zavěsila, aby nevyšlo najevo, že neví, kterým směrem se dát. Ten se naparoval jako kohout a nadšeně ji vedl k vybrané hospodě. Už na pohled to místo patřilo k nejhorším, jaké kdo kdy viděl. Smrdělo na dálku, okna byla vytlučená a dveře místo pantů jen opřené o stěnu.</p><empty-line /><p>„Neměli bychom radši jít jinam?“ ohrnul Rafan nos.</p><empty-line /><p>„Si táhni, kam chceš,“ ohnal se po něm muž jako po dotěrném hmyzu.</p><empty-line /><p>„Nevotravuj,“ přidala se Helara, ale taky nevypadala dvakrát nadšeně.</p><empty-line /><p>Uvnitř to bylo ještě horší. Podlaha i stoly se tu nejspíš uklízely jedním hadrem, podivné existence tu kouřily ještě podivnější svinstvo, které určitě s tabákem nemělo ani společný název a sedělo se tu na nevábných bedničkách bůhví od čeho. Obsluhovala tu vychrtlá stará ženská.</p><empty-line /><p>„Hej bábo! Přines nám kus žvance. Ale ne že po něm zase budu dva dny sedět na hajzlu! To bych ti sem přišel vlastnoručně pochroumat ciferník.“</p><empty-line /><p>Halasná hromotlukova objednávka babiznu trochu popohnala a po chvilce jim přinesla mísu s nějakou podivnou masitou šlichtou, která v Rafanovi nevzbuzovala důvěru. Sáhl po krajíci chleba, který sice byl tvrdý, ale plesnivě nevypadal. Zato hromotluk se pustil do jídla téměř hltavě. Helara se přidala a nabírala si z mísy stejně často jako její společník. Kdyby se ale soustředil něčí pohled na to, co nabírá, vyšlo by najevo, že v té šlichtě vlastně jen máchá lžíci a taky dává přednost chlebu.</p><empty-line /><p>Krátce po jejich příchodu vtrhla do putyky horda otrhanců a za velkého halasu si taky poručila něco k jídlu a kořalku. Bouřlivě diskutovali o tom, zda jim Rasiové za práci zaplatí, nebo jestli by nebylo lepší se přidat k jejich protivníkům, kteří obsadili část Quinwalu a chystají se vládu Rasiů svrhnout. Postupně se skupinka rozdělila a polovina se zastávala Rasiů a polovina hájila snahu je svrhnout.</p><empty-line /><p>„A co ty?“ drcla Helara do lokte svého společníka. „Fandíš Rasiům nebo těm druhejm?“</p><empty-line /><p>„Voboje jsou stejný grázlové.“</p><empty-line /><p>„Co ti na nich vadí?“</p><empty-line /><p>„Všechno.“</p><empty-line /><p>„Hele, povídej si se mnou, nebo si půjdu pokecat k někomu jinému.“</p><empty-line /><p>„Se vopovaž! Tudle noc seš tu pro mně. A nepřej si mě naštvat!“</p><empty-line /><p>„Tak si se mnou povídej, brouku. Přece chceš, aby se mi dnešní večer taky líbil. Nebo ne?“</p><empty-line /><p>„Žádnej strach. Ještě žádná si nestěžovala.“</p><empty-line /><p>„Hele, burane, já nejsem každej!“ naštvala se konečně Helara, když zjistila, že vybraný subjekt není ochoten poskytovat informace, které nutně potřebovala.</p><empty-line /><p>„Zůstaň sedět, nebo budeš litovat!“ zuřivě procedil mezi zuby hromotluk a zajel rukou k pasu.</p><empty-line /><p>Rafan se naklonil mezi ně: „Nebyl by tu ještě kus chleba?“</p><empty-line /><p>Jeho snaha zabránit konfliktu ale dopadla bídně. Už když viděl, jak se k němu blíží obrovská pěst, bylo mu jasné, že nestihne uhnout. Neměl tu dost prostoru. Rána ho odhodila až na stěnu putyky. Jen zaznamenal, jak Plavík vyklouzl z kapsy dřív, než schytal úder. Vzápětí muž zařval a o podlahu klepla upuštěná dýka. Helara po ní hrábla a při tom pohybu muži vrazila vší silou loket pod žebra, až po tom zařvání přišel o dech a lapal po vzduchu.</p><empty-line /><p>Rafan si stíral krev, která se mu spustila z nosu, a tulíkův návrat vnímal spíš jen pocitově.</p><empty-line /><p>„Mňam,“ tetelil se blahem Plavík a mentální komunikací pokračoval, „rafnul jsem ho a z toho nože vycucnul magii. Stačilo by škrábnutí a ochránkyně by udělala cokoliv, co by po ní tenhle večer chtěl. Teď už je nůž neškodný. Zbytek určitě zvládne sama.“</p><empty-line /><p>„Díky,“ odpověděl rovněž jen mentálně Rafan a ohmatával nos, jestli je či není zlomený. Snad ne. Nechal Helaru, ať si to s hromotlukem vyřídí sama a odpotácel se k pultu, kde stará barmanka se zamračeným výrazem sledovala vývoj konfliktu.</p><empty-line /><p>Rafan vylovil ze zásob nejmenší drahokam a nenápadně ho ženě ukázal.</p><empty-line /><p>„Platím jídlo a potřebuju trochu vody na umytí,“ řekl tak tiše, aby to slyšela jen ona.¨</p><empty-line /><p>Kývla ke dveřím za pultem. Tam mu do oprýskaného umyvadla nalila trošičku vody.</p><empty-line /><p>Rafan jí podal kamínek a omyl si obličej a ruce. Krev už se naštěstí zastavila.</p><empty-line /><p>„Taky potřebujeme nějakej klidnej a čistej nocleh,“ koukl na ni po straně, „a pár zdejších drobnejch.“</p><empty-line /><p>„Tolik nazpátek nemám,“ zamumlala.</p><empty-line /><p>„Pokud nám někde zařídíte klidný spaní,“ prohrábl si vlasy, „je zbytek váš.“</p><empty-line /><p>Nečekal na odpověď a protáhl se zpět do lokálu. Kolem jejich stolu se shromáždili ostatní hosté, takže zpočátku ani neviděl, co se tam děje. Podle výkřiků: nandej mu to, holka, nešetři ho, usoudil, že ochránkyně má navrch a pokračuje v udílení lekce slušného chování. Dalo mu práci se prodrat zpět k jejich stolu. V okamžiku, kdy se mu to podařilo, byla už Helara s chlapíkem hotová. Ležel pod stolem a ochránkyně už jen symbolicky kopla do jeho boty.</p><empty-line /><p>„Měli bychom vypadnout,“ zamumlala směrem k Rafanovi.</p><empty-line /><p>„To můžeme, už jsem zaplatil,“ kývl ke dveřím.</p><empty-line /><p>„Zatracená práce! Tohle fakt moc nevyšlo,“ uhladila si sukni a vykročila k východu.</p><empty-line /><p>„Dej si pozor, krásko,“ pokřikoval za nimi jeden z hostů, „až se zmátoří, bude tě chtít voddělat.“</p><empty-line /><p>Jen mávla rukou a protáhla se z putyky ven. Tady číhal menší hubený kluk a zatahal Rafana za košili: „Mám vás dovést za dědou.“</p><empty-line /><p>„Tak nás veď,“ přikývl a Helara je bez protestu následovala.</p><empty-line /><p>Když klučina zaběhl do jednoho zchátralého stavení, Helara se obrátila na Rafana: „Hele, nevšiml sis, kdo v té hospodě měl tulíka? Nějak mi nesedí, že by někdo s tulíkem trčel v takové hnusné díře. A žádný z těch, co jsem tam viděla, mi nepřipadal jako čaroděj. Možná jsi zahlédl něco, co já ne.“</p><empty-line /><p>„Nepřipadá mi, že by některej z těch týpků, co tam popíjeli, mohl mít tulíka,“ odpověděl vyhýbavě Rafan a cítil, jak se té představě jeho malý kamarád mentálně hihňá.</p><empty-line /><p>„Toho kreténa, co nás tam přivedl, něco raflo. Jsem si téměř jistá, že to byl tulík,“ mumlala zamyšleně ochránkyně a Plavík v kapse se svíjel smíchy. Pak ale uznale prohlásil: „Ona je fakt dobrá, když mě zahlédla. Byl jsem mimořádně rychlý.“</p><empty-line /><p>„A nechceš se jí konečně představit?“ navrhl mu mentálně Rafan.</p><empty-line /><p>„Nechci. Takhle je to mnohem větší legrace.“</p><empty-line /><p>Dveře, kam zaběhl chlapec, se pomalu otevřely a vyhlédl z nich mladý, ale neuvěřitelně hubený muž. Chvíli si je prohlížel, pak uvolnil vstup a gestem je vyzval, aby vstoupili.</p><empty-line /><p>„Prý hledáte klidný nocleh. Jídlo tu ale nemám a budete se muset spokojit s podlahou.“</p><empty-line /><p>„Jestli tu nejsou krysy a obtížný hmyz, bude nám to vyhovovat,“ snažila se Helara přizpůsobit oči temné chodbě, do které vstoupili. Muž si zřejmě na světlo moc nepotrpěl. Otevřel další dveře: „Dal jsem vám tam dvě čisté deky. Někdy mi tu pochodují mravenci, ale dnes jsem je neviděl a jiný hmyz by tu být neměl.“</p><empty-line /><p>„To tu nemáš ani svíčku?“ podivila se ochránkyně.</p><empty-line /><p>„Jestli máš, zaplatíme ti ji,“ zacinkal Rafan drobnými v kapse.</p><empty-line /><p>„Jeden malý zbytek bych snad našel,“ zamumlal muž a odběhl. Vrátil se s malým otlučeným svícnem.</p><empty-line /><p>„Chcete ji rozsvítit?“ zeptal se, ale to už ji Helara měla zapálenou. Zkontrolovala místnost, připravené deky a souhlasně kývla, když Rafan upustil do mužovy dlaně tři mince.</p><empty-line /><p>„Páni. Jsem utahanej jako kotě,“ zívl Rafan a natáhl se na menší deku.</p><empty-line /><p>„Dobře. Budu hlídat jako první,“ ušklíbla se podmračeně ochránkyně, posadila se na druhou pokrývku a sfoukla svíčku.</p><empty-line /><p>Rafana probudilo tulíkovo mentální zaťukání: „No tak už se probuď, Rafe. Ochránkyně usnula a my tu máme nezvanou návštěvu. Mám ho rafnout?“</p><empty-line /><p>Jakmile se mladíkova mysl posunula do bdělého stavu, hned Rafan vycítil blízkost další osoby. Jejich hostitel právě prohmatával váčky, které měli u opasků a jeho jemné prsty se dotkly i zbraně. Zatím nic neukradl, ale kdo ví, jestli sem i on nepřišel se zbraní v ruce.</p><empty-line /><p>„Ne, žádný takový předmět s sebou nemá,“ reagoval mentálně tulík na jeho myšlenky.</p><empty-line /><p>Jakmile se však muž dotkl Helařiny vesty, vystřelila ruka ochránkyně vzhůru a chytila muže pod krkem. Vzápětí vzplál plamínek svíčky vedle pokrývky. Žena se zatím nenamáhala vytáhnout zbraň a hubený muž se ani příliš nebránil, spíš se snažil vykroutit z jejího sevření.</p><empty-line /><p>„Copak nevíš, že je neslušné okrádat vlastní hosty?“ zavrčela na něj znechuceně.</p><empty-line /><p>„Já nepřišel krást,“ mnul si krk, když ho pustila, „jen jsem se snažil zjistit, kdo jste.“</p><empty-line /><p>„Tak proč ses nezeptal?“</p><empty-line /><p>„Tady není zvykem se někoho na cokoli ptát. Zvědaví lidé umírají mladí.“</p><empty-line /><p>„No dobrá,“ srovnala si Helara vlasy a kývla velitelským gestem na muže, aby se usadil na podlahu proti ní, „tak mi pověz, co jsi o nás zjistil. Když budeš vstřícný, možná ti ta tvoje nezdvořilost pro tentokrát projde.“</p><empty-line /><p>„Já, já se moc omlouvám, velectěná paní. Ale to víte, když se na pátých objeví nějací bohatí lidé, vždycky to signalizuje nějaké potíže.“</p><empty-line /><p>„Připadáme ti bohatí?“</p><empty-line /><p>„No jistě. Jste dobře živení, kvalitně obutí a oblečení. Nevím, co tu hledáte, ale je jasné, že do naší společenské vrstvy rozhodně nepatříte.“</p><empty-line /><p>Čím se živíš?“ zajímalo ochránkyni, když dospěla k názoru, že je to celkem inteligentní chlapík s dobrým postřehem. Muž si nervózně olízl rty, ale mlčel.</p><empty-line /><p>„Nejspíš nějakou zlodějinou, co?“</p><empty-line /><p>„To ne. Já nekradu,“ ohradil se.</p><empty-line /><p>„Trvám na tom, abys mi po pravdě odpověděl. Jestli je to něco nezákonného, já to vyšetřovat nebudu.“</p><empty-line /><p>Po krátkém váhání pokrčil rezignovaně rameny a odpověděl: „Umím napodobit razítka.“</p><empty-line /><p>„Cože?“</p><empty-line /><p>„No, přece vstupní razítka.“</p><empty-line /><p>Rafanovi to došlo dřív a zaklepal na své předloktí, kde měl doposud viditelný barevný symbol. Tím gestem se rozsvítilo i Helaře.</p><empty-line /><p>„Kolik druhů razítek vlastně existuje?“</p><empty-line /><p>„Hodně. Pro otroky, pro pracující, pro sloužící, pro vojáky a navíc je to odstupňované podle toho, na které hradby má kdo přístup. Nepotřebujete taky nějaké razítko? Jedno bych vám udělal zadarmo.“</p><empty-line /><p>„Poslyš, ty se určitě dost vyznáš,“ zahleděl se na něj Rafan, „jaká je vlastně momentálně ve městě situace? Máme vsadit na kartu Rasiů nebo Deliů?“</p><empty-line /><p>„Jó... to kdybych věděl!“ podrbal se na hlavě jejich hostitel. „To je složitý a já neznám všechny karty, které jsou ve hře. Možná je lepší se ještě nějaký čas držet stranou. To je ta nejserióznější rada, jakou vám mohu poskytnout.“</p><empty-line /><p>„Víš co?“ vmísila se do hovoru ochránkyně. „My si raději uděláme vlastní názor. Ty nám teď pěkně podrobně pověz, co se tu během posledních dnů dělo. Možná pak zapomeneme na tvé nepatřičné móresy.“</p><empty-line /><p>„No, nevím, jestli toho vím víc než vy, ale když chcete, jsem vám k službám.“</p><empty-line /><p>Tohle bylo jiné terno než povídání s hromotlukem. Chlapík vyprávěl až do rána a ukázalo se, že je opravdu bohatým zdrojem informací. Před ochránkyní a Rafanem se začala rýsovat problematická situace Quinwalu v celé své šíři. Rasiové, kteří se během jednoho dne zmocnili celého města, se zvolna dostávali do potíží. Část jejich stráží byla čím dál častěji nucena bojovat s potvorami, které vylézaly z Motýlí brány, další stráže musely hlídkovat u bran a nyní bylo potřeba najít dostatek bojeschopných mužů i na obranu před stále aktivnějšími povstalci. Ti se zformovali pod velením bojovníka z rodu Deliů a opevnili se na části čtvrtých hradeb. Dokonce tam přestěhovali i nemocnici pro chudé. Lidé začali přívržence Rasiů obviňovat z nelidského zacházení s dětmi a chudáky a z toho, že nedokážou město ochránit před nebezpečnými potvorami z brány. Stále víc obyvatel se začínalo přiklánět k původním vládcům Quinwalu. Čím přísnější režim Rasiové nastolovali, tím méně věrných jim zůstávalo. Jak by ale dopadlo přímé střetnutí obou znepřátelených stran, to nikdo nedokázal odhadnout. Zatím se ani jedna strana neodhodlala k tomu, aby rozpoutala bitvu o město.</p><empty-line /><p>Rafanovi z toho naskakovala husí kůže. Měl by Hanku najít co nejdřív. Tady to opravdu nevypadalo na rekreaci. Bude muset Helaru přemluvit, aby se na třetí hradby podívali co nejdřív. Snad nebude problém najít hospodu Hančiny chůvy. Pak ale zase nastane problém, jak se dostat domů, když jedna loď leží v přístavu neschopná plavby a další sem dosud nedorazily.</p><empty-line /><p>Sice se moc nevyspali, ale ochránkyně byla spokojená a chovala se téměř vlídně. Souhlasila s Rafanovým návrhem, aby se nejdřív pokusili najít Hanku s Vronem, a využila speciálních služeb jejich hostitele.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Povstalci</strong></p><empty-line /><p>Druhý den hned po ránu oba vyrazili do ulic s razítkem pro třetí hradby a doporučením, aby na tržišti v prostoru čtvrtých hradeb zkusili najít nějakého zdejšího průvodce. Helara si ale ještě před odchodem nechala namalovat orientační schéma města, a když vyrazili ven, prohlásila, že nikoho nepotřebujou. Rafan byl sice jiného názoru, ale moudře neprotestoval a mlčky kráčel po boku ochránkyně. U brány na čtvrté hradby bylo dost živo, lidé se courali ven i dovnitř, takže v tom chaosu ani nebyli podezřelí. Kontrola strážných byla jen vlažná a povrchní. Dál už se jen stačilo držet se spěchajících davů a na tržiště se dostali bez problému. Velikost plochy určené pro obchodníky je ohromila. Helara směnila další kámen za zdejší mince a konečně si mohli koupit i něco dobrého k jídlu. Zatímco si pochutnávali na čerstvém pečivu, rozhlíželi se zvědavě kolem sebe. Helara chlapce upozorňovala na strážné v civilu, o kousek dál byli svědky dvou krádeží a zadržení jednoho ze zlodějů. Ochránkyně pak ještě koupila menší košík, jaký zde nosilo spoustu žen, a do něj naskládala další pečivo a trochu zeleniny. Pomalu došli k bráně na třetí hradby. Tady byly hlídky pozornější a bylo jich tu víc. Helara se nenápadně upravila, aby vypadala spíš jako spořádaná hospodyně a Rafanovi nařídila, aby si zapnul košili. Poslechl ji, prohrábl si pocuchané vlasy a ruce ležérně zastrčil do kapes. Loudal se jí v patách a oba prošli bez námitek do další části Quinwalu. Tady už nebylo snadné vypadat nenápadně. Lidí se tu pohybovalo mnohem méně a většina kolemjdoucích mužů měla pevné boty a rázný vojenský krok.</p><empty-line /><p>„Sakra, kde je ten zatracenej penzión s hospodou?“ začala se po nějaké době rozčilovat Helara. „Trčíme tu jako beďar na nose princezny.“</p><empty-line /><p>„Tak se někoho zeptáme,“ navrhl Rafan.</p><empty-line /><p>„Geniální nápad! Na to bych fakt sama nepřišla,“ ušklíbla se jízlivě, „a nejlíp nějakýho fízla, co půjde kolem.“</p><empty-line /><p>„No a? Copak je něco divného na tom, když člověk hledá hospodu?“</p><empty-line /><p>„Máš vůbec v hlavě něco jako mozek? Jak se tu asi teď budou koukat na cizince, co myslíš?“</p><empty-line /><p>„No, když budou bohatí...“ neodpustil si malé popíchnutí Rafan.</p><empty-line /><p>„Hlupáku!“</p><empty-line /><p>Oba ztichli, protože z jednoho domu se vynořila mladičká, jako obrázek hezká dívenka.</p><empty-line /><p>„Dobrý den,“ pozdravila zdvořile, „hledáte někoho? Mohu vám nějak pomoci?“</p><empty-line /><p>„Někde by tu měla vařit Evelína Obilová,“ nezaváhal Rafan, „prý je dost dobrá kuchařka, tak jsme od ní chtěli něco ochutnat.“</p><empty-line /><p>„Jé, tu já znám,“ rozzářila se malá obyvatelka města, „Josef, její manžel, má hospodu hned tady za rohem. Ten cihlový dům, to nemůžete minout.“</p><empty-line /><p>Na křižovatce odbočila na druhou stranu a ještě jim vesele zamávala.</p><empty-line /><p>Rafan se sehnul k botě a vyklepával si neexistující kamínek. Jakmile byla dívenka z doslechu, tiše prohodil: „Mám intenzívní pocit, že je to nějaká past.“</p><empty-line /><p>„No, taky se mi nelíbila. Na zdejší poměry byla nějak moc bezstarostná. Ale tady není kam se schovat, aby to člověk občíhnul zdálky. A protože to nejde jinak, podíváme se tam rovnou. Kdyby nás něco rozdělilo, sejdeme se na tržišti poblíž stánku s klobouky, nebo si u toho kloboučníka necháme vzkaz.“</p><empty-line /><p>Dům z červených cihel byl opravdu k nepřehlédnutí. Na to, že to měla být hospoda, zde vládlo podezřelé ticho.</p><empty-line /><p>„Počkej venku, podívám se dovnitř sama,“ nařídila mu ochránkyně, „kdyby mě zaskočili, tak se pokus zmizet.“</p><empty-line /><p>Než mohl něco namítnout, zabušila na dveře a pak je prudce otevřela. Kdyby za nimi někdo stál, nejspíš by ho tím omráčila, protože zamčeno nebylo. Kromě hluku, který způsobila Helara, se v okolí nic neozvalo. Rafanovi z toho naskakovala husí kůže. Něco tu nebylo v pořádku.</p><empty-line /><p>V kapsičce se zavrtěl tulík. „Někdo se tě snaží magicky znehybnit,“ sdělil mu mentálně. Rafan v mžiku aktivoval ochranné štíty a postavil se zády ke zdi, aby měl rozhled. Nikoho ale neviděl. Sakra, kde je ta Helara? Nějak dlouho se neozývá...</p><empty-line /><p>„Nikdo tu není,“ vyšla ze dveří v ten moment, kdy už se odhodlával k tomu, že ji půjde hledat.</p>
<p>„Ani se tu poslední dobou nevařilo,“ dořekla ochránkyně, když se jí znenadání mihla před obličejem chlupatá šmouha a něco malého doskočilo na její rameno. Automaticky to chtěla shodit dolů, ale to zvířátko k jejímu překvapení promluvilo: „Bacha, střílejí na tebe.“</p><empty-line /><p>Vtom dveře zaduněly, jak je kdosi zablokoval zevnitř. Tulíkův ocásek smetl šipku, co ženě mířila přímo na krk. Helara prudce odskočila a do dřeva za ní se zabodly další tři šipky. Na to, aby je zabily, nebyly dost velké, ale mohl na nich být jed.</p><empty-line /><p>„Héééaja,“ zaječela takovou intenzitou, že se Rafanova husí kůže zdvojnásobila a zalehlo mu v uchu. Nejspíš ten jek kombinovala s magií, protože se kolem nich zviditelnili ozbrojení muži.</p><empty-line /><p>„Drž se za mnou,“ houkla na Rafana a silou kouzla vrhla proti těm, kteří je obkličovali, prach a kamínky z celého okolí. Nebylo pochyb o tom, že se je ti lidé snaží za každou cenu znehybnit nebo možná i zabít.</p><empty-line /><p>„Berou vám magii. Nedokážu chránit vás oba,“ sděloval svému příteli tulík, který mezi tím mistrně zneškodnil další malé střely.</p><empty-line /><p>„Tak ochraňuj její magii,“ nařídil mu Rafan a seslal na vrhače šipek ochromující kouzlo. Bylo však už jen takové slabé nedomrlé a dál byl bez magie. Sáhl do kapsy po magickém kamínku, ale jen zbytečně promarnil uloženou magii. Než ji stihl využít, byla pryč i tato rezerva.</p><empty-line /><p>„Všichni na ně,“ zařval jeden z útočníků a všech osm mužů vyběhlo, aby je zdolali prostou přesilou. Helara protivníky zpomalila a Rafan ucítil, jak ho magicky zaštítila.</p><empty-line /><p>„Je mezi nimi někdo silný,“ stěžoval si tulík, „vysává magii i přes mou ochranu.“ Rafan už neměl čas mu odpovídat. Vyhnul se chlapovi, který ho chtěl strhnout k zemi, a druhému se tím dostal přímo do rány. Magický štít pohltil větší část úderu pěstí, přesto to byla šlupka. Uhnul před kopancem a rozdával tvrdé rány na všechny strany všemi končetinami. Tulík se míhal kolem něj a bolestivě kousal do rukou, nohou a krku nepřátel. Vypadalo to, že je jejich protivníci nechtějí ani tak zabít, jako spíš zajmout. Helara si počínala výrazně úspěšněji než on. Dva muže vyřadila postupně z boje úplně, ale ti zbylí měli protimagickou ochranu, takže bojovala hlavně pomocí nožů. Muži kolem ní krváceli, ale nevzdávali to.</p><empty-line /><p>Vtom zaslechli dusot mnoha dalších nohou.</p><empty-line /><p>„Tak to je v háji,“ pomyslel si Rafan, když vykryl další ránu pěstí a ani se nestihl podívat, kolik dalších chlapů se přiběhlo zapojit do rvačky.</p><empty-line /><p>Náhle se kolem něj uvolnilo, a než se stačil zorientovat, zahlédl už jen pořezané útočníky, jak se dávají na útěk. Tulík mu nenápadně vklouzl pod košili a jeho drápky ho zašimraly na břiše.</p><empty-line /><p>„Jsi v pořádku?“ oslovil ho jeden z nově příchozích a Rafan zahlédl Helaru, jak sbírá svou odhozenou sukni, oprašuje ji a připíná zpět kolem pasu.</p><empty-line /><p>„Nejsou mrtví. Dorazíme je?“ zeptal se muž, co se právě skláněl nad ležícími těly dvou zneškodněných útočníků.</p><empty-line /><p>„Nech je být. Nikdy nevíš, jestli to náhodou nejsou příbuzní některého z našich spojenců,“ odpověděl muž vedle Rafana. Pak vykročil přímo k ochránkyni.</p><empty-line /><p>„Klobouk dolů, madam. Bojovat po boku s vámi bych považoval za čest,“ zdvořile se uklonil a pokračoval, „říkají mi Štístko. Mohu vám nějak pomoci.“</p><empty-line /><p>„Tak zaprvé! Žádná madam, jmenuji se Helara. A za druhé, žádnou pomoc jsme nepotřebovali, zvládli bychom je i bez vás.“</p><empty-line /><p>„O tom nepochybuji,“ galantně souhlasil muž. „Proč vás napadli?“</p><empty-line /><p>„To nevím. Jen jsme hledali majitele zdejšího penzionu,“ kývla hlavou za sebe směrem k cihlovému domu.</p><empty-line /><p>„Ó jé, tak to je jasný,“ zasmál se muž. „Kdo se paktuje s Josefem, je automaticky nepřítelem Rasiů.“</p><empty-line /><p>„Jaké paktování? Jen jsem ho hledali,“ zamračila se ochránkyně.</p><empty-line /><p>„To je v očích našich momentálních vládců totéž,“ ušklíbl se muž, „vlastně nám svým chováním nahánějí spojence přímo do náruče. Proč jste hledali Josefa?“</p><empty-line /><p>Helara kývla na Rafana, aby to muži vysvětlil.</p><empty-line /><p>„Měla u něj být ubytovaná jedna naše známá. Josefova žena Evelína ji sem pozvala na návštěvu.“</p><empty-line /><p>„Josef i Evelína jsou momentálně schovaní na čtvrtých hradbách. Ale jestli chcete, zavedu vás na naše území a můžete si s nimi promluvit.“</p><empty-line /><p>„To by bylo výborné,“ usmál se Rafan.</p><empty-line /><p>Cesta na čtvrté hradby vedla podzemím, kde skupina potkávala roztroušené hlídky. Pak se větší část jejich doprovodu odpojila a v cestě pokračovali jen ve společnosti Štístka a jeho kolegy. V místě, kde opět vyšplhali ven na ulici, hlídkovalo sedm po zuby ozbrojených mužů. Se Štístkem se znali, takže dál pokračovali bez zbytečného zdržování. Procházeli územím nevábně vypadajících chatrčí, kde se zdržovali především nemajetní obyvatelé. Jejich průvodce zpomalil až před osamělým kamenným domem, kolem kterého postávalo několik mužů a žen, povídali si, kouřili a někteří i něco popíjeli. Nově příchozí přitáhli jejich pozornost, ale jen na okamžik. Společně vešli do veliké chladné místnosti, kde kromě stolu, židlí a rohové kuchyně byla jen jedna bytelná skříň a několik polic na nádobí a potřeby k vaření. Kamenné holé zdi příliš útulně nepůsobily. Štístko oslovil menšího kluka, co tu pomáhal loupat brambory, a poslal ho hledat Josefa. Helaře a Rafanovi nabídl židli a začal se omlouvat, že větší luxus jim momentálně nabídnout nemůže.</p><empty-line /><p>Asi po čtvrt hodině kluk přivedl mohutného vousatého muže s bystrýma očima.</p><empty-line /><p>„Tak tohle je Josef,“ plácnul muže přátelsky po zádech Štístko. Pak zamumlal něco, že mu ještě neskončila služba a nechal je s mohutným chlapíkem o samotě.</p>
<p>Vzájemně se pozdravili a Josef si k nim přisedl.</p>
<p>„Nejsi ty náhodou Hančin bratr?“ zeptal se Josef Rafana poté, co se on a ochránkyně představili.</p>
<p>„Doufám, že mě u vás moc nepomlouvala,“ přikývl a usmál se, „kde bych ji našel?“</p>
<p>„Jestli ještě žije, tak nejspíš někde v podzemních kobkách Rasiů.“</p>
<p>„Cože?“ zhrozil se Rafan. „Proč ji zavřeli? Co se stalo?“</p>
<p>„To je na trochu delší vyprávění. Nejvíc toho o ní ví Zik, ale ten se sem vrátí až někdy večer. A co vás sem vlastně přivedlo?“</p>
<p>Rafan se tázavě otočil na Helaru. Nebyl si jist, kolik toho může prozradit. Muž sice vypadal důvěryhodně, ale blíž ho zatím neznali.</p>
<p>„Vyslala nás sem Nejvyšší rada mágů, abychom zkontrolovali, zda se kolem Motýlí brány neděje něco neobvyklého. Ochránci totiž opakovaně zaznamenali mimořádné magické výkyvy. Taky máme za úkol najít tu dívku, co u vás byla na návštěvě.“</p>
<p>„No, než vám poskytnu víc informací, musím se ještě s někým poradit. Máte někde domluvené ubytování nebo zůstanete tady u nás?“</p>
<p>„S námi si nedělejte starosti, dokážeme se vyspat kdekoliv. Jen bychom si rádi co nejdřív promluvili s někým, kdo zná podrobnosti o zdejší situaci. Můžete to zařídit?“</p>
<p>„Nic neslibuji, ale pokusím se,“ zvedl se muž, „zatím počkejte tady. Domluvím se s lidmi, co tu rozhodují, a dám vám vědět.“</p>
<p>Ještě než odešel, zařídil pro ně jídlo a pití. Helara ženě, co jim naservírovala občerstvení, na oplátku nabídla košík, který donesla z tržiště.</p>
<p>„Tak, a teď si promluvíme my dva, nebo snad mám říct my tři?!“ pronesla tiše, ale důrazně hned po jídle. „Proč jsi mi neřekl, že máš tulíka? Pokud jdeš s nějakým svým kolegou do terénu, je nezodpovědné před ním zatajovat jakoukoliv skutečnost. Tohle ti po akci vynese důtku, s tím počítej.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Teď mluvím já. Tak drž klapačku a dobře poslouchej,“ prudce odstrčila prázdný talíř a nahnula se blíž, „kdybychom nebyli tak daleko, vrátila bych tě šupito presto tvému školiteli, ani bys nestačil mrknout. Jestli trpíš falešnou představou, že jsi mi byl po cestě nějak užitečný, tak na to koukej zapomenout! Zatím jsi jen nevyškolená nicka, co mi tu akorát komplikuje život.“</p>
<p>Z Rafanovy kapsy se prodral malý tvoreček takovou silou, že urvaný knoflík trefil Helaru do brady.</p>
<p>„Ty jsi velmi nespravedlivá a víš to.“</p>
<p>Překvapeně zírala na naježeného mrňouse, který na ni mluvil, ten pak hupsnul na ochránčino rameno a ocásek nechal ležet přes její krk. „Dovol bolesti odejít,“ bylo to poslední, co Plavík pronesl nahlas. Rafan si domyslel, že jeho malý přítel dál se ženou mluví jen v myšlenkách. Nerušil ho. Však on mu to později určitě vysvětlí. Stálo ho hodně přemáhání, aby své nadřízené něco nepříjemného neřekl. Tulíkovo chování ale naznačovalo, že má ochránkyně nějakou skrytou bolest, kterou silou mocí potlačuje a na povrch se vždy vyvalí už jen zlostná bezmoc. Helařina pozornost se soustředila na rozhovor, který nikdo v okolí neslyšel, občas zavrtěla hlavou a nakonec složila obličej do dlaní. Tulík se konečně ozval i v Rafanově mysli: „Na nic se neptej, ona velký smutek, zlá slova jen zuřivost, že vzpomínky bolí. Já slíbil, že tobě nic nepovím. Nezlobíš se?“</p>
<p>„Zatracená práce! Kluk s tulíkem! A to musí potkat zrovna mě,“ řekla Helara, ale už to znělo spíš jako povzdech než jako zlostná výčitka, „jak jsi mu během cesty pod vodou dokázal zajistit vzduch? Magie bych si přece všimla.“</p>
<p>Rafan pocítil ke svému malému kamarádovi vděčnost, jak dokázal potlačit probouzející se zuřivost ochránkyně a naladit ženu ke smířlivému tónu. Chopil se příležitosti a pustil se do vyprávění o tom, ze jakých okolností se s tulíkem potkali a o daru, který oba dostali při zasvěcení. Ochránkyně poslouchala a ani se nesnažila tulíka vyhnat z jeho pozice na krku. Rafan s obavou sledoval, jak jeho malý přítel zneužil svého postavení a zacuchává Helařiny vlasy do podoby hnízda. Přemýšlel, zda je to jen Plavíkův zlozvyk, či zda to dělají všichni tulíci.</p>
<p>Jeho vyprávění krásně zklidnilo situaci, a než se u nich objevil člověk, aby je zavedl z kamenného stavení někam dál, tulík už se zase mohl přestěhovat zpět do své kapsičky na Rafanově košili. Jen utržený knoflík zůstal zakutálený kdesi pod stolem.</p>
<p>Tentokrát je doprovod vedl do podzemí. Tady jim zavázal oči a zřejmě procházeli nějakými tajnými chodbami. Několikrát zahnuli do boční chodby a šátek z očí jim sundali až před schodištěm do nižšího podlaží. Skončili v prostorném komplexu místností, kde se pohybovalo několik lidí. Josef tu nebyl.</p>
<p>Ujal se jich chlapík, oblečený jako bojovník. Usadil je v menší místnosti, která podle vybavení sloužila nejspíš jako čítárna svitků. Na policích se jich tu povalovalo bez ladu a skladu velké množství. Dalších několik roliček odsunul ze stolu, aby si měli kam položit hrnky s pitím. Jakési slabé dosti hořké pivo Rafanovi moc nechutnalo, ale nekomentoval to.</p>
<p>„Tímto vás vítám v hlavním stanu quinwalských povstalců. Slyšel jsem, že hledáte Hanu Vronovou. Mohu se zeptat, proč ji hledáte?“</p>
<p>„Jeden z Bdělých si přeje, abychom jí něco předali,“ odpověděla Helara a sledovala muže, jak na její prohlášení zareaguje.</p>
<p>„Takže vás posílá Bdělý?“</p>
<p>„My jsme jen předvoj. Časem dorazí i jedna naše loď a přiveze skupinu elitních kouzelníků.“</p>
<p>„Opravdu? A copak tu hodlají podnikat?“ zamračil se chlapík.</p>
<p>„Poslední dobou se tu děje něco, co ohrožuje celý náš svět. Jestli nezjistíme, co to je, a neuvedeme věci do pořádku, nečeká nás nic dobrého.“</p>
<p>„Tomu nerozumím. Vysvětlete mi, co vás vede k takovému předpokladu.“</p>
<p>Rafan měl silný pocit, že možná hovoří s velitelem povstalců. Autoritativní vystupování z něj čišelo, i když mluvil nevzrušeným hlasem a seděl s nimi u jednoho stolu. Helara asi došla k podobnému závěru, protože se pustila do podrobného vyprávění o všem, co v poslední době řešili Bdělí a rada kouzelníků. Rafan překvapeně naslouchal a konečně mu začaly do sebe zapadat všechny souvislosti. Zatím byl přesvědčen, že se účastní nějaké podružné mise, ale právě teď zjistil, že je přímo v centru nejzávažnějšího dění. Podle Helařina vyprávění se měla vyskytovat v samém jádru událostí především Hanka. Ta holka má opravdu magnet na průšvihy. Proč jen nemůže mít klid aspoň v době prázdnin?!</p>
<p>„Dívku, kterou hledáte, znám osobně,“ přiznal muž, když ochránkyně dovyprávěla, „dá se říci, že jsem jejím dlužníkem. Dostala se do problémů, když ji rasiovské stráže chytily a odvedly do klášterního podzemí. Sice odtud dokázala ještě s jedním chlapcem utéct, ale když se jednou v noci pokusila přesunout do jiného úkrytu, oba zmizeli. Nepodařilo se nám zjistit, co se s nimi stalo. Situace tam v té době byla značně nepřehledná a stráže na několika místech bojovaly se smečkami spídů. Osobně se přikláním k verzi, že už ona ani chlapec, co s ní byl, nejsou mezi živými.“</p>
<p>„Jak moc intenzivně jste je hledal?“</p>
<p>„Věřte tomu, že jsem je v rámci svých možností hledal déle než bylo moudré. Nezůstala po nich jediná stopa, ani náznak toho, že přežili.“</p>
<p>„A náznak toho, že zemřeli?“</p>
<p>„Taky ne. Zmizeli fakt beze stopy.“</p>
<p>„Říkal jste, že jste Hančiným dlužníkem,“ vmísil se konečně do rozhovoru i Rafan, „jak k tomu došlo?“</p>
<p>„To je na delší povídání. To bych raději přenechal jednomu svému malému příteli. On vám to jistě rád a barvitě vylíčí. Pošlu ho za vámi hned, jak dorazí.“</p>
<p>„A co Motýlí brána? Nejsou s ní poslední dobou problémy?“</p>
<p>„S ní jsou problémy pořád.“</p>
<p>„Takže nic mimořádného?“ vyzvídala Helara.</p>
<p>„Potřebovala by pořádně zapečetit. Jenže Rasiové to neumí a nám nedovolí, abychom to provedli. Zkoušel jsem ošetřit nejhorší průchody, ale je to jen jakýsi dočasný flastr. Původně jsem předpokládal, že bude fungovat o něco déle... Některé světy, se kterými nás brána náhodně spojuje, jsou nepříjemně agresivní.“</p>
<p>„To by mohlo být ono. Třeba by to riziko pro náš svět mohlo přicházet Motýlí bránou. Co všechno je potřeba k jejímu zabezpečení?“</p>
<p>„Ideální by bylo, kdyby se sešla Velká sedma Deliů a vykonala kompletní zavírací obřad.“</p>
<p>„Rasiové to udělat nemohou?“</p>
<p>„To nevím. Museli by vytvořit Velkou sedmu z pokrevně spřízněních kouzelníků a vědět, jak na to.“</p>
<p>„A vy víte, jak na to?“</p>
<p>„Poslyšte, ženská, já jsem především bojovník. Znám techniku a postupy. Na podrobnosti byste se musela zeptat nejvyššího mága nebo deliovského kněze.“</p>
<p>„Tak to bych se zeptala opravdu ráda.“</p>
<p>„To věřím, ale má to háček. Náš mág je někde v rasiovském vězení v kómatu, a co se stalo s knězem, to se nám zatím nepodařilo zjistit.“</p>
<p>„A další členové Velké sedmy?“</p>
<p>„Tady jsme jen dva. Krále nám Rasiové zabili a sedmý chybí už řadu let.“</p>
<p>„Opravdu? A nevadilo vám to při péči o bránu?“</p>
<p>Mužův pohled ztvrdl a signalizoval, že ochránkyně už ve svých dotazech překračuje veškeré meze. Budiž Helaře připsáno k dobru, že ani ona neuhnula pohledem a čekala na odpověď. Muž chvíli přemýšlel, zda se má nechat vyslýchat, ale pak nejspíš usoudil, že bude lepší mít ochránkyni na své straně, a pokračoval.</p>
<p>„Ano, trochu to vadilo. Museli jsme zavírací techniku používat častěji než kdysi.“</p>
<p>„A proč jste svůj počet nesrovnali?“</p>
<p>„Nenašli jsme vhodnou osobu.“</p>
<p>„Kdo určuje, která osoba je vhodná?“</p>
<p>„Los osudu.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„V našem chrámu je zvláštní koule, plná kulatých bílých kamínků, lidé jim říkají perly. Kolem je sedm křesel, do kterých usedá vládnoucí rod. Když se některé místo uprázdní, zaujmou zbylí členové Velké sedmy svá místa a vyzvou k přistoupení k osudí vybrané lidi z řad příbuzných, kteří mají předpoklady vládnout. Kdo z nich místo bílého kamínku vytáhne černý, je přijat.“</p>
<p>„Kdo tohle zařízení vytvořil?“</p>
<p>„Nevíme to úplně přesně, ale domníváme se, že je to dílo jednoho z našich předků, kterému říkali Cestovatel. To on nás naučil zavírat Motýlí bránu, aby se tu dalo normálně žít.“</p>
<p>„A co obyvatelé města? Netlačili na vás, abyste doplnili prázdné místo?“</p>
<p>„To víte, že tlačili, zvlášť když přišlo období, kdy zela prázdnotou dokonce tři místa.“</p>
<p>„Tři? Tak daleko jste to nechali dojít?“</p>
<p>„Oficiálně prázdné bylo jen jedno. Náš bojovník byl vážně zraněn a byl nepoužitelný, další člen Sedmy zase beze stopy zmizel a nedalo se zjistit, zda žije. Proto jsme přijali správce a dali mu jméno, ačkoliv nikdy k osudí s perlami nepřistoupil. Bylo to jednodušší, než mezi lidi vnášet neklid neustálým hledáním chybějících členů.“</p>
<p>„Takže dál už jste nehledali?“</p>
<p>„Ale jo, pořád jsme to zkoušeli, ale los osudu nikdy nikoho nevybral.“</p>
<p>„Takže na zavírání brány vás bylo pět...“</p>
<p>„Spíš čtyři, správce jsme nechávali doma.“</p>
<p>„Ten zraněný se neuzdravil?“</p>
<p>„Vlastně uzdravil. Ale až po více než osmi letech. Nyní už je schopen mi pomáhat při zavírání Motýlí brány.“</p>
<p>„Výborné skóre,“ povzdechla ironicky Helara, „takže momentálně má Velká sedma dva použitelné členy. To se nedivím, že vám to flastrování brány nejde. A navíc ten podvod se správcem... Proč jste mi o tom vlastně řekl?“</p>
<p>„Protože už si o tom musím konečně promluvit s někým nezaujatým. Poslali vás sem Bdělí, takže je asi na čase, abychom otevřeně přiznali svou chybu. Neměli jsme to dělat. Rozepře mezi námi zavinily všeobecnou nestabilitu. Přímo jsme si říkali o to, aby nás někdo převálcoval. Měli jsme vybudovaný takový skvělý systém, jak to tu ohlídat, a zklamali jsme. Ale co teď? Průšvih je v tom, že nás nikdo nedokázal nahradit. Rasiové se sice chopili vlády, ale s Motýlí bránou si nevědí rady. Poslali za necelý měsíc na smrt víc lidí než my za posledních pět let.“</p>
<p>„Cením si toho, že se mnou mluvíte na rovinu,“ přikývla Helara, „také máme zájem na tom, aby se zdejší situace stabilizovala. Vy to tu ale znáte líp. Jaké řešení problému byste zvolil vy?“</p>
<p>„Když bude potřeba, pomůžete nám?“</p>
<p>„Nebude vadit, když si nejdřív promluvím s nějakým zástupcem současné vládnoucí skupiny?“</p>
<p>Rafana překvapilo, jak oba najednou začali být opatrní. Jakoby se zalekli, aby neřekli víc, než je záhodno.</p>
<p>„Jestli se k nim dokážete dostat, bránit vám nebudu.“</p>
<p>„Myslíte si snad, že nás zabijí?“ snažila se ochránkyně vyrazit z muže ještě nějakou informaci.</p>
<p>„Ne, to nepředpokládám. Oni obvykle nevraždí lidi na potkání. Ale celou tu dobu se pokoušejí odchytit co nejvíc mágů. Moc rád bych věděl, k čemu je tady potřebují.“</p>
<p>„Možná je naverbovali do svých řad,“ nabídla jednu možnost Helara.</p>
<p>„Tady není tak snadné si dobíjet magii. V celém Quinwalu je jen jedno místo, kde to jde, a to se nachází na prvních hradbách. Je ale slabé a víc jak dva lidi denně nezvládne. S bídou stačilo pro Velkou sedmu a dva mágy z péesky.“</p>
<p>„Péesky?“</p>
<p>„PS, palácová stráž byla elitní skupina, která si poradila i s obtížnějšími potvorami z Motýlí brány.“</p>
<p>„Ale před Rasii vás, zdá se, neochránila.“</p>
<p>„Dostali naše muže pomocí zrady.“</p>
<p>Ochránkyně vzdychla: „No, moc dobře to tu nevypadá. Jestli si Rasiové neporadí s bránou, budeme muset najít trosky vaší bývalé Velké sedmy a držet nad vámi ochrannou ruku, dokud si nedoplníte náležitý počet lidí a neobnovíte pořádek ve městě i za městem.“</p>
<p>Rafanovi připadalo, že by se mohla Helara vyjadřovat diplomatičtěji. Muž se tvářil, jako kdyby žvýkal šťovík. Potlačil ale svou hrdost, vstal od stolu a prkenně se uklonil.</p>
<p>„Jo! A buďte tak laskav a nenechte se zabít,“ dodala Helara s mírným úšklebkem.</p>
<p>Muž jen lehce zavrtěl hlavou a trochu smutně se usmál: „Nápodobně, dámo. Doufám, že nezmizíte, jako naši mágové. Buďte opatrná.“</p>
<p>Dívali se za ním, jak odchází. Ten muž byl nepochybně bojovník, hrdý bojovník, který se náhle ocitl v situaci, kdy místo boje musí řešit spoustu jiných záležitostí a není si tak úplně jistý v kramflecích. Uvítal by pomoc, ale doprošovat se nebude. Rafanovi byl sympatický. Hlavně tím, že mluvil pravdu a nebál se přiznat chybu. V každém případě se s ním dalo rozumně mluvit.</p>
<p>„Tak už se nám to začíná pomalu rýsovat,“ začala ochránkyně tiše mluvit, ale spíš pro sebe, než že by chtěla diskutovat s Rafanem, „dá se říci, že tu hrubě selhalo zajištění Motýlí brány. Jenže co teď s tím? Potřebovali bychom prozkoumat i síly a možnosti druhé strany. A taky někde najít tu tvoji podařenou sestřičku. Ještě si tu počkáme, co nám řekne ten kluk, na kterého se náš hostitel odvolával. Možná bude fajn se vyspat a zejtra se pokusíme oslovit některého z Rasiů.“</p>
<p>„Já bych radši pomohl tady těm. Zastali se nás a seriózně komunikují.“</p>
<p>„Což o to, taky jsou mi celkem sympatičtí, ale my potřebujeme co nejdřív zajistit bezpečnost zdejšího okolí. Kdyby měli Rasiové lepší možnosti, poskytnu šanci jim. Naše mise není žádná vycházková akce, je nutné uspět, jinak všem hrozí dost děsivý osud. Nemůžeme se řídit sympatiemi, teď je důležitá síla a schopnosti.“</p>
<p>„Co když nás zase budou chtít zabít?“</p>
<p>„Nebuď labuť. Kdyby nás chtěli zabít, vypadal by náš konflikt úplně jinak. Chtěli nás dostat pod kontrolu, to ano, ale zabít? Kdepak! Pokusili se nás zajmout živé.“</p>
<p>„Kradli nám magii. Tulík se tomu snažil zabránit, ale tak úplně to nedokázal,“ připomněl ochránkyni Rafan.</p>
<p>„Jo, všimla jsem si. Asi bude lepší si magii z kamenů doplnit až v okamžiku, kdy ji dokážeme účelně využít.“</p>
<p>Helara začala plánovat, co ráno podniknou, a jaký způsob kontaktu s nepřátelskou stranou bude nejvhodnější. Poučovala Rafana, jak se má chovat, co smí říkat a do čeho se nemá plést. Trpělivě naslouchal, ale vrtalo mu hlavou, jestli ho ochránkyně opravdu považuje za takového tupce nebo se jen snaží zabít čas, než dorazí ten kluk a poví jim něco o Hance. Naštěstí nemuseli čekat dlouho.</p>
<p>Malej kluk se k nim přihrnul jako velká voda. Rozzářené oči, dychtivá tvář.</p>
<p>„Já se jmenuju Zik. Josef povídal, že je tu Hančin brácha. Ty jsi fakt Rafan?“ úplně ignoroval přítomnost ženy.</p>
<p>„No, kamarádi mi tak říkají. Ale jestli o mně Hanka něco vyprávěla, tak jí nevěř. Děsně si vymýšlí.“</p>
<p>„Jednou povídala, že má dva skvělé bráchy a dala by nevímco za to, kdyby tu mohli být s ní.“</p>
<p>„Kde je?“ zvážněl Rafan.</p>
<p>Klukova rozzářenost pohasla, jen smutně pokrčil rameny: „Já fakt nevím.“</p>
<p>Najednou vypadal tak nešťastně, že ho bylo Rafanovi líto.</p>
<p>„Tak nám aspoň pověz, do čeho se tu vlastně připletla.“</p>
<p>„Tian vám to neřekl?“</p>
<p>„Ty prý to umíš vyprávět líp.“</p>
<p>„Tak jo, já vám to všechno povím,“ posadil se k nim Zik a začal, „s Hankou jsem se seznámil na tržišti a slíbil jí, že ji zavedu tam, kam ji Josef nechtěl pustit. Jenže té noci se všechno hrozně zkomplikovalo...“</p>
<p>Rafan i Helara napjatě poslouchali příběh plný bojů se spídy a komplikací při zavírání průchodů v Motýlí bráně. Další střípky zapadly do mozaiky jejich vědomostí. Zik bral ohled na to, že nejsou z Quinwalu a vysvětloval jim věci, které už jednou musel vysvětlovat i Hance. Na tak malého kluka prokázal velký přehled, znalosti i inteligenci. Rafan docela chápal, proč si ho Hanka vybrala jako průvodce. Přesto mu jeho intuice říkala, že jim přece jen některé detaily zatajuje. Kdo ale říká při prvním setkání s neznámými lidmi všechno? I tak jim toho o skupině kolem Deliů prozradil možná víc, než tušil.</p>
<p>„Pokračuj v rozhovoru ty,“ vyslala Helara k Rafanovi mentální pokyn a snažila se vypadat nenápadně, aby nenarušila Zikovu sdílnost.</p>
<p>„Takže naposledy jsi Hanku viděl na druhých hradbách u zdi kláštera?“</p>
<p>„To sice ano, jenže ona pak ještě kontaktovala Tiana, že se jí a Matymu podařilo utéct a jsou schovaní pod kasárnami u jednoho opraváře zbroje. Tian tam poslal strážného, co s námi sympatizuje, ale ten už je u opraváře nenašel. Prý byl Eda, to je ten opravář, hrozně vylekaný a odmítl mu cokoliv říct. Že už o těch dvou nechce v životě slyšet, a kdyby býval věděl, co provedou, v životě by jim nepomohl. Nic víc z něj náš známý nevyrazil.“</p>
<p>„Proč za ním nešel Tian osobně?“</p>
<p>„Blázníš? Všichni ho tam znají, hned by ho chytili. Dokud si Rasiové myslí, že je po smrti, má proti nim určitou výhodu.“</p>
<p>„Možná bychom se za tím chlapíkem měli vypravit my a zjistit, co se tam přihodilo.“</p>
<p>„Do kasáren se nedostanete.“</p>
<p>„Že bych se nechal naverbovat?“ napadlo Rafana.</p>
<p>„To ti nepomůže,“ zavrtěl hlavou Zik, „výcvik probíhá dva roky a po celou tu dobu se nehneš ze třetích hradeb.“</p>
<p>„Hm, takže tenhle nápad škrtám.“</p>
<p>„Jedině,“ řekl váhavě kluk, „že bychom vás nějak dopravili do hospody, kam dost často Eda chodí.“</p>
<p>„Hospody tady pořád ještě fungují?“</p>
<p>„To si piš! Kde myslíš, že tady lidé berou informace?“</p>
<p>„Jasně, to dá rozum. Poslyš, ty znáš někoho z Rasiů?“</p>
<p>„Jenom od vidění. Podle toho, co o nich vyprávějí ostatní, je lepší se od nich držet dál. Kdo se jim znelíbí, a nemusí to být ani velký přestupek, končí jako otrok nebo v nedalekém dolu na diamanty. A odtamtud se lidé moc často nevracejí.“</p>
<p>Rafan se zamyslel. Zdálo se, že se Hančina stopa ztrácí u toho opraváře na druhých hradbách. Rozhodně si s ním budou muset promluvit. Třeba Helaru napadne, jak to provést. Případně využijí nabídku a nechají se doprovodit do tamější hospody.</p>
<p>„Ty, Rafe...“ zadíval se na něj kluk se spikleneckým výrazem, „Hanka povídala, že tě pořád doprovází zvířátko, nějaký tulík, co má rád sušenky...“</p>
<p>Zalovil v kapse a vytáhl načatý balíček sušenek. Ještě ho ani nestačil položit na stůl a už vedle balíčku seděl Plavík a kluka si pozorně prohlížel.</p>
<p>„Tebe ta tvoje mlsná huba bude jednou stát život,“ ušklíbl se Rafan, když ani on okem nepostřehl tulíkův přesun z kapsy k sušenkám.</p>
<p>„Jé, ten je krásnej,“ rozplýval se Zik, „mohu si ho pohladit?“</p>
<p>„Zkus to. Přinesl jsi mu sušenky, to on určitě ocení.“</p>
<p>Tulík byl nadšený, že si s ním zase někdo po tak dlouhé době chce hrát a přistoupil na všechno, co Zik zkoušel. Hledal schované kousky sušenek, lezl chlapci za krk i pod košili, když bylo třeba, a Zik vesele výskal. Najednou vypadal o mnoho mladší. Rafan si udělal pohodlí a shovívavým pohledem sledoval jejich dovádění.</p>
<p>Do místnosti vstoupil vysoký muž, kterého ještě neviděli. Jednu část obličeje měl znetvořenou a málo pohyblivou. Mohli se jen dohadovat, jestli se opravdu usmívá.</p>
<p>„Dobrý večer,“ pozdravil a bylo vidět, jak se mu špatně mluví, „děkuji za radost p-p-pro mého syna. Nemá jí mnoho.“</p>
<p>Rafana překvapila tulíkova reakce. Hbitě uhnul číhající Zikově ručce a přeskočil na příchozího. Vyšplhal na jeho rameno a přitulil se k němu.</p>
<p>K Rafanovi dorazilo tulíkovo mentální sdělení, které kromě něj nikdo nemohl slyšet: „Veliké srdce, velká láska, veliké trápení. Kdybych neměl tebe, zvolil bych si jeho.“</p>
