%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/431.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Card,</first-name><middle-name>Orson</middle-name><last-name>Scott</last-name></author>
            <book-title>Enderuv stin</book-title>
            
            <lang>en</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Card,</first-name><middle-name>Orson</middle-name><last-name>Scott</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>48837e7f-1026-45a8-8ce6-a9a3e207c5fa</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            <publisher>knihy.redneck.cz</publisher>
            <year>2003</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p> <image xlink:href="#_0.jpg" /></p>

<p><strong>Orson Scott Card</strong></p>

<p><strong>Enderův stín</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Název originálu: <strong>ENDER'S SHADOW</strong></p><empty-line /><p>Obálka: <strong>Petr Bauer</strong></p><empty-line /><p>Grafická úprava obálky: <strong>Petr Bauer</strong></p><empty-line /><p>Překlad: <strong>Petr Kotrle</strong></p><empty-line /><p>Redakce: <strong>Helena Šebestová</strong></p><empty-line /><p>Copyright © 1999 by Orson Scott Card</p>

<p>All Rights Reserved</p>

<p>Copyright © 2001 for the Czech translation by P. Kotrle</p>

<p>Copyright © 2001 for Cover by P. Bauer</p>

<p>Copyright © 2001 for the Czech edition</p>

<p>by Laser – books s. r. o.</p><empty-line /><p>ISBN 80-7193-092-X</p><empty-line /><empty-line /><p>Dickovi a Hazie Brownovým</p>

<p>v jejichž domě nikdo nezná hlad</p>

<p>a v jejichž srdcích</p>

<p>nikdo není cizincem</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>PŘEDMLUVA</strong></p>

<p>Tato kniha není pokračování v pravém slova smyslu, neboť začíná přibližně ve stejném místě jako <emphasis>Enderova hra</emphasis> a také téměř ve stejném okamžiku končí. Ve skutečnosti je to tentýž příběh, s mnoha stejnými postavami a místy děje, pouze vyprávěný z jiného pohledu. Těžko se rozhodnout, jak mu říkat. Doprovodný román? Paralelní román? Možná „paralaxa“, pokud by se mi podařilo prosadit tento vědecký termín do literatury.</p>

<p>Za ideálních okolností by tato kniha měla být stejně přístupná pro čtenáře, kteří <emphasis>Enderovu hru</emphasis> nikdy nečetli, jako pro ty, kteří ji četli několikrát. Jelikož to není pokračování, nemusíte znát z <emphasis>Enderovy hry</emphasis> nic víc než to, co je obsaženo zde. Přesto – jestli se mi podařilo splnit literární cíl, který jsem si vytkl, pak se tyto dvě knihy doplňují a obohacují. Bez ohledu na to, kterou budete číst jako první, ta druhá by měla v hlavních bodech také obstát se ctí.</p>

<p>Mnoho let jsem s radostí přihlížel tomu, jak <emphasis>Enderova hra</emphasis> získává popularitu, obzvlášť mezi čtenáři školního věku. Přestože jsem ji nezamýšlel jako knihu pro mládež, oblíbili si ji mnozí z této věkové skupiny i mnozí učitelé, kteří hledají cesty, jak knihy využít při výuce.</p>

<p>Nikdy mne nepřekvapilo, že existující pokračování – <emphasis>Mluvčí za mrtvé, Xenocida</emphasis> a <emphasis>Děti ducha</emphasis> – nezískaly u těchto mladších čtenářů takový ohlas. Důvod, který je nabíledni, je ten, že <emphasis>Enderova hra</emphasis> se točí kolem dítěte, zatímco pokračování jsou o dospělých. Možná ještě důležitější je to, že <emphasis>Enderova hra</emphasis> je, přinejmenším na povrchu, heroický, dobrodružný román, zatímco její pokračování představují úplně jiný typ beletrie, jsou pomalejší, hloubavější, zaměřená víc na myšlenky a zabývají se tématy, která pro mladší čtenáře nejsou tak bezprostředně důležitá.</p>

<p>V poslední době jsem si však uvědomil, že mezera 3 000 let mezi <emphasis>Enderovou hrou</emphasis> a jejími pokračováními poskytuje dostatek místa pro další díly, které jsou s originálem spjaty těsněji. V jistém smyslu totiž <emphasis>Enderova hra</emphasis> žádná pokračování nemá, neboť další tři knihy samy o sobě vyprávějí jeden souvislý příběh, zatímco <emphasis>Enderova hra</emphasis> je samostatná.</p>

<p>Jistý čas jsem si vážně pohrával s myšlenkou zpřístupnění vesmíru <emphasis>Enderovy hry</emphasis> jiným autorům a zašel jsem v tomto směru tak daleko, že jsem vyzval spisovatele, jehož práci velice obdivuji, Neala Shustermana, aby zvážil možnost vytvořit se mnou romány o druzích Endera Wiggina z Bitevní školy. Z našich rozhovorů vyplynulo, že postavou, s níž by se mělo začít, je Bean (Bean), dětský voják, k němuž se Ender choval tak, jak se jeho dospělí učitelé chovali k němu.</p>

<p>A pak se stalo něco jiného. Čím déle jsme spolu rozmlouvali, tím víc jsem začínal žárlit na to, že by takovou knihu mohl napsat Neal a ne já. Nakonec jsem pochopil, že jsem s psaním o „dětech ve vesmíru“, jak jsem projektu cynicky říkal, zdaleka neskončil, že mám stále co říct, protože za léta, jež uplynula od prvního vydání <emphasis>Enderovy hry</emphasis> v roce 1985, jsem se přece jen něco naučil. A tak i když jsem se nevzdal naděje, že Neal a já spolu budeme moci na něčem pracovat, hbitě jsem si projekt stáhl zpátky.</p>

<p>Brzy jsem zjistil, že je to obtížnější, než se zdá – vyprávět tentýž příběh dvakrát, ale jinak. Brzdil mne fakt, že postavy, z jejichž pohledu se děj odvíjí, jsou sice rozdílné, ale autor je stejný a jeho přesvědčení o fungování světa vyrůstá ze stejných základů. Pomohlo mi, že jsem se za ta léta něco naučil, a proto jsem byl schopen do projektu vnést nové pohledy a hlubší pochopení. Obě knihy pocházejí z jedné hlavy, která však nezůstala stejná; těží ze stejných vzpomínek na dětství, ale nazíraných z jiné perspektivy. Pro čtenáře vytvářejí paralaxu Ender a Bean, kteří, nepříliš vzdáleni jeden od druhého, procházejí stejnými událostmi. Autorovi vytvořilo paralaxu tucet let, během nichž starší děti vyrostly a mladší se narodily. Změnil se i svět kolem mne a já jsem se dozvěděl o lidské přirozenosti a o umění několik nových věcí, které jsem předtím neznal.</p>

<p>Teď držíte tuto knihu v rukou. Je na vás, abyste posoudili, zda vám tento literární experiment něco dal. Mně určitě stálo za to ponořit se znovu do stejné studny, neboť voda byla tentokrát hodně jiná, a jestli se z ní nestalo přímo víno, má přinejmenším jinou příchuť, neboť byla vytažena v jiné nádobě. Doufám, že vám bude chutnat stejně, nebo dokonce víc.</p>

<p><emphasis>Grensboro, Severní Karolína, leden 1999</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>První část</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>SPRATEK</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 1</strong></p>

<p><emphasis>POKE</emphasis></p>

<p><emphasis>„Myslíte si, že jste někoho našli, a tak můj program můžete zničehonic zastavit?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nejde o dítě, které našel Graff. Jde o to, že to, co jste nach</emphasis><emphasis>ázela vy, nestálo za nic.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>li jsme, že pravd</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>podobnost je mizivá. Ale d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ti, s nimiž pracuj</emphasis><emphasis>i, vedou nefalšovanou válku, jen aby z</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>staly naživu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vaše d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ti jsou tak podvyživené, že u nich dochází k vážné psychické újm</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>, ješt</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> než je za</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>nete testovat. V</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>tšina z nich si nevytvo</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ila normální lidské vazby a v hlav</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> mají takový zmatek, že nevydrží jediný den bez toho, že by n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>co ukradly, rozbily nebo zni</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ily.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„l ony p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>edstavují možnost, tak jako všechny d</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ti.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„P</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>esn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> tato sentimentalita diskredituje celý váš projekt v o</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>ích MF.“</emphasis></p>

<p>Poke měla oči stále otevřené. Také mladší děti měly být ve střehu a někdy dovedly být docela bystré, ale jednoduše si nevšímaly všeho, čeho si všímat měly, a to znamenalo, že pokud chtěla včas zpozorovat nebezpečí, mohla se Poke spoléhat jedině na sebe.</p>

<p>Nebezpečí, před nimiž bylo třeba být ve střehu, byla celá řada. Například poldové. Neukazovali se často, ale když se přece jen objevili, zdálo se, že se obzvlášť zaměřují na to, aby vyčistili ulice od dětí. Oháněli se po nich magnetickými důtkami, zasypávali krutými, bolestivými ranami dokonce i ty nejmenší, nadávali jim, že jsou pakáž, zloději, mor a hanba krásného města Rotterdamu. Poke měla za úkol všimnout si, když nějaký rozruch v dálce naznačí, že by poldové mohli provádět čistku. V takovém případě hvízdla na poplach a drobečkové se rozprchli do úkrytů, dokud nebezpečí nepomine.</p>

<p>Ale poldové nepřijížděli tak často. Opravdové nebezpečí bylo mnohem bezprostřednější – velké děti, tyrani. Poke byla v devíti letech náčelnicí své party (pravda, nikdo z jejích členů nevěděl jistě, že je holka), ale před jedenácti, dvanácti a třináctiletými chlapci a děvčaty, kteří tyranizovali ulice, jí to nebylo nic platné. Dospělí žebráci, zloději a pouliční prostitutky si malých dětí nevšímali, nanejvýš je odkopli, aby nepřekážely. Ale starší děti, které také patřily k nakopávaným, využívaly své převahy a mladší děti okrádaly. Pokaždé, když její parta našla něco k jídlu – zejména když našli spolehlivý zdroj kuchyňských odpadků nebo někoho, z něhož se daly dostat nějaké drobné nebo kus žvance – museli své výdobytky žárlivě střežit a skrývat, protože tyrani si ze všeho nejraději odnášeli zbytky jídla, které mohli najít u mrňousů. Okrádat mladší děti bylo mnohem bezpečnější než krást v obchodech nebo obírat kolemjdoucí. A navíc se jim to líbilo, Poke to na nich viděla. Dělalo jim dobře, jak se malé děti krčí strachy, poslouchají, kňourají a dávají jim všechno, o co si řeknou.</p>

<p>Proto když se vychrtlé, dvouleté mimino usadilo na popelnici na druhé straně ulice, pozorná Poke si jej okamžitě všimla. To dítě bylo na pokraji podvýživy. Ne, to dítě bylo podvyživené. Vyhublé ručičky a nožičky, komicky, abnormálně velké klouby, nafouklé břicho. A jestli je brzy nezabije hlad, udělá to příchod podzimu, protože mělo jen tenké oblečení a ani toho na sobě nemělo mnoho.</p>

<p>Normálně by mu věnovala jen letmý pohled. Ale tento chlapec měl oči. Ještě se kolem sebe rozhlížel s inteligentním výrazem. Žádná apatie chodících mrtvol, které již nehledají potravu, dokonce se ani nesnaží najít si pohodlné místo, kam by si lehly, než se naposledy nadechnou páchnoucího rotterdamského vzduchu. Koneckonců, smrt by pro ně nebyla tak velká změna. Všichni věděli, že Rotterdam je když ne hlavním, tak alespoň významným přístavem Pekla. Jediný rozdíl mezi Rotterdamem a smrtí byl v tom, že v případě Rotterdamu nebylo zatracení věčné.</p>

<p>Ten malý chlapec – co vlastně dělal? Nehledal potravu. Neupíral oči na chodce. Bylo to jedině v pořádku – stejně nehrozilo, že by tak malému dítěti někdo něco nechal. Všechno, co by dostal, by mu sebralo nějaké jiné dítě, tak proč se obtěžovat? Pokud chtěl přežít, měl se držet starších sběračů odpadků a olizovat po nich obaly od potravin, získávat poslední povlak cukru nebo moučný prach, který ulpěl na obalu, cokoli, co neslízal ten, kdo přišel první. Toto dítě nemělo venku na ulici co získat, pokud je nepřijme nějaká parta, a Poke je nechtěla. Bylo by jen přítěží. Její děti zažívaly krušné časy i bez dalších zbytečných úst.</p>

<p>Začne škemrat, pomyslela si. Bude fňukat a žebrat. Jenže to platí pouze na bohaté. Já mám dost starostí o svou partu. On do ní nepatří, takže se o něho nestarám. I když je malý. Je pro mě vzduch.</p>

<p>Dvě dvanáctileté šlapky, které v této oblasti obvykle nepracovaly, se vynořily zpoza rohu a zamířily k základně Poke. Hluboce hvízdla. Děti se okamžitě rozptýlily. Zůstaly na ulici, ale snažily se nevypadat jako parta.</p>

<p>Nepomohlo to.</p>

<p>Šlapky již věděly, že Poke je náčelník. A skutečně, chytily ji za ruce, přitiskly ji ke zdi a požádaly, aby jim zaplatila za „povolení“. Poke věděla, že nemá smysl tvrdit, že se nemá o co rozdělit – vždycky se snažila mít rezervu, aby mohla usmířit hladové tyrany. Poke viděla, proč tyto šlapky mají hlad. Nevypadaly jako to, o co mají zájem pedofilové, když do těchto končin zabloudí. Byly příliš vychrtlé, vypadaly příliš staře. Takže dokud jim nevyrostou těla a nezačnou být přitažlivé pro méně perverzní klientelu, musely se uchýlit k vybírání odpadků. Poke to pobuřovalo, nechat sebe a svou partu takto okrádat, ale bylo chytřejší je vyplatit. Kdyby ji zmlátily, nemohla by přece dávat pozor na svou partu. Proto je odvedla k jedné tajné skrýši a vytáhla malý pytlík z pekárny, v němž ještě byla polovina původního obsahu.</p>

<p>Pečivo bylo tvrdé, protože je tam schovávala už několik dní právě pro takovou příležitost, ale ty dvě šlapky po něm chňaply, roztrhly pytlík a jedna stačila ukousnout víc než polovinu, než přítelkyni nabídla zbytek. Nebo spíš bývalé přítelkyni, protože takové dravčí chování je živnou půdou rozbrojů. Ty dvě se spolu začaly prát, křičet na sebe, fackovat se a drásat se prsty s dlouhými nehty. Poke jejich boj zblízka sledovala s nadějí, že jim zbývající kus pečiva upadne, ale neměla štěstí. Skončil v ústech dívky, která urvala již první sousto – a tato první dívka vyhrála i rvačku jako takovou, když druhou zahnala na útěk.</p>

<p>Když se Poke otočila, malý chlapec stál hned za ní. Málem o něho zakopla. Ze vzteku, že musela pouličním děvkám obětovat část jídla, do něho strčila kolenem a srazila ho na zem. „Nestoupej si za nikoho, jestli nechceš pokaždé přistát na zadku,“ utrhla se na něho.</p>

<p>Klidně vstal a podíval se na ni, jako by něco očekával, jako by něco chtěl.</p>

<p>„Ne, ty jeden malej prevíte, ode mě nic nedostaneš,“ řekla Poke. „Kvůli tobě svou tlupu nepřipravím o jedinej Bean, protože ty za něj <emphasis>nestojíš</emphasis>.“</p>

<p>Tyrani byli pryč a její tlupa se začínala znovu scházet.</p>

<p>„Proč jsi jim dávala jídlo?“ zeptal se chlapec. „Vždyť ho potřebuješ.“</p>

<p>„Ó, promiň!“ Poke zvýšila hlas, aby ji parta slyšela. „Ty bys asi měl dělat náčelníka party, ne? Při tvojí velikosti ti určitě nedělá problém ochránit jídlo.“</p>

<p>„Já ne,“ odvětil chlapec. „Já přece nestojím za jedinej Bean, nevzpomínáš?“</p>

<p>„Jasně že vzpomínám. Možná by sis měl vzpomenout i ty a zavřít tu svou hubu.“</p>

<p>Parta se rozesmála.</p>

<p>Ale chlapec se nesmál. „Měli byste si sehnat vlastního tyrana,“ prohlásil.</p>

<p>„Já tyrany <emphasis>nesháním</emphasis>, já se jich zbavuju,“ odpověděla Poke. Nelíbilo se jí, jak se s ní bavil, vzdoroval jí. Ještě minutu a ublíží mu.</p>

<p>„Dáváte jídlo tyranům každý den. Dejte je <emphasis>jednomu</emphasis> a domluvte se s ním, aby vás před ostatními bránil.“</p>

<p>„Ty myslíš, že mě to nenapadlo, pitomečku? Jenže i když si ho koupím, jak ho udržím? Nebude se za nás bít.“</p>

<p>„Když nebude, tak ho zabijte,“ odvětil chlapec.</p>

<p>To už Poke rozčílilo, ta hloupá nemožnost, síla myšlenky, o níž věděla, že by ji nedokázala uskutečnit. Znovu do něho strčila kolenem a tentokrát si ještě kopla, když upadl. „Možná začnu tím, že zabiju tebe.“</p>

<p>„Já přece nestojím ani za Bean, nevzpomínáš?“ připomněl jí chlapec. „Když jednoho tyrana zabiješ a seženeš si dalšího, aby za vás bojoval, bude chtít vaše jídlo a zároveň se vás bude bát.“</p>

<p>Nevěděla, co má na tak absurdní myšlenku říct.</p>

<p>„Vyžírají vás,“ řekl chlapec. „Vyžírají vás. Takže musíte nějakého zabít. Když ho povalíte, bude každý stejně malý jako já. Kámen dovede rozbít každou hlavu.“</p>

<p>„Je mi z tebe nanic,“ prohlásila.</p>

<p>„Protože tě to nenapadlo.“</p>

<p>Koketoval se smrtí, když se s ní bavil takovým způsobem. Musel vědět, že kdyby ho zranila, byl by vyřízený.</p>

<p>Jenže v té jeho tenoučké košilce se smrt zabydlela už dávno. Těžko říct, co by se změnilo, kdyby se přiblížila.</p>

<p>Poke se rozhlédla po své partě. Nedokázala z jejich výrazů poznat, co si myslí.</p>

<p>„Nepotřebuju, aby mi nějaký prcek říkal, že mám zabít to, co zabít nemůžeme.“</p>

<p>„Malé dítě se postaví za něho, ty strčíš a on přepadne,“ prohlásil chlapec. „Předem si nachystáte šutráky, cihly. Mlaťte ho do hlavy. Až uvidíte mozek, můžete přestat.“</p>

<p>„Mrtvý je mi k ničemu,“ ohradila se. „Chci mít svého tyrana, aby nás chránil, o mrtvého nestojím.“</p>

<p>Chlapec se zazubil. „Takže už se ti můj nápad líbí.“</p>

<p>„Tyranům se nedá věřit,“ odvětila.</p>

<p>„Pohlídá vás u charitní vývařovny,“ pokračoval chlapec. „Dostanete se dovnitř.“ Stále se jí díval do očí, ale mluvil tak, aby ho slyšeli ostatní. „Dostane vás do kuchyně <emphasis>všechny</emphasis>.“</p>

<p>„Malý dítě se do kuchyně nedostane, ty velký ho zmlátí,“ ozval se Seržant. Bylo mu osm a většinou se choval, jako by si myslel, že je zástupce Poke, byť ve skutečnosti žádného zástupce neměla.</p>

<p>„Když budete mít tyrana, zažene je.“</p>

<p>„A jakpak zastaví dva? Nebo tři?“ zeptal se Seržant.</p>

<p>„Jak jsem říkal,“ odpověděl chlapec. „Když ho povalíte, už tak velký nebude. Vezmete na něho šutráky. Připravíte se. Nejsi snad voják? Neříkají ti Seržant?“</p>

<p>„Nebav se s ním, Serži,“ nařídila Poke. „Nechápu, proč se vybavujeme s nějakým dvouletým skrčkem.“</p>

<p>„Jsou mi čtyři.“</p>

<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Poke.</p>

<p>„Nikdo mi nikdy jméno nedal.“</p>

<p>„Chceš říct, že jsi tak pitomej, že si nepamatuješ vlastní jméno?“</p>

<p>„Nikdo mi nikdy jméno nedal,“ zopakoval chlapec. Pořád ležel na zemi, obklopený partou, a díval se jí do očí.</p>

<p>„Nestojí ani za Bean,“ připomněla.</p>

<p>„Jak je libo,“ řekl.</p>

<p>„Jasně,“ ozval se Seržant. „Prašivej Bean.“</p>

<p>„Tak, a teď máš jméno,“ uzavřela Poke. „Vrať se a sedni si na tu popelnici. Budu o tom přemýšlet.“</p>

<p>„Potřebuju něco k jídlu,“ prohlásil Bean.</p>

<p>„Jestli nějakého tyrana seženu, jestli ten tvůj nápad bude fungovat, třeba ti něco dám.“</p>

<p>„Potřebuju něco teď.“</p>

<p>Věděla, že je to pravda.</p>

<p>Sáhla do kapsy a vylovila z ní šest buráků, které si šetřila. Posadil se, vzal si z její ruky pouze jeden, dal si ho do úst a pomalu žvýkal.</p>

<p>„Vezmi si je všechny,“ vyzvala ho netrpělivě.</p>

<p>Napřáhl k ní ručku. Byla slabá. Nedokázal ji zatnout v pěst. „Všechny je neudržím,“ vysvětlil. „Nejde mi to.“</p>

<p>Kruci. Plýtvala výbornými buráky na dítě, které stejně zemře.</p>

<p>Ale rozhodla se, že jeho nápad vyzkouší. Bylo to drzé, ale byl to pro ni vůbec první plán, který nabízel naději, že by mohlo být lépe, že by se na jejich žalostném životě mohlo něco změnit, aniž by si musela obléknout dívčí šaty a dát se na řemeslo. A jelikož to byl jeho nápad, parta musela vidět, že se k němu zachovala spravedlivě. Když chce člověk zůstal náčelníkem party, musí jim pořád ukazovat, že je spravedlivý.</p>

<p>Proto držela ruku nataženou, dokud po jednom nesnědl buráky všechny.</p>

<p>Když spolkl poslední, znovu se jí na dlouhou chvíli zadíval do očí a potom ji upozornil: „Připrav se, že ho budeš muset zabít.“</p>

<p>„Chci ho živého.“</p>

<p>„Připrav se ho zabít, když to nebude ten pravý.“ S těmito slovy se Bean odbatolil přes ulici ke své popelnici a pracně na ni vylezl, aby měl rozhled.</p>

<p>„Tobě nejsou čtyři roky!“ vykřikl za ním Seržant.</p>

<p>„Jsou mi čtyři, ale jsem malý,“ odpověděl stejně hlasitě.</p>

<p>Poke Seržanta umlčela a společně s ním se vydala hledat kameny, cihly a kusy škváry. Jestli se chtěli pustit do boje, měli by se vyzbrojit.</p>

<p>Beanovi se nové jméno nelíbilo, ale bylo to jméno a mít jméno znamenalo, že ho někdo jiný zná a potřebuje mu nějak říkat, a to bylo dobré. Dobrých bylo i těch šest buráků. Jeho ústa skoro nevěděla, co si s nimi mají počít. Žvýkání bolelo.</p>

<p>Stejně bolelo dívat se, jak Poke kazí plán, který jí svěřil. Bean si ji nevybral proto, že by byla nejchytřejším náčelníkem party v Rotterdamu. Právě naopak. Její parta tak tak přežívala, protože neměla nijak zvlášť dobrý odhad. A měla příliš mnoho soucitu. Nebyla dost chytrá, aby si opatřila dost jídla pro sebe a vypadala, že je dobře živená, takže členové její party sice věděli, že je hodná a měli ji rádi, ale v cizích lidech nevzbuzovala dojem, že je úspěšná. Nevypadala na to, že svůj úkol plní dobře.</p>

<p>Jenže kdyby svůj úkol opravdu <emphasis>plnila</emphasis> dobře, vůbec by ho nevyslechla. Nikdy by se k ní nedostal. Nebo by si ho sice poslechla a nápad by se jí zalíbil, ale musela by se ho zbavit. Tak to na ulici chodilo. Hodné děti umíraly. Poke byla skoro až příliš hodná na to, aby se udržela naživu. Na to Bean spoléhal. Ale zároveň se toho teď bál.</p>

<p>Zatímco jeho tělo stravovalo samo sebe, Bean sázel na pozorování lidí. Pokud by to Poke nedokázala zužitkovat, byl by to ztracený čas. Ne že by Bean nepromarnil spoustu času sám. Když začal pozorovat, co děti na ulici dělají, jak si navzájem kradou, od úst, z kapes, jak ze sebe prodávají všechno, co se prodat dá, pochopil, co by se dalo vylepšit, kdyby někdo trochu zapřemýšlel, jenže svému úsudku nevěřil.</p>

<p>Byl přesvědčen, že musí být ještě něco jiného, co nechápe. Všemi silami se snažil dozvědět se víc – o všem. Naučit se číst, aby věděl, co říkají nápisy na obchodech, náklaďácích, dodávkách a popelnicích. Naučit se pořádně holandsky a jazyk MF, aby rozuměl všemu, co se kolem něho říká. Neprospívalo mu, že musel stále myslet na to, jaký má hlad. Pravděpodobně by dokázal najít víc jídla, kdyby netrávil tolik času studováním lidí. Ale nakonec si uvědomil, že to již pochopil. Chápal to od začátku. Žádné tajemství, kterému Bean nerozuměl, protože byl ještě malý, prostě neexistovalo. Všechny tyhle děti dělaly všechno tak hloupě proto, že byly hloupé.</p>

<p>Byly hloupé a on byl chytrý. Tak proč byl potom on vyhládlý na smrt, a tyhle děti pořád žily? To byl okamžik, kdy se rozhodl jednat. Tehdy si jako náčelníka party, k níž se přidá, vybral Poke. A teď seděl na popelnici a díval se, jak to kazí.</p>

<p>Vůbec první, co udělala, bylo to, že si vybrala špatného tyrana. Potřebovala někoho, kdo těžil jen ze své velikosti, kterou ostatní zastrašoval. Potřebovala někoho, kdo bude velký a hloupý, krutý, ale ovladatelný. Jenže ona si místo toho vzala do hlavy, že potřebuje někoho <emphasis>malého</emphasis>. Ne, huso! Huso! Bean měl co dělat, aby se na ni nerozkřičel, když zpozorovala blížící se cíl, tyrana, který si podle komiksového hrdiny říkal Achilles. Byl malý, podlý, chytrý a rychlý, ale kulhal na jednu nohu. Proto ji napadlo, že ho snadněji dostane na zem. Huso! Nejde jenom o to dostat ho na zem – napoprvé se dá srazit každý, protože to nečeká. Ty potřebuješ někoho, kdo dole zůstane.</p>

<p>Neřekl však nic. Nemohl ji proti sobě popudit. Uvidíme, co se stane. Uvidíme, jaký je Achilles, když je bit. Však ona to pozná – nepůjde to a ona ho bude muset zabít, tělo schovat a zkusit to znovu s jiným tyranem, než se rozkřikne, že nějaká tlupa malých dětí má políčeno na tyrany.</p>

<p>Achilles se blíží, nese se jako páv – nebo možná ho k takové houpavé chůzi nutí deformovaná noha – a Poke se přehnaně krčí, snaží se uniknout. Zkazila to, pomyslel si Bean. Achilles to hned pochopí. Něco se děje. Měla ses chovat jako normálně! Huso! Proto se Achilles mnohem víc rozhlíží. Je opatrný. Říká mu, že má něco schovaného – tato fáze je normální – a vede ho do pasti v uličce. Jenže podívejte, on se drží zpátky. Dává si pozor. Nevyjde to.</p>

<p>Ale vychází to, díky kulhavé noze. Achilles vidí, jak past sklapává, ale nemůže se dostat pryč. Několik malých dětí se mu zezadu věší na nohy, Poke a Seržant se do něho opírají zepředu a on jde k zemi. Vzápětí se na jeho tělo a špatnou nohu snášejí cihly, a jsou hozené prudce – malé děti to chápou, plní svůj úkol, přestože Poke je hloupá – a vida, to je ono, Achilles <emphasis>má</emphasis> strach, myslí si, že ho čeká smrt.</p>

<p>Tou dobou už Bean na svém bidýlku neseděl. Byl v uličce, díval se, postupoval blíž. Přes dav nebylo pořádně vidět. Tlačí se dopředu a malé děti – které jsou všechny větší než on – ho poznávají, chápou, že si zaslouží to vidět, a pouštějí ho dál. Stojí přímo u Achillovy hlavy. Poke stojí nad ním s velkým kusem škváry a mluví.</p>

<p>„Dostaneš nás do fronty na jídlo v útulku.“</p>

<p>„Jasně, dostanu, slibuju.“</p>

<p>Nevěř mu. Podívej se mu do očí, hledají slabost.</p>

<p>„I ty tak dostaneš víc jídla, Achille. Získáš mou partu. Když budeme mít dost jídla, budeme silnější a přineseme ti víc. Potřebuješ nějakou partu. Ostatní tyrani tě odstrkují – viděli jsme je! – ale s námi si to nebudeš muset nechat líbit. Chápeš, jak to uděláme? Jsme armáda.“</p>

<p>Fajn, už mu to dochází. Byl to dobrý nápad a Achilles nebyl hloupý, takže mu to dávalo smysl.</p>

<p>„Když je to tak geniální, proč jsi to neudělala už dřív, Poke?“</p>

<p>Nenašla na to odpověď. Místo toho zalétla pohledem k Beanovi.</p>

<p>Byl to jen letmý pohled, ale Achilles jej zachytil. A Bean poznal, co mu blesklo hlavou. Tak to bylo nápadné.</p>

<p>„Zabij ho,“ promluvil Bean.</p>

<p>„Neblázni,“ řekla Poke. „On to bere.“</p>

<p>„Je to tak,“ přisvědčil Achilles. „Beru to. Je to dobrý nápad.“</p>

<p>„Zabij ho,“ zopakoval Bean. „Když ho nezabiješ teď, zabije on tebe.“</p>

<p>„To dovolíš, aby se s tebou takový usoplenec takhle bavil?“ zeptal se Achilles.</p>

<p>„Buď ty nebo on,“ pokračoval Bean. „Zabij ho a vezmi dalšího.“</p>

<p>„Další nebude mít kulhavou nohu,“ řekl Achilles. „Další si nebude myslet, že vás potřebuje. Já to vím. Beru to. Já jsem ten, kterého chcete. Dává to smysl.“</p>

<p>Možná po Beanově varování začala být ostražitější. Ještě nepodlehla. „Nezačneš se potom stydět, že máš v partě hromadu malých dětí?“</p>

<p>„Je to <emphasis>tvoje</emphasis> parta, ne moje,“ odvětil Achilles.</p>

<p>Lže, pomyslel si Bean. Ty nevidíš, že ti lže?</p>

<p>„Jestli to mám k něčemu přirovnat,“ pokračoval Achilles, „pro mě je to rodina. Jsou to moji bratři a sestry. A o svou rodinu se musím postarat, ne?“</p>

<p>Bean okamžitě pochopil, že Achilles zvítězil. Jako silný tyran nazval tyto děti svými sestrami a bratry. Bean viděl ten hlad v jejich očích. Nebyl to obyčejný hlad, v němž šlo o jídlo, ale opravdový, hluboký hlad po rodině, po lásce, po tom někam patřit. Tím, že byli v partě Poke, se jim po této stránce mnoho nedostávalo. Ale Achilles sliboval víc. Přebil nejlepší nabídku, jakou Poke mohla udělat. Teď už bylo příliš pozdě ho zabít.</p>

<p>Příliš pozdě, ale na okamžik se zdálo, jako by Poke byla tak hloupá, že udělá další krok a nakonec ho přece jen zabije. Zvedla kus škváry výš a chystala se jím mrštit.</p>

<p>„Ne,“ zarazil ji Bean. „Nemůžeš. Teď už je rodina.“</p>

<p>Spustila škvárový balvan do výšky pasu. Pomalu se otočila a podívala se na Beana. „Zmiz odsud. Ty do mé party nepatříš. Tady nedostaneš <emphasis>nic</emphasis>.“</p>

<p>„Ne,“ ozval se Achilles. „To mě raději zabij, jestli se k němu chceš takhle chovat.“</p>

<p>Och, to znělo odvážně. Jenže Bean věděl, že Achilles odvážný není. Jen chytrý. Už zvítězil. To, že ležel na zemi a Poke stále držela kus škváry, nic neznamenalo. Teď to byla jeho parta. Poke skončila. Bude ještě chvíli trvat, než to kromě Beana a Achilla někdo pochopí, ale zkouška autority se konala tady a teď a Achilles byl předurčen k vítězství.</p>

<p>„Tenhle malý chlapec možná nepatří do tvé party,“ řekl Achilles, „ale je členem mé rodiny. Přestaň říkat mému bratrovi, aby zmizel.“</p>

<p>Poke váhala. Chvíli. O chvíli déle.</p>

<p>Dostatečně dlouho.</p>

<p>Achilles se posadil. Promnul si pohmožděná místa, zkontroloval podlitiny. V žertu se s obdivem rozhlédl po malých dětech, které se do něho pustily cihlami. „Vy jste mi dali, uličníci!“ Rozesmáli se – nejdřív nervózně. Neublíží jim, protože oni ublížili jemu? „Nebojte se,“ pokračoval. „Ukázali jste mi, co dokážete. Uvidíte, že to budeme muset předvést ještě mnoha tyranům. Potřeboval jsem vědět, že to dokážete. Dobrá práce. Jak se jmenujete?“</p>

<p>Postupně se naučil jejich jména. Naučil se je všechna a pamatoval si je, a když nějaké zapomněl, hned se hrozně omlouval, viditelně se snažil, aby si je vryl do paměti. O čtvrt hodiny později už ho milovali.</p>

<p>Když to dokázal, uvažoval Bean, když dovede tak dobře lidi získávat, aby ho měli rádi, proč to neudělal dřív?</p>

<p>Protože tihle troubové vždycky hledají moc nahoře. Lidé, kteří jsou nad tebou, se s tebou nikdy nebudou chtít rozdělit o moc. Proč k nim vzhlížet? Od nich nedostaneš nic. Ale když dáš naději lidem pod sebou, když jim ukážeš, že je uznáváš, takoví ti moc dají, protože si myslí, že žádnou nemají, a proto jim nevadí se jí vzdát.</p>

<p>Achilles se postavil, trochu otřesený, špatná noha ho bolela víc než obvykle. Všichni couvli, udělali mu prostor. Kdyby chtěl, mohl odejít. Odejít a nikdy se nevrátit. Nebo dojít pro několik dalších tyranů, vrátit se a partu potrestat. Ale zůstal stát, pak se usmál, zalovil v kapse a vytáhl něco, co by nikdo nečekal. Hromádku rozinek. Plnou hrst. Dívali se mu na ruku, jako by na dlani měl stopu po hřebíku.</p>

<p>„Nejdřív malí bratříčci a sestřičky,“ řekl. „První ti nejmenší.“ Podíval se na Beana. „Ty.“</p>

<p>„Jemu ne!“ ozval se druhý nejmenší. „Vždyť ho ani neznáme.“</p>

<p>„To Bean chtěl, abychom tě zabili,“ dodal další.</p>

<p>„Beane,“ oslovil ho Achilles. „Beane, že ti šlo jenom o blaho mojí rodiny?“</p>

<p>„Jistě,“ odvětil Bean.</p>

<p>„Chceš rozinku?“</p>

<p>Bean přikývl.</p>

<p>„Nejdřív ty. Ty jsi ten, kdo nás všechny svedl dohromady, je to tak?“</p>

<p>Jednou ho Achilles buď zabije nebo nezabije. V tuto chvíli šlo pouze o rozinku. Bean si ji vzal. Vstrčil si ji do úst. Ani ji nerozkousal. Jen nechal sliny, ať ji rozpouštějí, vytahují z ní chuť a vůni.</p>

<p>„I kdybys ji držel v ústech nevím jak dlouho,“ řekl Achilles, „zpátky v zrnko vína se nepromění.“</p>

<p>„Co je to zrnko vína?“</p>

<p>Achilles se mu smál, že ani teď nezačal žvýkat. Potom rozdal rozinky dalším dětem. Poke se o tolik rozinek nikdy nerozdělila, protože jich nikdy neměla tolik, aby se o ně rozdělit mohla. Jenže to malé děti nemohly pochopit. Budou si říkat: Poke nám dala odpadky a Achilles nám dal rozinky. Protože byli hloupí.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 2</strong></p>

<p><emphasis>VÝVAŘOVNA</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vím, že jste tuto oblast již prohledávala a pravděpodobně jste s Rotterdamem téměř hotova, ale v poslední době, po vaší návštěvě, se děje něco, co… vlastně nevím, jestli to má nějaký význam, asi jsem neměla volat.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Řekněte mi, o co jde. Poslouch</emphasis><emphasis>ám.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ve frontách odjakživa propukají bitky. Snažíme se jim zabránit, ale máme jen několik dobrovolníků, které potřebujeme k udržování pořádku uvnitř jídelen a k vydávání stravy. Takže víme, že mnoho dětí, na něž by se mělo dostat, se do řady vůbec nedostane, protože je vyženou. A když se přece jen pokusíme surovostem udělat přítrž a pustíme některé malé dítě dovnitř, vyřádí se na něm potom. Takové dítě už nikdy neuvidíme. Je to ohavné.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Přežijí ti nejschopnější.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ti nejkrutější. V civilizaci by to mělo být opačně.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Civilizovaná jste vy. Oni nejsou.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V každém případě se to změnilo. Zčistajasna. Během několika posledních dní. Nevím proč. Já jenom</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> říkala jste, že kdyby se dělo cokoli neobvyklého</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> ať je za tím kdokoli</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> chci říct, může se znenadání znovu vyvinout civilizace uprostřed dětské džungle?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To je jediné místo, kde se kdy vyvine. V Delftu jsem skončila. Nic jsme tady nenašli. Už mám místních restaurací dost.“</emphasis></p>

<p>V následujících týdnech se Bean držel v pozadí. Neměl co nabídnout – jeho nejlepší nápad již využili. A věděl, že vděčnost nevydrží dlouho. Nebyl velký a mnoho nesnědl, jenže kdyby se pořád pletl pod nohy, otravoval ostatní a brebentil na ně, brzy by se stalo nejenom legrací, ale také populární zábavou odpírat mu jídlo v naději, že umře nebo odejde.</p>

<p>Přesto na sobě často cítil Achillovy oči. Všímal si toho, aniž by pociťoval strach. Kdyby ho Achilles zabil, co by se stalo? Stejně ho od smrti dělilo jen několik dní. Znamenalo by to pouze fakt, že jeho plán nakonec nevyšel tak dobře, ale vzhledem k tomu, že stejně jiný neměl, bylo jedno, jestli se nakonec ukáže, že nebyl dobrý. Jestli si Achilles pamatoval, jak naléhal na Poke, aby ho zabila – a on si to samozřejmě pamatoval – a jestli Achilles spřádal plány, jak a kdy zemře, Bean nemohl udělat nic, čím by tomu zabránil.</p>

<p>Podlézáním by si nijak nepomohl. Pouze by to vypadalo jako slabost, a Bean dlouho sledoval, jak tyrani – a Achilles v srdci tyranem zůstal – využívají strachu ostatních dětí, a když někdo projeví slabost, chovají se k němu ještě hůř. Nepomohly by ani další dobré nápady – předně proto, že Bean žádné neměl, a pak proto, že Achilles by to bral jako urážku své autority. Ani ostatním dětem by se nelíbilo, kdyby se Bean nadále choval, jako by byl jediný, kdo má něco v hlavě. Už tak mu zazlívali, že vymyslel tento plán, který jim změnil život.</p>

<p>Změna totiž nastala okamžitě. Hned první ráno. Achilles poslal Seržanta, aby se postavil do řady u Helžiny vývařovny na Aert Van Nes Straat, protože, jak prohlásil, když už nám mají vymlátit duši z těla, proč se nepokusit o to nejlepší jídlo, které je v Rotterdamu zadarmo k mání, pokud nás před smrtí nechají něco sníst. Vedl spoustu podobných řečí, ale večer před akcí je přinutil nacvičovat taktiku až do posledního světla, aby lépe spolupracovali a hned se neprozradili, jako se to stalo, když šli po něm. Cvičení jim dodávalo sebedůvěru. Achilles stále říkal: „Tohle budou čekat,“ a „Zkusí toto,“ a jelikož byl sám tyranem, věřili mu tak, jak nikdy nevěřili Poke.</p>

<p>Poke byla hloupá, a proto se dál snažila vystupovat, jako by velela ona, jako by pouze svěřila jejich výcvik Achillovi. Bean Achilla obdivoval, že se s ní nehádá, a přitom nijak nemění své plány nebo příkazy podle toho, co řekla. Když ho vybídla, aby dělal něco, co už dělal, pokračoval v tom. Žádný projev odporu se nekonal. Žádný boj o moc. Achilles se choval, jako by byl vítězem, a protože ostatní děti stály za ním, byla to pravda.</p>

<p>Fronta se před Helžinou jídelnou vytvořila časně. Achilles pozorně sledoval, že ve způsobu, jak se tyrani, kteří přišli později, zařazují do fronty, je jistá hierarchie – každý věděl, kdo má před ním přednost. Bean se snažil odhalit princip, jímž Achilles vybral tyrana, s nímž měl Seržant vyvolat roztržku. Nebyl to ten nejslabší, což bylo chytré, protože kdyby si vyšlápli na nejslabšího tyrana, řekli by si každý den o další bitky. Nebyl to ani ten nejsilnější. Zatímco Seržant přecházel ulici, Bean se snažil přijít na to, co je na cílovém tyranovi tak zvláštního, že se Achilles rozhodl zrovna pro něho. A potom to pochopil – byl to nejsilnější tyran, který s sebou neměl žádné přátele.</p>

<p>Cíl byl mohutný a tvářil se zlověstně, takže porazit ho by vypadalo jako důležité vítězství. Ale s nikým se nebavil, s nikým se nezdravil. Byl mimo své teritorium a několik ostatních tyranů po něm vrhalo nasupené pohledy, měřilo si ho. Možná by se rvačka strhla, i kdyby si Achilles nevybral právě tuto frontu na polévku a tohoto cizince.</p>

<p>Seržant se s ledovým klidem zařadil přímo před cíl. V první chvíli tam cíl pouze stál a prohlížel si ho, jako by nevěřil vlastním očím. To malé dítě si svůj osudový omyl jistě uvědomí a uteče. Jenže Seržant se tvářil, jako by si vůbec nevšímal, že tam cíl je.</p>

<p>„Hej!“ ozval se cíl a prudce do Seržanta strčil. Podle úhlu šťouchnutí měl Seržant z řady vypadnout. Jenže Seržant se zařídil podle Achillových instrukcí: hned došlápl a vrhl se dopředu, takže narazil do tyrana, který stál v řadě před cílem, přestože to nebyl směr, jímž ho cíl postrčil.</p>

<p>Tyran vpředu se otočil a obořil se na Seržanta, který zakňoural: „On do mě strčil.“</p>

<p>„Skočil na tebe sám,“ řekl cíl.</p>

<p>„Vypadám snad na takového blbce?“ prohlásil Seržant.</p>

<p>Tyran vpředu si změřil cíl. Cizinec. Silný, ne však neporazitelný. „Dávej si pozor, kostlivče.“</p>

<p>Mezi tyrany to byla přímá urážka, neboť naznačovala neschopnost a slabost.</p>

<p>„Ty si dávej pozor.“</p>

<p>V průběhu této výměny dovedl Achilles skupinku vybraných mladších dětí k Seržantovi, jenž riskoval život a zdraví, když zůstával mezi dvěma tyrany. Těsně předtím, než k nim došli, proběhli dva mladší chlapci řadou na druhou stranu a zaujali pozice u zdi, těsně mimo zorné pole cíle. Potom Achilles začal křičet.</p>

<p>„Co si sakra o sobě myslíš, ty použitej hajzlpapíre! Poslal jsem mladýho, aby mi držel místo ve frontě, a tys do něho strčil? Strčil jsi ho tady na mýho <emphasis>kámoše</emphasis>?“</p>

<p>Samozřejmě žádní kamarádi nebyli – Achilles v této části Rotterdamu patřil k nejníže postaveným rváčům a vždycky si stoupal do fronty jako poslední z tyranů. Jenže cíl to nevěděl a neměl čas to zjistit. Ve chvíli, kdy se otočil proti Achillovi, mu totiž chlapci, kteří stáli za ním, skočili na lýtka. Nečekalo se na obvyklou výměnu strkanců a silných řečí před vlastní bitkou. Achilles to zahájil a ukončil brutálně rychle. Ve chvíli, kdy mladší chlapci zaútočili, prudce strčil a cíl tvrdě dopadl na dlážděnou ulici. Zůstal ležet a nechápavě mrkal. Ale to již dvě další malé děti podávaly Achillovi dvě velké, volné dlažební kostky. Jedna, druhá, Achilles jimi mrštil na protivníkovu hruď. Bean slyšel, jak žebra zapraskala jako větvičky.</p>

<p>Achilles tyrana zvedl za košili a praštil jím na ulici. Zasténal, zkusil se pohnout, znovu zasténal a zůstal nehybně ležet.</p>

<p>Ostatní v řadě před bitkou couvli. Bylo to porušení pravidel. Když se spolu tyrani rvali, řešili to v uličkách a nesnažili se toho druhého vážně zranit; bojovali, dokud se neukázalo, kdo má navrch, a tím to skončilo.</p>

<p>Tohle bylo něco nového. Použít dlažební kostky, lámat kosti. Vyděsilo je to ne proto, že Achilles vypadal tak hrozivě, ale proto, že udělal zakázanou věc a udělal ji otevřeně.</p>

<p>Achilles dal okamžitě znamení Poke, aby přivedla zbytek party a zaplnila mezeru v řadě. Achilles si zatím pyšně vykračoval sem a tam podél fronty a z plných plic řečnil: „Klidně mě urážejte, mně to nevadí, jsem jenom mrzák, jsem jenom kluk, co kulhá! Ale do mojí rodiny nikdo strkat nebude! Opovažte se vystrčit některé z mých dětí z řady! Slyšíte? Protože když to uděláte, nějaký náklaďák, který pojede touhle ulicí, vás srazí a poláme vám kosti, tak jako se to stalo tomuhle otravovi, a příště může dojít na vaši hlavu a mozek vám vypadne na ulici. Musíte si dávat pozor na rychle jedoucí náklaďáky, vzpomeňte si na ten, který přímo tady před mou polévkovou vývařovnou srazil tohohle hovňouska!“</p>

<p>Už to bylo venku, hozená rukavice. <emphasis>Moje</emphasis> vývařovna. A Achilles se nedržel zpátky, nedával najevo ani náznak váhavosti. Belhal se podél fronty sem a tam a neustále tlachal. Každému tyranovi se podíval do obličeje a vyzval ho, aby zkusil něco namítnout. Na druhé straně fronty kopírovali jeho pohyb dva mladší chlapci, kteří pomáhali dostat cizince na zem, a Seržant se naparoval vedle Achilla, evidentně šťastný a samolibý, čišela z nich sebedůvěra, na rozdíl od ostatních tyranů, kteří se neustále ohlíželi, aby měli přehled o tom, co ti chytači nohou za nimi dělají.</p>

<p>A nebyly to jen řeči a chvástání. Když se jeden z tyranů začal tvářit vzpurně, Achilles si stoupl přímo před něho. Ale jak si předem naplánoval, nepustil se do toho vzpurného – ten byl totiž připravený, že se něco stane, říkal si o to. Místo toho se chlapci vrhli na tyrana, který stál v řadě hned za ním. Jen co skočili, Achilles se otočil, strčil do nového terče a rozkřičel se: „Co ti na tom připadá k smíchu?“ Okamžitě měl v ruce další dlažební kostku, se kterou stál nad poraženým, ale nepoužil ji. „Odejdi na konec řady, idiote. Máš štěstí, že tě nechám jíst ve své vývařovně!“</p>

<p>Toho vzpurného to dokonale odzbrojilo, neboť tyran, jehož Achilles srazil k zemi a zjevně mohl ošklivě zřídit, stál v hierarchii o stupínek níž. Takže vzpurnému nikdo nepohrozil ani neublížil, a přesto Achilles zvítězil přímo před jeho očima a jeho se to nedotklo.</p>

<p>Dveře vývařovny se otevřely. Achilles ihned byl u ženy, která je otevřela, usmíval se a vítal se s ní jako starý kamarád. „Děkuji, že nás dnes nakrmíte,“ řekl. „Já budu jíst jako poslední. Děkuji vám, že mé přátele vezmete dovnitř. Děkuji vám, že mou rodinu nakrmíte.“</p>

<p>Žena ve dveřích věděla, jak to na ulici chodí. Znala i Achilla a pochopila, že se tady děje něco velice zvláštního. Achilles vždycky jedl jako poslední z větších chlapců a tvářil se při tom poněkud zahanbeně. Ale dřív než se jeho ochráncovský přístup mohl komukoli začít zajídat, dorazili ke dveřím první ze skupiny vedené Poke. „Moje rodina,“ vyhlásil hrdě Achilles, když vpouštěl každé ze svých dětí do chodby. „Postarejte se o moje děti dobře.“</p>

<p>Dokonce i Poke nazval svým dítětem. Pokud si toho ponížení vůbec všimla, nedala to nijak najevo. Jediné, na čem jí záleželo, byl zázrak, že se dostala do polévkové vývařovny. Plán se zdařil.</p>

<p>A Beanovi bylo úplně jedno, zda to považovala za svůj plán nebo Beanův, alespoň dokud neměl v ústech první hlt polévky. Pil ji co nejpomaleji, ale stejně bylo po ní tak rychle, že se tomu zdráhal uvěřit. To bylo všechno? A jak se mohlo stát, že si tolik té vzácné tekutiny vybryndal na košili?</p>

<p>Rychle si nacpal chléb za oděv a zamířil ke dveřím. Nabrat chléb a odejít byl Achillův nápad, a byl dobrý. Někteří tyrani ve vývařovně určitě začnou plánovat odplatu. Pohled na to, jak se malé děti krmí, jim půjde pořádně na nervy. Achilles sliboval, že zanedlouho si na to zvyknou, ale první den bylo důležité, aby se všechny malé děti dostaly pryč, dokud tyrani budou ještě jíst.</p>

<p>Když Bean došel ke dveřím, fronta stále ještě vcházela. Achilles stál u dveří a rozmlouval s tou ženou o tragickém incidentu, k němuž ve frontě došlo. Bylo nutné přivolat záchranku, aby zraněného chlapce odvezla – momentálně již na ulici nesténal. „Klidně to mohlo potkat některé z malých dětí,“ říkal. „Potřebujeme, aby tady byl policista, který by na dopravu dohlížel. Kdyby tady stál policajt, ten řidič by určitě tak lehkomyslný nebyl.“</p>

<p>Žena souhlasila. „Asi to bylo hrozné. Prý měl půlku žeber zlomených a propíchnuté plíce.“ Tvářila se smutně, dlaněmi nervózně drhla o sebe.</p>

<p>„Fronta se začíná tvořit, když je ještě tma. Je to nebezpečné. Nedalo by se sem dát světlo? Musím myslet na své děti,“ mluvil dál Achilles. „Vy nechcete, aby moje malé děti byly v bezpečí? Jsem snad jediný, komu na nich záleží?“</p>

<p>Žena zamumlala něco o penězích a o tom, že polévkové vývařovny nemají velký rozpočet.</p>

<p>Poke u dveří děti počítala a Seržant je vyháněl na ulici.</p>

<p>Bean pochopil, že Achilles se snaží dospělé přesvědčit, aby je ve frontě chránili, a usoudil, že v takové chvíli může být užitečný. Jelikož tato žena byla soucitná a Bean byl z dětí daleko nejmenší, věděl, že na ni může mít největší vliv. Došel k ní a zatahal ji za vlněnou sukni. „Děkuju, že jste na nás dohlédla,“ řekl. „Je to poprvé, co jsem se dostal do vývařovny. Taťka Achilles říkal, že nás ochráníte, abychom se tady my, malí, mohli každý den najíst.“</p>

<p>„Ach, ty malý ubožáčku! Podívejte na to.“ Po tvářích jí stékaly slzy. „Pojď ke mně, chudinko.“ Objala ho.</p>

<p>Achilles se na to díval a zářil. „Musím na ně dát pozor,“ řekl potichu. „Musím je uchránit.“</p>

<p>Potom svou rodinu – o tom, že by to byla její parta, si už Poke mohla nechat nanejvýš zdát – od Helžiny vývařovny odvedl. Pochodovali v řadě za sebou, dokud nezahnuli za roh domu. Tam se chytili za ruce a rozběhli se, co jim nohy stačily, aby se od Helžiny vývařovny dostali co nejdál. Bylo jim jasné, že po zbytek dne se budou muset schovávat. Tyrani je budou po dvou, po třech hledat.</p>

<p>Jenže oni si mohli dovolit se schovat, protože dnes již jídlo hledat nemuseli. Polévka jim dala víc kalorií, než kolik normálně získávali, a ještě měli chléb.</p>

<p>První chlebová daň samozřejmě připadla Achillovi, který polévku neměl. Každé dítě uctivě nabídlo chléb svému novému taťkovi a on si od každého jednou kousl. Pomalu sousto rozžvýkal, spolkl je a pak vzal do ruky další nabízený chléb. Byl to docela dlouhý obřad. Achilles si ukousl pořádné sousto chleba od každého kromě dvou: Poke a Beana.</p>

<p>„Díky,“ řekla Poke.</p>

<p>Byla tak hloupá, že to měla za projev uznání. Bean se ošálit nenechal. Tím, že si neukousl z jejich chleba, je Achilles vyčleňoval z rodiny. Jsme mrtví, blesklo mu hlavou.</p>

<p>Proto se Bean držel zpátky, hlídal si jazyk a v následujících týdnech se snažil chovat nenápadně. Proto si dával záležet, aby nezůstával sám. Vždycky bylo na dosah nějaké jiné dítě.</p>

<p>Ale nezdržoval se v blízkosti Poke. Nechtěl, aby si ho někdo zapsal do paměti jako toho, kdo patří k Poke.</p>

<p>Od dalšího rána hlídkoval před Helžinou vývařovnou dospělý a třetího dne se objevilo nové osvětlení. Do konce týdne vystřídal dospělého hlídače policista. Přesto Achilles nikdy nevyvedl svou skupinu z úkrytu dřív, než byl dospělý na místě. Pak napochodoval s celou svou rodinou dopředu fronty a hlasitě poděkoval tyranovi, jenž stál jako první, že mu pomohl postarat se o děti, když jim podržel místo v řadě.</p>

<p>Přesto jim nebylo nikomu příjemně, když viděli, jak se na ně tyrani dívají. Dokud je měl strážný na očích, museli se chovat vzorně, ale v duchu si představovali, jak jim zakroutí krkem.</p>

<p>A nezlepšovalo se to; navzdory Achillovu dobromyslnému ujišťování, že si tyrani „zvyknou“, si nezvykli.</p>

<p>Proto i když byl Bean rozhodnut do ničeho se neplést, věděl, že je třeba něco udělat, aby se tyrani nenávisti zbavili. Zároveň věděl, že Achilles, který si myslel, že válka skončila a vítězství je jeho, nic neudělá.</p>

<p>Proto když se Bean jednoho dne stavěl do fronty, záměrně zůstal pozadu, aby byl posledním z rodiny. Zadní voj obvykle uzavírala Poke – snažila se tak předstírat, že má něco společného s popoháněním dětí dovnitř. Jenže tentokrát se Bean schválně postavil až za ni. Do hlavy ho pálil nenávistný pohled tyrana, který měl být první.</p>

<p>U dveří, kde stála žena s Achillem a oba si pyšně prohlíželi jeho rodinu, se Bean otočil k tyranovi za sebou a zeptal se ho co nejhlasitěji: „Kde ty máš <emphasis>své</emphasis> děti? Proč do vývařovny nevezmeš <emphasis>svoje</emphasis> děti?“ Tyran by určitě odsekl něco jedovatého, ale žena u dveří ho pozorovala s povytaženým obočím. „Ty se taky staráš o malé děti?“ zeptala se. Bylo vidět, že má z takové představy radost a chce, aby odpověď zněla ano. A přestože tenhle tyran byl hloupý, věděl, že dělat radost dospělým, kteří rozdělují jídlo, je užitečné. Proto odpověděl: „Samozřejmě.“</p>

<p>„Tak je někdy přiveď. Tak jako to dělá taťka Achilles. Z malých dětí máme vždycky radost.“</p>

<p>„Ty, kteří mají malé děti, pouštějí dovnitř <emphasis>první</emphasis>,“ ozval se znovu Bean.</p>

<p>„Vidíš, to je dobrý nápad,“ prohlásila žena. „Myslím, že to tak zavedeme. Teď ale pojďme, zdržujeme hladové děti.“</p>

<p>Bean se na Achilla ani nepodíval a vešel dovnitř.</p>

<p>Když bylo po snídani a došlo na rituál odevzdávání chleba Achillovi, Bean ještě jednou nápadně nabídl svůj chléb, přestože tím všem nebezpečně připomínal, že od něho si Achilles podíl nikdy nevzal. Tentokrát se však musel dívat, jak si ho Achilles změřil za to, že byl tak drzý a dotěrný.</p>

<p>„Když začnou všichni vodit malé děti, polévka jim dřív dojde,“ prohodil mrazivě Achilles. Jeho oči neprozrazovaly vůbec nic – ale i to bylo sdělení.</p>

<p>„Když se ze všech stanou tátové, přestanou se nás snažit zabít,“ odvětil Bean.</p>

<p>Po těchto slovech Achillovy oči nepatrně ožily. Natáhl ruku a chléb si od Beana vzal. Zakousl se do kůrky a utrhl si z chleba velký kus. Víc než polovinu. Nacpal si ho do úst a pomalu ho žvýkal. Potom vrátil zbytek Beanovi.</p>

<p>Bean měl ten den hlad, ale stálo to za to. Neznamenalo to, že ho Achilles jednoho dne nezabije, ale když nic jiného, přestal ho izolovat od rodiny. A i zbylá část chleba představovala víc jídla, než kolik byl zvyklý za den sníst. Nebo za týden, když na to přišlo.</p>

<p>Sílil. Na rukou a na nohou mu znovu rostly svaly. Už nebyl vyčerpaný, když přešel ulici. Když ostatní běhali, snadno jim stačil. Všichni měli víc energie. Ve srovnání s dětmi z ulice, které neměly tátu, byli zdraví. Ostatní tyrani si vlastní rodinu naverbují snadno, když budou chtít.</p>

<p>Sestra Carlotta dělala náboráře dětského výcvikového programu Mezinárodní flotily. Uvnitř řádu za to byla často kritizována, ale nakonec si právo vykonávat tuto činnost vybojovala tím, že se výslovně odvolala na Smlouvu o obraně Země, což znamenalo skrytou výhrůžku. Kdyby oznámila, že jí řád brání v práci pro MF, pro řád by to mohlo mít nepříjemný dopad v tom smyslu, že ztratí daňové a odvodové úlevy. Zároveň však věděla, že až válka skončí a smlouva ztratí platnost, určitě se stane jeptiškou, která hledá domov, neboť mezi Sestrami svatého Mikuláše pro ni nebude místo.</p>

<p>Carlotta ale věděla, že jejím životním posláním je starat se o malé děti, a dívala se na věc tak, že pokud by termiťané z dalšího kola války vyšli vítězně, pro všechny malé děti na Zemi by to znamenalo smrt. Tak to Bůh určitě nezamýšlel – ale, přinejmenším podle ní, také nechtěl, aby jeho služebníci vysedávali a čekali, až je zachrání nějakým zázrakem. Chtěl, aby pro dosažení spravedlnosti vynaložili maximální úsilí. Proto měla jako sestra řádu svatého Mikuláše za úkol využít získané poznatky o vývoji dětí ve službách válečného programu. Dokud se MF domnívala, že stojí za to vyhledávat mimořádně talentované děti a cvičit je pro velitelské funkce v budoucích bitvách, byla odhodlána jí pomáhat nacházením dětí, které by jinak pozornosti unikly. Nikdy by nikomu nezaplatili, aby dělal něco tak marného, jako bylo prolézat špinavé ulice každého přelidněného světového velkoměsta a hledat mezi podvyživenými, zdivočelými dětmi, jež na nich žebraly, kradly a hladověly; naděje na objevení dítěte, které by se díky své inteligenci, schopnostem a povahovým vlastnostem mohlo uplatnit v Bitevní škole, byla totiž mizivá.</p>

<p>Pro Boha však bylo možné cokoli. Neřekl snad, že slabí se stanou silnými a silní slabými? Nenarodil se Ježíš skromnému tesaři a jeho nevěstě v provincii galilejské? Genialita dětí narozených v privilegiích a hojnosti, nebo dokonce jen v dostatku, by sotva dala vyniknout zázračné moci Boha. A to, po čem pátrala, byl zázrak. Bůh stvořil člověka k svému obrazu, jako muže a ženu. Žádní termiťané z cizí planety nesmějí zničit to, co Bůh stvořil.</p>

<p>Byť ji víra neopouštěla, její nadšení postupem let trochu vzalo za své. Jediné dítě nezaznamenalo při testech více než okrajový úspěch. Jistě, tyto děti vzali z ulice a vycvičili je, ale to nebyla Bitevní škola. Nenastoupily na dráhu, která je mohla dovést k tomu, že zachrání svět. Proto začala v práci, kterou dělala, hledat jiný zázrak – dát dětem naději, najít alespoň několik, které se podaří vytáhnout z bažiny, a zařídit, aby se jim ze strany místních úřadů dostalo zvláštní pozornosti. Vzala si za cíl vysledovat nejnadanější děti a upozornit na ně e-mailem úřady. Některé její úspěšné tipy z dřívějších let již vystudovaly vysokou školu; prohlašovaly, že za život vděčí sestře Carlottě, ale věděly, že za něj vděčí Bohu.</p>

<p>Pak jí znenadání zavolala Helga Braunová z Rotterdamu a upozornila ji na jisté změny v chování dětí, které chodily do její charitní vývařovny. Nazvala to civilizací. Děti se samy od sebe civilizovaly.</p>

<p>Sestra Carlotta ihned přispěchala, aby na vlastní oči shlédla, co znělo jako zázrak.</p>

<p>A když to na vlastní oči spatřila, skutečně tomu sotva dokázala uvěřit. V řadě na snídani bylo nyní plno malých dětí. Starší děti, místo aby je vyháněly nebo jim hrozily, ať je ani nenapadne něco zkusit, se o ně staraly, chránily je, dbaly na to, aby se na každé dostalo. Helga zpočátku propadala panice, bála se, že nebude mít dost jídla – ale brzy shledala, že když potenciální dobrodinci zjistili, jak se tyto děti chovají, příspěvky se zvýšily. Teď bylo stále dost – nemluvě o zvýšeném zájmu dobrovolných pomocníků.</p>

<p>„Byla jsem už zoufalá,“ přiznala se sestře Carlottě. „Toho dne, kdy mi řekli, že nákladní auto jednoho chlapce porazilo a zlámalo mu žebra. Byla to samozřejmě lež, ale on tam skutečně ležel, přímo ve frontě. Nepokusily se ho přede mnou ani schovat. Chtěla jsem to vzdát. Byla jsem odhodlaná nechat ty děti na starosti Bohu a přestěhovat se k nejstaršímu synovi do Frankfurtu, kde vláda není smlouvou vázána přijmout každého uprchlíka z kterékoli části světa.“</p>

<p>„Jsem ráda, že jste to neudělala,“ řekla sestra Carlotta. „Nemůžete je nechat v péči Boha, když Bůh je dal na starost nám.“</p>

<p>„Je to každopádně zvláštní. Třeba ta bitka ve frontě děti donutila otevřít oči a podívat se na otřesnost života, který vedou, neboť toho dne jeden z velkých chlapců – ale ten nejslabší, s chromou nohou, říkají mu Achilles – vlastně, asi jsem mu tak před léty začala říkat já, protože Achilles měl slabé místo na patě – takže tenhle Achilles se objevil ve frontě se skupinou malých dětí. Pouze mne požádal o ochranu a upozornil mě, že to, co se stalo tomu chudákovi se zlámanými žebry – říkám mu Odysseus, protože se toulá od jedné vývařovny ke druhé – je zatím pořád v nemocnici, měl žebra úplně vražená dovnitř, dokážete pochopit tu krutost? – tak ten Achilles mě upozornil, že by se totéž mohlo stát i těm maličkým, a proto jsem si dala záležet, přišla jsem dřív, abych na frontu dala pozor, a konečně jsem dohnala policii k tomu, aby mi dali člověka, zpočátku dobrovolníky v civilu, na částečný úvazek, ale teď už jsou to řadoví policisté – asi si říkáš, že jsem mohla na frontu dohlížet už dřív, ale to je tím, že to nechápeš. Bylo to úplně jedno, protože oni stejně nikoho nezastrašovali ve frontě, dělali to v místech, kde jsem je neměla na očích, takže i když jsem se snažila dávat pozor, ve frontě nakonec stáli jen ti větší, surovější chlapci, jistě, já vím, jsou to také boží děti a proto jsem je krmila a snažila se jim při jídle kázat evangelium, ale už jsem ztrácela naději, když jsem viděla, jak jsou bezcitní, naprosto nemilosrdní, jenže ten Achilles jich přivedl celou skupinu, a bylo v ní i nejmenší dítě, jaké jsem kdy na ulicích viděla, úplně mi to zlomilo srdce, Bean mu říkají, tak je malý, vypadal na dva roky, ale později jsem se dozvěděla, že si myslí, že jsou mu čtyři, a mluví, jako by mu bylo přinejmenším deset, je velice předčasně vyspělý, proto se asi dožil toho, že se dostal pod Achillovu ochranu, ale byl kost a kůže, jak se říká, když je někdo hodně hubený, ale v případě malého Beana to byla pravda, nechápala jsem, kde má svaly, že může chodit, že může <emphasis>stát</emphasis>, paže a nohy měl tenoučké jako mravenec – ach ne, to je hrozné, srovnávat ho s hmyzáky. Měla bych spíš říkat termiťany, protože <emphasis>hmyzáci</emphasis> prý je v angličtině nepěkné slovo, jak se teď říká, ale jazyk MF přece <emphasis>není</emphasis> angličtina, i když z ní vyšel, no ne?“</p>

<p>„Takže podle vás to začal ten Achilles, Helgo?“</p>

<p>„Prosím, tykej mi a říkej mi Hazie. Přece se už známe, ne?“</p>

<p>Stiskla sestře Carlottě ruku. „Musíš se s tím chlapcem seznámit. Má odvahu! Má vizi! Vyzkoušej ho, sestro Carlotto. Je to vůdce! Je to civilizátor!“</p>

<p>Sestra Carlotta se jí nesnažila vysvětlit, že civilizátoři často nejsou dobrými vojáky. Stačilo, že ten chlapec byl zajímavý a ona ho napoprvé přehlédla. Připomínalo jí to, že musí být důkladná.</p>

<p>Ve tmě časného rána sestra Carlotta dorazila ke dveřím, u nichž se již vytvořila fronta. Helga na ni kývla a potom nápadně ukázala na docela pohledného mladého muže obklopeného menšími dětmi. Teprve když přišla blíž a viděla, jak udělal několik kroků, všimla si, jak špatnou má pravou nohu. Snažila se problém diagnostikovat. Že by rané stadium křivice? Nenapravená koňská noha? Zlomenina, která špatně srostla?</p>

<p>To nebylo podstatné. Do Bitevní školy by ho s takovým zraněním nevzali.</p>

<p>Potom si všimla obdivu v očích dětí, toho, jak mu říkají táto a očima u něho hledají souhlas. Málokterý dospělý muž byl dobrým otcem. Tento chlapec – kolik mu mohlo být, jedenáct, dvanáct? – se již naučil být mimořádně dobrým otcem. Ochráncem, živitelem, králem, bohem těchto drobečků. Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Ježíš měl pro tohoto chlapce, Achilla, zvláštní místo hluboko v srdci. Dobře, <emphasis>vyzkouší</emphasis> ho, třeba by se ta noha dala napravit; a kdyby to nešlo, určitě pro něho mohla najít místo na nějaké dobré škole v některém městě v Holandsku – pardon, v Mezinárodním teritoriu – které nebylo úplně zpustošeno zoufalou chudobou uprchlíků.</p>

<p>Odmítl.</p>

<p>„Nemohu své děti opustit,“ řekl.</p>

<p>„Určitě by se o ně dovedl postarat někdo jiný.“</p>

<p>„Já to zvládnu,“ promluvila dívka převlečená za chlapce.</p>

<p>Ale bylo jasné, že toho není schopna – sama byla ještě příliš malá. Achilles měl pravdu. Jeho děti na něm byly závislé. Opustit je by bylo nezodpovědné. Byla tady proto, že je civilizovaný; a civilizovaní muži své děti neopouštějí.</p>

<p>„Potom za tebou přijdu,“ řekla. „Až se najíš, odvedeš mne tam, kde býváte přes den, a necháš mě, abych vám všem udělala takovou malou školu. Sice jenom na několik dní, ale bylo by to dobré, co myslíš?“ Ovšemže by to <emphasis>bylo</emphasis> dobré. Sestra Carlotta již dávno žádnou skupinu dětí neučila. A nikdy nedostala na starost takovou třídu. Právě v okamžiku, kdy její práce začínala připadat zbytečná i jí samotné, jí Bůh dal takovou šanci. Mohl to být dokonce zázrak. Neuzdravoval snad Ježíš chromé, aby mohli chodit? Pokud by Achilles v testech obstál, pak by Bůh určitě dopustil, aby se noha dala spravit, zařídil by, aby to bylo v silách medicíny.</p>

<p>„Škola je dobrá,“ prohlásil Achilles. „Z těch malých nikdo neumí číst.“</p>

<p>Sestra Carlotta pochopitelně věděla, že pokud Achilles číst umí, určitě mu to nejde moc dobře.</p>

<p>Byl to možná prakticky nepostřehnutelný pohyb, ale ve chvíli, kdy Achilles řekl, že z malých dětí žádné neumí číst, to nejmenší ze všech, to, kterému říkali Bean, zachytilo její pohled. Podívala se na něho, do očí, které zářily jako vzdálené táborové ohně v nejčernější noci, a poznala, že on číst umí. Nevěděla jak, ale poznala, že tím, kvůli němuž ji sem Bůh přivedl, vůbec není Achilles, ale tenhle maličký.</p>

<p>Setřásla ten pocit. Tím, kdo civilizoval, kdo dělal Kristovu práci, byl Achilles. Nikoli nejslabší a nejmenší následovník, nýbrž on byl vůdce, kterého bude MF chtít.</p>

<p>Bean se při vyučování choval co nejtišeji. Nemluvil a neodpovídal, ani když se sestra Carlotta snažila naléhat. Věděl, že by mu neprospělo, kdyby někomu prozradil, že umí číst a počítat, nebo že rozumí všem jazykům, jimiž se na ulici mluví, a když narazí na nový, přidá jej k ostatním stejně samozřejmě, jako jiné děti přibírají cetky ke svým pokladům. Bez ohledu na to, co sestra Carlotta dělala a jaké dary mohla nabídnout, věděl, že kdyby ostatní děti získaly pocit, že se Bean snaží vytahovat se na ně, snaží se je předstihnout, další den už by do školy nepřišel. A přestože je většinou učila věci, které již ovládal, v její řeči se dalo najít mnoho náznaků většího světa, bohatství vědomostí a moudrosti. Ještě žádný dospělý se nezdržoval tím, aby se s nimi takto bavil, a tak se kochal zvukem dobře podávaného kultivovaného jazyka. Když je učila, používala samozřejmě jazykový standard MF, který tu fungoval jako jazyk ulice, ale jelikož mnohé děti se naučily také holandsky a pro některé byla holandština dokonce mateřštinou, často vysvětlovala problematické body v tomto jazyce. Ale když už nevěděla kudy kam a mumlala si něco pro sebe, bylo to španělsky, jazykem obchodníků z Jonker Frans Straat, a Bean se snažil z toho šeptání poskládat významy nových slov. Její vědomosti byly hostinou a on věděl, že když vydrží být zticha, bude moci zůstat a hodovat.</p>

<p>Vyučování však probíhalo teprve týden, když udělal chybu. Sestra Carlotta jim rozdala papíry, na kterých byl text. Bean si papír hned přečetl. Byl to „předběžný test“ a podle pokynů se měly správné odpovědi na každou otázku zakroužkovat. Proto začal odpovědi zakroužkovávat a teprve v polovině stránky si uvědomil, že celá skupina ztichla.</p>

<p>Všichni se na něho dívali, protože se na něho dívala sestra Carlotta.</p>

<p>„Co to děláš, Beane?“ otázala se. „Ještě jsem vám neřekla, co máte dělat. Prosím, odevzdej mi svůj papír.“</p>

<p>Pitomý, nepozorný, bezhlavý – jestli tě to bude stát život, Beane, zasloužil sis to.</p>

<p>Podal jí ho.</p>

<p>Podívala se na papír a potom se na něho pozorně zahleděla. „Dokonči to.“</p>

<p>Vzal si od ní test. Jeho tužka zůstala viset nad papírem. Předstíral, že zápasí s odpovědí.</p>

<p>„Prvních patnáct jsi stihl za minutu a půl,“ řekla sestra Carlotta. „Prosím tě nečekej, že uvěřím, že najednou máš s další otázkou potíže.“ Její hlas zněl chladně a sarkasticky.</p>

<p>„Nemůžu,“ odvětil. „Stejně jsem si jenom hrál.“</p>

<p>„Nelži mi. Dodělej zbytek.“</p>

<p>Vzdal to a odpověděl na všechny otázky. Netrvalo mu to dlouho. Byly snadné. Podal jí papír.</p>

<p>Přelétla jej očima a neřekla nic. „Doufám, že vy ostatní počkáte, dokud vám nevysvětlím, co máte dělat, a otázky nepřečtu. Když se budete pokoušet hádat, co znamenají ta těžká slova, budete mít všechny odpovědi špatně.“</p>

<p>Potom přečetla nahlas otázku a všechny možné odpovědi. Teprve potom mohly ostatní děti začít dělat na papír značky.</p>

<p>Sestra Carlotta už pak neřekla nic, čím by na Beana upoutala pozornost, ale škoda se už stala. Jen co bylo po škole, přistoupil k Beanovi Seržant. „Takže ty umíš číst.“</p>

<p>Bean pokrčil rameny.</p>

<p>„Lhal jsi nám,“ pokračoval Seržant.</p>

<p>„Neříkal jsem, že neumím.“</p>

<p>„Všechny jsi nás vodil za nos. Proč jsi nás neučil ty?“</p>

<p>Protože jsem se snažil přežít, odpověděl v duchu Bean. Protože jsem Achillovi nechtěl připomínat, že já jsem ten chytrý, kdo vymyslel původní plán, díky němuž se do rodiny dostal. Když si na to vzpomene, vzpomene si také na to, kdo řekl Poke, aby ho zabila.</p>

<p>Jediné, co odpověděl, bylo pokrčení rameny.</p>

<p>„Nemám rád, když má někdo před námi tajnosti.“</p>

<p>Seržant do něho šťouchl nohou.</p>

<p>Bean nepotřeboval nic říkat dvakrát. Zvedl se a od skupiny odběhl. Škola pro něho skončila. A možná skončil i se snídaněmi. To se uvidí ráno.</p>

<p>Odpoledne strávil sám v ulicích. Musel být opatrný. Jako nejmenší a nejméně významný v Achillově rodině se dal snadno přehlédnout. Ale pravděpodobnější bylo, že ti, kteří Achilla nenáviděli, si Beana zvlášť dobře zapsali jako jednoho z nejzapamatovatelnějších. Mohli si vzít do hlavy, že kdyby Beana zabili nebo ztloukli na kaši a nechali někde ležet, bylo by to báječné varování Achillovi, že odpor proti němu stále existuje, přestože se teď žilo líp všem.</p>

<p>Bean věděl, že tyranů, kteří takto smýšlejí, je mnoho. Byli to hlavně ti, jimž se nepodařilo udržet si rodinu, protože byli na malé děti stále příliš suroví. Caparti brzy přišli na to, že když nějaký táta začne být příliš zlý, mohou ho potrestat tím, že ho nechají u snídaně samotného a připojí se k nějaké jiné rodině. Dostanou najíst dřív než on a někdo jiný je před ním ochrání. On bude jíst jako poslední. Pokud jídlo dojde, nedostane nic a Helze to nebude vadit, protože on není táta, on se o malé děti nestará. Těmto tyranům, kteří zůstali na okraji, se nelíbilo, jak teď věci chodí, a nezapomínali, že tím, kdo všechno změnil, byl Achilles. Ani do jiné vývařovny jít nemohli, neboť dospělí, kteří vydávali jídlo, si to mezi sebou řekli, takže teď ve všech vývařovnách platilo pravidlo, že skupiny s malými dětmi musejí mít přednost. Ten, kdo se u žádné rodiny nedokázal udržet, mohl mít docela hlad. A nikdo se mu neklaněl.</p>

<p>Přesto Bean nedokázal odolat pokušení zkusit se přiblížit k nějaké jiné rodině, aby si poslechl, o čem se baví.</p>

<p>Odpověď byla jednoduchá: nefungovaly zdaleka tak dobře. Achilles skutečně byl dobrý vůdce. Třeba to dělení o chléb – žádná jiná skupina to nedělala. Zato se často trestalo – fackováním dětí, které neudělaly, co tyran chtěl, odebíráním chleba, protože něco neudělaly nebo to neudělaly dost rychle.</p>

<p>Poke nakonec zvolila dobře. Čirou náhodou, nebo možná proto, že zase tak hloupá nebyla. Vybrala si totiž nejenom nejslabšího tyrana, který se dal nejsnadněji přemoci, ale také nejchytřejšího, takového, jenž věděl, jak si získat a udržet oddanost ostatních. Achilles potřeboval jediné, a to byla příležitost.</p>

<p>Jediný háček vězel v tom, že od ní si Achilles chléb stále nebral, a jí už začínalo docházet, že je to špatně, ne dobře. Bean jí to viděl ve tváři, když se dívala, jak se ostatní s Achillem obřadně dělí. Jelikož teď dostával polévku – Helga mu ji nosila ke dveřím – bral si mnohem menší porce a neukusoval je, pouze je utrhl a pak je s úsměvem snědl. Na Poke se takto nikdy neusmál. Achilles jí nehodlal odpustit a Bean viděl, že to pro ni začíná být bolestivé. Také si totiž Achilla zamilovala, stejně jako ostatní děti, a to, jak ji izoloval od rodiny, bylo svým způsobem kruté.</p>

<p>Třeba mu to stačí, pomyslel si Bean. Třeba je to celá jeho pomsta.</p>

<p>Bean byl zrovna schoulený za novinovým stánkem, když se v blízkosti něho začalo bavit několik tyranů. „Pořád má plno řečí, jak Achilles zaplatí za to, co udělal.“</p>

<p>„No jasně. Odysseus ho ztrestá, už to vidím.“</p>

<p>„Možná ne přímo.“</p>

<p>„Achilles a ta jeho pitomá rodina si ho jednoduše podají. A tentokrát mu nebudou mířit na hruď. Neřekl to snad? Achilles mu rozmlátí hlavu a jeho mozek nechá na ulici.“</p>

<p>„Pořád je jenom mrzák.“</p>

<p>„Achillovi projde všechno. Vzdej to.“</p>

<p>„Doufám, že to Odysseus udělá. Půjde do toho a zabije ho. Potom už nikdo z nás nebude muset vodit dovnitř ty parchanty. Chápeš to? Nikdo je nebude nikam vodit. Ať si všichni chcípnou. Naházet je všechny do řeky.“</p>

<p>Hovor ještě dlouho pokračoval, než se chlapci od novinového stánku vzdálili.</p>

<p>Potom Bean vstal a vydal se hledat Achilla.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA</strong><strong> 3</strong></p>

<p><emphasis>POMSTA</emphasis></p>

<p><emphasis>„Myslím, že pro vás někoho mám.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Není to poprvé, co si to myslíte.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je to rozený vůdce. Ale nevyhovuje vašim fyzi</emphasis><emphasis>ckým nárokům.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Potom se na mne jistě nebudete zlobit, když s ním nebudu ztrácet čas.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pokud splní vaše náročné požadavky na intelekt a osobnost, dala by se jeho fyzická omezení napravit za cenu odpovídající nepatrné části rozpočtu MF na mosazné knoflíky nebo toaletní papír.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Netušil jsem, že jeptišky dovedou být tak sarkastické.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pravítkem na vás nemůžu. Sarkasmus je poslední, co mi zbývá.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ukažte mi jeho testy.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Předvedu vám toho chlapce. A když už u vás budeme, ukážu vám ještě jednoho.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Také fyzicky omezeného?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Malého. Mladého. Ale to byl prý Wiggin taky. A tenhle</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> nevím, jak to udělal, ale nějak se na ulici naučil číst.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Musím říct, sestro Carlotto, že mi pomáháte vyp</emphasis><emphasis>l</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ovat prázdné hodiny mého života.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tím, že vám bráním v nepravostech, sloužím Bohu.“</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>Bean šel s tím, co zaslechl, rovnou za Achillem. To, že Odysseus je z nemocnice venku a městem se šíří zvěsti, že se chce za své ponížení pomstít, bylo příliš nebezpečné.</p>

<p>„Myslel jsem, že to už máme za sebou,“ řekla smutně Poke. „Rvačky a podobně.“</p>

<p>„Odysseus celou tu dobu ležel,“ odvětil Achilles. „I kdyby se o změnách dozvěděl, zatím neměl čas pochopit, jak to funguje.“</p>

<p>„Budeme se držet pohromadě,“ ozval se Seržant. „Ochráníme tě.“</p>

<p>„Možná by pro všechny bylo bezpečnější, kdybych na několik dní zmizel,“ přemýšlel Achilles. „Abych ochránil vás.“</p>

<p>„Jenže jak se dostaneme k jídlu?“ zeptalo se jedno z mladších dětí. „Bez tebe nás dovnitř nepustí.“</p>

<p>„Může vás vést Poke,“ navrhl Achilles. „Helga u dveří vás dovnitř bez problémů pustí.“</p>

<p>„Co když tě Odysseus dostane?“ zeptal se malý chlapec. Utíral si slzy ještě v očích, aby se nezostudil.</p>

<p>„Tak budu mrtvý,“ pokrčil rameny Achilles. „Myslím, že se nespokojí s tím, že by mě dostal do nemocnice.“</p>

<p>Dítě se rozbrečelo otevřeně, další je následovalo a zanedlouho z toho byl sborový brekot. Achilles vrtěl hlavou a smál se. „Nebojte se, neumřu. Vy budete v bezpečí, když zmizím, a až Odysseus vychladne a zvykne si na nový systém, vrátím se.“</p>

<p>Bean se díval a mlčky poslouchal. Podle jeho názoru Achilles nezvolil správné řešení, ale on varování vyřídil a tím jeho odpovědnost končila. Kdyby se totiž Achilles začal skrývat, jen by si koledoval o další potíže – bylo by to považováno za projev slabosti.</p>

<p>Achilles se na noc vytratil. Prý jim nemůže říct, kam jde, aby to někdo náhodou nevyzradil. Bean si pohrával s myšlenkou sledovat ho, aby zjistil, co za tím ve skutečnosti vězí, ale pochopil, že bude užitečnější s hlavní skupinou. Koneckonců, jejich vůdcem teď bude Poke, a Poke byla jen obyčejný vůdce. Jinými slovy hloupý. Potřebovala Beana, i když o tom nevěděla.</p>

<p>Bean se té noci snažil držet hlídku. Nevěděl proč. Nakonec přece jen usnul a zdálo se mu o škole, ale nebyla to škola na chodnících a v uličkách jako se sestrou Carlottou, ale opravdová škola s lavicemi a židlemi. Ale Bean v tom snu neseděl v lavici. Vznášel se ve vzduchu nad ní, a když chtěl, kamkoli v místnosti si doletěl. Nahoru ke stropu, do výklenku ve stěně, do tajného, temného úkrytu, letěl výš a výš a bylo čím dál tepleji…</p>

<p>Když se probudil, kolem byla tma. Zvedl se studený vítr. Potřeboval se vyčůrat. A také chtěl létat. Málem se rozplakal, jak mu bylo líto, že ten sen skončil. Nevzpomínal si, že by se mu někdy předtím zdálo o létání. Proč musel být tak malý a z místa na místo se musel nechat přenášet těmahle krátkýma nohama? Když létal, mohl se na všechny dívat shora a vidět vršky jejich hloupých hlav. Mohl na ně čůrat nebo kadit jako pták. Nemusel by se jich bát, protože kdyby se rozčílili, mohl by uletět a oni by ho nikdy nechytili.</p>

<p>Jenže kdybych <emphasis>uměl</emphasis> létat já, uměli by samozřejmě létat i všichni ostatní a já bych zase byl ten nejmenší a nejpomalejší, takže by stejně čůrali a kadili oni na mě.</p>

<p>Usnout už se nedalo. Bean to v sobě cítil. Byl hrozně vyděšený a nevěděl proč. Vstal a šel se do uličky vyčůrat.</p>

<p>Poke už tam byla. Zvedla hlavu a spatřila ho.</p>

<p>„Běž na chvilku pryč,“ přikázala.</p>

<p>„Ne,“ odvětil.</p>

<p>„Nechtěj mě naštvat, chlapečku.“</p>

<p>„Já vím, že dřepíš, když čůráš,“ prohlásil, „a stejně se nedívám.“</p>

<p>Zlostně se na něho podívala a počkala, až se otočí zády, aby se vymočil na zeď. „Kdybys mě chtěl prásknout, asi bys to už udělal,“ poznamenala.</p>

<p>„Každý to ví, že jsi holka, Poke. Když u toho nejsi, táta Achilles o tobě mluví jako o 'ní'.“</p>

<p>„Můj táta to není.“</p>

<p>„Já vím.“ Bean čekal, otočený čelem ke zdi.</p>

<p>„Už se můžeš otočit.“ Stála a zapínala si kalhoty.</p>

<p>„Z něčeho mám strach, Poke.“</p>

<p>„Z čeho?“</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>„Ty nevíš, z čeho máš strach?“</p>

<p>„Proto z toho mám takovou hrůzu.“</p>

<p>Tiše, ostře se zasmála. „Beane, to znamená jedině to, že jsou ti čtyři roky. Malé děti v noci pořád něco vidí. Nebo nevidí. Tak i tak mají strach.“</p>

<p>„Já ne,“ namítl Bean. „Když mám strach já, děje se něco zlého.“</p>

<p>„Odysseus hledá Achilla, aby si to s ním vyřídil.“</p>

<p>„Ty bys z toho smutná nebyla, co?“</p>

<p>Zpražila ho pohledem. „Máme jídla jako nikdy. Všichni jsou spokojení. Byl to tvůj plán. A já nikdy nestála o to někomu velet.“</p>

<p>„Ale nenávidíš ho.“</p>

<p>Zaváhala. „Mám pocit, jako by se mi pořád vysmíval.“</p>

<p>„Odkud víš, čeho se bojí malé děti?“</p>

<p>„Protože jsem taky byla taková. A pamatuju si to.“</p>

<p>„Odysseus Achillovi nic neudělá,“ prohlásil Bean.</p>

<p>„Já vím,“ kývla Poke.</p>

<p>„Protože chceš Achilla najít a pomoci mu.“</p>

<p>„Chci zůstat tady, kde jsem, a dávat pozor na děti.“</p>

<p>„Nebo možná chceš najít Odyssea první a zabít ho.“</p>

<p>„Jak? Je větší než já. O hodně.“</p>

<p>„Ty ses sem nepřišla vyčůrat,“ usoudil Bean. „To bys musela mít močák jako švestku.“</p>

<p>„Tys <emphasis>poslouchal</emphasis>?“</p>

<p>Bean pokrčil rameny. „Dívat se bys mě nenechala.“</p>

<p>„Moc přemýšlíš, Beane, ale víš zatím moc málo, abys pochopil, co se děje.“</p>

<p>„Já myslím, že Achilles nám lhal, když říkal, co udělá,“ prohlásil Bean. „A myslím si, že ty mi teď taky lžeš.“</p>

<p>„Zvykni si na to,“ poradila mu Poke. „Svět je plný lhářů.“</p>

<p>„Odysseovi je jedno, koho zabije,“ řekl Bean. „Kdyby zabil tebe, měl by z toho stejnou radost, jako kdyby zabil Achilla.“</p>

<p>Poke netrpělivě zavrtěla hlavou. „Odysseus je nula. Nikomu nic neudělá. Má jenom plno řečí.“</p>

<p>„Tak proč jsi vzhůru?“ zeptal se Bean.</p>

<p>Poke pokrčila rameny.</p>

<p>„<emphasis>Ty</emphasis> chceš zabít Achilla, že jo? Tak, aby to vypadalo, že to udělal Odysseus.“</p>

<p>Obrátila oči v sloup. „Že tys dnes v noci vypil velkou sklenici blbovníkové šťávy?“</p>

<p>„Jsem dost chytrej, abych poznal, že lžeš!“</p>

<p>„Běž znovu spát,“ odbyla ho. „Vrať se k ostatním dětem.“</p>

<p>Chvíli se na ni díval a pak poslechl.</p>

<p>Nebo alespoň předstíral, že poslechl. Vrátil se do nízkého průlezu, v němž v těchto dnech přespávali, ale hned vylezl druhou stranou ven a přes bedny, sudy, nízké a vysoké zdi se dostal až na střechu, která byla nízko nad zemí. Na okraj došel právě včas, aby ještě zahlédl Poke, jak nenápadně vychází z průchodu mezi domy do ulice. Někam šla. Na nějakou schůzku.</p>

<p>Bean sklouzl po okapu na sud s dešťovou vodou a rozběhl se po Korte Hoog Straat za ní. Snažil se nepůsobit hluk, ale ona si nedávala pozor a město vydávalo vlastní zvuky, takže jeho kroky nezaslechla. Držel se ve stínech podél zdí, ale příliš nepřebíhal. Bylo poměrně jednoduché ji sledovat – zahnula pouze dvakrát. Mířila k řece. Aby se tam s někým setkala.</p>

<p>Bean uvažoval o dvou variantách. Mohl to být buď Odysseus nebo Achilles. Znala snad někoho jiného, kdo by touto dobou už nespal v doupěti? Jenže proč by se s nimi setkávala? Aby se u Odyssea přimluvila za Achillův život? Aby se hrdinsky nabídla místo něho? Nebo aby se pokusila Achilla přesvědčit, že se má místo schovávání raději vrátit a Odysseovi se postavit? Ne, to všechno byly věci, které by napadly Beana – jenže Poke tak daleko dopředu neuvažovala.</p>

<p>Uprostřed volného prostranství v doku na Scheepmakershaven se Poke zastavila a rozhlédla se. Pak našla, co hledala. Bean napínal zrak. V hlubokém stínu někdo čekal. Bean si vylezl na velkou přepravní bednu, aby získal lepší výhled. Slyšel dva hlasy – oba dětské – ale nedokázal rozeznat, co říkají. Ať to byl kdokoli, byl vyšší než Poke. Ale to byl Achilles i Odysseus.</p>

<p>Chlapec Poke objal a políbil ji.</p>

<p>To bylo vážně divné. Bean často viděl, jak to dělají dospělí, ale proč by to dělaly děti? Poke bylo devět. Jistě, byly i šlapky v tomto věku, ale každý věděl, že kunčafti, kteří si je kupují, jsou zvrhlíci.</p>

<p>Bean se potřeboval dostat blíž, aby zaslechl, co si povídají. Po zadní straně bedny slezl a pomalu přešel do stínu kiosku. Jako by mu chtěli pomoci, otočili se tváří k němu; ve stínu zůstával neviditelný, alespoň dokud se neprozradil žádným zvukem. Neviděl na ně lépe než oni na něho, ale teď k němu doléhaly útržky jejich rozhovoru.</p>

<p>„Slíbil jsi to,“ řekla Poke. Mladík něco tlumeně odpověděl.</p>

<p>Člun plující po řece přejel po nábřeží kuželem světla a posvítil na tvář chlapce, s nímž tam Poke stála. Byl to Achilles.</p>

<p>Bean nechtěl vidět víc. Jak si mohl myslet, že Achilles Poke jednoho dne zabije? Tyhle věci mezi chlapci a děvčaty byly nad jeho chápání. Nenávidí se a najednou tohle. Zrovna ve chvíli, kdy si Bean začínal myslet, že světu rozumí.</p>

<p>Vytratil se a rozběhl se po Posthoornstraat od řeky.</p>

<p>Avšak nezamířil zpátky do jejich doupěte v průlezu, zatím ne. Znal sice všechny odpovědi, ale srdce mu stále bušilo nepravidelně; něco není v pořádku, říkalo mu, něco není v pořádku.</p>

<p>A potom si uvědomil, že Poke nebyla jediná, kdo před ním něco skrýval. Achilles také lhal. Něco tajil. Nějaký plán. Šlo jenom o tuto schůzku s Poke? Proč potom to divadlo se schováváním před Odysseem? Aby si Poke vzal jako svou holku, kvůli tomu se nemusel schovávat. Mohl to udělat veřejně. Někteří tyrani to dělávali, ti starší. Pravda, obvykle to nedělali s devítiletými. Že by to chtěl Achilles utajit?</p>

<p>„Slíbil jsi to,“ řekla Poke Achillovi v doku.</p>

<p>Co Achilles slíbil? Proto za ním Poke přišla – aby mu zaplatila za jeho slib. Jenže co jiného jí mohl Achilles slíbit než to, co jí beztak již dával jako členu své rodiny? Achilles nic neměl.</p>

<p>Proto musel slibovat, že něco neudělá. Že ji nezabije? To by bylo příliš hloupé i na Poke, vyjít si s Achillem sama.</p>

<p>Že nezabije <emphasis>mě</emphasis>, pomyslel si Bean. To je ten slib. Nezabít <emphasis>m</emphasis><emphasis>ě</emphasis>.</p>

<p>Až na to, že ten, komu hrozí nebezpečí, nejsem já, tedy alespoň ne největší nebezpečí. Já jsem sice řekl, aby ho zabila, ale Poke ho srazila k zemi, Poke nad ním stála. Achilles ten výjev musí v duchu stále vidět, musí si jej přehrávat, musí se mu o něm zdát; jak leží na zemi a nad ním stojí devítiletá holka s kusem škváry a hrozí mu, že ho zabije. Přestože byl mrzák, nějak se dostal mezi tyrany. To znamenalo, že byl houževnatý – jenže zároveň byl stálým terčem posměchu ze strany chlapců, kteří měli obě nohy zdravé, byl tím nejníže postaveným tyranem. A okamžikem, kdy v životě klesl nejhlouběji, musel být ten, když ho devítiletá holka srazila k zemi a nad ním stála banda malých dětí.</p>

<p>Poke, na tebe má spadeno nejvíc. Tebe musí rozdrtit, aby se zbavil té mučivé vzpomínky.</p>

<p>Teď to bylo jasné. Všechno, co dnes Achilles řekl, byla lež. Neschovával se před Odysseem. Odysseovi by se klidně postavil – a pravděpodobně to i zítra udělá. Jenže až se mu postaví, bude mít v kapse mnohem větší obvinění. Zabil jsi Poke! vmete mu do tváře. Odysseus bude vypadat hloupě a slabošsky, až se to bude snažit vyvracet, po všech těch dnešních řečech, jak se pomstí. Možná dokonce připustí, že to udělal, aby se mohl chvástat. Achilles se potom na Odyssea vrhne a nikdo mu to nebude mít za zlé, když ho zabije. Nebude to pouhá sebeobrana, bude to obrana jeho rodiny.</p>

<p>Achilles byl až příliš chytrý. A trpělivý. Čekal se zabitím Poke, až bude moci hodit vinu na někoho jiného.</p>

<p>Bean se rozběhl zpátky, aby ji varoval. Nejrychlejším tempem, jehož byly jeho krátké nohy schopny, nejdelšími kroky, jaké dokázal dělat. Běžel celou věčnost.</p>

<p>Na nábřeží, kde se Poke s Achillem sešla, nikdo nebyl.</p>

<p>Bean se bezradně rozhlédl. Napadlo ho zavolat, ale to by byla hloupost. To, že Achilles nejvíc nenáviděl Poke, ještě neznamenalo, že Beanovi odpustil, přestože dovolil, aby mu Bean dával chléb.</p>

<p>Nebo možná vyvádím pro nic za nic. Neobjímal ji snad? Nepřišla snad z vlastní vůle? Mezi chlapci a děvčaty se dějí věci, kterým prostě nerozumím. Achilles je chlebodárce, ochránce, žádný vrah. To <emphasis>moje</emphasis> hlava tak funguje, <emphasis>já</emphasis> přemýšlím o zabití někoho, kdo je bezmocný, jen proto, že by mohl být nebezpečný později. Achilles je dobrý. Ten špatný, zločinec, jsem já.</p>

<p>Achilles ví, jak milovat. Já ne.</p>

<p>Bean došel na kraj doku a rozhlédl se po kanálu. Nad vodou se převalovala nízká mlha. Na protějším břehu blikala světla Boompjes Straat, jako by byl Sinterklaas. Šplouchání vln o kůly bylo jako polibky.</p>

<p>Sklopil zrak k řece u svých nohou. Ve vodě se něco pohupovalo, naráželo to do nábřeží.</p>

<p>Bean se na to chvíli nechápavě díval. Pak ale pochopil, že věděl od začátku, co to je, jen tomu nechtěl uvěřit. Byla to Poke. Mrtvá. Stalo se to přesně tak, jak se obával. Všichni na ulici budou věřit, že vraždu spáchal Odysseus, přestože nebude existovat jediný důkaz. Bean měl ve všem pravdu. Ať už se mezi chlapci a děvčaty odehrávalo cokoli, nebylo to dost silné, aby to zastavilo nenávist, pomstu za pokoření.</p>

<p>A jak tam Bean stál a hleděl do vody, uvědomil si jedno: buď musím teď hned, v tomto okamžiku, říct všem, co se stalo, nebo se musím rozhodnout, že to neřeknu nikdy nikomu, protože kdyby Achilles začal tušit, že jsem viděl to, co jsem dnes v noci viděl, zabil by mě a vůbec by o tom nepřemýšlel. Achilles by jednoduše řekl: Odysseus znovu zaútočil. Až potom Odyssea zabije, bude se moci tvářit, že se mstí za dva mrtvé, ne za jednoho.</p>

<p>Ne, Beanovi nezbývala jiná možnost než mlčet. Dělat, že nikdy neviděl tělo Poke plavat v řece, obrácené tváří nahoru, takže ji v měsíčním světle bylo snadné poznat.</p>

<p>Byla hloupá. Hloupá, že neprohlédla Achillovy plány, že mu vůbec věřila, že neposlouchala mě. Stejně hloupá, jako jsem byl já, když jsem odešel, místo abych na ni zavolal a varoval ji. Možná by jí zachránilo život, kdybych jí poskytl svědka, kterého by Achilles nedokázal chytit a tím pádem umlčet.</p>

<p>Díky ní byl Bean naživu. Ona mu dala jméno. Ona vyslechla jeho plán. A teď kvůli tomu zemřela – a on ji mohl zachránit. Jistě, na začátku jí řekl, aby Achilla zabila, a nakonec se ukázalo, že měla pravdu, když ho vybrala – byl z tyranů jediný, kdo to dokázal pochopit a realizovat v takovém stylu. Ale Bean měl také pravdu. Achilles dovedl mistrovsky lhát, a když se rozhodl, že Poke zemře, začal pracovat na lžích, do kterých se vražda dala schovat – lžích, jimiž mohl Poke vylákat samotnou na místo, kde ji mohl beze svědků zabít; lžích, které mu měly poskytnout alibi před mladšími dětmi.</p>

<p>Já jsem mu věřil, pomyslel si Bean. Věděl jsem od začátku, co je zač, a stejně jsem mu uvěřil.</p>

<p>Ubohá, hloupá, hodná, slušná Poke. Ty jsi mě zachránila a já tě nechal ve štychu.</p>

<p>Není to <emphasis>jenom</emphasis> moje chyba. <emphasis>Ona</emphasis> za ním šla samotná.</p>

<p>Budou i mě stát její chyby život?</p>

<p>Ne, já zemřu kvůli vlastním hloupým chybám.</p>

<p>Ale dnes večer ne.</p>

<p>Achilles zatím neuvedl do pohybu plán, jak se Beana zbavit. Jenže až bude po dnešku v noci ležet a nebude moci usnout, bude myslet na to, jak Achilles čeká. Dává si na čas. A jednoho dne se ocitne v řece také Bean.</p>

<p>Sestra Carlotta se snažila přistupovat citlivě k bolesti, kterou tyto děti prožívaly bezprostředně poté, co bylo jedno z nich uškrceno a hozeno do řeky. Ale smrt Poke představovala další důvod pro urychlení testů. Achilla se zatím nepodařilo najít – Odysseus již udeřil, a tak nebylo pravděpodobné, že by Achilles v nejbližší době vyšel z úkrytu. Proto neměla sestra Carlotta jinou možnost, než pokračovat s Beanem.</p>

<p>Zpočátku byl chlapec nesoustředěný a výsledky měl mizerné. Sestra Carlotta nechápala, jak je možné, že v testu nezvládne ani ty základní věci, když byl zároveň dost inteligentní, aby se sám naučil na ulici číst. Muselo to být smrtí Poke. Proto test přerušila a promluvila si s ním o smrti, o tom, jak byla duše Poke uvedena k Bohu a ke svatým, kteří se o ni postarají a ona s nimi bude spokojenější, než kdy v životě byla. Nezdálo se, že by ho to zaujalo. Pokud se vůbec nějaký výsledek projevil, pak jedině ten, že si vedl ještě hůř, když zahájili další fázi testů.</p>

<p>Když nefungoval soucit, mohla zapůsobit přísnost.</p>

<p>„Ty nechápeš, k čemu tento test slouží, Beane?“ zeptala se.</p>

<p>„Ne.“ Tón jeho hlasu jasně dodával: „A je mi to jedno.“</p>

<p>„Jediné, co znáš, je život na ulici. Jenže rotterdamské ulice jsou jen malou částí velkého města a Rotterdam je pouze jedním velkoměstem z tisíce obdobných velkoměst. V tomto testu jde o celé lidstvo, Beane. Protože termiťané –“</p>

<p>„Hmyzáci,“ opravil ji Bean. Jako většina pouličních rošťáků se změkčilému výrazu poškleboval.</p>

<p>„Oni se vrátí a vyčistí celou Zemi, zabijí všechno živé. Tento test má ukázat, zda patříš k dětem, které budou odvezeny do Bitevní školy a vycvičeny, aby mohly velet silám, které se je pokusí zastavit. V tomto testu jde o záchranu světa, Beane.“</p>

<p>Poprvé od zahájení testu se na ni Bean plně soustředil. „Kde je ta Bitevní škola?“</p>

<p>„Na orbitální platformě v kosmickém prostoru,“ odpověděla. „Pokud tento test zvládneš dobře, bude z tebe kosmonaut!“</p>

<p>V chlapcově tváři chyběla jakákoli dětská touha. Byla tam jen strohá kalkulace.</p>

<p>„Zatím jsem měl výsledky dost mizerné, že?“</p>

<p>„Zatím tvé výsledky ukazují, že jsi tak hloupý, že bys neměl být schopen zároveň chodit a dýchat.“</p>

<p>„Můžu začít znovu?“</p>

<p>„Ano, mám i jinou verzi testů,“ přikývla sestra Carlotta.</p>

<p>„Tak mi je dejte.“</p>

<p>Když mu druhou verzi testů přinesla, usmála se na něho; snažila se mu pomoci, aby se znovu uklidnil. „Takže ty chceš být kosmonaut? Nebo tě láká být příslušníkem Mezinárodní flotily?“</p>

<p>Nevšímal si jí.</p>

<p>Tentokrát však v testu vyplnil všechno, přestože testy byly sestaveny tak, aby se ve vymezeném čase stihnout nedaly. Výsledky nebyly dokonalé, ale byly dokonalosti blízko. Tak blízko, že by jim nikdo neuvěřil.</p>

<p>Proto mu dala ještě jiné testy, tentokrát sestavené pro starší děti – byly to vlastně standardní testy, které vyplňovaly šestileté děti, když se rozhodovalo, zda mají být přijaty do Bitevní školy v normálním věku. Tentokrát výsledek nebyl tak dobrý. Na to, aby mohl pochopit, čeho se týkaly některé otázky, by potřeboval příliš mnoho zkušeností, které zatím neměl. Přesto si vedl mimořádně dobře. Lépe než všichni studenti, které dosud testovala.</p>

<p>A ona si myslela, že ten, v němž se skrývá skutečný potenciál, je Achilles. Tenhle drobeček, tenhle mrňous – byl prostě úžasný. Nikdo by neuvěřil, že ho našla vyhladovělého na ulici.</p>

<p>Do hlavy se jí vkradlo podezření. Když skončil druhý test a ona si zaznamenala výsledky a papíry odsunula, opřela se v křesle, usmála se na maličkého Beana s očima zakalenýma, jako by plakal, a zeptala se: „Kdo vlastně vymyslel ty rodiny, se kterými přišly děti z ulice?“</p>

<p>„Achilles.“</p>

<p>Sestra Carlotta čekala.</p>

<p>„On vymyslel, aby se tomu říkalo rodina,“ dodal.</p>

<p>Čekala dál. Věděla, že když mu dopřeje čas, hrdost toho vytáhne na povrch víc.</p>

<p>„Ale to, aby malé děti chránil tyran, byl můj plán,“ přiznal Bean. „Řekl jsem to Poke a ona si to rozmyslela a rozhodla se to vyzkoušet. Udělala jen jednu chybu.“</p>

<p>„Jakou chybu?“</p>

<p>„Vybrala si pro naši ochranu špatného tyrana.“</p>

<p>„Myslíš proto, že ji nedokázal ochránit před Odysseem?“</p>

<p>Bean se trpce zasmál a po tvářích se mu skutálely slzy.</p>

<p>„Odysseus je někde zalezlý a má plnou hubu řečí, co udělá.“</p>

<p>Sestra Carlotta nechtěla chápat, ale chápala. „Takže ty víš, kdo ji zabil?“</p>

<p>„Řekl jsem jí, aby ho zabila. Řekl jsem jí, že to není ten pravý. Viděl jsem mu ve tváři, jak tam ležel na zemi, že jí to nikdy neodpustí. Jenže on dovede být chladný. Čekal dlouho. Ale nikdy si od ní nevzal chléb. To ji mělo varovat. Neměla s ním nikam chodit sama.“ Upřímně se rozbrečel. „Myslím, že chránila mě. Já jsem jí toho prvního dne řekl, aby ho zabila. Myslím, že se ho snažila přesvědčit, aby mě nezabíjel.“</p>

<p>Sestra Carlotta se snažila, aby její hlas neprozradil dojetí. „Myslíš si, že ti od Achilla něco hrozí?“</p>

<p>„Teď ano, když jsem vám to řekl,“ odvětil. A potom, po krátkém zamyšlení, dodal: „Už mi hrozilo předtím. On totiž neodpouští. Vždycky se pomstí.“</p>

<p>„Víš, mně ani Hazie – tedy Helze – Achilles takový nepřipadá. Na nás působí – civilizovaně.“</p>

<p>Bean se na ni podíval, jako by se zbláznila. „Však to je ono, být civilizovaný, ne? Že člověk dovede počkat, aby dostal, co chce.“</p>

<p>„Ty chceš pryč z Rotterdamu a do Bitevní školy, aby ses dostal co nejdál od Achilla.“</p>

<p>Bean přikývl.</p>

<p>„A co ostatní děti? Myslíš si, že jim může být nebezpečný?“</p>

<p>„Ne. Je jejich táta.“</p>

<p>„Ale tvůj není. Přestože si od tebe bral chléb.“</p>

<p>„Ji taky objal a políbil,“ prohlásil Bean. „Viděl jsem je v doku, a ona se od něho nechala políbit a potom řekla, že jí něco slíbil, tak jsem odešel, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a rozběhl jsem se zpátky, nemohlo to být nijak dlouho, běžel jsem přes nějakých šest ulic, ale ona už byla mrtvá, s vypíchnutým okem plavala ve vodě a narážela do nábřeží. Když někoho dost nenávidí, klidně ho políbí a pak ho zabije.“</p>

<p>Sestra Carlotta bubnovala prsty o stůl. „To je tedy dilema.“</p>

<p>„Co je to dilema?“</p>

<p>„Chtěla jsem Achilla taky vyzkoušet. Myslím, že by se do Bitevní školy mohl dostat.“</p>

<p>Beanovi se napjalo celé tělo. „V tom případě mne tam neposílejte. Buď on nebo já.“</p>

<p>„Opravdu si myslíš…“ Hlas se jí vytratil. „Myslíš, že by tě tam zkusil zabít?“</p>

<p>„<emphasis>Zkusil</emphasis>?“ Z tónu chlapcova hlasu bylo slyšet posměch.</p>

<p>Sestra Carlotta věděla, že rys, o němž Bean mluvil – nemilosrdná odhodlanost – patří k vlastnostem, které v Bitevní škole vyhledávali. Možná by pro ně proto byl Achilles zajímavější než Bean. Tam by takové vražedné násilí dovedli usměrnit. Dobře je využít.</p>

<p>Jenže civilizovat pouliční tyrany nebyl Achillův nápad. To Bean s ním přišel. Bylo to neuvěřitelné, aby něco takového vymyslelo a uskutečnilo tak mladé stvoření. Toto dítě byla trefa do černého, ne ten, kdo žil pro krutou pomstu. Jedno však bylo jisté. Udělala by chybu, kdyby je vzala oba. Ale toho druhého mohla umístit do nějaké školy tady na Zemi, dostat ho pryč z ulice. Tam, kde zoufalství ulice nedohání děti k tomu, aby si prováděly tak odporné věci, by se z Achilla určitě stal skutečně civilizovaný člověk.</p>

<p>Potom si uvědomila, o jakém nesmyslu přemýšlí. To, co dohnalo Achilla k vraždě Poke, nebylo zoufalství ulice. Byla to pýcha. Byl to Kain, který si myslel, že zostuzení je dostatečný důvod, aby bratra připravil o život. Byl to Jidáš, jemuž nevadilo nejdřív políbit a potom zabít. Co ji to napadlo, chovat se ke zlu, jako by to byl pouze mechanický produkt strádání? Všechny děti z ulice znaly strach a hlad, bezmocnost a zoufalství. Ale z každého se nestal chladnokrevný, vypočítavý vrah.</p>

<p>Samozřejmě, pokud měl Bean pravdu.</p>

<p>Jenže ona o pravdivosti jeho slov nepochybovala. Pokud by Bean lhal, přestala by se považovat za znalce dětských charakterů. Když o tom teď přemýšlela, Achilles byl ničema. Lichotník. Všechno, co řekl, bylo vypočítáno, aby to udělalo dojem. Zato Bean mluvil málo, a když už, mluvil na rovinu. Byl mladý a jeho strach a žal v této místnosti byly opravdové. Jistě, i on vybízel k zabití dítěte.</p>

<p>Ale jen proto, že představovalo nebezpečí pro ostatní. Nebyla za tím pýcha.</p>

<p>Jak to mohu já soudit? Nemá být soudcem živých a mrtvých Ježíš? Proč rozhodnutí spočívá v mých rukou, když pro to nejsem ta pravá?</p>

<p>„Nechtěl bys zůstat tady, Beane, dokud neodešlu výsledky tvých testů lidem, kteří o Bitevní škole rozhodují? Tady budeš v bezpečí.“</p>

<p>Sklopil oči na své ruce, přikývl, pak si položil hlavu na paže a rozplakal se.</p>

<p>Achilles se další den ráno vrátil do doupěte. „Nemohl jsem zůstat dál schovaný,“ prohlásil. „V sázce je příliš mnoho.“ Odvedl je na snídani jako vždycky. Ale Poke a Bean tam nebyli.</p>

<p>Potom se Seržant vypravil na obchůzku. Někde jen poslouchal, někde si promluvil s jinými dětmi, jinde si zase popovídal s dospělými, a tak zjišťoval, co se děje, hledal cokoli, co mohlo být důležité.</p>

<p>Ve wijnhavenském doku zaslechl, jak se přístavní dělníci baví o tom, že z řeky bylo ráno vyloveno tělo. Malé děvče. Seržant zjistil, kam je uložili, než pro ně přijedou od policie. Bez nejmenšího studu došel až k tělu pod plachtou, a aniž by někoho z okolostojících požádal o svolení, stáhl ji a podíval se na ně.</p>

<p>„Co to děláš, chlapče!“</p>

<p>„Jmenuje se Poke.“</p>

<p>„Ty ji znáš? Víš, kdo ji mohl zabít?“</p>

<p>„Zabil ji kluk, kterej se jmenuje Odysseus,“ odvětil Seržant. Potom plachtu pustil a skončil s obchůzkou. Achilles se musel dozvědět, že jeho obavy byly oprávněné, že Odysseus zabíjí každého, kdo je z rodiny.</p>

<p>„Máme jedinou možnost – zabít ho,“ prohlásil Seržant.</p>

<p>„Už bylo dost krveprolití,“ namítl Achilles. „Ale bohužel máš pravdu.“</p>

<p>Několik mladších dětí plakalo. „Poke mi dala najíst, když jsem umíral,“ vysvětlilo jedno z nich.</p>

<p>„Zavři klapačku,“ odbyl je Seržant. „Tak, jak si baštíme teď, jsme se za Poke nikdy neměli.“</p>

<p>Achilles vzal Seržanta za ruku, aby ho upokojil. „Poke dělala, co bylo v moci náčelníka party. A byla to ona, kdo mne dostal do rodiny. Takže svým způsobem všechno, co pro vás získávám já, získala ona.“</p>

<p>Všichni vážně pokývali hlavami.</p>

<p>„Myslíte, že Odysseus dostal i Beana?“ zeptalo se jedno mrně.</p>

<p>„To by byla fakt velká ztráta,“ poznamenal Seržant.</p>

<p>„Každá ztráta, která mou rodinu postihne, je velká ztráta,“ prohlásil Achilles. „Ale tahle byla poslední. Odysseus buď ihned opustí město, nebo je po něm. Rozhlas to, Seržante. Ať ulice ví, že výzva platí. Odysseus se nenají v žádné vývařovně ve městě, dokud se proti mně nepostaví. Sám si to vybral, když se rozhodl zarazit Poke nůž do oka.“</p>

<p>Seržant mu zasalutoval a odběhl. Vypadalo to jako ukázkový projev poslušnosti.</p>

<p>Jenže i Seržant v běhu brečel. Nikomu totiž neřekl, jak Poke zemřela, že měla místo oka zkrvavenou ránu. Možná se to Achilles dozvěděl odjinud, možná se to doslechl, ale nemluvil o tom, dokud se nevrátil Seržant se zprávami. Možná, možná. Seržant však pravdu věděl. Odysseus na nikoho ruku nevztáhl. Udělal to Achilles. Stalo se přesně to, před čím Bean na začátku varoval. Achilles Poke nikdy neodpustil, že ho porazila. Zabil ji až teď, protože vina padne na Odyssea. A pak tam seděl a žvástal o tom, jak byla dobrá, jak by jí všichni měli být vděční, a jak všechno, co pro ně Achilles získal, byla vlastně zásluha Poke.</p>

<p>Takže Bean měl celou dobu pravdu. Ve všem. Achilles byl možná dobrý táta rodiny, ale zároveň byl zabiják, který nikdy neodpouští.</p>

<p>Poke to ale věděla. Bean ji varoval, takže to věděla, a přesto si jako tátu party zvolila Achilla. Zvolila si ho a stálo ji to život. Byla jako ten Ježíš, o kterém jim Helga vyprávěla ve vývařovně, když jedli. Zemřela pro své lidi. A Achilles byl jako Bůh. Donutil lidi složit účty za své hříchy, ať dělali co dělali.</p>

<p>Důležité je zachovat si přízeň Boha. Tak to Helga kázala, ne? Vycházejte s Bohem zadobře.</p>

<p>Já budu vycházet s Achillem zadobře. Budu svého tátu ctít, abych zůstal naživu, dokud nebudu dost starý, abych mohl jít po svých.</p>

<p>Pokud šlo o Beana, byl sice chytrý, ale ne dost, aby se udržel naživu, a pro toho, kdo není dost chytrý, aby zůstal naživu, je lepší, když to má za sebou.</p>

<p>Ve chvíli, kdy Seržant zahnul za první roh, aby začal rozhlašovat, že Achilles zapovídá Odysseovi vstup do všech vývařoven ve městě, už neplakal. Teď šlo o přežití. Přestože Seržant věděl, že Odysseus nikoho nezabil, věděl zároveň, že to měl v plánu, a proto bylo pro bezpečnost rodiny nadále důležité, aby zemřel. Smrt Poke poskytla dobrou záminku pro požadavek, aby se ostatní tátové do věci nepletli a nechali Achilla, ať si to s ním vyřídí. Až bude po všem, Achilles bude vůdcem všech tátů v Rotterdamu. A Seržant mu bude stát po boku. Bude znát tajemství jeho pomsty a nikomu je neřekne, protože díky tomu Seržant, rodina a všichni rotterdamští spratci přežijí.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAP</strong><strong>ITOLA 4</strong></p>

<p><emphasis>VZPOMÍNKY</emphasis></p>

<p><emphasis>„V tom prvním jsem se zmýlila. V testech má výsledky dobré, ale povahou se do Bitevní školy nehodí.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V testech, které jste mi ukázala, nic takového nen</emphasis><emphasis>acházím.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je velice bystrý. Odpovídá správně, ale nepravd</emphasis><emphasis>ivě.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A to jste zjistila jakým testem?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Spáchal vraždu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Uznávám, že to je mínus. A co ten druhý? Co mám s takovým děťátkem dělat? Tak malou rybku bych normálně hodil zpátky do potoka.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Učte ho.</emphasis><emphasis> Krmte ho. On vyroste.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vždyť nemá ani jméno.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale má.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Bean? To není jméno, to je žert.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jednou nebude.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dohlížejte na n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ho, dokud mu nebude p</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>t. Zkuste na n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>m zapracovat a pak mi p</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>edve</emphasis><emphasis>ď</emphasis><emphasis>te výsledek.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Musím hledat další děti.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ne, sestro Carlotto, nemusíte. Za celá ta léta, co se tomu věnujete, je tenhle nejlepší, jakého jste kdy našla. A na hledání dalšího už není čas. Když z něho něco uděláte, z pohledu Mezinárodní flotily bude veškeré vaše úsilí stát za to.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Děsíte mne, když mluvíte o tom, že není čas.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nechápu proč. Křesťané přece očekávají bezprostřední zánik světa již několik tisíc let.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale on stále nekončí.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tak buďme rádi.“</emphasis></p>

<p>Zpočátku Beana zajímalo jenom jídlo. Bylo ho dost. Snědl všechno, co před něho postavili. Jedl, až byl sytý – toto nejzázračnější slovo pro něho dosud nemělo žádný smysl. Jedl, až byl nacpaný. Jedl, až mu bylo špatně. Jedl tak často, že musel na záchod každý den, někdy i dvakrát. „Jenom jím a kadím, nic jiného nedělám!“ dělal si z toho legraci před sestrou Carlottou.</p>

<p>„Jako každé zvíře v lese,“ odvětila jeptiška. „Je čas, aby sis jídlo zasloužil.“</p>

<p>Samozřejmě už začala s výukou, každý den ho učila číst a počítat, dostávala ho „na úroveň“, byť nikdy neupřesnila, jakou úroveň má na mysli. Zároveň ho nechávala, aby si kreslil, a čas od času si s ním sedla a snažila se ho přimět, aby si vybavil všechny detaily svých nejstarších vzpomínek. Zejména ji fascinovalo to čisté místo. Ale paměť měla určité hranice. Byl tenkrát velmi malý, ovládal jen velice málo pojmů. Všechno byla záhada. Ale pamatoval si, jak přelezl ohrádku kolem své postýlky a spadl na podlahu. Tenkrát ještě nechodil dobře. Bylo jednodušší lézt, ale on chodil rád, protože to dělali velcí lidé. Přidržoval se věcí, opíral se o stěny a dařilo se mu tak chodit po dvou docela dobře, takže lezl jen tehdy, když potřeboval překonat volné prostranství.</p>

<p>„Určitě ti nebylo víc než osm nebo devět měsíců,“ soudila sestra Carlotta. „Většině lidí paměť tak daleko nesahá.“</p>

<p>„Vzpomínám si, že všichni byli rozčilení. Proto jsem vylezl z postýlky. Všechny děti byly v průšvihu.“</p>

<p>„Všechny děti?“</p>

<p>„Maličké jako já. A větší. Několik dospělých přišlo, podívalo se na nás a začalo křičet.“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Prostě se něco stalo. Věděl jsem, že přijde něco špatného, a věděl jsem, že se to bude týkat nás všech, kteří jsme byli v postýlkách. Proto jsem vylezl. Nebyl jsem první. Nevím, co se stalo s ostatními. Slyšel jsem, jak dospělí řvou a hrozně se vztekají, když našli prázdné postýlky. Schoval jsem se před nimi. Nenašli mě. Ostatní možná našli, možná ne. Vím jenom to, že když jsem vylezl, všechny postýlky byly prázdné a kromě svítícího nápisu, na kterém bylo napsáno <emphasis>východ</emphasis>, byla v místnosti hrozná tma.“</p>

<p>„Tys tenkrát uměl číst?“ Z hlasu bylo znát, že mu nevěří.</p>

<p>„Když jsem <emphasis>um</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l</emphasis> číst, vzpomněl jsem si, že ten nápis byl z těchto písmen,“ odvětil Bean. „Byla to jediná písmena, která jsem tenkrát viděl. Je jasné, že jsem si je zapamatoval.“</p>

<p>„Takže ty jsi byl sám, postýlky byly prázdné a v místnosti byla tma.“</p>

<p>„Oni se vrátili. Slyšel jsem je, jak se baví. Většině slov jsem nerozuměl. Schoval jsem se znovu. A když jsem vylezl potom, byly pryč dokonce i postýlky. Místo nich tam byly stoly a skříňky. Kancelář. Ne, tenkrát jsem nevěděl ani to, co je kancelář, ale teď už to vím a vzpomínám si, že všechny místnosti se v to proměnily. Ve dne přicházeli lidé a pracovali tam, nejdřív jen několik, ale když tam lidé pracovali, ukázalo se, že jsem si nevybral nejlepší úkryt. A měl jsem hlad.“</p>

<p>„Kam ses schoval?“</p>

<p>„Neříkejte, že to nevíte. Vážně ne?“</p>

<p>„Kdybych to věděla, neptala bych se.“</p>

<p>„Vždyť jste viděla, co jsem udělal, když jste mi ukázala toaletu.“</p>

<p>„Ty ses schoval na toaletě?“</p>

<p>„V té nádržce vzadu. Víko šlo nadzvednout těžko. A nebylo to tam pohodlné. Nevěděl jsem, k čemu to je. Ale pak to lidé začali používat, voda stoupala a klesala a mě děsilo, jak se díly uvnitř pohybují. A jak jsem řekl, měl jsem hlad. Na pití jsem měl dost, chyba byla jen v tom, že jsem do toho sám čůral. Plenka tak nasákla vodou, že mi ze zadku spadla. Byl jsem nahý.“</p>

<p>„Beane, chápeš vůbec, co mi to tady vyprávíš? Že jsi tohle všechno dělal, když ti ještě nebyl ani rok.“</p>

<p>„To vy jste řekla, jak jsem byl starý,“ prohlásil Bean. „Mně tenkrát věk nic neříkal. Vy jste mi řekla, abych si vzpomněl. Čím víc vám toho říkám, tím víc si vybavuju. Ale jestli mi nevěříte…“</p>

<p>„Jenom… já ti vážně věřím. Ale kdo byly ty ostatní děti? Co to bylo za místo, kde jste žili, to čisté místo? Kdo byli ti dospělí? Proč ostatní děti odvezli? Jisté je, že se tam dělo něco nezákonného.“</p>

<p>„Na tom nezáleží. Byl jsem rád, když jsem se z té toalety dostal.“</p>

<p>„Ale říkal jsi, že jsi byl nahý. A to jsi odtamtud odešel?“</p>

<p>„Ne, našli mě. Vylezl jsem z toalety a jeden dospělý mne našel.“</p>

<p>„Co se stalo?“</p>

<p>„Vzal si mě domů. Tak jsem dostal šaty. Tenkrát jsem tomu říkal šaty.“</p>

<p>„Mluvil jsi?“</p>

<p>„Trochu.“</p>

<p>„A ten dospělý tě odvezl domů a dal ti šaty.“</p>

<p>„Myslím, že to byl vrátný. Teď už mám lepší představu, co které zaměstnání obnáší, a myslím si, že byl právě to. Když pracoval, byla ještě tma, a nenosil uniformu jako hlídač.“</p>

<p>„Co bylo pak?“</p>

<p>„Tenkrát jsem poprvé zjistil, že něco je zákonné a něco nezákonné. Bylo nezákonné, aby měl dítě. Slyšel jsem ho, jak na tu ženu kvůli mně křičí, a většině jsem nerozuměl, ale poznal jsem, že nakonec prohrál a ona zvítězila, protože za mnou přišel a začal mluvit o tom, že musím odejít, a tak jsem šel.“</p>

<p>„On tě jenom tak vypustil na ulici?“</p>

<p>„Ne, já jsem odešel. Dnes si myslím, že mě chtěl dát někomu jinému, ale šel z toho strach, když o tom mluvil, tak jsem odešel dřív, než to stačil udělat. Ale už jsem nebyl nahý ani hladový. Byl hodný. Když jsem odešel, určitě žádné další problémy neměl.“</p>

<p>„A tenkrát jsi začal žít na ulici.“</p>

<p>„Tak trochu. Našel jsem ještě několik míst, kde mi dali najíst. Ale pokaždé se stalo to, že když jiné, velké děti zjistily, že dostávám najíst, začaly křičet a škemrat a ti lidé mi přestali jídlo dávat, protože větší děti mě odstrkovaly nebo mi jídlo braly přímo z rukou. Měl jsem strach. Jednou se na mě jeden velký kluk tak rozzuřil, že jím, že mi strčil do krku klacík a donutil mě, abych přímo tam na ulici vyzvracel, co jsem právě snědl. Dokonce to pak zkusil jíst, ale nešlo to, taky se mu z toho chtělo zvracet. Tenkrát to bylo nejhorší. Potom, co mi to udělal, jsem se pořád schovával. Byl jsem schovaný. Pořád.“</p>

<p>„A měl jsi hlad.“</p>

<p>„A díval jsem se kolem sebe. Občas jsem někde něco snědl. Neumřel jsem.“</p>

<p>„Ne, neumřel jsi.“</p>

<p>„Viděl jsem spoustu takových, co umřely. Spoustu mrtvých dětí. Velkých i malých. Pořád jsem přemýšlel o tom, kolik jich asi bylo z toho čistého místa.“</p>

<p>„Poznal jsi některé z nich?“</p>

<p>„Ne. Nikdo nevypadal tak, jako by žil v tom čistém místě. Všichni vypadali hladově.“</p>

<p>„Beane, děkuju ti, že jsi mi to všechno řekl.“</p>

<p>„Ptala jste se.“</p>

<p>„Chápeš, že není možné, abys tři roky přežil jako nemluvně?“</p>

<p>„Tak to asi znamená, že jsem mrtvej.“</p>

<p>„Já jenom… chci říct, že nad tebou Bůh musel držet ochrannou ruku.“</p>

<p>„Jo. Jasně. A proč tedy nedržel ochrannou ruku nad všemi těmi mrtvými dětmi?“</p>

<p>„Měl je rád a vzal si je k srdci.“</p>

<p>„Takže mě <emphasis>nem</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>l</emphasis> rád?“</p>

<p>„Ne, tebe měl taky rád, ale –“</p>

<p>„Protože jestli mě tak dobře hlídal, mohl mi čas od času dát něco k jídlu.“</p>

<p>„Přivedl k tobě mne. Má s tebou nějaký velký plán, Beane. Možná nevíš jaký, ale Bůh tě tak zázračně neudržel při životě pro nic za nic.“</p>

<p>Beana už tyto hovory unavovaly. Sestra Carlotta vypadala tak šťastně, když mluvila o Bohu, a on zatím nepřišel na to, co to ten Bůh vlastně je. Vypadalo to, jako by zásluhy za všechno dobré chtěla připsat Bohu, ale když bylo něco špatné, buď o Bohu nemluvila, nebo dovedla najít nějaký důvod, proč to nakonec bylo dobré. Z Beanova pohledu by mrtvé děti byly raději živé, jen kdyby měly víc jídla. Jestli je Bůh tolik miloval a mohl udělat všechno, co se mu zachce, proč pro ty děti nebylo víc jídla? A jestli Bůh chtěl, aby byly mrtvé, proč je nenechal umřít dřív, nebo proč je vůbec nechal se narodit? Nemusely tolik strádat a tolik se štvát, aby se udržely naživu, když si je chtěl jenom vzít k srdci. Beanovi to nedávalo žádný smysl a čím víc to sestra Carlotta vysvětlovala, tím míň to chápal. Protože jestli to někdo řídil, měl by být spravedlivý, a jestli spravedlivý nebyl, proč by měla být sestra Carlotta tak šťastná, že to řídí?</p>

<p>Jenže když se jí pokusil něco takového říct, opravdu se rozčílila a začala o Bohu mluvit ještě víc a používat slova, která neznal. V takovém případě bylo lepší ji nechat, ať se vymluví, a nehádat se s ní.</p>

<p>Zato četba ho fascinovala. A čísla. To zbožňoval. Mít papír a tužku, aby si mohl něco psát, to bylo něco.</p>

<p>A mapy. Mapy mu nejdřív nevysvětlovala, ale na stěně jich několik viselo a tvary na nich ho přitahovaly. Často k nim chodil a četl si slůvka na nich napsaná, až jednoho dne zahlédl jméno řeky a pochopil, že modrá barva jsou řeky, a ty větší modré plochy jsou místa, kde je ještě víc vody než v řece, a potom si všiml, že některá jiná slova se shodují se jmény napsanými na uličních cedulích, došlo mu, že tahle věc je jakýsi obrázek Rotterdamu, a pak to do sebe všechno zapadlo. Rotterdam, jak by připadal ptákovi, kdyby budovy byly úplně neviditelné a všechny ulice úplně prázdné. Našel si, kde je doupě, kde zemřela Poke a různá jiná místa.</p>

<p>Když sestra Carlotta zjistila, že mapě rozumí, velice ji to rozrušilo. Ukázala mu mapy, na nichž Rotterdam vypadal jen jako shluk čar, a další, na níž byl jen tečka, a ještě jinou, kde byl tak malý, že jej vůbec nebylo vidět, ale ona věděla, kde by byl. Bean netušil, že svět je tak obrovský. A že je tolik lidí.</p>

<p>Ale sestra Carlotta se znovu a znovu vracela k mapě Rotterdamu a snažila se ho přimět, aby si vzpomněl, kde jsou místa z jeho nejstarších vzpomínek. Jenže na mapě vypadalo všechno jinak, takže to šlo těžko a trvalo dlouho, než zjistil, kde jsou některá z míst, kde mu dali najíst. Ukázal je sestře Carlottě a ona si každé místo označila přímo na mapě. A on si po chvíli všiml, že všechna ta místa se nacházela v jedné oblasti, ale byla za sebou, jako by označovala cestičku z místa, kde našel Poke, zpátky časem.</p>

<p>K čistému místu.</p>

<p>Jenže to bylo příliš těžké. Byl hrozně vyděšený, když odtamtud s vrátným odcházel. Nevěděl, kde to bylo. A pravdou také bylo, jak sestra Carlotta uznala, že bydliště vrátného nemuselo mít k čistému místu vůbec žádný vztah. Takže jediné, co mohla najít, kdyby Fazolkovu cestu sledovala pozpátku, byl v nejlepším případě byt vrátného, nebo alespoň místo, kde před třemi lety žil. A i kdyby se jí to podařilo, co mohl takový vrátný vědět?</p>

<p>Věděl by, kde bylo čisté místo, to by věděl určitě. Konečně to Bean pochopil: pro sestru Carlottu bylo velice důležité zjistit, odkud se Bean vzal.</p>

<p>Zjistit, kým ve skutečnosti je.</p>

<p>Jenže… on už věděl, kým je. Snažil se jí to vysvětlit. „Jsem tady. To jsem skutečný já. Na nic si nehraju.“</p>

<p>„Já vím,“ řekla se smíchem a přivinula ho k sobě, což bylo dobré. Bylo to příjemné. Když to udělala poprvé, nevěděl, co má dělat s vlastníma rukama. Musela mu ukázat, že ji má obejmout taky. Viděl, jak to některé malé děti dělají – ty, které měly maminky a tatínky – ale vždycky si myslel, že se drží tak pevně proto, aby nespadly na ulici a neztratily se. Nevěděl, že se to dělá proto, že je to příjemné. Na těle sestry Carlotty byla některá místa tvrdá a jiná zase hrozně měkká, takže objímat ji bylo velice zvláštní. Vzpomněl si, jak se objímali a líbali Poke a Achilles, ale on nechtěl sestru Carlottu líbat, a když si na objímání zvykl, vlastně už se nechtěl ani objímat. Nechal ji, aby ho k sobě přivinula. Ale nepomyslel na to, že by ji měl obejmout sám. Prostě ho to vůbec nenapadlo.</p>

<p>Věděl, že občas ho raději obejme, než aby mu něco vysvětlila, a to se mu nelíbilo. Nechtěla mu říct, proč je důležité, aby našla čisté místo, a tak ho objala a řekla: „Ty můj maličký,“ nebo „Chudáčku malý.“ Ale to pouze znamenalo, že je to pro ni ještě důležitější, než přiznává, a myslí si, že je příliš hloupý nebo příliš málo ví, než aby to pochopil, kdyby se mu to pokusila vysvětlit.</p>

<p>Snažil se vzpomínat a pamatovat si čím dál víc, jak jen to šlo, ale teď už jí všechno neříkal, protože ona <emphasis>jemu</emphasis> taky neříkala všechno, a když mohla ona, mohl i on. Rozhodl se, že čisté místo najde sám. Bez ní. A pak jí o něm řekne, pokud usoudí, že je v jeho zájmu, aby to věděla. Protože co kdyby našla odpověď, která by se jí nelíbila? Poslala by ho zpátky na ulici? Nepustila by ho do té školy na obloze? Nejdřív mu to totiž slibovala, jenže po testech řekla, že si vedl výborně, ale do té školy nepůjde, dokud mu nebude pět let a možná ani potom ne, protože to nezáleží jenom na ní, a tenkrát zjistil, že nedokáže dodržovat vlastní sliby. Takže kdyby se o něm dozvěděla něco špatného, mohlo by se stát, že by nedokázala dodržet <emphasis>žádný</emphasis> ze svých slibů. Ani ten, že ho ochrání před Achillem. Proto to musel vypátrat sám.</p>

<p>Studoval mapu. V duchu si představoval. Mluvil sám se sebou, když usínal, mluvil, přemýšlel a vzpomínal, snažil se vybavit si tvář vrátného, místnost, kde bydlel, a venkovní schody, na kterých stála ta zlá paní, když na něho křičela.</p>

<p>A jednoho dne, když se mu zdálo, že si pamatuje dost, Bean odešel na záchod – měl záchody rád, rád je splachoval, přestože ho děsilo dívat se, jak to v nich mizí – a místo aby se vrátil do učebny sestry Carlotty, vydal se chodbou na opačnou stranu a vyšel dveřmi na ulici. Nikdo se ho nepokusil zastavit.</p>

<p>A tehdy si uvědomil svou chybu. Byl tak zaneprázdněný tím, jak se snažil připamatovat si místo, kde bydlí vrátný, že ho vůbec nenapadlo, že nemá ponětí, kde se na mapě nachází <emphasis>toto</emphasis> místo. A nebylo v té části města, kterou znal. Ve skutečnosti to vypadalo, jako by to ani nebyl tentýž svět. Místo aby ulice byly plné lidí, kteří jdou, tlačí vozíky, jedou na kole nebo na kolečkových bruslích, aby se dostali z jednoho místa na druhé, ulice byly téměř prázdné a všude stála zaparkovaná auta. Nebyly tam ani žádné obchody. Jen domy a kanceláře nebo domy přestavěné na kanceláře, vpředu označené malými cedulkami. Jediná budova, která vypadala jinak, byla ta, z níž právě vyšel. Byla hranatá, čtvercová, větší než ostatní, ale u vchodu neměla vůbec žádnou cedulku.</p>

<p>Věděl, kam jde, ale neměl tušení, jak se tam odsud dostat. A sestra Carlotta ho začne brzy hledat.</p>

<p>První, co ho napadlo, bylo schovat se, ale potom si vzpomněl, že sestra Carlotta ví od A do Z, jak se ukrýval v čistém místě, takže by ji určitě napadlo, že se schoval, a začala by ho hledat v úkrytech v okolí té velké budovy.</p>

<p>A tak se rozběhl. Překvapilo ho, jak je teď silný. Zdálo se mu, že by mohl běžet stejně rychle, jako letí pták, a vůbec by nebyl unavený, mohl by tak utíkat věčně. Až k rohu a dál do jiné ulice.</p>

<p>Pak další ulicí a zase další, až se ztratil, jenže stejně byl ztracený už na začátku, a když je někdo úplně ztracený na začátku, těžko se může ztratit ještě víc. A jak tak chodil, cupital, pobíhal a klusal ulicemi, postupně si uvědomil, že stačí, aby si našel nějaký kanál nebo vodní tok a nechal se jím dovést k řece nebo na místo, které pozná. Proto když narazil na první most přes vodu, podíval se, kterým směrem teče, a vybral si ulice, které se držely v blízkosti. Neznamenalo to, že by už věděl, kde je, ale měl alespoň nějaký plán.</p>

<p>Fungovalo to. Došel k řece a šel kolem ní, až v dálce a částečně za ohybem řeky poznal Maasboulevard, jenž vedl k místu, kde byla zabita Poke.</p>

<p>Ten ohyb řeky znal také z mapy. Věděl, kde byly všechny značky, které sestra Carlotta udělala. Věděl, že musí projít místy, kde žil na ulicích, aby se přes ně dostal blíž k oblasti, kde možná bydlel vrátný. A to nebude jednoduché, protože ho tam budou znát. Sestra Carlotta by dokonce mohla zařídit, aby ho hledala policie, a ta by se tam podívala určitě, protože v těch místech se zdržovali všichni pouliční spratci a oni očekávali, že se znovu stane pouličním spratkem.</p>

<p>Zapomínali na skutečnost, že Bean již nemá hlad. A jelikož neměl hlad, nepospíchal.</p>

<p>Vzal to velkou oklikou. Daleko od řeky, daleko od rušné části města, kde byli spratci. Pokaždé, když se mu začalo zdát, že se ulice zaplňují, rozšířil kruh a rušným místům se vyhnul. Zbytek dne a většinu dalšího dne strávil tím, že šel tak širokým obloukem, že na chvíli úplně opustil Rotterdam a viděl kus venkova. Vypadalo to přesně jako na obrázcích – pole a cesty postavené výš než terén kolem nich. Sestra Carlotta mu jednou vysvětlila, že většina polí leží níže než hladina moře a jediné, co moři brání, aby vtrhlo zpátky a zem zaplavilo, jsou mohutné hráze. Ale Bean věděl, že do blízkosti těch velkých hrází se nedostane. Alespoň ne pěšky.</p>

<p>Vrátil se do města, do čtvrti Schiebroek. Pozdě odpoledne druhého dne poznal jméno Rindijk Straat a zanedlouho našel příčnou ulici, jejíž jméno znal, Erasmus Singel, a odtamtud se již snadno dostal na nejstarší místo, na něž si dokázal vzpomenout: zadní dveře jedné restaurace, kde mu dali najíst, když byl ještě mimino a neuměl dobře mluvit, a dospělí se k němu hrnuli, aby ho nakrmili a pomohli mu, místo aby ho odkopávali z cesty.</p>

<p>Postával v šeru.</p>

<p>Nic se nezměnilo. Skoro si dokázal představit ženu s miskou jídla, jak mu ji podává, mává lžičkou a říká něco jazykem, kterému nerozuměl. Teď už si nápis nad restaurací dovedl přečíst a poznal, že je arménská, takže nejspíš na něho ta žena mluvila arménsky.</p>

<p>Kudy se sem dostal? Ucítil jídlo, když šel kolem… tudy? Šel po ulici kousek na jednu stranu a pak na druhou, znovu a znovu se otáčel, aby se zorientoval.</p>

<p>„Co tady děláš, tlusťochu?“</p>

<p>Byly to dvě děti, asi osmileté. Agresivní, ale tyrani to nebyli. Pravděpodobně patřili k nějaké partě. Ne, k rodině, teď když Achilles všechno změnil. Pokud změny pronikly i do této části města.</p>

<p>„Mám tady čekat na tátu.“</p>

<p>„A kdo je tvůj táta?“</p>

<p>Bean si nebyl jistý, jestli slovem „táta“ myslí jeho otce, nebo tátu rodiny“. Zariskoval však a řekl: „Achilles.“</p>

<p>Přišlo jim to směšné. „Ten je pořádný kus dál u řeky, proč by si s takovým tlouštíkem dával schůzku zrovna tady?“</p>

<p>Ale jejich posměch nebyl důležitý – podstatné bylo, že Achillova pověst se městem roznesla až sem.</p>

<p>„Vám jeho záležitosti vysvětlovat nemusím,“ odpověděl Bean. „A v Achillově rodině jsou všechny děti tlusté jako já. Tak dobře si jíme.“</p>

<p>„A jsou taky všichni malí jako ty?“</p>

<p>„Býval jsem větší, ale moc jsem se ptal,“ odsekl Bean, protlačil se mezi nimi a vydal se přes Rozenlaan k oblasti, kde mu připadalo nejpravděpodobnější, že by se mohl byt vrátného nacházet. Bloudil ulicemi, dokud se nesetmělo, a bloudil i potom.</p>

<p>Až do chvíle, kdy čirou náhodou zjistil, že stojí před lampou a snaží se přečíst jméno ulice. A tehdy jeho pozornost upoutaly iniciály vyryté do sloupu. P?DVM, stálo tam. Neměl ponětí, co to znamená; nikdy o tom nepřemýšlel, když se snažil si to zapamatovat; ale věděl, že už to někde zahlédl. A nejenom jednou, viděl to několikrát. Byt vrátného byl velice blízko.</p>

<p>Pomalu se otočil a prohlížel si okolí. A skutečně: malý činžovní dům s vnitřním i vnějším schodištěm.</p>

<p>Vrátný bydlel v nejvyšším patře. Přízemí, první patro, druhé, třetí. Bean došel k poštovním schránkám a pokusil se přečíst jména, ale schránky byly umístěny příliš vysoko na zdi a všechna jména byla vybledlá, některé jmenovky chyběly úplně.</p>

<p>Pravdou bylo, že jméno vrátného stejně neznal. Neměl důvod se domnívat, že by je poznal, i kdyby je dokázal na poštovní schránce přečíst.</p>

<p>Vnější schodiště nesahalo až do nejvyššího patra. Zřejmě je postavili kvůli ordinaci lékaře v prvním patře. A protože byla tma, dveře na horním konci schodiště byly zamčené.</p>

<p>Nezbývalo mu nic jiného než čekat. Měl dvě možnosti – buď čekat celou noc a dostat se do budovy některým vchodem ráno, nebo doufat, že se někdo bude vracet v noci a Beanovi se podaří proniknout dovnitř za ním.</p>

<p>Usnul a probudil se, usnul a probudil se znovu. Bál se, že si ho všimne nějaký policista a vyžene ho, takže když se probudil podruhé, přestal si hrát, že je na hlídce, vlezl si pod schody a schoulil se tam na noc.</p>

<p>Probudil ho opilecký smích. Byla stále tma a začínalo trochu pršet – ne však tolik, aby voda začala kapat ze schodů, takže Bean byl suchý. Vystrčil hlavu, aby se podíval, kdo se tak směje. Byli to muž a žena, oba rozjaření alkoholem. Muž ji kradmo osahával, dloubal a štípal a žena ho odháněla fackováním, které nemyslela vážně. „To nemůžeš počkat?“ ptala se.</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Stejně usneš a na nic se nezmůžeš,“ odbyla ho.</p>

<p>„Tentokrát ne,“ prohlásil. Vzápětí začal zvracet.</p>

<p>Znechuceně se na něho podívala a šla dál sama. On se potácel za ní. „Už je mi líp,“ řekl. „To bude dobrý.“</p>

<p>„Ale bude to dražší,“ odvětila mrazivě. „A nejdřív si vyčistíš zuby.“</p>

<p>„Jasně že si vyčistím zuby.“</p>

<p>Stáli teď přímo před domem. Bean vyčkával, aby proklouzl za nimi.</p>

<p>Potom si uvědomil, že nemusí čekat. Ten muž totiž <emphasis>byl</emphasis> vrátný z doby před několika lety.</p>

<p>Bean vystoupil ze stínů. „Děkuju, že jste ho přivedla domů,“ řekl ženě.</p>

<p>Oba na něho udiveně pohlédli.</p>

<p>„Kdo jsi?“ zeptal se vrátný.</p>

<p>Bean se na ženu podíval a obrátil oči v sloup. „Doufám, že tak opilý není,“ prohlásil. Pak se obrátil k vrátnému: „Máma nebude mít radost, až uvidí, že jdeš domů zase v takovém stavu.“</p>

<p>„Máma!“ vyhrkl vrátný. „O kom to sakra mluvíš?“</p>

<p>Žena do vrátného strčila. Byl tak vyvedený z rovnováhy, že se naklonil ke zdi, svezl se po ní a skončil na zadku na chodníku. „Mělo mě to napadnout,“ řekla. „Ty si mě vedeš domů ke své ženě?“</p>

<p>„Já nejsem ženatý,“ bránil se vrátný. „To dítě není moje.“</p>

<p>„Věřím, že v obou bodech mluvíš pravdu,“ prohlásila žena. „Ale stejně bude lepší, když ho necháš, aby ti pomohl do schodů. Máma čeká.“ Začala odcházet.</p>

<p>„A co mých čtyřicet guldenů?“ zeptal se smutně, jako by už v tu chvíli znal odpověď.</p>

<p>Udělala vulgární gesto a odešla do noci.</p>

<p>„Jsi parchant,“ vrčel vrátný.</p>

<p>„Potřeboval jsem s vámi mluvit o samotě,“ přiznal Bean.</p>

<p>„Kdo sakra jsi? Kdo je tvoje máma?“</p>

<p>„Proto jsem přišel, abych to zjistil,“ odpověděl Bean. „Jsem to malé dítě, které jste našel a přinesl domů. Před třemi lety.“</p>

<p>Muž se na něho ohromeně podíval.</p>

<p>Najednou se rozsvítilo světlo a vzápětí další. Bean a vrátný se ocitli v překrývajících se kuželech světla ze silných baterek. Obstoupili je čtyři policisté.</p>

<p>„Nesnaž se utéct, chlapče,“ varoval policista. „Ani vy, pane Prostopášný.“</p>

<p>„Nejsou to žádní zločinci,“ řekla nějaká žena. Bean poznal hlas sestry Carlotty. „Potřebuji si s nimi jen promluvit. Nahoře v jeho bytě.“</p>

<p>„Vy jste mě sledovala?“ zeptal se Bean.</p>

<p>„Věděla jsem, že ho hledáš. Ale nechtěla jsem zasáhnout dřív, než ho najdeš. Pro tvou informaci, chlapče, aby sis nemyslel, jak jsi chytrý: zadrželi jsme čtyři pouliční hrdlořezy a dva známé pedofily, kteří po tobě šli.“</p>

<p>Bean zakoulel očima. „Myslíte, že jsem zapomněl, jak se jich zbavit?“</p>

<p>Sestra Carlotta pokrčila rameny. „Nechtěla jsem, aby to bylo poprvé v životě, kdy jsi udělal chybu.“ Skutečně z toho bylo slyšet sarkasmus.</p>

<p>„Jak jsem vám už řekl, od toho Pabla de Noches jsme se nic nedozvěděli. Je to imigrant, který žije, aby mohl platit prostitutkám. Další bezcenný člověk, který tady zakotvil, když se Nizozemí stalo mezinárodní zónou.“</p>

<p>Sestra Carlotta trpělivě seděla a čekala, až inspektor dospěje na konec svého proslovu v duchu „já jsem vám to říkal.“ Ale když o někom prohlásil, že je bezcenný, nedokázala tuto poznámku přejít jen tak. „Vzal to dítě k sobě,“ připomněla. „Krmil je a staral se o ně.“</p>

<p>Inspektor námitku odbyl mávnutím ruky. „Potřebovali jsme o jednoho pouličního spratka víc? To je totiž jediné, co z takových lidí vzejde.“</p>

<p>„Není pravda, že jste se od něho <emphasis>nic</emphasis> nedozvěděl,“ řekla sestra Carlotta. „Dozvěděl jste se místo, kde byl chlapec nalezen.“</p>

<p>„A lidé, kteří tou dobou měli budovu v nájmu, se nedají vystopovat. Firma s takovým jménem nikdy neexistovala. Není čeho se chytit. Neexistuje způsob, jak je vypátrat.“</p>

<p>„Jenže to nic <emphasis>je</emphasis> něco,“ namítla sestra Carlotta. „Já vám říkám že ti lidé tam měli mnoho dětí, které všechny až na jedno odvezli když to tam ve spěchu rušili. Vy říkáte, že to byla firma s falešným jménem, která se nedá vypátrat. A vzhledem ke zkušenostem, které máte, neprozrazuje vám to poměrně dost o tom, co se v té budově dělo?“</p>

<p>Inspektor pokrčil rameny. „Jistě. Byla to zřejmě orgánová farma.“</p>

<p>Sestře Carlottě vhrkly do očí slzy. „A to je jediná možnost?“</p>

<p>„V bohatých rodinách přichází na svět mnoho dětí se vrozenými vadami,“ řekl inspektor. „Existuje černý trh s orgány kojenců a batolat. Když zjistíme, kde nějaká orgánová farma je, zlikvidujeme ji. Možná jsme jim byli na stopě a oni se o tom nějak dozvěděli a zavřeli krám. Ale na oddělení neexistuje žádný dokument, z něhož by vyplývalo, že jsme v té době nějakou orgánovou farmu odhalili. Takže to možná zrušili z jiného důvodu. Zase nic.“</p>

<p>Sestra Carlotta trpělivě přehlížela jeho neschopnost uvědomit si, jak je tato informace cenná. „Odkud ty děti pocházejí?“</p>

<p>Inspektor se na ni zaraženě podíval. Jako by po něm chtěla, aby jí vysvětlil základní věci, jak to v životě chodí.</p>

<p>„Orgánové farmy. Odkud berou děti?“</p>

<p>Inspektor pokrčil rameny. „Obvykle potraty v pozdních měsících. Nějaká domluva s nemocnicí, za provizi. Něco takového.“</p>

<p>„A to je jediný zdroj?“</p>

<p>„Já nevím. Únosy? Myslím, že to by nemohlo hrát podstatnou roli, tolik dětí bezpečnostním systémem nemocnic neunikne. Lidé, kteří své děti prodávají? Ano, říká se to. Chudí uprchlíci přijedou s osmi dětmi a o několik let později jich mají jenom šest a naříkají, jak jim ty chybějící zemřely, ale kdo to může dokázat? Nic, co by se dalo vysledovat.“</p>

<p>„Ptám se proto, že to dítě je neobvyklé. <emphasis>Velice</emphasis> neobvyklé.“</p>

<p>„Má tři ruce?“ zeptal se inspektor.</p>

<p>„Je geniální. Předčasně vyspělé. Ten chlapec odtamtud utekl, když mu nebyl ještě ani rok. Dřív, než se naučil chodit.“</p>

<p>Inspektor o tom chvíli přemýšlel. „Odlezl pryč?“</p>

<p>„Schoval se do nádržky na toaletě.“</p>

<p>„Chcete říct, že nadzvedl víko, když mu ještě nebyl ani rok?“</p>

<p>„Říkal, že šlo nadzvednout těžko.“</p>

<p>„No, nejspíš bylo z levné umělé hmoty, ne porcelánové. Vždyť víte, jak to v těchto zařízeních vypadá.“</p>

<p>„Snad ale chápete, proč se chci o původu toho dítěte něco dozvědět. Musela to být nějaká zázračná kombinace rodičů.“</p>

<p>Inspektor pokrčil rameny. „Chytré děti se rodí.“</p>

<p>„Ale dědičnost v tom hraje svou roli. Takové dítě muselo mít… pozoruhodné rodiče. Rodiče, kteří pravděpodobně budou díky své inteligenci nějak významní.“</p>

<p>„Možná ano. A možná ne. Chci říct, že i někteří z těch uprchlíků mohou být geniální, ale dostali se do svízelné situace. Aby zachránili ostatní děti, možná jedno prodají. Je to dokonce <emphasis>chytré</emphasis>. Nevylučuje to, že by rodiči toho vašeho geniálního chlapce nemohli být uprchlíci.“</p>

<p>„Předpokládám, že je to možné,“ uznala sestra Carlotta.</p>

<p>„Víc informací se nedopátráte. Ten Pablo de Noches totiž neví nic. Sotva byl schopen říct mi jméno města ve Španělsku, z něhož pochází.“</p>

<p>„Byl opilý, když jste ho vyslýchali.“</p>

<p>„Vyslechneme ho znovu, až bude střízlivý,“ prohlásil inspektor. „Dáme vám vědět, jestli zjistíme něco dalšího. Ale zatím se budete muset spokojit s tím, co už jsem vám řekl, protože nic víc nemáme.“</p>

<p>„Vím všechno, co v tuto chvíli potřebuji vědět. Dost, abych věděla, že toto dítě je skutečně zázrak, seslaný Bohem s nějakým záměrem.“</p>

<p>„Já nejsem katolík,“ prohlásil inspektor.</p>

<p>„Bůh vás přesto miluje,“ odvětila sestra Carlotta vesele.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Druhá část</p><empty-line /><empty-line /><p>BAŽANT</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPIT</strong><strong>OLA 5</strong></p>

<p><emphasis>VOLKY NEVOLKY</emphasis></p>

<p>„<emphasis>Proč mi dáváte na starost pětiletého spratka z ulice?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Viděl jste</emphasis><emphasis> jeho výsledky.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To je mám brát vážně?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vzhledem k tomu, že celý program Bitevní školy je založen na spolehlivosti našeho testovacího programu mládeže, pak ano, myslím, že byste jeho výsledky měl brát vážně. Udělal jsem si malý průzkum. Ještě žádné dítě si nevedlo lépe. Dokonce ani ten váš hvězdný žák.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Já nezpochyb</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>uji platnost testů. Jde o toho, kdo testuje.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Sestra Carlotta je jeptiška. Nenajdete čestnější osobu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je známo, že čestní lidé se klamou. Zoufalá touha najít po tolika letech pátrání jedno</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> alespo</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> jedno</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> dítě, jehož cena bude stát za tu námahu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A ona ho našla.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Podívejte se, jak ho našla. Ve svém prvním hlášení vychvaluje toho Achilla a ten</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> tenhle Bean, tenhle Hrášek</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> ji napadne až dodatečně. Potom se po Achillovi slehne zem, najednou o něm není zmínka</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> že by umřel? Nechtěla mu snad zařídit operaci nohy?</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> a jejím novým kandidátem je Bob Zelený.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Říká si 'Bean'. Podobně jako si ten váš Andrew Wiggin říká 'Ender'.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Není to můj Andrew Wiggin.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A Bean není dítě sestry Carlotty. Kdyby chtěla falšovat výsledky nebo manipulovat s testy, už dávno by do programu protlačila jiné studenty a my bychom věděli, že je nespolehlivá. Nikdy nic takového neudělala. Své nejnadějnější děti sama zamítne a potom jim najde nějaké místo na Zemi nebo v nevelitelském programu. Já myslím, že vám vadí hlavně to, že jste se už rozhodl soustředit veškerou pozornost a energii na Wiggina a nechcete, aby vás něco rozptylovalo.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nepamatuji si, že bych si k vám lehl na kanape.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Odpus</emphasis><emphasis>ť</emphasis><emphasis>te mi, jestli jsem se ve své </emphasis><emphasis>analýze zmýlil.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Samoz</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>ejm</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> tomu malému dám šanci. P</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>estože t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>m výsledk</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>m ani na okamžik nev</emphasis><emphasis>ěř</emphasis><emphasis>ím.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nejenom šanci. V</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>nujte se mu. Zkoušejte ho. Dávejte mu t</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>žké úkoly. Nenechte ho zleniv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>t.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Podce</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ujete náš program. V</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>nujeme se, zkoušíme a dáváme náro</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>né</emphasis><emphasis> úkoly všem našim student</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>m.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale n</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>kte</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>í jsou si rovn</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>jší než druzí.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„N</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>kte</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>í dovedou možnosti programu využít lépe než ostatní.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„T</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>ším se, až budu sest</emphasis><emphasis>ř</emphasis><emphasis>e Carlott</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> vypráv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>t o vašem nadšení.“</emphasis></p>

<p>Sestra Carlotta plakala, když říkala Beanovi, že nastal čas, aby odešel. Beanovi neukápla ani slza.</p>

<p>„Chápu, že se bojíš, Beane, ale bojíš se zbytečně. Budeš tam v bezpečí a můžeš se tam mnohému naučit. Podle toho, jak hltáš vědomosti, se ti tam brzy velice zalíbí. Tak, že se ti po mně nebude vůbec stýskat.“</p>

<p>Bean přimhouřil oči. Dal snad něčím najevo, že se bojí? Nebo že se mu po ní bude stýskat?</p>

<p>Nic takového necítil. Když se s ní setkal poprvé, byl možná ve stavu, kdy by k ní mohl něco cítit. Byla laskavá. Krmila ho. Chránila ho, dávala mu život.</p>

<p>Jenže potom vypátral vrátného Pabla a sestra Carlotta mu zabránila promluvit si s mužem, který ho zachránil mnohem dřív než ona. A nechtěla mu nic říct ani o tom, co Pablo vypověděl, nebo co se dozvěděla o tom čistém místě.</p>

<p>Od toho okamžiku byla důvěra pryč. Bean pochopil, že to, co sestra Carlotta dělá, nedělá pro něho. Využívala ho. Nevěděl k čemu. Možná to dokonce bylo něco, co by se sám rozhodl udělat. Ale neříkala mu pravdu. Měla před ním tajemství. Stejně jako měl svá tajemství Achilles.</p>

<p>Proto si od ní v měsících, kdy byla jeho učitelkou, udržoval čím dál větší odstup. Pochytil všechno, co ho učila – a také mnohé, co ho neučila. Vyplnil každý test, který mu dala, a výsledky měl dobré; ale neprozrazoval jí nic z toho, co se naučil, přestože ho to neučila.</p>

<p>Život se sestrou Carlottou byl samozřejmě lepší než život na ulici – neměl nejmenší úmysl se tam vrátit. Ale nevěřil jí. Byl neustále ve střehu. Byl stejně ostražitý jako předtím v Achillově rodině. Těch několik dní na začátku, kdy se před ní rozplakal, kdy se přestal ovládat a mluvil ze srdce – to byla chyba, kterou již nehodlal zopakovat. Život byl lepší, ale bezpečný se necítil a místo, kde žil, nebyl domov.</p>

<p>Věděl, že její slzy jsou z větší části opravdové. Měla ho skutečně ráda a bude se jí po něm stýskat, až odejde. Byl koneckonců dokonalé dítě, ochotné, bystré, poslušné. Pro ni to znamenalo, že byl „hodný“. Pro něho to byla jen cesta, jak si zajistit jídlo a vzdělání. Nebyl hloupý.</p>

<p>Proč si myslela, že se bojí?</p>

<p>Protože se bála ona o něho. Tedy pravděpodobně bylo čeho se bát. Bude muset být opatrný.</p>

<p>A proč si myslela, že se mu po ní bude stýskat? Protože se bude stýskat jí a nedovedla si představit, že by nemusel cítit totéž co ona. Vytvořila si jeho smyšlenou verzi. Jako v té hře Představme si…, na kterou se ho několikrát pokusila navnadit. Ona v dětství určitě vyrůstala v domě, kde bylo stále dost jídla. Bean nepotřeboval nic předstírat, aby si procvičil fantazii, když žil na ulici. Zato si musel vymýšlet plány, jak získat jídlo, jak se dostat do nějaké party, jak přežít, když ví, že každému připadá jako přítěž. Musel si představovat, jak a kdy se Achilles rozhodne proti němu vystoupit za to, že Poke nabádal, aby ho zabila. Musel si představovat nebezpečí za každým rohem, tyrana, který ho bude chtít připravit o každý drobet jídla. Bean měl fantazie dost. Ale neměl nejmenší zájem hrát Představme si…</p>

<p>To byla <emphasis>její</emphasis> hra. Hrála ji neustále. Představme si, že Bean je hodný chlapeček. Představme si, že Bean je syn, jakého tahle jeptiška ve skutečnosti nemůže nikdy mít. Představme si, že Bean bude plakat, až odejde – že teď nepláče proto, že má velký strach z té nové školy, z cesty do vesmíru, a proto na sobě nechce dát nic znát. Představme si, že Bean mě má rád.</p>

<p>A když to pochopil, rozhodl se: nijak mi neuškodí, když tomu všemu bude věřit. A ona tomu moc chce věřit. Tak proč jí to nedopřát? Ostatně, i Poke mě nechala zůstat s partou, protože to nemohlo nikomu uškodit, i když mě nepotřebovala. Poke by takovou laskavost taky udělala.</p>

<p>Proto Bean slezl se židle, obešel stůl k sestře Carlottě a objal ji nejvíc, kam rukama dosáhl. Vysadila si ho na klín a přitiskla ho k sobě. Její slzy mu stékaly do vlasů. Doufal, že jí neteče z nosu. Ale tiskl se k ní, dokud se ona tiskla k němu, a pustil ji teprve tehdy, když ho pustila ona. Přesně to od něho chtěla, jedinou odměnu, o kterou ho kdy požádala. Za všechna ta jídla, hodiny vyučování, knihy, jazyk, za jeho budoucnost si zasloužila, aby na její hru Představme si… přistoupil.</p>

<p>Pak ten okamžik pominul. Sklouzl jí z klína na podlahu. Ona si lehce otřela oči. Potom vstala, vzala ho za ruku a odvedla ho k čekajícím vojákům a k čekajícímu autu.</p>

<p>Když se k autu přiblížil, hrozivě se nad ním vztyčili muži v uniformách. Ale nebyly to šedé uniformy policistů ze správy mezinárodní zóny, kteří tak rádi kopali do dětí a mávali obušky. Tito měli na sobě šmolkově modré uniformy Mezinárodní flotily, jež vypadaly čistěji, a na zvědavcích, kteří se shromáždili kolem, nebylo vidět strach, ale spíš obdiv. Toto byla uniforma vzdálené síly, bezpečnosti lidstva, uniforma, na níž závisely veškeré naděje. To byla služba, do níž se chystal vstoupit.</p>

<p>Jenže on byl tak hrozně malý, a jak se na něho dívali, nakonec přece jen dostal strach a stiskl ruku sestry Carlotty pevněji. Stane se jedním z nich? Bude také jednou mužem v takové uniformě, terčem podobného obdivu? Tak proč se potom bál?</p>

<p>Bojím se, blesklo mu hlavou, protože nechápu, jak bych někdy mohl být tak vysoký.</p>

<p>Jeden z vojáků se k němu sklonil, aby ho vysadil do auta. Bean ho zpražil pohledem, který říkal, ať se neopovažuje něco takového udělat. „Zvládnu to sám,“ řekl.</p>

<p>Voják nepatrně přikývl a znovu se narovnal. Bean se zahákl nohou za stupačku auta a vytáhl se nahoru. Bylo to vysoko nad zemí a sedadlo, jehož se chytil, bylo tak hladké, že jeho rukám neposkytovalo prakticky žádnou oporu. Ale dokázal to a posadil se doprostřed zadního sedadla, na jediné místo, kde mohl vidět mezi předními sedadly, aby měl alespoň trochu ponětí, kam auto pojede.</p>

<p>Jeden voják se posadil na místo řidiče. Bean očekával, že druhý nasedne dozadu k němu, a předpokládal, že vznikne spor, zda Bean může sedět uprostřed nebo ne. Ale nasedl na druhou stranu vpředu. Bean zůstal vzadu sám.</p>

<p>Vyhlédl bočním okénkem na sestru Carlottu. Ještě pořád si otírala oči kapesníkem. Maličko mu zamávala. Zamával jí také. Auto se po magnetickém pásu ve vozovce klouzavě rozjelo. Zanedlouho byli venku z města a ujížděli venkovskou krajinou rychlostí sto padesáti kilometrů v hodině. Mířili na amsterdamské letiště, jedno z pouhých tří v Evropě, odkud mohly startovat raketoplány, které létaly na oběžnou dráhu. Bean s Rotterdamem skončil. Alespoň prozatím skončil se Zemí jako takovou.</p>

<p>Jelikož Bean nikdy neletěl letadlem, nechápal, v čem se od něho raketoplán liší. Ale zpočátku se zdálo, že ostatní chlapci nedovedou mluvit o ničem jiném. Čekal jsem, že bude větší. Copak nestartuje kolmo vzhůru? Tak to dělaly staré raketoplány, blbečku. Nejsou tady žádné stolečky! To proto, že ve stavu beztíže stejně nemůžeš nic položit, ty zabedněnče.</p>

<p>Pro Beana bylo nebe prostě nebe a důležité pro něho odjakživa bylo jen to, jestli bude pršet nebo sněžit, jestli přijde vítr nebo bouřka. Letět do kosmu mu nepřipadalo o nic podivnější než letět do mraků.</p>

<p>Zato ho fascinovaly ostatní děti. Většinou to byli chlapci, a všechny byly starší než on. Rozhodně byly všechny větší. Některé se na něho dívaly divně a za sebou zaslechl, jak jedno šeptem říká: „To je dítě nebo panenka?“ Ale uštěpačné poznámky na adresu jeho velikosti a věku pro něho nebyly ničím novým. Co ho překvapilo, bylo to, že poznámka byla jen jedna a byla vyřčena šeptem.</p>

<p>Děti ho fascinovaly samy o sobě. Byly všechny tak tlusté, tak měkké. Měly těla jako polštáře, plné tváře, husté vlasy, dobře padnoucí oblečení. Bean samozřejmě věděl, že je tlustší než kdykoli od okamžiku, kdy opustil čisté místo, ale sebe neviděl, viděl jen je a nemohl se ubránit srovnávání s dětmi z ulice. Seržant by každé z nich rozcupoval. Achilles by… přemýšlet o Achillovi nemělo smysl.</p>

<p>Bean si je zkusil představit, jak stojí ve frontě před charitní vývařovnou. Nebo žebrají o obaly od bonbónů, aby je mohly olízat. To byl dobrý vtip. Ty nikdy v životě neměly nouzi o jídlo. Bean měl chuť praštit je všechny tak prudce do břicha, že vyzvracejí všechno, co dnes snědly. Ať trochu poznají, jaké to je, když člověka bolí břicho, když ho hryže hlad. A pak by jim ho dal pocítit znovu další den, další hodinu, ráno, v noci, ve spánku, až budou vzhůru, tu neustálou chvějivou slabost v hrdle, malátnost za očima, bolesti hlavy, závratě, opuchlé klouby, nafouklé břicho, ztenčování svalů, až člověk skoro nemá sílu stát. Těmto dětem se nestalo, že by se podívaly smrti do tváře a pak se rozhodly navzdory všemu žít. Byly spokojené. Byly neopatrné.</p>

