%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Barb Hendee - Pred padem</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>b2184162-0136-4bb3-ba51-638db6125ca6</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2011</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Barb Hendeeová</strong><strong> - Před pádem</strong></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p>V pevnosti bývalo v noci často velmi zima, ale Christopher si toho všiml jen zřídka. Seděl za stolem a kontroloval účetní knihy. Dveře se otevřely, on však věděl, kdo přišel, proto ani nevzhlédl.</p>
<p>„Christophere?“ oslovil ho ustaraný hlas. Rychle zvedl hlavu. Ve dveřích stála krásná žena s olivovou pletí, oblečená v žlutohnědých šatech. Pocítil znepokojení. Margaritte ho jen zřídka oslovovala jménem, neboť se snažila zachovávat iluzi vztahu lorda a služebné. A kromě toho ji za celou dobu, co ji znal – a bylo to už sedm let – nikdy neviděl ustaranou.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal se.</p>
<p>Uhnula očima a snažila se najít slova. „Myslím, že nám na panství pronikl nevítaný host.“</p>
<p>„Někdo si snad při krmení nedával pozor?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Postavil se, neboť cítil, jak se ho zmocňuje neobvyklá nervozita. „Margaritte, zabili snad některého z vesničanů?“</p>
<p>„Ne, nejsem si jistá, ale slyšela jsem…“ Odmlčela se. „Raději pojď se mnou.“</p>
<p>Chatrč, do které Christopher vstoupil, byla teplejší než Creale, jeho pevnost, přesto však byla prochladlá studeným podzimním vzduchem. Uvědomil si to však pouze proto, že se několik lidí, oděných do roztrhaných hadrů, chvělo. S venkovany, kteří mu sloužili, se stýkal jen zřídka, proto na okamžik nevěděl, co říct. Všiml si, jak ho vyzáblý muž a dvě ženy středního věku vyděšeně pozorují a těkají pohledem od jeho zelené tuniky k dlouhému vlněnému plášti. Nezavolali ho sem a už vůbec ho tady nechtěli.</p>
<p>Při pohledu na Christophera se většina nevolníků krčila strachem. Nebyl ani pohledný, ani ošklivý. Lidé ho nejčastěji popisovali jako vysokého a statného. Ačkoli se narodil v Itálii, měl francouzský nos s malým hrbolkem uprostřed. Jeho krátké černé vlasy a bezvousá tvář spolu s chladným, rozhodným vystupováním a mečem u boku dávaly najevo, že býval vojákem.</p>
<p>Venkované stáli jakoby na stráži před příčinou jeho návštěvy. Na provizorním lůžku ležela napůl v bezvědomí mladá dívka, házela sebou, sténala a občas vykřikla. Zuby jí cvakaly a čas od času jí z hrdla unikl chrčivý zvuk.</p>
<p>„Můj pane,“ pronesl muž, zatímco ženy sklopily oči. Margaritte vystoupila zpoza Christophera, prošla místností a posadila se vedle dívky. Dotkla se dívčiných zápěstí a hlavy, pak se k němu otočila a jemně kývla. Ale on už pravdu znal a nemusel se jí na nic ptát.</p>
<p>„Co je s mladou Elizou, můj pane?“ odvážila se jedna z žen zeptat.</p>
<p>„Jak dlouho už je v takovém stavu?“</p>
<p>„Od včerejší noci,“ odvětila žena. „Bylo svaté Kateřiny. Po oslavách jsme ji však nemohli najít.“ Odmlčela se. „Medovina tekla proudem. Pak ji Mark našel ležet na poli. Nechce jíst ani pít. Nemluví. Nemá horečku, ale hází sebou a křičí, jako by přišla o rozum.“</p>
<p>Christopher přikývl, pak přistoupil k posteli a vzal dívku do náruče. Zvedl ji tak rychle, až mu v pažích nadskočila. Přitiskl si ji k hrudi a Margaritte přehodila přes její chvějící se tělo potrhanou přikrývku. Starý muž udělal krok vpřed. „Co to děláte, můj pane?“ zeptal se.</p>
<p>„Je nemocná. Vezmu ji na Creale, kde se jí dostane potřebné péče.“</p>
<p>Žena se dala do pláče. „Ne, prosím, neberte nám ji…“ Krátce zavadil pohledem o její slzy a poté s dívkou v náruči opustil chatrč. Shovívavě odpustil ženě její nevědomost a pokus protivit se mu. Její snaha byla zbytečná. Nikdo ho nemohl zastavit – a on to věděl.</p>
<p>Christopher seděl v křesle naproti velké postele a sledoval, jak Margaritte krmí Elizu z vlastního zápěstí. Vypadaly jako matka s dcerou, Eliza však nepila mléko ani polévku ze skopového masa, nýbrž krev. Margaritte ho překvapila – jeho jediná nemrtvá společnice občas projevila nečekaný soucit. Nemohl se však zabývat něžnou péčí, kterou věnovala ubohému stvoření, neboť zuřil.</p>
<p>Christopher Travinne miloval pořádek. Nenáviděl nejistotu a ztrátu kontroly. Do tichého světa nočních bytostí vstoupil sotva před sto lety a tvrdě pracoval, aby dosáhl současného postavení, proto se považoval do jisté míry za výjimečného.</p>