<p>To byla neobvyklá poklona a vyjádření sympatií. Rafan až skoro pocítil bodnutí žárlivosti. Tulík vycítil jeho reakci a pobavilo ho to. Chvíli se u muže zdržel a na Zikovi bylo vidět, jak váhá, jestli se hodí, aby tulíka chytal tátovi na rameni. Muž si přitáhl židli a posadil se k nim. Pak něžně sundal Plavíka a dal ho Zikovi na hlavu. Okamžitě vypukla další honička. Plavík vyběhl z místnosti a Zik za ním.</p>
<p>„Je d-d-divoký, snad zvířátku n-n-neublíží,“ namáhavě artikuloval muž.</p>
<p>„Nemějte obavy, tulík se o sebe umí postarat,“ uklidnil ho Rafan, „není ani zdaleka tak křehký, jak vypadá. Myslím, že si tu radost užívá úplně stejně jako Zik.“</p>
<p>„Jsem vám vděčný,“ vysoukal ze sebe pomalu. Pak se obrátil na ochránkyni a zeptal se: „Co vy v p-p-plánu dál?“</p>
<p>„Půjdeme hledat muže, u kterého byla Hanka naposledy. Musí nám říct, co se stalo.“</p>
<p>„Eda?“</p>
<p>„Je to prý nějaký opravář zbroje.“</p>
<p>Muž se na ně zkoumavě díval a Rafan ucítil mentální kontakt. Otevřel svou mysl, aby dal muži najevo, že nemá žádné záludné myšlenky.</p>
<p>„Znám ho,“ přikývl muž a tentokrát se zadíval na ochránkyni.</p>
<p>„Nejsme vaši nepřátelé. Máme zájem na tom, aby se do Quinwalu vrátil klid a pořádek,“ řekla a Rafana by moc zajímalo, jestli při těch slovech také otevřela svou mysl. Vsadit by se o to ale nechtěl.</p>
<p>„D-d-dovedu vás b-b-bezpečně k jeho d-d-dílně,“ vyslovoval pomalu slabiku po slabice, „teď vy spát, za č-č-čtyři hodiny p-p-půjdeme. Ale ani s-s-slovo Zikovi!“</p>
<p>„Děkujeme,“ usmála se ochránkyně. Muž jen kývl a odešel. Krátce poté se vřítili dovnitř Zik a tulík. Chlapec je dovedl do jiné malé místnosti a dal jim několik dek, aby si mohli ustlat na zemi. Pak donesl chléb, sýr a čaj.</p>
<p>Než je opustil, ještě se ve dveřích otočil: „Najděte Hanku, prosím! Je to tak trochu i moje vina, že se dostala do téhle šlamastiky. Ona se nám snažila pomoct a my...“ Zik nedořekl a rychle zmizel.</p>
<p>„Nevím, jestli se dá tomu jednookému muži věřit. Jeho mysl je komplikovaná a uzavřená,“ mumlala napůl pro sebe Helara.</p>
<p>„Co ty na to, Plavíku?“ obrátil se Rafan na svého malého přítele.</p>
<p>„On čestný, klidně věřte,“ prohlásil tulík nahlas, „on je náš přítel.“</p>
<p>„No, to je trochu přehnané tvrzení po těch pár minutách, co se známe,“ ušklíbla se Helara.</p>
<p>Tulík hupnul na její pokrývku, kterou právě urovnávala a naježil ocásek: „On byl hodně zraněný na srdci i na těle, ale dal pryč zlobu a nechal si cit. Není šťastný, ale váží si každé chvíle, kdy je Zik veselý. Vděk u něj znamená přátelství. Věř tulíkovi a nenabízej mu peníze. Jeho srdce veliké a myšlenky čisté.“</p>
<p>„Páni, ty ale umíš dobře mluvit.“</p>
<p>„Doufám, že ty stejně dobře umíš naslouchat,“ odsekl tulík, přeběhl ochránkyni přes rameno a odrazil se k Rafanovi.</p>
<p>„Není on občas trochu prostořekej?“ naježila se Helara.</p>
<p>„To ano, ale zase je fajn, že mu člověk může věřit,“ podrbal ho Rafan láskyplně na břiše a jemně ho položil na rozestlanou deku.</p>
<p>„Jen aby,“ zamumlala a lehla si zády k nim. Rafan došel sfouknout svíčku a rovněž se uvelebil k spánku.</p>
<p>Ráno, přesněji řečeno uprostřed noci je přišel vzbudit jednooký muž. Tiše vstali a vyrazili s ním do podzemního bludiště chodeb. Kráčel svižně a mlčky. Rafan přemýšlel, jak to asi dělá, že chodba kolem něj lehce světélkuje, takže ani nepotřebují lucernu. Asi to ovládal kouzlem, protože ten efekt dokázal mávnutím ruky zrušit. Asi dvakrát se museli ukrýt v jakýchsi bočních chodbách, když kolem pochodovaly stráže. Jinak cesta probíhala bez zvláštních příhod. Malou zastávku udělali akorát v prostorách u vodního pramene, který tu stékal po skále někam hlouběji do podzemí. Napili se opláchli a snědli svačinu, kterou pro ně zjizvený muž nesl.</p>
<p>„Teď m-m-musíme jít rychle a potichu,“ šeptání mu šlo lépe než hlasitá řeč.</p>
<p>Nasadil ostré tempo. Nyní kráčeli do kopce. Několikrát otevřel průchod mezi patry a hnal je po žebřících nahoru. Rafan byl přesvědčen, že má slušnou kondici, přesto měl co dělat, aby tomu muži a ochránkyni stačil. Chlapík se tu perfektně vyznal. Otvíral a zase zavíral utajené vchody a nikdy nezaváhal ohledně směru cesty.</p>
<p>Najednou Rafana popadl za loket a nacpal ho do jakéhosi výklenku. Nikde nic nebylo slyšet, přesto muž strnul v ostražité pozici s prstem na rtech. Napodobili ho v tiché nehybnosti a několik minut skoro ani nedýchali. Konečně kolem nich prošla nenápadná skupinka lidí. Jak o nich ten muž mohl vědět? Rafan přemýšlel, jestli má plýtvat energií na magické vidění, ale pak to zavrhl. Tolik magických kamínků nemá a kdoví, co je ještě po cestě může potkat. Konečně muž mávl, že mohou pokračovat. Po několika minutách otevřel ve stěně chodby otvor a ocitli se v malé jeskyni, kde do kamenné prohlubně skapávala voda. Napili se a Zikův otec jim gestem nařídil, aby tu zůstali. Když za sebou zavřel vchod, překvapeně zjistili, že přes stěnu vidí do šera chodby. Trochu je znervózňoval malý prostor i fakt, že netušili, co jejich průvodce právě podniká. Dvakrát kolem nich prošla skupina vojáků, ale nikdo se u vstupu do jeskyňky nezastavil. To čekání jim připadalo nekonečné.</p>
<p>Pak se objevil. Protáhl se dovnitř a na rameni nesl tělo. Opatrně ho sundal na podlahu a uzavřel vchod. Najednou se ve stěně rozzářila malá lucerna a osvětlila každý detail.</p>
<p>„To je on?“ ukázala na omráčeného muže Helara.</p>
<p>„Můžete v-v-vyslýchat. Nyní žádný zvuk n-n-neprojde ven,“ soukal ze sebe slabiku po slabice Zikův otec. Helara nabrala do dlaní vodu a stříkla ji na obličej ležícího. Jejich průvodce se sklonil a mužem pořádně zatřásl. Konečně se začal probírat.</p>
<p>„Co, co po mně... Kdo jste? Co se děje?“ nemohl se zorientovat. Dopřáli mu čas, aby se mohl rozhlédnout.</p>
<p>„Co jste zač,“ konečně sebral dost sil a ztěžka se posadil, „co po mně chcete?“</p>
<p>Pohlédl na muže a poklesla mu brada: „Panebože, mrtví přicházejí... DelRiux... Za nic nemůžu, nech mě být. Já ještě nechci umřít...“</p>
<p>„Když nám všechno po pravdě řekneš, tak neumřeš,“ oslovila ho ochránkyně.</p>
<p>„Jo jasně. Co, co, co, co mám říkat?“</p>
<p>„Jak se jmenuješ a kdo jsi?“</p>
<p>„Eduard Fins, záložní jednotka, opravy zbroje a výstroje.“</p>
<p>„Takže, Edo, prý jsi pomáhal někdy v minulých dnech nějakým dětem.“</p>
<p>„Ne, ne, já nikdy neporušuji řády, to bych si nedovolil. Přísahám!“</p>
<p>„Tak takhle by to kamaráde nešlo,“ přiklekla k němu Helara, „to bychom tu byli do Vánoc, než by ses dokoktal k pravdě.“</p>
<p>Natáhla ruku dlaní před jeho čelo: „Světlo moci tě volá k poslušnosti. Pověz nám o těch dvou dětech všechno, co víš.“</p>
<p>Neměla hůl moci, a přesto dokázala přivolat světlo spravedlnosti. Dokud zářilo z její dlaně, neměl jí nikdo šanci lhát ani zamlčovat fakta. Rafan k ní pocítil hluboký obdiv. Doufal, že i on bude jednou takhle mocným ochráncem.</p>
<p>Eda začal koktavě vyprávět o střetnutí s dívkou a klukem, kteří chodbou zabloudili až ke kasárnám. Ač sám nebyl žádný hrdina, rozhodně neschvaloval, že se Rasiové zmocňují nadaných dětí a bůhvíco s nimi dělají. Dospělým by asi nepomohl, ale děti nechtěl nechat napospas podivným praktikám současných vládců. Schoval je v kumbále a snažil se poradit se svým nejmazanějším přítelem, jak jim pomoci, aniž by sám utrpěl nějakou újmu. Fortr ho nezklamal. Vynadal mu do naivních troubů a hloupých samaritánů a pak vymyslel, jak ty dva uprchlíky propašovat ven z kasáren, kde Edu jejich přítomnost ohrožovala na životě. Eda si na příteli vynutil přísahu, že je nepředá Rasiům a velice si oddechl, když ti dva zmizeli z opravárenských prostor. Klid a dobrý pocit mu ale nevydržel dlouho. Motýlí brána začala bláznit, vojáci se na pláni střídali, aby ubránili město před potvorami, které se vyhrnuly ven. Mnoho mužů tam položilo život, než se situace trochu uklidnila. Městem šla mohutná šeptanda, že bránu dali do pořádku pronásledovaní Deliové, jinak kdo ví, zda by město nezaplatilo ještě krutější krvavou daň.</p>
<p>Eda se dostal do hospody až za čtyři dny a tam zažil další šok. Fortr ho přivolal ke svému stolu a chytil ho pod krkem.</p>
<p> „Ty pustiduchu! Tys na mě přivolal pěknej malér,“ šeptal mu rozzuřeně do ucha, „víš, co ti dva udělali? Vykouzlili bránu! A co se stalo pak? Potvory se začaly valit na město. Za všechny ty zmařené životy můžou ti tvoji prokletí chráněnci. Dlužíš mi velkou, ale opravdu velkou laskavost, že o tom před ostatními pomlčím.“</p>
<p>Edovi se začaly klepat ruce, když jim to vyprávěl. Na čele mu vyrazil pot a Rafanovi ho bylo skoro líto.</p>
<p>„Co je zač, ten Fortr?“ zeptala se Helara.</p>
<p>„Obchodník.“</p>
<p>„S čím obchoduje?“</p>
<p>„Dodává hospodám kořalku. Je bohatý a vlivný. Moc dobrý přítel.“</p>
<p>„Hm, důvěryhodné povolání. Kde ho můžeme najít?“</p>
<p>„V putyce Modrá hladina. Často tam večeří.“</p>
<p>„Copak on nemá manželku?“</p>
<p>„Ne. On má rád mě.“</p>
<p>„Hm, to si teda vybral,“ zazněl na okamžik v Helařině hlasu znechucený tón, „no nic, to vědět nepotřebujeme. Spíš mi řekni, jestli jsi ochotný nás k němu zavést.“</p>
<p>„Ne, proboha, to po mně nechtějte, on by mě zabil, kdyby zjistil, že jsem to někomu vyprávěl. Říkal, že jestli o tom jen ceknu, vykuchá mé vnitřnosti zaživa. Prý mě pak odsoudí a popraví společně s provinilci. Já netušil, že jsou ty děti tak nebezpečné, když jsem jim pomáhal, prosím odpusťte mi. Kdybych měl jen zlomek podezření, že mají něco takového v úmyslu, já bych nikdy, opravdu nikdy nedovolil, aby se samy pohybovaly po městě. Opravdu mě nenapadlo, co Quinwalu hrozí, když jim pomohu. Netrestejte mě, opravdu to není moje vina...“</p>
<p>Asi i Helaře bylo jasné, že víc informací už z Edy nevytáhne, protože bílé světlo pod její rukou začalo měnit barvu a ona mumlala něco jako: „Usínáš a všechno tady byl jen zlý sen. Až nás znovu potkáš, nevzpomeneš si, že jsi nás kdy viděl, nevzpomeneš si, že jsi něco kdy někomu pověděl. Tvá mysl bude klidná, protože toto zde se dělo pro dobrou věc a pro záchranu města. Omlouvám se za kouzlo použité proti tobě, činím tak ve jménu spravedlnosti a ve snaze zachránit další bytosti před zkázou.“</p>
<p>Voják se stočil do klubíčka a vypadlo to, jako by usnul.</p>
<p>Helara zdvihla oči k jejich průvodci: „Co když opravdu ti dva vykouzlili bránu?“</p>
<p>„I kdyby to p-p-přežili,“ namáhavě artikuloval, „neměli b-b-by se sem vracet, byli by p-p-popraveni bez ohledu na svůj věk.“</p>
<p>„Myslíte, že jsou naživu?“</p>
<p>„To nikdo n-n-neví. Nedá se to zjistit.“</p>
<p>„Hanka by tu nikdy nevykouzlila bránu bez mimořádně závažného důvodu,“ vmísil se do debaty Rafan, „měli bychom vyzpovídat Fortra. Třeba o nich lhal.“</p>
<p>„To není vyloučeno,“ souhlasila Helara, „on byl s dětmi v kontaktu jako poslední, bude potřeba si s ním promluvit.“</p>
<p>Jejich průvodce se shýbl pro spícího Edu a hodil si jeho bezvládné tělo přes rameno.</p>
<p>„Vy p-p-počkejte tu, já ho vrátím d-d-domů a pak naplánujeme, co dál,“ vysoukal ze sebe, zhasl světlo a otevřel východ z malé jeskyně. Stěny kolem něj opět nepatrně světélkovaly.</p>
<p>„Nechte nám otevřeno,“ požádala ho šeptem Helara.</p>
<p>„To není b-b-bezpečné,“ odpověděl stejně tiše.</p>
<p>„Nebojte se o nás, my si poradíme,“ trvala na svém.</p>
<p>Zikův otec se na ni ještě jednou podíval svým jedním okem.</p>
<p>„Aspoň iluzi,“ řekl a natáhl kouzelnou síť kolem vchodu.</p>
<p>„N-n-nedotýkejte se, zmizela by,“ dodal a ponořil se i se svým nákladem do temnoty chodeb.</p>
<p>Brzo byli rádi, že tam ta iluze je. Kolem se couralo několik skupin vojáků oběma směry, asi probíhala výměna stráží u některé městské brány a podzemní chodbou to do kasáren bylo blíž. Tiše a trpělivě čekali na návrat svého průvodce, když jeden ze skupinky tří procházejících pravděpodobně zavadil o iluzi a zrušil ji.</p>
<p> „A sakra! Někdo tu je,“ otočil se voják přímo čelem k otvoru a tasil meč.</p>
<p>„Kdo jste a co tu děláte,“ zavrčel ve směsici strachu a odhodlání.</p>
<p>„Přišli jsme, abychom si promluvili s někým z Rasiů. Čekáme na průvodce, který nás k nim má dovést,“ sebevědomě vystoupila Helara z úkrytu a při té lži ani nemrkla, „jestli jste to vy, kdo nás má doprovodit, tak nás veďte.“</p>
<p>Rafan obdivoval její pohotovost a sledoval, jak to vojákovi šrotuje v hlavě. Zvolna přikývl. Nejspíš došel k názoru, že nic nezkazí, když je dovede za svým nadřízeným a hodí odpovědnost za rozhodování na někoho jiného. Helara by tuhle malou skupinku jistě snadno zneškodnila, ale pohovořit si s druhou stranou stejně měla v úmyslu a tohle byla možná ta nejlepší příležitost, kterou jim náhoda přihrála. Jestli to vyjde, tak proč to nevyužít? Voják je vedl několika chodbami a zbylí dva jim šli v zádech. Rafan z toho byl nervózní a musel se usilovně kontrolovat, aby to na něm nebylo vidět.</p>
<p>Mentálně pro jistotu svému tulíkovi nařídil: „Ne aby ses nechal chytit, kdyby nás zneškodnili. Koukej zůstat někde schovaný a zasáhni jen tehdy, pokud tě to neohrozí a nám to pomůže. Tahle situace se mi vůbec nezamlouvá, doufám, že Helara ví, co dělá.“</p>
<p>„Neboj se, nikdo mě ani neuvidí, natož aby mě chytil,“ bezstarostně odpověděl stejným způsobem Plavík.</p>
<p>Konečně dorazili do velké auly s klenutým stropem, ze které vedlo několikero dveří do všech stran. Voják jedny otevřel a pokynul ostatním, aby rovněž vstoupili. Ocitli se v jakési služebně, kde je obklopilo šest ozbrojených mužů.</p>
<p>„Musím nahlásit mimořádnou událost, zatím je tu pohlídejte,“ nařídil jim a zaklepal na další dveře. Po vyzvání vstoupil a ostatním nezbylo než čekat, co bude dál.</p>
<p>„Pojďte se mnou,“ vyzval Helaru a Rafana, když se vrátil zpět. Odemkl jiné dveře v aule a ukázal na řadu židlí u stěny: „Tady vyčkejte, než dorazí jeden z Rasiů. Je ochoten si s vámi promluvit. A teď mě omluvte.“</p>
<p>Odešel a klíč zarachotil v zámku. Rafan chtěl něco podotknout, ale ochránkyně zavrtěla hlavou a položila si prst na ústa. Rafan se jen ušklíbl a pokrčil rameny. Že je budou odposlouchávat, to bylo jasné i jemu. Stejně nechtěl říct nic, co by jim mohlo uškodit. V místnosti byl kromě řady židlí, několika polic a svícnu už jen stůl a na stěnách několik zarámovaných kreseb. Byly poněkud depresivní, protože znázorňovaly mučení zajatců. Třeba tu visely právě proto, aby nezvané hosty znervózňovaly. Když se čekání protahovalo, vylovil sušené ovoce ze svých rezerv, kousek strčil do kapsy, druhý do pusy a nabídl i své společnici. Neodmítla. Nedokázal odhadnout, jak moc je nervózní. Musela by být stroj, kdyby nebyla. Tady se s nimi nepárali. Neptali se, kdo jsou, nenabídli jim nic ani k pití ani se nesnažili být přátelští jako u Deliů. Nic to nemuselo znamenat, ale bylo to přinejmenším zneklidňující.</p>
<p>Konečně se dočkali. Neotevřely se však dveře, ale jedna stěna s policemi. Vstoupil muž v černé uniformě, zdobené zlatými knoflíky a řetízky. Na opasku se mu houpal připevněný meč a jednu ruku měl ledabyle položenou na jílci dýky. I podle jeho pohybů bylo znát, že je to voják každým coulem. Rovná ramena, vztyčená hlava a profesně arogantní pohled. Nepochybně si na svém vzhledu a schopnostech velice zakládal. Odložil na stůl čepici a přistoupil k nim blíž. Za ním do místnosti měkce vešli další dva muži ve splývavých pláštích, pod kterými se mohlo ukrývat mnohé, včetně zbraní. Ale Rafan spíš hádal, že to budou mágové. Vzápětí se mu zatočila hlava, jak mu kdosi neurvale odsál všechnu magickou energii.</p>
<p>„Promiňte,“ řekl muž, ale ani v nejmenším to neznělo jako omluva, „jen malé bezpečnostní opatření, abychom si mohli v klidu pohovořit.“</p>
<p>„Radši se někde schovej,“ vybídl Rafan tulíka v duchu a při vstáváni ze židle se naklonil tak, aby jeho malý přítel mohl nenápadně vyklouznout z kapsy. Plavík se bleskurychle ukryl v jedné polici mezi srolovanými papíry.</p>
<p>„Já jsem RasTun. Prý jste si se mnou přáli mluvit. Nuže, máte možnost. Ještě předtím mi ale na důkaz vašich dobrých úmyslů odevzdejte všechny své zbraně.“</p>
<p>Voják natáhl prázdnou dlaň a čekal. Rafan ze svého opasku vytáhl nůž a podal mu ho. Voják ho ležérním pohybem hodil za sebe na stůl a pohlédl významně na Helaru. Ta mu do dlaně vložila čtyři vrhací nože. Ani se neptal, jestli je to všechno. Možná spoléhal na mágy, že by ho ochránili. Usedl za stůl a pokynul jim, že mohou mluvit. Stáli tu jako žáčkové před učitelem. Helara to vyřešila jednoduše. Popadla jednu židli a usedla ke stolu naproti RasTunovi. Rafan zůstal stát za jejím opěradlem a po očku sledoval mágy, kteří se také neposadili.</p>
<p>Voják se lehce zachmuřil a vyštěkl: „Tak mluvte! Kdo jste a co tu chcete?“</p>
<p>Helara si odhrnula neposlušný proužek vlasů a mírně zdvihla bradu.</p>
<p>„Na tento ostrov nás vyslali Bdělí a nejvyšší rada kouzelníků. Máme zjistit, jestli Motýlí brána neohrožuje existenci celého našeho světa,“ začala pomalu a důrazně mluvit. Snažila se muži vysvětlit jejich poslání. Akorát o Hance se tentokrát ani nezmínila. Jen se pokoušela muže přimět k tomu, aby se i on vyjádřil k problému nestabilní magie kolem brány.</p>
<p>„Myslím, děvenko, že do téhle záležitosti nemají vaši Bdělí co strkat nos. My už si s tím poradíme sami,“ odvětil tónem sebevědomého machra.</p>
<p>„Asi máte vlastní Velkou sedmu...“ sondovala jejich možnosti.</p>
<p>„Copak i ty věříš všem těmhle báchorkám? Hloupé nesmysly! Je to prostě nebezpečná brána a občas se tam musí pár potvor zabít, to je všechno.“</p>
<p>„Ale poslední dobou...“</p>
<p>„No právě! Poslední dobou to Deliové pohnojili a soustředili se jenom na to, jak oškubat zdejší lidi. Žabaři! My tu teď nastolíme úplně jiný pořádek. To budete koukat!“</p>
<p>„Jste si jistý, že magie kolem Motýlí brány...“</p>
<p>Ani tentokrát nenechal ochránkyni domluvit: „Hele, ženská, jestli tu chceš furt dokola omílat stejné řeči, tak jsme skončili.“ Zdvihl ruku a dal pokyn svým dvěma společníkům. Na Rafana jako těžká deka dolehl pocit ochromení. Chytil se opěradla židle a v posledním okamžiku sáhl do kapsy, kde měl poslední magický kamínek s rezervou energie. Nasál ji a odklonil směr mentálního útoku pryč od svého těla. Zaznamenal, jak Helara vystartovala a důstojníka v černém srazila k zemi. Už se zdvihal, že své spolubojovnici pomůže, když mu druhá vlna kouzla odebrala magii a ochromení ho znehybnilo do té míry, že se uprostřed kroku zhroutil na podlahu. Následoval záchvat bolesti, při které ani nevnímal tvrdý úder do hlavy.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>V moci Rasiů</strong></p>
<p>Probíral se pomalu jako z těžkého snu. Tváří ležel na kamenné podlaze a nebylo to nic pohodlného. Jeho oči vnímaly nedostatečně osvětlené okolí, ale mozku trvalo nějak moc dlouho, než zpracoval informace, které k němu doputovaly. Jako by se díval na příběh někoho jiného. Ruce měl zkroucené vzadu a hned při prvním pokusu s nimi pohnout zjistil, že jsou připoutané. Tělem vystřelil zášleh bolesti. Zavřel oči a doufal, že to přejde. Neměl v sobě ani zlomeček magie, aby mohl cokoliv ovlivnit. Deprimující pocit. Rafanovo sebevědomí utrpělo značnou trhlinu.</p>
<p>Odněkud ze strany se ozvaly zvuky a okolní kamenné stěny olízlo světlo pochodně. Hluboké zavrčení vystřídal konejšivý hlas. Rafan mírně natočil hlavu, aby viděl přicházející. Tím se do jeho zorného pole dostala dlouhá stěna s připoutanými lidmi. Dva z lidí se postavili a jejich řetězy nepříjemně zachřestily. Další dva zůstali ležet. Jedním z ležících byla i Helara. Pocuchané vlasy jí zakrývaly tvář.</p>
<p>No, to jsme teda dopadli, povzdechl si v duchu Rafan a náhle mu myslí jako blesk projel bodavý strach o tulíka. Co se s ním stalo?</p>
<p>„To je dost, že jsi se probral. Jsem blízko, jenom k tobě teď nemohu proklouznout. Musím počkat, až otevřou,“ vytanul mu v mysli k jeho nesmírné úlevě tulíkův hlásek.</p>
<p>Spolu se září pochodně se z chodby vylouply tři postavy a zvíře podobné vlku.</p>
<p>„Esopoesku, přišel tvůj čas, víc magie už spídovo tělo nepojme. Rozhodni se. Máme tu čtyři použitelné kousky. Který si vybereš?“</p>
<p>„Zvíře zavrčelo a zajelo čenichem do Helařiných vlasů.</p>
<p>„Dobrá volba,“ pokýval hlavou muž, „je z nich nejsilnější. Ale opravdu ji zvládneš? Nepřeceňuješ se?“</p>
<p>Zvíře zuřivě zavrčelo a Rafan si toužebně přál, aby omdlel a nemusel přihlížet masakru, který tu hrozil. Kdyby tak mohl bojovat, kouzlit, něco udělat! Pocit totální bezmocnosti, to bylo snad zatím to nejhorší, co zažil.</p>
<p>„Jak myslíš, souvěrče, je tvoje. Dej se do toho,“ přikývl muž a luskl na své dva společníky. Ti přistoupili k ženě, přitáhli její řetězy skrz oka v kamenné stěně tak těsně, aby se její postava dostala do vzpřímené pozice. Pak kolem jejího hrudníku přitáhli dva kováním zpevněné řemeny, aby se nemohla ani pohnout, a vše zajistili masivními zámky.</p>
<p>Rafan si přál zavřít oči, ale nedokázal to.</p>
<p>Muži odstoupili a jejich původní pozici zaujal ten podivný vlk. Muž, který celou akci řídil, sáhl k pasu a vytasil dlouhý lovecký tesák. Posunul se blíž k vlkovi a částečně Rafanovi omezil výhled na zvíře. Přes něj viděl jen tlamu a jakousi podivnou hadí hlavu, která se vysunula pod oslintanými čelistmi. Chvíli to vypadalo, že hadí hlava ochránkyni očichává, pak bleskurychle udeřila a zkousla se kousek nad kotníkem, kde ženskou nohu nechránilo žádné oblečení. Helaru to probralo z bezvědomí. Prudce se zazmítala ve snaze o obranu. Kdyby ji kolem hrudníku nedržely kožené řemeny, snad by i dokázala vyrvat řetězy ze stěny, jak divoce zareagovala. Muž pozdvihl ruku s tesákem a v Rafanovi se všechno sevřelo strachem a zuřivostí v očekávání smrtelné rány. K jeho údivu ale čepel nezamířila k tělu ochránkyně, nýbrž přesekla hadí hlavu. Zvíře se roztřáslo jakoby v záchvatu a Helara zařvala, až bylo ozvěně zdejší podzemí malé. Pak zmlkla a z její tváře se vytratil civilizovaný výraz. Co jí to udělali? Rafan šokovaně zíral, jak nekontrolované tiky berou jejímu obličeji normální vzhled. V tom okamžiku se tesák mihl podruhé a muž vlka zkušeným zásahem zbavil života úplně.</p>
<p>„Odkliďte to,“ nařídil svým průvodcům a ti odtáhli mršinu někam do chodby, odkud přišli. Muž ještě chvíli pozoroval tělo ochránkyně a spokojeně přikyvoval. Ostatním připoutaným nevěnoval ani náznak pozornosti, jakoby tu ani nebyli.</p>
<p>„Tak, Espoesku, teď je to na tobě. Máš před sebou skvělé možnosti, tak ukaž, co umíš,“ promluvil tiše na tupě zírající ochránkyni. V tomhle těle by ses mohl dostat do světa, kde je magie, co hrdlo ráčí, prostě země zaslíbená, tak to koukej nepokazit.“</p>
<p>Pak muž zkontroloval zámky a řemeny, louč vyndal z držáku a odkráčel. Okolí se ponořilo do milosrdného šera. Ti, co stáli, opět zachřestili řetězy, jak se posadili na kamennou podlahu do slaměné podestýlky. Rafan se pokusil zaujmout pohodlnější polohu, ale tělo ho stále ještě nechtělo poslouchat. Musel zůstat ležet. Uvědomil si, že má žízeň a je mu zima.</p>
<p>„Helaro,“ pokusil se oslovit svou společnici, ale neuspěl. Neotočila hlavu, nemrkla, chovala se jako čerstvě vytesaná socha.</p>
<p>„Hej, vy dva, vysvětlete mi, co se to tady dělo,“ houkl na své spoluvězně, ale ti se na něj jen útrpně koukli a nevypadalo to, že by si chtěli povídat.</p>
<p>Stočil tělo do klubíčka v naději, že si uchová víc tepla. Na rozdíl od ostatních vězňů nebyl připoután řetězy, ale jen provazem. Původně tu bylo místo jen pro čtyři, on byl přespočetný. Sice nechřestil, ale jinak v tom žádnou další výhodu neshledával. Navíc mu spoutali i nohy, takže žádná sláva. Asi by měl začít přemýšlet o své situaci… Ale proč se s tím zatěžovat, když je tak jednoznačně beznadějná…</p>
<p>„Rafe, já se k tobě určitě dostanu,“ zareagoval na jeho zoufalé rozpoložení tulík, „ale ta skála je příliš tvrdá. Musím asi najít jinou cestu.“</p>
<p>„Buď, Plavíku, setsakra opatrný. Jsi moje jediná naděje. A kdybych to nezvládl, musíš se nějak dostat ke kouzelníkům, až přijedou, a povědět jim, co se tu stalo.“</p>
<p>„Radši umřu s tebou.“</p>
<p>„Zamítá se, příteli, zamítá se. Někdo je musí varovat. Ty přece víš, co jsem právě viděl. Jestli tu našim kouzelníkům vycucnou všechnu magii, mohli by spadnout do stejné pasti jako já s Helarou. Oni musí dostat varování. A když ne já, tak za nimi musíš ty.“</p>
<p>„Ještě uvidíme,“ odpověděl lakonicky malý přítel a odmlčel se. Rafan upadl na chvíli do jakéhosi mátožného polospánku. Zdálo se mu o velice příjemné návštěvě u sirén, kde ho obletovaly polonahé krásky a odstrkovaly jeho Andělu, že pro něj není dost hezká. Probudily ho šouravé kroky a světlo. Chlap s loučí držel v jedné ruce košík. Světlo vrazil do stojanu a pak z košíku vytáhl tmavou hmotu, co vzdáleně připomínala chleba, rozlomil ji na několik kousků a ty hodil směrem k Rafanovi a dvěma vězňům, co se nechtěli bavit. Ti se okamžitě sesunuli do kleku a lačně se zakousli do nabízené nevábně vypadající lahůdky. Do jejich misek nalil vodu. Pro Rafana našel zprohýbanou kovovou nádobu někde v koutě. Vysypal z ní hmyz a taky do ní chrstl trochu vody. Pak se začal zabývat Helarou. Pro ni měl něco lepšího. Nejdřív jí u úst přidržel otlučený pohár a pak ji začal krmit lžící jako mimino. Poslušně jedla a polykala. Teprve když jí dal podruhé napít, něco se změnilo. Do očí se jí vrátil výraz. Výraz zuřivé šelmy. Chlapík upustil nádobu s vodou a polekaně odskočil. Popadl louč a kolébavým krokem mizel z dohledu.</p>
<p>Helara se celá roztřásla.</p>
<p>„Ne, mě nedostaneš, ty grázle. Nebudu tvoje,“ sípala zuřivě a lomcovala spoutanými končetinami, „nedám ti svoje tělo. Koukej vypadnout z mojí mysli. Aááá…“</p>
<p>Zkroutila se bolestí a několikrát uhodila hlavou o stěnu.</p>
<p>„Ne, ne, nikdy,“ nevzdávala podivný vnitřní boj.</p>
<p>Po další vlně bolesti otočila hlavu k Rafanovi.</p>
<p>„Uteč vodsaď. Něco udělej a uteč! Řekni našim,“ kousla se do rtu tak prudce, až jí začaly z úst stékat kapky krve, „řekni našim, že do mě nasadili vetřelce. Jestli mě ovládne, ať mě radši zabijou. Aááá…“</p>
<p>Rafan se namáhavě dostal až do kleku, ačkoliv věděl, že jí nemůže pomoct. Ještě chvíli se zmítala a sténala, pak zase upadla do letargie. Znovu z ní byla nemyslící loutka. Neuměl si představit, co se v jejím nitru odehrává za horor, ale muselo to být strašné. Opatrně se napil vody a přičichl ke hmotě, co jim hodil žalářník. Smrděla po plísni, takže usoudil, že vlastně ani nemá hlad.</p>
<p>„No sláva, konečně otevřeli ty pitomé dveře,“ zazněl v jeho mysli známý jásavý hlásek a cítil tulíkovu radost. Po několika dalších minutách se mihl šerem drobný stín a vzápětí na krku cítil konejšivou přítomnost malého tvorečka. Jakoby z něj sejmul polovinu starostí. Zase byli spolu, zase jsou na všechno dva. Eufórie ze setkání vlila do jeho žil nové síly. Tulík bleskurychle prozkoumal okolí a Rafan vnímal, jak opovržlivě oběhl dva spoluvězně a jen si odfrkl, že mají vygumovaný mozek a jsou tudíž hluboce pod úrovní průměrného zvířete. U Helary se naježil a ani se jí nedotkl.</p>
<p>„Co je s ní?“ zeptal se ho v myšlenkách Rafan.</p>
<p>„Nevím. Nemocná? Rozdvojená mysl? Chce zabít sebe i všechny kolem? Zlé myšlenky, nerozumím tomu,“ váhal tulík.</p>
<p>„Nemůžeš jí nějak pomoci?“</p>
<p>„Možná… Ale nejdřív tvoje provazy. To spěchá a dá to dost práce. Pak uvidíme,“ vyhodnotil Plavík priority.</p>
<p>„Radši si lehni tak, aby na mě nebylo vidět,“ mentálně doporučil svému lidskému příteli, a jakmile mu Rafan vyhověl, ucítil na zápěstí tulíkovy drápky a poutací provaz sebou začal pravidelně škubat, jak ho nahlodávaly malé zoubky.</p>
<p>„Nebylo by jednodušší to rozvázat?“ zeptal se Plavíka.</p>
<p>„Na moje síly je to moc utažené, magii bych tu radši vynechal,“ prskl malý přítel, „ale neboj se, já si s tím poradím i tak. Ještě že tě nezabezpečili jako Helaru, to bych asi nezvládl.“</p>
<p>„Máš představu, kudy by se dalo dostat ven?“</p>
<p>„Myslím, že ano. V té místnosti, co jsem tam zůstal zavřený, byla na stěně malba a jak jsem ji tak zkoumal, musela se týkat zdejších podzemních prostor. Akorát bude nutné nějak šikovně proklouznout přes ubytovací blok zdejší elitní jednotky. Pak už by to měla být hračka.“</p>
<p>„Hračka by to byla, kdybych měl magii.“</p>
<p>„Tady je zvykem krást energii jiným lidem.“</p>
<p>„Ale fuj.“</p>
<p>Tulík to nekomentoval a Rafan o té možnosti začal zcela vážně uvažovat. Může člověk v nouzi začít krást? A co se dá označit jako nouze? Rafan se stále nedokázal srovnat s představou, že klesne na úroveň zloděje. Tohle byla hranice, kterou se bránil překročit. Třeba existuje nějaká lepší možnost, jen ji najít!</p>
<p>Najednou cítil, jak spoutání rukou povolilo. Otočil se zády ke spoluvězňům a konečně mohl dát ruce dopředu. Sice se ještě chovaly, jako by měl místo nich dřevěnou napodobeninu, ale věděl, že se to po chvilce rozcvičování srovná. Tulík se zatím přesunul k provazu na nohou. Nejspíš nebyl tak zauzlovaný, protože povolil mnohem dřív než ten první.</p>
<p>„Aááá,“ probrala se zase Helara a začala si něco nesrozumitelného mumlat.</p>
<p>„Ne, ne ne,“ zápolila sama se sebou a škubala celým tělem.</p>
<p>„Můžeš jí nějak pomoct?“ zeptal se Rafan tulíka.</p>
<p>„Zkusím to,“ souhlasil malý kamarád a vyšplhal po připoutaném těle až ke krku.</p>
<p>„Bože, to je úleva,“ vzdychla, když zmírnil její bolest. Podívala se na svá mnohonásobně zabezpečená pouta a pak na Rafana.</p>
<p>„Zkusím tě z toho vysvobodit,“ navrhl tiše a pokoušel se v šeru prozkoumat jeden ze zámků.</p>
<p>„Ne,“ zarazila ho, „musíš odtud utéct, než ti udělají to co mně. Ten hajzlík, kterého mám v sobě, na mě vyvíjí obrovský tlak. Nedokážu mu vzdorovat věčně, asi mě dostane. Vezmi si Demitův náramek, já ho teď využít nedokážu a tomu hajzlovi ho dát nechci. V levé botě mám schovaný nůž. Vyndej ho, mohl by se ti na útěku hodit. Hlavně už někam zmiz, ať vás nechytí.“</p>
<p>Rafan toužil ochránkyni pomoci, ale rozum mu říkal, že má Helara pravdu a že je nejvyšší čas se někde ukrýt a hledat cestu ven. Stáhl z jejího kotníku Demitův náramek a nahmatal v její botě nůž. Neměl ho kam připevnit, protože mu sebrali opasek a jeho obuv nebyla k ukrytí nože vhodná. Po malém váhání zabodl malý nůž do kusu provazu, kterým byl spoután, a pověsil si ho na krk. No jo, amulet, co měl předat Hance, mu taky vzali. Jen hodinky a kouzelnický prsten zůstaly na svém místě. Tyhle dva předměty by stejně nikomu jinému k ničemu nebyly.</p>
<p>V chodbě se ozvaly šouravé kroky. Rafan se rychle rozhlédl, ale momentálně nebylo, kde se ukrýt. Vrhl se zpět na zem a předstíral, že je spoutaný. Se svíčkou v ruce přicházel muž. Držel ji tak, aby mu nebylo vidět do obličeje. Zamířil přímo k mladíkovi a strčil mu před oči papír osvětlený mihotavým plamenem.</p>
<p>Rafan překvapeně četl:</p>
<p>NEMLUV! NEOSLOVUJ MĚ!</p>
<p>Nejsem tak úplně tím, čím jsem byl.</p>
<p>Až tě rozvážu, tak mě MLČKY NÁSLEDUJ!</p>
<p>V okamžiku, kdy přikývl, že to dočetl, muž papír zapálil a nechal na zemi dohořet. Popel ještě rozšlápl a rozmělnil. Během akce Rafan konečně zahlédl jeho obličej. Vron! To je přece Vron! Jak je možné, že ho hned nepoznal! Už už se nadechoval k otázce, když si vzpomněl na slova z papírku. Že by i on? Že by stejně jako Helara…? Zvedl se, aby muž viděl, že už žádná pouta rozvazovat nemusí. Na jeho rameni přistál tulík. Ohlédl se na Helaru, ale ta už zase vypadala jako socha bez života. Vronovi v očích probleskl úsměv. Rychle si dlaněmi zakryl oči, otočil se čelem ke stěně a strnul v nehybné pozici. V Rafanovi bouřily emoce téměř nezadržitelně. Toužil se zeptat, co je s Hankou, co je to za potvoru, se kterou teď bojuje zajatá ochránkyně, jak se sem vlastně Vron dostal… a nemohl. Muži spoutaní řetězy na ně se zájmem zírali. Mít tak magii, uspal bych je, napadlo Rafana.</p>
<p>Demitův náramek na jeho ruce ho zaštípal a do žil mu vlil vlnu energie. No, páni, to bylo něco! Pookřál na těle i na duchu. Rafan zkombinoval kouzlo spánku a zapomnění, aby muže nenapadlo hned všechno vyslepičit věznitelům. Nyní by možná mohl i osvobodit Helaru… Vron ale náhle vykročil kupředu a mávl rukou, aby ho následoval. Chvíli nevěděl, jak se rozhodnout. Nejspíš by se vrátil k Helaře, kdyby tulík nenatáhl pacičku kupředu a nepobídl ho: „No tak, na co čekáš, Rafe, honem za ním, než nám uteče.“</p>
<p>Doběhl Vrona jen chvíli před tím, než otevřel dveře a vstoupil jimi do další kamenné chodby. Zase je za nimi zamkl a rychlým krokem rázoval nedostatečně osvětleným podzemím. Zahnul vpravo a otevřel průchod do další chodby. Hned za dveřmi odsunul jeden kámen ve zdi a kývl k otvoru. Rafan spatřil ze šátku svázaný malý vak. Sehnul se, aby ho vyndal. Na to už ale Vron nečekal, protáhl se zpět do chodby, kterou přišli, a uzavřel průchod bez jediného slůvka rozloučení. Najednou byli s tulíkem sami. Po Vronově odchodu se tu sice rozhostila tma, ale Rafan měl nyní dostatek magie na to, aby si přiměřeně posvítil. Zvědavě rozbalil zavazadlo. Bylo v něm trochu sušeného masa, prázdný měch na vodu, svíčka, sirky, košile… Copak je to v ni zamotané? No né, můj opasek i s nožem a amulet! Rafanovi se výrazně zvedla nálada. Na dně byl do papíru zabalený předmět. Klíč? A co odemyká?</p>
<p>„Tak už rozbal ten papír,“ nedočkavě naléhal tulík.</p>
<p>Vlastně to nebyl jeden papír, ale dva.</p>
<p>„Pokračuj v cestě podle stopy, vyznačené v plánku. To ostatní si přečti, až se dostaneš do bezpečí. Snad budeš mít štěstí…“</p>
<p>Tulík se mrkl na náčrtek a hned byl v obraze: „Musíme tudy. Do pěti minut bychom mohli dorazit k zabezpečenému průchodu, od kterého je asi tenhle klíč. Pak už budeme v labyrintu pod městem.“</p>
<p>„Škoda, že neovládám neviditelnost,“ povzdechl si Rafan, „ale snad bude v nouzi stačit maskovací vzorek.“</p>
<p>Vyrazil kupředu a magickým zrakem hlídal své okolí. Rozhodl se využít všechny své možnosti bez ohledu na spotřebovanou magii. Stejně ho poslední dobou vždycky někdo vysál a měl po legraci, tak nač tou energií šetřit.</p>
<p>Štěstí jim celkem přálo. Potkali jen dva procházející vojáky, kteří vzorek chodby na jeho těle neodhalili. Jakmile dozněly jejich kroky, mohli pokračovat dál.</p>
<p>U zabezpečeného průchodu se ocitli ve chvíli, kdy ho někdo z druhé strany otvíral. Rafan se přitiskl ke stěně a vzorek za jeho zády se přenesl dopředu na tělo. Nesměl se ani pohnout, aby na sebe nepřipoutal nežádoucí pozornost.</p>
<p>Prošli dva vojáci a průchod se začal zavírat.</p>
<p>„Jéžišmarjá,“ plácl se do čela jeden z nich, „já zapomněl v hospodě koupit ty karty.“</p>
<p>„Cože? Ty jsi ale trouba. Chlapi tě večer sežerou.“</p>
<p>„No právě! Víš co, já se pro ně radši ještě vrátím.“</p>
<p>„Já už ale s tebou nejdu, vrať se tam sám.“</p>
<p>„Tak mi půjč klíč.“</p>
<p>„Blázníš? Co kdyby byl poplach? To by pak ze mě udělali krmení pro spídy. Já tě teď pustím zpět do města a ty si pak najdi někoho, komu skončila služba a bude se s mužstvem vracet do kasáren.“</p>
<p>„Ty naděláš! Co tě povýšili, tak je s tebou houby sranda.“</p>
<p>„Hele nerejpej a víc trénuj paměť, ať se příště nemusíš vracet,“ ušklíbl se voják a vytáhl stejný klíč, jaký měli v zavazadle od Vrona. K Rafanovu překvapení muž ale nestrčil klíč do klíčové dírky, nýbrž ho přiložil do ornamentu zdobícího dveře.</p>
<p>Když oba vojáci konečně zmizeli, mladík si ulehčeně oddychl. Štěstí jim opravdu přálo. Koho by napadlo, že klíč nemá strkat tam, kam obvykle patří? Třeba by tím dokonce i spustil nějaký druh poplachu či pasti.</p>
<p>Vytáhl klíč ze zavazadla, přiložil ho tak, jak to před chvilkou viděl, a konečně byl i s tulíkem venku ze střeženého úseku. Tady směr určovat nemuseli, protože jediná chodba odtud vedla obloukem v mírném svahu dolů. Neváhal a natáhl krok, aby byl co nejdřív pryč. Doufal, že dokáže najít cestu, po které je s Helarou vedl Zikův otec. Náhle uviděl část nohou ve vojenských botách, jak se zasouvají do skály. Polekaně si uvědomil, že zapomíná magickým viděním sledovat své okolí. Než se stačil rozhlédnout, chytily ho zezadu silné ruce a málem ho přiškrtily. Zatáhly ho do skály, do podobné jeskyňky, v jaké se skrývali s Helarou. Tísnilo se tu několik mužů. Jeden prohledával vojáka, který se před chvílí rozhodl vrátit do města pro karty. Teď tu ležel omráčený a chlap nad ním vztekle mávl rukou: „Sakra, to je ale smůla. Zrovna tenhle u sebe žádný klíč nemá.“</p>
<p>Tulík vyletěl z kapsy u košile a začal povykovat: „Přítel, tohle je přítel.“</p>
<p>„Pusť ho,“ zazněl známý hlas, trochu drhnoucí ve zjizvené čelisti. Rafan s úlevou zalapal po kyslíku.</p>
<p>„Co se s-s-stalo? Kam jste z-z-zmizeli,“ pokračoval namáhavě v řeči mohutný muž, „a kde je ochránkyně?“</p>
<p>Rafan si mnul krk a pak k němu nešťastně zdvihl oči: „Dostali ji.“</p>
<p>„Mrtvá?“</p>
<p>„Ne tak docela. To bude na delší povídání,“ nechtělo se Rafanovi právě teď a tady mluvit o tom, co ho trápilo.</p>
<p>„Ale jestli potřebujete klíč od tamtoho průchodu,“ ukázal do směru, odkud přišel, „tak ten vám poskytnout mohu.“</p>
<p>Vytáhl klíč a ukázal ho přítomným.</p>
<p>„No paráda,“ řekl chlapík, co prohledával vojáka, „takže máme to, pro co jsme přišli. Tohodle ňoumu odnesu za nejbližší hospodu a můžeme domů.“</p>
<p>Než došli na čtvrté hradby, Rafana už bolelo celé tělo. Skupina mužů se nikde moc nezdržovala. Bylo znát, že jsou na podzemní přesuny zvyklí. Když konečně vylezli na povrch, světlo Rafana málem oslepilo. Mžoural hůř než krtek.</p>
<p>Zik se k nim přihnal jako velká voda. Nejspíš je vyhlížel. Otec se na něj usmál a zaťukal si na nos. Chlapec se zamračil, ale jen na okamžik. Zjistil totiž, že mu Plavík právě prozkoumává kapsy. To ho náramně pobavilo. Odlovil ho a něco malému zvědavci šeptal do oušek.</p>
<p>„Zaveď Rafa k nám d-d-domů,“ nařídil Zikovi otec, „a zařiď, ať se v-v-vykoupe.“ Chlapec se rozzářil, asi se těšil, jak bude zase dovádět s tulíkem. Pak ale zkoumavě pohlédl na vyčerpaného mladíka a už nezdržoval.</p>
<p>„No, víš,“ začal vysvětlovat během přesunu k jednomu malému provizornímu domku, „on to vlastně není náš domov, jen takové přechodné bydliště, než táta najde něco vhodnějšího. Ale hnedka vedle je studna. Nanosím ti vodu, aby ses mohl opláchnout.“</p>
<p>„Máš pocit, že to potřebuju?“ popichoval ho Rafan, který si byl velmi dobře vědom toho, jak ve vězení načichl tím nejhorším smradem.</p>
<p>„Nó,“ prala se v Zikovi snaha neurazit hosta s evidentní pravdou, „vlastně jo. Tu vodu radši nanosím hned.“</p>
<p>„Pomůžu ti,“ chtěl se přidat Rafan navzdory bolavému tělu.</p>
<p>„Kdepak, to bych si u táty nešplhnul. A kromě toho… stejně máme jen dvě vědra.“</p>
<p>Zik hosta zavedl do pokoje se slamníkem a dekou.</p>
<p>„Tady si nech věci, přijdu ti říct, až bude káď plná,“ opustil ho Zik.</p>
<p>Rafan se posadil na udusanou podlahu, aby od něj nenačichlo lůžko a otevřel svůj vak. Blahořečil Vronovi, že mu vrátil všechny jeho věci, včetně kraťasů na plavání a přidal i čistou košili. Teď se bude hodit. Oblečení si připravil na postel a z vaku vypadl papír. Plavík se ho zmocnil a usadil se s ním uprostřed deky.</p>
<p>„Neříkej mi, že se učíš číst,“ smál se Rafan.</p>
<p>„Vadilo by ti to?“</p>
<p>„Vůbec ne. Jestli máš chuť, mohu tě to naučit.“</p>
<p>„Náhodou už to skoro umím,“ mávl ocáskem Plavík a přinesl lejstro Rafanovi na klín, „ale na tuhle čmáranici to zatím nestačí.“</p>
<p>„Tak ukaž,“ ujal se toho mladík a tulík mu vyšplhal na rameno.</p>
<p>Rafan se začetl do řádek, které následovaly po prvním sdělení. Při čtení Vronova vzkazu pociťoval chvějivé mrazení v útrobách.</p>
<p>„Snad budeš mít štěstí… Udělám vše pro to, abych ti pomohl. Možná se divíš, proč jsem musel odmítnout rozhovor. Nemluvil bys totiž se mnou, ale s tím druhým. Mám nyní rozdvojenou mysl. Ta cizí část mé současné osobnosti umí přemýšlet, povídat si, kouzlit a plánovat budoucnost. Můj zbytek ovládá jen pohyby, konzumování potravy a přijímá smyslové vjemy, včetně emocí. Ta dominantní část mysli se neustále intenzivně snaží převzít kontrolu i nad tímto zbytkem a bohužel se jí to často daří. Ale ne trvale. Teď se mi hodí zkušenosti z mé minulosti. Mohu na pár minut ovládat své tělo bez cizího zásahu. Když jsem tě uviděl zajatého, posílilo to moji starou osobnost. Trápí mě, že nevím, co je s tvou sestrou. Kvůli její bezpečnosti jsem zablokoval vzájemný kontakt. Snad je v pořádku.</p>
<p>Varuj všechny před kouzelníky s rozdvojenou myslí, jsou magicky mocní a nikdy nezradí RasMufa. On je mozkem a velitelem. Chce dál množit tyto mágy, a proto shání zajatce se sedmým smyslem. Ti pak dopadnou jako já nebo hůř. Víc toho napsat nestihnu. Jestli to půjde, chraň sebe i svou sestru. V.“</p>
<p>„To se mu snadno řekne, chraň svoji sestru,“ zahučel Rafan, „ale kde ji má člověk najít?“</p>
<p>„Je tu ještě jeden papír, co neumím číst,“ ukázal tulík na druhý list.</p>
<p>„No jo, ale tohle nepřečtu ani já,“ zadumal se nad podivným textem Rafan. I zde byl jednoduchý nákres. Co ale představoval, to byla záhada. Nebylo jasné, zda je to šifra nebo jen text psaný jinou řečí. Rafan to zkoumal ze všech stran, nejdřív pouhým okem pak i magicky, ale pořád mu to nic neříkalo.</p>
<p>„Máš tady připravenou tu koupel,“ ozval se Zikův hlas odněkud z domu. Rafan papíry schoval, popadl čisté oblečení a vyrazil za očistou.</p>
<p>Po umytí a jídle se konečně mohl na chvíli natáhnout na lůžko a ihned usnul.</p>
<p>Vzbudil ho tulík. Zcela nekamarádsky mu zaťal drápky do ucha.</p>
<p>„Jauvajs! Co se děje?“</p>
<p>„Šéfové povstalců tu čekají, až se probudíš. Přece je nechceš nechat čekat,“ přeťapkal drze po jeho obličeji a pobaveně uhnul, když po něm Rafan nevrle sáhl.</p>
<p>„To nemohli počkat do rána?“ nerudně mumlal mladík.</p>
<p>„Ale vždyť už je ráno,“ pletl se mu tulík do oblékání a měl legraci z toho, když se mu podařilo ukrást Rafanův hřeben.</p>
<p>Jeho společník ho ale odmítl honit, prohrábl si vlasy jen rukama a zastrčil si cíp košile do kalhot. Pak vstoupil do kuchyně. Byla to jediná dost velká místnost na to, aby se sem vešel stůl. Káď na koupání někam zmizela. Nyní tu bylo kromě stolu několik porůznu upravených sedátek. Na Rafana zbyla stará bedna postavená na výšku. Zikův otec na ni mlčky ukázal a mladík si přisedl ke shromážděným mužům. Přistrčili před něj kus chleba a jakýsi mírně ochucený nápoj, trochu to vypadalo jako čaj. Nechutnal nijak extra, ale osvěžil.</p>
<p>„Tady Dejus tvrdí, že už ses oficiálně přidal k našemu odboji. Je to pravda?“ zeptal se jeden z mužů.</p>
<p>„Vlastně ano,“ přikývl Rafan po krátkém zamyšlení, „Rasiové provádějí něco, co není slučitelné s lidskou existencí. Jestliže u vás neprobíhají stejné nebo podobné praktiky, připojím se k vaší straně až do příjezdu našich mágů, to znamená mých nadřízených. Potom už budu pod jejich velením.“</p>
<p>„Předal jsi nám klíč, takže ti chceme důvěřovat.“</p>
<p>„K čemu vám ten klíč bude?“</p>
<p>„Než dojde k většímu ozbrojenému konfliktu, chceme osvobodit aspoň pár zajatců. Půjdeš do toho s námi?“</p>
<p>„Ano, ale nebude to snadné. Mají velice silné kouzelníky, kteří z člověka vycucnou veškerou magii a ochromí ho dřív, než stačí zvednout ruku se zbraní. Moje spolubojovnice byla velice zkušená ochránkyně a ve třech lidech nás hravě přemohli.“</p>
<p>„Byla? Oni ji zabili?“</p>
<p>Rafan chtě nechtě začal vyprávět o všem, co je u Rasiů potkalo. Nevynechal ani rituál, kdy do jejího těla vpravili další osobnost, ani zážitek s Vronem. Spolusedící pozorně naslouchali a Zikův otec si mlčky vyměnil s velitelem významný pohled. Rafan poslal tulíka pro papíry, které si přinesli. Muži si přečetli vzkaz pro Rafana, ale druhé lejstro odkládali s pokrčením ramen. Teprve když se dostalo k Zikovu otci, muž překvapeně povytáhl obočí nad svým fungujícím okem.</p>
<p>„Něco podobného už jsem jednou viděl,“ vysoukal ze sebe po kratší námaze, „mohla by to být mapa, cestovatelský artefakt. Schovej si to. Třeba je tvoje sestra cestovatel a mohla by to potřebovat.“</p>
<p>„Cestovatel? Jak to myslíte?“ schoval Rafan oba papíry zase do opasku.</p>
<p>„Dejus má na mysli schopnost navštěvovat jiné světy. Za pomoci speciálních artefaktů se na ně může dostat, aniž vykouzlí obvyklý typ brány,“ vysvětloval Tian.</p>
<p>„Tak o tom nic nevím,“ pokrčil rameny Rafan.</p>
<p>Ozvalo se prudké zabušení na dveře a dovnitř vpadl Josef.</p>
<p>„Promiňte, že ruším, ale už jsou tu zase!“</p>
<p>„Kdo je tady?“</p>
<p>„Spídové!“</p>
<p>„Hrom do smradu práce,“ praštil pěstí do stolu Tian, „vždyť jsme tu bránu zavítali před dvěma dny! Jak je to, sakra, možný?!“</p>
<p>„Říkal jsi, že to musí vydržet nejmíň dva týdny,“ vyčítavě podotkl jeden z mužů u stolu.“</p>
<p>„No to by teda zatraceně mělo!“</p>
<p>„Možná už nemáš takové schopnosti jako dřív,“ rýpl si znovu.</p>
<p>„Tak si to zkus sám, chytráku! Moje schopnosti se ani v nejmenším nezměnily, musí v tom být něco jiného. Skoro bych se vsadil, že někdo naši práci sabotuje.“</p>
<p>„P-p-pojďme to zase zavřít,“ zvedl se Dejus.</p>
<p>Zik vyskočil a postavil se k němu.</p>