<p>Tyto děti pro mne nejsou soupeři.</p>

<p>A se stejnou jistotou: nikdy se jim nevyrovnám. Vždycky budou větší, silnější, rychlejší, zdravější. Šťastnější. Jedno před druhým se naparovaly, se smutkem mluvily o domově, vysmívaly se dětem, které nesplnily požadavky, takže s nimi neodletěly, tvářily se, že mají zaručené zprávy o tom, jak to v Bitevní škole opravdu chodí. Bean neříkal nic. Jen poslouchal a pozoroval jejich manévry. Některé byly odhodlané získat si postavení v hierarchii, jiné byly tišší, protože věděly, že jejich místo bude dole; a několik jich bylo uvolněných, bezstarostných, protože se kvůli společenskému žebříčku nemusely trápit, neboť v něm vždycky byly nahoře. Beana něco nabádalo, aby se do zápasu zapojil a zvítězil v něm, prodral se až na vrchol. Na druhou stranu celou skupinou pohrdal. Co by tím dokázal, kdyby se stal vůdcem této prašivé smečky?</p>

<p>Potom sklopil zrak na své malé ruce a na ruce chlapce, jenž seděl vedle něho.</p>

<p>Ve srovnání s ostatními skutečně vypadám jako panenka.</p>

<p>Několik dětí si stěžovalo, že mají hlad. Bylo přísně zakázáno jíst čtyřiadvacet hodin před letem raketoplánem, a většina těchto dětí tak dlouho bez jídla nikdy nebyla. Pro Beana čtyřiadvacet hodin bez jídla prakticky nestálo za povšimnutí. V jeho partě se kvůli hladu netrápili dřív než za sedm dní.</p>

<p>Raketoplán odstartoval stejně jako letadlo, i když měl dlouhou, velice dlouhou rozjezdovou dráhu, jak byl těžký. Beana pohyb stroje překvapil; to, jak se řítil dopředu a přitom se zdálo, že se nehýbe, jak se lehce kolébal a občas nadskočil, jako by přejížděli nerovnosti na neviditelné cestě.</p>

<p>Když nabrali výšku, setkali se s dvěma tankovacími letadly, aby načerpali zbytek raketového paliva potřebného k dosažení únikové rychlosti. S takovým množstvím paliva na palubě by se letoun nedokázal odlepit od země.</p>

<p>Během doplňování paliva vyšel z pilotní kabiny nějaký muž a postavil se před řady sedadel. Měl na sobě šmolkovou uniformu jako ze škatulky a jeho úsměv vypadal stejně naškrobeně, nažehleně a neposkvrnitelně jako jeho oděv.</p>

<p>„Moje milé děti,“ oslovil je. „Některé z vás zřejmě ještě neumějí číst. Máte zůstat připoutány po celou dobu letu. Proč se tolik z vás odepnulo? Jdete někam?“</p>

<p>Odpověděla mu spousta tichých cvaknutí. Znělo to jako chabý potlesk.</p>

<p>„Chtěl bych vás také varovat, abyste své ruce nechali v klidu, i kdyby vás nějaké jiné dítě neodolatelně rozčilovalo nebo lákalo. Nezapomínejte na to, že děti kolem vás dosáhly ve všech testech, které jste podstoupily, stejně dobrých výsledků jako vy a některé dokonce lepších.“</p>

<p>To je nesmysl, pomyslel si Bean. Někdo tady musel být nejlepší.</p>

<p>Chlapce, který seděl přes uličku, zřejmě napadlo totéž. „To určitě,“ utrousil jízlivě.</p>

<p>„Chtěl jsem něco říct, ale klidně odbočím,“ prohlásil muž. „Prosím, poděl se s námi o to, co ti tak učarovalo, že jsi to v sobě nedokázal udržet.“</p>

<p>Chlapec poznal, že udělal chybu, ale rozhodl se jít dál. „Někdo tady dosáhl nejlepšího výsledku.“</p>

<p>Muž se na něho dál díval, jako by ho pobízel, aby pokračoval.</p>

<p>Láká ho, aby si vykopal ještě hlubší hrob, pomyslel si Bean.</p>

<p>„Říkal jste, že všichni dosáhli stejně dobrých výsledků a někdo dokonce lepších, ale to nemůže být pravda.“</p>

<p>Muž stále čekal.</p>

<p>„To je všechno, co jsem chtěl říct.“</p>

<p>„Je ti líp?“ zeptal se muž.</p>

<p>Chlapec zaraženě mlčel.</p>

<p>Aniž by porušil dokonalý úsměv, muž změnil tón hlasu. Místo čirého sarkasmu z něj teď zazněla ostrá hrozba. „Na něco jsem se tě ptal, chlapče.“</p>

<p>„Ne, není mi líp.“</p>

<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptal se muž.</p>

<p>„Nero.“ Několik dětí, které měly ponětí o historii, se jménu začalo smát. Bean věděl, že byl císař, který se jmenoval Nero. Ale nesmál se. Věděl, že dítě, které se jmenuje Bean, udělá dobře, když se nebude smát jménům jiných dětí. Navíc, takové jméno mohlo být opravdu nepříjemné. To, že si nedal nějakou přezdívku, svědčilo o jeho síle nebo přinejmenším vzdorovitosti. Nebo Nero <emphasis>byla</emphasis> přezdívka.</p>

<p>„Jenom… Nero?“ zeptal se muž.</p>

<p>„Nero Boulanger.“</p>

<p>„Jsi Francouz? Nebo máš jenom hlad?“</p>

<p>Bean vtip nepochopil. Že by jméno Boulanger mělo něco společného s jídlem?</p>

<p>„Alžířan.“</p>

<p>„Nero, jsi příkladem všem dětem v tomto raketoplánu. Většina z nich je totiž tak bláhových, že si myslí, že je lepší nechat si své nejhloupější myšlenky pro sebe. Ty však chápeš hlubokou pravdu, která žádá projevit svou hloupost veřejně. Držet svou hloupost uvnitř znamená zakládat si na ní, lpět na ní, chránit si ji. Ale ten, kdo svou hloupost odhalí, si dává šanci, že bude lapena, opravena a nahrazena moudrostí. Buďte všichni stateční jako Nero Boulanger, a když se vám v hlavě zrodí tak nebetyčně pitomá myšlenka, že ji budete považovat za chytrou, nezapomeňte vydat nějaký zvuk, propusťte ze svých chabých mozečků nějaký myšlenkový pšouk, abyste se mohli poučit.“</p>

<p>Nero cosi zavrčel.</p>

<p>„Vida – další projev nadýmání, ale tentokrát ještě méně zřetelný než předtím. Řekni nám to, Nero. Promluv. Tvoje odvaha, byť nemístná, je pro nás pro všechny poučná.“</p>

<p>Několik studentů se zasmálo.</p>

<p>„Slyšíš – tvůj pšouk podnítil další pšouky od lidí stejně hloupých, neboť se domnívají, že jsou lepší než ty a že by se tak snadno nedali vybrat jako ukázky vytříbeného intelektu.“ Smích definitivně zmlkl. Bean ucítil nezřetelnou hrůzu, neboť mu bylo jasné, že toto slovní oťukávání, nebo spíš jednostranný slovní útok, toto mučení, toto veřejné zostuzení, se nějakou složitou cestou dobere až k němu. Nevěděl, z čeho to vycítil, neboť muž v uniformě k němu ani jednou nezalétl pohledem a sám Bean nevydal ani hlásku, neudělal nic, čím by na sebe mohl upoutat pozornost. Přesto věděl, že nejkrutější zásah dýkou od tohoto muže nakonec nedostane Nero, ale on.</p>

<p>Potom si Bean uvědomil, odkud bere tu jistotu, že se to obrátí proti němu. Zvrhlo se to v nechutný spor o to, zda někdo dosáhl při testech lepších výsledků než někdo jiný z raketoplánu. A Bean dospěl k názoru, aniž k tomu měl nějaký zvláštní důvod, že nejlepší výsledky patřily jemu.</p>

<p>Teď, když se mu tato víra zjevila, poznal, že je absurdní. Všechny tyto děti byly větší a vyrůstaly v mnohem lepších podmínkách než on. On měl jako učitelku pouze sestru Carlottu – sestru Carlottu a pochopitelně ulici, ale z toho, co se naučil <emphasis>tam</emphasis>, se v testech uplatnilo jen velmi málo.</p>

<p>Přesto si dál s absolutní jistotou uvědomoval, že tento rozhovor je pro něho plný nebezpečí.</p>

<p>„Řekl jsem ti, abys promluvil, Nero. Já čekám.“</p>

<p>„Stále nechápu, co hloupého jsem řekl,“ prohlásil Nero.</p>

<p>„Tak za prvé to bylo hloupé tím, že veškerou autoritu tady mám já a ty nemáš žádnou, takže ti můžu ze života udělat peklo a ty nebudeš mít sílu se bránit. Takže kolik je třeba inteligence, aby člověk udržel jazyk za zuby a nepřitahoval k sobě pozornost? Dá se při tak nerovnoměrném rozložení moci dospět k jasnějšímu rozhodnutí?“</p>

<p>Nero zapadl do sedadla.</p>

<p>„Za druhé, vypadalo to, že mne posloucháš ne proto, abys získal užitečnou informaci, ale proto, abys mne zkusil nachytat při logickém omylu. To nám všem napovídá, že jsi zvyklý být chytřejší než učitelé, a že je posloucháš, abys je nachytal při chybách a mohl tak před ostatními studenty ukázat, jak jsi chytrý. Je to natolik zbytečná, hloupá metoda poslouchání, že evidentně promarníš několik měsíců našeho času, než konečně pochopíš, že jediný úkon, na němž skutečně záleží, je přenos užitečných informací z dospělých, kteří je mají, na děti, které je nemají, a že čekání na chyby je zločinné marnění času.“</p>

<p>Bean v duchu nesouhlasil. Zločinné marnění času bylo <emphasis>zdůraz</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ování</emphasis> chyb. Najít je – všimnout si jich – to bylo důležité. Pokud člověk sám ve vlastní hlavě nerozlišoval mezi užitečnými a chybnými informacemi, pak se vůbec neučil, ale pouze nahrazoval nevědomost falešnou vírou, která nebyla o nic lepší.</p>

<p>Muž měl nicméně pravdu, když mluvil o tom, jak je zbytečné se ozývat. Když vím, že učitel udělal chybu, a nic neřeknu, zůstávám jediný, kdo má správnou informaci, a to mi dává výhodu před těmi, kteří věří učiteli.</p>

<p>„Za třetí,“ pokračoval muž, „moje prohlášení působí rozporně a nemožně pouze proto, že jsi nenahlédl pod povrch situace. Nemusí totiž být pravda, že jedna osoba má ze všech v tomto raketoplánu nejlepší výsledky. A to proto, že testů bylo mnoho – fyzických, psychických, společenských a psychologických – a také existuje mnoho způsobů, jak definovat, co je 'nejlepší', neboť je mnoho způsobů, jak může být člověk fyzicky, společensky nebo psychologicky vhodný k tomu, aby velel. Děti, které prokázaly největší vitalitu, nemusely být nejlepší při hodnocení síly; děti, které měly podle testů nejlepší paměť, třeba nedopadly tak dobře při analýze předvídavosti. Mimořádně pohotové děti mohou mít problémy s opožděným odměňováním. Začínáš chápat povrchnost uvažování, které tě dovedlo ke tvé hloupé a zbytečné poznámce?“</p>

<p>Nero přikývl.</p>

<p>„Potěš nás ještě jednou svým pšoukem, Nero. Uznávej své chyby stejně hlasitě, jak je děláš.“</p>

<p>„Zmýlil jsem se.“</p>

<p>V raketoplánu nebyl jediný chlapec, který by nepřiznal, že by byl raději mrtvý, než aby v tu chvíli seděl na Nerově místě. Přesto Bean cítil svým způsobem také závist, byť nechápal, proč by měl závidět oběti takového mučení.</p>

<p>„A přesto,“ navázal muž, „ses v tomto raketoplánu čirou náhodou zmýlil méně, než by ses byl býval zmýlil v každém jiném raketoplánu, plném nováčků mířících do Bitevní školy. A víš proč?“</p>

<p>Nero se rozhodl zůstat zticha.</p>

<p>„Ví někdo proč? Uhodne to někdo? Můžete vyslovit své úvahy.“</p>

<p>Nikdo nabídku nepřijal.</p>

<p>„V tom případě vyberu dobrovolníka. Byť to může znít nepravděpodobně, je tu mezi vámi chlapec, který se jmenuje 'Bean'. Byl by tento chlapec tak laskav a promluvil?“</p>

<p>A je to tady, pomyslel si Bean. Zaplavila ho hrůza; zároveň však cítil silné vzrušení, neboť právě po tom toužil, i když nevěděl proč. Podívej se na mne. Mluv se mnou, ty, který máš moc, ty, který máš autoritu.</p>

<p>„Tady jsem, pane,“ přihlásil se Bean.</p>

<p>Muž nápadně bloudil pohledem po kabině sem a tam, jako by nemohl Beana najít. Samozřejmě to jen hrál – věděl přesně, kde Bean sedí, ještě než vůbec promluvil. „Nevidím, odkud se tvůj hlas ozývá. Mohl bys zvednout ruku?“</p>

<p>Bean okamžitě zvedl ruku. Zahanbeně si uvědomil, že nedosáhne ani na horní okraj vysokého opěradla.</p>

<p>„Ani teď tě nevidím,“ řekl muž, i když ho samozřejmě viděl. „Dovoluji ti odepnout se a stoupnout si na sedadlo.“</p>

<p>Bean neprodleně poslechl, zbavil se popruhu a vyskočil na nohy. Byl sotva vyšší než opěradlo sedadla před ním.</p>

<p>„Á, támhle jsi. Beane, byl bys tak laskav a zkusil odhadnout, proč se v tomto raketoplánu Nero přiblížil pravdě víc než ve kterémkoli jiném?“</p>

<p>„Možná tady někdo dosáhl nejlepších výsledků v mnoha testech.“</p>

<p>„Nejenom v mnoha. Ve všech testech inteligence. Ve všech psychologických testech. Ve všech testech týkajících se velení. Ve všech do posledního. Byl lepší než kdokoli jiný v tomto raketoplánu.“</p>

<p>„Takže jsem měl pravdu,“ ozval se s novou kuráží Nero.</p>

<p>„Ne, neměl,“ odvětil muž. „Neboť to pozoruhodné dítě, které dosáhlo nejlepších výsledků ve všech testech souvisejících s velením, bylo nejhorší ve fyzických testech. A víte proč?“</p>

<p>Nikdo neodpověděl.</p>

<p>„Beane, když už stojíš, mohl bys to zkusit a říct nám, proč se podle tebe mohlo stát, že bylo toto dítě nejhorší ve fyzických testech?“</p>

<p>Bean věděl, do jaké situace byl vmanipulován. A odmítl pokusit se uhnout před jasnou odpovědí. Byl odhodlán to vyslovit, přestože otázka byla postavena tak, aby si odpovědí u ostatních vysloužil pohrdání. Ostatně, pohrdali by jím tak jako tak, ať by odpověděl kdokoli.</p>

<p>„Možná byl ve fyzických testech nejhorší proto, že je velmi malý.“</p>

<p>Mnoho chlapců dalo mručením jasně najevo, jak jsou jeho odpovědí pohoršeni. Arogancí a samolibostí, která z ní vyplývala. Ale muž v uniformě pouze vážně pokýval hlavou.</p>

<p>„Jak se dalo u chlapce nadaného tak pozoruhodnými schopnostmi čekat, máš naprostou pravdu. Jen neobvykle malá postava tohoto chlapce zabránila tomu, aby měl Nero pravdu, že jedno dítě dosáhlo lepších výsledků než všechny ostatní.“ Otočil se k Nerovi. „Takový kousek a nemusel z tebe být pitomec,“ řekl. „A přesto… i kdybys měl pravdu, byla by to náhoda. I pokažené hodiny ukazují správný čas dvakrát denně. Posaď se, Beane, a znovu se připoutej. Doplňování paliva skončilo, za malou chvíli poletíme dál.“</p>

<p>Bean si sedl. Cítil nepřátelství ostatních dětí. V tuto chvíli s tím nemohl nic dělat a nebyl si jist, jestli to vůbec je nevýhoda. Důležitá byla mnohem záhadnější otázka: Proč ho ten člověk do takové situace dostal? Pokud šlo o to, aby spolu děti soutěžily, stačilo nechat mezi nimi kolovat seznam s výsledky všech dětí ve všech testech, aby všichni viděli, jak si kdo stojí. Místo toho byl Bean vydělen. Už tak byl nejmenší a ze zkušenosti věděl, že bude hromosvodem všech zlomyslných popudů, které má takový tyran v srdci. Tak proč kolem něho kreslili ten velký kruh a obraceli na něho všechny šípy, prakticky vyzývali, aby si z něho všichni udělali terč pro svůj strach a nenávist?</p>

<p>Klidně si nakreslete terče a namiřte hroty. Já v téhle škole obstojím a jednou já budu ten, kdo má autoritu, a proto mi bude jedno, kdo má rád <emphasis>mě</emphasis>. Důležité bude to, koho budu mít rád <emphasis>já</emphasis>.</p>

<p>„Jak si možná vzpomenete,“ promluvil muž, „než z huby Nera Pekařovic vyšel první pšouk, chtěl jsem něco říct. Vysvětloval jsem vám, že i když vám některé z přítomných dětí může připadat jako výborný terč pro vaši žalostnou touhu dokázat svou převahu v situaci, kdy si nejste jisti, zda ve vás vaše okolí poznává hrdinu, jímž chcete v očích lidí být, musíte se ovládnout a zdržet se dloubání, štípání, píchání nebo bití a dokonce i jedovatě provokativních poznámek či hihňání, jako by vám přeskočilo, k čemuž by vás mohla svádět představa, že je někdo snadný cíl. Důvod, proč byste to neměli dělat, je ten, že nevíte, kdo z této skupiny bude jednou v budoucnu vaším velitelem, kdo bude admirálem, až vy budete pouhými kapitány. A jestli si náhodou myslíte, že zapomenou, jak jste se k nim teď, dnes chovali, pak jste skutečně blázni a není vám pomoci. Pokud budou dobří velitelé, využijí vás v boji náležitým způsobem bez ohledu na to, jak vámi pohrdají. Ale nemusejí vám pomoci k postupu. Nemusejí vás živit a podporovat. Nemusejí být laskaví a smířliví. Přemýšlejte o tom. Lidé, které vidíte kolem sebe, vám jednoho dne budou dávat rozkazy, které rozhodnou o vašem životě či smrti. Doporučuji vám zasloužit si jejich uznání, ne se je snažit ponižovat, jen abyste se mohli ukázat jako nějací pitomečci na školním dvoře.“</p>

<p>Muž ještě jednou nasměroval svůj mrazivý úsměv k Beanovi.</p>

<p>„Vsadím se, že tady Bean už spřádá plány, jak bude jednou admirálem, který vám bude všem rozkazovat. Dokonce si plánuje, jak mě pošle samotného držet hlídku v pozorovatelně na nějakém asteroidu a nechá mě tam tak dlouho, až mi osteoporóza rozpustí kosti a budu se po stanici přelévat jako nějaká améba.“</p>

<p>Beana ani na okamžik nenapadlo uvažovat o nějakém budoucím sporu mezi ním a tímto důstojníkem. Nijak netoužil po pomstě. Nebyl Achilles. Achilles byl hloupý. A tenhle důstojník byl hloupý, když si myslel, že tak Bean bude uvažovat. Určitě si však myslel, že mu Bean bude vděčný za výstrahu ostatním, aby si na něho nedovolovali. Jenže na Beana si již dovolovali tvrdší mizerové, než byli tady; 'ochranu' tohoto důstojníka nepotřeboval, neboť propast mezi ním a ostatními dětmi ještě zvětšila. Kdyby Bean prohrál několik rvaček, možná by ho přijali. Takhle rvačky nebudou. Nebude jednoduché postavit mosty.</p>

<p>To byl důvod mrzutosti, jíž si důstojník  v Beanově tváři zjevně všiml. „Mám pro tebe vzkaz, Beane. Je mi jedno, co se mnou uděláš. Protože opravdový nepřítel je jen jeden. Termiťané. A jestli vyrosteš a staneš se admirálem, který dokáže, že porazíme termiťany a ubráníme Zemi pro lidstvo, klidně mi řekni, abych si sežral střeva a začal od zadku, a já stejně odpovím: Děkuji, pane. Termiťané jsou nepřítel. Žádný Nero. Žádný Bean. Ani já ne. Takže ruce pryč jeden od druhého.“</p>

<p>Znovu se zazubil, ale veselí v tom nebylo.</p>

<p>„Kromě toho, když se naposledy někdo pokusil zkusit si něco na jiné dítě, dopadlo to tak, že ve stavu beztíže poletoval po raketoplánu a zlomil si ruku. I to patří k zákonům strategie. Dokud nevíte, že jste silnější než nepřítel, manévrujte, nepouštějte se do boje. Považujte to za svou první lekci v Bitevní škole.“</p>

<p>To že měla být první lekce? Nebylo divu, že tomu chlapíkovi dávali na starost převoz dětí raketoplánem a nenechávali ho učit. Kdo by se chtěl <emphasis>takovým</emphasis> moudrem řídit, byl by proti silnému nepříteli ochromený. Někdy se <emphasis>musíš</emphasis> pustit do boje, i když víš, že jsi slabý. Nemůžeš <emphasis>čekat</emphasis>, až budeš <emphasis>vědět</emphasis>, že jsi silnější. Posiluješ se všemi způsoby, které máš k dispozici, a potom překvapivě udeříš, připlížíš se, bodneš zezadu, využiješ slabé místo, nastražíš lest, použiješ lež, uděláš cokoli, co je třeba, abys zajistil, že ze střetu vyjdeš vítězně.</p>

<p>Tenhle chlapík byl možná silný jako jediný dospělý v raketoplánu plném dětí, ale kdyby byl dítě na ulicích Rotterdamu, za měsíc by se „umanévroval“ k smrti hladem. Pokud by ho ještě dřív někdo nezabil za to, že mluví, jako by si myslel, že chcanky jsou voňavka.</p>

<p>Muž se otočil a chystal se zamířit zpět do pilotní kabiny.</p>

<p>Bean na něho zavolal. „Jak se jmenujete vy?“</p>

<p>Muž se otočil a zpražil ho pohledem. „Už vymýšlíš rozkaz, aby mi koule rozemleli na prášek, Beane?“</p>

<p>Bean neodpověděl. Pouze se mu díval do očí.</p>

<p>„Já jsem kapitán Dimak. Chceš se ještě na něco zeptat?“</p>

<p>Proč to nezjistit hned. „Učíte na Bitevní škole?“</p>

<p>„Ano,“ odvětil. „Vždycky když letíme dolů pro raketoplán plný chlapečků a holčiček, máme s tím spojený opušťák na Zemi. Stejně jako ve vašem případě: to, že jsem v raketoplánu znamená, že moje dovolená skončila.“</p>

<p>Tankovací letadla se odpojila a vylétla nad ně. Ne, to jejich stroj klesal. A ocas klesal níž než příď raketoplánu.</p>

<p>Na okna se spustily kovové kryty. Bylo to, jako by padali rychleji a rychleji… dokud se s burácením, které rozechvělo všechny kosti, nezažehly motory a raketoplán nezačal znovu stoupat, výš a čím dál rychleji, až měl Bean pocit, že ho to protlačí opěradlem křesla. Zdálo se, že to bude trvat věčně, beze změny.</p>

<p>Pak najednou… ticho.</p>

<p>Ticho a vzápětí vlna paniky. Opět padali, jenže tentokrát chyběl směr dolů, byla jen nevolnost a strach.</p>

<p>Bean zavřel oči. Nepomáhalo to. Znovu je otevřel a pokusil se zorientovat. Žádný směr neposkytoval rovnováhu. Ale na ulici se naučil nepodléhat žaludeční nevolnosti – velká část jídla, které musel sníst, už nebyla v nejlepším stavu, a on si nemohl dovolit je vyzvracet. Proto se uchýlil k postupu, který proti nevolnosti obvykle používal – zhluboka dýchat, odvádět pozornost tím, že se soustředí na hýbání prsty na nohou. A překvapivě rychle si na beztížný stav zvykl. Když neočekával, že některým směrem bude dole, neměl problémy.</p>

<p>Ostatní děti jeho pomůcku neměly, nebo možná byly na nenadálou, vytrvalou ztrátu rovnováhy citlivější. Jasně se ukázalo, proč je zakázáno před startem jíst. Dávení bylo hodně, ale díky tomu, že nebylo co zvracet, obešlo se to bez nepořádku a bez zápachu.</p>

<p>Dimak se vrátil do kabiny raketoplánu a tentokrát stál na stropě. Důmyslně promyšlené, blesklo hlavou Beanovi. Začala další lekce, tentokrát na téma, jak se zbavit z planety zažitých očekávání ohledně směrů a gravitace. Bylo vůbec možné, že by děti byly tak hloupé a potřebovaly vysvětlovat tak jasné věci?</p>

<p>Bean strávil lekci tím, že zkoušel, kolik musí vynaložit námahy, aby se mohl ve svých volných popruzích pohybovat. Všichni ostatní byli dost velcí, aby jim popruhy padly a bránily jim v pohybu. Pouze Bean měl prostor pro trochu manévrování. Maximálně jej využil. Než dorazili do Bitevní školy, uzrálo v něm odhodlání naučit se alespoň trochu ovládat pohyb v nulové gravitaci. Usoudil, že ve vesmíru je možné, aby jednoho dne jeho přežití záviselo na tom, zda ví, kolik síly je třeba vynaložit na to, aby tělo uvedl do pohybu a následně je zastavil. Mnohem důležitější, než aby to věděl hlavou, bylo vědět to tělem. Bylo hezké analyzovat, ale pohotové reflexy mohou člověku zachránit život.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITO</strong><strong>LA 6</strong></p>

<p><emphasis>ENDERÚV STÍN</emphasis></p>

<p><emphasis>„Obvykle jsou vaše zprávy o skupinách nováčků stručné. Několik problémových jedinců, hlášení o nehodě, nebo</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> to je úplně nejlepší</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> nic.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Můžete kteroukoli část mé práce přeskočit, pane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pane? Kdepak se nám dnes vzal ten naježený pedant?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kterou pasáž mé zprávy považujete za nepřiměřenou?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Podle mě to není zpráva, ale zamilovaná píse</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Chápu, že to může vypadat jako podlézání, uplat</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ovat na každou skupinu nováčků metodu, kterou jste použil s Enderem Wigginem</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vy ji používáte na každou várku nováčků?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Sám jste poznamenal, že má zajímavé výsledky. Vede k okamžitému roztřídění.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Roztřídění na kategorie, které by jinak možná nevznikly. Přesto přijímám kompliment, který jste mi svým postupem složil. Ale sedm stránek o Beanovi</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> skutečně jste se tolik dozvěděl z reakce, která sestávala především z mlčenlivé poddajnosti?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Právě o to mi jde, pane. To vůbec nebyla poddajnost. Bylo to</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> já prováděl experiment, ale připadalo mi to, jako by velké oko, které se dívá do mikroskopu, patřilo jemu, a já byl tím vzorkem na sklíčku.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže vás znervóznil.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ten by znervóznil každého. Je ledový, pane. A přitom</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A přitom žhavý. Ano, četl jsem vaši zprávu. Každou stránku vaší brilantní zprávy.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, pane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Předpokládám, že je vám známa dobrá rada, abychom se nezamilovávali do svých studentů.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pane?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V tomto případě však mám radost, že vás Bean tak zajímá. Mne totiž ne. Já již mám chlapce, o němž si myslím, že s ním jsou naše naděje největší. Přesto existuje značný tlak kvůli těm posraným, přikrášleným výsledkům Beanových testů, které mu měly získat zvláštní pozornost. Tak ji bude mít. A to vaši.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale pane…“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Možná nedovedete rozlišit rozkaz od nabídky.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jediné, co mi dělá starosti, je… domnívám se, že již o mně nemá valné mínění.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Výborně. To znamená, že vás bude podc</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ovat. Pokud se n</emphasis><emphasis>edomníváte, že by jeho nevalné mínění nemohlo být oprávněné.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ve srovnání s ním můžeme všichni vypadat trochu přihlouple.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Soustřeďte se na svůj úkol. Snažte se nevzhlížet k němu jako k božstvu.“</emphasis></p>

<p>První den v Bitevní škole Bean myslel na jediné – přežít. Nikdo mu nepomůže – Dimkova malá šaráda v raketoplánu to ukázala jasně. Dostávali ho do situace, aby měl kolem sebe… koho? V nejlepším případě rivaly, v nejhorším nepřátele. Takže to zase byla ulice. A proč ne? Bean na ulici přežil. A přežíval by dál, i kdyby ho sestra Carlotta nenašla. Dokonce i bez Pabla – možná by to dokázal, i kdyby ho vrátný Pablo nenašel na záchodě čistého místa.</p>

<p>Proto se díval kolem sebe. Poslouchal. Všechno, co se naučili jiní, se musel naučit také, a možná lépe. A navíc, musel pochopit také věci, o které se ostatní nestarali – fungování skupiny, systémy Bitevní školy. Jak spolu vycházejí učitelé. Kde sídlí moc. Kdo se koho bojí. Každá skupina měla své šéfy, patolízaly, rebely, ovce. Každá skupina měla silná a slabá pouta, přátelství a pokrytectví. Lži zabalené do lží zabalených do lží. Bean je musel všechny co nejrychleji odkrýt, aby našel prostory, v nichž mohl přežít.</p>

<p>Odvedli je do ložnice a přidělili jim postele, skříňky a malé přenosné panely, mnohem dokonalejší než ty, které používal, když se učil se sestrou Carlottou. Některé děti si s nimi ihned začaly hrát, snažily se je programovat nebo si prohlížely zabudované hry, ale Beana takové věci nezajímaly. Počítačový systém Bitevní školy nebyl člověk; z dlouhodobého hlediska se mohlo hodit osvojit si jej, ale dnes to bylo nepodstatné. To, co Bean potřeboval zjistit, bylo mimo ložnici nováčků.</p>

<p>A zanedlouho se tam také vypravili. Podle kosmického času – který byl k nelibosti mnoha lidí v Evropě a v Asii odvozen z času na Floridě, odkud se řídily první stanice – dorazili „ráno.“ Pro děti, jež přicestovaly z Evropy, bylo pozdní odpoledne, což znamenalo, že budou mít s časovým rozdílem vážné potíže. Dimak jim vysvětlil, že se to dá vyléčit energickým cvičením a krátkým spánkem – ne delším než tři hodiny – v časných odpoledních hodinách, po němž bude následovat další fyzická námaha, takže by měli být schopni v noci usnout v čase obvyklé studentské večerky.</p>

<p>Vyhrnuli se ven a na chodbě se seřadili. „Zelená hnědá zelená,“ řekl Dimak a ukázal jim, jak je tento barevný kód na stěnách chodby vždycky dovede zpět k jejich ložnici. Bean byl několikrát vystrčen z řady a nakonec šel jako poslední. Nevadilo mu to – taková obyčejná strkanice se obešla bez krve a bez modřin a místo posledního v zástupu bylo pro pozorování nejlepší.</p>

<p>Na chodbě je míjely jiné děti, jednotlivě, po dvojicích i po trojicích, většinou v pestrobarevných uniformách různých typů. V jednu chvíli potkali celou skupinu oblečenou stejně, vybavenou přilbami a výstředními pistolemi. Proběhli kolem nich se zaujatostí, která upoutala Fazolkovu pozornost. Jsou parta, pomyslel si. A míří do boje.</p>

<p>Nováčků, kteří kráčeli chodbou a vzhlíželi k nim s bázlivou úctou, si ostatní děti příliš nevšímaly. Samozřejmě se ihned ozval pískot. „Bažanti!“ „Čerstvé maso!“ „Kdopak udělal bobek na chodbě a neuklidil to po sobě?“ „Je to z nich dokonce cítit, jak jsou pitomí!“ Ale to všechno bylo jen neškodné škádlení starších dětí, upevňujících si své postavení. Nic víc to neznamenalo. Žádné opravdové nepřátelství. Ve skutečnosti to bylo skoro procítěné. Vzpomínali si, jak sami byli nováčky.</p>

<p>Někteří nováčci před Beanem to nesli těžce a odpovídali neurčitými, chabými urážkami, jejichž jediným výsledkem byl jen další pískot a posměch ze strany starších dětí. Bean zažil starší, větší děti, které mladší děti nenáviděly, protože představovaly konkurenci, která ubírá jídlo. Odháněly je a bylo jim úplně jedno, jestli tím zaviní, že ty malé děti zemřou. Pocítil opravdové rány, jejichž účelem bylo ublížit. Viděl krutost, okrádání, obtěžování, vraždy. Tyhle ostatní děti ani neuměly poznat lásku.</p>

<p>Beana zajímalo především to, jak je parta organizovaná, kdo ji vede, jak byl vybrán, k čemu parta slouží. Skutečnost, že měly vlastní uniformy, znamenala, že jejich postavení je oficiální. Takže nejvyšší moc měli dospělí – bylo to tedy opačně než v Rotterdamu, kde se dospělí snažili party rozbít, kde je noviny označovaly za zločinné komplety, místo aby pochopily, že jsou to žalostná uskupení, jimž jde o přežití.</p>

<p>To byl opravdový klíč. Všechno, co tady děti dělaly, organizovali dospělí. V Rotterdamu byli dospělí buď nepřátelští a lhostejní, nebo fakticky bezmocní, jako Helga se svou charitní vývařovnou. Proto mohly děti vytvořit vlastní společnost, aniž jim do toho někdo zasahoval. Všechno bylo založeno na přežití – jak získat dostatek jídla a přitom se nenechat zabít, zranit a neonemocnět. Tady byli kuchaři a lékaři, oblečení a postele. Moc nebyla v přístupu k jídlu, ale v získání pochvaly od dospělých.</p>

<p>To znamenaly ty uniformy. Vybírali je dospělí a děti je nosily proto, že to dospělí zařídili tak, aby jim to stálo za to.</p>

<p>Takže klíčem ke všemu bylo pochopit učitele.</p>

<p>To všechno proběhlo Beanovou hlavou ani ne tak verbálně, jako spíš s jasným a okamžitým uvědoměním si skutečnosti, že ve srovnání s mocí učitelů tyto party žádnou moc nemají, než uniformovaní posměváčci dospěli k němu. Jakmile spatřili Beana, o tolik menšího, než byly všechny ostatní děti, začaly řvát smíchy a hulákat. „To není ani hovňousek!“ „Je to možný, že umí <emphasis>chodit</emphasis>?“ „Čopak, štjatil si maminku?“ „Je to vůbec <emphasis>člověk</emphasis>?“</p>

<p>Bean je okamžitě přestal vnímat. Přesto cítil, že děti v zástupu před ním se baví. V raketoplánu byly poníženy; teď došlo na Beana, aby si vychutnal posměch. Líbilo se jim to. A Beanovi také – protože to znamenalo, že v něm nebudou vidět takového soupeře. Tím, že ho ponížili, mu vojáci míjející jejich řadu pomohli, aby se cítil bezpečněji před…</p>

<p>Před čím vlastně? Jaké tady hrozilo nebezpečí?</p>

<p>Nějaké nebezpečí bude, tím si byl jist. Nebezpečí je vždycky. A jelikož veškerou moc měli učitelé, nebezpečí vzejde od nich. Jenže Dimak začal tím, že proti němu ostatní děti poštval. Takže i děti mohly posloužit jako zbraň. Bean potřeboval ostatní děti poznat ne proto, že by pro něho ony samotné představovaly problém, ale proto, že učitelé mohli jejich slabiny a jejich touhy použít proti němu. Aby se chránil, bude se muset pokusit omezit jejich vliv na ostatní děti. Jediná cesta k bezpečí byla v podkopání vlivu učitelů. A zároveň to bylo nejnebezpečnější, co mohl udělat – pokud by při tom byl přistižen.</p>

<p>Každý přiložil dlaň na panel umístěný na stěně a pak sklouzl po tyči dolů – bylo to vůbec poprvé, kdy Bean sjížděl po hladké tyči. V Rotterdamu vždy klouzal jen po dešťových svodech, po značkách a po lampách. Ocitli se v části Bitevní školy, která měla vyšší gravitaci. Bean si vůbec neuvědomil, jak lehcí museli být na patře s ložnicemi, dokud neucítil svou tíhu v tělocvičně.</p>

<p>„Je tady o maličko víc, než je normální zemská gravitace,“ prohlásil Dimak. „Musíte tady každý den strávit alespoň půl hodiny, jinak vám začnou řídnout kosti. A musíte tuto dobu strávit cvičením, abyste byli maximálně vytrvalí. To je totiž klíč – cvičení vytrvalosti, žádné pěstování svalů. Na takový výcvik jsou vaše těla zatím příliš slabá a je to tady pro vás velká zátěž. Nám jde o houževnatost.“</p>

<p>Dětem tato slova neříkala téměř nic, ale trenér jim to zanedlouho vyjasnil. Spousta běhání na trenažérech, šlapání do pedálů, výstupy do schodů, kliky, sedy, shyby, mosty, ale žádná závaží a činky. Měli tu vybavení pro vzpírání, ale bylo pouze pro učitele. „Od okamžiku, kdy sem vstoupíte, je váš srdeční tep sledován,“ řekl trenér. „Pokud se vám do pěti minut po příchodu tep nezvýší a nezůstane zvýšený dalších pětadvacet minut, dostane se vám to do záznamu a já to uvidím tady na svém kontrolním panelu.“</p>

<p>„Já o tom dostanu zprávu také,“ pokračoval Dimak. „A vy se ocitnete na nástěnce hanby, aby každý viděl, že jste se flákali.“</p>

<p>Nástěnka hanby. Tak takový nástroj používali – zostuzení před ostatními. Hloupé. Jako by na tom Beanovi záleželo.</p>

<p>To, co Beana zajímalo, byl monitorovací pult. Jak mohli od okamžiku, kdy vstoupí, sledovat jejich tep a automaticky poznat, co dělají? Už už se chtěl zeptat, když si uvědomil, jaká může být jediná možná odpověď: uniforma. Bylo to v oděvu. Nějaká soustava čidel. Pravděpodobně se z ní dozvídali mnohem víc než jenom tepovou frekvenci. Určitě mohli všechny děti sledovat kdekoli ve stanici, nepřetržitě. V Bitevní škole musely být stovky a stovky dětí a počítače hlásily jejich polohu, tep a kdoví jaké další údaje. Existovala někde nějaká místnost, odkud učitelé sledovali každý krok svých svěřenců?</p>

<p>Ale v oděvu to být nemuselo. Ostatně, než sem vstoupili, museli přiložit dlaň na panel, pravděpodobně kvůli identifikaci. Takže možná byly nějaké zvláštní senzory v této místnosti.</p>

<p>Bylo na čase zjistit, jak se věci mají. Bean zvedl ruku. „Pane,“ ozval se.</p>

<p>„Ano?“ Trenér se musel podívat ještě jednou, když zaregistroval Fazolkovu velikost. Koutky úst mu zaškubal úsměv. Zalétl pohledem k Dimakovi. Dimak se neusmál a nedal nijak najevo, že by měl pro trenérovy myšlenky pochopení.</p>

<p>„Ten tepový monitor máme v oděvu? Takže když si při cvičení nějakou součást oděvu sundáme, budeme –“</p>

<p>„V tělocvičně se nesmíte vysvléct z uniformy,“ řekl trenér. „V místnosti je záměrně chladno, abyste si nemuseli sundávat oděv. Budete pod neustálým dohledem.“</p>

<p>Nebyla to odpověď, jakou by si představoval, ale prozradila mu, co potřeboval vědět. Monitorování záviselo na oděvu. Možná byl identifikátor někde v uniformě a přiložením dlaně na snímač se senzory v tělocvičně dozvěděly, které dítě má který oděv na sobě. To by mělo logiku.</p>

<p>Takže nový oděv, který si člověk vzal, byl pravděpodobně anonymní, dokud se někde nepřihlásil dlaní. To byla důležitá informace – znamenalo to možnost zůstat neidentifikován a přitom nemuset zůstat nahý. Být nahý by tady nejspíš působilo dost podezřele, pochopil Bean.</p>

<p>Všichni cvičili a trenér jim říkal, kdo nemá náležitý tep nebo kdo se naopak přepíná a příliš rychle by se unavil. Bean brzy přišel na to, na jaké úrovni musí pracovat, a vzápětí to pustil z hlavy. Teď, když to zjistil, si to bude pamatovat reflexivně.</p>

<p>Pak přišel čas jídla. Byli v jídelně sami – jako nově příchozí měli první den zvláštní režim. Jídlo bylo dobré a bylo ho hodně. Beana ohromilo, když se některé děti na svou porci podívaly a začaly si stěžovat že je malá. Vždyť to byla hostina! Bean ani nedokázal všechno sníst. Stěžovatelům se od kuchařů dostalo vysvětlení, že množství je přizpůsobeno stravovacím potřebám každého z nich – když se dítě při vstupu do jídelny přihlásilo, velikost jeho porce se objevila na obrazovce počítače.</p>

<p>Takže bez přiložení ruky na snímač se člověk nenají. Důležitá informace.</p>

<p>Bean brzy zjistil, že mu jeho drobná postava získá oficiální pozornost. Když odnesl svůj zpola nedojedený tácek k drtiči odpadů, elektronický zvonek přivolal službu konajícího dietáře. „Jste tu dnes první den, takže na tom nebudeme bazírovat. Ale vaše porce jsou vědecky vyvážené, aby uspokojily vaše stravovací nároky, a proto napříště sníte beze zbytku všechno, co dostanete.“</p>

<p>Bean se na něho podíval a neřekl nic. Už se rozhodl. Pokud bude mít po cvičení větší hlad, nají se víc. Ale jestli očekávali, že se bude přecpávat, mohli na to rovnou zapomenout. Nebude nic snazšího než naložit přebytečné jídlo těm, kteří si stěžují. Oni budou rádi a Bean bude jíst jenom tolik, kolik bude jeho tělo potřebovat. Velice dobře si pamatoval, co je to hlad, ale žil mnoho měsíců u sestry Carlotty a proto věděl, že se na svou chuť k jídlu může spolehnout. Nějakou dobu se nechal přesvědčit, aby jedl víc, než kolik jeho tělo skutečně vyžadovalo. Výsledkem byl pocit omámenosti, potíže s usínáním a potíže s udržením soustředění. Když znovu začal jíst tolik, kolik tělo žádalo, nechal se vést hladem, vydržel čilý a bystrý. To byl jediný dietář, kterému důvěřoval. Jen ať kňouralové ztěžkopádní.</p>

<p>Když jich několik dojedlo, Dimak se vztyčil. „Až budete hotovi, vraťte se do své ložnice. Jestli si myslíte, že ji najdete. Pokud máte pochybnosti, počkejte na mě a já poslední skupinu odvedu sám.“</p>

<p>Když Bean vyšel ven, chodby byly prázdné. Ostatní děti přiložily dlaň na stěnu, načež se rozsvítil jejich zeleno-hnědo-zelený kód. Bean se za nimi díval. Jedno se otočilo. „Ty nejdeš?“ Bean neodpověděl. Nebylo co říct. Evidentně stál na místě. Byla to hloupá otázka. Dítě se obrátilo a rozběhlo se chodbou k ložnicím.</p>

<p>Bean se vydal opačným směrem. Žádné pruhy na stěně. Věděl, že lepší okamžik k průzkumu nenastane. Kdyby byl přistižen v jiném sektoru, než měl být, uvěřili by mu, kdyby tvrdil, že se ztratil.</p>

<p>Chodba za ním i před ním stoupala. Očím to připadalo, že jde stále do kopce, a když se ohlédl, bylo to do kopce i směrem, kterým přišel. Zvláštní. Ale Dimak už jim vysvětlil, že stanice je obrovské kolo, které se v prostoru otáčí, aby odstředivá síla nahradila gravitaci. To znamenalo, že hlavní chodba měla v každém patře podobu velkého kruhu, takže by člověk vždycky došel tam, odkud vyrazil, a „dolů“ bylo vždycky z kruhu ven. Bean si to v duchu upravil. Zpočátku ho jímala závrať, když si představil, že je vlastně na boku, když jde, ale potom se přeorientoval tak, že si stanici představil jako kolo u vozu, na němž je vždycky dole, bez ohledu na to, jak se otáčí. Znamenalo to, že lidé nad ním jsou vzhůru nohama, ale to mu nevadilo. Dno bylo tam, kde byl on, a tak dole zůstávalo dole a nahoře zůstávalo nahoře.</p>

<p>Nováčci byli ve stejném patře jako jídelna, ale ostatní děti musely být jinde, protože za jídelnami a kuchyněmi byly jen učebny a neoznačené dveře se snímacími panely umístěnými tak vysoko, že do nich děti evidentně neměly mít přístup. Jiné děti by na ně pravděpodobně dosáhly, ale Bean neměl naději, že by se mu to podařilo, ani kdyby skákal. Nebylo to důležité. Stejně by na dětský otisk nereagovaly, nanejvýš by přivolaly nějakého dospělého, aby zjistil, o co dítěti jde, když se snaží dostat do místnosti, kde nemá co pohledávat.</p>

<p>Ze zažitého zvyku – nebo to byl instinkt? – Bean považoval takové bariéry pouze za dočasné překážky. V Rotterdamu se naučil, jak překonávat zdi, jak lézt na střechy. Přestože byl malý, vždycky si našel nějakou cestu, aby se dostal, kam potřeboval. Kdyby se rozhodl, že se za ně podívá, ty dveře by ho nezastavily. Momentálně neměl představu, jak by to udělal, ale nepochyboval o tom, že by nějaký způsob našel. Proto v žádném případě nepropadl mrzutosti. Jednoduše tu informaci uschoval, aby čekala, až přijde na možnost, jak ji využít.</p>

<p>Vždy po několika metrech byla tyč pro sklouznutí dolů nebo žebřík po výstup nahoru. Aby mohl sklouznout po tyči do tělocvičny, musel přiložit ruku na snímač. Ale tady se zdálo, že většinou žádné snímače nejsou. Bylo to logické. Většina tyčí a žebříků sloužila pouze k přechodu mezi patry – vlastně ne, tady jim říkali paluby; když Mezinárodní flotila, muselo všechno vypadat jako na lodi – zatímco jen jedna tyč vedla dolů do tělocvičny, kde museli mít možnost přístup regulovat, aby se nepřeplnila lidmi přicházejícími jindy, než podle harmonogramu měli. Jakmile to Bean pochopil, už o tom nemusel přemýšlet. Vyšplhal po žebříku nahoru.</p>

<p>V dalším patře zřejmě byly ložnice starších dětí. Dveře ležely dál od sebe a každé nesly nějaké označení. S použitím barev některých uniforem – nepochybně vycházejících z barev jejich páskového kódu, i když starší děti určitě nemusely pokládat ruku na zeď, aby našly cestu – na nich bylo vyvedeno také nějaké zvíře. Pár obrázků mu nic neříkalo, ale poznal několik ptáků, kočku, psa a lva. Zvířata, která se objevovala na cedulích na ulicích Rotterdamu. Žádný holub. Žádná moucha. Pouze vznešená zvířata nebo zvířata, pro něž je příznačná odvaha. Pes na obrázku vypadal jako nějaké lovecké zvíře, měl velice útlé boky. Žádný voříšek.</p>

<p>Takže tady se tlupy mění v party. A mají zvířecí symboly, což znamená, že si pravděpodobně říkají jmény zvířat. Kočičí parta. Nebo třeba Lví parta. A nejspíš to nebudou „party.“ Však se zanedlouho dozví, jak si říkají. Zavřel oči a zkusil si vybavit barvy a označení skupiny, která ho míjela a posmívala se mu předtím v chodbě. V duchu ten tvar viděl, ale na dveřích, které míjel, jej nenacházel. Nebylo to důležité – nestálo za to procházet kvůli tomu celou chodbu, když by tím pouze zvyšoval riziko, že bude přistižen.</p>

<p>Znovu nahoru. Další ložnice, další učebny. Kolik dětí je v jedné ložnici? Bylo to tady větší, než si myslel.</p>

<p>Ozvalo se tiché zazvonění. Okamžitě se otevřelo několik dveří a do chodby se začaly hrnout děti. Čas střídání.</p>

<p>Zpočátku si Bean připadal jistější mezi velkými dětmi, neboť si říkal, že by se mohl ztratit v davu, jako to dělával v Rotterdamu. Jenže tady byl tento zvyk k ničemu. Toto nebyl nahodilý dav lidí, z nichž každý si jde po svém. Byly to sice děti, ale byli to také vojáci. Věděly, kam kdo patří, a Bean v nováčkovské uniformě působil jako pěst na oko. Téměř okamžitě ho několik starších dětí zastavilo.</p>

<p>„Podívejte, jak je malý.“</p>

<p>„Chudáček, musí každýmu čichat k zadku.“</p>

<p>„Pche!“</p>

<p>„Tady nemáš co pohledávat, bažantíku.“</p>

<p>Bean neříkal nic, pouze se podíval na každého hocha, který promluvil. Nebo dívku.</p>

<p>„Jaké máš barvy?“ zeptala se jedna dívka.</p>

<p>Bean neodpověděl. Nejlepší výmluvou by bylo, že si je nepamatuje, takže je teď ze sebe dost dobře nemůže vysypat.</p>

<p>„Je tak mrňavej, že by mi mohl projít mezi nohama a vůbec by mi nezavadil o –“</p>

<p>„Zmlkni, Dinku, to jsi říkal i o Enderovi, když –“</p>

<p>„Máš pravdu, Ender.“</p>

<p>„Myslíte si, že tohle je ten –“</p>

<p>„Byl Ender taky tak malý, když přijel?“</p>

<p>„- co se o něm říká, že je druhý Ender?“</p>

<p>„Jasně, tenhle se určitě prostřílí na špici tabulek.“</p>

<p>„Nebyla to Enderova chyba, že mu Bonzo nedovolil střílet.“</p>

<p>„Ale je to zázračný dítě, nic víc nechci říct –“</p>

<p>„To je ten, co se o něm mluví? Co má být jako Ender? Machr?“</p>

<p>„Nekecejte a odveďte ho k bažantům.“</p>

<p>„Pojď se mnou,“ vyzvala ho dívka a uchopila ho pevně za ruku.</p>

<p>Bean ji poslušně následoval.</p>

<p>„Já jsem Petra Arkanianová,“ představila se.</p>

<p>Bean neřekl nic. „Hele, možná jsi malej a možná máš strach, ale kdybys byl hluchej nebo blbej, tak by tě sem nepustili.“</p>

<p>Bean pokrčil rameny.</p>

<p>„Řekni mi, jak se jmenuješ, nebo ti ty tvoje krátký prstíky zlomím.“</p>

<p>„Bean.“</p>

<p>„To není jméno, to je hnusný jídlo.“</p>

<p>Neodpověděl.</p>

<p>„Na mě si nepřijdeš. Ta tvoje němota je jenom zástěrka. Přišel jsi sem schválně.“</p>

<p>Dál mlčel, ale bodlo ho, že ho tak snadno odhalila.</p>

<p>„Do téhle školy se vybírají děti, které jsou chytré a iniciativní. Takže je jasné, že jsi vyrazil na průzkum. Víš, oni to očekávají. Pravděpodobně vědí, že to děláš. Takže nemá smysl to skrývat. Co s tebou asi udělají, dají ti velký černý puntík?“</p>

<p>Takže to si myslely starší děti o nástěnce hanby.</p>

<p>„Tímhle tvrdohlavým mlčením nanejvýš někoho vytočíš. Na tvém místě bych na to rychle zapomněla. Na mámu s tátou to možná platilo, ale tady to působí nanejvýš umíněně a komicky, protože když je něco důležité, stejně to řekneš, tak proč nemluvit normálně?“</p>

<p>„Tak fajn,“ kývl Bean.</p>

<p>Jakmile se poddal, přestala to rozmazávat. Kázání zabralo, takže kázání skončilo. „Barvy?“ zeptala se znovu.</p>

<p>„Zelená hnědá zelená.“</p>

<p>„Nezdá se ti, že tyhle nováčkovské barvy zní jako něco, co člověk najde ve špinavém záchodě?“</p>

<p>Takže i ona patřila k pitomečkům, kteří si mysleli, že dělat si legraci z nováčků je bůhvíjaká zábava.</p>

<p>„Vypadá to, jako by všechno bylo vymyšlené tak, aby si starší děti mohly z mladších utahovat.“</p>

<p>Nebo možná nepatřila. Možná jen tak žvanila. Byla kecka. Na ulici moc žvanilů nebylo. Alespoň ne mezi dětmi. Mezi opilci jich byla spousta.</p>

<p>„Systém, který tu funguje, nestojí za nic. Vypadá to, jako by chtěli, abychom se chovali jako malé děti. <emphasis>Tobě</emphasis> to samozřejmě problémy dělat nebude. Už teď se chováš jako nějaký natvrdlý ztracený capart.“</p>

<p>„Teď ne.“</p>

<p>„Zapamatuj si jedno. Ať děláš cokoli, učitelé o tom vědí a okamžitě přijdou s nějakou pitomou teorií, která má vysvětlit, co to znamená pro tvou osobnost a bůhvíco ještě. <emphasis>Vždycky</emphasis> najdou nějaký způsob, jak to použít proti tobě, když budou chtít, takže uděláš líp, když jim nebudeš dávat záminku. Určitě už to máš v hlášení, že sis vesele vyrazil na výlet, když jsi měl hajat, a pravděpodobně z toho vyvodí, že 'na nejistotu reaguje snahou být sám a zkoumat meze nového prostředí'.“ Poslední část řekla jiným hlasem.</p>

<p>A možná by mu takových hlasů předvedla ještě víc, ale on nehodlal déle čekat, aby to zjistil. Bylo vidět, že je pečovatelský typ, a dokud se neobjevil on, neměla o koho pečovat. Neměl zájem stát se jejím zkušebním objektem. Dělat zkušební objekt sestře Carlottě mu nevadilo, protože ho mohla dostat z ulice do Bitevní školy. Ale co mu mohla nabídnout tahle Petra Arkanianová?</p>

<p>Sklouzl po tyči, před prvním otvorem se zastavil, vyskočil do chodby, přeběhl k nejbližšímu žebříku a rychle vyšplhal o dvě paluby nahoru. Ocitl se v další chodbě a rozběhl se pryč, jako by mu za patami hořelo. Pravděpodobně mu říkala pravdu, ale jedna věc byla jistá – nehodlal se od ní nechat dovést za ručičku zpátky k zelené-hnědé-zelené. Pokud se tady chtěl udržet, potřeboval ze všeho nejmíň, aby ho viděli, jak ho nějaké starší dítě vodí za ruku.</p>

<p>Bean byl čtyři paluby nad jídelní, na níž se měl právě nacházet. I tady procházely děti, ale zdaleka ne v takovém počtu jako o palubu níž. Většina dveří nenesla žádné označení, ale několik jich bylo otevřených, včetně širokého oblouku, kudy se vcházelo do herny.</p>

<p>Bean počítačové hry viděl v některých rotterdamských barech, ale jen z dálky, otevřenými dveřmi a mezi nohama mužů a žen, kteří chodili v nekonečném pátrání po zapomnění dovnitř a ven. Nikdy neviděl, že by počítačovou hru hrály děti, pouze v reklamách ve výlohách obchodů. Tady to bylo doopravdy a krátkou hru mezi hodinami si přišlo zahrát jen několik dětí, takže bylo jasně slyšet každý zvuk. Některé hrály hry pro jednoho a čtyři se věnovaly kosmické hře pro čtyři s holografickým displejem. Bean stál dostatečně daleko, aby jim nepřišel na oči, a sledoval hru. Každé ovládalo eskadru čtyř maličkých lodí a cílem bylo zlikvidovat všechny ostatní flotily, nebo zajmout – ne však zničit – pomalu se pohybující mateřskou loď každého hráče. Z hovoru, který čtveřice chlapců při hře vedla, pochytil pravidla i terminologii.</p>

<p>Hra skončila v důsledku únavy, nikoli chytrosti – poslední chlapec prostě používal svoje lodě nejméně hloupým způsobem. Bean se díval, jak hru pouštějí znova. Nikdo nehodil dovnitř minci. Tady byly hry zadarmo.</p>

<p>Bean sledoval další kolo. Mělo stejně rychlý průběh jako předchozí hra, neboť všichni chlapci své lodě používali těžkopádně, zapomínali na ty, které nebyly aktivně zapojeny do boje. Vypadalo to, jako by si mysleli, že mají jednu aktivní loď a tři v záloze.</p>

<p>Třeba ovládání nic jiného neumožňovalo. Bean přistoupil blíž. Ne, bylo možné nastavit kurs jedné lodi, přejít k řízení druhé nebo třetí, potom se vrátit k první lodi a kdykoli její kurs změnit.</p>

<p>Jak se tito chlapci mohli dostat do Bitevní školy, když je nenapadlo nic lepšího? Bean ještě nikdy v životě počítačovou hru nehrál, ale okamžitě pochopil, že jestli tohle je nejlepší soutěž, jaká je k dispozici, každý schopný hráč musí snadno zvítězit.</p>

<p>„Hej, trpaslíku, chceš si zahrát?“</p>

<p>Jeden z nich si ho všiml. Samozřejmě si ho všimli i ostatní.</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Ať mě sežere termiťák,“ prohlásil ten, který ho vyzval. „Kdo si myslíš, že jsi, Ender Wiggin?“</p>

<p>Rozesmáli se a potom všichni čtyři odešli z herny do další hodiny. Místnost byla prázdná. Vyučování.</p>

<p>Ender Wiggin. Ty děti na chodbě o něm také mluvily. Bean jim Endera Wiggina něčím připomínal. Někdy o něm mluvily obdivně, někdy s odporem. Tenhle Ender zřejmě nějaké starší děti porazil v počítačové hře nebo něco takového. A kdosi řekl, že je na špici tabulek. Jakých tabulek?</p>

<p>Děti ve stejné uniformě, které běží jako jedna parta a míří do boje – to byl ústřední bod zdejšího života. Existovala jedna základní hra, kterou hráli všichni. Žili v ložnicích podle toho, ke kterému týmu patřili. Výsledky všech dětí se zveřejňovaly, aby je znali všichni ostatní. A ať už to byla jakákoli hra, řídili ji dospělí.</p>

<p>Tak tedy vypadal zdejší život. A ten Ender Wiggin, ať to byl kdokoli, byl v tom všem nejlepší, vedl tabulky.</p>

<p>Bean ho lidem připomínal.</p>

<p>Pravda, byl na to trochu hrdý, ale zároveň mu to bylo nepříjemné. Je bezpečnější zůstat nenápadný. Jenže – protože to další malé dítě si vedlo skvěle, každý, kdo zahlédl Beana, si vzpomněl na Endera, a díky tomu si Beana snadno zapamatoval. To jeho volnost do značné míry omezí. Tady se nedalo zmizet, jak se mu to dařilo v davech na ulicích Rotterdamu.</p>

<p>No a co? Tady se mu prakticky nemohlo nic stát. Ať se bude dít cokoli, dokud bude tady v Bitevní škole, nebude mít hlad. Vždycky bude mít kde spát. Dostal se do nebe. Stačilo dělat nutné minimum, aby ho neposlali předčasně domů. Takže proč se zabývat tím, jestli si ho někdo všímá nebo ne? Bylo to stejně jedno. Jen ať si dělají hlavu kvůli výsledkům. V bitvě o přežití již Bean zvítězil a žádná jiná soutěž nebyla důležitá.</p>

<p>Ale už ve chvíli, kdy ho to napadlo, věděl, že to není pravda. Záleželo mu na tom. Jen přežít nestačilo. Nikdy to nestačilo. Ještě silnější než potřeba jídla byla touha po řádu, po odhalení, jak věci fungují, po pochopení okolního světa. Když umíral hlady, samozřejmě využil to, co se naučil, aby se dostal k Poke do party a zajistil celé partě tolik jídla, aby něco zbylo i na něho na spodním konci hierarchie. Ale ani když z nich Achilles udělal rodinu a měli každý den co jíst, Bean nepřestal být ve střehu a snažil se pochopit změny, dynamiku skupiny. I když byl u sestry Carlotty, věnoval značné úsilí snaze pochopit, proč a jak získala moc dělat pro něho to, co dělala, a podle čeho si ho vybrala. Musel to zjistit. Potřeboval to všechno mít v hlavě.</p>

<p>I tady. Mohl se vrátit do ložnice a zdřímnout si. Místo toho riskoval, že se dostane do potíží, aby zjistil věci, které by se normálně určitě dozvěděl také.</p>

<p>Proč jsem přišel sem nahoru? Co jsem hledal? Klíč. Svět byl plný zamčených dveří a on musel získat všechny klíče. Nehybně stál a poslouchal. V místnosti bylo téměř ticho. Ale bylo slyšet nějaký šum, dunění a sykot kdesi za přepážkou, díky níž se zvuky nerozléhaly celou stanicí.</p>

<p>Zavřel oči a zaměřil zdroj toho tichého šumu. Pak oči otevřel a došel k větracímu otvoru. Větrák, z něhož jako slabý vánek vycházel o něco teplejší vzduch. Tím šumem nebyl sykot vzduchu tady ve větracím otvoru, ale spíš hlasitější, vzdálenější zvuk strojů, které pumpovaly vzduch do celé Bitevní školy.</p>

<p>Sestra Carlotta mu vysvětlila, že ve vesmíru vzduch není, a proto když tam lidé chtějí žít, musejí mít lodě a stanice dobře uzavřené a držet veškerý vzduch uvnitř. A také musejí vzduch měnit, neboť jak řekla, kyslík se spotřebovává a musí se doplňovat. A k tomu slouží tento ventilační systém. Musí být rozveden do celé stanice.</p>

<p>Bean si sedl před mřížku na větracím otvoru a začal ohmatávat okraje. Nedržely ji žádné viditelné šroubky ani hřebíky. Podařilo se mu vsunout nehty pod okraj. Pomalu objel prsty kolem dokola, trošku zapáčil a pak ještě o něco víc. Dostal se prsty pod okraje. Teď už zatáhl přímo. Mřížka se uvolnila a Bean se překulil na záda.</p>

<p>Zůstal tak jen chvilku. Položil mřížku na podlahu a pokusil se nahlédnout do průduchu. Přívod vzduchu byl od mřížky po zadní stranu hluboký jen nějakých patnáct centimetrů. Vršek byl pevný, ale spodek byl otevřený a vedl do ventilačního systému.</p>

<p>Bean si poměřil otvor stejně, jako když stál před léty na záchodovém sedátku, nahlížel do nádržky a uvažoval, zda by se vešel dovnitř. A závěr, k němuž došel, byl stejný – bylo by tam těsno, bolelo by to, ale šlo by to.</p>

<p>Sáhl rukou dovnitř a dolů. Dno nenahmatal. Ale vzhledem k délce jeho rukou to mnoho neznamenalo. Pohledem se nedalo určit, kam potrubí pokračuje, když dosáhne úrovně podlahy. Dovedl si představit, že by potrubí mohlo vést pod podlahou, ale nezdálo se mu to. Sestra Carlotta říkala, že každý kousek materiálu použitého k vybudování stanice musel být vynesen ze Země nebo z továren na Měsíci. Určitě by nenechali mezi podlahou a dolním stropem velkou mezeru, protože by to bylo mrhání místem, do něhož by se musel čerpat drahocenný vzduch, který by nikdo nedýchal. Ne, potrubí bude ve vnějších stěnách. Pravděpodobně nebylo nikde hlubší než patnáct centimetrů.</p>

<p>Zavřel oči a představil si ventilační systém. Mechanismus, který zajišťuje, aby teplý vítr proudil úzkými potrubími, prýštil do každé místnosti a do všech prostor přiváděl čerstvý, dýchatelný vzduch.</p>

<p>Ne, tak to nemohlo být. Muselo existovat místo, kde se vzduch nasával a odváděl zpátky. A jestli u vnějších stěn proudil vítr dovnitř, pak nasávání bylo… v chodbách.</p>

<p>Bean vstal a rozběhl se ke dveřím herny. Skutečně, strop byl v chodbě přinejmenším o dvacet centimetrů níž než v místnostech. Ale žádné ventilační otvory. Jen osvětlovací tělesa.</p>

<p>Couvl do herny a podíval se nahoru. Po celé délce stěny sousedící s chodbou se táhl úzký průduch, který působil spíš dekorativně než prakticky. Otvor byl široký asi tři centimetry.</p>

<p>Nasávacím systémem se nemohl protáhnout ani Bean. Odběhl k otevřenému větracímu otvoru a sundal si boty. Nemělo smysl uvíznout někde proto, že by měl chodidla o tolik větší, než musel. Postavil se k průduchu čelem a spustil nohy do otvoru. Potom se tak dlouho kroutil, až měl v otvoru celé nohy a zadkem spočíval na rámu mřížky. Špičkami stále nedosáhl na dno. To nebylo dobré. Co kdyby potrubí klesalo přímo k čerpadlům?</p>

<p>Kroucením se vytáhl ven a zkusil to opačně. Šlo to hůř a bylo to bolestivější, ale mohl tak lépe využít ruce a přidržovat se podlahy, když se do otvoru spustil až po prsa. Nohama nahmatal dno.</p>

<p>Pomocí prstů na nohou začal prohledávat terén. Ano, potrubí běželo podél vnější stěny místnosti doleva a doprava. A bylo dost široké, aby do něho mohl sklouznout a potom prolézt – vždycky na boku – z jedné místnosti do druhé.</p>

<p>Víc v tuto chvíli vědět nepotřeboval. Maličko vyskočil, aby rukama dosáhl dál na podlahu; měl v úmyslu využít tření k tomu, aby se vytáhl z otvoru. Místo toho sklouzl zpátky.</p>

<p>No to bylo výborné. Nakonec by ho někdo přišel hledat, nebo by ho našly další děti, které si sem přijdou hrát, ale on nechtěl být takto nalezen. Co bylo podstatnější, potrubí by mu umožnilo alternativní pohyb po stanici, kdyby dokázal z větracího otvoru vylézt. V duchu si představil, jak někdo otevře průduch a odtamtud se na něho bude dívat jeho lebka. Tělo bude úplně vysušené v teplém větru ventilace, v níž zemře hladem nebo žízní, jak se bude snažit dostat se z rozvodů ven.</p>

<p>Dokud tady stojí, může alespoň vyzkoušet, jestli zevnitř dokáže větrací otvor znovu zakrýt.</p>

<p>Natáhl ruku, s potížemi mřížku zachytil jedním prstem a podařilo se mu přitáhnout ji k sobě. Jakmile ji mohl vzít pevně do ruky, zjistil, že nasadit ji na otvor není nijak těžké. Mohl ji dokonce vtáhnout dovnitř, aby zapadla tak dobře, že by si náhodný pozorovatel na druhé straně nevšiml žádného rozdílu. Ale když byl otvor zakrytý, musel mít hlavu natočenou na stranu. Neměl dost místa, aby jí mohl otočit. To znamenalo, že jakmile do ventilace vleze, bude muset držet hlavu trvale natočenou doleva nebo doprava. Skvělé.</p>

<p>Vystrčil mřížku zpátky do místnosti, ale opatrně, aby nespadla na podlahu. Teď už skutečně přišel čas, aby vylezl.</p>

<p>Po několika dalších neúspěšných pokusech konečně přišel na to, že mřížka je přesně tím nástrojem, který potřeboval. Položil ji na podlahu před větrací otvor a zachytil se prsty za vzdálenější konec. Když pak za mřížku zatáhl, získal dostatečnou oporu, aby mohl tělo zvednout tak daleko, že se dostal hrudí nad okraj větracího otvoru. Bylo to bolestivé, viset tíhou celého těla na tak ostré hraně, ale teď již se mohl zvednout lokty a pak i rukama, vytáhnout celé tělo otvorem vzhůru a zpátky do herny.</p>

<p>Pečlivě si prošel, které svaly postupně použil, a zamyslel se nad náčiním v tělocvičně. Ano, mohl tyto svaly posílit.</p>

<p>Nasadil větrací mřížku na její místo. Potom si vyhrnul košili a prohlédl si rudé stopy tam, kde ho nemilosrdně poškrábala hrana větracího otvoru. Bylo tam i trochu krve. Zajímavé. Jak by to vysvětlil, kdyby se ho někdo zeptal? Bude se muset později podívat, jestli by se totéž místo nedalo poranit při lezení po pryčnách.</p>

<p>Vyběhl z herny a vydal se chodbou k nejbližší tyči, po níž sklouzl na jídelní palubu. Celou cestu přemýšlel, proč cítil takové nutkání proniknout do ventilace. Pokaždé, když se mu v minulosti něco podobného stalo, když něco dělal, aniž by věděl, proč by to mohlo být důležité, ukázalo se, že existovalo nějaké nebezpečí, které vycítil, ale které mu zatím neproniklo až do vědomí. Jaké nebezpečí hrozilo zde?</p>

<p>Pak mu to došlo – v Rotterdamu, na ulici, si vždycky dával záležet, aby odevšad znal únikovou cestu, náhradní zadní vrátka, jak se dostat z jednoho místa na druhé. Když před někým prchal, nikdy neuhnul do slepé uličky, aby se v ní schoval, pokud z ní neznal jinou cestu ven. Po pravdě řečeno se vlastně nikdy neschoval – vyhýbal se pronásledování tím, že byl v neustálém pohybu. Bez ohledu na to, jak hrozné bylo nebezpečí, které ho pronásledovalo, nedokázal zůstat na místě. Je to strašlivý pocit, být zahnán do kouta. Bolí to.</p>

<p>Bolelo to a bylo tam mokro a chladno, on měl hlad, nebylo tam dost vzduchu k dýchání a kolem chodili lidé. Stačilo, aby víko nadzvedli a spatřili by ho, a kdyby to udělali, neměl kam utéct, musel tam jen tak sedět a čekat, až odejdou, aniž si ho všimli. Kdyby někdo záchod použil a spláchl, mechanismus by nefungoval správně, protože celou vahou svého těla tlačil na plovák. Když do nádržky vlezl, hodně vody vyteklo přes okraj. Všimli by si, že něco není v pořádku, a našli by ho. Byl to nejhorší zážitek jeho života a představa, že by se měl znovu skrýt takto, byla nesnesitelná. Nevadil mu stísněný prostor, vlhko ani to, že měl hlad a byl sám. Vadilo mu, že jediná cesta ven vedla do náruče pronásledovatelů.</p>

<p>Teď, když pochopil, proč je takový, mohl se uklidnit. Neobjevil ventilaci proto, že cítil nebezpečí, které mu zatím neproniklo na úroveň vědomí. Objevil ventilaci proto, že si pamatoval, jak bylo nepříjemné, když se jako batole schovával v záchodové nádržce. Takže ať bylo nebezpečí jakékoli, zatím je necítil. To pouze vyplavala na povrch vzpomínka z dětství.</p>

<p>Sestra Carlotta mu říkala, že lidské chování je z velké části opakování reakcí na nebezpečí, která nás potkala v dávné minulosti. Tenkrát se mu to nezdálo, ale nehádal se. Teď viděl, že měla pravdu.</p>

<p>A odkud brát jistotu, že nevznikne situace, kdy bude úzký, nebezpečný průchod ventilací právě tou cestou, kterou bude potřebovat, aby si zachránil život?</p>

<p>Ani jednou nepřiložil ruku na stěnu, aby se na ní rozsvítila zeleno-hnědo-zelená kombinace. Věděl přesně, kde se nachází jeho ložnice. Jak by mohl nevědět? Už tam byl a pamatoval si každý krok mezi ložnicí a všemi ostatními místy, která na stanici navštívil.</p>

<p>A když tam dorazil, Dimak s těmi, kterým jídlo trvalo dlouho, tam ještě nebyl. Celý průzkum mu nezabral víc než dvacet minut, včetně rozhovoru s Petrou a přihlížení rychlým počítačovým hrám o přestávce mezi vyučováním.</p>

<p>Nemotorně se vyšvihl ze spodního lůžka na horní a zůstal chvíli viset hrudí na okraji druhé pryčny. Dost, aby ho docela hodně bolelo skoro na stejném místě, kde se poranil, když vylézal z ventilace. „Co to děláš?“ zeptal se ho jeden z nováčků poblíž.</p>

<p>Protože pravdu nemohl nikdo pochopit, odpověděl po pravdě: „Zraňuju se na hrudi.“</p>

<p>„Já se snažím usnout,“ řekl chlapec. „Ty bys měl taky spát.“</p>

<p>„Polední spánek,“ ozval se další chlapec. „Připadám si jako nějaký čtyřletý pitomeček.“</p>

<p>Beana napadlo, jak asi tito chlapci žili, když jim polední zdřímnutí připomínalo dobu, kdy jim byly čtyři roky.</p>

<p>Sestra Carlotta stála vedle Pabla de Noches a prohlížela si záchodovou nádržku. „Starý typ,“ řekl Pablo. „Norteamericano. Nějaký čas byly velice oblíbené, když se Nizozemí poprvé stalo mezinárodní zónou.“</p>

<p>Zkusila víko záchodové nádržky zvednout. Bylo velice lehké. Umělá hmota.</p>

<p>Když vyšli ze záchodu, vedoucí kanceláře, která je provázela, se na ni zvědavě zadívala. „Není používání těch záchodů nijak nebezpečné, že ne?“ zeptala se.</p>

<p>„Ne,“ odvětila sestra Carlotta. „Jen jsem se potřebovala podívat, nic víc. Je to záležitost flotily. Byla bych ráda, kdybyste se o naší návštěvě nikomu nezmiňovala.“</p>

<p>Bylo samozřejmě prakticky jisté, že nebude mluvit o ničem jiném. Ale sestra Carlotta spoléhala na to, že to vyzní jen jako podivné řeči.</p>

<p>Ten, kdo v této budově provozoval orgánovou farmu, určitě nechtěl být dopaden, a v takovém černém podnikání se obvykle točily velké peníze. Tak ďábel odměňoval své přátele – dával jim spousty peněz až do chvíle, kdy je zradil a nechal je samotné napospas mukám pekelným.</p>

<p>Když vyšli z budovy, promluvila na Pabla znovu. „Opravdu se tam schoval?“</p>

<p>„Byl hrozně maličký,“ odvětil Pablo de Noches. „Lezl, když jsem ho našel, ale na jednom boku a na hrudi byl po ramena mokrý. Myslel jsem, že se počůral, ale on řekl, že ne. Potom mi ukázal záchod. A tady a tady byl červený, v místech, kde byl natlačený na mechanismus.“</p>

<p>„Takže mluvil,“ usoudila.</p>

<p>„Jen málo. Několik slov. Byl tak maličký. Nechtěl jsem uvěřit, že by tak malé dítě mohlo mluvit.“</p>

<p>„Jak dlouho tam byl?“</p>

<p>Pablo pokrčil rameny. „Kůži měl scvrklou jako nějaká stařenka. Po celém těle. Byl prochladlý. Myslel jsem, že zemře. To nebyla teplá voda jako v bazénu. Byla studená. Třásl se celou noc.“</p>

<p>„Nechápu, jak je možné, že nezemřel,“ prohlásila sestra Carlotta.</p>

<p>Pablo se usmál. „No hay nada que Dios no puede hacer.“</p>

<p>„Pravda,“ odvětila. „Ale to neznamená, že nemůžeme přijít na to, <emphasis>jak</emphasis> Bůh své zázraky vykonává. Nebo proč.“</p>

<p>Pablo pokrčil rameny. „Bůh si dělá, co dělá. Já dělám svou práci a žiju, jak se dá.“</p>

<p>Stiskla mu paži. „Vzal jste k sobě ztracené dítě a zachránil jste je před lidmi, kteří je chtěli zabít. Bůh viděl, že jste to udělal, a má vás rád.“</p>

<p>Pablo na to neřekl nic, ale pro sestru Carlottu nebylo těžké uhodnout, na co myslí – kolik přesně hříchů si tím dobrým skutkem smyl a zda to bude stačit, aby se nedostal do pekla.</p>

<p>„Dobré skutky nesmývají hříchy,“ řekla sestra Carlotta. „Solo el redentor puede limpiar su alma.“</p>

<p>Pablo pokrčil rameny. Teologie nebyla jeho silná stránka.</p>

<p>„Dobré skutky neděláte pro sebe,“ prohlásila sestra Carlotta. „Děláte je proto, že máte Boha v sobě a v těchto chvílích jste jeho rukama, nohama, očima a rty.“</p>

<p>„Já myslel, že Bůh je to dítě. Ježíš řekl, když to děláte těm maličkým, děláte to mně.“</p>

<p>Sestra Carlotta se rozesmála. „Bůh si v pravý čas všechny kladné body roztřídí. Stačí, když se mu snažíme sloužit.“</p>

<p>„Byl tak maličký,“ řekl Pablo. „Ale měl Boha v sobě.“</p>

<p>Vystoupil z taxíku před činžovním domem, v němž bydlel, a ona se s ním rozloučila.</p>

<p>Proč jsem ten záchod potřebovala vidět na vlastní oči? Moje práce s Beanem skončila. Včera odletěl raketoplánem. Proč to nemohu nechat být?</p>

<p>Protože měl být mrtvý, proto. A po všech těch letech hladovění na ulicích byl tak podvyživený, že sice žil, ale měl si z toho odnést vážné duševní postižení. Měl být trvale retardovaný.</p>

<p>Proto nedokázala pustit z hlavy otázku Beanova původu. Protože možná byl postižený. Možná je retardovaný. Možná byl původně tak geniální, že i když ztratil polovinu své inteligence, stále byl zázračným dítětem, jakým se jí jevil.</p>

<p>Vybavila si, jak svatý Matouš neustále opakuje, že všechno, co se stalo v Ježíšově dětství, jeho matka chovala jako poklad ve svém srdci. Bean není Ježíš a já nejsem Panna Marie. Ale je to chlapec a já ho milovala jako svého syna. To, co udělal, by v tom věku žádné jiné dítě nedokázalo.</p>

<p>Žádné dítě, jemuž ještě nebyl rok a ještě samo nechodilo, by si nedokázalo tak jasně uvědomit nebezpečí, které mu hrozí, aby poznalo, že má udělat to, co udělal Bean. Děti v tom věku často vylézaly z postýlek, ale nebylo obvyklé, aby se na několik hodin schovaly do záchodové nádržky, pak vylezly živé ven a žádaly o pomoc. Můžu tomu klidně říkat zázrak, ale musím to pochopit. Na orgánových farmách využívají pozemský odpad. Bean má natolik mimořádné nadání, že také jeho rodiče museli být mimořádní.</p>

<p>A přesto ani při několikaměsíčním pátrání, jemuž se věnovala, když měla Beana u sebe, nenarazila na jediný únos, jehož obětí by Bean mohl být. Žádné unesené dítě. Dokonce ani nehoda, při níž se mohlo stát, že by někdo odnesl nemluvně, jež přežilo a jehož tělo tedy nebylo nikdy nalezeno. To samozřejmě nebyl důkaz – ne každé zmizelé dítě zanechá stopu svého života v novinách a ne každé noviny jsou archivovány a zpřístupněny pro pátrání na elektronických sítích. Ale Bean musel být dítětem rodičů natolik geniálních, že o nich svět určitě věděl – nebo ne? Mohla taková mysl vzejít z obyčejných rodičů? Byl to zázrak, od něhož se odvíjely všechny ostatní zázraky?</p>

<p>Bez ohledu na to, jak moc se tomu sestra Carlotta snažila uvěřit, nedokázala to. Bean nebyl tím, čím se zdál být. Nyní byl v Bitevní škole a bylo poměrně pravděpodobné, že jednoho dne z něho bude velitel obrovské flotily. Ale co o něm kdo věděl? Bylo možné, že vůbec není normální lidskou bytostí? Že ho výjimečnou inteligencí neobdařil Bůh, ale někdo jiný nebo něco jiného?</p>

<p>Naskýtala se otázka: Pokud to neudělal Bůh, kdo mohl takové dítě stvořit?</p>

<p>Sestra Carlotta zabořila hlavu do dlaní. Odkud se tyto myšlenky braly? Proč musela o jediném velkém úspěchu, který jí byl dopřán po tolika letech hledání, neustále pochybovat?</p>

<p>Poznali jsme šelmu z Apokalypsy, řekla si v duchu. Hmyzáka, termiťana rozsévajícího zkázu na Zemi přesně tak, jak bylo předpovězeno. Poznali jsme šelmu, a Mazer Rackham s lidskou flotilou na prahu porážky obrovského draka před mnoha lety zabil. Ona však přijde znovu a podle toho, co říkal svatý Jan Zjevovatel, s sebou přivede proroka.</p>

<p>Ne, ne. Bean je dobrý, laskavý chlapec. Není to žádný ďábel, žádný sluha šelmy, pouze velice nadaný chlapec, kterého možná seslal Bůh, aby požehnal tomuto světu v hodině největšího ohrožení. Znám ho, jako zná matka své dítě. Nemýlím se.</p>

<p>Přesto však pustila počítač, když se vrátila k sobě do pokoje, a začala pátrat po něčem novém. Po zprávách od vědců nebo o vědcích, kteří minimálně před pěti lety pracovali na projektech týkajících se zásahů do lidské DNA.</p>

<p>A zatímco se vyhledávací program dotazoval všech velkých indexů na sítích a třídil jejich odpovědi do využitelných kategorií, sestra Carlotta se odebrala k úhledné hromádce složeného oblečení čekajícího na vyprání. Nakonec vypráno nebude. Spolu s Fazolkovými prostěradly a polštářem je uložila do plastového pytle a pytel uzavřela. V tomto oblečení Bean chodil, v těchto lůžkovinách spal. Byly v nich kousíčky jeho kůže. Několik vlasů. Možná dost DNA pro seriózní analýzu.</p>

<p>Ano, Bean byl zázrak, ale ona byla odhodlána zjistit rozměry tohoto zázraku. Jejím úkolem totiž nebylo zachraňovat děti na krutých ulicích světových velkoměst. Jejím úkolem bylo pomáhat zachránit jediný druh stvořený k obrazu Boha. Tento úkol přetrvával. A pokud s dítětem, které přijala do srdce jako milovaného syna, nebylo něco v pořádku, chtěla to zjistit a varovat.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITO</strong><strong>LA 7</strong></p>

<p><emphasis>PR</emphasis><emphasis>Ů</emphasis><emphasis>ZKUM</emphasis></p>

<p><emphasis>„No, tak této skupin</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis> nová</emphasis><emphasis>č</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis> trvalo dlouho, než se vrátila do ložnice.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Existuje jednadvacetiminutový nesouhlas.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A to je taková hrůza? Vůbec jsem netušil, že se tyto věci sledují.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V zájmu bezpečnosti. A abychom měli představu, kde kdo je, kdyby se stalo něco nepředvídaného. Když jsme porovnali uniformy, které odešly z jídelny, s uniformami, které vstoupily do ložnice, dospěli jsme k časovému úhrnu jednadvaceti minut. Mohlo to být dvacet jedna dětí, které se loudaly jednu minutu, nebo jedno dítě, které se opozdilo o dvacet jednu minutu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Výborně. To se</emphasis><emphasis> jich mám zeptat?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ne! Nemají vědět, že je pomocí uniforem sledujeme. Není dobré, aby věděli, jak mnoho o nich víme.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A jak málo.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Málo?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pokud to byl jeden student, určitě by neměl vědět, že naše sledovací metody neumož</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ují zjistit, kdo to byl.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Aha. Dobrá připomínka. A… vlastně jsem za vámi přišel proto, že se domnívám, že to </emphasis><emphasis>byl pouze jeden student.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Přestože vaše data neposkytují jednoznačný výsledek?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vzhledem ke způsobu, jakým přišli. Rozptýleni ve skupinkách po dvou, po třech, několik samostatně. Stejně, jako odešli z jídelny. Trochu se shlukli</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> ze tří samostatných se stala trojice, dvě dvojice přišly jako čtveřice</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> ale kdyby se na chodbě seběhlo něco významnějšího, způsobilo by to větší seskupení, a až by bylo po všem, dorazila by mnohem početnější skupina najednou.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dobře. Jeden student s nevysvětlenými jednadvaceti minutami.“</emphasis></p>

<p><emphasis>,,Říkal jsem si, že byste o tom měl alespo</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> vědět.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Co by s jednadvaceti minutami asi udělal?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vy víte, kdo to byl?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Brzy to vědět budu. Jsou sledované i toalety? Víme jistě, že někdo nešel z nervozity vyzvracet oběd?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Příchody a odchody na toalety byly normální. Dovnitř a ven.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, zjistím, kdo to byl. Nadále sledujte data této skupiny nováčků.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže jsem udělal dobře, když jsem vás na to upozornil?“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Pochyb</emphasis><emphasis>oval jste o tom snad?“</emphasis></p>

<p>Bean spal lehce, jako vždycky poslouchal. Pamatoval si, že se dvakrát probudil. Nevstal, pouze ležel a poslouchal dýchání ostatních. V obou případech se někde v místnosti ozýval tichý šepot. Vždycky to byly dětské hlasy, nijak naléhavé, ale jejich zvuk stačil Beana probudit a na chvíli zaměstnat jeho pozornost, dokud se nepřesvědčil, že žádné nebezpečí nehrozí.</p>

<p>Potřetí se probudil, když do místnosti vstoupil Dimak. Ještě než se Bean posadil, podle váhy kroku, jistoty pohybu a autoritativnosti poznal, kdo to je. Oči měl otevřené, ještě než Dimak promluvil; než dokončil první větu, byl na všech čtyřech, připraven pohnout se kterýmkoli směrem.</p>

<p>„Odpolední spánek skončil, chlapci a dívky, je čas pustit se do práce.“</p>

<p>O Beana nešlo. Jestli Dimak věděl, co Bean dělal po obědě a před odpoledním odpočinkem, nedal to na sobě nijak znát. Bezprostřední nebezpečí nehrozilo.</p>

<p>Zatímco jim Dimak vysvětloval, jak používat skříňky a panely, Bean seděl na svém lůžku. „Když přiložíte ruku na stěnu vedle skříňky, skříňka se otevře. Potom zapněte panel a zadejte své jméno a heslo.“</p>

<p>Bean si hned otevřel skříňku, ale panelu se nepřihlásil. Podíval se, co dělá Dimak – pomáhal jinému studentovi u dveří – vylezl na neobsazenou třetí pryčnu nad sebou a skříňku patřící k ní otevřel svou levou rukou. Také tady byl uvnitř panel. Rychle zapnul vlastní panel a zadal jméno a heslo. Bean. Achilles. Potom vytáhl druhý panel a zapnul jej. Jméno? Poke. Heslo? Carlotta.</p>

<p>Zasunul druhý panel zpět do skříňky a zavřel dvířka, potom hodil svůj první panel dolů na vlastní lůžko a slezl za ním. Nerozhlížel se, jestli si ho někdo všímá. Jestli ano, brzy se ozve; kdyby se okatě rozhlížel, pouze by na sebe přilákal pozornost a vzbudil podezření lidí, kteří by si jinak vůbec nevšimli, co udělal.</p>

<p>Dospělí samozřejmě zjistí, co udělal. Dimak si toho určitě všiml už ve chvíli, kdy si jedno dítě začalo stěžovat, že jeho skříňka se nechce otevřít. Takže staniční počítač věděl, kolik je studentů, a když byl otevřen odpovídající počet, přestal další skříňky otevírat. Ale Dimak se neotočil a nezeptal se, kdo otevřel dvě skříňky. Místo toho přitiskl na skříňku posledního studenta vlastní dlaň. S cvaknutím se otevřela. Znovu ji zavřel a potom již na studentovu ruku reagovala.</p>

<p>Takže mu nechají druhou skříňku, druhý panel, druhou totožnost. Určitě ho budou sledovat se zvláštním zájmem, aby zjistili, jak s ní naloží. Bude si muset dát záležet a čas od času si s ní nemotorně pohrát, aby si mysleli, že vědí, na co druhou totožnost potřebuje. Třeba udělat nějaký žertík. Nebo si zapisovat tajné myšlenky. To by byla legrace – sestra Carlotta se neustále pídila po jeho tajných myšlenkách a tito učitelé určitě nebudou jiní. Zbaští mu všechno, co napíše.</p>

<p>Proto nebudou věnovat pozornost jeho opravdu soukromé práci, k níž bude používat vlastní panel. Nebo, když to bude riskantní, panel některého z chlapců naproti, jejichž hesel si pozorně všiml a zapamatoval si je. Dimak jim sice kladl na srdce, aby své panely neustále chránili, ale děti určitě budou nedbalé a nechají panely povalovat se jen tak.</p>

<p>Pro tuto chvíli se však Bean nechtěl pouštět do ničeho riskantnějšího, než bylo to, co již udělal. Učitelé měli vlastní důvody, aby mu to umožnili. Důležité bylo, aby neznali jeho.</p>

<p>Ostatně, neznal je ani on sám. Bylo to stejné jako s ventilací – když ho napadlo něco, co by mu později mohlo poskytnout nějakou výhodu, udělal to.</p>

<p>Dimak dál mluvil o tom, jak odevzdávat domácí úkoly, o adresáři učitelů, o hře s prvky fantasy, která je na každém panelu. „Ne abyste hru hráli ve studijním čase,“ nařizoval. „Ale až budete mít po studiu, můžete to na několik minut zkusit.“</p>

<p>Bean okamžitě pochopil. Učitelé <emphasis>chtěli</emphasis>, aby studenti hru hráli, a věděli, že nejlepší způsob, jak je navnadit, je svázat ji přísnými omezeními… a potom netrvat na jejich dodržování. Hra – sestra Carlotta používala hry čas od času k tomu, aby Beana analyzovala. Proto si z nich Bean vždycky udělal stejnou hru: snaž se přijít na to, co se sestra Carlotta snaží zjistit z toho, jak hru hraju.</p>

<p>V tomto případě však Bean pochopil, že kdyby s hrou dělal cokoli, řeklo by jim to věci, které jim na sebe prozradit nechtěl. Proto se rozhodl, že hrát nebude, dokud ho nebudou nutit. A možná ani potom ne. Něco jiného bylo mít za soupeře sestru Carlottu; tady určitě měli skutečné odborníky a Bean jim nechtěl dát možnost, aby se o něm dozvěděli víc, než věděl sám.</p>

<p>Dimak je vzal na obhlídku. Většinu toho, co jim ukazoval, už Bean znal. Ostatní děti byly z herny nadšené. Bean ani pohledem nezalétl k větracímu otvoru, do něhož vlezl, ale schválně si zkusil zahrát hru, u níž sledoval větší chlapce, aby zjistil, jak funguje ovládání a ověřil si, že jeho taktika se skutečně dá použít.</p>

<p>Následovalo cvičení v tělocvičně, při němž Bean začal ihned pracovat na cvicích, které považoval za potřebné – nejdůležitější byly kliky na jedné ruce a shyby. Co na tom, že mu museli přitáhnout stoličku, aby si na ni mohl stoupnout, když chtěl dosáhnout na nejnižší hrazdu. Nedělal si z toho žádný problém. Zanedlouho na ni dosáhne, když vyskočí. Vzhledem k množství jídla, které mu dávali, mohl zesílit brzy.</p>

<p>A zdálo se, že jsou pevně odhodláni cpát do něho jídlo ohromujícím tempem. Po cvičení se osprchovali a přišel čas večeře. Bean ještě neměl ani hlad, a oni mu na tácek naložili tolik jídla, že by se z toho v Rotterdamu najedla celá parta. Bean ihned zamířil k dvojici dětí, které fňukaly, že mají málo, a aniž se dovolil, shrnul své přebytky na jejich tácky. Když mu jedno chtělo něco říct, Bean jen přiložil prst na rty. Chlapec se na něho zazubil. Přesto Beanovi zůstalo víc jídla, než chtěl, ale když tácek odevzdal, byl vyjedený do čista. Dietář bude spokojen. Zbývalo zjistit, zda uklízeči oznámí jídlo, které Bean nechal na podlaze.</p>

<p>Volno. Bean zamířil do herny v naději, že dnes večer uvidí na vlastní oči slavného Endera Wiggina. Kdyby tam byl, zcela jistě by měl kolem sebe hlouček obdivovatelů. Jenže ve středu skupinek našel jen obyčejné vlivuchtivé frajírky, kteří si mysleli, že jsou vůdci, a proto by svou partu následovali kamkoli, jen aby toto zdání udrželi. Žádný z nich nemohl být Ender Wiggin. A Bean se nechtěl ptát.</p>

<p>Raději si vyzkoušel několik her. Když však poprvé prohrál, pokaždé ho ostatní děti odstrčily. Platila zde zajímavá společenská pravidla. Studenti věděli, že i ten nejmenší, nejzelenější nováček má nárok na svou šanci – ale jakmile byla tato šance využita, skončila také platnost tohoto pravidla. A když ho odháněli, byli hrubší, než bylo nutné, takže poselství bylo jasné – neměl jsi hrát a nechávat mě čekat. Bylo to úplně stejné jako ve frontách na jídlo před charitními vývařovnami v Rotterdamu – až na to, že tady nešlo absolutně o nic důležitého.</p>

<p>Bean dospěl k zajímavému zjištění, že to, co z dětí na ulicích dělá tyrany, není hlad. Sklon k tyranství měly děti již v sobě a ať šlo o cokoli, vždycky si našly cestu, aby mohly jednat, jak potřebovaly. Když to bylo jídlo, pak děti, které prohrály, čekala smrt; avšak když to byly hry, tyrani neváhali být stejně nemilosrdní a vysílat stejný signál. Dělej, co chci já, nebo za to zaplatíš.</p>

<p>Inteligence a vzdělání, které se jim všem dostalo, zřejmě nemají na lidskou přirozenost žádný podstatný vliv. Bean to ostatně ani neočekával.</p>

<p>Stejně tak fakt, že nešlo o nic důležitého, neměl žádný vliv na Beanovo chování k tyranům. Jednoduše se podrobil, aniž si stěžoval, a dobře si všiml, kdo to byl. Ne že by měl v úmyslu je potrestat nebo se jim vyhýbat. Prostě si zapamatoval, kdo se chová jako tyran, a bral to v úvahu pro případ, kdy by tato informace mohla být důležitá.</p>

<p>Nemělo smysl se rozčilovat. Rozčilování nebylo pro přežití žádným přínosem. Důležité bylo všechno se naučit, analyzovat situaci, zvolit si postup a pak jej neohroženě dodržet. Zjišťuj, mysli, rozhodni se, udělej. Pro „ber ohled na city“ v tomto seznamu nebylo místo. Ne že by Bean city neměl. Prostě o nich odmítal přemýšlet, dlouze se jimi zabývat nebo je nechat ovlivňovat vlastní rozhodnutí, když šlo o něco důležitého.</p>

<p>„Je ještě menší, než byl Ender.“</p>

<p>A bylo to tady zase. Beana už unavovalo to poslouchat.</p>

<p>„Nemluv přede mnou o tom hijo de puta, bicho.“</p>

<p>Bean zpozorněl. Ender měl nepřítele. Bean přemýšlel, kdy na nějakého narazí, neboť někdo, kdo byl první v tabulkách, musel vyvolávat nejenom obdiv. Kdo to řekl? Bean se přitočil ke skupince, z níž se hovor ozval. Stejný hlas promluvil znovu. Ještě jednou. A pak už to věděl: to je ten chlapec, který o Enderovi řekl, že je hijo de puta.</p>

<p>Na uniformě měl obrázek nějaké ještěrky. A na rukávu trojúhelník. Žádný z chlapců kolem něho takový trojúhelník neměl. Byl středem pozornosti všech okolo. Že by kapitán týmu?</p>

<p>Bean potřeboval víc informací. Zatahal za rukáv chlapce, který stál vedle něho.</p>

<p>„Co chceš,“ zavrčel chlapec mrzutě.</p>

<p>„Kdo je ten kluk?“ zeptal se Bean. „Ten kapitán týmu s ještěrkou.“</p>

<p>„To je mlok, ty pitomečku. <emphasis>Armáda</emphasis> Mloků. A on je <emphasis>velitel</emphasis>.“</p>

<p>Takže týmům se říká armády. Ten, kdo má trojúhelník, je velitel. „Jak se jmenuje?“</p>

<p>„Bonzo Madrid. A je to ještě větší idiot než ty.“ Chlapec se od Beana odvrátil.</p>

<p>Takže Bonzo Madrid měl dost odvahy, aby svou nenávist k Enderu Wigginovi vyhlásil veřejně, ale chlapec, který v Bonzově armádě nebyl, zase pohrdal <emphasis>jím</emphasis> a nebál se říct to před někým cizím. Bylo dobré to vědět. Jediný nepřítel, jehož Ender měl, alespoň prozatím, byl neoblíbený.</p>

<p>Ale… i když byl Bonzo neoblíbený, <emphasis>byl</emphasis> velitel. Což znamenalo, že je možné stát se velitelem, a přitom nebýt chlapcem toho typu, kterého všichni uznávají, čím se tedy řídilo jmenování na velitelské funkce v této hře na válku, kolem níž se život v Bitevní škole točil?</p>

<p>A co bylo důležitější, jak se velitelem stanu já?</p>

<p>V tom okamžiku si Bean poprvé uvědomil, že vůbec takový cíl má. Přijel sem do Bitevní školy s nejlepšími výsledky ve své skupině nováčků – ale byl nejmenší a nejmladší a jeho izolaci ještě zvýšilo záměrné jednání učitele, který z něj udělal terč zášti. Někde uprostřed toho všeho Bean dospěl k rozhodnutí, že to nebude jako v Rotterdamu. Nebude žít na okraji a zapojovat se pouze tehdy, když to bude nevyhnutelné pro přežití. Hodlal se co nejrychleji dostat na takové místo, z něhož by mohl velet nějaké armádě.</p>

<p>Achilles vládl proto, že byl krutý, protože byl ochoten zabíjet. To bude vždycky silnější zbraň než inteligence, když je ten inteligentní fyzicky menší a nemá žádné silné spojence. Jenže tady tyrani pouze odstrkovali a mluvili hrubě. Dospělí měli situaci pevně pod kontrolou, takže krutost nebude pro jmenování do velitelských funkcí tím hlavním. To znamenalo, že inteligence má šanci zvítězit. Bylo možné, že nakonec Bean nebude muset žít ovládán hlupáky.</p>

<p>Pokud toho Bean chtěl dosáhnout – a proč to nezkusit, dokud se neobjeví nějaký důležitější cíl? – potřeboval zjistit, na základě čeho učitelé o velení rozhodují. Vycházelo hodnocení pouze ze školních výsledků? Bean o tom pochyboval. Mezinárodní flotila měla ve vedení této školy určitě chytřejší lidi. Z toho, že na každém panelu byla fantasy hra, se dalo usuzovat, že jim záleží také na osobnosti. Na charakteru. Bean měl podezření, že v konečném důsledku je charakter důležitější než inteligence.  v Beanově litanii přežití – zjišťuj, mysli, rozhodni se, udělej – byla inteligence důležitá pouze v prvních třech fázích a rozhodujícím faktorem byla pouze ve druhé. Učitelé to věděli.</p>

<p>Možná bych měl hru hrát, pomyslel si.</p>

<p>A vzápětí: Zatím ne. Uvidíme, co se bude dít, když hrát nebudu.</p>

<p>Zároveň dospěl k dalšímu závěru, přestože ani netušil, že se něčím takovým zabývá. Promluví si s Bonzem Madridem.</p>

<p>Bonzo byl zabrán do počítačové hry a viditelně byl typem člověka, který cokoli neočekávaného považuje za ránu své důstojnosti. To znamenalo, že pokud chtěl Bean dosáhnout svého, nemohl na Bonza jít servilně jako patolízalové, kteří ho obklopovali, když hrál, a chválili ho dokonce i za hloupé chyby, jichž se dopouštěl.</p>

<p>Bean se místo toho protlačil tak blízko, aby viděl, až Bonzova postava ve hře – opět – zemře. „Seňor Madrid, puedo hablar convozco?“ Španělština mu přišla na jazyk snadno – poslouchal, když se Pablo de Noches v Rotterdamu bavil s dalšími přistěhovalci, kteří k němu chodili do bytu, nebo když telefonoval se členy rodiny, kteří zůstali ve Valencii. A použití Bonzovy mateřštiny mělo požadovaný účinek. Neignoroval Beana. Obrátil se k němu a probodl ho pohledem.</p>

<p>„Co chceš, bichinho?“ Brazilský slang se v Bitevní škole vyskytoval často a Bonzo zřejmě necítil potřebu dbát na čistotu své španělštiny.</p>

<p>Bean se mu podíval do očí, přestože Bonzo byl asi dvakrát větší než on, a prohlásil: „Lidé říkají, že jim připomínám Endera Wiggina, a ty jsi tady, jak se zdá, jediný, kdo ho nezbožňuje. Chci zjistit pravdu.“</p>

<p>To, jak ostatní děti zmlkly, Beanovi napovědělo, že hádal správně – bylo nebezpečné ptát se Bonza na Endera Wiggina. Bylo to nebezpečné, ale právě proto Bean formuloval svou žádost tak opatrně.</p>

<p>„Máš pravdu, že toho prdožrouta a neposlušného zrádce nezbožňuju, ale proč bych ti o něm měl něco říkat?“</p>

<p>„Protože mi nebudeš lhát,“ řekl Bean, i když si ve skutečnosti myslel, že Bonzo bude s největší pravděpodobností lhát ostošest, aby z historky o tom, jak byl Enderovýma rukama pokořen, o což nejspíš šlo, vyšel jako hrdina. „A jestli mě s ním lidi budou pořád srovnávat, potřebuju vědět, co je ve skutečnosti zač. Nechci se nechat vyrazit, protože to tady zmrším. Nemusíš mi vyhovět, ale když je někdo tak malý jako já, potřebuje, aby mu někdo řekl, co potřebuje vědět, aby přežil.“ Bean si zatím nebyl jistý zdejším slangem, ale použil, co věděl.</p>

<p>Jedno z ostatních dětí se přidalo, jako by mu Bean napsal repliku a ono se jí hned chytilo. „Ztrať se, bažante. Bonzo Madrid nemá čas na to, aby vyměňoval plenky.“</p>

<p>Bean se k chlapci otočil a zpražil ho: „Učitelů se zeptat nemůžu, ti mi pravdu neřeknou. Když se se mnou nebude bavit Bonzo, koho se mám zeptat? <emphasis>Tebe</emphasis>? Ty nerozeznáš ani berušku od beďara.“</p>

<p>Byla to hláška jako od Seržanta a zabrala. Všichni se chlapci, který ho chtěl odbýt, začali smát, a přidal se i Bonzo. Potom vzal Beana rukou kolem ramen. „Řeknu ti, co vím, prcku. Je na čase, aby někoho zajímalo, jak je to s tím sráčem doopravdy.“ Dítěti, které Bean právě setřel, Bonzo řekl: „Co kdybys to dohrál za mě? Jedině tak se dostaneš k tomu, aby sis zahrál tuhle úroveň.“</p>

<p>Bean nechtěl věřit svým uším, že velitel může tak zbytečně urazit jednoho ze svých podřízených. Ale chlapec spolkl hněv, vesele se ušklíbl, přikývl, řekl: „To je fakt, Bonzo,“ a začal hrát, jak dostal uloženo. Pravý patolízal.</p>

<p>Bonzo si ho náhodou odvedl přímo před větrací otvor ve zdi, z něhož Bean o několik hodin dřív nemohl ven. Bean mu nevěnoval víc než letmý pohled.</p>

<p>„Tak já ti o Enderovi něco řeknu. Nejraději by svého protivníka rozdrtil. Nestačí mu zvítězit – on musí toho druhého zadupat do země, jinak není spokojený. Neplatí pro něho žádná pravidla. Dáš mu jasný rozkaz a on se tváří, že ho poslechne, jenže když zjistí, že by si mohl šplhnout, kdyby neposlechl, prostě rozkaz nesplní. Já říkám, že lituju každého, kdo ho má ve své armádě.“</p>

<p>„On býval Mlok?“</p>

<p>Bonzův obličej zbrunátněl. „Nosil uniformu v našich barvách, měl jsem na seznamu jeho jméno, ale on Mlokem <emphasis>nikdy</emphasis> nebyl. Hned jak jsem ho uviděl jsem poznal, že s ním budou potíže. Ten nafoukaný výraz, jako by si myslel, že Bitevní škola je tady jen od toho, aby se měl kde naparovat. Hned jak se objevil, požádal jsem, aby ho převeleli, a odmítl jsem nechat ho s námi cvičit, protože jsem věděl, že by okoukal celý náš systém a pak by si ho odnesl do nějaké jiné armády, kde by využil, co ode mne pochytil, aby to mé armádě co nejrychleji natřel. Nejsem idiot!“</p>

<p>Zkušenost Beanovi napověděla, že tuto větu říká jen ten, kdo chce dokázat její nepravdivost.</p>

<p>„Takže neposlouchal rozkazy.“</p>

<p>„Nejenom to. Chodí si s pláčem jako mimino stěžovat učitelům, že ho nenechávám cvičit. A přestože <emphasis>vědí</emphasis>, že jsem požádal o jeho převelení, on si vyškemrá, aby mohl ve volném čase chodit do bitevní místnosti a cvičit sám. Jenže pak začne přibírat děti ze své skupiny bažantů a později děti z jiných armád, a ony tam chodí, jako by byl jejich velitel, a dělají, co jim řekne. To mnohé z nás vážně naštvalo. A učitelé tomu malému šplhounovi vždycky dají, o co si řekne, takže když jsme my velitelé <emphasis>požádali</emphasis>, aby našim vojákům zakázali cvičit s ním, řekli jenom: 'Osobní volno je <emphasis>volné</emphasis>,' jenže ke hře patří všechno, sabe? Všechno, takže ho klidně nechávají podvádět, a všichni vojáci, kteří za nic nestojí, a proradní malí hajzlíci chodí za Enderem na ty jeho tréninky ve volném čase, takže systémy všech armád jdou do háje, sabe? Vymyslíš si svou strategii, jenže nevíš, jestli někdo tvoje plány nepoběží hned vyzvonit vojákovi z nepřátelské armády, sabe?</p>

<p>Sabe, sabe, sabe, chtělo se Beanovi na něho zakřičet. Sí, yo <emphasis>sé</emphasis>, jenže Bonzovi člověk nesměl dát najevo netrpělivost. Navíc to všechno bylo úžasné. Bean začínal mít docela konkrétní představu o tom, jak tato vojenská hra ovlivňuje život Bitevní školy. Umožňovala učitelům vidět nejenom to, jak děti zvládají velení, ale také to, jak reagují na neschopné velitele typu Bonza. Zřejmě se rozhodl, že z Endera udělá otloukánka své armády, ale Ender na to odmítl přistoupit. Tenhle Ender Wiggin patřil k dětem, které pochopily, že všechno se točí podle toho, jak písknou učitelé, a využil je, aby se dostal do té nácvikové místnosti. Nepožádal je, aby Bonza donutili přestat ho šikanovat, raději je požádal, aby mohl trénovat alternativním způsobem. To bylo chytré. Učitelům se to určitě líbilo a Bonzo s tím nemohl nic dělat.</p>

<p>Nebo mohl?</p>

<p>„Co jste s tím udělali?“</p>

<p>„Uděláme. Mám toho už po krk. Jestli to nezarazí učitelé, bude to muset udělat někdo jiný, ne?“ Bonzo se zlomyslně ušklíbl. „Proto bych se na tvém místě Wigginova nácviku ve volném čase vyvaroval.“</p>

<p>„Vážně je jednička ve výsledcích?“</p>

<p>„Jednička je sračka,“ odvětil Bonzo. „V loajalitě je beznadějně poslední. Neznám velitele, který by ho chtěl do své armády.“</p>

<p>„Díky,“ kývl Bean. „Teď mě trochu štve, že mi lidi říkají, že jsem jako on.“</p>

<p>„To je jenom tím, že jsi malý. Udělali z něj vojáka, když byl ještě moc mladý. Nedovol jim, aby to udělali tobě, a budeš v pohodě, sabe?“</p>

<p>„Ahora sé,“ Bean se na Bonza usmál od ucha k uchu.</p>

<p>Bonzo se také usmál a poplácal ho po rameni. „Budeš dobrej. Jestli mě zatím nevyřadí, třeba se dostaneš k Mlokům, až vyrosteš.“</p>

<p>Jestli tě nechají velet nějaké armádě ještě jeden den, pak jedině proto, aby se ostatní studenti naučili, jak vytěžit maximum z přijímání rozkazů od nadřízeného idiota. „Já ještě <emphasis>dlouho</emphasis> nebudu voják,“ prohlásil Bean.</p>

<p>„Pracuj na sobě,“ poradil mu Bonzo. „Vyplatí se to.“ Ještě jednou ho poplácal po rameni a potom s širokým úsměvem na tváři odešel. Pyšný, že pomohl malému špuntovi. Spokojený, že se mu podařilo někoho přesvědčit o své překroucené verzi toho, jak to bylo s Enderem Wigginem, v jehož prdech bylo zřejmě víc rozumu než v Bonzových řečech.</p>

<p>Navíc tam padla hrozba násilí proti dětem, které ve volném čase s Enderem Wigginem trénovaly. Bylo užitečné to vědět. Bean se musel rozhodnout, jak s tou informací naloží. Varovat Endera? Upozornit učitele? Neříkat nic? Být tam a dávat pozor?</p>

<p>Osobní volno skončilo. Herna se vyprázdnila a všichni zamířili do ložnic, neboť následující čas byl oficiálně vyhrazen samostatnému studiu. Jinými slovy, doba klidu. Většina dětí z Beanovy  skupiny nováčků však neměla co studovat – zatím nedostaly žádné úkoly. Takže pro dnešní večer studium obnášelo to, že hrály fantasy hru na svých panelech a navzájem se dobíraly, aby si upevnily své místo. Všem na panelu naskočil návrh, že by mohli napsat dopisy rodinám doma. Někteří se rozhodli to udělat. A nepochybně si všichni mysleli, že to dělá také Bean.</p>

<p>Ale nedělal. Přihlásil se na prvním panelu jako Poke a zjistil, že jeho předpoklad byl správný. Bylo jedno, který panel používal, určující bylo jméno a heslo. Druhý panel by nemusel ani jednou vytáhnout ze skříňky. Pod identitou Poke napsal zápis do deníku. Nebylo to nic nečekaného – „deník“ byla jedna z voleb, jež panel nabízel.</p>

<p>Jaký by měl být? Uplakánek? „V herně mě všichni odstrkovali jenom proto, že jsem malý, to není spravedlivé!“ Mimino? „Tak moc se mi stýská po sestře Carlottě, kéž bych mohl být zpátky ve svém pokoji v Rotterdamu.“ Ambiciózní? „Budou se divit, až budu ve všem nejlepší.“</p>

<p>Nakonec se rozhodl pro něco rafinovanějšího.</p>

<p>Co by na mém místě dělal Achilles? Jistě, není malý, ale má špatnou nohu a to je skoro to samé. Achilles vždycky ví, jak počkat a nedat na sobě nic znát. A já to musím dělat taky. Čekat, jak se věci vyvinou. Ze začátku se nikdo nebude chtít se mnou přátelit. Ale po čase si na mě zvyknou a ve vyučování se začneme rozdělovat. První, kteří mne k sobě pustí, budou ti slabší, ale to nevadí. Partu je třeba postavit především na loajalitě, jako to udělal Achilles, vybudovat loajalitu a naučit je poslouchat. Člověk musí pracovat s tím, co má, a z toho vyjít.</p>

<p>Jen ať si s <emphasis>tím</emphasis> lámou hlavu. Ať si myslí, že chce Bitevní školu předělat k obrazu života na ulici, který znal. Uvěří tomu. A on zatím bude mít dost času, aby o skutečném fungování Bitevní školy zjistil všechno, co se dá, a vymyslel si strategii, která bude skutečně odpovídat situaci.</p>

<p>Před večerkou naposledy přišel Dimak. „Vaše panely pracují i po zhasnutí světel,“ řekl, „ale když je budete používat v době, kdy máte spát, zjistíme to a budeme vědět, co děláte. Takže ať je to něco důležitého, nebo se dostanete na nástěnku hanby.“</p>

<p>Většina dětí panely odložila; několik si je vzdorně nechalo venku. Beanovi to bylo jedno. Potřeboval přemýšlet o jiných věcech. Na panel bude dost času zítra nebo pozítří.</p>

<p>Ležel v šeru – zdejší děti zřejmě potřebovaly trochu světla, aby našly cestu na záchod a nezakoply při tom – poslouchal zvuky kolem sebe a učil se, co znamenají. Tu a tam nějaký šepot nebo syknutí, aby někdo ztichl. Dýchání, jak chlapci a dívky jeden po druhém usínali. Několik dokonce tiše, dětsky chrápalo. Ale na pozadí těchto lidských zvuků bylo slyšet svist vzduchotechniky, nahodilé klapání, vzdálené hlasy, praskání kovového pláště stanice, jak se obracela k Slunci a od Slunce, zvuky dospělých pracujících v noci.</p>

<p>Stálo to strašně moc peněz. Bylo to obrovské, aby se dovnitř vešly tisíce dětí a učitelé, personál a posádka. Muselo to být stejně drahé jako jedna loď flotily. A to všechno jen kvůli výcviku malých dětí. Dospělí se snažili, aby to pro děti byla hra, ale pro ně to byla vážná věc. Dětský výcvikový program nebyla jen tak nějaká cáknutá vzdělávací teorie, která se vymkla z rukou, byť měla sestra Carlotta nejspíš pravdu, když říkala, že mnoho lidí si to myslí. MF by jej neudržovala na takové úrovni, kdyby se od něj neočekávaly seriózní výsledky. Takže tyto děti, které teď chrápaly, hlasitě dýchaly a šeptaly do tmy, byly skutečně důležité.</p>

<p>Očekávají ode mne výsledky. Tady nahoře to není jen nějaký večírek, kam se člověk přijde najíst a pak si dělá, co chce. Oni z nás opravdu chtějí udělat velitele. A protože Bitevní škola už nějaký čas existuje, pravděpodobně mají důkaz, že to funguje – děti, které již studium ukončily a ve službě dosáhly dobrých výsledků. Na to nesmím zapomínat. Ať je zdejší systém jakýkoli, funguje.</p>

<p>Jiný zvuk. Ne pravidelné dýchání. Přerývané krátké nádechy. Občasné zajíknutí. A potom… vzlyk.</p>

<p>Pláč. Nějaký chlapec se uspával pláčem.</p>

<p>V doupěti Bean slyšel některé děti plakat ze spánku nebo těsně před usnutím. Plakaly, protože měly hlad, byly zraněné, nemocné nebo jim byla zima. Ale jaký důvod k pláči měly tyto děti? K prvním vzlykům se přidaly další.</p>

<p>Stýská se jim, uvědomil si Bean. Nikdy předtím nebyli pryč od mámy s tátou a teď to na ně doléhá.</p>

<p>Bean to nechápal. K nikomu nic podobného necítil. Žiješ tam, kde jsi, a netrápíš se tím, kde jsi byl předtím nebo kde bys chtěl být, prostě jsi <emphasis>tady</emphasis> a tady musíš najít způsob, jak přežít. Ležet na posteli a bulit ti k tomu moc nepomůže.</p>

<p>Ale žádný problém to není. Jejich slabost mě posouvá dál. O jednoho rivala míň na cestě k tomu, abych se stal velitelem.</p>

<p>Měl stejný pohled na věc také Ender Wiggin? Bean si dal dohromady všechno, co se o Enderovi zatím dozvěděl. Byl duchapřítomný. Přímo s Bonzem nebojoval, ale ani se nepodroboval jeho hloupým rozhodnutím. Beanovi to připadalo úžasné, protože zásada, kterou si na ulici mohl být jist, byla 'nevystrkuj hlavu, nebo o ni přijdeš'. Když máš pitomého šéfa party, nedávej mu najevo, že je pitomý, tvař se, že nic, a choď s hlavou sklopenou. Tak se dalo přežít.</p>

<p>Když Bean musel, šel do rizika. Tak se dostal i do party k Poke. Jenže to šlo o jídlo. Šlo o to, aby nezemřel. Proč Ender tolik riskoval, když v sázce nebylo nic víc než jeho výsledky ve hře na válku?</p>

<p>Třeba Ender věděl něco, co Bean nevěděl. Možná existoval nějaký důvod, proč byla hra důležitější, než se zatím zdálo.</p>

<p>Nebo možná Ender patřil k dětem, které prostě nedovedou za žádných okolností prohrávat. K dětem, které pracují pro tým jen do chvíle, dokud jim tým pomáhá dostat se tam, kam chtěly, a když už to tak není, hraje každý sám za sebe. To si myslel Bonzo. Jenže Bonzo byl hlupák.</p>

<p>Bean si znovu uvědomil, že celé řadě věcí zatím nerozumí. Ender nerazil zásadu každý za sebe. Necvičil sám. Otevřel svůj trénink ve volném čase ostatním dětem. I bažantům, nejenom dětem, které pro něho mohly něco udělat. Bylo možné, aby to dělal jen proto, že to byla správná věc?</p>

<p>Tak jako se Poke nabídla Achillovi, aby Beanovi zachránila život?</p>

<p>Ne, Bean <emphasis>nevěděl</emphasis>, jestli to udělala, <emphasis>nevěděl</emphasis>, jestli zemřela kvůli tomu.</p>

<p>Ale ta možnost tu byla. A v nitru tomu věřil. Právě proto jí vždycky opovrhoval. Navenek vystupovala tvrdě, ale uvnitř byla měkká. A přesto… tou měkkostí mu zachránila život. A ať se snažil sebevíc, nedokázal zaujmout přístup 'její smůla', který byl na ulici nejčastější. Vyslechla mne, když jsem na ni mluvil, odvážně riskovala vlastní život pro možnost, že se celé její partě bude žít lépe. Potom mi nabídla místo u svého stolu a nakonec se postavila mezi mne a nebezpečí. Proč?</p>

<p>Co bylo to velké tajemství? Znal je Ender? Kde je vypátral? Proč na to Bean nedokázal sám přijít? Ať se snažil sebevíc, Poke nedokázal pochopit. Nedokázal pochopit ani sestru Carlottu. Nechápal paže, v nichž ho držela, slzy, které kvůli němu prolila. Copak obě nechápaly, že bez ohledu na to, jak ho měly rády, zůstával samostatnou osobností, a že tím, jak mu prospívaly, nijak nevylepšovaly <emphasis>svůj</emphasis> život?</p>

<p>Jestli měl Ender Wiggin tuto slabost, pak budu úplně jiný než on. Já se kvůli nikomu obětovat nebudu. A první krok je, že nebudu ležet na posteli a brečet kvůli tomu, jak Poke plavala ve vodě s podříznutým hrdlem, nebo natahovat moldánky proto, že ve vedlejším pokoji nespí sestra Carlotta.</p>

<p>Otřel si oči, překulil se a přiměl tělo, aby se uvolnilo a usnulo. O chvilku později již upadal do lehkého spánku, který se dá tak snadno přetrhnout. Do rána bude ještě daleko a jeho polštář zůstane suchý.</p>

<p>Měl sen, jaké lidé mívají – nahodilé výtrysky vzpomínek a představ, z nichž se nevědomí snaží poskládat souvislé příběhy. Bean si málokdy všímal svých snů, dokonce si málokdy pamatoval, že se mu vůbec něco zdálo. Ale když se ten den ráno probudil, v hlavě měl jasný obraz.</p>

<p>Z praskliny v chodníku se rojili mravenci. Malí černí mravenci.</p>

<p>A větší červení mravenci, kteří s nimi bojovali, zabíjeli je. Všichni pobíhali. Žádný se nepodíval nahoru a nespatřil padat lidskou botu, která z nic vymáčkne život.</p>

<p>Když se bota znovu zvedla, to, co pod ní zůstalo rozdrcené, nebyla mravenčí těla. Byla to těla dětí, spratků z rotterdamských ulic. Celá Achillova rodina. I Bean tam byl – poznal svůj obličej; vyčníval nad rozpláclé tělo, vykukoval, aby se naposledy před smrtí rozhlédl po světě. Nad ním zlověstně visela bota, která ho zabila. Jenže teď byla nazutá na konci nohy termiťana a ten termiťan se smál a smál.</p>

<p>Když se Bean probudil, pamatoval si toho smějícího se termiťana a pamatoval si pohled na všechny ty rozmačkané děti, na vlastní tělo, rozplácnuté botou jako žvýkačka. Význam byl jasný: v době, kdy si my děti hrajeme na válku, termiťané nás přicházejí rozdrtit. Musíme se pozvednout nad osobní šarvátky a myslet na většího nepřítele.</p>

<p>Háček byl v tom, že ve stejném okamžiku, kdy Beana tento výklad jeho snu napadl, jej zavrhl. Sny nemají vůbec žádný smysl, připomněl si. A i kdyby nakrásně něco znamenaly, pouze by odhalovaly, co cítím a čeho se bojím, ne nějakou hlubokou, trvalou pravdu. Dobře, termiťané přicházejí. Mohli by nás všechny rozdrtit jako mravence. A co to má společného se mnou? Mým úkolem teď je, abych udržel Beana naživu, abych se propracoval na místo, kde mohu být ve válce s termiťany platný. Momentálně nemohu pro zastavení jejich invaze udělat nic.</p>

<p>To bylo poučení, které si Bean ze svého snu vzal: Nebuď jedním z pobíhajících, bojujících mravenců.</p>

<p>Buď botou.</p>

<p>Sestra Carlotta dospěla při svém pátrání na sítích do slepé uličky. Informací o genetickém výzkumu člověka bylo dost, ale nic se nepodobalo tomu, co hledala.</p>

<p>Ve chvíli, kdy dorazila zabezpečená zpráva od MF, seděla u stolu, bezděčně si čmárala, přemýšlela, jak dál, a říkala si, proč se vlastně tak snaží odhalit Beanův původ. Jelikož zpráva by se minutu po doručení sama vymazala a byla by každou minutu odesílána znovu, dokud si ji příjemce nepřečte, otevřela ji hned a napsala své první a druhé heslo.</p>

<p><strong>OD: </strong><strong>              </strong><strong>Pluk.Graff@Bitevni</strong><strong>Skola.MF </strong></p>

<p><strong>PRO: </strong><strong>              </strong><strong>Ss.Carlotta@SpecUk.RemCon.MF </strong></p>

<p><strong>RE:  </strong><strong>              </strong><strong>Achilles</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Prosím,  oznamte vše,  co je subjektu známo o  'Achillovi'.</strong></p>

<p>Jako obvykle, zpráva byla tak tajemná, že ji ani nebylo třeba šifrovat, přestože zašifrovaná samozřejmě byla. Byla to zabezpečená zpráva, ne? Tak proč jednoduše nepoužít jméno dítěte. „Prosím, oznamte vše, co je <emphasis>Beanovi</emphasis> známo o 'Achillovi'.“</p>

<p>Bean jim nějakým způsobem svěřil Achillovo jméno a zřejmě za takových okolností, že ho nechtěli požádat přímo, aby jim to vysvětlil. Takže to muselo být v nějakém textu, který napsal. Dopis pro ni? Pocítila slabý záchvěv naděje, ale vzápětí se vlastním pocitům vysmála. Věděla velice dobře, že pošta od dětí z Bitevní školy není prakticky nikdy propouštěna dál a navíc, šance, že by jí Bean opravdu napsal, byla nepatrná. Ale jméno nějakým způsobem získali a chtěli od ní vědět všechno, co jim k tomu mohla sdělit.</p>

<p>Potíž byla v tom, že jim tu informaci nechtěla dát, aniž by věděla, jaký to bude mít dopad pro Beana.</p>

<p>Proto si přichystala stejně tajemnou odpověď:</p>

<p><strong>Odpovím pouze prostřednictvím zabezpečené konference.</strong></p>

<p>Bylo jasné, že to Graffa rozzuří, ale tím lépe. Graff si tak zvykl mít moc daleko přesahující jeho postavení, že mu jedině prospěje, když mu někdo připomene, že veškerá poslušnost je dobrovolná a v konečném důsledku závislá na svobodném rozhodnutí osoby, která rozkazy přijímá. A ona <emphasis>nakonec</emphasis> poslechne. Chtěla mít pouze jistotu, že Beanovi tato informace neublíží. Kdyby zjistili, že jeho spojitost s pachatelem i obětí vraždy byla tak těsná, mohli by ho z programu vyřadit. A i kdyby se přesvědčila, že o tom může klidně mluvit, byla to šance, jak získat něco za něco.</p>

<p>Trvalo další hodinu, než se podařilo zabezpečenou konferenci zřídit. Když se pak na displeji nad jejím počítačem objevila Graffova hlava, bylo vidět, že nemá radost. „Jakou hru jste si našla dnes, sestro Carlotto?“</p>

<p>„Přibral jste, plukovníku Graffe. To není zdravé.“</p>

<p>„Achilles.“</p>

<p>„Muž se zranitelnou patou,“ odvětila. „Zabil Hektora a vláčel jeho tělo kolem bran Tróje. Taky měl slabost pro jednu zajatou dívku, která se jmenovala Bríseovna.“</p>

<p>„Vy víte, že tak to nemyslím.“</p>

<p>„Vím nejen to. Vím, že jste se to jméno museli dozvědět z něčeho, co Bean napsal, protože se nevyslovuje 'achiles' ale 'ašil'. Francouzsky.“</p>

<p>„Takže někdo místní.“</p>

<p>„Zdejší mateřštinou je holandština, ale jazykový standard flotily ji poslední dobou vytlačil do pozice, kdy zůstává spíš jen kuriozitou.“</p>

<p>„Sestro Carlotto, nečekejte ode mne, že ocením, jak plýtváte náklady na tuto konferenci.“</p>

<p>„A vy nečekejte, že začnu mluvit dřív, než se dozvím, proč to potřebujete vědět.“</p>

<p>Graff se několikrát zhluboka nadechl. Napadlo ji, jestli ho maminka naučila počítat do deseti, nebo jestli ho jednání s jeptiškami z katolické školy naučilo kousat se do jazyka.</p>

<p>„Snažíme se porozumět něčemu, co Bean napsal.“</p>

<p>„Ukažte mi to a já se vynasnažím vám pomoci.“</p>

<p>„Sestro Carlotto, už za něho nenesete odpovědnost,“ řekl Graff.</p>

<p>„Tak proč se mě na něho ptáte? Odpovídáte za něho vy, ne? Takže se mohu vrátit ke své práci.“</p>

<p>Graff si povzdechl a udělal něco s rukama mimo záběr na displeji. O několik okamžiků později se dole na jejím displeji, před Graffovým obličejem, objevil text Beanova zápisu do deníku. Přečetla si jej a lehce se usmála.</p>

<p>„Tak co?“ zeptal se Graff.</p>

<p>„Střílí si z vás, plukovníku.“</p>

<p>„Jak to myslíte?“</p>

<p>„Ví, že to budete číst. Svádí vás na falešnou stopu.“</p>

<p>„Vy to <emphasis>poznáte</emphasis>?“</p>

<p>„Achilles by mu sice mohl posloužit jako příklad, ale určitě ne dobrý. Achilles kdysi zradil někoho, koho si Bean velice cenil.“</p>

<p>„Nevyjadřujte se mlhavě, sestro Carlotto.“</p>

<p>„Já jsem se nevyjádřila mlhavě. Řekla jsem vám přesně to, co jste chtěl vědět. Stejně jako vám Bean řekl to, co chtěl, abyste slyšeli. Můžete mi věřit, že jeho deník vám bude dávat smysl pouze v případě, že přistoupíte na to, že si jej píše pro vás, s úmyslem klamat.“</p>

<p>„Protože si na Zemi deník nikdy nevedl?“</p>

<p>„Protože má dokonalou paměť,“ odvětila sestra Carlotta. „Nikdy za žádných okolností by své pravé myšlenky písemné formě nesvěřil! Radí se sám se sebou. Vždycky. Nenajdete dokument, který by napsal a který by nebyl určen k přečtení.“</p>

<p>„Změnilo by se něco, kdyby jej psal pod jinou identitou? O níž si myslí, že ji neznáme?“</p>

<p>„Jenže vy ji znáte, a on ví, že se o ní dozvíte, takže ta druhá identita slouží jen k tomu, aby vás oklamala, a jak je vidět, funguje to.“</p>

<p>„Zapomněl jsem, že podle vás je ten špunt chytřejší než Pánbůh.“</p>

<p>„Netrápí mě, že moje hodnocení nepřijímáte, čím lépe ho budete znát, tím víc si budete uvědomovat, že mám pravdu. Dokonce začnete věřit těm výsledkům testů.“</p>

<p>„Co je třeba k tomu, abyste mi s tím pomohla?“ zeptal se Graff.</p>

<p>„Zkuste mi po pravdě říct, co bude tato informace znamenat pro Beana.“</p>

<p>„Jeho třídní učitel si dělá starosti. Na zpáteční cestě z oběda na jednadvacet minut zmizel – máme svědka, který s ním mluvil na palubě, kde neměl co pohledávat, ale ani to nevysvětluje posledních sedmnáct minut jeho nepřítomnosti. Nehraje si s panelem –“</p>

<p>„Podle vás zřizování falešných identit a psaní vylhaných zápisů do deníku není hra?“</p>

<p>„Máme tu diagnosticko-terapeutickou hru, kterou hrají všechny děti. On se zatím ani nepřihlásil.“</p>

<p>„Pozná, že se jedná o psychologickou hru, a nebude hrát, dokud nezjistí, co ho to bude stát.“</p>

<p>„Tu apriorní nevraživost jste ho naučila vy?“</p>

<p>„Ne, pochytila jsem ji od něho.“</p>

<p>„Řekněte mi to na rovinu. Podle tohoto deníkového zápisu to vypadá, jako by se chystal posbírat si tady partu, jako by to byla ulice. Potřebujeme se o tom Achillovi něco dozvědět, abychom zjistili, jak to skutečně myslí.“</p>

<p>„K ničemu takovému se nechystá,“ prohlásila sestra Carlotta.</p>

<p>„Říkáte to velice jistě, ale nedáváte mi žádný podstatný důvod, abych vašemu závěru věřil.“</p>

<p>„Vy jste zavolal mně, už jste zapomněl?“</p>

<p>„To nestačí, sestro Carlotto. Vaše názory na tohoto chlapce jsou zaujaté.“</p>

<p>„On by s Achillem nikdy nesoupeřil. Nezapsal by si své skutečné plány někam, kde byste je mohli najít. On si party nevytváří, ale přidává se k nim, využívá je a pak jde dál, aniž by se jedinkrát ohlédl.“</p>

<p>„Takže prověřením toho Achilla nezískáme představu o Beanově budoucím chování?“</p>

<p>„Bean je pyšný na to, že v sobě nepřechovává zášť. Myslí si, že je to kontraproduktivní. Ale určitým způsobem věřím, že se o Achillovi zmínil schválně, protože budete číst, co si napsal, a budete se chtít o Achillovi dozvědět víc, a když si ho prověříte, zjistíte, že udělal velice ošklivou věc.“</p>

<p>„Beanovi?“</p>

<p>„Jeho kamarádce.“</p>

<p>„Takže Bean je schopen přátelství?“</p>

<p>„Bylo to děvče, které mu na ulici zachránilo život.“</p>

<p>„A jak se jmenovalo?“</p>

<p>„Poke. Ale nenamáhejte se hledat ji. Je mrtvá.“</p>

<p>Graff o tom chvíli přemýšlel. „To je ta ošklivá věc, kterou Achilles udělal?“</p>

<p>„Bean má důvod tomu věřit, i když jako důkaz u soudu by to asi neobstálo. A jak už jsem řekla, to všechno může být nevědomé. Myslím si, že Bean by se vědomě nesnažil pomstít se Achillovi nebo komukoli jinému, ale mohl by doufat, že to za něho uděláte vy.“</p>

<p>„Pořád si něco necháváte pro sebe, ale asi nemám jinou možnost, než věřit vašemu úsudku, že?“</p>

<p>„Věřte mi, že Achilles je slepá ulička.“</p>

<p>„A když najdete důvod, proč by nakonec tak slepá být nemusela?“</p>

<p>„Přeji si, aby váš program měl úspěch, plukovníku Graffe, přeji si to ještě víc, než přeji úspěch Beanovi. To, že mi na tom dítěti záleží, nijak nedeformuje moje priority. Skutečně jsem vám už řekla všechno. Ale doufám, že vy mi také pomůžete.“</p>

<p>„V Mezinárodní flotile se s informacemi neobchoduje, sestro Carlotto. Proudí od toho, kdo je má, k tomu, kdo je potřebuje.“</p>

<p>„Nechte mě říct, co chci, a posuďte, jestli to potřebuji.“</p>

<p>„Tak o co jde?“</p>

<p>„Chci informace o všech nezákonných nebo přísně tajných projektech z posledních deseti let, které se týkaly úprav lidského genomu.“</p>

<p>Graff se zahleděl do dálky. „Asi je příliš brzy, než abyste se tak zabrala do nějakého nového projektu, takže je to pořád ten starý. Jde o Beana.“</p>

<p>„Odněkud se vzít musel.“</p>

<p>„Chcete říct, že se odněkud musel vzít jeho intelekt.“</p>

<p>„Jde o něho jako takového. Myslím, že se na toho chlapce nakonec budete všichni spoléhat, vsadíte na něho všechny životy, a myslím, že byste měli vědět, co se děje v jeho genech. Je to chabá náhražka poznání, co se děje v jeho mysli, ale obávám se, že to vám zůstane navždy nedostupné.“</p>

<p>„Vy jste ho sem nahoru poslala a teď mi říkáte něco takového. Uvědomujete si, že tím, co jste právě řekla, jste zaručila, že nikdy nedovolím, aby se dostal do nejužšího výběru?“</p>

<p>„To říkáte teď, když ho tam máte teprve den,“ prohlásila sestra Carlotta. „Zvyknete si.“</p>

<p>„Hlavně aby se ještě nezmenšil, nebo ho to vcucne do ventilace.“</p>

<p>„Ale no tak, plukovníku Graffe.“</p>

<p>„Promiňte, sestro,“ odvětil.</p>

<p>„Dejte mi dostatečné pověření, a já to vypátrám sama.“</p>

<p>„Ne,“ řekl. „Ale zařídím, abyste dostala závěry.“</p>

<p>Věděla, že tak získá jen tolik informací, kolik by podle jejich soudu měla mít. Ale i když se ji pokusí odbýt jalovými žvásty, poradí si s tím. Stejně jako se pokusí dostat se k Achillovi dřív, než ho objeví MF. Uklidit ho z ulic do nějaké školy. Pod jiným jménem. Protože kdyby ho MF našla, s největší pravděpodobností by ho podrobili testům – nebo by našli výsledky, jichž dosáhl u ní. Kdyby ho vyzkoušeli, dali by mu do pořádku nohu a vzali by ho nahoru do Bitevní školy. A sestra Carlotta Beanovi slíbila, že už se s Achillem nikdy nesetká.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOL</strong><strong>A 8</strong></p>

<p><emphasis>DOBRÝ STUDENT</emphasis></p>

<p><emphasis>„On fantasy hru nehraje vůbec?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ještě si ani nevybral postavu, natož aby prošel portálem.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Není možné, že by ji neobjevil.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Přenastavil panel, aby mu nezobrazoval výzvu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Z čehož usuzujete…“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ví, že to n</emphasis><emphasis>ení hra. Nechce, abychom analyzovali postupy jeho mysli.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A přitom chce, abychom ho povýšili.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„O tom nic nevím. Je pohroužený do studia. Tři měsíce má ve všech testech dokonalé výsledky. Ale učební materiály si čte pouze jednou. Studuje jiné věci, které </emphasis><emphasis>si vybírá sám.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Například?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Například Vaubana.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pevnostní stavitelství ze sedmnáctého století? O co mu jde?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Už rozumíte?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jak vychází s ostatními dětmi?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Myslím, že typická charakteristika je 'samotář'. Je zdvořilý. Sám se do ničeho nehrne. Ptá se jen na to, co ho zajímá. Děti z jeho skupiny nováčků si o něm myslí, že je divný. Vědí, že má ve všem lepší výsledky než oni, ale nepociťují k němu zášť. Berou ho jako přírodní sílu. Žádní přátelé, ale také žádní nepřátelé.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To je důležité, že k němu necítí nenávist. Měli by, když se drží tak stranou.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Podle mě je to schopnost, kterou pochytil na ulici</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> jak odvracet hněv. Sám se nikdy nerozčiluje. Možná proto si ho přestali dobírat kvůli jeho velikosti.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nic z toho, co říkáte, nenaznačuje, že by měl veli</emphasis><emphasis>telský potenciál.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestli si myslíte, že se snaží dokázat svůj velitelský potenciál a nedaří se mu to, máte pravdu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže… co podle vás dělá?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Analyzuje nás.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Sbírá informace, ale sám žádné neposkytuje. Opravdu si myslíte, že je tak rafinovaný?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dokázal přežít na ulici.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Myslím, že je čas, abyste se na něho trochu podíval.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Aby zjistil, že nám jeho málomluvnost dělá starosti?“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Pokud je tak chytrý, jak si myslíte, stejně už to ví.“</emphasis></p>

<p>Beanovi nevadilo být špinavý. Ostatně, vydržel bez koupání léta. Několik dní pro něho nebyl žádný problém. A pokud to vadilo ostatním, nechávali si to pro sebe. Ať si to přidají k řečem, které se o něm vedly. Menší a mladší než Ender! Dokonalé výsledky ve všech testech! Smrdí jako čuně!</p>

<p>Čas sprchování byl vzácný. Mohl se na panelu přihlásit jako některý z chlapců přespávajících v jeho blízkosti – když se sprchovali. Byli nazí, brali si do sprchy pouze ručníky, takže nebyli sledováni pomocí uniforem. V těchto okamžicích se Bean mohl přihlásit a zkoumat systém, aniž by učitelé zjistili, že si ověřuje, co systém dovede. Když pozměnil nastavení, aby se stále nemusel zabývat tou hloupou výzvou ke psychohře, která naskočila, kdykoli na panelu přešel k jinému úkolu, trochu ho svrběly ruce. Ale nebyl to nijak obtížný zásah, a proto usoudil, že je nijak zvlášť nevyleká, že na to přišel.</p>

<p>Zatím Bean našel jen několik skutečně důležitých věcí, ale měl pocit, jako by každým okamžikem měl prorazit důležitější stěny. Věděl, že existuje virtuální systém, do něhož mají studenti proniknout. Slyšel legendu o tom, jak se Ender (kdo jiný) naboural do systému hned první den a přihlásil se jako Bůh, ale věděl, že i když se to Enderovi možná podařilo neobvykle rychle, neudělal nic, co by se od chytrých, ambiciózních studentů nečekalo.</p>

<p>Fazolkovým prvním úspěchem bylo, že odhalil, jakým systémem učitelé sledují počítačovou aktivitu studentů. Tím, že se vyhýbal úkonům, které se automaticky hlásily učitelům, se mu podařilo vytvořit si prostor pro soukromé soubory. Kdykoli pak našel něco zajímavého, když byl přihlášen jako někdo jiný, zapamatoval si, kde to bylo, stáhl si informace do svého soukromého prostoru a pracoval s nimi, když se mu zachtělo – zatímco jeho panel hlásil, že si čte díla z knihovny. Samozřejmě si ta díla skutečně četl, ale mnohem rychleji, než jeho panel hlásil.</p>

<p>Bean očekával, že díky všem těmto přípravám se pohne z místa. Ale velice brzy narazil na bariéry – informace, které systém musel mít, ale nechtěl je vydat. Našel si několik oklik. Například se mu nedařilo najít mapy celé stanice, nýbrž pouze prostor přístupných studentům, a to ještě byly schématické a upravené, záměrně nebyly v měřítku. Zato se mu podařilo vypátrat nouzová schémata v programu, který je měl automaticky zobrazit na stěnách chodeb s vyznačením nejbližších bezpečnostních komor, pokud by došlo k akutnímu poklesu tlaku. Tato schémata byla v měřítku, a když je ve své bezpečné oblasti zkombinoval do jediného velkého schématu, dokázal vytvořit mapu celé stanice. Kromě komor samozřejmě nebylo nic popsáno, ale dozvěděl se, že po obou stranách studentské oblasti existuje paralelní soustava chodeb. Stanici muselo tvořit nikoli jedno, ale tři rovnoběžná kola, na mnoha místech propojená. Tam žili učitelé a obslužný personál, tam se nacházely zásobárny kyslíku a vody a prostředky pro komunikaci s Flotilou. Smůla byla to, že měly oddělené soustavy ventilace. Potrubí v jednom by ho nezavedlo do ostatních. To znamenalo, že sice mohl potají sledovat všechno, co se dělo ve studentském kole, ale ostatní mu zůstávala nedostupná.</p>

<p>Avšak i ve studentském kole bylo dost tajných míst, která si zasluhovala prozkoumat. Studenti měli přístup do čtyř palub, do tělocvičny pod palubou A a do bitevní místnosti nad palubou D. Ale ve skutečnosti bylo palub devět, dvě pod palubou A a tři nad palubou D. Tyto prostory musely mít nějaké využití. A jestli si mysleli, že stojí za to utajit jejich existenci před studenty, pak Bean usuzoval, že stojí za průzkum.</p>

<p>A musel s ním začít brzy. Cvičení mu dodávalo sílu a díky tomu, že se nepřejídal, zůstával hubený – bylo neuvěřitelné, kolik potravy se do něho snažili dostat, a to mu ještě jeho porce neustále zvětšovali, pravděpodobně proto, že po předchozích přídělech nepřibral tolik, kolik chtěli. Nárůst tělesné výšky však regulovat nedokázal. Zanedlouho by pro něho ventilace byla neprůchodná – pokud nebyla již nyní. Jenže dostat se ventilačním systémem na utajené paluby nebylo něco, co by mohl stihnout během sprchování. Znamenalo by to přijít o spánek. Proto to stále odkládal – jeden den přece tolik nezmění.</p>

<p>Až do rána, kdy do ložnice hned ráno přišel Dimak a oznámil, že si všichni mají ihned změnit hesla, otočit se při tom zády ke všem ostatním v místnosti a nikomu heslo neprozrazovat. „Nevypisujte je tam, kde vás někdo může vidět,“ řekl.</p>

<p>„Někdo používal cizí hesla?“ zeptalo se jedno dítě tónem, z něhož vysvítalo, jak je takovou představou zděšeno. Taková hanebnost! Bean měl co dělat, aby se nerozesmál.</p>

<p>„Od všech příslušníků MF se to vyžaduje, takže bude jedině dobře, když si na to zvyknete už teď,“ prohlásil Dimak. „Když se zjistí, že někdo používá stejné heslo déle než týden, půjde na nástěnku hanby.“</p>

<p>Ale Bean z toho mohl vyvodit jedině to, že zjistili, co dělá. To znamenalo, že si pravděpodobně prošli všechno to, po čem v uplynulých měsících pátral, a měli docela dobrou představu, na co přišel. Přihlásil se a pro případ, že je zatím nenašli, smazal soubory ve své zabezpečené oblasti. Všechno, co skutečně potřeboval, se již naučil zpaměti. Rozhodl se, že už nikdy nebude panelu svěřovat nic, co může uložit do paměti.</p>

<p>Svlékl se, omotal se ručníkem a zamířil s ostatními ke sprchám. Ale Dimak ho u dveří zastavil.</p>

<p>„Pojďme si promluvit,“ navrhl.</p>

<p>„A co moje sprcha?“ zeptal se Bean.</p>

<p>„Najednou ti záleží na čistotě?“ podivil se Dimak.</p>

<p>Bean proto očekával, že bude pokárán za krádež hesel. Místo toho se Dimak posadil vedle něho na spodní lůžko u dveří a začal se ho vyptávat na mnohem obecnější věci.</p>

<p>„Tak jak se ti tady líbí?“</p>

<p>„Prima.“</p>

<p>„Vím, že výsledky testů máš dobré, ale dělá mi starosti, že si mezi ostatními dětmi nenacházíš mnoho kamarádů.“</p>

<p>„Mám spoustu kamarádů.“</p>

<p>„Chceš říct, že znáš hodně lidí jménem a s nikým se nehádáš.“</p>

<p>Bean pokrčil rameny. Tento směr výslechu se mu nelíbil o nic víc, než by se mu byly líbily dotazy na to, jak využívá počítač.</p>

<p>„Beane, zdejší systém nebyl vytvořen jen tak. Na naše rozhodnutí o tom, zda má ten či onen student velitelské schopnosti, působí mnoho faktorů. Studijní výsledky jsou důležitou součástí. Ale vůdcovské schopnosti také.“</p>

<p>„Tady oplývá vůdcovskými schopnostmi každý, ne?“</p>

<p>Dimak se zasmál.</p>

<p>„To je pravda, nemůžete velet všichni najednou.“</p>

<p>„Mám postavu asi tak na tři roky,“ řekl Bean. „Myslím, že se děti zrovna nebudou hnát do toho, aby mi salutovaly.“</p>

<p>„Ale mohl by sis vytvářet soustavu přátelských vztahů. Ostatní děti to dělají. Ty ne.“</p>

<p>„Asi nemám to, co by měl velitel mít.“</p>

<p>Dimak povytáhl obočí. „Má to znamenat, že chceš, abychom tě stáhli?“</p>

<p>„Vypadají snad moje výsledky tak, že bych chtěl neuspět?“</p>

<p>„O co ti jde?“ zeptal se Dimak. „Nehraješ si stejné hry jako ostatní děti. Máš podivný tréninkový program, přestože víš, že obvyklý program je sestaven tak, aby tě posiloval pro bitevní místnost. Znamená to, že ani té hry se nechceš účastnit? Protože jestli máš takové plány, potom tě opravdu stáhneme. Je to náš hlavní prostředek k ověření velitelských schopností. Proto se celý život školy točí kolem armád.“</p>

<p>„Já bitevní místnost zvládnu,“ prohlásil Bean.</p>

<p>„Jestli si myslíš, že to dokážeš bez přípravy, jsi na omylu. Bystré myšlení nedokáže nahradit silné, hbité tělo. Nedovedeš si představit, jak může být bitevní místnost fyzicky náročná.“</p>

<p>„Zapojím se do obvyklého tréninku, pane.“</p>

<p>Dimak se opřel, zavřel oči a povzdechl si. „No ne, Beane, jaký jsi ochotný.“</p>

<p>„Snažím se, pane.“</p>

<p>„Jsou to všechno jenom kecy,“ řekl Dimak.</p>

<p>„Prosím, pane?“ A je to tady, pomyslel si Bean.</p>

<p>„Kdybys energii, kterou vydáváš na zatajování různých věcí učitelům, věnoval hledání přátel, byl bys nejoblíbenějším dítětem ve škole.“</p>

<p>„Tím by byl Ender Wiggin.“</p>

<p>„A nemysli si, že nevíme, jak jsi Wigginem posedlý.“</p>

<p>„Posedlý?“ Bean se na něho jindy než první den už nevyptával. Nezapojoval se do debat o výsledcích. Nechodil do bitevní místnosti v době Enderových tréninků.</p>

<p>Aha. Jasná chyba. To bylo hloupé.</p>

<p>„Jsi jediný nováček, který se na Endera Wiggina ani jedinkrát nepodíval. Hlídáš si jeho denní program tak důkladně, že s ním nikdy nejsi v jedné místnosti. To musí být docela náročné.“</p>

<p>„Jsem jenom bažant, pane. On je v armádě.“</p>

<p>„Nedělej ze sebe hloupého, Beane. Není to přesvědčivé a připravuješ mě tím o čas.“</p>

<p>Pravidlo říkalo: použij zbytečnou, očividnou pravdu. „Neustále mě s Enderem každý srovnává, protože jsem byl tak malý a mladý, když jsem tady nastoupil. Chtěl jsem jít vlastní cestou.“</p>

<p>„Prozatím ti to uznám, protože hlouběji se těmi tvými sračkami brodit nechci,“ prohlásil Dimak.</p>

<p>Ale ve chvíli, kdy o Enderovi mluvil, Beana napadlo, jestli by to nemohla být pravda. Proč bych v sobě nemohl mít takový normální cit, jakým je žárlivost? Nejsem přece stroj. Proto se ho trošičku dotklo, když viděl, jak Dimak předpokládá, že za tím musí být něco složitějšího. Že Bean lže, ať říká cokoli.</p>

<p>„Pověz mi,“ pokračoval Dimak, „proč odmítáš hrát fantasy hru?“</p>

<p>„Připadá mi nudná a hloupá,“ odvětil Bean. To byla každopádně pravda.</p>

<p>„To nestačí,“ řekl Dimak. „Především, žádnému jinému dítěti v Bitevní škole nepřipadá nudná a hloupá. Hra se dokonce přizpůsobuje tomu, co tě zajímá.“</p>

<p>O tom nepochybuji, pomyslel si Bean. „Je to všechno jenom jako,“ řekl. „Nic z toho není skutečné.“</p>

<p>„Byl bys tak laskav a přestal se alespoň na chvíli schovávat?“ utrhl se na něho Dimak. „Víš moc dobře, že využíváme hru k analyzování osobnosti, a proto ji odmítáš hrát.“</p>

<p>„Vypadá to, jako byste mou osobnost analyzovali i bez toho,“ odvětil Bean.</p>

<p>„Ty toho prostě nenecháš, že?“</p>

<p>Bean neřekl nic. Nebylo co.</p>

<p>„Díval jsem se na tvůj seznam četby,“ nadhodil Dimak. „Vauban?“</p>

<p>„Prosím?“</p>

<p>„Pevnostní stavitelství z doby Ludvíka XIV.?“</p>

<p>Bean přikývl. Vzpomněl si na Vaubana a na to, jak přizpůsobil svou strategii, aby se dala použít v Ludvíkově čím dál napjatější finanční situaci. Hloubkovou obranu vystřídala tenká linie obranných prostředků; budování nových pevností se prakticky zastavilo, zatímco bourání nadbytečných a nevhodně umístěných pokračovalo. Chudoba zvítězila nad strategií. Začal o tom mluvit, ale Dimak ho přerušil.</p>

<p>„Nech toho, Beane. Proč studuješ věc, která nemá nic společného s válkou v kosmickém prostoru?“</p>

<p>Bean na to vhodnou odpověď neměl. Procházel historický vývoj strategie od Xenofona a Alexandra po Caesara a Machiavelliho. K Vaubanovi se dostal postupně. Neměl žádný plán – jeho četba byla většinou jen zástěrkou utajené práce s počítačem. Ale teď, když se ho na to Dimak ptal, co vlastně měly pevnosti ze sedmnáctého století společného s válkou ve vesmíru?</p>

<p>„Já jsem Vaubana do knihovny nezařadil.“</p>

<p>„Máme kompletní soubor vojenských textů, které se dají najít v každé knihovně flotily. Nic významnějšího v tom není.“</p>

<p>Bean pokrčil rameny.</p>

<p>„Strávil jsi Vaubanem dvě hodiny.“</p>

<p>„No a co? Stejný čas jsem strávil nad Fridrichem Velkým, přestože neděláme polní nácvik, ani neobracíme bajonet proti každému, kdo při pochodu do palby poruší řady.“</p>

<p>„Ty jsi ve skutečnosti Vaubana nečetl, že ne,“ řekl Dimak. „Proto chci vědět, co jsi dělal.“</p>

<p>„Já jsem Vaubana četl.“</p>

<p>„Myslíš si, že nevím, jak rychle umíš číst?“</p>

<p>„A to jsem nemohl o Vaubanovi přemýšlet?“</p>

<p>„Tak dobře, o čem jsi přemýšlel?“</p>

<p>„O tom, o čem jste mluvil. O tom, jak se to dá využít ve válce v kosmickém prostoru.“ Musíš získat trochu času. Co vlastně má Vauban společného s válkou v kosmickém prostoru?</p>

<p>„Čekám,“ připomněl se Dimak. „Sděl mi myšlenky, kterými ses včera zabýval dvě hodiny.“</p>

<p>„Pevnosti jsou v kosmickém prostoru samozřejmě nepoužitelné,“ řekl Bean. „Přinejmenším v tradičním smyslu. Ale některé věci se dají využít. Jako třeba jeho minipevnosti, kdy se nechá výpadový oddíl před hlavním opevněním. Je možné rozmístit eskadry lodí, aby útočníky napadaly. A je možné zřídit překážky. Miny. Pole harampádí, které při srážce s rychle letící lodí plavidlo proděraví. Něco takového.“</p>

<p>Dimak pokýval hlavou, ale neřekl nic.</p>

<p>Bean se začínal dostávat do ráže.</p>

<p>„Skutečný problém je v tom, že na rozdíl od Vaubana máme pouze jediný silný bod, který stojí za to bránit – Zemi. A nepřítel není omezen žádným hlavním směrem přístupu. Mohl by přijít odkudkoli, dokonce ze všech stran najednou. Takže máme co do činění s klasickým problémem obrany, navíc v trojrozměrném prostoru. Čím dál se budou rozmisťovat obranné prostředky, tím víc je jich třeba, a pokud jsou zdroje omezené, brzy může být pevností tolik, že se nedají všechny obsloužit. K čemu jsou základny na měsících Jupiteru, Saturnu nebo Neptunu, když nepřítel vůbec nemusí přiletět v rovině ekliptiky? Může se všem našim pevnostem vyhnout. Podobně jako Nimitz a MacArthur využili přesuny mezi ostrovy proti hloubkové obraně Japonců za 2. světové války. Jenže náš nepřítel může pracovat se třemi rozměry. Proto nejsme schopni udržet hlubokou obranu. Naší jedinou obranou je včasné odhalení a jediné soustředění sil.“</p>

<p>Dimak pomalu přikývl. Jeho tvář neprozrazovala žádný výraz. „Pokračuj.“</p>

<p>Pokračuj? To snad nestačilo na vysvětlení dvou hodin četby? „A tak mě napadlo, že i to je recept na katastrofu, protože nepřítel může své síly rozdělit. Takže i kdybychom zastavili a porazili devadesát devět ze sta útočících eskader, stačí, aby jedna pronikla, a může na Zemi způsobit spoušť nedozírných rozměrů. Viděli jsme, jaké území dokáže zlikvidovat jediná loď, když se objevili poprvé a začali vyhlazovat Čínu. Kdyby dostali k Zemi deset lodí na jediný den – a pokud nás vytáhnou dostatečně ven, budou mít mnohem víc než jediný den – mohli by zničit většinu našich oblastí s největším zalidněním. Máme všechna vajíčka v jediném koši.“</p>

<p>„A to všechno máš z Vaubana,“ řekl Dimak.</p>

<p>Konečně. To mu zřejmě ke spokojenosti stačilo. „Z toho, jak jsem přemýšlel o Vaubanovi a o tom, jak obtížnější je problém naší obrany.“</p>

<p>„A jaké je tvoje řešení?“ zeptal se Dimak.</p>

<p>Řešení? Za koho Dimak Beana měl? Já přemýšlím o tom, jak se stát pánem situace tady v Bitevní škole, ne o tom, jak zachránit svět! „Podle mě řešení není,“ prohlásil Bean ve snaze získat další čas. Ale pak, když to řekl, tomu uvěřil. „Nemá vůbec žádný smysl snažit se Zemi bránit. Fakticky vzato, pokud nepřítel nemá nějaký obranný nástroj, který neznáme, například neviditelný štít kolem planety nebo něco takového, je stejně zranitelný jako my. Takže jediná rozumná strategie je útok všemi prostředky. Poslat naši flotilu na <emphasis>jejich</emphasis> rodnou planetu a zničit ji.“</p>

<p>„Co když se naše flotily cestou minou?“ zeptal se Dimak. „Zničíme si navzájem planety a jediné, co nám zůstane, budou lodě.“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Bean. Mozek mu pracoval na plné obrátky. „Kdybychom flotilu vyslali hned po Druhé válce s termiťany, tak ne. Když je porazil Mazer Rackham se svou údernou jednotkou, nějaký čas potrvá, než se o své porážce dozvědí. Proto postavíme co nejrychleji flotilu a bez prodlení ji pošleme proti jejich rodné planetě. Tak se stane, že zpráva o jejich porážce k nim dorazí zároveň s naším ničivým protiúderem.“</p>

<p>Dimak zavřel oči. „No to se podívejme.“</p>

<p>„Ne,“ pokračoval Bean, když mu najednou došlo, že má ve všem pravdu. „Flotila již byla vyslána. Flotila odstartovala dřív, než se narodil kdokoli na této stanici.“</p>

<p>„Zajímavá teorie,“ řekl Dimak. „Samozřejmě se ve všem mýlíš.“</p>

<p>„Ne, nemýlím,“ odvětil Bean. Věděl, že se nemýlí, protože Dimak ztrácel zdání klidu. Na čele mu perlil pot. Bean narazil na něco velice důležitého a Dimak to věděl.</p>

<p>„Tvoje teorie, týkající se obtížnosti obrany ve vesmíru, je samozřejmě správná. Ale přestože je to obtížné, musíme to dokázat, a proto jsi tady. Pokud jde o nějakou flotilu, kterou jsme údajně vyslali – Beane, Druhá válka s termiťany lidstvo vyčerpala. Trvalo nám do dneška, než jsme vybudovali flotilu rozumné velikosti. A než jsme vyvinuli lepší zbraně pro příští střetnutí. Jestli sis z Vaubana něco vzal, měl ses poučit, že se nedá postavit víc než to, na co mají tvoji lidé prostředky. Navíc předpokládáš, že víme, kde je rodná planety termiťanů. Ale v tom, jak jsi odhalil velikost problému, před nímž stojíme, je tvoje analýza zatím dobrá.“</p>

<p>Dimak se zvedl z lůžka. „Rád vidím, že svůj studijní čas nemarníš jen tím, že se snažíš proniknout do počítačového systému,“ dodal. A s tímto rýpnutím na rozloučenou opustil ložnici. Bean vstal, vrátil se k vlastnímu lůžku a oblékl se. Na sprchu už bylo pozdě, ale to mu nevadilo. Věděl totiž, že v tom, co řekl Dimakovi, se dotkl citlivého místa. Bean si byl jist, že Druhá válka s termiťany lidstvo nevyčerpala. Problémy s obranou planety byla natolik zjevné, že MF nemohly ujít, obzvlášť v čase po téměř prohrané válce. Věděli, že musejí zaútočit. Vybudovali flotilu. Vyslali ji. Byla pryč. Nedovedl si představit, že by udělali něco jiného.</p>

<p>K čemu potom byl celý tenhle humbuk s Bitevní školou? Měl Dimak pravdu, že v Bitevní škole jde o vybudování obranné flotily kolem Země, která se má postavit nepřátelskému útoku, s nímž by se naše invazní flotila mohla cestou minout?</p>

<p>Kdyby to byla pravda, nebyl by důvod to skrývat. Nebyl by důvod lhát. Ve skutečnosti se na Zemi veškerá propaganda snažila lidstvu namluvit, jak je důležité připravit se na další invazi termiťanů. Dimak tedy neudělal nic víc než to, že zopakoval verzi, kterou po tři generace vyprávěla všem na Zemi MF. Přesto byl Dimak celý zpocený. Což naznačovalo, že ta verze není pravdivá.</p>

<p>Početní stav obranné flotily kolem Země byl již naplněn, v tom byl problém. Stačilo by normální doplňování. K obranné válce není třeba genialita, úplně stačí bdělost. Včas zachytit, opatrně zastavit, chránit přiměřenou zálohu. Úspěch nezávisel na kvalitě velení, ale na kvalitě lodí, které byly k dispozici, a jejich výzbroje. Pro existenci Bitevní školy nebyl důvod – Bitevní škola měla ospravedlnění pouze v kontextu útočné války, v níž by manévrování, strategie a taktika hrály důležitou roli. Jenže útočná flotila již odletěla. Vše nasvědčovalo tomu, že bitva byla vybojována již před léty a MF pouze čekala na zprávu, zda jsme zvítězili nebo prohráli. Všechno záleželo na tom, kolik světelných let od Země je rodná planeta termiťanů.</p>

<p>Vše nasvědčuje tomu, pomyslel si Bean, že je již po válce, MF ví, že jsme zvítězili, a prostě o tom nikomu neřekla.</p>

<p>A důvod, proč to udělali, byl jasný. Jediné, co ukončilo válku na Zemi a spojilo celé lidstvo, byl společný úkol – porazit termiťany. Jakmile vejde ve známost, že termiťané již nejsou hrozbou, všechna potlačovaná nepřátelství se znovu rozhoří. Ať už to byl muslimský svět proti západu, dlouho krocený ruský imperialismus a paranoia proti atlantické alianci, indický avanturismus nebo… nebo všechno najednou. Chaos. Prostředků Mezinárodní flotily by se chopili vzpurní vůdcové různých frakcí. Nebylo těžké si představit, že by to mohlo vést ke zničení Země – bez jakékoli pomoci ze strany termiťanů.</p>

<p>Tomu se MF snažila zabránit.</p>

<p>Strašlivé, kanibalistické válce, která by následovala. Stejně jako Řím rozbila občanská válka po definitivním zničení Kartága – jenže teď by to bylo mnohem horší, neboť zbraně byly strašnější a nenávist hlubší, neboť na rozdíl od osobnějších rivalit mezi předními občany Říma šlo o nenávisti národnostní a náboženské.</p>

<p>MF byla odhodlána tomu zabránit.</p>

<p>Z tohoto pohledu měla Bitevní škola logiku. Řadu let byly všechny děti na Zemi podrobovány testům a ty, u nichž se mohla projevit genialita v oblasti vojenského velení, byly ze svých vlastí odváženy do vesmíru. Bylo možné, že absolventi Bitevní školy, nebo alespoň ti, kteří budou MF nejoddanější, budou dosazeni na místa velitelů armád, až MF konečně oznámí konec války a preventivně udeří, aby zničila armády jednotlivých zemí a sjednotila svět, konečně a trvale, pod jednu vládu. Ale hlavním smyslem Bitevní školy bylo dostat tyto děti pryč ze Země, aby se z nich nemohli stát velitelé armád kterékoli země nebo frakce. Ostatně, když hlavní evropské mocnosti po Francouzské revoluci vpadly do Francie, vedlo to k tomu, že zoufalá francouzská vláda objevila a povýšila Napoleona, který se nakonec sám chopil otěží moci, místo aby jen bránil zemi. MF byla odhodlána uhlídat, že na Zemi nebudou žádní Napoleonové, kteří by se mohli postavit do čela odporu. Všichni potenciální Napoleonové byli tady, navlečení do stejných uniforem, a soupeřili mezi sebou o to, kdo bude lepší v jedné hloupé hře. Bylo to celé jedna velká nástěnka hanby. Tím, že nás odvezli, zkrotili svět.</p>

<p>„Jestli se neoblékneš, přijdeš pozdě do vyučování,“ oslovil ho Nikolaj, chlapec, který spal na dolním lůžku přímo naproti Beanovi.</p>

<p>„Díky,“ řekl Bean. Zahodil suchý ručník a rychle si oblékl uniformu.</p>

<p>„Promiň, že jsem jim musel říct, že používáš moje heslo,“ promluvil znovu Nikolaj.</p>

<p>Bean zůstal jako opařený.</p>

<p>„Víš, já jsem nevěděl, že jsi to byl ty, ale oni se mě začali vyptávat, co jsem hledal ve schématech pro stav nouze, a jelikož jsem neměl páru, o čem mluví, nebylo těžké uhodnout, že někdo jiný se přihlašuje jako já, a ty jsi na dokonalém místě, abys mi viděl na panel, když se přihlašuju, a víš, jsi vážně moc chytrý. Ale není to tak, že bych někam šel a řekl to na tebe.“</p>

<p>„To nic,“ odvětil Bean. „Mně to nevadí.“</p>

<p>„Ale <emphasis>co</emphasis> jsi vlastně zjistil? Myslím z těch schémat.“</p>

<p>Až do tohoto okamžiku by Bean takovou otázku – a chlapce s ní – odbyl. Vlastně nic zvláštního, byl jsem jenom zvědavý, něco takového by řekl. Ale teď se celý svět změnil. Teď bylo důležité, aby měl pouta s jinými chlapci, ne proto, aby mohl učitelům předvést své vůdcovské schopnosti, ale proto, aby věděl, kde má ve velení armád různých zemí a frakcí své spojence a nepřátele, až na Zemi skutečně propukne válka a plán MF ztroskotá, což bylo nevyhnutelné.</p>

<p>Plán MF <emphasis>musel</emphasis> ztroskotat. Byl zázrak, že se to dosud nestalo. Příliš závisel na tom, že miliony vojáků a velitelů budou oddanější MF než své domovině. A to se nestane. Samotná MF se nevyhnutelně rozpadne na zájmové skupiny.</p>

<p>Ale spiklenci si nebezpečí určitě uvědomovali. Spiklenců bude co nejméně – možná pouze triumvirát Hegemon, Stratég a Polemarch a několik lidí tady v Bitevní škole. Tato stanice totiž byla jádrem plánu. Tady byl totiž každý nadaný velitel za poslední dvě generace důkladně studován. O každém existovaly podrobné záznamy – kdo byl nejtalentovanější, nejcennější. Kde měli slabiny, jak povahové, tak velitelské. Kdo byli jejich přátelé. K čemu cítili oddanost. Kteří z nich by tudíž měli být požádáni, aby se ujali velení silám MF v budoucích mezilidských válkách, a kteří by naopak měli být velení zbaveni a drženi v izolaci, dokud rozbroje nepominou.</p>

<p>Nebylo divu, že jim Beanova neúčast v té jejich malé psychohře dělala starosti. Dělala z něj neznámou veličinu. Dělala jej nebezpečným. Začít hrát teď by bylo pro Beana ještě nebezpečnější než kdy předtím. To, že nehrál, v nich mohlo budit podezření a obavy – ale ať už proti němu chystali cokoli, alespoň o něm nic nevěděli. Kdyby se do hry zapojil, možná by byli méně podezíraví – ale kdyby proti němu skutečně něco podnikli, využili by při tom informace, které jim o něm dala hra. I kdyby se pokusil poskytnout jim zavádějící výsledky, již jen tato strategie by jim o něm možná řekla víc, než jim chtěl prozradit.</p>

<p>A byla tu ještě jedna možnost. Mohl se zcela mýlit. Třeba existovala nějaká klíčová informace, kterou neměl. Třeba žádná flotila vyslána nebyla. Třeba termiťany u jejich rodné planety neporazili. Třeba se skutečně s horečným úsilím budovala obranná flotila. Třeba, třeba, třeba. Bean potřeboval víc informací, pokud chtěl mít naději, aby jeho analýza byla správná a aby se při svém rozhodování měl čeho chytit. A jeho izolovanost musela skončit.</p>

<p>„Nikolaji,“ řekl Bean, „to bys ani nevěřil, co se mi z těch schémat podařilo zjistit. Věděl jsi, že palub je celkem devět, nejenom čtyři?“</p>

<p>„Devět?“</p>

<p>„A to jenom v tomhle kole. Jsou ještě dvě další, o kterých nám nikdy neřekli.“</p>

<p>„Ale na fotografiích má stanice vždycky jenom jedno.“</p>

<p>„Všechny je pořídili v době, kdy bylo pouze jedno kolo. Ale v plánech jsou tři. Navzájem rovnoběžná, otáčející se společně.“</p>

<p>Nikolaj se zatvářil zamyšleně. „Ale jsou to jenom plány. Třeba ta další kola nepostavili.“</p>

