%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/43.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name></first-name><last-name>bras</last-name></author> <book-title>Miroslav Žamboch</book-title> <lang>sk</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name></first-name><last-name>bras</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>24e6c9f5-fc77-4d6a-946a-401ca78af7b1</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2000</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p><strong>Miroslav Žamboch </strong></p> <p><strong> </strong></p> <p><strong>Ocel, krev a Smrt II</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Koga se opilecky kolébala v bezvětří. Mrtví pokrývali palubu v celých hroznech, ještě nedávno bílá prkna zčernala prolitou krví, občas zaznělo tlumené zasténání. Opuštěný drakar se houpal na vlnách o kus dál. Zrzavec se opíral o kormidlo a pozoroval vycházející Slunce. Chvílemi se mu zdálo, že na horizontu vidí rozmazanou siluetu vzdálené lodi, ale to ho nejspíše šálil zrak oslepený blyštivými slunečními paprsky. Obvazy na rameni a hrudi mu prosakovala krev. Jeho hlas byl nejistý a slabý.</p><empty-line /><p>"Sedmnáct, zbylo nás pouze sedmnáct."</p><empty-line /><p>Nika se po prodbělé noci sotva držela na nohou.</p><empty-line /><p>"Patnáct tvých mužů a dva námořníci. Polovina může do večera umřít."</p><empty-line /><p>Zrzavec nesouhlasně zavrtěl hlavou.</p><empty-line /><p>"My na zranění neumíráme. Buď padneme mrtví, nebo přežijeme."</p><empty-line /><p>"To bylo dříve. Teď vás už nic nechrání. Jste obyčejní, vlastně skoro obyčejní, smrtelníci. Tedy, až na toho v podpalubí."</p><empty-line /><p>"Myslíš Kellyho," napověděl jí Zrzavec. Přikývla.</p><empty-line /><p>"Ráda bych si vyslechla váš příběh, ale musím si odpočinout. Vydala jsem se ze všech sil."</p><empty-line /><p>Zrzavec ji nevnímal, propadl se do vzpomínek. V zesilujícím větru podvědomě směřoval loď k severu. Nika zamířila do kapitánské kajuty, ale po pár krocích ji zastavil chraptivý třesoucí se hlas.</p><empty-line /><p>"Na počátku nás bylo tisícpětset na dvanácti lodích. Nejlepší muži severu. Byla to válka, o které se příliš neví. Jedna z mnoha půtek s ledovými kouzelníky. Tenkrát jsme však chtěli dostat největšího z nich - Dreomega. Rozšiřoval své panství na náš účet, zvířata v zimě mrzla, lesy hynuly. Zamířili jsme přímo k jeho tvrzi Kronywaaldu. K pobřeží severní pevniny doplulo devět lodí. Vychřice, bouře, ledové smršti nás pronásledovaly jedna za druhou, ale probili jsme se. Už to pro něho byla velká rána. Hned po vylodění jsme narazili na armádu ledových otroků. Měli jsme tenkrát jiné zbraně, poctivé, se zakutým vnitřním ohněm. Prorazili jsme. Vedl nás Kelly Hangeron, chytrý jak liška a tvrdší než křemen. Neztratili jsme se ani v sněžném labyrintu a čtvrtina nás došla až k Dreomegově pevnosti. Byla obrovská, mnohem větší než jsme si představovali. Z čirého ledu. Nevzdali jsme se. Ledové zbroje jeho vojáků praskaly pod údery našich seker jako vaječné skořápky, kouzla se tříštila na našich pancířích vyrobených v pouštních kovárnách. Za cenu velkých ztrát jsme pronikli až do jeho osobní věže. Chybělo málo, tak málo. Poslední, co si pamatuji, je obrovský sál a voda tekoucí ze všech stran. Nešlo utéci, sotva ses namočil, zmrzl jsi v kámen. Sto nás chytil do pasti a změnil v služebníky smrti. Od té doby uplynulo jedenáct let, jedenáct let, na které se bojím vzpomínat. Netuším kolik lidí jsem zabil a bojím se, že už nejsem člověk. Zbyla ze mně jen prázdná slupka, stín čekající na cestu do světa, kam patřím, do Země šedi."</p><empty-line /><p>Zrzavec se odmlčel, jeho tvář během vzpomínek viditelně zestárla, rozbrázdila ji síť hlubokých vrásek.</p><empty-line /><p>"Muž, kterého jsem spoutala kouzlem, je ale příliš mladý na to, aby mohl být tím Kellym, o kterém mluvíš," řekla Nika.</p><empty-line /><p>"Přidal se k nám před čtyřmi lety a měl Kellyho sekeru. Myslím, že je s ním příbuzný, hodně mi ho připomíná. Myslím skutečného Kellyho Hangerona. Už když jsme ho potkali, musel být jiný, poněvadž jsme ho nezabili. Řekni mi -"</p><empty-line /><p>Zrzavec se obrátil k Nice, ale dívka už spala. Ve stoje, s otevřenýma očima.</p><empty-line /><empty-line /><p>Uplynuly tři dny. Po celou dobu vál příznívý vítr, hladina byla klidná, jako by je osud nechtěl dále zkoušet. Ničina chmurná předpověď se nevyplnila, vikingové se uzdravovali zázračnou rychlostí a zdálo se, že i dva námořníci přežijí, i když jejich zotavení bude trvat mnohem déle. Nika trávila většinu času u Kellyho, snažila se pochopit a odstranit kouzlo, poutající jeho mysl, ostatní dívky se rychle přizpůsobily nové situaci a věnovali se raněným. Vikingové se chovali jako lidé probuzení z dlouhého spánku. Pokud se nemuseli starat o plachty, mlčky seděli na palubě a pozorovali oceán.</p><empty-line /><p>Večer přišla Nika k Zrzavci - nikdy se nadlouho nevzdaloval od kormidla. Sedla si vedle a nabídla mu jídlo, které přinesla sebou.</p><empty-line /><p>"Přišla jsem na pár věcí a pokud jsi stále zvědavý, mohu zodpovědět některé tvé otázky."