<p>Během prvních let své upíří existence zmizel smrtelníkům z očí a žil se svým stvořitelem v Itálii. Ale jak čas ubíhal, vzedmula se v něm nepřekonatelná touha ovládnout smrtelníky jejich vlastními metodami; odmítal vládnout ze stínů a spoléhat na nadpřirozené síly. Jako smrtelník bojoval v první křižácké výpravě proti seldžuckým Turkům. Nedávná francouzsko-anglická křižácká výprava vyslaná dobýt Jeruzalém mu poskytla novou příležitost, proto rychle pronikl mezi důstojníky lorda Martela, jenž sloužil králi Filipu II. Christopher vycvičil malou skupinu mužů a získal si pověst nočními nájezdy, při nichž zabil víc nevěřících než kterýkoli jiný rytíř pod velením Martela. Ačkoli Jeruzalém nedobyli, získal si Christopher vojenskými schopnostmi přízeň. Nemohl samozřejmě doprovázet armádu celý den – dokázal se však vyhnout pomluvám. Díky stáří a síle svého stvořitele dokázal na krátkou dobu snést denní světlo – za zatažených dnů i několik hodin, ačkoli ho to unavovalo – a jeho vojáci nepovažovali cestování v noci za divné, neboť obyčejně útočili pod rouškou tmy. Christopher navíc tvrdil, že pochází z Itálie, a o Italech se vědělo, že dávají přednost nočnímu životu, neboť v jejich zemi se zábava často rozproudí až po východu měsíce. Když se před sedmi lety vrátil do Francie, byl považován za oblíbence lorda Martela a poté, co mu odpřísáhl věrnost a stal se jeho vazalem, mu bylo propůjčeno čtyřsetakrové panství mezi Dijonem a Orkánem. Pozemky daroval lordu Martelovi Filip, ale Martel raději trávil čas ve svém rodišti poblíž dvora, proto Christopheru Travinnovi prokázal tu čest a panství mu přenechal. Christopher bral své nové postavení velmi vážně. Byl to důležitý krok vzhůru po politickém žebříčku. Vybíral rentu a chránil lidi, kteří mu byli svěřeni.</p>
<p>Avšak nyní, když sledoval Margarittu s Elizou, jeho nevolnicí, se cítil téměř bezmocný. Zdálo se, že je v posledním týdnu pronásledují jen samé katastrofy. Před čtyřmi dny zmizel otec Edward, kněz zdejší farnosti, kterého se do této chvíle nepodařilo Christopherovým vojákům nalézt. Byl to dobrý kněz, ačkoli se dal podplatit, ale staral se sám o sebe a dobře o venkovany pečoval.</p>
<p>A nyní nějaký přihlouplý upír proměnil venkovskou holku a nechal ji ležet uprostřed pole – beze slova. Christopher očekával, že se její oči každým okamžikem projasní a přestane se chvět, ale ani Margarittina krev jí nepomohla. Stále vypadala ztraceně a pomateně a nedokázala promluvit. „Co je jí?“ zeptal se.</p>
<p>„Nevím. Nikdy jsem nic podobného neviděla.“ Margaritte potřásla hlavou a do tváře jí spadlo několik tmavých pramenů. „Vypadá to, jako by byla lapena mezi světem smrtelníků a nesmrtelných. Podívej. Co myslíš?“</p>
<p>Christopher vstal a přistoupil k posteli. Eliza měla rudohnědé vlasy a skrz špinavé šmouhy na tváři jí prosvítala bledá kůže. Až se umyje, bude možná i hezká. Pořád se mu to však nelíbilo. Byl přesvědčen, že by se venkované neměli stávat upíry, a nic z toho, jak vypadala nebo se chovala, mu nedokázalo říct, kdo je za její proměnu zodpovědný.</p>
<p>Obrátil se k odchodu. „Vyšlu stráže na noční hlídku.“ Margaritte zvedla obočí. „K čemu to bude dobré?“</p>
<p>„Poddaným se uleví a já získám čas, abych mohl zjistit, co se děje.“ Ukázal na Elizu. „Postaráš se o ni?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>O dva dny později, těsně po půlnoci, se záhada vyřešila sama od sebe. Seděli s Margarittou v ohromném sále v přízemí pevnosti Creale, ve kterém stráže po večerech jedly a krátily si volnou chvíli. Místnost vyhříval kameny ohrazený, otevřený krb a podlaha byla posypaná rákosím, které Margaritte nechávala často měnit. Stráže už spaly nebo hlídkovaly ve vesnicích. „Eliza začíná mluvit,“ řekla Margaritte, „ale stále neví a nechápe, co se stalo. Na slavnosti se napila medoviny. Nepamatuje si nic až do chvíle, kdy se včera probudila v mé náruči. Nevím, co jí říct.“</p>
<p>Ačkoli to nebyl schopen vyjádřit, Christopherovi se nesmírně ulevilo, že se Margaritte této nepříjemné situace ujala. Nebyl si jistý, zda by to dokázal. Oheň v krbu pomalu vyhasl a už jen žhnoucí uhlíky jí osvětlovaly jednu stranu tváře a dávaly její kůži teplou barvu. Alespoň posté poděkoval osudu za její přítomnost.</p>