<p>„Proč by je pak ve schématech nouzového systému pořád měli?“</p>

<p>Nikolaj se zasmál. „Můj táta vždycky říkal, že byrokrati nic nevyhazují.“</p>

<p>No ovšem. Jak to, že ho to nenapadlo? Systém schémat pro stav nouze určitě naprogramovali dřív, než bylo první kolo uvedeno do provozu. Takže by všechna schémata již byla v systému, i kdyby ostatní kola vůbec nepostavili, i kdyby dvě třetiny těchto schémat ani neměly žádnou chodbovou stěnu, na níž by se zobrazily. Nikdo by se neobtěžoval vstoupit do systému a vymazat je.</p>

<p>„To mě vůbec nenapadlo,“ řekl Bean. Věděl, že vzhledem k reputaci, kterou si svou bystrostí získal, by měl Nikolajovi složit větší kompliment. A bylo to vidět také na reakci ostatních dětí na nedalekých pryčnách. Ještě nikdo se s Beanem takto nebavil. Nikdo nevymyslel něco, co by Beana evidentně nenapadlo jako prvního. Nikolaj se rděl pýchou.</p>

<p>„Ale těch devět palub, to má logiku,“ řekl Nikolaj.</p>

<p>„Zajímalo by mě, co na nich je,“ prohlásil Bean.</p>

<p>„Kyslíková zařízení,“ ozvala se dívka, která se jmenovala Corn Moon. „Musejí tady někde vyrábět kyslík. A na to je třeba spousta zařízení.“</p>

<p>Další děti se přidaly. „A personál. Za celou dobu nevidíme nikoho jiného než učitele a dietáře.“</p>

<p>„A třeba ty další kola vážně postavili. Nevíme, že to neudělali.“</p>

<p>Do spekulací se nadšeně zapojila celá skupina. A uprostřed toho všeho: Bean.</p>

<p>Bean a jeho nový kamarád, Nikolaj.</p>

<p>„Hoďte sebou,“ řekl Nikolaj, „přijdeme pozdě na matiku.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Třetí část</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>STUDENT</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA</strong><strong> 9</strong></p>

<p><emphasis>ZAHRADA V SOFII</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže zjistil, kolik je palub. Co může s touto informací udělat?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, to je správná otázka. K čemu se chystal, že považoval za nutné to zjistit? Nikoho jiného v dějinách školy ani nenapadlo po tom pátrat.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Myslíte, že chystá revoluci?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jediné, co o tomto dítěti víme, je to, že přežilo na ulicích Rotterdamu. Podle toho, co jsem slyšel, je to tam peklo. Děti jsou agresivní. Vedle toho, co dělají, </emphasis><emphasis>vypadá Pán much jako Pollyanna.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kdy jste četl Pollyannu?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To byla kniha?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jak by mohl chystat revoluci? Nemá žádné přátele.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Já jsem o revoluci nikdy nemluvil, to je vaše teorie.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Já žádnou teorii nemám. Nerozumím tomu chlapci. Ani jsem ho tady nikdy nechtěl. Myslím, že bychom ho prostě měli poslat domů.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ne.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Předpokládám, že jste chtěl říct ne, </emphasis><emphasis>pane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Po třech měsících v Bitevní škole přišel na to, že naše obranná válka je nesmyslná a že jsme určitě hned po skončení poslední války vyslali flotilu proti rodné planetě termiťanů.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„On ví tohle? A vy mi přijdete ohlásit, že ví, kolik je palub?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Neví to. Řekl jsem mu, že se mýlí.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A on vám určitě uvěřil.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Určitě pochybuje.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„O důvod víc, abychom ho poslali zpátky na Zem. Nebo pryč na nějakou vzdálenou základnu. Dovedete si představit tu hrůzu, kdyby se tato informace dostala ven?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Všechno záleží na tom, jak ji využije.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jediná potíž je v tom, že o něm nic nevíme, takže nemáme z čeho usuzovat, jak ji využije.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Sestra Carlotta</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vy mě vážně nenávidíte? Ta ženská je ještě nevyzpytatelnější než ten váš trpaslík.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nemůžeme si dovolit zahodit intelekt, jaký má Bean, jen pr</emphasis><emphasis>oto, že se obáváme možného úniku informací.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A nemůžeme hodit za hlavu bezpečnost kvůli jednomu geniá</emphasis><emphasis>lnímu dítěti.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To nejsme dost chytří, abychom mu nedokázali předložit další vrstvy klamu? Ať přijde na něco, co bude považovat za pravdu. Úplně stačí, když vymyslíme lež, které by mohl uvěřit.“</emphasis></p>

<p>Sestra Carlotta seděla u stolečku na terasovité zahradě proti seschlému, starému emigrantovi.</p>

<p>„Jsem jenom starý ruský vědec, který dožívá poslední roky svého života na březích Černého moře.“ Anton dlouze potáhl z cigarety a vyfouknutím kouře přes zábradlí přispěl ke znečištění valícímu se ze Sofie nad vodu.</p>

<p>„Neposlala mne sem žádná policejní či soudní instituce,“ řekla sestra Carlotta.</p>

<p>„Máte na mě něco mnohem nebezpečnějšího. Jste od Flotily.“</p>

<p>„Žádné nebezpečí vám nehrozí.“</p>

<p>„To je pravda, ale pouze v případě, že vám nic neřeknu.“</p>

<p>„Díky za upřímnost.“</p>

<p>„Ceníte si upřímnosti, ale asi byste neměla takovou radost, kdybych vám řekl, jaké myšlenky vaše tělo probouzí v hlavě tohoto starého Rusa.“</p>

<p>„Snažit se šokovat jeptišky není ta pravá zábava. Nic z toho nekouká.“</p>

<p>„Takže berete svůj úděl jeptišky vážně.“</p>

<p>Sestra Carlotta si povzdechla. „Zřejmě si myslíte, že jsem za vámi přišla proto, že o vás něco vím. A nechcete, abych zjistila víc. Jenže já jsem přišla kvůli tomu, co o vás nedokážu najít.“</p>

<p>„A to je?“</p>

<p>„Všechno. Jelikož jsem pro MF něco hledala, dali mi výčet článků, které se týkaly výzkumu modifikace lidského genomu.“</p>

<p>„A objevilo se v nich moje jméno?“</p>

<p>„Naopak, vaše jméno v nich nikde nefiguruje.“</p>

<p>„Jak rychle zapomínají.“</p>

<p>„Ale když jsem si přečetla několik dostupných prací, jejichž autory byli zmínění lidé – vždycky se jednalo o rané práce, než na ně bezpečnostní mašinérie MF uvalila cenzuru – všimla jsem si jistého trendu. V poznámkách pod čarou byl vždy odkaz na vaše jméno. Objevovalo se neustále. A přitom se nedalo najít jediné slovo, které jste napsal. Dokonce ani v přehledech prací. Zřejmě jste nikdy nepublikoval.“</p>

<p>„A přesto se na mne odkazují. Není to skoro zázrak? Vy přece zázraky sbíráte, ne? Abyste mohli z někoho udělat svatého.“</p>

<p>„Je mi líto, blahořečení až po smrti.“</p>

<p>„Stejně mi zůstává už jenom jedna plíce,“ řekl Anton. „Takže když budu dál kouřit, nebudu muset čekat tak dlouho.“</p>

<p>„Můžete přestat.“</p>

<p>„Když má člověk jenom jednu plíci, potřebuje dvakrát tolik cigaret, aby do sebe dostal stejné množství nikotinu. Proto musím kouřit víc, ne míň. Mělo by to být jasné, jenže vy nepřemýšlíte jako vědec, vy uvažujete jako věřící žena. Uvažujete jako poslušná osoba. Když zjistíte, že je něco špatné, neděláte to.“</p>

<p>„Zabýval jste se výzkumem genetických omezení lidské inteligence.“</p>

<p>„Skutečně?“</p>

<p>„Je to totiž oblast, jíž se vždy týkají odkazy na vás. Tyto práce samozřejmě nebyly přesně o tom, jinak by podléhaly utajení. Ale názvy článků uvedených v odkazech – těch, které jste nenapsal, protože jste nikdy nic nepublikoval – s touto oblastí všechny souvisejí.“</p>

<p>„Při práci je tak snadné pohybovat se ve vyježděných kolejích.“</p>

<p>„Proto vám chci položit hypotetickou otázku.“</p>

<p>„Ty mám nejraději. Hned po řečnických. Při obou mohu stejně dobře dřímat.“</p>

<p>„Dejme tomu, že by někdo chtěl porušit zákon a pokusit se pozměnit lidský genom, konkrétně posílit inteligenci.“</p>

<p>„Pak by mu hrozilo velké nebezpečí, že bude dopaden a potrestán.“</p>

<p>„Dejme tomu, že s využitím nejlepších dostupných vědeckých poznatků objevil jisté geny, které se dají v embryu pozměnit, aby se po narození inteligence osoby zvýšila.“</p>

<p>„V embryu! Zkoušíte mě? Takové změny se dají udělat pouze ve vajíčku. S jedinou buňkou.“</p>

<p>„A dejme tomu, že dítě s takovými modifikacemi se narodilo. To dítě přišlo na svět a dosáhlo dostatečného věku, aby se jeho inteligence projevila.“</p>

<p>„Předpokládám, že nemluvíte o vlastním dítěti.“</p>

<p>„Nemluvím o žádném dítěti. O hypotetickém dítěti. Jak by se dalo poznat, že toto dítě bylo geneticky upraveno? Bez přímého přezkoumání genů.“</p>

<p>Anton pokrčil rameny. „Co na tom záleží, jestli přezkoumáte geny? Budou normální.“</p>

<p>„Přestože jsou pozměněny?“</p>

<p>„Je to jen maličká změna. Hypoteticky řečeno.“</p>

<p>„V rámci obvyklých odchylek?“</p>

<p>„Jsou to dva přepínače, jeden se zapne a druhý vypne. Ten gen už tam totiž je.“</p>

<p>„Jaký gen?“</p>

<p>„Klíčem pro mne byli učenci. Zpravidla autističtí. Dysfunkční. Mají mimořádné duševní schopnosti. Výpočty rychlostí blesku. Fenomenální paměť. Ale v jiných oblastech jsou nemotorní, dokonce až retardovaní. Dokážou vypočítat druhou odmocninu dvanácticiferného čísla během několika sekund, ale nejsou schopni jednoduchého nákupu v obchodě. Jak mohou být tak geniální a zároveň tak hloupí?“</p>

<p>„Je to ten gen?“</p>

<p>„Ne, byl to jiný, ale ukázal mi, co je možné. Lidský mozek může být mnohem chytřejší, než je. Ale něco za něco, jak říkáte.“</p>

<p>„Kompenzace.“</p>

<p>„Strašlivá kompenzace. Abyste mohla mít takto obrovský intelekt, musíte se vzdát všeho ostatního. Díky tomu je mozek autistických učenců schopen takových výkonů. Zabývají se jednou věcí a zbytek je cosi, co obtěžuje, co rozptyluje pozornost, co je absolutně nezajímavé. Jejich pozornost je skutečně stoprocentně soustředěná.“</p>

<p>„Takže všichni hyperinteligentní lidé by byli v nějakém jiném ohledu retardovaní.“</p>

<p>„To jsme si všichni mysleli, protože jsme to viděli. Zdálo se, že jedinou výjimku tvoří ne tak výjimeční učenci, kteří jsou schopni uchovat si jistý díl pozornosti pro obyčejný život. A potom mě napadlo… ale to vám nemůžu říct, protože mi udělali blokaci.“</p>

<p>Bezradně se usmál. Naděje, kterou sestra Carlotta chovala, se rozplynula. Když někdo představoval bezpečnostní riziko, implantovali mu do mozku zařízení, které způsobovalo, že jakákoli úzkost spouštěla uzavřenou zpětnou vazbu, která vedla až k záchvatu paniky. Tito lidé podstupovali pravidelnou senzibilizaci, aby bylo zajištěno, že se jich zmocní silná úzkost, když je napadne mluvit o zakázaném tématu. Z jednoho pohledu to byl zrůdný zásah do života člověka; ale ve srovnání s obvyklou praxí, kdy byli lidé, jimž nemohlo být ponecháno důležité tajemství, vězněni nebo zabíjeni, se na blokaci dalo dívat jako na vyloženě humánní zákrok.</p>

<p>Samozřejmě to vysvětlovalo, proč si Anton dělá ze všeho legraci. Musel to tak dělat. Kdyby si připustil rozrušení nebo hněv – v podstatě jakoukoli silnou zápornou emoci – dostal by záchvat paniky, i kdyby na zakázaná témata vůbec nezavedl řeč. Sestra Carlotta kdysi četla článek, v němž se svěřovala manželka muže, jenž takové zařízení dostal, že nikdy předtím nežili spokojeněji, protože manžel teď bere všechno klidně, s humorem. „Děti už nemají hrůzu z toho, že je doma, ale zbožňují ho.“ Podle článku to řekla jen několik hodin předtím, než skočil ze skály. Život byl zřejmě lepší pro každého, jen ne pro něho.</p>

<p>A teď měla před sebou člověka, kterému znemožnili přístup k vlastním vzpomínkám.</p>

<p>„Je to hanebné,“ řekla.</p>

<p>„Ne, zůstaňte ještě. Žiju tady osaměle. Jste přece milosrdná sestra, ne? Slitujte se nad osamělým mužem a pojďte se mnou na procházku.“</p>

<p>Chtěla říct ne a ihned odejít. Ale v tom okamžiku se opřel v židli a začal se zavřenýma očima hluboce, pravidelně dýchat a zároveň si pobrukovat nějakou tichou melodii.</p>

<p>Uklidňovací rituál. Takže… ve chvíli, kdy ji pozval, aby se s ním šla projít, pocítil nějakou úzkost, která zařízení uvedla do chodu. To znamenalo, že jeho pozvání v sobě obsahovalo něco důležitého.</p>

<p>„Ale ovšemže se s vámi projdu,“ odvětila. „Byť se můj řád, fakticky vzato, milosrdenstvím k jednotlivcům příliš nezabývá. Jsme sebevědomější. Naším úkolem je snaha o záchranu světa.“</p>

<p>Tiše se zasmál. „Po jednom by to bylo příliš pomalé, co?“</p>

<p>„My zasvěcujeme život významnějším problémům lidstva. Za hřích již položil život Spasitel. My se snažíme odstraňovat následky hříchu na jiných lidech.“</p>

<p>„Zajímavé náboženské poslání,“ prohlásil Anton. „Tak si říkám, jestli by můj bývalý výzkum byl považován za službu lidstvu nebo jen za další svinčík, který budou lidé jako vy muset uklidit.“</p>

<p>„Také o tom přemýšlím,“ prohodila sestra Carlotta.</p>

<p>„To se nikdy nedozvíme.“ Vyšli ze zahrady do uličky za domem, pak na ulici, kterou přešli a pokračovali po pěšině vinoucí se neudržovaným parkem.</p>

<p>„Ty stromy jsou velice staré,“ poznamenala sestra Carlotta.</p>

<p>„Jak stará jste vy, sestro Carlotto?“</p>

<p>„Objektivně nebo subjektivně.“</p>

<p>„Prosím, podle poslední úpravy gregoriánského kalendáře.“</p>

<p>„Rusům ten přechod z juliánského systému stále leží v žaludku, že?“</p>

<p>„Kvůli němu jsme museli sedm desítek let slavit Říjnovou revoluci, k níž vlastně došlo v listopadu.“</p>

<p>„Jste příliš mladý na to, abyste pamatoval dobu, kdy byli v Rusku komunisté.“</p>

<p>„Naopak, jsem už dost starý, abych měl v hlavě všechny vzpomínky svého lidu. Pamatuju si věci, které se staly mnohem dřív, než jsem se narodil. Pamatuju si věci, které se nestaly vůbec. Žiju v paměti.“</p>

<p>„Je to příjemné místo?“</p>

<p>„Příjemné?“ Pokrčil rameny. „Směju se tomu všemu, protože musím. Protože je to tak hezky smutné – tolik tragédií, a stejně se nikdo nepoučí.“</p>

<p>„Protože lidská povaha je stále stejná.“</p>

<p>„Říkal jsem si, že si Bůh mohl dát víc záležet, když tvořil člověka – k obrazu svému, jestli si dobře vzpomínám.“</p>

<p>„Stvořil jej jako muže a ženu, čímž svůj obraz anatomicky zamlžil, jak se zdá.“</p>

<p>Zasmál se a až příliš bodře ji poplácal po zádech. „Nevěděl jsem, že si z takových věcí umíte dělat legraci! Je to pro mě milé překvapení.“</p>

<p>„Těší mne, že jsem do vaší smutné existence mohla vnést trochu radosti.“</p>

<p>„A potom do těla zarazíte šíp.“ Došli na vyhlídku, odkud byl výhled na moře horší než z Antonovy terasy. „Není to smutná existence, Carlotto. Mohu se radovat z velkého kompromisu, který Bůh udělal, když lidi stvořil takové, jací jsou.“</p>

<p>„Kompromisu?“</p>

<p>„Naše těla by totiž mohla žít věčně. Nemusíme se opotřebovávat. Všechny naše buňky jsou živé; mohou se udržovat a opravovat, nebo mohou být nahrazeny čerstvými. Existují dokonce mechanismy, jimiž je možné doplňovat kosti. Není nutné, aby ženy kvůli přechodu přestaly rodit děti. Není nutné, aby náš mozek chátral, ztrácel vzpomínky a nedokázal ukládat nové. Ale Bůh nás stvořil tak, že v sobě máme smrt.“</p>

<p>„Vypadá to, jako byste začínal Boha brát vážně.“</p>

<p>„Bůh nám dal smrt, ale také inteligenci. Máme svých nějakých sedmdesát let – nebo devadesát, s trochou opatrnosti – v gruzínských horách není sto třicet nic neobvyklého, ale osobně je mám všechny za lháře; klidně by o sobě tvrdili, že jsou nesmrtelní, kdyby věřili, že jim to projde. Mohli bychom žít věčně, kdybychom byli ochotni zůstat po celou dobu hloupí.“</p>

<p>„Doufám, že nechcete říct, že Bůh musel u lidí volit mezi dlouhým životem a inteligencí!“</p>

<p>„Je to přímo ve vaší Bibli, Carlotto. Dva stromy – poznání a života. Když se najíš ze stromu poznání, čeká tě smrt. Když se najíš ze stromu života, zůstaneš navěky dítětem v zahradě a nezemřeš.“</p>

<p>„Používáte teologické termíny, a já myslela, že jste nevěřící.“</p>

<p>„Já beru teologii jako žert. Jak zábavné! Směju se tomu. Umím vyprávět zábavné historky o teologii, abych si mohl dobírat věřící. Rozumíte? Dělá mi to radost a pomáhá mi to zůstat klidný.“</p>

<p>Konečně pochopila. Jak jasně jí to musel ještě říct? Sděloval jí informaci, o niž ho požádala, ale dělal to zašifrovaně, tak, aby ošálil nejenom případné nežádoucí uši – a někdo mohl poslouchat každé slovo, které řekl – ale i svou mysl. Byl to všechno žert; proto jí mohl říkat pravdu, dokud se bude držet této formy. „V tom případě mi nevadí poslouchat vaše nevázané výpady do teologie.“</p>

<p>„Genesis mluví o lidech, kteří se dožili více než devíti set let. Ale už se v ní nedočtete, jak byli všichni tito lidé hloupí.“</p>

<p>Sestra Carlotta se nahlas rozesmála.</p>

<p>„Proto musel Bůh seslat na lidstvo malou potopu,“ pokračoval Anton. „Aby se těch hloupých lidí zbavil a nahradil je bystřejšími. Honem, honem, honem, kvapilo jejich myšlení i jejich metabolismus. O překot do hrobu.“</p>

<p>„Od Metuzalémova bezmála tisíciletého života po Mojžíšových sto dvacet let a teď nás. Ale náš život se prodlužuje.“</p>

<p>„Vzdávám to.“</p>

<p>„Jsme teď hloupější?“</p>

<p>„Tak hloupí, že raději chceme, aby naše děti žily dlouho, než aby se příliš připodobnily Bohu a věděly… co je dobré a zlé… věděly… všechno.“ Chytil se za prsa a zalapal po dechu. „Bože! Bože na nebesích!“ Klesl na kolena. Dýchal povrchně a rychle. Pak obrátil oči v sloup a svalil se.</p>

<p>Zřejmě se mu nepodařilo svůj sebeklam udržet. Jeho tělo konečně pochopilo, že se mu podařilo řečmi o náboženství vyzradit této ženě své tajemství.</p>

<p>Otočila ho na záda. Teď, když omdlel, záchvat paniky odezníval. Ne že by pro muže Antonova věku omdlení byla banalita. Ale aby přišel k sobě, nebude potřebovat žádné hrdinství, tentokrát ne. Probudí se klidný.</p>

<p>Kde vězeli lidé, kteří ho měli sledovat? Kde byli agenti, kteří poslouchali jejich rozhovor?</p>

<p>Dusot nohou na trávě, na listí.</p>

<p>„Netrvá vám to nějak dlouho?“ optala se, aniž zvedla hlavu.</p>

<p>„Promiňte, nic jsme nečekali.“ Muž byl spíš mladší, ale nevypadal příliš bystře. Ve vyzrazení tajemství měl Antonovi zabránit implantát; proto nebylo nutné, aby jeho strážci byli chytří.</p>

<p>„Myslím, že bude v pořádku.“</p>

<p>„O čem jste se bavili?“</p>

<p>„O náboženství,“ odvětila. Věděla, že její výpověď bude pravděpodobně srovnána se záznamem. „Kritizoval Boha za to, že stvoření lidských bytostí odbyl. Tvrdil, že si dělá legraci, ale člověk v jeho věku si ve skutečnosti asi nedovede dělat legraci, když mluví o Bohu, nemyslíte?“</p>

<p>„Usadí se v nich strach ze smrti,“ prohlásil mladý muž hlubokomyslně – nebo alespoň tak hlubokomyslně, jak byl schopen.</p>

<p>„Myslíte, že náhodou spustil ten záchvat paniky, když se rozrušil strachem ze smrti?“ Když to podala jako otázku, tak to přece nebyla lež, ne?</p>

<p>„Nevím. Už přichází k sobě.“</p>

<p>„No, rozhodně bych mu kvůli náboženství nechtěla přivodit další úzkostné stavy. Až se probudí, řekněte mu, že mu za ten rozhovor velice děkuji. Řekněte mu, že mi vyjasnil jednu z velkých otázek božího záměru.“</p>

<p>„Vyřídím mu to,“ slíbil mladík svědomitě.</p>

<p>Bylo jasné, že zprávu zkomolí k nerozeznání.</p>

<p>Sestra Carlotta se sklonila a políbila Antona na studené, zpocené čelo. Potom vstala a odešla.</p>

<p>Takže to bylo to tajemství. Genetická výbava, která lidem umožňovala mít mimořádnou inteligenci, urychlovala celou řadu tělesných procesů. Mozek pracoval rychleji. Dítě se vyvíjelo rychleji. Bean byl výsledkem experimentu s odblokováním genu inteligence. Dostal jablko ze stromu poznání. Ale musel za to zaplatit. Nebude moci ochutnat ze stromu života. To, co s životem dokáže udělat, bude muset udělat mladý, protože se stáří nedožije.</p>

<p>Anton experiment neudělal. Nezahrál si na Boha, aby přivedl na svět lidské bytosti, které prožijí explozi inteligence, prudký ohňostroj místo jediné, dlouho hořící svíce. Ale našel klíč, který Bůh v lidském genomu ukryl. Někdo jiný, nějaký pokračovatel, nějaká neukojitelně zvědavá duše, nějaký rádoby vizionář, který zatoužil přenést lidstvo do další vývojové fáze nebo si vzal do hlavy podobně šílený, troufalý cíl – tento někdo udělal odvážný krok, když klíčem otočil, otevřel dveře a vložil smrtící, nádherné jablko do ruky Eviny. A kvůli tomuto činu – zákeřnému, slizkému zločinu – byl Bean vyhnán z rajské zahrady. Bean, který teď určitě zemře – ale zemře jako bůh, s poznáním, co je dobré a co špatné.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAP</strong><strong>ITOLA 10</strong></p>

<p><emphasis>SLÍDIL</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nemohu vám pomoci. Nedali jste mi informaci, o kterou jsem žádala.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dali jsme vám přece ty pitomé souhrny.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nedali jsme mi nic a dobře to víte. A teď za mnou přijdete a chcete, abych vám Beana zhodnotila</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> ale nechcete mi říct proč, odpíráte mi jakýkoli kontext. Očekáváte odpověď, ale neumož</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ujete, abych vám ji mohla dát.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„K vzteku, že?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pro mě ne. Já vám jednoduše neodpovím.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V tom případě bude Bean z programu vyřazen.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestli jste se již rozhodli, žádná moje odpověď na tom stejně nic nezmění, obzvlášť když jste udělali všechno pro to, aby moje odpověď byla nespolehlivá.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Víte víc, než jste mi řekla, a já se to musím dozvědět.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To je úžasné. Podařilo se vám dosáhnout dokonalé empatie se mnou, neboť přesně to jsem několikrát řekla já vám.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Oko za oko? To je od vás velice křesťanské.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nevěřící vždycky chtějí, aby se </emphasis><emphasis>jiní lidé chovali jako křesťané.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Možná jste o tom ještě neslyšela, ale jsme ve válce.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Opět jsem totéž mohla říct já vám. Jsme ve válce, a vy mne přesto odbýváte hloupým tajnůstkařením. Jelikož neexistuje důkaz, že by u nás armáda termiťanů prováděla špionáž, toto tajnůstkaření s válkou nesouvisí. Souvisí s tím, jak Triumvirát drží lidstvo ve své moci. A to mě ani trochu nezajímá.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mýlíte se. Ta informace je tajná, aby se zabránilo uskutečnění strašlivých experimentů.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jen blázen zavírá dveře, když vlk je již ve chlévě.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Máte důkaz, že Bean je výsledkem genetického experimentu?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jak vám mám něco dokázat, když jste mne od všech důkazů odřízli? Kromě toho není důležité, zda má pozměněné geny, ale co by v důsledku těchto změn, pokud je má, mohl udělat. Všechny vaše testy byly sestaveny tak, aby umož</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ovaly odhadnout chování normálních lidí. Pro Beana nemusejí vůbec platit.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestli je natolik nepředvídatelný, nemůžeme se na něho spoléhat. Končí.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A co když je jediný, kdo může vyhrát válku? l v takovém případě ho z programu vyřadíte?“</emphasis></p>

<p>Bean dnes v noci nechtěl mít v těle mnoho potravy, a proto se téměř všeho jídla zbavil a odevzdal prázdný tácek mnohem dřív, než dojedl kdokoli jiný. Ať si tím dietář láme hlavu – potřeboval být v ložnici sám.</p>

<p>Projektanti umístili sání vždy nahoru na stěnu nad dveřmi do chodby. Proto musel vzduch do místnosti proudit z opačného konce, kde zůstala přebývající lůžka neobsazená. Jelikož pouhým pohledem na konec místnosti větrací otvor nenašel, musel být pod některým z dolních lůžek. Nemohl jej hledat, když by ho ostatní mohli zpozorovat, protože nikdo nesměl vědět, že ho ventilace zajímá. Teď, když byl sám, slezl na podlahu a v dalším okamžiku již páčil kryt větracího otvoru ven. Šlo to hladce. Zkusil jej nasadit zpátky, a přitom poslouchal, jaký to udělá hluk. Příliš velký. Mřížka větracího otvoru bude muset zůstat odkrytá. Položil ji na podlahu vedle otvoru, ale stranou, aby o ni potmě náhodou nezavadil. Potom ji pro jistotu dal pryč úplně a zasunul ji pod lůžko, které bylo přímo naproti.</p>

<p>Hotovo. Vrátil se k obvyklým činnostem.</p>

<p>Až do noci. Do chvíle, kdy podle dechu ostatních poznal, že většina, ne-li všichni, spí.</p>

<p>Bean spal nahý, jak to dělali mnozí chlapci – uniforma ho nemohla prozradit. Bylo jim řečeno, aby si brali ručníky, když chodí v noci na záchod, z čehož Bean usoudil, že se dají také sledovat. Proto když Bean sklouzl z lůžka, stáhl z háčku na rámu postele svůj ručník, omotal ho kolem sebe a poklusem se vydal ke dveřím ložnice.</p>

<p>Nic neobvyklého. Nikdo je sice nenabádal, aby chodili po večerce na záchod, ale zakázané to nebylo a Bean si za dobu svého pobytu v Bitevní škole schválně několikrát takto odskočil. Neporušoval tím žádný zaběhaný řád. A nebylo špatné absolvovat první výpravu s prázdným močovým měchýřem.</p>

<p>Když se vrátil, ten, kdo by byl ještě vzhůru, by viděl jen dítě s ručníkem kolem pasu, jak míří zpátky ke svému lůžku.</p>

<p>Jenže Bean kolem svého lůžka prošel, tiše se přikrčil a vklouzl pod poslední lůžko, kde na něho čekal odkrytý větrací otvor. Ručník zůstal na podlaze pod lůžkem, takže kdyby se někdo probral natolik, aby si všiml, že Beanovo lůžko je prázdné, zjistil by, že ručník chybí a usoudil by, že odešel na záchod.</p>

<p>Vklouznout do otvoru nebylo o nic méně bolestivé, ale jakmile se dostal dovnitř, zjistil, že cvičení nebylo marné. Mohl se bokem posouvat dolů, stále tak pomalu, aby nezpůsobil žádný hluk a neroztrhl si kůži o nějaký vyčnívající kousek kovu. Nestál o žádná zranění, která by musel vysvětlovat.</p>

<p>V naprosté tmě uvnitř ventilačního systému si musel neustále vybavovat mapu stanice, kterou měl v hlavě. Slabé noční osvětlení z ložnic vrhalo do ventilace jen tolik světla, že byl schopen zjistit polohu každého větracího otvoru. Ale Beanovi nešlo o rozmístění ostatních ložnic v tomto patře. Potřeboval se dostat nahoru nebo dolů na palubu, kde žili a pracovali učitelé. Podle toho, jak dlouho trvalo Dimakovi dostat se do jejich ložnice, když si vzácně nějaký spor vyžádal jeho pozornost, Bean usoudil, že bydlí na jiné palubě. A jelikož byl Dimak vždy trochu zadýchaný, když dorazil, odvodil si také to, že se jedná o palubu pod nimi, ne nahoře – aby se k nim Dimak dostal, musel vylézt po žebříku, ne sklouznout po tyči.</p>

<p>Přesto Bean neměl v úmyslu slézt nejdřív dolů. Potřeboval zjistit, zda dokáže vylézt na vyšší palubu, aby se mu nestalo, že uvízne na nižší a nebude schopen se z ní dostat.</p>

<p>Proto když konečně – poté, co minul tři ložnice – dorazil k vertikální šachtě, nezačal slézat dolů. Ohmatal stěny, aby zjistil, o kolik je šachta větší než horizontální rozvody. Byla o mnoho širší – ani nedosáhl z jednoho konce na druhý – ale směrem dozadu byla jen nepatrně hlubší. To bylo dobré. Dokud se nebude příliš namáhat a nezačne se potit, tření mezi jeho kůží a přední a zadní stěnou šachty mu umožní posouvat se vzhůru. A ve vertikální šachtě se mohl otočit obličejem dopředu a dopřát krku velice vítanou úlevu od soustavného vytočení na stranu.</p>

<p>Dolů to šlo skoro hůř než nahoru, protože jakmile začal klouzat, bylo těžší se zastavit. Zároveň si uvědomoval, že čím níž se dostane, tím bude těžší. A musel si hlídat stěnu vedle sebe a hledat další boční rozvod.</p>

<p>Ale nakonec jej nemusel hledat po hmatu. Uviděl jej, protože z obou směrů přicházelo světlo. Pro učitele neplatila stejná večerka jako pro studenty a jejich pokoje byly menší, takže větrací otvory byly častější a pronikalo jimi do ventilace víc světla.</p>

<p>V prvním pokoji byl nějaký učitel vzhůru a pracoval u stolu. Háček byl v tom, že když se Bean podíval přes mřížku na větracím otvoru blízko podlahy, neviděl nic z toho, co psal.</p>

<p>Ve všech místnostech to bude stejné. Rozvody v podlaze mu nepomohou. Potřeboval se dostat do sacího systému.</p>

<p>Zpět do vertikální šachty. Vítr přicházel shora, takže pokud se chtěl dostat z jedné soustavy do druhé, musel tam. Jeho jedinou nadějí bylo, že ventilační soustava bude mít nějaká revizní dvířka dřív než rotory ventilátorů a že je dokáže potmě najít.</p>

<p>Po výstupu proti větru o několik palub nahoru, s pocitem, že je znatelně lehčí, konečně narazil na širší prostor s proužkem světla. Ventilátory byly mnohem hlučnější, ale ještě nebyl dost blízko, aby je viděl. To nebylo podstatné. Z tohoto větru bude hned pryč.</p>

<p>Kontrolní dvířka byla jasně označena. Bylo možné, že jsou napojena na nějaký poplašný systém, který spustí sirénu, když se otevřou. Ale pochyboval o tom. Takové věci se dělaly v Rotterdamu na ochranu před zloději. Na kosmických stanicích vykrádání nebylo vážným problémem. Dveře by byly zajištěny poplašným zařízením pouze v případě, že by podobně byly vybaveny všechny dveře ve stanici. Brzy to bude vědět jistě.</p>

<p>Otevřel dvířka, vyklouzl do spoře osvětleného prostoru a zavřel je za sebou. Viděl konstrukci stanice, nosníky, části kovové obšívky. Nic nebylo zakryté. V místnosti bylo také citelně chladněji, a nejenom proto, že právě vyšel z horkého větru. Za těmi zakřivenými pláty byl studený, krutý vesmír. Klidně tu mohly být pece, ale izolace byla velice dobrá a nikdo se neobtěžoval vhánět do tohoto prostoru příliš horkého vzduchu; spoléhali, že se vyhřeje unikajícím teplem. Bean takovou zimu nepoznal, co odešel z Rotterdamu… ale ve srovnání s tím, jak mu bylo, když měl na sobě v zimních ulicích tenký oděv a vítr foukal od Severního moře, to bylo pořád ještě dobré. Vadilo mu, že tady tak zpohodlněl, že se vůbec zabýval takovou trochou chladu. Přesto se neubránil a několikrát se zachvěl. Ani v Rotterdamu nebyl nahý.</p>

<p>Podél potrubí vylezl po obslužném žebříku k pecím, našel sací potrubí a vrátil se podél něho dolů. Snadno našel revizní dvířka a vlezl do hlavního vertikálního potrubí.</p>

<p>Jelikož ve vratném okruhu vzduch nemusel mít přetlak, potrubí nemuselo být tak úzké. V této části systému se navíc musely zachycovat a odstraňovat nečistoty, takže bylo důležitější, aby do ní byl umožněn přístup; když vzduch prošel pecemi, byl již čistý. Takže místo lezení nahoru a dolů úzkými šachtami mohl Bean snadno sešplhat po žebříku a navíc mu ve slabém světle nedělalo potíže přečíst si na cedulkách, na které paluby jednotlivé postranní otvory vedou.</p>

<p>Postranní průchody se vlastně ani nedaly označit jako potrubí. Tvořil je celý prostor mezi stropem jedné chodby a podlahou chodby nad ní. Byly tu veškeré kabely a trubky – teplá a studená voda, odpady.</p>

<p>A kromě úseků se slabými pracovními lampami byl prostor často osvětlen ventilačními otvory po obou stranách – týmiž úzkými průduchy, na něž se Bean díval zdola z podlahy při svém prvním průzkumu.</p>

<p>Teď mohl snadno nahlédnout do pokojů učitelů. Lezl dál a snažil se při tom působit co nejméně hluku – v tom získal mistrovství, když slídil po Rotterdamu. Brzy našel, co hledal – učitele, který byl vzhůru, ale nepracoval u svého panelu. Bean ho příliš dobře neznal, protože měl na starosti starší skupinu nováčků a nevyučoval žádný předmět, který Bean navštěvoval. Šel zrovna do sprchy. To znamenalo, že se do pokoje vrátí a možná se znovu přihlásí, čímž nabídne Beanovi šanci, aby se dozvěděl jak jeho přihlašovací jméno, tak heslo.</p>

<p>Učitelé hesla určitě často měnili, takže z případného zisku se nebude moci těšit dlouho. Navíc tu stále byla možnost, že pokus o použití učitelova hesla na studentském panelu by mohl spustit nějaký poplach. Ale Bean o tom pochyboval. Celý bezpečnostní systém byl postaven tak, aby hlídal studenty, aby monitoroval jejich chování. Učitelé nebudou sledováni tak pečlivě. Často se svými panely pracovali v nezvyklou hodinu a také se často ve dne přihlašovali na studentských panelech, aby vyvoláním výkonnějších nástrojů, které měli k dispozici, pomohli studentovi s řešením problému nebo aby mu poskytli individuálnější počítačové prostředky. Bean si byl dostatečně jist, že výhody, které by mělo získání učitelovy identity, vyváží riziko odhalení.</p>

<p>Zatímco čekal, zaslechl hlasy o několik pokojů dál. Nebyl dost blízko, aby rozeznal slova. Stálo za to riskovat, že promešká učitelův návrat?</p>

<p>O chvilku později již nahlížel do pokoje… samotného Dimaka. Zajímavé. Bavil se s mužem, jehož holografický obraz byl ve vzduchu nad panelem. Plukovník Graff, uvědomil si Bean. Velitel Bitevní školy.</p>

<p>„Zvolil jsem jednoduchou strategii,“ říkal právě Graff. „Podvolil jsem se a umožnil jsem jí přístup k materiálům, které chtěla. Měla pravdu, nemohu od ní očekávat dobré odpovědi, když jí neukážu data, o něž žádala.“</p>

<p>„Takže vám nějak odpověděla?“</p>

<p>„Ne, na to je příliš brzy. Ale položila mi velice dobrou otázku.“</p>

<p>„A to?“</p>

<p>„Zda je ten chlapec skutečně člověk.“</p>

<p>„To mě podrž. Myslí si snad, že je termiťanská larva převlečená za člověka?“</p>

<p>„S termiťany to nemá nic společného. Geneticky vylepšený. Mnohé by se tím vysvětlovalo.“</p>

<p>„Ale to znamená, že stále člověk.“</p>

<p>„A není to náhodou sporné? Rozdíl mezi lidmi a šimpanzi je geneticky malý. Mezi lidmi a neandertálci musel být nepatrný. Jak velký rozdíl by to musel být, aby představoval jiný druh?“</p>

<p>„Filozoficky zajímavé, ale prakticky –“</p>

<p>„Prakticky nevíme, jak se to dítě zachová. O jeho druhu nejsou žádné informace. Je primát, z čehož se dají vyvodit jisté shodné vlastnosti, ale nemůžeme odhadovat jeho motivy, které –“</p>

<p>„Pane, při vší úctě, je to ještě dítě. Je to lidská bytost. Není to žádný mimozemšťan –“</p>

<p>„A právě to musíme zjistit, než se rozhodneme, do jaké míry se na něho můžeme spolehnout. A proto ho máte sledovat ještě pozorněji. Když ho nedokážete vtáhnout do psychohry, najděte nějaký jiný způsob, jak zjistit, co ho pohání. Protože dokud nebudeme vědět, zda se na něho můžeme spolehnout, je pro nás k ničemu.“</p>

<p>Zajímavé, že tomu mezi sebou otevřeně říkají psychohra, pomyslel si Bean.</p>

<p>Potom si uvědomil, o čem mluví. „Když ho nedokážete vtáhnout do psychohry.“ Pokud věděl, byl jediným dítětem, které fantasy hru nehrálo. Bavili se o něm. Nový druh. Geneticky pozměněný. Bean cítil, jak mu v hrudi bije srdce. Co vlastně jsem? Nejenom chytrý, ale… jiný.</p>

<p>„Co s tím únikem informací?“ zeptal se Dimak.</p>

<p>„To je jiná věc. Musíte zjistit, co všechno ví. Nebo alespoň to, jak je pravděpodobné, že to vyklopí jiným dětem. To je momentálně největší riziko. Je možnost, že toto dítě je velitelem, kterého hledáme, dostatečně veliká, aby vyvážila riziko, že dojde k úniku informací a program se zhroutí? Myslel jsem, že Ender je sázka všechno nebo nic, s nepatrnou šancí na výhru, ale vedle něho vypadá Ender jako tutovka.“</p>

<p>„Nemyslel jsem, že jste hazardní hráč, pane.“</p>

<p>„Nejsem. Ale někdy je člověk přinucen hrát.“</p>

<p>„Rozumím, pane.“</p>

<p>„Zašifrujte všechno, co mi o něm budete posílat. Žádná jména. Žádné diskuse s ostatními učiteli víc, než je normální. Mlčte o tom.“</p>

<p>„Samozřejmě.“</p>

<p>„Pokud jediná možnost, jak porazit termiťany, je nahradit se novým druhem, Dimaku, zachraňujeme vůbec lidstvo?“</p>

<p>„Jedno dítě není nahrazení druhu,“ namítl Dimak.</p>

<p>„Noha ve dveřích. Velbloudí čumák ve stanu. Stačí nechat jim píď.“</p>

<p>„Jim, pane?“</p>

<p>„Vím, jsem paranoidní a xenofobní. Díky tomu jsem se dostal k této práci. Když v sobě budete tyto vlastnosti rozvíjet, třeba také jednou dosáhnete mého vysokého postavení.“</p>

<p>Dimak se zasmál. Graff ne. Jeho hlava z displeje zmizela.</p>

<p>Bean měl dost disciplíny, aby si vzpomněl, že čeká, aby získal heslo. Odplížil se zpátky k pokoji učitele, který se koupal.</p>

<p>Ještě se nevrátil.</p>

<p>O jakém úniku informací se bavili? Muselo to být něco z poslední doby, když to rozebírali s takovou naléhavostí. To znamenalo, že muselo jít o Beanův rozhovor s Dimakem týkající se toho, jak to s Bitevní školou ve skutečnosti je. A přitom jeho odhad, že bitva se již odehrála, nemohl být správný, jinak by se Dimak a Graff nebavili o tom, že by mohl být jedinou možností, jak porazit termiťany. Jestli termiťané dosud nebyli poraženi, únik informací muselo být něco jiného.</p>

<p>Byla tu ještě možnost, že částečně správný byl jeho předchozí odhad a Bitevní škola existovala nejen kvůli porážce termiťanů, ale také proto, aby na Zemi nebyli dobří velitelé. Graff a Dimak se mohli bát toho, že Bean toto tajemství prozradí ostatním dětem. Přinejmenším v některých z nich by to mohlo rozdmýchat jejich oddanost zemi, národnosti nebo ideologii svých rodičů.</p>

<p>A jelikož se Bean rozhodně chystal v nejbližších měsících a letech zkoumat tato pouta ostatních studentů, musel být od nynějška dvojnásob opatrný, aby způsobem hovoru nepřilákal pozornost učitelů. Stačilo mu zjistit, které z nejlepších a nejchytřejších dětí cítí nejsilnější loajalitu k vlasti. Nejdřív samozřejmě potřeboval vypátrat, jak vlastně taková loajalita funguje, aby si udělal představu, jak ji oslabit nebo posílit, jak ji využít nebo zvrátit.</p>

<p>Ale fakt, že tato Beanova první teorie mohla vysvětlit jejich slova, ještě neznamenal, že je správná. A dál, skutečnost, že poslední válka s termiťany zatím nebyla vybojována, ještě neznamená, že jeho původní odhad byl úplně špatný. Bylo například možné, že flotilu k rodné planetě termiťanů vyslali už před lety, ale dál připravovali velitele, kteří měli odvrátit invazní flotilu blížící se k Zemi. V tom případě by bezpečnostní riziko, jehož se Graff a Dimak obávali, spočívalo v tom, že Bean vystraší ostatní, když jim vyzradí, v jak naléhavé a zoufalé situaci se lidstvo nachází.</p>

<p>Ironií bylo, že ze všech dětí, které kdy Bean poznal, neumělo žádné udržet tajemství tak dobře jako on. Dokonce ani Achilles, neboť odmítáním svého dílu z chleba Poke prozradil, co chce udělat.</p>

<p>Bean dovedl udržet tajemství, ale zároveň věděl, že někdy člověk musí naznačit, co ví, aby získal víc informací. Právě to ho pobízelo v rozhovoru s Dimakem. Bylo to nebezpečné, ale pokud by je dokázal odvrátit od úmyslu poslat ho kvůli umlčení ze školy pryč – o možnosti že by ho chtěli zabít, ani nemluvě – z dlouhodobého hlediska získal důležitější informaci, než jakou poskytl on jim. Koneckonců, oni se mohli dozvědět nanejvýš něco o něm. On se od nich dozvídal o všem ostatním – to představovalo mnohem větší rezervoár poznání.</p>

<p>On. To byla záhada, kterou se zabývali – to, kdo je. Taková hloupost, zabývat se tím, zda je člověk. Co jiného by <emphasis>mohl</emphasis> být? Nevšiml si, že by nějaké dítě dávalo najevo nějakou touhu nebo emoci, kterou by sám necítil. Bean byl silnější a nepřipouštěl, aby jeho pomíjivé potřeby a city ovládaly jeho jednání. Proto snad byl mimozemšťan? Byl člověk – pouze lepší.</p>

<p>Učitel se vrátil do svého pokoje. Pověsil mokrý ručník, ale ještě než se oblékl, sedl si zpátky k panelu a přihlásil se. Bean se díval, jak se jeho prsty pohybují po klávesách. Bylo to hrozně rychlé. Splývající sled úhozů. Bude si muset tento úsek paměti v duchu přehrát mnohokrát, aby si byl jist. Ale měl štěstí, že to viděl; nic mu nezastíralo výhled.</p>

<p>Bean přelezl zpátky k vertikální vratné šachtě. Neodvažoval se večerní expedici déle protahovat – potřeboval spát a navíc každá další minuta zvyšovala riziko náhodného prozrazení.</p>

<p>Stejně měl při této první výpravě do ventilace obrovské štěstí. Náhodou zaslechl, jak se Dimak a Graff baví o něm, náhodou sledoval učitele, který mu umožnil nerušený výhled na to, jak se přihlašuje. Na okamžik ho napadlo, že mohli vědět, že je ve ventilačním systému, mohli mu to dokonce všechno sehrát, aby zjistili, jak se zachová. Mohl to být jen další experiment.</p>

<p>Ne. Bylo to štěstí, nic víc, že mu ten učitel ukázal, jak se přihlašuje. Bean se ho rozhodl sledovat, protože šel do sprchy a protože jeho panel byl na stole umístěn tak, že to Beanovi dávalo slušnou šanci přihlašování zahlédnout. Bylo to inteligentní rozhodnutí, které učinil Bean. Udělal maximum, aby uspěl, a ono se to vyplatilo.</p>

<p>Pokud šlo o Dimaka s Graffem, mohla to být náhoda, že je zaslechl, ale on to byl, kdo se rozhodl přilézt blíž, aby slyšel, co říkají. A když na to přijde, to, co ho přimělo vydat se na průzkum do potrubí, byla tatáž událost, která tak znepokojila Graffa a Dimaka. Stejně tak nebylo nijak překvapivé, že se jejich rozhovor odehrál po večerce dětí – v době, kdy se vše uklidní a po splnění povinností je čas na to, aby k rozhovoru mohlo dojít, aniž by k sobě Graff musel Dimaka zvlášť povolat, což by mohlo v hlavách ostatních učitelů vyvolat zbytečné otázky. Ve skutečnosti nebyla žádná šťastná náhoda – Bean si o to řekl sám. Zahlédl přihlašování a vyslechl rozhovor díky tomu, že se brzy rozhodl vlézt do vratného systému a pohotově to uskutečnil.</p>

<p>Vlastně si vždycky o štěstí řekl sám.</p>

<p>Možná to nějak souviselo s těmi genetickými změnami, o nichž se dozvěděl Graff.</p>

<p>Mluvili o <emphasis>ní</emphasis>. Ona nadnesla otázku, zda je Bean po genetické stránce člověk. Nějaká žena, která pátrala po informacích, a Graff se podvolil, umožnil jí přístup ke skutečnostem, které jí byly skryty. To znamenalo, že až tato žena začne nové informace využívat, získá od ní další odpovědi. Další odpovědi o Beanově původu.</p>

<p>Mohla být sestra Carlotta tou ženou, která pochybovala o Beanově lidství?</p>

<p>Sestra Carlotta, která plakala, když ji opouštěl a odlétal do vesmíru? Sestra Carlotta, která ho milovala tak, jako matka miluje své dítě? Jak by o něm ona mohla pochybovat?</p>

<p>Pokud chtěli najít nějakého nelidského člověka, nějakého mimozemšťana maskovaného jako člověk, měli si pořádně prověřit jeptišku, která se objímá s dítětem, jako by bylo její vlastní, a potom o něm šíří pochybnosti, jestli je to opravdový chlapec. Bylo to opačně než v pohádce o Pinocchiovi. Dotkne se obyčejného chlapce a udělá z něj něco hrozného, strašidelného.</p>

<p>Tou, o níž mluvili, nemohla být sestra Carlotta. Musela to být nějaká jiná žena. Prostě se zmýlil, když ho napadlo, že by to mohla být ona, tak jako se zmýlil v odhadu týkajícím se poslední bitvy s termiťany. Proto Bean svým odhadům nikdy stoprocentně nedůvěřoval. Choval se podle nich, ale vždy zůstával přístupný možnosti, že jeho interpretace mohla být mylná. Navíc, zabývat se tím, zda je skutečně člověk nebo není, nebyl jeho problém. Ať byl cokoli, byl sám sebou a musel jednat tak, aby nejenom zůstal naživu, ale také aby získal co nejvíc moci nad svou budoucností. Jediným nebezpečím pro něho byl fakt, že jim případná genetická změna dělala starosti. Fazolkovým úkolem tedy bylo působit natolik normálně, aby se jejich obavy v tomto směru rozplynuly.</p>

<p>Jenže jak mohl předstírat, že je normální? Nepřivezli ho sem proto, že byl normální, ale proto, že byl výjimečný. Když na to přijde, všechny ostatní děti také. A škola na ně vyvíjela takový tlak, že se z některých stali vyložení podivíni. Jako byl Bonzo Madrid se svou halasnou vendetou proti Enderu Wigginovi. Takže Bean neměl dělat, že je normální, měl dělat, že je očekávanými způsoby ujetý.</p>

<p>To se nedalo zahrát. Zatím nevěděl, jaké signály učitelé v chování zdejších dětí hledají. Mohl si vymyslet deset věcí a udělat je, a přitom by ho vůbec nenapadlo, že jiných devadesáti věcí si nevšiml.</p>

<p>Ne, to, co potřeboval, nebylo jednat <emphasis>předvídatelně</emphasis>, ale <emphasis>naplnit</emphasis> jejich představu dokonalého velitele.</p>

<p>Když se vrátil do ložnice, vylezl si na lůžko a zkontroloval čas na panelu. Zjistil, že to všechno stihl za necelou hodinu. Odložil panel, lehl si a v duchu si přehrával, co dělaly učitelovy prsty, když se přihlašoval. Když si byl dostatečně jist, jak zní přihlašovací jméno a heslo, dovolil si usnout.</p>

<p>Teprve když začínal klímat, uvědomil si, co by byla dokonalá kamufláž, kterou by upokojil jejich obavy a sobě zajistil bezpečí a postup.</p>

<p>Potřeboval se stát Enderem Wigginem.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPIT</strong><strong>OLA 11</strong></p>

<p><emphasis>TÁTA</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pane, žádal jsem vás o rozhovor mezi čtyřma očima.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Dimak je zde proto, že váš únik informací se dotýká jeho práce.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Únik informací! Proto mne přeřazujete?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jedno dítě použilo vaše přihlašovací jméno, aby se dostalo do učitelského systému. Objevilo soubory se záznamem přihlašování a přepsalo je, aby získalo identi</emphasis><emphasis>tu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pane, pečlivě jsem dodržel všechny předpisy. Nikdy se nepřihlašuji před studenty.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Každý říká, že to nedělá, ale pak se ukáže, že to dělá.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Promi</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>te, pane, ale Uphanad ne. Vždycky ostatním nadává, když je při tom přistihne. Po pravdě řečeno, umí tím být docela nepříjemný. Nás ostatní to pěkně štve.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Můžete se do mých přihlašovacích záznamů podívat. Nikdy se nepřihlašuji během vyučování. Vlastně se zásadně nepřihlašuji jinde než ve svém pokoji.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Jak mi tedy vysvětlíte, že se toto dítě dostalo k vašemu přihlášení?“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Mám panel položený na stole. Kdybych mohl použít váš panel, abych to předvedl.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Ovšem.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Sedím takto. Zády ke dveřím, aby nikdo neviděl. V žádné jiné pozici se nepřihlašuji.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale žádné okno, kterým by mohl nahlédnout, tam není!“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je</emphasis><emphasis>, pane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dimaku?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Je tam okno, pane. Podívejte se. Větrací otvor.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To myslíte vážně, že by mohl</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je to nejmenší dítě, které kdy</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tak moje přihlášení odhalil ten malý </emphasis><emphasis>Bean?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Výborně, Dimaku, podařilo se vám vyzradit jeho jméno. Spokojený?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Promi</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>te, pane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vida, další únik informací. Pošlete Dimaka domů se mnou?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Já domů nikoho neposílám.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pane, musím vám připomenout, že Beanův průnik do hlavního systému učitelů představuje výbornou příležitost.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Aby se nějaký student mohl hrabat v souborech s</emphasis><emphasis> informacemi o studentech?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Abychom Beana mohli studovat. Do fantasy hry jsme ho nedostali, ale teď máme hru, kterou si vybral sám. Budeme sledovat, kam v systému chodí, co dělá s mocí, kterou si získal.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale škoda, kterou může napáchat, je</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Žádnou škodu nezpůsobí, pane. Neudělá nic, čím by se prozradil. Ten chlapec je až příliš vychytralý. Jde mu o informace. Bude se dívat, ne dotýkat.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže vy už jeho analýzu máte, jestli se nemýlím. Víte, co dělá v každém okamžiku?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vím, že jestli chceme, aby něčemu uvěřil, musí to objevit sám. Musí nám to ukrást. Proto si myslím, že tento malý únik informací je ideální způsob, jak se vypořádat s únikem mnohem důležitějším.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestli skutečně lezl potrubími, zajímalo by mne, co všechno ještě slyšel.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Když ventilační systém přehradíme, zjistí, že byl přistižen a t</emphasis><emphasis>omu, co mu chceme nachystat, aby to našel, už neuvěří.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže mi nezbývá než nějakému dítěti dovolit, aby si vesele le</emphasis><emphasis>zlo potrubími a</emphasis><emphasis> –</emphasis></p>

<p><emphasis>„Už to dlouho dělat nebude. Roste, a potrubí jsou velice mělká.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To momentálně není velká útěcha. A bohužel budeme stejně muset zabít Uphanada, protože zná příliš.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Prosím, uklidněte mne, že to myslíte jako žert.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, myslím to jako žert. Zanedlouho ho budete mít jako studenta, kapitáne Uphanade. Pozorně ho sledujte. Mluvte o něm pouze se mnou. Je nepředvídatelný a nebezpečný.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nebezpečný. Maličký Bean.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dostal vás, ne?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Promi</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>te, pane, ale vás taky.“</emphasis></p>

<p>Bean se propracovával všemi studenty v Bitevní škole. Každý den přečetl materiály asi půltuctu z nich. Zjistil, že jejich původní výsledky jsou vůbec to nejméně zajímavé. Každý, kdo tu byl, dosahoval ve všech testech absolvovaných na Zemi tak dobré výsledky, že rozdíly byly prakticky nepodstatné. Beanovy  výsledky byly nejlepší a mezera mezi ním a dalším v pořadí, Enderem Wigginem, byla široká – stejně široká jako mezera mezi Enderem a dalším dítětem za ním. Ale všechno to bylo relativní. Rozdíl mezi Enderem a Beanem činil půl procenta; většina dětí se tísnila mezi 97 a 98 procenty.</p>

<p>Bean samozřejmě věděl, co oni vědět nemohli, že pro něho bylo snadné dosáhnout v testech nejvyššího možného výsledku. Mohl dokázat víc, mohl mít ještě lepší výsledky, ale dosáhl hranice toho, co testy dovedou odhalit. Mezera mezi ním a Enderem byla větší, než se domnívali.</p>

<p>A přesto… při pročítání záznamů Bean zjistil, že výsledky testů jsou pouze vodítkem k potenciálu dítěte. Sami učitelé nejčastěji mluvili o věcech jako byla chytrost, chápavost, předvídavost; schopnost vytvořit vztah, vyzrát na protivníka; odvaha ke statečnému jednání; opatrnost velící nejdřív získat jistotu a potom konat, schopnost moudře posoudit, který přístup je správný. A když se nad tím Bean zamyslel, uvědomil si, že v těchto věcech nemusí být o nic lepší než ostatní studenti.</p>

<p>Ender Wiggin skutečně znal věci, které Bean neznal. Beana mohlo napadnout udělat totéž, co dělal Wiggin, zařídit si tréninky navíc, aby si vynahradil, že nemá velitele, který by ho cvičil. Mohl se dokonce pokusit přivést několik dalších studentů, aby trénovali s ním, protože bylo mnoho věcí, na něž jeden člověk nestačil. Jenže Wiggin bral všechny, kteří přišli, bez ohledu na to, jak obtížně se cvičilo, když bylo v bitevní místnosti tolik lidí, a podle poznámek učitelů trávil víc času výcvikem jiných než zdokonalováním vlastních technik. Jistě, bylo to částečně tím, že již nebyl v armádě Bonza Madrida, takže se musel účastnit pravidelných nácviků. Přesto dál pracoval s ostatními dětmi, zejména s horlivými nováčky, kteří chtěli mít náskok, až budou povýšeni do řádné armády. Proč?</p>

<p>Dělá snad to, co dělám já? Sleduje ostatní studenty, aby se připravil na pozdější válku na Zemi? Buduje nějakou strukturu, která by sahala do všech armád? Cvičí je schválně špatně, aby později mohl využít jejich chyb?</p>

<p>Na základě toho, co Bean zaslechl o Wigginovi od dětí ze své skupiny nováčků, které na tyto nácviky chodily, si postupně uvědomil, že je to úplně jinak. Zdálo se, že Wigginovi skutečně záleží na tom, aby ostatní děti byly co nejlepší. Že by tak zoufale potřeboval, aby ho měly rády? Protože jestli mu šlo o tohle, účel to plnilo. Uctívaly ho.</p>

<p>Ale muselo za tím být něco víc než jakási touha po lásce. A Bean na to ne a ne přijít.</p>

<p>Zjistil, že postřehy učitelů jsou sice užitečné, ale prakticky mu nijak nepomáhají proniknout do Wigginovy hlavy. Jednak nechávali psychologické poznatky vyvozené z psychohry někde jinde, kde k nim Bean neměl přístup, a jednak se učitelé do Wigginovy hlavy ve skutečnosti dostat nedokázali, protože na jeho úrovni prostě neuměli uvažovat.</p>

<p>Bean to uměl. Jenže Fazolkovým cílem nebylo Wiggina analyzovat z vědecké zvědavosti, soutěžit s ním nebo ho dokonce pochopit. Šlo mu o to, aby ze sebe udělal takové dítě, jakému budou učitelé důvěřovat, na jaké budou spoléhat. K jakému se budou chovat, jako by to byl člověk se vším všudy. V tomto směru byl Wiggin jeho učitelem, neboť již dosáhl toto, čeho Bean dosáhnout potřeboval.</p>

<p>A Wiggin to dokázal, aniž by byl dokonalý. Aniž by byl, alespoň pokud to Bean mohl posoudit, naprosto racionální. Ne že by někdo byl. Jenže Wigginova ochota obětovat každý den několik hodin na výcvik dětí, které pro něho nemohly nic udělat – čím víc o tom Bean přemýšlel, tím méně to dávalo smysl. Wiggin si nebudoval žádnou strukturu stoupenců. Na rozdíl od Beana neměl dokonalou paměť, takže si Bean byl vcelku jist, že si Wiggin v duchu nepořizuje složku záznamů ke všem ostatním dětem v Bitevní škole. Děti, s nimiž pracoval, nepatřily k těm nejlepším, a často to byli ti nejbojácnější, nejméně samostatní nováčci a ti, kteří neuspěli v pravidelných armádách. Chodily za ním, protože si myslely, že být v jedné místnosti s vojákem, který je na prvním místě tabulek, by jim mohlo přinést trochu štěstí. Ale proč Wiggin stále věnoval svůj čas <emphasis>jim</emphasis>?</p>

<p>Proč pro mne zemřela Poke?</p>

<p>Byla to jedna a tatáž otázka. Bean to věděl. Našel si v knihovně několik knih o etice a vyvolal si je v panelu, aby si je přečetl. Brzy zjistil, že jediné teorie, které altruismus vysvětlují, jsou falešné. Nejhloupější bylo staré sociologické vysvětlení se strýčky umírajícími za synovce – v dnešních armádách neexistovaly pokrevní vazby a lidé často umírali pro někoho cizího. Teorie komunity byla celkem v pořádku – vysvětlovala, proč všechny komunity ve svých legendách a rituálech uctívaly hrdiny, kteří se obětovali, ale ani ona neměla vysvětlení pro samotné hrdiny.</p>

<p>To totiž Bean ve Wigginovi viděl. Zárodek hrdiny.</p>

<p>Wigginovi skutečně nezáleží tolik na sobě, jako mu záleží na ostatních dětech, které nestojí za pět minut jeho času.</p>

<p>Ale možná právě díky tomuto rysu se na něho všichni soustřeďují. Možná proto ve všech těch historkách, které mu vyprávěla sestra Carlotta, měl Ježíš kolem sebe vždycky dav.</p>

<p>Možná proto se Wiggina tolik bojím. Protože ten jiný je on, ne já. On je ten nesrozumitelný, nepředvídatelný. On je ten, kdo nemá pro to, co dělá, rozumné, předpověditelné důvody. Já chci přežít, a jakmile to někdo zjistí, už se o mně prakticky nemá co dozvědět. Ale on je schopen čehokoli.</p>

<p>Čím víc se Bean Wigginem zabýval, tím větší záhady odhaloval. Tím silnější bylo jeho odhodlání chovat se jako Wiggin až do okamžiku, kdy spatří svět tak, jak ho viděl Wiggin.</p>

<p>Přestože Bean Wiggina sledoval – stále zpovzdáli – nemohl si dovolit dělat to, co dělaly mladší děti, co dělali Wigginovi stoupenci. Nedokázal mu říkat Ender. Tím, že mu říkal příjmením, si zachovával odstup. Alespoň mikroskopický.</p>

<p>Co Wiggin studoval, když si sám četl? Nebyly to knihy o historii vojenství a strategii, které Bean nejdřív přeletěl a teď procházel znovu metodicky s tím, že všechno vztahoval k boji ve vesmíru a k modernímu válčení na Zemi. Wiggin také četl, ale když šel do knihovny, bylo stejně pravděpodobné, že si bude prohlížet válečné videozáznamy. A ty, na něž se díval nejčastěji, byly videozáznamy termiťanských lodí. A s nimi záběry úderné jednotky Mazera Rackhama v hrdinské bitvě, která zlomila páteř druhé invazi.</p>

<p>Bean se na ně díval také, ale ne pořád dokola – jakmile je shlédl jednou, dokonale si je zapamatoval a mohl si je v duchu přehrávat s dostatečnými podrobnostmi, aby si později mohl všimnout věcí, které mu předtím ušly. Viděl snad Wiggin pokaždé, když se k těm videozáznamům vrátil, něco nového? Nebo hledal něco, co zatím nenašel?</p>

<p>Že by se snažil přijít na to, jak termiťané uvažují? Proč nechce pochopit, že ve zdejší knihovně prostě není dost záznamů, aby to k něčemu bylo? Tady je samá propaganda. Všechny strašlivé scény s mrtvolami, scény přímého boje a zabíjení, když byly lodě přepadeny a nepřítel pronikl na palubu, drželi v tajnosti. Chyběly záznamy porážek, kdy termiťané sestřelovali lidské lodě z oblohy. Jediné, co se tady dalo najít, byly lodě pohybující se vesmírným prostorem, několik minut přípravy na bitvu.</p>

<p>Válka ve vesmíru? Ve vymyšlených příbězích tak vzrušující, ve skutečnosti tak nudná. Čas od času světélko, ale většinou jenom tma.</p>

<p>A samozřejmě povinný okamžik Rackhamova vítězství.</p>

<p>Co se chtěl Wiggin dozvědět?</p>

<p>Bean se dozvěděl víc z toho, co chybělo, než z toho, co doopravdy viděl. Například v knihovně nebyl jediný záběr Mazera Rackhama. To bylo zvláštní. Tváře členů Triumvirátu byly všude, stejně jako tváře dalších velitelů a politických vůdců. Proč ne Rackhamova? Zahynul v okamžiku vítězství? Nebo to byla jen smyšlená postava, záměrně vytvořený hrdina, aby se vítězství dalo ztotožnit s nějakým konkrétním jménem? Jenže kdyby to bylo tak, určitě by mu nějakou tvář vytvořili – bylo to až směšně jednoduché. Nebo snad byl znetvořený?</p>

<p>Byl velice, velice malý?</p>

<p>Když se vypracuji na velitele lidské flotily, která porazí termiťany, zatají i můj obraz, protože někdo tak malý nemůže být prezentován jako hrdina?</p>

<p>Komu na tom záleží? Já nechci být hrdina.</p>

<p>To je Wigginovo místo.</p>

<p>Nikolaj, chlapec naproti němu. Dost chytrý, aby na některé věci přišel dřív než Bean. Dost důvěřivý, aby se nerozčílil, když Beana přistihl, jak se mu hrabe v soukromí. Bean si dělal takové naděje, když konečně dorazil k Nikolajovým materiálům.</p>

<p>Hodnocení učitelů bylo negativní: „Zabírá místo.“ Kruté – ale byla to pravda?</p>

<p>Příliš jsem hodnocením učitelů věřil, uvědomil si Bean. Mám nějaký přesvědčivý důkaz, že mají pravdu? Nebo jejich hodnocením věřím proto, že mne samotného hodnotí tak vysoko? Nechal jsem se jejich lichocením ukolébat k samolibosti?</p>

<p>Co když se ve všech hodnoceních beznadějně mýlí?</p>

<p>Na rotterdamských ulicích jsem žádné učitelské záznamy neměl. Tam jsem děti skutečně znal. Třeba Poke – udělal jsem si o ní svůj úsudek a téměř jsem se nezmýlil, jen sem tam nějaké překvapení. Seržant – vůbec žádné překvapení. Achilles – ano, znal jsem ho.</p>

<p>Proč potom jsem zůstal stranou ostatních studentů? Protože mě nejdřív izolovali oni, a protože jsem došel k názoru, že moc mají učitelé. Teď ale vidím, že to byla chyba jen částečně. Učitelé mají moc tady a teď, ale jednou z Bitevní školy vyjdu. A jaký pak bude mít význam, co si o mně myslí učitelé? Můžu se z teorie a dějin vojenství naučit všechno, co budu chtít, a nebude mi to nic platné, pokud mi nikdy nesvěří velení. A do čela armády nebo flotily mne nepostaví, pokud nebudou mít důvod věřit, že ostatní muži půjdou za mnou.</p>

<p>Dnes to nejsou muži, ale chlapci, většinou, a několik děvčat. Dnes to nejsou muži, ale budou z nich muži. Jak vybírají své velitele? Jak je přesvědčím, aby šli za někým, kdo je tak malý, tak opovrhovaný?</p>

<p>Co dělal Wiggin?</p>

<p>Bean se zeptal Nikolaje, které děti z jejich skupiny nováčků s Wigginem trénují.</p>

<p>„Jenom pár. Ti, kteří za moc nestojí. Šplhouni a vejtahové.“</p>

<p>„Ale kdo to je?“</p>

<p>„Ty se chceš skamarádit s Wigginem?“</p>

<p>„Chci se o něm jenom něco dozvědět.“</p>

<p>„Co tě zajímá?“</p>

<p>Beanovi ty otázky dělaly starosti. Nerad tolik mluvil o tom, co dělá. Ale v Nikolajovi necítil žádnou záludnost. Chtěl to pouze vědět.</p>

<p>„Minulost. Dnes je špička, ne? Jak se tam vyšvihl?“ Bean přemýšlel, jestli z jeho úst zní vojenský slang přirozeně. Nepoužíval jej často. Stále se nedokázal strefit do jeho hudebnosti.</p>

<p>„Až na to přijdeš, tak mi to řekni.“ Zakoulel očima, sám sobě směšný.</p>

<p>„Řeknu,“ slíbil Bean.</p>

<p>„Mám šanci být nejlepší jako Ender?“ Nikolaj se rozesmál.</p>

<p>„Podle toho, jak se učíš, ty takovou šanci máš.“</p>

<p>„Wigginovy soply nejsou med,“ prohlásil Bean.</p>

<p>„Co tím chceš říct?“</p>

<p>„Že je to člověk jako každý jiný. Až na to přijdu, řeknu ti to. Fajn?“</p>

<p>Bean přemýšlel, proč Nikolaj tak brzy zatracuje své šance na to, aby patřil k nejlepším. Že by negativní hodnocení učitelů nakonec bylo oprávněné? Nebo mu bezděčně dali najevo, že s ním nepočítají, a on jim uvěřil?</p>

<p>Ze jmen, která mu řekl Nikolaj – šplhounů a chvastounů, což vůbec nebyla nepřesná charakteristika – se Bean dozvěděl, co ho zajímalo. Jména Wigginových nejbližších přátel.</p>

<p>Shen. Alaj. Petra – zase ona! Ale Shen nejdéle.</p>

<p>Bean ho zastihl ve studijním čase v knihovně. Jediný důvod, proč tam jít, byly videozáznamy – všechny knihy se daly číst přímo z panelů. Ale Shen se nedíval na videa. Měl s sebou panel a hrál fantasy hru.</p>

<p>Bean si k němu sedl a podíval se. Muž v kroužkovém brnění, se lví hlavou, stál před obrem, který jako by mu nabízel, ať si vybere nápoj – zvuk byl vysílán tak, že jej Bean vedle panelu nemohl slyšet, ale zdálo se, že Shen reaguje; vyťukal na klávesnici několik slov. Lví muž jednu tekutinu vypil a krátce nato zemřel.</p>

<p>Shen něco polohlasně zamumlal a odstrčil panel. „Obrův nápoj?“ otázal se Bean. „Slyšel jsem o něm.“</p>

<p>„Tys to nikdy nehrál?“ zeptal se Shen. „Nemůžeš zvítězit. Alespoň jsem si to <emphasis>myslel</emphasis>.“</p>

<p>„Slyšel jsem o tom. Nepřipadalo mi to jako velká legrace.“</p>

<p>„<emphasis>Nepřipadalo</emphasis>? Tys to ani nezkusil? Na to totiž přijdeš raz dva.“</p>

<p>Ve snaze napodobit způsoby, které odkoukal od jiných chlapců, Bean pokrčil rameny. Shen se zatvářil pobaveně. Proto, že se Beanovi frajerské pokrčení ramen nepovedlo? Nebo proto, že vypadalo roztomile, když to dělal někdo tak malý?</p>

<p>„Hele, ty vážně nehraješ fantasy hru?“</p>

<p>„Co jsi to říkal?“ pobídl ho Bean. „Že sis <emphasis>myslel</emphasis>, že v ní nikdo nemůže zvítězit.“</p>

<p>„Viděl jsem jednoho kluka na místě, které jsem nikdy nespatřil. Zeptal jsem se ho, kde to je, a on mi řekl: 'Na druhé straně Obrova nápoje.'“</p>

<p>„A řekl ti, jak se tam dostat?“</p>

<p>„Neptal jsem se.“</p>

<p>„Proč ne?“</p>

<p>Shen se vesele ušklíbl a pak odvrátil pohled.</p>

<p>„Byl to Wiggin, že?“</p>

<p>Široký úsměv zmizel. „Nic takového jsem neřekl.“</p>

<p>„Vím, že jsi jeho kamarád, proto jsem taky přišel.“</p>

<p>„Co to má být? Vyzvídáš? Poslal tě Bonzo?“</p>

<p>Nevyvíjelo se to dobře. Bean netušil, že bude mít Wiggin u svých přátel takové zastání. „Jsem tu sám za sebe. Nemyslel jsem to nijak špatně, jasný? Já jenom – podívej, chtěl bych jenom vědět – ty se s ním znáš od začátku, že? Prý jsi byl jeho kamarád, už když jste byli bažanti.“</p>

<p>„A co?“</p>

<p>„No, má nějaké přátele, ne? Jako jsi ty. Přestože je ve škole vždycky lepší, vždycky je ve všem nejlepší. Ale oni k němu necítí nenávist.“</p>

<p>„Je dost bichão, co ho nenávidí.“</p>

<p>„Víš, potřebuju si najít nějaké kamarády.“ Bean věděl, že by se měl snažit, aby to neznělo lítostivě. Ne, měl to říkat jako lítostivé dítě, které se moc snaží, aby to <emphasis>neznělo</emphasis> lítostivě. Proto se na závěr své ufňukané prosby zasmál. Jako by se snažil, aby to vyznělo jako žert.</p>

<p>„Jsi dost malý,“ poznamenal Shen.</p>

<p>„Na planetě, odkud pocházím, nejsem,“ odvětil Bean.</p>

<p>Shen poprvé připustil, aby se na jeho tváři objevil nefalšovaný úsměv. „Planeta Pygmejů.“</p>

<p>„Ti jsou na mě moc velcí.“</p>

<p>„Hele, já vím, jak to myslíš,“ řekl Shen. „Chodil jsem legračním způsobem. Některé děti si mě kvůli tomu dobíraly. Ender jim to zarazil.“</p>

<p>„Jak?“</p>

<p>„Setřel je.“</p>

<p>„Neslyšel jsem, že by měl proříznutou pusu.“</p>

<p>„Ne, neřekl nic. Udělal to na panelu. Poslal zprávu od Boha.“</p>

<p>No ovšem. Bean o tom slyšel. „To udělal kvůli tobě?“</p>

<p>„Posmívali se mi kvůli zadku. Měl jsem velký zadek. Než jsem začal trénovat. Tenkrát. Tak si udělal legraci, že se mi dívají na zadek. Ale podepsal se jako Bůh.“</p>

<p>„Takže nevěděli, že to udělal on.“</p>

<p>„Ale věděli. Poznali to hned. Ale on neřekl nic. Nahlas.“</p>

<p>„Tak se z vás stali přátelé? Wiggin, ochránce malých kluků?“</p>

<p>Jako Achilles…</p>

<p>„<emphasis>Malých</emphasis> kluků? On byl v naší skupině bažantů nejmenší. Ne jako ty, ale byl malý. Mladší.“</p>

<p>„Byl nejmladší, ale stal se vaším ochráncem?“</p>

<p>„Ne, to ne. Prostě zabránil, aby to pokračovalo, to je všechno. Šel za partou – to Bernard, shromažďoval kolem sebe ty největší, nejtvrdší kluky –“</p>

<p>„Tyrany.“</p>

<p>„Jo, asi jo. Jenže Ender šel za Bernardovou jedničkou, jeho nejlepším kamarádem Alajem. Udělal z Alaje také svého přítele.“</p>

<p>„A tak Bernarda připravil o podporu?“</p>

<p>„Ne, člověče. Tak to není. Skamarádil se s Alajem a potom Alaje přesvědčil, aby mi pomohl spřátelit se s Bernardem.“</p>

<p>„Bernard… to je ten, kterému Ender zlomil v raketoplánu ruku.“</p>

<p>„Přesně tak. A podle mě mu Bernard ve skutečnosti nikdy neodpustil, ale pochopil, jak se věci mají.“</p>

<p>„Jak se věci mají?“</p>

<p>„Tak, že Ender je <emphasis>dobrý</emphasis>. Prostě – on necítí nenávist k nikomu. Jestli jsi dobrý člověk, budeš ho mít rád. Budeš chtít, aby on měl rád tebe. Když tě má rád, jsi v pohodě, rozumíš? Jenže když jsi darebák, dožene tě k šílenství. Jenom tím, že existuje, chápeš? Takže Ender se v tobě snaží probudit to dobré.“</p>

<p>„Jak se to dělá, že se probouzí 'to dobré'?“</p>

<p>„Já nevím, člověče. Myslíš, že to vím? Prostě… když znáš Endera dost dlouho, prostě chceš, aby na tebe byl pyšný. Já vím, zní to tak… zní to, jako bych byl mimino, co?“</p>

<p>Bean zavrtěl hlavou. On v tom slyšel oddanost. Nechápal to. Přátelé jsou přátelé, říkal si. Jako bývali Seržant a Poke, než přišel Achilles. Ale nikdy to nebyla láska. Když přišel Achilles, milovali ho, ale bylo to spíš jako uctívání, jako by byl… bůh, dal jim chléb a oni mu ho vraceli. Jako… no ano, jako to, jak si říkal. Táta. Bylo to totéž? Bylo Ender Achilles v bledě modrém?</p>

<p>„Jsi chytrý, kluku,“ řekl Shen. „Já jsem u toho byl, ne? Ale nikdy mě nenapadlo: jak to ten Ender <emphasis>udělal</emphasis>? Jak bych mohl udělat to samé, být jako on? Jenže člověk si řekne: to byl Ender, ten je skvělý, ale já bych něco takového nedokázal. Možná jsem to měl zkusit. Chtěl jsem jenom být… s ním.“</p>

<p>„Protože jsi taky dobrý,“ promluvil Bean.</p>

<p>Shen obrátil oči v sloup. „To už jsem říkal, ne? Nebo alespoň naznačoval. Asi to vypadá, že jsem chvastoun, co?“</p>

<p>„Starej chvastoun,“ řekl Bean a vesele se zazubil.</p>

<p>„On je prostě takový… že chceš… já bych za něho dal život. Zní to jako hrdinské kecy, co? Ale je to pravda. Dal bych za něho život. Zabíjel bych kvůli němu.“</p>

<p>„Bojoval bys za něho.“</p>

<p>Shen okamžitě pochopil. „Máš pravdu. Je rozený velitel.“</p>

<p>„Alaj by za něho taky bojoval?“</p>

<p>„Mnozí z nás.“</p>

<p>„Ale někteří ne, že?“</p>

<p>„Jak jsem řekl, ti špatní ho nenávidí, přivádí je k šílenství.“</p>

<p>Takže celý svět se rozděluje – dobří lidé Wiggina milují a špatní lidé ho nenávidí.</p>

<p>Na Shenově tváři se opět objevilo podezření. „Nevím, proč jsem ti všechny ty sračky valil do hlavy. Ty jsi moc chytrý, než abys tomu uvěřil.“</p>

<p>„Já tomu věřím,“ řekl Bean. „Nezlob se na mě.“ Tuhle věc zjistil už dávno. Když malé dítě někomu řekne: nezlob se na mě, připadá si dotyčný tak trochu hloupě.</p>

<p>„Já se nezlobím,“ bránil se Shen. „Jen jsem si myslel, že si ze mě děláš legraci.“</p>

<p>„Chtěl jsem vědět, jak si Wiggin dělá přátele.“</p>

<p>„Kdybych to věděl, kdybych to fakt chápal, měl bych víc přátel, než mám, chlapče. Jenže mým přítelem je Ender a všichni jeho přátelé jsou taky moji přátelé a já jsem jejich, takže… je to jako taková rodina.“</p>

<p>Rodina. Táta. Zase Achilles.</p>

<p>Starý strach se vrátil. Noc, kdy zemřela Poke. Pohled na její tělo ve vodě. A pak ráno Achilles. Jak se choval. Byl Wiggin stejný? Táta, dokud nedostane šanci?</p>

<p>Achilles byl špatný a Ender dobrý. Přesto oba vytvářeli rodinu. Oba měli lidi, kteří je milovali, kteří by za ně zemřeli. Ochránce, táta, chlebodárce, máma.</p>

<p>Jediný rodič houfu sirotků. I tady v Bitevní škole jsme všichni jenom děti z ulice. Možná nemáme hlad, ale stejně všichni toužíme po rodině.</p>

<p>Kromě mne. To je poslední, co potřebuju. Aby se na mě nějaký táta usmíval a čekal s nožem.</p>

<p>Je lepší tátou <emphasis>být</emphasis>, než ho mít.</p>

<p>Jak to mohu dokázat? Jak najít někoho, kdo mě bude milovat tak, jak miluje Shen Wiggina?</p>

<p>Marné. Jsem příliš malý. Příliš vychytralý. Nemám nic, o co by stáli. Jediné, co mohu dělat, je chránit se, využívat systému. Ender má dost práce s učením těch, kteří mají naději dokázat to, co dokázal on. Ale já se musím učit po svém.</p>

<p>Ale už ve chvíli, kdy k tomuto rozhodnutí dospěl, dobře věděl, že s Wigginem neskončil. Všechno, co Wiggin měl, co věděl, bude jednou vědět i Bean.</p>

<p>A tak míjely týdny a měsíce. Bean plnil své obvyklé školní povinnosti. Zúčastňoval se pravidelných nácviků v bitevní místnosti, kdy je Dimak učil, jak se pohybovat a střílet, základní dovednosti. Samostatně si udělal všechny doplňkové kursy, které se s pomocí panelu daly absolvovat, a ze všech získal osvědčení. Studoval dějiny vojenství, filozofii, strategii. Četl si o etice, náboženství, biologii. Sledoval všechny studenty ve škole, od čerstvých bažantů po studenty, kteří měli před vyřazením. Když je potkával na chodbách, věděl o nich více, než o sobě věděli oni sami. Znal zemi jejich původu. Věděl, jak jim chybějí rodiny, a jak je pro ně důležitá jejich rodná země, případně etnická či náboženská skupina. Věděl, jakou by mohli mít cenu pro nacionalistická nebo idealistická hnutí odporu.</p>

<p>A nadále četl všechno, co četl Wiggin, díval se na všechno, na co se díval Wiggin. Poslouchal, co o Wigginovi říkají ostatní děti. Sledoval Wigginovy výsledky na tabulích. Setkával se s dalšími Wigginovými přáteli a poslouchal, jak o něm mluví. Všímal si všeho, co Wiggin údajně řekl, a snažil se to zařadit do nějaké ucelené filozofie, nějakého světonázoru, postoje, plánu.</p>

<p>A přišel na zajímavou věc. Navzdory Wigginovu altruismu, navzdory jeho ochotě obětovat se, nikdy žádný z jeho přátel nepřišel a neřekl, že s ním Wiggin mluvil o svých problémech. Všichni chodili za Wigginem, ale za kým chodil Wiggin? Neměl víc <emphasis>opravdových</emphasis> přátel, než měl Bean. Wiggin si nechával svoje názory pro sebe, stejně jako on. Bean brzy zjistil, že je vyřazován z kursů, jejichž náplň již zvládl, a rovnýma nohama házen do výuky s čím dál staršími skupinami, jejichž frekventanti se na něho dívali s počáteční mrzutostí, která později přešla v úžas, když je předstihl a byl znovu povýšen, než se oni stačili dostat do poloviny. Wiggina také popoháněli, aby školu zvládl rychleji? Ano, ale ne tolik. Bylo to tím, že Bean byl lepší? Nebo tím, že se blížil termín?</p>

<p>Pocit naléhavosti v hodnoceních učitelů totiž narůstal. Obyčejným studentům – pokud tady nějaké dítě bylo obyčejné – se dostávalo čím dál kratších záznamů. Nebyli úplně přehlíženi. Ale byli vyhledáváni a vyzvedáváni ti nejlepší.</p>

<p><emphasis>Zdánlivě</emphasis> nejlepší. Bean si totiž začal uvědomovat, že hodnocení učitelů je často přibarveno podle toho, které studenty mají nejraději. Učitelé se tvářili, že jsou objektivní, nestranní, ale ve skutečnosti se nechali okouzlit charizmatičtějšími dětmi stejně jako ostatní studenti. Když bylo nějaké dítě sympatické, lépe hodnotili jeho velitelské schopnosti, i když bylo ve skutečnosti jen úlisné a silácké a potřebovalo kolem sebe mít tým. Nebylo žádnou výjimkou, že vyzdvihovali studenty, kteří by jako velitelé byli nejhorší, a na druhou stranu přehlíželi ty, kteří podle Beana byli slibní. Bylo deprimující dívat se, jak očividných chyb se dopouštějí. Přímo před očima měli Wiggina – Wiggina, který byl ten pravý – a oni dál nesprávně odhadovali všechny ostatní. Rozplývali se nad některými z těch energických, sebevědomých, ambiciózních dětí, přestože ve skutečnosti neodváděly dobrou práci.</p>

<p>Nebyla snad celá tato škola zřízena proto, aby vyhledávala a cvičila ty nejlepší velitele? Testování na Zemi bylo prováděno dobře – mezi studenty žádní hlupáci nebyli. Ale systém přehlížel jeden důležitý faktor: jak byli vybíráni učitelé?</p>

<p>Všichni byli profesionální vojáci. Zkušení, opravdu schopní důstojníci. Jenže v armádě člověk nezíská zodpovědné postavení jen proto, že je schopný. Musí také přilákat pozornost nadřízených. Musí být oblíbený. Musí zapadat do systému. Musí vypadat tak, jak si výše postavení důstojníci myslí, že by důstojník měl vypadat. Musí myslet tak, aby jim to vyhovovalo.</p>

<p>Výsledkem byla velitelská struktura, v níž bylo příliš mnoho týpků, kteří vypadali dobře v uniformě, uměli dobře mluvit a vedli si dost dobře, aby se neztrapnili, zatímco ti opravdu dobří v tichosti dělali všechnu důležitou práci, pomáhali nadřízeným k povýšení a schytávali vinu za chyby, před nimiž tak dlouho varovali, až se projevily.</p>

<p>To byla armáda. Všichni tito učitelé byli lidmi, jakým takové prostředí vyhovovalo. A své oblíbené studenty si vybírali na základě přesně téhož pokřiveného vnímání priorit.</p>

<p>Nebylo divu, že chlapec jako Dink Meeker to prohlédl a odmítl hrát. Byl jedním z mála dětí, jež byly sympatické i nadané. Díky tomu, že byl sympatický, se z něj snažili udělat velitele vlastní armády; díky talentu pochopil, proč to dělají, a dal jim košem, protože tak hloupému systému nedokázal uvěřit. A jiné děti jako například Petra Arkanianová, které byly protivné, ale strategii a taktiku ovládaly i ve spánku, které měly dost jistoty, aby dokázaly vést jiné do války, věřit svým rozhodnutím a jednat podle nich – neusilovaly o to, aby se dostaly mezi oblíbené, a proto byly přehlíženy, každá jejich chyba byla zveličována a každá přednost bagatelizována.</p>

<p>Proto Bean začal budovat svou antiarmádu. Z dětí, které učitelé neprotěžovali, ale které měly opravdový talent, z dětí, které měly srdce a hlavu, ne jenom tvář a řeči. Začal uvažovat, kdo z nich by měl být důstojník a vést vlastní četu pod velením…</p>

<p>Endera Wiggina, samozřejmě. Bean si na tom místě nedokázal představit nikoho jiného. Wiggin by věděl, jak je využít.</p>

<p>A Bean také věděl, kde by měl být on. Nablízku Wigginovi. Velitel čety, ale ten nejspolehlivější. Wigginova pravá ruka. Aby ho upozornil, kdyby se Wiggin chystal udělat chybu. A aby mohl být Bean tak nablízku, že by třeba pochopil, proč je Wiggin člověk a on není.</p>

<p>Sestra Carlotta používala svou novou propustku většinou jako skalpel. Prořezávala si cestu k informacím, jednou si odnesla odpovědi, jindy nové otázky, bavila se s lidmi, kteří neměli ponětí, co je jejím úkolem, proč toho tolik ví o jejich přísně tajné práci, a tiše si všechno skládala v hlavě a ve zprávách pro plukovníka Graffa.</p>

<p>Ale čas od času se svou propustkou k přísně tajným materiálům zacházela jako s řeznickou sekerou a probíjela se s její pomocí přes vězeňské stráže a důstojníky tajných služeb, kteří při spatření jejího neuvěřitelně vysokého práva na informace neváhali ověřit si, zda její dokumenty nejsou naivní padělky, a byli seřváni tak vysoko postavenými důstojníky, že se najednou chtěli k sestře Carlottě chovat, jako by byla Bůh.</p>

<p>Tak konečně stanula tváří v tvář Fazolkovu otci. Nebo alespoň člověku, který by se nejspíš dal za jeho otce označit.</p>

<p>„Chci s vámi mluvit o vaší rotterdamské laboratoři.“</p>

<p>Změřil si ji nevrlým pohledem. „Už jsem o všem podal zprávu. Jen proto nejsem mrtvý, i když občas mám pochybnosti, jestli jsem se rozhodl správně.“</p>

<p>„Říkali mi, že jste fňukal,“ prohlásila sestra Carlotta bez jakéhokoli soucitu. „Nečekala jsem, že se to projeví tak rychle.“</p>

<p>„Táhněte k čertu.“ Otočil se k ní zády.</p>

<p>Jako by to něco znamenalo. „Doktore Volescu, podle záznamů jste měl ve své orgánové farmě v Rotterdamu třiadvacet dětí.“</p>

<p>Neřekl nic.</p>

<p>„Ale to je samozřejmě lež.“</p>

<p>Mlčení.</p>

<p>„A já kupodivu vím, že ta lež nevyšla z vaší hlavy. Já totiž vím, že vaše laboratoř vůbec žádná orgánová farma nebyla, a že nejste mrtvý proto, že jste souhlasil vzít na sebe vinu za provozování orgánové farmy výměnou za to, že se nikdy nebude mluvit o tom, co se tam dělo <emphasis>doopravdy</emphasis>.“</p>

<p>Opět se pomalu otočil. Dost, aby mohl zvednout hlavu a úkosem se na ni podívat. „Ukažte mi to pověření, které jste se mi snažila ukázat předtím.“</p>

<p>Znovu mu je ukázala. Prohlédl si je.</p>

<p>„Co všechno víte?“ zeptal se.</p>

<p>„Vím, že vaším skutečným zločinem bylo to, že jste pokračoval ve výzkumném projektu i poté, co byl uzavřen. Měl jste totiž ta oplodněná vajíčka, která byla přepečlivě upravena. Otočil jste Antonovým klíčem. Chtěl jste, aby se narodila. Chtěl jste vidět, co se z nich stane.“</p>

<p>„Když tohle všechno víte, proč jste přišla za mnou? Všechno, co vím, je v protokolech, které jste určitě už četla.“</p>

<p>„Vůbec ne,“ odvětila sestra Carlotta. „Mě nezajímají přiznání. Nestojím o logistiku. Zajímají mě ty děti.“</p>

<p>„Jsou všechny mrtvé. Zabili jsme je, když jsme zjistili, že na nás přijdou.“ Podíval se na ni s výrazem hořkého vzdoru. „Ano, byla to vražda novorozeňátek. Dvacet tři vraždy. Ale vzhledem k tomu, že vláda nemohla existenci takových dětí přiznat, nebyl jsem z tohoto zločinu nikdy obviněn. Ale Bůh mne odsoudí. Bůh vznese obvinění. Proto jste tady? Od něho máte to pověření?“</p>

<p>Vy o tom dokážete žertovat? „Chci vědět jenom to, co jste o nich zjistil.“</p>

<p>„Nic jsem nezjistil. Nebyl čas, byla to ještě nemluvňata.“</p>

<p>„Měl jste je skoro rok. Vyvíjely se. Od doby, co Anton objevil ten klíč, byly veškeré další práce teoretické. <emphasis>Vy</emphasis> jste se díval, jak ty děti rostou.“</p>

<p>Na tváři se mu pomalu usadil úsměv. „Je to úplně stejné jako s nacistickými lékařskými zločiny. Odsuzujete, co jsem dělal, ale stejně chcete znát výsledky mého výzkumu.“</p>

<p>„Monitoroval jste jejich růst. Zdraví. Intelektuální vývoj.“</p>

<p>„Chystali jsme se zahájit sledování intelektuálního vývoje. Projekt samozřejmě nebyl sponzorován, takže jsme neměli na víc než na čistou vytápěnou místnost a základní tělesné potřeby.“</p>

<p>„Dobře, tak jejich těla. Motorické schopnosti.“</p>

<p>„Jsou malí. Narodí se malí a rostou pomalu. Všichni jsou abnormálně malí a mají podváhu.“</p>

<p>„Ale jsou velice živí?“</p>

<p>„Lezou ve velice raném věku. Zvuky předcházející řeči vydávají mnohem dřív, než je normální. To je všechno, co víme. Sám jsem je nevídal často. Nemohl jsem si dovolit riziko odhalení.“</p>

<p>„Takže jakou jste vyslovil prognózu?“</p>

<p>„Prognózu?“</p>

<p>„Jak jste viděl jejich budoucnost?“</p>

<p>„Smrt. To je budoucnost, která čeká všechny. O čem to mluvíte?“</p>

<p>„Kdyby nebyly povražděny, doktore Volescu, co by se dělo?“</p>

<p>„Samozřejmě by dál rostly.“</p>

<p>„A později?“</p>

<p>„<emphasis>Není</emphasis> žádné později. Oni rostou pořád.“</p>

<p>Na chvíli se zamyslela, snažila se tu informaci zpracovat.</p>

<p>„Je to tak, sestro. Už to začínáte chápat. Rostou sice pomalu, ale nikdy nepřestanou. To dělá Antonův klíč. Otevírá mysl, protože mozek nepřestává růst. Lebka se zvětšuje – nikdy se úplně neuzavře. Ruce a nohy jsou čím dál delší.“</p>

<p>„Takže když dorostou do dospělé výšky…“</p>

<p>„Nemají žádnou dospělou výšku. Pouze výšku v okamžiku smrti. Tak se nedá růst donekonečna. Evoluce ví, proč do řízení růstu dlouho žijících těl vkládá zastavovací mechanismus. Když budete stále růst, nakonec to některý orgán nevydrží a zkolabuje. Obvykle srdce.“</p>

<p>Důsledky naplnily sestru Carlottu hrůzou. „A tempo tohoto růstu? Myslím u dětí. Jak dlouho trvá, než dosáhnou normální výšky vzhledem k svému věku?“</p>

<p>„Podle mého odhadu by dvakrát dohonily normální děti,“ řekl Volescu. „Jednou těsně před pubertou, potom by je normální děti na nějaký čas předstihly, ale kdo má výdrž, ten vyhraje, n'est-ce pas? Ve dvaceti letech by z nich byli obři. A potom by zemřely, téměř jistě před pětadvacátým rokem života. Dovedete si představit, jak by byly obrovské? Takže to, že jsem je zabil, bylo vlastně milosrdné.“</p>

<p>„Pochybuji, že by se některé rozhodlo vzdát se i těch pouhých dvaceti let, o které jste je připravil.“</p>

<p>„Vůbec nevěděly, co se s nimi stalo. Nejsem zrůda. Všechny jsme je uspali. Zemřely ve spánku a jejich těla byla zpopelněna.“</p>

<p>„Co puberta? Dospěli by sexuálně?“</p>

<p>„To se už nikdy nedozvíme, nemám pravdu?“</p>

<p>Sestra Carlotta vstala a chystala se odejít.</p>

<p>„On přežil, že?“ zeptal se náhle Volescu.</p>

<p>„Kdo?“</p>

<p>„Ten, který se nám ztratil. Ten, jehož tělo nebylo mezi ostatními. Napočítal jsem jen dvacet dvě těla, která šla do ohně.“</p>

<p>„Když vzýváte Molocha, doktore Volescu, dostanete jen ty odpovědi, které vám zvolený bůh dopřeje.“</p>

<p>„Řekněte mi, jaký je.“ V očích měl takový hlad.</p>

<p>„Vy víte, že to byl chlapec?“</p>

<p>„Všechno to byli chlapci,“ prohlásil Volescu.</p>

<p>„Copak, holčiček jste se zbavoval?“</p>

<p>„Jak myslíte, že jsem získal geny, s nimiž jsem pracoval? Implantoval jsem do vajíček zbavených jader vlastní upravenou DNA.“</p>

<p>„Proboha, to byla všechno vaše dvojčata?“</p>

<p>„Nejsem taková zrůda, za jakou mne máte,“ bránil se Volescu. „Oživil jsem zmrazená embrya proto, že jsem potřeboval zjistit, co se z nich stane. Zabít je pro mne bylo největší utrpení.“</p>

<p>„A přesto jste to udělal – abyste se zachránil.“</p>

<p>„Měl jsem strach. A řekl jsem si: jsou to jenom kopie. Zlikvidovat kopie není vražda.“</p>

<p>„Jejich duše a životy patřily jim.“</p>

<p>„A vy myslíte, že vláda by je nechala naživu? Vážně si myslíte, že by přežili? Jediný z nich?“</p>

<p>„Vy si nezasloužíte mít syna.“</p>

<p>„Ale mám ho, ne?“ Rozesmál se. „A vy, slečno Carlotto, věčná nevěsto neviditelného Boha, kolik jich máte <emphasis>vy</emphasis>?“</p>

<p>„Byly to možná jen kopie, Volescu, ale i mrtvé měly větší cenu než originál.“</p>

<p>Když od něho odcházela, jeho smích zněl chodbou dál, ale zdál se nucený. Věděla, že je to jen maska bolesti. Nebyla to však bolest vycházející ze soucitu nebo dokonce z výčitek svědomí. Byla to bolest zatracené duše.</p>

<p>Beane, děkuj Bohu, že neznáš svého otce a nikdy ho nepoznáš. Jsi úplně jiný než on. Jsi mnohem lidštější.</p>

<p>Ale v koutě mysli ji hryzala neodbytná pochybnost. Mohla si být jista, že Bean v sobě má víc soucitu, víc lidskosti? Nebo měl stejně chladné srdce jako tento muž? Byl stejně neschopný empatie? Měl jen intelekt?</p>

<p>Potom si představila, jak roste a roste, z tohoto nepatřičně drobného dítěte v obra, jehož tělo se již nedokáže udržet při životě. To bylo dědictví, které ti předal otec. To byl Antonův klíč. Vzpomněla si, co zvolal David, když se dozvěděl o smrti svého syna. Abšalóme! Abšalóme! Kéž bych byl umřel místo tebe, Abšalóme, synu můj!</p>

<p>Ale on přece ještě mrtvý nebyl. Volescu mohl lhát, mohl se prostě mýlit. Třeba se tomu nějak dalo zabránit. A i kdyby ne, Bean by před sebou stále měl mnoho let. A stále by záleželo na tom, jak je prožije.</p>

<p>Hospodin na tento svět posílá děti, které potřebuje, dělá z nich muže a ženy, a pak je z něho bere, jak se mu zlíbí. Pro něho je celý život pouze okamžik. Důležité je, jak se ten okamžik využije. A Bean jej využije dobře. Byla si tím jista.</p>

<p>Nebo v to alespoň doufala tak vroucně, že jí to jako jistota připadalo.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 1</strong><strong>2</strong></p>

<p><emphasis>SEZNAM</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestli je tím pravým Wiggin, pošleme ho na Éros.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zatím není na Velitelskou školu připraven. Je to předčasné.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V tom případě musíme vzít některého z náhradníků.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Rozhodnutí je na vás.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Na nás! A čím jiným se můžeme řídit než tím, co se dozvíme od vás?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mluvil jsem s vámi i o starších chlapcích. Máte stejné in</emphasis><emphasis>formace jako já.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Máme je všechny?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Chcete je mít všechny?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Máme informace o všech dětech, jejichž výsledky a hodnocení dosahují takové úrovně?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ne.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Z jakého důvodu?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Někteří jsou z různých důvodů diskvalifikováni.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kým diskvalifikováni?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mnou.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Na podkladě čeho?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jeden z nich je například na pokraji šílenství. Snažíme se najít strukturu, v níž by se jeho schopností dalo využít. Ale tíhu celkového velení by v žádném případě neunesl.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To je jeden.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Další podstupuje operaci, která má odstranit fy</emphasis><emphasis>zický nedostatek.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je to nedostatek, který omezuje jeho schopnost velet?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Omezuje jeho schopnost být vycvičen, aby velel.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale pracuje se na tom.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Měl by teď podstoupit třetí operaci. Pokud to vyjde, mohl by něco dokázat. Ale podle toho co říkáte, nebude čas.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kolik dalších dětí jste před námi zatajil?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nezatajil jsem žádné. Jestli se ptáte na to, kolik jsem vám jich nenahlásil jako potenciální velitele, odpověď zní všechny. Kromě těch, jejichž jména již máte.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Řeknu to bez obalu. Doslechli jsme se o</emphasis><emphasis> jednom velice mladém.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Všichni jsou mladí.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Doslechli jsme se o dítěti, vedle něhož je ten malý Wiggin pomalý.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Všichni mají nějaké přednosti.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Někteří lidé chtějí, abyste byl zbaven velení.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pokud mi nemá být umožněno, abych tyto děti náležitě vybral a vycvičil, budu raději, když budu odvolán, pane. Berte to jako žádost.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dobře, byla to hloupá hrozba. Pracujte na nich nejrychleji, jak to půjde. Nezapomínejte na to, že budou potřebovat také nějaký čas ve Velitelské škole. Není k ničemu, aby měli veškerý váš výcvik, když nezbude čas na náš.“</emphasis></p>

<p>Dimak se s Graffem setkal v řídícím centru bitevní místnosti. Dokud nebude jisté, že Bean vyrostl natolik, aby se do ventilace nevešel, Graff je používal ke všem bezpečným schůzkám. Bitevní místnosti měly vlastní, izolované ventilační systémy.</p>

<p>Graff měl na displeji svého panelu esej. „Četl jste to? 'Problémy s vedením války mezi slunečními soustavami vzdálenými několik světelných let.'“</p>

<p>„Po škole se to rozšířilo poměrně dost.“</p>

<p>„Ale podpis chybí,“ řekl Graff. „Nevíte náhodou, kdo je autorem, že?“</p>

<p>„Ne, pane. Napsal jste to vy?“</p>

<p>„Já nejsem vědec, Dimaku, to přece víte. Pravda je taková, že autorem je student.“</p>

<p>„Z Velitelské školy?“</p>

<p>„Zdejší student.“</p>

<p>V tu chvíli Dimak pochopil, proč si ho Graff zavolal. „Bean.“</p>

<p>„Šestiletý. A je to napsáno, jako by autorem byl vědec!“</p>

<p>„Mělo mě to napadnout. Přebírá jazyk stratégů, které četl. Nebo jejich překladatelů. Jen nevím, co bude teď, když začal číst Fridricha a Bülowa v originále – francouzsky a německy. On se učí jazyky jedním dechem.“</p>

<p>„Co vás napadlo, když jste si tu práci přečetl?“</p>

<p>„Vždyť víte, jak mě ničí, že před tím chlapcem musím tajit klíčové informace. Když je schopen napsat toto pouze s tím, co ví, co by se stalo, kdybychom mu řekli všechno? Plukovníku Graffe, proč bychom ho nemohli z Bitevní školy vyřadit, nechat ho zabývat se teorií a sledovat, co z něj vyjde?“</p>

<p>„Naším úkolem tady není nacházet teoretiky. Na teorii je už stejně pozdě.“</p>

<p>„Jenom mě napadlo… když je tak malý, kdo by ho poslouchal? Tady je ho škoda. Ale když bude psát, nikdo nepozná, jak je malý. Nikdo nepozná, jak je mladý.“</p>

<p>„Rozumím vám, ale tajné informace mu neposkytnete, tečka.“</p>

<p>„Není už tak dost velkým bezpečnostním rizikem?“</p>

<p>„Myš, která běhá ventilací?“</p>

<p>„Ne, myslím, že na to už je moc velký. Už ani necvičí kliky na jedné ruce. Myslím, že bezpečnostní riziko vycházelo z toho, že uhodl, že útočná flotila byla vyslána již před několika generacemi; tak proč tady stále cvičíme děti na velitelské funkce?“</p>

<p>„Z analýzy jeho prací a z toho, co dělá, když se přihlásí jako učitel, usuzujeme, že má svou teorii, která je krásně vedle. Ale té své mylné teorii věří jen proto, že neví o existenci hlásky. Rozumíte? Protože to je ta hlavní věc, o které bychom mu museli říct, ne?“</p>

<p>„Samozřejmě.“</p>

<p>„Tak vidíte, právě to mu říct nemůžeme.“</p>

<p>„Jakou má teorii?“</p>

<p>„Že tady shromažďujeme děti v rámci příprav na válku mezi národy, nebo mezi národy a MF. Planetární válku, na Zemi.“</p>

<p>„Proč bychom odváželi děti do kosmu, abychom je připravili na válku na Zemi?“</p>

<p>„Chvíli o tom přemýšlejte a přijdete na to.“</p>

<p>„Protože… protože až se vypořádáme s termiťany, pravděpodobně <emphasis>dojde</emphasis> k malému planetárnímu konfliktu. A všichni talentovaní velitelé – MF už by je měla.“</p>

<p>„Rozumíte? Nemůžeme to dítě nechat publikovat, dokonce ani v rámci MF. Ne všichni zapomněli na loajalitu skupinám na Zemi.“</p>

<p>„Tak proč jste si mě zavolal?“</p>

<p>„Protože ho <emphasis>chci</emphasis> využít. Válku tady nevedeme, ale vedeme školu. Četl jste jeho práci o tom, jak je špatné, aby učiteli byli důstojníci?“</p>

<p>„Ano. Připadal jsem si, jako bych dostal facku.“</p>

<p>„Tentokrát se ve většině věcí mýlí, protože nemůže vědět, jak netradiční odjakživa byl výběr našich pedagogů. Ale možná má také v něčem pravdu. Systém, který používáme k testování schopností důstojníků, byl totiž vytvořen tak, aby z něj vyšli kandidáti s vlastnostmi rozpoznanými u nejvýše ceněných důstojníků z druhé invaze.“</p>

<p>„No nazdar.“</p>

<p>„Chápete? Někteří z vysoce ceněných byli důstojníci, kteří si v bitvě vedli dobře, ale válka byla příliš krátká na to, aby se z nich vytřídili ti špatní. Mezi důstojníky, které testovali, byli přesně takoví lidé, jaké ve své práci kritizoval. Takže…“</p>

<p>„Takže měl špatné důvody, ale správný výsledek.“</p>

<p>„Přesně tak. Proto tu máme pitomce jako je Bonzo Madrid. Poznal jste důstojníky, jako je on, ne? Tak proč by nás mělo překvapit, že na základě našich testů se stane velitelem armády, přestože nemá ponětí, co s ní dělat. Veškerou ješitnost a hloupost Custera, Hookera, nebo – ksakru, vyberte si vlastního nanicovatého, neschopného člověka – najdete v tom nejtuctovějším vysokém důstojníkovi.“</p>

<p>„Mohu vás citovat?“</p>

<p>„Popřu to. Věc se má tak, že Bean má prostudované materiály o všech ostatních studentech. Domníváme se, že posuzuje jejich loajalitu vůči skupině, z níž vzešli, a také jejich vhodnost na velitelské místo.“</p>

<p>„Podle <emphasis>svých</emphasis> měřítek vhodnosti.“</p>

<p>„Potřebujeme dostat Endera do velení nějaké armády. Jsme pod obrovským tlakem, abychom své přední kandidáty poslali do Velitelské školy. Jenže když sesadíme některého ze současných velitelů, abychom udělali místo pro Endera, vyvolá to příliš silný odpor.“</p>

<p>„Takže mu musíte dát novou armádu.“</p>

<p>„Draky.“</p>

<p>„Některé děti si ještě poslední armádu Draků pamatují.“</p>

<p>„Ano. To se mi líbí. Cejch smůly.“</p>

<p>„Rozumím. Chcete, aby do toho Ender spadl po hlavě.“</p>

<p>„A bude hůř.“</p>

<p>„Očekával jsem to.“</p>

<p>„Kromě toho mu nedáme žádné vojáky, kteří momentálně již nejsou na přestupním seznamu svých velitelů.“</p>

<p>„Odpad? Co to s ním <emphasis>děláte</emphasis>?“</p>

<p>„Pokud bychom je vybírali podle obvyklých měřítek, pak byste měl pravdu, byl by to odpad. Jenže my Enderovu armádu vybírat nebudeme.“</p>

<p>„Bean?“</p>

<p>„Nejsou naše testy v tomto ohledu bezcenné? Nepatří podle Beana někteří z tohoto odpadu k nejlepším studentům? Navíc, má prostudované bažanty. Dejte mu tedy úkol. Řekněte mu, aby vyřešil hypotetický problém. Jak sestavit armádu pouze z nováčků. A možná ještě z vojáků na přestupních seznamech.“</p>

<p>„Myslím, že se to nedá udělat, aniž bychom mu řekli, že víme o tom, jak využívá falešného učitelského připojení.“</p>

<p>„Tak mu to řekněte.“</p>

<p>„Pak ale nebude věřit ničemu, co při svém pátrání našel.“</p>

<p>„Nenašel nic,“ prohlásil Graff. „Nemuseli jsme mu před nos chystat nic falešného, protože měl vlastní falešnou teorii. Chápete? Takže bez ohledu na to, jestli si bude nebo nebude myslet, že jsme mu to nachystali, zůstane v bludu a nás nic neohrozí.“</p>

<p>„Zdá se, že počítáte s tím, že se vyznáte v jeho psychologii.“</p>

<p>„Sestra Carlotta mne ujišťuje, že se od běžné lidské DNA liší jen v jedné malé oblasti.“</p>

<p>„Takže je z něho znovu člověk?“</p>

<p>„Musím se při svých rozhodnutích o něco opírat, Dimaku!“</p>

<p>„Znamená to, že o jeho lidství dosud nebylo rozhodnuto?“</p>

<p>„Přineste mi seznam hypotetické armády, jak by ji Bean sestavil, abychom jej mohli předložit Enderovi.“</p>

<p>„Počítejte s tím, že se na něj zařadí.“</p>

<p>„To bych mu sakra radil, jinak není tak chytrý, jak jsme si mysleli.“</p>

<p>„Co Ender? Je připraven?“</p>

<p>„Anderson si myslí, že ano.“ Graff si povzdechl. „Pro Beana je to pořád jenom hra, protože zatím nenese žádnou tíhu. Ale Ender… myslím, že v nitru ví, kam to povede. Myslím, že to už cítí.“</p>

<p>„Pane, to, že tíhu cítíte vy, ještě neznamená, že ji cítí on.“</p>

<p>Graff se zasmál. „Máte ve zvyku jít přímo k věci!“</p>

<p>„Bean po tom prahne, pane. Jestli je Ender nechce, proč nenaložit břemeno tomu, kdo o ně stojí?“</p>

<p>„Jestli po tom Bean prahne, dokazuje to, že je zatím příliš mladý. Kromě toho, ti dychtiví stále musejí něco dokazovat. Podívejte se na Napoleona. Podívejte se na Hitlera. Ano, měli kuráž na začátku, ale nepřešla je ani <emphasis>potom</emphasis>, když bylo třeba, aby byli opatrní, zarazili se. Patton. Caesar. Alexandr. Vždycky zašli příliš daleko, nedokázali to dotáhnout do konce. Ne, je to Ender, nikoli Bean. Ender to nechce udělat, takže nebude mít potřebu něco dokazovat.“</p>

<p>„Jste si jist, že pouze nevybíráte takového velitele, pod jakým byste chtěl sloužit?“</p>

<p>„Přesně to dělám,“ odvětil Graff. „Víte o nějakém lepším měřítku?“</p>

<p>„Problém je v tom, že na tohohle to nemůžete hodit tak snadno, že? Nemůžete říct, že to bylo na základě testů, řídil jste se jen podle testů. Podle výsledků, čehokoli.“</p>

<p>„To se nedá řídit jako stroj.“</p>

<p>„Tak proto nechcete Beana? Protože byl <emphasis>vyroben</emphasis>, jako stroj?“</p>

<p>„Já neanalyzuji sebe. Analyzuji je.“</p>

<p>„Takže když zvítězíme, kdo vlastně válku vyhrál? Velitel, kterého jste vybral? Nebo vy, protože jste ho vybral?“</p>

<p>„Triumvirát, za to, že mi dal důvěru. Svým způsobem. Ale když prohrajeme…“</p>

<p>„Hm, <emphasis>pak</emphasis> za to budete zodpovědný každopádně vy.“</p>

<p>„Pak budeme <emphasis>všichni</emphasis> mrtví. Co udělají? Zabijí mě jako prvního? Nebo mě nechají nakonec, abych mohl přemýšlet o následcích své chyby?“</p>

<p>„Ačkoli v Enderově případě… jistě, pokud to bude on. On neřekne, že jste to byl vy. Vezme všechno na sebe. Ne slávu za vítězství – jen vinu za prohru.“</p>

<p>„Tak nebo tak, dítě, které vyberu, to bude mít kruté.“</p>

<p>Bean obdržel výzvu, aby se dostavil k Dimakovi, když obědval. Okamžitě se ohlásil v Dimakově kajutě.</p>

<p>Našel svého učitele, jak sedí u panelu a něco si čte. Světlo bylo nastaveno tak, aby Bean proti jeho záři nemohl číst.</p>

<p>„Posaď se,“ vyzval ho Dimak.</p>

<p>Bean vyskočil a sedl si na Dimakovu postel. Nohy mu visely ve vzduchu.</p>

<p>„Něco ti přečtu,“ řekl Dimak. „'Neexistují pevnosti, muniční sklady, opěrné body… Ve sluneční soustavě nepřítele se nedá počítat s využitím země k opatření životních potřeb, neboť přístup k obyvatelným planetám bude možný až po úplném vítězství… Zásobovací trasy nepředstavují problém, neboť žádné, které by bylo třeba chránit, nejsou, ale cenou za to je, že invazní flotila musí vézt veškeré zásoby a arzenál s sebou… V důsledku toho představují všechny mezihvězdné invazní flotily sebevražedné útoky, neboť časový rozdíl znamená, že i kdyby se flotila vrátila bez jediného škrábnutí, téměř nikdo z lidí, které posádky znaly, již nebude naživu. Nemohou se vrátit, a proto je třeba zajistit, aby jejich síla mohla být rozhodující a jejich oběť tedy stála za to… Složení jednotek z osob obou pohlaví umožňuje, aby armáda vytvořila na obsazené nepřátelské planetě trvalou kolonii, případně okupační sílu.'“</p>

<p>Bean s pocitem uspokojení poslouchal. Nechal to v panelu, aby to našli, a oni to udělali.</p>

<p>„To jsi napsal ty, Beane, ale nikdy jsi to nikomu neodevzdal.“</p>

<p>„Nehodilo se to pro žádný úkol.“</p>

<p>„Zdá se, že tě nepřekvapilo, že jsme to našli.“</p>

<p>„Předpokládám, že naše panely prohledáváte pravidelně.“</p>

<p>„Stejně pravidelně, jako ty prohledáváš naše?“</p>

<p>Bean cítil, jak se mu žaludek stahuje strachem. Tak oni to věděli.</p>

<p> „Chytré, pojmenovat svoje falešné připojení 'Graff' s vynechávkou vpředu.“</p>

<p>Bean neřekl nic.</p>

<p>„Procházel jsi materiály všech ostatních studentů. Proč?“</p>

<p>„Chtěl jsem je poznat. Spřátelil jsem se jen s několika.“</p>

<p>„Dobře s nikým.“</p>

<p>„Jsem malý a jsem chytřejší než oni. Nikdo se nehrne.“</p>

<p>„Takže jsi využil jejich materiály, aby ses o nich dozvěděl víc. Proč máš pocit, že jim potřebuješ rozumět?“</p>

<p>„Jednou budu některé z těchto armád velet.“</p>

<p>„Na to, aby ses seznámil se svými vojáky, pak budeš mít dost času.“</p>

<p>„Ne, pane,“ odvětil Bean. „Čas není.“</p>

<p>„Jak jsi na to přišel?“</p>

<p>„Podle toho, jak rychle školou procházím. A Wiggin. Jsme v této škole dva nejlepší studenti a stále jsme hnáni rychleji. Až dostanu armádu, nebudu mít mnoho času.“</p>

<p>„Beane, buď realista. Bude ještě dlouho trvat, než bude někdo ochoten jít pod tvým velením do boje.“</p>

<p>Bean neřekl nic. Dimak to možná nevěděl, ale on si byl jist, že to není pravda.</p>

<p>„Tak se podíváme, jak dovedeš analyzovat. Dám ti úkol.“</p>

<p>„Do jakého předmětu?“</p>

<p>„Do žádného, Beane. Chci, abys sestavil hypotetickou armádu. Máš k dispozici pouze nováčky. Vytvoř z nich kompletní seznam pro plný stav jedenačtyřiceti vojáků.“</p>

<p>„<emphasis>Bez</emphasis> veteránů?“</p>

<p>Bean myslel otázku neutrálně, chtěl se jen přesvědčit, že správně porozuměl pravidlům. Ale zdálo se, že Dimak to vzal jako kritiku nespravedlnosti. „Ne. Víš co, můžeš použít veterány, kteří jsou na návrh svých velitelů na přestupních seznamech. Tak získáš několik zkušených.“</p>

<p>Těch, s nimiž velitel nedokázal pracovat. Někteří se skutečně nehodili k ničemu, ale u některých to bylo právě naopak. „Dobře,“ kývl Bean.</p>

<p>„Jak dlouho ti to zabere, co myslíš?“</p>

<p>Bean již měl první tucet v hlavě. „Mohu vám odříkat seznam hned teď.“</p>

<p>„Chci, abys o tom vážně přemýšlel.“</p>

<p>„Už se stalo. Ale nejdřív mi musíte odpovědět na několik otázek. Řekl jste jedenačtyřicet vojáků, ale to by znamenalo i velitele.“</p>

<p>„Tak dobře, čtyřicet a místo pro velitele nech prázdné.“</p>

<p>„Ještě jedna otázka. Mám té armádě velet já?“</p>

<p>„Jestli chceš, můžeš to tak napsat.“</p>

<p>Ale z Dimakovy zjevné nezaujatosti poznal, že to není armáda pro něho. „Ta armáda je pro Wiggina, že?“</p>

<p>Dimak se zamračil. „Je hypotetická.“</p>

<p>„Určitě je pro Wiggina,“ prohlásil Bean. „Nemůžete nějakého velitele vyhodit, aby mu udělal místo, a tak chcete dát Wigginovi úplně novou armádu. Vsadím se, že to budou Draci.“</p>

<p>Na Dimakovi bylo znát ohromení, přestože se to snažil skrýt.</p>

<p>„Nebojte se,“ pokračoval Bean. „Dám mu nejlepší armádu, jaká se dá podle těch pravidel vytvořit.“</p>

<p>„<emphasis>Řekl</emphasis> jsem, že je to hypotetická situace.“</p>

<p>„Myslíte, že to nepoznám, až se ocitnu ve Wigginově armádě spolu se všemi, kteří byli na mém seznamu?“</p>

<p>„Nikdo neřekl, že se tvého seznamu budeme držet!“</p>

<p>„Budete. Protože bude dobrý a vy to víte,“ odvětil Bean. „Bude to pekelná armáda, to vám mohu slíbit. A když nás bude trénovat Wiggin, natřeme to každému.“</p>

<p>„Splň hypotetický úkol a nikomu o něm neříkej. Nikdy. To je všechno.“</p>

<p>Znamenalo to, že může odejít, ale Bean ještě nechtěl jít. Oni přišli za <emphasis>ním</emphasis>. Měl udělat práci za ně. Chtěl k tomu říct své, dokud poslouchají. „Tato armáda může být tak dobrá proto, že ve vašem systému se dostává nahoru hodně špatných dětí. Přibližně polovina nejlepších dětí v této škole jsou nováčci nebo ti, kteří jsou na přestupních seznamech, protože se zatím nenechali podrobit patolízalskými idioty, kterým svěřujete velení nad armádami a četami. Tihle vyvrženci a mrňousové mohou zvítězit. Wiggin to pochopí. Bude vědět, jak nás využít.“</p>

<p>„Beane, nejsi ve všem tak chytrý, jak si myslíš!“</p>

<p>„Jsem, pane,“ odvětil Bean. „Jinak byste mi tento úkol nedali. Mohu odejít? Nebo vám mám ten seznam říct hned teď?“</p>

<p>„Můžeš jít.“</p>

<p>Nejspíš jsem ho neměl provokovat, pomyslel si Bean. Je možné, že teď si s mým seznamem pohraje, jen aby dokázal, že může. Ale on takový není. Jestli se mýlím v něm, pak se mýlím také ve všech ostatních.</p>

<p>Kromě toho, bylo příjemné říct pravdu někomu, kdo má moc.</p>

<p>Stačilo, aby se Bean zabýval seznamem jen chvíli, a začal být rád, že Dimak nevyužil jeho pošetilé nabídky, aby jej sestavil na místě. Nešlo totiž jen o to, vyjmenovat čtyřicet nejlepších vojáků z nováčků a dětí na přestupních seznamech.</p>

<p>Wiggin byl hodně mladý na to, aby velel, a pro starší děti bude těžké se s tím smířit – být přeřazeni do armády malého kluka. Proto ze seznamu vyškrtl všechny, kdo byli starší než Wiggin.</p>

<p>Tím pádem mu zbývalo téměř šedesát dětí, které byly dost dobré, aby v armádě mohly být. Bean je začal seřazovat podle jejich kvalit, když si uvědomil, že se málem dopustil další chyby. Několik těchto dětí bylo ve skupině nováčků a vojáků, kteří ve volném čase trénovali s Wigginem. Wiggin je bude znát nejlépe a přirozeně si z nich vybere velitele čet. Jádro své armády.</p>

<p>Potíž byla v tom, že někteří z nich se sice na místa velitelů čet hodili, ale stavět na této skupině by znamenalo pominout ostatní, kteří do ní nepatřili. Včetně Beana.</p>

<p>No tak si mě nevybere jako velitele čety. Nevybral by si mě stejně, ne? Jsem příliš malý. Když se na mě podívá, neuvidí velitele.</p>

<p>Copak jde hlavně o mě? Chci celý proces rozvrátit jen proto, abych si dal šanci ukázat, co umím?</p>

<p>A jestli chci, co je na tom špatného? Já vím, co umím, a nikdo jiný o tom nemá páru. Učitelé mě mají za vědce, vědí, že jsem chytrý a věří mému úsudku, jenže tuto armádu nevytvářejí pro mě, vytvářejí ji pro něho. Musím jim teprve dokázat, co ve mně je. A jestli skutečně jsem jedním z nejlepších, programu jedině prospěje, když se to ukáže co nejrychleji.</p>

<p>A potom mu blesklo hlavou: že by právě takto pitomci vysvětlovali sobě samotným svou hloupost?</p>

<p>„Ahoj, Beane,“ pozdravil ho Nikolaj.</p>

<p>„Ahoj.“ Bean položil ruku na panel a zakryl displej. „Co nového?“</p>

<p>„Nic nového. Ale <emphasis>ty</emphasis> jsi vypadal mrzutě.“</p>

<p>„Dělám úkol.“</p>

<p>Nikolaj se zasmál. „Když děláš něco do školy, nikdy se netváříš tak vážně. Chvíli čteš a pak chvíli ťukáš do klávesnice. Jako by to nic nebylo. Tohle něco je.“</p>

<p>„Mimořádný úkol.“</p>

<p>„Těžký, co?“</p>

<p>„Ani ne.“</p>

<p>„Promiň, nechtěl jsem rušit. Jenom mě napadlo, že se něco stalo. Třeba dopis z domova.“</p>

<p>Oba se tomu zasmáli. Dopisy sem nechodily často. Nanejvýš jeden za několik měsíců. A když už nějaký přišel, většinou byl dost prázdný. Někteří nedostávali poštu vůbec. Bean byl jedním z nich a Nikolaj věděl proč. Nebylo to tajemství, jednoduše byl jediný, kdo si toho všiml, a jediný, kdo se na to zeptal. „To nemáš vůbec <emphasis>žádnou</emphasis> rodinu?“ ptal se. „Když vím, jak to v některých chodí, možná mám nakonec štěstí,“ odpověděl Bean a Nikolaj mu dal za pravdu. „Ale u nás ne. Přál bych ti, abys měl rodiče jako já.“ A pak začal mluvit o tom, jak byl jedináček, ale jeho rodiče stálo hodně úsilí, aby ho měli. „Udělali to chirurgicky, oplodnili pět nebo šest vajíček, potom ty nejzdravější několikrát rozdělili a nakonec vybrali mě. Vyrůstal jsem, jako bych měl být král, dalajláma nebo něco takového. A pak jednou přišli z MF a řekli, že mě potřebují. Pro rodiče to byla nejtěžší věc, kterou kdy udělali, dát souhlas. Ale já jsem řekl: Co kdybych byl příští Mazer Rackham? A oni mě pustili.“</p>

<p>Ten rozhovor se odehrál už před několika měsíci, ale zůstal mezi nimi. Děti o domově příliš nemluvily. Ani Nikolaj se o své rodině s nikým jiným nebavil. Pouze s Beanem. A Bean mu na oplátku prozradil něco ze svého života na ulici. Detaily většinou ne, protože by to znělo, jako by chtěl být litován nebo se snažil vypadat jako frajer. Ale zmínil se o tom, jak byli organizováni v rodině. Mluvil o tom, jak to byla parta Poke a pak se z toho stala Achillova rodina, o tom, jak pronikli do charitní vývařovny. Potom si počkal, kolik z jeho vyprávění se dostane do oběhu.</p>

<p>Nerozneslo se nic.</p>

<p>Nikolaj nikomu neřekl ani slovo. A tenkrát Bean získal jistotu, že stojí za to mít Nikolaje za přítele. Dokázal si nechat věci pro sebe, aniž by o to musel být požádán.</p>

<p>A teď, když Bean sestavoval seznam té velké armády, Nikolaj seděl vedle a ptal se ho, co dělá. Dimak chtěl, aby o tom nikomu neřekl, ale Nikolaj uměl tajemství udržet. Co by se stalo?</p>

<p>Potom se Bean vzpamatoval. Nikolajovi by nijak nepomohlo, kdyby o tom věděl. Buď by v armádě Draků byl nebo nebyl. Kdyby nebyl, věděl by, že ho tam Bean nezařadil. Kdyby byl, bylo by to horší, protože by mu vrtalo hlavou, jestli ho Bean dal na seznam z přátelství a ne kvůli výsledkům.</p>

<p>Kromě toho, Nikolaj v armádě Draků být neměl. Bean ho měl rád a důvěřoval mu, ale Nikolaj mezi nejlepší nováčky nepatřil. Byl chytrý, byl pohotový, byl dobrý – ale nebyl nic zvláštního.</p>

<p>Pro nikoho kromě mne, pomyslel si Bean.</p>

<p>„Byl to dopis od <emphasis>tvých</emphasis> rodičů,“ řekl Bean. „Přestali ti psát, protože mají raději mne.“</p>

<p>„Jasně, a Vatikán se stěhuje do Mekky.“</p>

<p>„A mě udělají Polemarchem.“</p>

<p>„Ne, jeito,“ odvětil Nikolaj. „Jsi moc velký, bichão.“ Nikolaj si vzal svůj panel. „Dnes večer ti s úkoly pomoct nemůžu, takže ani nezkoušej škemrat, prosím.“ Lehl si na postel a zabral se do fantasy hry.</p>

<p>Také Bean si znovu lehl. Oživil displej a začal se znovu potýkat se jmény. Kdyby vyloučil všechny děti, které cvičily s Wigginem, kolik těch dobrých by zůstalo? Patnáct veteránů z přestupních seznamů. Dvaadvacet nováčků včetně Beana.</p>

<p>Proč se tito nováčci neúčastnili Wigginových nácviků? Veteráni již problémy se svými veliteli měli, určitě je proti sobě nechtěli ještě víc štvát, takže bylo logické, že se tréninků neúčastnili. Ale co nováčci, že by nebyli ambiciózní? Nebo to byly knihomolské typy, které se snažily splnit si všechny úkoly do školy a ještě nepochopily, že bitevní místnost je všechno? Bean jim to nemohl mít za zlé – i jemu nějaký čas trvalo, než to pochopil. Věřili snad svým schopnostem tolik, že si mysleli, že přípravu navíc nepotřebují? Nebo byli tak namyšlení, že nechtěli, aby si někdo myslel, že jejich úspěch je dílem Endera Wiggina? Nebo tak ostýchaví, že…</p>

<p>Ne. Jejich motivy uhodnout nemohl. Byli všichni už tak dost složití. Byli chytří, dobře hodnocení – dobře podle Beanových měřítek, která se ne vždy kryla s měřítky učitelů. Nic víc vědět nepotřeboval. Pokud Wigginovi dá armádu, v níž nebude ani jedno z dětí, s nimiž pracoval na trénincích, pak budou všichni v armádě začínat v jeho očích jako sobě rovní. Což znamenalo, že Bean bude mít stejnou šanci jako všichni ostatní, aby si získal Wigginovu pozornost a případně se stal velitelem čety. Pokud nedokážou, že si to místo zaslouží víc než Bean, dobře jim tak.</p>

<p>To však znamenalo, že měl na seznamu třicet sedm jmen. Zbývalo doplnit tři prázdná místa.</p>

<p>K několika jménům se několikrát vrátil. Nakonec se rozhodl pro Divokého Toma, veterána, jenž byl držitelem nezáviděníhodného rekordu nejčastěji vyměňovaného vojáka v historii hry, kterého nevyloučili a neposlali domů. Zatím. Divoký Tom byl totiž vážně dobrý. Bystrý. Ale nesnesl, když měl nad sebou někoho, kdo byl hloupý a nespravedlivý. A když se naštval, stálo to za to. Křičel, házel věcmi, jednou strhal povlečení ze všech postelí v ložnici, jindy napsal zprávu o tom, jaký idiot je jeho velitel a rozeslal ji všem ostatním studentům ve škole. K několika se skutečně dostala, než ji učitelé zadrželi, a ti říkali, že to byla nejpeprnější věc, jakou kdy četli. Divoký Tom. Dovedl působit rušivě. Ale třeba jen čekal na toho správného velitele.</p>

<p>Byl na seznamu.</p>

<p>A ještě jedna dívka, Wu, která měla výborné studijní výsledky a byla nepřekonatelná ve videohrách, ale odmítala dělat velitele čety. Jakmile ji o to někdo požádal, požádala o výměnu a odmítala bojovat, dokud jí nevyhověli. Zvláštní. Bean neměl ponětí, proč to dělá – i učitelé z toho byli zmatení. V jejích testech nebylo nic, co by to vysvětlovalo. No a co, pomyslel si Bean. Je tam.</p>

<p>Poslední volné místo.</p>

<p>Napsal Nikolajovo jméno.</p>

<p>Pomáhám mu tím? Není špatný, je jenom o něco pomalejší než tyto děti, o něco jemnější. Bude to pro něho těžké. A když ho z toho vynechám, nebude mu to vadit. Bude se snažit ze všech sil u každé armády, k níž ho nakonec pošlou.</p>

<p>A přesto… armáda Draků se stane legendou. A nejenom tady, v Bitevní škole. Tyto děti se později dostanou na nejvyšší místa v MF. Nebo někde jinde. A budou vyprávět o tom, jak byly v armádě Draků pod velením slavného Endera Wiggina. A když do toho vtáhnu Nikolaje, pak přestože nebude nejlepší voják, přestože bude ve skutečnosti nejpomalejší, bude u toho, bude jednou také moci vyprávět. A on není špatný. Neudělá si ostudu. Nebude pro armádu přítěží. Zvládne to. Tak proč ne?</p>

<p>A já chci, aby byl se mnou. Je jediný, s kým jsem kdy mluvil. O osobních věcech. Jediný, kdo zná jméno Poke. Chci ho. A v seznamu je jedno volné místo.</p>

<p>Bean celý seznam prošel ještě jednou. Potom jej přetřídil podle abecedy a odeslal Dimakovi.</p>

<p>Další den ráno dostali Bean, Nikolaj a další tři děti z jejich skupiny nováčků povolávací rozkaz k armádě Draků. O několik měsíců dřív, než měli být povýšeni na vojáky. Děti, které nebyly vybrány, střídavě záviděly, vztekaly se a cítily se ublíženě. Obzvlášť, když si uvědomily, že mezi vybranými je Bean. „Dělají se vůbec hrací oděvy v takové velikosti?“</p>

<p>Byla to otázka na místě. A odpověď byla ne, nedělaly se. Barvami armády Draků byly šedá, oranžová a šedá. Jelikož vojáci byli zpravidla o hodně starší než Bean, když přicházeli do armády, museli pro Beana hrací oděv zkrátit a příliš se jim to nepovedlo. Oděvy se ve vesmíru nevyráběly a nikdo neměl potřebné nástroje, aby mohl úpravu provést v prvotřídní kvalitě.</p>

<p>Když mu jej konečně uzpůsobili, Bean se v hracím oděvu odebral do ložnice armády Draků. Protože mu vystrojování trvalo tak dlouho, přišel jako poslední. Wiggin dorazil ke dveřím, právě když Bean vcházel. „Běž,“ vybídl ho Wiggin.</p>

<p>Bylo to vůbec poprvé, kdy na něho Wiggin promluvil – a pokud bylo Beanovi známo, poprvé, kdy si ho Wiggin všiml. Bean svou fascinaci Wigginem skryl tak dokonale, že se fakticky stal neviditelným.</p>

<p>Wiggin vstoupil do místnosti za ním. Bean vykročil uličkou mezi palandami do zadní části ložnice, kde vždycky museli spát mladší vojáci. Díval se po ostatních dětech, které si ho prohlížely se směsicí zděšení a pobavenosti, když je míjel. To byli v tak slabé armádě, že do ní patřil i <emphasis>tenhle</emphasis> mrňous?</p>

<p>Wiggin za jeho zády začínal svůj první proslov. Mluvil sebevědomě, dost hlasitě, ale nekřičel, jeho hlas nezněl nervózně. „Jsem Ender Wiggin. Jsem váš velitel. Lůžka se budou přidělovat podle délky výcviku.“</p>

<p>Někteří nováčci začali reptat.</p>

<p>„Veteráni dozadu, noví vojáci dopředu.“</p>

<p>Reptání utichlo. Bylo to opačné uspořádání, než bylo zvykem. Wiggin již začínal reorganizovat. Znamenalo to, že když vstoupí do ložnice, nejblíž bude mít nové děti. Místo aby se ztratily v běžné vřavě, budou mít vždy jeho pozornost.</p>

<p>Bean se otočil a zamířil zpátky do přední části ložnice. Byl stále nejmladším dítětem v Bitevní škole, ale pět vojáků bylo ze skupin nováčků, které dorazily později, takže místa nejblíž u dveří dostali oni. Bean obsadil horní palandu naproti Nikolajovi, který byl ze stejné skupiny nováčků, takže měl za sebou stejně dlouhý výcvik.</p>

<p>Přestože mu hrací oděv ztěžoval pohyb, Bean vylezl na lůžko a přitiskl dlaň vedle skříňky. Nic se nestalo.</p>

<p>„Vy, kteří jste v nějaké armádě poprvé, jednoduše otevřete skříňku rukou,“ řekl Wiggin. „Žádné zámky. Tady se soukromí nenosí.“</p>

<p>Bean se pracně vysoukal z hracího oděvu a uložil jej do skříňky.</p>

<p>Wiggin prošel mezi palandami, přesvědčil se, že uspořádání, které nařídil, bylo dodrženo. Potom se klusem vrátil do přední části ložnice. „V pořádku. Oblékněte si hrací oděvy, jdeme cvičit.“</p>

<p>Bean po něm vztekle šlehl pohledem. Když si začal oděv svlékat, Wiggin se díval přímo na něho. Proč neřekl, aby si Bean ten strašný mundúr nechal na sobě?</p>

<p>„Podle rozvrhu máme cvičit ráno, hned po snídani,“ pokračoval Wiggin. „Oficiálně máte mezi snídaní a výcvikem hodinu volna. Uvidíme, jak jste dobří.“</p>

<p>Po pravdě řečeno, Bean si připadal jako idiot. Bylo přece jasné, že hned zamíří na výcvik. Měl se obejít bez varování, aby si hrací oděv nesvlékal. Mělo ho to <emphasis>napadnout</emphasis>.</p>

<p>Hodil části svého oděvu na podlahu a sklouzl po konstrukci postele. Mnoho ostatních dětí se spolu bavilo, házelo po sobě oblečením, hrálo si se zbraněmi. Bean se snažil natáhnout si zkrácený oděv, ale nedokázal si poradit s některými provizorně upravenými zapínáními. Musel si několik kousků sundat, aby zjistil, jak fungují. Nakonec to vzdal, všechno si svlékl a začal to skládat na podlaze.</p>

<p>Wiggin se nezúčastněně podíval na hodinky. Tři minuty byl zřejmě limit. „A teď všichni ven! Pohyb!“</p>

<p>„Ale já jsem ještě nahý,“ postěžoval si jeden chlapec – Anwar z Ekvádoru, dítě egyptských přistěhovalců. Bean si v duchu prolétl jeho záznamy.</p>

<p>„Příště se oblékej rychleji,“ poradil mu Wiggin.</p>

<p>Bean byl také nahý. Navíc Wiggin stál hned vedle a díval se, jak se Bean se svým oděvem potýká. Mohl mu pomoci. Mohl počkat. Do čeho jsem to vlezl?</p>

<p>„Tři minuty od prvního signálu po vyběhnutí ze dveří – takové je pravidlo pro tento týden,“ prohlásil Wiggin. „Příští týden budou pravidlem dvě minuty. Dělejte!“</p>

<p>Děti na chodbách, které právě měly volno nebo šly do vyučování, se zastavovaly, aby si prohlédly pochod neznámých uniforem armády Draků. A posmívali se těm, kteří byli ještě neobvyklejší.</p>

<p>Jedna věc byla jasná. Bean si bude muset oblékání do zkráceného oděvu nacvičit, pokud nechce běhat po chodbách nahý. A když mu Wiggin nedopřál žádné výjimky první den, kdy svůj neobvyklý hrací oděv tak tak dostal, Bean se rozhodl, že on o žádné zvláštní úlevy žádat nebude.</p>

<p>Sám jsem se rozhodl zařadit se do této armády, připomněl si Bean, když klusal chodbou a snažil se, aby se mu jednotlivé části oděvu nevysypaly z náruče.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Čtvrtá část</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>VOJÁK</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA </strong><strong>13</strong></p>

<p><emphasis>ARMÁDA DRAKŮ</emphasis></p>

<p><emphasis>„Potřebuji přístup k Fazolkovým genetickým informacím,“ prohlásila sestra Carlotta.</emphasis></p>

<p><emphasis>„To není nic pro vás,“ odvětil Graff.</emphasis></p>

<p><emphasis>„A já jsem si myslela, že mi moje pověření otevře </emphasis><emphasis>každé dveře.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vymysleli jsme zvláštní kategorii utajení, která se jmenuje 'Neposkytovat sestře Carlottě'. Nechceme, aby se genetické informace o Beanovi dostaly k někomu jinému. A vy jste se již chystala vydat je do cizích rukou, přiznejte se.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jen kvůli jednomu testu. Takže… budete mi ho muset udělat vy. Chci srovnání mezi Beanovou a Voleskovou DNA.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Měl jsem pocit, že jste mi řekla, že zdrojem klonované DNA byl Volescu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Od chvíle, kdy jsem vám to řekla, o tom musím přemýšlet, plukovníku Graffe. A víte, co je zajímavé? Bean se Voleskovi vůbec nepodobá. A nedovedu si představit ani to, že by později mohl vypadat jako on.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Třeba vypadá jinak také proto, že roste jiným způsobe</emphasis><emphasis>m.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Možná ano. Ale je tu také možnost, že Volescu lže. Je to ješitný člověk.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Že lže ve všem?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Že lže v čemkoli. Například v otázce otcovství. A jestli lže v tom</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pak je možné, že Beanovy  vyhlídky nejsou tak černé? Myslíte, že jsme si to nenechali ověřit vlastními genetickými odborníky? V tomto bodě Volescu každopádně nelhal. Antonův klíč se pravděpodobně chová přesně tak, jak to popsal.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Prosím, udělejte ten test a sdělte mi výsledky.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Protože nechcete, aby Bean byl Voleskův syn.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nechci, aby Bean byl Voleskovo dvojče. A myslím si, že to nechcete ani vy.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To je pravda. I když vám musím říct, že sklon k ješitnosti v sobě má.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Když je někdo tak nadaný jako Bean, přesné sebeocenění připadá jiným lidem jako ješitnost.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jistě, ale to ještě neznamená, že by se v tom někdo musel vyž</emphasis><emphasis>ívat, ne?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale. Něčí ego utrpělo újmu?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Moje ne. Zatím. Ale jeden z učitelů se cítí trochu dotčeně.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Všimla jsem si, že už mi netvrdíte, že jsem jeho výsledky zfalšovala.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, sestro Carlotto, měla jste od začátku pravdu. Zaslouží si tady být. Stejně jako… No, řekněme, že jste po všech těch letech hledání trefila na výhru.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V té hře jde o lidstvo.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Řekl jsem, že stálo za to vzít ho sem nahoru, ne že bude tím, kdo nás povede k vítězství. Tahle ruleta se ještě točí. A moje peníze leží na jiném čísle.“</emphasis></p>

<p>Šplhat po žebřících s hracím oděvem v ruce nebylo zrovna praktické, a tak Wiggin nechal ty, kteří už byli oblečeni, běhat po chodbě a potit se, než se Bean a ostatní nahé či částečně oblečené děti oblékly. Nikolaj mu pomohl se zapínáním. Beana ponižovalo, že potřebuje pomoc, ale horší by bylo být oblečený jako poslední – otravný fracek, na kterého všichni čekají. S Nikolajovou pomocí nebyl hotový jako poslední.</p>

<p>„Díky.“</p>

<p>„Není zač.“</p>

<p>Vzápětí již šplhali po žebřících na palubu, kde byla bitevní místnost. Wiggin je vyvedl až k horním dveřím, které se otevíraly uprostřed stěny místnosti, k těm, jimiž se vcházelo při skutečné bitvě. Po stranách, na stropě a u podlahy byly držáky, aby se studenti mohli zhoupnout a vymrštit se do prostoru s nulovou gravitací. Říkalo se, že v bitevní místnosti je nižší gravitace proto, že bitevní místnost je blíž středu stanice, ale Bean již pochopil, že to je lež. V takovém případě by u dveří musela zůstat nějaká odstředivá síla a zřetelný Coriolisův jev. Ale v bitevních místnostech byl naprostý stav beztíže. Bean si z toho vyvodil, že MF má zařízení, které začíná působit hned u dveří a je schopno buď gravitaci odclonit, nebo, což bylo pravděpodobnější, vytvářet umělou gravitaci, jež byla přesně vyvážena, aby rušila Coriolisův jev a odstředivé síly v místnosti. Byla to úžasná technika – a mimo MF se o ní nemluvilo, přinejmenším v literatuře dostupné studentům Bitevní školy, a venku se o ní nevědělo vůbec.</p>

<p>Wiggin je na chodbě nechal nastoupit do čtyř zástupů a nařídil jim, aby vyskočili a pomocí stropních držáků se vymrštili do prostoru místnosti. „Shromážděte se u protější stěny, jako kdybyste mířili k nepřátelské bráně.“ Veteráni věděli, o co jde. Nováčkům, kteří se ještě žádné bitvy nezúčastnili a vlastně ani nikdy nevstupovali horními dveřmi, to neříkalo vůbec nic. „Až otevřu bránu, rozbíhejte se a skákejte vždy po čtyřech, v sekundových intervalech.“ Wiggin přešel na konec skupiny a pomocí háku, ovladače připevněného na vnitřní straně zápěstí a stočeného na levé ruce, aby nepřekážel, nechal dveře, které působily pevným dojmem, zmizet.</p>

<p>„Teď!“ První čtyři děti se rozběhly. „Teď!“ Druhá skupinka vyrazila dřív, než první stačila doběhnout k bráně. Nedalo se zaváhat, jinak by do vás zezadu někdo narazil. „Teď!“ Děti z první skupiny se více či méně neohrabaně chytily držáků, zhouply se a zamířily různými směry. „Teď!“ Další skupinky se poučily z nešikovnosti předchozích, nebo se o to alespoň pokusily. „Teď!“</p>

<p>Bean byl na konci zástupu, v poslední skupině. Wiggin mu položil ruku na rameno. „Můžeš použít boční držák, jestli chceš.“</p>

<p>Bezva, pomyslel si Bean. Teď se rozhodneš, že se ke mně budeš chovat jako k malému dítěti. Ne proto, že mi ten pitomý mundúr nepasoval, ale proto, že jsem malý.</p>

<p>„Přilepte se na něj sám,“ odsekl Bean.</p>

<p>„Teď!“</p>

<p>Bean udržel krok s ostatními, přestože to znamenalo kmitat nohama o polovinu rychleji, a když se přiblížil k bráně, skočil, prsty zavadil o stropní držák a neovladatelně prosvištěl do místnosti, rotuje podle tří os najednou tak, že mu z toho muselo být špatně.</p>

<p>Ale nic lepšího od sebe ani neočekával. Místo aby se snažil s rotací bojovat, uklidnil se a nacvičeným způsobem potlačil nevolnost. Uvolněně letěl, dokud se nepřiblížil ke stěně a nemusel se připravit na náraz. Nepřistál v blízkosti žádného dalšího držáku, a i kdyby tam nějaký byl, stejně byl špatně otočený, takže by se ho nemohl chytit. Proto se odrazil zpátky, ale tentokrát letěl o něco vyrovnaněji a přistál na stropě velice blízko zadní stěny. Trvalo mu kratší dobu než několika jiným, než se dostal k místu, kde se na podlaze pod středovou bránou v zadní stěně – nepřátelskou bránou – řadili ostatní.</p>

<p>Wiggin klidně plul vzduchem. Jelikož měl hák, mohl při cvičení manévrovat v prostoru tak, jak vojáci nemohli; ale v bitvě mu hák nebyl k ničemu, proto si velitelé museli dát pozor, aby nezačali být na manévrovacích vymoženostech háku závislí. Bean kvitoval s uznáním, že Wiggin podle všeho hák vůbec nepoužívá. Přilétl bokem, chytil se držadla na podlaze asi deset kroků od zadní stěny a pověsil se do vzduchu. Hlavou dolů. Upřel pohled na jednoho z nich a zeptal se: „Vojáku, proč jste vzhůru nohama?“</p>

<p>Někteří se ihned začali otáčet, aby byli vzhůru nohama jako Wiggin.</p>

<p>„Pozor!“ vyštěkl Wiggin. Veškerý pohyb ustal. „Ptal jsem se, proč jste vzhůru nohama!“</p>

<p>Beana překvapilo, že voják neodpověděl. Že by zapomněl, co udělal učitel v raketoplánu cestou sem? Záměrná dezorientace? Nebo to byla jen Dimakova specialita?</p>

<p>„Ptal jsem se, proč máte všichni nohy ve vzduchu a hlavu otočenou k zemi!“</p>

<p>Wiggin se nepodíval přímo na Beana a Bean na tuto otázku odpovídat nechtěl. Nebylo jisté, jakou správnou odpověď chce Wiggin slyšet, tak proč otevírat pusu a nechávat se setřít?</p>

<p>Nakonec promluvil chlapec, kterému se říkalo Šém – zkráceně od Seamus. „Veliteli, tímhle směrem jsme vystoupili ze dveří.“ Dobře to udělal, pomyslel si Bean. Lepší než nějaká chabá argumentace v tom smyslu, že ve stavu beztíže není žádné nahoře ani dole.</p>

<p>„A co na tom záleží? Co na tom, jaká gravitace byla venku na chodbě? Budeme snad bojovat na chodbě? Je nějaká gravitace tady?“</p>

<p>Ne pane, zamručeli všichni.</p>

<p>„Ještě než projdete dveřmi, ihned zapomeňte, že existuje nějaká gravitace. Stará gravitace zmizela, je pryč. Rozumíte? Ať u dveří vnímáte gravitaci jakkoli, když se ke dveřím dostanete, pamatujte si – nepřátelská brána je <emphasis>dole</emphasis>. Nohy vám směřují k nepřátelské bráně. Nahoře je vaše vlastní brána. Sever je tamhle,“ ukázal směrem ke stropu, „jih tamhle, východ je tamhle a západ je – kde?“</p>

<p>Ukázali mu.</p>

<p>„Přesně tohle jsem čekal. Jediné, co ovládáte, je vylučovací proces, a umíte ho jedině proto, že se dá dělat na záchodě.“</p>

<p>Bean to pobaveně sledoval. Takže Wiggin se hlásil k základnímu výcviku v duchu ,jste všichni tak pitomí, že potřebujete, abych vám utíral zadky'. Možná to ani jinak nešlo. Jeden z výcvikových rituálů. Nuda, dokud to nepomine, ale… to si musel rozhodnout velitel.</p>

<p>Wiggin zalétl pohledem k Beanovi, ale jeho oči pokračovaly dál.</p>

<p>„Co to tu bylo za cirkus? To je podle vás srovnání do formace? Tomu říkáte let? A teď všichni – odrazit se a hezky se seřadit na stropě! A hned! Jedeme!“</p>

<p>Bean poznal, v čem spočívá past, a ještě než Wiggin domluvil, vystartoval ke stěně, jíž předtím vstoupili. Většina ostatních zkoušku také pochopila, ale poměrně hodně se jich odrazilo špatně – nikoli směrem, který prohlásil za směr <emphasis>vzhůru</emphasis>, ale tím, který označil za <emphasis>severní</emphasis>. Tentokrát se Beanovi podařilo přistát v blízkosti držáku a překvapivě snadno se jej zachytit. Už to dělal, když jejich skupina nováčků cvičila v bitevní místnosti, ale byl tak malý, že se mu na rozdíl od ostatních mohlo poměrně snadno přihodit, že přistál na místě, kde nebyl žádný držák v dosahu. Krátké ruce byly v bitevní místnosti každopádně nevýhodné. Při skocích na krátkou vzdálenost bylo možné si nějaký držák vybrat a s určitou přesností se k němu dostat. Při skoku přes celou místnost byla naděje malá. Proto bylo příjemné, že alespoň tentokrát nevypadal jako nemehlo. První odstartoval a první dorazil k cíli.</p>

<p>Bean se otočil a pozoroval, jak se ti, kteří to pokazili, dlouhým, ostudným druhým skokem přidávají ke zbytku armády. Prakticky ho nepřekvapilo, kteří to jsou. Stačí trocha nepozornosti a můžeme ze sebe udělat šašky všichni, pomyslel si.</p>

<p>Wiggin se na něho znovu díval, a tentokrát to nebyl jen letmý pohled.</p>

<p>„Ty!“ ukázal na něho Wiggin. „Kde je dole?“</p>

<p>To jsme snad už vyřešili, ne? „Tam, kde jsou nepřátelské dveře.“</p>

<p>„Jméno?“</p>

<p>Ale no tak, že by Wiggin opravdu nevěděl, kdo je ten capart s nejlepšími výsledky z celé podělané školy? Jestli to má být hra na zlého seržanta a bezmocného vojína, asi bych se měl držet role. „Tento voják se jmenuje Bean, pane.“</p>

<p>„Říkají ti tak kvůli postavě, nebo kvůli tomu, co máš v hlavě?“</p>

<p>Někteří z ostatních vojáků se zasmáli. Ale nebylo jich mnoho. Oni znali Fazolkovu pověst. Jim už nepřipadalo legrační, že je tak malý – bylo zkrátka zahanbující, že tak malé dítě mohlo mít stoprocentní úspěšnost v testech, ve kterých oni nedokázali pochopit ani otázky.</p>

<p>„No dobrá, Beane, vedeš si dobře.“ Wiggin se obrátil k celé skupině a začal vysvětlovat, že člověk, který proletí dveřmi nohama napřed, představuje pro střílejícího nepřítele mnohem menší cíl. Je pro něho těžší, aby ho zasáhl a zmrazil. „Co se stane, když vás někdo zmrazí?“</p>

<p>„Nemůžeme se hýbat,“ řekl někdo.</p>

<p>„Ano, to znamená být zmrazený,“ uznal Wiggin. „Ale co se s vámi stane?“</p>

<p>Podle Beana Wiggin svou otázku neformuloval příliš jasně. Nemělo smysl agónii prodlužovat, než na to přijdou jiní, proto Bean promluvil: „Budeme pokračovat směrem, kterým jsme vystartovali. Stejnou rychlostí, jako když nás zasáhli.“</p>

<p>„Máš pravdu,“ řekl Wiggin. „Vás pět tam na konci, dělejte!“ Ukázal na pět vojáků, kteří se na sebe tak dlouho dívali a ujišťovali se, kterých pět myslí, že měl Wiggin čas přejet po nich pistolí a na místě je zmrazit. Při výcviku trvalo pět minut, než zmrazení přestalo působit, pokud velitel jeho účinnost pomocí háku nezrušil dřív.</p>

<p>„Dalších pět, dělejte.“</p>

<p>Pohnulo se sedm dětí najednou – na počítání nebyl čas. Wiggin je Pistolí zmrazil stejně jako předešlé, ale protože se již stačili odrazit, pohybovali se značnou rychlostí ke stěnám, k nimž zamířili.</p>

<p>První pětice se vznášela ve vzduchu v blízkosti místa, kde je Wiggin zmrazil.</p>

<p>„Podívejte se na tyto takzvané vojáky. Jejich velitel jim nařídil aby se přesunuli, a teď se na ně podívejte. Nejenže jsou zmrazení, ale jsou zmrazení zrovna v místě, kde mohou překážet. Zato ti druzí, kteří poslechli rozkaz a hnuli sebou, jsou zmraženi dole, zatarasili nepříteli cestu a brání mu v rozhledu. Podle mě asi tak pět vás pochopilo, oč jde.“</p>

<p>Chápeme to všichni, Wiggine. Sem do Bitevní školy přece nevzali žádné blbečky. A já jsem ti vybral nejlepší armádu, jaká byla k dispozici.</p>

<p>„A jeden z nich je určitě Bean. Mám pravdu, Beane?“</p>

<p>Beanovi se nechtělo věřit, že si Wiggin vybral <emphasis>zase</emphasis> jeho.</p>

<p>Jenom proto, že jsem malý, mě využívá k tomu, aby ztrapnil ostatní. Ten mrňous odpověď zná, tak proč ji neznáte vy velcí?</p>

<p>Pravdou je, že Wiggin to ještě neví. Myslí si, že mu dali armádu složenou z neschopných bažantů a přeřazených vojáků. Zatím neměl možnost přijít na to, že ve skutečnosti má vybranou skupinu. Proto mě bere jako toho nejabsurdnějšího z žalostné sebranky. Zjistil, že nejsem hlupák, ale o ostatních si to ještě myslí.</p>

<p>Wiggin se na něho stále díval. Ovšem, na něco se ptal.</p>

<p>„Ano, pane,“ odpověděl Bean.</p>

<p>„V čem je tedy hlavní smysl?“</p>

<p>Vychrlit na něho přesně to, co právě řekl nám. „Když dostanete rozkaz, abyste sebou hodili, tak to udělejte rychle, abyste poletovali místností, když vás zmrazí, a nepřekáželi v akcích vlastní armádě.“</p>

<p>„Výtečně. Aspoň jeden voják, kterému to pálí.“</p>

<p>Beanovi z toho bylo nanic. To že byl velitel, který měl z Draků udělat legendární armádu? Wiggin měl být alfou a omegou Bitevní školy, a přitom ze mě dělá terč pro ostatní. Vůbec si nenašel naše výsledky, nepohovořil si o svých vojácích s učiteli. Kdyby to udělal, musel by vědět, že jsem nejchytřejší dítě v celé škole. Všichni ostatní to vědí. Proto se po sobě tak trapně dívají. Wiggin odhaluje vlastní nevědomost.</p>

<p>Bean si všiml, že Wiggin zřejmě odmítavou reakci svých vojáků zaregistroval. Byl to jen mžik, ale třeba mu konečně došlo, že dělat si takhle legraci z nejmenšího se obrací proti němu. Konečně totiž přistoupil k výcviku. Naučil je, jak ve vzduchu klečet – dokonce si zmrazit vlastní nohy, aby držely na místě – a za letu dolů k nepříteli střílet z pistole mezi koleny, takže nohy vytvořily štít, který zastavoval střelbu protivníka a umožňoval jim ve volném prostoru střílet déle. Byla to dobrá taktika a Bean konečně začínal chápat, že Wiggin nakonec možná nebude tak hrozný velitel. Konečně cítil, že vojáci začínají svého nového velitele uznávat.</p>

<p>Když to pochopili, Wiggin uvolnil sebe i všechny ostatní vojáky, které při ukázce zmrazil. „Tak co,“ řekl, „kde je nepřátelská brána?“</p>

<p>„Dole!“ odpověděli všichni.</p>

<p>„A jak vypadá vaše útočné postavení?“</p>

<p>To je dobré, pomyslel si Bean, jako bychom to mohli všichni vysvětlit najednou. Jediná možnost, jak odpovědět, byla předvést to – a tak se Bean odrazil k protější stěně a cestou střílel z pistole mezi koleny. Neprovedl to dokonale – za letu se maličko otáčel – ale na to, že se o ten manévr pokusil poprvé, si nevedl špatně.</p>

<p>Nad sebou uslyšel Wiggina, jak křičí na ostatní: „Je Bean jediný, kdo ví, jak to udělat?“</p>

<p>Ve chvíli, kdy se Bean zachytil na protější stěně, celý zbytek armády se řítil za ním a řval, jako by útočili. Pouze Wiggin zůstal u stropu. Bean si pobaveně všiml, že Wiggin stojí orientovaný stejně, jako když byl na chodbě – s hlavou na „sever“, tam, kde předtím bylo „nahoře“. Teoreticky to možná měl v malíčku, ale člověk se uvažování založeného na bývalé gravitaci zbavuje těžko. Bean se schválně otočil bokem, hlavou k západu. A vojáci v jeho blízkosti udělali totéž, zorientovali se podle něho. Jestli si toho Wiggin všiml, nedal to znát.</p>

<p>„A teď se všichni vraťte sem a zaútočte na <emphasis>mě</emphasis>!“</p>

<p>Vzápětí se jeho hrací oděv rozzářil paprsky čtyřiceti zbraní, jak se k němu celá armáda vrhla a celou cestu střílela. „Au!“ řekl Wiggin, když k němu dorazili. „Dostali jste mě.“</p>

<p>Většina se rozesmála.</p>

<p>„K čemu jsou vám v boji dobré nohy?“ zeptal se Wiggin.</p>

<p>K ničemu, tvrdilo několik chlapců.</p>

<p>„Bean si to nemyslí,“ prohlásil Ender.</p>

<p>Tak on mi nedá pokoj ani teď. Jenže co chce slyšet? Někdo jiný polohlasně řekl „štíty“, ale Wiggin na to nezareagoval, takže musel mít na mysli něco jiného. „Člověk se nohama může nejlíp odrážet od stěny,“ zkusil hádat Bean.</p>

<p>„Správně,“ odvětil Wiggin.</p>

<p>„Jenže odraz od stěny je pohyb, ne boj,“ namítl Divoký Tom. Několik dalších ho polohlasně podpořilo.</p>

<p>A už je to tady, blesklo Beanovi hlavou. Divoký Tom začne nesmyslnou hádku s velitelem, který se na něho naštve a…</p>

<p>Ale Wiggin si námitkou Divokého Toma nenechal pokazit náladu.</p>

<p>Klidně mu oplatil stejnou mincí. „Neexistuje boj bez pohybu. Podívejte, dokážete se s takhle zmrazenýma nohama odrazit od stěny?“</p>

<p>Bean netušil. A ostatní také ne.</p>

<p>„Beane?“ zeptal se Ender. Pochopitelně.</p>

<p>„Nikdy jsem to nezkusil,“ odpověděl Bean, „ale možná kdyby se člověk obrátil čelem ke zdi a prohnul se v pase –“</p>

<p>„Správně, ale špatně. Sledujte mě. Stojím zády ke stěně, nohy mám zmrazené. Protože klečím, chodidla jsou obrácená ke zdi. Když se chcete odrazit, obyčejně musíte zatlačit směrem dolů, takže tělo natahujete za sebou jako <emphasis>fazoli</emphasis>, jasné?“</p>

<p>Skupina se rozesmála. Poprvé. Bean si uvědomil, že možná od Wiggina nebylo hloupé celou skupinu naladit, aby se prckovi smála. Možná velice dobře věděl, že Bean je nejchytřejší, a izoloval ho takto proto, že mohl těžit z odporu, který k němu cítily ostatní děti. Úkolem dne bylo dosáhnout toho, aby všechny ostatní děti dospěly k názoru, že je v pořádku se Beanovi posmívat, pohrdat jím, přestože je chytrý.</p>

<p>Skvělý systém, Wiggine. Zlikvidovat účinnost svého nejlepšího vojáka, zařídit, aby ho nikdo neuznával.</p>

<p>Ale bylo důležitější osvojovat si to, co Wiggin učil, než si foukat bolístku kvůli tomu, jak to učil. Proto Bean dával dobrý pozor, když Wiggin předvedl odraz od stěny se zmrazenýma nohama. Všiml si, že si záměrně udělil rotaci. Ztížilo by mu to střelbu za letu, ale zároveň by pro vzdáleného nepřítele bylo velice obtížné soustředit na některou část jeho těla dostatek paprsku, aby ho zneškodnil.</p>

<p>Jsem možná naštvaný, ale to ještě neznamená, že se nemůžu nic naučit.</p>

<p>Výcvik byl dlouhý a úmorný, nové dovednosti museli procvičovat znovu a znovu. Bean si všiml, že Wiggin nechce, aby se každý nový prvek učili odděleně. Museli je provádět všechny najednou, spojovat je do plynulých, souvislých pohybů. Jako při tanci, pomyslel si Bean. Žádné naučit se střílet, potom skákat a nakonec řízeně rotovat – ale naučit se skákat, střílet a při tom ještě rotovat.</p>

<p>Když výcvik skončil, ze všech crčel pot, byli vyčerpaní a hořeli vzrušením, že se naučili věci, o kterých neslyšeli, že by je jiní vojáci někdy dělali. Wiggin je nechal nastoupit u dolních dveří a oznámil, že další nácvik bude ve volném čase. „A neříkejte mi, že ve volném čase má být volno. Já to vím, můžete si klidně dělat, co chcete. Zvu vás, abyste přišli na trénink, který je navíc <emphasis>dobrovolný</emphasis>.“</p>

<p>Rozesmáli se. V této skupině byly výhradně děti, které se předtím rozhodly <emphasis>neúčastnit</emphasis> se večerních tréninků v bitevní místnosti s Wigginem a on jim tímto dával jasně najevo své očekávání, že nyní své priority změní. Ale jim to nevadilo. Po dnešním ránu pochopily, že když vede trénink Wiggin, má každá sekunda smysl. Nemohli si dovolit nějaký trénink vynechat, neboť by citelně zaostaly. Jejich volný čas bude patřit Wigginovi. Ani Divoký Tom proti tomu nic nenamítal.</p>

<p>Bean však věděl, že svůj vztah s Wigginem musí ihned změnit, jinak si bude moci o naději na velitelské postavení nechat nanejvýš tak zdát. To, co mu při dnešním nácviku udělal Wiggin, když přiživil zášť, s níž se ostatní děti na malého nýmanda dívaly, ještě víc snižovalo Beanovy  šance na velitelské místo v rámci armády – kdyby jím ostatní děti pohrdaly, kdo by za ním šel?</p>

<p>Proto si Bean na Wiggina počkal na chodbě, když ostatní už odešli.</p>

<p>„Nazdar, Beane.“</p>

<p>„Nazdar, Endere,“ odpověděl Bean. Všiml si Wiggin sarkasmu, s nímž vyslovil jeho jméno? Proto se na okamžik odmlčel, než znovu promluvil?</p>

<p>„<emphasis>Pane</emphasis>,“ upřesnil tiše Wiggin.</p>

<p>Tak tyhle kváky si odpusť, já jsem ty videa viděl, všichni se jim <emphasis>chechtáme</emphasis>. „Vím, co chcete udělat, <emphasis>Endere</emphasis>, pane, a varuju vás.“</p>

<p>„Mě? A před čím?“</p>

<p>„Může ze mě být váš nejlepší voják, ale nezahrávejte si se mnou.“</p>

<p>„Nebo se stane co?“</p>

<p>„Nebo budu ten nejhorší. Jedno nebo druhé.“ Bean samozřejmě neočekával, že Wiggin pochopí, co tím myslí. Že může být užitečný pouze tehdy, když bude mít Wigginovu důvěru a uznání, jinak bude jen malé dítě, které se nehodí k ničemu. Wiggin si to pravděpodobně vyloží tak, že Bean chce dělat problémy, když ho Wiggin nevyužije. A možná to také maličko v úmyslu měl.</p>

<p>„A co ode mne chceš?“ zeptal se Wiggin. „Lásku a polibky?“</p>

<p>Řekni to na rovinu, vylož mu to tak jasně, aby se nemohl tvářit, že nerozumí. „Chci svoji četu.“</p>

<p>Wiggin došel až těsně k němu a ze své výšky se na něho podíval. Bean však bral jako dobré znamení, že se Wiggin nezačal hned smát. „Proč bys měl dostat četu?“</p>

<p>„Protože bych věděl, co s ní mám dělat.“</p>

<p>„Vědět, co má člověk dělat s četou, je snadné. Přinutit je, aby to provedli, je těžké. Proč by měli vojáci poslouchat takového malého šprčka, jako jsi ty?“</p>

<p>Wiggin přešel přímo k jádru problému. Ale Beanovi se nelíbila škodolibost, s jakou to řekl. „Slyšel jsem, že <emphasis>vám</emphasis> tak taky říkali. Slyšel jsem, že Bonzo Madrid vám tak říká pořád.“</p>

<p>Wiggin mu na to neskočil. „Na něco jsem se tě ptal, vojáku.“</p>

<p>„Získám si jejich respekt, když mě necháte.“</p>

<p>K jeho překvapení se Wiggin usmál. „Já ti přece pomáhám.“</p>

<p>„To zrovna.“</p>

<p>„Nikdo by si tě nevšiml, nanejvýš by politovali malého kluka. Ale vím určitě, že dneska si tě <emphasis>všichni</emphasis> všimli.“</p>

<p>Měl by sis dát trochu práce a podívat se, Wiggine. Jediný, kdo nevěděl, s kým má tu čest, jsi byl ty.</p>

<p>„Budou číhat na každý tvůj pohyb,“ pokračoval Wiggin. „Aby sis získal jejich respekt, úplně postačí, když budeš dokonalý.“</p>

<p>„Takže ani nedostanu příležitost něco se naučit, než mě budou posuzovat.“ Tak se talent nerozvíjí.</p>

<p>„Chudinka. Všichni mu podrážejí nohy.“</p>

<p>Wigginova úmyslná tupost Beana přiváděla k zuřivosti. Ty přece nejsi tak pitomý, Wiggine!</p>

<p>Wiggin si Beanova vzteku všiml, zvedl ruku před sebe a jemně Beana zatlačil zády ke zdi. „Řeknu ti, jak bys mohl získat četu. Dokaž mi, že víš, co má voják dělat, že umíš využít jiné vojáky. A potom musíš dokázat, že někdo chce, abys ho vedl do bitvy. Teprve potom ti dám četu. Ale do té doby z toho nic nebude.“</p>

<p>Bean si ruky, která ho tiskla ke zdi, nevšímal. Na to, aby ho fyzicky zastrašil, by musel udělat mnohem víc. „To beru, je to fér. Jestli opravdu budete takto postupovat, do měsíce jsem velitelem čety.“</p>

