%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/424.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name>Orson</first-name><middle-name>Scott</middle-name><last-name>Card</last-name></author> <book-title>Zrada</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name>Orson</first-name><middle-name>Scott</middle-name><last-name>Card</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>7bcc692f-29df-4ddb-9d82-edc96e22f9a9</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <year>2003</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p><strong><image xlink:href="#_0.jpg" />ORSON SCOTT CARD</strong><strong>ZRADA</strong></p><empty-line /><p>RADOMÍR SUCHÁNEK</p> <p>NAKLADATELSTVÍ NÁVRAT BRNO • 2000</p> <p>název originálu TREASON</p> <p>Nakonec jsem si uvědomil, že jistou naději, byť malou, mám jedině tehdy, když uniknu nikoli jako žena, ale jako muž. Ale jak se dostat přes Mwabao?</p> <p>Tak jednoduché to nebylo. Nemohl jsem ji zabít, měl jsem ji rád. Porušila diplomatický protokol, ale nic špatného mi neudělala. Takže ji nezabiju. Rána do hlavy, přeražení několika kostí, to by mělo stačit. Mělo by ji to na dost dlouho umlčet, nebo alespoň znehybnit. Zbývalo zamaskovat, kým jsem.</p> <p>S nadějí, že najdu nůž, jsem začal tiše prohledávat truhlice. Potřeboval jsem ho, abych se pro útěk zmrzačil.</p> <p>Nůž jsem nenašel. Zato jsem objevil několik dalších knih. Jedna z nich byly dějiny Zrady.</p> <p>Četl jsem pochopitelně naše dějiny planety, ale tato kniha byla v některých ohledech úplnější. V některých velice důležitých ohledech, takže jsem si začal uvědomovat, že jsem se nechal bezmála ve všem oklamat.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Chvála na knihy Orsona Scotta Carda:</p><empty-line /><p>Šálivé, hutné, ale nutí k zamyšlení.</p> <p><emphasis>Publisher Weekly</emphasis></p><empty-line /><p>Hold vypravěčskému umění. Lze jen doporučit.</p> <p><emphasis>Library Journal</emphasis></p><empty-line /><p> Bratru Billovi, který mi půjčil Catseye;</p> <p>MarJo, která mne dovedla k Bradburyho <emphasis>Elektřině těla;</emphasis></p> <p>Lauře Deneové, která mi vložila do rukou Asimovovu <emphasis>Nadaci;</emphasis></p> <p>Daleovi a Marii, kteří mě podnítili k přečtení <emphasis>Letopisů Narnie</emphasis>;</p> <p>a knihovníkům v Santa Claře v Kalifornii a Mese v Arizoně,</p><empty-line /><p>kteří mi umožnili najít „<emphasis>Říkejte mi Joe</emphasis>“ od Poula Andersena,</p><empty-line /><p>„<emphasis>Mistra mel</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>dií</emphasis>“ od Lloyda Biggleho,</p><empty-line /><p><emphasis>Galaktický vrak </emphasis>od André Nortonové</p><empty-line /><p>a <emphasis>Tunel na</emphasis><emphasis> obloze </emphasis>od Roberta Heinleina.</p><empty-line /><p>To vy jste mne naučili snít.</p> <p>Doufám, že se neprobudím.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>© Copyright 1979, 1988 by Orson Scott Card</p> <p>© Translation by Petr Kotrle – 1999</p> <p>© Graphic design by Karel Novotný – Steiner – 1999</p> <p>© Cover by Luis Royo via Norma Editorial S. A. – 2000</p> <p>© Edition by Radomír Suchánek – NÁVRAT– 2000</p> <p>ISBN 80-7174-296-1<strong>Poznámka autora</strong></p> <p>Planeta jménem <emphasis>Zrada </emphasis>byla druhou knihou, která mi vyšla. Od té doby uplynula řada let a já se tu dobu dozvěděl trochu víc o tom, jak se může a má vypravovat. Příběhu Lanika Muellera stále ještě věřím, a když jsem toto vydání připravoval, ponechal jsem základní příběh tak, jak byl. Změnil se způsob, jakým jej předkládám – tón, tempo, srozumitelnost. Výsledkem je, že tato kniha obsahuje přibližně deset procent nového materiálu a menších úprav doznala prakticky každá stránka. Touto revizí jsem se nechtěl pokusit vyprávět příběh Lanika Muellera tak, jako bych jej v roce 1988 psal poprvé – takový román, který kvůli časové tísni nebude nikdy napsán, by byl o polovinu delší než tento a bylo by v něm věnováno více prostoru rozvinutí dalších postav a vztahů. Nikoli, toto vydání zachovává jednoduchost originálu, příběhu o objevu, který učinil jeden mladý muž, a o tom, jak tento objev změnil jeho svět i jeho samotného.</p> <p>Chtěl bych poděkovat své matce Peggy Cardové, jež celý román přepsala z paperbackového vydání u Dellu, abych jej mohl dostat do počítače ve formátu WordPerfect a provést v něm úpravy; své ženě Kristině, která si přečetla první verzi nového vydání, tak jak vyšla z tiskárny, a pomohla mi udělat tento román srozumitelnějším, logičtějším a působivějším, než bych to dokázal sám; a své sestře Janice Cardové za znamenitou práci, kterou odvedla na úpravě a zjednodušení mapy obydleného kontinentu planety Zrada.</p> <p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>1 MUELLER</strong></p> <p>Byl jsem poslední, kdo zjistil, co se to se mnou děje. Nebo jsem alespoň jako poslední zjistil, že to vím.</p> <p>Saranna to pochopila ve chvíli, kdy mi vyjela rukou po hrudi, a místo hladce naběhlých prsních svalů, vypracovaných hodinami cvičení s mečem, oštěpem a lukem, se její prsty zachytily na tkáni, která byla jaksi volnější. Její ruce si vzpomněly, jak před pár lety učinily stejný objev na vlastním těle. Jako pravá dcera Muelleru, nadaná bystrým zrakem a pronikavou myslí, pochopila vše: vše, co mne v budoucnosti čeká, vše, co se mezi námi najednou zhroutilo. Ale zároveň jako pravá dcera Muelleru neřekla nic. Nedala najevo žal. Prostě se mne od té chvíle až do mého odchodu z Muelleru přestala dotýkat, přinejmenším tak, jak se mne dotýkala dřív: s příslibem desítek let vášnivé lásky, jež máme před sebou. Poznala to, ale já ještě nevěděl nic.</p> <p>Všiml si toho také Dinte. Pozoroval mne jako vždycky, druhorozený syn, který doufá, že se mi stane nějaká nehoda, aby mohl zdržet případnou pomoc, číhá na sebemenší náznak vrozené demence, aby mohl být po otcově smrti jmenován regentem, všímá si všech nedostatků a slabostí v mém válečnickém umění a uvažování, aby nade mnou mohl získat výhodu, až – nikoli jestli – mne zradí; pozoroval mne tak dychtivě, že mu nemohlo uniknout, že mi košile po hrudi klouže jinak. Pokud by si mohl vybrat, jak zařídit, abych byl shledán nehodným usednout na otcův trůn, určitě by mu udělala největší radost právě tato varianta. Jako chabá náhražka za Muellerova syna, okamžitě si tím zvedl sebevědomí. Nepojmenoval moji nemoc, ale začal mi dávat najevo takovou aroganci, jakou i zbabělci prokazují pouze mrtvole svého nepřítele, tolik mají slušnosti. Poznal to, ale já stále nevěděl nic.</p> <p>Otec si toho všimnout nemohl. Muellera vždy zaměstnávalo příliš mnoho práce; neměl čas, aby mne sledoval sám. Ale nechával mne sledovat všemi mými učiteli a polovinou přátel; obzvlášť v rozhodujícím období dospívání, kdy hrozí největší nebezpečí.</p> <p>Těla nás, kterým v žilách koluje čistá krev Muellerů, mají velký dar: jsou schopna tak rychlého hojení, že jizvy se vytvoří dřív, než zaschne krev, a každá část, kterou ztratíme, může dorůst. Je proto velice nesnadné nás zabít.</p> <p>Naši nepřátelé tvrdí, že Muellerové necítí bolest, ale není to pravda. Jim to tak připadá, protože se v boji nebráníme přijmout nebezpečný úder, který by každý jiný člověk musel odrazit, aby si zachránil život, a dokud meč nepřítele vězí v našem těle, můžeme mu zasadit smrtelný úder a vzápětí vyhledat jiného nepřítele, s nímž se utkáme, zatímco se naše rána již hojí.</p> <p>Ale bolest cítíme stejně jako všichni ostatní. Naše ženy omdlévají, když jim porod trhá tělo. Když nám strčíte ruku do ohně, pálí nás v mozku stejně mučivá bolest jako kohokoli jiného. Cítíme bolest; to, co neznáme, je strach. Nebo spíš, naučili jsme se oddělovat bolest a strach.</p> <p>Pro jiné lidi bolest znamená, že jejich život je v ohrožení; aby se zachránili, potřebují reflex, který jim velí za každou cenu bolesti zabránit. Ale pro Muellera bolest znamená, že nebezpečí je malé. K nám smrt přichází pouze po cestách, které jsou bezbolestné – pozvolnou sešlostí věkem, studeným, těžkým dechem utonutí, ztrátou všech pocitů, když je tělo odděleno od hlavy. Obyčejná řezná rána, popálení, bodnutí nebo zlomená kost znamená pouze to, že rychlé hojení bude tělo stát trochu sil; znamená to, že si po skončení bitvy dáme krvavý biftek a ne ředkvičky.</p> <p>A největší strach, který pociťují jiní – strach ze zmrzačení, ze ztráty prstů, končetin, uší, nosu nebo genitálií – tomu se jen smějeme.</p> <p>Proč se toho nejvíc bojí? Protože si zvykli považovat svou současnou podobu za své pravé já, a když tu podobu ztratí, ztratí své já, stanou se i ve vlastních očích zrůdami.</p> <p>Ale my, Muelleři, jsme již dávno zjistili, že naše současná podoba vůbec nejsme my. Můžeme mít mnoho různých podob, a přitom zůstat těmi, jimiž jsme byli vždy. Je to ponaučení, které si osvojíme při mladickém třeštění. V nějakých dvanácti, čtrnácti letech se také my vypořádáváme s působením koktejlu chemikálií, v jejichž důsledku jiným začíná růst ochlupení na neobvyklých místech a stávají se z nich stroje, které mohou vytvořit své kopie. Jelikož naše těla mají takovou sílu, projevuje se silněji i naše dospívání. Rodíme se takoví, že dokážeme regenerovat ztracené nebo poškozené části těla. V třeštění puberty však naše těla zapomínají náležitou podobu a snaží se vypěstovat části, které již existují. Každý mladý muž či žena si zkusil škádlivě zamávat kamarádům třetí rukou, zatančit nějakou složitou krokovou variaci, při níž se dá využít jedné nebo dvou nadbytečných nohou, zamrkat okem navíc, ukázat tři řady zubů nahoře a čtyři dole. Přetrpěl jsem čtyři ruce najednou, nos navíc a dvě pumpující srdce, než si mne vzal pod nůž chirurg a přebytky mi odřezal. Nejsme podobou, kterou zaujímáme. Můžeme mít jakoukoli podobu, a přitom zůstat těmi, jimiž jsme. Neznáme strach ze ztráty údů. Nemůžeme se poškodit nebo zničit, když o něco přijdeme.</p> <p>Zato nás děsí jiné věci.</p> <p>Otec mne nechával sledovat po celou dobu dospívání. Dokonce i v patnácti letech, kdy mému tělu chybělo pouhých deset nebo dvacet centimetrů do vzrůstu dospělého muže a mé sexuální proměny měly být hotovy – dostatečně hotovy, aby Saranna mohla nosit moje dítě – ještě i tenkrát jsem na sobě od rána do večera cítil jejich oči, jak berou míry mému tělu a duši, aby mohli podat zprávu otci, až si zase jednou najde čas o mně přemýšlet. Není možné, že by si nevšimli, co se se mnou děje; otec to určitě věděl dřív než Dinte, dokonce dřív než Saranna. Všichni to věděli.</p> <p>Jen já jsem to nevěděl.</p> <p>Samozřejmě že jsem to věděl. Uvědomoval jsem si to dost dobře, abych nechal v šatníku všechno, co mi bylo těsné, a nosil jsem jenom věci volnějšího střihu. Uvědomoval jsem si to dost dobře, abych si raději našel nějakou výmluvu, než bych si šel zaplavat s kamarády, dost dobře, abych se neutrhoval na Dinta, když byl ještě protivnější než obvykle, jako bych se ho bál vyprovokovat k pojmenování toho, čím jsem se stal. Věděl jsem to dost dobře, abych se nedivil, proč se mne Saranna nedotýká, věděl jsem to během toho posledního měsíce dost dobře, abych ji k sobě nebral do postele. Přesto jsem nikdy nepojmenoval, co se ze mne stalo, dokonce ani sám před sebou.</p> <p>Nenechal jsem v hlavě vzklíčit jedinou myšlenku, která by se mé příšerné budoucnosti týkala. Pouze jednou, když se mi v ruce blýskal drahocenný ocelový královský meč a já přísahal – tak vroucně, že i dnes si tu chvíli vybavuji, jako by se to stalo dnes ráno – já přísahal, že nebudu žít, pokud takový meč nebudu mít v ruce nebo u boku. Ještě tenkrát jsem sám sobě namlouval, že strach, který cítím, je strachem, že by se ze mne mohl stát plebejec, špinavý poločlověk, který si na železo nikdy nesáhne a roztřese se při sebemenší krvácející ráně.</p> <p>„Dnes,“ řekl Homarnoch.</p> <p>„Nemám čas,“ odsekl jsem a dal jsem do toho pánovitou koketnost, s níž synové vládců připomínají ostatním autoritu, kterou zatím nemají.</p> <p>„Mueller to poručil.“</p> <p>A bylo to. Konec všeho klamu, konec všech lží, jimž jsem věřil; o všechny jsem měl v jediném okamžiku přijít. Přesto jsem ho i tentokrát odbyl prohlášením, že jsem špinavý a musím se umýt, což byla vlastně pravda; ale když jsem se koupal, dal jsem si záležet, abych se na sebe ani jednou nepodíval do postříbřeného skla. Na všech zrcadlech viselo nějaké oblečení, nebo byla náhodou někam uklizena, abych se na sebe ve svém pokoji nemusel podívat. Byl to jen další doklad, že to vím, aniž bych si to uvědomoval – až do tohoto měsíce jsem byl ješitný jako každý jiný mladík a obklopoval jsem se sklem.</p> <p>Ale v Homarnochově sterilním chirurgickém doupěti, v místnosti ostrých ocelových nožů a zkrvavených lůžek, kde vojákům vyřezával z těla ostnaté šípy a z dospívajících těl odstraňoval křiklavě nadbytečné orgány, se před zrcadlem nedalo skrýt.</p> <p>Homarnoch mne postavil před zrcadlo, sám ustoupil za mne a zespodu mi dal ruce pod prsa, která již dorostla do dráždivých rozměrů. Poprvé jsem se musel přímo podívat na tkáň, která mi jednoduše nemohla patřit. Poprvé jsem si uvědomil, jaký tlak ve mně může dotek někoho jiného vyvolat. Ale nemyslím si, že tím, co mě vzrušilo, bylo Homarnochovo prudké, chirurgické polaskání. V tom doteku jsem nacházel mnohem víc cizího než sexuálního. Myslím, že mne vzrušil pohled na něco, co musela být prsa někoho jiného, která bere někdo do dlaní. Myslím, že to bylo voyeurství. Stále jsem se bránil uvěřit, co se to se mnou děje.</p> <p>„Proč jsi za mnou nepřišel hned?“ zeptal se Homarnoch, skoro až ublíženě.</p> <p>„A proč bych měl? Už mi na těle vyrostla spousta jiných orgánů.“</p> <p>Zavrtěl hlavou. „Nedělej ze sebe hlupáka, Laniku Muellere.“</p> <p>Uslyšel jsem své jméno, a v tom okamžiku mne polila hrůza. Později jsem si uvědomil, že to, čeho jsem se polekal, bylo jméno Mueller – ne proto, že to bylo moje jméno, ale proto, že mi už dlouho patřit nemělo.</p> <p>„Stává se to dokonce i Muellerům, Laniku. Jednou za několik generací. Nikdo není imunní.“</p> <p>„Je to jen puberta,“ namítl jsem a moc jsem chtěl, aby tomu uvěřil.</p> <p>Podíval se na mne smutně, ale svým způsobem laskavě, nebo se mi to alespoň zdálo. „Kéž bys měl pravdu,“ řekl, ale samozřejmě ničemu takovému nevěřil. „Kéž by nám vyšetření ukázalo, že jsi v pořádku.“</p> <p>„Je úplně zbytečné –“</p> <p>„No tak, Laniku,“ zarazil mne. „Mueller mne požádal, abych mu do hodiny oznámil výsledek.“</p> <p>Udělal jsem, co otec poroučel. Lehl jsem si na lůžko, a když se mi nůž zařízl do břicha, snažil jsem se zůstat uvolněný. Poznal jsem už horší bolest – například rozeklané tržné rány od dřevěných výcvikových mečů, nebo když mi šíp pronikl spánkem a vyšel okem – ale tentokrát nešlo o bolest. Nebo nešlo jen o bolest samotnou. Tentokrát mne poprvé od nejútlejšího dětství spalovala bolest a hrůza zároveň, a cítil jsem to, co tak zbavuje mužnosti obyčejné lidi na bitevním poli, co z nich dělá snadnou kořist pro nenasytné meče Muellerů.</p> <p>Když byl hotov, ránu mi zavázal. Lehká závrať a palčivý pocit mi prozrazovaly, že hojení začalo – byly to čisté rány, takže do hodiny se vše zahojí tak, že nezůstane ani jizva. Ptát se, co našel, bylo zbytečné. Poznal jsem to ze shrbeného postoje, z přísného stoicismu jeho tváře. Poznal jsem, že pod tou nezaujatou maskou se neskrývá radost, ale smutek. „Nepárej se s tím a uřízni mi je,“ prohlásil jsem bezstarostně, žertovně.</p> <p>Nevzal to jako žert. „Máš také vaječníky, Laniku, a když je vyříznu, když vyříznu i dělohu, stejně dorostou zpátky.“ Pak se ke mně otočil, se stejnou odvahou, s jakou se muž staví nepříteli v bitvě. „Jsi radikální regenerát, Laniku. Nikdy to neskončí.“</p> <p>A bylo to venku. Jméno toho, čím jsem se stal. Přesně jako moje krásná sestřenice Velinisika, která se zbláznila a snažila se každého pomočit narostlým penisem, který z ní dělal zrůdu. Radikální regenerát. Radikál. Odvrátil jsem se od ní, stejně jako všichni ostatní, nevyslovil jsem od té doby dokonce ani její jméno. Nejdřív přestala být člověkem. Potom člověkem nikdy nebyla. A potom nikdy neexistovala.</p> <p>Koncem puberty se většina Muellerů ustálí na dospělé podobě. Od té doby jim dorůstají pouze ty části těl, o něž přijdou. Ale jistý malý počet z nás se pod kontrolu nevrátí. Puberta pokračuje věčně a nové části těla vyrůstají náhodně. V takových případech tělo zapomíná, jaký by měl být jeho přirozený tvar; považuje se za nekonečnou ránu, kterou je třeba věčně hojit, za trvale zmrzačené tělo, které má neustále co obnovovat.</p> <p>Je to nejhorší možná smrt, protože je bez pohřbu; člověk přestane být osobou, ale oni mu nedovolí stát se mrtvolou.</p> <p>„To je stejné, jako bys řekl, že jsem mrtvý, Homarnochu.“</p> <p>„Je mi líto,“ odvětil bez příkras, „ale musím to bezodkladně oznámit tvému otci.“</p> <p>Pak odešel.</p> <p>Znovu jsem se podíval do velkého zrcadla na zdi, kde visely na háčku moje šaty. Po hodinách, dnech a týdnech zápolení s mečem, holí, oštěpem, lukem a v poslední době s měchy v kovárně jsem měl ramena stále široká. Boky jsem měl dosud úzké, jak jsem běhal a jezdil na koni. Břicho zbrázděné svaly, tvrdé, pevné a mužné. A pak moje prsa, komicky měkká a svůdná¼</p> <p>Z opasku zavěšeného na stěně jsem vytáhl nůž a přitiskl jsem jeho ostrou stříbrnou čepel k ňadru. Bolelo to nesnesitelně – zajel jsem jen palec hluboko a musel jsem toho nechat. Ode dveří se ozval nějaký zvuk. Otočil jsem se.</p> <p>Malá tmavá Cramerka sklonila hlavu, aby se na mne nedívala. Vzpomněl jsem si, že patří k zajatcům z poslední války (kterou otec vyhrál), takže je do konce života naše. Byla otrok, a tak jsem na ni promluvil vlídně.</p> <p>„Neboj se, vůbec nic se nestalo,“ řekl jsem jí, ale neuvolnila se.</p> <p>„Ensel, můj pán, se chce setkat se svým synem Lanikem. Ihned.“</p> <p>„Sakra!“ uklouzlo mi. Klekla si, připravena strpět můj hněv. Ale neuhodil jsem ji, pouze jsem se jí cestou pro šaty dotkl na hlavě. Oblékl jsem se. Na odchodu jsem se neubránil pohledu na svůj obraz – jak jsem šel, hruď se mi vzdouvala a zase klesala. Drobná Cramerka za mnou šeptala slova díků.</p> <p>Rozběhl jsem se po schodech k otcovým komnatám. Zatím jsem se nenaučil chodit jako žena, navazovat kroky a kolébat se v bocích, abych předešel zbytečným nárazům. Po třech krocích jsem se zastavil, opřel se o zábradlí a počkal, až opadne bolest a strach. Když jsem se otočil a chtěl sejít pomaleji, uviděl jsem pod schody bratra Dinta, nejdokonalejší prototyp pitomečka, jakému kdy rodina dala život. Uculoval se.</p> <p>„Vidím, že se ti nejnovější zprávy donesly,“ řekl jsem, když jsem opatrně scházel ze schodů.</p> <p>„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli nemáš pocit, že by sis měl opatřit podprsenku,“ řekl vemlouvavě. „Půjčil bych ti nějakou od Mannoah, ale byla by ti moc malá.“</p> <p>Zajel jsem rukou pro nůž a on několik kroků ustoupil. V našich dětských šarvátkách jsem mu tolikrát uřezal prsty a vydloubl oči, že jsem věděl, jak je to marné – ale když jsem měl vztek, cítil jsem, že nůž v ruce potřebuji.</p> <p>„Teď už mi nesmíš nic udělat, Laniku,“ prohlásil. Stále se hloupě usmíval. „Teď budu následník já a brzy se stanu hlavou rodiny. Budu si to pamatovat.“</p> <p>Snažil jsem se najít odpověď. Pohrdavou odpověď, kterou bych mu dal najevo, že mi nemůže udělat nic, co by mi způsobilo muka srovnatelná s tím, co se právě stalo a co bude následovat.</p> <p>Ale přiznat tolik strachu a bolesti, to si člověk může dovolit jen před nejspolehlivějším přítelem, a možná ani to ne. Proto jsem neřekl nic a prošel jsem kolem něho k otcovým soukromým komnatám. Když jsem ho míjel, vyloudil z hloubi hrdla hučivý zvuk, kterým se přivolávají prostitutky na Hiwelské ulici. Přesto jsem ho nezabil.</p> <p>„Vítej, synu,“ řekl otec, když jsem k němu vstoupil.</p> <p>„Uděláš dobře, když svému druhorozenému synovi vysvětlíš, že ještě umím zabíjet,“ odvětil jsem.</p> <p>„Určitě jsi chtěl pozdravit. Přivítej se s matkou.“ Podíval jsem se směrem, který mi naznačil, a uviděl jsem Ropuchu, jak jsme my, děti otcovy první manželky, nepříliš láskyplně nazývali druhou v pořadí, která zaujala matčino místo, když matka zemřela na podivnou, nečekanou srdeční slabost. Ropucha se oficiálně jmenovala Ruva, pocházela ze Schmidtu a byla součástí souhrnné transakce, která zahrnovala spojenectví, dvě pevnosti a nějaké tři miliony akrů půdy. Měla být jen konkubínou, ale náhoda a otcovo nevysvětlitelné vzplanutí ji vynesly výš. Zvyk, zákon a hrozba otcova hněvu nás nutily říkat jí matko.</p> <p>„Buď zdráva, matko,“ pozdravil jsem chladně. Odměnila mne milým, laskavým, vražedným úsměvem.</p> <p>Otec nemámil čas vlídností ani soucitem. „Homarnoch tvrdí, že jsi radikální regenerát.“</p> <p>„Jestli mne někdo zkusí zavřít do kotce, zabiju ho,“ řekl jsem. „Třeba i tebe.“</p> <p>„Jednou vezmu tvoje zrádné řeči vážně, chlapče, a nechám tě uškrtit. Ale přinejmenším tuto obavu si můžeš ušetřit. Nikdy bych žádného z vlastních synů do kotce nezavřel, ani když je radikál.“</p> <p>„Nebylo by to poprvé,“ poukázal jsem. „Trochu jsem se zabýval rodinnou historií.“</p> <p>„Potom víš, co se teď stane. Pojď dál, Dinte,“ řekl otec. Otočil jsem se a uviděl bratříčka, jak vchází. Tenkrát jsem se poprvé přestal ovládat.</p> <p>„Chceš snad nechat Mueller zničit tím nedomrlým pitomcem,“ vykřikl jsem, „přestože víš, že já jsem jediný, kdo má naději udržet tuhle chatrnou říši pohromadě, až si milostivě dovolíš zemřít? Doufám, že ještě na vlastní oči uvidíš, jak se vše hroutí!“ Později jsem si ta slova trpce vyčítal, ale jak jsem tenkrát mohl vědět, že se tato horkokrevná kletba jednoho dne skutečně vyplní?</p> <p>Otec vyskočil a rázně došel kolem stolu ke mně. Čekal jsem ránu a připravil jsem se ji přijmout. Ale místo toho mi položil ruce na krk. V první chvíli jsem dostal strach, že se chystá splnit svou hrozbu a uškrtit mne. Potom mi roztrhl halenu, chytil mi prsa do dlaní a krutě je stiskl k sobě. Bolestí jsem zalapal po dechu a ucukl jsem.</p> <p>„Jsi teď slabý, Laniku!“ vykřikl. „Jsi měkký a zženštilý. Žádný muž z Muelleru by s tebou nikam nešel!“</p> <p>„Nanejvýš do postele,“ dodal oplzle Dinte. Otec se obrátil a pleskl ho přes ucho.</p> <p>Využil jsem toho, zakryl jsem si hruď rukama jako panna a otočil jsem se tváří v tvář Ropuše. Usmívala se. Díval jsem se, jak její oči klouzají z mého obličeje dolů k ňadrům –</p> <p>Moje prsa ne! vykřikl jsem v duchu. Prsa ne, a nic, co je moje! Zmocnila se mne neodbytná touha ztratit se, úplně ze svého těla vycouvat, nechat ho tam stát a sám jít jinam, stále jako muž, stále jako dědic s nárokem na moc, stále jako muž, stále sám sebou.</p> <p>„Obleč si plášť,“ rozkázal otec.</p> <p>„Ano, pane Ensele,“ řekl jsem tiše, a místo abych se z těla vytratil, zakryl jsem je a ucítil jsem na citlivých bradavkách drsný dotek hrubé látky. Stál jsem tam a přihlížel rituálu, kterým otec mne prohlásil bastardem a bratra Dinta svým nástupcem. Můj vysoký, plavovlasý bratr se zdál být silný a chytrý, ale já jsem lépe než všichni ostatní věděl, že jeho chytrost je jen sklon k prohnanosti a jeho síla není vyvážena pohotovostí ani zručností. Když obřad skončil, Dinte přirozeně usedl do křesla, které tak dlouho patřilo mně. Když jsem potom stál před nimi, otec mi poručil, abych mladšímu bratrovi dal slib věrnosti.</p> <p>„To raději zemřu,“ prohlásil jsem.</p> <p>„Je to jedna z možností,“ řekl otec a Dinte se usmál. A tak jsem odpřisáhl věčnou věrnost Dintovi Muellerovi, dědici statků rodiny Muellerů, k nimž patřila půda Muelleru a území, jež otec dobyl: Cramer, Helper, Wizer a ostrov Huntington. Udělal jsem to proto, že jsem na Dintovi tak nápadně viděl, jak moc si přeje, abych odmítl a zemřel. Když zůstanu naživu, bude muset žít ve stálých obavách. Pohrával jsem si s myšlenkou, kolik stráží si dnes v noci postaví k lůžku.</p> <p>Ale zároveň jsem věděl, že se ho zabít nepokusím. Odstraněním Dinta bych se na jeho místo nedostal; jediným výsledkem by byl lítý spor o následnictví – nebo, což by bylo horší, by Ruvě mohlo být umožněno povít nějakého ohavného potomka s polovinou otcových genů, aby zaujal naše místo. Ať by se stalo cokoli, radikální regenerát jako já nemohl doufat, že by v Muelleru mohl vládnout. Navíc se radikálové málokdy dožívali více než třiceti let a měli zakázáno – ne, já jsem měl zakázáno – plodit potomky s nadlidmi. S palčivou bolestí jsem si uvědomil, co to bude znamenat pro ubohou Sarannu. Ženy jí dítě vezmou a zlikvidují je. Najednou se z potenciální první manželky otce rodiny Muellerů stane bývalou konkubínou zrůdy. V den, kdy ženy rozhodly, že mám být otcem jejích dětí, vykročila na cestu slávy; teď se jí ta cesta rozpadala pod nohama. To, co se stalo, nezničilo jen moji budoucnost, ale také její.</p> <p>„Jsou to, co vidím v tvých očích, Laniku, myšlenky škrtiče?“ zeptal se. Měl za to, že ještě myslím na Dinta.</p> <p>„To nikdy, otče,“ ubezpečil jsem ho.</p> <p>„Takže jed. Nebo hluboká voda. Myslím, že můj dědic není v bezpečí, dokud jsi v Muelleru ty.“</p> <p>Zlostně jsem se na něho podíval. „Dintův největší nepřítel je on sám. K tomu, aby špatně skončil, nepotřebuje moji pomoc.“</p> <p>„Také jsem četl historii rodiny,“ řekl otec. „Každý Mueller, který byl příliš sentimentální, než aby svého radikálně regenerativního potomka poslal do kotců, toho brzy litoval.“</p> <p>„Tak mne nech zabít důstojně, otče.“ Bylo to maximum, kam jsem byl ochoten zajít, aby to vypadalo jako prosba. Přesto jsem v duchu škemral: Nedovol jim, aby mne krmili a sklízeli, aby si ze mne brali údy a orgány stejně, jako se ovcím stříhá vlna, kravám dojí mléko a pavoukům odvíjí hedvábné vlákno.</p> <p>„Jsem příliš laskavý,“ ozval se otec. „Nechci tě zabít. Proto tě posílám pryč jako emisara, do míst daleko odtud, abych měl slušnou šanci, že Dinte zůstane naživu.“</p> <p>„Z něho strach nemám,“ prohlásil posměšně Dinte.</p> <p>„V tom případě jsi hlupák,“ řekl ostře otec. „Prsa neprsa, Lanik je ti více než zdatným soupeřem, chlapče, a já ti říši nesvěřím, dokud mi nedokážeš, že jsi alespoň zpola tak inteligentní jako tvůj bratr.“</p> <p>Dinte zůstal zticha, ale já jsem pochopil, že otec mi tím u Dinta napsal rozsudek smrti. Záměrně? Doufal jsem, že ne. Ale napadlo mne, že by se otec mohl rozhodnout vyzkoušet Dintovu způsobilost k vládnutí nejlépe na tom, jak se vypořádá s mým odstraněním.</p> <p>„U kterého národa mám být vyslancem?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Nkumaj,“ odvětil.</p> <p>„Království divochů s černou pletí, žijících v korunách stromů, daleko na východě,“ rozpomněl jsem se na hodiny zeměpisu. „Proč bychom ale měli posílat vyslance ke zvířatům?“</p> <p>„Nejsou to žádná zvířata,“ odpověděl otec. „Poslední dobou používají v boji ocelové meče. Před dvěma lety dobyli Drew. Zatímco se tady spolu bavíme, snadno jim podléhá Allison.“</p> <p>Při pomyšlení, jak černoši ze stromů dobývají hrdé kameníky z Drewu nebo stagnující, nábožensky založené obyvatele Allisonu, se ve mně zpěnila krev. Sami jsme před nedávném dobyli Cramer, a tím, že jsme z tamějších černochů udělali otroky, jsme je naučili, kde je ve světě jejich pravé místo. „Proč místo vojsk posíláme diplomaty?“ zeptal jsem se pobouřeně.</p> <p>„Myslíš si snad, že jsem pitomec?“ odpověděl mi otec otázkou. „Kdybych chtěl slyšet názory nemyslících, slepých fanatiků, mohl jsem svolat shromáždění a poslechnout si šlechtu.“</p> <p>Na jednu stranu mi udělalo radost, na druhou mne zabolelo, že ode mne očekává uvažování Muellera a ne nějakého prostého vojáka bez odpovědnosti. Proto jsem mu teď odpověděl pravdivě. „Jestli mají tvrdý kov, znamená to, že našli něco, co chtějí vesmířané kupovat. Nevíme, kolik kovu mají, a nevíme, co prodávají. Takže cílem mé mise není uzavřít dohodu, ale zjistit, co mají na prodej a čím jim za to ambasaroři platí.“</p> <p>„Výborně,“ pochválil mne otec. „Můžeš odejít, Dinte.“</p> <p>„Jestli se jedná o záležitosti země, neměl bych tady zůstat a poslouchat?“</p> <p>Otec neodpověděl. Dinte vstal a odešel. Pak otec mávl na Ropuchu, která opustila komnatu také, sebejistě kroutíc boky.</p> <p>„Laniku,“ oslovil mne otec, když jsme osaměli. „Laniku, modlím se k bohu, abych mohl něco udělat.“ Z očí mu vyhrkly slzy a já si s jistým údivem uvědomil, že otci na mně záleží dost, aby pro mne plakal. Ale ve skutečnosti to není kvůli mně, pochopil jsem. Je to kvůli jeho drahocenné říši, kterou Dinte nedokáže udržet pohromadě.</p> <p>„Laniku, za tři tisíce let Muelleru jsme nikdy neměli ducha, jako je tvůj, uvnitř těla, jako je tvoje, muže stvořeného být vůdcem. A teď je to tělo zmařeno. Bude mi mysl nadále sloužit? Bude ten muž svého otce nadále milovat?“</p> <p>„Muž? Kdybys mě potkal na ulici, chtěl by sis mě vzít do postele.“</p> <p>„Laniku!“ vykřikl. „Nevěříš, že můj žal je opravdový?“ Vytáhl svou zlatou dýku, zvedl ji vysoko nad hlavu a probodl si s ní levou ruku, doslova ji přišpendlil ke stolu. Když pak zbraň vyprostil, z rány vytryskla krev, pumpovaná srdečními stahy. Přejel si rukou po čele a potřísnil si obličej krví. Potom se rozplakal. Krvácení se zatím zastavilo a na ráně se vytvořila jizva.</p> <p>Seděl jsem a sledoval jeho smuteční rituál. Ticho rušil pouze jeho namáhavý dech, dokud se rána nezacelila. Potom ke mně zvedl unavené oči.</p> <p>„Poslal bych tě do Nkumaje, i kdyby se to nestalo,“ řekl pak. „Čtyřicet let jsme byli jediní na celé planetě, nebo alespoň jediní, o kom jsme věděli, že má dost tvrdých kovů, aby to ve válce mělo nějaký vliv. Teď je naším jediným protivníkem Nkumaj a my o té rodině nic nevíme. Musíš se tam vypravit potají; kdyby zjistili, že jsi z Muelleru, zabili by tě. I kdybys zůstal naživu, neukázali by ti nic důležitého.“</p> <p>Ironicky jsem se zasmál. „A teď mám dokonalou kamufláž. Nikoho by nenapadlo, že by z Muelleru poslali ženu dělat mužskou práci.“</p> <p>Sám jsem to řekl, dal si jméno, které mi mohlo umožnit další existenci. Zároveň jsem věděl, že na bezvýchodnosti situace se tím neměnilo nic; v Muelleru by se na ženského radikála nedívali o nic líp než na mužského. Jedině mimo Mueller jsem mohl být považován za člověka. Otec tomu mohl říkat diplomatická mise nebo dokonce špionáž, ale oba jsme věděli, že ve skutečnosti je to vyhnanství.</p> <p>Usmál se na mne. Potom se jeho oči znovu zalily slzami a mne napadlo, jestli mne nakonec přece jen neměl rád.</p> <p>Rozhovor skončil a já odešel.</p> <p>Pustil jsem se do příprav na cestu. Poručil jsem pacholkům, aby se postarali o koně a okovali je; uložil jsem pomocníkům v kuchyni, aby mi nachystali zásoby; od učenců jsem si nechal nakreslit mapu. Když jsem takto rozdělil úkoly, opustil jsem vlastní hrad a vydal jsem se krytými průchody do genetických laboratoří.</p> <p>Zpráva se rychle rozkřikla – všechny vysoce postavené osoby se mi vyhýbaly. U otevřených dveří čekali pouze studenti, aby mne dovedli na místa, která si budu chtít prohlédnout.</p> <p>Kotce byly ve dne v noci jasně osvětleny. Kontrolním okénkem, umístěným vysoko nad podlahou, jsem se rozhlédl po tělech rozptýlených po měkkých trávnících. Jejich řady neměly konce. Místy se z bahnišť prášilo. Všichni byli nazí. Přišel jsem právě včas, abych viděl, jak jim do korýtek rozdělují polední příděl potravy. Někteří byli k nerozeznání od ostatních lidí. Jiní měli na tělech tu a tam malé výrůstky nebo defekty, které nebylo z dálky dobře vidět – tři ňadra, dva nosy nebo prsty navíc.</p> <p>A pak tam byli ti, kteří byli před sklizní. Pozoroval jsem jednoho tvora, jak se vleče ke žlabu. Pět nohou se nedokázalo koordinovaně pohybovat, čtyři ruce se nemotorně klátily podél těla a snažily se udržet rovnováhu. Z krku mu neužitečně visela přebytečná hlava; druhá páteř se povlovným obloukem vzdalovala od těla jako přisátý had, který se své oběti pevně drží.</p> <p>„Proč ho nechávají tak dlouho nesklizeného?“ zeptal jsem se studenta, který stál opodál.</p> <p>„Kvůli té hlavě,“ odvětil. „Úplné hlavy jsou velice vzácné, proto se bojíme do regenerace zasahovat dříve, než skončí.“</p> <p>„Platí nám za hlavy dobře?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Nejsem z obchodního oddělení,“ odpověděl, což znamenalo, že cena je velice vysoká. Pochopitelně.</p> <p>Díval jsem se, jak se zrůda snaží pažemi, které ji neposlouchají, dopravit potravu do úst. Mohla by to být Velinisika? Zachvěl jsem se.</p> <p>„Je vám zima?“ zeptal se student, až příliš horlivě.</p> <p>„Je, a pořádná,“ odvětil jsem. „Svou zvědavost jsem ukojil. Už půjdu.“</p> <p>Přemýšlel jsem, proč nepociťuji ani nepatrnou vděčnost, že mne vyhnanství zachraňuje alespoň před kotci. Možná jsem si uvědomoval, že kdybych byl nucen takto žít, jako zásobárna náhradních dílů pro vesmír, raději bych se zabil. Zatím jsem byl ještě na této straně sebevraždy, a tak jsem před strašlivým poznáním, co všechno jsem ztratil, neměl kam ustoupit.</p> <p>V přijímací místnosti genetických laboratoří na mne čekala Saranna. Nemohl jsem se jí nijak vyhnout.</p> <p>„Myslela jsem si, že tě tady najdu,“ řekla. „Jsi na to dost morbidní.“</p> <p>Věděl jsem, že mne chce rozveselit, snaží se předstírat, že je mezi námi stále všechno v pořádku. Za daných okolností byla taková přetvářka groteskní. Uvítal bych spíš, kdyby mne oplakávala, kdyby se mnou mluvila, jako bych byl jen vzpomínka na někoho, kdo je mrtvý, protože přesně tak jsem se v tu chvíli cítil.</p> <p>Pokusil jsem se projít kolem ní. Chytila mne za ruku, pověsila se na mne a nechtěla mi dovolit, abych se jí vytrhl.</p> <p>„Myslíš, že pro mě se tím něco mění?“ vykřikla.</p> <p>„Chováš se nedůstojně,“ sykl jsem na ni. Několik lidí rozpačitě klopilo oči k zemi a sluhové už klečeli. „Děláš nám ostudu.“</p> <p>„Tak pojď se mnou,“ řekla. Abych ostatním v místnosti nepůsobil další trapné pocity, šel jsem s ní. Na odchodu jsem zaslechl zvuk rákosek, kterými byli sluhové šviháni přes hřbety za to, že se stali svědky, jak se někdo urozený zachoval nízkým způsobem. Měl jsem pocit, jako by ty rány dopadaly na mne.</p> <p>„Jak jsi něco takového mohla udělat?“ obořil jsem se na ni.</p> <p>„A jak ses mne mohl ty tak dlouho stranit?“</p> <p>„Tak dlouho to nebylo.“</p> <p>„Bylo to mnohem déle! Laniku, myslíš si, že jsem to nepoznala? Myslíš, že jsem tě milovala jenom proto, že jsi Muellerův dědic?“</p> <p>„A co chceš dělat?“ zeptal jsem se jí. „Jít tam se mnou? Nechat se taky očesávat?“</p> <p>S hrůzou v očích se ode mne odstrčila.</p> <p>„Přeju ti pro příště víc štěstí,“ řekl jsem. „Příště se zamiluj do člověka.“</p> <p>„Laniku!“ vykřikla, potom mne objala a přitiskla mi hlavu na hruď. Když místo pevných svalů narazila na poddajná ňadra, na okamžik hlavu odtáhla, ale pak se ke mně přitiskla ještě pevněji.</p> <p>Když jsem tak měl její hlavu na prsou, napadlo mne, jestli by se ve mně neměly probudit mateřské city. Cožpak nedokázala pochopit, že mi teď její dotek nepřináší žádnou útěchu, pouze mi připomíná, co všechno jsem ztratil? Odstrčil jsem ji od sebe a rozběhl jsem se pryč. V ohybu chodby jsem se zastavil a ohlédl se. Saranna křičela a podřezávala si zápěstí; kamennou podlahu zkrápěla krev. Rány byly hluboké – s tolika řeznými ranami utrpí tak velkou ztrátu krve, že bude několik hodin slabá. Rychle jsem se odebral do své komnaty.</p> <p>Ležel jsem na posteli a civěl jsem dojemné zlaté intarzie na stropě. Uprostřed zlata byla zasazena jediná železná perla, černá, nevlídná a krásná. Všechno kvůli železu, řekl jsem si v duchu. Kvůli železu jsme ze sebe vyšlechtili zrůdy; „normální“ Muellery, kteří se dokážou zotavit z jakékoli rány, a radikály, chované jako domácí zvířata, jejichž nadbytečné orgány se za další železo prodávají do vesmíru. Ve světě, kde nejsou tvrdé kovy, znamená železo moc. A tu moc si kupujeme za své ruce, nohy, srdce a vnitřnosti.</p> <p>Stačí jenom položit do ambasadora ruku a za půl hodiny se v krychli mihotavého světla objeví železný prut. Dej do krychle zmražené pohlavní orgány a najdeš tam za ně pět prutů železa. A za celou hlavu? Kdo ví, kolik by zaplatili.</p> <p>Když to půjde stejným tempem dál, kolik paží, nohou, očí a jater budeme muset dát, než získáme dost železa na postavení jedné kosmické lodě?</p> <p>Stěny se kolem mne sevřely. Najednou jsem se na <emphasis>Zradě </emphasis>cítil jako v pasti, jako by planeta vystavěla vysoké hradby chudoby, které nás držely dole, bránily nám vstoupit do vesmíru, dělaly z nás stejné vězně, jako byli ti tvorové v kotcích. Žili jsme pod dozorem stejně jako oni a jedna rodina se předháněla s druhou v šíleném závodě o vyprodukování něčeho, čehokoli, co by vesmířané chtěli koupit a zaplatit za to vzácnými kovy, jako bylo železo, hliník, měď, cín a zinek.</p> <p>My Muellerové jsme byli první. Druzí byli zřejmě Nkumajové. Bitva, kdo s koho, musela dříve nebo později přijít. A ten, kdo vyhraje, si jako cenu za Pyrrhovo vítězství odnese několik tun železa. Dala se na tom vybudovat technika?</p> <p>Spal jsem jako vězeň, připoután k lůžku obrovskými okovy gravitace naší chudé vězeňské planety; odsouzený k zoufalství dvěma krásnými, plnými ňadry, jež se pravidelně zvedala a klesala. Spal jsem.</p> <p>Ve tmě, která v pokoji nastala, mne probudil chrčivý zvuk těžkého dechu. Byl to můj dech. V náhlé panice jsem ucítil v plicích nějakou tekutinu a prudce jsem se rozkašlal. Padl jsem na okraj postele a začal jsem z hrdla vykašlávat jakousi tmavou tekutinu. Každé zakašlání mi působilo ostrou bolest. Když jsem lapal po dechu, vtahoval jsem do sebe vzduch hrdlem, nikoli ústy.</p> <p>Pod bradou jsem nahmatal širokou otevřenou ránu. Hrtan byl vyříznutý. Cítil jsem, jak se žíly a tepny pokryté jizvovou tkání snaží rychle zahojit a dělají vše pro to, aby dopravily krev mému mozku. Rána se táhla od ucha k uchu. Ale nakonec jsem krev z plic dostal, zůstal jsem ležet na posteli a pokoušel jsem se nevnímat bolest, která provázela mohutnou aktivitu, jak se tělo snažilo ránu zacelit.</p> <p>Ale pochopil jsem, že se mu to nepodaří dost rychle. Ten, kdo se mne tak neohrabaně pokusil zabít (nebo ta – že by Ruva?), se jistě vrátí, aby práci dokončil. A příště si dá víc záležet. Proto jsem nečekal, až se uzdravím, a vstal jsem. Dech ještě syčivě pronikal otevřenou ránou na krku dovnitř a ven. Aspoň krvácení se zastavilo. A jestli si při pohybech dám pozor, nová tkáň, postupující od okrajů směrem dovnitř, ránu nakonec zacelí.</p> <p>Vyšel jsem na chodbu, zesláblý ztrátou krve. Nikde nikdo; venku ležely jen torny, které jsem si nechal nachystat, abych je překontroloval. Vtáhl jsem je dovnitř. Námaha způsobila, že jsem začal slabě krvácet, a tak jsem si chvíli odpočinul, aby se cévy mohly znovu zahojit. Potom jsem probral obsah toren a nejzákladnější věci jsem si sbalil do jednoho rance. Jediné, co jsem si z pokoje vzal, byl můj luk a šípy se skleněnými hroty. S jediným rancem jsem se pak chodbami a schodišti opatrně dostal až do stájí.</p> <p>Když jsem procházel kolem strážní budky, s ulehčením jsem zjistil, že uvnitř není nikdo, kdo by mne mohl zastavit. Po několika krocích jsem si uvědomil, co to znamená, prudce jsem se otočil a ještě v pohybu jsem vytasil dýku.</p> <p>Ale ten, kdo tam stál, nebyl nepřítel. Saranna se zajíkla, když spatřila ránu na mém hrdle.</p> <p>„Co se ti stalo!“ vykřikla.</p> <p>Zkusil jsem jí odpovědět, ale tělu se ještě nepodařilo obnovit ztracený hrtan, takže jsem mohl pouze pomalu zavrtět hlavou a přitisknout jí prst na rty, abych ji umlčel.</p> <p>„Slyšela jsem, že odjíždíš, Laniku. Vezmi mě s sebou.“</p> <p>Obrátil jsem se k ní zády a šel jsem ke koním, kteří stáli u tesaře, opatřeni novými podkovami. Dřevěné podkovy jim při chůzi tiše klapaly o kamennou podlahu. Přehodil jsem ranec přes Himmlerův hřbet a pro sebe jsem osedlal hřebce Hitlera.</p> <p>„Vezmi mě s sebou,“ žadonila Saranna. Otočil jsem se k ní. I kdybych mohl promluvit, co bych jí asi řekl? Proto jsem neřekl nic, jenom jsem ji políbil, a pak, jelikož jsem potřeboval odjet v tichosti a nemohl jsem doufat, že ji přesvědčím, aby mne nechala odejet samotného, zasadil jsem jí rukojetí dýky prudkou ránu do týla a Saranna se pozvolna svezla do sena a slámy na podlaze stáje. Kdyby nepatřila k Muellerům, mohla být rána smrtelná. Takto jsem mohl mluvit o štěstí, pokud zůstane v bezvědomí pět minut.</p> <p>Koně byli zticha, když jsem je vyváděl ze stáje, a než jsem se s nimi dostal k bráně, k žádnému dalšímu incidentu nedošlo. Když jsem míjel stráže, schoval jsem ránu na krku pod vysoký límec pláště. Tak trochu jsem čekal, že mě zastaví, ale nic se nestalo. Nešlo mi do hlavy, proč Dintovi tolik záleží na tom, jestli jsem mrtvý nebo jestli jsem z Muelleru pryč. Tak či tak tam nebudu, abych proti němu mohl intrikovat. Věděl jsem, že kdybych se někdy chtěl vrátit, čekala by mne za každým rohem stovka najatých vrahů. Proč se obtěžoval s tím, že se mne snažil zabít?</p> <p>Vyšvihl jsem se na Hitlera a Himmlera jsem v kalném světle Vzdoru, rychlého měsíce, vedl po jeho boku. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Jedině Dinte mohl pokus o moje zabití tak hrozně zpackat. Ale v měsíčním svitu jsem na Dinta brzy zapomněl. Zůstala pouze vzpomínka na Sarannu, bledou ztrátou krve, zmučenou žalem, jak leží na podlaze stáje. Pustil jsem otěže a zajel jsem rukama pod blůzu, abych si sáhl na prsa a tak si připomněl její.</p> <p>Potom se nad východní obzor vyhoupla Svoboda, pomalý měsíc, a zaplavila krajinu jasným světlem. Znovu jsem uchopil otěže a popohnal koně, aby mne svítání zastihlo co nejdál od hradu.</p> <p>Nkumaj. Co tam asi najdu? A stál jsem o to vůbec?</p> <p>Byl jsem však poslušný syn Ensela Muellera. Půjdu tam a budu se dívat kolem sebe, aby Mueller mohl, když bude mít štěstí, zvítězit.</p> <p>Viděl jsem, jak se v hradu za mnou rozsvěcují světla; po hradbách se míhaly pochodně. Už zjistili, že jsem pryč. Nemohl jsem spoléhat na to, že Dinte má dost rozumu, aby alespoň teď pochopil, že mým zabitím nic nezíská. Zaryl jsem se patami Hitlerovi do slabin a kůň přešel do cvalu. Jednou rukou jsem svíral otěže a druhou jsem se snažil zmírnit bolest, která mi s každým prudkým došlápnutím drásala hruď, dokud jsem si neuvědomil, že v prsou žádnou bolest necítím. Ani v ráně na krku. Ta bolest měla sídlo hlouběji v mé hrudi a vzadu v hrdle. Se slzami v očích jsem prchal na východ – nikoli směrem k silnici, jak vzhledem ke znalosti mého cíle určitě očekávali, nikoli do náruče okolních nepřátel, kteří by pod svá křídla rádi vzali nástroj, jenž by se jim v boji proti rozpínavosti Muelleru mohl hodit. Jel jsem východním směrem, k hvozdu Ku Kuej, kam nikdo nechodil, a proto nikoho nenapadne mne tam hledat.<strong>2 ALLISON</strong></p> <p>Obdělávanou nížinu vystřídaly nehluboké kaňony a travnaté náhorní plošiny a ovcí začalo být víc než lidí. Svoboda stále visela nízko nad západním obzorem, ale slunce již na své dopolední pouti postoupilo daleko. Bylo mi horko.</p> <p>Zároveň jsem byl v pasti. Sice jsem přímo neviděl nikoho, kdo by mi byl v patách, ale věděl jsem, kde moji pronásledovatelé jsou, pokud vůbec nějací jsou (a musel jsem předpokládat, že ano): na jihovýchodě hlídají hranici s Wongem a na sever ode mne střeží dlouhou, nepřátelskou hranici s Epsonem. Pouze na východě stráže chyběly, protože tam byly zbytečné.</p> <p>I když se z náhorních plošin staly skalní stěny a horské hřebeny, dál jsem pozorně sledoval stezku na východ. Tyto stezky vyšlapaly svými kopýtky statisíce ovcí. Držet se té, po níž jsem jel, nebylo nic těžkého. Jen tu a tam se stezka zužovala mezi skalní stěnu tyčící se nalevo a sráz padající napravo do hlubiny. V takových místech jsem sesedal a Hitlera jsem vedl. Himmler šel poslušně za námi.</p> <p>V poledne jsem dorazil ke stavení.</p> <p>Přede dveřmi stála žena s oštěpem opatřeným kamenným hrotem. Byla ve středních letech; prsa svěšená, ale dosud plná, vystouplé břicho, široké boky. V očích se jí blýskalo.</p> <p>„Slez z toho koně a táhni pryč od mýho domu, lůzo vetřelecká,“ vykřikla.</p> <p>Sesedl jsem, přestože jsem v jejím chabém oštěpu necítil hrozbu. Doufal jsem, že ji dokážu přesvědčit, aby mne nechala odpočinout si. Nohy a záda jsem měl rozbolavělé jízdou.</p> <p>„Dobrá ženo, ode mne se nemusíš ničeho obávat,“ řekl jsem co nejpříjemnějším, nejmírnějším hlasem.</p> <p>Dál mi mířila oštěpem na prsa. „Půlku lidí tady ve Vysokých horách v poslední době okradli. A teď, z ničeho nic, všichni vojáci zvedli prdel a odtáhli na sever nebo na jih, honit královskýho syna. Jak mám poznat, že nemáš zbraň a nechceš mě okrást?“</p> <p>Shodil jsem ze sebe plášť a rozpažil jsem. Z jizvy na krku už zůstala jenom bílá čárka, která do poledne zmizí úplně. Jak jsem rozpřáhl ruce, zvedla se mi pod blůzou ňadra. Vytřeštila na mě oči.</p> <p>„Mám všechno, co potřebuju,“ řekl jsem, „kromě postele, kde bych si odpočinula, a pořádného oblečení. Pomůžeš mi?“</p> <p>Uhnula hrotem oštěpu a přistoupila blíž. Znenadání vymrštila ruku a stiskla mi ňadro. Vykřikl jsem překvapením a bolestí.</p> <p>Začala se smát. „Proč jsi v přestrojení, když chodíš ke slušným lidem? Pojď dál, paní, mám kde tě uložit, jestli chceš.“</p> <p>Chtěl jsem. Tuto ženu to sice ošálilo a pomohlo mi to najít lůžko, ale přesto jsem se za svoji proměnu dosud hluboce styděl. Byl jsem vlk, kterého berou do domu, protože ho mají za přátelského psa.</p> <p>Dům byl uvnitř větší, než se při pohledu zvenčí zdálo. Až pak jsem pochopil, že je vestavěný do jeskyně. Přejel jsem rukou po skále.</p> <p>„Jeskyně, to je věc, paní. Přes léto drží chládek, v zimě chrání před větrem.“</p> <p>„To věřím,“ přisvědčil jsem. Záměrně jsem hlas ještě víc změkčil a posadil výš. „Proč honí královského syna?“</p> <p>„Nejspíš proved ňákou hroznou věc. Časně ráno se cosi rozkřiklo a vojáci z kraje zmizeli jak pára nad hrncem.“</p> <p>Udivilo mne, že otec nechal Dinta, aby mne pronásledoval tak dlouho a tak otevřeně, aby vyšlo najevo, že štvanec je králův syn. „A to se nebojí, že by králův syn mohl jít tudy?“</p> <p>Zaletěla ke mně pohledem. V první chvíli mne napadlo, že uhodla, kdo jsem, ale potom řekla: „Myslela jsem, že si ze mě děláš legraci. Copak nevíš, že o dvě míle dál začíná Ku Kuejský hvozd?“</p> <p>Tak blízko. Předstíral jsem nevědomost. „A co to znamená?“</p> <p>Zavrtěla hlavou. „Říká se, že ten, kdo do toho hvozdu vkročí, živej nevyjde ven.“</p> <p>„Hádám, že nevyjde ani jako mrtvý.“</p> <p>„Nevyjde vůbec, paní. Dej si trochu polívky, smrdí sice jak ovčí bobky, ale je to pravý skopový, z ovce před tejdnem zabitý. Od tý doby to stojí na plotně.“</p> <p>Polévka byla dobrá a silná. Pravdou bylo, že páchla jak ovčí bobky. Po několika soustech na mne dolehla ospalost. Zvedl jsem se od stolu a odebral jsem se na lůžko v koutě, které mi ukázala.</p> <p>Když jsem se probudil, byla už tma. V krbu praskal ohýnek. Viděl jsem, že žena chodí po místnosti sem a tam. Pobrukovala si jakýsi popěvek, jehož melodie byla stejně jednotvárná a krásná jako zvuk moře.</p> <p>„Má to slova?“ zeptal jsem se. Neslyšela mne a já zase usnul. Když jsem se znovu probudil, měl jsem před obličejem svíčku a žena si mne pozorně prohlížela. Když jsem otevřel oči, couvla a asi se trochu zastyděla. Dotek chladného nočního vzduchu mi prozradil, že mám rozepnutou halenu a obnažená prsa. Zakryl jsem se.</p> <p>„Nezlob se, paní,“ řekla žena, „ale přišel sem ňákej voják, že hledá šestnáctiletýho mladíka, ňákýho Lanika. Řekla sem mu, že tudy nikdo takovej nešel a že tady bydlím jenom já a moje dcerka. No a když máš vlasy tak nakrátko, paní, musela jsem mu ukázat důkaz, že si děvče, ne? Tak sem ti rozepnula blůzu.“</p> <p>Pomalu jsem přikývl.</p> <p>„Říkala sem si, že asi nechceš, aby ten voják věděl, kdo jsi, paní. A ještě něco. Musela sem pustit tvý koně.“</p> <p>Rychle jsem se posadil. „Moje koně? Kde jsou?“</p> <p>„Ten voják je našel na cestě daleko odtud, bez věcí. Tvoje věci sem schovala pod svou postel.“</p> <p>„Proč jsi to udělala? Jak teď pojedu dál?“ Cítil jsem se zrazený, i když jsem tušil, že mi zachránila život.</p> <p>„Copak nemáš nohy? Navíc si myslím, že tam, kam chceš jít, by se koně stejně daleko nedostali.“</p> <p>„A kam podle tebe chci jít?“</p> <p>Usmála se. „Máš moc hezkou tvářičku, paní. Dost hezkou, aby ji mohl nosit chlapec i děvče, mladou a čistou jako královský dítě. Šťastná žena, co má takovou dceru, šťastný muž, co má takového syna.“</p> <p>Neřekl jsem na to nic.</p> <p>„Myslím, že nemáš kam jinam jít, než do Ku Kuejského hvozdu,“ řekla.</p> <p>Rozesmál jsem se. „Takže se může stát, že do něj vstoupím a nikdy nevyjdu ven?“</p> <p>„To povídáme lidem z nížin a z cizích krajů,“ přiznala žena s úsměvem. „Ale sami dobře víme, že člověk může jít několik mil dovnitř, sbírat kořínky a jiný plody a bezpečně vyjít ven. Pravda je, že se tam dějí divný věci, a kdo má dost rozumu, zůstane na kraji.“</p> <p>To už jsem procitl úplně. „Jak jsi mě poznala?“</p> <p>„Majestát je v každým tvým pohybu, v každým slově, co řekneš, chlapče. Nebo děvče. Co vlastně seš? Mně je to fuk. Vím jenom tolik, že ty lidi z nížin, co si myslej, že sou bozi a vládnou všem Muellerským, v lásce nemám. Jestli prcháš před králem, dám ti svý požehnání a pomocnou ruku.“</p> <p>Netušil jsem, že by se v Muelleru mohl najít někdo, kdo na otce takto pohlíží. Momentálně mi to pomohlo, ale nevím, jak bych se na její postoj díval, kdybych byl stále následníkem trůnu.</p> <p>„Sbalila sem ti ranec, kterej snadno uneseš,“ řekla. „Máš v něm vodu i jídlo, jestli máš rád studený skopový.“</p> <p>Měl jsem je raději než hlad.</p> <p>„V lese nejez bílý bobule z keřů podobnejch dubu, jinak je do minuty po tobě. A plodů, který maj vrásčitý boule, se ani nedotýkej. Dávej si pozor, abys nešlápl na žlutou prašivku, ještě roky by se ti dělaly vředy.“</p> <p>„Ještě pořád nevím, jestli do toho lesa půjdu.“</p> <p>„A kam jinam, když ne do lesa?“</p> <p>Vstal jsem a vykročil jsem ke dveřím. Slabě svítící Vzdor stál vysoko na obloze, tvář zahalenou mraky. Svoboda ještě nevyšla. „Kdy se musím vydat na cestu?“</p> <p>„Hned, jak vyjde Svoboda,“ řekla. „Odvedu tě pěšky na okraj hvozdu, kde zůstaneš, dokud nezačne svítat. Pak se zvedneš a půjdeš dál. Drž se východního směru, ale uhýbej asi tak o třetinku na jih, dokud nedojdeš k jezeru. Odtamtud prej vede cesta do bezpečí na jih, do Jonesu. Nechoď po žádnejch stezkách. Nevšímej si mužskejch ani ženskejch postav, který uvidíš. A nedbej, jestli je den nebo noc.“</p> <p>Vytáhla z velkého kufru ženské šaty a podala mi je. Sice dost ošumělé a staré, ale prosté a cudné.</p> <p>„Moje,“ řekla, „i když se mi nechce věřit, že sem do nich tu svou starou mrtvolu, za poslední roky obalenou tukem, vůbec někdy nasoukala.“ Zasmála se a přibalila mi je do rance.</p> <p>Když se pak nad obzor vyhoupla Svoboda, vystrčila mne ze dveří a vedla mne nepříliš často používanou stezkou, která od jejího domu mířila přímo na východ. Cestou neustále mlela pusou.</p> <p>„Na co ty vojáci sou, to by mě vážně zajímalo. Zablejskaj kouskem tvrdýho kovu, vomočej ho v něčej krvi a co? Změní se tím svět? Lítaj dneska lidi do vesmíru? Vosvobodilo nás tady na Zradě všecko to krveprolití? Já myslím, že sme jak psi, kerý se rvou a zabíjej kůlivá kosti. A co dostane ten, kdo vyhraje? Jen tu kost. A pak už vůbec nic. Jen tu jednu kost.“</p> <p>Pak ze tmy se svistem přilétl šíp a probodl jí hrdlo. Padla přede mnou na zem mrtvá.</p> <p>Do měsíčního svitu vyšli dva vojáci s připravenými šípy. Ve chvíli, kdy jeden vystřelil, jsem se shýbl. Netrefil. Druhý mne zasáhl do ramene.</p> <p>Ale tou dobou už můj ranec ležel na zemi a dýka se nořila prvnímu muži do srdce. Druhého jsem srazil k zemi vzápětí. Existují způsoby boje, které se obyčejní vojáci neučí.</p> <p>Když jsem je oba znehybněl, odřezal jsem jim hlavy, aby se nemohli regenerovat a prozradit, co vědí. Vzal jsem si ten lepší z jejich luků a všechny šípy se skleněnými hroty, pak jsem se vrátil k místu, kde zůstala ležet ta žena. Vytáhl jsem jí z krku šíp, ale viděl jsem, že rána se vůbec nehojí. Zřejmě patřila k jedné z nejstarších větví rodiny, neschopné udržet krok s genetickým vývojem, jehož vrcholem byli dokonale se regenerující příslušníci královské rodiny a královští vojáci.</p> <p>A genetické zrůdy jako ti lidé v kotcích. Jako já.</p> <p>Oplakal jsem ji, nechal jsem krev z rány na ruce, aby jí stékala na tvář. Potom jsem jí do ruky vtiskl šíp, který mne zasáhl do ramene, aby jí dodal sílu do dalšího světa, přestože upřímně pochybuju, že něco takového je.</p> <p>Popruhy mi rozdíraly poraněné rameno. Pálilo to jako čert, ale byl jsem vycvičený bolest vydržet a navíc jsem věděl, že se to zanedlouho zahojí, stejně jako rána na ruce. Šel jsem stezkou na východ a zanedlouho jsem dorazil do stínu černých stromů Ku Kuejského hvozdu.</p> <p>Les přišel náhle jako bouře. Z jasného svitu Svobody jsem se ocitl v naprosté tmě. Stromy působily i na okraji věkovitým dojmem, jako by před pěti sty lety (nebo pěti tisíci, tak byly stromy mohutné) nějaký mistr zahradník vysadil sad přesně tak, s rovnými, jasnými okraji podél majetkové hranice.</p> <p>Avšak hvozd už takto vypadal před třemi tisíci lety, když lodě Republiky (lživý název hanebné diktatury poddanských tříd, pravily dějepisné knihy) nabraly hlavní vzbouřence i s rodinami a vysadily je na neobydlenou planetu zvanou Zrada, kde měly zůstat ve vyhnanství, dokud si nepostaví lodě, aby se odtamtud dostaly. Lodě, říkali se smíchem, protože nejpevnějším zpracovatelným kovem na planetě bylo stříbro.</p> <p>Kovy jsme mohli pouze kupovat, a to výměnou za něco, co chtěli oni. Století za stoletím vkládala každá z rodin něco do zářící krychle svého ambasadora; století za stoletím si to ambasador bral – a vracel. Dokud jsme náhodou neobjevili, jak využít muka radikálních regenerátů.</p> <p>Ale některé rodiny se závodu o obchodování s našimi vězniteli neúčastnily. Schwartzové zůstávali skryti ve své poušti, kam nikdo nechodil; Ku Kuejové žili někde v hloubi svého temného hvozdu, který neopouštěli a nebyli v něm obtěžováni nikým zvenčí, neboť všichni se nejneproniknutelnějšího pralesa na planetě báli. Okraj lesa od nepaměti tvořil východní hranici Muelleru. Byl to jediný směr, který se můj otec a jeho otec nikdy nepokusili dobývat.</p> <p>V lese byla zima a ticho. Ani ptáky nebylo slyšet. Ani hmyz, přestože na otevřených křovinách bylo květů dost. Pak vyšlo slunce. Vstal jsem i já a vykročil jsem mezi stromy, na východ, ale třetinovým dílem na jih.</p> <p>Zpočátku vanul ranní vítr, ale pak se utišil a listy stromů visely v naprostém bezvětří. Ptáci byli vzácní, a když už jsem nějakého zahlédl, vypadalo to, jako by vysoko ve větvích spal, bez nejmenšího pohybu. Pod nohama nepobíhali žádní drobní tvorové. Napadlo mne, jestli právě to není tajemství Ku Kueje – že tady kromě rostlin nic nežije.</p> <p>Sluce jsem neviděl, a tak jsem směr svého postupu určoval podle stromů, které rostly v zástupu, a čas od času jsem jej upravoval. Na východ a třetinovým dílem na jih, opakoval jsem si zas a znovu, a snažil jsem se neslyšet v tom hlas té ženy – proč jsem pro ni truchlil, když jsem ji neznal?</p> <p>Zdálo se mi, že jdu hodiny, a přitom podle neurčitého směru, odkud přicházelo nejjasnější světlo a kde jsem proto tušil slunce, bylo teprve dopoledne. Nalevo i napravo se rozbíhaly stezky, ale znovu jsem si z paměti připomínal ženinu radu: „Nechoď po žádných stezkách.“</p> <p>Dostal jsem hlad, a tak jsem se pustil do skopového. Našel jsem nějaké lesní plody a snědl jsem je; bílé nebyly.</p> <p>Nakonec jsem měl nohy tak utrmácené, že jsem nedokázal dát jednu před druhou, a přitom byl stále bílý den. Nechápal jsem, jak mohu být tak vyčerpaný. Při výcviku jsem dost často musel pochodovat od východu do západu slunce a zvykl jsem si natolik, že jsem téměř necítil únavu. Že by v lesním vzduchu bylo něco, nějaká omamná látka, která mne oslabila? Nebo mi hojení ran z poslední doby ubralo více sil, než jsem čekal?</p> <p>Nevěděl jsem. Položil jsem ranec ke stromu a usnul jsem. Spal jsem bez probuzení, dlouho a tvrdě.</p> <p>Tak dlouho, že když jsem se probudil, byl už nový den. Vstal jsem a šel dál.</p> <p>Další den chůze, a znovu na mne přišla únava, když bylo slunce ještě vysoko. Tentokrát jsem se přinutil pokračovat, jít dál a dál, dokud se ze mne nestal stroj. Byl jsem dost pozorný, abych se dokázal vyhýbat kořenům, jež mne chytaly za nohy, prodírat se houštinami, přelézat balvany, opatrně klouzat po svazích úžlabin a strží a pak se po druhé straně drápat vzhůru, ale byl jsem natolik otupělý úsilím vynakládaným na to, abych zůstal vzhůru, že jsem ve skutečnosti nic z toho nevnímal; každou překážku jsem zapomněl, jakmile mi zmizela z očí. Cítil jsem se, jako bych měl v nohách několik dní, a slunce přesto stálo vysoko.</p> <p>Nejdřív mne vyděsilo, jak krátká doba stačí, abych se vyčerpal. Bál jsem se, že mezi symptomy, jimiž se projevuje radikální regenerativnost, je i jakási celková dystrofie – ale pak jsem to zavrhl, protože jsem přece znovu a znovu nacházel sílu jít dál, ne? Neslábl jsem, protože nějaký kus cesty za mnou zůstával. Možná radikály postihovaly nenadálé záchvaty téměř neovladatelné ospalosti. Jenže já jsem to pod kontrolou měl, ne? A radikálové v kotcích se sice pod tíhou zoufalství pohybovali malátně, ale nezdálo se, že by spali častěji než ostatní, alespoň se o tom nikdy nemluvilo.</p> <p>Potom mne napadlo něco, co mi dodalo slabou útěchu – že by podivné věci, které se se mnou dějí, nemusely vycházet ze stavu mého těla, ale mohl by za nimi stát záhadný Ku Kuejský hvozd. Co když lesy vylučovaly nějakou chemickou látku, která působila únavu? Nebo možná jen iluzi únavy. Co když byl vzduch nasycen celým komplexem oslabujících látek, které vyvolávaly halucinace, křivily mé vnímání času, probouzely ve mně stejně zoufalou touhu po spánku, s jakou touží po vodě člověk, jenž tři dny nepil.</p> <p>To by vysvětlovalo, proč se Ku Kuej stal tak obávaným a nenáviděným místem. Co když člověk, který sem zabloudil, vnímal čas natolik pokřiveně, aby si po pouhých několika minutách myslel, že ušel několik mil? Zmožený únavou, mohl by čtyřiadvacet hodin prospat, pak znovu vstát, ujít několik dalších metrů a padnout k zemi přesvědčen, že má za sebou celodenní námahu. V poměrně krátkém čase by kumulativní působení všech těchto chemických látek mohlo mít smrtelné následky – buď přímo, že by se dotyčný otrávil, nebo nepřímo, kdyby spal tak dlouho, až by zemřel na dehydrataci organismu.</p> <p>Nebylo divu, že tady žilo tak málo divokých zvířat. Někteří ptáci se možná na jedovatý vzduch aklimatizovali, některé druhy hmyzu mohly mít tak malý mozek, že to na ně nepůsobilo. Vysvětlovalo by to, proč se o rodině Ku Kuejů nic nevědělo prakticky od okamžiku, kdy před třemi tisíci lety do tohoto lesa vstoupila.</p> <p>Teď jsem tady byl já, uvězněn týmiž přirozenými lesními pastmi, se stejně nicotnou šancí najít cestu ke svobodě. Tak nakonec jsem byl přece jen odsouzen k smrti, ne jenom k vyhnanství. Mé tkáně vstřebají bakterie a drobný hmyz žijící v lesní půdě; mé kosti zbělají a po několika desetiletích se rozpadnou. Tak se stanu součástí planety, které jsme dali jméno Zrada, a obohatím ji jediným kovem, jehož se tato půda kdy naděje, kovem lidské duše. Byla ta moje z měkkého, poddajného prvku? Nebo se stanu pevným místem lesní půdy, místem, odkud si kořeny stromů vysají kov, který jejich mohutným kmenům propůjčí sílu?</p> <p>Takové byly myšlenky, jimiž jsem se ve snaze zůstat vzhůru obíral. V jednu chvíli jsem měl dokonce za chůze sny. Zdálo se mi, že jsem jedním z tisíce stromů, které pochodují do boje s nebezpečnými černými bojovníky z Nkumaje. A moje šílenství dostoupilo do takové míry, že jsem se viděl, jak mávám obrovskými větvemi, kterými srážím k zemi šermíře z Muelleru a svými nepřemožitelnými kořeny je rozemílám na prach.</p> <p>Znovu jsem přišel k sobě a střízlivěji – byť možná neméně šíleně – jsem se zamyslel nad tím, co by z existence tohoto jedovatého lesa mohlo vyplývat. Uvědomil jsem si, že za tři tisíce let života na této planetě jsme v Muelleru nemysleli na nic jiného než na to, jak se dostat pryč, jak získat tak obrovské množství železa, abychom jednou mohli postavit kosmickou loď a odletět. Jiné rodiny se snažily svého ambasadora všemožně přesvědčit, že vzpurnosti svých předků litují a chtěly by se z vyhnanství vrátit – koneckonců, opakovaly v oficiálních žádostech tisíckrát jinak, nejsme nikdo jiný než osmdesátí pravnuci těch, kteří vaši krásnou Republiku kdysi ohrožovali. Ale všechny tyto lichotivé dopisy se vracely rozcupované na kousky. Ten, kdo byl na druhém konci ambasadorů a ovládal je, se ani za tři tisíce let nenaučil odpouštět. Přivedlo mne to k úvahám, jestli zločiny, které naši předkové spáchali, nebyly ve skutečnosti mnohem strašnější, než přiznávali. Ostatně, jediné historické knihy, které jsme měli, uváděly jejich verzi událostí, a v jejich podání jsme byli naprosto nevinní. Ale nejsou snad všichni zrůdní zločinci ve vlastních očích nevinní? Nezaslouží si všechny jejich oběti tak či onak zemřít, přinejmenším v jejich představivosti?</p> <p>Proč jsme vlastně tolik let obraceli pohledy k nebesům, doufali, že se z planety dostaneme, a proto jsme se téměř nic nedozvěděli o tajemstvích, jež skrývá? Před naším příchodem jí bylo věnováno jen tolik pozornosti, že byly zjištěny dvě věci. Jednak to, že je obyvatelná – že je Zrada sice malá, ale je dostatečně hmotná, aby nás udržovala přibližně ve třetinové gravitaci ve srovnání s planetou, na níž se lidé vyvinuli, takže budeme silní a budeme moci běhat plavnými skoky po prériích a mezi stromy; a pak, základní chemická stavba zdejšího života je natolik blízká naší, že sice nemůžeme požívat místní živočichy, ale my i naše zvířata můžeme v dostatečné míře jíst zdejší rostliny, aby poslat nás sem bylo skutečně vyhnanství a ne rozsudek smrti. A jednak to, že se tak málo kovů nachází blízko pod povrchem, že je nestojí za to dobývat. Byla to bezcenná planeta. Planeta neobsahující materiál, který bychom mohli použít, abychom si postavili žebřík ke hvězdám.</p> <p>Ale byla skutečně bezcenná jen proto, že nám nemohla umožnit stavět kosmické lodě? Tato planeta byla jednou z mála, na nichž vznikl život. Pochopili jsme, proč tady život vůbec vznikl? Opravdu nám stačilo vědět, že můžeme jíst rostlinstvo? Nezajímalo nás, v čem se místní život liší od chemie našich těl? O sobě jsme se dozvěděli dost, abychom dokázali stvořit zrůdy, jako jsem já, ale o tomto světě jsme se nedozvěděli dost, abychom mohli s dobrým pocitem říct, že jsme tady žili. A přesto se na východní hranici Muelleru nacházelo místo, kde se o nás obyčejné stromy dozvěděly tolik, aby ve svém stínu nechaly osamělého poutníka zemřít sněním.</p> <p>Všechny tyto myšlenky vedly k jedinému závěru: jistotě mé smrti. Přesto ve mně probouzely zvláštní vzrušení, touhu žít dost dlouho, abych o tomto světě zjistil víc. Došel jsem k velkému poznání. Ke svobodě vedla i jiná cesta než železo od ambasadorů. Vždyť jsme dostali celou planetu, ne? Nemohli bychom najít svobodu, kdybychom přestali útočit vzhůru na vězeňskou zeď gravitace, kdybychom se raději obrátili dolů a zjistili, co máme pod nohama, rozhlédli se po původním životě kolem nás a poučili se z něho?</p> <p>Právě toto vzrušení mne pohánělo dál. Dokonce jsem chvíli uvažoval o tom, jestli na mne třeba těsně před smrtí rostliny nepromluví. Pochopitelně jsem to nemyslel tak, že v sobě znenadání najdou hlas, ale tak, že ve mně jejich toxiny vyvolají nějakou názornou vidinu, která mi vyjeví, co vše si pro nás, vetřelce a cizince, tento svět přichystal. Chytal jsem se kmenů, ztrácel rovnováhu a klopýtal lesem, a přitom jsem v duchu žádal stromy, aby na mne promluvily. Zabijte mne, jestli musíte, ale nenechte mne zemřít, aniž bych poznal svého přemožitele.</p> <p>Skončilo to tak, že mi nohy vypověděly poslušnost a podlomily se mi. A to bylo teprve krátce po poledni, jestli jsem polohu slunce odhadoval správně. Jak jsem lehce zavrávoral a padl na kolena, zahlédl jsem pod sebou jasně modré mihotání; konečně jsem dorazil k jezeru.</p> <p>Nebylo tak široké, že bych nedohlédl na opačný břeh, vzdálený a zamlžený oparem, jenž viditelně stoupal z hladiny, ale bylo dost dlouhé, abych severním ani jižním směrem nedohlédl na konec. Slunce se na hladině oslnivě třpytilo. Skutečně, muselo být kolem druhé hodiny odpolední.</p> <p>Lehl jsem si na břeh a usnul jsem. Když jsem se další den probudil, vypadalo to, že se tak stalo ve stejnou dobu, kdy jsem šel včera spát.</p> <p>Propadal jsem zoufalství, ale zároveň jsem doufal. Jisté bylo, že jsem spal. Svaly mne bolely, nohy jsem měl jako z gumy, ale mohl jsem se znovu hýbat, měl jsem v sobě novou energii, což znamenalo, že jsem možná neměl tolik odpočinku, kolik bych potřeboval, ale odpočinul jsem si alespoň tak, abych mohl jít dál. Co bylo nejdůležitější, byl jsem vzhůru. Jedy obsažené ve vzduchu mne neodsoudily k tomu, abych tu ve spánku zemřel.</p> <p>Možná mne zachránilo, že jsem se vysvobodil ze zajetí stromů a zhroutil se tady, kde možná otevřená vodní hladina vzduch pročišťovala. Cítil jsem jako malé vítězství, že jsem došel až sem. Vybavil jsem si mapu Zrady, kterou jsem nosil v hlavě – jednu z věcí, jež jsem si zapamatoval ze školy, mapu planety pocházející z prvního mapování z oběžné dráhy, prováděného ve stejné době, kdy sem dorazili naši předkové. Další jezera se táhla na východ odtud. Pokud toto bylo nejjihozápadnější z nich, dovedl by mě východní směr k největšímu jezeru. Kdybych je obešel z jihu a vydal se kolem velké řeky k nejvýchodnějšímu jezeru, asi bych se ocitl na dosah allisonských hranic.</p> <p>Věděl jsem, že jižní konec jezera je místem, odkud bych měl podle ženiny rady zamířit na jih. Jenže Jones byl příliš ve stínu Muelleru; Dinte tam mohl mít zvědy a otec je tam měl zcela určitě. A nedalo se vyloučit, že otec se rozmyslel a usoudil, že je v zájmu Muelleru, abych zemřel.</p> <p>Když jsem se přesvědčil, že si s nástrahami Ku Kueje dokážu poradit, jevilo se jako nejslibnější jít na východ a probojovat se do Allisonu, jediné rodiny na západ od Nkumaje. Tam bych mohl splnit úkol, který mi otec dal, a tím, že dokážu svoji oddanost, bych si třeba zasloužil právo vrátit se domů nebo alespoň žít beze strachu, že nějaký muellerský agent přijde zlikvidovat hrozbu trůnu.</p> <p>Šel jsem na východ, ke Nkumaji, za vycházejícím sluncem – tedy tam, kde vycházelo v předchozích dnech, dokud se ještě pohybovalo po obloze. Cesta se v ničem nezměnila. Stejný zmatek, stejné vyčerpání. To, co jsem každým pochodem urazil, mně podle mapy, kterou jsem nosil v hlavě, mělo zabrat celé dva dny ostré chůze a ne několik hodin, jak se zdálo podle slunce. Vymyslel jsem desítky nových vysvětlení nebo dodatků ke starým. Když mě unavilo snažit se pochopit, co se kolem mne děje, nechal jsem se táhnout dál vysněnými vidinami Saranny. Vzpomínal jsem, jak mi zůstala šíleně věrná, přestože padly veškeré naděje, že bychom mohli být nadále spolu. Abych bez vodní plochy, která by rozředila jedovatý vzduch, dokázal překonat poslední úsek lesa, pomáhal jsem si nakonec jediným – myšlenkami na vraždu. Snil jsem, jak zabíjím Dinta, a když jsem se pak za takové myšlenky vůči vlastnímu bratrovi zastyděl, snil jsem, jak zabíjím Ropuchu. Představoval jsem si, že by jí stačilo způsobit smrtelné zranění a přišla by o svou magickou moc. Pak by se ukázalo, že je to obrovský, svíjející se slimák, který se plazí po kamenných podlahách hradu a zanechává za sebou lesknoucí se stopu hustého hnisu a jíchy.</p> <p>Ranec jsem měl už dávno prázdný, a tak jsem jedl všechny plody, které jsem v lese našel. Moje tělo, vždycky svalnaté, bylo teď vyzáblé, a moje ženská ňadra, po vydatné muellerské stravě velká a měkká, teď byla malá, napjatá a tvrdá, stejně jako ostatní části těla. Nevím proč, ale lépe jsem je snášel, když jsem věděl, že podléhají stejným tlakům jako zbytek mého těla. Byla mou součástí. Když se objevila, byla něčím nevítaným, ale teď už mi nepřipadalo nijak zvláštní, že je mám.</p> <p>A nakonec jsem narazil na štíhlé, šedokoré střapatce, podle nichž jsem poznal, že jsem blízko míst, kde</p> <p>¼<emphasis>jitro a světlo hrají si v listoví bělavých stromů Allisonu.</emphasis></p> <p>Jakmile se změnil charakter lesa, prakticky ihned na mne jedy přestaly působit. Unavený jsem byl stále – unavený, jak by měl být člověk, který urazil tisíc kilometrů, vzdálenost, jež by vojákovi v otevřené krajině při svižném tempu zabrala dvacet dní, za pouhý tucet dlouhých, strašlivých pochodů. Pochopil jsem, že i když s putováním slunce po obloze nebylo něco v pořádku, určitě jsem urazil předpokládanou vzdálenost – že moje úsilí bylo skutečně tak extrémní, jak se mně zdálo. Kdybych se někdy dožil návratu do Muelleru a kdybych se pro tamější obyvatele nějakým způsobem opět stal lidskou bytostí, zpívali by o mně píseň, v níž by zcela jistě nechyběla tato úžasná cesta jedovatým Ku Kuejským hvozdem, při níž jsem za dobu, která podle slunce netrvala déle než několik dnů, urazil za tucet pochodů tolik, kolik by dobře zásobený muž v otevřené krajině ušel za dvacet dní a na kolik by vojsko potřebovalo ještě dvakrát déle. Jestli o mně jednou budou zpívat oslavnou píseň, tato cesta bude její poslání. Alespoň jsem si to tenkrát myslel, protože jsem tak málo věděl.</p> <p>Šílenou cestu jsem měl každopádně za sebou. Slunce se pohybovalo po obloze normálním tempem, a mně se konečně podařilo udržet se na nohách až do setmění.</p> <p>Ráno jsem narazil na cestu. Vrátil jsem se mezi stromy a převlékl se do dívčích šatů, které jsem dostal od ženy z Vysokých hor. Spočítal jsem své jmění: dvaadvacet zlatých kroužků, osm platinových a pro případ největší nouze dva železné. V ranci dýka.</p> <p>Váhal jsem, co dělat dál. Podle posledních zpráv, které došly do Muelleru, zaútočil na Allison Nkumaj. Zvítězili? Nebo dosud zuřila válka?</p> <p>Vyšel jsem na cestu a vydal se východním směrem.</p> <p>„Haló, paničko,“ ozval se za mnou vlídný, ale pronikavý hlas. Otočil jsem se a spatřil jsem dva muže. Byli o něco větší než já – já jsem dosud nedorostl do výšky dospělého muže, i když mi do ní od patnácti let mnoho nechybělo. Měli divoké vzezření, ale jejich oděv vypadal jako pozůstatky uniformy.</p> <p>„Vida, allisonští vojáci,“ řekl jsem. Snažil jsem se, aby to znělo, jako bych je viděl rád.</p> <p>Ten, který měl ovázanou hlavu, s kyselým úsměvem odvětil: „Jestli vůbec nějakej Allison je, když si tady inkousťáci dělaj, co chtěj.“</p> <p>Takže Nkumajové zvítězili nebo vítězili.</p> <p>Ten menší, který nemohl odtrhnout oči od mého poprsí, se připojil nakřaplým hlasem, jako by ho málo používal. „Přidáš se ke dvěma starým vojákům?“</p> <p>Usmál jsem se. Chyba. Než pochopili, že umím zacházet s dýkou a nemám chuť si hrát, měli mne svlečeného do půl těla. Ten menší utekl, ale podle toho, jak mu krvácela noha, se nemohl dostat daleko. Ten vysoký ležel na zádech uprostřed cesty a oči měl v sloup, jako by chtěl říct: „A po všem, co jsem zažil, musím umřít zrovna takhle.“ Zatlačil jsem mu víčka.</p> <p>Ale pomohli mi dostat se do prvního města.</p> <p>„Při podvazku mámy Opičáka Ondry, paničko, vždyť vy vypadáte jak polomrtvá.“</p> <p>„To ne,“ řekl jsem muži před hostincem. „Spíš poloznásilněná.“</p> <p>Zabalil mi ramena do deky. Když mne pak vedl do patra, uchechtl se. „Polomrtvá bejt můžete, ale při znásilnění je to buď ryc, nebo nic.“</p> <p>„Zkuste to chvíli povídat mým modřinám,“ odvětil jsem. Pokoj, do něhož mne zavedl, byl malý a skromný, ale pochyboval jsem, že bych ve městě něco lepšího sehnal. Než odešel, zachoval se podle neobvyklého zvyku a omyl mi chodidla. Byl natolik jemný, že to nesnesitelně lechtalo, ale když skončil, cítil jsme se mnohem líp. Pomyslel jsem si tenkrát, že bychom takový zvyk mohli v Muelleru zavést mezi nižšími třídami. Potom jsem si představil, jak Ruva někomu omývá nohy, a rozesmál jsem se.</p> <p>„Je vám něco k smíchu?“ zeptal se s podrážděným výrazem.</p> <p>„Ne, nic. Jsem z daleka, kde nemáme tak krásný zvyk, jako je mýt pocestným nohy.“</p> <p>„Však bych to taky pro každýho neudělal. A odkudpak vlastně jste, paničko?“</p> <p>Usmál jsem se. „Nevím jisté, jaký diplomatický postup zvolit. Řekněme, že jsem žena ze země, kde není zvykem ženy na cestě takto přepadat – ale kde také není zvykem, aby se jim od cizího člověka dostalo takové laskavosti.“</p> <p>Pokorně sklopil oči. „Jak praví Písmo: ,Chudého utěš, očisti a postarej se o něho lépe než o bohatého.‘“</p> <p>„Jenže já chudá nejsem,“ řekl jsem. „Doma máme stavení se dvěma místnostmi.“</p> <p>Blahosklonně se usmál. „Věřím, že žena z vaší země by to mohla považovat za pohodlí.“ Když odešel, s úlevou jsem shledal, že na dveřích je závora.</p> <p>Ráno jsem dostal k snídani žebráckou porci – větší, než měli všichni ostatní členové rodiny. Hostinský, jeho žena i jejich dva synové, oba mnohem mladší než já, mne zrazovali, abych necestovala sama. „Vezměte si s sebou jednoho z mých chlapců. Nechci, abyste zabloudila.“</p> <p>„Najít cestu odtud do hlavního města asi nebude těžké, ne?“</p> <p>Hostinský se zamračil. „Vysmíváte se nám?“</p> <p>Pokrčil jsem rameny a snažil se tvářit nevinně. „Jak bych se vám takovou otázkou mohla vysmívat?“</p> <p>„Je cizí, cožpak nevidíš, že jí Cesta nic neříká?“ uklidňovala manžela žena.</p> <p>„My tady do hlavního města nechodíme,“ napověděl mi chlapec. „Tam už Pánaboha zavrhli. My se takovým rozmařilostem vyhýbáme.“</p> <p>„Dobrá, vyhnu se jim taky,“ řekl jsem.</p> <p>„Navíc,“ ozval se nevrle otec, „hlavní město je určitě plný inkousťáků.“</p> <p>To slovo mi nic neříkalo. Zeptal jsem se, co znamená.</p> <p>„Černí synové Opičáka Ondry,“ odvětil. „Z Inkumaje.“</p> <p>Určitě myslel Nkumaj. Takže černoši zvítězili. Dobrá tedy.</p> <p>Po snídani jsem odešel, v šatech, které mi manželka hostinského velice pečlivě vyspravila. Starší syn mne doprovázel. Jmenoval se Nebojsa. Na první míli jsem se ho vyptával na náboženství. Četl jsem o tom, ale ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by tomu skutečně věřil, s výjimkou pohřebních rituálů a svatebních obřadů. Překvapilo mne, jaké věci mu rodiče vštípili jako pravdu – ale působil dojmem, že má k poslušnosti sklony. Napadlo mne, že mezi poddanými třídami možná takové věci mají místo.</p> <p>Nakonec jsme došli k rozcestí, na kterém stál ukazatel.</p> <p>„Odsud už tě pošlu zpátky k otci,“ řekl jsem.</p> <p>„Ale do hlavního města nepůjdete, že ne?“ zeptal se bojácně.</p> <p>„Jistěže ne,“ lhal jsem. Potom jsem vyndal z váčku zlatý kroužek. „Myslel sis, že otcovu laskavost neodměním?“ Navlékl jsem mu kroužek na prst. Vytřeštil oči. Takže jsem zaplatil dostatečně.</p> <p>„Já myslel, že jste chudá,“ užasl.</p> <p>„Byla jsem, když jsem přišla,“ řekla jsem, aby to znělo co nejtajemněji. „Avšak po darech, které mi tvoje rodina dala, jsem velice bohatá. Nikomu to ale neříkej, a totéž vyřiď otci.“</p> <p>Chlapec vytřeštil oči ještě víc. Pak se obrátil a rozběhl se po cestě zpátky. Dokázal jsem využít, co mi vyprávěl, a přidal jsem k jejich folklóru dalšího anděla z těch, kteří na první pohled vypadali jako chudí muži a ženy, avšak podle toho, s jakým chováním se setkali, se zjevovali v plné nádheře, aby dali požehnání nebo potrestali. Z muže v ženu a z ženy v anděla. Jaká proměna přijde teď?</p> <p>„Napřed peníze,“ prohlásil muž za stolem. Když jsem na něho blýskl platinovým kroužkem, oči se mu najednou zúžily.</p> <p>„Přísahal bych, žes to někde ukradla!“</p> <p>„V tom případě by ses dopustil křivopřísežnictví,“ odvětil jsem šibalsky. „Na jedné z vašich krásných silnic mne přepadli muži, kteří mne chtěli znásilnit, mne, která jsem přišla jako vyslanec. Moje stráže se s nimi vypořádaly, ale samy přitom byly zabity. Musím pokračovat ve své misi – a musím být oblečena, jak se na ženu mého stavu sluší.“</p> <p>Hned byl jako vyměněný. „Promiňte, paní.“ Poklonil se. „Čím vám mohu posloužit?“ Nerozesmál jsem se. A když jsem odcházel, měl jsem na sobě přiléhavé šaty ve výstředním, odvážném stylu, který mne překvapil, když jsem jej cestou do města pozoroval na jiných ženách.</p> <p>„Posel odkud?“ zeptal se, když jsem byl na odchodu. „A kam?“</p> <p>„Z Birdu,“ řekl jsem. „A za někým, kdo to tady má na povel.“</p> <p>„Tak to stačí najít nejbližšího inkousťáka. Protože dneska tady bílej nic neznamená, milá paní, a všichni inkousťáci z Inkumaje si myslej, že jsou tady páni.“</p> <p>Moje bělovlasá hlava sice na ulici vzbudila jistý rozruch, ale šel jsem dál směrem ke stájím a muže, kteří na mně viseli pohledy, jsem se snažil přehlížet stejně povýšeně, jak to dělají muellerské elitní děvky, když přehlížejí muže, kteří jsou zjevně příliš chudí na to, aby si jejich služby mohli dovolit.</p> <p>Moje proměna se tím uzavřela. Muž, žena, anděl a nyní prostitutka. Rozesmál jsem se. Teď už mne nemohlo překvapit nic.</p> <p>Rozloučil jsem se s platinovým kroužkem a nedostal jsem zpátky žádné drobné, ale kočár, který stájník zapřahal, byl můj. Hlavní město Allisonu bylo od tohoto města vzdáleno ještě pěkných pár kilometrů, a já chtěl přijet ve velkém stylu.</p> <p>Kamenná cesta se rozduněla dřevěnými podkovami koní. Otevřel jsem dveře stáje a vyšel ven. Tucet koní, kteří po cestě s klapotem procházeli, působilo ohlušující hluk. Ale tím, co upoutalo mou pozornost, nebyli koně. Civěl jsem na jezdce.</p> <p>Byli vysocí zhruba stejně jako já – nebo možná o něco málo vyšší, tak kolem dvou metrů. A mnohem tmavší než všichni Crameřané, které jsem kdy viděl. Na rozdíl od černochů, které jsem do té doby viděl, neměli rozpláclé, široké nosy, ale úzké. A každý si vezl železný meč a železem pobitý štít.</p> <p>Ani v Muelleru nevyzbrojujeme vojáky železem, dokud nenastane čas boje. Kolik kovu asi Nkumajové měli?</p> <p>Stájník si odplivl.</p> <p>„Inkousťáci,“ utrousil za mými zády.</p> <p>Nevšímal jsem si ho. Vyšel jsem na ulici a zvedl jsem ruku na pozdrav. Nkumajští vojáci mne zahlédli.</p> <p>O čtvrt hodiny později jsem stál přivázaný ke kůlu uprostřed města, svlečený do pasu. Dospěl jsem k závěru, že být ženou nemá jen vychvalované klady. Nedaleko plápolal oheň a železné vypalovací želízko bylo již rozžhavené do ruda.</p> <p>„Tahle je kost a kůže,“ prohlásil jeden z vojáků. Držel se za loket. Mohl jsem mu roztříštit kost, takže by mu ruka už nikdy nebyla k ničemu. Mohl jsem mu vrazit ruku do hrdla, takže by se skácel na zem dřív, než by zahlédl, jak z něj život prchá. Jenže bych tím ohrozil svoje přestrojení. Ale když jsem tam teď stál s odhalenými ňadry a čekal, až mne začnou mučit, pochopil jsem, že jestli se mi rány začnou hojit jim před očima, přestrojení mi stejně dlouho nevydrží.</p> <p>„Buď zticha,“ řekl velitel jednotky medovým, školeným hlasem. „Dobře víš, že ses měla zaregistrovat před třemi týdny. Nebude to bolet.“</p> <p>Zlobně jsem se na něho podíval. „Odvažte mne od toho kůlu, nebo za to zaplatíte životem,“ řekl jsem. Byla to dřina, mluvit vysokým, ženským hlasem a tvářit se, že moje výhrůžky jsou jenom chvástání, když jsem ho mohl zabít během tří vteřin, kdybych měl volné ruce – třiceti, kdybych zůstal svázaný.</p> <p>„Jsem emisar,“ řekl jsem podesáté od chvíle, co mne zajali, „z Birdu.“</p> <p>„To už jsi říkala,“ odvětil klidně a pokynul vojákovi, který žhavil želízko. Byli naprosto klidní. Chtěli z toho mít atrakci, která jim chvíli vydrží. Mou jedinou nadějí bylo, že v nich vyprovokuji vztek, takže mi ublíží příliš a zbrkle. Třeba pak trest bude rychlý a moje domněle mrtvé tělo odnesou někam pryč.</p> <p>Naštěstí jsem pobouření nemusel ani předstírat. V Muelleru vypalujeme cejch jenom ovcím a skotu. Ani naši otroci nejsou označeni. Takže když mi Nkumaj s veselým šklebem ve tváři přistrčil rudě žhnoucí želízko k břichu, zběsile jsem zaskučel – doufal jsem, že to zní alespoň trochu žensky – a kopl jsem ho do podbřišku tak tvrdě, že by to vykastrovalo býka. Zařval. Stačil jsem si ještě všimnout, že jsem si tím kopnutím roztrhl košili. Pak mě velitel udeřil plochou stranou meče do hlavy a já ztratil vědomí.</p> <p>Nedlouho nato jsem se probudil v tmavé místnosti bez oken. Byl tam jen malý otvor ve stropě, aby dovnitř mohlo světlo, a těžké dřevěné dveře. Hlava mne bolela jen slabě a bál jsem se, že jsem zůstal v bezvědomí dost dlouho, aby mne rychlé hojení prozradilo. Ale ne, bylo to jen několik minut. Tělo se stačilo jen zpola zotavit z výprasku, který mi uštědřili, když jsem o sobě nevěděl.</p> <p>Byli to ukáznění vojáci. Ani v návalu zlosti se mne nepokusili znásilnit – byl jsem oblečený stejně jako předtím, sice do pasu nahý, ale jinak ještě zahalený. Rychle jsem si oblékl roztrženou blůzu, i teď výstřední, ale už ne oslnivou. Byla tak těsná, že bylo zbytečné přemýšlet, jestli by se nedala nějak převázat nebo dokonce přeložit nadvakrát, jenže všechny rány jsem měl na zádech a trhlina byla vepředu, takže plnila účel, uspokojovala nároky nikoli cudnosti, nýbrž toho, aby zakryla moje rány.</p> <p>Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře. „Přišla jsem ti ošetřit rány, paní,“ řekl dívčí hlásek.</p> <p>„Jdi pryč! Nechci, aby se mne někdo dotýkal!“ Snažil jsem se, aby to znělo neústupně, ale výsledkem byla nejspíš pouhá hysterie. Bylo jedno, jestli je samozvaná ošetřovatelka z Nkumaje nebo Allisonu. Kdyby našla rány, jejichž stáří se podle vzhledu místo na minuty počítá na dny, byl bych ztracen. I kdyby nikdy neslyšeli o muellerských schopnostech regenerace, což nebylo pravděpodobné, poznali by, že tady něco nehraje. Podrobili by mne důkladné prohlídce. A i kdybych se včas vykastroval, stejně by poznali, že s mou anatomií není něco v pořádku.</p> <p>Dívka se ozvala ještě jednou a já jsem ji znovu poslal pryč. Tentokrát jsem jí namluvil, že birdské ženy nepřipouštějí dotek cizího člověka, muže ani ženy. Opět jsem improvizoval a přizpůsoboval momentálním potřebám jakousi kulturní slátaninu, ale ve škole jsem studoval lidské chování, myšlení a obřady a věnoval jsem jim pravděpodobně víc pozornosti, než požadovaly osnovy – snad dost, abych si udělal obrázek o tom, co je jinde posvátné nebo tabu. Bylo pravděpodobné, že ženská krev – původně menstruační, ale po zobecnění ženská krev jako taková – bude svázána s posvátností nebo strachem ještě pravděpodobněji než krev zemřelých.</p> <p>Nevím, jestli za to mohlo místní tabu týkající se krvácejících žen nebo hysterie mého hlasu, ale dívka odešla a já čekal v dusné místnosti dál. Šimrání na zádech mi napovědělo, že rány jsou zahojené, překryté strupy nebo jizvami. Začal jsem hledat způsob, jak se dostat ven, aniž bych použil dveří, a snažil jsem se vybavit si uspořádání okolní vesnice, abych si naplánoval nejrychlejší sprint na svobodu.</p> <p>Dveře zasazené v těžkých závěsech se skřípavě otevřely a dovnitř vstoupil černý muž v dlouhém bílém hábitu. Žádnou mast nenesl, takže jsem zřejmě dosáhl svého. Jiný hábit mi podal, tentokrát světle modrý.</p> <p>„Prosím,“ řekl, „pojďte ven.“</p> <p>Vzal jsem si šaty. Muž se otočil na druhou stranu a zavřel dveře.</p> <p>Svlékl jsem si kýčovitý allisonský oděv, který jsem měl na sobě, přetáhl jsem si šaty přes čerstvě zahojená ramena a záda a vepředu jsem si je převázal. Cítil jsem se hned jistěji, méně zranitelně. Otevřel jsem dveře, vyšel jsem ven a zamžoural do světla. Muž v bílém hábitu stál dva kroky za dveřmi.</p> <p>„Žádám, abych byla propuštěna,“ řekl jsem.</p> <p>„Samozřejmě,“ odvětil. „Doufám, že budete pokračovat v cestě do Nkumaje.“</p> <p>Nesnažil jsem se skrýt, že upřímnosti jeho výzvy vůbec nevěřím.