</p><empty-line /><p>"Jsem Stín?" Zeptal se Zrzavec, ale díval se stranou na moře.</p><empty-line /><p>"Některé. Tohle se dozvíš až umřeš. Ty i ostatní."</p><empty-line /><p>Zrzavec s ulehčením pokrčil rameny.</p><empty-line /><p>"Možná je lepší nevědět. Pokud se zařádím do armády věčných válečníků v šedé zemi, potkám spoustu známých," ušklíbl se s náznakem šibeničního humoru a vzal si od Niky kus pečeně. Dotkl se při tom jejích prstů a vjem lidského tepla ho šokoval. Dívka byla živá, nádherně živá. U sebe si nebyl jist.</p><empty-line /><p>"Proč kletba pominula? Měli jsme přece zabíjet, dokud budeme na živu. Za jedenáct let nás zemřelo pouze třicet. Nestárli jsem, nikdy jsme neonemocněli. Mohli jsem zahynout pouze v boji, nebo vlastní rukou. "</p><empty-line /><p>Nika zamyšleně žvýkala tuhé maso.</p><empty-line /><p>"Dreomeg nad vámi rozprostřel kletbu. Ta zdeformovala vaši osobnost, jisté části zatlačila hluboko dolů, jiné, vlastní všem mužům a obzvláště válečníkům, neúměrně posílila. V každém z vás vytvořil ohnisko nenávisti vůči všemu živému, vůči každému tvorovi schopnému myslet, cítit. Hlídalo vás Oko, které vám nedovolilo vrhat se do beznadějných sebevražedných bojů, do nichž vás nutila nenávist. Moc, ukrytá v kletbě, vám pomáhala snášet hlad, zimu, napomáhala léčbě zranění. Doplňovala se životní energií těch, které jste zabili. Kdyby kletba nepominula, věřím, že většina z vás, by boj na lodi přežila. Geniálním, zároveň však i slabým místem celého kouzla bylo, že mu Dreomeg ponechal jistou volnost, aby se mohlo přizpůsobovat situaci. V průběhu let jste se pravděpodobně stávali stále lepšími a lepšími bojovníky, prakticky neporazitelnými. Zároveň jste se však přícházeli o své lidství. V co by jste se nakonec proměnili, si nedokážu ani představit. Naštěstí, nebo bohužel, vyber si, jste potkali Kellyho Hangerona. Už tehdy nebyl živou bytostí, ve smyslu definovaném kletbou. Musel strašlivě nenávidět lidi, podobně jako vy. Chtěla bych vědět, co ho tak poznamenalo. Ušetřili jste ho, přijali mezi sebe a kouzlo ho přikrylo. Postupně se měnil, stal stejně krutým jako vy a pak ještě neskonale tvrdším. Možná to mělo co dělat s jeho zbraněmi. Jsou velmi staré a je v nich ukryta velká síla nepocházející od Dreomega. Stejně jako voda vždy nateče do nejnižšího místa, i těžiště kletby se postupně přesunulo na něj. Dreomegovo kouzlo pozvolna interagovalo s mocí jeho zbraní, aby bylo co nejefektivnější. Dole v podpalubí, v okamžiku, kdy se chystal vrhnout na nás, se v celkové struktuře kletby cosi změnilo. Na okamžik jste se dostali mimo kontrolu a ty jsi Hangerona zastavil. Potom jsem zasáhla já. Měli jsme všichni nepředstavitelné štěstí."</p><empty-line /><p>Zrzavec i Nika se odmlčeli a ponořili do vlastních neradostných myšlenek. Kdyby se pozorně rozhlédli, snad by si všimli siluety lodi na hranici viditelnosti.</p><empty-line /><empty-line /><p>Po týdnu klidné plavby spatřili Norfloston. Jen díky Zrzavcově jisté ruce propluli pro klenuté boky kogy příliš těsnou kamenou branou a zakotvili v chráněném přístavu. Jako každý rok, i tentokrát se vydali podzemní stezkou do svého sídla. Dnes však naplno pocítili přítomnost tvorů skrývajících se v temnotě. Černá aura, která jim po léta zabezpečovala volný průchod, zmizela, a jejich pochod se v závěru změnil v šílený úprk. Pouze Hangeron nespěchal. V jeho blízkosti výhružný šramot utichal, uklidnění obyvatelé tmy se vraceli ke svým záležitostem.</p><empty-line /><empty-line /><p>Zima pomalu plynula, vikingové, dívky i oba námořníci se zdržovali v těsné blízkosti povrchu, chmurnost místa na ně na všechny těžce doléhala. Vikingové, i když se stále chovali nepřirozeně tiše a klidně, se pomalu vzpamatovávali ze svého omámení. Nika se vzdala naděje, že Kellyho úplně vyléčí a spokojila s tím, co dokázala. Podařilo se jí vzdálit ho vražednému šílenství a částečně probudit jeho vědomí. Neustále ho však pozorovala, uvědomovala si, že zdaleka není normálním člověkem. Častokrát se snažila navázat s ním rozhovor, ale nikdy jí neodpovídal, občas však alespoň naslouchal. Ostatní lidi zcela přehlížel, jako by pro něj neexistovali. Asi v polovině zimy se vrátil z jedné ze svých častých vycházek po podzemním labyrintu a jeho tvář vypadala živěji než obvykle. Nika se toho pokusila využít. Přiblížila se k jeho lůžku - přebýval daleko od ohně na rozhraní světla a tmy. Zrzavec, který na Kellyho také instinktivně dával pozor, mimovolně uchopil sekeru. Dívka byla proti obrovi v černém pancíři neskutečně drobná a bezbranná. Zrzavec si uvědomil, že má strach. O ni. Strach. Byl to pro něj zcela nový pocit. S připavenou zbraní se ukryl ve stínu, který bylo v podzemí všude dost.</p><empty-line /><p>"Víš kdo jsi?" Zeptala se tiše Nika.</p><empty-line /><p>"Víš to?"</p><empty-line /><p>"Jsem Kelly Hangeron," odpověděl Kelly hrdě, "a na rozdíl od vás," rozhlédl se okolo, "jsem skutečný a vidím věci takové jaké jsou. Vnímám svět tam, kde vy vnímáte prázdno, život, kdy vy prcháte před smrtí. Jste pouhé stíny, chuchvalce mlhy, které se rozplynou ve větru."