<p>Teď se rozhněval pro změnu Wiggin. Popadl ho za přední stranu hracího oděvu a zvedl ho, přiraženého ke zdi, takže se teď dívali z očí do očí. „Beane, když něco řeknu, tak to taky platí.“</p>

<p>Bean se na něho jenom široce usmíval. Ve zdejší nízké gravitaci nebylo žádným důkazem síly zvednout malé dítě do vzduchu. A Wiggin nebyl tyran. V jeho jednání nebyla žádná hrozba.</p>

<p>Wiggin ho pustil. Bean sklouzl po stěně dolů, lehce přistál na chodidlech, maličko se odrazil a znovu došlápl. Wiggin došel k tyči a sjel po ní dolů. Bean tento souboj vyhrál, protože se Wigginovi dostal pod kůži. Wiggin navíc věděl, že situaci nezvládl zrovna nejlépe. Nezapomene to. Byl to vlastně Wiggin, kdo ztratil trochu respektu. Věděl to a pokusí se jej vybojovat zpátky.</p>

<p>Já na rozdíl od tebe, Wiggine, druhému nejdřív dám šanci naučit se, co dělá, teprve pak vymáhám dokonalost. Dneska jsi se mnou nezacházel hezky, ale já ti zítra a pozítří dám šanci zachovat se líp.</p>

<p>Ale když Bean došel k tyči a chtěl se jí chytit, všiml si, že se mu třesou ruce a v sevření nemá sílu. Musel chvíli počkat, opřený o tyč, dokud se dostatečně neuklidnil.</p>

<p>Ne, v tom souboji tváří v tvář s Wigginem nebyl vítězem. Možná to od něho dokonce byla hloupost, že to udělal. Ano, Wiggin mu svými jízlivými poznámkami, svým posměchem ublížil. Bean Wiggina studoval jako předmět své soukromé teologie a dnes zjistil, že Wiggin o jeho existenci po celou tu dobu neměl nejmenší tušení. Všichni Beana s Wigginem srovnávali – ale Wiggin o tom zřejmě neslyšel nebo nechtěl slyšet. Choval se k Beanovi, jako by to byl nikdo. A pro Beana po roce tvrdé práce, kterou se snažil vydobýt si respekt, nebylo snadné smířit se s tím, že zase nic neznamená. Oživovalo to pocity, o nichž si myslel, že je nechal v Rotterdamu. Strach z hrozící smrti, který podlamuje nohy. Přestože věděl, že tady by na něho nikdo nevztáhl ruku, ještě nezapomněl, jak byl na prahu smrti, když poprvé přišel za Poke a svěřil jí do rukou svůj život.</p>

<p>Že bych to udělal znovu? Tím, že jsem se na ten seznam napsal, jsem svou budoucnost svěřil do rukou tohoto hocha. Spoléhal jsem se, že ve mně uvidí to, co vidím já. Ale to se samozřejmě nemohlo stát. Musím mu dát čas.</p>

<p>Pokud <emphasis>byl</emphasis> čas. Učitelé teď totiž postupovali rychle a klidně se mohlo stát, že Bean <emphasis>nedostane</emphasis> rok, aby Wigginovi předvedl, co v něm je.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA 1</strong><strong>4</strong></p>

<p><emphasis>BRATŘI</emphasis></p>

<p><emphasis>„Máte pro mne ty výsledky?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A jsou zajímavé. Volescu skutečně lhal. Částečně.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Doufám, že budete konkrétnější.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Beanova genová modifikace nevychází z Voleskova klonu. Volescu s jistotou není Beanův otec. Ale je téměř určitě Volescův nevlastní synovec nebo bratranec z druhého kolena. Doufám, že Volescu má nevlastního bratra nebo bratrance, protože jedině takový člověk může být otcem oplodněného vajíčka, které Volescu upravil.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Předpokládám, že máte seznam Voleskových příbuzných.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„U soudu jsme žádnou rodinu nepotřebovali. A Voleskova matka nebyla vdaná. Používá její jméno.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže Voleskův otec někde měl ještě nějakého syna, jenže vy nevíte, jak se jmenoval. Myslela jsem, že víte všechno.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Víme všechno, pokud jsme usoudili, že stojí za to se tím zabývat. To je zásadní rozdíl. Voleskova otce jsme prostě nehledali. Ničím významným se neprovinil. Nemůžeme prověřovat každého.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Další věc. Když víte všechno, o čem víte, že stojí za to se tím zabývat, snad byste mi mohli sdělit, proč byl jistý zmrzačený chlapec vzat ze školy, kam jsem ho umístila.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ach. Tak ten. Když jste ho tak najednou přestala vychvalovat, vzbudilo to v nás podezření. Proto jsme si ho prověřili. Vyzkoušeli jsme ho. Bean to sice není, ale určitě sem patří.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A to vás nikdy nenapadlo, že jsem měla dobrý důvod, proč jsem nechtěla, aby se do Bitevní školy dostal?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Předpokládali jsme, že jste se obávala, že bychom mohli dát Achillovi přednost před Beanem, který byl přece jen až příliš mladý, a proto jste nám nabídla pouze svého oblíbence.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tak vy jste předpokládali. Já jsem s vámi jednala, jako byste byli inteligentní, a vy jste se mnou jednali, jako bych byla idiot. Teď v</emphasis><emphasis>idím, že to mělo být přesně naopak.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nevěděl jsem, že se křesťané dovedou tak rozčílit.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Achilles už je v Bitevní škole?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zatím se zotavuje po čtvrté operaci. Museli jsme nohu spravit na Zemi.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dovolte mi, abych vám dala radu. Neposílejte ho do Bitevní šk</emphasis><emphasis>oly, dokud je tam ještě Bean.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Beanovi je teprve šest. Je příliš mladý na to, aby do Bitevní školy nastoupil, natož aby ji absolvoval.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestli vezmete Achilla, pošlete Beana pryč. Tečka.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Proč?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestliže nemáte dost rozumu, abyste mi věřili, když se všechny moje ostatní úsudky ukázaly jako správné, proč bych vám měla dávat munici, kterou můžete použít proti mně? Řekněme to tak, že když je dáte do školy oba, jednoho z nich tím pravděpodobně odsoudíte k smrti.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kterého?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To záleží spíš na tom, který jako první zahlédne toho druhého.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Achilles tvrdí, že za všechno vděčí Beanovi. Miluje ho.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pak tedy rozhodně věřte jemu a ne mně. Ale neposílejte mi tělo toho, kdo prohraje, abych se o ně postarala. Vlastní chyby si pohřběte sami.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To zní docela necitelně.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nehodlám plakat nad hrobem žádného z nich. Snažila jsem se zachránit život oběma. Vy jste se zřejmě rozhodli, že je necháte, ať dokážou, kdo je vhodnější, v tom nejlepším darwinistickém duchu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Uklidněte se, sestro Carlotto. Zvážíme, co jste nám řekla. Neuděláme nic hloupého.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Již se stalo. Už od vás nic dobrého neočekávám.“</emphasis></p>

<p>Jak se ze dnů staly týdny, tvar Wigginovy armády se pomalu začal rýsovat. Beana to naplňovalo nadějí a zároveň zoufalstvím. Nadějí proto, že Wiggin budoval armádu, která byla téměř neomezeně přizpůsobivá. Zoufalstvím proto, že to dělal, aniž by při tom jakkoli spoléhal na Beana.</p>

<p>Velitele čet si Wiggin vybral už po několika nácvicích – všichni byli veteráni z přestupních seznamů. Fakticky byl každý veterán buď velitelem čety nebo jeho zástupcem. A nejenom to, místo obvyklého členění – čtyři čety po deseti vojácích – vytvořil pět čet po osmi a často je nechal cvičit rozdělené na čtyřčlenné půlčety, z nichž jedné velel velitel čety a druhé jeho zástupce.</p>

<p>Ještě nikdo svou armádu takto nerozdrobil. A nebyla to jen iluze. Wiggin dbal o to, aby velitelé čet a zástupci měli dostatek volnosti. Zadal jim úkol a nechal na veliteli, aby rozhodl, jak jej vyřešit. Nebo pro jednu operaci spojil tři čety pod jednoho z velitelů a sám velel početně menší zbývající jednotce. Bylo to mimořádné přenesení pravomocí.</p>

<p>Někteří vojáci se zpočátku vyjadřovali kriticky. Veteráni přecházeli sem a tam u vstupu do ložnice a bavili se o výcviku, který toho dne prováděli – ve čtyřčlenných skupinkách. „Každý ví, že ten, kdo svou armádu rozdělí, to prosere,“ prohlásil Fly Molo, který velel četě A.</p>

<p>Beanovi se nelíbilo, že voják, který má nejvyšší postavení hned po Wigginovi, shazuje strategii svého velitele. Jistě, i Fly se učil. Ale existuje něco jako porušení kázně.</p>

<p>„On přece armádu nerozdělil,“ ozval se proto. „Pouze ji zorganizoval. A neexistuje žádné strategické pravidlo, které by se nedalo porušit. Jde o to, mít armádu soustředěnou na rozhodující bod. Ne ji držet za každou cenu pohromadě.“</p>

<p>Fly se na Beana zlostně podíval. „To, že nás vy prckové slyšíte, ještě neznamená, že rozumíte tomu, o čem se bavíme.“</p>

<p>„Když mi nechceš věřit, tak si můžeš myslet, co chceš. Po tom, co řeknu, nebudeš hloupější, než už jsi.“</p>

<p>Fly k němu došel, chytil ho za ruku a přitáhl ho k okraji lůžka.</p>

<p>Z protější palandy okamžitě seskočil Nikolaj, přistál Flyovi na zádech a narazil mu hlavu na čelo Beanovy  palandy. O několik okamžiků později se ostatním velitelům čet podařilo Flye a Nikolaje od sebe odtrhnout – i tak to byl komický zápas, neboť Nikolaj nebyl o mnoho větší než Bean.</p>

<p>„Vykašli se na to, Flyi,“ řekl Hot Soup – jinak Chán Cu, velitel čety D. „Nikolaj si vzal do hlavy, že je Beanův velký bratr.“</p>

<p>„Co si ten fracek myslí, že si může otevírat hubu na velitele čety?“ rozčiloval se Fly.</p>

<p>„Mluvil jsi proti našemu veliteli,“ prohlásil Bean. „A kromě toho jsi neměl pravdu. Podle tebe by Lee a Jackson byli u Chancellorsville idioti.“</p>

<p>„On s tím nepřestane!“</p>

<p>„Jsi vážně tak pitomý, že nevidíš pravdu jenom proto, že ten, kdo ti ji říká, je malý?“ Veškeré Beanovo zklamání z toho, že nepatří k důstojníkům, se z něj dralo ven. Věděl to, ale měl pocit, že to nedokáže zadržet. Museli slyšet pravdu. A Wiggin potřeboval, aby se ho někdo zastal, když byl za zády ponižován.</p>

<p>Nikolaj stál na spodní palandě, aby byl Beanovi co nejblíž a stvrzoval jejich pouto. „No tak, Flyi,“ promluvil Nikolaj. „To je Bean, už jsi zapomněl?“</p>

<p>A k Fazolkovu úžasu to Flye umlčelo. Bean až do tohoto okamžiku netušil, jakou má jeho reputace moc. Byl sice jen obyčejným vojákem v armádě Draků, ale zároveň byl nejlepším studentem strategie a vojenské historie na škole, a všichni – nebo alespoň všichni kromě Wiggina – to zřejmě věděli.</p>

<p>„Měl jsem být uctivější,“ přiznal Bean.</p>

<p>„To jsi sakra měl.“</p>

<p>„Jenže ty taky.“</p>

<p>Fly se pokusil vytrhnout ze sevření chlapců, kteří ho drželi.</p>

<p>„Když jsi mluvil o Wigginovi,“ pokračoval Bean, „vyjadřoval ses neuctivě. 'Každý ví, že ten, kdo rozdělí armádu, to prosere.'“ Podařilo se mu téměř přesně napodobit Flyovu intonaci. Několik dětí se rozesmálo. A zdráhavě se rozesmál i Fly.</p>

<p>„Tak fajn,“ kývl. „Ulítl jsem.“ Otočil se k Nikolajovi. „Ale pořád ještě jsem důstojník.“</p>

<p>„Když stahuješ malé dítě z postele, tak ne,“ prohlásil Nikolaj. „Když něco takového děláš, jsi obyčejný surovec.“</p>

<p>Fly zamrkal. Moudře nikdo jiný nic neřekl, dokud si Fly nerozvážil, jak zareagovat.</p>

<p>„Máš pravdu, Nikolaji. Když bráníš kamaráda před surovcem.“ Přelétl očima z Nikolaje k Beanovi a zase zpátky. „To mě podrž, vy dokonce vypadáte jako bráchové.“ Prošel kolem nich ke své palandě. Ostatní velitelé družstev šli za ním. Krize byla zažehnána.</p>

<p>Nikolaj se podíval na Beana. „Já jsem nikdy nebyl tak rozpláclý a šeredný jako ty.“</p>

<p>„A než bych já měl vypadat jako ty, až vyrostu, to se raději hned zabiju,“ oplatil mu Bean.</p>

<p>„Musíš se takhle bavit s kluky, kteří jsou fakt <emphasis>velcí</emphasis>?“</p>

<p>„Nečekal jsem, že se na něho vrhneš jako jednočlenné hejno vos.“</p>

<p>„Asi jsem měl chuť na někoho skočit,“ pokrčil rameny Nikolaj.</p>

<p>„Ty? Takový správný chlapec?“</p>

<p>„Poslední dobou si správný nepřipadám.“ Vylezl si na palandu k Beanovi, aby se mohli bavit tišeji. „Nestačím na to tady, Beane. Nepatřím do téhle armády.“</p>

<p>„Jak to myslíš?“</p>

<p>„Nebyl jsem připravený na povýšení. Jsem jenom průměr. Možná ani to ne. A přestože lidi z téhle armády nebyli hrdinové z čela tabulek, jsou dobří. Všichni se učí rychleji než já. Každý už tomu rozumí, jenom já tam pořád stojím a přemýšlím o tom.“</p>

<p>„Tak se víc snaž.“</p>

<p>„Já se snažím. Ty – ty to prostě hned pochopíš, všechno je ti to hned jasné. Není to tím, že bych byl hloupý. Pochopím to vždycky taky. Jenom… o něco později.“</p>

<p>„Promiň.“</p>

<p>„Proč bych ti měl něco promíjet? <emphasis>Tvoje</emphasis> chyba to není.“</p>

<p>Ale je, Nikolaji. „Snad mi nechceš říct, že bys v armádě Endera Wiggina raději nebyl?“</p>

<p>Nikolaj se maličko zasmál. „Je vážně dobrý, co?“</p>

<p>„Zvládneš to, Nikolaji. Jsi dobrý voják. Uvidíš. Až přijdeme do bitev, budeš stejně dobrý jako všichni ostatní.“</p>

<p>„Hm, možná. Vždycky mě můžou zmrazit a někam hodit. Velká těžkopádná střela.“</p>

<p>„Vždyť nejsi tak těžkopádný.“</p>

<p>„Ve srovnání s tebou je každý těžkopádný. Sledoval jsem tě – půlky jídla se zbavuješ.“</p>

<p>„Dávají mi moc.“</p>

<p>„Musím se učit.“</p>

<p>Nikolaj přeskočil na svou palandu.</p>

<p>Bean měl občas špatný pocit, že Nikolaje do této situace dostal. Ale až začnou vítězit, spousta dětí odjinud by byla šťastná, kdyby si to s ním mohla vyměnit. Bylo to vlastně zvláštní, že si Nikolaj uvědomil, že není stejně schopný jako ostatní. Koneckonců, rozdíly tak výrazné nebyly. Dětí, které se cítily jako Nikolaj, pravděpodobně bylo mnoho. Ale Bean ho příliš nepodpořil. Ve skutečnosti ho nejspíš utvrdil v tom, že jeho pocit méněcennosti je oprávněný.</p>

<p>Jsem opravdu citlivý kamarád, pomyslel si.</p>

<p>Po všech lžích, které si vymyslel poprvé, nemělo smysl vyslýchat Voleska znovu. Všechny ty řeči o kopiích a o něm coby originálu – teď už nebyla žádná polehčující okolnost. Byl vrah, sluha Otce lží. Neudělal by nic, čím by sestře Carlottě pomohl. A potřeba zjistit, co by se dalo čekat od jediného dítěte, které uniklo Voleskovu malému holokaustu, byla příliš velká, než aby se dalo znovu spoléhat na slovo takového člověka.</p>

<p>Kromě toho, Volescu se s nevlastním bratrem nebo bratrancem z druhého kolena musel kontaktovat – jak jinak by získal oplodněná vajíčka s jeho DNA? Proto by nemělo být tak obtížné, aby sestra Carlotta dokázala buď sledovat Voleskovu stopu, nebo zopakovat jeho výzkum.</p>

<p>Brzy zjistila, že Volescu je nemanželským dítětem Rumunky žijící v maďarské Budapešti. Trocha práce – a uvážlivé využití pověření k přístupu k tajným materiálům – a měla jméno otce, důstojníka Ligy, původem Řeka, jenž byl nedávno povýšen do služby v Hegemonově štábu. To mohla být překážka, jenže sestra Carlotta nepotřebovala mluvit s dědečkem. Potřebovala pouze zjistit, kdo to je, aby se dozvěděla jména jeho tří manželských dětí. Dcera nepřicházela v úvahu, neboť společný rodič byl mužského pohlaví. A když si prošla informace o dvou synech, rozhodla se nejdřív navštívit toho ženatého.</p>

<p>Bydleli na ostrově Kréta, kde měl Julian softwarovou firmu, jejímž výhradním zákazníkem byla Mezinárodní obranná liga. Evidentně nešlo o náhodu, ale ve srovnání s některými neskrývanými praktikami úplatkářství a poskytování protislužeb, které k Lize patřily, byl nepotismus téměř ctihodná záležitost. Z dlouhodobého hlediska byla taková korupce v podstatě neškodná, neboť Mezinárodní flotila poměrně brzy převzala rozpočet do vlastních rukou a již nikdy k němu Ligu nepustila. Díky tomu měli Polemarch a Stratég k dispozici mnohem víc peněz než Hegemon, takže i když měl nejvyšší titul, pokud šlo o moc a nezávislost manévrování, byl nejslabší.</p>

<p>A to, že Julian Delphiki mohl za svou kariéru poděkovat politickým stykům svého otce, ještě nemuselo znamenat, že produkce jeho firmy není odpovídající a že on sám není čestný muž. Alespoň podle měřítek cti, která v obchodním světě platila.</p>

<p>Sestra Carlotta zjistila, že nepotřebuje bezpečnostní pověření, aby si mohla s Julianem a jeho ženou Elenou smluvit schůzku. Zavolala a řekla, že by se s nimi ráda setkala v jisté věci, která se týká MF, a oni jí přizpůsobili svůj kalendář. Dorazila do Knóssu a byla ihned odvezena do jejich domu na útesu nad Egejským mořem. Vypadali nervózně – Elena mačkala kapesník a působila téměř až horečně.</p>

<p>„Prosím,“ začala poté, co ji pohostili ovocem a sýrem, „prosím, řekněte mi, proč jste tak nervózní? Mé poslání nezahrnuje nic, co by vás mělo vylekat.“</p>

<p>Oba se na sebe podívali. Elena byla viditelně rozrušená. „Takže našemu chlapci se nestalo nic?“</p>

<p>V první chvíli sestru Carlottu napadlo, jestli již o Beanovi nevědí – ale jak by mohli?</p>

<p>„Vašemu synovi?“</p>

<p>„Takže je v pořádku!“ Elena se rozplakala úlevou a když k ní manžel přiklekl, objala ho a začala vzlykat.</p>

<p>„Víte, bylo pro nás velice těžké pustit ho do armády,“ řekl Julian. „Takže když nám zavolá jeptiška a řekne, že s námi potřebuje mluvit ve věci související s MF, napadlo nás – vyvodili jsme si z toho, že –“</p>

<p>„Promiňte, to mě mrzí. Nevěděla jsem, že máte syna v armádě, jinak bych vás určitě hned na začátku ubezpečila, že… teď se však obávám že záminka, pod kterou jsem k vám přišla, je falešná. Věc, o níž s vámi potřebuji mluvit, je osobní, natolik osobní, že možná nebudete chtít odpovědět. Přesto je to věc, která má pro MF jistý význam. Slibuji, že když odpovíte pravdivě, nevystavujete se žádnému osobnímu riziku.“</p>

<p>Elena se ovládla. Julian se znovu posadil a oba se teď na sestru Carlottu dívali skoro až vesele. „Klidně se ptejte, na co chcete,“ prohlásil Julian. „Jsme šťastní, že – klidně se ptejte na cokoli.“</p>

<p>„Odpovíme, jestli budeme moci,“ řekla Elena.</p>

<p>„Říkáte, že máte syna. Otevírá se tak možnost – je důvod, abych se zeptala, zda není možné, že jste v jistém okamžiku… byl váš syn počat za okolností, kdy by se mohlo stát, že byl vytvořen klon jeho oplodněného vajíčka?“</p>

<p>„Ale ovšem,“ řekla Elena. „To není žádné tajemství. Kvůli špatné funkci jednoho vejcovodu a mimoděložnímu těhotenství ve druhém jsem nemohla počít in utero. Chtěli jsme dítě, a tak mi odebrali několik vajíček, oplodnili je manželovým spermatem a ta, která jsme vybrali, pak nakloňovali. Nechali jsme nakloňovat čtyři, od každého po šesti kopiích. Dvě děvčata a dva chlapce. Zatím jsme využili pouze jedno. Byl to tak – tak zvláštní chlapec, že jsme nechtěli svou pozornost rozdělovat. Ale teď, když jde jeho výchova mimo nás, jsme začali uvažovat o tom, že bychom přivedli na svět jednu holčičku. Je čas.“ Vzala Juliana za ruku a usmála se. Julian úsměv opětoval.</p>

<p>Takový kontrast s Voleskem. Ani se nechtělo věřit, že mohou mít nějaký společný genetický materiál.</p>

<p>„Říkali jste šest kopií od každého ze čtyř oplodněných vajíček,“ zopakovala sestra Carlotta.</p>

<p>„Šest včetně originálu,“ upřesnil Julian. „Abychom měli maximální šanci, že se podaří každé z těch čtyř implantovat a donosit.“</p>

<p>„Celkem dvacet čtyři oplodněných vajíček. A pouze jedno z nich bylo implantováno?“</p>

<p>„Ano, měli jsme velké štěstí, hned napoprvé se to podařilo.“</p>

<p>„Takže dvacet tři jich zůstalo.“</p>

<p>„Ano. Přesně tak.“</p>

<p>„Pane Delphiki, všech těch třiadvacet oplodněných vajíček je uloženo a čeká na implantaci?“</p>

<p>„Samozřejmě.“</p>

<p>Sestra Carlotta se na okamžik zamyslela. „Kdy jste je naposledy kontrolovali?“</p>

<p>„Zrovna minulý týden,“ řekl Julian. „Když jsme se začali bavit o tom, že bychom mohli mít další dítě. Doktor nás ubezpečil, že vajíčka jsou v pořádku a mohou být implantována, stačí dát vědět několik hodin předem.“</p>

<p>„Ale prověřil si to ten doktor skutečně?“</p>

<p>„Nevím,“ přiznal Julian.</p>

<p>Elena začínala být trochu napjatá. „Vy něco víte?“ zeptala se.</p>

<p>„Ne,“ zavrtěla hlavou sestra Carlotta. „Pátrám po zdroji genetického materiálu jistého dítěte. Jednoduše potřebuji získat jistotu, že tím zdrojem nebyla vaše oplodněná vajíčka.“</p>

<p>„Ovšemže nebyla. S výjimkou našeho syna.“</p>

<p>„Prosím, nelekejte se. Ale zajímalo by mě jméno vašeho lékaře a zařízení, kde jsou vajíčka uskladněna. A pak bych byla ráda, kdybyste svému lékaři zatelefonovala a přesvědčila ho, aby to zařízení osobně navštívil a trval na tom, že chce vajíčka vidět na vlastní oči.“</p>

<p>„Bez mikroskopu nejsou vidět,“ podotkl Julian.</p>

<p>„Stačí, když se přesvědčí, že s nimi nebylo manipulováno,“ řekla sestra Carlotta.</p>

<p>Oba začali být opět jako na jehlách, obzvlášť proto, že neměli ponětí, co to má všechno znamenat – a ona jim to nemohla říct. Jakmile se sestra Carlotta od Juliana dozvěděla jméno lékaře a nemocnice, vyšla na verandu a s očima obrácenýma k Egejskému moři, tečkovanému plachtami, použila globální telefon a spojila se s ústředím MF v Athénách.</p>

<p>Bylo pravděpodobné, že potrvá několik hodin, než její nebo Julianův telefonát přinese nějaké výsledky, a tak ona, Julian i Elena vynakládali hrdinské úsilí na to, aby se tvářili, že se nic neděje. Vzali ji na procházku po okolí, které nabízelo pohledy na staré i moderní budovy a na přírodu ve svěže zelené, pustinné i mořské podobě. Dokud vítr od moře neochabl, suchý vánek byl příjemný a sestře Carlottě se dobře poslouchalo, jak Julian mluví o své firmě a Elena o práci učitelky. Veškeré představy o tom, že udělali kariéru zásluhou korupce na vysokých místech, vzaly rychle za své, když si uvědomila, že bez ohledu na to, jak Julian ke smlouvě přišel, je to poctivý, nadšený tvůrce softwaru a Elena je zapálená učitelka, která svou práci vnímá jako křížovou výpravu. „Hned jak jsem našeho syna začala učit, poznala jsem, jak je výjimečný,“ vyprávěla Elena. „Ale teprve při přezkoušení u zápisu jsme si poprvé uvědomili, že jeho nadání dokonale odpovídá nárokům MF.“ Poplašné zařízení spustilo. Sestra Carlotta měla za to, že jejich syn je dospělý. Koneckonců, nebyli mladí manželé. „Kolik let je vašemu synovi?“</p>

<p>„Teď osm,“ odpověděl Julian. „Poslali nám jeho fotografii. V té uniformě vypadá jako malý mužský. Ale dopisů mnoho nepropouštějí.“</p>

<p>Jejich syn byl v Bitevní škole. Vypadali na čtyřicet, ale bylo možné, že se pro rodinu rozhodli až pozdě a potom se nějakou dobu marně snažili, prodělali mimoděložní těhotenství a nakonec zjistili, že Elena již není schopna počít přirozeným způsobem. Jejich syn byl jen o několik let starší než Bean.</p>

<p>To znamenalo, že by Graff mohl porovnat Beanův genetický kód s kódem malého Delphikiho a zjistit, jestli pocházejí z jednoho naklonovaného vajíčka. Měli by kontrolu, jež by umožnila srovnání mezi Beanem s otočeným Antonovým klíčem a tím druhým, jehož geny zůstaly nedotčeny.</p>

<p>Když o tom teď přemýšlela, bylo jí jasné, že každý Beanův pravý sourozenec musel mít schopnosti, o jaké se MF zajímá. Antonův klíč zvýšil celkovou inteligenci; konkrétní kombinaci schopností, kterou hledala MF, to nijak nepoznamenalo. Bean by je měl tak jako tak; změna mu pouze umožnila podepřít schopnosti, které již měl, mnohem vyšší inteligencí.</p>

<p><emphasis>Pokud</emphasis> Bean jejich dítětem skutečně byl.</p>

<p>Ale shoda dvaceti tří oplodněných vajíček a dvaceti tří dětí, které měl Volescu v „čisté místnosti“ – mohla dospět k nějakému jinému závěru?</p>

<p>A nedlouho nato přišla odpověď – nejdříve sestře Carlottě a vzápětí Delphikiovým. Vyšetřovatelé MF se vypravili na kliniku a zjistili, že vajíčka chybějí.</p>

<p>Pro Delphikiovy to byla krutá zpráva. Sestra Carlotta nechala Elenu a Juliana nějaký čas o samotě a diskrétně počkala venku. Ale brzy ji vyzvali, aby šla dovnitř. „Kolik nám můžete říct?“ zeptal se Julian. „Přišla jste sem s podezřením, že naše děti mohl někdo vzít. Povězte mi, narodily se?“</p>

<p>Sestra Carlotta se chtěla ukrýt za oponu vojenského tajemství, jenže po pravdě řečeno o žádné vojenské tajemství nešlo – Voleskův zločin byl zdokumentován ve veřejně přístupných archivech. A přesto… nebylo jim lépe, když to nevěděli?</p>

<p>„Juliane, Eleno, při práci v laboratoři se čas od času nehoda stane. Možná by zemřely tak jako tak. Nic není jisté. Není lepší to považovat za strašlivou nehodu? Proč zvyšovat tíhu ztráty, která na vás již leží?“</p>

<p>Elena se na ni ostře podívala. „Jestli milujete Boha pravdy, tak mi to řeknete, sestro Carlotto!“</p>

<p>„Vajíček se zmocnil jeden zločinec, který… nezákonným způsobem uskutečnil donošení dětí. Když bylo jasné, že bude prozrazen, bezbolestně je usmrtil sedativy. Netrpěly.“</p>

<p>„A ten muž bude souzen?“</p>

<p>„Už byl postaven před soud a odsouzen k životu ve vězení,“ řekla sestra Carlotta.</p>

<p>„Už?“ zeptal se Julian. „Jak je to dlouho, co byly naše děti ukradeny?“</p>

<p>„Více než sedm let.“</p>

<p>„Och!“ vykřikla Elena. „Takže když zemřely… naše děti…“</p>

<p>„Byly nemluvňata. Nebyl jim ani rok.“</p>

<p>„Ale proč zrovna naše děti? Proč je ukradl? Chtěl je prodat k adopci? Chtěl…“</p>

<p>„Záleží na tom? Jeho plány se neuskutečnily,“ řekla sestra Carlotta. Povaha Voleskových experimentů tajná <emphasis>byla</emphasis>.</p>

<p>„Jak se ten vrah jmenuje?“ otázal se Julian. Když si všiml, že váhá, zeptal se znovu: „Jeho jméno je ve veřejně přístupných záznamech, ne?“</p>

<p>„U trestního soudu v Rotterdamu,“ odpověděla sestra Carlotta. „Volescu.“</p>

<p>Julian zareagoval, jako by dostal ránu – ale vzápětí se ovládl. Elena si toho nevšimla.</p>

<p>Takže on o otcově milence ví, blesklo hlavou sestře Carlottě. Už chápe, jaká by mohla být část motivu. Děti syna vzešlého z manželství unesl levoboček, použil je k pokusným účelům a nakonec je zabil – a v manželství narozený syn o tom sedm let nevěděl. Bez ohledu na to, jaká příkoří si Volescu vyfantazíroval v souvislosti s tím, že vyrůstal bez otce, pomstil se. A pro Juliana to také znamenalo, že otcova vilnost se vrátila jako bumerang a způsobila Julianovi a jeho ženě tuto ztrátu, tuto bolest. Důsledky za hříchy otců nesou děti do třetího a čtvrtého pokolení…</p>

<p>Ale nebyla v Bibli řeč o 'třetí a čtvrté generaci těch, kteří mne nenávidí?' Julian a Elena necítili k Bohu žádnou nenávist. Ani jejich nevinné děti.</p>

<p>Není v tom víc logiky než v Herodově vyvraždění neviňátek v Betlémě. Jedinou útěchou byla víra, že milosrdný Bůh vzal duše povražděných dětí k sobě, a nakonec přinesl srdcím rodičů klid.</p>

<p>„Prosím,“ promluvila sestra Carlotta. „Nemohu říct, abyste netruchlili kvůli dětem, které nikdy nebudete držet v náručí. Ale můžete se stále radovat z dítěte, které máte.“</p>

<p>„Milion mil odsud!“ vykřikla Elena.</p>

<p>„Předpokládám, že… asi nevíte, zda Bitevní škola umožňuje dětem, aby navštívily domov,“ zkusil to Julian. „Jmenuje se Nikolaj Delphiki. Za takových okolností by snad…“</p>

<p>„Je mi to moc líto.“ Sestru Carlottu to mrzelo. Ukázalo se, že připomenout jim dítě, které měli, nebyl tak dobrý nápad, když je ve skutečnosti neměli. „Je mi líto, že vám moje návštěva přinesla tak strašlivou zprávu.“</p>

<p>„Ale vy jste zjistila, kvůli čemu jste přišla,“ ubezpečil se Julian.</p>

<p>„Ano,“ přiznala Carlotta.</p>

<p>Potom si Julian něco uvědomil, ale před svou ženou nic neřekl. „Budete se teď asi chtít vrátit na letiště, že?“</p>

<p>„Ano, auto stále čeká. Vojáci jsou mnohem trpělivější než taxikáři.“</p>

<p>„Doprovodím vás k autu,“ nabídl Julian.</p>

<p>„Ne, Juliane,“ prosila Elena. „Nenechávej mne samotnou.“</p>

<p>„Hned budu zpátky, miláčku. Ani v takové chvíli nesmíme zapomínat, co je to zdvořilost.“ Dlouho manželku objímal, potom dovedl sestru Carlottu ke dveřím a otevřel jí.</p>

<p>Cestou k autu se Julian rozhovořil o tom, co vydedukoval. „Jelikož nevlastní syn mého otce už sedí ve vězení, kvůli jeho zločinu jste nepřišla.“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Jedno z našich dětí ještě žije.“</p>

<p>„To, co vám teď řeknu, bych říkat neměla, neboť k tomu nejsem oprávněna,“ odvětila sestra Carlotta. „Ale zodpovídám se především Bohu, ne Mezinárodní flotile. Jestli dvaadvacet dětí, které zemřely Voleskovou rukou, bylo vašich, je možné, že dvacáté třetí žije. Zbývá to ověřit genetickou zkouškou.“</p>

<p>„My se to však nedozvíme,“ odvodil si Julian.</p>

<p>„Zatím ne,“ potvrdila sestra Carlotta. „V nejbližší době ne. Možná nikdy. Ale pokud to bude v mé moci, pak přijde den, kdy se budete moci se svým druhým synem setkat.“</p>

<p>„Je… znáte ho?“</p>

<p>„Jestli je to váš syn, pak ho znám. Měl tvrdý život, ale má dobré srdce a je to chlapec, na jakého by museli být všichni rodiče pyšní. Prosím, na víc se mne neptejte. Už tak jsem řekla příliš.“</p>

<p>„Mohu to říct ženě?“ zeptal se Julian. „Co pro ni bude horší, vědět nebo nevědět?“</p>

<p>„Ženy nejsou o tolik jiné než muži. Vy jste se rozhodl, že to vědět chcete.“</p>

<p>Julian přikývl. „Vím, že jste jen posel se zprávou, nikoli příčina naší ztráty. Ale na vaši návštěvu nebudeme vzpomínat rádi. Přesto chci, abyste věděla, že oceňuji, jak citlivě jste tento nepříjemný úkol zvládla.“</p>

<p>Přikývla. „A vy jste byli v těžké chvíli velice laskaví.“</p>

<p>Julian jí otevřel dveře auta. Posadila se. Ale ještě než za ní stačil dveře zavřít, napadla ji poslední otázka, velice důležitá.</p>

<p>„Juliane, vím, že jste se chystali mít jako další dítě dceru. Ale kdyby se vám měl narodit ještě jeden syn, jaké byste mu dali jméno?“</p>

<p>„Náš prvorozený dostal jméno po mém otci, Nikolaj,“ odpověděl. „Ale Elena chtěla druhého syna pojmenovat po mně.“</p>

<p>„Julian Delphiki,“ pousmála se sestra Carlotta. „Jestli je to skutečně váš syn, myslím, že by byl jednoho dne pyšný, kdyby směl nosit jméno svého otce.“</p>

<p>„Jaké jméno používá teď?“ zeptal se Julian.</p>

<p>„To vám samozřejmě nemohu říct.“</p>

<p>„Ale… Volescu to není.“</p>

<p>„Ne. Pokud je mi známo, to jméno nikdy ani neslyšel. Ochraňuj vás Bůh, Juliane Delphiki. Budu se za vás a za vaši ženu modlit.“</p>

<p>„Modlete se také za duše našich dětí, sestro.“</p>

<p>„To jsem již dělala, dělám a dělat budu.“</p>

<p>Major Anderson pohlédl na chlapce, který seděl u stolu naproti němu. „Vlastně to není ani tak důležité, Nikolaji.“</p>

<p>„Myslel jsem, že jsem něco provedl.“</p>

<p>„Ne, ne. Jen se nám zdá, že jste s Beanem dobří kamarádi. Nemá mnoho kamarádů.“</p>

<p>„Neprospělo mu, že proti němu Dimak ostatní v raketoplánu poštval. A Ender teď udělal totéž. Myslím, že Bean se s tím dokáže vypořádat, ale tím, jak je chytrý, jde spoustě ostatních dětí na nervy.“</p>

<p>„Ale tobě ne?</p>

<p>„Mě štve taky.“</p>

<p>„Přesto ses stal jeho přítelem.“</p>

<p>„Ani jsem nechtěl. V ložnici nováčků jsem měl postel naproti němu.“</p>

<p>„Ty sis ji vyměnil.“</p>

<p>„Vážně. No…“</p>

<p>„A udělal jsi to dřív, než jsi zjistil, jak je Bean chytrý.“</p>

<p>„Dimak nám v raketoplánu řekl, že Bean měl nejlepší výsledky ze všech.“</p>

<p>„Proto jsi chtěl být blízko něho?“</p>

<p>Nikolaj pokrčil rameny.</p>

<p>„Bylo to od tebe hezké,“ řekl major Anderson. „Možná jsem jen starý cynik, ale když narazím na něco tak nevysvětlitelného, začnu být zvědavý.“</p>

<p>„On vážně trochu vypadá jako já na fotografiích, když jsem byl malý. Není to hloupé? Uviděl jsem ho a řekl jsem si hele, on vypadá úplně jako krásné miminko Nikolaj. Tak mi vždycky říkala maminka když se dívala na moje miminkovské fotky. Nikdy jsem to nebral tak, že to jsem já. Já jsem byl velký Nikolaj. To bylo krásné miminko Nikolaj. Dělal jsem, že je to můj mladší bratr a náhodou se jmenujeme stejně. Velký Nikolaj a Krásné Miminko Nikolaj.“</p>

<p>„Vidím, že se za to stydíš, ale to bys neměl. U jedináčka je taková reakce přirozená.“</p>

<p>„Já jsem chtěl brášku.“</p>

<p>„Mnoho těch, kteří ho mají, by bylo raději, kdyby ho neměli.“</p>

<p>„Jenže s bráškou, kterého jsem si vymyslel, jsme vycházeli dobře.“ Nikolaj se zasmál, jak to bylo absurdní.</p>

<p>„A když jsi uviděl Beana, řekl sis, že je to ten bráška, kterého sis vždycky představoval.“</p>

<p>„Nejdřív. Teď vím, kdo je doopravdy, a je to tak lepší. Je to jako… někdy je bráška a já na něho dávám pozor, a někdy je on velký bratr a stará se o mě.“</p>

<p>„Například?“</p>

<p>„Co, prosím?“</p>

<p>„Když je tak malý – jak se o tebe stará?“</p>

<p>„Radí mi. Pomáhá mi se školou. Někdy spolu cvičíme. Je skoro ve všem lepší než já. Já jsem jenom větší než on a myslím, že ho mám rád víc než on mě.“</p>

<p>„Možná máš pravdu, Nikolaji. Ale pokud to můžeme posoudit, má tě raději než kohokoli jiného. Prostě… je možné, že zatím není schopen stejného přátelství jako ty. Doufám, že to, na co jsem se tě ptal, se na tvém vztahu a jednání s Beanem nijak neprojeví. Nepředepisujeme lidem, aby se přátelili, ale já doufám, že ty Fazolkovým kamarádem zůstaneš.“</p>

<p>„Já nejsem jeho kamarád.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Říkal jsem vám to. Jsem jeho bratr.“ Nikolaj se vesele ušklíbl. „Když člověk dostane bratra, hned tak se ho nevzdá.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA</strong><strong> 15</strong></p>

<p><emphasis>ODVAHA</emphasis></p>

<p><emphasis>„Geneticky jsou identická dvojčata. Jediný rozdíl je Antonův klíč.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže Delphikiovi mají dva syny.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Delphikiovi mají jednoho syna, Nikolaje, a ten je zatím u nás. Bean byl sirotek nalezený na ulicích Rotterdamu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Protože byl unesen.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zákon hovoří jasně. Oplodněná vajíčka jsou majetek. Vím, že je to pro vás z náboženského hlediska citlivá otázka, ale MF je vázána zákony, ne –“</emphasis></p>

<p><emphasis>„MF využívá zákon tam, kde s jeho pomocí může dosáhnout vlastních cílů. Vím, že vedete válku. Vím, že některé věci jsou mimo vaši pravomoc. Ale válka nepotrvá věčně. Jediné, o co žádám, je toto: zaneste tuto informaci do záznamů</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> do mnoha záznamů. Aby po skončení války mohl důkaz těchto věcí přežít a aby skutečně přežil. Aby pravda nezůstala skryta.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Samozřejmě.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ne, žádné samozřejmě. Víte, že jakmile budou termiťané poraženi, další existence MF ztratí smysl. Bude se snažit existovat dál, aby udržela mezinárodní mír. Ale Liga není politicky dost silná, aby přežila nacionalistické bouře, které se rozpoutají. MF se rozpadne na frakce, z nichž každá bude poslouchat vlastního velitele, a kdyby kterákoli část flotily měla někdy použít své zbraně proti povrchu Země, pak nám pomáhej Bůh.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Strávila jste příliš mnoho času čtením Apokalypsy.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nepatřím sice ke geniálním dětem z vaší školy, ale vidím, jak se převalují názorové vlny tady na Zemi. Jistý demagog jménem Demosthenes rýpe na síti do Západu kvůli Polemarchovým nezákonným a tajným manévrům, jimiž chce získat výhodu pro Novou Varšavskou smlouvu, a z Moskvy, Bagdádu, Buenos Aires a Pekingu se ozývá ještě štvavější propaganda. Existuje několik racionálních hlasů, jako třeba Locke, ale ty jsou podporovány pouze slovy a následně ignorovány. Vy a já nemůžeme změnit nic na tom, že světová válka určitě přijde. Ale můžeme udělat maximum, abychom zajistili, že se tyto děti nestanou pěšáky v této hře.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pěšáky nebudou pouze tehdy, když se stanou hráči.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vy jste je vychovali. Přece se jich </emphasis><emphasis>nebojíte. Dejte jim šanci hrát.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Sestro Carlotto, veškeré mé úsilí je zacíleno na přípravu rozhodujícího střetu s termiťany. Na to, abych z těchto dětí udělal skvělé, spolehlivé velitele. Nemohu nahlížet, co bude dál.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tak nenahlížejte. Pouze nechte otevřené dveře, aby si je jejich rodiny a země mohly vzít zpět.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V tuto dobu o tom nemohu uvažovat.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jedině v tuto dobu máte moc to udělat.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Přece</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ujete mne.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vy se podce</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ujete.“</emphasis></p>

<p>Armáda Draků cvičila pouze měsíc, když Wiggin při příchodu do ložnice, jen několik sekund po rozsvícení světel, zamával pruhem papíru. Rozkaz k bitvě. V 7.00 je čekala armáda Králíků. A měli se s ní utkat bez snídaně.</p>

<p>„Nechci, aby mi v bitevní místnosti někdo zvracel.“</p>

<p>„Můžeme se alespoň vyčůrat?“ zeptal se Nikolaj.</p>

<p>„Maximálně jedno deci,“ řekl Wiggin.</p>

<p>Všichni se zasmáli, ale byli také nervózní. Jako nová armáda, v níž bylo jen několik veteránů, nemohli čekat, že zvítězí, ale také nechtěli odejít s výpraskem. Každý se s nervozitou vyrovnával po svém – někteří zmlkli, jiní naopak začali být hovorní. Někteří vtipkovali a škádlili druhé, jiní byli nedůtkliví. Někteří jen leželi na palandách a oči měli zavřené.</p>

<p>Bean je sledoval. Snažil se vzpomenout si, jestli takové věci dělaly děti v partě Poke. A potom si uvědomil: tamty děti měly <emphasis>hlad</emphasis>, nebály se, že utrží ostudu. Takový strach si člověk může dovolit jen tehdy, když má dost jídla. Tyranové, ti zažívali to, co tyto děti, strach z ponížení, ne však z toho, že budou mít hlad. A skutečně, u surovců postávajících ve frontě se všechny tyto pózy projevovaly. Neustále se předváděli, neustále si uvědomovali, že je ostatní pozorují. Báli se, že budou muset bojovat; a zároveň na to čekali.</p>

<p>Co cítím já?</p>

<p>Co je se mnou, že o tom musím přemýšlet, abych to zjistil?</p>

<p>No… Jen tady sedím a dívám se. Jsem jeden z <emphasis>těch</emphasis>.</p>

<p>Bean vytáhl svůj hrací oděv, ale pak si uvědomil, že musí ještě na záchod, než si ho oblékne. Seskočil na podlahu, stáhl z háčku ručník a omotal si jej kolem sebe. Na okamžik se v myšlenkách vrátil k té noci, kdy hodil ručník pod palandu a vlezl do ventilačního systému. Teď už by neměl šanci se tam vejít. Byl příliš svalnatý, příliš vysoký. Stále byl nejmenším dítětem v Bitevní škole a pochyboval, že si někdo jiný všiml, že vyrostl, ale on si uvědomoval, že jeho paže a nohy jsou delší. Snadněji na všechno dosáhl. Nemusel tak často vyskakovat, když potřeboval udělat normální věc, třeba přiložit dlaň na snímač při vstupu do tělocvičny.</p>

<p>Změnil jsem se, pomyslel si. Jistě, tělesně. Ale také způsobem uvažování.</p>

<p>Nikolaj stále ležel v posteli s polštářem přes hlavu. Každý se s tím vyrovnával po svém.</p>

<p>Všechny ostatní děti chodily na záchod a pily vodu, ale Bean byl jediný, koho napadlo, že by nemuselo být špatné se vysprchovat. Měli ve zvyku si ho dobírat tím, že se ho ptali, jestli je voda ještě teplá, když se dostane až k němu dolů, ale teď už to byl starý vtip. Bean měl rád páru. Mlha, která všechno zneviditelňuje, zamžená zrcadla, všechno skryté, takže mohl být kdokoli, kdekoli, jakkoli velký.</p>

<p>Jednou mě všichni uvidí takového, jak se vidím já. Většího než oni všichni. Takového, který ční hlavou a rameny nad ostatní, vidí dál, dál dosáhne a unese náklad, o jakém se jim může jenom zdát. V Rotterdamu mi šlo jenom o to, abych přežil. Ale tady, dobře živený, jsem přišel na to, kým jsem. Čím bych mohl být. Jen ať si myslí, že jsem mimozemšťan, robot nebo něco takového, jen proto, že jsem geneticky abnormální. Ale až v životě vykonám velké skutky, s pýchou o mně budou říkat, že jsem člověk, a se zlou se potáže každý, kdo by chtěl zpochybnit, zda jsem skutečně jedním z nich.</p>

<p>Slavnější než Wiggin.</p>

<p>Vypudil tu představu z hlavy, nebo se o to alespoň pokusil. To nebylo soupeření. Ve světě bylo místo pro dva slavné muže současně. Lee a Grant byli současníci, bojovali proti sobě. Bismarck a Disraeli, Napoleon a Wellington.</p>

<p>Ne, to není správné přirovnání. <emphasis>Lincoln</emphasis> a Grant, to je ono. Dva slavní muži, kteří spolupracovali.</p>

<p>Bylo však zneklidňující si uvědomit, jak je takový úkaz vzácný. Napoleon nesnesl, aby některý z jeho pobočníků získal opravdovou autoritu. Všechna vítězství musela patřit pouze jemu. Kdo byl slavný po boku Augusta? Alexandra? Měli přátele, měli soupeře, ale nikdy neměli partnery.</p>

<p>Proto mě Wiggin nechal dole, přestože ze zpráv, které velitelům armád dávají, už musí vědět, že mám lepší hlavu než kdokoli jiný v armádě Draků. Protože jsem až příliš nápadný soupeř. Protože jsem dal první den jasně najevo, že se chci dostat nahoru, a on mi dokazuje, že dokud budu v jeho armádě, můžu si o tom nechat jen zdát.</p>

<p>Do koupelny někdo vešel. Bean pro mlhu neviděl, kdo to je. Nikdo ho nepozdravil. Všichni ostatní už tady určitě skončili a odešli se připravit.</p>

<p>Ten nový prošel mlhou kolem otvoru Beanova sprchového koutu. Byl to Wiggin.</p>

<p>Namydlený Bean stál jako solný sloup. Připadal si jako idiot. Byl tak omámený, že se zapomněl opláchnout, jen tam stál v mlze, zabraný do úvah. Rychle se vrátil pod proud vody.</p>

<p>„Beane?“</p>

<p>„Pane?“ Bean se k němu otočil. Wiggin stál ve vstupu do sprchy.</p>

<p>„Myslím, že jsem všem přikázal, aby odešli do tělocvičny.“</p>

<p>Bean se zamyslel. Vybavil si tu situaci. Ano, Wiggin skutečně všem nařídil, aby s hracími oděvy odešli do tělocvičny.</p>

<p>„Omlouvám se… myslel jsem na něco jiného…“</p>

<p>„Před první bitvou je každý nervózní.“</p>

<p>Bean by se nejraději propadl. Zrovna Wiggin ho musel přistihnout, jak udělal hloupost. Nezapamatoval si příkaz – Bean si přece pamatoval <emphasis>všechno</emphasis>. Prostě mu to uniklo. A teď byl Wiggin ještě blahosklonný. Každý je nervózní!</p>

<p>„ Vy jste nebyl,“ prohlásil Bean.</p>

<p>Wiggin mezitím již poodešel. Teď se vrátil.</p>

<p>„Nebyl jsem?“</p>

<p>„Bonzo Madrid vám dal příkaz nevytahovat zbraň. Měl jste tam jen dělat panáka. Vám tenkrát nervozita nebránila, abyste to udělal.“</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Wiggin. „Byl jsem nasraný.“</p>

<p>„Lepší než být nervózní.“</p>

<p>Wiggin si dal odchod. Potom se ještě jednou vrátil. „Ty jsi nasraný?“</p>

<p>„Ulevil jsem si, než jsem šel do sprchy,“ řekl Bean.</p>

<p>Wiggin se rozesmál. Pak se jeho úsměv vytratil. „Máš zpoždění, Beane, a ještě pořád se myješ. Tvůj hrací oděv jsem už poslal do tělocvičny. Chybí nám v něm jenom tvůj zadek.“ Sundal z háčku Beanův ručník. „Tohle na tebe taky počká dole. Hoď sebou.“</p>

<p>Wiggin odešel.</p>

<p>Bean vztekle zastavil vodu. Bylo to úplně zbytečné a Wiggin to věděl. Nutit ho, aby šel po chodbě mokrý a nahý v době, kdy se ostatní armády budou vracet ze snídaně. Bylo to podlé a hloupé.</p>

<p>Cokoli, jen aby mě ponížil. Nevynechá jedinou příležitost.</p>

<p>Beane, ty pitomče, co tady pořád stojíš? Mohl jsi seběhnout do tělocvičny a být tam dřív než on. Místo toho si tady podřezáváš větev. A proč? Vždyť to nemá žádný smysl. Nijak si tím nepomůžeš.</p>

<p>Chceš, aby tě udělal velitelem čety, ne aby tebou pohrdal. Tak proč děláš takové věci, že pak vypadáš jako hloupý mladý zajíc, ustrašený a nespolehlivý?</p>

<p>A stejně tady dál stojíš jako solný sloup.</p>

<p>Jsem zbabělec.</p>

<p>Ta myšlenka proběhla Beanovou hlavou a naplnila ho hrůzou. Ale nechtěla jen tak odejít.</p>

<p>Jsem jeden z těch, kteří ztuhnou nebo začnou dělat úplně iracionální věci, když dostanou strach. Kteří se přestanou ovládat a vypne jim mozek.</p>

<p>Ale v Rotterdamu jsem to nedělal. Kdybych to udělal, bylo by po mně.</p>

<p>Nebo jsem to možná <emphasis>dělal</emphasis>. Možná právě proto jsem nezakřičel na Poke s Achillem, když jsem je tam na nábřeží uviděl samotné. Kdybych tam byl jako svědek, tak by ji nezabil. Jenže já jsem utíkal, dokud jsem nepochopil, v jakém je nebezpečí. Ale proč jsem na to nepřišel dřív? Protože jsem na to <emphasis>přišel</emphasis>, stejně jako jsem slyšel Wiggina, když nám říkal, že se sejdeme v tělocvičně. Uvědomil jsem si to, normálně jsem to pochopil, ale byl jsem příliš zbabělý, než abych jednal. Příliš jsem se bál, že by se něco mohlo zvrtnout.</p>

<p>A možná se to stalo tehdy, když Achilles ležel na zemi a já jsem řekl Poke, aby ho zabila. Já jsem se zmýlil a ona měla pravdu. Protože každý tyran, kterého by tak dostala, by ji začal nenávidět – a možná by se svou záští nechal ovládnout okamžitě a zabil by ji hned, jak by ho pustili. Achilles byl nejpravděpodobnější, možná jediný, kdo mohl na Beanův systém přistoupit. Nebylo na vybranou. Jenže já jsem dostal strach. Zabij ho, řekl jsem jí, protože jsem chtěl, abych to měl za sebou.</p>

<p>A teď tady pořád stojím. Sprcha je zastavená. Crčí ze mně voda a je mi zima. Ale nejsem schopen se pohnout.</p>

<p>Ve dveřích koupelny stál Nikolaj. „S tím průjmem máš fakticky smůlu.“</p>

<p>„Cože?“</p>

<p>„Řekl jsem Enderovi, že tě v noci trápil průjem. Proto jsi musel jít do koupelny. Bylo ti špatně od žaludku, ale nechtěl jsi mu to říkat, protože jsi nechtěl přijít o první bitvu.“</p>

<p>„Mám tak nahnáno, že bych ze sebe nic nevytlačil, ani kdybych chtěl.“</p>

<p>„Dal mi tvůj ručník. Říkal, že udělal hloupost, když ti ho vzal.“ Nikolaj vešel do koupelny a donesl mu ho. „Říkal, že tě v bitvě potřebuje, a tak je rád, že s tím něco děláš.“</p>

<p>„Nepotřebuje mě. Dokonce o mě ani nestojí.“</p>

<p>„No tak, Beane,“ snažil se Nikolaj. „Zvládneš to.“</p>

<p>Bean se osušil ručníkem. Byl to příjemný pocit, hýbat se, dělat něco.</p>

<p>„Já myslím, že už jsi suchý dost,“ poznamenal Nikolaj.</p>

<p>Bean si opět uvědomil, že se pořád utírá, znovu a znovu.</p>

<p>„Nikolaji, co je to se mnou?“</p>

<p>„Bojíš se, že vyjde najevo, že jsi jen malý kluk. A tady máš pomoc: Jsi malý kluk.“</p>

<p>„Ty taky.“</p>

<p>„Takže je to v pořádku, nestát za nic. Nesnažíš se mi to v jednom kuse namluvit?“ Nikolaj se zasmál. „No tak, když to zvládnu já, co za nic nestojím, zvládneš to taky.“</p>

<p>„Nikolaji?“ řekl Bean.</p>

<p>„Co zas máš?“</p>

<p>„Já se vážně musím vykadit.“</p>

<p>„Doufám, že po mně nebudeš chtít, abych ti utřel zadek.“</p>

<p>Studený a zpocený – nikdy by nevěřil, že je taková kombinace možná – odešel do záchodové kabinky a zavřel za sebou dvířka. V břichu cítil prudkou bolest. Ale nedokázal přesvědčit střeva, aby se uvolnila a vyprázdnila.</p>

<p>Čeho se tak <emphasis>bojím</emphasis>?</p>

<p>Nakonec trávicí soustava zvítězila nad nervovou. Připadalo mu to, jako by se z něho najednou vyšlo všechno, co kdy snědl.</p>

<p>„Čas vypršel,“ ozval se Nikolaj. „Jdu dovnitř.“</p>

<p>„Nechoď, je-li ti život milý,“ odpověděl Bean. „Už jsem hotový, jdu ven.“</p>

<p>Bean, konečně prázdný, čistý, ponížený před jediným opravdovým přítelem, vyšel z kabinky a omotal se ručníkem.</p>

<p>„Díky, že jsi ze mě neudělal lháře,“ řekl Nikolaj.</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Když jsem řekl, že máš průjem.“</p>

<p>„Kvůli tobě bych klidně dostal i úplavici.“</p>

<p>„Tomu říkám kamarád.“</p>

<p>Když dorazili do tělocvičny, všichni již byli oblečeni do hracích oděvů, připraveni jít. Zatímco Nikolaj pomáhal do oděvu Beanovi, Wiggin nechal ostatní lehnout na žíněnky a dělat uvolňovací cviky. Bean si dokonce stihl také na několik minut lehnout, než je Wiggin nechal vstát. 6.56. čtyři minuty na to, aby se přesunuli k bitevní místnosti. Bylo to tak tak.</p>

<p>Jak běželi chodbou, Wiggin čas od času vyskočil a dotkl se stropu. Když k tomu místu dorazili ostatní členové armády, vyskočili a sáhli si na ně také. Kromě těch menších. Bean, uvnitř stále plný ponížení, zlosti a strachu, to ani nezkoušel. Takové věci dělá ten, kdo patří do party. A on do ní nepatřil. Po vší genialitě, kterou předvedl při studiu, teď vyšla najevo pravda. Je zbabělec. Nemá v armádě co pohledávat. Když nedokázal riskovat ani při hře, jak by mohl obstát v osobním souboji? Skuteční generálové se vystavovali nepřátelské palbě. Museli být neohrožení, být svým mužům příkladem odvahy.</p>

<p>A já? Ztuhnu, dlouho se sprchuju a hustím do záchodu příděl jídla za poslední týden. To jsem zvědavý, jak se budou <emphasis>takovým</emphasis> příkladem řídit.</p>

<p>U brány je Wiggin stačil seřadit po četách a potom jim připomněl: „Kde je nepřátelská brána?“</p>

<p>„Dole!“ odpověděli všichni.</p>

<p>Bean to slovo vytvaroval jen rty. Dole dole dole.</p>

<p>Šedá zeď před nimi zmizela a oni nahlédli do bitevní místnosti. Bylo v ní šero – nebyla to tma, ale světla bylo tak málo, že nepřátelskou bránu viděli jen díky lesklým hracím oděvům příslušníků armády Králíků, kteří se z ní hrnuli.</p>

<p>Wiggin je nijak nehnal z brány ven. Postavil se do ní a rozhlédl se po místnosti, která byla uspořádána jako otevřená mřížka s osmi „hvězdami“ – velkými krychlemi, jež sloužily jako překážky, úkryty a opěrné body – rozmístěnými v prostoru sice nahodile, ale do jisté míry rovnoměrně.</p>

<p>Jako první dostala od Wiggina úkol četa C. Četa Divokého Toma. Četa, do níž patřil také Bean. „Ender říká klouzat podél stěny,“ proběhlo šeptem zástupem. A potom: „Tom říká zmrazit si nohy a vlétnout dovnitř koleny napřed. Jižní stěna.“ Tiše se vyhoupli do místnosti a pomocí držáků se přesunuli podél stropu k východní stěně. „Připravují bitevní formaci. Naším jediným úkolem je trochu je rozházet, znervóznět je, zmást, protože nebudou vědět, co s námi dělat. Jsme útočníci, proto je rozstřílíme a schováme se za hvězdu. Pozor, abyste neuvázli někde uprostřed. A <emphasis>miřte</emphasis>. Ani výstřel nadarmo.“</p>

<p>Bean dělal všechno mechanicky. Byl to už zvyk, zaujmout postavení, zmrazit si nohy a potom se vymrštit s tělem správně orientovaným. Cvičili to stokrát. Zvládl to přesně: ostatních sedm vojáků v četě také. Nikdo nepředpokládal, že někdo něco pokazí. Byl tam, kde čekali, že bude, a dělal svou práci.</p>

<p>Klouzali podél stěny, vždy na dosah držáku. Zmrazené nohy ztmavly a zakrývaly světlo odrážející se od jiných částí oděvu, dokud nepronikli poměrně blízko. Wiggin vyvíjel nahoře u brány nějakou aktivitu, aby rozptýlil nepřítelovu pozornost, takže moment překvapení se docela vydařil.</p>

<p>Když se přiblížili, Divoký Tom řekl: „Rozdělte se a odrazte se k hvězdě – já na sever, další na jih.“</p>

<p>Byl to manévr, který měl Divoký Tom s četou secvičený. A také pro něj nastal vhodný okamžik. Nepřítele zmátne ještě víc, když bude muset střílet po dvou skupinách, mířících různými směry.</p>

<p>Přitáhli se k držákům. Těly se tím samozřejmě zhoupli ke zdi, takže světla jejich oděvů najednou zviditelněla. Někdo v armádě Králíků je zahlédl a vyhlásil poplach.</p>

<p>Jenže četa C již byla v pohybu, půlka čety diagonálně na jih, druhá na sever, a všichni šikmo k podlaze. Bean začal střílet; také nepřítel po něm zahájil palbu. Zaslechl tiché hvízdání, které mu prozradilo, že jeho oděv zasáhl něčí paprsek, ale pomalu se otáčel a byl od nepřítele dost daleko na to, aby žádný paprsek nezůstal na jednom místě tak dlouho, aby mohl uškodit. Už stačil zjistit, že ho ruka dokonale poslouchá, vůbec se nechvěje. Cvičil to často a šlo mu to. Úplné vyřazení nepřítele z boje, ne jenom ruka nebo noha.</p>

<p>Než dolétl ke stěně a odrazil se ke shromažďovací hvězdě, měl chvilku času. Stačil ještě zasáhnout dalšího nepřítele. Potom se zachytil držáku na hvězdě a zahlásil se: „Bean zde.“</p>

<p>„Ztratili jsme tři,“ řekl Divoký Tom. „Ale jejich formace šla k čertu.“</p>

<p>„Co teď?“ zeptal se Dag.</p>

<p>Křik jim prozradil, že hlavní bitva je v plném proudu.</p>

<p>Bean si přehrál, co viděl, když se blížil k hvězdě.</p>

<p>„Poslali tucet lidí k téhle hvězdě, aby nás zlikvidovali,“ oznámil Bean. „Přijdou z východní a západní strany.“</p>

<p>Všichni ostatní se na něho podívali, jako by byl blázen. Jak to mohl vědět?</p>

<p>„Máme ještě sekundu,“ dodal Bean.</p>

<p>„Všichni na jih,“ zavelel Divoký Tom.</p>

<p>Vymrštili se k jižní straně hvězdy. Na této ploše žádní Králíci nebyli, ale Divoký Tom je okamžitě vedl do útoku dokola na západní stěnu. A tam Králíci skutečně byli, zastižení v okamžiku útoku na pozici, kterou evidentně považovali za „zadní“ stranu hvězdy – nebo z pohledu, na nějž si ve výcviku zvykla armáda Draků, spodek. Proto to Králíkům připadalo, že útok přišel zdola, ze směru, který si nejmíň hlídali. Šestice Králíků na této ploše byla v mžiku zmrazená a bezvládně zůstala viset v prostoru pod hvězdou.</p>

<p>Druhá polovina úderné skupiny je uvidí a pochopí, co se stalo.</p>

<p>„Vršek,“ řekl Divoký Tom.</p>

<p>Z pohledu nepřítele to byla přední strana hvězdy – pozice, která byla nejméně chráněna před palbou z hlavní formace. Poslední místo, kam by se podle nich mohla Tomova četa přesunout.</p>

<p>A jakmile se tam dostali, místo aby pokračovali v pokusu napadnout údernou skupinu postupující proti nim, Divoký Tom je nechal střílet po hlavní formaci Králíků, nebo po tom, co z ní zbývalo – většinou dezorganizované skupinky ukryté za hvězdami, odtud stříleli po Dracích, kteří se k nim snášeli z několika směrů. Než je úderná skupina znovu objevila, pětice z čety C stačila zasáhnout několik Králíků.</p>

<p>Aniž by čekal na rozkazy, Bean se od povrchu hvězdy okamžitě odrazil, aby mohl pálit dolů na údernou skupinu. Z této blízkosti se mu podařilo vyřadit z boje čtyři, než hvízdání nenadále utichlo; v tom okamžiku jeho hrací oděv úplně ztuhl a ztmavl. Králík, který ho dostal, nepatřil do úderné skupiny – byl to někdo z hlavní formace nad ním. S uspokojením pozoroval, že zásluhou jeho střelby zneškodnila úderná skupina, kterou proti nim poslali, pouze jednoho vojáka z čety C. Potom mu rotace zabránila ve výhledu.</p>

<p>Stejně už to nebylo důležité. Byl vyřazen. Ale vedl si dobře. Sedm zneškodněných nepřátel, možná víc. A nešlo jenom o jeho osobní skóre. Byl původcem informace, kterou Divoký Tom potřeboval, aby mohl udělat správné taktické rozhodnutí, a potom svým odvážným činem zabránil úderné skupině, aby způsobila vážné ztráty. Díky tomu skupina C zůstala v postavení, odkud mohla na nepřítele zaútočit zezadu. Bylo jasné, že bez možnosti úkrytu bude likvidace Králíků dílem okamžiku. A Bean na tom měl svůj podíl.</p>

<p>Nezmrazili mě hned na začátku akce. Splnil jsem, co jsem měl natrénované, zůstal jsem ve střehu a přemýšlel jsem. Určitě to mohlo být lepší, mohl jsem se pohybovat rychleji a vidět víc. Ale na první bitvu jsem si vedl dobře. Mám na to.</p>

<p>Jelikož četa C byla pro vítězství klíčová, Wiggin použil ostatní čtyři velitele k tomu, aby přitlačili přilby do rohů nepřátelské brány, a Divokému Tomovi dopřál poctu projít branou, což znamenalo formální ukončení bitvy, po němž se světla rozsvítila naplno.</p>

<p>Poblahopřát veliteli vítězů a dohlédnout na úklid přišel osobně major Anderson. Wiggin rychle rozmrazil ztracené vojáky. Bean byl rád, když se jeho oděv stal znovu pohyblivým. Wiggin je pomocí háku všechny shromáždil a zformoval své vojáky do pěti čet, než začal rozmrazovat armádu Králíků. Stáli v pozoru ve vzduchu, s nohama dole, hlavami nahoře – a rozmrazovaní Králíci se postupně zorientovali stejným směrem. Nemohli to vědět, ale Drakům teprve tím dopřáli vítězství se vším všudy – nepřítel měl teď totiž takovou orientaci, jako by <emphasis>jeho</emphasis> brána byla dole.</p>

<p>Bean a Nikolaj snídali, když k jejich stolu přišel Divoký Tom. „Ender vzkazuje, že místo patnácti minut na snídani nám dává čas do 7.45. A pustí nás ze cvičení dřív, abychom se stačili osprchovat.“</p>

<p>Byla to dobrá zpráva. Nemuseli s jídlem tak spěchat.</p>

<p>Beanovi to stejně bylo jedno. Na jeho podnosu bylo jídla málo a on s ním byl hotov raz dva.</p>

<p>Když nastoupil do armády Draků, Divoký Tom ho přistihl, jak se jídla zbavuje. Bean mu vysvětlil, že stále dostává příliš mnoho, Tom s tím šel za Enderem a Ender donutil dietáře, aby přestali Beana překrmovat. Dnes Bean poprvé litoval, že nemá víc. A to pouze proto, že byl tak rozrušený z bitvy.</p>

<p>„To je fakt chytré,“ poznamenal Nikolaj.</p>

<p>„Co?“</p>

<p>„Ender nám řekne, že máme patnáct minut na jídlo. Připadá nám to jako honička, nejsme s tím spokojení. A hned nato pošle velitele čet, aby nás obešli a vyřídili nám, že máme čas do 7.45. Je to jenom deset minut navíc, ale momentálně to vypadá jako věčnost. A ta sprcha – měli bychom mít možnost osprchovat se hned po hře, ale teď jsme vděční.“</p>

<p>„A nechal velitele čet, aby nám tu dobrou zprávu mohli říct sami,“ dodal Bean.</p>

<p>„Je to důležité?“ zeptal se Nikolaj. „Stejně víme, že to rozhodl Ender.“</p>

<p>„Většina velitelů si dává záležet, aby všechny dobré zprávy přinášeli oni,“ odvětil Bean, „a špatné zprávy velitelé čet. Ale celý Wigginův systém staví na velitelích čet. Divoký Tom do toho šel jen s výcvikem, se svým rozumem a jediným cílem – udeřit nejdřív od stěny a dostat se za ně. Všechno ostatní bylo na něm.“</p>

<p>„To jo, ale když to velitelé čet zvorají, pokazí to výsledky Enderovi,“ namítl Nikolaj.</p>

<p>Bean zavrtěl hlavou. „Jde o to, že ve své úplně první bitvě Wiggin z taktických důvodů své síly rozdělil a četa C byla schopna pokračovat v útoku i bez dalších pokynů, protože Divoký Tom nám opravdu, fakticky velel. Neztráceli jsme čas přemýšlením, co by od nás Wiggin asi chtěl.“</p>

<p>Nikolaj to pochopil a přikývl. „Bacana. To je pravda.“</p>

<p>„Naprostá pravda,“ kývl Bean. V tu chvíli už všichni u stolu poslouchali. „A je to tím, že Wiggin nepřemýšlí jenom o Bitevní škole, o výsledcích a podobných pitomostech. Věděl jsi, že se dívá na videozáznamy z druhé invaze? Přemýšlí o tom, jak porazit termiťany. A ví, že je na to třeba mít co nejvíc velitelů připravených bojovat. Wiggin nechce to, aby nakonec byl jediným velitelem připraveným na boj s termiťany. Chce, aby on, velitelé čet, jejich zástupci a když to půjde, všichni jeho vojáci do jednoho, byli nakonec připraveni velet flotile proti termiťanům, když to bude nutné.“</p>

<p>Bean věděl, že ve svém nadšení Wigginovi pravděpodobně připisuje víc, než o co mu skutečně šlo, ale stále ještě byl plný vítězství. Kromě toho mluvil pravdu – Wiggin nebyl Napoleon, aby třímal otěže moci tak pevně, že by žádný z jeho velitelů nemohl předvést geniální, nezávislé velitelské schopnosti. Divoký Tom pod tlakem podal dobrý výkon. Rozhodl se správně – a to i ve chvíli, kdy se rozhodl naslouchat nejmenšímu, na pohled nejméně užitečnému vojákovi. A Divoký Tom to udělal proto, že Wiggin tím, jak naslouchal velitelům čet, dal příklad. Zjistit, analyzovat, rozhodnout se, jednat.</p>

<p>Když po snídani zamířili na trénink, Nikolaj se ho zeptal: „Proč mu říkáš Wiggin?“</p>

<p>„Protože nejsme přátelé.“</p>

<p>„Aha, takže vy jste pan Wiggin a pan Bean?“</p>

<p>„Ne. <emphasis>Bean</emphasis> je moje křestní jméno.“</p>

<p>„Aha. Takže pan Wiggin a Kdo ksakru vlastně jsi.“</p>

<p>„Přesně tak.“</p>

<p>Všichni čekali, že se budou moci alespoň týden naparovat a chlubit svým dokonalým skóre. Jenže už další den ráno v 6.30 se v ložnici objevil Wiggin a opět mával bitevním rozkazem. „Panstvo,“ začal, „doufám, že jste se včera něco naučili, protože dneska jdeme znovu na věc.“</p>

<p>Všichni byli překvapení, někteří neskrývali vztek – nebylo to fér, nebyli připraveni. Wiggin podal papír Fly Molovi, který se právě chystal odejít na snídani. „Do overalů!“ zařval Fly, jemuž se představa být první armádou v historii, která takto svede dvě bitvy po sobě, viditelně zamlouvala.</p>

<p>Ale Hot Soup, velitel čety D, měl jiný názor. „Proč jsi nám to neřekl dřív?“</p>

<p>„Myslel jsem, že se potřebujete osprchovat,“ odvětil Wiggin. „Králíci včera tvrdili, že jsme vyhráli jedině proto, že je knokautoval náš smrad.“</p>

<p>Všichni, kteří byli na doslech, se rozesmáli. Ale Bean se nebavil. Pochopil, že papír za dveřmi nebyl, když se Wiggin probudil. Učitelé ho tam dali až později. „Nenašel jste náhodou papír, až když jste se vrátil ze sprch?“</p>

<p>Wiggin mu věnoval nic neříkající pohled. „Samozřejmě. Nemám k zemi tak blízko jako ty.“</p>

<p>Opovržení v Enderově hlase Beana zasáhlo, jako by mu jednu vrazil. Teprve pak si uvědomil, že Wiggin jeho otázku pochopil jako kritiku – že Wiggin nedával pozor a rozkazu si <emphasis>nevšiml</emphasis>. Takže teď měl Bean u Wiggina o jeden vroubek víc. Tím se však nemohl nechat vyvést z míry. Nic nenasvědčovalo tomu, že by si ho Wiggin nezařadil do škatulky zbabělců. Možná mu Divoký Tom řekl, jak Bean přispěl ke včerejšímu vítězství, možná ne. Stejně by se tím nic nezměnilo na tom, co Wiggin viděl na vlastní oči – Beana, jak se fláká ve sprše. A teď to vypadalo, jako by ho Bean zesměšňoval za to, že kvůli němu musejí všichni na druhou bitvu spěchat. Možná ze mě udělají velitele čety na třicáté narozeniny. A to ještě jedině tehdy, když se všichni ostatní utopí při nějakém námořním neštěstí.</p>

<p>Wiggin samozřejmě mluvil dál, vysvětloval, že mají očekávat bitvy kdykoli, že stará pravidla přestávají platit. „Nemůžu se tvářit, že se mi líbí, jak s námi zametají, ale z jedné věci mám nakonec radost – že jsem dostal armádu, která si s tím poradí.“</p>

<p>Bean při navlékání hracího oděvu přemýšlel o tom, co z jednání učitelů vyplývá. Wiggina popoháněli a také na něho vyvíjeli větší tlak. A to byl teprve začátek. První kapky z nosu před silnou rýmou.</p>

<p>Proč? Ne proto, že by Wiggin byl tak dobrý, že by takto zkoušet potřeboval. Naopak – Wiggin svou armádu trénoval dobře a Bitevní škole mohlo jedině prospět, když mu na to nechá dost času. Takže důvodem muselo být něco mimo Bitevní školu.</p>

<p>Vlastně byla jen jedna možnost. Termiťanští útočníci byli blízko. Možná jen několik let. Potřebovali, aby Wiggin výcvik absolvoval.</p>

<p>Wiggin. Ne my všichni, jenom Wiggin. Protože kdyby šlo o všechny, pak by stejným způsobem zahušťovali program všem. Nejenom nám.</p>

<p>Takže pro mě už je pozdě. Rozhodli se, že své naděje vloží do Wiggina. Jestli se stanu nebo nestanu velitelem čety, nebude nikdy důležité. Jediné, na čem záleží, je: bude připraven Wiggin?</p>

<p>Pokud Wiggin uspěje, budu mít ještě prostor, abych získal slávu v následném chaosu. Liga se rozpadne. Rozpoutá se válka mezi lidmi. Buď mě využije MF k udržení míru, nebo se třeba dostanu do nějaké armády na Zemi. Mám před sebou dost života. Pokud flotila, kterou Wiggin povede proti útočícím termiťanům, neprohraje. Potom by skončil život pro každého z nás.</p>

<p>Jediné, co mohu momentálně udělat, je maximálně pomoci Wigginovi, aby se naučil všechno, co se tady naučit může.</p>

<p>Potíž je v tom, že k němu nemám dost blízko, abych na něho mohl jakkoli zapůsobit.</p>

<p>V bitvě se utkali s Petrou Arkanianovou, velitelkou armády Fénixů. Petra byla bystřejší než Carn Carby. Měla také výhodu v tom, že slyšela, jak Wiggin pracuje bez formací a využívá malé útočné skupinky k narušení formací před hlavním střetem. Přesto měli nakonec Draci pouze tři zmrazené vojáky a devět částečně vyřazených z boje. Drtivá porážka. Bean si všiml, že Petře se to také nelíbí. Nejspíš měla pocit, že se na ní Wiggin schválně vyřádil, aby ji ponížil. Však ona na to brzy přijde – Wiggin pouze dal svým velitelům čet volnost a každý z nich šel za totálním vítězstvím, jak je to učil. Jejich systém fungoval lépe, nic víc, a starý způsob vedení boje byl odsouzen k zániku.</p>

<p>Nebude to dlouho trvat a všichni ostatní velitelé se začnou přizpůsobovat, poučovat se z toho, co Wiggin dělal. Nebude dlouho trvat a proti armádě Draků budou stát armády, které budou rozděleny nikoli do čtyř, ale do pěti čet, manévrujících nezávisleji, neboť velitelé čet dostanou mnohem větší volnost při rozhodování. V Bitevní škole nebyli pitomci. Podruhé to vyšlo jen díky tomu, že od první bitvy uplynul teprve den a nikdo nečekal, že se bude muset Wigginovi znovu postavit tak brzy. Teď už pochopí, že budou muset dělat rychlé změny. Bean tušil, že s další formací se pravděpodobně již nesetkají.</p>

<p>Co potom? Vystřílel již Wiggin všechen svůj prach, nebo vytáhne z rukávu nové triky? Potíž byla v tom, že nová taktika nebude vítězit dlouho. Pro nepřítele bude velice jednoduché nové taktiky napodobit a zdokonalit. Opravdovou zkouškou bude pro Wiggina to, jak obstojí v šarvátkách mezi armádami, které budou používat podobnou taktiku. A pro mne bude opravdovou zkouškou to, jestli to vydržím, když Wiggin udělá nějakou hloupou chybu a já budu muset sedět jako řadový voják a dívat se na to.</p>

<p>Třetí den a další bitva. Čtvrtý den další. Vítězství. Vítězství. Ale pokaždé bylo skóre těsnější. Bean pokaždé získal větší sebedůvěru jako voják – a čím dál víc ho deprimovalo, že kromě dobré mušky může přispět nanejvýš tím, že čas od času Divokému Tomovi svěří nějaký nápad nebo mu připomene něco, čeho si všiml a utkvělo mu to v paměti.</p>

<p>Bean o tom napsal Dimakovi, vysvětlil mu, jak je nevyužitý, a navrhl, že by se naučil víc, kdyby mohl pracovat s horšími veliteli, kde by měl větší naději na získání vlastní čety.</p>

<p>Odpověď byla stručná: „Kdo jiný by tě chtěl? Uč se od Endera.“ Bylo to tvrdé, ale byla to pravda. A ve skutečnosti ho určitě nechtěl ani Wiggin. Buď mu zakázali vojáky vyměňovat, nebo se sice pokusil Beana vyměnit, ale nikdo si ho nechtěl vzít.</p>

<p>Bylo večerní volno po čtvrté bitvě. Většina ostatních se snažila dohonit učení – bitvy skutečně představovaly obrovskou zátěž, obzvlášť proto, že si všichni uvědomovali, že musejí tvrdě trénovat, aby si udrželi náskok. Bean však byl s věcmi do školy brzy hotový a když mu Nikolaj řekl, že od něho žádnou další pomoc s úkoly nepotřebuje, rozhodl se, že se půjde projít.</p>

<p>Když míjel Wigginovu kajutu – ještě menší než pokojíky, které měli učitelé, prostor, kam se vešla jen palanda, jedna židle a maličký stůl – byl v pokušení zaklepat na dveře, sednout si a jednou provždy si to s Wigginem vyříkat. Pak ale nad zklamáním a ješitností zvítězil zdravý rozum a Bean se toulal palubami, dokud nedošel do herny.</p>

<p>Nebyla tak plná, jako bývala dřív. Bean usoudil, že je to tím, že všichni mají tréninky navíc, aby se pokusili zvládnout to, co podle nich Wiggin dělá, ještě než se s ním skutečně střetnou v bitvě. Přesto se ještě našlo několik těch, kteří byli ochotni manipulovat s ovladači a prohánět věci na obrazovkách nebo holodisplejích.</p>

<p>Bean si našel hru na ploché obrazovce, jejímž hrdinou byla myš. Nikdo ji nepoužíval, a tak Bean začal myš provádět bludištěm. Bludiště brzy vystřídaly prostory ve stěnách a podlahách starého domu, tu a tam s nastraženými pastmi. Jednoduché. Honily ho kočky – nuda. Pak vyskočil na stůl a zjistil, že má proti sobě obra.</p>

<p>Obra, který mu nabídl nápoj.</p>

<p>Byla to fantasy hra. Psychologická hra, kterou všichni ostatní neustále hráli na svých panelech. Nebylo divu, že tady ji nehrál nikdo, všichni ji poznali. A tuto hru si sem zahrát nepřišli.</p>

<p>Bean dobře věděl, že je jediným dítětem ve škole, které fantasy hru nikdy nehrálo. Lstí dosáhli toho, aby si dnes zahrál, pochyboval však, že by se z toho, co zatím udělal, mohli dozvědět něco důležitého. Tak k čertu s nimi. Mohli ho oklamat, aby začal hrát, ale nic ho nemohlo donutit, aby pokračoval.</p>

<p>Jenže obrova tvář se změnila. Byl to Achilles.</p>

<p>Bean chvíli ohromeně stál na místě. Ztuhlý, vyděšený. Jak to zjistili? Proč to udělali? Využili moment překvapení a postavili ho tváří v tvář Achillovi. Hajzlové. Otočil se a odešel.</p>

<p>Vzápětí se otočil a vrátil se. Obr již na obrazovce nebyl. Znovu tam cupitala myš a snažila se uniknout ven z bludiště.</p>

<p>Ne, nebudu hrát. Achilles je daleko a nemůže mi ublížit. Už nemůže ublížit ani Poke. Nemusím na něho myslet a už vůbec nemusím pít něco, co mi nabídne.</p>

<p>Bean znovu odcházel a tentokrát se již nevrátil.</p>

<p>Uvědomil si, že slezl k jídelně. Už bylo zavřeno, ale nic lepšího na práci stejně neměl, a tak si sedl na chodbu vedle dveří do jídelny, opřel čelo o kolena a v myšlenkách se vrátil do Rotterdamu, znovu seděl na víku popelnice, sledoval, co Poke dělá se svou partou, a uvědomoval si, že je to nejslušnější velitelka party, kterou kdy viděl, protože naslouchá malým dětem, dává jim spravedlivý podíl a pomáhá jim přežít, i když to znamenalo, že se sama moc nenají, a proto si ji vybral, protože měla soucit – dost soucitu, aby vyslechla nějaké dítě.</p>

<p>Její soucit ji zabil.</p>

<p><emphasis>Já</emphasis> jsem ji zabil, když jsem si ji vybral.</p>

<p>Asi by měl být Bůh. Aby mohl Achilla navěky vykázat do pekla.</p>

<p>Někdo ho kopl do nohy.</p>

<p>„Jdi pryč,“ řekl Bean. „Nic ti nedělám.“</p>

<p>Ten, kdo to byl, kopl znovu, tak prudce, že mu podkopl obě nohy. Bean se zachytil rukama zdi, aby neupadl. Zvedl hlavu. Nad ním se tyčil Bonzo Madrid.</p>

<p>„Prý jsi ta nejmenší filcka, co visí armádě Draků na prdeli,“ prohlásil Bonzo.</p>

<p>Měl s sebou tři další chlapce. Velké chlapce. Všichni měli obličeje tyranů.</p>

<p>„Ahoj, Bonzo.“</p>

<p>„Musíme si promluvit, prcku.“</p>

<p>„Co to má být, špionáž?“ zeptal se Bean. „Neměl by ses bavit s vojáky z jiných armád.“</p>

<p>„Na to, abych vymyslel, jak rozprášit armádu Draků, nepotřebuju špionáž,“ řekl Bonzo.</p>

<p>„Takže jen tak náhodou slídíte po nejmenších vojácích od Draků, a potom si je podáváte, dokud se nerozbrečí?“</p>

<p>Bonzova tvář prozradila vztek. Ale to nebylo nic neobvyklého.</p>

<p>„Škemráš si o to, aby ses nabaštil z vlastního zadku, prcku?“</p>

<p>Bean neměl rád surovce.</p>

<p>A jelikož si v tu chvíli vyčítal vinu za smrt Poke, bylo mu fakticky jedno, jestli tím, kdo na něm vykoná rozsudek smrti, bude Bonzo Madrid. Bylo na čase říct, co měl na srdci.</p>

<p>„Vážíš minimálně třikrát tolik co já,“ odvětil Bean. „Ale pro obsah tvé lebky to neplatí. Jsi béčkař, který se nějak dostal k vlastní armádě a nikdy nevymyslel, co s ní udělat. Wiggin tě rozemele na prášek a nebude se ani muset snažit. Takže co na tom záleží, co uděláš se mnou? Jsem nejmenší a nejslabší voják v celé škole. Je přirozené, že když si chceš na někoho vyšlápnout, vybereš si <emphasis>mě</emphasis>.“</p>

<p>„No jasně, malej a nejslabší,“ řekl jeden z ostatních chlapců.</p>

<p>Bonzo však mlčel. Beanova slova ho zasáhla. Bonzo měl svou hrdost a věděl, že kdyby Beanovi něco udělal, bylo by to ponížení, ne povyražení.</p>

<p>„Ender Wiggin mě s tou svou sebrankou bažantů a budižkničemů, kterou prohlašuje za armádu, nikdy neporazí. Je možné, že se z něho roztřásly kolena pitomcům jako jsou Carn nebo… <emphasis>Petra</emphasis>.“ Bylo to, jako by její jméno vyplivl. „Ale když <emphasis>moje</emphasis> armáda narazí na hovno, udělá z něj kaši.“</p>

<p>Bean ho zpražil nejtvrdším pohledem, jakého byl schopen. „Ty to nechápeš, Bonzo? Učitelé si Wiggina vybrali. Je nejlepší. Nejlepší, který kdy byl. Nedali mu nejhorší armádu. Dali mu <emphasis>nejlepší</emphasis> armádu. Ti veteráni, o kterých říkáš, že jsou budižkničemové – byli to tak dobří vojáci, že je pitomí velitelé nesnesli a pokusili se zbavit se jich výměnou. Nevadí, že to neumíš ty; Wiggin ví, jak dobré vojáky využít. Proto Wiggin vítězí. Je chytřejší než ty. A všichni jeho vojáci jsou chytřejší než tvoji. Karty jsou zamíchané ve tvůj neprospěch, Bonzo. Klidně to vzdej už teď. Až se nám tvoje ubohá armáda Mloků postaví, dostaneš na frak tak, že budeš muset čůrat vsedě.“</p>

<p>Bean by možná řekl ještě víc – neměl žádný plán a toho, co mohl říct, bylo určitě víc – ale byl přerušen. Dva Bonzovi kamarádi ho popadli, zvedli ho a přimáčkli ho ke zdi, výš, než měli hlavy. Bonzo ho chytil kolem krku, hned pod bradou, a stiskl. Ostatní ho pustili. Bean visel za krk a nemohl dýchat. Reflexivně kopal nohama, snažil se najít pro ně nějakou oporu. Ale dlouhoruký Bonzo byl příliš daleko, než aby ho některý z Beanových kopanců mohl zasáhnout.</p>

<p>„Hra je jedna věc,“ řekl tiše Bonzo. „Učitelé si ji klidně můžou přizpůsobit a věnovat tomu svému milovanému Wigginovi. Ale přijde chvíle, kdy to nebude hra. A až ta chvíle přijde, Wiggin se nebude moci hýbat, protože mu v tom bude bránit zmrazený bitevní oděv. Comprendes?“</p>

<p>Jakou odpověď chtěl slyšet? Bylo jasné, že Bean nedokáže přikývnout ani promluvit.</p>

<p>Bonzo tam jenom stál a se zlomyslným úsměvem se díval, jak sebou Bean hází.</p>

<p>Když ho Bonzo konečně nechal spadnout na podlahu, Bean pomalu začínal vidět tmu; kradla se od okrajů jeho zorného pole do středu. Ležel na zemi, kašlal a lapal po dechu.</p>

<p>Co jsem to udělal? Vyprovokoval jsem Bonza Madrida. Surovce, který postrádal Achillovu inteligenci. Až ho Wiggin porazí, Bonzo se s tím nesmíří. A demonstrace síly mu nebude stačit. Jeho nenávist k Wigginovi je hluboká.</p>

<p>Jakmile mohl znovu dýchat, Bean zamířil do ložnice. Nikolaj si stop na jeho hrdle okamžitě všiml. „Kdo tě škrtil?“</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>„To na mě nezkoušej,“ odvětil Nikolaj. „Stál proti tobě, podívej se na stopy po prstech.“</p>

<p>„Nevzpomínám si.“</p>

<p>„Ty si pamatuješ i uspořádání tepen na vlastní placentě.“</p>

<p>„Neřeknu ti to,“ odpověděl Bean. Nikolajovi se to sice nelíbilo, ale neměl na to odpověď.</p>

<p>Bean se přihlásil jako 'Graff ' a napsal vzkaz Dimakovi, přestože věděl, že to k ničemu nebude.</p>

<p>„Bonzo je šílený. Mohl by někoho zabít a Wiggina nenávidí ze všech nejvíc.“</p>

<p>Odpověď přišla rychle, skoro jako by Dimak na zprávu čekal. „Svůj průšvih si vyžehli sám. Nechoď s pláčem za maminkou.“</p>

<p>Ta slova bolela. Nebyl to jeho průšvih, ale Wigginův. A v konečné fázi učitelů, protože oni to byli, kdo Wiggina do Bonzovy armády zařadil. A ještě se mu vysmívat, protože maminku neměl – odkdy se z učitelů stali nepřátelé? Měli by nás chránit před blázny, jako je Bonzo Madrid. Jak mám podle nich tenhle průšvih vyžehlit?</p>

<p>Bonza Madrida zastaví jediné – zabít ho.</p>

<p>A pak si vybavil, jak tam stál, díval se dolů na Achilla a říkal: „Musíš ho zabít.“</p>

<p>Proč jsem nemohl držet hubu? Proč jsem musel Bonza Madrida provokovat? Wiggin dopadne jako Poke. A zase to bude moje vina.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPIT</strong><strong>OLA 16</strong></p>

<p><emphasis>DRUH</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže jak vidíte, Antone, klíčem, který jste našel, bylo otočeno, a možná to nakonec spasí lidstvo.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale chudák chlapec. Být nejdřív tak malý a potom zemřít jako obr.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Třeba mu ta ironie přijde… směšná.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je to zvláštní představa, že by můj klíček mohl spasit lidstvo. Alespo</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> před útokem těch bestií. Kdo nás zachrání, až se znovu staneme nepřáteli sami sobě?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„My nepřátelé nejsme, vy a já.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Těch, kteří jsou něčími nepřáteli, není mnoho. Ale ti, kteří jsou plní chamtivosti nebo nenávisti, pýchy nebo strachu</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> jejich náruživost je dost silná, aby vtáhla do války celý svět.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Když může Bůh přivést na svět jednu silnou duši, aby nás z</emphasis><emphasis>achránila před jedním nebezpečím, proč by nevyslyšel naše modlitby a nepřivedl na svět další, až ji budeme potřebovat?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jenže vy víte, sestro Carlotto, že toho chlapce, o němž mluv</emphasis><emphasis>íme, nepřivedl na svět Bůh. Byl stvořen únoscem, vrahem dětí, vědcem mimo zákon.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Víte, proč má Satan stále takový vztek? Protože pokaždé, když udělá nějakou obzvlášť vydařenou darebnost, Bůh ji využije ve pr</emphasis><emphasis>ospěch vlastní dobré věci.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže Bůh využívá jako svého nástroje špatné lidi.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Bůh nám dává volnost páchat velké zlo, když se tak rozhodneme. Potom využije své volnosti udělat z tohoto zla dobro, protože se tak rozhodne.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže z dlouhodobého hlediska Bůh vždycky zvítězí.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jistě.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale krátkodobě to </emphasis><emphasis>může být nepříjemné.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A kdy v minulosti byste raději zemřel, než abyste tady dnes byl živý?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To je ono. Časem si zvykneme na všechno. Nacházíme naději v čemkoli.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Proto jsem nikdy nepochopila sebevraždu. I ti, kteří trpí těžkou krizí nebo vinou</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> copak ve svém srdci necítí, jak jim Kristus Utěšitel dává naději?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To se mě ptáte?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Bůh není po ruce, tak se ptám jiného smrtelníka.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Podle mého názoru při sebevraždě ve skutečnosti nejde o ukončení života.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tak o co tedy?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je to jediný způsob, jak může bezmocný člověk dosáhnout toho, aby všichni ostatní přestali vidět jeho hanbu. To není přání zemřít, ale skrýt se.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jako se Adam s Evou skryli před Hospodinem.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Protože byli nazí.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kéž by si tito nešťastní lidé dokázali uvědomit, že jsme nazí všichni. Všichni se chceme skrýt. Ale život je tak krásný. Proto ať pokračuje.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vy tedy nevěříte, že termiťané jsou šelma z Apokalypsy, sestro?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ne, Antone. Věřím, že jsou to také děti Boží.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A přesto jste našla tohoto chlapce právě proto, aby je zničil, až vyroste.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Porazil. Kromě toho, jestli Bůh nechce, aby zemřeli, nezemřou.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A jestli Bůh chce, abychom zemřeli my, tak to uděláme. Proč se potom tak snažíte?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Protože jsem tyto své ruce dala Bohu a sloužím mu nejlépe, jak umím. Kdyby nechtěl, abych Beana našla, nenašla bych ho.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A jestli Bůh chce, aby zvítězili termiťané?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Najde si nějaké jiné ruce, aby to udělaly. Na takovou práci moje použít nemůže.“</emphasis></p>

<p>Poslední dobou se stalo pravidlem, že Wiggin nechal velitele čet, aby cvičili s vojáky, a sám zmizel. Bean využil svého připojení jako Graff, aby zjistil, co dělá. Chodil studovat videozáznamy zachycující vítězství Mazera Rackhama a dělal to mnohem intenzivněji a soustředěněji než kdy dřív. A jelikož Wigginova armáda každý den chodila do bitvy a vycházela z ní vždy vítězně, tentokrát i ostatní velitelé armád a mnozí velitelé čet a obyčejní vojáci začali chodit do knihovny, dívali se na tytéž videozáznamy a snažili se porozumět jim, snažili se vidět v nich to, co viděl Wiggin.</p>

<p>Hloupost, usoudil Bean. Wiggin nehledá něco, co by se dalo použít tady v Bitevní škole – vytvořil silnou, přizpůsobivou armádu a dokáže rozhodnout na místě, co s ní udělat. Studuje ty snímky proto, aby zjistil, jak porazit termiťany. On už totiž ví, že jednoho dne proti nim bude stát. Učitelé by nebořili celý systém, který tady v Bitevní škole fungoval, kdyby se neblížil kritický okamžik, kdyby Endera Wiggina nepotřebovali, aby nás zachránil před útokem termiťanů. Proto Wiggin termiťany studuje a zoufale se snaží přijít na to, co chtějí, jak bojují, jak umírají.</p>

<p>Proč učitelé nevidí, že Wiggin je hotový? Už na Bitevní školu ani nemyslí. Měli by ho odtud vzít a dát do Taktické školy, nebo prostě tam, kde může jeho výcvik pokračovat. Místo toho na něho tlačí, unavují ho.</p>

<p>A nás taky. Jsme unavení.</p>

<p>Bean to viděl zejména na Nikolajovi, který musel dřít usilovněji než ostatní, aby udržel krok. Kdybychom byli obyčejná armáda, pomyslel si Bean, většina z nás by na tom byla jako Nikolaj. A vlastně mnozí jsou – Nikolaj nebyl první, na kom se projevovalo vyčerpání. Vojákům v jídelně vypadávaly z rukou příbory a podnosy. Minimálně jeden se v posteli pomočil. Častěji se při tréninku hádáme. Naše učení trpí. Každý má svou mez. Dokonce i já, dokonce i geneticky upravený Bean, myslící stroj. Potřebuju čas na promazání a doplnění paliva, a nedostávám jej.</p>

<p>Bean dokonce napsal plukovníku Graffovi strohý, popudlivý vzkaz, v němž stálo: „Jedna věc je vojáky vycvičit a jiná věc je vyčerpat je.“ Nedostal žádnou odpověď.</p>

<p>Bylo pozdě odpoledne, do otevření jídelny zbývalo půl hodiny. Ráno již vyhráli jednu hru a pak cvičili po vyučování, i když velitelé čet na Wigginův popud nechali své vojáky odejít dřív. Většina členů armády Draků se oblékala po sprchování, ale někteří už odešli zabít čas do hrací místnosti nebo do videosálu… nebo do knihovny. Několik si jich ještě procházelo, co předtím cvičili, ale věcmi do školy se nezabýval žádný.</p>

<p>Ve dveřích se objevil Wiggin a mával novým rozkazem.</p>

<p>Druhá bitva v <emphasis>jeden</emphasis> den.</p>

<p>„Je to divoké, ale nemáme čas,“ prohlásil Wiggin. „Bonzovi dali vědět asi před dvaceti minutami a než se dostaneme ke dveřím, budou uvnitř dobrých pět minut.“</p>

<p>Čtyři vojáky od dveří – byli všichni mladí, ale nováčci už to nebyli, teď patřili k veteránům – poslal pro ostatní, kteří už odešli. Bean se rychle oblékl – už se naučil, jak to udělat sám, ale neobešlo se to bez mnoha vtipů na konto toho, že je jediný voják, který si musí cvičit oblékání a stejně je pomalý.</p>

<p>Oblékání provázely nářky, že to začíná být pitomé, že by armáda Draků mohla dostat čas od času pauzu. Nejhlasitější byl Fly Molo, ale i Divoký Tom, který se obvykle všemu smál, byl rozčilený. Když se Tom ozval: „Dvakrát v jednom dni se nikdy nebojuje!“ Wiggin odpověděl: „A taky ještě nikdo neporazil armádu Draků. Chceš tentokrát dostat na frak?“</p>

<p>Samozřejmě ne. Nikdo nechtěl prohrát. Potřebovali si jen postěžovat.</p>

<p>Chvíli to trvalo, ale nakonec stáli všichni na chodbě před bitevní místností. Brána už byla otevřená. Několik opozdilců si ještě oblékalo hrací oděvy. Bean byl hned za Divokým Tomem, takže viděl dovnitř. Jasné světlo. Žádné hvězdy, žádná mřížka, vůbec žádný úkryt. Nepřátelská brána byla otevřená, a přesto nebylo vidět jediného vojáka Mloků.</p>

<p>„Kamarádi,“ ozval se Divoký Tom. „Oni taky ještě nevylezli.“</p>

<p>Bean obrátil oči v sloup. Samozřejmě už venku byli. Ale v místnosti, kde se nebylo kam skrýt, se prostě zformovali nahoře na stropě, shromáždili se kolem brány armády Draků, připraveni zneškodnit každého, kdo z ní vyjde.</p>

<p>Wiggin si všiml výrazu Beanova obličeje, usmál se a zakryl si ústa, aby dal všem znamení, že mají být zticha. Opsal rukou kruh kolem dveří, aby jim ukázal, kde jsou Mloci shromážděni, a potom jim naznačil, aby couvli.</p>

<p>Strategie byla jasná a jednoduchá. Jelikož jim Bonzo Madrid prokázal tu laskavost, že svou armádu přilepil ke stěně, aby si počkala na porážku, zbývalo najít správný způsob, jak se do bitevní místnosti dostat a masakr provést.</p>

<p>Wigginovo řešení – které se Beanovi zamlouvalo – spočívalo v tom, že si větší vojáci klekli tak, aby si neseděli na patách, a zmrazili si nohy; tím se z nich stala jakási obrněná vozidla. Potom si jeden menší voják klekl velkému na lýtka, jednou rukou ho objal kolem pasu a nachystal se, aby mohl střílet. Nejmohutnější vojáci byli využiti jako vyhazovači, kteří jednotlivé páry vypustí do bitevní místnosti.</p>

<p>Zase jednou se hodilo být malý. Bean a Divoký Tom posloužili jako pár, na němž Wiggin předvedl, co po nich chce. Díky tomu mohl právě Bean zahájit řež, když byly první dva páry vhozeny do místnosti. Téměř okamžitě zlikvidoval tři vojáky nepřítele – na tak krátkou vzdálenost byl paprsek úzký a likvidace byla rychlá. Když se začali dostávat z dostřelu, Bean Divokého Toma přelezl a odrazil se od něho východním směrem a maličko nahoru, zatímco Tom se rozletěl ještě rychleji k opačné straně místnosti. Když ostatní Draci zpozorovali, jak se Beanovi podařilo zůstat na dostřel a přitom se pohybovat šikmo, tedy tak, že ho bylo těžké zasáhnout, udělali totéž. Nakonec Beana zneškodnili, ale to už nebylo podstatné – Mloci byli zlikvidováni do jednoho, aniž se některý z nich odlepil od stěny. Dokonce ani ve chvíli, kdy bylo jasné, že představují snadné, nepohyblivé terče, Bonzo nepochopil, že to je cesta do záhuby, dokud nezmrazili jeho samotného, a nikdo jiný neměl dost iniciativy, aby jeho původní rozkaz odvolal a dal se do pohybu, aby tím znesnadnil zásah. Byl to další názorný příklad, proč bude velitel, který vládne strachem a všechna rozhodnutí dělá sám, vždycky poražen, dřív nebo později.</p>

<p>Celá bitva netrvala ani minutu, počínaje okamžikem, kdy Bean prolétl na Divokém Tomovi dveřmi, do zmrazení posledního Mloka.</p>

<p>Beana překvapilo, že Wiggin, obvykle tak klidný, je dnes vzteklý a dává to na sobě znát. Ještě než major Anderson stačil oficiálně poblahopřát vítězi, Wiggin se na něho rozkřikl: „Myslel jsem, že proti nám postavíte armádu, která nám bude v poctivém boji rovnocenným soupeřem.“</p>

<p>Proč by si měl něco takového myslet? Wiggin a Anderson spolu museli mít nějaký rozhovor, v němž mu Anderson něco slíbil a pak to nesplnil.</p>

<p>Ale Anderson nic nevysvětloval. „Blahopřeji k vítězství, veliteli.“</p>

<p>Wiggin na to odmítal přistoupit. Vyvíjelo se to jinak než obvykle. Wiggin se obrátil ke své armádě a vyvolal Beana. „Kdybys byl velitelem Mloků, co bys udělal?“</p>

<p>Jelikož ho jiný Drak předtím využil k odrazu ve volném prostoru, Bean se momentálně vznášel dole u nepřátelské brány, ale otázku zaslechl – Wiggin si nebral servítky. Bean se zdráhal odpovědět, protože věděl, že je to velká chyba, urážet Mloky a chtít po nejmenším vojákovi Draků, aby opravoval Bonzovu hloupou taktiku. Wiggina nedržela Bonzova ruka kolem krku tak jako Beana. Jenže Wiggin byl velitel, Bonzova taktika byla hloupá a říct to byla zábava.</p>

<p>„Zachoval bych proměnlivý útvar v pohybu před branou,“ odpověděl Bean hlasitě, aby ho slyšeli všichni vojáci – dokonce i Mloci, kteří se stále drželi u stropu. „Nikdy nesmíte zůstat na místě, když nepřítel přesně ví, kde jste.“</p>

<p>Wiggin se znovu otočil k Andersonovi. „Když už podvádíte, proč nevycvičíte jinou armádu tak, aby podváděla inteligentně?“</p>

<p>Anderson zůstával klidný, Wigginův výbuch ignoroval. „Myslím, že byste měl svolat svoji armádu.“</p>

<p>Wiggin dnes neztrácel čas rituály. Stiskl tlačítka a odmrazil obě armády najednou. A místo aby svou armádu nechal nastoupit, aby přijala kapitulaci poražených, ihned zvolal: „Armáda Draků, rozchod!“</p>

<p>Bean patřil k těm, kteří měli k bráně nejblíž, ale počkal si skoro až nakonec, aby zůstal s Wigginem. „Pane,“ začal, „právě jste Bonza ponížil a on –“</p>

<p>„Já vím,“ zarazil ho Wiggin. Pak se poklusem vzdálil, nechtěl o tom nic slyšet.</p>

<p>„Je nebezpečný!“ zavolal za ním Bean. Marná snaha. Buď si Wiggin už uvědomil, že vyprovokoval nesprávného surovce, nebo mu to bylo jedno.</p>

<p>Udělal to snad schválně? Wiggin se vždycky ovládal, vždycky jednal podle plánu. Bean si však nedovedl představit žádný plán, který by vyžadoval křičet na majora Andersona a zesměšnit Bonza před celou jeho armádou.</p>

<p>Proč by Wiggin dělal takovou hloupost?</p>

<p>Bylo prakticky nemožné myslet na geometrii, přestože další den měl být test. Příprava do školy teď byla naprosto bezvýznamná, přesto dál psali testy a odevzdávali, případně neodevzdávali školní úkoly. V posledních několika dnech Beanovy  výsledky přestaly být dokonalé. Ne že by neznal odpovědi nebo přinejmenším způsob, jak k výsledkům dospět. Šlo o to, že v duchu odbíhal k věcem, které byly důležitější – nové taktice, jež by mohla zaskočit nepřítele; novým trikům, jimiž by učitelé mohli změnit zaběhaná schémata; úvahám, co se asi děje v té větší válce, že se systém začíná takto hroutit; co se stane na Zemi a v MF, jakmile budou termiťané poraženi. Pokud budou poraženi. V takové situaci bylo těžké soustředit se na objemy, obsahy, plochy a rozměry trojrozměrných těles. Když měli ve včerejším testu řešit problémy gravitace v blízkosti planetárních a hvězdných hmot, Bean to definitivně vzdal a napsal:</p>

<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>

<p>AŽ ZJISTÍTE HODNOTU N, DOKONČÍM TENTO TEST.</p>

<p>Věděl, že všichni učitelé vědí, co se děje. A pokud chtěli nadále předstírat, že na učení záleží, klidně, byla to jejich věc, ale on hrát nemusel.</p>

<p>Současně si uvědomoval, že otázky gravitace jsou pro člověka, který pravděpodobně skončí v Mezinárodní flotile, dost důležité. Kromě toho potřeboval mít základy z geometrie, neboť měl docela dobrou představu o tom, jaká matematika ještě přijde. V budoucnosti nebude technikem, dělostřelcem, raketovým vědcem a se vší pravděpodobností dokonce ani pilotem. Přesto musel to, co oni znali, znát ještě lépe, pokud chtěl, aby ho uznávali a šli za ním.</p>

<p>Dnes večer prostě ne, řekl si. Dnes večer si můžu odpočinout. Co se potřebuju naučit, naučím se zítra. Až nebudu tak unavený.</p>

<p>Zavřel oči.</p>

<p>Znovu je otevřel. Otevřel svou skříňku a vytáhl z ní panel.</p>

<p>Na ulicích Rotterdamu býval unavený, vyčerpaný hladem, podvýživou a zoufalstvím. Ale zůstával ve střehu. Stále uvažoval. A proto se dokázal udržet naživu. V této armádě začínali být unavení všichni, což znamenalo, že bude docházet k dalším a dalším hloupým chybám. Bean si mohl ze všech nejmíň dovolit být hloupý. To, že nebyl hloupý, byla jeho jediná devíza.</p>

<p>Přihlásil se. Na displeji naskočila zpráva:</p>

<p><strong>Okamžitě přijď ke mně. Ender</strong></p>

<p>Do večerky zbývalo deset minut. Bylo možné, že Wiggin zprávu odeslal už před třemi hodinami. Ale raději pozdě než vůbec. Seskočil z postele, s botami neztrácel čas a vyšel na chodbu jen v punčochách. Zaklepal na dveře označené</p>

<p>VELITEL</p>

<p>ARMÁDA DRAKŮ</p>

<p>„Dále,“ ozval se Wiggin.</p>

<p>Bean otevřel dveře a vstoupil. Wiggin vypadal unaveně, tak jako vždycky vypadal unaveně plukovník Graff. Propadlá kůže kolem očí, povadlý obličej, shrbená ramena, ale oči stále bystré a pronikavé, pozorné a přemýšlivé. „Zrovna jsem našel váš vzkaz.“</p>

<p>„To je v pořádku.“</p>

<p>„Světla za chvilku zhasnou.“</p>

<p>„Pomůžu ti ve tmě najít cestu.“</p>

<p>Ta jízlivost Beana překvapila. Jako obvykle, Wiggin si smysl jeho poznámky vyložil úplně špatně. „Jenom jsem nevěděl, jestli víte, kolik je hodin –“</p>

<p>„Vždycky vím, kolik je hodin.“</p>

<p>Bean si v duchu vzdychl. Nikdy to neselhalo. Každý rozhovor s Wigginem se změnil v nesmyslnou hádku, kterou Bean vždycky prohrál, přestože příčinou celé záležitosti bylo záměrné nepochopení ze strany Wiggina. Beanovi to vadilo. Uznával, že Wiggin je geniální, a vážil si ho. Proč by Wiggin nemohl někdy najít něco dobrého taky na něm?</p>

<p>Neřekl však nic. Nemohl říct nic, co by mohlo situaci napravit. Wiggin ho k sobě zavolal, tak ať on posune hovor dál.</p>

<p>„Vzpomínáš si na náš rozhovor před čtyřmi týdny? Když jsi mi řekl, abych z tebe udělal velitele čety?“</p>

<p>„Hmm.“</p>

<p>„Od té doby jsem jmenoval pět velitelů čet a pět jejich zástupců. Tys mezi nimi nebyl.“ Wiggin povytáhl obočí. „Bylo to správné rozhodnutí?“</p>

<p>„Ano, pane.“ Ale jen proto, že ses neobtěžoval dát mi šanci, abych ukázal co ve mně je, než jsi je jmenoval.</p>

<p>„Teď mně řekni, jak sis vedl v těchto osmi bitvách.“</p>

<p>Bean chtěl nejdřív připomenout, jak se díky tomu, co Divokému Tomovi navrhl, četa C opětovně stala nejproduktivnější četou v armádě. Jak jeho taktické inovace a tvůrčí reakce na měnící se situace napodobili ostatní vojáci. Jenže to by bylo chvástání a částečně také porušení kázně. Důstojník, který se chtěl stát důstojníkem, by něco takového neřekl. Buď se Divoký Tom o Beanově přínosu zmínil – nebo ne. Beanovi nepříslušelo hlásit se k něčemu, co nebylo ve veřejně přístupných záznamech. „Dneska mě poprvé vyřadili z boje tak brzy, ale podle počítače jsem měl jedenáct úspěšných zásahů, než jsem musel přestat. Nikdy jsem neměl míň než pět zásahů v jedné bitvě. Vždycky jsem také splnil každý uložený úkol.“</p>

<p>„Beane, proč tě udělali vojákem tak mladého?“</p>

<p>„Nebyl jsem mladší než vy.“ Nebyla to tak úplně pravda, ale mnoho nechybělo.</p>

<p>„Ale proč?“</p>

<p>Kam mířil? Bylo to rozhodnutí učitelů. Vypátral snad, že tím, kdo sestavil seznam, byl Bean? Věděl, že Bean se vybral sám? „Nevím.“</p>

<p>„Ty to víš a já taky.“</p>

<p>Ne. Wiggin se neptal konkrétně na to, proč udělali vojákem Beana. Zajímalo ho, proč jsou najednou bažanti povyšováni v tak mladém věku. „Pokoušel jsem se na to přijít, ale jsou to jenom dohady.“ Pravda, Beanovy  dohady nikdy nebyly jen tak obyčejnými odhady – ale totéž platilo pro Wiggina. „Vy jste – vynikající. Oni to poznali a protlačili vás dopředu –</p>

<p>„Řekni mně <emphasis>proč</emphasis>, Beane.“</p>

<p>Teprve teď Bean pochopil, na co se Ender ve skutečnosti ptá. „Protože nás potřebují, proto.“ Sedl si na podlahu a zadíval se nikoli Wigginovi do tváře, ale na jeho nohy. Bean věděl věci, které vědět neměl. Takové věci, že ani učitelé neměli ponětí, že je ví. „Protože potřebují někoho, kdo porazí termiťáky. Nic jiného je nezajímá.“</p>

<p>„Dobře, že to víš, Beane.“</p>

<p>Proč je tak důležité, abych to věděl, chtěl se zeptat Bean. Nebo to myslíš tak, že by to měli vědět lidé obecně? Že bys konečně zjistil a pochopil, kdo jsem? Že já jsem <emphasis>ty</emphasis>, jenom chytřejší a méně sympatický, lepší stratég, ale horší velitel? Že když zklameš, když se zlomíš, když onemocníš a zemřeš, přijdu na řadu já? Proto to potřebuju vědět?</p>

<p>„Protože,“ pokračoval Wiggin, „většina hochů v této škole si myslí že hra je důležitá <emphasis>sama o sobě</emphasis>, ale není. Je důležitá jedině proto, že jim pomáhá najít malé kluky, ze kterých by mohli vyrůst opravdoví velitelé pro skutečné války. Ale hra jako taková může jít klidně do háje. A právě to dělají. Obětovali hru, porušují její pravidla.“</p>

<p>„Zvláštní,“ řekl Bean. „Myslel jsem, že to dělají jenom nám.“ Ne, jestli si Wiggin myslel, že Bean potřebuje vysvětlit právě tohle, nepochopil, kým Bean ve skutečnosti je. Ale seděl u Wiggina, vedl s ním tento rozhovor. To něco znamenalo.</p>

<p>„Začali jsme hrát o devět týdnů dřív, než jsme hrát měli. Hrajeme každý den. A teď dvakrát za jediný den. Beane, nevím, o co učitelům jde, ale moje armáda začíná být unavená a já taky. Vůbec nedodržují pravidla. Vytáhl jsem si z počítače staré přehledy. V dějinách hry nikdo nikdy nezničil tolik nepřátel a nikomu nezůstalo tolik vlastních vojáků.“</p>

<p>Co to mělo být, chvástání? Bean odpověděl tak, jak se na chvástání odpovídat má. „Jste nejlepší, Endere.“</p>

<p>Wiggin zavrtěl hlavou. Pokud si ironie  v Beanově hlase vůbec povšiml, nezareagoval na ni. „Možná. Ale to, že jsem dostal takové vojáky, jaké jsem dostal, nebyla náhoda. Bažanty a odpadlíky z ostatních armád, ale když se dali dohromady, můj nejhorší voják by mohl být v jiné armádě velitelem čety. Pomohli mi, ale teď dělají všechno proti mně. Beane, oni nás chtějí srazit na kolena.“</p>

<p>Takže Wiggin nakonec pochopil, jak byla jeho armáda vybrána, byť nevěděl, kdo ji vybral. Nebo možná věděl všechno, ale v tuto chvíli nechtěl Beanovi víc vyjevit. Bylo těžké odhadnout, kolik z toho, co Wiggin dělá, je vykalkulované, a kolik je pouhá intuice. „Vás srazit nemůžou.“</p>

<p>„To by ses divil.“ Wiggin se najednou prudce nadechl, jako by jím projela ostrá bolest, nebo jako by musel ve větru rychle popadnout dech; Bean se na něho podíval a uvědomil si, že nemožné se stává skutkem. Aniž by si ho Ender Wiggin chtěl dobírat, opravdu se mu svěřoval. Ne úplně, jen trochu. Ender Beanovi ukazoval, že je člověk. Přibíral ho mezi nejvěrnější. Dělal z něj… co? Rádce? Důvěrníka?</p>

<p>„Možná byste se divil vy,“ odvětil Bean.</p>

<p>„Množství geniálních nových nápadů, se kterými můžu každý den přijít, má své meze. Někdo na mě vyrukuje s něčím, na co jsem předtím nepomyslel, a já nebudu připravený.“</p>

<p>„A co se stane?“ zeptal se Bean. „Přinejhorším prohrajete jednu hru.“</p>

<p>„Ano. To je nejhorší, co by se mohlo stát. Nemůžu prohrát žádnou hru. Protože když nějakou prohraju –“</p>

<p>Myšlenku nedokončil. Bean uvažoval, co si pod těmi dopady Ender představuje. Pouze to, že by se zhroutila legenda Endera Wiggina jakožto dokonalého vojáka? Nebo to, že by jeho armáda přestala věřit jemu či vlastní neporazitelnosti? Nebo šlo o tu větší válku a ztracená hra tady v Bitevní škole by mohla otřást vírou učitelů, že Ender je velitelem pro budoucnost, tím, který má vést flotilu, pokud se ho podaří připravit dřív, než invazní sbor termiťanů dorazí?</p>

<p>Bean opět netušil, jak přesnou představu mají učitelé o tom, kolik toho uhodl o vývoji války ve větším měřítku. Bylo lepší mlčet.</p>

<p>„Potřebuju, abys byl chytrý, Beane. Potřebuju, abys vymýšlel řešení problémů, s jakými jsme se dosud nesetkali. Chci, abys vyzkoušel věci, které nikdy nikdo nevyzkoušel, protože jsou to vyložené pitomosti.“</p>

<p>Tak o co tady vlastně jde, Endere? Čím jsem si zasloužil, že sis k sobě dnes v noci pozval právě mě? „Proč já?“</p>

<p>„Třebaže armáda Draků má několik lepších vojáků, než jsi ty – ne moc, ale pár se jich najde – není tu nikdo, kdo by dokázal přemýšlet líp a rychleji než ty.“</p>

<p><emphasis>Všiml</emphasis> si toho. A Bean si po měsíci zklamání uvědomil, že to tak bylo lepší. Ender sledoval, jak si počíná v boji, posuzoval ho podle toho, co dělal, ne podle školní reputace nebo podle pověstí, že má nejlepší výsledky v dějinách školy. Bean si toto ocenění zasloužil a dostalo se mu jej od jediného člověka na škole, po jehož uznání Bean toužil.</p>

<p>Ender k němu přistrčil panel, aby se mohl podívat. Bylo na něm dvanáct jmen. Dva až tři vojáci z každé čety. Bean okamžitě poznal, jak je Ender vybral. Byli to všechno dobří vojáci, sebejistí a spolehliví. Ale nepatřili k těm nápadným, skvělým, k těm, kteří se rádi předváděli. Fakticky to byli vojáci, jichž si Bean mezi těmi, kteří nebyli veliteli čet, cenil nejvíc. „Vyber si z nich pět,“ promluvil Ender. „Po jednom z každé čety. Vytvořím speciální jednotku a ty ji budeš cvičit. Jenom při mimořádném výcviku. Budeš mě informovat, co s nimi děláš. Neztrácej moc času s jednou věcí. Většinou budete ty i tvoje speciální jednotka součástí armády, jejích pravidelných struktur. Do té doby, než tě budu potřebovat. Než dojde k něčemu, co zvládneš jedině ty.“</p>

<p>Na těch dvanácti jménech byla zvláštní ještě jedna věc. „Samí nováčci,“ poznamenal Bean. „Žádný veterán.“</p>

<p>„Po minulém týdnu jsou všichni naši vojáci veteráni. Uvědomuješ si, že podle hodnocení jednotlivců je všech čtyřicet našich vojáků v padesátce nejlepších? Že musíš sklouznout na sedmnáctou příčku, abys našel <emphasis>jiného</emphasis> vojáka než Draka?“</p>

<p>„Co když nic nevymyslím?“ zeptal se Bean.</p>

<p>„Potom jsem se v tobě zmýlil.“</p>

<p>Bean se ušklíbl. „Nezmýlil jste se.“</p>

<p>Světla zhasla.</p>

<p>„Najdeš zpáteční cestu, Beane?“</p>

<p>„Asi ne.“</p>

<p>„Tak zůstaň tady. Když nastražíš uši, uslyšíš v noci dobrého skřítka, jak přijde a nechá nám tu úkoly na zítřek.“</p>

<p>„Myslíte, že nás zítra pošlou znovu do bitvy?“ Bean to myslel jako žert, ale Ender neodpověděl.</p>

<p>Bean zaslechl, jak leze do postele.</p>

<p>Ender byl na velitele ještě pořád malý. Nohy mu zdaleka nedosahovaly na konec postele, takže tam zbývalo dost místa, kde se Bean mohl schoulit. Vylezl si nahoru a ležel bez hnutí, aby Endera nevyrušil ze spánku. Pokud spal. Pokud nebyl vzhůru, tiše neležel a nesnažil se najít smysl… v čem vlastně?</p>

<p>Pro Beana znamenal úkol, který dostal, pouze přemýšlet o nepředstavitelném – o hloupých tricích, které by proti nim mohly být použity, a způsobech, jak jim čelit; o stejně hloupých vylepšeních, která by mohli zavést, aby do ostatních armád zaseli zmatek a, pokud bylo Beanovo tušení správné, svedli je k napodobování naprosto nesmyslných strategií. Protože velitelů, kteří chápali, proč armáda Draků vítězí, bylo málo, napodobovali taktické varianty použité v jedné konkrétní bitvě, místo aby si všímali základní metody, již Ender při výcviku a organizaci své armády používal. Jak řekl Napoleon, jediné, nad čím má velitel skutečně moc, je jeho armáda – výcvik, morálka, důvěra, iniciativa, velení a v menší míře zásobování, rozmístění, pohyb, oddanost a odvaha v boji. To, co udělá nepřítel a co přinese náhoda, se naplánovat nedá. Velitel musí být schopen své plány rychle měnit, pokud se objeví překážka nebo se otevře příležitost. Pokud jeho armáda není připravena a ochotna plnit jeho vůli, je jeho chytrost k ničemu.</p>

<p>Méně schopní velitelé to nepochopili. Nepoznali, že Ender vyhrává proto, že jeho armáda pohotově a plynule reaguje na změnu, a proto je nenapadlo nic lepšího než napodobit konkrétní taktiku, kterou ho viděli použít. I kdyby Beanovy  kreativní manévry byly pro výsledek bitvy nepodstatné, vedly by ostatní velitele k tomu, aby ztráceli čas napodobováním nepodstatností. Čas od času by něco z jeho nápadů mohlo přijít vhod. Ale především měl odvádět pozornost.</p>

<p>Beanovi to vyhovovalo. Jestli Ender chtěl aktivity na odvedení pozornosti, měl je mít. Důležité bylo, že si pro jejich obstarání vybral právě Beana. A Bean byl odhodlán splnit úkol co nejlépe.</p>

<p>Jenže jestli dnes v noci Ender ležel a nespal, nebylo to tím, že si dělal starosti o zítřejší, pozítřejší a popozítřejší bitvy armády Draků. Ender myslel na termiťany a na to, jak se s nimi utká, až ukončí výcvik a bude vržen do války, kde budou na jeho rozhodnutích záviset skutečné životy skutečných lidí a na výsledku bude záviset přežití lidstva.</p>

<p>Kde je moje místo v <emphasis>tomto</emphasis> plánu? Jsem docela rád, že to břemeno leží na Enderovi, ne proto, že bych je neunesl – možná bych to zvládl – ale proto, že v Enderův úspěch věřím víc, než bych věřil ve svůj. Nevím, čím to je, že muži milují velitele, který rozhoduje, kdy zemřou, ale Ender to v sobě má, a jestli to mám já, zatím si toho nikdo nevšiml. Kromě toho – i bez genové manipulace má Ender schopnosti, které testy neodhalily, které jsou hlubší než pouhý intelekt.</p>

<p>Ale nemělo by to být všechno jen na něm. Mohu mu pomoci. Mohu pustit z hlavy geometrii, astronomii a všechny další nesmysly a soustředit se na problémy, které ho tíží nejneodkladněji. Začnu zkoumat, jak válčí jiní živočichové, zejména hmyz žijící ve společenstvech, neboť tak jako my jsme podobní primátům, jsou termiťané podobní mravencům. A mohu mu hlídat záda.</p>

<p>Bean si znovu vzpomněl na Bonza Madrida. Na strašlivý hněv rotterdamských tyranů.</p>

<p>Proč učitelé Endera do tohoto postavení přivedli? Je evidentním terčem nenávisti ostatních chlapců. V Bitevní škole měly děti válku v sobě. Prahly po triumfu. Nenáviděly prohru. Pokud by jim tyto vlastnosti chyběly, nikdy by je sem nevzali. Přesto byl Ender hned na počátku oddělen od ostatních – mladší, ale chytřejší, voják s vynikajícími výsledky a teď velitel, vedle něhož všichni ostatní velitelé vypadali jako mimina, kterým teče mléko po bradě. Někteří velitelé porážku přijímali – například Carn Carby teď Endera za jeho zády vychvaloval a studoval jeho bitvy, aby se pokusil odkoukat, jak vítězit; přitom ho vůbec nenapadlo, že k pochopení Enderových vítězství je nutné studovat jeho výcvik, ne bitvy. Ale většina ostatních velitelů reagovala rozmrzelostí, strachem, studem, vztekem a žárlivostí a měla povahu na to, aby tyto pocity převedla do násilného jednání – pokud si byli jisti vítězstvím.</p>

<p>Bylo to stejné jako na ulicích Rotterdamu. Stejné jako s tyrany, soupeřícími o nadvládu, o postavení, o uznání. Ender svlékl Bonza do naha. To se nedá strpět. Určitě se pomstí, tak jako se za své ponížení pomstil Achilles.</p>

<p>A učitelé tomu rozuměli. Dělali to schválně. Ender zřejmě zvládl každý test, který mu přichystali – s tím, co se v Bitevní škole obvykle učilo, byl hotový. Tak proč ho nepřeložili na vyšší úroveň? Protože chtěli, aby dostal lekci, nebo se snažili, aby absolvoval test, který nebyl obsahem běžných osnov. Jenže tento test mohl skončit smrtí. Bean cítil na krku Bonzovy prsty. Ten hoch byl typ, který, když odhodí zábrany, se bude kochat absolutní mocí, již vrah získává v okamžiku smrti své oběti.</p>

<p>Stavějí Endera do situace, jako by byl na ulici. Zkoušejí ho, aby zjistili, jestli dokáže přežít.</p>

<p>Hlupáci, nemají ponětí, co dělají. Ulice není test. Ulice je loterie.</p>

<p>Já z ní vyšel jako vítěz – přežil jsem. Jenže Enderovo přežití nebude záviset na jeho schopnostech. Štěstí hraje až příliš velkou roli. A umění, odhodlání a síla protivníka.</p>

<p>Je možné, že Bonzo není schopen ovládat emoce, které ho oslabují, ale jeho přítomnost v Bitevní škole znamená, že něco umět musí. Udělali jej velitelem, protože vojáci jistého typu za ním půjdou bez ohledu na hrůzu a smrt. Enderův život je ve smrtelném ohrožení. A učitelé, kteří nás mají za děti, vůbec netuší, jak rychle může smrt přijít. Stačí na několik minut odvrátit zrak, vzdálit se tak, že není možné vrátit se včas, a váš drahocenný Ender Wiggin, do něhož vkládáte všechny své naděje, bude dočista mrtvý. Viděl jsem na ulicích Rotterdamu, jak to chodí. Stejně dobře se to může stát ve vašich čisťoučkých místnostech tady v kosmu.</p>

<p>Proto Bean toho večera, kdy ležel u Enderových nohou, nadobro odsunul učení na vedlejší kolej. Měl teď místo toho dva nové směry studia. Chtěl Enderovi pomoci s přípravou na válku, na níž mu záleželo, válku s termiťany. Ale také mu chtěl pomoci v pouliční rvačce, která se na něho chystala.</p>

<p>Nedalo se říci, že by Ender na nebezpečí nedbal. Po nějaké šarvátce, která se odehrála v bitevní místnosti při jednom z Enderových prvních nácviků ve volném čase, absolvoval kurs sebeobrany, takže o boji muže proti muži něco věděl. Jenže Bonzo proti němu nepůjde jako muž proti muži. Příliš palčivě si uvědomoval, že by byl poražen. Bonzovi nepůjde o odvetu, nebude to rehabilitace. Bude to potrestání. Bude to likvidace. Přivede si tlupu.</p>

<p>A učitelé si nebezpečí uvědomí až tehdy, když bude příliš pozdě. Zatím nebrali nic, co děti dělaly, jako „opravdové“.</p>

<p>Proto si Bean nejdřív promyslel důvtipné hlouposti, které by se svou novou četou mohl dělat, a potom se pokusil přijít na to, jak zařídit, aby si to Bonzo, až dojde na věc, musel s Enderem Wigginem rozdat sám nebo vůbec ne. Jak Bonza zbavit podpory. Zmást morálku a povést každého surovce, který by chtěl jít s ním.</p>

<p>To je práce, kterou Ender dělat nemůže. Ale zvládnout se to dá.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Pátá část</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>VELITEL</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA </strong><strong>17</strong></p>

<p><emphasis>MEZNÍ LANO</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vážně nevím, co si o tom myslet. Bean dal psychohře jen jednu šanci. Vytáhla tvář tohoto dítěte a on z toho úplně zjankovatěl. Strachem? Hněvem? Copak nikdo neví, jak ta takzvaná hra vlastně funguje? Ender si prošel peklem, když mu ukázala obrázky jeho bratra, které neměla kde vzít, a přesto je měla. A teď</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> byl to snad manévr s hluboko sahajícími kořeny, který otevírá cestu k objevným závěrům o Beanově psýše? Nebo to prostě byla jediná Beanovi známá osoba, jejíž snímek anály Bitevní školy vlastnily?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Bylo to jen řečnické cvičení, nebo skutečně chcete, abych na některou z těch otázek odpověděl?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Chci, abyste mi odpověděl na toto: jak mi sakra můžete říct, že něco bylo 'velice významné', když nemáte ponětí, co to znamená!“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Když se za vaším autem rozběhne člověk, který křičí a mává rukama, taky pochopíte, že mu jde o něco důležitého, i když mu nerozumíte ani slovo.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Aha, takže to byl křik?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To byla analogie. Obraz Achilla byl pro Beana mimořádně důležitý.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V pozitivním nebo negativním smyslu?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vidíte to příliš šablonovitě. Pokud to byla negativní odezva, stojí za jeho negativními pocity vůči Achillovi nějaké strašlivé trauma, které v sobě Bean nosí? Nebo byla negativní proto, že mu způsobilo trauma, jak byl od Achilla odtržen, a touží se k němu vrátit?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže když máme nezávislý zdroj informací, který nám říká, abychom je nedávali k sobě…“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pak má ten nezávislý zdroj skutečně pravdu, nebo…“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nebo se skutečně mýlí.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Byl bych konkrétnější, kdyby to šlo. Dal nám jenom minutu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To je výmluva. Sledovali jste přes psychohru veškeré snahy, které vyvíjel pod identitou učitele.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A podali jsme vám o tom zprávu. Částečně je za tím jeho touha mít moc</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> tak to alespo</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> začalo</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> ale postupně se z toho stal způsob, jak přijmout odpovědnost.</emphasis></p>

<p><emphasis>Jistým způsobem se stal učitelem. Důvěrné informace, které získal, využil také k tomu, aby si vytvořil iluzi, že je součástí komunity.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To přece je.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Má jen jednoho blízkého přítele, a to ještě jde spíš o vztah velkého bratra k malému.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Musím se rozhodnout, zda mohu Achilla umístit do Bitevní školy, dokud je tam Bean, nebo zda mám jednoho obětovat, abych si toho druhého udržel. A chci vědět, co mi na základě Beanovy  reakce na Achillovu tvář můžete poradit.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nebude se vám to líbit.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zkuste to.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Na základě onoho incidentu vám můžeme říci, že dát je dohromady bude buď opravdu velká chyba, nebo…“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Myslím, že se budu muset podrobně podívat na váš rozpočet.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pane, smyslem celého programu v té podobě, jak funguje, je to, že počítač vytváří spojení, která by nás nenapadla, a získává reakce, které jsme nehledali. Ve skutečnosti jej neřídíme.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To, že se program nevymyká kontrole, ještě neznamená, že program nebo programátor jsou inteligentní.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Když hovoříme o softwaru, obvykle nepoužíváme slovo 'inteligentní'. Považujeme tuto představu za naivní. Říkáme, že je 'komplikovaný'. To znamená, že ne vždy chápeme, co dělá. Ne vždy získáváme definitivní informace.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Podařilo se vám někdy o něčem získat definitivní informace?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tentokrát jsem zvolil nevhodné slovo já. Když se zabýváme lidskou myslí, nejde nám o definitivnost.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Co třeba 'užitečné'. Přišli jste na něco užitečného?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pane, řekl jsem vám, co víme. Rozhodnutí bylo na vás, než jsme vám tuto zprávu doručili, a je na vás i teď. Naše informace můžete a nemusíte využít. Ale je rozumné zastřelit posla?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Když člověk z posla nedostane, co to poselství obnáší, mám cukání v prstu na spoušti. Můžete odejít.“</emphasis></p>

<p>Na seznamu, který mu Ender dal, bylo Nikolajovo jméno, ale Bean záhy narazil na problém. „Já nechci,“ prohlásil Nikolaj. Beana nenapadlo, že by někdo mohl odmítnout. „Už tak mám co dělat, abych stačil.“</p>

<p>„Jsi dobrý voják.“</p>

<p>„O chlup. S velkou dávkou štěstí.“</p>

<p>„<emphasis>Všichni</emphasis> dobří vojáci to tak dělají.“</p>

<p>„Beane, když ve své normální četě zmeškám jeden nácvik denně, ztratím krok. Jak to doženu? A jeden nácvik denně s tebou stačit nebude. Jsem chytrý, Beane, ale nejsem Ender. Nejsem jako ty. Myslím, že právě to je věc, kterou nechápeš. Jaké to je <emphasis>nebýt</emphasis> jako ty. Prostě to není tak snadné a jasné.“</p>

<p>„Pro mě to taky není snadné.“</p>

<p>„Podívej, Beane, já to vím. A některé věci pro tebe udělat můžu. Ale tohle mezi ně nepatří. Prosím.“</p>

<p>Byla to Beanova první zkušenost s velením, a ono to nešlo. Zjistil, že dostává vztek, chce se mu říct „Tak si trhni,“ a jít za někým jiným. Ale na jediného opravdového kamaráda, kterého měl, se rozhněvat nedokázal. A také se nedokázal jen tak smířit s odmítavou odpovědí. „Nikolaji, to, co budeme dělat, nebude těžké. Fígle a triky.“</p>

<p>Nikolaj zavřel oči. „Beane, trápíš mě.“</p>

<p>„Já nechci, aby ses trápil, Sinterklaasi, ale tenhle úkol jsem dostal proto, že podle Endera to armáda Draků bude potřebovat. Byl jsi na seznamu a dal tě tam on, ne já.“</p>

<p>„Ale ty mě nemusíš vybírat.“</p>

<p>„Fajn, přijdu za dalším a on se zeptá: 'Nikolaj je v tom družstvu taky, že?' a já řeknu: Ne, on nechtěl. Pak budou mít všichni pocit, že můžou odmítnout. A budou <emphasis>chtít</emphasis> odmítnout, protože ode mě nikdo rozkazy přijímat nechce.“</p>

<p>„Jasně, před měsícem by to byla pravda. Ale dnes vědí, že jsi pořádný voják. Slyšel jsem, jak o tobě mluví. Uznávají tě.“</p>

<p>Opět: bylo by strašně jednoduché udělat, co Nikolaj chtěl, a vynechat ho z toho. A od kamaráda by to bylo <emphasis>správné</emphasis>. Jenže Bean nedokázal myslet jako kamarád. Musel se vypořádat s tím, že dostal rozkaz a musel zařídit, aby ho splnil.</p>

<p>Skutečně Nikolaje potřeboval?</p>

<p>„Jenom přemýšlím nahlas, Nikolaji, protože ty jsi jediný, komu to můžu říct, ale pochop, že mám strach. Chtěl jsem velet četě, ale jedině proto, že jsem neměl ponětí, co velitelé dělají. Měl jsem týden bitev na to, abych si všímal, jak Divoký Tom drží naši skupinu pohromadě, jaký hlas používá při velení. Abych si všímal, jak nás Ender cvičí a jak nám věří, a je to tanec – špička, skok, pirueta. Teď se bojím, že zklamu, jenže na neúspěch není čas, musím dokázat, aby to šlapalo, a když se mnou budeš ty, budu vědět, že alespoň jeden člověk zpola nedoufá, že si ten malý chytrák nabije hubu.“</p>

<p>„Nelži si,“ řekl Nikolaj. „Když už jsme upřímní.“</p>

<p>To bolelo. Ale velitel to musel nést, ne? „Ať cítíš cokoli, Nikolaji, dáš mi šanci,“ zkusil to znovu Bean. „A protože mi dáš šanci, dají mi ji také ostatní. Potřebuju… loajalitu.“</p>

<p>„Já taky, Beane.“</p>

<p>„Ty potřebuješ, abych byl loajální jako kamarád a nechal tebe osobně být šťastným,“ prohlásil Bean. „Já potřebuju loajalitu jako velitel, abych splnil rozkaz, který nám dal náš nadřízený.“</p>

<p>„To je sprosté,“ ohradil se Nikolaj.</p>

<p>„Hm. To je taky pravda.“</p>

<p>„Jsi sprostý, Beane.“</p>

<p>„Pomoz mi, Nikolaji.“</p>

<p>„Vypadá to, že naše přátelství je jenom jednostranné.“</p>

<p>Bean něco takového nikdy necítil – ten nůž v srdci, jen kvůli slovům, která mu někdo říkal, jen proto, že se na něho někdo jiný hněval. Nebylo to jen tím, že chtěl, aby o něm Nikolaj měl dobré mínění. Bylo to tím, že věděl, že Nikolaj má přinejmenším zčásti pravdu. Bean využíval své přátelství proti němu.</p>

<p>Ale ta bolest nebyla důvodem, proč se Bean rozhodl ustoupit. Důvodem bylo, že voják, který by s ním byl proti své vůli, by mu nesloužil dobře. Byť by to byl přítel. „Hele, když nechceš, tak nechceš. Promiň, že jsem tě rozčílil. Udělám to bez tebe. A máš pravdu, dokážu to. Všechno dobré, Nikolaji?“</p>

<p>Nikolaj vzal nabízenou ruku a podržel ji. „Díky,“ zašeptal.</p>

<p>Bean se okamžitě vydal za Shovelem, jediným na Enderově seznamu, který byl také z čety C. Shovel nepatřil k těm, po nichž by Bean sáhl mezi prvními – měl lehký sklon se zpožďovat, dělat věci na půl plynu. Ale protože byl v četě C, byl u toho, když Bean radil Divokému Tomovi. Viděl Beana v akci.</p>

<p>Shovel seděl vedle svého panelu, když se ho Bean zeptal, jestli by si mohli chvilku promluvit. Jako když mluvil s Nikolajem, Bean si vylezl na postel a posadil se vedle hocha, který byl větší než on. Shovel pocházel z Cagnes-sur-Mer, městečka na francouzské Riviéře, a ještě mu zůstala provensálská srdečná přátelskost. Bean ho měl rád. Všichni ho měli rádi.</p>

<p>Bean mu ve stručnosti vysvětlil, o co ho Ender požádal – ale nezmínil se, že je to jenom zastírací manévr. Nikdo by neobětoval pravidelný nácvik kvůli něčemu, co nebude pro vítězství klíčové. „Jsi na seznamu, který mi Ender dal, a já bych chtěl, abys –“</p>

<p>„Beane, co to provádíš?“</p>

<p>Před Shovelovou palandou stál Divoký Tom.</p>

<p>Bean si okamžitě uvědomil svou chybu. „Pane,“ začal, „měl jsem si promluvit nejdřív s vámi. Dělám to poprvé, prostě mě to nenapadlo.“</p>

<p>„Co děláš poprvé?“</p>

<p>Bean znovu vyložil, o co ho Ender požádal.</p>

<p>„A Shovel je na tom seznamu taky?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Takže na nácvicích přijdu o tebe a Shovela?“</p>

<p>„Půjde jen o jeden nácvik denně.“</p>

<p>„Jsem jediný velitel čety, který ztratí dva vojáky.“</p>

<p>„Ender řekl po jednom z každé čety. Pět plus já. Moje rozhodnutí to není.“</p>

<p>„Krucinál,“ ulevil si Divoký Tom. „Ty ani Ender jste nepomysleli na to, že mě to postihne víc než všechny ostatní velitele čet. Nevím, co budete dělat, ale nešlo by to s pěti místo šesti? Ty plus čtyři další – po jednom z každé další čety.“</p>

<p>Bean chtěl něco namítnout, ale uvědomil si, že konfrontací ničeho nedosáhne. „Máte pravdu, nenapadlo mě to. A máte pravdu, že si to Ender třeba rozmyslí, když pochopí, jak vaše tréninky nabourává. Co kdybyste si s ním promluvil, až ráno přijde, a dal mi vědět, na čem jste se dohodli? Mezitím třeba Shovel řekne ne a pak už to bude akademická otázka.“</p>

<p>Divoký Tom se nad tím zamyslel. Bean viděl, jak v něm pracuje hněv. Ale velení Divokého Toma změnilo. Už tak nevybuchoval jako kdysi. Dokázal se ovládnout. Udržet to v sobě. Počkat, až to přejde.</p>

<p>„Dobře, já si s Enderem promluvím. Pokud do toho Shovel chce jít.“</p>

<p>Oba se na Shovela podívali.</p>

<p>„Myslím, že by to mohlo být fajn,“ prohlásil Shovel. „Udělat něco tak ujetého.“</p>

<p>„Ani jednomu z vás nepovolím žádné úlevy,“ prohlásil Divoký Tom. „A při mých nácvicích se o té své cáknuté četě nebavte. Nechte si to mimo.“</p>

<p>Oba na to přistoupili. Bean pochopil, že od Divokého Toma bylo moudré na tom trvat. Tento zvláštní úkol by je od ostatních v četě C izoloval. Kdyby se při tom kamarádíčkovali, ostatní by mohli mít pocit vyloučenosti z elity. V žádné jiné četě by se problém neprojevil tak výrazně, neboť  v Beanově jednotce by byl z každé pouze jeden. Žádné klábosení. Tedy žádné kamarádíčkování.</p>

<p>„Hele, s Enderem se o tom bavit nemusím,“ prohlásil Divoký Tom. „Pokud z toho nevznikne problém. Jasné?“</p>

<p>„Díky,“ kývl Bean.</p>

<p>Divoký Tom se vrátil na svou palandu.</p>

<p>Zvládl jsem to dobře, pomyslel si Bean. Nezvoral jsem to.</p>

<p>„Beane?“ ozval se Shovel.</p>

<p>„Hm?“</p>

<p>„Ještě jedna věc.“</p>

<p>„Hm.“</p>

<p>„Neříkej mi Shovel.“</p>

<p>Bean se zamyslel. Shovel se ve skutečnosti jmenoval Ducheval. „'Dva koně' se ti líbí víc? Zní to jako nějaký siouxský bojovník.“</p>

<p>Shovel se ušklíbl. „Je to lepší, než znít jako nástroj, který se používá k úklidu ve stáji.“</p>

<p>„Ducheval,“ řekl Bean. „Odteďka.“</p>

<p>„Díky. Kdy začínáme?“</p>

<p>„Zítra ve volném čase.“</p>

<p>„Bacana.“</p>

<p>Bean od Duchevalovy palandy téměř odtančil. Dokázal to. Zvládl to. Alespoň jednou.</p>

<p>A než bylo po snídani, měl ve své jednotce všech pět. U ostatních čtyř se nejdřív domluvil s jejich veliteli čet. Nikdo ho neodmítl. A členové jeho jednotky museli slíbit, že od nynějška budou Duchevalovi říkat jeho pravým jménem.</p>

<p>Když přišel Bean, Graff měl ve své provizorní kanceláři na můstku bitevní místnosti Dimaka a Dapa. Mezi Dimakem a Dapem se odvíjela obvyklá hádka – to znamená, že nešlo o nic, někdo porušil nějaké bezvýznamné ustanovení řádů, což se rychle vyhrotilo v lavinu oficiálních stížností. Jen další v řadě šarvátek mezi těmito dvěma rivaly, která souvisela s tím, jak se Dap a Dimak snažili získat nějakou výhodu pro své chráněnce, Endera a Beana, a zároveň odvrátit Graffa od úmyslu vystavit je fyzickému nebezpečí, které si oba palčivě uvědomovali. Když se ozvalo zaklepání na dveře, hlasy již byly nějakou dobu zvýšené, a jelikož zaklepání nebylo hlasité, Graff se neubránil myšlence, co všechno mohly nepovolané uši zaslechnout.</p>

<p>Padla nějaká jména? Ano. Beanovo i Enderovo. A také Bonzovo. Padla zmínka o Achillovi? Ne. Mluvilo se o něm pouze jako o „dalším nezodpovědném rozhodnutí ohrožujícím budoucnost lidstva jen proto, že nějaká šílená teorie o hrách je jedna věc a skutečný boj na život a na smrt je věc jiná, naprosto nedokázaná a nedokazatelná jinak než krví některého dítěte!“ To byl Dap, který měl sklony k řečnění.</p>

<p>Graff z toho samozřejmě už dávno měl depresi, neboť s oběma učiteli souhlasil nejen v argumentech, které proti sobě snášeli, ale také v argumentech proti jeho vlastnímu postupu. Bean byl prokazatelně lepším kandidátem podle výsledků všech testů; Ender byl stejně prokazatelně lepším kandidátem na základě výkonu v reálných situacích, kdy se měl projevit jako vůdce. A od Graffa bylo nezodpovědné vystavit oba chlapce fyzickému nebezpečí.</p>

<p>Jenže v obou případech dítě o své odvaze vážně pochybovalo. Ender měl za sebou dlouhou historii podřízenosti staršímu bratru Petrovi a psychohra ukázala, že Enderovo nevědomí si Petra spojilo s termiťany. Graff věděl, že Ender má odvahu udeřit bez zábran, když si to vyžádá situace. Že je schopen postavit se sám nepříteli, bez pomoci kohokoli jiného, a zničit toho, kdo by jinak zničil jeho. Ender to však nevěděl, a vědět to potřeboval.</p>

<p>Pokud šlo o Beana, před první bitvou se u něho projevily příznaky paniky, a přestože si nakonec vedl dobře, Graff nepotřeboval psychologické testy, aby poznal, že tady jsou pochybnosti na místě. Jediný rozdíl byl v tom, že v Beanově případě Graff tyto pochybnosti sdílel. <emphasis>Neexistoval</emphasis> důkaz, že by Bean udeřil.</p>

<p>Pochybnosti o sobě samém byly něčím, co si žádný z kandidátů nemohl dovolit. Proti nepříteli, který neváhal – který neuměl váhat – nebylo místo pro pauzu na rozmyšlenou. Hoši se museli umět postavit tomu, čeho se nejvíc báli, s vědomím, že nikdo nepřijde na pomoc. Museli vědět, že v situaci, kdy by neúspěch byl osudový, obstojí. Museli složit zkoušku a vědět, že ji složili. A oba chlapci byli tak vnímaví, že nebezpečí nemohlo být fingované. Muselo být opravdové.</p>

<p>Vystavit je takovému riziku bylo od Graffa velice nezodpovědné. Zároveň však věděl, že by bylo stejně nezodpovědné to neudělat. Kdyby Graff hrál na jistotu, nikdo by mu nedával vinu, pokud by Ender nebo Bean ve skutečné válce neuspěli. Ale vzhledem k důsledkům takové prohry by to byla chabá útěcha. Ať zvolí jakoukoli cestu, pokud se zmýlí, může se stát, že všichni obyvatelé Země zaplatí nejvyšší cenu. Mohl si to riziko dovolit jen díky tomu, že kdyby jeden z nich přišel o život nebo utrpěl fyzickou či psychickou újmu, byl tu stále ten druhý, aby pokračoval jako jediný zbývající kandidát.</p>

<p>Ale co kdyby neobstál ani jeden? Bystrých dětí bylo mnoho, ale žádné nebylo o tolik lepší než velitelé, kteří už tam byli, kteří Bitevní školu absolvovali již před mnoha lety. Někdo musel hodit kostkami. Moje ruce ty kostky drží. Nejsem byrokrat, abych svou kariéru povyšoval nad větší cíl, jemuž jsem sem přišel sloužit. Nedám kostky do ruky někomu jinému, ani nebudu předstírat, že nemám možnost, kterou mám.</p>

<p>V tuto chvíli mohl Graff pouze poslouchat Dapa a Dimaka, ignorovat jejich byrokratické útoky a manévry namířené proti němu a snažit se, aby si v návalu zástupné rivality neskočili po krku.</p>

<p>To tiché zaklepání na dveře – Graff věděl, kdo to bude, ještě než se dveře otevřely.</p>

<p>Jestli Bean hádku slyšel, každopádně to na sobě nedal znát. Jenže v tom byl mistr, nedávat nic znát. Pouze Ender dokázal být ještě větší tajnůstkář – jenže ten alespoň hrál psychohru dost dlouho na to, aby učitelé dokázali jeho duši zmapovat.</p>

<p>„Pane,“ promluvil Bean.</p>

<p>„Pojď dál, Beane.“ Pojď dál, Juliane Delphiki, vytoužené dítě dobrých a milujících rodičů. Pojď dál, unesený chlapče, rukojmí osudu. Pojď si popovídat se sudičkami, které si s tvým životem tak rafinovaně hrají.</p>

<p>„Mohu počkat,“ navrhl Bean.</p>

<p>„Kapitán Dap a kapitán Dimak snad mohou slyšet, co chceš říct, ne?“</p>

<p>„Když to říkáte vy, pane. Není to žádné tajemství. Chtěl bych získat přístup do staničních skladů.“</p>

<p>„Zamítá se.“</p>

<p>„To je nepřijatelné, pane.“</p>

<p>Graff si všiml, jak k němu Dap a Dimak zalétli pohledem. Bavili se chlapcovou troufalostí? „Proč myslíš?“</p>

<p>„Oznámení na poslední chvíli, hry každý den, vojáci vyčerpaní, ale přesto nucení k tomu, aby podávali výkony ve vyučování – dobře, Ender se s tím nějak vyrovnává a my také. Ale jediný důvod, proč byste to mohli dělat, je ten, že chcete prověřit naši vynalézavost. Proto chci určité podmínky.“</p>

<p>„Nevzpomínám si, že bychom tě udělali velitelem armády Draků,“ řekl Graff. „Až mi žádost o zvláštní výstroj přednese tvůj velitel, vyslechnu ho.“</p>

<p>„To nepůjde,“ odvětil Bean. „Nemá tolik času, aby jej mohl marnit hloupými byrokratickými postupy.“</p>

<p>Hloupé byrokratické postupy. Přesně toto slovní spojení Graff před několika minutami v hádce použil. Jenže Graff <emphasis>nemluvil</emphasis> zvýšeným hlasem. Jak dlouho vlastně Bean za dveřmi poslouchal? Graff se v duchu proklel. Přestěhoval svou kancelář sem nahoru právě proto, že věděl, že Bean je slídil a špeh, který shromažďuje informace všemi možnými způsoby. A pak ani nepostavil stráž, která by chlapci zabránila jednoduše přijít a poslouchat za dveřmi.</p>

<p>„A ty ho máš?“ zeptal se Graff.</p>

<p>„Dal mi za úkol přemýšlet o hloupostech, které byste mohli udělat, abyste hru zmanipulovali v náš neprospěch, a o způsobech, jak si s tím poradit.“</p>

<p>„A co bys tam chtěl najít?“</p>

<p>„Nevím,“ odvětil Bean. „Vím jenom to, že nevidíme nic jiného než svoje uniformy, hrací oděvy, zbraně a panely. Je tu i jiný materiál. Například papír. Setkáváme se s ním jenom při psaných testech, kdy nesmíme používat panely.“</p>

<p>„Co by sis v bitevní místnosti počal s papírem?“</p>

<p>„Nevím,“ přiznal Bean. „Zmačkal a rozházel. Rozcupoval a udělal z něj mračno prachu.“</p>

<p>„A kdo by to pak uklízel?“</p>

<p>„To není moje starost,“ pokrčil rameny Bean.</p>

<p>„Zamítá se.“</p>

<p>„To je nepřijatelné, pane,“ prohlásil Bean.</p>

<p>„Nechci se dotknout tvých citů, Beane, ale to, jestli mé rozhodnutí přijímáš nebo ne, má menší váhu než švábí pšouknutí.“</p>

<p>„Nechci se dotknout <emphasis>vašich</emphasis> citů, pane, ale evidentně nemáte ponětí, co děláte. Improvizujete. Rozvracíte systém. Odstranění škod, které pácháte, bude trvat léta, ale vám to nevadí. To znamená, že je úplně jedno, v jakém stavu bude tato škola ode dneška za rok. To znamená, že všichni, kteří za něco stojí, budou ze školy brzy vyřazeni. Trénink se urychluje, protože termiťané se ocitli příliš blízko, než aby se něco mohlo zpozdit. Proto na nás tak tlačíte. A obzvlášť tlačíte na Endera Wiggina.“</p>

<p>Graffovi se udělalo zle. Věděl, že Bean má mimořádné analytické schopnosti. A stejně dobře dokázal klamat. Některé Beanovy  předpoklady nebyly správné – ale nebylo to tím, že neznal pravdu, nebo prostě nechtěl, aby věděli, kolik toho ví nebo kolik toho uhodl? Já jsem tě tady nechtěl, Beane, protože jsi příliš nebezpečný.</p>

<p>Bean se dál snažil prosadit svou. „Až bude jednou Ender Wiggin hledat možnosti, jak termiťanům zabránit proniknout k Zemi a vyhladit celou planetu, tak jak s tím začali při první invazi, taky ho místo odpovědi na otázku, jaké prostředky má či nemá k dispozici, odbudete nějakými žvásty?“</p>

<p>„Z tvého pohledu staniční sklady materiálu neexistují.“</p>

<p>„Z mého pohledu,“ odvětil Bean, „chybí Enderovi <emphasis>takový</emphasis> malý kousek, aby vám řekl, že se s tou svou hrou můžete jít bodnout. Má toho plné zuby – jestli to nevidíte, jste špatný učitel. Nestojí o výsledky. Nestojí o porážení jiných dětí. Jediné, na čem mu záleží, je příprava na boj s termiťany. Myslíte, že mi dá hodně práce, abych ho přesvědčil, že váš zdejší program se zhroutil a že je na čase přestat hrát?“</p>

<p>„Dobře,“ zavrčel Graff. „Dimaku, připravte basu. Bean zůstane v izolaci, dokud nebude moci odletět raketoplánem zpátky na Zem. Tento hoch v Bitevní škole skončil.“</p>

<p>Bean se nepatrně usmál. „Klidně to udělejte, plukovníku Graffe. Stejně jsem tady hotový. <emphasis>Já</emphasis> mám všechno, co jsem tady chtěl – prvotřídní vzdělání. Už nikdy nebudu muset žít na ulicích. Můžu jít, kam chci. Vypusťte mě z té vaší hry teď hned, jsem připravený.“</p>

<p>„Ani na Zemi nebudeš volný. Nemůžeme riskovat, že budeš šířit takové vyfantazírované historky o Bitevní škole,“ pohrozil Graff.</p>

<p>„To je ono. Vezměte nejlepšího studenta, jakého jste tady kdy měli, a zavřete ho do vězení, protože požádal o přístup do komory s materiálem a vám to bylo proti srsti. Bravo, plukovníku Graffe. Skousněte to a vraťte se na zem. Vy moji spolupráci potřebujete víc než já vaši.“</p>

<p>Dimak stěží dokázal skrýt úsměv.</p>

<p>Proč by to, že se Graffovi dokázal takto postavit, nemohlo být dostatečným důkazem Beanovy  odvahy? Navzdory všem pochybnostem, které Graff o Beanovi měl, nemohl popřít, že manévrovat dovede znamenitě. Graff by dal nevímco za to, kdyby v tuto chvíli Dimak a Dap v místnosti nebyli.</p>

<p>„Bylo to vaše rozhodnutí, aby se tento rozhovor odehrál před svědky,“ prohlásil Bean.</p>

<p>Dovedl snad číst myšlenky?</p>

<p>Ne, Graff zalétl k oběma učitelům pohledem. Bean prostě uměl číst jazyk jeho těla. Tomu chlapci nic neuniklo. Proto byl pro program tak cenný.</p>

<p>Není právě to důvod, proč k těm dětem upíráme své naděje? Že dovedou znamenitě manévrovat?</p>

<p>A jestli vím všechno o velení, neměl bych vědět i to, že jsou chvíle, kdy je nejlepší zavčas to vzdát a vyklidit bojiště?</p>

<p>„Tak dobře, Beane. Dovolím ti jednou projít výstrojní inventář.“</p>

<p>„S někým, kdo mi vysvětlí, co to všechno je.“</p>

<p>„Já myslel, že už víš všechno.“</p>

<p>Bean byl uznalý vítěz; na posměch nezareagoval. Graff si jízlivostí alespoň trochu kompenzoval, že musel ustoupit. Věděl, že nic víc to není, ale tato práce mu mnoho požitků nepřinášela.</p>

<p>„Kapitán Dimak a kapitán Dap tě doprovodí,“ řekl Graff. „Máš jednu možnost a kterýkoli z nich může vetovat cokoli, oč požádáš. Budou odpovědní za následky všech zranění, k nimž dojde v důsledku použití nějakého předmětu, který ti dovolí vzít.“</p>

<p>„Děkuji vám, pane,“ odpověděl Bean. „Se vší pravděpodobností nic užitečného nenajdu. Ale oceňuji otevřenost, s jakou nám umožňujete prohledat materiální vybavení stanice v zájmu zvýšení vzdělávacích cílů Bitevní školy.“</p>

<p>Ten hoch ovládal žargon dokonale. Za ty měsíce, kdy měl přístup k datům studentů včetně všech poznámek, se Bean zjevně naučil víc než pouze faktický obsah jednotlivých složek. A teď mu nabízel výmluvu, kterou mohl použít, až bude svoje rozhodnutí zdůvodňovat. Jako by si Graff nedovedl vymyslet vlastní.</p>

<p>Ten kluk se nade mě povyšuje. Ten malý mizera si myslí, že hlavní slovo má on.</p>

<p>Nevadí, taky pro něho mám pár překvapení.</p>

<p>„Rozchod,“ zavelel Graff. „Všichni.“</p>

<p>Vstali, zasalutovali a odešli.</p>

<p>Teď budu muset všechna budoucí rozhodnutí důkladně zvažovat s ohledem na to, do jaké míry se na nich podepisuje fakt, že mi tenhle kluk pije krev, pomyslel si Graff.</p>

<p>Když Bean procházel soupis inventáře, skutečně hledal v první řadě něco, z čeho by se dala udělat zbraň, kterou by Ender nebo někdo z jeho armády mohl nosit u sebe na ochranu před fyzickým napadením ze strany Bonza. Ale nebylo tam nic, co by se dalo schovat před učiteli a zároveň to menším dětem dalo dostatečnou výhodu nad většími.</p>

<p>Bylo to zklamání, ale věřil, že najde jiné způsoby, jak hrozbu odvrátit. A když už měl možnost nahlédnout do inventáře, nenašlo by se tam něco, co by se mu mohlo hodit v bitevní místnosti? Čisticí prostředky příliš slibně nevypadaly. Ani sortiment technických potřeb nebyl v bitevní místnosti mnoho platný. Házet po někom hrst šroubků?</p>

<p>Ale bezpečnostní výstroj…</p>

<p>„Co je to mezní lano?“ zeptal se Bean.</p>

<p>„Velice tenké, pevné lanko, kterým se zajišťují údržbáři a montéři, když pracují mimo stanici,“ odpověděl Dimak.</p>

<p>„Jak je dlouhé?“</p>

<p>„S pomocí spojek můžeme sestavit zajišťovací mezní lano dlouhé několik kilometrů,“ odpověděl Dimak. „Ale z jedné cívky se dá odvinout sto metrů.“</p>

<p>„Chci se na ně podívat.“</p>

<p>Odvedli ho do částí stanice, kam se děti nikdy nedostaly. Interiér zde byl mnohem prostší. V plátech na stěnách bylo vidět šrouby a nýty. Sací vzduchové potrubí nebylo schované ve stropě, ale bylo odkryté. Nebyly tam žádné pomocné světelné pruhy, jichž se dítě mohlo dotknout, aby našlo cestu do ložnice. Všechna dlaňová čidla byla příliš vysoko, než aby je dítě mohlo bez problémů využít. A personál, který je potkával, si všiml Beana a pak se podíval na Dapa s Dimakem, jako by se zbláznili.</p>

<p>Cívka byla překvapivě malá. Bean ji potěžkal. Byla i lehká. Odmotal několik decimetrů. Lanko bylo téměř neviditelné. „To má něco udržet?“</p>

<p>„Váhu dvou dospělých,“ upřesnil Dimak.</p>

<p>„Je hrozně tenké. Řeže?“</p>

<p>„Je tak oblé, že neuřízne nic. Nebylo by nám moc platné, kdyby řezalo. Třeba skafandr.“</p>

<p>„Dá se rozřezat na kratší kusy?“</p>

<p>„Letlampou.“</p>

<p>„Tak tohle chci.“</p>

<p>„Jenom jedno?“ zeptal se Dap, trochu kousavě.</p>

<p>„A letlampu,“ žádal Bean.</p>

<p>„Zamítá se,“ odvětil Dimak.</p>

<p>„To byl žert,“ přiznal Bean. Vyšel ze skladiště a rozběhl se po chodbě, stejnou cestou, kterou přišli.</p>

<p>Rozběhli se za ním. „Zpomal!“ zavolal za ním Dimak.</p>

<p>„Hoďte sebou!“ odpověděl Bean. „Na mě čeká četa, abych ji naučil s tím pracovat.“</p>

<p>„Co je chceš naučit?“</p>

<p>„Nevím!“ Doběhl k tyči a sklouzl po ní dolů. Dostal se tak přímo na studentské paluby. Tímto směrem žádné kontroly nebyly.</p>

<p>Četa na něho čekala v bitevní místnosti. Posledních několik dní pro něho tvrdě pracovali, zkoušeli nejrůznější hlouposti. Formace schopné rozprsknout se v prostoru. Štíty. Útoky beze zbraní, odzbrojování nepřátel nohama. Získávání a brždění rotace, která prakticky znemožňovala, aby byli zasaženi, ale zároveň jim nedovolovala po někom střílet.</p>

<p>Nejpovzbudivější byla skutečnost, že pokud Ender právě neodpovídal na otázky velitelům a vojákům z ostatních čet, vždy Fazolkovu jednotku pozoroval téměř po celou dobu tréninku. Věděl tak o všem, na co přišli, a sám si mohl rozmyslet, kdy to využít. A s vědomím, že je sledují Enderovy oči, se Beanovi vojáci snažili ještě usilovněji. Beanovi v jejich očích zvyšovalo prestiž, že se Ender opravdu zajímá o to, co dělají.</p>

<p>To Ender umí, uvědomil si posté Bean. Ví, jak skupinu zformovat do tvaru, který jí chce dát. Ví, jak lidi přimět ke spolupráci. A dělá to s vynaložením minimálních možných prostředků.</p>

<p>Kdyby to Graff uměl stejně dobře jako Ender, nemusel bych se tam dnes chovat tak hrubě.</p>

<p>První věc, kterou Bean s mezním lanem vyzkoušel, byla ta, že je natáhl přes bitevní místnost. Sahalo napříč, ale zbývalo sotva dost, aby se na obou koncích dalo uvázat na uzel. Avšak již po několika minutách pokusů se ukázalo, že jako nástražný drát nemá smysl. Většina nepřátel by je jednoduše minula. Ti, kteří by do něj narazili, by možná ztratili orientaci nebo by je to obrátilo, ale jakmile by vyšlo najevo, že tam lanko je, dalo by se využít jako součást mřížky, což znamenalo, že kreativní nepřítel by je dokázal využít ve svůj prospěch.</p>

<p>Mezní lano bylo určeno k tomu, aby zadrželo člověka odlétajícího do vesmíru. Co se stane, když lano dojde?</p>

<p>Bean nechal jeden konec přivázaný k držáku na stěně, ale druhý konec si několikrát omotal kolem pasu. Lanko teď bylo kratší než šířka krychlové bitevní místnosti. Bean udělal na lanku uzel a odrazil se k protější stěně.</p>

<p>Jak plul vzduchem a lanko se za ním natahovalo, neubránil se myšlence: Doufám, že měli pravdu, když říkali, že se tím drátem nedá řezat. To by byl konec – přeříznutý vejpůl v bitevní místnosti. Takový svinčík by bylo zajímavé uklízet.</p>

<p>Když byl metr od stěny, lanko se napjalo. Beanův pohyb vpřed byl okamžitě zastaven v místě, kde měl pas. Tělo se mu zlomilo, měl pocit, jako by ho někdo kopl do břicha. Ale nejpřekvapivější bylo, že jeho setrvačnost se přenesla z pohybu vpřed do oblouku stranou, který ho zhoupl přes bitevní místnost do prostoru, kde cvičila četa D. Narazil do zdi tak prudce, že si vyrazil dech.</p>

<p>„Viděli jste to?“ vykřikl Bean, jakmile popadl dech. Břicho ho bolelo – lanko ho sice nepřeřízlo vejpůl, ale hned věděl, že bude mít ošklivou modřinu a dovedl si snadno představit, že kdyby na sobě neměl hrací oděv, přivodil by si vnitřní zranění. Ale takto byl v pořádku a mezní lano mu umožňovalo prudce změnit směr v prostoru. „Viděli jste to? Viděli jste to?“</p>

<p>„Jsi v pořádku?“ zvolal Ender.</p>

<p>Uvědomil si, že Ender si myslí, že je zraněný. Zpomalil řeč a vykřikl znova: „Viděli jste, jak rychle jsem letěl? Viděli jste, jak jsem změnil směr?“</p>

<p>Celá armáda přestala cvičit a sledovala, co dalšího Bean s mezním lanem provádí. Připoutání dvou vojáků k sobě mělo zvláštní výsledky, když se jeden zastavil, ale jinak překáželo. Efektnější bylo, když se Bean domluvil s Enderem, aby hákem vytáhl ze stěny hvězdu a umístil ji doprostřed bitevní místnosti. Bean se připoutal ke hvězdě a odrazil se; jakmile se provaz napjal, hrana hvězdy se zachovala jako osa otáčení, na níž se při změně směru lano zkrátilo. A jak se lano kolem hvězdy ovíjelo, na každé hraně se zkracovalo čím dál víc. Nakonec se Bean pohyboval tak rychle, že po nárazu do hvězdy na okamžik omdlel. Ale celou armádu Draků ohromilo, co viděla. Mezní lano bylo zcela neviditelné, takže to vypadalo, jako by se ten malý capart odrazil a pak najednou začal za letu měnit směr a zrychlovat. Byl to velice zneklidňující pohled.</p>

<p>„Uděláme to ještě jednou a já zkusím, jestli při tom můžu střílet,“ prohlásil Bean.</p>

<p>Večerní výcvik skončil až ve 21.40, takže do večerky mnoho času nezbývalo. Ale poté, co armáda viděla, jaké kousky Beanova jednotka chystá, byli vojáci víc rozrušeni než unaveni a chodbami se prohnali jako vítr. Většina z nich pravděpodobně chápala, že to, s čím Bean přišel, byly jen hříčky, nebylo to nic, co by mohlo rozhodnout bitvu. Tak jako tak to byla legrace. Bylo to nové. A bylo to dračí.</p>

<p>Ender mu přenechal poctu jít jako první. Byl to triumfální okamžik. Přestože věděl, že je manipulován systémem — změna chování prostřednictvím veřejné pocty – bylo to příjemné.</p>