<p>Když před lety dorazil na Creale, šokovalo ho, že správkyní domu je upírka s vlastními ambicemi. Na rozdíl od něj dávala přednost lordu Martelovi potichu radit, stát se nepostradatelnou a vytvořit si tak bezpečný úkryt. Ve světě, kde osamocený upír mohl být v ulicích přistižen při krmení – a upálen šílenými venkovany – byly dům, přestrojení a ochránce nutností. Christopher naopak vyhledával svět s finančními a politickými výhodami. Pokud by vyvstala potřeba, bez váhání by poslechl svého stvořitele, odmítal však jakoukoli pomoc – své místo si vybojoval vlastními skutky. Margaritte ho napřed považovala za domýšlivého a pohrdala jím, ale po napjatých začátcích si začali jeden druhého vážit a spoléhat na sebe. Někdy si myslel, že už má vše, po čem kdy toužil: moc, úctu, bohatství, útulný domov, poddané, kteří mu sloužili, a dokonce i příjemnou společnost jednoho ze svých.</p>
<p>„Co myslíš, že s tou dívkou je?“ zeptal se.</p>
<p>„Nevím. Je to podivné. Zdá se být neúplná, jen napůl proměněná, nikdy dřív jsem nic podobného neviděla.“ Než mohl položit další otázku, objevil se ve dveřích Corin, jeden z jeho mužů. „Omlouvám se za vyrušení, můj pane, ale někdo žádá o přijetí.“</p>
<p>„V tuhle hodinu?“</p>
<p>„Je to mnich.“</p>
<p>Christopher se postavil. „Uveď ho dovnitř.“ Možná že se některý člen řádu dozvěděl něco o otci Edwardovi. Když se Christopher otočil, byla už Margaritte pryč. Věděl, že bude poslouchat ze stínů. Takové byly její způsoby. Při čekání na návštěvníka si Christopher náhle uvědomil, že vycítil pouze Corinovu přítomnost. Cítil, jak Corinovi tepe pod kůží teplo, ale muž, jenž vstoupil do sálu za ním, vyzařoval naprostý chlad; byl to upír v bílém hávu cisterciáckého mnicha.</p>
<p>„Vrať se na své místo,“ přikázal okamžitě Christopher Corinovi, pak netečně pohlédl na mnicha. Čekal a nedělal žádné předčasné závěry.</p>
<p>„Jsem otec Luke z Clairvoux,“ pronesl návštěvník tiše. „Přišel jsem vám nabídnout své služby.“</p>
<p>„Služby?“</p>
<p>Otec Luke přistoupil blíž a vytáhl ze záhybů hábitu dopis. „Ano, mám doporučující dopis od biskupa Cresiema z Gaskoňska. Chtěl bych se starat o farníky Crealu, dokud nedostanete zprávy o otci Edwardovi.“</p>
<p>Christopher zůstal stát s pažemi svěšenými podél boků. „Jmenuje vás snad dopis jeho nástupcem? Dává vám právo převzít jeho farnost?“</p>
<p>„Ne.“ Luke se téměř usmál. Byl menší než Christopher, hubenější a měl světle hnědé vlasy a žlutozelené oči. Jeho vyzáblá, neštovicemi zjizvená tvář prozrazovala pouze jemnou starost. „Pouze potvrzuje, kdo jsem a mé nedávné vysvěcení. Doufal jsem, že mi zde pomůžete najít mé místo.“</p>
<p>V krbu pomalu skomíraly uhlíky. Christopher si založil paže na hrudi. „A jak bych to měl udělat?“</p>
<p>„Je to velmi prosté. Napíšete dopis římské kurii, v němž požádáte, abych byl dosazen do vaší farnosti. Lorda Martela na francouzském dvoře zbožňují a vy ho zde zastupujete. Mí nadřízení by rádi vyhověli jeho prosbě.“ Christopher netušil, co si má o celé věci myslet, proto zanechal zdvořilého předstírání. „Cítím, že jsi velmi mladý. Ještě jsi neprožil ani jeden život, že?“</p>
<p>„Záleží na tom?“</p>
<p>„Ano, pokud chceš, abych ti pomohl.“</p>
<p>Při slově „pomohl“ v tváři otce Luka mírně zacukalo. Christopher mu chtěl dát naději.</p>
<p>Luke odpověděl: „Ano, jsem stále mladý… ačkoli to není důležité. Rychle jsem vytříbil své schopnosti a neschází mi ani snaha, ani ambice. Toužím sloužit právě v téhle farnosti a nikde jinde.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože členové kléru nestoupají po žebříčku díky dobré práci, nýbrž díky velkým milodarům církvi. Tvůj pán patří k nejbohatším mužům ve Francii. Až přijede lord Martel na návštěvu, prostě mě přizveš k večeři a já už se postarám o zbytek. Dokážu být velmi… přesvědčivý.“</p>
<p>Christopher nedokázal říct, jestli je tenhle nafoukaný drzoun velice chytrý, nebo neuvěřitelně pošetilý. „Proč mi to říkáš? Proč mi prozrazuješ své plány?“</p>
<p>„Chci, abys mi věřil.“ Luke napřáhl ruce dlaněmi vzhůru. „Spojí nás země a pán a já před tebou nechci nic skrývat.“</p>
<p>Zašel jsi příliš daleko, pomyslel si Christopher. „Tak dobře. Zabil jsi otce Edwarda?“</p>
<p>Luke poprvé zaváhal, ale pak se opět usmál. „Stál mi v cestě.“</p>
<p>„A dívka, co ji mám nahoře? Proměnil jsi ji?“</p>