</p> <p>„Obával jsem se, že to budete vnímat takto,“ řekl, „ale prosím vás, abyste našim hloupým vojákům odpustila. My z Nkumaje jsme pyšní na svou vzdělanost, ale o národech za našimi hranicemi víme jen velice málo. Vojáci vědí pochopitelně ještě méně než my.“</p> <p>„My?“</p> <p>„Jsem učitel,“ řekl. „A dostal jsem za úkol poprosit vás o odpuštění a požádat vás, abyste pokračovala v cestě do našeho hlavního města. Když velitel hlídky požádal o souhlas, aby vás mohl popravit za zmrzačení jednoho z našich vojáků, řekl nám, že se prohlašujete za vyslankyni z Birdu. Pro něho je nepředstavitelné, že by takovým úkolem mohla být pověřena žena. Pochází ze spodních partií stromu, kde se skutečný potenciál, který v sobě žena má, ne vždycky dočká uznání. Já však vím, že v Birdu vládnou ženy, a slyšel jsem, že vládnou velice moudře. Hned jsem poznal, že to, co říkáte, je určitě pravda.“</p> <p>Usmál se a roztáhl prsty na rukou od sebe. „Sotva mohu doufat, že odčiním, co náš důstojník v nevědomosti spáchal. Byl pochopitelně zbaven hodnosti a ruce, jimiž vás tloukl, mu byly odťaty.“</p> <p>Přikývl jsem. Byl to pravděpodobně nejmenší trest, který mu mohli uložit, aby to ještě vypadalo, že to s jeho potrestáním myslí vážně. Zároveň jsem si uvědomil, že já jsem se též částečně pomstil. „Ten muž, kterého jsem kopla,“ začal jsem, „myslím, že byl potrestán dostatečně.“</p> <p>Povytáhl obočí. „On byl jiného názoru,“ řekl. „Určitě to pochopíte – být vykastrován jediným kopnutím spoutané ženy – nedokázal si představit, jak by s takovou pověstí mohl žít.“</p> <p>Opět jsem přikývl, jako bych beze zbytku pochopil, o co jde.</p> <p>„A nyní bych vás rád doprovodil do Nkumaje,“ řekl, „kde snad vaše poselství ještě může dojít uplatnění.“</p> <p>„Zvažuji, zda naše přání uzavřít spojenectví s Nkumajem bylo nakonec moudré,“ poznamenal jsem. „Slyšeli jsme, že jste civilizovaný národ.“</p> <p>Chvíli se tvářil ztrápeně, ale potom se bezmocně usmál. „Není to tak úplné pravda,“ odvětil. „Nejsme ještě civilizovaní. Ale snažíme se, když nic jiného, což se o mnoha národech tady na Východě říct nedá. Jsem přesvědčen, že na Západě je to jiné.“</p> <p>V tuto chvíli jsem si ještě myslel, že bych mohl vycouvat, vytratit se z Allisonu, aniž bych se s Nkumaji víc zapletl, a zmizet ze <emphasis>Zr</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>dy, </emphasis>alespoň z pohledu Muelleru. Ale byl jsem stále odhodlán za každou cenu splnit svůj úkol a zjistit, co svému ambasadorovi prodávají, že jim to vynáší víc železa, než si svými těly vykupoval Mueller. Proto jsem řekl slova, která otevřela nové možnosti jednání. „Všude na světě se najdou barbaři. Ale v obtížných časech to možná nejde jinak než se spřátelit s těmi, kteří chtějí být civilizovaní, a ochránit se tak před těmi, kteří pohrdají vymoženostmi práva a slušnosti.“</p> <p>„Pak pro vás určitě bude užitečné promluvit si s těmi, kteří ve Nkumaji mají moc,“ prohlásil. Laskavě jsem přikývl a pozvání jsem přijal. Přesto, když jsme pak nasedli do jeho vozu a rozjeli se na východ do Nkumaje, zmocnil se mne nepříjemný pocit, že jsem strháván vírem a dostal jsem se již tak hluboko, že mne to stáhne; už není cesty ven.</p> <p>Každý den jsme přepřahali a postupovali jsme rychle. I tak jsme se cestou více než tucetkrát zastavili na nocleh. Průvodce mne upozorňoval na botanické a zoologické kuriozity a vyprávěl mi pověsti a legendy, z nichž jsem tenkrát nebyl příliš moudrý, ale jak jsem se o Nkumaji dozvídal víc, začínal jsem je chápat. Vyprávěl mi také o bitvách, a já si všiml, že snad každý příběh končí kázáním o tom, jak je nemožné porazit Nkumaje v boji.</p> <p>Zároveň si ale dával velmi dobrý pozor, aby se mne nějak nedotkl. V allisonských hostincích jsem vždycky dostával vlastní pokoj a stráže, které stály před mými dveřmi, se mne nijak nepokoušely omezovat nebo sledovat, když jsem pokoj opustil a vydal se do sálu nebo dokonce na procházku ven.</p> <p>Pak začaly bílé stromy Allisonu řídnout. Nahrazovaly je vyšší stromy, vyrůstající do výšky stovek a stovek metrů. Nakonec se cesta proplétala mezi obřími stromy, vedle nichž by i nejstarší stromy z Ku Kueje vypadaly jako trpaslíci. Teď jsme už nenocovali v hostincích, ale vedle vozu nebo pod ním, když pršelo, což se dělo snad denně.</p> <p>Jednoho dne krátce po poledni dal nkumajský učitel vozkovi znamení, aby zastavil.</p> <p>„Tak jsme tady,“ řekl.</p> <p>Rozhlédl jsem se. Neshledával jsem nic, čím by se toto místo lišilo od ostatních partií lesa, které po několik dní jízdy působily tak jednotvárné.</p> <p>„Kde to je, tady?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Ve Nkumaji. V hlavním městě.“</p> <p>Sledoval jsem jeho pohled vzhůru. Nahoře a všemi směry, kam až jsem dohlédl, byly stromy oporou velice složitému a důmyslnému systému ramp, mostů a budov.</p> <p>„Nedobytné,“ prohlásil.</p> <p>„Úžasné,“ odvětil jsem. Nezmínil jsem se o tom, že pořádný oheň by s tím vším byl do půl hodiny hotov. A byl jsem rád, že jsem to neudělal. Vzápětí se totiž strhla každodenní potopa, a já tentokrát nebyl ve voze ani pod ním. V mžiku jsme byli promočení, jako by nás někdo hodil do moře. Nkumajové se nijak nesnažili hledat úkryt, a tak jsem nemohl ani já.</p> <p>Když po několika minutách liják ustal, učitel se ke mně otočil a usmál se: „A tak to chodí každý den, často i dvakrát. Kdyby tomu nebylo, měli bychom důvod obávat se ohně. Takto máme problémy jen s tím, jak dostatečně usušit rašelinu, aby se dala použít na oheň k vaření.“</p> <p>Také jsem se usmál a přikývl jsem. „Chápu, že to může být problém.“ Zřejmě uhodl, že přemýšlím o tom, jak je město zranitelné ohněm, a chtěl, abych si přímou zkušeností ověřil, jak neúčinnou zbraní by proti nim oheň byl.</p> <p>Zem byla pokryta šesti palci bláta, což značně znepříjemňovalo chůzi. Překvapilo mne, že se nepokusili vedle cesty naklást povály nebo vydláždit chodník, ale než jsem to domyslel, narazili jsme na provazový žebřík a začali jsme šplhat do vzduchu. Dalších několik týdnů se má noha nedotkla země.<strong>3 NKUMAJ</strong></p> <p>„Nechcete si odpočinout?“ zeptal se mne a já byl zase jednou rád, že vypadám jako žena, protože plošina představovala pevný ostrůvek v neskutečném světě houpajících se provazových žebříků a náhlých poryvů větru. Syn Muelleru by nikdy nemohl přiznat, že si chce odpočinout. Ale vyslankyně z Birdu odpočinkem neztrácela tvář.</p> <p>Lehl jsem si na plošinu, takže chvíli jsem neviděl nic jiného než stále vzdálenou zelenou klenbu nade mnou a mohl jsem si namlouvat, že jsem na pevné zemi.</p> <p>„Nevypadáte unaveně,“ podotkl můj průvodce. „Vždyť ani nejste zadýchaná.“</p> <p>„Já jsem si přece nechtěla odpočinout proto, že bych byla vyčerpaná. Prostě – nejsem zvyklá na takové výšky.“</p> <p>Jakoby nic, naklonil se přes okraj plošiny a podíval se k zemi. „Jsme zatím teprve osmdesát metrů nad zemí. Máme před sebou ještě dlouhou cestu.“</p> <p>Potlačil jsem povzdech. „Kam mne vedete?“</p> <p>„Kam chcete?“ obrátil mou otázku.</p> <p>„Chci se setkat s králem.“</p> <p>Tiše se zasmál. Napadlo mne, jestli by dáma z Birdu měla považovat za urážku, že se jí někdo směje do obličeje.</p> <p>Rozhodl jsem se dát najevo mírnou mrzutost. „Je na tom něco směšného?“</p> <p>„Určitě nemyslíte vážně, že uvidíte právě krále, paní,“ řekl.</p> <p>Uculil se, když to říkal, ale s usměrňováním těch, kteří měli odvahu chovat se ke mně blahosklonně, jsem měl dost zkušeností. Věděl jsem, jak dodat svému hlasu zvuk, jako by celou zimu zrál na ledu. „Takže váš král je neviditelný. Velmi zábavné.“</p> <p>Jeho úsměv poněkud povadl. „Chtěl jsem říct jen to, že se nesetkává s veřejností.“</p> <p>„Ach tak. V civilizovaných zemích je dobrým zvykem dopřát vyslancům audienci u hlavy státu. Ale ve vaší zemi se vyslanci z ciziny zřejmě musejí spokojit s tím, že lezou po stromech a navštěvují se navzájem.“</p> <p>Po jeho úsměvu nezůstalo ani památky. Převaha se přiklonila na druhou stranu, což se mu vůbec nelíbilo. „Mnoho vyslanců u nás nemáme. Ještě donedávna se na nás sousední národy dívaly jako na ‚opice ze stromů‘, tak nějak se tomu říká, jestli se nemýlím. Teprve poslední dobou, když se o našich vojácích začalo ve světě vědět, začali přicházet vyslanci. Proto je možné, že nejsme obeznámeni se všemi zvyky ‚civilizovaných‘ národů.</p> <p>Zatím u nás máme pouze tři velvyslance, paní,“ pokračoval. „Bylo jich víc, ale vyslanec z Allisonu je dnes podřízeným krále a vyslance z Mancowicze, Parkeru, Underwoodu a Sloanu jsme poslali domů, protože je zřejmě zajímal víc náš ambasador než rozvíjení dobrých vztahů s Nkumajem. Nyní jsou zde zastoupeni pouze Johnston, Cummings a Dyal. A jelikož s životním prostorem šetříme, byli jsme nuceni je ubytovat pohromadě. Bohužel, stále jsme zapadákov světa. S velice provinciálními poměry.“</p> <p>Trochu přeháníš, poznamenal jsem v duchu. Moc taktní to od něho nebylo, ale varován jsem byl dostatečně. Dobře si uvědomovali, o co většině emisarů s největší pravděpodobností jde, mě nevyjímaje, spíš naopak. Takže budu muset být opatrný.</p> <p>„Nevadí,“ řekl jsem. „Přišla jsem za králem. Jestli se s ním nemohu setkat, vrátím se domů a oznámím svým nadřízeným, že Nkumaj o dobré vztahy s Birdem nestojí.“</p> <p>„To ne, naděje, že byste se s králem mohla setkat, stále existuje. Ale musíte o to požádat úřad služeb veřejnosti. A kam si tím dopomůžete, to není vůbec jisté.“ Nepatrně se usmál. Nebyli jsme přátelé.</p> <p>„Nepůjdeme?“ navrhl.</p> <p>Opatrně jsem přistoupil k provazovému žebříku, který se stále pohupoval ve větru, volně přichycený k plošině tenkým provazem ovázaným kolem nízkého kůlu.</p> <p>„Tam ne,“ zastavil mne. „Jdeme jinudy.“ A vyběhl z plošiny po jedné z větví. Jestli se to větvemi vůbec dalo nazvat – žádná totiž nebyla tenčí než deset metrů. Pomalu jsem došel k místu, kudy na větev vylezl, a skutečně jsem tam našel nepatrné záchyty, spíš vydřené než vysekané do dřeva. Neohrabaně jsem z plošiny vylezl k místu, kde na mne průvodce netrpělivě čekal. Větev se v těch místech trochu vyrovnávala a odtamtud už šikměji stoupala do dáli, křižovaná větvemi jiných stromů.</p> <p>„V pořádku?“ zeptal se.</p> <p>„Ne,“ odvětil jsem. „Ale můžeme dál.“</p> <p>„Chvíli půjdu krokem,“ řekl, „dokud si na stromy líp nezvyknete.“ Pak mi položil otázku, která mi po tolika dnech společného putování připadala nepatřičná. „Jak se jmenujete, paní?“</p> <p>Jak se jmenuji? Samozřejmě jsem si ještě v Allisonu jméno připravil – jenže se nikdy nevyskytla příležitost je použít a potom mi z hlavy nějak vyklouzlo. Ani teď si nevzpomínám, jaké jméno jsem si tenkrát vymyslel. A jelikož se můj zmatek již nedal skrýt, nešlo jenom tak si vymyslet jiné, aniž by to nevypadalo podezřele. Proto jsem se opět uchýlil k tomu, že jsem chvilkovou nepřipravenost zamaskoval předstíráním obyčeje. Celým srdcem jsem doufal, že se vládnoucí kruhy v Birdu nerozhodnou v nejbližší době vyslat opravdového emisara. Pochyboval jsem, že by taková žena chtěla dodržovat protokol, který jsem improvizovaně vytvořil. Jestli byli Nkumajové stejně snaživí jako Muellerové a vysílali zvědy, aby se o národě, z něhož k nim přišel emisar, dozvěděli víc, utrpí moje pavučina lží v brzké době vážné trhliny.</p> <p>„Jak se jmenuji, pane?“ maskoval jsem nepřipravenost povýšeností. „Buď nejste dobře vychovaný muž, nebo mne nepovažujete za dámu.“</p> <p>Chvíli vypadal rozpačitě. Potom se rozesmál. „Musíte mi prominout, paní. Jiný kraj, jiný mrav. V mé zemi je to tak, že jedině dámy jména mají. Mužům se říká jen podle toho, co dělají. Tak třeba já jsem, jak jsem už řekl, Učitel. Nechtěl jsem se vás dotknout.“</p> <p>„V pořádku,“ odpustil jsem mu stroze. Začínala to být zábavná hra, snažit se získat nad ním nadvládu v situaci, kdy jsem mohl být jedině podřízený. Usuzoval jsem, že opravdová diplomatka by mohla shledat, že jinou možnost ani nemá. Málem jsem při tom zapomněl, že cesta, kterou jdeme, sice není namáhavější než výstup na strmý kopec, jenže tento kopec je čirou náhodou silná větev, která se na obou stranách prudce svažuje, a kdybych snad z cesty sešel, zanedlouho bych padal dolů. Neměl jsem ponětí, jak je to hluboko, a neodvažoval jsem se podívat, ale zároveň jsem cítil neodolatelnou, zvrácenou touhu, že to vědět chci. „Jak jsme vysoko nad zemí?“</p> <p>„Řekl bych, že odtud nějakých sto třicet metrů, paní. Ale přesně to nevím. Víte, my to moc neměříme. Jakmile člověk vyleze tak vysoko, aby se pádem zabil, je to celkem jedno, jak daleko je to na zem, ne? Ale mohu vám říct, o kolik výš se ještě musíme dostat.“</p> <p>„O kolik?“</p> <p>„Nějakých tři sta metrů.“</p> <p>Zalapal jsem po dechu. Věděl jsem, že stromy mohou na Zradě dorůstat do pozoruhodných výšek – ne nadarmo jsem prošel Ku Kuej – ale v takové výšce musejí být větve tak tenké a slabé, že nás nemohou unést. „Kam to jdeme? Proč tak vysoko?“</p> <p>Znovu se rozesmál. Tentokrát se ani nesnažil skrýt, jakou radost mu dělá moje obava z výšek. Možná mi tak chtěl oplatit trapnou situaci se jmény a všechny ostatní nezdvořilosti, které jsem si cestou vůči němu a jeho zemi dovolil. „Jdeme tam, kde budete bydlet,“ řekl. „Mysleli jsme, že se ráda podíváte až nahoru. Málokterý cizinec měl to štěstí.“</p> <p>„Já že mám nahoře bydlet?“</p> <p>„Přece bychom vás nemohli dát k ostatním emisarům, ne? Jsou to muži. Jsme alespoň trochu civilizovaní. A proto Mwabao Mawa souhlasila, že vás k sobě vezme.“</p> <p>Rozhovor jsme přerušili, když lehkým krokem, jen s občasnou výpomocí rukou, přeběhl po provazovém mostě. Vypadalo to snadně, hlavně proto, že podlaha mostu byla z prken. Ale když jsem na něj vkročil já, most se rozhoupal, a čím jsem postupoval dál, tím bylo houpání horší. Na vrcholu každého zhoupnutí jsem zahlédl kmeny stromů, spadající k zemi tak vzdálené, že jsem nedokázal přesně zjistit, kde v tom šeru je. Nakonec jsem se přestal ovládat a někde v polovině mostu jsem se vyzvracel. Ale pak se mi udělalo líp, takže zbytek mostu jsem už překonal bez dalších událostí. Jelikož tím bylo moje zostuzení završeno, přestal jsem se od té chvíle tvářit, že necítím strach – a zjistil jsem, že najednou je všechno snesitelnější. Také Učitel, můj průvodce, mně vyšel vstříc a vedl mne pomaleji. Chvílemi jsem byl více než ochoten hledat u něho oporu.</p> <p>Když jsme pak konečně vyšplhali do výšky, kde rostly listy, obrovské vějíře dosahující šířky až dvou metrů, najednou jsem pochopil, že i kdybych zjistil, co Nkumajové prodávají svému ambasadorovi za železo, nebylo by nám to prakticky k ničemu. Jak by obyvatelé Muelleru, zvyklí žít na zemi, v nížinách, mohli napadnout, natož porazit takový národ? Nkumajům by stačilo vytáhnout provazové žebříky a mohli by se posmívat. Nebo shazovat vraždící kameny. Jiné Muellery by strach z výšek určitě ochromoval stejně jako mne. Možná se nám podařilo dosáhnout tréninkem toho, že jsme oddělovali strach od bolesti, ale pád – to bylo něco úplně jiného. Navíc jsem neměl tušení, jestli by pád z takových výšek mohl Muellera zranit natolik vážně, že by se jeho tělo nedokázalo včas zahojit, aby mu zachránilo život. Kdyby Muellerové chtěli s Nkumaji bojovat na stromech, kde byli doma, měli by stejnou šanci jako ryby, které vyhlásily válku ptákům.</p> <p>Pokud bychom nenašli způsob, jak muellerské vojáky vycvičit, aby si ve výškách uměli poradit. Třeba by mohli cvičit na umělých plošinách nebo ve vysokých stromech Ku Kueje. Možná bych tu myšlenku rozvedl ještě dál, kdyby mou pozornost stále neodváděla nutnost dávat pozor, kam šlapu, abych se střemhlav nezřítil k zemi.</p> <p>Nakonec jsme opatrně přešli po slabé větvi k docela složitému obydlí – i když v Muelleru bych je pořád považoval za prosté. Učitel tiše, ale zřetelně řekl: „Ze země do vzduchu.“</p> <p>„Až do hnízda, Učiteli. Pojď dál,“ vtáhl nás nakřáplý, ale krásný hlas Mwabao Mawy do domu.</p> <p>Dům se skládal v podstatě z pěti plošin, které se tím, co bylo na podlaze, nijak zvlášť nelišily od plošin, na nichž jsem předtím odpočíval, byť dvě byly o dost větší. To, čím se lišily, byly střechy z listí a poměrně složitá soustava svádějící veškerou dešťovou vodu ze střech do sudů v koutech místností.</p> <p>Jestli se tomu vůbec dalo říkat místnosti. Každá plošina tvořila samostatný pokoj. Ale žádný náznak stěn jsem nenašel. Jen závěsy z pestrobarevných látek, visících od střechy k podlaze. Vítr takové stěny snadno otevíral.</p> <p>Rozhodl jsem se, že se postavím doprostřed místnosti.</p> <p>Mwabao Mawa mne v určitém ohledu zklamala. Podle hlasu měla být krásná, ale nebyla – alespoň ne podle mně známých měřítek krásy – dokonce ani na nkumajské poměry. Byla však vysoká a měla expresivní, živou tvář, byť mnoho krásy nepobrala. Když říkám vysoká, není to dost výstižné. Ve Nkumaji jsou prakticky všichni vysocí přinejmenším stejně jako já, a to jsem v Muelleru hodně přes průměr. Tou dobou jsem samozřejmě dospělou výšku ještě neměl. A jelikož Mwabao Mawa mezi Nkumaji výškou vynikala, připadala mi jako obr. Přesto se pohybovala elegantně a tak, že jsem se necítil zastrašován. Dokonce jsem se cítil chráněn.</p> <p>„Koho jsi mi to přivedl, Učiteli?“</p> <p>„Nechce mi říct, jak se jmenuje,“ odvětil Učitel. „Zdá se, že slušný muž se dámy na něco takového neptá.“</p> <p>„Jsem vyslankyně z Birdu,“ řekl jsem, aby to znělo působivě, ale přitom ne arogantně, „a jiné ženě své jméno prozradím.“ Tou dobou jsem měl nové jméno samozřejmě už vymyšlené, takže od té doby jsem byl po celou dobu svého pobytu ve Nkumaji Slavice. Slavík znělo alespoň trochu jako Lanik a zároveň to jako jméno ženy z Birdu vypadalo věrohodně.</p> <p>„Slavice,“ zopakovala jméno Mwabao Mawa, jako by je zpívala. „Pojďte dál.“ Měl jsem za to, že již uvnitř jsem. „Sem,“ pokusila se rychle zmírnit můj zmatek. „A ty, Učiteli, můžeš odejít.“</p> <p>Otočil se a s přirozenou lehkostí přeběhl po tenké úzké větvi, která mi nahnala takový strach. Všiml jsem si, že uposlechl, jako by slovo Mwabao Mawy mělo velkou váhu, a proto mne napadlo, že ženské přestrojení by tady nemuselo být takovou nevýhodou jako v Allisonu.</p> <p>Odebral jsem se s Mwabao Mawou za závěs, z něhož předtím vyšla. Žádná lávka tam nebyla – pouze metr a půl široká mezera, oddělující tento pokoj od sousedního. Nedoskočit znamenalo skončit až dole na zemi. Nebyl to skok, který by aspiroval na rekord – ale v Muelleru při soutěži ve skoku nehrozí za nedoskočeni k cíli nic horšího než posměch diváků.</p> <p>Tentokrát měly závěsy tlumenější barvy a byly tmavší a podlahu netvořila – naštěstí – jediná nepřerušená rovina. Klesala ve dvou schodech do nižší středové arény, bohatě vystlané polštáři. Když jsem tam sestoupil, zjistil jsem, že oči jsou schopny uvěřit, že kolem sebe mám opravdové stěny, a tak jsem si mohl vydechnout.</p> <p>„Pojďte a posaďte se,“ vyzvala mne. „V tomto pokoji odpočíváme. A tady v noci spíme. Učitel se celou cestu nahoru určitě předváděl – ale není pravda, že jsme vůči strachu z výšek imunní. Všichni spí v pokoji, který vypadá podobně. Představa, že bychom se ve snu mohli z plošiny skutálet, se nám ani v nejmenším nezamlouvá.“</p> <p>Rozesmála se zvučným, hlubokým smíchem, ale já jsem se nepřidal. Lehl jsem si a nechal jsem tělo, aby se podle libosti třáslo, a tak uvolnilo nahromaděné napětí z výstupu.</p> <p>„Jmenuji se Mwabao Mawa,“ řekla. „A nejspíš bych vám měla říct, kdo jsem. Určitě uslyšíte, jak si o mně lidé vyprávějí různé věci. Říkají, že jsem byla královou milenkou, a já jim to nijak nevyvracím, protože z toho mohu vytěžit nemalý vliv. Říká se také, že jsem vražedkyně – a tyto pověsti mi pomáhají ještě víc. Ve skutečnosti nejsem nic víc než dokonalá hostitelka a výborná zpěvačka. Možná ta nejlepší, jaká kdy v zemi zpěváků žila. Jsem také marnivá,“ usmála se, „ale mám za to, že k pravé pokoře patří dozvědět se o sobě pravdu.“</p> <p>Nezřetelně jsem přisvědčil, spokojený s hřejivostí našeho rozhovoru a bezpečím podlahy. Mluvila dál a zazpívala mi několik písní. Z rozhovoru jsem si nezapamatoval prakticky nic a z písní mi v hlavě zůstalo ještě méně podrobností. Textům jsem sice nerozuměl a nedokázal jsem vysledovat žádnou zřetelnou melodii, přesto písně podnítily mou fantazii, takže jsem téměř viděl, o čem zpívá – i když netuším, jak jsem to mohl poznat. Od té doby se staly hrozné věci a já sám jsem Mwabainu hudbu později umlčel, ale stejně bych dokázal hodně obětovat, abych ty písně mohl ještě jednou slyšet.</p> <p>V noci zapálila před hlavním vchodem pochodeň a řekla mi, že přijdou hosté. Později jsem se dozvěděl, že pochodeň znamená, že dotyčná osoba je ochotna přijmout hosty; bylo to otevřené pozvání pro všechny, kteří její zář ve tmě uvidí. Bylo dokladem moci Mwabao Mawy nad ostatními (nebo, řečeno méně cynicky, jejich oddanosti a sdílené radosti), že stačilo, aby pochodeň venku postavila, a do hodiny byl její dům plný tak, že musela venkovní světlo uhasit.</p> <p>Hosté byli většinou muži – na čemž ostatně ve Nkumaji nebylo nic zvláštního, neboť ženy byly většinou pověřeny starostí o děti, které neměly dost vyvinutý smysl pro rovnováhu, aby mohly v noci bezpečně chodit. Hovor se většinou točil kolem malicherností, ale když jsem dobře poslouchal, něco jsem se dozvěděl. Bohužel, nkumajské zásady slušného chování od hostů vyžadovaly, aby stejnou dobu, jako se bavili se mnou, strávili hovorem mezi sebou. Myslel jsem si tenkrát, že by asi bylo lepší, kdyby měli stejný zvyk jako v Muelleru, kde hosta nechají sedět mlčky, dokud se nechce do hovoru sám zapojit. Nkumajský systém pochopitelně hostu brání, aby se mnoho dozvěděl; mohu říct, že jsem se té noci nedozvěděl nic, co bych považoval za důležité.</p> <p>Zjistil jsem pouze to, že všichni hosté jsou vzdělaní muži – vědci z různých oborů. A když jsem poslouchal, jak se spolu baví a dohadují, získal jsem pocit, že tito muži se jen nepatrně zabývají vědou v tom smyslu, v jakém je využívána v Muelleru – jako prostředek k dosažení jistého cíle. Pro ně byla věda cílem sama o sobě.</p> <p>„Dobrý večer, paní,“ ozval se drobný, jemným hlasem mluvící muž. „Jsem Učitel a rád vám budu k službám.“</p> <p>Byl to obvyklý pozdrav, ale tentokrát jsem už svou zvědavost neudržel na uzdě a zeptal jsem se: „Jak se můžete jmenovat Učitel, když stejné jméno mají tři další muži v této místnosti a také člověk, který mne sem dovedl? Jak se navzájem rozeznáte?“</p> <p>Rozesmál se, opět tím povýšeným smíchem, který mne již jednou podráždil, a který, jak jsem brzy zjistil, byl zdejším národním zvykem. „Protože na rozdíl od nich, já jsem já,“ řekl.</p> <p>„Ale jak to děláte, když mluvíte jeden o druhém?“</p> <p>„To je tak,“ vysvětloval trpělivě. „Když se o mně lidé baví, měli by mi říkat Učitel, který naučil hvězdy tančit, neboť právě to jsem dokázal. Muž, který tě sem dnes ráno přivedl, je Učitel pravého vidění. A to proto, že tento objev učinil.“</p> <p>„Objev pravého vidění?“</p> <p>„To byste nepochopila,“ řekl. „Je to velice odborné. Ale když o nás chce někdo mluvit, odkazuje se na to nejdůležitější, co jsme dokázali, a tak každý, kdo něco znamená, pozná, o kom je řeč.“</p> <p>„A co když někdo zatím žádný velký objev neučinil?“</p> <p>Znovu se zasmál. „Kdopak by o někom takovém chtěl mluvit?“</p> <p>„Ale když mluvíte o ženách, jména mají všechny.“</p> <p>„To mají psi a malé děti také,“ řekl tak bodře, že jsem mu málem uvěřil, že to nemyslí jako urážku. „Jenže od žen nikdo velké činy neočekává, přinejmenším dotud, dokud jsou plně zaměstnány počínáním, rozením a výchovou dětí. Nemyslíte, že by to bylo hrubé, kdyby se o ženě mluvilo s poukazem na to, v čem je nejlepší? Představte si, že by se nějaké říkalo ‚Postelová tanečnice s velkým zadkem‘ nebo ‚Kuchařka, která pokaždé připálí polévku‘.“ Zasmál se vlastnímu vtipu a několik dalších, kteří ho nepříliš pozorně poslouchali, navrhlo podobná jména. Připadala mi žertovná, ale jako žena jsem se musel tvářit, že jsou urážlivá. Proto jsem vůbec nemusel předstírat mrzutost, když jeden z přítomných nadhodil, že by mi mohli říkat „Emisarka s pihovatými prsy“.</p> <p>„Jak víte, že byste mi měli říkat zrovna tak?“ zeptal jsem se koketně. Bylo to pro mne nepříjemné zjištění, jak rychle a snadno jsem začal mluvit jako koketa; stačilo napodobit způsob řeči, který používala Ropucha, a povytáhnout obočí nad jedním okem – což jsem dokázal už od dětství, k pobavení svých rodičů a hrůze jednotek, jimž jsem velel.</p> <p>„Nevím to,“ odvětil muž, který se jmenoval Hvězdář – stejně jako dva další v místnosti. „Ale docela rád bych to zjistil.“</p> <p>S něčím takovým jsem nepočítal. S násilníky na cestě bych se dokázal vypořádat tak, že bych je zabil. Ale jak má žena odmítnout muže ve slušné společnosti, aniž by ho urazila? Jako královský syn jsem nebyl zvyklý slýchat, jak ženy odmítají. Jako Sarannin milenec jsem poslední dobou nebyl zvyklý ptát se vůbec.</p> <p>Naštěstí jsem odpovídat nemusel.</p> <p>„Paní z Birdu sem nepřišla proto, aby zjišťovala, co máš schováno pod oděvem,“ řekla Mwabao Mawa. „Obzvlášť když většina z nás ví, jak málo toho skrývá.“ Hosté se hlasitě rozesmáli, zahanbený muž nejvíc ze všech, ale na nějaký čas ode mne ustoupili a dopřáli mi chvíli klidu, abych mohl jen pozorovat.</p> <p>Zjistil jsem, že se mně v tom vědeckém tlachání a dvorném klevetění – toho druhého bylo pochopitelně o dost víc – podařilo objevit zábavný jednotící rys. Sledoval jsem, jak si muži jeden po druhém berou Mwabao Mawu stranou a chvíli si s ní tiše povídají, tak aby je nikdo neslyšel. Z jednoho rozhovoru jsem něco vyslechl. „V poledne,“ řekl muž a Mwabao přikývla. Bylo to dost málo na nějaké závěry, ale připadalo mi věrohodné, že si smlouvají schůzku. Proč? Napadalo mne několik důvodů, které se nabízely. Mohla být kurtizána, ale o tom jsem pochyboval, jednak proto, že nebyla krásná, a jednak proto, jakou očividnou úctu tito muži prokazovali jejím názorům; nestalo se, že by ji ze svých rozhovorů vynechali nebo že by nevěnovali pozornost jejím poznámkám. Nebo mohla být skutečně královou milenkou a zpeněžovat svůj vliv – ale také o tom jsem pochyboval, neboť se mi nechtělo věřit, že by vyslankyni ubytovali u ženy, která má takovou moc.</p> <p>Třetí možností bylo to, že je zapletena do vzpoury nebo alespoň do činnosti nějaké tajné skupiny. Neodporovalo to faktům ani logice, a tak jsem začal uvažovat, jestli by se toho nedalo nějak využít.</p> <p>Ale té noci určitě ne. Byl jsem unavený. Tělo se sice již dávno zotavilo z namáhavého výstupu k obydlí Mwabao Mawy – a vlastně i z výprasku od nkumajských vojáků, k němuž došlo nedlouho předtím – byl jsem však stále psychicky vyčerpaný. Potřeboval jsem se vyspat. Na okamžik jsem zamhouřil oči, a když jsem je znovu otevřel, poslední hosté byli na odchodu.</p> <p>„To jsem spala tak dlouho?“ zeptal jsem se udiveně.</p> <p>„Jen chviličku,“ řekla mi Mwabao Mawa. „Ale oni si uvědomili, že je pozdě, a odešli. Můžeš spát dál.“</p> <p>Odešla do kouta, ponořila ruku do kádě a napila se.</p> <p>Chystal jsem se udělat totéž, ale při pomyšlení na vodu jsem si náhle uvědomil hroznou věc. Ve vězení jsem měl dost soukromí, abych se mohl tělesných odpadů zbavovat, a cestou sem mi Učitel citlivě umožňoval vykonávat tyto potřeby na druhé straně vozu, přičemž bránil ostatním, aby se dívali. Jenže tady, o samotě s druhou – druhou? – ženou jsem mohl takové ohledy stěží očekávat.</p> <p>„Je tady někde místnost určená k¼“ K čemu? Dalo se to nějak elegantně vyjádřit? „Chci říct, že by mě zajímalo, k čemu se používají ostatní pokoje vašeho domu.“</p> <p>Otočila se ke mně a lehce se usmála, ale za jejíma očima bylo něco jiného než úsměv. „To říkám pouze těm, kteří to vědět skutečně potřebují.“</p> <p>Tak to se nepodařilo. A co bylo horší, musel jsem se dívat, jak se Mwabao Mawa nedbale svléká a nahá jde přes pokoj směrem ke mně.</p> <p>„Ty nepůjdeš spát?“ zeptala se mne.</p> <p>„Ovšem,“ nesnažil jsem se skrýt svůj zmatek. Její tělo nebylo nijak zvlášť přitažlivé, ale bylo to úplně poprvé, co jsem viděl tak mohutnou ženu svlečenou, což ji v kombinaci s tmavostí její pleti a mým dlouhým strádáním dělalo exotickou a divoce vzrušující. O to bylo důležitější vymyslet, jak to udělat, abych se sám svléknout nemusel, neboť mezi lidmi, kteří mne považovali za ženu, byla cudnost otázkou přežití.</p> <p>„Tak proč se nesvlékáš?“ zeptala se nechápavě.</p> <p>„Protože u nás se na spaní nesvlékáme.“</p> <p>Hlasitě se rozesmála. „Chceš říct, že nosíte oděv i před jinými ženami?“</p> <p>Snažil jsem se mluvit, jako bych pocházel z národa, jehož zvyky přesně odpovídají mým momentálním potřebám – i když jsem v tu chvíli neměl ponětí, jestli takové místo vůbec existuje. „Tělo je to nejdůvěrnější a nejdůležitější, co člověk má,“ prohlásil jsem. „Vy snad na sobě stále nosíte všechny své šperky?“</p> <p>Stále rozveselená, zavrtěla hlavou. „Doufám, že si ho sundáš alespoň při pouštění.“</p> <p>„Pouštění?“</p> <p>Znovu se rozesmála (tím nepříjemně nadřazeným smíchem) a řekla: „Blátošlapové tomu zřejmě říkají jinak, že? Možná bude lepší, když se podíváš, jak se to dělá – je snazší to ukázat než vysvětlit.“</p> <p>Šel jsem s ní do kouta místnosti. Chytila se rohového kůlu a zhoupla se přes závěs ven. Když jsem si uvědomil, jak hluboká je propast, nad kterou se tím prudkým pohybem dostala, zalapal jsem po dechu. V první chvíli mne napadlo, že vyskočila do vzduchu a odletěla, ale její ruce tam zůstaly a dál se přes závěsy držely kůlu. Pak klidným hlasem řekla:</p> <p>„Rozhrň ten závěs, Slavice. Když se nepodíváš, nic se nenaučíš!“</p> <p>A tak jsem odhrnul závěs a díval jsem se, jak se nad tou propastí vyprazdňuje. Pak se zhoupla zpátky, přešla k vědru s vodou – samozřejmě ne k tomu, z něhož se napila – a umyla se.</p> <p>„Musíš si rychle zapamatovat, které vědro je které,“ řekla s úsměvem. „A také – nepouštěj, když fouká vítr, a hlavně, když do toho ještě prší. Přímo pod námi nebydlí nikdo, ale šikmo od mého domova je obydlí mnoho, a lidé, kteří v nich žijí, mají značné výhrady k výkalům na střechách a moči v jejich pitné vodě.“ Potom si lehla do hromady polštářů na podlaze.</p> <p>Vykasal jsem si šaty, až z nich zůstala jen krátká sukýnka, pevně jsem se chytil kůlu a opatrně, po špičkách jsem se přemístil za závěs. Když jsem se podíval dolů a spatřil, jak hluboko pode mnou se zdá být těch několik pochodní, které dosud hořely, roztřásl jsem se. Ale sklonil jsem se – nebo spíš dřepl jsem si – před osudem a snažil jsem se dělat, že nejsem tam, kde jsem.</p> <p>Trvalo to dlouho, než jsem přesvědčil svěračové svaly, že by se měly uvolnit a ne být stažené hrůzou. Když jsem byl konečně hotov, vrátil jsem se a mlčky jsem došel k vědru. Chvíli jsem strávil těžkým rozhodováním, jestli náhodou nestojím u toho špatného.</p> <p>„Je to ono,“ ozval se z polštářů na podlaze hlas Mwabao Mawy. Při představě, že mne pozorovala, jsem sebou v duchu škubl, ale na tváři jsem snad nedal znát nic. Umyl jsem se a lehl jsem si do druhé hromady polštářů. Byly příliš měkké, a tak jsem je zanedlouho odsunul stranou a raději jsem spal na tvrdé podlaze, která byla pohodlnější, i když bych ze všeho nejvíc uvítal něco mezi tím.</p> <p>Ještě než jsem usnul, Mwabao Mawa se mne ospale zeptala: „Když se nesvlékáte ke spánku ani kvůli pouštění, znamená to, že se nesvlékáte ani při sexu?“</p> <p>Na což jsem jí stejně ospale odpověděl: „To říkám pouze těm, kteří to vědět skutečně potřebují.“ Tentokrát jsem z jejího smíchu poznal, že mám přítele, a tak jsem klidně spal celou noc.</p> <p>Probudil mne nějaký zvuk. V obydlí, které nemělo pouze sever, jih, východ a západ, ale také nahoře a dole, jsem nedokázal poznat, odkud ty zvuky vycházejí. Ale jak jsem si vzápětí uvědomil, byla to hudba.</p> <p>Zpěv. A k hlasu, jenž přicházel z dálky, se zanedlouho přidal další, který se ozýval blíž. Slovům nebylo rozumět. Možná to ani slova nebyla. Ale uvědomil jsem si, že poslouchám a že mi to zní velice příjemně. Hlasy nezpívaly spolu, nebo jsem souzvuk prostě nedokázal najít. Spíš to vypadalo, jako by každý hlas hledal vlastní radost a na ostatní se neohlížel. Ale přesto se navzájem nějak ovlivňovaly, na téměř neznatelné – nebo možná pouze rytmické – úrovni, a když se přidaly ještě další, vznikla tak zvučná, krásná hudba.</p> <p>Všiml jsem si nějakého pohybu. Otočil jsem se a zjistil, že Mwabao Mawa se na mne dívá.</p> <p>„Ranní zpěv,“ zašeptala. „Líbí se ti to?“</p> <p>Přikývl jsem. Také přikývla, mávla na mne a přešla k závěsu. Odtáhla jej stranou a nahá se postavila na kraj plošiny. Píseň pokračovala. Držel jsem se rohového kůlu a díval se tam, kam se dívala ona.</p> <p>Bylo to směrem na východ a ta píseň byla oslavou vycházejícího slunce. Zatímco jsem se díval, Mwabao Mawa otevřela ústa a přidala se. Ne tiše, jak zpívala včera, ale plným hlasem, hlasem, který se rozléhal mezi stromy, který jako by nacházel tentýž lahodný akord, jímž bylo původně naladěno dřevo. Po chvíli jsem si všiml, že všichni kromě ní ztichli. A v okamžiku, kdy zazpívala složitou řadu rychle po sobě jdoucích tónů, které spolu zdánlivě neměly nic společného, ale přesto se nesmazatelně vryly do mé paměti a do mých snů, se slunce někde vyhouplo na obzor. Sice jsem je přes listy nad sebou neviděl, ale podle náhlého jasu, jenž se rozlil zelenou klenbou, jsem poznal, že vyšlo.</p> <p>Potom se všechny hlasy rozezněly znovu a chvíli zpívaly spolu. A pak, jako by někdo dal znamení, bylo ticho.</p> <p>Dál jsem tam stál a opíral se o kůl. Uvědomil jsem si, že i já jsem kdysi podléhal v Muelleru rozšířenému bludu, že lidé s černou pletí se hodí nanejvýš k tomu, aby z nich byli otroci. Cesta sem mi dala přinejmenším jednu věc, kterou si odtud odnesu: vzpomínku na hudbu, které se nepodobá žádné jiné hudbě tohoto světa. Stál jsem tam bez hnutí a opíral se, dokud Mwabao Mawa nezatáhla závěsy.</p> <p>„Ranní zpěv,“ řekla s úsměvem. „Včerejší večer byl tak krásný, že jsme to dnes museli oslavit.“</p> <p>Uvařila snídani – maso z nějakého drobného ptáka a na tenké plátky nakrájené ovoce, které jsem neznal.</p> <p>Když jsem se zeptal, odpověděla mi, že ovoce je plodem stromů, na nichž Nkumajové žijí. „Je to pro nás totéž, co pro blátošlapy chléb a brambory.“ Mělo zvláštní pachuť. Nechutnalo mi, ale jíst se dalo.</p> <p>„Jakým způsobem chytáte ptáky?“ zeptal jsem se. „Používáte sokoly? Kdybyste po ptákovi střelili, celou věčnost by padal k zemi.“</p> <p>Zavrtěla jenom hlavou a počkala s odpovědí, až měla prázdná ústa. „Řeknu Učiteli, aby ti ukázal, kde máme ptačí sítě.“</p> <p>„Učiteli?“ podivil jsem se.</p> <p>Jako by moje otázka byla narážkou, na kterou Učitel čekal, najednou stál venku a tiše volal: „Ze země do vzduchu.“</p> <p>„Až do hnízda, Učiteli,“ odpověděla Mwabao Mawa. Přešla z pokoje do druhého, kde měl Učitel čekat. Váhavě jsem šel za ní, přeskočil jsem krátkou mezeru do druhého pokoje a potom, bez rozloučení, jsem s Učitelem opustil obydlí Mwabao Mawy. Bez rozloučení proto, že mne v první chvíli nenapadlo, co by si měly říct ženy, které se téměř neznají, a potom už bylo pozdě, protože zmizela za závěsem, když jsem se konečně otočil a chtěl jí něco říct.</p> <p>Nahoru to bylo hrozné, ale dolů to bylo ještě horší. Při stoupání po žebříku člověk dosáhne na plošinu nejdřív rukama a pak se vytáhne do bezpečí. Ale při sestupu si musí lehnout na břicho, spustit nohy dolů a tápat po příčce, přičemž ví, že když se spustí příliš hluboko, už se nevytáhne.</p> <p>Věděl jsem, že pokud chci ve Nkumaji splnit svůj úkol, musím se naučit dostávat z místa na místo, a tak jsem odmítl nechat se ovládat strachem. Když spadnu, tak spadnu, řekl jsem si. Přestal jsem si všímat periferního vidění a klusal jsem za Učitelem.</p> <p>Nesnažil se tolik předvádět jako včera, a tak to skutečně bylo snazší. Zjistil jsem, že úkony, které byly obtížné a děsivé, když se dělaly pomalu, byly snazší – a mnohem méně děsivé – když se dělaly rychle. Provazový most zůstane poměrně stabilní, když po něm zlehka přeběhnete – ale když jdete bázlivě, rozhoupává se každým krokem.</p> <p>Když Učitel sevřel zavěšený provaz s uzlem na konci a bezstarostně se přehoupl z jedné plošiny na druhou, přes propast, přes kterou by se nikdo při smyslech neodvážil, jednoduše jsem se rozesmál, chytil jsem se provazu, který mi hodil zpátky, a přehoupl jsem se stejně hbitě jako on. Na druhé straně jsem to udělal, jako bych přeskakoval malý potok; pustil jsem se a přistál jsem na plošině na obou nohách. Vlastně na tom nic nebylo, což jsem konstatoval nahlas.</p> <p>„Samozřejmě. Mám radost, že se tak rychle učíš.“</p> <p>Ale když jsme pak běželi dál po svažující se větvi, napadlo mne se zeptat: „Co by se stalo, kdybych se na druhou plošinu nedostal? Kdybych se nestrefil, nebo kdybych se málo odrazil?“</p> <p>Chvíli neodpovídal. Potom řekl: „Poslali bychom nějakého chlapce, který by po provaze shora slezl a rozhoupal ho, aby se vrátil na některou z plošin.“</p> <p>„Unesl by přitom provaz dva lidi?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Ne,“ odvětil. „Ale neudělali bychom to hned.“</p> <p>Snažil jsem se zapudit představu, jak se bezmocně houpám nad prázdnotou, zatímco desítky Nkumajů čekají, až se pustím (byť dnes to slovo pro mne mělo nový význam), aby mohli svou komunikaci znovu zprovoznit.</p> <p>„Nemusíte si dělat starosti,“ uzavřel věc Učitel. „Na mnoha houpačkách je navázán kotevní provaz, aby se daly přitáhnout zpátky.“</p> <p>Tenkrát jsem mu věřil, ale později jsem na žádné houpačce kotevní provaz neviděl. Nejspíš to platilo pro nějakou jinou část Nkumaje.</p> <p>Naše první zastávka byla v úřadu služeb veřejnosti.</p> <p>„Chci se setkat s králem,“ požádal jsem poté, co jsem vysvětlil, kdo jsem.</p> <p>„Výborně,“ řekl starý Nkumaj, který seděl na polštáři nedaleko středového kůlu domu. „To jsem rád.“</p> <p>A to bylo všechno, zjevně nechtěl nic dalšího říct. „Proč jste rád?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Protože je dobře, když má člověk nesplněné přání. Celý život je tak pikantnější.“</p> <p>Byl jsem na rozpacích. Kdyby se něco takového stalo v Muelleru, kdybych byl na místě Učitele a přivedl vyslance do státního úřadu, nařídil bych, aby takového vzpurného úředníka na místě uškrtili. Jenže Učitel tam stál a usmíval se. Díky za pomoc, příteli, řekl jsem v duchu a pokračoval otázkou, jestli jsem na správném místě.</p> <p>„K čemu?“</p> <p>„K tomu, abych získal souhlas k setkání s králem.“</p> <p>„Jste neodbytná, že?“ zeptal se.</p> <p>„Ano,“ odvětil jsem, rozhodnutý hrát podle jeho pravidel, bude-li to nutné, ale vyhrát, ať už jsou ta pravidla jakákoli.</p> <p>Tak to šlo celé ráno, až se muž konečně ušklíbl a řekl: „Mám hlad. A muž tak chudý a špatně placený jako já musí využít každou příležitost, aby do břicha dostal kus mizerného žvance.“</p> <p>Bylo jasné, kam míří, a tak jsem z kapsy vytáhl zlatý kroužek. „Dostala jsem to darem, pane,“ řekl jsem. „Ale nemohla bych si to nechat, když vím, že člověk jako vy by to dokázal využít mnohem lépe.“</p> <p>„To bych nemohl přijmout,“ odpověděl, „přestože jsem chudý a špatně placený. Ale k mojí práci patří, abych jménem krále krmil ty, kteří jsou na tom ještě hůř než já. Proto dar přijmu, abych jej mohl předat chudým.“</p> <p>Potom se omluvil a odešel do sousední místnosti sníst oběd.</p> <p>„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se Učitele. „Půjdeme? Nebo počkáme? Dala jsem ten úplatek zbytečně?“</p> <p>„Úplatek?“ zeptal se podezíravě. „Jaký úplatek? Úplatkářství se trestá smrtí.“</p> <p>Povzdechl jsem si. Kdo měl těmto lidem rozumět?</p> <p>Úředník se s úsměvem na tváři vrátil do místnosti.</p> <p>„Moje milá,“ obrátil se ke mně, „drahá dámo, právě jsem se něco dozvěděl. Nemohu vám sice pomoci, ale vím o někom, kdo může. Bydlí nedaleko a prodává vyřezávané dřevěné lžičky. Stačí, když se budete ptát na Řezbáře, jenž vyrobil lžíci, kterou prosvítá světlo.“</p> <p>Když jsme byli venku, Učitel mne poplácal po rameni. „Znamenitý výkon. Dokázala jste to za jediný den.“</p> <p>Trochu mne to popudilo. „Jestli jste věděl, že musím jít za tím Řezbářem, proč jste mne přivedl sem?“</p> <p>„Protože,“ usmál se trpělivě, „Řezbář by se nebavil s někým, koho neposlal Úředník, který získává cizí měnu.“</p> <p>Řezbář, jenž vyrobil lžíci, kterou prosvítá světlo, na mne ten den neměl čas, naléhal však, abych zítra přišel znovu.</p> <p>Když jsem se s Učitelem proplétal bludištěm stromů, ukázal mi ptačí síť nataženou mezi stromy. „Zhruba za týden bude na svém místě, připravená k rozvinutí. Když je smotaná, vypadá hustě, ale když se rozvine mezi stromy, je síť tak jemná, že ji téměř není vidět.“ Ukázal mi, že oka sítě jsou právě tak velká, aby se jimi protáhla ptačí hlava, a právě tak malá, aby si pták zlomil vaz nebo se uškrtil, pokud hlavu nebude tahat přesně dozadu, což většina ptáků nedokáže. „Večer pak síť vytáhneme a rozdělíme si potravu.“</p> <p>„Rozdělíte?“ zeptal jsem se.</p> <p>Následovalo kázání o tom, jak ve Nkumaji všechno patří všem a peníze se nepoužívají, protože se nikomu nevyplácejí.</p> <p>Ale brzy jsem zjistil, že ve skutečnosti se platí všem. Mohl jsem například jít za Řezbářem a požádat ho o lžíci. Souhlasil by a slíbil by, že do týdne ji budu mít. Jenže po týdnu by se ukázalo, že zapomněl nebo měl tolik jiné práce, že se k té pro mne zatím nedostal. Neustále by mi sliboval a neustále by se vymlouval, dokud bych mu neprokázal službu přibližně stejné hodnoty – z dobrého srdce.</p> <p>Služba, kterou si vydělávala na živobytí Mwabao Mawa, bylo to, že se poměrně často postavila na okraj svého obydlí a zazpívala ranní, večerní, ptačí zpěv nebo bůhvíco jiného. Stačilo to – nikdy nehladověla a často měla jídla a jiných věcí tolik, že se jich mohla zbavovat.</p> <p>Chudí, to byli ti, kteří nemohli nabídnout nic cenného. Hloupí. Bez talentu. Líní. Byli tolerováni; byli i krmeni – nuzně. V životě se s nimi však nepočítalo. A všichni měli jména.</p> <p>Byl jsem v Nkumaji téměř dva týdny, dost dlouho na to, aby mi život začal připadat normální, když jsem se konečně dostal k člověku, který měl skutečný vliv. Byl to Úředník, jenž krmí všechny chudé, a Učitel se mu dokonce lehce uklonil, když jsme vstoupili do jeho domu.</p> <p>Ale rozhovor neměl žádný smysl. Malichernosti, tlachání o nkumajském sociálním svědomí, vyptávání na mou rodnou zem. Již dávno předtím jsem si vytvořil vlastní představu, jak to v Birdu vypadá, protože bych jinak nedokázal odpovídat na otázky, které mi mnozí Nkumajové kladli. Po všech těch prázdných řečech mne pozval na oběd, který se měl konat za několik dní. „Až zapálím své pochodně,“ řekl. Odešel jsem nespokojen.</p> <p>A byl jsem ještě nespokojenější, když se mi Učitel vysmál a prohlásil, že to vypadá, jako by můj výstup po úředním žebříčku dosáhl konečného bodu. „Jakou službu chcete nabídnout jemu?“ zeptal se. Přešel jsem bez komentáře, že taktně připouští, že nkumajské úředníky přece jenom podplácím. Usmál jsem se a ukázal jsem mu jeden ze svých železných kroužků.</p> <p>Pouze se usmál, rozhrnul oděv a ukázal těžký železný amulet, který mu visel na krku. Při pohledu na tak marnotratné použití takového množství železa, na pouhou ozdobu, mne zamrazilo.</p> <p>„Železo?“ řekl. „Toho máme tolik. Na Řezbáře a Ptáčníka by železo stačilo, ale na Úředníka, jenž krmí všechny chudé?“</p> <p>„Jaký dar by se mu líbil?“</p> <p>„Kdo ví?“ odvětil Učitel. „Takový, aby si pomohl, mu ještě nikdo nedal. Ale i tak na sebe můžete být pyšná, paní. Mluvila jste s ním – to se většině emisarů vůbec nepodařilo.</p> <p>„Úžasné,“ řekl jsem.</p> <p>Přesvědčil jsem Učitele, že najdu zpáteční cestu k domu Mwabao Mawy i bez jeho pomoci. Nakonec pokrčil rameny a nechal mne jít samotného. Dostal jsem se tam rychle a potěšilo mne, jak dobře se už v korunách stromů dokážu pohybovat. Dokonce jsem několikrát jen tak pro zábavu zkusil přelézt po neoznačených větvích. Sice jsem se stále raději nedíval pod sebe, ale zjistil jsem, že mi to dává dobrý pocit, když zdolám obtížnou trasu. Když jsem dorazil k domu Mwabao Mawy a zavolal jsem na ni, byla už skoro tma.</p> <p>„Vítej do hnízda,“ řekla s úsměvem. Ihned mi přichystala večeři. „Slyšela jsem, že ses dostala k Úředníkovi, jenž krmí všechny chudé.“</p> <p>„Někdy bych ti chtěla uvařit jídlo, jaké si děláme u nás v Birdu,“ řekl jsem, ale ona se rozesmála. Proto jsem se jí zeptal. „Proč jsi mne vzala k sobě, Mwabao Mawo, když o to, abych se setkala s králem, nikdy nikdo nestál?“</p> <p>„S králem?“ zeptala se s úsměvem. „Nikdo nestál? Nikdo o nic nestojí. Zeptali se, kdo by tě nechal u sebe žít, a já jsem se nabídla, protože mám dost jídla, abych se mohla rozdělit. Umožnili mi to.“</p> <p>Měl jsem na ni zlost, přestože jsem jedl její jídlo. „Jak můžete vy Nkumajové chtít jednat se světem, když odpíráte vyslancům právo na setkání s králem?“</p> <p>Natáhla ke mně ruku a pohladila mne po tváři, na níž nevyrašily žádné vousy. „My ti nic neodpíráme, maličká Slavice,“ řekla a usmála se. „Nebuď netrpělivá. My Nkumajové děláme všechno po svém.“</p> <p>Usoudil jsem, že nastala pravá chvíle, abych někomu předvedl svůj hněv, a ucukl jsem od její ruky. „Všichni mi vykládáte, že uplácení je zakázané, a přitom jsem díky úplatkům úspěšně zdolala deset pohovorů. Všichni mi říkáte, že se o všechno dělíte a nikdo nemusí kupovat ani prodávat, a přitom jsem viděla prodávat i kupovat stejně, jako to dělají handlíři. A ty mi pak řekneš, že mi nic neodpíráte, a přitom se celou dobu setkávám s dalšími a dalšími překážkami.“</p> <p>Vstal jsem a nasupeně jsem odešel.</p> <p>Chvíli neříkala nic a já jsem se nemohl otočit, abych něco dodal, protože bych tím něco ztratil, připravil bych se o účinek předchozích slov. Byl to pat, dokud nezačala zpívat holčičím hlasem, hlasem, který se v ničem nepodobal tomu, jímž zpívala své pravé písně:</p> <p><emphasis>Zlodějka hledá si bobulky,</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>ale má štěstí jen na včelky.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Smutně říká: „Umím jíst, spánek znám,</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>jenže co s tímhle si počít mám?“</emphasis></p> <p>„Letět za nimi, dokud tě nezavedou k medu,“ řekl jsem, stále otočen zády. Potom jsem se k ní obrátil a řekl jsem: „Jenže co jsou ty včelky, Mwabao Mawo? Za kým jdu a kde je ten med?“</p> <p>Neodpověděla, pouze vstala a odešla z místnosti – ne však do předního pokoje, kde jsem často pobýval, ale do jedné ze zakázaných zadních místností. A jelikož nic dalšího neřekla, šel jsem za ní.</p> <p>Po krátkém běhu po větvi ani ne metr silné jsem se ocitl v místnosti ohraničené třpytivými závěsy. Dokola stály dřevěné truhly. Jednu otevřela a začala se v ní přehrabovat.</p> <p>„Tady je to,“ řekla, když našla, co hledala. „Přečti si to.“ Podala mi knihu.</p> <p>Pustil jsem se do ní ještě v noci. Byly to dějiny Nkumaje, nejpodivnější dějiny, jaké jsem kdy četl. Nebyly dlouhé a nemluvilo se v nich o válce, chyběly tam popisy nájezdů a výpadů. Zato jsem tam našel výčet Zpěváků včetně jejich životopisů, Řezbářů, Stromových tanečníků, Učitelů a Stavitelů. Byl to vlastně soupis jmen s vysvětlivkami. Jak přišel ke jménu Řezbář, který naučil stromy barvit dřevo. Jak si to svoje zasloužil Hledač, který našel studené moře a přinesl si je domů ve vědru. A při četbě těch krátkých příběhů jsem začal Nkumajům rozumět. Jako mírumilovným lidem, kteří upřímně věří v rovnost, přestože mají sklon pohrdat těmi, kteří téměř nemají co nabídnout. Jako lidem, kteří žijí v dokonalé jednotě se svým světem, světem vysokých stromů a poletujících ptáků.</p> <p>A jak jsem si tak četl ve světle tenké svíčky, začal jsem si uvědomovat rozpory. Co mohli takoví lidé vymyslet, aby se to dalo prodat ambasadorovi? A co je dovedlo k tomu, že slezli ze stromů, vyšli do války a pomocí svého železa si podmanili Drew, Allison a dnes možná i další země?</p> <p>Zatímco se mi hlavou honily tyto myšlenky, začal jsem se zabývat také jinými rozpory. Byl jsem v hlavním městě Nkumaje, a přitom se zdálo, že o vítězné válce tady nikdo neví a dokonce ani nikoho nezajímá. Neviděl jsem žádné otroky z Allisonu nebo Drewu, opatrně přecházející ze stromu na strom. Nepozoroval jsem žádný příval bohatství z dávek a daní. Ti lidé nebyli dokonce ani hrdí na to, čeho dosáhli, přestože nikdo vítězství nepopíral, když jsem na ně zavedl řeč.</p> <p>„Ještě si čteš?“ zašeptala do tmy Mwabao Mawa.</p> <p>„Ne,“ řekl jsem. „Přemýšlím.“</p> <p>„Ach tak,“ odvětila. „A o čem?“</p> <p>„O tvém zvláštním, prazvláštním národě, Mwabao.“</p> <p>„Mně se líbí.“ Bavila se; z jejího hlasu byl znát úsměv.</p> <p>„Dobyli jste říši, jež je větší než většina jiných zemí, a přitom místní lidé nejsou výbojní, nemají dokonce ani sklony k násilí.“</p> <p>Zasmála se pro sebe. „Nemají sklony k násilí. To docela sedí. Zato ty je máš. Učitel mi řekl, že jsi na venkovské cestě v Allisonu zabila dva muže, kteří tě chtěli znásilnit.“</p> <p>Zaskočila mne. Znamenalo to, že sledují moje stopy zpátky, a to mne zneklidnilo. Jak daleko půjdou? Měl jsem říct, že jsem ze Stanlye, z opačného konce světa, než je Nkumaj – jenže pouze v Birdu vládly ženy. Potom jsem si uvědomil, že vysoký černý Nkumaj se dostane přes Robles nebo Jones, aby mohl vyzvídat v Birdu, zhruba stejně snadno, jako bych já chtěl vyskočit z Mwabaina domu, přistát dole na zemi a pokračovat v běhu.</p> <p>„Ano,“ připustil jsem. „V Birdu se ženy učí tajným způsobům zabíjení. Jinak by nás muži brzy ovládli. Ale řekni mi jedno, Mwabao, proč vlastně šli Nkumajové do války?“</p> <p>Teď došla řada na ni, aby chvíli mlčela. „Nevím. Mne se nikdo neptal. Já bych nešla.“</p> <p>„Tak kde potom našli ty vojáky?“</p> <p>„Mezi chudými, kde jinde. Nemohou nabídnout nic, co by ostatní chtěli. Ale válka jim nejspíš umožnila dát to jediné, co mají. Svůj život. A svou sílu. Válka je přece jednoduchá. Vojákem může být i hlupák.“</p> <p>Vybavil jsem si pyšné, neohrožené nkumajské vojáky, vyzbrojené železem, bez váhání týrající pokořené obyvatele Allisonu. Ovšem. Ti nejhorší z Nkumaje, ti, kterými všichni pohrdali, konečně dostali moc nad jinými. Nebylo divu, že ji zneužívali.</p> <p>„Ale tebe zajímá něco jiného,“ pokračovala Mwabao Mawa.</p> <p>„Cože?“</p> <p>„Přišla jsi sem kvůli něčemu jinému.“</p> <p>„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se, zaskočen tím tísnivým pocitem strachu, jaký zažívají děti těsně před nalezením ve hře na schovávanou.</p> <p>„Přišla jsi zjistit, odkud získáváme železo.“</p> <p>Věta zůstala viset ve vzduchu. Kdybych odpověděl ano, určitě by vykřikla do noční tmy, kde by ji uslyšelo tisíc hlasů, a mne by svrhli z plošiny do temnoty, která vedla na zem. Ale kdybych to zapřel, nepřišel bych tím o příležitost, možná jedinou příležitost, zjistit, co jsem chtěl vědět? Jestli Mwabao Mawa byla skutečně vzbouřenec, jak jsem se domníval, možná by mi pravdu řekla. Ale jestli pracovala pro krále (byl její milenec?), mohla mne lákat do pasti.</p> <p>Buď dvojsmyslný, vštěpoval mi vždycky otec.</p> <p>„Každý ví, odkud získáváte železo,“ řekl jsem bezelstně. „Od vašeho ambasadora, od Dohližitelů, tak jako všichni ostatní.“</p> <p>Rozesmála se. „Chytrá holčička. Ale máš železný kroužek a myslela sis, že má velkou cenu –“ věděla snad všechno, co jsem za ty dva týdny řekl a udělal? – „takže jestli vaši lidé získávají železo, i když v nepatrném množství, určitě byste rádi přišli na to, co ambasadorovi prodáváme my.“</p> <p>„Nikoho jsem se na nic takového neptala.“</p> <p>Potlačila smích. „Samozřejmě že ne. Proto tady ještě stále jsi.“</p> <p>„Je pochopitelné, že mne mnohé věci zajímají. Ale přišla jsem za králem.“</p> <p>„Král, král, král, jsi jako všichni ostatní, kteří se honí za lží a prázdnými sny. Železo. Chceš vědět, za co železo dostáváme. Proč, abyste nás mohli zastavit? Nebo abyste to mohli dělat sami a získávat tolik železa jako my?“</p> <p>„Ani jedno, ani druhé, Mwabao Mawo. Možná bychom o takových věcech neměli mluvit,“ řekl jsem, třebaže jsem byl přesvědčen, že toho nenechá, a také jsem nechtěl, aby toho nechala.</p> <p>„Ale právě proto je to hloupost,“ řekla a já v jejím hlase zaslechl zlomyslnou dívenku. „Ztrácejí čas tolika bezpečnostními opatřeními, drží tě celý den, každý den pod dohledem buď mě, nebo Učitele, a přitom stejně nemůžete udělat ani jedno, ani nás zastavit, ani zopakovat, co děláme.“</p> <p>„Když to nejde, proč se tím vůbec trápíte?“</p> <p>Rozesmála se – tentokrát se rozhihňala jako dítě – a řekla: „Pro všechny případy. Pro všechny případy, paní Slavice.“ Náhle vstala, přestože už byla svlečená na noc, vyšla z pokoje a zamířila dozadu, k místnosti s truhlami knih a jiných věcí. Tentokrát šla pro něco jiného. Šel jsem za ní a dorazil jsem právě včas, abych stačil zachytit černé šaty, které po mně hodila.</p> <p>„Půjdu pryč, aby ses mohla převléknout,“ řekla.</p> <p>Když jsem se vrátil do ložnice, čekala na mě – netrpělivě přecházela sem a tam a tiše si něco pobrukovala. Hned jak jsem vešel, přistoupila ke mně a dala mi ruce na líce. Měla na nich něco teplého a lepkavého. Když se na mne pak podívala, rozesmála se.</p> <p>„Teď jsi černá!“ zašeptala. Potřela mi ruce a zápěstí, pak přišly na řadu kotníky a chodidla. Když mi malovala chodidla, přejela jednou rukou po vnitřní straně nohy až nad koleno. Prudce jsem couvl, vyděšený, že by v té rozvernosti mohla objevit nepříliš rozverné skutečnosti.</p> <p>„Dávej pozor!“ vykřikla. Když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že stojím na samém okraji plošiny. Udělal jsem krok dopředu.</p> <p>„Promiň,“ řekla. „Neudělám již nic, čím bych urazila tvou cudnost. Je to jen hra, taková hra.“</p> <p>„Co se děje?“ zeptal jsem se. „Proč to děláš?“</p> <p>„Můžu se v noci pohybovat tak, jak jsem,“ řekla a roztočila přede mnou své nahé tělo, „a nikdo si mne z dálky nevšimne. Jenže tebe – bílou jak lilie a světlovlasou, Slavice – tebe by bylo vidět na vzdálenost šesti stromů.“ Přetáhla mi přes hlavu přiléhavou černou kápi a odvedla mne za ruku na okraj domu.</p> <p>„Vezmu tě s sebou,“ prohlásila, „a jestli se ti bude líbit, co uvidíš, budeš pro mě na oplátku muset něco udělat.“</p> <p>„Dobře,“ řekl jsem. „Co mám udělat?“</p> <p>„Nebude to nic těžkého,“ řekla, „nic těžkého.“ Potom vyšla do noci. Následoval jsem ji.</p> <p>Bylo to poprvé, co jsem zkusil cestovat potmě, a najednou se znovu přihlásila stará panika. I na širokých větvích jsem měl takový strach, že jsem se nechtěl rozběhnout – co kdybych se jen nepatrně odchýlil ze stezky? Jak jsem měl vidět na skoky s houpačkou? Jak jsem měl doufat, že někde nespadnu?</p> <p>Ale Mwabao Mawa mne vedla dobře a na obtížných místech mne brala za ruku. „Raději se nedívej,“ šeptala. „Běž stále za mnou.“</p> <p>Měla pravdu. Světlo vydávaly jen hvězdy a bledý Vzdor, a ještě je rozptylovaly listy, takže bylo spíš na škodu, než že by pomáhalo. A čím hlouběji jsme sestupovali, tím byla větší tma.</p> <p>Žádné houpačky cestou nebyly. Za to jsem byl vděčný.</p> <p>Nakonec jsme dorazili na místo, kde mi řekla, abych zůstal stát. Poslechl jsem a ona se mne zeptala: „Tak?“</p> <p>„Tak co?“ reagoval jsem.</p> <p>„Necítíš nic?“</p> <p>Nenapadlo mne, že bych měl něco cítit. Začal jsem dýchat pomalu, otevřel jsem ústa a ochutnával jsem vzduch nosem a jazykem. Byl lahodný.</p> <p>Bylo to nádherné.</p> <p>Byl to sen o milování s ženou, po níž jsem vždycky toužil, ale nikdy jsem nedoufal, že bych ji mohl mít.</p> <p>Byla to vzpomínka na válečnou vřavu, s žízní po krvi a radostí z přežití v moři tančících oštěpů a obsidiánových seker.</p> <p>Byla to esence odpočinku po dlouhé cestě po moři, kdy pevnina voní na uvítanou a obilí vlnící se v nížinách vypadá jako další moře, ale moře, kterým se dá putovat bez lodi, moře, ve kterém se dá utopit a žít. Otočil jsem se k Mwabao Mawě a pochopil jsem, že mám oči vytřeštěné úžasem, protože se rozesmála.</p> <p>„Nkumajský vzduch,“ řekla.</p> <p>„Co to je?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Mnoho věcí dohromady,“ odvětila. „Vzduch stoupající ze zhoubné bažiny pod námi. Klesající vůně listů. Pach starého dřeva. Poslední stopy deště. Vstřebané sluneční paprsky. Záleží na tom?“</p> <p>„A tohle prodáváte?“</p> <p>„Ovšem,“ odpověděla. „Proč jinak bych tě sem přivedla? Ale ve dne je vůně mnohem silnější, takže ji můžeme chytat do lahví.“</p> <p>„Vůně,“ řekl jsem. Připadlo mi to směšné. „Vůně travnatého močálu. To si ji Pozorovatelé neumí vyrobit uměle?“</p> <p>„Zatím se jim to nepodařilo,“ řekla. „Alespoň ji stále kupují. Je to k smíchu, Slavice, že lidstvo dokáže létat mezi hvězdami rychleji než světlo, a přitom zatím nevíme, co způsobuje, že věci voní.“</p> <p>„Vždyť to víme,“ namítl jsem.</p> <p>„Víme, jak voní různé věci,“ odvětila, „ale nikdo neví, co všechno se z látky jako takové dostává k olfaktorickým nervům.“ Nehádal jsem se o to, protože jsem ještě nepochopil rozdíl mezi olfaktorickým a okcipitálním.</p> <p>V tom, co řekla, zaujalo mou pozornost ještě něco jiného. Chytil jsem se toho, co řekla o lidstvu létajícím rychleji než světlo. „Každé školní dítě ví, že to nejde,“ namítl jsem. „Naše předky přivezli na Zradu v kosmických lodích, ve kterých museli sto let spát, než se sem dostali.“</p> <p>„No tak se lidé tenkrát plazili jak šneci,“ odvětila. „Myslela sis, že přestanou objevovat nové věci jen proto, že od nich naši předkové odešli? Za tři tisíce let v izolaci jsme ztratili kontakt s pokrokem lidstva.“</p> <p>„Ale rychleji než světlo?“ pochyboval jsem. „Jak by to mohli dokázat?“</p> <p>Zavrtěla hlavou. V šeru noci bylo vidět jen nezřetelný pohyb něčeho matně šedého. „To byly jen takové řeči,“ zamlouvala to. „Hloupé řeči. Pojďme zpátky.“</p> <p>Vydali jsme se na zpáteční cestu. Ve chvíli, kdy jsme byli v polovině provazového žebříku, nad námi do noci tiše zašeptal něčí hlas.</p> <p>„Někdo je na žebříku.“</p> <p>Mwabao Mawa přede mnou znehybněla a já udělal totéž. Potom jsem ucítil, jak sebou provaz začal lehce škubat. Vzápětí její noha sestoupila těsně k mému obličeji. Pochopil jsem to tak, že jdeme dolů, a byl bych užuž zahájil sestup, kdyby nezkroutila nohu a nezahákla mne v podpaží, čímž mi v sestupu zabránila. Počkal jsem, až sleze po druhé straně žebříku na moji úroveň – stála o příčku níž, takže měla rty jen kousek pod mým uchem.</p> <p>O tři stopy dál nemohlo být nic slyšet. „Na první plošině si umyj tvář. Jdeš navštívit Úředníka, který krmí všechny chudé. Dvě pochodně.“</p> <p>Lezli jsme dál, až jsme se dostali na první plošinu, na níž náhodou – šťastnou náhodou, protože běžné to nebylo – stál džber s vodou. Co nejtišeji jsem si umyl tvář. Mwabao Mawa zatím lezla po třech metrech provazového žebříku stále nahoru a dolů, aby ten, kdo lano v noci pozoroval, nepoznal, že jsme se zastavili.</p> <p>Očistil jsem si tvář, jak to šlo, a pak také ruce a nohy. Potom jsem vlezl na žebřík za ní.</p> <p>„Ne,“ zašeptala a vrátila mne na plošinu. Když jsme tam pak stáli oba, požádala mne, samozřejmě potichu, abych jí dal své šaty.</p> <p>„Nemůžu,“ odvětil jsem šeptem.</p> <p>„Vždyť pod nimi ještě něco nosíš, ne?“ zeptala se a já jsem přikývl. „Nemůžu se na stromech nechat chytit nahá. Nemůžu.“</p> <p>Ale odmítal jsem dál, dokud nakonec neřekla: „Tak mi dej svoje prádlo.“ S tím jsem souhlasil. Sáhl jsem pod šaty a začal jsem si svlékat spodky a podprsenku. Spodky byly na její boky příliš těsné, ale nějak se do nich nasoukala. Zato podprsenka jí padla dobře – další smutný důkaz toho, jak jsem nabyl ženské tvary.</p> <p>Ale zároveň jsem přišel na něco horšího. Když jsem si pod šaty stahoval podprsenku z ramene, o něco se tam zachytila. Nic, na čem by se mohla zachytit, tam být nemělo. Což znamenalo, že tam roste něco nového.</p> <p>Paže? V tom případě jsem měl necelý týden na to, abych se jí zbavil. Naneštěstí nebyla na místě, kde bych si to mohl udělat sám. Jenže jak jsem mohl přijít za nkumajským chirurgem (byli vůbec nějací?) a říct mu, aby mi nadbytečnou paži amputoval?</p> <p>Ale vzápětí se chvilkový úlek změnil v úlevu, když jsem si uvědomil, že se tady nemusím další týden zdržovat, dokonce ani další den. Získal jsem všechno, co jsem potřeboval a o co jsem usiloval. Mohl jsem udělat scénu, že Nkumaj znechuceně opouštím, protože mi neumožnili setkat se s králem; mohl jsem se vrátit k otci a říct mu, co Nkumajové prodávají ambasadorovi.</p> <p>Páchnoucí vzduch.</p> <p>Málem jsem rozesmál, jenže jsme už zase lezli po žebříku. A když jsem si uvědomil, jak málo k tomu chybělo, napadlo mne, že by závany nkumajského lesního vzduchu nad zhoubnými bažinami mohly být nebezpečné. Sebekontrola, na niž jsem se mohl obyčejně spolehnout, vycvičené reflexy, které byly vždy jisté, zde nepracovaly tak dobře, dnes v noci ne.</p> <p>Nakonec jsme vylezli k plošině, kde bděly stráže.</p> <p>„Stát,“ ozvalo se ostré zašeptání. V dalším okamžiku mě něčí ruce popadly za zápěstí a začaly mne vytahovat na plošinu. Bohužel jsem na takový pohyb nebyl připraven, a tak se mi jenom se štěstím podařilo udržet se na provazovém žebříku nohama. Visel jsem nad propastí tím způsobem, že jsem nohama stál na žebříku a jedna ruka mi vězela v pevném sevření strážného.</p> <p>„Opatrně,“ řekla Mwabao Mawa. „Opatrně, je to blátošlapka, mohla by spadnout.“</p> <p>„Kdo jste?“</p> <p>„Mwabao Mawa a paní Slavice, blátošlapská vyslankyně z Birdu.“</p> <p>Ozvalo se chápavé zabručení a najednou jsem byl tažen na plošinu, až jsem holení narazil na okraj. Nejistě jsem došlápl na plošinu a upadl na jedno koleno.</p> <p>„Pročpak se potulujete potmě?“ zeptal se hlas. Usoudil jsem, že nechám odpovědět Mwabao. Vysvětlila, že mne vede na setkání s Úředníkem, jenž krmí všechny chudé.</p> <p>„Teď už nikdo nemá venku pochodně,“ řekl hlas.</p> <p>„On bude mít.“</p> <p>„Teď?“</p> <p>„Dvě pochodně,“ trvala na svém. „Očekává návštěvu.“</p> <p>Nejdřív šepot, pak tichý zvuk kroků, jak někdo odbíhá. Čekali jsme. Jeden strážný – nebo dva, jak jsem poznal, když se rytmy dýchání rozešly – zůstal s námi a další se běžel přesvědčit. Zanedlouho se vrátil a prohlásil: „Dvě pochodně.“</p> <p>„V pořádku,“ řekl hlas. „Můžete jít. Ale příště si vezmi pochodeň, Mwabao Mawo. Máš důvěru, ne však nezpochybnitelnou.“</p> <p>Mwabao polohlasně poděkovala, já se připojil, a potom jsme se vydali na další cestu.</p> <p>Když v dálce zazářily dvě pochodně, Mwabao Mawa se rozloučila.</p> <p>„Cože?“ zeptal jsem se dost hlasitě.</p> <p>„Tiše,“ řekl. „Úředník nesmí vědět, že jsem tě přivedla já.“</p> <p>„Ale jak tam mám odsud dojít?“</p> <p>„Ty nevidíš na cestu?“</p> <p>Neviděl jsem, a tak mě dovedla blíž, až mi zbytek cesty ozářil bledý svit pochodní. Byl jsem rád, že Úředník nesdílí s Mwabao zálibu v úzkých přístupových cestičkách. I když se Mwabao Mawa ztratila do noci, cítil jsem se ve tmě na chodníku jistě.</p> <p>Došel jsem ke dveřím a velice tiše jsem řekl: „Ze země do vzduchu.“</p> <p>„Až do hnízda, pojďte dál,“ řekl tlumený hlas, a tak jsem odhrnul závěsy a vstoupil. Úředník, který tam seděl, v červeném hábitu, v mihotavém světle dvou svíček, skutečně vypadal velice¼ úředně.</p> <p>„Tak konečně jste tady,“ prohlásil Úředník.</p> <p>„Ano,“ řekl jsem a pak jsem přiznal: „Nedovedu se potmě moc dobře pohybovat.“</p> <p>„Mluvte tiše,“ napomenul mne. „Závěsy mnoho neutají a noční vzduch nese zvuky do daleka.“</p> <p>Začali jsme mluvit tiše. Vyptával se mne, proč se chci setkat s králem a čeho tím chci dosáhnout. Co jsem měl říct? Už mám, co jsem chtěl, pane Úředníku, a tak vlastně s nejvyšším vládcem mluvit nepotřebuju. Odpovídal jsem mu na všechny otázky, dokud si nakonec nepovzdechl a neřekl: „Slyšel jsem, paní Slavice, že jestli úspěšně absolvujete pohovor u mne, nemám vašemu postupu ke králi stavět žádné další překážky.“</p> <p>Včera bych měl z takové odpovědi radost. Ale dnes – dnes v noci mně nešlo o nic jiného než sebrat své deformované tělo i s novou rukou, kterou si pěstovalo, a zmizet z Nkumaje.</p> <p>„Jsem vám zavázána, pane Úředníku.“</p> <p>„Pochopitelně se k němu ode mne nedostanete přímou cestou. Průvodce, který přijde, vás odvede k velmi vysoce postavené osobě, od níž jsem dostal instrukce, a ta velmi vysoce postavená osoba vás doprovodí výš.“</p> <p>„Ke králi?“</p> <p>„Nevím přesně, jak vysoko tato osoba stojí,“ řekl Úředník vážně. Nechápal jsem, jak mohou tímto způsobem vládnout.</p> <p>Ale jen co Úředník luskl prsty, vešel chlapec a odvedl mne jinou cestou. Šel jsem opatrně za ním a tentokrát jsem houpačky ušetřen nebyl – ale chlapec na druhém konci zapálil pochodeň, takže jsem to dokázal, i když jsem dopadl nešikovně a podvrtl si kotník. Výron nebyl velký, zahojil se a přestal bolet během několika minut.</p> <p>Chlapec mne opustil u domu, u něhož žádné světlo nebylo. Řekl mi jen, že mám být zticha. A tak jsem čekal venku, dokud se konečně neozvalo šeptem: „Vstupte.“ Poslechl jsem.</p> <p>V domě byla naprostá tma, ale opět mi byly kladeny otázky a já opět odpovídal, aniž bych tušil, s kým mluvím nebo kde přesně jsem. Po půlhodině rozhovoru prohlásil: „Teď odejdu.“</p> <p>„A co já?“ zeptal jsem se hloupě.</p> <p>„Zůstanete tady. Přijde někdo jiný.“</p> <p>„Král?“</p> <p>„Osoba, jež je hned po králi,“ řekl ještě tišším hlasem a odešel mezerou v závěsech, kterou jsem vstoupil.</p> <p>Potom jsem zaslechl tiché kroky z jiného směru. Někdo vešel a posadil se vedle mne. Těsně vedle mne. A pak se tiše, potlačovaně zasmál.</p> <p>„Mwabao Mawa,“ vyhrkl jsem nevěřícně.</p> <p>„Paní Slavice,“ odvětila šeptem.</p> <p>„Ale oni říkali –“</p> <p>„Že se setkáš s osobou, která je králi nejblíž.“</p> <p>„A to jsi ty?“</p> <p>Znovu se tiše zasmála.</p> <p>„Takže jsi opravdu králova milenka?“</p> <p>„Svým způsobem,“ odpověděla. „Ještě by musel být nějaký král.“</p> <p>Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil.</p> <p>„Král není?“</p> <p>„Není jeden král,“ odvětila, „ale já mohu mluvit za ty, kteří vládnou, stejně jako kdokoli jiný. Lépe než většina. Lépe než někteří.“</p> <p>„Ale proč potom to všechno kolem? Proč jsem se musela úplatky propracovat až k tobě? Vždyť jsem s tebou byla celou dobu?“</p> <p>„Tiše,“ řekla. „Tiše. Noc má uši. Máš pravdu, Slavice, byla jsi se mnou od začátku. Potřebovala jsem se přesvědčit, jestli ti mohu důvěřovat. Jestli nejsi špion.“</p> <p>„Ale sama jsi mi to místo ukázala. Nechala jsi mne načichat se těch vůní.“</p> <p>„Ale také jsem ti ukázala, jak nemožné je nás zastavit nebo tu vůni napodobit. Při zemi vzduch totiž páchne, Slavice. A vaši lidé by na stromy vylézt nedokázali, to víš.“</p> <p>Přisvědčil jsem. „Ale proč jsi mi to tedy ukázala, když je to tak marné?“</p> <p>„Ne tak docela,“ odpověděla. „Ta vůně má i jiné účinky. Chtěla jsem, aby ses toho vzduchu nadýchala.“</p> <p>Potom jsem ucítil, jak mi její ruka sundává z hlavy kapuci. Zlehka mě zatahala za pramínek vlasů. „Dlužíš mi laskavost,“ řekla a já pocítil dotek smrti.</p> <p>Než mne napadlo, jak z toho ven nebo jak alespoň získat čas, dýchala mi horký vzduch na tvář a hladila mne po krku. Možná voňavý vzduch zbavoval Nkumaje svázanosti sexuálními tabu. Dostatečná dávka možná dokázala u normální ženy oslabit zábrany vůči milování s jinou ženou. Ale já jsem <emphasis>žádné </emphasis>zábrany vůči milování s ženou neměl, a moje tělo, příliš dlouho opomíjené, na nabídku Mwabao Mawy reagovalo tak, jako by byla mimořádně vítaná. Naštěstí jsem měl také velice silné zábrany vůči umírání a vzduch je ani trochu neoslabil. Věděl jsem, že kdybych ponechal událostem přirozený vývoj, vedlo by to k odhalení mé neobvyklé tělesné stavby. Napadlo mne, že kdyby Mwabao Mawa našla ve své posteli muže, patrně by se netvářila tak nepředpojatě, jak to čekala ode mne, když ve své najdu ženu.</p> <p>„Já to nedokážu,“ zkusil jsem se bránit.</p> <p>„Dokážeš,“ řekla a zajela mi studenou rukou pod šaty. „Vím, jak ti pomoci,“ řekla. „Jestli chceš, můžu hrát muže,“ nabídla a začala si pobrukovat a prozpěvovat zvláštní, tichou píseň. Prakticky ve stejném okamžiku začala ruka pod mým oděvem projevovat víc hrubosti a síly, a také tvář, která mne líbala, se najednou zdála být drsná a vousatá. Vypadalo to, jako by to vše bylo dílem její písně. Nechápal jsem, jak to dokázala, avšak jiná část mého mozku vděčně zaregistrovala, že její předstíraná mužskost pravděpodobně pomůže uhasit touhu, kterou jsem po ní vzplanul.</p> <p>Potíž byla v tom, že moje ňadra reagovala stejně jako ňadra každé ženy. Jak mne čím dál podmanivější rytmus písně vtahoval hlouběji a hlouběji do extatického stavu, začal jsem se skutečně bát.</p> <p>„Nesmím,“ řekl jsem a odtáhl jsem se. Pronásledovala mne. Nebo to byl on? Iluze byla přesvědčivá. Přál jsem si, abych dokázal totéž a přesvědčil ji, že jsem žena, přestože její ruce, rty a oči najdou důkazy svědčící o něčem jiném. Ale nebylo to v mých silách. „Jestli to uděláš, zabiju se,“ pohrozil jsem.</p> <p>„Hloupost,“ odvětila.</p> <p>„Nebyla jsem očištěna.“ Snažil jsem se, aby to znělo zoufale. Nedalo mi to mnoho práce.</p> <p>„Hloupost,“ řekla znovu.</p> <p>„Kdybych se nezabila sama, udělali by to moji lidé,“ pokračoval jsem. „Zabijí mne, jestli se to stane, a já předtím nebudu očištěna.“</p> <p>„Jak se to dozvědí?“</p> <p>„Myslíš si, že bych vlastním lidem dokázala lhát?“ Doufal jsem, že chraplavost a rozechvěnost mého hlasu působí spíš jako projev uražené cti než čirá hrůza, kterou jsem ve skutečnosti cítil.</p> <p>Možná to zabralo, neboť přestala, nebo se spíš zarazila, a zeptala se: „A v čem to očištění spočívá?“</p> <p>Vymyslel jsem si složitý náboženský rituál, který byl zpola krádeží obřadů obyvatel Ryanu a zpola výplodem mé potřeby samoty. Naslouchala. Uvěřila mi. A tak jsem absolvoval další cestu tmou, na jejímž konci jsem zůstal sám v pokoji u Mwabao Mawy, v tom se skříněmi a truhlicemi. Řekla mi, že jsem tam proto, abych meditoval.</p> <p>Strávil jsem tam dopoledne, odpoledne a noc.</p> <p>Neměl jsem představu, co bych měl udělat. Mwabao Mawa byla vedle, v místnosti, v níž jsme spolu dva týdny žili, a tiše si pobrukovala jakousi erotickou píseň – která mne udržovala ve stavu prakticky nepřetržitého vzrušení.</p> <p>Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych si uřízl genitálie, ale nevěděl jsem, jak dlouho by trvala regenerace, a navíc jsem se obával, že zahojenou jizvu po kastraci by si s ženskou anatomií nikdo nespletl.</p> <p>Uvažoval jsem samozřejmě také o útěku, ale dobře jsem věděl, že jediná úniková cesta vede pokojem, v němž v rozmarném rozpoložení čekala Mwabao Mawa. Nadával jsem – pochopitelně velice tiše – a rozčiloval jsem se, proč zrovna já musím skončit ve vězení ženského těla, střeženém lesbickou žalářnicí a zamřížovaném stovkami metrů volného pádu.</p> <p>Pak jsem si uvědomil, že jistou naději, byť malou, mám jedině tehdy, když uniknu nikoli jako žena, ale jako muž. Kdybych si zítra v noci, až bude tma, nalíčil tělo na černo, mohl bych uniknout pozornosti stráží. Pokud by se mi to nepodařilo a byl bych prozrazen, stačilo skočit. Pustit se, pomyslel jsem si ironicky. A bylo by jasné, že jsem Mueller.</p> <p>Jak se dostat přes Mwabao Mawu? Jednoduše. Zabít ji.</p> <p>Dokázal bych to? Tak jednoduché to nebylo. Měl jsem ji rád. Porušila diplomatický protokol, ale nic špatného mi neudělala. Zároveň měla styky na vysokých místech, takže by po ní rychle vypukla sháňka.</p> <p>Takže ji nezabiju. Rána do hlavy, přeražení několika kostí, to by mělo stačit. Mělo by ji to na dost dlouho umlčet, nebo alespoň znehybnit. Ale abych řekl pravdu, neměl jsem ponětí, jak prudce bych musel normálního člověka udeřit, abych ho uvedl do bezvědomí, a přitom ho nezabil, kolik kostí bych měl přerazit, aniž bych ho zmrzačil na zbytek života. U Muellerů jsem se takovými otázkami nemusel zabývat. A nikdy jsem neslyšel, že by nějaký Mueller udeřil cizince, aniž by ho chtěl zabít nebo zmrzačit. I tak jsem byl odhodlán vynasnažit se, aby zůstala zdravá.</p> <p>Zbývalo zamaskovat, kým jsem. Na začernění kůže bylo dost času později, až budu hotov s Mwabao. Ale jiné přípravy mohly přispět k momentu překvapení.</p> <p>S nadějí, že najdu nůž, jsem začal tiše prohledávat truhlice. Chtěl jsem si jím uřezat prsy. Samozřejmě by znovu dorostly, ale do dnešního večera by jizvová tkáň dokázala obnovit pouze normální stav, prsy by se ještě nezačaly znatelně zvětšovat. Trpce jsem si uvědomil, že je to maximum, čeho mohu dokázat, aby to vypadalo jako změna pohlaví.</p> <p>Nůž jsem nenašel. Zato jsem objevil několik dalších knih a v jednu chvíli se z okamžité zvědavosti stalo půlhodinové soustředění.</p> <p>Byly to dějiny <emphasis>Zrady. </emphasis>Četl jsem pochopitelně naše dějiny planety, ale tyto byly v některých ohledech úplnější. V některých velice důležitých ohledech, takže jsem si začal uvědomovat, že jsem se nechal bezmála ve všem oklamat. A přitom to bylo tak jasné. To, co muellerské dějiny vynechávaly a čím se nkumajské dějiny obšírně zabývaly, byly osudy celé skupiny. Bylo to líčení, které se nevěnovalo jediné rodině, ale všem členům spiknutí, vyhnaným na tuto planetu bez kovů, aby posloužili zbytku Republiky jako odstrašující příklad toho, co se stane s lidmi, kteří by chtěli nastolit vládu intelektuální elity. Dávno mrtvé problémy, kvůli nimž se sem rodiny dostaly, mi vždycky připadaly směšné a je tomu tak dodnes. Kdo komu by měl vládnout? Odpověď byla vždycky, navěky stejná: „Já.“ Ať tím „já“ byl kdokoli, usiloval o moc.</p> <p>Ale nkumajský výklad dějin se nespokojoval jenom s výčtem jmen. Hledal jsem jméno Mueller a našel jsem je. Han Mueller, genetik specializující se na skokový pokrok v oboru lidské regenerace. Našel jsem si další. Ale nejzajímavější pro mne v tu chvíli samozřejmě byl Nkumaj. Ngago Nkumaj, jenž přijal na znamení vzdoru pseudoafrické jméno, se proslavil v oboru vývoje modelů vesmíru na bázi teoretické fyziky. Vytváření nových pohledů na vesmír, které by lidem umožnily dělat nové věci.</p> <p>Najednou to všechno dávalo smysl. Každá částečka byla tak nepatrná, že sama o sobě nedokazovala nic, ale teď do sebe všechny události z týdnů strávených v Nkumaji zapadly tak dokonale, že jsem o svém závěru nemohl pochybovat.</p> <p>Páchnoucí vzduch nad bažinou neznamenal nic, byla to jen vějička, pomůcka, aby Mwabao Mawa dostala tu štíhlou, hezkou, plavovlasou dívku z Birdu do postele. Ale jiné věci byly pravdivé. Například neexistoval král. Mwabao mluvila pravdu: tady vládla skupina. Nebyla to však skupina politiků. Byla to skupina, která měla stejnou profesi jako zakladatel, Ngago Nkumaj. Byli to vědci, kteří vytvářeli nové pohledy na vesmír – vědci, kteří vymýšleli věci jako Pravdivé vidění nebo Roztančení hvězd. Mwabao Mawu používali jako spojku s těmi, kteří v Nkumaji fungovali jako vykonavatelé vládní moci. Koho používali jako spojku s armádou? Se strážemi? To přece nebylo důležité. A proč si obyčejní Nkumajové mysleli, že krále mají? Určitě kdysi měli – nebo možná mají nějakou loutku dodnes. Ale ani to nebylo důležité.</p> <p>Důležité bylo to, že Nkumajové ambasadorovi neprodávali žádné vůně. Prodávali fyziku. Prodávali nové pohledy na vesmír. Prodávali samozřejmě létání nadsvětelnou rychlostí, což Mwabao Mawa nenápadně prozradila a potom tak obratně zamaskovala. A další věci. Věci, které měly pro Dohližitele mnohem větší cenu než ruce, nohy, srdce a hlavy vyřezávané z těl radikálních regenerátů.</p> <p>Každá rodina, která měla naději vytvořit něco, co by mohla ambasadorovi prodat, se snažila rozvinout to, co její zakladatel nejlépe znal: Muellerové manipulaci s lidskými geny. Nkumajové fyziku. Našel jsem si Bird a rozesmál jsem se. Zakladatelem Birdu byla bohatá žena z vysokých kruhů, která neměla prakticky žádné tržně zužitkovatehié schopnosti a dovednosti, s výjimkou talentu, jak jiné lidi podmanit vlastní vůli. Jejím jediným odkazem byl matriarchát. V závodech o získání železa jim to nedávalo žádnou výhodu. Přesto se této ženě podařilo přenést na svou rodinu umění toho, co ovládala nejlépe.</p> <p>Znovu jsem knihu zavřel. Můj únik se najednou jevil v ještě naléhavějším světle, neboť tento objev se mohl stát klíčem k vítězství Muelleru nad Nkumajem. Byl jsem přesvědčen, že bych dokázal muellerskou armádu vycvičit pro boj na stromech. A doufal jsem, že bychom mohli zvítězit a získat do zajetí několik vynikajících mozků, nebo alespoň ovládnout jejich ambasadora a znemožnit jim jeho používání. Pravdou bylo, že obyčejní obyvatelé Nkumaje byli pro boj špatně vybaveni, zatímco obyčejní obyvatelé Muelleru vyrostli s nožem, oštěpem a lukem. Mohli jsme to dokázat.</p> <p>Museli jsme to dokázat. Poněvadž Nkumajové získávali kov rychleji. A až ho budou mít dost, budou technicky vyspělí, aby mohli postavit kosmickou loď a odletět z planety pryč. Žádnou hibernační loď, ale loď létající rychleji než samotné světlo. Dostali by se z planety pryč – v to Muellerové nemohli doufat. Až by pak Nkumajové dolétli do Republiky a srovnali staré účty, vrátili by se s takovým nákladem kovu, jaký by jejich lodě uvezly, a potom by si žádná rodina nemohla dělat naděje, že proti nim obstojí. Stali by se vládci.</p> <p>Musel jsem je zastavit.</p> <p>Odložil jsem knihu a obnovil jsem pátrání po noži. Když jsem byl v nejlepším, rozhrnuly se závěsy a do pokoje vtrhlo pět příslušníků nkumajských stráží.</p> <p>„Naši agenti se právě vrátili z Birdu,“ prohlásil jeden z nich.</p> <p>Dva jsem zabil a dalšího zmrzačil. Přemoci mne nemohli. Museli mi dát tak prudkou ránu do hlavy, jaká by normálního člověka zabila. Napáchala tolik škody, že jsem zůstal v bezvědomí několik hodin.<strong><image xlink:href="#_3.jpg" />4 LANIK A LANIK</strong></p> <p>Když jsem se probudil, ležel jsem na plošince, která byla tak malá, že abych na ní měl hlavu, musel jsem konce nohou nechat přečnívat a klátit se. To, že jsem dosud oblečen, jsem spíš cítil než viděl. Bylo sotva uvěřitelné, že by tajemství mého těla neodhalili – určitě, mne prohledali, jestli u sebe nemám zbraň – přesto jsem stále ještě doufal, že jejich velkomyslná cudnost tajemství Muelleru zachránila.</p> <p>Nedaleko stáli dva příslušníci nkumajských stráží. Jakmile si všimli, že jsem procitl, rychle se po tenkých větvích vydali ke mně. Byli jsme tak vysoko, že listí kolem nás bylo husté a v mezerách jsem videi kusy oblohy. Větve byly tak tenké, že plošina začala divoce poskakovat, když se ke mně strážní blížili.</p> <p>Zůstali stát na větvi, která probíhala pod plošinou, zvedli háky a zachytili dvojici provazů zavěšených z ještě vyšších, tenčích větví. Na koncích provazů byla ta nejdůmyslnější pouta, jaká jsem kdy viděl. Nebyla z neforemného, rychle trouchnivějícího dřeva jako ta, která jsme používali v Muelleru, ale ze skla spojeného provazem. Natáhli mi dva skleněné půlválce na zápěstí. Na opačném konci se nestýkaly přesně. Pak je pevně převázali provazem, přidržovaným na místě drážkou ve skle. Když strážní s převazováním skončili, držely půlválce pevně na sobě.</p> <p>Jako gesto na rozloučenou v této němé souhře strážní mými pouty škubli. Ten, který stál napravo, přitáhl jeden náramek dolů, směrem k lokti. Druhý přitáhl svůj náramek nahoru, k dlani. Ihned se dostavila prudká bolest. Překvapeně jsem se na ně podíval. Jenom se krutě usmáli a odešli.</p> <p>Náramky se mi na pravém předloktí a na levé ruce zařízly tak hluboko, že rány začaly krvácet. Sklo bylo zbroušené nebo na okrajích olámané, aby mělo ostré hrany. Dostat se z těchto pout šlo poměrně snadno – pokud byl člověk ochoten zaplatit za to ztrátou půlky ruky. A i kdyby byl, značně by si tím ztížil slézání ze stromu na zem.</p> <p>Náramky byly kromě toho svázané tak, aby vzdálenost mezi nimi neumožňovala udeřit jimi o sebe ani o nic jiného, dokonce ani o moji hlavu. Nedaly se rozbít. Navíc byly uvázané k větvím, které byly dost pružné, takže když jsem je stáhl dolů, měly tendenci vymrštit se zpátky, čímž mne řezaly. Byly vystaveny tak stálému napětí, že se zařezávaly každým, byť sebemenším pohybem. Nemohl jsem si lehnout – nemohl jsem si dokonce ani kleknout.</p> <p>Nechtěli, abych mohl utéct, a nechtěli, aby mi pobyt u nich byl příjemný. Dříve i potom jsem se s podobnými hostiteli setkal, ale dosud to žádný nedával najevo tak nevlídně.</p> <p>Rozhlédl jsem se kolem. Blížil se večer – slunce bylo dosud vidět, jak stojí nízko mezi listím na západě a svítí pod mraky valící se od severozápadu. Musel jsem být v bezvědomí několik hodin.</p> <p>Moje plošina spočívala na jediné větvi – jenže ta byla spojena s mnoha dalšími nebo se o ně opírala, čímž vznikala jedna velká, propojená síť. Zkusil jsem na plošině maličko poskočit. Strážní pohyb okamžitě zaregistrovali a rozhlédli se.</p> <p>V blízkosti byly další plošiny, ale žádná nebyla obsazena. Zdálo se mi, že ještě dál jsem zahlédl někoho jiného, také stojícího s náramky, ale jistý jsem si nebyl. Listy mi bránily dohlédnout daleko.</p> <p>Začalo pršet. Byl jsem hned promočený na kost. Navíc tady, kde nebylo tolik listí a větví, které by prudkost bouře zmírnily, do mne těžké kapky bolestivě bušily. Co bylo ještě horší, bouře byla tak silná, že každý nápor větru škubal větvemi a rozhoupával je. Byl to podobný pocit, jako když jsem poprvé přecházel provazový most – horší než mořská nemoc. Všiml jsem si, že strážní se v dešti schoulili pod dvě malé stříšky a nikoho nehlídali.</p> <p>Plán jsem měl hotový rychle a snadno. Háček byl v tom, že mi mohl pomoci pouze z prostoru tohoto vězení. Jak se dostanu živý na zem – a jak se dostanu odtamtud lesem do bezpečí (a kde to vlastně bylo?) – tyto otázky obestíralo příliš mnoho otazníků, než abych se jimi v tu chvíli zabýval.</p> <p>„Paní Slavice,“ ozval se z dálky hlas, který jsem poznal. Mwabao Mawa opatrně postupovala po síti větviček. Strážní se zvedli, když se přiblížila, a přikývli.</p> <p>„Mwabao Mawo,“ promluvil jsem. „Rozmyslela jsem si to. Nakonec bych přeci jen raději dál žila s tebou.“</p> <p>Stáhla rty a pak řekla: „Máme k dispozici úplnou zprávu od našich informátorů. Je to poněkud proradný párek allisonských žoldnéřů. Podlehli mylné představě, že jim za každou informaci, kterou přidají, budeme platit víc a víc. Doufám, že ty si takové falešné představy nepřipouštíš, Slavice, nebo kdo vlastně jsi. My spolu o nic smlouvat nebudeme, s výjimkou tvého života.“</p> <p>Usmál jsem se, ale určitě to nijak žoviálně nevypadalo.</p> <p>„Ty nejsi z Birdu, Slavice. A nejenom to. Neskutečné věci, které jsi nám vyprávěla o kultuře této rodiny, byly tak daleko od pravdy, že jsi tam nikdy nemohla být. Ale přízvuk, který máš, jasně vypovídá o tom, že z nížiny kolem řeky Vzbouřenců pocházíš. Z té železné mince, co jsi použila, je zase jasné, že jsi z rodiny, která používá peníze. A jelikož to železo nemohlo být od nás, muselo být od nějaké jiné rodiny, která má ambasadorovi co prodat. Ze které?“</p> <p>Roztáhl jsem tvář do ještě širšího úsměvu.</p> <p>„Ale no tak,“ řekla. „Můžu s jistotou říct, že jsi z Muelleru. Do týdne budu vědět přesně, kdo jsi, od spolehlivějších zvědů než ti dva Allisoni, které jsme využívali předtím. Ale abychom přešli k praktičtějším věcem. Co vaše rodina prodává ambasadorovi?“</p> <p>„Vzduch,“ odpověděl jsem, „z bažin v ústí řeky Vzbouřenců.“</p> <p>Probodla mne pohledem. „Měla jsem tě doopravdy ráda.</p> <p>„A já tebe také,“ odvětil jsem. „Ale moje náklonnost k tobě skončila předminulou noc, když jsem zjistila, jak dalece se liší naše sexuální preference.“ Lež skrz naskrz – oběma se nám líbily ženy.</p> <p>„Mám tě ráda pořád, Slavice,“ řekla. „Nejsem sadistka a ty tady nejsi jen tak. Proto pochopíš, že zde nezůstanu a nebudu se dívat.“</p> <p>Když odešla, vrátili se strážní a zvedli mne do vzduchu. Nejdřív jsem si myslel, že mě jednoduše pustí, ať náramky udělají, co dovedou. Ale o to zřejmě nestáli – kdyby se jim podařilo odříznout mi velkou část ruky, náramky už by mě neudržely. Místo toho poprvé promluvili, když jsem byl ve vzduchu, a vyzvali mne, abych se chytil provazů, které teď byly dost prověšené, abych to mohl udělat.