<p>Ne však natolik, aby ztratil ostražitost.</p>

<p>Ještě se chodbou nedostal ani moc daleko, když si uvědomil, že mezi ostatními chlapci, kteří se touto sekcí potulovali, je nějak mnoho uniforem Mloků. Ve 21.40 byla již většina armád ve svých ložnicích a jen poslední opozdilci se vraceli z knihovny, z videosálu nebo herny. Mloků bylo příliš mnoho a ostatní vojáci byli často odrostlé děti z armád, jejichž velitelé Endera neměli nijak zvlášť v lásce. Bean nemusel být génius, aby poznal past.</p>

<p>Bean se poklusem vrátil a přidal se k Divokému Tomovi, Vladovi a Hot Soupovi, kteří šli spolu. „Je tady nějak moc Mloků,“ řekl Bean. „Zůstaňte s Enderem.“ Pochopili ihned – Bonzem chrlené hrozby, že „někdo“ by si měl na Endera podat, aby se vrátil tam, kam patří, byly všeobecně známy. Bean pomalu, uvolněně pokračoval v běhu k zadnímu voji armády. Menších dětí si nevšímal, ale upozornil zbývající dva velitele čet a všechny zástupce – starší děti, které měly alespoň nějakou šanci, že by se mohly Bonzově tlupě v boji postavit. Nijak velkou, ale úplně stačilo zabránit jim, aby se dostali k Enderovi, než zasáhnou učitelé. Učitelé určitě nemohli zůstat stranou, kdyby propukla otevřená rvačka. Nebo mohli?</p>

<p>Bean minul Endera a zařadil se za něho. Všiml si, že se k nim rychle blíží Petra Arkanianová v uniformě Fénixů. „Hej, Endere!“ zavolala.</p>

<p>K Beanově nelibosti se Ender zastavil a otočil se. Ten chlapec byl příliš důvěřivý.</p>

<p>Za Petrou několik Mloků srovnalo krok. Bean se podíval na druhou stranu a zahlédl pár dalších Mloků a odhodlaně se tvářících hochů z jiných armád, jak se proplétají chodbou mezi posledními Draky. Hot Soup a Divoký Tom spolu s dalšími veliteli čet se rychle vraceli, následováni zbytkem vzrostlejších Draků, ale nepohybovali se dost rychle. Bean je gestem popohnal a všiml si, že Divoký Tom zrychlil. Ostatní se přizpůsobili.</p>

<p>„Endere, ráda bych si s tebou promluvila,“ řekla Petra.</p>

<p>Pro Beana to bylo trpké zklamání. Petra byla Jidáš. Že zrovna ona přihraje Endera Bonzovi – kdo by to tušil? Když byla v Bonzově armádě, <emphasis>nenáviděla</emphasis> ho.</p>

<p>„Pojď se mnou,“ odvětil Ender.</p>

<p>„Jenom na okamžik.“</p>

<p>Buď je dokonalá herečka, nebo nic netuší, uvědomil si Bean. Zdálo se, že vnímá jenom uniformy Draků, na nikoho jiného se nepodívala. Ne, ona do toho nepatří, pomyslel si Bean. Je jenom kráva.</p>

<p>Vypadalo to, že Ender si konečně uvědomil své nechráněné postavení. Kromě Beana byli všichni ostatní Draci před ním, což zřejmě stačilo, aby – konečně – zneklidněl. Otočil se k Petře zády a ostrým krokem začal vzdálenost mezi sebou a staršími Draky zkracovat.</p>

<p>Petra se nejdřív rozzlobila, ale pak se rychle rozběhla a dohnala ho. Bean stál a díval se na blížící se Mloky. Nevěnovali mu pozornost. Pouze zrychlili tempo, takže Endera stále doháněli skoro stejně rychle jako Petra. Bean udělal tři kroky a bouchl do dveří ložnice armády Králíků. Někdo otevřel. Stačilo, aby Bean řekl: „Mloci jdou na Endera,“ a Králíci se hned začali hrnout ze dveří do chodby. Stalo se to ve stejnou dobu, kdy k nim Mloci dorazili. Králíci se vydali za nimi.</p>

<p>Svědkové, pomyslel si Bean. A také pomocníci, kdyby to vypadalo, že bitka není fér.</p>

<p>Ender a Petra před ním si něco povídali. Větší Draci je obstoupili a srovnali s nimi krok. Mloci je dál v těsném závěsu sledovali a cestou přibírali ostatní rváče, kteří šli proti nim. Ale nebezpečí se zmenšovalo. Armáda Králíků a starší Draci udělali své. Bean začal dýchat o něco volněji. Nebezpečí bylo přinejmenším na chvíli zažehnáno.</p>

<p>Bean dostihl Endera právě včas, aby zaslechl, jak Petra rozčileně říká: „Nevšimla. Jak si to můžeš myslet? Ty nevíš, kdo jsou tví přátelé?“ Utekla, skočila na žebřík a vyběhla po něm nahoru.</p>

<p>Beana dostihl Carn Carby z Králíků. „Všechno v pořádku?“</p>

<p>„Doufám, že ti nevadí, že jsem tvou armádu vytáhl ven.“</p>

<p>„Přišli pro mě. Doprovázíme Endera bezpečně do postele?“</p>

<p>„Hm.“</p>

<p>Carn si počkal na hlavní skupinu svých vojáků a přidal se k nim. Rváči z armády Mloků teď byli přečísleni v poměru zhruba tři ku jedné. Stáhli se ještě víc a někteří se odpojili a zmizeli po žebřících nahoru nebo po tyčích dolů.</p>

<p>Když Bean znovu dohonil Endera, byl obklopen svými veliteli čet. Teď už nikdo nic neskrýval – evidentně mu dělali tělesnou stráž. Někteří mladší pochopili, co se děje, a formaci doplnili. Doprovodili Endera ke dveřím jeho pokoje. Divoký Tom okázale vešel jako první a když zkontroloval, že uvnitř nikdo nečíhá, pustil ho dovnitř. Jako kdyby si někdo mohl otevřít dveře k veliteli. Jenže učitelé poslední dobou změnili mnoho pravidel. Možné bylo cokoli.</p>

<p>Bean zůstal chvíli vzhůru a snažil se vymyslet, co by měl udělat. Nemohli být s Enderem stále. Bylo tu vyučování, kdy byly armády úmyslně rozdělovány. Ender jako jediný mohl jíst ve velitelské jídelně, takže kdyby ho Bonzo napadl tam… ale to by neudělal, mezi tolika ostatními veliteli. Sprchy. Kabinky na toaletách. A kdyby Bonzo dal dohromady pořádnou bandu rváčů, odházeli by Enderovy velitele čet jako balónky.</p>

<p>To, co musel Bean udělat, bylo pokusit se zbavit Bonza podpory. Ještě než usnul, vymyslel jakýstakýs plán, který mohl trochu pomoci nebo dát věci do pohybu, ale bylo to alespoň něco a bylo by to veřejné, takže by si pak učitelé nemohli krýt záda typicky byrokratickým tvrzením, že o ničem neměli ponětí.</p>

<p>Říkal si, že by mohl něco udělat při snídani, ale ráno byla ze všeho nejdřív samozřejmě bitva. Pol Slattery, armáda Jezevců. A učitelé objevili nový způsob, jak obejít pravidla, takže když některého Jezevce zmrazili, místo aby zůstal vyřazen z boje až do konce hry, po pěti minutách roztál, stejně jako při výcviku. Jenže Draci po zasažení zůstali nehybní. Protože bitevní místnost byla plná hvězd – spousta úkrytů – chvíli trvalo, než při manévrování mezi hvězdami přišli na to, že musejí na stejné vojáky střílet víc než jednou, a armáda Draků se tak přiblížila porážce vůbec nejvíc ve své historii. Byly to neustálé souboje muže proti muži, kdy musel tucet zbývajících Draků hlídat skupinky zmrazených Jezevců, periodicky jejich zmrazení obnovovat a zároveň se horečně rozhlížet, jestli se k nim nějaký jiný Jezevec nekrade zezadu.</p>

<p>Bitva trvala tak dlouho, že když se dostali z bitevní místnosti ven, bylo již po snídani. Armáda Draků zuřila – ti, kteří byli zmraženi hned na začátku, ještě než pochopili, o jaký trik jde, v některých případech více než hodinu poletovali ve ztuhlých hracích oděvech a s přibývajícím časem trpěli čím dál silnějším pocitem křivdy. Ostatní, donucení bojovat v oslabení a při špatné viditelnosti s nepřáteli, kteří znovu ožívali, byli vyčerpáni. Včetně Endera.</p>

<p>Ender shromáždil svou armádu na chodbě a řekl: „Dneska už víte všechno. Žádný výcvik nebude, trochu si odpočiňte. Bavte se, projděte si test.“</p>

<p>Všichni mu byli za úlevu vděčni, ale nic to neměnilo na tom, že dnes nedostanou snídani, a nikomu nebylo do smíchu. Cestou zpátky do ložnice kdosi utrousil: „Vsadím se, že armádě Jezevců právě servírují snídani.“</p>

<p>„Ne, vzbudili je a dali jim snídani před bitvou.“</p>

<p>„Ne, snědli snídani a o pět minut později museli sníst druhou.“</p>

<p>Bean však byl smutný, protože nedostal šanci, aby při snídani uskutečnil svůj plán. Muselo to počkat do oběda.</p>

<p>Dobré bylo, že díky absenci Draků při výcviku nebudou Bonzovi lidé vědět, kde si na Endera počkat. Špatné bylo, že kdyby se Ender někam vypravil sám, neměl by nikoho, kdo by ho chránil.</p>

<p>Proto se Beanovi ulevilo, když viděl, že Ender jde k sobě. Po konzultaci s ostatními veliteli čet Bean postavil k Enderovým dveřím hlídku. Jeden Drak seděl půl hodiny před ložnicí, potom zaklepal na dveře a byl vystřídán dalším. Nemohlo se stát, že by Ender někam odešel a armáda Draků o tom nevěděla.</p>

<p>Jenže Ender nevyšel vůbec a nakonec nastal čas oběda. Všichni velitelé čet poslali vojáky napřed a vzali to oklikou kolem Enderových dveří. Fly Molo hlasitě zaklepal – vlastně pětkrát silně zabušil. „Oběd, Endere.“</p>

<p>„Nemám hlad.“ Jeho hlas byl ztlumený dveřmi. „Běžte se najíst.“</p>

<p>„Můžeme počkat,“ navrhl Fly. „Nechceme, abys chodil do velitelské jídelny sám.“</p>

<p>„Já dnes na oběd vůbec nepůjdu,“ odvětil Ender. „Běžte, potom se sejdeme.“</p>

<p>„Slyšeli jste ho,“ obrátil se Fly k ostatním. „Než se najíme, nic se mu nemůže stát.“</p>

<p>Bean si všiml, že Ender neslíbil, že po dobu oběda zůstane ve svém pokoji. Ale když nic jiného, alespoň Bonzovi lidé nebudou vědět, kde je. Nepředvídatelnost byla užitečná. A Bean chtěl mít příležitost u oběda promluvit.</p>

<p>Proto se rozběhl do jídelny, ale místo aby se zařadil do fronty, vyskočil na stůl a hlasitě zatleskal, aby si získal pozornost. „Hej, všichni!“</p>

<p>Počkal, až přítomní ztichnou maximálně, jak to šlo.</p>

<p>„Najdou se mezi vámi někteří, kteří potřebují připomenout několik bodů z řádů MF. Pokud velící důstojník nařídí vojákovi, aby udělal něco protizákonného nebo nepatřičného, voják je povinen rozkaz odmítnout a ohlásit jej. Voják, který uposlechne protizákonný nebo nepatřičný rozkaz, nese plnou odpovědnost za následky svého jednání. Kdyby snad někteří z vás byli nedovtipní a nevěděli, co to znamená, řád praví, že když vám některý velitel poručí, abyste spáchali zločin, není to výmluva. Máte zakázáno uposlechnout.“</p>

<p>Z armády Mloků se Beanovi do očí nepodíval nikdo, ale jeden rváč v uniformě Krys nevrle odpověděl: „Jde ti o něco, prcku?“</p>

<p>„O tebe mi jde, Lightere. Svými výsledky se spolehlivě držíš mezi deseti procenty nejhorších v téhle škole, takže si myslím, že by ti malá pomoc jedině prospěla.“</p>

<p>„Zavři klapačku, tím mi pomůžeš nejvíc!“</p>

<p>„Nevím, k čemu vás Bonzo včera v noci navedl, Lightere, tebe a asi dvacet dalších, ale já vám říkám, že <emphasis>kdybyste</emphasis> se skutečně o něco pokusili, každý z vás by z Bitevní školy vyletěl po prdeli. Vyhazov. Odchod bez poct, jen proto, že jste poslouchali Blbouna Madrida. Dá se to říct ještě jasněji?“</p>

<p>Lighter se zasmál – znělo to nuceně, jenže na druhou stranu nebyl jediný, kdo se smál. „Nemáš páru, co se děje, prcku,“ ozval se jeden z nich.</p>

<p>„Vím, že se z vás Blboun snaží udělat uliční bandu, z vás, ztracených existencí, ze kterých se člověku dělá smutno. V bitevní místnosti Endera porazit neumí, tak si najde tucet tvrďáků, aby zmlátili jednoho malého kluka. Slyšíte to všichni? Vy víte, co je Ender – je to s přehledem nejlepší velitel, jaký se tady kdy objevil. Nenapadlo vás, že je možná jediný, kdo je schopen udělat to, co udělal Mazer Rackham, a porazit termiťáky, až se vrátí? A tihle borci jsou tak <emphasis>chytří</emphasis>, že mu chtějí vymlátit mozek z hlavy. Takže až přijdou termiťáci a my budeme mít jenom vylízance jako Bonzo Madrid, kteří naše flotily přivedou k porážce, až potom termiťáci vyčistí Zemi a vyvraždí všechny muže, ženy a děti, pak všichni ti, kterým se podaří přežít, budou vědět, že právě <emphasis>tito</emphasis> pitomci zlikvidovali člověka, který nás mohl vést k vítězství!“</p>

<p>V celé místnosti zavládlo hrobové ticho a Bean při pohledu na ty, v nichž poznal členy Bonzovy tlupy z včerejší noci, viděl, že jim to dochází.</p>

<p>„No ne, vy jste na termiťáky <emphasis>zapomněli</emphasis>, co? Vy jste <emphasis>zapomněli</emphasis>, že tuhle Bitevní školu nezřídili proto, abyste mohli psát domů mamince, jak vysoko si stojíte na výsledkové tabuli. Tak běžte a pomáhejte Bonzovi, a když už v tom budete, můžete klidně podříznout hrdla taky sami sobě, protože přesně to uděláte, jestli ublížíte Enderu Wigginovi. Ale pro nás ostatní – přiznejte, kolik z vás si myslí, že Ender Wiggin je velitel, za kterým bychom všichni chtěli jít do boje? No tak, kolik vás je?“</p>

<p>Bean začal pomalu, rytmicky tleskat. Okamžitě se k němu přidali všichni Draci. A velice rychle začala tleskat také většina zbývajících vojáků. Ti, kteří netleskali, byli nápadní a viděli, jak se na ně ostatní dívají s opovržením nebo nenávistí.</p>

<p>Netrvalo dlouho a tleskala celá místnost. Dokonce i obsluha.</p>

<p>Bean zvedl obě natažené ruce nad hlavu. „Jediný nepřítel jsou termiťáci s prdelí místo ksichtu! Všichni lidé jsou na jedné straně. Každý, kdo vztáhne ruku na Endera Wiggina, miluje termiťany!“</p>

<p>Odpověděli mu jásotem, potleskem a zvedáním od stolů.</p>

<p>Bylo to poprvé, co se Bean pokusil vzbouřit dav. Dělalo mu radost, že když šlo o správnou věc, šlo mu to dost dobře.</p>

<p>Jenže později, když už měl jídlo, seděl s četou C a jedl, přišel za ním samotný Lighter. Přišel zezadu a zbytek čety C okamžitě vyskočil, připravený se s ním vypořádat, ještě než Bean zjistil, že ho tam má. Ale Lighter jim pokynul, aby si sedli, potom se naklonil a promluvil Beanovi do ucha. „Teď mě poslouchej, pitomečku. Vojáci, kteří se chystají, že si to s Wigginem vyřídí, <emphasis>tady</emphasis> vůbec nejsou. Tolik k těm tvým blbým kecům.“</p>

<p>Pak odešel.</p>

<p>A Bean ho vzápětí následoval, zatímco četa C sháněla zbytek armády Draků, aby šli za ním.</p>

<p>Ender u sebe v pokoji nebyl, nebo alespoň neodpovídal. Fly Molo se jako velitel čety A ujal velení a rozdělil je do skupinek, které měly prohledat ložnice, hernu, videosál, knihovnu a tělocvičnu.</p>

<p>Ale Bean svolal svou jednotku, aby šla za ním. Do koupelny. To bylo místo, o němž Bonzo a jeho hoši mohli předpokládat, že tam Ender dřív nebo později bude muset jít.</p>

<p>Než se tam Bean dostal, bylo po všem. Po chodbách se s dusotem sbíhali učitelé a zdravotníci. Dink Meeker odváděl z koupelny Endera s rukou na rameni. Ender měl na sobě jenom ručník. Byl mokrý, týl hlavy měl celý zakrvácený a krev mu stékala po zádech. Beanovi trvalo jen okamžik, než pochopil, že to není jeho krev. Ostatní členové Beanovy  jednotky se dívali, jak Dink odvádí Endera do jeho pokoje a pomáhá mu dovnitř. Ale Bean již mířil do koupelny.</p>

<p>Učitelé ho ihned vykázali a vyhnali ho z chodby. Ale Bean viděl dost. Bonzo ležel na podlaze a zdravotníci mu dělali CPR. Bean věděl, že člověku, kterému tluče srdce, se to nedělá. A podle toho, jak lhostejně stáli ostatní kolem, Bean poznal, že je to pouze formalita. Nikdo nečekal, že Bonzovo srdce znovu naskočí. Žádné překvapení se konat nebude. Nos měl zaražený do hlavy. Jeho obličej byl samá krev. To vysvětlovalo zakrvácené temeno Enderovy hlavy.</p>

<p>Veškeré naše úsilí bylo k ničemu.</p>

<p>Ale Ender nakonec zvítězil. Věděl, že to přijde. Naučil se sebeobraně. Použil ji a neudělal to fušersky.</p>

<p>Kdyby Ender byl kamarád Poke, nezemřela by.</p>

<p>A kdyby Ender spoléhal, že ho Bean zachrání, byl by stejně mrtvý jako Poke.</p>

<p>Hrubé ruce Beana zvedly a přirazily ho ke zdi. „Co jsi viděl?“ obořil se na něho major Anderson.</p>

<p>„Nic,“ odpověděl Bean. „Ten uvnitř je Bonzo? Stalo se mu něco?“</p>

<p>„Do toho ti nic není. Neslyšel jsi rozkaz? Vypadni.“</p>

<p>Pak dorazil plukovník Graff a Beanovi neušlo, že učitelé, kteří jsou kolem něho, se na něho velice zlobí – ale nemohou nic říct, buď kvůli vojenskému protokolu nebo kvůli přítomnosti dětí.</p>

<p>„Já myslím, že Bean strká nos do cizích věcí trochu moc často,“ poznamenal Anderson.</p>

<p>„Pošlete Bonza domů?“ zeptal se Bean. „Protože on to jinak zkusí znovu.“</p>

<p>Graff ho zpražil pohledem. „Slyšel jsem o tvém proslovu v jídelně,“ řekl. „Nevěděl jsem, že jsme tě sem vzali proto, aby z tebe byl politik.“</p>

<p>„Jestli Bonza nevyrazíte a neodvezete ho <emphasis>pryč</emphasis>, Ender nebude nikdy v bezpečí. My to nedovolíme!“</p>

<p>„Starej se o svoje, chlapečku,“ odbyl ho Graff. „Tohle je práce pro muže.“</p>

<p>Bean se nechal Dimakem odtáhnout. Pro případ, že jim ještě vrtalo hlavou, zda Bean viděl, že Bonzo je mrtvý, si ještě trochu přisadil. „Po mně půjde taky,“ prohlásil. „Já nechci, aby po mně Bonzo šel.“</p>

<p>„Nepůjde po tobě,“ odvětil Dimak, „pojede domů. Na to vem jed. Ale s nikým jiným o tom nemluv. Ať na to přijdou, až bude vydána oficiální zpráva. Jasné?“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>„A kde jsi vzal všechny ty nesmysly o odmítnutí poslušnosti veliteli, který vydává protizákonné rozkazy?“</p>

<p>„Z Jednotného kodexu vojenského chování.“</p>

<p>„Hm, pak by tě mohlo zajímat tohle – ještě se nestalo, že by byl někdo soudně stíhán za uposlechnutí rozkazu.“</p>

<p>„To je tím, že nikdo neudělal něco tak ohavného, že by se do toho vložila veřejnost.“</p>

<p>„Jednotný kodex se na studenty nevztahuje, přinejmenším v té části.“</p>

<p>„Ale vztahuje se na učitele,“ odvětil Bean. „Vztahuje se na vás. Kdybyste dnes náhodou uposlechl nějaký protizákonný nebo nepatřičný příkaz. Třeba… co já vím… nečinností, když se v koupelně strhla rvačka. Jen proto, že vám nadřízený důstojník řekl, abyste jednoho velkého kluka nechali zmlátit jednoho malého.“</p>

<p>Pokud ta informace Dimaka znepokojila, nedal to na sobě znát. Stál na chodbě a díval se, jak Bean odchází do ložnice armády Draků.</p>

<p>Uvnitř vládlo šílenství. Armáda Draků si připadala bezmocná, hloupá, vzteklá a zostuzená. Bonzo Madrid je napálil! Bonzo zastihl Endera samotného! Kde byli Enderovi vojáci, když je potřeboval?</p>

<p>Trvalo dlouho, než se rozruch uklidnil. Bean po celou dobu jen seděl na své palandě a obíral se vlastními myšlenkami. Ender nejenom zvítězil v souboji. Nejen se ochránil a odešel. Ender ho zabil. Zasadil tak zničující úder, že ho nepřítel už nikdy, vůbec nikdy nemohl napadnout.</p>

<p>Endere Wiggine, ty jsi ten, kdo se narodil, aby velel flotile, která bude Zemi bránit před třetí invazí. Přesně to totiž potřebujeme – někoho, kdo zasadí nejkrutější možný úder, dokonale zacílený, bez ohledu na následky. Totální válku.</p>

<p>Já nejsem Ender Wiggin. Jsem jenom dítě z ulice, které umí jediné – udržet se naživu. Nějak. Když jsem jednou byl v opravdovém nebezpečí, utekl jsem jako veverka a schoval jsem se k sestře Carlottě. Ender šel do boje sám. Já chodím sám do svého úkrytu. Já jsem ten, kdo vede odvážné řeči ze stolu v jídelně. Ender je ten, kdo se nahý postaví nepříteli a navzdory všemu ho přemůže.</p>

<p>Nevím, jaké geny upravili, aby mě stvořili, ale nebyly to ty podstatné.</p>

<p>Ender kvůli mně málem zemřel. Protože já Bonza vyprovokoval. Já jsem v klíčovém okamžiku nebyl na stráži. Já se nezastavil a nezkusil přemýšlet jako Bonzo, nepřišel jsem na to, že si počká, až bude Ender sám ve sprše.</p>

<p>Kdyby dnes Ender zemřel, byla by to všechno zase moje vina.</p>

<p>Měl chuť někoho zabít.</p>

<p>Bonzo to být nemohl. Bonzo již mrtvý byl.</p>

<p>Achilles. To byl ten, koho potřeboval zabít. A kdyby Achilles vedle něj v tu chvíli byl, Bean by se o to pokusil. A možná by se mu to i podařilo, pokud by prudký hněv a zoufalá hanba stačily na výhodu, kterou mohla Achillovi poskytnout jeho výšková převaha a zkušenost. A kdyby Achilles Beana zabil, nebylo by to nic, co by si Bean nezasloužil za to, že Endera Wiggina tak totálně zklamal.</p>

<p>Cítil, jak se jeho lůžko zhouplo a napružilo. Nikolaj přeskočil mezeru mezi horními postelemi.</p>

<p>„Je to dobré,“ zašeptal Nikolaj a vzal ho za rameno.</p>

<p>Bean se překulil na záda, obličejem k Nikolajovi.</p>

<p>„Á,“ podivil se Nikolaj. „Já myslel, že brečíš.“</p>

<p>„Ender zvítězil,“ odvětil Bean. „Proč brečet?“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPI</strong><strong>TOLA 18</strong></p>

<p><emphasis>PŘÍTEL</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nebylo nutné, aby ten chlapec zemřel.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nepředpokládalo se, že zemře.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale dalo se to předpokládat.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je snadné předpokládat věci, které se už staly. Jsou to koneckonců děti. Skutečně jsme neočekávali takový stupe</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> brutality.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nevěřím vám. Věřím, že jste přesně takový stupe</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> brutality očekávali. Nachystali jste to. Myslíte si, že experiment dopadl úspěšně.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nemohu vaše názory řídit. Mohu s nimi pouze nesouhlasit.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ender Wiggin je připraven přestoupit do Velitelské školy. To je moje hlášení.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Já mám jiné hlášení od Dapa, učitele, který měl za úkol sledovat ho nejbedlivěji. A z toho hlášení</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> za něž kapitán Dap nebude nijak sankcionován</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> se dozvídám, že Andrew Wiggin je 'psychologicky nezpůsobilý k výkonu služby'.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pokud tomu tak je, o čemž pochybuji, je to jen dočasné.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A kolik podle vás máme času? Ne, plukovníku Graffe, za těchto okolností jsme nuceni hodnotit vaši práci s Wigginem jako neúspěch a chlapce jako nepoužitelného nejen pro naše účely, ale pravděpodobně také pro všechny ostatní. Takže pokud se to dá udělat bez dalšího zabíjení, chci, aby byl uspíšen postup toho druhého. Chci ho mít tady ve Velitelské škole nejdřív, jak je to možné, nejlépe ihned.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jak myslíte, pane. Ale musím vám říct, že já považuji Beana za nespolehlivého.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Proč, protože jste z něj ještě neudělal zabijáka?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Protože není člověk, pane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Genetický rozdíl je hluboko v mezích normálních odchylek.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Byl vyroben a jeho výrobce byl zločinec, nemluvě o tom, že úředně uznaný blázen.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Chápal bych jisté nebezpečí, kdyby byl zločinec jeho otec. Nebo matka. Ale doktor? Ten hoch je přesně to, co potřebujeme, a potřebujeme ho co nejrychleji.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je nevyzpytatelný.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A malý Wiggin není?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Méně nevyzpytatelný, pane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Velice obezřetná odpověď, když uvážím, že jste před okamžikem trval na tom, že dnešní vražda se 'nedala předpokládat'.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To nebyla vražda, pane!“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tak zabití.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Wigginův temperament je na rozdíl od Beanova prokázán, pane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Mám Dimakovo hlášení</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> za které ani on nebude</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Potrestán, já vím, pane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Beanovo chování v průběhu těchto událostí bylo příkladné.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V tom případě bylo hlášení kapitána Dimaka neúplné. On vás neinformoval, že možná právě Bean zatlačil Bonza za hranici, za kterou začíná násilí, když porušil utajení a informoval ho, že Enderova armáda je tvořena výjimečnými studenty?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To skutečně byl skutek s nepředvídatelnými následky.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Bean jednal tak, aby si zachránil život, a přitom přenesl nebezpečí na bedra Endera Wiggina. To, že se později pokusil nebezpečí zmenšit, nemění nic na tom, že když se Bean ocitne pod tlakem, stává se z něho zrádce.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tvrdá slova!“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To říká někdo, kdo právě nazval jasný projev sebeobrany 'vraždou'?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tak dost! Na dobu Wigginova takzvaného volna na zotavenou jste uvolněn z funkce velitele Bitevní školy. Pokud se Wiggin zotaví natolik, aby byl schopen přejít do Velitelské školy, můžete přijít s ním a nadále působit na výchovu dětí, které sem přivádíme. Pokud se nezotaví, můžete očekávat, že budete na Zemi postaven před vojenský soud.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jsem uvolněn s účinností odkdy?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Od chvíle, kdy nastoupíte s Wigginem do raketoplánu. Jako zastupující velitel vaši funkci převezme major Anderson.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jak myslíte, pane. Wiggin se k výcviku vrátí, pane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Pokud ho ještě budeme chtít.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Až se přenesete přes šok, který nám všem způsobila smrt malého Madrida, uvědomíte si, že mám pravdu a Ender je jediný životaschopný kandidát, teď víc než kdykoli předtím.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tu poslední poznámku beru v úvahu. A jestli máte pravdu, přeji vám s Wigginem hodně štěstí. Můžete odejít.“</emphasis></p>

<p>Když Ender vstoupil do ložnice, stále měl na sobě pouze ručník. Bean ho uviděl, jak tam stojí, s mrtvolně otevřenými ústy, a hlavou mu blesklo: On ví, že Bonzo je mrtvý, a užírá se tím.</p>

<p>„Ahoj, Endere,“ pozdravil ho Hot Soup, který stál s ostatními veliteli čet u dveří.</p>

<p>„Bude se dnes večer cvičit?“ zeptal se jeden z mladších vojáků.</p>

<p>Ender podal papír Hot Soupovi.</p>

<p>„To znamená, že asi ne,“ řekl tiše Nikolaj.</p>

<p>Hot Soup si papír přečetl. „Ti čubčí syni! Dva najednou?“</p>

<p>Divoký Tom se ohlédl přes rameno.</p>

<p>„Dvě armády!“</p>

<p>„Budou tam o sebe zakopávat,“ utrousil Bean. Na přístupu učitelů ho nejvíc nevyděsila hloupost, že se snažili kombinovat armády, což byl tah, jehož neúčinnost se v dějinách mnohokrát prokázala, ale nepoučitelnost z chyb, která je vedla k tomu, že právě v této chvíli tlak na Endera ještě <emphasis>zvyšovali</emphasis>. Cožpak nechápali, jak mu ubližují? Chtěli ho vycvičit nebo zlomit? Vycvičený už totiž dávno byl. Před týdnem měl být z Bitevní školy vyřazen. A oni ho teď, když již překročil hranici zoufalství, posílají do další, úplně nesmyslné bitvy?</p>

<p>„Musím se dát do pořádku,“ prohlásil Ender. „Sežeňte všechny lidi a připravte je. Sejdeme se u brány.“ Bean v jeho hlase slyšel naprostý nezájem. Ne, něco hlubšího. Ender tuto bitvu nechce vyhrát.</p>

<p>Ender se otočil. Všichni spatřili krev, kterou měl na hlavě, na ramenou, na zádech. Pak odešel.</p>

<p>Všichni dělali, že krev neviděli. Museli. „Dvě strachem podělaný armády!“ vykřikl Divoký Tom. „Nakopem jim do zadku!“</p>

<p>Zdálo se, že se na tom při oblékání hracích oděvů shodli všichni.</p>

<p>Bean si do blůzy hracího oděvu zastrčil cívku s mezním lanem. Jestli Ender někdy potřeboval nějakou fintu, bylo to v této bitvě, kdy již neměl zájem o vítězství.</p>

<p>Jak slíbil, Ender se k nim připojil u brány, než se otevřela – těsně předtím. Na chodbě prošel špalírem svých vojáků, kteří k němu vzhlíželi s láskou, úctou, důvěrou. Kromě Beana, v jehož výrazu byla mučivá úzkost. Bean věděl, že Ender Wiggin není větší než život. Měl přesně velikost pro život, takže jeho břemeno, které bylo větší než život, pro něho bylo příliš těžké. A přesto je nesl. Zatím.</p>

<p>Brána zprůhledněla.</p>

<p>Přímo před bránou byl útvar ze čtyř hvězd, který jim dokonale bránil ve výhledu do bitevní místnosti. Ender by musel své síly rozvinout naslepo. Podle toho, co věděl, byl nepřítel vpuštěn do místnosti již před patnácti minutami. Mohl se jen domnívat, že zaujali stejné postavení, jaké zaujal se <emphasis>svou</emphasis> armádou Bonzo, jenže tentokrát by to bylo stoprocentně účinné, obklopit bránu vojáky nepřítele.</p>

<p>Ender však neřekl nic. Stál tam a díval se na překážku.</p>

<p>Bean to částečně očekával. Byl připraven. Neudělal nic zas tak nápadného – pouze přešel dopředu a postavil se do brány hned vedle Endera. Připomenul se.</p>

<p>„Beane,“ promluvil Ender. „Vem si své chlapce a zjisti, co je na druhé straně té hvězdy.“</p>

<p>„Provedu, <emphasis>pane</emphasis>.“ Bean vytáhl z blůzy cívku mezního lana a spolu se svými pěti vojáky přeskočil krátkou vzdálenost mezi bránou a hvězdou. Brána, jíž prošel, se v tom okamžiku stala stropem a hvězda jejich dočasnou podlahou. Bean si připevnil jeden konec lanka k pasu. Ostatní hoši zatím lanko odmotali a udělali z něj na hvězdě volná kola. Když použili asi třetinu, Bean prohlásil, že to stačí. Hádal, že ve skutečnosti to nejsou čtyři hvězdy, ale osm – že tvoří dokonalou krychli. Pokud se mýlil, měl lana příliš, což znamenalo, že místo obletu kolem zadní strany hvězdy narazí do stropu. Mohly se stát i horší věci.</p>

<p>Vyplul za hranu hvězdy. Měl pravdu, byla to krychle. Pro šero v místnosti pořádně neviděl, co dělají ostatní armády, ale zdálo se, že se teprve rozmisťují. Tentokrát zřejmě náskok nedostali. Rychle to ohlásil Duchevalovi, aby to vyřídil Enderovi, než Bean dokončí svůj kousek. Ender určitě začne zbytek armády ihned posílat ven, než uběhne limit.</p>

<p>Bean se od stropu odrazil přímo dolů. Nahoře vojáci z jeho čety lanko pevně drželi a zajišťovali, aby se v pořádku rozmotalo a prudce zastavilo.</p>

<p>Nebylo příjemné to škubnutí za břicho, když lanko dospělo na konec, ale zvýšení rychlosti, jak Bean znenadání změnil směr na jih, bylo svým způsobem vzrušující. V dálce zahlédl záblesky, jak po něm nepřítel začal střílet. Pálili pouze vojáci z jedné poloviny nepřátelského prostoru.</p>

<p>Když lano dosáhlo další hrany krychle, znovu nabral vyšší rychlost a tentokrát letěl vzhůru obloukem, který v prvním okamžiku dával tušit, že ho rozplácne o strop. Pak ale z lanka ukrojila poslední hrana a Bean se vřítil za hvězdu, kde byl obratně zachycen členy své čety. Mávl rukama a nohama, aby ukázal, že se na něm let nijak nepodepsal. Mohl jen tušit, co si o jeho čarovných manévrech v prostoru myslí nepřítel. Důležitější bylo, že Ender zatím branou neprošel. Limit musel být prakticky na konci.</p>

<p>Ender prošel branou sám.</p>

<p>Bean mu podal zprávu co nejstručněji. „Je tam fakt šero, ale přitom dost světla, aby nešlo snadno sledovat lidi podle světel na hracích oděvech. Pro oči ty nejhorší podmínky. Od téhle hvězdy se táhne otevřený prostor až k nepřátelské straně místnosti. Zabrali osm hvězd, které tvoří čtverec kolem jejich dveří. Neviděl jsem nikoho kromě těch, co vyhlíželi z úkrytů za krabicemi. Sedí tam a čekají na nás.“</p>

<p>Z dálky k nim dolehlo, jak si je nepřítel začíná dobírat pokřikem. „Hej! Máme hlad, pojďte nás nakrmit! Táhnete se jak smrad při zemi! Táhnete se jak Draci!“</p>

<p>Bean pokračoval v hlášení, ale neměl ponětí, jestli ho Ender vůbec poslouchá. „Stříleli po mně jenom z jedné poloviny svého prostoru. To znamená, že oba velitelé se spolu nedomlouvají a žádný nebyl pověřen celkovým velením.“</p>

<p>„Ve skutečné válce by každý rozumný velitel ustoupil a svoji armádu zachránil,“ řekl Ender.</p>

<p>„Čert je vem,“ prohlásil Bean. „Je to jenom hra.“</p>

<p>„Přestala to být hra, když porušili pravidla.“</p>

<p>To není dobré, pomyslel si Bean. Kolik jim zbývalo času, aby jejich armáda prošla bránou? „No, tak je poruš taky.“ Upřel do Enderových očí pohled, který se dožadoval, aby se probudil, vnímal, <emphasis>jednal</emphasis>.</p>

<p>Prázdný výraz z Enderova obličeje zmizel. Roztáhl tvář do širokého úsměvu. Byl to zatraceně příjemný pohled. „Jasně. Proč ne. Podíváme se, jak budou reagovat na sevřenou formaci.“</p>

<p>Ender začal povolávat ven z brány zbytek armády. Znamenalo to, že na horní straně hvězdy bude husto, ale neměli na vybranou.</p>

<p>Ukázalo se, že Ender se rozhodl využít další z Beanových hloupých nápadů, jichž si všiml při sledování Beanova tréninku s jednotkou. Mělo jít o štítovou formaci ze zmrazených vojáků, ovládanou Beanovou četou, která zůstane za nimi rozmražená. Jakmile Ender Beanovi vysvětlil, co po něm chce, zapojil se do formace jako řadový voják a přenechal veškerou organizaci na Beanovi. „Je to tvoje akce.“</p>

<p>Bean neočekával, že by Ender někdy mohl něco takového udělat, ale svým způsobem to bylo logické. Ender o tuto bitvu nestál. Tím, že se zapojil do štítu ze zmrazených vojáků, s nímž bude v bitvě manévrovat někdo jiný, se dostal téměř na stejnou úroveň, jako kdyby ji prospal.</p>

<p>Bean se dal okamžitě do práce a začal stavět štít ze čtyř částí, z nichž každou představovala jedna četa. Všichni vojáci v četách A až C utvořili čtveřice a trojice, propletli se rukama se sousedy po stranách a trojice v horní řadě se špičkami nohou zahákla v podpaží čtveřice pod nimi. Když byli všichni do sebe pevně zaklesnutí, Bean a jeho četa je zmrazili. Potom se každý z Beanových vojáků chopil jedné části štítu a opatrně, velice pomalu, aby se mu setrvačností nevymkla z kontroly, s ní vymanévroval z prostoru nad hvězdou a přesunul ji dolů, těsně pod ni. Tam je znovu spojili do jediného štítu, drženého pohromadě Beanovou jednotkou.</p>

<p>„Kdy jste to nacvičovali, chlapi?“ zeptal se Dumper, velitel čety E.</p>

<p>„Ještě nikdy jsme to nedělali,“ odpověděl po pravdě Bean. „Trénovali jsme rozeskakování a spojování se štíty z jednoho muže, ale aby jich v každém bylo sedm? Všechno je to pro nás nové.“</p>

<p>Dumper se rozesmál. „A Ender je vpletený do štítu jako ostatní. Tomu se říká důvěra, Beane, ty mazáku.“</p>

<p>Tomu se říká zoufalství, pomyslel si Bean. Ale necítil potřebu říci <emphasis>to</emphasis> nahlas.</p>

<p>Když bylo všechno připraveno, četa E si vlezla do prostoru za štít a na Beanův povel ze všech sil zatlačila. Štít plul dolů k nepřátelské bráně docela slušnou rychlostí. Nepřátelská palba sice byla intenzivní, ale zasahovala již zmrazené vojáky štítu. Vojáci z čety E a Beanovy  jednotky byli v neustálém pohybu, sice jen malém, ale dostatečném, aby je žádný zbloudilý výstřel nemohl zmrazit. A dařilo se jim do jisté míry palbu opětovat, takže několik nepřátelských vojáků vyřadili a ostatní donutili zůstat v úkrytu.</p>

<p>Když Bean usoudil, že se dostali nejdál, kam mohli, než Gryfové nebo Tygři zaútočí, vydal rozkaz a členové jeho jednotky se rozskočili, čímž způsobili, že také čtyři části štítu se rozdělily a lehce změnily směr, takže teď pluly k rohům hvězd, za nimiž byli Gryfové a Tygři shromážděni. Vojáci z čety E zůstali za štíty a zběsilou palbou se snažili kompenzovat svůj nízký počet.</p>

<p>Čtyři vojáci z Beanovy  jednotky, kteří letěli s jednotlivými štíty, napočítali do tří a znovu se odrazili, tentokrát směrem dolů a doprostřed, takže se znovu přidali k Beanovi a Duchevalovi. Setrvačnost je nesla přímo k nepřátelské bráně.</p>

<p>Udržovali těla ve strnulé poloze, ani jednou nevystřelili, a ono to fungovalo. Byli všichni malí; evidentně poletovali prostorem, nebyli v pohybu s nějakým konkrétním cílem. Nepřátelé, pokud si jich vůbec všimli, je považovali za zmrazené vojáky. Několik jich bylo poškozeno náhodnými výstřely, ale i když se ocitli pod palbou, zůstali bez pohybu a nepřítel si jich brzy přestal všímat.</p>

<p>Když se dostali k nepřátelské bráně, Bean pomalu, beze slov, poslal čtyři z nich přilbami do rohů brány. Přitiskli se na ně jako při rituálu, kterým se ukončovala hra, a Bean strčil do Duchevala. Tím ho poslal do brány a sám znovu vylétl vzhůru.</p>

<p>Bitevní místnost zaplavilo světlo. Zbraně přestaly fungovat. Bitva skončila.</p>

<p>Chvíli trvalo, než Gryfové a Tygři pochopili, co se stalo. Draci měli jen hrstku vojáků, kteří nebyli zmraženi nebo vyřazeni z boje, zatímco Gryfové a Tygři byli díky své konzervativní strategii prakticky beze ztrát. Bean věděl, že kdyby někteří zvolili agresivní způsob boje, Enderova strategie by nevyšla. Jenže když viděli, jak Bean neskutečným manévrem obletí hvězdu a potom sledovali, jak se k nim pomalu blíží ten podivný štít, strachy nedokázali nic podniknout. Enderova pověst byla taková, že se neodvažovali své jednotky poslat do akce, aby nepadly do pasti. Jenže… právě to byla past.</p>

<p>Brána učitelů se otevřela a do místnosti vstoupil major Anderson. „Endere,“ zvolal.</p>

<p>Ender byl zmrazený; mohl odpovědět jen hlasitým zamručením přes stisknuté čelisti. Jen vzácně museli vítězní velitelé vydat takový zvuk.</p>

<p>Anderson pomocí háku doplul k Enderovi a rozmrazil ho. Bean byl půlku bitevní místnosti od nich, přesto slyšel, co Ender řekl, tak zřetelná byla jeho slova, takové ticho v místnosti vládlo. „Zase jsem vás porazil, pane.“</p>

<p>Členové Beanovy  jednotky se po něm podívali; zřejmě je zajímalo, jestli mu nevadí, že si Ender přivlastnil vítězství, které vymyslel a realizoval pouze Bean. Ale Bean chápal, co Ender říká. Nemluvil o vítězství nad armádami Gryfů a Tygrů. Mluvil o vítězství nad učiteli. A <emphasis>tím</emphasis> vítězstvím <emphasis>bylo</emphasis> rozhodnutí přenechat armádu Beanovi a sám se zúčastnit pouze pasivně. Jestli si mysleli, že vystavují Endera klíčovému testu, když ho nutí bojovat proti dvěma armádám hned po osobní bitvě o přežití svedené v koupelně, porazil je – testu se vyhnul.</p>

<p>Anderson také pochopil, co Ender říká. „Nesmysl, Endere,“ prohlásil. „Bojoval jste s Gryfy a Tygry.“</p>

<p>„Myslíte si, že jsem tak praštěný?“ zeptal se Ender.</p>

<p>Svatá pravda, pomyslel si Bean.</p>

<p>Anderson promluvil ke skupině jako celku. „Po tomto malém manévru měníme pravidla hry. Vyžaduje se, aby před dosažením brány byli zmraženi nebo vyřazeni z boje všichni nepřátelští vojáci.“</p>

<p>„Pravidla?“ zamumlal Ducheval, který se vrátil bránou zpět. Ušklíbl se na Beana.</p>

<p>„Stejně to mohlo fungovat jenom jednou,“ prohodil Ender.</p>

<p>Anderson mu podal hák. Místo aby naráz rozmrazil své vojáky a teprve potom nepřítele, Ender zadal příkaz, kterým rozmrazil všechny najednou, a podal hák zpátky Andersonovi. Ten jej přijal a odplul do středu místnosti, kde se obvykle odbýval rituál zakončující hru.</p>

<p>„Hej!“ zakřičel Ender. „Co bude příště? Moje armáda v kleci beze zbraní a zbytek Bitevní školy proti ní? Co kdybyste trochu srovnali šance?“</p>

<p>Tolik vojáků začalo souhlasně mručet, že bylo výsledný zvuk hlasitě slyšet. A nevycházel jen od armády Draků. Ale Anderson se tvářil, jako by se nic nedělo.</p>

<p>Nakonec to byl William Bee z armády Gryfů, kdo promluvil téměř za všechny:</p>

<p>„Endere, když se v bitvě postavíš proti nám, bez ohledu na podmínky nebudou šance stejné.“</p>

<p>Armády mu hlasitě daly za pravdu. Mnozí se smáli a Talo Momoe, který nemohl zůstat za Beem pozadu, začal rytmicky tleskat a vykřikovat: „Ender Wiggin!“ Ostatní se ke skandování přidali.</p>

<p>Ale Bean znal pravdu – věděl prakticky totéž, co věděl Ender. Že bez ohledu na to, jak dobrý a vynalézavý je velitel, jak dobře je připravená jeho armáda, jak skvělé má zástupce, jak odvážně a neohroženě vede boj, vítězství se téměř vždy přikloní na stranu toho, kdo dovede zasadit větší ránu. Občas se stane, že David zabije Goliáše, a lidé na to nikdy nezapomenou. Ale spoustu drobečků Goliáš zašlápl do země. O <emphasis>těchto</emphasis> soubojích nikdo nezpíval písně, protože to byl očekávaný výsledek. Ne, byl to <emphasis>nevyhnutelný</emphasis> výsledek, pokud se nestal zázrak.</p>

<p>Termiťané nebudou vědět, jak legendárním velitelem je pro své muže Ender, a bude jim to jedno. Lidské lodě nebudou mít k dispozici žádné kouzelné triky, jako byl ten Beanův s mezním lanem, jimiž by je mohly omráčit, vyvést z míry. Ender to věděl. Bean to také věděl. Co kdyby David neměl prak, hrst kamení a čas vystřelit? Jak by mu potom byla platná jeho skvělá muška?</p>

<p>Takže ano, bylo to dobré, bylo to správné, že vojáci všech tří armád Endera oslavovaly a skandovaly jeho jméno, když se snášel k nepřátelské bráně, kde na něho čekal Bean se svou jednotkou. Ale v důsledku to neznamenalo nic, kromě toho, že všichni budou v Enderovy schopnosti vkládat příliš velké naděje. Enderovo břemeno to dělalo ještě těžším.</p>

<p>Sňal bych mu část, kdybych mohl, pomyslel si Bean. Stejně jako jsi to udělal dnes, můžeš to naložit mně a já to udělám, když to bude v mých silách. Nemusíš to dělat sám.</p>

<p>Jenže ve stejnou chvíli, kdy ho to napadlo, si Bean uvědomil, že to není pravda. Jestli se to dalo udělat, musel to udělat samotný Ender. Za všemi těmi měsíci, kdy se Bean odmítal s Enderem setkat a schovával se před ním, bylo to, že se nedokázal smířit se skutečností, že Ender je tím, čím si Bean pouze přál být – člověkem, v něhož můžeš vložit všechny své naděje, člověkem, který unese všechny tvé obavy, a nezklame tě, nezradí tě.</p>

<p>Chci být takový kluk jako jsi ty, pomyslel si Bean. Ale nechci projít tím, čím jsi prošel, aby ses tam dostal.</p>

<p>A pak, když Ender prošel bránou a Bean za ním, vzpomněl si, jak se zařazoval za Poke, Seržanta nebo Achilla na rotterdamských ulicích, a málem se rozesmál, když ho napadlo: nechci muset projít ani tím, čím jsem prošel, abych se sem dostal.</p>

<p>Venku na chodbě Ender začal odcházet, místo aby počkal na své vojáky. Nešel však rychle, takže ho brzy dostihli, obklopili a svým nadšením ho donutili zastavit. Pouze jeho mlčení a nezúčastněnost jim bránily popustit naplno uzdu své radosti.</p>

<p>„Budeme večer cvičit?“ zeptal se Divoký Tom.</p>

<p>Ender zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Tak zítra ráno?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Kdy tedy?“</p>

<p>„Pokud jde o mne, už nikdy.“</p>

<p>Všichni to neslyšeli, ale ti, kdo ano, si mezi sebou začali šeptat.</p>

<p>„Hej, to není fér,“ ozval se jeden voják z čety B. „Není to naše chyba, že učitelé tak zpotvořili pravidla hry. Nemůžeš nás přestat učit jenom proto –“</p>

<p>Ender udeřil dlaní o zeď a zakřičel na chlapce: „Hra mě už nezajímá!“ Rozhlédl se po ostatních vojácích, podíval se jim do očí, odmítl je nechat předstírat, že neslyšeli. „Rozumíte?“ Potom zašeptal: „Hra skončila.“</p>

<p>Odešel.</p>

<p>Někteří chlapci chtěli jít za ním, udělali několik kroků. Ale Hot Soup popadl dva z nich za límec hracího oděvu a zastavil je: „Nechte ho jít. Nevidíte, že potřebuje být sám?“</p>

<p>Samozřejmě že chce být sám, pomyslel si Bean. Zabil dnes dítě, a i kdyby nevěděl, jak to dopadlo, ví, co bylo v sázce. Učitelé byli ochotni nechat ho postavit se smrti bez pomoci. Proč by měl dál hrát podle jejich not? Dobře děláš, Endere.</p>

<p>Pro nás ostatní už to tak dobré není, ale naštěstí tě nebereme jako otce nebo něco takového. Spíš jako bratra a s bratry už to tak chodí, že jednou se stará ten a pak zase další. Někdy si musíš sednout a být tím bratrem, o něhož je pečováno.</p>

<p>Fly Molo je odvedl do ložnice. Bean šel také, i když nejraději by šel s Enderem, promluvil si s ním, ujistil ho, že mu dává ve všem za pravdu, že mu rozumí. Ale uvědomil si, že je to patetické. Proč by mělo Enderovi záležet na tom, jestli mu zrovna já rozumím nebo ne?</p>

<p>Jsem jenom dítě, jenom jeden voják z jeho armády. Zná mě, ví, jak mě využít, ale proč by měl stát o to, jestli ho znám?</p>

<p>Bean vylezl na svou palandu a zahlédl na ní kousek papíru.</p>

<p>Převelení</p>

<p>Bean</p>

<p>Armáda Králíků</p>

<p>Velitel</p>

<p>To byla armáda Carna Carbyho. Že by Carna zbavovali vedení? Byl to dobrý kluk – žádný skvělý velitel, ale proč nemohli počkat, až bude hotový?</p>

<p>Protože už s touhle školou končí, proto. Povyšují každého, o kom si myslí, že potřebuje zkušenosti s velením, a jiné studenty vyřazují, aby jim udělali místo. Možná mám armádu Králíků, ale vsadím se, že ne na dlouho.</p>

<p>Vytáhl svůj panel. Chtěl se přihlásit jako ‚Graff‘ a projít si seznamy. Zjistit, co se děje s ostatními. Ale připojení jako ‚Graff‘ nefungovalo. Nejspíš již nepovažovali za přínosné Beanovi dovolit, aby si ponechal přístup k důvěrným informacím.</p>

<p>Ze zadní části místnosti, kde bydleli starší chlapci, se ozýval čím dál hlasitější poprask. Bean uslyšel hlas Divokého Toma, který překřičel ostatní. „Chceš říct, že já přijdu na to, jak porazit Draky?“ Informace záhy pronikly i dopředu. Všichni velitelé čet a zástupci byli převeleni. Každému z nich bylo svěřeno velení nad některou armádou. Draci byli drasticky oslabeni.</p>

<p>Po deseti minutách zmatku vyrazil Fly Molo v čele ostatních velitelů čet mezi palandami ke dveřím. Ovšem – museli říct Enderovi, co mu učitelé provedli teď.</p>

<p>Ale k Beanově úžasu se Fly u jeho lůžka zastavil, zvedl k němu hlavu a pak se ohlédl po ostatních velitelích čet za sebou.</p>

<p>„Beane, někdo to musí říct Enderovi.“</p>

<p>Bean přikývl. „Mysleli jsme si… když jsi jeho kamarád…“</p>

<p>Bean nedal ve tváři nic znát, ale byl ohromen. Já? Enderův kamarád? Ne víc než kdokoli jiný v této místnosti.</p>

<p>A potom mu to došlo. V této armádě Endera všichni milovali a obdivovali. A všichni věděli, že mají jeho důvěru. Ale pouze Bean postoupil na stupínku důvěry o něco výš, když mu Ender přidělil zvláštní jednotku. A když se Ender rozhodl skoncovat se hrou, předal svou armádu právě jemu. Jestli se jim zdálo, že Ender od chvíle, kdy se stal velitelem Draků, má něco jako kamaráda, byl jím nejpravděpodobněji Bean.</p>

<p>Bean se podíval naproti na Nikolaje, který se na něho křenil s pusou od ucha k uchu. Nikolaj mu zasalutoval a rty vytvaroval slovo velitel.</p>

<p>Bean Nikolajovi zasalutoval, ale s vědomím, co to bude znamenat pro Endera, se usmát nedokázal. Kývl na Fly Mola, sklouzl z postele na zem a vyšel ze dveří.</p>

<p>Ale nezamířil rovnou k Enderovi. Vydal se nejdřív do pokoje Carna Carbyho. Nikdo se neozval. Proto šel dál k ložnici Králíků a zaklepal. „Kde je Carn?“ zeptal se.</p>

<p>„Ukončil školu,“ prohlásil Itú, velitel čety A v armádě Králíků. „Dozvěděl se to asi před půl hodinou.“</p>

<p>„Měli jsme bitvu.“</p>

<p>„Já vím – dvě armády najednou. Vyhráli jste, že?“</p>

<p>Bean přikývl. „Vsadím se, že Carn není jediný, koho předčasně vyřadili.“</p>

<p>„Spoustu velitelů,“ řekl Itú. „Víc než polovinu.“</p>

<p>„I Bonza Madrida? I jeho vyřadili?“</p>

<p>„Podle oficiální zprávy ano.“ Itú pokrčil rameny. „Každý ví, že když už, nejspíš Bonza vyrazili. Neuvedli totiž ani místo, kam byl převelen. Stojí tam jen 'Kartagena'. Jeho rodné město. Znamená to, že ho vyrazili, nebo co? No nic, ať si tomu učitelé říkají, jak chtějí.“</p>

<p>„Vsadím se, že těch, kteří ukončili školu, bylo dohromady devět,“ prohodil Bean. „Ne?“</p>

<p>„Jo,“ kývl Itú. „Devět. Takže ty něco víš?“</p>

<p>„Řekl bych, že špatné zprávy,“ odvětil Bean a ukázal Itúovi rozkaz, kterým byl převelen.</p>

<p>„Santa merda,“ ulevil si Itú. Potom zasalutoval. Ne posměšně, ale ani nadšeně.</p>

<p>„Nevadilo by ti říct to ostatním? Ať mají šanci zvyknout si na tu představu, než před ně přijdu doopravdy? Potřebuju si promluvit s Enderem. Možná už ví, že ho právě připravili o všechny velitele a dali jim vlastní armády. Ale jestli to neví, musím mu to říct.“</p>

<p>„<emphasis>Všechny</emphasis> velitele čet Draků?“</p>

<p>„A všechny zástupce.“ Napadlo ho dodat: smůla, že Králíci vyfasovali zrovna mě, ale Ender by nikdy neřekl něco, čím by se tak shodil. A jestli Bean měl být velitelem, nemohl začít omluvou. „Myslím, že Cam Carby měl dobrou organizaci,“ pokračoval, „takže nepředpokládám, že bych první týden dělal nějaké změny ve vedení čet, dokud nezjistím, jak to funguje prakticky a jak jsme připraveni na bitvy, které teď přijdou, když většina velitelů jsou děti vycvičené u Draků.“</p>

<p>Itú okamžitě pochopil. „Člověče, to bude zvláštní, co? Ender vás všechny vytrénoval, a teď proti sobě musíte bojovat.“</p>

<p>„Jedna věc je jasná,“ uvažoval Bean. „Nemám v úmyslu zkusit z Králíků udělat kopii Enderových Draků. Nejsme stejní a nebudeme bojovat se stejnými protivníky. Králíci jsou dobrá armáda. Nemusíme nikoho napodobovat.“</p>

<p>Itú se ušklíbl. „Jsou to sice jenom kecy, ale jsou to prvotřídní kecy. Pošlu to dál.“ Zasalutoval.</p>

<p>Bean pozdrav opětoval. Potom odklusal k Enderovu pokoji.</p>

<p>Enderovy matrace, prostěradla a polštář byly vyházené do chodby. Bean v první chvíli přemýšlel proč. Potom si všiml, že prostěradla a matrace jsou ještě mokré a zakrvácené. Voda z Enderova ručníku. Krev z Bonzova obličeje. Ender je zřejmě v pokoji nechtěl mít.</p>

<p>Bean zaklepal na dveře.</p>

<p>„Běž pryč,“ ozval se tiše Ender.</p>

<p>Bean zaklepal znovu. Pak ještě jednou.</p>

<p>„Pojď dál.“</p>

<p>Bean si dlaní otevřel.</p>

<p>„Běž pryč, Beane.“</p>

<p>Bean přikývl. Chápal Enderův postoj. Ale musel doručit zprávu. Proto sklopil oči k botám a čekal, až se ho Ender zeptá, co chce. Nebo na něho začne řvát. Cokoli se mu zachce. Neboť ostatní velitelé čet se mýlili. Bean a Ender mezi sebou neměli žádný zvláštní vztah. Mimo hru ne.</p>

<p>Ender neřekl nic. A dál mlčel. Bean zvedl hlavu od země a uviděl, že Ender se na něho dívá. Ne vztekle. Jen… si ho… prohlíží. Co ve mně vidí, napadlo ho. Jak dobře mě zná? Co si o mně myslí? Co v jeho očích znamenám?</p>

<p>To se s největší pravděpodobností nikdy nedozví. A kvůli tomu sem Bean nepřišel. Byl čas přejít k věci.</p>

<p>Udělal krok k Enderovi. Otočil ruku, aby bylo vidět papír s převelením, který v ní držel. Nepodal jej Enderovi, ale věděl, že si jej Ender všimne.</p>

<p>„Převeleli tě?“ zeptal se Ender. Jeho hlas zněl hluše. Jako by to očekával.</p>

<p>„Ke Králíkům,“ odvětil Bean.</p>

<p>Ender přikývl. „Carn Carby je dobrý kluk. Doufám, že pozná tvoji cenu.“</p>

<p>Beanovi ta slova zněla jako vytoužené požehnání. Potlačil emoce, které se v něm vzedmuly. To ještě nebyla celá zpráva, kterou přišel vyřídit.</p>

<p>„Carn Carby dnes ukončil školu,“ řekl Bean. „Oznámili mu to, zatímco jsme bojovali.“</p>

<p>„Hm, a kdo tedy bude velet Králíkům?“ zeptal se Ender. Neřekl to tak, jako by ho to nějak zvlášť zajímalo. Byla to očekávaná otázka, tak se zeptal.</p>

<p>„Já,“ přiznal Bean. Bylo mu hloupě; na rty se mu vloudil nechtěný úsměv.</p>

<p>Ender zvedl oči ke stropu a přikývl. „Samozřejmě. Koneckonců jsi jenom o čtyři roky mladší, než je věk stanovený pro velitele.“</p>

<p>„Nedělej si legraci,“ poprosil Bean. „Nevím, co se tady děje.“ Kromě toho, že to vypadá, jako by systém ovládla ryzí panika. „Hra se pořád mění, a teď tohle. Víš, nepřeveleli jenom mě. Vyřadili polovinu velitelů a spoustě našich hochů dali velení jiných armád.“</p>

<p>„Kterým hochům?“ Teď to Endera začalo zajímat.</p>

<p>„Vypadá to – že všem velitelům čet a jejich zástupcům.“</p>

<p>„Jasně. Když se rozhodnou rozbít mi armádu, vezmou to hezky od podlahy. Všechno dělají velice důkladně.“</p>

<p>„Endere, ty budeš pořád vyhrávat. Všichni to víme. Divoký Tom prohlásil: 'Chceš říct, že já přijdu na to, jak porazit Draky?' Každý tu ví, že jsi nejlepší.“ Jeho slova zněla prázdně dokonce i jemu. Chtěl ho povzbudit, ale věděl, že Ender se oklamat nenechá. Přesto blábolil dál. „Nesrazí tě na kolena, ať dělají, co –“</p>

<p>„Už srazili.“</p>

<p>Podryli důvěru, chtěl říct Bean. To není totéž. Tebe nesrazili. Sebe srazili. Ale z úst mu vyšla jen prázdná, nanicovatá slova. „Ne, Endere, nemůžou –“</p>

<p>„Beane, jejich hra mě už nezajímá,“ prohlásil Ender. „Já už nebudu hrát ani cvičit. Nebudou žádné další bitvy. Můžou si strkat papírky pod dveře, jak chtějí, ale já nepůjdu. Rozhodl jsem se ještě předtím, než jsem dnes prošel dveřmi. Právě proto jsem chtěl, abys útočil na bránu. Myslel jsem, že to nevyjde, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem jenom elegantně odejít.“</p>

<p>Já to vím, pomyslel si Bean. Myslíš si, že jsem to nepoznal? Ale jestli ti šlo o to, odejít elegantně, <emphasis>to</emphasis> se ti rozhodně podařilo. „Měl jsi vidět Williama Beea. Stál tam jako solný sloup a snažil se pochopit, jak prohrál, když ti zbylo sedm vojáků, kteří mohli nanejvýš kroutit palci na noze, a on měl jenom tři zraněné.“</p>

<p>„Proč bych měl chtít vidět jeho obličej?“ zeptal se Ender. „Proč bych měl chtít vůbec někoho porazit?“</p>

<p>Bean ucítil v obličeji žár rozpaků. Řekl hloupost. Jenže… nevěděl, co by nebyla hloupost. Něco, co by Enderovi pomohlo, aby se cítil líp. Něco, aby pochopil, jak ho všichni milují a ctí.</p>

<p>Avšak i láska a úcta patřily k břemenu, jež Ender nesl. Bean nemohl říct nic, co by Endera nezatížilo ještě víc. Proto mlčel.</p>

<p>Ender si promnul dlaněmi oči. „Dneska jsem Bonzovi hodně ublížil. Opravdu jsem mu ublížil.“</p>

<p>Ovšem. Všechno ostatní není nic. Endera tíží ten hrůzný souboj v koupelně. Souboj, kterému tvoji přátelé, tvoje armáda, nijak nezabránili. A nebolí tě nebezpečí, v němž jsi byl, ale to, jak jsi ublížil, když ses bránil.</p>

<p>„Koledoval si o to,“ poznamenal Bean. Když si uvědomil, co řekl, škubl sebou. To nedokázal vymyslet nic lepšího? Jenže co jiného mohl říct? Nic si z toho nedělej, Endere. Jistě, <emphasis>mně</emphasis> připadal mrtvý, a to jsem pravděpodobně jediný na škole, kdo prakticky ví, jak smrt vypadá, ale… nic si z toho nedělej! Není důvod se trápit. On si o to koledoval!</p>

<p>„Srazil jsem ho, když vstával,“ řekl Ender. „Zdálo se mi, že je mrtvý. A já ho pořád kopal.“</p>

<p>Takže to věděl. A přesto… nevěděl to <emphasis>úplně</emphasis>. A Bean nechtěl být tím, kdo mu to řekne. Jsou chvíle, kdy by přátelé k sobě měli být absolutně upřímní, ale tato k nim nepatřila.</p>

<p>„Chtěl jsem se jenom pojistit, aby mně už nikdy neublížil.“</p>

<p>„Už ti neublíží,“ promluvil Bean. „Poslali ho domů.“</p>

<p>„Už teď?“</p>

<p>Bean mu řekl, co se dověděl od Itúa. Celou dobu měl pocit, že Ender ví, že před ním něco skrývá. Oklamat Endera Wiggina nebylo možné.</p>

<p>„Jsem rád, že ho vyřadili,“ řekl Ender.</p>

<p>Pořádné vyřazení. Pohřbí ho, zpopelní nebo co vlastně ve Španělsku letos dělají s těly nebožtíků.</p>

<p>Španělsko. Pablo de Noches, který mu zachránil život, pocházel ze Španělska. A teď se tam jedno tělo vrátí, tělo chlapce, který se v srdci stal zabijákem a zaplatil za to smrtí.</p>

<p>Nějak to nezvládám, pomyslel si Bean. Co na tom, že Bonzo byl Španěl a Pablo de Noches byl taky Španěl? Co na tom záleží, kdo co je?</p>

<p>A zatímco se Beanovou hlavou honily tyto myšlenky, žvanil dál. Snažil se mluvit jako někdo, kdo nic neví, snažil se Endera upokojit, ale uvědomoval si, že kdyby Ender uvěřil, že nic neví, neměla by jeho slova smysl, a kdyby Ender pochopil, že Bean nevědomost jenom hraje, pak říkal samé lži. „Je pravda, že na tobě visela celá horda kluků?“ Bean by ze všeho nejraději vyběhl z místnosti; připadal nepřesvědčivý i sám sobě.</p>

<p>„Ne,“ odpověděl Ender. „Stáli jsme proti sobě dva. Bojoval čestně.“</p>

<p>Beanovi se ulevilo. Ender byl momentálně zahleděný tak hluboko do sebe, že ani pořádně nevnímal, co Bean říká a jak je to falešné.</p>

<p>„Já jsem nebojoval čestně,“ pokračoval Ender. „Bojoval jsem, abych vyhrál.“</p>

<p>Ano, to je pravda, pomyslel si Bean. Bojoval jsi jediným způsobem, který za to stojí, jediným způsobem, který má smysl. „A vyhrál's. Srazil's ho z oběžné dráhy.“ Nedokázal mu říct něco, čím by se dostal blíž pravdě.</p>

<p>Ozvalo se zaklepání na dveře. Vzápětí se otevřely, aniž dotyčný čekal na odpověď. Než se Bean stačil otočit, aby zjistil, o koho se jedná, poznal, že je to učitel – Ender zvedl oči příliš vysoko, než aby to mohlo být dítě.</p>

<p>Major Anderson a plukovník Graff.</p>

<p>„Endere Wiggine,“ promluvil Graff.</p>

<p>Ender vstal. „Ano, pane.“ Do hlasu se mu znovu vloudila prázdnota.</p>

<p>„Vaše dnešní chování v bitevní místnosti neodpovídalo zásadám jednání s nadřízenými a nesmí se opakovat.“</p>

<p>Bean nedokázal uvěřit, jak se může dít něco tak hloupého. Po všem, čím Ender prošel – čím ho učitelé donutili projít – s ním ještě museli dál hrát tuhle nesnesitelnou hru? Aby se i <emphasis>teď</emphasis> cítil úplně sám? Ti lidé si nedali pokoj.</p>

<p>Enderovou jedinou odpovědí bylo další apatické: „Ano, pane.“ Ale Bean už toho měl dost. „Podle mě už byl čas, aby někdo řekl učitelům, jaký máme na jejich jednání názor.“</p>

<p>Anderson ani Graff nedali nijak najevo, že by ho byť jen slyšeli. Místo toho Anderson podal Enderovi normální list papíru. Žádný proužek s převelením. Plnoprávný soubor rozkazů. Endera překládali a posílali ze školy.</p>

<p>„Vyřazen?“ zeptal se Bean.</p>

<p>Ender přikývl.</p>

<p>„Proč jim to trvalo tak dlouho?“ zeptal se Bean. „Je to jenom o dva nebo tři roky dřív. Už ses tady naučil chodit, mluvit a sám se oblečeš. Co tě ještě budou učit?“ Celé to byl jeden velký vtip. Vážně si mysleli, že tím někoho oklamou? Nejdřív Endera pokáráte za neúctu k nadřízeným a potom ho vyřadíte ze školy, protože válka se blíží a vy nemáte moc času na to, abyste ho připravili. Je vaší nadějí na vítězství, a chováte se k němu jako k něčemu, co jste seškrábli z boty.</p>

<p>„Vím jenom, že hra skončila,“ promluvil Ender. Složil papír. „V nejvyšší čas. Mohl bych si promluvit se svou armádou?“</p>

<p>„Není čas,“ odpověděl Graff. „Raketoplán odlétá za dvacet minut. Kromě toho bude lepší, když s nimi po převzetí rozkazů už nebudete mluvit. Bude to tak jednodušší.“</p>

<p>„Pro vás nebo pro ně?“ zeptal se Ender.</p>

<p>Obrátil se k Beanovi a vzal ho za ruku. Pro Beana to bylo jako dotek Božího prstu. Zaplavilo ho světlo. Možná jsem jeho kamarád. Možná ke mně cítí kousíček toho, co cítím… já k němu.</p>

<p>A pak to bylo pryč. Ender ruku stáhl. Otočil se ke dveřím.</p>

<p>„Počkej,“ řekl Bean. „Kam jdeš? K taktikům? Navigátorům? Nebo k týlu?“</p>

<p>„Do Velitelské školy,“ odpověděl Ender.</p>

<p>„<emphasis>Přípravka</emphasis>?“</p>

<p>„Ne, Velitelská škola.“ Ender už byl ze dveří venku.</p>

<p>Rovnou do Velitelské školy. Elitní školy, která měla tajnou dokonce i polohu. Do Velitelské školy chodili dospělí. Bitva se musela blížit velice rychle, když přeskakovali veškeré učivo Taktické školy a velitelské přípravky.</p>

<p>Chytil Graffa za rukáv. „Do Velitelské školy se přece nikdo nedostane, dokud mu není šestnáct!“</p>

<p>Graff Fazolkovu ruku setřásl a odešel. Jestli si všiml jízlivosti, s jakou to řekl, nedal to na sobě nijak znát.</p>

<p>Dveře se zavřely. Bean zůstal v Enderově pokoji sám.</p>

<p>Rozhlédl se. Bez Endera pokoj neznamenal nic. Být tady neznamenalo nic. Přitom teprve před několika dny, před necelým týdnem, tady Bean stál a Ender mu oznámil, že nakonec přece jen dostane četu.</p>

<p>Bean netušil proč, ale z nějakého důvodu si vzpomněl na okamžik, kdy mu Poke podala šest buráků. Tenkrát mu podala život.</p>

<p>Dal i Ender Beanovi život? Bylo to totéž?</p>

<p>Ne. Poke mu dala život. Ender dal jeho životu smysl.</p>

<p>Dokud tady byl Ender, byla to nejdůležitější místnost v celé Bitevní škole. Teď to nebylo víc než úklidová komora.</p>

<p>Bean se vracel chodbou k pokoji, který až do dneška patřil Carnu Carbymu.</p>

<p>Ještě před hodinou. Přiložil dlaň na čidlo – a dveře se otevřely. Už je stačili přeprogramovat.</p>

<p>Místnost byla prázdná. Uvnitř nebylo nic.</p>

<p>Tato místnost je moje, pomyslel si.</p>

<p>Moje, a přitom pořád prázdná.</p>

<p>V nitru cítil vlny silných emocí. Měl být vzrušený, měl být hrdý, že se stal velitelem. Ale pravda byla taková, že mu na tom nezáleželo. Jak řekl Ender, hra nic neznamená. Bean věděl, že svůj úkol bude zvládat dobře, ale úctu vojáků si získá tím, že na něm ulpí odlesk Enderovy slávy: prťavý Napoleonek, který zakopává v botách pro dospělého a povely vykřikuje dětským hláskem. Maličký Caligula, „Botička“, pýcha Germanikovy armády. Ale když si vzal otcovy boty, byly prázdné. Caligula to věděl, a i kdyby udělal nevímco, nemohl na tom nic změnit. Proto zešílel?</p>

<p><emphasis>Já</emphasis> kvůli tomu nezešílím, pomyslel si Bean. Já totiž neprahnu po tom, co Ender má nebo čím je. Stačí, že Ender Wiggin je on. Já nemusím.</p>

<p>Pochopil, co je to za pocit, který se v něm vzdouvá, stoupá mu do hrdla, vhání mu do očí slzy, rozpaluje mu tvář a nutí ho zajíknout se, tiše vzlyknout. Kousl se do rtu, aby se dojetí pokusil zahnat bolestí, ale nepomohlo to. Ender byl pryč.</p>

<p>Jakmile poznal, o jaký pocit jde, ovládl ho. Lehl si na záda a silou vůle opakoval relaxační proceduru tak dlouho, dokud mu bylo do pláče. Ender ho na rozloučenou vzal za ruku. „Doufám, že pozná tvoji cenu,“ řekl. Bean už nemusel nic dokazovat. Chtěl dovést armádu Králíků k co nejlepším výsledkům, protože se mohlo stát, že někdy v budoucnu, až bude Ender stát na můstku vlajkové lodě, se najde nějaká role, nějaká možnost uplatnit se i pro Beana. Nějaká finta, kterou od něho Ender bude potřebovat, aby zmátl termiťany. Dobře, bude dělat učitelům radost, udělá na ně dojem, aby mu otevírali dveře, a jednoho dne bude za těmi dveřmi Ender a on bude znovu smět být v jeho armádě.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOL</strong><strong>A 19</strong></p>

<p><emphasis>REBEL</emphasis></p>

<p><emphasis>„Poslední, co Graff udělal bylo, že přijal do školy Achilla, přestože se vyskytly vážné důvody ke znepokojení. Nebylo by lepší neriskovat a zařadit Achilla alespo</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> do jiné armády?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nikde není psáno, že pro Beana je to situace typu Bonzo Madrid.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale také nemáme jistotu, že není, pane. Plukovník Graff si nechával spoustu informací pro sebe. Vedl například celou řadu rozhovorů se sestrou Carlottou, ale neexistuje žádný záznam o tom, čeho se týkaly. Graff o Beanovi něco ví a, to mi věřte, o Achillovi taky. Myslím, že na nás nastražil past.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Omyl, kapitáne Dimaku. Jestli Graff nastražil past, nebyla určena nám.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Víte to jistě?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Graff nehraje byrokratické hry. Kašle na vás i na mě. Jestli nastražil past, čeká na Beana.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale o to mi přece jde!“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Chápu vás. Ale Achilles zůstane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Proč?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jeho testy ukazují pozoruhodně vyrovnaný temperament. Není to žádný Bonzo Madrid. Tedy: Bean není fyzicky ohrožen. Zdá se, že se jedná o psychologickou záležitost. Zkouška charakteru. A to je přesně ta oblast, v níž máme o Beanovi nejmí</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> informací, neboť psychohru hrát odmítl a informace, které jsme získali z jeho hraní si s učitelským připojením, nepřinesly jednoznačné výsledky. Proto si myslím, že tomuto vnucenému vztahu k jeho strašákovi stojí za to dát prostor.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A je to strašák nebo Nemesis?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Budeme to pozorně sledovat. Já nebudu držet dospělé tak daleko, abychom nebyli schopni zasáhnout včas, jak to Graff zařídil s Enderem a Bonzem. Budou podniknuta veškerá bezpečnostní opatření. Já nehraju ruskou ruletu, jako to dělal Graff.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale ano, pane, hrajete. Jediný rozdíl je v tom, že on věděl, že má pouze jednu prázdnou komoru, zatímco vy nevíte, kolik komor je prázdných, protože zbra</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> nabíjel on.“</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p><strong>* * *</strong></p>

<p>Když se Bean probudil do prvního rána jako velitel armády Králíků, uviděl na podlaze ležet papír. V první chvíli zalapal po dechu při představě, že by měl jít do bitvy, ještě než se setkal se svou armádou, ale s úlevou zjistil, že vzkaz se týká něčeho mnohem prozaičtějšího.</p>

<p>Vzhledem k množství nových velitelů se ruší tradice, podle níž mohou jíst ve velitelské jídelně teprve po prvním vítězství. Máte se začít stravovat ve velitelské jídelně s okamžitou platností.</p>

<p>Bylo to logické. Protože chtěli urychlit bitevní program všem, potřebovali, aby velitelům jejich postavení od počátku umožňovalo mít přístup k informacím. A také aby byli pod společenským tlakem ze strany sobě rovných.</p>

<p>S papírem v ruce si Bean vzpomněl, jak držel rozkazy Ender, každou novou, neskutečnou proměnu hry. To, že tento rozkaz nepostrádal logiku, ještě neznamenalo, že je to dobré. Hra jako taková v sobě neměla nic posvátného, kvůli čemu by Bean litoval změn pravidel a tradic, ale to, jak s nimi učitelé manipulovali, mu dělalo starosti.</p>

<p>Například to, že ho odřízli od informací o studentech. Otázka nezněla proč ho od přístupu odřízli, nebo dokonce proč mu jej tak dlouho dopřávali. Otázka zněla, proč neměli ostatní velitelé tolik informací odjakživa. Jestli se měli učit vést, měli mít nástroje, které jim to umožní.</p>

<p>A když už změna systému, proč se nezbavit skutečně škodlivých, destruktivních věcí, které dělali? Například výsledkových tabulí v jídelně. Pořadí a výsledky! Místo aby bojovali konkrétní bitvu, vojáci i velitelé byli kvůli těmto výsledkům opatrnější, měli menší chuť experimentovat. Proto ten absurdní zvyk bojovat ve formacích vydržel tak dlouho – Ender určitě nebyl první velitel, který našel lepší cestu. Jenže nikdo nechtěl rozhoupat loďku, být tím, kdo zkusí inovovat a zaplatí za to pádem v žebříčcích. Bylo mnohem lepší brát každou bitvu jako zcela izolovaný problém a nastupovat k bitvám nevzrušeně, jako by to nebyla práce, ale <emphasis>hra</emphasis>. Kreativita a stimulace by drasticky vzrostly. A velitelé by si při vydávání rozkazů četě nebo jednotlivci nemuseli dělat takové starosti, zda některý voják neobětuje pro své pořadí blaho armády.</p>

<p>Důležitější však byl podnět obsažený v Enderově rozhodnutí hru odmítnout. Skutečnost, že byl ze školy vyřazen dřív, než mohl v protestu pokračovat, neměnila nic na tom, že kdyby to udělal, Bean by se za něho postavil.</p>

<p>Teď, když byl Ender pryč, nedával bojkot hry smysl. Obzvlášť pokud se Bean a ostatní měli dopracovat k tomu, aby se mohli stát součástí Enderovy flotily, až nastanou opravdové bitvy. Ale mohli se hry chopit, využít ji k vlastním cílům.</p>

<p>Tak se stalo, že oblečen v nové – a špatně padnoucí – uniformě armády Králíků, stál Bean po krátkém čase opět na stole, tentokrát v mnohem menší důstojnické jídelně. Jelikož jeho řeč z předchozího dne se již stala legendou, provázel ho smích a pokřik, když vstal.</p>

<p>„Tam, odkud jsi přišel, se jí nohama, Beane?“</p>

<p>„Proč místo skákání na stoly raději prostě nevyrosteš, Beane?“</p>

<p>„Sežeň si chůdy, ať nemusíme pořád utírat stoly!“</p>

<p>Ale ostatní noví velitelé, kteří do včerejška veleli četám v armádě Draků, nepokřikovali a nesmáli se. Jejich uctivá pozornost vůči Beanovi brzy převládla a v místnosti se rozhostilo ticho.</p>

<p>Bean zvedl ruku a ukázal na tu část výsledkové tabule, která zobrazovala pořadí. „Kde je armáda Draků?“ zeptal se.</p>

<p>„Rozpustili ji,“ ozvala se Petra Arkanianová. „Vojáky rozdělili do jiných armád. Kromě vás, ze kterých udělali velitele.“</p>

<p>Bean poslouchal a zatím si svůj názor na ni nechával pro sebe.</p>

<p>Ale nedokázal myslet na nic jiného než na incident z předminulé noci, kdy vědomě či nevědomě sehrála roli Jidáše, který měl Endera vlákat do pasti.</p>

<p>„Bez Draků je ta tabule k ničemu,“ prohlásil Bean. „Pořadí, které nám vychází, by bylo jiné, kdyby tam ještě byli Draci.“</p>

<p>„Moc s tím stejně nenaděláme,“ prohlásil Dink Meeker.</p>

<p>„Problém není v tom, že chybí Draci,“ pokračoval Bean, „ale v tom, že bychom tu tabuli vůbec neměli mít. Nejsme navzájem nepřátelé. Jediným nepřítelem jsou termiťáci. My bychom měli být spojenci. Měli bychom se učit jeden od druhého, dělit se o informace a nápady. Neměli bychom se bát experimentovat, zkoušet nové věci bez ohledu na to, jak se to projeví na našem pořadí. Ta tabule nahoře je hra učitelů, kterou nás štvou proti sobě. Jako s Bonzem. Nikdo tady nešílí žárlivostí tak jako on, ale přiznejme si, že právě takové lidi musely tyhle výsledky stvořit. Klidně by vymlátil mozek z hlavy našemu nejlepšímu veliteli, naší největší naději proti termiťácké invazi, a proč? Protože Ender ho pokořil ve statistikách. Přemýšlejte o tom! Statistiky pro něho byly důležitější než válka s termiťany!“</p>

<p>„Bonzo byl blázen,“ ozval se William Bee.</p>

<p>„Tak nebuďme blázni my ostatní,“ vyzval je Bean. „Vypusťme statistiky ze hry. Berme bitvy jednotlivě, jako bychom měli čistý štít. Zkuste udělat cokoli, co vás napadne, abyste vyhráli. A po bitvě ať si oba velitelé sednou, vysvětlí si, jaké měli úmysly a proč udělali, co udělali, abychom se jeden od druhého mohli učit. Žádná tajemství! Ať všichni zkusí všechno! Pryč se statistikami!“</p>

<p>Ozvalo se souhlasné mručení, a nejenom od bývalých Draků.</p>

<p>„Tobě se to mluví,“ ozval se Shen. „Ty zůstaneš na pořadí, které máš teď.“</p>

<p>„A jsme u toho!“ zvolal Bean. „Podezíráte mě z postranních úmyslů, a proč? Kvůli statistikám. Ale neměli by z nás jednou být velitelé v jedné flotile? Kteří mají spolupracovat? Mají si věřit? Jak by to v MF vypadalo, kdyby se všichni kapitáni lodí a velitelé úderných sil neustále strachovali o statistiky, místo aby spolupracovali a snažili se porazit termiťany? Já se od tebe chci učit, Shene. Nechci s tebou soupeřit o nějaké nicneříkající pořadí, které učitelé vyvěsí na zeď, aby s námi mohli manipulovat.“</p>

<p>„Věřím, že se všichni vy Draci třesete na to, abyste se učili od nás, co prohráváme,“ prohlásila Petra.</p>

<p>A bylo to venku.</p>

<p>„Jistě! Jistě, <emphasis>já</emphasis> se třesu. Právě proto, že jsem byl v armádě Draků. Je nás tady devět, kteří umíme prakticky jenom to, co jsme se naučili od Endera. Jakkoli byl geniální, není jediný v celé flotile a dokonce ani ve škole, kdo něco ví. Potřebuju se naučit, jak uvažujete vy. Nepotřebuju, abyste přede mnou měli tajemství, a vy nepotřebujete, abych já měl tajemství před vámi. Možná byl Ender tak dobrý částečně proto, že se staral o to, aby jeho velitelé čet spolu komunikovali. Mohli si zkoušet, co je napadlo, ale jen potud, dokud to, co jsme dělali, bylo společné.“</p>

<p>Tentokrát byl souhlas výraznější. Dokonce i pochybovači zamyšleně přikyvovali.</p>

<p>„Proto navrhuji následující. Jednomyslné odmítnutí té tabule tamhle nahoře, ale nejenom jí, také té, která je v jídelně vojáků. Všichni souhlasíme, že si jí nebudeme všímat, tečka. Požádáme učitele, aby tabule odpojili nebo je nechali prázdné. Pokud odmítnou, přineseme si prostěradla a zakryjeme je sami, nebo na ně budeme házet židle, až se pokazí. Nemusíme hrát <emphasis>jejich</emphasis> hru. Můžeme vzít své vzdělávání do vlastních rukou a připravit se na boj se <emphasis>skutečným</emphasis> nepřítelem. Nesmíme ani na okamžik zapomenout, kdo je pravý nepřítel.“</p>

<p>„No přece učitelé,“ řekl Dink Meeker.</p>

<p>Všichni se rozesmáli. Ale potom se Dink Meeker postavil na stůl vedle Beana. „Teď, když všechny nejstarší kluky vyřadili, jsem tady starší velitel. Pravděpodobně jsem nejstarší voják, který v Bitevní škole zůstal. Proto navrhuji, abychom Beanův návrh přijali. Já půjdu za učiteli a požádám je, aby tabule vypnuli. Je někdo proti?“</p>

<p>Ani hlesnutí.</p>

<p>„Takže je to jednomyslné. Když budou tabule při obědě ještě fungovat, přineseme prostěradla a zakryjeme je. Když budou svítit ještě při večeři, žádné ničení židličkami, zapomeňte na to. Navrhuji, abychom odmítli vodit armády do bitev, dokud tabule nebudou vypnuté.“</p>

<p>„Tím pádem půjdou naše výsledky do…“ ozval se z fronty na jídlo Alaj.</p>

<p>Potom si uvědomil, co říká, a sám sobě se zasmál. „Kruci, ale vymyli nám ty mozky pořádně, co?“</p>

<p>Bean se stále ještě opájel vítězstvím, když se po snídani vydal do ložnice Králíků, aby se poprvé oficiálně setkal se svými vojáky. Králíci měli ten den polední trénink, takže mezi snídaní a prvním ranním vyučováním měl jen asi půl hodiny. Když předešlého dne mluvil s Itúem, myslel na jiné věci, takže dění v ložnici Králíků vnímal jen velice okrajově. Nyní si však uvědomil, že na rozdíl od armády Draků mají všichni vojáci v armádě Králíků obvyklý věk. Ani jeden se neblížil Beanově výšce. Vypadal jako něčí panenka, a co bylo horší, také si tak připadal, když procházel uličkou mezi palandami a viděl, jak se na něho všichni ti obrovští chlapci – a několik děvčat – dívají.</p>

<p>V polovině uličky se otočil zpátky k těm, kolem nichž už prošel. Proč nepojmenovat problém okamžitě?</p>

<p>„První problém vidím v tom,“ začal hlasitě Bean, „že jste všichni nějak moc velcí.“</p>

<p>Nikdo se nezasmál. Bean trochu povadl. Ale musel pokračovat.</p>

<p>„Rostu nejrychleji, jak můžu. Jinak nevím, co bych s tím mohl dělat.“</p>

<p>Teprve teď se dočkal několika potlačovaných zasmání. Byla to však úleva, že alespoň několik je mu ochotno vyjít vstříc.</p>

<p>„Náš první společný trénink se koná v 10.30. Pokud jde o naši první společnou bitvu, to nedokážu předvídat, ale jedno vám mohu slíbit – učitelé mi určitě nedopřejí tradiční tři měsíce po přidělení k nové armádě. A totéž platí pro ostatní nové velitele, kteří teď byli jmenováni. Enderovi dali s Draky jen několik týdnů, než je poslali do boje – a Draci byli nová armáda, vytvořená z ničeho. Králíci jsou dobrá armáda, se solidními výsledky. Jediný nový člověk jsem já. Očekávám, že bitvy začnou během několika dní, nejvýš do týdne, a očekávám, že budou časté. Takže na prvních několika trénincích to prakticky bude vypadat tak, že vy budete zaškolovat mne do svého stávajícího systému. Potřebuju vidět, jak pracujete se svými veliteli čet, jak pracují čety jedna s druhou, jak reagujete na povely, jaké rozkazy používáte. Budu k tomu mít nějaké připomínky, které se budou týkat spíš přístupu než taktiky, ale v podstatě vás chci vidět cvičit tak, jak jste to dělali pod Carnovým velením. Ale pomohlo by mi, kdybyste do toho šli naplno, abych vás viděl v nejlepší formě. Nějaké otázky?“ Žádné. Ticho.</p>

<p>„Ještě jedna věc. Předevčírem Bonzo a několik jeho přátel sledovali po chodbách Endera. Všiml jsem si nebezpečí, ale většina vojáků z armády Draků byla příliš malá na to, aby se mohli postavit tlupě, kterou dal dohromady Bonzo. Nebyla to náhoda, že když jsem potřeboval pomoc pro svého velitele, šel jsem ke dveřím armády Králíků. Nebyla to nejbližší ložnice. Šel jsem k vám, protože jsem věděl, že máte v Carnu Carbym správného velitele a věřil jsem, že jeho armáda bude mít stejný postoj. Věděl jsem, že i kdybyste Endera Wiggina nebo armádu Draků neměli nijak zvlášť v lásce, nepřihlíželi byste tomu, jak tlupa rváčů mlátí menšího chlapce, kterého nedokáže čestně porazit v bitvě. A nezmýlil jsem se ve vás. Když jste se vyhrnuli z ložnice a zůstali jako svědci, byl jsem na vás pyšný. Teď jsem pyšný na to, že jsem jedním z vás.“</p>

<p>To zapůsobilo. Lichocení selže málokdy, a když je upřímné, tak nikdy. Když jim dal najevo, že si už získali jeho uznání, rozptýlil značnou část napětí, neboť pochopitelně měli obavy, že jako bývalý Drak bude opovrhovat první armádou, kterou Ender Wiggin porazil. Teď věděli, že to tak není, a proto také on bude mít šanci získat si jejich respekt.</p>

<p>Itú začal tleskat a ostatní se k němu připojili. Nebyly to žádné dlouhé ovace, ale stačilo to, aby poznal, že dveře jsou otevřené, je v nich aspoň škvírka.</p>

<p>Zvedl ruce, aby potlesk utišil – v pravou chvíli, protože stejně již utichal. „Chtěl bych u sebe několik minut mluvit s veliteli čet. Vy ostatní máte až do tréninku volno.“</p>

<p>Itú stál prakticky ihned vedle něho. „Dobrá práce,“ řekl. „Jen jedna chyba.“</p>

<p>„A jaká?“</p>

<p>„Nejsi tady jediný nový člověk.“</p>

<p>„Copak, přiřadili snad ke Králíkům ještě někoho z Draků?“ V prvním okamžiku si Bean hýčkal naději, že to bude Nikolaj. Spolehlivý přítel by se mu hodil.</p>

<p>Ale takové štěstí neměl.</p>

<p>„Ne, Drak už by byl veterán! Tenhle je úplně <emphasis>nový</emphasis>. Včera odpoledne přijel do Bitevní školy a včera v noci, poté, co ses zastavil, ho přidělili k nám.“</p>

<p>„Bažant? Přidělený rovnou do armády?“</p>

<p>„Ptali jsme se ho na to a vypadá to, že ve škole se učil hodně stejných věcí jako my. Na Zemi mu dělali několik operací a on mohl celou dobu studovat, ale –“</p>

<p>„Chceš říct, že se ještě k tomu zotavuje po operaci?“</p>

<p>„Ne, chodí dobře, je – hele, proč za ním rovnou nezajdeš? Já potřebuju vědět jenom to, jestli ho budeš chtít přidělit do nějaké čety, nebo to uděláš jinak.“</p>

<p>„Tak se na něho pojďme podívat.“</p>

<p>Itú ho odvedl do zadní části ložnice. Stál tam, vedle své palandy, o několik centimetrů vyšší, než jak si ho Bean pamatoval, s nohama teď už stejně dlouhýma a rovnýma. Chlapec, kterého viděl naposledy, když se mazlil s Poke, několik minut předtím, než její mrtvé tělo skončilo v řece.</p>

<p>„Ahoj, Achille,“ promluvil Bean.</p>

<p>„Ahoj, Beane.“ Achilles roztáhl ústa do vítězného úsměvu. „Vypadá to, že jsi tady velký zvíře.“</p>

<p>„Dá se to tak říct.“</p>

<p>„Vy se znáte?“ divil se Itú.</p>

<p>„Znali jsme se v Rotterdamu,“ řekl Achilles.</p>

<p>To nemůže být náhoda, že ho přidělili ke mně. Kromě sestry Carlotty jsem nikomu neřekl, co udělal, jenže jak můžu vědět, co řekla MF? Možná ho sem dali proto, že si řekli, že když jsme oba z rotterdamských ulic, z jedné party – jedné rodiny – mohl bych mu pomoci rychleji proniknout do života školy. Nebo možná vědí, že je to vrah, který v sobě dokáže dlouho, velice dlouho držet zášť a udeřit v tom nejneočekávanějším okamžiku. Možná vědí, že má v plánu mě zabít, stejně jako si naplánoval vraždu Poke. Možná je tady proto, aby byl mým Bonzem Madridem.</p>

<p>Jenže já jsem nikdy nechodil na žádný osobní kurs sebeobrany. A ve srovnání s ním jsem poloviční – kdybych ho chtěl udeřit do nosu, ani bych tak vysoko nevyskočil. Ať už chtěli ohrožením Enderova života dosáhnout čehokoli, Ender měl vždycky větší šanci na přežití, než budu mít já.</p>

<p>Moje jediná výhoda spočívá v tom, že Achilles víc než pomstít se touží přežít a mít se dobře. Jelikož v sobě dokáže přechovávat zášť třeba věčně, nijak nespěchá, aby se jí nechal vést a přistoupil k činu. A na rozdíl od Bonza se nikdy nenechá vyprovokovat k tomu, aby udeřil za takových okolností, že by mohl být označen za vraha. Dokud si myslí, že mě potřebuje a pokud nebudu sám, pravděpodobně jsem v bezpečí.</p>

<p>V bezpečí. Zachvěl se. Poke také měla pocit, že je v bezpečí.</p>

<p>„Achilles tam byl <emphasis>můj</emphasis> velitel,“ odvětil Bean. „Udržel skupinu nás dětí při životě. Dostal nás do charitních vývařoven.“</p>

<p>„Bean je příliš skromný,“ odmítl to Achilles. „Celé to vymyslel on. V podstatě nás naučil, co to znamená spolupracovat. Hodně jsem od té doby studoval. Rok jsem neměl na práci nic lepšího než knížky a školu – když mi řezali nohy, když mi rozmělňovali kosti a nechávali je znovu dorůst. A nakonec jsem zjistil dost, abych pochopil, jaký skok jsi nám pomohl udělat. Od barbarství k civilizaci. Tady Bean je opakování evoluce lidstva.“</p>

<p>Bean nebyl tak hloupý, aby nepoznal, když na něj někdo zkouší lichotky. Zároveň se mu více než hodilo, že tento nový chlapec, který přišel rovnou ze Země, ví, kdo Bean je, a dává najevo, že ho uznává.</p>

<p>„Rozhodně alespoň evoluce pygmejů,“ doplnil Bean.</p>

<p>„Věřte mi, že Bean byl nejhouževnatější spratek, jaký byl na ulicích k vidění.“</p>

<p>Ne, to v tuto chvíli Bean nepotřeboval. Achilles překročil hranici mezi lichocením a snahou o ovládnutí. Historky o tom, jak byl Bean „nejhouževnatější spratek“ by Achilla nutně vynesly do pozice Beanova nadřízeného, který ho může hodnotit. Byla tu také možnost, že by Beanovi zvedly reputaci – ale víc by napomohly tomu, aby se prosadil Achilles, aby pronikl do poměrů rychleji, než by se mu to podařilo za jiných okolností. A Bean zatím nechtěl, aby Achilles pronikl do poměrů.</p>

<p>Další vojáci se nahrnuli blíž, aby lépe slyšeli, a Achilles pokračoval: „Nejdřív vám musím říct, jak jsem se do Beanovy  party dostal –“</p>

<p>„Nebyla to moje parta,“ přerušil ho Bean. „A tady v Bitevní škole nemáme ve zvyku vyprávět historky z domova, ani je poslouchat. Proto bych byl rád, kdybys už nikdy nemluvil o ničem, co se stalo v Rotterdamu, alespoň dokud budeš v mojí armádě.“</p>

<p>Úvodní řečí Achilles cosi prospěšného udělal. Ale teď přišel čas, aby nastoupila autorita.</p>

<p>Achilles na sobě nedal znát, že by ho pokárání uvedlo do rozpaků. „Rozumím. Žádný problém.“</p>

<p>„Je na čase, abyste se připravili na vyučování,“ promluvil Bean k vojákům. „Potřebuji se poradit pouze s veliteli čet.“ Bean ukázal na Ambula, vojáka z Thajska, který by podle toho, co Bean vyčetl v materiálech o studentech, byl už dávno velitelem čety, nebýt toho, že měl sklon k odmítání hloupých rozkazů. „Poslouchej, Ambule. Dávám ti za úkol vodit Achilla na patřičné vyučovací hodiny a zpátky, seznámit ho s tím, jak se nosí hrací oděv, jak funguje, a vysvětlit mu základy pohybu v bitevní místnosti. Achille, budeš Ambula poslouchat jako Pánaboha, dokud tě nepřidělím do pravidelné čety.“</p>

<p>Achilles roztáhl tvář do širokého úsměvu. „Jenže já neposlouchám Pánaboha.“</p>

<p>Myslíš, že to nevím? „Správná odpověď na můj rozkaz je: 'Ano, pane.'“</p>

<p>Achillův úsměv se vytratil. „Ano, pane.“</p>

<p>„Jsem rád, že tě tady mám,“ zalhal Bean.</p>

<p>„Jsem rád, že tu jsem, pane,“ odvětil Achilles. A Bean si byl poměrně jist, že i kdyby Achilles <emphasis>nelhal</emphasis>, jeho důvod k radosti je velice složitý a momentálně k němu určitě patří také oživená touha vidět Beana umírat.</p>

<p>Bean poprvé pochopil, proč se Ender prakticky stále choval, jako by nebezpečí z Bonzovy strany nevnímal. Byla to vlastně jednoduchá volba. Buď mohl jednat tak, aby se chránil, nebo mohl jednat tak, aby si udržel kontrolu nad svou armádou. Pokud Bean chtěl mít opravdovou autoritu, musel od svých vojáků vyžadovat bezvýhradnou poslušnost a úctu, přestože to znamenalo Achilla ponižovat, přestože to znamenalo zvyšovat vlastní ohrožení.</p>

<p>A přesto ho v jiném koutku mysli napadlo: Achilles by tu nebyl, kdyby neměl velitelské schopnosti. Jako náš táta v Rotterdamu si vedl nad očekávání dobře. Já mám teď odpovědnost za to, aby se co nejrychleji dostal do tempa a mohl být pro MF potenciálně užitečný. Nemohu připustit, aby to nějak ovlivňoval můj osobní strach nebo moje nenávist k němu za to, co udělal Poke. Takže i kdyby Achilles byl ztělesněním zla, mým úkolem je udělat z něj vysoce výkonného vojáka s dobrou šancí na to, aby se stal velitelem.</p>

<p>A mezitím si budu hlídat záda.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA</strong><strong> 20</strong></p>

<p><emphasis>POKUS A OMYL</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vytáhl jste ho do Bitevní školy, že ano?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Sestro Carlotto, momentálně jsem na dovolené. To znamená, že mě vyrazili, pokud náhodou nevíte, jak to v MF chodí.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Tak vyrazili! Justiční omyl. Měli vás zastřelit.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kdyby sestry svatého Mikoláše měly kláštery, vaše abatyše by vám za tu nekřesťanskou myšlenku uložila těžké pokání.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Odvezl jste ho z nemocnice v Káhiře přímo do kosmu. Přestože jsem vás varovala.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vy jste si nevšimla, že jste se mi dovolala přes normální ústře</emphasis><emphasis>dnu? Jsem na Zemi. Bitevní školu řídí někdo jiný.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Achilles je totiž masový vrah. Nejde jenom o tu dívku v Rotterdamu. Byl tam také chlapec, kterému Helga říkala Odysseus. Před několika týdny našli jeho tělo.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Celý minulý rok byl Achilles v péči lékařů.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Koroner odhaduje, že k vraždě došlo přinejmenším před rokem. Tělo bylo ukryto za nějakým mrazákem u rybího trhu. Rozumíte, překrylo to zápach. A pokračuje to dál. Učitel ve škole, kam jsem ho dala.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vida. To je pravda. Vy jste ho dala do školy mnohem dřív než já.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ten učitel se zřítil z horního patra a zabil se.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Žádní svědkové. Žádné důkazy.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Přesně tak.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vy v tom vidíte nějaký trend?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale přesně o to mi jde. Achilles nezabíjí bezhlavě. Ani si oběti nevybírá náhodně. Každého, kdo ho viděl bezmocného, zmrzačeného, poníženého</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> nedokáže tu hanbu snést. Musí ji vymazat tím, že nad osobou, která se ho odvážila pokořit, získá absolutní moc.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vy jste teď psycholog?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Předložila jsem fakta odborníkovi.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Domnělá fakta.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nejsem u soudu, plukovníku. Mluvím s člověkem, který tohoto vraha dal do školy, v níž je dítě, od kterého vzešel původní plán na jeho ponížení. Které chtělo jeho smrt. Můj odborník mne ujistil, že šance, že Achilles na Beana nezaútočí, je nulová.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ve vesmíru to není tak jednoduché, jak si představujete. Není tam žádné nábřeží.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Víte, podle čeho jsem poznala, že jste ho odvezl do kosmu?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Určitě máte své zdroje, jak smrtelné, tak nebeské.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Milý příteli, doktorka Vivian Delamarová byla chirurg, který dával Achillovi do pořádku nohu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestli si dobře vzpomínám, doporučila jste ji vy.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To bylo předtím, než jsem zjistila, kdo Achilles ve skutečnosti je. Když jsem na to přišla, zavolala jsem jí. Varovala jsem ji, aby byla opatrná. Ten odborník mi řekl, že v nebezpečí je i ona.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ona, která mu dávala do pořádku nohu? Proč?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nikdo ho neviděl bezmocnějšího než chirurg, který ho řezal, když ležel v úplné narkóze. Jsem přesvědčena, že na racionální úrovni věděl, že je špatné ublížit ženě, která pro něho udělala tolik dobrého. Jenže totéž se dalo říct o Poke, když zabíjel poprvé. Jestli to bylo poprvé.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže… doktorka Vivien Delamarová. Upozornila jste ji. Co zjistila? Že by se pod narkózou šeptem doznal?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To se už nikdy nedozvíme. Zabil ji.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Žertujete.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jsem v Káhiře. Pohřeb se koná zítra. Mluvili o tom jako o infarktu, dokud jsem je nepožádala, aby se podívali po vpichu injekční jehly. Skutečně jej našli, a teď je to klasifikováno jako vražda. Achilles umí číst. Zjistil si, jakou látkou se to dá udělat. Ale jak ji přiměl, aby při tom seděla a nehýbala se, to nevím.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jak bych tomu mohl uvěřit, sestro Carlotto? Ten hoch je šlechetný, vlídný, přitahuje lidi, je to rozený vůdce. Takoví lidé nezabíjejí.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kdo je mrtvý? Učitel, který si z něj dělal legraci, že nic neumí; když přišel poprvé do školy, zesměšnil ho před celou třídou. Lékařka, která ho viděla bezvládného pod narkózou. Děvče z ulice, jehož parta ho dostala na zem. Chlapec z ulice, který přísahal, že ho zabije, a donutil ho, aby se skrýval. Argument o nahodilosti by možná zviklal porotu, ale neměl by zviklat vás.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, přesvědčila jste mne, že nebezpečí může být docela reálné. Ale už jsem učitele v Bitevní škole upozornil na možnost nebezpečí. A teď již v Bitevní škole skutečně neporoučím.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jste pořád v kontaktu. Když je budete varovat naléhavěji, něco podniknou.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Budu je vhodným způsobem varovat.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Lžete mi.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To po telefonu poznáte?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„</emphasis><emphasis>Chcete Beana dostat do nebezpečné situace!“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Sestro… ano, chci. Ale ne takové. Udělám všechno, co bude v mých silách.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jestli dopustíte, aby se Beanovi něco stalo, Bůh vám to spoč</emphasis><emphasis>ítá.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Bude si muset stoupnout do fronty. Vojenský soud MF má pře</emphasis><emphasis>dnost.“</emphasis></p>

<p>Bean ve svém pokoji nahlédl do ventilačního potrubí a užasl, jak mohl někdy být tak malý, aby se tam vešel. Byl snad tenkrát velký jako krysa?</p>

<p>Teď, když měl vlastní pokoj, naštěstí nebyl odkázán na rozvodná potrubí. Postavil si židli na stůl a vylezl nahoru k dlouhým, úzkým nasávacím potrubím podél stěny mezi pokojem a chodbou. Ukázalo se, že obložení vzduchových rozvodů tvoří několik dlouhých dílů. Desky na stropě byly odděleny od snýtované stěny dole. A také se daly poměrně snadno sejmout. Takto získaný prostor byl dost velký, aby do úzkého prostoru nad stropem chodby mohlo vlézt prakticky každé dítě z Bitevní školy.</p>

<p>Bean si svlékl šaty a znovu vlezl do ventilační soustavy.</p>

<p>Tentokrát tam bylo těsněji – překvapilo ho, o kolik vyrostl. Rychle se dostal do služebního prostoru v blízkosti pecí. Zjistil, jak funguje osvětlení, a pak pozorně odstranil žárovky a nástěnná osvětlovací tělesa v místech, která potřeboval. Zanedlouho tak vznikla široká vertikální šachta, v níž vládla naprostá tma, když byly dveře zavřené, a hluboké šero v ní přetrvávalo, i když byly dveře otevřené. Pečlivě nastražil past.</p>

<p>Achilles nepřestával žasnout, jak se vesmír podřizuje jeho vůli. Zdálo se, jako by dostal všechno, čeho se mu zachtělo. Poke a její parta ho vynesli nad ostatní tyrany. Sestra Carlotta ho dovedla do církevní školy v Bruselu. Doktorka Delamarová mu narovnala nohy tak, že mohl běhat, takže se nijak nelišil od ostatních chlapců svého věku. A teď přišel do Bitevní školy a jeho prvním velitelem nebyl nikdo jiný než malý Bean, čekající, aby ho vzal pod svá křídla a pomohl mu dostat se v této škole nahoru. Jako by vesmír byl vytvořen tak, aby mu sloužil, a všichni lidé v něm byli naladěni tak, aby rezonovali s jeho touhami.</p>

<p>Bitevní místnost byla neuvěřitelně skvělá. Válka v malém. Namíříš pušku a druhému dítěti zmrzne oblek. Ambul se samozřejmě dopustil té chyby, že to demonstroval zmrazením samotného Achilla a potom se smál jeho zděšení, když plul vzduchem, neschopný pohybu, neschopný měnit směr svého letu. Takové věci by lidé neměli dělat. Bylo to špatné a Achilla to vždycky užíralo, dokud to nedokázal nějak napravit. Na světě by mělo být víc laskavosti a úcty.</p>

<p>Jako s Beanem.</p>

<p>Ze začátku to vypadalo tak slibně, ale potom ho Bean začal usazovat. Schválně předváděl ostatním, že Achilles <emphasis>býval</emphasis> jeho táta, ale teď je jenom vojákem  v Beanově armádě. To bylo zbytečné. Není správné lidi ponižovat. Bean se změnil. Když tenkrát Poke Achilla poprvé dostala na záda a zahanbila ho před všemi těmi dětmi, byl to právě Bean, kdo mu prokázal úctu. „Zabij ho,“ řekl Bean. Ten mrňous to věděl už tenkrát, věděl, že Achilles je nebezpečný, i když leží na zádech. Ale zdálo se, že teď na to zapomněl. Achilles dokonce dospěl k přesvědčení, že Bean určitě Ambula navedl, aby mu v tréninkové místnosti zmrazil hrací oděv a ponížil ho, aby se mu ostatní mohli posmívat.</p>

<p>Byl jsem tvým přítelem a ochráncem, Beane, protože jsi mi prokázal úctu. Ale teď to musím položit na misky vah vedle tvého chování tady v Bitevní škole. Ani náznak úcty ke mně.</p>

<p>Háček byl v tom, že studenti v Bitevní škole nedostávali nic, co by se dalo použít jako zbraň, a všechno bylo uděláno tak, aby to bylo zcela bezpečné. A také nikdo nikdy nezůstával sám. Kromě velitelů. Ti byli ve svých pokojích sami. To bylo slibné. Ale Achilles tušil, že učitelé nějak mohou sledovat polohu kteréhokoli studenta v libovolném okamžiku. Než začne uvádět věci na pravou míru, musel systém pochopit, zjistit, jak se dá obejít.</p>

<p>Věděl však jedno: všechno, co se potřeboval naučit, se naučí. Příležitosti se najdou. A protože je Achilles, všimne si jich a bude je umět využít. Nic nemohlo zastavit jeho vzestup, dokud nebude v rukou držet veškerou možnou moc. Pak bude ve světě dokonalá spravedlnost, ne tento hanebný systém, v němž tolik dětí zůstávalo vyhladovělých, nevzdělaných, zmrzačených na ulici, zatímco jiné měly privilegia, bezpečí a zdraví. Všichni ti dospělí, kteří byli u moci tisíce let, byli pitomci nebo neschopní. Jenže vesmír poslouchal Achilla. On a pouze on může tyto zlořády napravit.</p>

<p>Když byl v Bitevní škole třetí den, Králíci absolvovali první bitvu pod Fazolkovým velením. Prohráli. Kdyby byl velitelem Achilles, tak by se to nestalo. Bean byl hloupě měkký, ponechával rozhodnutí na velitelích čet. Přitom bylo evidentní, že Beanův předchůdce vybral velitele čet špatně. Pokud měl Bean vítězit, musel vzít velení pevněji do vlastních rukou. Když se to pokusil Beanovi vysvětlit, to dítě ho obdařilo pouze zkušeným úsměvem – k zešílení nadřazeným – a řeklo mu, že klíčem k vítězství je to, aby každý velitel čety a v konečné fázi každý voják chápal celou situaci a jednal nezávisle v zájmu vítězství. Bylo to tak hloupé, tak zatvrzelé, že by mu Achilles nejraději jednu vrazil. Ten, kdo ví, jak řídit, neponechává řízení na ostatních, aby mohli v koutech světa vytvářet své zmatky. Chopí se otěží a přitáhne, ostře, tvrdě. Dokope své lidi k poslušnosti. Jak řekl Fridrich Veliký: Voják se musí vlastních důstojníků bát víc než kulek nepřítele. Bez otevřeného využívání síly se nedá vládnout. Následovníci musejí sklonit hlavu před vůdcem. Musejí se <emphasis>podřídit</emphasis> a nechat se vést pouze myslí a vůlí vůdce. Zdálo se, že kromě Achilla nikdo nechápal, že právě to je velká přednost termiťanů. Neměli individuální myšlení, měli pouze myšlení úlu. Beze zbytku se podřizovali královně. Nemůžeme termiťany porazit, dokud se od nich nepoučíme, dokud nebudeme jako oni.</p>

<p>Jenže vysvětlovat to Beanovi nemělo smysl. Neposlouchal by ho. Proto nemohl z armády Králíků nikdy vytvořit úl. Tím, co dělal, vytvářel chaos. Bylo to nesnesitelné.</p>

<p>Nesnesitelné – a přitom právě v okamžiku, kdy Achilles získal pocit, že tu hloupost a marnost nedokáže déle snášet, si ho Bean zavolal k sobě do kajuty.</p>

<p>Když Achilles vstoupil, s úžasem zjistil, že Bean sundal kryt ventilace a část obložení stěny, aby získal přístup do systému vzduchotechniky. Něco takového Achilles vůbec neočekával.</p>

<p>„Svlékni se,“ vyzval ho Bean.</p>

<p>Achilles v tom vycítil pokus o své pokoření.</p>

<p>Bean si začal svlékat vlastní uniformu. „Díky uniformám nás mohou sledovat,“ prohlásil. „Když ji na sobě nemáš, nevědí, kde jsi, s výjimkou tělocvičny a bitevní místnosti, kde mají dost drahé zařízení na sledování všech teplých těles. Tam ani tam nejdeme, takže se svlékni.“</p>

<p>Bean byl nahý. Když to Bean udělal jako první, Achilla nemohlo zahanbit, pokud udělá totéž.</p>

<p>„Dělávali jsme to společně s Enderem,“ pokračoval Bean. „Všichni si mysleli, jaký je Ender geniální velitel, ale ve skutečnosti znal všechny plány ostatních velitelů, protože jsme je chodili ventilací špehovat. A nejenom velitele. Zjišťovali jsme také to, co chystají učitelé. Vždycky jsme to věděli předem. Pak se snadno vyhrávalo.“</p>

<p>Achilles se zasmál. To bylo taky bezva. Bean byl možná idiot, ale tenhle Ender, o němž Achilles tolik slyšel, ten věděl, co dělá.</p>

<p>„Takže na to musejí být dva?“</p>

<p>„Aby se člověk dostal tam, odkud se dá špehovat učitele, musí do široké šachty, ve které je tma jako v pytli. Potřebuju, aby mě někdo spustil dolů a pak zase vytáhl. Nevěděl jsem, komu z armády Králíků bych mohl věřit a potom… ses objevil ty. Přítel ze starých časů.“</p>

<p>Bylo to tady zase. Svět se podřizoval jeho vůli. Zůstanou s Beanem o samotě. Nikdo nebude sledovat, kde jsou. Nikdo nebude vědět, co se stalo.</p>

<p>„Jdu do toho,“ kývl Achilles.</p>

<p>„Zvedni mě,“ vyzval ho Bean. „Ty jsi dost vysoký, abys vylezl nahoru sám.“</p>

<p>Bylo jasné, že Bean tudy mnohokrát nešel. Jak pelášil nízkým prostorem, jeho nohy a zadek se míhaly světlem, které tam pronikalo z chodby. Achilles si všímal, kam dává ruce a nohy, a zanedlouho si počínal stejně obratně jako Bean. Pokaždé, když použil nohu, musel obdivovat, jak funguje. Šla tam, kde ji chtěl mít, a byla dost silná, aby ho udržela. Doktorka Delamarová byla zkušený chirurg, ale i ona říkala, že ještě neviděla tělo, které by na chirurgický zákrok reagovalo tak jako Achillovo. Jeho tělo vědělo, jak být zdravé, očekávalo, že bude silné. Veškerá doba předtím, léta, kdy byl mrzákem, to byl způsob, jak vesmír Achillovi ukazoval nesnesitelnost chaosu. Nyní měl dokonalé tělo, připravené začít dávat věci do pořádku.</p>

<p>Achilles si velice pečlivě všímal cesty, kterou šli. Pokud by se naskytla příležitost, chtěl se zpátky vracet sám. Nemohl si dovolit ztratit se nebo se prozradit. Nikdo nesměl vědět, že někdy ve ventilačním systému byl. Pokud by jim neposkytl motiv, učitelé by ho nepodezírali. Věděli jen to, že byli s Beanem přátelé. A až by ho Achilles oplakával, jeho slzy by byly opravdové. Vždycky byly, protože tato tragická úmrtí v sobě měla cosi vznešeného. Bylo velkolepé, jak obrovský vesmír prosazoval svou vůli Achillovýma šikovnýma rukama.</p>

<p>Když se dostali do místnosti, kde bylo vidět konstrukci stanice, uslyšel hukot pecí. Oheň byl dobrý. Zůstávalo po něm hrozně málo. Lidé umírali, když náhodou spadli do ohně. Každou chvíli se stal takový případ. Bean se sám potloukal kolem… bylo by dobré, kdyby se k peci přiblížili.</p>

<p>Místo toho Bean otevřel dvířka do temného prostoru. Světlo z otvoru ukazovalo, že nedaleko za dvířky začíná černá propast. „Ať tě nenapadne jít za ten kraj,“ prohodil vesele Bean. Zvedl ze země cívku velice tenkého motouzu. „To je mezní lano. Bezpečnostní pomůcka. Dělníci to používají, aby neodlétli do kosmu, když něco dělají na vnějším plášti stanice. Nachystali jsme to s Enderem – tam nahoře vede přes nosník a udržuje mě uprostřed šachty. Nemůžeš je vzít do rukou; snadno pořeže, když sklouzne po kůži. Proto si je uvaž kolem těla – tak, aby se nemohlo svézt, vidíš? – a zapři se. Gravitace není tak silná, takže můžu normálně skočit. Máme to naměřené, abych se zastavil přímo na úrovni ventilace, která vede k pokojům učitelů.“</p>

<p>„Nebolí to, když se zastavíš?“</p>

<p>„Jako čert. Ale risk je zisk, ne? Odvážu si mezní lano a upevním je ke kovovému výstupku, kde zůstane, než se vrátím. Až se znovu přivážu, třikrát zatahám. Potom mě vytáhneš zpátky nahoru. Ale ne rukama. Vyjdeš ze dveří a půjdeš tam. Až se dostaneš k místu, kudy jsme přišli, obejdi nosník a běž dál, až se dotkneš stěny. Tam počkej, dokud se nerozhoupu a nepřistanu tady na okraji. Potom se odvážu, ty se vrátíš sem dovnitř a mezní lano tu necháme zase pro příště. Jednoduché, ne?“</p>

<p>„Rozumím,“ řekl Achilles.</p>

<p>Místo aby se zastavil u stěny, mohl by jednoduše jít dál. Nechat Beana viset ve vzduchu, kde by na nic nedosáhl. Měl by dost času na to, aby pak vymyslel, jak jej uvázat někde v té temné místnosti. Vzhledem k hukotu pecí a ventilátorů by nikdo neslyšel, jak Bean volá o pomoc. Achilles by tak získal čas, aby se porozhlédl. Zjistit, jak se dostat do pecí. Přitáhnout Beana zpátky, uškrtit ho a odnést tělo do ohně. Mezní lano hodit do šachty. Nikdo by je nenašel. Bylo docela možné, že by nikdo nikdy nenašel ani Beana, a kdyby našel, měkké tkáně by byly spálené. Veškeré důkazy o uškrcení by zmizely. Velice elegantní. Musel by trochu improvizovat, ale tak to bylo vždycky. S drobnými problémy se Achilles dokázal průběžně vypořádat.</p>

<p>Achilles si přetáhl smyčku přes hlavu a upevnil si ji pod paže. Bean si zatím vlezl do smyčky na druhém konci.</p>

<p>„Já jsem nachystaný,“ řekl Achilles.</p>

<p>„Zkontroluj si, jestli to máš utažené, aby tě nějaký průvěs nemohl pořezat, až se na konci zastavím.“</p>

<p>„Jo, je to utažené.“</p>

<p>Ale Bean to musel zkontrolovat. Strčil pod lanko prst. „Těsněji,“ nařídil.</p>

<p>Achiles si lanko utáhl ještě víc.</p>

<p>„Dobré,“ usoudil Bean. „To je ono. Teď.“</p>

<p>Teď? Na tahu byl přece Bean.</p>

<p>Potom se mezní lano napjalo a Achillovy nohy se ocitly ve vzduchu. Ještě několik škubnutí a visel uprostřed temné šachty. Lanko se mu bolestivě zařezávalo do kůže.</p>

<p>Když Bean řekl „teď“, mluvil na někoho jiného. Na někoho, kdo tady už byl a číhal. Ten proradný spratek.</p>

<p>Achilles však neřekl nic. Zvedl ruce, aby zjistil, jestli nedosáhne na nosník nad sebou, ale nešlo to. Ani po laně nemohl vyšplhat – rozhodně ne holýma rukama, obzvlášť když je napínala váha jeho těla.</p>

<p>Začal sebou na laně házet, rozhoupával se. Ale bez ohledu na to, jak daleko a kterým směrem se dostal, nedosáhl na nic. Na žádnou stěnu, na nic, kde by se mohl zachytit.</p>

<p>Byl čas si promluvit.</p>

<p>„O co jde, Beane?“</p>

<p>„O Poke.“</p>

<p>„Je mrtvá, Beane.“</p>

<p>„Políbil jsi ji. Pak jsi zabil. Hodil jsi ji do řeky.“</p>

<p>Achilles cítil, jak se mu do tváře hrne krev. Nikdo to neviděl. Bean jen hádal. Jenže… jak potom mohl vědět, že ji nejdřív políbil, jestli to neviděl?</p>

<p>„Pleteš se,“ odvětil Achilles.</p>

<p>„To je ale smutné. V tom případě za ten zločin zaplatí životem nepravý člověk.“</p>

<p>„Zaplatí životem? Vzpamatuj se, Beane. Ty přece nejsi vrah.“</p>

<p>„Ale horký a suchý vzduch v šachtě to udělá za mě. Za den u tebe dojde k dehydrataci. Nemáš už teď v ústech trochu sucho? A potom tam budeš dál viset, až se z tebe stane mumie. Tohle je nasávací systém, takže vzduch se filtruje a čistí. I když tvoje tělo bude nějaký čas zapáchat, nikdo to neucítí. Nikdo tě neuvidí – jsi nahoře, kam světlo ode dveří nedosvítí. A sem stejně nikdo nechodí. Ne, Achillovo zmizení se stane záhadou Bitevní školy. Strašidelnými historkami o tobě budou děsit bažanty.“</p>

<p>„Beane, já jsem to neudělal.“</p>

<p>„Máš smůlu, Achille, já tě viděl. Je mi jedno, co říkáš, <emphasis>viděl</emphasis> jsem tě. Nikdy mě nenapadlo, že dostanu šanci donutit tě, abys zaplatil za to, co jsi jí udělal. Poke pro tebe udělala jenom dobré. Řekl jsem jí, aby tě zabila, ale ona měla slitování. Udělala tě králem ulic. A za to jsi ji zabil?“</p>

<p>„Já jsem ji nezabil.“</p>

<p>„Tak já ti to vysvětlím, Achille, protože ty jsi evidentně příliš hloupý na to, abys pochopil, kde jsi. Za prvé zapomínáš, kam ses dostal. Dole na Zemi jsi byl zvyklý, že jsi mnohem chytřejší než všichni kolem. Jenomže tady v Bitevní škole jsou <emphasis>všichni</emphasis> stejně chytří jako ty a většina z nás je chytřejší. Myslíš si, že Ambul nepoznal, jak se na něho díváš? Myslíš si, že nepoznal, že je odsouzený na smrt, když se ti vysmál? Myslíš si, že ostatní vojáci z armády Králíků pochybovali o mých slovech, když jsem jim řekl, kdo jsi? Sami už poznali, že s tebou něco není v pořádku. Dospělí si toho možná nevšimli, možná ti na to skočili, jak jim pochlebuješ, ale my ne. A protože jsme tady právě měli takový případ, že se jedno dítě pokusilo zabít druhé, tentokrát to už nikdo nechtěl strpět. Nikdo nehodlal čekat, až udeříš. My tady totiž kašleme na slušnost. Jsme vojáci. Vojáci nedávají protivníkovi férovou šanci. Vojáci střílejí zezadu, líčí pasti a léčky, lžou nepříteli a když můžou, přijdou v přesile. Tvoje vraždění funguje jenom mezi civilisty… Jenže ty jsi byl příliš nafoukaný, hloupý a šílený, než abys na to přišel.“</p>

<p>Achilles věděl, že Bean má pravdu. Hrubě se přepočítal. Zapomněl, že když Bean řekl Poke, aby ho zabila, neprojevoval tím Achillovi pouze úctu.</p>

<p>Usiloval také o Achillovu smrt.</p>

<p>Nevyvíjelo se to dobře.</p>

<p>„Můžeš to ukončit pouze dvěma způsoby. Jeden je, že tady zůstaneš viset a my se budeme střídat v hlídání, abychom měli jistotu, že se ti nepodaří vymyslet, jak z toho ven, dokud nebudeš mrtvý. Potom tě necháme a půjdeme si každý po svých. Druhá možnost je, že se ke všemu přiznáš – a myslím tím ke všemu, nejenom k tomu, co podle tebe už vím – a budeš se přiznávat dál. Přiznáš se učitelům. Přiznáš se psychiatrům, ke kterým tě pošlou. Budeš se přiznávat tak dlouho, dokud na Zemi neskončíš v blázinci. Je nám jedno, kterou možnost si zvolíš. Důležité je jedině to, aby ses už nikdy volně neprocházel chodbami Bitevní školy. Ani nikde jinde. Takže… co si vybereš? Vyschneš na laně, nebo předvedeš učitelům, jaký jsi magor?“</p>

<p>„Přiveďte nějakého učitele, přiznám se.“</p>

<p>„Tys neposlouchal, když jsem ti vysvětloval, že nejsme hloupí? Přiznáš se teď. Před svědky. Se záznamníkem. Přece sem nepřivedeme nějakého učitele, který by uviděl, jak tam visíš, vyměkl by a začal by tě litovat. Učitel, který sem přijde, bude přesně vědět, co jsi, a bude ho doprovázet nějakých šest mariňáků, aby tě zkrotili a zklidnili, protože tady to není hra, Achille. Tady se nedává šance uniknout. Tady nemáš žádná práva. Práva budeš mít, až se ocitneš zpátky na Zemi. Dávám ti poslední šanci. Přiznej se.“</p>

<p>Achilles měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. Ale bylo důležité, aby si Bean myslel, že zvítězil. Což byla pro tuto chvíli pravda. Achilles poznal, že v Bitevní škole se za žádných okolností neudrží. Jenže Bean nebyl dost chytrý, aby ho zabil a vyřídil to jednou provždy. Ne, i když to bylo úplně zbytečné, Bean mu dovoloval žít. A dokud bude Achilles žít, bude čas pracovat pro něho. Vesmír se bude tak dlouho ohýbat, až se dveře otevřou a Achilles vyjde na svobodu. A stane se to spíš dřív než později.</p>

<p>Neměl jsi mi nechávat otevřená dvířka, Beane. <emphasis>Jednou</emphasis> tě zabiju. Tebe a všechny ostatní, kteří mě tady dnes viděli bezmocného.</p>

<p>„Dobrá,“ promluvil Achilles. „Zabil jsem Poke. Uškrtil jsem ji a hodil jsem ji do řeky.“</p>

<p>„Pokračuj.“</p>

<p>„Co ještě? Chceš slyšet, jak se pochcala a posrala, když umírala? Chceš slyšet, jak jí oči lezly z důlků?“</p>

<p>„Za jednu vraždu neskončíš na psychiatrickém oddělení s omezením pohybu. Ty víš, že jsi vraždil už předtím.“</p>

<p>„Jak si na to přišel?“</p>

<p>„Protože tě to vůbec nevyvedlo z míry.“</p>

<p>Nevyvedlo mě to z míry nikdy, dokonce ani poprvé. Ty prostě nerozumíš moci. Když tě vyvádí z míry, nehodíš se k tomu, abys ji měl. „Zabil jsem samozřejmě Odyssea, ale jen proto, že dělal potíže.“</p>

<p>„A dál?“</p>

<p>„Nejsem masový vrah, Beane.“</p>

<p>„Ty žiješ, abys zabíjel, Achille. Vysyp to ze sebe všechno. A potom mě přesvědč, že to skutečně bylo všechno.“</p>

<p>Jenže Achilles to jenom hrál. Už se rozhodl, že řekne všechno.</p>

<p>„Poslední byla doktorka Vivian Delamarová,“ prohlásil. „Říkal jsem jí, aby operace nedělala s úplnou narkózou. Říkal jsem jí, aby mě nechala při vědomí, snesl bych to, i kdyby to bolelo. Jenže ona musela mít všechno po svém. Když měla fakticky tolik ráda, aby bylo po jejím, proč se ke mně otáčela zády? A proč byla tak hloupá, že mi uvěřila, že mám vážně u sebe zbraň? Díky tomu, že jsem jí silně zatlačil na záda, ani necítila, jak jí jehla zajela těsně vedle místa, kde měla stlačovač jazyka. Zemřela na infarkt přímo u sebe v kanceláři. Nikdo ani nevěděl, že jsem tam byl. Chceš víc?“</p>

<p>„Chci všechno, Achille.“</p>

<p>Trvalo to dvacet minut, ale Achilles jim podal plný výčet, všech sedm případů, kdy musel svět napravit. Ve skutečnosti mu to bylo příjemné, vyprávět jim to. Do této chvíle nikdo neměl možnost pochopit, jakou měl moc. Chtěl vidět jejich tváře, to jediné mu chybělo. Chtěl vidět odpor, který prozradí jejich slabost, neschopnost pohlédnout moci do tváře. Machiavelli to chápal. Pokud chceš vládnout, nemůžeš couvnout před zabíjením. Saddám Husajn to věděl – musíš být ochoten zabíjet vlastníma rukama. Nemůžeš jenom stát opodál a nechat ostatní, aby to pořád dělali za tebe. A taky Stalin to chápal – nikdy nesmíš být nikomu loajální, protože to tě jedině oslabuje. Lenin se ke Stalinovi choval hezky, dával mu šanci, vytáhl ho z nuly na strážce brány k moci. To však Stalinovi nezabránilo Lenina uvěznit a potom ho zabít. Ti pitomci to nikdy nepochopí. Všichni autoři knih o vojenství byli jen salonní filozofové. Veškerá historie vojenství – většina je nepoužitelná. Válka byla jen jeden z nástrojů, které velcí mužové používali, aby se dostali k moci a udrželi si ji. A velký muž se dá zastavit jedině tak, jak to udělal Brutus.</p>

<p>Beane, ty nejsi Brutus.</p>

<p>Rozsviť. Ukaž mi jejich tváře.</p>

<p>Jenže světlo se nerozsvítilo. Když domluvil a oni odcházeli, světlo pronikající dveřmi vykreslovalo jen jejich siluety. Bylo jich pět. Všichni byli nazí, ale měli nahrávací zařízení. Dokonce je vyzkoušeli, aby se přesvědčili, že Achillovo přiznání zaznamenalo. Uslyšel vlastní hlas, silný a pevný. Pyšný na to, co udělal. Pro ty slabochy to bude důkaz, že je „šílený“. Nechají ho naživu. Dokud vesmír znovu nepřizpůsobí věci jeho vůli a neosvobodí ho, aby mohl na zemi vládnout krví a strachem. Protože mu neukázali své tváře, neměl na vybranou. Až bude mít v rukou veškerou moc, bude muset zabít každého, kdo v té době v Bitevní škole byl. Beztak to bude dobrý nápad. Vzhledem k tomu, že zde dříve či později byly soustředěny veškeré geniální vojenské mozky této doby, bylo jasné, že aby jeho vládu nic neohrozilo, bude se Achilles muset zbavit každého, jehož jméno se kdy na seznamu Bitevní školy objevilo. Pak nebude mít protivníky. A dokud bude žít, bude pokračovat v testování dětí, aby našel každé, které má sebemenší jiskřičku vojenského talentu. Herodes věděl, co musí člověk udělat, aby se udržel u moci.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Šestá část</p><empty-line /><empty-line /><p>VÍTĚZ</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPIT</strong><strong>OLA 21</strong></p>

<p><emphasis>DOHADY</emphasis></p>

<p><emphasis>„Už nebudeme déle čekat, až plukovník Graff napraví škodu spáchanou na Enderu Wigginovi. Wiggin na práci, která ho čeká, nepotřebuje Taktickou školu. A my potřebujeme, aby ostatní postoupili dál najednou. Než je dovezeme sem a posadíme k simulátorům, musejí dostat do krve, co staré lodě dovedou, a to chce čas.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Absolvovali jen několik her.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Neměl jsem jim nechat tolik času. MK je od vás dva měsíce letu a než budou hotovi v Taktické, cesta odtamtud na Velitelství flotily potrvá čtyři měsíce. To znamená, že budou mít v Taktické tři měsíce, než je budeme muset převézt do Velitelské školy. Tři měsíce, do nichž bude nutné zhustit tři roky výcviku.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Měl bych vám říct, že podle všeho se zdá, že Bean poslední zkoušku plukovníka Graffa složil.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zkoušku? Když jsem plukovníka Graffa uvolnil, měl jsem za to, že zárove</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis> skončil i ten jeho nechutný testovací program.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nevěděli jsme, že Achilles je tak nebezpečný. Byli jsme varováni před jistým rizikem, ale… působil tak sympaticky… chci říct, že za to plukovníku Graffovi nedávám vinu, on to nemohl vědět.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Co nemohl vědět?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Že Achilles je masový vrah.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Z toho by Graff měl mít radost. Ender to dotáhl ke dvěma.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Já nežertuji, pane. Achilles má na kontě sedm.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Přesto prošel prověrkami?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Věděl, jak má při psychologických testech odpovídat.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Prosím, řekněte mi, že k žádné z těch sedmi vražd nedošlo v Bitevní škole.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„K osmé by došlo. Ale Bean ho donutil, aby se doznal.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Z Beana se stal kněz?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Po pravdě řečeno, pane, použil důmyslnou strategii. Přelstil ho</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> zavedl ho do pasti, z níž jediná cesta byla přiznání.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže Ender, hodný americký hoch ze střední třídy, zabije dítě, které ho chce zmlátit v koupelně, a Bean, chuligán z ulice, předá masového vraha spravedlnosti.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pro naše účely je důležitější to, že Enderovou předností bylo budování týmů, ale Bonza porazil v osobním souboji, zatímco Bean, samotář, který si po roce ve škole nenašel prakticky žádné kamarády, porazil Achilla tím, že dal dohromady tým, který potřeboval na svou obranu a jako svědky. Netuším, jestli Graff tyto výsledky předvídal, ale jeho zkoušky ve svém důsledku každého hocha donutily jednat nejen proti našemu očekávání, ale také proti vlastním predilekcím.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Predilekcím. Majore Andersone.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Všechno najdete v mém hlášení.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Zkuste to celé napsat bez použití slova </emphasis><emphasis>predilekce.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, pane.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vyčlenil jsem k převozu skupiny torpédoborec </emphasis><emphasis>Kondor.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kolik jich chcete?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Potřebujeme jich mít najednou maximálně jedenáct. Carby, Bee a Momoe jsou již na cestě do Taktické, ale podle toho, co říká Graff, se dá očekávat, že z těchto tří bude s Wigginem dobře spolupracovat pouze Carby. Jedno volné místo musíme držet Enderovi, ale neškodilo by mít náhradníka. Takže pošlete deset.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Kterých deset?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jak to mám sakra vědět? Hm… Beana určitě. A devět dalších, kteří podle vás budou nejlépe spolupracovat pod velením Beana nebo Endera, ať to nakonec bude kterýkoli z nich.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jeden seznam pro oba potenciální velitele?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„S tím, že přednost má Ender. Chceme, aby všichni cvičili společně. Vytvořili tým.“</emphasis></p>

<p>Rozkazy přišly v 17.00. Bean se měl v 18.00 nalodit na <emphasis>Kondora</emphasis>. Neměl problém s tím, že by si potřeboval sbalit. Enderovi nedali ani tu hodinu. Proto se vypravil za svou armádou, aby jim řekl, co se děje a kam odjíždí.</p>

<p>„Měli jsme jenom pět her,“ poznamenal Itú.</p>

<p>„Do autobusu musíš naskočit, když zastaví, ne?“ řekl Bean.</p>

<p>„Jo,“ uznal Itú.</p>

<p>„Kdo další?“ zeptal se Ambul.</p>

<p>„To mi neřekli. Jenom… Taktická škola.“</p>

<p>„Ani nevíme, kde to je.“</p>

<p>„Někde ve vesmíru,“ řekl Itú.</p>

<p>„Ne, vážně?“ Bylo to hloupé, ale zasmáli se. Nebylo to zas tak těžké loučení. Strávil s Králíky pouze osm dní.</p>

<p>„Promiň, že jsme ti ani jednu nevyhráli,“ omlouval se Itú.</p>

<p>„Kdybych chtěl, tak bychom vyhráli,“ odvětil Bean.</p>

<p>Podívali se na něho, jako by se zbláznil.</p>

<p>„Já jsem navrhl, abychom zrušili statistiky výsledků, přestali hledět na to, kdo zvítězí. Jak by to vypadalo, kdybychom to udělali a já pokaždé vyhrál?“</p>

<p>„Vypadalo by to, že ti o výsledky přece jenom šlo,“ usoudil Itú.</p>

<p>„To mi v hlavě neleží,“ ozval se jiný velitel čety. „Chceš mi říct, že jsi to dělal schválně, abychom <emphasis>prohráli</emphasis>?“</p>

<p>„Ne, říkám vám, že jsem měl jiné priority. Co se naučíme z toho, že se navzájem porážíme? Nic. Nikdy nebudeme bojovat s lidskými dětmi. Budeme bojovat s termiťany. Takže co se potřebujeme naučit? Jak koordinovat své útoky. Jak na sebe reagovat. Jak vnímat průběh bitvy a přijímat za ni odpovědnost jako za celek, přestože nevelíte. Na tom jsem s vámi pracoval, kluci. A kdybychom <emphasis>vyhráli</emphasis>, kdybychom tam vletěli a vytřeli s nimi stěny díky <emphasis>mé</emphasis> strategii, jak byste se z toho poučili vy? S dobrým velitelem jste už pracovali. Teď jste potřebovali pracovat se sebou navzájem. Proto jsem vás přiváděl do těžkých situací. A nakonec se vám už dařilo hledat způsoby, jak si z nich navzájem pomoci. Jak to udělat, aby to šlapalo.“</p>

<p>„Nikdy nám to nešlapalo tak dobře, abychom zvítězili.“</p>

<p>„Tím jsem naši práci nepoměřoval. Šlo vám to. Až zase přiletí termiťané, zavládne chaos. Kromě normálních válečných šarvátek budou dělat věci, které by nás nenapadly, protože to nejsou lidé a neuvažují jako my. Takže k čemu jsou dobré plány útoku? Zkusíme to, uděláme, co bude v našich silách, ale na čem opravdu záleží je to, co uděláte, když se struktura velení rozpadne. Když zůstanete jen vy se svou eskadrou, vy se svou dopravní lodí, vy se svou zbitou útočnou jednotkou, která má na osmi lodích pouze pět zbraní. Jak si navzájem pomůžete? Jak si poradíte? K tomu jsem směřoval. A potom jsem se vrátil do důstojnické jídelny a řekl ostatním, co jsem se naučil. Co jste mi vy ukázali. Něco jsem se dozvěděl zase já od nich. A všechno, co jsem se dozvěděl od nich, jsem řekl vám, ne?“</p>

<p>„No, mohl jsi nám říct, co ses naučil od <emphasis>nás</emphasis>,“ prohlásil Itú. Všichni byli ještě trochu otrávení.</p>

<p>„Vám jsem to nemusel <emphasis>říkat</emphasis>. Sami jste se poučili.“</p>

<p>„Mohl jsi nám alespoň říct, že na tom není nic špatného, když nevyhrajeme.“</p>

<p>„Ale vy jste se měli <emphasis>snažit</emphasis> vyhrát. Neřekl jsem vám to, protože to funguje jenom tehdy, když si myslíte, že je to důležité. Jako když přiletí termiťané. Pak to bude důležité doopravdy. Potom se vám to bude hodit, až prohrát bude znamenat smrt pro vás i pro všechny, na kterých vám kdy záleželo, pro celé lidstvo. Podívejte, čekal jsem, že spolu nebudeme dlouho. Proto jsem čas využil maximálně, pro vás i pro mě. Teď jste všichni připravení ujmout se velení armád.“</p>

<p>„A co ty, Beane?“ zeptal se Ambul. Usmíval se, ale úsměvem prosvítala nervozita. „Jsi připravený velet flotile?“</p>

<p>„Nevím. Záleží na tom, jestli chtějí vyhrávat.“ Bean se vesele ušklíbl.</p>

<p>„V tom to je, Beane,“ řekl Ambul. „Vojáci neradi prohrávají.“</p>

<p>„A <emphasis>proto</emphasis>,“ zakončil Bean, „je prohra silnější učitel než vítězství.“</p>

<p>Slyšeli ho. Přemýšleli o tom. Někteří přikývli.</p>

<p>„Když přežijete,“ dodal Bean a zazubil se na ně.</p>

<p>Usmáli se.</p>

<p>„Dal jsem vám za ten týden to nejlepší, co jsem si myslel, že bych vám měl dát,“ dodal Bean. „A naučil jsem se od vás tolik, kolik jsem stačil pochytit. Děkuju vám.“ Vstal a zasalutoval jim.</p>

<p>Opětovali pozdrav.</p>

<p>Bean odešel.</p>

<p>A zamířil do ložnice armády Krys.</p>

<p>„Nikolaj právě převzal rozkazy,“ řekl mu jeden velitel čety.</p>

<p>Beana v první chvíli napadlo, že Nikolaj třeba odjede do Taktické školy s ním. Jeho první myšlenka byla: rozhodně není připravený. Druhá myšlenka byla: kéž by jel. A třetí: nejsem moc dobrý kamarád, když nejdřív přemýšlím o tom, že si nezaslouží povýšení.</p>

<p>„Jaké rozkazy?“ zeptal se Bean.</p>

<p>„Dostal armádu. Kruci, tady nebyl ani velitel čety. Minulý týden sem teprve přišel.“</p>

<p>„Kterou armádu?“</p>

<p>„Králíky.“ Velitel čety se znovu podíval na Fazolkovu uniformu. „Aha. Tak to asi vystřídá tebe.“</p>

<p>Bean se zasmál a zamířil do kajuty, kterou právě opustil.</p>

<p>Nikolaj seděl uvnitř, dveře měl otevřené a vypadal ztraceně.</p>

<p>„Můžu dál?“</p>

<p>Nikolaj zvedl hlavu a usmál se. „Řekni mi, že jsi tady, aby sis vzal armádu zpátky.“</p>

<p>„Mám pro tebe tip. Zkus vyhrávat. Oni si myslí, že je to důležité.“</p>

<p>„Nedokázal jsem uvěřit, že jsi všech pět bitev prohrál.“</p>

<p>„Zajímavé, že ve škole, která už neuvádí statistiky výsledků, to stejně každý sleduje.“</p>

<p>„Já jsem sledoval <emphasis>tebe</emphasis>.“</p>

<p>„Nikolaji, mrzí mě, že nejedeš se mnou.“</p>

<p>„Co se děje, Beane? Už je to tady? Termiťáci se blíží?“</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>„Nech toho, ty máš na takové věci odhad.“</p>

<p>„Kdyby se skutečně blížili termiťané, myslíš, že by vás všechny nechali tady na stanici? Nebo by vás poslali zpátky na Zem? Nebo vás evakuovali na nějaký zapadlý asteroid? Nevím. Některé věci ukazují na to, že konec je opravdu blízko. Jiné napovídají, že se tady kolem nikde nic důležitého neděje.“</p>

<p>„Třeba se chystají vypravit obrovskou flotilu proti planetě termiťanů a vy máte cestou vyrůst.“</p>

<p>„Možná. Jenže správná chvíle pro vyslání <emphasis>takové</emphasis> flotily nastala hned po druhé invazi.“</p>

<p>„Hm, co když se jim zatím nepodařilo přijít na to, kde je rodná planeta termiťanů?“</p>

<p>Beana to zaskočilo. „To mě nikdy nenapadlo,“ přiznal. „Přece museli domů posílat nějaké signály. Nám pak stačilo najít ten směr. Sledovat světlo. Tak to alespoň stojí v příručkách.“</p>

<p>„A co když nekomunikují světlem?“</p>

<p>„I když světlu trvá dvanáct měsíců, než urazí světelný rok, pořád je rychlejší než všechno ostatní.“</p>

<p>„Všechno ostatní, co známe,“ podotkl Nikolaj.</p>

<p>Bean se na něho jenom podíval.</p>

<p>„Já vím, je to hloupost. Fyzikální zákony a to všechno kolem. Já jenom – víš, pořád přemýšlím, to je všechno. Nerad něco vylučuju jenom proto, že je to nemožné.“</p>

<p>Bean se rozesmál. „Sakra, Nikolaji, měl jsem tě nechat víc mluvit a sám jsem měl mluvit míň, když jsme spali naproti sobě.“</p>

<p>„Beane, ty víš, že nejsem žádný génius.“</p>

<p>„Tady je každý génius, Nikolaji.“</p>

<p>„Já jsem prolézal s odřenýma ušima.“</p>

<p>„Třeba nejsi Napoleon, Nikolaji. Třeba jsi jenom Eisenhower. Nečekej, že se kvůli tobě rozbrečím.“</p>

<p>Teď se rozesmál pro změnu Nikolaj.</p>

<p>„Budeš mi chybět, Beane.“</p>

<p>„Díky, že jsi se mnou šel na Achilla, Nikolaji.“</p>

<p>„Měl jsem kvůli němu těžké sny.“</p>

<p>„Já taky.“</p>

<p>„A jsem rád, že jsi vzal taky ostatní. Itúa, Abdula, Divokého Toma. Připadalo mi to, že by se nám hodilo ještě šest dalších, a to Achilles visel na drátě. Když člověk potká takové, jako je on, nediví se, proč vymysleli šibenici.“</p>

<p>„Jednou mě budeš potřebovat tak, jako jsem já potřeboval tebe,“ řekl Bean. „A já tam budu.“</p>

<p>„Mrzí mě, že jsem nebyl ve tvé jednotce, Beane.“</p>

<p>„Měl jsi pravdu. Požádal jsem tě, protože jsi byl můj přítel a já jsem si myslel, že přítele potřebuju, ale měl jsem být taky přítel a vidět, co potřebuješ <emphasis>ty</emphasis>.“</p>

<p>„Už nikdy tě nezklamu.“</p>

<p>Bean Nikolaje objal. Nikolaj mu to oplatil.</p>

<p>Bean si vzpomněl, jak odlétal ze Země. Objímal sestru Carlottu. Analyzoval. Ona to potřebuje. Mě to nic nestojí. Proto jí to dopřeju.</p>

<p>Už nejsem to dítě, které jsem byl.</p>

<p>Možná je to tím, že se mi nakonec podařilo vrátit se k Poke. Příliš pozdě na to, abych jí pomohl, ale přinutil jsem alespoň jejího vraha, aby se přiznal. Přinutil jsem ho něco zaplatit, i když to nikdy nemůže být dost.</p>

<p>„Běž za svou armádou, Nikolaji,“ řekl jemně Bean. „Já musím chytit loď.“</p>

<p>Díval se, jak Nikolaj vychází ze dveří a s palčivým bodnutím lítosti si uvědomil, že přítele už nikdy neuvidí.</p>

<p>Dimak stál v kajutě majora Andersona.</p>

<p>„Kapitáne Dimaku, sledoval jsem, jak plukovník Graff snášel vaše neustálé stížnosti, váš odpor k jeho rozkazům, a stále jsem si říkal: Dimak má možná pravdu, ale kdybych byl velitel já, takovou neúctu bych nestrpěl. Vykopl bych ho a do osobních materiálů bych mu na nějakých čtyřicet míst napsal 'odmítá poslušnost'. Říkal jsem si, že bych vás na to měl upozornit, než mi přednesete svou stížnost.“</p>

<p>Dimak zamrkal.</p>

<p>„Mluvte, čekám.“</p>

<p>„Není to ani tolik stížnost jako spíš otázka.“</p>

<p>„Tak se zeptejte.“</p>

<p>„Měl jsem za to, že jste měl vybrat tým, který bude stejně kompatibilní s Enderem i Beanem.“</p>

<p>„Pokud si dobře vzpomínám, slovo 'stejně' nikdy nepadlo. Ale i kdyby padlo, nepřemýšlel jste o tom, že by to mohlo být nemožné? Mohl bych vybrat čtyřicet skvělých dětí, které by všechny hrdě a horlivě sloužily pod Andrewem Wigginem. Kolik by jich stejně hrdě a horlivě sloužilo pod Beanem?“</p>

<p>Dimak na to nedokázal odpovědět.</p>

<p>„Z rozboru, který jsem si udělal, mi vychází, že vojáci, které jsem se rozhodl poslat s tímto torpédoborcem, jsou studenti, kteří jsou Enderu Wigginovi emočně nejbližší a mají k němu nejkladnější vztah, a zároveň patří zhruba do tuctu nejlepších velitelů ve škole. Tito vojáci také necítí žádnou zášť k Beanovi. Takže když zjistí, že stojí nad nimi, pravděpodobně mu budou sloužit co nejlépe.“</p>

<p>„Nikdy mu neodpustí, že není Ender.“</p>

<p>„Myslím, že to bude úkol pro Beana. Koho jiného jsem měl poslat? Nikolaj je Beanův kamarád, ale nestačil by. Jednou bude připravený na Taktickou školu a potom i na Velitelskou, ale zatím není. A jaké jiné přátele Bean má?“</p>

<p>„Získal si velké uznání.“</p>

<p>„A zase je ztratil, když prohrál všech pět her.“</p>

<p>„Vysvětlil jsem vám, proč –“</p>

<p>„Lidstvo nepotřebuje vysvětlení, kapitáne Dimaku! Potřebuje vítěze! Ender Wiggin měl vůli vítězit. Bean dokáže prohrát pětkrát za sebou, jako by o nic nešlo.“</p>

<p>„O nic v nich také nešlo. Naučil se z nich, co se naučit potřeboval.“</p>

<p>„Kapitáne Dimaku, vidím, že padám do stejné pasti, do jaké padl plukovník Graff. Překročil jste hranici mezi přístupem učitele a advokáta. Nebýt toho, že je to již pasé, odebral bych vám Beana jako studenta. Posílám vojáky, pro které jsem se rozhodl. Jestli je Bean skutečně tak geniální, najde způsob, jak s nimi pracovat.“</p>

<p>„Ano, pane.“</p>

<p>„Pokud to pro vás bude útěchou, vzpomeňte si, že Divoký Tom byl mezi těmi, které si Bean přivedl, aby vyslechli Achillovo doznání. Divoký Tom <emphasis>šel</emphasis>. Z toho vyplývá, že čím lépe Beana znají, tím vážněji ho berou.“</p>

<p>„Děkuji, pane.“</p>

<p>„Už za Beana nenesete odpovědnost, kapitáne Dimaku. Vedl jste si s ním dobře. Chválím vás za to. A teď… se vraťte k práci.“</p>

<p>Dimak zasalutoval.</p>

<p>Anderson zasalutoval.</p>

<p>Dimak odešel.</p>

<p>Posádka na palubě <emphasis>Kondora</emphasis> neměla ponětí, co si s těmi dětmi má počít. Všichni o Bitevní škole věděli a jak kapitán, tak pilot byli jejími absolventy. Ale po formálním rozhovoru – v jaké armádě jsi byl? To za mě byly Krysy nejlepší a Draci prohráli všechno, co se dalo, jak se věci nemění, jak věci zůstávají stejné – si už neměli co říct.</p>

<p>Jakmile je přestalo spojovat, že jsou veliteli armád, děti se rozvrstvily do přirozených skupinek. Dink a Petra se kamarádili téměř od prvních dní v Bitevní škole a byli o tolik starší než ostatní, že se do tohoto uzavřeného kruhu nikdo nesnažil proniknout. Alaj a Shen byli v původní skupině nováčků Endera Wiggina a Vlad s Damperem, kteří veleli četám B a E a pravděpodobně patřili k Enderovým největším zbožňovatelům, se k nim přidávali. Divoký Tom, Fly Molo a Hot Soup byli trojice již v armádě Draků. Na osobní úrovni Bean nepředpokládal, že ho některá z těchto skupinek přijme, a nebyl ani nijak zvlášť vylučován. Přinejmenším Divoký Tom dával najevo, že si Beana upřímně váží a často ho vtahoval do hovoru. Pokud Bean k některé skupince patřil, byla to ta, v níž byl Divoký Tom.</p>

<p>Na rozdělení do part ho trápilo pouze to, že jejich skupina byla evidentně sestavena, ne pouze náhodně vybrána. Bylo nutné, aby důvěra narůstala mezi všemi, když už ne rovnoměrně, tak alespoň silně. Jenže byli vybráni pro Endera – to poznal každý idiot – a Beanovi nepříslušelo navrhovat, aby spolu hráli palubní hry, učili se spolu, cokoli spolu dělali. Kdyby se Bean jakkoli pokusil prosadit se jako vůdce, mezi ním a ostatními by to jedině vystavělo další zdi – kromě těch, které už existovaly.</p>

<p>Ve skupině byl pouze jeden, kdo tam podle Beana nepatřil. A nemohl s tím nic dělat. Dospělí zřejmě nečinili Petru zodpovědnou za to, jak večer před Enderovým soubojem na život a na smrt s Bonzem Endera na chodbě téměř zradila. Ale Bean si tak jistý nebyl. Petra patřila k nejschopnějším velitelům, byla chytrá, dokázala vidět věci v souvislostech. Jak se mohla nechat Bonzem oklamat? Určitě Enderovi nepřála záhubu, ale byla přinejmenším neopatrná a přinejhorším mohla hrát nějakou hru, na niž Bean zatím nepřišel. Proto se k ní nadále stavěl podezíravě. Nebylo to dobré, přechovávat takovou nedůvěru, ale byla v něm.</p>

<p>Bean strávil čtyři měsíce cesty většinou v lodní knihovně. Teď, když byli pryč z Bitevní školy, byl ochoten uvěřit, že nejsou sledováni tak intenzivně. Torpédoborec na to jednoduše nebyl vybaven. Proto si už nemusel vybírat četbu s ohledem na to, co si o jeho výběru pomyslí učitelé.</p>

<p>Nečetl žádné dějiny ani teorii vojenství. Všechny významné i mnohé nevýznamné autory měl dávno přečtené a důležitá válečná tažení znal zepředu i odzadu, z pohledu obou stran. Nosil je v paměti, aby si je mohl vyvolat, až to bude potřebovat. To, co mu v paměti chybělo, byl celkový obraz. Jak svět funguje. Politické, společenské, ekonomické dějiny. Co se dělo v různých zemích, když neválčily. Jak do válek vstupovaly a jak je ukončovaly. Jak na ně působilo vítězství a jak porážka. Jaká spojenectví vznikala a zanikala.</p>

<p>A co bylo ze všeho nejdůležitější, ale nejobtížněji zjistitelné: co se děje ve světě dnes. V knihovně torpédoborce byly pouze informace, které byly aktualizovány, když naposledy kotvil na Mezihvězdném kosmodromu – MK – kde mu bylo umožněno stažení schváleného seznamu dokumentů. Bean si mohl vyžádat další informace, ale to by knihovní počítač musel vznést oficiální požadavek a použít komunikační frekvenci, která by musela být odsouhlasena. Nezůstalo by to bez povšimnutí a někdo by se podivil, proč se toto dítě zabývá věcmi, které pro ně nemohou mít žádný význam.</p>

<p>Přesto si z toho, co na palubě našel, dokázal sestavit základní situaci, která na Zemi panovala, a vyvodit jisté závěry. V letech před první invazí bojovalo o pozice několik mocenských bloků. S využitím určité kombinace terorismu, „chirurgických“ úderů, omezených vojenských operací a ekonomických sankcí, bojkotů a embarg se snažily získat navrch, rázně varovat nebo prostě vyjádřit národní či ideologický hněv. Když se objevili termiťané, jako dominantní světová mocnost ekonomická a vojenská se právě vynořila Čína, která se konečně sjednotila jako demokratická země. Severoameričané a Evropané si hráli na „velké bratry“ Číny, ale ekonomická rovnováha se s definitivní platností posunula.</p>

<p>Bean však viděl hnací sílu dějin ve znovuvzkříšeném Ruském impériu. Na rozdíl od Číňanů, kteří brali jako samozřejmost, že jsou a mají být středem vesmíru, měli Rusové, vedení několika ambiciózními demagogy a autoritářskými generály, pocit, že je dějiny století za stoletím šidily o místo, které jim právem náleželo, a že nastal čas, aby to skončilo. Rusko si vynutilo vznik Nové Varšavské smlouvy a prakticky se obnovilo v hranicích, jaké mělo na vrcholu sovětské moci – a dosáhlo ještě dál, neboť teď mělo za spojence Řecko a zastrašené Turecko bylo neutralizováno. Celá Evropa se ocitla na pokraji neutralizace a ruský sen o vládě od Pacifiku po Atlantik se konečně přiblížil na dosah.</p>

<p>A pak přiletěli termiťané a rozpoutali v Číně spoušť, po níž zůstaly stamiliony mrtvých. Pozemské armády najednou vypadaly jako bezvýznamné a otázky mezinárodního soupeření byly zablokovány.</p>

<p>Ale bylo to pouze zdání. Skutečnost byla taková, že Rusové využili dominantní postavení úřadu Polemarcha k tomu, aby vybudovali soustavu důstojníků na klíčových místech celé flotily. Všechno bylo přichystáno, aby se v momentě, kdy budou termiťané poraženi, dala do pohybu obrovská mocenská hra – nebo ještě dřív, pokud usoudí, že jim to přinese výhodu. Kupodivu se Rusové se svými záměry nijak zvlášť netajili – nedělali to ostatně nikdy. Neměli talent pro rafinovanost, ale vynahrazovali si to obdivuhodnou tvrdohlavostí. Jednání o čemkoli mohla trvat desítky let. A jejich průnik do flotily zatím nabyl všeobjímajících rozměrů. Pěchota věrná Stratégovi by zůstala izolována, neschopná dostat se tam, kde by jí bylo třeba, neboť by neměla lodě, které by ji tam odvezly.</p>

<p>Rusové evidentně plánovali do několika hodin po skončení války s termiťany ovládnout flotilu a tím také svět. Bylo jim to souzeno. Severoameričané se jako vždy opájeli uspokojením, přesvědčeni o tom, že osud vše vyřeší v jejich prospěch. Nebezpečí vidělo jen několik demagogů. Čínský a muslimský svět byly ve střehu, ale nedokázaly se vzepřít, neboť měly strach, že zapříčiní rozbití aliance, která umožnila postavit se termiťanům na odpor.</p>

<p>Čím víc se tím zabýval, tím víc si Bean přál, aby do Taktické školy nemusel. Tato válka bude patřit Enderovi a jeho přátelům. A přestože Bean choval Endera v lásce stejně jako kterýkoli z nich a rád by s nimi sloužil proti termiťanům, skutečností bylo, že ho nepotřebovali. Fascinovala ho ta další válka, boj o nadvládu nad světem. Pokud by se podnikly náležité přípravy, <emphasis>bylo</emphasis> možno Rusy zastavit.</p>

<p>Jenže potom se musel sám sebe zeptat: A <emphasis>měli</emphasis> by být zastaveni? Rychlý, krvavý, ale rozhodný tah, který by svět sjednotil pod jednu vládu – to by přece znamenalo konec válek mezi lidmi, ne? A neměly by se v takovém mírovém klimatu všechny národy lépe?</p>

<p>Proto Bean pracoval na plánu, jak zastavit Rusy, a zároveň se snažil vyhodnotit, jak by takové celosvětové Ruské impérium vypadalo.</p>

<p>A došel k závěru, že by nevydrželo. Kromě vlasteneckého nadšení totiž Rusové projevovali také obdivuhodný talent pro neschopnost vládnout, pocit osobního nárokování, který dělal z korupce běžnou součást života. Tradice výkonných institucí, která by byla pro světovou vládu nezbytná, v Rusku prostě neexistovala. V Číně byly tyto instituce a hodnoty nejsilnější, ale i Čína by byla chabou náhražkou skutečné světové vlády, povznesené nad národní zájmy. Špatná světová vláda by se nakonec vlastní tíhou zhroutila.</p>

<p>Bean toužil po tom, aby si o těchto věcech mohl s někým promluvit – s Nikolajem nebo třeba s někým z učitelů. Zpomalovalo ho, že se mu myšlenky motaly v kruhu – bez vnější stimulace bylo těžké oprostit se od vlastních domněnek. Jedna hlava dovede uvažovat pouze o otázkách, které si sama položí; málokdy se překvapí. Ale během cesty i následujících měsíců v Taktické škole se mu dařilo postupovat.</p>

<p>Taktická splynula ve změť krátkých výletů a podrobných exkurzí po různých lodích. Beana otrávilo, že to vypadalo, jako by se soustředili na starší konstrukční typy, a to mu připadalo jako ztráta času – proč cvičit velitele v lodích, které se ve skutečné bitvě nebudou používat? Jenže učitelé se k jeho námitkám stavěli přezíravě, připomínali, že z dlouhodobého hlediska je loď jako loď, a nejnovější plavidla musela být nasazena k hlídkování na hranicích Sluneční soustavy. Nezbyla žádná navíc, na níž by se děti mohly cvičit.</p>

<p>O umění pilotáže se dozvídali jen velice málo, neboť nebyli cvičeni, aby s loďmi létali, pouze aby jim veleli v bitvě. Museli si osvojit, jak fungují zbraně, jak se lodě pohybují, co se od nich dá očekávat, jaké mají meze. Mnohé z toho se museli naučit nazpaměť… což byl přesně ten typ učení, který mohl Bean, schopný vybavit si vše, co kdy četl nebo slyšel a věnoval tomu jistou pozornost, provozovat téměř i ve spánku.</p>

<p>Tak se stalo, že i v Taktické škole, přestože podával stejně dobré výkony jako všichni ostatní, se ve skutečnosti dál soustřeďoval na problematiku momentální politické situace na Zemi. Taktická škola totiž byla na IK, takže tamní knihovna byla neustále doplňována, a nejenom materiálem schváleným pro zahrnutí do omezených lodních knihoven. Bean poprvé začal číst práce současných politických myslitelů na Zemi. Četl, co přicházelo z Ruska, a znovu ho ohromilo, jak nepokrytě jdou za svými cíli. Čínští autoři si nebezpečí všimli, ale protože byli Číňané, nedělali nic, čím by v jiných zemích získali podporu pro jakýkoli odpor. Pro Číňany jakmile něco vešlo ve známost v Číně, vědělo se to všude, kde to bylo důležité.</p>

<p>A euroamerické země jako by ovládla záměrná nevšímavost, která Beanovi připadala jako přání zemřít. Přesto se našli lidé, kteří bděli a snažili se o vytvoření koalic.</p>

<p>Fazolkovu pozornost zaujali především dva oblíbení komentátoři. Démosthenés na první pohled působil dojmem buřiče využívajícího předsudky a xenofobii. Značný úspěch měl také s vedením populistického hnutí. Bean si nebyl jist, zda by život pod vládou vedenou Démosthenem byl o něco lepší než život pod Rusy, ale Démosthenés by to alespoň pojal jako soutěž. Druhým komentátorem, jehož si Bean všiml, byl Locke, povznesený, velkomyslný chlapík, jenž žvanil o světovém míru a vytváření aliancí – a přesto jako by z jeho zjevné samolibosti vysvítalo, že vychází ze stejné soustavy fakt jako Démosthenés, když považuje za jasnou věc, že Rusové mají dost vervy, aby „vedli“ svět, ale nejsou připraveni dělat to tak, aby to bylo ku prospěchu věci. Svým způsobem to vypadalo, jako by Démosthenés a Locke prováděli výzkum společně, četli stejné prameny, přijímali zprávy od stejných korespondentů, ale potom oslovovali naprosto jiné obecenstvo.</p>

<p>Nějaký čas si Bean dokonce pohrával s možností, že Locke a Démosthenés jsou jedna a tatáž osoba. Ale ne, styly písemného projevu se od sebe lišily, a co bylo důležitější, každý z nich uvažoval a analyzoval jinak. Bean měl za to, že nikdo není dost dobrý, aby to dokázal tak zfalšovat.</p>

<p>Ať už to byl kdokoli, zdálo se, že tito dva komentátoři vidí situaci nejpřesněji, a proto Bean začal pojímat svůj esej o strategii v posttermiťanském světě jako dopis Lockovi a Démosthenovi. Soukromý dopis. Anonymní dopis.</p>

<p>Šlo mu o to, že jeho postřehy měly být známy, a tito dva byli podle všeho v nejlepší pozici, aby Beanovy  myšlenky zužitkovali.</p>

<p>Bean se vrátil ke starým zvykům a strávil nějaký čas tím, že v knihovně dával pozor, když se několik důstojníků připojovalo k síti, a zanedlouho již měl šest připojení, která mohl použít. Potom rozepsal dopis do šesti částí, pro každou použil jiné připojení a s minutovým intervalem poslal jednotlivé pasáže Lockovi a Démosthenovi. Udělal to v době, kdy bylo v knihovně plno, a dal si záležet, aby byl sám připojen k síti prostřednictvím panelu ve své ložnici a předstíral, že hraje hru. Pochyboval, že by počítali úhozy do klávesnice a mohli přijít na to, že v té době se svým panelem vlastně nic nedělal. A kdyby skutečně vystopovali, že původcem dopisuje on, byla by to smůla. Bylo nanejvýš pravděpodobné, že Locke ani Démosthenés se ho nepokusí vypátrat – v dopise je požádal, aby to nedělali. Buď mu uvěří, nebo mu neuvěří; buď s ním souhlasit budou nebo nebudou; za to nemohl jít. Přesně jim vysvětlil, kde jsou rizika, k čemu evidentně směřuje ruská taktika a jaké kroky je třeba podniknout, aby ruský preventivní úder nebyl úspěšný.</p>

<p>Jednou z věcí, které nejvíce zdůraznil, bylo to, že by děti z Bitevní, Taktické a Velitelské školy měly být po porážce termiťanů převezeny co nejdřív zpátky na Zemi. Pokud by zůstaly v kosmu, buď by se jich zmocnili Rusové, nebo by je MF držela v nic neřešící izolaci. Jenže tyto děti byly nejlepší vojenské mozky, jaké lidstvo v této generaci zrodilo. Pokud měla být potlačena síla jedné velké země, bylo nutné, aby proti ní stáli geniální velitelé.</p>

<p>Demosthenes během jediného dne zveřejnil na sítích esej, v němž požadoval, aby Bitevní škola byla okamžitě rozpuštěna a všechny děti odvezeny domů. „Ukradli naše nejslibnější děti. Naše Alexandry a Napoleony, Rommely a Pattony, Caesary a Fridrichy, Washingtony a Saladiny drží ve věži, kam za nimi nemůžeme, kde nemohou pomoci svým lidem, aby se ubránili hrozbě ruské nadvlády. A kdo by chtěl pochybovat, že Rusové mají v úmyslu zmocnit se těchto dětí a zneužít je? Nebo, pokud to nebude možné, určitě se pokusí rozmetat je jednou dobře mířenou střelou na kusy a tím nás připravit o přirozené vojenské velení.“ Skvělá demagogie s cílem vzbudit strach a podnítit hněv. Bean si dovedl představit, jaké zděšení ve vojenských kruzích zavládlo, když se z jejich hýčkané školy stala politická otázka. Byla to emotivní záležitost, kterou Démosthenés nepustí a ostatní vlastenci po celém světě ji budou horlivě opakovat. A jelikož šlo o děti, žádný politik si nemohl dovolit vzepřít se principu, aby se v <emphasis>okamžiku</emphasis>, kdy válka skončí, všechny děti z Bitevní školy vrátily domů. A nejenom to. V této věci zapojil svůj uznávaný, umírněný hlas do diskuse také Locke a otevřeně se postavil za princip návratu dětí. „Děj se co děj, zaplaťte pištci, zbavte nás valících se krys – a potom s sebou přivezte děti.“</p>

<p>Něčeho si všiml: napsal to a svět se maličko změnil. Byl to opojný pocit. Veškerá práce v Taktické škole vedle toho vypadala téměř bezvýznamně. Měl chuť vrazit do třídy a říct o svém triumfu ostatním. Ale dívali by se na něho jako na blázna. O světě jako takovém nic nevěděli a necítili za něj odpovědnost. Byli uzavření ve vojenském světě.</p>