<p>„Ty ne, t-t-ty zůstaneš doma,“ řekl mu otec.</p>
<p>„Ale tati,“ udělal na něj smutné oči Zik. Otcovo gesto ale ukončilo veškeré jeho škemrání. Chlapec si povzdechl, ale už neprotestoval. Velmi dobře věděl, kdy nemá šanci.</p>
<p>„Už jsou u Motýlí brány stráže?“ padla otázka, zatímco se přítomní muži zvedali a kontrolovali své zbraně.</p>
<p>„Jsou. Ale to nebude žádnej problém, dnes jim velí Horkarundan.“</p>
<p>„A mágy s sebou nemá?“</p>
<p>„To nevím. Hlídka o nich nic neříkala.“</p>
<p>„Radši, Josefe, skoč pro pár mužů, ať nám přijdou krýt záda.“</p>
<p>„Jasně,“ přikývl hromotluk a opustil místnost.</p>
<p>„Mohu nějak pomoci?“ zeptal se velitele Rafan.</p>
<p>„Jak jsi na tom s magií?“</p>
<p>„Docela slušně.“</p>
<p>„Tak jo, to se může hodit, pojď s námi.“</p>
<p>„Jestli mi ji zas někdo nevycucne,“ podotkl skepticky mladík a Tian ho povzbudivě poklepal po rameni.</p>
<p>„Až se vrátíme z akce, připomeň se mi. Naučím tě, jak si nenechat svou energii ukrást. Není to tak složité, když člověk ví, jak na to.“</p>
<p>„Tak jdeme,“ zavelel Zikův otec a Rafan si v té chvíli nebyl jist, zda je velitelem Dejus nebo Tian.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Cestovatel</strong></p>
<p>Horo se po použití složitého kouzla cítil slabý a mrzutý. Měl možnosti jako nikdo jiný, přesto jeho snaha vyzněla naprázdno. To mám z toho, myslel si zlostně, že věřím takovému cucákovi, jako je Plam. Zatracenej malej pitomej drak! Kdybys to viděla, Karmaneuduno, hovořil v duchu s mrtvou dračicí, sama bys musela uznat, že je ten tvůj nevyvedenej potomek totálně nepřevychovatelnej! Udělal jsem toho pro něj víc než dost, jenže on se prostě nesnaží! Co je to za draka, když se trápí kvůli pitomé náně z plemena lidí?! Tolik magie jsem obětoval na vyhledávací kouzlo. Kdyby žila, tak bych ji musel najít! Prostě se musí smířit s tím, že je mrtvá.</p>
<p>Černý drak vylezl z jeskyně a rozlétl se do hor. Nutně se potřeboval nažrat a momentálně by si dal divokou kozu nebo kamzíka. Dobře věděl, kde je asi najde. V době rozmnožování zde nelovil, tak doufal, že se jejich populace dostatečně rozrostla, aby ukojila jeho chutě. Měl úspěch. Ulovil a sežral dva kousky a usoudil, že by se mohl očistit a napít u dračího hrobu. Bylo to příjemné místo a v jezírku ta nejchutnější voda. Mohl by si tu i chvilku na sluníčku zdřímnout.</p>
<p>Když usínal, mihla se mu myslí vzpomínka na katastrofické obrazy, jak mu nedávno Plam ukazoval nežádoucí vize budoucnosti. Pomyslel si, že by bylo mrzuté, kdyby byl tenhle svět zničen a on si musel letět hledat jiný domov…</p>
<p>Po probuzení ale Horo zažil nepříjemné překvapení. Nebyl u jezírka sám. Naprosto nechápal, jak je možné, že ho příchod vetřelce neprobudil. Jednorožec s tmavou skvrnkou na krku se poklidně pásl. Zřejmě ale vycítil, že se černý drak probudil, protože k němu otočil hlavu a oslovil ho.</p>
<p>„Těší mě, že tu potkávám právě tebe, Hore,“ řekl R’íhan, „zdravím tě a přináším ti dárek.“</p>
<p>Drak, který měl v úmyslu co nejrychleji zmizet pomocí brány se zarazil. Dárek? A od jednorožce?! Jestli ho mohlo něco přimět k rozmluvě s jednorožcem, tak to byla zvědavost. Co může ztratit tím, když toho nechutně bílého kopytnatce vyslechne? V drakovi se hádaly dva instinkty. První mu radil, aby zmizel, že není radno si nic začínat ani s lidmi, ani s jinými inteligentními tvory, co nedovedou létat. Druhý se dožadoval informací, co asi zajímavého má R’íhan na srdci, když ho tu oslovil. Že by si stejně jako Plam přál, aby našel tu zatracenou holku? No jasně! Co jiného by po něm mohl chtít!</p>
<p>„Je mrtvá,“ zavrčel nerudně na jednorožce, „nikdo ji nenajde, protože je mrtvá!“</p>
<p>„Ty jsi ji hledal,“ překvapeně zareagoval jednorožec a jestli se koňská tlama umí chápavě usmívat, tak to byl zrovna tenhle případ.</p>
<p>„Jen v rámci vyzkoušení nového kouzla,“ zavrčel drak ještě o něco temněji.</p>
<p>„Ale jistě, nic jiného bych ani nečekal,“ odvětil jednorožec a drak znejistěl. Jednorožci jak známo nemají smysl pro humor, ani nejsou ironičtí, to se prostě neslučuje s jejich povahou. Jenže tahle poznámka zaváněla ironií na míle daleko. Že by právě tenhle jedinec byl tmavou výjimkou mezi svými soukmenovci?</p>
<p>„Je mrtvá,“ zopakoval drak, „na celém světě po ní není jediná stopa.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil R’íhan, „došel jsem ke stejnému názoru. Drželi jsme za ni ve stádu smutek a oplakali ji.“</p>
<p>„Tak co chceš?“</p>
<p>„Víš, co je to Zrcadlo času?“</p>
<p>„Za koho mě máš? Za hlupáka? Samozřejmě, že vím.“</p>
<p>„Byl jsem v Posvátném háji,“ pokračoval jednorožec, „a přál si vidět minulost. Chtěl jsem, aby mi zrcadlo ukázalo poslední dny mé dcery.“</p>
<p>„Raději jste se měli kouknout, jak dlouho ještě bude existovat tenhle svět.“</p>
<p>„K čemu by nám to bylo? Jeho hodina bude i naší hodinou. Až to přijde, budeme smířeni s osudem i sami se sebou.“</p>
<p>„Tupé ovce,“ zamumlal nezdvořile drak.</p>
<p>Jednorožec si jeho poznámky nevšímal a mluvil dál: „Možná by tě zajímalo, proč jsem se objevil u dračího hrobu. Abych pravdu řekl, spíš jsem tu očekával setkání se Zuřivým plamenem…“</p>
<p>„Má domácí vězení,“ ušklíbl se Horo.</p>
<p>„Ach tak,“ zdržel se R’íhan komentáře, protože zasahovat někomu do výchovy dětí považoval za nežádoucí a nezdvořilé, „to nevadí, možná sám osud rozhodl, abych to, co jsem spatřil v Zrcadle času, ukázal nejdřív tobě.“</p>
<p>„Nezajímá mě to.“</p>
<p>„Jsem přesvědčen o tom, že Plam má právo vidět to, co já,“ jednorožcův hlas už zdaleka nezněl tak vlídně jako na začátku. „Buď mu tohle moje poselství předáš nebo mi musíš umožnit setkání s ním.“</p>
<p>„Nic nemusím! Ale hovořil jsi o dárku…“</p>
<p>Před drakem se v trávě zhmotnil řetěz. Byl jemný, ale velice dlouhý. Tak dlouhý, že by ho mohl mít na krku i sám Horo, a to už bylo co říct, protože černý drak patřil mezi největší jedince svého druhu, co kdy existovali. Články řetězu měly různou barvu. Některé byly zlaté, další zase z bílého kovu a několik jich bylo vytvarováno z drahých kamenů. Nádherný kousek! Drak ale vnímal nejen vzhledové vlastnosti, ale i ty magické. A díky nim byl tenhle řetěz královským darem.</p>
<p>„Říkáš dar? Ale je to opravdu dar? Není to spíš první splátka za něco, co bych měl udělat?“</p>
<p>„Je to dar, ať už pro nás hneš či nehneš drápem, Hore. V žádném našem stádu momentálně není ani jediný cestovatel, který by tento předmět dokázal využít. A s ohledem na blížící se konec našeho světa jsme se rozhodli ho věnovat tobě. Možná ti dokonce umožní zachránit Plama, který byl nejbližším přítelem mé dcery. I to by bohatě vyvážilo cenu tohoto artefaktu. Použij ho ale, jak ty sám uznáš za vhodné. Je to dar a neváže se k němu žádný závazek ani žádná podmínka.“</p>
<p>„Třeba ho ani nebudu umět použít,“ namítl drak.</p>
<p>„To byl pokus o vtip?“ zeptal se jednorožec a Horo si poopravil mínění o bílých kopytnatcích. Možná nemají tak docela smysl pro humor, ale ironičtí být dovedou.</p>
<p>„Měl bys vědět, draku, že cestovatele bezpečně pozná každý z nás, pokud ho vidí tváří v tvář. A ty nejsi jen obyčejný cestovatel, ty jsi zkušený cestovatel a účel tohoto předmětu jsi musel poznat na první kouknutí. Možná nejsi tak docela náš přítel, ale ani nepřítel. Udělej mi proto aspoň tu laskavost, že sem za mnou pošleš Plama, abych mu mohl sdělit, co vím.“</p>
<p>V drakovi se svářila hrdost se zvědavostí. Což o to, Plam by mu jistě hned po návratu vyklopil všechno, co se od jednorožce dozví, ale… Drakova zvědavost nakonec zvítězila.</p>
<p>„Ukaž mi, cos viděl. Budu to Plamovi tlumočit sám.“</p>
<p>Jednorožcova tlama opět chvíli připomínala pobavený výraz. Pak se otočil k drakovi zadkem, aby mohl ve vzduchu vykouzlit imaginární zrcadlo s obrazem. Horo poznal Hanku. Kráčela lesem přes paseku a vypadala zamyšleně a možná i trochu smutně. Po chvíli došla k jakémusi domku a zmizela v něm. Tím obraz končil.</p>
<p>„A to má být co?“ zklamaně si odfrkl drak.</p>
<p>„Přece poslední okamžiky jejího života,“ odpověděl jednorožec a Horo zmateně dumal, zda si z něj ten bílý tvor opravdu nedělá legraci.</p>
<p>„Čekal jsem, že uvidím její smrt,“ mračil se drak.</p>
<p>„To já taky. Všiml sis dobře té krajiny, kterou procházela? Pustím ti ty záběry ještě jednou,“ nečekal jednorožec na Horův souhlas a zopakoval zrcadlovou vizi.</p>
<p>Tentokrát se drak opravdu soustředil a došlo mu, že krajina je iluze.</p>
<p>„Pusť to ještě jednou,“ požádal R’íhana po druhém shlédnutí obrazu. Jednorožec opět pobaveně nakrčil nos a vyhověl mu. Cítil, jak drak kouzlí. Podobalo se to odhalování pravdy, ale použité kouzlo bylo mnohem složitější. R’íhan dospěl k názoru, že by nebylo záhodno dostat se s tímhle drakem do křížku. Jeho schopnosti možná převyšovaly i to, co dovedou jednorožci.</p>
<p>„Ona žije,“ utrousil drak lakonicky.</p>
<p>„Asi ano. Ale kde?“ přiznal R’íhan svou nevědomost.</p>
<p>„V úvahu přicházejí světy, kde dovedou pracovat s iluzemi. Má kolem sebe iluzi lidského světa. Museli zapracovat její vzpomínky do falešné reality…“</p>
<p>Jednorožec s potěšením vnímal, že podivná záhada zaujala draka natolik, že z něj dokonce vyprchala hrubost a nadřazenost, kterou jindy dával tak okatě najevo. Měl zavřené oči a možná tu shlédnutou vizi zkoumal dalšími magickými prostředky.</p>
<p>„Jenže ona není cestovatel, jak by se mohla na jiné světy dostat?“</p>
<p>„A co ty podivné magické výkyvy kolem Motýlí brány?“ napověděl tiše jednorožec.</p>
<p>„Cestovatelem by musel být její příbuzný a za pomoci artefaktů ji vzít s sebou, jinak by přece ani náhodný přesun bránou nemohla přežít,“ dál uvažoval nahlas drak, aniž otevřel oči.</p>
<p>Pak si náhle uvědomil, že tu dobrovolně spolupracuje s jednorožcem. Jak je možné, že se takhle hloupě chová právě on, velký mocný černý drak?! Ten bílý darebák s ním zase manipuluje, aby ho přinutil hledat jeho dceru! Tak to tedy ne! S ním nikdo takhle zacházet nebude! Ani ten zatracenej bílej, tedy skoro bílej, čtyřnohej kopytnatec!</p>
<p>„Nepůjdu hledat tvou dceru!“ prohlásil razantně a pohlédl na...</p>
<p>Všude kolem, co drakovo oko dohlédlo, byla jen krásná tichá horská krajina a jezírko rozčeřené letním vánkem. Jednorožec už tu ale nebyl. Zmizel. Zmizel tak nenápadně, že drak nepostřehl ani náznak magie. Lump jeden záludnej! Nechal ho tu s dárkem a s podivnou záhadou, které Horo ve skrytu své mysli toužil přijít na kloub. Ten bílej darebák zatraceně dobře věděl, že největší slabostí starého dračího mága je touha všemu rozumět a všechno pochopit. Jeho žízeň po vědomostech byla leckdy silnější než touha po pokladech a to už je u draka chápáno jako vada na charakteru nebo závažné psychické postižení.</p>
<p>„Nesnáším jednorožce,“ hlasitě a naštvaně zařval přes celé jezero, ale zlomyslná ozvěna mu vrátila jen posměšné „tse, tse tse“.</p>
<p>Zamračeně si navlékl darovaný řetěz kolem krku a polekal se. Hned si ale uvědomil, že není čeho se bát, že je to jen další úžasná magická přednost darovaného artefaktu. Přilnul k jeho šupinám tak, že v podstatě na nich zanechal jen barevný proužek a nijak nepřekážel v pohybu, ani nehrozilo, že by se zadrhl o nějaký výstupek či větev.</p>
<p>To není špatné, pomyslel si drak a v duchu uznal, že jednorožec asi musel vynaložit velkou snahu, aby sehnal něco tak skvělého. To ho ale neopravňuje k tomu, aby po drakovi něco žádal! Vlastně za to chtěl jen jediné, aby Plamovi předal obraz jednorožcova vidění. No jo, ale jestli to udělá, Plam se bude vyptávat, bude otravovat a nedopřeje mu chvilky pokoje. Vlastně by bylo jednodušší z toho Plama úplně vynechat a mrknout se na ty světy, kde dovedou spřádat iluze. Tři takové znal. Stačí se zastavit v prostorách kolem Temné studny, kde ukrýval své cestovatelské artefakty.</p>
<p>Netrvalo mu ani půl dne a byl připraven na cestu.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Pátrání mezi světy</strong></p>
<p>Vzlétl a vystoupal tak vysoko, aby se ze země jevil jako zbloudilý pták. Pak se dotkl šupiny, za níž měl artefaktovou mapu, na kterou během svého života doplnil několik světů. Nyní se soustředil na jeden vybraný a vzápětí se propadl do mlhy. Cestovatelské schopnosti mu umožňovaly nejen přežít, ale i udržet směr trasy. Složil křídla, aby šetřil energii a myslí přitahoval cíl své cesty. Konečně se mlha rozplynula a drak opět pocítil odpor vzduchu. Mávl křídly a pocítil hrdost na své schopnosti. Byl přesně tam, kde si přál. V pomalých kruzích klesal k zemi a zaštítil se kouzlem. Kromě mírumilovných obyvatel se sedmým smyslem tu před časem žila i horda barbarů, kteří byli agresivní a drak by nerad z křídel odstraňoval jejich šípy.</p>
<p>Než dosedl, zaslechl troubení rohu. Město vypadalo jinak, než si ho pamatoval. Bylo obehnáno kamenným valem, na který právě šplhalo množství lučištníků. Pak se někde uprostřed valu otevřel průchod a na jízdních bizonech se proti Horovi řítila horda ozbrojených barbarů. Toto město asi dobyli. Znechuceně se rozběhl a vzlétl. Docela dobře si mohli myslet, že draka vyhnali.</p>
<p>Horo opět nabral výšku a zamířil na planinu za řadou horských štítů. Tady bývalo druhé největší město. Ke svému překvapení ale dnes našel jen rozvaliny.</p>
<p>Znovu vzlétl a rozhodl se zkusit najít jedno zapadlé údolí, kde sídlili zdejší druidové. Trvalo dlouho, než se konečně zorientoval. Okolí se změnilo. Už nebylo zářivě barevné přemírou zdejších rostlin. Vlastně tu bylo něco, co by označil za spáleniště. Přece jen přistál a rozhlédl se. Nevypadalo to tu na obydlenou oblast. Náhle zaznamenal pohyb. Natáhl hlavu k trnitému roští.</p>
<p>„Neubližuj mi, návštěvníku,“ telepaticky se ozval jeden ze zdejších bývalých učenců, „nejsem tvůj nepřítel.“</p>
<p>„Kdysi tu sídlili vyznavači rostlin,“ zahučel drak, „nějak se to tu změnilo.“</p>
<p>„To máš pravdu,“ souhlasil tvor, „od velkého boje nás zbyla už jen hrstka a ukrýváme se, kde to jde. Barbarské kmeny zotročily naše děti a ostatní zmasakrovaly. Naše civilizace je v troskách. Oni teď vládnou a už tu není nikdo, kdo by to dokázal změnit.“</p>
<p>„Opravdu tu není žádná větší skupina, která by třeba vytvářela iluze pro jiné návštěvy z blízkých světů?“</p>
<p>„Iluze bývaly nádherné skupinové projekty. Už se tu s nimi nikde a nikdy neshledáš, draku. Marně bys hledal.“</p>
<p>Škoda, pomyslel si Horo mrzutě a rozloučil se. Tenhle svět může ze své mapy klidně vymazat. Tady už nikdy nic zajímavého neobjeví. Kdysi se mu to tady zamlouvalo, vítali ho tu jako boha, dělili se s ním o své poznatky a byli světlá výjimka mezi ostatními světy. Všude jinde ho považovali za vetřelce, ne-li přímo za nepřítele. Kdyby občas nezatoužil po kontaktu s jinými draky či dračicemi, možná by se tu tenkrát i usídlil. A pak by konflikt s barbary možná dopadl úplně jinak. Tihle myslitelé byli tak mírumilovní, až byli nepraktičtí. Dovedl si představit, jak diskutovali o tom, jaké obranné prostředky mají použít, zatímco primitivové je jednoho po druhém vraždili.</p>
<p>Drak zahnal zbytečně deprimující představy a rozletěl se do dalšího světa. Zde žili Berdové, zdánlivě malé a křehké bytůstky, se kterými se kdysi dostal do ostrého sporu. Zpočátku s ním Berdové vůbec nekomunikovali. Teprve mnohem později přišel na to, že s nimi musí hovořit velice slušně a zdvořile, aby ho uznali za inteligentního tvora a chtěli s ním mluvit. Nerad vzpomínal na své ponížení, že ho právě tito milí huňatí tvorové dokázali bez problémů zpacifikovat, když do jednoho z nich cvrnkl drápem, až Berd odletěl o několik metrů vzduchem. Zastříkali mu tlapy nějakým zatraceně pevným lepidlem a ani Horo se svou nezanedbatelnou váhou se nemohl pohnout z místa. Sledovali z povzdálí, jak zkouší všechny fyzické i magické prostředky a možná byli připraveni mu provést ještě něco mnohem ošklivějšího, kdyby tohle nepomohlo. Drak dva týdny zápasil o svobodu, až nakonec musel uznat svou porážku. Když rezignovaně ulehl, aby zde zemřel, přišli za ním a vysvětlili mu, že se musí napadenému Berdovi omluvit. Tři dny o tom přemýšlel a nakonec se omluvil. Vzápětí nastoupila parta Berdů s nějakou tekutinou, která lepidlo rozleptala a malí tvorové potom jeho zbytky pečlivě odstraňovali z dračích tlap.</p>
<p>„Jeden dráp máš zanícený. Chceš ho vyléčit?“ zeptal se ho jeden z Berdů. Když Horo souhlasil, zabodli mu do kůže u drápu jakousi hadičku drak se seznámil s další tekutinou jejich světa. Měl co dělat, aby bolestí nevychrlil záplavu ohně. Trvalo to však jen chviličku a po vytažení hadičky Berdové prohlásili jeho tlapu za vyléčenou. Původně ho ten dráp trápil už řadu let. Vždy ho magicky přeléčil, ale po nějakém čase se to zase zanítilo. Po léčbě Berdů se zánět už nikdy neopakoval. Drak na ně přestal hledět jako na křehké bezmocné hlupáčky a začal je respektovat. Od té chvíle se s ním byli ochotni bavit. O některé zajímavé znalosti se ale dělit nechtěli. Nevěděl, jestli je to normální nebo jsou jen opatrní kvůli tomu, že se k nim při prvním kontaktu zachoval hrubě. V čem ale byli naprosto geniální, to byly právě iluze. Jejich magicky vytvořená triorealita dokázala obalamutit nejen zrak, ale i sluch a čich. Tvrdili, že by zvládli i pentarealitu, ale pro zábavu prý bohatě stačí nižší verze.</p>
<p>Než drak přistál, cítil, jak ho vzduchová vlna nese na stejné místo jako minule. Asi nějaké obranné opatření proti vetřelcům. Berdové nechali otevřený pouze jediný koridor k přistání.</p>
<p>Sotva se ocitl na zemi, hned se kolem něj nahrnulo množství zdejších jedinců, ale jakmile k nim promluvil a zdvořile požádal o rozhovor, většina jich opět zmizela.</p>
<p>Horo nepoznal, jestli Berd, který se ho ujal, je některý z těch, co tu potkal při minulé návštěvě. Drakovi připadali zdejší obyvatelé úplně stejní a navíc se ani nepředstavovali jménem. Každý z nich byl prostě Berd. Chvilku zdvořile konverzovali, než se dračí mág odvážil zeptat, zda tu nemají nějakou lidskou návštěvu.</p>
<p>„Několik návštěv jsme krátce před tebou měli. Přemýšlíme o úplném uzavření přístupu na náš svět.“</p>
<p>„Nepřátelé?“</p>
<p>„Kdo u nás zabije, je zabit. Ale člověčí mládě, co nám popisuješ, tady nebylo. Proč si myslíš, že by mohlo být právě u nás?“</p>
<p>„Poměrně spolehlivá vize nám tu dívku ukázala uprostřed falešné reality. Na našem světě není. Nevím, kde ji hledat. Co byste mi poradili?“</p>
<p>„Nedokážeme ti poradit, u nás nikdo necestuje po cizích světech. Ale při hledání se nám osvědčuje začít tam, kde je poslední stopa.“</p>
<p>Drak si u Berdů krátce odpočinul a rozhodl se vrátit domů. Přesněji řečeno, ne tak úplně domů, jako spíš někam do blízkosti Motýlí brány. Jestli byla ta hloupá holka zatažena do nějakého nechtěného přesunu, možná by někdo z těch, co bránu kontrolují, mohl mít aspoň tušení, kam to bylo. Jinak asi není šance ji najít, i kdyby ještě žila. A pak: nalezení je jen první část problému. Druhá otázka zní, zda bude schopná přežít návrat na svůj svět, když nepatří mezi cestovatele.</p>
<p>Horo začínal být unavený. Tři přesuny takhle poměrně rychle za sebou si na jeho síle vybraly svou daň. Cítil, jak se blíží ke svému domovskému světu. Přitahovalo ho několik míst. Musel se přesně zorientovat, aby našel přitažlivost Motýlí brány. Chvíli měl pocit, jako když se zamotává do dlouhých vodních rostlin. Vybral si jedno chapadlo Motýlí brány a sunul se podle něj až do míst, kde roztáhl křídla a vlétl do skutečného vzdušného prostoru Quinwalu. Společně s vynořením ucítil výron energie a uvědomil si, že způsobil otevření dalších tří tunelů do cizích světů. Tohle místo bylo opravdu poněkud problematické. Kdo ví, kam až se odtud mohla Hanka dostat. Motýlí brána nebyla ani tak křižovatka, jako spíš bludiště vedoucí mnoha směry.</p>
<p>Chtěl přistát na rovině vedle města, ale mělo to háček. Z otevřených tunelů se na planinu dostaly nějaké potvory, se kterými dole bojovali vojáci. A od hlavní brány se sem hnala další skupina lidí. Možná kdyby jim s těmi vetřelci pomohl, tak by se s nimi dalo mluvit. Opatrně zamířil dolů.</p>
<p>„Panebože,“ zařval někdo, „další potvora! A ve vzduchu! Tohle nemůžeme přežít!“</p>
<p>„Sakra, ne! Zadržte! Počkejte!“ vběhl mezi přistávajícího draka a vojáky mladík a zuřivě mával rukama, aby na sebe připoutal jejich pozornost. „Tohle je přítel a může nám pomoci.“</p>
<p>Rozběhl se k dračímu mágovi a vojáci zaváhali. Snad ten kluk ví, co dělá, pomysleli si, ale přesto stále kontrolovali, jestli po nich ten obrovský černý drak nejde.</p>
<p>„Hore, to je ale milé překvapení. Kde jste se tu vzal? Nevíte, kde je Hanka?“ oslovil draka poněkud zmateně. Pak si uvědomil, že by asi měl být zdvořilejší... ale kdo má čas na zdvořilost uprostřed boje?</p>
<p>Drak jednou tlapou popadl spída, který se právě hnal na Rafana, ležérním pohybem si útočící šelmu hodil mezi zuby a slupl ji jako malinu.</p>
<p>„Jestli chcete pomoct, tak trochu uhněte,“ houkl Horo na vojáky, „já vám ty mrchy trochu předsmažím.“</p>
<p>Postoupil kupředu a vychrlil plamen, kterým sežehl objevující se spídy hned, jak se vynořili z brány. Ocasem smetl genoga, který se tu ani nestačil rozhlédnout. Vojáci ucouvli a vděčně sledovali, jak to drakovi jde od ruky, no, spíš by bylo vhodnější říct od huby.</p>
<p>DelHas s DelRiuxem postoupili blíž a pokoušeli se uzavřít průchozí cesty v Motýlí bráně. Černý drak se zájmem sledoval jejich magii a když pochopil, jakým způsobem chtějí zašpuntovat tunely, tak se k nim přidal. DelHas překvapeně zalapal po dechu, když zaznamenal účinnost jejich společného úsilí. Takhle dokonale zablokovaná už brána dlouho nebyla. Vojáci dobíjeli poslední zbytky vetřelců.</p>
<p>„Ne, tady toho ne,“ zarazil je jeden důstojník s magickým odznakem a jednoho spída sbalil do plachty a hodil si kořist přes rameno. Vojáci mu bázlivě udělali uličku, aby mohl projít.</p>
<p>„K čemu ho může potřebovat?“ zamračil se DelHas, když po kouzlení sklapl svůj amulet.</p>
<p>„Neptej se moc hlasitě,“ zamumlal Horkarundan, který chtěl právě poděkovat za pomoc, „tihle noví mágové jsou divní a zatracené silní. Radši dej pozor, ať si nevšimne ani tebe ani tvých lidí.“</p>
<p>„Ještě musíme poděkovat drakovi,“ kývl za sebe DelHas, „jeho pomoc byla víc než vítaná. Kéž by tu tak chtěl zůstat.“</p>
<p>Tři muži vykročili k drakovi, aby mu vyjádřili své díky. Rafan sledoval jejich konverzaci s Horem a nestačil se divit. Černý drak se choval neobvykle vstřícně a zdvořile. Nakonec přišla řeč na Hanku. DelHas ochotně vyprávěl všechno, co se jim podařilo o dívce zjistit. Rafan se sám pro sebe ušklíbl. Dohadoval se, že Plam svého vychovatele přemluvil, aby sem Hanku zaletěl zkontrolovat. Proč ale nepřiletěl s ním?</p>
<p>Horovy otázky ale vypadaly zvláštně. Zajímal se, jakým způsobem zmizela, jaké tunely se v tu dobu otevřely v Motýlí bráně a odkud přicházejí ty potvory, co ohrožují město. Tian DelHas se za pomoci DelRiuxe snažil všechno poctivě zodpovědět.</p>
<p>Drak odněkud vytáhl kus papíru a magicky ho zanesl do Tianových rukou. Přítomní muži k němu sklonili hlavy a i Rafan se natáhl, aby viděl to, co oni. Byl to jakýsi divný náčrtek. Drak zakouzlil a kresba v Tianových rukou se změnila. Najednou připomínala labyrint na Ostrově volby, kde se procházelo kolem různě vypadajících bran. DelHas na jednu z nich zaťukal: „Snad je to tahle, ale úplně jistý si tím nejsem, to by ti spíš řekl DelBufo. Jenže je momentálně někde v Rasiovském vězení.“</p>
<p>„A co moje mapa?“ vylovil Rafan z opasku list, co dostal od Vrona.</p>
<p>Drak natáhl hlavu a vzápětí se i tento papír proměnil ve skupenství bran.</p>
<p>„Zajímavé,“ zahučel Horo a pak se obrátil na Rafana, „půjčíš mi to s sebou?“</p>
<p>„Ale jistě, mně to k ničemu není. A ještě něco,“ zalovil mladík pod košilí, „jestli Hanku najdeš, měla by prý dostat tenhle amulet.“</p>
<p>Hor se zatvářil odmítavě, ale pak si to rozmyslel. Těžko mohl nevyhovět někomu, kdo mu právě svěřil artefaktovou mapu.</p>
<p>„K čemu to je?“</p>
<p>„Říkali, že to odhaluje pokrevní spřízněnost. Prý je to určeno právě pro Hanku. Proč zrovna pro ni, to ale netuším.“</p>
<p>„No dobrá,“ zavrčel drak a převzal mapu i amulet.</p>
<p>DelHas se snažil dračího mága pozvat, aby ve městě pár dní zůstal. K jeho lítosti ale drak na jeho nabídku rozhodně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Musím letět,“ prohlásil a za chvíli už jim naposledy zakroužil nad hlavou. Potom zmizel úplně.</p>
<p>Horo přeplachtil ostrov Haberun a zamířil nad moře. Musel se dostat dál od Motýlí brány, aby přechodem na jiný svět znovu nenarušil pracně uzavřené průchody. Sice by mu prospěl odpočinek, ale Rafanova mapa opět vyprovokovala drakovu zvědavost. Svět, na který DelHas ukázal, byl totiž totožný s jedním na vypůjčené mapě. Drak si ho ještě docela dobře pamatoval. Moc se mu tam nechtělo, protože se s tamními obyvateli nerozešel v dobrém. Akorát že patřili k těm, kdo by rovněž zvládli vytvořit slušnou iluzi. Zatím o nich neuvažoval hlavně z toho důvodu, že jejich vzduch nebyl vhodný pro lidi. Nyní se rozhodl to u nich přece jen zkontrolovat. Fagliniové si rádi hráli na odborníky v oboru přesunu mezi světy a snažili se každého cestovatele přesvědčit, že jsou pro něj ti nejlepší učitelé. Horo ale jejich názory nehodlal respektovat ani v době, kdy teprve zkoumal své možnosti. Rád by si vyslechl jejich rady, kdyby mu bývali nevnucovali své životní zásady a nechovali se k němu, jako k nějakému nýmandovi, kterému poskytují milodary. Velice rychle je poslal k čertu a odletěl sbírat zkušenosti vlastními silami. Asi ho neuvítají zrovna s otevřenou náručí, ale drak se tím netrápil. To je jejich problém, ne jeho.</p>
<p>Jak očekával, objevili jeho přítomnost už ve chvíli, kdy zamířil na jejich svět, a poslali mu varování. Doporučili mu, aby se jim vyhnul a odklonili ho stranou. Horo se sám pro sebe uchechtl, jejich snaha ho pobavila. Proti jeho moci však byli v podstatě bezbranní. Ve své magii neměli dostatečně silné agresivní prostředky. Patřili spíš do skupiny kolektivních bytostí s filozofickým pohledem na svou existenci. Sice by ho dokázali usmrtit, ale bylo to, jak je tak poznal, proti jejich základnímu přesvědčení.</p>
<p>„Myslel jsem, že jsou u vás cestovatelé vždy vítáni,“ sdělil jim zlomyslně, když u nich přistál na jediném pevném místě, které si tu z minula pamatoval. V bažině by tu uvízl opravdu nerad. Proti němu se zhmotnila iluze černého draka.</p>
<p>„Ty ses u nás přece učit nechtěl! Změnil jsi snad názor?“ zeptala se ta bytost.</p>
<p>„Ne. Jen jsem si přišel promluvit. To vám snad neublíží, když si navzájem vyměníme nějaké informace.“</p>
<p>„Co bychom z toho měli?“</p>
<p>„Poskytnu vám část své energie.“</p>
<p>„Dneska se s tebou hovoří lépe než minule.“</p>
<p>„Mohu se zeptat na pár věcí?“</p>
<p>„Ptej se, draku.“</p>
<p>„Žijí u vás tito tvorové?“ vyvolal dračí mág podobu spída.</p>
<p>„Ne, ti nejsou od nás. Takové bys našel spíš ve světě knutů.“</p>
<p>„Knutů? Kdo jsou knutové?“</p>
<p>Iluze černého draka stručně vysvětlila, že knutové jsou tak trochu příbuzní fagliniů, ale na rozdíl od nich dávají přednost tomu, aby se rozdělili na jednotlivce.</p>
<p>Zdálo se, že informace o tom, že spídové stále pronikají do světa lidí, faglinie znepokojila. Ale dál už se o tom nechtěli bavit. Marně se z nich Horo snažil vytáhnout, čeho se bojí. Potom drak ukázal vypůjčenou mapu. Fagliniové ji dokázali zaktivovat podobně jako on. Jestli před chvílí odhalil záchvěv strachu celého zdejšího společenství, tak teď to vypadalo skoro na uragán hrůzy. Papír se před jeho očima rozžhavil do ruda a poté se rozpadl na popel.</p>
<p>„No to snad ne!“ rozzuřil se drak. „Tohle přece nemůžete! Zničili jste mi vypůjčený artefakt!“</p>
<p>„Dáme ti jiný.“</p>
<p>„Co to se mnou hrajete za hru? Čeho jste se tak polekali? Vysvětlete mi to!“</p>
<p>„Nemůžeme.“</p>
<p>„Dlužíte mi to!“</p>
<p>„Věnujeme ti jiný artefakt. Ale pak musíš hned odletět.“</p>
<p>„Stejně bych se u vás necítil dobře. Jen mi ještě řekněte, zda se u vás v poslední době neobjevil nějaký člověk.“</p>
<p>„Lidé nemohou dýchat náš vzduch.“</p>
<p>„Hm,“ zachmuřil se drak a přemýšlel, že by měl navštívit i další světy, které si pamatoval ze zničené mapy. Třeba některý z nich bude konečně ten pravý. A možná i pochopí, čeho se zdejší obyvatelé tak obávají.</p>
<p>„Už bys měl letět,“ upozornila ho iluze a před drakem se na zemi zhmotnila zlatá spona.</p>
<p>„A kam si to asi mám připnout?“ protestoval nerudně.</p>
<p>„Ber nebo neber, ale už leť,“ nařizovala mu iluze.</p>
<p>Nějak moc jim záleží na tom, aby se mě rychle zbavili, napadlo Hora a začal být podezřívavý. Zdá se, že mají co tajit. Pak ho něco napadlo. Kdyby tu náhodou někde Hanka byla...</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Pokrevní spřízněnost</strong></p>
<p>Hanka prožívala další fádní den, vyplněný jako obvykle několika rozhovory mezi snídaní, obědem a večeří. Její kamarád, obdařený cestovatelskými schopnostmi, se už tři dny zdržoval jinde než ona, a Hance to připadalo jako věčnost. Toužila po tom, aby se Matyáš aspoň na chvíli vrátil a mohli si spolu docela obyčejně pokecat. Začínala na ni doléhat samota a smutek. Nechtěla přemýšlet o budoucnosti. Momentálně jí nenabízela nic, co by člověka povzbudilo. Právě kráčela na vyhlídku, aby nezmeškala chvíli určenou pro komunikaci, když se jí přihodilo něco naprosto neuvěřitelného.</p>
<p>Do mysli jí zabušil tak silný kontakt, že se zapotácela. Nějaký drak ji volal jménem a vyzýval ji, aby se ozvala, pokud je v doslechu. Oni ji hledají... Oni ji neopustili a hledají ji. Oni ji hledají!!!</p>
<p>Pod tím návalem radosti a naděje se rozbrečela. Tohle sice nebyl Plam, ale byl to hlas z jejího světa. Drakův krystal byl Hance povědomý. Křišťálově průsvitný se spoustou odrazových plošek a hluboko uvnitř temně rudý pulsující útvar.</p>
<p>„Jsem tady, jsem hostem fagliniů, kdo mě volá?“ snažila se odpovědět, ale s hrůzou si uvědomila, že bez magie to nedokáže. Zmocnila se jí panika. Rozběhla se ke komunikačnímu místu. Tentokrát na sebe vzal diskutující Rafanovu podobu.</p>
<p>„Slyšel jste? Někdo mě volal,“ potlačovala touhu chytit tu iluzi pod krkem a zatřepat s ní pro zdůraznění vlastních slov. „Pusťte mě k němu. Nebo mě s ním spojte. Chci s ním mluvit!“</p>
<p>„To není dobrý nápad, Hanko. Jen tě to rozruší.“</p>
<p>„Copak sakra nevidíte, že už mě to rozrušilo?!“</p>
<p>„Ten, kdo tě hledá, ti nemůže pomoci ani v tom nejmenším. Akorát rozhodí tvou křehkou vyrovnanost. Věř nám a netrvej prosím na svém požadavku. Je to pro tvé dobro.“</p>
<p>„Možná jste si v mé mysli nepřečetli, že právě na tahle slova jsem už odmalička hodně alergická! A na svém požadavku trvám! Pokud se tu mám cítit jako host a ne jako vězeň, umožněte mi ten kontakt!“ mluvila se svým hostitelem bez sebemenší stopy po zdvořilosti.</p>
<p>„Dobrá, umožníme ti ho, ale pak to pro tebe bude mnohem horší než dosud,“ iluze Rafanovy podoby se rozplynula ve vzduchu. Znovu zoufale zatápala po své magii, ačkoliv dobře věděla, že ji nedokáže použít. Nevydržela sedět na místě. Vydala se tedy zpátky k domu. Netušila, kdo ji kontaktoval, ale musel to být drak. Jenže kde by se tu vzal drak? Ledaže... I drak by přece mohl být cestovatelem...</p>
<p>Už stála skoro před domem, když se před ní zhmotnila iluze velikého černého draka. Pohlédla na něj a naděje ji zahřála až ve špičkách prstů u nohou. Jestli jí dokáže někdo pomoci, tak jedině on, mocný dračí mág Horo. Zavanul k ní charakteristický dračí pach. On není iluze, je tu doopravdy!</p>
<p>„Ani nevíte, jak ráda vás zase vidím, Hore.“</p>
<p>„No jo, vytvořili ti tu slušnou iluzi, včetně základních podmínek k přežití. Ale jinde by do uměli ještě líp. Pročpak byli tak neochotní a snažili se zatajit, že tu jsi? Ukrýváš se tu snad před nějakou hrozbou?“</p>
<p>„Tvrdili, že mi nemůžeš pomoct, a tak prý bude pro mě lepší, když se s tebou nesetkám. Takový nesmysl!“</p>
<p>Drak se otočil kolem své osy a ulehl na zem. Vypadal trochu unaveně.</p>
<p>„Tak povídej,“ vyzval dívku, „moc mě zajímá, jak se ti sem podařilo dostat a přitom zůstat naživu.“</p>
<p>Taky mám spoustu otázek, pomyslela si trochu dotčeně Hanka, ale to asi bude muset počkat. Usadila se na nejbližším vhodném pařezu začala vyprávět o svých příhodách v Quinwalu a pak i o tom, jak je člověk, co jim slíbil pomoc, hodil s Matyášem přes zábradlí.</p>
<p>„Byla tam hrozná hloubka a už nebylo v mých silách náš pád ubrzdit. Tak jsem jako poslední možnost záchrany vykouzlila bránu. Věděla jsem, že se to v Quinwalu nesmí, ale bohužel jsem neměla tušení, co všechno tím způsobím. Fagliniové mi ukazovali, kolik lidí umřelo před hradbami, než se jim podařilo krizovou situaci u Motýlí brány zvládnout. Mrzí mě to. Bylo to asi špatné rozhodnutí. Kdybych bránu nepoužila, umřela bych nejspíš jen já a Matyáš.“</p>
<p>„Kdyby, kdyby,“ odfrkl drak, „kdyby tě nedohnali do takové situace, mohli to přežít všichni. Tohle pitvání se v minulosti je zbytečná ztráta času. Radši mi řekni, co se dělo potom. To je to, co mě zajímá.“</p>
<p>Hanka Horovi vylíčila, co zažila a pociťovala při přesunu k fagliniům.</p>
<p>„Bez artefaktů a jen s cestovatelem za ruku? A přesto žiješ? To je opravdu zvláštní,“ mumlal drak.</p>
<p>„Fagliniové po Matym chtěli, aby se u nich učil. Vysvětlili mi, že dávali pozor, až se zase ocitne někde blízko u brány, aby ho co nejdřív přitáhli sem. A když jsme se mou nepodařenou branou propadli do toho podivného prostředí, hned věděli, co se děje, a usměrňovali náš přesun. Taky jim bylo divné, že jsem přežila.“</p>
<p>„Ty jsi vlastně už třikrát byla v Posvátném háji jednorožců, že?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Aha. I tam svým způsobem přecházíš do světa mezi světy. Domnívám se, že jsi tam mohla získat určitou imunitu a zkušenost, jak se při přesunu chovat. Ačkoliv nejsi cestovatel, máš oproti ostatním určité výhody: dračí odolnost a možná částečně i schopnost jednorožců plynule procházet branami.“</p>
<p>„To znamená, že mě odtud dokážete odvést?“ zeptala se Hanka se směsicí obav a naděje.</p>
<p>„Abych řekl pravdu, nevím. Nemohu zaručit, že to přežiješ. K takové cestě je totiž základní podmínkou, abys byla s cestovatelem pokrevně spřízněná.“</p>
<p>„Já vím. Fagliniové mi to vysvětlovali. Ale s vámi bych to riskla.“</p>
<p>Vedle draka se zhmotnila iluze starce a ten se hned aktivně zapojil do jejich rozhovoru: „To nepřipadá v úvahu. Naděje na přežití je tak mizivá, že nedovolíme, aby život našeho hosta byl tak hloupě ukončen.“</p>
<p>Drak pomalu natočil hlavu k té iluzi člověka a udělal: „Pha.“</p>
<p>Bylo to jen takové malé ohnivé plivnutí do míst, kde stařec stál. Vzduch se zachvěl a obraz v těch místech zešedl a chvíli trvalo, než se tam obnovil obraz lesa.</p>
<p>„Zdá se, že se nám do toho tvoji hostitelé budou vměšovat. Řekl bych, že to je od nich nezdvořiĺé,“ ušklíbl se Horo, když viděl, jak Hanka leknutím vyskočila z pařezu a začala se ohlížet do všech stran.</p>
<p>„Neboj se, neublížil jsem jim, jen jsem jim tím chtěl naznačit, že jsou příliš vlezlí a nezdvořilí.“</p>
<p>Počkal, až se dívka zase usadí na pařezu a pak jí magicky na klín poslal amulet: „A tohle ti posílá Rafael. Prý je to určeno výhradně pro tebe.“</p>
<p>Hanka si opatrně prohlédla křišťálovou mušličku: „K čemu mi to bude?“</p>
<p>„Povídal, že se to hodí při určování pokrevní spřízněnosti.“</p>
<p>„Ale to já přece docela dobře umím i kouzlem,“ namítla, ale hned si uvědomila, že tady se svými magickými schopnostmi dost dobře chlubit nemůže.“</p>
<p>Pokrčila rameny a přiložila si mušličku k oku. Ta v té chvíli zprůhledněla a ukázala tenkou nitku mezi ní a drakem.</p>
<p>„Navíc to asi ani správně nefunguje. Ukazuje mi to, že my dva jsme vzdáleně pokrevně spříznění, což je samozřejmě nesmysl.“</p>
<p>Drak zdvihl hlavu a pronikavě se na ni zadíval. Hanka si amulet navlékla na krk a schovala ho pod oblečení.</p>
<p>„Co je?“ zeptala se nervózně, když se Horo jen díval a nic neříkal.</p>
<p>„Ten amulet má pravdu,“ pomalu řekl drak, „je to velice neobvyklé, ale my dva jsme opravdu vzdáleně spříznění. Ne sice po krevní linii, ale po magické. Asi nevíš, že jsem Plamův strýc. A ta část osobnosti, kterou jsi od něj získala, nás činí spřízněné v magickém slova smyslu. Ten amulet je zřejmě mnohem citlivější než všechna obvyklá kouzla. Neztrať ho, je cenný.“</p>
<p>„Ale,“ olízla si Hanka rty, „to by pak bylo možné...“</p>
<p>„Ano,“ jemně pokýval hlavou dračí mág, „vypadá to, že je velká šance tě dostat zpátky domů. V tomhle případě nemohou nic namítat ani fagliniové.“</p>
<p>Drak vstal a rozhlédl se</p>
<p>„Tak kde jste? Neříkejte, že nás neposloucháte a nevíte nic o tom, co se právě přihodilo?“ adresoval své zavolání zdejším bytostem. „Tímto přebírám dívku do své péče a zodpovědnosti.“</p>
<p>Iluze kolem nich najednou zmizela v mlze a proti Horovi najednou stál jiný černý drak.</p>
<p>„Dobrá. Máš naše svolení dopravit ji na svět, kde žije. Bude dobře, když se nebudete zdržovat a hned odletíte,“ odpověděla dračí iluze.</p>
<p>„Děkuji vám za to, že jste mi poskytli azyl,“ řekla dívka, „a prostředí, kde jsem mohla přežít. Bylo by možné, abych ještě před odchodem viděla Matyho?“</p>
<p>„Ne, to není možné.“</p>
<p>„A proč ne?“ podivil se Hor. „Myslím, že by lidský cestovatel měl vědět, co se s Hankou stalo a proč odtud odchází právě se mnou.“</p>
<p>„Jestli se zeptá, my mu to povíme.“</p>
<p>„Ne. Tohle se mi nelíbí,“ zavrčel Horo zlomek vteřiny před tím, než něco podobného chtěla prohlásit i Hanka, „zařiďte, aby si má chráněnka mohla před odchodem promluvit s lidským cestovatelem.“</p>
<p>„Ale to není možné,“ iluze draka se zavlnila a stála tu iluze staříka, „i kdybychom ho zavolali, bude trvat celý denní cyklus, než se mladý cestovatel vrátí.“</p>
<p>„Zavolejte ho, my tu počkáme,“ zavelel Horo a mluvčí fagliniů si zase změnil lidskou podobu na tu dračí.</p>
<p>„Tím rozhodnutím mnohé riskujete. Neposlechli jste naše výzvy ani doporučení. Co se zítra stane, bude na vaši zodpovědnost.“</p>
<p>„V čem bude zítřek jiný než dnešek?“</p>
<p>„Přijde další návštěva, která je mnohem mocnější, než my všichni tady dohromady.“</p>
<p>„A kdo že to přijde?“ zasvítily drakovy oči zvědavostí.</p>
<p>„Bohrové. Kéž se jim naše činy zdají vhodné a spravedlivé,“ trochu jako modlitba zněla poslední slova dračí iluze, než jim zmizela z oči.</p>
<p>„A to je kdo?“ zeptal se Horo, ale faglinové nevypadali na to, že by chtěli ještě na něco odpovídat. Kolem nich byla už jen tichá mléčná mlha.</p>
<p>„Na některé otázky mohu možná odpovědět i já,“ nabídla se Hanka.</p>
<p>„Oni se s tebou bavili?“</p>
<p>„Nemohu si na jejich zacházení vůbec stěžovat. Snažili se mi zdejší pobyt zpříjemnit, jak jen dokázali. Povídali si se mnou a myslím, že ani nic netajili, když jsem se ptala. A já se ptala na hodně věcí. Takže vím, že bohrové jsou vlastně jejich stvořitelé. Prý se kdysi snažili vyvinout inteligenci se sedmým smyslem, ale zcela nezávislou na fyzické existenci. Ale nepodařilo se jim to, i když byli celkem blízko. Fagliniové nemají těla, ale potřebují aspoň trochu jakési hmotné podstaty, která není spoutaná do konkrétního tvaru. Seskupili se do společenství, kde sice existují jedinci, ale je to víc záležitost ducha než těla. Kdysi v minulosti se od jejich skupiny oddělili knutové. Ti požadovali více individuality. Nakonec si našli jiný svět, který upravili podle svých potřeb. Jenže to nějak nezvládli a teď potřebují najít ještě další místo, kam by se mohli rozšířit. Právě kvůli nim mají fagliniové strach z bohrů.“</p>
<p>„Faglinie trochu znám. Ale ti knutové, co jsou vlastně zač?“</p>
<p>„Něco jako nepovedení příbuzní,“ ušklíbla se Hanka.</p>
<p>„Chtějí napadnout zdejší svět?“</p>
<p>„Ale ne, to vůbec ne. Tady není nic, co by knuty zajímalo. Oni hledají svět, kde žijí inteligentní bytosti s dostatečně silným sedmým smyslem.“</p>
<p>„A za jakým účelem něco takového hledají?“ zajímalo Hora.</p>
<p>„Aby se mohli do jejich těl nastěhovat.“</p>
<p>„Do těl inteligentních bytostí? Proč by to dělali?“</p>
<p>„Chtějí mít nejen inteligenci, ale i fyzické schopnosti.“</p>
<p>„Něco jako symbióza?“</p>
<p>„Ne, soužití jim nestačí. Pokusí se bytost ovládnout a převzít kontrolu nad tělem.“</p>
<p>„To nezní moc dobře. Ale ovládnout mágy se jim asi nepodaří.“</p>
<p>„Kdo ví... Fagliniové si myslí pravý opak. Tvrdí, že knutové si poradí i s nejlepším kouzelníkem. Také se prý v jeho těle dokážou rozmnožit.“</p>
<p>„To zní ještě hůř. Ale pořád nechápu, čeho se vlastně fagliniové obávají. Oni tím přece ohroženi nejsou.“</p>
<p>„Přímo ne, ale jsou jejich příbuzní a bohrové mezi nimi moc nerozlišují. Jestli usoudí, že jsou knutové hrozbou pro okolní světy, bez milosti je zlikvidují, včetně fagliniů.“</p>
<p>„Aha, to už by dávalo smysl. Možná bude zajímavé poznat bohry osobně,“ usoudil drak.</p>
<p>„Snad z toho nebude další průšvih,“ řekla už Hanka spíš sama pro sebe a i u ní to znělo tak trochu jako modlitba.</p>
<p>Než je fagliniové znovu oslovili, uplynulo o něco víc času než jeden den. Drakovi se podařilo trochu vyspat, což Hanka obdivovala. Ona ani oko nezamhouřila. Události kolem ní se zase daly do pohybu. Jak se asi vyvinou dál? A co knutové? Opravdu tak moc ohrožují jejich svět, jak tvrdí fagliniové? Je v lidských možnostech se ubránit? A co ostatní inteligentní druhy? Už o tom nechtěla přemýšlet, ale myšlenky se toulaly bez ohledu na její přání a spánek nepřicházel.</p>
<p>„Náš mladý cestovatel se vrátil, smíte si s ním promluvit,“ oslovil je tentokrát kouzelný dědeček, který se málem jako v pohádce vyloupl z mlhy. Za ním se vynořil Matyáš. Hned se hrnul k Hance, ale v šoku se zarazil, když se ocitl v blízkosti velikého černého draka, který právě zvedl hlavu a upřel na něj zvědavé oko.</p>
<p>„A-a-ahoj, Hanko,“ neohrabaně couvl, jako by se bál zeptat, co se děje.</p>
<p>„Ahoj, Maty, dovol, abych ti představila Plamova vychovatele, mocného dračího mága a cestovatele Hora,“ pojala to dívka poněkud oficiálně.</p>
<p>„Já se jmenuji Matyáš Dvořák a je mi ctí,“ trochu prkenně se pokusil o lehkou úklonu.</p>
<p>„Víš, ukázalo se, že mě Horo může vzít domů, tak jsem se s tebou chtěla osobně rozloučit,“ přešla Hanka zase do kamarádského tónu, „doufám, že se nezlobíš, že tě opustím.“</p>
<p>„Ale já se také potřebuji vrátit tam k vám. Musím najít svou sestřenici a přemístit ji zase zpátky k tetě. Něco už jsem se tu naučil, snad bych to i dokázal.“</p>
<p>„Ještě ses toho nenaučil dost,“ namítl pohádkový dědeček, „nemůžeš odtud odejít. Jako tvůj učitel to nepřipustím.“</p>
<p>„Nebylo by jednodušší mu to dovolit a doprovodit ho?“ zeptal se Horo.</p>
<p>„My svůj svět nikdy neopouštíme!“</p>
<p>„Opravdu?“ nakrčil drak nevěřícně čumák. „A kdepak jste byli, že jsme na vás museli celý den čekat?“</p>
<p>„Do toho ti nic není,“ odsekl nepohádkově stařík.</p>
<p>„Udělali pro mě cestovatelské artefakty,“ byl Maty mnohem vstřícnější než zástupce fagliniů.</p>
<p>„No vida,“ zadíval se dračí mág poťouchle na dědu a pak na chlapce, „tak to už ti nic nebrání vydat se zpět spolu s námi.“</p>
<p>„Ohrozíte ho na životě, jestli ho odvedete,“ řekl zástupce fagliniů už o mnoho mírnějším až skoro prosebným tónem.</p>
<p>„Tak ho doprovoďte,“ podíval se na něj Horo, tentokrát už bez jakékoliv známky škodolibosti.</p>
<p>„Kdybych odešel, stal bych se knutem a to já nechci.“</p>
<p>„Já?“ znovu se zašklebil drak. „Vidím, že bys mohl existovat jako jedinec.“</p>
<p>„Nikdy se nestanu knutem. Nikdy! Rozumíš draku?!“</p>
<p>„Nemusíš se stát knutem, je i jiné řešení,“ mrklo na zástupce fagliniů dračí oko, „dám ti dar. Zatím jsme sice nebyli nejlepšími přáteli a možná ani nebudeme, ale oceňuji, jakou máš starost o mladého nezkušeného cestovatele. Dávej pozor.“</p>
<p>Drak si vyškubl ze své nohy šupinu. Ještě na ní byla kapka krve.</p>
<p>„Budeš drakem. Budeš drakem do té doby, než tento kousek živoucí hmoty dobrovolně opustíš,“ v dračí tlapě se šupina zmenšila do podoby miniaturního dračího tělíčka. Horo natáhl tlapu směrem k Matyášovi a ten jako ve snu vzal do dlaní dračí tělíčko. Iluze kouzelného dědečka zmizela a dráček v Matyho ruce ožil.</p>
<p>„Tak co? Jaké to je - mít tělo?“ zeptal se dračí mág.</p>
<p>Miniaturní drak sebou plácl na bok a zamával nohama. Maty si ho zmateně přitiskl na hruď.</p>
<p>„Nevím, jak mám tu hmotu ovládat,“ promluvil konečně dráček.</p>
<p>„Však ty na to časem přijdeš,“ konstatoval s lehkým pobavením Horo.</p>
<p>„Měli bychom odtud rychle zmizet, právě dorazili bohrové,“ oznámil všem polekaně dráček.</p>
<p>„Nemám v úmyslu mizet, rád bych je poznal,“ prohlásil Horo a mlha kolem nich se rázem rozplynula. Stáli na kamenité pláni s malým jezírkem a Hanka si nebyla jistá, zda to je či není další iluze. Společně s nimi tu stály tři podivné bytosti. Měly šest končetin a tělo se zdálo být pokryté ohnivým krunýřem. Hlavy zakryté ostnatými helmami připomínaly zdeformovaný dračí čumák.</p>