<p>„Poddaní potřebují církev, která by je chránila před zlem. Strach z neznámého je dobrou zbraní.“</p>
<p>„Tak proč jsi jí prostě nevypil všechnu krev? Nebo proč jsi ji neproměnil, aby ti pomohla? Mohl jsi ji všemu naučit.“ Mnich opět zaváhal, jako by si rozmýšlel, jak daleko může zajít. „Protože jsem chtěl, abys věděl, čeho jsem schopen. Vysál jsem jí krev a nakrmil ji svojí. Ale ne dostatečně. Navždycky už zůstane lapená mezi dvěma světy a nikdy si nebude jistá, kam patří nebo kdo je. Pokud nebudu spokojen, mohl bych tvým poddaným velmi znepříjemnit život. Neexistuje čin, který bych nespáchal, zákon, který bych nepřekročil. Toužím po téhle farnosti.“</p>
<p>Odpor a vztek, které Christopher cítil, mu pronikly do hlasu. „Vyhrožuješ mi? Získal jsem své postavení skutky, ne týráním těch, kdo se nedokáží bránit. Toužíš po moci, aniž by sis ji zasloužil, ubližuješ nevinným, abys vytvořil iluzi síly.“ Náhlá změna v Christopherově chování vyvedla mnicha z rovnováhy.</p>
<p>„Sloužil jsem církvi dost dlouho na to, abych byl vysvěcen,“ vykoktal Luke. Pak se mu vrátilo sebevědomí. „Když mi pomůžeš, neublíží ti to, ani to nebude nijak těžké. Naopak ti to pomůže upevnit postavení. Představ si, co by se stalo, kdyby sem církev poslala skutečného svatého muže.“ Christopher neodpověděl, místo toho přistoupil ke zdi a sňal z ní naleštěný meč. „Raději se vrhnu do plamenů hranice, než abych svěřil farnost nezodpovědnému štěněti, jako jsi ty. Rozumíš?“</p>
<p>Prázdný, šokovaný pohled na tváři otce Luka byl téměř zábavný. Očividně byl přesvědčen, že svoji hru dobře rozehrál, a myslel to smrtelně vážně. Avšak Christopher byl jiného názoru.</p>
<p>„Zmiz z mého panství, než ti useknu hlavu a shodím ji z věže. Udělal bych to klidně hned, ale nechci, aby odsud zmizel další kněz,“ odmítl ho Christopher. „Pokud tě ještě někdy uvidím nebo pokud se pokusíš dělat další problémy, slibuji, že to bude tvůj konec.“</p>
<p>Mnich zmateně o dva kroky ustoupil. Christopherova reakce mu připadala nepochopitelná.</p>
<p>„Myslíš, že mě můžeš jednoduše poslat pryč?“ zeptal se Luke. „Myslíš si snad, že je to tak prosté? Můj pane…“ jeho hlas byl prosycen jízlivostí, „měl bys zvážit své rozhodnutí a tón hlasu, protože nakonec můžeš opravdu skončit na hranici.“ Tentokrát se zatvářil překvapeně Christopher. „Myslíš, že mě vyděsíš?“</p>
<p>Ten blázen neměl v hlavě ani trochu rozumu. Christopher byl pánem Creale. Jeho slovo bylo zákon, ať už přikázal cokoli. Co si tenhle chamtivý malý nemrtvý šarlatán myslel, že může udělat?</p>
<p>Namířil na otce Luka meč a vydal se k němu. Ve tváři se mu objevil rozhodný výraz. „Vypadni.“</p>
<p>Na jediný zlomek okamžiku mnich přimhouřil oči, jako by chtěl bojovat. Christopher netušil jak. Pak se ale malý vetřelec otočil a dal se na útěk. Christopher za ním běžel až k vnějším dveřím. Tam se zastavil, ale dál sledoval, jak návštěvník proběhl kolem Corina a zmizel do noci. Corin mrknul. „Vy jste vyhnal cisterciáckého mnicha?“</p>
<p>„Ano, a pokud se vrátí, nemluv s ním a zajdi pro mě.“</p>
<p>„Myslíte, že se vrátí?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>Téměř všichni se děsili exkomunikace natolik, že se báli kléru postavit. Christopher věděl, že Corin jeho rozkaz bez váhání uposlechne, proto se vrátil zpět do sálu a zavolal na Margarittu. „Slyšela jsi všechno?“</p>
<p>Objevila se odnikud, šaty si držela zvednuté z podlahy a na tváři měla zamyšlený výraz. „Ano, každé slovo. Neudělal jsi dobře.“</p>
<p>„Co tím myslíš?“</p>
<p>Tmavé vlasy se jí částečně vysmekly z uzlu a visely jí nyní v dlouhých pramenech podél obličeje. „Christophere, předstíral jsi, že mu pomůžeš, a on ti prozradil své plány. Pak jsi ho přiměl, aby ti začal vyhrožovat, a nakonec jsi ho propustil.“</p>
<p>„Je to nula. Bláznivý pomatenec, který touží po postavení, které si nezasloužil.“</p>
<p>Zamračila se, přistoupila blíž a sevřela mu paži oběma rukama. Kdyby ji neznal, považoval by její gesto za ochranitelské. „Všechny podceňuješ,“ řekla. „To je tvoje jediná vada.“</p>
<p>„Přestaň si dělat starosti. Už je pryč.“ Pohlédla směrem k prázdnému vchodu a neodpověděla.</p>
<p>O týden později se Christopher poté, co se nakrmil, vracel na koni domů. Opět se zdálo, že má vše pod kontrolou. Při krmení si s Margarittou dávali velký pozor, snažili se neupadat do rutiny, nezanechávali žádná očividná znamení a zabíjeli jen zřídka, neboť dávali přednost tomu vymazat vesničanům vzpomínky.</p>