<p>Tři dny poté, co Bean odeslal dopisy Lockovi a Démosthenovi, se děti po příchodu do třídy dozvěděly, že mají okamžitě odcestovat do Velitelské školy, tentokrát v doprovodu Carna Carbyho, který byl v Taktické škole o ročník výš. Strávili na MK pouze tři měsíce a Bean se nedokázal ubránit úvahám, zda jeho dopisy neměly na toto načasování nějaký vliv. Pokud hrozilo nebezpečí, že by děti mohly být poslány domů předčasně, MF potřebovala zajistit, aby se její nejkvalitnější exempláře ocitly mimo dosah.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPIT</strong><strong>OLA 22</strong></p>

<p><emphasis>OPĚT SPOLU</emphasis></p>

<p><emphasis>„Patrně bych vám měl poblahopřát k odčinění škody, kterou jste na Enderu Wigginovi spáchal.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pane, dovolím si uctivě nesouhlasit, že bych spáchal nějakou škodu.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„No dobře, nemusím vám blahopřát. Předpokládám, že si uv</emphasis><emphasis>ědomujete, že zde budete mít statut pozorovatele.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Doufám, že vzhledem ke zkušenostem, které jsem za ta léta s těmito dětmi získal, také budu mít možnost pomoci radou.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Velitelská škola pracuje s dětmi léta.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Když dovolíte, pane, Velitelská škola pracovala s mládeží. S ambiciózními, testosteronem nabitými, soutěživými pubescenty. A kromě toho, máme pro tyto konkrétní děti mnoho úkolů a já o nich vím věci, s nimiž je třeba počítat.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Všechny tyto věci by měly být v hlášeních.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jsou. Ale se vší úctou, najde se někdo, kdo se má hlášení naučil tak důkladně, že se mu patřičné detaily vybaví v okamžiku, kdy je bude potřebovat?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Poslechnu si vás, plukovníku Graffe. A prosím, přesta</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>te mě ubezpečovat o své uctivosti pokaždé, když mi chcete říct, že jsem idiot.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Myslel jsem, že jsem dostal dovolenou proto, abych se napravil. Snažím se ukázat, že jsem napravený.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Napadají vás v tuto chvíli nějaké detaily, které se těch dětí týk</emphasis><emphasis>ají?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Jeden důležitý, pane. Protože tolik záleží na tom, co udělá či neudělá Ender, je životně důležité, abyste ho od ostatních dětí izolovali. U vlastního výcviku být může, ale za žádných okolností nesmíte připustit volný hovor nebo výměnu informací.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A proč to?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Protože kdyby se Bean dozvěděl o hlásce, odvodil by si základní situaci. Už takto je možné, že na to přijde sám od sebe</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> nemáte ponětí, jak obtížně se před ním zatajují informace. Ender je důvěřivější</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> jenže Ender svou práci udělat nemůže, pokud o hlásce nebude vědět. Chápete? Když budou s Beanem spolu, nesmějí mít žádný volný čas. Nesmějí se bavit o ničem, co není k věci.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale pokud je tomu tak, Bean nemůže být Enderovou zálohou, protože pak bychom mu o hlásce museli říct.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Pak už to nebude důležité.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale vy sám jste byl autorem tvrzení, že jedině dítě</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pane, na Beana se nic takového nevztahuje.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„A to proč?“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Protože není člověk.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Unavujete mě, plukovníku Graffe.“</emphasis></p>

<p><emphasis> </emphasis></p>

<p>Cesta do Velitelské školy trvala čtyři dlouhé měsíce. Tentokrát jejich výcvik pokračoval nepřetržitě a byl zaměřen na matematiku cílení, výbušniny a jiné předměty související se zbraněmi tak důkladně, jak to v podmínkách rychle letícího křižníku bylo možné. Také se z nich konečně znovu začal stávat tým a všichni rychle pochopili, že nejlepším studentem je Bean. Všechno zvládal okamžitě a brzy se stal tím, na koho se ostatní obraceli, když potřebovali vysvětlit něco, co napoprvé nepochopili. Oproti první cestě, kdy byl tím posledním, naprostým outsiderem, se teď Bean stal vyvržencem z opačného důvodu – byl sám na místě nejvýše postaveného.</p>

<p>Potýkal se s tou situací, protože věděl, že musí být schopen fungovat jako součást týmu, nejenom jako rádce nebo odborník. Teď bylo životně důležité, aby se účastnil jejich volného času, odpočíval s nimi, vtipkoval, zapojoval se do vzpomínání na Bitevní školu. A na to, co bylo ještě předtím.</p>

<p>Nyní konečně padlo tabu z Bitevní školy, které zakazovalo mluvit o domově. Všichni se bez zábran rozpovídali o svých rodičích, z nichž zůstaly jen staré vzpomínky, ale v jejich životech stále hráli důležitou roli.</p>

<p>Vzhledem k tomu, že Bean rodiče neměl, ostatní se před ním zpočátku trochu ostýchali, ale on využil příležitost a začal otevřeně mluvit o všem, co zažil. Jak se skrýval v záchodové nádržce v čistém sále. Jak odešel se španělským vrátným. Jak hladověl na ulicích a čekal na svou šanci. Jak řekl Poke, co má udělat, aby porazila tyrany v jejich vlastní hře. Jak s obdivem a strachem přihlížel tomu, jak Achilles vytvořil jejich malou pouliční rodinu, odsunul Poke do pozadí a nakonec ji zabil. Když jim řekl, jak našel její tělo, několik se jich rozplakalo. Zejména Petra to nevydržela a začala vzlykat.</p>

<p>Byla to příležitost a Bean se jí chopil. Petra přirozeně brzy utekla ze společnosti ostatních a odnesla si své emoce do soukromí kajuty. Jakmile to bylo možné, Bean se vydal za ní.</p>

<p>„Beane, já si nechci povídat.“</p>

<p>„Já ano,“ odvětil. „Je to něco, o čem si musíme promluvit. V zájmu týmu.“</p>

<p>„Ten tým, to jsme my?“ zeptala se.</p>

<p>„Petro, ty víš, co byla nejhorší věc, jakou jsem kdy udělal. Achilles byl nebezpečný, já jsem to věděl, a přesto jsem odešel a nechal s ním Poke samotnou. Ji to stálo život. Bolí mě to každý den v životě. Pokaždé, když začnu být šťastný, vzpomenu si na Poke, na to, jak mi zachránila život a jak jsem já mohl zachránit ji. Pokaždé, když začnu mít někoho rád, zase na mě přijde ten strach, že ho zradím stejně, jako jsem zradil ji.“</p>

<p>„Proč mi to vyprávíš, Beane?“</p>

<p>„Protože ty jsi zradila Endera a já si myslím, že tě to užírá.“</p>

<p>Oči jí vzplály hněvem. „To není pravda! A užíráš se tím <emphasis>ty</emphasis>, ne já!“</p>

<p>„Petro, ať si to přiznáš nebo ne, když jsi tenkrát Endera na chodbě zdržela, musela jsi vědět, co děláš. Viděl jsem tě v akci, jsi bystrá, nic ti neujde. Je naprosto nemyslitelné, že by sis nevšimla, že chodba je plná Bonzových rváčů, kteří čekají, až z Endera vymlátí duši. A co jsi udělala ty? Pokusila ses ho zdržet, oddělit ho od skupiny.“</p>

<p>„A ty jsi mě zarazil. Takže je to akademická diskuse.“</p>

<p>„Musím vědět, proč jsi to udělala.“</p>

<p>„Nic nemusíš vědět.“</p>

<p>„Petro, jednou budeme muset bojovat bok po boku. Musíme si umět důvěřovat. Já ti nevěřím, protože nevím, proč jsi to udělala. A ty mi teď nevěříš, protože víš, že já nevěřím <emphasis>tobě</emphasis>.“</p>

<p>„Och, jakou složitou síť to tady splétáme.“</p>

<p>„Co to má kruci znamenat?“</p>

<p>„To říkal můj táta. Jakou složitou síť splétáme, když poprvé zkusíme podvádět.“</p>

<p>„Přesně tak. Rozpleť mi to.“</p>

<p>„To ty splétáš síť za mě, Beane. Víš věci, které nám ostatním neříkáš. Myslíš si, že to nevidím? Takže ty chceš, abych ti vrátila víru ve mně, ale neříkáš mi nic užitečného.“</p>

<p>„Otevřel jsem ti svou duši.“</p>

<p>„Řekl jsi mi o svých <emphasis>pocitech</emphasis>.“ Vyslovila to s totálním pohrdáním. „Tak dobře, je to úleva vědět, že nějaké máš, nebo si alespoň myslíš, že stojí za to předstírat, že je máš – to se dá těžko poznat. Ale stejně nám nikdy neřekneš, co se tady vlastně děje, sakra. My si myslíme, že to víš.“</p>

<p>„Jenom hádám, nic víc.“</p>

<p>„Už v Bitevní škole ti učitelé říkali věci, které nikdo z nás ostatních nevěděl. Znal jsi jméno každého dítěte ve škole, věděl jsi o nás různé věci, o nás všech. Věděl jsi věci, které jsi vědět neměl.“</p>

<p>Bean si s ohromením uvědomil, že si jeho zvláštního přístupu k informacím všimla tak snadno. Že by byl tak neopatrný? Nebo byla ještě všímavější, než se domníval? „Napíchl jsem se do databáze studentů,“ přiznal Bean.</p>

<p>„A oni tě nechytili?“</p>

<p>„Myslím, že chytili. Hned na začátku. Později o tom věděli určitě.“ A řekl jí, jak sestavil armádu Draků.</p>

<p>Žuchla sebou na palandu a promluvila do stropu. „Tys je vybral! Všechny ty, které nikdo nechtěl, a usmrkané bažanty, <emphasis>tys</emphasis> je vybral!“</p>

<p>„Někdo to musel udělat. Učitelé na to nestačili.“</p>

<p>„Takže Ender měl ty nejlepší. <emphasis>Neudělal</emphasis> z nich nejlepší, oni už <emphasis>byli</emphasis> nejlepší.“</p>

<p>„Nejlepší, kteří už nebyli v armádách. Já jsem jediný, kdo byl při vzniku Draků bažant a teď je v týmu. Ty, Shen, Alaj a Carn jste Draci nebyli a jasně patříte k nejlepším. Ano, Draci vyhrávali proto, že byli nejlepší, ale taky proto, že Ender věděl, co s nimi má dělat.“</p>

<p>„Stejně to převrací jeden cípek mého vesmíru naruby.“</p>

<p>„Petro, to bylo něco za něco.“</p>

<p>„Opravdu?“</p>

<p>„Vysvětli mi, proč jsi tenkrát v Bitevní škole nebyla Jidáš.“</p>

<p>„Byla jsem Jidáš. Stačí to jako vysvětlení?“</p>

<p>Beanovi se dělalo zle. „Ty to jen tak klidně řekneš? Ty se nestydíš?“</p>

<p>„Vážně jsi tak pitomý?“ zeptala se Petra. „Dělala jsem to samé, co ty, snažila jsem se zachránit Enderovi život. Věděla jsem, že Ender má na rozdíl od těch rváčů výcvik bojových umění. Já byla vytrénovaná taky. Bonzo ty kluky bičoval k zuřivosti, ale ve skutečnosti ho moc rádi neměli, Bonzo je na Endera jenom poštval. Takže kdyby si na Endera něco začali přímo tam na chodbě, kde by se do toho ihned mohla zapojit armáda Draků a ostatní vojáci, kde by mě Ender měl v omezeném prostoru vedle sebe, takže by jich na nás mohlo jen několik najednou – říkala jsem si, že by vyvázl s nějakou tou modřinou, s rozbitým nosem, ale jinak v pořádku. A všichni ti mizerové by byli spokojení. Bonzovy žvásty by už nikoho nezajímaly. Zase by byl sám. A Enderovi by se nic horšího už stát nemohlo.“</p>

<p>„Hodně jsi sázela na své bojové umění.“</p>

<p>„A Enderovo. Byli jsme tenkrát oba po čertech dobří, ve skvělé formě. A víš co? Já myslím, že Ender pochopil, co dělám, a nechytl se toho jenom kvůli tobě.“</p>

<p>„Kvůli mně?“</p>

<p>„Viděl, jak se do toho řítíš po hlavě. Dostal bys nakládačku, to bylo jasné. Proto v tu chvíli potřeboval zabránit násilí. Což znamená, že kvůli tobě si na něho počkali další den, kdy to už <emphasis>bylo</emphasis> nebezpečné, kdy byl Ender úplně sám a nikoho tam na pomoc neměl.“</p>

<p>„Tak proč jsi to nevysvětlila dřív?“</p>

<p>„Protože ty jsi byl kromě Endera jediný, kdo věděl, že s ním mám nějaké plány, a bylo mi jedno, co sis o tom tenkrát myslel, a nijak zvlášť mi to neleží v hlavě ani teď.“</p>

<p>„Byl to pitomý plán,“ usoudil Bean.</p>

<p>„Byl lepší než tvůj,“ odvětila Petra.</p>

<p>„Když se podíváš, jak to všechno dopadlo, nejspíš už se nikdy nedozvíme, jak hloupý tvůj plán byl. Ale víme jistě, že ten můj skončil fiaskem.“</p>

<p>Petra mu věnovala krátký, neupřímný úsměv. „Tak co, už mi znovu věříš? Můžeme se vrátit k důvěrnému přátelství, které mezi námi tak dlouho bylo?“</p>

<p>„Chceš něco vědět, Petro? Je to škoda, plýtvat na mě takovou záští. Vlastně míříš vedle, už když se o to snažíš. Já jsem totiž nejlepší kamarád, jakého tady máš.“</p>

<p>„No ne, vážně?“</p>

<p>„Vážně. Protože já jsem z těch kluků jediný, kdo se rozhodl mít jako velitele holku.“</p>

<p>Na okamžik se odmlčela a prázdně se na něho dívala. Potom řekla: „Přes to, že jsem holka, jsem se už dávno přenesla.“</p>

<p>„Jenže oni ne. A ty to víš. Víš, že jim neustále vadí, že ve skutečnosti nejsi taky kluk. Jasně, kamarádí se s tebou, nebo alespoň Dink, ale rádi tě mají všichni. Jenže kolik holek bylo v Bitevní škole, tucet? A kromě tebe mezi nejlepší vojáky už žádná nepatřila. Nebrali tě vážně.“</p>

<p>„Ender mě vážně bral,“ namítla Petra.</p>

<p>„A já tě beru i teď. Všichni ostatní totiž vědí, co se na té chodbě stalo. Není to žádné tajemství. Ale víš, proč si o tom s tebou nepromluvili?“</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Protože <emphasis>oni</emphasis> všichni usoudili, že jsi byla husa a nedošlo ti, že kvůli tobě z Endera málem nadělali fašírku. Jenom já jsem tě uznával natolik, abych pochopil, že bys takovou pitomou chybu nemohla udělat náhodou.“</p>

<p>„To mám být polichocená?“</p>

<p>„Máš se ke mně přestat chovat, jako bych byl nepřítel. Jsi v téhle skupině izolovaná skoro stejně jako já. A až dojde na opravdový boj, budeš potřebovat někoho, kdo tě bude brát stejně vážně, jako se bereš sama.“</p>

<p>„Nemusíš mi dělat žádné laskavosti.“</p>

<p>„Už jsem na odchodu.“</p>

<p>„Nejvyšší čas.“</p>

<p>„Až o tom budeš nějaký čas přemýšlet a přijdeš na to, že mám pravdu, nemusíš se mi omlouvat. Brečela jsi kvůli Poke, a to z nás dělá přátele. Můžeš mi věřit a já můžu věřit tobě, to je všechno.“</p>

<p>Když odcházel, začala něco peprně odpovídat, ale nezůstal dost dlouho, aby slyšel, co to bylo. Petra už byla taková – musela si hrát na tvrdou. Beanovi to nevadilo. Věděl, že si řekli to, co si potřebovali říct.</p>

<p>Velitelská škola byla při velitelství flotily a poloha velitelství flotily byla pečlivě střeženým tajemstvím. O tom, kde se nachází, se dozvěděli pouze lidé, kteří tam byli přiděleni, a z těch, kteří tam sloužili, se jich na Zemi vrátilo jen velice málo.</p>

<p>Děti informovali těsně před odletem. Velitelství flotily bylo v toulavém asteroidu jménem Éros. A když se přiblížili, zjistili, že skutečně je v asteroidu. Na povrchu nebylo vidět kromě kotviště prakticky nic. Přestoupili do transportéru připomínajícího školní autobusy a za pět minut byli u povrchu. Tam transportér vklouzl do něčeho, co vypadalo jako jeskyně. K transportéru se natáhl hadovitý rukáv a celý jej obemkl. Vystoupili z transportéru do téměř nulové gravitace a silný proud vzduchu je jako vysavač vcucl do útrob Éróta.</p>

<p>Bean okamžitě poznal, že toto místo nevytvořily lidské ruce. Všechny tunely byly příliš nízké – a to ještě bylo vidět, že stropy byly po počáteční fázi výstavby zvýšeny, neboť stěny byly v dolní části hladké a teprve na horním půlmetru bylo znát stopy nástrojů. Pravděpodobně to udělali termiťané, když připravovali druhou invazi. To, co kdysi byla jejich předsunutá základna, bylo nyní centrem Mezinárodní flotily. Bean si zkusil představit bitvu, která se o toto místo musela svést. Termiťany, jak běhají chodbami, pěchotu, která proti nim postupuje s výbušninami nízké účinnosti, aby je vypálila. Světelné záblesky. A potom úklid, vytahování těl termiťanů z tunelů a postupná proměna na prostory pro lidi.</p>

<p>Takto jsme získali své tajné technologie, pomyslel si Bean. Termiťané měli zařízení, jímž vytvářejí gravitaci. Zjistili jsme, jak fungují, a postavili jsme vlastní, která jsme nainstalovali v Bitevní škole a všude jinde, kde jich bylo třeba. Ale MF to nikdy nevyhlásila, protože lidé by se vyděsili, kdyby viděli, jak pokročilou mají termiťané techniku.</p>

<p>Co dalšího jsme se od nich naučili?</p>

<p>Bean si všiml, že dokonce i děti se musejí trochu přikrčit, aby chodbami prošly. Světelnost byla alespoň dva metry a žádné z dětí zdaleka nebylo tak vysoké, ale rozměry byly pro lidské proporce naprosto nevhodné, takže to vypadalo, že strop chodeb je tíživě nízko a každou chvíli se může zřítit. Pro první lidi, kteří sem přišli ještě před zvýšením stropů, to muselo být ještě horší.</p>

<p>Enderovi by se tady nelíbilo. Jistě, pojal by k tomuto místu odpor, protože byl člověk. Ale zároveň by je využil, aby mu pomohlo proniknout do myšlení termiťanů, kteří je postavili. Skutečně pochopit myšlení mimozemšťana samozřejmě nebylo možné. Ale tady měl člověk slušnou šanci, aby se o to pokusil.</p>

<p>Chlapce ubytovali ve dvou pokojích; Petra dostala menší místnost pro sebe. Bylo to tady ještě víc strohé než v Bitevní škole a chladu okolního kamene se nedalo ani na okamžik uniknout. Na Zemi kámen vždycky působil pevným dojmem. Ale ve vesmíru se zdál vyloženě porézní. Všude byly bublinky a Bean se nedokázal ubránit pocitu, že vzduch jimi neustále uniká. Vzduch utíká ven, chlad proniká dovnitř, a možná ještě něco jiného, termiťanské larvy, které se jako žížaly provrtávají kamenem a v noci, když je tma, vylézají z bublinkových děr, lezou jim po čelech, čtou jim myšlenky a…</p>

<p>Probudil se. Prudce oddechoval, rukou si svíral čelo. Bál se pohnout rukou. Vážně po něm něco lezlo?</p>

<p>Ruku měl prázdnou.</p>

<p>Chtěl znovu usnout, ale bylo příliš krátce před budíčkem, než aby mohl doufat, že se mu to podaří. Ležel a přemýšlel. Byla to nesmyslná noční můra – žádní živí termiťané tady prostě být nemohli. Ale něco ho vylekalo. Něco ho trápilo a on si nebyl jist, co to je.</p>

<p>V duchu se vrátil k rozhovoru s jedním z techniků, kteří obsluhovali simulátory. Beanův měl při nácviku poruchu. Malé světelné body, které představovaly jeho lodě pohybující se trojrozměrným prostorem, ho náhle přestaly poslouchat. K jeho údivu nepokračovaly dál směrem, který jim zadaly jeho poslední rozkazy. Místo toho se začaly rojit a shromažďovat a nakonec změnily barvu, jak přešly pod kontrolu někoho jiného.</p>

<p>Když přišel technik vyměnit pokažený čip, Bean se ho zeptal, proč se lodě nezastavily nebo nepokračovaly v letu. „Je to součást simulace,“ prohlásil technik. „Tady nesimulujeme, že jsi pilotem nebo dokonce kapitánem těchto lodí. Jsi admirál, a proto má každá loď simulovaného kapitána a simulovaného pilota, takže když se přeruší tvoje spojení s nimi, dělají to, co by dělali opravdoví chlapi, kdyby ztratili spojení. Rozumíš?“</p>

<p>„To mi připadá jako spousta zbytečných komplikací.“</p>

<p>„Podívej, měli jsme na přípravu těch simulátorů hodně času,“ odvětil technik. „Chovají se <emphasis>přesně</emphasis>, jako by to byla bitva.“</p>

<p>„Kromě časového zpoždění,“ poznamenal Bean.</p>

<p>Technik se chvíli tvářil nechápavě. „No jasně. Časové zpoždění. To jim nestálo za to, aby je naprogramovávali.“ A pak byl pryč.</p>

<p>Beana trápil právě ten okamžik rozpaků. Udělali ty simulátory nejdokonalejší, jaké mohly být, <emphasis>přesně</emphasis> jako by to byla bitva, a přitom nezapracovali časové zpoždění vyplývající z komunikace rychlostí světla. Simulované vzdálenosti byly dost velké, aby většinou docházelo alespoň ke krátké prodlevě mezi povelem a jeho provedením, a v některých případech to mělo být několik sekund. Ale žádná taková prodleva naprogramována nebyla. K veškeré komunikaci se přistupovalo, jako by byla okamžitá. A když se na to Bean zeptal, první učitel, který je učil se simulátory pracovat, ho odbyl. „Je to jen simulace. Na to, abyste si zvykli na prodlevu z rychlosti světla, budete mít dost času, až budete cvičit se skutečnými loděmi.“</p>

<p>Dokonce už v tu chvíli to znělo jako typicky idiotské vojenské uvažování, ale teď si Bean uvědomil, že to je jednoduše lež. Když si dali práci, aby do programu zanesli chování pilotů a kapitánů při ztrátě spojení, mohli velice jednoduše zapracovat taky časové zpoždění. Lodě při simulaci reagovaly okamžitě proto, že to <emphasis>byla</emphasis> přesná simulace podmínek, s nimiž se setkají v boji.</p>

<p>Jak tak ležel potmě a byl bdělý, konečně mu to došlo. Jakmile ho to napadlo, bylo to rázem jasné. Nezískali od termiťanů pouze ovládání gravitace, ale také komunikaci nadsvětelnou rychlostí. Před lidmi na Zemi je to velké tajemství, ale naše lodě se mohou dorozumívat okamžitě.</p>

<p>A když mohou být ve spojení lodě, proč ne velitelství flotily tady na Erótu? Jaký byl dosah této komunikace? Byla skutečně okamžitá bez ohledu na vzdálenost, nebo byla pouze rychlejší než světlo, takže při skutečně velkých vzdálenostech se u ní začalo projevovat vlastní časové zpoždění?</p>

<p>V duchu rychle probíral možnosti a důsledky tohoto objevu. Naše hlídkové lodě nás budou moci varovat před blížící se flotilou nepřítele mnohem dřív, než k nám dorazí. Pravděpodobně vědí už léta, že se blíží, a jak rychle. Proto náš výcvik takto urychlili – vědí už léta, kdy začne třetí invaze.</p>

<p>A potom mu hlavou blesklo něco jiného. Pokud tato okamžitá komunikace funguje bez ohledu na vzdálenosti, mohli bychom hovořit dokonce s invazní flotilou, kterou jsme vyslali proti domovské planetě termiťanů hned po druhé invazi. Jestli se naše lodě pohybovaly těsně podsvětelnou rychlostí, rozdíl v relativitě času by komunikaci znesnadnil, ale když už si představujeme zázraky, tento problém by šel vyřešit poměrně snadno. Budeme vědět z první ruky, zda byla naše invaze proti jejich planetě úspěšná či nikoliv. Pokud je tato komunikace skutečně účinná a má dost široké pásmo, z velitelství flotily by dokonce mohli přímo sledovat vývoj bitvy nebo alespoň její simulaci a…</p>

<p>Simulace bitvy. Každá loď expedičního svazu neustále hlásí svou polohu. Komunikační zařízení přijímá data a posílá je do počítače a výsledkem je… simulace, se kterou cvičíme.</p>

<p>Učí nás velet lodím v bitvě nikoli tady ve Sluneční soustavě, ale světelné roky odtud. Poslali piloty a kapitány, ale admirálové, kteří jim budou velet, jsou tady. Na velitelství flotily. Měli několik generací, aby našli ty pravé velitele, a to jsme my.</p>

<p>Když si to uvědomil, chvíli lapal po dechu. Neodvažoval se tomu uvěřit, ale stejně to bylo mnohem logičtější než kterýkoli jiný možný scénář. Jednak to dokonale vysvětlovalo, proč děti nutili cvičit se staršími loďmi. Flotila, jíž budou velet, odstartovala před několika desetiletími, kdy byly tyto starší typy nejnovější a nejlepší.</p>

<p>V Bitevní a Taktické škole nás nedřeli proto, že se ke Sluneční soustavě blíží termiťanská flotila. Spěchají proto, že naše flotila dorazí k planetě termiťanů.</p>

<p>Bylo to tak, jak řekl Nikolaj. Nemůžeš vyloučit nemožné, protože nikdy nevíš, které ze tvých předpokladů o tom, co je možné, se v reálném vesmíru mohou ukázat jako falešné. Bean na toto jednoduché, racionální vysvětlení nedokázal přijít proto, že byl uzavřen v šuplíku úvah, v nichž rychlost světla omezovala cestování i komunikaci. Ale ten technik poodhrnul maličký kousíček závoje, za nímž skrývali pravdu a Bean, který konečně našel způsob, jak o této možnosti začít uvažovat, teď tajemství znal.</p>

<p>Kdykoli v průběhu výcviku, bez sebemenšího varování, aniž by nám vůbec řekli, že něco takového dělají, mohou přehodit páčku a my budeme velet reálným lodím v reálné bitvě.</p>

<p>Budeme si myslet, že je to hra, ale budeme válčit.</p>

<p>A neříkají nám to proto, že jsme děti. Myslí si, že bychom to neunesli. Vědí, že výsledkem našich rozhodnutí bude smrt a zkáza. Že když ztratíme loď, zahynou skuteční lidé. Zatajují to, aby nás chránili před soucitem.</p>

<p>Kromě mne. Protože já to teď vím.</p>

<p>Tíha toho odhalení na něho najednou dopadla tak těžce, že skoro nemohl dýchat, jen mělce. Tak, teď to vím. Jak to změní způsob mé hry? Nemohu připustit žádnou změnu, to je všechno. Už tak jsem byl na maximu – kvůli tomu, že to vím, se nebudu víc dřít ani hrát lépe. Mohlo by to způsobit, že se zhorším. Mohl bych zaváhat, ztratit koncentraci. Během výcviku se všichni naučili, že vítězství je závislé na schopnosti zapomenout na všechno kromě toho, co člověk v danou chvíli dělá. Dalo se myslet na všechny lodě současně – ale pouze v případě, kdy každou loď, která již ztratila význam, bylo možné úplně pustit z hlavy. Při pomyšlení na mrtvé muže, na roztrhaná těla, jimž studené vzduchoprázdno vesmíru vysává vzduch z plic – kdo by dokázal hrát dál s vědomím, co se ve skutečnosti děje?</p>

<p>Učitelé dělali dobře, když to před námi tajili. Ten technik by mohl jít před válečný soud, že mě nechal nahlédnout za závoj.</p>

<p>Nemůžu to nikomu říct. Ostatní děti by o tom neměly vědět. A když učitelé zjistí, že to vím já, vyřadí mě ze hry.</p>

<p>Takže na ně musím hrát, že nic nevím.</p>

<p>Ne, musím tomu přestat věřit. Musím zapomenout, že je to pravda. Není to pravda. Pravda je to, co nám říkají. Simulace rychlost světla prostě nezohledňuje. Vycvičili nás na starých lodích, protože všechny nové plní své úkoly a nedají se postrádat. Účelem boje, na který nás připravují, je odrazit invazi termiťanů, nikoli napadnout jejich sluneční soustavu. Byl to jen hloupý sen, pustý sebeklam. Nic se nepohybuje rychleji než světlo, a proto se informace nedají přenášet rychleji než rychlostí světla.</p>

<p>Kromě toho, kdybychom skutečně před tak dávnou dobou vyslali invazní flotilu, nepotřebovali by, aby jí velely malé děti. Mazer Rackham je určitě s flotilou; je nemyslitelné, že by odletěli bez něho. Mazer Rackham stále žije, zachovaný díky relativistickým změnám při cestování podsvětelnou rychlostí. Možná to pro něho bylo jen několik let. A je připravený. Nás nepotřebují.</p>

<p>Bean zklidnil dech. Tep se mu zpomalil.</p>

<p>Nemohu se nechávat unášet takovými představami. Hrozně bych se ztrapnil, kdyby někdo věděl, jak hloupou teorii jsem ve spánku vymyslel. Nemůžu o tom mluvit ani jako o snu. Hra je taková, jaká byla vždycky.</p>

<p>Ze staničního rozhlasu se ozval budíček. Bean vstal z postele – tentokrát měl spodní lůžko – a co nejnormálněji se zapojil do škádlení s Divokým Tomem a Hot Soupem, zatímco Fly Molo si nechával ranní mrzutost pro sebe a Alaj se modlil. Bean šel do jídelny a nasnídal se jako obvykle. Všechno bylo normální. To, že se v obvyklém čase nedokázal vyprázdnit, vůbec nic neznamenalo. Že se mu celý den svíralo břicho a při jídle se mu dělalo trochu nevolno. Bylo to jen z nedostatku spánku.</p>

<p>Koncem třetího měsíce na Erótu se jejich práce na simulátorech změnila. Některé lodě ovládali přímo, ale také měli pod sebou další, kterým kromě manuálního zadávání prostřednictvím ovladačů museli velet nahlas. „Jako v bitvě,“ řekl jim instruktor.</p>

<p>„V bitvě bychom věděli, kdo jsou důstojníci, kteří pod námi slouží,“ namítl Alaj.</p>

<p>„To by mělo význam tehdy, kdybyste byli závislí na informacích získávaných od nich. To ale nejste. Veškeré informace, které potřebujete, se přenášejí do vašeho simulátoru a objevují se na obrazovce. Proto vydávejte rozkazy nejen ručně, ale také ústně. Myslete si, že vás někdo poslouchá. Učitelé budou vámi vydávané rozkazy sledovat, aby vám pomohli naučit se vyjadřovat jednoznačně a pohotově. Budete také muset zvládnout přepínání mezi vaším vzájemným hlasovým spojením a vydáváním povelů jednotlivým lodím. Je to celkem jednoduché. Když chcete mluvit mezi sebou, otočte hlavou doprava nebo doleva, podle toho, co vám víc vyhovuje. Ale když budete otočeni obličejem přímo k obrazovce, váš hlas bude přenášen té lodi nebo eskadře, kterou jste ovládacími prvky vybrali. A když chcete, aby vás současně slyšeli ve všech lodích, kterým velíte, mějte hlavu rovně dopředu a takto skloňte bradu.“</p>

<p>„Co se stane, když hlavu zvedneme?“ zeptal se Shen.</p>

<p>Alaj odpověděl dřív, než to stačil udělat učitel. „Pak budeš mluvit s Bohem.“</p>

<p>Když se utišil smích, učitel řekl: „Skoro správně, Alaji. Když zvednete bradu, abyste něco řekli, budete mluvit se svým velitelem.“</p>

<p>„Svým velitelem?“ řeklo jich několik nahlas.</p>

<p>„Myslíte si, že vás cvičíme, abyste všichni najednou byli vrchním velitelem? Ne, ne. Prozatím náhodně vybereme jednoho, aby vám dělal velitele, jen abyste se procvičili. Třeba… tady toho malého. Tebe. Beana.“</p>

<p>„Já mám být velitel?“</p>

<p>„Jenom na zkoušku. Není dost schopný? Vy ostatní ho v boji nebudete poslouchat?“</p>

<p>Ostatní odpověděli učiteli posměchem. Ovšemže byl Bean dost schopný. Ovšemže ho budou poslouchat.</p>

<p>„Jenže když velel armádě Králíků, nevyhrál ani jednu bitvu,“ poznamenal Fly Molo.</p>

<p>„Výborně. To znamená, že před vámi všemi stojí úkol udělat z tohohle drobečka chtě nechtě vítěze. Jestli si myslíte, že to není realistická vojenská situace, tak jste dost pečlivě nestudovali dějiny.“</p>

<p>Tak se stalo, že se Bean ocitl v pozici velitele deseti ostatních dětí z Bitevní školy. Měl z toho samozřejmě radost, protože jak on, tak ostatní ani na okamžik neuvěřili, že učitelova volba byla náhodná. Věděli, že Bean je u simulátoru lepší než všichni ostatní. Petra jednou po výcviku prohlásila: „Sakra, Beane, ty to máš v hlavě všechno tak jasné, že bys mohl zavřít oči a klidně hrát dál.“ Byla to skoro pravda. Nemusel si neustále kontrolovat, kde kdo je. Měl to v hlavě všechno najednou.</p>

<p>Trvalo jim několik dní, než se secvičili tak, aby přijímali rozkazy od Beana a vlastní povely vydávali jak ústně, tak pomocí fyzických ovladačů. Zpočátku dělali jednu chybu za druhou, otáčeli hlavy špatně, takže poznámky, otázky a povely putovaly na špatná místa. Ale zanedlouho se z toho stal instinkt.</p>

<p>Bean si potom vymohl, aby se na místě velitele vystřídali i ostatní. „Potřebuju se procvičit v přijímání rozkazů stejně jako oni,“ prohlásil. „A naučit se, jak měnit polohu hlavy, abych mluvil nahoru a do stran.“ Učitel souhlasil a o den později už to Bean zvládal stejně dobře jako všichni ostatní.</p>

<p>To, že se v křesle velitele vystřídali všichni, bylo přínosné ještě v jednom ohledu. Přestože si nikdo nevedl tak špatně, aby si udělal ostudu, jasně se ukázalo, že Bean je bystřejší a rychlejší než všichni ostatní, dovede pružněji reagovat na vývoj situace a má lepší schopnost třídit, co zaslechl, a pamatovat si, co kdo řekl.</p>

<p>„Ty nejsi <emphasis>člověk</emphasis>,“ poznamenala Petra. „To, co děláš ty, nemůže dokázat <emphasis>nikdo</emphasis>.“</p>

<p>„Jsem člověk,“ namítl klidně Bean. „A znám někoho, kdo to dokáže dělat ještě líp než já.“</p>

<p>„Kdo to je?“ zeptala se.</p>

<p>„Ender.“</p>

<p>Všichni na okamžik zmlkli.</p>

<p>„Jasně, jenže ten tady není,“ promluvil Vlad.</p>

<p>„A jak to víš?“ optal se Bean. „Klidně je možné, že je tady celou dobu.“</p>

<p>„To je blbost,“ ozval se Dink. „Proč by ho nenechali cvičit s námi? Proč by to drželi v tajnosti?“</p>

<p>„Protože mají tajnosti rádi,“ odvětil Bean. „A možná proto, že má jiný výcvik. A možná proto, že to bude jako Sinterklaas. Dají nám ho jako dárek.“</p>

<p>„A možná ti to moc kecá,“ prohlásil Dumper.</p>

<p>Bean se jen zasmál. Bylo jasné, že to bude Ender. Tato skupina byla sestavena pro Endera. Ender byl ten, do něhož vkládali veškeré naděje. Beana posadili na místo velitele jenom proto, že byl náhradník. Kdyby na Endera uprostřed války přišel zánět slepého střeva, nahradili by ho ve velení Beanem. Beanem, který by začal vydávat rozkazy, rozhodovat o tom, které lodě budou obětovány, kteří muži zemřou. Ale do té doby by to záleželo na Enderově volbě a pro Endera by to byla jenom hra. Žádní mrtví, žádné utrpení, žádný strach, žádná vina. Jenom… hra.</p>

<p>Určitě je to Ender. A čím dřív přijde, tím líp.</p>

<p>Další den jim instruktor oznámil, že od odpoledne bude jejich velitelem Ender Wiggin. Když nedali najevo překvapení, zeptal se proč. „Protože nám to Bean už řekl.“</p>

<p>„Chtějí po mně, abych zjistil, odkud získáváš tajné informace, Beane.“ Graff se zahleděl přes stůl na palčivě malé dítě, které tam sedělo a bez výrazu se na něho dívalo.</p>

<p>„Já nemám žádné tajné informace,“ odpověděl Bean.</p>

<p>„Věděl jsi, že velitelem bude Ender.“</p>

<p>„<emphasis>Hádal</emphasis> jsem. Nebylo to zas tak složité. Podívejte se, kdo jsme. Enderovi nejlepší přátelé. Enderovi velitelé čet. On je ta spojovací nit. Mohli jste sem vzít spoustu jiných dětí, pravděpodobně stejně dobrých, jako jsme my. Ale tohle jsou ty, které by vyšly za Enderem bez skafandru do kosmu, kdyby nám řekl, že potřebuje, abychom to udělali.“</p>

<p>„Hezká řeč, ale ví se o tobě, že jsi slídil.“</p>

<p>„Pravda. A <emphasis>kdy</emphasis> bych jako měl slídit? Kdy zůstane někdo z nás o samotě? Naše panely jsou jenom tupé terminály a nemáme šanci zahlédnout, jak se přihlašuje někdo jiný, takže si nemůžu vypůjčit totožnost někoho jiného. Celý den, den za dnem dělám jenom to, co se mi řekne. Vy dospělí pořád považujete za samozřejmé, že jsme hloupí, i když jste si nás vybrali proto, že jsme vážně moc a moc chytří. A teď mě obviníte, že jsem musel ukrást informaci, kterou mohl uhodnout každý idiot.“</p>

<p>„<emphasis>Každý</emphasis> idiot ne.“</p>

<p>„Byl to jenom výraz.“</p>

<p>„Beane, já si myslím, že mě vodíš za nos.“</p>

<p>„Plukovníku Graffe, i kdyby to byla pravda, což není, tak co? Zjistil jsem, že nám dají Endera, no a co? Tajně sleduju vaše sny. No a co? Stejně přijde, bude velet, bude skvělý, a potom my všichni ukončíme školu a já budu sedět někde v nějaké lodi na dětské sedačce a svým dětským hláskem rozkazovat dospělým, dokud je nepřestane bavit mě poslouchat a nevyhodí mě do vesmíru.“</p>

<p>„Mně je jedno, že jsi věděl o Enderovi. Je mi jedno, že jsi to uhodl.“</p>

<p>„Já vím, že je vám to jedno.“</p>

<p>„Potřebuju vědět, co dalšího sis domyslel.“</p>

<p>„Plukovníku,“ začal Bean, „to vás nenapadlo, že už jen tím, že mi tuto otázku kladete, mi <emphasis>sdělujete</emphasis>, že je ještě něco, na co bych měl přijít, a tím výrazně zvyšujete pravděpodobnost, že si to skutečně domyslím?“</p>

<p>Graffův úsměv se ještě víc roztáhl. „Přesně to jsem řekl… důstojníkovi, který mi dal za úkol, abych si s tebou promluvil a položil ti tyto otázky. Varoval jsem ho, že ti tímhle rozhovorem nakonec řekneme víc, než dostaneme z tebe, ale on mi na to řekl: 'Tomu dítěti je <emphasis>šest</emphasis>, plukovníku Graffe.'“</p>

<p>„Já myslím, že je mi sedm.“</p>

<p>„Vycházel ze staré zprávy a nebyl dobrý na matiku.“</p>

<p>„Tak mi řekněte, o kterém tajemství chcete vědět, jestli je neznám, a já vám řeknu, jestli jsem to už věděl.“</p>

<p>„To mi opravdu moc pomůže.“</p>

<p>„Plukovníku Graffe, podávám dobré výkony?“</p>

<p>„Hloupá otázka. Samozřejmě že podáváš.“</p>

<p>„Jestli fakt vím něco, co podle vás my děti nemáme vědět, mluvil jsem o tom? Řekl jsem to některému z ostatních dětí? Projevilo se to nějak na mém výkonu?“</p>

<p>„Ne.“</p>

<p>„Mně to připadá, jako když se kácí strom v lese, kde to nikdo nemůže slyšet. Jestli <emphasis>fakt</emphasis> něco vím, protože jsem si to domyslel, ale nikomu jinému to neříkám a nijak se to neprojevuje na mé práci, proč byste marnili čas tím, abyste zjistili, jestli to vím? Protože po tomto rozhovoru můžete vzít jed na to, že začnu usilovně pátrat po nějakém tajemství, které by se mohlo povalovat někde, kde je sedmiletý kluk může najít. Ale i když takové tajemství najdu, <emphasis>stejně</emphasis> o něm ostatním neřeknu, takže v tom <emphasis>stejně</emphasis> nebude žádný rozdíl. Tak proč to nenecháme plavat?“</p>

<p>Graff sáhl pod stůl a něco zmáčkl. „Dobře. Záznam našeho rozhovoru mají, a jestli je neuklidní, neuklidní je nic.“</p>

<p>„V čem je má uklidnit? A kdo je to 'oni'?“</p>

<p>„Beane, tato část není nahrávána.“</p>

<p>„Ale ano, je.“</p>

<p>„Vypnul jsem to.“</p>

<p>„Túdle.“</p>

<p>Ve skutečnosti si Graff nebyl tak docela jistý, že nahrávání je <emphasis>vypnuto</emphasis>. I kdyby bylo vypnuto zařízení, které ovládal on, neznamenalo to, že tam někde není jiné.</p>

<p>„Pojďme se projít,“ navrhl Graff.</p>

<p>„Doufám, že ne ven.“</p>

<p>Graff se zvedl od stolu – namáhavě, protože hodně přibral a na Erótu udržovali plnou gravitaci – a jako první vyšel do tunelů.</p>

<p>Cestou Graff tiše mluvil. „Ať s tím mají alespoň trochu práce,“ zamumlal.</p>

<p>„Jasně,“ prohodil Bean.</p>

<p>„Myslel jsem, že by tě mohlo zajímat, že MF se může zbláznit kvůli zjevnému úniku informací. Zdá se, že někdo, kdo má přístup k nejtajnějším archivům, napsal dopisy několika čímanům ze sítě, kteří vzápětí začali agitovat za to, aby byly děti z Bitevní školy poslány domů do svých rodných zemí.“</p>

<p>„Co je to číman?“ zeptal se Bean.</p>

<p>„Myslím, že teď můžu zase já říct túdle. Podívej, Beane, já tě z ničeho neviním. Jen jsem čirou náhodou viděl text dopisů zaslaných Lockovi a Démosthenovi – jsou oba pozorně sledováni, jak bys jistě očekával – a když jsem si ty dopisy přečetl – mimochodem, byly mezi nimi zajímavé rozdíly, velice chytrá prácička – uvědomil jsem si, že v nich vlastně není žádná přísně tajná informace kromě toho, co ví každé dítě v Bitevní škole. Ne, oni se můžou zbláznit hlavně z toho, že politická analýza je přesná, přestože vychází z neúplných informací. Jinými slovy z toho, co je známo veřejně, si nemohl autor těch dopisů domyslet to, co si domyslel. Rusové tvrdí, že proti nim někdo vyvíjel špionáž – a samozřejmě lžou o tom, co našli. Ale já jsem se podíval do knihovny torpédoborce <emphasis>Kondor</emphasis> a zjistil jsem si, co jsi četl. A potom jsem si prověřil, jak jsi využíval knihovnu na MK, když jsi byl v Taktické škole. Byl jsi pilný chlapec.“</p>

<p>„Snažím se hlavu něčím zaměstnávat.“</p>

<p>„Budeš mít radost, když ti řeknu, že první skupina dětí již byla poslána domů.“</p>

<p>„Ale válka ještě neskončila.“</p>

<p>„Myslíš si, že když uvedeš do pohybu politickou sněhovou kouli, dokutálí se vždycky tam, kam jsi chtěl? Jsi chytrý, ale naivní, Beane. Můžeš strčit do vesmíru, ale nevíš, která domina spadnou. Vždycky se najde pár takových, o kterých jsi nepředpokládal, že jsou propojená. Někdo vždycky zatlačí o něco víc, než jsi čekal. Ale stejně jsem rád, že sis na ty ostatní děti vzpomněl a uvedl do pohybu mechanismus, který je může osvobodit.“</p>

<p>„Ale nás ne.“</p>

<p>„Není povinností MF připomínat agitátorům na Zemi, že Taktická a Velitelská škola jsou dosud plné dětí.“</p>

<p>„Já jim to připomínat nebudu.“</p>

<p>„Já vím, že bys to neudělal. Ne, Beane, dostal jsem šanci promluvit si s tebou proto, že jsi několik hlavounů vyděsil svým zkušeným odhadem toho, kdo povede váš tým. Ale doufal jsem, že tuto šanci dostanu, protože jsem ti chtěl říct několik věcí. Kromě toho, že tvůj dopis do značné míry měl požadovaný účinek.“</p>

<p>„Poslouchám, ale k žádnému dopisu se nepřiznávám.“</p>

<p>„Především tě určitě ohromí totožnost Locka a Démosthena.“</p>

<p>„Totožnost? Jenom jedna?“</p>

<p>„Jedna mysl, dva hlasy. To je tak, Beane: Ender Wiggin se ve své rodině narodil jako třetí. Zvláštní odstoupení od práv, ne nezákonný porod. Jeho starší bratr a sestra jsou stejně nadaní jako on, ale z různých důvodů byli vyhodnoceni jako nevhodní pro Bitevní školu. Ale ten bratr, Petr Wiggin, je velice ambiciózní mladík. Když se mu zavřela vojenská dráha, vstoupil do politiky. Dvakrát.“</p>

<p>„Je Locke i Demosthenes.“</p>

<p>„Vymýšlí strategii pro oba, ale píše jen Locka. Démosthena píše jeho sestra Valentina.“</p>

<p>Bean se rozesmál.</p>

<p>„Teď to dává smysl.“</p>

<p>„Takže oba tvé dopisy se dostaly ke stejným lidem.“</p>

<p>„Jestli jsem je napsal.“</p>

<p>„A chudák Petr Wiggin se z toho může zbláznit. Aby vypátral, kdo dopisy napsal, pumpuje rozumy ze všech svých zdrojů uvnitř flotily. Jenže ani nikdo z flotily to neví. Šest důstojníků, jejichž připojení jsi využíval, bylo vyloučeno. A jak si dovedeš představit, <emphasis>nikdo</emphasis> neprověřuje, zda jediné sedmileté dítě, které kdy nastoupilo do Taktické školy, náhodou ve volném čase nefušuje do politiky.“</p>

<p>„Nikdo kromě vás.“</p>

<p>„Proboha, protože já jsem jediný, kdo opravdu chápe, jak geniální jste děti.“</p>

<p>„Jak jsme geniální?“ zazubil se Bean.</p>

<p>„Naše procházka nepotrvá věčně a já nebudu ztrácet čas lichotkami. Druhá věc, kterou jsem ti chtěl říct je ta, že sestra Carlotta – poté, co po tvém odchodu zůstala bez práce – věnovala značné úsilí pátrání po tvých rodičích. Vidím dva důstojníky, kteří se k nám blíží a tento nenahrávaný rozhovor ukončí, takže budu stručný. Máš jméno, Beane. Jsi Julian Delphiki.“</p>

<p>„To je Nikolajovo příjmení.“</p>

<p>„Julian je jméno Nikolajova otce. A tvého otce. Tvoje matka se jmenuje Elena. Jste identická dvojčata. Vaše oplodněná vajíčka byla implantována v různou dobu a tvoje geny byly v jednom malém, ale významném detailu pozměněny. Proto když se podíváš na Nikolaje, vidíš se, jak bys vypadal, kdybys nebyl geneticky pozměněn a kdybys vyrůstal u milujících a starostlivých rodičů.“</p>

<p>„Julian Delphiki,“ zkusil říct Bean.</p>

<p>„Nikolaj je mezi těmi, kteří se již vracejí na Zem. Sestra Carlotta zařídí, aby byl po repatriaci v Řecku informován, že jsi skutečně jeho bratr. Rodiče o tvojí existenci už vědí – sestra Carlotta jim to řekla. Máš krásný domov, dům v kopcích na Krétě s výhledem na Egejské moře. Sestra Carlotta říká, že tvoji rodiče jsou dobří lidé. Plakali radostí, když se o tobě dozvěděli. Náš rozhovor se teď chýlí ke konci. Rozebírali jsme spolu tvoje nízké mínění o kvalitě výuky tady ve Velitelské škole.“</p>

<p>„Jak jste to uhodl?“</p>

<p>„Nejsi jediný, kdo to umí.“</p>

<p>Dva důstojníci – admirál a generál, oba s širokými falešnými úsměvy – se s nimi pozdravili a zeptali se, jak rozhovor dopadl.</p>

<p>„Máte nahrávku,“ odvětil Graff. „Včetně té pasáže, kdy Bean tvrdil, že nahrávání pokračuje.“</p>

<p>„Ale tím rozhovor neskončil.“</p>

<p>„Stěžoval jsem si mu na neschopnost učitelů tady ve Velitelské škole,“ řekl Bean.</p>

<p>„Neschopnost?“</p>

<p>„Neustále bojujeme proti mimořádně hloupým počítačovým protivníkům. A pak po nás učitelé vyžadují dlouhé, úmorné analýzy těchto hraných soubojů, přestože by se žádný nepřítel nemohl chovat tak hloupě a vypočitatelně jako tyto simulace. Navrhoval jsem, že tady můžeme najít pořádnou konkurenci jedině tehdy, když nás rozdělíte do dvou skupin, které budou bojovat proti sobě.“</p>

<p>Oba důstojníci se po sobě podívali. „Zajímavý návrh,“ usoudil generál.</p>

<p>„Čistě akademický,“ promluvil admirál. „Do vaší hry se zapojí Ender Wiggin. Říkali jsme si, že se s ním určitě budeš chtít přivítat.“</p>

<p>„To ano. Chci.“</p>

<p>„Odvedu tě,“ navrhl admirál.</p>

<p>„A my si promluvíme,“ obrátil se generál na Graffa.</p>

<p>Admirál toho cestou mnoho nenamluvil a Bean na jeho konverzaci dokázal odpovídat bez přemýšlení. Bylo to dobře. V hlavě měl totiž zmatek kvůli tomu, co mu řekl Graff. To, že Locke a Demosthenes jsou Enderovi sourozenci, téměř ani nebylo překvapení. Pokud byli stejně inteligentní jako Ender, muselo se stát, že se prosadí, a sítě jim umožňovaly utajit svou totožnost dostatečně, aby toho dosáhli již v mládí. Ale Beana k nim určitě částečně přitahovalo to, že mu jejich hlasy připadaly povědomé. Určitě se vyjadřovali jako Ender, tak jako od sebe lidé, kteří žili dlouho spolu, nepozorovaně pochytí nuance řeči. Bean to na vědomé úrovni nepoznal, ale podvědomě si těchto esejů začal víc všímat. Měl na to přijít, a na určité úrovni to věděl.</p>

<p>Ale ta druhá věc, že Nikolaj je skutečně jeho bratr – jak tomu mohl uvěřit? Vypadalo to, jako by si Graff přečetl, co má v srdci, našel lež, která ho zasáhne nejhlouběji do duše, a řekl mu ji. Jsem Řek? V mé skupině nováčků se náhodou ocitl můj bratr, chlapec, který se stal mým nejlepším přítelem? Dvojčata? Rodiče, kteří mě milují?</p>

<p>Julian Delphiki?</p>

<p>Ne, tomu nedokážu uvěřit. Graff s námi nikdy nejednal upřímně. Nehnul ani prstem, aby Endera ochránil před Bonzem. Graff nedělá nic, pokud nemá za lubem nějakou manipulaci.</p>

<p>Jmenuju se Bean. To jméno mi dala Poke a já se ho nevzdám výměnou za nějakou lež.</p>

<p>Nejdřív zaslechli jeho hlas, jak se bavil v jiné místnosti s technikem. „Jak můžu pracovat s veliteli eskader, které nevidím?“</p>

<p>„A proč bys je musel vidět?“</p>

<p>„Abych věděl, co jsou zač, jak myslí –“</p>

<p>„Všechno poznáš z jejich práce se simulátorem. Ale přesto si myslím, že ihned poznáš, s kým máš tu čest. Oni tě slyší už teď. Nasaď si sluchátka a uslyšíš je.“</p>

<p>Všichni se chvěli rozrušením, že za okamžik uslyší jejich hlasy stejně, jako oni slyší jeho.</p>

<p>„Řekněte někdo něco,“ vybídla Petra.</p>

<p>„Počkejte, až si nasadí sluchátka,“ řekl Dink.</p>

<p>„A jak to poznáme?“ zeptal se Vlád.</p>

<p>„Nejdřív já,“ řekl Alaj.</p>

<p>Ticho. Pak zaslechli ve sluchátkách nové tiché syknutí.</p>

<p>„Salaam,“ zašeptal Alaj.</p>

<p>„Alaj,“ řekl Ender.</p>

<p>„A já,“ přidal se Bean. „Trpaslík.“</p>

<p>„Bean.“</p>

<p>Ano, pomyslel si Bean, zatímco mluvili ostatní. To jsem. To je jméno, jímž mi říkají lidé, kteří mě znají.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITO</strong><strong>LA 23</strong></p>

<p><emphasis>ENDEROVA HRA</emphasis></p>

<p><emphasis>„Generále, jste Stratég. Máte pravomoc to udělat a je to vaše povinnost.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Nepotřebuji, aby mi bývalý velitel Bitevní školy, který upadl v nemilost, říkal, co je moje povinnost.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Pokud nenecháte zatknout Polemarcha a ostatní spiklence</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Plukovníku Graffe, pokud skutečně udeřím jako první, ponesu vinu za válku, která z toho vznikne.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ano, pane, to ponesete. A teď mi řekněte, co by byl lepší výsledek</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis> všichni vás budou obvi</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ovat, ale válku vyhrajeme, nebo vás nebude obvi</emphasis><emphasis>ň</emphasis><emphasis>ovat nikdo, protože vás postaví ke zdi a zastřelí, až Polemarchův puč vyústí v celosvětovou ruskou hegemonii.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ode mne první výstřel nevyjde.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vojenský velitel, který nechce zasadit preventivní úder, když má jasné informace</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale politikům věci</emphasis><emphasis> –</emphasis><emphasis>“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Když je necháte vyhrát, bude to konec politiky.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Rusové přestali být těmi zlými už ve dvacátém století!“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Zlý je ten, kdo dělá zlé věci. Ať s tím lidé souhlasí nebo nesouhlasí, vy jste šerif. Dělejte svou práci.“</emphasis></p>

<p>Když přišel Ender, Bean se okamžitě zařadil na své místo mezi velitele čet. Nikdo o tom s ním nemluvil. Velel jim, vycvičil je dobře, ale přirozeným velitelem skupiny byl odjakživa Ender, a když se teď vrátil, Bean byl zase malý.</p>

<p>A Bean věděl, že to tak má být. Vedl je dobře, ale vedle Endera vypadal jako začátečník. Nešlo o to, že by Enderovy strategie byly lepší než Beanovy  – ve skutečnosti ani nebyly. Někdy jiné, ale častěji se Bean díval, jak s nimi Ender dělá přesně to, co by dělal on.</p>

<p>Důležitý rozdíl byl v tom, jakým způsobem ostatní vedl. Namísto prakticky bezvýhradné poslušnosti, kterou prokazovali Beanovi, měl jejich naprostou oddanost, což bylo od začátku přínosem. Ale také si jejich oddanost získal tím, že si všímal nejen toho, co se děje v bitvě, ale také toho, co se odehrává v hlavách jeho velitelů. Byl přísný, někdy až nevlídný, dával jim najevo, že od nich očekává víc než jejich maximum. A přesto dokázal dát obyčejným slovům zvláštní intonaci, vyjádřit uznání, obdiv, blízkost. Cítili, že ten, jehož úctu potřebují, je zná. Bean jednoduše nevěděl, jak toho dosáhnout. Jeho povzbuzování bylo vždycky nápadnější, trochu těžkopádné. Nemělo pro ně takovou cenu, protože cítili, že je vykalkulovanější. <emphasis>Bylo</emphasis> vykalkulovanější. Ender byl jako… on. Autorita z něj vycházela stejně jako dech.</p>

<p>Ve mně přehodili genetický přepínač a udělali ze mě intelektuálního atleta. Dokážu dostat míč do branky z každého místa na hřišti. Ale tím, že vím, kdy kopnout. Vím, jak vykovat tým z bandy hráčů. Jaký přepínač přehodili v genech Endera Wiggina? Nebo je to něco hlubšího než mechanický génius těla? Existuje nějaký duch a je to, co má Ender, dar od Boha? Jdeme za ním jako jeho učedníci. Díváme se, jak získává vodu ze skály.</p>

<p>Mohu se to naučit? Nebo mám být jako tolik vojenských autorů, z nichž jsem studoval, odsouzených k tomu, aby v poli byli průměrní a proslavili se jen díky svým zápiskům a vysvětlování velitelského génia jiných? Napíšu někdy později knihu, v níž vypovím, jak to Ender dělal?</p>

<p>Ať tu knihu napíše Ender. Nebo Graff. Já tady mám práci a až bude hotová, sám si vyberu jinou a budu ji dělat nejlépe, jak budu umět. Jestli si mě budou pamatovat jen jako jednoho z Enderových druhů, budiž. Sloužit s Enderem je odměnou samo o sobě.</p>

<p>Jenže ono to bolelo, dívat se, jak jsou ostatní šťastní a jak si ho vůbec nevšímají, s výjimkou škádlení, jako by byl mladší bratr, jako by byl nějaký maskot. Jak jim to asi muselo být nepříjemné, když jim velel.</p>

<p>A nejhorší ze všeho bylo, že se tak k němu choval i Ender. Žádnému nedovolili setkat se s ním, ale Ender za dobu jejich dlouhého odloučení zřejmě zapomněl, jak kdysi na Beana spoléhal. Teď se nejvíc opíral o Petru, Alaje, Dinka a Shena. O ty, kteří s ním v armádě nikdy nebyli. Bean a ostatní velitelé čet z armády Draků byli nadále využíváni, nadále měli důvěru, ale když bylo třeba udělat něco těžkého, něco, co vyžadovalo kreativitu, Ender si na Beana nikdy nevzpomněl.</p>

<p>Co na tom. Nesměl na to myslet. Bean totiž věděl, že kromě hlavního úkolu, kterým je být jedním z velitelů eskader, má ještě jinou, skrytější práci. Musel sledovat každou bitvu jako celek a být připraven kdykoli zaskočit, kdyby Ender zavrávoral. Vypadalo se, že Ender netuší, že Bean má u učitelů takovou důvěru, ale on to věděl a stávalo se, že někdy při plnění oficiálního úkolu maličko ztratil koncentraci, že na něho Ender byl netrpělivý, protože byl o něco pozadu, o něco nepozornější, než se dalo čekat. Ender totiž nevěděl, že kdyby Bean dostal znamení od inspektora, mohl v kterémkoli okamžiku převzít velení a pokračovat v Enderově plánu, pohlídat všechny velitele eskader a hru zachránit.</p>

<p>Zpočátku to vypadalo jako bezobsažný úkol – Ender byl zdravý, pozorný. Ale pak nastala změna.</p>

<p>Bylo to den poté, co se před nimi Ender zmínil, že má jiného učitele než oni. Opakovaně o něm mluvil jako o „Mazerovi“ a Divoký Tom prohlásil: „To muselo být peklo, vyrůstat s takovým jménem.“</p>

<p>„Když byl malý, ještě to nebylo slavné jméno,“ řekl Ender.</p>

<p>„Kdyby byl někdo tak starý, musel by už být mrtvý,“ namítl Shen.</p>

<p>„Kdyby ho posadili na spoustu let do lodi letící podsvětelnou rychlostí a pak ho přivezli zpátky, tak ne.“</p>

<p>V tu chvíli se jim rozsvítilo. „Tvůj učitel je Mazer Rackham?“</p>

<p>„Víte, jak se říká, že je to skvělý hrdina?“ zeptal se Ender.</p>

<p>Jak by to mohli nevědět.</p>

<p>„Už se nemluví o tom, že je to hrozný suchar.“</p>

<p>A potom začala nová simulace a oni se vrátili k práci.</p>

<p>Další den jim Ender oznámil, že se mění pravidla. „Zatím jsme hráli jen proti počítači nebo sami se sebou. Ale odteď budou vždy jednou za několik dní flotilu protivníka řídit Mazer a tým zkušených pilotů. Možné je cokoli.“</p>

<p>Série testů s Mazerem Rackhamem osobně jako protivníkem. Beanovi to připadalo podezřelé.</p>

<p>To nejsou testy, jsou to nácviky, příprava na podmínky, které mohou nastat, až proti sobě budou mít skutečnou flotilu termiťanů v blízkosti jejich rodné planety. MF získává od expediční flotily prvotní informace a nás připravují na to, co na nás termiťané spustí, až skutečně dojde k bitvě.</p>

<p>Potíž byla v tom, že i kdyby byli Mazer Rackham a ostatní důstojníci sebevíc geniální, stále to byli jenom lidé. Až nastane opravdová bitva, termiťané jim určitě předvedou věci, které by lidi jednoduše nemohly napadnout.</p>

<p>Pak přišel první z těchto „testů“ – a bylo až trapné, jak dětinská to byla strategie. Velká kulovitá formace kolem jediné lodě.</p>

<p>V této bitvě se ukázalo, že Ender ví věci, které jim neříká. Jednak jim řekl, aby si nevšímali lodě uprostřed koule. Byla to vějička. Jenže jak to mohl Ender vědět? Protože věděl, že nám termiťané jedinou loď takto ukážou a že to bude lež. Znamenalo to, že termiťané budou očekávat, že na tu loď zaútočíme.</p>

<p>Jenže to nebyli opravdoví termiťané, ale Mazer Rackham. Tak proč by Rackham očekával, že termiťané budou očekávat, že lidé zaútočí na jedinou loď?</p>

<p>Bean si vybavil videozáznamy, které si Ender znovu a znovu přehrával v Bitevní škole – všechny propagandistické filmy o druhé invazi.</p>

<p>Nikdy na nich nebyla bitva, protože k žádné nedošlo. Ani strategie, kterou Mazer Rackham úderné eskadře určil, nebyla nijak geniální. Mazer Rackham zasáhl jedinou loď a válka skončila. Proto neexistuje žádný videozáznam přímého boje. Mazer Rackham zabil královnu. A teď očekává, že termiťané přijdou se středovou lodí jako s vějičkou, protože posledně tak vyhrál.</p>

<p>Stačí zabít královnu a všichni termiťané jsou bezbranní. Tupí. To byl smysl videozáznamů. Ender to ví, ale zároveň ví, že termiťané vědí, že to víme, takže jim na návnadu neskočí.</p>

<p>Druhá věc, o níž Ender na rozdíl od nich věděl, bylo využití zbraně, která až do tohoto prvního testu v jejich simulacích zahrnuta nebyla. Ender ji nazval „Dr. Modul“ a nic dalšího o ní neřekl – dokud nenařídil Alajovi, aby ji použil v místě největší koncentrace lodí nepřátelské flotily. K jejich překvapení to spustilo řetězovou reakci, která přeskakovala z lodě na loď, až byly zničeny všechny lodě termiťanů kromě těch, které se držely nejvíc stranou. A zlikvidovat tyto zbývající lodě byla hračka. Když skončili, hrací pole bylo čisté.</p>

<p>„Proč použili tak hloupou strategii?“ zeptal se Bean.</p>

<p>„Taky jsem se divil,“ přiznal Ender. „Ale neztratili jsme ani jednu loď a to je fajn.“</p>

<p>Později jim Ender řekl, co se dozvěděl od Mazera – že simulují sekvenční invazi, a proto se simulovaný nepřítel musí postupně učit. „Příště se poučí. Tak snadné už to nebude.“</p>

<p>Když to Bean uslyšel, znepokojilo ho to. Sekvenční invaze? Proč takový scénář? Proč ne rozcvičky před jedinou bitvou?</p>

<p>Protože termiťané mají víc než jednu planetu, blesklo mu hlavou. No ovšem. Našli Zemi a mysleli si, že z ní udělají další kolonii, jako to udělali předtím.</p>

<p>Máme více než jednu flotilu. Jednu pro každou planetu termiťanů.</p>

<p>A od jedné bitvy ke druhé se mohou poučit proto, že také dovedou mezihvězdným prostorem komunikovat nadsvětelnou rychlostí.</p>

<p>Všechny Beanovy  odhady se potvrdily. Pochopil také tajemství, které se za těmito testy skrývalo. Mazer Rackham neřídil simulovanou flotilu termiťanů. Byla to skutečná bitva a Rackhamovým jediným úkolem bylo sledovat, jak proběhla, a následně s Enderem rozebrat, co strategie nepřítele znamenaly a jak jim v budoucnu čelit.</p>

<p>Proto vydávali většinu povelů ústně. Předávali je skutečným posádkám skutečných lodí, které se jejich rozkazy řídily a sváděly skutečné bitvy. Každá loď, kterou ztratíme, pomyslel si Bean, znamená smrt dospělých mužů a žen. Každá naše nepozornost stojí životy. Ale neřeknou nám to právě proto, že si nemůžeme dovolit zatěžovat se tím. Ve válce se velitelé vždycky museli naučit, co jsou to „přijatelné ztráty.“ Jenže ti, kteří si ponechávají svoji lidskost, se s představou přijatelnosti nikdy nesmíří. Bean to chápal. Mučí je to. Proto nás, dětské vojáky, chrání tím, že nás udržují v přesvědčení, že jsou to pouze hry a testy.</p>

<p>Proto nemohu nikomu prozradit, že to vím. Proto musím přijímat ztráty bez jediného slova, bez viditelných výčitek svědomí. Musím se pokusit zahnat myšlenky na lidi, kteří zemřou kvůli naší troufalosti, kteří obětují nejenom bod ve hře, ale vlastní životy.</p>

<p>„Testy“ se konaly vždy s odstupem několika dní a každá bitva trvala o něco déle. Alaj žertem řekl, že by jim měli dát plenky, aby je nerozptylovalo, když mají při bitvě plný měchýř. Další den jim dali cévky. Až Divoký Tom tomu udělal přítrž. „Dejte nám raději nějakou nádobu, do které bychom se mohli vyčůrat. Nemůžeme hrát, když nám z pinďoura něco visí.“ Nakonec tedy dostali nádoby. Bean ale neslyšel, že by někdo nějakou použil. A i když mu vrtalo hlavou, co dali Petře, nikdo nenašel odvahu zeptat se jí a okusit její hněv.</p>

<p>Bean si začal všímat některých Enderových chyb poměrně záhy. Jednou bylo to, že příliš spoléhal na Petru. Vždycky dostala velení nad hlavním svazem a musela sledovat sto různých věcí najednou, aby se Ender mohl soustředit na klamné manévry, taktické manévry a triky. Cožpak Ender neviděl, jak se Petra, perfekcionistka, zaživa užírá vinou a hanbou kvůli každé chybě, jíž se dopustila? Uměl to s lidmi tak dobře, a přesto si snad myslel, že je skutečně pevná, místo aby si všiml, že se svou zarputilostí pouze snaží zakrýt silnou úzkost, kterou prožívá. Každá chyba na ni těžce doléhala. Špatně spala a bylo to na ní vidět, protože byla při bitvách čím dál unavenější.</p>

<p>Ale možná si Ender neuvědomoval, co jí dělá, protože i on byl unavený. Všichni byli. Pod tlakem trochu ztráceli výkonnost, a někdy i hodně. Jak stoupala náročnost testů a zhoršovaly se jejich vyhlídky, zvyšovala se únava i sklon k chybování.</p>

<p>Jelikož každý nový „test“ přinášel těžší a těžší bitvy, Ender byl nucen přenechávat čím dál víc rozhodování ostatním. Místo aby plynule prováděli Enderovy podrobné rozkazy, velitelé eskader museli nést čím dál větší tíhu bitvy na svých bedrech. Nastávaly dlouhé časové úseky, kdy byl Ender příliš vytížen jednou částí bitvy, než aby mohl pro druhou vydávat nové rozkazy. Takto postižení velitelé eskader začali používat vzájemného spojení k tomu, aby stanovili další taktiku, dokud si jich Ender znovu nevšimne. A Bean s vděčností zjišťoval, že zatímco Ender mu zajímavé úkoly nedává, někteří z ostatních se na něho obracejí, když je Enderova pozornost soustředěna jinde. Divoký Tom a Hot Soup přicházeli s vlastními plány, ale zvykli si konzultovat je s Beanem. A protože Bean v každé bitvě věnoval půlku pozornosti sledování a analýze Enderova plánu, byl jim schopen říct poměrně přesně, co by měli pro zdar celkového plánu udělat. Čas od času Ender Toma a Soupa pochválil za rozhodnutí, která vzešla z Beanových rad. Většího uznání se Bean nedočkal.</p>

<p>Ostatní velitelé čet a starší děti se na Beana jednoduše neobraceli vůbec. Chápal jejich důvody; muselo jim to být hodně proti srsti, když učitelé postavili Beana nad ně, než přivedli Endera. Teď, když měli opravdového velitele, už nechtěli dělat nic, co by zavánělo podřízeností Beanovi. Rozuměl tomu – ale i tak to bolelo.</p>

<p>Ať chtěli či nechtěli, aby na jejich práci dohlížel, ať to jejich city zraňovalo či nikoli, nepřestávalo to být jeho úkolem a on byl odhodlán nenechat se za žádných okolností zaskočit. Jak tlak sílil, jak byli čím dál unavenější, nedůtklivější, méně velkorysí v hodnocení práce druhých, Bean zvyšoval svou ostražitost, neboť pravděpodobnost výskytu chyb byla o to větší.</p>

<p>Jednoho dne Petra v bitvě usnula. Nechala svou eskadru zajít příliš daleko do zranitelného postavení. Nepřítel toho využil a její eskadru rozprášil. Proč nevydala rozkaz k ústupu? Co bylo horší, ani Ender si toho nestačil včas všimnout. Bean mu musel říct: s Petrou se něco stalo.</p>

<p>Ender na ni zavolal. Neodpověděla. Ender přesměroval velení jejích dvou zbývajících lodí na Divokého Toma a pokusil se zachránit bitvu jako takovou. Petra jako obvykle zaujímala klíčovou pozici, takže ztráta většiny její velké eskadry znamenala těžkou ránu. Jen díky tomu, že si nepřítel při likvidaci zbytků svazu počínal příliš sebejistě, podařilo se Enderovi nastražit několik pastí a strhnout iniciativu na svou stranu. Zvítězil, ale s těžkými ztrátami.</p>

<p>Petra se na konci bitvy zřejmě probudila a zjistila, že je odpojená, že až do konce nemá hlasové spojení. Pak její mikrofon znovu ožil a oni uslyšeli, jak křičí:</p>

<p>„Mrzí mě to, mrzí mě to! Řekněte Enderovi, že toho lituju, on mě neslyší, hrozně mě to mrzí…“</p>

<p>Bean se k ní dostal, než se stačila vrátit do pokoje. Vrávorala tunelem, opírala se o stěny a plakala. Musela si hledat cestu rukama, protože přes slzy neviděla. Bean ji dohonil a dotkl se jí. Setřásla jeho ruku.</p>

<p>„Petro,“ promluvil, „únava je únava. Když ti vypne mozek, nemůžeš se udržet vzhůru.“</p>

<p>„To můj mozek se vypnul! Ty nemůžeš pochopit, jaké to je, protože ty jsi vždycky tak chytrý, že bys zvládl to, co děláme všichni, a ještě bys u toho mohl hrát šachy!“</p>

<p>„Petro, nakládal ti toho příliš, nenechal tě vydechnout –“</p>

<p>„On si taky nemůže vydechnout a nevšimla jsem si, že by –“</p>

<p>„Ale <emphasis>všimla</emphasis>. Bylo už několik sekund jasné, že se s tvou eskadrou něco děje, když ho na to někdo upozornil. A ještě potom se tě snažil probudit, než předal velení někomu jinému. Kdyby jednal rychleji, zůstalo by ti šest lodí, ne jenom dvě.“</p>

<p>„<emphasis>Ty</emphasis> jsi ho na to upozornil. Ty jsi mě sledoval. Kontroloval jsi mě.“</p>

<p>„Petro, já sleduju každého.“</p>

<p>Začala neovladatelně vzlykat, opřená o kamennou stěnu.</p>

<p>Pak se objevilo několik důstojníků, kteří ji odvedli. Jinam než do jejího pokoje.</p>

<p>Nedlouho poté si ho zavolal Graff. „Zvládl jsi to dobře,“ řekl mu. „Proto tam jsi.“</p>

<p>„Ani já jsem nebyl pohotový,“ přiznal Bean.</p>

<p>„Byl jsi pozorný. Poznal jsi, kde se plán hroutí, a upozornil jsi na to Endera. Udělal jsi svou práci. Ostatní děti si to neuvědomují a já vím, že tě to musí trápit –“</p>

<p>„Mně je jedno, čeho si všímají –“</p>

<p>„Ale úkol jsi splnil. V té bitvě jsi udržel sejv.“</p>

<p>„Co to má být?“</p>

<p>„To je z baseballu. Aha. Ten na rotterdamských ulicích asi moc neletěl.“</p>

<p>„Mohu se teď jít vyspat, prosím?“</p>

<p>„Za minutku. Beane, Ender začíná být unavený. Dělá chyby. Je čím dál důležitější, abys všechno sledoval. Hlídej ho. Viděl jsi, jak to dopadlo s Petrou.“</p>

<p>„Všichni začínáme být vyčerpaní.“</p>

<p>„Ender také. Víc než všichni ostatní. Křičí ze spaní. Má divné sny. Mluví o tom, jak se mu zdá, že Mazer zná jeho plány, že dokáže špehovat jeho sny.“</p>

<p>„Chcete říct, že se z něho stává blázen?“</p>

<p>„Říkám ti, že jediný člověk, na koho měl větší nároky než na Petru, je on sám. Zajišťuj ho. Podporuj ho.“</p>

<p>„To už dělám.“</p>

<p>„Jsi pořád naštvaný, Beane.“</p>

<p>Graffova slova ho zaskočila. V první chvíli si pomyslel: ne, nejsem! A potom ho napadlo: opravdu?</p>

<p>„Ender tě nepouští k ničemu důležitému. Poté, co jsi to měl na povel, tě to musí štvát, Beane. Ale Ender za to nemůže. Mazer mu napovídal, že pochybuje o tvých schopnostech zvládnout velký počet lodí. Proto ti nedává důležité, zajímavé úkoly. Nejde o to, že by Ender Mazerovi tolik věřil. Ale na všechno, co uděláš, se Ender dívá optikou Mazerovy nedůvěry.“</p>

<p>„Mazer Rackham si myslí –“</p>

<p>„Mazer Rackham ví přesně, co jsi a co dokážeš. Ale potřebovali jsme, aby ti Ender nepřiděloval tak důležité úkoly, že bys nestačil sledovat celkový vývoj hry. A potřebovali jsme to, aniž bychom Enderovi řekli, že jsi jeho záloha.“</p>

<p>„Tak proč mi to povídáte?“</p>

<p>„Až tento test skončí a z vás se stanou skuteční velitelé, řekneme Enderovi pravdu o tom, co jsi dělal, a proč Mazer řekl to, co řekl. Vím, že je pro tebe hodně důležité, abys měl Enderovu důvěru, a momentálně necítíš, že bys ji měl. Proto jsem chtěl, abys věděl proč. Můžeme za to my.“</p>

<p>„Proč najednou taková upřímnost?“</p>

<p>„Protože si myslím, že pro tebe bude lepší, když to budeš vědět.“</p>

<p>„Bude pro mě lepší, když tomu <emphasis>uvěřím</emphasis> bez ohledu na to, jestli je to pravda nebo ne. Je možné, že lžete. Dozvěděl jsem se z tohoto rozhovoru vůbec něco?“</p>

<p>„Věř si, čemu chceš, Beane.“</p>

<p>Petra se několik dní výcviku neúčastnila. A když se vrátila, Ender už jí těžké úkoly samozřejmě nesvěřoval. Ty, které dostala, zvládala dobře, ale její temperament byl pryč. Měla zlomené srdce.</p>

<p>Ale mohla několik dní <emphasis>spát</emphasis>, kruci. Všichni jí to maličko záviděli, přestože by si to s ní z vlastní vůle ani za nic nevyměnili. Bez ohledu na to, zda při tom mysleli na nějakého konkrétního boha, všichni se modlili: Ať to nepotká mě. Přesto se zároveň modlili také opačně: Nechte mě vyspat se, dopřejte mi den, kdy na tuhle hru nebudu muset myslet.</p>

<p>Testy pokračovaly. Kolik planet ty potvory stačily kolonizovat, než se dostaly k Zemi? přemýšlel Bean. A víme jistě, že jsme je našli všechny? A k čemu to je, zničit jejich flotily, když tam nemáme dost sil, abychom poražené kolonie obsadili? Nebo tam své lodě jednoduše necháme, aby sestřelily všechno, co se pokusí vzlétnout z povrchu planety?</p>

<p>Petra nebyla jediná, kdo zkolaboval. Vlad upadl do katatonického stavu a nebylo možné ho vzbudit. Doktorům trvalo tři dny, než ho přivedli k vědomí, a na rozdíl od Petry byl vyřazený nadobro. Už se nedokázal soustředit.</p>

<p>Bean čekal, že ho bude následovat Divoký Tom, ale v rozporu s jeho přezdívkou se dokonce zdálo, že se s rostoucí únavou zklidňuje. Zato Fly Molo se začal zničehonic smát, když ztratil vládu nad svou eskadrou. Ender ho okamžitě odřízl a protentokrát dostal Flyovy lodě na povel Bean. Další den se Fly vrátil, ale všem bylo jasné, že už nebude dostávat klíčové úkoly.</p>

<p>A Bean si čím dál pronikavěji uvědomoval, že Enderova ostražitost upadá. Jeho rozkazy přicházely po delších a delších odmlkách a několikrát se stalo, že nebyly jasné. Bean je okamžitě přeložil do srozumitelnější podoby a Ender se vůbec nedozvěděl, že nějaký zmatek vznikl. Ale ostatní si konečně začali uvědomovat, že Bean sleduje celou bitvu, nejenom jednu její část. Možná si dokonce všimli, jak v průběhu bitvy vznáší otázky nebo má poznámky, které Endera upozorňují na něco, o čem by měl vědět, ale nikdy to nezní tak, že by Bean někoho kritizoval. Po bitvách se některé ze starších dětí začaly s Beanem zastavovat na kus řeči. Nešlo o nic velkého. Ruka na rameni nebo na zádech, pár slov. „Dobrá hra.“ „Dobrá práce.“ „Jen tak dál.“ „Díky, Beane.“</p>

<p>Netušil, jak moc potřebuje uznání ostatních, dokud se mu ho konečně nedostalo.</p>

<p>„Beane, myslím, že před další hrou bys měl něco vědět.“</p>

<p>„O co jde?“</p>

<p>Plukovník Graff zaváhal.</p>

<p>„Dnes ráno jsme Endera nemohli vzbudit. Měl těžké sny. Když ho nepřinutíme, nejí. Ve spánku se kouše do ruky – rozkousává si ji do krve. A dnes jsme ho nebyli schopni probudit. Podařilo se nám pozdržet… test… takže bude velet jako obvykle, ale… ne jako obvykle.“</p>

<p>„Já jsem připravený. Vždycky.“</p>

<p>„Ano, ale… podívej, o tomto testu se říká, že je… že není žádná…“</p>

<p>„Je beznadějný.“</p>

<p>„Udělej cokoli, abys pomohl. Každý nápad je dobrý.“</p>

<p>„Co ten Dr. Modul? Ender nám ho už dlouho nedovolil použít.“</p>

<p>„Nepřítel se o už jeho funkci dozvěděl dost, takže nedovoluje svým lodím přiblížit se natolik, aby se řetězová reakce mohla rozšířit. Pro udržení pole je třeba jisté minimální množství hmoty. V podstatě se dá říct, že momentálně je to jen zbytečná zátěž. Nedá se použít.“</p>

<p>„Bylo by hezké, kdybyste mi už dřív řekl, jak funguje.“</p>

<p>„Někteří lidé by byli nejraději, kdybychom ti neříkali nic, Beane. Dovedeš totiž každou informaci využít k tomu, abys uhodl desetkrát tolik, než chceme, abys věděl. Jsou nedůvěřiví i kvůli tomu málu, co ti říkáme.“</p>

<p>„Plukovníku Graffe, vy víte, že já vím, že ty bitvy jsou opravdové. Mazer Rackham si je nevymýšlí. Když ztratíme nějakou loď, zemřou reální lidé.“</p>

<p>Graff uhnul pohledem.</p>

<p>„A Mazer Rackham tyto lidi zná, že?“</p>

<p>Graff nepatrně přikývl.</p>

<p>„Myslíte si, že Ender necítí, co Mazer zažívá? Neznám ho, možná je jako skála, ale já si myslím, že když kritizuje Enderovy postupy, dává najevo svou… co já vím, svou úzkost… a Ender to cítí. Protože Ender je mnohem unavenější <emphasis>po</emphasis> takové kritice než před ní. Sice asi neví, co se ve skutečnosti děje, ale ví, že v sázce je strašlivě mnoho. Ví, že Mazer Rackham zuří nad každou chybou, kterou udělá.“</p>

<p>„Tobě se podařilo najít nějaký způsob, jak se proslídit do Enderova pokoje?“</p>

<p>„Vím, jak Endera poslouchat. S Mazerem mám pravdu, že?“</p>

<p>Graff zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Plukovníku Graffe, neuvědomujete si jednu věc. Zdá se, že nikdo si na to nevzpomíná – ta poslední hra v Bitevní škole, kdy mi Ender předal svou armádu. To nebyl strategický tah. On s tím končil. Měl toho dost. Stávkoval. Nepřišli jste na to, protože jste ho vyřadili. Ta událost s Bonzem ho vyřídila. Já myslím, že teď s ním totéž dělá úzkost Mazera Rackhama. Myslím, že i když Ender <emphasis>vědomě</emphasis> neví, že někoho zabil, hluboko v sobě to ví a spaluje mu to srdce.“</p>

<p>Graff se na něho ostře podíval.</p>

<p>„Já vím, že Bonzo je mrtvý. Viděl jsem ho. Já už jsem viděl, jak vypadá smrt, nevzpomínáte si? Když má člověk nos zaražený do mozku a ztratí dva galony krve, jen tak nevstane a neodejde. Nikdy jste Enderovi neřekli, že Bonzo je mrtvý, ale jste blázni, jestli si myslíte, že to neví. A díky Mazerovi ví, že každá loď, kterou ztratíme, znamená smrt dobrých mužů. Nemůže to vydržet, plukovníku Graffe.“</p>

<p>„Jsi vnímavější, než ti přiznávají, Beane.“</p>

<p>„Já vím, jsem jen studený nelidský mozek, že?“ Bean se trpce zasmál. „Geneticky upravený, a tedy stejně cizí jako termiťané.“</p>

<p>Graff zrudl v obličeji. „To nikdy nikdo neřekl.“</p>

<p>„Chcete říct, že jste to nikdy neřekl přede mnou. Vědomě. Zdá se, že nedokážete pochopit, že někdy prostě musíte říct lidem pravdu a požádat je, aby udělali, co po nich chcete, místo abyste se je do toho snažil vmanipulovat.“</p>

<p>„Chceš říct, že bychom měli Enderovi říct, že hra je skutečná?“</p>

<p>„Ne! Zešílel jste? Jestli je tak rozrušený, když to ví pouze nevědomky, co by se asi stalo, kdyby <emphasis>věděl</emphasis>, že to ví? Sesypal by se.“</p>

<p>„Ale ty se nesesypeš, že? Tak to je? Té další bitvě bys měl velet ty?“</p>

<p>„Vy to pořád nechápete, plukovníku. Já se nesesypu, protože to není moje bitva. Pomáhám. Jsem volný. Protože je to Enderova hra.“</p>

<p>Beanův simulátor ožil.</p>

<p>„Je čas,“ řekl Graff. „Zlom vaz.“</p>

<p>„Plukovníku Graffe, může se stát, že Ender začne stávkovat znovu. Klidně to může zabalit. Může to vzdát. Může si říct: je to jenom hra a já už toho mám tak akorát dost, je mi jedno, co se mnou udělají, já jsem skončil. Je krok od toho, aby to udělal. Až bude mít pocit, že je to absolutně nefér a úplně zbytečné.“</p>

<p>„Co když jsem mu slíbil, že je to naposledy?“</p>

<p>Bean si nasadil sluchátka s mikrofonem. „Byla by to pravda?“ zeptal se.</p>

<p>Graff přikývl.</p>

<p>„I když… myslím, že by to takový rozdíl nebyl. Kromě toho, teď je Mazerovým studentem, ne?“</p>

<p>„Asi ano. Mazer mluvil o tom, že mu řekne, že to je závěrečná zkouška.“</p>

<p>„Tak Enderovým učitelem je teď Mazer,“ uvažoval Bean. „A vám jsem zůstal já. Ten, kterého jste nechtěl.“</p>

<p>Graff znovu zrudl. „Je to pravda,“ přiznal. „Protože se zdá, že víš všechno. Nechtěl jsem tě.“</p>

<p>Přestože to Bean již věděl, i tak ho ta slova bolela.</p>

<p>„Jenže jsem se zmýlil, Beane,“ pokračoval Graff. Položil Beanovi ruku na rameno a odešel.</p>

<p>Bean se přihlásil. Byl z velitelů eskader poslední.</p>

<p>„Jste tam?“ promluvil Ender do mikrofonu.</p>

<p>„Jsme tu všichni,“ řekl Bean. „Dneska je trochu pozdě na cvičení, nemyslíš?“</p>

<p>„Promiňte,“ odpověděl Ender. „Zaspal jsem.“</p>

<p>Rozesmáli se. Kromě Beana.</p>

<p>Ender s nimi prošel několik zahřívacích manévrů, aby se připravili na bitvu. A pak nastal čas. Displej zprůhledněl.</p>

<p>Bean čekal a cítil, jak se mu žaludek svírá úzkostí.</p>

<p>Na displeji se objevil nepřítel.</p>

<p>Jejich flotila byla rozvinuta kolem planety, která se vznášela uprostřed obrazovky. V blízkosti planety absolvovali už několik bitev, ale dosud byla planeta vždy na okraji obrazovky – nepřátelská flotila se snažila odlákat je od planety.</p>

<p>Tentokrát se žádné manévry nekonaly. Obrazovka ukazovala nejneuvěřitelnější roj nepřátelských lodí, jaký si bylo možno představit. Tisíce a tisíce lodí, které si stále udržovaly určitý odstup, se pohybovaly po nahodilých, nepředvídatelných, proplétajících se drahách a dohromady tvořily kolem planety roj smrti.</p>

<p>Tohle je rodná planeta, pomyslel si Bean. Málem to řekl nahlas, ale včas se zarazil. Je to <emphasis>simulace</emphasis> termiťanské obrany jejich rodné planety.</p>

<p>Měli několik generací na to, aby se na náš přílet připravili. Všechny předchozí bitvy nebyly nic. Tihle termiťané mohou ztratit sebevíc jednotlivých vojáků a je jim to jedno. Jediné, na čem záleží, je královna. Jako ta, kterou zabil Mazer Rackham při druhé invazi. A v žádné z těchto bitev královnu neriskovali.</p>

<p>Až doteď.</p>

<p>Proto se rojí. Tady mají královnu.</p>

<p>Kde?</p>

<p>Na povrchu planety, blesklo mu hlavou. Jde jim o to, aby nám zabránili proniknout k povrchu planety.</p>

<p>Takže přesně tam se potřebujeme dostat. Dr. Modul potřebuje hmotu. Planety hmotu mají. Docela jednoduché.</p>

<p>Až na to, že tento nepočetný svaz lidských lodí neměl šanci probít se tím rojem a přiblížit se k planetě dostatečně, aby se Dr. Modul dal použít. Neboť jestliže se z dějin dalo vyvodit nějaké poučení, znělo následovně: Někdy je protivník nepřekonatelně silný, a potom jediná rozumná taktika je ustoupit a zachránit své síly, aby mohly bojovat jindy.</p>

<p>V této válce však nebude jindy. Na ústup nebyla naděje. Rozhodnutí, které prohrálo tuto bitvu a tedy tuto válku, padlo před dvěma generacemi, když tyto lodě odstartovaly a od počátku jich byl neadekvátní počet. Velitelé, kteří tuto flotilu uvedli do pohybu, možná ani nevěděli, že toto je rodná planeta termiťanů. Nebyla to ničí chyba. Jednoduše neměli dost sil ani na to, aby narušili nepřátelskou obranu. Nebylo podstatné, jak je Ender geniální. Když máš jenom jednoho chlapíka s rýčem, nemůžeš postavit hráz, která zastaví moře.</p>

<p>Žádný ústup, žádná šance na vítězství, žádný prostor pro získání času nebo manévrování, žádný důvod, aby nepřítel dělal něco jiného než pokračoval v tom, co už začal dělat.</p>

<p>Lidská flotila měla jen dvacet kosmoletů, z nichž každý nesl čtyři křižníky. A byly to ty nejstarší typy, pomalé jako šneci ve srovnání s některými křižníky, které měli v předchozích bitvách. Bylo to logické – domovská planeta termiťanů byla pravděpodobně nejdál, takže flotila, která tam nyní dorazila, musela odstartovat před všemi ostatními. Dřív, než lepší křižníky přišly do výroby.</p>

<p>Osmdesát křižníků. Proti pěti, možná deseti tisícům nepřátelských lodí. Přesný počet se nedal stanovit. Bean si všiml, že displej ztrácí přehled o jednotlivých lodích nepřítele, že se celkový počet neustále mění. Bylo jich tolik, že na to systém nestačil. Rozsvěcely se a zhasínaly jako světlušky.</p>

<p>Uplynula dlouhá doba – mnoho sekund, možná minuta. Tou dobou už je Ender obvykle měl všechny v pozicích, připravené k akci. Ale zatím od něho nepřicházelo nic než ticho.</p>

<p>Na Beanově pultu se rozsvítilo světlo. Věděl, co to znamená. Stačilo, aby stiskl jediné tlačítko, a řízení bitvy by patřilo jemu. Nabízeli mu to, protože si mysleli, že Ender zkolaboval.</p>

<p>Ender nezkolaboval. Neztratil hlavu. Jednoduše pochopil situaci, přesně jako jsem ji pochopil já. <emphasis>Není</emphasis> žádná strategie. Jenže on nechápe, že je to prostě válečný osud, katastrofa, která se nedá odvrátit. On vidí zkoušku, kterou mu připravili učitelé, Mazer Rackham; zkoušku, která je tak trapně nespravedlivá, že jediný rozumný postup je odmítnout se jí zúčastnit.</p>

<p>Zakládali si na tom, jak jsou mazaní, když mu celou dobu zatajují pravdu. Jenže teď se to obrátí proti nim. Kdyby Ender pochopil, že to není hra, že skutečná válka dospěla až do tohoto okamžiku, možná by se pokusil o něco zoufalého, nebo by při své genialitě dokonce objevil řešení problému, který podle Beana žádné řešení neměl. Jenže Ender realitu nechápal, a tak to pro něho bylo jako tenkrát v bitevní místnosti, proti dvěma armádám, když přenechal velení Beanovi a vlastně tím odmítl hrát.</p>

<p>Beana se na okamžik zmocnilo pokušení vykřiknout pravdu. Není to hra, je to doopravdy, tohle je poslední bitva, nakonec jsme tuto válku prohráli! Jenže co by tím získal kromě toho, že by všechny zpanikařil?</p>

<p>Přesto i pouhá myšlenka, že by knoflík stiskl a ujal se velení sám, byla absurdní. Ender se nezhroutil, ani neselhal. Ta bitva se nedala vyhrát: nemělo k ní vůbec dojít. Životy posádek těch lodí neměly být promarněny v tak beznadějném útoku lehké kavalerie. Já nejsem generál Burnside u Fredericksburgu. Já své lidi neposílám na hloupou, zbytečnou, nesmyslnou smrt.</p>

<p>Kdybych měl plán, převzal bych velení. Ale já plán nemám. Takže děj se co děj, je to Enderova hra, ne moje.</p>

<p>A měl ještě jeden důvod, proč to na sebe nevzít.</p>

<p>Bean si vzpomněl, jak stál nad povaleným tyranem, který byl příliš nebezpečný, než aby se dal zkrotit, a říkal Poke: Zabij ho teď, zabij ho.</p>

<p>Měl jsem pravdu. A teď je znovu ta chvíle, kdy tyran musí být zabit. Nevím sice, jak to udělat, ale tuto válku <emphasis>nesmíme</emphasis> prohrát. Nevím, jak ji vyhrát, ale nejsem Bůh, nevidím všechno. A možná řešení nevidí ani Ender, ale pokud je někdo může najít, pokud to někdo může dokázat, je to on.</p>

<p>Třeba to není beznadějné. Třeba existuje způsob, jak se dostat k povrchu planety a zlikvidovat termiťany v celém vesmíru. Teď je vhodná chvíle pro zázrak. Pro Endera udělají ostatní maximum. Kdybych to vzal na sebe já, byli by tak rozrušení, tak nesoustředění, že i kdybych vymyslel plán, který by měl jakous takous naději, nikdy by se nezdařil, protože by do toho nedali srdce.</p>

<p>Ender se o to musel pokusit. Když to neudělá, zemřeme všichni. Protože i kdyby proti nám nechtěli poslat další flotilu, teď už ji budou muset poslat. Protože dosud jsme v každé bitvě jejich flotily porazili. Když nezvítězíme v této bitvě, a definitivně, když jim nevezmeme možnost vést proti nám válku, oni se vrátí. A tentokrát sami přijdou na to, jak vyrobit vlastního Dr. Modula.</p>

<p>My máme jen jednu planetu. Máme pouze jednu naději.</p>

<p>Udělej to, Endere.</p>

<p>Beanovi probleskla hlavou slova, která Ender řekl v první den výcviku s armádou Draků: 'Nezapomeňte, nepřátelská brána je dole.'</p>

<p>V poslední bitvě armády Draků, když nebyla naděje, Ender tuto strategii použil a poslal Fazolkovu jednotku, aby se přilbami přitiskla k podlaze kolem brány a zvítězila. Škoda, že tady se takový úskok použít nedal.</p>

<p>Použít Dr. Modula proti povrchu planety a celou ji rozprášit by nejspíš stačilo. Háček byl v tom, že odsud se tam dostat nemohli.</p>

<p>Byl čas to vzdát. Přestat hrát a říct jim, aby neposílali děti dělat práci dospělých. Je to beznadějné. Skončili jsme.</p>

<p>„Nezapomeň,“ řekl ironicky Bean, „nepřátelská brána je dole.“</p>

<p>Fly Molo, Hot Soup, Vlád, Dumper a Divoký Tom se smutně zasmáli. Byli v armádě Draků. Pamatovali si, jak byla ta slova použita.</p>

<p>Ale zdálo se, že Ender vtip nepochopil. Zdálo se, že Ender nepochopil, že neexistuje způsob, jak dopravit Dr. Modula na povrch planety.</p>

<p>Místo toho uslyšeli v uších jeho hlas, jak vydává rozkazy. Vytvořil z nich sevřenou formaci, válce uvnitř válců.</p>

<p>Nedělej to! chtěl vykřiknout Bean. V těch lodích jsou opravdoví lidé, a jestli je pošleš dovnitř, zahynou, bude to oběť bez naděje na vítězství.</p>

<p>Ale udržel jazyk za zuby, protože v hloubi duše, v nejodlehlejším koutě srdce, stále přechovával naději, že by Ender mohl dokázat, co se dokázat nedá. A dokud taková naděje existovala, životy těch lidí byly obětovatelné, neboť se tak sami rozhodli, když tuto misi nastoupili.</p>

<p>Ender je uvedl do pohybu, uskakoval s nimi proměnlivou formací nepřátelského roje hned sem, hned tam.</p>

<p>Nepřítel musí poznat, o co nám jde, pomyslel si Bean. Určitě vidí, jak se každým třetím nebo čtvrtým pohybem víc a víc přibližujeme k planetě.</p>

<p>Nepřítel je mohl v kterémkoli okamžiku rychle zničit, kdyby zkoncentroval své síly. Tak proč to neudělal?</p>

<p>Beana napadla jedna možnost. Termiťané se báli soustředit své síly v blízkosti Enderovy sevřené formace, protože jakmile by své lodě stáhli tak blízko k sobě, Ender by proti nim mohl použít Dr. Modula.</p>

<p>A potom přišel na jiné vysvětlení. Co když bylo termiťanských lodí jednoduše příliš mnoho? Co když královna nebo královny musely věnovat veškerou pozornost, veškerou psychickou sílu pouze na to, aby se deset tisíc lodí rojilo prostorem, aniž by se dostaly příliš blízko k sobě?</p>

<p>Termiťanská královna na rozdíl od Endera nemohla přenechat řízení svých lodí podřízeným. <emphasis>Neměla</emphasis> žádné podřízené. Jednotliví termiťané byli jako její ruce a nohy. Teď měla stovky rukou a nohou, možná tisíce, a mávala všemi najednou.</p>

<p>Proto nereagovala inteligentně. Měla příliš početné síly. Proto nepodnikala manévry, které se nabízely, nenastražovala léčky, nebránila Enderovi v tom, aby se každou otočkou, každým uskokem, každým přesunem dostával blíž k planetě.</p>

<p>Manévry, které termiťané prováděli, dokonce byly až směšně chybné, neboť zatímco Ender pronikal čím dál hlouběji do gravitačního pole planety, termiťané ze svých sil formovali silnou hradbu za Enderovým seskupením.</p>

<p>Odřezávají nám ústup!</p>

<p>Bean okamžitě pochopil třetí a nejvýznamnější důvod pro to, co se dělo. Termiťané vyvodili z předchozích bitev nesprávné poučení. Dosud se Enderova strategie vždy snažila zabezpečit přežití co největšího počtu lidských lodí. Vždycky si ponechával ústupovou cestu. Termiťané se svou obrovskou početní převahou konečně mohli zajistit, že lidské síly neuniknou.</p>

<p>Na začátku této bitvy se nedalo předpokládat, že termiťané takovou chybu udělají. Přesto slavná dějinná vítězství vyplynula stejně často z chyb poražené armády, jako z geniální taktiky vítězů. Termiťané konečně pochopili, že my lidé si vážíme každého jednotlivého života. My své síly nezahazujeme, neboť každý voják je královnou jednočlenného úlu. Ale dospěli k tomuto poznání v pravý čas, aby se šeredně zmýlili – my lidé totiž mrháme životy, když jde o dost velkou věc. Vrháme se na granát, abychom zachránili své kamarády v jámě. Vyskakujeme ze zákopů, útočíme na zakopaného nepřítele a umíráme jako červi pod letlampou. Připevňujeme si bomby na tělo a necháváme se roztrhat uprostřed nepřátel. Když jde o dost velkou věc, jsme šílení.</p>

<p>Oni nevěří, že Dr. Modula použijeme, protože bychom při tom museli zničit vlastní lodě. Od okamžiku, kdy Ender začal vydávat rozkazy, bylo všem jasné, že je to sebevražedná mise. Tyto lodě nebyly konstruovány pro vstup do atmosféry. A přesto musely právě to udělat, aby se dostaly dost blízko k planetě pro spuštění Dr. Modula.</p>

<p>Vnořit se do gravitačního pole a aktivovat zbraň těsně předtím, než loď shoří. A pokud se to podaří, pokud ta síla, která je v té strašlivé zbrani skryta, planetu rozmetá, řetězová reakce se přenese i do vesmíru a stráví všechny lodě, které snad náhodou přežijí.</p>

<p>Ať to dopadne jakkoli, tuto bitvu žádní lidé nepřežijí.</p>

<p>Nikdy nás neviděli provést takový manévr. Nerozumějí tomu, lidé se přece vždy budou chovat tak, aby si zachránili život – s výjimkou situací, kdy to neplatí.</p>

<p>Termiťané měli zažité, že individuální bytosti se neobětují. Jakmile pochopili naši individualitu, sémě jejich porážky bylo zaseto.</p>

<p>Bylo možné, že Ender při svém studiu termiťanů, za léta výcviku, kdy jimi byl doslova posedlý, nějakým způsobem přišel na to, že se takových osudových chyb dopustí?</p>

<p>Já jsem na to nepřišel. Já bych takovou strategii nezvolil. Já jsem žádnou strategii <emphasis>neměl</emphasis>. Ender byl jediný velitel, který mohl zjistit, vytušit nebo nevědomky doufat, že když své síly vrhne do bezhlavého útoku, nepřítel zaváhá, zavrávorá, položí se, selže.</p>

<p>Ale věděl to vůbec? Co když došel stejně jako já k závěru, že tato bitva se nedá vyhrát? A rozhodl se, že ji hrát nebude, že vstoupí do stávky, že s tím skončí? A pak ho moje kousavá slova „nepřátelská brána je dole“ vyprovokovala k marnému, zbytečnému gestu zoufalství, v němž poslal své lodě do jisté záhuby, protože nevěděl, že to jsou opravdové lodě s opravdovými posádkami na palubě, že je posílá na smrt? Co když ho chyby nepřítele překvapily stejně jako mne? Co když je naše vítězství dílem náhody?</p>

<p>Ne. I kdyby Endera vyprovokovala k činu moje slova, on to byl, kdo zvolil tuto formaci, tyto předstírané útoky a úhybné manévry, tuto klikatou cestu. Ender byl ten, jehož předchozí vítězství přesvědčila nepřítele, aby nás bral jako určitého tvora, když ve skutečnosti jsme něco úplně jiného. Celou tu dobu předstíral, že lidé jsou racionální bytosti, i když jsme ve skutečnosti ty nejstrašlivější zrůdy, jaké si tito nebozí mimozemšťané mohli v nejtěžších snech vymyslet. Nemohli znát příběh o slepém Samsonovi, který si na hlavu strhl chrám, aby zahubil své nepřátele.</p>

<p>Na těchto lodích, uvažoval Bean, jsou jednotliví lidé, kteří se vzdali domovů a rodin, světa, kde se narodili, aby překonali velký kus vesmíru a svedli válku se strašlivým nepřítelem. V jistém okamžiku musejí pochopit, že Enderova strategie vyžaduje, aby všichni zemřeli. Možná už se tak stalo. A přesto plní a budou nadále plnit rozkazy, které dostávají. Jako ve slavném útoku lehké kavalerie, tito vojáci se vzdávají životů s vírou, že jejich velitelé je využívají pro dobrou věc. Zatímco my si tady pohodlně sedíme v simulátorových sálech a hrajeme složitou počítačovou hru, oni poslouchají a umírají, aby celé lidstvo mohlo žít.</p>

<p>A přesto my, kteří jim velíme, děti u těchto složitých hracích strojů, nemáme o jejich odvaze a o jejich oběti ani ponětí. Nemůžeme jim vzdát poctu, kterou si zaslouží, protože ani nevíme, že existují.</p>

<p>Kromě mne.</p>

<p>V tom okamžiku si Bean vybavil oblíbenou biblickou pasáž sestry Carlotty. Možná pro ni tolik znamenala proto, že neměla děti. Vyprávěla Beanovi o Abšalómově vzpouře proti otci, králi Davidovi. Abšalóm byl v bitvě zabit. Když tuto zprávu doručili Davidovi, znamenalo to vítězství, znamenalo to, že další jeho vojáci nebudou umírat. Jeho trůn byl v bezpečí. Jeho život byl v bezpečí. Ale on neměl myšlenky na nic jiného než na svého syna, svého milovaného syna, svého mrtvého chlapce.</p>

<p>Bean sklonil hlavu, aby jeho hlas slyšely pouze posádky, kterým velel. A potom, pouze na dobu, kdy mluvil, stiskl blokovací přepínač, který jeho hlas přenesl do uší všech mužů na lodích vzdálené flotily. Bean netušil, jak jim jeho hlas bude znít; uslyší jeho dětský hlas, nebo se zvuky deformují, takže ho uslyší jako dospělého, nebo třeba jako nějaký kovový, strojový hlas? Na tom nezáleželo. V nějaké podobě posádky té vzdálené flotily jeho hlas uslyší, přenášený rychleji než světlo, bůh ví jak.</p>

<p>„Můj synu Abšalóme,“ pronášel tiše Bean, poprvé zažívající muka, jaká mohou taková slova muži odtrhnout od úst. „Můj synu Abšalóme, synu můj. Kéž bych byl umřel místo tebe, Abšalóme, synu můj. Synové moji!“</p>

<p>Trochu si to upravil, ale Bůh by tomu rozuměl. A kdyby ne, tak sestra Carlotta by rozuměla.</p>

<p>Teď, blesklo mu hlavou. Udělej to, Endere. Blíž už se bez prozrazení nedostaneš. Začínají si uvědomovat hrozící nebezpečí. Soustřeďují síly. Rozstřílejí nás, než stačíme odpálit zbraně –</p>

<p>„Tak, všichni kromě Petřiny eskadry,“ ozval se Ender. „Přímo dolů, co nejrychleji. Odpalte Dr. Modula proti planetě. Čekejte do posledního možného okamžiku. Petro, podle možností je kryj.“</p>

<p>Velitelé eskader včetně Beana zopakovali Enderovy povely svým svazům. A pak už se nedalo dělat nic, než se dívat. Každá loď v tom byla sama.</p>

<p>Nepřítel již pochopil, co se děje, a vrhl se do útoku, aby lidi, kteří se řítili střemhlav na planetu, zničil. Valící se lodě termiťanské flotily sestřelovaly jeden křižník za druhým. Jen několika pozemským křižníkům se podařilo přežít dost dlouho, aby vstoupily do atmosféry.</p>

<p>Vydržte, říkal si Bean. Vydržte co nejdéle.</p>

<p>Lodě, které odhození uspěchaly, se dívaly, jak Dr. Modul shořel v atmosféře dřív, než se stačil aktivovat. Několik lodí shořelo, aniž zbraň vypustily.</p>

<p>Zbývaly dvě lodě. Jedna byla  v Beanově eskadře.</p>

<p>„Neodhazujte to,“ řekl Bean do mikrofonu, s hlavou sklopenou. „Odpalte to uvnitř lodě. Bůh s vámi.“</p>

<p>Bean neměl možnost se dozvědět, zda to udělala jeho loď nebo ta druhá. Věděl jen, že obě lodě zmizely z displeje, aniž by zbraň odhodily. A pak povrch planety začal bublat. Najednou vyšlehla obrovská erupce vstříc posledním lidským křižníkům, Petřiným lodím, na nichž možná byli a možná nebyli nějací lidé naživu, aby viděli, jak se na ně řítí smrt. Aby viděli, jak se blíží jejich vítězství.</p>

<p>Simulátor s okázalými efekty ukázal, jak explodující planeta sežvýkala všechny nepřátelské lodě, strávila je v řetězové reakci. Ale dlouho předtím, než výbuch pohltil poslední loď, veškeré manévrování ustalo. Letěly pouze setrvačností, mrtvé. Jako mrtvé lodě termiťanů na videozáznamech z druhé invaze. Královny úlu zahynuly na povrchu planety. Zničení zbývajících lodí byla pouhá formalita. Termiťané už byli mrtví.</p>

<p>Když Bean vyšel do tunelu, ostatní děti tam už byly. Navzájem si blahopřály, komentovaly, jak úžasný byl efekt exploze a uvažovaly, zda by se něco takového mohlo skutečně stát.</p>

<p>„Ano,“ přidal se Bean. „Mohlo.“</p>

<p>„Jako to můžeš vědět,“ ptal se se smíchem Fly Molo.</p>

<p>„Jasně že vím, že by se to mohlo stát,“ prohlásil Bean. „Už se to stalo.“</p>

<p>Nechápavě se na něho podívali. Kdy se to stalo? Já jsem o něčem takovém nikdy neslyšel. Kde by tu zbraň mohli vyzkoušet na planetě? Už vím, odbouchli Neptun!</p>

<p>„Stalo se to právě teď,“ řekl Bean. „Stalo se to na rodné planetě termiťanů. Rozprášili jsme ji. Jsou všichni mrtví.“</p>

<p>Konečně jim začalo docházet, že mluví vážně. Zasypali ho námitkami. Řekl jim o komunikačním zařízení, které funguje nadsvětelnou rychlostí. Nevěřili mu.</p>

<p>Potom se do hovoru zapojil další hlas. „Říká se tomu hláska.“</p>

<p>Když zvedli hlavy, spatřili opodál v tunelu stát plukovníka Graffa.</p>

<p>Mluví Bean pravdu? Byla to skutečná bitva?</p>

<p>„Všechny byly skutečné,“ prohlásil Bean. „Všechny takzvané testy. Skutečné bitvy. Skutečná vítězství. Je to tak, plukovníku Graffe? Celou dobu jsme vedli skutečnou válku.“</p>

<p>„Už je po ní,“ řekl Graff. „Lidstvo bude žít. Termiťané ne.“</p>

<p>Konečně uvěřili a zatočila se jim z toho hlava. Je po všem. Zvítězili jsme. Necvičili jsme se, byli jsme skuteční velitelé.</p>

<p>A pak se konečně rozhostilo ticho.</p>

<p>„Jsou mrtví <emphasis>všichni</emphasis>?“ zeptala se Petra.</p>

<p>Bean přikývl.</p>

<p>Znovu obrátili oči k Graffovi. „Máme zprávy. Na všech ostatních planetách ustaly veškeré projevy života. Zřejmě shromáždili své královny na rodné planetě. Když zemřou královny, zemřou termiťané. Nepřítel už neexistuje.“</p>

<p>Petra se rozplakala, opřená o zeď. Bean se jí chtěl dotknout, ale byl u ní Dink. Dink byl přítel, který ji držel a utěšoval.</p>

<p>Vrátili se do svých pokojů, někteří střízlivě, někteří s jásotem. Petra nebyla jediná, kdo plakal. Ale nikdo nemohl říci jistě, zda to byly slzy bolesti nebo úlevy.</p>

<p>Pouze Bean se do svého pokoje nevrátil, možná proto, že byl jediný, kdo nebyl překvapen. Zůstal v tunelu s Graffem.</p>

<p>„Jak to nese Ender?“</p>

<p>„Těžce,“ odvětil Graff. „Měli jsme mu to říct opatrněji, ale nedalo se to zadržet. V okamžiku vítězství.“</p>

<p>„Vyšlo vám všechno, na co jste vsadil,“ prohodil Bean.</p>

<p>„Já vím, co se stalo, Beane. Proč jsi mu nechal velení? Jak jsi věděl, že vymyslí plán?“</p>

<p>„Nevěděl jsem to. Věděl jsem jenom, že já vůbec žádný plán nemám.“</p>

<p>„Ale vždyť jsi řekl – 'nepřátelská brána je dole'. To byl plán, který Ender použil.“</p>

<p>„To nebyl plán,“ přiznal Bean. „Možná ho to pobídlo, aby nějaký vymyslel. Ale udělal to on. Byl to Ender. Vsadil jste na toho správného.“</p>

<p>Graff se na Beana mlčky zadíval, potom mu položil ruku na hlavu a trochu mu rozcuchal vlasy. „Já myslím, že jste se přetáhli přes cílovou čáru navzájem.“</p>

<p>„Záleží na tom?“ zeptal se Bean. „Stejně to skončilo. Stejně jako dočasná jednota lidstva.“</p>

<p>„Ano,“ přikývl Graff. Odtáhl ruku a pročísl si vlasy. „Já jsem té tvé analýze uvěřil. Pokusil jsem se varovat. Jestli se Stratég podle mé rady zařídil, Polemarchovy lidi tady na Erótu a v celé flotile už uvězňují.“</p>

<p>„Proběhne to klidně?“</p>

<p>„Uvidíme,“ odvětil Graff.</p>

<p>Z nějakého vzdáleného tunelu k nim dolehla střelba.</p>

<p>„Asi ne,“ konstatoval Bean.</p>

<p>Zaslechli dusot běžících mužů, udržujících krok. A vzápětí je zahlédli; jednotka čítala tucet ozbrojených vojáků námořní pěchoty.</p>

<p>Bean a Graff se dívali, jak se blíží. „Přátelé nebo nepřátelé?“</p>

<p>„Všichni mají stejné uniformy,“ řekl Graff. „Ty jsi to přivolal, Beane. Za těmi dveřmi –“ pokynul ke dveřím do ložnice dětí – „jsou děti, které představují válečnou kořist. Jako velitelé armád na Zemi jsou nadějí na vítězství. Vy jste ta naděje.“</p>

<p>Vojáci se před Graffem zastavili. „Přišli jsme ochránit děti,“ hlásil velitel.</p>

<p>„Před čím?“</p>

<p>„Zdá se, že Polemarchovi lidé kladou odpor zatčení, pane,“ odpověděl voják. „Stratég vydal rozkaz, aby tyto děti byly ochráněny za každou cenu.“</p>

<p>Graffovi se viditelně ulevilo, když zjistil, na čí straně vojáci jsou. „Tamhle v tom pokoji je děvče. Mohli byste je prozatím shromáždit všechny do těch dvou pokojů.“</p>

<p>„To je ten, který to udělal?“ zeptal se voják a ukázal při tom na Beana.</p>

<p>„Patří k nim.“</p>

<p>„Udělal to Ender Wiggin,“ řekl Bean. „Ender byl náš velitel.“</p>

<p>„Je v některém z těch pokojů?“ otázal se voják.</p>

<p>„Je s Mazerem Rackhamem,“ odvětil Graff. „A tenhle zůstává se mnou.“</p>

<p>Voják zasalutoval. Začal svým mužům přidělovat předsunutá postavení v chodbě. Ke každým dveřím se postavila pouze jednočlenná stráž, která měla zabránit tomu, aby děti odešly a někde se v té vřavě ztratily. Bean cupital za Graffem, jenž se energickým krokem vydal tunelem pryč, za posledního strážného.</p>

<p>„Jestli to Stratég udělal dobře, hlásky jsou již zajištěné. Nevím jak ty, ale já chci být tam, kam přicházejí zprávy. A odkud odcházejí.“</p>

<p>„Je ruština těžký jazyk?“ zeptal se Bean.</p>

<p>„To je u tebe humor?“ odvětil Graff.</p>

<p>„Byla to obyčejné otázka.“</p>

<p>„Beane, jsi skvělý kluk, ale drž hubu. Jasné?“</p>

<p>Bean se zasmál. „Jasné.“</p>

<p>„Nebude ti vadit, když ti budu dál říkat Beane?“</p>

<p>„Jmenuju se tak.“</p>

<p>„Měl by ses jmenovat Julian Delphiki. Kdybys měl rodný list, stálo by na něm toto jméno.“</p>

<p>„Chcete říct, že to byla pravda?“</p>

<p>„Myslíš, že bych v něčem takovém lhal?“</p>

<p>Potom si uvědomili absurditu toho, co právě řekl, a rozesmáli se. A smáli se tak dlouho, že se usmívali i ve chvíli, kdy míjeli vyčleněnou jednotku námořní pěchoty, která střežila vstup do hláskového komplexu.</p>

<p>„Myslíte, že někdo bude stát o moje vojenské rady?“ zeptal se Bean. „Protože já se do té války zapojím, i kdybych si měl připočítat roky a dát se k mariňákům.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>KAPITOLA </strong><strong>24</strong></p>

<p><emphasis>NÁVRAT</emphasis></p>

<p><emphasis>„Myslel jsem, že vás to bude zajímat. Špatné zprávy.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„O ty není nouze, dokonce ani při vítězství.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Když vyšlo najevo, že MOL ovládla Bitevní školu a posílá děti domů pod ochranu MF, Nová varšavská smlouva si dala trochu práce s pátráním a zjistila, že jednoho studenta z Bitevní školy pod kontrolou nemáme. Achilla.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale ten tam byl jenom pár dní.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Našimi testy prošel. Dostal se tam. Byl jediný, koho mohli získat.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A oni ho vážně získali?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Veškerá bezpečnostní opatření směřovala k udržení chovanců uvnitř. Tři mrtví strážní, chovanci vypuštěni mezi obyvatelstvo. Všechny se podařilo dostat zpátky, s výjimkou toho jednoho.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Takže je na svobodě.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„No, tak bych to nenazval. Chtějí ho využít.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vědí, co je zač?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ne. Jeho materiály byly zapečetěny. Je to mladík. Nešli si pro jeho složku.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Však oni na to přijdou. Ani v Moskvě nemají rádi masové vrahy.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Není snadné ho odhalit. Kolik lidí zemřelo, než jsme ho začali podezřívat?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Válka prozatím skončila.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„A začalo strkání o nejlepší pozici pro další válku.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„V té době už s trochou štěstí budu mrtvá, plukovníku Graffe.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vlastně už nejsem plukovník, sestro Carlotto.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Oni vás vážně chtějí postavit před vojenský soud?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Vyšetřování, nic víc. Výslechy.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Nechápu, proč potřebují najít obětního beránka, když jsme vyhráli.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To bude dobré. Slunce dál svítí na planetu Zemi.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Ale na </emphasis><emphasis>jejich smutný svět už nezasvítí nikdy.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Je váš Bůh také jejich Bohem, sestro Carlotto? Vzal je do nebe?“</emphasis></p>

<p><emphasis>„To není můj Bůh, pane Graffe. Ale jsem jeho dítě, stejně jako vy. Nevím, jestli v termiťanech také vidí své děti, když se na ně podívá.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Děti. Sestro Carlotto, udělal jsem jim hroznou věc.“</emphasis></p>

<p><emphasis>„Dal jste jim svět, kam se mohou vrátit domů.“ </emphasis></p>

<p><emphasis>„Všem kromě jednoho.“</emphasis></p>

<p>Trvalo několik dní, než byli Polemarchovi lidé přemoženi, ale nakonec se štáb flotily dostal plně pod velení Stratéga a neodlétla jediná loď, na níž by veleli vzbouřenci. Triumf. Součástí příměří byla Hegemonova rezignace, která však pouze formálně stvrdila stav, jenž se mezitím stal realitou.</p>

<p>Bean zůstal po dobu bojů s Graffem. Četli každou doručenou zprávu, poslouchali každé hlášení o tom, co se děje jinde ve flotile a dole na Zemi. Probírali vývoj situace, snažili se číst mezi řádky, v mezích možností interpretovali, co se dělo. Pro Beana byla válka s termiťany již minulostí. Teď bylo důležité jen to, co se odehrávalo na Zemi. Když bylo podepsáno chatrné příměří, které dočasně ukončilo boje, Bean věděl, že nevydrží dlouho. Bude potřebný. Až se dostane na Zem, bude se moci připravit na svou roli. Enderova válka skončila. Ta další bude moje.</p>

<p>Zatímco Bean hltal zprávy, ostatní děti zůstávaly zavřené v pokojích, před nimiž stála stráž, a při výpadcích proudu v jejich části Eróta si odbyly svůj díl strachu ze tmy. Dvakrát došlo k útoku na tento úsek tunelů, ale nikdo nevěděl, zda se Rusové snaží dostat k dětem, nebo tuto oblast pouze náhodně sondují, hledají slabiny.</p>

<p>Ender byl střežen mnohem důkladněji, ale nevěděl o tom. Zcela vyčerpaný a možná neochotný nebo neschopný unést zrůdnost toho, co udělal, zůstal několik dní v bezvědomí.</p>

<p>Znovu přišel k sobě, teprve když boje ustaly.</p>

<p>Umožnili dětem, aby se spolu sešly, jejich izolace prozatím skončila. Společně se vypravily do pokoje, kde ležel pod ochranou a v péči lékařů Ender. Našly ho ve viditelně dobré náladě, schopného žertovat. Ale Bean si všiml hlubokého vyčerpání a smutku v Enderových očích, který se nedal přehlédnout. Draze za vítězství zaplatil, víc než kdokoli jiný.</p>

<p>Víc než já, pomyslel si Bean, přestože já jsem věděl, co dělám, a on se neprovinil špatným úmyslem. On se mučí a já jdu dál. Možná je to tím, že pro mě byla smrt Poke důležitější než smrt celého druhu, který jsem nikdy neviděl. Ji jsem znal – zůstala mi v srdci. Termiťany jsem nikdy neviděl. Jak bych pro ně mohl truchlit?</p>

<p>Ender může.</p>

<p>Zasypali Endera zprávami o tom, co se stalo, když spal, a potom mu Petra sáhla na čelo. „Jsi zdravý?“ zeptala se. „Vyděsils nás. Řekli nám, že jsi šílený, ale my jsme jim odpověděli, že šílení jsou oni.“</p>

<p>„Jsem šílený,“ přisvědčil Ender, „ale myslím, že jsem v pořádku.“</p>

<p>Vtipkovali dál, ale potom se Ender neubránil emocím a oni ho poprvé, co pamatovali, uviděli plakat. Bean stál náhodou vedle něho, takže když Ender rozpřáhl ruce, objal Beana a Petru. Dotek jeho ruky, objetí jeho paže, bylo to víc, než Bean dokázal snést. Rozplakal se také.</p>

<p>„Chyběli jste mi,“ řekl Ender, „tak strašně jsem vás chtěl vidět.“</p>

<p>„Neviděls na nás nic dobrého,“ odpověděla Petra. Neplakala. Políbila ho na tvář.</p>

<p>„Věděl jsem, že jste báječní,“ prohlásil Ender. „Ty, které jsem nejvíc potřeboval, jsem využil nejdřív. Špatně jsem to naplánoval.“</p>

<p>„Všichni už jsou v pořádku,“ ubezpečoval ho Dink. „Žádný z nás na tom nebyl tak špatně, aby ho pět dní strachu v zatemněných místnostech nedokázalo vyléčit.“</p>

<p>„Už tedy nemusím být velitelem, že ne?“ zeptal se Ender. „Já už nechci nikomu poroučet.“</p>

<p>Bean mu věřil. A věřil také tomu, že Ender už nikdy nebude velet v bitvě. Schopnosti, které ho vynesly na toto místo, měl asi stále. Ale ty nejdůležitější nemusel využívat k násilí. Jestli byl vesmír trochu laskavý, nebo alespoň spravedlivý, Ender už nebude muset nikdy nikomu sáhnout na život. Svou kvótu už určitě splnil.</p>

<p>„Nemusíš už poroučet nikomu,“ řekl Dink, „ale pořád jsi naším velitelem.“</p>

<p>Bean cítil, že je to pravda. Nenašel se mezi nimi nikdo, kdo nebude nosit Endera v srdci, bez ohledu na to, kam půjde a co bude dělat.</p>

<p>Bean jim nedokázal říct, že na Zemi obě strany požadovaly, aby jim byl válečný hrdina, mladý Ender Wiggin, jehož slavné vítězství uchvátilo představivost veřejnosti, svěřen do opatrování. Říkaly si, že ten, kdo ho bude mít, získá nejenom jeho vynikající vojenský mozek, ale také prospěch z veškeré publicity a obdivu, který ho obklopoval, jímž byla prodchnuta každá zmínka o jeho jménu.</p>

<p>Proto političtí vůdcové při vyjednávání příměří dospěli k jednoduchému kompromisu, který se přímo nabízel. Všechny děti z Bitevní školy budou repatriovány. S výjimkou Endera Wiggina.</p>

<p>Ender Wiggin se domů nevrátí. Ani jedna strana ho nebude moci využít. To byl ten kompromis.</p>

<p>A autorem tohoto návrhu byl Locke. Enderův bratr.</p>

<p>Když se o tom Bean dozvěděl, cítil, jak se v něm vaří krev, podobně jako tenkrát, když si myslel, že Petra zradila Endera. Bylo to špatné. Bylo to nesnesitelné.</p>

<p>Možná to Petr Wiggin udělal proto, aby Enderovi zabránil stát se pěšcem. Aby zůstal volný. Nebo to možná udělal proto, aby Ender nemohl svou slávu využít k tomu, že by začal sám hrát o politickou moc. Chránil Petr Wiggin bratra, nebo se zbavoval protivníka v boji o moc?</p>

<p>Jednou se s ním setkám a zjistím to, řekl si Bean. A jestli svého bratra zradil, zničím ho.</p>

<p>Když se Bean v Enderově pokoji rozplakal, plakal kvůli věci, o níž ostatní ještě nevěděli. Plakal proto, že tak jako se určitě nevrátí vojáci, kteří zemřeli v invazních lodích, nevrátí se domů z války ani Ender.</p>

<p>„Co teď budeme dělat?“ prolomil mlčení Alaj. „Válka s termiťany skončila, stejně jako válka dole na Zemi a taky tady. Co teď budeme dělat?“</p>

<p>„Jsme děti,“ prohlásila Petra. „Asi nás dají do školy. Je na to zákon. Každý musí do sedmnácti roků chodit do školy.“</p>

<p>Všichni se začali smát a smáli se, až jim znovu začaly téct slzy.</p>

<p>V dalších dnech se setkali ještě několikrát. Potom nastoupili do několika křižníků a torpédoborců a vydali se na zpáteční cestu k Zemi. Bean dobře věděl, proč letí v různých lodích. Tak se nikdo nebude ptát, proč na palubě není Ender. Jestli Ender už před odjezdem věděl, že se na Zemi nevrací, neřekl o tom nic.</p>

<p>Elena stěží ovládla radost, když zavolala sestra Carlotta a zeptala se jí, jestli budou za hodinu s manželem oba doma. „Vezu vám syna,“ oznámila.</p>

<p>Nikolaj. Nikolaj. Nikolaj. Elena si to jméno znovu a znovu zpívala v duchu i na rtech. Také její manžel Julian skoro tancoval, když pobíhal po domě a všechno připravoval. Nikolaj byl tak malý, když odešel. Teď bude o mnoho starší. Sotva ho poznají. Nepochopí, co má za sebou. Ale to nebylo důležité. Milovali ho. Znovu poznají, jaký je. Nepřipustí, aby se ztracené roky postavily do cesty létům budoucím.</p>

<p>„Už vidím auto!“ vykřikl Julian.</p>

<p>Elena rychle sundala poklice z talířů, aby Nikolaj vstoupil do kuchyně prostoupené nejčerstvějšími, nejčistšími vůněmi jídel, která měl rád, když byl malý. Nevěděla, čím je krmili ve vesmíru, ale tak dobré to určitě nebylo.</p>

<p>Potom odběhla ke dveřím, postavila se vedle manžela a společně se dívali, jak sestra Carlotta vystupuje z předního sedadla.</p>

<p>Proč nejela vzadu s Nikolajem?</p>

<p>Co na tom. Zadní dveře se otevřely. Vystoupil z nich Nikolaj a narovnal své vytáhlé mladé tělo. Byl už tak vysoký! A přitom stále chlapec. Ještě v něm kousek dětství zůstal.</p>

<p>Poběž ke mně, synu!</p>

<p>Ale nerozběhl se k ní. Otočil se k rodičům zády.</p>

<p>Aha. Sahal pro něco na zadní sedadlo. Že by dárek?</p>

<p>Ne. Další chlapec.</p>

<p>Menší, ale se stejnou tváří jako Nikolaj. Na tak malé dítě možná příliš ustaraný, ale se stejnou otevřenou dobrosrdečností, jaká vždy patřila k Nikolajovi. Nikolaj měl na tváři tak široký úsměv, že ho nedokázal ovládnout. Ale ten malý se neusmíval. Vypadal nejistě. Váhavě.</p>

<p>„Julian,“ promluvil její manžel.</p>

<p>Proč říkal vlastní jméno?</p>

<p>„Náš druhý syn,“ pokračoval. „Všichni nezemřeli, Eleno. Jeden přežil.“</p>

<p>Veškeré naděje na ty maličké již v srdci pohřbila. Téměř to bolelo, otevírat to ukryté místo. Bylo to tak silné, že zalapala po dechu.</p>

<p>„Nikolaj se s ním setkal v Bitevní škole,“ vysvětlil jí. „Řekl jsem sestře Carlottě, že kdybychom měli dalšího syna, chtěla jsi mu dát jméno Julian.“</p>

<p>„Tys to věděl!“</p>

<p>„Odpusť mi, miláčku. Ale sestra Carlotta tenkrát nevěděla jistě, jestli je náš. Nebo že by někdy mohl zavítat domů. Nedokázal jsem ti říct, že je naděje, abych ti později zlomil srdce.“</p>

<p>„Tak já mám dva syny,“ uklouzlo jí.</p>

<p>„Jestli ho chceš. Měl krušný život. Ale tady je cizí. Neumí řecky. Řekli mu, že sem jede jenom na návštěvu. Že z právního hlediska není naše dítě, spíš státní svěřenec. Nemusíme si ho brát domů, jestli nechceš, Eleno.“</p>

<p>„Pst, ty hlupáčku,“ umlčela ho. Potom hlasitě zavolala na blížící se chlapce. „Tak moji dva synové se vrátili z války! Pojďte k mamince! Tolik se mi po vás stýskalo, a tolik let!“</p>

<p>Rozběhli se k ní a ona je oba sevřela v náručí. Eleniny slzy kanuly na oba a manželovy ruce našly hlavy obou chlapců.</p>

<p>Pak její manžel promluvil.</p>

<p>Elena ta slova poznala okamžitě, pocházela z evangelia svatého Lukáše. Ale protože tu pasáž znal v řečtině, ten maličký mu nerozuměl. Ale to nevadilo. Nikolaj začal překládat do jazykového standardu flotily a ten maličký slova téměř okamžitě poznal a řekl je správně, jak si je zapamatoval, když mu je před lety četla sestra Carlotta.</p>

<p>„Ale máme proč hodovat a veselit se, neboť tento tvůj syn byl mrtev a zase žije, ztratil se a je nalezen.“ Potom ten maličký propukl v pláč, přitiskl se k matce a políbil otcovu ruku.</p>

<p>„Vítej doma, bráško,“ prohodil Nikolaj. „Říkal jsem ti, že jsou fajn.“</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>PODĚKOVÁNI</strong></p>

<p>Jedna kniha byla obzvlášť užitečná při přípravě tohoto románu: Peter Paret (editor) – <emphasis>Tvůrci moderní strategie: Od Machiavelliho po nukleární věk </emphasis>(Princeton University Press, 1986). Všechny zařazené eseje nemají stejnou kvalitu, ale udělal jsem si z nich představu o tom, co by měla obsahovat knihovna Bitevní školy.</p>

<p>Na Rotterdam, město laskavých a pohostinných lidí, mám jen dobré vzpomínky. Lhostejnost k chudým, jak je popsána v této knize, by tam dnes nebyla možná, ale úkolem science fiction bývá ukazovat neskutečné noční můry.</p>

<p>Chtěl bych zvlášť poděkovat:</p>

<p>Erin a Phillipovi Absherovým, mimo jiné za nezvracení v raketoplánu, velikost splachovací nádržky a váhu víka;</p>

<p>Jane Bradyové, Lauře Morefieldové, Oliveru Withstandleymu, Mattu Toltonovi, Kathryn H. Kiddové, Kristině A. Cardové a ostatním, kteří si přečetli rukopis a přispěli svými návrhy a opravami. Některým nepříjemným rozporům mezi <emphasis>Enderovou hrou</emphasis> a touto knihou se tak podařilo předejít; ty, které zůstávají, nejsou chyby, ale jsou to jen důmyslné literární prostředky, které mají ukázat vjemové a paměťové rozdíly mezi dvěma popisy jedné události. Jak by řekli moji přátelé programátoři, nejsou chyby, jsou pouze funkce;</p>

<p>Tomu Dohertymu, svému vydavateli, Beth Meachamové, své redaktorce, a Barbaře Bovové, své agentce, za to, že tak kladně zareagovala na myšlenku této knihy, když jsem s ní nejdřív přišel jako se společným projektem a potom jsem zjistil, že ji chci napsat celou sám. A jestli si stále myslím, že Spratek byl pro tuto knihu lepší titul, neznamená to, že bych nesouhlasil s tím, že druhý titul, <emphasis>Enderův stín</emphasis>, je prodejnější;</p>

<p>svým asistentům Scottu Allenovi a Kathleen Bellamyové, kteří v některých okamžicích popírají gravitaci a konají jiné užitečné zázraky;</p>

<p>svému synovi Geoffovi, kterému sice už není pět let, jako když jsem psal román Enderova hra, ale stále je předobrazem Endera Wiggina.</p>

<p>Své ženě Kristině a dětem, které byly doma, když jsem tuto knihu psal: Emily, Charlie Benovi a Zině. Trpělivost, kterou mi projevovali, když jsem se potýkal s tím, abych k tomuto románu našel správný přístup, překonala pouze jejich trpělivost, když jsem jej konečně našel a příběhu jsem propadl. Když jsem přivedl Beana do milující rodiny, věděl jsem, jak by to mělo vypadat, protože to vidím každý den.</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Orson Scott Card</strong></p>