</p><empty-line /><p>Nika zaklonila hlavu a zahleděla se mu upřeně do očí.</p><empty-line /><p>"A kdo jsem já, také jen cár dýmu?"</p><empty-line /><p>Kelly natáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout.</p><empty-line /><p>"Ne. Osvobodila jsi mě z otroctví, díky tobě jsem sám sebou. Ale jsi jiná, stojíš na druhé straně, na straně rozplizlého světa. Nenávidíš mě, zároveň se mě bojíš. Nejradějí bych vás všechny -"</p><empty-line /><p>Kelly upřeně pozoroval Ničinu tvář a pomalu sevřel dlaň v pěst, až ocel rukavice zapraskala.</p><empty-line /><p>"A jenom ty mi v tom bráníš."</p><empty-line /><p>Jeho hlas byl odlidštěný a studený, Nika si uvědomila, že se chvěje. Hangeron se na místě otočil a rychlými kroky odešel do tmy. Zrzavec objal Niku kolem ramen a zavedl ji k ohni. Třebaže si sedla až k plamenům, stále se třásla zimou. S kým, nebo přesněji s čím, se to právě potkala? Kelly byl člověk mnohem méně, než předpokládala. Zrzavec viděl její slabost a zabalil ji do svého kožešinového pláště, ale teprve až ji přitáhl k sobě, začala se postupně vzpamatovávat. Až lidská blízkost dokázala zaplašit dotek druhé strany světa.</p><empty-line /><p>"Co s ním uděláme?" Zeptal se . Polekaně k němu vzhlédla, bála se, že bude chtít zabíjet, ale díval se na ni unaveně, v jeho očích byla lítost, ne smrt.</p><empty-line /><p>"Podle mě už není člověk. Mohl by být, ale rozhodl se sám a každým okamžikem se nám vzdaluje. Zanedlouho z něj bude Stín. Patří smrti. Nemohu mu pomoci. Nejlépe uděláme, když se s ním co nejdříve rozloučíme."</p><empty-line /><p>Zrzavec přikývl.</p><empty-line /><p>"Zima brzy skončí, odjedeme. Každý bude bohatý, i když nedoufám, že to někomu z nás přinese štěstí. Několik mužů si mezi tvými družkami vybralo ženy a chtějí, abych je vysadil někde na pobřeží, aby si tam mohli zařídit domovy. Co budeš dělat ty?"</p><empty-line /><p>Nika pokrčila rameny.</p><empty-line /><p>"Záleží na tobě, kde mě propustíš. Po mém poslání je dávno veta a netuším, co budu dělat. Navíc, jsem de-facto tvá zajatkyně," dodala skoro rozpustile.</p><empty-line /><p>Zrzavec se zamračil.</p><empty-line /><p>"Kde si budeš přát. Ani já nemám žádně plány. Cítím se - jsem unavený a prázdný. Rozhodně se nebudu plavit dál po moři. Připomíná mi všechno, co bylo."</p><empty-line /><p>Nika se více zamuchlala do pláště.</p><empty-line /><p>Láká mě jih. Kamenná pouštní města. Tam se mohu mnohé naučit. Ale mám nepříjemnou předtuchu, že málokdo z nás své plány uskuteční. Něco na nás číhá.</p><empty-line /><p>"Nesýčkuj."</p><empty-line /><p>Zrzavec se usmál. Cítil se v její blízkosti veseleji. Těšil ho její hlas, její vůně, zamiloval si měňavý lesk černý dlouhých vlasů. Kdyby nebyl tím čím je -. Zakroutil nad svými myšlenkami hlavou a pevně stiskl čelisti.</p><empty-line /><empty-line /><p>Jemně mžilo, nízké mraky se roztáhly přes celou oblohu a zakryly Slunce. Přesto se vzduchu vznášela vlhká vůně rodícího se jara.</p><empty-line /><p>Malý drakar, nejmenší ze tří lodí v tajném doku, byl až po okraj naložen nejcennějšími kusy z nashromážděných pokladů. Plavba ubíhala v poklidném tempu, stačil mírný vítr a vikingové odkládali vesla. Přestože jim počasí přálo a nikdo ničím nestrádal, panovala na palubě tichá až ponurá nálada. Jako by nikdo nevěřil, že beztrestně ujíždějí svému osudu. Hangeron naopak po většinu času vypadal spokojeněji než dříve. Vůbec nemluvil a pokud nemusel zasednout k veslu, nehybně pozoroval horizont. Občas se v jeho tváři usídlil zvláštní výraz, skoro úsměv. Něco věděl a to něco mu přinášelo radost. Po každém jeho úsměvu ztratila Nika polovinu naděje na záchranu. Zoufale se snažila najít na moři objekt přitahující jeho pozornost, ale pro její oči zůstávala vodní hladina pustá. Jednoho večera, kdy Hangeron stál až na samé přídi a upřeně hleděl vpřed, ho oslovila.</p><empty-line /><p>"Na koho čekáš?"</p><empty-line /><p>Kupodivu odpověděl.</p><empty-line /><p>"Na sobě rovné, na skutečné tvory, skrze které nebude prosvítat světlo. Ale není to tak zlé. Někteří z vás se také stanou skutečnými. A brzy."</p><empty-line /><p>Nika se na něj podívala jinýma očima a musela potlačit náhlou vlnu paniky. Kelly už nebyl člověk, stal se živým Stínem. Z jeho pohledu čišel chlad a prázdnota, pokožka jeho tváře byla nepřirozeně šedá, pokud se na něj člověk přímo nesoustředil, přehlížel ho jako něco neskutečného, jako nejasnou rozmazanou skvrnu.</p><empty-line /><p>"Ale z nás nikdo umřít nechce," odpověděla a hlas se jí třásl.</p><empty-line /><p>"Umřít?" Zopakoval Kelly slovo, jako by se rozpomínal, co znamená.</p><empty-line /><p>"Ano, ty umřít můžeš, i ostatní ženy, ale vikingové? Snad jen -"</p><empty-line /><p>"Neukazuj na nikoho, nechci to vědět!" Přerušila ho polekaně. Kelly se podivně usmál, Niku ovanul ledový závan a proti své vůli ustoupila o krok dozadu. Sporadický hovor na palubě umlkl, všichni se otočili k nim.</p><empty-line /><p>"Ty se bojíš." zkonstatoval.