<p>Jediná věc, která bránila dokonalému řádu, byla Eliza. Každou noc se sice zdála víc a víc při vědomí a Margaritte ji učila jak přežít, oba starší upíři však věděli, že něco není v pořádku, a dlouze o tom spolu diskutovali.</p>
<p>Christophera šokovalo, když Margaritte navrhla, aby napsal svému stvořiteli do Itálie a požádal ho o radu.</p>
<p>„Slyšela jsem o napůl proměněných, ale moc toho o nich nevím. Může nám pomoct jen někdo mnohem starší,“ řekla Margaritte.</p>
<p>Christopher téměř rozzlobeně odmítl. Raději ať Eliza zůstane navždy neúplná, než aby požádal svého stvořitele – nebo kohokoli jiného – o pomoc. Zuřivá touha po nezávislosti byla součástí jeho osobnosti. Ale současně začala v hlubinách jeho mysli sílit starost. Elizin pobyt by mohl vše zkomplikovat. Jeho poddaní dokázali uživit dva upíry. Tři už byli moc. Pochmurné myšlenky se mu honily hlavou, zatímco té noci mířil domů. Když dorazil k mostu, vedoucímu do Creale, všiml si malého davu, který tam jen tak stál a čekal. Zastavil koně a lidé se k němu otočili, ihned však ucouvli a odvrátili tváře. Vpředu stál někdo, na koho si vzdáleně pamatoval… ach ano, vyzáblý muž z Eliziny chatrče. Corin mu řekl, že sem během dne několikrát přišel a ptal se po své dceři. Ať už se stalo cokoli, raději to přenechá strážím, netoužil s poddanými hovořit. Právě se chystal obrátit koně a zamířit ke stájím, když k němu přiběhl Corin. Christopher rychle sesedl. „Co se stalo?“</p>
<p>Corin potřásl hlavou. „Je toho příliš, můj pane. Poté, co jste odjel, se objevil ten cisterciácký mnich se skupinou benediktinů a normanskými vojáky. Přijeli z vesnice, kde se vyptávali. Kněží hned zamířili nahoru do komnaty té dívky.“</p>
<p>„Cože? Tys je pustil dovnitř?“</p>
<p>„Můj pane.“ Corin na něj šokovaně pohlédl. „Jsou to služebníci Boží.“</p>
<p>Christopher nechal koně být a rychle přešel most. Pronásledovalo ho syčení vesničanů. Nedokázal si představit, proč by měli do jeho domu vniknout duchovní. Když vstoupil do sálu, několik vojáků včetně Corina ho následovalo. Corin nepřeháněl. Na jeho příchod čekali otec Luke, čtyři benediktinští mniši a sedm normanských vojáků. Po Margaritte nebylo ani vidu, ani slechu. Christopher si svlékl rukavice. „Jak vám mohu pomoci?“</p>
<p>Jeden z benediktinů, starý muž s dřevěným křížem, promluvil: „Ještě dnes večer s námi pojedete do Anjou.“</p>
<p>„A kdo jste?“</p>
<p>„Otec Ramarre z Anjou. Ihned vyrazíme.“ Zdálo se, že je situace rozhodnuta, ale pokud si Luke myslel, že jim dovolí, aby ho zatkli, pak byl na omylu. „Mám tady povinnosti, otče. Obávám se, že nemohu odjet.“</p>
<p>„Neodporujte,“ řekl otec Ramarre, „jinak budete vy i všichni, kdo vám pomohou, exkomunikováni.“</p>
<p>„Z čeho jsem obviněn?“</p>
<p>„Ze spiknutí s ďáblem. Svedl jste mladou dívku a přinutil ji, aby se připojila k vašemu temnému umění. Už se přiznala, že pila krev, a její otec odpřísáhl, že jste ji odvedl z domu poté, co jste jí ukradl duši.“</p>
<p>Christophera zasáhl neklid a vztek. Obrátil se k Lukovi, upírovi, oděnému do bílého cisterciáckého roucha. „Co jste jí udělali? Vyhrožovali jste jí? Slíbili jste jí, že bude ušetřena, pokud podepíše doznání?“</p>
<p>„Promluvila dobrovolně a bez mučení,“ odvětil otec Ramarre chladně. „Jen vás chceme vyslechnout před soudem. Někteří tvrdí, že ve vašem těle není žádný život. Jiní říkají, že žijete pouze v noci. Tato tvrzení a dívčino přiznání nás nutí, abychom celou věc vyšetřili. Máte na starosti mnoho ubohých duší, proto musíme být opatrní. Pokud jste nevinný, nemáte se čeho bát.“</p>
<p>„Možná byste měli napřed vyšetřit vlastní lidi, než začnete obtěžovat mě,“ odvětil Christopher a ukázal na otce Luka. „Byl to on, kdo mě ‚obvinil‘, není to tak?“ Byla to nebezpečná hra, která od něj neodvrátí pozornost ani ho nezachrání, ale v tuto chvíli netušil, co jiného by měl dělat. Jeho slova však neměla na benediktiny žádný dopad; dokonce se zdálo, že ho vůbec neslyšeli. Několik normanských vojáků udělalo krok vpřed, ale na tváři jejich velitele se usadila starost. Zatčení vazala lorda Martela v jeho vlastním domě by se jim mohlo později vymstít. Ale kdyby neposlechli duchovní, byli by exkomunikováni.</p>
<p>Christopher pohlédl na Corina. V očích vojáka se zrcadlil stejný boj. Byl povinován věrností pánovi, ale musel se podřídit církvi. Christopher věděl, že pokud by mužům přikázal, aby sáhli po zbrani, jen by jejich obvinění potvrdil.</p>