</p> <p>Držel jsem se provazů a oni mi zvedli nohy přede mne. V této pozici jsem se nemohl provazů pustit, aniž bych si o náramky nerozřezal zápěstí. Provazy byly navíc přivázané k tak pružným větvím, že jsem neměl dost opory, abych mohl strážné kopnout. Pokračovali tím, že mi do nohou vyřezali moc hezký křížový vzor, asi tak palec hluboko, na několika místech až na kost. Působilo to pochopitelně mučivou bolest, ale při výcviku jsem zažil horší. Na druhou stranu jsem věděl, co se ode mne očekává, a tak jsem sténal a křičel. Zřejmě jsem jim předvedl přesvědčivé divadlo, protože za chvíli řezat přestali, znovu mne zvedli, řekli, abych se pustil provazů, a opatrně mne dali dolů.</p> <p>Samozřejmě mě postavili na nohy a náramky mi ani teď nic jiného než stát nedovolily. Vzpomněl jsem si, co se děje se zvědy v muellerských kobkách, a usoudil jsem, že v tomto měřítku civilizace si Nkumaj a Mueller nemají co vyčítat. V Muelleru byli na vyšší technické úrovni, pokud šlo o působení bolesti, ale Nkumajové zase věděli, jak vyvolat zoufalství.</p> <p>Natolik jsem se zamyslel, že jsem na chvíli zapomněl křičet, ale pak jsem si vzpomněl, že bych měl trpět, a znovu jsem začal vydatně naříkat. Strážní odešli.</p> <p>Za půl hodiny byly jednoduché řezné rány na nohou pryč a brzy ustaly také bolesti a šimrání provázející hojení. Nepříjemné na tak rychlém hojení bylo to, že určitě neujde pozornosti mých rádoby mučitelů, a potom už nebudu muset skrývat, co Muellerové svému ambasadorovi prodávají.</p> <p>Začal jsem se modlit, aby přišel déšť. Nebo jsem si to alespoň usilovně přál, neboť v mém panteonu nikdo počasí na starost neměl.</p> <p>Mé přání se splnilo hodinu po soumraku. Nebe se rychle zatáhlo, oblaka zakryla hvězdy i svit Vzdoru. Zvedl se vítr a rozhoupal plošinu. To bylo znamení, že mohu začít; dokud se budou větve houpat, <emphasis>mých </emphasis>pohybů si nevšimnou.</p> <p>Začal jsem táhnout proti náramkům, abych si uřezal část ruky. Nejtěžší bylo udržet dostatečný tlak na náramky ve správném směru, aby sklo odřízlo dva krajní prsty na každé ruce a nikoli palec. Palec jsem potřeboval pro šplhání.</p> <p>Děsivý okamžik nastal, když se obě ruce uvolnily současně a ve stejnou chvíli mi náraz větru podtrhl plošinu pod nohama. Přepadl jsem – ale štěstí mi toho dne bylo nakloněno, takže jsem nespadl do prázdna, ale na větev, která plošinu nesla.</p> <p>Chvíli jsem tam ležel a krvácel z poraněných rukou. Mezitím začalo pršet.</p> <p>Zbývalo několik málo minut, než bouře přejde. Pod zataženou oblohou, v dešti a v noční tmě, jsem vůbec nic neviděl. Ale musel jsem vyrazit, musel jsem se ze svého vězení dostat dřív, než budou moje pohyby opět znát. Bolest byla zanedbatelná, ale přemoci strach, že spadnu, a také strach z chůze ve tmě, bylo to nejtěžší, co jsem do té doby musel v životě udělat. Hrozilo mi při tom největší nebezpečí. I teď, když na to vzpomínám, si říkám, že jsem musel být blázen, když jsem se o něco takového pokusil. Ale byl jsem tenkrát ještě mladý a život pro mne neměl tak vysokou cenu, jakou má dnes.</p> <p>Dřevo bylo kluzké a já jsem lezl, šplhal a klopýtal mnohem rychleji, než bylo bezpečné. Snažil jsem se jít směrem, kterým se větve sbíhaly, neboť jsem věděl, že nakonec najdu silnější větev, která mi poskytne pevnější oporu. Většinou jsem měl oči zavřené a šmátral před sebou rukama, protože i když byla tma jako v pytli, dokud jsem měl oči otevřené, podvědomě jsem chtěl vidět a panikařil jsem, když to nešlo.</p> <p>V jednu chvíli jsem narazil na plošinu a lekl jsem se, že by mohla být obydlená. Naštěstí nebyla. A dostat se z plošiny na pevné dřevo byla otázka několika málo okamžiků. Ale ani teď jsem se nenarovnal a nerozběhl. Neměl jsem průvodce a dřevo bylo kluzké. Byla to však úleva, že se mnou nic nehází sem a tam, a tak jsem si dovolil sestupovat do tmy.</p> <p>Přestalo pršet. Vítr se utišil. A ve stejnou chvíli, kdy jsem vydechl úlevou, moje stezka najednou dostala prudký spád. Ztratil jsem oporu a začal jsem padat. Nejdřív jsem si myslel, že je to můj konec; ale prakticky vzápětí jsem přistál na nějaké plošině.</p> <p>„Co to sakra je?“ ozval se vzteklý hlas, když jsem se na plošině postavil. Srazil jsem někoho kopnutím.</p> <p>„Propána, co všechno dnes nespadne z nebe?“ zeptal se pobaveně ženský hlas.</p> <p>Pochybuji, že jim pobavení vydrželo, když jsem je zneškodnil. Neměl jsem čas na laskavost a přesvědčování. Ale myslím, že jsem je nezabil. Jejich instinkty a moje touhy si vycházely vstříc natolik, že ani jednomu z nich pád z plošiny nehrozil. Navíc, jakmile jsem je znehybnil, věnoval jsem chvíli tomu, abych je prohledal, jestli u sebe nemají něco, co bych mohl ukrást. Něco mi říkalo, abych předstíral zloděje, protože bych tím pronásledovatele mohl svést ze stopy.</p> <p>Muž u sebe skutečně měl nůž, a tak jsem si ho vzal. Přibral jsem železný amulet, který žena nosila na krku. Zase mi něco říkalo, že by se mi peníze mohly hodit, až se dostanu z Nkumaje – jako bych měl reálnou šanci, že se mi to podaří. Potom jsem objevil provazový žebřík, který na plošině začínal. Zadržel jsem dech a vykročil přes okraj dolů do tmy.</p> <p>Tiše jsem sestupoval a snažil se v nočním vzduchu zachytit sebemenší průkazný zvuk, který by mi napověděl, že můj útěk byl odhalen, ale noc byla tichá. Když mraky odtáhly a Vzdor se vyšvihl výš na oblohu, začalo do mé úrovně pronikat slabé světlo.</p> <p>Když jsem míjel plošinu napojenou provazovým můstkem, pohrával jsem si chvíli s myšlenkou, že bych mohl z žebříku slézt. Ale pak jsem se rozhodl slézt alespoň o jednu úroveň níž, abych sebe a své pronásledovatele oddělil co možno největší vertikální vzdáleností.</p> <p>Bylo to špatné rozhodnutí. Ani jsem ještě nebyl pod plošinou, když se provazový žebřík začal prudce, kyvadlovitě houpat. A pak začal stoupat. Našli mne.</p> <p>Ještě jsem neměl vycvičené reflexy pro pohyb na stromech. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodl, že se na žebříku otočím a přelezu na druhou stranu, na tu, na níž byla plošina. Tou dobou jsem již byl dobré tři metry nad ní a rychle jsem stoupal. Nemohl jsem ztrácet čas nějakým přesným mířením. Skočil jsem pozadu, když jsem vytušil, že je ten pravý okamžik.</p> <p>Dopadl jsem na záda a sklouzl jsem ve směru žilkování dřeva, čímž jsem si do zad zadřel nespočet třísek. Měl jsem takovou setrvačnost, že jsem sklouzl z plošiny jako takové i po prudce klesajícím začátku provazového mostu.</p> <p>Seběhnout bez rozmyslu na můstek a po druhé straně vyběhnout nahoru je něco jiného. Když člověk klouže po zádech a hlavou napřed, nemá situaci zdaleka tak pod kontrolou. Roztáhl jsem nohy, abych se pokusil zastavit tím, že se na některé straně zaháknu o provazy. Bohužel jsem se nejdřív zachytil pravou nohou, takže to mnou tímto směrem hodilo. Postranní provazy mne zachránily před pádem, ale náraz byl tak silný, že se celý most převrhl na stranu a vyklopil mne.</p> <p>Zachytil jsem se provazů a udržel jsem se, i když to se mnou nepříjemně škublo. V místě, kde jsem visel, se most prakticky převrátil vzhůru nohama – a situaci ještě víc zhoršilo, když začala vypadávat dřevěná prkna, která tvořila podlahu. Jedno mne udeřilo do ramene a ruka se reflexivně pustila. Udržel jsem se na druhé a rychle jsem obnovil předchozí pozici. Ale neviděl jsem žádnou možnost, jak by se mi mohlo podařit narovnat most – bylo to něco jiného, než když se převrhne člun. Chyběla mi voda, o kterou bych se mohl při převracení mostu opřít. Most se dal narovnat vlastně jediným způsobem – pokud se pustím. A tím bych si příliš nepomohl.</p> <p>Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou přeručkovat zpátky k plošině, z níž jsem spadl, protože byla mnohem blíž než plošina na druhé straně. Jenže zároveň jsem si uvědomil, že nebude dlouho trvat, než se na tuto plošinu dostanou moji pronásledovatelé, se vší pravděpodobností strážní. Kromě toho měli pod kontrolou jedinou únikovou cestu, která z ní vedla, provazový žebřík.</p> <p>A tak jsem začal ručkovat ke druhému konci mostu. Byl jsem rád, že mám palce. Krvácení z ran po amputovaných prstech sice už ustalo, avšak ruce mě stále bolely a vzhledem ke snaze o zahojení nebyly nejsilnější. Ale držel jsem se. Alespoň zpočátku. Po chvíli jsem stejně musel jednu ruku vplést do provazů, aby mi pomohla unést moji tíhu. Sice mne to ještě víc zpomalilo, ale i tak jsem postupoval docela dobře.</p> <p>U konce mostu nutilo uchycení hlavních lan konstrukci normálnější polohu, a to i navzdory tíze mého těla. Vděčně jsem se vysoukal na prkna.</p> <p>Vtom jsem ucítil houpání, které můj pohyb nezpůsobil – po mostě se blížil někdo jiný. Teď, když se vrátil do správné polohy, se přes něj mohli dostali rychle, s výjimkou úseku, kde vypadala prkna. Také že ano, zaslechl jsem překvapený výkřik a most sebou prudce škubl. Propadl ten člověk, nebo se stačil zachytit? Neměl jsem jak to zjistit; světla bylo tak málo, že jsem neviděl dál než na dva metry před sebe.</p> <p>Tyto dva metry ale stačily, abych si všiml, že na plošině, k níž se blížím, někdo je. Dvojice mužů však k pronásledovatelům zjevně nepatřila – dívali se totiž na druhou stranu. Nemohl jsem si dovolit ztrácet čas a teď už navíc nemělo smysl – pokud vůbec kdy mělo – snažit se útěk tajit. Nůž, který jsem ukradl, pronikl do srdce prvního muže v okamžiku, kdy se ke mně otočil. To už jsem druhého poslal prudkým kopnutím do kříže na věčný pád noční tmou. Nevydal při tom ani hlásku.</p> <p>Vytáhl jsem nůž z Nkumajova těla, rozhlédl jsem se, jak dál, a zjistil jsem, že se nacházím na styku jedné z velkých větví a hlavního kmene, nikoli dvou větví. Dolů nevedlo nic – pouze kolmá stěna kmene. Větev stoupala vzhůru – směrem, o který jsem nestál. A můstek se stále houpal pod nohama mých pronásledovatelů. Kdyby je chybějící prkna nezbrzdila, určitě by mne už dostihli, protože byli na pohyb ve tmě zvyklí.</p> <p>Napadlo mne provazový most odříznout, ale hlavní lana byla tak silná, že jsem se o to ani nepokusil.</p> <p>Rozhodl jsem se, že raději půjdu po větvi nahoru a budu doufat, že vede k cestě, která by se mi mohla hodit. Teprve ve chvíli, kdy jsem zahájil výstup, jsem poznal, na čem ti dva Nkumajové pracovali – na ptačí síti.</p> <p>Přivazovali její konec – rozvinutá část sítě se širokým obloukem ztrácela ve tmě. Přinejmenším jeden další bod byl pevný – a to mohlo stačit.</p> <p>Vyzkoušel jsem jejich uzly – byly pevné. Potom jsem nohama napřed sklouzl na tlustou roli síťoviny. Byla hrubá a poskytovala dostatečnou oporu, abych nespadl nebo se nepřevrátil a nezůstal viset zespodu. Začal jsem lézt pozadu po síti a cestou jsem přeřezával provázky, které síť držely v roli.</p> <p>Když jsem dosáhl dalšího úvazu, pokusil jsem se zatahat, a s úlevou jsem zjistil, že síť je upevněna ještě někde dál. Slyšel jsem – nijak daleko – jak kroky dosáhly plošiny, kterou jsem právě opustil.</p> <p>Lezl jsem po síti dál a přeřezával jsem každý provázek, který jsem míjel. Viděl jsem, jak se síť za mnou rozmotává a rozvíjí. Zkusí pronásledovatelé šplhat po síti za mnou? Po rozvinuté síti by jim to šlo o poznání hůř. Nebo ji odříznou? Nikterak by mi to neublížilo – mezi mnou a jimi byl úvaz. A pronásledování by se tím znemožnilo.</p> <p>Ve tmě a tichu nkumajské noci se mi zdálo, že slyším, jak se dohadují.</p> <p>Jak daleko dolů asi síť sahá? Když na to přijde, jak hluboko se mi podařilo sestoupit? K čemu by mi byla rozvinutá síť, kdybych po pracném sešplhání na dolní konec zjistil, že mezi mnou a zemí zbývá ještě sto metrů?</p> <p>Síť byla dlouhá. Když jsem se dostal k sedmému úvazu, napadlo mne, že na plošině, kde síť končí, na mne strážní nejspíš budou čekat, připravení, že do nich pozpátku vrazím a oni mne vrátí zpátky do zajetí. Proto jsem se na síti pracně otočil. Hlavou napřed to šlo hůř, ale měl jsem pocit, že by mne nic nemělo tak snadno zaskočit. A udělal jsem dobře. U devátého úvazu jsem ucítil, že síť se trhavě pohupuje. Z míst za mnou to přicházet nemohlo – kdyby mne někdo pronásledoval cestou, kterou jsem postupoval, poznal bych to už dávno. Nepotřeboval jsem využít vše, co mi dala výuka logiky, abych si udělal závěr, že někdo je přede mnou.</p> <p>Postupoval jsem dál a přeřezával jsem další uzly na provázcích. A u dalšího úvazu jsem se rozhodl, že svou cestu po síti ukončím. Začal jsem přeřezávat samotnou síť. Jednotlivé provázky šly snadno, dokonce i pět nebo šest najednou, ale ve smotané síti jich byly stovky. Zabral jsem se do toho tak, že jsem si nepřítele všiml teprve ve chvíli, kdy byl skoro u mne.</p> <p>On uzly samozřejmě nepřeřezával, a tak pod ním síť zatím byla hustá, zatímco za mnou se rozmotávala, čímž jsem se ocital na mnohem tenčí a tím pádem méně stabilní části role. Měl jsem síť přeřezanou z půlky – možná dokonce z větší části – jenže on měl také nůž, a tak jsem prozíravě usoudil, že souboj s ním má vyšší prioritu než přeřezávání provázků.</p> <p>Bitva se vyvíjela poněkud jednostranně. V dobré kondici a na rovné zemi – nebo alespoň na rovné plošině – bych ho určitě snadno zabil. Ale na síti, vysoko nad zemí, ve tmě, kterou jen bázlivě rozháněl slabý a rozptýlený měsíční svit, oslabený ztrátou krve a amputací prstů, projevující se tepavou bolestí, jsem nebyl v nejlepší formě. Co bylo horší, obvyklá výhoda Muellerů – že nám nevadí, když v boji utržíme několik smrtelných ran – se teď nedala využít, neboť každé oslabení by mne donutilo pustit se sítě a zřítit se na zem z takové výšky, že by moje naděje na včasné uzdravení byla mizivá.</p> <p>A co bylo ještě horší, zjevně se mne nesnažil zajmout živého – patrně usoudili, že se spokojí s mou mrtvolou, přestože ji nebude možné vyslýchat. Kdyby na dosah nebyl horní okraj sítě, krátká bitka by s definitivní platností skončila ve chvíli, kdy se mu podařilo zarazit mi nůž do břicha.</p> <p>Šmátral mně nožem v břiše sem a tam. Bolest byla tak prudká, že jsem zalapal po dechu. Několik jednoduchých řezných ran sneseme, ale stát a nechat se nepřítelem kuchat jako uštvaný jelen, to k muellerskému vojenskému výcviku nepatří. Ohnal jsem se mu po ruce a řízl ho do masa, ale vzápětí byla jeho ruka zpátky a nůž mne znovu bodal a páral. Bylo jasné, že takový obchod – jeho ruka za moje vnitřnosti – by rychle skončil mým pádem. Proto jsem na něho neútočil a raději jsem zběsile sekal do sítě nad sebou, kterou jsem předtím už nařízl. Bolest a zoufalství mi dodaly víc síly, nebo to trvalo déle, než jsem si myslel, ale síť zanedlouho praskla a můj nepřítel s užaslým zachroptěním sledoval, jak se dvě poloviny sítě od sebe odtrhly a řítí se od sebe a dolů. Mlčky zmizel ve tmě a nechal mne o samotě, pověšeného na rozhoupané síti.</p> <p>Síť byla teď rozvinutá po celé zbývající délce a já se prsty na rukou a na nohou držel tenké síťoviny. Na rozpáraném břiše jsem cítil studený vzduch. Něco horkého a vlhkého se mi otíralo o kolena. Uvědomil jsem si, že nějaká střeva vyhřezla.</p> <p>Maskovat své pravé pohlaví teď nemělo valný smysl. Rozřízl jsem svůj černý hábit na ramenou, aby mi nepřekážel při šplhání po síti. Nahý a čím dál necitlivější k bolesti, začal jsem slézat po zbytku sítě dolů.</p> <p>Připadal jsem si jako zmrzačený pavouk na zpřetrhané pavučině. Několikrát se stalo, že vlákno povolilo, a musel jsem se chytit někde jinde. Tenká síťovina se mi neustále zařezávala do prstů.</p> <p>Po sestupu, který trval věčnost, pod sebou moje noha nenašla nic.</p> <p>Dostal jsem se na konec sítě a pod ní byl vzduch.</p> <p>Kolik vzduchu? Padesát centimetrů? Nebo dvě stě metrů.</p> <p>Neměl jsem představu, jak vysoko jsem byl, když jsem začal. Jelikož síť byla přeřezaná, nacházel se spodní cíp, na němž jsem teď visel, níž, než by síť byla, kdyby se normálně rozvinula. Zem mohla být jediný krok pode mnou.</p> <p>Ale měl jsem vůbec na vybranou? Ve stavu, v jakém jsem byl, slabý, s vyhřezlými, houpajícími se vnitřnostmi, krvácející z neuvěřitelné změti polozahojených ran, nebyl jsem schopen lézt nahoru ani viset o mnoho déle na místě. Jedinou nadějí na přežití bylo pustit se sítě. Jestli byla dost nízko, mohlo se mi podařit přistát a zachovat si dost neporušených kostí, abych se potmě odplazil pryč a našel si nějaký úkryt, než se břicho zahojí. Kdyby síť byla příliš vysoko, našli by mne další den ráno na zemi bez ohledu na to, jestli jsem skočil nebo jestli jsem se snažil viset o něco déle.</p> <p>Jak jsem tam visel a snažil se nějak rozhodnout, síť se začala trhat. Byl jsem příliš těžký na síť zkonstruovanou tak, aby byla neviditelná pro ptáky. Chvíli jsem poslouchal, jak vlákna v rychlém sledu praskají. Potom, stále v prstech svíraje vlákna sítě, jsem se zřítil do černého vzduchu.</p> <p>Dlouhou vteřinu jsem padal volným pádem. Nemohl jsem se ani připravit na ztlumení dopadu, protože jsem zemi neviděl. Přistál jsem na zádech a náraz mi vyrazil dech. A protože jsem se sítě nepustil, zamotal jsem se do ní. Na mně a kolem mne se vršil metr za metrem.</p> <p>Byl jsem živý.</p> <p>Chvíli jsem tam ležel, téměř omráčený, a zápasil jsem s pokušením přijmout vítanou úlevu bezvědomí. Ale pak jsem odmítl. To, že jsem se živý dostal na dno nkumajského lesa, mi dodalo odhodlání, abych se pokusil dotáhnout útěk do konce. Jak dlouho mohlo Nkumajům trvat, než slezou po žebříku až na zem? A až budou dole, za jak dlouho se dostanou ke mně? Dlouho to trvat nebude, usoudil jsem, a začal jsem se ze sítě vymotávat.</p> <p>Nějaká část mých vnitřností se zachytila v síti, a tak se střeva, která se mnou byla stále spojená, snažila každým krokem z otevřené rány vyhřeznout. Uvnitř je držela pouze ruka, kterou jsem si neustále tiskl na břicho. Klopýtal jsem směrem, jímž jsem tušil moře. Vědomou orientaci jsem ztratil; mohl jsem pouze doufat, že mne podvědomý cit pro sever povede správně.</p> <p>Přestože jsem příliš jasnou hlavu neměl, vzpomínám si, že jsem se snažil alespoň trochu po sobě zahladit stopy. Našel jsem potok, chvíli jsem se u něho zdržel, abych si ránu vypláchl, přičemž mi studená voda bušila do útrob jako nějaká palice, a potom jsem šel potokem dlouho po proudu. Měl jsem pocit, že doušky vody, které jsem si čas od času dopřával, mne osvěžují, ale trvalo to jen do toho hrůzného okamžiku, kdy voda dosáhla potrhaných střev. Brzy jsem pít přestal.</p> <p>Byl jsem tak otupělý, že jsem si neuvědomil, co to znamená, že hukot potoka je najednou o tolik silnější. Když jsem dorazil k místu, kde se do tmy valil vodopád, zřítil jsem se s mohutným cáknutím dolů do řeky. Opět jsem málem ztratil vědomí a byl bych se nejspíš utopil, kdyby proud nebyl tak rychlý, že se mi podařilo zůstat při vědomí a na hladině dost dlouho, abych dosáhl protějšího břehu. Někde v řece jsem přišel o nůž, který jsem při pádu neztratil. V tu chvíli mi to bylo prakticky jedno. Usnul jsem na druhé straně řeky přímo na břehu, na očích každému, kdo by tam přišel.</p> <p>Probudil jsem se, když listovím v horních partiích lesa prozařovalo slabé sluneční světlo, a udržel jsem se v bdělém stavu dost dlouho, abych se odplazil do křoví, kde mne shora nebylo vidět.</p> <p>Když jsem se znovu probudil, naprosto vyprahlý, byla už zase tma. Sice jsem si vzpomněl, jaká muka mi poslední napití způsobilo, ale zároveň jsem věděl, že abych měl vůbec nějakou naději na uzdravení, potřebuji mít v těle vodu. Bolestivě jsem se doplazil k řece, přestože jsem střeva táhl za sebou, a napil jsem se kalné vody. Kupodivu nerozpoutala v mým vnitřnostech peklo; muellerské tělo si zřejmě dovedlo poradit i s takto těžkým poraněním a vytvořilo si někde propojení, kterým voda prošla. Toto propojení však obcházelo většinu z mých původních střev. Ta byla stále vyhřezlá a vlekla se travou a bahnem. Byl jsem příliš vyčerpaný, než abych se je pokusil očistit.</p> <p>Slunce mne opět probudilo do bílého dne. Tentokrát jsem slyšel hovor a volání. Po druhém břehu řeky pobíhaly nohy. Nkumajové, tak tiší a jistí ve vysokých stromech, nebyli žádní mistři ve stopování po zemi, jinak by si okamžitě museli všimnout místa, kde jsem se minulou noc doplazil k řece, abych se napil. Zůstal jsem v houští, do něhož jsem se schoval, bez hlesu a bez pohybu, a pronásledovatelé mě brzy přešli. Opět jsem usnul a v noci jsem se znovu odvlekl k řece a napil se z ní. Zdálo se mi, jako by vyhřezlá střeva byla větší a táhla se za mnou hůř než předtím, ale připsal jsem ten pocit únavě a znovu jsem usnul.</p> <p>Voda nebyla čistá. Další den jsem časně ráno začal zvracet a hned od počátku jsem dávil krev. Neotevřel jsem oči, jen jsem se svíjel v mučivých bolestech a podléhal jsem panické hrůze, že po horečce přijde delirium a delirium přivolá moje potenciální vrahy.</p> <p>Nevím, kolik dalších dní jsem tam ležel v horečkách a bezvědomí. Ale mlhavě jsem si uvědomoval, že se mi vrátilo dost sil, abych mohl jít, a tak jsem se potácel lesem, vždy naprosto otupělý. Zachránilo mne jen to, že Nkumajové byli neschopní – sám jsem nebyl dostatečně při vědomí, abych mohl být opatrný. Možná jsem šel v noci. Možná Nkumajové pátrání vzdali. Nevím. Ale odešel jsem od řeky k čistším potokům a pil jsem z nich. Stromy se slily v nekonečnou hnědou šmouhu; slunce byl jen jasný flíček, který se tu a tam zjevoval v zeleném moři. O tom, co se dělo, jsem nevěděl nic.</p> <p>A cestou se mně zdály sny o tom, že nejsem sám. Zdálo se mně, že někdo jde se mnou a já na něj tiše mluvím a svěřuji mu veškerou moudrost svého horečkou zachváceného mozku. Zdálo se mi, že jsem v náruči choval dítě. Zdálo se mi, že jsem otec, a na rozdíl <emphasis>od svého </emphasis>otce určitě nevydědím – <emphasis>nevydědil</emphasis><emphasis> j</emphasis><emphasis>sem – </emphasis>svého nejlepšího syna kvůli zločinu, za který nemůže. Zdálo se mi, že mám dítě, a jednoho dne jsem se je pokusil odložit, abych se mohl napít.</p> <p>Ale dítě z mé náruče nechtělo. Snažil jsem se je odstrčit, a jak jsem se s ním pral, postupně jsem si uvědomil, že zpívají ptáci, svítí slunce, z brady mi odkapává pot a vůbec nespím.</p> <p>Chlapeček plakal.</p> <p>Ten chlapeček byl skutečný.</p> <p>Náhle jsem si vybavil, jak dítě plakalo hladem. Vybavil jsem si, jak jsem blouznil a v chůzi jsem mu zpíval, jak jsme spali schoulení k sobě. Najednou bylo všechno jasné – kromě toho, odkud se ten chlapeček vzal.</p> <p>Nemusel jsem mnoho pátrat, abych to zjistil. Byl se mnou spojený v pase jakýmsi můstkem tkáně. Naše vnitřnosti byly spojené a jeho potravou byla veškerá síla, o niž dokázal připravit moje tělo. Když jsem se postavil rovně, jeho nohy se klátily přibližně stopu nad zemí; hlavu měl jen o něco níž než já; a když jsem se mu podíval do očí, zjistil jsem, že jsou to moje oči.</p> <p>Radikální regenerát. Dokázal jsem zahojit každou ránu. Když došlo k tomu, že se polovina mých vnitřností vytrhla a zůstala s tělem spojena pouze tepnami a žílami, tělo se nedokázalo rozhodnout, kdo vlastně je ten pravý, kterou část má zahojit. Zahojilo tedy obě poloviny, a tak jsem se teď mohl dívat do očí svému dokonalému dvojníkovi, který se na mne bázlivě usmíval jako hloupé, ale milé dítě.</p> <p>Ne, dítě ne. Vyrostl rychle a jemné chmýří kolem jeho lící a rtů naznačovalo příchod dospívání. Byl hubený, vyhladovělý; z holé hrudi mu vystupovala žebra. Ale mně také. Moje tělo, nerozhodné, kterého z nás má zachránit, se vydrancovalo, aby jeho tělu dalo sílu, a teď se snažilo udržovat rovnováhu.</p> <p>Nestál jsem o takovou rovnováhu.</p> <p>Vzpomněl jsem si na zrůdného radikála, jehož jsem zahlédl v laboratořích, jak se kolébá ke žlabu, a představil jsem si na jeho místě sebe, připraveného ke sklizni. Já jsem však nestvořil pouze hlavu, ale celé tělo. Až by si přišli pro úrodu a odřízli těla od sebe, které by poslali pryč?</p> <p>V tuto chvíli se ještě nedalo pochybovat, který z nás je původní Lanik Mueller. Měl jsem ňadra; z ramene mi rostla malá ruka, již vybavená prsty, které se ohýbaly a kroutily. Co jsem utekl z nkumajského žaláře, už vůbec nevyrostla. Trpce jsem tělu poblahopřál, že má tak jasné priority a nápravě mých vnitřností dalo přednost před nadbytečnou rukou. Dobrá práce.</p> <p>Bylo to nové já naživu? Bylo člověk? Bylo inteligentní? Nenapadlo mne zeptat se. Věděl jsem jen to, že se dvěma já nechci žít.</p> <p>Byl jsem nahý a nůž jsem neměl. Ale spojení mezi námi zatím tvořily pouze tenké záhyby tkáně plné tepen, které ho v době, kdy jsem ho nosil, udržovaly při životě.</p> <p>Ne jeho, ale to. Které <emphasis>to </emphasis>udržovaly při životě. Kdybych připustil, abych o tom stvoření uvažoval jako <emphasis>o něm, </emphasis>stačilo by málo, abych o něm začal uvažovat jako o mně. V situaci, v níž jsem byl, jsem sotva dokázal vnímat <emphasis>sebe.</emphasis></p> <p>Vlasy to mělo úplně stejné, jako jsem měl já, stejně zkadeřené a zkroucené, stejně rozcuchané a spletené. Škubal jsem tomu za vlasy, snažil jsem se to odstrčit. Samozřejmě se to pustit nemohlo. Ale zároveň to nemohlo zůstat. Byl jsem to já, přesný já, jak jsem vypadal ještě před několika málo měsíci, než se moje tělo změnilo, aby přenechalo místo ženě, která tam nepatřila, ženě, o které tvrdili, že jsem to já –</p> <p>Beze zbraně bylo naše oddělení nečisté a bolestivé. Když jsem do našeho spojení začal sekat přiostřeným kamenem, stvoření se probudilo. Plakalo a chabě se mne pokoušelo zastavit. Ale nepromluvilo.</p> <p>Oba jsme krváceli, když kůže praskla, když jsem nás od sebe odtrhl, když jsem se osvobodil od břemene nošení sebe sama.</p> <p>Konečně jsme se oddělili. Moje tělo bylo slabé, jak se jeho stvořením vyčerpalo, ale s vynaložením posledních sil jsem ho kamenem udeřil do hlavy, pak ještě jednou a do třetice. <emphasis>To </emphasis>jsem udeřil do hlavy. Přestalo to naříkat a z rozbité lebky se vyřinul mozek. Vyčerpání a pohled na vlastní smrt mi vehnaly do očí slzy. Kámen jsem zahodil a prchl jsem do lesa.</p> <p>Krmil jsem se vším, co jsem našel, snažil jsem se nabrat sílu. Po svých pronásledovatelích jsem nenacházel žádné stopy – zřejmě štvanici už dávno vzdali. Ale to mi k úniku nepomohlo. Kdyby mne znovu našli, můj osud by byl rychle zpečetěn. Z místa, kde jsem byl, jsem se všemi směry mohl dostat jedině hlouběji do nkumajského území – všemi kromě jednoho. Z polohy slunce jsem si odvodil, kde přibližně se nachází severozápad, a tím směrem jsem zamířil.</p> <p>Cesta byla krutá, protože se mi nedostávalo sil, ale byl jsem alespoň při vědomí. Postupoval jsem po krátkých úsecích, každým dnem jsme byl o něco blíž. Potok mne přivedl k řece a řeka nakonec až k moři.</p> <p>U říčního ústí samozřejmě bylo nkumajské město, ale kromě pár budov u improvizovaného mola se rozkládalo ve větvích. Pochopil jsem, že Nkumajové nejsou národ námořníků; nepřizpůsobili se jako my zMuelleru. Vzpomněl jsem si na velkou flotilu, jež Rukávem vyplula z Muelleru. Vezla tisíce vojáků, kteří si za necelý měsíc podrobili Huntington. Z Nkumaje žádné lodě nevyplouvaly.</p> <p>Ale mohly přijíždět lodě z jiných zemí. A taková loď pro mne byla jedinou nadějí, jak se dostat z Nkumaje a nakonec nějakým způsobem doručit otci zprávu o tom, co Nkumajové prodávají ambasadorovi.</p> <p>Počkal jsem do noci. Pak jsem prošel pod nkumajským městem k moři. Podél hranice lesa jsem ušel po pobřeží několik kilometrů od hráze. Odtamtud jsem mohl vyhlížet lodě, a pokud jsem stále uměl plavat tak dobře, jak jsem byl zvyklý, nemělo by mi činit potíže dostat se na palubu.</p> <p>V bezpečí úkrytu jsem usnul.</p> <p>Když jsem se někdy kolem poledne probudil, byl jsem zpocený a lapal jsem po dechu. Zdálo se mi, že jsem – ale ne, to jsem nebyl já, ale to dětské já, které jsem zabil v lese – zdálo se mi, že jsem se přišel zabít, a probudil jsem se do blýskání nožů, jak jsme se já a můj zrcadlový obraz snažili probodnout tomu druhému srdce.</p> <p>Nejasně jsem si vybavil, že tím, co mne probudilo, byl výkřik, a začal jsem uvažovat, jestli jsem to nebyl já, kdo vykřikl ze spaní. Ale když jsem vylezl z úkrytu a pohlédl k moři, spatřil jsem, jak nedaleko břehu proplouvá loď. Výkřiky pocházely od mužů, kteří skasávali plachty.</p> <p>Loď zajela do přístavu. V následujících dnech, kdy tam kotvila, jsem se snažil přijít na to, jak upoutat pozornost námořníků, aniž bych k sobě přivedl Nkumaje z města. Našel jsem trouchnivou větev a zkusil jsem, jestli plave. Kdybych neměl dost sil, abych vzdálenost přeplaval, mohl jsem se jí nechat nadnášet. Voda mě na holé kůži nepříjemně studila, ale když jsem viděl, jak loď odráží od přístavní hráze a nabírá směr na severovýchod, ke mně, s cákáním jsem vběhl do vody, lehl jsem si na kládu, jako bych ji už potřeboval, a nemotorně jsem propádloval příbojem do houpavých vln klidného moře.</p> <p>Na lodi kdosi vykřikl: „Muž přes palubu! Muž přes palubu!“</p> <p>Zvedl jsem ruku a zamával jsem.</p> <p>Zanedlouho mě vytáhli z vody, roztřeseného zimou mne posadili do člunu, dali mi deku a zamířili k lodi.</p> <p>„Díky,“ řekl jsem.</p> <p>Jeden z veslařů se zazubil. Nebyl to zrovna bodrý úsměv. A kormidelník zavrčel: „Fajn. Zavedem tě ke kapitánovi.“</p> <p>„Z jaké jste země?“</p> <p>Zdálo se, že se do odpovědi nijak nehrnou. Napadlo mne, že třeba nerozumějí.</p> <p>Potom kormidelník přece jenom váhavě odpověděl: „Ze Singeru.“</p> <p>Ostrovní národ z velké Severní zátoky, který právě podnikal nájezd na Wing, když jsem odcházel z Muelleru. Vyslanec z Wankieru přišel otce žádat o vojáky, protože věděl, že jeho národ přijde na řadu jako další, ale odnesl si jen o málo víc než naše pochopení. Alespoň že to nebyli Nkumajové a měli v sobě dost lidskosti, že mě z vody vytáhli. Měl jsem naději, že budu žít.</p> <p>Kapitán se netvářil o mnoho přívětivěji než jeho posádka. Když mne vytáhli na palubu, krátce si se mnou promluvil. „Země?“ zeptal se. Jelikož jsem považoval za rozumné nechat si pravdu pro sebe, odpověděl jsem: „Allison. Utekl jsem z nkumajského zajateckého tábora.“</p> <p>Zamyšleně pokýval hlavou a pak dal svým mužům znamení. Několik námořníků ke mně přistoupilo a strhlo ze mne přikrývku.</p> <p>„Proboha,“ uklouzlo kapitánovi, „co dnes ti parchanti vězňům dělají?“</p> <p>Neodpověděl jsem. Ať si myslí, co chce, řekl jsem si vzdorně. Ale cítil jsem strach.</p> <p>„Co je zač? Chlap, nebo ženská? Co je pravé?“</p> <p>„Momentálně obojí,“ přiznal jsem po pravdě a kapitán zavrtěl hlavou.</p> <p>„Blbost,“ řekl. „Všechno se tím komplikuje. Jak mám vědět, kolik za tebe chtít?“</p> <p>Kolik za mne chtít? A potom jsem si vzpomněl, že posel z Wankieru říkal ještě něco jiného. Že Singerové provozují čilý obchod. S lidmi.</p> <p>„Co třeba atrakce,“ nadhodil další důstojník. „Zavřít ho do klece a vybírat peníze.“</p> <p>„Dobrý nápad,“ řekl kapitán. „A nejlepší trh je v Rogersu, řekl bych. Tam mají cirkusy. Hoďte ho dolů.“</p> <p>Ještě než stačil povel doříct, zvedli mne a odnesli k průlezu do podpalubí. Otevřeli poklop a strčili mne dolů. Dopadl jsem tvrdě. Poklop se nade mnou zavřel.</p> <p>Světlo tam nebylo žádné. Vzduchu málo. Ale byl jsem naživu. Vůbec mne nenapadlo klást odpor. Důležité bylo, že pro ně mám nějakou cenu; jen mrtví nemají naději.</p> <p>Jenže Rogers byl na jihozápadním konci pevniny. Cesta bude trvat měsíce. Nebude pak už příliš pozdě na to, abych své informace o Nkumaji doručil otci? Nevěděl jsem. A nebylo to důležité. Dokud se nedostanu ven, mohl jsem na tom sotva něco změnit.</p> <p>Všimli si, že mi z ramene vyrůstá další ruka? Možná ne, na tom ostrém slunci. Civěli na moje prsa a genitálie, byli roztěkaní. Zato teď se ruka bezděčně ohnula a pošimrala mne na zádech. Čekala mne dlouhá cesta.<strong>5 ZRŮDA</strong></p> <p>Nebylo to jednoduché, najít si nějaké rozptýlení, když jsem byl zavřený v naprosté tmě, úplně nahý, na nějakých dvou čtverečních metrech podlahy. Většinu času jsem pochopitelně trávil spánkem, ale mnoho odpočinku mi nepřinášel – narovnat najednou celé tělo nebylo možné. Když loď plula na sever, usadil se uvnitř chlad; když se znovu obrátila na jih, stala se z kobky potírna, v níž pot stékal nejen z mého těla, ale také ze stěn. Pach soli byl všudypřítomný.</p> <p>Ale mohlo být i hůř. Slunce jsem sice nespatřil téměř pět měsíců, ale jídlo jsem dostával a naučil jsem se být vděčný za jemné příchutě červy prolezlého masa a plesnivého chleba. Každé ráno mi spouštěli vědro s vodou; večer pak vědro s jídlem. Když jsem vědro vyprázdnil, znovu jsem je naplnil, rozhodnut udržet si celu co nejčistší, přestože nic nevidím. Myslím, že je vypláchli v mořské vodě, než mi je znovu naplnili jídlem a pitím. I ten nejkrutější farmář si dává záležet, aby mu dobytek neonemocněl.</p> <p>Zvuky jsem slyšel. Mým jediným kontaktem s jinými lidmi se staly zvuky přicházející shora a zdola: výkřiky hádajících se mužů, praskání plachtoviny ve větru; ranní a večerní modlitby, kdy posádka neodbytně zpívala a recitovala a někteří muži se plačtivě zpovídali kapitánovi; nadávky a spory, žerty, nemotorné pokusy o svádění mezi muži, kteří byli tak dlouho na moři, že jim jiní muži začali připadat krásní. Postupně jsem se dozvěděl jména veškerých členů posádky. Mezi Roosem a Ohrňnosem byla trvalá hádka, kterou jsem považoval za přátelské škádlení, dokud jedné noci nepřišel ke slovu nůž a Roos nezemřel přímo na mém poklopu. Než palubu umyli, krev prosakovala. Slyšel jsem, jak Ohrňnos prosil o milost, než ho pověsili za palce, a tak dlouho mu stříleli šípy do končetin, až vykrvácel. Zvláštní bylo, že naříkal a prosil jen do prvního šípu. Pak jako by si uvědomil, že větší bolest už nemůže přijít, že mu nic horšího udělat nemohou. Začal vyprávět vtipy a posmívat se střelcům. Těsně před smrtí pak vyprávěl dojemný příběh o své matce, který ve většině mužů vzbudil melancholii. Někteří se bezostyšně rozplakali. Myslím, že v tu chvíli ho konečně nechali zemřít a poslali mu šíp do srdce. Zvláštní lidé, krutí a zároveň soucitní, silní a slabí, tak rychle přecházející z jednoho extrému do druhého, že jsem nedokázal předem odhadnout, jak se zachovají.</p> <p>Jedinou výjimkou byl kapitán, který v tom moři zmatku představoval ostrov síly. Byl jako otec na lodi plné dětí. Trpělivě naslouchal jejich nářkům, urovnával jejich hádky, odpouštěl jim hříchy, vysvětloval jim, co mají dělat, a kromě těch nejjednodušších věcí za ně o všem rozhodoval. Obdivoval jsem ho, protože jsem ho málokdy slyšel rozhněvaného, a když, tak krátce, aby udělal dojem. Nikdy nezakolísal, nikdy neustoupil. Vždycky jsem na palubě poznal jeho kroky. Krok, krok, krok, v přesném rytmu. Vypadalo to, jako by ho i kluzká paluba poslouchala a on nemusel se vzdouvajícím se mořem dělat žádné kompromisy. Připomínal mi otce a probouzel ve mně touhu po domově.</p> <p>Ale sympatie, které může otrok cítit ke svým pánům, mají své meze. Po nějakém čase jsem podlehl tmě a začal jsem se bránit probouzení, usínání a ze všeho nejvíc snům o slunečním světle. Byl jsem jezdec, ne námořník. Když přijde řeč na cestování, představím si, jak svírám mezi nohama koňské tělo plné života nebo jak vlastníma nohama ukrajuju z cesty, žádné poskakování ze strany na stranu, nahoru a dolů, dopředu a dozadu, podle toho, jak se loď na moři houpe. Navíc, moje návštěva u Nkumajů měla své dozvuky. Mohutné regenerativní úsilí mého těla, jehož výsledkem bylo vytvoření někdejšího dvojníka, amputací neskončilo. Naopak se zdálo, že se moje tělo rozhodlo regenerovat každou moji část. Za několik týdnů strávených v zajetí dorostla ruka vyrážející z ramene do takové délky a vyvinula se do té míry, že mě mohla škrábat na zádech, jak tam visela. Rychle vypučely další končetiny a bujení začalo i jinde. Měl jsem dostatek potravy, aby růst pokračoval, a zároveň jsem neměl prakticky žádný pohyb. Veškerá energie, kterou jsem přijímal, měla jen jeden ventil. Růst.</p> <p>Po mnoha dnech nesnesitelného horka jsem si konečné uvědomil, že přicházím o rozum. Najednou jsem ležel v trávě u Cramerovy řeky a díval se, jak vítr pohání lehké rybářské čluny proti proudu. Vedle mne ležela Saranna v nedbale rozhalených šatech (věděl jsem, že má dobře spočítané, jak mě každým centimetrem svého obnažení vzrušuje) a nesnesitelně mne lechtala prstem. Já jsem předstíral, že to necítím. To vše jsem viděl a prováděl v bdělém stavu, s očima otevřenýma, schoulený do klubíčka na podlaze svého rozpáleného vězení.</p> <p>Dělal jsem to, když začala ožívat a nemístným bodáním se připomínat pátá noha, vyrůstající mi z boku. To byla realita. Pot stékající po mých ňadrech. Tma. Zkáza mého těla. <emphasis>Ztráta </emphasis>svobody.</p> <p>Pochopil jsem, že takto to snášejí radikálové v kotcích. Žijí jiný život. Nepřevalují se v prachu nebo v trávě, nekrmí se u žlabů – znovu mají zdravá a statná těla, leží u řeky a chystají se pomilovat milenku, která se ve skutečnosti neodvažuje vzpomenout si, že žijí.</p> <p>Avšak zároveň s pochopením, že takové šílenství je jediný způsob, jak mohu uniknout, se dostavilo odhodlání tento prostředek nepoužít. Rozhodl jsem se zůstat svou bdělou myslí v momentální realitě, přestože byla nesnesitelná.</p> <p>Mám dobrou paměť. Ne zázračnou – nedokážu z paměti vyvolat stránky textu jednu za druhou – ale začal jsem využívat čas k tomu, abych si uspořádal všechno, co jsem se dozvěděl, když jsem v nejzazším pokoji u Mwabao Mawy četl dějiny planety.</p> <p>Mueller – genetika.</p> <p>Nkumaj – fyzika.</p> <p>Birdová – vysoké společenské kruhy.</p> <p>Tyto jsem si zapamatoval snadno. A potom jsem se tak dlouho nutil vracet se a nechávat se blouzněním přivádět k něčemu užitečnému, až jsem si vybavil ostatní. Ne všechny, ale některé.</p> <p>Schwartzová, ztracená v poušti, bez jakýchkoli kontaktů s ostatními – byla geoložka. Na planetě bez tvrdých kovů zbytečná.</p> <p>Allison – teologie. To si pomohli.</p> <p>Underwood – botanika. Jaké květiny asi dnes jeho potomci zoufale pěstovali ve vysokých horách?</p> <p>Hanks – psychologie, péče o duševně choré. Tam pomoc nenajdu.</p> <p>Anderson – nepoužitelný vůdce povstání, jenž měl talent pouze pro politiku.</p> <p>Drew – sny a jejich výklad.</p> <p>Kdo našel něco, co se dalo vyvézt? Nevěděl jsem. Ale v otcově knihovně určitě byly knihy, z nichž bych se dozvěděl, na co jsem si nedokázal vzpomenout; knihy, které by vyplnily mezery a naznačily nám, na čem potají pracovaly jiné rodiny. Někteří, kteří neměli nic, co by se z této planety dalo ambasadorovi nabídnout, určitě propadli zoufalství. Například technici – Cramer a Wizer. Dnes to byli zemědělci, jejichž území nebylo těžké dobýt, neboť již ztratili vědomosti, které se na této planetě nedaly přiměřeně využít. A Ku Kuej, filozof, jehož myšlenky si v Republice zřejmě nezískaly početné publikum – ten se založení rodiny ani nedožil. Možná se ve své moudrosti rozhodl, že jeho poslední vzpourou bude zmizet a zemřít, aby jeho děti nebyly navěky vězni Zrady. Ale železo proudilo přinejmenším do Nkumaje a Muelleru. Fyzika a genetika. Oni měli myšlenky, my produkty. Nám nehrozilo, že nám produkty někdy dojdou – ale co jim s jejich myšlenkami? Jestli dostávali za každou myšlenku zaplaceno takovým množstvím železa, že nad námi mohli rychle zvítězit, nebylo to podstatné.</p> <p>Neměl bych šanci dostat se do Muelleru včas.</p> <p>Sice jsem se tomu bránil, ale pochybuji, že jsem se blouznění vyhnul úplně. Živě si totiž vzpomínám na stvoření jako já, které ke mně přišlo do kobky a smálo se mi. Mohl to být Lanik na prahu dospívání, jak jsem si ho pamatoval ze zrcadel, až na to, že měl rozbitou hlavu, z níž mu neustále vypadával mozek. Přesto se mnou mile rozmlouval a teprve nakonec se mne pokusil zabít. Čtyřma rukama jsem ho uškrtil a roztrhal. Jasně si to vybavuji.</p> <p>Také si vzpomínám, jak mne navštívil bratr Dinte. Rozřezal mne na malé kousky. Z každého pak vyrostl malý Lanik, v dospělosti tak drobný, že se Dinte velice pobavil, když po nich dupal holínkami. Možná jsem vykřikl – Dinte prchl, když někdo zabušil na poklop nade mnou.</p> <p>Přišla i Ruva, s plnými ústy, a jak žvýkala, chvástala se, že konečně dostala otcova varlata, dostala je, a až je rozžvýká, přijdu na řadu já. Měla s sebou šeredného chlapečka, který nosil na tváři karikaturu otcova obličeje; mohlo mu být nějakých – deset? – ale stále slintal. Mokrá brada se mu ve světle leskla. Věděl jsem, že to nemůže být skutečnost, protože v mé kobce světlo nikdy nebylo, s výjimkou krátkého oslnění, když mi spouštěli a vytahovali kbelík.</p> <p>A jakási stařena z muellerských hor mi tak dlouho nosila šípy, až jsem v nich vězel do půli těla.</p> <p>Výjevy z těchto šílených blouznění si pamatuji stejně zřetelně jako chvíle, kdy mě otec učil srazit jezdce z koně nebo kdy si otřel z tváře krev a zarmoutil mne nastíněním osudu, který mne čeká. S odstupem času jsem se naučil rozlišovat pravé vzpomínky od těch, které pravé nemohly být. Tenkrát to tak jasné nebylo.</p> <p>Jednoho dne jsem zaslechl nový zvuk. Neměl neobvyklou intenzitu, ale uvědomil jsem si, že slyším nové hlasy. Loď nezajela do žádného přístavu. Nikdo neplul vedle nás. Zřejmě tedy pouštěli otroky z kobek na palubu. To znamenalo, že se blížíme k přístavu – bylo třeba probudit zakrnělé svaly, aby otroci na trzích v Rogersu, Dunnu a Dárku udělali dojem.</p> <p>Ale toho prvního dne mne nikdo ven nepustil. Přemýšlel jsem proč.</p> <p>Do druhého dne jsem dospěl k závěru, že jelikož nemám být prodán na práci, <emphasis>nezáleží </emphasis>na tom, jestli vypadám silně. Měl jsem být pouťová atrakce. Neradostně jsem přemítal, co si o mně teď moji majitelé pomyslí. Nový nos vyrůstal vedle starého a byl s ním částečně propojen. Na levé straně hlavy mně z rozcuchaných vlasů trčely tři uši. Moje tělo se stalo propletencem paží a nohou, které nikdo nenaučil chodit ani brát věci. Předtím si mysleli, že mají kuriozitu. Teď zastanu celý cirkus sám.</p> <p>Jiní otroci se nade mnou procházeli, viděli, cítili slunce a vítr. A já jsem nemohl.</p> <p>Začal jsem křičet. Můj hlas si odvykl mluvit a moje mysl zapomněla používat slova. Určitě mi moc rozumět nebylo. Ale postupně jsem zvýšil hlas a poklop na otvoru, jímž jsem byl krmen, nakonec s prásknutím odskočil.</p> <p>„Chceš, abych ti prdel nakopal mezi žebra?“ zeptal se hlas, který jsem velice dobře znal, jen jsem nevěděl, komu patří.</p> <p>„Do prdele budu kopat já!“ zahřímal jsem. Můj hlas nebyl tak působivý jako kdysi, když jsem na cvičišti velel jezdectvu bez pomoci vyvolavače. Ale stačilo to. Místo kopance se mi ozval další hlas.</p> <p>„Hele, ty šmejde,“ řekl, „doteďka jsi byl vzornej otrok. Jestli víš, co je pro tebe dobrý, ušetři nás těch svejch sraček, stačí ty v kýblu!“</p> <p>„Vytáhněte mě ven!“</p> <p>„Otroci na palubu nepatří.“</p> <p>„Zrovna teď je na palubě deset otroků!“</p> <p>„To jsou farmáři. Ty seš pouťová atrakce.“</p> <p>„Zabiju se.“</p> <p>„Nahej? Potmě?“</p> <p>„Lehnu si na záda, ukousnu si jazyk a utopím se v krvi!“ zařval jsem. A chvíli jsem to myslel vážně, i když jsem dobře věděl, že by se mi jazyk nepříjemně rychle zahojil. Muselo to znít, jako bych zešílel, protože se přidal nový hlas. Patřil kapitánovi.</p> <p>Mluvil tiše, ale z jeho hlasu bylo slyšet jasnou hrozbu. „Když někdy pustíme otroka na palubu, má to jediný důvod. Potrestání.“</p> <p>„Klidně mě potrestejte! Ale hlavně to udělejte na slunci.“</p> <p>„Potrestání obvykle začíná vyříznutím jazyka.“ Rozesmál jsem se. „A co děláte jako přídavek?“</p> <p>„Skončíme tím, že ti ušmikneme koule.“ Myslel to vážně. Za eunucha by dostal stejně dobrou cenu jako za plemenného otroka. Jenže muži, který už má varlata trojmo, to velký strach nenažene. Možná právě testosteron mě předávkoval odvahou.</p> <p>„Můžete je usmažit a dát mi je k snídani! Pusťte mě ven!“</p> <p>Nebyla to samozřejmě jen odvaha. Věděl jsem, že největší cenu pro ně mám jako cirkusová atrakce. Nikdo se nechce dívat na atrakci, kterou zmrzačili lidé. Jen zmrzačení přírodou, prosím. Neublížili by mi. V tuto chvíli jsem pomyšlení, že já vězím v díře, zatímco jiný otrok si chodí po palubě, považoval za nejhrubší provokaci, s jakou jsem se v životě setkal.</p> <p>Přesto mne překvapilo, když kapitulovali a hodili mi dolů provaz. Chytil jsem se jich čtyřma rukama a nechal jsem se vytáhnout nahoru.</p> <p>Co mne překvapilo ještě víc, byla prudkost jejich reakce, třebaže jsem ji mohl očekávat. Spustili do kobky muže s bujným poprsím nebo ženu s penisem. Ven vytáhli zrůdu.</p> <p>Nic jsem neviděl. Světlo bylo příliš oslepující a těžko jsem hledal rovnováhu na nohách, které se několik měsíců pořádně nepostavily. Některé z mých nohou nemusely nést tíhu ještě nikdy. Nedovedl jsem chodit – mohl jsem se pouze kolébat z jedné strany na druhou a snažit se udržet balanc.</p> <p>A oni mi nijak nepomáhali. Ohlušovali mne svým řevem. Ze všech stran jsem slyšel slovo <emphasis>ďábel </emphasis>a jiná slova, jejichž význam jsem netušil, viděl jsem jen to, že námořníci jsou k smrti vyděšení. Mnou.</p> <p>Poznal jsem, že mám příležitost, a chopil jsem se jí.</p> <p>Zařval jsem. Odpověděli jednolitým vřeštěním. Když jsem potácivě vykročil směrem k nejhlasitější skupince vřeštilů, přivítal mne šíp v ruce.</p> <p>Jsem Mueller. Bolest mne nezastavila, a pokud šlo o ruku, měl jsem několik dalších, které mně mohly posloužit zrovna tak – fakticky dvě, které byly mnohem lepší, neboť mi poranili ruku, kterou jsem příliš nepoužíval. Šel jsem dál. A hrůza se změnila v posvátnou bázeň. Šíp zrůdu nezastavil.</p> <p>Kapitán něco křičel. Nejspíš rozkazy. Přimhouřil jsem oči a snažil se něco uvidět. Oceán se oslnivě modře třpytil. Loď a všichni na ní byli neviditelní, stíny, které se míhaly, dokud jsem oči nemusel znovu zavřít.</p> <p>Slyšel jsem, jak někdo přichází, cítil jsem chvění kroků na palubě. Nemotorně jsem se otočil a zachytil jsem prudký útok. Právě tenkrát jsem zjistil, že mi vyrostlo srdce navíc – útočníkův dřevěný nůž zasáhl to, na které jsem byl zvyklý, ale nezastavil mne. Dovedl jsem beze zbraně bojovat pouze dvěma původníma rukama, ale než abych na to námořníky upozorňoval, raději jsem nadbytečné paže zapojil do akce. Musel jsem po noži šmátrat, ale zdrželo mne to jen chvilku, a v tomto případě jsem si zdržením pomohl. Útočníka jsem rozsekal a kusy jsem naházel čekajícím námořníkům. Slyšel jsem zvracení. Slyšel jsem modlitby. Slyšel jsem svobodu.</p> <p>Opět zazněl kapitánův hlas. Tentokrát však smířlivě. Bylo to skličující, slyšet ho pokořeného. Chvíli jsem se styděl, že jsem jeho postavení tak oslabil.</p> <p>„Ať jste kdokoli, pane,“ prohlásil, „mějte na paměti, že jsme vám zachránili život, když jsme vás vytáhli z moře a vzali na palubu.“</p> <p>Pouze jsem na něho zamžoural a zamával jsem rukama. Nezřetelně jsem viděl, že ustoupil. Báli se mne. A měli proč. Rána v mém srdci se již zacelila. Když je nejhůř, můžeme si my radikálové užít i nějakou tu legraci.</p> <p>„Pane,“ zkusil to znovu, „nevím, který jste bůh nebo kterému bohu sloužíte, ale zapřísaháme vás – řekněte nám, oč žádáte, a my vám vyhovíme, jen se vraťte zpátky do moře.</p> <p>Vrátit se do moře nepřicházelo v úvahu. Byl jsem dobrý plavec – dokud jsem měl dvě ruce a dvě nohy. Teď jsem měl víc zátěže a horší koordinaci.</p> <p>„Vysaďte mne na pevninu,“ řekl jsem, „a budeme vyrovnáni.“</p> <p>Kdybych se pořádně zamyslel nebo kdybych lépe viděl, pokusil bych se je tyranizovat o něco déle, abych se dostal k pohostinnějším břehům. Jenže vidět jsem začal až ve chvíli, kdy jsem seděl v přídi veslice spolu s šesti zkamenělými námořníky, kteří ožívali jen ve chvíli, kdy dostali rozkaz veslovat. Nato znovu zkameněli, s pohledy přibitými ke mně. Tehdy jsem začal zřetelně vidět – ale seděl jsem ke břehu zády.</p> <p>Když jsme zavadili o dno, nemotorně jsem se překulil přes příď a s cáknutím jsem sklouzl do vody. Teprve když jsem narazil na suchou zem, zvedl jsem hlavu a rozhlédl se, kam jsem se to vlastně dostal.</p> <p>Co nejrychleji jsem se otočil, ale veslice byla již téměř u otrokářské lodě. Nedali se přivolat zpátky. Vlastně jsem je elegantně přinutil, aby mi pomohli k sebevraždě.</p> <p>Stál jsem nahý na několik set metrů široké pláži. Za ní se zvedaly rozeklané, nehostinné svahy z kamení a písku, jimž muellerští námořníci říkali Písčiny. Ještě dál byla nejnevlídnější poušť na světě. Lepší bylo vzdát se nepříteli než ztroskotat tady, kde nebyly cesty, kde nezastavovaly lodě a kde se chůzí do vnitrozemí mohl človék dostat nanejvýš hlouběji do neznámé pouště Schwartzu. Nežilo tam nic. Ani zakrslé křoviny z pustin na západním břehu Rukávu. Dokonce ani hmyz. Nic.</p> <p>Bylo odpoledne. Slunce pálilo. Moje kůže, po dlouhé izolaci bílá jako sníh, již byla v jednom ohni. Jak dlouho jsem mohl bez vody vydržet?</p> <p>Že jsem v chladivé, stíněné, vodou zásobené kobce nedržel jazyk za zuby. Že jsem neřekl něco, čím bych hrůzu posádky zaplašil.</p> <p>Dal jsem se na cestu, protože nic jiného se dělat nedalo. Protože staré pověsti mluvily o velkých řekách uprostřed Schwartzu, které se vpíjely pod poušť, než odtekly do jiných zemí. Protože jsem nechtěl, aby moji kostru našli hned na pobřeží, jako bych si netroufl <emphasis>cokoli </emphasis>podniknout. Vzduch se nehýbal.</p> <p>Do večera jsem byl vyprahlý, že jsem nemohl popadnout dech, a se silami jsem byl v koncích. Nezdolal jsem ani vrchol stoupání; moře se zdálo být absurdně blízko. S tolika končetinami jsem nebyl žádný velký lezec. Nedokázal jsem usnout, a tak jsem nutil nepřipravené a neochotné svaly, aby mne potmě nesly dál. Tma byla vítaná a přinesla do pouště chlad, po denním žáru úlevný. Bylo léto, nebo to alespoň tak vypadalo, ale noc byla chladnější, než bych uvěřil, že může v takovém místě být. Lezl jsem dál, i když se mi později chtělo spát, protože mne pohyb zahříval.</p> <p>Když vyšlo slunce, byl jsem vyčerpaný. Ale vyšplhal jsem na vrchol, takže jsem se mohl rozhlédnout po nekonečných písečných dunách, tu a tam s horami v pozadí, nebo jsem se mohl otočit a zahlédnout daleko za sebou jasně modrý oceán. Žádná loď na dohled nebyla. A na pevnině nebyl žádný stín – nic, kde bych mohl před denním žárem najít úkryt.</p> <p>A tak jsem šel. Jednu z hor jsem si vybral jako cíl, abych nějaký měl. Zdála se být stejně vzdálená a stejně nedosažitelná jako každá jiná. Tušil jsem, že dnešního dne mne najde smrt; byl jsem tlustý z nedostatku pohybu, slabý z nedostatku naděje.</p> <p>Odpoledne jsem se soustředil již jen na postup vpřed. <emphasis>Žádné </emphasis>myšlenky na život nebo na smrt. Pouze krok. A další krok.</p> <p>Té noci jsem spal v písku a kolem hlavy mi nebzučel žádný hmyz, poněvadž žádný hmyz nebyl tak hloupý, aby se v těchto místech snažil přežít.</p> <p>Překvapil jsem sám sebe. Probudil jsem se a znovu jsem šel. Hranice smrti byla dál, než jsem si myslel. Ale určitě ne o mnoho dál. Můj stín byl ještě na ranní straně, když jsem dorazil do míst, kde písek střídaly kameny a rozeklaná skála. Byl jsem příliš apatický, než abych se zajímal, jestli to není horský hřbet. Vrhal stín. Lehl jsem si do písku a srdce mi přestalo tlouct. Zalapal jsem po dechu a zjistil jsem, že smrt nakonec nemusí být tak zlá, jen aby přišla rychle, jen aby si nedávala načas, jen abych tam nemusel ležet celou věčnost, než budu svobodný a budu moci odejít.<strong>6 SCHWARTZ</strong></p> <p>Sklonil se ke mně a moje oči se nedokázaly zaostřit. Ale byl to člověk, ne přízrak ze sna, přízrak Dinta, Ropuchy ani mne.</p> <p>„Chtěl bys zemřít?“ zeptal se mladý, vážný hlas. Zvážil jsem alternativy. Jestli žít znamenalo další den v poušti jako ty předešlé, odpověď zněla ano. Jenže tato osoba, tato halucinace nebo kdo to byl, byla živá. V této poušti se dalo žít.</p> <p>„Ne,“ odvětil jsem.</p> <p>Neudělal nic. Dál si mne prohlížel.</p> <p>„Vodu,“ řekl jsem.</p> <p>Přikývl. Přinutil jsem se zvednout a opřít o dva lokty. Neznámý ode mne odstoupil. Šel pro pomoc? Zastavil se a dřepl si na skálu. Byl nahý a nic u sebe neměl – dokonce ani láhev s vodou. To znamenalo, že voda je blízko. Na co čekal? Snad poznal, že mu nemám čím zaplatit. Nebo že by mne v takto zrůdné podobě nepovažoval za člověka? Musel jsem se napít, jinak bych zemřel.</p> <p>„Vodu,“ zopakoval jsem. Neřekl nic, tentokrát dokonce ani nepřikývl. Jen se díval do písku. Cítil jsem, jak mi tluče srdce – energicky a pravidelně. Bylo těžké uvěřit, že před krátkou chvílí se zastavilo. Odkud se tady ten chlapec vzal?</p> <p>Proč nešel pro vodu? Chtěl se dívat, jak zemřu, aby měl zábavu?</p> <p>Pohlédl jsem do písku na stejné místo, kam se díval on. Písek se pohyboval.</p> <p>Písek se začal roztékat napravo a nalevo, potom se na několika místech propadl a zmizel, začal se do něčeho sypat a tiše cákat, bortit se po krajích, a náhle tam byl kruh o průměru půldruhého metru, vyplněný pomalu vířící vodou, temnou vodou, která na mne mrkala odraženým slunečním světlem.</p> <p>Podíval se na mne. Těžkopádně jsem se zvedl (kromě silného, mladého srdce mne bolel každý sval) a dovlekl jsem se k vodě. Mezitím znehybněla. Byla klidná, studená, hluboká a dobrá. Ponořil jsem do ní hlavu a pil jsem. Hlavu jsem vytahoval na vzduch, jen když jsem musel.</p> <p>Konečně jsem se napojil, zvedl se, a pak jsem se svalil do písku vedle vody. Byl jsem tak unavený, že jsem se vůbec nedivil, proč by z písku měla vyvěrat voda, a jak to, že to chlapec věděl. Tak unavený, že jsem se nedivil, proč se teď voda vsákla a zanechala tmavou skvrnu, která se na slunci brzy vypařila. Tak unavený, že jsem nedokázal jasně odpovědět, když chlapec pohlédl na moje tělo a zeptal se: „Proč vypadáš takhle? Tak divně?“</p> <p>„Bůh ví, že nejraději bych tak nevypadal,“ řekl jsem a znovu jsem usnul. Tentokrát jsem neočekával smrt, naopak jsem čekal, že budu žít, povzbuzen šťastnou náhodou, že jsem byl v této bezvodé poušti nalezen hned vedle pramene.</p> <p>Když jsem se znovu probudil, byla noc. Na chlapce jsem úplně zapomněl. Otevřel jsem oči a spatřil v měsíčním svitu jeho přátele.</p> <p>Seděli v kroužku kolem mne a mlčeli, tucet opálených mužů s vlasy vybělenými sluncem, stejně nazí jako chlapec. Viseli na mně očima a nehýbali se. Byli živí a já také. Neměl jsem proti tomu žádné námitky.</p> <p>Chtěl jsem promluvit, chtěl jsem je požádat, aby mi poskytli úkryt, ale něco odvedlo mou pozornost jinam. Všiml jsem si svého těla zevnitř. Všiml jsem si, že si není čeho všímat. Stalo se něco hrozného.</p> <p>Ne. Stalo se něco úžasného.</p> <p>Nic mne netáhlo na levou stranu, kde se tři nohy snažily vyvažovat dvě. Zmizel nezvyklý průhyb zad, jímž jsem se ve spánku snažil kompenzovat všechny končetiny, které jsem nemotorně naskládal pod sebe. Neštípal mne vzduch, který jsem bolestivě vtahoval nadbytečným nosem.</p> <p>Zevnitř jsem necítil nic víc než dvě paže, dvě nohy, pohlaví, s nímž jsem se narodil, a normami obličej. Ani ňadra. Dokonce ani ta ne.</p> <p>Zvedl jsem levou ruku (pouze jednu!) a sáhl jsem si na hruď. Zakulacovaly ji pouze svaly. Pevné svaly. Když jsem se do hrudě udeřil, cítil jsem v ruce život a sílu.</p> <p>Co byla realita? Co byl sen? Není pravda, že jsem byl několik měsíců vězněn v kobce uvnitř lodi? Byla to snad také halucinace? Pokud ano, jak jsem se potom dostal sem? Nešlo mi to do hlavy. Nedokázal jsem uvěřit, že jsem znovu normální.</p> <p>Až v tu chvíli jsem si vzpomněl na chlapce a na vodu vyvěrající z pouště. Takže to byl také sen. Moje umírání provázely neskutečné jevy. Sny o vodě. Sny o úplně normálním těle. Tak vypadaly sny umírajícího člověka. Čas se v posledních zbývajících okamžicích života prodlužoval.</p> <p>Zvláštní bylo, že srdce mi tlouklo tak silně, že se to nedalo přehlédnout. A cítil jsem v sobě tolik života, kolik jsem ho míval před útěkem z Muelleru. Jestli je toto smrt, tak chci ještě víc, pomyslel jsem si.</p> <p>„To jste mi je amputovali?“ zeptal jsem se jich.</p> <p>Chvíli nikdo neodpověděl. Potom se jeden zeptal: „Amputovali?“</p> <p>„Amputovali,“ řekl jsem. „Abych byl takový. Normální.“</p> <p>„Helmut říkal, že je nechceš mít.“</p> <p>„Stejně zase dorostou.“</p> <p>Na tváři muže, jenž se mnou mluvil, se objevil nechápavý výraz. „Myslím, že nedorostou,“ prohlásil. „To jsme napravili.“</p> <p>Napravili. Dosáhli něčeho, oč marně usilovalo sto generací Muelleru. Takže k tomu se dopracovali Schwartzové. K domýšlivosti barbarů.</p> <p>Ale další pohrdavé myšlenky jsem přibrzdil. Nevěděl jsem, jak to udělali, ale takto to fungovat nemohlo. Když se radikálnímu regenerátovi něco odřízne, doroste to zpátky, děj se co děj. Radikálním regenerátům dorostou i ty nejneskutečnější končetiny a ještě přibudou další, dokud člověk nezemře na přílišnou tíhu a nemotornost. Jenže když odřízli končetiny, ňadra a všechny další přebytky mně, rány se zahojily bez jizvy, normálně.</p> <p>Moje tělo bylo v pořádku. A chlapec pohledem do písku vyvolal vodu, jíž jsem se napil. Co když to, co vypadalo jako domýšlivost, nakonec byla sebedůvěra? Co když to, co jsem viděl a cítil, bylo skutečné, a tito lidé, tihle Schwartzové, měli něco tak cenného, až se tomu nechtělo věřit.</p> <p>„Jak jste to dokázali?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Zevnitř,“ odvětil muž rozzářeně. „My pracujeme pouze zevnitř. Chceš teď jít dál?“</p> <p>Byla to směšná otázka. Byl jsem bezmocná zrůda, umírající v poušti žízní. Oni mi zachránili život a vyléčili mou deformaci. A teď očekávali, že půjdu pískem dál, jako bych měl nějaké poslání, které svým zásahem pozdrželi?</p> <p>„Ne,“ řekl jsem.</p> <p>Mlčky seděli. Ale na co čekali? V Muelleru je zvykem nečekat ani minutu a pozvat cizince – obzvlášť bezmocného – do svého domu a nabídnout mu úkryt, pokud není považován za nepřítele; a v takovém případě se místo přivítání posílá šíp. Ale tito lidé – čekali.</p> <p>Jiný kraj, jiný mrav. „Mohu zůstat u vás?“ zeptal jsem se.</p> <p>Přikývli. Ale nic dalšího neřekli.</p> <p>Začal jsem být netrpělivý. „Takže mne vezmete k sobě domů?“</p> <p>Podívali se na sebe. Pak pokrčili rameny.</p> <p>„Jak to myslíš?“ zeptali se.</p> <p>V duchu jsem zaklel. Jazyk, kterým se mluví po celé planetě, a oni nerozumějí tak jednoduchému slovu, jako je <emphasis>domů.</emphasis></p> <p>„Domů,“ řekl jsem. „Tam, kde žijete.“</p> <p>Znovu se na sebe podívali a mluvčí řekl: „Žijeme teď. Nechodíme žít na nějaké zvláštní místo.“</p> <p>„Kam chodíte, abyste nebyli na slunci?“</p> <p>„Je noc,“ řekl nevěřícně muž. „Nejsme <emphasis>na </emphasis>slunci.“</p> <p>To nikam nevedlo. Byl jsem však překvapený a vděčný, že mám dost fyzických sil, abych s nimi dokázal komunikovat. Budu žít – byl jsem opět zdravý, silný a hovorný, to bylo jasné.</p> <p>„Musím jít s vámi. Nedokážu tady na poušti přežít sám.“</p> <p>Několik – ti, kteří vypadali nejstarší, ale kdoví, jak to bylo – moudře pokývali hlavou. No ovšem, jako by říkali. I takoví lidé přece jsou.</p> <p>„Poušť je pro mne cizí. Nevím, jak se tady dá přežít, sakra. Možná byste mne mohli dovést na okraj pouště. Třeba do Sillu nebo do Wongu.“</p> <p>Několik se jich začalo chichotat. „To ne,“ řekl mluvčí, „to bychom neradi. Ale můžeš s námi žít, můžeš s námi zůstat, učit se od nás a stát se jedním z nás.“</p> <p>Ale žádné výlety na hranice? Dobrá, prozatím to tak stačí. Stačí to, dokud se nenaučím, jak přežít v tomto pekle, kde se jim podle všeho docela líbilo. Byl jsem rád, že do té doby mohu žít s nimi a učit se od nich – když druhou možností byla smrt.</p> <p>„Ano,“ řekl jsem. „Stanu se jedním z vás.“</p> <p>„Dobrá,“ odvětil mluvčí. „Prohlédli jsme tě. Mozek máš dobrý.“</p> <p>Pobavilo mne to a zároveň se mne to trochu dotklo. Byl jsem výsledkem nejlepšího vzdělání, jaké mohla nejcivilizovanější rodina na Západě poskytnout, a tito barbaři mi prohlédli mozek a usoudili, že je dobrý. „Díky,“ řekl jsem polohlasně. „Mohl bych dostat něco k jídlu?“</p> <p>Opět nechápavě pokrčili rameny. Bude to dlouhá noc. Momentálně jsem byl příliš unavený. Až se ráno doopravdy probudím, stejně to bude všechno pryč. Nebo až definitivně umřu. A tak jsem si lehl a znovu jsem usnul.</p> <p>Přišlo ráno a já jsem stále žil.</p> <p>„Dnes s tebou budu já,“ prohlásil chlapec, který mne našel. „Prý ti mám dát všechno, co budeš potřebovat.“</p> <p>„Snídani,“ řekl jsem.</p> <p>„Co to je?“ odvětil.</p> <p>„Jídlo. Mám hlad.“</p> <p>Zavrtěl hlavou. „Ne. Nemáš.“</p> <p>Chystal jsem se, že mu za tu drzost urazím hlavu, ale pak jsem si uvědomil, že i když jsem předtím několik dní nejedl, nemám vůbec hlad. Proto jsem usoudil, že o tom nebudu dál mluvit. Slunce již pálilo, a přitom sotva svítalo. Moje kůže, která byla světlá a počátkem léta se snadno spálila, už zhnědla a dokázala odolat přímému slunci. Přišel další den a já jsem měl tělo jako dřív. Prudce jsem se postavil (cítil jsem se při vstávání vůbec někdy tak dobře?) a ze skály, na níž jsem spal, jsem seskočil do písku. Přitom jsem zařval z plných plic. Nedokázal jsem se udržet. Oběhl jsem velký kruh, potom jsem na písku nemotorně zkusil kotoul a skončil jsem na zádech, jak široký tak dlouhý.</p> <p>Chlapec se rozesmál.</p> <p>„Jméno!“ vykřikl jsem. „Jak se jmenuješ?“</p> <p>„Helmut,“ odvětil.</p> <p>„A mně říkají Lanik!“ zavolal jsem. Roztáhl tvář do širokého úsměvu, pak seskočil a rozběhl se ke mně. Zastavil se pouze metr ode mne. Zvedl jsem ruku, aby zakopl. Nebyl jsem zvyklý, že někdo můj útok může očekávat, ale Helmut nadskočil přesně o takový zlomek centimetru, abych ho nechytil. Potom mne přeskočil, jakoby nic, a než jsem stačil zareagovat, oběma nohama mi zlehka zavadil o bok.</p> <p>„Nejsi ty náhodou neposedná luční kobylka?“ zeptal jsem se.</p> <p>„A nejsi ty náhodou pomalý jako skála?“ odvětil. Vrhl jsem se na něho. Tentokrát mne k sobě pustil, a tak jsme spolu nějakých patnáct minut zápasili. Já jsem mu svou tíhou a silou znemožňoval přidržet mne, a on mi díky své mrštnosti unikal z rukou, když jsem ho držel v kleštích, jimž se do té doby nikdo neubránil.</p> <p>„Jsme si rovni?“ zeptal se.</p> <p>„Chci tě do své armády,“ řekl jsem.</p> <p>„Co je to armáda?“</p> <p>Ve světě, v němž jsem do té doby žil, to bylo stejné jako zeptat se: „Co je to slunce?“</p> <p>„Co je to s vámi?“ podivil jsem se. „Neznáte jídlo, snídani, armádu¼“</p> <p>„Nejsme civilizovaní,“ řekl. Potom znovu vykouzlil široký úsměv a rozběhl se. Jako dítě jsem to dělal také, a nutil jsem velitele, cvičitele a učitele, aby mne všude honili. Teď jsem byl v pozici pronásledovatele já. Drápal jsem se za ním na skalnaté pahorky a klouzal jsem po písečných dunách dolů. Slunce pálilo, takže jsem byl zbrocený potem, když jsem nakonce oběhl skálu, kde byl chviličku přede mnou, a on mně shora skočil na ramena. „Jeď, koníčku! Jeď!“ křičel.</p> <p>Zvedl jsem ruce a strhl jsem ho – byl lehčí, než by se podle velikosti mohlo zdát. „Koně,“ řekl jsem. „Vy znáte koně?</p> <p>Pokrčil rameny. „Vím, že civilizovaní lidé na koních jezdí. Co je to kůň?“</p> <p>„Co je to skála?“ zeptal jsem se zoufale.</p> <p>„Život,“ odvětil.</p> <p>„Co je to za odpověď? Jestli je něco mrtvé, tak je to skála!“</p> <p>Jeho obličej ztmavl. „Říkali, že jsi dítě, a proto bych tě měl učit já, který jsem se rozhodl zůstat dítětem. Jenže ty jsi tak hloupý, že nejsi ani dítě.“</p> <p>Nejsem zvyklý, aby mi někdo říkal, že jsem hloupý. Ale za posledních několik měsíců se našlo dost příležitostí, abych si uvědomil, že ne vždycky se mnou bude zacházeno jako s nejlepším vojákem v Muelleru, a tak jsem držel jazyk za zuby. Kromě toho, použil slovo <emphasis>rozho</emphasis><emphasis>dl.</emphasis></p> <p>„Tak mne začni učit,“ vyzval jsem ho.</p> <p>„Začneme skálou,“ vyhrkl, jako by mne mohl učit pouze tehdy, až ho požádám. Zlehka přejel prsty po povrchu skály. „Skála žije,“ prohlásil.</p> <p>„Jasně,“ odvětil jsem.</p> <p>„Stojíme na její kůži,“ řekl. „Vespod vře horká krev, stejně jako v člověku. Tady na kůži je suchá. Jako člověk. Ale je laskavá a bude člověku sloužit, když na ni člověk promluví.“</p> <p>Zase náboženství. Jenže – a právě to mě hryzalo, i když jsem se to snažil z hlavy vypudit – mne vyléčili.</p> <p>„A jak – jak se skálou mluvíte?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Pojmeme ji do své mysli. Když pochopí, že nejsme vrazi skal, pomůže nám.“</p> <p>„Předveď mi to.“</p> <p>„Co ti mám předvést?“</p> <p>„Jak mluvíte se skálou.“</p> <p>Zavrtěl hlavou. „To ti nemohu předvést, Laniku. Musíš to udělat sám.“</p> <p>Představil jsem si, jak živě rozmlouvám s oblázkem, a odkázal jsem se do blázince, s nímž jsem měl čerstvou zkušenost. Ještě jsem neztratil kontakt s realitou, a tak jsem přemýšlel, jestli já špatně slyším nebo jestli on říká hlouposti. „Nevím, jak se to dělá.“</p> <p>„Já vím,“ řekl a chápavě pokýval hlavou.</p> <p>„Co se stane, když na skálu promluvíte?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Poslouchá. Odpovídá.“</p> <p>„Co říká?“</p> <p>„To se ústy nedá vyjádřit.“</p> <p>Nikam to nevedlo. Bylo to jako nějaká hra. Dokud si neřeknu, nemohli pro mne nic udělat, a to ještě když si řeknu špatně, nedostanu nic. Jako s jídlem – jenže když jsem se nad tím zamyslel, uvědomil jsem si, že pořád ještě nemám hlad.</p> <p>„Podívej, Helmute, tak mi alespoň řekni, jaké věci skála <emphasis>umí.</emphasis>“</p> <p>Usmál se. „Co by mohl člověk od skály potřebovat?“</p> <p>„Železo,“ nadhodil jsem.</p> <p>Bylo na něm vidět rozčilení. „Železo je na této planetě ukryto hluboko pod povrchem, kam se lidé nikdy nedostanou.“</p> <p>„Cesta na vysoký útes,“ řekl jsem. Doufal jsem, že ho uklidním, když svůj první návrh zamluvím. Kolmá skalní stěna vedle nás působila impozantně – na okamžik jsem se zamyslel, jak na ni Helmut mohl vyšplhat.</p> <p>Upíral teď pohled na skálu, stejně jako se díval do písku, když jsem ho poprvé potkal. Pozoroval jsem ho, když vtom jsem zaslechl tichý šelest. Rozhlédl jsem se, co se děje, a zjistil jsem, že z malé prohlubně ve stěně se sype písek – na místě, kde předtím žádná prohlubeň nebyla. Písek se sypat přestal. Sáhl jsem do otvoru, vymetl jsem ho, zapřel se v něm prsty na nohou a zvedl se. Zvedl jsem ruku, ale žádnou oporu jsem nedokázal najít.</p> <p>„Drž se,“ řekl chlapec. Zpod prstů se mi najednou vysypal písek a vznikla štěrbina. Jako by skálu současně provrtalo sto malých pavouků. Vytáhl jsem ruku ze štěrbiny a vymetl jsem písek.</p> <p>Helmut zamlaskal. „Ne. <emphasis>Musíš </emphasis>lézt. Neodmítej ten dar.“ Myslel to vážně. A tak jsem lezl. Nové štěrbiny, ve kterých jsem se mohl zachytit rukama nebo nohama, se objevovaly v místech, kde jsem je potřeboval, dokud jsem nebyl nahoře.</p> <p>Nahoře jsem se posadil a lapal po dechu, ne kvůli výstupu, ale kvůli něčemu, co mohlo být jedině kouzlo. Helmut stál hluboko pode mnou a díval se na mne. Netroufal jsem si slézt dolů. Třásly se mi ruce. „Pojď nahoru,“ zavolal jsem na něho.</p> <p>Místo aby použil moje štěrbiny, přešel k té části stěny, která byla hladká a neporušená, a rychle po ní vylezl nahoru. Prsty na nohou se skály prakticky nedotýkal – pouze koleny a rukama. Když jsem se vyklonil přes okraj a pozoroval ho, zmocnila se mne strašlivá závrať, jako by gravitace změnila směr svého působení a on byl na rovné zemi, zatímco já jsem visel v neskutečné poloze na skále.</p> <p>„Kde to jsem?“ řekl jsem, nebo spíš jsem zašeptal, když vylezl nahoru a sedl si vedle mne. „Co jste to za lidi?“</p> <p>„Jsme barbaři,“ prohlásil, „a tohle je poušť.“</p> <p>„Ne!“ vykřikl jsem. „Žádné výmluvy. Ty víš, na co se ptám! Děláte věci, které lidé prostě dělat nemůžou!“</p> <p>„Nezabíjíme,“ odpověděl.</p> <p>„To není žádné vysvětlení.“</p> <p>„Nezabíjíme zvířata,“ řekl. „Nezabíjíme rostliny. Nezabíjíme skálu. Nezabíjíme vodu. Necháváme všechny bytosti naživu a ony nechávají naživu nás. Jsme barbaři.“</p> <p>„Jak je možné zabít skálu?“</p> <p>„Když se rozbije,“ řekl. Vypadalo to, jako by se zachvěl.</p> <p>„Skála je docela tvrdá,“ řekl jsem s pocitem, že tentokrát mám navrch zase já. „Neslyšel jsem, že by cítila bolest.“</p> <p>„Skála je živá,“ prohlásil, „od kůže po nejhlubší nitro. Tady na povrchu nás drží. Část kůže shazuje a svléká, jak to děláme my, v podobě písku, štěrku a balvanů. Ale ty k ní nadále patří. Když skálu rozbije člověk, nespadne tam, kam spadnout měla; lidé kámen odvezou a navrší jej do umělých hor, jenže ten kámen je mrtvý. Už nepatří ke skále. Je ztracen, dokud se skále za mnoho století nepodaří rozdrobit jej zpátky na písek. Kdyby skála kýchla, mohla by vás všechny zabít,“ řekl rozzlobeně Helmut, „ale neudělá to. Má totiž úctu i ke škodlivému životu. Dokonce i k <emphasis>civilizovanému </emphasis>životu.“</p> <p>Helmut nemluvil jako dítě.</p> <p>„Ale uchýlí se k zabíjení,“ pokračoval Helmut, „pokud to bude skutečně nutné a nadejde ta pravá chvíle. Když se civilizovaní obyvatelé Sillu rozhodli, že potřebují vlastnit víc této pouště, přišli s vojsky a chtěli nás zabít. Žilo tam mnoho lidí, mírumilovných spáčů, a Sillští je všechny pobili. Svolali jsme tedy radu, Laniku, oslovili jsme skálu, a skála s námi souhlasila, že nastal čas zjednat spravedlnost.“</p> <p>Odmlčel se. „No a?“ vyzval jsem ho.</p> <p>„A ona je spolkla.“</p> <p>Představil jsem si sillské jezdce v pouštním písku, jak najednou zjišťují, že zrnka se pod nimi vzdouvají a přesýpají, koně se boří a nemohou najít pevnou zem, písek se jim uzavírá nad hlavami a oni křičí, dusí se a polykají písek, sami pohlcováni pískem tak dlouho, až jsou jejich kosti dočista ohlazeny.</p> <p>„Sill již nikdy nevyslal do pouště vojsko,“ řekl Helmut. „A my jsme tenkrát poznali, že jsme barbaři. Civilizovaní lidé nestaví skálu výš než lidi. Jenže barbaři zase nezabíjejí spící ženy. Nebo snad ano?“</p> <p>„Je to pravda?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Vylezl jsi na tu stěnu?“</p> <p>Lehl jsem si na záda a zahleděl jsem se na modrou oblohu, po níž neplul jediný mráček. „Jak je to možné? Proč zrovna <emphasis>vy </emphasis>víte, jak mluvit se skálou¼“ Nedořekl jsem to. Připadalo mi to hloupé.</p> <p>„Stydíš se,“ řekl Helmut.</p> <p>„Stydím, a co má být,“ odvětil jsem.</p> <p>„Jsi dítě. Ale se skálou se dá mluvit nejsnáze. Je jednoduchá. Je velká. Tak velká, že se dá snadno pochopit. Bylo to první, co se naše děti učily.“</p> <p>„Učily?“</p> <p>„V dobách, kdy jsme ještě měli děti. Když teď nikdo neumírá, proč bychom svůj počet měli zvyšovat? Nepotřebujeme to. A někteří z nás se rozhodli, že zůstanou dětmi navždy, starým pro pobavení a také proto, že si raději hrajeme, než přemýšlíme o vážných věcech.“</p> <p>Kdyby mi to někdo řekl v době, kdy jsem žil bezpečně ukryt za zdmi hradu v Muelleru, vysmál bych se mu. Najal bych si toho člověka jako šaška. Jenže vylezl jsem na skalní stěnu. Napil jsem se vody. Moje tělo bylo uzdraveno.</p> <p>„Uč mne, Helmute,“ řekl jsem. „Chci mluvit se skálou.“</p> <p>„Uhlík je velmi vychytralý,“ začal. „Všeho se chytá a staví zvláštní řetězce. Je měkčí než skála, ale tam, kde skála může žít pouze ve velké kouli, která se točí kolem hvězdy, umí vytvářet malé životy. S uhlíkem se těžko mluví. Je zapotřebí mnoho hlasů, aby je tak nepatrný kamínek slyšel.“</p> <p>„Ale na mne jste mluvili, ne?“</p> <p>„Našli jsme místo, kde se stala chyba. Bylo to ve tvých nejdelších řetězcích. Naučili jsme je, jak si zachovat jiné uspořádání, aby hojily pouze to, co bylo poškozeno, a nikoli to, co je dosud zdravé. Zpočátku jsme si mysleli, že jsi jako my, že umíš mluvit s uhlíkem, protože tvoje řetězce byly jiné. Takové hojení naše těla neznala – museli jsme dát do pořádku každé škrábnutí, jedno po druhém. Líbilo se nám, co jsi udělal, a tak jsme změnili také sami sebe, takže se teď všichni umíme hojit jako ty.“</p> <p>Tak to by bylo, pokud jde o muellerské tajemství, pomyslel jsem si. „Proč jste to neudělali už dřív?“</p> <p>„Málokdy pracujeme s uhlíkovými řetězci. Jsou jemné. Mohou působit problémy. Změn, které děláme, je jen několik. Ale abychom ti za tu hojivou změnu nějak zaplatili, dali jsme ti změnu života.“</p> <p>Bylo krátce před setměním a my jsme stále seděli na tom skalním pilíři; stěna byla jedinou cestou do písku pod námi. „Co je to změna života?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Civilizovaní lidé zabíjejí proto, aby žili. Aby získali energii, musejí zabíjet rostliny nebo zvířata. A když je pro ně zabíjení tak běžné, nemají úctu k životu jako takovému.“</p> <p>„A co děláte vy?“</p> <p>„My jsme primitivové. Bereme si energii ze stejného zdroje jako rostliny.“ A ukázal tam, kde obloha ještě zářila sluncem, které sklouzlo za hory na západě.</p> <p>„Ze slunce,“ pochopil jsem.</p> <p>„A proto nemáš hlad,“ řekl.</p> <p>Mluvil pořád dál, až se rozhostila tma, a já pochopil, co Schwartzová dokázala. Geoložka v geologickém ráji, a děti po ní, s hlubokou úctou ke skále a ještě hlubším chápáním; nakonec se jim podařilo probudit nikoli zemi jako takovou, ale tu část mysli, která byla schopna porozumět strukturám a měnit je. Jazyk byl tajemný, ale nebylo to žádné mystérium. Dokonce i DNA chápali tak, jak se o tom odborníkům v Muelleru ani nesnilo.</p> <p>Avšak cenou za jejich poznání byla primitivnost. Nemohli používat nástroje, stavět domy, psát nějakým jazykem. Kdyby všichni vymřeli, a sem do pouště by přišli archeologové, našli by jen mrtvá těla a divili by se, že zvířata s tělem jako člověk mohla být úplně bez inteligence.</p> <p>„Jak se mohu naučit mluvit se skálou?“ zeptal jsem se.</p> <p>Z temnoty se ozval Helmutův hlas. „Musíš skočit z této skály do tmy.“</p> <p>Myslel to vážně. Ale to přece nebylo možné. „Zabiju se.“</p> <p>„I to se někdy stalo,“ prohlásil Helmut. Dělal si legraci? Do tváře jsem mu neviděl. „Ale musíš to udělat rychle. Za několik minut vyjde Vzdor.“</p> <p>„Jak mi to, že se zabiju, pomůže k dorozumění se skálou?“ Snažil jsem se udělat z toho žert. Helmut mluvil až příliš vážně.</p> <p>„Zabíjel jsi, Laniku,“ řekl. „Musíš se podrobit soudu, aby se ukázalo, jestli nejsi <emphasis>zatížen </emphasis>zlou vůlí. Pokud tě písek přijme vlídně, skála se ti odhalí.“</p> <p>„Ale –“ zkusil jsem namítnout, protože jsem nedokázal přiznat, že se bojím. Proč bych se měl bát, když jsem si ani teď nebyl jistý, jestli tomu všemu skutečně věřím?</p> <p>Ne. Věděl jsem, že se bojím proto, že tomu <emphasis>věřím, </emphasis>a váhám, jestli jsem nebo nejsem zatížen zlou vůlí. Válčení se mi vždycky líbilo. Ještě v Muelleru jsem sice v boji nikoho nezabil, ale měl jsem již na svědomí jednoho muže na singerské lodi, dva muellerské vojáky, než jsem přešel do Ku Kueje, a dva allisonské na odchodu. Na útěku z Nkumaje jsem určitě zabil další. Byly to vraždy, které mi byly vnuceny, když jsem se bránil, ale nevychutnával jsem si potom pocit triumfu a síly? Bylo to něco jiného než láska k zabíjení? Mimoto jsem schvaloval otcovu válečnou strategii a toužil jsem se stát nejvyšším Muellerem, abych rozmnožil jeho úspěchy. Nezůstala mi ta touha po nadvládě v srdci? Byl jsem skrz naskrz civilizovaný. Nedokázal jsem uvěřit, že by mne písek <emphasis>mohl přijmout, </emphasis>jak to vyjádřil Helmut.</p> <p>„Měl bych ti říct, že jiná cesta dolů z této skalní věže nevede,“ prohlásil Helmut.</p> <p>„A co ty škvíry?“</p> <p>„Ty už jsou pryč. Buď skočíš, nebo tady zůstaneš navždy. A musíš skočit teď, potmě, než vyjde Vzdor, jinak se tím skokem určitě zabiješ.“</p> <p>„Moc toho na náhodě neponecháváš, chlapečku, co?“ Měl jsem vztek – byl jsem v pasti.</p> <p>„Duchem jsem chlapec, Laniku, ale byl jsem starý již v době, kdy dědeček tvého otce pochopil, že by neměl čůrat do vody, kterou rodina používá k pití. A říkám ti, že věřím, že jestli skočíš, písek tě pravděpodobně přijme. Ale musíš v sobě najít dost sebedůvěry, abys skočil. Jestli víš, že jsi vrah, raději zůstaň tady. Ty totiž nezemřeš, jestli tady zůstaneš. Nezemřeš nikdy. Pouze tady zůstaneš sám, navždy.“</p> <p>Vstal jsem. Věděl jsem, že hrana věže byla kterýmkoli směrem vzdálena jen několik metrů. Ale nedokázal jsem udělat první krok.</p> <p>„Laniku,“ zašeptal Helmut a jeho hlas zněl znovu mladě a nevinně. „Laniku, já věřím, že písek tě podrží.“ Stál jsem tam a třásl se při představě, co musím udělat. Vtom mne studená, jemná ruka chytila z vnitřní strany stehna. „Já chci, aby tě písek udržel.“</p> <p>„Já taky,“ řekl jsem.</p> <p>„Tak skoč, dokud je ještě tma.“</p> <p>Dal ruku pryč a já rychle vykročil k okraji. A najednou jsem šlápl do vzduchu a už jsem nebyl ve Schwartzu, byl jsem v Nkumaji, potmě jsem špatně došlápl a padal jsem nekonečným pádem mezi mlčenlivými stromy. Všechno ostatní byl sen, všechny ty měsíce byl sen a já jsem padal v Nkumaji, smrt se blížila, nechtěl jsem křičet, a tak jsem se nechal svištícím větrem za letu otáčet. Žaludek mi stoupl do krku, močový měchýř nechtěl zůstat sevřený a smrt čekala pode mnou jako tisíc hliněných nožů, jež mne chtějí rozřezat a rozlámat, jen co se jich dotknu, a pak jsem přistál v měkké náruči písku, který se poddajně rozestoupil a začal se přesýpat, vířit kolem a teple mne omývat, až se mi zavřel nad hlavou. Tam, v objetí písku, jsem ucítil tepající srdce země, rytmus proudů vroucí skály pode mnou, a jak jsem se snažil pohodlně usadit a spát, nehledě na kontinenty, které mi po kůži tančily sem a tam, a oceány, které zamrzaly a opadaly, v nejskrytějším místečku svých uší jsem uslyšel zvláštní zpěv eonů svědivých muk. A přestože jsem poslouchal píseň tohoto největšího tance, nepřestávaly mi v uších znít tišší melodie přesýpaného písku, padajících kamenů a usazující se půdy. Slyšel jsem utrpení skály, štípané a trhané na tisíci míst na povrchu mojí kůže, a oplakával jsem tisíc smrtí kamene, půdy a rostlin, které se úporně držely při životě mezi kamenem a oblohou.</p> <p>Po kůži mi dusaly armády, se smrtí v každém srdci, a mrtvé stromy byly opracovány tak, aby z nich vznikly nástroje přinášející další smrt. Pouze hlasy lidí jsou hlasitější než hlasy stromů, a byť miliony stébel pšenice společně vydávají strašlivý šepot, když umírají, smrtelný jekot lidské mysli je nejsilnější výkřik, jaký může země uslyšet. Cítil jsem, jak se mi do kůže vpíjí smrt, a již jsem neplakal; toužil jsem zemřít, abych byl od toho neustálého nářku osvobozen.</p> <p>Křičel jsem.</p> <p>Písek se mi sypal kolem uší, protékal mi mezi nohama, a když mi pak přitlačil na tvář, oddělil jsem se od bytosti, jejíž uši za mne naslouchaly, a požádal jsem písek (beze slov, neboť žádná ústa tomuto jazyku nedovedou sloužit), aby mne vyzvedl na povrch.</p> <p>Chvíli jsem stoupal teplým pískem, potom se nade mnou rozestoupil. Roztáhl jsem na povrchu ruce a nohy a on mne unesl. Vypadalo to, jako bych se z vrcholku skály propadl do středu země a teď plul po povrchu, nesený nehybnou písečnou vlnou.</p> <p>Usmál jsem se. Nade mnou stál Helmut a také se usmíval.</p> <p>„Zpívala ti?“</p> <p>Přikývl jsem.</p> <p>„A rozhodla, že jsi čistý.“</p> <p>„Nebo mne očistila,“ řekl jsem a otřásl jsem se při vzpomínce na křik umírajících. Pohlédl jsem na skalní věž, z níž jsem spadl. Nebyla vyšší než dva metry. Vytřeštil jsem oči a Helmut se rozesmál.</p> <p>„Zvýšili jsme ji, abychom tě mohli vyzkoušet,“ prohlásil. „Kdybys neskočil sám, rozdrobili bychom ji a nechali tě spadnout.“</p> <p>„Hodní lidé,“ řekl jsem, ale byl jsem v tu chvíli příliš plný, než abych dokázal být jízlivý. Nepřekvapilo mne, když Helmut poklekl, položil mi ruce na hruď a potom mne objal. Jeho slzy mi dopadaly na kůži, voda zůstávala v kapkách, které se brzy vypařily. „Mám tě rád,“ zašeptal, „a mám radost, že jsi byl přijat.“</p> <p>„Já taky,“ řekl jsem a spolu jsme tam usnuli. Jeho studená kůže se tiskla na mou stejně jako předtím písek, ne kvůli vzrušení nebo uspokojení, ale kvůli výrazu. A jak jsme tam spolu spali a snili, poznal jsem Helmutův pravý hlas a zamiloval jsem si ho.</p> <p>Dokázal bych ve Schwartzu zůstat navždycky. Chtěl jsem. Chtěli to také oni. Učil jsem se rychle. Podařilo se jim napravit většinu zjevných projevů radikální regenerace, ale moje tělo bylo nadále rozhodnuto chovat se neobvykle. Funkce, která Schwartzům umožňuje mluvit s kamenem, je uchovávána v jisté části mozku. Když jsem se tuto část naučil používat, tělo ji rozvinulo, nechalo ji vyrůst. Aby vzniklo místo, hlava se mi maličko vyboulila nad a za ušima. Nakonec mi mluvčí řekl: „Už jsi nás překonal.“</p> <p>Překvapilo mne to. „Vždyť dokážete věci, o kterých se mi ani nesní.“</p> <p>„Společně,“ odvětil. „Jednotlivě nejsme tak silní jako ty.“</p> <p>„Tak se udělejte jako já.“</p> <p>„Některá tajemství si uhlíkové řetězce dovedou udržet i před námi.“</p> <p>Tak to bylo. Přesto mne ještě mnoho týdnů nenapadlo, že mi to dává výhodu, která by mi mohla přinést svobodu. Důvod byl jednoduchý – nechtěl jsem od nich odejít.</p> <p>Když jsem mluvil na skálu, dozvídal jsem se mnohé věci, které mi připomínaly, kým jsem. Války pokračovaly. Naučil jsem se, jak přetrpět trýzeň tolika smrtí, ale zároveň jsem se naučil války sledovat a zjišťovat, kde se boje odehrávají. Když jsem mluvil se skálou, stávala se kůže země mou kůží, a já jsem se postupně naučil vycítit, odkud se výkřiky ozývají. Zpočátku se bojovalo mezi Allisonem a horním tokem řeky Vzbouřenců. Potom se boje přesunuly do kopcovitého Roblesu a na severozápad k soutoku s Myronem, kde se již řece Vzbouřenců neříká Střemhlavá a stává se Muellerovou řekou. A pak byla válka ve Wizeru, zemi, kterou si můj otec podrobil, což znamenalo, že Nkumajové smetli vše, co jim stálo v cestě, a ocitli se na hranicích mé země.</p> <p>Teď už nebylo důležité, že znám tajemství nkumajského železa. Nebylo důležité, že mne otec poslal pryč a bratr Dinte mne chtěl zabít. Již jsem nebyl radikální regenerát. Kromě toho jsem byl dvakrát lepší voják než otec a mnohem lepší vojevůdce než Dinte. Potřebovali mne, jestli moje rodina měla přetrvat.</p> <p>Zpočátku mi představa, že bych měl jít do války, připadala odporná, ale myšlenky na rodinu v nouzi se nedaly odehnat, a tak jsem se začal skály vyptávat. Zeptal jsem se, jestli jeden život může být důležitější než druhý, a skála odpověděla, že ne. Zeptal jsem se, jestli je správné ukončit jeden život, když se tím dá zachránit mnoho jiných. Skála řekla ano. A když jsem se zeptal, jestli silám vesmíru něco říká slovo věrnost, skála se dala do pláče.</p> <p>Věrnost? Proč jinak než z věrnosti by skála odpovídala na volání Schwartzu? Země chápala, co je to důvěra, a když jsem se zeptal, jestli udělám dobře, když se vrátím a povedu svoji rodinu, skála odpověděla, že ano.</p> <p>Nebyl to však rozhovor, kvůli němuž by stačilo přespat jednu noc pod pískem. Bylo to mnoho nocí a mnoho spánků. Uběhlo několik měsíců, než jsem zjistil, že mohu jít domů; že musím jít domů.</p> <p>„Nemůžeš odejít domů,“ zastavil mne mluvčí.</p> <p>„Mluvil jsem se skálou a ta řekla, že mám jít.“</p> <p>„Skála ti řekla, že je dobré pro tebe, když půjdeš. Dobré pro tebe. Dobré pro tvou rodinu. Ale ne pro nás.“</p> <p>„Je to dobré pro zem.“</p> <p>„Krev se vpije do země bez ohledu na to, kdo drží v rukou nástroje civilizace,“ prohlásil mluvčí. „Když půjdeš, bude to dobré a bude to špatné. Nemohu tě nechat odejít, <emphasis>nemůžeme </emphasis>tě nechat odejít. Vzal sis všechno, co můžeme naučit, a teď to použiješ k ničení a vraždění ve jménu věrnosti.“</p> <p>„Přísahám, že to, co jste mne naučili, nikdy nepoužiju k zabíjení.“</p> <p>„Když zabiješ, použiješ to, co jsme tě naučili.“</p> <p>„Nikdy.“</p> <p>„Pamatuj si, Laniku, že teď ti křik každého, kdo zemře tvou rukou, bude navěky znít v duši.“ Nad tím jsem se musel chvíli zamyslet.</p> <p>Když se boje přesunuly do cramerských nížin, necelých tři sta kilometrů od Muelleru nad Řekou, hlavního města, nemohl jsem už déle čekat. Hráli jsme si s Helmutem na vrcholcích horského hřebene, který byl jako nůž, prováděli jsme akrobatické cviky tisíc metrů nad pískem, když jsem mu podtrhl skálu pod nohama a nechal ho padat.