</p><empty-line /><p>Chtěla něco říci, ale slova se jí vzpříčila v hrdle, marně bojovala s mrazivou hrůzou, která se vynořila odnikud a více a více ji ovládala. V poslední chvíli, kdy hrozilo, že se v záplavě cizoty a strachu utopí, ji osvobodil příliv tepla - někdo se jí konejšivě dotkl. Nemusela se ohlížet, aby poznala Zrzavce. Již dříve si všimla, že mu není lhostejná, ale byla ráda, že svou náklonnost nedává nijak najevo. Teď mu byla neskonale vděčná a dychtivě vstřebávala uklidňující sílu, jež z něho vyzařovala.</p><empty-line /><p>Muži stáli tváří v tvář a nehybně se pozorovali. Ještě před několika měsíci byli jeden jako druhý, ale dnes se lišili více než oheň a led. Člověk a Stín. Kdokoliv by je rozeznal i za bezměsíčné noci a se zavázanýma očima. Nika se konečně vzchopila a přerušila výhružné ticho.</p><empty-line /><p>"Zachránila jsem tě, něco mi dlužíš. Slib, že nás necháš odejít, že nám neublížíš."</p><empty-line /><p>Kelly se podíval na ni , pak na Zrzavce a pokrčil rameny.</p><empty-line /><p>"Proč?" Otočil se a sám pro sebe dodal: Proč ne.</p><empty-line /><p>I další den uplynul beze změny s mírným větrem v zádech a klidnou hladinou oceánu. Následující ráno však bylo jiné. Zrzavec se probudil první. S obavou pohlédl na Niku. Od předvčerejšího rozhovoru se o ni bál a minulou noc pro jistotu prodběl. Klidně spala vedle něho zachumlána do houní. Hangeron stál na zádi, jakoby celou noc nezamhouřil oko. Zrzavec si těžce klekl a duševně se připravoval na nepříjemné ranní probouzení. Dlouhé roky na otevřené lodi zaplatil rozvrzanými klouby a bolestně ztuhlými svaly. Potřeboval čas a teplo, aby se dal do pořádku. Stačil však letmý pohled na oceán a vzápětí stál se sekerou v ruce u kormidla. K drakaru se rychle přibližovala obrovská galéra. Bez stěžňů, poháněná dvěma řadami dlouhých vesel.</p><empty-line /><p>"Chlapi do lavic a jedem!" Zavelel.</p><empty-line /><p>Rozkaz ještě nedozněl a drakar se zhoupl v prvním záběru. Ani teď nepotřebovali vikingové udávat rytmus. Veslovali mlčky, rázně a úsporně, nikdo nespouštěl oči z přízračného pronásledovatele. Minulost se vrátila, ale už nebyli krvelačnými přízraky, nýbrž kořistí. Galéra plula zahalena do jemného oparu, v němž se barvy měnily v uniformní šeď a předměty ztrácely zřetelný tvar. Přestože nebyla dále než dvěstě stop, nezaslechli sebetišší zavrzání vesla nebo šplouchnutí vlny o lodní trup. Oceán se v okolí přízračné lodi měnil v olejové zrcadlo, zvedající se vítr přinášel chlad. Nika okamžitě poznala, koho mají v patách. Jejich blízkost ochromovala vnitřní smysly, vzbuzovala beznaděj a zoufalství. Podvědomě se postavila Zrzavci po boku a přestože si byla vědoma marnosti svého počínání, snažila se najít cestu k záchraně. Nebo alespoň naději na ni.</p><empty-line /><p>Hangerona se zmocnilo jakési slavnostní uspokojení. Jeho osud se konečně naplňoval, za chvíli se měl střetnout s tvory, k nimž ve skutečnosti patřil. Zmizí veškeré pochyby, nejasnosti, najde pravý smysl svého života. Života? To slovo v něm vyvolávalo rozporuplné pocity, v nichž však jedna strana rychle nabývala navrch. Smysl existence, tak je to správné. Smysl dlouhé, prakticky nekonečné existence. Život je přece něco úplně jiného, směšného a zavrženíhodného. Zhluboka se nadechl, ale spíše ze zvyku, ve skutečnosti to již nepotřeboval. Ruku měl položenu na jílci meče, skrz rukavici cítil pravidelný a stále zřetelnější puls oceli, puls, jemuž se postupně přizpůsobovalo i jeho srdce. Podobným, jen nepatrně odlišným hlasem, k němu promlouvala i odložená sekera.</p><empty-line /><p>"Neutečeme jim," zašeptala Nika tak, aby její slova slyšel pouze Zrzavec.</p><empty-line /><p>"Ale čím dále k jihu dojedeme, tím budou slabší. To je naše jediná naděje."</p><empty-line /><p>Zrzavec přikývl. Třebaže neměl Ničiny znalosti, instinktivně vycítil, koho mají v patách a co proti nim mohou udělat. Stejně tak i jeho muži. Pozorně si prohlédl jednoho po druhém. Veslovali se strojovou dokonalostí získanou během dlouhých let. Věděl, že stejné tempo dokáží udržet ještě po mnoho hodin.</p><empty-line /><p>V poledne se na severním horizontu objevili další dvě skvrny, které se rychle přiblížily a změnily v lodě. Jedna vypadala jako neskutečně dlouhá piroga zdánlivě neschopná ani nejkratší plavby po moři, druhá, držící se více vzadu, byl velký vikingský drakar. Se západem slunce se stínová flotila přiblížila. Nika cítila, jak se postupně dostávají do oblasti vlivu přízraků. Reálný svět se proměnil v nezřetelné volně se přelévající obrazy, voda i vzduch splynuly v jednolitou masu, zdálo se, že se i s lodí vznáší v mračnu šedivé mlhy. Naštěstí brzy padla tma a milosrdně skryla nepřirozené okolí. Aniž by Zrzavec vydal rozkaz, muži přestali veslovat a vyčerpaně ulehli na palubu.</p><empty-line /><p>"V noci nezaútočí", vyslovila Nika nahlas skutečnost, která byla všem zřejmá.