<p>Podíval se nenávistně na cisterciáka, pak obrátil plnou pozornost k otci Ramarrovi a zadíval se mu upřeně do očí. „Myslím, že mě nechcete odvést do Anjou,“ řekl. „Museli jste se zmýlit.“ Rozčílilo ho, že se musel snížit k použití nadpřirozených schopností, neboť byl pánem tvrze a jeho rozkazy by měly být bez váhání vyplněny, ale nic jiného mu nezbývalo. Jeho dovednost ovládat lidskou mysl byla velmi vyvinutá, i když ji používal jen při krmení.</p>
<p>Zdálo se však, že otec Ramarre jeho slova opět vůbec neslyšel, naopak pokynul normanským vojákům. Otec Luke zkřivil ústa v mírném úsměvu. Christopher ztuhl překvapením. Co se to dělo? Psychické schopnosti toho nemrtvého štěněte nemohly být tak silné.</p>
<p>Corin beznadějně pohlédl na svého pána, jako by se chtěl zeptat: „Co mám dělat?“</p>
<p>Když se Christopher pustí do boje, bude to jako by uznal svou vinu. A stejně dopadne, i když uteče – čehož byl schopen. „Ustupte,“ řekl Corinovi. „Pošlete zprávu lordu Martelovi. Tenhle měsíc je v Orleánu. On už se o celou záležitost postará. Kněží brzy poznají, jak se mýlili.“</p>
<p>Až se o tom dozví lord Martel a král Filip, bude mít otec Luke větší starosti než jen najít si farnost.</p>
<p>Za doprovodu úlevných výdechů svých mužů Christopher dovolil vojákům, aby ho odvedli.</p>
<p>Uplynul týden a Christopher ležel na podlaze své cely. Věděl, že brzy dorazí příkaz k jeho propuštění. Už nějaký čas se nenakrmil, ale ještě netrpěl. Tma cely ho potěšila a kromě špíny si na nic nestěžoval. Věděl, že se brzy dostane ven. Benediktini ani cisterciáci si nemohli dovolit obvinit šlechtice s jeho styky ze spolčení s ďáblem a věřit, že opravdu dojde k soudu. „Jak se ti daří, můj pane?“ zašeptal tichý hlas.</p>
<p>Posadil se. „Margaritte?“</p>
<p>Stála u dveří cely a její olivová pleť vypadala pobledle. „Vypadáš docela dobře.“</p>
<p>„Jak jsi se sem dostala?“ zeptal se, ihned si však uvědomil, jak hloupá jeho otázka je. Margaritte dokázala splynout se stíny. „Přišla jsem se ženami, které nosí jídlo, odplížila se a uspala strážného.“ Odmlčela se a zatřásla něčím v ruce. „Pojď, rychle. Musíš odsud pryč.“</p>
<p>Mrknul. „Nemohu utéct. Pokud to udělám, všechno ztratím.“</p>
<p>„Pokud zůstaneš, upálí tě.“</p>
<p>„Pst,“ zašeptal a přistoupil ke dveřím. „Nech toho. Neupálí mě. Došly nějaké zprávy od Martela?“</p>
<p>„Christophere, poslouchej se.“ Její výraz ztvrdl. „Hrál sis snad na smrtelného šlechtice tak dlouho, že jsi zapomněl, co jsi? V žilách ti neplyne život. Otec Ramarre sice ještě nezískal povolení od papeže, aby mohl prozkoumat tvé tělo, ale dostane ho. Benediktini už vyšetřili Elizu a jsou zděšení.“</p>
<p>„Elizu? Kde je?“</p>
<p>„Je tady. Copak to nevíš? Odvedli ji ještě dřív, než ses té noci vrátil domů.“</p>
<p>V Christopherovi se zvedla vlna nenávisti vůči cisterciáckému mnichovi. „Dovolí jim, aby upálili jeho vlastního potomka? Tak hluboko by neklesl ani on.“</p>
<p>Zámek cvakl a Margaritte otevřela dveře. V ruce držela starý, zrezavělý kruh s klíči. „Pospěš si. Musíme ji odvést.“</p>
<p>Nevěděl, jak to Margaritte vysvětlit. „Nechápeš? Nemohu utéct. Lord Martel brzy něco udělá. Pokud si chci udržet postavení smrtelníka, musím se podřídit jejich zákonům.“ Všiml si, že upírka má na sobě tmavě modré šaty, které se mu vždy tolik líbily.</p>
<p>Potřásla hlavou, neschopna slova. „Propustil tě z vazalství,“ řekla. „O Creale se bude starat Corin, dokud Martel nenajde vhodnou náhradu.“</p>
<p>Christopher zmateně ustoupil. „Co to říkáš?“</p>
<p>„Zůstal jsi sám. Martel neměl na výběr. Benediktini mají podepsané přiznání dívky, kterou ani nemučili. Myslím, že jí Luke slíbil ochranu a pak ji dal zatknout, nebo ho prostě musí uposlechnout. Před čtyřmi dny ji kněží chytili při tom, jak v cele pije krev krysy. Činí tě za to zodpovědným. Zmizel kněz farnosti v Creale a vesničané mají strach. Tvůj lenní pán ti nemůže pomoct. Král Filip ti nemůže pomoct. Oba se snaží držet od celé záležitosti co nejdál.“</p>
<p>Christopher se roztřásl. Otočil se, přistoupil k jedinému kusu nábytku, který v cele měl – malé lavici – a posadil se. „Nemám kam jít. Nemám ani koně, ani peníze, jen těch pár mincí v kapse. Margaritte, kam půjdeme?“</p>