</p> <p>Skála ho zachytila na římse nějakých sto metrů pode mnou, ještě vysoko nad pískem.</p> <p>„Ty svině!“ vykřikl.</p> <p>„Musím!“ odpověděl jsem. „Kdybys varoval radu, mohli by mne zastavit!“</p> <p>„Říkal jsi, že mě máš rád!“</p> <p>Měl jsem. A mám. Ale neřekl jsem nic. Zkusil po skále šplhat nahoru, ale zakázal jsem jí, aby ho držela, a byl jsem silnější. Snažil se udělat ve skále štěrbiny, ale já jsem byl silnější. Zkoušel se vrhnout z římsy dolů do písku, ale skála mu to nedovolila, protože měla příkaz ode mne. A já jsem byl silnější.</p> <p>Hřbet ukazoval na severozápad a já jsem stejným směrem mířil. Když skončil, seskočil jsem dolů do písku a běžel jsem celý den a celou noc, protože jsem zakázal tělu spát. Pohyboval jsem se nejrychleji, jak může Schwartz putovat, a jelikož nikdo nebyl rychlejší než já, žádný pronásledovatel mne nemohl dohonit.</p> <p>Trvalo to osm dní. V běhu jsem spal, protože mysl spát musela i tehdy, když tělo nemuselo. Nakonec jsem se dostal do míst, kde oblohou pluly mraky a ze štěrbin ve skále tu a tam vykukovaly trsy trávy. Byl jsem ze Schwartzu venku. Čekal jsem od toho úlevu, a skutečně jsem byl docela rád, že místo nekonečných žlutých, šedých a hnědých odstínů pouště vidím zelenou, ale zároveň mi bylo líto, že odcházím. Dokonce tolik, že jsem se zastavil, otočil jsem se a málem jsem se vydal zpátky.</p> <p>Vybavil jsem si otcovu tvář. Vzpomněl jsem si, jak řekl: „Laniku, modlím se k bohu, abych mohl něco udělat.“ Slyšel jsem, jak jeho hlas prosebně říká: „A teď je to tělo zmařeno. Bude mi mysl nadále sloužit? Bude ten muž svého otce nadále milovat?“</p> <p>To si piš, ty zeměchtivý parchante, pomyslel jsem si. Stojíš před něčím, na co jsi krátký. A já přijdu. Přicházím.</p> <p>Udělal jsem čelem vzad a zamířil jsem na sever, do hornatého Sillu.</p> <p>Země byla zpustošená válkou.</p> <p>Ke spáleným polím se přidávaly obvodové zdi domů a hromady popela, které kdysi byly skromnějšími chatrčemi. Měl jsem za sebou kilometry krajiny, která takto blízko pouště skýtala v nejlepším případě omezené zemědělské využití, a nacházel jsem jen zkázu. Jaký smysl mohla taková zkáza mít? V blízkosti se nenacházely žádné významné vojenské cíle. Jediné, čeho se dalo dosáhnout, bylo vyhladovění obyvatelstva. Ta země byla zavražděna. Umučena.</p> <p>Znal jsem obyvatele Nkumaje (pokud je vůbec někdo může poznat v tom nekonečném propletenci lží) a věděl jsem, že takové ničení nemají v povaze. Lidé, kteří se každé ráno staví na okraj svých stromových obydlí a zpěvem vítají ráno, určitě ne. I ta jejich nekonečná, těžkopádná byrokracie a pokrytecké popírání, že by prodávali a nakupovali, aby měli zisk, svědčily spíš o dobrých úmyslech než o hluboce zakořeněné korupci. A navíc, chamtivec by nechal pole nedotčená. Jen jedovatá, šílená nenávist mohla někomu našeptat, aby zemi nedobýval a raději ji zničil.</p> <p>Jenže kdo by mohl nenávidět duchem chudé sillské bouřliváky? Otec je nechal na pokoji, přestože jejich dva sousedy dobyl. Žili vášnivým vesnickým životem, troufali si a podnikali loupeživé nájezdy, avšak v podstatě byli neškodní.</p> <p>Čím dál jsem šel, tím víc ve mně narůstal hněv.</p> <p>Nakonec jsem došel do kraje zavlažovaného řekami a umělými kanály a našel jsem lidi, kteří pracovali na obnově těchto kanálů. Vyrůstaly tu nové domy, provizorní obydlí na ochranu před deštěm. Ztratil jsem pojem o ročních dobách – období dešťů mělo brzy nastat.</p> <p>Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem nahý a že v této části světa nahota vyvolává pohoršení. Představa oděvu mi připadala cizí – byl jsem bez něho už přinejmenším rok, počínaje pádem ze sítě na ptáky v Nkumaji. Jenže jak si má člověk opatřit oděv, když nemá přátele ani peníze a když na něho lidé při spatření civí a vyhýbají se mu?</p> <p>Nakonec se to vyřešilo za mne. Spal jsem v trávě rostoucí na březích Wongovy řeky, tentokrát nejenom tělem, ale i vědomím, a když jsem se probudil, prohlížely si mne tři ženy. Pohnul jsem se pomalu, abych je nepolekal. „Dobrý den,“ pozdravil jsem a ony přikývly. Duchaplný rozhovor, pomyslel jsem si. „Nechci vám ublížit,“ řekl jsem.</p> <p>Opět přikývly. „My víme.“</p> <p>Tak, jak jsem byl, bez oděvu, asi nebylo těžké poznat, že se je nechystám znásilnit. Nenapadalo mne, co říct dál, kromě konstatování očividného: „Potřebuji něco na sebe.“</p> <p>Nechápavě se na sebe podívaly.</p> <p>„Nemám peníze,“ pokračoval jsem. „Ale mohu vám slíbit, že do měsíce zaplatím.“</p> <p>„Pak ale nejsi Naháč,“ řekla tiše jedna z nich.</p> <p>„Je snad jenom jeden?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Přišel z pouště a chodí po polích. Někteří říkají, že se našim nepřátelům pomstí.“</p> <p>Takže moje přítomnost nezůstala bez povšimnutí, dokonce kolem ní vznikla legenda. Nebylo na tom vůbec nic zvláštního, že se takoví lidé záhady chopili a udělali si z ní řešení svých problémů. „Jsem to já,“ řekl jsem. „Přišel jsem ze Schwartzu. Najdu armádu, která to všechno udělala.“</p> <p>„Zabiješ je?“ zašeptala nejmladší, na níž bylo vidět pokročilé těhotenství.</p> <p>„Zastavím jejich vraždění,“ slíbil jsem. Uvažoval jsem, jestli je to v mé moci. „Ale než to udělám, potřebuji nějaký oděv. Je na čase, abych se oblékl.“</p> <p>Přikývly a odešly. Nepospíchaly, a v mírně zvlněné krajině mi brzy zmizely z dohledu. Abych si zkrátil čekání, skočil jsem do vody a bavil se tím, že jsem si lehl na dno řeky a pozoroval ryby. Nad hladinou bylo všechno zpustošené, avšak v líném toku Wongovy řeky ryby neměly o ničem ponětí.</p> <p>Uvědomil jsem si, že jsem pod vodou již dlouho, vynořil jsem se a začal jsem znovu dýchat. Ještě jsem ani nezvedl hlavu do vzduchu, když se nedaleko ozval ženský výkřik, následovaný dalšími výkřiky a úprkem. Pochopil jsem, že jsem opět upadl do pasti myšlení a chování jako Schwartz. Musel jsem přestat dělat věci, které jiní lidé dělat nemohou.</p> <p>„Byl tam dole celou dobu,“ říkala žena asi čtyřem desítkám lidí, kteří se nahrnuli kolem ní a často vrhali pohledy k místu, kde jsem stál ve vodě. „Byl tam celou dobu, a to jsem tady byla hodinu, dobrou hodinu.“</p> <p>„Nesmysl,“ prohlásil jsem. „Nemohl jsem tam být déle než čtvrt hodiny.“</p> <p>Dívali se na mne s úctou a bázní (a nemalým strachem) a těhotná žena mi podala náruč oblečení. Vyšel jsem z vody a zjistil jsem, že si mne prohlížejí, jako by čekali něco neobvyklého. Málem jsem se rozesmál, protože jsem si vzpomněl, jak reagovali námořníci ze singerské lodi na to, jak jsem vypadal, než mne Schwartzové dali do pořádku. Kdyby mne tak viděli teď, kdy jsem skutečně vládl mocí, kterou mi přisuzovali tenkrát. Zároveň mi pohledy těchto lidí připomněly, jak jsem se sám styděl za nahotu, když jsem byl mladý a žil jsem v Muelleru. Nečekal jsem, až mi oschne kůže a vlasy, a rychle jsem se oblékl.</p> <p>„Díky,“ řekl jsem, když jsem byl hotov.</p> <p>„Je to pro nás čest,“ prohlásil muž, který vypadal jako ten nejdůležitější – stařec. Všiml jsem si, že mezi nimi úplně chybějí muži v bojeschopném věku.</p> <p>„Všichni vaši synové odešli do války?“</p> <p>„Žádná válka už není,“ odvětil náčelník.</p> <p>Těhotná žena věcně přisvědčila. „Pro Sill válka skončila.“</p> <p>„Není žádný Sill,“ řekl náčelník. „Teď patříme pod Nkumaj.“</p> <p>Rozhlédl jsem se po nich. Všichni souhlasně kývali. „Je to pravda? Kterého nepřítele mám tedy zabít?“</p> <p>Mlčeli. Až potom jedna stará žena hořce, se slzami v očích vykřikla: „Nkumaje! Zabij Nkumaje! Proboha, jestli máš nějakou moc –“</p> <p>Ostatní se přidali. „Zabij Nkumaje! Za naše syny, za naše domovy, za naši zemi, zabij ty ďábly!“</p> <p>Slyšel jsem v jejich srdcích píseň nenávisti a smrti. Mlčky jsem přikývl a vydal se na další cestu.</p> <p>„Jak se jmenuješ?“ vykřikla za mnou těhotná žena.</p> <p>Otočil jsem se a zavolal: „Lanik Mueller.“</p> <p>K mému údivu pokřik rychle umlkl. Na některých bylo vidět zděšení. Někteří odporem zkřivili tvář, jako bych udělal nějaký nechutný žert. Jiné tváře jednoduše ztuhly a nevyjadřovaly nic. Potom mne tam všichni nechali stát a odebrali se zpátky do svých domovů. Pouze stará žena mi něco vzkázala. Odplivla si do prachu.</p> <p>Tím, co jejich přátelství a naději změnilo v nenávist a strach, mohlo být jedině moje jméno. Jenže co tady mohlo moje jméno komu říkat? V Muelleru mne jako přímého dědice znali docela dobře, ale proč by moje jméno měli znát v Sillu? Byl jsem rok pryč, po celou dobu války. Znovu jsem zamířil na severoseverozápad, do Muelleru nad Řekou, a cestou jsem o tom přemýšlel. Mohl mne Dinte tolik nenávidět, že by mne vyhlásil za zrádce? Nebo mne obvinil z nějaké zvrácenosti? Nechtělo se mi věřit, že by mu otec něco takového dovolil. Byl jsem snad pryč tak dlouho, že Muellerem nebyl otec? Nerozuměl jsem tomu.</p> <p>Tu a tam se dala najít místa, která Nkumajové přehlédli, sytě zelené oblasti, kde úroda bude poměrně dobrá a lidé nebudou hladovět. Ale jak jsem běžel, nepotkával jsem nikoho. Že by už o mně věděli? Že by Naháči uhýbali z cesty? Nebo se děsili jména Lanik Mueller? Vyloučit se nedalo nic. Postupoval jsem rychle, ale pověst mne mohla předběhnout; jak jinak by se těm, kteří v Sillu přežili, mohly donést zvěsti o Naháči, když jsem byl na nohou celý den a většinu noci? Zprávy zlého ptáka Šeptáka, který létá rychleji než zvuk, jsou určitě pravdivé.</p> <p>Hodilo se mi, že nemám hlad. Cestou mezi poli s obilím a záhony se zeleninou jsem vzpomínal, jak co chutnalo, a chtělo se mi jíst, ale nepotřeboval jsem to a nezastavoval jsem se. Kdybych hlad <emphasis>měl, </emphasis>stejně bych nenašel nikoho, kdo by se se mnou rozdělil, a být zlodějem v zemi, kde letos budou mít tak málo jídla, k tomu bych se ještě nesnížil.</p> <p>Sillovu řeku jsem měl dva dny cesty za sebou, když jsem konečně potkal jiného člověka. Nebo spíš lidi. Ještě než jsem je uviděl, ucítil jsem dunění kopyt. Přijížděli od severu, z Muelleru. A když se objevili na dohled, poznal jsem prapor Východní armády. Velitelem měl být Mancik, můj kmotr.</p> <p>Velitelovu korouhev sice měli, ale Mancik mezi nimi nebyl; podle toho jsem poznal, že zemřel. Kdybych měl nůž, projevil bych svůj žal, ale žádnou zbraň jsem u sebe neměl a o chvíli později jsem už musel myslet na jiné věci.</p> <p>Neznal jsem velitele ani vojáky, kteří seskákali z koní a spoutali mne. Svolil jsem k tomu částečně proto, že jsem vůbec nechápal, co se děje, a částečně proto, že byli v přesile. Ani radikální regenerát nedokáže obnovit všechny části těla najednou. A oni vypadali, že by se nezdráhali mne rozsekat.</p> <p>„Mám rozkaz přivézt tě do hlavního města živého,“ řekl velitel.</p> <p>„V tom případě ti nebudu bránit,“ odvětil jsem. „Sám tam mám namířeno.“</p> <p>Očividně je to rozčílilo. Dva vojáci mne udeřili najednou a já jsem na okamžik ztratil vědomí. „Jsem Lanik Mueller,“ vychrlil jsem ze sebe. „Takto se mnou nikdo zacházet nebude!“</p> <p>Velitel si mne chladně změřil. „My víme, kdo jsi. Po tom, jak ses zachoval k této zemi, se k tobě můžeme chovat jedině mnohem laskavěji, než zasloužíš.“ Zachmuřeně se rozhlédl po zpustošených polích. „Nejsi první zrádce, který kdy chodil po světě, Laniku Muellere, ale pro tebe musejí v pekle schovávat hodně zvláštní místo.“</p> <p>„V pekle jsem už byl,“ řekl jsem. „A je to tam lepší než tady.“</p> <p>„Co když shoříš, stejně jako jsi spálil tato pole?“ zvolal jeden voják. Několik dalších mu huhlavě, zatrpkle dalo za pravdu.</p> <p>„Já jsem to neudělal,“ ohradil jsem se. Nechápal jsem, jak si o mně mohou něco takového myslet.</p> <p>„On to neudělal!“ vykřikl někdo. „Viděl jsem tě, jak máváš pochodní, v čele svých inkousťáckých vojsk!“</p> <p>Jak jsem mohl proti tak absurdnímu obvinění protestovat?</p> <p>„Dost řečí,“ zakročil velitel. „Bude tvrdit, že nebyl při smyslech, nebo nějakou podobnou hloupost. Nikdo mu nebude věřit a on dostane smrt, jakou zasluhuje, ale nás za to, že jsme ho našli, žádná sláva nečeká. Škoda se už stala a nedá se napravit. Tím, že ho zabijeme, nic neodčiníme.“</p> <p>Nebylo obvyklé, aby velitel k vojákům takto mluvil, ale na muže to přesto mělo podivně uklidňující účinek. Neměli ani jiskru bojového nadšení, jehož jsem byl v armádě celý život svědkem. Ale velitelova slova v nich probudila jakousi němou, zoufalou kuráž. Veškeré úkony dělali rychle, beze slov. Přehodili mne přes sedlo, nohy mi přivázali ke třmenům a nechali mne, abych si se svázanýma rukama na cválajícím koni našel rovnováhu, jak umím. Hnali se přes pole jako šílení, jako by doufali (a já věřím, že skutečně doufali), že můj kůň upadne a zalehne mne, že mne rozdrtí v popelu, který kdysi byl obilím. Nebo na mne možná už vůbec nemysleli a pouze obkročmo ujížděli na vzdouvajících se koních jako nějaké živé stroje, zbaveni myšlenek, zbaveni všeho kromě vědomí zkázy, k níž došlo.</p> <p>Co jiného jsem mohl za jízdy dělat než přemýšlet? Nějak se stalo, že vinu za tuto spoušť kladli mně, a nejenom cizinci, ale také lidé z Muelleru – ti, kteří mne kdysi milovali, ne-li přímo jako mne, tak jako syna mého otce. Něčeho takového nemohly dosáhnout Dintovy lži, Ruvino přesvědčování, aby o mně lidé takto smýšleli, ani žádný jiný žárlivý nepřítel. Ten muž tvrdil, že mne viděl. <emphasis>Viděl, </emphasis>a i když jsem věděl, že je to nemožné, jeho upřímnost jsem zpochybňovat nemohl. Nenávist se netýkala pouze mého jména, ale mého obličeje.</p> <p>Myšlenky na nenávist a na vlastní obličej mne přivedly k tomu, že jsem před sebou spatřil obraz sama sebe. A to, co jsem viděl, nebyl můj obličej, jak jsem si jej pamatoval ze zrcadel. V tu chvíli jsem se dovtípil odpověď a pochopil jsem, proč každé obvinění, které proti mně vznesli, může být pravdivé a nepravdivé zároveň. Také jsem věděl, že i kdybych se hájil sebepřesvědčivěji, stejně by mi nevěřili.</p> <p>Kroky pevných kožených holínek se kamennými chodbami otcova paláce hlasitě rozléhaly. Nemilosrdně mne vtáhli dovnitř a hodili na podlahu. Kdysi jsem už viděl, jak jsou lidé obvinění ze zrady připravováni na soud, ale tenkrát jsem se díval z jiného místa. Soud byl pouhou formalitou. Obvinění bylo tak vážné, že se vznášelo jen v případech, kdy byla vina jistá.</p> <p>Přesto jsem v myšlenkách stále odbíhal. Odvedli mne chodbami, zavřeli mne do těsné kobky, abych počkal, až se soud sejde, a já jsem si prohlížel mrtvé kameny ve stěnách a uvažoval, kolik smrti toto místo zemi stálo. Kdybych se to snažil někomu vysvětlit, bral by to jako šílený blábol. Živý kámen? Mluvil jsem pouze v duchu, zpíval jsem píseň skály a cítil jsem chvějivou odezvu. Kameny hluboko pod hradem naslouchaly. Živé kameny mne uslyší a poznají, jestli byla prolita moje krev.</p> <p>Zrada se trestá vláčením a rozčtvrcením zaživa. Ženy jsou nejdřív sťaty. Je to hrozné, ale vždycky mi připadlo, že to má správný odstrašující účinek.</p> <p>Zvedl jsem se z podlahy a postavil jsem se.</p> <p>„Na kolena!“ okřikl mne Harkint, kapitán stráže (kdysi mne na koni honíval ulicemi města). Otočil jsem se k němu a promluvil jsem chladně a dramaticky, protože soudní procesy, podobně jako většina života u dvora, jsou teatrální, takže mi nezbývalo než hrát svou roli. „Jsem člen královského rodu, Harkinte, a stojím před trůnem.“</p> <p>Harkint zmlkl a soud se mohl začít věnovat své práci, nenávisti a strachu.</p> <p>Otec vypadal staře. On to byl, kvůli komu jsem se vrátil. Teď vypadal unaveně a sklíčeně. „Laniku Muellere, soud je zbytečný,“ řekl. „Ty i my víme, proč jsi tady. Jsi vinen, tak tuto hanebnou záležitost skončeme.“</p> <p>Každá prodleva znamená příslib života; věděl jsem, že mi ani náhodou nebudou věřit, ale stejně jsem potřeboval dostat slovo. Mohlo trvat léta, než vyjde najevo moje nevina, ale najde se alespoň někdo, kdo si vzpomene, že jsem dnes mluvil pravdu. „Mám právo slyšet, z čeho jsem obviněn.“</p> <p>„Kdybychom měli vyjmenovat všechno, sotva bych těmto lidem dokázal zabránit, aby tě nezabili holýma rukama,“ řekl otec.</p> <p>„Udělejte to tedy stručně, ale pojmenujte moje zločiny, poněvadž nevím, čeho jsem se dopustil.“</p> <p>Otec to považoval za hanebnou lež a odporem svraštil tvář. „Zahanbuješ se,“ řekl. Ale podíval se na hlasatele a starý Swee zvučným hlasem spustil:</p> <p>„Lanik Mueller se provinil těmito zločiny: Velení nkumajským armádám v boji proti armádám Muelleru. Ničení polí a obydlí občanů Muelleru a závislých rodin. Vyzrazení tajemství regenerace, takže nepřátelé teď rozsekávají těla našich vojáků přímo na bojišti, aby zemřeli. Spiknutí s cílem zmařit následnictví a připravit právoplatného dědice o trůn.“ Swee se tvářil rozhořčeně a shromáždění členové dvora reagovali na každé vznesené obvinění pobouřeným křikem.</p> <p>„Nic takového jsem neudělal,“ řekl jsem a díval jsem se přitom otci do očí.</p> <p>„Vidělo tě tisíc svědků,“ odvětil otec.</p> <p>Jeden z vojáků se neudržel a předstoupil – byl prostého původu, neboť ztratil obě ruce a žádná mu nedorostla. „Osobně jsem tě viděl,“ vykřikl, „když jsi mi usekl obě ruce a řekl jsi, abych šel vyřídit Muellerovi, že chceš vypít jeho krev!“</p> <p>„Nic takového jsem neudělal ani neřekl.“</p> <p>„I jiní tě poznali,“ řekl opovržlivě otec, „viděli tě, jak vedeš nkumajská vojska. Už jsme slyšeli dost. Jsi vinen a já tě odsuzuji k¼“</p> <p>„Ne!“ zvolal jsem. „Mám právo promluvit!“</p> <p>„Zrádce nemá žádná práva!“ vykřikl jeden voják.</p> <p>„Jsem nevinný!“</p> <p>„Jestli jsi nevinný,“ zaburácel otec, „tak každá kurva v Muelleru je panna!“</p> <p>„Mám právo být vyslechnut a chci mluvit!“</p> <p>Teprve potom zmlkli, možná proto, že v mém hlasu ještě zůstalo něco z bývalé velitelskosti, ale pravděpodobněji proto, že jim pohled na to, jak marně zápasím o život, přinášel jakési smutné uspokojení. Věděl jsem, že je to zbytečné, ale přesto jsem se pokusil načrtnout jim jediné vysvětlení, které odpovídalo tomu, co spatřili, i mému povědomí o tom, co jsem udělal a co jsem neudělal. Polovinu toho, co jsem říkal, jsem si vymyslel, ale s ohledem na to, co jsem tenkrát věděl, jsem mluvil pravdu.</p> <p>Řekl jsem jim, že jsem odešel do Nkumaje, ale vzápětí po odhalení tajemství, co Nkumajové prodávají, aby získali železo, byl můj úskok prozrazen. Popsal jsem jim svůj útěk, zranění a svůj stín, regenerovaný z mých vnitřností. Vylíčil jsem jim uvěznění na singerské lodi, to, jak mne Schwartzové dali do pořádku (nechal jsem si pro sebe, co a jak jsem se dozvěděl o živé skále), i to, jak jsem se snažil co nejrychleji přijít, abych před nebezpečím mohl varovat otce.</p> <p>Pokud šlo o osobu, která se za mne vydávala, a dělala to tak dobře, že jí lidé uvěřili, mohl jsem se jen dohadovat, že je to můj dvojník; že nezemřel a Nkumajové ho našli. „Byl jsem nedbalý. Měl jsem tělo zničit. Ale neměl jsem tenkrát jasnou hlavu a většina Muellerů by na následky takového poranění zemřela.“ Usoudil jsem, že ho zřejmě vycvičili a že je patrně nadán stejnými schopnostmi, s jakými jsem se narodil já. Nebylo divu, že lidé uvěřili, že je to Lanik Mueller – z genetického hlediska jím byl.</p> <p>Vysvětlil jsem jim všechno, na co jsem si vzpomněl, a potom jsem zmlkl.</p> <p>Jaký měla moje řeč účinek? Zanedbatelný. Většina lidí zůstala nevraživých. Dávali otevřeně najevo, že mi nevěří, a chtěli moji smrt. Ale tu a tam, zejména mezi staršími muži, jsem našel tvář, která vypadala zamyšleně. A když jsem zalétl pohledem k otci, poznal jsem (nebo to bylo jen přání?), že mi věří.</p> <p>Nebyl jsem pošetilý. Pochopil jsem, že bez ohledu na to, jestli mi věří nebo ne, není v jeho moci mne zachránit. Toho dne a před takovým publikem mne nemohl zprostit obvinění.</p> <p>Do té chvíle jsem si Ruvy a Dinta téměř nevšiml, ale nyní se oba přišli s otcem poradit. Překvapilo mne, že je vidím jako spojence – Dinte ji odjakživa nenáviděl stejně jako já, nebo ne? Nyní však byli spojenci a samozřejmě si všimli změny v otcově výrazu, která mi prozradila, že mému příběhu věří. Jestliže jsem si svou řečí polepšil, oni se to teď pokusí zvrátit. Ruva začala otci něco šeptat, zatímco Dinte postoupil vpřed a hlasitě promluvil, aby ho slyšel celý dvůr.</p> <p>„Ty si nejspíš myslíš, že jsme pitomci, Laniku,“ prohlásil. „V dějinách radikální regenerace se nikomu nepodařilo vytvořit svého úplného dvojníka.“</p> <p>„Ale také žádný radikál neměl vnitřnosti vytržené z těla a roztroušené po zemi.“</p> <p>„A potom tě uzdravili Schwartzové, říkáš. Primitivové z pouště, a dokážou něco, na co nestačí žádný z našich genetiků?“</p> <p>„Vím, že je těžké tomu uvěřit¼“</p> <p>„Těžké je uvěřit tomu, že nám můžeš něco takového vyprávět a tvářit se při tom upřímně, bratříčku. Ze Schwartzovy pouště nikdy nikdo nevyšel živý. Nikdo nikdy nevykonal hrdinské činy, které si připisuješ. Pravda je to, že tě lidé viděli v čele nepřátelské armády. Já sám jsem tě viděl, když jsem velel Jižní armádě v Crameru, a ty jsi mi zamával a zakřičel nějakou oplzlost. Nedělej, že si nevzpomínáš.“</p> <p>„Určitě bych nebyl první, kdo na tebe nějakou oplzlost zakřičel, Dinte,“ odvětil jsem. K mému údivu se z řad dvořanů na několika místech ozval smích. Nebylo to dost, abych mohl usuzovat, že mám přátele. Ale byl to dostatečný důkaz, že Dinte má nepřátele.</p> <p>„Dinte,“ zasáhl otec, „ponižují tě.“ V otcové hlase bylo slyšet opovržení. Když se však obrátil na mne, mluvil z něj jiný cit:</p> <p>„Laniku Muellere, tvoje obhajoba je nevěrohodná a svědectví tisíce mužů je nezpochybnitelné. Odsuzuji tě k vláčení za koněm a rozčtvrcení zaživa na cvičišti za řekou o zítřejším poledni. Kéž tvoje duše, jestli nějakou máš, shnije v pekle.“</p> <p>Vstal a chystal se odejít. Jak moc jsem chtěl žít? Dost, abych obětoval veškerou důstojnost a křikl za ním: „Otče! Kdyby to všechno byla pravda, proč bych se ti vydal, proboha?“</p> <p>Pomalu se otočil a podíval se mi do očí. „Protože i ďábel dopřává svým obětem jistou spravedlnost, když je jejich situace bezvýchodná.“</p> <p>Otec opustil síň. Vojáci se mne chopili, a jelikož jsem byl odsouzen k smrti, bavili se celé odpoledne a večer tím, že mne mučili. Muellerům se rány hojí tak rychle, že sneseme i vážné zranění, aniž bychom zemřeli. Proto o té noci víc neřeknu.<strong>7 ENSEL</strong></p> <p>Již jsem nekrvácel, ale bolest dosud nepřešla, a ještě bolestivější byla vzpomínka na nenávist, kterou v sobě vojáci měli. Znal jsem jich jen několik, ale vždycky ke mně byli laskaví, a s některými jsem se od dětství přátelil. Teď se radovali z mé bolesti, chtěli, abych trpěl, a přesto bylo jasné, že nic z toho, co mi dělají, pro ně není dostatečným trestem, jaký bych si zasloužil. Jejich nenávist bolela o to víc, že jsem si ji nezasloužil, a přesto jsem neměl naději, že dokážu svoji nevinu.</p> <p>A tak jsem ležel v kobce z mrtvých kamenů, kde mne nakonec nechali odpočívat, dokud dalšího dne nepřijde smrt. Rány se mi poměrně rychle hojily. Vyčerpávalo mne to, ale zanedlouho bych byl v pořádku. Otec mi daroval noc a ráno, než zemřu. Rozhodl jsem se ten čas využít nikoli přípravou na smrt, ale hledáním způsobu, jak uniknout.</p> <p>Přiznávám, že mi to nemyslelo dobře. Od mého návratu ze Schwartzu uplynula příliš krátká doba, takže jsem normálními starostmi zatím pohrdal stejně ostentativně jako oni. Co jsem přišel do Muelleru, nikdo mi nedal nic jíst, ale hlad jsem neměl. Nikdo mi nenabídl vodu, ale žízeň jsem necítil. A jelikož jsem ustávající bolest dokázal přehlížet, co jiného mi mělo připomenout, že musím jednat rychle a bezprostředně, pokud si chci zachránit život?</p> <p>Zachránit – a proč?</p> <p>Ve Schwartzu jsem měl za cíl vrátit se a varovat svou rodinu. Varování přišlo pozdě a o moje zprávy teď stejně nikdo nestál. Co bylo horší, zavřeli mne do vězení z mrtvého kamene, takže jsem nemohl ani promluvit se skálou, ponořit se do půdy a uniknout.</p> <p>Jistě, mohl jsem se zabít, ale můj přirozený odpor k takovému řešení ještě posilovala nesnesitelná představa, o kolik více bolesti by země musela vytrpět. Skála se musí vyrovnat s mnoha vraždami i bez výkřiku smrti sebevraha.</p> <p>Venku přede dveřmi mé kobky se ozvalo cupitání lehkých kroků. Závora se zvedla a dveře se neochotně otevřely.</p> <p>„Laniku,“ pravil hlas ze tmy. Okamžité jsem jej poznal a nedokázal jsem uvěřit, že je to opravdu on. Ale to už mne Saranna držela a vzlykala. „Laniku, i oči ti vydloubli.“</p> <p>„Už dorůstají,“ odvětil jsem. „Jsem rád, že jsem zase doma.“</p> <p>„Laniku, měli jsme o tebe takový strach!“ Mluvila se mnou, jako bych nikdy neodešel, jako by se nic nezměnilo. Její ruce se přesně hodily na ta místa mých zad, kam podle prastarého zvyku ruce takové velikosti patřily. Tiskla mne tak, jak jsem to naposledy cítil včera (před rokem), a její dech, její pleť, kterou jsem cítil, když se naše tváře třely o sebe, její vůně, dokonce i rozcuchané chomáče vlasů šimrajících mne na nose¼</p> <p>Pevně jsem ji k sobě přitiskl, protože alespoň na chvíli zapudila přízrak posledních několika dní, měsíců a let a udělala ze mne Lanika, syna Ensela Muellera, následníka trůnu a šťastného mladého muže. Pekelně šťastného. Propadlého peklu.</p> <p>„Proč jsi přišla?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Máš přátele, Laniku. Někteří z nás ti věří.“</p> <p>„Pak jste museli zešílet. Na mém příběhu není nic, čemu by se věřit dalo.“</p> <p>„Znám tě dost dlouho, abych poznala, kdy mluvíš pravdu. Nechci, aby tě zítra vláčeli a rozčtvrtili. Pojď se mnou.“</p> <p>„Doufám, že si nemyslíš, že mne můžeš z tohoto vězení dostat ven.“</p> <p>„S pomocí mohu.“</p> <p>Vzala mne za ruku a vedla mne chodbami pryč. Tiskla mi ji jednou, když jsme došli ke schodům, které vedly nahoru, dvakrát u schodů, které klesaly dolů. Snažili jsme se našlapovat co nejvíc potichu a já jsem protentokrát nedýchal. Bylo to tak snazší. Oči se mi rychle hojily, byly už dokonce kulaté, ale ještě nějaký čas mělo trvat, než se nervy náležitě zahojí, než se zrak úplně obnoví. Bylo to děsivé, být slepý a muset někam jít, jako té temné noci, kdy jsem se plazil po mokrých, kluzkých větvích v Nkumaji. Tenkrát jsem neměl nejmenší ponětí, co mám před sebou. Dnes v noci také ne – ale dnes mne někdo držel a vedl. Dnes v noci jsem svůj život nesvěřil instinktům, ale ženě, kterou jsem vždycky považoval za bytost tak trochu nezodpovědnou. Samozřejmě věrnou a nádherně divokou při milování, ne však spolehlivou. Zjevně jsem se mýlil. Nikoho jsme cestou nepotkali.</p> <p>Zastavili jsme se.</p> <p>„Na co čekáme?“</p> <p>„Tiše,“ řekla a já jsem zmlkl. Po několika minutách jsem v dálce zaslechl šouravé kroky. Starý člověk, usoudil jsem podle zvuku. Když došel až ke mně, ucítil jsem objímající ruce, železný stisk a horké slzy na šíji.</p> <p>„Otče,“ zašeptal jsem.</p> <p>„Laniku, synu můj, synu můj,“ řekl a já jsem se přestal bát.</p> <p>„Ty mi věříš.“</p> <p>„Jsi moje jediná naděje.“ Ten starý prašivec mne vždycky považoval za <emphasis>svou </emphasis>naději, jako by měl na moji oddanost přednostní nárok, platnější než já sám. V podstatě měl.</p> <p>„Zítra to budou čtyři mnohem menší,“ odvětil jsem.</p> <p>Sevřel mne ještě pevněji. „Jsou chvíle, kdy čestný vladař musí abdikovat, a taková chvíle právě nastala. Nepopraví tě. Věděl jsem, že bys mne nezradil, alespoň ne trvale.“</p> <p>„Ani dočasně,“ řekl jsem. „Ale teď sebou pojďme hodit, než si někdo všimne, že tady pořádáš soud.“</p> <p>„To ještě nemůžeme,“ zarazil mne otec. „Musíme počkat.“</p> <p>„Proč?“</p> <p>„Za svítání se střídají stráže,“ řekl. „Doufáme, že nebudou dávat pozor.“</p> <p>„Stráže? Vy se bojíte stráží? Cožpak mne nemůžete schovat a jim nařídit, aby vás nechali jít?“</p> <p>„Tak jednoduché to není, Laniku,“ ozvala se Saranna. „Tvůj otec strážím nevelí.“</p> <p>„A kdo, u všech rohatých?“ zašeptal jsem.</p> <p>„Ruva,“ řekl otec.</p> <p>Zvýšil jsem hlas. „Ve tvém paláci vládne Ropucha!“</p> <p>„Tiše. Ano, vládne, spolu s Dintem. Spikli se, ještě než jsi odešel z paláce, a jakmile jsi byl pryč, začali jednat. Asi jsem je tenkrát mohl zastavit, ale uvažoval jsem tak, že si nemohu dovolit zabít jediného dědice, a tak jsem dál dělal, že nevidím, jak si přivlastnili má privilegia, jak se z funkcí zastávaných mými přáteli stávají nevlivná obročí, zatímco skutečná moc se hromadí v mnohem mladších rukou.“</p> <p>„Matka se pokoušela dvůr varovat,“ poznamenala Saranna.</p> <p>„Musel jsem podepsat rozkaz k jejímu popravení.“</p> <p>„Proč jsi to udělal?“</p> <p>„Ze stejného důvodu, jako jsem podepsal tvůj,“ odvětil otec. „Uprchla a žije ve vyhnanství na severu. Myslím, že v Brianu. Jejím lidem se podařilo propašovat polovinu rodinného majetku. Skončilo to, až když na škvíru narazila Ruva.“</p> <p>„Rozumím,“ řekl jsem.</p> <p>„Když jsme se dozvěděli, že velíš nkumajským nájezdníkům, byl jsem nevýslovně šťastný. Použil jsem vliv, který jsem si udržel, a dosadil jsem na klíčová místa naše nejneschopnější velitele, včetně Dinta. Otevřel jsem nepříteli brány. Přirozeně jsem si myslel, že mne a lid přicházíš osvobodit od té mrchy, kterou jsem si bohužel vzal za ženu, a toho spratka, o němž tvoje matka tvrdila, že je také můj.“</p> <p>„To jsem nebyl já.“</p> <p>„Pochopil jsem, že to nemůžeš být ty, když začaly přicházet zprávy o tom, jak vojska ničí vše, na co přijdou. Na to jsi příliš chytrý. Věděl jsem, že je to podvod. Jenže svědků bylo tolik¼“ Povzdechl si. „Myslel jsem si, že otevírám brány svému synovi, aby mne zachránil před mou manželkou a naším zrůdným spratkem Dintem, a přitom jsem zradil vlastní rodinu. Dnes nepřítel plení od Schmidtu po Jones, a je pouze otázkou času, kdy překročí řeku a zmocní se tohoto města. Určitě to nebude trvat dlouho. Za několik týdnů deště přechod řeky znemožní.“ Náhle se znovu rozplakal. „Zdálo se mi, že se vrátíš, Laniku. Zdálo se mi, že se vrátíš jako vítěz a povedeš tyto lidi do boje. <emphasis>Ty </emphasis>bys Nkumaj porazil, kdybys velel mé armádě. Určitě si to uvědomovali. Proto zničili lásku, kterou k tobě lidé chovali. Teď nám nezbývá jiná možnost než útěk.“</p> <p>„To stačí,“ řekl jsem. „Utíkejme.“</p> <p>„Střídání stráží,“ zašeptala Saranna.</p> <p>„Ne,“ řekl jsem. „Dinte a Ruva vás určitě hlídají. Nejspíš ke mně nepostavili stráže právě proto, abyste se mne pokusili osvobodit a nechali se zabít. Bude lepší, když se oba vrátíte nahoru a budete se tvářit, že s tím nemáte nic společného.“</p> <p>„Tentokrát ne,“ vzepřela se Saranna.</p> <p>„Musíme odejít s tebou,“ řekl otec. „Tady se to nedá vydržet. Máme několik set věrných mužů, které jsem už nechal přeložit na sever. Očekávají nás. Sešikují se pod naším praporem.“</p> <p>„Chceš říct, že pod tvým. Pod mým praporem by se žádná živá duše nesešikovala. Ale na střídání stráží stejně čekat nebudeme.“</p> <p>„V tom případě nás chytí. Každá brána je dobře střežena.</p> <p>Zahlédl jsem mihotání Saranniny pochodně. Zrak se mi vracel. „Způsobím rozruch, kterým odvedu jejich pozornost. U zadní branky.“</p> <p>„Ta je silně střežena.“</p> <p>„Já vím. Odveďte mne někam poblíž, ale tak, aby mne nebylo vidět. Slabě vidím a zanedlouho by se mi zrak měl vrátit úplně, ale do té doby bych se neubránil ani mouše. Až tam budu, vy dva buďte připraveni vyrazit k vodní propustí. Přijdu tam za vámi.“</p> <p>„Slepý?“</p> <p>„Znám cestu i poslepu. A nikdo mne v tu chvíli hledat nebude.“</p> <p>„Jaký rozruch asi tak můžeš <emphasis>ty </emphasis>vyvolat?“ zeptal se pochybovačně otec.</p> <p>Odpověděl jsem tím, že jsem rozhrnul košili a ukázal jsem jim hruď. „Vzpomínáš si, co tady vyrůstalo, když jsi mne poslal pryč, otče?“</p> <p>Vzpomněl si.</p> <p>„Už to nikdy nenaroste. Jak jsem vám řekl, Schwartzové mne uzdravili. A když dokázali <emphasis>to, </emphasis>myslíte, že mne nenaučili také jiné věci?“</p> <p>Sarannina ruka mne hladila po hrudi úplně jako ve snu, který jsem stokrát prožil v podpalubí singerské lodi.</p> <p>„Pojďme,“ vyzval jsem je.</p> <p>Vedli mne po schodištích, rampách a chodbami k zadní brance. Nechali mne u okna vysoko nad vraty do paláce, odkud bych měl nádvoří před zadní brankou v palácových hradbách jako na dlani, kdybych viděl. Takto jsem pouze nezřetelně rozeznával siluety. Z pochodní byly jen zářivé jiskry, ale viděl jsem, jak tančí plameny.</p> <p>Kolem bylo tolik mrtvé skály, až mi to vadilo, ale zanedlouho jsem hlas skály našel. Mnoho bylo nového; v půdě, na rozdíl od písku, bylo života příliš. Byla to překážka, nikoli kanál. Ale nakonec jsem hlas živé skály nalezl. Vysvětlil jsem, o co mi jde, požádal jsem o pomoc a skála mi vyhověla.</p> <p>Bohužel jsem neviděl, jak se to stalo. Slyšel jsem pouze drcení mrtvých kamenů, jak se pod nimi země vzedmula a shodila je z hromad na zem. Bylo slyšet křik, jak se vojáci od zadní branky rozběhli k trhlině ve zdi. Země se dosud vlnila, takže některé srazila k zemi. Jiní pošetile doběhli příliš blízko k místu, kde hradby tančily, kde mohutné balvany padaly ze svých míst a bořily se do země. Spustil jsem se z okna a vydal se na opačnou stranu, k vodní propusti.</p> <p>V úkrytu za zdí na mne čekali Saranna, otec a čtyři vojáci se sedmi koňmi.</p> <p>„Co jsi to udělal?“ zeptal se ohromeně otec. „Bylo to jako zemětřesení.“</p> <p>„To <emphasis>bylo </emphasis>zemětřesení,“ řekl jsem. „Jenom malé. Kvůli velkému se musí sejít shromáždění.“ Vykročil jsem k bráně. V přibývajícím předjitřnírn světle jsem opět viděl, i když jen rozmazaně, a s úlevou jsem si všiml, že brána zůstala nestřežená – vojáci odběhli k průrvě ve zdi.</p> <p>Nestřežená, takže jsme mohli projít. Nejdřív otec a Saranna, potom vojáci. Proto jsem byl poslední a stále neozbrojený, když se ze stínů vynořil Dinte.</p> <p>Zahlédl jsem odlesk světla pochodně na oceli. „Jak nerovní jsme soupeři,“ řekl jsem. „Známka tvé odvahy.“</p> <p>„Nechtěl jsem připustit pochybnosti o výsledku,“ prohlásil.</p> <p>„Ale v tom případě sis měl zvolit jiný cíl,“ odvětil jsem. Byla to hračka, vyvolat mu na dlaních pot a tuk, aby mu jílec začal klouzat. Roztřásl se; nedokázal meč udržet, vyklouzl mu z ruky. Podíval se na něj, jak leží na zemi, v očích měl hrůzu. Zkusil jej zvednout, ale znovu mu z prstů vyklouzl.</p> <p>Zoufale si začal dlaně utírat do haleny; zůstávaly po nich tmavé skvrny. Vážně si myslel, že si dlaně osuší tak snadno? Znovu zkusil meč uchopit, tentokrát oběma rukama. Držel jej v dlaních a zkusil na mne zaútočit. Snadno jsem mu meč z rukou vyrazil. A tentokrát jsem jej zvedl já.</p> <p>Bylo by jedině spravedlivé, kdybych ho zabil, ale křičel o pomoc a byl synem mého otce, tak jsem mu pouze rozřízl hrdlo od ucha k uchu a nechal ho ležet na zemi, oněmělého a krvácejícího. Věděl jsem, že se zregeneruje a zotaví, stejně jako já ze stejné rány před rokem. Ale bude si alespoň pamatovat, že až na mne půjde příště, bude si muset přibrat několik přátel.</p> <p>S mečem v ruce jsem prošel bránou a nasedl na koně, kterého mi přidrželi. O tom, co mne zdrželo, jsem neřekl nic. Jestli otec zaslechl Dintův hlas a domyslel si, co se za bránou stalo, pomlčel o tom.</p> <p>Jeli jsme celý den na sever a až v noci jsme dorazili k vojenské základně, která kdysi dávno střežila severní hranici Muelleru, když byl ještě Epson silný a Muellerové byli mírumilovnou, zemědělstvím se živící rodinou, praktikující podivné postupy křížení. Základna byla zchátralá, avšak rychlým odhadem jsem dospěl k číslu tří set nebo více koní, což znamenalo, že mužů bude přinejmenším stejně tolik.</p> <p>„Víš jistě, že jsou to přátelé?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Jestliže ne, stejně nám moc nadějí nezbývá,“ odvětil otec.</p> <p>„Určitě bude lepší, když tento meč povezeš ty, a ne já.“</p> <p>Podal jsem mu ho. Prohlédl si jej a přikývl. „Dintův.“</p> <p>„Dostane se z toho,“ řekl jsem.</p> <p>„To je škoda,“ poznamenala mrzutě Saranna.</p> <p>„Třeba nám udělá radost a zemře sám,“ řekl jsem. Ale byl jsem přesvědčen, že se z toho zranění dostat může.</p> <p>Potom jsme dojeli k bránám základny. Vojáci nás vpustili dovnitř, jásotem přivítali otce a on jim vysvětlil (velice zjednodušeně), že ten, kdo vede Nkumaje, nejsem já, ale podvodník. Nevím, kolik mu jich uvěřilo. Byli to však odvážní muži, oddaní otci; většina jich provolávala slávu a žádný neprotestoval.</p> <p>„Jste stateční,“ řekl jim, „stateční a čestní, ale tři stovky mužů nestačí.“ Rozkázal jim, aby se vrátili do svých domovů a přivedli všechny oddané muže, které najdou. Prozřetelně je vyzval, aby se nezmiňovali o tom, že jsem s ním já. Ať se sešikují pod králem, nikoli pod někým, koho by většina určitě považovala za zrádce. Zatímco se tři stovky vojáků rozjely, aby nám přivedly armádu, vyměnili jsme koně, toho dne už popáté, a rozjeli jsme se na sever do tmy.</p> <p>„Musel jsi to plánovat několik měsíců předem,“ řekl jsem.</p> <p>„Nepočítali jsme ve svých plánech s <emphasis>tebou,“ </emphasis>odvětil otec, „ale věděli jsme, že v brzké době dojde mezi mnou a mým milovaným mladším synem k roztržce a že budu potřebovat volnost ke svolání věrných vojsk. Počítali jsme s nepředvídatelnými okolnostmi.“</p> <p>Vzdor té noci zapadl už podruhé, když jsme konečně zastavili u statku daleko od cesty. Dům stál přímo na břehu Sladké řeky. Z východních kopců, které se táhly do Ku Kueje, vanul chladivý vítr. V krbu plápolal horký, prudký oheň a hostitel nás přesvědčil, abychom si vzali polévku, než nám dovolil jít spát.</p> <p>Osobní strážci spali v přízemí. A když mne hostitel zavedl do mého pokoje, Saranna už ležela v posteli a čekala na mne.</p> <p>„Vím, že jsi unavený,“ řekla. „Ale je to už rok.“</p> <p>Zatímco mne svlékala, vyhlédl jsem z okna k nízkým, obilím porostlým pahorkům na východě, kde z Ku Kueje vstávalo slunce, a když mne pak šimrala, cítil jsem, jak si na mém těle pohrává vánek (ani dnes jsem nic nezapomněl). Cítil jsem koňský pach ze svých šatů a vápenné mléko, kterým hostitel před týdnem vybílil, a bylo to příjemné, být zase doma.</p> <p>Po třech týdnech bylo jasné, že naše povstání se do dějin nezapíše. Měli jsme osm tisíc naprosto oddaných vojáků, z nichž někteří patřili k nejlepším bojovníkům v celém království. Ale otcova pokladnice je krmila a vyzbrojovala zbytečně. Pověsti, které se šířily, se brzy potvrdily, a my jsme pochopili, že naše věc je ztracena. Dinte uzavřel se Nkumajem dohodu. Proti naší chabé armádě teď stálo 120 000 mužů. Byli jsme s otcem možná lepší vojevůdci, ale ani vojevůdce není všemocný.</p> <p>Nejvíc nám ale ubližovalo to, že ode dne, kdy jsem byl zajat, Nkumajové dali svou kopii Lanika k ledu a začali veřejně prohlašovat, že jsem s nimi samozřejmě byl, ale muellerské oddíly mne zajaly a nyní jsem přeběhl k otcovu vojsku. A jakmile tuto pověst pustili do oběhu, přestali s pustošením krajiny a začali tvrdit, že ničení byl výhradně můj nápad, od něhož teď rádi upouštějí.</p> <p>Na popularitě mi to nepřidalo a mému vysvětlení s dvojníkem na věrohodnosti také ne. Nedá se říct, že by se vojáci pod můj prapor dvakrát hrnuli. Snažili jsme se tajit, že jsem s otcem, ale některé věci se v tajnosti udržet nedají.</p> <p>A tak jsme měli osm tisíc mužů, plnou pokladnici a jedinou možnost – utíkat. Nkumajové a milovaný Dinte se v tu chvíli samozřejmě rozhodli spojit své síly na severním břehu Muellerovy řeky a zamířit rovnou na nás.</p> <p>„Padneme jako hrdinové,“ prohlásil Harkint, který mi stále nevěřil.</p> <p>„Já bych raději žil,“ řekl jsem.</p> <p>„Známe tvé choutky,“ odvětil ledově Harkint.</p> <p>„Byl bych raději, kdybychom žili všichni. Pod Dintovým velením to nebude dlouho trvat a lidé začnou volat, aby se otec vrátil.“</p> <p>„Netrvalo by to dlouho ani <emphasis>teď, </emphasis>kdybys s námi nebyl ty,“ ozval se jiný voják a od ostatních, kteří se ve velké síni domu shromáždili, se mu dostalo souhlasného mručení. Otec se na něho zamračil, ale voják měl pravdu. Otcovou největší přítěží jsem byl já. Kdyby mne neměl, mohl by postavit větší armádu. Možná o deset, patnáct tisíc početnější. Stejně by to nestačilo.</p> <p>„Mám plán,“ řekl jsem. „A vyjde.“</p> <p>Další ráno jsme se rozjeli kolem Sladké řeky. Nijak jsme se netajili, kam míříme, a postupovali jsme pohodlným tempem. Řeka tekla na jihozápad a tak každý, komu to alespoň trochu myslelo, musel pochopit, že míříme do Muelleru nad Mořem, velkého přístavu v deltě řeky Vzbouřenců, kde se sladká voda vlévala do slaného Rukávu. Byl to strategicky důležitý bod. Kdybychom se tam dostali jako první, flotila by nás převezla do Huntingtonu, kde by vojáci zůstali otci věrni, a jelikož by před očima neměli spoušť, možná by se jejich nenávist vůči mně zmírnila. Mohli bychom tam počkat a připravit vylodění.</p> <p>Pochopitelně to znamenalo, že Dinte a Nkumajové se budou chtít dostat k flotile dřív, a také se jim to podaří. Vůbec mi to nevadilo. I kdybychom se totiž bezpečně dostali do Huntingtonu, byli bychom trvale ve vyhnanství. V situaci, kdy by Nkumajové získávali kromě svého železa také naše, bychom jim stejně nemohli vzdorovat. Proto jsem po dosažení místa, kde jsme se tak jako tak museli odklonit od řeky, protože řeka se stáčela na západ, vydal rozkaz, aby naše armáda vyrazila dvojnásobnou rychlostí nikoli na jihozápad k Muelleru nad Mořem, nýbrž na jihovýchod k Velkému zákrutu Muellerovy řeky, odkud by se nám otevřela volná cesta na východ, kde bychom mohli nabrat čerstvé síly mezi nedávno podrobenými a nikterak poddajnými obyvateli Birdu, Jonesu, Roblesu a Hunteru. Nebyl to nejslibnější ani nejbezpečnější plán na světě, ale nic lepšího jsem v tu chvíli vymyslet nedokázal.</p> <p>Nijak jsme se neštvali – jeli jsme nejrychleji, jak mohly vozy jet, což bylo stále o hodně víc, když byl každý vůz naložen lehce, než mohla dokázat nkumajská armáda bývalých šplhavců pešky. Mohl jsem pouze doufat, že nepřítel postoupil špatným, západním, směrem tak daleko, že se k zákrutu dostaneme dřív než on. Kdyby se nám to podařilo, již by nás na východním kursu nemohli dostihnout a mohli bychom se těšit, že se v boji utkáme někdy jindy.</p> <p>A kdyby nás náhodou dostihli, měl jsem v záloze ještě jeden plán, ale ten byl vhodný pro dobu, kdy nebudeme mít co ztratit.</p> <p>Cestou na jihovýchod jsem neměl prakticky nic na práci. Otec své muže znal, přijímat rozkazy ode mne nikdo netoužil. Bavil jsem se tím, že jsem přemýšlel, a tématem, které mi na mysl přicházelo nejčastěji, byl onen podvodník, až příliš věrohodný Lanik, který byl momentálně bez práce.</p> <p>Byla to zajímavá úvaha, jak se asi jeho život odvíjel. Pro mne bylo jeho stvoření dost nepříjemné – ale co pro něho, když první záblesk vědomí začínal tím, jak se mu někdo, kdo vypadá přesně jako on, snaží rozbít hlavu kamenem? A co mu asi potom připravili Nkumajové, dokud věřili, že jsem to já, než konečně pochopili, jak se věci mají? Jestli mne dříve strašil ve snech, teď mne pronásledoval ve dne. Představoval jsem si, jakou nenávist mu museli vštípit. Pro obyvatele Muelleru jsi zrůda, tvrdili mu určitě. Zabijí tě, jestli se někdy dozvědí, kdo jsi. Ale když nám pomůžeš, dosadíme tě na trůn, a potom jim můžeš dokázat, že jsi někdo, koho mají mít v úctě nebo se ho alespoň bát.</p> <p>Skutečně vedl jejich vojska? Možná. Získal ode mne kromě těla také vzpomínky? Pokud ano, byl by mi na každém bojišti vyrovnaným soupeřem, neboť by každý můj manévr znal dřív, než jej udělám. Již jen to byl dostatečný důvod, aby si ho nechali.</p> <p>Bez ohledu na to, jakou roli hrál dřív, nyní byl opět zrazen a bez dlouhých cavyků svržen z významného postavení. Možná už ho zabili, napadlo mne. Nebo si možná připadá stejně bezmocně jako já, když ví, že na celém Západě není nikdo nenáviděn více než on, a přitom si tuto nenávist ve skutečnosti vůbec nezasluhuje.</p> <p>Vzpomněl jsem si na Mwabao Mawu a nejraději bych ji zaškrtil.</p> <p>Ne, vraždu ne, řekl jsem si. <emphasis>Žádné </emphasis>zabíjení. Slyšel jsem píseň země, a ta je silnější než nenávist.</p> <p>V takových chvílích jsem armádu o několik kilometrů předjel, lehl jsem si do hlíny a promluvil si s živou skálou. Jelikož jsem se bál, že bych se nedokázal ovládnout, nechal jsem skálu, aby mne ovládla, dala mne do pořádku a vrátila mi vyrovnanost.</p> <p>„Osvobodili Cramery a berou si jako otroky Muellery,“ vyprávěl nám zděšeně voják, který se k naší armádě přidal. Reakce byla prudká – mnozí z našich vojáků měli rodiny v Západním Muelleru, kde teď možná Cramerové drancovali a naše lidi neměl kdo bránit. Nepřekvapilo mne, když naše řady začaly řídnout, jak se jednotliví vojáci vytráceli a vydávali se jihozápadním směrem. A ještě méně mne překvapilo, když se nevrátila většina našich zvědů. Přesto jsme se museli pokusit udržet armádu pohromadě. Naléhal jsem proto na otce, aby přestal hledat dobrovolníky na výzvědné výpravy.</p> <p>Když jsme byli pouze třicet kilometrů od Velkého zákrutu, dostali jsme tu vůbec nejdůležitější informaci od někoho, koho jsme už ani nedoufali někdy spatřit.</p> <p>„Homarnoch,“ zašeptal otec, když spatřil muže, který se jako šílený hnal s vozem po cestě, kterou jsme právě projeli. „Homarnochu! Tady!“ vykřikl, a starý doktor nás brzy dostihl. Vyhlásili jsme odpočinek; vojáci se zastavili. „Je to marné,“ vyhrkl Homarnoch. „Uštval jsem už pěkných pár koní, jak se vás zoufale snažím dohnat. Nkumajové vám na návnadu neskočili. Poslali do Muelleru nad Mořem jenom Dinta se svými vojáky. Od chvíle, kdy jste zahnuli na jihovýchod, máte zbytek stále ještě před sebou. Čekají na vás ani ne pět kilometrů odtud. Jsou u Velkého zákrutu už několik dní.“</p> <p>Otec svolal velitele a rozkázal jim, aby muže připravili na mnohem rychlejší přesun.</p> <p>„My se s nimi utkáme a zvítězíme,“ trval na svém Harkint.</p> <p>„Unikneme a přežijeme,“ odvětil otec a Harkint vztekle odešel.</p> <p>Než jsme se připravili, Homarnoch nám vylíčil, jak a proč přijel. „Chystali se vzít všechno – všechno, co jsme dokázali za tisíce let práce. To jsem nemohl připustit. To jsem těm opicím ze stromů nemohl dát.“</p> <p>Raději jsem mu ani nevysvětloval, že ty opice ze stromů daly zbytku vesmíru lety nadsvětelnou rychlostí. „Proto jsem radikály otrávil,“ řekl Homarnoch. Otec byl ohromen. „Tys je zabil!“</p> <p>„Představovali hodnotu pěti tun železa, Ensele, to jsem těm inkousťákům nemohl dopřát. Proto jsem je otrávil. Nedostanou jediný gram železa, ani za nehet.“</p> <p>Neřekl jsem nic, ale vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem měl pět noh a nadbytečný nos, a přesto jsem dál věřil, že jsem člověk.</p> <p>„Mám také knihovnu. Ty nejdůležitější dokumenty. Teorii. Všechno to mám tady ve voze,“ pokračoval, „a zbytek jsem spálil. Když teď moc nad městem mají Dintovi muži, nikoho nenapadlo mne zadržet.</p> <p>„Mistrovský tah,“ prohlásil otec. Homarnoch zářil pýchou.</p> <p>„Ale to, že s sebou máme knihy, neřeší náš hlavní problém,“ poznamenal jsem. „Co teď uděláme?“</p> <p>„Harkint chce, abychom zaútočili,“ řekl otec s ironickým úsměvem.</p> <p>„Harkint je hrdina s vylízaným mozkem,“ odvětil jsem. „Na druhou stranu chápu, proč to chce udělat. Není kam jinam jít. Mezi námi a mořem jsou Dintovi muži a na severu je pouze Epson. Jeho obyvatelé nebudou chtít Nkumaje dráždit tím, že by nás přijali.“</p> <p>„Dinte pro nás není soupeř.“</p> <p>„Má nad námi převahu v poměru pět ku jedné. S takovou přesilou nepotřebují ani schopného vojevůdce.“</p> <p>Chvíli jsme jen mlčky seděli. Homarnoch mumlal něco o tom, že potřebuje vyměnit koně. A potom se vrátil Harkint. Vojáci byli připraveni. „Chci vědět jedno,“ prohlásil, „jdeme do boje, nebo před ním utíkáme?“</p> <p>„Utíkáme,“ odvětil otec. „Otázka zní kudy.“</p> <p>Harkint si pohrdavě odfrkl. „Netušil jsem, že se dočkám dne, kdy Mueller bude zbabělec. Poslechl jsem vás ve všem, i když se to nakonec ukázalo jako chyba, včetně poskytnutí útočiště tomuto prvotřídnímu parchantovi –“ čímž myslel mne – „ale ať raději skončím v pekle, než bych vzal do zaječích a prchl z boje. A nejsem sám, kdo tak smýšlí.“</p> <p>Kdyby měl smysl pro dramatičnost, obrátil by se a odešel by. Ale neudělal to. Proto mu otec řekl: „Jdi mezi vojáky, Harkinte, a zeptej se, kdo chce jít s tebou. Ale řekni jim, že Mueller ustupuje a všechny je žádá, aby šli s ním. Řekni jim to a ty, kteří půjdou s tebou, si vezmi.“</p> <p>Harkint přikývl a odešel. Začal jsem črtat přibližnou mapu Muelleru a okolních území.</p> <p>„Jih a západ nepřicházejí vůbec v úvahu,“ konstatoval otec. „V Muelleru by každý zabil <emphasis>tebe </emphasis>a v Helperu, Crameru a Wizeru by každý zabil <emphasis>mne.“</emphasis></p> <p>„A na sever to nejde,“ doplnil jsem ho, „protože Epson je příliš slabý na to, aby nás ochránil, a příliš silný na to, abychom si vstup mohli vynutit.“</p> <p>„A na východ se nedostaneme, protože v cestě stojí nkumajská armáda.“</p> <p>„Tomu říkám zoufalá situace,“ prohlásil lehkovážně Homarnoch, který se mezitím vrátil, stál několik metrů opodál a probíral se svazkem nějakých papírů. „Nemáme žádnou naději. Nejlepší bude, když skočíme do řeky a utopíme se.“</p> <p>Nastal vhodný okamžik, abych odkryl svůj poslední, zoufalý plán. „Existuje jeden směr, kterým jsme to ještě nezkusili.“</p> <p>Otec zareagoval rychle. „Ku Kuej. Jenže k tomu lesu se váže až příliš mnoho pověstí, Laniku. Muži tam nepůjdou.“</p> <p>„Já jsem lesem prošel. A nejenom po okraji. Prošel jsem skrz.“</p> <p>„A zrovna za tebou půjdou všude.“</p> <p>Rozesmál jsem se.</p> <p>„I kdybychom je tam dostali, Laniku, co bychom tím dokázali? Východu vládne Nkumaj a daleký sever plení vojska Singerů. Co budeme dělat v Ku Kueji?“</p> <p>„Přežívat. Dinte nevydrží věčně.“</p> <p>„Ty to myslíš vážně, abychom tam šli, že?“ Viděl jsem na něm, že se Ku Kueje bojí stejně jako všichni ostatní. Nebyl jsem snad stejný? A neděly se mezi stromy podivné věci, když to vypadalo, jako by se zastavil čas, a moje tělo padalo únavou, kdy jsem to vůbec nečekal? Přesto to byla naše jediná naděje.</p> <p>„O Schwartzu se také říká všelicos,“ namítl jsem. „Přesto jsem tam byl a vyšel jsem odtamtud živý.“</p> <p>„Ty myslíš, že tam ještě někde je Ku Kuejova rodina? Myslíš, že by pro nás mohli mít něco, co by se nám mohlo hodit?“</p> <p>„Je to zvláštní, nebezpečný les, možná doopravdy k zešílení. Nikoho jsem tam nepotkal, otče, a ani tentokrát neočekávám, že tam najdeme někoho, kdo nám pomůže. Ale i malá naděje je lepší než žádná.“</p> <p>Otec se tiše zasmál. „Podle mne, Laniku, taková šílená naděje dokazuje jen to, že jsi zoufalý.“</p> <p>Jeho pobavený tón znamenal, že povoluje. Proto jsem přitlačil. „Šel by Dinte do Ku Kueje za námi?“</p> <p>„Dinte? Ten věří všemu, co se povídá. Na noc zavírá okna. Když je zamračeno, nepřejde přes vodu. Když se ho dotkne stín něčího koně, <emphasis>zpívá. </emphasis>Je to blázen.“</p> <p>„Nkumajové blázni nejsou,“ řekl jsem, „a nechodí do Ku Kueje taky. A to jsou v lese doma. Z Ku Kueje má každý takovou hrůzu, že mu v nose mrzne sopel. Takže když nevyplašíme sami sebe, nic se nám nestane.“</p> <p>Jít s Harkintem do boje se rozhodlo víc vojáků, než jsme čekali. Přesto jsme zbytek seřadili do dvojstupu a vyrazili jsme na severovýchod. Nebyl to příjemný rozchod. Někteří vojáci, kteří šli s námi, Harkintovým mužům spílali, že opouštějí svého pána. Harkintovi muži jim na oplátku nadávali do zbabělců. Byl to smutný pochod. Zůstalo nás nějakých pět tisíc a další odpadali cestou. Nedokázal jsem jim to mít za zlé, ale ty, které jsem chytil, jsem donutil vrátit se na své místo. Nebránili se. Věděli, že za hodinu za dvě se ztratí znovu, až žádný důstojník nebude dávat pozor.</p> <p>Došli jsme na rozcestí, odkud jsme mohli jít po hlavní silnici doleva, pokud bychom chtěli prchnout na sever, nebo na východ po vedlejší cestě, která nás mohla zavést pouze do Ku Kueje. Otec pronesl působivou řeč. Přesto jsme přímo na místě ztratili dva tisíce mužů, jen co se rozkřiklo, že Harkintovi vojáci byli několik hodin po našem odchodu zmasakrováni. Nkumajové nám byli v patách, a když na nás čekali u Velkého zákrutu, několik dní odpočívali – na rozdíl od nás byli čerství.</p> <p>V beznadějné náladě jsme husím pochodem postupovali úzkou cestou procházející nehostinnými východními kopci. Dezertérů teď bylo málo; v těchto kopcích byly nejjistějším zdrojem potravy naše vozy a navíc by dezertéři měli jen malou naději na přežití, když nepřítel byl tak blízko za námi. A pak, muži, kteří s námi zůstali, představovali jádro otcových stoupenců. Ti, o nichž jsme si mysleli, že by raději zemřeli, než by ho opustili.</p> <p>„Pohrávám si s takovým nápadem,“ svěřil se mi otec, když jsme v čele kolony postupovali křivolakou silnicí. „Chtěl bych tady někde najít dobré místo a bojovat.“</p> <p>„To je hloupý nápad,“ odpověděl jsem mu zvesela.</p> <p>Otec se usmál. Byl to však neradostný úsměv. „Zjišťuji, že čím jsme blíž Ku Kueje, začínám být také trochu pověrčivý. Víš jistě, že jsi tamtudy bezpečně prošel?“</p> <p>„Jsem tady, ne?“</p> <p>„Jsi tady, ale co to dokazuje? Jsem sice jenom užvaněný stařec, Laniku, synu můj, ale jestli se nemýlím, rozbořil jsi hradbu mého paláce, aniž bys potřeboval kámen nebo katapult.“</p> <p>„Ve Schwartzu jsem se něco naučil.“</p> <p>„Laniku, já o tobě nepochybuji. Ale nechápeš, že co můžeš udělat ty, třeba nikdo jiný nemůže? Ty možná budeš v Ku Kueji bezpečný, ale kde bereš jistotu, že přežije někdo z nás?“</p> <p>„Všechno, co jsem se naučil, jsem se naučil ve Schwartzu. Když jsem vstoupil do Ku Kueje, byl jsem obyčejný chlapec, a když jsem vyšel ven, byl jsem sice unavený, ale nezměněný.“</p> <p>Povzdechl si. „Co budeme v Ku Kueji dělat?“</p> <p>„Přežívat.“ Jaké jiné plány ode mne očekával?</p> <p>Cesta se stočila na sever a východním směrem jsme v dálce zahlédli první stromy Ku Kueje. K lesu nevedla ani stezka – byl to pro poutníky nezvyklý směr. Proto jsem zvolil trasu, která mi připadala schůdná, a vyrazil jsem neprošlapaným terénem.</p> <p>Vojáci za mnou nešli.</p> <p>Nic neřekli, ani se nevzbouřili. První řady tam prostě seděly na koních a pozorovaly mne, beze slova, bez pohybu.</p> <p>Potom otec sjel z cesty a zamířil za mnou. Několik dalších se přidalo. Ale na rozdíl od otce, který pomalu vedl koně, až mne dojel, ostatní zadrželi koně a zastavili několik metrů od cesty.</p> <p>Otec se k nim otočil. „Nebudu nikomu poroučet, aby šel,“ prohlásil. „Ale Mueller tam jde a všichni Muellerovi praví muži půjdou s ním. Zůstaňte se mnou a budete žít stejně dlouho jako já.“</p> <p>Nevím, jestli by je otcova krátká řeč sama o sobě dokázala přesvědčit. Mnohem přesvědčivější byla salva šípů, které k naší koloně plachtily. Muška nebyla nejlepší – na takovou vzdálenost se o přesnosti nedalo mluvit. Ale vzkaz byl jasný: Nkumajové nás obešli z boku, takže naše kolona bude zanedlouho vydána všanc nepřátelským šípům.</p> <p>„Ke mně, Muellere!“ zvolal otec a vzápětí mi nahlas pošeptal: „Jeď, sakra!“ Vyrazil jsem cvalem, který se do nerovného terénu hodil ze všeho nejmíň, ale já i můj kůň jsme měli štěstí. Stejné štěstí neměli ostatní, a tak mnozí koně své jezdce shodili, než dojeli k hradbě lesa. Stromy byly vysoké, ale často měly větve nízko, takže bylo nesnadné hledat průjezdnou cestu. Musel jsem sesednout, což znamenalo, že také naši vojáci se budou muset na kraji lesa zdržet, a jak budou čekat, až ti před nimi přejdou pod stromy, zůstanou vydáni na milost nkumajským lučištníkům. Ztratili jsme tam více než dvě stě mužů. Ale po dvou hodinách postupu do hloubi lesa vzkázali poslední muži dopředu, že nkumajští pronásledovatelé se stáhli.</p> <p>Z nejhoršího jsme byli venku, ale zůstat jsme tam nemohli. Stromy rostly tak hustě, že tam nemohl vyrůst dostatek dobré píce pro koně. Rozhodl jsem se, že muže dovedu k břehu prvního jezera, u něhož jsem se poprvé zastavil. Stromy se tam rozestupovaly a vytvářely louku, která měla koním stačit alespoň na několik dní.</p> <p>Náš postup lesem provázelo mlčení. Neohlížel jsem se po ostatních – znervózněli by ještě víc, kdyby věděli, jak nervózní jsem kvůli nim já. Neustále jsem čekal, kdy nám začne ubývat sil a zároveň se dostaví pocit, jako by se zastavil čas, jak se mi stalo předtím. Tentokrát však naše výdrž nijak neutrpěla. Znepokojivé bylo jen to, že les zůstával naprosto tichý, přestože se do něj v pravidelném rytmu bořila kopyta koní i holínky vojáků. Bylo to, jako by ticho každý zvuk pohlcovalo, jako by z nás stromy po kouscích ukrádaly a nic nevracely.</p> <p>Strávili jsme v lese těžkou noc. Půda byla docela měkká a v tornách na sedlech jsme měli jídla dost, ale do rána několik stovek mužů zmizelo. Buď odešli v noci, nebo se vytratili s první ranním světlem, ale byli pryč. Věděli jsme, že pouze zběhli (a ne málo dalších, kteří zůstali, nepochybně litovalo, že neodešli také), ale pocit, že někdo může v noci jen tak zmizet, ke klidu zrovna nepřidal.</p> <p>Žili jsme ze zásob, které jsme si vezli na sedlech. Nevěřil bych, že najít jezero by nám mohlo trvat tak dlouho. Jestli mne paměť neklamala, dorazil jsem až sem – pravda, vyčerpaný – po jediném dni běhu, ne? Slunce svítilo, kolem vody létali ptáci, koně se volně pásli na louce a já byl přesvědčen, že jsme našli bezpečí. Spočítal jsem muže. Necelý tisíc. A s tím jsme v Muelleru chtěli získat zpátky moc.</p> <p>Muži se koupali v jezeře, cákali po sobě jako malé děti. Hlasitě se smáli. Byli v bezpečí, momentálně nic naléhavě nepotřebovali, muži ani koně. Rozhodli jsme se s otcem, že velení nad naším mírumilovným, šťastným vojskem přenecháme Homarnochovi a vydáme se hledat místo, kde bychom se mohli utábořit, postavit chatrče a něco si vypěstovat. Nevyřčená zůstala chabá naděje, že bychom při tom mohli najít také Ku Kueje, pokud tady nějací takoví lidé přebývali.</p> <p>Sararma se mne držela a naléhala, abych nejezdil. Přesto jsme ji tam nechali a vydali jsme se na průzkum lesa. V tu chvíli nám to připadalo rozumné.<strong>8 KU KUEJ</strong></p> <p>V lesích někde u Sladké řeky by to byl příjemný výlet. Otec kráčel rychlým tempem (uvědomil jsem si, že není vůbec starý) a já jsem ho v těsném závěsu následoval. Díval jsem se, jak zvedá ruce, aby si sáhl na listy a větve, shýbá se, aby si utrhl stéblo trávy nebo květinu, a při řeči jimi pak v rozmáchlých gestech mává před sebou. Kdysi jsem ta gesta považoval za aroganci, předvádění se – nebo v horším případě snahu zaútočit, ovládnout mne a všechny ostatní kolem sebe, zpracovávat nás tak dlouho, až se vzdáme. Ale to bylo v době, kdy jsem byl dítě. Teď jsem pochopil, že všechno to mávání, sekání a bodáni je projev přebytečné energie. Jeho tělo nebylo dost velké, nepohybovalo se dost rychle, aby mohlo celý jeho život a radost obsáhnout.</p> <p>Ironií bylo, že jsem si toho všiml teprve teď, když jeho radost působila tak nemístně. Měla být nakažlivá, ale mně připadala vynucená. Místo abych se chtěl smát, pohybovat a pokřikovat s ním, bylo mi z něho do breku. A nejspíš bych se i rozplakal, kdybych ho tím nezahanbil. Někdy se plakat dá, třeba když se domů vrátí dlouho ztracení synové, ale kvůli ztrátám Mueller nepláče. Netruchlí ani pro ztrátu království. Můj otec ještě žil, ale já už jsem ho oplakával, protože svým pravým já byl nejvyšší Mueller, vládce, muž tak velký, že mu nic menšího než království nemohlo stačit; teď zůstal omezený na prostor svého těla a jeho královstvím byl podivný les a hrstka mužů, kteří si hýčkali vzpomínku na to, kým byl, a proto těmto žalostným pozůstatkům nadále sloužili. Ensel, nejvyšší Mueller, byl mrtvý. Ale Ensel Mueller chtěl žít dál, chtěl si dál nést část své velikosti, přestože byl poražen.</p> <p>Vždycky jsem si představoval, že po něm království zdědím. Že po jeho smrti zaujmu jeho místo, stanu se jím. Myslel jsem si, že na to mám. Jenže když jsem teď šel lesem za ním, pochopil jsem, že bych se sice mohl stát nejvyšším Muellerem, ale bylo by to něco jiného. Ještě jsem nebyl dost velký, abych jeho místo mohl zaujmout, protože jeho smrtí by vzniklo příliš mnoho prázdných míst, míst, o jejichž existenci jsem téměř nevěděl, rolí, do kterých nikdy nedorostu.</p> <p>Zanedlouho jsme nechali jezero za zády a nic zvláštního se nestalo. Začínal jsem uvažovat, jestli to, co jsem cítil předtím, když jsem přes Ku Kuej procházel, šílený únavou, nebyl pouhý klam. Ale pak to přišlo znovu, úplně stejně jako tenkrát, když jsem přes Ku Kuej procházel poprvé. Šli jsme dál a dál, a přesto slunce stálo vysoko na obloze a zdálo se, že se prakticky nepohybuje. Otec dostal hlad, proto jsme se najedli, ale slunce se ani nepohnulo. Pokračovali jsme v cestě, dokud na nás nepřišla únava, a slunce za tu dobu postoupilo jen nepatrně. A potom jsme šli tak dlouho, dokud jsme nepadli vyčerpáním, až jsme nemohli udělat jediný krok, a tou dobou mohlo být něco kolem poledne.</p> <p>„To je legrační,“ řekl vysíleně otec, když jsme leželi v trávě.</p> <p>„Mne to utěšuje,“ odvětil jsem. „Teď vím, že jsem nebyl šílený, když se to stalo tenkrát.“</p> <p>„Anebo jsme šílení oba.“</p> <p>„Přesně toto se mi stalo, když jsem tady byl předtím.“</p> <p>„Chceš říct, že jsi šel jenom dopoledne, než jsi zeslábl a sesypal se?“</p> <p>„To jsem si myslel tenkrát, jenže teď si tak jistý nejsem.“ Od doby, co jsem přes Ku Kuej procházel naposledy, jsem o světě věděl víc. Že hvězdáři v korunách stromů mohou vymýšlet, jak to udělat, aby lidé mezi hvězdami létali rychleji než světlo. Že nazí primitivové v poušti mohou skálu proměnit v písek. Podléhali jsme snadno únavě? Nebo se slunce po obloze pohybovalo nějak pomalu? „Vidíme, že jsme sice unavení, ale čas nepostoupil, takže si myslíme, že se rychle unavíme. Ale uvažuj – nemáš pocit, že jdeme celou věčnost? Třeba jsou naše těla v pořádku, ale zpomalil se čas jako takový.“</p> <p>„Laniku, já jsem tak vyčerpaný, že ti ani nerozumím, natož abych přemýšlel o tom, co jsi řekl.“</p> <p>„Tak odpočívej,“ vyzval jsem otce.</p> <p>Otec vytáhl meč a položil si ho na levý bok, aby ve chvíli, kdy se probudí, měl volnou pravou ruku, která drží meč. Ihned usnul.</p> <p>Také jsem si lehl do trávy pod stromy, ale nespal jsem. Poslouchal jsem skálu. Poslouchal jsem přes bariéru živé půdy a hlasy milionu stromů, a slyšel jsem:</p> <p>Ani ne tolik hlas skály, jako spíš hluboký, tichý, téměř neuvěřitelný šepot, jemuž jsem nerozuměl. Skutečně mluvil o spánku, nebo to pocházelo z mé hlavy? Pokusil jsem se zaslechnout výkřiky umírajících (obvykle jsem se je snažil nevnímat) a tentokrát jsem neslyšel tlačenici současně naříkajících hlasů, ale spíš zřetelné tiché volání. Zmučené, ale pomalé. Zmučené, plné nenávisti a strachu, avšak nekonečně zpožděné, izolované a zřetelné. Ve srovnání s jejich rytmem tepalo moje srdce rychle, splašeně, jako o závod, a přitom jsem byl v klidu a pulz jsem měl normální.</p> <p>Klesal jsem hlínou, která mi jen váhavě ustupovala, až jsem se dostal dolů a zastavil jsem se o skálu. Pod zády mi uhýbaly kameny, hluboké kořeny se plazily pryč, aby mi nepřekážely v cestě; potom povolila i tvrdá skála a udělala mi pohodlné lůžko. Zaposlouchal jsem se.</p> <p>Vůbec nic neobvyklého. Hlas skály byl stejný, a to, co jsem slyšel v blízkosti povrchu, bylo pryč.</p> <p>Nechápal jsem to. To, co jsem předtím slyšel, nebylo jen v mé fantazii, a přesto tady, na skále, bylo všechno stejné jako před několika týdny ve Schwartzu.</p> <p>Začal jsem znovu stoupat a celou cestu jsem poslouchal. Píseň země se postupně měnila, jako by zpomalovala, jako by se rozdělovala do několika různých hlasů. Také půda jako by se neochotněji rozevírala a propouštěla mne. Ale nakonec jsem se vynořil na povrch a s roztaženýma rukama jsem jako vždycky plaval na něčem, co bych přirovnal snad jedině k moři, jehož voda je o něco málo hustší než je obvyklé.</p> <p>Otec tam stál a s nečitelným výrazem ve tváři si mne prohlížel. „Proboha,“ hlesl, „co se to s tebou stalo?“</p> <p>„Co by, odpočíval jsem,“ odvětil jsem, protože nic víc se nedalo říct.</p> <p>„Byl jsi pryč a pak ses najednou vynořil ze země, jako když mrtvola vystoupí z hrobu.“</p> <p>„Zapomněl jsem šlapat vodu,“ řekl jsem. „Tím se nemusíš znepokojovat. Potřeboval jsem si něco zjistit. Otče – ve Schwartzu jsem se naučil několik zajímavých věcí. Věcí, které by se prostřednictvím ambasadora nedaly vyvézt, protože se jedná o způsob¼ uvažování a komunikace¼ s věcmi, se kterými by se jiní lidé nebavili, protože by je to nikdy nenapadlo.“</p> <p>„Naháníš mi strach, Laniku. Ty nejsi – ty už nejsi člověk.“</p> <p>Věděl jsem, jak to myslí, ale stejně mne bolelo, že to řekl. „O tom bylo rozhodnuto už tenkrát, když mi narostla prsa a Homarnoch mne prohlásil za radikála.“</p> <p>„To bylo –“</p> <p>„Něco jiného,“ dokončil jsem větu za něho. „Poněvadž tenkrát jsem byl míň než člověk, zatímco teď mne máš za něco víc. Ale pravda není ani jedno, otče. Byl jsem člověk celou dobu, tenkrát i teď. Je to něco, co se člověku může přihodit, něco, co člověk může dokázat. Ani bůh, ani ďábel. Člověk.“</p> <p>„Jak to víš?“</p> <p>„Protože jsem člověk, a jsem toho schopen.“</p> <p>„Vypadalo to, jako bys byl pryč skoro hodinu, Laniku, celou věčnost. Jak jsi dýchal?“</p> <p>„Dobře jsem zadržel dech. Ale teď zapomeň, co jsi viděl, otče. Chci ti říct, co jsem zjistil. V místní půdě je něco zvláštního. Něco, co zpomaluje probíhající děje, nebo alespoň budí takové zdání. Je to, jako by – nevím. Jako bychom my, půda a stromy kolem nás byli uzavřeni v jakési bublině, a v té bublině by čas plynul pomaleji. Vlastně ne, tak by to nešlo. Je to, jako by náš čas plynul rychleji. Dojdeme dál, dojdeme tak daleko, kolik se obvykle ujde za den, ale v okolním světě uplynulo jenom několik minut. Dokud jsme uvnitř, vypadá to, jako by celý zbytek světa zpomalil, ale není to pravda. Je stejný jako jindy.“</p> <p>„Jestli jsme skutečně ušli tak daleko, jak se nám zdá, musí to být pořádná bublina.“</p> <p>„Jestli se nepohybuje s námi.“</p> <p>„Proč se totéž nestalo s armádou?“</p> <p>„Nevím, třeba jsme měli příliš velkou setrvačnost nebo něco takového. Ale podívej se na slunce.“ Bylo teprve kousek za nadhlavníkem. „A to už dnes nemáme sílu jít dál.“</p> <p>„Já jsem odpočinutý,“ prohlásil otec. „Měl jsem pocit, jako bych si pořádně zdříml. Když jsem se pak probudil, ty jsi byl pryč a nikde žádná stopa, prostě pryč. Neměl jsem odvahu odejít, bál jsem se, že bych tě zase ztratil. Zdálo se mi, jako bych čekal věčnost.“</p> <p>„Byl jsem pryč nanejvýš několik minut,“ odvětil jsem. „Jenže těch několik minut jsem strávil mimo bublinu.“</p> <p>„O žádných bublinách nic nevím, ale jsem odpočinutý,“ řekl otec. A tak jsme šli dál.</p> <p>Podle slunce bylo odpoledne teprve v půli; podle mých propočtů jsme od rána ušli tolik jako za dva dny, když jsme narazili na další jezero. Bylo to jezero, po jehož jižním břehu jsem prošel při své předchozí pouti. Nyní jsme stáli na západním břehu a protější břeh byl tak blízko, že jsme jej krásně viděli. Pokud to ovšem protější břeh byl. Jelikož to vypadalo, jako by se směrem na sever a na jih ztrácel, napadlo nás, že bychom před očima mohli mít ostrov nebo poloostrov.</p> <p>Na rozdíl od otce jsem nespal, ale ani jemu odpočinek příliš nepomohl. Potácel se jako opilý, a také já jsem byl tak unavený, že každý krok znamenal zvláštní úsilí, triumf vůle. „Nevím jak ty,“ řekl jsem mu, „ale já dál nemůžu. Tady si udělám přestávku.“</p> <p>Usnuli jsme málem dřív, než jsme si lehli. Probudil jsem se ve tmě. Při své první cestě jsem v Ku Kueji noc nikdy nezažil a minulou noc, kdy jsem byl s vojskem, jsem myslel na jiné věci. Teď jsem pozoroval oblohu. Vzdor i Svoboda už vyšly a v tuto roční dobu byly blízko sebe. Ležel jsem tam, ještě rozespalý, a dopřával jsem myšlenkám volnost, když vtom jsem si uvědomil, že Vzdor měl Svobodu již předběhnout. Místo toho se pohyb téměř nedal zaznamenat. Bylo možné, že Ku Kuejové našli způsob, jak zpomalovat slunce a měsíce? Ne, jinak bychom si takových věcí všimli i z Muelleru. To, co se tady dělo, nebylo opravdové, nebyla to žádná změna v zemi nebo na obloze. Mohla to být jedině změna v nás. Změna, k níž nedošlo, když jsme byli s armádou; změna, která nastala teprve tehdy, když jsme zůstali sami.</p> <p>„Vzdor alespoň jednou pochopil, kde je jeho místo,“ prohlásil otec. Takže byl také vzhůru. „Také sis toho všiml.“</p> <p>„Nenávidím to tady, Laniku.“ povzdechl si. „Žebrák je vděčný za každou minci. Ale já si začínám myslet, že bych byl býval šťastnější, kdybych šel s Harkintem.“</p> <p>„Do jisté míry bys asi byl.“</p> <p>„Do jaké?“</p> <p>„Kdyby ti uřízli hlavu a tobě by už žádná nedorostla.“</p> <p>„S Muellery je to těžké,“ řekl otec. „Nejsme schopni uvěřit, že smrt je trvalá. Jednou jsem slyšel o muži, který nedokázal vymyslet žádný jiný způsob, jak se pomstít nepříteli, než ho zabít, jenže tak velkou pomstu zase nechtěl. Proto ho vyzval na souboj a porazil ho. A dokud nepřítel ležel na zemi, zesláblý ztrátou krve, usekl mu ruku a přišil ji obráceně. Výsledek se mu natolik zalíbil, že muži udělal totéž s druhou rukou a také s nohama v úrovni boku, takže dotyčný měl od té doby zadek na stejné straně jako obličej. A samozřejmě měl také ocas. Byla to dokonalá pomsta. Když se všechno zahojilo, nepřítel se až do konce života díval, jak kálí, a naopak nevěděl, jestli souloží s hezkou dívkou nebo s ošklivou.“</p> <p>Rozesmál jsem se. Přesně takové pověsti se v Muelleru nad Řekou vyprávěly v zimě u ohňů. Pověsti, které se teď nevyprávěly nikoli proto, že by mužům chyběl vtip, ale proto, že neměli náladu.</p> <p>„Já už se nikdy nevrátím, Laniku, že ne?“ řekl otec. A podle toho, jak to řekl, jsem poznal, že pravdu slyšet nechce.</p> <p>„To víš, že se vrátíš,“ odvětil jsem. „Je to jen otázka času, kdy se Nkumajové pod vlastní tíhou zhroutí. Velikost území, které dokáže jedna rodina pohltit, má svoje meze.“</p> <p>„Ne, nemá. Byl bych si dokázal podmanit všechny.“</p> <p>„Beze mne bys to nezvládl,“ prohlásil jsem tak bojechtivě, že se rozesmál. Byl to stejný smích, jaký jsem od něj slýchal jako dítě. Vzpomněl jsem si, jak jsem ho jednou vyzval na souboj, protože mi nařídil, abych za drzost šel do svého pokoje. Přesně takhle se smál, dokud jsem nevytáhl meč a nevyzval ho, aby se mi čestně postavil. Abych byl spokojený a vzdal se, musel mi téměř useknout ruku.</p> <p>„Nikdy jsem to neměl zkoušet,“ řekl. Co zkoušet, uvažoval jsem, dokud větu nedokončil: „Dělat něco bez tebe.“</p> <p>Neřekl jsem na to nic. Před rokem mne musel poslat pryč; od té doby jsem v rozhodování, co dělat, neměl příliš na výběr. Před rokem? Bylo to jako včera. Bylo to jako věčnost. Ve tmě se mne zmocnil pocit, jako bych nikdy nebyl jinde než tady a nedělal nic jiného, než hleděl na hvězdy.</p> <p>Otec se také díval na hvězdy. „Dosáhneme na ně někdy?“</p> <p>„Když budeme mít dost dlouhé ruce.“</p> <p>„A co najdeme, když se tam dostaneme?“ Slyšel jsem z jeho slov neurčitý pocit smutku, jako by si otec právě uvědomil, že něco, co kdysi v nedbalosti založil, už nikdy nenajde. „Kdybychom v Muelleru získali dost železa, nějakým způsobem postavili loď a rozletěli se ke hvězdám, co bychom našli? Přivítali by nás po třech tisících let s otevřenou náručí?“</p> <p>„Ambasadorové dosud pracují. Posílají nám jejich prostřednictvím železo. Vědí, že tady jsme.“</p> <p>„Kdyby nás někdy chtěli z této planety pustit, už dávno by sem přišli a odvezli nás. Za hříchy, které jsme spáchali, ať byly jakékoli, jsme zaplatili tisíckrát, ještě než jsem přišel na svět, Laniku. Vzbouřil jsem se snad já proti Republice? Čím je ohrožuji? Jsou vybaveni zbraněmi, s nimiž by se celé nkumajské armádě mohl postavit jediný člověk a zvítězil by. Zatímco já jsem stárnoucí šermíř, který kdysi zvítězil v sedmnácti soutěžích v lukostřelbě za jediný den. Připnu si všechny své medaile a oni se přede mnou určitě skloní.“ Smutně se rozesmál a potom se jeho smích změnil v povzdech.</p> <p>„Když jim usekneme ruku, tak nedoroste,“ řekl jsem.</p> <p>„Takže nad nimi máme výhodu.“</p> <p>„Jsme zrůdy.“</p> <p>„Je mi zima,“ prohlásil jsem, ale nehybné mraky zůstávaly tam, kde byly, blízko obzoru. Bylo bezvětří.</p> <p>„Je bezvětří,“ poznamenal jsem. „Zpomalil se i vítr. Podívej, otče, vidíš tam za tou zátokou, jak stébla trávy leží? Jako by foukal vítr. A přesto zůstávají ohnutá.“</p> <p>Otec jako by si ničeho nevšiml.</p> <p>„Otče,“ řekl jsem, „možná bychom měli jít dál.“</p> <p>„Kam?“ zeptal se.</p> <p>„Najít Ku Kueje.“</p> <p>„To budeme stejní blázni jako Opičák Ondra, když se snažil najít třetí měsíc, celý ze <emphasis>železa, </emphasis>který nás vysvobodí z pekla. Žádní Ku Kuejové nejsou. Ta rodina už dávno vyhynula.“</p> <p>„Nesouhlasím, otče. Tato časová bublina není přirozený jev. Všude nás doprovází. Jelikož my sami ji nevyvoláváme, musí to dělat někdo nám, a já toho někoho chci najít.“</p> <p>„Dobře, možná nějací Ku Kuejové jsou. Kdybychom je měli najít, už bychom na ně narazili.“</p> <p>„Nemohou žít tak, aby se to nijak neprojevilo, Otče. Musejí žít někde.“</p> <p>„Myslíš, že nám zbývá dost let života, abychom prohledali každičký metr pralesa, v naději, že najdeme ku kuejské bobky nebo vlasy zachycené na některé ze spodních větví? Mohou s námi dělat nejrůznější věci, a my je přitom nikdy neuvidíme. Já tomu říkám magie. Vzdávám to a říkám, že je to magie. A kouzelníci nepotřebují nás ani naši pomoc, takže se můžu vrátit ke svým lidem a zemřít. Alespoň si mne budou pamatovat jako krále, který bojoval až do smrti, a ne jako Muellera, který utekl do pralesa, kde si na něm pochutnaly stromy Ku Kueje.“</p> <p>„Otče¼“</p> <p>„Chtěl bych ještě spát. Nechci nic jiného než spát.“ Překulil se na bok, zády ke mně.</p> <p>Ležel jsem tam, díval se na hvězdy a přemýšlel, jací asi Ku Kuejové budou. Na této planetě je možné cokoli, usoudil jsem. Když jsem jako dítě vyrůstal v Muelleru, myslel jsem si, že na nás není nic zvláštního. Každé dítě se učilo pod hrozbou domácího vezení nebo ztráty údů, pokud nebude prospívat, neboť bolest nám již v dětství byla lhostejná. Oděrky se každému dítěti zahojily bezprostředně poté, co upadlo. Myslel jsem si, že je to normální. Teď jsem věděl, že je to jinak. Lidé ze stromů odpovídají na otázky týkající se celého vesmíru, lidé z pouště dovedou svým myšlením dávat kamenům nový tvar. Na Zradě byla podivuhodnost normální. A ti, kteří obyčejní skutečně byli, byli odsouzeni k zapomenutí nebo k porobě.</p> <p>Přišli jsme za vámi, oslovil jsem v duchu Ku Kueje, přišli jsme za vámi, protože jsme se nikam jinam uchýlit nemohli. Doufali jsme, že ti, kteří nemají důvod bát se spravedlnosti, budou mít soucit.</p> <p>Nikdo na moje myšlenky neodpověděl. Nikdo je neslyšel.</p> <p>Jak hlasitě musím vykřiknout, abyste si mne všimli, pomyslel jsem si. Co musím udělat, abych upoutal vaši pozornost alespoň na chvíli, jakkoli dlouho tady taková chvíle trvá?</p> <p>Jezerní hladina odrážela měsíční svit. V naší blízkosti se hladina chvěla, ale chvění postupně sláblo a dál od nás bylo jezero nehybné, vlny jako by se zastavily v půli cesty. A najednou jsem věděl, jak to udělat, aby si nás museli všimnout.</p> <p>Změny týkající se vody byly koneckonců tím prvním, co jsem ve Schwartzu viděl, když voda vytvořila tůňku, abych se mohl napít, a když jsem měl dost, znovu se vsákla. Opét jsem znehybněl a neslyšitelným hlasem jsem oslovil zemi pod sebou.</p> <p>Země možná vycítila, jak naléhavě ji potřebuji, anebo jsem byl silnější, než jsem si myslel. Skála každopádně zareagovala. Zem pod jezerem povolila, odtekla a jezero se rychle vpilo. Když jsem byl hotov, zůstalo pouze tolik vody, kolik potřebovaly pro přežití ryby – tu a tam rybníček nebo bažina. Jezero bylo pryč.</p> <p>„Pane,“ řekl něčí hlas za mnou.</p> <p>„Jak rychle jste přišli,“ odvětil jsem, aniž bych se byl otočil.</p> <p>„Ukradl jste nám jezero,“ řekl.</p> <p>„Půjčil jsem si je.“</p> <p>„Tak je vraťte.“</p> <p>„Potřebuji vaši pomoc.“</p> <p>„Přicházíte ze Schwartzu.“</p> <p>„Ze Schwartzu nikdo neodejde živý,“ prohlásil jsem.</p> <p>„My odejdeme živí z každého místa, které se rozhodneme navštívit,“ řekl hlas. „Jenže nikdo neví, že jsme tam byli.“ Uchichtl se.</p> <p>„Já jsem z Muelleru,“ trval jsem na svém.</p> <p>„Když dokážete, že se jezero propadne do země, jste ze Schwartzu. Co víc jste se tam naučil? Ve Schwartzu se nezabíjí. Jenže my nejsme Schwartzové, nám zabíjení nevadí.“</p> <p>„Tak mne zabijte a rozlučte se s jezerem.“</p> <p>„Nejsme vám nijak zavázáni.“</p> <p>„Až vám jezero vrátím, tak budete.“</p> <p>Ticho. Obrátil jsem se. Nikdo tam nebyl. „Vy ale jste mazaní hajzlíci,“ řekl jsem potichu.</p> <p>„Cože?“ zeptal se otec, který se právě probudil. „Co se sakra stalo s jezerem?“</p> <p>„Dostal jsem žízeň,“ odvětil jsem. Nelíbilo se mi, s jakým strachem v očích se na mě podíval. „Měli jsme hosta. Představ si, mluvil s námi.“</p> <p>„Kde je teď?“</p> <p>„Myslím, že šel pro posilu, aby nás vyhodili. Zatím se podívej, co dělají Vzdor a Svoboda.“</p> <p>Otec se podíval a uviděl to, co jsem viděl já: Vzdor předbíhal Svobodu a listy na stromech šelestily ve větru. „Asi bych měl chodit spát častěji,“ konstatoval. Čekali jsme na okraji bývalého jezera. Ale nemuseli jsme čekat dlouho. Vzdor byl teprve na šířku palce od Svobody, když se křovím s lomozem prodrali čtyři muži a rozhořčeně se postavili kolem nás. „Co to má znamenat!“ rozkřikl se jeden z nich.</p> <p>„Přišli jste si zaplavat?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Jakým právem nás takto napadáte? Čím jsme vám ublížili?“</p> <p>„Kromě toho, že jste si pohrávali s naším vnímáním času?“</p> <p>Užasle se na sebe podívali.</p> <p>„Při první cestě jste si ze mne dělali blázny. Při druhé jsem leccos pochopil.“</p> <p>„Proč tady jste?“</p> <p>Dali jsme se s otcem do vyprávění. Poslouchali, nečitelní ve tvářích. Všichni byli snědí, vysocí a tlustí, ale pod tukem se skrývala síla. Zatímco poslouchali náš příběh, nedávali na sobě nic znát.</p> <p>Když jsme skončili, ještě chvíli si pozorně prohlíželi naše obličeje. Nakonec ten nejvyšší a nejtlustší, který je zřejmě vedl – že by vybírali velitele podle hmotnosti? napadlo mě – řekl. „No a?“</p> <p>„Žádáme vás o pomoc.“</p> <p>„Skutečně? Znáte nějaký důvod, proč bychom vám ji měli poskytnout?“</p> <p>Otec byl na rozpacích. „Potřebujeme ji. Jestli nám nepomůžete, je s námi konec.“</p> <p>„To je přece jasné. Ale co se tím pro nás mění?“</p> <p>„Jsme lidé stejně jako vy!“ začal otec, ale byl dost moudrý, aby poznal, kdy přestat. Jim připadalo zábavné i to, co stačil říct.</p> <p>„Vím, proč byste nám měli pomoci,“ řekl jsem. „Jestli to neuděláte, nebudete mít jezero. Komáři se v takových tůních množí docela rychle.“</p> <p>„Dobrá, slíbím ti všechno, co chceš, a ty znovu napustíš jezero,“ prohlásil vůdce. „Stačí, abych tě potom zabil, a po naší dohodě ani pes neštěkne. A k tomu budeme mít jezero. Tak proč nenapustit jezero hned a neodejít, nevrátit se zpátky, odkud jste přišli? My vám nic neděláme, tak neobtěžujte vy nás.“</p> <p>Rozzlobil jsem se. Proto jsem vzal půdu pod jejich nohama a odhrnul ji stranou. Žuchli sebou na zem. Zkusili se znovu postavit (a byli rychlejší, než bych vzhledem k jejich mohutnosti považoval za možné), ale půda jim neustále tančila pod nohama. Nakonec to vzdali, zůstali ležet na zemi a ječeli, abych přestal.</p> <p>„Na chvíli,“ souhlasil jsem.</p> <p>„Jestli dokážete něco takového,“ řekl velitel, zvedl se a oprášil si šaty, „sotva potřebujete naši pomoc. My totiž přes všechno, co jsem říkal, nemáme zbraně. Nepotřebujeme je. Léta jsme nikoho nezabili. Ne však proto, že bychom měli nepřekonatelné morální zábrany, takže si nemyslete, že vám nic nehrozí.“</p> <p>„Bylo by to krásné, kdybychom mohli přesvědčit zemi, aby naše nepřátele spolkla,“ přiznal jsem. „Jenže skály si hromadnou vraždu na svědomí nevezmou, proto jsou moje možnosti omezené. Ukázky. Jako například odvodňování. Otloukání zadků. Nic praktického, co by se dalo proti nepříteli použít. Ale my nepotřebujeme, abyste za nás bojovali. To, co potřebujeme, je čas.“</p> <p>Nekontrolovatelně se rozhihňali. Rozchechtali se. Řvali, až se jim po tvářích kutálely slzy. Tady by šašek mohl jít po pěti letech do důchodu, tak snadné je bylo rozesmát. Nakonec vůdce prohlásil: „Proč jste to neřekli? Jestli vám jde o čas, toho máme spousty.“ Jeho slova vyvolala nový výbuch smíchu.</p> <p>Otec vypadal znepokojeně. „Jsme snad jediní duševně zdraví lidé na tomto světě?“</p> <p>„Třeba se jim zdá, že jsme mrzutí.“</p> <p>„Čas vám můžeme dát,“ řekl vůdce. „S časem pracujeme už léta. Nemůžeme samozřejmě do budoucnosti nebo do minulosti, protože čas je jednorozměrný. (Jistě, pomyslel jsem si, to ví každý.) Ale můžeme změnit svoji rychlost ve vztahu k všeobecnému plynutí času. A tuto změnu můžeme rozšířit na svoje nejbližší okolí. Na čtyři nebo pět lidí, které chceme změnit, je třeba jednoho z nás. Kolik vás je?“</p> <p>„Méně než tisíc,“ řekl otec.</p> <p>„Jak zvláštní,“ odvětil vůdce a zkřivil přitom ústa, jako by se chystal zavelet k další salvě smíchu. „Ještě že to máte tak přesně spočítané. To by znamenalo méně než dvě stovky našich lidí, že? Pochopitelně míň, kdybyste se smáčkli, kdyby vám nevadilo mít společný čas. Takže možná by nás na to stačilo nějakých padesát.“</p> <p>„Na co?“ zeptal se podezíravě otec.</p> <p>„To já nevím,“ odvětil vůdce a roztáhl tvář do širokého úsměvu. „Na to, abychom vám dali čas, na co jiného? Jak dlouho bude trvat, než všichni vaši nepřátelé natáhnou bačkory? Padesát let? Když si mákneme, znamenalo by to, že budete muset vydržet na malém prostoru nějakých – no, řekněme pět dní. Je to příliš dlouho? Čím víc pro vás čas urychlíme, tím to jde hůř, ale pokud potřebujete něco extra, můžeme vám dát sto let za týden.“</p> <p>„Sto let čeho?“</p> <p>„Času!“ Začínal ztrácet trpělivost. „Bude se vám zdát, že tady sedíte týden, a mimo náš les zatím uteče sto let. Vyjdete ven, všichni vaši nepřátelé budou mrtví, nikdo vás nebude hledat, budete v bezpečí. Nebo se mýlím? Dožívají se snad vaši nepřátelé mimořádně vysokého věku?“</p> <p>Otec se ke mně otočil. „Vážně to můžou udělat?“</p> <p>„Po tom, co jsem viděl za poslední rok, už věřím všemu,“ řekl jsem. „Přesvědčili nás, že měsíce se zastavily.“</p> <p>Vůdce pokrčil rameny. „To nic nebylo. Na to jsme poslali dítě. Dopřejte nám chvíli, abychom sehnali dobrovolníky, kteří by vám pomohli, a vy zatím naplňte jezero.“</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou. „Jezero naplním, až se vrátíte.“</p> <p>„Dávám vám své slovo.“</p> <p>„Mimo jiné jste mi řekl, že by vás nijak netrápilo mne zabít, přestože byste mi předtím dal své slovo.“</p> <p>Znovu se usmál. „A možná to ještě udělám. Kdo ví? Svět je nejisté místo, na to si musíte zvyknout.“ Pak najednou byli on a jeho přátelé pryč. Ne že by se otočili a odešli, prostě tam nebyli. Ale teď už jsem mohl hádat: čas jim náhle ubíhal rychleji, takže mohli odejít natolik rychle, že to naše oči nedokázaly zaregistrovat.</p> <p>„Jsem už starý,“ řekl otec. „Nějak na to všechno nestačím.“</p> <p>„Ani já ne,“ přiznal jsem. „Ale pokud to znamená, že můžeme přežít, proč bychom to nezkusili?“</p> <p>Nakonec jich bylo jenom třicet, ale vůdce nás ujistil, že to pravděpodobně bude stačit. Jezero obnovené do původní krásy jsme nechali za zády a vyrazili jsme. „Možná tě teď zabijeme,“ sdělil mi důvěrně vůdce, když bylo jezero plné, ale pak se rozesmál a pevně mne objal. „Líbíš se mi!“ zvolal. Všichni ostatní se rozesmáli. Nepochopil jsem, v čem byl vtip.</p> <p>„Zrychlení,“ prohlásil vůdce, ale k mému údivu nikdo nepospíchal. Teprve pak jsem si uvědomil, co to znamená: že jejich čas poběží rychle, zatímco okolní svět se bude plahočit obvyklým tempem. Na místo, kde byla utábořena naše armáda, jsme dorazili časně ráno, ale cestou jsme se dvakrát zastavili a vyspali jsme se. Celkem nás tato výprava stála pět dní času, zatímco naší armádě uběhlo pouze nějakých čtyřiadvacet hodin. Nyní jsme s otcem pochopili, jak jsme se předtím museli štvát. Ku Kuejové se nijak nevlekli a také my jsme byli docela utrmácení, pokaždé když jsme se ukládali k odpočinku; s otcem jsme si na stejné trase vyhradili čas pro spánek pouze dvakrát.