<p><strong>ENDERŮV STÍN</strong></p><empty-line /><p>Obálka Petr Bauer</p>

<p>Překlad Petr Kotrle</p>

<p>Odpovědný redaktor Tomáš Jirkovský</p>

<p>Jazykový redaktor Helena Šebestová</p>

<p>Sazba provedena v  LaTEXu</p>

<p>Vytiskla Tiskárna Havlíčkův Brod a.s.</p>

<p>Vydalo Nakladatelství Laser – books s.r.o.</p>

<p>Úslavská 2, Plzeň 301 49</p>

<p>tel+fax: 019-7246407</p>

<p>v edici laser jako 202. publikaci</p>

<p>Edice SF svazek 104.</p>

<p>Plzeň 2001, vydání 1.</p>
</section>

</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCALoAfYDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDkNT8RW+tyxXcNlDbxBf8A
UooBjOOmf4hjuayRcRSTMiKozjt071gW5EaqEcj5eQattPJBL+6O5Pu71yCw9xXSkkrIg07
p4ZoljYIQCNwVQPxNQquza6KOeDkDkVXVw2Cq4J/OpGYwqFDlgOTkcUwLv2hDGB5eQgI3Ed
AT+tRyTGM+XsHUAZA/So0kcFtygZ7j096ZcXOEjaNCUUEA45z3P+FAD3uBFcKrtkgZ2jnb7
A0yW7IYuyDoAAByTVeJoxh2yfTI61GCfnMoJGPlyODQBdkvYiAyg+YcHkVJaapcabci6WRh
KeWYgcj046isUySlRG6su7HI6gUpklW3C7TKF4ViM8f0oA1nmaV57iRFkAJYkD15rOtr2Z4
8gBgTj5emK2dFsNL1DTNUOo+JINGkgtTLBFOpP2yQc+WCOhOO/rXOwFiiqieXEw3Fe49aAN
VrmQLtG1jjuOlCX7CdYSAuABuwM/X2rJN0YEaQq5ycLgdqbasWfzyD3zu4oHY0b2RknERYo
d+A2RkikjbbIqq5ZVHJOKrvMlzLBLyzj5SoHerUPyO+1VMuOjnHP0oEMs5pJrsxyIApJ25X
9ajKRR3cnmYaQnqOQTSIZi7MVYuCQAD1ptyrRxpuBy3OBzigB88cYgcIuWI644FUoQwiu5p
GANsoIG3IbJH+fwq0JZIlYtJhiOFIyKS2fYTK7AqODu4BoAinu5v3Spt2HOWZcCrljcB9yA
jI5BxxxWfqNz512scO0ADkHGKfpbIpZpm2xR52r0JPvQBOmvgXew8mNtvyLkfnXv8A8MvE9
hYW8U15Zw3OQwZHAAPvyO1fN91KJEzEiBQx3+g9K3dN16O1hVEuQmB8208//qpp2CUE42PX
fH3iCzn1J/swjCk5G0A4J7dK84uJHeVXQgKvOCB8prLl1Rry5GbjdxlQOR+FRXdyyMMhyAv
APHNEnd3FGHLFIuT/AGhlb9+wTpleADWbOsy6fLJ9pLKOctyP5VPHJIltNEseWfHJPUe3vV
VxcCxmt0HDryD60hmZHNIYJZEVTsIywTkg5qZb1pAipEoGAdxXqc1PBFPDaSxsqiWTrznI9
8VWEW3KYRVHQCTFBZDNct9pIYquzGMjrVuO7jaZCzjywARuGcVUdHDb4ZFBXnaTkVYYQy26
AbUYcNkZGfagCO71CaXCDgAnG309KbMsrQRyNLhQAM4609xGltuKDk4BIwfwFKkUmBFGWSQ
9mHzD29qAH/Z5HjDELGAOrjJ/AUocC0fbhm9SB+eKtW8cphbztgC9weahWJUYsoUjqBmnfQ
gLeZmKB2HTrgGrcu9oYoFEbDOcLVK3WTczBFIXjjkCnql2k5K4yBweKQFtrlTIGMhQbcdOx
OPSvRdIvvCg8BXVreaWsuoMR5c5P3B3wBxmvNkeYDy5QhVhjknkfSm+csDBYJWjdhjGOtNO
zE1dFiScCUkIFG75Tt7dqRp3dVRsBicE4pI53JDSxxsehA4/lUy/Z5QWViCAcinfQZLaXDN
MY5GUFMBSRgnFTS3DRy7fK3fPgYFZRB3q6ybyDxjitJrszIOmR1WpAjmupckNt3EcYXtTY7
yWNwzRIUHOcdailVllVmYFcnJHcUm9wsZiVQc5Iz/SgDakuEkAlUlUIBYDHNZt1dhNQ8yMB
t2M5FLG4MA8xhkdQF65qm433WEb7pznFAGsl0v2NVwMbcFQM4NUpJl3qMde2Kqs8scK7chu
R161NEjOVLYyeCaALCNI8uVjUA8EY4FPmEsknyqFbp6H8K6DRNEuNRkV1wSx4x2HpVrV/Cl
1YP5gjIYfNkDvRZhpexz1uVcLDhQRwNy9fxruPDvhybULN5440k2soK5G7JzjC9W6dulcK7
xrc8jDF8Yzx7Cu98LeKf7LaGWFtskYDKy9UINOKTepTvFO25Frfh17OIxzxbWXOflwR61wd
5bSxudqDAOB0ru/FXid9R82R5CZHOSxPJJ7mvNri+k8xIyN5BJP4058t/dIV7e8QSt5chD7
R2C9s1b+2LHFAGije4XKqSM454z6mqvlzSzfuI1J7uR8q/j2q9Bp0MKme4lEqKpYEcBTn9a
kYJcT3GosFj8xehkbGOOpz9a0FeJYkeTDbOCAMfr61ky3kbKsdqgkXPHYU15lkhCy3AjDHG
EoA1H1bfKLePYccodoz9D61NBqVwtuXlbau7HIGcDr+fSue+zJ5avHNsAPBI5rWjazigjVS
bmVRnEnQZ9v8aBXO00S3utQjkvF2W1uflXedgz6DNFc5b3c9058x2lIUEjrg/0oqbD+RyFi
WeIfIcgA8960FiMhBx8oxgVn2EoSAHBIA5UV0djZQNoMupS38KsrBFt948xs99vpxVAZSB8
BWUNjgZ9aCG3AZ/eD5evQ1C9y4jdgi55G309DUEMszTI4xuY/xc4HrQBduLhkUpjJ43c/pU
TahG8cUT9Cex6D0okkDLltinPJYVTkb95tiEYYnjpzSGlcvSypKwVQF2gDg5ycdaYqTg75H
Zu+CKqLLLFIwYbXHBDYwB61aa8uECiJuOATxgZ/Wi4iOY3KzgnL5PHFKftaglGz6KOn41I7
TvC0hkKtjK4ORUN4Luzt4pmyUlzgsTTGhtxNNNaiIoFfPPp/9ahUuBKCQNoHG7nFMtZfMZ3
dgPl796T7U6OB5GEPIz1pXHYurtkYiXCgDFKjW4ieMSgYA684qBAGAdt6t2Dd6gtrUu8hAO
RyKAHKyRXIZTg9MgnpV9ZhFGPmw+OV9qqQW2E81jhv7oPNaLWu22N07ZAOACMmmJkWYigfe
cjIwc/nSbUl2/OCR3PNQrOHBTGORWjDYyNH9qkbyLZV5Ld8dqLCMyQoz7GYDnGdvamvBbtA
QEVlPfgVU1PU0upljs0EduhI3jqTnmoDPcwxAQhDjknHWkNRZZW0RmKRQb+P4QP5086hbRx
lGiWMKQpVV/OsxL25Vt0eEfpkD/OKJNyN5cq7sZJ96TZXKXkmiRWjhVVSRgWyRxz6U/fCie
YltA+f4nwQawbhcSKwQxn26c1JBBL5MsqPtEXb+9/hSuXym3HfXLPt2RqOwjjAAH4Vv6HpM
uuzLbLECnQEDnJ71xlkrhvmLAjB3E9q9r+HOrabaMPtwUMvcjFVHWSTJl7qbRhan4QuNMiC
vkbepOT7Vy+oWj2TiSSTgjgAc/jXtfjDxVZ6/dfuIYI1VVTEQwDjjP1rxjxHfSi9xs3J0HP
THrVzST0MYyclqZzM0QHzO+4ZBHamQ2T3srMhJCj5jnirFu01zH5cNuv/AF0JyBWjbtY6Lp
k84H2m9k+VQ4+RT7DPOKg1OcILGRIkIZTzI5OB/jTbdrW3IuDIJJBz838P4VXl8+eWV5pGJ
c5NUxbuJMptXHGe9JspRNuS6tZrgtK2Ukxkhfu02/1CObVZ5GnkuyzbftEjcy4AAJ/DArNM
UzJkDB6H0NTGzcHCbXBPVeccUrhYkW8hS9VL7zRbf8tBEwLbf9nPGfrVZJy7HyrfAB6seQP
eopon2MwQlgcZC/L/APrpEzzliH28AetFwsjZtJ7YFluC8LnoV+6f6ipp7qLzI0tz5ynrtb
nNU9MMKOXmG4FcDjP4VG6xeWrxEmTzD8vYelNMVtTXaO2YATMYnZTxnBOPSqciQRMwLFSo4
Vjy3uKoSI8gDOzvIp2gkgj3p53PEjn59gOT7mhsXKXobiC6YkAoV9W6gVbUWyk5kKnax65x
nvWELWR2GIiq+vIxWzDpkdtEsl24EzL8kZPzsMdSP4RTuLlE+12pTbHKBgdJBjn2qGO4RXb
97Hs7DNZE52My7wdhI4PytUGA5O0YHQAfyouOyOmYrKp5UhV4HaljjDSRojZ6cA8/QVhQko
SVZlYccdverIkuI42jEwZlO8so60XE4s35bLUNNuZ7O9tXtbmNgGimBRk4zgg/WkBYfw5J4
LA5z71jPql7NMZJp3upGOSZSWJP16mq4uppXJaVjzyucfpRcFE3pRsQtvJUcklcU9J4VwGc
5b5htbP41hDzTbnFx8rtypPShQyvGyjaq84xSb7D5D2Twnq6WCRjCktg5Paun8V+JrfU7fd
HFBAeFaNOOg9O9eIRX00SxeQzrkckjg1Ynv71THv3KrjgjjP0q41OVWM5U05cxHqs5S7lkj
Xjd2HFWbC68+N9zlG6kVWiie+QAjzCTnA61fttOtbVRPdSZYfKI1pGlxsiSXaHycu2eB6fU
1AdMSMGW5ZSx6qv9avX+pb4zFAogQAAKOv51mSxXBRsI8jt85YjOM0EEdxcLgpAp8sHC7hj
jvxVaS4LWoWWUsgbAU9FH0p4tJ2/1qhQemWximmzthnMxds8heT+ZoAbmBo/mmJAOcLxtqW
3DyKgtrQvyeWGc1PHHFF8sUA3sDgvyTQbidVOMKAQMdlzQAx4ZUQebPt3NtK+ntx0qaG3tU
BeRWkkX5DluvpVJJnuHAO75SewwT/Op5vJiVoIomSZcFiTjHHpQI3tJd1eQEBsjouBj8aKh
8PpJcSSDaSQnG0+9FAznBHJB8m0H1yOlPid9pWNcH1qqLxp2UBmwAeh5zT/ADZBtCSsrbef
XNCVymLIjtNsc8MM/XFXLaI7A8mcY6jt6CsQ3jLOMuspTOOeh961bO8AiyYwzDHfrSk0JK5
UuPnb96eSc49KY0KmAhVHDDnHNdkvhDxZqdstzbeDNTubc8+Ylm5GPUHHNY1xYiyk+z3VpL
ZzA4aG4RkYfgeahGqOZETB/NIxtbpVuKNpW8wj5jx71sPDaxIvm2MjAgqCjA/Meh4B/LvWz
beHtQW2uc+ENXLsAIn+zSL5Zz1xt5yOKBJq+xlabpOrajZXtzp1lNdW+nxedcOi8QoTjLGq
4eR4zC/zrnhTzXRWuheJEjktrfQdYhjuRtlQQyorgHIDDGCM+tULzT7rTgZb/RL21Ujhpo2
jH5kUfMLX6GEFgQhXjSPcMZAIzU9pHDLGicAKcc/40y6u7byiptvun5Udyc03TY7q4kENlb
PLM5wsUKF2P0HU0N2ElcszwYlJHzADaKdAHt7aUj5nc8D0rp4Ph98Qbra6+EtUEeAd/wBkY
Z9+lVr7wrrmnwE6npt1Yf8AXeBl/XFCkgszP0Wzi1C8RXjZvYfyp99LPLK9rEqiGIkAD+Km
6edQYMtm67lIDkNgKScD/wDXV7RtD1jWNa+xWFldX1wG2t5EZfHPfHAFU2kiUm2Jp2hRJpc
mpX2FiQcKR941zGsajcXkccJ3R2yEhUWvYPid4T8TadNYQNoN+2l2NrGjXEVuxj3Yy3T3J5
NeM3jLtwMhTnBFHN0Q1rqzPghyzbog2R8oPY1fkhKLt3r+dS6NpOp6rcNa6ZY3F/cEbvKt4
2kcKOpwOa2rzwh4n0+ylv7/AMNapa2sQ+eaa0dEQepJGBUNlo5uCBYrmKbZDLscPskG5Xxz
hh3HrS3aLLdTXCLHGJHLbIl2omf4VHYDPArb0rw9q+tmU6PpF5qAhA8z7NC0mzPTOBxnFaM
vgfxqls+fCmrKgG5v9Ck4A79KLgcBLHHvIYEhRhADjaePz70xihZlEp2kAMoP860pbZd2Zc
ImOMnFSafNoMWr27apb3Jswf3rWpXzMYONu7gc9aZNzb0s2UGg3MdxpyT3Nxs8m5LsDb7Tk
7VHB3DrmqwmZSVhYrwOQaqWstze3C2satI78RxKMs3tgdT9K7zSPhj471EwSr4P1Mwu6li8
JjG3Iz1x2qXYtK6uQy2U+i6Yl5fFoxLzGnO5sjsK5Se3a5uWvbtgqk4WLd06da9d+MXhjxH
Ya9Letp+p34ZQDciFmijXH3FIHAAGK8P3u6SbwWJwq8ldhBz07+nNatpbGCRqJdDlbcfKOM
4wPyqGbMwZpG5B446U+xtri7kSG2hkmmcgLHGhZj9AOTXXxfDD4iXEBmi8Gaq8ZGQTblSfw
PNZ3RtaxwHloitLkBuhA6imBCy7FGRnkmtzVfDevaRK0GsaRd6bLjKi5haMN9CRg1k2o8wK
u1QR/EadxX1sPNqpRctx1IPSq4jUb0BJweorrdG8J+JPEg8rQdCvNSAJ3PDESo+rdB+dW9Y
+G3jfQrA3mqeFtRtYV5aURb1Ue5XOPxpXRTOBmWVIhAZGEW7cEzxn6Uy3AVvmiDYOfmHIrQ
uFDncu1sdBnrWtoXgnxdrlmb/QvDt/qlsJChlt4S6BuMjPqM0XEY6oo2yKCGHtx1oL+W6lh
gE7uB1rtY/hf8RFDBvBWrhe3+jmkk+FnxBduPBerDgD/j3IzRdDSucIyQz7sDYXbOB3rUtL
EBBJgKnHzucKP8a1z4W1638QL4bj8M3s2uiPzP7PWI79uM7iPTFaDfDP4m3L7pvBesew+zk
AfT2puyJs2YAu7S0lzFm4btKRwPoP6msi7mMkjzsxLtnnviu3b4U/Ect/yJOrfXyOlYPiTw
R4x8N6eNQ1zw5f6ZZFhH59xFtUsc4XPrRdA4pK7OWDRN8lwcLt+TA6U6AvHIklrKUkQllYH
GD6j3plqloodrmUKAdwQd/pVhVgLH7IpK46mqSE1YsRW2EGOBjOPaliszK4EYYsTyD71t6Z
o97qk8dlYWc95dyrmOK3QuzfgK66L4QfE8xC5h8IXqnrhiisPwLZqLoo8uuIijgIrq47f7V
OSOOF12t5yjlgwwCe/wBa2/E3hnxPoc+Nf0W901pGwGuISisfZjx+tYkH7wtlgu0fdJ5Jpg
9C7HDExdxhVJJUHoKcsaLJv3KTnJwK6jw94D8XeItLa+0Pw5dahaCQoZoVBG4dR19xWq3wj
+IwVQvgzUcZzwg/xpcyHY4yIS7QjORhtvy44rYFsLnRAGJaRX/doPvMT0rSufAPi7Tb60s9
V0C8snuSTEJE+/jrgj0o8J2iXfxFsNKnYIi3QLMzYB2fMc/lVJ9TKVtjHS8W0ee0ObRon2N
tHzEjg81FOx2f6OcLg5zySfrXdat8K/G2o6vc6hY+Eb65huHMscqhQrqemMnpioF+E/xIxx
4OvkwPu/KR/OhySYKLaucnZR3N3dLDjcXIUleB9ar3sixapNFvdvLOwqGyCR6e1ehRfDrxt
oGgXep3vha/+1P8ihI/M8pe7fLnFeaTfuZDtQbicsWHIPcVRJJBcRPISYsMOzVMxdQdu3jt
jArpPD3gHxb4osRqmjeH5r20aQp50W0LuHUcketbUvwi+IaMTb+Eroj/AGtn9Wouh2Z50m5
9wVSzHI3AYrPlRhlWlKr0PH8676/8G+NNAUS6r4Vv7aBSS0pgLIvHUkZFc5/oTytFfyoGPU
Rrz7UrhY56N8ORHI+4/dIyM4HSrAt5Vj33tw0an5hvOWJ9AP8AGpr29tElhtbW3ayCHDzA5
Z/z6fhRcwRfY47mK4EjM5DoVyw9+exqhGnoF59lkl8mQRpt6yAbj9aKo6LD580zMiyMB0PF
FAGVpuHDHaMlfvZqlqF80TtHGxVuhAp9m0v2WK3s42luLl1ihROrOeAAO+SazL+0vdO1i60
3VIGgvbeVop4X4MbjqDQUkyGFizbmY/3if8a+3/gT8HtN0Pw5ZeK/EVil1rV7GJoYp1DLaR
nlcA/xkYJPbOBXxZpcUbarZi4I8lriMOoGcLuAP6Gv1LiRI4I0hAEaqFUDpjHFYVNzS9loS
dK5jxl4G8PeOtGk07WrJWcr+6ukUCWBuxVv6dDXnXxRt/jJL8Q9FfwLNMujbU3+S6rGr7/n
MwPJXGPwz3r2pMhAGxuxzipIW1z88tb0fV/BnxO/4RrUZAZrW9iTeBgSoWBVwPQgiv0PHTm
vj/8AaSjgT44eHZYQvmvbQedj1ExC5/D+VfYA6U5O7Q90cp4l8d6T4U1zRdK1SK53avIYop
YlDJG2QBv5yASwHGa6W6tba9s5LW8t47iCRdrxyqGVh6EHrWdqXhvQNY1XT9S1TTYLu809i
9rJLyYjxkgdOwrWckISoyQOB61Itj4I+MXg+x8HfFG/0jTAU0+REurePr5YcHKfQEHHtX1v
8KvAWjeCvBlgLW1jfUrmBJru8KgvI7KCRnsozgD2r49+KniDWNa+KGt3et6aLC7jl+ztbsc
mJE4QZ78c5HXNfSvwr+N3hzWPDul6N4ku00XWo4FiX7V8kV2o+UOjnjnHIPfNXUT0FFvlPQ
vGvjzSPAdpZ3eswXskF1KYg9tFvEZxnLEkAVzPjX4j+HLn4N6n4h0i8jvobhfscasvIlfjD
KehAya9Llt7W+tTHcRRXNvKvKOodHH0PBrxb4k/ArQtS0K8v/CUR0rUY1M/2WNj9nuCoJwU
/hbrgj8qmO4NaHzz8OfCV9418f2ulWFy9tAw866nQ58uFSM/UngDPc19xaFoGkeHNKTTtGs
Y7S3TrsHzOf7zHqx9zXzl+y4Ldtc8SOy7Lj7NCqhhhgu5t34ZxX1AwJQgHnHFVJ62HfTQML
twcYx0r5x+Pfwh02XS5fG/hyzjtbm2O6+t4xtjkQ8eaAOjL3x1H0rvvhnp/wARrTxB4lm8Y
zy/2ZLMDYxTzCRgcnLLj7q4xx+ldt4tFufA2u/aseQbCffnpjyzU7ML2Vz5H/ZmQr8YCc7h
9hnG715Wvsu/srXUtPuNPvoEuLW4jaKWJxkOpGCDXxn+zLOD8Wo4QCT/AGfOSzH3XgV9qd6
JbjfQ8k+FPgOf4f8Ai/xXpaxu2nT+RNZ3B/5aR/ONpP8AeXofwPevUNT/AOQPe/8AXB//AE
E1bwM5qpqf/IIvR/0wf/0E0Ckz8t9RuVTzHklDsCwCsckVn2904f5mGG9e1WbqLzbgsoO4F
uv1qO3QLKGO9lHQY61slcq9j7p/Zt8C6PpPw3svFr2kc2r6sGk+0OoLRRBiqovp0ycdc17N
rOox6Rot3qk0Mk0dtGZXSMZYgDJxXzN8CfjRpWgeELXwt4rWaytIpXjstRZC0XJ3GJyB8pG
7OfQ9q+n7K+stTs0u7C6hu7WQZWWFw6t+IrHbcUtWed6J8a/A/iDw/q2o2V68E+mWz3U1nd
DZIVUdV5IYE4HHrzXxIPt3ijxTHBbokupaxeZAAx88jdB7ZP6V9v8Ajb4L+CfGcE7tpyaXq
bqQt9ZKI2yf76jhx6g18y/Cnw3J4d/aJ07R9VRWm069kgZj0LhG2kZ/Aj61a2bQW1Pqz4e/
DfQ/AGjRQWlvHPqToPtV+6jzJWxzg/wr6AV21L2rhPGf/Cxzc7fCCWhhKAhndVZW7ht3Udx
ioWom29TE+PXiyw8OfDC6tZora4vdUzbW0U6BguR80mD/AHR+pFfM/wAEvh5F4+8atDeqf7
H05BNd7T9/J+WPPvg5PoD61Y+Olt8QrTxHpL+OriC7kktj9me1GIlAb5l6Abs4J/CvVv2Tm
t28M+Jgu37QLyLfjH3fLOP61T0WgRvq2fQ1hYWWl2ENhp9rFaW0KhY4olCqo9gKskBhtIyD
1BHWsPxhZa3qHg3VrLw3eCz1ea3ZbWcnGx+3PbuM9s1xfwX8PePvDvhzULfx3eyTSyThraK
W5+0PEuPmy+TwTyBmoA8o/aM+FlhpmnN488OWaWsYkCahbQrhPmOBKAOnPB+oPrXbfsuEn4
Pz56/2nP8AySu2+MTWyfBbxcbsqI/7PkHzf3v4f/HsV8W+DfjP418B6C+ieG7m1itGla4Im
thId5Ayck9OBxVqLaGnuj9D8jNIcd6zPD15PqPhbSdRuSDPdWcM0hUYBZkBOB25NeXfH74g
eJPh94d0e+8N3EEM11dNFKZYBKCoTPAPTmoWonoc9Cf+M5J8nrpHH/foV9CjBxX50/8AC2f
Ga/EY+PhdwDX/ACfs5lNuuzZt242dOnevrD9n/wCIXiT4heHNYvfElzDPPaXKRRmKFYwFKZ
wQPerkraije2p7N0rwv9qbH/CmU3dP7Sg/k1eweIryfT/C2r6hasFuLWzlmjJGQGVCRx35F
fAXjX4zeNvHHhlND8RXttcWwmWc+XbKnzLnHI+tEFqTL3tDgfs0zyBYUVTH1Dnb/Ouh8MeH
L7xD4r0zw9ZcXN/OsKEEFUB6scdgAT+FciXBfezEHGSSOvtXsn7OIhHxw0OWfaEZJ1jB7P5
TY/HrWknZaGq0Z9peC/A+g+BdCj0vRbRUIUedcsP3s7d2Y/06CulyOaWvGPH3hz44X/jKS6
8G+KbW00ZgvlQ7xG0XHzbgUO7JzzWKId2yH9o7xrb+H/h2/h+JI59Q1sGJUdA/lxD774Pfo
AfU+1fGFon71FEZDk/Lx1Oeleh/HDSvHWi+MLOTx1qqanez2am3uoV2xFASGQDA5U9eOc5p
Pgbo8/i74n6Vp9womsbNze3AZdw2R8gfi20VqlZBBX3Ps74deGx4U+Hej6OYwk8cIkuNoxm
Vvmb9Tj8K63Ixmmk/KTXB6IfGa/FjxDNqWnNF4cuIIo7KUyqQGj77Qcjdubt2rFIrd3E+Ld
rO3w41HUrPcLuwjaVGT72wja4H/AT+lfHPhGRra/1PVjuK2UBCMf4Wc8c/QGvv28tYL6wuL
K5QPBcRtFIp7qwwf0NfCOr6Vd+FtJ8T+GniKypqDRNITjMcYIUj67wa2pu/umUurPtjwbIZ
vAmgynq9hCx/FBVfxX4oXwvDY3Mtr50FxcCBj5m0qSOMepJ4pPAH/JNfDQJyf7Mt+fX92K1
dSl0hGtYtWezBlmC263W35pewXd/F9Kx3LktdDQU5UEggkd+tfJn7Snhi0sPF+l6zpsCwvq
cLrcpHhQzoQN/1IOD9K+tOcZr4m/aO1bxRF8Ung1iNLezigH9mtFyGiJ5bn+LdnP0FXDcmW
tke8/s5oU+Eaq20n7fP0Ocfdr2DIrxT9mOR5Pgsju5djqNxknv92u7+Jlhq+qfDHXtO0BJZ
NUnt9tusL7HLbgeGyMdPWpe5c9DriAw2kAg9Qe4r5N/aU+GdnoVmnjnw7bJbW00ohvrdBtR
Hb7sigdMngj1xXvXwp0vxVo3w5sLDxlcST6qjOT5svmtHGT8ilu5ArI+P1xaWvwK8RPd4IZ
I0jBGcuZFxTi/eRM9LnwNpk7zTYd8dwHO4/hXTC3kkj5tpFAGQw5BFc9AoiuraQkKzAOcrg
KDmvUNP1XRF8OzrPDJJdFUNvIGARTk79w69OldAS0VzE0ay1DTklu7OMzxSnaxjXfsPofQ0
Ve0bVLO3lnkSe7s5XwDJbPjcPQjp+NFKzEeSpczCdXhdk8ojY6NtIb1B9aSWW4urya5nkkm
mlbdJJISzu2eSSepptmf3A3cnjA9qtxxFZPmO0O2BkZpJmuxFEoDjczBQfXkCvvX4G/FjTP
G/hS10a9u1i8RadEIZYZGAa4ReFlX1yMZHUGvhaaFYAoLhi3PHb8atadqb6TOLm0mZLuMho
5EOCnP3hjvUyjcOh+oeT6Vi+J/FGh+ENBn1vxBfx2VpCM7nPzOeyqOrE+gr4ctP2gfiFCDC
3iW4iiUbSNqyfXazAkfqK4LxR4o1XxNqH2zWtevdXlXO03Llin+6OgGPQVCgQ09jpPE/ja6
8dfFg+JbyMwLc3cSQRFs+VErAIv1xyfcmv0WzgYr8q7edo5EkRyrIwZcHlWByK9KHxo+J4V
c+NdTJx0DJ/wDE03Ft3KtZWR7z+0t4h1Twzr3gjWNJvZLS4tpJ5QyMQGwU+UgdQehFfQeka
gmraDYapGu1Ly3jnUegZQ2P1r849f8AG/iXxXNayeJtYutW+yBjCs5HyE4z0A64H5Vq23xc
+JGnWdvp1n4w1C3tYIxFFEjKAijgAcdAKXKCTtqew/tS+F/J8U+H/EFhABcax/oEuP4pVI2
H6kHH/Aa9pv8A4MeENd8A6L4a1qxPm6VapBDeW7bJYzj5sN3BbJwQRXxJ4g+IXizxLaRWHi
PX77VLaNhKsc5V9kgBAYHHHWp9K+KXjzw/aRQaZ4u1WCJR8sZnLp+T5o5XoCvax99+CfCFl
4G8KQeHbC9u7y3gdnWS7k3MMnOBgcAdhUfjvxdpXgzwleaxqlwkZWJlt4ifnnkx8qqO5z+l
fEC/HX4pyxNFJ4zu8EfeRY1b89tcpqPiDWNc1Qajres3mo3AGN93IZNoPXr0H0o5e4mmzvv
h146uPAvjO28RmEzWsimC8ijOS8TEE49wQCPp719w6Hr2keI9Gg1fRL6K+sp13JJE2fwI7E
dwa/OmwU3rPbJNFknCFjgfiTXoXwV8TXvhX4geS8swtLiQQzRRPkMScA7R97605Rv7wk7Kx
9zE4r5y/aH+LenafoF14E0G9SbU70eXeyxtlbaLqUyP426Y7DNeTfFP4hePLPxtq+gS+LNR
/szfmKNG8rKEZUHaAeh6V5jeWcd5osV9ZKryq7R3CZwf7wcj8xn2qlTtuTrJX6Hqn7L7k/G
dVODmwnIwf92vuA8kcV+YWh6xrnhrUDqWgajPptyylPtFq+1tpxlc/lxXa6j8TPiVYaZGW8
cau00vJIuydg64yPak4Nsts+tfAvxRg1v4j+KfAOrSomqaXezCybgfaIAeg/2k7+owfWvSd
S/5BV5/1wf/ANBNfmJD4h1xPEn9vwajdDV2kM321ZCJt56tuHOTk10E/wAVviO0ckMvjbXN
rjYw+1NyPSk4hbQ424LGWVgNuCc+/PWqMe9LgMcle47kdsVbUb23M2cHJ960rGFHke5ki3K
oJC9y3QCrLulufcfww+GGgTfALSNA8Q6bFepfr/aEoz80cknIKsOQwXaOPSu/8F+CdH8B6T
NpeiyXLW8spmIuJN5BwBgHA9K/OrSPFfirw67R6D4m1HTm3biltcOq/lnH6V0g+NnxTSJU/
wCE61Igg/MWUk/pWbgxNNu5+hOsazpmg6RcarrF7FZWVuheSaVsAD+p9hXwB4j+IVzefEW+
8YaGzW88mofbIPMU4Cqflz9QBke9cbrXizxF4nlWTXddvdRlB+X7VOzgH2HQfhWTtmnhlMa
PJBBgyMFJEeSBk+gycCqSsSovmTZ+jfw6+KXhr4iaNFNp15FDqaqPtOnu2JYmxzgH7y+hFd
0Sc9K/LXT7uOyvjMGuVkRcQywS+W8bZGGJHOOvAxXUx/Fb4jW8Igg8ca1HGOAv2pjx+NTyg
99D7J+P3hnTvEXwnvZby5trW900/a7OWeQIC6j5kyf7y5GPXFfK/wAFPiNL8PvHgneKWfSr
6Pyr6KMbmVByJQPVOT9Ca8+1XXtY124W41nVbzUZBzvuZ2kz9MnistXbdlMs3cg9qdtLDV0
fqPpGs6VrulQano1/Df2U67o5oG3Kw/p9DVxpERGd2CKoyWJwAK/MjR/FviLw45m8Pa7e6U
zfM32WZkDfUA4P41b1j4keOPEVvNbaz4q1K+tQhDRSTkK34Dg0KAmn0PcP2kfjLpms2beBf
C90Ly1SQPqN3EcxuyniJT3APJPTIAr5gE4AYHjjOaZK5ZiwI2Y24HFCRkkKBlsdAfWtUrII
px3P1F8Hn/ig/D3H/MNt/wD0UteE/tbj/ijvDTbtuL9+f+2Zr5dsvG/j6C3ht08X61BbxKI
0X7fIqqAOABnoBVfVfFOt6ykdtqut3+rtCd6fa7lpEQ45IyetZqnYUtzKjhlkPmDKqo5ZuM
ivsD9ktrc+FPEqW64C3sW7HQny+1fF0l3cyyO7PkY+6OAK2NI8Va9oMEy6Lrt/psczBpFtb
l4gxAwMgGrkroqzSP0t8YZ/4QXxBxn/AIl1x/6Lavy/OWjQA8YAxn9a35viB4uuIJIrjxbr
MsLqVkR72Qh1IwQQTzWBC4kXczDGMCpSsKK1uxrRZkOHOBzjPStrw3rt74b8S6dr2nHy7mw
nWaLPTI6g+xHH51ktGXUPjkZ5PQntQWCurcgsMnHam1cq+p+j3w9+KvhX4haZFNpt9HBqQU
efp0rgSxN3wP4h6EfpXe59q/LFZlhaKSCZ0uV+bcjEMo7cjoa34vH/AI0itjbxeMdajiB+6
t7JjH51PsyGfY/7RmheHtb+GUk2q6la6fqGnN9os2mlCNIejRgHk7h6dwKwv2XfCNtpnhTU
vFYhPmanL5ELsOTEnXHsWJ/75r43vNQur6X7Rf3dxeyHkvPK0jfma3dK8TeJLW3jtrHXr+1
tYxtSKK7dVHPYA4FDjZWQLS5+inizxHb+E/CWo+IbuIyx2ce8RBtpkbICqD2ySBXhx/am0y
GaP7d4OuoYS4VnW6R2UdztwM4+teAtq+sz6eZNW1q9uYCNwhnuXdWI6EgnFcTe3bX1002QF
6BT2quRJCWsvI/Tu2uIryygu7ZxJDOiyIw6MpGQfyNfIv7Ufh2ew8baVr0O9bTVIWjkC8L5
yf1Kkf8AfNeLL4p8QwadHBB4j1KFUUKu29kAHH3QAeB/hWDqOu6xqojjv9YvbvZyI7i4dwp
9QCeOKUY2d0xtXZ+kfgLI+G3hoY6abB/6LFeP/tWTSQfD/QnjJVhqgIYcFT5b4IPY18kQeJ
/Edm0MNp4g1SFIseWI7uQBMdMDOBiq+pa9q+qEf2nq97eb3Lg3E7SfMepwT1NJQCS5nofov
8Nddn8TfC7w7rly264urNDK395x8rH8SDXlf7U/h6G/+Gdpr3l5uNLu0UuBz5cnysCfTO01
8fprWv2KR2dvrF9axJwsUV06KntgHAqK917Wb2MxXmtX1zDJ96GW4dlGDxkE4NCjbYUk3of
a37L4x8Eo1A6ajcA/+O17fX5bW2tarYRGGy1S9toCd2yC4dF/IHFTTeJdfKFl13UsEcL9rk
4P/fVHJ5lSu3dH6Z6rrmj6FZSXusana6fbRjc0lxKqAD8TXxX8ffjLa/EK6h8O+G5H/sC0k
3+e/wAv2uXGAwHZF5xnrnPpXhN3eXly6y3l1PdEdDM5cg/iTVeZZH+Ztu49lGP/ANVVGKWo
uW/xG3eNNELXLAB4VAbGRkHBwafaaom0QlN7gDBboc/Ss2W4aW1sirlAI2XrwCG60to8iXP
lheGIBbGSfp6CrH0O602C0e38y+nllnY8ww8BB65orLs4pxbKIrgIe/OM0UEHGWrhUBHBwD
gVaKqc/vM54Bz71d/syxi0aWaK6lmlQrjP3T79Kx5maEJJ/eGRk9Kzi7m8kF3K/mJFCSOSW
B/lUcLuvLSYJ9v8+lUZJVZ1c5DAnoe/WpBvMOWdi3UE81TYi0srFSyh1HXrxirAlDyFlOBt
ByPpWeqMAMkgMMev41fjti+Nj5GOfapAki2sodAD3wOMVaRS0fDE8cEU+0hbJQqTtGDxzWk
lmrMgw/lDOTGMnv0BPrilcDK2MgOTj29abtZXA2OGxzuFaj2H7reFKYPpn8KpyW+wuwLkt/
F60XAWy0++1W8Npptsbi4ZWYIpGWCgscZ9gao+aXhW3fPl5yB6E09bi5sZQ9vM8Mm376MQR
kYIB+lQXEmI440hxg/f9QfemA+NSIZpzPCqx7VKFwHOc/dXuB39OKj+3FGyhb1BBxVcxM85
JU7j3HHHqacyxCFY9rgE9jnFAG5p955twFclcp87LXt/7O2j2l34v1bVLiPedLt2uYQegYd
DXgFk+2bKnJ4P1r6Q/Z7cNb+LVT5XaybAHU8Gm/hJa39DyPx5rMGt+OtU1SGOeFbqXzBDJN
5jrnsW781TtzPaaRhTjzMlwpH5Vz+o3c8er3Bfgh+dvYZ96fNc5i8uaZmQrujZD949v/1Vp
J6kRh7iSLTtHgvPN5blsxptG3GOSffpUp1FzCY5nhKKm2MMMD68VguxS1iKPuYnBBGdvp+d
ETElEl/1a9SBziouaWLr3CMqlfI3A9QxApuo3sMkym1iCttAduSGI9M1nFsKvzcnOc46UwA
yEFSc0mwsWoJPPkwEJPQcVq3Eo0/T0jjI85hx/s5H3j7+gqC3Yafpk9w8EbSlwkbtnKkZzj
nHf9KzxK8gd533SgZ5HXNCBq5EpJO1iWfuT6+1WggdNm4bjyRj9ajgiVmGMkE8jpx9anlZY
2zG480duuD/AFoGRSGS1keFwUMgAkTI4A5/wNIpTkJkKw5Gev4d6dIEYm4ChnIK7XJwpI6/
4VArswC4AcH5iPWkBJuVB/q+hxkmlcq67lJDHkj0pHYDpjpjJPX/AApm1ggww4ORQApfCYH
Vj83HSrM8q+YCsbRKQNmZNxA9M+1RJGsj7uF460dGCgcDn8O9ArCNy2QvXk571WkXKjbkDP
bmrGEAk39D905waibaqABiD7fhTTGQ7maJRgHaeM96t28o27f7h5G3/Oait4UnllWe5SFER
m3uCxYgZC4Hr0/GkAb768Aj5cnnp+tO4FvzRcTATSeUSfvt0x9KpyOU8xQwYBiquvIprs/K
E7mXJ9aW3u5I4fLcK0bcsjDg/wBRRcViFWYyfOg2DvU0SF0JAHpg8ZpzmMYXY2xup6ke1WY
47HbhJ5AxHp1ppA2VGGNvIwPven51PG8CwjagLdM1MLazH3bzIbjkcClNpblPmvUA7ZFMTk
iGacyLt8wMOcZoCeZFuHY7se1ElvaxIFW7EzljkIvT8aVNu4BVbA4+lJsErksMX3nyNw547
U6GN3uEijRpGchQi8szE4AHrSxHYud3zE9AetNQLHOHUEbQMENgg0rg0WJtOure5ntLqCS3
mtyUmSQYMTDqG9D7VctJYvPjjigaQgdaY8kl2qxoCkQ+ZtzEs7erepq0iGJDsbDeuOtFxDL
+/nulSFgUQHhCarm0d1VlaIAnk7hn8qlMKlX8yIuT91t2NrZ6+/FaNvpTNKiIh3Pz6mjcbS
MhLKSQiLlh6KOtbVxo8A0JZdwiugeMj7wrfFnY6Nbh7oDzuoTPNcje6yxvm2xyKoPCg1RD1
2KVxA9lMhmjD+ZhlUdGHvVN0RpCAACOg7AVfn1R76TfdQK6RgAMOCtUEQTOfKIJbgZOD1oZ
a7sEVmRiwOR0zTZImKIpO5ifyBq48UkMvkSssZwWPOc+g4qmJC77znjnPSpuNMs3li9m8cE
pOTGkpC9gwyB/KqzpgJl9xPbv71avbl724kuZeXPOAccAADH0wKpEHyQp4Jycev0ouFgeMM
EURgnPAyCaTy1DlDFsPQjOc4p5QNIirgyHgDqRSENvxjBHBFO4WLzWfneG3lWMb4JgcAeo/
wDrGn6RD9pjSRx8wJRSBgnHXNa/hY/aY9Ss3C/PbiVcnj5G/wACarYtrS5jigXc4OSFPAGf
50+lyG7OxraU0drHLHNAsjkg7m5x7DtRTRdPLcsirj5dwUYAx+NFBJz9jML7RLyHzSdiCQA
9c4wf6Vzl7KpiRSijy+XY85HpXRaD5k/nmciOIQN5ioOq9sY98Vg3tqkk0ywyFlYjHGeBUx
2N3uUmicW73AiVoAwTcP4Wx065/GnRW5UEsGOeQc5/OrdvpUpugPNizu29yfTNdFa6Nd216
klpMkzr86NgHn6H+tS2gsznY7d2Ujy8bccNWrZ2VzNbPPBE7QxMqO3YE9B+PNa0ej3ZkMYt
w5bCcOMk/wBas22n3UR8sRBQeQWPHBqWwsyXS9IknKgJg9sHJ/H2rtrLwpLcQRsEI7n/AOt
WDomrXVpOxWO2ZIs5zHkn9fX0rvLfxpqsUSpa2FnOMlQ7Qkg8D/aGOuKcZwWkxTU7e4jHvP
CMkcDu0ZBHPHeuK1DQpUm+zwRPJNI20KoyzseAoA9elen3fj2/NnK11pNgyxADjeu7PA7nk
ngVyl3q/wDa/wA7Wf2Ny6gOsrAKTxzkZzmnOdP7DCnGo3aSPMbmymgaWCVGSWF9jxyDayuD
grjsQex96pojohZmB6Z3DI+lejx+G7G4kEjxuQ2Tu3bmfn6ckf4etVrnwlYi9+zJLIFZQqo
rbtrYPHI5wQOuMVl7RG6pNnn90p+0hioTKgsAc9qhTAzyVJPUdK9Ni8FabdardrNFfqkKhA
FKnM3YZAJwf5c1aj+Hnha6v7dYdUntlEqwzqXXCAg5IZgAcEflQqibsS4WPM7NXjnGFUsvY
jIz7ivob9nm8Nx4x1W3WCOJru0IMacKDkZ+nFeR+IPDtjoPiW50/TNQ/tGyjbbFcFcF8Dk4
7c16f+z3MbT4s2q4H72N0wep4z/Srk/dMnqeOeJdLMPivUoi4RoblkCt3wazmSNLC4eW6SI
wgNGhQkyknkDHTA559K9L+LGlx2XxX12NI2SI3buAx5wTmuD1zSWYX0ukme+06y2ma78ryw
A3ALAnjJ4xWk3aTIp6wTOYF0TzGSMgc4608CRxyRg+h6Vr+FNEg1S8YTrm3TJdQSCxwT1HQ
YGa9PGnaFbQ3CWemWMm1FOXiB2jH945IJHU8c5rCVRLRHTGm3qeNCLauSMMemO1TxxsGAYr
hOcrXq8uh2TalCkem2+64BZUji3ELtBX64wc8Z55rZXStIkja/uNNt0MMY3BolG7IznA6Dq
enfGelR7W3Qbpu540u+7t3WWZo1gjJiRE3BmJGcnsMZ556VVMeQM7ic8kdBXtr+HfD92kCD
QDFIRsbkjBJ+UtjocA+3NSx+AfDV2FeCBiZMjy/OdFwFzkZ5wOB784qvaxF7Nni3mRwFRGM
sfv57UxEjchSeTznFelan4F0ODfILq60/zIWniSVd2VGQAM8kkjH415pIsiEqy7WHUdNtXG
alsZyi0MkeIOfkO4AjHT8aiWM5yVPT7w/Kp44zLIU85VIQv8zdAKt2kaKGV2wWwMe1WTcpw
xyY/dgDucipBC7nLnoMZ6VtQ2sWQAfoe1Sm0hKNlWPOT2FAGEEEJUlASM00RTF9ytg+gOAa
6H7LaoVfynfPctQIIT8iwoCedx5oAwGinIGQ3qO4FK6RPZEmFmn3DtxgVui3GDzz04Xms+6
gZVYKxyfWi47GEUkXHyELnBHfNWkDvEqFMkdwP0pY0RpDg5z2OetXrWzZxnfhc9KBbFUviD
yfs6HPG/uarpa8uxQZzzitk2p5VmwOw9Kd9nP3nO04OQO9AGK0LEkEncPu0mySIEEc9h61r
NbRsx3DJ9utItpnjYfYntTAydpZQ20bv4lNIrHa4ClsHgL1ArWk0+VCrTIwEg3LuXG5fUeo
qnLabCdo6jH4UAUGBjUELnPAFSxMxVTuOc9B6U6SDaiMPuKcHLc59PXFFug+0EjOzoB1xQB
aiWURhdo5Pbt6VIkDs3mbAzZ4GOKu29vmIHccHr7VfhtSPmRSq5yDjpSJKtnDK16luY3eVm
A8tEyT6Ae9dc/gDxfbWI1C/8M6rb2n3vOa0cKo9+K9p/Zk0TRJdY1rVLmJJdVt1jFt5oBKI
2dzr75AGf8a+gdOvfFs3i7UrTU9ItYdBjX/RLuObdJKfRl/PsMY71LlYei0PhLR9Ck1HUoV
nxFAuXJboQAauy30Gmz3U9ois5AjRj/CO9ewfFzwNfR+LtQu/DMMJtJo1kktYDtdZDy+0dO
eDgeprw5NNmnjdnQqoPIY4waVGtCo2oO9tx1KNSKUpqyexXLTX/AJ1zOQTHlt2Oc9gK4q5l
kmvWmdVLE8D09q7a6uobG0kjtyXdlwcjjHtXGTRs1w2AQGGc5yK0uKK6gqTPAQMlOW4HFS2
9qrSbfljUnG8k4X3q4ohCIkCyqQoEm4g5P+FSC2whKHBHr3oEzPuYkWR4jMtwFO1ZVyAwHp
nnFQiMNIECBQe49K1jaL1VtyjnPvVV4/LdGBJANJ6DSNOXQ0tbAvOymRrdbiCVTlZVPH5g5
BHtWG6MFG5MgL61vDUTdaNDpTxDbHMZUkx8yZHIz6d8e1RPZiSPZjO7jJGelARM+yRpdQga
OBIwgL4BLbiBmse7Nw8rs6nPJ64B5rqLMfYrl5ApUqhUfjxise8gQKcIVBOR3I9Pwo8yluT
eELs2viCy83pKxt29g4K/pkVUuhPa6zdQZ/eeaQADyfw/OqWWiuY5CxifcGznIB6/zFb2vN
C+tfa4xiG6jSYKeeWXJx+OatbGUk+a7NDSr5ImPmRLnZjLmiqtrZhh88oh44BGc+/tRTJsQ
aZBLDFdw2zbpRGQHIBUgEZz79KwY+ZGyzKSSuAfw4PrXaabDiG4cbIsRMcAHgDHQ+nFcfbw
Rtuldhvyfl/2c9qyT0OlrU7fwr4dXV2MkkbyMY8IkZG8t0yvrzjivSrT4NfEJIUmPhWeX5c
rudFbHv8AN1wTXl+hXs8dwixRlZYseWoPOcj9a/SOyydPtic5MS/yFZXd7DbcdT41Pwb8eB
CV8MXIcso3bkyMHnGGwOO9Rz/Bn4gyyGVvDl07McjLocD1PzfpX2tijFKwvavsfD+n/Bv4l
Wl1cy/8Irc7iPkIkjGTnp97itZPhB8Q2aSWbw7cvv4Kl4hhevUN/sivsrAooaTEqtuh8Y3n
w1+IKWU8k3g+4jtooyWLSRsVUdSBu9BXnLeXNLPuj3EjaVZ2woXkE/3sdMcV+gmtwG58P6j
bh9hltpY92M4ypGa+MNY8AN4f0R9Un1CO78gIpTyipc5xnOf51wYivSo1Iwk9ZbHoYWnOtG
U0tIlvw38O/GniCwTVtP0iO6szGyR/MnynABGSw59vpzXUw/C7xxCQZPDTSSFDF5vmJuQZG
CPm9O1etfAaQT/CS0lONxuJi20Y53enavUMCuxRujknVcZNI+P9b+H3iHQdPu9T1ayksYnm
RPNlZJFYBB129M4xnsM1zLpbwQQy2sAj8rzAXIznr39OAM/SvtnVdKstZ0i50vUIRLbXKFH
U/ofqDg18sfEDwTqfhaZ1QG5tvuKyRdVPTPoD3PrWc2oNX6mtKXtE1bVGNqXwi8ea0NM1jT
9GOpW93ZK5eRokKseeRkcgHj9a6v4c/CXxh4e8baTrN/oTW6QurSHz0IUHg5AJzxX0J4Min
h8C6FDcqyzLZRBlZtxB2jv3rfxW+6szlcrOyR4B48+EWreJPG13f2VhB5EoEgmcpy47ZPOD
XiHjrw5pnhizudN1Cya21KNFaeOQLIFPVT8nHORyfX8K+7sCvm74veAR4k8dX1w+pR20c0c
Y2i33NkJgEtnp3xXPisVToR9pVdkdGDo1K0vZU0fLXhBo7i58ghFilO1wQAvqCTg+mK9v07
4PeO5dFja28OxTW86JcI6XaxiYEDaCM54H6YrxnQ7ZbLWrqwuJMrFNJH5i8KxU4O4DPGOfX
tX6M+HiD4X0kqoA+xwkADGPkFWveY6rdM+YIvhH8QIDCkPh0RzIG/0iO6QDlTuHXPOcZ7ZN
PPwj+IL29ysmjuCWBRRcRnHOcgZAJz+WTX1hijFXyIwVdrofLo+E/jhI3nk0YyNNhTALtRy
MkM2Dj0/pWLrHhTxraG5OoeEtQmtiqqfKAKhAOT8vfkrxjjmvrzGKMGk4IPbPsfDAM4ijhn
jWGEIN0ckgV2GSVGDnnjafzryTU7BlZbjyy0U5cxN2bB5H4Hiv0X8U/D7wt4uhcarpUP2pk
ZVu40Cypkdcjr+Oa+RPiB8K9X+H+galbXgjurR51lt75SQHTdjG3+Fvm6D0J6VUFyu43JTR
4WURc/JgAD2roNE0y+1vVbbTbCES3t7KsMaZC7nJwBk8Csa5iO7JUk4xz3rr/hK0w+L3hIF
tytqkHGenzVvfRshxPTLL9n34k/dudEhT1P2qM5/Wpbn9n/4jEHytFhfPQfaoxj9a+0/woq
OZk83kfEq/AH4oYwdAgAB73kf+NOP7P/xPLAjQrb8byP8Axr7Y/Sj8aOZi5j470H4CeOYdU
jbWtDX7FuBk8m7iL477cnGfrXJfEv4W+JvCdm+u3+kR2ulGRYVKzq53NnAwDntX3iRnvXm3
xo8LR+LvhydIkvXs1+1RS+YihjxnjB+tZVKsaUXOeyNKalVmoRWrPz4dNs2R2PYdK9k0T4E
/EjVNHtNXsdJtZLa8hWaJmu0UlWGQcdq5H4h+BYfBE1gkWpSXq3wfJdAmzaRxx1zmvu/4bD
/i1PhXjH/Est+P+2YopYiFaCqU3dM0xFKVGbhNao+T2/Z3+J+0bdItMnqTepSj9nf4n4AOk
2ZHfN4lfbWDRzW3Mzm5j4lf9nL4lxykRaXZOFPDC9TB/Pmlf9nj4n7SRpNmfYXiZFfbOPej
HvRzMOc+Cdb+EnxN0uJJNT8MX11DbxhFaBhcCNB0UbSSAK4J7eFN4uEdHU4MeMNn0IPSv0z
285rzL4ofCTQ/HmkzXEFrDZ6/GpMF4ihTIeySY+8D0yeRRzMaaPgG8MksoEcQVV+UKB/nNP
0nS7y51i30uMI1zdSrBHGxwN7EAAnt1rptX05/DOqPY6rYTQ6hG20wSLgR9ixP8X4Ve8IWk
U3jnQJYYZFlF/E9xK7grKfNBG0AfKAMDqcmne6ui5KzsehW37OXxKjixJZaeG/6/F/wrUi/
Z78fjaZbWx46j7WMH9K+vsClxU8zM7nyxZfCH4paDcR3ehraWVxDkiaK9CsPbpyPaur+HPx
F8S+LrR9EvNUQaujOgcxrGZFHcEDGRzXvMihkZT3BFeK+DPB2m6P46tJrG7mYRSSNtZFGSV
I69e9cOLqU7KnOTi3tY7cJGT5pximorW5raJ8Otb0qG4+2arLqs00hk33EmSvsM15brnwT+
IuparcT2ltp1vBLKzqv2ofKCxI4219TjoKdWlHDxoyc47sitip1oqErWR8X618BPHGl6Jfa
rdx6e9vaQvPKEuSWKqMnAx14rw24hCyn5sgfNj29DX6V+JrJNR8J6tYSOyJc2skRZeoBUjI
r4n8efDnTfDfhWTVrW/up5klWMRyhdpB78c1NTGU6VWNKb1lsaUKFSrCdSKVol/R/2dfiJf
abbalA2lTW91Gs0bfbCdysMg/d9DWsP2bviMTyulj1/wBKP/xNe0/s6eKovEXwjtLEqyXOi
t9ikV33EqBlG+hBxj2r2Hiu1yZxydnsfGo/Zr+ImOW0of8Abyf/AImvIfEGh3uga/faDqMQ
jvLKQxSKpyCR3B7jnrX6UGvBfi18JNJ8QeJD4l+1XNtc3cQicRBdjOowGOeeRgH6VhWxEaM
OepsaUYSq1FCPU+bPAHgDW/HOtz6ZokcJkgi86V522Iq5AAyAecmvZbD9nXxUkIFxPpsbjJ
+WZmB68fd+ldx+zl4UbQ/B2o6vdQGO7v7pouRghIvl/Itur2+tL31RMnyu1j4+m/Zp8dyM5
W40kbjnmdv/AImuP8bfB3xR4C0Bdd1+fTTaCZYFSCZmdy3YAqPevvE4Arxf43eGrHxn/Zej
3moXVvFaFp2S3IAZmGATkdgD+dc+JxMMPT9pVehrh6VTEVFTpJXPhDXns/t8y6Z5rWysfLN
xgSEe+3jrWi8sV14UsrskCW1ka3bjoD8wPt1P5VsfFHwvoHgrVrLT9Ou7m6uJ4WmlE5UiMZ
wuMY64auR06SVtLuYi7BPkmKgdcNj+tdWHrRr0lUhsycVSdKo6ct0alvNLKDIr5XgZ9aKu2
Fot0zIpPA3fLwKK6DnOh0m2jltpWmBIaFjs6A4HQ4/zxXEbBFO+0DDkj6Ant6V3GmiOC1Yk
M2+PDD7xUMOo9s/zxiuJkUvM8LqCC5O5hyPlNcq2Om3vHSwqqmJXTmM5yg285z/wIV+kGm4
Ok2ZAwPITgdvlFfmvYCO5kiUSOV42qcgHJ+Y+oycV+lGmnOk2RAA/cJwP90VPUmrsi3RRRV
GBzF74vt7O9mtWs5GMTFSQw5xVX/hOrYLu+wS9cffFad34W0y8upLmUzeZI247XwKzP+EA0
3p/aWoAEAffT8/u14M6eZuT5ZpL5f5HsQnl3KueLv8A15lW78eW0trLCNPlBkQqDvBxkYrx
jx4qnwXeZ2gAocv0+8M1zviTxZrWl65d2cd+Yoop5IE8yJCcqzAZI9gOa5C+8W69rdrHp93
KtxbzOhdUiAAOcgE/hn8DXF9TxtWvCrXkmo/12PUjWwlKhOFFNcyPqL4ESeZ8KYDgZF1MDz
1+b07fSvUa8x+BxB+GMWM5+1zAk9TyMZ98Yr06vqY7I+Wn8TCuf8V+HbbxFoU1nNGrsVIXP
f2roKMD0qalNVIuEuoQm4SUkY3hiyOneFtMsCMG3t1jIxjGO1bNIBzS1UU0kmS3dthXk/jX
/kap/UKn8hXrFeXeObeRPEXn7SEkVSDj0GK8PPI82F9Gj28kaWK+TPjvUNNmsfEd7CsbFnm
eRAXClyeuDg+uPev0B8PCRfDGlLMNsotIdwxjB2DIx2r4UY30/wAS7yOGdYmWVikkgJVF3d
SOexHbv7V92eHyG8NaWwkEubSL5wchvkHOe9evSacV6I87E3u0+7NOiiitzkCiuO1LxdPp2
szWjWiSQxnGdxDdK6exvYr+yju4Sdkgzz1HtXHRxlGvOVOD1R01cNVpQVSa0exarG8S+G9J
8VeHrnRNZtEubW4XBVuqnswPYj1rZpD0rraurHOnZ3R+dvxP+H194D1uS2BM2nO7JDORyCP
4W98c57iqHwnmZPi34UiUJg6nb5yOR8wr69+MHhi11+3udOuEG2+g+Ru6SL91h+OK+QvhtD
NafGrwvbXaETw6tDE46EEPg15+DxLm6lGfxQ09V0Z6uJopQhVhtLX59T9IqKKK9E8kbI21C
3oM1xjeOArYOnHrj7//ANauzddykHoRiuen8HaLPE8Zjnj3/wAUcpDD6GvOxkMVO31aSXc7
cLLDRv8AWIt9rGTJ49CDP9mEj/rp/wDWrI13xZ/a+mGy+wmEFg24vnp+FHjLwZpmkeBtc1W
zv9TS5s7KWeJjdE7WVSQcEc818XXPxJ8cE4XxLOvYnav+FeXVwWY1Y+zlVVn5f8A9WjXy+M
lOFN3jr/Wp2vx34vPDx5I2TZHrytfYPw2OfhT4WPrpkH/oAr84dW8U6/4ingOtak18YM+Xv
xlM9eg9q/Rz4ZkN8J/CpHQ6ZB/6AK9rB4eWGw8KMt1c83HV1Xqyqx2f+R1tB6UUHoa6zzzh
Ne1nUbDxDKlvclY1CkIR8vSuw0+7S+0+3u4yGWZA+Qcisy88N2l9qhvbiWQ7gMoOAce9bcU
UUEKQwxrHGg2qqjAAry8JRrwq1J1X7reiO/E1aM6UIwXvJajxSGlpkrpHGZHYKqjJJ4xXqN
21OA+f/jR4RtfEH9opHDH9ugXz7aQjkNtyV+hr5r8G3Tf8JrokCJ5bNfQZCnJH7wda+rtdv
xqetXFyufLdsLn+6OK+cvCmhhPiFZXszrHF/aaGMdyPNGMe1eDk9aU5Vor4b3Xzue/mdD2V
KjKW9tflY+9qKKK948Aa3Q/SvN/DwH/CWRnvvf8Aka9JbofpXnOgKF8VR/77/wAjXgZkv9o
oPz/VHsZe/wBzW9P8z0YUtIKWvfPHKWqf8ge8/wCuL/yNfLXxdBPw6uFyAfPi/nX1Nqn/AC
CLv/ri/wDKvlv4qo0vw8uUHXzouB35r5vMf9+w/r+p9Fln+6V/66HPfszeIxo/xJm0WaQpb
6zB5SgnjzUyyn6kbhX2h6V+aOj6jcaD4hstasyRPYzpNFj1U5/p+tfpBouqW2t6FYavZsGg
vYEnQ5zwwzivpXueBJdS/WTr2nnUdIkhQfvFIdPqK1qKxq0o1YOEtmEJunNTjuitYWkVjp8
FrCoVI1AwBjnufxPNWaKQ1cUopRRLbbuxHIC5JwB3rxfX706jrl3cqQUd9qn/AGRwK9S8R3
osPD91OD8xXYv1PFfOnj/WzoHgHVtQjlVJ/KMUOT/G/wAo/mT+FfK55N1qtPCwer/4Y+myW
CpwqYqXT/h/8j5c+IGsnxB471XU9weJZzDCD/zzT5V/kT+NY2nuwY+WUcuGjx14I6/nis6V
2WNk3MXyec96ZbXxtZ4vJTeQ4O3oB0r7ClBUqahHpofO1ZupNzlu3c7zRr+OTdLGirLtCuo
HSiudtGZriWWz3jzPmwh5AJ6ce9FbGFjvo2gtNMum3y7xkLn+IE8k/U55ri2P+nyMUGN2Of
6H9MV6EkIeyEbrGE2AKQcljg4XJxn6/hXDy4W4uf3J6jjPcZP9K44vTU7l8WhqWIJmVhCxl
B3bwSOh5wP85r9JtMIOkWRHTyE/9BFfnXpjkMZJIhFIu2MEcZz6A96/RTTV26TZDOcQIP8A
x0UluRW2LdFFFWcwmaTnriuA1SfWYtUvVia6ETSHBUHAA9Kw21XUhnddXikeof8AwrwambO
MnFUmz2IZY5RUudanO+K9MsXu9ZleygZ2875/KBYHnmvnSEATpGP3cjgBBHtIY9eg64Hr0r
6M1qRP7MvmnWXcYn3F4n9OT096+coZvJmMVyUdGII6gF+Oh65z06CuXJ1UvUdRPV9T0sy5e
WmoO9l0Pr/4HhF+F0CpGUK3M24nHzHOd3HrkV6ZXl/wMDf8KujYljvu5mG4Y7jt2r1CvpYb
anzFT4mFBozUJuoVuxalsSsm8Ke4puSW5KV9iaikyKWqEFcr4hgg1l59PjAF9aASRg/xqRy
K6qvMPFF9cWHjd7i3k2OioQe3T+VeVmlVU6K5ldN2fpqepllGVWt7js0ro+V7q2mtvibcrJ
bxuFlZdshx/eUjjknqR9BX3J4fz/wjWlhhg/ZIuP8AgAr5m8US+HPFXiybXdDhez1m3Km/s
pBxcEAhnQdyMcjuDmvprQSp8O6aUXaptoyB6DaK76cUkrbWOStJy1krO5pUUUVscx5h4isr
y48RXf2e2klYt8oCkgnFdb4N0rUdI8JWdlq1x597zJK3oWOdv4ZA/CuhxSjgV52FwMcPUnU
Tu5fgd2Ixkq1OFJqyiFBoprHCkngeteg7dThPO/iFKn9pWcQOWWJiR9TXyVHapZ/tV6aiDC
vrNtLnHdip/ma+lfEl/wD2nr11PE26Mfu0+g4/xr5ptL0al+07prxQxFIdegUTc72C7V29c
YyCenWvlcuq+1zCvUjtY+oxlL2WAowlvf8A4J9+UUUV9WfLgaT8abLny229cGvKruLW4I5Z
nivzGhydqu5x7AcmvNxmMeGcUoOV+x3YXCrEXvNRt3PR9ZVX0G/VlDKYHBDDIPBr5N+MVhZ
xfDa4eG0hjcXEXKRhTjJzyBXqr6heuhRrbWCCOQbOfB/8drzL4xM7fDmdGsr2HdcREPPaSR
r1PGWUDNeJKrXxOMpTdNxSep7tKhTw2Gqx502z5gt2tWuRjIwK/S34ZYPwm8KkdP7Mg/8AQ
BX5oNHJFNIduVHBxzX6W/C85+EfhQ/9QyD/ANAFfYS2R8zKNkdfQelFBGRioMhBS1594g1f
UNM8VN9muGCYU+WT8p46Yrq/D+vad4j0eLU9MuEnhZmjYoc7XU4ZT7ggiuDD42FepOklZxO
ythJ0acKr2ka1YHimxvL/AEVks5GDIdzRj/loPSt+kNdVamqtNwlszClUdKaqR3R89+Mtd0
7wRoUs17NG+qTxkW9vnlc/xsOwFfM9j4qubjxvpL79ka6hAzsDyQJFz9K+hf2gvALX3ma7Y
RFryGMyEDP72MfeX6jqPbIr5SRQjqyKS6N8pH97qK48thTp050obp2Z346dStONWbuuh+om
aWub8D69F4n8B6LrsL5+1WqM4/uuBhwfowNdJXonl7OwhGRiuX03w7PZ6615JKjRKWK46nP
rXU0VzVcNCrOM57x2NqdadOMox2e4g6UtFFdJiUNXkEei3rt0ELfyr5n+JEXneBrhFXcTJH
/6FX0B4zv0tfD0kG7ElyfLA9uprxDxZALvQTb/AN6RT+XJr5jGS9rmdGmulv8AM+lwEeTAV
aj2Z82T2TJLtKAADI9vfNfXf7NniRtV+HMmg3EmbjRpjGoPXynyy/kdwr501TST85CknpgH
r9K7H4E62/h74o29rK5FtqiGzcHpu+9GcfUY/Gvq5xsfP7o+yKKQGlrMyCkNLSE4oA8/+IN
8Q9rYI2cZkcfoK+UPj1rLeXpnh6Nhnm8lGen8KD/0I19C+IdQOoa1dXGfkL7U56KOK+NPiB
4gm8Q+LdUk3R/YxckQttG4qo2D5uuMDp6nNfJZevrmZTxD2jt+SPrcUvqmXQo9Zf8ADnn9/
nClWUFvTJJpttaoZFe6kESAZ5PJ/CnzMpkXy0OBzuYgn8PSmwIgvW81Hmycln7CvtUfKM6G
21KTf5enROiKuNwGS1FOgglgy7SD5wNqIccetFURc9EiWey0qaaSR3AVFQrxlV7k++cVxnn
yDU5lSMGVjuHy9AM/49a62eN0smiRUIBKushw2GHG0DgfjxzXNwW/nX8sCybZwvCnoR3znj
2rhTXLodZegu5prmAiEbN2D1YsfT/PrX6QaZ/yCLLPH7hO2P4RX5x6fEzLK32YtswyA/Luy
e2fp068V9oaJ8bfA9z9g0uOW++0tHHHzbELuwBjJP1ouo6sU4uSSjqz1jIozXNDxpoeM+dL
/wB+zS/8JroP/PWX/v2a4/7RwnWovvL+o4n/AJ9v7jo6K53/AITLQ8Z86XH/AFzNJ/wmmhD
/AJbS/wDfs0f2jhP+fi+8X1LE/wDPt/camtRST6BqMMJxJJbSIpJ6EqQK+Ir7wH4nsdMN1J
FbsIQPMVJtx5IBIAHrz9K+xLnxjoslrKiySkshA/dn0rwX4ggf8ITekE5DRkbepO8YHFeZi
cyi8RShQkmm9T1sFgpRpVJVotNLQ9R+A0E0HwogW42iQ3c5ZVz8vzY/HpnPvXqWa+ePhp8V
/C/hXwFb2GszXhuTcMcJDuADYwAcjivW7fx94furWO5jecJIocBoiCAfWvaniaVJJ1JWueP
7CrUk1Ti36HV5Ga4bxpeTWGr6ddQOVeNGI5681pf8JzoRHDzfXy65DxbrllrFzbSWTOViQh
ty45Jrws2x9CeGapVE5XW3qetlmCrRxC9rB213XkegaFrllrtkbi1lUvC3lzxg8xvgHB/Ag
itfIr41sfiXeeBfjpql1IZLjSmWG2vbdB95do2sozyynn1PSvo3w/8AFfwl4l0v+0NNludg
ba0csW10PuMnFevSxUY4eNSs7XS1POrYWXtpQpK6TZ3ua8l8dADxVNk9UTj8K7M+N9GAyfP
/AO/dcB4l1K31bXpLu2LeUyqBuGDwK8TOMbQq0FGnNN3/AEZ7OTYatSxDlUi0rP8AQ+atfl
1PSfHiXdjM0VylxvgEqgDG7g57gmvu3SZ2udGsblwA8tvHIwAxyVBNfD2o2yah4ot7KK4Md
vLcS+bIxMhwr5OMjg4HrgcGvq/wd8QvC2rraaDp9xOtxBAI1Fwm3eUABAPc19JSl+7i/I8L
EazfqegZorm7nxlpNpcNBMs6uvH3P/r1D/wneh/9N/8Avj/69c8sww0XaVRXKWCxMldQf3H
VUZFcsfHOigZAnP8AwAf41TuPH9qoItbKRz6uwUVlLNcJFXdRFxy7FSdlTZ2ZIzkniuI8Ze
JRb2502zYlpR88q9AO4B9a5nV/Feramhi80W0PdIuN31PWuXuPE+laPbiDXLgG2c4EanMoP
+wPX614mKzX61fD4ZPXqe3hcp9haviGtOn9fkZvijWv+Ef8L3upj5rhIyIEz9+Qj5R/n0r5
i+Fd9czfGLwrLLKzvLq0LMxPLEyAn+dd78TxrF3r1nd3csU2iHM2nXMEn7to+M9eC5HBFeW
eD9Tt/DPxF0bVL9JWi0zUo55YkGWCo+SBnvjivWyrL3g6MlP45bnFmWNWJqJw+FbH6mZFFe
L+Fv2j/A3i3Xho2nWeqxXJjaTM0KBcKMnoxrvR480XGdtx/wB8D/Gu2tjKFCXJVmkzy6eFr
1Y80INo6s0lcp/wnmi/3Lj/AL4H+NH/AAnmi/8APO4/75H+NYf2pg/+fiNf7PxX/PtnV/jX
l3x38N3/AIr+Fcuk6dPFDObuGUNKSFwpORxXTf8ACeaPu2+VcZ/3R/jWP4m8UafqmivZQJM
JC6sNy8cGsMRmtBUpOlUXNbQ3w+X13ViqkHa6ufCfjPwZqvgma1GoXMExvAwQQE8bcZzkD1
r7/wDhbn/hUPhPIwf7Mg/9AFfG/wC0MH/4p3D9fPGD3+7XqfgH9pfwXongnw94YudK1aS7s
rWG0eREQoWACkg7s4rrwFedfCwq1N3cWY0Y0q8qVNaXX5H1NkUZrkv+E70jIzFcf98j/GlH
jzSC2BFcfkP8az/tPCdaiMf7PxX/AD7ZzPjGRU8USFuflXj8K5P9nTVpJJPF+huxKQ37XUQ
PYOzBv1UVta9qFtq2ttfxh1jO0bW68DH868I+H/xZsPh58Q/Ed5q1lPcWU4kgSK127gwlzk
7iO2R+NedlXLPEV5xd9f1Z6uZQcMJRhJa2/wAj7bzSE15n4S+M/h3xfpEmo2NjewLHKYmSY
LkHAPYkd66A+PNLH/LvcfkP8a9Wpj8NSk4Tmk0eTDA4icVKMG0xPHdoJtDS5C5MDjPup4P9
K+GfG3h2PQPFl7axZ+zF/OhA6hW5H1wcivtXWfGGm6jo11ZJbzK0q4BYDAOa+YvjPZqZtJ1
RQATvt2I9vmH9a8qji6TzH9zK6mtfVHqvC1FgH7WNnF/gzpv2f/ibF4dum8Ja7OItMvpN9r
O7cQSngqT2VuOex+tfWispUMCCDyCO9fm/ZTxKw8wA8dO5Hevcvhx8Y73w3HHpGp3JvdMwP
K80lmgHoD12+3avpJ+6rnhKDm7I+sMijIrjLD4h6NewJMEfY4yHjIkU/Qir7eMtFCgh5jns
I64VjsO18aN3gcSnbkZ0mar3V3b2ds9zcyrFEgyWauQvPH8CqVs7J3b1lIAH4CuM1XV9Q1m
UfbLg7Qcqg4VfoK87FZzRpq1L3pfgehhcmr1Xer7sfxLGvaxLrmqGULtgT5YkPYev1NZ13p
bPpoMikFxuUMK6Dw/4YuryVLu+Uw2a888GX2Ht71reIHthHtVF+TgY/hH+FXkWBnOu8ZXWr
2+fUWeY+nRorBYd6dTwfV9GDbmEYzngqM/5/GuIubO4sL5L60Vknt5VkRlPRlORj8a9n1No
JfMaI4Lf3eK821nam9wmAO+Mf/rr66tTXQ+cw9Rn1z4d1eLXfDWnavEQVuoFkOOzY+Yfgci
tXIr5l8DfGew8G+FzpGoadcXiRSs0TQuo2KeSuD75NexW3xH0u7tobmC0naOZA6kEcgjNeL
iMRSw9vaytc9GlhatZv2Ub2O4rH8SX/wDZ2gXNwD+8K7E+p4rF/wCE/sh0sJyPqK53xR4nT
WraCCCB4URtzByPmPavHxma4f2E1SneVtD0cJlmIdaPtIWjfU8w8d60dF8FapfxsBL5RiiA
7u/yj+ZP4V8gXBfkjDAZ6Dp6mvevjlq37rS9EhfPJuplx/wFc/qa8NunUqQFyAwwK2yDDOl
hud7y1Ns5re0xHIto6GL5ZuAUjQAN0fPJ+la+m2Ump6pFYtErBm2qS23nHc1Sd1EjrJGMYx
krjA9q2tEvdPs7pZbq3MwhZZAqsV3gHkZ9+lfRJHgs2bm1fTtUNtb7GkMSO6qc7MgcZNFZa
a3O9/eX+1WluX3sqHCrnPA9h0opmR2kluE0vltx6kk5wMHAAHGD+dc26iTUJPMRmJU7Qrgc
jHX8q6a4VHsH2mNI2j8xBkjDcDnr82MZ+lcnIxTVUIyysMuvXH5etcEVod99TqbKGBbdJsj
IJbdJkNu7kc1pafffYtQttQiCkxSFxHkHeQQTz9M5z+dULQFoRIiIFC4Hpwep9f8A9dTFlI
eePaxKhx5JBJHU8njtxxUOKknGWzNE3F3W56Q3xF1mFGW40i2ilGWyXbaF4IJ/MD3PFNHxK
1j7Skf9n2kiNIUyhc5AGQc+/p2rzuUXUsRSOZUyyuH6KSBzjHp154rQjtY7uRUZJVbzAwVG
OC2flYnOMkgfjXmf2XhF/wAu0drzDFdJHbJ8TNTaG2m/s20/eswKh3+UA9c/TP5VsJ46uRa
NLLYxHAbJUsMAAHOO/U9xXQeFvgdea7p9vfeKLyXT4nG4W8UYWbGeD6Jx7E89q9V074T+Bd
NYPHovnygKDJPKzF9vTPOD+VUspwr+wZyzSutOc+ek+Jcs9m15a2dvPagNiQbhjHqD0+lZV
943ufEWjyW0Njbi1lYHzFDE47kA+hz+VfUbfDHwJt2x+GrWEZJKxZQNk55AOD+Ncrf/AAH8
Jy86TdX2lHnCxsHRcn0I/rWscsw8GpRgroiWZVpxcZSdmfM6wNJbJPcXRWSMKfMTP3AMZA7
nqfbFdpY+MrtLWK0tbW3kMMXIXIyB0A9/un8a6HWvgf4l0SMTaQkWrwoB8kTFX3ZGW2see5
4POa4OSynsrm4jvYRayxtIssEoKOAT/dPfjPGM9q0r4enVSVWNyaGInSu6Ttc2pfHWsQSRh
7Czl8xN+1HKY9Ryew9uccU25+IF6qsba0glVBuYlHXIH3sZIxzjr2/KuKljN9rxeNiLiRFR
YmB+Yk+/GcDH481duoLgQ5KSQsAD5ZHI6qCRjB6cjvkVxLK8K/sI6v7RxP8AO/wOZ8dxzL4
tkv7tImbUVilxEScYAH4HPuetT+FvFeoeHdSmns40dJlWIwS/d5PGSPT1/Wl8UWsba68jKF
eRMoOAOTzx27fkaoWtttlSZoYkVflyoyenYDivSqUKbh7Nr3drHLSrzv7RP3t7npsPxH1eT
zENrZvNESzEKyrt+uT7c9vSq8nxG1pCSlhbNtOSdpJAx6A5zyDn0rkIrUXD28kgRgAISASd
oIwccckcH8hU9vbLazLE0BRZXDRtI5dhwByw6ZwMe5HbmuH+zsL/ACI6HmGKtpNi6bevd+N
NJlXyHeUz3BQ5RclSWJBBPJwNuDnBrf0rUm07WYNUguW+1iYS+WBhVx1Ocew47Y6VyMczw+
MrW4FqSIhuWNeHjznjPQDg9eTxW7Moe9uY7h0aRiW81yEjfIyMLxnAKjnI6+td6soqJwO9+
ZnsWueLJdQi/tC1FsF4MnUnPfA7cdz61yM3jDVxYyzQ21oykfumydrHdjAJPJHfFZWlasmm
3u6+RhHI6xvHJtKqh6ltvY84HbFXvFnh+ezjtfsuLrTb6I3cEsSgFVbjIPAyp2gg89TzWE8
vwtX33BXN4Y/E02oc+hWsfHviO7uLdRp9o6TRthY1bdvBOQeem3Bq5deM9QgcbhFFDGwEk3
lFkbJIGADkHjn68VxlvBIL+eaSASRyBlmiJChXB3ZyD82R61I8LT2k1u1/NJcTuuPtGGZlL
Zf5f4SFIHPX8a5nl2F/kR0/X8T/ADs37rxTrUMImmvoSscgJ2sImPIBUj09/wCdcJfX9y9/
NetFPJ9smY7mkARGxls5GPu/L9Rmtu9mhE0091uvCm0PnCoDnczbRyAQBkY4yOc1m3Qka1n
894Xsy3nGBN5DbQzAg4JDDjjPzY5renRp0/gikYVa06ivJtkXg3xfpNvYyeC/GCCfw1fS7U
uVwxsZjwJU9umR0PNcN4/8Ban4C8UyabqTi6imHm2t4vKXMRHyup703VY8I5aTZHcuJFGAq
AHkAD8vzr1n4eanpvxI0Ob4T+LJCb2JSdBvpDzGw/5ZbuuCB/OvVg9LPY86omnzI8U8K+JL
7wdro1vTkhluUiaMiYblw3HY9a70/Hfxkcf6DpoB6Yhbn/x6uE1jRL7w/wCItR0PWLR7e5t
JWjeJj90g8deoxjnvWY0Ehkwo3g85XGT9K5q2CoVpc1WCb8zspYutSio05NI9O/4Xx4yyCL
LTDn0hb/4qo/8AhfXjNZ1RbHTCW7eQ2f8A0KvMgh2cqBtJ5x2xUMuRD8h8uUnG71FYf2Zg/
wDn2jT+0MV/Oz1o/HnxehKtb6duzzi3OM+md1JH8evFkmcWumgjsYj/APFV4szOYyo27T0J
NEU0iMAyqO+BjOapZZhP+faJ/tDFL/l4zuvGfjzVfGcdp/agt0Npu8v7Mm37x5yST6CuYg8
y3vIZI/mMbrIuDkEg96pBZI3JG1N4y6k/5xTGvHCDZJhR7dBXbTpQpQ9nBWj2OWdWc5+0k7
vue3H42eMEO5100eoFuT/7NVZ/jp40LApDpqr2HkE5/wDHq8dikG9pE5VTz3z7U8l5pAEHD
YCgD9K4/wCzMJ/z7R0rH4n+dnuekfFzxrq7SMJtJhEabtzwkAcZ9fbp615TdNcXeuzSTgx/
a7gtI6g43MecD0yarxie1iBKypH/AHU4z9ap7nO15Q5AHG0dK6KGGo0W3SilfsY1sTVqpKp
K9j0Tw7461zwLFdaVY+SFe4+YTx7yGX5Tjn2rVl+NnjMMTmw2btufs369a8njmE0xJJJcHa
W6j86gurhi3lqTuI+Y55P/ANes6mAw1STnOCbZdPGYiC5Yzdj1mb44eLxKIz9gHHX7P1P51
heJfiXrfiexisNVa3EEcgmVoYfLOcY7/WvOJp3DCN1HPXjjtSG5UlSpGWwAewpQwGGpyU4Q
Sa8ip4zETjySm2jq4dSP+sdlcHjAPf8AwrTi1XOVSRmYgDHT/IFcTBOHJDFgAenQEVoLOd6
bRxycA4OPwrtZyNHpukeMNW0p0FhfSQdCQGyr8dx0xXc6b8Vta4E0VtOOAW2EZ/I14XbXkk
LIJMKsuFCDgkZ6H2/+tWrFqMaSnaNgOWC9SFz/ADrmqYSjV1qRTOmli61JcsJOx9H6b4+iv
2WO4tYxk9Y85H5122jajCGWcLFcDIIORuH4V8u22qiJkIGPQ45x2ruNG8SywyoqyH8+nP8A
n861oYPC05XVNX9DHEYnFVY29o7H1MniiPyCr/eA6H+VcD4j16KVJGWVwDwVB6+3tWBZeK7
HVLdINRkW2mICx3HbPo3+NcZ4tuNR0qWSOVDsHGSODzxj19c16vNGC908NUHKXvMg1nWpkZ
9jh1XkEH14/CuRm8UOHKTkTRk85rJ1HU3l3lXw7AAjOfrXMXl78+WYsnRSBz1x+VccpNnqK
lGK0OymhtNSieTTphG5H+qbr+GadafEHxn4dgh0ffGIUXZH5sAYrznr39K88GoMLkmGTbIO
pz1/Cur0nxbbu0Wn69ardWavvO7/AFgwCAFbqOuce1YVaNOsrVI3Xma061Wi705WNST4ueM
w7lNRtiqkji3Xmo5fi34yQjfqMIBBIP2ZMg/w1jXPhuzuleXRL4ShiD5Uxwy/41zupWV7Z3
DC6gZGXncRwa5ll2F6019x0f2hiH/y8f3kuv8AiDU/EOqPqGqXIlupFCs20KAo4GBWDcOfK
dyR8pyOcbeaS7Ds+E5PGB0NZ9wS0uzlT1IPH/6664xUFyxVkc0pOT5pO7Fnu3uCrsPmRNuT
jkipdOt7i41CK3Rg7yMFUcHrx3rMmmIZkC4AII3EcVoWd1JEkkyuq7UPzAevGB6VaJZ0Atm
mkupNPiDqsgQLt5Awef0oqXw1c73nEZYHapOPyoqiDt4RG9rcySlVESnamPlXoFH1rn4mR9
WmZgqyQqMcYztPJ4+lb0AMdncbUTY1uCDhgeeFHpkYrlbdZJNbjkRCAVIY7evJOT+VcS+E6
ludIJJYB+6t3Yt8/UjORnGD0GB+dW4kbzIEEBSYHC5fhDj5lbbwAMHHY4qK28qaFllfPznD
s54bB69sce1XLeWBZjK0hdVfO0KSVPQY9SM/rWb2NTctEsU0aRdR85rkSxxrIFCqYeSzjHc
ngL6fSu/+CmgRa743ja8QSwaYhuGQgAbg2IwV/Xn+7XmaecQCnETgKoM2Vc5Ibrxn1HevdP
2epYodV1q3kCJLPBG0QUEb0ViCcH/eGcUlrYzlfU+hwOKWkzxS10HIITgU0OG6EH1waqata
S3ulzW0MpikcYDA4ry2a+uvDepJBcXYtLlj8iySbfN57A9RXk43HywkkvZtxfVHoYXBrERd
ppPsev8AWuB+Kcfh2HwTeahrelR38yIY7f5D5gc9MMBkAdT24ro9A16LWLIsQEuI8b0/qPa
uB8WaydV1QxxMfssBKJg/ePc1njM0pUcOqsNebb9TTCYCpWrulLS254T4W0xdX8UaRpcRVp
3uAj/IAI1B+Zc/xDB4P619Kah8JPA2pZJ0lraQMHEkErAhgQQecj+Edq8r+G0Wj6p8aS1jb
W6JYQyzAxY/etwpfjjgnFfR4rvwz56am1a5z4pKE+SLvbqeB+JP2b9P1K7e90jxJcW85wQt
3H5w/MEEflXIz/s/+MrB/MjfT9TWMHasMpiY/gwHfHevqvFJXU0nuYKrJHx5P4B8Vaa0x1P
QLqMMfNkIi3q2emWUYyCMH2rnGikErOjGKR8xiOYhZFJzzggcDI4PNfc3PpVC90bStSH/AB
MNMtLrv+9hVj+orN0+w1V7nwI3mQeJJZIirvLsXliV4Bxx1P0royytcTyujXMMQOGJi2Bcj
cBkcjgjkAjA5r6e134NfDnUVe8m0P7DLEpfzbOZoSMZPY4/SvknUrTV7TUJbi4vtkiliAhJ
do8ZAI+mOc45qJJxNozU1ZG7bFblVOlD5d/+rKiPI25Y5HIx+p7V0Om6le6toU3hSGJ550I
+yEqrl2J2lCAenGefqan8K/Dfxh4g8Of29pktvexMSmy5G2RmAAIGf4RkjOQeK1fDWjeP/A
OrHUH0AySwo8Qa4gMqFexVkPB9zVRT3JcVe256ZpHwT8Ojw5DFriSyaxJHi5ureZlJJO7b6
MAfUetYev8Awc0TRLI6jD4oSxhh3MBqEalWJB6lcE8nOMGtzTPibrWrWkkh0JbBQSqzSM2X
I64Qgfqa4jxT4etfFcpn1W7vHmVg6y+ecJyOADwBx6V5OIzXDUansnds9KhlmJqx59EjyrU
kNlY37RXsd/Cj/PcyKI0kyOFCn5hgA4/xNZjvejS1uxaq8rRqkcbuF3fK2cdgPlJz1OMe9b
2q2OnWLTWukeIZJZIpxMVng+0LG3IKjkA5988jjpXM6XDfX2iJNHrCWL25YQt5SjlnwcYH3
iw+6OgyerV2UpxnHnWxhVg6cuV7nB+KZLicEEOBDtCLkbTkckY6njnGAD2qn4Yu7mLW/wC0
7aRra5tXSWN1JDBwwIK8dee9dm3hTUVS8eSLytsayXETtv2ITlcrztOeuT25rjrRVthcvCg
3CU5LHBXnjH5V3p2ic/Kmz6t1vS7D4v8AgC18Wx2Sf8JFpSp/aFrFGrNcJjhgpGSwHIB9x6
V4n4i8JRtqkz6YiGDavzRrs+cL8wx2Pr71ueE/Fk/ha/OsWU80U8hRiqscTIT86EYAJYDjs
D9a9g1XRbEodetVW40/UYVkFxjHmNk4YjsSpwcd1NFL35JN6mM/3cW3sfImq6LNasN6YXnB
ZeB9a5m6gwu9QB83C9WBP9K9w8bW9oZGaMDaMrgDpxXkN7thmEhSPaRncPpWzVnYlPmVznZ
IdjBShEZJJB/nVeOZUlUruKqP8kVp38scZKxqcFRwxyelY+Ed8klFPGDzTBk4kBdwR5gHPP
8AnmniZdrGJNmB36fTFCSxOYYTbInlAozpkGQ5Jy2T2Bxx2ra8QaXo1pomh3emXqy3F3CzX
UXmFmjcMcZwPl4xgc00S9DHSUkBQVx3GOuK7PwFZ2N/rkUeoBUjLDJNcfZ2U95dLaW6CSTl
gpcKOASeSR2BrU0q/NteCRTtYAHPQfX60bFdD6D+IPhvwpYeG4p7OVTNt3cHvXgUt+Et5YR
ao8skgCyZ5C46Yrd1TXbvULYQyTl1AB59e/6Vz7rFhLpSE2/MpA6t2puSk9EZxi4rV3FTMd
uspRVJyQrdOKy3dsGVyrYBI46H61cvZTeyNcu20swYj/a6HpTZbfzLPAch2PIA7CpK2MyTk
b8E5HysOaaQRwECr0yT0NTOhZtjdh8o/rVdSqn5AC2c464oKRYjRtwIZCGOT838q1I7G9/s
eTUzG0dsj+V5mcHcRkDHWse3AEw3nG7lc967jRGtL6G50HUZGtnvIciftvVsrkenamiXJpG
Il/I+kwWrwW6i3leUSqg82TfgEM3dRjgduafBM7TFGbcvQEk5FUtRtl0+8a0d1Yrg5HQjsa
ZFPH5pUnKgYIHHtQxra6OstXmkLBWZygyynq30roLK/dUEYCgr36EfhXH2F2qlAzBGDAxOe
3rmustkj1GAyKQl3D800XZh6ikNeZ0rXsrWWUfK92GT+GK6Dw54psNbtR4R8T3AjSX5LPUJ
DgROeiO3909vT6VxunaklqwjukL2snEnHzL7/hUuueGJjpb6rp7i6scfOynPl56E/wCNUrs
zly7MwfFem3/h7XbrSr1WjmgfG1+Tx0I9Qa5a5uDKNzjaRkg9voK9NsbuLx/oC+HtWmkHiX
Tom/sy5IDNfRgcQMSeXHY9SOOuK8tuUliYwyRbZI32suTlT349aVrlRbtZiXN4xuFkncvI6
KXYgZJx7e1aEiLNZx3SsqsxKKpOOgFc5OSx+ddwxjk5FaeoB4NN09EbapjZ2HXOTTQmXrfU
XjhLMxV0+4w6g1uw63d3MXk3jJfxjPb5vzrj7a6CyIr58ledxHJ+pq0JBuke2m2nsBx+NVc
mxq3dhpd8rG0n+zyCQqI34JIAz1rnr7SbuGQjYJtoxnvmpZri5jCvLGs0TFvm6HJxSW949q
4JneHGSsbjOfzpbhsc1LFKZsSJtxk/NWzqNtp9loVmLPVFvZbpBJOghaP7M4/5Zkn731HHN
abXWm3kxS4tSBGvzMg5x6+/OBVa80y0uiEs7iJ2SMSMucEZPQii1h8xT0XUJbCR3jUEsm05
HvRT7Wylt53jli7ZHXoT/wDWoqrMm56npMZbTWSZ94JAUk7s9jgcYplhpy3NrqN1byeVdWz
IWQgZZGyrHn04/OrOmPD5Z+VZHC8NuBwAAeOncZ6etV4mguL+6kuCzyyMS7E/IOOBx0PvzX
np6HYkNjs4vLeYHzJCNuG424PBwD+P05q8lnHIzSK4TyvmmZELFMDOeeTyT745pku0Qif77
8jcAANo6gnHSp7QmUyjyWjYpufczcA4yFPpwM9ODUM1uTR2qxxC0DEoFZlKSfMBwQDnp1PX
pmui8K+Ir3wt4qtdW0q4AED5lVQSrxHGY2+oOc4GOvasVBBiO8dmcKP9Yf7uOSF4BHofbmv
pXwT8M7S6+Fd1b6kvl3muRLKshGWgA5iI9xwSPwpJN7ESaWsj1HRtastc06G9spAUkUMV7r
kZ5rSUkr82AfavmzR9Y1X4e6gNJ8Rk6e6SN5Mm4sPLzjd6eWT09K9x0DxNDq5WBwFmK7lZT
lZB6g1y08Y41fYV1Z9H0f8AwSquF9z2tF3j17o6M1ieJPCuieK9N+w6zZrMqHfFIOHhb+8r
dj+h71uCivSOC73R4Df6Nr/wvlJjnm1DRrycW6TrwbdGBzv9OfwPtXJePPE0eh6XFaRORcX
oK+Yp/wBTH/FJ3+g96+pri3hureS3uI1lhkUq6MMhga+K/HWhPZfE3VNJUPcrZ4jhDt84j6
qq9z1//XXiYvLKU6sKuyXToz3cHj6ipypPd9T179ni0spbXVtWgs40ciKAzJxvbBaTIySDu
wT9ele9Cvj7wj4s1fQGhsvD2qSw21w4J2xqYy3y7srj7xGMemDxzX0PoXizUL3UoLGWGOQO
cFhwQK6Z46lQlGnO95HH9Tq1oyqx2W53dFIOtLXpnnBRR0ooAxvE8oi8MagWxhoSmD33cf1
r5S8ZWukaff21vFblJJkJdYi25R91QvBHr8ua+l/H1z5eixW2cedJyPUDn/CvnHV7Q614/G
mxRLIzNHb5UkMpGCDnIxgtnIr5+dWdTM/Zp6Rjr8z3KNOMMA5yWsnofRnw10ltH+GuiWMoY
S+QJHySeWO7v9a6/H1qO1hW2tILZPuxIqD8Bipq99KyseJJ3dyCa1trhSs9vHKp7MoNfOXx
nsbZ/G2mWmmrNFDZxhrm2R8W827u6jk4U9vToa+kicV4J4/nsH1DVdUuo4ZGjJRGkQMAR8o
rzcZWp0XFuN3J26Hp5fSnVcrSsoq54hbW1pJparKwI80zhWzjbkBgGPQ/Ufzrs/DXwp8Qa3
4PGqaA1tcQySSxRxSzFDw/3ueCc55x/CK5yW20+O7UosjMCVRlBKqwXOAvUcd8HmvrzwZYL
pvgrSLVYlhItkd0UYwzDc36muiMU3ZkVJ8seaJ8r+IPhn410qaZ30K6miyo862TzAQMYyFy
Tj5vr7V5CdKMFzPPeLJanzlZhdRMMkHpgjPUgV+k2K85+L/hL/hJvAdzLaxbtR04/a4dq5a
QL95MDrkdvUCtnG2xzqvrqj41mtYLMNBbwOZkG4fMcD1yc8cduvFe2fC3xTpmqaFJ8PtZuh
CupiRbMsSWglzkAE84J5A9RjvXixtIbqZba0kkjZgQ7AYKk8lCfcnIzzX0if2c9KbSdLl0v
xDfaZqNsEm8x0WTEgAJ9CBntminpqtx1XdWZ83eOIL/AE/W73S9Sj2XNu5ikUeoPUex6157
c253nMb4UjPy8Z7c/SvuLx98ItV8S6hZ65b3VvJqK2wivkUmEXTqMBlPIBPvwK8f1v4YeMN
GjEs3hm6dIlIM9qglGCRnAU5HT8Oma0lUad7ChFNbnzBd2rMd7RsuRu5HYg/pVZLNtgdLaY
ufRCRx3HHTpXsGu6db6e9uI2kBRtkm48o3J2Nz+BHsaqQK0+2AzmSdSGK/MAVBXjdnjBHGB
mk61uhageSHKxECBw38QKn/ADmrq2kS6abkSFbpXAS1aNgXQjJfdjGBxx1Oa9UMqzjZDcMb
/wCdENuu8oeCS2cDIBwWPXIrn9aa2lnhSRjG9uSpTG7YPQk8/wBPpTjVuZyhY5uLRpbixtZ
rayvH1DDmdGRVjXByhTnLZHXI4qBdL1BI2lTTbraGKMfLPB64z616zoiQzWiNcB0T5kDMoC
p0xnuR07Yx9K6WwhtnuXje8fzHJjYLBvMrKAckjB6ZPpkdeKTqu5SilueFx6Nq8scgTSLmR
I0Du4QkYz1zTGsdXWIoNJuUwcKSmQGxnr64Oa9i1C3s4LieGS6ihlliEsYjYkqAMEgKML8w
z2H5VlRG9vZox5hWaXaqS+Wd0WSFL4Hpz27ikqr6IfIt0eW28ctikjalZSLDKCpDjad3YjN
PnS2gEUMQlbcuck5Jrr/HwFzYxsOPskxV3ODtYkjb/wCO555xXJ6XqkujXxvIhDcmIMirMM
gblIyR7ZraEuZXMJFGK2k1EXDWltLOLeEzyBFyUQHlz6KOMn3rMfbPI7qQhHYjr71MqlJJJ
Bcsi42vtU9Ceh9j71EiKVysmVHOcfzqwZYltL2KK0uZrVooLtWMTMOJQpwxX6HirCXDrdIp
YkgYz/d61XGxjHGJPlTj5sk/hRJHE0zMtyM4+bdwTgU0OxC8jzSebJlmJxkmk88iQqOST27
0RiNFyZFI54x/XvU8HlIGVpU2sOTjOKBksUhVXlUgcYx0+tdTo2oyOFKShZEPBHbt+tclaq
qzGJLhNw6Ed61LM+RO2ZIwSeVPBP41LGdvdXcV1CZI1xKPvoDjn19qs+EfHtz4T1sSyW/23
TpwUuLWTlJYz1U/zFcxHOCnEyEOg6jg4qo77ZWjllVxjg+n400yZR0PVfHngi1SxtvHHga6
a40W5YSK0Zw9nIOdrdwQe9cLrbnxPYf25GCNXtlA1CMLjzT2nUd8/wAXvUvhjxXq3hZ5ba1
vFuNMulCz2j8o4+nrS619hGoR6t4euDA7ZcKOsZ9D6j2NaXujBXTscGAGkJHByc8/eFaWru
BeQwZ3CGNeOmOMn+dbN1o0Gq6UNc0zy4miKi+tVOBCxOA6/wCyfTtWHqtuhvromYKWbjPoB
gZqEzRPUrqWdGVUDbRnBPXnvR5032NIFRVCsW3bcMScDBPcDAqOGJIXyJkboOuKeyl3CoyY
AJODQUTR380VvGJUVmXOBnqaZc3kV5Msjqc/3gOPpUEkEslmJNyFVbHBwVNUkhdVDiRRu6h
T1p3E1c0BaSTJNLFwkYCsQecn0qskE6iRxGJUY4DnqT2Fbmk2sn2RrYOm95M/ezjis2BHjt
CBONzTevpVdCOoukXN9Ldy7vmIQDbu+6Aff8aKZ5Mwu5nR9iA7eOc9+1FO7HoeuaSyi2QSx
rKDFtyc5I6cE/55qna28bx3d0u0K7lQFI4KjgY/A4NXNGYRWrxhPNVVBDr/ABL1B9D6UkFo
raapRIyA+4MjkEZbjHr9K81bHWr3EeMFxmYZfJWYDcrAnjPcdfx/Wp7eSVbRCbbfk4AL4yw
PJBJ46d/SgI00jMkMWx3O4EZz3I9iO2D2xV1LeB8s6AxKUI3PtXaR1A6dGBxSZR6B8J/B/w
Dwlfi6NLmKT+zLDE1ySMKzZ+VAe+7HJx0Br65VQBgAADgAV8SeEvGWu+GdUF14euHSSdgZb
MIGjkX1fsfrnI5FfVOheO7e9srf+2IBY3jKPMCEvGD7Hr+YrKWKo0WlVla45YerVXNCN0jW
8TeEtB8Xab9g13T1uYgcowO14z6qw5FZnhf4f6V4UuHmsru8nB+7HPICqe4AHHHFdVBdW9y
m+CeOVTyCjZqaui0KqT0ZyKU4JxTtcBS0lHOK0Mxa+cPjBbxXOuzaza26tc2z+SZNrNtXaQ
WKqQXxjGOmCT2r3DxF4gg0exfa4e7cERoD0Pqa+ePH11K+gG3WbE93MoJzgsucufyr57H4x
PE0sPSet7s97L8K/Y1K81payOGid2VGBkjcseclsbePlKkkHcQcemfSvWfgvPq994xmjur9
7q2tbZ5CZOSSW2jGBwBkjnkjFeP3Fndtd2r20saW21nh3YKx3AIAB4y+VzwTkcc5FfRHwMt
CNB1G+a2SHfKsSkZ6AHKjPOBkfrXqKnCck5K7OGVSUYyUW7Hro64paAKD0ruPPMrxBdNZ+H
7udGKvsKqR2J4rzK38S61bYWPUZSAMYc7v512Xjy68nQ4rcHmaUfkOf8K+Y/Fs9zeeK3WGS
VDDiOHyiQGIwWDEdiT09q+Ux8KuKx3saU3HlW59LgPZUcI6tWPNdnsmra/e6sITqDKVgBIK
jGffH4Vwfw/0+TVvi7aXoMskSXcl0Q5H7pduQOMH0OD6iuJj1PxLcXYt4tZNrasGS4lusGN
FPDdeRx0x61778Jo/D73t3/YNvvW2gCTXk3Esrs3908oMA8V25fgatCpOpWlzOVtTnx2LpV
KcadGNkr6Hrg60tAHHvRXvHhEF1MtvZzTnpGhb8hXzd4vuUNoIJIjIbybkBsEDkkj15Pfjr
Xvfiu4Ft4ZuznBkAjH418xePb65OoW9rbFW8m3aVo3BAc5GAOxyM/TivnMd+9x9Kl/Kmz38
B+7wlWp30M/RoJdUv7XS7m3gYXUkSIYY9pXLbASeq9c/UV9jRRrDEkSfdRQo+gFfNHwjt21
Dxnp3kwLbwwI9xNtyWLDIUE+nPfvmvppRivcpbXPIrSd0haQj2paK3Oc+WfEPw/8AsHx7st
Lji/4l2q3iXUaFAU2A7mA9MEEY9K+pVAx0rKvtDs7/AFvTNWmQfaNOZzGdvXcuDz+tao4FZ
wi02aTlzJC4HpTJXEcLyYzsBbH0p5OKyvEFybbw7fSg4IiIH48f1pVqns6cpvoripwc5qK6
ux8ReJ9G1W41mO510NaNqGpPLJPIcxxKznA+Xg45Jxz0rkwFtplSOQSLCxCyMcbx1U5HXp0
46knrXqXxanYQ6bZoY33szGFs7mBG0HjtzXn08MwcRJcGUhkLDygGXIw3oB29eD0Nefgq88
Th41ZqzZ7GLoxoVnTg9FYdatDHdRxy2sccsvG8J95MYLEHuDng+3Fcj4sWKS3ubS0iWOCOX
dl8rLywG5snoe3oMV3Viqz3BliVzC0qlE43k4PAPrgE/gPSsLxXaJb+cHRZGuSRuKkLKuB1
yfXPYE4rvhc5H6l/Rbe4+yxzLJGflQqm/hjnkDOeTgjA/LnNbs0b2Ya9l3JcQOJJPIcb/LY
L2HUHPfpu5Fc9Yb1sFjsoQm1MFZE/du2AOO4OOpxk8V1ENtDNpst1LdvEqMYyrSZKll+6O2
DnjgGs35hPXYx5jDqUV5NFBFI/lEqkSiNk3EKGAzwMktgAjpzWDfi9GqLNpxtLeGC5kBcsw
88jkliBkDgADP8AjXR3GnWs9lObu6js7YRCSNJCjeZjjIOOW4IHAxWR5AmguWgV7VJpGlhh
kdGwdoVzhjzng989q1SSMnLRI4XxFJdT2bXd1epI9xMJNigRqwBIGI+qkDnntXJCfcxVWbo
Tg8YzXpPiLQ0vLKJTMWniY7GB3dQS25jyT047VwlzoGowRvKYgw7kA/z9K6ofCYyavZFEXF
wLdrWOWRYZWBlQH5Xx0yO+OcVVaZkc4BI5x7VIY5AsrsvKLkdh71Af3ibwf1/nVEk0bs4Zz
lnHJ560548HcHI44yarZaNQoGc8nirZKtFkjg8gEdPrSGmRF3YKF2tjqcd6ajyKS6k7gOaQ
ggbnXbuPHHGKQSbODgnqMGgdyWF9mSANwq3FNvw5ZmKE8EZFUGDIMtlCe2MflUtvuLHaQWN
JjOit54cqJ3Owru+XrzQ7W/zFJCIyesnXjpgjIrLSQRoBtfIxk5xt9vftUcrmIcPlD0yMZp
IGatveCAv+5U7/AJfn5469exq7buibGQExSHGMZKn0+lcxHKGYq3yMTz/jWhZai9qUSByNp
BRm55qybHV2Fxc6VctqFjt2xKQ6NyJE7qw6EUeINKgvI5Nb0gsbVm/ew5yYG7j6VNqNgl3o
0XiDSs/Zp12XEQORFJ3B9PasnStVl0rUpJVYvauF8yI9MdDx2NXYyTMMpIs4j8sN1xntgVV
d5IpSBgELnHb6V1/iHRUQ2t/pjebYXA3RsvQE5+X/AD6Edq5WeWSFXSSEMM859fSosWnc1t
EtXvLSa3VDuLKxBIHHT+VS63oFxpnlN5P7snGfTpwah0LUrXTtQhleIZGA6t6V2njLxsfEV
ssd2qyyQRrCpUKuEUYUYAweO55oGcPEbm1hiuM7EbfjJ5x9P61gqZII4ps43E4zzk12vhmK
x1KX+yp3WORztUtg4rGbQr2Z3VYC0cc7pn6Gr6ERd5WJNP3xxM2Mq5yeO9FbOkvZaNul1pJ
AqqIlQc5Y/MT+gFFAHc6OEJijDGRGXOOCQO/OOepq1bef5JRB8gJZicAYzjj1IxntTNN2Wy
RyW7L8kZWNCct0GPSktY5iGUkeShJaLHzM+eD16ZyCO4FeczuuWp/L0+N7yWWOC3YAmQuEG
Scg4xzkEdfQ1XaRYozLHITJIQNrYIjJPy8d8DvV0S2k5ntdV0lbt7q2ZTI5LKHbH3Rnjvjp
j+Ve6tkn0OW2eQ2s0qjcYQRIoXkAevAH60tHYL7jgwMyTxKInPyvK3Ac/wC7nt610mjfEDU
dK8y2vopL+NJGSNW4I7/ePQDpz+dczG0krAywFSAGjJUtlh1Ht6+9QWjQl77yVbyYW3BmHA
wByAeeT3rkr4enXjy1VdHXRrzpO9N2PadO+I3h5mj/AOJu2mzSdBOfL59N3Su8tPFmsCMPD
qZmTHs4NfH+sx48uJyX/eRRkqO2eT6fhW3p+sX7XaWekzfYJZGBEhl2K2M5JzwM4H1ryJZM
4u+GqOJ6SzGFTSvTTPrRPHerqCH8hj67P/r1WuvGmuXMbJHcLFnr5agH86+cz4r8UabdpBd
ag7MyDy4YyHEuRnIODgj9Knfxlrt354uNUubARAu8Vpbo7KgHPzctkd+O4rmlgMyk+V1tPV
mnt8uguf2Wp7BeXywxtc38+wN1kkbqfx615Vrms3Ou6kkkQUQW0223Qck84Z9444bsazLmf
VYY7SQavNqdxNI0gNwpKqNpVQ2cYbnOMDjJzSSvItpGY4lLykQs1t/yz3FcoAD6LzgcE8g1
2YDKo4V883zSObGZg68fZwjZFhodS3oHvlLJJ5StJHypBIYx7sZ5LYz+tfU3wn01dM+HNmM
Slrl3uGeYFXfc2AxB6HaFr5agRo4Fs7mZrhU2SyCTYQSSwDL69O5GMk16d4N+JHiaLULTRz
fRSWUUDbImRXO1TwNwAIwCOvpXsTqxoxdSeyPIjSnWkqcN2z6RzQTxXAQfECQKPtNgpPfZJ
j+dbVv400eYDzXkgbuGXIH4isaebYSp9u3roOpluKp7wfy1OZ+IVwZdUtrVTxDEXbJ4GT/g
K+bb+byddk1c3aXOSZPKeULCAWAHKnHGRz3r27x1q0Er6rfrLut/LIU7c5GMdOpr5vg07Ro
7yeNmFnp8kqxqgG8yq2CGVj075ycDFceAarV61dPd2+49PFp08PRoPorsPF2uWuoyWtqL1J
Y2ugTDE5GFCk4ftwTx7Gvqr4F24Pgi51M2wge7uSuNhUsqAKCQfXmvkXxQLWBU+y2pRVdX3
lVBYYxnCgDk4O4elfcvw60z+yPh1olmSrP9mSV2VcZLDd/XvXtrVpnjTVoep1dFGaM1scpx
PxAudmnWttnl5C+PYD/E18z+JJnn8S3dzIskltERGoCHGBwWy3GByeMdznIAr3/x/d7tZSE
N/qYRke5ya+WrrxBBqV7qUdzbO8vmYmZVAQ5Ud89Ogwcd+9fNUP3uYVqvSOn9fcfRSXs8DS
p9ZXZ758ALMTJquqqylERLaMRn5dv3vzr3ivMfgfp32P4bx3LFWe7neTKoFGBhQBjtxXp1f
RQXung1HeQUUUm4ZxnpVmYtFFFAAa4/x7cGLQo7dWwZpQD9AM12FedeP7lGv7W3Y/LChkb8
T/gK8rNavs8JLz0+89LK4c+Lh5a/cfL3j9nufGEkU06pCsSRjPdc8r+Zzj2rHtbJbne08wK
FtuUj/d5yPbJ4A6e9J4ivYNRvL2+hjiM+9pHizgfe4YY6npnnmqdjLNJGtjJfSw7maTJTG+
RsADocYBPPbHPWt8NTVOjGHZGmKm6tWU/M24LWzE8pQI7RqCV3r8xxliCfu8YOfb61zXjSa
G709LxZJ4hHFtlSTJKE9BtHAGMY/GugmurJrGO1lubVmmLByynOQeOBkYOT9SK5PWH+1aak
loitJNExZcYQKAcAj15xXQt7I5LdzV8LiwuQs4kkZFj88J91EK/eGefm6HPbArei1GG4uXW
1hku4I2MZbjECjOHPQHp2PWuIg1q6lmaez05JpERdylymBx8hIPI+U5HHv0rdm1LV47E3U8
cMMQZJGCRGNnOQPun7wOR19c96mSady1q0kX1aOfU5Zb20mZxtt7eF2O9gxG52OOhzk8d6z
dSnLXTKBbO0igebAnmFVySdxBxwAQRnHTOKryazYiddPK3UZhmPljzwWG4DcN3VjnI3dhxS
wa7DaTy2kdrFNJqMSWkozhAjSBihA6blATjHDHjPNOLIlFo5XU9UtpdFa582KSBXeONomCM
zbcDPqB14A64NYVpqt8sUjQuzwquZMjIA6cj61elSz0+a7uLfTIruEKqtasuRGOckdTjpye
ec1z1vpuqSKxttOuTG5YAohwpPIUflXXCSSMXC/Q1yumXzbJQFU/M2Dj5vUf4Vjajpkem3y
rbzJPG67gCd2B/WtAeHfFM2Ui0e6Zgf7nIOMn9DVCXR9VZld9PmVR8oLjAPTjk985xVc8WJ
QaKDwPE/72N0BUHBHWoYg5JX+EjkV1Vp4f8AF2pxizs9CubhD+82oocKNud3XjjtVWLwh4k
LLs8P343nIC27EsAcE49KV0Xyvsc9dARko5ORwMdqiRFSdDPuEeRnbjdjvjPerc5t11MLdQ
yNBHJiWNTsfAPzAHseCOQarzNE80hiVo4WYmJHO5lXPAJ7/Wi5Au+ERsfLYtztyeMdqfFJm
SPcucdgcYpi3EQtHhW2QzGQETljkDGNuOnvnrRD90E9SeM96TC5fP71GX5uRnnvTHTzWX5c
tnHB6n0NN+VAeecDv1P+FNbmNlztYnPJ6fjTRTE8ry2PG09OT0NLGA3CnAzkkd6YkiB2O7c
uckHv+FRhgxJGcdsc1RNz1X4X6zZWer3Oga4oOm6tEYpC3RGxww9wcGs7xn4Vv/COuPZ3g/
dOPNglHKyx+o9a5a6tX042TxajbXLSwJdI1tL5nkk5/dvwMOMcj3r3/wAM3tn8XPhiuhPMs
Pi/Qj51hIx+aZRyUHv7VSfRmUlZto8r8MagkdwdE1E+Zps0S7SzY8onv9D+hGazPFHhu60S
/eKZNythlbP3l5wf8feo5re7t9VZdQdreRZTHPJImTGS3LEd8HrXpVnPY658PLnQ9blj/t7
RSJrK7U5jvrVsgjPcrxj268ik97A31R47PDO9yZzKZJmxIWfkt+Pepb6CRTFcnAWUYOOzDr
V+/eTzbaNlj2wqyxsiAHGc8kD5ufXtVe7lfyfILLjdvQsadkVcriK4tTHcIrIzt8pArufDX
jJINHj0CezVrtr4XEF35eSrE8gg9QcDg5rmbKa2v3gt5blkkjXaCi9fzrV8P6XbXHjWC3cz
Qw2paaaWRwNoQFlOQPlyQBk+tNEstfEKzuoPG15pl9cJJe22HuBCgCJK4DOuMDpkD8KK3bH
VLiWS7ubaG11C6uJTJcX1wQkbsc/KpbG85yS1FTdgttSXTZPLtGaUDzGUoX27dq4OPXJ6HP
FbItJ0slRgEhhbcGU42E/dXzO4OQOB3qrp0SvHDCYmk3LgoDnscZPoM9DVmGzV9PEcgHkiR
mJLHepGMhdvJ4wfQ/hXn3udyVi1FLIoSJS/y/O4Crwc5zjgMBxjvxVe8Wd7i1Vp/LtA6swy
RuGPYnpkdwP5VO8TXEccghYvGVbAIGOQc+hJ688/lTLbSkMI1IC4it5izymSYEHI4VQeSM+
3OKlFFS/uBDGbi5tZwo+UNGcNIBgK2M53ew6d6hsrPz5kmlvEt7aZzJEJgf3vykESdOf8ir
k9nG9vI2ozurMA2QuNmDxgDnnAJI981TE91p/mWjIrOzBmUycAEZUrk9MH1pN2LsS+JtM0u
DTY7GC4lEyx5nIG6NpB2UnrgHGai0mOB44JYbXcnmsXGThMDBBxnnkAexqtq88d1dxx28o8
uQHzHRiHQ5JHHUHHrWV539na1Fd21usWnGdfPAlyGz8u4KDkkhsNjpwap+8QlY7hljt5Ea6
R1jXImUsAuMHv6HkADk/jVSSLTLq6hktrzIKtGjOhDIMkDnknHtjqKzNb1VZ3W3W9ty8yKo
8wgoqnA4HUHk/ePWrGl2sOtxm4nnktwxEMWBsjkbIO8kHg9xgc9azjfqaS+E3XulOnCcbDl
VDhEYE8YJzj7vy/r7miS3e6MTQTR7WiwWRSNu/qSQQcjHTkZHUVgRaJq9lf3EdjrWolA7bS
y/eAVhtBI+Y9efUjvzWemq6tazjTzNmVgzASLtckj5iSB8rDA5I5IBquVrYm9zsryc20sO2
SOOUO0axOSP4TknaCc4Iz1xnpTre9vtOh3xTf2e6YWV4wyGckgg9DwRyT2zWEg1m7RohHba
fZRAfM6lz0BKH+8xwMnoAaJJdRU3Vu17BFbxxCThWLygjLjHHUenGe9KUU1aS0EpOLvFm83
xG8QwwtK0lvLguwE8Y3cEhVYLjHPce3rWrpXxc+0Wcct/opTcOWgmGDxnADd/bNeVayrWln
dRyXNkIpY/NQxxyBk5xg9wQO/T19pbSOciNYLg7niUIRyCQDxx1OOmeOuTwK4qmW4Wa1gvl
od9LMMRBaTv6nq3ifxvpN/oMlpayXCzyFGBddikZ6g85wcfr6V5lf3RaxuInZkdgrP5IO1W
3EsqkDg56DoQfaobk3ESnM8bZACMEDkAKOMnr68ZqC7gvA9naLaNbRFiA0pKAOo55HY5JH1
/CtcNhYYaHJT2MsRXniJ889yLW5RcQ2qRtGl8+5ZFDbiigDHA4HYZHvX1N8OfjRreswW9lq
mg20cMFqCZYWZScEKuAcggjuD1FfL6+Hvs2rWEeoGW4spot48sqZIg33W+Xv6g9OK7zQtVv
fDWr29hCxitVt182O6iHmEHLk4X7uCTknsMmrxPtfZP2D97oKgqMppVvhPre38daNKB5wlg
P+0uf5VsW+u6Rd/wCp1CEk9i2D+tfNL+MPsjyPdW0YiVjg+bggcEZ4wSQf8cVfXxTppUGaY
W/yhyCQwVSu4EkdODnPSvC+vZnR+Okpf15f5He8vwFX+HU5fU1fiXqrJa69fRxtchcqFjPO
3IU4/DNeJanewWmn20rSb7l2yN0agFclsHoAFOcDOea67x/rdjceHra2sr2O4F1Pg+VJ8wA
Bx/49ivnzU73ztTkiiMy2iSA+W+DluMk+oyOnoa7Mmp1HTlUmrOTbM8zlCM4U4O6ikj9J/B
VkNP8AAmi2u0Ky2kbMAMfMw3H9Sa6CvnD4XfHXxN4ma7ttc0KwWGyjTEtrvTcTwBg5HQdq9
htfHekSqv2iOa3Y/wCzuA/EV6k8dh6U/ZVJpNHlfUcTOPtYwbTOuPSuTk1tYPHTWTMfKeNY
j6Buo/wrXtvEGi3YHk6hESf4WbafyNeI+OdTkjtdXvIrpYJJJCIpc/d54I/AVxY7Fq9JUZX
bktjpwOF5va+1ja0WfQfaiuV8A+JV8WeCtP1YspuSnl3Kqfuyrwfz6/jXVCvaTueQ1Z2ENe
G/EjVGFxrdwGO2GFo124ySBjj8a9wldY4mkY4VAWNfMnxJuSdCuWUsr3dwFBAzxksf5V4ma
fvJ0qHd3+49rKrQVWs+kfzPD5pbKG52pbrKJCCjbiFTnPQYyM/oKvmx0648xEjFvMTthOG5
4J3c52j37VSv7G/ikAl2zW/lo5ZY1JXcCQv0708bomjlR5Wu2ViSAQpOMAYHAOCPXGPeva5
bI8xt7liLSLae8tnhvdPS1cEF8Ykd+8eSBjjPI55zxWP4j0ZklMsAnQSKQyyMdkYJOCpXjP
Iz7mtto7aKaMW6hTJtXyhFtVWKc888ZGQR64FQXLNpizSRXqLPtw+SZfMbB6ryAevOPapS6
oZR0rS9N+z25jtoDA2wTIwy802Ms2SRtIGMc96tX1npyygK06Kg/wBJV8EDAIyCT3OR6Zxz
kV0MNxpGoy2M2mwfabtNjNJFlIZJGGOQeQoxz3wOwqa+tE1mJLkTxRY+Vo4wNuB97qM8lg2
c9MdqzcW3qUpaHNappUY0q21C3UmeSYG3cMHZEI7KQd2CecnPSshtOsIYpxGYrqZz5jliCQ
23+HA6+vTkgdjXVSaNNLas8KRQLbSl1ESMvk9fmQE5PUnHOPWqa6Lq1lZIZLZHidf3Xmj5i
GJ+dmHQn5Tn1z61qkieYxLhEjjUPZefASFkjkG3YeyrxlWIAPOQcEcVDZX23TLgSrHGLXzP
MLyBlfkkKVI4OXzx+nNdBbJcvCJ5LAmG5O1RGfMZFABAO48kkHr0xWNZO9tbz3Jk+yaezSG
JolEnJIDZB6ZOMehHpSlHTQuEujHSXL2N59oIEEEiqrzTZBKkgbwehX+Z4GM0zxPaf8SS7j
3LJ5T74S4IMcZ+5gdPU98A0Tubi1QytbXe1WUmZW2h0+bdj8B7dDVuUQeIPCs0sUMUiWcco
IyVHmFAQpboTnkZ9Pes1oym7rQ6XS4LE6JGVMYaPYNmGRjtABD4xwQTwc+5ANVI727Oqyhd
RuojK0cUTI6corHardcdz7juKh0q4jTS7a/eX/TGijhCtIGiduu3JAOR82c5xng8VRn/ALQ
C3SxWLmeFtghf7qMAM8dB6ADueneo20RtZPU4f4kaDc3njTfplqJ5JoUMwhRUUyAYJwOASF
59TmuPXw1rzq2zR7hvLbYSq8Z/rXp07zN4ta1iMMkd3ZRjZOjELleUGercH6e1Sawk0JSKK
2ezLCORJiwkUxjqMn7p6/lXSpy2Of2aPJbnQNYtE/0jTbmFgS2DGc4HU/T3qtEqNgkKOMg8
g17Zpt5cy3kQRZFits5iRAcnHO58d89M/rXA+M9HstJvbVtPQvFcq0hZmJ3HIwQCBjg9Oxq
ozctyZ07HNKGdcLGxfqBjp/nNRsNikk9Plyf1FTIH5b5lXHJHFRzYwxOGUHA/xrYyZVYgHA
Tk9aZgopChvQVIIiTkevA9aspCGVTgHH3h2oJIrdm8xTjnPY8Z9K67RLvUdEnt/EWkzPE8M
ojkaI7TE45BI9xxXKhEWRcdjnjjiul8N6nb2F88N8jT6Zdr5NzGeu3s49x1qo+YpbaHqbNo
/wASjBeXU8On6vLcLbXTdFlWUYEmPUOFz9TXnAe+8L6tdaNq9s223leGWMn5o3BIJU/5Bq3
r2g6h4T1ALHO0lrMomtrtOkkecg59eldLeT2fxMku7ucJZ659kV8pwLiVFwx+rAZx61aWpk
nZaHK3doy2cN9bSLcWzKQJF7H0PoeelcvcpJ5rzRxsu0ADIzjPWtWwvrvQb17W6hLW8mPPt
26SD1Hofer+u2UEGmz32lv5+n3ZR4JQcshI+ZG9GU0ra2Kucsha0MUs5KscPhGwxH9K66HW
3u9L1ceTHFD9lxHHk8sSBuY/xMB0zXI3F8s1va239n2kL20RRpUBVpvmJ3OTnLc4GMcAVe0
yXPh7V5mJVoo4yoznrIBQhyWhfsbu1toUacySgIFHzcA9Tj0FFc3bzu+SnTpzxRQKx7vpRj
mtFjSISNKv8J+ZWzjPze4x7jpWhkmJgsfmL5rZzwfNHJJYDK5I6D19qzdOYw2SROxO6MDJx
ktye2OgGM1JD9pjZhBbNucLI5L4KjlsjJ7jjnj6V5Z32vsbcUMYiW7LQRyD97Eg4+VsjaeD
nnOCecj8K1DMqW6zlLXdCdzyPu+QDGSAQBjI6YHOeKzftpV5biaxP2RowUw204GCcrnoCcH
tz61Sknv/ALYt3bW5IuFWOMllYKgJ6sScsMswHuKV7DsMae0uYZZo3MrQhmDiTazEtkYX+v
fpWJp09iNZle+gS4upQwDXib09eQehAAx171JqVzdW5+zbUMTNxckqXK5+XcuOo54J7+wqn
HY6fDNLdXd1JLG3zQOGBkLDlsgHj0q0upV7KyK0d1Z2XiO5027jeGGbBWRT5gbjqV6gd/z4
qnrhshNcQWlySIwDH/e55yAefT8hU0mpR3F3Ak6Rw24ZnB2qfOYcbiR83fAHIqPxCLM3EMl
rbIrJuVEjbIiPGcjqM5/GrsmZ8zWhZMPnXTG0tBa25x5kcsnzOUU8+i8Edc9Petu0mNpaf2
dqUbMRCsMYbCIIzhslhjJzx0zznpXLWExvoXcDhMk5GVfP4jHueeldG0NzdwIk9w0sRby2j
kGAAU4Y5/Acnvis2tStbG3Y6hHbXERkM+UiLkHkrjgEKeR0GcdM1yttfM+sSXd/GkEjLGIZ
pSZBgHgEHB75yT1HbFR3MarfwR2KSyTyWJ8yG3cbQ/QEAngY7dyKz7HT5vtlzfXl9vmQqoL
/AHMn5tpPY84GOAaEtGLRvQ7aS9s5JGudTnaSylSQwrDIQd27duGSdxJCkn3x2qhcyMirML
R7dnkJRXITccbRtXkcdd2az7ezOn3X2jXJkjt53ZonViCoxlgQ3HOcduhq3rl9KkKTxWMrv
esq2SPGVeYbCQ6buVAPr9c0KIpLS5kaxK1reJcSKrBZC7NuzjIyRjv8x4/hO6ksJzHpiiO3
WOdCSs8fJdgvIxxtwCeaz/EFtqMcdrZ6pduGvdkszgcx4AGPpndj161DqcUdqpjkRYNQuXB
VY2DI6Y6hhzk8ccdK15bqwLbQ1nF3L84gtWa3yhaMnEW4ZyCcEcY554BzT47+8uEm/tHzVl
Vd32mNTuXA2qSMEY4wDxx1rImtUnlitIlmuQmCyRjcgG05UtkEnjB5xxxXV2ljYf2m2napc
z3Nl5aGN7e7by1YggqSMH5e2SRUPQtXWxClzJp+jwGO4jnuEdp1ypJjfChsryORgDOMA5qx
E1xcT3Op3qvL5qvGzSfKVL9QTjnjjB65pL/RbS1uL2y0+WfHlK0jzRhmj4wMlVwCcDqAQD1
q7pUMlzpzRApEXnb54Sc/LypbnCr7n145rPQtaassTX5vJvstvoyqWBADNllIUAZYkZPft2
z0o/tKTT72WG8hjOdirLInJTOcDI5J/H271o6MIJtdkltNKRVtZVglkcOZBlTvIXqSMg568
96yfEazXEU9zNHOgCgxtJszK3IHyjgHgfTmqUL7FScUzJ1m/s5Ejt5Y3coGEaQPgwOpwDnq
cnJPTtXLqglcolttiwBnGMMOvPofwruLDw/YubO/uLieMcM8DcncOgzj7x7jp1qe5EH7hbN
m05bVJvNaRsmTnkhsdMY+9WqaSOZq5J4e1258IQz2UFtAlzcfvix+ZHDDcpznjb0xno3Nd1
pnjq8+wFtX0yM3Chji2dgG2jP8QwBtIPWvH5d8a/azBcSiOTygNvRCTwi9iMhge/4Vb0S50
6309zNI8Um/zlkmfe0YJO0Htg+5IHFediMFh6z5qkLtndQxuIopRjPQ9qtvHuhTRxsxuYZC
QDH5RYp/vYHFYHjrxRpl7aabaWFylzDLIZJNhK4AXjI6kc9K5F7q4vbOAxzC4hk3pbRyD5l
baCG3KMbPmI+oHSqMiyy6pE97Mdxt1jKxxE8gEFVHoMA5461y0ssoUqiqRvp0OyeZVq0JU5
pa9Tu/hr8RtV0Pxaun2MmNNvY0jmJh/d/aMfKw9MjA4r6Eg+IF+gH2iygkHfaxU/1r5SfVb
y2tbS006WOzDGSO3gbEYcqe7YyCflbbkjGPWrUnxH8S6VrFzaCOO/tFJMcx+ZCuACQ2M8EH
rjrmnjKWLlJTw07abGGHlhVHkxEL67/1Y+rb7xxZXej3MCRTQXEkZVeARk186/E27nkvNO0
2O78sbWlk3HGBnA/lVm0+IF1tEl9YRuh6mDIZTzgY5BJAJ69Aa5bxHfJr3iIalDJvi2LGLW
YYER2tgNz1PzN6CuTC0sbUxcamK2imdVaWFpYeVPDPWTVzmo8zM6rMxfPEhOFXJOSfU7ccf
rVp5WdIY7eKa5jkO5ljZsYABPOOcevQ9utSTKkcWIlEcUbpuViSGHGGYZ+mPbr0qS8jCwXs
8csUjyMJ5F84n92PuqD2IyeO/TsM/RtnhO1tCmq2UljHNbwmeeKQZjI2iXkhec8uOMY6Ade
1Z2pW17ayRSeSqKkilirY+c/eVSOoHT8/x1oWazjbLSb9Qt1ljZHDG3H8T4UDGeTuyTiqOv
XYXSdIWCyj/tOd/NuLkSnbknKkIMAY46dck/QT8wtobGlQmGUahb28SvbzK8bxXCn5iD8zD
0yduccFhS7n+1v5dzHGssbSHc7AMrEkDaM7RlT16Hvio7czXUz3Btoo3nAna4uSEgXb/CHB
zknHBz0z3qy9u2n6hcahLc2rRPCyTQeaAi5IKkgjHbGeTk88cVDlIrlTCWQ3STPZeVIsUQd
Wmk2hsDLFs9yM47dKsJqaX0Ed1YyNPD5QOycrlRyxUr35HH06VzupamL5HU2zWltJ88/kRh
124zt2jBxvOCwGcE+taKXkEkizrbEm5i+0uPL/AHWzBAHPA5BxyNoB5rRNmbgaFy2mzRpda
kvk7ECySqMLzk59OpHI6Vj2NhatpTaiDNZebO0qW7qrq0fQN3z68cHArn9Sv4SdMsrzVraa
GO6B3RtkFSM4wP4QQMjI6mtGS9tz5l08qSWyMkcc8cZlwTnYsajBYj5vlHTNVzdBqKWrKVv
qXkalJdJIBcxSb90g/wBYemcH1HBHNayWqJod1HCsa2jRbisIUrLIerZx0yMflg1wRmuL2V
7k288gWXmSTLbGPb/e4NdmoENnM92F3pbLEQHwXHHRV4c7e/4daHtYa3ujZhtLuCzhi05mm
gESqV8oFFBx6g5PJGemfSo5572KOG8muAkLM21CiuGYDITOcngdTnGOCas6FctdRQrEkUM8
bgGWQHBOAPvZwODnv0NWrpJo9QN49qZ40UkiUYxgnncRgf7OQc81hZPc2VzjtQuWu7/Tkex
fz0hMKqqEGcbyExg5JBJHPH4VoXcCz2MKtAXnh3jzJAEAY8kZAySMHkcdq6G20+xW7sJYY3
gP76V8HaWPBLE84+YHvyKxtUWO31SeSOVbLyogyS72O4Eg5/H19se9atK2gmlbUoXd1qcGj
xBLlZZmkEC7YyQUGOD7+5z0HNcR4xWK4i09lkVgA6hUTb8mflJxwe/SuzaOS+tJJxDHIGid
TEYmiC8Agjqcqc898GuP1aJpbZYB5ZZIWxgk8rhs49MZ+tVT+IiovdbRykEeJ3RzgBcknvV
eaH965VWzjGP61YScqy7QBt53/h+tIHZpMiTqO3Q+9dJzWZQKspCs3zjjAHTjvSh3COyNgA
4PPOO/61PIcuVDZbOGqrKpbIQnC8kYoAYzMX4IIPPynitHa9lHbyuwbz8/IOqgdCfrVrw1o
0erasIrgiO0gRriZh/DGoyce5OB9SKz9Qu3vb+SZsAbvkXptUcAfpQLyPa/hfq+l+IYI/Af
ijeYHJazmxl0B6oPX2rz6+S88M+KbmzUsk9jOyK3TKgkD9MVj6TrGoaNqdpq+nTmC5s3DpI
vUEdDXuHxE0uy+Ifw0034p6LFH/aVkq2utwxjB3AcSkDscdfetF2MmlF3Zy76Rb+Nvh3qGt
Wce/VtCAlmjUcyQE4LZ/2T1rnvD2vb/DU3gq+uY7eyubnz4GMYI84gD5j1I4Her/wt8X23g
3xxBf3+ZdKuke2vIhzvhdSrDHf1/CsrxJ4Ou9Ol1fUdLUXugWF99l+1x8qm/wCaIn03LjB9
eKL317EqKWnQ5vXNKurLUprCeJoriHqG6EdvqD60tiVh8KawsgDO/kxlQenz5/pXpek2ifE
rwq+mAqfFujRF4hjm/th1A9XX07/jXm93Etrp9/CylJmkjTaRg8HnijzNPIxYVmfcQSP7oH
PFFW7OeK0iLTA4zsUY5Pqf5UUga1Pb9NtrW2QMwkaS3VWDTAtxgBQPU5rWkZXiW5jSMRyLG
ZGj/eYOfU4x19c8mqmniWS0UozoDDiRQQwQYyM5+vHpjmp4/wB1p0KSqqxRHaI3b52x3x7n
H/1q8zzO5aCwykQIkESOgUsADt2oTwSW6AegPcUt9qTWkAeFY5mlhEbFI1KLg4yoznkg/Qr
mkMlibWNoXUqIiGZsqTg8qw4OOBjNYfiG5sb1LK30pHKcmSVkCSccv324A4XB5zz0pqN+pD
3Ga7cQQaTvW+Sc5JaJM7oVIDBsgYJPT+ZrKs5ItWtYi8u5UIU5k2hDwQMj16etdDb20b6cN
8UZupXUeWSFwpBJyoHCgAcHnn3rhb3RtP0zXobKUzwwySKJY9xG9jw2D0GDgfiKtK4rnTpB
Yvo9vNeWUZj8vcHjO51JPfoeMcE8HvXNeIGTTrkW1kEVJIm2YZSQSQSz4HXjpWjJP9nv2tN
N1aW0lwo2xhXSJeoXOSWPv9B61mwaTb6vLe3f20skZRYWduTnsQPfrWidiN2V9KfUNPtnkC
IQ/wAxkz0yedyn8c49a1DqGtvbRxW120Qb5TEsm1W9W49vXpWRZobPUTaXF2ROj/eVN28Y6
AcgnnpWokdsLR53jZZXkHmCYkgDcPvfh2HpSdr3NIq4qX17Y/aRYM8QI2vKpJYuc4Y569SB
nFZcV5dW7XDW8ksUk8e1yJGBbI757VpTiYXAnSIm3dzEIyWy+fu8qcdD3zipdV0q/wBQaKc
2q2MaW7CRA6ncOT8oOS2Bx2pJpCemxivrF3fShL7VJJVjDjYvz7N2B14z071Ffanf3F5HcZ
uZZLbBiZmJ8odsA5645rQ0CBWt54kik3yIBt8rduB5z7Yxnmrn2ZYY5ZYR5M/ljPnuxJ7g5
4UZI4Gehp86V7IqMU9zmZtQnkhjS8lkmYoAjOSdij+H3x6e9XvDCWV/qE0d9LPDOY9kG3kZ
JOFPfk46HP5Us9tJMXjFrDGzZZkjyVl4J3D6dMZxVTTomtr6CWHY0qSBucLyGDKc9unrxzV
XutB210PRp7yJpbO3WFbJbRtsighCHH3S3YjjG7nqeBVu0tLae2N8l4WifcIAHwrNgKxDAf
Lk569awZLpvs8E1zpNqrlCoePBe4ORyc9DyT64rY0S4mlkaSHT7i8gtQ4uCo8kFyc52qMEA
+tczTZstNS5oz2y3twzSLa38DbyZScSIVAPAOCc8bvb8qOgzJmeSeCUwzShWMa5UqWx0IIz
n15wPeoVvroX1xYW9ha37TKN7LkO5XnILHChQxz74qGw1nUNL1orqQEARvOzu3hlxjAx3PO
SRSUeg9b3OvuYYXuYplB22kXJIK784K8dQFKjBwSehpb4jUBbx3ksk1nHGY4zkBeCPlYHG0
gHg9SRx0xVW21qOOf7enIRPLa3Iw455JcnHPGFA79etIb3TG0V1tp54ZJJC7IyluhB2huw4
ztP51cbrQzaV7smsm+x6dO1rJC4MXlESNllYHk9cgAAnGefpWdfWlxZeVNLsIuUJG5cHO7G
5hyOw9iCPSr1nqyW0e+WCJ33eYZGiBAyMYC5weAQARgZ71nvdJeXjlY2KKTsTPOzsMdOg47
cVqo9yHuUIoVt8rxISB5kjS5+YdFOOdnUY5znHSrup6c83hdxNEEgOQYowu4gNhcsP4eD75
HpU6myaYyPHJFEVGxiFXDdmJ6EYB4PHzVI9/YQxRQRx3MG0HyplhUmMnIJzkgjPORgHvWbi
7juVdFe60vTJrG8uGkll3SR2TNzboqqu4cEYYYBVeSD7VYvkuxfaTbwXSrFzs1B23MuMH5j
1boRnI5xms+a9sbS/F5ZW7yT5835eFLHcG5Poeew5qGbX57jWrW/aG4s44F2feWXkjJwGHd
ucdcUpJvoUmkdfbQ2glmt0WBp4ywRmXe0h+6Xy5JByDkAcdD0qO50qSNpLhpEikeQl0jbr8
g+XbzhcDjr1qhJ4o0SK1trbTbe+LQkyxTSbC7SMPmyfQYOFx3qOPxHM1mWSya3uH4aRXy78
AAZI4GOv6AUnCRPMjTWZk1ASKZGgMKySrE5jEakEKCOeexPBouoniujp/2VLedYh9ojXgqx
Xdsz9MfUHoKi8PahcWF/catNbxpBaL5cdsjDEk3JCk46ZOWPoMVYu9Wa9nfUZiz3VxwSzA8
45OMDnqa2UGQ5GU7Pb2huA10zTShpIYsKZMH7qkc5yT7cY71XIhkTyreKSS3eRpZhGFB3Y4
ODyRkdMVan8yG3R7myCySAodjsNw+nY8nkY61zTXrnzYUgtj5xOXdTuGDkYxzxg+tRKLuXG
1tDpYhYSlLp7Vo7aQfZ5kVGkPocNnIJ6dOw5FYGr6eYXe4so4Yglyq7J3YuvHG4f3ep3Zx0
5ycVaPivV7bS0tntbRSFCRu8ZXdztCkg4II9e9cd4i8VTNHb20Vj9nDLGrphi04QqSGzgFc
r0x68mpUH0E3ZnfWOqfaraKDUL5ZksQ0J+yqBuB48xQ3OA20cgDkelWRLp93Fb6fIEtoWc4
mjUOwXcpC4JJ3HDfw9wK4yPxBf3F2l8ui29nCMu8ZBIJc/KT3C/MeOnao5df1mzEa2+oppd
w8nmG3hjykeSSGCn3wevbvTcB3XQ19Qf7LamGG2S5ZwqxXBiZSgJyZ34JIA/PjAwM0z/hF5
LHTYoYb+S+t45I5ZoGuSi3OeNijnGT9OOD61y2m3V43iOyubK5Fw8bmQG6cpHnJBbYvsT+f
4V0t3rmrTW00RuxZl2G+a3i2/Mn+0Mntz65FU4tbC3Ow8LQaVc6cZrS0htf3jK5MMY3DuAc
EHAIJyM8Yrkr/SLHTpV+zwW9jqVs7Txxp84nBwy7uRjPIzgDPcGqt/qGvNp8EfmrHE5UwtH
GF3S9CyKO+TzkVlXl9rK3EklzPCs08YWYGJS4AzknGTznnsc98VPKw36FiGbVU1jyvNECxF
EWKRiyOxO5jyPvcemT+JrRv41ttMvbZgxVWIkc8eUScjC9QWGTjsK5i2N0l+Vg1HazkF2WT
YoAwBg56kZGetW3a7SzkFy8gjZiR82TM+eCSc+p/A9abTKjoekeHBDPo84iuGe2VVSQFwGX
JONpGeMH+WazbqVkuEsWillkkdt0wlw6Ig6N2xjkFQM5ANaGneVHLp9zp8MtyZ4Yn8l3yp/
d8g5GXXlmIyMEDaM9OeeKCC4nW4kaJLZjEsIDOPNyxG4k4JHHc9BStZsp3ky2dQuRp2ivkW
yXkrsDvAVAMYAGCFHJ4OSST0qxdag105ti8cZjBjjmeN2CkHHI+6SQOnTmudu7t7aG3gUzp
5ZICyLukMu1CSx+ozyPpVC1vvsxlncB7aN1dBMMgP1JA7djn1zV9BpanY3l5cmNFTTpWYxh
I5D8w37Sd3ynkDjOeB25zXPeK7JdFs9OWUKHnnLspYOcNHzlgenI4xWjZzrcWsFhC8r3B2t
JNEuDGc5PJ7/d5Fc74xt4rfToLfzkmEVwcMrZ3cEDIOc55IIPfntRDdE1Y2Vjz+Rly0bkof
pjaKi835ThwRwC3AqxqE9xeXz3F7M88j4G9zktgAAZ9MAD8KooBjYqH0JPc11nKaAvblrNb
AyE2schmSIjgMwALdM9APaod6ySYJUKOQMVsab4d1bWbS5vLO0nnitIjPO8cZKxR5ALOR91
fftWX9ixOYjEpkJI29OfSkJrqdbosY03wNqOt7ArXUgtYgw+8V+ZvwBKflXEPFk7wy4H3t3
au/8YSRQaTY6VZJm204C3fHIMuzdIfxbP5VwmVkZgjEdMjHWn0EtdTch02NPDkmoC8tJGnz
F9mVyZIsMvLDGADnjnsa734PeMj4b1qfSNUWObSr5DbXkLnKvG3H5jJrzQzqmmzqo2CRlC5
PXBqO1n8ieK4wTsb5vdfWhaEuLeh2PxI0J9B8bX8FtOLuydt9vMihRsx8owOAQuPyrpfgzr
dhNrd/4O8RyINI8VWRsS0p+WOdcmB/++uM+9ZMGs2l3b6nZ6oglF1aLHC+clWDDaw98Aiuf
8Q6Jd+HNSt7aSNoZGjSWJ1P3wQCCKuSvqjNbWZbmj1n4c+Pre+jVoLzTJxLHzjOO30I4P1r
f+JWk6Zri2Hj/wALxbrXVsfbrWJgWs7nLFkI6gYG4e1SR6xF4806KDXdkV3YWjW8M5HMzbt
x3nvjGBXKaDrmr/DzxtZ6m1qkxi+doLhcxToylTkd/lJGe1VZXutidXp1ONllV3D5AAyuG+
tFamqWVvdavIbBUjikUTFSeFLdh9KKfKi03Y9u04n7Im2UIxRfMKAbcAAfN7c+ueKZdW32h
/IMozLIGdxgISGIJXuO4wfWnac5h05ILh9mYxveNfRSOOO+elVZysOsKLjPlRsWJJGJAepx
nGeP5+teSjvtc0bbRYpL02ogla4k5VNo5O3jnooOcfMT0qhfaUk9qtsIwJG2ybmydg4Ocjv
15GQcetacrfaLQFHO2Qec/wAm/cvTCgcgqcHp3qs97DcWzPJctcSxsI2ljyocEY7/AN3J6f
3cU7pGV5N7nKSX1zHfM7Os53bQ23DqoPU88g1k6vLdahcLeTQkGNdpfIbgnPf8Oa7vxJb21
tpUUsZDxlMpJhgXIIG4n35GD0HWubt5/OngslkjRHOCBwvPc+3NbRfUbldaHNW1rIPKmRfv
k4RV+Zsdv1HNdIlrcvFAUcIh5EgXKlhkbVC45z39q3U8Gaq9/JcWMQS23B42kKqr8feCYyB
/Oun0rwy2nyNNdsks2fkSMkrGMdee/H4Golds554ulTg3fU5G0+GpvEiudSvprSXd86Lgsy
np3wp9etaL+BLKORBFeSADKl5AN3P04/Su2eHdgb2OD0P61HLAqruCgHGfet4wWx4n1+rdu
9jlrPwRpcICkuz54OcDpjpVhPBulBGRU2xbs+WuNoOckAdRXUWFlLO4XazHdzgdK2joVyuZ
HjIwMjjj6VvGkmrpEyxdZauR59H4C0eHayyXAJOPlfaSPfHbpxV2fwfp80EaP5mFGB356An
sccY4PSunEI8/a6ZX+9jgD0ruLOXQE8NyRyxBrkcqfSqjRi9yfr1dprmPDr7wXHPDHb290I
wkYiw8fHA4OAev6deK5S48EXuj3MMxvYJLfLliY/uqFOTg5H517LJbs0zFF+Tcdrg/5ya5T
xlC63GnImVJ3EbTjng454PQ8HiuSrFQukehg8VVqTSk9DlotKsbpLaFjKXA2MqzDYEKDaR6
AAHpzz+VixtUVbqOCaSKCHMq+Y5IkBBIOOuDtyM545zUs90UkSDTZVuE+ZdkoIQ7UxjjBPf
0WpomtZ4kikkujKrebui6kAd+emT79s1xNs+hK2jfZo9duLlPJLxgukUqbowxxhwTg4Cgk8
fSuc8WpPJc2V7OkSzvueVA+3zFJzuI6qSc8dsDNdVJoWqXttby29tObh5llaSNkiDBRngnG
eTkDHXPpWZq9jqrRFtUtVja3jLXAX70a5O3JBOSWOTjvmqhoyZbGdo0ouZ0Qidot4McNtyz
HOQSMc4GR+Va9k5l1FbUw3Ey48wbl2+UeTnaOg64zznFYmim/wBOlD2plZI3DyiM7XcY7E9
e+B26129ultrPildUhKeH4poQokWNpGlkJO44H0Ayfyro0W5lre6GtpSMc24/dLuYsU+6uM
n6tjH41PHo7m2VbO6E0jFSFC5CqRk59OnHriuzs9Oht7hf7SvJ7gxHfiO2cKwwNv3sHcCuD
ycg+1WEtrR7+SZLn7MmVIKwMG291PHzY4xjjPWiMtdRNyeiR561mqgDaYmIAkdwTkf3Tx29
xSf2RcvLHAFbEhJjyjD24wOPp0xivTJPscssa/YpjaM250+zYIHpleSDnJ+nvTNagfS9Yhl
0y8mla5jEn7pZG+ygjADbjksOuOlVJkqMm7WOCuPCqDTH1FwlsI22MHcM78cnaRx+nTFc3q
GgTW17lYoriRozIw3BtoXqQe/+FezXvhvWsRahf6XqepR/aBLvUJ/qCrY3EnsTnOOOlctqO
ka/5o/su08m2I8sQPtf9306tznAGcc9qjnS3Zfs5PRK5yOk6XPqlzG9pHFMbc7sIVU7VGc4
4yMHHc10Nl4aubS8Sa20hrwSSKIppYwVDE4x6AZHvg1tWHgjW9R0aS/j0B4UsR5aWqXH3yS
TuAzkAdSc8kd6h0/RtdsLpf7Ut7m9VJDgPcAIikYwyE/N1z146c1DqR7jjSqbpEmt2Ph60t
rKzt7/APtC7+0MLhHiKxQIeMbgpJJOeR2rJ8okzyRWonCN8uw5XGflI6Z4Ht710n2e+WJYx
Y3b242sA0yeY7YBwSOiccgc+9dBpl3NbakLi60mFdOkwkttJJ5yhOTtAIBBzjkc8d81cZpr
RkulUXQ8wvrK4mvLa1UCG7CFyZJiEZjng8AL2HU5rmZdCEsywy2zw6g/IMb42Ffm3cEZB6d
eK9e8Y6BDLd2+p6EkMmnPlWV5WSQEj7jjsRngjNYdh4dnhRJEgs/te3yy/mM67cH7xKEkg4
/WoqVEtWzWnSm1ojzzUdNjWxhuIHE82ATESocnqxXBxhuwyMHFczqumS3PiJNN0qJZ722iE
i4UuXGf4cfeHQfKOeT0r2p9AvIonaEWiXMsJSRvs3m5ZjksD5Yx0AA7D6VhDwBqn9qxXrXN
s0UD8xrE8e5du3acA8Y4wOnWuf6xTXU3+q1XayPPLLTLWLTri21cJDqCjz0tpTtZlBIIHpy
ARnPcgHFWrrSLOSzgjstLNu12paGSbczNGMbn3jnAB4OBjAx1r0M+BtTvoSmo31veBt0QYK
6SLCRgx7gpJ4A+Y88e9aNl8O/LM8TXLtayReRHCgkzCuQflPHOR6UvrVNLRh9Uq9jzC40mO
yKo9lNIzp5Ehf5Wik2KRtHJYZ4zjqM1snw/bmCSzn1K2jeCNis3mbtq5H3nUgBn3dOeg4r0
YeDbiOaS4W7uNzghQ9sz7MjDY7jJyTjH3iO1ZN74LmuJfNeO5aGPDKklq4BIGCuQeV6flUr
Fw7mn1Ora1ji4tNiuLhJ7SJ5bJ9wtnihLyO6nJY55A5PbHT1pD4euLKOO+jtlu424lHAaI4
2rtJ4PPbPOa6yKx1ezElvBZiC2ZVVUiR49oHHBDd/fNXrZvEitLHHbB4ZJFleKWJnV5FACF
g3HGOg45q1iIPRsTwdazaR5XLZQ6S7PcW6OvzHLJhgScZXtkDsex/GsmeOS/njkwCiDEeQc
AYxu9iR+Vdd4kL/2jNbytCGlf94kIIEZBzsGOPcjHcelJpmnRCeVJ08iRQTB/ekP9zacYPI
JPfGMGulPQ5mknqdDDYXdhpGkT2dzKPOR0mnULsREBdDyPlf5iM+gJrlb+yktLqVXtXdk2F
5gwlj8xju3bhjGVHv1r064aG3tCGdI7iCISwNFuZMvFs+YOcEBgCFB79Oa5FYb2z042Ntps
VxIj+US2WYODgbWJ43HLcgkduKlJhzI4m+hBUG5SUztl8OcbkCj5h2A281TGlyf2bLcGIxx
thy8hKll4wc9Oh6/SutvDqD3ME9zbxHyYGtRDINzuqr82CQdrHjIz19Kh06K+gRbiO0gSOS
Jn8qdjgxAgAbADjIC8+3FU3poXF33MjTLVY0N7JGXFvnzVReWDD7pxx3HPQVm+OGX7JGiPH
HEso2r5R3k7TyTn5eOw68V07XF7YQx6aLTypbnzCzCNiGUgHI4JYjK+nTGKzPGlmH8OwXLo
AS6KgQ8KNnQj1yCfxqoJ3TZnUta55U0amRlXccDt6/0HWl8mOB03/wnK+3oTV4Rq0YXYpPA
JI5/XFJLFGZA53BFJUbe57j/AD6103Ocn07xBfaZb3ENrOVSdfLkRXIDrnkEdx3wc9KNGKv
4gtJrqNpIzOpOeC+Gzj8azHyp3+XjGckcnr6+lbGk2+LxLoknycSnB9Dkf0ouRIYZpL+bX7
X5vOLNeKAMYZGO4f8AfLN+VYY5YgsQx4OOMiuit8vrN3qsEZWCR5kkDDkCQMBn8z+VUUt8n
LKhxhQVPQjim2CXQpQWbSxyjaSqZZATnI70oG2MIFyp5OBzitu1MMN1GrIMfdYZ5AIrNDfv
V24CMSoz0OPX8qAW5p6dZS39s8YJEsG0qSRkrnjiu18Z3cep6Lokc9uXudPkIdgMb0IU4Pu
Mdqw/DFtM17FckINhHA5BGea+mfHfgWw1Gw0/xNaWYjhv7NJJVRRsWQLg8+/X8KqDb0W5nO
0bOR8tX0f9l6zOtnlbO6cvA2O2a6b4pR2V3pPgW4tsSXkuivLcKp5JWQqpPuQDWj8SdOgh8
JaJdW4QNErRNt/hINed6d/aGueJ9OgtS89237iGJR3H3VH1/rV/DqRa+pj2gjknkS5lEG3u
45B7iiuyun0fU9Tvz4khlh1aG4aOaa0ITfg4wynjII6iikxKfkd7o3lxW7qlum5gfMY42Eq
OPpnHPbFVbu5kk1CO3hdAfLVEdEyFfqGGc9MHrx0qjp+raePLtbcSiUqv7pgE4I6YPQdPqK
z5dcgOqSNA7eQI9i73wxbPTgdOoOO1eaos9A62yjzC8cAYXGxVZZG2fLyGJOeBTrO2YzDyS
lqshMzhwMN6HAOMDjt2HU1jWGvobyZDbqYJHUiV3OVIx3x/PJqN9eCStcWjNLcspVrngBic
A8YwFwPu9M80NC5dbkPii6ub3TLe0uVkSVUUvlQrEAtyRgbWJ6jkHmqnhaO1m8QaPa28Q3y
XaBuMgoDnB/KoNX1Ga5vI7iZQMkrvHzISRnOQOO315NS+GdXSy1i0ltLctcJIBu7nqDn1By
RWkG4rUxnH3Wup75IUkDSlzlm4Pr71VcRqdwUDccfX1qlPdMEIBw3YgcYqtNcuEztAZh1/r
W7jofHQbe5oOY+R8o7Hufpmq7GMR+WQCO+OtZaSuuSfzB705bnKuXwp/hPvWbVjpjFs6zw8
0KX6lshQckN+tes6pc6GfD4CBBKVyW9a8DGoNbYOcNj5h7/4VZm8QTPbxobgMjr0B5X2PHW
u2nUSirlSi3si/qNzEl021h7EVDb3Dvncd2Rnj1/wrnbi6knbcrnA9RVqCSXZktgnjjisJN
t3QuWyuzooULR7nCsQCSRxXK+OkyukIVzuncMnTKEDgnPtXRW923kkAAkdRjH6VzvjK4LQa
bKsoSGOc+YCeQxXCt+HP51zyVzswbXtY3Oa+wLK15cRSI6LIqRzFdp4wMAdhkYJxzmtaz01
FmlnihtLebAiVQdoPy7SuWzn8B1p9np7yX2y1t3nuNyqY1AZsE/eAx+X1zW3Npdzp3kprEa
WZmYPFGDhiuDkMD93nA6dqwSb2PpJTVjO3MLOI2UEjzIufKiQlMAghhnaRggdBgFjVbXNLv
r/AFwmORYYYnBt3mcMwXAO0tjqPet67uoZLFbQRxxPHCyyR/MQVHH/AAEZIyT045xWfq9wZ
7mLbGHt87dm5pEyFABJXl8dR9MA4q1H3tjNzumYFnoOmWt952qXM7uGLrb2MgwAMkEu2QAB
+Ndro3jV7NvsGnaPBZW0m0wyEmWSTcOfmcH61zVvoyrcS39xeCBCCZAZMGRe4K+mMdeTxXZ
adqWgeH7OHUdJsF1C7gRjG9zyI27YHfHGM06qXLZjoNqV0dTJoptb22fxDb3ojuTlZAFzk4
PU9O2akg0TydbaCa9jjsxJsMpIIAPIU4PXivJtc8W+LNS8YX6/2kxlaQRqu1dsa4GFUEcAY
/XmvRPCFx4h1211KXUpfsaQwxyTXaMqldo2ghR3Pf16VksPJ7M7ZY1RWqOo1DTrNdQe0tbq
QxqfkfAHy46nFT2OjR2SfbWjN4kwaNFkxhjjG7kZFV7i71y7uIJ7LV1u4SUAVXH3h98YAyo
bjg5wTUV3JqTWlxbtqF3skUyQhJys0TA8gEffXnocGuiOGn3OR4+CVmjRWw1bTViWK6u9jA
FFUhsg9sbelXV8KprETTPbOswG4qGcYJ6Dgcjr7ivLr19dns4rebU7iRoixBM7hsHGRyenG
aWSy17w3Lp+oSam26f94DFdMxX1DDpkA+9RLAu9pPQazBOPuqzO9TRGsZhOLOSOSJucSznp
kdOAamuNO02+hxfWPl3KgnzUWT5z2BGPrXjPiO61qzlltItUkMCSHO19+dxyACefSmWT6vr
USGSdrgwqVdSucsemMEYwMcVh9ScXZSOhY5uPO0e2Weh23kKVsklQAgZVuCfqBVyDSY1mWK
fToEiPG4Hbn2615nr/AIVs9E0DTL5dT8+5v/3j26FkEagcE4brnisdtGt7uOL7JdEvtDSxl
siM55HJ547+9axwTetzF5ij1230eKa+No0kFskpC4YjGew685pItJhEptjcWLPGxDKZkz1x
0zmvMtCA025u5xZDUJ/IdLYsgbyWYf6wYPUKDj0rjYtKtrbxTaapqsX2mIXCzTRSRf65Q2W
yfelPBJrVijmEubQ99udOs2maKXVdJiVuoLwkge+Sag8nTLBFLa5ocZxkM1xAua8L+IHgW2
0/WLnVdNuIJ9Jv91za+UARtJG5Dg8Fc9MVwltolpd5eYqEUDbtQZPJH8hWDwlNO12dKxNVw
59D60/tLw3bKpvvEugJ5nKs1xEuR7EdaoXPiz4d2LMtz4w0Z2x91Jcnjns9fN9zpGly2EVp
O9w4tyfLbcCq55wBz3pIfDmns2YZJcZwQdvP5CksFBbNkLE1Jbux77P4x8AyxM8XiexKrn7
lyqH9XJrmZ9f8Fu5ePxjaKSP4rsuP615ovhqxV2HzkdADjJ/SrsWg6Ygz5DAuMff6fTij6l
B66mixko6Hbya94WRC8fiqwcJ/CrEsecdMc1l694vs7jS2tNCkmnuXGJbnGxUB4wvAJY/lW
G2gWfkHYZQV3Hlhlj1HaksbR23OBjLIvHTgA1UcJGLvc1ji51E4mbbadcXF1ZRwxjzmY4XO
1mbnGO+enTmrEduklvM13Kjys2CJFLNJJycH6kevU+lbS+Zanz4vmlZJGRfL3iRsn5T/AHR
z19qr2Ymnmtzb2sZtxE6SNOpZsrklkUnCjJGM84BNdStY4KrtI6zxNAP7A0SRrNZLZIckSR
s7Jn5BgKR1z93PpiuPV5ZpLpLiNo7mdObphF5sMo4AYK2QjDdgdevBxWtOupX1np1k2qXD2
91amXyoRultjHIDuVvvNlgCFI43e1YN/olsZl1OC4up3JZmebhQ2cDdgfeLFhyT7Yqb3M11
sZeseJEtPFNtZW0Fwn2YMVSFA7FGULwvXnJyOTkdKqQXt+bm4kv9HmSLCxvCIzsRC7YLFsG
PgqcdDjJregglvLhHN1DuiRUi/dHAlZixBJHUheD245NWYYxcXMVjLbT3On24YXMzSFTMOQ
ysSMMvBIbginuyr20ImaDRtMlmmZVljtw0vnMquUO0ADIwR0xg5+UAZxXA+JdWttUdodNnl
ubdZFO5o2UEgerHrnJ4zkHJrqdT0i0E6iFZpGt7czTPduzrvbITbnIO1ScEDqPWsW7t1ltL
KLzVnWNdxVekQ4GD6Ht+FVF2Y+W+hxs+myxzbTC45Dgsh57/AIVAbUSDcEPzc4IPzdh+tet
abp86SZQzMHRZWWL5XU8HJJPIwG6DkDFaisLuWa78tfP8vzJUi+cAk4LLn6Y2+uTWnMZySW
x4LcWB5wQcnIByD/hWrYWpXTLln+UMir8vrmvUrZNPLajGbS2QxS+aSRvUxkZCgtnkEN0Ix
nPas2+gsprHyLjSLcSkGRkhZeXI+XoQQAOpHrntRzEcvNsedabLEJ2tchYLlPIkUDjBPDfg
QDUdnYyvfm0KkTIxTHTBHFVdUMNrrVxFGjwwpIQkb/wrngH3rp1mgS60/WCG8u6gVZdv/PR
Dhvz4P4mtNw6lC/0Ce0VHljOTyMjtXKXTiOQhWK7cggV6H4k8T2t3Y4hihiwix4QnBxwWOS
fmPU84rzS5uWn4XG4jjtkf/WqhN9TtfCOqQ28ZEjKCwwueeM19OP4yS+/Z7sLgTkGzvmtnQ
fQlf518WwXv2RgyEtIvVs8D6ete6fCHVT4j8K+LfAMjAvd239pWZOSfOh+YqPqm78qcd0RU
5ZRsZ2u3513w9f28bZEbmXa2Bzjnp9KxvhLp6R/HPweryGOQzJdgHouEZsf+O1hWeoGxm1G
KQtzC6lc5PTjIrrvBGjzaN8ddL06+l/fWOnyXCShshP8ARXljb8CRke1aO7jYxvZnmNxr08
mu6lefMr3NxJK2DnJLk5P50Vz/ANpyxeWPdI2Sx6cmik9xpKx7totvHO6ztagzuAVLZYjIG
M46cfpj3p2qWkT6lAn2bdlzwB5agDjnHAyee45pukSzQWmCilXRSyEnCqB+Yxxir15Cz3lq
VjChM4LkbV245PPX69a8xHoLTU0LayUyeVa2trPbBAHVhkIeNo68e44/WtFBpts0YGn2/k7
ihlRFCZByOO56Yz1x0qjLJcpYRQ6WqSST8y5fAxkHcf8Aa4+UZPTmrVzDEzwRyzOW28R7No
DK2TIOg4+p74pPQGzD8ZrY3UVubMPCNxncOAFDkjqPy9qyPByC48bWtusO5UZ5sbvu4U89O
2c4qpda9d6w9vasoEMXm7Cckys2SC57njrWl4Flkt/iVYhnWOC4fypCx2jlMHrx16etaax3
MZpum2erTWhLbhtKgfhiq72qliNjfKAM5rsbjTvKIijUBu4I6/SqT6eoULtX1AJOT6ClKTS
PmYUjk5LUsgGMknqOB2qBrYxqJcYGOR7V1U1oxOwIVA7mq5s41yrKMjjIORj+lZe0OmNKxz
XkPMW2KXPJJPQiojZuFBK7cdfXBrofICFlVTt5HLYzSrau8YCx4UYA4x+P61opj5GjFFl8q
hwQMnn0pt5dR6fprXMiM6R8LjjJzwM/jXUJoSKBLqEsdt7Elmx9B3purSWFhot09tp8dzIi
5zen5cZHOzv+NXzaBGneSTOf02013XJG/sm1YhlyrFcIo/22Jxn9K0r3wrpcyKmsay0s0RA
e0sFWVw3cjOB2Pc98Zri5vG95rNna291ePFApZEhyFhJIPO3+HOc+/FWra68hIpkvJbl2yi
ukKjaRkDLD5WXJYZ64+tYXdz3fYwjZwSR2VxrsemeHnsPC0U2nW8rFciZfPmcAHd5mOBj0x
XNwveC/aWcNc8eU5YZZhztznr83fNOjguW08WgSISeWWlgEg2g+nXOSvVvwqdIbiC/gF87T
7Cqq6cAA9Qp68DnOMc1tGT2LaXU0reW4llhSaGaO4hUuqh8Fc4BBGe+Mc546kim3WlTzQLc
tciE7CgELAqF7AenGf1xW9ZWjKzTHMblzhcg/KzZyABndgnirF7b2Uis5iljEjeU+4Z5UEE
j36+vatI6sxb0OUt9FkMyz/aooljXblyFQ5x8p9vXP0qaK1hWLySC/mB8Y4AG4cDH04rdNl
bXSlNgZW2jAUsGOeM/T+vFJa26spAt2d4ydxdcYJIOanEU24nVhJK7SPO7oCXxfLgBf3wBC
nBzjrXXaZe3tis0McpiSZdsqA/fHUZqtc6YieKLktAd6XAU7cANzg/zrV+xEMymJmOOeMfl
XVSi7HBi5xjMuQ3uHjELGIt95hwfrn8q6Owlvru1kh4vLeLMr9FlPqyt1J71yioAQVjPJ5J
PQ1tabcy293HPBIUmjOUYcHP8An8660eY5JmhfWpkgivg5nLEqpEfzKgA+8e/XFUL2A3djC
juJGjXYowQUGeg/Guo0W+23crwhIimJpYF4BUnDAdse1OfRyzxQi3HmqQ/mKeHHXjPf2rTl
u9THm2aPNZ9CW8S7tVzHcMgkj3H5WIPc+tdj4DHh3TvA9yqug1yZysgnXYsZH3dp6AY7nqa
fqGmeTbJqEWVcTjLKQABvwDkfXpWF/Zm2SS6upnBaZxsXrgEhcdsdDg1yODjK6PRVXmoWb/
q5karDeHV5Ib9Hjmjba4fggDkfhzVeGJoowVPygemTmu1tblNduE07XkSO4c7Y70AEqBwBn
gEY7GsmfSXs55YpFLFWKk9Oh9O1bRVzklNW0K+lyx6Xq1jqPQxMHAPf+8P6VW8f6rY+JfEj
X9hEYYBGsYDKBkjqRViW3XyQMknplhjFZc9oCxyuWY4Iz0pTSWpVOZzl9cXa+HJtNYgpGTM
uM9SVHP5Vz+mQySwHJI25C8DgV2MunSXcN4sW8CGAyE4xvUMAxA9hzz6VkaVYyRW7NIGBLF
SO/GQf8foRXmS/iOx7sJr6vcrWtmkbFwnmMvzAcHPbOKvxRyAMGGMcgYyP/wBdaMNsBgZJb
J9OatJa7ozt4PYetbKmcLrIy4oW/u4UnJ+nvVuK2GOgHP4VpRWagDAJb2rRisuVYcFe+Pmr
eNNdTnlXbMZrI+UwVS42k45GeDn9Ko2tvjT5CEAUyKCxz0K9K6uS1DwyhuflJ3Hr901laQg
ltJYGPAkXgj1Ws60eVXR35fPmkyr5L+VFKi75PskjDOV2HOAR/wDX61CLJZdKvbzTIo5RLa
OX8sMVcjaWODjnjOe9dFZmOCRPPRJo47Z0LOm4Hc/cHjA61kyxteiSKeZnleBlEirtDOBja
EUcKQee3SuWK5lY3ru02SwTa1JpWl/YQhjlQR3TCNWCRsRjdkDaSowTu9DzVO8uAEeBRCgU
hhtXf5Rzt3Kx4YEAA9x2rvLPTIrPwxb2csyxpOkOHiw23avUfiDx9axrzSbWWPEFqTCi4Eq
uQGk4+fAGTkds96OWxmnqzjWtoZNOtLSNVnSHbvWXEKIAMk8cnB9s9AetTauFuNQtrUWEkb
XSLFDZsuJHYnPqAMDqGOOfwrdkubWxuvJS8ihkQFnikwrRN3b5s84wMD0JxzWTC1vcL9rvQ
JQ6FrRCceQH3DCN/fJ/IdPWmlbUpXkc/fAnW74ajbx2E6wtbGGccMOo2Y4A4YjtnriszVJE
itrOGCIBJCJBJ/CcDHAycYzg4yK62+nhgQwCKGC6RfLUqFmYZ5XDHJ+YDnPcmvPLm9S2u0h
MjecZXSMyR7SSTzgdMdenrig0grPU2XMDu8UcQfCAIwXe4cD/AGugH8s9qqTM7yoloszS4D
RL9wjb1yx5xu4HYVXa4gEyXYZ1cZk3bSAu3gH/ABGffFNvL+awhnuVd7eZ9wZiyk7CACwDD
j60Jg49ilrol/dNBJLPcWjoXjdkjjlbGWJIHzkDgkHpziqekR6vqlnNqOnhLeNXC5uGaRXb
oT1xnnjjtVie1bUdLjnlvJY7edN0cSBXESgjDOSByQPmA7e9W42iOlrEnlz28MS4KqfLZxz
jg9OpyK0TXUlRdzx+9lna9neeQvO0jeZu6l810Vgkt/4Q1K2mZvMtAlxbEcbWyQ6575UH8q
yL2Szs9U1u0ubZrmZ3KW8nmFVhO8Hdj+LI4wcdc1sz3LWHgGygjdY5NQuZZpHHBZEXy1HsM
l63jZo45to5WaUtEhLkjndnt25rPklGFAz7beoxWl+5CjdJlD02joagaxh/eyRy47D09zSK
KUyfIJkYBh97B/Wu7+FPiRvCnxL0LWypZYJQJIxzvjPDD8VJrhVYxzYSUPjjp2rb0GAvfJL
CySm33TEZAGwD5vy9O9AmzsviLoB8M/FLWdK3B4JpzJbzY4eKT50I9sEV1niuV9O+MWvXeA
JF0IRIR1VntljB/wDHqpfEADWvh74f8SO4NzYONPkm7NGBujBPqMEVJ4ymOreN/E1/Hg/8S
S0mJUfw4h/xrZb+py392z6XPHda09rPV5IFRiCqsOO2MUVr+Illj14GSVCXtonG7nAIzRUs
1T0PWtEV5rSGN8pI0QOSOG44BOOVOOfz70uu7Hitre2LGMyfvAQAXB6f147U/RR/occKcRu
gJiHY/eA3emaNd8uGztXkZGYuGZcktuJz1xyOvbnNeZFJM9Hfc10+yxpFLCFW4Vdjkcjbkb
mYf3s4454qpqUhggltHiW5Ln92W3MI129CnYdTkHP8qLJo4LT7RJC7BXTKwr8z/wB4dcZI7
Y5ANMvGiuJpHiVbeGY+WrLEWYZIOM/dA56even5E3d7mHqy20WjYhu1aRZtjbV2EqehUHpx
gU/wXFp0l39pu0uCkMhGVB+Zs/J838OD278dM1l69dm5sm063tzsWcFQyBHL89fb27Gn6el
/aWIuDab1+0LGkQJVmlA++204wD7+n1ol8KsNat8zPTpPGd3pHiAfZ7kXVhInlfZrmX95Ew
xkg9QSdwAPpXa6R4i0fW0V7SUkrHvkhddsqduh6jpyK8Mj8OanqGo22usyNdxsF8vkswUdR
xy3t7itqQXugxRajaWzwX0IUbnAALtgdO56hvftS5bq9zmqUac+lmewSwznCyBog442g4I9
vamNbQAZLjHX5jx+lUPC3ie48TWH2mVXt7qH5Jl6YbGMj0zWw9u0jkuvy5wQFGa5ZySZzqg
+pUjiRW5Tav8ACcZ//VVlLtVt2tbWNUlkXDyNycc/lUYRFfaQSeg9qjO0Z2ws7dCMgZ5qXW
safV77Ef2F52IWV2G3LZB9T+fFY3iu0jTw3dhhJ9wAmMgH7w4574z14roDe3ph8lS0cbfeC
4GT/OuV8efaYPBd3cjDbXjMmOu0sB19eRRGrFySLjhmmmzi4YdPjKXVpIuVUgB1GU6Lkq3G
MHsBwOO9dLZ/8I1Z+HClo0t/cRopMUUnloE3Y7DLZbPboa5LTlZJTvt1dOFDPhgcbgoxuzn
ntx19a1YSyaqiJcMxe3DoJoQOMfdB4G7ccZ5wCRxmuhSS0O6UXa5oNd6XavHd21lueV1glF
sDOytkjYwP8IGOcnHpWg+oahFb29rOVeJXWRXSQeXjOCnuB8oHPPasuGzmhu4xY38EMTsWa
OOPB3soyTtPAPr/AAjPWpEvLO5KRvYBkRzDuOQHYZygOOTu6YPPX1qk2zO66nULI73Fxafb
IrS2JaXeh27dgAZlJ6qegJ5JPGMV0irPIlrChSOINlnY/O7BMtx0yOwHXNec2Al/tC+lWWU
JFBhvNYZddwV/bBGOB/WumbU0lhhVOWbE6725kGwnjnjjjA6D8q3pSs1czqRutDr7fEfmxK
nzu2A6gDIHfHr/AI1PbaUr200xP7xlL88Y9/0qlpJe4EP2jJRMNuYgkZxkc9SPSugBWKOWL
IK7WZSRtyP6Dmu2ouZaGNGXsm2zjb21WLXrl8bma4OMjGcMKtmBQSsnXOcL0JrZls1N6ZiN
+9ywIHbI9anfTg6qysuCobIGevauunTtE8XGVW56f1qc20EbZVV4YcjGM/jSxxR8LtCj1Bx
x61qtZSB8Kr5J5IGPypn2Iu7ZVvy4FW4panMptkVrctDdrJbMwOABgcNg5APqM10cOpblZ5
IXD7dpKtxx0wD0+orJSF4GWQAFiNpUqNpHr9RV2CBhG77z+7fEbE/M4Pt7U0riTaViR5I2b
dvdFkK+apAwRnPT2HH40muaRLZXaXCRw3emTEPE4TbjOeCRWsdPtL3R2MaS/aIzmRY+Qy8Z
NSafeS2umzadNGlxZuCUZjkc/wCelZS7o6lJ8lmcpLb6bdacksMcgujlJVyAN3ZsenHX6VT
Mcs8SShmkdYwpXPP41tXemwkoIQUP8W09+xH9aq/Y5liWIFT8+8MvBU98VSjZHPzN6GA19I
rcxJMNpVkZOhqhM1vJJmON046R/wCFdfqkJutNjL20YuFba854ZuOp/wD1GuXurBowqiYbz
wSTgHPTH/16l6opXT0Ma7tLeS0mK3LCRkx8wKkZxxn9KztEsb1PtEc+2ZGYOrKdxBHy4/QV
sXltL9hnRQHLLsxjIzmq+k2syXDM+UIUAMDgDn+tcrpXm2esq1sNy9dSytgFG/aQC3pyPqO
1XUss4bjryVGf1/CteABkUSspJA28HOSfXvVs2duTuU7AMjIHvXUqaPLlUkzFjtgAo8vk85
PeriooG0Aqe9W2hRDkOGB5yV601Yw3BOGPJwcj/PFaciIcp9ijKgWCYl8AKeQOnFZej2vmR
XAwVKsjZPQjBrpDbpJbyxEMXYEcL0OKrWliYPMBDEuFzk9cZrCvSvA9bLq3I/eMmKxle4UK
F8tQCdwJx8x9O3rVxbKIb921FY/L8uFJJzjHXkjua1owIycjAC7c9P4u9ZNxeW8QIA8pScb
gce+c9xgVEKaSuzWtWdSbsdLJNHDptosOLidodqKgAVeSG3dcda5J55RcboBCWCGJEZicll
zgjoBkYA78dqhvddMVgs3nRypNEY4mi5wc9NuPUc46cVzh1SWESC6WCaZAqkbMvn7wJB4Iw
WI6dO1cdSaZ1UoNq7Lt69qtoZZiWghgMxR2WRywBJ25xkHj9frVTSp2bTY9TvlezB/eMl1i
HLZxj1H95enHtXO3F/CJzc3LAKsb3EaSW/zDG3lNp4wxKkMTgYwK4jxVrl5qt3Zz3zuYnhI
ZmYMcgZbJ7t1POcDGOK5nqrHXayuju9T8q3WIpcx/vlaTJk+cHORnIG1uTnGfTpXGa1K100
aWkqCO0R5vMVip3YBIwc+/yjpimPpV6bbTrjUGW1adituspX5FXay5BzhSCD7gmqmr6NbQ2
JeGS6eeMsZjC4aJCWYbh2Kkfp2q3vYSVtTX06KTMYhZ9krLuebAjJJxlCfu9evf6Vg+LYR/
wlDadYSNLCZVBZfvMDy3H8QHc9qfdTy2skkUEeWvIyquzYWNecEgcDcegHXHPSsi5jvYJbe
bUb2MuHViiEKW38Kd/wDs5zg9eaUV3Jktb3OnexK6VbWCP54upBMQi/vTGo+VR1BzkHGePr
VeIm2+zuysuWZCrPyjHIAz6Llf/wBdVYb2zmkMMt3b3cgBEaiYosRPG3rgnPYck1oedNOrS
XUjRQ+aWllAKq3IVdoJ5yDjpVDWx5Vr0Ih8Tahb/fCTMSQS3XBJBP1qz4pleJtK05iF+z2E
R44AJG4/id1Z2vXccvibUJoZGniaZtshOSR+NO1qaG9lile5UzRRxx+Xg5cY656DAxXXF2R
wv4iU6kv2ARzabG5eEwBxxk5GGx6r6j8azJZGMO1iM4+76Vr6qt3p2mpoDShLhZvMmQKOOP
l5xkde1c5KX2c/Mo7jpVkrYcAiqcBgOgPv61PbErFIhG3OHX2IPXNQRpL5TN0B61INokG7h
CoXIPSlcD3PwVbjxh8NfF/hHar30VqNW0+Pu7xcuo99ueK5bw1qc2p3mtxTjcbnRBZFj/CI
wHVvyjAq38GdattF+I3h7Ub65FtaRSvFcMx4aIo25T9Rx+NT2eizaF428e6TNH5clpp1wdi
87MuAP/HWAq0+hg9LnA+J90t/Zzhmj32cQ49hjFFXtTsptT1iKzQEfZrSMDAOSCM5P/fVFD
krmsZNI9J0aLUFs0JmhUFVdVxkMDjBwPQ0mrtqXyzSxKzK6mPd0Kg9sHA/GrWiE29nDtiMp
j2qMEfKcc4b07fXFN8QXMX9jSeWB5rA7lRQDnPJHp3yPavMjud7Y2xvL9Wjlt7fZn93vZvl
POMjHTk/eHap3e81QiGW12PCRGJEXIcA8HfjJA561W0K8nuNJt54tuVd0Cr8zBl5BUdxz+l
Xo7udZDbxqpWQZeRZCj7eOp6E9DjjvQ1rYTuZmoaTJHplzqM3lMA4Yliwde4Ocd/TviuhFn
BLpyfaXWMMVWPe2AOMspC9TyeefTNVZ9UdkkupbSYCWF1Rwf3XOcYOOcfrwO9S20TPoMUqy
b2aBQnnDYCSOoAzk/Xj6EUpW0sLvc3YLmK10+7uAJPIh2qG3BWix0AGcDOOOc8+gqrr0kt5
p4VmIlnjQ+Zt2oH6jBz6Dvn6iqks0qG8t0aY2xmjLqSrtGejMOygbtpGe/0q1FYXptLiNY3
s7FlJlZSfLVh90EHPX0HUAHoam+trErfUw/Bni610LxPJBdxSmF0YusbAk9AWHZsHJx7169
F4q8NTWBvm1RbdBklZlZGzj0x6V4nor6dp1zOLRPtdxu5mePeJQOGXH8I54PrVo6bqN0fIg
FsGLZC5KO/IG0YOCQOmP0rKrShLU1jJ9T1Sbxt4ahtXu42uLjHQJEAG+mTx3OOpxwKq2fj3
SL+O6SPSb5J7clXgEatn0OcjrjOMV57Z2tjLYTK+oxxzwLuSPzNodTx1Pcn3PI61nX9zM2r
NcTwokWWR0ecncuADllOcZx+RrnWHhbU6E30O58S/E/TtM0h7jTbSQ3ZUOq3q+VGFJI3DnL
dOnFcL4q8Y+I9R8PRaRq09nbQ3jLv+zIULA4ZeTnocZx7VBqBS4s3s7yIRyae6TLKuZBJGd
pUbz95eSCDnp0zWDq9rJY3sdzp2kymF4S4WaMJukyf4SeoBH147CuinRhB6GbuWNHDzRIlp
qizzkEyoJBnceAPYHG4f0rR02DVYXe2tb+7nnjDq6wNvEanOVLbsYOOg9qt6Rpnh7VvD0du
1vLI8RJS4gXaz7h88fODle4yRn0HNdNo1skVp5kMVvEykNHLEggDHhTuGc46HOTjB9cVq2r
6Gb21MOKO6hV5Fv5JUmCP8oDGRfm2/OBkYIbkdMVbXw9Fa6Rcy29yWjhIOUlzHK7kA85AIw
T05yp5q7q0LqyGzZxbxuR5kikI0hzn3B3e3YmpDBJp+hbbRN0M0wOI4wApHOBxkk5OT05z1
qebWzNElyqSW4r2VmtsLiVvs4KrLAwcshXd85B6BwenY/rVy0tLhra2kh3IDIVSBm2y5XBJ
APCng9+hxzSaQsUbXdqbWS6WZ2uHW5JKhfRdo+QfKCBjI9a1BePb3m943llDJFvtxuSROiE
e5yfmz/DyK0hq1YynLQ6zwtqFzHIssyQKDgo8xwjDIxgYzntn611ULCWF1kR/njGWIPfoM9
Oufyrl9MmY3T3b29skZbebfcpDjJJAJ6H5s5roXmmRLWz84yQYZiowOdxA5HtxXZGfLqzn9
nzvQ1mAuJ9xTj7uTx2A/pV0WjEbfmYHtnpTtFsnvLNLpUBG5lILj1/wrqINORT87Qr9WHH6
13qtFJWPFqUZcz06nKf2eGYEKyE8EAk1ImjswPzPtB4FdcIrFHGbu2BHYyL/jUiy6ZEvzX1
quTn/WqP60OuiVSmjkToAd4i27Cksc/TpVo6HIwViF2/3VHP510zahoqD59Ssh9Zl/xpDrH
h8DB1WyyO3mrUPEdkUqDe7MS20ueCRJondN4xxz/FyCKsx6csMSoIzs+ZHA6FckhvYgmtRN
W0I/c1G3POOG71Mup6SRgXkRP1rJ1G9bF+yt1OffRIHihdU/eOCTjp7VTk8PokpdSwZvmb6
9K6k6lpMZx5wwO4U4/OrUX2W6iLwncOnpVe2a3QvYqXU8zv8Aw/I5ZRIxDcqG5IrCm8NtHI
x8pSCcA5OKk8ceOruHXLjRdEi+ytA7RS3DqGdmH90en865EeP/ABMkhia7t5X+UDzLZCent
irdaPU1hQquN0jsofDxDfNG/lnuDzgYq7H4ehaKebyWjyyiME59SfxrkYPilrUCss9vp8pz
jLRFMn8G4rXg+Kc4/dzaXaSHf8wjdgFP68UKonsJ0ai3R1VloiRSK+AVT5grDIz24p9zoig
osUfmqq/NjjmsaD4q2wjCy6EFUYJMc4wM9+V5rQj+KOgsivLp16ilivybH2478EetP2ttyf
YzetiP+wWDcx4JNXLLQhDMGdjwT2/zxTY/in4Ob5njvl5xnyNwH5E1eg+I/geUKTqbw7unm
W7j+lHt30RDoz6hPpEYyYY8JjnjrWPLBHA75GAMD+fSuhPjXwRLGXHiK0UDr5hK/wAxXO6n
rGhanfE6Pq1tfKoVX8lw2xueCO1Drc65WXRpSjPmOY1S5VZpY1TdtJLLgksQTxjtXB6lqM1
1qMOnpxK5LRjYRu2qScnoOB36V301nHNNqDyosrAD5ZCcAluuR+P515BrclxZXSXkRbEMnU
MVOCCG5646988CsqrtHQ9Ckvfb6l65uZkjt/mhtZWgCxCXMmFIwxHy469VPU471mzyiJkZ2
eeK4f7PIWuAdzHG4MqnBOBkHpnjilggmT7M6XkZch5YZUKPHKCF43AfKeSSM54HOTUC2Vlb
LFNqEQijicwiKOPLRDOQ4JJwucjrnv15rypSseirtlGJri/8T6rpt550FjaWr3MLXKbppMN
tQYORg88njA7mtKztrK4hTSdUs4rq2W6WIOUL+ZEU3EJjAXJK54A469qriPUreTz76R7Yqu
24kOGZo1GADj+LO3Oc9B9K0NPgvraJbmO0E8UFvujXeCo5BJZuOGyWBHHHTAqW09ioppalG
/g+3MsM+qQ26RAyRsFMjOQAApI4VtqjA68Yrn/Et6v2S9trSNvsrs1rjcBsYAc45O7ODntX
S37RpLLPFbGWN5DKx84b0A6uu0cYHGelcn4rUzW5kSMLArhkVWP7zLcMB6+3arhLsFm1Yow
2kFlpliNJke2j2GK4jlfe0zc/MC3AODyMd+KjgnAUB1EjIclZABHwT1GTxwM9D+dS3c1xbp
cXMTfbLiZCY0MpAPrnORxnOfasyV5dOklubu0CXDYCqjbuq5PAOcZ4z7H1qlq7kt9CC8jRL
yzngs7eC4juVWNVQKoBY4GzAOQWznPIHWuuawt7C4We71h7q7iulUxrCGhVskAsBzhck9T1
46VxtxqUI1CylknFsscHngeYxwSccjHzHqO2BV6y1O2kuLkxR3V1a2qMzJCjFovm4ZiOAOm
c/Qd628jN23PL9R3y6reznBZpmJx05Y9KhgUy3IwckY4xz6VduLedLy6h3gtExYj+8O5H4c
1JBHH9phmYlRuAbB7Z5ro0Oa93c3PFkkA8U6neMfMadv3XGdoAAJP5Y/Guak8qS4WN3EMbF
VJA3YGeeO+Kv6vP9t1eedHQoz/JnuueBVBohuZlUbj26im2Qk0izcwxwo4hlEyBsByu3coP
Bx2yKrzWNxblIp4iruiyY3D7pGQePbFKHMNuQ/O7uD0NBmjBUFdxIyNp4HvUjR1fhGKOTxH
b2sqq4eaNyrDOFDAnHoeAM+9eu+JduofF/wCJCaakbTXukt5KDneu6Ivj6AHmvFvC2owWPi