<p>Odvrátila se. „Nemohu opustit Creale. Příliš těžce jsem pracovala, abych získala své postavení. Je to teď můj domov.“</p>
<p>„Dokonce i ty?“ zašeptal.</p>
<p>Podala mu hnědý vlněný plášť. „Obleč si to,“ řekla. „Musíme sebrat Elizu a vymazat vzpomínky strážím. Vím o dveřích v přízemí.“</p>
<p>Zůstal nehybně sedět.</p>
<p>Přistoupila k němu a zatřásla jím. „Musíme jít. Hned! Potřebuji tvoji pomoc, abych nás dostala ven.“</p>
<p>„Nic mi nezbylo.“</p>
<p>„Pořád máš své tělo.“</p>
<p>„Všichni důležití šlechtici znají moji tvář,“ řekl. „Nemohu se vrátit k vojsku.“</p>
<p>„Tak příštích padesát let dělej něco jiného.“ Odmlčela se. „Možná bys mohl požádat o pomoc… ty v Itálii.“</p>
<p>„Ne,“ vybuchl. „Nepoplazím se zpátky ke svému stvořiteli.“</p>
<p>Klekla si. „Něčí pomoc potřebovat budeš. Ale mohli bychom už, prosím, jít?“</p>
<p>Postavil se. Cítil se otupěle a nejistě. „Ukaž mi cestu.“</p>
<p>Bylo už po půlnoci a cisterciácká kaple v Anjou byla až na jednoho člověka úplně prázdná. Christopher stál ve dveřích a pozoroval bíle oděného mnicha, jak zapaluje další svíčky, při kterých by mohl číst. Byla to prostá kaple, ozdobená pouze dřevěným křížem u hlavního oltáře, bílými svíčkami a několika lavicemi. Nebylo to zrovna vhodné místo pro ambiciózní duši, jakou byl Luke z Clairvoux.</p>
<p>„Požehnej mi, otče, neboť jsem zhřešil,“ řekl Christopher. Upír zvedl prudce hlavu od knihy. Přes tvář mu přelétl záblesk překvapení, ale opět rychle zmizel. Mnich měl emoce pevně pod kontrolou, to dokázal ocenit i Christopher. Luke pohlédl na prostý krátký meč v rukou návštěvníka. „Odkud to máš?“</p>
<p>„Sebral jsem ho spícímu strážnému,“ odvětil Christopher.</p>
<p>„Takže tě dostala ven krásná Margaritte, co? Napadlo mě to, ale byl jsem přesvědčen, že tě tam nechá shnít. Už jsem se setkal s takovými, jako je ona. Předstírá, že je šlechtična, ale je jen obyčejný zbabělec.“ Rozhlédl se. „Kdepak je? Možná v koutě?“</p>
<p>„Ne, vrátila se do Creale, aby žila se vším ostatním, co pro mě něco znamená.“ Christopher klidně vstoupil do kaple. „Všechno jsi mi vzal. Nic mi nezůstalo.“</p>
<p>Luke zaujal obranný postoj, zvedl jednu paži a mírně sevřel prsty. „A ty si snad myslíš, že když mě zničíš – netvrdím, že to dokážeš – získáš tím zpět postavení? Moc? Důvěru lenního pána?“ Christopher se zastavil přímo před Lukem. Uvnitř byl tak mrtvý, že už ani necítil nenávist. „Ne, ale zmizíš stejně jako otec Edward. Máš několik cenných věcí, které chci.“</p>
<p>„Ano? A které?“</p>
<p>„Například mnišský háv.“</p>
<p>Sotva Christopher vypustil slova z úst, něco ho tvrdě zasáhlo zezadu do hlavy. Dopadl na zem a odkutálel se stranou právě včas, aby zahlédl, jak vzduchem prolétla lavice a narazila do kříže. Rána na jeho hlavě krvácela.</p>
<p>„Jsi přesvědčen, že meč všechno vyřídí,“ vyplivl Luke a jeho zjizvená tvář se stáhla vztekem. „Mohl jsem s tebou v Creale bojovat, ale raději jsem utekl, abych viděl výraz ve tvé tváři, až se dozvíš, že tě Martel opustil, škoda, že jsem o ten okamžik přišel, protože jinak bys tady nebyl, co?“ Christopher se pohnul rychleji, než by lidské oko dokázalo zaregistrovat, vrhl se na Luka a zamířil mu mečem na hrdlo. Luke zavrávoral zpět, ale podařilo se mu neviditelnou silou zastavit čepel dřív, než se mu stačila zabořit do hrudi. Christopher se opřel o meč celou vahou. Zoufale se snažil zaostřit, získat zpět rovnováhu. Nikdy předtím nebojoval s někým, kdo dokázal pohybovat věcmi, a tak očekával, že na něj každým okamžikem zaútočí hořícími svícemi. Ta představa ho vyděsila. Snažil se soustředit pouze na jednu věc – prorazit Lukovu obranu. Mnichova zjizvená tvář se stáhla napětím, jako by na zadržení meče potřeboval veškerou sílu. Možná se nedokázal soustředit na nic jiného.</p>
<p>Christopher kopl mnicha do boku takovou silou, až mu zlomil několik žeber. V tu chvíli neviditelná síla uvolnila sevření meče a Christopher trhl zbraní vzhůru, pak jí naučeným pohybem máchl dolů.</p>
<p>Lukova hlava dopadla na podlahu kaple. Jeho vrah nad ním zůstal na okamžik stát. Necítil vítězství, necítil vůbec nic. Na zem začala vytékat tmavá krev. Christopher popadl tělo a podržel ho krkem dolů – byla by škoda, kdyby krev potřísnila hábit.</p>