</p> <p>Byl to příjemný výlet, zvládnutý za necelých čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy jsme armádu opustili. Jediná potíž byla v tom, že jsme po návratu armádu na místě nenašli.</p> <p>Už kilometr předtím bylo jasné, že něco není v pořádku. Šli jsme po břehu protáhlého jezera, takže jsme přes traviny viděli daleko před sebe. Jenže v místě, odkud dosud k nebi stoupal dým táborových ohňů, nebyla žádná stáda koní. Nebyli tam vůbec žádní koně. Nic.</p> <p>Kromě mrtvých těl, samozřejmě. Nebylo jich mnoho, ale dost, aby se vysvětlilo, co se stalo. Homarnoch, který nedal jinak, než že se jeho vůz musí zavézt do lesa, i když to bylo obtížné, ležel mrtvý před ohořelými pozůstatky vozu. Ani Mueller není schopen regenerovat popáleniny na celém těle – ale aby měli jistotu, usekli mu po smrti hlavu. Ostatním mrtvolám se dostalo podobné péče.</p> <p>To byla fakta, která jsme zaznamenali vzápětí po příchodu do tábora. Hledal jsem Sarannu, zkoušel jsem ji volat – ale raději jsem si ji představoval živou mezi zběhy než mrtvou někde tady. Nepřestával jsem ji volat, a zanedlouho se k hledání živých mezi mrtvými přidali také Ku Kuejové. „Pijáku!“ zavolal na mne vůdce. „Tady někdo žije!“ Rozběhl jsem se k němu. „Je to žena,“ vykřikl a já jsem zrychlil. Otec už klečel vedle ní. Ruce a nohy měla useknuté – a k tomu jí ještě vyřízli hrtan. Její tělo započalo regeneraci, ale zdaleka ne tak rychlou. Nebyla radikál. Ještě nemohla mluvit.</p> <p>Ku kuejský vůdce se tak dlouho vyptával, jak je možné, že se tak rychle uzdravuje a proč nevykrvácela k smrti, až to otec nevydržel a obořil se na něho, aby aspoň na chvíli zavřel tu svou tlustou hubu. Nakrmili jsme ji. Podívala se na mne s výrazem, z něhož mi pukalo srdce, a zvedla ke mně pahýly svých paží.</p> <p>„Jestli to dobře chápu, už nás nebudete potřebovat,“ promluvil po chvíli vůdce.</p> <p>„Víc než kdy jindy,“ odvětil jsem ve stejném okamžiku, kdy otec řekl: „Přesně tak.“</p> <p>„A teď mi řekněte, kterému z vás mám věřit?“ zeptal se.</p> <p>„Mně,“ trval jsem na svém. „Nepotřebujeme třicet lidí pro naši armádu. Ale dál platí, že nemáme kam jít. My tři.</p> <p>Můj otec, Ensel Mueller. Saranna, moje – žena. A já jsem Lanik Mueller.“</p> <p>„My jsme svou část dohody splnili,“ prohlásil tlustý Ku Kuej. „Takže jsme se vás zbavili. Máme vás odvést na okraj lesa?“</p> <p>Měl jsem málo trpělivosti. Vzal jsem mu půdu pod nohama. Žuchl sebou na zadek a začal nadávat.</p> <p>„Chováš se jako tyran,“ řekl vztekle. „Kéž se ti místo dětí narodí ježci! Kéž máš žlučník plný kamenů! Kéž se přijde na to, že tvůj otec byl celý život impotentní!“</p> <p>Tvářil se tak vážně, tak vášnivě, že jsem se neudržel a rozesmál jsem se. A když jsem se rozesmál, vůdce se vesele zašklebil. „Ty se mi líbíš!“ zvolal. Nebylo těžké najít s Ku Kueji společnou řeč.</p> <p>Sarannu pomohli odnést. Na to, jak měli mohutná a proporcionálně nevyvážená těla, byli obdivuhodně pozorní, ale kvůli odpočinku se zastavovali častěji, než jsme otec a já potřebovali. Na rozdíl od otce, který se s chutí cpal vydatnými svačinami, které nám neustále nabízeli, jsem se jídlem neobtěžoval. Raději jsem byl se Sarannou a krmil jsem ji. Druhého dne po odchodu z tábora jsme byli několik hodin znovu na cestě, když Saranna konečně promluvila.</p> <p>„Myslím,“ začala chraplavě, „že budu moci mluvit.“</p> <p>„To ne!“ vykřikl jeden z Ku Kuejů. „Jak ženská promluví, je s tichem v lese konec!“ Poznámka vyvolala u ostatních bouři smíchu. Někteří Ku Kuejové leželi na zemi a nemohli se posadit, buď kvůli smíchu, nebo je tak zmáhalo jídlo.</p> <p>„Saranno,“ řekl jsem a ona se usmála.</p> <p>„Nebyl jsi pryč dlouho, Laniku.“</p> <p>„I tak se zdá, že příliš,“ namítl jsem.</p> <p>„Nechali mě naživu, abych ti řekla, co si myslí.“</p> <p>„Jediná dobrá věc za poslední měsíc.“</p> <p>„Věřili, že jsi odešel proto, abys Muellera zabil. Byli přesvědčeni, že se chystáš přivést ku kuejské děsy, které je zničí. Nenáviděli tě. Proto odešli.“</p> <p>„A cestou zabíjeli.“</p> <p>„Homarnoch jim to zakázal, vyhrožoval, že zabije prvního, kdo odejde. Jenže těch, kteří chtěli být první, bylo mnoho, a tak Homarnoch nezabil nikoho. Někteří muži se ho snažili bránit. Zemřeli také.“</p> <p>„A ty.“</p> <p>„Byli rychlí. Chtěli mít jistotu, že se prakticky nebudu moci pohybovat. Mysleli si, že tím tobě a zrůdám zabrání v jejich pronásledování.“</p> <p>Pohlédl jsem na tři desítky Ku Kuejů, kteří jako malé hory seděli nebo chrápali v trávě. „Zrůdy,“ řekl jsem, a Saranna se rozesmála, ale smích se brzy změnil v slzy a stkaní.</p> <p>„Je to příjemné, mít hlas, kterým se dá naříkat,“ zašeptala, když slzy ustaly.</p> <p>„Co dělají nohy?“</p> <p>„Je to lepší. Ale kosti nejsou tvrdé. Zítra se můžu trochu projít.“</p> <p>Rozmotal jsem improvizovaný obvaz, kterým jí Ku Kuejové ovázali nohy. „Lhářko,“ řekl jsem. „Vždyť ještě nemáš ani půlku holeně.“</p> <p>„Vidíš, a mně se zdálo, že cítím prsty na nohou,“ odvětila.</p> <p>„To se ti obnovují nervy. Ty jsi o nohu ještě nikdy nepřišla?“</p> <p>„Moje kamarádky si na takové žertíky nepotrpěly. A ve škole jsem se vždycky chovala slušně.“ Usmála se.</p> <p>„Tak to by bylo, vstáváme, honem, hybaj, nemáme času nazbyt!“ pokřikoval vůdce a ostatní se nahlas smáli, když jsme vycházeli na další cestu. V duchu jsem toužil zabít toho, kdo se zasměje příště.</p> <p>Město Ku Kuejů bylo uprostřed jezera, na ostrově, který jsme viděli ze břehu. Jestli se tomu vůbec dalo říkat město. Nebyly tam žádné stavby, vůbec žádné domy. Jen hustý les a tráva, která byla na několika místech poměrně důkladně udusaná.</p> <p>Pozoruhodní byli lidé. Děti byly ještě milosrdně hubené, ale dospělí ve mně budili podezření, že kdyby se to sečetlo, představovali by Ku Kuejové více než polovinu hmotnosti lidského života na Zradě. Působili na mne dojmem neskutečné lenosti – a ani později jsem neměl důvod tento dojem si opravit. Vypadalo to, že nikdo nedělá nic, co nemusí. „Pojď s námi na lov,“ zvali mne často, a tak jsem jednou šel. Přenesli se do zrychlení, došli až ke kořisti a zabili ji, dokud se ani nepohnula, protože ještě byla v normálním čase. Když jsem nadhodil, že to není sportovní, podívali se na mne nechápavě. „Když chceš běžet závod, taky si uřežeš nohy?“ zeptal se mne jeden. A druhý se přidal: „A když si uříznu nohy, znamená to, že už nikdy nebudu muset běžet žádný závod?“ Výbuchy smíchu. Vrátil jsem se do města.</p> <p>Navzdory jejich pohodlnosti, odhodlání obrátit všechno v legraci a absolutní neochotě brát připomínky vážně, jsem si Ku Kueje postupně zamiloval. Ne tak, jako jsem si zamiloval Schwartze, protože ty jsem také obdivoval; Ku Kueje jsem miloval jako obrovské samohybné hračky. A také oni z nějakého zvláštního důvodu měli rádi mne. Možná proto, že jsem vynalezl nový způsob, jak někomu natlouct zadek. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se muže, který vedl naši původně záchrannou skupinu.</p> <p>„Zkus hádat, Pijáku jezera.“</p> <p>„Jak bych to mohl vědět? A jmenuju se Lanik Mueller.“</p> <p>Zachichotal se. „To není jméno. Vypil jsi jezero, takže jsi Piják jezera.“</p> <p>„Nikdo jiný než ty mi tak neříká.“</p> <p>„A já jsem jediný, kdo ti nějak říká,“ poukázal. „A jak se má Pahýlka?“</p> <p>Když jsem pochopil, že myslí Sarannu, otočil jsem se k němu zády a odešel jsem. Nechápal, proč se zlobím. Myslel si, že je to příhodné jméno.</p> <p>Myslím, že měsíce strávené v Ku Kueji byly svým způsobem idylické, stejně jako doba prožitá ve Schwartzu. Jenže ve Schwartzu jsem byl ještě plný naděje do budoucna. V Ku Kueji jsem měl svou budoucnost za sebou. A můj otec chtěl zemřít.</p> <p>Pochopil jsem to druhého dne, kdy jsme se učili s Tím, který všechno ví. Leželi jsme se Sarannou v trávě, s očima zavřenýma, a pozorně jsme poslouchali učitele, který tiše mluvil, chvílemi zpíval a snažil se nám pomoci s vnímáním osobního časového toku, jímž nás obklopoval. Nevím, co mne vyrušilo z transu (a určitě jsem se nechal vyrušit nerad, poněvadž Ten, který všechno ví, má nejpříjemnější časový tok, s jakým jsem se kdy setkal), ale zvedl jsem oči k otci. Oči měl otevřené, upřené k nebi, a od oka k vlasům se mu táhla stopa po skanuté slze.</p> <p>V tu chvíli jsem si žádné obavy nepřipustil. Otec měl jistě dostatek důvodů k smutku; nemělo smysl snažit se ho nutit k imitování spokojenosti, kterou necítil.</p> <p>Ale právě kvůli otci jsem se čím dál obtížněji nechával strhnout bezstarostnou náladou, z níž Ku Kuejové nikdy nevycházeli. Nikdy nevycházeli? Tak jsem se na to díval já. Jistě, chvílemi jsem se cítil uvolněný a milovaný, cítil jsem se dobře, ale nikdy jsem nenašel úplný klid. Většinou proto, že jsem si dělal starosti o otce. Ale částečně také proto, že mne za celou dobu dospívání nikdo nenaučil, jak se odtrhnout a zůstat lhostejný. Měl jsem za sebou velice těžký rok, jehož stopy bledly jen pomalu. Navíc, když člověk jednou uslyší píseň země, těžko zůstává lhostejný.</p> <p>„Jsi příliš prudký,“ řekl mi Ten, který padl na zadek (jak jsem začal říkat vůdci, jehož jsem nechal několikrát spadnout na zadek – jemu se to jméno líbilo a několik jeho přátel je začalo používat také). „Ten, který všechno ví, říká, že ti to moc nejde. Musíš se naučit smát.“</p> <p>„Já se umím smát.“</p> <p>„Umíš vyluzovat hloupé zvuky s napnutým břichem. S napnutým břichem se nikdo smát nemůže. A navíc jsi strašně hubený. To je znamení, že se trápíš, Pijáku jezera. Říkám ti to proto, že si myslím, že se chceš manipulaci s časem naučit. Snažíš se až příliš usilovně.“ Ten, který padl na zadek, se tentokrát tvářil smrtelně vážně a velice znepokojeně. Ten výraz byl na jeho tváři tak cizí, že jsem se musel rozesmát. Myslel si, že zaznamenal pokrok, a proto se rozesmál také, ale nedosáhl ničeho.</p> <p>Otec totiž přestal vnímat okolní svět. I v bezstarostném Ku Kueji si člověk musel světa kolem sebe všímat, aby přežil. Ale otci to bylo jedno. Často padal, jednou se dokonce zřítil z poměrně vysokého kopce. Tenkrát to skončilo oběma rukama zlomenýma. Za několik dní se zahojily, ale pak jednou ležel v bouřce pod stromem, zatímco já jsem si procvičoval základy ovládání času tím, že jsem nás dva nepatrně (velmi nepatrně) zpomaloval, aby to vypadalo, že kapky dopadají s menší silou. Najednou mne pevně chytil za ruku, což ho určitě muselo bolet, a řekl: „Laniku, máš v sobě schopnosti Schwartzu. Můžeš mne změnit?“</p> <p>„Jak?“ zeptal jsem se. Snažil jsem se zachovat bezstarostnou náladu, protože mi už pronikala do krve.</p> <p>„Zbav mne mého muellerovství. Zbav mne regenerace.“</p> <p>Nechápal jsem, jak to myslí. „Kdybych to udělal, otče, mohl by ses takovým pádem zabít. A takové ruce by se ti hojily několik měsíců.“</p> <p>Se slzami v očích se podíval jinam a já jsem pochopil, že ten pád z kopce možná ve skutečnosti nebyla žádná nehoda. Znepokojilo mne to. Otec měl krizi již několikrát, ale tato, nepochybně nejtěžší, ho zasáhla až příliš hluboko.</p> <p>Se Sarannou jsem měl jiné starosti. Začalo to, když jsem ji přistihl při milování se Zabijákem brouků, který si své jméno vysloužil tím, jak sebou při souložení házel. Smála se, jak třese nohama, a smát se nepřestala, ani když se podívala na mne.</p> <p>Milování přímo pod stromy bylo v Ku Kueji poměrně běžné. Sám jsem si nedělal iluze, že bych se omezoval na sex se Sarannou proto, že bych si dělal příliš velkou hlavu z věrnosti. Ku kuejské ženy byly na můj vkus prostě moc tlusté. Určitě jsem trochu žárlil, ale závažnější pro mne bylo zjištění, že Saranna patrně není jiná než všechny ostatní ženy v Ku Kueji – veselá, lhostejná, povolná.</p> <p>Saranna to byla, kdo mne prosil, abych ji vzal s sebou, když jsem z Muelleru odcházel poprvé; způsobila si hlubokou řeznou ránu, když jsem ji po zjištění, že jsem radikál, nadále nechtěl jako milenku. A od chvíle, co jsem se vrátil, mne vášnivě milovala. Přesto teď¼</p> <p>„Saranna je dobrá žákyně,“ řekl Ten, který všechno ví.</p> <p>„Já vím,“ odvětil jsem. „Cítím její časový tok skoro stejně zřetelně jako tvůj.“</p> <p>„Trápíš se,“ řekl můj učitel.</p> <p>„Asi ano.“</p> <p>„Žárlíš, protože jsi nejhorší žák, jakého jsem kdy měl, a naproti tomu Saranna se vyrovná našim talentovanějším dětem?“</p> <p>Pokrčil jsem rameny. Určitě to jeden z důvodů byl. „Možná mi větší starosti dělá, že to vypadá, jako by věci, které jsou pro mne důležité, pro ni takovou důležitost neměly.“</p> <p>Ten, který všechno ví, se rozesmál. „Pro tebe je důležité všechno! Nechápu, jak se někdo může zajímat o tolik věcí najednou!“</p> <p>„Můj otec má zájmů ještě víc,“ namítl jsem.</p> <p>„Naopak, Pevnobřichu, tvůj otec má stejně málo zájmů jako my. Rozdíl je v tom, že my jsme plní naděje, a on si raději zoufá.“</p> <p>„Ztrácím Sarannu.“</p> <p>„To je dobře. Nikdo by neměl vlastnit jiného člověka.“ A začal mi vysvětlovat, čím to je, že nevnímám čas tak, jak bych měl, že se musím uvolnit, než ztuhnu a ztvrdnu jako peň.</p> <p>Celou dobu jsem se samozřejmě netrápil. To by v Ku Kueji ani nešlo. Když se zrovna nekonaly nějaké hry v jezeře nebo bláznivé výpravy do lesa, mohl si člověk najít dost jiné zábavy na celé století, stačilo chodit po městě, zastavovat se a ochutnávat časové toky lidí, kteří žili vlastním tempem.</p> <p>Například Ten, který padl na zadek, byl téměř neustále ve velmi rychlém časovém toku. Byl jsem v modelování času tak nešikovný, že jsem se prakticky okamžitě nechal strhnout časovým tokem osoby, která se ocitla v mé blízkosti; naproti tomu i Ku Kuej, který nemá nijak výjimečné schopnosti, si dokáže vlastní časový tok udržet, přestože stojí hned vedle někoho jiného. Když jsem byl s Tím, který padl na zadek, vypadalo to, jako by se zbytek světa úplně zastavil. Když jsme se spolu procházeli a bavili, slunce se na obloze ani nepohnulo a lidé, které jsme míjeli, byli ztuhlí, nebo (když měli rychlý časový tok) se pohybovali loudavě. Tak rychle jako Ten, který padl na zadek, se nepohyboval nikdo.</p> <p>„Příteli,“ odvážil jsem se konečně jednoho dne, když jsem měl pocit, že jsme přátelé, „ty pádíš životem tak rychle. Proč ten spěch?“</p> <p>„Já nespěchám. Nikdy nechodím rychle.“</p> <p>„Jsem tady možná měsíc a¼“</p> <p>Rozhihňal se a tím mne přerušil. „Nevím, jak to děláš, že počítáš dny, jako by něco znamenaly!“</p> <p>„A za tu dobu jsi zestárl.“</p> <p>Sáhl si na vlasy. „Zešedivěl?“</p> <p>„Zešedivěl. A máš vrásky.“</p> <p>„Vrásky ze smíchu!“ prohlásil vítězoslavně, jako by se tím všechno vysvětlovalo.</p> <p>Jeho podivínský přístup se stále více projevoval také u Saranny – jenže u ní to probíhalo opačně. Zpomalovala. Nešlo o nějaké náhlé rozhodnutí – „dnes budu pomalá“ – vyvíjelo se to postupně. Ale jen co zvládla modelování času, začal jsem si všímat, že když jsem s ní, zachycený jejím tokem, všechno se kolem nás pohybuje rychle. Nesnesitelně rychle. Ku Kuejové, kteří nás míjeli, se potáceli v šíleném tanci, rychle nám mizeli z očí, chvíli něco brebentili a hned šli dál. Když jsme spolu se Sarannou mluvili, dívala se mi stále přes rameno – z jedné strany na druhou – jak lidé spěchají kolem. Chvílemi se jí na tváři objevil úsměv, výraz, který s naším rozhovorem nikterak nesouvisel. Než jsem se otočil, byla už scéna, která ji pobavila, zase pryč.</p> <p>Když jsem ji jednou potkal časně zrána a po krátkém rozhovoru jsem zjistil, že už je skoro noc, zeptal jsem se jí, proč tolik zpomalila.</p> <p>„Protože jsou komičtí,“ odpověděla, „když tak pobíhají.“ Byl by to dostatečný důvod pro rozmarnou dívku, do níž jsem se kdysi zamiloval, ale teď to dostatečný důvod nebyl. Zeptal jsem se znovu. Vyhnula se odpovědi. „Jsi moc prudký, Laniku. Ale mám tě ráda.“</p> <p>Pomilovali jsme se a bylo to stejně dobré jako jindy. Byla to stále ta žhavá vášeň, ne směšné, zábavné pletky, jaké měla s Ku Kueji. Věděl jsem, že na ni ještě mám vliv, ale ne takový, abych ji mohl přesvědčit, že nemá nechat svět utíkat kolem, aniž by v něm žila.</p> <p>Získala si proslulost. Ke Kuejové teď měli další důvod, aby jí říkali Pahýlka; pro většinu z nich byla stejně nepohyblivá a mrtvá jako ořezaný strom. Ona by svůj časový tok kvůli nikomu nezměnila, a proto jsem já, chameleón, který měnil čas s každým přítelem, byl tím, kdo s ní mohl nejsnadněji komunikovat. Většinou stála na místě, neskutečně ztuhlá uprostřed kroku. Někdy jsem ji celé hodiny pozoroval z dálky, jak krok dokončí a přenese váhu na druhou nohu.</p> <p>Jednou jsem ji tři dny vídal při milování s Tím, který všechno ví. Něžnosti a přírazy byly tak pomalé, pohyby tak nekonečně nepatrné, jako by to byly vzdálené hvězdy. Měl jsem pocit, jako bych ji nikdy neznal, nebo ještě hůř, jako by to byla pouze pornografická socha pod stromem na Ku Kuejském ostrově.</p> <p>Saranna i otec hledali vlastní cestu, jak vycouvat ze života. Kdežto já jsem uniknout nedokázal.</p> <p>Toho dne, kdy otec zemřel, za mnou přišel a lehl si pod strom vedle mne. Jemně mžilo. „Dnes nechej hrátky s časem stranou,“ řekl otec. „Vždycky se tak úporně soustředíš, až mám pocit, že mě neposloucháš.“ A tak jsem tam ležel. Otec mne objal a přitiskl mne k sobě, jako to dělal, když jsme byli na vojenském cvičení a já byl ještě dítě. Říkal mám tě rád. Říkal sbohem.</p> <p>„Byl jsem stavitel,“ řekl, jako by si v mé paměti psal epitaf, „ale moje stavby se zhroutily, Laniku. Přežil jsem všechna svá díla.“</p> <p>„Kromě mne.“</p> <p>„Tebe zformovaly mocnější síly, než jaké jsem schopen ovládnout. Je to hanba, když se architekt dožije zhroucení chrámu.“</p> <p>Již celá staletí v Muelleru nikdo žádné chrámy nestavěl.</p> <p>„Byl jsem dobrý král?“ zeptal se otec.</p> <p>„Byl,“ odvětil jsem.</p> <p>„Ne,“ řekl. „Války a vraždy, dobývání a moc, to všechno bylo tolik let tak důležité, a potom to všechno padlo. Nepadlo to pod tlakem neúprosných sil přírody. Padlo to proto, že lidé, kteří žijí na stromech, náhodou vyhráli a dostali cenu dřív než my; a to nás vyvedlo z rovnováhy, srazilo nás to k zemi. Náhoda. A ta stejná náhoda způsobila, že jsme od ambasadora získávali železo, takže jsem nakonec žádný budovatel říše nebyl. Pouze jsem používal železo k zabíjení lidí.“</p> <p>„Byl jsi dobrý vládce svého lidu,“ řekl jsem, protože to potřeboval slyšet a protože na poměrné stupnici, kterou se monarchové musí měřit, to byla pravda.</p> <p>„Pohrávají si s námi. Trochu železa sem, trochu tam, a teď se podíváme, co to na hracím poli udělá. Myslel jsem si, že jsem král, Laniku, ale byl jsem pěšák.“</p> <p>Prudce mne popadl, přitiskl se ke mně a divoce mi pošeptal do ucha: „Já se smát nebudu!“ Aby to dokázal, rozplakal se a já jsem se rozplakal také.</p> <p>Ještě ten den se utopil. Tělo bylo nalezeno, jak plave ve vysokém rákosí na mělké straně ostrova, kam ho odnesl proud. Vrhl se ze skály do mělké části jezera a srazil si vaz; a jak ležel bezvládný na dně, tělo se nedokázalo regenerovat tak rychle, aby se neutopil. Bolest, kterou jsem tenkrát cítil, se mně občas stále vrací v živých vzpomínkách, ale truchlit jsem pro něho nechtěl. Vyzrál na regenerační proces, a já jsem byl docela pyšný na to, jak důmyslně to udělal. Většina Muellerů se o sebevraždu léta pokoušela marně, pokud nebyli šílení a nedokázali si lehnout do plamenů. Jsem přesvědčen, že otec šílený nebyl.</p> <p>Po otcově smrti se některé věci zlepšily. Odpadly mi starosti, které jsem si o něho dělal, a když jsem konečně dokázal pustit z hlavy ten pocit prázdna a ztráty, když jsem se přestal ohlížet a někoho hledat, než jsem si uvědomil, že tam nemůže být, zlepšil jsem se i jako student. „Pořád jsi hrozný,“ řekl mi Ten, který všechno ví, „ale dokážeš alespoň usměrňovat vlastní časový tok.“ A byla to pravda. Dokázal jsem se přiblížit na metr od někoho, kdo byl v jiném toku, a nenechat se změnit. Získal jsem tak jistou volnost, jakou jsem tady do té doby nepoznal. Když jsem chtěl spát, začal jsem svůj tok zrychlovat na velmi vysoké tempo, takže mých devět hodin trvalo jen několik minut, a ostatním to připadalo, jako bych byl stále vzhůru. Viděl jsem každou hodinu každého dne a zjistil jsem, že se dovedu bavit společností ostatních, jako bych byl Ku Kuej.</p> <p>Ale šťastný jsem nebyl.</p> <p>Nikdo nebyl šťastný, jak jsem jednoho dne pochopil. Ano, bavili se. Ale pobavení je reakce velmi znuděných lidí, když je už vůbec nic opravdu nezajímá. Ku Kuejové měli k dispozici všechen čas světa. Ale nevěděli, co si s ním počít.</p> <p>Žil jsem s Ku Kueji půl roku reálného času (roční doby zůstávaly jejich hrátkami vcelku nedotčeny), když se mi doneslo, že Ten, který padl na zadek, umírá. „Je moc starý,“ konstatovala žena, která mi to říkala. Vypravil jsem se za ním a našel jsem ho stále ve zrychlení, jak leží v trávě na slunci a řítí se jako šílený vstříc smrti. Zrychlil jsem do jeho času, k čemuž bylo svolných jen málo Ku Kuejů, hlavně proto, že na smrti nebylo nic zábavného. Sípavě dýchal, když jsem ho bral za ruku.</p> <p>Stále byl tlustý, ale přece jen zhubl. Kůže byla volná a prověšená.</p> <p>„Můžu tě uzdravit,“ navrhl jsem mu.</p> <p>„Tím se netrap.“</p> <p>„Jsem si tím jistý,“ řekl jsem. „Můžu tě omladit. Naučil jsem se to ve Schwartzu. Ve Schwartzu žijí věčně.“</p> <p>„A pročpak?“ zeptal se. „Přece celou dobu nepospíchám jen proto, abych se teď nechal podvést.“ A začal se chichotat.</p> <p>„Čemu se směješ?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Životu,“ odvětil. „A tobě. Ty Pevnobřichu. Můj Pijáku jezera. Vypij mě do poslední kapky.“</p> <p>Došlo mi, že jsem jediný člověk v Ku Kueji, kterému bude chybět. Tady bylo zvykem se tvářit, jako by smrt neexistovala, jak jsem toho byl svědkem při smrti mého otce. Přitom Ten, který padl na zadek, měl mnoho přátel. Kde byli teď? Hledali si nové přátele, kteří životem nepospíchali a nebyli s ním hotovi dřív než ostatní.</p> <p>„Pro mne neměl život žádný smysl,“ řekl. „Ale pro tebe cenu má. Tvrdíme, že jsme šťastní, protože máme naději, ale je to lež. Nemáme naději. Jediný člověk s nadějí, kterého jsem za celý život potkal, jsi ty, Pijáku jezera. Proto ti radím, odejdi. Tohle je hřbitov. Odejdi a zachraň svět. Ty na to máš. A jestli ne, nemá na to nikdo.“</p> <p>Překvapilo mne, že se nesměje. „Ty to myslíš vážně, že?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Mám tě rád, Pijáku jezera,“ odpověděl a potom zemřel. Jeho časový tok měl takovou setrvačnost, že se z větší části rozložil během několika minut reálného času, takže s jeho tělem už nikdo nehýbal. Jeho mrtvola se prostě rozpadla a zmizela v zemi.</p> <p>Také jsem se ponořil do země. Nechal jsem ji, aby se mi zavřela nad hlavou, a znovu jsem se zaposlouchal do její hudby. Válka skončila. Výkřiky umírajících teď byly osamocené; ozývaly se stále, ale z různých míst, jednotlivé smrti v náhodném klidovém uspořádání. Přesto jsem nevěřil, že svět je v klidu. Svět nikdy nebyl v klidu.</p> <p>Zachránit svět? Před čím? Nedělal jsem si žádné iluze. Nedokázal jsem zachránit ani sám sebe.</p> <p>Mohl jsem si svět alespoň vychutnat, jenže tady v Ku Kueji chutnal nemastné a neslaně. V situaci, kdy Ten, který padl na zadek, byl mrtvý, otec byl také mrtvý, Saranna byla zamrzlá v čase a Ten, který všechno ví, vyslovil přesvědčení, že lépe než teď se čas ovládat stejně nenaučím, jsem usoudil, že nadešel čas k odchodu.</p> <p>„Nechoď,“ přesvědčovala mne Saranna, když jsem se jí svěřil.</p> <p>„Chci odejít a odejdu,“ řekl jsem jí.</p> <p>„Ale já tě potřebuju,“ odvětila. Její oči měly vystrašený výraz. Proto jsem ještě nějaký čas zůstal. Zůstal jsem s ní v jejím časovém toku ještě celý den, noc a další den reálného času. Milovali jsme se a říkali jsme si něžnosti, aby nám zůstaly hezké vzpomínky, které zmírní bolest loučení. Mezi jinými padly věty „Promiň,“ a „Já ti odpouštím,“ ale dnes už nevím jistě, čí svědomí tak našlo úlevu. Pochybuji, že moje.</p> <p>Když jsem odešel, neplakala ona a neplakal jsem ani já, i když myslím, že jsme oba chtěli. „Vrať se,“ řekla.</p> <p>„Dobrá.“</p> <p>„Vrať se brzy. Vrať se, dokud jsi ještě dost mladý, abys mne chtěl. Já totiž budu mladá věčně.“</p> <p>Věčně ne, Saranno, pomyslel jsem si, ale neřekl jsem to. Mladá jen do té doby, dokud planeta nezestárne a nebude pohlcena hvězdou. Pak budeš stará, a v plamenech zvadne i to, co neopotřebuje čas. A jelikož ses rozhodla, že se před časem schováš, plameny tě před smrtí budou nekonečně dlouho pálit.</p> <p>Když jsem ji opouštěl, myslel jsem si, že už ji nikdy nespatřím, a proto jsem se otočil, když jsem se z jejího časového toku vymaňoval, a uložil jsem si ji do paměti takovou, jakou jsem ji viděl, se slzou, která jí právě začala vytékat z oka, s milujícím úsměvem na tváři, s rukama nataženýma, aby mi dala sbohem – nebo možná proto, aby mne chytila a přivedla mne zpátky. Byla nesnesitelně rozkošná. Krásná dívka, která ztratila svou zem, rodinu, všechny své lásky, a tuto ránu si odnesla s sebou do ženství. Chvíli jsem uvažoval o tom, jestli jsem vůbec dost starý, abych ji mohl opravdu milovat.</p> <p>Potom jsem odešel. S nikým jiným jsem se nerozloučil, protože bych svým odchodem nikoho nijak zvlášť nerozveselil. Vydal jsem se do lesa a časový tok jsem nechal přirozeně sklouznout do normálního tempa, takže na noc jsem se unavil, usnul jsem a ráno jsem se probudil se sluncem. Normálnost byla osvěžující změna.</p> <p>Byl jsem den z města, když jsem ve svém okolí zaznamenal rychlejší časový tok. Přizpůsobil jsem se mu a našel jsem tri ku kuejské mladé dívky, dosud nedospěle hubené. Štvaly cizince, který se odvážil do lesa. Nevím, jakým směrem putoval původně, ale teď šel na jih, podél Lesní řeky, která tekla do Jonesu. Jedna z dívek se oddělila od ostatních a vysvětlila mi, že s tím chudákem jsou už několik dní. Téměř šílel úzkostí z toho, že podle slunce nejde ani hodinu, a má pocit, že únavou nemůže dál. „Ten člověk se do Ku Kueje už nikdy nevrátí,“ zahihňala se.</p> <p>„To nemůžeš nikdy vědět,“ namítl jsem. „Když jsem šel poprvé přes les, také mi to někdo udělal, a vrátil jsem se.“</p> <p>„Jenže ty jsi Pevnobřich,“ řekla. „Ty jsi jiný.“ A začala se svlékat, což je u Ku Kuejů neklamným znamením, že se chtějí milovat. Když jsem jí řekl, že nechci, vyprskla smíchy. „Říkali to, ale já jsem tomu nevěřila! Jenom s tou bílou dívkou z Muelleru, že? S Pahýlkou, že?“</p> <p>„Se Sarannou,“ řekl jsem. To ji ještě víc rozesmálo. Nechal jsem ji tam a vrátil se do reálného času, abych je co nejrychleji ztratil. Ale byla to pravda. Když jsem se ocitl v pubertě, strávil jsem mnoho hodin představami, jak se vyspím s každou povolnou dívkou, na kterou narazím. A těch, které nebyly ochotny spát s muellerským dědicem, nebylo mnoho. Dopadlo to tak, že aniž bych si byl nějakého rozhodování vědom, nějakým způsobem jsem se rozhodl, že nebudu spát s žádnou jinou než se Sarannou. Kdy jsem se takto rozhodl a proč?</p> <p>Byl jsem svou věrností zaskočen. Hádal jsem, jak dlouho mi toto stadium vydrží.</p> <p>Když chodí člověk ku kuejským pralesem bez bázně, je to krásné místo. Jenže já jsem se narodil v polích a pastvinách, po kterých mohli cválat koně. Když si Lesní řeka našla cestu ze stromů do vysokých kopců Jonesu, pahorkaté krajiny, jež postupně klesala do širé nížiny řeky Vzbouřenců, posadil jsem se na hodinu na vrcholek jednoho kopce a rozhlédl se po polích, stromech a otevřené krajině. Viděl jsem odtud kouř stoupající z nedaleké kuchyně; plachty na řece Vzbouřenců daleko na jihu; avšak lidé v té širé krajině stejně nebyli důležití. Po několika minutách filozofování jsem si všiml, že v jednom z nedalekých sadů je spousta jablek. Neměl jsem hlad. Ale tak dlouho jsem nic nejedl, že mi zuby trnuly jen při pomyšlení, že bych měl něco kousat. Proto jsem filozofování pustil z hlavy, sešel jsem z kopce dolů a znovu jsem se připojil k lidstvu.</p> <p>Žádnou velkou radost ze mne nikdo neměl.<strong>9 JONES</strong></p> <p>To město se určitě nějak jmenovalo, ale nezjistil jsem jak. Byla to jen další velká vesnice rozkročená po obou stranách hlavní silnice mezi Nkumajem a Muellerem. Kdysi to byla jedna z mnoha cest, které Jonesu umožňovaly obchodovat s Birdem, Roblesem a Sloanem, ale Nkumajská říše z ní udělala širokou silnici, po níž vedl rušný provoz. Místní říkali, že když se člověk postaví vedle cesty, po celý den kolem něj každých pět deset minut projde skupina pocestných. Neviděl jsem důvod, proč jim nevěřit.</p> <p>Od chvíle, kdy jsme s otcem zmizeli v Ku Kuejském lese a nevyšli z něj, uplynul teprve rok a už jsme se stali legendou. Slyšel jsem, že jsem ho zavraždil nebo že popravil on mne, případně že jsme zabili jeden druhého v nějakém strašlivém souboji; vyslechl jsem také proroctví, že jednoho dne se otec vrátí a sjednotí všechny národy ze západních nížin ve velkém povstání proti Nkumajům. Pochopitelně jsem se o otcově skoku do jezera v Ku Kueji nešířil, ale myšlenkám, jestli by zvolil smrt, kdyby věděl, v jaké úctě jeho jméno chovají lidé z nížin, jsem se neubránil.</p> <p>Bylo to také ironické, protože se ho kdysi báli, než zjistili, o kolik je nkumajský pán krutější než Mueller. Ale bylo to skutečně tak? Chybělo mi nějaké srovnání. Jako Muellerové jsme se v časech dobyvačných válek k těm, které jsme si podmanili, nechovali nijak milosrdně. Pod jařmem Muelleru by si stěžovali úplně stejně, jako když je utiskovali Nkumajové.</p> <p>Úvahy o povstání stejně patřily do říše snů. V Muelleru na oko vládl Dinte, ale bylo dobře známo, že nezávislost Muelleru je pouze předstíraná. Na papíru byl Mueller dokonce ještě větší a silnější než za vlády mého otce, ale všichni věděli, že nkumajský „král“ vládne stejně pevně ve Nkumaji jako v Muelleru. Jakkoli byli Nkumajové tvrdí, v celé nížině řeky Vzbouřenců od Schmidtu na západě po Hvězdné hory na východě byl mír. Jistě, mír vykoupený tím, že byla podmaněna, ale mír přináší bezpečí a bezpečí přináší důvěru a důvěra přináší prosperitu. Lidé si stěžovali, ale byli docela spokojení.</p> <p>Nkumajský král? Slyšel jsem o něm hodně, ale věděl jsem své a své věděli i ostatní, kteří k tomu měli důvod. Jako například hostinský, Ten, který dříve býval vévodou, na okraji hvozdu, ale dopustil se té chyby, že si odložil něco stranou z obrovské dobyvatelské daně, kterou nkumajští vojáci přišli vybrat. Ale i když mu vzali pozemky a titul, stále měl schováno dost, aby si koupil hostinec a vybavil jej, takže možná neměl čeho litovat – když teď nepatřil mezi šlechtu, měl prakticky od všech pokoj.</p> <p>„Teď tady pracuju den co den a nemám se špatně, chlapče, ale protože to nikdy nepoznáš, můžu ti říct, že když psi štvou kosku krajem lesa, nic se tomu nevyrovná.“</p> <p>„To jistě,“ odvětil jsem, částečně proto, že jsem sám nejednu kosku ulovil. My, přebyteční šlechtici, jsme si tak alespoň vzpomínkami vynahrazovali to, oč upadlo naše postavení.</p> <p>„Jenže král říká, že si lovení nepřeje, a tak jíme hovězí a skopové smíchané s koňským trusem a říkáme tomu guláš.“</p> <p>„Král se musí poslouchat,“ uznal jsem. V těch dnech nebylo na škodu přihřát si polívčičku a podpořit krále. Všichni jsme tady věrnými stoupenci Nkumaje.</p> <p>„Král se musí ošulit,“ prohlásil hostinský. Hned jsem ho měl raději. Kdyby tam v tu chvíli měl jiné hosty, byl by samozřejmě opatrnější. Ale podle toho, jak jsem mluvil, asi poznal, že jsem vzdělaný, což znamenalo, že i já jsem přišel o vysoké postavení. „Nkumajský král je dnes vzácný asi tak stejně jako kosmické lodě.“</p> <p>Rozesmál jsem se. Takže i on to věděl.</p> <p>„Každý ví, že šedá eminence v pozadí, která má skutečnou moc, je Mwabao Mawa,“ řekl.</p> <p>To jméno spustilo příval vzpomínek, končících oné noci, kdy se chtěla ve stromovém domě pomilovat s roztomilou mladou dívkou. Bylo to zvláštní, ale ta myšlenka mne vzrušila. Nostalgicky jsem si představil, co by se asi stalo, kdybychom se pomilovali. Ta by byla překvapená.</p> <p>„Každý to neví, ale já vím, že šedou eminencí za Mwabao Mawou jsou vědci,“ pokračoval.</p> <p>Pousmál jsem se. Jak mohli být Nkumajové tak neopatrní, že dopustili, aby se tajemství vyzradilo? Ale znovu jsem předstíral, že vůbec nic nevím. „Vědci? To jsou jenom snílci.“</p> <p>„Vážně si to myslíš? Myslíš, že když na mne přišly zlé časy, nemám žádné zastánce a přátele na vysokých místech? A v Muelleru je to stejné. Tam mají všechno pod palcem genetici – Dinte je tam jen proto, aby se nevzbouřili ti, kteří mají rádi královskou krev. Je to smutné, když ti, kteří se narodili, aby vládli, dělají hostinské, a samozvaní mudrci dohlížejí na věci, které jim nikdy příslušet neměly.“</p> <p>Pak odešel a vrátil se, až když jsem měl pivo dopité. Nepotřeboval jsem je, ale bylo příjemné se čas od času napít. A také bylo příjemné močit. Lidé, kteří tyto věci dělají každý den, si vůbec neuvědomují, jak jsou příjemné. Něco jsem vypil, potom jsem se zvedl a chtěl odejít.</p> <p>„Ještě neodcházej,“ zavolal a dlouhými kroky se vrátil do lokálu. „Posaď se a slib mi, že nikomu neřekneš, co ti teď povím.“</p> <p>Usmál jsem se a ten hlupák si to vyložil jako souhlas. Úsměv mi oplatil. „Hned jsem poznal, že nejsi jen tak obyčejný mladík,“ řekl. „Nemyslím jenom to, že máš bílé vlasy, takže budeš odněkud z Muelleru nebo Schmidtu. Máš zvláštní výraz. I když jsi sám, víš, jak lidem poroučet.“</p> <p>Neřekl jsem nic, pouze jsem ho pozoroval. Nesnažil jsem se maskovat své chování, takže mne nijak zvlášť nepřekvapilo, kolik si toho dokázal vyvodit.</p> <p>Ušklíbl se a ztišil hlas. „Jmenuji se Bill Podjones. Takže vidíš, že nejsem jen tak nějaký snílek.“ Pod-jones, to znamenalo, že je pouze stupínek od královské rodiny. „Někteří se proti inkousťákům dodnes bouří. Není nás mnoho, ale jsme chytří a na jih odtud, v Hussu, si děláme zásoby starého muellerského železa. Je to zaostalá země, ale právě proto je to ten nejlepší úkryt. Řeknu ti, koho tam máš vyhledat, a on tě rád přijme. Nezáleží na tom, kdo jsi, jednou se na tebe podívá a bude tě chtít. Jmenuje se –“</p> <p>„Neříkej mi, jak se jmenuje,“ zarazil jsem ho. „Nechci to vědět.“</p> <p>„Neříkej mi, že ti inkousťáci neleží v krku stejně jako mně!“</p> <p>„Možná ještě víc,“ řekl jsem. „Ale při mučení mne snadno zlomí. Všechna vaše tajemství bych vyzradil.“</p> <p>Podíval se na mne úkosem. „Já ti nevěřím.“</p> <p>„Zkus to, prosím.“</p> <p>„Kdo jsi?“</p> <p>„Lanik Mueller,“ řekl jsem.</p> <p>Chvíli se tvářil překvapeně a pak se hurónsky rozesmál. Často jsem své jméno používal – a reakce byla vždy stejná.</p> <p>„To bys mohl rovnou říct, že jsi sám ďábel. Ne, Lanika Muellera si vzala země. Vlastní otec ho zabil. To bys mohl rovnou říct, že jsi ďábel!“</p> <p>To bych mohl. Když jsem vycházel na ulici, ještě se smál.</p> <p>Hostinec stál hned u hlavní silnice. V okamžiku, kdy jsem scházel z dřevěné přední terasy, proběhlo kolem žebravé dítě a strčilo do mne. Mrzutě jsem se díval, jak chlapec běží dál, dokud se zbrkle nesrazil s jakýmsi důležitě vyhlížejícím mužem v šatech, které stály tolik, že by za to žebrácká rodina mohla nakoupit oblečení a jídlo na měsíc nebo i déle. Muž byl zabrán do rozhovoru s několika mladšími muži. Když do něho dítě narazilo, krutě je kopl do nohy. Dítě upadlo na zem a muž mu začal hlasitě spílat.</p> <p>Bylo to ode mne hloupé, ale v tu chvíli jako by přetekl pohár milionu drobných křivd, kterým jsem v životě přihlížel. Rozhodl jsem se, že tentokrát něco udělám.</p> <p>Proto jsem přešel do zrychlení. Lidé na ulici zpomalovali, až se téměř zastavili. Opatrně jsem se protáhl davem a zastavil jsem se před mužem, který dítě nakopl. Jak šel, zabraný do živého rozhovoru s mladšími přáteli, jeho pravá noha klesala k zemi. Nebylo nic těžkého zařídit, aby mu povrch cesty přímo pod nohou o decimetr poklesl a na místě se objevila kaluž vody, která se rozlila dobré dva metry před něho. Rukama jsem zvedl jeden z velkých kamenů používaných k podkládání kol a položil jsem jej tak, aby zastavil jeho levou nohu.</p> <p>Potom jsem odešel ke stáji, kde zatím krmili a hřebelcovali mého koně, a opřel jsem se o dveře. Bylo mi dost hloupě, že jsem si s takovou lapálií dal tolik práce. Myslím, že více než nějaký morální princip mne k tomu podnítila touha vyvést nějakou rošťárnu.</p> <p>Zůstal jsem mezi lidmi ve zrychlení, a tak jsem si mohl dopřát chvíli odpočinku. Ve zrychlení jsem si nemusel dělat starosti, že potkám někoho, kdo mě skutečně pozná, ne jenom ignoranty, kteří se smáli, když jsem řekl, jak se jmenuju. Mohl jsem si v klidu prohlížet dav.</p> <p>Jelikož jsem už byl v dětinském rozpoložení, pohrával jsem si dokonce s nápadem, že bych mohl lidem vybrat kapsy, ne proto, že bych potřeboval peníze, ale proto, že jsem to udělat mohl a nechytili by mě. Když víte, že vás nemohou chytnout, je v tom něco, co by zlákalo i toho nejčestnějšího muže. A já jsem o sobě nikdy netvrdil, že bych byl mimořádně čestný.</p> <p>Bloudil jsem očima davem, abych si vybral potenciální cíl. Po cestě přijížděl velký vůz – nkumajský kočár, a soudě podle početného doprovodu nkumajských vojáků na koních se uvnitř vezl někdo důležitý. Byl teplý den; kočár byl otevřený. Jediným pasažérem byl muž středních let, poměrně podsaditý a úplně plešatý. K mému úžasu byl bílý. V první chvíli mne napadlo, že je to nějaký Mueller, který se vrací z návštěvy Nkumaje. Jenže Nkumajové odjíždějícím cizincům nedávají jízdní doprovod. Buď si tento muž zasluhoval mimořádnou úctu (ale proč jsem ho potom neznal?), nebo Nkumajové cizincům ve své správě přenechávali vysoké funkce.</p> <p>Jak jsem o něm začal přemýšlet, na vybírání kapes jsem úplně zapomněl. Vklouzl jsem zpátky do reálného času a otočil jsem se, abych se pokochal výsledkem svého šprýmu. Přesně jak jsem to naplánoval, domýšlivý cizinec šlápl do rýhy, kterou jsem vyhloubil, a hlavou napřed spadl do louže. Pád provázelo mohutné cáknutí. S prskáním a nadávkami vstal, za smíchu všech lidí kolem. Ani klika jeho obdivovatelů nedokázala skrýt pobavení, když mu horlivě pomáhali na nohy. A i když to bylo malé gesto, cítil jsem jisté uspokojení, obzvlášť když jsem se podíval na smějící se dítě, které muž nakopl.</p> <p>Pak ta chvíle pominula. Lidé uhnuli na krajnici, aby mohli nkumajští vojáci a kočár projet. Zalétl jsem pohledem do vozu a s úžasem jsem spatřil nikoli muže ve středním věku, ale Mwabao Mawu.</p> <p>Vypadala jen nepatrně starší – nebylo to snad ani dva a půl roku – a ve voze působila velice důležitým dojmem. Chvíli jsem se divil, proč jsem si jí ve voze nevšiml dřív a kam se asi ztratil ten plešatý běloch. Ale hned jsem tu myšlenku odsunul do ústraní, částečně proto, že se žádné jednoduché vysvětlení nenabízelo, ale hlavně proto, že jsem si dopřál vzpomínku na dny strávené v domě Mwabao Mawy. Připadalo mi teď neskutečné, že jsem kdysi měl prsa a vydával se za ženu. Vlastně jsem ženou byl. Bezděčně jsem si sáhl na hruď a čekal jsem, že tam najdu něco měkkého. Zároveň mne na okamžik překvapilo, že jsem tam nenašel nic.</p> <p>Sklopil jsem oči, uvědomil jsem si, že jsem podlehl starému zvyku, vynadal jsem si do hlupáků a znovu jsem vzhlédl. Zjistil jsem, že Mwabao Mawa si mne prohlíží, nejdříve s mírným zájmem a pak, když vůz odjel o kousek dál, s výrazem, v němž se vystřídalo poznám, překvapení a – věřte nevěřte – strach. Strach byl potěšující, ale poznání mi mohlo být osudné.</p> <p>Otočila se, aby něco řekla kočímu. Využil jsem toho, couvl jsem do stáje a tím jsem jí zmizel z očí. Také jsem znovu přešel do zrychlení – musel jsem rychle uvažovat. Svého koně jsem do zrychlení přenést nemohl, neboť Tomu, který všechno ví, se ani přes veškerou snahu nepodařilo mne naučit, jak svou bublinu řízeného času rozšířit mimo sebe. Ve zrychlení jsem mohl vzhledem ke zbytku světa jít rychleji, než by mne kůň odnesl tryskem.</p> <p>Došel jsem ke svému koni, velkému tupému zvířeti, které mělo veškeré instinkty vepře, ale pořídil jsem je za cenu, kterou jsem si mohl dovolit, sundal jsem sedlové brašny, vybral jsem tolik, kolik jsem byl schopen unést, a odstranil jsem všechno, co by mohlo prozradit moji totožnost. Nebylo toho mnoho – na vyšívané kapesníky ani zdobené kůže jsem si nikdy nepotrpěl. Potom jsem i s brašnami proklouzl zadními dveřmi do ohrady.</p> <p>Když mne Mwabao Mawa rychle neobjeví, odvolá pátrání a usoudí, že zahlédla jen někoho, kdo jí mne připomněl. Nepředpokládal jsem, že bych se choval tak nápadně, aby si mne někdo zapamatoval, snad s výjimkou hostinského, ale ten měl dost vlastních důvodů, aby s Nkumaji nespolupracoval.</p> <p>Přehodil jsem brašny přes ohradu, přelezl jsem za nimi a postranní uličkou jsem odešel. Věděl jsem, že budu muset zůstat ve zrychlení několik dní. Rozčilovalo mne to, protože ve zrychlení jsem samozřejmě oproti skutečnému světu stárnul rychleji. Nehrozilo mi, že dopadnu jako Ten, který padl na zadek, ale příčilo se mi ztrácet dny a týdny života. Kolik mi teď vlastně bylo? V době, kdy jsem byl se Sarannou ve zpomalení, jsem získal dny a týdny; mnoho dalších dní a týdnů jsem ztratil ve zrychlení mezi Ku Kueji. Byl jsem někde blízko kalendářových osmnácti let? Sotva, přestože tělo se zdálo být mladé a silné. Odhadoval jsem, že jsem stačil prožít dost, abych měl vzpomínky jako člověk středního věku. Uvažoval jsem o tom, když jsem procházel postranními uličkami, i později, když jsem se vydal jižním směrem do Roblesu, a došel jsem k závěru, že mi zrychlení nemusí vadit. Nijak zvlášť jsem netoužil dožít se stáří.</p> <p>Ale neměl jsem v úmyslu dopřát ani Nkumajům tu radost, aby mne chytili a zjistili, kdo jsem.</p> <p>Nejhorší je na zrychlení samota. Nikdo není bezpečnější než člověk, který se pohybuje tak rychle, že ho nikdo nevidí. Ale je dost fuška popovídat si s někým, kdo vůbec nezjistí, že tam jste, pokud na jednom místě nevydržíte stát půl hodiny.</p> <p>Než jsem si troufl vrátit se do reálného času, přešel jsem Rio de Janeiro do Cummingsu. I kdybych Mwabao Mawu pořádně vylekal, určitě by neposlala vojáky dál než tisíc kilometrů, aby pátrali po někom, koho toho dne zahlédla několik metrů od sebe.</p> <p>Proč jsem šel na jih? Žádný konkrétní cíl jsem v hlavě neměl. Pobízelo mne jen to, že jsem za poslední půlrok vystřídal tucet měst v Jonesu a Birdu, která měli Nkumajové pod kontrolou, a chtěl jsem se dostat někam, kde ta osvícená říše fyziků nevládla. Nechtěl jsem se přidat ke vzbouřencům, kteří se houfovali v Hussu, a tak jsem pokračoval přes da Silvův průsmyk na jihovýchod.</p> <p>Tam jsem zjistil, že před říšskými kurátory není úniku. Několik desítek gillských vědců vládlo od Tellermanu po Britton a svobodný nebyl nikdo.</p> <p>Možná jsem to měl vzdát a vrátit se nejkratší cestou do Schwartzu. Nebo, kdybych se ve svém zoufalství propadl ještě hlouběji, jsem se měl vrátit do Muelleru a postavit se Dintovi. Ale zatím jsem nebyl vyčerpaný natolik, abych se chtěl schovat před světem, ani jsem netoužil po teatrální smrti, a tak jsem si Schwartz i Mueller nechal jako rezervu do budoucna. Raději jsem putoval z da Silvy do Woodu, z Woodu do Hanksu, z Hanksu přes moře do Holtu a nakonec do Brittonu, kde jsem našel pravý domov a pravé lidi a naučil jsem se, co musím dělat, abych si je udržel.<strong>10 BRITTON</strong></p> <p>Okres, kterému se říkalo Hrby, byla divoká země hraničící s klidným mořem. Za dobrého počasí se o strmé pobřežní útesy a rozeklané skály netříštily vlny, ale omývaly je vlnky, které šplouchaly o kameny stejně tiše, jako když stárnoucí pes vítá svého pána. Ve strmých kopcích a úzkých údolích Hrbů to vypadalo, jako by kameny pučely ze země. Řeka hledala cestu k moři a našla ji patnáctimetrovým vodopádem. Ovce se nervózně rozhlížely, když si vyhledávaly bezpečnou cestičku k neposečeným pastvinám. A v takové krajině se několik tisíc Hrbařů staralo o své ovce, dobývalo zeleninu z kamenité půdy a žilo tak nezávisle, jak mohou žít lidé, kteří ještě mají potřebu lidské společnosti a potřebují jíst.</p> <p>Já jsem jíst nepotřeboval, ale lidská společnost byla příjemná, protože Hrbaři se na nic neptali a na otázky neodpovídali. Již jen najít v této nejodříznutější části Brittonu nějaké město nebylo jenom tak, neboť lidé měli ve zvyku sdružovat se do rodinných skupin po dvou třech prostých drnových domech s doškovými střechami. Za celou dobu se mi nepodařilo objevit nakupení více než dvaceti rodin v okruhu jednoho kilometru.</p> <p>Tuto izolaci si vynucovala příroda, neboť chudá země nedokázala poskytnout mnoho; jen díky tomu, že všichni měli stejnou nouzi, si tamní lidé nemysleli, že jsou chudí. Přes vzdálenosti, které je oddělovaly, úporně lpěli na společnosti druhých, a tak beze slova chodili pomáhat rodině, které dům strhla bouře, bez nároku na odměnu dávali mladého kozla do stáda, v němž den předtím zemřel chovný kozel, a čas od času se scházeli ve svých domovech, aby strávili večer vyprávěním neuvěřitelných a strašidelných pověstí nebo zpíváním písní o samotě a tiché touze.</p> <p>A získal jsem ještě jeden dojem, nevtíravý, ale silný. Zavítal jsem za minulý rok do mnoha jiných míst, ale když jsem přišel do Hrbů, hned jsem se tam cítil příjemně. A jestli ne příjemně, pak alespoň připraveně snášet nepohodlí, neboť se hodilo k nezhojeným místům v mém srdci.</p> <p>Lidé se na mne pochopitelně dívali nedůvěřivě, protože jsem přišel přes kopce ze západu, kde žili na výnosnějších statcích civilizovanější lidé, kteří pro Hrbaře měli jen pohrdání a používali toto jméno, když si chtěli dobírat pomalu chápající děti. Ale zůstal jsem v kopcích týden, aniž bych se s někým dal do řeči, až nakonec moje samota zahrála na jejich strunu soucitu. Stál jsem na hřebenu strmého kopce a pozoroval jsem pastýře, který se hluboko pode mnou snažil přimět ovce k výstupu do sedla, kudy se dalo přejít do nespaseného údolí. Neměl psy, což bylo neobvyklé, a ovce se mu místo šplhání neustále rozbíhaly hned nalevo, hned napravo. Když to nakonec vzdal, sedl si na skálu a rozhlédl se, jak vítězné ovce shánějí potravu ve spaseném údolí, sestoupil jsem z kopce a zůstal jsem stát několik metrů od něho. Nepromluvil jsem, protože jsem neměl co říct; moje nabídka byla obsažena v mojí přítomnosti.</p> <p>Pastýř přijal. Vstal a začal ovce popohánět. Dělal to tak, že ze sebe vyrážel hluboké, hrdelní výkřiky, které ovce jasně slyšely, ale na dálku byly nezachytitelné. Ovce se daly do pohybu, ale když chtěly tentokrát prchnout nalevo, byl jsem tam já a křikem jsem je zahnal; když uhnuly napravo, zabručel na ně pastýř. Nakonec to vzdaly, vyškrábaly se nahoru, přešly sedlo a rozběhly se dolů, aby se napásly v husté trávě.</p> <p>Zůstal jsem s pastýřem v údolí po celý zbytek odpoledne. Většinou jsem se zdržoval na druhé straně údolí, než byl on, ale pozoroval jsem, co dělají jeho ovce, a těch několik, které se zatoulaly směrem ke mně, jsem poslal zpátky. Nic mi neřekl a tvářil se, že si mne nevšímá, takže jsem začal uvažovat, jestli nemám tu smůlu, že jsem narazil na Hrbaře, který neumí mluvit. Když se slunce nachýlilo k obzoru, pastýř vstal a začal ovce hnát poměrně snadnou cestou domů. Nešel jsem za ním. Pastýř mi tím dal jasně najevo, že na této cestě moji pomoc nepotřebuje. Když však přešel vrchol stoupání, obrátil se, chvilku si mne prohlížel a pak na mne kývl. Měl jsem s ním jít domů.</p> <p>Po pár kilometrech jsme dorazili ke skupině tří nízkých domů s deskovými střechami. Střechy měly barvu létem zežloutlého listí, takže vypadaly jako nízké pahorky, ale uvnitř bylo ve srovnání s chladnou nocí teplo. I za letních nocí vanul ze severu silný mořský vítr a hlubinný proud, který protékal Hrbským mořem, byl ledový – Britton byl sice stejně daleko na jih jako Wong, kde v létě vládla vedra, ale teplé noci v Hrbech neznali. Zimy se sice zpravidla obešly beze sněhu, ale každého hlupáka, který po setmění zůstal venku, stála taková chyba život. Pochopitelně s výjimkou lidí, jako jsem byl já. Když se mně zachtělo, mohl jsem se ponořit do země nebo jsem si mohl snadno vzít teplo z okolního vzduchu, i kdyby bylo sebevíc chladno. Něco takového o mně pochopitelně nemohli tušit; pro ně jsem byl osamělý Ten, který si zahrává se smrtí pokaždé, když na noc zůstane venku.</p> <p>Možná i to byl jeden z důvodů, proč mne pastýř pozval k sobě domů. Obyvatelé Hrbů dobře věděli (protože v tak osamělých místech, jako bylo toto, se všechny zprávy šířily rychlostí blesku), že mne k sobě nikdo nevzal; trávil jsem v horách jednu noc za druhou, a přesto jsem stále žil. V jejich očích mi to dodalo světeckost a sílu, začali na mne pohlížet s bázní. Ale když jsem pomocí pastýři s ovcemi dokázal, že mé úmysly jsou čisté, přijali mne. Ne jako jednoho z nich, ale jako někoho, s kým se ochotně podělí o své nevelké příbytky a skrovné zásoby jídla.</p> <p>K obědu bylo dušené maso se zeleninou. Manželka o mém příchodu nevěděla, a tak v kotlíku mnoho nebylo. Jelikož jsem žádné jídlo nepotřeboval, nabral jsem si nejmenší porci, jakou jsem si odvažoval vzít – dost, abych neurazil jejich pohostinnost, ale nic víc. Když kotlík obešel všechny a skončil u pastýřovy ženy, která si jej do čistá vyškrabala na talíř, pastýř se na mne podíval.</p> <p>Proč? Že by se tito lidé modlili? Nebo snad musel Ten, komu bylo nabídnuto jídlo, dodržet nějaký rituál? Nevěděl jsem, a tak jsem se pousmál a řekl jsem: „Jmenuji se Piják jezera a jestli vám mohu nějak pomoci, vždycky to udělám.“</p> <p>Pastýř vážně pokýval hlavou a otočil se k manželce. Ta položila ruce na stůl, zavřela oči a začala zpívat:</p> <p><emphasis>Slunce z obilí </emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>peče nám chléb.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Mrtvé oživí,</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>naplní chlév.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Dobře činíme</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>a tím žijeme.</emphasis></p> <p>Všechny tři děti, z nichž žádné nebylo starší pěti let, pak zbožně přihlížely, jak matka ze svého talíře nabrala lžíci jídla a podala ji manželovi, jenž kousek masa důstojně rozžvýkal a polkl. Potom manžel nabral jídlo ze svého talíře, podal je mně a já jsem je také snědl. Nebyl jsem si jistý, co se čeká ode mne, ale rituál jistou logiku měl, a tak jsem nabral ze svého talíře a nabídl jsem každému z dětí. Oči měly vytřeštěné, tvářily se překvapeně, ale jedly.</p> <p>Pastýř na mne pohlédl se slzami v očích a řekl: „Jsi tady navždy vítaným hostem.“</p> <p>Pak jsme se dali do jídla a za několik minut byly talíře prázdné.</p> <p>Vyhradili mi místo na největší posteli, dřevěném rámu vyplněném slámou a povlečeném houněmi. Věděl jsem, že je to postel rodičů, a pochopil jsem, že se chystají spát na podlaze z udusané hlíny. V Muelleru jsem při polních manévrech častokrát spal na zemi, dlouho předtím, než mne země ve Schwartzu naučila, že mi může přichystat jiné přivítání; nepotřeboval jsem k spánku pohodlí. A tak jsem dělal, že nabídnutou postel nevidím, a schoulil jsem se na podlaze u dveří. Pode dveřmi táhl studený vzduch, ale moje schwartzovsky vycvičené tělo si s tím celkem snadno poradilo a užaslí rodiče šli spát na slamník.</p> <p>Ráno už jsem patřil do rodiny a děti v mé přítomnosti bez zábran brebentily.</p> <p>„Glain,“ řekl pastýř. Potom zalétl očima k manželce. „Vran.“ Živý rozhovor se nerozproudil nikdy, ale co bylo nutné říct, se od té chvíle dalo říci.</p> <p>Jeho psi uhynuli během jednoho týdne bezmála před měsícem. Od té doby přišel téměř o tucet ovcí, které se mu zaběhly, a on je nemohl jít hledat. Zpočátku jsem pásl stádo s ním, než si vycvičil štěně ze sousedova vrhu; později, když jeho žena zeslábla, protože čekala čtvrté dítě, jsem zůstával doma a staral jsem se o jeho záhony se zeleninou.</p> <p>Zpočátku mi nebylo příjemné vytahovat z půdy tolik živých kamenů a vršit je do mrtvých hromad. Už tak dlouho jsem se obešel bez zabíjení, že mi dělalo starosti i vědomí, že rostliny, které tam pěstují, rostou jen proto, aby byly zabity. V noci jsem se ptal země, ale odpovědí mi byla pouze lhostejnost. Miliarda rostlinných smrtí společně vydávala silný zvuk, ale taková smrt byla pro život nezbytná. Poprvé jsem si uvědomil, že Schwartzové sice jsou geniální, ale posedlost, s jakou se vyhýbají zabíjení, je z dlouhodobého hlediska neproduktivní, stejně jako sobecký přístup Ku Kuejů k ovládání času. Schwartzové se snažili zůstat ještě čistší, než země vyžadovala, a všem ostatním lidem přitom bránili, aby se čistými mohli stát.</p> <p>To, co skále působilo muka, byl výkřik zbytečné anebo kruté smrti, nářek zavražděných. Slyšel jsem všechny zvuky a všechny mne bolely, ale došel jsem k závěru, že ve světě mimo Schwartz smrt patří k životu; dokonce i zabíjení, pokud k němu docházelo z nutnosti, patřilo k přírodě. Celý život jsem jedl mrtvé rostliny a živočichy, a písek mne přesto přijal, když jsem se vrhl ze skalní jehly. Proto jsem pochopil, že ať Schwartzové říkají co chtějí, hospodaření na půdě vražda není, a pracoval jsem pro Glaina a Vran usilovně a dobře.</p> <p>Časem začaly přicházet na návštěvu také jiné pastýřské rodiny a jejich členové se v mé přítomnosti postupně přestali ostýchat. Dobře jsem věděl, že o mém nocování na kopcích a o tom, že mám ve zvyku spát na nejchladnějším místě podlahy, si povídají všichni. Když se mnou mluvili, říkali mi Piják jezera, ale zaslechl jsem také zmínky o Větrném muži, legendární postavě přinášené studeným větrem a nakonec pohlcované mořem, která přichází zabíjet nebo léčit.</p> <p>Ale protože nebyli zvyklí mít mezi sebou někoho, kdo má slávu a moc, nevěděli, jak jinak mi projevit úctu než tak, že se ke mně budou chovat stejně jako k sobě navzájem. Tam, kde všichni lidé stejně strádají, je jedinou odměnou důvěra, a té se mi od nich dostalo. Naučil jsem se zacházet s ovcemi, stříhat vlnu skleněnými břity, aniž bych pořezal kůži, pomáhat přivést na svět jehňata a poznávat, kdy jsou ovce nervózní a kdy jim něco chybí. Poznal jsem také půdu, ale ne na osobní úrovni jako ve Schwartzu a Ku Kueji, ale jako zdráhavého spojence ve válce s hladem. Sám jsem hlad nikdy neměl, ale věděl jsem, jak vypadají tváře dětí, když mají hlad, a tak jsem pracoval tvrdě.</p> <p>Na Vran přišly porodní bolesti o týden dřív; stalo se to, když jsem byl s ní a s dětmi sám. Brzy bylo jasné, že dítě nevyjde snadno. Vran byla v domě a křičela, děti byly se mnou venku. Hrbské matky rodily bez pomoci, samy – bylo zakázáno, aby muž během porodu vstoupil do domu. Vylekané děti seděly na zahradě. Já jsem ležel na zemi, poslouchal jsem Vranin křik tak, jak jej slyšela země, a věděl jsem, že smrt je blízko.</p> <p>Jsou chvíle, kdy je třeba tabu dodržovat, a chvíle, kdy je třeba zapomenout, že existují. Po doznění jednoho obzvlášť strašlivého výkřiku, který signalizoval novou hladinu bolesti, jsem vstal a vešel do domu.</p> <p>Vran dřepěla nahá nad slámou postele, houně dala pryč. Ruce měla zabořené do tvrdé drnové zdi, kde se v mukách chytala hlíny a kořínků. Vyděšeně se na mne podívala a já jsem spatřil krev, která z ní nepřetržitým čůrkem vytékala a rozlévala se po slámě.</p> <p>Přišel jsem k ní, opatrně jsem ji položil, a jako jsem to dělal s ovcemi, když vrhly, sáhl jsem dovnitř, abych zjistil, proč dítě nejde ven. Ruka a noha byly v porodních cestách.</p> <p>U ovce by stačilo jednoduše kombinovat tlak a tah. Ženu by takový postup mohl zabít. Jenže nicnedělání by ji zabilo také, a tak jsem dítě silou obrátil, čímž jsem je zlomil v zádech, a vytáhl jsem je ven. Vran někdy v průběhu této operace omdlela.</p> <p>Pracovat na genetické úrovni v mých silách nebylo, ale léčení ran a zlomenin byla ve Schwartzu bezmála hračka. Dát Vran a dítě do pořádku nebyl žádný velký čin, a tak když se Glain se západem slunce vrátil domů, našel ženu i dítě v dobrém stavu. Dokonce v lepším stavu, než Vran po porodu obvykle bývala.</p> <p>Nevím, co mu řekla – to nejhorší zaspala. Ale zvěst se rozkřikla, takže mi začali nosit nemocná zvířata a zraněné děti a ženy se mne začaly ptát na radu. Žádnou jsem neměl. Když nějaký problém vznikl, musel jsem tam jít a vyřešit jej sám. Nebylo mi příjemné, v jaké posvátné úctě mne mají, ale bylo to lepší, než nechat je trpět bolestmi, kterým jsem mohl zabránit. A tak se legendární Větrný muž stal skutečností.</p> <p>Přestože Hrbaři byli před cizinci na slovo skoupí, asi se přesto muselo dřív nebo později stát, že moje pověst překročí hranice kraje. Jednoho dne, to jsem byl v Hrbech druhé jaro, jsem sázel na zahradě zeleninu, když přijel muž na koni. Již jen to, že takové zvíře měl, z něj dělalo někoho důležitého; když se ohlásil jako sluha pana Bartona, Vran ihned vyběhla z domu, zavolala na mne a začala mne pobízet, abych si pospíšil. „Je to člověk z domu na útesech,“ řekla bázlivě. A tak jsem šel.</p> <p>„Můj pán si přeje, abyste ho navštívil,“ prohlásil muž na koni.</p> <p>„Až zaseju.“</p> <p>„Pan Barton není zvyklý čekat.“</p> <p>„Potom by se měl zaradovat, protože dnes pozná něco nového.“ Vrátil jsem se na zahradu. Sluha zanedlouho odjel.</p> <p>To odpoledne jsem se na práci na zahradě soustředil těžko. Žil jsem v Hrbech téměř dva roky. Radosti tady bylo málo, ale o smutku se dalo říct totéž. Našel jsem místo, kde byly moje schopnosti k užitku a kde mne přijali mezi sebe. Nikdo mne nepovažoval za nepřítele; zato jsem měl kolem sebe stovky dobrých lidí, na které jsem se mohl spolehnout jako na přátele.</p> <p>Ale mohl jsem si dovolit setkání s tímto Bartonem? Cítil jsem, jak mi dobrý život, který jsem v Hrbech vedl, klouže mezi prsty: nemohl jsem si dovolit nesetkat se s ním. Kdybych vzdoroval, jedině bych tím Hrbařům způsobil potíže, především Glainovi a Vran. Kdybych šel, mohl jsem se dostat do potíží já. Téměř určitě bych se do potíží dostal. Zbývala jediná možnost – vklouznout do zrychlení a najít si jiné místo, kde bych mohl žít.</p> <p>Nechtěl jsem hledat jiné místo, kde bych mohl žít. Jak jsem zatlačoval do země dřevěný kolík a do důlku sypal semena, uvědomil jsem si, že je to skutečně tak, že mne vyhlídka na změnu zneklidňuje a zároveň vzrušuje. Dva roky byly pryč, a co jsem dokázal? Zachránil jsem několik životů, několik lidí jsem udělal šťastnějšími, mnoho jsem si jich zamiloval, část života jsem věnoval drsné zemi. To všechno za ten čas stálo. Ale byl jsem vychován jako dědic Muelleru. Buď to bylo tím, nebo jsem to v sobě našel jako syn svého otce, ale věděl jsem, že musím udělat něco, co otřese světem, nebo si musím přiznat, že moje existence neměla smysl.</p> <p>O dva dny později jsem měl zaseto. Jako by mne pozoroval odněkud z dálky, odpoledne přišel sluha, tentokrát s druhým koněm.</p> <p>„Pojedete?“ zeptal se muž, tentokrát pokorněji. Neřekl jsem nic a nasedl jsem na koně. Před domem se mlčky shromáždily děti. Vran se na mne dívala bez jakéhokoli výrazu. Zvedl jsem ruku, abych jim dal sbohem. A Vran v tu chvíli porušila všechny zvyky, které jsem u Hrbařů viděl: rozplakala se přede mnou a utekla do domu. Vyděsilo mne, že se tak nezávislí lidé mohli naučit spoléhat na někoho, kdo nabízí moc, byť jen nepatrnou, ve spojení s laskavostí.</p> <p>Sluha nejel po cestách – v Hrbech byla jenom jedna cesta, jež vedla z panského domu nad mořem do města Hessova Stráž, které stálo asi o sto anebo ještě více kilometrů jižněji. Naše pouť měla skončit tam, kde cesta začínala. Vypadalo to, že sluha se rozhodl vyřešit orientaci tím, že pojedeme na východ k moři a odtamtud budeme z uctivé vzdálenosti sledovat pobřeží, dokud nespatříme dům na útesu, který vypadal jako věž, tyčící se o mnoho výš než kopce v Hrbech.</p> <p>Jak jsme se blížili, obloha se zatáhla temnými mračny a začalo pršet. Zvedl se prudký vítr a moře, obvykle tak klidné, najednou utvořilo obrovské vlny, které se hnaly ze severu a rozbíjely se o skalnaté pobřeží. Sluha znejistěl. Nebyl Hrbař, a tak zabočil do vnitrozemí, od moře, které muselo děsit každého, kdo nebyl zvyklý vídat příbojové vlny za silného větru. Bohužel nás nedovedl k cestě, zde skončili jsme na okraji nějaké rokle. V té tmě se nedalo poznat, kde je sever a kde jih.</p> <p>Podíval se na mne. V očích měl stále sebedůvěru, avšak otázka byla jasná. Co si počneme, když jsme se ztratili? Odvedl jsem koně od rokle a našel jsem úkryt pod strmou skálou, kam mohl severák zavát v nejhorším případě jen zbloudilé kapičky vody. Potom jsem přivázal koně k sobě a sluha mi pomohl svázat jim nohy.</p> <p>„Budu mít první hlídku,“ nabídl jsem mu. Vděčně přikývl a schoulil se k spánku. V tmavě rudém plášti, do něhož se zachumlal, vypadal vysoce a vyzáble.</p> <p>Celodenní námaha mne však zmohla víc, než jsem si myslel, a tak jsem se rozhodl vyspat se trochu ve zrychlení, abych pak po větší část noci v reálném čase vydržel vzhůru.</p> <p>Usnul jsem snadno a probudil jsem se za dlouho, odpočatý. Ještě chvíli jsem ležel ve zrychlení a díval jsem se, jak kapky pomalu slézají z oblohy, chvíli visí koňům nad hřbety, nakonec dopadají a okamžitě se rozstřikují. Když jsem se vracel do reálného času, zalétl jsem pohledem ke sluhovi. S úžasem jsem zjistil, že vypadá mnohem drobněji a má na sobě obnošenou modrou pelerínu, která mu sahá sotva po kolena.</p> <p>Vzápětí iluze pominula. Byl jsem zpátky v reálném čase a sluha vypadal stejně jako celou dobu předtím. Zasmál jsem se sám sobě a svým očím, že se nechaly ošálit tmou a ospalostí, a po zbytek noci jsem držel stráž, jenom jsem si ještě jednou na chvíli zdříml, když se mraky těsně před svítáním roztrhaly. Koně čas od času přešlápli, ale jinak zůstávali klidní. Na cestu jsme se vydali prakticky zároveň se sluncem.</p> <p>Dům na útesu vyrůstal z ostrohu jako změť kamenů nakupených bez ladu a skladu. Zblízka vypadal ještě dramatičtěji než z dálky, odkud působil hlavně svou výškou. Musel vznikat po větších a menších kouscích několik staletí; neměl žádný jednotící architektonický styl, přestože některé starší části působily dojmem, že původně měly sloužit k obraně. Teď stavba vypadala zlověstně a opuštěně. Moře, které bylo dosud rozbouřené, vyvrhovalo vodní tříšť až do výše spodních pater, jako by chtělo říct, že je jen otázkou času, než se domu zmocní.</p> <p>Sluha mne zavedl do stáje, kde od nás jediný čeledín koně převzal, čímž jsme pro něho přestali existovat, a odvedl je do jejich stání. Místnosti v domě byly studené a na chodbách jsme vůbec nikoho nepotkali. Bylo zjevné, že dům byl postaven pro početnou společnost; prázdnota ještě umocňovala pocit chladu. Avšak ve vystupování pana Bartona chlad nebyl. Když jsme se bez ohlášení objevili ve dveřích velké pracovny, zůstal jsem nad tím kontrastem ohromeně stát. V této místnosti plápolal velký oheň; v této místnosti nebyly stěny z kamene, ale byly obloženy knihami, které závratně stoupaly ke stropu deset metrů nad podlahou. Na strategických místech stály žebříky, z jejichž hodně ošoupaných příček se dalo poznat, že knihy jsou čteny často. Ale zároveň žebříky v místnosti budily dojem, že se tady ještě něco staví.</p> <p>Barton, stárnoucí muž, na jehož tváři často vítězil úsměv, mi na uvítanou potřásl rukou a vtáhl mne do místnosti. „Díky, Dule,“ řekl sluhovi a zůstali jsme sami.</p> <p>„Slyšel jsem o vás,“ začal Barton. „Slyšel jsem o vás a už dlouho, dlouho se s vámi chci setkat. Posaďte se, prosím. Přestěhoval jsem nejpohodlnější nábytek sem, kde žiji. Je ošoupaný a starý, ale to jsem já také, a když si uvědomíte, že jsem upadajícím pozůstatkem úpadkového života, vše to do sebe hezky zapadá. Mám jediného syna.“ To ho tak pobavilo, že se rozesmál.</p> <p>Já jsem se nesmál. Přelétl jsem očima tituly na hřbetech knih. Hrbařské zvyky nezmizí přes noc, a tak když jsem neměl co důležitého říct, bylo těžké říct cokoli.</p> <p>Barton si mne pronikavýma očima prohlížel. „Vy nejste, co ze sebe děláte.“</p> <p>Teď jsem se bavil pro změnu já a začal jsem mluvit jako dřív. „Řeklo mi to už tolik lidí, že si začínám myslet, že ze sebe vůbec nic nedělám. Co ze sebe podle vás dělám a co nejsem, jak jste právě zjistil?“</p> <p>„Ostrý jazyk, dokonce i před pánem, Ten, který odmítá přijít, když je vyzván, dokud nezasadí. Děláte ze sebe rebela, zatrpklého a mlčenlivého. Ale lidé říkají, že jste Větrný muž, že zachraňujete rodící matky, uzdravujete chromé ovce a pomáháte prostoduchým dětem k rozumu. Nejsou to zázraky?“</p> <p>Neodpověděl jsem a litoval jsem, že jsem se neudržel a začal mluvit muellersky. Toho už bylo dost. S tím jsem skončil.</p> <p>„Ale kvůli tomu jsem nežádal, abyste přišel,“ řekl Barton. „Pověsti mezi těmito pověrčivými lidmi vznikají a zanikají. Každého léčitele, který prochází krajem, k sobě na pohovor nevolám. Zaujalo mne, že ten muž má vlasy bílé jako vlna, jak to Hrbaři líčí, a vyhledává strádání. Je to Ten, který se zdá být mladý věkem, ale zkušenostmi starý jako já. Co se asi stalo s Lanikem Muellerem?“</p> <p>Ta poslední otázka byla tak absurdní, tak nemístná – tak nebezpečná – že jsem nedokázal skrýt překvapení. Barton se rozesmál, zřejmě se nyní kochal svým vlastním důvtipem. „Úskoky a pasti. Zkouším je dokonce i na moudré. Může to být výhoda, vypadat jako bláznivý stařík. Víte, Lanik Mueller mne odjakživa fascinoval. Už je to kolik, čtyři roky, co se starým drahým Enselem Muellerem zmizeli v Ku Kuejském lese a vícekrát je nikdo nespatřil. Já na pověsti moc nedám. Vypadá to, že základ mají vždycky v něčem úplně přirozeném. Nemyslím si, že lidé, kteří vstoupí do Ku Kueje, nutně musejí zemřít. Co vy na to?“</p> <p>Pokrčil jsem rameny.</p> <p>„Já myslím, že zase vyjdou ven,“ pokračoval Barton. „Já myslím, že Lanik Mueller, postrach řeky Vzbouřenců, někde žije.“</p> <p>Upřeně se na mne podíval. „Viděl jsem tě, chlapče, když ti bylo jedenáct.“</p> <p>Přinutil mě tím, abych se na něho znovu podíval. Opravdu jsem toho hubeného starého muže už někdy viděl?</p> <p>„Kdysi jsem hodně cestoval. A trochu jsem se šťoural v historii. Všude, kam jsem přišel, jsem sbíral pověsti a rodokmeny. Snažil jsem se vypátrat, co se dělo se světem od doby, co Republika vysadila naše předky a jejich rodiny na tuto rajskou planetu jako trest za jejich hříchy. A když jsem potkal tebe, napadlo mne: ‚Tenhle chlapec určitě dokáže něco velkého.‘ Říká se, že jsi spálil, zpustošil, znásilnil a zabil všechno, co ti přišlo do cesty.“</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou. Horečně jsem přemýšlel, jestli mám potvrdit, co říká, nebo mám předstírat, že o Laniku Muellerovi nevím víc, než by mohl vědět každý druhý. Ironií bylo, že mne nikdo nepoznal v nížině řeky Vzbouřenců, kde dvojník můj obličej proslavil, zato jsme byl poznán tady, v nejzapadlejším koutě světa.</p> <p>„Ale nejvíc mne zaujalo něco, co vypadá jako trefa do černého, Laniku Muellere. Zjistil jsem, že tam, kde jste měl vládnout vy, Laniku Muellere, dnes vládne váš bratr Dinte.“</p> <p>„Zaplaťpánbu je to jen loutka, protože ten mizera by nedokázal pořádně vládnout ani mraveništi,“ připustil jsem to, co on zřejmě už věděl.</p> <p>„Syn vaší matky?“</p> <p>„Vypadá to neuvěřitelně, ale ano. Nevzpomínám si, že bych vás někdy viděl, pane Bartone.“</p> <p>„Byl jsem tenkrát mladší.“ Zvedl se z křesla, došel k jednomu žebříku, pomalu po něm vylezl a sáhl pro knihu, která musela vážit několik kilogramů. Když slezl zpátky na podlahu, podal mi ji. „Tohle jsem si přivezl od vašeho otce, i když se s tím jen těžko loučil. Ale měl ještě jeden výtisk. Když jsem mu vysvětlil, jak je pro mne genealogie důležitá, došel k nezvratnému závěru, že jsem roztřesený starý hlupák. Umožnil mi, abych si tu knihu koupil, i když si za ni vzal pětkrát tolik, jakou si myslel, že má cenu.“</p> <p>To se otci podobalo. Rozevřel jsem knihu. Genealogie Muelleru a historie, vedená jako kronika psaná rukou kronikáře. Nepoznával jsem ruku, která napsala konec knihy, ale líčení i rodokmen se skutečně uzavíraly, když mi bylo jedenáct. Bylo docela zábavné sledovat, co podle kronikářova uvážení stálo za zaznamenání. Ten někdo ze mne musel být nadšený – zapsal každou věc, kterou jsem jako dítě řekl.</p> <p>Na Bartonově mlčení ležela taková tíha očekávání, že jsem knihu rychle prolistoval až do konce.</p> <p>„Je pravá?“ zeptal se.</p> <p>„Jistě,“ řekl jsem. „Pochybujete o tom, když jste ji získal takovým způsobem?“</p> <p>„Vůbec ne. Jen jsem chtěl znát váš názor, než vás upozorním na jedno opomenutí, na jednu prostou, ale velice důležitou věc, která z knihy vypadla. Tak očividnou, že by vás vůbec nenapadlo si všimnout, že chybí.“</p> <p>Čekal jsem.</p> <p>„Váš bratr,“ řekl. „Dinte.“</p> <p>O Dintovi záznamy musely být. Bylo s ním spojeno tolik mých vzpomínek z dětství. Ale podíval jsem se zpátky do doby, kdy se Dinte narodil, a nenašel jsem vůbec nic. Žádná zmínka se neobjevila po celou dobu, kterou kronika zaznamenávala.</p> <p>„Třeba kronikář neměl Dinta o nic raději než já,“ nadhodil jsem.</p> <p>„Kronikář se s Dintem nikdy nesetkal.“</p> <p>„Dobrá, tak žil v paláci a s nikým se nestýkal.“</p> <p>„Laniku Muellere, chci, abyste v paměti našel nějakou vzpomínku. Nejlépe nepříjemnou. Chci, abyste si tu situaci představil.“</p> <p>Usmál jsem se. „Psychologii dnes už nikdo nebere vážně.</p> <p>„Tady nejde o psychologii, Muellere. Tady jde o přežití.“</p> <p>A tak jsem se ve vzpomínkách vrátil do doby, kdy jsem zalhal o zmrzačení Rurika, koné, kterého jsem dostal, když jsem se naučil jezdit jako dospělý. Špatně jsem s ním skočil a on se zranil. Odvedl jsem ho domů a řekl jsem otci, že ho zmrzačil pacholek a že jsem si toho všiml hned, jak jsme vyjeli ze stájí. Chlapec přišel o práci a nádavkem byl zbit, hlavně proto, že „lhal“ a tvrdil, že kůň byl zdravý, když jsem si ho odváděl. Vzpomínám si, jaký měl výraz, když mne otec dohnal k tomu, abych mu obvinění vmetl do tváře. Živě si vzpomínám, jak jsem se styděl.</p> <p>„Vidím vám na tváři, že jste si vzpomněl na něco důležitého. Jak jasně si to pamatujete?“</p> <p>„Jasně,“ odvětil jsem.</p> <p>„A teď si zkuste vybavit nejjasnější vzpomínku na Dinta z doby, kdy vám bylo řekněme sedm nebo osm let a oba jste se učili. Měli jste stejného učitele?“</p> <p>„Jenwiho.“</p> <p>„Ale měl stejného učitele i on?“</p> <p>Pokrčil jsem rameny.</p> <p>„Najděte si nějakou vzpomínku na Dinta z dětství.“</p> <p>To by měla být hračka. Dokud jsem to nezkusil. Všechny mé vzpomínky na Dinta pocházely až z doby, kdy jsem byl starší. Když mi bylo dvanáct, třináct, čtrnáct a patnáct let. Z období předtím jsem si na Dinta vzpomenout nedokázal, ale neustále jsem zůstával neotřesitelně přesvědčen, že tam byl.</p> <p>„To, že si nedokážu vybavit podrobnosti, ještě neznamená…“ začal jsem a pak jsem si všiml, že Barton se směje.</p> <p>„Moje slova. To, že si nedokážu vybavit podrobnosti. Ale vaše jistota je tak pevná. Nepřipouštíte si nejmenší pochybnosti.“</p> <p>„Samozřejmě. Kdybych to mohl nějak zařídit, aby ten malý hajzlík zmizel, byl bych to udělal už dávno, to mi můžete věřit.“</p> <p>„Dobře, budu vám teď něco vyprávět,“ řekl. „Sedněte si pohodlně do křesla, Laniku Muellere, poněvadž to bude dlouhý příběh, a jelikož jsem starý, určitě jej rozvinu podrobnostmi, které by bylo lepší vypustit. Snažte se zůstat vzhůru. Chrápání mne vyrušuje.“ A začal vyprávět o svém synovi Percym. Jakmile chlapcovo jméno zmínil, hned jsem je poznal.</p> <p>„Percy Barton? Percy z Gillu?“</p> <p>„Ano, ten. Přerušujete mne.“</p> <p>„Ale to je přece vládce – nebo spíš loutkový vládce – takzvaného Východního svazu. On je váš syn?“</p> <p>„Narozený a vychovaný na tomto hradě. Ale když mi nedovolíte začít, nikdy se nedostanu na konec, Muellere.“ Nechal jsem ho začít.</p> <p>„Víte, cestování je můj koníček. Není to tak dávno, několik let zpátky, co jsem se také vydal na cestu, jednu z posledních, než mne zdravotní stav donutil na další cestování zapomenout. Do Lardneru. Možná víte, jak to v Lardneru vypadá – je to země, ve srovnání s níž jsou Hrby jako ráj, ale mají tam nejlepší lékaře na světě. Kdybych byl někdy nemocný, chtěl bych doktora jedině z Lardneru. A když jsem tam pobýval, setkal jsem se úplně náhodou s doktorem, s nímž jsem se seznámil v mládí, krátce po svatbě, v době, kdy jsem jako zeměpán teprve začínal – a to mi věřte, byl jsem tenkrát pánem většího území než dnes. Nejenom Hrbů, ale celého východního poloostrova. Ale to teď asi není důležité. Tento doktor, Twis Stanly, byl specialista na ženy a ženské problémy, ale kromě toho byl proklatě dobrý lučištník. Svého času jsme se na lovech a na výletech do Hřbetů spolu něco nastříleli. Byli jsme dobří přátelé. Ale vzpomněl jsem si, že pouhý měsíc po naší svatbě léčil mé manželce nějakou podivnou infekční chorobu. Bylo to pochopitelně dlouho předtím, než se narodil Percy.“</p> <p>Na okamžik se odmlčel, jako by váhal, jak říct, co se stalo pak. „Samozřejmě se zeptal, jak se mé paní daří, a já jsem mu musel se smutkem říct, že zemřela před nějakými dvěma nebo třemi lety, ve zralém, nikoli však starém věku. Bylo jí přes padesát. Zaskočilo mne, že je to už bezmála pětatřicet let, co jsme s Twisem, každý jediným šípem, téměř současně skolili dva jeleny z jednoho stáda. Připomněl jsem mu tu událost a pak jsem se zmínil, že můj syn, Percy, nejspíš ani neví, jak dobře jeho otec kdysi uměl zacházet s lukem.</p> <p>Společně jsme se tomu zasmáli, zavzpomínán jsme na pošetilost mládí, a potom se Twis zeptal: ‚Takže jste se oženil znovu, Bartone?‘</p> <p>Nechápal jsem, kam tou otázkou míří. ‚Pochopitelně ne,‘ řekl jsem mu. ,Proč myslíte?‘</p> <p>‚Chcete říct, že jste toho chlapce adoptoval? Svého syna?‘ zeptal se a já to rázně popřel. ‚Je to můj pravý syn,‘ řekl jsem, ‚narozený ani ne dva roky po naší svatbě.‘</p> <p>Nato trochu pobledl, jak se to nám starším stává, vytáhl z nekonečných polic svých každodenních záznamů jeden notes, nalistoval příslušný zápis a přečetl mi ho. Stálo tam, že mé ženě měsíc po naší svatbě provedl odnětí dělohy. Umíte si představit, jaký to pro mne byl šok? Byl jsem přesvědčen, že se zmýlil, ale byl to metodický člověk, jehož jistotou se mi nepodařilo otřást. Vyoperoval všechno, dělohu i vaječníky, žena při tom málem zemřela, ale byla to jediná možnost, jinak by ji rakovina do roka zabila. Její život byl zachráněn, ale zaplatila za to tím, že nemohla mít děti. Byla to těžká rána. Prohlašoval jsem, že si vzpomínám, jak se dítě narodilo, ale když jsem si zkusil vzpomenout, za jakých okolností se to stalo, vůbec nic jsem si nevybavil. Den, místo, ani to, jestli jsem šel dovnitř nebo jsem zůstal venku, dokonce ani to, jak jsem narození dědice oslavil, nic. Prostě nic. Jako vy, když jste si teď nedokázal vybavit žádnou vzpomínku na svého bratra.“</p> <p>U mnoha lidí bych dokázal pochybovat, ale v tomto případě mne nenapadal jediný důvod, proč by mi Barton měl lhát. Rodopisná kniha na mém klíně najednou ztěžkla. Ještě než domluvil, snažil jsem si vzpomenout na něco, na cokoli, co jsme s Dintem spolu prožili v dětství. Prázdno.</p> <p>„To ještě není konec, Laniku Muellere. Vrátil jsem se domů. A cestou jsem na celý rozhovor nějak zapomněl. Zapomněl! Něco takového, a já jsem to prostě pustil z hlavy. A nevzpomněl jsem si na to, dokud jsem při své úplně poslední cestě znovu neodjel z Brittonu, tentokrát do Goldsteinu, protože je tam v zimě teplo. Tam mne zastihl dopis od Twise. Divil se, proč na jeho dopisy neodpovídám. Ouha! Nevěděl jsem, že bych nějaké dostal. Ale Twis napsal do dopisu dost, aby se mi paměť osvěžila. Ohromilo mne, že mne postihl takový výpadek paměti, vyděsilo mne, jak jsem mohl zapomenout. A pak jsem si něco uvědomil. To, že jsem zapomněl, nebylo stářím, Laniku Muellere. Někdo mi něco dělal s hlavou. Když jsem byl doma, něco mne nutilo zapomenout. Vrátil jsem se domů, ale tentokrát jsem usilovně, neustále myslel na to, že můj syn je podvodník, šarlatán bez zábran. Nikdy v životě jsem takový boj nesvedl. Čím blíž jsem byl k domovu, čím povědomější mi byla krajina kolem, tím víc jsem cítil, že Percy ke mně odjakživa patřil, patřil k mému domovu. Všechno, co jsem znal, a všechno, co mi bylo drahé, bylo v mé mysli spojeno s Percym, přestože jsem tam žádnou konkrétní vzpomínku nenacházel. Tiskl jsem Twisův dopis na hrudi a celou cestu domů jsem si jej vždy po několika minutách znovu četl. Sotva jsem dopis dočetl, nevěděl jsem, o čem byl. Čím blíž jsem byl od Brittonu, tím to bylo horší. Nikdy jsem taková psychická muka nepoznal. Ale pořád jsem si opakoval: ‚Žádného syna nemám. Percy je podvodník,‘ a do omrzení jsem přemýšlel o tom, jak může k bezdětnému muži někdo přijít a prohlásit se za jeho syna. Stačí, když řeknu, že jsem to dokázal. Když jsem přijel sem, měl jsem v pořádku mysl i paměť. A co nevidím, přímo tady na tom stole ležely čtyři dopisy od Twise, otevřené a nepochybně přečtené – a já si vůbec nepamatoval, že bych je dostal. Teď jsem si je přečíst mohl. Každý se vracel k tomu, že Percy nemůže být můj syn.</p> <p>Twis mi do těch dopisů napsal vyjádření přátel, kteří za ním jezdili z Lardneru, když pobýval v Brittonu, přátel, kteří se se mnou setkali. Dobře jsem si je pamatoval. Všichni si jasně vzpomínali, že jsem bezdětný a že jsme oba, manželka i já, velice dobře věděli, že nemůžeme mít děti. Citoval mi můj vlastní bonmot, ve kterém jsem si pochvaloval, že teď se mi manželka alespoň nebude moci každý měsíc vymlouvat ze svých povinností v ložnici. A jak jsem si Twisovu zmínku přečetl, celou událost jsem si vybavil. Vzpomněl jsem si, jak jsem to řekl. Bylo to, jako by ve mně něco prasklo. Najednou jsem si vzpomněl na všechno. Žádného syna jsem neměl. Až do nějakých čtyřiceti let, kdy jsem znenadání měl devatenáctiletého syna, dychtivého vládnout, toužícího po nějaké příležitosti. Udělal jsem z něj správce svých nejsevernějších území a to mu stačilo. Bylo to neuvěřitelné, ale během pěti let se stal vládcem celého Brittonu. Před osmi lety odtamtud povýšil do čela svazu a udělal z něj diktaturu.“</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou. „Diktaturu ne, Bartone. Loutkový režim, za kterým se skrývá skupina vědců. Ti samozvaní mudrci vládnou i ve Nkumaji a Muelleru.“</p> <p>„Když hledáte loutky, je vždycky dobré pořádně se podívat, kdo vlastně kým manipuluje,“ řekl Barton kousavým tónem, kterým dával jasně najevo, že můj názor považuje za nemoudrý. „Vy nechápete, co vám tu říkám? Dinte a Percy jsou stejní. Děti, které se objevily zničehonic, ale přitom o nich nikdo nepochybuje, dokonce ani ve vlastní rodině, ve vlastní zemi. Oba se vyšvihli na nejvyšší místa v zemích, kde mají obrovskou moc, ale všichni si myslí, že jsou to jenom loutky.“</p> <p>Skutečně to znělo podivně.</p> <p>„Pomohu vám, abyste uvěřil,“ řekl. „Když jsem s vámi kdysi mluvil o tom, jaké to je, být následníkem trůnu, bez obalu jste vyhrkl – a vzpomínám si, že otec byl na vás za to pyšný, byl jste tenkrát ještě malý chlapec – řekl jste: ‚Pane Bartone, mohu být jako následník trůnu klidný jedině proto, že otec nemá žádné další syny. Kdybych měl bratra, musel bych si dávat větší pozor, jak se chovám, protože kdyby se mě zbavili, měli by náhradu.‘ Pamatuju si to doslova, protože váš otec pak chtěl, abych to během své návštěvy opakoval pěti nebo šesti různým lidem jako důkaz vaší předčasné vyspělosti. Vzpomínáte si na to?“</p> <p>Ano. Pamatoval jsem si ta slova. Pamatoval jsem si tu chvíli. Pamatoval jsem si dokonce i starého Bartona, tenkrát samozřejmě mladšího; bavil se tak, že se plácal do stehen, hurónsky se smál a opakoval části toho, co jsem řekl. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem takového muže rozesmál. Vzpomněl jsem si na to a v tom okamžiku jsem poznal, že Barton má pravdu. Neměl jsem žádného bratra. Byl jsem jedináček.</p> <p>A vzpomněl jsem si ještě na něco jiného. Na Mwabao Mawu. Ne ve Nkumaji, ale jak jede po Jonesu v otevřeném kočáře.</p> <p>Sluha, který mne do domu na útesu přivedl, donesl džbánek s punčem.</p> <p>Tenkrát jsem v kočáre zahlédl bělocha ve středních letech. A když jsem vzápětí vyšel ze zrychlení, spatřil jsem v kočáře přesně na tomtéž místě Mwabao Mawu. Zahlédla mne a já jsem utekl. Kupodivu mne od té doby nikdy nenapadlo zamyslet se nad tím, proč by ten muž na jakési ulici v Jonesu jen tak vystoupil a nechal nasednout Mwabao Mawu. Kde byla Mwabao Mawa do té chvíle? A kam se poděl ten bílý muž?</p> <p>Zapadalo to do sebe. Zdánlivě bezmocná loutka, ovládaná skupinou vědců – ale z jiného pohledu možná právě osoba, která má moc.</p> <p>Sluha nalil punč nejdřív mne, protože ho k tomu Barton vyzval, a teď nesl další Bartonovi.</p> <p>Ve zrychlení jsem viděl holohlavého bílého muže. Pak, v reálném čase, jsem viděl Mwabao. O to šlo? Ve zrychlení jsem viděl skutečnost? V reálném čase jsem se nechával oklamat jako všichni ostatní? Sluha se sklonil k Bartonovi a já jsem si v tu chvíli vzpomněl, že když jsem dnes ráno vycházel ze zrychlení, zahlédl jsem, jak se modrá pelerína na drobnějším muži proměnila v červený plášť na vyhublém sluhovi, který se teď skláněl nad Bartonem a díval se, jak si Barton dává punč ke rtům. „Ne,“ řekl jsem Bartonovi. „Nepijte to.“ Barton se chvíli tvářil překvapeně. Sluha stál a upíral na mne prázdný pohled. Pak se znenadání sluha svezl k podlaze, zatímco Barton vyskočil a čile vyběhl ze dveří.</p> <p>Zaskočilo mne to. Vyvedlo mne to z míry. <emphasis>Zdrželo </emphasis>mne to. Trvalo několik drahocenných chvil, než jsem se znovu podíval na sluhu zhrouceného na podlaze a zjistil jsem, že to žádný sluha není. Byl to Barton.</p> <p>Jak se mohlo stát, že jsem viděl padnout sluhu a odběhnout Bartona, jak jsem se mohl tak zmýlit? Neviděl jsem, že by si vyměnili místa. A přesto teď na podlaze ležel Barton, s hlavou téměř oddělenou od těla, drženou na místě pouze páteří. Muselo to udělat jediné prudké seknutí velice ostrou čepelí. Ale kdy se to stalo? Proč jsem vůbec nic neviděl?</p> <p><emphasis>Železná </emphasis>čepel.</p> <p>Na dlouhé úvahy pochopitelně nebyl čas. Klekl jsem si k Bartonovi, přitlačil jsem hlavu zpátky na krk a udělal jsem to, co jsem předtím udělal pro mnoho Hrbařů a jejich zvířat. Spojil jsem cévy, zahojil jsem přetržené svaly, přiložil jsem kůži zpátky, aby nezůstala ani jizva, dal jsem tělo do pořádku. A pak, protože už jsem byl v tom, protože mi na tom člověku záleželo a protože bylo snazší udělat něco, co jsem uměl, než přemýšlet o tom, co udělat pak, jsem našel jeho revmatismus, slabost, plicní chorobu a umírající srdce a všechno jsem to opravil, obnovil, udělal jsem ho tak zdravým, jak byl naposledy před mnoha lety.</p> <p>Přišel k vědomí a podíval se na mne. „Větrný muž,“ řekl s úsměvem. „Všechno, co se povídá, je pravda.“</p> <p>„Ten sluha byl jedním z nich,“ prohlásil jsem, i když jsem pochopitelně neměl tušení, kdo jsou, věděl jsem jen, že získali vládu nad světem.</p> <p>„To jsem pochopil sám, když mi dýka prořízla hrdlo. Můj drahý Dul. Jak to dělají, že se dokážou tak zamaskovat, Laniku? Jasně si vzpomínám, jak jsem věřil, že Dul se narodil v tomto domě jako dítě mého majordoma. Nikdy mne nenapadlo o té vzpomínce pochybovat. Samozřejmě zaslechl, o čem jsme se bavili. Nejspíš nás chtěl otrávit. Varoval jste mne, abych nepil – řekněte mi, jak jste na to přišel?“</p> <p>Neměl jsem vůbec čas ani náladu vyprávět mu o Ku Kueji a o manipulaci s časem. „Jenom tak mne to napadlo,“ řekl jsem. „Po tom, co jste mi řekl, jsem zpozorněl.“</p> <p>Pochybovačně se na mne podíval. Pak nejspíš usoudil, že kdybych mu chtěl říct pravdu, už bych to udělal. Postavil se. Vstal tak nenadále, že překvapil dokonce sám sebe a málem ztratil rovnováhu a přepadl. „Když už někoho uzdravujete, tak to neděláte polovičatě, že?