</p><empty-line /><p>Přestože úplněk byl před třemi dny, neviděli ani Měsíc ani hvězdy, tma byla naprosto neproniknutelná. Většina mužů seděla o samotě, pouze pár jich překonalo zesilující pocit odcizení a shromáždilo se s dívkami u stěžně. Panovalo napjaté ticho, jen občas někdo prohodil hlasitější slovo. Nika se opírala o Zrzavcovu hruď a vychutnávala teplo jeho příjemně těžkých paží. Jako čaroděj byla citlivá na jakoukoliv přítomnost Stínů a tady se téměř ocitla v jejich světě. Kdyby byla sama, asi by nevydržela a skočila do vody, nebo vyvedla něco ještě horšího.</p><empty-line /><p>"Zítra nás dostihnou, ať se budeme snažit sebevíc. Hrají si s námi a čekají, až -"</p><empty-line /><p>Nika si s překvapení uvědomila, že Zrzavec přesně vyslovuje její myšlenky. A ona sama viděla/slyšela jeho. Zřejmě to způsobila blízkost zhmotnělé smrti, že se lidé dokázali dostat k sobě tak blízko.</p><empty-line /><p>"Budeme se bránit, ale nezvítězíme. A smrtí pro nikoho z nás, mluvím a sobě a mých mužích, nic neskončí. Přidáme se k nim. Čeká nás věčná válka v Šedivé zemi." Pokračoval pochmurně.</p><empty-line /><p>Nika před ním nechtěla skrývat pravdu, ani ho nemínila nijak utěšovat.</p><empty-line /><p>"To je osud mnoho mužů, kteří místo pluhu zacházejí se zbraněmi a prolévají krev. Avšak vaše budoucnost je jiná, horší. Padnete rukou Stínů a neztratíte tudíž své já. Zůstanou vám vzpomínky a ty tam bolí. Stanete se velkými vůdci, vaši vládcové si vás budou cenit.. Avšak ani vítězství, ani prohry ve věčných válkách Šedivé země, vám nepřinesou vykoupení. Možná by bylo lepší, kdybych vás neprobudila."</p><empty-line /><p>Zrzavec Niku přitáhl k sobě a políbil.</p><empty-line /><p>"Nebylo. Udělám všechno proto, aby ses odtud dostala."</p><empty-line /><p>Nika se jen smutně pousmála a vrátila mu polibek. Odešli na záď a o zítřku už nepronesli jediné slovo.</p><empty-line /><empty-line /><p>S rozedněním vikingové zasedli k veslům. Přestože galéra, piroga i drakar zvolna zrychlovali, muži až do poledne dokázali udržovat stejnou vzdálenost. Jejich paže se leskly potem, stále však dýchali pravidelně a zhluboka. V okamžiku, kdy slunce překonalo nejvyšší bod své denní dráhy, se pronásledovatelé začali přibližovat. Skutečný svět mizel, říše přízraků je zvolna pohlcovala. . Nika se potácela slabostí, jasný sluneční kotouč se změnil v rozmazanou matnou skvrnu. Muži ještě více znásobili své úsilí, ale vražedné tempo nemohli vydržet dlouho. Nika se strachem pozorovala jejich obličeje. Hledala v nich známky proměny. Většina z nich se každou chvíli mohla proměnit ve Stíny, v živé Stíny. Pohlédla na Zrzavce a zachvěla se hrůzou. Z jeho obličeje se nedalo vyčíst nic, zůstalo abstrahované torzo člověka. On, zrovna on? Pouze u něj si byla jistá - byl tak teplý, lidský, něžný. Miloval ji - v tom se přece nemohla zmýlit! Se zpožděním zaregistroval její úlek a usmál se. Pouze se koncentroval na poslední bitvu. Vydechla a překvapilo ji, jak moc se jí ulevilo.Sklouzla pohledem na Kellyho. Stál bez hnutí na zádi a usmíval se. I ve všudypřítomné mlze ho viděla zřetelně. Když zavřela oči, přetrvával v její mysli jako hrozivá černá silueta. Náhlá křeč ji srazila na kolena. Jsou zase o něco blíže, pochopila. Na několik okamžiků se svět změnil v černobílou roztříštěnou mozaiku. Když začala opět vnímat okolí, byla galéra tak blízko, že rozeznávala i nejmenší detaily. Na palubě stálo několik desítek bojovníků v šedých zbrojích, odlišovaly je pouze složité rytiny na pancířích. Zaujal ji jeden muž. Byl vyšší a mohutnější než ostatní a všeobecná rozmazanost obrysů se ho netýkala. Dokonce ho viděla ještě zřetelněji než Hangerona. Chtěla si prohlédnout veslaře, ale žádní tam nebyli. Dlouhá vesla se sama otáčela v pantech a pravidelně tepala hustou mlhu okolo. Teprve až se soustředila na něco jiného, periferním viděním postřehla, že na lavicích sedí jacísi téměř neviditelní tvorové.</p><empty-line /><p>Dřevo zapraštělo, několik vesel se srazilo a prasklo. Neovládatelný drakar ztratil směr a naklonil se na bok. Stačil jediný pohled a bylo jasné, kdo kolizi zavinil. Deset vikingů bylo náhle podobně černých a studených jako Hangeron. Oči se jim leskly nenávistí, jako jeden muž se zvedli se zbraněmi v rukou. Zrzavec nečekal, až využijí početní převahu a bez výstrahy zaútočil. Jako blesk, přesto s chladnou úvahou, se vrhl na nejbližší dva. Dobře si pamatoval, jak těžké bylo dříve zabít kohokoliv z vikingů a snažil se proto zasáhnout hlavně hlavu a hruď. Nika se stáhla co nedále od krvavé skrumáže. Narazila do někoho zády - a ztrnula. Vedle ní stál Hangeron. Klidně s potěšením pozoroval boj, Niky se nevšímal.</p><empty-line /><p>Na palubě dakaru se střetli nejlepší bojovníci světa. Přestože sekera je nejbrutálnější zbraň, zde nerozhodovala jen síla a rychlost. Muži prošli sítem desetiletí neustálého krveprolévání, s téměř telepatickou jasnozřivostí dokázali udhadnout úmysly soupeře a bleskově na ně zareagovat.