<p>„Tak tohle jsou bohrové?“ zeptal se Horo mlžné páry nad jezírkem.</p>
<p>„Ano, to jsou naši stvořitelé,“ odpovědělo společenství fagliniů.</p>
<p>„Hulvátština?“ zeptal se jeden z těch podivných tvorů. „Tu už jsem dlouho neslyšel. A dokonce dva cestovatelé! Přicházíte z Hulvácie?“</p>
<p>„Takhle jste pojmenovali náš svět?“ podivil se dračí mág.</p>
<p>„Před nějakým časem nás vaši řeč naučil jeden cestovatel. Povídal, že tam u vás žijí hulváti, tak jsme ji pojmenovali podle toho. Jste tu na návštěvě?“</p>
<p>„No a co? Máte něco proti tomu?“ nechtěl se Horo nechat zahnat do pozice vyslýchaného.</p>
<p>„Vaše návštěva právě skončila. Odejděte!“</p>
<p>„A proč? Překážíme vám snad?“</p>
<p>„To ne. Ale právě jsme přišli ukončit jeden experiment a to byste nepřežili. Snažte se odtud dostat co nejdál.“</p>
<p>„Přišli jste zabít faglinie, zničit všechny jejich vědomosti a schopnosti?“ dál vyzvídal černý drak.</p>
<p>„Stvořili jsme nebezpečné zrůdy, kterým jeden svět nestačil. Začínají se nebezpečně rozpínat a jsou bohužel úspěšní. To je nepřípustné. Svět, který nevratně poničili, jsme právě vyčistili a teď budeme pokračovat tady.“</p>
<p>„Neměli bychom se raději přesunout domů?“ znepokojovalo Hanku, jak černý drak ty podivné bytosti dráždí, a taky se obávala, že odhalí jejich malého dráčka, který vlastně také patřil k fagliniům.</p>
<p>„Nic, co jsme stvořili, nesmí ohrožovat další světy. A jestli vám mohu radit, na ten váš svět se už raději nevracejte. Ten přijde na řadu hned, co to vyřídíme tady.“</p>
<p>„Cože?“ vydechli šokovaně několika hlasy najednou.</p>
<p>„Můžete mi upřesnit, co máte v plánu?“ zasyčel vztekle černý drak.</p>
<p>„Nákaza se rozšířila až k vám, váš svět je tudíž ztracen. Musíme ho v zájmu ostatních světů zlikvidovat.“</p>
<p>„Zlikvidovat celý svět? Včetně všeho živého, co na něm existuje?“</p>
<p>„Jinak to nejde. Experimentální inteligence je příliš mocná na to, abyste ji dokázali vyhubit vlastními silami.“</p>
<p>„A co kdybyste nás to nechali aspoň zkusit?“</p>
<p>„Museli bychom po celou dobu hlídat, aby se od vás nerozšířili zase někam dál...“</p>
<p>„Ostatní živé bytosti na našem světě jste nestvořili. Kdo vám dává právo je zahubit?!“</p>
<p>„Váš svět se stane nebezpečným centrem nákazy a to nemůžeme připustit. Jestli si děláte iluze, že to draky nepostihne, tak se hluboce mýlíte. Každý tvor se sedmým smyslem bude do příští generace infikován. Stejně byste nepřežili, tak proč to odkládat.“</p>
<p>„Nejsme tak bezmocní, jak si myslíte.“</p>
<p>„Opravdu? A umíte vůbec rozeznat infikované od čistých?“</p>
<p>Černý dračí mág malinko zaváhal a odsekl: „Zvládneme to.“</p>
<p>„Tak to dokažte!“ ohnivě se naježila bytost, co s nimi diskutovala. Hodila do prostoru jakési klubko obalené plameny a najednou tam v řadě stálo deset lidí. No, byly to spíš jen jakési neumělé napodobeniny lidí.</p>
<p>„A teď mi sdělte,“ řekl bohrus, „ve které hmotě jsou přítomni fagliniové a ve které ne.“</p>
<p>Horo se na postavy pozorně zahleděl, ale byl nějak dlouho zticha. Hanku něco napadlo. Postavila se za Matyáše a vytáhla křišťálový amulet. Soustředila se na tělo maličkého dráčka a na postavy, vytvořené bohrem. Paprsky se poslušně rozběhly do vějíře. Jen k jedné postavě nezamířily. Hanka sebrala odvahu a předstoupila blíž.</p>
<p>„Jen tenhle nevykazuje žádnou přítomnost fagliniů,“ ukázala rozhodně.</p>
<p>„Dobrá,“ otočil se k ní bohrus a trochu pohasl, „přesvědčili jste mě. Budeme hlídkovat dva týdny vašeho času a zasáhneme až v případě, že se vám svět během té doby nepodaří kompletně vyčistit. Přijdeme si to k vám osobně zkontrolovat. A abych měl lepší přehled, co se tam u vás děje, odložíme zásah i tady. Radil bych vám nezdržovat se a hned se pustit do práce.“</p>
<p>„Vlastně ani nevím, jestli bychom vám měli děkovat,“ zavrčel Horo a Hanka vzápětí ucítila závrať a lehkou nevolnost, která provázela přesun.</p>
<p>Když se vzpamatovala, vznášela se na hřbetě dračího mága vysoko nad zemí. Nějak si nemohla vzpomenout, kde se tam vzala. Matyáš seděl za ní a držel se jí kolem pasu tak pevně, až ji brněla kůže tam, kde měl na ruce navlečený náramek a prsten od fagliniů. Nemohla uvěřit tomu, že opravdu s kamarádem sedí největšímu černému drakovi na zádech. Rozhlédla se a zatetelila radostí. Země se sice míhala hluboko pod nimi, ale byla to země jejího domova. Do tváře se jí opíral vítr a barevný pás dračích šupin ji tlačil do stehen. Horo se určitě staral hlavně o to, aby nespadli, na pohodlí ohledy nebral. Přesto právě teď byla nejšťastnějším člověkem na světě.</p>
<p>„Měla by ses vrátit do reality,“ zaduněla jí v hlavě Horova dračí komunikace, „máš před sebou dva náročné týdny. Snad se ty potvory ještě nedostaly z Quinwalu někam dál. Ty a ten tvůj kamarád se musíte postarat o jejich likvidaci.“</p>
<p>„S pomocí mocného dračího mága to jistě nebude tak těžké.“</p>
<p>„Jestli doufáš, že tu zůstanu s vámi, tak jsi na omylu,“ opáčil Horo, „raději se pokusím zjistit, co jsou zač ti bohrové a jestli jsou opravdu tak mocní, jak vypadají.“</p>
<p>„Jen my dva sami proti armádě vetřelců?“ vyděsila se dívka. „To snad nemyslíte vážně! Jak bychom to mohli zvládnout?“</p>
<p> „Však vy si poradíte. A navíc s sebou máte odborníka přes knuty. Využijte toho. A pár přátel se jistě taky najde.“</p>
<p>„Proč letíme tak vysoko?“ přestala se Hanka doprošovat a raději změnila téma hovoru, aby drak nepoznal, jak je jí ve skutečnosti úzko z pomyšlení na děsivou odpovědnost, kterou jí Horo hodil na bedra.</p>
<p>„Není dobré se vynořit v blízkosti Motýlí brány. Navzdory tomu, že nás tlačí nedostatek času, je lepší ten kousek k městu doletět. Dopravím vás pro jistotu do blízkosti hradeb. Ale nezvykejte si na to. Příště už půjdete po svých.“</p>
<p>„A co když neuspějeme?“</p>
<p>„Neexistuje! Koukejte s těmi knuty pořádně zatočit.“</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Shledání</strong></p>
<p>„Tomu říká poblíž hradeb?! Taky nás mohl vyložit blíž u města,“ reptal Matyáš, když už hodinu pochodovali pouští. Hanka mlčky šlapala a nekomentovala to. To, že se Horo vůbec angažoval, považovala za malý zázrak.</p>
<p>„Copak vážně očekáváš, že my dva odvrátíme pohromu, se kterou si nedokázali poradit ani bohrové?“ ozval se po chvilce znovu.</p>
<p>„To nevím. Ale uvažuj. Horo by nás tu nenechal samotné, kdyby se myslel, že to není v našich silách. Třeba ten tvůj dráček umí i něco víc, než jen radit.“</p>
<p>„Asi bychom ho měli pojmenovat,“ zastavil se Matyáš a vylovil zpod oblečení dráčka ve velikosti vrány, „teď už to není jen zástupce fagliniů, ale samostatná osobnost.“</p>
<p>Dráček několikrát neobratně roztáhl křídla a zase je složil.</p>
<p>„Jak by ses chtěl jmenovat?“ zeptala se ho Hanka.</p>
<p>„Jsem jeden z fagliniů.“</p>
<p>„Tak jo,“ usmál se Maty, „když na tom pořád trváš, budeme ti říkat Faglin.“</p>
<p>„Chvilku si odpočineme,“ posadila se Hanka do teplého písku a mnula si lýtka.</p>
<p>Dráček se pokoušel na zemi poskládat své čtyři nohy tak, aby se to podobalo chůzi.</p>
<p>„Teorii znám, ale použít pohyb v praxi je mnohem náročnější,“ stěžoval si Faglin. „Ale zase už o něco lépe rozumím knutům. Je pro ně výhodnější při ovládnutí něčího těla nechat základní pohyby a vjemy obsluhovat původního majitele, než se to naučí oni sami.“</p>
<p>„Jak by bylo nejlepší je zlikvidovat?“</p>
<p>„Zabít tělo, které ovládli, a udělat to co nejrychleji. Knut potřebuje na přesun z těla do těla několik minut. Přestěhovat kompletní osobnost není tak snadné, jak by se zdálo.“</p>
<p>„Nevím, jestli dokážu zabít člověka jen proto, že jeho tělo ovládl vetřelec,“ vzdychla nešťastně Hanka.</p>
<p>„Někdo to udělat musí, jinak bohrové obrátí vaši existenci naruby,“ nepotěšil dívku dráček. Když se při pokusu vyšplhat na Matyho koleno převrátil Faglin na záda, musela se zasmát, ačkoliv jí moc do smíchu nebylo.</p>
<p>„Ty jsi ale nešika,“ něžně ho sebral chlapec a zase zastrčil malého tvora za oblečení. Město už bylo na dohled, měli by tam dorazit ještě za světla.</p>
<p>Ke hradbám dorazili za šera.</p>
<p>„A co teď,“ zeptal se Matyáš, když se krčili u hradeb a zpovzdálí pozorovali stráže u brány.</p>
<p>„Zkusím někoho zkontaktovat,“ řekla Hanka a zaplavila ji vlna radosti, že ji magie zase poslouchá. Jako první ji napadl Vron. Zamračila se při zjištění, že stále ještě neodpovídá. Oslovila tedy Tiana.</p>
<p>„Hanko?“ zareagoval překvapeně. „Kde jsi?“</p>
<p>„Venku u hradeb a ráda bych se dostala s Matyášem dovnitř.“</p>
<p>Chvilku nepřicházela odezva, asi se Tian s někým radil.</p>
<p>„Počkejte poblíž místa, kudy nás Zik dostal do města, pošlu ho, aby vás vyzvedl.“</p>
<p>„Doufám, že nás tu zase nenapadnou nějaký potvory z brány,“ popošli o něco dál podél hradeb a unaveně se posadili na zem. Po chvíli Matyášovi klesla hlava a usnul Hance na rameni. Šero trvalo jen velmi krátce a kolem nich se snesla noc.</p>
<p>„Hej, jste tady někde?“ ozval se tichý hlas a Hanka nešetrně zatřásla svým společníkem.</p>
<p>„Ziku, jsi to ty?“ zašeptala do tmy.</p>
<p>„No sláva! Jste v pořádku? Kde jste vlastně byli?“ přihrnul se k nim rozjařeně. Najednou Hance někdo zezadu přikryl oči.</p>
<p>„Hádej, kdo je to,“ zapomněl Zik šeptat.</p>
<p>Chytila poslepu cizí ruce a ani nemusela použít magii. Díky intuici v rámci svého šestého smyslu si byla jistá, ač tomu rozum odmítal uvěřit. Navíc ucítila známé tulíkovy tlapky na svém krku a hned poté ji zašimral jeho ocásek.</p>
<p>„Rafe...?“</p>
<p>„Na vteřinu jsem doufal, že bys mě nemusela poznat,“ objal ji její kamarád.</p>
<p>Přitiskla se k němu jako ke staršímu bráchovi: „Kde se tu bereš?“</p>
<p>„Horo ti nic neřekl? Ale amulet ti, jak koukám, předal. No nic. Co kdybychom si našli na vyprávění příjemnější místo?“ navrhl Rafan a kývl na Zika, aby je vedl. Tentokrát si Hanka v průlezu pod hradbami raději moc nesvítila. Na druhé straně hradeb na ně čekal mohutný muž se zjizvenou tváří.</p>
<p>„To je můj táta,“ vysvětlil Zik. Muž jen kývl, aby ho následovali a vedl je úzkými uličkami až ke vchodu do podzemí. Dál kráčeli bludištěm chodeb až k dalšímu místu, které je zase vyvedlo na povrch. Muže tu všichni lidé, co potkali, evidentně dobře znali a nikdo se na nic neptal. Šli za ním až k nevzhledné chatrči.</p>
<p>„P-p-přinesu s-s-slamníky a ráno si p-p-popovídáme,“ řekl otec Zikovi, když otevřel dveře do místnosti, kde už měl lůžko Rafan.</p>
<p>Někdo zabušil na dveře domku: „Dejusi, chci s nimi mluvit.“</p>
<p>„D-d-dej si pohov, Tiane, a n-nech je vyspat. Přijď ráno,“ vykázal návštěvníka Zikův otec a Hanka byla ráda, že jim zjednal klid.</p>
<p>„Připravím koupel,“ prohlásil Zik, když spolu s otcem umístil na podlahu další dva slamníky.</p>
<p>„Moc se netěš, mají tu jen studenou vodu,“ krotil Rafan Hančino nadšení.</p>
<p>„To nevadí, mám vlasy plné písku, potřebuju to spláchnout,“ natáhla se na čistý slamník.</p>
<p>„A teď budeš mít písek i v posteli,“ zavrtěl nad ní hlavou kamarád.</p>
<p>„Hezký pokus, ale stejně se ti nepodaří mi zkazit náladu,“ zašklebila se na něj. On ale najednou přikývl a zvážněl.</p>
<p>„Co je?“ znejistěla Hanka, když se ani nepokusil o nějaký další vtip na její adresu.</p>
<p>„Nejdřív se umej a najez. Povídat budeme až pak.“</p>
<p>Smutně na něj koukla a pokrčila rameny: „Máš pravdu. Ani já nemám zprávy z kategorie dobré. Ba dokonce ani z kategorie nepříjemné.“</p>
<p>„Kategorie katastrofa?“ dohadoval se Rafan.</p>
<p>„Jo. Trefa do černého.“</p>
<p>„Být tvým sourozencem je někdy vážně riziková záležitost. Já to říkám pořád, že přitahuješ průšvihy. Už by bylo na čase dát si chvíli pauzu.“</p>
<p>„No jasně, hned jak z tohohle vyvázneme živí,“ znovu se usmála. Přátelské špičkování s Rafanem jí pomáhalo zbavovat se napětí a strachu.</p>
<p>Hned po koupeli Zik přinesl do jejich společné ložnice mísu s obloženými chleby a džbán chladné čisté vody. Dlouho do večera pak všichni postupně vyprávěli, co je během uplynulých dnů potkalo.</p>
<p>Druhý den ráno čekalo Hanku další líčení jejich zážitků. Opět se u Zikova otce sešli nejdůležitější příznivci Deliů, aby si poslechli, jaká hrozba jim visí nad hlavami. Dívka se zase na oplátku dozvěděla informace o tom, jak noc před jejím návratem probíhalo osvobozování zajatců. Muži o tom vyprávěli poněkud neochotně, vlastně to Hance řekli jen proto, že na tom Dejus trval. Pár lidí se podařilo vyrvat z vězení Rasiů. Vyjma mágů, pochopitelně. Ti se k nelibosti všech přidali k Rasiům, jako ostatně všichni mágové, kteří skončili v jejich moci.</p>
<p>„Bohrové měli pravdu,“ zamračila se Hanka, „magie proti vetřelcům ani v nejmenším nepomáhá. Je mrzuté, že se jim kouzelníci neubrání.“</p>
<p>„Tak proti nim pošleme ty ostatní,“ navrhl jeden z mužů.</p>
<p>„S těmi si ti jejich mágové poradí ještě rychleji. Akorát, že jim pak nehrozí, že se v nich usídlí vetřelec,“ vzdychl Tian a podíval se na Hanku.</p>
<p>„A co kdyby nám p-p-poradil on?“ ukázal Dejus na dráčka, na kterého zlomyslně dorážel Rafanův tulík a nutil Faglina točit se na stole jako káča. Rafan hmátl po svém malém společníkovi a strčil ho razantně do kapsy, kterou zapnul.</p>
<p>„Poslouchal jsi?“ zeptal se ho Maty.</p>
<p>„Jo,“ odfrkl si dráček a při tom vychrlil drobný plamen.</p>
<p>„Dávej pozor, ať tu něco nezapálíš,“ snažila se Hanka uhasit utěrku, která začala doutnat.</p>
<p>„No a?“ naléhal Maty na dráčka.</p>
<p>„Musíte je vzít po jednom. Nejlepší by byl šíp nebo šipka z kuše do zad.“</p>
<p>„A když budou mít aktivní štít?“</p>
<p>„Pak bude mít střelec smůlu.“</p>
<p>„Nic lepšího nám poradit neumíš?“</p>
<p>„Chytit do antimagické klece.“</p>
<p>„To by na ně fungovalo?“</p>
<p>„No jistě. Uhnízdili se přece v lidském těle.“</p>
<p>„T-t-to by možná s-s-stálo za úvahu.“</p>
<p>„Kde bychom takové klece vzali?“</p>
<p>„B-b-budeme muset navštívit chrám.“</p>
<p>„Tam něco takového je?“ podivil se Tian.</p>
<p>„Ale jak je chcete do klece dostat?“</p>
<p>„M-m-musíme něco v-v-vymyslet.“</p>
<p>„Jenže probojovat se do chrámu je v podstatě nemožné.“</p>
<p>„Nezapomeňte, že máte ve svém čele DelHase a DelRiuxe.“</p>
<p>„Už vám tak můžeme říkat?“</p>
<p>„Radši ne. Zatím zůstaneme u Tiana a Dejuse. Nechceme přece nepřátele varovat dřív, než to bude nutné.“</p>
<p>Nakonec se debata stočila k otázce, jak se co nejbezpečněji dostat do hlavního chrámu a kolik lidí k tomu podniku přizvat. Pak někdo navrhl, aby akci podpořili ještě útokem, který by odvedl pozornost mágů, které mají k dispozici Rasiové.</p>
<p>„Pomůžeme vám,“ chtěl se do akce vnutit Rafan, ale nepodařilo se mu to.</p>
<p>„Ne! Nemůžeme riskovat, že dostanou tvoji kamarádku. Budete hlídat tady, aby mezitím někdo neohrozil naše rodiny. Zbyde tu proklatě málo lidí. Jasné?“</p>
<p>„Ale...“</p>
<p>„Ber to jako rozkaz.“</p>
<p>„To neuhádáš, to máš marný,“ podotkl Zik a znechuceně mávl rukou.</p>
<p>Když klaply dveře, všichni se jako na povel ohlédli. Do místnosti vstoupil Josef.</p>
<p>„Slyšel jsem, že prý tu je Hanka Vronová,“ rozhlédl se po přítomných a pak se mu obličej rozzářil úsměvem, „to bude mít Evelína radost. Pracuje ve vyvařovně, měla bys ji co nejdřív navštívit.“</p>
<p>„No vidíš a hned máš program na dnešní den. Budeš pro nás kuchtit,“ zašeptal jí do ucha Rafan. Její zuřivý pohled, kterým ho obdařila, přijal s úsměvem.</p>
<p>Dá se říci, že se v táboře povstalců nenudili. Zik jim ukázal všechno, co je zajímalo, a Hanka Rafana naučila, jak si chránit magii před zdejšími zloději. Pak pomáhali s nákupem na tržišti a neunikli ani službě v kuchyni.</p>
<p>Odpoledne ozbrojení muži vyrazili do ulic. Sledovali jejich odchod se smíšenými pocity. Nejradši by se k nim přidali. Hance připadalo nespravedlivé, že je odsunuli na vedlejší kolej.</p>
<p>„Čas běží a už máme jenom třináct dní,“ mračila se nespokojeně.</p>
<p>„Pojďte,“ kývl na ně Zik, „aspoň vám ukážu, co jsem nedávno objevil.“</p>
<p>„Nemůžeme. Pověřili nás hlídáním okolních ulic.“</p>
<p>„Nebuď otravnej, jako naši dospěláci,“ nespokojeně protestoval Zik.</p>
<p>„Nemůžu se na to vykašlat, pověřili mě tím,“ nenechal se zviklat Rafan, „ale vy klidně běžte.“</p>
<p>„Jak myslíš,“ utrhl se na něj Zik a popadl za ruku Hanku a Matyho. Vlekl je do hlavního štábu povstalců. Prokličkoval podzemními prostorami a otevřel v jednom skladišti poklop do dalšího podzemního patra.</p>
<p>„Táta by mě zabil, kdyby se to dozvěděl,“ šklebil se, když z polic vytáhl dvě voskem zapečetěné láhve.</p>
<p>„Co to je?“ nedůvěřivě si je prohlížel Maty.</p>
<p>„Něco na vylepšení nálady. Uvidíš,“ odšpuntoval jejich průvodce jednu láhev a do mělkých kalíšků jim nalil zlatavý nápoj.</p>
<p>„Já nevím,“ ochutnala to Hanka, „je to zároveň sladké i pálivé.“</p>
<p>„Jen se ještě napij, bude ti skvěle, však uvidíš.“</p>
<p>Poslechla Zika na rozdíl od Matyho, který kalíšek po malém olíznutí zase nenápadně odložil na kamenný schod. Tam si k němu přišel přičichnout Faglin. Nespokojil se však jen s čicháním. Vylízal všechno, co v kalíšku zbylo. Zik si nalil druhou várku a zasmál se. Hanka se k němu přidala. Začala se hihňat něčemu, co jí Zik šeptal.</p>
<p>Maty je chtěl okřiknout, aby toho nechali, když mu pohled zavadil o dráčka. Ležel pod schodem na zádech a hrabal nožkama ve vzduchu. Pomohl mu otočit, ale než stačil mrknout, Faglin už se zase válel na zemi.</p>
<p>„Nějak mě neposlouchá tělo,“ oznámil Matymu.</p>
<p>„No, to je taky nápad! Vymlasknout tolik alkoholu v poměru ke své velikosti!“</p>
<p>„Když ono to tak báječně vonělo a chutnalo,“ dál třepotal nohama ve vzduchu.</p>
<p>„No, koukám, že jsi pěkně opilej,“ ušklíbl se Maty a sebral nemohoucího dráčka ze země. Pak se ohlédl po Zikovi. Ten právě sahal po druhé láhvi, že ji také otevře.</p>
<p>„Hele, kámo,“ sebral mu láhev z ruky a postavil ji zpět na polici, „to by stačilo. Myslím, že už jste toho do sebe nalili víc než dost. Rychle najdi cestu zpátky, než nás tu někdo načapá.“</p>
<p>„Co se na mě vytahuješ,“ začal se rozčilovat Zik, „to, že seš cestovatel, ještě neznamená, že tu můžeš poroučet.“</p>
<p>„Má pravdu,“ zastala se Matyáše Hanka a vzala Zika kolem ramen, „bylo to fajn, ale už bychom měli vypadnout.“</p>
<p>„Když myslíš...“ vzdal to Zik a trochu nejistě se pustil po žebříku směrem vzhůru.</p>
<p>„Co to s vámi je,“ podezřívavě si je prohlížel Rafan, když se k němu vrátili.</p>
<p>„Vždyť vy jste vožralí,“ došlo mu konečně, když se Hance zvrtla noha a chytila se ho, aby udržela rovnováhu.</p>
<p>„Jenom úplně malinko,“ zahihňala se, když její kamarád otočil oči v sloup a nevěřícně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Copak oni,“ zasmál se Maty, „ale koukni na Faglina.“</p>
<p>Vylovil dráčka a postavil ho na zem. Ten škytl, prskl trochu ohýnku a chvíli vrávoral. Pak se svalil a zase škytl.</p>
<p>„Už mám od toho jeho škytání popálené břicho.“</p>
<p>Tulík vystrčil hlavičku z kapsy a seběhl po Rafanově oblečení na zem k dráčkovi. Čichl k němu, znechuceně si odfrkl a ostentativně se otočil k Faglinovi zády. Dráček znovu škytl a tulík musel odskočit, aby neměl připálený ocásek.</p>
<p>„Tak co tomu říkáš, Plavíku?“</p>
<p>„Hloupý kouzelník. Odpojil mozek od těla.“</p>
<p>„No, to je dost přesný,“ zasmál se Maty a zase sebral dráčka. Tentokrát už ho raději opatrně nesl v ruce, než ho přejde škytavka.</p>
<p>Do večera se Zikovi i Hance podařilo trochu vystřízlivět. Dráček na rozdíl od nich usnul a neprobudilo ho nic, co dělo kolem něj.</p>
<p>Dvě hodiny po setmění se vrátila skupina, která měla odpoutat pozornost. Měli dva zraněné, ostatní z bojové potyčky vyvázli lépe, než se dalo čekat.</p>
<p>„Jak se na scéně objevili ti jejich kouzelníci, tak jsme to přesně podle Dejusových pokynů zabalili a zmizeli,“ líčil akci jeden z účastníků.</p>
<p>„Běžte se najíst a spát,“ řekl Rafanovi jejich velitel, „hlídání teď převezmeme my.“</p>
<p>Vděčně poslechli a přesunuli se k Zikovi domů. Jejich nejmladší kamarád usnul ještě dřív, než se stačil najíst. Společnými silami ho donesli na slamník. Zik začal nahlas chrápat.</p>
<p>„No nazdar, to nevím, jak se vyspíme,“ zasmála se Hanka a přesunula se s ostatními do kuchyně. Matyáš vylovil spícího Faglina zpod oblečení a s povzdechem ho položil na stůl. Hanka zapátrala po chlebu a našla i zbytek tvarohové pomazánky od snídaně. Pustili se do jídla.</p>
<p>Dráček se probudil a začal si opatrně protahovat končetiny. Pak se postavil a zkusil zamrskat ocasem. Když to nenarušilo jeho rovnováhu, přiblížil se k Matyho talíři.</p>
<p>„Máš hlad?“ zeptal se ho mladý cestovatel.</p>
<p>„Jestli je to naléhavý pocit, abych do sebe dostal to, co voní na tvém talíři, tak ano.“</p>
<p>„Tak si dej,“ začal před něj přistrkovat namazané kousky chleba.</p>
<p>Dráček pár soust snědl a pak se zarazil: „Neudělá to se mnou něco podobného, jako to pití ve sklepě?“</p>
<p>„Možná budeš po jídle pociťovat chuť si lehnout a odpočívat, ale mozek ti to neodpojí.“</p>
<p>„Co to bylo za zbraň, kterou jste předtím na mě použili? Myslel jsem, že jsme spojenci,“ ozval se mezi jídlem Faglin.</p>
<p>„Jakou zbraň máš na mysli?“ podivila se Hanka.</p>
<p>„No přece to pití.“</p>
<p>„Ale to byl jen obyčejný alkohol. A navíc tě ani nikdo nenutil to pít.“</p>
<p>„Nešlo tomu odolat. Bylo to silnější než moje opatrnost, a pak mě to úplně vyřídilo. Tak se nediv, že jsem to vyhodnotil jako zbraň. Navíc velice zákeřnou a účinnou.“</p>
<p>„Zbraň, povídáš?“ zahleděl se Rafan do prázdna a jeho ruka s chlebem se zarazila na půl cesty k ústům. Hanka se zájmem sledovala, jak se i jeho žvýkání omezilo na poloviční rychlost. Nerušila ho, jen byla zvědavá, co se mu právě honí v hlavě. Poté se jejich pohledy střetly. Na Hančino tázavé pokývnutí se zašklebil.</p>
<p>„Možná bychom měli něco vyzkoušet. Ráno pošleme Zika, aby pár lahví přinesl sem.“</p>
<p>„Chceš se taky opít?“</p>
<p>„Já ne. Ale jestli to voní tady Faglinovi, mohlo by to vonět i vetřelcům v tělech kouzelníků. Kdyby se podařilo Dejusovi jednoho z nich chytit...“</p>
<p>„A k čemu by to bylo? Přece to stejně časem vyprchá.“</p>
<p>„Třeba bychom díky tomu ty kouzelníky nemuseli zabít. Poskytlo by nám to čas je někam přemístit a zbavit je magie,“ hledal Rafan nějakou naději pro Vrona a Helaru.</p>
<p>„No, teď by se nám hodilo pár antimagických náramků,“ podotkla Hanka.</p>
<p>„Tady je asi neseženeme. Možná, až sem dorazí loď s našimi mágy. Ale do té doby musíme něco vymyslet sami.“</p>
<p>„To se ti snadno řekne. Ale co?“</p>
<p>„Jestli nám někdo dokáže poradit, tak je to Zikův táta.“</p>
<p>„Jo, to znám. Zase to budou chtít udělat bez nás,“ zaškaredila se Hanka.</p>
<p>Vtom jejich pozornost připoutal dráček. Začal zuřivě mávat křídly a podařilo se mu zvednout pár centimetrů nad stůl. Moc ale neovládal směr a dostal se mimo prostor stolu. Následně klouzavý let zakončil nárazem do stěny a žuchnul na podlahu.</p>
<p>„Co blázníš?“ zase ho Maty zdvihl na stůl. „Neublížil sis?“</p>
<p>„Musím se tohle tělo naučit ovládat, jinak mi je k ničemu,“ začal Faglin zase roztahovat křídla.</p>
<p>„Ty že jsi inteligentní bytost?! To mě nemůžeš požádat, abych tě vzal někam, kde ti nehrozí tak tvrdý dopad, když chceš trénovat?“</p>
<p>„Nechtěl jsem tě obtěžovat s takovou maličkostí.“</p>
<p>„No právě! Tohle je maličkost, která by mě neobtěžovala ani v nejmenším a tobě by nehrozilo, že si poškodíš křídla,“ naštvaně opáčil Maty a odešel i s dráčkem do ložnice, jejíž podlahu skoro kompletně zakrývaly jejich spací slamníky.</p>
<p>„Doufám, že nám to tam nepodpálí,“ dívala se za nimi Hanka a pociťovala, jak už se i jí klíží oči.</p>
<p>„To nemá cenu,“ usoudil po nějaké chvíli Rafan, „dnes už se asi Dejuse nedočkáme, pojďme raději spát.“</p>
<p>Ráno je vzbudil ruch z kuchyně a zvýšený hlas Zikova otce. Ohlédli se po Zikově lůžku, ale to už bylo prázdné. Asi jejich kamarád vstal časně.</p>
<p>„Ale tati...“</p>
<p>„Už jsi se za m-m-mámou nebyl podívat tři dny!“</p>
<p>„To ti řekla?“</p>
<p>„Nebuď drzej!“</p>
<p>„Stejně by si to nepamatovala.“</p>
<p>„P-p-podívej, Ziku, jsi jedinej, koho si p-p-pamatuje a poznává. Neměl bys ji zanedbávat. Ani teď!“</p>
<p>„Já vím, tati, já za ní zajdu.“</p>
<p>„To by pro tebe neměla být otravná p-p-povinnost. Má tě ráda, uvědom si to.“ Dejus v rozčilení zadrhával méně než jindy.</p>
<p>„Já si to uvědomuju, tati. A nekřič tolik, vzbudíš ostatní.“</p>
<p>„Začínáš se p-p-podobat svýmu skutečnýmu tátovi.“</p>
<p>Chvíli bylo v kuchyni ticho, pak se zase ozval Zik.</p>
<p>„Víš, Dejusi, už nějakou dobu si říkám, že asi nebudeš mým skutečným otcem. Ale na nikoho jiného si nepamatuji a tebe mám rád. Pro mě vždycky budeš opravdovým tátou ty.“</p>
<p>Všichni v ložnici už byli vzhůru a trochu rozpačitě se po sobě podívali. Teď asi nebyla ta nejvhodnější chvíle vtrhnout do kuchyně.</p>
<p>„A povíš mi, kdo byl můj skutečný otec?“</p>
<p>„J-j-jeden nešťastník, co uprostřed Quinwalu p-p-použil bránu. A p-p-proto se už nemohl nikdy vrátit.“</p>
<p>„Popravili by ho za to?“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„A proč ji použil?“</p>
<p>„P-p-podobně jako Hanka. Šlo mu o život.“</p>
<p>„Pověz mi, tati, pravdu. Hanku taky popraví?“</p>
<p>„Kdyby na to někdo v-v-veřejně poukázal, je to p-p-pravděpodobné.“</p>
<p>„Ale ona přece zachránila Tianovi život. A je cizinka.“</p>
<p>„P-p-použití brány nelze n-n-ničím omluvit. Za to m-m-může být popraven i k-k-král.“</p>
<p>„Tak to bych si měl dávat pozor na jazyk.“¨</p>
<p>„T-t-to bys teda měl a t-t-tvoji kamarádi taky.“</p>
<p>Rafanovi na hlavu doskočil Plavík a pak se odrazil do výšky. Všichni se ohlédli, co to provádí, a uviděli dráčka, jak poletuje nad nimi a provokuje tulíka. Ten se na něj během skoku pokusil dosáhnout, ale dráček hbitě uhnul a bravurně vybral zatáčku.</p>
<p>„No ne, Fagline, to bylo vážně dobrý,“ pochválil ho Maty, „učíš se rychle.“</p>
<p>Zik je asi zaslechl, neboť nakoukl do pokoje: „No, to je dost, že jste se vzbudili. Pojďte se najíst, na stole na vás čeká teplý čaj a placky s medem.“</p>
<p>Chvíli jedli mlčky, ale pak to Rafan nevydržel a začal vyzvídat, jak dopadla večerní akce.</p>
<p>„Nic moc,“ vzdychl Dejus, „d-d-do chrámu jsme se nedostali. Zkusili jsme to t-t-tedy ve skladišti pod ním. M-m-máme jednu klec, ale poškozenou. N-n-nevím, jestli ji dokážeme spravit, bude na to p-p-potřeba hodně magie.“</p>
<p>„My vám rádi pomůžeme,“ nabídla se Hanka.</p>
<p>„D-d-dobře, po jídle se na to p-p-podíváme.“</p>
<p>Ukázalo se, že klec sem dopravili povstalci rozloženou na jednotlivé díly. Některé museli odnést kováři, aby je narovnal a aby bylo možné je k sobě smontovat. Teprve po sestavení klece se Tian s Dejusem pokusili zprovoznit i její funkci magickou. Několik dobrovolníků se uvolilo dělat pokusné králíky, aby si ověřili, že je provozuschopná. Pro Hanku s Rafanem to byla nová zkušenost. Práci s magickými předměty sice ve škole trénovali, ale žádný z nich neměl sloužit k něčemu podobnému jako klec. Hančina magická energie se toho dne scvrkla na půlku a Rafan si vypomáhal Demitovým náramkem. Teprve pozdě večer to všechno začalo fungovat podle DelRiuxových představ.</p>
<p>„A dvanáctý den je v háji, teď už nám jich zbývá jen jedenáct,“ neodpustila si Hanka před spaním připomenutí, jak čas neúprosně letí.</p>
<p>Druhý den ráno u snídaně se konala další porada, na níž se kromě Dejusových hostů sešli i velitelé povstalců.</p>
<p>„Jestli je opravdu tak málo času, navrhuji zaútočit hned,“ řekl jeden z nich.</p>
<p>„Všechny boje,“ vzal si slovo Josef, „se odehrávají, jak jistě víte, stejným způsobem. Dojde ke střetu, chvíli to vypadá, že vyhráváme, ale pak dorazí ti jejich mágové a my se musíme stáhnout, jinak by ztráty na životech byly příliš vysoké.“</p>
<p>„Tak na ně prostě udeříme plnou silou.“</p>
<p>„Ne. To by byla hromadná sebevražda. Navrhuji počkat, až dorazí loď mágů, o které mluvil Rafael. Podle mých propočtů by se tu měla objevit tak za dva nebo tři dny.“</p>
<p>„A co když je dostanou stejně jako naše mágy?“</p>
<p>„Naše mágy přemohli po jednom nebo maximálně po dvou. Budeme-li útočit zároveň fyzicky i magicky, poskytne nám to výhodu, kterou potřebujeme.“</p>
<p>„Ty věříš, že vyhrajeme?“</p>
<p>„Já věřím jen jednomu. Pokud nevyhrajeme, bude lepší zemřít v boji.“</p>
<p>„Prima vyhlídka. Hlavně když člověk ví, na čem je,“ zamumlal chlap a dál už nediskutoval.</p>
<p>Pak si vzal slovo Tian a prodiskutovali rozdělení služeb a hlídek na nejbližší tři dny. Dohodli se, že rozšíří hlídkování i na přístav, aby při příjezdu netrpělivě očekávané lodi byl vždycky někdo nablízku.</p>
<p>„Chtěl bych se o něčem poradit,“ zadržel Rafan Dejuse, když se muži po poradě rozcházeli.</p>
<p>„Dobře. Počkejte na mě, za chvilku se vrátím.“</p>
<p>Zik zaběhl do pokoje a vítězně se vrátil se dvěma láhvemi.</p>
<p> „Tak jsem je sem včera donesl, jak jsi chtěl,“ hlásil spiklenecky Rafanovi.</p>
<p>„Senzace. Nech je rovnou na stole.“</p>
<p>„Seš si jistej, že mě táta nezabije?“</p>
<p>„Kdyby náhodou chtěl, tak mu budeme pomáhat,“ ušklíbl se Rafan.</p>
<p>„Neboj se,“ drcla do ztuhlého Zika Hanka, „to byl jen blbej vtip.“</p>
<p>Nad stolem se mihla letící šmouha a poblíž lahví přistál dráček. Se zvednutým čumákem je začal očichávat.“</p>
<p>„Přes ten voskem zapečetěný špunt přece nemůžeš nic cejtit,“ vrtěl Matyáš nad jeho chováním nechápavě hlavou.</p>
<p>„Úplně stačí, že si tu vůni dokážu představit,“ Faglin se s lahvemi málem mazlil.</p>
<p>„Ty by ses toho klidně znovu napil?“</p>
<p>„Jo. Doufám, že mi dáte aspoň olíznout kalíšek.“</p>
<p>„Ovládej se,“ zamračil se Matyáš, „takhle nějak se u nás chovají lidi, co se na našem světě musí jako alkoholici podrobit léčení.“</p>
<p>„Co myslíš, Fagline,“ vzal Rafan dráčka do ruky a otočil ho hlavou k sobě, „mohlo by to stejně neodolatelně vonět i knutům?“</p>
<p>„No,“ zamyslel se, „vyloučeno to není. Ty myslíš...? Tak proto jsi nechal Zika přinést ty láhve sem!“</p>
<p>„Možná by to stálo za pokus. Přece ty sám jsi tohle pití označil za zbraň.“</p>
<p>„Tělo je hrozně zrádná věc, budu se muset naučit ovládat nejen jeho pohyby,“ konstatoval dráček v Rafanově dlani.</p>
<p>Dveře klaply a vrátil se Dejus. Láhve na stole mu padly do oka jako první.</p>
<p>„Co je to za hloupej nápad? A kde jste to sebrali?“ zareagoval a ani jednou se při tom nezakoktal.</p>
<p>„Víš tati, ono se to jaksi...“ koktal tentokrát spíš Zik.</p>
<p>„Je to zbraň!“ přerušil ho razantně Rafan.</p>
<p>Dráček se přesunul na Rafanovo rameno, aby měl lepší výhled na naštvaného muže s jedním nevlídně hledícím okem. Tulík obsadil druhé rameno a zvědavě pozoroval, jak se to vyvine.</p>
<p>„Alkohol mi do baráku nikdo tahat nebude!“</p>
<p>Zase ani jedno zakoktání.</p>
<p>„Chceme to vyzkoušet jako zbraň proti knutům,“ postavil se Rafan, aby to mohl muži říct z očí do očí.</p>
<p>Dejus se natáhl pro hrnek, nalil si čaj a konečně se posadil. Rafan si rovněž udělal pohodlí a čekal.</p>
<p>„No tak p-p-povídej,“ vyzval ho Zikův otec.</p>
<p>„Víte, co? Já vám to raději ukážu,“ mrkl po straně Rafan na Zika, který se krčil na své židli v očekávání, co tomu táta řekne, až přijdou na přetřes hrátky s alkoholem.</p>
<p>Rafan odšpuntoval jednu láhev a na jeden z talířů nalil pár kapek. Dráček se z jeho ramene okamžitě přesunul na stůl a vrhl se ke zlatavé loužičce. Rafan mu ale rukama bránil v přiblížení. Dráček použil veškeré své schopnosti a rychlost, aby mezi nimi proklouzl k té rozlité lahůdce. Nakonec Rafanovu ruku přismahl dračím ohněm, až mladík bolestí ucukl. Faglin se vítězně vrhl k talíři a bleskurychle vylízal, co v něm bylo. Rafan si chladil spáleninu v ústech. Dráček se slastně protáhl a nabral směr k Matyášovi. Nohy se mu začaly motat dřív, než tam dorazil. Všichni se museli smát, jak se neohrabaně snažil držet rovnováhu.</p>
<p>„No, to je vážně k smíchu,“ zlobil se Maty a zamračil se na Rafana, „a ty ho ještě v tom alkoholismu podporuj!“</p>
<p>Rafan mávl rukou a pohlédl významně na Dejuse: „A knutové jsou vlastně příbuzní fagliniů. Chtěl bych aspoň na jednom z nich vyzkoušet, jaký vztah k alkoholu mají oni.“</p>
<p>Dráček mezitím dostal škytavku a ostatní kolem stolu měli co dělat, aby se neřehnili nahlas dráčkovi i naštvanému kamarádovi.</p>
<p>„Takže ty d-d-doufáš, že by to mohla být jejich s-s-slabina?“</p>
<p>„Kdyby se to potvrdilo, byla by to výhra v loterii. Kdyby ne...“ Rafan rozhodil bezmocně rukama, „nic se tím pro nás nezmění.“</p>
<p>„No jo, t-t-to se ti snadno řekne, vyzkoušet, ale jak někoho z nich d-d-dostat sem?“</p>
<p>„Počíhat si na někoho, až půjde ven? Hanka dokáže vetřelce poznat.“</p>
<p>„Mágové ale n-n-nechodí ven, ani do hospody. Jsou jen t-t-tam, kde se bojuje.“</p>
<p>„Nebo zkusit navštívit Vrona...“</p>
<p>„N-n-nepřipadá v úvahu! T-t-to už radši boj,“ Dejus okamžitě zavrhl poslední návrh, „m-m-možná by stačila malá p-p-potyčka v uličkách u tržiště.</p>
<p>„Ale tentokrát nás nenecháš sedět doma, tati, že ne?“</p>
<p>„A co myslíš?“</p>
<p>„Služba v kuchyni?“ zatvářil se Zik nešťastně.</p>
<p>„Ne. Tentokrát b-b-budete na tržišti r-r-rozsévat zmatek. A b-b-budete se držet dost d-d-daleko od kovářů.“</p>
<p>„No jasně,“ rozzářil se chlapec, „zmatek, to je moje specialita. Můžu jít s Matyášem?“</p>
<p>„Jo,“ kývl Dejus, strčil do kapes obě láhve a pak ukázal na Hanku a Rafana, „vy dva p-p-pojďte se mnou, m-m-musíme sehnat pár dobrovolníků.“</p>
<p>Zikův otec patřil mezi velitele, kteří se snaží nic nenechat náhodě. Vybral několik mužů a nelitoval času, aby našel dva nejlepší střelce.</p>
<p>„Cože? Střílet na flašku z praku? Nepřeskočilo ti náhodou?“ bránil se ten druhý. „To je přece hovadina. Ledaže... ledaže bys v ní měl zápalnou směs.“</p>
<p>„Hele, je to jen taková p-p-pokusná akce, abychom něco vyzkoušeli. Tak se rozhodni, jestli nám s tím p-p-pomůžeš nebo ne.“</p>
<p>„Jasně že pomůžu. Jen nechápu její účel. Rád vím předem, do čeho jdu.“</p>
<p>„Takže p-p-po obědě sraz u kovářů.“</p>
<p>„Budu tam,“ ušklíbl se chlapík nespokojeně, že mu neprozradili víc informací.</p>
<p>Dejus spokojeně kývl a zamířil na tržiště. Navzdory poměrům ve městě tu bylo pěkně živo. Zikův otec Rafanovi a Hance ukázal, kde by měli hlídkovat a na co dávat pozor. Začal jim vysvětlovat, jak mají signalizovat, pokud rozeznají knuta.</p>
<p>„Ale proč to dělat tak složitě, když se s vámi mohu domluvit mentálně?“ podivila se Hanka.</p>
<p>„V tomhle d-d-davu se svou s-s-symboličtinou nemáš šanci.“</p>
<p>„Víte co, ukážu vám, jak probíhá dračí komunikace. To je něco úplně jiného. Můžeme být v kontaktu, aniž si toho někdo všimne. A ani nemusíme být na dohled,“ začala vysvětlovat a hned předvedla i názornou ukázku.</p>
<p>„To ujde,“ řekl překvapeně Dejus.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Past na knuty</strong></p>
<p>Po obědě všichni vyrazili na určené pozice. Hanka si půjčila unaveného a mrzutého Faglina. Nacpala ho do kapsy a nijak zvlášť se neohlížela na jeho protesty, stejně ho potřebovala jen na porovnání příbuznosti.</p>
<p>Na tržiště se povstalci trousili postupně jako jednotlivci nebo po dvojicích. Nejrozjařenější byl asi Zik. Hanka ani nepostřehla, jakým způsobem se mu podařilo zablokovat vůz se zeleninou, nebo to možná byla náhoda, které kluk využil. Ale jak podrazil nohu u stánku s ovocem, to viděla. Zelenina z vozu a ovoce z pultu se na zemi smíchaly na jednu hromadu a pár pobertů se hned snažilo využít příležitosti. K místu se začali prodírat chlapi, co tu hlídkovali, ale to už se oba prodejci do krve hádali za povzbuzování svého okolí. Ve stánku o kus dál zase někomu spadla plachta na hlavu. Hanka se pečlivě rozhlížela a zkoumala podezřelé ochránce práva pomocí křišťálového amuletu. Od Faglina zatím nevedla jediná nitka.</p>
<p>„Přepadení, to je přepadení!“ zařval někdo z míst, kde se prodávaly magické předměty a šperky.</p>
<p>„Kterej darebák mi vypustil králíky?!“ ozvalo se zase z jiného koutu tržiště.</p>
<p>„Hoří, tady hoří, pojďte mi to pomoct uhasit,“ vyšlehl ohnivý plamen v prostorách, kde své zboží nabízeli kováři. Bylo znát, že požáru se tu všichni bojí. Ten minulý nadělal pěknou paseku a o něco podobného tu nikdo nestál. Někteří prodejci dokonce začali balit zboží.</p>
<p>„Klid, zachovejte klid, všechno dáme do pořádku,“ ozval se nad tržištěm magicky zesílený hlas. Prohlášení ale vyvolalo spíš paniku, než aby někoho uklidnilo. Prodejci začali balit rychleji a kupující vyrazili zrychleným krokem pryč. Konečně se objevila skupina vojáků, která zamířila do míst, kde hořelo. Hanka je pečlivě prohlédla, ale byli čistí. Podle plamenů se zdálo, že začal hořet další stánek. Výkřiky z toho místa začaly splývat v jeden velký ruch.</p>
<p>A pak ho najednou uviděla. I on spěchal k požáru...</p>
<p>„Modré rozevláté rukávy a vlasy sepnuté hadí čelenkou,“ poslala rychle mentální vzkaz Zikovu otci, „míří přímo k ohni.“</p>
<p>„Jasně, díky, vidíme ho,“ odpověděl. Teď už to byla jeho záležitost. Rafan, který jí tu hlídal záda si mága také všiml.</p>
<p>„Moc rád bych to viděl zblízka,“ sledoval, jak muž mizí v dýmu, který se rozlézal po okolí. Začínalo tu být nedýchatelno. Přesto vytrvali na pozici a Hanka dál sledovala okolí, jestli se neobjeví ještě další posila.</p>
<p>„Další vojáci,“ ukázal Rafan do míst, kam se nedívala. Rychle předala povstalcům zprávu.</p>
<p>„Jak jsou daleko?“ zeptal se Dejus.</p>
<p>„U prvních stánků,“ referovala Hanka, „teď se zastavili a radí se. Už zase vyrazili. Část vlevo a část vpravo, asi chtějí obklíčit hlavní část tržiště.“</p>
<p>„Tak rychle zmizte, ať se jim nedostanete do rukou. My už tu taky budeme končit,“ nařídil jim Dejus.</p>
<p>„Máme zmizet.“</p>
<p>„No, nejvyšší čas,“ popadl ji Rafan za ruku a přidali se k lidem, kteří houfně opouštěli zdejší prostory. Stihli to jen tak tak. Zamířili do úzkých uliček, kde je po chvíli objevil Zik s Matyášem.</p>
<p>„To byla paráda, co?“ poskakoval Zik rozpustile.</p>
<p>„Je Faglin v pořádku?“ staral se Maty.</p>
<p>Dobrá nálada jim vydržela celou cestu domů.</p>
<p>„Už se vrátili naši?“ vyzvídal Zik u hlídek, ale všichni jen vrtěli hlavou.</p>
<p>Nezbylo jim, než trpělivě čekat. Každá další minuta v nich vzbuzovala obavy, jestli se nepřihodilo něco nečekaného. Kdyby Dejusovu skupinu vojáci ve spolupráci s mágem chytili, byla by to pro povstalce veliká ztráta. O Zikovi ani nemluvě. Momentálně jeho nervozita úplně potlačila poslední zbytek rozjařenosti. Hanka se pro jistotu ani nezmiňovala nahlas o tom, že jeho tátu kontaktovala, ale jedinou odpovědí bylo: „Neruš, musíme prchat, ti mágové tam byli dva.“</p>
<p>„Jestli prchají,“ šeptal Rafan, když mu o tom řekla, „hned tak se jich nedočkáme. Budou se snažit to vzít oklikou, aby setřásli pronásledovatele.“</p>
<p>„Dva mágové?“ vrtěla hlavou Hanka. „Jak je to možné? Přece jsem se dívala tak důkladně.“</p>
<p>„Copak musí každý jejich mág hostit knuta?“</p>
<p>„No jo, tím by to být mohlo.“</p>
<p>Už se stmívalo, když někdo zabouchal na dveře: „Jsou tady.“</p>
<p>Na nic nečekali a vystřelili ven. Dejus kulhal a dva další chlapi podpírali zraněné, kteří se už sotva vlekli. Zik běžel obejmout tátu. Ten ho vzal kolem ramen a rozcuchal mu vlasy.</p>
<p>„D-d-dobrá práce, chlapi,“ kývl Dejus na své spolubojovníky a zamířil k domku.</p>
<p>„Nanosím ti vodu, aby ses mohl vykoupat,“ řekl Zik a nechal otce v péči Hanky a jejích přátel.</p>
<p>Když viděli, jak je muž unavený, bylo jim trapné se hned vyptávat. Přinesli mu jídlo a vodu. Trochu se napil, ale jíst chtěl až po koupeli. Nezbylo jim, než se zase obrnit trpělivostí, až ze sebe Dejus smyje krev, prach a pavučiny. Hanka pozorovala, že se Rafanova nálada během toho čekání s každou minutou, která oddalovala vyprávění o akci, vylepšuje.</p>
<p>„Copak se tváříš tak vesele?“ sondovala.</p>
<p>„Uvažuj. Kdyby je potkal totální neúspěch, řekl by nám to hned a takhle by nás nenapínal.</p>
<p>„Myslíš, že to dělá schválně?“</p>
<p>„Skoro bych si na to vsadil.“</p>
<p>Hned jak se Dejus objevil vykoupaný, s jiskrou v oku, všichni se netrpělivě sesedli ke stolu spolu s ním. Nedokázal pod jejich pohledy sníst víc než půl krajíce. Pak to vzdal.</p>
<p>„No dobře,“ zašklebil se nebo možná usmál, „tak já vám p-p-povím, co se dělo.“</p>
<p>Při vyprávění trochu zadrhával, ale jak už si na to zvykli, málem to ani nevnímali.</p>
<p>„Domluvil jsem se s kovářem, že tentokrát sehrajeme Rasiům divadlo na obě strany. On nám dovolil zlikvidovat dva staré stánky, jednou mu je budu muset zaplatit. My jsme vystupovali v roli žhářů a výtržníků, on se s velkým gustem angažoval v roli oběti. Při hašení spíš překážel než pomáhal, ale tak přesvědčivě, že se stráže musely divit, jak ten chlap zmatkuje. Potom začal hořet druhý stánek a objevili se dva mágové. Každý dorazil z jiné strany. Ti dva to pak měli uhašené raz dva. Jednu flašku jsme obětovali a náš střelec ji rozbil tak, aby část obsahu chrstlo na toho s modrými rukávy. Vypadal dost překvapeně. Potom kovář nabídl mágům jako poděkování kalíšek kořalky. Náš chlapík už ji nesl do pusy, když mu to ten druhý vyrazil z ruky. On sám to ale do sebe hodil. Byli jsme zklamaní. Nic to s ním neudělalo. Vydal se hledat stopy a několik našich začalo prchat, aby od nás ostatních odlákali pozornost. Kovář kalíšek znovu naplnil, a když ten nepřející sledoval naše lidi, znovu ho nabídl tomu v modrých rukávech. Co vám mám povídat. Vymlaskl tři za sebou takovou rychlostí, že jsme jen mrkali na drát. Pak začal blábolit a pokřikovat na nás, že von je mág Deliů a že mu máme pomoct. Tak jsme mu zalepili pusu a nejkratší cestou ho zatáhli do podzemí. Ale to už dorazili další vojáci a šli po nás. A ten druhej mág taky.</p>
<p>Ale nedával si majzla a podařilo se mi ho vycucnout. Takže proti nám zůstali jen vojáci. Museli jsme sebou hodit, než zavolají další magické posily. Rozdělili jsme se a naše skupinka na sebe nalákala celou tu nepřátelskou bandu. Uklouzli jsme jim dost těsně, ale podařilo se to. Takže máme, milý Rafaeli, jednoho knuta tady v kleci. Zdá se, že kořalka opravdu funguje skvěle. Až budete chtít, můžete si s ním popovídat.“</p>
<p>„No, to je senzace. Rasiové tedy mají o jednoho mága méně.“</p>
<p>„Jo. Ale asi ho n-n-nebudeme moct zabít.“</p>
<p>„Proč ne?“ zeptala se opatrně Hanka.</p>
<p>„Protože říkal pravdu. Než ho dostali, p-p-patřil k nám.“</p>
<p>„Hostí knuta nedobrovolně.“</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Rádi bychom ho viděli.“</p>
<p>„Až dojím v-v-večeři, zavedu vás k němu.“</p>
<p>Nebyli sami, kdo chtěl vidět zajatého mága. Klec byla umístěná ve sklepení za několika závorami. Zajatec seděl schoulený v rohu a klimbal. Strčili mu dovnitř večeři, ale ani se jí nevšiml. Když se podařilo ostatní zájemce uspokojit, dorazil Tian. Přistoupil ke kleci a oslovil vězně.</p>
<p>„Richarde? Pamatuješ se na mě?“</p>
<p>„DelHas. Ale ty jsi přece zemřel. Shodili tě z hradeb,“ zvedl se překvapeně vězeň a přistoupil blíž k mříži.</p>
<p>„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi se dal do služeb Rasiů?“</p>
<p>„Protože oni tu vytvoří nový svět. Vylepší naše možnosti. Sjednotí všechny kontinenty, bude to úžasné. Kdybys mi dovolil, abych ti vylíčil všechny výhody, přidal by ses k nim také.“</p>
<p>„Město zatím žádné výhody nepocítilo.“</p>
<p>„Ti, co nemají sedmý smysl, stejně nakonec vyhynou, jakou by mělo cenu jim pomáhat.“</p>
<p>„Co kdyby dostal ještě trochu napít?“ mrkl Rafan na Zikova otce. „tyhle kecy má určitě na svědomí knut.“</p>
<p>Dejus jen kývl a po chvíli se vrátil s další lahví známého tvaru a kalíškem. Naplnil ho a prostrčil mříží dovnitř: „Tak, Richarde, na zdraví!“</p>
<p>Muž v kleci to do sebe obrátil a natáhl ruku s kalíškem, aby mu ještě dolili. Dejus mu vyhověl. Po třetím kalíšku začal mít zajatec problémy s rovnováhou. Sesunul se do kleku a chytil se mříží.</p>
<p>„Tiane,“ oslovil DelHase úplně jiným tónem, „Tiane, já už nemůžu, je to hrozný, zabij mě. Pomoz mi a zabij mě.“</p>
<p>Po mágově tváři se kutálely veliké slzy, až bylo všem okolostojícím trapně. Hanka si pro jistotu znovu zkontrolovala příbuznost s Faglinem, ačkoliv bylo jasné i bez toho, že skutečně ulovili jednoho knuta.“</p>
<p>„Pojďte,“ kývl na ně Dejus a vystrkal je ven z místnosti.</p>
<p>„Běžte domů,“ řekl na chodbě, „my se ještě m-m-musíme poradit, co dál.“</p>
<p>„Neměli bychom u toho být taky?“ zaškaredila se Hanka.</p>
<p>„Jestli se tu chceš s chlapama tři hodiny hádat, tak k-k-klidně.“</p>
<p>„To je ztráta času,“ mávl rukou Zik, „na velký poradě se chlapi nikdy na ničem důležitým nedohodnou. Všechno nakonec stejně vymyslí táta s Tianem. Navrhuji, abychom si doma udělali svoji poradu.“</p>
<p>„Já jsem pro,“ ozval se k všeobecnému překvapení dráček.</p>
<p>„Tak jo,“ pokrčila Hanka smířeně rameny, „když nám to Faglin tak hezky odsouhlasil, jdeme domů.“</p>
<p>Tentokrát se nesesedli u stolu, ale udělali si pohodlí v místnosti se slamníky. Tulík zase dorážel na dráčka, aby se s ním honil, ale tentokrát se odezvy nedočkal.</p>