“ zeptal se. „Cítím se, jako by mi bylo třicet.“</p> <p>„Je mi hanba. Chtěl jsem, abyste se cítil na dvacet.“</p> <p>„Nechtěl jsem se chvástat. Co jste vlastně zač, Laniku? To nic. To nic. Nyní je důležité, kdo je Dul, kdo je Percy, kdo je Dinte? Pochybuji, že Dula ještě někdy najdeme.</p> <p>I kdybychom ho zkusili pronásledovat, pravděpodobně by vypadal jako stará babka, a až bychom prošli kolem, vrazil by nám kudlu do zad.“</p> <p>„My?“</p> <p>„Chtěl jsem, abyste moji teorii potvrdil, než něco podniknu,“ vysvětlil Barton. „Jak jsem o tom přemýšlel, někde vzadu mne stále hryzaly pochybnosti, jestli nepřicházím o rozum a jestli jsem si to všechno nevymyslel. Ale teď už samozřejmě vím, že mám pravdu, a vy také, a jelikož jsem teď plný mladického elánu, přišel čas, abych se Percymu postavil a zabil toho mizeru.“</p> <p>Zabil? „Nevypadáte na to,“ řekl jsem.</p> <p>„Možná ne,“ odvětil Barton. „Ale když je muž podveden tam, kde nejvíc věřil, jistým způsobem ho to rozčílí. S žádným jiným hněvem se to nedá srovnat. Udělal ze mne hlupáka, a nejen tak v nějaké maličkosti. Využil mne, mou ženu, mou naději, že budu mít rodinu. Stal se mým dědicem, použil mne jako odrazový můstek k moci, a toho všeho dosáhl přetvářkou, lstí, abych si myslel, že je můj syn. Hodně se hněvám, Laniku Muellere.“</p> <p>„Ale až se k němu vrátí Dul, bude si myslet, že jste mrtvý. Je to moudré, tak rychle ho z toho omylu vyvádět?“ Barton se nad tím zamyslel.</p> <p>„Kromě toho, Bartone, čemu to pomůže, zabít jednoho z nich? Máme už důkazy, že jsou čtyři – Dinte, váš syn Percy, Dul a ta žena z Nkumaje, Mwabao Mawa.“</p> <p>„Takže teď jste přesvědčený i o ní?“</p> <p>„Kdysi jsem byl svědkem něčeho, čemu jsem do této chvíle nerozuměl. Čtyři, ale další jsou určitě připraveni je zastoupit. Pokud ten problém chceme vyřešit, musíme zjistit, odkud jsou.“</p> <p>„Je to důležité?“ zeptal se. „A není?“</p> <p>Usmál se. „Ano, je. Vypadá to, že urazili notný kus cesty k ovládnutí celé planety. A ve Nkumaji i v Muelleru bylo železo, ne?“</p> <p>„Nevíme, kdo jsou ti lidé, a jak dělají, co dělají, ale pravdou je, že zdroj tohoto <emphasis>železa </emphasis>teď mají ve své moci.“</p> <p>Barton zavrtěl hlavou a hořce se zasmál. „Tisíce let se všechny rodiny přes mrtvoly předháněly, aby získaly něco, co by mohly prostřednictvím ambasadora prodat do vesmíru a jako první postavily kosmickou loď, která by je odtud odvezla. Ať teď vyhraje kdokoli, první budou oni. Budou ovládat všechno. A kromě nás dvou nemá nikdo tušení, že se něco takového děje.“</p> <p>„Není to normální podvod, jak jste si myslel,“ poukázal jsem.</p> <p>„Je zvláštní, jak klidně jste to všechno přijal.“</p> <p>„Jsem zvyklý vídat na tomto světě podivné věci. Půjdu do Gillu, Bartone, ale vy zůstaňte tady, prosím vás. Tady alespoň budete v bezpečí. Navíc si myslím, že vím, jak je poznat. Snadno a bezpečně. Poznat je a prohlédnout jejich iluze.“</p> <p>Nezeptal se, jak to udělám, protože na mně asi poznal, že bych mu stejně neodpověděl. Ano, napadlo mne, že bych mu to mohl říct, ale bylo zbytečné, aby kdokoli jiný, třeba i dobrý člověk jako Barton, věděl, čeho jsem schopen. Zatím ne. Ne, dokud nezjistím, jak to mohu využít.</p> <p>Slíbil, že zůstane v domě na útesu, i když z toho neměl radost. Šel jsem dolů do stájí, osedlal jsem si koně – nejlepšího, jakého Barton měl – a rozjel jsem se do Gillu. To, že jsem nešel ve zrychlení, pouze dokazuje, jak jsem byl hloupý. V Bartonově společnosti jsem se vrátil do své nejstarší role – dědice Muelleru. Mluvil jsem jako pán a teď jsem bez rozmýšlení nasedl na koně, abych mohl jako pán cestovat. I starý, dávno zapomenutý zvyk může mít takovou moc. Přestal jsem být dědicem Muelleru již před několika lety, ale ta role ve mně neustále byla, připravena vyplavat a ovládnout moje konání. Málem mne to stálo život.</p> <p>Jak jsem obkročmo seděl na koni a rychle, nikoli však zběsile jsem ujížděl po cestě vstříc civilizaci a nakonec také Gillu, všiml jsem si Hrbaře, který hnal své stádo na sever, do méně civilizované a tudíž také méně lákavé části Hrbů. Nechtělo se mi věřit, že jsem den předtím dokončil setbu u Glaina a Vran; že jsem vážně uvažoval o tom, že strávím zbytek života tam mezi Hrbaři. Ta vzpomínka, stará pouhý den, byla jako nějaká strašlivá bolest, jako uvědomění, že přece jenom nejsem připraven pro život v dobrotě, míru a štěstí, ale stále cítím, že mám nějaké poslání. Jestli mám něco dokázat, tak to dokážu, pomyslel jsem si trpce, tentokrát ano. Jelikož zrychlení mi podvodníky odhalovalo, byl jsem tentokrát nejenom tím, kdo je může zastavit, ale byl jsem jediným člověkem mimo Ku Kuej, který je má šanci najít. Vzhledem k tomu, jak byli Ku Kuejové apatičtí, jsem nemohl doufat, že bych se od nich dočkal nějaké pomoci, až bude nutné ty chameleóny zlikvidovat.</p> <p>Zlikvidovat. Skutečně jsem se chystal vraždit, jako by nic? Je to válka, přesvědčoval jsem se, a pak jsem začal uvažovat, kdo ji vyhlásil a proč si myslím, že jsem na správné straně. Tentokrát se nepotřebuji ptát země, uvědomil jsem si. Tentokrát nejde o to, jestli jíst či nejíst zeleninu. Chtěl jsem zabíjet lidi, zabíjet je chladnokrevně, zabíjet je pro vznešenou věc, nicméně zabíjet.</p> <p>A byla to skutečně ušlechtilá věc? Zasazoval jsem úder za nezávislost Muelleru? Nezávislost na čem? Možná že tito podvodníci ve skutečnosti dělali pro naši nešťastnou planetu něco cenného. Vždyť dělali přítrž krveprolití, ne? Ukončovali konkurenční boj mezi rodinami, sjednotili planetu v zájmu dosažení společného cíle.</p> <p>Ne. Špatně. Neukončovali konkurenční boj. Vítězili podvodem, a to bylo něco jiného. Přišlo mi to nefér.</p> <p>Což je nakonec jediný způsob, podle něhož člověk určuje, co je vlastně správné a co je špatné – jak to připadá jemu. Podle mne to bylo špatné. Jedni lidé v mozku řešili problémy vesmíru. Jiní lidé zaplatili krví a geny za železo, které Mueller získal od ambasadora. A ty mozky i tu krev nám kradli, aniž by si někdo všiml, že k nějakému zločinu dochází.</p> <p>Vzpomněl jsem si, jaký jsem byl radikální regenerát. Vzpomněl jsem si, jak jsem stál u okna, prohlížel si kotce a představoval si, jak i já budu mezi těmi mnohonohými, mnohorukými zrůdami, které se krmily ze žlabů a zapíraly v sobě i ty poslední zbytky lidskosti. Bylo to kruté, ale jestli se k radikálům dalo chovat nějak jinak, pouze bůh věděl jak. Ale i ta krutost mohla být snesitelná, nebo alespoň částečně snesitelná, protože radikálové věděli, že to dělají pro Mueller. Dělají to proto, aby jejich rodiny a rodiny jejich rodní měly něco, co budou moci prodat mimo planetu, aby právě ony mohly postavit kosmické lodě, odletět do vesmíru a získat svobodu.</p> <p>Pokud jim ta naděje pomáhala, aby nezešíleli, bylo obludné udělat z ní lež a uchvátit jejich utrpení, samotu a ztrátu lidskosti ve prospěch cizáckého rodu, který se vetřel do rodin¼</p> <p>Nenáviděl jsem Dinta. Předtím jsem jím pohrdal, ale teď jsem ho nenáviděl. Představoval jsem si, že přijdu do paláce v Muelleru nad Řekou, vyhledám ho, přejdu do zrychlení a uvidím, kdo Dinte ve skutečnosti je, kdo se za mého bratra vydává, kdo zničil mého otce a okradl mne o mé dědictví. A když jsem ho viděl, představoval jsem si, že ho zabíjím, a zažíval jsem při té představě rozkoš.</p> <p>(Vzpomněl jsem si, jak země trpí nářkem umírajících, ale zapudil jsem tu vzpomínku. Tuto vzpomínku ne. Dnes ne. Musel jsem prolít krev, než na tu vzpomínku budu znovu připraven.)</p> <p>Ale přednost měl Percy Barton, „syn“ pana Bartona. Musel jsem se od něho dozvědět, odkud přišel a kdo jsou jeho lidé. Potom jsem je chtěl všechny zničit. Pokud bylo možné je zničit. Dají se vůbec nějak zlikvidovat lidé, kteří mohou vypadat jako něco, co nejsou, kteří si přímo před vašima očima mohou prohodit s jiným člověkem místo, a vy si toho ani nevšimnete, kteří se mohou léta vydávat za vašeho bratra, a vy nic netušíte? Jak to dělali? Jak jsem s tím mohl bojovat?</p> <p>Když jsem sestupoval z hrbských kopců, přemáhal jsem strašlivý smutek, protože jsem věděl, že opouštím místo, kde jsem byl nejvíc doma, abych rozprášil svůj klid duše a způsobil zemi utrpení. Vzpomněl jsem si, jak mi mluvčí Schwartzů řekl: „Křik každého, kdo zemře tvou rukou, ti bude navěky znít v duši.“</p> <p>Málem jsem se otočil. Málem jsem se vrátil ke Glainovi a Vran. Málem.</p> <p>Místo abych se vrátil, jel jsem dvanáct dní, dokud jsem nedorazil do Gillu, sídelního města rodiny Gillů a také hlavního města říše zvané Východní svaz. Během cesty jsem na nic nepřišel a nedozvěděl jsem se nic, co bych nevěděl předtím. Opomenul jsem i ta nejzákladnější bezpečnostní opatření, byl jsem dokonce tak hloupý, že jsem nepřicestoval ve zrychlení. A proto mne v Gillu chytili a zabili.<strong>11 GILL</strong></p> <p>Dul, sluha pana Bartona, dorazil do Gillu přede mnou. To se dalo čekat. Ale neuvědomil jsem si, že jestli Dul zaslechl z našeho rozhovoru tolik, že nás chtěl otrávit, určitě zaslechl dost, aby pochopil, že jsem Lanik Mueller.</p> <p>Uvěřili mu? Tušili, že Lanik Mueller přežil a po dvou letech se vynořil z Ku Kueje? Možná by o tom nejdřív pochybovali, ale jakmile by se o tom dozvěděla Mwabao Mawa, byl by pochybnostem konec. Vzpomněla by si, že mne v Jonesu před rokem zahlédla, a měli by jasno.</p> <p>V tu chvíli to však byla akademická otázka. Ať jsem byl kdokoli, Lanik Mueller, Piják jezera nebo Větrný muž, odhalil jsem existenci chameleónů a musel jsem být zlikvidován. Měli můj popis, a tak když jsem přijel k bráně do Gillu, vojáci se mne chopili, strhli mne z koně a zabránili mi v pohybu, dokud si mne kapitán neporovnal s psaným zatykačem, který s jistými potížemi přečetl. „To je on,“ prohlásil nakonec, ale v jeho hlase byly pochyby.</p> <p>„Mýlíte se,“ řekl jsem. „Nevím, koho hledáte, ale já se mu jenom podobám.“</p> <p>Ale kapitán pokrčil rameny. „Jestli přijde ještě někdo, kdo bude odpovídat popisu, zabijeme ho taky.“ Vojáci mi zavázali oči, naložili mne na dvoukolák a vezli mne ulicemi někam pryč.</p> <p>Dělal jsem si starosti. Jestli měli za to, že jsem Lanik Mueller, a jestli věděli – což teď podvodníci věděli určitě – že Muellerové mají schopnost regenerace, dali by si na mé likvidaci hodně záležet. Kdyby mi usekli hlavu nebo mne upálili, mohl bych skutečně zemřít. Nedokázal bych se zachránit, a tak bych musel uniknout dřív, než mne popraví. A jediné možnosti úniku, které jsem měl, natolik demonstrovaly moje schopnosti, že by mezi podvodníky musely vzbudit pravý poplach.</p> <p>Měl jsem štěstí. Ať byl Dul kdokoli, nebyl dost chytrý nebo dost informovaný, aby si uvědomil, že jestli skutečně jsem Lanik Mueller, nemohou mne zabít obyčejně. V Gillu vykonávaly popravy čety lučištníků. Pokud šípů není příliš najednou, dovede se o ně každý Mueller snadno postarat. Na to, aby radikála jako já mohli zranit tak, že by si s tím tělo nedokázalo poradit, neměli dost šípů.</p> <p>Vojáci byli velice věcní. V Muelleru má každý – cizinec a otrok stejně jako občan – právo na výslech. V Gillu se tato formalita na cizince zjevně nevztahovala. Zajali mne, na káře mne provezli ulicemi Gillu (místní lidé se podle všeho zbavovali shnilého ovoce a zeleniny tím, že je jako pozornost na rozloučenou házeli na popravčí vůz), vedlejší bránou vyjeli z města ven, sundali mne z vozu a postavili mne před velkou hromadu slámy, aby zásahy mimo nevedly ke ztrátě nebo k poškození šípu.</p> <p>Lučištníci se tvářili znuděně a snad i trochu podrážděně. Že by dnes měli mít volno? Nedbale se postavili do řady, vybrali si šípy. Bylo jich tucet a všichni vypadali zkušeně. Velitel stráže, který mne eskortoval na místo popravy, zvedl ruku. Žádné úvody, žádné poslední slovo, žádné poslední jídlo (plýtvání potravou, co jiného), žádné oznámení, čeho jsem se údajně dopustil. Když mávl rukou dolů, šípy se vydaly na chvalitebně jednotný a přesný let. Všechny šípy skončily v mé hrudi; dva se sice zastavily o žebra, ale ostatní pronikly do těla. Čtyři mi probodly srdce a zbývající napáchaly velké škody v mých plicích.</p> <p>Dost to bolelo. Věděl jsem, že nepotřebuju dýchat, věděl jsem, že se můj mozek při nedostatku kyslíku dokáže udržet při životě mnohem déle než mozek většiny lidí. Šípy zastavily tlukot srdce, ale dokud jsem je měl v těle, také částečně omezovaly vytékání krve ze srdce. Přesto byla rána dost vážná a bolest dost prudká a krutá, aby si tělo řeklo, že umírá, a zhroutilo se.</p> <p>Bohužel si ke mně nepospíšili a nezačali šípy vytahovat, takže se moje srdce nemohlo začít hojit. Usoudil jsem, že by nebylo taktické, abych si šípy vytahal sám. Proto jsem přešel do zpomalení – mírného zpomalení, aby jim moje tělo připadalo ztuhlé. Svým zacházením mi působili bolestivé pohmožděniny, ale to nebylo nic, s čím by si moje muellerské tělo nedokázalo samo poradit. Počítal jsem s tím, že se mého těla do čtvrt hodiny zbaví – nevypadali, že by chtěli na něco čekat – což by znamenalo nějakých pět nebo šest minut subjektivního času, takže jsem měl několik sekund na to, abych vytáhl šípy a zahojil rány, než tělu začne škodit nedostatek krve. Mohl jsem vydržet nějaký čas bez dechu, ale krev musela proudit.</p> <p>Stihli to tak tak. Strašlivý okamžik nastal, když mne v jednu chvíli nesli kolem pece, a já dostal strach, že u nich mrtvé zpopelňují, což by byl můj konec. Nakonec mě hodili do díry v zemi a vyškubli mi šípy z hrudi, čímž znovu protrhli srdce v místech, kde se kolem hrotů začalo hojit, ale konečně mu umožnili, aby se hojilo pořádně. Jakmile přestali díru zasypávat, přešel jsem do reálného času, vytlačil jsem hlínu, abych mohl vytáhnout šípy, a chvíli jsem ležel a hojil si rány. Jakmile jsem se dal jakž takž do pořádku, vrátil jsem se do zpomalení – nemělo smysl snažit se přetrpět hodiny zasypaný v hrobě, když jsem nemusel – a vyšel jsem z něho teprve tehdy, když jsem odhadoval, že bude večer.</p> <p>Bylo skoro ráno. Probudil jsem zem kolem sebe a ona mne jemné vynesla na povrch. Roztáhl jsem ruce a půda pode mnou ztuhla. Rozhlédl jsem se, jestli mne někdo nepozoruje. Nepozoroval.</p> <p>Hřbitov, stejně jako popraviště, byl v blízkosti jižního okraje města, za hradbou. Nedaleko bylo moře. Díky hnijícím odpadkům na pobřeží, jejichž zápach se mísil s pachem obvyklého počtu nemotorných krabů, kteří si nemohli vzpomenout, kudy se jde do vody, to tam bylo pro můj nos nezapomenutelné, ne-li také pro jiné smysly.</p> <p>Příčilo se mi udělat dvakrát stejnou hloupost. Tentokrát jsem chtěl do města vstoupit rafinovaněji.</p> <p>Přešel jsem do zrychlení a tak dlouho jsem pátral mezi chatrčemi nakupenými kolem hradeb, až jsem našel cosi, co jsem nazval „odpadkovou bránou“, a prošel jsem dovnitř. Gill mi ukázal jen svou odvrácenou tvář. V dalších letech jsem viděl mnoho jiných měst, ale pokud šlo o množství bláta a špíny, Gill mezi nimi kraloval. Poloha na šíji mezi Vnitřním a Bičujícím mořem zajistila Gillu roli nejvýznamnější kupecké rodiny na Východě. Přesto ve městě Gillu jako takovém nebylo toto bohatství vidět – majetní lidé se odstěhovali na východ do hor, kde si nechali postavit sídla ze dřeva nebo kamení, při jejichž spatření by velmoži z jiných rodin zbledli závistí.</p> <p>V Gillu se o město neurčitě dělily chudoba a obchod. Skladiště, dílny a obchody se střídaly s brlohy, nevěstinci a hernami. Noční veselí určitě stálo za vidění; v časném ránu město působilo unaveně. A ještě trochu podroušeně.</p> <p>Na ulicích, které vedly k odpadkové bráně, se povalovaly mrtvoly. Prošel jsem kolem vozu naloženého mrtvými těly, který stál uprostřed cesty. Několik mužů, kteří vypadali jen o málo zdravěji než jejich náklad, unaveně vytáhlo na vůz dalšího zájemce o svezení na hřbitov. Je málo míst, kde život není laciný, ale tentokrát jsem se poprvé setkal s tím, že dokonce i chudí (hlavně chudí, kteří se k zemřelým často chovají laskavěji než bohatí) měli tak málo úcty k mrtvým, že je vyhazovali na ulici jako odpadky.</p> <p>Palác gillského místodržitele, teď sídlo Východního svazu, čněl nad čtvrť skladišť jako bradavice mezi mateřskými znaménky: žádná snaha o zdobnost, pouze velký šedý kamenný kvádr, zlověstně se tyčící mezi menšími, ale jakoby o něco přívětivějšími budovami, v nichž byly uskladněny látky, solené maso a kůže.</p> <p>Dostat se do paláce bylo obtížné. Všechny dveře byly zavřené a stráže k nim stály otočeny zády. Projít nepozorovaně, byť ve zrychlení, se nedalo – dveřmi ne. Srazit strážného na zem přiláká příliš mnoho pozornosti. A kdybych se přes něho chtěl ve zrychlení dostat silou, mohl bych ho snadno zabít.</p> <p>Musel jsem počkat, až v pozdějších ranních hodinách začnou lidé chodit dovnitř a ven. Proto jsem nostalgicky (a pravděpodobně, aniž bych o tom věděl, s plánem na malou pomstu) začal hledat bránu, u níž mne předchozího dne zatkli. Jak jsem procházel ulicemi, propadal jsem čím dál hlubší stísněnosti. Uvažoval jsem, jestli je Gill skutečně tak mimořádně odpudivý nebo jestli pro ty, kteří jsou bez peněz, jsou všechna města stejně hrozná, dokonce i Mueller nad Řekou. Drsná kopcovitá krajina Hrbů byla ke svým obyvatelům laskavější než tato umělá poušť z hlíny a kamení.</p> <p>Když jsem přicházel k bráně, z dálky jsem si všiml, že popravčí kára už má práci. Jak náročný den ji čekal! Pohrával jsem si s nápadem zlomit nápravu, ale pak jsem si řekl, že mi to za ten čas a námahu nestojí. Káře a zakrytému zajatci jsem věnoval jen letmý pohled, když jsem je míjel, ale jinak jsem šel rovnou k bráně a tam jsem našel, co jsem hledal. Kapitán, který mne minulého dne tak mlčenlivě odvedl na smrt, byl uvnitř strážnice, jejíž dveře byly zajištěny petlicí. Otevřel jsem si a vešel dovnitř. Postavil jsem se přímo před kapitána, který tam byl sám, a vklouzl jsem zpátky do reálného času. V Ku Kueji jsem měl často možnost vidět, jak to vypadá – z jeho pohledu jsem se zčistajasna zmaterializoval ze vzduchu.</p> <p>„Dobré jitro,“ pozdravil jsem.</p> <p>„Proboha,“ hlesl.</p> <p>„Vida, odpověď na první otázku bychom měli. Mluvit umíte. Docela mne to včera namíchlo, že jste mne ani nepozdravil a hned jste mne sebral a nechal zabít.“</p> <p>Byla to radost, dívat se na jeho vyděšený výraz. „Nejsem pomstychtivý, ale čas od času dovede taková věc s duší zázraky. Nebudu vás obtěžovat dlouho. Chtěl bych se jenom dozvědět, jak tady to vaše vraždění funguje. Kdo například rozhoduje o tom, kdo má zemřít?“</p> <p>„P – Percy. Král. Já za to nemůžu. Já o ničem nerozhoduju¼“</p> <p>„Klid, jen klid, já tady nejsem jako soudce. Kolik lidí za den odvezete z městských bran rovnou na hřbitovy?“</p> <p>„Moc jich není. Vážně. Včera vy, dneska pan Barton a předtím několik měsíců nikdo, jestli si vzpomínám. A obvykle je chytáme na odchodu, ne když přicházejí.“</p> <p>Snažil jsem se nedat najevo ohromení. Barton! Hodil za hlavu všechny moje rady a stejně sem přijel.</p> <p>„Děláte to opravdu důkladně,“ řekl jsem.</p> <p>„Děkuji,“ odvětil.</p> <p>„Co s vámi bude, když se něco nepodaří?“</p> <p>„To se nestává.“</p> <p>„Ale co kdyby se to stalo?“</p> <p>„Měl bych malér,“ přiznal. Bylo na něm vidět, že se ke mně začíná chovat sebevědoměji. Tušil jsem, že kdybych mu nechal ještě nějaký čas, natáhl by ke mně ruku, aby zjistil, jestli jsem hmotný nebo duch.</p> <p>„V tom případě máte malér,“ řekl jsem. „Protože Barton nezemře. A kdyby se vám ho snad podařilo zabít, do hodiny se pro vás vrátím. Je mi jedno, jaký z toho budete mít malér, že nezemře, ale zapamatujte si, že je to lepší, než co by vás potkalo, kdybyste ho skutečně zabili. A teď si užijte krásného rána.“ Přešel jsem do zrychlení, ale před odchodem jsem se ještě chvíli zdržel a převrátil jsem mu na hlavu kalamář.</p> <p>Potom jsem začal svědomitě pročesávat ulice a zanedlouho jsem popravčí káru našel. Kdybych se předtím podíval pořádně, poznal bych Bartonovy šaty – byl oblečen stejně jako tenkrát v domě na útesu. Vylezl jsem si na vůz a zpomalil jsem do normálního času na tak dlouho, abych stačil říct: „Nedělejte si starosti, Bartone, jsem s vámi.“ Potom jsem se vrátil do zrychlení a slezl jsem z vozu. Vozka si mne nevšiml, a kdyby mne zahlédl některý z kolemjdoucích, nanejvýš by zamrkal a podivil by se, jestli má v krvi stále tolik alkoholu z předešlé noci.</p> <p>Dorazil jsem na popraviště, schoval se mezi kupky slámy a počkal jsem. Trvalo půl hodiny, než přikodrcal vůz, a pak se všechno odehrávalo podle stejného schématu jako den předtím – lučištníci se ledabyle postavili do řady a jejich velitel, ne však kapitán od brány, zvedl ruku. Přešel jsem do zrychlení a vydal jsem se do prostoru mezi Bartonem a lučištníky. Chodil jsem sem a tam (je mne vidět, když zůstanu příliš dlouho na jednom místě), dokud veliteli neklesla ruka a střelci nevypustili šípy. Potom jsem šípy za letu posbíral, Bartonovi jsem z hlavy opatrně stáhl kápi a přes látku jsem šípy zabodl do slámy přímo za Bartonovou hrudí. Potom jsem se vrátil na své skryté pozorovací stanoviště a díval jsem se.</p> <p>V reálném čase trvalo sekundu, než si lušičtníci uvědomili, že Barton má sundanou kápi a z hrudi mu netrčí žádné šípy. Potom jim velitel vztekle poručil, aby si došli pro šípy, vzteky bez sebe, že minuli. Když však zjistili, že šípy jsou skrz látku zabodlé do slámy, dokonce i velitele jaksi přešla řeč. Žádným přirozeným způsobem se tyto šípy nemohly dostat přímo za Bartona.</p> <p>Barton měl na tváři úsměv.</p> <p>„Nevím, jaké triky na nás zkoušíš,“ řekl vztekle velitel (přesto v jeho hlase bylo slyšet strach), „ale radím ti, nech toho.“</p> <p>Barton pokrčil rameny a velitel zformoval své lučištníky ke druhému pokusu. Vklouzl jsem zpátky do zrychlení. Abych to rychle ukončil, pochytal jsem šípy za letu a tentokrát jsem jimi každému z lučištníků probodl zápěstí na ruce, kterou natahoval tětivu. Aby to bylo spravedlivé, vytáhl jsem jednomu lučištníkovi z toulce o několik šípů víc. Veliteli jsem proklál ruku tak, že ji nemohl odtrhnout od stehna, a podobným způsobem jsem poznamenal tři muže, kteří postávali nablízku a přihlíželi popravě. Potom jsem se vrátil na své stanoviště a do reálného času.</p> <p>Bolestivé skučení z tuctu hrdel mi napovědělo, že moje práce splnila svůj účel. Lučištníci upustili luky a chytili se za šípy ve svých zápěstích. Mnohem horší než bolest bylo jejich leknutí. Každý den se nestává, že člověk vystřelí šíp, který se otočí a zasáhne jeho.</p> <p>Bartonova duchapřítomnost byla obdivuhodná. „To bylo druhé varování,“ prohlásil bohorovně. „Třetí nebude.“</p> <p>„Co se to děje!“ vykřikl velitel.</p> <p>„Ty mne neznáš? Jsem císařův otec. Jsem pan Barton z Brittonu. A když plebejec prolije královskou krev, je to zločin.“</p> <p>„Promiňte!“ vykřikl velitel. Několik lučištníků se přidalo – většina měla jiné starosti, jak se snažila zastavit krvácení.</p> <p>„Jestli litujete, vraťte se na své ubikace a dnes už mne neobtěžujte.“</p> <p>Litovali. Vrátili se na ubikace a toho dne už ho neobtěžovali. Jakmile odešli, začal mne hledat. Našel mne, jak ležím na hromadě slámy a směju se. Vypadal trochu rozrušeně. „Musel jste čekat až do poslední chvíle?“</p> <p>„Řekl jsem vám, abyste si nedělal starosti.“</p> <p>„Zkuste si nedělat starosti, když vám na srdce míří tucet šípů.“</p> <p>Hluboce jsem se omluvil. Vysvětlil jsem mu, že jsem chtěl mezi obyvateli Gillu rozšířit strach z nadpřirozena. Nakonec svolil, že na celou věc zapomene, protože jsem ho zachránil a protože on porušil můj příkaz, aby zůstal v Hrbech.</p> <p>Vydali jsme se z popraviště k městu. „Jestli něco nebudou čekat, tak to, že půjdeme do města, přestože se nás oba pokusili zabít,“ poznamenal. Pak se rozesmál. „A stejně to byla legrace. Nechtěl bych být v kůži vojáka, který to bude muset jít ohlásit mému milovanému synu Percymu. Kdo vlastně jste?“ zeptal se.</p> <p>„Větrný muž,“ odvětil jsem.</p> <p>„Nevím, co se to s tím světem děje,“ prohlásil. „Než jsem přišel na to, že můj syn je podvodník, který mi dokáže schovávat moje vlastní vzpomínky, všechno vypadalo tak logicky a vědecky. A teď si přijdete vy. Kapitán u brány mi řekl, že vás popravili a pohřbili včera.“</p> <p>„On se s vámi bavil? Mně nic neřekl,“ postěžoval jsem si.</p> <p>„Neutíkejte od tématu, mladíku. Obviňuji vás z porušování přírodních zákonů.“</p> <p>„Příroda ze své řádnosti nic neztratila. Znám prostě některé jiné zákony, nic víc.“</p> <p>Mezitím jsme došli k odpadkové bráně. Stráže příliš chytrosti nepobraly, a tak mne ani nepřekvapilo, že se ještě nestrhl poplach. Přesto jsme budili podezření již jenom tím, jak byl každý z nás jiný. Barton měl na sobě drahý oděv a já jsem byl oblečený jako typický venkovský balík z Hrbů. Jestliže jsem chtěl zůstat u původního plánu a poctít svou návštěvou Percyho, musel jsem Bartona z ulic nějak odklidit. Proto jsem ho zavedl do nevěstince, kterého jsem si při bloudění ulicemi všiml.</p> <p>O podnik se staral nerudný stařík, kterého značně podráždilo, že ho ráno někdo ruší. „Otevíráme až odpoledne,“ prohlásil. „Pozdě odpoledne.“</p> <p>Barton měl peníze – docela dost peněz. Překvapilo mě, že ho o ně popravčí četa neobrala. Možná chtěli počkat, až z něho bude mrtvola, aby nevěděl, že ho okrádají. Do té chvíle jsem netušil, že by se ve vojácích mohlo vzít tolik taktu. Díky penězům vyloženým na stůl podnik otevřel o něco dříve než obvykle.</p> <p>„Služby se vším všudy?“ zeptal se správce.</p> <p>„Jenom postel a klid,“ řekl jsem, ale Barton mne zpražil pohledem. „Cítím se na devatenáct a vy byste po mně chtěl, abych na takovém místě celý den prospal? Chci nejmladší děvče, které máte a které nemá žádnou ošklivou nemoc,“ řekl. Potom se zarazil. „Samozřejmě musí mít náležitý věk.“ Majitel se tvářil, jako by se snažil odhadnout, jaký věk tím myslí.</p> <p>„Víc než čtrnáct,“ nadhodil jsem.</p> <p>„Šestnáct,“ opravil mne vyděšeně Barton. „Vážně nabízejí ještě mladší?“</p> <p>Správce obrátil oči v sloup a Bartona si odvedl. Jakmile byli pryč, přešel jsem do zrychlení a vrátil jsem se k paláci.</p> <p>Když jsem tam dorazil, nějaká žena právě procházela dveřmi. Bylo to těsné, ale protáhl jsem se vedle ní, aniž bych do ní strčil – způsobil bych jí tím bolestivé pohmožděniny. Prošel jsem do paláce. Šel jsem cestou, kterou hlídalo nejvíc stráží, a brzy jsem se dostal do impozantního trůnního sálu. Tam jsem si našel nenápadný kout a rozhlédl jsem se po shromážděných lidech. Snažil jsem se pozorně si prohlédnout každý obličej v místnosti, abych poznal, kdyby se některý změnil. A potom jsem vklouzl do reálného času.</p> <p>Ze staré ženy usazené na trůnu se stal mladík, který se svými rysy nápadně podobal Bartonovi. Většina hodnostářů kolem něho zůstala beze změny, ale v davu jsem poznal Dula. Byl to drobný mladý muž v prosté hnědé tunice. Ještě několik dalších tváří se změnilo. Přešel jsem několikrát z reálného času do zrychlení a zase zpátky, abych získal jistotu, že jsem zpozoroval všechny. Bylo jich osm.</p> <p>Přišel jsem s úmyslem je zabít, až zjistím, odkud pocházejí. Teď jsem neměl představu, jak dosáhnout toho ani onoho. Ve zrychlení jsem s nimi mluvit nemohl, což znamenalo vystavit se rizikům konfrontace v reálném čase. A jak jsem je mohl zabít, aniž bych upoutal pozornost všech ostatních chameleónů? Byli by přede mnou varováni a možná by našli způsob, jak se bránit.</p> <p>Alespoň jsem věděl, že je mohu odhalit přecházením z reálného času do zrychlení a zpátky. Jenže zabít je ve zrychlení – to by vůbec nebylo jednoduché. Samozřejmě bych to hravě zvládl sám. Jenže <emphasis>z</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>razit </emphasis>nůž do srdce muže, který nic netuší, by pro mne bylo něco úplně jiného než banální hrátky, které jsem ve zrychlení až doteď prováděl. Byl jsem vycvičen pro boj; a také jsem už bojoval a zabíjel. Ale nepřítel měl vždycky šanci svůj život bránit. Na to, abych na někoho zaútočil, když je naprosto bezmocný, jsem neměl žaludek.</p> <p>Ku Kuejové zabíjeli zvířata tak, že je ve zrychlení udeřili do hlavy. A já jsem jimi za to pohrdal. Ale měli pravdu – člověk si před závodem neuřízne nohy. Pokud se neměli zmocnit světa, nezbývala mi jiná možnost než využít nabyté výhody k tomu, abych ty chameleóny zabil. Pokoušet se o jednání s nimi nemělo smysl – dostatečně již dokázali, že jsou odhodláni moc získávat a bránit všemi prostředky. Jestli zemřou, nespravedlivé to nebude. A jestli nebude jiná možnost, jak je zabít, než se přikrást jako zbabělec¼</p> <p>Uvažování tímto směrem nevedlo k ničemu. Tak jako tak, Dul se od davu v trůnním sále oddělil a odcházel. Počkal jsem, ke kterým dveřím zamíří, vklouzl jsem do zrychlení a prošel jsem jimi ještě dřív než on.</p> <p>Nechtěl jsem ho zavraždit – pouze získat informace. Když prošel dveřmi, vystoupil jsem z úkrytu, zpátky v reálném čase, a chytil jsem ho za ruku. „Vida, Dul,“ řekl jsem, „tomu říkám příjemné překvapení.“</p> <p>Zastavil se a podíval se na mne. Jeho tvář prozradila jen mírný údiv. „Měl jsem za to, že jste stále v Brittonu,“ řekl. A pak, přestože jsem jasně viděl, že má ruce stále u těla, jsem ucítil, jak mi hluboko do hrudi vniká nůž. Chudák moje srdce, bude se muset znovu regenerovat, pomyslel jsem si. Zároveň jsem si uvědomil, že jednat s chameleóny tváří v tvář nebude tak jednoduché. Když vás někdo může zabít, aniž byste zpozorován, že hýbe rukama, přináší boj s ním některé neobvyklé problémy.</p> <p>Takže zrychlení, jak jinak. Uviděl jsem, jak zrovna dává zpět ruku, kterou mi do hrudi zarazil nůž. Nůž jsem vytáhl, ustoupil jsem, lehl jsem si na podlahu a ve zrychlení jsem počkal, dokud se srdce nezahojí natolik, abych mohl pokračovat. Byla to čistá rána, ale nechtěl jsem se příliš přepínat – to, co moje srdce snese, aniž by se vzbouřilo a vyžádalo si, abych strávil několik hodin v posteli, má svoje meze. Konečně jsem pokračovat mohl. Vstal jsem a vrátil jsem se k Dulovi, který měl již ruku zpátky u těla. Na tváři se mu začínal zračit údiv, že jsem pryč. Vzal jsem nůž a abych ho přesvědčil, že mi na jeho spolupráci skutečně záleží, zarazil jsem mu čepel (železo muellerské výroby) hluboko do paže. Potom jsem vklouzl zpátky do reálného času a sledoval jsem, jak se v posledním okamžiku proměnil z mladého muže, jehož jsem bodl, na vysokého, mlčenlivého sluhu Dula. Flegmatičnost mu však nevydržela dlouho. Zatvářil se překvapeně a chytil se za ruku. V tu chvíli se iluze zachvěla a rozplynula se; několikrát se mi přímo před očima proměnil, až nakonec zůstal sám sebou, drobným mladým mužem.</p> <p>Vrhl se na mne a strhl mne na podlahu. Nůž mu již netrčel z ramene, ale blížil se k mému hrdlu. Zastavil jsem jej a popral jsem se s ním o to, komu bude nůž patřit. Byl mladý a silný – já jsem byl mladší a o hodně silnější. Navíc s nožem vůbec neuměl zacházet. Nejspíš jej nikdy nemusel použít v situaci, kdy jeho nepřítel útok viděl.</p> <p>Držel jsem ho na podlaze a snažil se z něho dostat, odkud je, dřív než ho zabiju. Vtom jsem ode dveří zaslechl nějaký zvuk. Podíval jsem se tam a nikoho jsem nespatřil – ale dveře se ještě otevíraly. Pokud byli chameleóni schopni všeho, co jsem zatím viděl, pravděpodobně by mne dokázali přesvědčit i o tom, že nikoho nevidím: věděl jsem, že v místnosti někdo další je. V přítomnosti chameleónů nepřicházel další výslech v úvahu, navíc již byli varováni. Měl jsem jedinou šanci, nijak velkou, že se mi podaří zjistit, odkud pocházejí. Teď jsem o ni přišel.</p> <p>Rychle jsem vklouzl do zrychlení a zvedl jsem se od svého někdejšího soupeře. K místu, kde jsem byl, se nehnal jeden, ale hned tři chameleóni s napřaženými noži. Bylo to zbytečné, ale obral jsem je o ně a vzal jsem je s sebou do trůnního sálu, kde na trůně seděla stará žena vydávající se za Percyho Bartona a tvářila se znuděně. Položil jsem jí nože do klína, hrotem k ní, a opustil jsem palác. Smysl tohoto vzkazu byl jasný – že může přijít o život. Ale byl to jenom vzkaz, co by kdyby. Neměl jsem tušení, co dál.</p> <p>Všechny je zabít? Marné, úplně zbytečné, pokud bych nezjistil, odkud jsou. Stalo by se jen to, že by je nahradili jiní. Spiknutí by to sotva zmařilo, nanejvýš o něco odložilo. Vzniklá situace mi dávala čas, abych si další tah naplánoval, alespoň ve zrychlení – zabere týden, než se jezdci dostanou z Gillu do nějakého jiného většího hlavního města, a s týdnem ve zrychlení jsem mohl dokázat hodně.</p> <p>Odešel jsem z paláce. Sotva tam po sobě někde nechali záznamy, na nichž by stálo: „Chameleóni v tomto paláci jsou z této rodiny.“ Abych zjistil, ze které země jsou, budu muset trochu přemýšlet. A když šlo o přemýšlení, naučil jsem se uznávat pana Bartona.</p> <p>„Taky jste mohl přijít později,“ řekl, když jsem děvče z pokoje vyhodil. „Hřešíte na naše přátelství.“</p> <p>„Potřebuji vaši radu.“</p> <p>„A já potřebuji být sám. Nebo ve dvou. Uvědomujete si, že nechybělo mnoho a dokázal bych něco, co se mi nepodařilo třicet let? Dvakrát za sebou. Dvakrát za dvacet minut.“</p> <p>„Budete mít dost příležitostí jindy. Poslouchejte, Bartone, byl jsem v paláci. Setkal jsem se s vaším synem. Je to žena, ve vašem veku nebo starší, a má kolem sebe další chameleóny, mimo jiné vašeho bývalého sluhu. Ale nemůžu z nich nic dostat. Jsou trochu vyplašení. Vědí, že o nich vím; mohli se přesvědčit, co dovedu. Do týdne se jim podaří informovat ostatní a pak už proti nim žádnou výhodu nezískám. Chápete tu situaci?“</p> <p>„Zmršil jste to.“</p> <p>„Riskoval jsem a ono to nevyšlo. A když už jste udělal tu hloupost, že jste přišel sem, přestože jste slíbil zůstat v Hrbech –“</p> <p>„Hrby,“ řekl zasněně. Zjevně měl na mysli jiné než já.</p> <p>„Mohl byste být alespoň trochu užitečný. Potřebuju zjistit, odkud přišli. Potřebuju vědět, ze které jsou země. Protože když neudeříme tam, ze všeho nejdřív a tvrdě, nikdy je nezastavíme.“</p> <p>Ihned se zamyslel.</p> <p>„Je jasné, Laniku, že nemůžeme jen tak tahat čísla z klobouku a doufat, že se strefíme. Rodin je osmdesát – mohla by to být kterákoli z nich.“</p> <p>„Výběr se dá zúžit. Mám jistou teorii, a myslím, že docela dobrou, o tom, co rodiny dělají. Ve Nkumaji jsem narazil na jakousi historickou knihu; bylo v ní vypsáno, na co byli odborníci zakladatelé různých rodin. Například Nkumaj založil fyzik. Dnes exportují fyzikální a astronomické teorie. V Muelleru jsme exportovali výsledek genetického výzkumu – první Mueller byl genetik. Rozumíte?“</p> <p>„Do jaké míry to platí?“</p> <p>„Není mnoho zemí, které jsem navštívil, a zjistil jsem tam, co vyvážejí. Ale pro Ku Kuej a Schwartz to platilo.“</p> <p>„Filozof a geolog.“</p> <p>Zřejmě jsem vypadal překvapeně.</p> <p>„Nevím, proč by vás to mělo překvapit. Britton založil historik. Pravda, není to obor, ze kterého by se dal vytěžit životaschopný exportní materiál, ale zato jsme přímo fanatičtí archiváři. Každé školní dítě se učí nazpaměť seznam původních osmdesáti zrádců včetně stručných životopisů, v nichž je řeč také o povoláních. Jsme velice důkladní. Mohu vám také odříkat svůj rodokmen od prvního Brittona po mě. Ještě jsem to neudělal, protože jste mě o to nepožádal.“</p> <p>„A nepožádám. Vy jste člověk ze železa, Bartone.“</p> <p>„Otázka zní, z jakého povolání by mohla vzniknout rodina podvodníků. První na ráně by asi byli psychologové, co říkáte? Kdo byl psycholog? Jistě, Drew, ale ti žijí v chatrčích na severu a zdá se jim, jak zabíjejí své otce a spí s matkami.“</p> <p>„Třeba je to jen iluze,“ nadhodil jsem.</p> <p>„Až vloni zaútočili přes hory na Arven a utrpěli pokořující porážku. Vypadá to, že by to mohl být náš nepřítel?“</p> <p>Pokrčil jsem rameny. Jak si člověk mohl být u podvodníků něčím jistý?</p> <p>„Kromě toho, po staletí nedělají kolem toho, čím se zabývají, žádné tajnosti. Lidé, které hledáme, by postupem času museli začít být tajnůstkářští. Další psycholog, jediný zbývající, byl Hanks. Vím o nich pouze to, že se před dvěma lety vzbouřili proti Východnímu svazu a můj milovaný syn tam vtrhl s vojskem a spálil celou zemi na prach a popel. Říká se, že z původních obyvatel přežil jenom jeden ze tří. A nezbylo jim než přejít hranice a žít z milodarů v Leishmanu, Parkeru a Underwoodu. V Gillu se milodary nevedou. Ani to nevypadá na pravděpodobnou domovinu našich chameleónů.“</p> <p>I tentokrát měl pravdu. „Nikdo jiný psycholog nebyl?“</p> <p>„Ne.</p> <p>„A co jiná povolání?“</p> <p>„Třeba má to vaše pravidlo výjimku, Laniku. Třeba přišli na něco nového.“</p> <p>„Projděte celý seznam. Musíme se alespoň pokusit najít nejpravděpodobnější variantu.“</p> <p>A tak jsme probrali jednoho po druhém. Bylo to únavné, ale Barton to všechno sepsal krásným rukopisem, kterým si u mne vysloužil ještě větší obdiv, třebaže jsem číst příliš neuměl. Všechny naše odhady byly nepříliš pravděpodobné. Tellerman byl herec, ale tato rodina je známá literárními ambicemi. Všechny knihy, hry a básně, které za tři tisíce let nabídli, ambasador odmítl. Byli až pozoruhodně vytrvalí. V původní skupině vyhnanců nebyl samozřejmě žádný iluzionista ani kouzelník – jelikož povstání bylo vzpourou elity proti vykořisťování demokratickou tyranií mas, bylo by takové povolání málo intelektuální. Až na několik výjimek představovali vyhnanci na Zradě smetanu smetany, byly to nejlepší mozky Republiky. To znamenalo, že kromě psychologů a několika dalších okrajových osob, pravděpodobně angažovaných ve financování vzpoury, byla většina povstalců odborníkem v nějakém vědním oboru.</p> <p>Poté, co jsme více než hodinu strávili tím, že jsme podle nejlepšího uvážení vyloučili všechny možnosti, vynořila se odpověď najednou tak jasně, že jsem nechápal, jak jsme ji mohli až do této chvíle přehlížet. „Anderson,“ řekl jsem.</p> <p>„Vždyť ani nevíme, co dělal,“ odvětil Barton.</p> <p>„Neznáme jeho povolání. Ale právě on byl vůdcem povstání, ne?“</p> <p>„Nejhanebnější zrádce všech zrádců,“ zadeklamoval Barton.</p> <p>„Vůdce intelektuálů, a přitom intelektuál sám nebyl.“</p> <p>„Tak. Jedna ze záhad historie.“</p> <p>„Politik,“ řekl jsem. „Demagog, který se nechal zvolit do Republikové rady, a zároveň člověk, který získal důvěru nejlepších mozků Republiky. Není v tom rozpor?“</p> <p>Barton se usmál. „Něco na tom bude. Samozřejmé neměl schopnosti našich současných nepřátel. Ale dokázal lidi přesvědčit, že je tím, co v něm chtěli vidět. Není to přesně to, co chameleóni dělají dnes, až na to, že teď jim to jde líp?</p> <p>Opřel jsem se o opěradlo židle. „Takže připouštíte, že je to možné?“</p> <p>„Možné ano. Pravděpodobné ne. Ale mám pocit, že z ostatních variant už nepřichází v úvahu žádná. Takže Anderson je nejlepší tip, alespoň pro začátek.“</p> <p>Vstal jsem a vykročil jsem ke dveřím.</p> <p>„Není to trochu hrubé? To mne ani nepozvete, abych jel s vámi?“</p> <p>„Budu pryč jenom několik dní,“ řekl jsem.</p> <p>„Minimálně týden jízdy nehostinnou krajinou v Israeli, než se dostanete na pobřeží, a potom si budete muset opatřit loď, abyste se dostal přes nejnebezpečnější vodní plochu na planetě, Třaslavé moře – pokud nejste takový blázen, že byste to chtěl zkusit přes Trychtýř. To znamená, že budete pryč nejmíň dva týdny – a nejspíš při tom uštvete pár koní, jestli to stihnete tak rychle.“</p> <p>„Tak dlouho mi to trvat nebude. Věřte mi. Zklamal jsem vás snad někdy?“</p> <p>„Teprve když jste poslal pryč tu mladou dámu. Ale ne, nedělejte si starosti. Nebudu se vás snažit sledovat. Když říkáte dva dny, počkám dva dny, klidně i víc. Člověk, který dovede šípy obrátit za letu, může doletět i na měsíce, když bude chtít.“</p> <p>Měl jsem jinou představu. „Možná byste měl počkat někde jinde,“ navrhl jsem.</p> <p>„Nesmysl. Vyjít na ulici je riskantnější. Navíc, mám tady něco rozdělaného. Chci si udělat osobní rekord. Třikrát za jedinou hodinu. Pošlete mi ji sem zpátky.“</p> <p>Když jsem odcházel, poslal jsem ji tam.</p> <p>Bylo k vzteku, že pro mne bylo rychlejší ujít vzdálenost ve zrychlení, než ji urazit v reálném čase v sedle – a to jenom proto, že jsem se v Ku Kueji nenaučil časovou bublinu rozšiřovat. Stálo mne devět dlouhých dní chůze v nejrychlejším zrychlení, o jaké jsem se po odchodu z Ku Kueje pokusil, než jsem došel na pobřeží Israele. Měl jsem v životě období, kdy mne samota a námaha posilovaly. Teď jsem byl samotou unavený a ještě víc jsem byl unavený nekonečným přecházením z místa na místo a díváním se na lidi, kteří vypadali jako sochy v polích, nemající ponětí, jak je podvodníci ničí. Já jsem je šel zachránit, a oni nevěděli ani to, že zachránit potřebují.</p> <p>Byl jsem utahaný jako kůň, když jsem dorazil na mys, kterým Israel vybíhal nad Trychtýř, úžinu mezi Andersenem a pevninou. Mořské vlny samozřejmě stály, přestože v reálném čase se zuřivě hnaly na sever do Třaslavého moře, které bylo o něco níž. Hřebeny vln dosahovaly až do výše útesu, na němž jsem stál, jako kopce vyrůstající z křečí země. Činností, jež jsem ve zrychlení ještě nedělal, nebylo mnoho, ale plavání v moři, které bylo v reálném čase, k nim patřilo. Když jsem ve zrychlení plaval v Ku Kueji, vždycky jsem byl s někým, kdo vytvářel tak silný časový tok, že strhával i část jezera, nemluvě o mně.</p> <p>Opatrně jsem vstoupil do vody. Na rozdíl od vzduchu, jenž mi ve zrychlení nekladl žádný odpor, byla voda lenivá a nesla mou tíhu mnohem lépe než v reáhlém čase. Proto se nedá říct, že bych Trychtýř přeplaval. Šplhal jsem na vlny, jako by to byly nějaké blátivé kopce po průtrži mračen. Potom jsem se pohodlně sklouzl po druhé straně dolů. Bylo to vyčerpávající, ale po chvíli mne to začalo bavit. Když jsem dorazil na druhou stranu a vylezl z moře na skalnatý břeh Andersenova ostrova, bylo ještě odpoledne.</p> <p>Jakmile jsem se ocitl z dosahu mohutného vlnobití, rozhlédl jsem se po okolí. Krajina byla travnatá, posetá zaoblenými balvany, místy se pásly ovce – byla to osídlená země. Ale zároveň byla horká, suchá a smutná. Tráva nebyla hustá. Kolem každé ovce, která se vůbec pohybovala, se vznášel obláček prachu, jenž z mého pohledu vypadal, jako by visel ve vzduchu.</p> <p>Šel jsem po hřebeni svahu, který klesal ke skalnatému pobřeží, a uvažoval jsem, co podniknout, abych zjistil, jestli to skutečně je domov chameleónů. Dost dobře jsem nemohl za někým přijít a říct: „Dobrý den, odtud se hrnou ti darebáci, kteří se snaží ovládnout svět?“ Potřeboval jsem nějaký důvod, proč tam být. Když jsem si vzpomněl na moře, které jsem právě přešel, připadalo mi ztroskotání lodě věrohodné. Stačilo to zařídit tak, abych se vyhrabal na břeh blízko obydlí nějakého pastýře. Doufal jsem, že potom si nějak poradím.</p> <p>Když jsem našel dům jen několik metrů od okraje skalnatého pobřeží, slezl jsem dolů na útesy nad mořem. Když jsem si uvědomil, jak vysoké vlny ve skutečnosti jsou a jak divoké musejí v reálném čase být, opatrně jsem přelezl na hřeben první vlny vracející se od břehu. A potom jsem vklouzl zpátky do reálného času.</p> <p>Měl jsem si stoupnout na skálu a nechat se skropit vodní tříští.<strong>12 ANDERSON</strong></p> <p>Vlna na nic nečekala. Okamžitě jsem se propadl na pobřežní skály, až se mi zvedl žaludek. Potom se přihnala nová vlna a zavalila mne. Náraz na skálu doprovodilo nepříjemné křupnutí kosti; pak jsem byl opět zvednut, abych byl vzápětí znovu zavalen.</p> <p>Bolest v roztříštěné pravé noze byla nesnesitelná a strhla na sebe mou pozornost. Co bylo horší, tělo mi nohu nedovolilo použít k plavání. Po dlouhé době jsem se poprvé setkal s přírodní silou, na kterou jsem byl slabý, a dostal jsem strach o život. Otec zemřel, když si ve vodě srazil vaz. Ve chvíli, kdy jsem podruhé prudce klesal na skaliska, zvítězila moje touha po přežití. Dohrabal jsem se vodou ke břehu a chytil jsem se skály. Ale vlna, která do mne narazila, povolila mé sevření a znovu mne stáhla.</p> <p>Napotřetí jsem se dokázal udržet a odplazit se z dosahu vln. Sice mne každá další vlna, která dorazila k pobřeží – což se zdálo být každou sekundu nebo dvě – skropila vodní tříští, ale byl jsem v relativním bezpečí. Pár minut jsem počkal, až se noha začne dostatečně hojit, abych ji mohl použít k chůzi, pokud by to bylo nutné. Když jsem věděl, že mne unese, začal jsem křičet.</p> <p>„Pomoc!“ zařval jsem. Bylo to marné – v burácení příboje mne sotva mohlo být slyšet. Potřeboval jsem se dostat dál od moře a blíž k domu. Nepříliš hbitě jsem lezl po skalách. A vtom jsem ji spatřil, dívku, jíž nemohlo být víc než dvacet, oblečenou v jednoduchých šatech, které jí nesahaly ani po kolena. Byla podmanivě krásná a mírný vítr jí čechral černé vlasy. Nebyla to nejvhodnější chvíle k citovým vzplanutím, ale cítil jsem, jak mne přitahuje. Jak mne poprvé od chvíle, co jsem nechal Sarannu v Ku Kueji, skutečně přitahuje nějaká žena.</p> <p>Znovu jsem zakřičel a ona půvabně sešla mezi skalisky až ke mně. Usmála se. Oplatil jsem jí úsměv, ale přesto jsem dal výrazem jasně najevo bolest, kterou jsem stále cítil. Když mi pomáhala dostat se nahoru na rovnou zem, často jsem zavrávoral – ani jsem se nemusel příliš snažit. Než mne odvedla k domu, vymyslel jsem si historku o tom, jak jsme si s otcem vyjeli v rybářském člunu a strhl nás proud směřující do Trychtýře; jak se otec jistě utopil, protože když se zlomil stěžeň, zasáhl ho do hlavy. Ona mi na oplátku vyprávěla, jak jí před necelými třemi lety moře sebralo ze skal starého otce a jak se od té doby snaží udržet si stádo ovcí a zachovat si nezávislost.</p> <p>„Zcela určitě nemáte nedostatek nabídek k sňatku,“ řekl jsem.</p> <p>„Nemám,“ odvětila ostýchavě. „Ale čekám.“</p> <p>„Na co?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Samozřejmě na toho pravého,“ řekla laškovně a pak si mne odvedla do svého domku.</p> <p>Když jsem dům poprvé uviděl z dálky, nevšiml jsem si, že kolem zdí rostou květiny. V té bezútěšné krajině to byl příjemný kontrast. Přistihl jsem se, že se mi ta dívka líbí. Zeptala se, jestli chci něco k jídlu, a ukázala mi studený guláš, který by prý mohla rychle ohřát.</p> <p>Než jsem stačil cokoli říct, zem se začala třást a já jsem spadl na podlahu. Věděl jsem toho o zemětřeseních dost, aby mi bylo jasné, že uvnitř to není nejbezpečnější. Po čtyřech jsem přelezl ke dveřím. Zem se mi vzdouvala před očima a necelých deset metrů daleko se v zemi otevřela puklina. Byla široká. Otevření a následné zavření země provázelo sténání.</p> <p>Potom zemětřesení ustalo. Nemotorně jsem vstal a oprášil jsem si šaty. Byly ještě mokré od mořské vody a ulpělo na nich bláto. Vzpomněl jsem si, že bych měl kulhat, i když noha už byla téměř zahojená.</p> <p>„Promiňte,“ řekla. Všiml jsem si, že se tváří, jako by ji zemětřesení spíš rozzlobilo než vyděsilo. „Máme tady nepříjemné počasí, mezi zemí, oblohou a mořem.“ Jakoby na důkaz jejích slov se obloha, která ještě před chvílí byla bezmračná, zatáhla od obzoru po obzor a zničehonic začalo pršet.</p> <p>Kytky byly brzy celé mokré – ale vypadalo to, jako by se trochu narovnaly.</p> <p>„Vaše šaty,“ řekla. „Jestli si je chcete svléknout, vyperu vám z nich to bláto. A také mořskou sůl.“</p> <p>Věřím, že jsem zčervenal přesvědčivě – přinejmenším <emphasis>já </emphasis>jsem přesvědčený byl. Vypadala tak nevinně, že to ani nešlo, nechovat se k ní ostýchavě.</p> <p>„Ale já pod nimi nic nemám,“ přiznal jsem.</p> <p>„Tak běžte do zadní místnosti – mám dvě – a podejte mi je přes závěs.“</p> <p>Nemusela mne vybízet dvakrát. Svlékl jsem si kalhoty a košili, památku na Glaina, Vran a Hrby, podal jsem jí je a lehl jsem si do postele, která byla překvapivé měkká – luxus jako v Muelleru, tady v zemi ovcí! Nahý, s roztaženýma rukama, zabořil jsem se do postele, abych uschl a odpočinul si. Bylo to příjemné, po měsíci nepřetržitého putování a několika vyčerpávajících hodinách na moři.</p> <p>Usnul jsem.</p> <p>Nevím jistě, co mne probudilo. Nemohl jsem spát dlouho – obloha se na pohled vůbec nezměnila, byla stále temná, ale zásluhou mraků, nikoli noci. Domem se šířila pronikavá vůně guláše. Potom se dveře otevřely.</p> <p>Stála ve dveřích a byla nahá. Měla mladé tělo; bolestivě mi připomnělo Sarannino tělo v dobách našeho dospívání, než jsem před mnoha lety opustil Mueller. Vlastně, věkem jsem stále patřil mezi dospívající, ne? Ale připadalo mi to tak dávno, že jsem tomu nedokázal uvěřit. Chtěl jsem tu dívku. Nebo jsem možná chtěl zpátky své mládí. Nevím, co pobízelo mne, ale podle toho, že byla nahá, a podle toho, jak se usmívala, bylo jasné, že chce, abych ji chtěl.</p> <p>Chtěla, abych ji chtěl. Tohle byla ta ostýchavá žena, kvůli níž jsem se červenal?</p> <p>Tady něco nesedělo. Mnoho věcí nesedělo. Když vešla do místnosti a klekla si na postel, pochopil jsem, jak je strašlivě nepravděpodobné, aby taková bytost žila nerušeně v takové izolaci, tak blízko pobřeží. Uvědomil jsem si, jak bylo podivné, že se znenadání objevily dešťové mraky, že ji nevystrašilo zemětřesení, které málem rozbořilo dům, a že navzdory tomu, jak byla předtím milá a ostýchavá, teď klečela rozkročmo na mém těla, s rukama zkříženýma na prsou.</p> <p>Přešel jsem do zrychlení. Nůž byl jenom na šířku dlaně od mého krku. Místo nahé mladé dívky tam teď byl zlý, ohyzdný stařec obdařený snad tím nejzlomyslnějším, nejnenávistnějším výrazem, jaký jsem vůbec kdy na lidské tváři spatřil. Oči měl kalné, hluboko zapadlé, obličej na kost vyhublý bídou. Nepochyboval jsem, o co mu jde. Jeho kostnaté tělo volalo po masitém soustu. Ve srovnání s ním jsem byl tlustý.</p> <p>Ani postel, na níž jsem ležel, nebyla měkká – bylo to prkno, tak tvrdé a nepoddajné, že když jsem neohrabaně vyklouzl z pozice mezi jeho nohama, ani ho to nerozhoupalo. Chvíli jsem tam stál a uvažoval, co mám dělat. Dveře do kuchyně zůstaly otevřené. Vešel jsem dovnitř a zjistil jsem, že kastrol vůbec není plný vystydlého guláše, ale je celý zaprášený, jak dlouho nebyl používán. Z vnitřní výzdoby, která působila tak útulně a příjemně, nebylo skutečné nic – nahradily ji jednoduché drnové zdi, hliněná podlaha a všudypřítomná špína.</p> <p>To množství špíny bylo prakticky nepopsatelné. Vypadalo to, že když si ten muž mohl vybrat život v iluzi, vůbec se nesnažil, aby jeho skutečné okolí bylo alespoň snesitelné. Opravdu dovedl svými iluzemi oklamat i sám sebe? Možná ano. Přesto si už stačil obléknout můj oděv, jak jsem si všiml, a po jeho jsem nebyl schopen najít ani památky. Znamenalo to, že byl předtím nahý? Jeho chudoba byla děsivá. Mimo Schwartz jsem nenašel člověka, který by žil tak primitivně, a to ještě ve Schwartzu měla chudoba svou důstojnost, protože o Schwartzech beze zbytku platilo, že je oblékaly sluneční paprsky a vzduch.</p> <p>I venku se květiny proměnily v ostružiny a zaprášenou šedivou trávu. Chatrč se nakláněla, nechybělo mnoho, aby se sesula úplně. Po nějaké puklině v zemi nebylo ani stopy; déšť, stejně jako zemětřesení, byl jen klam.</p> <p>Nedalo se pochybovat, že Anderson je přesně tím místem, které hledám. A nedalo se pochybovat ani o tom, že moje rozhodnutí bylo správné. Pokud existoval opak toho, jak by svět měl vypadat, byl to Anderson: všechno na oko vypadalo krásně, ale ve skutečnosti to bylo nepřátelské, špinavé a jedovaté.</p> <p>Vrátil jsem se do domku, vešel jsem do malého přístavku, z něhož iluze vykouzlila ložnici, a vzal jsem starci nůž z ruky. Potom jsem sklouzl do reálného času. Opět se proměnil v dívku, která se znenadání zvedla a chytila si jednu ruku druhou, protože tím, jak rychle jsem nůž vyškubl, jsem jí způsobil bolest. Podívala se, kde jsem, a zatvářila se ohromeně. Kopl jsem ji vší silou do rozkroku a najednou z ní byl stařec, který ležel na podlaze a svíjel se.</p> <p>„Kdo jsi!“ vykřikl. „Čí jsi sen!“</p> <p>„Tvůj,“ odvětil jsem.</p> <p>Patrně už bolest přestal tolik vnímat, protože nevrle odsekl: „Já si nechávám zdát hezčí sny. Podle toho, jak tě to zemětřesení vyděsilo, jsem myslel, že jsi skutečný.“</p> <p>Dal jsem ruku s dřevěným nožem dolů a hrotem jsem mu přejel po hrdle. Pak mne nenadále někdo chytil zezadu za krk. Vyčinil jsem si do idiotů a přeskočil jsem do zrychlení. Muž z podlahy přede mnou zmizel. Shýbal se teď nad mými zády a snažil se mne uškrtit. Vymanil jsem se mu a dostal jsem se za něho. Jakmile jsem se vrátil do reálného času, popadl jsem ho a vytlačil ho z ložnice do kuchyně. Celou cestu vřískal – jak jsem ho ve zrychlení setřásal z krku, zlomil jsem mu všechny prsty.</p> <p>Jenže iluze mohly působit i na vnímání hmatu. Najednou jsem ho měl znovu za sebou, tentokrát s nožem, a tentokrát mne přes záda bodal do ledvin. Měl už jsem bolesti dost, a tak jsem místo pokračování ve rvačce vyběhl z domku. Okamžitě začalo zemětřesení. Vyžadovalo to obrovské vypětí vůle, ale namířil jsem si to rovnou přes puklinu, která se přede mnou rozšklebila. Byla to samozřejmě pevná zem. Potom, jakmile jsem byl jenom několik metrů od domku, jsem si lehl na zem a co nejrychleji, jak to šlo, jsem vyvolal zemětřesení, které jedním obrovským propadem pohltilo celý dům.</p> <p>Ležel jsem na povrchu země, která se pode mnou třásla. Ale to, co mne drásalo, jako když brána rozrývá sypkou hlínu, nebylo zemětřesení. Byl to křik smrti. Ne křik člověka vražděného zbraní v boji, ani křik nesčetných mužů, žen a dětí padlých za oběť nemocem, hladomoru, požárům či povodním. Byl to křik někoho, koho proti své vůli zavraždila samotná země, a byl tisíckrát zesílený, takže jsem pod tím náporem sám vykřikl.</p> <p>Křičel jsem tak, že moje uši nestačily pojmout vlastní hlas. Nebyla to fyzická bolest. Když to skončilo, necítil jsem žádnou zbytkovou bolest ve svalech ani napětí, které by nechtělo povolit. Bolest postihla to, čím jsem byl ve spojení se zemí. Byl to takový náraz, že jsem chvíli uvažoval, jestli to nebude moje smrt.</p> <p>Nebyla. Ale když můj křik zapadl do ticha a já jsem se rozhlédl a spatřil, že země se znovu uzavřela, aniž by po domku a smutných, neexistujících květinách zanechala nejmenší stopu, chtělo se mi přivolat jej zpět, přivolat toho ohyzdného starocha a zachovat jeho život, přestože jeho jako takového jsem zachovat nemohl. Zasluhoval zemřít, jenže nic nezasluhuje zemřít. V tu chvíli nechybělo mnoho, abych zešílel, jak jsem toužil, aby se to vše vrátilo, dům, muž i život, a zároveň jsem věděl, že jsem to zničit musel. Potom jsem si z nějakého důvodu vzpomněl na otce, nafouklého jezerní vodou; vzpomněl jsem si i na tisíce vojáků a civilistů z nížiny řeky Vzbouřenců, zabitých anebo připravených o domov Nkumaji, když si, vedeni andersonským chameleónem, pustošením a drancováním podmaňovali zemi. Pomyslel jsem na milion smrtí, které způsobili a ještě způsobí, na miliardy životů, které uvrhnou do bídy a utrpení. A právě tato rovnováha, pocit, že zničení Andersenu je naprosto oprávněné, mi zachránila zdravý rozum, dovolila mi vstát ze země a slabě, vysíleně dojít zpátky na skaliska spadající k moři.</p> <p>Ale tak jednoduše se otázek zbavit nešlo. Slyšel jsem, jak země vykřikla, když byla přinucena ke spoluvině na vraždě – i když to byla vražda spravedlivá. Věděl jsem, že moje duše zůstane už navždy zranitelná. Nikdy jsem nevěřil, že mám duši, nikdy až do té chvíle, kdy se v ní obnažila rána sahající hlouběji, než jsem dokázal snést.</p> <p>Trápil jsem se celou cestu přes vodu, celou cestu ve zrychlení zpátky do Gillu. Zastavil jsem se pouze jednou, abych si opatřil náhradu za oděv, o který jsem přišel v Andersonu. Dal jsem si záležet, abych šaty ukradl z domu, který vypadal na to, že si jeho majitelé mohou ztrátu dovolit. Během těchto dlouhých pochodů ve zrychlení jsem nemohl dělat nic jiného než přemýšlet. Myšlenky, které se mi honily hlavou na této cestě, příjemné nebyly. Tentokrát jsem se alespoň mohl těšit, že se mi uleví, až si budu moci promluvit s někým, komu nemusím lhát, s někým, kdo by mohl být schopen pochopit, co jsem udělal, kdo by mne za to možná neodsoudil. Když jsem konečně dorazil do nevěstince a vyšel po schodech nahoru, našel jsem tělo pana Bartona rozsekané na desítky malých kousků, které se v horku sálajícím od jižního okna již rozkládaly.<strong>13 ZRADA</strong></p> <p>Nezjistil jsem, jak ho našli, ale určitě to nebylo těžké. Největší podezření padalo na upřímnost správce podniku; bylo možné, že pověst o našem hodně neobvyklém poledním příchodu tak dlouho postupovala symbiotickým řetězcem zločinců a strážců pořádku, až pronikla k uším někoho, kdo věděl o Bartonově <emphasis>zázračné </emphasis>záchraně před lukostřelci. Znetvoření jeho těla pravděpodobně souviselo s tím, že když mě chameleóni a jejich nevědomí pochopové znovu spatřili poté, co jsem měl být mrtev, chtěli mít tentokrát jistotu, že se určitě nezmýlí. A nechali ho v nevěstinci, abych ho určitě našel.</p> <p>Byl jsem stále ve zrychlení, když jsem zkázu svého přítele obhlížel. Pro mne uběhlo deset „dní“ od odchodu z Andersonu, devatenáct „dní“ od chvíle, co jsem opustil Bartona. V reálném čase však byl teprve podvečer dne, kdy jsem odešel. Nedokázal jsem se ubránit úvahám, jestli bych Bartona nezachránil, kdybych se vrátil o něco dřív nebo kdybych neodešel tak brzy. Ale při jeho oplakávání jsem si uvědomil, že vina, kterou cítím, protože jsem ho mohl zachránit, je malicherná ve srovnání s bolestí obsaženou v tom výkřiku země v Andersenu. Země mi nedávala odpovědnost za Bartonovu smrt. Poté, co chameleóni připojili Bartonovu vraždu na seznam svých zločinů, jsem už nedokázal cítit vinu za to, že jsem toho šeredného muže v Andersonu zabil. Proto jsem ze sebe tuto vinu setřásl a zapamatoval jsem si jen to, že jsem toho muže měl rád, že byl dobrý a že musím zabránit tomu, aby rukama chameleónů umírali další lidé jako on.</p> <p>Teď, když byl Barton mrtvý, jsem neměl důvod odkládat další etapu své cesty; naopak jsem měl mnoho důvodů, abych ji urychlil. Žádný chameleón neunikne. Bylo mi jedno, co to bude stát, ale byl jsem rozhodnut neskončit dřív, než od nich Zrada bude očištěna. Veškeré pochybnosti, které jsem o oprávněnosti zamýšlených vražd měl, byly pryč. Nepřemýšlel jsem o tom, chtěl jsem jen vykonat rozhodnutí, k němuž jsem dospěl velmi váhavě, a přesto jsem teď k jeho naplnění přistupoval s pochmurným zadostiučiněním.</p> <p>Šlo o stanovení priorit. Než něco podniknu proti Andersonům, kteří jsou u moci v jiných rodinách, potřeboval jsem zařídit vylidnění jejich rodného ostrova. <emphasis>Žádné </emphasis>střídání, <emphasis>žádná </emphasis>rozezlená, lstivá, nepřemožitelná andersonská armáda nesměla dostat šanci vládce zachránit. A obyvatel Andersonu mohlo být až milion, určitě ne méně než sto tisíc. Ve zrychlení by to byla dlouhá a vyčerpávající práce, kdybych musel chodit od jednoho k druhému, vyzbrojen pouze železným nožem. Můj život by stačil sotva na polovinu. Jejich likvidace si vyžadovala katastrofu, které by nedokázali vzdorovat, která by je zabila všechny najednou. Jak to udělat, to jsem nevěděl.</p> <p>Potřeboval jsem pomoc, kterou jsem mohl získat jen na jediném místě. Ale bylo v mých silách přesvědčit obyvatele Schwartzu, aby spáchali vraždu, i kdyby tou vraždou zachránili jiné životy – a co bylo možná ještě důležitější, milionům životů by dali větší cenu? Věděl jsem až příliš dobře, že ve schwartzovském uvažování není mnoho prostoru pro hodnotové soudy. Život byl život. Vražda byla vražda.</p> <p>A já, který jsem od nich odešel ještě nevinný, jsem se vracel s krví na rukou a chtěl jsem, aby mi pomohli vraždit.</p> <p>Několik týdnů jsem žil ve zrychlení úplně sám, nejedl jsem, nepil, nemluvil jsem a kromě té krasavice v Andersonu jsem nezaslechl lidský hlas. Ale zároveň jsem neměl času nazbyt. Proto jsem v dalších třiceti dnech přešel celou jižní část kontinentu z Woodu do Hussu. Stromy vystřídaly bujné traviny. Trávu vystřídaly keře, které dokázaly přežít nedostatek srážek. A nakonec keře vystřídal nekonečný písek a sluncem rozpukané skály.</p> <p>Ve zrychlení jsem zastavil u posledního keře, který jsem viděl, a sklouzl jsem do reálného času. Nevěděl jsem, jak Schwartze najít. Oni museli najít mne. A věděl jsem, že mne najdou.</p> <p>Ještě chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že se obrátím. Moje znovushledání s nimi nebude šťastné. Zabít mne nemohli, ale když jsem s nimi žil, poznal jsem, jakou lásku mohou dát. Byl jsem na ní závislý. Teď ji nenajdu.</p> <p>Šel jsem pouští půl dne, když moji trasu začal rovnoběžně kopírovat první Schwartz. Zahlédl jsem ho čas od času několik dun ode mne anebo na vrcholu další hromady kamení. Odpoledne už jich bylo o tři víc, a když jsem se večer zastavil ve stínu skalnatého pahorku, bylo jich kolem mne téměř sto – víc než jsem kdy viděl pohromadě, když jsem v jejich zemi žil.</p> <p>Mlčeli a všichni se na mne dívali. Samozřejmě jsem nic nejedl. Sedl jsem si před ně, myšlenkami jsem zalovil v zemi, našel jsem v hloubce vodu a vytáhl jsem ji na povrch. Třpytila se světlem odraženým od skal, jichž se ještě dotýkaly sluneční paprsky. Sklonil jsem se, abych se napil. Voda mi utekla, vpila se, abych ji nemohl nabrat. Odsoudili mne, moje obavy se naplnily.</p> <p>Vstal jsem a promluvil jsem na ně.</p> <p>„Potřebuji vaši pomoc.“</p> <p>„Od Schwartzů nic nedostaneš,“ řekl jeden starý muž.</p> <p>„Svět potřebuje vaši pomoc.“</p> <p>„Jediné, co země potřebuje, je život.“ A někdo tiše řekl: „Vrahu.“</p> <p>„Já jsem nemluvil o zemi!“ odvětil jsem ostře. „Řekl jsem svět. Lidé. Vždyť víte, kdo jsou to lidé – ti, kteří k životu ještě potřebují jíst, kteří ještě mají strach ze smrti.“</p> <p>„Kteří ještě mají strach z vrahů,“ řekl ten stařec. „Slyšeli jsme dozvuky toho výkřiku, Laniku Muellere. Ty jsi to spáchal, takže jedině ty jsi jej slyšel jasně, ale my víme, co jsi udělal. Něco jsme tě naučili, a ty jsi to použil k zabíjení. Přinutil jsi samotnou zemi, aby ti posloužila jako meč. Kdybychom někdy zatoužili někoho zabít, byl bys první, o jehož smrt bychom usilovali. Mohu to říct ještě jasněji? Odejdi od nás. Ve Schwartzů nic nedostaneš.“</p> <p>„Helmut?“ zeptal jsem se, i když jsem sám nevěděl, podle čeho jsem ho poznal.</p> <p>„Ano,“ řekl stařec.</p> <p>„Myslel jsem, že jsi chtěl zůstat navždy mladý.“</p> <p>„Jeden přítel mne zradil, a tak jsem zestárl.“</p> <p>Potom se ke mně otočil zády a ostatní udělali totéž. Přesto nikdo neodešel.</p> <p>Pak se setmělo, rychle, jak se v poušti stává, jakmile slunce zapadne. Ale za chvíli se na oblohu vyhoupl Vzdor. Mnoho světla nevrhal, avšak poskytoval alespoň záchytný bod, abych v té naprosté tmě nedostal závrať. Ticho však zůstalo, až jsem to nakonec nevydržel. Vzpomínky na měsíce, které jsem mezi Schwartzi strávil, byly příliš živé. Býval jsem jedním z nich, ale teď mne nenáviděli; měl jsem úkol, ale teď byl neuskutečnitelný; na světě byli lidé, na nichž mi záleželo, ale svobody se nedočkají. Svlékl jsem si šaty, zabořil jsem se do písku a rozplakal se.</p> <p>Plakal jsem kvůli sobě, který jsem zradil důvěru skály a zabil jsem. Plakal jsem kvůli Bartonovi, který přišel o život, protože byl bystrý a nebál se uvěřit cizinci. Pravda, otevřel tím možnost záchrany světa. Plakal jsem pro tisíce lidí, které jsem na své cestě potkal, lidí, již neměli nejmenší tušení, že potkávají svůj osud, že jejich budoucnost se brzy ocitne na vážkách.</p> <p>A plakal jsem proto, že jsem věděl, že nakonec to bude stejně z velké části marné. I kdyby Andersenové zmizeli z povrchu světa, i kdyby se mi je podařilo zničit, kolik svobody by lidé na Zradě měli? Muellerové by opět vyráběli železné meče a napadali své sousedy; Nkumajové by znovu slézali ze stromů a podmaňovali si ty, kteří bojují dřevem a sklem. Zabitím Andersonů by se na zemi otevřela stavidla smrti. Svět byl nesvobodný, ale lidé si to neuvědomovali a žili klidně.</p> <p>Kdo mi dal právo si myslet, že tento mír je horší než válka?</p> <p>Skutečný nepřítel nebyli Andersenové. Pravým nepřítelem bylo železo. Nikoli železo na kosmické lodě, které by nám umožnily uniknout ze Zrady a vrátit se ke zbytku lidstva. Železo, které mělo způsobit krvácející rány vojákům, aby zemřeli – to nás ničilo. Poněvadž co jiného lidem zbývalo? Když měli něco, cokoli, co se dalo ambasadorům za železo prodat, dotyčná rodina získala výhodu nade všemi ostatními. A proto bylo nutné, aby rodina chránila svou nezávislost tím, že bude potlačovat všechny ostatní rodiny, které by mohly vyvinout, nebo již vyvinuly, něco, co by ambasadoři měli zájem koupit.</p> <p>Ležel jsem v písku, s hlavou položenou na rukou, a vtom jsem si uvědomil, že zabitím Andersonů ničeho nedosáhnu, pokud nezničím také ambasadory. Dokud je možné odjinud posílat železo, aby na této planetě napomáhalo prolévání krve, umírání neskončí.</p> <p>„Dozvěděl jsem se od vás,“ řekl jsem pak, „že v zemi je železo.“</p> <p>Neodpověděli, neobrátili se ani tehdy, když jsem se rozplakal. Patrně si mysleli, že slzy, které mi tečou z očí, jsou slzy vinných a zatracených.</p> <p>„Proč není žádné železo na povrchu?“</p> <p>Nikdo neodpověděl.</p> <p>„Nějaké železo na povrchu bylo, že? Proto sem přišla první Schwartzová. Geologický průzkum prokázal, že žádné ložisko není snadno dobyvatelné. Ale železo <emphasis>tady </emphasis>bylo, že?“</p> <p>Promluvil Helmut: „Ve Schwartzu nikdy nikdo železo nenajde.“</p> <p>„Ale <emphasis>bylo </emphasis>tady, že ano? Bylo tady, a vy jste věděli, vaši předkové věděli, k čemu se dá železo použít, že? Věděli, že železo by zabíjelo. Věděli, že v boji o moc nad ostatními by bylo prolito tolik krve, že by každé vítězství bylo bezvýznamné. Nebylo to tak?“</p> <p>Helmut se ke mně otočil. Na tváři měl zvláštní, pokřivený výraz. „Nikdo, kdo by tomu věřil, ze Schwartzu nikdy neodešel.“</p> <p>„Měli jste železo! A rozhodli jste se, že je nepoužijete. Není to tak?“</p> <p>Helmut se rozčílil. „Ty nic nechápeš? Neviděl jsi hory? Proč myslíš, že nedovolujeme, aby tam pršelo? Kdybychom dovolili, aby ve Schwartzu pršelo, bylo by rezavou barvu v horninách vidět na míle daleko! Nenašli bychom klid, tady ani nikde jinde na této planetě! Dokázali jsme železo utajit. A ani ty sem nepřivedeš celý svět, aby se ho zmocnil a zabíjel jím!“</p> <p>Teď ke mně byli otočeni i ostatní a také oni vypadali rozezleně.</p> <p>„Nerozumíte mi. Já o něm nechci nikomu říct. Chci jenom dokončit práci, kterou vaši otcové začali. Žijete tady ve Schwartzu a bráníte lidstvu dostat se k železu, ale železo stejně prolévá krev. To nevíte?“</p> <p>„Samozřejmě to víme,“ odvětil Helmut. „Ale nemáme takovou moc, abychom mohli změnit srdce, která v sobě lidé nosí. Neneseme za to žádnou odpovědnost. Není to naše chyba.</p> <p>„Takže vaše ruce jsou čisté, že? Tady v poušti, kde je díky slunci čisté všechno. Jenže vy čistí nejste! Protože jestli můžete zastavit utrpení a umírání, a přitom to neuděláte, pak jste vinni. <emphasis>Je </emphasis>to vaše chyba.“</p> <p>„My nikoho nezabíjíme. Nedovolujeme jim, aby zabíjeli nás. Nemáme s nimi nic společného.“</p> <p>Našel jsem směr, kterým jsem mohl svou argumentaci vést, a pokračoval jsem v něm. „Pokud mi pomůžete, mohu zabránit, aby sem přicházelo další železo. Mohu úplně zastavit přísun železa z Republiky a mohu ukončit strach a soutěžení, jež je příčinou těchto válek. Ale bez vaší pomoci to nedokážu.“</p> <p>„Jsi vrah.“</p> <p>„Ale vy také!“</p> <p>Helmut vytřeštil oči.</p> <p>Šel jsem ještě dál. „V Hanksu zahynuly na hrotech mečů nebo hladomorem statisíce lidí, když zemi zpustošily gillské armády. V nížinách řeky Vzbouřenců zemřely statisíce, když nkumajská vojska zničila všechno živé, co jim přišlo do cesty. Udělala někdy něco takového jiná armáda? Udělala?“</p> <p>„Byl to strašlivý zvuk,“ přiznal tiše Helmut.</p> <p>„Ta válka vznikla kvůli železu. Kvůli tomu, že Nkumaj i Mueller si opatřovaly železo, a vše ukazovalo na to, že jeden z nich určitě získá mezi rodinami navrch. Jenže existovala ještě jedna rodina, rodina s něčím, co vyvážet nemohla. Od ambasadora by železo nikdy nezískali. Zato se mohli rozejít po světě a brát si železo, které dostávaly jiné rodiny – a udělali to.“</p> <p>„Proč by nám mělo záležet na tom, co je s Muellerem a Nkumajem?“ zeptal se posměšně Helmut.</p> <p>„Vůbec vám na tom nemusí záležet. Ale nemělo by vám být jedno, co se děje s lidstvem, když kvůli ničemu jinému, tak kvůli skále. Rodina, o které mluvím, je Anderson, a to, co dovedou, je lhát. Nejenom povídat lidem něco, co není pravda, ale přesvědčit je, aby tomu uvěřili, proti své vůli, tak dokonale je přesvědčit, že lež je pravda, že je vůbec nenapadne pochybovat.“ Řekl jsem jim o Dintovi, o Mwabao Mawě a o Percym Bartonovi.</p> <p>Helmut dal konečně najevo zájem. „To jsou ti, kteří mají na svědomí tolik vražd?“</p> <p>„Ano.</p> <p>„A co bys chtěl dělat? Všechny je zabít?“</p> <p>Moje odmlka dala dostatečnou odpověď. Výraz Helmutova obličeje se změnil na odpor. – „A po <emphasis>nás </emphasis>chceš, abychom ti pomohli. Jestli věříš, že bychom něco takového udělali, nikdy jsi nebyl můj přítel.“</p> <p>„Poslouchej mě!“ zařval jsem, jako bych mu hlasitostí mohl otevřít oči. „Andersenové se porazit nedají. Nikdo nad nimi nemůže zvítězit bojem. Tentokrát přišli nenápadně, vetřeli se do vlád a mezi nejvýše postavené, kteří vůbec netuší, že jsou jimi ovládáni. Ale když je vyburcujeme, může se stát, že ze svého ostrova přijdou silou, a žádná armáda jim nedokáže vzdorovat, protože budou vypadat jako strašlivé zrůdy; nebo přijdou v noci, neviditelní; nebo budou bojovat otevřeně, ale když na ně člověk zaútočí, jeho nepřítel již dávno nebude tam, kde se zdál být, a každý voják bude zabit dřív, než stačí svůj meč k něčemu použít.“</p> <p>„Já vím, co je to boj,“ řekl pohrdavě Helmut, „a odmítám jej.“</p> <p>„Jistěže jej odmítáš. Kdo může <emphasis>tebe </emphasis>zabít? Ty nikdy nezemřeš. Ale tam venku jsou miliony lidí, kteří zemřít <emphasis>mohou, </emphasis>a když k nim někdo přijde s mečem v ruce a řekne: ‚Poslechni mne, nebo zabiju tebe, ženu i tvoje děti,‘ co asi udělá? Poslechne. Poslechne, i když je hrdina, protože ví, že každý, kdo má moc zabíjet, a nic mu nebrání ji použít, nad všemi nepřáteli zvítězí, pokud nebudou chtiví zabíjet stejně jako on. Moc ukrást život je ta největší moc na světě, před ní je každý slabý.“</p> <p>„My slabí nejsme.“</p> <p>„Vy nejste lidé. Lidé jsou smrtelní. Vy se můžete vojákovi vysmát a vztyčit kamennou hradbu, která ho nikdy nepustí dál. Můžete se na tu hradbu postavit a dívat se, jak on, jeho děti a jeho vnuci stárnou a umírají. A stejně nikdy nepochopíte, čeho se pořád tak bojí. Bojí se, protože třeba nepřijde déšť a oni budou mít hlad, když jim nevzejde, co pěstují; protože je povodeň nebo zemětřesení mohou bez varování připravit o život; ale hlavně proto, že v noci může někdo přijít, zvednout meč a nadobro je sprovodit z tohoto světa. Bojí se <emphasis>smrti! </emphasis>Dovedeš si alespoň představit, co to znamená?“</p> <p>„My máme také strach ze smrti,“ řekl Helmut.</p> <p>„Ne, Helmute, vám se smrt protiví. Litujete jí. Ale pokud jde o váš život, velice dobře víte, že jej vůbec nikdo nemůže ohrozit. Smrt je něco, co se týká jiných.“</p> <p>„A proto chceš, abychom zabíjeli? Chceš, abychom dělali totéž?“</p> <p>„Ne, nechci. Chci, abyste mi pomohli zabránit tomu, aby na této planetě někdo mohl být nepřemožitelný. Chci zničit ambasadory, aby už žádná rodina nemohla zvednout železné zbraně proti dřevěným. A chci zničit Anderseny, protože stejně jako železo zabíjejí s rozkoší a nedá se jim vzdorovat.“</p> <p>„V čem bychom se pak od nich lišili, kdybychom zabili ty, jejichž činy se nám nelíbí?“</p> <p>„Nevím! Možná je někde ve vesmíru nějaké měřidlo, jímž se lidské činy poměřují, a ti, kteří jiné zabíjejí pro moc, budou souzeni přísněji než ti, kteří tyto mocichtivé zabíjejí v zájmu svobody. Ale pokud ve vesmíru neexistuje místo, kde by ten, kdo vzdoruje zlodějům svobody, nemohl zůstat dobrým člověkem, pak ve vesmíru žádné dobro ani zlo nejsou; a jestli je to tak, pak to stejně nemá smysl, a to, jestli zabijete nebo nezabijete, není důležité, ale tak to určitě není, tak to nemůže <emphasis>být, je </emphasis>to důležité, jsou chvíle, kdy musíte sáhnout na životy, abyste – poslouchejte mě – abyste¼“</p> <p>Ale oni se přesvědčit nedali. Teď už jsem to chápal. Lhostejně se na mne dívali a já propadal zoufalství. „No tak dobře. Poroučet vám nemohu. Nikdo vás nemůže k ničemu nutit.“ Zatrpkle jsem je začal urážet. „Vlastní svobody si považujete. Máte sílu na to, abyste ke svobodě pomohli jiným, ale jste příliš sobečtí, než abyste něco udělali a dali svobodu také jim. Nechte si svou svobodu, nechte si svou nesmrtelnost; doufám, že jednou přijdete na to, <emphasis>proč </emphasis>vlastně žijete věčně. O jaký velký cíl vám jde. Protože takto nejste prospěšní nikomu, dokonce ani sami sobě.“</p> <p>Otočil jsem se a vydal se zpátky stejnou cestou, kterou jsem přišel, vstříc Hussu, civilizaci a beznaději. Teprve po několika hodinách jsem si uvědomil, že blízko za mnou někdo jde. Byl to Helmut a vypadal jinak. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil, ale bylo to tím, že teď neměl vlasy bílé stářím.</p> <p>„Laniku,“ řekl, a jeho hlas byl mladší. „Laniku, musím s tebou mluvit.“</p> <p>„Proč?“ zeptal jsem se. Netroufal jsem si věřit, že bych na něho svou řečí přece jen zapůsobil.</p> <p>„Protože mne máš rád. A jak jsem tě poslouchal, uvědomil jsem si, že i já mám rád tebe. Navzdory všemu.“</p> <p>A tak jsem se zastavil a sedl jsem si do písku. On udělal totéž.</p> <p>„Laniku, musíš pochopit jednu věc. My nejsme k ostatním lidem hluší. Slyšeli jsme tě. Pochopili jsme. A <emphasis>chceme </emphasis>dosáhnout cíle, který jsi vytyčil. <emphasis>Chceme </emphasis>zničit ambasadory. Nenávidíme Anderseny a jejich vraždy a podvody stejně jako ty – nic pro nás není horšího než ti, kteří vraždí nikoli z hněvu, bolesti, pomsty nebo víry, že je to jejich povinnost, ale pro zisk. Rozumíš tomu? Nenávidíme totéž co ty. A toužíme po tom, aby to bylo zničeno.</p> <p>Jenže my to <emphasis>udělat nemůžeme, </emphasis>Laniku. Myslel sis, že naše nenávist k zabíjení je jenom názor, jenom emoce, jenom přání, aby nepřibývalo utrpení? <emphasis>My nemůžeme </emphasis>zabíjet. Nic složitějšího v tom není. I teď trpíme písní, která ze skal vychází. Ale ty jsi slyšel, jak země vykřikla, když jsi ji přinutil, aby zabila toho muže v Andersenu. Ty jsi to <emphasis>slyšel. </emphasis>Jaké to bylo?“</p> <p>Odpověděl jsem upřímně. „Byla to ta nejstrašnější věc na světě.“</p> <p>„Dovedeš to se zemí lépe než kdokoli z nás, Laniku. Už dávno jsme ti to řekli, ještě než jsi odešel. A proto jsi výkřik slyšel jasněji, než by jej mohl slyšet kdokoli z nás.</p> <p>Ale kdybychom měli zničit Anderson, museli bychom nechat ostrov pohltit mořem a zemí, museli bychom jej úplně odstranit z povrchu planety. A ty stejně dobře jako já víš, že sám by to <emphasis>žádný </emphasis>z nás nedokázal.“</p> <p>Přikývl jsem. „Doufal jsem, že rada¼“</p> <p>„A to je potíž, Laniku. Rada je shromáždění jednotlivců. Slabých jako já. Společně jsme schopni zem pokřivit a změnit tak, že si to ani nedokážeš představit. Mohli bychom Anderson potopit do moře během chvilky. Mohli bychom za hodinu vyzdvihnout pohoří táhnoucí se z jednoho konce světa na druhý. Kdyby to bylo nutné, mohli bychom vzít celou tuto planetu a změnit její oběžnou dráhu, aby bylo chladněji nebo tepleji, aby byla blíž nebo dál od slunce.</p> <p>Ale kdybychom tím, že ostrov potopíme, měli zabít každého na Andersonu, zesílil by výkřik, který jsi slyšel od jednoho muže, statisíckrát. Chápeš to? A na vyvolání toho statisíce výkřiků by nás stačily tři nebo čtyři stovky. Každý z nás by trpěl výkřikem stokrát strašlivějším než ten, jenž jsi slyšel ty. A co je ještě daleko horší, jelikož bychom se sešli jako rada, pronikli bychom hlouběji do nitra země, než by ses kdy mohl dostat ty, ale zároveň bychom zůstali jednotlivci, takže proti nejsilnějšímu hlasu skály bychom mohli postavit jenom jednotlivou sílu, a ta by stěží dokázala vzdorovat. Výkřik by nás probodl hlouběji a my bychom v něm utonuli úplně stejně, jako by v moři utonuli obyvatelé Andersonu.</p> <p>Už rozumíš, Laniku? Kdybychom to udělali, zničilo by nás to. A kdo by potom krotil hněv země? Kdo by vstřebával nenávist skal? Kdo by zchladil ten žár? Nikdo. Zničili bychom planetu, protože bychom už nedokázali zadržet její hněv. Proto na tvůj návrh nemůžeme přistoupit.“</p> <p>To jsem nevěděl. Nechápal jsem, jakou cenu by museli zaplatit. „Zkusím se obejít bez vaší pomoci.“</p> <p>Vstal jsem a chtěl jsem odejít. Helmut vstal také. Chvíli jsem se mu díval do očí a pak jsem se otočil.</p> <p>„Laniku,“ řekl.</p> <p>„Prosím,“ odvětil jsem.</p> <p>„Požádali mne, abych ti řekl, jak to udělat.“</p> <p>„Jak udělat co?“</p> <p>„Jak udělat to, co udělat chceš.“</p> <p>Prohlížel jsem si ho. Nevěděl jsem, jak to myslí. „Říkal jsi, že to nejde?“</p> <p>Zavrtěl hlavou a z očí mu vyhrkly slzy. „Říkal jsem, že nejde, abychom to udělali my. Ale je i jiná možnost. Nechtěl jsem ti to říct, Laniku, ze strachu, že na to přistoupíš, protože by tě to zničilo. A já tě mám rád; nechci, abys tak skončil.“</p> <p>„Jestli nějaká možnost je, Helmute, chci ji využít, i kdyby mne to mělo stát život. Bůh ví, že každá alternativa tak či tak znamená smrt. Stejně jsem se nikdy nechystal žít věčně.“ Ještě než jsem ta slova dořekl, zamyslel jsem se, jestli je myslím vážně, jestli bych se skutečně rozhodl zemřít nebo jestli bych si raději nenašel místo, kde bych mohl žít, klidné místo jako byly Hrby, skrytý hvozd jako Ku Kuej nebo dokonce tuto poušť s krásnými, zvláštními obyvateli Schwartzu. Mohl bych si najít úkryt a žít, tak proč bych proboha měl volit smrt?</p> <p>Helmut mé pochybnosti vyjádřil slovy. „Opravdu máš svůj život tak málo rád?“</p> <p>A tím, že jsem odpověděl jemu, jsem odpověděl také sám sobě. „Ty to neznáš, Helmute, nikdy jsi nebyl tak sám jako já, ale já jsem v té samotě něco našel. Že procházím světem neviditelně. A i když mne lidé vidí nebo se mnou mluví, dělají to tak, jako bych neexistoval, jako bych neměl právo existovat. Šlapu po jejich zemi a oni mne nevidí. Konám, konám a konám, a ve světě se nic nemění. Zato oni se dotýkají <emphasis>mne. </emphasis>V kopcích nejchudší části Brittonu je rodina, která mne potřebuje. A tato jejich potřeba se stala nejdůležitější věcí mého života. U jednoho jezera v Ku Kueji je žena <emphasis>zamrzlá </emphasis>v čase, která mne potřebovala, ale byli jsme rozděleni. Kdybych ji mohl čímkoli vysvobodit z věčné smrti, k níž se odsoudila, udělám to. Muž, který ještě nebyl na smrt dost starý, se zabil v Ku Kueji. Když zemřel, uvědomil jsem si, že jsem z půlky byl jím, a ta polovina s ním zemřela a ta druhá ho nikdy nepřestane oplakávat. Udělám všechno, co bude třeba, Helmute, aby si už nikdo místo života na tomto světě raději nezvolil smrt. Udělám všechno, co bude třeba.“</p> <p>Někdy jindy, v jiné době, předtím i potom, bych něco takového neřekl. Hrdinové a oběti jsou výsledkem nálady, jakou měli, když se naskytla příležitost nebo když se události seběhly nešťastně. Nevím, jestli bych jen tak snadno řekl: „Udělám všechno, co bude třeba,“ kdybych předtím neušel v osamění tři tisíce kilometrů, na jejichž konci mne čekalo odmítnutí a zoufalství.</p> <p>Ale řekl jsem to a myslel jsem to vážně. A Helmut mne objal a vysvětlil mi: „Když něco děláme společně, nemusíme do země všichni. Můžeme poslat jednoho, který si lehne mezi skály, svým hlasem zazpívá všechny naše písně a svým srdcem vyslechne píseň země. Může to být příjemné, a proto při podobných příležitostech vyznamenáváme ty nejlepší z nás. Může to být také bolestivé, a proto ty nejlepší z nás vyznamenáváme také tím, že jim svěřujeme bolest za nás všechny. Ale někdo takový, kdo by vydržel tohle, mezi námi není. Proto nikoho z nás do země poslat nemůžeme. Ty jsi ale silnější než kdokoli z nás. O kolik silnější, to nevíme.</p> <p>Ale kdybys sestoupil do země za nás, mohli bychom doufat, že přežiješ. A kdybys zemřel a země by se zlobila dál, žili bychom, abychom ji zkrotili a uchovali svět bezpečný.“</p> <p>Leželi jsme společně v písku a všichni jsme měli roztažené ruce. Já jsem ležel uprostřed, stočený do klubíčka, a jak jsem klesal do písku, cítil jsem, jak se ke mně přidávají, jeden po druhém, až mou myslí zněly všechny jejich písně. Písek mne pohltil a snášel mne dolů.</p> <p>Předtím jsem se vždycky zastavil na podloží. Ale tentokrát skála změkla, oblekla mne, jako by to bylo studené bahno, a znovu se mi nad obličejem uzavřela. Čím hlouběji jsem pronikal, tím byla skála teplejší a teplejší a tím rychleji jsem klesal, nebo se mi to alespoň zdálo. Nakonec byl žár tak prudký, že větší bych nevydržel, a byť jsem klesat přestal, skála kolem mne vířila a kroutila se. S vědomostmi stovek Schwartzů nade mnou jsem snadno našel ostrov Anderson, tentokrát ne jako povrchovou anomálii, ale jako náběžnou hranu tektonické desky plovoucí na moři roztavené žuly. Proudění bylo neskutečně pomalé, ale jakmile jsem ostrov našel, začal jsem z prostoru pod ním vyhánět magma.</p> <p>Z místa, kde jsem pracoval, to samozřejmě vypadalo, že klesání postupuje pomalu, ale na povrchu se dílo zkázy rozpoutalo od prvního okamžiku. Skála poklesla prudce a vše na ostrově, ať stavby nebo živí tvorové, se skácelo k zemi. Když pak potápění ostrova pokračovalo, mořské vody vtrhly na uprázdněné místo z obou stran a uprostřed ostrova se setkaly v obrovské vlně, probíhající po jeho délce ze severu na jih.</p> <p>Jelikož došlo k narušení tektonické desky, žhavé magma se vyřinulo na povrch, setkalo se s oceánem a vzedmulo se ještě výš, až vytrysklo k nebi a vyvrhlo z moře horký popel, vodní páru, bahno a lávu. Voda začala vařit, takže všechno, co v té části moře zůstalo naživu, zahynulo ve stejném okamžiku, kdy se několik tisíc hektarů oceánu proměnilo v páru.</p> <p>To všechno se stalo proto, že já, podporován silou všech Schwartzů, jsem přinutil zemi jednat. A země, neznající čas a tudíž ani následky, mě poslechla. Teprve když se rozezněly výkřiky smrti, země se vzbouřila, a ve stejném okamžiku mne opustili Schwartzové. Jejich úkolem nyní bylo pomoci zemi, aby se neroztrhla, udržet zemskou kůru, aby ze sebe nesetřásla ten otravný život, který jí přinášel tolik mučivé bolesti a tak málo radosti. Museli zahradit příval roztavené horniny, která se bouřlivě snažila uniknout a prodrat si cestu na povrch všude tam, kde se při propadu ostrova projevilo zachvění.</p> <p>Já jsem však o jejich práci nevěděl nic. Byly jiné, neodkladnější věci, neboť země křičela, že bylo zavražděno půl milionu lidí, a já jsem byl jediný, kdo poslouchal.</p> <p>Mnoho těch, kteří zemřeli, se ničím neprovinilo. To byli ti, jejichž přízraky mne od toho okamžiku začaly strašit – rybáři, kteří bezelstně vrhali sítě v Brittonské zátoce, když pobřeží zasáhla obrovská vlna; obyvatelé vysokých budov v Hessu, Gillu a Israeli, kteří přišli o život, když jejich stavby nevydržely nárazovou vlnu šířící se z Andersonu; a těžko spočitatelní obyvatelé Andersonu, kteří sice dovedli klamat, ale nebyli to vrazi a jiným lidem nepřáli nic zlého.</p> <p>Země však nerozlišovala mezi nevinnými a vinnými, mezi těmi, jejichž smrt byla zbytečná, a těmi, kteří zemřít museli, pokud lidská existence na Zradě měla mít smysl. Země poznala, že to není jako sklizeň na polích; nedokázala pochopit lidskou logiku, která nás k tomuto kroku dovedla. Země věděla jen to, že my, kteří jsme se tam ve Schwartzů sešli, jsme jí samotné přikázali zabít lidi, jež byli tak daleko, že jsme to ani náhodou nemohli vydávat za čin spáchaný v sebeobraně.</p> <p>Skály strašlivě sténaly, jako by chtěly říct: „My jsme vám věřily, daly jsme vám moc, poslouchaly jsme vás, a vy jste nás zneužili k zabíjení!“ Po těle se mi přelévaly vlny horka a skály vřískaly: „Zrádče!