</p><empty-line /><p>Zrzavec přemohl druhého protivníka a ihned zezadu napadl dalšího. Byl viditelně rychlejší a tvrdší než ostatní lidé i Stíny. On nebojoval kvůli sobě, pro něj naděje neexistovala. Roztříštil lebku třetího muže, ale zaplatil za to proťatým hrudním plátem. Zbroj se zbarvila krví. V dalším okamžiku ho obklopili tři Stíny. Z jeho spolubojovníků žil již jen jeden a toho tísnili dva. Nika pochopila, že viking zemře. Proti třem neměl naději. Štítem vykryl nebezpečnou ránu, naoko zaútočil na protivníka po pravici a hrudí se vrhl proti sekeře soupeře před sebou. Pohybem zkrátil dráhu zbraně a pancíř sníženou razanci úderu vydržel. Ne však proťatá žebra pod ním. Dál pokračoval ve svém sebevražedném výpadu. Nárazem tělo na tělo vychýlil protivníka z rovnováhy a pak ho v jen napůl ovládaném pádu se štěstím smetl přes bok lodi. To už se ale na něho řítily další dva ocelové klíny. Uskočil a současně poklekl. Jeden blesk mu prosvištěl nad hlavou, druhý ho přes veškerou snahu zasáhl. Nárameník praskl, ruka ochrnula. Zrzvavec zavyl bolestí, pustil sekeru i štít a přímo z kolen vyrazil proti bližšímu soupeři. Zdravým ramenem ho nabral do rozkroku, až mu muž přepadl přes šíji. Se zoufalým vypětím se zvedl a v posledním okamžiku nastavil živý štít dalšímu útoku. Rána spolu s vahou břemene ho srazila k zemi. Čekal na poslední sek. Nepřicházel. S krví ho opouštěla i síla, ale přesto se mu podařilo vyprostit se z pod nehybného těla. Poslední ze Stínů stál se zdviženou sekerou nad ním. Nehýbal se. Nika s tváři zkřivenou vypětím ho fixovala pohledem. Tvora příšeří však nemohla ovládat dlouho. Zrzavec se pokusil vstát - nohy ho neposlouchaly. V kleče uchopil sekeru a ťal. Stín ztratil rovnováhu a upadl, současně se vymanil Ničině vůli. Zrzavec sekl po druhé. Zmrzačený Stín se posunul po pahýlech nohou a zmocnil se sekery ležící opodál. Udeřil přímo z leže a zasáhl Zravce do hlavy. Zrzavec se převalil na bok, svět se před ním roztočil, z očí se mu vyřinula krev. Stín se rozmách k další ráně, ale to už nad ním klečela Nika s dýkou v ruce. Držela ji oběma rukama nad hlavou. Bodnula. Jako jehla ostrý břit projel kostí a zabořila se až do dřeva. Stín přibitý k podlaze se ještě nějakou dobud snažil vyprostit, ale nakonec z něho jeho podivný život vyprchal.</p><empty-line /><p>Vědomí se pomalu vracelo. Cítil, jak mu někdo jemně otírá tvář. Otevřel oči a spatřil Niku. Držela jeho hlavu v klíně, a ošetřovala nejošklivější ránu na temeni a spánku.</p><empty-line /><p>"Zvítězili jsme," zašeptal a pokusil se usmát. Pouze smutně zavrtěla hlavou a očima ukázala vedle sebe. Hangeron stál kousek od nich.</p><empty-line /><p>"Byl to dobrý boj," pronesl s jistým uznáním. Jeho hlas připínal praskot ledu drceného o mořský šelf. Zrzavec pohlédl na moře a spatřil přízračná plavidla, která je sevřela do těsného trojúhelníku.</p><empty-line /><p>"Máš pravdu, nemůžeme vyhrát," zašeptal a políbil Ničinu zakrvácenou dlaň. Vrávoravě se postavil.</p><empty-line /><p>"Ale můžeme bojovat až do konce."</p><empty-line /><p>Sekera mu však vypadla z rukou a Nika ho musela podepírat, aby se udržel na nohou.</p><empty-line /><p>Hangeron spokojeně pozoroval přibližující se galéru. Do boku drakaru se zaseklo několik hákovacích tyčí a bezpečně připoutalo menší loď k masívnímu trupu. Velitel Stínů ukázal gestem na někoho za sebou a neviditelný služebník shodil provazový žebřík. Hangeron se bez váhání vyšplhal nahoru. Ozbrojenci se před ním rozestoupili a uvolnili mu cestu k veliteli. Hangeron zůstal stát a beze slova si ho prohlížel. Kapitán lodi byl o hlavu vyšší a současně mnohem mohutnější než on sám. Jeho rozměry ani proporce již nebyly lidské. Tvář mu zakrývala podivně hladká helma bez jakéhokoliv zbytečného zdobení. Na rozdíl od ostatních ozbrojenců - Stínů, měl zřetelné obrysy a jeho barva, zřejmě symbol postavení, nebyla šedá, nýbrž černá.</p><empty-line /><p>"Kdo jsi?" Zeptal se ho.</p><empty-line /><p>"Já jsem ten kdo dostává odpovědí na otázky, ale protentokrát učiním výjimku. Jsem Kaaw, černý pěšák. Tito muži," ukázal paží okolo sebe, "jsou mí vazalové, bojovníci. A ti v podpalubí otroci. Záleží jen na tobě, kým se staneš."</p><empty-line /><p>Nika na moment ztratila vědomí. Hlas jí obrátil mozek naruby, v kostech se usídlil nevyléčitelný mráz. Zrzavec, který se již poněkud vzpamatoval, pevně stiskl zuby. Jedna z dívek tísnících se v hloučku se zhroutila - srdce nevydrželo a přestalo bít. Přítelkyně se k ní polekaně sklonila, ale než se těla stačila dotknout, zmizelo.</p><empty-line /><p>Kaaw se zasmál.</p><empty-line /><p>"Pěkný přírůstek do mého harému. Ale mám jich už dost."</p><empty-line /><p>Dál pokračoval vemlouvavým, sugestivním hlasem.</p><empty-line /><p>"Zabij je, Hangerone. Všechny. Potřebuješ sluhy, vojáky, ženy. Každý koho přemůžeš se připojí k tvé armádě. Už na tebe čeká a není malá."</p><empty-line /><p>Hangeron pohlédl dolů na zakrvácenou palubu drakaru. Živí. Cítil jejich přítomnost, uváděli ho do varu, nenáviděl je. Zabít, přesně to si přál. Ale přesto všechno je zabít nechtěl. Ani nevěděl proč. Váhal.</p><empty-line /><p>Nika se s napětím vpíjela do jeho očí. Prázdnotu nevyplnilo nic, nenašla smilování ani milosrdenství, objevila jen touhu ničit, zabíjet. Smířila se s definitivní prohrou.