<p>Noc v opatství svatého Jiří v Edinburghu ve Skotsku byla naprosto tichá. Otec Bernard miloval poklidnou samotu pozdní noci – zatímco jeho bratři spali, seděl pohodlně v křesle, zachumlaný do přikrývek, a četl si v díle svatého Augustina. Otec Bernard byl kulaťoučký muž příjemné povahy, jenž přes den věnoval veškerý čas potřebám ostatních. A protože naštěstí potřeboval velmi málo spánku, trávil chvíle po setmění podle svých představ.</p>
<p>Jeho četbu přerušilo zazvonění u vnější brány. Někdo žádal o vpuštění. „Tak pozdě,“ pomyslel si a zavřel knihu. Pokud věděl, nikdo z bratří nečekal společnost.</p>
<p>Opustil teplo opatství a jeho tváře se dotkl studený vzduch. Zvedl si lem bílé kutny, aby se nedotkla rozbahněné země. Když otevřel bránu, naskytl se mu zvláštní pohled. Před ním stál vysoký, unavený cisterciácký mnich, jenž v ruce držel kus pergamenu. Za mnichem seděla na vyčerpaném koni stejně unavená rudovlasá dívka. Byla zabalená do přikrývek a v rukou svírala koňskou hřívu, jako by se bála, že upadne. „Můj synu,“ vykoktal Bernard. „Copak děláš na cestách v tuhle hodinu?“</p>
<p>„Odpusťte mi, otče,“ odvětil muž tichým hlasem s jemným italským přízvukem. „Byli jsme už tak blízko, že jsem se rozhodl jet bez přestávky.“</p>
<p>„Měl jsi namířeno sem? Do opatství?“</p>
<p>Cizinec mu podal pergamen a řekl: „Ano, jsem otec Luke z Clairvoux. Mám doporučení od biskupa Cresieme z Gaskoňska.“ Ukázal na dívku. „Má sestra je nemocná. Hledáme útočiště.“ Otec Bernard pohlédl na dopis. Pomalu začínal chápat. Nově příchozímu nemohlo být víc než dvacet sedm let. Pouze muž s politickými ambicemi, pravděpodobně druhý nebo třetí syn nějakého lorda, by mohl v tomto věku obdržet doporučení od biskupa Cresieme. Vypadal tak vyčerpaně a smutně. Nebyl to smutek pramenící z nepříjemné cesty, spíše se zdálo, jako by v něm vyhasl veškerý život. Ubohé dítě. Politika nebyla správným místem pro dobré muže a učence. Bernard to věděl moc dobře ze svých mladých let.</p>
<p>„Pojďte dovnitř,“ pobídl je Bernard. „Najdu vám něco k jídlu.“</p>
<p>„Ne, potřebujeme si odpočinout. Chtěl bych tady sestru nechat jen krátce, než se mi podaří poslat ji k… rodině do Itálie.“</p>
<p>„Samozřejmě. Ženské návštěvy tady míváme jen zřídka, ale v severním křídle se nachází soukromý pokoj. To by mělo stačit.“</p>
<p>Cizincovu tvář zaplavila úleva. „Děkuji, otče.“</p>
<p>„A jak dlouho s námi chceš zůstat ty?“ zeptal se Bernard, neboť mu muž připadal každým okamžikem zajímavější.</p>
<p>„Jak dlouho mě jen budete chtít. Ve Francii jsem slyšel, že vaše opatství vyučuje písaře. Umím výborně latinsky, a ačkoli tomu možná nevěříte, mám velmi jemnou ruku. Kdysi jsem se staral o účty jednomu francouzskému lordovi.“ Bernard si všiml starých – neobvykle starých – jizev na mužových rukou. Toužil slyšet jeho příběh, nikdy se však na tajemství jiných nevyptával.</p>
<p>„Chceš zůstat v opatství navždy?“ zeptal se. „Žijeme tady o samotě. Nesetkáš se zde se žádnými důležitými šlechtici ani biskupy.“</p>
<p>„Na tom nezáleží. Už se o takové věci nezajímám.“</p>
<p>Aha, tak o to šlo. Mladý mnich riskoval a prohrál politickou bitvu. Teď hledal místo, kde by se mohl schovat. Otec Bernard neměl v úmyslu poslat ho pryč. Ctižádostivé duše, které se dokázaly poučit ze svých chyb, pod správným vedením rostly a prospívaly. Na druhé straně by však bylo pošetilé ho jen tak přijmout.</p>
<p>„Můj synu,“ pronesl Bernard soucitně, ačkoli si byli rovni. „Už k nám přišlo mnoho mužů, jako jsi ty. Hledali mír a tiché místo, ale po několika týdnech si to rozmysleli a utekli do Francie nebo do Itálie s nadějí, že opět získají moc a bohatství. Jsme prostí mniši, kteří od života neočekávají nic jiného než radost ze společnosti druhého a práci při přepisování děl. Jsme skromné bratrstvo. Chápeš, co je pokora? Dokážeš ji přijmout?“</p>
<p>„Ano, otče,“ odvětil muž tiše. „Dokážu.“</p>
<p>„Pak tedy dobrá. Vezmi sestru dovnitř.“</p>
<p>Bernard se natáhl a poplácal nového bratra po zádech. Při tom si všiml, jak studenou kůži mladý muž má. Bude muset najít více přikrývek.</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Překlad </emphasis><emphasis>Kateřina Niklová</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Before a Fall</emphasis><emphasis>“</emphasis><emphasis> by Barb Hendee. Copyright © 1998 by Barb Hendee. First published in The Darkest Thirst. Reprinted by permission of the author. Copyright © 2005 for the Czech translation by Kateřina Niklová</emphasis></p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0