“</p> <p>Zakrátko jsem ztratil veškeré kořeny, veškerá pouta s realitou, veškeré vnímání času. Křik muže, kterého jsem zabil v Andersonu, trval několik sekund. Tentokrát trval křik země věčně. Nekončil, poněvadž čas přestal existovat, a já jsem nekonečně dlouho cítil nekonečně palčivou bolest a toužil jsem po jediném. Ne zemřít, protože smrtí by křik kamene ještě zesílil, ale zmizet, nikdy neexistovat, nikdy nežít, protože můj život došel až sem a tato situace byla nedosažitelná, nesnesitelná, neskutečná.</p> <p>„Zrada,“ křičela země navěky.</p> <p>„Odpusť mi,“ žadonil jsem.</p> <p>A když se pak vrátil čas a nekonečno skončilo, skála mne vyplivla ven, písek mne vyvrhl vzhůru. Vyletěl jsem do vzduchu a střemhlav jsem se řítil ke hvězdám.</p> <p>Chvíli jsem stoupal, potom se stoupání zastavilo a začal jsem padat zpátky k zemi. Byl to stejný pocit, jaký jsem zažíval, když jsem ve tmě před východem Vzdoru udělal krok do propasti. Uvažoval jsem, jestli mne písek přece jenom přijme, nebo jestli tentokrát dopadnu na povrch a jednoduše se zastavím, polámaný a rozplácnutý, moje krev se vpije do písku a slunce vysuší moje tělo na tuhou kůži a potom na prach.</p> <p>Přesto jsem se i ve vzduchu radoval. I kdybych teď zemřel, splnil jsem první a největší úkol; přežil jsem ho, i když možná jen krátce; slyšel jsem nejstrašnější výkřik země a stále jsem žil.</p> <p>Ještě v pádu jsem se zaposlouchal a uvědomil jsem si, že výkřik nedozněl. Stále jsem jej slyšel, i ve vzduchu, bez spojení se zemí. Pokud bych žil, slyšel bych jej věčně.</p> <p>Dopadl jsem na písek a on povolil, vynesl mne nahoru a pak mne nechal pomalu klesnout. Nakonec jsem zůstal ležet na povrchu země, sice v klidu, ale s vědomím, že pokoje nikdy nedojdu. Země mi nikdy neodpustí (skála toho nebyla schopna), že jsem zradil její důvěru. Ale i když neodpustí, mohla mne dál trpět. Znala moje srdce a mohla snášet můj život. Dokud budu chtít zůstat naživu, země mi to dovolí.</p> <p>Kolem mne leželi Schwartzové. Až po dlouhé době jsem si uvědomil, že pláčou. Bylo to zvláštní, ale najednou jsem si vzpomněl na Mwabao Mawu, jak z vysokého hradu ve Nkumaji zpívá ranní píseň. Hlavou mi do nekonečna zněla její melodie. Poprvé jsem plně pochopil, jak je ta píseň znepokojivě krásná. Byla to píseň vraha, který chce zemřít. Byla to píseň o vytoužené, ale dosud nenaplněné spravedlnosti.</p> <p>Všichni jsme tam leželi, úplným vyčerpáním neschopni pohybu.</p> <p>O několik hodin později – nebo to bylo o den či několik dnů později? – připlul nad Schwartz obrovský mrak páry z moře, které se přelilo na oblohu nad místem, kde se potopil Anderson, a po několika tisících let se tam rozpršelo. Voda se dotýkala hor bohatých na železo, krvácela do písku a ochlazovala jej, voda se mísila se slzami na tvářích obyvatel Schwartzu a odplavovala jejich pláč. Potom Helmut vstal, v bouři ke mně přistoupil a řekl: „Laniku, ty žiješ.“</p> <p>„Žiju,“ řekl jsem, protože ve skutečnosti říkal: „Laniku, mám tě rád a ty stále žiješ,“ a já jsem ve skutečnosti říkal: „Helmute, mám tě rád a stále žiju.“</p> <p>„Udělali jsme, co jsme museli udělat,“ pokračoval Helmut, „a nebudeme toho nikdy litovat, protože to bylo nutné, i když to třeba nebylo dobré. Přesto tě žádáme, abys odešel. Vyhánět tě nechceme, protože nebýt tebe, staly by se horší věci, ale prosíme tě, Laniku, odejdi od nás a nikdy se nevracej.“</p> <p>„Stejně o mně ještě uslyšíte. Čeká mne další práce. Způsobím vám další bolest.“</p> <p>„Udělej svou práci,“ řekl. „Doufám, že se dočkáš dne, kdy bude krev z tvých rukou smyta.“</p> <p>„Hlídejte svoje železo. Bděte nad ním. Nenechte je zrezivět.“</p> <p>Usmál se (v tu chvíli to působilo hrozně, přesto to bylo překvapivější a příjemnější než déšť), objal mne a řekl: „Když jsi tenkrát odešel, myslel jsem, že jsi mne zradil. Nechápal jsem to, Laniku. Myslel jsem si, že když ti věřím, znamená to, že budeš vždycky dělat to, co chci já. Říkám si, že možná znovu omládnu a nechám někoho jiného, aby byl mluvčím místo mne. Vzal jsem na sebe tolik odpovědnosti, že by to vystačilo na celý život.“</p> <p>„A mně na deset,“ odvětil jsem. Potom mne Helmut políbil, objal mne a poslal pryč. Šel jsem na východ, směrem k Hussu. Cestou jsem našel svoje šaty, úhledně poskládané a položené přímo v cestě, a na nich svůj nůž. Schwartzové mi tímto způsobem žehnali, předem mi dávali rozhřešení za vraždy, které jsem teprve musel spáchat.</p> <p>Oblékl jsem se, nůž jsem vzal do ruky, přešel jsem do zrychlení a další tři roky svého času jsem s nikým nepromluvil a neslyšel ničí hlas, pouze jsem chodil od jedné vraždy ke druhé, poslouchal jsem výkřiky umírajících a mrtvých, nechal jsem si rvát uši nářkem země a říkal si, že jednou je najdu všechny, všichni budou mrtví a já už nikdy nebudu muset zabíjet.</p> <p>Neměl jsem zábrany zabít Percyho Bartona, protože ta stařena podvedla a zabila mého přítele. Ale její smrtelný výkřik mi drásá duši úplně stejně jako výkřik Mwabao Mawy, přestože ta (ne, <emphasis>ten, </emphasis>holohlavý běloch vládnoucí národu hrdých, nic netušících černochů) mi zpívala krásnou ranní píseň. Nebyl v tom žádný rozdíl. Ten, koho jsem nenáviděl, i ta, kterou jsem měl rád, stejně všichni zemřeli. Nedá se říct, že by se můj nůž zařízl do hrdla Percyho Bartona snadněji než do hrdla Mwabao Mawy.</p> <p>Zničit ambasadory bylo jednodušší, neboť země při jejich zániku nijak neprotestovala. Byly to stroje, již bez života. Stačilo jen rozlomit pečeť, na níž stálo: „Pozor! Při neoprávněné manipulaci bude zničen tento stroj a zabit každý v okruhu 500 metrů,“ a odejít ve zrychlení dřív, než dojde k explozi.</p> <p>Zabíjel jsem po trase, jež se paprskovitě rozbíhala z trosek zemí kolem Andersenu. Abych měl jistotu, že naleznu a zabiju každého Andersona, a abych zajistil, že žádný ambasador nepřežije, navštívil jsem hlavní město každé rodiny. Jelikož jsem byl v nejrychlejším časovém toku, trvalo to všechno týden reálného času. Předstihl jsem všechny posly. Obyvatelům planety to připadalo, jako by nějaká nenadálá metla zbavila jejich svět vládců a zároveň také ambasadorů.</p> <p>Uvažoval jsem, co si asi lidé pomyslí, až na trůnu Percyho Bartona najdou sedět mrtvé tělo staré ženy. Pochopí to? Nebo se budou navěky divit, koho to vlastně našli, a nikdy se nedozví, proč, ani kam, zmizel jejich král?</p> <p>Nemělo smysl, abych si na své vražedné pouti vedl kalendář. Na jejím konci, týden od zahájení, mi bylo čtyřiadvacet let, pokud to mám co nejpřesněji odhadnout. Když bylo dvacet čtyři mému otci, byl jsem již na světě. Ráno si se mnou hrál a odpoledne odcházel, aby své muže vedl do bitvy. Já jsem dítě neměl a nedokázal jsem zůstat svými vraždami nezatížen na duši, jak to dokázal otec. On to ani jinak neuměl a myslel si, že když bude zabíjet, bude dobrý král. Já jsem neměl ani náznak královských práv, zato jsem velice dobře věděl, kolik každá vražda stojí. Bylo mi dvacet čtyři let, ale na duchu jsem byl nesnesitelně starý a tělo jsem měl obtížené a unavené.</p> <p>Zůstalo však jedno místo, kam jsem dosud nezavítal. V době, kdy všichni ostatní Andersenové a všichni ostatní ambasadoři byli mrtví, čekala mne ještě jedna vražda: toho, kdo byl mým bratrem Dintem, toho, kdo zničil mého otce, toho, kdo mne okradl o mé dědictví, toho, koho jsme po celá léta, co jsme byli spolu, nenáviděl, s kým jsem soupeřil a zle jsem se snášel, toho, kdo nevysvětlitelně zůstával mým bratrem bez ohledu na to, s jakou jistotou jsem věděl, že mým bratrem ve skutečnosti není.</p> <p>Dokázal by pan Barton skutečně zabít člověka, kterého kdysi považoval za svého syna? Dokázal bych já opravdu zabít Dinta?</p> <p>Ale to zjistím, až ta chvíle nastane. Proto jsem si nechal Mueller nad Řekou nakonec a poprvé po mnoha letech jsem do města nevstoupil zamaskován zrychlením, ale otevřeně. Byl jsem Lanik Mueller a tady jsem byl kdysi doma. Vítán nevítán, chtěl jsem přijít hrdě, a konečně, když všichni Andersonové jsou mrtvi, se přiznat k tomu, co jsem dělal a udělal. V dobách, kdy jsem ještě ničím takovým nebyl, si svět myslel, že Lanik Mueller je netvor; teď, když jsem jím byl, jsem chtěl, aby to věděli. I ti, kteří jsou považováni za špatné, chtějí, aby jejich skutky vešly ve známost.</p> <p>Šel jsem do paláce, kde na trůně seděl Dinte, a rázným krokem jsem došel doprostřed místnosti. Mnozí z přítomných mne sice nepoznali, neboť i ti, kteří mne kdysi znali, mne viděli naposledy jako patnáctiletého chlapce, ale těch, kteří mne poznali, bylo dost, aby se síní rozlétl šepot: „Lanik Mueller.“ Všechny pohledy se upřely na mne. Všichni se chvíli báli cokoli udělat.</p> <p>Bratr Dinte se zvedl z trůnu, toporně natáhl ruce před sebe a nepřirozeně hlasitě řekl: „Tak co, bratře? Konečně sis přišel pro svůj trůn?“ Ustoupil, aby mne pustil na místo, kde jsem měl správně sedět já. Když jsem stoupal na vyvýšenou plošinu, poručil lidem, aby poklekli. Klekli si. Dinte na mne čekal, s úsměvem na uvítanou.<strong>14 LANIK V MUELLERU</strong></p> <p>V žádné z možných verzí této situace, které se v mojí představivosti zrodily, mne něco takového nenapadlo. Přesto to teď poměrně dlouho vypadalo jako to, co se mělo stát. Bratr uzurpátor, tváří v tvář poutníkovi, který konečně našel cestu domů, ochotně ustupuje, aby zákonnější dědic mohl usednout na místo, jež mu právem náleží.</p> <p>Představoval jsem si, že vejdu, označím Dinta za zrádce a vraha a přede všemi dvořany ho ubodám k smrti. <emphasis>Žádné </emphasis>tajnosti. Tentokrát to neměl být Piják jezera, Větrný muž nebo Naháč, spravedlivě trestající andersonského chameleóna. Měl to být Lanik Mueller, spravedlivě trestající bratra Dinta, uzurpátora, který vypudil svého otce do Ku Kuejského hvozdu, kde zemřel.</p> <p>Teď mne o to Dinte připravil. Tím, že mi tak ochotně (třebaže jsem věděl, že to je lež) ustoupil, pouze bych přiživil legendu o Laniku Muellerovi coby Opičáku Ondrovi, který přišel, aby obnovil chaos a přivodil konec světa, kdybych ho zabil. Proto jsem neochotně přešel do zrychlení, než Anderson ukrytý pod Dintovou tváří stačí zabít mne, aniž bych si něčeho všiml, což v praxi znamenalo, že jsem zmizel.</p> <p>Jenže Dinte se oproti mým předpokladům neproměnil v Andersena, v nerudného muže, případně ženu středních let, o němž jsem si myslel, že mne ve zrychlení bude čekat. Místo toho se proměnil ve čtyřrukého a pětinohého tvora. Dvojí mužské genitálie směšně kontrastovaly se třemi prsy, svěšenými jako u ženy středního věku. Kdybych takovou bytost zahlédl v kotcích, nepřekvapilo by mne to. Ale na rozdíl od Andersena, jehož jsem očekával, byla toto buď nějaká neskutečná zrůda, nebo radikální regenerát z Muelleru. Jenže kdo z Muelleru by se mohl stát chameleónem?</p> <p>Potom jsem tomu tvorovi pohlédl do tváře, která strnule zírala na místo, kde jsem před okamžikem stál. Poznal jsem, kdo ta zrůda je, a rázem bylo všechno jinak.</p> <p>Ta tvář byla moje. Tu bizarní hromadu údů a výrůstků korunovala hlava Lanika Muellera. Poznal jsem se, i přes uši, oči a nosy vyrůstající z míst, kde být neměly. Ten, kdo stál vedle trůnu, jsem byl já; ne Lanik Mueller vyléčený ve Schwartzu, ale Lanik Mueller – radikální regenerát, zrůda, dítě.</p> <p>Byl to můj dvojník, který přišel na svět v Nkumajském lese.</p> <p>Nesmysl, protestovala moje mysl. Tento tvor přece začal existovat až v době, kdy s námi Dinte léta žil. Tento tvor nemohl být Dinte.</p> <p>Nejdřív jsem se snažil namluvit si, že to musí být druhá iluze; že tento Anderson našel způsob, jak mne oklamat i ve zrychlení. Ale byla to hloupost – kdyby mne nějaký Anderson mohl takto oklamat, už dávno by to některý udělal.</p> <p>Proto jsem ve zrychlení došel k trůnu, posadil jsem se a sklouzl zpátky do reálného času.</p> <p>Docílil jsem tak účinku, jaký jsem do té doby mohl předvést málokdy: znenadání jsem z jednoho místa zmizel a na druhém jsem se objevil. Davem se rozběhl horečný polohlasný šepot. Ale Dinte (nyní s normálním počtem rukou a nohou, jak jsem ho znal vždycky, prevíta) se překvapeně netvářil.</p> <p>„Dinte,“ řekl jsem. „Všichni tito lidé jsou překvapeni, že mne tady vidí sedět, ale my dva víme, že Lanik Mueller sedí na tomto trůnu již léta.“</p> <p>Chvíli se na mne díval a potom lehce přikývl.</p> <p>„A proto se s tebou soukromě setkám v místnosti, kde jsem si v pěti letech schovával sbírku hlemýžďů.“ Vrátil jsem se do zrychlení a opustil jsem trůnní síň.</p> <p>Svou sbírku hlemýžďů jsem schovával v dávno nepoužívaném podkroví v jedné ze starších částí paláce. Nezamykalo se tam, ale protože se tam dalo dostat pouze po žebříku a klikatými chodbami, chodil tam málokdo. Vydal jsem se tam ve zrychlení, potom jsem zpomalil téměř do reálného času a čekal jsem. Ponechal jsem si právě takový náskok v rychlosti, abych zareagoval rychleji, než by Lanik/Dinte stačil zaútočit, kdyby měl <emphasis>zrádné </emphasis>úmysly.</p> <p>Pokud to byl podvodník, jestli jsem to nebyl pravý já, nebude vědět, kterou místnost jsem myslel.</p> <p>Čekal jsem čtvrt hodiny. Pak přišel zaprášeným podkrovním průchodem a sedl si přede mne na podlahu. Vzhledem k neohrabaným pažím a nohám se mu chodilo špatně a sednout si bylo absurdní, ale nesmál jsem se. Vzpomněl jsem si, jak jsem se ve Schwartzu škrábal vzhůru do nijak náročného svahu, když mne propustili ze singerské otrokářské lodě. Trvalo mu tři roky reálného času, než se ocitl ve stavu, v němž jsem byl po měsících věznění na lodi. Ale pamatoval jsem si to; byl jsem v tom těle. Věděl jsem přesně, jaké to je a jak se při tom cítí.</p> <p>Tiše jsem promluvil, teď už v reálném čase: „Ahoj, Laniku.“</p> <p>„Ahoj, Laniku,“ odvětil a jeho pokřivená tvář se roztáhla do úsměvu.</p> <p>„Když jsme se setkali posledně, pokusil jsem se tě zabít,“ řekl jsem.</p> <p>„Mnohokrát jsem od té doby litoval, že se ti to nepodařilo.“</p> <p>Chvíli jsme seděli mlčky. O čem byste si povídali, kdybyste po tolika letech potkali sami sebe?</p> <p>„Jak ses sem dostal?“ zeptal jsem se, třebaže jsem velkou část toho, co se stalo, již vytušil. „Jak ses naučil stát se chameleónem?“</p> <p>Vyprávěl mi to. Jak ležel polomrtvý a jeho tělo, již tak dost slabé, se snažilo obnovit lebku a kůži a zabránit rozkladu mozkové tkáně. Jak byl nalezen početnou pátrací skupinou, kterou za mnou Nkumajové poslali. „Kdyby nenašli mne,“ prohlásil, „určitě by nepřestali hledat, dokud by nenašli tebe. Když konečně pochopili, co se stalo, a zkusili obnovit tvoje pronásledování, došli po tvé stopě až na pobřeží. Najít tě nebylo nic těžkého; kdyby po tobě šli hned, neunikl bys.“ Usmál se. „Zachránil jsem ti život.“</p> <p>Pak mi vyprávěl o dnech a týdnech, které strávil s Mwabao Mawou v jejím domě v korunách. Když ho moje tělo vytvářelo, dalo mu moje vzpomínky; nebo jsem mu možná všechno důležité, všechno, z čeho a kým jsem byl, vyklopil v deliriu, když jsme spolu putovali lesem. Mwabao nějaký čas trvalo, než pochopila, že má jenom můj duplikát. „To už věděla dost, aby si mohla být jista, že jsem z Muelleru – když jsem blouznil, vyzradil jsem Dintovo a otcovo jméno. A tou dobou už tady její kolegové z Andersenu byli, jak patrně víš.“</p> <p>Ihned se chopila příležitosti, kterou v mém dvojníkovi získala, a zpracovala ho, aby mne nenáviděl, namluvila mu, že je bezcenný, protože on navždy zůstane zrůdou, postrachem, tvorem, který nemá právo na existenci. Nemusela ho přesvědčovat dlouho, aby svolil, že povede nkumajská vojska a jejich spojence do boje proti Muelleru.</p> <p>Řekl si však o cenu, kterou mu Mwabao zaplatila, dokonce velmi ochotně. Požádal o kurs andersonského klamání a Mwabao Mawa mu jej poskytla. V době, kdy jsem se já ve Schwartzu učil ovládat zemi, on se učil opanovat lidské myšlení.</p> <p>„To, čemu lidé věří, neexistuje samo o sobě,“ vysvětlil mi. „Víra, kterou má člověk pevně v sobě, působí na ostatní obrovským tlakem. Nemluvím o názorech, ale o <emphasis>víře. </emphasis>Můžeme – oni mohou – kohokoli přesvědčit, že slunce je modré a vždycky modré bylo. Pochopitelně platí, že čím víc se vzdálíš od místa, kde jiní lidé intenzivně uvěřili klamu, tím slabší bude tvůj vliv. Ale to už práce bývá hotova. Jakmile někdo upřímně uvěří, že něco je fakt, bez hodně přesvědčivého důkazu o tom nezačne pochybovat.“ Proto se Barton mohl dozvědět pravdu, když ho od Brittonu dělilo tisíc kilometrů, ale po návratu domů, kde lži podlehli také ostatní, měl co dělat, aby nezapomněl.</p> <p>Řekl mi, že nesouhlasil s tím, jak nkumajská armáda na postupu nížinou řeky Vzbouřenců pustošila krajinu. Já bych to nikdy neudělal – a proto nemohl ani on.</p> <p>„Když ses potom znovu objevil, nevěděli jsme, co dělat,“ řekl. „Samozřejmě jen do doby, kdy jste s otcem uprchli do Ku Kueje. Pak bylo jasné, že já musím zmizet, aby zrůda, kterou ze mne udělali, zkreslila to, jak se na tebe budou ostatní dívat, zmařila tvůj vliv. Byl jsem tenkrát rád, že se to stalo, Laniku. Nedovedeš si představit, jak moc jsem tě nenáviděl. Ty jsi mne nenáviděl ne proto, čím jsem byl, ale proto, že jsem <emphasis>vůbec </emphasis>byl.“</p> <p>Zpočátku nevěděli, co si s ním mají počít, když teď Lanik Mueller byl oficiálně ve vyhnanství v Ku Kueji. „Ale potom jsme se dozvěděli, že Dinte zmizel. Mwabao Mawa ztratila hlavu. Jak se mohl o Dintovi někdo dovědět a zabít ho – a přitom nerozpoutat skandál kolem toho, kdo to vlastně byl? Ten, kdo ho zabil, musel vidět, jak se mu před očima proměnil z mladého následníka trůnu v mnohem staršího muže.</p> <p>V tu chvíli jsem pochopil, co mně mělo být jasné už dávno.</p> <p>„Dinta jsem zabil já,“ řekl jsem svému dvojníkovi. „Podřízl jsem mu hrdlo, když jsem odcházel z paláce. Předpokládal jsem, že se mu to zahojí.“</p> <p>Usmál se na mne. „Takže se ti nakonec tvé přání splnilo, ne? Zabil jsi Dinta a zároveň jsi mi zachránil život. Byl jsem totiž jediný, kdo znal Dinta dostatečně dobře, aby ho mohl zastoupit, aniž by vznikly vlny. Andersenové nejsou všemocní. Nemohou ošálit celý svět najednou. Proto mne Mwabao Mawa poslala domů do Muelleru. Ukázal jsem se jim jako Dinte. Tvrdil jsem, že jsi mne zajal, mučil jsi mne a potom jsi mne nechal být, protože sis myslel, že jsem mrtvý, ale já jsem se uzdravil a vrátil jsem se domů. Kdo by si o mně dovolil pochybovat? A od té doby jsem tu roli hrál.“</p> <p>Hlas mu změkl (jako vždycky měkl mně, když jsem se bál, že na mně bude vidět strach, lítost nebo žal) a řekl: „Ty víš – <emphasis>ty </emphasis>víš, jak moc jsem Dinta nenáviděl. Přesto jsem jím musel <emphasis>být, </emphasis>musel jsem se bavit s jeho bandou zrádců, kteří spřádali plány na tvoji a otcovu smrt a – proboha, Laniku, nikdy nepochopím, jak jsem tu dobu mohl přežít. Ale pořád jsem si říkal: ‚Jsem Lanik Mueller, ne jeho zrůdné dítě.‘ A tak jsem snášel ty patolízaly, zrádce, zlodějíčky, Ruvu a všechny ostatní. Všeobecně se totiž soudilo, že jsi s otcem odešel hluboko do Ku Kueje a nikdy se nevrátíš. Otec byl mrtvý a já jsem ho měl rád, stejně jako ty. Čím víc lidé v Muelleru uráželi jeho a tvoji památku, tím svobodněji jsem se s tebou ztotožňoval, tím snadněji jsem se v srdci stával tebou. Už dávno jsem tě přestal nenávidět. Toužil jsem jen po tom, aby ses vrátil a osvobodil mne.</p> <p>Laniku,“ řekl, „čas od času chodím do kotců a nechávám si tyhle údy amputovat. Vždycky znovu dorostou, přibudou k nim další. Už bych tam měl zase jít. Doktor nikdy neví, že jsem to já, nepamatuje si, že nějakou operaci dělal, dokud nepřijde čas na další. Moji zrůdnou podobu nikdo nezná, ale <emphasis>já </emphasis>ji znám.“</p> <p>Pohlédl na mne. „Ty,“ řekl. „Ty jsi zdravý. Jsi normální. Nežil jsi tolik měsíců, tolik let v tomto hnusném klamu. Pojďme teď zpátky do trůnní síně. Zjevím se ve své pravé podobě a řeknu jim celou pravdu, řeknu jim, že nejsi zrůda, za kterou jsi byl považován. Ty můžeš zaujmout místo, které ti <emphasis>náleží, </emphasis>a já budu svobodný.“</p> <p>„Co uděláš potom?“</p> <p>„Poprosím tě, abys mě zabil. Léta už žiju jako radikální regenerát. To není život, který by za to stál. Jestli mne nezabiješ ty, utopím se.“</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou. „Přišel jsem tě zabít.“</p> <p>„A věděl jsi tenkrát, kdo jsem?“</p> <p>„Ne. Přišel jsem zabít Andersena, který ovládá Mueller, toho, který se vydával za Dinta.“</p> <p>Byl ohromený. „Ty jsi to věděl, než jsi sem přišel? Takže tajemství Andersenů je prozrazeno?“</p> <p>„Andersenové jsou mrtví,“ řekl jsem mu. „Měli jste tady bouři –“ snažil jsem se zorientovat v reálném čase „– před několika dny. Průtrž mračen. A obloha je stále zatažená.“ Přikývl. „Příčina toho deště je týden stará. Tenkrát se Anderson potopil do moře.“</p> <p>Překvapilo ho to. „Jen tak? Potopil se do moře?“</p> <p>Stále jsem slyšel výkřik, který ve mně zněl. „Jen tak to nebylo. Ale Andersenové zmizeli z povrchu zemského. Nejenom ti na ostrově. Také všichni ostatní, ve všech rodinách. Ty jsi poslední žijící člověk, který ví, jak to Andersenové dělali. Ty a lidé, kteří tady s tebou pracovali.“</p> <p>„Jak jsi to dokázal?“</p> <p>„Jak není důležité. Podstatné je proč.“ A vysvětlil jsem mu to.</p> <p>„Takže i po ambasadorech je veta,“ řekl. <emphasis>„Žádné </emphasis>další železo. Uvědomuješ si, co jsi udělal?“</p> <p>Rozesmál jsem se. „Mám o tom dost dobrou představu.“</p> <p>„My jsme – vlastně Andersenové – znali všechna tajemství světa, Laniku! Chápeš, co se na této planetě podařilo? Neuvěřitelné věci. Takové věci, že bys měl být na tuhle bohem zapomenutou vězeňskou planetu pyšný! A ty jsi to zastavil. Myslíš si, že bez ambasadorů půjde vývoj stejným tempem dál?“</p> <p>Pokrčil jsem rameny. „Možná ano. Andersenové neznali všechna tajemství, která na světe jsou.“</p> <p>„Pitomče! Krátkozraký pitomče –“</p> <p>„Poslouchej, Laniku!“ okřikl jsem ho. To, že jsem svým jménem oslovil někoho jiného, mne překvapilo. „Tak dobře, Laniku. Ty jsi já, nemám pravdu? Já, jaký jsem měl být. Já, zajatý Nkumaji, přesvědčený Mwabao Mavou, abych se naučil její triky – a já bych se je byl býval naučil, stejně jako jsi to dokázal ty. Nechal bych ze sebe do jisté míry udělat jejich nástroj. A ty tady sedíš stejně, jak bych seděl já, zrůda v těle lapeném do pasti ještě zrůdnějšího klamu. Ne, Laniku, tobě nepřísluší soudit, jestli jsem krátkozraký nebo hloupý. A mně nepřísluší soudit tebe. Nazval jsi tuto planetu bohem zapomenutou, ale v tom se mýlíš. Před tisícem let se Republika rozhodla, že si zahraje na boha. Rozhodli se vysadit nejlepší mozky ve vesmíru na jalovou planetu bez železa, aby je a jejich děti navěky potrestali, jako bychom se i my narodili s vinou za jejich zločin. Pak před naše předky postavili krutou odměnu: první rodině, která postaví kosmickou loď a odletí do vesmíru, se dostane neslýchaného bohatství, moci a vážnosti. Tři tisíce let jsme tomu věřili a zaprodávali jsme tomu svoje duše – abychom těm hajzlům, kteří nás tady drží, dali to nejlepší, co dokážeme vytvořit. Naše vlastní těla! Nejznamenitější výsledky našeho myšlení! A co jsme za to dostali? Pár tun kovu, který je všude jinde než tady za babku.“</p> <p>„Abychom mohli postavit kosmickou loď,“ odvětil můj dvojník.</p> <p>„Z <emphasis>železa </emphasis>od Republiky kosmickou loď nikdy nepostavíme, nikdy. A i kdybychom to dokázali, myslíš, že by nám všem dovolili odletět a zapojit se do života lidstva? Ty nechápeš zázrak, jakým tato planeta je? Kdyby si uvědomili, co se tady <emphasis>skutečně </emphasis>děje – kdyby mohli pobýt několik dní v Ku Kueji nebo týden ve Schwartzu, kdyby pochopili, jaký je náš skutečný potenciál, Laniku, byli by tady hned a tuto planetu by rozbombardovali, vymazali by nás z vesmíru. To je jediná naděje a jediný příslib, který od nich máme.</p> <p>A co bychom dělali, kdybychom se s nimi spojili? Přesvědčili bychom je, aby na nás byli hodní? Kdyby chtěli být laskaví, nevěznili by stou generací pravnuků původních zrádců na jalové planetě, jako je tato.“</p> <p>„Já to vím,“ řekl. „Také jsem často přemýšlel, jak je to všechno bezvýchodné, Laniku. Vzdorem se nic nedosáhne. Řekl jsem něco podobného jednomu mladíkovi, kterého zavřeli do vězení, protože se bouřil proti nějakému zákonu. Odvedl jsem ho v noci k řece, beze stráží, a upozornil jsem ho na několik věcí. Že jestli bude mlčet, zákon ho nechá na pokoji a on bude svobodný.</p> <p>‚Nestojím o to, být svobodný,‘ řekl mi, ‚dokud takový zákon existuje. Budu vzdorovat, dokud jej nezrušíte.‘</p> <p>‚Ne,‘ řekl jsem mu, ‚budeš vzdorovat, dokud nezemřeš ve vězení. A čeho tím dosáhneš?‘</p> <p>‚Je to jako s měsíci,‘ řekl jsem mu. ‚Vidíš Vzdor, jak je rychlý a jasný? Nejnápadnější objekt na obloze. Ale tak nápadný je proto, že je tak blízko Zrady a je tak malý. Svoboda je mnohem větší a mnohem vzdálenější. Není ani zpola tak okázalá. Ale Svoboda poroučí přílivům,‘ řekl jsem. ‚Svoboda zvedá a snižuje hladinu moře.‘“</p> <p>Zmocnil se mne zvláštní pocit. Poznání. Tento deformovaný muž uvažoval jako já; bylo to sice logické, ale stejně mne to překvapovalo. Běžně se nikomu nepoštěstí potkat člověka, který uvažuje úplně stejně jako on. Ale teď to bylo, jako bych jeho slova – svoje slova – mohl říkat zároveň s ním.</p> <p>„Když jsou pryč Andersenové a ambasadoři,“ řekl on – já, „jsme od Republiky odříznuti. Jsme svobodní. A až o nás vesmír znovu uslyší, budeme poroučet přílivům.“</p> <p>Ticho. Potom jsem si uvědomil, že ta poslední slova jsem řekl já, ne on. Usmál se na mne. Rozuměli jsme si. Ne ve všem, ale myšlenka, <emphasis>způsob </emphasis>našeho uvažování byl jasný oběma, a tak, věřte nevěřte, jsem ho začal mít rád. Pokud schopnost dobré komunikace nějak souvisí s láskou, pak člověk nemůže milovat nikoho tak dobře jako sám sebe.</p> <p>„Laniku,“ ukončili jsme oba najednou chvíli mlčení. Rozesmáli jsme se. „Nejdřív ty,“ vybídl jsem ho.</p> <p>„Laniku, prosím tě, usedni na trůn. Jestli mne znáš, víš, jak se v tomto těle cítím. Z toho, co jsem ti řekl, víš, že jsem udělal nesnesitelné věci. Osvoboď mne.“</p> <p>Nesnesitelné věci. Neřekl jsem mu, nesnažil jsem se mu vysvětlit, jaké nesnesitelné věci jsem měl na svědomí já, nesnažil jsem se mu přiblížit křik skrytý pod každou mou myšlenkou. Místo toho jsem zavřel oči a začal jsem pro něho dělat to, co pro mne udělali Schwartzové.</p> <p>Na moji změnu, na moje vyléčení z radikální regenerace stačilo jenom několik Schwartzů, a tak jsem doufal, že to zvládnu sám. Neznal jsem uhlíkové řetězce zdaleka tak dobře jako oni, ale cítil jsem je dostatečně dobře, abych mohl srovnávat. Měnil jsem každý rozdíl mezi jeho DNA a svou, dokud jsme si dokonale neodpovídali. Znamenalo to, nejen že bude vyléčen z regenerace, ale také to, že už nikdy nepozná hlad ani žízeň, bude zbaven potřeby dýchat a bude si moci brát energii přímo ze slunce.</p> <p>Avšak schopnosti, které jsem si osvojil, jsem mu dát nemohl, a neudělal bych to, ani kdybych mohl. On byl pravý Lanik Mueller, ne já. On byl Lanikem Muellerem, kterým jsem měl být já: vládcem – a dobrým – v Muelleru; osamělým, ale žijícím tam, kde žít měl. Teď, zbavený kletby radikální regenerace, bude moci dosáhnout výšin štěstí, které budou mně navždy odepřeny.</p> <p>Trvalo to několik hodin. Když jsem skončil, ležel na podlaze podkroví a spal. Jeho tělo bylo zdravé, celé a správné. Byl nahý – krejčí, kteří by dovedli ošatit deformovaná těla radikálních regenerátů, na světě nejsou. Prohlížel jsem si jeho tělo tak, jak jsem se na vlastní nikdy podívat nemohl. Pleť byla mladá a hladká – byl přece mladší než já – svaly pevné, tělo dobře stavěné. Chvíli jsem se viděl tak, jak mne musela vidět Saranna, a třebaže po mužích nijak netoužím, pochopil jsem, proč mi tak často říkala, že mám kouzelné tělo. Rozčilovalo mne to – dospívající chlapci nechtějí být zrovna kouzelní. Ale měla pravdu.</p> <p>To, co mi působilo vnitřní muka, byla tvář. Myslel si, že poznal bolest – a do jisté míry ji skutečně poznal – víc než většina ostatních mužů. Podle tváře byl vyzrálejší, než měl vzhledem k věku být, laskavý a soucitný. Znal jsem ze zrcadel vlastní tvář, prohlížel jsem si, co se mnou čas a moje skutky udělaly. Moje tvář nebyla laskavá ani soucitná. Příliš mnoho jsem viděl. Příliš často jsem zabíjel. Nezbyla ve mně žádná kouzelnost, která by stála za pohled, ale toužil jsem být stejně nevinný jako on.</p> <p>Nejde to, připomínal jsem si. To rozhodnutí padlo již před mnoha lety v písku na hranici Schwartzu. Začal jsem v tu chvíli tušit, že největší obětí nakonec není smrt; největší obětí je ochotně nést nejsouhrnnější trest za svoje činy. Já jsem jej nesl, a proto jsem nemohl doufat, že na tváři a na těle nebudu mít jizvy.</p> <p>Probudil se, podíval se na mne a usmál se. Potom si uvědomil, co se stalo s jeho tělem. Nevěřícně se osahával, plakal a neustále se mne ptal: „To není iluze, že ne? Je to pravda, řekni, že je to pravda?“</p> <p>„Ano, je to pravda,“ ujistil jsem ho. „A až zničím ambasadory, odpadne potřeba chovat radikály jako dobytek. Proto pro mne udělej toto. Vyhlaš zákon, aby všechny radikály posílali do Schwartzu, když je odhalí. Ať odejdou do Schwartzu, a až za nimi přijdou pouštní lidé, ať řeknou, že je posílá Lanik Mueller. Schwartzové už budou vědět, co mají dělat. Pošlou je domů uzdravené. A když zpátky nepřijdou, je to tím, že se sami rozhodli zůstat.“</p> <p>„A co ty?“ zeptal se Lanik.</p> <p>„Já nejsem,“ odvětil jsem. „Tím, kdo se ve Nkumajském lese stal nadbytečným Lanikem Muellerem, jsi nebyl ty, ale já. Ty jsi ten pravý. Během několika dalších let iluzi měň. Postupně dělej z Dintovy tváře svou, dokud nebudeš moci klam odložit. Vím, že to stejně chceš. Přestaň lhát, pouze jméno si nech, a žij a vládni s vlastní tváří.“</p> <p>„A ty?“</p> <p>„Já se usadím někde jinde.“</p> <p>Pak jsem přešel zpátky do zrychlení, nechal jsem ho v podkroví a sám jsem se vrátil ke dvoru, kde se dosud promenovala pěkná řádka lidí, kteří nemluvili o ničem jiném než o tom, co se stalo. Najít mezi nimi Anderseny, poslední, kteří z jejich rodiny byli naživu, mi trvalo jen krátce. Byl jsem smutný, když jsem Lanika opouštěl, ale i tak jsem měl nejlepší pocit, jaký jsem za dlouhou dobu poznal. To mi však nebránilo zabít poslední Andersony.</p> <p>Ve zrychlení jsem jejich těla odnesl k ambasadorovi – a položil je tak, aby po výbuchu byla neidentifikovatelná. Když jsem se kdysi vydal zničit prvního ambasadora, předsevzal jsem si, že až vyhodím do povětří toho posledního, zemřu spolu s ním. Nyní jsem cítil, že jsem od té doby rozhodnutí změnil. Myslím, že se na tom podepsalo hlavně vědomí, že ve skutečnosti jsem stále tak trochu chlapec s kouzelným tělem, ze kterého by byl dobrý král, a třebaže on nebyl „mnou, kterému říkám já“, byl „mnou, jaký jsem měl být“; proto jsem k sobě získal trochu sebeúcty a už jsem nechtěl zemřít.</p> <p>A tak jsem zůstal ve zrychlení, rozlomil jsem ambasadorovu pečeť, odešel jsem do bezpečné vzdálenosti a teprve potom jsem sklouzl zpátky do reálného času, abych se mohl dívat. Ambasador ještě chvíli kovově čekal, nic netuše, ale již pracoval na vlastní smrti. Na okamžik jsem podlehl melancholii. Motivem celých našich dějin, veškerého úsilí za příliš mnoho minulých let, byla snaha vysloužit si návrat do náruče Republiky, civilizace, která dokázala vyrábět takové stroje. Znali tolik věcí, které se nebudeme moci dozvědět, jakmile tohoto posledního ambasadora zničím. Přistihl jsem se, jak sklouzávám do zrychlení, abych mohl doběhnout k roznětce a deaktivovat ji, než ambasador zahyne.</p> <p>Ale nepohnul jsem se. Jestliže nás léta otroctví měla něčemu naučit, pak tomu, že ambasador není naším klíčem ke svobodě, ale řetězem, který nás spoutává. Svobodu získáme jen tehdy, když zapomeneme na naše mrtvé předky a vzdálené nepřátele a zjistíme, kým a čím jsme se za ta staletí na Zradě vlastně stali.</p> <p>Nepohnul jsem se a ambasador dokončil sebezničující program. Exploze jej rozmetala zevnitř a světla na stroji pohasla. Na okamžik jsem se vyděsil, jak jsem se mohl odvážit udělat takové rozhodnutí za celý svět, aniž bych se s kýmkoli poradil.</p> <p>Potom jsem se rozesmál sám sobě. Na úvahy, jestli bych si měl hrát na boha, bylo trochu pozdě. Hra již skončila.</p> <p>Prach zvednutý výbuchem se rozptýlil. Byl jsem hotov. Nakonec jsem se rozhodl dovršení svého díla přežít, což znamenalo, že budu muset dělat rozhodnutí, s nimiž jsem už do budoucna nepočítal. Kam půjdu? Co si počnu se zbytkem života?</p> <p>Když jsem pak procházel poli východně od Muelleru nad Řekou, pochopil jsem, kam budu muset jít. Na ostrově uprostřed jezera v Ku Kueji mi Saranna řekla: „Vrať se brzy. Vrať se, dokud jsi ještě dost mladý, abys mne chtěl. Já totiž budu mladá věčně.“</p> <p>Už jsem mladý podle žádné definice toho slova nebyl. Ale chtěl jsem ji. Možná jsem stál jenom o nevinnost dětí, jimiž jsme byli, když jsme se milovali u řeky a nepřipouštěli si bolest, která může přijít a jednou určitě přijde. Přesto jsem ji chtěl víc, než jsem chtěl kohokoli jiného na světě, ne proto, že by moje vášeň byla tak silná, ale proto, že všechny ostatní věci, o něž jsem stál, byly dosažitelné jen za cenu bolesti, nebo byly tak marné, že jsem o ně přestal usilovat. Zůstala pouze ona. Ona a zvláštní, klidný kraj chudých, ale laskavých lidí, kteří mezi skalami u Hrbského moře pásli svoje ovce.<strong>15 VĚTRNÝ MUŽ</strong></p> <p>Přišel jsem do Ku Kueje v reálném čase a s pobavením jsem sledoval, jak na mne několik mladých, kteří mne neznali, zkouší zrychlovací triky. Snadno jsem se s jejich časovými toky vypořádal a navzdory veškerému jejich snažení jsem zůstal v reálném čase. Nejspíš jim to začalo dělat starosti, a tak zavolali někoho staršího a zručnějšího. Proto mi přišel naproti Ten, který všechno ví.</p> <p>„Piják jezera,“ rozeřval se smíchy, jakmile mne spatřil, a napřáhl ke mně ruce. „Navždy ztracený! Můj nejhorší student, odstrašující příklad pro všechny děti, které se ke mně přicházejí učit. Nevím, jak je to dlouho, ale byl jsi hodně dlouho pryč, jenže kdo by to sledoval? Každopádně je to dlouho, ty starý mizero, tak pojď, honem, honem, pospěš!“</p> <p>A tak jsme pospíchali, tlustý Ku Kuej čiperně jako první. Nasával jsem do plic lesní vzduch. Les nebyl typem krajiny, který bych označil za svůj domov, ale tento les byl otcovým hřbitovem a posledním místem, kde mne ještě někdo miloval jako syna a jako druha.</p> <p>„Co Saranna?“ zeptal jsem se. Ten, který všechno ví, se zatvářil nechápavě. „Pahýlka,“ připomněl jsem mu a on se rozesmál. „Aha, ta. Neuvěřitelná věc. Dobrá studentka, na to, že je odjinud. Víš, už jí neříkáme Pahýlka. Teď je Kamenná, paní Kamenná, protože si tam stojí v nejpomalejším zpomalení, jakého kdy kdo dosáhl. Chceš ji vidět?“</p> <p>Jestli jsem ji chtěl vidět? Ani jsem nevěděl jak, dokud jsem tam nepřišel a neuvědomil si, že stojí přesně tak, jak stála, když jsem odešel, před šesti subjektivními roky a třemi reálnými. Stále ke mně natahovala ruce. Rty měla stále rozdělené posledními slovy, která řekla. Slzy jí vytekly z očí, ale první kapky se ještě nedostaly ani na bradu.</p> <p>Jak jsem se na ni díval, minulých šest let zmizelo. Najednou jsem měl pocit, jako bych od ní odešel před chvilkou. Došel jsem těsně k ní a zpomalil jsem své plynutí času; zpomaloval jsem tak dlouho, až i stromy začaly vypadat rozmazaně, a pak se konečně její slzy daly do pohybu, její oči mne spatřily a její výraz se změnil na výraz naděje. „Laniku,“ řekla, „rozmyslela jsem si to. Nechci být věčně mladá. Vezmi mne s sebou.“</p> <p>Objala mne a já jsem objal ji, a pak jsem ji políbil na tvář, tam, kde ji měla vlhkou. „Byl jsem pryč šest let,“ řekl jsem.</p> <p>„Psst,“ umlčela mne.</p> <p>„Dopustil jsem se hrozných věcí.“</p> <p>„Nemusím to vědět.“</p> <p>„Nejsem dobrý člověk,“ nedal jsem se.</p> <p>Pouze mne políbila a zašeptala. „Pro mě jsi dobrý dost.“ Usmála se a já jsem se usmál také. Postupně jsme vyšli ze zpomalení, svět přestal vypadat rozmazaně a my jsme se znovu ocitli v Ku Kueji. Kolem nás stály stovky lidí. Nikoho z nich jsem nepoznával.</p> <p>„Proč se na nás tak díváte?“ zeptal jsem se.</p> <p>Odpověděl mi jeden tlouštík. „Protože jsme slyšeli, že Kamenní milenci zrychlují do reálného času, a na to jsme se museli přijít podívat.“</p> <p>„Kamenní milenci?“</p> <p>„Lidé se rodí, stárnou a umírají, a přitom vidí jen to, jak se maličko pohnete, usmějete se nebo možná řeknete jedno slovo. Vypadali jste tak zaujatě. Nikdo nevěděl, co říkáte, ale vypadalo to, že to myslíte vážně, a vůbec to nepůsobilo směšně. Dostalo se to do módy. Lidé teď ve všem hledají nějaký smysl. Všechno se tím komplikuje.“</p> <p>„Jak je to dlouho?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Myslím dvě stě, tři sta let,“ řekl. „Ale teď z vás budou asi jenom obyčejní lidé.“</p> <p>„To doufám,“ odvětil jsem a Saranna se usmála.</p> <p>Vyšli jsme z lesa a vydali se východním směrem, dokud jsme nedorazili do Brittonu. A v nejvýchodnější části východního brittonského poloostrova jsme nalezli Hrby. Za několik posledních století se tam nic nezměnilo. Z domu na útesu vládl nový pán, ale nechával si říkat dědičným jménem Barton. Na místě, kdy byl dům Glaina a Vran, se nyní rozkládala zahrada a dům někoho jiného stál o pár metrů vedle, ale dům byl plný dětí a všechno bylo při starém. Lidé byli stále chudí, stále nemluvní a stále ještě měli dobré srdce.</p> <p>Postavili jsme si se Sarannou domek z drnů blízko moře, kde jsem ji ihned začal učit všemu, co jsem se naučil. Po nějaké době se jeden pastýř přišel podívat, co jsme zač. Já jsem mu zahojil bolestivé klouby, Saranna mu uzdravila nemocné jehně a pak už všichni věděli, kdo jsem. Říkali mi „Větrný muž“ a Saranna se stala „Paní Větrného muže“ a krátce nato jen „Větrnou paní“. Lidé z Hrbů nás měli rádi, ale nemohli nás mít rádi tolik, jak jsme my měli rádi je. Legenda o Větrném muži byla rozšířená – jak se zjevil odnikud, žil s Glainem a Vran, uzdravoval a dělal dobré skutky, dokud o něm někdo neřekl pánovi v domě na útesu. Větrný muž pak odešel a už se nikdy nevrátil. Přísahali, že tentokrát to bude jiné. A za celá ta léta, co jsme tady žili, nás pán z domu na útesu nikdy nevyhledal.</p> <p>Hrbaře nepřekvapuje, že na rozdíl od nich, kteří stárnou a umírají, my nestárneme. Dožili jsme se toho, že léčíme nemoci dětem, jejichž prarodičům jsme spravovali zlomené nohy. Je to poklidný život, ale dobrý. Chystáme se, že už brzy se Sarannou budeme mít děti. Ale až budeme mít děti, přestaneme se měnit, zestárneme, a až budou dorůstat naši vnukové, zemřeme jako všichni ostatní. Děti nepotřebují, aby jejich rodiče žili věčně.</p> <p>Zatím však na to nejsme připraveni. Život je pro nás stále dost krásný i bez dětí. Ale když se dívám na Sarannu, vidím, že to už dlouho trvat nebude; a když se podívám na sebe, vidím, že jsem téměř připraven. Vím, že to bude dobré. A myslím, že i smrt bude dobrá, ne proto, že ukončí dávnou hořkost, ale proto, že to podle mne přijde jako poslední z mnoha palčivých chutí, podle nichž poznám, že jsem naživu.</p> <p>Pod vším stále slyším křik země, ale už to nepřilévá trpkost do všeho, co vidím a dělám. Naopak, zintenzivňuje to moje příjemné prožitky. To temné místo, jež v sobě mám, dělá východ slunce jasnější, krutost, kterou jsem poznal, dělá Sarannin úsměv laskavější a také uzdravování zvířat, dětí a dospělých, kteří ke mně chodí, je příjemnější, protože jsem kdysi zabíjel, proti svým instinktům, ale kvůli pocitu, že vím, co je správné.</p> <p>Nejsem ten, který by mohl posoudit, jestli se teď na Zradě žije lépe.</p> <p>Nevím, jestli se rozvíjíme tak dobře jako předtím, než jsem zničil ambasadory. Není na mně, abych hodnotil, jak dobře jsme naložili s příležitostí, kterou jsem vytvořil.</p> <p>Někdy se divím, že jsem to vůbec dokázal. „Neexistuješ,“ říká Saranna často po milování, „nemůžeš být opravdový.“ Chápu to jinak, než to myslí, a i když jsem každý skutek promýšlel a chystal předem, vím, že víc než vlastní vůle mne formovaly okolnosti. Někdy si říkám, jestli nakonec nejsem figurka ve hře někoho jiného, která se slepě podřizuje jeho velkým záměrům, aniž by se někdy dozvěděla, že její cesta po šachovnici je jen zástěrka, zatímco o důležitých věcech rozhodují jiní lidé někde jinde.</p> <p>Ale ani to, jestli nějaký velký záměr existuje, pro mne není nijak zvlášť důležité. Měl jsem jedinou naději: uvidět, co by mohlo být, uvéřit, že by to mělo být, a potom udělat vše, co bylo v mých silách, aby se to naplnilo, za každou cenu. Když se život tak příjemně natáhne jako ten můj, pak se i na cenu, která byla kdysi tak bolestivě zaplacena, dá vzpomínat v dobrém. Využil jsem jej maximálně. Tady mezi pastýři se můj pohár plní vodou života a přetéká.<strong>OBSAH</strong></p> <p>Poznámka autora 6</p> <p>1 MUELLER 9</p> <p>2 ALLISON 27</p> <p>3 NKUMAJ 50</p> <p>4 LANIK A LANIK 84</p> <p>5 ZRŮDA 102</p> <p>6 SCHWARTZ 112</p> <p>7 ENSEL 139</p> <p>8 KU KUEJ 156</p> <p>9 JONES 182</p> <p>10 BRITTON 189</p> <p>11 GILL 212</p> <p>12 ANDERSON 228</p> <p>13 ZRADA 234</p> <p>14 LANIK V MUELLERU 251</p> <p>15 VĚTRNÝ MUŽ 263</p><empty-line /><empty-line /><p>SCI-FI • THRILLER • FANTASY SVAZEK 34</p> <p>ORSON SCOTT CARD</p> <p>ZRADA</p> <p>Z anglického originálu</p> <p>TREASON vydaného firmou</p> <p>St. Martuťs Press, 175 Fifth Avenue,</p> <p>New York, N.Y. 10010, USA v roce 1990</p> <p>přeložil Petr Kotrle</p> <p>Vydal Radomír Suchánek – nakladatelství NÁVRAT,</p> <p>ul. Kosmonautů 2, Brno</p> <p>jako svou 637. publikaci</p> <p>v roce 2000</p> <p>Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod a. s.</p> <p>Doporučená cena včetně DPH 189 Kč</p> <p>ISBN 80-7174-296-1</p> </section> </body><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABNAEEBAREA/8QAHA AAAgMAAwEAAAAAAAAAAAAABQcBBAYAAwgC/8QAORAAAgEDAwIEAwQJBAMAAAAAAQIDBAURA BIhBjEHEyJBFFFhMnGBkRUWIyQzQmKTsRdSVXKSwdH/2gAIAQEAAD8Acup0rXT9MXKsuU1V UvNHVzJA4maNqcI5QKqr2xweRnJPBUsy1OoeprjebTYKVqqWNqigNRViH0GaTcIwCBjIzuO 0cE4yQvq11Q9VXa1dIXSkW5TGVWpUo5ciR4xIzBlV2xuwEOC2D39sE1Oleq77RX4iW4VNZT zxTM0EjGU5WJpBtzzn0jn5H1BSQNYrpPq6/wBF1hSVMdyqHkq6lI6hXO8SqzYIIP3nHy16i 1Gp0GvnVFvsbCGRZ6qscZjpKWIySPnOOBwM4OMkdj8jpd3LK0l4uFRUQ2iSvkaUuspf4ctE FHIGWJ25BXk7vTlN+Rdxv89/t9jo0sYt0FvTAkM4ZnjMW3YAVHBGCQ/G3Bb0HOg8fUcMfTV 9s0NtSrFxmBFaKhgFKhcEhxzgjJOcc8kDGeuz9X0/R/Uq3GakNfKsUkflCQxmNmx6jkHOcE cgN7tk6znT3UMFn6vhv1Tbo6tI5ml+H3YAY5wQeexII+7XoDo/xMsXV8iUkLPSXBlLGll98 d9rdm45+f01r9Tpc3F4/wBb74EkZmMkKlQC3qMK+gDIJzjO3I3c7SCrbsx1ZGlSLQD+1/eC wwC5IMZYtuUjAON24ja32gFUFSCu8vmWif1qiNCfsMTuyN2O3ORzx7Hf/CIUB4AkaxRAHYS QQAUwBzznO3GQec47tkFQMxPt+Ik2ymZdxxIRgv8AXXxrV+FzxJ4j2cyymIeawBHuxRgB+J wPx16g1xmVFLMQqgZJJ4A0lLm73cXJaWpKSXWoqaqJ8Eg08fO7HGFZYlH9RIzt2gtQ6proZ JaKXgkUzzuhJf8AiBTnBA3E7Sc5BbbuIG3awCrWoit9XS1QmUiaIsZpArkNiQruGcgbicYB /m/p1UiqZaepWRzL8OAVjYcKpj5yO+3BcHPOO+DnAAJT7qGWpZl4cKo53E+5+WPvPvxnnFf W4jtdLYYuiOpoGISplBqAp5Lxzeo/+JA/DXpLI+Y0vuqutIbpbbpabbDUiKKU0dbWGMAKTw Y4weXkb7IGMc5JA50PvXldK2CS310clTfr9SywRLFgpTx4AKbmPYA8seWKjPAGMPQyUiQVF 9ryxpkmCmTaXaWQYAABOWUEDv3K7mwdoImoqVrOo6utMTrUS5mZY25RBhtzE/zYA5Pqz6j6 +NDa2QXqqhgoVZYoU9UkgwFGck4GSACewyScnGWI1FzVKK3JSJHtLSZbL+rK8HIHvz75A/l Od2g+tw91oq/wotdBUzBamgu5RFwMiJlLEn6ZJ/LT9/Slk/5aj/vJrpo+jOn6CphqIKABoG Lwq8rukbE53KpJAPJwcZGeNAfFCwW2pssl4micVUbQ07TJOYyImlCsMk7QMO3Lcc86xnUtB SimtlvkKU9MK2KIKpWIIMN6R5gOO/vyMgvlTHjMR26FKWriJYCWVxKzEhnKuRyXPbPzOOfV 69mhNuihjLeUDgxq+M+5+7nvwPf2HrxqpeJvMjEef4cpAG9DxtB7Dkck/wDsbtxInTC8N+m v1o6e6ioKQU0dwf4dY6idc+VGWJfBwSMhccabn+ndp/2J/aX/AOa12gfWlDLcekLjTwAtKI xKijuzIwcAfU7eM5GfY6VnUM0tRFba637ljjmWsOQEIRAG2ksCFIEmcNnGSxJVlCgZIVoKq 60rKqvTyySNHsKNGrZKnDFtvfHOVHAYFipAuS2zWWtNuqjh1Dx52MAzKxBwT34PYf8AUYb1 aoXmCX4RZX81hIBOvA2qu4xc8DBzH9fkeQSYS3o/Qs1xCEyR3JIi2OApjY/5Gm54C2mSm6f uF0kUAVs6pH8yqA5P5sR+GmpqdfMieZGyEsNwIypwR92kFcZXpem7OqCKL4j9wLyZ9CMOCW Hbb9orgjLbgTuKiOoYoRfblAGAaOjjLI0m0Q4Vl+zj9nwR7sBuxzvyom817XVo7gw+Hasrp pGiZgpJII7clu2OMDnb39Wh1fUiqtUdOYuLfStCcKMKTK78HuPt4IGfkeBnUR1LJ4ZT02SV kvCMB7DETZ/yPy0+fCqjFF4c2pdu1pUaVuMZ3MSD+WNa7U6jSMq1ikSWPcjfAPUyUkiN3aO qQIUZfUPS7YC5AJJGW3AD74vnNNVwVmXnaojeNI0PwyxyLGm5QcJ6S5BXOATjOTildaGGju Vf8BURxwUlZO0MUJCiYGURhVIPqwr859sjtzqpcrckVHQRU9TSpJV0W+QhkjVGM0ikMScg7 cD0+wxyo1EtPAPCCmlWZDM97fcmRkDygO3f2B/HXo+y0lNQWSio6NlanggRI2U5BUAAHPvq 7rmgPVfSy9U0tPA9fNTJC5ZkUBklBGMOp7/TnjQmLwxtTw4uNbWVsqxlIHJWIUp4w0SoBtI wCO/OT3JyIo/Behp3jjlvVVJRq+94EiWMyn6uOe2R9MnGMnNGp8G6J+oqmOkuhpYagNUIgp VbyRvGEGTjHOM4zjjsTm5UeBXTs6RYr66J0j2sUKYdsklsbeO/Yew0Rs/hD07QWWW23BWuX mSmQSOPLMZxj04ORwB3J50V6Q6FoejJKo2+vrpoqjH7CeUMiYPcAAc+2dafX//Z </binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAJ7AbABAREA/8QAHA ABAAMBAQEBAQAAAAAAAAAAAAQFBgMCAQcI/8QASBAAAQMDAwMCBAQDBwIDBwMFAQIDBAAFE QYSIRMxQSJRFDJhcQcVQoEjUpEWJDNDYqGxcoI0Y8EXJURTktHwJpPhdYOisvH/2gAIAQEA AD8A/ZqUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKzzuqzJW8zY7TMurrTimy4E9FgKSSCOqvAOCCPSF VMtN+j3MqjOpMS4sgfEQXVDqNn6fzJPhQ4P8AtVrSlKUrk3IYeUUtPNrI7hKgSK60pSlKUp WShTrxqmRKn2e8tQbew6WGEGMl4vqScKWsEgpG7gDIOBnyKkmJrV11Da7paY7SMqLzMValO HwkoUrAHckhWewHvXUytWRmFl21W2atvn+7y1tFwZ8JUggHHurH1q8bX1GkLKFI3JB2qHKf ofrXulKUpSlKUpSlKUpSlc3pDEfZ1nm2uosIRvUBuUewGe5+lUMzW1rt17k224JeitxgjfN WkdAKUncElQPpJAOMjBx3zUaya3N/1I5boVqeVBbQSZpVjaRjG5GPTu5Iyckc4ANaulKprt qSNb5It8Zly43RadyIUfBWB/MsnhCfqoj6ZrhC1DMjyW4mpIDdtekL2x3WnS6w4T2RvwNq/ oRzjgnsNBSlc332osdyQ+4ltppBWtajwlIGST+1UmhmHWNHW/rtltx5K31IPdPUWpzH/wDl US0xWNQ6mf1M80FNQVLh2xWByBw67nzlWUj6JJHzVz1Hq6QxFnpsjaD8DlMqe+klllf/AMt IHLjhJA2jgEjJzxVnphM2DYIEa+T+vdXUdR7qqAUVKO4pAHhOcce1XdKp73dpMWRFtlsabe uU3cpsPZ6baEY3rXjnAyAAO5I+pqCNFR5RXJu1xnSrg7/iSGJLkcBP8iUIVgIHtyfJJrsdC aXDKG2bLGjKbA2PRk9J1OOxC04Vn65qvuMOdp2ZaHmb/c5Lb09uL0JS0LQULzuydoUTxwSc j+tbClKUpWetWql3TVNxsqbPNZagggzXE4bWoEDA++cj3ANaAEKAIIIPIIrKamtlotTv56z cEWO5OKCEyU/JIV4Q6gcLHHJ7gDIIxVppa/t6lsbdxQgIVvU24EK3I3pJSSlX6knGQfY1XS lzdWT5lsjvLhWiG6WJjyDh2UvAKm0/yJwcFXc9hjk1pmmkMtIabSEoQkJSkeAOwr3SlKUpS lKUqHKucePaZNybUJLUdlbpDKgrdtBJA+vFRrDqKFqC0/mMfqMoTw62+nYpo7QrB8diDkcE EGo8DWNmuUxmMw6+kyVERnXI60NycAk9NZGFdj55xxV4CCAQcg+a+0qJc7nDs8JUyc6W2Uq SnISVEqJwAAASSSQMCsPe9bXSFqC1SzEkRbO6l9KYzrREiYsI9OEYyjKtoSDgnJJFc7mb3d tbWSBqPTsZ2C406MMqW80kqTncVFICVp2D9lnBzV9PtidJacu82xRpUqc82CgLWuQsqA2oA BJJSnOce2a82PUOk7TZRGRdmI/ww/vAmHovlw8qWtC8K3KJznHOa1KFpcQlaFBSVDKVA5BF Vl11DBtD7cVxL8iW8grbixWVOulI7qwOwzxk4GagPy71fy3EhQ5lmiL5kTZGxLu3j0toBJC j23KxtwcAnFWtpstvskYsQI4aCzucWSVLdV/MtR5UfqTUiZDjXCI7EmMIfYdTtW24nKVD7V RPaem2Zn4jTcyQVNc/AS5CnWXk+UgryWz7EHA8givjuobvPbEa02CZGlrXsL1xaCGWR5UcK yv2AT3OOQK9NaluERJjXaxTfj08J+AaLzMj6pXwE/ZeMfXvXmTbLxqYLYuxFstajhUNlYW9 IT5DixwlJ7FKc5GfVXfUsmQpUCxwHzHfubikKdR8zLCU5cUn2V8qQfBUD4rxebg1py1RrRa GWxNdbLMFjICGwlPLiz4Qgck/t3NYlHVnottmtDxUlvmA4vlUh0kl2e4D2QklRRn5lqB5AF WyNPQ5+oWYdriqcFokMqmXmW+p54rR6+k2VZ5ORuIwAFEYz2/QaVjtSIvVpvMu/wARMNccw OkZMhR/uCEFS1nYP8TdxgAg5SPFX2nHLi7py3u3c5nuMJW/6AnCiMkYHbGcVZE4GTWagpXq XUDd4cQPymAFJgBSs9Z0nCn8dtoGUpz7qPkVpqUpSqvUlvuF0sEqHargq3zHEjpSE59BBB8 cjIGM/WsnZIt/1A+5YdRy23Ytnw1MciOqT8e4pKVJSrgEJSk+rGNxI+tW0FjUGmmF22HbGr pAbUfgVIkBlbKCchtzd4SDgKTk4A4qscc1GNbx3Xodvmy24jjqYqHlJREZKgn0LI9Tqz3JA GEYHcmriRqx22spdnaaucSP1EIW7lhSUFS9oJ2uE43Edh5r3pU/DS75a3Fbno9xceKh2KHv 4if6bin/ALa0VKUpSlKVk5Nwv7ur5ltiz4kQtsJdhxpMYuIkowN696VAghRxj2AODniQxra 1M2VibeZLVueU6qM8yolRbeScLTxzgYzntgg+akT9XWqG8mKw45cZi07kxYCOs4R7nHCR9V ECsq3qa+apvqbSHDYYMkPsIcaSh9x5xvHUCV5wkbVfMAcKSRmvN50/+QXBNosMCTGh3mPHi KciJISgoeHUUsj5VKaUr1n+WrTUGk/grVL/ACYyBDfbbZl21lAV1WQkNkt9lBwI5HJB2gEc 1KhNRr/oJk6mhqYaZbK3C4FMFIbzh0YIU3kDOOCASO1S9CNuNaFsqHUqQoQ2+FdwMcf7VJ1 BqKHpuIzJmNvLQ+8llPSSOFEEjJJAA47k1kLzJuOolwFmYqH8TOZbgQ4kpC1gBW9x50oJCs ISrCQdo7nJPFlqC5x5F/WxcH1M22yKjyFtoSVOS5KyS0hIHJAKQcDkqI8Cur7N81FHkP3R5 /TlqbT1G22XE/ErwM7nFjIQBgHaO+Dk+KkaKvd9vdvD93tQjNFtKo8sOJ/vSSOFdMElGRg4 J81w15qVywsRG2prcUSFqD60FCpCGwPmaQogKOcDPOM5wajWfSmlNTxIl8W7NviDlTLtxfc Vgg8+g4HcdsY4q/vd7TaksxIjHxdylZTFiJON2O6lH9KE+T+wySBXnT9g/KQ9LmP/ABl1l4 MuWoY3Y7JSP0oHgfv3q5pSlKUqgu9mur9/j3a1TYrDiIq4yxJZU6EhSkq3JAUnnKecn2qrv emlxNPTXlfE3edLW0mc/tHVcjhwFxDaRwE7d2EDvnyaj2Cy3CWzJk2vUEJEGe6txUyLGJmK ST6W1KWSE7E+kDb6cYwDWwtlsiWeA1BgtBplscDOSSeSSTySTySeSal0qt1FakXzT0+2L/8 AiWFISfZWMpP7HBpp24qu+nbfcF46kiOhbgHhePUP2Oa56qalP6UuzUL/AMQuG6lse52nj7 1nIuqbi/BiKjO6cs8RxlCmUy5xdc6eOPQNoHH18Vzd1Mn4QFX4hWoKKsdSJBSvH0xvVXpV4 Hwrbn/tKiN+VLcisAEHtwcY/c18d1RhQ6H4i6cKQOzsdJJP3Dw/4q1ialuaY3Xk25m5xhx8 XZXg+D//AGzhQ/Yq7Va2/UFrujhZjS09cfNHdSW3U/dCgFf7VVWTTlztmtL5dlzUG3XAoLU UFSiFADKjnhPO7gd8/QV1sDzbmqNSoZIcbEhklxCfSF9IJUjPlQ2gn23CtFVBebfcWLyxf7 Q03JebYMeTEWvZ129wUClXYKSc4zwdxHHevrc60awtku1u9VpxSNsiI8OnIYPg7fGDghQyM gYNSbHY/wAn+KccnyJ8iW6HHX5AQFHCQkD0gDACfbyataUpSlKV4eeajsOPvOJbabSVrWo4 CUgZJJ9q/PbFa5sjWqr9Y2XmrVNeU9IlTmGwt5JTwGSf4gQSARnaMds1tU2G1IvLt4TAZE9 5rouP45Wjjgjt4HPfAAqh1Jb4lisUdi2sJtttenNouBhJDS+kslJII5HqKASOducV9tkGDb vxAcitsIjIYtDTcBtKcJKOosu7fqD08+eRmtbSshKEzV94EFyF07FAlrTKUp8ZlrQBtRsH6 Ao5IJ5wP31wAAwOAKptT3212S2FVybTI62Q3Fwkl4jk8K4wBySeAO9cdMsWO5Q49/gWBq3v PoOxTkVDb23t3HgjtzyMV9RpGF/ap/UD0iQ864pC0R1qHSaWlGwLAxycFWM9txr5rODc7lZ Ew7cwiQlx9HxbJe6RdYBypAVg4zgA/QmqNNi1ZAm/HQloXKujDjUrdJPRgKKx01IQeFBCMp wAMkZ81YxNJzvzxl66zmrnAhNOtxhJb3vuBwoJDh+U7Sjggc557VdXkuw9OTzb9jDrMRwsY ACUKCDt+gAOKiaWtUWLbWbilx2VMnMNuPy3173HfTkDPhIzwBgCryshcdeM2jUt0tM9pDaI sESozoUf4xxkt/8AV2wB3rjYvxIgTYdrTc0KYnXBBXtZZWppHzFI3Y7lKc4qHcPxetTcSS7 brfNkFlhD6VvMqaaUlTgRndgkDng4we1aCz65sN9npgwZDpeWF7OpHcbS4UfMElQGSO5FaG qO7aysNmmLgy5o+NS2FpjNoKlrJ4SlIAwVK8J7nv2pZJ2oXXg3fLYwwl5vqtLjObg1/wCU5 n9Qz8yeDz283lKzlsSiBrm8Q2wEomR2J21IwArKm1n7nYk/WtHSqq76jt1ldajvrW7Mkf4E OOguPO/ZI8fU4H1rJas1PqRiKuPEciWyc+nESChJlTXjn2T6Wxjydw+tabR5gjTEYQDJ6KV OBYlkdVLgcV1AvHGQvd249uKr7rrNqTZ5A02zMuM51pQiqYhuFvd2CisgJ255znmrK0aTsd mgx48a2RtzKQOstlJcWrHKirGST71cIbQ2MIQlI74SMUUlK0lK0hQPgjIrktqG2UhbbKSs7 UgpAyfYVWytJWWTIVKbiCHLPPxMNRZcz7kpxn98iqq4Wm7JQG7lAi6miN52OFKWZjf1B4ST 9UlBqtsbN11FJlsw7tcomnWVllSJOBLLqT620r+ZKBkAkkqyCAfNbiBAiWuE3Dgx248doYQ 2gYA//n6+akUrJfiDHhC0NyNiGrs683Ft0pKum426tWBhY52jlRHYgGtW2lSW0pUreoAAqx jJ969UpSlKVxly40CK5KmPtsMNDctxxQSlI+pNZKVcNTantiWLfZmYUC4+n4yQ+la0x1Zyo skDlSfGeN3Nam2wk221xICXFOJisIZC1d1BKQMn68VKrK311Wo7wzpyHksRX2pN0dxlCUpO 5LP1UohJI8JB9xXXW624lviXJoj8xiSkGEhIyt9SjhTKR53p3D6d/Ga0gOQCRj6VX3+4x7X ZZMiRJVHygobU2NyytXCQhP6lE4wKj6StptemIEd2MI8kspclJ3biXlDKypWTklWcnNRta3 N222dgNvuRUypbTD0tsf8Ah2icrXnBx6UkA+CRVDdImmZbTVusrrNwuVzfY3vpe+JcDSHUr WpayThGEHjIBOBit/2GBX2vhOBk19pWf111Doy4pQVJQtAS+pPdDJUA6R9kbjXuVq7TFpQl hy7xE9NOA00vqKAA/lTk9qumXm5DDb7K0uNuJC0LSchQIyCKoZejLZPuj9xlOSHXnXWnmwt SSlhbaVJSUDH+onByCcVStfhLZ2ZESQi73gOwUhEVXXR/BSCTgDZjyf611n/hZaJ1ujwhcb iyhmKmIShxGXGkudRIVlPhXkY7VOtGhIdqmwZf5hMkuQnJDyOsUepx4ALUcJHsSB9astRXl 2zQEKiRRNnyXA1Eib9heX3Iz4ASFEk+1Z6xyLJe0ybW9p+TEiznlvNPSyd8p1Jy4Sc7kLQo YGT2T6eBxtUp2ICQScDGScmvVVF5vybc43CiMGbdJCSWIiFYJA/Us/oQPKj9hk8Us9ldiSX rncZAlXSSkIdcSNrbaAchttPhIJPJ5JJJ9hb1VajuzlotZXFbS9OkLDENk/5jquwP0HKj9A azl20pLt1lN3hS3ZOo46+u7ODaVOPDaUrQlJ4CQgnajsCE+cmtBpu3WmNbW5lsWZPxiQ6ua 6re7IyB6lKPPtxwB2AFc5ejrHMkSH1xnG1SzmSliQ40h/33pSoBWfORzVy222y0hppCW20J CUoSMBIHYAeBXulKwWp4tj1TrWDaHpdxalQ0q9cdsdFK8Jc271A7XNqQcp5we9a+Zerbb50 SDMmNMyZyimO2s4LhGMgf1H9anVnNFACBcyABm7zc/X+MqtHSlRLpbIt4tz8Cayl1l9BSoK SDjI7j6jwagaQnOXHSsF58lT6EFh4k5JcbJQon90mrqlKUpSsBOjPMajkvXy03G9PKk7rS2 2oqiYIASCnO1taeSVLGO5B8VZz9SamisfEf2UU0wwUqkqXKS4rZkbumhGSogHPOOx71cWTU Nv1AiQqAXv7s503A8yppQOARwoA8gg1aVgoUidbND3w2zeZse6SkuyAgLWB1sqd2/rUls9v JTir2y2GGZLF9Xdpd5eUyfh5EhaShCVYJKEpSAMgDn2/etBWF1u9Ic1TZGI6bjujMvykqt7 DbzgV6ED0ucAYWrnvyKr39TX239NMq6XOMt9woYRM0+FqeVjhCek4Bn74/pmo0zWer7PEce ulxsTEpK0dO2llS31IUoepYQs7PTz57VLi62+FcWoXjTAC+VBmLIbKj4JPP/FXtv1bNdhfF vW1idGHzSbTKS8lP3QvaoEe2CavrVd4F8t7c+2yUSY7oylaD/sR4P0NRdUafZ1NY3ba6vpl RC214yErHbI8g9iPIJrIab1JD04ZDMtt6Hb3E4jxwlTqRKQ4tt5pk8k5UlKkpJz6uB3rQsO 6qvR66UsWCL+ht9sSJCx4KgCEo+3qP2qqtLcy6avSpnUUu6QIjDiLgpSUiK8tXCWkJSNuU8 lRyT2Hk1sYNtg2xjoQIbERr+RlsIH9BWfhN3/Tja7fFtDVxtrLijGU3LCHktk5CNqxg7ckD 1DgCprOr7QXhHnOuWuQRkM3BHRJ+yj6VfsTVy2628je0tK0n9STkV7pVFqpLyokdMd6NDcd eDJnvKSlUZK+FFvPdavlA9znxVdb7JqSyS2olvuMVy0RXstRn9ynnGl/MFLOSNhJKcZz2OK 11eHXW2GVvPOJbbbSVLWs4CQOSSfAqg0YyHLdJu7kdTci6SnXytwELW1vIa78gdPbgeM1oq oF6jlyp0iNZbOq4Iiull6QqQlptLgAJSCck4zg4HB48GkK1XKbfmr1ekR2lRWS3EisOFwNK X86yopTlRACRgcDPvX2fq6FFkvxIsSdcpLB2LRCjKcSleMhClgbUnkdzxnmvuk7LIs8GQqW pCH5shUlcdk/woxV+hH08k8ZJJq9pSlK/OQti32pxSrlChXGyXmS8RPVhL+8rI3Y9XqacG0 jJ4HftVzZJiL2lu8amtkGDKguL+CcW4QoNkDLmFgFIP+oA45wK9QHrzqtD8yPemoFr+Idaj mEylbjyEKKd/UXkDJB7J/er20WiLZIAhxS6pO9Ti1uuFa3FqOVKUT3JJJqUXmg+GC6gOqSV BvcNxSOCce3I/rXSvK1pbbU4tQShIJUongD3rA33Wd/uUBTWldPXBbMhBDd0U2NoSey0I7n PgnHg4qDadQassVvjW5nSCkxIw2dVTboJHlRCQo5J5Pfk5r9MQoqbSojBIBIBzivVKUryta Gm1OOKShCQSpSjgADyTWcN7vF9bP8AZuK21EUDtuc0HYv6ttjClD2Udo9sirDS9zdvGmbfc JBSX32El0oGE7xwrA9sg1D1DcpL8pnT1okKauMrC3XkJCvhGAfUs54ycbUj3OfFcY82yaNd VAnXeQ7KmLMp6RKBUecIClqSkJQn0hIzgcVpgQRkcivya3C/TJF+hMu3R8uXN/4pm3NNMIC sgAfEuHIG0I4SMgE+TmtZ+GMf4fRydjIYZXLkKZZDpcDSOooBIUe447+e/mtdVNeNPfmctE +NcZVvntMLZafYKSAFEH1JUCFDKQcfSqWNJc1k1NskxwQ7pZZDSzNgOBxAd55RkcHAUFJI4 3Y5rR2eyQbHGUzDbOXFFbrzitzjyz3UtR5JNWFYvWGnrRcb3Y2nLez1ps/+O4E46rbbanCh ePnBKE8HNW7uitNuul0Whhlak7SqPlnIxjnYRmoa7Rqa2JMKy3Np6E76UuT8rehD3Sf80AZ wFc5xkkVd2m0RbPbGYEYKU21lW9w7lLWSVKWo+VEkkn61Ra6uMUQ4tp+P6cqZMjpMVl4oee aLqQsJwc8pzzxwDzWjgwYtthNQoTCGI7KdrbaBgJFSKVyfjsSmizJZbebPdDiQoH9jWYutg i6fej32wWlDTsd4fFsQ0bS+wQQsBA4UoZCgO5KfrWjt8+LdILU6E8l6O8nchafPj9iDwQex qTVJe7BAustEy8uB+BEYX/dHUjpBRB3OK9yE5A9sk9zWU0xEguXxp+U9eo8pagbVJnKCevF T/kjvkdyQoBZGD4yP0asjqlq8TrvGifkbtwsjaA86hl5pJkOg+lCwtQ9A4OPJxngHNh/aKe 3sQ5pS7BazgBssLSPbJDnFRpl31LNYVFt2nJMJ18BCZkl9gpYz3WUpWSdvOB5IFXVpt0O0W 1q3QRhmONvzZJPclR8qJOT9TU2s3+HwA0NbF4G5xtS1nypRUSSfck+a0lYpnWNzbus1UqPG k21p4xYggtrW/Lf5JSjJwdqQdx7Ag88GvDP4r2N11pJgXVCHNu51UYbG87PmO7OB1EdgfmF TXdddO2W+eLBclJuchLEVH8MFe4ZSr5uARkjPgEnAqDb/AMTIdw1PFsTTP8Z+U+2tfJCEI3 hPb9SikHHYA141JfZg1vFtsW4uRHWHIoaiJxiaHHD1VKGOUobSfsTWulwrUh9V2lxIvWjt5 MpxpO9CBz8xGQB3rPaZ01Z7pZWbxdLRBlzLkpUxTr8ZC1AOKKkJyRnhJSP2rWfwmGgPQ22k YHYAVmtT6zb09KchdFtchcJb0UF3l14Zw0UjkZxwfPYc1k9DSLxeL4i/tSo1xmyG0N3Na2y lqI0fUltogA7wB6k8jKk5PFfqlVWpLpCtdmeVMKlfEAsMsIP8R9xQIS2j/Uf/AOa96chybd pq2QZhSZEaK205s7ZSkD/0qypSlKVkbTCc1pa2LpepSnYUhXVZtzSem0EhR29T9Th4BIJ25 8VrQABgcAV+WQL5dWIQsaJLVubakyGW2IKOvcHkh5WNiPlaSBxuX7Z44q1/DSM63ctRS1QX ojSn2mD8RK+IdW42Fb1LXnk+oduB28V5Xc3JbU+7RWEuv6kWiBamXk5CmUJVl1Y/k5cXjyN o81Osd+ds9yd0/MYxa7etqBHuKl8lwNIIS77FW4YPbPHfFdrIiTZdZ3CyuuIfj3JDt0Q70y haVFaUKQTnCsApwcDjFSNMIVZbhM0uVBUeIhMmEon1dFxSvQffaoEZ8gp85rS1QXq83BUiR aLHBXJmhkb5G9CWopXkJKsnKiOVbQCcAe4qxs9qjWS1R7dEB6bCcblfMs+VKPkk5JPuanUq h1SVNC0S0qKRHujO87gn0r3NHP0/iDir6lKy9taVctd3O6oUlpqA2LcUBPqfOEuFSiewTuw OP5ua1FKUqDempz9knNWx3ozVx1iO5/Kvadp/rUbSi4K9LW421osxgyEpbV8yCOFJV/qCgQ frmreqLUIvr6kxrVIYtrAbLr1weCV4I7NhB9z3J8duTxVQLlqGbeo4ukSAlAKQ5aw4hb7G3 j4oEnJTv4A/lwe+RWypUedMat8CRNfJDUZpTqyP5UjJ/wCK4WW8Q79ambjBWVMujsoYUhQ7 pUPBB4IrGxoJ/tjfBEurtqvb0vqR0OpUpmWyGW+Cg+lYyFcpIUOeavUamuMNCmrrpy4CSg4 zAb+IacH8yVcEfZQBH1r1opmTHtDzDkR6JDRJX8AzITtdQycEBQycYUVAedoGavZUdMuI9G WtxCXkKQVNqKVAEYyCOx+tZxH4f2ZFlRaS7PVHac3sky1BTPBSQgjsCFKBHnJrudCab6fTF uCUkpJAcVg4OQO/bIH9B7VIe0xAdm2yUhyTHVa0dOMhl4pQE8DaR5BAA+1coGi7HbLqzcYc dxp1lsNoQHlFHAKdxTnBVtJGT4NW0p2HDbVNluMsIaSdz7pCQhPn1HsKzZSrXTg3JUjTbag QFDBuKgcg/RoEf93276tKQlISkAJAwAOwrJ61u0V+GjT7Nvbu8i5qU0I5fDSAUDcQXOyVcD A75+1YjTNlvutJN0TLkqbsclTbcl11lIkPLaSAByDhYxhShxkHHPb9eixmYUVqKwna0ygIQ Mk4AGByeTUO46istofDFyusSG6pvqBD7yUEpzjIz9arLWV6h1EL8WXEW6IwWrf1UFJdUs+t 0JPIGAlKSe4Kj2POlpSlKUrJ2+HI0bcLbbU3B2VZ5alsNIkJTujO4K0AKAGUkBQwec455rW VgdPXux2SVeULZW5dXrtKLjMWKp2QpPUJSVBIJCcYwTx7V6jtNX26z2NP6kXb404B6dCXEK JCVEbVKb6gG0KGMnBwRkcmrK+Q49re0k0wjZHh3BEdHkhJYcQkf125qi1olMa9XG1sKSBqG E2ksqGQuR1UNBSR4OwknH8gPir64rZd11bkocDYtEJ6RMe3Yw2vCUIUe2CUqVg/yA110i25 PEvUspooeuiwY4X8zcVPDSceM5Kz9V12v8qXJuMKw26S5GelbnpEhsAqZjoxnbkEBSlFKRx xknxUqNEi6fjhDKJchcuSN6yS64tauNylHsAAPoAAB4FQ7tc3rM+IkAruN2uT25iM85hDSA AFKOB6G0gd8ElR9zXD4nWylOTRb7a202QkW4ulTjoHzKD3CQT4BT274oyxq6W8br8VHglXp btT6OohLfutaTkOH3GUgcYPeuU+z6svDTUWfMsyYyZLLy+gw6FkNuJXgEqI5247VrKhXi5s 2a0Srk+CpEZsr2g4Kz4SPqTgD71TKh6wupaTKnQ7RGWdzqIILkgJwfR1Fjb3xkhPjirCz6d i2eVJltyJcmTLShLz0p7epQRnb7Adz2FW1KUpWdtBTbtW3e0gbWpKUXFlPgFRKHcf9yQr7r PvWirNaxagKYju3Zb0mKF7W7U0kH454/IkjurGCdvbjJ4FZ+1aR1JaXEuxI1nRKkKW78W7v W5B3cFnOcvJ2hIBJGMH6VuLRLkzrWy/MiLiSSCl5lQ+VYOFYPlORkHyMGptUOuXejoe9Kxw YbiD9lDB/wCa5u2W5Wm4uTtPmMtEhKfiokpSkpcWkABxKkg7VkDB4IOB7VBu7GpdRQxFVp+ DDKF725Ei4ErZWPlWjppyCD9R5B4NaS0MTo1qjsXOWiXMbQA6+hGwLPvj/wDP2qZUG9XEWi yTbiUBfwzKnAgnG8gcJz9TgfvX5YPxV1Q1JUxLiWhlS2lutLIc2L2FY2J5ypSyjCf+DmpU/ wDELU1ttzd9EZl1q7rUqFAfSECMy3wSVZBUteQQnn6Z7V+qNKWppCnEbFlIKk5zg+2a91mN VRI0m+6cM5pMmKqW4yY7g3IKy0pSFlPYkbCOe241opD6IkVx9aVqQ0gqKW0FSiAOwSOSfoK /IL1rS4XG/RrjKaej2qC4FsRY697vXSoKxIbHqSShK8AjA+vNW1r/AAqc/O5hm3Jb1gdcaf RHDhK5awCd7hwMHJJynvX6Y22hpAQ2kJSkYAHiqm9X9u3rRAhhEu7SOI8QLwf+tePlQO5P7 DJIFRoVhuDt9Td71KhPuJiGOliPGKUDKwrcSpRJPHHbua0NQbteLfY4fxlykpjs7ggKUCcq PYADkniqePI1fcW/zBhq3wGVcswpba1OrT4LiwR01H2CVY85rSpyUjcMHHIFfaUpWf1wWU6 TlqWVB5OxUTYMrMgKBaCR5O8J/wB6vGFOqjtqfQEOlAK0g5CVY5Gao9R6mTZNzFvt67pdFI LpiMEBSW091rV+ke2eSeB9I1wlN/2j01fGCHYs5tyGCDyOqkOoUP8A9rH71M1kytenHpbLa Vv29xE1sKVjlpQWRnxlIUP3rNahbRc77Euf8WO3MixhZ7iEbm2ZG9awFjuneFJT2wQcd8VI sNuk6ki6nRdLfItqLoUNOdUfxA6GghzYf1NggbT59XvWi0rcn7nY0Ll7Pio7rsZ/YnaCttZ QTjxnAOPGajagxG1Bp2ahQS6qWuIrOcKbW2pRHHnLaSM+1Wsxt34mJJTP+GaZWQ62oApeCh tCST2O4pII+3ms1dV3XTV7ut7YtSrqzOabQ18OcusrSkpSgp8oUo5yk8ZJI819jwNXWaQm5 /EKvrstkCXCW8lhDKxyks8EADlJB5PBzWis92YvVuRMYSpGSUOMucLZcBwpCh4UDxUGZrCz QLv+WyZBbUkhLr6k4YZWUlSULcPpSogZA+3uK4yNd6daYUuLOTcXAoISxB/iuLUTgAAcZ58 kVXX+8M3W1v2i6MP2CW7sdhuTtpaWtC0qRlaSpPzBOUkg4NX1gvab3EdWqK9EkxXehJYeHL bgSFEAjgjCgQR3Bq1pSlKVmZz/AFfxEtbMLK3o8R4zsfK2yvGzJ/mK0DA9tx++mqp1Guem2 bLY0Pi3lhpEhWNsUEHc6c/ypz9zgea/MDeb5Dcceg3a5yHwG0WJuS2V/mEdS1BxRT+tSeFZ ODtSk9jX6ZpZ2c/Z0OzJvxqVHLD62Cy6pGOziOwUDkcewq5qJdLczdrY/AfW4ht9G0qbOFJ +oPvVTGnXS1XyNa7rIamRpqViLLDfTc6iRu6awPSSUhRBGPlPArQZGcZ7V9pXwgEYIyK5fC xtqE/DtYbVuQNg9J9x7Hk16djsv7Osy2501BaN6Qdqh2Iz2NfJEhiJHckSXUMstJKluOKCU pA7kk9qyaH79qe8fmNjuDlstLTHTackRw4mYsqyVhskEJA7KyCfGR3sI+lnlXCLPut9nXJ2 I51GW1BtplK9pTu2ISMnCj3JrQ1Ak2O1zLjHuL8FlcyMrc1I24WnjHcckfQ8VPqgnaqa67s CyRXLvcEZSpDPDTSv/MdPpT9hlX0qRp+xptEdx2Qpt+5S1l2ZKSjBcWTnA87U8BI8ACrevA dbLqmgtJcSAoozyAexx+x/pWd18ro6YVNSR14UliQwPK1pcThI+qhlP71np1qTPhagva0rl 3e13JS2HQ6cobaUhwNoHZPo9J45JJ81+iIWHEJWnsoAivVKUrIX+4wxq2M5KdHwlgiOzpRJ 9KXFAIaB8btvUIHf+teNGa5GopUuLJadZeI+JiJcYLRcYIB2jPzKSTgkcHII78T9Dx2l2EX cpSqXd1qlyXO5yonCCfZAwnHjBr5adGx7XObdXNflRoZV+XRHcbIYVnOPKjyQCrJA4FdddN lzQ15SF7B8IsqPPygZP+wNcrvctNXJCdLvzW985sJbQzz0uMoORwhWQCnOMkDGalaZuMubE lRrgULmW6SqI682MJeISlQXjwSlQyPBzVRqS02+2OOTGJ13jyLi7gQbdJKPi3iO+MHYeBlQ IAA5rjcIk+zaY0wu4CRNdtctt2c4ylTykgNOBSv5lAFQ57+a08yVHk2P45mKq5sKQiQ000A S7yFJKc4GexFWFKorppSFMlKuMFa7ZdSQoTY/BJH86flcGOCFDt7VNtlli222/BAGQFqLjz jwClPOKOVLV7kn+nAHAFTwkJGEgAfSod4trV5s8y2PqUhuWyppSk905GMj6iqrTNgulnm3G TcLmxKE5SFltiOWkhwJ2qXypXKgE5xgcVoqUpXlad7akbincCNye4+orC6etF9lWtx+Nqq4 NzmpT0Z9ySlMhl3Y4pO5CFY29uMHGRgg1q7NY4lkYcRHLjjr6+pIkPK3OPr/AJlH/wBBgDw BUi4S/gLfIl9B18stqWGmUlS3CBwkAdye1ZFrT2pNQP8AW1JIaiqit9SAYaj/AA3l87lDse n8mDkKBVnvXGZfb3YLpbpF9kQChRLTkCCwpwtMgeqVvxuSAQMj5Qk9yRV5I1zp6O5KQqcFG O3vCkDKXzx6G1dlq5SNoOfUKsrTeIl5il6MVoWg7XmHU7XWFfyrT4P/AD3GRU+oV1tEG9RU xp7JdbS4lxO1akKSoHghSSCP2Pk1m37ZbdFXqHdIUQxrc804xPcbCl7Twpta+5wCFJ3Htu9 q1rD7MlhD8d1DrTg3IWhQUlQ9wR3rpSlKyWorVdZN8anOwUXq1sBKmrel4NFDg7uFKvS6fY EjHgZ5q7s9+g3oPJiqcQ/HITIjPNlDrJPYKSfscEcHwasqUrw5v6S+njftO3Pv4rL6HmORY TenJtvkxLjBjIekFwoUh0rUrK0qQT3UFHnBrV0qO7DaU8uU0htuYWS0mRsBUB3APuAecVmd WyFNxLSlTzD17izYzrUZBwl5alFs8HJCcFw55xtz4rjcH4rOpw/py42p+a+VouFrcnhBlEJ ABCeQHAE4zgZHetknhI9O3jt7V6pSqjUF7/KIqGozXxVylEtwogPLq/c+yU91K7AftX5Fe5 Dblpd08q5RLs8q4pkPy2G1b3X9xTscbJytBJCQpsnG0DAr9XsmnlRoUNd3dRMnxnVvtrQCl tgrBTsbTnhASdoBrlotYTbp8JONkG5yWEAcgJ6hUkZ+gWPt28Voq8rQh1tTbiErQoEKSoZB HsRVDdrLZGtPTIDVu6MeWsJWm3RgVhwqGF4SO6Tg5PbFSrFAg2Nk2hmYqRK9Ul4vLBecK1H LigMdzkdvGKzK7peXteS5KdNTH1QWlRIqAoIaUlSgtTxdVhI3AIASMng5xVyLtqt/Lbel2Y yiOHJNxSUD7hCSTVhpy0rsWn4lscfD62EEKWE7QSSTgDwBnA+gFd7tc2LNbXrhKS6phhJU4 WkFZSkdzgeAKrk6ys4Vb0PuPRXLkVCM3IZUhSgBncQew+prhK/EDTUBiK7NuKYxlxTKabcS Qst4BGQOxIPA84OKs7dfrbdZsqHBkpediJbU9t7J3glPPvgftVjSlKUpVZqS4vWnTVyuMdv e7GjOOIH1CSc/Yd692G3sWqxQoMZwOtMspAcBz1DjJXnzkknP1qwpWVly9Zb3J0KEwpl1RY ZgvKCVtDkJfWvPPPJQP0485rOxblJaiStmsIMiGysMyLq5HK5oKj/hNoxhSSrJQobhyQAcZ r0iK23bLPEe1FaIkAOhdociRk7pL2SUrWkjCcE+oJxknunIFXBt2p7s/wBaQzAsIkJSxLkR nCqWoJJ5QsekAngZyQCfJxUi2XXUzE1xi5W4S4LUj4VMtlBQ85/5pbPGznBKT3BIGO2qpVC 7pkxZK5dinOWx1xRW4yE9SO6o8klsngk+UlJ+9cU2jVDyzNe1C3GljhEViOFxQnHZQV61En nIUMdvud1JcbO2hV/s6mmd6W1zIbodZBUoJBKThaQSR4OPetJVPO1ZYLa6tmVdY4eRne0hX UWnGc5SnJHY+PFUl4cuK9QwpLOo5UOy3RlKGHIyGlIQ93SCVoPCweD7gDyKs7XYJFkuM67P 3eXc1SGEpdS6yjeenkp27AP5lcY5Jq8jvokxmpDe7Y6gLTuSUnBGRkHkH6GulKVjfyjVyb3 cpEWZDjhyQH231I3/ABLYSA3HUO6Ep9WVDJJVkeRVkNQ3UEML0pcficZIQ4yWf/3Csf8AGf pXBVo1NeHC/cL0bO2B/Bi2zaopPu44tPr9sAAfevK9N3W9SGmdTSYsq3xclDcYLbMpZ4C3R nAwM4SCRk58AVRQNLxpcy4G0tORWol5SiLJYWnqRglpKXSneDlJXuBT55Pivan7TEtcyxQb DIlotitiZjDfX2qBB3rWgpVvCskhBKhjPGcV+goOUJP0FeqVV327rtUVoRoxlzZToYisA4C 1kE5UfCQEkk+w96w1wuDtmbmotr7N31e+x15rxQVIZYHJSjkAIHAABzzk81B/Dx+xKZjT7h dIUSJBKxb4EySypbCz860rOFbCdwSlX1Psa2N41BFvDsKx2K9x1SLg6UvPRHkuLZZSkqWoE Z2qOAkE9ir6VfWq1wrLbWbfAZDMdkYSkck+5J8knknzUylZOfFRcbgvSlsb+FgJHxF1eZVt JDhJ6QPfcs5Kj4T9VCvuh4mzT00RXVttrmykRColzoNpWUJCd2cpG3IHbmtBGkpS6i3vyEu zW2EuObUFAUCSNwHOMkHjJxUulV99tQvloetq31MtvlIdKRkqQFAqT/3AFP71AuelUXKTc5 Jllt2dAEFpQbBMdv1btvPJVu+nYe1UJ/DFL19lTpFxbMZ1bWxhEcZ6baklKCSSBhKQgFIGQ TnOan6O0IjSt0utxVLEh24OE4S3tCU7lK9zk+rxgcVrqUpWala2iw7lOjvW+Z8LbnENypqQ goaKkhQKk7t+3B5VjHf2rSA5GRX2qu/3NVtgthqKmXIlvIjMsLVtStSvc4PASFKPHYGuOlb NLsVqVElSWnQXVLaaZQQ3HSf8tG4klIOcZ98YAAq6qhul9npmrgWK2C4yY+FSuo4Wm2wRkJ CiCCsjsOw7nHmhddv2q7TMu0dciMw2txhNmGG3Hmx6XA4ruh087cHAwO+4mo6nl6dl224X3 TkVxa0Fi1JgN7nYiiCUxiM+r0jhY4B3dgcmG9cLQlE9mPYUWmZJChdpFxZU4xBySopz8qio +pKU4SokHvxV5IRG1LEtNt1JcGmnXXVrYRDfwi4bE+l1CknKQN24Jz3HnFWcpnUz0tEaBKb jR4TSSZMhtK1TnMfKQPkR7kYOTxgDnxaGtWuyxcLk9GjtvO7XLZwsMNgYCkOAZKiRkg8YOO CKu4M1q4Ruu0l1Cd6kFLrZQoFJKTwfqKk15WtLaFLWoJQkZUpRwAPc1k5NxZ1lcYcC19R+1 xpKZEyaEfwXemcpaQo/OSsJJI4AT35qfrISHLOwww660iROjsvqZXsV0lupSsBQ5GQcZHPN fbuIuldITFWqI0x0WShhttOAVq9Kc+/qUMk1Ki6fhNaYYsElpMmI3GTHWlfZYAAz9Dxn6VC 0dKkPQJ0V+SuUm3z3YjL7hytbaMY3H9ShkgnzjnnNWbjd0Qicpl+O6tZBiIdQUhv0gELI7j OTkDPOK6huWv4Vbj6G1IGX2205S4dvYE8gA816gy0zoTMtLTzSXkBYbeQULTnwQexrvXwkJ BJIAHJJriZsQdDMpkfEnDGXB/F4z6ffjniu9Ky0rTUqTfH3rddHLfbJyN81MVY3uvA4yk7T sykYUoHJwOxya0MGDFtkJqFCYQxHZTtQ2gcAf/nnzUileVrQ02pxxaUIQCpSlHAAHck1jnH f7b3mM9bhIbtcJiQE3DbsDjriOmC1nk7QpfqxjPvWYe/D94Xe2wLu+8/bLcytTklthuJGaZ 2K4Ckq3le7k545JrVaFs1sVp9ckWphLMuY+/H6jACiypw9M4IyPRtx9MVqGIEOKsrjxGGVE YKm2wkkftSbOjW6P8RKd6be9KAcE5UpQSkADuSSBX2XMjQIq5UyQ1HYbGVuOrCUpH1JqiRq O63RBXYrA44ySQ3KnOiO0seFJThSyk+PSM11tEBvS9ml3C7zEuy3AZNxmEHCiB4HhKUgJA9 h7mmho78XR0BEhpTLi0rd6axhSQtalpBHg4UMjxV/SlKUpUVq5wX570BmWy5KYSFOspWCpA PbI8VltT6suHwchjTkOct9iSph+S3BL3SKU59KDjflWE57Dk+2ZNug6odvVxlXW5txokuG2 3EjsqCjHdKRvUMjBIVnB5zXj89f0rNsGm7gJN0emtuBdwPBygZyU854788DmsrqiVqPU8CJ c7TpV9qNNiLbkPB5panYzgSR6QrO4AZGexJ96/TrfNi3G3sTIToejvIC21jyD/8Anaq3VM+ TFtzMWA70ptxkIisOYz0yrJUvH+lIUR9QK8NaaTFnoub10uNwdipWqOzKeSW21FJBI2pBzg kZOcZNZCw/jNCmKC7wxHhsKYU8VMurcU0Ur27VJ2Dk5BG0njv9LuP+KGn1ia7JeXGYjuhDZ W051HBsSpSi3tykDcBk/wDrVvH1hYZV6/J2Zu6Z1FtbeksJ6iRlSNxG3djnGau68lCVKSpS QSk5SSO3jis1q4RmpNvl3B16RGYWVM2uO3ucmSOCjjPqCQFKx2zyTxWfcfsYS87o+1uXO5T Gw8G0EFu3+rIUUqIDZ35V0xgkpPtW3scCZbbYiJNuLlxW2TtkOpw4pPgK9yO2asKjvRluyo z6JLrQZKtzacbXQRjCsjwcEEY7fWvsWUmW2pYada2LUgpdQUnIOM/UHuCO4NZHXE6Ii92q3 XJE2VEksvqTb4qCr4x1JRtSrH6QFKOCQn37VcWy/sCSxaZlses0paT0GHQnpuAdw2tBKSQO dvBx44qZfLUxeLYqNIfcj7FoebfbICmloUFJUMgjgjyMVmWJ41Stempl0a/MYLjUxMuDtca kJQvKSRyEqyE7kH6EHB4tEaKgvuqk3aXOukpR/wAV6SpsIHshLZSlI+wq8hQo1uhtQ4bKGI 7KdrbaBgJFd6VGSxIbkSXhKLiHEp6TK0gJaUAc4I5weO/tXltiU9HimW/032iFuiMcNuKwQ Rzk7cnPvwKG2QiuWpbAX8aAl8LJUlYAxjB4Ax4Fdkx2EoaQllsJZx00hIwjAwMe3HFUV+u0 TTMeROhxnZ1wmuAIhtLUtTy0DnCeduEjJIHgZrjCu2o7zc2pkCAzGsYABTOCm35Ge60gZ2g cYCgM89uK0USJHgxkRojKGGWxhLaE4A89qgX29KtCIjUeIZk2a+GY8cOBG44KlEqOcAJBOc ew81aDtyMV9rLTmJOptQTbNJdDNpghlTzKUZVMKvVhSs8I4AIA55BOK1AASkJSAABgAeKze vnUK0tItyCFy7jiPFYAyp1ZI4x7YySewGc1eS5sK1xC/MksRI7YwVurCEp/c8V6hzYlwjJk wpLMllXyuMrC0n9xVYb3HkJause5QFWRpDvxL6l9lpKQnB7YGF5/bFV9st39qZCb9eEOqih zdbYDoKUIQPldWj9S1fMM/KCMc5rVVnNYAOmyxH+IUm6NIknwoAKUhJHspxKB/wD9rR0qNP uEO1w3Jk+S3GjtjK3HFbQKqmNY2x+fHilqaymWdsaQ/FW20+rvtSSM5xzyAD4q+pSuMqQmJ EekrBKWW1LIHsBmsJoGIhnUDsx0J+LulojznVgf4i3HHVrP2G5Cf2FStdOTJS7eq03t6Ltc dYUYz4SkPlsqZ6nfIKkhO099/wBqkLXpy6HTmqLxLQ2+ppHwTbr21vqrAOQn+YHjPj9hVdo zS92kSb9dNT/FNyrgt2MhsvZSGD5SOcew+g+taHSMtababLLwmdaNsZ4AY3pA/huAeykgH7 5HivbukLQ68+sJlspkKK3Go815psrJyVbUKABJ7+9doGl7LbZSJceCkyWwQh95anXEgjBwp ZJH9as3UF1lbYWUFSSAod0581gD+EMJ22Q7dIvlwWxAStMVKEtJ6e9e5RPpOckealX38L4d /mzJEi93NpEx0OustKQEFQSEj9PPCR3qTb9AIhTWJS73NkOMz1T8rQ2CtxSdis4T2KfbFa+ oV3ZnybW+xbZCI0p1OxDyxnp5OCoDyQMkeM4zWKuEC76HTHkQbi3Ltcd9KYtvfb6kl9Thwt pLhyR5UnHkkHgVbvRlaqtMP8r3WyHNeLtyU0SzJSpPdvgfNvGFHPZJ75qZZF6kZmGHdTBfj tJKEvtrIeXjs4tPYbh3A7EZ7HAvgQRkcivtQLn8IlcFyV1cplJ6Jb3YDhCkjdjxye/GcVOK QVBRAyOx9qh3a0xL1AVDmIKkEhSVpO1bax8q0q7pUDyCKxrcp7UCLfpy4ufGrTdJAkqUgDq x4y1AKcSOPUvpg8YPNbqNFjw2UsRWG2Gk9kNICUj9hXWlKUpSstJ/trcg47EEG0tAKS2w/w DxXXM8blKT6UHyAArnvXq3WCx6ebdvVnjOSnkR1NLDDgcVIUCNxJJxvKk8nIz57cdtLXi5X lUt6WbauOFANGC/1eirnc04exUPScjjk+1Wt0usOzQFzZzwaaRx7qWo9kpHcqPgDk1U2K3z 5twOor2joyVtluJCzkQ2iQSCfK1YSVHxgAVoqVnr9b5cKUrUdn9UxlrbJilWETGk5O36LGS Uq+pB4PFpHubMuyNXaMhxxl6OJDaQn1KSU7gMe9YazX167uqvEKM7c77KbDTSQ0tMS1tqIO xSyACR3XjKiU4AAxWjgaXcdurl11E9GuktISiLhja3HQO5SklWFKPJOfYdqqdSQ9KuudKBE +Ju0zISxaZPRW8P1F1SCAEeCpXvxzUKBodlFuVN/MfgplvmPPqC45EBC+ScNLxuQkHAXkH0 5B4qRZtb37ej84tjUluZu/Lhbm1h2UE4yvYs+lvn5lFPccc101Hc9WuREJYXHsciSvpQ4qC mTIkOH3PyIQByojdgA89q1s+2MXa1qgXBHVQ4kBZSSkhQwQpJHIIIyCOxFV+nZU5Mm4We4S US3bcpsIkY2rdbWnKSsdt2QoZHfGcCvGsbvJtFtjGM8InxMlLLk1bRcRFQQSVkdvGBnjKhm qV0RWLlAWZc/VtzW2qRDa3tCO2O3VO0BKRkkBR3Hk4zV1b7DcHblHu19uAlSI4WWIzLYSxH UrglJxuUQnjKvc8DNaClQLnfLXZwj8wnNMKcOEIJytZ/0pHJ/YVSLRcNZKS3JhuW+wbgpaH /AEvzgDkJKf8ALbJ7g+pQ4wATXDVKY8S/21UctuyJqBb37eEkqdirWNyxt5Rs5O7tgkd8V1 i6M0zpPT9wYatjsqLKIL7KgX1O84SkD6E8f1zUi4fh/pm5yoMmTbvXb20NRwh1SUoQk5SnA OMCr9+SxFQFyHm2Uk4CnFBIz+9Zq6yYB1fp6XElRlPvOOxnC24CtxotKVjA7gLSk88DP1rV UpSlKgyH5chMli3bWZLC0DqSWVKbUCATjBGeDjOeDVWrXNjbkymnnnGW44cKZDjZDT5b/wA RLav1qSeCB+2cHEd3V1mnNxXI8Ncu7JeKI9udb2SGnMclQP8AhgJOSo8YPGc4N9bJq58Tqu wn4ToUUrZfSAUqHfBHCh7EcGvz6/TmrNrDVMv8tmPSpNsZZjLjwlu7lFKgfVjbj5M5Pj6Yr JWvX13hvRLWi6yoDMJhqOUmCHEhSWfU3sICi6XBtHIGK/Sfw5vV0u8G4i6/GlxmVlkzI/SV 0lJBT2SkE5Cuw44+lamSqWl2MIyGlNl3EgrUQUo2nlPud23v4JqRSsjom1x4d11NILeZjl1 cDjncbCA4hIPsA5yPcmtFd1vt2ea5Ge6L6GFqbc2hW1QSSDg8GvzOFqjXHwdqnOJdktSZMU JS8y3GMguNrK2wefQMJIVgHnzVm5rO4Xibb3ILj0Bh34BxTW1Csh51aFAkg8YA9uRUKy/iF eI8e2Gawu5/FxGgkJ6balPLkONhRVnGPSkdu/NXSPxOji9RrRItMiPIVI+GkqW4npsOEgBI X2V3B8cfXitxSqVu53dd8W0bSRawvoJe3Yd3gZLm08Fs52gjnIzjB4pdW6zsaY0u0Nzpbsv G0tW9JU4sg+ttKwCAQPmx6kg5HNUUC2WKE8iNfb5bWoFwYafZiwpBjMPg8AKazlQGBheRu/ UDireDp9udqq9t26bKs8CL0I6mbcQ0HXA2Fbs4OMJUlOBjOBmr6HpSFGlsS5MufcXo5KmTO kl0NqP6gntuxxnGavKUqjv2orbBS9blOOyJzjR2xYjKnneRwSlI4H1OBXfS8Z6FpS0RJLZb eYhMtuIV3SoIAIP71adqzmqVOOXGz2+RIUxa57y2JJbVtU4vYShsq8JVhQOOScDya9z4trt 7KodsSiHLisiWmPDSG1OttnhJwPlKgAR57e9YyA3cb9bIMVEq8X49NDkhqYlMeG29wSHFlA W4kK/QM9ua3Nm0+uFLN0uUxc+6ONltTxyltpBIJQ2jOEp4HuTjJNRrer841nJujIPwtuYXb wpY+d7elThSPAG0JJ8n7c6Ss5eNPvuXdy7xr65aWXI6UTlNto3KS2VKSQtWQjG5WTg8Y7VF 0g7PlzZb6J86dZC2lMd64ISFvOZO5SMJSenjA5HJzjire06atdknz5sBjpOT1hToHypxnhI 8DJJx7k1bUryvdsVs+bHH3rA2KbCs+nrU7DhtXHU11aBJKtzjqyf4i3F8kNpOc+OMCrC5W7 UtrgSr6nUDsmaw2p5cEMpEVxKRktpTjcD43bs/8VKv8Z1yENVWeR0J8aGVpC0hSJDON/TWP Hbggggk9+1dz1tTWt1cO8rhokw0BKI4HUjOLAWFKVnOcFPHHBPuCMXYnLXKvTdtt9w+GvO1 S259umOSGJBRyQ8hZPjwrPnCs4rVps1xv91iytS2+3ojQW3EoipcL6XnFYHUIUkAAAEAcn1 GreLp6yQZCJMOzwIz7edjjMZCFJyMHBAz2JqTCdkPRG1zI6Y8gj1tJc3hPPg8Zr63KQ7Lej JQ6FMhJUpTagg7s4wojCu3OO3Fd6VxlSmYUV2VJcDbLKCtaz4A5NV9zu/5TumS3mEW8tANJ SlRkOPE8JSn9WR2AGc1SNawaVb0W+HGuN7uu09eK4yI7zac+ouZCUo74GO/GM8mubabtPiR nIWmon5JEU2I1tmo6ckhHZ1O7hBHhKuSASSM1qZEWJHeduyYCXZqGCne22OqtI52A/Ujtmq D8y1Faj+dXpLYtrv+PCZRuXb0+F7x/if68du4yAc+layfQTPXY5n5GchE1KSpxR8K6IG4IP YK79jgA5qqTK+FuhnTdDJ/O5ZDsHoJCupxjDjhG1taR8xPHsTWuhXZuRbkS5bLltKlbFNTM IUlWcYznB+hBwa+ym2509qM4iWj4VSJKXUEobWeQEk/q9yn7VPqt1JIkxNMXSTDJElmG6to pGSFhBI4881401CgwNPQm7elIYW0l3eDuLhUMlZPknOc1OmRGJ8N6HKb6jD6ChxGSNyT3HF QlabtC4MKEqGDHgKC4yN6v4RAIGDnPAJqtH4d6TSpCk2dCVN42FLzg24ORj1eD2qLdfw0sM 6ExHhNG3qYU3tcaUoq6aVlewerjkk5HIqwb0Lppl+O83a0JVHXvT61ELVncFLGfWQeQVZxV ndLpHtEP4mQl1eVBtttlBWtxZOAlIHk/wBPeqBzWsxpxUVWmZ6p7CetKjIIV02P50L+VwnO AkHOQoeMmTppm/vBu63C4nozgp4291lOY6VHLaUqGCCE4Cgc85xip4sEIXqPc0pCTFacQwy lKQhCnCCtYAHzHGM+2feqaw2m3OXvVEX4NoRuq1FLG0bNnRCyAPAJdVx/96vbLY4NghGJAQ sIUvetbjinFrVgDKlKJJOAB+1WFKUrEWmCu5sOQbE9MhWtZ6ku7OpIlT3D32FQBAx3Xj2CQ MZE203w6fbasmpXVsOM5bj3F8/wZaAfQS52C9uAQrBJBIzmomqtX2ufp6db7JcHZlwkMlLA t6FuEqPA9aBhOe2c+9W8LRtjiSWJghuOSGTub+JlOvhpXukLUQD9QM1Zx/iFz5Sn4rTbaCl Ed1KsrcTtBOeOMKJGPpmpdKzmksMv32Go4daurzhQfmCXMLSfscnB+nuDWjrN64CXrZAguJ CmZtzjMug9ijeFEEeQduCPY1owMDAr7SlKq7Rpqz2Fx5y2QUMLe+dW5SjjOcAqJwnJPA4qN qic6IiLPB9VxugUyzxw0jHrdV9Eg/uSkeagamSImnGNI2xp12VPimJHAxhDSQlC1qUcAbUq +5JGKu4DbUa4y4rNuUwgIacMkAbXzgoxn3SEJBz4Iqo0ggouV+RDJbtLM0tR2DzsdAy8U+y SpXA9wTxmtMtaGm1OOLShCRlSlHAA9ya5RJ0Se0XYcpmS2DgrZcCwD7ZFeHoDS5C5jQDUxT BZTIAyUpzkcdjg881zVa0P2xiFNfdkqaCCX92xalpwQvKcYORniuyRN+NdKiwYnTHTSAepv 5zk5xjtjiuba7i7CjrWzHjySpJfbKy4lKc+oJIAycdjgV0jwY0V6Q8w0ELkrC3Tk+pWMZ/o BR2BEfmsTHY6FyI4UGXFDJb3Y3Y9s4rvgZzjmsdd42s73GmvW6W1bGCFsswnW/4jyOxWXO7 aj+nAIAIJ57Vgjw2ruxY3NR3qKhoIEdoKCm4clSQUNKf/AFnHyoVkY98pFaG3Wibbb206vU C50l9CjNZkKCQpAHpU02OEYVx9Qo5JOKm3DVVjtsP4uRcWiyHywS0eoQsfMMJyfSASfYA5q bKmFlll2PGcmdZaUpDJTgA/rJJA2gc/8VGkWhTrqVmWpxoyuu6zJQl1CkhOAhIPyYISoEeQ e+anRpTE2M3JjOoeZdTuQtByFCutfKzOmepZrtO0w4gFprdNiLQr0pYccVhvB7FJBHkYx27 Vp6UpSqS7Tby7N/LrJHabdSjqOTJiSWkjwlKQQVkngkcJ+pwK82ODfUvfmF1uRDkjJdgJSl TTPhIQrvkeSc7s9hUi+Xhy1pisxoplzZzpZjNFYQkqCSolSj2ASknyfYVXv3rUlvjqak6dM 2UoEMuwHQWVLxxvCyFIGe5wRjz4qx0/ZzZ7epD7okTZLhfmSMY6rqu5A8AYAA8ACrSlKUpX N5lqQ0Wn2kOtq7oWkKB/Y17SlKEhKQAB2AFfaUrL646rUOJNdkTG7XGdKrgmG6ppzplOAvK fUQk8kA8jnnGK9W3Rloj3aPfosy5OvdIBC3ZzjiXEHkZ3EkjnseKvTcYKbgm3KmMCYpBcTH Lg6hT77e+KpNZfLY//AOsxv+TWkpSlKVnLzlOt9OFohDi0ykuKz8zQQklGP+rYr/t+tedYl UFNsvwTlFqlhyQQMkMLSW3D+24KP/TVlPnwvioUP84ahyXlpdZQFo3SEg8pAPcEHHHPtVWL GZ90uTsW43i1NuvjrstoQ2h1YQE9RCiknBAGSD3FUjl0fuOg0adkyVv3yW6q3PNZy76XNri 1Y8Bv1FR4II9xU3Vlrt+mrY5erGU2q5tpDbDcVACZiuyWlN9l58cZHcGtokkpBPfHNfaUpS od0ensQFqtkREqUcJbQ44EIBP6lH2Hc459q/Priu4M6ti2m7apuLseSkKmLiNhhqI+QeikL AJSk4OEk5JCSc5r1OfsURh7T828TYcCO8tybOUkFVxkDatSUuDJC0kj0gbjgBPymvembS1q JlyTcbfJcMx1bkO/MvFD620koTuwQpslI7AbTknANaV20aS0u83d3o8WAUtphturOEpB4Ax 2BPYq74HJxUXTV809DfNlt0aREjrkOIiOuBRYkqScKDS8kYBBATxwOOK1tRkokolKbQlhEP pekpyFheTnjGMYx+9eG1Pw/hYrgkTC5uC5JCBtPcFQGOD2GB7VL3JAySMDzms3cyq0axiXh xIXFntN21RB5ZWVqUhR9woq2/Qke9aWlKVUXm53KLIYiWm1/GyHAXFl1ZbabbHfK8H1HsBj 3J4FQbbpx5Vwj6hmOuNXdSlB/cAQGTnDAwcBKTtOR3IJ8kVpazupB1L/AKYZI3INwW4pP/S w6Qf2OK0VKUpSlKUpXztWcf1TKlT3ImnrQbqI5KZElT4ZYQsY9CV4O5QzyAOPfNRzFu+p7y y3ebSu32mEOoqOt5DgmPZ9OdpOUJ74OMnGe1WOsH1R9J3DpLcQ+610Y/RWULLq/SgAjsdxF U13sNns9it7Ak2+DdESWVxpcru9ISQTuOdx3AEHnsatGLBPmzok6/3FuSqIsusxYzPTZQ5g gKOSVKIBOCSO+cVoKUpSlZHW9z/J5dsnobDjrDctYGOQAwpWftuCQfuK+aZkSIPV0tqGc3N eTFbdbdkKG59tYIWhQPzbVJUM8+kpzX2BoC3tiQibMcucRcZEWI28BmK0gkgJWOSQTwruMD nipUKRKRMb0/d5TzcppQdhzG1hPxraTyD7qAwFpxzncPpbQ48FcyRcGYSWpTh6Lzqmdi1hB IHOMkex7YxWZhhu0XidOvNsuU24/EufDyW47khCWVK9CW8ZCOCEkcHIJPHNWP8Aaa5pUXnN JXRMMHl3c0pzHv0gsqP2HP0q5t1xiXaC3OgvB6O7nasAjsSCMHkEEEEH2qBqXUsbTEJiTJi ypPxEhMdtuMgKUVqzgcke1cYWuNMToiZCb3CZBGVNvvJbcQc4IUlRyCDxVkm82tbTjyblEU 20vY4sPp2oV3wTng/SpTTrb7SXWnEuNrAUlaDkKHuD5qj1hLfh2lK2pbkdLjgbKY4HXfUrh LTZPCVKJ+bnAyeO4ymjrheYcueosSJEcTdkiHJSDcGwpKQl5as4WkY2jA+UZzkYq61AIyL9 b2IlkcuSoCl3B9hlQQhoqOA7tIwt3O8pGf5j3xVVBt9+lXPrwrg9ZoVwluSBbcoS+y2BhL2 1YPCl8rRx8w85q8Z0QlUqNIuN1k3DDq35bD4CmZLhSUg7DkICQogJHGAM5IzVrKm2jTNvYY UlEZkfw48ZhoqUogZ2oQkEk/YVHi6vs8yfDhMPOl+YpxCEKZUgoW2kKUhYUAUq2nOCOaug4 ggELSQrtz3r6CD2INRRa7eI78cQo/RkLLjzZbBS4o9yR2J4FZ7V8Vb9z08wxKdQpy4Nf3UY 6a0tnqlR4yCkIwCD+oA1rKUpUWLcoM7rfCS2X/h3C0701hWxY7pOOx57VKqlv2ovyaTChs2 +RNmXBakR0IwhG4Dcdy1cJ4BPknB4qrDzMHUbF21VOhRJr6RFtsJDxWGgo+o5IGVKO0FWAA ABWupSlKUpSlQLrerdZGEvXCUlkLOG0YKluH2SkZKj9AKpWrY9q2X8de4jzFrbAES3PHaXD 5deSP2AQe3JIyeNHFiRoMZEaHHajsNjCG2kBKU/YCu1Vd/s5vEJpDTwZkxX0SYzik7kpcTn G5PkcnIrLaq044jS12vFzcFwuvQB6iUYRHaSpKlIaSScDAJJ7nz7VumnEPNIdbUFIWkKSod iD2Ne6UpSvDbrbwUWnEr2qKVbVA4I7g/Wvz28NXHVWoJ1uNvltAb4DTzjBDDEdW0vPbyPU4 sAJSkdu581t59ltV1QlFxt0WYEjanrspWQPpkVSWKLDsusrnaLcyGYrkRiX0WxhtlZUtBwB 23BKTj6E01Q4LrdrbYIRSZYfTLefSRvhtIIJUPZS87B7hSvFaJHxfxrvULJilCeltzvCud2 fGPlx+9d6+EgDJOAKz+hAf7IxXedr7jz6MjB2rdWtP8AsoVx11pRzWFthQA602yzMQ+8F7v 4iACCkEdshR5rON6DdFwtNnfYacYhxHEPykxQGpDIUCy25k8rCxuIGMjPvUG1/hVfbe8wHp 1plMJnR5biVsqBw0FDaPGMK9uf253Wi7JM09ppi2TnGFutLcILBVsCVLKgBn2zj9qt34caS 8w8+ylxcZZWypQzsUQU5H1wSP3qIltFzdEttuREdYeLalKaCFvJQT6ckE9Mq58Zx7HmjkM6 8QyoNSbe8qcSlWBs/Ls9lIP+aAPBwSr6cCJa9O2q26kLVw1E5MukRLb0Rb8gfENx0pIUhR8 oJKyfoRnsDWls2orbfkumC6sloglLiChRSc7VgHulWDhXY1D1DZpsm7Wu+WwMuy7Z1UiO+s oQ6hxICvUAdpGAQcHzWPm6B1FO1C/f3PhESJgeDsZqUpKWklnpowsIyVe6sD96roP4W3thy Ou5MRriwyCI8Zu4Li/C+rIVuQjCiR3IA5rSaM0bcdOz4EhyOwyfh5CJympS19VSnQpvgjna nIz39Rre1mXnW5f4lxWA4HPgLY64Up56a1rbA3exKQcecZrTUpXKSwiVGdjuFYQ6goUUKKV YIwcEcg/UVlL5pDSsSKZkph+PFaYSwY0VSgl0g/wzsTytwEnafc/aptmvguDbNpMO6pkIa2 SVykpQ6ynb6VrIOMr8bc8g9sGvOqLciFpduTDJS5YdsuP1HCchtJ3JUo99yNycn3zUGfa4E 7UsiPJYT0tR230ukDqNuNeAfHpWlQA8oJq+0xcH7np2HJlAiTsLb+Rj+IglCzjxlSSataUp SlKVykyWYcZyTJdQyy0krccWcJSkckk1QaXhKnOO6mntEy5yiYodT6o0bP8ADQAflJHqV7l XPapt11FHt0lECOy5PuToy3Djkb8fzLJ4Qn/Uf2yaoZv4mQLHd12zUMNyCtKUkvMq+IaTu5 AUUgEK84x2wfNaK7X+32e0C5SZCUtOABnIUS6pQylIABJJ9gKwv4dXzUF7miQq4SHWSpari zNjkIbOVBPw6xjjgApV2wavZcm96ytshq0NxYlnlgsiVJUvrPNnhS20gcAjITk5PfgVrkpC EBCRhKRgCvVKViLrZFq1JetQsWZL8uDCbEALbP8AHkAKVvGDyR6E/tVMxJ11LakuxJ9xcYb d3x3n4TbSniVtoCS2U5CB/FUe3ATzV9ruXerexGjWBmSx8T1lLfhRQ4rrYHTSrIISlSiSpR HZJ96o32dV3XUFtt9wEyRAkyevK3Rw23HS24otgEYIKg3lWSfnGMcV+nVSXLS0S4XFVwamT oEh1CW5C4T/AE+uhPYK4PbJwRgjJGanWy0W+zsFi3xG46FHKykepZ91KPKj9SSa6mEwbgmf tV10tFkHccbSQe3buO/396kVU6qfci6SvEhlRS41BeWgjuCEEipVojoiWaFGaSUoZjtoSD3 ACQKmUpSoUtxhc+HEVNcYfJU+hpCsdZKRgg8cgFaTgY8eKm0r8/vtuiyVXC023TDtzfek73 bhJALbL7mOSVEKUlKCMhORjCfJr1McvUVx9N/1FDtcS3Nt7ZVubSHZBUSEb0HcUjI+QDCsn nArU228w3W4MV66wpE6THDyQysJ66f50JJJweffz7VFvCdQzrkiLaH021iOkOuS3Wg4H1HO 1oJ/l8qPB7AeazVqst9vtxfuSNRyYyPn+KhPdSPIezwG0KyOk2n0HsVKyT2r9Ajh4R2xJUh TwSOoptJCSryQCTgVQ61lri2qKn45UBiROZZkSUr2Fponn1fpzgDP18VaWm2W61w+nbGUIa cPUK0qKi4SPmKiSVHGOSTU6lfAQexr7WAvqLRAnSF3DVVxXKedImQ4aypSmfmCA2nJbSlPd acHBVk+qtrbWWGLbGbjPLfZS0kNuuL3qWnHBKvPHms1rdyc8pm3OxZv5I+g/FuwGy68+c4D AA5QlXlXbxkZzUG5P3NlTd2kxQxdXkqh2G1hQWWisDc64RxkAZPhKU4zk1rrJaWbHZo1tYJ UlhGFLV3cV3Uo/Ukkn71PpSlKUpVTqWzLvtmVCbeS0sONup6idzayhQVtWnI3JOMEVmZOoL 8yLlp+bIiqvD62WoTsVBQlHWCsnBJP8MNrVnzxVjc4rWkrJHh6eZZiybhMai/EuJ6ityzgu LJ5WoDJ5Pf6Vc2qxQrVbBBQnrhSuo+6/hS33DyVrPlRP/pjsK/Kbxqu6XzVL4tssrSxIbVZ CVNMHepJQVBLgHVbUd4znI4r9EZVb9GWtmA4ZM6VMcddLbLO92S4TvcUEJ4A5+wyBn3pY9w vdj03NXbrapiMqc2zbGrlhsxm3ClJ3gZIbSskJHcAjwK1Fm1FCvG5hKwxPZH95guK/isqHB BHkZ/UODwR3q2pSlKpr3dJrMmNarS20u4TApQW8TsjtpxucUByeSABxknuOa46YkTkPXO1X KaubJgyBh9aAgrbWgKScAY7lQ4/lq/pSlKzmrUmY/ZrQ7xDuE0JknGdwQhTob/7igA/QEea 0dKUpUZ9bnXY6DLb2HdjyioAtJKSc/fO0Y+uak0rw8lxbDiWnA24UkIWU7tpxwceftWHuFl iW65w49ntTF11G3mY5Nnk5AxgqWsfqURtQOye4ACaj7ZEp969MaNW5ELza1sv5TNU+ngKby rCUIICccZyojj5rT+yt3u8Nb92vsuLKmnEmPFX/BQyRywkHz3/AIgwrJPjiun9govxDraLh Mj2vf1WLfEcLCGXcDKgpJyeRuCewJJ5zWkhMORYbTDslyUttO0vOgBS/qcADP7V0cabebU2 6hLiFDCkqGQR9RVGNGWtDgDDs6NFCir4KPLW0xk+yUkYHnAwM+O9Q2IItWt4UK3SZYjuw33 5LL0pbyThTaUYCydvJPI74Iq9Q18e4h6THfjqivr6SS9gOAZAWQk4IPcBX9M0+HTBldWFb2 yZjwMpxCggj0nCyP1dgPfnzSRMdeRMjW3YZzCRtEhC0thSh6STj1Dj9P8AtUS8WiZcENtwp TdvW76ZUtlsdfZjs2T2JIHJzgD3qPY9O3CE+mfdb7LmTclKwhexhaANqQW+2f1EjB3E+OK0 NZqK22PxDnqm+uQYbaoBUeEs8hwJHg7wCT7FNWkq/WqFdYtqkTWkTpeeixnK1cE5wOw4PJq xpSlKUqjuGpjEujluh2idcnY7aHJBjBADSVZ2/OpO4naeBntUi3aht9ykGIlTseYlO5USS2 WnQPsfmH1TkfWqfUUCPaby5q5KEyLiIiYEGMU43PLWdvPudwH0ANfY+ndRS3YCL9e4suPAk JkpLEQtuvOJyU7juIABPgc4qq1jrt2LPVYreZMKU05ulyEsB1bUcAEuoRyFDwc8gAnHY1T6 T/DVM25x9SPSYYiKWHGWozCtryAoLQ4nectbiMlIHA4GM1r3tOXxWoZ9xj3qOwmWEIQ4qIX HmWgOW0Eq2gbsqztOSec4FcdM2pmXAv8Ab5EiTPtzs5bKFynlLWrahKXDu8fxAvGMYIOKmW rT90jX9NxulzanCPDMWOoMbHCFKClKWc4J9KRwAOM4Ga0dKUpWRukxuPrOI9Z3/i57im4k+ GhJWlLOSd6lDhsp3E8/MDjGcEXNx05bblK+MdbdZl7OmJMZ9bLm3nA3JIyOT3zURWn7wynb C1ZPQMYAksMvY/faD/U12sd0lOy5douim/zGGQrehO1MhlXyOAZOOxSRngg+4q6pSqzUNsc ulocajqCJjRD8Rw/oeRyg/bPB+hNeYWoIMjTrV6kvNw2C3l4vLCQyoHCkKJ8hQKfuKs0qSt AWhQUlQyCDkEV6pSq+EWvhJU+Lb3GXpC1rcbdT01urT6ATntkIGD7YrM2P8Tbdcw45PYRbG EModDrkptwepRCUEJ5CzgkJ74FXjWsdNvqjJavcJZlhRZAdHqA7/bz3x2r5/bLTXwrkn87h 9JtYQpXVHzEZAA7nIBxjvipEqZIuNjEnTz8Z1ckJ6EhZ3NpSTyvA74GTjyRjistKduESa/C uWuY7CLXGMpK2m0iSoeFPp+VSR2wkAqyOxxnY2qUJ1qiyhJZlB5pKuswCEOZHcAkkD6ZqXS lfFKShJUohKUjJJ7AVkrEU6hmXW5B2VGVMDQjOtp2qEVJOwpURgb1BxWBztUntxWurL/iNc 7jZ9EzJ9qkqjy2ltBtSUJVnc4lOMEH3qktur9S29uRCuFodmvsNuzEuynW4zioiVAAqSkEd TO7j0jAHNRz+LUiaYkm12JRtrsxbCpMh4JKghG9W1I7HHbPHGPtPjfiNdJTMR1GjZqUXB5C Ia1yEJS8lSSoKyexwnOPbzW7SSUgkYOOR7VAu1kg3phDcxtW5tW5p5pZbcaV7pWnBSftWWt 1rtUP8QG4TUMw0wmVPsOOpUVzn1jC19RWd4Qg4xnus+1bmlKUpUe4PSI9ukPRI/wATIbaUp pndt6igOE58ZNUujm25EB28qnpnzLgUmQ6lvphspGA0Ed0hPIweckk9686yAAsi0JAk/m8d LTvYoBJ38+xQFJ/evAkI1FrCP8L/ABYNjLheeB9CpSk7Qge5SlSyfYqA71P1TqFnTNhk3Fa C862glplPJcV9u+B3JHYZNfmlh0a/f5qIUhENyx9f456RFUl5p5ZwNjTnC0A8hSVZICRg81 +wpSlCQlICUpGAB2Aqi1RLmoctlviSfgkXKSWHZgAKmhsUoBGeApW3AJ7ffFWtst0a021iB ESUssJ2pyck+5J8knJJ8k1KpSlKrrvfItm+GS+h912U4W2GWGytbhCSo4H0AJqg01Obs8K9 TZ7blttRmKfZcnt9J5RWNy9wPJ9Rwk9z28CpaLpqO9ALtMBm2w1/LKuIUXVD+ZLIxj6blA/ Suio2qrd/GZuEa8Du5HkMiOr7NrTwPsoH7iq52bI1BqC1OW+1zYE23ulUx6W1sS2yoeprPI cK+CNpIG0KyMYOypSlUx0lYFXFyeu2NOPuLLiuoSpG891bCdoPJ5AqBARd9Ksi3mA5c7SyS Iz0dzdIZb/ShSFY3BPYFJJwBxUxrWmm3FpbVeIzDiv8uSrorH3SvBFXLTzT7YcZcQ4g9lIU CD+4r1uAIGRk9hUNmPLctbsaZIbcfX1E9VCMDaSdvHuEkZ+tfnk78O73a7XAZtU1ma7GkR8 bYbbPpbXuDjh3Zc28gAEH1Guj34NtTpq5c6+LUuU6p6Z0YwbU4pWdyUqB9KOR6SFdvqasU/ h1NN5tt2e1Cl6RbEttM5gpCS2jOAQFfN6lZV/sK0NhscqxabFqRPQ682HOnI+H2hJUoqBKN 3OCffmsstFitchtE6xTbkxDl9WRenGStSpnvtSNyhkBPA2g7R440Vmn3GbBmRm7EqxPIBXE 66QttQXkhRCMAKzkqRnIz35qIg3XS61REyZmoJE4Bcdt3gocHDilLxtQ1ykgeMkAGr2zXB6 5W5L0qIuHJSpTb7C/0LScHB/Uk9wfIIqfXlaEuIUhYCkqGCD5FUGlAYLlzsQWtxi1yEtxir JKWlNpWlGfO3cUj6AVoaiXK1wLxDVDuMVuVHUQS24Mgkdqj3PTlmvLTLVytrEpLHDfUTkpH tnvj6VFTovTLUNcUWaKIyn/AIktFGUBwDG4A8DjjisXY0WKE7Z587RiYr9xkoVBk29ZW0Fq BIyklKkYGSRtKeCa/Ua8rWhttTjighCQSpSjgADyTWYZkuao1BbbjAZWm1W5TjglOApEpSk KQA2nuUjdnceD4z3rU0pSlKVlNSI/s0+dRW1wIdecQ3JgAZE8k4G0d+tjsR3xg8DIu7xZYd +hJizUu7UOJdQpp1Ta0KHYhSTkHkj968qMGwW2PCiJjxUkiPDZOUpU5glKeMnnBJP3NfmU6 83XUk5i2zI8L8z2qZjJdDjOHk5BfivoB3IOMlJx8uPJr9K03p+Jpmys22GOEepxw93XD8yj 9TVrVffLV+c2pyGHzHcK0ONPBO4trQoKSrHnlIrlp+6v3OI8icyhifDeVHlNtnKQoYIUnPO 1SSlQz748Va0pSub7imWHHUtLdUhJUG0Y3LIHYZwMmsrqu5QlxbXHu6xbvicvKBQpT0RSQC HA4jKUbFFIKjlJzjtmusPTTZku3Cah+73BgZiSLi6jpk4yC2lAIbGfO3P3q+W48HI6nJDDG AS+0fVuJHASrIxg+cc/Sqx7WliZubdvEzqrUtKHHWUlbTClfKHFj0pKjwATV9Sq++XmNYLQ 9cpYWppopG1GNyipQSAMkDuR3NQrRrC0XeM86l9MZcZZQ808tOWyFbc5SSCCeAQSDUR78Rd NM2eRc1zgG2HFtdI4Di1pPISCeeMH6AjOKvoVyhXJBXClNSEhKVEtrCsBQCk5x7gg/vUquT 8ZiU0pqQy282oYUhxIUCPqDWNl2rQsi7PWSK8i3XN5BQRbnVsFKsdvRhG7AztPJA7Yq5028 J8dSJ0Zk3CzvKhrdSnIyEpO5BPICkqSSPfI5xmpbMaFa7ooRoTyV3NanHnGwS2FpHdXOEkj zjnFWdKor3LvD89q02TEZ5TfXenPMFxppIOAgDI3KUR2zwnJ9qr0wtQ6glBN1D1k+ASQ27B k5Eh0n5x7oAHyrH6jntmtSylxDDaHXA64lIC1hO3cccnHj7V0pXwkJBJIAHJJqMq529Nv/M FTowhkbviC6np4992cV8g3a23MuC33CLLLRAcDDyV7Ce2cHiu7cdplx1xtsJW8oLcI/UQAn J/YAftXSlKrr5dotnti35KlZX/DZbQkqW64eyUpHJJ+lZtEV2yxNIT7i2UGGyiFIQTkMrdQ lAV38LARnnhZra1gZ8a/XfUM2BKt7kxpp7dHTIWWbelnAKSoJG55ec5SeBjxxUm+3O+6WgR rrdL7a2o6X223IqISkpUhSgFBCisqKgnJHH6e1bJpxt5pDrS0rbWkKSpJyFA9iK90pSlKze xMv8R1B8b0wLYhyOk9kLccWlavvhCRn2z71ZX28t2SCl4srkPvOpZjRkEBTzquyQT28knwA T4qC2zbNb2Qou1sAW04tp5hwgrjupOFbVj/AGUMZBBr1pzTr1jZ+HkzzPZjHZb+q0nfGaxj buAyT4J9gKvqUrNXTdpu9uagSN1vmBDVxSBkslPCHh9ADtUPbB8Gu2pNZWrTMTryOrKWWy6 lmKkLX0x3WecBOSBknucDJq3gyTNgMSlMOxy82lZadAC0ZGcKA8ipFKjPQkPzY0pTryVRt+ 1CHCEK3DHqHnHj2zVGGUT/AMQZh2peYj2pMaQDyApayoJI+qRk/Qj3rlJ0PouBDdkyLXHZj x2ytxZcWAhIHJ7/AErtb9PaMu8Nq4QbRa5bLqfQ78OlWR7cjIIPGDyKsUW2yS7XKtjEaGqE 4VMvssJSE57KBCex/wBxVVEn3awrctEi33C8JaAMOW0hJLjeD6XFKISFpIxnyCk981Ph6kY fnNwJsKXbZTxIablIAS6QMkIWklJOPGc8HjipF3szF5EVuUd0dh8PLYUkKS9gEBKs+ASD+w rKsfhkI4+HavjyYSktpWyGEhRDalKbTuHYBSsnySBzXxv8LmEQ4sM3Z0x2GzHcT0EZeYLvU 2E+CTkFQ7jGRWj0tpmFpOyotkLKkhalrcIwpxRPc/YYH2Ar3dL+1AmN2+NFeuFwdQVpjR9u Uo7b1qUQEJzxknnwDVexpZd0Q5L1HIlOSn1lYjx5zrbMZPYITsKc4HdR7nNWLmmrM5Zvyf4 BtEIHcltGUlKs53hQ5Cs87s5z5rvabNAscVUa3tKbQtwuLK3FOKWogAkqUSScAefFd5aZK4 ykxHUNPcbVOI3JHIzkZHjIro06280l1paXG1jKVJOQR7g17pSlKVinp1/1XAn2tq2tRosl5 yL8YmRyw2lam3ApPfqYTkY9PqGTxzEfZ09D/EBi2jTrC2D00rkbz0mZC0rKB0fkyUt/MBnJ HvVzp+G2vVd8nOBsPRlphNIYAS2hnalwZx3WSo5z2wMVp6UpWd1apDb1ieST8Si7MhlKTgq CgpK/2CFKJ+gq6nwY1zgvQZjSXo76ChxCvINVmkpkiVYw3LeU9JhvvRHXFEFSi2tSQVY8lI BP3q3ffZjMLfkOoaabG5a1qCUpHuSe1ZaNb2NaTH7pc43VtPRVHt7DqSA6hXzvEHkFXASeC EjP6q08WKxBiNRIrSWmGUBDbaRwlIGABXalKUrjKlMQYrsqU6llhlJW44s4CQO5NY+Ndvh7 07fJcGZImXJsNW+BHbCnW4iOS4oEgJ3KVk5ORlI75FdH2dRXR53UMa3NokR0Fq1QJy9mzdw t5zGcLI4CcjCc8gqNeLCNRWaK+3/Zt2RMlSDIlyHZrLbbjisZKAkqISMAAEdh71YSZurI7Z kuN2JhCTkR3JDmV/TqEAJP/af/AFqdZ9RRrs85EWy7CuDKdzsOQMLA/mSRwtP+pJI7dqt6V 8UkLSUqAKSMEEcGsZIsNm/tVDsdugxosdI/MZ6GGwnqFCgGUKx+neSrHb0VtKUpWSst3t1n evxuc5mPm7ugOPrCeoek2sAZ77UkD9qyNwuVgvM9x12YmRIlqbcRcZCltxYwKz04rqB7BCl FKsBShyRkVaPwp9vZusmRq6PEVACXy7b20lbzixhK32eRkjCQlPzE7u+K0WjrTYokBqXY3F kFoMyDkpLrgxlTqDyHAc5zzyc+K0tZi7uOajuzdmgowzb5TT82YocNrQQtLSPdZ4yeyUn3O K09KVQ6skvfCRLVGWtt67yRF6iDhTbeCpxQPg7Eqx7Eg+Kn2ux2yypcTboaGC6QXFjKluYG BuUck4+pqfSlKi/l8dLbLbAVGbYc6iUMK6aSeSQQOCCSTiuLk523NzZV1Uw1DaWC063uJ2H A9YxwQfI4wfGKnpUFJCknIIyCPNfaVj9Tv6hjaltrca7mJbbgr4ZKWY7bjjb2CrJ3g5SUpO SO2KsNHzLhLgz03KYJjka4Px0O9JLZKUHaMhPGcgn966OaUhKmSpLUu4xvinOq43HmLbRv8 qAB4JwM/b71wkaPYXY5UFmbJMp99MpM2QrquJeRt6aj2yE7EjHsPrVjYLQLJakRS7131KU7 JfKcF51RytZ+5P7DAqypSlVd7sUe9NtKU47HlxipUWUyrathRGCR4II4IOQRXnTNzdutiYf lYExsqYlJAwA8glK+PbcCR9CKqn4Wo4F5nxrMhn4S6KEgTHlAiE5ja56O684SUjgZKs/WZH 0bag6iRcOtdpSTu609wu8/RHyJ/ZIq+7V9pSlKVAvVlhagtjluuCFrYWUqOxZQQUnIII9iK 82qw2+zFxURpwuugBx555brigM4BWsk4GTgZxzVjUC9KuiLPJVZW2HLgEfwEPkhBP1//O9Y y32r41kqRpAzp54lTdRbUla88hIwske20BI8GvTWjbq5dI6PhGIFsZUSlDNycU5HWR88dWw FA5IKCdp9hVvpVqRAv+oLZIuUycGnGHm1y3AtQStv6AADclXAA7Vqa5yFuNxnVso3uJQShJ /UccCqTRkdH9nY1yW6ZEy5tIlSn1EErWpIOOOyU/KAOABV/SlVmpJ8q16dnz4THXkMMqW2g gkZ9yByQO+B3xVfadJ2X4KK++hu6rUySX3wHEvKcUFrcweMqODn2AHYVFvmj1ahubyXCi3w Rh3fGSnrSZG3aFrOPlSkkAHvk54xWVYtjWmyym66aYVb9OKQHrlHcKVPqOFBwoPzgekqTk4 UPTkDFfoFhuka6Jkut21+3yQsF9qQwG1nI9KiRwrIx5OOxxiresrKuDOl9UzZU/rIt9zZbc S6hlbiUPoG1QO0EjKNhGRj0muirleNRLLNnadtkDOF3GS1hxweei2rkf8AWoY9gak6KlPzN KRHZLy33UqdaLrityl7HVIBJ8khIzV7VPqW3yZkBqRAbS5OgPokx0FW3eU8KRnxuQVJ/epl quka821qfEUS06DwoYUhQOFJUPBBBBHuKmUpSlKUpWbmJQ1+Iltdkp6iX4DzUQns04lSVLw PdSSOfZB96ircnaPuqyW3p9nuMl55QjxFuPRXFernZncgncB6QRkcmry16gtl4WtqHJy+0A XI7iFNutg/zIUAof0qeh5p1S0tuIWps7VhKgSk+x9q90r4TgZNEqStIUkhQPYg19pWablMa f1ZLjylhiJd9j8d1w7UGQBsW3ntkhKFAefVitLSlKUpSlKUpSlZ3T4+L1HqG6J5ZW81EaUO y+kk7iP+9ak/9tdtS3l6CyxCtrrP5rNfQ0w2tO/aCob1lIIJSlGSeR4ryxe5tvlph6iZZYD qtrE5gnoOnwlWeW1ewJIPg54qs0/OZh6kVZrROE+0bXFHsUw3t27pIcHC8gqOzkpCe+K0cd hc0RZtwiCPLYKyhtLxWG85HcYBJTjxxk496nUrN6lv6Ph5VktBMy8vtFtDLA3dAqGAtw9kA Zz6sZxxmru3wmrbbY0Fn/CjMoaR9kgAf8VJrjKaZejqTIYS+hOF9NSArJScjAPnIBH1qit3 9q3ZjNxlmO3Gkq2rtigAqK3j0q6g+Zf8w7c8HjJ0dYa/aYs9tt4nXGfcXpDz4EktvK6tyKs gR9gITgnACQOAPAya0GmJKVWlqG4iSxJjDY5HmOJW82ASBkj5k8cK8ge+a5aSUpES4w1pCT DuUhsAAAbVL6ieB9HBV9UedNj22A/OluBtiO2pxxR8JAyardIxH4mnWDLa6MiQt2S6jylTj il4P1G7B+tXVKUpSlKVk9YXAQb3p9TjEl9CH3XUtx2ypTrobKEIyOBnqE8kD0nPFd3Naxy0 2xFgSHrs48WPyxRSh1tYTuO8k4CdvO4Eg5GM1Da0g7eEzLteOrCvUlShGdjylBcJvG1CEqS QD5UR2JUapoNm1No613O9s/lkRDLKFvwEpU6JAaT6nOpkFKl+o8gntnJr9HacS8yh1HKVpC k59jXokJBJIAHJJ8VlbhqRN8sUmPZbbcJjk1tTLC1RltMkKSR1OooBOznORknwDXmPpaTp+ 3RzZrwm3uttIS6w8nfEeWB6lbSQUEnnKSPqDXaJraBGsypOoZMa3y47640hpKir+IgnlKcb iFJAUOOxFaNh5qSw2+ysLadSFoWOykkZBrzLiRp8ZcaXHbkMODCm3UBSVfcGqRrSKYiFNQb 7eIkcjalhEhK0tj2SVpUR/Xiot207brZbpF1cvVziyI6eomc5MccLZHYdMkpUD227ec4q6s E2ZcrDCm3CIYkp5oKdZP6T9jyM98HkZwasaUrPXLVzUOXIjx4TkgQ1oRLfW4hllkq2kJ3rI 