<p>„Musím pořád myslet na Helaru,“ řekl Rafan zamyšleně, „nemůžu se smířit s myšlenkou, že by ji měli zabít její vlastní lidé.“</p>
<p>„Richard je stejný případ,“ podotkla Hanka.</p>
<p>„Jestli dovolíte, rád bych k tomu pár věcí řekl,“ přistál Faglin na Matyho rameni, aby na Hanku a Rafana lépe viděl.</p>
<p>„No jasně. Povídej,“ kývla na něj povzbudivě dívka.</p>
<p>„Jestli jsem to správně pochopil, rádi byste zachránili bytosti, které knutové používají jako své tělesné schránky.“</p>
<p>„Ano, Fagline, to jsi pochopil přesně.“</p>
<p>„Vypadá to na hodně složitý problém, ale podle mého mínění to není nemožné.“</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Jak už možná víte, knutové jsou schopni se přesunovat z jedné bytosti do druhé. Museli byste knuta dohnat do nějaké nouzové situace a v ní ho přesvědčit, že jedinou možností, jak se zachránit, je přesun do nastražené bytosti, kterou budete ochotni obětovat. A tu hned po přesunu zlikvidovat. Zádrhel je ovšem v tom, že knut tělo předešlého hostitele obvykle hned po opuštění zabije.“</p>
<p>„A proč to dělá?“</p>
<p>„Při umírání původního majitele nasaje sílu jeho těla a rychleji se v novém těle zabydlí.“</p>
<p>Začali diskutovat o tom, co by mohlo knuta donutit k přestěhování a jak mu pak zabránit ve vraždě bývalého hostitele. Faglin musel vysvětlovat, jak to probíhá a jak dlouho knutovi přesun trvá.</p>
<p>Druhý den Zik přinesl chycenou krysu a vypravili se za knutem. Dejus z toho dvakrát nadšený nebyl, protože ho Tian pověřil dozorem nad jejich pokusy. Ale nemusel mít obavy. Všichni si byli dobře vědomi rizika, kdyby se kouzelníkovi podařilo utéct. Aby měl pádný důvod k útěku, oznámili mu, že do tří dnů bude popraven.</p>
<p>„Krysa projde mřížemi a my doufáme, že toho knut využije a pokusí se do ní přesunout, aby mohl utéct,“ vysvětloval Zik tátovi jejich plán,“ jakmile k tomu dojde, Rafan krysu zabije.“</p>
<p>Jejich počáteční nadšení ale během pár dalších hodin, kdy se nic nedělo, vyprchalo.</p>
<p>„Proč té příležitosti, sakra, nevyužije?“ rozčilovala se Hanka, kterou přestávalo bavit neustálé hlídání vězně. „Náhodně pootevřené dveře, svobodná krysa... Co by chtěl víc?!“</p>
<p>„Možná mu krysa není dost dobrá,“ spekuloval Matyáš.</p>
<p>„Krysa je dobrá, ale asi je špatně něco jiného,“ drbal se pod čumákem malý dráček.</p>
<p>„Ale co? Vždyť jsme to všechno probrali.“</p>
<p>„Magie. Nepřišel náhodou při chycení o veškerou energii?“</p>
<p>„No jistě,“ potvrdil Dejus, „jak jinak b-b-bychom ho zajali?“</p>
<p>„A teď je izolován klecí od všech zdrojů.“</p>
<p>„Tady v Quinwalu stejně žádná volná energie není.“</p>
<p>„Pro tebe ne,“ podíval se na Hanku Faglin, „ale knut dokáže vytáhnou sílu třeba i ze stolu.“</p>
<p>„No tak mu dáme do klece stůl,“ zasmál se Zik.</p>
<p>„N-n-nesmysl,“ zavrtěl hlavou Dejus, „klec by mu m-m-magii vysála.“</p>
<p>„Cože?“ vyskočil Faglin. „Já myslel, že jen izoluje! Ona magii pohlcuje?“</p>
<p>„Ano,“ připustil Zikův otec.</p>
<p>„Tak to je ten problém. Knut se bez magie přesunout nedokáže.“</p>
<p>„Ale předělat klec jen na izolující variantu, to je složité, to bychom asi museli počkat na naše mágy,“ spekulovala Hanka.</p>
<p>„Já to zvládnu,“ nabídl se Faglin, „jenom toho vězně musíte na chvíli vyndat.“</p>
<p>„Vyndat? Jedině p-p-pokud ho zase opijeme,“ zvažoval to Dejus.</p>
<p>„Já doběhnu pro jednu láhev,“ vyrazil Zik z místnosti dřív, než mohl někdo protestovat.</p>
<p>Celá akce, včetně opití vězně netrvala déle než půl hodiny. Nakonec do klece přidali židli a z prken stlučenou postel na spaní. Stůl už se tam nevešel. Dovlekli dovnitř alkoholem zmoženého Richarda a rozhodli se pro další pokus zase až navečer, až trochu vystřízliví. Hanka už začínala být lehce nervózní. Čas se krátil a loď mágů pořád nikde.</p>
<p>Večer se zase všichni sešli v malém sklípku, ze kterého se dala sledovat místnost s klecí. Strážný na jejich pokyn donesl vězni jídlo a dveře se za ním zase nedovřely. A vyhladovělá krysa se vypravila za vůní potravy.</p>
<p>Ke speciálně instalovanému sledovacímu okénku se vešli dva lidé. Když Hanka mávla rukou, že se něco děje, málem se všichni poprali, jak se snažili kouknout do místnosti s vězněm.</p>
<p>Ten přilákal myš dovnitř tím, že na podlahu položil kus chleba a sýrový drobek. Jakmile proklouzla mřížemi, ztuhla a dál už se nehýbala. Vězeň se posadil na zem k ní a lehce tělem kolébal ze strany na stranu. Pak se v jediném okamžiku tělo sesunulo na zem a myš vystřelila směrem ke dveřím. Byla zatraceně rychlá. Rafan po ní mrskl kouzlem, ale netrefil se. Zato Dejus máchl tesákem a krysa byla vejpůl. Hanka všechno sledovala s amuletem v ruce.</p>
<p>„A je po něm,“ spokojeně konstatovala, když Zikův otec smetl myší ostatky do odpadové nádoby.</p>
<p>Zatím už Rafan a Maty vytahovali z klece Richarda. Byl velice slabý, ale živý. Hanka mu dodala trochu léčivé energie, ale Zikův otec ji zarazil, ať s ní neplýtvá, že jeho lidé si s Richardem poradí.</p>
<p>„Už máme jen deset dní,“ vzdychla dívka, když se vrátili domů.</p>
<p>„Ale dnešek byl úspěšný,“ liboval si Rafan.</p>
<p>„No, nikdy jsem si nemyslela, že alkohol může být tak účinnou zbraní,“ ušklíbla se.</p>
<p>„Zítra bychom měli pochytat pár myší, aby byly v rezervě,“ začal plánovat Rafan.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Mágové</strong></p>
<p>Jenže ráno vzaly všechny pracně vymyšlené plány za své. Probudil je rachot v kuchyni a všichni se leknutím probrali, když do pokoje vtrhl Zikův otec.</p>
<p>„Vstávejte, b-b-bando, máte tady svoje mágy,“ houkl na ně, „hoďte sebou, musíme fofrem do p-p-přístavu.“</p>
<p>Nemusel je pobízet dvakrát. Za pět minut byli připraveni. Dejus je ale nepustil ze dveří dřív, dokud se nenapili čaje a nevzali si do ruky jednu čerstvě upečenou placku. Na jejím namazání netrval.</p>
<p>Venku už na ně čekal doprovod.</p>
<p>„Musíme je dostat k m-m-mágům za každou cenu,“ byl jediný pokyn, který Dejus mužům udělil. Pak poslal Zika dopředu, aby hlídal, zda je vzduch čistý.</p>
<p>Brána mezi čtvrtými a pátými hradbami byla zahlcená lidmi, takže je jejich strážci protlačili skrz bez větších problémů. Ale další brána, vedoucí z města ven už byla obsazená strážemi. Tam se podobná taktika použít nedala.</p>
<p>„To nepůjde, tati,“ hlásil Zik, který se ochomýtal u místa kontroly, „ven pouštějí jen lidi se speciálním razítkem. Jestli chceme Matyho, Hanku a Rafana dostat k mágům na loď, je jen jediná cesta. Tou škvírou pod hradbami.“</p>
<p>Dejus chvíli přemýšlel, pak váhavě přikývl: „Asi máš pravdu, Ziku. Ale je to m-m-moc velké riziko. Vezmi tou cestou jen Rafaela.“</p>
<p>„Asi za dvacet minut tu trochu zaměstnáme stráže,“ řekl Rafanovi jeden z průvodců, „tak toho využijte k přesunu na loď, ano?“</p>
<p>„Přestaň se mračit,“ zašeptal Rafan Hance do ucha, „a zůstaň se mnou ve spojení. Kdyby něco, budeš v obraze.“</p>
<p>Jen lehce kývla, na nic jiného stejně nebyl čas. Dejus už je zase hnal zpátky. Sám zůstal na místě s několika chlapy, kteří měli rozpoutat krycí akci.</p>
<p>„Nemohli bychom se na to aspoň odněkud shora podívat?“ zeptal se Matyáš nespokojeně průvodce, který měl na starost jejich bezpečnost.</p>
<p>„No, záložní vodárna je dost vysoká na to, aby z ní bylo vidět do přístavu. Tak jestli chcete...“</p>
<p>Samozřejmě, že chtěli. Za chvíli konečně uviděli štíhlou plachetnici, která kotvila u čerstvě opraveného mola. Lehce se pohupovala a vypadala krásně.</p>
<p>„Doufám, že na ní za pár dní odjedu domů,“ povzdechla Hanka.</p>
<p>„Taky bych rád domů,“ kývl Matyáš, „ale to musím nejdřív najít Alici. Nebo aspoň zjistit, co se s ní stalo.“</p>
<p>Hanka se ve své mysli protlačila do Rafanova krystalu a vnímala, že právě běží k lodi. Dva muži ho chtěli zastavit, ale ochromeně padli k zemi. Rafan na ně použil kouzlo a spolu se Zikem sprintoval k molu. Tady stáli dva mágové. Rafan se zarazil a chytil za košili i Zika. Oba zpomalili do chůze a mágové jim pokynuli, aby vstoupili na loď. Rafan směřoval do kajuty, kde jeho příchod vzbudil pozornost, a Hanka prostřednictvím komunikačního krystalu spolu s Rafanem hleděla do obličejů pěti přítomných. Dva z nich znala osobně. Z jednoho měla radost, z druhého husí kůži.</p>
<p>„No vida, koho tu máme,“ usmál se Artitan, „nejste vy zase v nějakém průšvihu?“</p>
<p>„Rafaeli Vrone,“ zamračeně na jejího kamaráda uhodil Pohromak, „kde je Helara? Její komunikátor nereaguje. Proč tu není s tebou? Potřebujeme její hlášení.“</p>
<p>Hance bylo jasné, že výslech bude dlouhý a Rafanovo vyprávění ještě delší. Přerušila kontakt a vydala se ve společnosti Matyáše a Faglina k domovu.</p>
<p>Tady se znovu napojila na Rafanův krystal a s jeho souhlasem do něj přestoupila. Cítila, jak je její kamarád naštvaný a nespokojený.</p>
<p>„A ty nejspíš očekáváš, že všichni okamžitě naběhneme a společně s povstalci svrhneme současnou vládu Quinwalu, co?“ ušklíbl se Pohromak.</p>
<p>„Bylo by to rozumné. Přece jsem vám vše vysvětlil,“ ohradil se kamarád.</p>
<p>„Jenže takhle se to nedělá. Docela oficiálně navštívíme sídlo Rasiů, ostatně pozvánka na dnešní společný večer už nám dorazila. Vzneseme požadavek, aby nám vrátili Helaru, a pokud nám vyhoví, není důvod proti nim násilně zasahovat.“</p>
<p>„Ale ona má v sobě knuta.“</p>
<p>„No a? Skupina našich nejlepších mágů si s tím jistě snadno poradí.“</p>
<p>„Musíte svou magii chránit před vycucnutím a co nejrychleji Helaře nabídnout alkohol.“</p>
<p>„Hele, mladej, nech si svá moudra pro toho, kdo je potřebuje. Sotva ses začal učit a už máš chuť poučovat ty nejlepší a nejzkušenější kouzelníky?“</p>
<p>„Nech ho bejt, Pohromaku, myslí to dobře,“ zastal se Rafana Artitan, „radši se zamysli nad tím, že někdo velice snadno překouzlil Helaru. Opatrnost tu bude na místě.“</p>
<p>„Víš co, příteli,“ odvětil Pohromak jízlivým tónem, „asi bude nejlepší, když s námi nepůjdeš a zůstaneš hlídat zde na lodi.“</p>
<p>„Ale...“</p>
<p>„Možná jsi nepostřehl, že vedoucím výpravy jsem já:“</p>
<p>„Dobře. Budu hlídat tady,“ kapituloval Artitan, „a jestli se nevrátíte, budu to pak muset spolu s povstalci vybojovat za vás.“</p>
<p>„To se dřív koláče budou líhnout z pečených vajec.“</p>
<p>„Překvapuješ mě, Pohromaku. Umíš bejt i vtipnej.“</p>
<p>Panebože, pomyslela si Hanka, hrozí nám zánik světa a oni se hádají kvůli hloupostem. Copak přišli o rozum? Lézt dobrovolně do takové nebezpečné pasti!</p>
<p>„S tím se nedá nic dělat,“ řekl jí večer Tian. „Podle mě jednají hloupě. Kdyby se s námi domluvili, mohli jsme jim aspoň krýt záda. Takhle je to jen a jen v jejich režii a nám nezbývá, než počkat, jak dopadnou.“</p>
<p>„Kéž bych mohla být mouchou, abych mohla to jejich domlouvání sledovat.“</p>
<p>„Neumíš se proměnit?“</p>
<p>„Neznám nikoho, kdo to umí.“</p>
<p>„Tak to budeš muset stejně jako my počkat, jestli se ti tvoji mágové vrátí na loď.“</p>
<p>„Ach jo, to čekání bude nekonečné.“</p>
<p>„Tak běž spát.“</p>
<p>„Copak bych dokázala usnout?!“</p>
<p>Aspoň si na dálku povídala s Rafanem. Na lodi zůstalo kromě Artitana ještě dalších osm mágů. Zik hned po odchodu šesti pozvaných přinutil Rafana, aby ho doprovodil a ukázal mu podrobně celou loď. Zajímalo ho, jak co funguje, a zdejší posádka zvědavému klukovi ráda všechno vysvětlila. Pak ho chtěl Rafan poslat domů, ale Zik se nenechal. Prohlásil, že ještě nikdy neměl možnost se vyspat v kajutě a že by to rád vyzkoušel.</p>
<p>Všude v přístavu byl od příjezdu lodi nezvyklý klid. Strážní do blízkosti mola nikoho nepustili. Prý kvůli bezpečnosti. Hance se každá minuta, kterou mágové strávili na návštěvě u Rasiů zdála být nekonečná. Začínala mít strach, že to pozvání přece jen bylo pastí, která mágy uvrhne do stejné situace, jaká postihla Helaru. Jestli Rasiové využili příležitosti, měli by pak na své straně všechny výhody. Vlastně všechny ne, ještě by museli obsadit loď.</p>
<p>Hanka se pokusila pomocí dračí komunikace zkontaktovat Tiana, ale ten prohlásil, že momentálně nemá čas, a jestli se neděje něco neodkladného, tak aby ho nerušila.</p>
<p>To, jak ji všichni odsunuli stranou, Hanku znervózňovalo víc, než dokázala snášet. Nakonec ji musel Matyáš napomenout, aby nepřecházela po kuchyni sem tam jako šelma v kleci.</p>
<p>„Prosím tě, posaď se a relaxuj! Kdo se má na tebe koukat?! Ještě nás tou nervozitou nakazíš,“ zastoupil jí cestu a dívka poslušně dosedla na židli.</p>
<p>„Víš co,“ připleskl jí Maty svou dlaní ruku, kterou nervózně bubnovala na desku stolu, „co kdybys naučila tu tvou dračí komunikaci Faglina?“</p>
<p>„Ale tu mohou používat jenom draci,“ namítla bezmyšlenkovitě a vytáhla ruku zpod chlapcovy dlaně.</p>
<p>„A co asi podle tebe Faglin je?“ Dráček zakroužil nad stolem a dosedl na desku proti Hance. Už skoro měla na jazyku odmítnutí, ale pod upřeným dračím pohledem si to rozmyslela.</p>
<p>„No,“ poškrábala se na nose, „proč ne. Čas na to asi máme a momentálně to nevypadá, že by nás někdo vyrušil.“</p>
<p>Musela se zamyslet nad tím, jak srozumitelně začít, a tím se odpoutala od zbytečné nervozity. Postupně Faglinovi vysvětlovala, na co se má soustředit a pak se ho pokusila kontaktovat. Šlo to neuvěřitelně snadno. Jeho krystal Hance připomínal dvojité zrcadlo, kde se postava promítá do nekonečného množství odrazů. Když dráčka pozvala do svého krystalu, byl to velice zvláštní pocit. Jako by vstoupilo celé společenství. Kdo ví, kolik v sobě Faglin nesl myslí... Nebo to byla jedna mysl roztříštěná do střípků? Pak ale překvapeně zjistila, že se stala jedním z těch střípků a sbíhají se k ní informace, které Faglin vnímal jako normální. Jako by se dokázal dívat na všechna místa, která navštívil, podivným magickým citem nebo snad smyslem. Faglin přesně věděl, že se poblíž hlavní brány vedoucí k přístavu, ukrývá velká skupina povstalců v čele se Zikovým otcem. Druhá část mužů s Tianem hlídkovala u vstupu do tábora povstalců. Dalo by se říct, že odpočívají, ale neopouštěli svá místa a byli ve střehu.</p>
<p>Vnímat všechny Faglinovy informace najednou bylo poněkud stresující a nepřirozené, raději jeho krystal rychle opustila. Pak otestovala Matyáše, jestli se od minula něco nezměnilo, ale marně. Bylo to zvláštní. Jako kdyby ve světě dračí komunikace vůbec neexistoval. Byl to první člověk se sedmým smyslem, se kterým se jí nepodařilo navázat kontakt. Mentálně si postěžovala Faglinovi.</p>
<p>„To nevadí. Naučím ho to já a můžete oba komunikovat přese mě,“ odpověděl dívce.</p>
<p>„Copak ty se na něj dokážeš napojit?“ podivila se.</p>
<p>„Samozřejmě. Jsem přece školitel cestovatelů. Vyzkoušíme to?“</p>
<p>Po pár minutách společného tréninku našli způsob, jak propojit vzájemně mysl, aby se to podobalo dračí komunikaci. Faglinovy schopnosti byly mnohem větší než její a Matyáš jako cestovatel si těžko mohl přát lepšího a schopnějšího společníka.</p>
<p>Díky, řekl někdo v její mysli a Hanka si vzpomněla na R’íhana. Ten taky dovedl číst myšlenky, takže ji Faglinovo narušení jejího soukromí nijak nerozhodilo.</p>
<p>„Co je to soukromí?“ zeptal se dráček, tentokrát už nahlas.</p>
<p>Dívka kývla na Matyho, aby to zkusil vysvětlit. Mezitím zase zkontaktovala Rafana. Klimbal vsedě u zábradlí na palubě a nic se nedělo. Už chtěla jeho mysl nechat v klidu a stáhnout se, když náhle Rafan leknutím vyskočil.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptala se ho mentálně.</p>
<p>„Buď se vracejí, nebo nás chce někdo přepadnout. Jestli máš dost magie, tak se ke mně napoj a za chvíli uvidíš sama.“</p>
<p>Rafan běžel probudit ostatní. Čtyři mágové vyběhli na molo a ostatní sledovali situaci z lodi. Přicházející skupinka měla světlo, ale bez magie na ni nebylo dost dobře vidět, jisté bylo jen to, že se jedná o podstatně víc lidí, než z lodi odešlo. Rafan magicky zaostřil svůj zrak a Hanka vnímala jeho překvapenou reakci. Ani se tomu nedivila, protože k lodi mířila nejen očekávaná šestice mágů, ale měli s sebou i Helaru, Vrona a dalších pět neznámých průvodců.</p>
<p>„Hej vy dva!“ houkla Hanka na Matyho a Faglina a následně je přibrala do spojení s Rafanem. Nyní viděli totéž co ona.</p>
<p>„To není dobré,“ podotkl Faglin, „hádám chtějí dostat všechny vaše mágy najednou. Ať utečou, ať okamžitě utečou.“</p>
<p>Hanka tlumočila dráčkův názor Rafanovi. Ten se vyděsil. Představa, že se zase ocitne u Rasiů a ti s ním udělají totéž co s Helarou, ho tlačila málem až na okraj paniky.</p>
<p>„Vážení přátelé,“ oslovil mágy přítomné na palubě, „možná se vám se to nebude líbit, ale Faglin nám doporučuje útěk. A já ho rozhodně poslechnu. Ziku, bereme to zadem a mizíme.“</p>
<p>„Ale to je nesmysl. Jich je pět a nás je dohromady šestnáct, přesněji řečeno patnáct, když utečeš.“</p>
<p>„Jenomže já vím, co dovedou. A Faglinovi věřím. Doporučuji útěk i vám.“</p>
<p>Rafan na nic nečekal a spěchal za Zikem, který na Rafana mával, že je tu lano, po kterém se mohou spustit do vody. Jen nejasně vnímal, že někdo za jeho zády řeší, zda to je či není zbabělé. Neohlížel se na to, jen si pomyslel, že nikdo z nich svědkem toho, co Rasiové provedli Helaře. Pak by své šance nejspíš také viděli v jiném světle. Spustil se po laně za Zikem a oba tiše plavali pryč. Vzali to od lodi šikmo směrem ke břehu. Pak za sebou uslyšel další zašplouchnutí. Že by si někdo nechal poradit? Podle sluchu odhadoval, že se jedná o jednu nebo dvě osoby. Po chvíli se všichni vyhrabali na břeh a pod rouškou tmy opatrně následovali Zika, který jejich skupinku vedl zezadu za přístavní skladiště. Přikrčili se a rychle přeběhli za další budovu.</p>
<p>„Vydržte chvilku v klidu, usuším vás,“ poznal Rafan Artitanův hlas a vzápětí ucítil, jak z promáčeného oblečení zmizela voda.</p>
<p>„Co se děje u lodi?“ zeptal se ženský hlas. „Ráda bych viděla, jestli jsme neutíkali zbytečně.“</p>
<p>„A co že ses k nám přidala, Romano?“ šeptem vyzvídal Artitan.</p>
<p>„Znám Helaru. Jestli ji někdo dostal, tak je rozumné mít se na pozoru.“</p>
<p>Zik na ně mávnul, že mohou přeběhnout ještě za další skladiště, které bylo postavené nejblíž u hradeb. Následovali ho a odtud už mohli sledovat situaci u lodi pouhým nakouknutím za roh. Bylo tu několik beden, které je skryly. Proplížili se za ně a mezerami mohli pohodlně pozorovat dění. Loď byla dostatečně osvětlená, takže dokonce rozeznávali jednotlivé kolegy.</p>
<p>Přicházející skupinka se rozdělila. Jako první spěchali k lodi mágové a hned za nimi Rasiové. Vron se držel za břicho a v polovině cesty se zastavil a zvracel. Helara zpomalila a pak se vrátila, aby mu pomohla. Když znovu začal zvracet a znečistil jí šaty, začala mu zuřivě nadávat. Rasiové se ohlédli, ale jen nad nimi mávli rukou a pokračovali v cestě k lodi za zády mágů.</p>
<p>„Hele, co mám,“ drcnul Zik do Rafana a vytáhl cestovní láhev. Se spikleneckým výrazem odšrouboval víčko a dal kamarádovi čichnout.</p>
<p>„Doběhnu k nim,“ ukázal na Vrona a Helaru, „a dám jim napít.“</p>
<p>„Kořalka? Kdes to vzal?“ podivil se Rafan a popadl ho za loket. „Ne! Ty nechoď, viděli by tě. Pošlu Plavíka.“</p>
<p>„A unese to?“</p>
<p>„Ts, levou zadní,“ prskl tulík, popadl láhev za vázací tkanici a rozběhl se k Helaře.</p>
<p>V půli cesty se malý tvoreček zarazil a ohlédl se směrem k lodi. Jako na povel se tím směrem podíval i Rafan se svými přáteli. Pět průvodců z řad Rasiů se za zády vracejících mágů rozestoupilo do půlkruhu tak, aby si nepřekáželi, a všichni natáhli ruce směrem k lodi. Ti, co z paluby sledovali příchod svých druhů, se sesunuli k zemi a zmizeli všem z očí. Mágové na břehu se prudce otočili a tři z nich se rovněž složili na zem. Zbylá trojice se zřejmě stihla účinně zaštítit a jejich aura zazářila magickou silou. Dva z Rasiů zavrávorali, ale hned se vzpamatovali. Další z mágů klesl k zemi. Zbylí dva se snažili přeběhnout přes můstek na palubu, ale nestihli to. Jeden se zhroutil přímo na můstku, druhý před ním. V té chvíli se z brány vyvalili strážní a polovina z nich třímala nosítka. Vzali to poklusem k lodi a Rasiové organizovali odnášení ochromených mágů.</p>
<p>„Hej,“ ozval se Rafanovi v mysli Hančin hlas, „rychle seberte Helaru a Vrona a ukryjte je za skladištěm. Rasiové zrovna teď mají jiné starosti, takže si nejspíš ani nevšimnou, kam se poděli.“</p>
<p>Teprve teď si Rafan uvědomil, že tulík vláčí polní láhev po zemi a láká Vrona i Helaru za sebou. Už byli skoro u nich. Vrávorali jako největší opilci. Přikrčeně se k nim rozběhli a zatáhli je za skladiště. Tam musel dát Rafan Helaře vypít zbytek alkoholu z láhve, aby nepovykovala. Vron vypadal celkem klidně, jen se pořád držel za břicho. Od lodi stále ještě strážní nosili další a další omráčené jedince, nejspíš Rasiové vyčistili plachetnici komplet i s personálem a námořníky.</p>
<p>Rafan a jeho společníci vyčkali, až zmizí poslední Rasiovský kouzelník a začali se dohadovat, kudy to vzít do města. Vtom ke skladištím zamířil jeden ze strážných od brány. Jeho mohutná postava nahlížela do všech míst, kde se někdo mohl ukrývat.</p>
<p>„Zneškodním ho,“ nabídl se šeptem Artitan.</p>
<p>„Ale ne, to je přece táta,“ zasmál se radostně Zik a rozběhl se k postavě. Když Rafan viděl, jak mu hupsnul do náruče, oddechl si. V té tmě by rozhodně nerozeznal, zda to je či není Dejus.</p>
<p>„Je p-p-po všem, můžeme vyrazit d-d-domů,“ kývl na ně, když mu Zik ukázal jejich úkryt, „momentálně m-m-máme bránu do města p-p-pod kontrolou.“</p>
<p>Ukázalo se však, že to nebude tak jednoduché. Helara se vůbec nedokázala postavit a Vron jen velice pomalu šoural nohama. Dovlekli je k bráně, kde Dejus poručil ještě dvoje nosítka.</p>
<p>„Jasně, žádný problém,“ houkl mladík v bráně, „měli jich tu připravených spoustu.“</p>
<p>„Vezměte je k nám a oba rovnou šoupněte do klece. Doufám, že víš, kterou myslím?“</p>
<p>Čtyři přestrojení povstalci se ochotně chopili nosítek: „Bez obav, šéfe, budou tam v cukuletu.“</p>
<p>Nakonec se všichni sešli v podzemních prostorách povstaleckého štábu. Dejus je nasměroval do velké haly, kde zrovna Hanka s Matyášem chystali na stůl džbány s vodou a jídlo.</p>
<p>„Kde jsou ostatní?“ zeptala se poté, co se přivítala s Artitanem.</p>
<p>„Jací ostatní?“</p>
<p>„Bylo nám řečeno, že s Tianem přijde větší množství lidí a prý se dá čekat porada, která se nejspíš protáhne až do rána.“</p>
<p>Z chodby se ozval halas a do haly se začali hrnout lidé s nosítky. Pokládali je u jedné stěny vedle sebe, až jich tu leželo devět. To už se přihnal i Tian a poplácával muže spokojeně po zádech: „Dobrá práce, chlapi. Rasiové sice tohle kolo vyhráli, ale naše šance díky téhle akci hodně stouply.“</p>
<p>„Jak jste je sem dostali?“ žasla Hanka.</p>
<p>„Dejus a jeho parta omámili strážné u brány a přestrojili se za ně. Měli za úkol dohlédnout na návrat mágů z návštěvy u Rasiů, a kdyby se náhodou něco semlelo, tak zachránit co nejvíc lidí z lodi.“</p>
<p>„To není špatné,“ uznale se ušklíbla dívka, „to byl fakt geniální nápad. Až na to, že jste nás nechali doma.“</p>
<p>„Promiň, Hanko, ale nikdo nemohl tušit, zda ta akce k něčemu bude. Tentokrát ale náhoda přála připraveným.“</p>
<p>Hanka oběma vůdcům představila Artitana a potom se společnými silami pokusili probudit mágy ukradené Rasiům. Žádné z kouzel na to ale nezabíralo. Najednou nad nosítky zakroužil zlatý dráček a usedl na jednu nehybnou postavu. Dotkl se jejích úst a mladá žena zasténala. Než stihla otevřít oči, Faglin probudil i zbývajících osm mágů.</p>
<p>„To zírám. Probudil je polibek draka,“ okomentoval to někdo z přihlížejících.</p>
<p>„Díky, Fagline,“ uznale kývl Tian.</p>
<p>„Byla to magie knutů. Kdybychom je do týdne neprobudili, zemřeli by.“</p>
<p>Probuzení mágové začali vstávat, rozhlížet se po přítomných lidech a tvářili se dost nazlobeně. Artitan je musel uklidňovat a vysvětlovat jim, že nejsou v rukou nepřátel, že Deliové je vlastně zachránili. Většina probuzených hned sáhla po své zásobní magii, aby doplnili to, co z nich nepřátelé vysáli.</p>
<p>„Ale nejsme tu všichni,“ rozčiloval se jeden starý muž, „kde je Pohromak?“</p>
<p>„Pohromak a další tři naši přátelé jsou bohužel v rukou Rasiů,“ trpělivě vysvětloval Artitan.</p>
<p>„Proč jste je taky nezachránili?“</p>
<p>„Nejsme dost silní, abychom se Rasiům postavili přímo, potřebujeme vaši pomoc,“ vložil se do toho Tian.</p>
<p>„Zdá se, že ani my na to nemáme dost sil,“ přestal se stařík rozčilovat a posmutněl.</p>
<p>„Jednotlivě ne. Ale společně bychom to mohli zvládnout,“ snažil se Tian povzbudit jeho pošramocené sebevědomí.</p>
<p>„Nechcete se p-p-posadit a promluvit si?“ začal Dejus organizovat rozmístění stolů a židlí, aby na sebe všichni viděli a aby bylo na stolech připravené alespoň skromné občerstvení. Mágové si konečně začali uvědomovat, jak neslavně dopadli, a jejich ochota k jednání se odrazila na celkově příjemnější atmosféře během rozhovoru. Znovu probrali, tentokrát mnohem podrobněji, všechny poznatky o knutech, o Motýlí bráně a hrozbě ze strany bohrů. Mágové se sice několikrát pohádali, ale spíš mezi sebou než s povstalci. Dá se říci, že to bylo pro dobrou věc, neboť hledali kouzlo, které by mohlo na knuty působit podobně jako alkohol. Faglin se nabídl jako pokusný objekt. Po několika opatrných testech se mágové zachmuřili. Jedno z kouzel sice působilo, ale dráček ho stihl bez problémů vykrýt štítem.</p>
<p>„A co na ně vyzkoušet božský dech?“ navrhl Artitan.</p>
<p>„To je vtip nebo to myslíš vážně?“ zeptal se stařík.</p>
<p>„Smrtelně vážně,“ ani nemrkl Artitan a pokračoval, „pokud by selhalo všechno ostatní, jsem připraven ho použít.“</p>
<p>„Pro zasažené lidi by to bylo horší než smrt.“</p>
<p>„Ano, já vím. Ale jsem přesvědčen, že knuty by to zlikvidovalo jako první.“</p>
<p>„Víš, k čemu by tě u nás za použití tohoto kouzla odsoudili?“</p>
<p>„Aby mě měl kdo soudit, musíme nejdřív uspět tady. Budu jenom rád, když to nebudu muset použít.“</p>
<p>„Co je to božský dech?“ zeptal se Dejus.</p>
<p>„Produkt nejtemnější magie. Něco jako oblak plynu, který tě omámí, ochromí a poškodí mozek.“</p>
<p>„Tohle na mě doufám zkoušet nechcete,“ couvl do bezpečí za Matyho dlaní Faglin.</p>
<p>„Nechci to vůbec zkoušet. Navrhl jsem to až jako poslední možnost.“</p>
<p>„Měli bychom Helaru a Vrona osvobodit od knutů,“ vložila se do debaty Hanka, „oni se pohybovali na půdě našich nepřátel, třeba by mohli navrhnout nějaké možnosti, jak klan Rasiů porazit.</p>
<p>„Jestli na tom byli jako já, tak vám žádnou užitečnou informaci neposkytnou,“ zvedl se ze své židle Richard, který se jako první zdejší člověk zbavil knuta, „bydleli jsme v luxusních podzemních prostorách stranou od všech ostatních lidí a ven jsme se dostali, jen když bylo potřeba zasáhnout do nějakého náročnějšího boje. Naši nadřízení RasTun a RasMuf nás učili, jak si poradit s omezením lidského těla, nutili nás často cvičit, zdravě se stravovat a pít výhradně jen vodu. Vlastně to byl docela příjemný život. Po dvou týdnech už jsem přestával vzdorovat a byl jsem na nejlepší cestě úplně přijít o svou osobnost. Nákres chodeb, kde jsem se pohyboval, už jsem dal Tianovi a nic dalšího se nejspíš nedozvíte ani od dalších stejně postižených.“</p>
<p>„Byli mezi hostiteli knutů i děti?“</p>
<p>„Ano. Byli mezi námi i dva malí kluci a jedna nedospělá dívka.“</p>
<p>„Taky je posílali bojovat?“</p>
<p>„Ne. Tihle docházeli na nějaké speciální vyučování. Bojovat posílali jen dospělé muže. To je asi tak všechno, co vím. Obávám se, že víc toho nepoví ani ti dva zajatí. Tím ovšem nechci říct, abyste tu ženu a muže nechali trpět pod nadvládou rasiovských potvor. Jestli jim můžete pomoct, tak to prosím udělejte.“</p>
<p>„Jsem p-p-ro, abychom ty dva zbavili knutů co n-n-nejdřív,“ souhlasil Dejus, „bude se nám hodit k-k-každý bojovník.“</p>
<p>A protože chtěli proces vypuzení knuta sledovat všichni přítomní mágové, Hanka s Rafanem tentokrát hned po likvidaci knutů nechali zachráněné v péči mágů a přesunuli se do klidného kouta, kde si měli v úmyslu počkat, až se jejich přátelé vzpamatují. Posadili se na zem vedle sebe a ani si nepotřebovali nic říkat. Nebylo divu, že tam po probdělé noci oba usnuli opření jeden o druhého.</p>
<p>Hanku probudilo zatahání ve vlasech. Jakmile se probrala, hned věděla, kolik uhodilo. Hrábla do vlasů, ale nebyla dost rychlá. Tulík hbitě přeskočil na její rameno, seběhl po oblečení a zastavil se až v bezpečné vzdálenosti, aby s poťouchlým pobavením sledoval, jak se Hanka marně snaží uvést své vlasy do normálu.</p>
<p>„Ty lumpe, copak už jsem ti stokrát nezakázala si dělat hnízdo v mých vlasech?! Tohle snad ani nepůjde rozčesat!“</p>
<p>„A ty se tomu nesměj,“ obořila se na probuzeného kamaráda, který bleskurychle nasadil vážný obličej. To pro změnu rozesmálo Hanku.</p>
<p>„Pěkný účes, to je nová móda?“ ozvalo se z otevřených dveří, ve kterých se usmíval Artitan. „Ptá se po tobě Vron. Půjdeš se za ním podívat?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ rozzářila se Hanka, „kde ho najdu?“</p>
<p>Pospíchala za Artitanem a Rafan s tulíkem je následovali. Jejich přítel seděl ve starém křesle a působil trochu strhaným dojmem. Když vstoupili, zdvihl se, aby mohl dívku obejmout. Pak zase těžce dosedl zpátky.</p>
<p>„Neboj se, ze pár dní budu v pořádku,“ pokusil se o úsměv, „omlouvám se, že jsem jako tvůj ochránce tak hloupě zklamal.“</p>
<p>„Neomlouvej se, přece za to nemůžeš.“</p>
<p>„Dostali mě při požáru, když jsem se snažil pomoct pár lidem. Neměl jsem proti nim šanci. Slyšel jsem tě, když jsi mě volala, ale odpovědět by nebylo bezpečné. Moc jsem se bál, že chytí i tebe.“</p>
<p>„Už je to pryč, Vrone.“</p>
<p>„Ještě pořád u sebe nosíš moji paměť?“ zeptal se muž a dívka přikývla. Vytáhla amulet, zavěšený na krku hned vedle křišťálové mušličky. Podala ho Vronovi.</p>
<p>„Výborně, to jsem rád. Ze všech sil jsem se snažil zapomenout vše, co jsem se jako kouzelný džin naučil. Byl to boj, ale podařilo se. Kdyby ty znalosti získal knut, byl by zatraceně mocný.“</p>
<p>„Ty musíš být taky zatraceně mocný, když ses mu ubránil. Nebýt tebe, kdo ví, jak bych u Rasiů skončil. Díky za záchranu,“ naklonil se k Vronovi Rafan.</p>
<p>„Bylo to horší, než to vypadalo,“ unaveně vysvětloval muž, „ten hajzl ani nedovolil, abych si vzal život. Ukrýval jsem osobnost i znalosti pod několika vrstvami chaotických vzpomínek. Knut z toho byl často nepříjemně zmatený. Ani tělo jsem mu nevydal bez boje. Střídal jsem naprostou odevzdanost se záchvaty zuřivosti a nevolnosti. Ani jeho nadřízení si se mnou nevěděli rady. Hodnotili mě jako poškozenou osobnost a knuta ve mně degradovali na obyčejného sluhu. Slíbili mu, že možná jednou dostane jiné vhodnější tělo.“</p>
<p>Vron svíral v dlaních Hančin amulet, do kterého si ještě jako kouzelný džin uložil svou paměť, a najednou vypadal o něco lépe. Další soukromí jim ale už nebylo dopřáno. Do místnosti nakoukl Artitan a za ním sem vpadli další lidé. Měli na jejich přítele spoustu otázek, týkajících se Vronova působení na území nepřítele. Hanku to sice taky zajímalo, ale uznala, že informovanost povstalců je důležitější a vycouvala.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Boj o město</strong></p>
<p>Ten den byl vůbec podivně chaotický. Ve vzduchu bobtnalo napětí, pořád se někdo s někým radil, lidé dávali do pořádku zbraně a děti byly odsouvány do podzemního úkrytu. Rafan hned po obědě sebral věci a odkráčel za Helarou, zatímco Hanku s Matyášem a Zikem vyzvedl Artitan a odvedl je k mágům. Doporučil jim, aby si pokud možno trochu zdřímli, že možná budou zase vzhůru celou noc. Hanka vnímala všeobecné napětí velice silně a na spánek neměla ani pomyšlení. Přesto poslechla a udělala si pohodlí na dvou dekách, které jí vnutil Zik. A protože ani minulou noc toho moc nenaspala, tělo se přihlásilo o svá práva. Sny měla divoké, plné spídů a potvor z Motýlí brány. Když ji Matyáš vzbudil, bylo pozdní odpoledne a všichni kolem si v rychlosti balili věci, pití a několik čerstvě pečených placek na cestu.</p>
<p>Jejich skupinu měl na povel Tian. Jak se později ukázalo, všechny bojové jednotky povstalců měly ve svých řadách mágy, lukostřelce i pěšáky. Ty, které dostaly na starost obsazení městských bran, doprovázelo více lučištníků. Největší skupina se podzemím přesunovala ke druhým hradbám, kde měla v úmyslu dobýt zpět kasárenský komplex, osvobodit vězně, obsadit chrám a nakonec proniknout i na první hradby, kde se ukáže, budou-li povstalci silnější než Rasiové a jejich knuty ovládaní mágové.</p>
<p>Před bojem je ale čekala nepříjemně dlouhá cesta podzemím. Tentokrát pochodovali do kopce ostrým tempem. Hanka krátce zkontaktovala Rafana a zjistila, že spolu s Helarou a dalšími několika muži mají za úkol převzít kontrolu nad vstupní bránou do města a nad přístavem. Hned potom oslovila i Vrona.</p>
<p>„Jsem v předsunuté průzkumné skupince, co vyrazila asi dvě hodiny před vámi,“ odpověděl jí, „nenápadně se vám pokusíme otevřít přístup do kasárenských prostor.“</p>
<p>Hanka si po nějaké době všimla, jak se Artitan stále drží v její blízkosti. Když v jednom okamžiku měla krizi a zpomalila, přizpůsobili se její rychlosti nejen Matyáš se Zikem, ale i on. Usoudila, že je asi dostal na starost a má na ně dohlížet. Tentokrát jí to rozhodně nebylo proti mysli. Mágovi důvěřovala a o jeho bojových schopnostech nepochybovala ani v nejmenším. A kdo ví, jak se dnešní noc nakonec vyvine.</p>
<p>Tian dopřál svým lidem jen jednu krátkou zastávku. Hanka toho využila a ulomila si půlku placky. A protože se u skály s čistou vodou tísnilo plno lidí, sáhla raději po své láhvi. Lokla si a málem se zadusila. Vyprskla doušek z pusy a její kašel vzbudil pobavení ostatních.</p>
<p>„Co sis myslela? Že je tam voda?“ smál se Zik. „Tohle je přece naše tajná zbraň.“</p>
<p>Dívka si utřela slzící oči a příruční flašku zase rychle zazátkovala. Jak jen si mohla nevšimnout toho alkoholového pachu?</p>
<p>„Co to děláš, Fagline?“ nazlobeně se ozvalo za ní. Ohlédla se a uviděla dráčka, jak do sebe láduje placku, kterou poprskala kořalkou. Matyáš po něm hrábnul, ale dráček po něm prskl ohnivou jiskru. Chlapec ucukl, ale chytil malého přítele za ocas druhou rukou a pak mu z tlapek vytrhl zbytky placky.</p>
<p>„Copak se neumíš ovládat?“ rozčiloval se na dráčka.</p>
<p>„Já se snažím, ale nejde to,“ omluvně protestoval proti nedůstojnému zacházení Faglin. Matyáš zbytek placky důkladně rozšlapal a dráček se na to díval s velice nešťastným výrazem.</p>
<p>Hanka se dostala k vodě mezi posledními, a než se napila, už se povstalci zvedali a pokračovali v cestě. I když jim pochod dával pěkně zabrat, byla Tianovi vděčná, že je tentokrát nenechal doma, a byla rozhodnutá se chovat odpovědně a pokud možno nepůsobit svým zbrklým jednáním žádné potíže. Magie už sice mnoho neměla, ale i ten zbytek mohl být v boji zatraceně užitečný. V nejhorším sebere nepřátelům nějakou vhodnou zbraň a nic jim nedaruje.</p>
<p>Najednou narazila na Matyášova záda, když se neočekávaně zastavil. Chtěla se nahlas zeptat, co se děje, ale včas jí došlo, že jsou všichni podezřele zticha. Vpředu se asi něco dělo. Vtom se zase dali do pohybu, ale tentokrát mnohem pomaleji. Cesta vedla přes malé točité schodiště do vyššího patra. K jejímu sluchu dolehl krátký hluk potyčky. Dorazili na křižovatku, kde Tian rozděloval muže do dvou proudů. Na Hanku a její společníky kývl rukou a tiše ukázal, aby zůstali s ním. Pak zaslechli zvuk boje a vyrazili kupředu. Podzemní chodba ústila do osvětleného prostranství, kde se jim postavila skupina ozbrojených strážných.</p>
<p>„Složte zbraně,“ zahalekal nahlas Tian, „nechceme zbytečně zabíjet.“</p>
<p>„DelHas?“</p>
<p>„To není možné, ten je mrtvý.“</p>
<p>Mezi nepřáteli nastal chvilkový zmatek. Někteří couvli a vztaženýma rukama dávali najevo, že se vzdávají. Kupředu se dral jakýsi důstojník.</p>
<p>„Tak dost, nechte toho a odložte zbraně,“ rozkazoval těm, kdo nepřestali bojovat. Nakonec se obě strany stáhly kousek dozadu a mezi útočníky a strážnými vzniklo trochu místa, kde se důstojník setkal s Tianem tváří v tvář.</p>
<p>„Sebastian DelHas. No ne, říkali, že jsi mrtvý.“</p>
<p>„To nejsem. A co ty? Ty teď sloužíš Rasiům?“</p>
<p>„Hlavně sloužím městu. Poslední dobou se sem dostávalo z Motýlí brány nějak moc krvelačných potvor.“</p>
<p>„To máš bohužel pravdu. Taky si říkám, že je nejvyšší čas s tím něco udělat. Co ty na to? Jak se rozhodneš? Přidáš se k nám, nebo se necháš se svými muži někde zavřít jako ovce?“</p>
<p>„Osobně se k tobě přidám, DelHasi,“ řekl důstojník nahlas a pak tiše dodal, „ale nemůžu dát ruku do ohně za všechny, co mám pod svým velením.“</p>
<p>„Však ono jim rychle dojde, že nemají jinou možnost,“ stejně tiše mu odpověděl Tian.</p>
<p>„Rozdejte označení,“ vybídl jednoho ze svých mužů a z několika batohů se začaly rozdávat zelené pásky na ruce. I Hanka a oba kluci si je museli uvázat nad loket, aby je při nějakém chaotickém střetnutí omylem nenapadl jejich spojenec.</p>
<p>„Radši ty nové prohlédni,“ šeptem ji požádal Tian, „sice si nemyslím, že by mezi nimi byl knut, ale jistota je jistota.“</p>
<p>S pomocí Faglina a křišťálového amuletu přejela očima skupinu strážných. DelHas měl pravdu, byli v pořádku. Po krátké poradě s důstojníkem vyslal Tian do terénu své lidi a začal boj o obsazení zdejších kasáren. Ne všude to šlo tak hladce, jako v prvním případě. Mrtví byli na obou stranách, ale postupně docházely zprávy o úspěšném zabrání klíčových míst. Ubytovna i zbrojnice se poměrně brzo ocitly v rukou povstalců.</p>
<p>Tian Hanku požádal, aby pomocí své komunikace sledovala, jak se situace vyvíjí u Rafana a Vrona, a průběžně ho informovala.</p>
<p>Po chvíli mu mohla tlumočit, že u městských bran ještě není vše pod kontrolou, protože se vojáci zabarikádovali ve strážnici a odmítají se vzdát. Od Vrona zase vyřizovala, že vstup do vězeňského komplexu je volný, ale do zabezpečených prostor nejvyšších důstojníků a mágů se jim zatím nepodařilo ani nahlédnout.</p>
<p>Tian vyčlenil několik mužů, aby pronikli do nejhlubšího patra, kde bylo vězení, osvobodili lidi, které tam najdou, a společně s nimi hlídali záda bojujících. Jakmile bylo pod kontrolou nejbližší okolí, sebral velitel silnou skupinu a vyrazili do míst, která hlídal Vron s několika průzkumníky.</p>
<p>„Jste si jist, že půjdou tudy?“ pochyboval Hančin přítel. „Je tu nějaký podezřelý klid.“</p>
<p>„No, stoprocentně jistý si nejsem,“ přiznal Tian, „nabízejí se tři cesty, kterými se mohou pustit, aby zasáhli proti našemu nájezdu. Na jedné z nich právě stojíme. Ty další dvě mají řadu nevýhod. Kdybych velel já, nezvolil bych je.“</p>
<p>„Co je to za nevýhody?“</p>
<p>„Ta první je sice nejkratší, ale dá se snadno zatarasit, což jsem pochopitelně nařídil udělat. Ta druhá je skvělá, pokud máte k dispozici dostatek mužů. Větví se do mnoha důležitých klíčových bodů. Tam se mohou bojující honit a ukrývat i několik dní, nazval bych to skoro bludištěm. Předpokládám, že RasMuf tolik věrných zatím nemá, bude asi chtít své mágy využít efektivněji, což by mu měl umožnit tento východ, kterým se dostane ke zbrojnici, k chrámu, no a celkem rychle i na první hradby.“</p>
<p>„Akorát, že zdejší průchod mají zatraceně dobře zabezpečený zevnitř.“</p>
<p>„Ty ho otevřít nedokážeš?“ zeptal se Tian Vrona.</p>
<p>„Pokud nebudete trvat na utajení, tak možná ano.“</p>
<p>Velitel se zamyslel. Rasiové už pravděpodobně o vpádu povstalců vědí. Potřeboval odhadnout, jak se zachovají. Nepochyboval o tom, že se je pokusí zdecimovat s pomocí mágů. Tohle bude nejrizikovější část střetnutí. Alkoholu s sebou přinesli dost, ale jak ho dostat k těm, co v sobě mají knuta?</p>
<p>„Co ho narafičit do nějaké chodby, kterou budou muset projít?“</p>
<p>„A všimnou si toho vůbec?</p>
<p>„Nalámeme placky a nakapeme to na ně,“ navrhl Matyáš, „to je zaručeně přiláká. Pak si určitě všimnou i těch pohozených cestovních flašek.“</p>
<p>„Je tu jedna chodba, která by pro tenhle účel byla vhodná, pojďte rychle se mnou,“ zavelel Tian a všichni ho tiše následovali. Hned jak to připravili, rozdělil Tian přítomné na tři skupiny a umístil je na klíčová místa, kudy nepřátelé museli projít, aby se přesunuli do chrámu nebo na první hradby. Sám si ponechal třetí nejsilnější skupinu na křižovatce, kde se odbočovalo ke zbrojnici. V žádném případě nehodlal dopustit, aby dosavadní získané území znovu ovládli Rasiové. A také očekával v tomto místě nejsilnější nápor nepřátel. Doufal, že Dejus a jeho muži obsadí a udrží městské brány u hradeb na povrchu.</p>
<p>„Tady by měl být úkryt,“ dotkl se Matyáš jedné stěny a k překvapení okolních mužů se opravdu otevřel vchod do vyhloubené jeskyně.</p>
<p>„Jak jsi na to přišel?“ podivil se Tian.</p>
<p>„Já nevím. Cítil jsem to. A je tu ten správný znak,“ ukázal chlapec na téměř neviditelný reliéf v kameni. Jak ho mohl v tom šeru najít, Hanka naprosto nechápala. Leda by věděl, kde hledat. Ale jak by to mohl vědět, když přišel z úplně jiného světa? I velitel se tvářil dost překvapeně.</p>
<p>„Asi máš jako cestovatel schopnosti, které jsou pro mě tak trochu záhadou,“ vrtěl Tian zamyšleně hlavou. Pak pokynul přítomným, aby se ukryli.</p>
<p>Neexistuje nic těžšího, než je čekání před bojem. Nutnost zachovat ticho, potlačit všechny tělesné potřeby a neztratit přitom bdělost protahovala délku vteřin snad stonásobně.</p>
<p>Průhledná magická uzávěra dveří jim umožnila spatřit dva strážné, kteří poklusem dorazili ke křižovatce a obhlédli cesty ve všech směrech, aby ověřili, že je čistý vzduch.</p>
<p>„Připravte se,“ řekl Tian, když ti dva zmizeli v chodbě, odkud se vynořili.</p>
<p>Odblokoval úkryt a polovinu mužů poslal směrem ke zbrojnici. Ti se jim ve chvilce ztratili z dohledu za ohybem chodby. Znovu uzavřel vstup a zamračil se, když zaznamenal snahu zbývajících namačkat se co nejblíž ke dveřím.</p>
<p>„Jakmile nepřátelé přejdou, zaútočíme,“ upozornil je tiše.</p>
<p>Tentokrát už nemuseli čekat tak dlouho. Dusání v chodbě zaslechli dřív, než protivníky uviděli. První část skupiny tvořili vojáci, kteří spořádaně klusali trénovaným stylem kupředu. Mezi nimi byli dva důstojníci, kteří zaveleli „stát“ těsně u křižovatky. Museli počkat na další část svých lidí. Ti sice kráčeli dostatečně rychle, ale vojákům nestačili. Podle oblečení to vypadalo na mágy. Úplně vzadu museli podpírat dva chlapíky, kteří se chovali jako opilí. Hanku ten pohled nevýslovně potěšil. Akorát, že přes ty zavřené magické dveře křišťálová mušlička nefungovala. Museli počkat, až nepřátelé přejdou křižovatku. Zamířili přesně tam, kam Tian předpověděl.</p>
<p>V okamžiku, kdy zaslechli výkřiky a zařinčení zbraní, Tian zavelel: „Tak přátelé, nešetřete je! Na ně!!!“</p>
<p>„...a vy se držte vzadu,“ přibrzdil Matyáše, Zika a Hanku svým tělem Artitan, „označte mi přítomné knuty a ty zatím, Ziku, dávej pozor, zda nás někdo neohrožuje z ostatních chodeb.“</p>
<p>„Knuty mají jen ti dva, co se tak potáceli,“ hlásila radostně Hanka.</p>
<p>Chodba zajiskřila kouzly a Artitan se vrhl k bojujícím. Pospíchali za ním, ale žádná šarvátka už na ně nezbyla. Opilé mágy mezitím někdo omráčil a na ty ostatní Artitan a jeho dva kolegové bohatě stačili. Strážní měli dva mrtvé, několik zraněných, ostatní se vzdali.</p>
<p>„Co se zajatci?“</p>
<p>„Strčte je do úkrytu a všechny zbavte magie. Pak vstup zapečetíme a vyzvedneme je, až bude po všem,“ nařídil Tian.</p>
<p>„A co s těmihle?“ ukázal Vron na omráčené hostitele knutů.</p>
<p>„Ty pošleme k partě, co hlídá ve zbrojnici, a nezapomeňte je dolejvat alkoholem. Kdyby se nedejbože vzpamatovali, mohlo by naše tažení skončit fiaskem,“ po krátkém zamyšlení rozhodl Tian.</p>
<p>„To není nutné,“ sáhl Artitan do kapsy a natáhl omráčeným zajatcům antimagické náramky, „akorát jim spoutejte ruce, aby si to nemohli sundat.“</p>
<p>Určení muži se s nechutí chopili dvou mágů. Z ukořistěných kopí dali dohromady primitivní smyk, pro každého zajatce jeden, a vydali se na zpáteční trasu. Ostatní následovali velitele do chodby, kde původně narafičili na knuty alkohol.</p>
<p>Artitan se prodral kupředu a důkladně prohlédl celý prostor.</p>
<p>„Myslím, že jsme uspěli. Nezbyly tu placky ani alkohol. Jedna malá skupina zamířila do chodby vedoucí ke chrámu. Řekl bych, že na ni naši, co jsme tam poslali, budou stačit. Větší část těch, co tu byli, se podle stop vrátila tam, odkud vylezla. Hlasuji pro násilné otevření průchodu k ubikacím mágů,“ referoval Tianovi, když prozkoumal zbytek přilehlých chodeb.</p>
<p>„Souhlasím,“ mávl rukou velitel povstalců a přivolal k sobě Vrona, „otevři to, příteli, je čas vtrhnout dovnitř.“</p>
<p>Hanka vnímala, jak Vron tvaruje skálu okolo vstupu, aby ji ztenčil. Uvědomila si, že nejspíš vycucnul magii z jejich nepřátel, když si může dovolit tak náročné kouzlo. Pak se ozval podivný vibrační tón a skála se v pruhu ztenčené vrstvy začala měnit v prach. Její přítel už jen lehce zatlačil na stěnu a deska se s velkým hlukem skácela dovnitř. Před nimi se objevila cesta do luxusně vybavených míst zdejšího podzemí.</p>