</p><empty-line /><p>Hangeron se rozhodl. Přetrhal zbytky tenkých pout, která ho vázala k lidem dole, předchozí nerozhodnost mu připadala směšná. Pevněji sevřel toporo sekery, ale než zbraň pozvedl, znovu zaváhal. Opravdu mu smrt poslouží i tentokrát? Jak se jeho vědomí vzdalovalo lidskému chápání, více a více rozuměl zákonům Země šedi. Každý, koho zničí, ať v boji či jinak, každý, kdo uzná svou porážku, se stane jeho služebníkem. A v nekonečných bitvách jich bude potřebovat mnoho. Ale co se stane, když bude zabíjet na něčí rozkaz?</p><empty-line /><p>"Dělej!" přikázal Kaaw popuzeně. Hangeron se zašklebil.Ne, on neuzná ničí převahu. Nestane se ubohým šedým žoldákem, jeho armáda nebude sloužit cizím zájmům. Podíval se na svou paži. Železo bylo černé, stejně jako Kaawův pancíř.</p><empty-line /><p>"Kdo jsi, že mi chceš poroučet? Nejsem tvůj vazal, bojovník ani otrok. Ti lidé odejdou, to je moje vůle!"</p><empty-line /><p>Černý pěšák se jeho slovům hlasitě zachechtal a pak promluvil syčivým hlasem.</p><empty-line /><p>"Jsi hlupák, právě jsi rozhodl o svém osudu! V Zemi šedi každý někomu slouží. A ty budeš mým nejposlednějším veslařem, ubožákem bez těla navždy přikovaným k lavici! Naposledy se rozhlédni, poněvadž ti bez tvaru nevidí, neslyší. Znají jen rozkazy, které jim uložím. Chopte se ho!"</p><empty-line /><p>Hangeron odstoupil o krok do zadu, štít mu jako na povel sklouz z ramene na předloktí. Pozvedl sekeru.</p><empty-line /><p>"Jak dlouho jsi mrtvý, ty černá sračko? Kdo tě porazil, komu sloužíš ty sám? Kdy jsi zemřel? Pamatuj si! Já jsem se stal Stínem dobrovolně! Jsem vítěz! Nikdo mě nikdy nepřemohl!"</p><empty-line /><p>Kaaw zuřivě zavyl, Hangeronova slova ťala do živého.</p><empty-line /><p>"Bojoval jsem s tvory, které si neumíš ani představit! Stačil by pohled a mozek by ti změkl hrůzou!"</p><empty-line /><p>V Kaawově ruce se zhmotnil nepřirozeně dlouhý meč. Jeho čepel se jako jediná věc na galéře leskla.</p><empty-line /><p>"Jsem neporazitelný!" Zařval Hangeron a kryt štítem vyrazil vpřed. Kaaw nečekal. Nice se zdálo, že zmizel, ale to pouze lidské oči nestačily sledovat jeho rychlost. Kolosy se střetly. Praskot dřeva, oceli. Kaaw svého soupeře jedinou ranou jednoduše smetl z paluby. Hangeron v letu zdemoloval brlení galéry, při dopadu roztříštil dvě veslařské lavice a poškodil trup drakaru. Loď začala zvolna nabírat vodu. Vrávoravě se postavil. Ještě napůl otřesen zahodil rozdrcený štít. Kaaw si sundal helmu - objevila se masívní lebka s mohutnými nadočnicovými oblouky a dvěma kostěnými hřebeny na temeni.</p><empty-line /><p>"Už ses poučil, červe?" Zařval.</p><empty-line /><p>Hangeron kulhavě přistoupil ke svému podlouhlému</p><empty-line /><p>zavazadlu a mlčky ho začal rozbalovat. Nika si uvědomila, že do přízračné atmosféry rozhraní světů se přimísila další síla. V zápětí poznala co je zač.</p><empty-line /><p>"Ne," zašeptala.</p><empty-line /><p>Hangeron obnažil meč a uchopil ho do levé ruky. Zrzavec nespokojeně zavrtěl hlavou. Žádný člověk nemůže bojovat s dvěma tak těžkými zbraněmi současně. Ani Hangeron. Nika zbledla. Slyšela obě písně oceli a nedokázala se ubránit nekonečným obrazům bojů, ničení, vraždění, kterými meč a sekera - věrní služebníci války, prošli. A vždy v rukou vítězů. Z každého boje, z každého masakru vyšli silnější a silnější, až nakonec ožili a pomáhali svým majitelům. Spatřila také příběh malého Olafa Hangerona, nyní Kellyho. Viděla chvíli, v níž poprvé uchopil zbraň, které se bez následků mohli dotknout jen ti nejhouževnatější muži, prožila jeho utrpení, pochopila jeho kletbu.</p><empty-line /><p>Ocel zasvětélkovala. Kelly obě zbraně pozvedl a přiblížil k sobě. Šklebil se vypětím, jako kdyby musel překonávat odpor. Ocel křísla o ocel. Vytryskl snopec černých jisker. Kelly se napřímil jako by se náhle stal někým jiným. S graciózní elegancí překřížil meč a sekeru v neznámém rituálu. Nadlouho zmizel v záplavě černé záře a vynořil se nabitý mocí. Jediným skokem se vyhoupl na palubu galéry a sekerou i mečem současně zaútočil na Kaawa. Ten se však nenechal zaskočit. Zabijáci se podobali rotujícímu tornádu. Vše, co jim stálo v cestě, měnili v změť třísek, třesk jejich zbraní zněl jako praskot zemětřesení. V zápalu boje opět spadli na drakar. Dřevo nezpevněné podpůrnými kouzly se pod jejich nohama rozestupovalo, náhodné údery jejich mečů přerážely žebra trupu snadněji než řeznické špejle. Za okamžik zápasili po pás ve vodě. Už už se zdálo, že se oba utopí i s posádkou, ale v poslední chvíli přeskočili zpět na galéru. Drakar rychle mizel pod hladinou. Zrzavec se jednou rukou zaklesl za provazový žebřík, druhou držel Niku. Dívky se panicky chytaly plovoucích dřevěných trosek, několik jich stáhl silný vír.</p><empty-line /><p>Válečníci dočasně přerušili souboj a zůstali stát několik kroků od sebe. Hangeron přišel o půl obličeje, ale nekrvácel. Změtí poničeného masa a kůže prosvítala kost čelistí, zuby obnažené až po kořeny z něj dělaly groteskně se šklebícího kostlivce. Masívní prsní pancíř jeho zbroje byl na několika místech proťat, s řinčením z něj opadávaly části rozbitých nárameníků, náloketníků, helmy. Kaaw vypadal o něco lépe, ale kostěné hřebeny na jeho lebce držely pohromadě jen částečně, čelo mu brázdila síť rozšiřujících se prasklin.