exvZ2BhjcBz6A+1e2aPpl5YfHfwwzsA+r6S0wLniRWjbAJ9PlFXdJXMZJ3PHb2+ns/E2oTx
FV2kQDLYGFAHH5UV6P8PvC+neKNX8RaxqPlx6et28cZlGV3FiR+O1TRVezcndIn2kY6Mm0i
aaK0gUI8RDZ/dgE8dCB/9eoPEU7CyjkIYLu3AycleDwR7nvUmnho7JSissgIDIq559MH8qg
8SknQN75JE4jL9cZXnj16mvMhuem/hK3h23aPQYreWPypDL5oY8sMjOBjpnmtSZrpUaQ/uw
qlQezDAGQcg88etYMN5IWm8uVFESeVGk2c7+cBsHjnvV+O8RIYrfUZlWY7d0sTYVJDxjdj5
ePfrQ027oOZbElxL5GlzgQqHcsYVC8WwVc7sc4ySOvUgmrujn7db20cllMb4RrGsDyHMoKs
CpCjkEsD9D6isG5murm/hWG7VoIgEYyAlrgDOeATkDHOTz+NbNh4tOmbtIsoZLC9JIkvShE
ir1KxkjCgZ5CnnOKnl0EdJajSdOt83r3Md1bskTWcWQVYHPzYHyqe4PzHHIHFWNb1XzZ42v
7SNrUoi20MLHy4wflG1QccH1wckHPFZllr9hNAuo3EbbifLuCWLeUR3DAfNyv15HNYd1eXm
v3iwWcqAghiyqUKKMlW6jlslQD6/jWcpFxhfcp2OqXD6ndX9raxSW2Hea3XESHjBADEZxjO
B1Ix61qfabdra2bTxNHdySqzBZTG8ZB/jz0OAB2B65rL06JoNa4t53ZQoZlwxyCQcg+wycn
JzWgLmzmTbFHJPFA0q7VhO5sjPUk7sDGcdhjIqVsazWpUkLwX6Xn2Ly23yOisdoDE/MqjGD
nGPm781VaaaSS6JjljkkT5RE3yhBgiM4xjntznrx0qWLyo5rd3JkjkG4q0pEkRY4ZBz6gg/
TrUY/0hp7WMok0wXypeSc/eG7PoM88HoPWqsVHRWILmVrbR47e+mkkt7lAjjdnYM7Wx75/y
cVcuDa22rW093boqREC4kkiEhVtq4BBOMAdf97kCtltDuk8yKWMWsrRRzI07fLK3TdhunUk
KeO+a5vUjGs6XUExuGaMBpMlsdAQOxPGCfb8aoS10Na0WCPWr+3mlOnXImEq+YCcr5W3cm3
PpjAz+ldDp0e6x+1x2P7kncHQbm34wQxB2lQ205xwc8VzdnpqXNlFFJKzPNgJK+4lm+8GBH
fOc8nj05q3pralpccumTIt1CzFElgBLIzMF2kHKg8jg5496aV9WZT0kkbFzNdQ2l0txHHc3
BuFimkXIA4J3BTkHOcEk8Gt+6sLefSzIAcQxKYnlR+AyjOF9eByOnI9axAoSwuGuXhky0R2
EdU6ABh3GOQO+KuyWyW9h8y7ft3ymeZW4Jbdhscg5GMfjwazdua7Kd3FJEFvJDdyeZGYEuJ
flu5YkaNMFio3E9cgbM4Hbvyb8d5HA0EEjJCXy7q2OTjoidh94emT2rn9Qs7yz1ybyZIJ9K
dVeUAZLyZxtPQkKSCBnJx3waz9c1V2tolhiIS1mKrNEcsyn+HPGR8xyMZJ4rVaPQxep6Faa
/b285EEXnXDBWLMSVTI4OOwwOfyroDeyutgo3JtZ+DwHXeenfHOPwNeM2t3qTtbtcsUkyMt
t2l1B3bM9VyeMEY4xXfQXTXHhCK9jbyZljCo7DGwmYjg45PUdOa5sZUlypXPSwMIqbdun+R
k3WsqviK+jdi7I2cZOeABz7cV0Nhqg3LEyIcx7+ef89q841YG28XanE0m9oJEgySfmJK5z/
OtW5vJrO1u7mKTY8ETLkbRjhcHn6/rWiryilFExw8LynJdz0mO/ge3KBV3LkZfgscZ9KaNV
hSGMERsScHjpwePWvHYte1m6uo2utRaNgcb9mAeMdhjFXlv9RjlG68LvkHKocdchv511KU1
uzBqnLaB7BbavEYDIoRwXCZ2jI6dB9c1oWmpxmZiWQOAc4wSBz2xXkMOq3wVgbnardMKeT6
Vs2t3qboZRJOJc5XajHt/OuiEn3OeaVtInqdrqCLg+bsxjBPOBjrWhDqe2SNFkPK4kZuQTn
qfSvMrbULwzLGJpWcfeyCd3ufxrpIJJ3UzSB2OclmQjH1/xrrg7vVnn1IxitInotrdqSw3d
GwAc4P4V2mgSeZbTEkHD9R06V5vpaGWEMCzqAASDkA16L4b4tJwD0YcenFKs1yHLTT57nzp
40VR8RtYaRSFF3IMjhuemPwrhZriVLl2LgcgAAZBxXa+O5GHxJ1dRsA+2OAG75AyK8/vJgs
tzlxkSKAvOB9T6c15lV2ep9Bho+4inJ4jtWtmjeCVZEYl2wME9MAZ49elTQ+JbDcZJrgRxv
/EVOQcY/qP1rB07To77W7uB55IBDFNNuXHLA8A9eOvPt71Rnt9lvukBWA7JN0m3JQ8b8DkL
uxz/ACpXina4rze6Out/EdrJHDE19GQGxJ1BAyMdufwq7DrqmBIZ5FRpjI4O7AxuGevt/Ku
O1HwvJpyWH+kxNc3ELTeQw8vyUHJJb3yMcdxVebSr24tLKNYYLiLY1w44UxpnnOcEng8DJ4
NK6fUr3k9jrV1nzMPt2KTgLkYPBweDjORmrUOpzMkM3mFywdiFPUAEgCvPLPQproTOm2COP
LbhOFGMcDqMetVorK8t4Wkha4cEhWdF8wMCSDyPofyoU9NJDu7axPQzrzyQmXY7IMLgtknI
61c8Jaost1cfvjuS7DOQdpUsr/n0Fef6E2/SDPK+3zJ3hww+YEbcD8c1teEiYv7Z3SDKzxh
Sfvfcbr69q58RUbi1fY7MLTj7SLtuj2Kw157uK/e5nwWcJGG9MEnJHp71z91cwXFzFFcOqi
Rl4kbAOORk/Tt65rMnM6iS0sLp4w8YdlZAQ2AMnngHPr1xxzXNzXF+VWO5ARWYHcqsoJ3c7
edoOCd2egzW9Co50UmcmKpqNeTsdLOlhpqbVtreNcCN7eKXBnXd8x3Y2kjIxjk5HoKs6l9r
EVwIZ3kaMZO5gThiNq7f7o3euSMZ71nNPbXVu5m1G2cyXEbpDIyrhQu7njrx1A5OB71l24h
Rbn96DaKcpPGTndkZC9TgejehPTijlTdznu1qy3FGfP8As811cRmBFH2glij85KlTg5BXb0
HY80tqrWmoSRpawE3nMkspLhIh8yAqGwQRuGOnr0ojvrSTUFS5eKBJpHjVFIZIvmIUswOWJ
APbFYes6rpugTRXNpC1xyUliSMluoAyxJ2o3BAOQS3saIxWxpKT0udBfSuYFzdzJeQ5VZ5G
/d7QSMAY5U/THTHSuU8VyKLe1u5C8jLd5iy+4BC204b1z9OorpbmSW1s5LfXJ4TdbVZCrBg
YjlgS+ck/dHFcR4hvLVtFt7S2dY1hmV1ZcYHOefoP6D6i3B7Fy/vHUxNAjAn5t0b5L54III
7DnA7Vx2sw3xMlxGoDN++fzJi7Nt/vdOO/p61bl121awjiSJpZSV2FTuLY5I55Cjnn3rntT
15Z7IRQkxMUCyGZslxjtj17j6VcU0ZyasWVW6tYVvv3dx5e6Q7AUOxkzgEe5OR0rRXXbi2v
rZIbmWG2aEwKLdeZgzYIbgbuOADx1xXNQ+I7qHTZILc/KxHTgjpnB7ZxWpB4k0aLyjewO7R
kExCIMFIGMZJ5rez3MuZNGDdm5jvkuWj2qqorY7jGMn69KqyP1dQDtJAwME1Pb3pNwHdQ0W
MMM8FSTke3X8xUd1btbSANL5kbjdE45Dr/AI1skYJ20ELkhSAMj26n0FSiRWtlUEq/r70tg
baO9hN+sps9w84QEb9mfm2k8A+maDJbQ3Uk62oubUq6qkjFTgghSxXuODjpkelSUU5WJI3n
eFHUmkmkUuu1AmB/CMD8aYmwLh3OTyDUYAechskdBimK9jb0SCG7vo7ecFI3DKWX12nH64r
2/Wdbc2Xwk8WzyJK1rBJplyqH5o2j+UK3uVbNeFW8XkxW8oQgOxQnPGcj+hr2D4leVP8AD/
wp4pt1a0W+JW4gjAKNPBiISj03KDnHeqtczkUtTlutE+BmgWduG+0apqc9+WjbBCIvlgE/U
mipPEJkT4GeGtQvJPku9SuBbtjASJBgL+LMx/Git4Rk43TM3y3dzc01cfvXLFfLYKip8zNj
689j0ql4imjk0RoZwykL5oVRncfu59QeelP0y4mgs7a1hRnOwEeWmWx1wT64/pWH4jd7eRG
mykbFQygg7lcYyfz/AEryafxWPQqfCZFhdxpLNI95JF5Y3PEqgmVgp9R71uabaQtbtd6iVn
DDzHZI8hhwRnJAHFcjIkkl+RaXUUZRVQzH7pAAGB/jV5dP1Se48u6vWjjtlQiJT8jnGRx0I
xWkluJX7HQ6ULVdRh+0Qje0jbWTjMRU9ccHHfGOazdQWTUZ7ezjc+VHEdsSrwzHg9OfTPPP
ep3v7Q+XFdI8F47ARwyR5HXHYgtkZGarrq1yGks7Owit4i2ZSp/fSD+6MD5eg5x9ahWtdlv
sjpLfwlZNp1vdo1xGrRr+6R2RG6ZwBzkn88itS0hTR1iWzmjitShE0kqZaRj9zbx8zbc+nI
rm7bxVANSs7e6WWNQCvzyBgWz0BH3TjjnH8q2tMn86xurtVjigSURR8ESTKev3uB6YHODxi
sLM0cmhfD0VqlzqEiahOHEokeRF3Bm27hgN8wXPGT6VYMm8jfeLBG5aMyRJu3SNyzLzkcEA
jtnk02GYzyatLC+JnlU7XATMYXbuB44GMYIHOSaltpoyZrGINuRkfAkVQ5PJA4wMZznv3qW
rMd31Ml4RZRyPJFDOzIY2Cr8pGcBgc8Ec/wD1sV0Hh/RIrxLuS7n2bQoZYsgFyAVJY+oGff
BrmrpbgJGzJthl3ZdRlQobC7uwO4HP0681uz+K4ZIfKKSR2trFGA7srfOqhGwoHPzZ5PZvW
rTTCV1saF25vNKbfC0lxbMbfagDLOpOR16svzZ4Axj0rl9VsdOs7eQpdNbPgtKFO4KBgMoU
jr1+b861VaSa0i022vEmu7mTKHcA7TswCooHUYI9sg103/CDRXemRTaveufs++OazXALFcZ
LsemFY4Bznr2qldsycuVanJWw1XSrdNQS3hto5IEIAlJkcdMMDkMDk8gE5788atvpW+2m1e
6u7eNwMJZ5cpIQQ2S3pjBOOfxzWpp0rpJqtrerAkMUMkMVuY/31vF/yzcOcgluCMe/FZV+E
murLypoHjaEKwEgjIZs7oiuMEqSBnpVtqPQxbbdyS1t76Q30zzQyPcKjpPEX2IwJB+U9Mgn
oB71Oki3FhcQyXm692eWMEvEWLZIKdSNoUg9TjGeKzY/9Fn1M20u+SeFJ/30jZjIwu5Rg8k
r06VrW2r2UehpcJ5Cu8cRjkK7v3hzxnAIY5xx3bjgVg3c3b0RTuolN2Lp5GnlJEiTxgkqGX
kFeNxBIC8cDjNYniNxb6DEJbfy1eUuYp+HXdg5fHO7AXjgA5rXu1vLa8nuQFkkjc5Jdo95c
gneGAYMBnnOMYHSsTxUrstpDI1lc215cGHgYZSgxtLkknbuOMn69qqzuSu5Bpc1v9vjVpra
W5DklFBjjDlf4SerDHOcZNel6eZLnQrKDyFiyURWBGHUkndgdBwe9ec2UEVpEGaJJJIsoyy
J+6ZOnOMnHBOOfvelel+HriebRNN3oiyxysuxFIC4YgLzz0xXBjXaCZ6uATdXfp/kcj4ltj
H4/wBVj/dnN6rvuGegBH8jVG8jd9Hu5TIm542DuDw2Cvf8M1d8TzRt4916JJNrMxz3A/dc/
QYNVLwww+ErtSSRHb7RnrjiqTXu/L9De14S+ZFpsqwWdnOLx0V5Qs0sQ3NGgcbmUd2Aya6e
1SGVZpbDUEG5zHHNG8zRyhU3ASLKTnnjI29eO4rkFUL4Gsp4S6ukybnU8gl+R/WhrcTpHLJ
JcS7lDYeZic7cevpXbH3r2PJknGx1mouus3Frvs7rEdv5Bt/KcSpcYOCjAbG7fM1X737ZDc
CB5Wmjhg8yKMq+0ufvM3lHKvyCCeDj3rjIJ51GFurpVBwcTv8AMOmCM4rShmlK+Yt1eb2be
SJWGTzz1962jBswk9Xqd3bNNK94LMS+WkUStHMBHJdOGH+sGcoORxwTWtbS3VxbpFE6xsVL
EfcU8jAw3GevT2rmruHTItUiOm3Nxdq0MbzTPKcvMyhpCD16/wAq6G3tlWE/NI0Pk+WokO5
l7nn09q64RcbNnPKpzXijttG8+xSG4XKCZRFPCQdy5bg89R05r0rwzk2lwTgnzO3rXlOlTN
JHCs07yNGoUFv7ueB9K9U8KyF7ScckBhyfpW9Ve4cMG+ex89ePrcj4mazmMN/pBdV99gI4r
gL+xSbTjJAGScyYmJOVDEjAGO1ei/Eea3g+J+rfa2YQs2A69Yj5Yw2O4z19q4jV2ktzdWMq
GGRpUYg+6Agj1BHSvKxF1ax9HgknDU5+wthb+IbpknDJJDcArkHy8vg5/KsfQAbzUEhtLSW
dj+5jDXCvEgZiCuCAcEjp2zTbEyr4llVWyZROu1u+WOK19Ftk060gmjCvIGMh2cHIJOM+oo
hFORhVnKKT82Z0sTk2sdyl3shXaUng85YCCMrGyuGKZAwrZxinXTLNYworxKBCVmS9SWMh1
clZEdATuIOCOnXtW3PYfb4ohaTMy3FwltvlwCrtzzg8DnrVXUbnztSv4raNVgtf9HjSM5Uq
g27ifcgn8a0dKJkq0nqY9v8AZ1t9zzQtf3MLTICqi3tHywxtPJbgYJ7H0qppdpcSX01yLi2
d5WVitvMGHT731bJzx1FWmLpaorMu2Qt8rLnBwfWp9PVP7WuWWBNywFQyqATtkX8utYyhaL
OinNuSV9Cp4eSS20wTsm5HlmVUB4zujOM1e0S2SDWdTWAbYVuIwo6AEgnj8KpaKhk8MMkUz
K8N5ICuAG+coVwcf7JFafh5Hk1HVYJwoQ3cAVe4JVgefrXFW05n/W562GTahf8ArQveJ5pI
FjWKMy7bdpJMSFCwDD5RgEHPv/jXDvPeSXtvDGzWsV1AXG3CsqkZI6kDOMZ/Tk13XjC0K31
usfz3L285twXdMNtwwyOCSOAD61wFxFcT3Ud5CSbuKASRiUllUgldpBA2Zz931PXpXThGnR
izz8fdYiVjq00q0la3ut8McJiTEdwofYQgBJGCd2STnpwc9K1rCxtZCkbQKPnfy5AhUxHb8
pcHJKZD5HY8nHSs+Ce/1XTvstjdR2klzbRQQSXChktSpy0bbc7FAGQ5AJAOetXdLtNa0AT2
2uS2LXbSOJ/7OmYlkAJMiEfL1JLc5JIAHBro5bK6OByb0Y02xl1K3gSzU3GHZYSm85AJwME
+vWtCSO3lu4rVLe2QXKoZoUKxHcoOUwe2PbjIB5rG08GCGa3Lt9l7FAvCkDJJ6jO7GSRzx0
zW5bTxlD9onXTpVkdIpsHcCI+Q3PduDjGRUpuzOizurmHeaTpS6oBcW4h2xGORzKFRZAMhQ
oGPXk9SfTArA12yFpoqaYkVwsspMsCNISCyngOAMc5xgcZFdE7wC/jv9SZJ22bIPOiKyMCA
cjnhSckHHAC1ga/cCW3uPLmkRIiq28hkLGQDnGSfvAkgkgd6a1Jba2OW8u/gcefbQx3LEGU
J88bDjAJOSevT2rB1KBreMwsyhWfzGjCYwQDjnHFdqtvtsIzNIrxiNdxY5ydxAG49D1/EVj
6sJLpEtmhxKGG4ooO/jHIPXr265zWi0eop7HK3Oliz0w3O5S4C5Tgls9/Uc1hi3nbLBScet
dJqYh+yRWNqQ00gAfrzsyOM469ay5rOazDJc7lkViNu7p9a6I7HJNa6FdUZeFVz646mpYJ2
ktpLW5DFOTG2OY27fge9MtyzxylZNrKpcc+mM/pUKqzKHVweckDqfrTIsasNszQ+XKNrHn5
R97ipRYRGLapkVQdzkjp7VWtywxHI5Ztn7s5zz2GKlvri4a2Vd+OMnHc98U0BUlg3ybQME8
g4wMen1qaDS7iXdIqOCSPlIyfrVCKRw+S7E9cZxmt6DXLxtP8AsfmMYg5k2nBwxAB56jgDi
hlI0tQ0y4tvAmkXnlMIri8mBO3lWRUyP1Bru/iW0tv4C8H6M/yJDpcM4XGQDIzuxP5iud1+
4lh+GGiWMm4NJf3Nyvzcj93GpH0zzXQ/Fsj7JbLBIXS20vT7Uv8A9NfJBZfw3Vot0vJnO2Y
3i7Urj/hVfhHSAhMVpLcbUK+u35se+aKzPGYK+DPD1x5jmTfKjKT90YQjn8aKdnYtROz06e
1ttLguRNi4jUOu6QKNxHBHvjP5Y71yPiq9S9udsbiOFMYdcndj2+pPNXIbCe5tYVjjZlPGM
57fkajutNlFmBHEpKjgcYHrmuGKUXdnZLma0RhW959miKxWpkYuWDcHjpyv4frV+fUYJpY5
4LuW2uS4Vmb5SB6gdD0xVG2sJWupIo5gHfGQFPJxwOa13s/s4jae3jZ8EDaOQfx6c8fjVNK
9winYS7gtbHVLDVLGd5POI85f9YyAEDcSTx/jV201K20+5luYkMSyuqu4jyGPOT1ye2QOtU
YRKLxMho1TKnCEBGJHUdR+dR37XEUr2ZhlQjIEhcFSmc85+p4xUSjzI0i7O7NfS7WzutILX
MToSrM5cbVBLE4X0BOT1yOnNXdAna4hiuS1zcR2zFl3NsTaowW5yCAcDnnpXEyjVEmIuZ7i
7sSdzxRPncRwqjHSuksPFWo2ehHS/snk27RujQnb5aRu4I4wckkd+hGahwtqPmb0SHbZZ5p
lt7uZ0lARf3pIQHBGRnt69M9a2Lq61dEltLxo3JXygIgqkKV5bOeRlQc9+K8/i1toEmt3jj
uI2kVhj5cFSTzjqOfpXRy+K4/KaWJJDMZN4dwMqoAwox6YBqJU5IIzjuyyNXvJtQ8rUJvPj
jjJihOApK+55IGBjP4U/WJo7dr25FuI41w+2RiMtj7vUkYJIwM54xiuIn1K5lvHurGKUFjk
tkht397jp1PFQPJc3EyJPc5OAwQuW3AHuelWoFc+mh6t4O1AF7Dyd012xW4O5PmIDZyo9Rz
wSMYr2iDxBYWHhm+uLtfN/tKRlCsqkiFuBLg/wlg2Op6CvmDQbyz065urq/t7kjyHWBFk25
lI4LE87cZzjmtDUPEV/dXkM9rmG7RPK3q+VjUAAKg7LgZ5yaqMUnuYTbm9UepxtpWmeHbmS
5sDJe6rCfLeSUkQqxKhwpBy5APDfdyKwrNoLuYxJMjzuium4EtKAN+MHgNx0GBhs815H/a+
qpbuXvrp4y5wC55GclRxxySfzrR8NQa1rkzyQ6zPHHZyLsjPzZU8ADoBxkVModbglZnpaGD
UI7pZ4fsUsTOEAkcgt1yWx0LFR6YxWnPfRXK20IQWUSwqYpEULmQbQUKnjIAHO4EZrnLnw6
6yK4vdQwIAj+fHhnORyG5CZGAMcfLVmTRbGHybSU3UszD97cmUSyQADoVPp90DA5yTWPu30
N+W0VfqbjXNuZLOztbt42DNm4cjErEZXex4UnIHfg4JqnrkU0v2dbpY4ZZZGWJnYS7geRwe
BnacE8kcd81QitvPlltYZLm2lhzukRQ0bkgDZ36gDnHPtml13TjqF1bSnWZ4oEV1EsjYjBI
QnaccfNnODxgjsc1cmOj0IbO1ga6f7MjvcW7vgSvub6nH3VHQHntXqPh6RZrGOUNI+ySR2Z
yuZMORnj615NoUcsltJuuXEN2fLjaSQboX3D94TkHsAAM559DXqXhO7jutFtlUbWuzcSOXb
c+RLt5Pr9PQV5+OX7o9LAfx7HH+Io40+JWpbHDlggdG53fu0yT/ACqtr2yTT7+EjIW3Py44
6jjNJqrC6+KephQGKOoY/wB1Nq/MfyqPUXibTLpOAFt3IHXpyOKSdnH0R0WvTl6v9TG08+Z
4cSKTcpmljG0dGxLwceuDXVC1VlQRqMbcce3AFc9p9qzeGdNupGKt9pgCqpz1kGea7tbVft
ORtBbGGz1x0r06ave3c8HE1OVxXkYaWw+fcuTnPBx3/wA/lWnDYiFgpYBum3PQH/61WkgRE
Cv1GW5PPWrUagptGGHoRjP411RXY86VXUns7XESsoXcTjmuljlEcLRADCrnoe/H9M1kWoVB
tByDyT3rUeD91vjG1T98E8Hg9fz/ADrp6IypVG5/JnU6Gy/ZzlBnGOe2O/0r1XwqiJaXGxd
qlgcfhXkugs7RQoATkkjI6GvW/C2TaTkkkbhj8qut8DGlaoj5w+KzE/EDWWPXzSF7HhACKx
oNXTWNOh8OalZiWe3YQ2d0rDegZBiJs8Fcng9RXQfE6MP8SNWiPXzicAjvGOa4aF2/tgkqC
RIpxjPbFeRXm0z6TBU+aKZywtLi28TTJdJsk2u42tuBOV4z+PWtDR3C6IFHGJZMkf7xzWbb
TM/i+4RUxEfP2gjgdwAK0tAgY6Y2zAVZ5B6j71aUbOVvJHBi24xu+5OUnh2SAFckEZ6nHSq
sEDW63cmGG6TAPseTW3IGuFclhuTgZXk/jUCGeWNrIyZhVzKFAH3iuCfXsBXS4nBGr7rMom
aJYpUbJjYkjHHPWpLaaNNS1QrDhjCTs6DPmKc/Tg8VdNu/lBhgHByB344rMjjc6uz4+Zrcs
WU5/unGfxrCqkonZhZc07GHpc6tPEsYKRS3au+O/IGK6LRmT/hItZ5JZZoSQ3sTXO2JWPw8
L1VUTmcOoPUBWXP/AKFWx4bMlxr2usVwDNE479VNcNdKXM/63PewvMuRf1saXjVnuNS0mzt
3XDx7nMis4B68AdSMenbHeuau5YftEOmLdiaKVfMljOI5VJByScAgMT/Litprue81m2ZgNh
ZmKk7cc4GCenJ//XXO6lbLDcpNfW9mbtAp3xhsNGOEyTjkEdB171pRiowUTkxT5q0pPqdFB
Zajb2sT3kt75UFkrkwt+6LIMBGA+YtgjJxwDSNcTuk0zz+ScNeLOBtjIUHBU/xEnGNw5wfT
NaGjQMvh2Aahd3M+pX8kssj+W7o/yFSCR93jHGfTg1WGlMNBg0K4htvNlcAeY6tz1aPhcoM
fLntwK0T3OLls7GN4cvnuS2pWd49jCI1BEkZfzgCcrk8Aljj+tb0Ooizt4dLtoBBcyqZXLI
zgMU6tnO0cbe3498nRFuSIf7SZZrK3leTyY32RKx+6T/z0OCScZI2gjvXWWeow+ZdiBEYNG
D5sQC+e/wAvzSOR820AADjOD61TsypN3PP7S4TVNSebWBNcxRFxHH5m1mbOFAGORyc+w49K
sa5BFbWTh2RJDCIREMHYDgqDxnPUk8ZzXW+Ir+1uB9m0zTrS5klkG1ZYWO3cOucDCnk9a5n
UfD1zpugnUtQvIbueSTy4n2A5BIO0kZOQM9aNeg07rUy3tol0yN9ge2dSTCBnI+6PYDjvjp
VC6SO2jmkLbJygVVUrkFiMDOfx9hmujtLiIab++jjYEjaihS0inPAA4z6A81zmrPbRXVw1n
ZMkMzbVjjTf5IxxyeR379RVq4M8/wBXX7Lq84CZSNtvJ3HJ5P55NQ3NzNdqJZJS+eACc7QO
36VPfNDLrVypd5Yy23zGXaxKjAJB6dKplVX5Mkc5OORg9q6lscL3FtCscglk+6Tg/j1z7Ur
xCzZ1b5gHKkr37g/yquu7YcY2knhj6VbXZMgj+Ykrj5hyCOlAEUcrK28jJIO3HUDP86s3Ql
a0QlVQKBuUnqO1ZvmtvbkgHjg45q+dq26sd2BzzyBQFitIhUoW44yeOlT2Qa4mhiUD5iAMH
371V2b2dg5b057V0XhXSZ7vxBbRpAWWJ1lkA67V5OB1PFAN2R0PirdP4l03RF4it9sTAnI3
O2Sa6L4lWM1n4ovvCUkm9jrMMG4HOfkUYH4EVwtzM2p+Kb7WJGMSG4NwuRyoDDaPyxXrfiq
zk1T4t+B9XnI2+IdYjuMDnYUdEYH/AL5z+NbN2vY51urnnHjjTZtJ8NRafI5lS21u+to2PJ
KxFEGfwxRWj8TboT3NnbQpv8271HUS2eCJbpwv6RfrRRZLdm9N+6bulafqTaegEAxtVeSBx
xz+Valzol1eB/tE0cETEEpGu7v15rT0iPfYxgAj5FNaSyBAqHGV4BIzmvAliJN6H1tPAU1r
a5ycfhfSrcbxFKZg27zPMwc9+OnNWLrSbS4Z8R7GddrlmJDenTpzW3cYL5HHY4781Tlidt3
v3HSueVWV78zOtYWlJJOCOT1PS5EcYZnPG0EHafocnn610WjeGtI1O4vRqDnzhchEOcN5YQ
t29Tgfh71ZjDGQDs3GD71NNb28l6ZpYI9ykgcEfXpWkcXyr3kclTKHKX7t/ecHrNrDaNcHT
rT7NZJLvhhdtztkYyDj8cH171iQTLJJ9lFtLGJpA7EoGOzB4GOma9IudJ065uEkNsqttCkR
jAbsDj1x3rNk0JJgIxesiLlQFXBxj9e3Wr+twktTnlldeD01POrm0Md2r26KGJKcrnbwOeK
sWmn24haaQ7mjIxtVkVvxPtzXbHwxDvjZ7gCNTlsKSzH1yTxVqPQLDOZDJIRnYD0XvnHQnO
at4yna17kLKq71UfxOIlmFwGtY4hcpImFKqVJ/75H4k002cMFtDFLbo0jZVhyu1hxkAqPXq
a9QtNLtrCEyW1ssWFA83GCciiUR3ChZ0S4RTwJFDflmsp4yzso6HbSya6vz6+h5ZCIprlrd
1TyXGEHzDJGenfv1qxquiyz6eqLcskMTqRt5JXBO5gBknkACvQP7PsVyi2kYVhggDsewHYe
1OGnWK3EUotFWSJSqkEjIK7eeeeOKn67G9xPJ6rejR5RLaKIY0DOjZ3EZ2qqjpkjv7Vt+Bb
f7DqVyWJKyYCO6YKNyAcDJ9uPfNekw2diUjQ6fAyrgBWjBxjpWVqWkRQTW7adZwQjpKUOxm
54HHYHNVTxsaj9mkY4rKZ4en7aUloTSWcgkhurKdZIVXzN8m5lQDrjjkn8sn2qbT0L35u0t
Wjurhf3yyx+UrR8DOO/foRnnniorcOzR2+oNIC0RJEj4Z9o+YYzgYyOQPTpTdItZnmYwXlx
PiZpyHZpUgYqVUFAQSFGCexGeorq3Z48r2sS6pMkq6bPDemMbiPs0bYWNwFK7cEAHG09zjr
6VL4kvIm8PWkX2cyRMWePc3DA5LHOcnJUdMgD2rcZLKSwa1ugkN6k4cllUOvJGd/8ACOmBj
pxk5rA1rTIILm201JB/ZRt8K55MjFhnBK8hm5x7jpzSZEbJkOlyxf2jYiXy5bZZPPhWFPuA
HOGHHOcYHI74rsNFc2sCQmAWpj3lIy28ruBbGT/vZrnNI0qK2m3C5Sa1uonjWF4uBIM5AA4
ztzjOK3HnjF5HBBCYUdpHIkChtpVsHC9O3vXHi03DQ9LBO1e5yM/mJ8VLtnTYrxp7+ZlPb0
Jpt+lxLZagmP3JhEavk5B3HI/lUuoHz/iPqCkZWWOJogoyACmCc/hViYXI0vUYpIhGsM8uA
cndgDB59welS/ijbyOqDvTlfuylaRxTeDtIuhN5LQNHNsHI4nC8n8zXdjLE5yR1z3zXEWEN
1c/DbTYbaFPPa3LZP8e24DED8FNbCeIdavbaBbLQ7Nnud0ccsM6yF3XgqACSpBYHntXdRqc
l9DwcZh5VnHldrI3FVyg2nJI2kgYqWCOSKTb/AAnoSO+awYdc1e8kmSCxsozbf68klwmDhi
2FIXkYznitFL/xDDcvHNZWMkiux8qKNpHCqcMyqqn5c9D711RrLex57wM/5l+J0Fo5EfzZ5
4B6VrsWk0+WNZMDbuyOp9cVgaa+r6lAL2wh0yWJSA7RuMjjPKkDGM85wc5q9prT+fM1w6ME
geParhgrEAn6dBXRGqpqyFDCulO976M7Tw8cwQDeTxmvW/C3/HlKD1yD/OvI/D7FLa3ycpk
kZ69a9b8L5MV2247SVwvp1roq/CzK/vo+dPioXX4r6sgYBiQdwHQeUMfjXERAi98/acyDdt
znacjoa7j4nBn+LOp7xt3zIFB5DARgfhXORQwLqChj83mEKM9RnBHt2x9K8TE7/I+pwHwJn
EaZbrP45niz8480HOPmxEDVnQdR0ezjuNNvtQhtblJpXKzZxgue/Q5HOOtU7NJrfx7ctEw+
/KuR05TGc10tobe+t7651P7F5UETRSROmJRIDhCB1bIJPAI7Cmpypu6XRHHXpwrLlk+rJI5
dMmiYw6tZOvRVWUcgjNKluglLo8eMceWytk++DWU3hy6v7q2uFis7eVoWC6Y1muSqqAXlJx
xk5OOQCOtNbR9N/tCNF0a1htnsopZI8zbd8hIBAjOfvAjd06Vq8QzhjgqfLo2dB9kmC5WFw
cHoMjkdc1zko+y69apsZ8wS5TGP7vX0HSr76Ppllf3MEt1faaLFHaS3hvGbcm0GORCwJ243
ZB5yMVhwwwSa3cXen6lfXlvGjWhF5w67iCW6A9MGoqVHUi1Y6cNhlRmncwbZidOmiUsGiaR
CAPXZ/hXQeDTI82vXKueqgDAH3VNUdAgzaahC6iQvduME9fn/APrVe8GiSOfXYwh2ebhT1B
yWrlr3UZfL80ezQ3h6P8hl0yrBAU3MVleYqHADKo7jvz096ydYlWa8juhc/uniWQB1wkbFS
3zEZUEZX5feretz/Yb7TLhjL5IklVkiUc9COD1GRjHuaydR1GOO3jWWNgsxQzbMNgZOCAOn
cdM8elb0tYqxx1rRm0ei6dbajF4atiJJGilTzAqurJEhG7AIYcgnOOhHFPtnWxvLe2jCxnJ
kXz1BM2ThvnONxBDDOOvtzWRpt/YJpVjEsk0F2oMcdpES0iKB0woOARjjjpniq39taJf2uy
WM3kgXBidZInwWH8QGB2GRjv61djnVmxqR28LzXCBrJ4TtjAIVdufmV2JGRuYgcDGDV+5MP
2OKeMtdNM6hwVxGQfmXZkA43YHvjOajF/oNvEwljtJ2ZmmWJyVeRTglQxJ3knOM5HfpVpEg
eGKbzYBc2kBVrdJy4TcAwbLHacDgjHAbpkUxa62NaO2IhmN4EzlYd+8IWwofjPTaRjJ44xz
1rC8SzWo0lpMkDJmEbMMRg4OFHuBnI6knnrU/nWJ0/wCxX+rpG2XjeVnxknBIO3IPGDkHqR
WL4j1W1j0q5s4Zo7/yrbAPzDyCxwVxghuCfQA/jTWrHqlcoT292LcwNORMEztSNcDPJ4GRx
x6d/XNZ+t3MFg7yvqNvdLt887SsoBAUAgZOF9uvAqhd6lPHGLJhLIwcH7TIhXzOcdMDgZ59
c471PPY2n/CC3Vv9guG1W5fzXGwP5bjo68DYrDPy+mM9OdYLqYylbRHmqtuy8hId23ZPPPX
+tQXK/P5ikENjOPWtG50zUdMfddW7oFC5yu5QCODn3qizjzHHSOTuT0PrXUcjTvqQsN2dzr
g9sgkfhTjlhsBJYcMM8t6VEsbpMUcfOOOD+OaepbYQeucBj0oAdJscBxgMDtJ9TjrViY+bp
4+dcDGee9VVbc8QkG1ScZzyO1PYrArxEbiNw6fkaAGxB03BGUFsfPn7v+FdF4UvLWx1hLky
t5hDIshP3WIxn6c1y7vlR1CfhzVqwvBbXCb0UxkjIPbnqD2ouJq+h1thbGXT/FMr7Ga2SNg
Q3JzLg4Pf+VezeMJFt9Q+EF9GBH8k1ypBz/y16n8RXiuhTIdA8S/vGbzIYQrNwT+/6/lXsH
iG5EUfwQuZWVohaPv3DPBmI6d+tU3bX1M3HocD8SoIrHxdZaYnK2WlWqZyDuLqZSePUuaKT
4tlU+LOsQWUjzRWqw2qOAV3LHCi5x74oq5avVhFaHqGgNEmlRliAdg/LFSOAz9MdxWfobq1
nDC7ooCjBc4HSpiQGxu4J/Wvlalos/R6LvdEsmxWLAAMe9IgZkKkA/jUA5G0Nz6mpbFlN15
U7BVKE8nrWbTexvGyV2WVtnV0OwBlIbn61HJDIu536knPHrT4bnEiK7MVY4AzVxXW6hUMQG
B7Hoe+aXLzrlNFK0rmd5K8naS/YY4FU2Rkf7uPX3rWuI2BxGpKjp6VUeNDlmyWHJBrPllDQ
0dRS2KLMR7+9RZO5QOp7f1q0VJ+6DwfpSPaOQXwTSUooTpyexJHdzCzeAyFo5GDEH1AwD+R
xTAFYA9SPSm+Uy4B5C+nUUuWz7Gs5PmNqcOXccsa7s9BU+wHkHnGarbzuGenrTvOZWAHPrW
bi3sdSaWxeiCkgKo+uM1S10bbGOcYyD5MgxgsD2/n145qSGZtxDNz+lSzW0d7bPb3A3wyjD
D0/wAKdJulUU2cuNpfWMPKl1MKyh+z2DXYi8yHzTHGmTv+RVyOOgJx0xnFaLh7K1MceFjUl
Zju3tMsicIAPvEcjOM5Oa56V9fRG0+xhtDbrI0cUsjMSyjIAOO5xn8qjtrrxHaiKW4tba/y
d6m2bDLtGAg9ADjIr6RR6o/N5c2qe56DDFbajd3Ed4vlwq6wskKghHAG0k7skYXJz/UCsjx
A9zptiwu54JYJc/Y0h5WMIQDnOcEDjjBwB9axba71N9VleQJGJGDvE+WzkZBUD7vufbHPNT
eJYtSuIYJbqOwgtCgKeQ+9kkBwqtjAwSc5xjueanrYSjbVlrwxKb0x3DWeLeQSuqGQCSWLg
oNoOByep9/WugshJcX9rM8ZjlETgLu3NgoRljgZzjOcd+9cVZarqk9k809gJdm5fO34EqAE
+UWx8ozuxjBPoRXe6FG1zfWF06GCQ20m6AMTsLHgZPYADHtiufFfwzuwbUqyXc4S9nWT4m3
ezKxxSxWhQcBiFLHPp1Fb2pXcbaTfGESCLypVWTqSADyvf8e+a5rVIHh+LGoj960Mk0E4JP
G4rg4H4fpWw6JcxXltvwq2zhW9juB57dKwmlzR9Ed1Jv2U/VmNpetQT+GbXSBcbZDbTR7RG
xKHzGbOQOQc4OK2NNdbGSG8+xSaVKd4eVRI552gCMBAFx0yckbunAql4YtpH8NrNbsWm2zQ
rEG5xuZsLk8ZwfxIrYsGuY0WPT5vsVzJOWt5JleOOeMrnbLGSc4IwG9TkdK7G1dpI853aVy
9M1nDqUTaTpt+9vc2uI4UEsPkSZYscbf3qtuGfXBHHWpZb46a08UEWoxvcIhglmWW1a3dIg
hdiB8443Y7Ed6uX+qaHc3sI1LTp4zawMklhPayyusueWiK/K2RwGJwOD61Xvb1W1G1i1ly3
l2giRriJ5lDhSH3KDkswKgOB1HYGqj0uYTSV7I2LO4svsx1S3e5F7NCFuJGtHMdyBjJfGMH
qQ3uRzU2mMsCsjWs6D7OVTCOc9cMSQM8EfhWfpU97PpsXlNLbWxg2PNIfnkCFQAoydvAyT+
VaeksXV5FWSGMId+ZC6s+SAQCcjjHXrXXRTMqzudfod0i2yYCswGT79Oh+tes+DZmmgutwx
90/wA68h0O23rDNjBPDD0zwa9d8GwPDHdbz1CcY+telUa5GeRa0keEfE0b/ivdAAjbcIvXr
mME1xl9Isd6J0A/efMRnk8eo4r0b4ixRj4pXe8q26ePAZgcZjGcj0rgPEMU8enqsEfzEMPl
HI47Y6f4V4mLXvKx9JgH+6Z5yLZr3XZ0keYB/MliaNyhz5eR05/Ktezt52aeW3ivbiWyeQR
ul0puCqKGfarIQwAYEDcCcE0XRa18VNNab4pFtnCY4CDYQf0PWrkt7cQ6zeT6bpMcjRFYml
SYITjae46EYH4c09Xsr6GLcY+9LTUh1fyLbSIdVtvETXVvcI8iS3EYZQQwTywPvbyTyvseO
Kp3l4+o/ZXluLe/WG1WQeYfszqmWzCNp+bHlkgdOKsstxFeyX1i+oWEM05mns41SRTKQcyA
84bnqMetVL+FnkMNpa20VqipCiXloZ0eNQWRuu5WDFh755FSk1o0ClFq6aNLxJ/bV4llqlz
HaQSzIsEUsckm+ZJANqsGB3cdQc1z9/dTQ2Md1BaySPbYjlcOFJYEHBXjbxgYx0Ara1e70c
RajNdalLd63cRiFbxU2eQCMbY0HCKM9sn1Nc95YZLyya9jurtniEpibjACheMnooHfrmpjJ
pWZtaMndbkfhi8a4TUWETwrM0jZY9OQcZ9+ea0/Ct+8F5qkckDCKRshtwySpPTjpgj86ydA
VrXQtUB6rkDjrgH/AAq34Mt5J/G+p3Mr7o1TYxZ+jMQQ2O/A69qis1KNS510YNOklvqS+I9
IfUtWiT96WjjlKMp4Ulh95ccg469utYt1omr2yTXureTbM2+S3nhuNzJheNwPfJHXt+Fd7f
3cltrAks2ZLqdHAvGUZgUv97ngdO9ZPiK1+3SYtIS00ls7vIjEKitnGSfvMSRn0JwK0w7Tp
qxyYqL9q0x+kJZ3ekxpdiKAOiefMQd87jG0EKeSQ+0juCT15q1HMtqkcFtE6wvGCiLHjyxk
lcbuh/H9eKXSbC6ttH065S1imlVUdIpFLOpC/McnjgAE8ZznntVzVJXfRotQFtE0cEwhhZJ
MM6soZVIIGAMEY9ap3MotJox70JI0ava7p44gqB4su5K5H3c4Hoc/yrQTS7K5umkntBd28C
w3MkmAqjAOWYg4+bIGQTnmn3Vjtv4NRginjhhJCMw2IGKffUcFh6joCaasulafFJbtEd13D
sjuSzMokUlt2TjbjJG08EfhVWdw5kkW7xZDa2iBCZhI6whW3gh+hfOGHGOp6YAFcv4ltLq0
uru1uIEmnu1ct5e7bADgsUHYZPOfQ1HZRTSy3vl6ibmwt9rXPkk/u1LYDJzkk8cEDGeak1R
dOlE8nkO9u8G7ZHKR5MrkgnjJbjaTz169TVrRmcldFLT9Yu73VNLmF6l99gcusK2oj2Dbw2
853fMAcE9TW5Iurv4pk8xNk09sRagRrMJmP3iwXoRjPPT6VU8N28FppzwEFprmVm81YNqq6
DheuMc5wSMcHpXVWp82aFoX2XNhL5oaLDvM+3eRxnaOOnXjrgUOQ1CxxvilUuPD063EaXNz
JFmNlOAoVCfuqBjLZ68V4riJ4yvmfOeACP6V71qUM8kV0oExfyyWcSBVY4yWJ/jALE++TnN
eJ6iun2628WmjzDEczzN1dvYdh7V00XdM5cRZST7jbeza+ucW+S54OOcgdD+lVb20mspCk6
srAkD/AD3rW8O6tNo92l7bhDJGwljyAxUg5zzx1FN8S6vPrerzXtyyCa5LSvhQo3EliQBwO
Sa1MTBk+faQQeOcVJJnCtyS/U5xnH8qcql51UELk45HFdVL4L1P/hGI9bFtILFmZFmYEIXA
BIB7kAipCxx7KXG44wD0qRG2usUh+TdwccikaPZHgg8nnPfinRR7pIlxtBOctzRZiOg0MeX
peqR7uWhGcezg16t4quPO8OfB3dz5djKB6jFw3+FeRWDm3F1a5PlmJsHGec13898b4/Dawf
gWsEkfzd8zMa0WxnIyfig6p8TdYbPEsiy/KM9VFFM+JLiT4iamy8f6sEY/2BRTQR2R6hpsB
NnDlSSUGR3Jq7LAcDYBkHoeoqvpgMtnGwLMSgI9cVZLMD8x6eo6V8VUbvc/VqSSiNMLBVZV
AJ9Bmo2hfBccGtBjtjQsCuegqsQHJboM0lKS1ZXuyVkQ2amfU7aCdiI3fBOOnBqO3uJoMPk
hh2/xrRtYUWWMjIcE/hwakjt4HIUj5umaf1jlinYzVFOT1LllK9wNkmdxHXHOMUtzpTyKHi
Q5b0GRmiFBEqqhw6kcjvzXUabdIMI7b1BAI3eveuylWp1dJHPKnOnqjhZLC5hbDIQOmTREW
CAMpI689RXqVzoNveQF1AYHnGBwe1cve+GpbdiQCcjPTBrPFYRxjzR1R0YXFRk+V7nJttLg
7SMHoKGgViSM8VqSaa+9sAqc4IxVYwSqCmC5GRyMfrXkuTWlz1LmaLfDFgBuI9ODSpBluhJ
9hitDyXdN+RnsAOtAARcBGYn8MUKo7bi0Ki2xXLAKce3SlmuEsLWe9nJEUKFzgZ/l+FXgRj
JjAOOeciquoQyXGmXcYZk3wsNyAZAx2Hv0ojO8kpGdVtU5W3szltN1G0l0pYJ4p2kmK7zEw
AViMgDB+97YqG+W3vbzTUt5BZw2/mReWhX96So+83bkn5cdiaf5Tx6dHa+SijbviZVBY9QS
R3IxgfiTmkV4RmTcHdWDORlRIeiscgYbqPfGa+tunsfmk1rruX9F06G6ink1G/XyrVjHHEV
UhjgjLDOfUjscVo+IkuB4RijktLhLeEIrXBdOn3WjAHQncAOPWmaTbfZrr7Y8Kb7pBEGwAq
Oykjdz0IIGM557dal1++kg8LwOrwgXJRmWM/u9xGXGSM8nr2pNamcn3MnRok865tY5o4AGL
b0IZWjJwFJ64HA5GcZ6V6Ho32UalpkFnHIkC25jVXx93JIbIz97OfU15PoENq2oQQXLRoXx
vRiXRSM43c8ngfTPrXpPhySYX6X7OHt5iIgQuNpOMdO/8sgVzYmN6bSOvDNKsmcfr8vl/ES
cOAx2wIgxlyQcHjvxVP7QWF+iM+0WzRj5cHIZ+D+VGvbrf4pahPLCPnt4JcnkgZ6frVjTjC
9vI2Plkj8xwcnJ2SH8s9qzjbli32R2pX5ku7MW1Jm8BRMzlTHMuQhIJ/ecjI9a1bWCOOG0c
qSqsuN0jngqD6+prG0TdL4fFnIyr5kxHThW8zj8c110FmyafCpUqwZAWXjjAH9K9GKTb9Tx
K0+VRv2JbRrmS7mja6uCnlKuWuX3EYOe/rWh5Mcl2pkHnOSTvdiTn8884p9vbp9oGflLIFz
75J/HtV2KFDeDPOOufWuyMF1PKniHrqTQaZZhlkEBLg5BLMSMnPJz61uafaRrERGSvBIjyS
vv361SiBB9Gzj73PatKPMcOwkgtkEnnHTn/wCtXTOK5NDDD1nKokzc8MSechDW7oASQT3r1
7wo26K5IGD8uR+deNeG5sQxoM4znGeRxivYPB3MV0c5Hy8++TUzvyu51SVmjxP4lx7fivdO
jbsypu/2f3IrlrvUTbsi2Ez7FGN0u08jAPHoa7L4iSwx/Fi7Ny/kwq6ndjknyVwPxPFcHLH
FcahPDG7BHbcAx5OeoPoO9eVim01bse7gYxdNX7nKzzm58btbyookIlBCdBlG4Hp16UmnEy
XGquD964HDdv3ajFan2A3HjOXULaQSSpcN/o/OWITBOelZ+m27WlxqVty22VGzjkkoCf1ra
inzJvsebimuRpdyV+hH8SHp2FVXcwswALh2JKev0961ZY0eVypBPTj9aoSxnzAuOmDXTJI4
acl1Kbu8ronmlI5SoJfqrZOMj3zjNc/PZ+R4ysi0AhaNJEJwAWbaDzjqfeujeEmQhwGXAAJ
Hv0rNu2EuqW8EjKHiyySHjjHKn8O9c9Ve67Hdh5LnRl6BKV0fWphtZhPsUE8L6mui8F263E
viC62Fpt0ewt/dAcgD2zWNZMV0jWYEjEUqXCR4CAHIHJ/HrWv4Ru2jOtpNkyAxFTknOTIP6
V5Vde5P5fofS4Z3lTb7P9Snrr7tU09FuLdCYcpvOCX3Z656cehrKvtZntxNAypJbSnzREMK
ZDxgk8DB5xjjNXNYMP8AbtpeTgBYY3kJ2gDA9zxjvisjUry4k8vy4oGEKpJHE+DvI4UegAy
Dgdq6aGiSODFO9Rvqel6VqBu9IhtZJppBCiPaorbXYEHAPBzg9c4U89cZrP8AEusvFDDJJd
RRWlzOrpL9n+dpdvIdABkA7sdMjGOKt+CkuNPaG1uJt6XFr+7vIosiGMAH95npgseeDnPat
rX4fsFgJUtJJZIgkVxDG/7uNVzhjuOCTjcoXJxn1xWl7bnLZuemxj63FLBdRyXb3B8hhC20
EKq7Tj0ByCDxj/gRFTgWcd7Fp99aJdQ3eEhctsYTK24OXBweuCn8XPbNUEiMmnRx3sIjdBG
FjkkyuHyYm3ccgducHpxS22oxrbQXbxkb8R4nTKHn5NzdCvXHGePTNWn1RlJX0F02z0jSdM
urfSxLDDqNwLq6dCfuKOVZmHCkknavYEZ7Vh6tNb3Pg+SWK1aJJI1mDFRGQQ42/KpPG3nB7
881ttqMgkmgnlRbZnEZTK8uw4wRyc45xxwMYrC1lLV0itiTDC0iSKj8g5fn5j1APPsePam2
27s0tbqWdOs7hLFrZE8wXDkv8wCMoUHkdRjnPUjGOvFaVrBq9z4a1PUNCuwtzaDY3kuMsRj
c3HC/J364+tc5FrNnZ3Nw0m8YPkSFSXMHQ7wowDycc/8A16WTxpY6devBDbSS3UsfKpNtjY
YBGcHazcfgTihJsblYtw3pn8MXs05W4kiR3dPL+6NnPzAj9B3Oc18/ZKqJAQQxr2q7v7eaz
l1C2Yy289rIDbogVvNkByExznPXjkY614lskDNGQMr2bjmuilpdHNXd7MGbbMSH2gjrmtC5
MRtIn6uQE46VlRswO4gMAe4zzUrll+USK+CMEc1sjkuWrYr58RDYYH5eOvtXVTeI72bTf7N
WRlgxkRknbnoeOmeBXIWzEOzOCAgzxU6SzG4WdG2EjjjpTLT0LDRusq70wS3T6irtxCiXZi
XaqqAo9c4qu1zLdSwyTy+Y8eFBPYAcU7zpN7ylAdxyCTzQS2Swx+S+7JJZuQOtdPpTGTV/C
6ty0AlyT6hyf61y/mGXAcDdnAYGt7SLeeHXtP3sNq72DA5Az/8AXzVIhj/iAGbx7qrtwfMA
6eigUU/xk6zeMNUmfHzTY+vA5oouC2PVNFnWO2jT/YGOMnpV0zQ4LOPnB4UdPcmsmwQ+RFu
ycxqcjp0FPk3BxgnrXyMlG5+oU37paa7JY8jj1psVygY72yPaqoQuSSozU0UOe3XgqelQ+U
tJvQtWt05ulLkkA9vpUkd2VDD1PNFpb4mGAcnP8qlWyJGQD161y1HGyN4KzZZhuhtxuwVBw
K07G62un70LjuKyBZyIOAfxqaKJuhBLDgcVhe2xvZM9P0PUQAEL7iRuZs5xXXw6dDqMGUIO
7oP6141YSvHcr8zfTOOO1eq+DNQ3XCwTNn13e1e3gsUpfu5s+fzHDypxdWluV9R8FusLOse
R2PfFcZf6W1q5SVOmMk9f/r19ISfY3sixI27eteQ+LoIDI6xBW45A7VWY4Sl7PnjocmU5nV
rVPZzPNjAuWCjOOhNQG3jY4duf7xrRe1fcwGDkfePao/sjNIewPOB0HbivjpzUXufYooi2j
HCr8vv39KW4SGHTryV1YrHbyOQvBJCk4H5VqfYWKEN7gc1BdWzxWtw5CsBC5wV4OEPBqqVR
OcbvqYYi/s5W7HmUcYmtWkiZpYTtk27jgHAICk+w7DqPcCqs5toZEtpXaOIuFaVlZgzdOrd
e+M+varWj6VCZY4pNzu8AITzPl6Y388jnAGDwaiSWzfTkh1G2O5JArI8gJ3BvvZIySCAR+f
NfoMVfVH5nJmiWS00+aItLNcCXzYkGGZxhcAcYJ9R0x0q5Pc2D+DWingdHKukMLuuJnBB28
8+pximzSW19aiS0LIw8liuCSik4ygGeT3J6nNZmvyyWOimJ7h/taPGPKOxkR1zlVI77ccde
uarl1MlLQxbKyiR/s+2V5CSpMRBM3GQVBHb9fwr0Dw1HJBapdtKLuZtQjdy6kcHBIPJ4x3+
lcXY3NxcmW4tyhltxyofbtbPbAyD1yPpXoPhO6gnsblpJhcPBOjSEckkINxPH1/8A11x4r+
Hc9DCJSrcvqcv48hSPx7NNCWMcljAUPcpuIA/DGDVWHEVh5gjZQkbgH+FjtYAe/X9a1vFcj
yeJ7jTWZGgiSKVM/eiJJ3YPpwMj1FQJEq+FUZFWR4Ink2g5PzKO1YN+5A7oRfNP5/qcnZwr
b+HHlBJmiu+x4H76NumevNelSxyyWkQOVD/MRivNrGBpPA2pXSSFEXUY0Lk9VJTpx9K9Q4Z
V+bah5GPpmvXo6qR8pmEnHksWI7eN1VTGHGByRjgU7Ygvo/KQLyMc8EjnNLA+5SVjzzgAnt
VS7imicSxsSzYYE84P+e1dnNywvY8XmcpuNzbhjYsCHJ5wQ1WZ4pFSLaRuIJV8Z9Ki09Hig
/e/vJC25iR37VoyjIiIB24ZdxOByMDit5NunexOFlbEqNy94fWNbXIALYI54zXr/g3Ahulx
yNvfnvXkvhpA8OcYA4yR7V6z4OceXdDocKSPTrWc/hZ7EtGjxr4mlD8UryOePeGEYjIONh8
kEMfXofzrlkhW00q61RLRZ4fs/lLcXHy4fcFG3nJIzjpjmt34pypP8ULx4XjmU+WoKnIG2P
kcd+tYOoqkmhQ3Il/48pmj2kZVVELN07Z9fUV51eN38j1sNW5KUbLqclpesTweIbq2ZDKHn
KxnJyD5eQQfr/Otqe1kvNQv2gjELQCISsSASpTIkPrk8e3FVLiG0GvWGo6QQAJoYL62bkwz
GPG7PXawHX1GK0dLvLNdf1ZNSZVM1vGgO7BAMYwVzjPSrpSScW+xx4yDlCXJq7me1u8cEcp
Pyv8AMOOo/wD11A0GJPm5Pc4461t311DOYpEnR4FQQxnswXg4x7nnvWXJNC0BInUdSOfwrq
lKLW54sVVi9UzPaAPflm+clQOnT3FYGrWkR1lY3J3urAYHJGwdPfNdJBIZZ4imCjJg88DGR
nNZGsIP7VsZGm2r+8LE8fwLxXHVfuXR62ET9skznNFcf2XqbSuZGmkXbjk8AjH8q0PDxdr3
WklB4MI3AYH/AC0J571kaSDD/bCqVVED7Qe3zf8A160tGLx+LNYjaVmjMEMjc8ZyR0+hNed
Uekr/ANbH1FG9qdul/wBRdeCNdWLZif5HBDhemD1z1Gewrk7wXIO2Bs2ghk2pEo3oQwJ4PX
qDxnNdF4ouzaW0UWUVXjPJ5JwwOPpwDxXKyy6g1it1LbTSlQ7xFirCIBCASOq/L1zx0rpop
uCZwYtpVHE9u0awkTTbW8nbzLiFAD9kBUrAx+XzMknIGcr1yRjrT9esL1b6WaG4Ri9tuhSU
hJSUcEEH+IEHHsO9cp4WGuaj4WttQt9fliWWIHyILcPJw+CSA2AM4+9knqKuf2bd6Xq95Pb
3rzwMQ0UjsknmFuHGex5zgDuRg9QN7pnPa8k4jLaS92RpIk1wyhHL3Dqu/blkDBsYYZxnoR
n61CFvbx7i3mSIRRc2ioCHlCnPlsWACLkkAkBj61WOmyXiX8OoeIpfJE7SsYo8MygZVTJ3+
X+EYxjHNWpbXUGnmsLS+ulMBJebarE7xkZzyGJwM+h6c1qkl1Jk7u5nXWk26xfZIoHMELgs
YZCDGpHBLA88YHOeRiuc1qaOC2S0cytMhSKOdwWDLkcZJOQcDgDAPvVmezkn8Qtp9pqt2ls
0YmkEcgMi4ONu1uvK8eo571g6zFYw2DPF50twxDeY5UbGB5GRjHGCB2zWySJvY1bDUVFxNF
FNJ9skBkEdzFlJdrA5CgFjk45OenHem28UMfiHUI5ZI7WO3Tz1A2qFcnLAqQfvA/QYxxXHR
XGqJh5Lm6Yo29MsNyueO/PIJ4HWrMFheTaqk0l3cRvMwikzuDjjgEdeP61XL0M+Z9judPgj
ufEN+108LS2CokIjXauQuQ3ON3BHQ14/evE99clQE3StuPoN3pW9ql5qNg8y3Gps85X5kDZ
K84XOMY7nH44rnY22oSJEGfUZNaRjZmdSSkrFrV50eWG2S2gh8iMAyRAhps/NufnkjOOMcC
qypCBAsLMcr++JHAbJ/TGK0NTMK3kUgRZCYY2YYGASv61oWGtWy6Nc6fHaLFdvJG8cyKBwC
dyke+fpxVnOY8SR5kyEJA6KcZ4qJbhUUAL3/wD1VYiUmGaQpzy24dxnGKzSwWU45oGi9bXA
SQyH5SuTgdx6VIbyEAjyzk+oqO0tmmtLiUY/druGR2zzTZLO4htoLhlUR3JYIA4JJU4ORnI
6jr1oBk8F+ipsC8564610Phy/S48SafbKxKqSoPqa5sWVzFpsd6bSZLWZ2VJyhCOV+9tboc
ZHHbNafhVgnjDTdrlsThVJHahktGj4mvs+LdSVY9y+ceGHQ0VR1va/iXUHK5zKTnd16ZorQ
Z7dp4xaxKz87Bx+FXjDGq55zVOwRvssT+iLj34qywYgA5z0r4qauz9Qg7RQ9UiIwpB5zU6R
oBuDbveo1h+Q8EE96lRZIxhh24x2rCS8zVSLFu6LIFVTnB5zntV6MheWbgDqtUIlwWJjJG0
49zU0aqSQcZ9M1EqSaVyU3dlwsrjB7cAnv+FAVCwJXvwAarZZMHcB7+tSebJ5gOccZBrklB
pnUvI0ogVdcA4ArasNVNnMJEkLY/KubE7KvXccflTJJZNm9Tz+WahKUZXT1KlBTVmelf8AC
aTBBDvJUAjr96si81kzyFnk6joDzXEJPLtBIJOMk56VK8suB83ynk4rSvVqVFyyloFHBUYP
mijXm1RFkxjIPBPXNNXUY2YDIHI6cViYkkyQMjvio3jcMu4kD261wKhBncoI6JdTQMwyDz6
GnSXYRHbYZCATtPOeBxWFbqQQMqc1oJk5H3TggEnr6U40oRmjKvBODt2PIdKv9V3THcQ8ob
dL047KP72OOPY1evp7h7xTd28khhCoRGQI92eCFbn5skZ7023heKW5S0to3WSXzGEZ2mQDo
VXsAQM49/ert/ejciNeKhRv3pPJ6qdv90DIOCc+gr9BTPyySXUbDa6tqtpJFOkgnETJFCJF
A2DkKBxg545znNYHiuO5Gm2nnra+cW/fSRAhjJz8p5xkDrjua6wzubO3lcvIZjIkccESyHg
HOATt9zjvVDxQrDTLRrifzYrVTNFIUUys7NgbgOgDdBznHtVpmDV9zmdNurhLVibUvcQP5v
3dx4HIPcjHPTsa9I8AiOa31zZpz6YJdhaFmJ2MV5Iz69eOK46zHlSAAiRCWWWTZuZck4I2/
Njg8+vFd3pD3dnZTSW0pkMwlZZcltwCZUcnIIU9D0rjxetJpeR6OBVq6fqY/iZmPjO5uQ33
7QZXGc/O+KueY0+jTxo+4LCEf5cY4bt+lZ+swyz6+NQgJdTbiN1HJQhjzWjaBo0uZ4m2ury
Ng9DgN1FcrXLCFz1UrynbzMPwtYPqfgnV9HtGjt7qW8TY8oLLwFPPt8vYVv3I8S2SwWU1np
8ksf7szJuKuB8uTxxz/Osjw1Na6zoIt7S4kt9RF0pEEDbPtIIQEI3RHwrYz79K3UluLeK/0
q2Nz9rkn3E3cbRJYoTnjzWJdvlJAyRn2rvldN2Pn0oSaugspvEIuGj8zSImwWy7EBcHDL09
ePerUEniG68qV206NQwD74iuw9NzenI/UVl+fpSTSR3MdqrJGuxrmAyy3gO4PhgOJAcY9c1
utcW0JsbLWrhgiWaLLI1q0wS7GGkR1BG4lduDz/F3q4ybVmRKEVK6SLVn/wAJJPNHCZooxc
n5WRMAMOq5HHFadpa6i0b391dxSpHiN41J6+vPfg0kd5ZaZaaTqcVkI0Yhruxjcblk5+aPn
pnIKn8+KXfbXlzcXdiJz51xkNKuzygxIKnnB/L8a66UpS32MJRjDW1mb+gF41yQFzIFHp2A
r1/wiCougRjO0kZ+teP6S6CLenyjajqGbnJABAx1wQfwr17wiSxuHxhWUc+tdc/hZyS3R4D
4r0+bRfH9xp85R2EzuPLzhg4LL16nDDP0rF0rVNI0PUIDriXVx56qyBGwj8urb16kDAGBXY
/Fm5R/ibco6Bfs0MYUheXYoSM/nXm2tSW8w0wxRos1qdjc/eUsSfwGfrXLVav8jrpRcqaXS
5r3Ws+CI9Xc2dvPZ6jclmmNy0gR8EeUy7/unjPI6UzVb/TpIpL+CGz1CYugETW3mzOJGCAH
HHyjcwPtXI6tputXOrRazpskO6EbG3ylHUpgnsRjB602KTX/AOyxPawBJpHMIWxn8l5UCkn
dt64JPNct1O1tzodGVOTTva5ta1pdji7Y2ltBBZzs8ks0pijWQsuVUDrnH0rmJtKsnl1OWC
zlWYMFtoobhlERzl5N5IUxspUg+4Falhf6lrU+haNPpU0KyTiHfFtf9+MgEkk5z3B6+orJ1
e51fTtRuNKXSWMkBKzxTWe4Houzy+6rsUjnqPrmOWb6lpxj0G2mk2JgF5Hq19Y3cb7ZF88N
sjx98jkY9/qKzYrGaXxULz+0ri/gRGEYuYzEyhgCp2n+Fsk59qYPEUFta2CNo0sM9l5kXmS
QMySxsSxjkXAyuSTgdO1RQeJdCtwzLC9rM7BEto0by0TB5UtliSSepwAOKpJ2aepfMk0ySx
mBj1aNgxId1+6c/N0/kK09NjBuNeuREFm22yZHVRk8Vi6HrEP2rUSXdwJlMcq9SM89e39a3
NIbMmuQqGEe6HyxjsWf9a5q0UlKy7HoUJpuHz/UoeKGI1PSCcbR5pYZC5O5QBk9fpWBc+WY
RbySJvlGHdmJRm3bguR0GDgk9DXR+JofMWGQTBTBlguSCxLAD8K5va0VpcssSJM5Z5R5X3s
44Ax6Y/OtqGtNHLil++kem+DVil8L2ljb2iCRY/NyZCriYybsgZyCMDpwc8mlF01yZ7xrS4
BEzIQ8OPOCBSMA84zkcdyPeub0bVrvQ9EtE+ytcG5U72VQUKKOAMj35HfjHSpvEHiqziS5E
1q0t+zf6h4tihTx8ueOOOO3YVo43OdPllodRL5kskllFbSx713u6thmxn5WBxxkgA85Arj7
KxmvotSv7qW6jvnneEyW9x5ZXAwuUJIIblTnnlaNa8N2tlZaeqtNLJ5aoQznLHC5IGe2QPx
qxLpUdvJpkLQksga5ETPJ5cjng+YVxheARg5zWsVbQ53d2Ziado0B12+huwbt5ZQYzMw8wD
GAGYY2EbWGR6VT8W6VFoWm3KQI81pcoQGZw+1x8zdRlWJAOR1x1rZ1HRZTqUeoTTH7QJgsb
QYURxlcDOd3Uc85PPrXM6l9svLG+W5kkby4mP7phtcDkMR6DBG4DrxWkdxS2OXXXolXD6YG
lP8AHJO3THpjAzgVtWHiW+uyfsOnRWQXcGuI3aR1Ug9N3Q44yOa4ZW+dSB8xGPatDTZp45H
eEAuyMvuSRit7I5nJmXkM7xY3bnzuYc96e0WELBSvoRTJQyPkKQRnGe1TF2ZmJOfRvSmZk1
+czLhuTDHyT14qC0BEiO2FIbg+vtU915QhV/PMuUjG0rt9cj8PXvTY5yZRj5VAwQBjPHWgp
FuIL/Z924OflCjbzg5rLUYJLc9+asee/kGJRlWOWxwSOoqFSBlm3gdu+aBmxZx+X4e1CTZj
dsQfnmstVwVLLneNuP72P6Vtxqf+EXnwVQGZScnGRj+VYzlWhwpLDOM4pshEr3M5sIYDO3l
KzOsRkyqt0JCfwk8c98VveFbVP7e0i6aQKTOOCwy/ynoPaubRcrtHJyCcCt3woV/4SzSAFY
L9rQfN1BNIpkWpbk1S5k2N+8lYg9iAcUVY1UPJPNbMA3kXEmPxP/1qKsk970+OP7LFxyUA/
SrckUbc44JzuJ6Gs6wdhbR9sIOv0q7vwxJJOB3/AJV8E1K5+rRWiJ1RQnynqaVSoby5Bx0z
6VFHKFAJGBT1+dt2TjGcY6VD0Ktc0Itjh4yNzR4IB7io5ljzuIIbrUccjIwlVirLyOO9S3A
EkKzRjsd6470t0Je6ysMNt25JB79hT1kRgAxwRUY+WTC8jqc0/wCzliWXkH1qG11NLtE3mx
YbDYOMetWYpIlhkUAMXIG7HKgdQPTmqRtyuMjrzSgbZTycHsKj3ejKTuWWaBFyDjnGOtOHk
OmM4P6VRlRsMQBgHn3qNCVBySR1rKVJbpm8ZNGqtxbRjYRjPrUc00II2N82ecDpWfKuSr5x
7mho2zg5BzzWSppO9yuZl6NlYBzyc8HuatIE8zlSOenrWaqlMAFic8ADirC+YULK2QM7fQH
t+tKUdSZSdnc8t1a9Zb+SN5fN2GQEkt85zwpweB7Gi2uTPFBdzGAmMsC4jGwchsH8emPWsG
+1F9SvpILh4IpZJS7S5CKRu/Qf4k1uWc09pYbAEhco0y/KXWRRwckdMHv3HrX30VaEUz8wn
ZttGnY2b3lxJcCcqNm2NQDGAAxO4gcg7eMgDPJ71f1q3jj04FPKmWHapEUwmjRuWw3Qhjjn
GKoabDcTmOURwSW9whlN4WBTcSAVJx8o6n16VW1jVftMMMNlE7W7xmYXKEBbqRfl8xVHAHB
9TVJO5zNlrRLWGWykuGIjZMptA3fJuLnnA+bHIPXiut06OGLT5DJFAiTTu7G3OC58liS46b
yQM4x24rz7w3c3E10FN0qws6xlVG8gjPOccLjqcHFegQS2Y0lbG1kjQLM4AGcb/L5OT17jP
tXLiVeLiejhJNVIs57Vrmew8Yx3MakxyQDcv8LA5PTvXU/6JKJnhHlxvGXZMZMeUPB/Kuc8
QotxqmmIsTBzp4ZgW+6Q5XI/Or9pq0MD/vi6kWxVm64GPTvWMoc0Ip9D0YVbVJvo2YGmeGN
Mg8hre9vot8oMhSfyySB14H0HtXR/2Pa6pHbWE1ze7ki3RTzSklWK55cc7epwehrXSEJCJU
0+V7d2E0UjKGB+ZTkY6jr0rUtYozdCSaIKSQgTyyNuBk7gOx6fjS9tO+5l9XpW+HY4aHwqk
N48M7XEjmaFBMHJWQMPm+o6/SrTadbwytxOjibZxM2WPlgn+fX8K7iysrhFmUW89rDJMAzx
p5qBEPHHUck8jmo30DVoryO7Fs11EZjL50SZU5+Xb7cAdcVrGpLdsy9nTa0iYlvoQigspw8
hlmfaxMhJABI6HgV0EdjZrdRom/aHCtlzyCCetaCWF/PLCltpojEe9naSM9SR0/Wn2ukaqu
oebLZSCPAGSp6gjkfgDXVRrX3ZnWox2SNTRkChS6gqeRtPOK9c8JMP9JiAwFAwPTk15RpCY
m2IwdU4Y9cH616r4T/4+LrHdRwevWvTfwanz9Wyl7p4b8XZGT4r3e3hikP/AKL9e1cZqkdv
dW9rax7I5fNZ8qoDYClTjjkdT17V2vxoRh8S5WwcGGFhgd9p/wAK4zU76VtPhgiuLRSGkLp
nEwkY4Ax3Urk5+tcNV3fyO/Dr90rdzMhgvUNwVYbpQXYMcjPIPHbjBqvZSvZ6nbs6lCweBi
nGS2OB7EZrK13Up7fxPHAl69vaImxnjAJDMOpHccj9a0JbW8nMv2TWlYTurbzD15xgf4156
5opNvc9ebUm422Zq6JcSaDBHrPkQSw2mpeWYW+ZiAcl1HbHBz61qRvbvY+KdQ1C6DS/Zswz
tjdI0pDKAe5xk+oGa5cWuv7rm2tZrMo8jsZCpyfw+vFW10XVnt0TVVhnVEVl2KT5DDHOBnc
MZqnNKTTZlyXXM0zEv5Y4ri3XHmJNCjBgTgFmAP44zzUN4n2qK9nIRFKMFJ5IIY8Z9MYNau
p6TcXkWkPBc2sV4rlZICrAGPsc7epHb1rPu4bqS0S0trWO4CsxkYsYzySfxGPpxWSi7JnTz
xcmjBls0e6lcqkMmEaRj8oPBbH1+WpvDc0kj31w0gImMJIB4B3N/wDXp3iG5P2xCiFBMVmU
4yMbSMfTnvSeGbXZd6hG67XEsbMMdByeBW801TbZFKUXOMUXfESmO0gnn3SIWZSiY3OVbIC
+/BrldQmuFt4XaZ127nG07iFJ5yeMAZPJHeu18VWrywQgSKkSmUA9zg5A+mcVwVxbCVd08O
6QNzvfAIbpnv6fjV4bWCOXGrlrSsdv4cjtYokt7jUw8VyDKkLYIDADBxjkYPXp19Ktaj++3
IYx5D3A85jHtcyDHPzEnZkcZPHNZun2MiadDFZovl28KRbCm4wZ5YZP1J+lbV3bMwh3wn7T
Gd58tB+8IAIA2nJGMVozmUrNFV7xv3kbQCaRVRVRASEyxO7cfXA9Oo9KijEWoyz6jeRrFLC
cKjRFfMJHy7efmzxmrCmSe8e5nvip582LK8ICWDZAIwuAPwxn1jnuFht4wyG4Q7R5iPwwGc
k5+7jgHr6itEjLrdFPUoXuYoYLhrdLVCzIYvkdgDjPXoMYGPSua1uxAsb2RxJLKu4iVyWJA
65Ujge3QDmum1a9mk0nFxABNHEI9sfJ27gVC8c9zxisC8k32dymdiKu0CThiPQj/PvWkdGh
S1Vzy25tHt2j+eKXfGsuY3DcHoDjoR3B6Vq6ZewLod7pxgTzyRPHMF+cEZ4B7daqz280Vw4
EsaozbgG4X/61T2tncecoKMHkBXK8DHXgjrXScVzEVNzkSPlhyeevenHbHAqr/rCcsD6VpX
sBW9lwB8irgH/dGaoxw43O3CnvQO1xsqboICeXRctjtz0psY+bd8qkKQD+FSrjz8sCQh+YD
qe1XLLTbm+kaC1Maylc7XcAyey56mgZn7DhAkoGfmG449qcTMbVEaVlhDF1jYcZ7kVrpbxK
qQXFpB9oBMG2SfawJXO8joACcZ/Cs/Ulne8MbrFGYwsY8k5TgYyOT16n60MDRuotvhGARkE
y3XII9FGMn8TWT5LMky527SMgHrWzc4/4Ru2Vt21bhi5xxyvy/nis61jWWVYpJ44lZdu+Xh
V44yRTZKRHZMp1C3hkG5RIOla/h4E+MdOkj3bU1GMe2PM7+1RaPZ7tZshNGdkkyDcRgKC3N
XNEjji8UBZGYxpcl/lPB2kkfhxRYUnY9Cg8CPq/xW8VaIJBDFYysxbPBJYYx+ZoqK48SXls
NU8WSKIpdYvlCvjG5VQjj8RRRyt7E83c6rTNW0WSzRv7Si3YRDGQwfJHpirr6ppaOI45JZW
JwAife47Z6geteZadBN9rt4IQYhMwJR3yxAUZBPWtuKVZLhWNwkXDYGwsSpP3VA6jGetfPP
L6d73Z9d/a9ZpWSOluvEujWsMZ/fyPKCY08spkZxk56CqUviDU3Jgs4I0lOAHcZCZ6HryOh
5/HFYOsp9p1uNUjFvCFBj3LjCHp09hmp7e2la2iWe42BW3MYTt5OBn6c/jWkcDRirtXOapm
eIqfat6G0/iLVBC8UcNt5zRhQ67mLPg5O09valsfF91bQRw31ok7tnMgk2F1HOdv+cVzcsV
xb21xKDMTHtziLBUHg4OeeMYNU7eOW5hkuC8WwLmSRuq55x9eK0WEotW5SPr9dO/OzuJPFV
uiFhp4Lsu5CLjCkfQjP1rodKuU1CwS7jjdEc7ce/evKN9wZ41R5HAZn8xuq49j1z+vBpb3x
XrMaz6XaX7wWZPChBuHc4Yc9feuPEZdGaSpaM7MNm9SDbqu6seiv4psBrM+mwwTzNb5DOm0
LkHB6np71zureNrqO4it9OtTCzvs3SEFic9AO39a4/QgZZJCIXlhOElUNjg559+lXorHzvE
sMF6WghnBYPIuxPlxgZ7gYHNaQy6hTe17GM80r1E1e3odJL4v1gWiobWyS453zSMWA+bG7b
xkcj86c/ju3VISLBJXbAdvMZVJ+mMgfyrLuYYZBOpRPJMTiGSMbgpVhnPfvWHJZgQhy29Em
aRlC7s9sc454FV9RoS3iJZniV9tnanx7pxyiaZM0oBCIsq/Men5e/tVNPHF0uqbZNNgSzHA
xKfMPryePWuSnH2ywM8F3EFlTCnHCkEgcd/p2z1qLY14Y0tzIJd64KsdwHIxg9OSKSy7Dq/
u/iN5ritPe2PTI/G/h/ymcpecj5AIwSx9PvdajuvHmjXXh+7FquoWd+0LqpEat5TdFO/OMd
eR0ya8xSJpY7kz3CI4xkNuILdcZHTHv61n7Q1tIVDqZD5QLycjnBGfTJx0rOOVYeLT1+8up
m1eacW1Z+RLZtNNGmn2tp5k8rli4G4BjyCCOTx68da0J7PUEv8A+zJ4mt5prcLLMoUp5XYr
6ZPGOxJre0HTpG1Xz7a8SxNoRDCsSFmm3kAhnPGMdAffpS+Iftuo6rpt3ZWs4vok8uWSZcR
upJxiMDkKeSMetev5Hitmvoei2UlnJpYhUKrq9woLiGUHp0+8fn24wc856UzxpZGyisbq1g
iaOMvbCG4cgGPPQHjrxz2pfDeoNe6VZyRTJcXEkpZw8QKxqpJbaxYeXwBjI9MU3xjJenw/p
xe1mjuHklTEhV3JGFY/LkbTxgnGDn61GomraHNaRr1pYXM8Mts32gsFkAIeOKMggtnPKjd6
frXaxqk72axRrGpiXzAP72D0HpjHNYOivMiJBDbR3MoiYPbzwAnOwKeCOQRnI9hVyymVbmJ
oY9ikuyooIBGw9M+nPHt7VzV1aN0duFledmyreTTefbZlfeLdtpDE7fnHT0psl3K11aTZyH
i2OvTOVNVvEXmHXLUWyF0W0ZnZeoAYZ/8A10xpY2EPmD+5yPXaf0rSF7Js0qW5nY0fC/jG6
0PZa3E08lsTh1jkYED1HOB+VetQ6s88ds80E1zFKfOEiMzhgQMHIH0FfPNqJlVISocK3Vhn
5e/PavfvA+pKPBOmLDGSwtf9Z90ISTxnGOOucGsMZCKXOXhJSvyPY0bXWrQybII7yNzkBZE
OPryK3rbUbt5Fk0+2u5NxAkUw/Iw75AAq/YXsD7Z79LebK7Y3jYtkEYPoOw/H0roXkhWFfs
93bo7YB8x2Kuo6jrknAP6da44yR1yk0zLtJra5uRNDBc290OsLRMCcddh6fgazdQ1horiWy
sZLiPA8uczZVkIPOM/WutW/3BI4bkSxINyKrZHswNcTqmoRyeIL2G/iif8AfDfLH99TtH/f
Q9q9DC8spnDiJzirPYtaE5SRwrDHZenXvivXfDIxcTd90ef1ryfSbRVeaSzmE4I+6wzj8DX
qfhF5GkdXAwIzyD7171T4T5q/vWPFvjOT/wALMCsTs8mE+2eRXk17Gh1tJHOW8xRg84H0r1
z4zeUfiNI+794lvCcN05zivM1ZI/EDpPDHNBK5jbcPmRsk71PUHt6V5db9D2sI/wB2rdzl9
fgmfWtTnRRIvkoygDOACR/jU/hS1vtTs7qyS6to1syskZulJwrn7uRk9QfzpmqXV3ba5ewp
cbCgCIS3+2cf596v+B9TkvdR1MckxxICY+C/zYIzz3rllaNJ+R1pt1V53NmHwlqkE2z+2LJ
mwxG3cpJC8D6VBLpWsSTMJLu2aMKMkswx+IFb8kGk31tIkss4ljdcQzuzLtIxu6DoffvVdt
Hhmi+zrfLatByQZDgDv0x19e1cDlLR2/A9BKOsU/xKd5o2oz2sMT/ZPNtgVMhnXdInbkgZx
0+hFYWsCTR7eKaZInuZoygRMc84OTjj3x2rrLWykSLzJr+wmJXDFizFAOuGx83btXF+KLgK
Y4jfQXELSttKk/LleeTz/Ot6M3J2ZzVYpK6Me/t5bySyieRXuXXbuZvlVi+Bz/dAIrQ8PW7
pr2oyNIsmYkZx2Uh9v+NZt5cJDewSMPMjQiQFf94ZGfwrS0S5kXxfrUjMYkuUjYKvIGXBP+
feumquak29/wDgmND3KyXT/gFvxYzFYxaI4/euC6hcD5gcEHgr1rjorYIxaViypgtbjCCQ7
uQT/hXWeKlmdIYbeCKdhI0h3gEBMDd17+/b8awLQQyStJLJukii/wBVIPl3NyAfXr19q0wy
tTSObGSvVkzrl1C21DSILWCS3by2cyInyMNy5HmEc/LkYHoKbHNDplmssai4mkiMSrnAG8F
Sy45G0En3qjpZjW2tln82OOTGJML8752nkDJOONvcc1Tt/tT3iTwMSApRI5Rho8no3t0/Ot
X2OZW3RJHN9oeZ0kmghYlrZk487j5fk9eCNp9D61P9mZLbz5bXcRFsbYR83zA+WwHQggnI6
5qwwsprqGONVNzOjAypIpMbKCysSuARgnsMZrLublECR3E8seSUxAxl5Vu2OW4Prxg+tNa6
ib2uRvKY1N3aoIY5nIjSXChV5BwwPJz/AENc/OzAv5dwFhaNmjIwDz1Xg8jj6Vcu7mGa3Ea
XjRynG/IOEODsQZ6MAAMd6wbqVmIgR90o/dnceCRzkcceuPrVwC5ylwGYAnLhvvhzySelam
n7xNFCru6sOIx2IHJHvxUEatIFMS8RjDL2z/k11ej6LdM8MgUxuCNuRnGDwf8A61dJgo3KN
zpBnuWZELBmzwMZwBiqT6JMiESACPGeFyCfpXtdh4aiuV89EKOfnAPTk4YfgelWZ/BzyRvI
YB06AdPpVqDkhqUFo2fP8umeUplkYLGACDs6n0HqapNN5f7uE+SNmPM/iI+vbmvWtc8Kyor
OYTkDGMcGvPdZ0uGAZkYxvjgKuQaizW5Uoq1zjpJHJYkkkn5iec01WZFAUt6VYCEOZXT5SM
4z+tK0aqocj2AHOTTtcyOj1CFo/hzbXEkqDdfuqRhvncbAM49B61zCOxTaPn29PataYmXw1
GWdsNPhI+ABheT/AIVlooFuZA0e/oA2RQyInSaUL68urSxtctlAWjVsCTLdPfoPypNBjUa0
/mP0d+CPRTWU13Jp9+gtpWjcwIjFTycjPFb/AIQszdXis3cSAknH8PX9ad9bja3NjXbuRPC
nh+1XagEbyEtyGyeDj86K6Txz4dtbLRvDUUV7DL/oSuQhJKbudre4wfzFFaRTsRYghgjBjJ
cbfLI3qf4Qnr3zk8+mK2ER4NGh2JAiAEDc4D7SQCoHBySBjnFQNCiWUTgrHcDaCQ2QVeMcg
fhV69W2tLRQ5MijCk7w56gcdwRnPpxivJb7nopaaGT4nvXupLIw/OpBwzEFmOQCMA8YIxx6
Gr8trKUiPPnH5Y5UXAxgHaV7sACQff1rL1xYFn00x+ZsiK5bIbbuYc9MH1Pqc10DQwXDRSL
PDDdSYaOBAMgbgC3ByAefp6dqG9gtoZF3FGseyNGEjnySVOz/AHc7voB8tXrSQjTltf3SSS
bThQR8vfPr0zntmmmztkuGuFElwvklnPUDj0z68/lWbc+ctxd2gSKQOqtJIzDe7EADjrnHA
9efSmS1dFGWOWKMlZypiJDmP/lmf4Tz2OTz6npxWBOUfVZomL/Lntgsce/+TXbyulxaG3tX
WZCgAkyFLjt97OOMHHUVwd5NCNcuJFXcsjnnnn2+lXBkWtodDoklvDZzgtlR8wTjJCjLAHs
cEHPsavXGs2d3qNleeTL5Clo2lKlFeNuCoU9+CC3txWH4ftba91ZIJsNEIjFyAfmJJTHqcj
n2rurWxiOiNpcFuTDJuiKyIN8mDndk8KQhJGOvQ1m2r2NGVZ7QS6NIsM6p5kYiSSPlYUByy
gj7yAk9cZrGnjdbPfuSaZJfLXejHzEI57Hoe3HFaVrdW9xo9pDDe+eslw9pAJ4cSFRyPl6A
4CnrySe45z0MgspY/MQWpdxK5O6RgowfxHA3fhUrRjWpgofs15sghVYmcsIpDtTd1OAcdOC
BxirNuPsMrnzdl5KH+X5gz5Azkr2x+VQ3ggi8u+jgLTBSiyOASI9vLDnjr1x+VTRW9tKsF7
cEFRGEj3vl2J4UEnr7dOeK0TYmV2cyWplmuQ7AMI0dAGYtniTvn0Poe9ZlzawWNlFIi7bqc
Ns8sHKqcFQc+nOPpW9dWrIJJxGixSrvWSQ4YgEADHHPByee1R2raQLeyt5jJ9plZmiDsfKl
bIyGKg4XGRj8Mih3EtNjc0O7+1lRdkShVV4MxYkkBOQcMMHOPXtnoK6S90S5Wy/tuFzM8A+
z3G52yN3zKTn5mQgHscYNc5FdamY4YxFHbhgA0zvltuCAE4OcYHrjpzWpA121qsaRPBJcbm
MCSf6xguAzHkjg5H1PGahsNbmbaWVzo0yRIYr2AsVKNhHU7cKwPXhV7jGPeotTbVZNMkhmm
shaCdJYBbhtysw55BIzx0HXI4Fac8EhkeK4uIrqZdriURbpMcDv2A6A4PBp2tG7fw95M6s2
Asgd5PLSJsjAxjk8kjt6etTfXULHJafPfrqcKaa6rIHV0EkjMFf147blI7+lbKXRGsQhpEk
cMyNsxhdyMTj25rK0sTeWZrto7kuxAkO4FVPb3Hy9u/WtSwgmuNUVnczr5isjvEUcBg/DAj
sMAHvilVfu6nTh7uaSMjxDdtb/ANnzwTtF59o8bkHG7BGQfrVdJC8aSgkZEb7XweACPyrd1
bQ83Om2twilXtpAjZJKMeQakg0GVbApPCHEcHyH3C5IPpwR9alVYci1Op0Zcz0Oc0X+0r+G
e30yCV8yBpJVBYLHjAGB078V6Dout6rp+m2+nRpOn2VfLQzxMGI55xk+tV9K0vT9OgtImWG
WPzDE8ixFZMk5ycnBwTWyLfU4bxHjmjW3814nIj5VQMhsZ9RXPUrxk+WxvTw7j719S/a+IP
EMCYt1jhiVtzKLbcrE+xPWtKw8XapbZimEawytmQi1Cv8Agcg1jWeoyfa7db0GVLiJwssZP
ySLnKYzyMEfjWzBYC8sBeLdL5RUF2KBmXjPrk9/0pQkk9UXKnzXSZp22u6vFJ5lneq6DozA
5II/uliD+VNF013dy3l4haeQjzHQbdzcDJH0HaqsGmXCSSKLqECLpsjKsw4x9OvNX7TbLdL
DKSrsxBBGMHnp7V6tCUeh5eIhNJI2tJM8c+5CQMg7hwQPqK9h8G3Annmz8z+WfmxjIyOvqf
evONKtVtwked287ugwSO4r0fwpF5eoOVXCPEenY5Fd8neDPBkrTVzyD41xKvxDDlCd1tASR
2G5h/SvNriFY9SiuAMF55AB6jbmvXPjTPEvjCGC4hEkZtYmBHDD5yMg/wBK8yubZZktvsk2
A0zMY5MK5Ow4x6/hXlYlN2t2PdwDio2l3OE123W68RtZ28TtcSRFsMcK/wAx5Zs8Ac81Yj0
220a2khWSOW9dcu6ymMuOhA2joPrWhrdjaw62sN0pS4EciqQcb/myM46//XrGvLJZtQtA4J
KxSeYSzfK2QATz0HpXKpXik2d0qfLNtdyW30u+SFDDds2FKui3Dj5fpUBjurS4JlnlyTkE3
ZXGPqadqGlveaRdanFcTo0bDdH1XbwCAO3PPWrdh4UlXQbjUIpzPMgjYEOFfDYHyg56Ag/r
VLXRsmVtWolddQ1RFeNLi6wExiRwwGfbms++vLme32XcrsqOMmRMgD2IHH48Vo2lgHRbq6u
plilRg7FgxD9h05zRLZXEKSRXEo2TE8txlAOuB05ranGL1TMp8y0sYt7t+0RhVWSMxkoy8A
jPH41fgJTXryUw+XH9nTJU9eRj+VZbWJsb1GQMEeMjaASrHOc/WrljL5+q3SuhD+RCMqeDk
kj8aJpKOn9alQb5lddf0NPxHL5ljahTFumTd8+Ru6ZI9q4yC91G0uJLpmhiPl/ebLFlzgcc
4Pau8v4YjBaRG3LkRHDAfOhyeh7Zx1rh7/TkQumCCWRiWwcnHTjkjryfaroL3VY48W17WSZ
urfavJpFuV8v7PLKvz8FkYDhcn7pwD+GfWrUejaveiNILnbL5fmqS5YjdwAw/E9KqQm3XTb
Ozt7ZZZoAHMe5i7uy5OOBjj69a2rKFDcxTyRSF53VQ0owzIQOmT93AHJwc9RWur3MFZIxrj
w5d2cU7T3bmQy7JBvwH2jqe/wBMjpVeK21M3kBtJ4VEJKIoQgLkZOeOuM5PqK7HXjafZjGI
oy15OHyAdxAJwCwPBIAxzxn0rDkkng+aVoZCYm8soMEjJB9u/wDnNJuw43cdTn7PS90Es9z
qLObh8LHDt8uUkZOSwx2HzflVDWtFGk3J8id2/cKyjdu284ABIB9PwrogrNYW9m7HyoMyRR
oQCzcYPHOOuMVhaqka6Xc3C2+2ZSFcK2QpyMgHv1q072E42uYWn6dcCTYs8aqXBDYzuPXHW
vRfDk11G8UsiW88JclsBlZTxgZPBH51xGnQI1u8gP3Tyvdj7n8fyrufD93DDeCaUKRDEzhZ
FyoII4wT07GqlJ3CK0PS9L8c+H7URWz6Vcys3RY3TBwecE84z7VvX3xB8P2toouPD+oJK7h
BGjIxGTgE8gdfrXk9jcxxxyNBbJAZWBjbLCQ9+R/CvTj1NOuroRQzrdP5rSswaaZSyNxjgA
5wOenPNWsVJbETwUJK7Ot1TW9G1KaSCO0mt3RSwEroffoDmvKdX0+DUQxtphuZvuqN23OeT
+mfrWpJJDHdEQsv2dZf3WQxcgkZGc4IBPBPtVe9luZIjp4mjaNvmQM5z1zndgcjqRz1rJ1p
SeprGjGMfdPL5rWJZHJ+VQxUndxwaluTpsmh21tDp4ivIpXaa7ExzMpxtXYeBtweR1zS3cT
/AGm7VOE8wkHOOM/4YqsLdsIpTqeQQT1rpRyu1yWa1WTwvGyhQy3JwAOvyisqS2KtjduPcE
dMc8V05j8vwiSxbcl6yg4/2BXPqHLM/lswRdzcZwOnPoPeqZmmV2ha5keeXjJzg8Adv5V1P
hhJvtZt7RS03kuAF9yBn8sn8KwYoA7Biu8g5rqfDBa2fUVt0xLc2v2cSg/6lWb5yPcr8o+p
qbA2zS8eXMj6tbWcVzuihtogsnK7hg84+mKKr+Ooyvi67jJ2iPYoHttFFOyBM6C3luLywW3
kZEEMK5KnOcNgBj36k0tgkl3cC3g3ee0gJlDZYkdCQcgenvkVFpNw0enSyS7VYxKgIGQcD9
Otbuhp5N5bTJD5jXIww6hQeDxxxkdexHvXn35nqegkorQ5u+Sez1cgStJFlI0aQYztOCFGM
Yz/APrrau7u8tWRrq2iJ2CRk2DKjcATnr6Dg4PTtUficZ8VfZ0JmJhchpGyeD2PQDIOB2qc
291KZpUvGVY4c/vFHzbmye2Oo9B1pO2wJ6FrWBOLdVtlR1+eIIi7MpxgZx3GfrioHbypoTd
vcosW1/McgKCwGOh465GemavymCIblDg+cA5bLLIw78/dByOaQkXVjsM6kl/JYxMqkDqF9C
On5mkSYTahPBJ9nNtu2OxII3B2Pc9iOD3riWt0S/YoN0RJKkHGeeox0+nvXq15bR3mgtDYx
tGkriNpyMGViOgB9T9MD3rzaS2X+0plhcbVfZkjHAP8vetIqwviJ9PuTa3+6IeVKq7iFb5S
ozu479T+Irq/7ZvroLMsUkUagBvJGQxPp6nnp0/Kuf8ADumHUPFLt5ZSKKPfvWQOVYkADHT
B54ro9TsZLm/JnvZhZtEAYw2PLHsDweefXms5rW5aabsYFnfXFjcXD21oLmKJ2ldSilkdhj
cpbgZ6ZFTw6is1tEXE0I+cyEkZUNn72OnA5HHIB5qK5vpbVxCscgVh5fJxj/e56DArMSwij
Kq6xMsSspWQ4bcVztJ7knpn2qd9y2rFK8uN4hUI7JJhWbOQwzkg8HkcDjgjjipBezSMVJ2R
jcGRFUKR1x64HX2pwtRGwYRSBSw3ylyMYx8uO3T27VelsmZN0HlFVCsPMUsQO+c5JOAce+K
1VjMrXt/ZPaiOGXamzymlEQ3Nz1Hv+nrUmnTRJKYUaSS2WNhiSNeHOd4JIzypP44NXbm0gX
TI41tFjkZyVUyZOBxkg/MDkdCccGmrbmC3uEm0wKFt/OMRGJZATgHnqcnPHbIpNjS7l6B5J
LRvs8LNZPGWdSwZFIHAcg5z1x2AHvVma/tnj8iI3ckK7I5bhXaIMeM7QRwOo7nnPOa6LTri
BtPKLLbmYxeV+5Q4QMMKGUZ9euK5TUY7yK6MF05BliCh3+7JhsHA7ZA+tTdWuNq7sJZ6hfx
XC2ttpLQXMi7DPI2CMc4YHgs2Op9M9am1XUZmTEtnLDFEZYHRMgFsDPBwT2AbnG3Haui0Kx
hfwu8t1YC4idhxIAcjZnO70AH8qzPEItbfRGitk/1sBe3XneqqcMzHnsOelJpXJUlexxcd5
e3sOFtJd8fLOJT8/bPBJzg9sHtXpXgpRFb3zTFGVYR8jqC4wr4J9/61xVnZh1gxF5bwlZZE
DgMCcdOOOcHjrXX+HVa3j1Vrqbc0+BI4bPzHd1OT2B/E1hidabR14S0aiM/Wo2Ot+H1klba
8EoYKcZJAx+PPFdBayKdMeRxllmXPUfMFKjPt8o49a5jxDIw8Q6JKnEcEB3fKQc54x+ArXu
NRgSC8tzMMs6ncRweDXJKD5YpI9elNXm2+pd0xhKUgZgys6S7j1XGOeK3y8d1rckCc7mZTk
478kfpXN6ZY3d3He3Nhi6hMKxs0UuCJAeV/2SMfjWnBpmsR30Wr3VtJGB5nmoAT5e4ccDPO
R2zWE1aWprGeiLltDA9/bDcAYbhiWbJ3fKo9Rz+lXIpRHParGflDO5zxgBcgg/QHis+xgvJ
b2ER2EspRSVkG1BIxXurHOACCD9TWzb+HvERdJI7fzEj2hkXY23Kn39x+RrSG+ovdcNNzWx
sumKgt5pYgKO3y4/CpEgiDWhbDBlyeenzHFTp4c8TPKZP7PmdkJyAyjJx656VZj0i/Mkay6
dNEWBRUJBb16DtXpYeSW552I12NPR5HiiWNk82LBYqTll59a9Q8JMrXDFGLL5R/DkV5bpTk
TPbuCHR2DgjG3nuK9P8ACMSC+kljxtMWDz15Fex9hny9Z/vEzzb40xOfFdq/2ZZA1oiD5QW
Ylzj8uteW6rNDFpFhbzgSXyS43qceSMfd46tXrfxllH/CW6fGS0ZW3Q+YD0zIwxXl2sxQXD
2TXkQJGV8xMDgMQOledW3R6uF0jczb+T7ZMn2i38xCsmxs/MAGAJB9qhk0+NBNfIQ6ujLGM
cf3ufQ8dKuSlbSa0t/tyQxSRufMmBK7SwO3joT1zRJod7avJJaaxZPBMhWWGQMBg/xA47V5
zXLpPQ9aTUnzQ1MiaDfpPnTlXivAdwJwByMjHYVBfXE1t4XimfAljnSOVEPy5KYwPQcV0Gn
eH2u7RtIu9W08EgLAVLYJA6nI6nFQXvhi+lsUg+2Wi2cynAjJYHnKsCF69TUJfaT6lc2ji1
0Od0YK2kATBmMj/LHjbncuF557jFMunN1HcW6xEyxgBmJ4Y5xx3wKuz6J4gspIZ4fJkVwM5
cgLtOOgHOcfrUf9ia6vm4iRXnYs7BwQuACAcj1p81nq9y01JLR6GHaym90y2UDds3RlSfuH
BH9Kz9E87+2LmOSP7kcOSDwTuIwauWImtdYns53jfDAypEwO0tu6EcDrWdZXZsNbjt3crJd
MFRVGSQr5yT2wM/nXTZu6RzNrmi3tf/gGxrUjXRt2hufIWNMFehbIyMfTr+Vc7fg3dq19BK
olgVTtb+NV56du1dL4iRPJikSNTOF3wEEYDAKB7Y5rBngW3QNOrG3OUKqQSQ4+YhsduDk8H
GK3w791HHi788u50ktvO3h7ztIRbxrlVQYlJ3oGyQGz0JB5weOOKksILJpIHihngndFlKF9
4DfKW43Djk++RT7S2az8FGLzZLuZ4ozHNb4H7sN2791B9OabDFOZLFmj+xwJOcHy1ZQez8H
OOpLZxnHetL6nKndGjrk9rd2NiqBmwdwYD5tgA6898HisS68lI5WUykzgMyswTy8YBXaOvX
pjrVyW4nuLWSa5eaMGUbdyAEjbwRngZ5JyBzWTcy28VldTLbfbnkbf5ikbpCRyAB1AGc/Sl
uOOhBJbxNIpWVDI24lgxVSxHJJxlSM9hWbqysmkXUZdpmmYlcqQzkdecdBj+VaStILON4oT
Hl+QG42n5VVhnr/gDXPawblLV4m86P5sqpkBVOMkDv8AjVxV2N72KumyO9iyxMiCTaDxu5P
YZ56Z9q6TSYlW3WObEkWS7lnJI9vlIPPp3xWTonzaaGhiScNIDtUZ69iOmPYmtaK0knmt3S
Ax242+au3BiBPBAyMHI4NNsaTRurYs4SJYGQRRkqY5TGCoGCSfXKj1BPtmqN7c3HkyQzQSS
XXmsu/Zyy44zt6kknp36Vo6YbbT7j95cSCyk5jeMhpGHQ4/hznPJ5FQ3WvWv2eS2toFn+Vg
FaMA5z97gdOvPHtULszTmZn6wl/ciJntYIJMk75HywAI42984wQB3rFMTyWYe6J2tMFdCeQ
ADlMjtwBx6Vs3utBNKNvHbRR3Tt5jS9doYenRQTjp6VzuZRGykgrJwQSTsPQk5/GtI6Myl3
ZmWWn3F9LNDAhMgDSbBzhB3/8Ar1TRkW/gA2kK4wCM9+9dPoGuWVtOEWEw36Fws8f/AC1Vk
2sjDv0BB/OuPku1W7L5IwWcL6V1JaXPPvqbmqozeE4NmAgv5QwH8TMqkH8siucRHhWQxs20
jBAYjcPQ+orpPtNtJ4LuFLSCVbmJlXA2FdrBjnrnOPbFZCTs1ubVZAsW4OVIB5AxnPXpTaC
Jn4JIIGOOfpXX+GXiOn6y3S4cQW8Iz/E0ign8s1ycmA5ZQCwPODx+Vdj4Gsn1LxDY2sZBWX
UbdWAH+0D/AEqb21B7C/EWdIviJrELADZIq4x0wgorM8fbrv4keISrghL10yOfu/L/AEooe
4LY6PRV8uxFsS4BUO7HJOeMc/UjP0966bTbeULGvkRyMCCeWz94Zx7DuBWXpLtFAYfNMilM
8DAUHqT3AGf5elaunxNaSs7s7SqdyFED4x7HjJx1rgR6D0MTxAWk1u2vGnDs4beUUou7JDB
Q3TnnH0rf1GcQW88oUthEDAjAT5fmHTnBI9jmqfiq0NwIL0REMVZXyCN7g/0z2q7eR3Udhc
QSwBjK4ih8pW+RMAqST3wMEVMgi0Mlj33UMvmMSJFYTNzlW+6v4k8+gqlJ5iSTXO4s0nyFQ
cMH9OByOmDx0rV8qAWiS+VCqlQCGP3M9ePTknP/AOqqxihOoee6faWQgmO2z8nGF9tpyfy5
oBjZbyS3ijNqymEI8a4jxkjHQYPzZJrzeYMmsH7TcB5HbzH25YMSeQf8PevUtqw6fLMs8aT
uvlpOy5XIbO3JPAJYjjoc+mK8wvoopdanKAxr5nIUfd78Z9vSrirErc3NC1D7Be3SRQ4FyP
naMjIP+yD2+nbNac00+rwNcZUbpApiJIVuOp7dvXFYHh26tLi/86aBXi57/cIHXHU/T3r0W
Gz+yaP5cihd0RLRJtxyf4sjgehzzg/Spk9SrdjjNT0ydkDPG3mj5Wc52nH8OT0/xHFWre0W
1tjO9y7Mr/Kuc5PTHHXoR2698U27+zW0AWZ3jN0xYICGbByTnntkehHWobiW3ykx3XMUnzN
vbcrnB5HGeDj/AApFXsiveTOt5GzXJjJPzKFPzZ7AjgjB5OMmrVpMJUWO6RFlhjBaTp5a8q
enTP8AhTbYQSTtJGVEAISR2OFXC4yOOMY5+oq1aJEFQi3YBRu3Kdwx67TzknI49uOtUSVrl
JILLy/LjWINhTjGV6EjHfcOatoJJ9Rs0ntBIka7lfcGAfPyoF4Ix3z/AAin31rcLa+UD864
eLLH5+ec9hxng4PA4qWzlkMAMTTQWbD947sjuUzliA3pgdOeahspK6J1uJDaH7JLBaX13K2
ZYEGS+cIcAHjjpx7Vj+I3tWhs5bVyJnY75JGI3MBzkehPPU+laESTiZbZbJnXDGQRtgRKAD
lsHkZwOOeeaydWNvLFZJNbM2ScEDkrgtnGBgE44FJDsuh1UV7Lb+GILH7Qtu0Mm9pETI2gK
3PqMHGRgday9aljl0K4jRYgYbZvLEZ4B4zjPJ4PfI5qYTxXGnMkNs8VwrNIfOJZUz8rHp97
cR07YzWPrW+LS0nuSHtZ4nRvlYKACCVUHnkjPPAq7XdzK1noUdHmuLqwnO+X9+FYso2FNpG
AewB9Pat7TtR2xXixTTSZdZSJjnkb+ntz+dczp8zQK1rcAyxSRoHwRwMcKD3Pv0rbsTbSyz
NCyKLdP9Whz7dvX+eaiqrpnTh3y1UzL1241EeJEiaVo7J7dW8o8jcCwBz2IzTDcve3CGWTH
mKG2euKNZaWeS0lYKC7PGeDkYyRn8/zrKWVoJVbaSAgHXBPBpxjzQ16GkpcsnbqzdsNWudI
1SXULJylyk20ZO4SKOqkHqK9P0bXm8T+a1oXs7pV3ypkbFAJxhc5I79PbNeTvFAYnIcHdhs
njk1Z+zXVpdrc2s4kSNQ+5TgjPfrz9O9ZVKMai03KpVXF66o99tLaRruMXCKoiA2SLGMOMc
jBBK/hXT209ylvm2j+yr91kVFyo9QMY54IrznwlrVj4ivLeS5jFte2kBWS3JZmkJwN6L2GM
ZHUZz0r0exeyWR7WHTtrtGSrGPcrDjPf1PTqeory5RlB8suh6cJwlG6NizmvGJlmvGcHCmM
OMkDuQBxzkn8uap6n4litWNpYuzXYbGWGQgPA/4F/KsHV9atLC3GnaVLC88YAaSJSAgHb3P
54rCtHeQCZyCzFmPGSSCK9TDUb+/I469SytE6jQvM85pHdiDJgAnPPPevV/CDYuCBj5oznH
1GK8r8PHDgyHLCTrXq/hJV8wNgg7DjPUjivelb2bsfJzd5xPP/AIwMP+EusYyODBFnI6/vD
6143qUskVxHJE58qMOzKOcjccV7d8YC8evabKrJgQglXGQf3mP614vcLBK14pkNtJ5aqI36
MS3OP515NfZM9zCP3bHNapqgj1y3tHjzFJAfmUfd5JrpfDWrG9vYtKnugTJGzRLKCGUqD1O
RgcDOenFct4ktWXXYHKFA1uFDDoef/r1W0/UZNJvLa98iJnRXRy4BODlWP5VkvfioyOl+5J
uJ3tzbXSv5eEjMg3IzM/17ZxVC3u9STcY2TzWJZlDkg8+hHNZ+man5Nouky3KzRuN0EvUwH
OBken16Vdu4ZvKEdzACU43/AHd2O+Qelczp8r5WdbqXjzD9Qv7m6S2uIwkJTcrxhmKnIDFh
6HdnmuYvtVS9f7Klz5Lgf64HeF9hxya0be3/ALe1GfRVkWCe6Kw20gc4aTsue2eRXM3+mXG
lzf2ffWrW9xbzFZFdSCpz3/Lr710qnGPxI44VJyuk9CG3haDxKDGwaJlxkHPKljinx6bBP4
jkmliYSRoxh6/KxI4/EZqpZ3Lr4hbaMgMT1zjJIrSsbx7jV3O0sJAFY56YJ/wqpJL3l2CE2
1yvuN8T3EFpb2AkKRq2+PO0nHHt2rm9Ymn+wKYy32YBWAjxtKkDHPf9K6fXF3aXZNPEXwxD
hs7h6H6dKxJkkuVaFbRFhdmBGNgJx+uBWtGnaCsc2JrJ1Xc29G1S2j0u2gYGJoMKUil3fMc
McbunBIJHc1PfXVt5E1yyDOzdJHJIR82cn3/hzjPc1zVvpltZxTRTXd4LExfIojAOWIzyeg
yDnAqFV8yZIYYHuLaRuUuGbPTGc/TNWqfmc/MnoiaPVbu4gkitLRGuGDK3nHaJCG6Y44AUc
D0pL661m0s45rmOOCONxGI4sbh3JI647DJ9a7TW9Ea1vbnWEtxHPtVoiHACAoCWwMncSc8e
lcvDa2uJZJlVt/zPkjoO4Y9eec9aNIspLmRDdajbQWgLyzEsfvpnLHb6/n+tYepSRXNt5pn
W4XygA6/dAA4GOx55rY2wi0lvMDbCQdyxjL7uFBJ6c5ORXM6hBcxTXEVkvyMRuRcs6gfeY5
6AnsKIFVDV8JSWp0mJGdpHbaoiRyu7HqOhPB61vk2mmjULgxB8IqIGfazOQeOp+uR0GMiuE
8P4eBGUBPKByxHI54x78cenNdfpWn+bqEUc939rSSNpXKR7tmB8w6YBPqetJpIqI6/1AgSL
ewGxdEVxbN8/mA8g5GBznr1HpWZ/aGWhaOF5WA2BFGDjBJ//AFV1Wuaf/biWt2bhEeFCoyx
IkAX1/IdOuBXNWELaSLi8aUGeIbFjQ8DOSefX3HTFNRTVxXaZSmujcysv/LRBgrIDwPTnry
aJnupUEtyP3ka8MSu5vbI9qdcSwThJBAFljUYABz065HUfWmK5dYHijVmAIORgAEEY5/Kqj
GzIZg2Tsuq28rALskUFh6Zqtd28cGq3kczOAruqlVGc5OOv8PrVr7OxBRVYOjcgcAeuT6iu
3sdM0268Ro1wYikkKSAsMiRiuQue2TW3NYwUG2ctHBHF4aG9mIkK4GcZwTk1lJGmJGQgc8A
nJFepX40cWdrGLWSKSMyxsvlqqrgkjA5z35rJvLOzttMhvLvSonjZwsaggGRODyQP6dDS9o
uxao3V7nGpDa3V/G0Fv5UcrgIoJYL25J59a9R+C1vHcePHuSoa30yaXUJcjhY4YmIPtzj86
5/S7XT45xcG1jVAsk64ToAvTHfkfrW74JMWmad4tubRTCzabOpctkfOgAXH401NS0MqlNx6
nkdzePc3k12zES3MjTMWGc7jn+tFa9ppFtI2JLdZvl4VG5GO/UcUVbmgVNnc6VG0TRxtjJh
AOTuGT1yeOtadqyO7tHkyWzGMHGfLKqPmHqO4OD+dVdKZ4ZZD8qooRU2g56DJOcd+f/1Vsq
PLlJiM+3ZgqpUcbuhPbnv7V5p2PUqavbtaeHodNTplHXgtkE5zk89f51oWUiTW8txqLSzFE
bZ82WLhScKDwO3tkVl6tLdidre5le4WIIwkJBLEnjJHscVfgjljmlvfkQDMe1+gHuD344ND
1CKUbkmoSsrGZdm0ocq2P3QK/KpUdDk9B6muc027kuLOQwh02yFSqAr8g44JHOcd+BkV013
NaSxJfx+YyzQn5sA7wQfmA6rgd6x2WO3sfNtkcNcKCh3bhk/xjnAHfHp9KWwiubnahuHMzM
w+WDYSw4BIbHXtn6VxD3Ns07pAA/73A3Egg5x0Heu2jhaTSiwEUdzDMXlkB4yeDgnjuMDjv
Xnaqy3hBm3b3A3p2APX3OKuN2BseGPMmv7xIljRIoy25nCAHIIPTkgiu7Zbj+yYTdTwMrLv
jjLkEv274wc9fU9jXIeDoIjPebwhXc0khzhwnQAA9zjH4101xuMbkxx+a7MxE4YYfAG7PHT
OOnUd6iTuy0ZOslUmZZH34XZmAAgE4JXPU4PPB781mLqomle0mGXEqv5roFyAeT67e9XL2O
K6je2nQLOUyoU/KmBzkgdDj9RzVQrMjNGfLvJWXkSDiNR054z7c8c1SHbqWLZ4cNJ5wZnfa
Y8lgEJJBbg9cjFatslxHMsUpw5RfmBBIYZ5LE8HB6kdK5y0njjmcIY1XJIYAngeh7nGeCa6
BWdW8yxieNM7vLUj5h0OWPTOQCKRLtYt3bKyvGbUzPC252RCiAn7/TqABnI45p1jPLJMJln
eO4jk+eZ0w6oByOMg4A6dOMU+6mmgs4VgXyWTOUOGCyEYzn0IyRxjtWXpqxSQPHvJdZmDLC
drLtHBJPXOfwosNN20Niy1CG4v5orK4kiYrt81F8tgWJJJOTwPp+FY+svaySYDIiyyZYnLb
cKVAAxkZPP1Oas3KQ27KIpJW+TzFaVg2ctk9emfyxWZqEqy7N0haIShjIQE2nOMH1TIx9KL
W3KdtGXX3M5jkimZ7RMecx6gEZIbPX274FSXd0h05kJdlZGkIjYgqcZXr/CAOcflVbF0LqR
vsgnIRsyzNjaxzgHj9T2NMgtb9dFaO4mtyyq0LlTjfjJAyRnPPXpnvzihXMmYVsLhLUXKzy
SsFOdqgqcdeD36/lXR2BQyXgt2XY1ugRVXaR823p+Fc1prSLZ7fJV4woDkNjDZOM9ucV0Gm
s1tfyoy/diCbx0chgQfrj86Ki0Zph3aauQapGwjtgwH7uVg3Pqp/OsUQhml2j+EkHqOMitr
WHBljweTMAOOh2ms8pJD5ilicKTz068Cqh8KNaqXMx1sFNpLCc8KMk9+T3rUs4hIrNCnkBR
95WzkdP51nQArBJOuPkZQM91II/rVqGaOJVhg9NqgH72T/jSkKDSSuX7Zriwlgu4LuWKVWz
FIjYKsDwf5161pXim/1LQ4rO3DWl8V/fSGQ7iP9jPc5/wrzmw06WOBZ7tFMmcrC6nK89vet
K1Zjc+YIpFaMAqVJ4759jWU4qpY6ISdLVnUiELIUjQAY2scEbu3J/OtiCSMugVMggocfX/6
1Ztjdi8AjvQBNk5OPvZ7/Wti0twt4Y0PzEZX8Bmumnde6yKlpaxOn0EASkKMAMAc4r1nw1H
snHzEgKf6V5boMYklKcZ3AsD39a9W8Pg/aAcfw9vpXpv4GfMzfvo8/wDjAobxBpfGT5Axx/
005rxi/CmHURyWkCg45/i5I9K92+KsROrabL2EeOP9+vF9USEadLnAblQT1znIrzK0fdVke
7gZaM4HX7q5hnscf6vyCSkh4yD2P0qjK9pqEEU6gxoTwpPykdT0rV8RxbJLBg/IR1GCOCcA
9ecc1iK6m3gsoow9xtKbCflA/vH0wK54aJHTJJykUrwTWrIIQ7yyHYQmTnnsfyrbhudWS2W
01CQ+WmSjgDC89D3IptlFNp1khjlWZHUkTY3Bwf7vpUjXJnszCkQkQKFwwGc+nXpx1pzmno
hRi1eUmTQXVtC0S3rF7mMh1eI7dvfNaGr3KapFctLIbkqmVnbh3ATgt79K5OGQ2up7ZETD4
QkNkRn0PqtX7mdRbzREHCZw8Z4IwPTqOtU30YoJLUyxDJZ+KpMElH5wRgYzWjpamC+kYKVV
XUZPOQcgmp1gEmpI8MvmfNyvdflpLqQQCXk+W0iFXB6Hdyp9+v4U5RdrExmua/mV9dultdJ
tI5ITPeZdUO7iMA8tj+LgjrXHT3V/f2AnMxKxBkwH2/l26muy15YgbFypmiV5QVBxu7j/AD
7VxVzm5VfLiwr/AClQ3GfXHeuijflsc2JUVUbR6FokbT6HbQMoZp40QzDBYtxnBPt/UVFcX
bW1zJDEV4ACsqKqBkb5Qx6txnmsay1GXSvC6WscuJWIQup+Y98DPbiqH2xbjzGeY+bu2EFc
jp0J/XNJozWurOp1vUrvXLm2+1yY8qJdiZ2ozIOGO09SMfoKxLOSOVCYSEB+RiM4APJzgcD
/AOtVNpJIJUkLBRnhQ+VPQ59uf0FOWRB8ylkRnBbYSqsc/dPrSZpHTRDpZmtnlDRGSdcKod
eCOflP4/jWI00zNmQLtxhmQZb1ADe2K0ppTI5UbVbfuwVDgevOPx9qzJ9z3LDaZoo03Zx94
geh701tYJb3IdFtrZrB4rpGXz2MJw5Xdz94YOAckDt1rsbQXK382Zo7dU27PNGAqnIGccKS
R9feuZsUaJfs4GHARiNpJBzkdBzgjrWqutRxizVcTojf6W7LhQcEgDsew4HapluOJuXbywr
bwmEIXVpPNKYSNeuOOM4yM/rXL3yJDcBFRlL4Usx4I4429yM1sXd293DFtk8yFBuk4/1akZ
VFIxgc4OeuMVj3Eu6bzPu7AQsYJO49Mk9+/wCFNXtYGhqRrnyo0GZCR5ZK8kDP+PemWiukZ
neNQWIKIB80Y9Md6nQJIym4ud6MQvyH5U9SRxx2wfqKinlJ8xIS0SgYjVBw/PfPUf8A6q0F
ymMqhjPvbL7zg9vy/Ouj0Ccu1sxdgYp1UOvbHKjODXL2qnzZFkwGBY5HIZenP0rZ0iS3haa
4jkwkTq/TgAHrnt15+lN7GUdWdir501rl0UOskkig8oCT3I9MngnrWDqOpandPDCJUcOCNx
YFsHgAdBVy6uPOiiSytXkEkzO+0nBy2A2BjPPTJqlBpky38bXcIWRWJTZw0zDJOWzxtH4ci
s3udEXdEdlHcra3E24OmxItjttUbmyef+A4+tdboKxS+EfHE9sdreRGODknccEjjPbp7Vl6
s9zBb232VYoBK5O0dNoGOnc81qeGW2+E/HNuzBYzpqTsgwMETBd2fowq76nPNaXOKKYLANb
LbqduyRCAzf3gMccUVSt/tk0skEaLdLw+Hk2ge4570VVmTdHY2F1KttDIssAbZv2qc9P9o9
ODwO9XIbhMySPC6tI38DbV2sOcn9ajsoYhZ2UsQRGaNULr86Y9Qep9efata12PcLvMqPMmw
eYu7BA4OBzn8xzXFobmbLhbQyTXBkLt5jAdQM8c9evP0qO0utSt9RWea4kawSIYWWI7SzH7
3OAAfr06VtarbJZW3+kqfOMis3O4Rgc7QR1B+mKtxy6S17eBbyWJo0CmKViUYFuPl9eSAB6
Ghuw29DFvtdkE4tDJBLGBsUoSQCAe5G7kZ46dKyZb3UJcTxq0PILBWwT1wdozg+vFdBq+9t
PkEkih0Ty0B4/hB4Iz0HfI54xWPYmWG3lYohVyFkkQgM/y8gHoeSM9wQKFqSnfYypLqS7ij
uFtBbq8LRyyOX8nJOQcDsTjOB69K4yaYpdPHJGC5YYRflA+vsK9PnvZzp8wFn80sR2xsQMM
Bwh9uCfTkdzXlkjKmqPDFsRFIUnPAHTHr+daQau0PdG9pJufKeSyCl5k24JyWXIOAR3962P
tt/ctBKTahwAI2I2kgdQM98nnjtWboIgumETxhkiYeZGAFJGQQQcY6Dp3ziu+vEhN5C8bQL
vh3Mypxhuw79znsPas2lcq+yOQP2lRM/llRIQJCCcqcn5SPbFY1xJcvPcxz24ImUhWUnOTz
u9/p9K6SNYIru580NCDKFhidCuATzgfxcZ5/pSzQERCZ2GWLBI9x4APJP14P5Uk7F7nM6Yz
wTJM+1ZI2wdw4wFPJGMdzVq1jmlPnK7PjDh9wUFBgkcnGcjv/WrUMClpQhMbs2zBbCsODk/
T6dxViWWMmQwQgPH+7tioyWQ43c+uc/z9qehnJa2II5NWurh0CAqVKeZGQyqByQCOhG7nPr
SW/wBue5YtcDCcozLgEjufyq1dam006taRNArgozrHtAYHpn+LoenbjtWTDcPB5ayiZlk3F
iH4H5/yNWikzXgilWGa3Yxm3C5jwpwvGTjPOPQ+/FZt/DdRxrFLcl4wB8qjhAScYP51HBeC
SdkkuTJgFF5I6jlh+IqMz/6SHkZPLix2wCc8Hp/nFUkS2aLXd1PMypdBPL2ocHlQ2SoBx3H
8q1RCdT0a8nkvWguI8yMnCl4APbuGwcHsc1kieOPLSPIwCklEAY7+B26j7pFav2uO309pcK
PkeOVd4y2QQRjgcg4x9Km1mJ7HN20IwiR3aQx7A7ZI+/n7v9fTFasQ8m5CNMZyuFBwOOR+l
Y9vIsvnRNIsIyV3Ajlv4frW/aKzRRecVWRWQBR/dJyCT605uyHT+JDL1WlmiDISGlyDjkEK
e1KYY7iYmRSD5ZxxzntWtqf+jQ6dOMfNMykgE5/dnGfTmmpBBJPC3m5LoWOw8A9ev5VlGWi
Z1yhaTuYcWns8pijOQHG7jk8fqa67TNEeD97JhZ35BYLx6DnvUlpp9mkwkDs55w5jJz3xjt
35rQQztMywTCSNWCR/ugN4xz29aqV5fCKChDWRKtmfMVpJow7DIXINT20UDODgMUONyAYwf
f8A+tTktjlH8xhzzhPmPPT0rZFlJIpMTsHY4yvHHpWkKTTCVZPqVoIosHeNzAZ6cj/GuqsQ
8ssSkYYLgFujcYH+FVbfTnRgNsvJ43E/59a37PTAVzsbgBcHOAccY9K7YUn1POniOXZmtoN
ufOBzznGB2r1XRU2tGcfw4/GuG0exEQTj7w57/hXoWmptKHOcDr610VVaFjx5SvUWpw3xNA
/tCxJx/q8cnp83WvEtci3OIDjymYnsOATkj/PavZ/itKgvbGPjd5RPJ/2q8D1XUljuWlJd0
XJGzpznvjjvXDUTcFY9fCT5ZNM5XxGd81irOExvywH3RvHH6VStorOKNY4rmNycl2IIJ9h6
DitS58RW0Vuzw2O+5znLgkj26ZwetYInhkaT7JB9nSZhuVwc9clR71wWny8tj1eanzXudFY
3OnQ6fNaXdxDKWJeCMHDIx6n1I68VmSSWsUpxdKWxk/OPwzVG6uWubr7QLZQoxHhEO3I9/X
pUEd7EZSZdIVn+ZfkOzdkYz9f8KhwfUtThrbQtSXC7o2jmjSRz/eByf60QiC1s5pZJEJKHc
gbbjJ4xk9frVLzYFnilXTgFik3A8HjHUZHtUhu7Ccl7i0jQhCfmHBbsffjvWlnaxHMviuNi
uFGoNNGcA4kD44BIIwT2Oe1W0YXMd+kpCxl1mAVxjcCRn24rNmvozIskFrHDH8oYKpCtwMk
/WoY79c3mLaESGJWwuem7B61uk7HLdfM2tTeNImiZwzxsrJu9+Dj3wc1zF55NjAzRMrSykj
5RnbWvq13PJZRLGoTOAzKOe/euQmlnklZVxyuSTk7j04JrWm7ROasrzuOhW6MKiSWZwuCOM
A470hllkDvgjDjOT1z0rV2MLBGkLkhuFC7Vf13c9BjFQJaNNG2FTYV+YjjYP8M8U7iasMVY
XKCSaRkALHcRk4wORirBghWYq7MxjBZtzZJ465/z1qOONTdNIpBMYKK20An2I9P8KZb7Yy7
BwxAJznrxwQO/XpU2NIvQsfY8SxFXfcQSpXoPfH4Vnhrpbp40jZQEB81fmGT2IPANWppohb
xlyryO4C7BgqOMA4PTP8qk3zSKdgy7NsaXHyKAc9Bzz055oSC9zPjW4Nv5Ss0cZ4fe+QMkd
hyeeeKjuZJ5dreYjBB8m1gP94AAew96v2kdrKsnVghIUFchfXj8+e1Vp7IRuy72kGD8yDaB
6Dpkk0JFFV9Su54jGU27B94LwB2B9Rmp9+qz2iSCTAHyFWXcI1P8Q6YAxTJYZg4EluwUcMy
jsOhwP51rRxGaGQLIqMF3KrnacY+99f0pgtdGzNcXcVxsAyiALuCbVbPPTNMuNQvIyRFHGx
H3WALc/wAhweldRC/2FLbU7y7kRDGpWFZfvtjB57cAEj2wOtLeaRA63d+bmC5gDqu+MEB3I
9PQDFUiXucBC0kzTu8vHJYk9Tn9Bit3SspOHURxqVOQTxgDp9TWVLBFHcOI0K5bGCuAc961
LAS4VONzcMVwAF7nPYUp7CgtdTrIZN72ZFxG0KL5YSLqMHJJH8X1quiqLcbZgWclWRFwWzj
AKkZGODTha2KFVtra5BiGPnfGM9AvJ5JIINTXUbQwxItspjO4TAkMxYrnIOOhPOen5Vh1ub
20LGqSxyRwxSO0oibfndlmznPJ4HQY/GrWg3Fvb+FfGEDbm83SFRflGCxuEOM9+KzWH2iN3
mLyMyqyvICgfGRggY9evfFV7SQ2mkXtuWQJKoXbklmAbjvjjHAznitYbmVT4Ujlra0luA6w
RtwQT69KK1NLGyKTHnrIx58klTj6DtzRWpCSOutnkg0612q0XmAAsoBWPnjLY4PHTGea0Ue
IXUksk6hiVyGz0B6EHq30/SsmB4xpaJIhkSMLgKnLg/Trx+Wa0XaKElZocttZC/A2x8HII+
nfua4bGnS47xBKotYp2uC0DqIxJu5c5HOO2O9OtniaBmmfiNQQo+9IR/Fu64wOvpgVX1VRJ
p9rFNgu6iRC4OWj3fmeopIEkS3KTO7xxgKnGQpznCnHJ56ECnImLbRHd/6VHIA7RwuMrbj5
k/3Wz3xk9ccDOKoXgUtFK8zIPnDYJHlqRgkdh/nFTXEVvHb3Ek0Tsm7YrbiW3EA5OeBjuBz
VC4ntI0tpUnPlnBIChQQGIxtP4f8A16lFAY2uNPklLtKiNyWU/JxxjoTnHX2rh7qGX+37mR
SpO9zuHRu+P14+teoSwwNoVyzL5vltlNykkg+mfuj37H615tPGRrlwwYKFYMVQE/KccDI59
KuO400a2mQvJMI1kOxU8wrv2AsACATnB+hrfjlmcsrrvjjPmeY77Q64JI3EYHTv1rFtPIkl
2BfnIU4ZcqhB5BI6ED1xW3JdySFJ7ZgAhUBjx5gI2qMHrz1/SlYOuhOXia6t2a6Ny53GRcZ
KL6A55JzUb7WtImmQqjLujjUdcZBYnPXvioJbkxILkTyB5AwRAvXChSfYYByR3FRT3sMkZB
mPk7R5UYIXymB9+cH8M/jUWLT1I5Y0/wBWrosiAMjuN24g5JI789Px6Yqn5EQgDhtpM4nVi
rFVfBBwpz8oweOorQTiGUxStBuQiU5yQARyDyQQSB149Kh3XkmxmBjVQoZFOUI9Bx8xIAB+
tURL4iO5ctMqvIhLRgJIgxjpkqP/ANXJNYk+2GGR3eWWF2Aj5ycE9T6deta+9YVEbJ5PlOE
jViRs6d+nr6n8KzpBHPbkCEyEAqfmU/pVx3Aqw/uPMjE0YHYNz8ucj6CoXuAbjaJC5U7zkc
Nz0x06VUljFsHZEA3jLHj1Pc//AFxTLZmaUu6hxt4bPQ46f59a6ErozbN2ybzyZCpdkyDwd
2T3+n9K1YFjNrK0cpUMNpyv6t1HryPXrWFYzEgMCU2OGyDg57/UYrWgLSybZMiJlP7zHfsM
d6z5QUr6GabZLpXj+YksCGX5gCPXHXFdVpNokNvGGZ5OFUgg4JBHOfWqltpzqxEaqmMck5N
dXZWMjoFdhH8vU8EgdzjrzUVF7ppT+NXG6pGfLsoyPl88EhhnH7vkVLZWAkZX2g8gg7BjFa
dxpst26bHUeTyGzw2Rj09q1bTSnVAqopAx16ED/PeqpUZWsjWtVgp3ZXttMjGIN3yg7iOhY
4rUtdHiVg2GXaBkY6ds/WtG2tn4ZojvHBwP1rWgREC/KSc9Af512QpNbnBUrr7KK0GlQAsN
5I+nI9vatqz0uIlxggJz9eeKWFkVRlec4POB9K0YLqJWHyff5PzYrqVPQ4pVtdi1baWucLk
44JP1rd07TFQbiox3Pc1Qg1KKPLMoxkclh1rYttViZcxxKARkneK0s0cc5+RtWVmu5SFAxz
z/ACrorVNjAgYGK5mPVkjBZYlJ6/e61bTxCke0siAn+EtWNSMpbE05JO7OI+LsvlanZPk8Q
ZYeoDnp714lqyB7m+AOHkVeDxjFe0/EizvPEctlqWlRRzrbwtHNErgSfeB+UHGR1715bfeH
dZlLSjS5DKXbcSUGVI453djiuScG0kexhqsYtts4C1iaC4uHdcMN3lovX8D/AJNSRWtvdKH
k6yL5gj79+46963pPCmvNdSNDYqiZGDNcKD0xnlsf5FSxeCdaMkfkpZwmI4DG6TJz7jNc0s
O2dyxcYq1zDjjWSzNo8S+YGLBn4+Xaeg79DVeGZLfzoioKKuC7DOPmPX0rppvBusQpEuLP5
SDvNyDng5GAPftWUvg3VLZWkW5gJJyxEzNkZz/d6Vn9Vkro0jjYaNPUwbe4uCjAeWoWHfgK
OAxH+NVpnNxDGDIIgFZGTPUBvvY7ZFbUvhm7VCk9xbkN8pVNwwB07f1qKbw9cGLyRqEBUAL
lIc8cjuc96HhpJ7lrFKS1Rhv9lTTbVJQSsh+fjjgnC49cfpWZA0U+rSO0QjaWMIqjoMMAel
b11pDlWilvHZWYEqkWNuBgd/eqg0ZLEvMbjOVwQ0YBHOR078U1HlRHO5PyMW92x2Z29fNZh
2wMetYEsiCIsyuFI2gI/Tvium1K3c20LQDejPjG3J3Yycj0rnJoXi3DBXrkMDz6HBreGxy1
U+YsQ6qUcwqjyKvLAcK3sfzpovAF2NboULYYDrj0/GmQ28htY2kB5yrdh7D6dc0xpVVm2od
p4yB2q1rsZtkn2q2lnCbWLMck9AfakcDa6pMDw2c8n/PFU1NuGJ3lj/D6e1QOkm4FjjbnkH
qKfKJSaLMavvUKoBOV3EcDHfArSEZgt4Rg7RGHAyeueD+OM1jJcTKw6bc4BB6VoxXchEv3f
MIK7nbkD/69DSSKTuya0nfbPISqbo3wHUjdyOeP89ahSeWS4ZUdRJDGQec4BPp2H+FRwyq6
sA5ZXUqI2Yr+eO1SR2Yk3m48wSuR/q/mzjqNvf2FZvQ0JtOma8mCjaQj5LZ4UAc8f4Vpi2W
IpI0D73Q4OBhcEADB68EZPem6akNlBviiZZhtAdE2ttHoT3PPJqaQySCR2idEO4FQ2S+BkZ
XnjoAfoalmiTHJp0H2h3gi8zB25PACkHGAOQQfwxUcjXU9v9jlYx25dmQKNuzoBk4zzjr16
1pJJaLb/ZbjUGBjk3vCCWUtnd1H4ZGO1Z1zbl4w0cwhcEhVzgyrgZbI4wfwoTEcplDctA+W
YL+Z/wAitHTXDXMLGJ2JHzouCCuPqBj19qy7xFXU5YNx4OVJGD16YHFbGkFYWG/kNkbSdo5
47/561b2Ii/eOgn8zZtwY5EH3Ng2kdQc+vJ65oijDqHlmYS4DF/LDE/3QecHHp0ppeGRZLZ
5VEy4LEAqDgkY29yenXFRtKYIoG+ymMvGf9YCSSRyCe2PUCszZy00JJUllLM5CyOd2123Ny
Bz7cZ4HSqIEItpZZWA8nljgjOTw3X0OP8KW2vVCTuTJM+Codh2PAHsQMg+tU4ruNoXgkZsl
dvOCcZJJOPfH4VcTCTujR0OSRYHhSTy5M7idgkyO30orqfhN4Vk8U6ldQR3BjaO3LsVXdn5
wAP1NFJy1M25dDPtzKuj7g5FrMiuFxwDj731OOav20ksVs0ECPInLRpvG3BHLZyeOvHqKym
mn/s2BX27pVBeNScKMcEAn9fY1YRTPuVJPLIZMoikHA9Meo5/HsK50b9DR1a5P9lWThUmjt
xuGJCcEHBG7PQZ6dOlNvmsFshG1zM4GHIA9QM4GODWTqkwfTlhCYDFtwUkhsYOPqvTH8619
OuUhtxunSOMoFcs2NxwDknHTpzTkC0M+7SWIywuCJCucAc7egB+oA56cVjTQz/aJEmh3rch
pG3Nkbjj5S3fAUZH1rYuxE9i8AZZ0CACQsBgE469+2PY1Sunm82OJQPkICqpDYyR1564+nF
SUkQ2aS3C/aPtBjRmVSrZy27A5znAyR+IFchrAB1qaKORjGjbVKkgnHGOa7GwSPyoRDcRwq
uSjbw2BgkE5xnBzx/8AWrkrtI5LqWRVMTHJweHXn2/OqitQepNZTrDcNckzLJuBDq55Pv1y
McE1sxahNd3LiZZGt9nyb8R7W7YP8vWsXTLYy3sjCfEMSFmVUGJMjAGT9a0TdmBVhiCHcFC
naQRk8AZ74xn9Kq1iW7Dri5E0Y8kOqZXahxhQOoH69ad5ziZmVmtyFXgqQ2D1Y84x7DoBVR
xOS0au4VFG4DAxjPr9arCG6RfMErLkKERyWUDB5A/XqMZpWKv1NgTtIohbaQh3bs5IH0x6D
P0Gatfacqqu2633FAvG1cj74HHUYOaxwgln52mMdHA+Y4A/DntVuKP/AFsU+GIYFSUBZMHJ
DMff047UrA9dSFvKa6iXJKAbmwp+Y9B07nqT3HHaozp9usxdo+U43J8nOQQOD0/pWp5UHyN
CphWPcOAcgdOM8nGePXNMigz/AKMse5R8yqTyMDv6VaXUlswbm2f7UwVS6sOqk5HIPp7imQ
6aFJEm44OcEfyrpzpzM6EJu5BAHy7fUH9KuQ6W7uMgkhuTnIB9B6dq3jsQ13MS20tJFMjuN
7AbVXse2Rj0rasNMUPk9RwST7VuW2lhIxmNGyB2P51rWmmDy2kK8k4x3x/h71XLczbsVtM0
q1Azc2UkynBJFx5f54Ukj8a7DTf7LtWZ4PDMCsy7Q0t3LLgexJqO009FAG04xxjp+PtWqts
U2gc/LuPQ1XIupk6hbi1DT2iVJPCemsy9WLzA5/765+lXF1Cwypj8MaOjenlSHn8WrPhgVs
Y685HfjvUkqDKbQQTzn+tapRWxjLmbNZdVgBO3RNJGehFrnr16mpxrnLFNH0pGJ4Is1z9ef
pWE+PMyWIOO3PFOQnaAeDyTjv6CrXIS1I6aLxFdqARaacAOws0H9Kur4s1EDCR2QGc/JaJ0
/KuUjxgtk4P5Crapl1bcAMevOKtcnYxcWdXF4n1NmUo9uCzYAFsn5dKu/wDCR6n8yu8Hpt8
hP8K5e1QHeVbBGGwTjpyP8+1WjNtU5ZWfOenX3qkodjNqRut4iu413kwKc9DAo/pVCfxbdL
1kt92en2dOf0rCvZwwxvAyOfUVgy3O6UKo+uT09TUTnCPQunSctTsZPFd6/wAyvbliM48hP
8KzpPFuqzO8MV0I8cs5SMADnqNvJzjp6ViLJGdpj6AlWOM9azrt4CWlbBJPQ8baydVW0R0K
hrqX5PGOsmRl+3vtyRyqj39PWi28Y65NM2dUcAEhgdvX8ufwrnppFiDSTKMNkLu5x+FMWMG
UGJdivyT3OP6H0rD2yudH1c67+2bu6RjJdu+OgyMn9Kq3kl24CJPNsP8ADk9KyYneIIDEAV
YjJP8AkdK1BNu2koCGIAyf0wa6I1E0c7puD0OZvo7ofPHJIcZGdxyPzrCuGv1z87lP94jPt
1ru7mKOccR7TnGc459K568tlWRm+ZgBxjH3v896xqI6qc0crcNMxWQSzKxUjhzg+2fpWVND
c7yxkdz3Jc/1rp7m23R7Y4+Rzgoc/hWY8ckbqpkGT2Q8D0Oex6Zrlex1JdjAlgWMSSByGA4
AJHP4VVlt3l+bBLNjBznbmt2dIUT51yzcjC8deTmqsqsqjDkg8gYyBSTZVkcxqiLHcFtm4K
dvAGelZEsMjuZCh4+8Txn610t7uNxKCpYkgA7R+orOeFI9pYYwclQDz9ea3i9Dma1MSWDCo
d+VJySFwBx1qFYZdxQhi+7O8jqK21BLso27eMAjpnvUc8JDEyMzDJUZ6L7iquTYzDAhkAIJ
K8gDnn3qylupTaQFUjOWOecUBEZlVGDNzzuxj1q0gQR/IS5UEvtwOT/X2obuCIbaJ4XODuc
vySQNvHQVdePezq0mYgTmT+IH/Z/LnPrWZHcQqW3go45GRncc/wA6tKjFVj87Y5OWxkc9cf
p+tQ0aJ9zRs3whGGUHI+VsK3rjjjGT+YqyJLdJSSCiNncDk7jjHI7kYGD+lUVt5JXlWSIkF
xhwPvkngd8dTx7VKDcJGixZmkZjlh82QD19MDtWbN07q5otKJViNwheLDFEQYGQfvEA5yAO
/tVd4nhBVZ0iCMSWUZHIGQB1/PpUUMjvpxICDyxiQoSGIXuD0Izjj0qrczopDbjJOOjzLy/
HBx06DHWgSRiXjRC+MiEh9wbD5J5+vNaMTRtKq72kTO3cB909PwH+NYtxLGupfdWR8jAI+9
WhBKFYogLcEZ29Ohx74xWj2Mo/Eb7C0TdLasVRU+dG6vj0z6E03eZUUN5n7vO0p3B659OT+
lTNIhs0QKybUHLMSzcE9emOR/WnxW+2eM43RlgDuwuDxk4rI6NiODTUuLO4uAmWhYMcMcnP
A56D3zUCRWq3IjidJUKtl2XBJJ5UH+WK3LMmbU7qzt2+S4f7KpYbVRcg7s+gIz/+us7W7OO
G8eK0k2xhGUS7RubB4x6k+vWrirHPM6n4SXOpm5vv7Fln+4QzwoUO0MMZ9etFVfh9rsvhAX
V2sIc3Cqh3AnHJOBj/ADzRV8tzjqcylojLeRZNPizbttGD83GTjlfQfyqeS4P2aKITpLJgN
KZJMKxPXv2Xoe9Z8FtItuokjbJXCqODgAH8eDUMtjHbx/PJ5jZKyRjrjPXI9s9a5Ud6Whb1
A291ZxSC4RpIlKhIj9xSc7cg4JOMH6Ve0LT7jXLXT9Os4o5JpxtbeQCpXBDMSfu4Hp2zzWU
8FqsbrbOdqqCNhLBeMjcc9fXFXdLvpNNcPatGNgAK7SS2R930OR2PXNMLdjX1bSxaGeUzRy
bJQ8ojORGpIwF9m9vzrFlj827WW5+V0UsrEgMVzjDZHXrjHYVJdXt3JcPNKY4U2bRFHnYgB
xjqePftiqV1bzzTr5kymSM/IFQBR6g84x1x2qXboCTtqSRzwFpFjjQQnLBgxwvHJJ/ADGOt
c3e+RFdTEdd24huo55H6/pW1PE0UcrG48uMoNodCofAzj2571gXKSPeupzJIWG1c5HTANXB
XBu2omlxCaYHDRqSfmjOTn+H6D3rVkjkuIUlWYtIgCrn75GOPl7njp+ta2ieDkuIXN1LJbX
RyYBCM7177xngd8nFWb/wxDptvFH9pe8uYyWdFG35eu5TzkDjn8BVNE+0Ry0AkcDfhmABZm
UZ74wewGTTzcIYpMtnGMg+voO1bFxaQw2MN2x8uWV9xBAKqnds9c+3tWRNC0rMYpiy8HG3+
LHX34qbDTvsPjVCsbwfOCNhZj3PfHX8av2qBW2oH3bSQQM4Xd9cCqdtAocl5MsMEtnDYwOC
PrxWxHbsRu3tvHzfKPuj2HX8KEXbQUx77l1uISYioGQc7vYew9auwxIcgLgNwR7f4VNDay8
vHkHbkAfdA69e3WrtqpR1ynJxkbulaohiJZqxGI26ZVj3XH+NacFoNg2r8x5yOpHvVcT5AO
Qq/7K1JLcMApdwSB8ucce3/ANatkzJts1kSMqpL7R05OAfxrWsNM1K9UpYadc3e4EqYbd23
e5IGOPrWZbvNBFESwXeijIGM9/8ACtOG+1c4C391sBG0CVwB+v6UnOxPI2dRH4d8QiX5dGu
c4Gd8LDH5irMPhXXrj/W6dLC2PlTZzJzz14rhbh79pgpnuJT94EyscZ65yaatveTHEs0xLc
N8zfL2z9Khz6j9mz0NfBfiNTtOlMTgAkyoMfXnilbwh4jSPc9hGfQ/aU+X/wAerzk6dO8rb
Q23gFiSMnHc5+tPFk0ZO5wWA5GT8p70KS6C9mzvT4a8QGRc6ZEpz94zxc/+PVN/wj+rJIv+
jxqB1P2mLp9N/rXBiyRcKwJJPTbkY96tx2aJISW3DvuOR75rRa9QaZ3yaFqOMiKMgjgfaYg
ffgNS/wBgagrKohSNecsZoyf/AEKuOt7RnBKqCp6HbwB61b+zhMgqAcYx/U1vFWRyyWp1qa
TfRoWZLQA8c3EYbH/fVILG+jRpPMtAG4wbuMZH/fVcrtXbhSu3t71j6hsKqo2sxOduAOnvT
k+XqKFNyZ1Vzo+oz5P9p6Qhwflk1CMZPvzVYaFdeYpl1PQoflOMalEcevc15tfQNlXdFAJ7
fln+YrOitx5+wKpXkkkZ2getcE5XZ3xpuKPYD4fVFAm1/R4mA3KDfKeB9B6VlyWVobh4JtY
0EjbjcL4AFQfzHXpXAG1diA0O1Dn73BA9SDTLrTHEWU4XI+YL0OPWpcky1FnbSQ2B2v8A8J
HoYYd1uWdxgDkDp0qF7axGR/wlOjFQRgG4bn6jHvXnk9kFwUiLA8Z7Ht+NRiIdXBI2/KP5/
h0qdAtI9FSe1DlR4n0lwG27VuMZH5cVfWewOxo9csiGJHmK2dv9a8ohiJIKIz5G5iDx04rZ
025uLfMRUFweki8bce3f0rWMkiZRbR6XGtlImZNYt5Hz8rbh09lqrJa2ZZwb+DIz948H3xX
L7oCsUluGRXXOCc7farSlHcGX1A5GcDHetk7rcx5WuhYuLa18sltQiYA7TjPArFvbOxkTMW
qWyAchMEcd+3NW7q2DNsVMNk5wKxprDChyDyM8jHNZTgbwk7WRHdW2mxM6rrUG2PtsJBHeq
Mh0uQtHJqqlSOgic5HtxS3NiWiJk4JHXPT9Kz5rIlwuSp45I++Pb3zWTiaxK19Y6S8quuuM
u5eVEJI/E8Yqg+mwCV/s+pwzDAIYxspY+mCOO9XjCip8yklxjb0zg+lQSW7ohVMqQu9wPrT
UrEyRz88ENvgPGrEtvC5xyPT1+lVpm3ttIyQMksckVr3tuDZeYEG/zF25A4/r0rAyqSsMMS
2PmUEDGfX/ABrWLujFrUEWCUsY8YHP0PY/SpN2/K5xu5OSfw/XvUSkguATnBxjj/8AVUqKd
ufLcMc7sn7x4ptAlcqLExI2pxuyOwx65qby7mOdQsYVyu0h2z2OT78UiQuzyiBQVblR0xV5
EjmLq0O5yQIwVGD754I70mykzOT7XIGaF32uNm5icL/hUkP2uaJreR4REeAGbPAx8pP9K0Z
RDLAIhIu0NmU8qWT3IHOMdutRm3D5V0ibniQYBJ28N6YAzn3ApFplGa6u4vMZLjargqdgUh
/w/TNMuJ53tigcR7Qcbsnnr19aurbJ5giQCV8KWMrDaOOgIA5I/XFWWt4TFukRXQNhyByeM
gY/woKOQdXkuY5ozuIx+J/p9K2bXZJcgR7Y8gL8xwVznI+lUp4w2oNIEXyQ3Unn1H09Kvi2
kFwAYnAIxuQ5LAkd/XrTeolobqKWgKm5ViVBJiGSMdR6dq0LaEzS225H/iJJB9CcDHfH0qq
uYIQ0e6RpAERHUDaMY6YGOePercU8Ud7JCjSSyxwvKkoRgOFxjJJHfpUJXHIoT3cunXcE0U
vku3yh3XaQxPHA7npnpinyfvI2MsO2WLgAHBxngt3J547VFPbx3eDsDfMp/eLkhh34PAHb6
VZkRkt5SGJO8HcHI6d8Hpn0p9TPuSQeYYZHRAHR9jN52CO+MZ5+vtRVWw2CSZplDAnpnIz+
dFa6E8xagdlW0mWUG2W32GBiAWzz5hz16AflUd7ceZMyuWZt28zR4OGx16cAjtzTbGSGLT5
JCyhQh5KgMuQQAAe/v7D0ppmRr1Rbsj5HIcEHJAI57gc5z7Vxo16EFpcQXA+xSBWUSYOxMg
N/ex/e/pW5aorXm9EIjV85bouMqOOh4549a0fh/wCFrbxf4+03QJLt7VLoygzw4cptUsCM9
TnivbtQ+C/gzTLhbHUPicllchNjxziJGJbByFLDH0p7kyaW54bNaQwqyQaivlIgAIxkgdSM
dB161z8U7eWXkDJsyWbIUlevTHTHfvXsPxO+FEvgbQ4NdtNVj1TS3YRNOYsOCw+UttOHB7H
NeQTLJMhRB58rMGaULuZe2OPp29cUNJOwotdGV5p4mfbvTKDrJ1Hoo7fn65rKnDG+BQMdxy
GwQeByPwrRSL5fMktxHGueG4A46Nz147/0qqcPMpRxtLDaE5JOO3rzVLQpu6GLe3PnM4dh8
/8ADxuxgdOnXH5Vq22ozTW1xFfSzEMeNhHzHuGY84x2FU4bY+Y0RUrKARtAO4c9gOppyIFk
ZTGw3DL44znjJqiGkW2l+2BlwDsGDjnyx0A/H0NOEQDqgcMQCNvYf59q734d6f4cg0nV/FH
i7Sje2ttEY7XTjG4N1K3RsjhVXHXPXNcksgnlZ4bNVBLEJGSVjyegHoBx1qWi1K0iBIlRY4
XEhG/avy5yMdB7Zq9GiyTpGJCpAwcDPFV7aOS5gnYQyyLEMO8aFtvcZIB9qRJP3oBQgkY3h
v4ge59OlCQ2zXSfa0Vr5RVimQXOce2e/bipIJfLfegBzwOny/nVCFp5HdHjd1AyNvIGe/HT
r+VTvb3MVssktlcRwP8AdkkRgjjvg4xWiIuTmTMrRogwvXjIJ/z/ACpzMmGQMq7OCpPb1z6
1QtFuborBb20k8hICpECQfXGO2asyW+oWsghu7eWzmZTkSRMueT696G9BNHWw3RtbSE/I6q
gChieeB6Vct72aVCXKQb+euS+P5D6VhzwapKYpG065NuqKqOIWAdiPWtCxt7y01AIunzyXe
7AQRMWHsO/pWLbNlZrQ6azto7eMySRks5wFByST6jtTZWaNGREDuRyoBIUdcn3qvOl/a7Xv
LS4s95GYpImXJ64ycZNd/N4a0dfhN/wkwluxOEzsLDC/PtwRip1JlaOrOLMLspilSNUI+QA
Z59frU0CRKWMoAVTu5GS3fpVe3mTUCYrC0uZwneGIybR2zjvUlpHBNqUFrdCdZGlVWVoypG
SBzWiKdixN5J3TnefMwQhAAXHcEetEUHmSZkCSAc+WMEAevv2rs/HHhe30W7sLbS0neO4Rt
wJ3EEHjGOfwrDisbhmeOPT7iVxyF8tiQB0OMVtHQ5+aLRFCsZGxGUkcuc4wf61XkeNiG6KD
+f8AgKljtnuLyHT5TJaCSQK7sjFlXPXGM1c8W6lp012mnaRpyWlraJgSSRbXuDj7xPXHoO+
c1pzpGNk2YM94EhcMFVcYPOMms+V1kjaUuMFf4OeOagd5p76NIYZriTIykakk+nABNT6ouq
6bbE3Oj3kCNwPOhcDPrkgY+ma5ak29DupwSM64UPNGIEUpnhcgZbn88/4UgsU3tI+xGbKp6
57gfQ/rVa2ndnDXNzhgpBBjIA54xjPT9a9i8L+EfCEvgKHxVr8tygYN5snmHaBvIGFA4B46
VgtXYucuVankPkKxKM0g2qGcn6cdecd6iETTyqLZWYK2SzD7wHsOAM56+teuT2Hwcmjcf23
e5PzHaZBnHTjbwKl8CeAfD/ibwnNf3YvI5zNJEpWTZtAxjgdfWq5X0M/aJK54rPCix/vFj3
AlmK8qB6n3znp7VVjs5blshxtHR88Lxnmu+sPCjj4iWnhzVoniUXJik2sF3Lj7wOcnIwa66
b4feHLf4qQeHI2uxZ3FsZHXzRknBOAe3TsKVm0VKaVrnislvtkUQhgDn7y4wAOfwpdsETiI
u+8ZZc8b+g6ivdLvwj8IdG1SfTr/AFG8ju1O1xLM7bMj124HBFcr8Rfh3D4ZtrTXtGm+16Y
xCAsAWjLD5TkDDKfpRyyQo1IvRHn1uXjJaV8BiMk84yOv/wBar63fmHES44POMZ+vp3r2S9
8BfDjSdD0y+10XsX2lF2lJHbLlNx4UfWuf1rSPhZa+HbyXQZrw3wjxBEWkIZ+2QR/OtVdLc
hzjLSxxSr58bSkjjDgZwT6/yzUEyW7RmSFFJYEHLY3ZPHsDXsOneD/Bdp4E0/WNeguI2nVf
MdXYkO3HAHQVJaeC/h34lt7i00C9uIrmNd27cxKc8HDDkVspNrUx5ktjwO68iKNfuAdMDk9
PSsycP5hfjeRhcHIU+nt2/KvVvDPw2u9d8U3lleH7NZ2EjJPOFDMxyQFUdBnr7CujutL+Cc
F+dLuo5WlQ7Hut0m3d05YcfpipZoqiR85SoqoY1HmSnjIHI5qE27C2XMmMDoeuMY/xr3/Wf
hdpWi+NtFM4lvfDV/J5AZX2vE7D5QWHUdwa5f4peBrPwt4mtrfSYJF0+5gDopy+1gcNkn8D
+NYu6NFOMtEeM6vbL/ZdxIygSIQVOc55x1/HFcsofduI43c4JB6V9Q+JfhpoWmfAtdUubG5
l8Q3USiKOKZsGR2yML0OF5/Cqlv8ACn4ceAfCNp4j+K1zcS3d0BtsImbCkjJjAT5nIHUkgC
t4OyOeclzXPmG4hMRzG4PPDEcYPY/nTo8hYvLztXDZJOM+lfUVv8Nvg98UdGvh8ObufSdWt
EyIJWbbn+EsjEnaTxlTxXK/Bf4VaF4o1nxVpnjKxna50kpGsaTNGYmy4YHHX7oqnIXOjxCB
ELs7FcAhsnk59Md6kRSCTNl1Y4fqMf8A1iOmK0dDsIJ/GFrp0w/0WW8SBvUgyBSM/TNen/H
TwD4b8Ca7pFj4Ziks4rm1aSZZZWkDYfA5JyOvSkU5LTzPJTHvV5PNUMBwuMfL9efpULrNI0
jK+6IgZDMCF6Y3Hj8v8a774T+HrDxZ8UNN0HXLOT7DKkhkjDFWbahYfMvvzTfiv4a0zw78T
dU0HSbVoNPtvLCRk+axzGrEktzyT17YoKT6HDyIxC5j+RW2E4O5sZ4AzjrySfQVAbiKSNpN
vmMHJUEHkYP3R0OCDx717xqXw+8NW37L1t4yjsmXXpY4907TOV5m2kbc4xjjpXVf8K/+Dfh
34UeH/FHjDTLpvt0ECvNBNIS0rpu4UNwOD0pITmkfJkjYukMeXYEbffpg1e2zJcEnLMi5G3
735dvavp/RPhn8EPiPpepWngOe/wBP1K1UEs7SfITwrFXyGXOeledfCL4RHxxreq3uuXcll
o2lSGG5lQ4aaRScoGIwFAGSeeop3sHOmeewXEjRQSYWORwoOTk9OnPQ9M066uyqrbEqdv8A
AjFjjPQD3r6Bj1n9mgXR8PJpErRBvIOolZCgPQNv3Zxn+LGK5Hx/8Kv+EG8daLHY3Mt74f1
q5iSOR/vqd6gxll65U5BGCRn0qRxqRb1R5QqsxR/MXezjcQCxK9gc8Z+gqV7jczRpDGJJQQ
XAGVx0I5789a9a+Ovg/RfBOu6NaeGYWsYbi1lZ1aV33vv4+8SB+lWfAPw98N6p8BPEfifU7
HztYsjdeTcRylMbUVlyBgHB9adncOdcvMeHAoJJsFVXfnaAAAfpn2orOtrG7vtRljitjO23
dtVC2Bnk8fUUVtp3MeY1bWaLYkfkID5G5gB8gboFz/ez1qCJYYbOONGYwIRg/exyAQDnOD6
061a2ltVVHzs4kPZiSOPY88j6VKIplXMb7EjIUIqYwM/qeT2PSuOx1nqHwR2n4y+H3UADdN
/Dt6xMc4969s8bfDbwxr/ju71XUfHNvpl3cMgNq3lb0wgAGWbPOM9K8D+FOs6ZovxV0HUtY
u47S0h8wGWThI8xsAc9TnI/Otf4r6rpmsfFDVNQ0+7S9tZ/J8mWM7lYeWFYc9MnjPbFPZGc
k3NHqnxmtX0nwB4Y+H+nWMk9hcXMMAvZmBXKsAqnH8RLbvTipPGXirS/gZpeieG/DXhu3vr
qeJpJJpuC2OCzEcksc98CsPxt420DV/g54fsdN1u0l8Q6ZJazvaSMTIjxqQw6c4Pp2rS1rU
/hX8YdK0vUda8QDQdVtEZGWbCHHG8fNwy5BKnNUmm7tmFns+5nfE3RtD8bfCDS/idpulxab
fsYmnjQf61C2wocDBIbGGPbIrqvif4x0z4bQ+GrzT/COmXt/dhkWSWNU8mMKpbaQOpyK4X4
neOvDEPgXTPh54GuPtmnwSoLm7UtsVUO7aGx8zM3Jxx+dZP7QHinw94rt/DMXh/VYb82KSC
5EWf3RYIBnI9jTfkFr2XS56r8T/GOmfD4aP4q0vwtptxrGrpsNzOu0rEqhyuQOWO7ANc58U
7HRH8c/D/xHL4Ze+OpKWuLO1iBe5ICMiHGAeWPJ6gGuV+NPjDwx4m8PeFLfQ9Wgv5rCKQ3C
KpzHmJAM5AHUEV1GofE/wAF2/iX4dXseqR3cGl27w3ojVibZniVA2MckHPTPGaS3YlF6PzP
RNI1H4h3PiyJL7w7peheE2/dpazyo1yw29ghK5z29K5fwlomk6V+054ptrG0igibTUkWFeF
UsYy2F6AZ/nWXfat8KdP+KUPjjUPHs+qzyzh7ayizJFakqVLnH8I5OOMe9VtM+Ingez/aA1
vxVL4hj/si802OGO5ET7Q4KgqRtzn5Sc4x0qg1vt0Nvwb8UH1D4v3ngC28PWVlpCy3EcZiX
Dkpkl2HQ7iGzx3FfPXxNtrTRPib4j06yiFtardsI0QY2g4JAHplvwFbngfxXoGh/tCXPirU
dSEOkPcXb/aMO42Pu2HABPJPpXG/E/X9N1v4o6/qmmXQubK9uc28yghWXauTg89jSNIxaa8
0e/fs/T2o8A+MbjULZLm3hcNLGygl1ERLKfqBWh8Mvis/xL12+8G694fsE0y4tHeCKJThUB
AKMD7EcjHIrE/ZquLaD4eeNLm8heW2ilDyxEZLIIiSvvkfzq54R1f4KeATd+JvDGrXWoaje
R+VBYSA+ZAD83lgbRtGQMsSeB1p81kZPWTNP4eRHwvqniTRvBvge51G4tL14H1C7vUSNdvA
UMVyBjkgZr0PVL2ef4e6pqPibSNLu7yxikmNrDJ58alVyBuIGGrzDwR4z8Oax4G17w54l1h
tGudQuprlrmIlciRgxIbHUEYweoq5puv/AA20X4da54W0bXLh2uY5Abq6gdvtErrjIwOnAF
RzFSg+x1g8a6fpnwV0vxhcaJE8YCNDZx4VY3LFRjPTHPNY3hH4jax4svdRvtC+Hay3WQpvH
ukjReOAzEZJ74XtXG6x4l0Gb4A6Z4Thv8apCYw8RjYAEOSecY71d+GeveF7T4c6p4Q1zVJd
LN28jC6QEEhgAcMM8jH5U+a1kU6ejbR6897d3Xg7Vp/EFpplzc2kLyta28vnKuELBWJHBOP
SuWfxdFP8BV8Snw7ZtGcAaczBov8AW7euPx6VieHdd+GvhXw1rfhnStWuWNyjB72eJm892Q
rkYHQcVkrrOir8BV8Ii6/4mQIBh8psY83dnPTGOetVzIj2fl2PX521HTNBs28MaNpiyzhZJ
Y5Zfs8a5UHIwpyc1T8Sam1h4bs9Xu9NsJtTWaJJIhIGCFm2nDdTjINcRbeI/BfjHwfZ6H4u
uprG608KBOhI3EDG5WAPUdQRWJ4jvfA8X9m6d4XsFdbaZHmvyDvYKRwCepPc00w5Hc9V8R6
4+neOPDemLaQSi+dgZHXLx4/unt1rL8VeP7vQPGtrolrp8MiSCIyyu2CdxxgfQVh+JvF2h3
3jfwzq1rcs9pZO5mfyWBHToCMn8K5Dx74i0vVPHdpq1hPI9oPIDP5ZGdrZPXngVV0EKb0uj
17V9alsPidoOkQ2lu0eoxSGWZkHmDaDjBrzT4l/EHVND8cXmm2+mWVxBbrGd00YJbKgkE1t
a54v8O3fxF8PeIYrtzZ2UUiSv5bZBbOMLjJry74m31p4h8aalqOmZlt3SMBmUoWIQA9eQOg
rNzSKp072TR3nwn+Imn6prt5a63b6bpN1Im60lACeYSfmUE8enFdlrF78R9P0+/N14c0nxZ
p7oSkdpMYZAvoUYEOcehzXifw31Pwfp19fab4s0SC7srpQIrmSESvCyg56ZIBz1HORXoGie
JPh18O7W+m8P69q2svOoEdnK7uiEcgjcAB1AJpKWmpc4NO9jyMfFfxBbsYYNE0uLkrsMGSv
PC8jjFe/eFfGNnF8DrXxX4ms9tuobz4reLd/y1Kghfrg18yfY2uNSuLuUI9xcyvIdoPUksc
D8/0r3Twn4p8CR/C+18JeJZJJojvM0flttI8zcDuX8DxUKepdSn7uiE1X4xfDKXTro2Wi3E
l/5LCAS2Khd5B27uemcVteBvGGqXnwN1bxKLa2t76zE7RpGmI8ooIyBXPyj4AopaXTZzltu
Ss5OfzrL0DxZ4Y0X4XeI/CXnT/abyW5NtGIiQY5AAmW7fjTT11Zm46WSZ6Lp2sTeMtJ8K+M
dEtrdpBcpDqcDJueEdGKnqCp5/3TUF7r95H+0jp2gLBAbSTTy7SGMGQHa54b04ryj4V+NF8
FaxKt+5GjXyYlVBuaOQD5WA79x9PpW7eePPDLfHey8YrPONLgszbySeUd2/awxt9ORRzJoH
CSlboc58U/G/iTT/ilrWl2TQm1gkQqGtw38Ck5PevRZvE2rRfsuDXbpreO/eECLMY2EGban
y9Pu1V1LXPghrWqy65qGk3N7e3Ry7GGX5yBjlcgdhXE/Ezx/wD8JfZweG9DsfsGkWZ3xxHA
aYqML8o4UL2H403JLqNJtJW2PavE/ivw34d8EaFf+LLOa6hukjREgj3EOYsnjI4xmvLPFvx
O8DXXheWHwno1zaaozKIpZ7cKqjcN2fmPaunv/Hnwr1jwvpem+J7a5vUs40wjW7gK6ptJ4I
9xXK3up/AfUdDvLbRdDuEvmgkFu5gmG2Tb8pJLeuKG01oTCLW6Z6bZalo7fBHRr/xfqP2O1
kii8yaIH7+7CjgHvVrwgfCktpqV34F1FNV1CKLYBcuVCn+EH5QQCR1xXkWseLNH1D4Gab4M
jkmGq2ohEgZSI8qcnDd+oqH4S+KdL8D6jqNzrKTC1u4ERJIYi53qxJBHpg9afMtEU6b5Wz0
j4b6tq2peA/Fc87K2tJPPnagGH8v5Rge4NfPt14g1xxlphkcAGNR9cgjiu58K+OU8H+NNV1
CyEt/o1/O7OpHllgWLKwB6EAkYrrbjW/gZd3Y1640+UXBbzTCIXwz5zyoO0nP4UXTQK8ZXt
uXfFeoanZfs4aReTzbdSxbFXZec7sjg/wCzVvX1v/iB8OvCWsaQ4+1SXUMVywQHCsdkv0wR
mvMPiP48k8cXNtaWlu9lo9m2YoeNztj7xA46dB25rovhT8RrDwvod7pWuLOYfN862FvHvKg
j5gemOgP5099A5ZJcyWu5pfFbxTJD8T/Cnhu0uPKsbCeGW7GOCXcBR+C8/wDAqyv2irvW7T
xRoZtGYWTWz4GwFWkD/MOfbFeZeJtQm8R+M77WzI2+5mMiknHljICj8FxXrll8SvCev+Frf
RviRpzXDw4KXUSb9xA4bg7lb19am5Xs3HldtjkfgN/ak/xTS4kjTYLOUzMsQXCcBeQP72K9
U8DfZv8AhefxNW0UAN9lZlXoX2MGP1yK5qD4leAPCOlzWvw/0SZ7m4Pz3E6lQD2JLks2Ow6
V5T4S+JuoeA/iDNrd7EdTttRj26gqkCRzuJ8wdsg59jnFNETi53drHAeHi3/Cf2CmIySDVo
1Cr6+cMf1r2b9qd1/4TPw7EW5NjIduMg/vP0rRh8b/ALOdj4lXxbaaHe/235puEiFvJgSn+
IKW2A5PWvG/ib8Qbr4i+LJ9aubc2dpFELe0gzkxoCSNx9STk1oZ6tryOm+AbO3xr0RmYH93
OD2OfKbrzXsfxD+IHwu0XxnqOm+JvA41TUoNnm3HkxN5mUBXknPT+VfPHwq8T6d4Q+I2m+I
NUEr21sJN4gUM5DRso4JHQn1qz8S/FNh4t+I+qa5YRyx2VyECpOm1jtQDPB45BoKkvePfvi
PqWlaz+yudR8N6adO0y58kwWu0J5a+djGBx1ya1Nbi8DSfALwovxANxHpSwWpT7MH3eb5Xy
/cyema8f1L4kaDffs82nw+gt7n+1okjy+0CEbZC5O7JPT2qPx38UND8R/B3QfCGmw3q6lpx
tzJLIiiI7IypAOcn8qEJp9O57H4Cs/Atj4M8Ran8GjFPqYiw7XzSHDBSyKc9B1xjjPWuU+G
fn6j+y14uhsQDqcj3plVGySzKG7dyprzr4OfFHRvh42vQeIbO9lgvlQI1pEp5XdnIJHY1m/
Df4pz/AA58Q3bWcR1HRLyQia3f925AJKyA8gPg4x0xxRsPlbbW558tuzMgcBkUAbR0HHT37
19X+P1Nn8H/AIcWWq5/tNb/AE9QCcNkL83Xnp1rBXx/+z9DqB8QQ+EZ21IMbjYtt8vmdc43
bM59uprzH4ifEfU/iB4li1G4A0+xsH/0O0LhvLHGZCe7k49uAKVim22rLY9B/ahikPijw+0
oZLVrN18wDOXEg49uoP0rY+G0Kyfss+KRISPON3ukkbhjsUZz2Hb8Kpf8Ll8AeKvDllZfEz
w1cXN1Z8+faoZELYwXUghlyMZFc/48+MPhu/8AAUngbwFokum6O42TO6BcpnO0KCSNx796f
mZ68vJbU84ur/8AstobbTYzayQRCN5oMky9ySecjPT6UVy1nJJcNJaPM4MQU+nOOeh+lFaq
zHfyJYIl/sszQhQWRfkH8IPBJx9OppUFq8KS3MqY3FWOSd4/Dpz0pNLhhi0xrVsbCAQrZ4J
5+tNjYpIQJ1LhwVUDlfXCjqMY61yyS6G8H0FEx8hZI3ICAxqxyc9wT+HY1ujyZ5YIppPKWT
Cl2wAeeN344zj1zXOEqlg+/Ku5y3PL9OpGegHSpWnfy4y4DKxwobnPPVc9x1qexbNCSS4gl
lt7iNYZY2O5C3yhvXd70kc7LGyhUZsgq2M7eh5OewBqipKHypGEglT72cnrnPt/9enYw7Hj
IzkHA45656c9M+lFuw9OpPvMu55Q23AcJFnJGeoA6nmqszN9uO1vlX5uehx/X/GrzEW0iYX
5ojjJ+YH39uKoS/vJ2ZflUgHYB6gdKNybieYvnJLIitgZBPbg/lVrzMbZF273+YjHPHI57n
19jVONoGAJuMMMgYHBwP1q1HBEwxeXAs4HO4YUl2PXAX17c4FVYLoejJv4ILMxfAPTp1qnd
S7EMqq5I6BQCT/nPepJrxM+XYwtbxKSSWOXcj+8fx7DFZ8sjtEEPGSeFzn8T69aGNIjW9G9
3UuuG2qCuw44A+tRtHKewAPzDrnt0BpHLrEFOdzN8x54z6mpo4Ly9ZY7W2knYHOY1LY9vSq
RL0PRvh/8S7/wR4V1vQLbSor6HWQUeSVypiJQp0HXg/pXL6bbPJqcK2+8gkbR0zjqTnr/AP
XrS0rwJ4luYC8tgbUHktM6xjnjnNdjp/gKKJAZvFmmwScExiUE8diR29ulN67Gel7mVDE6q
skux4eF5ycc9Pp2rYtIY5klkV32xYbao6ZIA/L+VbNp8PYzDuTxfpbQk/Nib/6/PStrTPCF
orkP4l02YMhVS1wDtJHGR071KozZbrwXU4poUmZUOFSIHczHO3P9aIYkePqV2rhnbJwM5Az
XZz/D0QFRb+J9NYOeT5oOfX8aavgy1gjKXfiDTkIGAZJQPy5xR7GZPt4X3OaSKTy12RF4yP
vq278c1egUys0T8Mc/xY+orZh0HSIUQN4osJ2XoBcIo559aeumeHd3z+I7dC38K4JHPtRyN
ble2ic/iN2dY+EHO5m5HXjAqQ7Fi2o5LEenAPetl9G0Zd7QeJLXjqwfDY/xpzaTYzJv/wCE
k0xVOCFLkY/HPsavkZKrJmUwLRtLMXEQGc9BjtVNCkrZmDeVydoXOPfHc10cmh211HHFNr9
t5ecgJMmQQTjqenpUn/CLad5X73xBblB0aZ+ntwcflzUOEmWqsVuYXmuYjuLR7uODlsAfnj
p6VUliLQHZ8rEggu2QnYnPpXRL4d0cw4i1yzLg8gEgYOcZJbiqlvoNu7SLPrdkscQzndvDn
tyBjr+VZypyGq0FschDDJGRb5UEZUsM4Ykkgn0x+XNaJhE2yRn2oqkFt24r+ZrRfSbaCUyR
67p0qPgMVkUN+pGKlhsLbYoGt2jAdo2TIAHqX5/rU+zbZXtkY6eXHtwoEYYKGxuIHt75/nT
3USFVCZWMjkjOck5yM5PUVde1sYUMK3KEAkMxePHPoQ3HtTXg00soGqRBWHIMqNx3x81S4l
Kd9irNHbl2DzKilgGJGRjvk9/X1qBbS1hUy70kZiSCcHCjof8A63arUg02RVVr6GXBKhfMU
Fhx78Glgt9CjkGNQhjlVunmpjBHPf8ArSUbDbKSxx/ZzKsIkBOMAdCcf5/GoDps15aSS2sJ
CwELIRgFAeMkZ9a6WOy0qwDQvfQTWd9ECkgcdcA4znqD1qq0WnWsDR217Hl1AKsQRjtk5p2
aE5oy0094412I5DqDtzgAgjJB79+tVpLYfaVeLy2lGcBgB06Y71vxQWO9SNVtiDg/JIvU8c
5PrSC30+GSNXv4SWIy3mLyM5wBWfKy7ruYKWwvJCCV8sqCNx5Ppg/X1qwmnmTlQqptOSeuf
8/zFWpNM01LhmW9iWN8YIlVSpyeeevH86Ht9MOTNrOflxzOoAAz0x17cGrHzJ7FCHS/Ijkj
2sVVQd2eQe/0OKkkj8mNYg4YdASeB/X8Kt/ZvDAcyPqEK5OMm6AJ/LjPFI1t4bSPZHqMfm4
6C4yN2fX9anW9x8yKE6LESIkVuRggZxx15+lVEh3OPOYqhPXt+H44rUaPQvMGdQQqV/ilGW
65FIV0GLLxX0IC/M2JBg56evrzTTdhXTKNx5drGBG3zDB3MeR2wKmCxiA27FvNYEl/bsT61
f8A+JBGGZ9QhO5Qcl/vHBzULW+gsqst3EUddufO3Ee386rmFczWW3EBMTK+0gKQuMnuc96p
3ULzsCW68NgEAH1xW7JHoKkwi+SJFzyHHTPGBj+VSp/wj3ktuuV+8C2JvQdSf6CmncZzsMA
jhDGRQzH+LHK+1c/r0R+2Rc7vkAIA/wA+3Fd75Ph1YGdruGQ8EMH4OBxj/CszVNJ8P3shdd
VihlCghg4wfwrSDtLUznrE8ymQicHlCcjIHGPWo5mkjt2I3b8fKMYB6/0rorvQrmGeQx3Ed
wg5EkMgyw6ZweRXO3Amt4minDIeD82eD35ra5z8oy3bZb4Zgj4HBHf3+tXCWjIbcFC5B4yB
+lVIwZB8rxxjO3dnGc/4Uk8jEiNiI9p4XdnPGDg+lX0JL4kh+TbuEbY6YyB3PH0qlLdCIys
HBYtlMfpkVG1wY5QXkBjAwvy4zn1xz14qn9oRzhj+8CkkL0BPr7UIaWpYhcu8ksjs7yffI4
Hpirs0sUTKwxErH5tv8OO+KwlnnyqKgUbgQAQD1ByeelWXutzLwdgfq3QqeM9OeTUvc1Ssa
zSSpOXjuS0iEb1Vdx2+mPz5NOkndb24gAdI4fusgA3DAPGP1qlMZorZxHciB3KlSOwPf36f
hUd1feSVEokkYEufKwWYnGCO3PWgZejlVIBJvKqGALFs4J6Ak49eak3jzgsihNq5AJwSegP
p689qpfbFuU2tDGyswUB2zuIx8wJzg0guysj+WELbdxYAL+JyeefSglDNOiW4ubgyO2c5JX
736dqKNJ8qG386baIpvmDYK85x6exopczRSNqxnKW0aIgZZAfv+w6mopzcm6iZpI9zHA+Xv
jBzjnoM1Z0m2lvp7e2tl3yPjAwT9Sfb/CmXp866ZLd8IB5aknqMcsOelTYyjozOvJJPsp2y
qUdwMqOmDwM+/X8aepSQrC0rK7x7hgAEY7D3PH5VQuxl4kBKxtglV6AY4/GrdvKkQbYFIYA
BWUnPqealo1uTxOREd7p+7BZ13feJ4G4j9BTx+7WTzbpRuAzxgjjAwR6DPNZ3myJJIQoyGw
VU4wT0+v45q/awz3RKxhV4GcqDgDplunSlZibViw166D92jbeAGLZJGOuT171ThiaRneJis
AbO+U7QcdevPUVcL2dpGnmIL2QDb5iAGNTnGf8AarIkuXkn3Su7NkjCD+lVYjmRes4mkvmh
swGYZIcrnp3APT60ajZvDIsf2kSyKcPJuLFM9O2PX1qXSL650+6FzYu8dyyMisoJJBPI/Kn
3r3mp3huJ/kkRcEyye+ce1UF3fQy1trhzIHmB2jG/IDYz1/LFR3CnIU3aEqQARx/n1qabKo
YtyFic5UY2iqcjh9oCuwXnJO0Y7Ee1OyZV2Spbo0Qie+jGc4Vstx6D2rZM19FFDbQu+2NVX
CPjt1xXOFTjIUxOBlTg/wBa66CwlaKNrvbGGRTknBPHrSlYFu7jf9LkiBuZJ9pznceh+n5V
IjXXEXmMioufkQZ/Op4xCgLhZJwMnbk7B7kmpY2j2OXlWN242x4yPxpJRHd9CC2sXe/hN7c
eVaM26WSQ4+QckY689Pxqzes17IZVVlDSNIVAwvJ4H0HSoIsSSG4K5CHl3bJY9hUkquzueZ
A2OOgFPmSBxbdyGG2/eEsyZPTLbv8A9VW0eNJfLWR5ug68ClitoDCWZypPBEa/l/8ArqVbR
kO1ML3JJ5AquYnkLMUcbLlLdc9iR0H4/jUzFljA8sKRwOcZ/KpYw/3NhfAypUjim7PMdQzM
oX1qXIOWxQuCYQQox3I6596gkSX7OJXj2g/KOhwf8mtmeNFtFjBxJvGSeCF7jFRzwxzQkBC
sONqqx9O5+tLnvoXymTDG+1mChHBwWAzxUgeaNAU3YJBJz1H9OauWMCuWHl/KjDe7HAx2FP
jtZDO0flK3AJLHIx/hUcw+UWcRxWgO/MzAnDDoPX61WsZobdJprgYQxsFKc7nIwMfjV7USk
6wjaFVxgxqo5/z/ACqve6a6yQxoirxkDjkU1K4rOxgzmQhNzED6Hn8BTRKHj3K4eM/eC89D
19a1bi3mEnlRfeIyx+9x7UfYgsYUWy7yByEI2nNTZFrYyknRSoYozIQeF5P/ANep2uWG9vO
AD9A3fHOPapTYxQN87ly7ddoqRrKEMvl5HI6rx1/+tRZDvYzDKd5JZ8HkYP8AL+VVlmuEcn
BZn5BJyV9q1nsFlVpFTgDOMc5pz2ELrsEhEg77SCD357VUVYTdyjZ3N0swZy0gTkI5yE46i
ry3DSH5yWAHPofT8KWCyRASrjqOQOT2q7DYrLhAVXcf4Tk/T0qmzOyuLDYSXUZ+zTB5V/5Y
5w57/L6/SqBRXm8h3DYfkgEYI4q1NEY1ZowHdWOCgwQc+1WJo5LmYy3ZJmkUM7uQCx6ZOO9
LpoVYgRJhCrWztPCTk5PPvn0qsJXDDeoYBsfMeRz3rQ8n7OyFPvZzkPxiq4CyTutycOw+Vl
bIZs8Z9qLhYrwTW0knkXSymInDCMZIPsD1qS6tbdbt1gmF0jruR1UoVPuvUfqKWW0kifMiq
F4xt744wDThGwQTRBg2cAnjFPTqJldra4YBoz7bQ3WqM0U0cjeZG2eTnPWtsQySR+ajkAcS
IT930IH1pITOC3yCQA/xpjApWXQE2jKh3tgsmVI4LdvapiqxFfvM+7HXA6ela8kEUgLAeWT
wQOnTilSzt2Uq0ioD1JHXHSlZFKRiqhkYGTIIwFTHT8aI5DEm0KS/Vh79RWqbGOPJKu5YE4
U4B5qBYFYuBGcjg5PIHal1K5jMYyuQxPHRRj3quzqxABO5+OSa3JlRIwHjPzDB45xUVvHiZ
N8Y44GaoluxmAOFPABHpzg9Kp6hGxtJwxGMA5/EV0c+nEBp0DkuOFHWql7YzpbSZjA+Xdk9
/wD69NA2rHHFBuVDhT/Ceeev5UPagwnkbUHXOSCfatBrWdCpMZDqN+49Of51GbB5LdQAACx
yhPBP/wCqtjD3TJkOVkjkijOOozjI7mqSomAi4ZwThO3Q/j+dbK6XcSzYCKiE5IcYx6k/h/
KobmymguAVVHDe55wegH50FLlMdI3LiM5B3ZUFeeeMn9anZ2iiEa7xIOWZhww6YFD2cv2li
dzIMsBkj64/WppLB8m5MmEQgCLPOSOgz/P1qbFcyLF1cM4LbmJYYAxtzj39PwqrKwlvlczK
wbq8g4GBx0/T6VPHahLlSjsyqOQf6Co5rVRz5KFXGenU5wCc8ev0osO5JaMJLAzKYX+fqP4
cccZ6g1eiWaeGRWljjllUgsEyy88YP4VXt7W5S3PlQK2ccrwDz+n5VNbqd4bywA+UJI4znp
9ev50WJTLukhLeyeNsqN4LDK/e5HcGitC30+eBWt0txc/MXLOCBnv+PSipsFyewu5tJ0STy
4wL6eEqWHVF/uj0JHX2NZkDyFAfJEUp9Rng8kH15HYUUUmRHa4SWj+U5CPgLtXJzjnp/wDq
pnlrHMhns0cqgAYZzt7Z96KKllCF4ULCVnlcsE2rwBz09vz/AJ1FNc+bH5aRBEDApGvA555
HFFFUtiWMXC/JKoRt/CliRn1465qWG2jckRRSSKQXJb5V/UZooqyWdHonh+6vdOuL+EpDbW
wBmYtjYD6+vOAAMnmsFz+/dg+E3EKhHY9j0oorMlPUju7aIXLLvZn67mA9PWozHay4AiaVi
vzALgAj1NFFUjRsVIo4plWJfMuB2j+Yjjgbj/nmt2KK4liR5YzFmPneOQADRRUSNKau2SOI
N8aKXffwg24yf8+tTrYyvH5QTBA5PU80UVDNbIcirFsBXdHycbOT9KsrMpRgIC6HjhSKKKY
hUBRDJ5GZG4UYzx3qVfMGNqFh39B0xzRRSEyRxtZcK3OMlM5BHr/OraadczXfmmXap6LnGO
P4s0UUxMa1q6y740y6kLuf9T9KtXMJT7Krb/nU5YrjnOOM/Tj60UVnfUvqi/DarH4fu4Ujb
znKlmAzkE+1RR2MkNkZwzArj5QPlU9Ovv70UUPdDM+dSLyJD+8dsHJHAXOOnapZUebUwPLM
nl4UeX09sfWiigLFcW4/tPEsPKjDfL91vT61OluJmbLF3UlSG6J0oooYiG6sSePKVg2H3Nw
R7Y7jtUI04btxj3dQ2Op7/T1ooqbsdiP7HJZlvLlBjHDKxwRSSW7OiSqBtPdTxj1NFFNNiH
eTIp3rHkH7x2HGR2zViESYKyoT22jt6UUU7hbUUxPLIC6yO5G1cKTjP6VOLM4LwwKR3LDv9
PWiii4Fa5sZUfBcKNvykD5gffJqE2yMoLwqPl4weP8A61FFUmBdguZLdGhPlm3kPKMMhT6g
9QfpTTBbyJiMo+T98gqMelFFK+pNtSOCBzOT5ZG07WyuQwOBU09r5Mrwxyb0U/T/ACe1FFU
hA1hvIVnIkIyMLwKhWxncLyST6jnA/lRRQApt9p3shZl4yRnaPeklaNLQNHGrMXBDE5IJ7f
SiigfQZJETtZSA3Jzjp9KrumEHmPty3TZjNFFUhGpbbtqyIwB6fMRVW+ic28m5gdqsy4Oee
tFFNbks5a53MiZYFmGQqck1EgAhVQJCQDgsO39KKK3OYjZ5omUJGnJ6k5IqncRSbzMZUUbs
hF7Hr6UUUDRXa3gEuWuipOflA9R0p/8AZ63MY853cKQAOOv86KKBk8mnxocM0xLqAMYz0PA
x+VWZNMjgmdZhIRj+/wBAaKKCbskaK2RRvWSIrk+X1Bz26elT2unxFfKe2Zi69z/DnHT0/W
iigSbsddZaNaNCRKzM/Hyk4HTrz19PwoooqR8zP//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAAYAGgDASIAAhEBAxEB/8QAFwABAQEBAAAAAAAAAAAAAAAAAAECB//EAB8QAQEBAAIC
AgMAAAAAAAAAAAABEQIhEjEyUUFhof/EABQBAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAD/xAAUEQEAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAA/9oADAMBAAIRAxEAPwDjI1xu5Oumb7oAvOSXqLLvvJJAZAAGpwlksv
8AGb7ACXLq34z7BBcnhfsk38ggvLj4gJvWFu3aALy5XldqbQA3QAXyv6QADb337AF8r44ku
Sz7AC3QAf/Z
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0