<p>„Ať tu někdo zůstane hlídat a ostatní za mnou,“ ujal se Vron vedení, protože jako jediný přítomný znal zdejší uspořádání sil Rasiů. Hanku a oba kluky Artitan k jejich nelibosti zase zatlačil dozadu.</p>
<p>Muži zkušeně prověřili všechny přilehlé prostory a Vron spolu s mágy rychle ovládl situaci. Hanka se Zikem a Matyášem už jen viděla, jak povstalci spoutávají zajatce a odněkud ze strany se ozýval smích a halas, který se ani trochu nepodobal boji. Hanka se tam protlačila a zarazila se až tehdy, když si uvědomila, že to jsou mužské toalety.</p>
<p>Tři opilci se motali v nevábně páchnoucí místnosti a povstalci je napájeli kořalkou.</p>
<p>„Pojď odsud,“ vzal dívku kolem ramen Vron, „tady už není na co koukat.“</p>
<p>„Čemu se tak smáli?“ zajímalo Hanku.</p>
<p>„Tomu, jak se zdejší sluhové snažili knuty přinutit ke zvracení, aby se mágové co nejdřív zbavili účinků alkoholu. Moc jim to ale nešlo. Knutové sluhům přičarovali ploutve místo rukou.“</p>
<p>„A to bylo k smíchu?“</p>
<p>„To je normální reakce. Když překonáš strach, je ti k smíchu skoro všechno. Hlavně, že jsou dvojití mágové zneškodnění.“</p>
<p>Hance přistál na rameni Faglin: „Šéf vzkazuje, abychom zkontrolovali, kdo má a kdo nemá v sobě knuta.“</p>
<p>„No, radši vás doprovodím,“ rozhodl Vron, „je tu všude plno tajných průchodů, jeden nikdy neví, co kde můžete objevit.“</p>
<p>Po důkladné kontrole Hanka konstatovala, že jediní knutové jsou ti na záchodech.</p>
<p>„Celý zdejší prostor je plně pod kontrolou,“ hlásil Tianovi jeden z jeho mužů.</p>
<p>„Dobrá práce,“ uznale ocenil jejich aktivitu Vron a Tian jen nespokojeně zamrkal překvapením, jak byl odsunut z velitelského postu.</p>
<p>„Ovládnout další prostor bude možná o něco náročnější,“ neohlížel se Vron na Tianův nespokojený úšklebek, „prosil bych dopředu ty, co si umějí poradit se spídy, a kdo má ještě kořalku, bude vhodné ji mít po ruce. Připraveni? Výborně. Tak jdeme na to.“</p>
<p>Prošli tajnými dveřmi dvou místností a vkročili do vězeňsky vyhlížející široké klenuté chodby. Hanka si vzpomněla na Rafanovo vyprávění. Tady někde ho museli věznit.</p>
<p>„Kdo jste? Co tu chcete?“ ozvalo se odněkud zleva a Hanka ucítila silný tah, jak někdo zkoušel odsát její magii. Zareagovala podobně, jako u upířího cucu. Přepálila magické chapadlo přisáté k její auře a vyrazila směrem k nepříteli. Než se k němu však dostala, Artitan ho zneškodnil. Kdosi ale stihl otevřít klece a všude kolem nich se vyrojili spídové. Vypukl zuřivý nepřehledný boj. Artitan jí vtiskl do ruky mačetu. Nebyla na tuhle zbraň zvyklá a měla co dělat, aby zabila spída, který jí šel po krku. Jeden z mágů naštěstí dokázal zvířata hromadně zpomalit, a pak už to bylo jednodušší. Musela dávat pozor, aby tu neuklouzla po krvi. Pak zaslechla, jak ji někdo volá jménem. Prošla chodbou kolem zabitých spídů a uviděla Artitana, jak na ni mává. Teprve skoro u něj se jí otevřel pohled na těla připoutaná okovy ke zdi. Byl mezi nimi i Pohromak. Hned jí bylo jasné, co po ní budou chtít. Přivolala si Faglina a zajaté mágy prohlédla. Až na Pohromaka byli všichni ostatní čistí. Jen on vykazoval příbuznost s rodem fagliniů.</p>
<p>„A sakra, to si vybrali toho pravého,“ zakoulel očima Artitan a začal osvobozovat ostatní. Hanka vytáhla cestovní láhev, která byla ještě z poloviny plná, a nabídla postiženému mágovi doušek. Nejdřív odvracel hlavu, že pít nebude, když ale cmrndla trochu kořalky Pohromakovi na bradu, změnil názor. Přisál se k láhvi a Hanka ho v tu chvíli skoro litovala.</p>
<p>„To znamená, že máme celý komplex kasáren pod kontrolou,“ spokojeně hlásil Tianovi Vron, „jaký bude další postup?“</p>
<p>„Ještě musíme zabezpečit chrám a nakonec nám zbyde dobytí paláce na prvních hradbách. Pokud se to podaří, je Quinwal náš.“</p>
<p>„Jestli svým mužům dopřejete krátký oddech, seženu nějaké občerstvení,“ nabízel Tianovi Vron.</p>
<p>„Ne, zatím to nejde. Musíme kupředu co nejrychleji. Ale vzhledem k tomu, jak dobře to tu znáš, nechám ti tu pár mužů a budeš tu velet. Ohlídáš to tu, dokud se nevrátím.“</p>
<p>„Jak poroučíte, pane,“ sotva znatelně se Vron uklonil, a teprve když se Tian odvrátil, otočil oči v sloup, aby to viděla jen Hanka. Mrkla okem, jestli se Tian nedívá, a uličnicky se na svého přítele ušklíbla.</p>
<p>Netrvalo dlouho a znovu pochodovali podzemními chodbami. Ač byli zatím úspěšní, na všech se podepisovala únava a nadšení už zdaleka nebylo tak silné, jako zpočátku. Na skupinu vyslanou směrem ke chrámu zatím nenarazili. Tian se začal obávat o jejich osud. Nepotkali je ani v chodbě přímo před chrámem. Teprve poté, co vstoupili do vinného sklepa pod svatostánkem, narazili na hlídku.</p>
<p>„Hlásím, že chrám je pod kontrolou,“ zasalutoval rozjařeně muž a bylo vidět, že má z velitelova překvapeného výrazu radost.</p>
<p>„Jak jste to dokázali?“</p>
<p>„Snadno. Oddíl strážných, co mířil ke chrámu, byli vlastně naši kamarádi. Stačilo zpacifikovat velitele, podpořit opilost jejich průvodců a bylo to v pohodě. Připojili se k nám, nebo lépe řečeno my k nim a tady nás vítali málem s otevřenou náručí. Představte si, veliteli, že DelMína je v pořádku, jen jí nedovolili pohyb mimo chrám. Kněz Rasiů byl prý velice mírný a ohleduplný člověk. Tak jsme ho taky jenom zavřeli do jedné malé studovny. Ostatní prohlásili, že bojovat nechtějí, že se celou dobu starají o chrám tak, jak byli zvyklí, a nic na tom měnit nechtějí, ať už vládne ten či onen. Tak tu hlídáme a čekáme, až dorazíte.“</p>
<p>„DelMína je v pořádku? Ale to je vynikající. Zůstaň tu zatím na hlídce, my se podíváme nahoru.“</p>
<p>Všichni při té zprávě ožili. Hrnuli se za Tianem po schodech do chrámu a mnozí se udiveně rozhlíželi. Asi ve zdejších prostorách byli poprvé v životě. Vyšplhali do zákristie a nahrnuli se do dómu osvětleného svícemi. Hanka pocítila úctu ke stavitelům chrámu. Ladné oblouky nesly klenbu vyzdobenou ornamenty a okna složená z barevných skel byla třikrát vyšší než člověk. Voněly tu květy a něco jako koření. Prošli dómem a vstoupili do přilehlých prostor, kde se konečně setkali s ostatními muži. Ti si právě dávali večeři společně s DelMínou, usazenou v čele stolu.</p>
<p>„DelHas,“ rozevřela stará žena náruč, „nemohu tomu uvěřit. Ty opravdu žiješ, můj chlapče!“</p>
<p>„Vezměte si aspoň malé občerstvení,“ vybídla kněžka nově příchozí a ti se vděčně vrhli ke stolu, kde jim jejich najedení spolubojovníci uvolnili místo.</p>
<p>„Tak povídej, co se děje,“ vybídla Tiana, „už takovou dlouhou dobu nemám žádné informace. Sice tu na mě byli hodní, ale na žádné otázky mi nikdy neodpověděli.“</p>
<p>Hanka je přestala poslouchat a šla se poohlédnout po něčem k snědku a pití, než je zase Tian vyžene do ulic nebo do podzemí. Na jedné míse tu bylo ovoce, tak si tam hrábla pro jedno krásné jablko. Pak se chtěla natáhnout pro housku, ale zezadu ji někdo zatahal za rukáv. Ohlédla se.</p>
<p>„Pojď se mnou, prosím tě,“ šeptal Matyáš a tahal ji pryč. Podvolila se a nechala se odvést ven z místnosti.</p>
<p>„Co je? Co se děje?“ zeptala se rozmrzele.</p>
<p>„Měli bychom se poohlédnout po Zikovi. Viděl jsem ho jít támhle do knihovny. Přece víš, jak je zvědavej. Kdyby se mu něco stalo, Dejus nás přetrhne.“</p>
<p>„Ach jo. Tomu malému darebovi fakt není nic svaté. Musíme ho najít, než něco provede nebo ukradne.“</p>
<p>Díky Faglinovi Zika objevili poměrně brzo. Měl přistavenou židli k jedné polici a přehraboval se tam mezi svitky. Hanka s trochou obav sledovala nedostatečně připevněnou svíčku a vosk, který skapával do police mezi svitky. Zik do nich nahlížel a pak je neuctivě házel za sebe na zem.</p>
<p>„Co to tu proboha vyvádíš?“ zeptal se hlasitě Matyáš a chlapec na židli se lekl tak, že ztratil rovnováhu. Zachytil se za polici, shodil svíčku a Hanka stihla jen na dálku magicky zhasit její plamen, aby nedošlo k požáru. Zik zaúpěl, jak ho bolestivě popálil horký vosk. Hanka si magicky posvítila na spoušť, která byla na zemi kolem chlapce. Naštěstí mu vosk nijak zvlášť neublížil.</p>
<p>„Kde se tu berete?“ hrabal se na nohy Zik.</p>
<p>„Přišli jsme se mrknout, co tu vyvádíš,“ nahlédla dívka zvědavě do svitků. Obsahovaly kresby a popisy podivných tvorů, o kterých Hanka nikdy neslyšela.</p>
<p>„Chtěl jsem se jen na něco mrknout. Byl bych se hned vrátil. Nemuseli jste mě hledat,“ ohrazoval se zamračeně jejich malý kamarád.</p>
<p>„No to mě podrž,“ ozval se Matyáš, „taková obrovská knihovna. Jak jsi tu chtěl něco najít?“</p>
<p>„Táta mi o ní několikrát vyprávěl. Věděl jsem, kde mám hledat.“</p>
<p>„Akorát, že hledáš pod písmenem B,“ ušklíbla se Hanka, „tady o knutech nic nenajdeš.“</p>
<p>„A kdo říká, že hledám knuty?! Ty už přece máme vyřešené.“</p>
<p>„B jako bohrové?“ zarazil se Matyáš a překvapeně povytáhl obočí.</p>
<p>„Jo. Ale zatím jsem je ještě nenašel.“</p>
<p>„Společně to prohlédneme rychleji,“ usoudila dívka a vyšplhala na židli. Začala klukům podávat svitky a každý třetí rozbalila ona. Už to skoro vypadalo, že neuspějí, když Zik vítězně vyjekl: „Tady je to.“</p>
<p>„Co tam o nich píšou?“ zajímal se Matyáš a nad svitek se naklonil i Faglin.</p>
<p>„Je to moc dlouhé a už nemáme čas, musíme si to vzít s sebou,“ prohlásil Zik.</p>
<p>„Ukážeme to Tianovi a přečteme si to spolu s ním,“ navrhla Hanka.</p>
<p>„To ne! Víš, jak by to dopadlo? Sebere nám to a my se nic nedozvíme. Nejdřív si to přečteme my.“</p>
<p>„Ale jestli to u tebe někdo uvidí, nařkne tě z krádeže.“</p>
<p>„No a co? Nebylo by to poprvé,“ zastrčil si Zik stočený svitek za košili.</p>
<p>„Muži už se zvedají,“ hlásil Faglin.</p>
<p>„Tak rychle, ať se zamícháme mezi ostatní, než projdou do samotného chrámu, pak už by si nás všimli,“ poháněl je Zik.</p>
<p>„Ale ten nepořádek,“ ohlédla se nejistě Hanka.</p>
<p>„Toho si nevšímej. Však on to někdo uklidí.“</p>
<p>Zik měl pravdu, na chodbě se muži po skupinkách zvolna přesunovali do hlavní chrámové lodi. Snadno se mezi ně vmísili.</p>
<p>„Á, tady jste,“ vyhmátl je Artitan, „copak, že jsem vás neviděl u stolu?“</p>
<p>Hanka z kapsy demonstrativně vylovila jablko a zakousla se do něj: „Zaběhli jsme si do sadu načesat ovoce.“</p>
<p>„Srandičky, srandičky, vás hlídat, to je jako mít na starost pytel blech,“ ušklíbl se Artitan, ale dál už se nevyptával.</p>
<p>„Á tady jste,“ počastoval je Tian stejnými slovy, jako předtím mág. „Potřebuji vědět, jak jsou na tom naši spojenci venku. Máš zprávy od Rafaela?“</p>
<p>Hanka se zastyděla, že se tak dlouho nezajímala o to, jak si vede druhá skupina povstalců. Jakmile se Rafanovi ozvala, měl i její kamarád spoustu otázek. Chvíli trvalo, než si vzájemně vyměnili nejnaléhavější informace. Naštěstí to byly převážně pozitivní zprávy. Všechny městské brány byly v rukou povstalců. Poslední útočiště Rasiů byl tedy palác. Dejus vzkazoval, že jeho muži čekají v záloze poblíž brány a jsou připraveni zasáhnout, budou-li to okolnosti vyžadovat. Tian hned začal plánovat útok. Tiše se dohadoval se svými muži a s mágy. Zvolna k nim došla DelMína. Tian se ohlédl a usmál se na ni.</p>
<p>„O něco tě poprosím,“ řekl a ukázal na Hanku, Zika a Matyáše, „postarej se mi chvíli o naši mládež. Do paláce je brát nechci, bude to tam asi dost horké.“</p>
<p>„Ale co knutové?“ namítla dívka.</p>
<p>„Pošlu pro vás, až vyřídíme nejšpinavější záležitosti. Pak teprve přijde vaše chvíle. Do té doby tu počkáte s DelMínou. To je rozkaz, rozumíte?“</p>
<p>„Ano, pane,“ odpověděl za všechny Zik a Tian spokojeně přikývl. Zamračeně pozorovali, jak on i jeho muži mizí v zákristii. Za chvíli budou v podzemních chodbách a přesunou se pod zemí k paláci. Město muselo být prošpikované chodbami jako ementál.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Dívka mezi vidoucími</strong></p>
<p>„Ale no tak,“ vzala kněžka dívku kolem ramen, „přece tu nebudete stát na chodbě. Jsou tu i příjemnější místa na čekání.“</p>
<p>Posmutněle ji následovali. Zavedla je do místnosti s krbem. Byla to útulná pracovna s pohovkou, třemi pohodlnými křesly, kde se povalovalo několik knih, na polici byly narovnány další. Svitky nastrkané v košíku se vršily hned vedle rozpleteného svetru.</p>
<p>Žena vyklidila křesla a pobídla své mladé hosty, aby se uvelebili. Se smíšenými pocity ji poslechli. Kněžka si k nim přitáhla židli, a než se posadila, přihodila do krbu kus dřeva.</p>
<p>Kde asi to dřevo berou, když tu nic pořádného neroste, napadlo Hanku. Ale neměla možnost se zeptat, protože se slova ujala DelMína.</p>
<p>„Zdá se, moji milí, že pro sebe teď máme trochu času. Možná bychom ho mohli docela účelně využít. Co vy na to?“</p>
<p>Odpověď na svoji řečnickou otázku nečekala a hned pokračovala: „Dokonce máme čas i na to, abyste si mohli přečíst svitek, co jste odnesli z knihovny. Nechci vám dělat kázání, ale opravdu není dovoleno si odnášet dokumenty domů.“</p>
<p>„Já nechtěl, to jen, víte... jak bych to...“ koktal Zik, když vytahoval svitek.</p>
<p>„Když už jsi ho přinesl, tak nám ho prosím přečti,“ laskavě mu pokynula kněžka.</p>
<p>Ta baba nám snad vidí až do žaludku, pomyslela si Hanka s nevolí.</p>
<p>Jejich mladší kamarád rozvinul starý dokument a zahleděl se do psaného textu. Pomalu začal číst.</p>
<p>„Jejich svět Nebus je pro lidi v podstatě nedostupný...“</p>
<p>„Cože?“ překvapeně se zvedla ze židle žena a nahlédla Zikovi přes rameno. „Bohrové? Překvapili jste mě. Myslela jsem, že vás budou zajímat knutové.“</p>
<p>Zamyšleně se vrátila na svou židli a kývla na chlapce, ať pokračuje.</p>
<p>„Bohrové patří k mimořádně inteligentním jedincům a kontakt s nimi nelze doporučit. Mají tendenci vylepšovat geneticky sami sebe, takže není dost dobře možné odhadnout, jak se jejich vzhled do příštího kontaktu změní. Původně se hodně podobali lidem. Snaží se však vylepšovat nejen sebe, ale i své okolí a experimentují s možnostmi stvoření života. Při posledním setkání hovořili o svých zákonech jako o kodexu pevně daných pravidel. Patří mezi ně i nevměšování se do záležitostí jiných životaschopných světů. Výjimkou je jen případ hrozící nákazy, která by se mohla nekontrolovaně šířit někam dál. Pak vstoupí v platnost další jejich zákon, který praví, že účel světí prostředky. V zájmu dalších světů je pak možno nakaženou oblast deratizovat, to jest kompletně zbavit života. Při setkání s nimi doporučuji obezřetnost. Jsou ochotni naslouchat logickým argumentům a uznat právo na život, ale jejich hodnocení toho, co je a co není nákaza, je poněkud odlišné od našeho. Jsou nakloněni považovat za nákazu světa vše, co živí tvorové nedovedou svým jednáním ovlivnit, například počasí, přemnožení hmyzu a podobně. Bude-li tyto řádky jednou číst nějaký méně zkušený cestovatel, doporučuji mu vyhýbat se bohrům a pokud možno i jednání s nimi. Jinak si musí uvědomit, že tihle tvorové bez problémů vnímají řeč slov i těla a částečně i mysli. Emoce považují za vývojovou nedokonalost a znak primitivů. Pochopit jejich technologie genetického vylepšování života je nad naše chápání, což nás staví do pozice trošku chytřejších zvířat. Jsou sice schopní a mocní, ale žádat je o pomoc se nevyplácí. Kdyby nedejbože došli k názoru, že si zasloužíme nějak vylepšit, náš svět už by přestal být naším světem. Osobně se považuji za zkušeného cestovatele a tato slova svěřuji pergamenu pro případ, že se mi něco přihodí a zápis najde některý z mých nástupců. Doufám, že nebude tak hrdý nebo hloupý, aby mé rady ignoroval.“</p>
<p>„To je všechno?“ zeptala se Hanka, když Zik zdvihl oči od svitku.</p>
<p>„Jo. Je tu už jen jakýsi náčrt podoby té bytosti.“</p>
<p>„Ukaž,“ naklonila se k němu, „hm, no, moc se to nepodobá bohrovi, kterého jsme viděli.“</p>
<p>„Obávám se, že v tomhle vám nepomohu,“ konstatovala DelMína, „čekala jsem, že se spíš budete zajímat o knuty. Kněz, co ho sem dosadili Rasiové, o nich tvrdil, že budou pro naši společnost požehnáním. Ale vyprávět mi o nich nechtěl. Ve starých knihách jsem pár informacích o knutech našla, ale bohrové? Do dneška jsem o jejich existenci ani neslyšela.“</p>
<p>„A co tu máte o knutech?“ zbystřila pozornost Hanka.</p>
<p>Žena kývla, aby se šli podívat k jejímu pracovnímu stolu. V několika knihách tu kněžka měla záložky a postupně otvírala různě velké a většinou tlusté bichle, aby se její hosté mohli podívat do textu. Hanka se Zikem se pustili do zkoumání poznámek, ale zklamaně konstatovali, že neobsahují nic nového. Teprve v té poslední nejobsáhlejší konečně narazili na něco zajímavého. Kromě toho, co už znali, se tu psalo: Knutové se zaměřují výhradně na osoby se silně vyvinutým sedmým smyslem. Upřednostňují mezi nimi ty, které jsou orientovány na duchovní život a tělesným žádostem nepřikládají velkou váhu. Chcete-li knutovi zabránit, aby si vás vybral, doporučujeme intenzivně myslet na své sexuální aktivity, případně na intenzivní tělesné projevy, jako je zvracení, průjem, přejídání, nemoci a podobně. Není to sice stoprocentní, ale má-li knut na výběr, takto orientovaným jednotlivcům se vyhne. Ačkoliv knut touží po zdravém fyzickém těle, nekontrolovatelné tělesné projevy a emoce jsou mu odporné. Zápis končil větou s několika vykřičníky: Velká sedma musí všemi prostředky zabránit jejich proniknutí do zdejšího světa a mezi lidi!!!</p>
<p>„Kdo to do té knihy zapsal?“ zajímal se Zik.</p>
<p>„Nejvíc užitečných zápisů o bytostech přicházejících z Motýlí brány je od cestovatelů mezi světy. Každý, který tady žil, se snažil zanechat v záznamech co nejvíc údajů, aby si zdejší Velká sedma dokázala poradit se všemi rizikovými tvory. Většina jich ovšem není tak záludných jako knutové,“ potřásla hlavou kněžka.</p>
<p>„Vy dokážete poznat, kdo je a kdo není cestovatel?“ vyzvídala Hanka.</p>
<p>„Víš, děvče, já už už hodně let zastávám své místo tady v chrámu a nějaký ten rok i roli stařešiny Velké sedmy. Mým úkolem je znát a radit. Takže ano, poznám. Kupříkladu ty to nejsi. Ale tenhle mladíček to v sobě má. Dokonce vnímám i to, že má u sebe malého dračího knuta.“</p>
<p>„No dovolte, já nejsem žádný knut, patřím k fagliniům,“ ohradil se nerudně Faglin. „Nikdy jsem po žádném těle netoužil. Uvolil jsem se doprovázet cestovatele jen kvůli mimořádně nepříznivým okolnostem, jinak bych v poklidu žil mezi svými.“</p>
<p>„O světě fagliniů jsem toho četla opravdu hodně. Říkáte si školitelé, že? Díky vám získávají cestovatelé schopnosti a znalosti a někdy i cestovatelské artefakty. Nebo se snad mýlím?“</p>
<p>„Nemýlíte. Pomáháme jim a dělíme se s nimi o poznatky. Vždycky bylo v našem zájmu, aby se blízké světy vyvíjely klidně a ve vzájemné rovnováze. Je lépe, když jsou brány mezi nimi uzavřené a nepřístupné. Aby to tak zůstalo, to je úkolem cestovatelů. Měli by plnit úlohu strážců klidu a rovnováhy. To je učíme.“</p>
<p>„Záslužná práce,“ usmála se DelMína.</p>
<p>„Bohužel je teď náš domov ohrožen stejně jako ten váš. Bohrové začali knuty považovat za nebezpečnou nákazu.“</p>
<p>„Je jich tu jen pár. Proč by to mělo být tak nebezpečné?“ Hanka měla pocit, že kněžka dráčka tak trochu provokuje, aby z něj vymámila informace.</p>
<p>„Jakmile knut obsadí inteligentního tvora s dostatečným sedmým smyslem, dokáže se rozmnožovat. Za několik desetiletí by váš svět byl kompletně v jejich moci.“</p>
<p>„Myslela jsem, že knutové mají vlastní svět. Proč mají potřebu pronikat k nám?“</p>
<p>„Ano. Jeden svět už zabrali. Jenže tím narušili přirozené rozmnožování ovládnutých druhů. Nedbali o jejich tělesné potřeby, takže druh, který se zpočátku jevil jako nejvhodnější, poněkud zdegeneroval. Museli začít používat těla spídů. To jim ale nevyhovuje, protože spídové se často chovají instinktivně a v bojových akcích se neohlížejí na přání knuta a chovají se spíš jako krvelačné šelmy.“</p>
<p>„Ano, v našem světě je mnoho inteligentních druhů,“ přikývla kněžka, „nedivím se, že o nás mají zájem.“</p>
<p>„Bohrové nedopustí, aby se ho zmocnili.“</p>
<p>„No, zdá se, že máme problém. A ne malý! Tian mi o tom řekl. Osud města teď závisí na něm a jeho lidech. Měli bychom se pomodlit.“</p>
<p>„Taková důležitá bitva a my u toho nejsme,“ posteskl si Zik. Není tu aspoň nějaké okno, kterým by se dalo z výšky pozorovat, jak na tom jsou naši?“</p>
<p>Kněžka vypadala, že se modlí aspoň v duchu. Chlapcova slova ji ale rychle vrátila do reality. Chápavě přikývla.</p>
<p>„Je tu něco lepšího. Pojďte se mnou. I já jsem celá nesvá, když nevím, jak to probíhá.“</p>
<p>Vedla je dlouhou chodbou. Občas potkávali služebnictvo, které kněžku uctivě zdravilo. Ona jim vlídně odpovídala. Hanka byla stále ve střehu. Nechtěla DelMínu podcenit. Za její vlídností se pravděpodobně skrývala mocná žena.</p>
<p>Chodba ústila do další chodby. Ta už nebyla tak honosně upravená jako ty chrámové a točila se do mírného oblouku. Následovalo schodiště vzhůru a jakési tajné dveře.</p>
<p>Poté, co se otevřely, vkročili do veliké místnosti bez oken, osvětlené podivnou magickou září. Vypadalo to tu jako v obrovském nemocničním pokoji. Dvě řady podivných postelí, nad kterými se nadnášely vesměs spící ženy a dívky. Procházeli mezi jejich postelemi a neodvažovali se kněžky zeptat, co to tu vlastně je.</p>
<p>„Alice,“ zastavil se najednou Matyáš, „to je přece Alice.“ Rozběhl se k jedné z postelí a chytil za ruku spící dívku.</p>
<p>„Ali, slyšíš mě? Probuď se. Co to tady s tebou proboha udělali?“</p>
<p>Kněžka k němu přiskočila hbitěji, než by u tak staré ženy člověk očekával. Odstrčila Matyáše od lůžka a pohladila dívku po hlavě.</p>
<p>„Co to vyvádíš, cestovateli? Snad ji nechceš zabít,“ řekla káravě.</p>
<p>„Je to moje sestřenice. Chci s ní mluvit!“</p>
<p>„Ona ale neumí naši řeč.“</p>
<p>„Mluví česky stejně jako já. Probuďte ji, prosím.“</p>
<p>DelMína gestem přivolala blíž ošetřovatelku, která jim stála za zády od chvíle, kdy Matyáš spící dívku chytil za ruku.</p>
<p>„Jak je na tom?“ zeptala se ošetřovatelky kněžka.</p>
<p>„Začala trochu hýbat nohama a naučila se několik našich slov. Stále je ale mezi námi nespokojená a pořád se dožaduje něčeho, čemu nerozumíme. Dokonce ani nerozumíme jejím mentálním obrazům.“</p>
<p>„Probuďte ji.“</p>
<p>„Jak si přejete, paní.“</p>
<p>Světlo nad postelí Alice změnilo barvu a dívka zamrkala. Poté se přestala nadnášet a klesla přímo na lůžko. Pomalu se posadila a vykulila oči.</p>
<p>„Maty! Matyáši, kdes byl tak dlouho?“ řekla česky, takže kromě jejího bratrance jí nikdo nerozuměl. Ostatním bylo jasné jen to, že chlapce oslovila jménem.</p>
<p>„Myslím, že bude lepší je nechat, aby si popovídali o samotě,“ postrčila kněžka Hanku a Zika dál do místnosti, kam měli původně namířeno.</p>
<p>Poslušně doprovodili ženu k velké zamlžené čočce na zadní stěně haly. Po jejích stranách nebyly postele, ale dvě křesla.</p>
<p>„DelMíno, to je dobře, že jsi tady,“ vstala z křesla malá holčička a přiběhla kněžku obejmout.</p>
<p>„Jak se cítíš, Sivko?“</p>
<p>„Dneska špatně,“ podívala se na kněžku vyčítavě dívenka.</p>
<p>„Špatné obrazy?“</p>
<p>„Já už se dneska nechci dívat. Nechci vidět, jak se lidi navzájem zabíjejí.“</p>
<p>„Mrzí mě, že to po tobě musím chtít,“ pohladila ji DelMína, „ale potřebujeme vědět, jak se situace vyvíjí.“</p>
<p>„Já vím,“ vzdychla trochu nedětsky holčička, „jsem vám vděčná za uzdravení, a jestli jste přišli nahlížet, jsem připravená.“</p>
<p>Vrátila se do svého křesla a navlékla si podobně jako žena v druhém křesle širokou čelenku, která se jí svezla až přes oči. V zamlžené čočce to zavířilo a začaly se v ní vynořovat obrazy. Trochu poodstoupili, aby lépe viděli. Obrazy se střídaly v jakémsi chaotickém pořadí. Pár okamžiků ukazovaly boj muže proti muži uprostřed krásné zahrady, pak uviděli skupinu, která se pokoušela zabarikádovat v komnatě, následoval obraz věže, odkud povstalci vyhodili dvě bezvládná těla. Při dalším záběru Zik skoro nadskočil.</p>
<p>„To je táta. A krvácí! Copak mu nikdo nepomůže?“</p>
<p>Bezmocně sledovali, jak se skupina povstalců vrhla kupředu proti několika spídům a čarodějům. Zdálo se, že je chtějí převálcovat prostou přesilou. Ti, co byli zasaženi kouzlem, překročila další vlna zuřivých útočníků. Spídy sice zabili, ale zraněním se nevyhnuli. Obránci nestíhali kouzlit. V pozadí povstalců zahlédli několik známých čarodějů. Ti se snažili ochromené muže probrat z letargie a zároveň částečně chránit útočící spolubojovníky. Situace začala být nepřehledná. Hanka si docela dobře dokázala představit hluk řinčících zbraní, supění bojujících i sténání zraněných. Tady nic slyšet nebylo, o to to bylo strašidelnější. Tam někde se hrálo o osud světa a oni tu stáli bezmocně stranou. Cítila, jak ji Zik chytil za ruku a instinktivně ho přitiskla k sobě, když další obraz vykreslil, jak se meč noří do těla a Dejus podklesává v kolenou. Při otočce se ale ohnal svou zbraní, což jeho protivníka poslalo na zem. Vzápětí ho musel zabít, aby sám unikl smrti. Následující chvíle měly blízko k masakru. Rasiové viditelně neměli v úmyslu se vzdát a úporně bojovali až do samého hořkého konce. I když se vítězství klonilo na stranu Deliů, nějak se z toho ani nedokázali radovat. Tyhle obrazy byly příliš kruté na to, aby je dokázali vypudit z paměti.</p>
<p>DelMína sundala holčičce čelenku a tím přerušila přenášení obrazů: „Myslím, že už jsme viděli dost. Dá se říct, že jsme zvítězili.“</p>
<p>„Jak je možné, že jsme to všechno viděli?“ zeptala se Hanka kněžky.</p>
<p>„Všechny ženy a dívky, co tady jsou,“ mávla DelMína kolem sebe, „jsou součástí našich vidoucích očí. Jejich šestý smysl, mám na mysli mimořádnou vnímavost k emocím a dění v blízkém okolí, umožňuje nahlížet do ohrožených oblastí.“</p>
<p>„Držíte je tu proti jejich vůli?“</p>
<p>„Ale vůbec ne. Po umístění na zdejších obláčkových lůžkách touží řada nemocných. Nikdo tu nezůstane déle než rok. Vybraní nám dávají k dispozici svůj šestý smysl a na oplátku se jim u nás obnoví zdraví.“</p>
<p>„A co Alice? Nepřijali jste ji nějak moc rychle?“</p>
<p>„Kdybych ji nepřijala, neměla by šanci v Quinwalu přežít. A pak. Nevyužít jejího šestého smyslu by byla škoda. Je mimořádně vnímavá. A taky se velice rychle uzdravuje. Ještě tu není ani tři týdny a už začala hýbat nohama. Brzo by se mohla sama postavit.“</p>
<p>„Rasiové sem také chodili?“</p>
<p>„Ano. Ale nezdálo se jim to příliš užitečné. Jejich kněz se za nás naštěstí přimluvil.“</p>
<p>Zik Hanku zatahal za rukáv: „Musím se jít podívat za tátou, jdeš se mnou?“</p>
<p>DelMína ho chytila za loket a otočila k sobě: „Teď vás ven v žádném případě nepustím. Musíte počkat, až vás někdo vyzvedne.“</p>
<p>„Ale...“ chtěl protestovat chlapec, jenže kněžka na něj pohlédla podmračeným autoritativním pohledem tak naléhavě, že si to rozmyslel. Sklopil oči a o jeho tichém protestu svědčil jen jeho zarputilý výraz.</p>
<p>„Neboj se, najdu ti průvodce, který vás tam dovede. Tak buď prosím chvilku trpělivý,“ opatrně ho pustila, jako by se bála, že uteče. Zik se choval trpělivě jen s největším sebezapřením.</p>
<p>Kněžka je vyzvala, aby počkali a šla si promluvit s jednou sestrou. Hanka toho okamžiku využila k tomu, aby kontaktovala Rafana.</p>
<p>„Už je konec. Jsem v pořádku,“ uklidňoval ji, „Dejus je sice zraněný, ale Tian tvrdí, že to není vážné. Počkej chvilku, prý ti mám něco vzkázat...“</p>
<p>Na chvíli se odmlčel.</p>
<p>„... jo, máte počkat v chrámu. Přijde tam Štístko a doprovodí vás k nám. Prý bude potřeba co nejdřív zkontrolovat pár lidí, jestli jsou čistí.“</p>
<p>Nakonec se Zik dočkal. Akorát Matyáš s nimi nešel. Nechtěl opustit Alici, takže si půjčili jen Faglina a kamaráda zanechali ve společnosti jeho sestřenice.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>V paláci</strong></p>
<p>Venku byla ještě tma, ale svítání nebylo daleko. Hanka byla překvapená. Zatím Quinwal znala jako město, kde se obvykle moc lidí ulicemi nepohybovalo. Tuto noc se něco změnilo. Snad všichni ze širokého dalekého okolí vyrazili ven, aby o něco nepřišli. Někteří jen postávali a klábosili, zatímco jiní nepokrytě oslavovali. Tu a tam bylo vidět raněné, o které se starali ošetřovatelé nebo mágové. Štístko se nikde nezastavoval a rychle kráčel kupředu. Měli co dělat, aby mu stačili. Prošli kolem jednoho hořícího domu. Vlastně už nehořel, jen doutnal a lidé kolem pobíhali, aby ho uhasili úplně. Prošli nestřeženou bránou na první hradby. Tady už tolik lidí nebylo. Zamířili k nejhonosnější budově uprostřed udržovaného parku. Zahradníci se asi budou muset hodně snažit, aby odstranili škody, které tu vznikly během dnešní noci. Moc času na rozhlížení ale neměli. Mířili přímo do paláce. Tady už stráže vchod hlídaly.</p>
<p>Během několika minut Zik klečel u provizorního lůžka svého táty. Dejus byl při vědomí a ošetřoval ho jeden z mágů. Přesto Hanka obětovala trochu magie, aby zkontrolovala, jak na tom zraněný je. Mág odvedl dobrou práci. Rány byly ošetřené do hloubky, akorát na hrudi bylo jedno podezřelé místo, které se dívce nelíbilo. Nebylo úplně jasné, jestli je to deformace ze starého zranění nebo z nového. Sváťa by to určitě dokázal lépe, ale momentálně jí nemohl ani poradit. Zkusila tedy deformaci přeléčit podle svých nejlepších schopností. Dejus si položil ruku na prsa a několikrát se zhluboka nadechl. Pak pohledem vyhledal Hanku a pokusil se úsměv. Spiklenecky na něj mrkla a stáhla se.</p>
<p>To už k nim dorazil Tian DelHas, aby Hanku a Faglina zaměstnal při kontrole zajatců. Čekalo ji náročné ráno, protože nakonec se ukázalo, že je nutné zkontrolovat skoro všechny, které Tian hodlal pověřit ostrahou a obnovením pořádku ve městě. Seznámili ji také se správcem DelArkem, kterého vytáhli z vězení. Díky jeho organizačním schopnostem se do všeobecného chaosu začal krůček po krůčku vracet pořádek. Vypadal vyčerpaně, ale odmítl odpočívat, dokud se nepodaří zajistit ostrahu u bran a rozhodnout o velitelských funkcích v kasárnách. Hanka pod jeho vedením zkontrolovala desítky lidí. Když už skoro usínala vestoje, poslal ji DelArk do postele.</p>
<p>Probudila se kolem poledne, když jí malé tlapky přeběhly po krku. Nejdřív podezírala Faglina, ale sotva se její vědomí prodralo k mysli ukolébané spánkem, poznala tulíka. Nejdřív si zkontrolovala vlasy. Nebyly zacuchané a někdo vedle ní se tiše zasmál.</p>
<p>„Tak dlouho tu nejsme, aby Plavík stihl něco zaplést.“</p>
<p>Slastně se protáhla. Bylo skvělé se v klidu prospat. Pak ji mozek vrátil do reality. Kolik jim zbývá dní? Týden? A bude vůbec v jejích silách najít všechny knuty? Co když se před nimi ukryjí? Co když...</p>
<p>„Na, tohle si navlékni,“ podával Rafan dívce náramek, „a doplň si z něj magii.“</p>
<p>Byla ráda, že ji vytrhl z neveselých myšlenek a podávaný šperk si zvědavě prohlížela. Nebyl nijak zvlášť nápadný, ale když pocítila jeho dotyk na kůži, uvědomila si, kolik energie v sobě nese. Doplněním své magie nevyčerpala ani zlomek toho, co ukrýval.</p>
<p>„Moc zálibně na něj nekoukej, budu ho muset vrátit Helaře,“ ušklíbl se na ni kamarád, „vlastně patří Demitovi. Půjčil nám ho na cestu do Quinwalu.“</p>
<p>„Ty jsi ho Helaře před bojem nevrátil?“</p>
<p>„Vrátil. Jenže dnes mi ho zase vrazila do ruky s tím, že tě čeká plno práce a měla bys být magicky v kondici. Prý abych se o tebe postaral.“</p>
<p>„Plno práce?“</p>
<p>„Jo. DelHas naplánoval, že kompletně prověříme úplně všechny na prvních hradbách včetně těch, kdo se vyskytují v kasárnách a klášteře mezi prvními a druhými hradbami. Mágové se postarají, aby naší pozornosti neunikla ani myš.“</p>
<p>„To budu kontrolovat i všechny myši?“ vyděsila se Hanka.</p>
<p>„Ale ne, neboj se, na tebe zbydou jen ti, kteří uvíznou v síti našich kouzelníků. Právě všude rozmisťují alkoholové pastičky. Pokud se na ně nachytá něco drobného, bude to mrtvé dřív, než si to uvědomí, že jde o past. Bude-li to něco většího, mágové to chytí a dodají ke kontrole.“</p>
<p>„A dokážou takhle zabezpečit celé město?“ zapochybovala Hanka.</p>
<p>„Nepodceňuj je. Oni to zvládnou. Jen se obávám, že alkoholici a hospodští nás budou pomlouvat a proklínat ještě řadu let.“</p>
<p>„Hospodští?“</p>
<p>„No jistě. Mágové totiž zabavili veškerý alkohol, který našli.“</p>
<p>„No nazdar. Když si představím, že by něco podobného potkalo Zachariáše...“</p>
<p>Oba se zasmáli při vzpomínce na trpasličího přítele.</p>
<p>„Máš hlad?“ zeptal se Rafan.</p>
<p>„Děsnej,“ přikývla.</p>
<p>Jeden ze strážných na chodbě je nasměroval do jídelny.</p>
<p>„No páni,“ vydechla dívka, když na stolech viděla bohaté studené mísy a služebnictvo jim hned vrazilo do ruky talíř, aby si nabrali podle své chuti.</p>
<p>„Á tady jste,“ objevil se vedle nich DelHas a podobně jako oni si vzal talíř a začal ho plnit masem a ovocem. Hanka z něj nemohla spustit oči. Byl vykoupaný, čistě oblečený a oholený. Jedl s grácií šlechtice a všechna ta palácová nádhera kolem významně podtrhovala jeho důstojnost a důležitost. Jestli někdo patřil mezi vládce, tak on určitě.</p>
<p>Zamával na jednu služebnou a nařídil jí: „Až se najíme, zavedeš tady naše mladé do mojí koupelny a najdeš jim něco čistého a přiměřeného na sebe.“</p>
<p>Žena se lehce uklonila a odběhla.</p>
<p>„Nevím, jestli ti to už Rafan stihl říct, ale budeš muset hlídat Faglina, aby nespadl do některé z kouzelnických pastiček. Bude to teď tady pro něj trochu nebezpečné.“</p>
<p>Všichni se ohlédli po dráčkovi, který k nelibosti služebných trůnil uprostřed stolu a oždiboval pochoutky z různých mís. A tulík mu ukazoval, co podle jeho názoru ještě stojí za ochutnání. Hanka zvažovala, zda by je neměla napomenout, ale neměla to srdce jim kazit hezkou a zajímavou chvilku.</p>
<p>DelHas sledoval její pohled a shovívavě se usmál: „Jen je nech, ať si to užijí. Za chvíli by se tu měl objevit Josef. Řekne vám, co je kde potřeba ohlídat. Po setmění se vraťte sem, pro všechny své věrné tu chystáme slavnostní večeři a rád bych každému osobně poděkoval za podporu. Taky tu budete mít připravenou komnatu na přespávání.“</p>
<p>„Komnatu?“ zatvářila se Hanka, jako když ji bolí zuby. „Radši bych spala u Zika na zemi společně s klukama.“</p>
<p>„Na to zapomeň, děvče, pobyt na čtvrtých hradbách pro tebe skončil. A v paláci se nehodí, abys spala pohromadě s bandou kamarádů. Nanejvýš mohu zařídit společnou ložnici s Evelínou Obilovou, jestli bys chtěla.“</p>
<p>„S Evelínou?“ upřímně se vyděsila dívka a Rafanovi zaskočilo sousto, jak se snažil potlačit smích. I DelHasovi v očích tančila jiskřička pobavení.</p>
<p>O kom se mluvívá... Jeden ze sluhů právě přiváděl Josefa a jeho ženu.</p>
<p>„Haničko, holčičko, tolik jsem se o tebe bála,“ rozzářila se bývalá chůva a málem Hanku přidusila na svých prsou při láskyplném objetí. „Ty ale vypadáš hrozně. Měla by ses trochu umýt a odpočinout si. Za ty poslední dny to...“</p>
<p>„Zadrž, moje milá,“ poklepal jí na rameno Josef, „ještě budete mít spoustu času si popovídat, ale teď si pospěš do kuchyně. Hádám už se ti nikdy nenaskytne možnost vypomáhat v paláci při přípravě slavnostní večeře, až se náš život zase vrátí do starých kolejí.“</p>
<p>„Jistě, mužíčku, máš pravdu jako vždycky,“ usmála se, pokrčila rameny a ještě jednou Hanku srdečně objala.</p>
<p>„Půjdeme se vykoupat,“ prohlásil Rafan a hrábl mezi mísy pro tulíka.</p>
<p>Koupelna z leštěného kamene, kde čekala voňavá teplá voda, Hanku oslnila. Nic podobného nikdy neviděla. Čistá voda se líbila i Faglinovi. Zvlášť ta tekoucí. Usadil se v umyvadle a rozkošnicky nastavoval křídla vodnímu proudu. Služebná Hance pomohla umýt vlasy a pak odnesla její oblečení. Vrátila se s obrovským ručníkem a držela dvoje šaty, aby si dívka mohla vybrat. Kalhoty v nabídce nebyly, takže Hanka sáhla po těch, co nevypadaly tak zdobeně. Cítila se trochu trapně, že jí někdo asistuje při oblékání a vrtalo jí hlavou, jestli je stejně obskakován i Rafan.</p>
<p>Když se s dráčkem vrátila do jídelny, bylo tam živo.</p>
<p>„No jo, občas se z tebe vyklube i docela pěkná ženská,“ uznale mrkl Rafan a vzápětí trochu posmutněl. Asi si vzpomněl na Andělu, usoudila Hanka. Rozhlédla se po přítomných a zeptala se: „Kde je vlastně Vron?“</p>
<p>„Klade s Helarou pastičky,“ ušklíbl se Rafan, „nevím, kdy ho zase uvidíme.“</p>
<p>Ale to už k nim zamířil Josef: „Tak co, mládeži? Připraveni?“</p>
<p>Přikývli a společně s ním vyrazili do města, kde je čekala práce. V kasárnách se k nim připojil Artitan a každému z nich dal do ruky tři antimagické náramky a polní láhev plnou kořalky. Celé odpoledne je vodil sem a tam, aby zkontrolovali všechny lidi, co se na prvních hradbách pohybovali.</p>
<p>„Kde je Matyáš?“ zeptala se Hanka dráčka, když jim Josef dopřál chvilku odpočinku.</p>
<p>„Pořád dělá společnost Alici. DelMína se snaží urychlit její léčbu, aby mohl svou sestřenici vrátit domů.“</p>
<p>„Možná by ji měl odvést ještě během tohoto týdne,“ zamyslela se Hanka nad situací, „kdyby se to tady přece jen zvrtlo k horšímu, měli byste na jeho světě větší šanci přežít.“</p>
<p>„Zatím to nejde, potřebuješ mě,“ namítl Faglin.</p>
<p>„To je pravda,“ připustila.</p>
<p>„Možná odejdeme těsně před příchodem bohrů.“</p>
<p>„To bude rozumné,“ přikývla a byla ráda, že Josef přerušil jejich odpočinek a že nemusí myslet na den, kdy tyhle zvláštní bytosti rozhodnou o existenci či neexistenci jejich světa.</p>
<p>Večer po návratu do paláce byla Hanka tak unavená, že se jí na slavnostní večeři ani dost málo nechtělo. Nedostala však šanci se z toho vyvléknout. Služebná už pro ni měla přichystané nádherné a podle dívčina mínění přespříliš okázalé šaty a také účes trval mnohem déle, než bylo Hance milé. Ocenila však nápad, kdy jí služebná amulet od harpyjí zapletla do vlasů tak, aby se při natočení hlavy sám zhoupl přímo před oči, aniž by ho musela brát do ruky. Tím měla možnost velice nenápadně mít pod dohledem každého, kdo by mohl být podezřelý. Odpoledne objevila jen jednoho knuta a byla nervózní z toho, kolik jich tu asi ještě zbývá. DelHas sice tvrdil, že většina jich musela zahynout při závěrečné palácové bitvě, ale dráček ji varoval, aby na to nespoléhala, a připomínal, jak jsou knutové inteligentní. Nabádal ji, aby neustále hlídala lidi kolem sebe, protože se dá očekávat, že se knutové pokusí přesunout na osoby vysoce postavené s patřičně vyvinutým sedmým smyslem.</p>
<p>„A jak zjistíme, jestli jsme je opravdu dostali všechny?“ ptala se starostlivě Faglina.</p>
<p>„My to bohužel zjistit nedokážeme, to umí pouze bohrové,“ zněla jeho znepokojivá odpověď.</p>
<p>Na večeři se opravdu sešli všichni, kdo bojovali na straně Deliů. Hanka nechápala, jak je možné tak velkou akci úspěšně zorganizovat, ale DelArk měl opravdu nadání, protože tu všechno plynulo přirozeně bez zádrhelů. Několik sluhů přesně vědělo, jaký je zasedací pořádek, každý stůl obsluhovala jiná parta a jídla bylo všude tolik, že by se tu při dobré vůli nakrmilo celé město. Hanka seděla mezi Zikem a Matyášem a naproti nim uznalým mrknutím přivítali její příchod Rafan, Vron a překvapeně se na ni zahleděla i Helara. V čele živě diskutoval DelHas se správcem DelArkem. Vedle nich... Poznala ho teprve když se k ní natočil svou zjizvenou tváří. Pramen vlasů měl hozený přes poškozené oko. Tentokrát přišel bez šátku a ve slavnostním oblečení. I on vypadal skoro královsky. Dejus, vlastně nyní už DelRiux pozorně naslouchal rozhovoru svých společníků.</p>
<p>„Tátovi to sluší, co?“ drcnul do Hanky loktem Zik, když si všiml, kam se dívá, a hned ji začal upozorňovat i na další důležité osoby, jako byla DelMína nebo Horkarundan.</p>
<p>„Představ si, že vaši mágové dokonce dokázali probudit z kómatu DelBufa. Ten tu ale dnes není. Ještě nebyl dost silný na to, aby sám přišel, a odmítl nabídku, že ho sem přinesou. Za tři dny ale už prý bude natolik v pořádku, aby zvládl slavnostní ceremonii. Aspoň to sám tvrdil.“</p>
<p>„A ty víš, co se v příštích dnech chystá?“ divila se Hanka.</p>
<p>„No to je přece jasné,“ kasal se Zik svou informovaností, „jmenování nového krále musí proběhnout co nejdřív. Zítra a pozítří se všechno připraví a další den bude DelHas slavnostně korunován.“</p>
<p>„Takže DelHas bude králem?“</p>
<p>„Jo. A jako náš panovník pak bude mít právo vyzvat podle svého uvážení kohokoliv, aby přistoupil k osudí. Táta slíbil, že mě na doplňovací shromáždění Velké sedmy vezme s sebou, abych to viděl. Vás asi pozvou taky. Tady v Quinwalu se to považuje za velkou poctu.“</p>
<p>„No a hned potom se asi vrátím s Alicí domů,“ vstoupil do hovoru Matyáš.</p>
<p>„Jo, jasně. Ale ne hned. Pustí tě až po velkém slavnostním shromáždění lidu na druhých hradbách, kde se král představí lidu a oznámí městu, jak dopadl Los osudu.“</p>
<p>„To už bych si docela odpustil.“</p>
<p>„Jenže Hanka tam bude mít skvělou příležitost zkontrolovat v podstatě všechny obyvatele města, jestli jsou čistí. A k tomu přece potřebuje Faglina.“</p>
<p>„No dobře. Jeden den navíc už nehraje roli. A jak znám Alici, taky to bude chtít vidět.“</p>
<p>„Proč s tebou nepřišla na večeři?“</p>
<p>„Nudila by se tu. Neumí zdejší řeč. Vezmu ji až na korunovaci. To pro ni bude mnohem zajímavější podívaná.“</p>
<p>Zatímco se lidé bavili, tulík s dráčkem se slunili v pozornosti přítomných a navzdory tomu, že už se přecpali v poledne, ochutnávali od všeho, co se objevilo na stole.</p>
<p>Po ovocném moučníku DelHas požádal hosty, aby se přesunuli do vedlejšího sálu, který byl sice rozlehlý, ale bez jediné židle. Jen kolem stěn byly jen jakési úzké ne příliš pohodlné lavice. Kulaté stoly tu hostům nabízely drobné chuťovky, ovoce a velké množství nápojů. Čekalo je tu krátké vystoupení dětského chrámového sboru a pak pronesl DelHas děkovnou řeč. Naštěstí byl stručný. Vzápětí se rozproudila zábava. Lidé se shlukovali do skupinek a Hanka si s překvapením uvědomila, že tahle varianta shromáždění vůbec není špatná. Mohla si popovídat s Vronem, Artitanem, dokonce zvládla neztratit úsměv ani při konverzaci s Evelínou. Z jejího upovídaného zájmu ji pak vysvobodil Zik se svým otcem.</p>
<p>„Nečekala jsem, že se tak rychle uzdravíte,“ usmála se Hanka na DelRiuxe.</p>
<p>„Nikomu to n-neříkej, ale ještě mi není úplně do skoku,“ podotkl tiše, „přišel jsem ti p-poděkovat za to, žes mě léčila.“</p>
<p>„To byla jen taková drobná výpomoc,“ pokrčila rameny dívka.</p>
<p>„Pomohlo mi to. Dokonce se mi teď i m-mnohem lépe mluví.“</p>
<p>„Proč jste žili na čtvrtých nebo pátých hradbách, když vlastně patříte do Velké sedmy?“ nedokázala Hanka ovládnout svou zvědavost.</p>
<p>„Byl jsem přesvědčený, že jako m-mrzák nemám Velké sedmě co nabídnout. Bál jsem se, že by se d-dobře situovaní lidé mně a Zikově matce posmívali. Vlastně jsem se schovával p-před všemi, kdo nás znali. Víš, rodina někdy dokáže ublížit víc než cizí. Mezi chudými si nás nikdo nevšímal, m-měli jsme tam svůj klid.“</p>
<p>„A kde je tvoje máma? Ukaž mi ji,“ obrátila se Hanka k Zikovi. Ten se zarazil a tázavě pohlédl na otce.</p>
<p>DelRiux dal Hance ruku kolem ramen a odvedl ji kousek dál od ostatních.</p>
<p>„Všiml jsem si, že se znáš s některými m-mágy tam od vás. Mám na tebe soukromou prosbu. Chci se zeptat, zda by ses n-nepřimluvila u někoho schopného, aby se přišel na Zikovu matku podívat. Ona je svým způsobem taky m-mrzák, ale v magickém slova smyslu. Její mysl p-poškodilo silné kouzlo.“</p>
<p>„To se dá snadno zařídit. Řeknu Vronovi a Artitanovi, možná by se mohla připojit i Helara.“</p>
<p>„To budu rád, ale nemluvte o tom p-prosím s našimi lidmi.“</p>
<p>„A proč?“ podivila se Hanka.</p>
<p>„Kdyby se s tím n-nedalo nic dělat, nechci, aby ji litovali. A n-nechci každému na potkání vysvětlovat, jak s tím dokážeme žít.“</p>
<p>„Jasně,“ přikývla dívka a naznačila zamknutí pusy na klíč.</p>
<p>Ke konci večera už Hanka málem necítila nohy. Nové boty ji nepříjemně svíraly a magií na ně plýtvat nechtěla. Ale byla spokojená. Žádný knut se neobjevil a stihla s Vronem domluvit návštěvu u Zikovy matky.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Zikova rodina</strong></p>
<p>Následující dva dny byly naplněny procházkami po městě. Tentokrát ji doprovázeli Vron, Rafan a Helara a dvakrát se k nim připojil i Hádes, aby je vzal do míst, která neznali. Do pastiček se chytili dva knutové, jinak se město zdálo být čisté. Hanka se naučila česat tak, aby mohla mít křišťál volně zavěšený ve vlasech a nemusela ho při každé příležitosti zdvihat k očím.</p>
<p>První návštěva u Zikovy matky nepřinesla žádnou pozitivní odpověď. K Hančinu překvapení Artitan doporučil, aby se na ni přišel podívat Pohromak. Potlačila osobní antipatie k tomuto mágovi a byla zvědavá, co víc by mohl tenhle arogantní kouzelník dokázat.</p>
<p>Jejich druhá návštěva trochu připomínala procesí. Žena se tvářila překvapeně, vůbec si nepamatovala, že tu někteří z nich byli už předchozí den.</p>
<p>Pohromak vypadal, že ho to zajímá. Deset nekonečných minut ženu držel za ruce a díval se jí do očí. Pak ji pustil a utřel si zpocené dlaně do pláště. Ostatní mlčky čekali na jeho vyjádření.</p>