</p><empty-line /><p>"Jsi hlupák," Zachrčel Kaaw. Jsem černý pěšák. Mě si nemůžeš podmanit. Já tebe ano."</p><empty-line /><p>Hangeron se s obtížemi napřímil. Přestože nedýchal ani nekrvácel, zásoba jeho sil byla omezená.</p><empty-line /><p>"Možná si tě nepodmaním, ale určitě tě zničím."</p><empty-line /><p>Nika smysl slov spíše odezřela ze rtů, poněvadž jedna z ran Hangeronovi poškodila hrtan a zvuk, který vydával, neměl mnoho společného s lidskou řečí.</p><empty-line /><p>Hangeron znovu obřadně překřížil meč a sekeru. Pomalu táhl ostří po ostří. Ocel zpívala, černá záře ho zakryla lidským zrakům Už se zdálo, že ho světlo smrti pohltilo navždy, ale nakonec se vrátil zpět. Jako lidské torzo odsouzené ke zkáze, abstrakce člověka oproštěná od všeho zbytečného, nástroj smrti. Pomalu vykročil vstříc svému soupeři, zeširoka se kolébal, aby udržel rovnováhu. Kaaw se usmíval, ale zůstával na místě. A Hangeron stále šel. Kaaw neudeřil sekem, ani jemu již nezbývalo mnoho sil. Místo toho udělal nízký výpad a bodl. Meč pronikl zbytkem pancíře jako máslem a na deset palců se zabořil do těla. Hangeron se nachýlil dopředu - Kaaw se triumfálně zašklebil - a ztrnul. Jeho soupeř udělal další krok. Ocel zaskřípěla o páteř. Hangeron pozvedl meč a ťal. Čepel prosekla nárameník, rameno a uvízla v polovině trupu. Kaaw se zapotácel a pokusil se druhou rukou vytáhnout svou zbraň z rány. Hangeron se zapřel nohama proti palubě a opět postoupil kupředu, ze zad mu vyrostl ocelový hrot. Uchopil sekeru oběma rukama. Kaaw na něj vyděšeně zíral. Na něco takového nebyl připraven. Nakonec se pokusil ustoupit, ale bylo pozdě. Sekera zasvištěla vzduchem a zakousla se do levého boku. Zastavila se až o ocel meče. Kaaw, černý pěšec, se zazmítal v křeči, záře prosvítila jeho tělo, všichni spatřili kosti a mezi nimi dotýkající se ostří. Křičel, řval, ale uvolňovaná síla ho spalovala zevnitř. Jeho tělo se bizardně kroutilo, tkáně se odlupovaly od kostí, hroutily se do sebe až z nich zbyl jen prach. A Kaaw křičel a křičel, dokud se jeho hlava nerozsypala na drobné střípky. Avšak ani potom řev neumlkl. Trpěl i vítěz. Hangeron se nedokázal pustit sekery a oblouk moci stravoval i jeho. Černá záře sílila, celá galéra začala hořet, šedá mlha okolo vřela. Pekelná bolest Hangerona zcela ovládla, silueta jeho postavy se rychle měnila, jak probíhala několikanásobná transmutace. Zdálo se, že se snaží promluvit, ale nikdo mu nerozuměl. Náhle čerň jeho těla zbledla a z ran vytryskla rudá krev. Nika, která se právě vyšplhala po žebříku nahoru, se bez uvažování vrhla k němu a než ji Zrzavec stačil zadržet, vytrhla sekeru Hangeronovi z ruky. Tok moci byl přerušen, Hangeron se zhroutil, bezvládnou Niku zachytil Zrzavec do náruče. Boj skončil.</p><empty-line /><empty-line /><p>Šedá mlha se poněkud rozptýlila, z okolí zazníval tlumený šum vln. Galéra se klidně pohupovala na hladině, drakar s pirogou čekali opodál. Olaf Hangeron se těžce opíral o brlení a díval se, jak šedí válečníci podle rozkazů vytahují na palubu zbylé dívky. Rány se mu opět zázračně rychle zacelily, přežil. Pokud se tomu dá říkat život, pomyslel si. Už necítil nutkavou touhu plavit se do Země šedi, byl svobodný. Černý oheň sežehl moc ovládající jeho já, s ní však i většinu osobnosti. Zbylo jen pár střípků, pár nejasných nehezkých vzpomínek. Nevěděl, kam by se měl vydat, nepatřil do světa lidí, nebylo tam pro něj místo.</p><empty-line /><p>"No, moc se toho nezměnilo," pronesl chraptivě.</p><empty-line /><p>Otočil se a zahlédl Zrzavce klečícího nad Nikou. Vypadala jako mrtvá, ale Hangeron věděl, že pokud tomu tak doopravdy je, může mluvit o štěstí. Možná na něho čeká tam na druhé straně, jako jedna z vojáků jeho armády. Velký viking zvedl dívku do náruče a otočil se k Hangeronovi. Po vrásčité tváři mu tekly slzy. Hangeron mlčel. Neměl co říci. Před očima mu proletěl chaotický řetěz vzpomínek: Kromě zabíjení v nich nebylo nic jiného. Snad by mohl zkusit něco jiného. Obrátil se k šedivci, který se stále držel po jeho pravici.</p><empty-line /><p>"Co se s ní stalo?"</p><empty-line /><p>"Je u nás, čeká na tebe. Tady zůstalo jen tělo."</p><empty-line /><p>Hangeron pochmurně přikývl.</p><empty-line /><p>"Dobrá jedeme pro ni. Vydej rozkazy veslařům."</p><empty-line /><p>Stín od něho zděšeně odstoupil.</p><empty-line /><p>"Na palubě jsou živí! To nemůžeš!"</p><empty-line /><p>Hangeron se mu zadíval do očí, až muž sklopil zrak.</p><empty-line /><p>"Řekni mi, jsem Stín, člověk, černý pěšec, jsem mrtvý, živý?"</p><empty-line /><p>Šedivák chvíli mlčel.</p><empty-line /><p>"Nevím."</p><empty-line /><p>"A co víš?"</p><empty-line /><p>"Jsi můj pán."</p><empty-line /><p>"Pak víš, co máš dělat."</p><empty-line /><p>Stín se poslušně uklonil a odešel splnit rozkaz. Zanedlouho se dlouhá vesla rozpohybovala a galéra i s doprovodem zamířila k severu.</p> <p><strong>KONEC...</strong></p> </section> </body> </FictionBook>