<p>„Muselo to být několik vzájemně zapletených proudů temné magie,“ prohlásil a otočil se k DelRiuxovi, „tvrdíte, že jste to částečně viděl. Zkuste si vzpomenout co nejpřesněji na to, co se tam dělo.“</p>
<p>Muž přikývl, ale pak mu pohled padl na Zikovy zvědavě vykulené oči.</p>
<p>„Odejdi, Ziku,“ nařídil mu.</p>
<p>„Ale, tati, já to chci slyšet.“</p>
<p>„Jednou ti to p-povím, ale ne teď. Hanko, prosím tě, vezmi ho ven!“</p>
<p>Odcházela z místnosti stejně neochotně jako Zik. Dveře byly v paláci bytelné, nedalo se čekat, že by něco zevnitř zaslechli.</p>
<p>„To není spravedlivé,“ durdil se chlapec, „mám právo to slyšet. Chci to slyšet!“</p>
<p>„Hmm. Taky to chci slyšet,“ mrkla na něj spiklenecky Hanka a kývla, aby s ní šel k odpočívadlu u okna. Přitiskla si prst na ústa a magicky propojila výklenek u okna s místností, kterou právě opustili. Hlasy zněly vzdáleně, ale bylo jim rozumět.</p>
<p>„... byla těhotná, ale nikdo to ještě n-nevěděl. Můj bratr dal pokyn třem m-mágům a ti spustili nějaké velké kouzlo. Do toho zřejmě její muž otevřel bránu. Byl z toho takový m-magický uragán, že nešlo rozeznat, co všechno se p-přihodilo. Nenarozeného Zika to zřejmě n-nepoznamenalo, ale ona ztratila p-paměť. Fyzicky byla v pořádku a dítě se narodilo n-normálně. Pojmenovali jsme ho Zikmund. Mateřský pud byl n-natolik silný, že existenci dítěte si zapamatovat dokázala, d-dokonce i jeho jméno. Ale to bylo všechno. N-nepamatuje si minulost, rodinu, události, ani mě.“</p>
<p>„Tři mágové? To by odpovídalo,“ zamumlal Pohromak.</p>
<p>„To znamená, že by k rozpletení kouzla museli také asistovat tři z nás,“ podotkl Artitan.</p>
<p>„Ty by sis troufl?“ posměšně se zeptal Pohromak.</p>
<p>„S několika temnými kouzly už jsem se setkal.“</p>
<p>„Máš s bídou úroveň mateřské školy,“ poznávala Hanka známý arogantní hlas.</p>
<p>„Předpokládám, že moji asistenci neodmítnete,“ ozval se Vron.</p>
<p>Chvilku bylo ticho. „Vás beru,“ souhlasil Pohromak.</p>
<p>„No, možná by nám Artitan mohl dělat třetího,“ otráveně připustil po další odmlce.</p>
<p>„Kdy to chcete zkusit?“ zeptal se DelRiux.</p>
<p>„To si myslíte, že máme času nazbyt?! Zkusíme to hned.“</p>
<p>„Bez přípravy?“ hlas Zikova otce zněl poplašeně.</p>
<p>„Opusťte prosím místnost!“</p>
<p>Jak se ukázalo vzápětí, Pohromak nevyhodil jen DelRiuxe, ale i ostatní. Nechal uvnitř pouze Vrona a Artitana. Hanka rychle zrušila odposlouchávací kouzlo a Zik se rozběhl k otci. Mohutná ruka ho vzala kolem ramen: „Neboj se, chlapče, to b-bude dobré.“</p>
<p>Jeho intonace ale moc přesvědčivá nebyla.</p>
<p>„Nó,“ ležérně se opřela o stěnu chodby Helara, „Pohromak je sice lump, ale když chce, tak umí. Jestli se to nepovede jemu, tak je to bez šance.“</p>
<p>„Pohromak v roli zachránce, to je fakt něco nového,“ zašeptala Hanka tak, aby to slyšel jen Rafan.</p>
<p>„No jo, asi si budeš muset přiznat, že málokdo je jen černej nebo jen bílej. Ber to tak, že člověk je prostě směsice obojího.“</p>
<p>Ještě chvíli si tiše sdělovali dojmy, když se dveře znovu otevřely a Vron kývl, aby vstoupili.</p>
<p>Zik se vrhl k posteli, kde ležela žena a vypadalo to, že spí.</p>
<p>„Je v pořádku?“ staral se DelRiux.</p>
<p>Pohromak mávl na Artitana, aby to vyřídil a zamračeně bez rozloučení opustil místnost. Hanka zatajila dech. Že by se to nepodařilo?</p>
<p>„On,“ kývl Artitan ke dveřím, které právě zapadly za kouzelníkem, „tvrdí, že se to podařilo. Akorát prý bude chvíli trvat, než se vaší ženě vrátí ztracené vzpomínky. Není však jasné, co všechno si bude pamatovat. To ukáže teprve čas.“</p>
<p>„Mami, maminko,“ hladil Zik ženě ruku a konečně se dočkal.</p>
<p>„Chlapečku můj, ty jsi tady? To jsem ráda,“ zase zavřela oči a DelRiux jemně odtáhl Zika, aby ji nerušil.</p>
<p>„Nechte ji hodně odpočívat a až se probudí, dávejte jí co nejvíc tekutin. Možná bude unavená několik dní,“ zkontroloval ženu Vron a povzbudivě se usmál na Zika, „a něco sladkého by jí taky prospělo.“</p>
<p>Provázeni DelRiuxovými díky postupně všichni odešli. Hanku už palácové večery pomalu začínaly unavovat. A to je měla na pořadu teprve pár dní. Poprvé sice bylo hezké se nechat obsluhovat při koupání, ale teď se přistihla, jak se na služebné utrhuje a dělá naschvály. Přece nejsem malá, vyčítala si to potom, ale nemohla si pomoci. Představa, že při zítřejší korunovaci zase bude upnutá do společenských šatů a bude se muset na všechny usmívat, se jí zdála být nesnesitelná.</p>
<p>Poté, co poslala Faglina za Matyášem, se vloupala do skřínky své služebné, kde si půjčila nejobyčejnější halenku a sukni. Pak po popínavých rostlinách sešplhala z okna do parku. Vyškrábala se na jeden příhodný strom, schovala se mezi větvemi a konečně se mohla uvolnit. Nerušeně nasávala klidnou večerní atmosféru. Litovala, že se nemůže spojit se Sváťou, drakem nebo jednorožcem. Občas smetla z kůže zvědavého mravence a po chvíli došla k závěru, že se má skvěle, a i když stále hrozí zánik jejího světa. Má se tu podstatně líp než u fagliniů.</p>
<p>„No ne, dneska je tu obsazeno,“ ozvalo se jí za zády. Lekla se tak, až málem spadla.</p>
<p>Zik se usmíval od ucha k uchu. Popolezl až na její větev a usadil se hned vedle.</p>
<p>„Jak se ti líbí v paláci?“ zeptal se jí.</p>
<p>„Jó, nádhera.“</p>
<p>„Mně vůbec ne. Na čtvrtejch a pátejch to bylo mnohem lepší a jednodušší. Lidi tam buď byli tví přátelé nebo nepřátelé nebo ti ostatní. Tady je to furt: tohle se sluhům neříká, tohle slušně vychovaný chlapec nedělá, tohle musíš, tohle nemůžeš. Kdo to má vydržet?“</p>
<p>„Jestli bude chtít DelRiux zůstat v paláci, asi ti nezbyde než si zvyknout.“</p>
<p>„A představ si, že budou chtít, abych chodil do školy!“</p>
<p>„No a? To je přece normálka.“</p>
<p>„Jak pro koho!“ odsekl a odmlčel se. Na nebi začala vyskakovat světélka hvězd a hmyz přestal obtěžovat.</p>
<p>„Ty, Hanko,“ ozval se po chvilce, „smáli se ti někdy ve škole spolužáci?“</p>
<p>„Jo, smáli. A někdy dokonce i moji kamarádi.“</p>
<p>„Co se proti tomu dá dělat?“</p>
<p>„Zatnout zuby a smát se spolu s nimi. Ono je to pak rychle přestane bavit.“</p>
<p>„Nechce se mi do školy. Nikoho tam nebudu znát.“</p>
<p>„Je to jednodušší, než se postavit spídům.“</p>
<p>„Myslíš?“</p>
<p>„Jsem si tím jistá.“</p>
<p>Zikovi se z plic prodral smutný povzdech. Obyčejný život mu připadal složitější, než dobrodružné výpravy do ulic. Ještě chvíli si povídali, než jim začalo být chladno.</p>
<p>Další den byl téměř celý ve znamení korunovace.</p>
<p>Hanku, Zika a Matyáše si vyžádala DelMína a pověřila je úklidem a výzdobou chrámu. Pravděpodobně to zorganizovala kvůli Alici, která tu seděla v křesle poblíž oltáře, upozorňovala bratrance na nedostatky a vymýšlela, co by se ještě dalo vylepšit. Viditelně ji to bavilo. Hanka se pustila do aranžování květin a klukům nechala na starost svíce a girlandy. Mnoho času na to neměli, obřad měl začít už odpoledne. V chrámu byl příjemný chládek a slunce prohazovalo barevnými okny veselé paprsky.</p>
<p>DelMína je přišla zkontrolovat a byla příjemně překvapená.</p>
<p>„Odvedli jste dobrou práci,“ pochválila je, „kéž na vás vlídně spočine stvořitelovo oko.“</p>
<p>Hanka si kacířsky pomyslela, jak to asi chápe Faglin, když jeho stvořitelem byli bohrové. Ale proč ne. Kdyby se bohrové rozhodli pro vlídnost, taky by to nebylo k zahození.</p>
<p>Pak je kněžka poslala převléknout. Ukázalo se, že šaty, které Hanka nosila na večeři, jsou oproti těm, co jí nachystali nyní, ještě nadmíru praktické a pohodlné. Tyhle by si bez pomoci služebné ani nedokázala navléknout. Drahými kameny vyšívaný živůtek ji svíral a výstřih odhaloval víc, než se jí líbilo.</p>
<p>„Vypadáte fantasticky,“ naposledy zálibně své umělecké dílo ohodnotila služebná, „na chodbě už na vás čeká váš společenský partner.“</p>
<p>„Společenský partner?“ podivila se Hanka a vrtalo jí hlavou, kdo to bude.</p>
<p>„Při takovéhle mimořádné společenské události musí mít každá dáma svého partnera, který dohlédne na to, aby v pořádku dorazila na místo určení. Měl by se postarat o všechny její potřeby a rovněž ji musí bavit, aby se dobře cítila.“</p>
<p>Hanka opatrně otevřela dveře. Čekal tam na ni Vron. Byla zvyklá, že se její přítel obléká skromně a nenápadně. Tady ale asi, podobně jako ona, neměl na vybranou a přišel vystrojen jako nějaký šlechtic.</p>
<p>„Smím vám, krásná paní, nabídnout své skromné rámě?“ mrkl na ni a lehce se uklonil. Zavěsila se do nabídnuté ruky a zahlédla služebnou, jak spokojeně přikyvuje.</p>
<p>„Jestli to takhle půjde dál, tak nevím, jak těch několik hodin přežiju,“ tiše si postěžovala.</p>
<p>„Třeba to bude zajímavé.“</p>
<p>„To sotva. Samé ceremonie, úklona sem, úklona tam. Co je na tom prosím tě zajímavého?“</p>
<p>„Zkus se na to dívat pod jiným úhlem. Odmysli si všechny ty parádičky, blýskavé efekty a zdvořilůstky a všímej si toho, jak se kdo tváří, kdo koho má či nemá rád a kdo si s kým nejdéle povídá. Možná se ti jednou podobná politická lekce bude hodit. Neříkám, aby ses lidem nabourávala do mysli, ale i pouhé pozorování hodně napoví.“</p>
<p>„Raději bych v magickém útulku čistila klece rochňáků.“</p>
<p>„Nerouhej se, mohlo by se ti to splnit,“ zasmál se Vron. Byla ráda, že ho má vedle sebe. Mohla mu říct cokoliv. Nikdy se na ni nerozzlobil, nikdy jí nic nevyčítal. Tolik pochopení jako on pro ni měl snad akorát Sváťa. Ale ten byl v této chvíli příliš daleko.</p>
<p>Slavnost se konala v chrámových prostorách a pak se všichni přesunuli do korunovačního sálu, který Hanka dosud neviděla. Konečně měla možnost na vlastní oči spatřit posledního z Deliů, kterého ještě neznala. DelBufo byl vyhublý, ale sálala z něj autorita už na dálku. Měl pichlavý pohled a podmračenou tvář.</p>
<p>„Není mi sympatický,“ rozdělila se o svůj pocit s Vronem, „něčím připomíná Pohromaka.“</p>
<p>„Je mocný a schopný. Byla klika, že ho nedostali knutové.“</p>
<p>DelBufo měl evidentně za úkol vložit novému králi na hlavu korunu jako symbol jeho nového úřadu. Hance celá ceremonie připadala poněkud zdlouhavá. Byla ráda, když to konečně dospělo k závěru.</p>
<p>„Nemohli bychom se už vytratit?“ sondovala opatrně.</p>
<p>„Ještě musíme projít špalírem gratulantů. Pak bude hostina, ze které už můžeme odejít, aniž bychom někoho urazili.“</p>
<p>Ukázalo se, že nejen Hanka, ale i Rafan s Helarou se vytratili, jakmile to jen trochu šlo. Potkali je v parku před palácem. Chvíli se zastavili, aby si popovídali. Nakonec se shodli na tom, jak ze sebe touží shodit všechnu tu nepohodlnou parádu a konečně si udělat pohodlí.</p>
<p>I další den se Hanka musela nastrojit do společenských šatů. Služebná jí na každý den vždy přichystala nové. Tentokrát byla oficiálně pozvaná novým králem Quinwalu, aby se zúčastnila rituálu Velké sedmy spojeného s losováním. Dokonce se jí dostalo výsady vložit ruku do osudí.</p>
<p>Rafan vtrhl do jejího pokoje bez zaklepání.</p>
<p>„Co je to za nesmysl? Taky jsi to dostala?“ svíral v ruce pozvánku.</p>
<p>„Máš strach, že tě osudí vybere?“ zašklebila se na něj.</p>
<p>„No uznej sama! To by byl pěkně blbej fór!“</p>
<p>„Ty bys tu nechtěl vládnout?“</p>
<p>„Poslyš, ženská, to není žádná legrace. Uvědomuješ si, co by to znamenalo?“</p>
<p>„Co se plašíš, Rafe? My s nimi přece nejsme spříznění ani náhodou, u nás je to jen zdvořilostní gesto, kterým nám chtějí vyjádřit úctu a poděkování.“</p>
<p>„No jasně,“ zabručel už trochu uklidněný, „chápu, že jsou chudý.“</p>
<p>„Snad bys od nich nechtěl peníze?“ rozhořčeně se zakabonila Hanka.</p>
<p>„Kdyby je nabídli, potěšilo by mě to,“ poctil ji svým mnohoznačným úsměvem, „neříkám, že bych si je vzal…“</p>
<p>„Víš co? Hele, vypadni,“ vystrkala ho ze dveří, „musím se převléknout.“</p>
<p>„No a co? Nekoukal bych se.“</p>
<p>„Tohle zkoušej na Andělu a ne na mě, buď tak hodnej,“ smála se, ale stejně ho vyšoupla pryč z místnosti.</p>
<p>Toužebně se zadívala z okna do parku. Teď by bylo v koruně stromu tak příjemně…</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Dva do počtu</strong></p>
<p>Rituál Velké sedmy byl okázalý a zdlouhavý. Jako ostatně všechny ceremonie v Quinwalu. Ještě že Hanka seděla vedle Zika a Matyáše, se kterými si mohla tiše vyměňovat dojmy.</p>
<p>„Jaké číslo máš na pozvánce?“ zajímal se Zik.</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Tak se podívej. Znamená totiž pořadí, v jakém se bude přistupovat k osudí.“</p>
<p>Hance se zrak stočil na podivnou kouli na kamenném podstavci. Vypadala tak trochu jako skleněná, ale nebyla. Obal tvořilo jakési zvláštní průhledné silové pole, uvnitř něhož se nacházely kulaté bílé kamínky. V kouli to chvilkami drobně jiskřilo.</p>
<p>„Až budu jednou v péesce, kdo ví, třeba si taky jednou budu moct sáhnout dovnitř,“ zahleděl se Zik stejným směrem jako Hanka.</p>
<p>„Chtěl bys patřit do Velké sedmy?“ podivila se.</p>
<p>„No jasně! Kdo by nechtěl.“</p>
<p>Ozvaly se fanfáry a do sálu vstoupil nastrojený DelHas s korunou a královskou holí, která vzdáleně připomínala hůl moci z výbavy ochránců. Zatím však neusedl, jen se postavil za sedm dosud prázdných křesel a začal řečnit. Hanka zpočátku moc nedávala pozor, protože líčení povstaleckých aktivit ji nijak zvlášť nezajímalo. Teprve, když se dostal k vysvětlování, proč zůstala křesla prázdná, zbystřila pozornost.</p>
<p>„… a moudrý je ten, kdo se ze svých chyb dokáže poučit. Naším hlavním úkolem je znovu sáhnout do osudí, abychom umožnili vznik nové Velké sedmy a ověřili si, zda do jejích křesel usednou ti praví. Pokusíme vzkřísit plný počet vyvolených. Proto jsme pozvali všechny, kdo přiložili ruku k dílu a přispěli k obnově pořádku v našem krásném městě. Nyní jako první půjdu příkladem a svěřím se Losu osudu, aby určil, zda patřím do jednoho z křesel.“</p>
<p>DelHas rozvážným krokem přistoupil k jiskřivému osudí, ukázal přítomným prázdnou dlaň a pak vložil ruku skrz stěnu dovnitř. Zalovil mezi kamínky a postavil se tak, aby jeho sevřenou pěst všichni viděli.</p>
<p>„To by byl trapas, kdyby neuspěl,“ mrkla Hanka na Zika.</p>
<p>„Je si nějak moc jistej,“ komentoval to Matyáš.</p>
<p>„Bodejť by si nebyl jistej, když to ráno zkoušeli nanečisto,“ zašeptal Zik koutkem úst.</p>
<p>„Cože???“</p>
<p>„DelBufo s Tianem testovali, jestli pokaždé vytáhnou ten správný kamínek. Když to fungovalo, rozhodli se to převést veřejně.“</p>
<p>„Jak o tom víš?“</p>
<p>„To nemůžu říct, ale je to pravda.“</p>
<p>Král pomalu rozevřel pěst a úlevné vydechnutí davu signalizovalo, že kámen je opravdu černý. Zvolna se otočil kolem své osy, aby se i ti za jeho zády mohli přesvědčit na vlastní oči. Důstojně došel k prostřednímu křeslu a usedl. Holí pokynul obřadníkovi, aby se ujal organizování losovacího obřadu.</p>
<p>Po králi byla na řadě DelMína.</p>
<p>„Ta to taky zkoušela?“ šeptem vyzvídala Hanka.</p>
<p>„Ne. Jenom král s mágem. Jestli to bude fungovat u ostatních, se neví.“</p>
<p>Kněžka zdaleka nevystupovala tak okázale jako DelHas. Nenuceně došla ke kouli, hrábla do kamenů a otevřela dlaň. Lesklý černý kamínek ji uznal jako vyvolenou.</p>
<p>DelBufo svou roli sehrál s nonšalancí protřelého kouzelníka. I on si vylosoval černé znamení.</p>
<p>„Teď přijde táta,“ neklidně se zavrtěl Zik.</p>
<p>DelRiux přišel vystrojen jako bojovník. Ani se pořádně nedíval a ukázal kámen. Vypadal skoro zklamaně, když i ten jeho byl černý.</p>
<p>„Jakpak asi dopadne DelArk?“ pozorovala Hanka nervózního správce. Připadalo jí, že se k němu král zachoval nefér, když mu neumožnil tichou zkoušku nanečisto. Co když ho osudí neuzná, co si pak o něm přítomní pomyslí? Správce si to možná uvědomoval víc, než se zdálo. Hanka zkontrolovala jeho spřízněnost. Nepochybně tam byla. Ale bude to stačit?</p>
<p>Sáhl do koule, ale neotevřel dlaň jako ostatní. Nejdřív se malou škvírkou koukl sám. Vypadal nadmíru překvapeně. Vzal perlu do dvou prstů a konečně ji ukázal směrem ke králi.</p>
<p>„Výborně,“ usmál se DelHas a pokynul muži, aby usedl k nim. Správce zářil, jako by právě vyhrál v loterii.</p>
<p>„No, a teď se ukáže, jestli se jim podaří najít šestého a sedmého,“ zadíval se Matyáš se zájmem na lidi, co se začali houfovat u obřadníka.</p>
<p>Dalším na řadě byl Josef. Hanka mu držela palce, ale asi to nestačilo. Otevřel dlaň a na ní se skvěla bílá perla. Po několika vteřinách zavířila v jiskřičkách a zmizela. Jeden po druhém přistupovali pozvaní, nejdřív ti, kteří stáli DelHasovi po boku v nejhorších bojích. Pak došlo na Pohromaka a jeho skupinu mágů. Hanka se musela zvednout, aby nenarušila naplánovaný sled oceněných. Bílá perla lehce zabrněla v její dlani a rozprskla se stejně jako ty předtím. Rafan si viditelně oddychl, když ani on nebyl vyvolen. Zástup dalších občanů města byl dlouhý. DelHas se vskutku pokusil pozvat co nejvíc vhodných kandidátů. Jenže čas běžel a výsledek se neměnil.</p>
<p>„Tak co, nenudíte se tu?“</p>
<p>Ohlédli se. Na židle za jejich zády usedl Josef s Evelínou.</p>
<p>„No nazdar,“ špitla Hanka a Zik se chápavě zašklebil.</p>
<p>„Tenhle by mohl uspět, to je mladej Stavjan ze druhejch. Miluje moje palačinky a staré víno. Ach bože, taky ne… Ale Glorie ze salonu je taky moc šikovná. Ta by… Možná Centini od zlatníků…“</p>
<p>„Ona snad zná celý město,“ divil se Matyáš.</p>
<p>Sice přišlo pár lidí, které chůva neznala jménem, ale jinak to byla studnice vědomostí o tom, kdo je kdo a co komu chutná.</p>
<p>„A tohle je bratr tvého otce,“ poklepala Zikovi na rameno, když k osudí přistoupil zdatný měšťan s rukama jako lopaty. Snad na každém prstě měl prsten. Hance to připadalo nevkusné. Chlapec se na své židli nespokojeně zavrtěl.</p>
<p>„Cože? Tohle že je můj strejda? Vůbec se tátovi nepodobá. Mám z něj husí kůži,“ mračil se Zik, když spatřil Riuxův obličej. Moc dobře toho chlapa poznal a ještě měl v živé paměti, jak ho nedávno v podzemní chodbě málem uškrtil.</p>
<p>„No, tvůj táta taky nevypadá, že by ho měl rád,“ přikývla Evelína a vzápětí začala komentovat příchod dalších hostů.</p>
<p>„Vždyť je z toho musej brnět uši. Nech už toho,“ umravnil svou ženu Josef, když viděl, jak je z těch všech řečí Hanka nesvá.</p>
<p>Evelína poslušně zmlkla. Na řadu se dostávali DelHasovi pomocníci ze čtvrtých hradeb. Jejich oblečení nebylo občas zcela korektní, ale nadšení z toho, že jim sám král dopřál možnost vložit ruku do osudí, jim zářilo z očí zcela jednoznačně.</p>
<p>„Že sem tahá takové vandráky,“ neudržela se chůva a dala najevo svou nechuť nejen slovy, ale i výrazem obličeje.</p>
<p>„Král nám zmoudřel,“ usmál se Josef jejímu rozhořčení, „věrnost těchto lidí mu bude užitečná. Tím, že je pozval, jim svou úctu vyjádřil mnohem účinněji, než by to dokázal prostřednictvím peněz.“</p>
<p>Konečně se zástup pozvaných začal tenčit.</p>
<p>„Jenže vyvolených je pořád jenom pět,“ vrtěl Zik nechápavě hlavou.</p>
<p>„Možná čekají na tebe,“ smála se Hanka.</p>
<p>Pak si všimla, že se obřadník na konci fronty s někým dohaduje. Když se muž otočil, poznala Vrona. Obřadník se ho snažil postrčit blíž k osudí, ale její přítel mu říkal něco, co se obřadníkovi vůbec nelíbilo, a rozhodně vrtěl hlavou. Nakonec to vzdal, bezradně pokrčil rameny a kývl směrem ke králi.</p>
<p>Vron přistoupil k osudí jako poslední, ale dovnitř nesáhl. Místo toho se otočil ke křeslům Velké sedmy a zdvořile se uklonil. Přítomní ho sledovali s trochou zvědavosti a ve výrazu se zračilo znepokojení.</p>
<p>„Vaše veličenstvo,“ oslovil krále, „vážím si vašeho pozvání a jsem jím opravdu poctěn. Přesto bych rád přenesl právo sáhnout do osudí na někoho jiného. Obřadník si nebyl jist, zda je to možné, takže se musím zeptat vás.“</p>
<p>Členové Velké sedmy vypadali překvapeně a nejistě se po sobě podívali.</p>
<p>„Komu to právo chcete přenechat?“ zeptala se DelMína.</p>
<p>„Jsem přesvědčen o tom, že Sedma potřebuje cestovatele. Dovolte přistoupit k osudí Matyášovi Dvořákovi.“</p>
<p>„Není dospělý,“ namítl DelBufo.</p>
<p>„A navíc přišel z jiného světa, nemůže s námi být spřízněný,“ podivil se DelHas.</p>
<p>„Také s vámi nejsem spřízněný,“ trval na svém Vron.</p>
<p>Hanka zhoupla křišťál, aby to pro jistotu zkontrolovala. Její přítel skutečně nevykazoval žádnou nitku příbuznosti se členy Sedmy. Zato Matyáš... Pro jistotu si promnula oči a podívala se ještě jednou. Velice silná linie Matyáše spojovala se Zikem a skoro stejně silné příbuzenství vykazoval i s DelBufem. Jak je to možné? Najednou jí do sebe zapadly všechny střípky informací, které o Zikovi a Matyášovi měla. Zikova matka byla ve chvíli zakletí v jiném stavu. Její muž s dítětem zmizel. Pak se narodil Zik. DelVorjak, Dvořák, otec a syn, oba cestovatelé, oni přece mohli přežít průchod nestabilní branou. Zachránili se ve světě bez magie. Nyní Matyáše zavál osud sem. Fagliniové mu obnovili vzpomínky na jeho rodný jazyk, zná věci, které by jako cizinec znát nemohl. Musí to tak být! A Vron si tyhle informace určitě dal dohromady dřív než ona.</p>
<p>„Já jsem pro, ať to zkusí,“ zřetelně pronesla DelMína a ustála i zachmuřený DelBufův výraz.</p>
<p>„Proč ne... Já souhlasím,“ podpořil ji král a podíval se na DelRiuxe, který rovněž přikývl.</p>
<p>Vron pokynul Matyášovi, aby zaujal jeho místo u osudí. Chlapec rozpačitě vstal a nechal se postrčit blíž k vířící průhledné kouli. Sáhl dovnitř a uchopil jeden bílý kámen. Jak ho nesl v prstech, bylo jasně vidět, že změnil barvu v okamžiku, kdy se dotkl silového pole stěny. Matyáš držel černý kámen. Kolem se rozhostilo absolutní ticho. Jako by všichni přítomní zapomněli dýchat. První se vzpamatovala DelMína, zdvihla se a vzala nového člena Velké sedmy za ruku. Dovedla ho ke křeslu a skoro ho do něj musela přitlačit, než se podvolil a usedl. Vzápětí celá místnost zahučela šepotem a tichým hovorem. Tohle vskutku nikdo nečekal.</p>
<p>„Velká sedma má šest členů,“ oznámil hlasitě král a pak se zeptal, „je tu ještě někdo, kdo byl pozván k losování?“</p>
<p>„Ať to ještě zkusí on,“ ozvala se hlasitě Hanka a ukázala na Zika.</p>
<p>„To snad nemyslíš vážně!“ protestoval chraplavý hlas mezi přihlížejícími. „Vždyť je to jen malej zlodějíček z pátejch hradeb!“</p>
<p>Trhla sebou a zlostně se rozhlížela, kdo to řekl. Bratr Zikova otce Bruno Riux se díval po jejím malém kamarádovi nevraživým pohledem.</p>
<p>„Vždyť ani není DelRiuxovým synem. Je to jen malej otrhanej darebák, o kterého se můj soucitnej bratr stará,“ pokračoval s přezíravou nabubřelostí váženého měšťana.</p>
<p>DelRiux vstal ze svého křesla a vypadal hrozivě. DelHas ho však vzal za rameno a vtlačil ho autoritativně zpět. Povstal místo něj a vykročil směrem k Zikovi. Ten chtěl couvnout, ale král ho vzal kolem ramen a na Bruna hleděl značně nerudně.</p>
<p>„To, že někdo žije na čtvrtých nebo pátých hradbách, ještě neznamená, že to nemůže být člověk mimořádných kvalit. Možná to nevíte, ale tenhle kluk mi zachránil život. Dokonce riskoval ten svůj, aby mě ochránil. Zdá se vám to málo? Pro mě je to hrdina, se srdcem na správném místě. K osudí jsem ho nepozval jen s ohledem na jeho věk. Nyní se však ukazuje, že Los osudu na dospělost nebere ohled. Takže jestli má někdo nárok na přistoupení k osudí, Zik ho rozhodně má. Nuže, můj malý příteli, můžeš to zkusit.“</p>
<p>Vyděšený chlapcův pohled vyhledal Hanku. Spiklenecky na něj mrkla a hlavou lehce kývla směrem ke kouli.</p>
<p>„Snad se nebojíš?“ popíchla ho šeptem.</p>
<p>„No dovol!“ ohradil se a odhodlaně vyrazil směrem k osudí. Nepatrně se mu třásla ruka, když zalovil mezi bílými kamínky…</p>
<p>„A je nás sedm,“ vydechla DelMína.</p>
<p>DelRiux zdvihl syna do náruče a objal ho. Pak ho něžně posadil do posledního volného křesla.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Příliš rychlý knut</strong></p>
<p>Ráno se Hanka probudila časně po ránu s nepříjemným pocitem. Do příchodu bohrů zbývají už jen dva dny. Všechno bude záviset na tom, zda se jim opravdu podařilo zlikvidovat všechny knuty. Odpoledne na shromáždění se bude muset rozhlížet co nejpečlivěji. Nervozita ji neopouštěla. Usoudila, že šance na usnutí je už nenávratně ztracena. Protáhla se u okna a pohled do parku ji ponoukl k dalšímu výletu do větví zdejšího stromu. Rychle se rozhlédla, jestli tu náhodou nemá společnost. Nikde nikdo. S úlevou se opřela o kmen a zaposlouchala se do jemného šelestu listí, bzukotu hmyzu a pokřikování ptactva. Zdálo se jí nespravedlivé, aby o existenci jejího světa rozhodoval někdo, kdo tu nežije. Proč by měli bohrové preventivně zabít všechny jen kvůli nějaké hrozbě, kterou ještě ke všemu mají na svědomí právně oni?! Ač se snažila relaxovat, nemohla se odpoutat od znepokojivých myšlenek.</p>
<p>Náhle ji podvědomí varovalo, že už tu není sama.</p>
<p>„Viděl jsem tě, jak jsi šla do parku,“ řekl Zik a hbitě vyšplhal k ní, „tak jsem přišel taky. Nějak nemůžu spát.“</p>
<p>„A co tvoje máma? Jak se má?“</p>
<p>„No. Právě kvůli tomu se mi celou noc zdají divné sny..“</p>
<p>„Je jí hůř?“</p>
<p>„Naopak. Vzpomněla si na všechno, co se stalo předtím, než ji zakleli.“</p>
<p>„To je výborné, ne?“</p>
<p>„No, jak se to vezme... Víš co? Povím ti to od začátku. Máma je dcerou DelBufa a provdala se za cestovatele DelVorjaka. Ten taky patřil do Velké sedmy, než na naši rodinu zaútočili strýcem najatí kouzelníci. Tehdy táta s malým bráškou museli utéct bránou. Víš, Hanko, svého skutečného tátu už nikdy nepoznám. Je mrtvý. Ale hádej, kdo je můj bratr!“</p>
<p>„Přece Matyáš, to dá rozum.“</p>
<p>„Ty to víš?“</p>
<p>„Domyslela jsem si to.“</p>
<p>Zik se na ni smutně podíval.</p>
<p>„Co je, co vzdycháš?“ nechápavě se na něj podívala. „Přece ti spadlo do klína všechno, po čem jsi toužil. Navíc máš bráchu, uzdravenou mámu. Co bys ještě chtěl?“</p>
<p>„Dejus se od nás odstěhoval. Prý už ho teď máma nepotřebuje.“</p>
<p>„Cože? A proč tak najednou?“</p>
<p>„Máma si zatím nevzpomněla na nic z doby po ztrátě paměti. Neví, jak se o nás táta, tedy Dejus, staral, jak nás chránil. Začala se na něj dívat tak nějak divně. No a on to nevydržel a odstěhoval se. Přišel jsem o něj.“</p>
<p>„Co blázníš, Ziku? Začni používat rozum. Jestli přežijeme příští tři dny, tak tě čeká skvělá budoucnost. Nejsi sám, kdo si bude muset zvykat na něco nového. Co třeba Matyáš? Umíš si představit, co všechno ho za posledních několik dnů potkalo? Jemu se převrátil naruby celý svět. Najít ve čtrnácti letech mámu musí být zvláštní. Měl bys mu pomoci, aby do vaší rodiny zapadl co nejdřív.“</p>
<p>„Copak Maty, ten je v pohodě. Rozumíme si hned od prvního dne. Ale co Dejus? Už se asi nehodí, abych mu říkal táta...“</p>
<p>„Ty trumbero, co to plácáš? Vždyť on je jedinej táta, kterého jsi kdy měl. Kdybys mu teď přestal říkat táto, hluboce bys ho ranil. Víš, co o něm říká Rafanův tulík? Čistá duše a veliké srdce. Akorát, že mu osud asi nebyl příliš nakloněn. Přijmi ho jako tátu a nekomplikuj to.“</p>
<p>„Myslíš?“ pohlédl na Hanku Zik s narůstajícím úsměvem, který vytlačoval slzy.</p>
<p>„Jasně. A mámě vyprávěj všechno, co si pamatuješ. Určitě to pochopí.“</p>
<p>„Tak jo,“ spokojeně se Hance opřel o rameno. Trochu jí v té chvíli připomínal Sváťu, když byl mladší. Mlčky seděli ve větvích a vůbec se jim nechtělo zpět.</p>
<p>„No, to se mi snad zdá,“ ozval se pod stromem známý hlas a Zikovi skočil do náruče tulík. Okamžitě začal malého lidského kamaráda lákat k honičce po větvích.</p>
<p>Hanka sklouzla na zem a začala se oprašovat.</p>
<p>„Už je po vás sháňka a vy pořád nikde,“ pomáhal Rafan kamarádce vybírat z vlasů zachycené kousky listí, „jestli se během několika minut všichni nevrátíme do svých pokojů, vyhlásí po nás Pohromak celoměstské pátrání.“</p>
<p>„Jak jsi nás našel?“</p>
<p>„Já ne, to Plavík. Nebo mu možná napověděl Faglin.“</p>
<p>„Hele, vy dva, nechte toho a pojďte taky dolů,“ houkl Rafan do koruny stromu, když Hanka konečně začala vypadat civilizovaně.</p>
<p>Zik s tulíkem neochotně uposlechli a všichni se vydali zpátky, tentokrát dveřmi.</p>
<p>U snídaně zjistili, že Pohromak organizuje ještě před shromážděním akci na prohlídku pastí a Hanku s doprovodem ještě jednou vyslal na kontrolu kasáren. Žádného knuta však nikde neobjevili.</p>
<p>Tentokrát už Quinwal vůbec nepůsobil neobydleně. Lidé se rojili pomalu na každém rohu a nejvíc se diskutovalo o nových členech Velké sedmy. Události z předešlého večera se šířily rychlostí větru. Na odpolední slavnostní shromáždění se chystali snad všichni obyvatelé města.</p>
<p>Hanka si zase nechala do účesu zaplést křišťálovou mušličku a do kapsy zastrčila tři antimagické náramky. Doufala, že je nebude potřebovat, ale co kdyby? Jeden nikdy neví. Chystala se na tuto slavnost spíš jako na pracovní akci s úkolem prověřit všechny, kdo se ocitnou v dohledu.</p>
<p>Celý slavnostní ceremoniál ze svého místa na pódiu sledovala jen na půl oka. Představování nové vládnoucí skupiny Deliů ji nezajímalo a soustředila se hlavně na doprovod, vojáky z ochranky a především na ty, kteří se řadili pod vyvýšeným pódiem, aby osobně vzdali hold novým vládcům Quinwalu. Fronta významných občanů města byla podle dívčina názoru nekonečná. Přesto se snažila nepolevit ve své pozornosti a dál kontrolovala dav pod pódiem i ty ve frontě, jestli čirou náhodou neobjeví ještě nějakého knuta. Nebylo to sice moc pravděpodobné, ale až dorazí bohrové, nechtěla se dožít nepříjemného překvapení. Kluci za jejími zády se tiše bavili, občas i na účet důstojných měšťanů. Vron postával vedle ní a z jeho výrazu se nedalo vyčíst, jestli se baví nebo nudí. Faglin jí spokojeně podřimoval na rameni. Drápky zaťaté ve vycpávce jejích šatů ho dokázaly udržet na místě, i když se Hanka naklonila. Boty na podpatku, určené k šatům, nebyly příliš vhodné na dlouhé postávání a ona musela opakovaně magicky tlumit bolest chodidel.</p>
<p>Vtom se v mušličce před jejím okem mihla podezřelá nitka. Rychle se soustředila na Faglina a znovu se rozhlédla. Jeden z gratulantů měl v sobě knuta. Několik vteřin ztratila šátráním v šatech, než nahmátla kapsu, kde měla antimagické náramky.</p>
<p>„Který to je?“ zašeptal Vron, když si všiml jejího pohybu.</p>
<p>Zdvihla ruku, aby ukázala na muže s knutem, ale zarazila se. Knut už v jeho těle nebyl. Zatraceně! Postoupila o kousek dopředu a nervózně se rozhlížela kolem sebe.</p>
<p>„DelRiux,“ vyhrkla, když znovu objevila vetřelce a chtěla se prodrat k Zikovu otci. Než odstrčila další dva lidi, knut opět někam zmizel.</p>
<p>„Ne,“ zarazila Vrona, který se hrnul kupředu „už je zase jinde.“</p>
<p>Znovu se snažila zachytit knutovu stopu. Jak je sakra možné, že se tak rychle přemisťuje? Zmocňovala se jí panika. Jestli vetřelec unikne, je to v háji. Cítila, jak jí antimagický náramek začíná odsávat magii, a to ho jenom opatrně držela v ruce. Nebyl to ale příjemný pocit. Přesto se ho neodvážila odložit.</p>
<p>„Támhle,“ objevila konečně knuta v jedné neznámé ženě, co stála hned za Matyášem.</p>
<p>Ale v okamžiku, kdy odstrčila kamaráda, aby se dostala do její blízkosti, byl knut zase pryč. Jak chtěla zadržet Vrona, aby na ženu zbytečně nezaútočil, dostala se jí do zorného úhlu její vlastní ruka. Šokovaně si uvědomila, že se ten vetřelec přemístil do jejího těla. Nezaváhala a bleskurychle si náramek navlékla na svou vlastní ruku. Zahlédla ve Vronových očích výraz zděšení. Vzápětí pocítila silné nutkání, aby si náramek strhla. Zapátrala ve své mysli a zjevila se jí vize chapadélek, napojujících se na její smysly. Prvním impulsem jejího napadeného těla byla obrana. Ve stejném okamžiku si ale Hanka pomyslela, že nesmí nechat knuta uprchnout. Aniž o tom přemýšlela, magicky ta cizí chapadélka připoutala k sobě. Do její mysli se navalila mentální vlna s příkazem: poslechneš mě a já tě nechám žít. Vzpomněla si na to, co četli o knutech u DelMíny, skoro násilím zadržela dech a vyvolala v paměti myšlenku na své nejsilnější střevní a žaludeční potíže, kdy seděla na záchodě a na klíně držela kbelík. Mentální nátlak zeslábl. Náramek odsával její magii tak rychle, že se jí zmocňovala skutečná nevolnost.</p>
<p>Zatím za jejími zády chytil Rafan Vrona za rukáv a křečovitě ho sevřel. Zdálo se, že má potíže s rovnováhou jako při nějakém záchvatu. Vron najednou znejistěl, jestli se má věnovat Hance nebo jemu.</p>
<p> „Nezasahuj,“ vysoukal ze sebe Rafan namáhavě a zdálo se, že zápolí s podivnou nevolností.</p>
<p>„Co je? Co se děje?“ snažil se Vron vyprostit rukáv z jeho sevření.</p>
<p>„Měl jsem vizi,“ do Rafanova obličeje se pomalu začala vracet barva, „někdo musí umřít, abychom mohli žít.“</p>
<p>Konečně uvolnil přítelovo oblečení a čelo se mu orosilo potem. Vron ho zamyšleně pozoroval. Rafanovy vize bral vážně. Ze zkušenosti věděl, že nejde jen o nějaké hloupé blábolení. Znamená to ale, že má nechat Hanku zemřít?</p>
<p>„No tohle!“ přitáhl pozornost nejbližšího okolí Matyášův nezvykle zvýšený hlas podbarvený rozhořčením. „To je přece ten darebák, co se nás na druhých hradbách pokusil zabít. Kde vzal tu drzost, aby sem přišel?!“</p>
<p>Hanka otočila hlavu a mezi gratulanty spatřila Fortra. Dokonce měl u pasu její drahokamy zdobený tesák, co dostala od trpaslíků! No to snad ne!!! Adrenalin vzteku ji zaplavil takovou silou, že všechno ostatní šlo stranou. Neměla šanci se ovládnout.</p>
<p>„Ty zloději, ty vrahu! Okamžitě mi vrať můj nůž!!!“ zařvala na něj, až se oči všech přítomných automaticky stočily k ní.</p>
<p>„Ty lumpe! Chtěl jsi nás zabít!“ hnala se k podsaditému muži a zuřivě odstrkovala ruce, které ji chytaly za šaty.</p>
<p>Fortr se znepokojeným výrazem couvl, ale pak se mu zlomyslně zajiskřilo v očích, narovnal se a zdvihl ruce, aby si udělal místo.</p>
<p>„Jestli je tu někdo zločinec, tak to nejsem já, ale ty. Nechtěl jsem tě zabít, jen zadržet, abys nevykouzlila bránu. Ale neuspěl jsem, tys ji přece jen otevřela! Víš, kolik lidí kvůli tomu v Quinwalu umřelo?!“ hlasitě ji obvinil, aby to slyšelo co nejvíc lidí.</p>
<p>„Ty lháři! Ty sprostej mizernej lháři!“ sípala Hanka vzteky. „Shodil jsi nás z hradeb. Neměla jsem jinou možnost!“</p>
<p>„A otevřela jsi bránu,“ opakoval hodně nahlas a skoro se jí smál do obličeje.</p>
<p>„Jo, otevřela jsem bránu! Jinak to nešlo. Zabil bys nás!“ vztekle zareagovala Hanka, ale ještě než dořekla poslední slovo, zaplavila ji podivná nejistota. Mátl ji Fortrův vítězný úsměv. Koutkem oka zachytila pohled DelRiuxova jediného oka. Naléhavě vrtěl hlavou, jako by jí chtěl naznačit, aby některé věci neříkala před tolika svědky nahlas. Pozdě!!! Uvědomila si, že se zase jednou nechala unést vztekem na úkor zdravého rozumu.</p>
<p>„Umřeš,“ ušklíbl se jí Fortr přímo do obličeje, „právě ses sama odsoudila k popravě.“</p>
<p>Pak měkkým krokem došel k okraji pódia a ladně seskočil dolů, aby se zamíchal mezi přihlížející dav. Rozběhla se za ním. V sukni se cítila poněkud neohrabaně. Faglin opustil její rameno a vzlétl. Než jí v tom mohl někdo zabránit, seskočila i ona, neohlížejíc se na trhavý zvuk, který signalizoval, že šaty při tomto manévru utrpěly nenapravitelnou škodu.</p>
<p>„Vrať mi můj nůž,“ hnala se za ním.</p>
<p>Nečekal, že bude tak rychlá, a byl nepříjemně překvapen, když ho chytila za kabátec. Vztekle se otočil a tvrdě ji udeřil sevřenou pěstí. Hanka sáhla po magii, ale ten zbytek, který náramek ještě neodčerpal, na obranu nestačil. Úder do nosu byl tak razantní, až se jí spustila krev. V tom zlomku vteřiny, než pěst dopadla na její obličej, zahlédla Faglina, jak vyprskl na útočníka oheň. Ten Fortrovi příliš neublížil, akorát si i dráček vykoledoval tvrdý zásah hranou mužské ruky a napůl v bezvědomí skončil na dlažbě. Otřesená Hanka však přes mušličku zahlédla i cosi překvapivého. Příbuzenské vlákno se nyní od Faglina táhlo k Fortrovi.</p>
<p>Knut se stihl přestěhovat dřív, než zbytek její magie vysála obrana. Jak se lidé kolem nich kvapně rozestoupili, měl knut na výběr pouze mezi Fortrem a jí. Jestli ji opravdu za otevření brány odsoudí k smrti, byl Fortr pro knuta podstatně lepší alternativou. Využil zřejmě Hančiny nepozornosti, uvolnil magická poutací vlákna, a dřív než dívka přišla o veškerý zbytek magie, stihl se přestěhovat do bezpečí nového těla.</p>
<p>Polykala krev a snažila se sebrat, aby mohla zavolat stráže na pomoc. Z magie už jí totiž nezbyl ani ten nejmenší zlomek potřebný pro dračí komunikaci.</p>
<p>Dav kolem nich utvořil prázdný kruh, nikdo neměl zájem se připlést do sporu vlivných jedinců. Fortr se ještě moment pásl pohledem na dívčině bezmocnosti a možná právě ten okamžik mu byl osudný. Za jeho zády se z davu vynořil muž v plášti a klobouku. Plynulým pohybem Fortrovi zezadu vytrhl z opasku Hančin tesák a bez jediného zaváhání mu prořízl hrdlo. Proběhlo to tak rychle, že se Hanka ani Faglin ještě ani nestihli zdvihnout ze země. Na vteřinu pohlédla Fortrovi do očí. Nitka mezi ním a Faglinem pohasla. Smrt přišla tak rychle a nečekaně, že se ani tento mimořádně rychlý knut už nestihl nikam přemístit. K Hance se vrátit nemohl, ta už byla totálně magicky na dně, a když pohlédla přes křišťál na Fortrova vraha, musela konstatovat, že i on je pouze člověk a knuta v sobě nemá. Ostatní vyděšeně přihlíželi z bezpečné vzdálenosti, a jak je Hanka narychlo zkontrolovala, také byli jen sami sebou. Knut zahynul společně s Fortrem.</p>
<p>Otřela si svůj zkrvavený nos do rukávu a zdvihla malého dráčka dřív, než se do místa, kde ležel, rozlila krev zabitého muže. Pokusila se vstát. To už tu byly ochotné Vronovy ruce, které ji podepřely, a Rafan s tulíkem na rameni od ní jemně převzal pohmožděného Faglina. Matyáše ani Zika stráže dolů z pódia nepustily. Naopak je muži obstoupili, aby svými těly chránili nové členy Velké sedmy.</p>
<p>Hanka ucítila, jak jí Vron přeléčil rozbitý nos a konečně si sundala antimagický náramek. Vron od ní chvatně odstoupil a sáhl k pasu po láhvi s alkoholem.</p>
<p>„Napij se,“ odšpuntoval ji.</p>
<p>„Ale fuj,“ podívala se po něm vyčítavě, „vodu bys neměl?“</p>
<p>Musela se usmát, když si všimla, jak si její přítel oddechl. To už se vzpamatovali i všichni ostatní kolem nich.</p>
<p>„Zatkněte ji i toho vraha!“ dolehl k jejich sluchu řízný rozkaz.</p>
<p>„Kdo byl ten muž, co...“ chtěla se Hanka zeptat, ale to už na místo dorazila skupina vojáků, aby obnovila pořádek.</p>
<p>„Kde je ten vrah?“ vyštěkl jejich velitel a nerudně se zamračil, když všichni pokrčili rameny a kývli směrem k místu, kde ležel odhozený plášť a klobouk. Voják obojí zvedl, vrazil to do ruky jednomu podřízenému a nařídil: „Najděte ho!“</p>
<p>Dav kolem nich se zavlnil a lidé, co dosud stáli v blízkosti události, se nenápadně sunuli jinam.</p>
<p>„A kde je vražedná zbraň?“ dožadoval se velitel informací u Vrona.</p>
<p>„Proč se ptáte mě? Možná byste měl zjistit, jestli si ji vrah neodnesl s sebou.“</p>
<p>Hanka několikrát zamrkala, jestli se jí to nezdá. Přece ještě před chviličkou ležel její tesák odhozený na dlažbě vedle mrtvoly. Teď tam nebyl.</p>
<p>„Dejte jí pouta a odveďte ji do vězení,“ ukázal velitel na Hanku, „byla obviněna z otevření brány na území města a přiznala se.“</p>
<p>„Pouta nejsou p-potřeba, do vězení ji d-doprovodím sám,“ ozvalo se veliteli za zády. Když viděl, kdo přišel, zasalutoval, ale neodpustil si námitku: „A co když vám uteče, pane?“</p>
<p>„Za to, že ji v pořádku předám veliteli věznice, ručím svým slovem, p-případně i svým životem. Stačí vám to, poručíku?“</p>
<p>„Samozřejmě, pane.“</p>
<p>„Smím vás doprovodit?“ dožadoval se Vron, ale DelRiux zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Pokuste se raději najít toho vraha,“ podíval se Zikův otec na Vrona se zvláštním mnohoznačným výrazem.</p>
<p>„Když tady nikdo nic pořádně neviděl ani neslyšel,“ rozhořčeně si postěžoval velitel ozbrojené skupiny.</p>
<p>„Udělejte, co je ve vašich silách,“ odpověděl mu bez jediného zakoktání DelRiux. Potom se otočil na Hanku.</p>
<p>„Jsi v pořádku? Můžeš mě následovat?“ zeptal se.</p>
<p>Podívala se na Vrona, pak na Rafana. Její kamarád se podrbal na prsou a lehce poodhrnul košili. Pod ní zahlédla rukojeť svého tesáku, který jí darovali trpaslíci. Rafan se usmál a mrkl na ni. Pak pohladil malého dráčka, který už se mezitím vzpamatoval.</p>
<p>„Právě zemřel guruvan,“ prohlásil tiše Faglin, „smrt toho muže možná zachránila váš svět.“</p>
<p>Kéž by, pomyslela si Hanka a jemně dráčka pohladila na rozloučenou.</p>
<p>„Můžeme jít,“ tiše odpověděla DelRiuxovi.</p>
<p>Upravila si potrhanou sukni, lehce kývla na pozdrav svým přátelům a pak odevzdaně kráčela Zikovu otci v patách, zatímco on svou mohutnou postavou lehce proplouval davem pryč od pódia.</p>
<p>Zvolna došli až ke kasárnám. DelRiux dívku zavedl do jedné místnosti, která byla způlky knihovnou, způlky pracovnou.</p>
<p>„Počkej tu chvíli,“ nařídil Hance.</p>
<p>Nebyl pryč dlouho. Přinesl jakési chlapecké oblečení a hodil jí ho do náruče.</p>
<p>„Běž se umýt a převlékni se,“ postrčil ji ke dveřím do umývárny.</p>
<p>Konečně ze sebe mohla smýt krvavé skvrny. Nos už nebolel, zato nohy od nepohodlných bot pálily jako čert. Do pracovny se vrátila jen v ponožkách. Nateklé nohy už se nechtěly vejít zpět do bot.</p>
<p>„Posaď se,“ nalil jí do hrnku trochu čaje a usedl proti ní.</p>
<p>„To b-byla velká hloupost, co jsi udělala,“ řekl po chvilce, „přiznat se p-před tolika lidmi.“</p>
<p>„Popravíte mě?“</p>
<p>„Zákon n-nám to nařizuje. A výjimky n-neuznává. Vztahuje se úplně na všechny, včetně krále,“ odpověděl s vážnou tváří.</p>
<p>„Vron a Rafan se mě budou snažit zachránit,“ podívala se tázavě přes stůl.</p>
<p>Pak sklopila oči: „Viděla jsem, co moje použití brány způsobilo. Fagliniové mi ukázali boj a umírající stráže. Možná si opravdu zasloužím smrt.“</p>
<p>„Nesmysl!“ zareagoval okamžitě a podrážděně.</p>
<p>Znovu se podívala Zikovu otci do očí. Četla v nich pochopení a soucit.</p>
<p>„V žádném případě tě nenecháme umřít. Nemusíš se bát,“ pokračoval, „museli bychom se p-propadnout hanbou, kdybychom se za tebe nepostavili. Ať už jsou následky jakékoliv.“</p>
<p>„A co vám hrozí, když mě nepopravíte?“</p>
<p>„Totéž co tobě.“</p>
<p>„Fakt?“</p>
<p>„Fakt,“ přikývl muž.</p>
<p>„A kdybych utekla?“</p>
<p>„Museli bychom p-popravit žalářníka.“</p>
<p>Bezradně se na něj podívala.</p>
<p>„Neměj strach, my už něco vymyslíme. Teď tě ale musím zavést do vězení. Slíbil jsem to.“</p>
<p>„No jo,“ pokrčila rameny a podívala se na své nohy v ponožkách. Sledoval její pohled a usmál se. Hodil jí do klína deku a pak ji popadl do náruče.</p>
<p>„Do zítřka ti n-nějaké boty seženu,“ prohlásil a odnesl ji o dvě poschodí níž, kde ji přítomný žalářník zamkl v cele. Byla ráda, že jí tu nechali hořet svíčku. Bez magie se cítila příliš zranitelná. Navíc už zbývá jen jeden jediný den do návštěvy bohrů. Matyáš s Faglinem odejdou, a kdo z přítomných dokáže s bohry úspěšně diskutovat? Jedině jestli dorazí Horo. Jenže bez magie s ním ani nedokáže navázat kontakt. Bude tu úplně odříznutá od všeho, co se venku děje. Dala se do ní zima. Zachumlala se do deky a začala klimbat. Po chvilce konečně usnula natvrdo.</p>
<p>Najednou ji vyrušil šramot. Svíčka už dohořela a kolem byla tma. Že by myši? Vtom začaly stěny lehce světélkovat. U zdi rozeznala tři postavy a do klína jí skočila malá chlupatá koule.</p>
<p>„Plavíku?“ zašeptala a na krku ji zašimral tulíkův ocásek.</p>
<p>„Tak co?“ zeptala se jedna postava.</p>
<p>„V pořádku,“ odpověděl další hlas, „můžete rozsvítit, je to zabezpečené, nikdo nic nepostřehne.“</p>
<p>„Rafe, Ziku,“ zaradovala se, když se kolem magicky rozsvítilo, „kudy jste se sem dostali?“</p>
<p>„Tajné chodby a dveře jsou tu všude, kam šlápneš,“ otočila se k ní nejvyšší postava.</p>
<p>„Tiane,“ zamrkala překvapeně.</p>
<p>„... a členové Sedmy by je měli znát. Proč myslíš, že tě můj táta dal zavřít právě sem?“ dodal nadšeně Zik.</p>
<p>„Prý ti chybí patřičná obuv,“ vylovil Rafan její staré pohodlné boty, ve kterých do Quinwalu dorazila.</p>
<p>„Odvedete mě odtud?“</p>
<p>„To nebude tak jednoduché,“ posadil se k ní na pryčnu Rafan, „Zikův strýc veřejně obvinil Sedmu, že ti chce pomoci a že se bude snažit zabránit popravě. Musíme tvůj útěk zinscenovat tak, aby na žádného z Deliů nepadl ani stín podezření.“</p>
<p>„A co Vron?“</p>
<p>„Nikomu nic neřekl a někam zmizel. Budeš se ho muset zeptat sama, co dělá.“</p>
<p>„Ale já...“ nestihla ani doříct, když jí kamarád podstrčil Demitův náramek.</p>
<p>„Helara ti ho zase půjčila?“ divila se.</p>
<p>„No, jak bych to řekl? Nechala ho jako by náhodou na stole. Pochopil jsem to jako souhlas se zapůjčením. Mnohem snáz se domluvíme, když budeš magicky v kondici.“</p>
<p>Vděčně využila nabídky a doplnila si energii.</p>
<p>Zik vylovil z kapsy krásné jablko a podal ho Hance: „Neměj strach, my tě v tom nenecháme.“</p>
<p>„Dobře mě poslouchej,“ stoupl si před ni DelHas, „je potřeba, abys byla v co nejtěsnějším kontaktu s Rafaelem. Budou nás všechny hlídat, takže musíme být maximálně opatrní. Jedinou naší výhodou je tvoje schopnost komunikovat s námi na dálku. Jestli nám zítřek, tedy přesněji řečeno dnešek, nepřevrátí budoucnost naruby, bude tvoje osvobození naší prioritou. Věř nám. Teď už musíme jít.“</p>
<p>Za další minutu nebylo po Hančiných hostech ani stopy. Jen boty, jablko v její ruce a plný stav magie jí dokazovaly, že se jí to nezdálo.</p>
<p>Nejdřív se pokusila o kontakt s Horem. Nebyl v dosahu. Pak oslovila Vrona.</p>
<p>„Rád tě slyším, Hanko. Ničeho se neboj, postarám se o tebe. Teď se musím na něco soustředit. Ozvi se tak za dvě nebo za tři hodiny,“ odpověděl jí. Rozhodla se vyčkat do rána a ještě na chvíli se jí podařilo usnout.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Bohrové</strong></p>
<p>Horkarundan vstal časně. Na dnešek si vzal dobrovolně službu. Bylo potřeba, aby u brány hlídal člověk, který je zasvěcen do vývoje událostí kolem bohrů. Byla připravena speciální signalizace pro Velkou sedmu, která jejím členům okamžitě oznámí jejich příchod. Jak se události vyvinou dál, už tak jasné nebylo. Horkarundan byl smířen i s variantou, že padne mezi prvními. Zubatá za jeho zády vlastně stála od chvíle, kdy se vlády ujali Rasiové. To, že přežil, považoval za malý zázrak. Zda mu bude štěstěna nakloněna i nadále, o to by se momentálně sázet nechtěl.</p>
<p>Vystoupil na ochoz věže a střídavě sledoval pustou planinu a zrcadlo na věži poblíž chrámu. Vidoucí možná zaznamenají příchod hostů z jiného světa jako první. Vycítí pohyb Motýlí brány o několik minut dřív, než se otevře. Pomocí zrcadel mohou pak upozornit stráž u městských hradeb, že je čas vyhlásit pohotovost.</p>
<p>Město dnes bylo klidnější než obvykle, protože Velká sedma v Quinwalu prozřetelně vyhlásila den pracovního volna.</p>
<p>Strážní, kteří sloužili společně s Horkarundanem, byli neklidní. Chování jejich velitele naznačovalo, že očekává potíže. Ačkoliv na jejich dotazy odpovídal tvrzením, že žádné boje ani ozbrojené zásahy nepředpokládá, nevěřili mu. Nervozita je nakažlivá. Dokonce se ani neodvážili vytáhnout karty, které jim obvykle sloužily na ukrácení volné chvíle.</p>
<p>Záblesku z věže vidoucích se Horkarundan dočkal poměrně brzo po rozbřesku. Tentokrát ho ale vidoucí varovali před příchodem hostů jen pár vteřin dopředu. Ještě než seběhl schody dolů, ucítil záchvěv brány. Strážní se automaticky rozdělili do dvou skupin. První vyběhla z brány a čekala, až se k nim velitel přidá. Druhá vyslala signál pro Velkou sedmu a zaujala obranné pozice na hradbách.</p>
<p>Jakmile Horkarundan vyběhl ven, okamžitě je uviděl a poznal. Hančin popis byl dost přesný. Tři ohnivě světélkující bytosti se šesti končetinami stály na planině a nehýbaly se. Kývl na nejbližší dva vojáky a pomalu vyrazil směrem k bohrům. Snažil se kráčet zvolna a důstojně. Dva metry před nimi se zarazil a pronesl uvítací formuli.</p>
<p>„Město Quinwal vítá všechny, kdo přicházejí v míru.“</p>
<p>„Ty budeš mluvit za Hulvácii?“ zeptal se ho bohrus.</p>
<p>„Ne. Já jsem jen ten, co doručuje vzkazy.“</p>
<p>„Dobrá. Máme tu pro hulváty tento vzkaz. Za prvé, přejeme si hovořit s někým, kdo nejlépe zná křižovatku průchodů na blízké světy. Za druhé, měl by přijít také ten, kdo má největší znalosti o bytostech, které sem touto křižovatkou občas zavítají. A za třetí chceme mluvit s těmi, které jsme před dvěma týdny potkali u fagliniů. Dáváme vám na to dvě hodiny vašeho času. Běž vyřídit vzkaz.“</p>
<p>Horkarundan si nervózně olízl rty: „První dva vzkazy vyřídím a uvítal bych změnu času na tři hodiny. Splnit vaši třetí podmínku ale nebude v našich silách.“</p>
<p>„Dobrá, beru to na vědomí. Za tři hodiny se sejdeme na tomto místě. O přítomnost hulvátů ze třetího bodu se postaráme sami. Běž vyřídit vzkaz.“</p>
<p>„Vyřídím,“ lehce se uklonil spíš hlavou než tělem Horkarundan a cítil, jak mu po zádech stékají kapky studeného potu. Jeho instinkt mu signalizoval, že tihle bohrové by jeho vojsko zničili jediným lusknutím prstů. Zpátky k hradbám to bral skoro poklusem.</p>
<p>Hanka v cele hned po probuzení mentálně oslovila Vrona. Když nezareagoval, usoudila, že asi spí, a zkusila kontaktovat Rafana. Temná klidná cela bylo ideální místo na udržení patřičné relaxační hladiny. Rafan se podobně jako ona probudil brzo a už nedokázal usnout. Jeho očima nyní sledovala dění v paláci. Na snídani bylo sice ještě brzo, ale občerstvit se tu člověk mohl i v noci. Když si její kamarád nandal na talířek sýr a zeleninu, skoro jí tekly sliny. Člověk některé věci ocení teprve ve chvíli, kdy o ně přijde.</p>
<p>Jak se ukázalo, nebyl Rafan sám, kdo nemohl dospat. Sloužící museli začít s podáváním snídaně o hodně dřív než jiné dny. Krátce po rozednění se rozcinkal alarm.</p>
<p>„Řekni Hance,“ odchytil Rafana král, „ať se spojí s Horkarundanem. Ten by měl vědět, co se děje.“</p>
<p>Chvíli trvalo, než mohla kamarádovi předat Horkarundanův vzkaz. Mezitím začal DelHas organizovat odchod na planinu. Všichni mágové projevili zájem se také zúčastnit rozhovoru s bohry.</p>
<p>„Dobrá, můžete jít s námi, ale upozorňuji, že půjdeme rychle a nebudeme na nikoho čekat.“</p>
<p>Konečně mohl Rafan členům Velké sedmy tlumočit, co se událo venku. Pochopitelně spolu s nimi pozorně naslouchali i všichni přítomní.</p>
<p>„To teda nevím, jak chtějí zařídit, aby tam přišla Hanka nebo Matyáš,“ vrtěl hlavou Zik, „Maty se včera se svou sestřenicí a Faglinem přesunul na jiný svět a dostat Hanku z vězení momentálně nedokáže ani můj táta. To by mě fakt zajímalo, co s tím udělají.“</p>
<p>„Hele, n-nezdržuj, musíme vyrazit.“</p>
<p>„A nešlo by to vzít...?“</p>
<p>„N-nešlo,“ přerušil ho DelRiux a postrčil ho kupředu razantněji, než bylo jeho zvykem. Čekala je dlouhá cesta podzemními chodbami. Kdo ví, jestli tu nemají nějakou tajnou zkratku, napadlo Rafana, když viděl reakci Zikova otce. Pozorně se rozhlédl. DelMína a DelBufo mezi pochodujícími nebyli. Buď zůstanou hlídat centrum města, nebo se ven dostanou jinudy. Raději se neptal.</p>
<p>Zhruba po dvou hodinách dorazili na úroveň pátých hradeb. Do stanoveného termínu ještě zbýval nějaký čas, takže si mohli krátce odpočinout.</p>
<p>Hance se mezitím podařilo navázat spojení s Vronem.</p>
<p>„Co jsi prosím tě dělal?“ divila se. „Všichni zrovna teď spěchají na schůzku s bohry a ty jsi bůhvíkde.“</p>
<p>„Našel jsem nějaké spojence mezi místními pašeráky. Pracuji na tvém útěku z vězení. To se ti zdá nepotřebné?“</p>
<p>„Ale Vrone! Deliové mě přece nenechají popravit. Určitě něco vymyslí.“</p>
<p>„Holka zlatá, přemýšlej trochu. Zákon, který jsi porušila, je v Quinwalu platný bez výjimky. To znamená, že se vztahuje i na Velkou sedmu. Jakmile ti tví přátelé pomohou, budou zranitelní. Kdyby je nějaký rejpal obvinil, hrozí jim nejen normální, ale i magický výslech. Nezdá se ti, že by bylo lepší, kdyby mohli s naprosto čistým svědomím tvrdit, že o tvém útěku nic nevědí?“</p>
<p>„Hm, takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela. Možná máš pravdu.“</p>
<p>„Bude trochu problém tě vydolovat z té tvé cely. To ostatní už jsem částečně zařídil. Jestli bohrové...“</p>
<p>Dračí komunikace byla najednou násilně přerušena. Hance se zatočila hlava a udělalo se jí nevolno od žaludku. Chtěla se zdvihnout z tureckého sedu, ale nepodařilo se jí to. Vteřinu se dokonce ani nemohla nadechnout.</p>
<p>Vtom ji oslnilo prudké světlo. Zakryla si zrak dlaněmi. Něco se změnilo. Zhluboka se nadechla a znovu zkusila otevřít oči. Seděla v písku na slunci a hned vedle ní stál Matyáš s Faglinem. Vypadal zmateně. Prohlížel si své ruce a udiveně zamrkal, když pohlédl na Hanku a na něco za ní. Zdvihla se pomalu z písku a otočila hlavu.</p>
<p>Byl tu Horo a rozzuřeně máchal tlapami, jako by trhal neviditelnou síť.</p>
<p>„Zklidni se, hulváte, nechceme ti ublížit,“ řekl jeden ze tří bohrů, kteří stáli opodál.</p>
<p>„Tohle už mi nikdy nedělejte,“ vztekle sípal velký černý drak, „tohle je neodpustitelný zásah do mé svobody.“</p>
<p>„Nechápu, co ti vadí,“ odvětil bohrus, „přece jsi mířil sem, abys s námi mohl mluvit. Jen jsme urychlili tvůj přesun, abychom se tu sešli ve stanovený čas.“</p>
<p>„Ani jste se nezeptali, jestli s tím souhlasím. Máte chování zaostalého dinosaura.“</p>
<p>Drak se konečně trochu uklidnil, ale vražedný výraz z jeho očí nezmizel. Bohrové nevypadali, že by měli v úmyslu se omlouvat.</p>
<p>Od městské brány sem přicházel zástup lidí. Hanka zaznamenala udivené pohledy svých přátel. Před bohry si ale netroufla zkoušet dračí komunikaci, aby se pokusila vysvětlit, co zažila. Škoda, že nedokáže vycítit, co si ti podivní tvorové myslí.</p>
<p>Lidé zůstali stát v uctivé vzdálenosti a blíž přišli jen DelHas, DelRiux a Pohromak.</p>
<p> „Výborně. Jsou tu všichni, kteří tu mají být,“ konstatoval nejbližší bohrus, „chci vám sdělit naše rozhodnutí. Měli jste prokázat soběstačnost tím, že si poradíte s invazí knutů. Už to skoro vypadalo, že uspějete. Jeden vám však unikl.“</p>
<p>„Opravdu? A kde je teď?“ zamračil se DelHas.</p>
<p>„Támhle,“ ukázal bohrus jednou končetinou na Matyášovo rameno. Zlatý dráček se přikrčil, jako by snažil splynout s chlapcovým ramenem.</p>
<p>„Ale on není knut, je to můj přítel,“ couvl Matyáš a vzal Faglina do dlaně.</p>
<p>„Jaké rozhodnutí jste učinili?“ přesunul se mezi bohry a Faglina dračí mág.</p>
<p>„Jakmile zničíme nebezpečné tvory, které jsme neprozřetelně vyvinuli, zařadíme váš svět do našeho projektu, který pomáhá zaostalým civilizacím. Hulvácie by mohla brzo hostit bytosti s vyšší inteligencí a měly by z ní zmizet nežádoucí emotivní výkyvy. Doufám, že oceníte naši velkomyslnost a snahu vám pomoci.“</p>
<p>„Co je to za hloupost? My přece nejsme žádná zaostalá civilizace?“ vybuchl Pohromak.</p>
<p>„Emoce negativně ovlivňují tvůj zdravý úsudek a posilují nutkání k agresivitě, jsi ukázkovým příkladem primitiva, kterého náš hloubkový zásah může podstatně vylepšit.“</p>
<p>„Opovažte se na mě sáhnout!“ Pohromak připomínal sud trhaviny těsně před výbuchem.</p>
<p>„Ano, hulváti opravdu potřebují naši pomoc,“ podotkl bohrus v pozadí.</p>
<p>„Proč jste si přáli,“ odstrčil DelHas soptícího Pohromaka za sebe a pokusil se změnit téma hovoru na něco méně choulostivého, „aby přišli ti, co mají znalosti o Motýlí bráně a bytostech, které z ní vycházejí?“</p>
<p>„Zdejší magická anomálie ohrožuje váš svět možná víc, než si uvědomujete. Je nutné, aby tu byli strážci, kteří ji ohlídají. Dokážete to?“</p>
<p>„Od toho je tu Velká sedma pokrevně spřízněných, aby se starala o bezpečnost města,“ odpověděl DelHas.</p>
<p>„Ty jsi odborník přes tuto anomálii?“</p>
<p>„Dalo by se to tak říct.“</p>
<p>„Pokus se vyjádřit slovy, v jakém stavu je momentálně Motýlí brána.“</p>
<p>DelHas zavřel oči a pokusil se soustředit na okolí.</p>
<p>„Čtyři výstupy nejsou úplně v pořádku,“ řekl po chvíli, „a do týdne nebo do dvou by mohlo dojít k výronu.“</p>
<p>„Pět, pět výstupů,“ zatahal ho za rukáv Zik, jehož přítomnosti si do této chvíle nikdo ani nevšiml.</p>
<p>„Pět výstupů není v pořádku,“ opravil se král.</p>
<p>„Musí ti napovídat mládě?“</p>
<p>„Proto je nás sedm,“ nenechal se vyvést z míry DelHas, „abychom mohli dát dohromady to nejlepší, co známe a umíme. V naší spolupráci je síla.“</p>
<p>„Jedno z těch míst potřebuje ošetřit co nejrychleji. Ukaž nám, co umíš.“</p>
<p>„To je jako u zkoušky,“ tiše komentovala situaci Hanka a ujala se Faglina, aby se mohl Matyáš přidat k přítomným členům Sedmy. Kde se vzala, tu se vzala, najednou tu byla i DelMína s DelBufem a společně s ostatními poodešli asi dvacet metrů po planině. Tam se Deliové postavili do kruhu. Hanka vycítila pohyb magie. Bohrové se ani nepohnuli. Celou akci provázelo napjaté ticho.</p>
<p>Po zapečetění nebezpečného výstupu se členové Velké sedmy pomalu vraceli zpět. Jakmile dorazili dost blízko, zarazil je bohrus, který dosud nepromluvil. Nyní se přesunul dopředu a vzal si slovo.</p>
<p>„Budu vám ukazovat tvory,“ oslovil je, „a vy mi povíte, co si o nich myslíte, a jaký stupeň nebezpečí představují pro zdejší obyvatele.“</p>
<p>Hanka se ohlédla po Horovi. Velký drak už byl úplně klidný a zvědavě sledoval, jak Deliové skládají zkoušku ze znalosti vetřelců.</p>
<p>„V pořádku,“ kývl bohrus, když skončili, a zase se vrátil na své místo vzadu. Další řečnění přenechal prvnímu bohrovi.</p>
<p>„Vaše znalosti a schopnosti jsou dostatečné a já vás potvrzuji v roli strážců,“ sdělil jim mluvčí bohrů, „nyní se vraťme k otázce celkové zaostalosti zdejších inteligentně se projevujících bytostí. Tímto vás zařazuji...“</p>
<p>„Moment!“ přerušil ho Horo. „Mám otázky a námitky. Můžeme na toto téma ještě chvíli diskutovat?“</p>
<p>„Jistě, hulváte, jak si přeješ. Co chceš vědět?“</p>
<p>„Jak se obvykle stavíte k existenci světů, které jsou soběstačné a nikoho dalšího neohrožují?“</p>
<p>„Necháváme je bez zásahu jejich vlastnímu vývoji.“</p>
<p>„My do této kategorie nespadáme?“</p>
<p>„Nedodrželi jste podmínku, kterou jsme vám dali.“</p>
<p>„Co vám dalo právo diktovat si podmínky?“</p>
<p>„Měli jste tu nebezpečnou nákazu.“</p>
<p>„Odkud se ta nákaza vzala?“</p>
<p>„Z jiné zničené krajiny.“</p>
<p>„A jak se ta nákaza dostala tam?“</p>
<p>„Od fagliniů.“</p>
<p>„Svět fagliniů je nebezpečný a ohrožuje jiné světy?“</p>
<p>„Stále je tu riziko, že z nich vzniknou noví knutové. Jako například tenhle jedinec, jehož cestovatel označil za svého přítele.“</p>
<p>„Popište mi přesně, jak poznám knuta,“ požádal bohra dračí mág.</p>
<p>„Já dobře vnímám, hulváte, kam mě chceš svými otázkami dotlačit.“</p>
<p>„To mě těší. Ještě se zeptám, je vám jasný rozdíl mezi pojmy krádež a dar?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„A rozdíl mezi dobrovolně a nedobrovolně?“</p>
<p>Bohrus neodpověděl.</p>
<p>„Pak byste měli uznat,“ pokračoval Horo, „že ten z fagliniů, kterého označujete jako knuta, jím být nemůže, neboť své tělo ode mě dostal jako dar. Věnoval jsem mu část své živoucí osobnosti dobrovolně. Bez úplaty, bez nátlaku, bez magického ovlivnění.“</p>
<p>„A proč jsi to udělal, hulváte? Jaký jsi z toho měl užitek?“</p>
<p>„Líbilo se mi, jak fagliniové pečovali o mladého začínajícího cestovatele. Jejich znalosti a zkušenosti jsou cenné. Přál jsem si, aby nový cestovatel měl vhodného průvodce, proto jsem jednoho z fagliniů přemluvil, aby přijal můj dar. Podle mého názoru se z něj knut v žádném případě nestal. Byl bych rád, abyste i vy přehodnotili jeho označení a stupeň nebezpečnosti.“</p>
<p>„Musíme se poradit,“ zněla odpověď a bohrové se na chvíli odmlčeli. Dlouho to netrvalo.</p>
<p>„Přijali jsme tvé argumenty a souhlasíme s tím, že tento jedinec nepatří mezi knuty.“</p>
<p>„To je skvělá zpráva,“ Hanka téměř cítila, jak Horo přede spokojeností, „pak se zajisté mění i váš názor na to, zda jsme splnili vaši podmínku. Můžete nás opět zařadit mezi světy, do kterých není třeba zasahovat.“</p>
<p>„Ale tím se připravíte o úžasnou možnost vylepšit své životní podmínky.“</p>
<p>„Váš zákoník říká, že každý má právo na vlastní omyl.“</p>
<p>„Jak to víš, hulváte?“</p>
<p>„Trochu jsem se zajímal o váš svět. Ale to není předmětem diskuze. Nyní trvám na statutu světa, kde není třeba zasahovat. Možná se mýlím, ale podle vašeho zákona na to mám právo, protože můj omyl nikoho přímo neohrožuje. Což se o některých omylech bohrů říci nedá.“</p>
<p>„No dobrá. Je to vaše rozhodnutí, vaše chyba,“ z postoje mluvčího bohrů se žádné emoce nedaly odhadnout, „tímto vám přiznáváme kategorii světa ponechaného vlastnímu vývoji bez nutnosti zasahovat. Jste spokojeni?“</p>
<p>„Jsme spokojeni,“ odpověděl Horo.</p>
<p>„Jsme spokojeni,“ s ulehčením opakovali členové Velké sedmy a podobná věta se dala zaslechnout i mezi ochránci a mágy. Jestli bohrus čekal na nějaký nesouhlas, byl zklamán.</p>
<p>„Zůstávejte v míru,“ zazněly hlasy bohrů jako ozvěna a vzápětí tyto podivné bytosti zmizely.</p>
<p>„Měli jsme se ještě zeptat, jestli ušetří i svět fagliniů,“ napadlo Hanku.</p>
<p>„Nejsou krvelační. Jsem přesvědčen, že mu dají šanci,“ odpověděl dračí mág, „ale teď mě omluvte, radši to zaletím osobně zkontrolovat.“</p>
<p>„Nechceš se tam taky podívat?“ zeptal se Matyáš Faglina.</p>
<p>„Možná až později,“ zavrtěl hlavou dráček, „nemám chuť se potkat s bohry dvakrát za jeden den. A pak... Co kdyby zase změnili názor...“</p>
<p>Atmosféra se uvolnila a lidé si zase začali povídat.</p>
<p>„Jó, my jsme to zvládli,“ jásal Zik a začal objímat každého, kdo mu přišel pod ruku.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Zatkněte ji</strong></p>
<p>Pomalu a radostně se všichni vydali zpět k městské bráně.</p>
<p>„Přátelé a kolegové,“ zazněl nad skupinou Pohromakův hlas, „domnívám se, že naše mise tady skončila. Sbalte se, zítra odplujeme domů.“</p>
<p>„A co kdybychom to ještě o dva dny odložili? Trochu si užijeme. Nakoupíme suvenýry...“ ozvala se námitka. Tentokrát nebylo rozumět, co Pohromak říká, ale tón jeho hlasu měl k souhlasu daleko.</p>
<p>Rafan počkal na Hanku a trochu ji zbrzdil, aby je ostatní předešli.</p>
<p>„Nerad ti to připomínám, sestřičko, ale být tebou, tak se do města moc nehrnu. Čeká tě tam arest.“</p>
<p>„A jo, hrome, vždyť já na to v té eufórii úplně zapomněla. Musím se ozvat Vronovi.“</p>
<p>Rafan se sám pro sebe lehce ušklíbl: „Ostatní taky na chvíli zapomněli, ale obávám se, že jim to už brzo dojde. Nejlepší čas k útěku je možná právě teď.“</p>
<p>„Jo. Vron mi taky radí, abych se někam nenápadně zašila. Ale kam?“</p>
<p>„Půjdeme za ostatními a před bránou místo do města zamíříš do přístavu. Jsou tam skladiště, bedny, vraky, to by mohlo vyjít.“</p>
<p>Byl to hezký jednoduchý plán. Měl jen jednu vadu. Nevyšel. Z města proti nim vyrazila skupina strážných a obklíčila celou vracející se skupinu.</p>
<p>„Vidíte? Já vám to říkal!“ ozval se ostrý jízlivý hlas. „Odvedli ji z vězení a budou se ji snažit zachránit. Deliům se nedá věřit!“</p>
<p>„Nikoho jsme z vězení neodvedli, to byl zásah bohrů.“</p>
<p>„Lžete. Neexistuje nikdo takový, kdo by dokázal ukrást vězně z podzemí kasáren. Museli jste ji pustit vy!“</p>
<p>„Nikoho jsme nepustili a nyní Hanu Vronovou odvedeme zpět.“</p>
<p>„My vám nevěříme. Použijete kouzla, abyste ji dostali pryč. Trváme na tom, aby zaplatila za vykouzlenou bránu smrtí, jako každý zdejší provinilec.“</p>
<p>Rafan se natahoval, aby zahlédl toho, kdo se tak dožaduje Hančiny smrti.</p>
<p>„Vypadá to na Bruna Riuxe,“ zašeptal, „co sakra, proti tobě má?“</p>
<p>Strážní už stáli kolem celé skupiny. Mágové byli rozpačití a sledovali krále, jak se k nečekanému problému postaví. DelHas se prodral k mluvčímu, aby mu se zarputilým výrazem odpověděl z očí do očí: „Poslyšte, občane, chápu, že nám nedůvěřujete. Ale vše, co tvrdíme, je pravda. Slibuji, že dívku zase dovedeme zpátky do vězení. Měl byste vědět, že co král slíbí, to i dodrží.“</p>
<p>„Vaše veličenstvo, tím se nemusíte osobně obtěžovat. Úplně nám stačí váš slib, že ani vy ani nikdo z vaší skupiny nepoužije v souvislosti s obviněnou žádnou magii, a my tu holku doprovodíme zpátky do vězení sami.“</p>
<p>DelHas se ohlédl k Rafanovi a k Hance, jako by chtěl pohledem něco naznačit.</p>
<p>„Co je?“ zeptala se ho v duchu v rámci dračí komunikace.</p>
<p>„Jakmile domluvím, použij všechny své síly i všechna svá kouzla k útěku,“ odpověděl jí v duchu a přerušil kontakt. Ostatním se zdálo, že král přemýšlí nad odpovědí.</p>
<p>„Dobrá. Já vám slíbím, že nikdo z této skupiny nezasáhne do vaší akce ani fyzicky ani magicky. Musím vás ale učinit osobně zodpovědného za to, že ji skutečně dopravíte zpátky do vězení a to živou a nezraněnou. Přijímáte?“</p>
<p>„Přijímám. A teď nám ji prosím vydejte.“</p>
<p>DelHas poodstoupil a gestem naznačil, že mohou konat, jak se jim zlíbí.</p>
<p>Riux se nerudně otočil ke strážným: „Na co čekáte? Zatkněte ji a odveďte zpět do cely.“</p>
<p>„Támhle ti dva se do zatýkání zrovna nehrnou. Zkus to přes ně,“ mrkl na Hanku kamarád.</p>
<p>„Promiň, Rafe,“ řekla a strčila ho do náruče dvěma nejhorlivějším strážným. Tulík jednomu z nich vletěl do obličeje a poškrábal ho na čele. Druhému Rafan při pádu šikovně strhl opasek na nohy a tím ho vyřadil z honičky.</p>
<p>Na další tři Hanka seslala ochrnutí nohou a na ty, co jí stáli v cestě, zpomalení. Odstrčila je a proklouzla mezi nimi. Vzápětí o zpomalené kolegy zakopli další dva pronásledovatelé. To už Hanka běžela jako o závod k přístavu a kouzla strážných po ní sklouzávala jako po skle bez sebemenšího účinku.</p>
<p>Když míjela třetí skladiště, někdo ji strhl ze směru a ona přistála uvnitř skladiště v hoblinách.</p>
<p>„Schovej se a buď tiše!“</p>
<p>S úlevou poznala Vronův hlas. Zalezla za bednu a snažila se zklidnit rozbouřený dech. Její přítel stál v otevřených dveřích skladiště. Ukázal strážným někam stranou a toho jednoho, který se domáhal vstupu dovnitř, pustil dál. Muž se zmateně rozhlédl a zase vyklusal ven. Vron předstíral, že opravuje poškozené dno člunu. Strážní ještě několikrát zmateně přiběhli a zase odběhli.</p>
<p>„Tak co, jsi v pořádku?“ sehnul se k ní přítel, když se venku rozhostil klid.</p>
<p>„Díky, jsem v pohodě. Ale opravdu si myslíš, že mě tu nenajdou?“</p>
<p>„Nenajdou. Protože za chvíli už tu nebudeš.“</p>
<p>„Bojím se, že se vrátí a obrátí v přístavu každý oblázek, aby mě našli.“</p>
<p>„To je dost pravděpodobné, ale neboj se, mám plán.“</p>
<p>„A jaký?“</p>
<p>„Za chvíli sem dorazí chlápek, který tě dokáže nepozorovaně dopravit do města a patřičně tě schovat. Můžeš mu důvěřovat. Slíbil, že tě propašuje na první loď, která bude odjíždět.“</p>
<p>„Znám ho?“</p>
<p>„Neznáš. Ale už jsi ho viděla.“</p>
<p>„Ty mu důvěřuješ?“</p>
<p>„Jako sám sobě. Jsem si jist, že pro tebe udělá maximum.“</p>
<p>„Opravdu? Čím jsi mu zaplatil?“</p>
<p>„Pouze informacemi. A už se na nic neptej, je tady.“</p>
<p>Do skladiště vkročil ošuntělý odrbaný chlap s velkým sudem na vozíku. Ukázalo se, že uvnitř sudu je další menší sud, do kterého přinutili dívku vlézt.</p>
<p>„A ne abys magicky korigovala pach. Jenom seď tiše jako myška a hlavně nekouzli. Hezky počkej, až tě někdo pustí ven,“ zněla poslední Vronova rada.</p>
<p>Pak menší sud zasypali záplavou drobných smradlavých rybiček. Hanka opakovaně zoufale polykala, aby potlačila náběh na zvracení. Když se vozík rozdrkotal po cestě, bylo to ještě horší. Jestli to přežiju, tak Vrona vlastnoručně uškrtím, opakovala si celou cestu v duchu a snažila se dýchat co nejméně.</p>
<p>Už si skoro myslela, že umře, když vozík konečně zastavil.</p>
<p>„Dej pozor, teď sud otočíme na bok,“ řekl někdo hlasitě a vzápětí ležela na boku a dekl u její hlavy odskočil. Prolezla mezi smradlavými rybami ven. Bylo tu šero. Postavila se a rozhlédla. Nacházela se v prostorách hrubě stlučené kůlny na haraburdí. Toho se kolem povalovalo požehnaně. Taky to tu příšerně páchlo. Jestli bude muset čekat tady, určitě se brzo zblázní.</p>
<p>„Vítám tě v pašeráckém úkrytu.“</p>
<p>Teprve teď si všimla postavy v klobouku a tmavém plášti v rohu kůlny. Do obličeje muži neviděla, ale byl jí povědomý.</p>
<p>„Jestli se chceš trochu umejt, tak pojď se mnou,“ vyzval ji muž a zdvihl poklop u svých nohou. Vron se za něj zaručil, přemlouvala svůj strach, když se beze slova vydala za svým neznámým průvodcem.</p>
<p>Sešplhali dvě patra do podzemí. Kdyby nebylo Vronova ujištění, že tomu chlapovi může bezvýhradně důvěřovat, nikdo by ji do tohoto temného bludiště chodeb nedostal. Mlčky kráčela za mužem a bylo jí všelijak. Možná by mohla někoho kontaktovat, napadlo ji, hned to ale zavrhla. Jestli budou její přátele vyslýchat, ať raději nikdo nic neví.</p>
<p>„Tak princezno, jsme doma,“ řekl najednou její průvodce a otevřel uprostřed chodby tajné dveře. Skoro zalapala po dechu údivem. Před nimi se vynořil pohodlný byt s velkými okny. Jak je to v podzemí možné?</p>
<p>Muž si všiml jejího nevěřícného pohledu a postrčil ji dovnitř.</p>
<p>„Pojď dál a ničeho se neboj. Všechno, co tu vidíš, je jen trocha magie a malý luxus staromládeneckého podivína.“</p>
<p>Konečně sundal klobouk a mohla se mu podívat do tváře. Málem se jí zastavilo srdce. Poznala ho.</p>
<p>„Vy jste... Vy jste zabil Fortra,“ vydechla zděšeně.</p>
<p>„No a? Vadí ti to? Ten slizák dostal přesně to, co si zasloužil! Ale neboj se, tobě neublížím.“</p>
<p>„Vron ví, že jste ho zabil?“</p>
<p>„No jistě. Proto mě přece vyhledal.“</p>
<p>„Řekl vám, že jste tou vraždou zachránil Quinwal?“</p>
<p>„Nepovídej! O tom se ani nezmínil.“</p>
<p>„Nejdřív bych se ráda umyla.“</p>
<p>„Všechno máš připraveno v koupelně,“ ukázal muž na dveře s namalovanou mořskou pannou.</p>
<p>Hanku mile překvapilo, když tu kromě teplé vody našla i mýdlo, šampon na vlasy, měkoučký ručník a kompletní čisté oblečení. Ponořila tělo do připravené kádě a vydrhla mýdlem každý milimetr své kůže. Umyté vlasy stočila do uzlu a rybinou páchnoucí svršky, ve kterých sem přišla, namočila do malého umyvadla. Bude se muset zeptat, jestli tu smí používat magii. Tohle se snad ani normální cestou vyprat nedá.</p>
<p>Když se vrátila do obytného pokoje, muž seděl v křesle a kouřil. Ani to tu moc nesmrdělo. Asi i dým byl magicky odvětráván. No jo, malý luxus pro starého mládence. Usadila se do druhého křesla a napila se čaje z malovaného hrnečku, který tu na ni čekal. Za oknem se vlnilo rozbouřené moře a doráželo na pobřežní skály. Druhé okno se dívalo do zahrady u paláce na prvních hradbách. Poznala dokonce svůj oblíbený strom. Okno nejspíš ukazovalo skutečnou realitu. Třetí okno bylo zakryté tmavým těžkým závěsem. Vstala, aby za něj nakoukla. Zdálo se, že ji muž chce zadržet, ale pak si to rozmyslel a jen mlčky sledoval její počínání.</p>
<p>Odhrnula závěs a s údivem hleděla na terasu, kde seděla žena se dvěma malými dětmi. Na rozdíl od ostatních oken ale tohle působilo spíš jako obraz, protože postavy se nehýbaly. Ta skalní terasa jí byla něčím povědomá. Najednou jí docvakly všechny souvislosti. Zalovila v kapse a vytáhla křišťálovou mušličku. Otočila se. Vlastně se ani nemusela dívat. Nyní už věděla, kdo ten muž je.</p>
<p>„Tati?“</p>
<p>„Jsi hodně zklamaná?“ odložil dýmku a zkoumavě si ji prohlížel.</p>
<p>Znovu se podívala do zakrytého okna. Tak takhle vypadala máma a její bráška... Domov, na který se nepamatovala... Najednou nevěděla, co má říct.</p>
<p>„Jako rodiče jsme za moc nestáli. Možná nebyl moc dobrý nápad mě hledat,“ řekl muž trpce.</p>
<p>Hanka se vrátila do svého křesla a znovu se napila čaje.</p>
<p>„Chtěla jsem se tě zeptat na tolik věcí a teď nějak nevím, jak začít,“ pokrčila omluvně rameny.</p>
<p>„Já vím, tenkrát jsem se zachoval hrozně. Utekl jsem jako malý kluk a nestaral se o to, co s tebou bude. Namlouval jsem si, že pro tebe bude lepší, když nebudeš mít rodiče vůbec, než abys žila s vrahem.“</p>
<p>„Ale ty jsi přece mámu ani bráchu nezabil?“</p>
<p>„Jako bych je zabil. Když jsem souhlasil s plánem tvé matky, zavinil jsem tu tragédii stejným dílem jako ona. Byl to tenkrát hloupý a bláznivý nápad. Dračí odolnost pro našeho syna! To přece nemohlo fungovat.“</p>
<p>„Na mého bratra ne, zato na mě ano.“</p>
<p>„Jo. Vron mi o tobě vyprávěl. Prý máš nyní skvělou rodinu u jednorožců. Zapomeň na mě a vrať se k nim. Já si tvůj zájem nezasloužím.“</p>
<p>„Kdy ses dozvěděl, že tě hledám?“</p>
<p>„Náhodně asi před týdnem. Od té chvíle jsem se tě snažil zahlédnout. Poznal jsem tě okamžitě, hodně se podobáš své matce.“</p>
<p>„Jo, to už mi říkala Evelína.“</p>
<p>„Zítra odtud odplouvá loď mágů. Propašuju tě do jejího podpalubí, aby ses mohla vrátit domů.“</p>
<p>„Zase v tom sudu?“ vyděsila se Hanka.</p>
<p>„Pro změnu v přepravní bedně. Ta už tolik smrdět nebude, neboj se.“</p>
<p>„Tati?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Máš mě rád?“</p>
<p>„Když jsem viděl, jak se k tobě ten grázl na shromáždění zachoval, rozhodl jsem se ho zabít ještě dřív, než tě uhodil. Ale jak tě vzal pěstí, neohlížel jsem se už vůbec na nic a podřízl ho hned na místě jako kuře. Byl jsem rád, že ti mohu splatit aspoň kapku z celého moře lásky, kterou ti dlužím.“</p>
<p>„Jsem ráda, že si s tebou mohu popovídat.“</p>
<p>Něco v místnosti zacvrkalo.</p>
<p>„Počkej chvilku, musím se podívat, co se děje,“ vyskočil muž z křesla a opustil místnost. Nebyl pryč dlouho.</p>
<p>„Nejmladší z Velké sedmy tě velice intenzivně hledá. Možná bych ho měl uklidnit, že jsi v pořádku.</p>
<p>„Možná bych s ním měla promluvit spíš já.“</p>
<p>„Dobrá. Přivedu ti ho sem.“</p>
<p>„Nebojíš se prozrazení?“</p>
<p>„Bytů, jak je tento, mám několik. Hned zítra po tvém odchodu se přestěhuji.“</p>
<p>Za okamžik už Zik Hanku nadšeně objal. Muž se pobaveně usmál a nechal ty dva o samotě.</p>
<p>„Věděl jsem, že tě najdu, Hanko. Musím ti vyprávět, co se dělo, když jsi utekla těm hlupákům, co nás zastavili. To ti byla bžunda! Prosili nás, abychom magicky zasáhli, ale král pohrozil, že tomu, kdo nedodrží jeho slib, dá vytrhnout srdce z těla. Vaši mágové se tím bavili úplně stejně jako táta a Tian. Můj povedený strýc se teď třese o svůj život. Myslel si, jak nás má v hrsti, a zatím je to naopak.“</p>
<p>„Bude se mi po tobě stýskat, Ziku.“</p>
<p>„Mně po tobě taky, a moc.“</p>
<p>„Zítra bych měla vyrazit na cestu domů. Snad nezmeškám loď.“</p><empty-line /><p>„Škoda, že nemůžeš zůstat. Bez tebe to tu nebude ono.“</p><empty-line /><p>„Vždyť jste mě odsoudili k smrti.“</p>
<p>„Spíš bys měla dostat řád za zásluhy.“</p><empty-line /><p>„Nejvyšší čas, abych odtud zmizela, nestojím ani o popravu ani o pocty.“</p><empty-line /><p>„Kdyby se to zvrtlo, stejně bych tě zachránil.“</p><empty-line /><p>„Ty sám? Jo? To bych chtěla vidět!“</p>
<p>Zikův zářivý pohled lehce posmutněl.</p><empty-line /><p>„Hrozně moc se toho mění. Už nic nebude jako dřív.“</p><empty-line /><p>„Jo, poslední dobou se toho semlelo víc, než bylo zdrávo,“ vzdychla dívka.</p><empty-line /><p>„Ale zase ses podívala do míst, kde to nikdo nezná. Chtěla bys být cestovatelem?“</p><empty-line /><p>„Já? Blázníš? Ani náhodou!“</p><empty-line /><p>„Víš, mně by se to líbilo, jenže nemám ty správné schopnosti.“</p><empty-line /><p>„Buď rád. Poskakování mezi světy není nic příjemného. Ani nevíš, jak jsem byla šťastná, že mě někdo dostal zpět.“</p><empty-line /><p>„A nebála ses toho svého černého průvodce?“</p><empty-line /><p>„Ne. Už jsem ho trochu znala z dřívějška. Jen jsem nevěděla o jeho schopnostech.“</p><empty-line /><p>„Mně nepřipadal moc vlídný.“</p><empty-line /><p>„No, to nebyl, ale bez jeho pomoci bych se nevrátila a z našeho světa by možná zůstalo jen velké spáleniště.“</p><empty-line /><p>„Ale že to bylo vzrůšo...“</p><empty-line /><p>„No, nevím. Dala bych přednost klidnějším prázdninám.“</p><empty-line /><p>„Je tu pěkný výhled, mám rád moře,“ kývl Zik směrem k oknu, před kterým seděli.</p>
<p>„Už brzo se jeho velikost postaví mezi nás,“ smutně se usmála Hanka, „ale nikdy nezapomenu na své přátele z Quinwalu. Pozdravuj od mě Matyho, tátu a Tiana.“</p>
<p>„Vyřídím jim to, až budeš bezpečně za Dračími útesy, aby měli čisté svědomí.“</p>
<p>„A co tvoje svědomí?“</p>
<p>„Moje?“ nasadil Zik svůj nejnevinnější výraz. „Hm, to bude myslím v pořádku. Já jako zlodějíček z pátejch hradeb chápu spravedlnost v ryze praktickém slova smyslu...“</p>
<p>Oba sebou trhli, když do místnosti nečekaně vrazil Hančin otec.</p>
<p>„Jdou po nás, musíme pryč,“ postrčil je prudce k východu a pozhasínal okna. Skoro poklusem je hnal chodbou, pak vylezli o patro výš a spěchali novým směrem. Tady už to Zik znal.</p>
<p>„Povedu vás, jestli chcete,“ nabídl se.</p>
<p>„Ne, mladíku, tady se musíme rozdělit.“</p>
<p>„Já jsem je přivedl na vaši stopu?“ zeptal se Zik provinile.</p>
<p>„Možná. Ale tím se netrap. Taky jsem udělal chybu. Jestli se na to cítíš, můžeš nám teď pomoct.“</p>
<p>„No jasně. Stačí říct, co je potřeba.“</p>
<p>„Vydej se směrem k nemocnici, utíkej, kličkuj, snaž se v nich vzbudit dojem, že chceš uniknout. Pak vylez nahoru a zase se začni vyptávat na Hanku. Budeš muset lhát, že jsi ji nenašel. Zvládneš to?“</p>
<p>„Levou zadní. Něco podobného už jsem dělal mockrát.“</p>
<p>„Výborně, tak se drž.“</p>
<p>„Hodně štěstí, Ziku,“ usmála se na něj Hanka.</p>
<p>„Tobě taky,“ zamával jí Zik, ale to už ji otec táhl do jakési tajné chodby.</p>
<p>*****</p>
<p> <strong>Černý pasažér</strong></p>
<p>Pochodovali pod městem s krátkými pauzami na odpočinek celou noc. Poslední část chodby ale vypadala jinak. Působila přírodním dojmem. Členitý terén, nerovné stěny, někde se stěží protahovali, na dvou místech museli po čtyřech.</p>
<p>„Pořád jsou nám v patách?“ zeptala se unaveně během krátkého odpočinku.</p>
<p>„Původně jsem myslel, že tvůj malý kamarád odlákal. Zdá se ale, že se rozdělili podobně jako my.“</p>
<p>„Používáš magii, abys to zjistil?“</p>
<p>„Použití magie by nás prozradilo, je to spíš instinkt. Byl bych špatný pašerák, kdybych necítil, že po mně někdo jde. Musí to být fakt dobrý stopař. Ale nemá šanci. Je příliš daleko, aby nás chytil. Naše tempo mu neumožnilo se dostat blíž. No nic, musíme se zvednout a pokračovat, abychom nezmeškali důležitou schůzku.“</p>
<p>Neměla šanci se zeptat jakou, protože poslední úsek cesty byl obzvlášť neschůdný. Měla co dělat, aby na vlhkém členitém povrchu neuklouzla. Dokonce se chvíli brodili vodou.</p>
<p>„A jsme tady,“ řekl otec, když se před nimi rozjasnilo.</p>
<p>Po krátké chvíli už se ocitli přímo na denním světle. Vynořili se mezi skalami poblíž moře.</p>
<p>Na jednom balvanu u vody seděl chlap. Při jejich příchodu vstal a oprášil si zadek.</p>
<p>„No to je dost, že jste tady. Kdo to má vydržet?“</p>
<p> „Jestli jsi, Fahade, vypil jen jednu jedinou láhev, zakroutím ti krkem,“ odpověděl muži otec a Hanka se neubránila úsměvu při pohlednu na známou vousatou tvář.</p>
<p>„No ne, koho mi to vedeš? To je ale milé překvapení. Ona je ten černý pasažér?“</p>
<p>„Ty ji znáš?“</p>
<p>„Jo. Přijela do Quinwalu na mojí lodi. Skvěle jsme si pokecali.“</p>
<p>„Jestli něco zbabráš, tak si mě nepřej!“</p>
<p>„Vždyť mě znáš, na mě je spoleh. Ještě nikoho, koho jsem na loď propašoval, nechytili.“</p>
<p>„Tak to nezakřikni,“ ušklíbl se Hančin otec a poslal dívku, aby si vyřídila své tělesné potřeby, než dojde k akci.</p>
<p>V maličké laguně se tu houpal kormidelníkův člun. Systém úkrytu byl podobný jako u sudu s rybami. Akorát že tentokrát šlo o bednu v bedně.</p>
<p>„Všichni kapitáni jsou zvyklí, že si s sebou Fahad vozí bednu s chlastem,“ vysvětloval dívce otec, zatímco kormidelník opatrně uvolňoval skrýš, „námořníci z lodi tě zdvihnou a opatrně odnesou do skladiště. Musíš počkat v úkrytu, až tě Vron nebo Fahad přijdou vysvobodit. Buď trpělivá, bude to až poté, co loď zvedne kotvy.“</p>
<p>„A ty se mnou nepojedeš?“ pohlédla do očí, které se tak podobaly jejím.</p>
<p>„Ne, můj domov je tady a tobě bude líp beze mě než se mnou. Rád jsem tě viděl, ale na rodiče si hrát neumím. Promiň.“</p>
<p>S překvapením zjistila, že ji to ani nijak zvlášť nemrzí.</p>
<p>„Díky za pomoc. Jsem ráda, že jsme se potkali,“ sáhla do kapsy a podala Xarovi křišťálovou mušličku, „tohle si vezmi na památku. A kdybys někdy potřeboval protekci u Velké sedmy, tenhle amulet ti u nich otevře dveře.“</p>
<p>„Děkuji. Taky pro tebe něco mám,“ podal jí otec krabičku. Otevřela ji a spatřila dva tenké zlaté kroužky.</p>
<p>„To jsou ale krásné náušnice. Budu je opatrovat jako oko v hlavě.“</p>
<p>„Mají v sobě trochu magie a pomohou ti, až budeš potřebovat něčí pomoc. Používej je s rozvahou.“</p>
<p>„Mám tě ráda, tati,“ poprvé za celou dobu přistoupila ke Xarovi a objala ho. Také ji sevřel do náruče a přitiskl k sobě.</p>
<p>„Měli bychom vyrazit,“ nedočkavě u lodi přešlapoval Fahad.</p>
<p>„Tak tedy šťastnou cestu,“ postrčil otec Hanku k otevřené bedně. Vklouzla dovnitř. Bednu jí vystlali měkkou dekou a měla tu i malou polní láhev s vodou. Víko jí zaklaplo nad hlavou a slyšela, jak nad ni ukládají připravené láhve s kořalkou. Jakmile dovnitř vložili i vycpávky, sklo přestalo cinkat. Pak se loďka zhoupla, když ji silné ruce odstrčily od břehu.</p>
<p>Netušila, jak dlouho Fahad musel veslovat, než námořníci jeho zavazadla pomocí rumpálu vytáhli na palubu lodi, ale zdálo se jí to jako hodina nebo dvě. Neodvážila se přivolat magií světlo jen kvůli takové hlouposti, aby se koukla na hodinky. Bednu uložili do skladiště, přesně jak Xar řekl. Následovalo další nekonečné čekání, než se bedna začala jemně kolébat. Mohlo to znamenat jen jedno jediné. Loď vyplula.</p>
<p>Během chvilky ji to kolébání uspalo. Probudilo ji skřípání otvíraného víka.</p>
<p>„Vydrž, Hanko, za chvíli jsi venku,“ tlumeně ji uklidňoval Vronův hlas.</p>
<p>Musel jí pomoct vstát, jak měla přeleželé všechny končetiny. Nakonec se s chutí protáhla.</p>
<p>„Tak co, jaké to tam bylo?“ zkoumavě si ji prohlížel přítel.</p>
<p>„Únavné. Celou noc jsme pochodovali, protože si táta myslel, že po nás někdo jde.“</p>
<p>„A jak se ti líbil?“</p>
<p>„Nebude znít hloupě, když řeknu, že nevím?“</p>
<p>„Jo, asi bude.“</p>
<p>„Ale já opravdu nevím. Líbilo se mi, že se o mě stará, že zabil toho lumpa, který mi ublížil. Vlastně se mi líbilo i to, že žije tak trochu mimo zákon. Jenže jaký je doopravdy? Asi bychom spolu museli žít delší dobu, abych dokázala napevno říct, jestli je nebo není podle mého gusta. Skoro ho neznám. Kapku jsem se před ním styděla. Tobě třeba řeknu všechno, ale u něj mi přišlo poněkud trapné se bavit třeba o prádle, které zrovna smrdí v jeho koupelně a tak. Rozumíš?“</p>
<p>„Zklamal tě?“</p>
<p>„Ne, to ne. On se snažil, já jsem se snažila, ale asi jsme na sebe neměli dost času.“</p>
<p>„No, teď už se s tím nedá nic dělat.“</p>
<p>„Díky, žes mi ho našel.“</p>
<p>Vron jen kývl hlavou a vybalil pečivo, sýr a uzenou rybu: „Budeš se tu muset schovávat až do chvíle, než se dostaneme z dosahu quinwalské magické anomálie. Kapitán lodi je totiž zarytý patriot, a než jsme vypluli, museli námořníci prohledat kdejaký kout, aby se ujistil, že tě nemá na palubě. Byl by schopen otočit loď zpátky do města, kdyby tě někdo zahlédl. Takže v žádném případě nepoužívej magii a chovej se tiše. Tahle bedna chrání tvou skrýš. Chodit za tebou budu jen já nebo Fahad. Buď opatrná. Nesmíme se prozradit ani před kapitánem ani před našimi mágy. Byl bych rád, kdyby tvůj útěk i nadále zůstal záhadný a nevysvětlený. Tím se vyhneme případným komplikacím a spekulacím, zda jsme v Quinwalu neporušili tamní zákony.</p>
<p>Doufám, že mi rozumíš.“</p>
<p>„Budu tu zticha jako dřevokazná houba.“</p>
<p>„No, hlavně buď rozumná,“ vzdychl rezignovaně nad dívčinou rozjařenou náladou.</p>
<p>„Spolehni se,“ pobavila ji Vronova starost.</p>
<p>„Až to bude bezpečné, dám ti vědět, a ty se pak můžeš přemístit domů.“</p>
<p>„A co vy?“</p>
<p>„Jak už jsem říkal. Kapitán je typický představitel Quinwalu a dokud nebudeme v přístavu, k otevření brány určitě souhlas nedá. A my to budeme muset respektovat. Nemysli si, že to mágy neštve.“</p>
<p>„Už abychom byli doma,“ vzdychla toužebně.</p>
<p>Jakmile loď proplula kolem osamělého útesu, Hanka okamžitě ucítila dva kontakty ve své mysli. R’íhan vyjádřil nesmírné potěšení, že se jeho dcera vrací, a pak se stáhl, protože se vehementně hlásil o spojení Plam. Měli si toho tolik co povědět, že ani nevěděli, z kterého konce začít.</p>
<p>Vtom do skladiště vtrhl Vron: „Blázníš, nebo co?! Přece jsem tě výslovně žádal, abys nepoužívala magii. Okamžitě toho nech, než si toho někdo všimne!“</p>
<p>„Promiň, Plame, teď nemůžu mluvit,“ vyslala ještě omluvu.</p>
<p>„Rozumím. Čekám na tebe u jezera,“ odpověděl a přerušil kontakt.</p>
<p>Omluvně pokrčila rameny a Vron nad ní jen nevěřícně zavrtěl hlavou.</p>
<p>Nyní bylo čekání skoro nesnesitelné. Kdyby mohla postrkovat ručičky hodinek, udělala by to. Musela vydržet ještě dalších několik hodin a zůstat při tom potichu. Bylo to horší, než celou noc pochodovat podzemními chodbami. Snažila se vzpomínat na pobyt u fagliniů a opakovala si, že právě teď je na tom o hodně lépe...</p>
<p>Někdo vešel do skladiště. Vzápětí se odsunula bedna, co zakrývala vchod a dovnitř se protáhl kormidelník. V jedné ruce svíral svůj oblíbený plecháček na vylepšený nápoj, momentálně zející prázdnotou, a do druhé ruky uchopil smeták na tyči.</p>
<p>„Je tu potřeba zamést?“ dívala se Hanka nedůvěřivě na jeho vybavení.</p>
<p>„Ty máš ale nápady,“ usmál se a zavrtěl hlavou. Smeták ale neodložil.</p>
<p>Tázavě se na něj podívala.</p>
<p>„Jídla tu mám zatím dost,“ namítla.</p>
<p>„O to nejde. Jsem tu kvůli tomu, že přišel čas se rozloučit. Vron ti vzkazuje, že se konečně můžeš přemístit domů, že tady už je to bezpečné.“</p>
<p>„To je paráda,“ seskočila ze bedny, na které seděla, a rozjařeně vtiskla kormidelníkovi pusu na vousatou tvář, „moc ti za všechno děkuju.“</p>
<p>Kormidelník odložil hrnek a dívka zaváhala: „Ale loď je plná mágů. Docela určitě si všimnou, když tu vykouzlím bránu.“</p>
<p>„Pro případ, že si to uvědomíš, ti mám od tvého přítele vyřídit, aby sis s tím nedělala hlavu, že se postará o krytí. A máš zmizet co nejdřív, dokud jsou všichni na palubě a nemůže na něj padnout podezření, že pomáhali uprchlé osobě.“</p>
<p>„Tak já teda jdu,“ vděčně se na něj zadívala a naposledy mu potřásla rukou.</p>
<p>V okamžiku, kdy se vzduch kolem ní zavlnil, kormidelník udeřil smetákem na strop.</p>
<p>Nahoře na palubě Vron hned po zaslechnutí úderu otevřel malou přemisťovací bránu.</p>
<p>Oči všech mágů se okamžitě stočily k němu.</p>
<p>„Co to sakra děláte?“ obořil se na něj Pohromak, který zrovna něco projednával s kapitánem.</p>
<p>„Promiňte. Jen jsem zkoušel, zda už by se dalo z lodi odejít pomocí magických prostředků.“</p>
<p>„Copak nevíte, že je to na lodích zakázáno?!“ obořil se na něj kapitán.</p>
<p>„Ale tahle loď přece nepatří Quinwalu.“</p>
<p>„Patří, nepatří, stejně vám zakazuji něco takového během naší cesty použít. Jako kapitán bych vás mohl za neuposlechnutí tvrdě potrestat.</p>
<p>„No dobrá, dobrá, stačí říct. Už to zkoušet nebudu,“ pokrčil Vron rameny a zamířil do podpalubí. Když procházel kolem Helary, chytila ho žena za rukáv.</p>
<p>„Ta brána měla nějakou divnou ozvěnu,“ pronesla šeptem.</p>
<p>„Asi ještě nejsme dost daleko od quinwalských magických anomálií,“ s nevinným výrazem pokrčil rameny Vron a nenápadně na ochránkyni mrkl jedním okem. Ta se jen usmála a přikývla.</p>
<p>Hanka se přemístila do hor ke hrobu Karmaneuduny. Plam už tu na ni netrpělivě čekal. Rozběhla se k němu a přitiskla se k důvěrně známé šupinaté hlavě. Objímala ho, zatímco jejich propojená mysl jásala nad tím setkáním.</p>
<p>„Nejsme tu sami,“ něžně ji po chvilce upozornil drak.</p>
<p>Ohlédla se. Opodál přihlíželi tři jednorožci. Jakmile k nim vykročila, ten menší se neudržel a rozběhl se k ní.</p>
<p>„P’ujibo, ani nevíš, jak ráda vás všechny vidím.“ Pocuchala mu uličnicky hřívu. To už k nim došli i rodiče.</p>
<p>„L’galo,“ jemně se dotkla krku matky a stejně chtěla pozdravit i otce. Když ale ucítila vlnu jeho radosti a lásky, neudržela se a objala ho.</p>
<p>„Odpusť mi moje hloupé nápady,“ zašeptala.</p>
<p>„Cesty osudu tě posílají na neklidné stezky,“ odpověděl shovívavě, „snad tě vedou správně. A dost možná tvá volba zažehnala něco, co by se našemu stádu nelíbilo. Vítej doma, dcero.“</p>
<p>„Musíš nám co nejdřív o všem vyprávět,“ nedočkavě naléhal P’ujibo.</p>
<p>„Neboj se,“ usmála se na něj, „dám se jen trochu do pořádku a za dva dny jsem u vás. Musím si o svých zážitcích popovídat s otcem a popřemýšlet o tom, co jsem provedla dobře a co špatně. Víš, někdy se člověk musí ve vteřině rozhodnout a není snadné odhadnout, jak by to mělo být správně.“</p>
<p>„Budeme se těšit na tvůj návrat,“ potřásla hlavou L’gala a hned potom se jednorožci otočili a zmizeli.</p>
<p>Trochu nechápala, proč odešli tak rychle, ale když pohlédla zpět k Plamovi, všimla si, že tu na ni čeká ještě jedno uvítání.</p>
<p>Stál tu Sváťa a za ruku držel Aničku. Ta měla v ruce několik květin, které nejspíš právě natrhala.</p>
<p>„No tak se nestyď. Běž přivítat tetu Hanku,“ postrčil svou sestřičku a ta se rozběhla k dívce.</p>
<p>Hanka ji vzala do náruče, a zatímco musela očichávat jednotlivé kvítky, zda voní, došla až k Plamovi a Sváťovi.</p>
<p>„To víš, dneska hlídám. A co ty? V pořádku?“ zeptal se její kamarád starostlivě.</p>
<p>„Teď už ano,“ vzala si od Aničky květiny a holčičku postavila na zem, „a co je nového tady?“</p>
<p>Sváťa se na ni jen mlčky zadíval. To nebylo při jeho upovídané povaze obvyklé. Anička se mu věšela na kalhoty a domáhala se, aby ji vzal do náruče.</p>
<p>„Co nic neříkáš?“ nevydržela jeho pohled. „Copak tu opravdu není nic důležitého, o čem bys chtěl mluvit?“</p>
<p>„Jo. Moc ti to sluší.“</p>
<p>Hanka se zatvářila, jako by právě spolkla mouchu.</p>
<p>Sváťův úsměv se uličnicky roztáhl od ucha k uchu a zdvihl sestřičku do náruče. Hanka protočila oči v sloup a nechtěně se usmála i ona. Nad ní se zubil i mladý černý drak. Mírně naklonil hlavu a pak lehce foukl do Hančiných dlouhých vlasů, až se rozevlály na všechny strany.</p>
<p>Konec 7. dílu</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0