3KwoHCc9xWhpSlKUrytAcbUglQCgQSk4I+x8VnYWg7LCipiIXcFx0p2hpdwe2DnPyhQHerW 3WO12krVAgMR1ufO4hA3r88q7n9zXaWmDKT+XzEsPCQk/wB3ewrqJGM+k9wMioUWysqtDMa bEhtOttrbT8EgtpZCgQeme6fTxkYrPaQ01ap9hizX2pCnm1ONIkomPI+ISlakpdwF/qAz+/ tirGVAmaZJuVrcmzoqSTLgvSFvKKP5miskhSf5c4UOO+K9Kv1yvbZa07AdQ04NouUxBabbz +pDahucx9gDxzVrZrNEsdvREiIPHLjq+XHlnutZ8qJ5JqfSlRYDk1cJK57DbUnKtzbS9yQM nGCcdxiqmNrCHJYhPCFNbEuQ7H2uISCypskLLnq9KRtPPP8AvU5682RUdqQ7dLf0lEqZdW+ jaSOCUknHGfHvUW16UttudamAuP3AKUt2ctX8V8qGDuI4Ke2E9hgYHFcr9anoqJN7snVbuK MOuMtq9EwJxlCknIKikbQoYPbnFdoOsLFcFx0MzShUk7Wg80trer+UFQAKvpnNRtZKARavi WHXbaJ6VzQ22pzCUpUpBUlIJKeoEZ48VPteprNen1x4E9t19CQpTRBQvb77VAEj61a0pSlK UpSoxt0JVwTcDEZMxKC2JHTHUCf5d3fH0pcZ7Frtsm4SSoMxmlOr2jJwBk4Hk1gNX2y63XT C519dWyiS+00ITbhDcFpawnesJILrgyOCdoJ4HHP6K02llpDSBhKEhI+wr6tCXEKbWkKQoE KSRkEe1YTU1us+k4sddodXap8h5Ijr+KcDDaUncsrQVbNgRn0454A5rvJetWudTWtDDSbjb YLT7snrR1dLeoJS2MLABPKiO+MGs01cLUjS1ptzzrLd9Q83b5KQ0BO6HUKFJQSNwJTjkHGC cV+rRYzMKIzFjo2MsNpbbTnO1IGAP6Csrb/xAZuFxcgt217qR5T7MopdSoRm2zgurPgHnA7 nBxmtFDvFtuDqWok1p5amEyEpQrJLavlV9jivt1tUS8wVQ5qFKbKgoFKilSFA5SpJHIIPIN V+mZ8lxqTari4XLhbHOk64oYLyDy27/wBye/8AqCh4q8pSsFrKKuHqe3zYkcvmQtElxlAyp S46h6kjyotuLH/an2re0pSlKUpSvBbbU4lwoSVpBCVEcgHvg/tWYvl1uN3XOsNhhrcI2xpN x6iUtxSv5sAnK1JQc4HYkZr27qm12yUnTNlYVPuUVCW0QWfSltITxucI2pAGM9zyBjJqGbL qd6ZHlxb1Oh/HOrdnIe6a0xkgfw20IORnskkHBAJPJFXNli6hTNkS71PjKQtIQ3EjNnYjH6 wo85VzlJzjjnjm6pSlQbMWTamTHuC7g16tslawpS/Ue5Ht2/aqSbo0vO3x5iWn/wB5slLLD 7W9phxQHUVtz6txQg/TB75NZRn8LL0iKiJIn2uU20mXscWytK98hvaSRyPSeRX6PZ4jtvss GE+tLjsaO20tac4UUpAJGefFTajz4ES5w3Ic6OiQw4MKbWMg/wD2P1qnsMmTBuUjTcx1UhU RlL8WQo5UuOolKQs+VpKSCfIwe+am3mxR7ylhS3nosmMvexKjEJdbOCCASCMEEggjFVLUuX pOa+xc3Z020O4cZnufxVR1HhSHMDITkZCsYGSDjArSR5LEuOiRGebeZcGUuNqCkqH0IrrSv ilJQkqUoJA7knGKqJ+qLZCeEVpwz5yvkhw8OOq+pGcJH1UQPrUVVw1JdQG7dahaUEgOSLkp Klp99jbZIUe3JUB96+wbffLXfmAq6SbpBktOGUqSGx0XE7dmwJAwFZVkYPatDSlVWprW7et OT7dHdDb7zRDSieAscpz9MgZ+lRGJtu1XAlWW4tKZmIQEy4Th2uNnjC0kHkZwUrB9vNebFP lQ7rL0/dp/xL7IQ7DfdSlDkhkjnIGAVJUCCR4wT3rRVHmW+HcEtJmRWpAZcDrYdQFbFjsoZ 8j3qRXzaCc4GfevtYWN+Hs2DcH5sO8ssuy5b7koiJ/jsukEtq9XdJztV4z96sNMaPlWC4Ik v3VMttiAmAw2mP09raVlSSo7jlXODjGa1VUN6gS412jagtkf4iQy2WJUdKglUhg8gJzxuSr kZxnKhkZq0t1xi3WCiZDc3tLyORgpIOCkjuCCCCD2IqVWW1HrBdvcm221W2bPuLTAKVx2Oq 004vIQlZByDxnkdsc81MtOj7XaZTM9KXX7ghCkrlPPLUXFKxvUUk7QSR4HHar2lKUpSlKVT apuU212Vb1vjuOyFrS2FpaLgYBPLqkp5ISMnAGTwK46Tk6f/LvgbJcmpimiVvnqbnlLUSVL cHcKKs5yBRqLpmwJ9TsZt23ByStx53c6jqk71qJO47j798D2FWVru0W8RTIilwBKti0OtKb WhWAcKSoAg4IP71NpSlKhwHwuKkriGCVOLSlle0E4UeRj+bG7967yUhcV5BeUwFIUOqkgFH HzAngEd6/GWdZahg2HTt2uD85UbqvrdeEpo/GhIUoIKcZSMoAyfBP0q5T+Kt4/MLdaU2q2S J1zDbjCmZp6SULzhKzjIWCMGrjTOu7reL3Eh3C0RojE34kMqbk9RaVMqCVBQwP6+a3VUEnY xr+Av17pVtfb4xtOxxtQz9fUrH71f0rO2lCbZq+6WtkbY0hhuc02AAlC1FSHAkfUpSo/VR9 66ztRk3H8rskdq5zkpK3k9fY2wkYxvWArCjnhOM8E9hXhxWs3lBTLdjiJwPS4p585+4CMf7 14b09cbrIQ7qiXEmMMq3NQYzBQzv8A5l7iSs+wPA74Jxi7iQIUBJTDiMRknuGWwgH+lSKUp Svy2C3edNonPW+WUfCylN3rqsGSVekqRLSkKCvUkp3AHwcA7TVpEmXKBqVV51DHkzAmIGYk i0wy5G6S9qlKOCV7iUj3AA471daoiI1LpBT1sQ1McUlEiK4MbiAQSW1H5VFOQD7nmplh1VZ 9SF5Ftklb0YJ67K0FC2ifCgR3GCD9RUa76oett+btbNnkTMxviVrbWkKKQrBDaT/iKHBIB7 H7A1t116ESGjY22Z7EeOuXcQSUuNspUElIT3DgyTtUBwkjzWxbcQ62lxtQWhYCkqScgg9iK zGpdQ3aHMlQbQxEDkOB8e89LUogoBUNiUp7k7O5IAz2NfNS6nlWzTlrvMRCEplPsB1tTSnV dNYyQkJIJVUK261nR4sV68tMyVXKO/Khi3YKQhtO4oUpSuV4I8AZ4qI9+L1sfgyHrTbLnLL cUuB4RSplDmzdsWQeMeTW6t8hUu3RpKwkKeZQtQT2BIB4qkuEGbZLi7erO0uQy+d1wt6e7m BjqtDw4AOU9lge+CeS3J2rJDLTbNwttmSkrfccBjvSldg2kfOlPck8E8AcZq9ttrgWeImJb ojUZhJzsbTjJ8k+5+pqrmazs8G8/lj7jqSFBtUgNktJePKWSof5hHIT/wDcVf0pSlKUpSlZ 2zITL1dfbgpsJVHU1BbyMHalAcUf3LnfztFY/VdrRIuD1wcFvtEBN1bQbhICm5m8Y3uNrVx jjaARjCMjtX6JaICLbbm4rUt+W0nJbcfc6igk8gbu5A8E5OPNTqUpSuT0ZiQWy8y24WlhbZ WkHYodiPY/WuTbLsu3rYubLCi6FocbbJUhSCSB3A7pxkfU1Xf2N010IzBskMtRFlbCC0CG1 Egkj7kD+lfGtF6YaCelY4KNrwfSUMgYWOxGK9w9Iadt85udEs8VmS0SUOoRhSSc5x/U1O+I kOT0IjojuxEhSX3A9621jsnaBg/XJGPaor9hi3KN0b0G7lteLrRdaSktewTjkY9+5qJ/Y6E zj4G4XWAAoHaxOcKff5VlQ8+1R5sHUlmjfGwb1IuyY+FLgyWGt76c5UErQlJCsZx9QB5r7I iWXWzKpMG4y4stltTCnorimH2grkoWkjOOAcKHjiolh1BZdNwfyS7rgWabEV01tJw2iQMDa 8geQoY+oOQe1a5l5qSw2+w4lxpxIUhaDkKB5BBrpXN99uNHcfeVtbaSVrOCcADJ7VCVf7Si JBlGc30bitDcRXP8ZSxlIH3qxqpd1RZmbsbUuZiYHm2S101cLWkqSM4xyEk5+lW1KzWsoDL Npl6gjJUzc7fHU60+0SFLCPV014+dB8pOe57d6+aRSmJMvFqjvOLhQnmhHbWrd0UraSsoSe 5SM8ew4ronRkSKf/dVyudrSFFSW48oqaTk5OG17kgE58eal2fT7VplSJjk2VPmSUpQ5IlFO 7YnO1ICUgAck9u5qJdT8TrixRUBJMZqRLcOOQNobAz7EuH/AOmvk3WGmrZc5cSS6pt9ooTL cERwoRuGU73AnaBg9ycVSWK9SRs01Yfh0ympMpTgkblohxkunpjaCM7gpOwA4x9q9q03qa5 XmeLo9HQzMaTHdmxVlP8AdRklpDRyUrUVKysqOB28Vprnp2DdIkKK4XmW4LqHWAw4UbFI+X 7gfWqk/hxYShxO6cne+4+lSJSklsuDDiUkdkqHcea8SPw6tDFmlwbKlyAqRGUwAJDnSyU7d 6kbsKVg9z3rUQ44iQmIyVFQZbS2FHzgYrtVTe9QxrKG2iy/Mmv56EOMje67juceEjyTgfvW UYuH53eHJdm1SsXNz/AZeZWIiG8csKRnBdSPUedwP+kEVGtciILhCgJ1xAcR1y/GEeMj+9O FeVl8/LuJ3BONpPcZIr9KpSlKUpSlc33kx2HHl52NpKlY9gM1nNNouExmfqUIZbcvDLTkSK pR2oSlJ6ZWofqUFDOBxgDnFZTqXKXrNmJbLqxf7hGQ646J7SkxYKyUhZbKR6geWwOSjnnuK /T2xsZSChKMJGUp7J+grN2nXlrucKRPdbdgQWeUypKkBC/UpOOCSlWUn0nBwR717teu7JdL 1JtSJbLbzRT0SXkkSUlG/cjHcYNS2dX6bkSURmL5AdeccDSEIfSSpZGQBzzVRc/xJs9u061 dvSXX1EMw3HkpccAc6alDBIwCCfsK0Fmvls1BDVLtUtEllDimlLSCMKHcc/8A5zVhVRKtap l4cXtkxmy00oyY8xSCtSVK9BQOMYPJ85x4qf8AAxvzD8w6f956XS37j8mc4x271wNs+FiIj 2lbVvSl4OKCWQpKgTlScZGM+47VIAl/HKJWz8J0wEpCT1N+eSTnGMeMfvVfB03DgssID0p1 bL7kgurfKVOuLJKisJwFd+xGBgVMtqpYhobuDzDsxA/jFjIT3OODyOMVLpWe1RCVGaGore3 i4W4dRewcyWB87Ssd+MlPsoDHmrtpbEyO2+2UutPICkKxkKSRkf7GqXRCgnSzETKt0Fx2Io KxkdNxSAOOOwFaCo1xVJTbZKobXVkhlXRRuCdy8HAye3PmvzD+w2ozKtXViFcKM4SiMmQhP w4dbPWJIIz/ABFZG3sAfeuMvSutZUdhsxJUeO1Eixpjce5JDkvplQUpB5AJCkn1Y+U+9dou ltUs3XLNtkobL8QtSZcxl1bSWkPJ3LI+YjqJIGDwMV9g6W1LGjW+I+jUC1Oz213Jz81R0yn 1byjaoKCSSk+/HvX6tXiQw1KjOx32w4y8gocQrspJGCD+1Q7NY7fYIiotuZU22tfUWVuKcU pWAMlSiSeAB9gKsKVmLut7Tt+c1GtLTtvktMRZRJ2uRgFqAcHHqTlz1DjAGea+37Sbt5vse WiYGYLrQZuUcA5lNpUVITkeMkg+4JFfZJRG/Ee3lrClyrY824gf5aULQpKvsSoj+laWlKVx jy48tK1Rn23g2strKFA7VDuk48iu1eemjq9XYnqbdu7HOPbPtUGfZINxt7sFxstMPub3gwe mXCTlWSOfVyD5IJrM21MiRPlSbTpm2rsr8pKPWOk66pBA6/IIKARhIwDxuHettSlKUpSlKg 3pElyxXBENG+SqM4GU8cr2naOfris3EvVra0o1apsS9wWWYrcZZMCQlQASE8KSn6dxVzZWN PzIsOVZ22ulAC2GOmCgtZwFIKeCDwCQod8HvVwRlJAOMjuPFYJP4ayBfGb6q8Mm4sLbUCmF tafUkKBW6jd6nCFH1AjHeg0DdUzpUtNxtu52ezLQgQilACG1NlJSFdiFDz4PvXiP+HFwZti I4usNt1DERoKTDJH8B0uBR9WSSTg9qhxPwouEeBIifncYfGIQmQv4MqIKHi4nZ6htBzyPpW 00vZHtP216E7JRICpTrzakt7CErWVYPJyck9quahxRvny30T+u2drfQBSUsLTndyOcnIyD7 CplK8lxAWEFaQsjITnk16qK5AaDsiVGbZYmvN7DJ6QKjjO3d23AZ7Zon45sRUHoP8YkOkls 5x3SnB7nwTx7museVHloUuO826lC1NqKFA7VJOCD9QeMV0ICgQRkHuDWd0rIbgGRpl54CRb nFCOhRO5cY4LahnuEhWwkeU19tcdqJrW7MQ3C2wuMzIfjgHb11qcBcHsSEDOO+M960VKUpS lKUpXKTGZmRXYshsOMvILbiFdlJIwQf2rPx7Pqe1MtQ7deoUiI0kNt/HRFKdbQOBlSFgLIH uB2qPBs+pLLdJUtKoV6dnJSXJMhwxltbQcNpSlKhs8gcEEnOe9WMG+zfzRm2Xm2JgSJKFrj rakB5t3bjcnOEkKAOcEcgHnip0q9WmC8WJlzhx3QM7HX0oVj7E1Vv61tanVxbOHL5MT3Zt+ FhHsVryEpGfc/8VRXd2+bG40u9zFXeagqRaLUhtKWxx8zpSVJSMgFzI+g8VptJ6dY0tp6Pa mVdRSMqdc5/iOHlR5+v+2KuaUql1FbZNxXb0x2y4luSlbiVSFNtBI53LSnleMcJzjJBPAq6 pSlKUpSlKVnL2w5Ypx1JBbUts7U3OOgZ6rQ46oA/WjP7pyPAqxjaiskxG+NeILyfdElBx/v VjX2lKUqJbslhxSoIhLU8srQMHcdxG/I77gAffnmouqUIc0nd0OJUpJhPAhPf5D2wDz+1fl jjtztremZ0SO1Ont2d4Q22IbiOkoBOCvJO8gdTjA9WfcVyl369R34t1k3ViZNiW+apiciA6 2OQgpSoKQAeQsDjA81Ll6p1sEIbh3cuWxbqSb4u2qwlW3Jb2pSco3cbtv0zWw0XP1Dc7rdF 3e5tLbhu/DpjMxOmhR2g9QKV6u+4Y+lbKopRIanNCO1HTEWFqfPIXv42kY4P6s557VKqDc7 Nb7whpM6OHSyve0sKKFtq90qSQR+xqhuOnE2ASL9YPi/jW0hb8dT7jyZiE5yghRJ3YKtpHn HgkV0N5uWpJCBpp4R4LSStdwfjlSHljs2lKsEp77lD2wDnOPMSXe4erIkG4XaNP8Ai2HFOx o7AbEbbgpXyoqwclPJ54x2NaqswzLvupVl23yWLbaOqpKJKU75LwSSCQlQ2oBIOCcnA7c8f ESbzpmQ+Lh8de7a5hbcptpCno5/UlaEhO5PkFIJ7gjtWhhzYtwhszIb6H476QptxByFCu9K UpSlKhXS0QLzFEa4R0vthQWnkpKVDyFAgg8nkHzUWJpPT8JnpM2eHjJJU40HFKPuVKySfua 8XHTbUhbMm1yVWibHQW234zacFB/QpBG1SfIB7Htjmu9msUOytL6W56S8orkS3sF19R8qP/ AHAHAFWdKUqHcob85pppmc5ECXkrdU0BucQDkoz+nJxk+2R5qZSlKVVWzU9lvMtyLb56H3m wVFISobkg4KkkgBQz5GRUCLZ701rmVc1zk/ljiMBkOrJUdqAlOw+lO0pUdw5O+tJSlKUqvf sNmlJKZFpgvBRyQ5HQrJ/cVUaNnNx4LenX+uibADqAl1lSQtpDhSlSVEYUNpR2J7itPSlKV Gfj/3tE0PSAWW1pLKFZQ4Dg8p8kY4P1PvXWO8mTGafSlaEuoCwlxBSoZGcEHkH6V0qLcbdE u0B2BOZ60Z4AONlRAUM5xwfpXdttDLSGm07UISEpHsB2r3XJ+THioSuQ+2ylawhJcUEgqJw AM+SfFQ5cF+6Mz4M3a1DdSlLK47qkvdskk/pIPbGe37V2jyCJC4SmpOWG0H4h1I2O5HhQ7n jngVK719pWYb0PFTKmOrutyW1NfU88yl4NhwnwpaEhakgcAFWAOK5w5sPSdym2m4TkR7epv 4uCuQ78iOzjYUrvtVhQHfC8eKm6IafY0bbGZDS2lttbQlwEK2gkJJz5KcH96vqxF+sNrk6i i2+1w0M3V1QmOy0KP9zbSsZWlOcBSyNvAGfUTnHO3pXla0NIU44tKEJGVKUcACuKRJXIkJe S0IxCQyW1q3nj1bvbntipFKUpSlKUpSlKUpXKSwiVGdjuFQQ6goVtODgjBwfFZu1aVuUBIe fujL0qHAMK3FEfY2wnA9Sk7juUSlGew9PHeqyw2RhbsiOJkm16ojHdMkIdLnxQPyulK+Ftq 8DA28p4xWgsl2nv3a4We4pjOPwUNL+IjEhLgXuwCg5KFDbnGTwQavKUpSolzukKzQVzrg+G Y6ClJXtKuSQAAACTyR2qiutxju3PTl4gSW5EdyWuIpbStwKXUH29loR9q1FKUpWYuEbWT1w cVCnw40SQvpBJRuXFQDw6CRhalc+k8DKe+DmB+fakiIkpYjN3yZtS9tjAojtMpGPSv9Tiyk kIGcZxnAydPaLq3eYXxTUWXGRuKQmWwppR4ByAecc96n18JwMmoERabmqLdGJMlEctK2sKR sSvJ+ZQI3Z447d67Roi2kuCRJXLKnlOILqUjpgnhIwBwPBPP1qVXlxCHW1NuJCkLBSpJ7EH xUZNuabENEdx2OzDG1DLSsIUnbtCVDyB4+1fOt8FIV8ZNQUSnwiMhSQkpO35M/qyUqP74qZ Sq2dEaduUaRNciqioG1DL7SSesVDYpKjyDjIx5yKsqh3e4JtNmm3FYBTFYW8QTjO1JOP9qr 9M2t+LGXcrk717rcAlySvbtCBj0tJHOEpyR9Tknk1eUqBcg1IVHt8i3GZHlrKXdyAptsJSV ArB8EgAfU1PpSub7vQjuPBtbvTQVbGxlSsDOAPc15ivLkRGXnGFsLcQlSml43NkjO044yO1 dqUpSlR5cJmaltL3Uw04l1OxxSPUntnaRkfQ8Gub8dUf4ubDZLsxxoANreUELKQdo5yE98Z A+/apaSSkEjaSOR7V9pSlKVTahsK7u2w9Dl/AXGMvLE1LYWptJ4WnB4IKcjB4zg+KlWezw7 HB+EhIUElRccWtRUt1Z7rWo8lR96n1WX+7rsltEtqE5NWp5plLLagkkrWEjk8Dk+cD61E/t ZHjAm6264WtKcBTshnc0n6lxBUkD6kirxC0uIStCgpKhlKgcgj3r1VTqS0uXi0KZjOpZmMO IkRXVDKUOoO5OR5GRg/QmqqyWy16hdt2rmG3orjo6zkZK/4a3QlSN6h2KgCsBQ7gjvxWrpS lKjLckqmNJYSwqNhYfWVnckjG0AAY985PGPrVddLE/OVEjxZ67bCipKkoiDYrqDhH02J5O3 GDxngVQRZ8Oyag6t81G4q5OEiWpsKTCbTj+G0c5S2rA3DncSTzggVO/thcJbfTgacnB+Vzb 3H0YZcQf8xxQ/wwO+0+ogjAyeLGzXOYYkv86ftoVCVtdkRH/4fAydwVy2R5BJ75zVu062+0 h5lxLjawFJWg5CgexBHeq+73+HZnI7LyH35Mknox4zRccWByo7R4HGT9RXqDfbfOiofD3w5 WkqLMkdJ1ABIO5CuR2qSq4Qk7d0xgbxuTlweoe45r0JcYhsiQ0Q7/hkLHr+3vRK40rO1bT3 TXzghW1Q/wCDSL8T8On4vpdbJ3dLO3vxjPPbFdqiNRVupzcOhIWh9TjJDWA2OduMk+oA9+O 57VLrlKjMzYrsWS2HGXkFtxCuykkYIrNx7u/pWMiDf23TCY/hsXRALiVIHy9XAyhQGMqPpO CcjtWo719qml3u12y5vruGoYTCAykCI66hBQQSSrk5OcgY/wBP1rs3qSxOrYQ3eYClyMdFI koy5n2Geas6VAnLixp8KS8Hy84sxmunuKfUNx3AcY9HzHt+9ZizXbU0q3uagaSi4xX3Xs24 pDbjSUOKSnpKxhZISCQruexHatbbp8a629ifEc6jEhAWhWMcH3Hg/SpNKjzIbc5jouLdQAp KwppwoUCDkcj7dvNI8lT7j6FxnWSy5sBcAw4MAhSSDyOfvkGpFKVAY2219ERS5kgy3nXEuO ArS2Sd2wqA9KeSE59sZ7VPpSlKUrw662w0p15xLbaBlS1nAA9yao16mXOKm9PQHLkrsJJPT ijxnqH58f6Aqoy9FfmDW+7Xm4vyXHEOv9F8tsqKSFJQlrlISCB9fJOauXZZm4btyokpCJPR mBS87E4O4cZyr5Rg+5qmkWZ3TLybjpyItyMMiXa23MJWnOd7SScJWPYYChx3ArsnXNkdbBi mbLcIyWY8J1a0n2UAn0kHgg4xXCQ7ftUJVEjRpFityxh6TICRJdSRyltAJ2f9SufYea0cWK zCiMxIzYbYYQG20DslIGAP6V2pSlcJjz7EYuRopku5AS2FhOckDJJ7Ad/2r7GiR4aFojtJb StxTignypRJUT9STXao35dB6DrHwbBaecLjiC2Nq1k5KiPJzzmqadZL9KnyZkfUS4ZWekyy lkLaQ1jklJ7uZyQrOBgDBGaqLhp3R9jl2pmTLEQJUOpHWsqTOxkhTw87VndvVxng9608WPZ 7C4IkdTEIzXSpuP1NoWvHOxBPHbJCR7nzUG82Oc7f4V+tL7CJcZlcdxqSFdN5pRBxkcpIIz nBrJXH8PNQXWVdbhMVYXrhNSylp5cZSgzsJBwFA4O0p55ztxUBf4W312J0H2LE8tmIzGYeJ XuPTe37jlBwVIyg48V1t34WXRF7+PubNslR0vLcjw0y30Ih5cK/4e1IGMnG3AHn6VtNDacd 0zp1EKU1ETLLji3nIw4cyskEkgEkAgftVta/hDFcchlZbcfdUorznfvIV38bgaXMhxtuE5B clsTVFl4JxtQgpJJV9OMceSKmJSEJCUjCUjAA8V9pUK8Wxq82aZbHlFDctlTRUO6cjGf2qn RB1okKfVerYXU4SiN8GoMrAHdSt25Kj34yBgcGuMK06jlwGpydUSo0mUgLdYehNqbayM7Uo ICk47cqOfNSmdPWqxMQOhZxOkIfCTKLaFPBSz63lKPP1OKlydL2OS1MQq1REqmpIecSykKU cYznHf61U21nWD0dq3PuMW5uE2GVzikPuTCOAtCc4QCBk7snJIxxkykwtWW/cY91iXdKv0T 2ugpJ+i2hgj6FP71yfhaxuyVNP3GHZGwhQC4B+IW4o9slxA2gc9uTnuMVb2Vhi322PaW3WV OwWG23ENH5fTwSO4zgnmqz8uvtlcdasLcCRCecU8GZbq2iwpRKlBJSlWUlRJwcYJPcYx1Mn V/6bXZ/Hee5+/8Alf0qG/ddSWm4W9d0FsXFny0xehGC97KlA4IWrhYyDn0prVVEuLTa4hcc MgCOQ8Ph1ELJTzjA757Y85rrFkJlxGZKUONpebSsIcTtUkEZwR4P0rtSlKUpSlQrtdollgL mzVlKEkJSlI3LcWflQlPdSieABVE/a75qdMYXhqFb7el9qQqGkF55ewhQQtRwkcgZACvvWm UpEdgqxtbbTnCU5wAPAFYy5ztaXpMcWmELVEkqK2pDigX29qSUh1BBCUqVjtkgZBwTxrrei S3BaTMDPxO3+MWAQhS/JGfc81JpSlKVHfkgKXGYdZ+NLSnG2nFd8cAkDnbkgZrwGp62ohXK bbdRgyQ21lLvHITk5SM8+TXRiGxGefdaSQuQve4SsnJwBxk8cDsOK71mbtfryLq8xZbcJEe 2hK56lpO53OD0mRxlYSd2e2cDueOabpq99tVxi2eKqK/6Y8J9wtSED9Ljh5Az3KMZA8k5FR XdTXPS91Zg391NzalIU+p+FFUFQ0ggHegZy3k4Cu/BznvXt7UGnRcpcxi3Jmw3kIZuN2aCX GkBQwlCj3UnGN23hORnziuisaFaSWmDLnoddbb/ADIlx1MT1DpJS+eEJCtoG0+2fetvHusC XOkwY8xl2TEID7SVAqbyMjIrsxJYlIK477byUqKSptYUAodxx5rrSlUTGoXIlqcuN/jqt7a 5Sm2EBtS19MnCCtKd2FH/ANRVswwpp+Q6qQ66HlhSULxtaASBhOB24zznkmsV+JMi72ttm4 QrxMhRnG1MlLCErCX/AJmiRtKiFEFBx5Uk++c7adQ6kMCy3Zd8kusy5zcR1qUhttKndilOZ 9GQgEBHf9Kj5qa1+KGoVCPGRZLdLmTlLMRLM3ppU2j5nCF9kq52k4ztP0zqNH6pumpZVxEu 0NQI8J3ocSQ6vqAJJBAGMYV3BrTrUUoJBSD43HAz4rhb0TG7ewm4OtuywgdZbSdqCrzge1f JqXlORVNzUxkpfBcSUg9ZOCNmT25IORzx9alV+Ty9XangagkuGY85bkXpyAd7TPSSnaChA4 CwvJxk+ntnzVhb/wATpyrfHQqyOTZGyK0t8PoaQuQ+gKQMeBycnx+9X+grjcblAuiro7vkM XWQxs3hQaCSAEAgDIHvgZrQq/hTkFuID1kkOvpwCnb8oPk91Y9v3qRSqTVsKRLswehsl6XB kNTGWwcFZbUCUj6lO5P71ZwJ0e5QGJ0RwOMSEBxtY8giuj/V6DnQ2dbaenvzt3Y4zjxmjId DDYfKS7tG8oGElWOcfTNdKUpSlKUrO6kbTFu1mvTqeoxEfLLqVH0tB0bQ7z5Ctoz7LVWirj KlR4UZcmU+0wy2MqcdWEJT45J4HNYG+S7u/KiQb1qa32lE9xKzCiLw+0ncAja6Qd+Vbd2Ug HkA4zX6C0laGUJdc6jgSApe3G4+TjxXulK5OSmGn2mHHkJdfz0myr1LwMnA84FRkxZEuIwL gvpvtuhxQiOrSk4JwM8EjGMg8Gu6YbCJrkwBXWcQEKJcURtHbCc4HfwKi2WE9DtzSZgbMvB DikuKc4KiQkKX6iBnzVjSlKVBhWmPCuE6elTjkictJcW4c7UpGEoT7JHJx7qJ81Jajx4jHT ZZbZaGTtQkJSMnJOB+5rLzb+7dI7yYNhNzsABZkvJV6n0ngllGP4iRzk8Zx6c4qmjWVMiJH W9aHLRaCSI0mO8pqbHQclS31H9LgzkZynIzzym4YuGidPw4t5gSI8aLJHRb+EJ2OhPBUpA7 7ADlRGQM5Na0EKAIIIPIIr7UCV8KLxALsNx2QUuhl9LeUsjA3bj+nPAHvXSXuZdRNXNDEWO han0KSNqhgHcT424J/c1JQtLiErQoKSoZSpJyCPevjrLTyQl1tDiQoKAUkEAg5B+4IzUWVZ 7ZOaQzLt0WQ2hZWlDrKVJCj3IBHc5PNR06W08lpTIsVuDayCpHwqMEjtxjxk11CbRZFpShq NCVNeCAG2wgvOEcdhycD/avRjLnrcRcobBZZkJcjDeVk7cELUMYBCs4HPYGp1R5cViU0nrR 0vllaXW0q8LScpI9jmvMScmQxHU82qI++gqEZ5SQ4MdxgE5x9KrE6K0wmWqX+SRC+tSlKWW 8kqOcnnzyea+saL01GjSIrNliIYkgJebCPSsA5GR9D2qVFttv05bZAtVsCE+p4sRkjc6vH1 PJOAOTXVqO6/LZuDj8pn+BtMIqTsSo4JJwOVDt3xU2lKy9tt1+0xCNvt0OBPgMrWqOnrqYd AUpSsHKVJOM4zkZ71zuOoC3GaRqixyrdGU82fiGnw60hYWCnepBBSMgEkjb4JrUMPsyWg6w 6h1tXZbagoH9xXSlKUpSlK4zIjE+G9DkoC2X2y24k+UkYNVWlJsiVaVxpiy5Mtz64b7h/wA xSMYX/wBySkn6kiourEMNKizZaFz0JUGotqCRskyFfKVE98DJ54SAVdwKp7FbEOXZbLej2Y kOLKbU6ZLpU+28EZStsnKVNJBCUgEYycAdq10VQjT34bs16Q66TIbS4gYbQSBtCgACAffnm p9K4uyo7L7LDryEOyCQ0gnlZAycD6CvMVt8MNqmllckAhS2kEJGT2GcnHb+lSKgXr4BVscY uYKo0hSGFJTuyorUEgennkkVOrw+4WmHHEo3qQkqCc4zgds+Kw0D8U2LjaZN1Zs0n4SGwXJ LpeQEtryQlvJIyo+nt23DNW7H4h6XdjLkOXNEdCJBjHrJKcrHfHHIHk9h5xXyx68s91RMbk yo8OXBU78Qwp3cG0IWU792ACMAHj3Fd0680mplh7+0EEIkf4e50AnnHIPI/fFSX9V6fjTJE N+8w2n4qOo8hbwBQnjv/Uf1FToFwhXaCiZAkNyozudrjZ3JVg4P+4IrulKUJCEJCUpGAAMA CqC6u6avPXTcJ7L7NnUXJcbrfw0kDOXUD5gMcA8Z+tR7PabLenmtUW5n4ZM9pSJLJbQeuk+ naoHO08c7cE4AParZEOdbLa6zb1NSlJUBFZkHpIab4GzclJJAGcEgnsD71MUqV8W0lDbXwx QouKKzvCuNoAxgjvk59q+xo4jNdMOuuZUpRU6sqPJz39ueB4FdSAoFKgCDwQfNR/gGfjWpa S6hTTZaShLig3tOO6M7c8cHGa5flznwMiN+YzNz6lKD+5PUaz4T6cADxkH969GSuI6W30ER Go/UVNccSACO4V2xxznt37Y59/FLcejfDsdeM+grVIS4nagYBTx3Oc+PavsGG3AhtRWluuJ bGAp5wuLPkkqPJPNSKUqplwrfe7i2iVEeLtpkNvtPFJQneUk4Sr9QwRkdu2akOR5sViW5Df Mp91W9pqWva2g/ygpTkJ++a6pnNfHJgrJTJUz1tuDtKc4OFYwcEj68iud2LSYCnX5y4LTS0 OLeSoJwEqBwSfBxg/Q1Nr89/EaVOhaiskq2suSJDEaY4hpOSNyUt4UUg+rbuJx5qqXrS+u3 uLaYF/ZehSHPTdlW8fyKUtOMhJ2kDsP1AE5HMCN+Jmr7k+w81+VW5pLCctTEuf3lWDucRtB VtBB4HbHNb38Pr7Ov+n3JFxWpyQ2+ptTvSShteAP8MpJCk88GtQpIUkpUAUkYIPY1mXNH6d /NllSehMkFTzPwzhjrQE7Qrb0ynIBIOTk+r2pLiaossKQ/bboi6oabUtEWexl1WOdocQU5J 5Ayk+KvrdcI91tsefEcDjEhsOIUD4I/5qTSlKUpSqDRi0yLI7OSVlM2dJfTuOfSXVBOPptA xU2+SZ8eK2i1whJmvOdNpTnDbJIOXFnvtAzwOScAd6z8bRMr82U5dbvOubamt7MpUlTTkR7 Pq2JTwEqzx7BOOQa1FwYlP22QxClfCyVtFLT5QF9NWOFYPBx7V5VHngwg3OQUtcSS4xuU+M dwQQEnPPYj6V6THk9SWVzVFD2OilLaQWBtwcH9RzzzXSOwWWW0LdW+tCdvVcA3K9ycAD+gr tSuEkyx0vhUsn+Knq9UkYb84x59q71ykIcdjOtsu9JxaCEObd2wkcHHnHtX54x+FMyLbTbo uo0x4z8UMTEtwh/HIWVBzlfC8EJz7Cptr/D2TbJwuNv1ClSyt0jqREuI2OlJWB6u+U8HP0w ajTPwrfuLSWJl+SprdJUrpwwhRLyws8heOFJHBB4yPt5/9lb4kypCLpb4ypMByEpMW1JaSA vurAX3+p5riz+DwYtEu3fmUN74lHEp63BUhtR25w5vzt4PH171+h2+MYVujRSUFTLSUEoTt SSBgkDxXV1SCOkXdinAQnBAV28VkJOn9OJtkaf+SzZirUVMR2dqg5IV1ByocbwVjdlXHJUe OalOTtXS+YdoiWlLAK3PjXku/EK/kT0z6QfKzznwa92O43xy9PpvS4UdD7Bfbt6XkqehpSr blRHzpV33dgRitJuTx6h6u3PevVZjWWqZemhCLENpTUlZS5LkqUlhg/pCylJKdxOASMe9UE /Xt8R8XIiNQPhmW5RbJC1biy62g85Gc71dh7HtX6NXlSUrSUqSFJUMEEZBFfQABgDAFfaUp XCIHAyrqSUyD1F4WlIGBuOE8ewwP2rvXCYiSuG6mG621IKT0luI3pSrxkZGR+9eZrSX7c82 9GalAtklleNqyOcc8d/JpFmB5pjrJEeQ80HDHWtJWntkcHnBOMjiuLFktka6v3VmE0idIGH X8epQ48+Ow7ewqfSlKjyVOIejFuKHiXNq15ALSSk5Vz35AGB71IrMrtNzsN2kzdPQ4r8OYE qfgLeLGx0Zy43wU5UCMjA5SDnk1Ij6sYfdjNG1XdpTywhZcgrCWFHjC1Yx3IGQSPPbmr6lK pNR6st+mQyJjch1byXHAhhIJCEDK1HJAwB+/sDVwy6h9lDzZyhxIUk4xkHkV7pWTssh/SNq btFxt8x1qLuDcyIyXkOIyVAlKcqSecEEY9ianHWljTH67r0phHkvQX0Y8c5RVnbrpAu8X4q 3TGZbG4p6jKwoAjuOPNebiqKv4eFKacdTLdCUhCSQCkFeVEdh6P64HmptKUpXh1tDzS2nE7 kLSUqHuD3rFaO09DvGloE66Pz5zywT/HmulI2qUkYSFAdvpXaRPZ0PNuDPq+BkRFS4TS1lX 8ZHpW0kkn5soIHuVV9RA1y/ZfyuVOtq1PsbXbgQpLze4YUA2kbSoZOFZA4HFdNM2yJYNW3W 0wW/h4ogxHGWdxwoguJUsD34TkjzjNa2lKiypA+IbghMgLktuYeaRlLWAOSrsD6hj3/avjV tjIEQuoEh6Gna1IfAW6nIwTuPOSO+O9S6y+p7JbJDcm4ahlTJcFASGYTe4JQo8ApSjlayo8 E5xkYx3rJoh2KchmKi0XOTqJlxYlQ3pH8V0HHMp0cdIjYcdj2APIqbZLPBiXpu06hkrj3lo By1huUotNNZ+Vgq5HOUlKsnaAOU1tJGorREvDVpfnNtzHk7ktnP7AnsCecAnJxxWefVZNeS vh/irhFSG3G0bT027hHJAWU5B3J3AcjBHB7EZ9K/DCyFC2m5dxZYUHEpYbkAIQlagpaU+nI BKU/0rYgYAGSceTX2vDocLSw0pKXCk7SoZAPjI81+Xva81fHmtw3FWPrqS+FNhlzcHGiQWw C5klR2bfffnxV9/wC0aJbLeXbxGlKDC1MSJsaP/di+kHchBKtx5BAJGCR3ruPxHtfQClW66 IfWpsNxlsJDjgWlS0qHqxghCu5B47VoLLd419tEe6Qw6I8lO5vqo2qxnHavdu+HEZYjRlRm w87lCkbcq3q3Kx7KOTnznNS6hXJLEpoW2TFefZnJWy4WwdqUlJzuUCMZ7DHOTXd5tlMJxpx BLAbKVJGTlOOR79qjwGID8G3yWIgQhplJi9RvC2UFIGOeUnHBFBbloYlttXCWlUlalhxSkr LOfCNwIAHgHNdVsSupFLczCGs9ZK2wovDGBzxtOeeBXhx6bHYmvOR0yA1lUdqOfW4kJztO7 A3E5HfHapDDvXYbd2Lb6iQrY4nCk5HYjwa8SZsaH0viHkt9ZwNNg91rPYCoTjdz+PEoNpWh DvSQymQUpLStu5xQ28rBBwO2POTUwPvGepgxHAyGwsSNydqlZ5TjOc+e2Oajhy5zYDLjbKb c+p0FxuQA6UthXI9CsZIHHJxmpKIjSJbkpO/qupCVZcUU4HbCScD9hXelYVzU8ucw3dDek2 iLKUtFviNxPiX5GCRvWkAnuPlTjHGTk1YS2bpqTQrbrtpgi7qQHGmZreUNrCuFgKBKTjkA9 s4Pmpul7oqTATCuF1gzLtH3CSiM8hSkeo4CgnGCBgHgDOavaUrO65lS4OnFyo0xUVppxKpa 21JS6WP1hsq4C8dvPgckVa2i2wLTbm41tjpYj/MAAcqJ7qUTyVHyTzXYCX8eslTPwnSTtSA eoHMnOT2242/XOa9vPNR2lOvuoabT8y1qCQP3NQUaisbpUG7zb1lJwoJlIOD/AFqxSpK0hS VBSVDIIOQRX2lfCcDJ7Vnfw/SpOh7ZuGNzalD6grUQf3BBq4n2yDdEspnRm3ww8l5oLGdi0 9lD61LqrvFiZuymX0yH4c2PnoS46sLRnuCDkKScDKSCOK42O5T3Jky03VLRmQghYeZBCJDa 87VhJ5ScpUCORkcHmrqvDrrbDanXXEtoSMqUs4A+5rnHRJQp8yH0OpW5loJRt2IwPSeTk5y c8d/pXelKpL3Yzdn8yrg5GtqW9zrMclpbqwchS3QchKRyAMc9yRxWKtlvvd2x0W3nYlzmoc bvsgIMhEdkEt/wyMJyU+lWOdxJAJraMWOBGsclm9twJAfUpya8toIQ+c8LWFE4OAPOBjjAw KtkRo21jYw1tYH8HCBhsYx6fbjjjxXalKVSPaPsMi9/nTkBCp3Wbf6uTnehJSk/0P74B8VC n/h3YLk7IVJTLU1IWt1UYSlhlLqhhTgRnAVyf61Rao/Cdm7Jjqt894KR00utS3lqQ4hCClH I5BGT275NbDTNpfsWnYVrkzDMcjN7OqU7eB2AHsBgftU2CiWiMBOebdf3qJU2janaVEpGPo nA+uKkVHlRPiVMK+IfZLLoc/hL2heARtV7pOe32rg5KuRhTVNW4CS0VJjIU8na/wAelWf0g nuDyMGvcGUvpx4k56OLn8Olx9ppXGeyikHnbuyM1MpSo6IbSJT8lJcDj6UpXl1RTx2wknA7 +BzSFDRBiNxkOPOpbBwt5wuLVk5JKjye9SKUpSlZueu2afuH/uiysv3u5bilDKEoUoZypbi 8elAJGT5J4BNcXoOo5pMO46mgQhISQpiDG2u7TxhC1rJ/7tvftXDTVtjT7pGvFviNQrTb2H IsAISN8oKKQpxR/l9Hp8nJUe4rY0rJRbdH1hc5lzuLXWt8dwxre31FJGUKIcd4PcrG0fRA9 6sYejNNwXw+xZ4/USQpKlgrKSPI3ZwfrV5UJsRDenylK/jBHbC1erb0ype0DxnIV9e30r3c rfGu1sk2+WjexJbU24n6Ef8ANflVl/DyWdRdG5WCOiC9HEaRIBHq6JA3pSB6erhBz34X2zU hmJqko6cO83V1iFdEW8LjuB3rNFwlbijtO3YgpT9FJVmo7kzXq5EtvffktwI7piqTFA+JWl /CN/p9WWzk4xnHH1/XULDjaVgKAUAcKGCPuKqNWynIumZnQXskPpEZg5wQ44QhOP3UD+1WU GI1b4EeEwMNR2ktIB9kjA/4rvSlUL2U6+iFsH12x4OnxgON7P8A/Zf+9WZmLcXHMNpEph1a kuPIdTtbAzz/AKjkYwK9KiGQp9EwtSY7hSUMraGE49853c8/SpNVOpLu/ZLSJseM3IV12mi lbhQBvWEA5AOcFQ49s1VRdcstak/s1eYxiXVRHRSyoutPJKSrcFYBHY8EePNfWPxI0y+40g SZCA4gLLjkVxKGwVFA3qIwnKhjnjNWFp1XZr9KciQn1rWkLwHGFoDgSraraVABWCQDjtkVF vFmvl2nKcj3X8sZh7VQUNDcHXBglTo4ynukI+59sZO+qtMOe1AmXC73yQ68PjIjSN8eZJSN zbJzkN987E8bUjd2BO601LiSLM01FiGD8L/AdhnvGWAMo+oGRgjgggio91vtzhXEtQ7E/Mi R0pMh0KCFKKuyWQcBZHc8jwBk8VyjTL5BaevOoJUOJb9hcVCSyVORx+kdQK9avcBPc4HivU nXFkjRYclbrqmpbi2yUtEqYKB6+onujb2VkcZ5qFbrtf7xOdvVrVHkWTrfDsRFAJW+hJIU+ lz/AKs4SeClPgkVrqUqPPnMW2C9NklQZZTuXsQVHH0A5NebdAatkBuGwpxTbecKdWVqOSSc k9+TUqlK5rZQtXU2gOhJSlwJG5IPfBP2H9K4WtZctzRM9E9ScoVIQEgLUCQeE8A5BBA8ipd KUpSlKUqluulLXebgJ0r4pL/RDCjHlOM72wSdqthGRkmosjQGmnbY9BatyIxeIJktf46VAg ghxWVZyPer2HEZgQmIcZGxmO2lttPskDA/4rvSs5oxaI8OdZ1kiVb5z/VSeCUuOKcQofQpU MfY+1Wt7nrtlkmTm+jvYZUtPWc2IyBxlXgZrHaXv2q7m46whTEpFtWhL5mMGNIkhYBzs/y9 oJIJGF4Hbk1v6UrlHjR4jIZjMNstglWxtISMk5JwPckmutKzCgNSatAyFW2wuZPs7MI7fZt Kv/qV/prT0pSs1qlMq2zIWoLbb5M6THJYfYjpBLsdXKhyRykgKGM85HnI7wdU6cTshtyW7e oHamPJaMYg+wSsD/ar3t3r7VZfbSzfrcYDkx2MOq25vYKd25CgpPzAjuAe3iqw6GhLe+Ncn THLoJCXxcFFHVSUgpCQNu0IwojbjBznvVez+GFvbt8mG5d7k8JDLbO9am8oQhzqgJ9H8xPf PerS16Mh2uXb5KZsx9cASA31VJwovK3LKsJHOa0DiEutqbVnaoEHBIOD9R2rGzNLyo0hU6A tFuYsralWthhPUDqlJy6p0Yyrd8uAc9znJFWVivF9kym03myJgNzGurHLSy4WiAModOBhWO R48dxyvelzqOas3OUoQmWsQ2mVFKm3SOXlHypP6fA5PmspbjEkyUTX4dy1De1OFUSStKmok oo4CkjJQhCD2KhnJ3JzkVsLVaLe/czqRVqcg3N5osPIc7jBGTgcHO0eodwBV222hptLbaEo QkYCUjAA+1eqVwlyFx47i2WFSXkpKkMNqSFL+24gf1NfEJkqkoeU6EM9LCo+zJ3577s+Bxj FSKUpSqxidCt0JJkMItbapKmkNr2pC1qUcEY4O48+5zzzVnSlY78TZ8m32CEqHJdZeduLDY SzJ6CnQSco3+Mjz471mLf+INyhadQlV1trsqHB+JeM9SurIcK1/wB3SAU+tIASTgkkg4wc1 SSNXXSLpm8RC6hTMyZMQiOH1iXC2jcCTn5AcJxgd+/OKvT+JmokPyhHt1pMSOCy0JU5DL6l pA9RSpeSD3AwMgj1VvdJXs6h01EuinGnFPBW5TTam0khRHCVZI7e55zg1c0pSlKVnLw2mFr CyXBhwoemKcgvoCeHW9inEk+xSUHH/Uoeau5sdmRHy9FTK6RDrbagDlaeU4zxnPY1gpzl4i XOCrUt/jWn4klbbkJOHd5+RlZwQWmyo5UrglQzitlaNQWy9KebgSw+pj5jsKdwyQFpyPUkk HChkHB5r3erzHskH4l9Djy1qDbLDKdzj7h7ISPJ/wCBkngVV2nWLd6ugZh26UuFw0uWU46T +3cptae6cDAKu27itJVJc9Quwrj8HEtMqf0UB2WtoYDKD2xn51HvtTzgH6A9NQ3pVqtqTEb 69wlq6MGOeC44Rxn2SB6lHwAa66ftCbHZY8AOF1xAKnnj3ddUdy1n7qJNWVKUqNcXpUe2yX oTCZEltpSmmlKwFqA4GfqaycK+3C/2ZceRZ4V2Q8C28hmQGSnI9SFtOepChzkZPuKh6ftrt 9lSLRqh+W4baEFq2POIKCyc9NbqkE9VXpxzjkZxzmtIdF2DJ/uSwgq3FoSXQ2Txzs3bfHtX 1eitLuIQldggEIJKT0E555PPeorkKbpaSHrNDkT7a+o9aA24krYVjhbW8gbSR6kk+cjyD1N 31M+n+66YQzk4Cps9CcD3IQF/0qdY7ubow83IZEafEc6UuOFbumruCDxlKhhQOOQffNWdKV RXm9TkSV2yzQRImhG5x+QCiNGSeylq/Uf9KeffA5qo0jqGdepzYFytjkdDWFRY0R5r0j5XE KWBnJx6QMAEcnz71jOjPT49qkzJS4pT1JUO2trU+pOfmcUk5bbHc45V2HkHRWRKU2aMEXI3 JvZ/DlqIJdRn0kkcE4wM+cZqfSoQVEcvZT0V/FsRgQ6UHb01q+UK7Zy2CR37VNqtf1Ba41w ft7skiVHjGU42GlkpaHdXA5+w5qRbrjEu0BmfAeD8Z9O5twAgKHbzzXd55qO0p15xDTaeVL WoAD7k17pXzvUeEl9DbjciUiS4l1Z3JQElKScpSQPISQM+e/mpNK5vR2ZAAeZbdCTkBaQcH 35rmqDDWoKXFZUQsrBLYJCj3P34HNPgIe5xXwjG53/EPTGV8559+a+KtsBaipUKOolISSWk nIHYdu3Ars22hlsNtIShCeAlIwB+1e6UpSlKr7xZ495ipZeW6y40vqMPsr2uMrwQFJPvgkY PBBIIqFbLpOjXNNjvWxUpbalxpbY2olpTjd6f0LGRkdjnI8gQ9S21p8uFh6Mwq7AQ5UyQ8D 0mQDlDaVcbj6uPfk5xiplktF4t74My8tSorSOiyyiIlH8MfKoqH6vBx6e2AKnXZMlLKH4EF iTOQrYyp4gJa3cKUT3wB3A5OMVmLVrObHihN2tDqy8tTcGTEbOLgsKxkI7tE9/UcYyc4FSE nU+pXlsuh3TLcM+otLS8t93GU4JGC0MjPlRyOMGrFhmRYWZV2vWoHJDKWiuQFtJQy3jsW0j lIxkYyonPvXOwwn581epbm0tqQ+304kZzvEYznt4Wvgq9uB450NKUpSqu56Zsd5d61xtUWQ 9jAdU2N4H/AFDn/eu9ss9usscx7bCZitqO5QbTjcfcnuT9TU2lKVT3fTcW6yETW3n4NxaRs amxV7VgZztUPlWnPhQPc9qr4Sbhp/UEWLOukm5x7qlSerICR0pCE7sJCQAlKkBXHuj6mtRW T1ZqWE0y5bWL2zCdS6lqYprc5JaQpJVhtCQTvI8/pGT4qMbBer9AEVepuraAyTFlMYLsvcO A/jCVJAyCBjfnnBFbCO10IzTWEDpoCcNp2pGBjgeB9Kxvx13YuFzuenLYxIt0d9TT0bYUvz nv1uJWfCDhIB4O1WOwqVZ7Q3pC1m73a8SW1dNTs1ouZjdRZydiMenCjgBOM8cHNS7Xc9Ruv sSZ9qQmFNWdjSDh6En9JdBOFbhycYKScYPcaKuCBK+MdLimjGKE9JKUneFc7snsR8uP3rvW NvVhuM7VsycIshUVVq6DK488sFToUpWCAR33Ac8Cs4dL6sZsohx7SlLrrEFJUiclIYcjqwp X/ekDt+9VcjQerXLGiELUXHX2imYpy4hQdUJAcRkE+EDbn/VUx3RGp1xLtviz1TZiClC03d JZ2FSSlJSQDlCRjvj0+xr9Ut0Jm3W6PCjpWlphsIQlaytQA9ySc1JquTJiQZM919kQkb0Lc lPKSlt4lISCFZ7jATzjsPep7biHW0uNrStCwFJUk5BB7EGvVKUpSlKUpXES4xkGMJDRfHJa CxuH7d67UqqvWn417XFcekSo7kVSihyK7014UMKTuHOCPbHYVgdd2K26Zds0q3WSW5b2ZiJ NwbZCnI4bR+taefXznPnnOaq5GsbvpaU63bWkQYFwmJet8S4ML4aJSlR3FQDaCcq29x7AHN WN7/EG8pct89CI7du/NXWmjEk7ly0NlSSFAjASo7cHPGc+1fp8R556G29JjmK6pOVtKWFFB 9iRwf2qod1ZFfeXGskd28yEEhXwpHSbPst0+kfYEn6V5NluN4eYdv8AIZSww8HkQIoJbUpP KeotXK8HBwAkZA74rQUpVW5qS0tXtNmcklMxRACemrbuKdwTvxt3becZzirFTzSFBKnEJKl bQCoDJ9vvRLra92xaVbVbVYOcH2+9etyc4yMjxmhUEjKiAPc1zdksMRlyXXUIZbQXFOFXpC QMk59sUjSWJkZuTGeQ8y6kLbcQrKVJPYg+1daUpWd1Yra9YumAqT+bNdJPGSNqgvv7IKz+1 cuvq24KXcYbcaCw2SGLfLQd8kZPqcUOWyeNoGcefYe7ZpJqIi3THHVJusda3X5IAJeU6cup V7pJ7e20Y+uiQhDaAhtKUJHYJGAK+9hmsV/afU0lp24WyzolW+YpTVvKjsLRBwHnc/5avUr gZAA/mq9iRLw1p1TD0+LdJwG5iS8yEIUeCkqCe+DzkYyAPPNUWl7y0m9GKq7XKcxJbV0pkw tiPJeSoBYZwMjBPAzg4OM4zW2qFKDESQLgsSCopSwUt7lAhSxglI9ie/gE+Km0pSlK5vvsx mi9IdQ02nGVuKCQMnA5P1qM+wmfKVHmW9DkZnY4264UqCnOeyfpxyff6V0egsPPxnjvSqKS Ww24Up5GCCBwRjwfYV4ckyYkR5+THLxQ4diIiStSkZ4ODjnHf7V1VMjJlohqfbElaC4lkqG 9SRwSB7DIri0p+ezFkpL8Ibt62VoTvWnBASrvjweOfHvXtMeQyuW63KW8p7Baaex02iBjAw M4J5Oc/SvLE4BcaLNLTM95ouFlCyoHGN21RAyASPr9KmUpSlKx9k0Q9b7nGmzp0eSqK68+l xqKG3X3XNwKnVkkqwlRAAwO3sBWwpSubzLchhxh5AW24koWk9lAjBFUCdFxGglDF2vTLaNu xtNwcKUAdgArPH3qpuf4aNz2wg3JD6UZKEzIDK8Z5PqbCFcn61dadfYu2nF2yRH6DsVJgzI xWpXTUE4IBVkqSUkEE5yCK96McWvSVvQ42G3GEGOsBO31NqLZOPGSnP71eUpSsBedGaivbU 2I7Ngx2HJ65qHG1LK3jjahtfA2JCMAkEk4rzI/DufdZblxucuImY66HkhoKUlhW9v5ScZIb aSkHA+ZX2qA7+FM1UkIRIhGK6whp7PUCku8FckJHCnSSsDJGARye1dGPwuuDcqK49dEyVAJ S7IdcWXGQ2sFotjsVBCdmTjG5R5zitFq/ST2qZtuK3Wfgoi97jLm7+IdySRx/pSU/ZZrK2v 8K7s0qJHny4aoiFATem44oy2tyVBrBACUp2AAc8FXbOKvdN6Ek2XWk29OPtiMtC2o7LTisB skbE7MAJCUjGAT78Vt6VzW+026hpbqEuOZ2IKgCrHfA81Av95TZLb8QGVSJDriWY0dJwXnV cJTnx7k+ACaomRbLDcE3XVN6jyL24kpQkE4ZSe6GWhk44GTglX+1d2rfP1PJduEyZc7XBBC IUVh1Udakju44O+VHsk4wB7k1B1FafyK2iRb71eXLq46lMBpyat0PO9w2UE4KDjKiewBOa2 re8tpLgAXgbgk5APnFFlQQopTuUBwnOMmsFc7fKbiCZf9Wohxri8GbjF3AspGeGWj3ScApU ryMnjFRpNyYs0ufb7W45b9OuKSw5PjFToiSFJCylpIztSUkD0jhaxUrTWkdO3Jh4tyJUqBH WtES3yUKaNvK+VEA+rcc7kqPIBGPet2y30WUNb1r2JCdyzlSsDuT5Ne6VFkXSBFRJW/MYbE RHUkZcGWkkZBUPGcH71xi320zYcWXHuMdbMxWyOouAdRX8oB53cHjvxXdFxhOXBy3IlsqmN IDi2AsFaUnsSO+Kk0qJ0npMh9EpqM5DGwsjBUoqBySrPAwQnGPbNS65IkMOKcSh5tSmjhwB QJR9/avTTrb7SXWnEuNqGUqQcg/Y1ykSYTDzQkvsNuqyGg4sBR8cZ/9KkUrlIQ6thfw6m0v 7T0luJ3JSrHBIyMj968syUFxMV15n4wNBxxpCuQDxuA77cgjNd6UpSlKUpSo8t2U0pj4WKl 8LdCXsu7C2g5yocHcQcccVSXazJulxkSIj1zt8xlkNuuxSlsS0cqCApQIyDn1DBTk881Es9 8iQIDVqs1okTZDGTKZhuh1DDhypQU+spSpeSc85ye1aO2XKNdoKJcRZKFEpKVDCkKBwpKh4 UCCCKl0pSlKVX3a/WqxpaVc5rcbrEhsKySrAycAc8eahr1np4IZUxcm5in/kbhgvuEYySUo yQAO5Iqyttyh3aEiZBeDrKyQFbSkgg4IIOCCCCCDzUqlZ6XqKG9OWzAtMq8yYKyFLjtI2MO dinqLKUhWDyASfBqOH4V4s85M+HcZKVTEokQVgKdhr9BG0oOcD0rykkjdkewubZYrVZklNu gMxyrlS0p9az7lR5P7mrCspqJLFm1TaNRLUna85+XPl0ZS0hYUpKwf0HcAk+CFc9hWqSoKS FJIIIyCPNV98Zeftqkt3T8sbBBfkgDclsfNtJ4Sf8AUc49qxkB7SsaRHd0dbheZxStIjiQp KW0jAcdXvyEqUMJ3EZXkc4ya1mmBbk2gN221uWtpDiguI4x0lNrzk8dj37gkexq2CEpUpQS ApXcgcmvVK5SEOuxnW2Xug6pBCHQkK2HHBweDj2qiRoeyAxluMrdeZX1HXVLO6WrOcvfz+o BQB4BAxgcV1k6MsEubKmPQEqdlJw56iAFcErSOyV+lPqGD6RXqLpK1wkwyyHhIiOl34ouZe eURhXUX3WFeQfYdsDF3XxSglJUc4AzxUOzohotEb8vaU1FWgONoWlSVAK9XIVyDz5qbX5ne 7Zel6l1BKtUSSzGnNpiS1hg5KA0FdZsfrV86AB5KaobJcdcW9i1QrbZry2mLEcZW1IjBLJc 6Z2HkDjfyVFX0x7y9TWm4XyDb24sS63KYVvnq3i3EBrczgpGEgJBVgpzwFYPYV0TetXRpcW PZLVqAx49vUy23Mi4QXA0kIJyB2UFHJVzwAAO+w/D83tVpfN7uEqY4XcoMqEqMtHGSMEDIz 57Vq68dJsvB7pp6gTtC8eoDvjPtwK90pSlKUpXwkAZJwBUSJd7ZPeUzDuMSS4kZUhl9K1Ad uQDUysxq2Jf570eLAjda2qSTJQ3LEdbqsjCFK2khvGc7fUe3HnpYpUu33BFgnW2DCSY5eif AqJa2JUEqRggeobknI4Oa+OQb1Y7jNl2iOxcYk57ruRXXuk405tCSUqwQUnaDg4wc4POKtb Pdm7xDU+llxhxp1bLzDmNzTiTgpOCQfcEHkEGvt2vEKyxRImOKG9WxpttJW46vwlCRyonHY VT6bvV6uF9ucW6xWYjbbDEiOwnJcaSsuDDh7FXoBIHAzjJrTUpSs9p5Lt1uEnUkhIQiQjoQ W+coYSoncc9is4OPYJq6ZhxY7rjrEZlpx351obCSr7kd6o7naJcG9t36xxW3XlJUidFDvS+ KBA2KyfTuSR57hR5qNGm6yVLkXE21C4bjpbatr60NPNICRhzeCQcq3ZSe3GPr8ujt9k2uRL u7gsdtYaLj7cFwvyXEgZI34AQP+kE/UVxROnwrMi2MaKlMw5DSmo7cWUkqST26hH+HnJJXl WCD3JGbjSFi/s9pqLAW0w3JCAZCmOy3MAFRJ5J4HPmrKApXwqWnZiJj7P8N51CQnKwOcpB9 J5Bx9apdQS7y5eodntMpi3l9hx/4p5rq7ygpHSCeMfMCT3xnFIuqrY9HdhahciWya16JMWW 6lKFZ/UgqwFoPg/scEVUPzbBaLrapOnbtESy/ORGkwosxKmlpWCkENgkBQVsOUgcZzWg1Db 7Y82Llen1mBAQXVx1q/gqI5C1p/URjgHj6ZrOw5mrbhKaci2KFapE3ElycpvelUcD+Gy52V 1OQD7DJHtWrQqZcQlSVP2/4eUQ4koSfiEp9ic4ST54OB4qQiK4iTJdMx9SXwkIaO3azgYO3 jPPc5Jrs0hTbKEKcU4pKQCtWMqPuccZ+1e6Uqiu91uouCbfY4TUh9pAekrk7ktBHOG0qH+Y rHHgAZPcZrWbdq+7oW5KvH5VFlKLwYaZT8TFxwhvfykjspXGc5A4NatgOpjtpfWlx4IHUUh O0KVjkgc4Ga9K3bTtxuxxntmuMD4z8vj/AJgGhM6aev0SSjfjnbnnGakUpSlKUpSlKUpXF6 XGjuMtvyGmlvq2NJWsAuKxnCQe5x7V2quv9q/PLHLtofLBkIwFgZAIIIyPKTjBHkEiqOG3b tQxvyyQyiz3q2LHoiFKXGCk8LayOW1D6YIJB5qWiXdLBPixrtMFwgzHAy3MU2ltxp0/KlYS NpSrGAoAYJAOcg1Z3u6oslmk3Jxlb6Y6N3TbxuWc4AGfqay0m/I1HdbGuxxHXp8N8PTEkpS IbStzbjbpJ+fg4SMnKM9sZ3FZtEe82W8XR2Fbm50Oc6mSgCQGlNubAlYwRgg7Qc/U1AYt8/ U0q3axtl2+DLkLazEkxUvIb3YKuQoEE4AJHOBVha4l8e1Iblc4cOKluIYyixIU58Qd4UlW0 pG0D1YBJPrNaOlKqL/dZMBpmLb4ipVwmlTcZGQlCSE5KlqPZIHPGSewqVZ7eLTZ4duDpd+G ZS2XFd1kDBP7966zJ8O3obXMktR0uuJabLiwnctXZIz5NdwQRkHINfag3yAu62Kfb2nA2uV HcaSsjIBUkjn6c1SIf1rHQ3BRarQpRCdstD6ww0kDlJQfWTxgEcc84xX2P+IFjRDQbrJTAn IymTDUlSlsKT82QBnb7K7EEGrmA6wZsxmPCUyg7HzICQESCsdwR3ICQD+1Vt5PxeqrFCYOH o63JjqwMlDQQUY/7lLA/wC0+1Xb8SNKAEiO08B26iAr/mqi8RlQm2U2SxxXpzy9rbqmkpbj /wDmLI5wPYcn/equZY9RTrcq1i9sXK3XAbJMp5tIdZT+vphI2qB5Azyn3Pi0MdrSNgcatjb skhQTEiPSc5WcBLaVLPCc84ycc49qrmX9eR20B+Jb5PwY/jKQ56p+T/l9g2UjPzcE+w5rWg 5AOCM+DX2svL1k6XHfyayS7vHb/hiVHI6anicBAz3SDncsZCfrzi5tUm4yI6hdICYkhtW09 N0ONucfMk8HH3ANT6VS31V8kvM22zpEVLw3SLivCgwn2Qn9Sz9Rgd+e1QrJpB+3S0XOXeJM q6qWr4qR2TJa5CEFHyjA2nI5znnk1p6jw4TUFtxDJcIdeW8resq9SlFRxnsMngeKkUpSlRL pdIlngOTZrvTaRgcDKlE8BKQOSongAd6zsvV1xSwmKLJIhXSa4lFvRIT1G1pUfnWUfKUpyp SCcjHc5r1A1Td3by3ZH7J1ZUZQFwkMPJ6TaFcIcSCcndjJSeQAe/GdXSlKUqDdLzb7MwHZ0 hLe84bbA3LdV/KlI5UfoKo4unVaiKrrqeMC66jbFhE8QUEg8Ec9UkJJUO2MDtzKVo2A8kNy 5t0mMbtymZE9xSFn6jPIz47UNivDCjHt+oVR4BPpbcjB11ofypcUe3tuSSPeozOhWY94gTk XWc41CWXQ1Ic6qlLKSnIcV6kpOSSkHaTjgVP1fb5Nz0tPiwm+pLKAuONwSeokhSSCexBAqs /J5Oo0SJup1SoMEOAt2svoDaW0YO50p7kqBON2AMV0Rqy2vOrb0xbl3WS+vc4uM302Qr+Zx 0jH9Nx+lSf/ANaLVvBsbKT/AJZS84Rz/NlOePpUd7VUiJZ7kJkVtN4glLaYzaiUvrcOGSgn kpWePoQoeM1b6ftf5Jp+Ba+p1DFYS2peMbiByf65qxpSvKlJQkqWoJSBkknAFZ2PORqDVLL 1vUh232pKw5KTyl15YA2IPY7RkqIzyQPetJX5Fqi4Rdc3kNhuXKs8d0w4jkQfNMUMlSk5BW 2E8EgjAJ981+l6es6LBYIVpbdU6IrQRvV+o9yfoMk4HgVWW3WSJtwYbkQVw4U7eLfLdWMSC kgYKcegq7pBPqA8dq0tKpLrMtN2ZnafbusJNwlRnWOn1UlxOUkfLnPGc4qFaLusLhW2a4q1 S4LB+JhvoBTIQlON7bnYpBAOR9iBS9rVapydYxHWpMRMRLUtoKHrYCitK2ldioFR47KB7g4 rTg5APIz71Xym7dqGHIgiZ1WkrCJAiyMKGDkoUUnIz2I44Nc7XYY9llOflyvh4LiB/cUJAb QvPzp/lyO4HBPPfOaqXqyKZi1ybJKctUJ4pN0KErabdSSkkJzu2pOQVgcHPjmtO06280h1p aXG1pCkLSchQPYg+RXulUGpfh4drZbdvKLFb94bccaw24f5Utq7J55PB4B7d6z9o1dLt06R FvV9ts1iK2pbi0JKFJbSMpUF/K6sgp3JSBgqGM9q2Nou8W9QUy4pWBna406na40sd0LT3So e1TqUpSlKUpWZn3S9uyHH4mn0vwIDp3Jkel+QUnBUynsMckFWN3jHeoM2frG6wnrnaWhChE FDUR1j+9rR5dTu4Svj0oUMEckg4FVdkYsjuooabbIvVuYcX1HA+hTaZ8pvJIUtXq3jKtyTw rH+mv0ilKUrhOdaYgSHnzhltpSnOcekAk/7V/PdpvRDNlmqYkPuxLkC7LfWerJ4PSaQokkJ GCFDOMkd81r3vxRvccQmmnLdLkXHphzDC0JtjilYKHBuJUe/cpPpPcVS6i1xf5bVwjOX5qK GIrsf+A0QmY4mRtJQc5SrZg9zx9+Lc6zu2krI83FFsWYclyMm0pZWl0IAKviM7idpPqxjbg 4Cq02j79fLlqNxq63OA4y7bGJTMeOyUZ37slJJJOMYP3HatzVFq6JJm2dDbLK5DKJLTkths +t5lKsrQkfqzgZT5GR5r4nWmn0qS07Lcir252SIzjJSBx+pIx2q0h3KDcIfxkOW0/HBILiF gpBHfJ8YrHXaHcLtr5haWUM2tCIbiZq3BtcUh1TgQgfqUokD6AE+RW7pSs+/IvNzvsuFb5z FvYgBsLUpjrLeUsbu24bQBj3ySfavKNF26QsPXp6ReX85JmOEtA+waGEAfTFXzLLUdlLLDS Gm0DCUISEpSPoBWR/EbVqdP2puJFnpYuEtxCAltIceQ2ThS0IyMnwMkf7VlvwkS3IuZL0WQ hxmOt5tKpQW20tS9jh6QALSlFJ4JPAOOK/S79dW7LZJVwWQS02emnBJW4eEJAHJJUQMD3qP bbK0vSUOz3WOh8CK22+2sAgqAGf6HsR7VVxESdHXBMReZFluEwNx1rfWtyItSQAg7s5QVJO DnIKq1lYFNocsVucsk+wuz4BWtyPPtiQZDZ3EpKxwoODIwtOc4rw7phu+wI1x0xqKTIlR3d wXcJLjoQsEHlJ5bWMdsDIJBGDVxqkSGdMTlvw2RGt7zMhttsgpeZbUhagU447KGPoK76skv PRYFoiOuNO3iSlgutqKVNtAFbigfB2JIH3+ldJWkLf02V2rNolx0hLMmIACEj9KknhafooH 371ycsepH8sv6rxGVwvoQUtvFPnC9xAJ9wn7Yq6gW+LbLe1AiMhuOynYhHfj657k+Se9UMX Olr+mAriz3RwmJ7RZB5LX0SvkpHggjyK09KrJtlhvzHLosqRMRHU00+o7xHBBypCT6QeeTj nGDxWZ09BjiFBiOaXabsEQ9WFLkrSHUKSM9VxCgNu45II57ZA8bZCGgVONpQC56lKSB6uO5 PnivdKUqruupLNY3UNXK4MxnXEKcbbUfUsJ74A5J54A5PjNVT2umEIQ0zapztwLh6lu2hMh toDJdKc8p24xzySE9+K8yddNxG1XN61yxYQMC4hJzu9y1jcEE8BXv4wQatrNdplz6nxdmk2 4ABbSnHG1pcQexyknB9we3uata59dnp9Xqo2Zxu3DGc4xn78Vm5t71M713LRp4LYaWplPxb vSddV2DiUnjYD7nJGSB7wbdpJFxhNJ/tVMn29a901lD25L76T6trgO5CSrJKAccDt5tgxdW bhEtdtSW7dC2uPypqlPLeyT/DQSc5A7qJ44HPONBSlKVT6kuUiDAbjwCj8xnuiPECxkBRBJ WR5CUhSj9seapbPb5cpLlttdxdhWa3qUz8U0ErkTH+7q9ywQAFlWSBkq3dgKlyLJfLW18Zb L3OubzRyqFPU0UPp8pCkoSUK9lds9+DXVWoZy438LSlz+KUPS070koCj/ADLCyAPc8/bxUd 1Os2+oSixhzplZmbHCEJHPS2Zyrn9W4DH6c18Oo510hWNm0tsRp94ifFFbyd6YzQSkqOAQV HctIA+58V0lN6h0/G+PFzdvbLRBkxnY6EubM+pTRQByOTtIOcYHNeXdROakebgaVmDbndLu KW9yYyf5UhQwXFHwQcDJPivEx7WVujOrt8m2XzorCShxssvHJHpJSrYCAc5IHHiqd1w2zSV 0lRNRx5zjriDcFMJbebjrccAec288BHASeMJyckmtBoyG4/o60OXQNynQhL7HUZSCwDygAA ABSUkDIA81pKUqmn2Fxy4rulrnrgTnG0tukoDjTyUklO9BxyMnBBB5711sNzeuMV5uY2lqd DeMeUlHylYAO5OedqklKhnnBx4rhq28TLJZFSYMVbzqnEtlwNqcTHSfmdWlPJSkc4Hfivzq 0i9a1mKBZWiHdkJRcZ4ijpOIZUrYplRVlO4YBSpPBJIr9YjQIcN192NFZZckr6jy20BJcV7 qI7mqXWCC2zbLmtBXFtk9EmSkcnZtUndjztKwr7JOOatrfd7bdkrVbrhFmBs4WY7yXNp+uD xXHUFrXeLK/DZd6Mj0uR3T2Q6ghSFH6BQGfpVanVcmMfhLjYZybnjKY8RHWQ8P5kucJAHkK KSP6V5GqJ8S6hN7s6rZbH1JajynHULIc9nNpIQFE4Sc9xz3FdrnYpTEyXebJcDDmPICnmXE BbEgoGE7h3ScDGUkHGO+KprzPjXjRy56HXgbm1AdeiKc3BlpbqQSB4yNwJ/05q3mYlfiFbG s5+BgPvkexWpCE/7Bf9K0VKVDuttYu9sfgSMhDycBaeFNq7pUk+FA4IPgiq2xXeQlxNkvSe ldGWwA4fkmpA5cbP8AuU90/bBN9Ss/quJb1Q/zG9POOW2CnqrhAAtvrz6dwxlfOAE9iSMg1 SxWdYogwrNHtkKztPOB34uCQpENvlZbU2o8q3YTkcEE9q2zHW+Hb+J2dbaOp087d2OcZ5xm ulKVRr0nb3xPXJU69JnPJeMkkBxkoOWw2cekI8fXJOcmvd7clx1MptUBD9zkgsolON+hhA5 KlqHgdwkdzj6kVjq9aS2zbVQbYgtpJdmvetiWnwgNA7klX6s5A5xuzWitrQZtkZoRBDCGkj 4cKCg1x8uRwcdqjXyFPuMZuHDmfBtOrxKfRnqhvHIb9lHgbvAyRzisXcLboZqPc4zU1yUzD QD+Tx5RLaHlehJQkfrKiB3ICjnAJzVvFszGqmUqu7l1alQWksdB1fSVHd2jLyVI4Wo+FjIx kADkVdWTTdv091E20ONNOIbSpndlG5Cdu/HhRAAJ84Hmpz8osyY7IjPu9ckFbaQUt4GcqJP H+9SKUpSs3BWZ2t7iZyOm7b2UNwWiO7SxlboPklQ28dtn+qvuld1nU7pZ8HdASFxXiP8AxD Cjwo/6kqylX7H9VaOlfO9Vtt07abPJekwISGXXhtUoEnCc52pyfSnPOBgZqzqLIaeVJYfTN LEdncXWghOHeOMqPYDk8d6w1zu8OVCVKkpXGsEuYppqLCjbnLovdgqWscJQtXABxuGMqwcV o9OWVyC5PuUxhiIu4dPMNoDpx20AhKSRwTg8nt4HbJuYs2JOaLsOSzJbBxvZcCxn2yK70pS s7I22nW0eR1Ahi8Mll0K4Bfb5bIPbcpBWPrsFaKoMCyWy1ypcqDCajvTVBchTacdQgcHHb3 7e5NTqz9y1G+u4/lGn47c64IXiQXSpDEZOM+tYB9RyMJHPOeAKWqxS272bzcvgW3xHMdtqE 0UpCSQolSjyo5HHAAGfc1oKVzkR2ZUdyPIaS6y6kpWhYyFA9wRWdOikJbLLGor8xHxtSyiY ClCfYFSSrH71YydOW6RYF2VLXRjmOmOlSOFISn5cH6HmvlhsirQ087Klqn3CUrfJlrTtLhH ygJHCUgcAD6nuTVtSlZLU+t3dKXmOifanVWl5AHxrWVqS4SeNoHYYHc5OeM4NTVybHrJiTb kOvJkRSlfLS2H4y+dq07wCCCDyOOCK5o1ILFtg6pkIYdHDU/YUsSR7k9m1e6SceRx20TbiH W0uNrStCwFJUk5CgexBr6UhQwQCO/NZK76LcuVz+NdvEppDrqjLW2+ppXw4HoZQAcBIIBKu /f3qJZdUXBUx2DbFI1NboYR1J7ToDqQo4CD+lxaQCokEcY899zSlKUqgu+p3LfdBCh2qTce i2HpqmO8dsnCSB+tRwTtHOEk+wNNc77qG4oYZbgmz2y6upjNTXSfiWc871IxhG8DanJyFEE 4zirq06YixrbbGbjFiSJNqKvhnm2gnb3AVjwopwT43c+1X1fCAoEHsaxN+eZis6aYhoftyW r6iKlla1N70ArB4z6kqwCM5zkds1t6UpSqPUkCUUsXm2JSq420LW22rgSGyPW0SPfAIPhSU /WoM+4R5150lcYJKnZinClPZRjrZKlE/QKDX74rVUpXCXNiQGS9MlMxmh3W84EJH7mqaZq2 E4pmJYpEO7T5DgShlmSClCe6lrUnO1IH05OAO9c0aXVdnlytVKZnrOA1Db3fDMJHsk/Oo+V K+wAHeZqS2fG6TnW+Iyjf8Ofh2gkbd6RlAA+4FU067vatt6bNboNwjmYAic/IiuMpjNH/EA KgNyyMpGM989hU6TouzvzHS29LioeSC9EiylMtOkDaFFKcHOAORj5RnNd9Hy3JOnmY8hzfL t6lQpJySS42dpJJ75ACv+6ryoF0vdrsrQcuU9iKClakh1YBWEjKto7nA9qrY39qLnb0yfjI drU/lbbC4SnXGUE5SFHqAFW3GeODmqi8ybzfLa5p16yyEXTrIxNQgpioCVpUHkuHscDO0ZU Dx9a2ciSxEjrkSXm2GWxlbjiglKR9SeBWba1xHcugC46G7O4+uM1dC+npqdSAcHwEnlIOeS CMdqkaouD4YtUW33AxjcpyI6pDO1SkoKFqJTuBGTtAzg96l6csirFblx3pq50h59b78laAg uLUe+BwOMD9qmXN56PbJDsZbCHw2eiZCtre88J3H2zisPa9cyLZHkpvkoypEdl92UFoba+H W0G8tpKSQ4FKdTt88888DnJ/Ee6SLbGehWuPHfklEhlp2YlajGCVuLLgAyjKWzg89x2PFX2 idUOasjybilpxEQ9Pp70gBC9n8RsHuoJP6j/NjxVJK/Ea5JauAj2qO6lPXTDlIk4ac6Qy6s lSR6U5A4zuJwPJqLF/Ea4MGPcbgAq2NsZlhDI3p9SGg5kHsXerxjsmv0WBJcmQGJL0ZcVx1 sLUw4QVN5GcHHmpFKVykxmJkV2LJaS6y8gocQoZCkkYINYJLr9nlxm3Cpy6WZ9iF1FKyZsJ 9zYgn3UMZPsps+FVuTNguumMZUdbhyktdRJJ9xis1YXtSWS0xbTI06uUYqekmQxLaCFIBwk kKII4xxg9qu7Dek3yG698K7EcYkLjusulJKFoOCMpJBpqKPFl2CWxOmGHDUj+8PBQThvIKh k9gRkH71kG7lDlant7dgt7VkmvRlqQ9PiKbTKZSBsQhKVDdnvz6khPYZreRDKMRszUtJkbf 4gZJKM/QkA4rtSlKp75p9OoFIYmzHxbggh2IydnWVngqWDnA/lGOe+e1TrdDXAt7EVyS5KW 0gIL7uN68dirHc481Jr7SlRnoLD8yPLc39SNu2YcUE+oYOU5we3kceKk0pSlVGoLyu2MNRo bRkXOdubhM44KgMlSj4QnuT/TkiqTQlnahv3B3rF/4JYtsdR/ShsAr+xU4pZI7YCQOAK2VK VjtI6ftU+1putwt0aXcHJMgqkPoDq+Hl7eTnGABx4q7kT9P2BxAeegwXH3EspA2oKlHkDir alK/PtTtLtmtmrtbVpkXB1H+AlzLhDaCpTJHhC2wojjhxKT+qrSJc4trvwmpdT+T6iQh9mQ eENyAgDBPjegJxnygjzV9eLgu3WKbcYzSZK40dbqW9+AspBOM/tWVlIZLUeRKTFv9+uraPh GnWP4LLed24JOdrad24qPKsAZzgC5TpTrAm5Xy7zVqHrAlFhHfPCWtuB/Wozmk58g/ASr88 9ZeoVmMUqDy05yGlPbslA+2SOCcVMj6L09GU0UW4KDKt7aHXVuISrGM7VKIz+1XDkdh1gsO MtraIwW1JBSR9qroultPwZ6Z8SywWJSfldbYSkp4xxgccVbVxlRI86K5FlsNvsOjattxIUl Q+oNQ06csaWY7Is8HpxTllPw6MNnyRxweKf2etAYlNNW6MyJe/rKbaSCoqTtJ7d8GvVutNv slkbtkZtLcNhspIWe47qKj5JyST9TWUbkaHcgIYj6ZffhJd6zXSsrq21KwBvSdmDkAcjvxU x1y6XKO6m3aeiW2AAAp64s/xSEqKtyWEjnByQFKTyc497PRs6dc9LQp1wfQ+7ISXEuJSElS Co7NwTwFbcZA7HIq4fkMxWi9IebZbT3W4oJA/c16bcQ82lxpaVoWMpUk5BHuDXqlV8yxWu4 XCPcJcFp6VFBDLqh6kAjB/wCT9s8Vj4mntNWWSNN3y0QVsvLJt012OkF0E56SnMZ6qfBz6h jzmrFE6Hom8O2174oW6Y0l6ChKXJCkuJ9LjaQNyv5FAduVVZ6SalIsy3pjC2HpUuRI6bidq kpW6opyPB24yKsLtv8Ayx4tQE3B0AFuMspAWrI25KuAAcHPjFZaTdLtpqRGXfJ0O8odfALU eMUyIylAnLaU53oCQTyArAJye1a2DOiXKG3MgyG5Ed0ZQ42rINSKV8qLButuuZdECfGllkg OBh1K9hPbODx2P9K+xLjDnuSW4shLqorpZeCf0LABIP7EVKpSlQrxdY9ltT9xkpWptkD0tj KlEkAJA9ySAPvVdF1FMnvtNxdN3NCFOBLrstKGEtp8nBUVK48Ac+9X1KUpVVfrS7cWWH4bo ZuEFzrxHFfLuwQUq/0qBKT55yORUHR8e4x0XQz7auAJE5chtC3UuE70pKuUnGN27HYkY4Fa OlKpZmkbFOkuyXIXTfeOXHI7y2VLPuSgjJqiummbKm82uyQoLLTklS5MuQRvfUy2pKikuKy r1OFsZz2BFbelVt1vkS0qZadS8/IfJDUaM2XHV4GSdo7Ae5wORzzVbpiypadnXibbUx7hNl uuoU8lCnm2jhKUlQz4SDjPGcV40Uyw7o9qzym2nVQFLhSWVgKBUhRHI9iMKGfBFeLtpHTcK 2SZA61oioaUZHwLymULbx6klA9JyOO2fY1K0na3I8Rdzls9GXOSghgj/wAKykYbZH/SOT/q UqtBSlKUpSlZKDb06mudzN+eXITBmKZRbflYbSMFClJ/zCpJCsqyBnAHFaxKUoSEpASkDAA HAFfayzES8aZlzG7Zam7jbpUgyG2230tOR1K+dISr0lOQVDBHKiPrUDUlzjXGA6/MjfBTdP q+PVBnpSpD6Ni0jBBIUDkgEZwoDI8Hi7dF2K5yf7NQ+rHKGRJiPOlthiS64gISg8hCilaio AYGEnGTzpImqIa5aINxadtc5fCWJYCQ4f8AQself7HP0FXVK4TYUW4xHIk2O3IjujattxO5 Kh9qz2nFyIt/uFniyVy7RBQlKVu8qjunnoBf6wE4PPKcgZPjUUrBzWNL26bJuypCrjfo04K UYTg+KKlq2oZ2g8pCcJ2njCSe+anL1W8+onTNqExmKOtcUqSWloJ7tJTjl7uSk+wB5UK6W7 Ud2vdxTOtEJp/T+8M9ReW3nT+p1AVj0pPpweThRHYA6quchJXHdSEBZUggJJwFcds1+W26w aot6mYyLdObsAKEvxUSG0zMFCvQl1KgVNIWeMkKOT4zS16fvMS9rdZtl5YTIuQadU7Lz/dC x01KUQvle7aoKGT6e/GK6w9HashqeLkqS7HW2pam2p6w8p1ncGilalEJLpIWeMDGDjtVdab ZraTcItuuUW9xID81b7zjc0koQWgEjqbirhXJHb6eKkWODfoS9PQnrLfmhDUDNdRJJQ6sLO 1ON+0I9W4nHIGAOa/WqzWp0/F3zTtsdJMWRLW68gf5habK0A+43AHH0FaWlKUpVDE1fAnXZ uAzHllDy3G2JhbAYeWgEqCDnJxg84xweavqUpSsvd22bBqiLqHKQzPKIM1TnPTBz0lJJ+Ub vSR2O4HuK0yVpWMpUFD3BzXG4TmLZbpE+SrazGaU6sj2SMmqfSlpdYjLu9zZSLvcj1pCiPU 0k/IyD3whIAx7gnzWgqouWn2pco3CFJctty2hPxbABK0/yrSfSse2Rx4qCzoS0MdIIcmbN6 XJLZfJTMcSchboPc7ueMZ85AArS0pSqfVs5y26SustklLrcVfSI77yMJ/3IqLoGa/P0Ra3J RUZDbXQe3nKt7ZKDn6+mtFSlKy94SvTd4F+ityX2Z7yGriy20p3akIIS6lKQVAggJOODu+m asE6tsCofxYusfp7tm3OF7s427Pmz9MZqwgz4tyiIlwnkvMrzhSfcHBBHgg8EHkVlYFji6o m3aTe3HZnw892PHaEhSWmUJxgpSkgBfPKu4PtUXUVmj6Ybbv21F1jQgSqLdHes6nkEqZcXk hXGdp4OBjB7z9JQLdfNCoTNaTLFxWt+chxJB65XlYI7gpUMDyNoro7pK4/Cqht6hXJh8dOP cobcpKceCThSvpk5qqOnYdscUu76KhSmhhapdsRuGfqyo7h9klVSkaVtThgX7RabcxIYcUs KIUWnkqSUqSracgjdn6EcirZi/T41yiwL5bWofxhKGJLEjqtLcGTsOUpKSQCRkc4IrnolkQ rO/bV8yoUt5uQs/M6oq3hw+5UlSVfvjxWiqlvt8ahL/Lm4U6fKfaKizCThaG+QVlZICfOOc k9qy8W/aaiGLchYEx7HC3oiXRbeFNvYJWCkjcATlO491gjyDWp09NvMxlbl3tjULqAOtdNz J2qzhCweQtIAz4OePargADtxX2lKUpSlUup7O7dLcl2EEpucJYfhOKUU7VgglJPsoZSfoam WW6s3uzxbmwhbbclsLCFj1J9wf3qdSlKzUDWUS6atmadbjKzHC0l7qJVuUjbuBSOUj1jBOM kKHipNj0nbrC4HWFyJDqG+iyuQ5v6DWchtA7JTwPqcDJNXlKUpXN+OzKYWxIZQ804MLbcSF JUPYg96oRpFi33P8w08uPaXHGy3IbRGCm3hkEEpBThQ559iaXPT13vUFdvn3xv4N/0vojwt i3EeU7itWM++M1oQMDA8V9pSlKUrA/jPNXF0A6y2ohcuQ00ADyed3Hv8tVf4DXJUjS863rV kw5O5I9krGf+Uqr9SpSlKjG3wjN+NMNgysY6/ST1Me27GapDpy6RZMtNovghQ5jyn3G1RQ6 404o5WW1E4GTk4UFYJ49qt7Tao1mgJhxt6khSlrccVuW4tRKlKUfJJJNVOo4T35zbbqLSq7 sw0OpMdBRvbWoo2uJCyASNpHfI3cea66ZhT2XbnPnRhBNwkh1EMLSvpAISkqJTxuUU5OM+P OavqVkJapmi51zuqY0eRZp0pt54Nr2PMOKCG1KxjCwSAe4PJ71pLpbIt4t7kGYgqacwcpJS pJByFJI5BBAII7EVD0/YnLIiWX7i9cX5b/VW++kBWAlKUpOOOAkc8Z5NW9U+oLbcbw2zAiz lwIbu74t9he1/bj0pQcEDJPJ9hgd+JNqtaLdZItsc6TyI7SW8hoJSrb2O3nHbP3qfSlKUpS lKyrki+6knT2bTcGbXAhuqil4sdZ150AbiASAlIzjycg1f2u3tWm1RLcyVKbisoaSVdyEjG T/SpdKUrkiOw08482y2h13HUWlICl47ZPmutKUpSlKUpSlKUpX5h+KNyt8jUumbTKmsNR0S FyZKluAJRtHpB54z6hzWb/Cy+Wuy6hjofnxGGbja09UlxKEoeQ4oAK9lFIzz3z9a/b2JDMl pL0d5t5tXZbagoH9xXSlc2n2nwosuocCVFCihQOFDuDjyK6UpSlKUrNOtIvutXI0jLsKzst OdE/IZKySCoeSlASR7b898V9u16nu35VhtL0eK+zE+MekyGi6AjcUhKUAjJyDk549jniqgf idbii3R5e+S/KV0VyobKhGLgz8hXhShx3AIGeTUhn8TbQ5HEhy33SOhxjrx+swlPxKd6UAN +r1ElaeO9U9n/FtpcAqultnLebLjjzkeNtbaYDpQFnKs8cA4zzX6QlQWkKScgjINfaqb7fE 2ltpiOyZdylkoiREnlxXkk/pQO6lHsPqQKgIs2pY0QSkahXIuH+I5HcaQIyzkEoT6dyE4G0 HJ75IPauqda2hpoG4/E214AdRqVGcTsJ8bsbT9wSKt4NwhXOMJMCUzKZJKeoysKTkdxkeak 0pXwkJBJIAHJJ8VRT9WQULXDtKkXa5/KiLGWFYPutQ4QkeSf6E4FS9PWx202duNJcQ7JUtx 59aM7S4tZWrGecZVgZ8AVZ0pSlKUpSlKUpSlKUrFOaxn6d1G/adRRHHYiwuRFuEZokBkHkO JHPoyASPGCR5q5uOqIkYsx7c2q6zZKQtmPFUFApPZal9kI/1H9s1xTp2bdD1tQ3J10HtChr Uywj6EghTn3Jx/pFZCLZLWr8Y5jEGDHjR7XacFLLQA6i/JwOVbV+cnis7ZmmY2m9C3lbKVo YuT0B7ckepDq1DnPtg/1r9ZkaTtDjnXisKt0nGBIgq6Kh9wOFfZQNQn71cdLJLmonG5VrBA FzaRsU0ScAOtjwSQNyePcCqTUd5vOo7czGsy3baxclhmG5jD8wEbi4P/AJbSU5USfUeB6c8 7Kx2aHp+zx7XBRtZYTjJ7rPlR+pOSasKUpSlK4TUyVwnkQnUNSSghpbidyUqxwSPIzWP07c W9PSJSNUuvxLrOWlb0qTtEZ8pSEgtLSAlIxj0qwrnzWgl2e0352PcUuKLzSSlqXEkFCtp7p 3IPI+hqmd/C3Srj0d5MWQ0uMhKWi3KcTtwSc9+5JOT9auGtK2ZqNa4/wu9FoVuh9RZUWjjA 5PfHjPbA9qyr2m9B2n4mAHJUl95gsOxY8h190oKwojakkpyoZzx3rQpul+lNJbtdgMdvZhL 9zfDeMdvQjco/vivan9UwUb3YkG6p2jKIqjHcB84CyUkfdQrpYbK9DdfulzWh+7TcdZaR6W UD5Wm89kD/AHOSe/F1XCYZKYT5hIbXJDauilw4SV44yfbNZWwyLzp+0sQX9KTXVIBXIfYlM OdVxRKlrwVJJJUScY81Oc1DdZrgi2mwSm5GNy3LkjosoHtuTnco9htzjue1WNkvLd5jOKLK o0qO4WpUVw5Uy4PBI4IIIII4IINdbvdWLNbXJsgKUE4ShtAyt1ZOEoSPJJIAqnjaX/NGfit UFU2Q8rqGGXSY0f2QEA7VY8qIOTk8dqv4sSNCZDESO1HaHZDSAhI/YV2pSlKUpSlKUpSlKU pSsvrdRdjQIMIf++X5INuWDgsqTytxX+gJyFDByFY81S6Ysj9sgOStOLDN0ZV07tbZavQ+8 OScgZbJBJSpI2kFPHtq7RqKLdXVRHGnYNxbTudhSU7XEjtkeFpz+pJIrKaE2XHUOtbs4S22 /O+FC1K7BsEee3cVk7W2i4/gLPjsLQX7ZJW82UqBUNjgXux49JVX6SdZw02m2uMNrnXK4xk PR4MfHUXkA5PhCRzlR44PevbNjXIc/NtUvMSHGQVtxh/4WIADkgH5lYzlav2ArNWBs2e7DU y4iGLDcVliIhSlA29tRG1zaeEodUASBjblHjOP0elKUpSlK8qSlaSlaQpJ4IIyDWYscCFG1 nfX4kRqK0y0wwQyAhClEKcUSB+rCk8nxj3qfctWWe3IWgTGpcscNwoziXHnFE4CQkHPfjJ4 HmozOn7jdGkPahukhSljKoMNwssN/wCncn1rx2yVYOO3irqDb4VsjiPBisxmh+hpASPvx3N SaUpSlKpblYHJFyF0tlwXbZxb6Tq0tJcQ+gHIC0nvjnBBBGT4rnDslwfu7dyvsuPKXEBTDa jtFttBIwpwgk5WRx3wBnHc1fUpSlKUpSlKUpSlKUpSlZzTrSbnd7lqJxQcLjqocMgghDDat px/1OBRJ9gn2rpfYciBKGorWyp2SygIlxkd5TAOcAfzpySk+eU+eK3UsiJqViDBsyUSbhIQ JMWagkfAtn/O3DkewT+ogg8A4qY+ndJ2N5VqYtk7U1wSouPtnDqW1EZJXuIbQT7Hk8VJuEW wOsqXe/w+fhxgnC5LbDStg856KisD3OK9WmFbtIRTe9OFE7T8gbpIb/iOspHG9CsblITg5Q TkYJHOQbO7yGtUXBnT8N1LsIoRJuTraspLJ5baBH/zCMn/AEg+4rRSYkeZCdhPtJXHebLa2 yOCkjBH9KqtIyHzZzb5jpdmWt1UR5ahgr2/Iv8A7kFCv3NXlKUpSlKVSS9Hafn3F6fMtyH3 3yFOdRalIUQkJBKM7ewA7eKsYVrt9tSUwIMaKD3DLSUZ/oKlUpSlKzf4g3B216GukyPLVEf baHSdSraoK3DAB+vasNOvWrLNLtxfnI+BnOOvw2JNwRvWENpUlK3gANhVyBnnIBPmvTWurl qR1pyPc4VvNtCXZTbsgxW5uVkbEk7iNu0ZIJBJx2r1YPxGva4EQKMCQyx8G3IdedUp5wvkj PGACkjkVq9L3/UN3vMuHOjwkM29S2pS2m3E/wAULIQEFRIIKAFn2Ck+9a6lKUpSlKUpSlKU pSlKjy58O3tdWbLYjNj9bzgQP6mspdPxW0hAQ4hq5fGvBBIbitqXnjPzAY/3qi0xqfVQ01b bfY9GSHEtRUJEua6GULOBlQHkHk5zzx71bJtH4kXVBE/UVus6FZymBGLiwPbK+37GqvTUF7 Tf4fB2E8XLtqCb0hLIB2qWspSvjwEgrx7k+9foVrtcSzW9uDCb2NNjuTlSz5Uo+VE8kmplZ uSyiw6mjymEBEK8r6EpoEBIfwShwD3UApKsd/Sax9v0vqC2anv0PSuoWLbFZebdTFfjhaVb 0A9yMgDGBj2+lXBm/ihAWQuDYrq2OQWXVNLP/wBRAFUbGvLrY9X3Ny8aSlMOyo7K1sxXkvE BBUnqEjuCCB/2/Wr+H+MGkpMj4d52ZDeBIKJEVQIP125x71dw9caWnp3R7/Bx/wCY8Gz/AE Virtt1t5sONLS4hXZSTkH9690pSlKUpSlKUrm8w1IaLT7SHW1d0LSFA/sa5uwIb6EIeiMOJ bSUoStsEJBGMDPYYrwu1W51DaHLfFWlobWwplJCB7DjiviLRbG0qSi3REpUQVBLCQCR2zxS 22yPa2XG2C4ovOqecW4sqUtSj3JP0wB7AAeKmUpSlKUpSlKUpSlKUrCai0bq66l4w9cPsoc UdrHR6QQPA3IIJwM9+9fnFy/BnWvxKn+vFuKwchZkEqVz53j/AJqetjVNqs0iDcrXfojTjC ml/lseMtpQII9QQgHGO5znvUmxattTtriNy/xAvdveDKUrQ5GRsBCRkJUEHIznGTmtTbbXa royURPxMu8paj/lXJrcD9tuR2PFIBQzoLTs1CVON2aagPEnBSlKlsrUR9Aoqx7Cv0GlZ7Ux +JulhtrfLq5wkqAAO1tpJUVH2G4oT/3V+fasuGi5eu7sjUcSXcJEZLLEZmHvyRtKlA7SBnc rHeobenoU0KFl/CmcpKuA7c5zjIHfnaVfbsagJ/DO933UT8FUG0WPoRm1uNsqW5tStS9pGS rKvQc8gYxWmg/gHaUK3XG9TJJwMhlCW+fud1auN+GWlGUtB+3rmllIQ2Zby3QhI7AAnAH0x WmixY8KMiNEYbjsNjCG2kBKUj6AcCu1KUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSs5piNG XZ3rJLYbe/K5C4pQ62kgt/M2cdsFCk/71F1DpDQ8e2ybjdLFCQyygqWppvpqOT2G3GSScD6 mqfT1lc0bZHjcmD+SXQqVLhLUV/l28kAEnlSdpCVnwRntki/iO3uzsobYZTfrX/8ADvMPJE hCPAVuO1wAcbgoE45BPNdP7R3WUNlv0rcQ4TjfNU2w2k+5O5SiPsDUBQftc5xCJTVz1Xckb QdpDURoc/Lk7Gk9+eVq+/HJq0t/h/IbuTK1PW+UENXV1w5WHSeJJPsSrCh2AIPg1tfGaz+l /wC/yrrfc5RPkdOOQcgstDYlQ/6jvV9iK0NKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpXlKwsqAChtODl JGft716pSlKUpSlKUpSs7fg7ZLk3qVhKlx0thi4tJGSWgSUugeSgkk/6Sr2FR2XE6wv6JDT iXbHa1hTakKymXJHn6pb8eCo/6anXbUIakOWu1RfzO6bRujpVhDIPZTquyB9O58CsGuz3XT mvrTbxf5EOPfEuqdTBbQ2wh5IzhDagpIHy+5P7111BNv7Oj79c16rndW2y1RGkR2GmgSFJS CohOSTuByCMVZ6Ss980lp+LJitIurcppD8yOoJRJSspyrYvs5yflVz7K8VrYF2tWoor7LK0 ugAtyYryClxGRylaFcjg+RzWTcnXG3ylaAjP5kSE/3KaXAVMRCDu3DOS4gApT7+knsa3EOI zAhMQ4yNjMdtLbafZIGB/xXelKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKzurrq5GiIt kOQiPMnJUC+sgJisj/EeVngAA4Ge6ikVkoabzBgiLpZme3pQLT/AB9gVLSnkrUwlXKkHIOS CeVbQeK22mRYU2zZYFtKYCiXClRK957lzd6t3/VzWZ/FNQgK03fCcIt91b6hHB2K78/9tZn XCnFaKvMVvGZeqFNcnHcAj/gV+wRmUxorTCSdrSAgEnwBisbqExdQTUJ03GL94aVsF3jq2N xPfe4OHMf/AC+c+cVBlW2TY7fIZve5Ty5HxTOpI7W4odHyKeR3QABtOMo2kjitbpm/s6htQ kIW18Q0otSUNLC0ocHfBHdJ7g+QRVxSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlZOPo ZuTqaXfr7KM911YDEUAhhptPyApPzKHJyeMknGa1dVdz03bbnI+LW2uPNAwmZFWWngPHqHc fRWR9Kxv4i6dvruhbkHdQGcwwhLxaehoCyEEE+tGOfOcVgEvXnUUqyxXLpFcXOvCZCSiNuK FhlklRBOFJSFY2/Q+MY/ZTpNU5QN8vE26IAAMckMsK+6EAbvsokVesMMxWEMR2kMtNjCG20 hKUj2AHavZAIwRkGqi26WtNmu8q521gxXJaAl9po7WlkHIVs7BXfke5q4pSlKUpSlKUpSlK UpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVEukNNxtMuCrGJLC2jkZ+ZJH/rX8+fhGy7L1/b4rvLUDrv hIBICinbn+u3+lf0dSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKV+Tfh1YkW38 U9SYxmOHEY5BSFuBST7HKR/t9a/WaUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUp Sqi26eZtuorveUObl3To7kbANmxJT385zmrelKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlfKUpSlKUp SlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlf/Z </binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w AARCAKCAZIDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2 uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL /8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1 dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5O8MgnxJYKOpmX+de4hib MRkEPjcABj/9f9K8R8PJs8SWALAfvV5/GvaZWQ2UQ3ZJH+rHO4fjXnYv4kejg9mQxu6TSqy 5Jx8owasyzmW5KonJ43BcEDsKzXkYz7Cm2QnoeDVyUMt0UVCpCgMWXAOBXN0OvUiDPFceYY o878DCDjH8qHfaX87GCDg46d8fjSPJJ5mA3BwMADp3zVNzI0m15MRtwrg9euR7dKpILlvzo UkKJCVdsbt+PlxT7C5jjLyBisrHbtOPXOapW1hO4fDLkjOc5AArRt7Q2ke5nMhAGzcAMZwC fc1MrbFK+7JUvZm3C4nBVZMIu3qKS5i43IvzHGM98mlWN3MsptxHGsh2hmADHjnjt7UtwI5 JD5MREXIBbg+v9Kxej0NUtC1p4m/dwZRYypVgcAE5q1fyzoRExTCgYwAP5/hVK2dgkfyIxU H8PrSSTSF0jKs7Y5J9KxteRs3ZEqXWzbIOxzkAGpRNIA3k+Wr5yPlAznrWTcSATqoyoGScd +OK1rJg9w5kBXcgIOOtEopaji2yP7bfu0oV0OdoJCZ4zzzjitAMzDBYFTtbdsGSe/8An3rI YEXh+TJkO3A4yPp9avWYT7EXbc3lyFeCTxnHNRJK10XFtOzHXWmwXEzXEgErIuU2YX6cUiL cRJGvCrgfKyg59fyqYIRISqBwpzndjnNPeON97pMDznB6e2DWV3axv5jJ7iWGAusJaVfu4Q AdKotfSSWixvtZj8zHaAT27elXrqNLu2+zOZMK24tFKQ+QOhI7e1Ybwu290IUj0PGPatYJW MZtmvZu17ZEowY9Q5TGAf8APelS08rEQ+6qbNzKMNj1qbRVZrOWNXDK3qecD/8AXUskahpI zvLF85U446Z+tRJ2bQ1qSghYBlUU7MD5Rgc9aswS+W22IKuQQ2AADx2qBokRTE212IPU5Ps KsQRRoUAOxgNxB6rx61i2jRIaZGWaNpIsDBx8o6VcZ3OzYV3BST8oyRUcqbdr4BbBA5JJ44 psxjYlycDZgqB0IPNSxrQz7l5PPc7wWHT5Qc1WkiZroTQ7Wlxk5Tp2/HvUspWORh5ig4GE6 kD1x1pYJQZTGjZkAwwBz/8Aqq02lcXUnkinl2AlUbaeijkf0qALJLIFkKlDkO+zqKtSqxBS Mt846jjafao3EkkWwsEYDnnp+HvUplNDTKxLQq+1cYG5R0/pUTyy8YKYVQucdcdzTViCu6S SEqyKpD/wkDk59+KoXN2kNu5IZVHJYHBb8+laJXehk9NxkM6fa2uJl2TAkDOOnfjp0qq92u 9mUBueMACqVvqIkjdnjDOzEg5B4NKoDEbkOexJ4NdajZ6nM3poar3jzRfI684UAoMe9WEZ5 LbdNKqhhjaUAyOlYUg8sIkbGTrwG479TVyJgqowYbjz3OPx61LStoHqBkMEyuj53nnIxgc9 R3qGS9ZCVYD1wBgHB/z+dDzypK20b2HTI+tNLgx/vIvmOcBv14ra3UzuYWtXU92hLxpg4U5 XBptmoFpGBgOB/d5xVq7O4kqoGOOtQFjvXcCBjoCa6l8KSMdncsr/AKsNGE6/P7/5NZd9tL qrBVz3960d6mMyFS2OOc5z7Vl3jpI7Eps6HpnNTDcuT0I2+7tV1BI7ADNZJtGN0zcYyTjFX WdUDFRnHfFQyT7AcZO88kcY+ldUbrY5p2GmNJcLGg2ryFxyBVk232gKQAVjXkt9aZbW8p2F /ukZUgnitx08u3iYxfKFKsxP8XapnK2w1G+rQxIIBFDvVdypwMen/wCusu+KiM7I1XI5Fak irsSXPJ5HvxWffj5GRhgdD71nDcqb0MqFfk5GOeelW7Yr5qoADg4wR0pkS5QDbuz1OKsQhj eJH8oD8ZxxW83uZQRpln3H97j8BRSHhiMHj3orkujp1PPtF51+wyQv7wEn05617JPLEuxEy 7EAblyQRjjOe1eK6KiyazaRsAVaRQQRkHmvcJ2ENivkbfkUFcqQMn2roxXxI4cJszESZEv4 1aMH5sd60JLpIrh4mLg7j/HnGO1VJvNmvlSSI7gBhguQPyqndGVb1oWDoHchvKIGT7jrWai pI6b2LySK0itJlmBHCkkAetWJbSO4CSOCCpLxgZHzdCSB14qlAqROCVG5TkZB/CnPMxUFnY 7WwSpwW56fhzUNdik11NawTdEsSqFcg9Ceee9a0loi3FuskG5V54J+vbrWHpjiMoFlffu6b OevvWpPczl1aNkUKcfMNnQEevSueUXzaG6a5Sx5TPPJILhYds5UnjBBA4x9OlRzWaxQ5VpZ 14yWI3M3TqPbNUhdyyl0DozPJ91JBu9eP1qLTNW/tG6eze12SBckljxjOahwlv0RakticSP bWTMuWwx69j2JpkBmiVHLI7AZkJIFTLEwhdFVTyRkZqrGkDuqMjFhwQ2Tn/OKldSn0GzK7q JGIIx3AI644q/F5mMv8qFeS/U4pryxSjCbFGSCuM5H9KRwMeVu4756ipeu5cWlsJPJ8pO/b 3BHX680mkPEy7GA+bJKpkYqSdgLXYgAI5G7sak0mzVISIUJY8ls4+v1pOygxp+8b0KK0TE7 lzxlWzkevtULJGIMqG3qfX9MGpoJ3KskgXC5HyjAHpVaJXUMi7gQeF3ZArmRte4RtE0j7nJ UE8dP/wBVY9xZw3MrDeQckAdK1oYo3uGV1YhQfbNKVgUbxGcjsO9aJ2JauR6NaurGAkJH97 ac/N+NaBjmSd4ymR9/LDkj8aba3AjO912MQVSTPbPIqZpPOJbGWOfm9BWcm2xxWxFJkXpJB OR8p9QO9Tx5RSFYM/3hk8GoUjla5i2NvXryOMHtmpJpFaQr5BUooGB1z6VkzVEZmbzNrhQT zkH+VR/amZliQhFU4YEZJHpVaYr5rlQCDjJb+VWbeMXEp3bUVRkD39PrVOyQirKd0hG0DH+ TzU4jjjAJgCbwDkDk8+1WHgTZvbkKCfcUhBkZRG6tuU8np/n2pJ3G9GNdNsYTf8wAz83FNX aANwDY4HcfWkMQdwJDkAZKgbc07ykgk342gH5sYxjHah9gXcqNavJCxkmDyBj5ZIwVHp71V m0oTK/nROzIRyw4PHXJrRjf/lvkYz6cdKmt7sNINrFi3zcngjpiq5mtiWkcMdPiiuXZI2XB PQHimINsisxfJBBJGePT3rr2g82S4Z41yeiAg5GetYtzbKZQn3CxydvzHHpXXGo3uc00jPl UZTL7OcbT0/PtQq3Eezyyck4LBche9X5LSORkBwFIBAI/TmoxbvGPPEwjxlSmPvHtyen4Va loQyJF3FR5pdgMbSO9SPIhUDJ+Q9duM+go2jzFOWQgbiykHn0qvdpK53cgd8NzTWrJvoVbg qZWToRgjA6/j6VRky8u8Y2genNXD8sex45FA6Emq92rE52ANwQCe9dEXYyaJQyFQecbenrz WTcuhlby3BI4IPStNDIY8O2SvG48fzrKuVfLSOxKjqe4/wAauC1FLYoSRplg2CAP1pIo4nY gLvI9qikG0cDbHnCkDrT7BiLvkj6+tda2uc19Ujft4lVVY8Ng/KR04pbyQx27Rg7WPylmGc fl/OpYJMq8cse0lSFbGf1ps4bAJy24jjHC+v1rk2ept0IQ+bSM4wcZb0z7VR1FCWPyEBlPU 5wa0HYDKMuQo+XkDNZl+6+WxHQ+/rWkNyJ7FaIj7OoUbR9KsQgpdox+ZCPu+lQxlREFJ2g8 EVZtNkcuwtkgZJx2NaS2ZMOhoGOEsT5P6n/CimG6bcfnT/vkUVy8rOnmR5x4ewPEFkWIA8w GvaJJZZIlaSIMhGVOQS2BXieio8mtWsceCzOAN3SvaWuI4bGG2kI8xV2nGTk8en17V2Ypao 8/CPRmPJPdTX8IhbyY052DhutSS2m7VDdyjfgEB1f5iTTo/I+2HY24SAY5znn/AOtUskX+l sifIgZgi/w8Vhe2x1cpny3Ejz+W0DK+d2CR9OPyNLNczymMsj7COvb/APXRcWzHYA3yg8n0 oit7XY5cvkY3Im4kluBjAOST2Hc1SasTYsQSKw2M+NhAwO9aiWMV3Kv2jmHByM459K6q/wD h1H4R0Kw1Tx9q02hXGoAtaaHplqt1fygdWkLkRxAZGc5AJxnPFXfDXhTTfF901p4P8TX1v4 gijM0OleI7SGMXir97y54DgkDqCCcHOMc0pUpvYI14rfbvY5Wzs7VLe4MEIUbsZTqPbtVef 7PazmSO2dxcEqTgL83px16H8quXsd9YXN9peqxXNhqdtMYp7SQAFH4IGRwRjkEHBBBFdTpX wwubj4YS/Ei/8YRWGlwtKXtl0xrmRAsxiGMSDcScdu9YxpSk2jadeMEm9jikn3WcwGVUZAb d92qayskCbULd8nvz9a9F0b4ZXHizw3e634F8WWXiN9OfFzpkunSWFyDjO0bnbBI5XIwcYz XnipFII50WR0Y7UjVMyM+cBAp53EkDA5zxUSoyg9VuVGtCasuhNbeYkr78sTyPStBG/jdOB 6mtXUvDeleHL5NL8YeM20jViqyXFnp2jvqCWAYAqLiUOvzYOSEBwPUYNUdW0ybRPENxo17f 2eoxwLFMl5YsTFcJIgdGUHodpGRyOeppVaMormYU60JS5UUZS5Zd9sAn3vQn/EVp6dHKZBs iCp7E49uK0tC8L634xubmDQLe3hsrFfMvdUvpDHaWYA3EM2OWxztHQdSBT7WDw8k37r4gXS wZ2/2i/hhhYZ9d/m+YE/2yuMc9Kj2E5Rvor9yniKcZNb+hGlwds8O45LdDxn34qtJcSRyYV NwU4U+lafifw94n8Hapbwa3ZwSR3w3WeoWMnmW10MZ+Rjgq2Odh7cgkZqjomi6t4s8V6f4f 0eW0t729MmGvN3loEjLn7uTnisPYzU+RrU3VaHJ7RPQgtJTJJPI/II47bfxpXmZ8lQzMOuA alvNMv9E1S/0fWYBb6jp8nlXMSnK4/hdSeqMMFT/UGsy4uGjsXe12GVmCASEgZJ25PfGT2p cjUuV7lqcXHmWxpQXkaQlBhvXjv1zT1vN0rLs2rxgAj8arXelah4f13VND1N7ea70+5MEjW xZo2+VTkFgD/Fzx61SjMkpjl2PGpzhTwfxz+dTOnytxZUZqUVJdToBMrrGFDHaOT1696nld SBLIqbmwOe5qpYafctoB1ybU7HRdFEhtFv8AUkkmN1MOscEMQLyFcHLcAYPXBxYfTbm3g07 V49X0rWtIv5pLWO9sBJG8U6qXaOWCXDIdo9+3TIyPC1OXntoSsVT5uS+pQnQmfbsJBGQx7n uMVcs4yJMsHC9ie9RCK6utQtrDT7Oe/vrolLe0t0DSSnqSOwA6liQAOprV1TQL7w3drZ+Jv F3hrQNRZVkOn4ub+aIHoZPJXCZ/L0zShh6lWN4rQKmIp03aT1GTKsqPjOSB2xiqYiZdrDAb t3wM1o3Wn6ppcGm3l1Lpup6XqhZbPVNJuvOglZQWZWVgHQgA9jyMZzVaMXd7qVvpWkafNqW p3WfJtLdQWbHViTwiDuzEAfWsnRqQn7NrUuNanOHtL6FWSORAoLZVvu5OSaGdJACx4By2Bj v+lWdSs30jU5NN1zxn4Y02/hOJrVIbu9Fs392WWNNisO/pT9Y0XXPD0VnNrFnA+n6gR9j1X T7j7RZ3W4ZAV8AqT2DAZ7E1vLCVYrmaM4YylJ2T3M6FFX92kYAGcAcfr+NRmVI2fygHeIbX AxlD1wauaTpWu69qlxY6JDp6m1gFxK99ei2UAttAB2nJ9elb1v8ADjx9NZyXtroWiXNqCTJ cQa3GYwQOSW29v0pRwtWceaKugli6UW4ydmcTbXzK06vEwXncyL29aguHdVjaNC7HGGx059 K6DWtG8T+HLG11C90/SpbW8uFtIfserJN+8IJAO1eAcdc8VozfC/4jz3/2WPSNInuV/wCWc OtRF8Dr8pANbRw1W/wmEsVRt8RwswZiWEb4AJA6n1z9afsElusjEopGQrH5hz6fSu1b4afE OO5mhk0DTI5I03NA2sw+YvGegyf0rj7RhJpUUxhCvOofk9yM4z+NEqc6a95WCNWE3aDuU5A qzOTzjgfLyAelRXfMKpvMWeWPTIP0p0jReZIfvAD5n7KM8/l0/Cty18HeJtd0H+3rOxttM0 NTkarrV0tnbuO2wtlmHHUDB7ZraFOUn7qM51IwXvM5gxQBcKjMTgglefbNUrv5WQtIA20nr 1H4fQV1k/gvxCmgXWuWDaZ4i0uyQm6utC1Fbr7Mo5JeMhXAwDzg1yl9ua5RjKxBYEADOOK0 5JRdpEqpGa91jHkU8xxc5xz3rLuptwBeOSIqucIcgn3rpm0HXj4cPit9M3aBFdCwN0Zl4lK 9NnXGSBnpmsG8hmkBe2lVflKthRwMH+taxVnqS5qSduhjjEkILdOchh1qC0UrdNIDuK8/gP 612Oj/AA8+Iev+EIfENho8EukKXU3097BCmVbad29htGRjmp9T+HPjnQ9B/wCEh1Tw6z6XH 8zX9ncQ3MSDONzGJjgDjnp64rq5Wkc3tIN7mCk37ncCckYyx5/L1xRMxeSIoG+QDDA/mMf1 pun6bqer6xZ6TpVsby9vZBFDArBS7HJA3MQB0PU118vww+IOnTCG/wDDK2pZfkSfUrWNj9A 0nIrLkb1SL9pGLtJnLyB2l812Vfp9OhrHv2b5eAAzYyBXVeIPC3jDwxY/bvEHhq+sLZvu3T xiSE+n7xGZR+OM1xcjGZgXk2jPX0/CqhBxepEpxkvdZIPMAyVLEDggVZgZmlRGTjHXpn8aq ROwyjBRuOBtHUdqvtGpkCrIQwI4xz0pz0KgWWt7Xcflbr/eopGkO4/OvX/nmaKw1OjQ4Lw9 uXxHY7FLHfkAd+DXqdtJcz3AkNo0MUR2FXXaR9TXl3hlz/wk+n4yP3mOD14NexXEnlsdoJP Az/X3rbEu0kjiwi0bKUEHl3WY43ZjgYXH0xVjUBILglUDAMwwo3Y9ifaq9k4OoKyxDBPzY5 xk9atu4N1cBY1aME9Rg7u+PWuZ3OtGbNAC4wMgDcFAJzjtntXrH7PHhSHxB8Uf7Tvoi9roN st2kTcr9oclYyR/sgO31APavMGkPmDnAAGdoGDz0r6F/ZYIS98ZwyjbMTZuAeuz96B+tb0d ZJGGIdoM81+Jmt3HiH4reJbxysixXJsLcM3CxQnbgemXDt9Wrm4dWufD1/aazYBzdabcx3k bDtsbLfUFdyn2aodUSRfEutNJnzf7Suy3GSD579aoX8sjafc7owcwP36kgjv/ACrGTftL+Z rGK9kl5H0R+0bolox8O+M7RAv2zOn3Drx5ilTLCT7jDj/gVJYuj/sX6p3TzpgRjHH27pitr 48stn8HfC1jM224+3WygHr8kEhb9B+tYmm3GnxfsX6hc6rbXNxYefKZktZRHKV+39UYgjI6 9OcY7122/eO3Y4L/ALpX6Mg/ZvjaPxv4leMFYFsIfNO3au4yuUz77Q1cN4HSw1H9oPSL5Vi /s26166ubf0OTM8Rx7naR+Fdr8SNBPw/+HekQ+BdTnh8K6/IRqt4G33V6zoDDvm6iNkDLhQ vYD7xrxhbu6tLy1vNOf7Hc2kqTW0qKCYnQ5U49BgcenFc05ey5IPodVOHteea66HffFLw7q nhj4o6tc6ohWw1i7e80+9Kny5WcAtEW6B1IwFPUYI748+S3Ntbm10+INLO4WJWbd+8chVXn oMkADsOK+o/BPxT8JfFXTH8GeMdOtINYuIyk2nXC77e+GOWhZuvrtPzr74zXkeveCIfh98a dE0SKd5tHm1CxvLMy/M6RG5VWjZu5VgME8kEZ5yaKtFN88Xo2FKs0uSas0nY7P4vW2nfD/w CEPhj4dWcvk2d/MRfSqDuuVjXfKWxyd8jIT7ZHSvLLG0tBYh4JpGjYblUk4OTz1r079paRl 8SeGckhFsrtwc8Ah4a8gCiKJFD7mdDnJyPwrlx+s+VHVgIr2d+57h4A04eOvgN4h8C3xWSX SZnhsJc5aH5RNbkHttLbR7LivMvhnqsemePdD1uSB3FpZ3t08QPLBbSRioJ+mK9X/ZyDiz8 WzuNsf2uBck9xCCf5ivHPCqg3808eAh0nV5FAwflNrLj9CK6d/ZSe/wDwDlXu+2gtv+Cexf EvQdO+J3w6sPiZ4LRru9itPMMUfEl3bcl4SP8AnrG2SoPQhl/ir5tkZXs4pIXBgfy2XByME g5r134Q+Nm8EeIINO1GbZ4e1l0jkLH5bS6IAWX2V8BW99p9apfGn4f/APCFeJl1nS4CPD2t 3Skr/DZ3TPlk9lfll9GDDuKJJV0qsN+oQk6DlRnt0MnxSFn+J/jOR2OG1WZRuPykjC/n8tY 95FOLS4uo4yzRIXUg9CFzW9rQ/wCK48VSsFG/Wbzk/wDXVhWc7hkaIqE3DJ7Z4xzXlV5fvZ PzPUoL91FeR6B8SfD02mfD74e67YW7PoOmaULed4wSts0qRsJmA/hYqQW7EjPBrzVbCJtQG o72Z2AAjD5jY4wJAOhbbxn04r2H4W/Few0fSLXwT41Zbe0hUW1jqknzQvEeFhnJ+4wHyhj8 rADkHrn/ABT+GmneD5YPFXhdVttGup1hutPX/V27v9ySL+6rNwUHGWBGOa9CvS9rH21J9Dz 8PV9lL2NVddDS+HkFv4M+Duv/ABSe3E+qXcMgs9/O2FGKQxj0DyfMfXI9BXlFt9oi3G7Zri 8ndp7m6PLTyscs7H3OfoMDtXsfiVVi/ZL0GO2P7prfTA2O4MsZP615GPljLyLhuR1wSO3NY Y/3IwpraxvgFzudSW9zPa3CX32iK4lSIFpGtlP7oyMAplx2cqME9x1r1vQraTwD+z7qPjS3 QReJfEaRiCcj5oElcJAi+gVW8z/eJrx3UZiNL1AIf+WDjbnp8p7+te9fFsKnwS8JQwYEJur FRjpgQOR+oFGDb5Z1HukGNS5oU1s3r+B4pBDFaQxwwKVSMdzneTyWJ7knJJ9TXqnweSx13S fFHw31eIXGj3EK3kEOOIlkJWUJ/dw4VxjozEivLVEgLbm7YAJ4z7V6V8E0x8Urny+FGjybv xnix/WsMDNqsl3OjHxj7B+R5Jf6PBDqE1jrFlDeXumzyWMkk0YbJjYruGfXAb8a9a8CCK3/ AGWPHiQwpFGr6gNiIFXmJc4H41wHjxbdPih4tuY+calIBycZ2Ju49c5rv/Brf8Yp+OZEOd0 l+f8AxxRXfho8tacVsr/mcGKfNQhJ7u35HjMuiaQyLjR7MkjBCxKhIPHau1+DGnWFj8a9Ca 0s4onMN2jOkYDN+5zyRXKzSkIvfjpnkV2nwgnWb40aCB1W3us/9+v/AK9cmGlL2i1OnExiq cnYxfijZ6befGfxW15YwTSfaY03yIN2BBHjB61zyPBBbJbwx7UQjYBwAMY4rd+KEwHxh8V7 mAxeqPw8mOuSeVxGWEuW6gAmniLuq/UWH0pL0O0+GnhG28bfEe30vUIBLplmpvr1CMeaqsA kR/2WcjPqFI71a+MfiB/EvxDvdN4OlaE/2O0g/wCWYlUfvZMdM5+UHsF46muy/ZqCS694rm ZcSJBaIM9dpaUn9f5V4lrF3IfEWs+YH819RuWc9efPf8q7GuWgkupyxtOu+boUpru6s2nfT bltPnuYmtJ3i/5bQPw8bj+IEdPQ4IqnNdbpFuJsERAsxA6KOen04qrcSkz7X3Bc55PfNbPh LToNe8a6Zo1wdtrNOr3RJ+5bx5lmJ9tiEfjURi3aJtJqN5H0LoGiafrP7P2u/Di1XOtaVYx 3F0uPu3cqfa0x7g4U/SvmRI/tYM64iM6AkkkAcZx+teyfAzxsLv43ajNPcxlvFUc8pTeOJV cyxjHshdfwrzD4i6VL4V+JOvaAjNFHb3bvBjjMUn7yP9Gx+FddRcyTRx0bxm4vrqesaMgb9 h3XYnAIEtwpB6f8fS1P+zGGceLfDlzGH0t44ZjAeY8vvR+Og3KBn1xR4Vgt7z9i/WrW51CL TYZLqeP7TMjMkRNymCwXnGeuOlY3iMa7+z54IbRbDZqWueLQwm10ErDahBtEUSHJLBXLBiQ PmJxxit7PRnO7ax63POPh2sFp8bPC8Vs+YI9aESDnO0Oyrz9MV2n7Rdvbz/GaMzwpJs0mBQ ZEDYBeQ8Zrz/4X27xfFnwjv7arb4yffp716H+0KM/GGZ+u3TrYY9eZKyl8DN7fvUn2LHwG8 TzWXih/AeoH7T4f1mGRYrWf5445VUsQoPAV1DAr0yAfWvKvid4QTwR8TtX0G1U/YUK3Frv5 xA4yq5/2Tlfwrd+GxlX4u+EGThjqUYwD2wwP6Zrpf2oki/4WbppAAdtLTf74lfFXTd4akSX LVsup4eN7TRkoAq8sScYrZOwhQSMHuBVCMcY5zjkk8Grtkzz79x3LFjAzjisKmx2U10JzHH uP7xvzoq+YoMnkflRXNzHTyI8x8Lgf8JXpuTj95/Q16zO8b5jCEjHOQeDjsa8n8JoreLdNV yoUyfxDI6GvYLyd0f8A1auCc8/Tt7104r40efhPhZkWk6LeHaPmyARzx045NW/tMTvNkhXY +p456ZqmsYmuj+52MXwQ6Hp0qEndqcsbCTbHyEBG0ms+VM6Ls0oVAfPLFs5JGc16H8IPF9p 4F+JcepalKIdJ1SIWF7IzfLB82YpD6ANkE9g+e1ebRMis0cWFyRzgjb9KS4cSM8LyljJkEc dD1z9aUW4yuhSSnHlZ6Z8X/DsvhT4m6m0oKabrkrahY3GcRuX5kjB6bg+4467WBrH+Hvhaf x38RdO0O0DSWEEsdzqbrysMCHdtY9AXICgdTknoDVbTPFXivTNAXw+mo22q6GACmlaxYpfQ R46BBJ8yd8ANgdgKS48Z+MbrRX0K1vLHRNFl5nstBsUsElzwQ7Jlz6EbhnvV3pc3PcztV5O S3zO/+Nvjaz8aeNotM0m6WbSNDV4RPEcrNcsQJCpHVVUBM+pf0ro4oQn7D92FBKF3cd+P7Q /+tXhsai3tsQwbUQBVRRhVH06Vbj8SeMH8Iv4Rj8T3K+H8mM2Rhi27S+8qG2bvvE85zUxrJ ylKXUcqD5Yxj0PdfhV9k+I/wP134ZarNtuNOUwQSE5aOJsvbyDv8jgr/wBsx614FJpeu3Oq J4esbDfrgne0e0JOfNiDGRfrhGx65FXdM13xB4b1J9V8M6tPpF5JEbeSWKNJN8ZIbBDgjgg EcZH4mqUeueJv+ExbxiPEM417zhKL4QxKQwTyySirsYFODkc0nUhOMXLdDVKpCUuTZmashn SC6sZ3W7EqGzEX+tFxuHlhe4cPjjrmvZfjtrDap8SLSxtpl+26PpsaSyIeI7pnEoH/AAHah /4FXHP458UXWoSatFaeGbDWXJDavZ6HGl6SRywdiwDf7QXNYEWVEvmtJI8jNI8srl3kcnJZ mPLEnqTWUqkYxcIO9zaNKc5qdRWSPbvizdx/En4LaD8RNDj819JkYajbjlrZXAWYMBz+7dU Y/wCz83SvG7S6tILNLmeePyowG3gnGCPXv7Adferdh4k8Q+F9T/tHwvqjadcTgR3Ksolgul HAEkTcNxwCMEDgGrNp4mubLV/7V03wP4J0/Ug29L6LTZmMT9d6RNL5at34HFFR06yUpOzFS VWg3GCuuh7BDeXHwz+ALWtyDb+KvFTyyQWjH95CZVC7mHUeVEFLf7XHUivN/DdskOrXcFuS 0Vv4d1Tbu64FsFGfzxWbc3eoayLrWtZ1C41TV7jar3c7AHaDwiKMKiAnO1cfieaqrca1bSv Ppepixlms57KZpLdZd8UqgMoB6H5etZvERlVjbSMRrDzVKV9ZSIgLa40kw3ISRHiAII4IKj INe9/CrxDp/wAQ/A918PPGG3ULzT405lPzXdsGBilz13owCk9chT/FXhFpbRG0QDJ2gLyeC AKs2t3e6HqVnrOg3jafqloxMMwQOFBGGVgeHUg8j2B6issNX9lPXZm+Joe2hpujY1SJ5fGP ipnPmKNXvCFUcj981ZZcSLvlyiqhG7sD6UkdzfMLq4u7sS3V7PJdXMqxiMSO7FiQoyAMnpS tFDNaS27uSkqtG23gnIwfpXNValNtbNnRSi4wUXukUreSe4tZItRsha3RRTJbMAw8twHQ4P VWRgRx3Ir0ddbk/wCGYodJupjN9o1oWOm72yTBFMJDtPUqgR1B7AAVzF/qt/q9hYW2v+HfD PiOSwgW3t727imt7gRjhUcwuA4GOnA9uaimub+/uoLrVLiFjaQ+RaW1pCILaxi4+SGMZ2g4 GSSWOBk44rs9pSoqUoSvfZHG6dWs4qpG1nueoeBG/wCE2+Bmt/DczxxazpkTR2yluWjLeZb SZ9Aw2EjoUrySO4+1IUdTBcwHyrmGQEPFIOGjYHoQcj/61SLPeWGoWuraRfT6ZqlrkQ3due VB6qwOVdDjlSMH681b1zXrzxPcrfeJPBnhnV9Q2BG1CJ7qxllA6eYIn+f8T9MUpzp4iC53y yQ4U6uHm+SPNFnNteWh1X+zDJ5kzA7lVSyqMchm6A4Ocda9qFzJ45/ZoaxtgbrXPCrRedbp 99zbkEEDqd8OSPUkjtXlMkl1ctaJLb6dYWdkri2sNLtfJgi34LuSSzSO21csxJ4q1p2qazo GqLrvhzUm07UkXYX2iSOaPr5cqH76+nQjqCKVKrTpTcb3i1qVWpVasFNq0k7orB7d4ILmGU SwTAMjA5DA969V+Es1j4b8M+KPibrLiHTEjW0tX7zJGWLbPXdIwRcdSteXXeoaVqF9Je33w 50xriZzJKlnrd1a2cznks0AUgZ7gHnvmp9b17xF4j+yJqslrDp+ngCy0nT4TFaWuBgEKTl2 A6E8DsBVUvZYdufNd9CKvtsQuRxsupzupTX11dTahfD/AEy9ne7mUH/lpIxdlH0zj8K9g8F KT+yX4yOzG5tRO0+g/wD1V5XcQTy7Wb+E5PNa2neL/GGl+BdU8EWMejnS7/7Rl54ZTNiYnd yHAyM8cU8NXipOU3uLFUZOEYwWxiXsaMqsrBQ2SPpXT/BND/wvHSschbS7Oev8ArAvzG8ar GdrLxt7cVD4e1/VvBni2HXdChspbmGGWHZehygV9vTYQcjH61lhpqM02bYmLlTajuT/ABXj x8avFikqpN2jc98wR1xp+0rPsHmCLaG3bQA3sK3PEGo6l4o8Tan4j1eO1ivr2RWaO1DCNQq KnG4k/wAOetUBE8cbDeGSUgqgH3fXk9a0qTUptoilFxppPc9H+BPii30L4oizvLjZba9biz V3wALhW3Rg/wC9l1HuQO9YfxT0Sbw18Utc0+WPZBfzNqNo2MCSOQ7mwf8AZfcp9OPWuRihE 0Usbh2UnjBwQfUEdMEcHsea67UPiVqOs+Hbbw/8QPDFr4ytrZibW/Fy1nfwnpkSqCC2OCcD PcGuiE4Th7OTtY55wnCp7WKvfc82up7eFTPcyKigkFm4Gc/qa7HwXczeGtC8W+ObYQC5toI dIsTcQiVPOuWBclTw2IkOQePmrMl1bSYLG5s9E8Frp8t2hglv9Vv31C6ijP3lhG1UiJGQWw Tgmqc2t6lL4Vt/CBtrWGwh1KXUnnikZpZ3ZNiqwxgBV4GPStocsHe9yJ81RWcbanR6N8RNe 0DXLHWWs/DgS2uEeTydCtoJBFkb9rqoZTtLciu2/ad0BU8V6D4rtcG31K1a1kkXoXj+dD+K Of8AvmvFZd0lq6MVIcEZzzg/zrqfGHxZ1rxT8NNO8EaxoNgq2HkeXqK3LmUmIbdxXbj5lyC M96unUc4tSZFSlyTUoI9F0GIN+wz4jVhuUy3JOfT7Qma1NMj/AOFzfss/YNwufEXh47IyTl nmgGU/7+RHb9TXjFl8WdU0v4M3/wAMv+EetZLa9WcG9e5ZZB5km7ds244+vaofhT8TNY+Gu p6jcaZp0GpW9/EqS208zRBXUkrICAeQCw6d66Lq25zOEtbLW5c+HCRP8TfCEiE5bVbfGRz1 Ndd+0MI/+FxSBhy2m2wH5yVxFp4uls/HkfjGDQLW3EOqDUI9OW5O0ZyWQPt+UbixHy+1bHj P4h6B438RR634h8AXf2zyVgDWOvNCjIpJGR5XX5jzWEUuVxv1NpOXtFO3Q1vgXoUutfFm1v gmbPQomuppT0DspSNc+vLN9FNcf8Y/FEHjH4narqtmwlsIGSztX7PHHkFh7FixHtitG8+I1 8vhB/CPhTQbPwjoVySbsWty891d5GD5kzYPI4OBnHGQK83vGVJI0C4HAVR2A9KtNJKERcrl JzloOVjldrY6dKtaf5nmyRsm454I/rVQDeoG4g+lXbSVYovlkBw2PqfSsJ7HVDc1th/55/8 Aj4op5uOfup/37/8Ar0Vy6nRc8r8LPs8UWD7CxV+gPXg163dy5g814dr7QMY7fhXkfhYf8V VYA/38/oa9hlXMeWwXwdwx0967MU/eR52F+FmLaPeyX8rLIRESdrL07dRSxxR2tzczPETI5 OAh4/WpoI4smBk+VWyRmmSKcvhimckhzkfWs7nTYhjunMu8xkbPl5xzzQGeS5O5WjIPVuh+ h7iomtyzMd3LdB079KfDbWexC0mUz0LHHpjGKeglc6bT0aV90jLu6YbofxzVl4ZY7KQqibi 4JKLjjPes/T7m2xttY97jgDnLfTtVq8le1tjKbk4JD7RHk+vauRr3rHSti2La3RMSgv8AMW ABIVcg5x61nXVwkMjWwjbOQS+eo9arLqDzMPs85dmHKY2kD2z9auMVeHe5wS2PmB/nUcrT9 4rmTWhDJdKylNpLHJAzge9FrAztkoRz3OP/AK1SLZRylpAYsqcHbg5q5BD5aOz/AC4I2nHS pk0loXFMaHYKEKjCN19aj1E+UC4tnQtyTn3/ACqZvlmkjG3HrTblHm2xGT93zwBnI96zjvc t3tYpK+5AxhOMgDnr+VP81oZiDJt3HgZJFWceSCETae5x1qo0Uks+9eAeD7VrozPUupdSRI qLlmJ4Gcg+9W1lLh2b75B69vw71WELopIYBmPXGKfGrCZirYHf/JrCVuhrG63LCXotRHbAZ 3HLPt6e1Nl1MPcqc7Ax+UHkN6j68Gob2MmV7hJZNrKF8rI2g45PTOfxrNEciyryNh+YcDrT UU9R3Z0j+ZNtmDNs+8cD73bH+fSnRSMsi4+YA9O9TmBzYI5/hTBx36frUEUO6Y+UXYhR97j 61jc1sX0m2JtySM4PXr7UpLkbV5z0x6f/AKqiSGN5EDqdzccHgfU1OseGLowO04+XvWTsVq IFUx8cdyDzjin7GQBvvD7p/pSKpCbsKuDknPFOkkK5ULwG6dfwNJjRSu5HEgG/7pGAP5VHs eRFdANpODtNSyYkYs0Sg7uD2oY+XH8in0BNNA9RfJDKo3EkHPuaSTaASQSFOcZ4agS7osgb QOuDVGYtMSPNGTk+g/8Ar00rvUOhdMhfaR9124I/lSTAxAybGzg4BPeqsBbcDEvygdzgdev Pf/CtCBs2oD7gOp5HWm9CbXMk3IMWfLKDOM9fzqpcORMBGpIOST1zx/8AqrXbzBEFI684GP WqcsGbjcEJ4y6g9a0jIyaM2ZxhpCrlXIPC5wakdd0alyU7KBz+narYjLRHgjJ4IB9cUy6VY XUhPLUcszNjgdT79/yq07mbVkZqMYW3Md7gYLKM7qhuwkk8azSOi4ztUYwfQe9TDbvz5ZAB JLKOH9MU24geSRWVgpHG4dOvJrZb3I1sMk2JhVyM8ZPYf5FZk+EuyNxxwpPAzWtKgBjXzSW PPPJ4/wDr5rNkfN/jdvwM5A6e1awIZBMyli8cRIHp1NZl66skhxKh/hj7EVs7F81y75GQMn HXPpWLqcN15TTW86opAb7gO05/X0rop2uZzbtcpTYMaH5VBTk++Kj09mjBlyUUkAEDPPsMd KlnkuZ5Ekj8sqVADAZB46//AFqmXcg3OMcdMcY+ldN7Kxz7u5ZYmTBUEZOTyOajLuzsilmK DJB45pyJIQHZl9Bx2qRIESRt5OGHJ7msW0XZlXdKGz5a5Iywbms64LGdAFAK88dPzrRul2p we1ZkpbeWLh8djxn8q2hrqZSJPNKsCwO5uKvWiLNKyOpBP8IOAaq2zlyiH5SBkY/lVqDhll 83IHXA/Q+lTPYuBpmyhz/q3/76NFL50X/PM0Vze93Oj3TzfwqFPiiyD/d3HP8A3ya9ck8yR fMLIQM7QowMfWvIfC4L+JbQKecsR/3ya9eiQGAKAwxgAnGPeunFfEjgwvwszoI1klZSGCjk nOAv40pMjb+u3qA3b8av2SJ5kvB6ZwPaoZWje4lKkEdcd8Vhc6yqlqzhpWjcrnAwD+eaiL+ WdrIWjPUNyOvrWysqmAHcWAJ3AnG6oLiEPCCiH5j0xj6f59qFLuFuw+wnRgkcUSIAOucCt+ CFni/dxo/8RZeQD/X/AOtXOQ74jsBYkkZ4yBiup0O6KW9zK6kIFIEhwFHbv+NY1I9UaQl0Z Wkto9yuYo496nG4E4/CqbfZ8mEhBtGVCr3qGbUrq5ztMJgOSCGyw9+tLbwvuaQuGdFCnZwS TyBj1qLNLU1TvsbNjbxi2eV425HAYfd9zUSFDOqhTtBLYIOant5XjtjCWbDdTgjr7d+lMDh GZ2j2MpDFiR/KubW509Bt0GOHQKDnB5Bqk11Gi4dgXGFIxU91LayjEc4jcEblX/6/4VWuYS UXaTu75/ix/WqjbqJ67DgqzgPGWCAdzwPapY7dY9hLdep696SGRWeMCPKkZIC1deBlXBfAO fbFKTtoCXUGjPllEkUknjPUVXLKsj7cPtbB29qhaeWFFjCbk7Y5xUlnI7rudWC8nPqanltq y+a5dECtZ5PUcjI9e1UW0ti29WL542qetaJLJGHcjGOmetOs7+GMHcoJA61KbWwml1L0SSC yxIwHGFC84ohdCDIy7DjBAHDc0y2uop4GIkwM5BPSs6W4HmboZMcYz2qLNleZvW8WUUbsBj y3IOKlCpGq+Wpfplz1HNZMFyxGA/zY7HrVmK5cxhMktknJ7D3rNpldCR9u0uy/dORxgj/Iq IPkks6qDzjOB9aC2T0Xjjjv71IirhRt3MW65ycZ/lQBEjl03x44wCxGKSVh5ZD5OTxnqKue XHtk3HK7Sdx//VVC4TegIJPGQR1pKwyIwOCSGPXtyKiKPGMLN1OCSM/hU8UzYI24GegHWg7 WXaWAxnn61V2FkU2m8vZFhhkcbexz6d6lSULKqg7ifmwOaT7Kq3Ec3mFggbIJ4Of8MUQwyN eW9jYW011c3Egigt4V3SSMecL6+vsBk8CrS5nZESdrtjfMZmIK5VehPp9Kew84nch2qmMDH FNurfUNP1K607VLObT7u2YLNbXAG6MkBh0yCCCCCD3qtG8xBRSm0kjmrcWnZ7mSlzK62LCK UhGQQF4YU590oVEC52EE5GPypJGCgr1xg4PrUP8AaCLCw2SEklUJAwp7Y70lfcGVba3Wd/L zhhnBx79eKnmiSEbWwcZJI71fDQiGIGMLKccgEEfU1SmmMQKqY1xkHd3+taJtsWiRl3GI5N 4C8Egd8ehrNnLm7chFaR0JBXnJ9Mda07kOYz5gUE4BOMflVG2dZJ22xLuXo+cflXRF2Rg9S qgzuffu74IqleRqYJQibXU72ycZ/wA46VrPJFNNJJGqgK20suOtUJowXwGKEjG0nhj/AI8V tB6mcloYrjJDqONoGOwqZm4VmPIAGBUjQsbfAwhHrxmqof5vlVcdwTk/WupO5g9C3HKDwR2 6064kjX59pJPGOvNVHkfzPLC7ePXGKe87ABQ5z1AxU8orj5irWwJTAUZIA5rFYjBYZ5bGTV +SYlSzJyeCp7VQIBG/gsvTPatYKxMiaybddDeAueAc9a0iWLAZyw7is60w17tdBgdzWn0Y4 HynjmoqblU9iU4JJ5/OimF+T+7NFc+p0czOC8Jo0viqySN0Qlj8z9B8pr2RFJUgMNqk8kgY 6V5ZpUrXXjWxkuMSHyznAC5wp9K9PiDrADsADk8ZyF/+vW+K1kjhwukWS2ltL5jOVwfUd/S s2a0kE8hdSxye2MVqQ3KpexoAPLCZJXkkjrUhCTxkIGEgY4AOcn046VzqTR2MzoNqsEYHg/ xd/wAKtGFwGSM/Kq87T0HvTXCxy7njxggLhtxJpXuWMoc8xHqAMc+49KBIns7VGjwZCsZUM AvUntV6E20TeUzJ5f3XIbO7069+vFc+bqYSbTuzj5SANp9vc0yylMuo4uLYGKMAHdz9OPrS cG7tlKVmlYvTw6XDfrdxQvHhjtKjBP0q+IreW0n82aQO8ectIMk46D0rOuo753WNlhjQE7S p5B/xqKQrnazZK8HcQM1Frrcu7LFuscdyhSSQluWy+Rx2rTuIZpYcRr5zsccA5HvVLToSQ9 wYy6qSFZgOPpmuh2IttBIY3Qcjjo1c9SVpHVBaGV/ZghIWRRGZBycZA+lXkhSRQCpYqvA6G n/8fUjQbCoXoAwIxRGUIdPKUMnU7uuB2JrnlJs3SQyJApj2AbVOSvHJ/wAKjuZFZip+dd2Q B6/WgMrXHlImCqncd3IJ6f0qvFBLGHkkZGGflAAyPai3UbtsPZYI4cBeeuOuPeo47iBEMcZ 6c9R19KqXN2tuqwkxrvGQMdT04qpFHPND5ioTGM4AGea1UdNSHvZG+0m6BmXa204Gen1qlJ HsjbDsV74NS2cMkVsUYMA3JB6/jQyxLbBWVPNOXUSdCR2pLQTdyxp7SRxjMjOTxkjbmqkw3 SSmMAOn97/GnxwyPC07EIgyclsA+uM/Sug/4QjxNP8ADi/8fvHb22j2yCSNLgss12mQN8YA wFyfl3fe9hgm4U5Tb5UZzqwppczMi2UJEpJyxxkdT9auxzlUChFd2yQuPftUFlAYYw0sYOV yrEd/arunWF9rfiCx0qwgjknvJBFbid/KjLhWY5fBxwp4wc9K5+Vylyo2clGPM9kQ73EzAj kgd+AOoNWYEuo5VWTZIjDJJGP516FN8CPHMm26Go6C8wQj7OWmxz237f1xUDfCD4i2jmL+z NKvlTnfHqBVX9gGQEH9Pet5YOuto/kc0cbQ/m/M4B53ZnLsNp6DH3R2FVjKCylmCjvjoBWl rel674ckZfEWhX+kRMQvmyxZhLZ4xKuUP4mucu7s+cEUmQyYOC33h68Vj7GUXaSsbKrGSvF 3NmFojtZTkEf3eD9M0zzI0AKlCo7Yzg47+9VJ/PVIy21NowR14z1/KmGBWQnkZ+cgHn/6wq eVGnM9i8EE9wkcSy3EkrLHFBChdpHPAVVHJJ9K+iPg98PH8OabL4g8QaWtv4gvGZY1kYO9p b8BYxjIUnBZseoBPFeBeEbTVb7x74cttGmNtqD36PFOcMIwilnYqeo8sOMepr7J1PVdL0ay N9q+o22n2oYJ51zKsaZPQZPGTXsYGlFR5+p4mPqy5vZ9D5N+JmjeJbD4h+ItY1TQr4Wd1dt LFeJC0kLRBFVPnXIXCryGxjmuFfc8SsGBUkOuzkHuDkV95wT293bJcW00c8Eq7kkjYMrg9w RwRXxn478OReHviLrnh61jeG0imF1aqv3VhlXeFHsG3qPoPSpxVBRvVT6lYTEOVqTW2xzEb ylA7gKgbjDdeOOKg+1S3TOiYwF4BOMHPUVPJBuR1ZpGjJ4A4xxUEECQqVij2qR3JxmuFWsd 7uTJeLv2XUKjYPmIbG4en1pk1zDGT5a4HYHBB9B79arESGZ0wME5IzkfTJ/Cq00Mg5QsvcY b861UUiHJvYg1DUFCH92UD8YBGKybS4eRyqk467e9T3kI2EqXZgMnvj3NU4n3Sxko4I4JUY GPrXVFLlMG3fU17UoXLBckk8E/qcd6bORuQYI7/N0xTbWPyod4fac7jjuPc1Uu5hGjSq+SV HT/AD9alK8jS+gy9kQxsqLn36CqAETMeArH0qczLLAdpfcB6cCsC4lkW58vfg+xrppxb0Oa bS1NWWMoquCC3fnOKQk53dQOBntUKXMhtGaQKcsFAB6fWkLiOJdnCHOcjp+NWk+pEmug2dX kGI/velZ8O9XbIJAPPOPwrcgQyIrmMAE4DMeGNRXsZNo5jjRdvOFHPvTjPWwOGlypbSqJcg Yx24rWUozYL4Jrn4MqN4bBz2q5byFpQWO3HGR3oqRCEje8mHP3l/76oqmX5PA/OiuflOixy /h9c+NNP64CEnHYbTXqSlkTaGVcck8kHvXl2h7B40st+4DYfu9QcGvTpZikUQT5WPBIA4Hr WmJ1kvQ48NsxsbrDdBAwG89gVH6cVL5vly4PyjPzZ4HWs5Zy08QSfBL4BXoMVOryyShtqIW b7yNuz74rCx03JXYmfzATgnHTANJJNEjbgiljnce+OoHvz61DOP3u5ZMuDlQemPwqrKIlkj adtpmPliM9dwzg578CmlcL2LDXcfmAoFbg7tmQfp6U6xmVZS4jLF2xwCePwpllYwTrIYm5H GO9adtaJaAiE7pJBwpfp64qZOKui0nuVwz+ZLI/mOTJ8qjkCpLvY0YGArkemMc8/SrYguWl kmkKM+87QikYHA6dSa0tO8NeJfE5dNA8O3+qxrIUeS2jAiQ9wZGwufbORWavJ2ii21FXkzP sBGvkK5lCZIzt3Z+uPrWvfbY4owjMEYZHy8+g/Oug0r4OfE6eFJU8LCzEbEbbq8hQn1IUFu K0Lz4QfFJkfHhmB0GGCR6jES2O3JHNRLD1W78pccTRStzHJQJcRxojkGR1JAP0z1rOuJHln khEckcy4+YAkA1D4lt/E/hryrXVtE1LSS5Kxm8gKI57hX5Vj9Caf4dttc8TeIdP0KyjW51C /Plx7iVSPAJZnI6KoBJxyccVkqE09Vqzd1YON76Iz4xcTXjr5kilAGYHjvzkVt5glRNjKRg YB6A/Svpnw/8AAPwBpVlF/bGnt4h1DAMtzeyMVZu+2IHaq+gwfcmt6X4QfDKVy7eCNKU4x8 kOwfkMD8a73gnLdnmrMIxekdD5Hmht5QxMCCRcgF/mB44/CoBbRKigsobOCIq+mdW/Z+8G3 bPLo15qWiTN91Yp/PiB/wByXd+hFeSeMfhv4l8D28l7qEUWo6QOG1KyU5i54MsR5Qf7QLKD 1xXJUwlWCutUdlPHUqmj0fmcJfF7azcNMgAOA7nG3Pas3ewUwkAuFAODx7/jWy8cUtm9rcW qyx54SSMYyOc/WsCWFAree4U9VLcZrGFmjebPUPhT8OL/AMeNHqdyYbbw9ZXqpcrKxeW5ZN sjRKg+UKcqCx6gkAHrX0b8RfCt94w+H994e0u6gs55miZDMD5bBJFfY2OQDtxkA49K8/8A2 bvD/wBh8DX/AIiZpB/bF0RHHn5BHESgcDuWbeSe4CjtXaj4teCB4ruPDkuoyQTwXH2Q3MsL LbNN0MYl6ZB45wM8ZzXuUoRhBLa587WnKdRta2PnPxH4W8S+EDbR+ItINrFcMYYbmGYTQyM ATjI5UkAkAgZAPpWdbXFzDcW13a3TQXVpcLcQTKm5kkXlTg8Eccg9QfevqL4q6Gde+FmuWs UatdW8H2y2J6iWI+YuPc7SPxNfMNqYbhVmXiOSNXyi8c9BivIxdFUJKUD18JW+sRcZnpdn8 e/Eml2ufEPh2x1LCbvOtJ2tmwOuUYOCfofwr1yfx5pWkeCtN8T+K7e58Ox3zJGba6jLywu2 cKwTPYEn0HXFeD+A9HstZ+JXh7T72PzbaDzb1om6O0QXy8+oDENj/ZGa9A+P8gOi+Grbqz6 k0mPZYJMn/wAeFehh603QdWev/AOCvRgq6pQ0vb8T1PTdX0PxJppuNK1Gz1WzkXDGCRZUIP YgfyNeZ+LvgL4X1lJrvw2x8O6gwLBIFzayN/tRfw59UK/jXzw0f2S/+12RltL1AHW5tWMUi kf7akfrmvbPh38Z7uTUYPDvjl1LS7Y7fVhF5YZzwEmH3QScAOuATwQD1VLFU6/uyVgqYSrQ 9+Dv6HjmoaJqOi6pPo2uW7WupW4O+JnyHTs6Nj50POCPocHiqogjEQfMoH93Pb3FfUXxf8J ReJfAN3dQQK2qaSjXdq4HzMFBMkWeuHXIx67T2r5gjEL28PlyMY5VDqxHUEDHA79K83F0fY y0ejPVwdf28Hdao9F+B1il58WJ7wgMun6bI6nrhpHVR+iv+dbHx51RbrxhoWgiXdFY20l7N HnKiSQ7IyR67Vkx9at/s8aZDHc+KNTVclWt7JG9gpkb9ZB+VeYeOdVTU/id4p1BZPMU3rW8 ZIz8sKiLA9tyv+ddsnyYRW6nDBe0xjb6fodv8FfEN9pfjlPComH9l6pFLKsGMLDOiht0fZQ y7ty9MqD1zmT9oDS5rTxdo+vKiSQ6haNYEH+F42aQE+xV2/75rzTw9rx0zxnoOsSFo0s9Qh eVk4ZY2YIw9wVdq97/AGhLR2+HFrqscTOdM1GKZyFJ2xsrRsT6D5xk9qdFurhXGW6/4cVZK lilJbP+mfMcwyJAwKYYqPceoogaEIuTgg4LZyR9agupZJLdJWhMRf5ir4yv1x1qCD7mzeS2 44IA5IFeelpqeiwuvmkZkVsAjA6/55qvIbgwkkEl85BPSlleVHCk5BPXHX04/AUOblxvZ1l B4GM5z+PtW6exiylIjpFwiDPJHmZY/hVBAAgEoIBORg4FXbsOkW5CEP8AWswGQKh253Hket bw2M3uX/LJRcOSq44U45H8xWfqPAUq2QF5Cj+nar0XyopSMBjySOeB/wDrqlesxwoBIIPyj HFOG5UtikkkSxEZYMR930qnLaxyXG8+gz/9epppNsQEYwO49OarSXDhP3ZwT1yc11RWt0c0 uw91DNsJC4OM9sVdW185FXJRPXrk1WtLJnKyscknIStyOAwwIqPtw+7AXJx3FKcrbBGPVkU JCWsQOQU7en+c1U1DPkMR26YFXhnyfMIIbODkc1UvcGIJnJwMZPWs4/EVLYxYEUAsOoPpVu 3B8/c4Ix0NJbDEe4DK8jkfrViNSt3FkEIx5IFbTe5nDoaRj5//AFUVKScn/CiuU6LM4fTHj h8XwSTgqiRszew2mvUJWZoIjDG/lkZBOODivLNK3HxZa7ssxj556nFerXGVhDRqVXC4yQcE /wBfat8TujjwuzMdpXi1GEkEnIO5e3rT0vsKXWPIU9ThQB/OkkWQ3ce7HlseGDYOen0rPvg Ev4beTbKSxykp+bPrnoalJM1d0aVs4eclCxPX5jirxWMokjlS7AkHGdvOMjP86zFxGoUpgA 8FTwPQdKkunMRB2luMANzz3JqGi72NWyVZowvDbuOOox3BrdeKRJ7XZLH5WOPVuOMkjqP6V zNi0SqmRs3NuHz/AC/55rUvZYI3Fw98sKqxz+83ce3Hoa55x942jLQnv3hjgvLifer2zNKu GxuCjPXPQ9DX2P4MXQfBHww8O6ZearZWUEFjF+8nmSJWZl3MwyR1Yk18RxanbSyyR29y8+9 +S8WFx71T0SWa41hrW8s4l8pWTeYgSuOgBPQY/pW9GfslJ2MK9P23Kkz7gu/jJ8MLG6e3n8 Z2DunJMG6ZR7bkBXPtmobf43fCm5uVt08Z2cbsRgzRyRLz0yzqAPxNfHpUfZWijlHljIBzn OTWXNFK8K21vG0zHEcaKclnPyqo9csQPxrWOKcnZIxeCSV3I/QTXNE0fxV4euNH1i2jvtOv Y9rKcEEHoynsRwQR0OCK+T/hlIfDHxt0a2uAZQl3c6PJKeMvl41cD1JjX/vo19PWklp4B+F 1o2r3GLfQdLjWeTOd3lxgHHqSRgD3FfGMGpXmn6hYa/cqUvILpNRmYjJ3CcSvz/31WmIkoy g/Myw0XKM0trHe/Eb4peOJvGetaba65e6Ta6deTQRWunKFYxxnBkdgpc8fMTwoBFcjonjnx vdkk+OtflkGSSb47QPp/wDWr7Qs9B8Pwapf69Y6XaLe6qiC6ukQbrlQMLuPcY/OvhTR40S0 EMXkxDLnGRwNx4H9PpWOJ54RupPU3wnJUfK4rQ9g0P4qeP8AR/LluNTTX7ZT81rfwrHIV7g TIBhvQsrD+dfQHhfxLpHjnwnFrFjGWtLkPDNb3CjdGw+V4nHIyDkHqD9DXyPodtf6nq8ej6 banUNSuG8uGEHrxy7n+FFzlm7dskgV9BXWp6L8EPhfZaOs63+syK5ghzta8uWO55CP4Ywxy T2UAcnGVhKlSSbqPTuTjKVOLUaa1fQ+eNU0+20DxPruiRbnj07UJraHcc4jDZQe+FIH4ViT iKUTzSxNtTLYPPQZrVR7m6ubm5uZDe3UrtPcTHAMsrnczegySeOwwO1UL5DLbPbJt/0llgz 0xvYJgfnXmtqVR8vVnqpONJc3RH1l4Uns/A3wB0i/nP7jTtGS6cdNzGPeQPcs2Pxr5dto9t mLe9aJjKv79TyHLHLj8y1fRnxzu4dK+Ea6TGoWO+u7ayUf3UVvMPH+7ERXzbKscb/dZyeep 5rtx8tYwRwZfC/NNn1L8JtRbxF8J7e21GeS7lt3n064aVtzFVdlUE9z5ZTnqa+e/wCzjpdz d+HxK7SabcS2IkGN2I3Kq2COu0KTXp37PWpD7T4m0Y4+Y2+oKeh+ZTGwI/7ZD865r4kaZPo HxP1OW4tGjt9Vk+22VxkbX+SNZl45BDYJB6hgaMUvaYaM+wsL+6xMoPqHwxWWH4u+H1Zi5e K7BP1i3E/morrf2gH/ANJ8IxYLYlupcBsZxGq/l89cP4GvGHxX8KskuxjdSRHHPytBJkfjg flXU/tCXDx+IPCkYUgC3vG3djkwjFFBt4OXzHWSWMi/Q8efzmckkYPfGMn1qy1q09sYZtrx shVxn+Hv+lRDYIA27eH5znpT01CIYw2CEO4kV41n0Pauup9OfCnxHP4m+HMZ1WRZrnT5H0+ 4mP8Ay2CAYkOe7Iyk+5NfK1g5Gmw/Z2Xaq7Uct/CM4/TBr27RL8eEP2WNV12dZI7nVkuZoF kGGkedjHBge6+WfpXlXwu0Ky8W/EPSNA1q2xpaWsk7wbyv2gRhQqE9SMtkgdQuOma93EQdW NOD3PCw81SlUmtke2/BGwuNK+DN5rNnEbu+1K4ur2KPPEjLmONR6A+UPzry3QfhP8RtYQvP oUWmNIxllutUnCF5WJZz5abmPzE9cV9N3+o+G/BPhtJ7yW10bSLQLEgVdiJnhUVVH5ACvCP GPxv1fV7uTT/B5k0jTl4N9LCDcz+6K2REvuwLH0Wt60aSglU2Rz0Z1nNulux8vwi8JeE7Jt X+J/jdFgDBha2g+zo+Dnb/ABSSdOi4r1P4ja3MnwU17XtBlSXzdMM0MjLkGJwMtg99jEjPf Ga+S9gu7+W6u2luryXJknndpJW9SXJz+tfQ3hy4GvfsnXlmJd01to93YOO6tCroAfwVT+NT hqsJ3jBWsViaVSFp1Hc+X5SkVrHGgYKgAHcgAYH1qo1u0qFIXTdnLBjgkZ5+n41pJ5bwwSs hUMgbHfp7UxYoX/eNu3I2U2k/qO/SvKjKx678ijGmx1wu6RP4ieTUrStkrIgTA65HPtQYU8 1fMQMPXpuPpSXlq8kZIIBAyCR+laaNkFCQo5ZEAfjlcjH/ANeqU65VWLbUH8XrWisTKuIvK 55IXJOfeqt1G21d/UfKPl4zWsWQ9R0EsbptdACO2OaoXO15G/hPcZ6mriRrDjbxhfX86pXc OWabfnAz06n6elXG1xO9jKmkXO4c84OT+lMhliluOI+T6HrRKkj73KlQowyk8k1XhYCdV5w D24+tdiSsczep1FhAARsjDEdQDzn2p87Ilq+1JGZl3BU4Leoz2NNt7hoSQHKllGzGcg0x5n a32oFBUHG44/AVy21uatkNsJVsyhGVU5O8cgZ4qK7JMSEFSVGGOMfnUkXyRETPglsheuTVe +b5CuBkDPAwfrWi+Ih/CUrcN5RYE9e1TQxsLqN4mBI4Ze1Qx4EIZlJB461YgMMcijaygjO7 PetZEQNYmbJ5T8hRVA3sQOADRXPys6OY5XRpFi8XW0hwFWEk7v8AdPpXqRM8tpDcM4O9fuk H5VryvTImm8UxRCRkZoCN3Uj5etelea0VhDbovmMgwG4zgD1NdGI3RxYbZmb5Ul1qUCvKy+ WfmXqBzSpGrSCeOXzQM7SRjnP59qkgkj/tGMqmd33lHVeTzTpdjn7mPmwDjkVldm9ijNJIZ B5hCxsfvYOM59Rio5Z3cxkzKeTv5OV/xqZ1iZxlifmwWY84J7VZtbaCZjDIiyLjgMBz7Cne yuFgtZImjVt7MFbtnn2zW3BaJeXkbXG0RohO05y2e568VZgjiWAtawHyy2CylcjHYZ9KmNv LMrtJKJm3EokbbSRgfe9/pXLOep0RjoOYRiGVIoYU+fOV5B/Gs64kuWlSWySAs5MbliWPs3 6frWSIrxLiQXuluGBBV0k3hR+PXitZLo2ZMUUaMepbay8//qpONnpqNSutSKQ3sOYg8akDc V2FhtPfn3r0n4DeEZvEvxNi1G7HmaZoCreSZBw9y2RCvPphn/4CtedjVGKNI8bvJjYEjzly eAoHqTxwOtfV3hbTrX4J/BC81jWUV9TZftt3Gp/1lw4CxwKfb5E+uT3rrw8bu7WxyYmpaPK t2cf+0R45l/tKy8A2Lp5Kql9qLBuSQ2YYiPTI3n6L614es1zNbMoijZNuGB64PB4NV7y7vN a1i51PV7kz313Ibq6k/vO3oPQDCgdgBW3ZvZpp8s0rBAoyQVzuzwAB6nsK5MRU553SOrDUl CnqfWnwx1V9R+CnhrUZCTKumIj567o12HP4qa+TPB3hDxH4yvrXTtBhjuHEYe4nkysNmrjI aRwOvJIQZY+w5r6v+EOk6ro/wr0vT9atGtLjdNKLeQAPHHJKzorDs21hkdulcJ8UdcuPBb2 fgvwxbQ+FtHurd7k3FlGImuXLENFEwGEIGGZvvEMMYwTXo1oxcFOeyPLoylGbjT3ZnHVPCP wT0290Xw1cDxH42uwEurucfJAQOBIV4RF6iJTuPfrurxK/1bVdV1O81PWtRfU9QuGzJcy8E gdFUDhVGeFGAP1q1ctaBYFtJFVFziKPnB7k55JJ5J75rPLkT4Q4jx827tnpmvLqV3UVkrLs etQw6p+9LV9yWyMiRTfNkyDv2Pp/Oul8AaZ/b3xH8PaasRuVS9jurlFXcEijBky+OACyoOe ua55XmEMoWMEg5B7Zr6k+BFnaW/wb0m6ghCXF68811JtwZJfOdTk98BQB7AVeEp+0nd9BYy tyU7Jb6EPxY+Hvibx3f6E2jalYW1pYec0qXZfl32hXAUc4UMMEj71cncfBnwT4X006n488c XEcJIDbXSziY/3VHzOfwbNbPxB+Mtzo2r6p4X8MaYG1Oywk2oXZHkQsyK3yIDmRgGHB2jPr ivn3U3vNS1RtU1bULnUdQcYa5upC7DPYDoo/2VAArrr1aMJXavI4cPRrzjZO0T6J+H3jH4c R+MV8IeBfDTWMFxA8g1HyPKFy0eDt+b94/BJDN6GuL+OCyD4pWgmld4zpSPApbiI+a4faP9 r5M/QelcR4I1BND8d+F9WclUjv1hlIOfklUxEn2y4P4V6N8d4xF468P3IIzJp08bZ9FljI/ wDQjWc6vtcNKT6FwpKjiox7nn/hSVYfiX4RkV8EarEvthgy/wDs1d9+0Gpk8YeGI5mxbfYr r8Dviz+mK8wtZZLXXNGvUUgw6layZJ9J0r0/9oFpT408MogBAsbokn08yKsaLvhJ/wBdjaq v9rh/Xc8pEUWxY1TbnHOOGFP0vQG8Ua9pnh61yX1OcROUGCkIOZXJ9kDfiR602eSOC3bznZ YwRknn2AA65J9Ote8fCvwBfaDod94svrQWviS+gkSzguuBZxHlA4HRmIVn7gADsa5cHRdWp d7I68bWVKFurOK+PHiOG91PT/A+lTBNL0hRLdpAOPPC4ih9PkQ7iO25fSvNLTWNT8MarHrO gXP2XVLaJ1hkeJZV+cbSpB454qCeFVv76y/thNaeK4Zm1COPb9qc4MkoBJypkL4bPIANFrp 63OqWMK3Mp86/toyeqjdMgzj0Ga6alRyr+jOanSjHD27q577+0Dfynw14e0DIW5u7v7XJIO irCnP5vIleByqV8xtxIJyCeMf5xmvYvjxOLvx5othtx9i06Wcse5lkCjH08o/mK8ie3KQFp H3SMevQCs8dO9a3YvAxtRv3KMU1xHM8bR4Q9MHqa9u+Cl6l18MfHWkXEP8AqpJZ2QngpLbA Y/NGrx5IsyMEYGTGPUZ574rf8KeLh4QsvFdqbKe5fXdPS1tgnyokoMikyN/CAsmfU4wOaMJ UjGproLGU3KnocFZLPNp1q8ihiYEwN2MjaM1KAJIR56ENjBTOevv26VoJb+RbRRK4ZYUAZt 23cBj8ulKyyC1PlLlGADkrznk1zqWp0ONkYlwYVkLRI2CPuFuBxTJwHtvNeNcDjk5wPep5d 3mOhRlVRj5sdO5FMnVJIRHt2xZ+729hW+hnqVyqsoWBdo7Z7e//AOqqV5lLYKehbnH9K0Tb mCzzEAZCDkcH/IrOvYCsSziNzu5U9B+laRs2KV7akO5xAiFNq9if4qpXDSHcrxrIhJwMHkV oMuJUDgE+3ODVe+iW5dVYmJicptPAxznitY2uQ72MUrMYZZJIyqMeMdPp/KqyQH7QHGQmBz 2/+vT0t2QTwRyMIt+8sTlc+gPY1ZhgKRBy+/kZBOc117I59WSq7t8siAAccnv/APXpz5WHE ew5bBznpT4oMkMwOemM1M6JFbuctu2kgL1/Cs21cdig7TDdJ5hwSMADpVa8kdoSN5YZ5q+k W+xJ+8M/ePHH09ayZ41QhGzlj25rSGrM5aISPzCg2nOOnNWYzKCjScqOi1URnjOS/BOAD29 q0xFujyyZBGB3HSqmEDRITP3l/Kiq/muOPm/76ormszouclpRC+LYX3BdsJYE9PumvSTIrr HOzBXkG4AHg8ccGvO9JRX8awIwypiOR+Br0eMLuWIAnHUAZCgetb4h6o48NsyhFCUuUY4G9 wT78VLL5ibsyA5O5UbgAdO386sRwCWTYvMe7JPrS/ZQIyPmG4Bd3sCcVzXOqxklXkmDRxlS CCPT/OaneKa0O5gA3BI/HrVswtE+8AEnueMY606YvIijDE9CAck0+YLFrT7y5RC0zgoeGCL hvrjua2bIreO0MFyyEHK7xjH4d881g2NqzbIUU4IOB3A/GtbTrYWdyDgK8jbACMt06e31rC ajuaxctEaV1avZ2bC4Yrg7sgBiSByTWHNqWlNFi3meQsS+GJwc1e1e4uRCbco29lIGFGB+t crbWt5d6lBp2nQteX13IkEEKDmSRjhVHt/IZNOlT5tRVJcvoeyfAfwQ/ibx4Nduo86T4flE zbuRPdEExqPZAQ599lanx78WT694yfwvDcL/AGRoZVpAjcSXbLklvXYrAAerN3Ax6ddm2+B vwHjtLR45tZ2+VExGftV/Lyzkd1By3+6mK+YLiQtA7TyPcTSMZJZpDlpJCSWdj6kkk1115+ ygoLdnHQi61R1HsihYLLE7yNIoJI5I6f41ufarmyWGexmjjntp47mIlMjejh1J9sqM+1VND 0nU9b1g6NomnTanqMhGYIhnaOzOx4jX3Yj8a7vxt8M28DeA7fWNc8QI3iW9u4o4NMtW/c+X /wAtAMjc5UfMX4AxgDnnkjSnN866HbOtCK5H1Po74beOl8f+FG1WTT/7PvLedrW5txJ5iq4 VWyrYGVIYEZAPbtW7rOiaB4t0STTNasbbVNPlPKP8wDDupHKsPUEEV4v+zXPIdI8WRy5BS8 hkx9YQP/Za8O8G69r3h3y7/wAN6rPpcsrszrG26OXLE/PG2Vb64B969F11CEZT6nlrDudSU YdD1Pxl8A9V0SYaj4NeXWrBTk2EzL9qi90ckCRfY4b3avI57WeO5ns7mymt76FsT2syGOWM f7SsAR9fyNfQnh34+wxxxW3jbSJLaQfK+oaeplhP+00f30/DcPeu91fw54C+KeiW9/J9n1S Hb/o+o2U22WLPULIvI91PHqK55UKVb36bOiGJq0fcqrQ+QoWkuYZbaTdsc8lWKkY9+tez/s 8QzjxR4gEd3O1lb2cCi385miSR5JGJVScKfl5wOc1n+Ifgh4p0OeS70KdfEmnK2Rb/ACw3i r75ISTHttJ9DWz8FJX0vTfiBq72kltPYCOMxXETRFDFC8hVlIBBy3PsazoUqlOtqtC8RWp1 KPuvX8TzOe9/tzXNd1m4dPM1O9nlKZztUMUVfwVVrIu1ihdlRA2SAB15/rUOhTF9HtXljCS SRCSRO+5uTz9Tn8abqLEXTrF8yg9cZAP1/rXlzblUbZ6lKNqcUFxI9vZT3IVd0GJk5zgoQ4 H/AI7Xt/xyvIbvUfBNyhXbLbXU4BxkKwhwc+nNeFQJNc2rqy5VwysV54Ix0rqNR1/VvEa6O dXSGJdE09LCCKDLbwAoeRicZLbF46KB3OTXRCrGNGcJPVmFSjKVaE0tFuZepmX+z55YsmSP EiMnJ3A7gQPXIFdp4311viN8SoG8MwzaiDCthpqLGU8/nfNMdwyiAsoLEDhO+RnjpJ4ip25 2nAPPOa3fA/jx/A2vajewaHb6rNfwx28UktwYWg2kkgHa2VYkEgYOVHXjE4eas6U3aL3/AM isRTaaq01eS/q57H4J+Edp4Yvx4m8W39pe31oDJDHGCtrZkDmXL8s+OjHAUZwAea4D4mfFV /Fck+g6DcvB4bU4luoiQ+o9chfSH9X/AN3rzPi/x54o8ZzLBrV5FHp+QV02zBWBjnrJk7pD 7Nhf9muRf7SSFMu4Z+7t6fSuqpiYRj7OjojkpYacpe0r6vsWbaaALsQqpJ/u849PpV3TrqL TvEWl6tcJJLBY39vdSxxjcSiShmwB1OBnHtVJLN8Llhk/d55NSCHyowcYHU89f615sZ8slJ dD05U+aLizq/HfiiHxd43vNftLe4gsPIitLcXC7HdULszleq5ZzgHnA5Arm5I0e0DAgsDnn 1xwarvEzKQJWIlbOexqWEMibgQQvtz9PrRVm6knN7smnTVOKhHoTxRDzm3D5uD0257ZArPu UlaSMcYU5YY5NS3F1HAoEgYE/KOuSaz7i4ysjxRvvQHAzwTURTbKkaL26/adsUiEMmWOAdw 9P8+lQvKhtJDG2BJsBOc4xwcj+tUlvV+7n5GA3dj6c/0qnNJC0yRbGbeOcHAGBn8K0jB9SJ SRPNC0Vw5UebG21SSuQST/APWpjRP5UhaIFtoyCSQ2GqeC8t0t1WP5FOTtLE84wDmnTSHy0 ZXVVX5RsOMn14rVN7EaFG6cLCUx5TqAGBH5EVjXkylG2SZORkbt2Bn07Vss0bzDzQrBQex+ b29KyZfLt7wzIqhzweMY/DvXRDQylqQSDEoYuJBnOc5GPSmSZLFAevJBJ4+lSzSedcKxJ/A cGo2G4g9ACSK1uQzIkhGHRckFs4IxipUjIi4OV7j+tSXJzKePlPOSelVZJwhICMwxnjgVum 2ZNWL0UbJtdckYyBRufYQFAYZx2qtHeKxXBK8cA84pe7sCzHtz0pcpNx0bv5REhADc4J6+1 ZVzjz2OFCoDk/T+dXJvNAJBXBwB3I9az7qeQNgtuI7itYLUmVrFUIzGNi21Tz0zxW2pLIrq MggdsVkOWkRQr457CtmCUC2QAYGMU6mwqe4pDZ+6PzopSefufzorM3sc1pqFfHMSj7wix6d q9ESURXiwZAldGIGPvY/z6VwtqFi+IxLYwsW4bjgZ2jr+ddxYNnVGbcw+QqSTx+tXiPi+Rx 4bb5lu3bE43IQzHJB9vaow79CTjkHCg4606UMt5tl+8QTg8dqYsqfZdqngEDHeuU6xgZE2B wBhOFPf3xUlvKrKVfaWJ6Ecc/rTGYnOE4wDnP8AnFOlKOwMgCgcDPUntQBYgvTaZj2Agk/O wAPH9P8AGoZNWHnpFDPHFI/A7hfTAFVJ4rYgTNKJCo4G0ghqbbwW51MzHaqRDJypJ5+nvRZ bsety5qrKEYTXLNcrtDEL1+g/Ovb/ANmrwdb3ms6h41uoGZNPH2GyMg6Ssu6Vx7hSq/8AAm rxc3QnleIwpsWPdvPp0xXtnwY+KXhfwZ4dvNA8SSy2ULXT3cF4kLyxsHA3K2wEqQQeSMEHr xWuHaUrMwxN3DQ9B+Lfwx134ia5oslpr1npunafFKCk8TyMZnK/MACB91ccnufWs7RP2efD VjPJP4o1m616JQCsBH2WFQBzuCNlv++gPY9aq+Kv2idCiRbfwfplxrFxvyLi5Vra34+o3t+ Cj61414z+InjLxVcLbeILvfZMRiwtAYbc+7Lkl/8AgZI46CuipOknd6s5qdOs42WiPX/E3x b8L+CIJPC3wu0TTbiZFIkubcKlpbv0/h/1zjuAcerZ4rwC6u9T1nVJ9X1nUbjUb+b5TcXL7 mA9F7KPRRgD0o8lRKwBARRwqrgL9BTWjC7soNwBbrivOq4iU3boelRw0aeu7PWvgV4s0jw9 r/iPTtb1C3sF1GCKW2eeQIkjx+YGXceN20qcZ55x0NeQ6MSLC3YZUbAwIHrzSGdSnkm2BG0 nawGOOener6cQqoKqZAcdqzqVXKmoNbGtKio1JTXUJLh/vFmGCeAOtVbPVNS0u/a90bUrvS bx+s1jK0TP7MBw3/AganuNPluUCrIIguMlOc/hUENuIo2CBZTk/MwI+vv2NYQny6p6nXKCk rSWh6R4d+OXxHsV8u9nsNdjABC3cHlSEf8AXSPA/NTVbVviVq+qa74wutH03+z7bxVp9vaX P2uYMbWSNHjkaIL9/cjKATt5HIPSuMiMUcZLBUZVOFJzn2qH7cGgeXZtLHCqCQRj69a6liq trJnFLB0b3sLaTqi7IVG1cKMHt/hTZTtnQOxwfk+bAwaS2Kzysp2bvvAAjJI7YqQ2squGlk QvvOODgDsK49mdl9NCfTx54KJIrKvOAOcg/wD66sRk7vKEz4YbgAmSfUE9hSWwiWGINhME5 JAyePuip4PKM4lljHyE8Hktng8DtwPyrJmlwnSTbCI0UMCdxYHAHXn171OgG2NGIBUbs46n 15pk2wbNoPBzyOx6j+lWBGGiV41Qk8KM/eXrUvYEV5dkdxjCO4BGOnPvVK6mEQRcMp5xnHH Pb2qa53CUhkCnPftVK6tw0SOeAD0BJzVQtpcmSZLHdNtWbzGkYHPzA45p8lxd54XYQeFH59 6UK/2RGVAjqQQCeMdMVGRJFnem6QHHBwOepp3Vws7D4Zm80iRW55I5x1/zxWgZdqhuJQB39 Pp/npVBNlsqwLtG75sZzj0HtTRM4G3cu7GeDwB1HH+c0nrsGxBfXoZV82MYUEqF5I9PrxWX JdNt+VBjuG49en1qzPOZL0IZNjx43ADIP6d/aobiSEzHbjleSMn8BXRFJWOabfcbG86W7k2 +DIBtkzwPQfzqG0S6+0GaUpu3E4ByQMVN58TxJsCvv6ZJHT2qW13SN8kSRt/Fk9vQirbtcl K9iOZhFIoXy8dynrn0NQy3Dpb4Hzr2yMFaddw+VdcsG2DJxzx1xiopLz93HmMBMBgue/p7V SWiE30CEtKGJxg9fY1RuYMEOAM54APSpdyySOqD5eOp4FVp/P3FJDnDZHPFaxWpD2I4CwlD uwPXj/69Syuc8Ln3zUMYckg5yOm3pn0zT5HAUsww/oTmqe41sUpF3u24H5e/pWWyl32hxtJ JGOoq/MQMkO64GD2zWf5vm3GGnRmxkD29q3hcxk11FiI3gH5j3x3rRigzFhgW5OKrWuxmz0 C81shFWONmYfODwOCKJSexEUjLlCiURbhlstjvVSe0TfvLEkc4A61fkjc3KFpV2g5Ckc59R RMsZ5Xkjp7007WsOxzZd2lZVVgD6AAirSSvhU3YGcY7ioiB9qkZVP5VIF243HBJ65rolYxi a/73P3lopu1hx5h/M0VibnL+GL66v/F4vbuTzZzE2TtAzge1enxB2fzFIBBPXpXkvgxWk8S xKpIOxjx9K9VaJEsEaYgdcHjBPv36U8T8aOXC/CyOa4LSZMjPJjqeSOKQNGbcbcNJnkYx7Z NVjIou42aTI3DBDAgfp0qeOcC3O+QAA8Ljj8CcVjbQ6rosySshYsmRjkufyHFVLqeRWVPlA PIIHHr1/pTZJUY7AfkB6+/tU8lsLi1eGObYHxl1GSPQc+uMUkrbhe+xRWC6acZOUUfKPTNX LWyld/8ASBiMjJ5569OKsWa4kZix3A8dx9K2HtzHbRrIZBK7D7uCRk898d+azlUd7GkY6XM owwzStDEpAEYLHacAZ7evrU86III0TcM8ugO3Ax0P/wBatK4imJlitU5EaFS3Abr19PqKR7 Jtj+a8ILY+SPP7scHk9/Q1i5GqiUrQKU2yh22vjJPJH9K1LuaF4o2SP514HPIB6Z5rNhKxy zydVYZBcEYz7ZqB78zxs7IzpwIgnUfUnr61m02zVO0S4t7HakytGQM4YAjgZ71BHeWF5cAw xuXYlN7dD6YrHupHnvfIjAY98jp71q6fYJA1v5rEYBKIpxk/1qnFRV+o07iXAK3pmU7doLE AnntitGzEjPcBpGAGCAw7Ht+VLKd0H7zBKnIyfu/hVHTp3W8kkZztY7GO8bR9B6VGsojbSk aoYAld8nl8fdA6VO0MkkQMbHZ94BvvDj0/KrMMClFB3bgvIK4A5prQhHlyPmBOCF/qDXOdF yrtaaykjMjRSlSFcRghTnrg/erAuY5A4RX8xo/4iAu7HU4HSuljjTzsAouVB/r3rLvbUNO3 kOFJychuSM1rCXQxmluJoSSLcsUhXJJYgDAye/1rTmQncGdgNmQMf07VQ0aG5guikaGeQkf Ocfp610FwVjuvLliy2M8HkenAqZvUUdtSjDC+2LdnbjIPIyetWrWGOSFAjuQxwASRk55qzJ GrSxrGVUqOBnrn61KIE84FyQTkKvUe/NYORsiGWArA52ZZXU8cYzUbYYRyRDDhmUg9QQOvt VqRXeFo47ZkUn7menfP6UpikitGkwjSEE4f5efTmpbKSMaUMjbi4Yrn7xJ5+tV4pV8yOQlT hiRxgHjird3FbmdRJ8/lcqT0BxjpUMMVqzxTsr71ygO7gd+nT059qpNWC2pbPMIJ5TIyvTB 9RUCmUozTKDLuIDYOCO3vU9xIwjJVsrnALAdccVA7CNfMZisp6ZJ9OQPTrUoplNkneeKWQK 6AtntgAcfXmmTYhkwX5zxk5x9RUrNPJJImBHAqHY2/5y2egGOnvVKSzlmAiaRVYglQOrAde a3TvuY27GR9tjkvXjeRticBgCAe/wDhUTyCSUKDs3Zxg5P0qObS/JvVVJWXPLKeM59fSlIc ZBKg9Rnv6/hXZG26OWSaVmPZZLeJpFbYuRwev0/lVi2mkaB8NICOu47c+/HWq7I7QMAFLcE 5OBTQ8kUbytwqDdk8kYoeqsLYuXMhVdrxnBx9R1/SoA1u6eXLH8o+UgZOfenF5pl8yUxKzH 5fp61PtMcRilIOcbSTSWgMyZzFGT5ZJ/2QAQKpvO8iHAIOe/YVrTiJto4OMgnPBrOkQiBtq ZfPIHBI7/zrog0ZSQ5COR5mGz9SfaiWRCPLAwQcHNLb7ApIALDBApLkALwQjAdD60dR9DMn HkgSbcqeNqjJFZUyneJDhdxxnuB6VpXRJJfyfnwMFT09elVmH7sF8jjGCMYrpgc8kLYyfNt JyOnFa4myig7iRkjHYVm2FucsFyT/AOhVreWABtAwOAc9ambVwitNSpiNnUsSMDqe3v8AWk co0WWX5vSkhwZZty5HUHduz7fWpZU22rAAjDZ6D09aT3GtjCVV+0OMZ54qYoiMjsAwHQ0qh Vu3JJIxnntT5GJQNgMM85Hb61vJmcTU8mbPC8f7wopBLHj/AFjf98//AF6Kw1OmyOG8HeYN fDRqpIjfl+nT1r1S0tkXS4xKd7FSxLtuIPPcfjXl3gvY2viOVysZRmI5wcf/AK69UR4UtTA oKrggvg9PrjrWmK+I4cL8LZm3MkEhj3QhDjAOcdKoysYrdWf5MggF/nUH146VcublkMa2sX mOOPm52nB7VFdRT3MUCuxQDGfLXgrjJ3DvUx6XNZK463G0ZeYO3QNwOPbNXZJWQMI8D+IEH sPXH4VRkuYIx5Y5IwAQCD+FNmux5QVtpPClsZP50rX1LTsa9jK8splMkbZIyScE8elb13ey i2jgijRyCrHYchefT6ZrlLNyY2CnDk43ben6ZrUmmvJzHBbXEhZnVdynO3/a6dKwnFXNIN2 NA3ki3UrPbshEWxyR1GT19uahh1q1+1jT2Z/OdvLAVcAnAqCLQo1v3NzqE0oWMPl379Oc9a r3tvZWl9DqU9yGddqlwOcjgMRj6VnywbsaqUkasgeOeYzbkBGACRg59axmj2oYzMYzyBjAA B96txatGZzLJIzIx3Ywcr/Umqjaikl15rANlsICuN3rxj6Uoxd9huasaFkLWNzmJWmAUM3p 6n1NadyVBiyCoj+Ucc/z61zsdwPt6EhgZCMfL1OOBj1q9PqViB5Jco0bH1yOamUHdFKp3NG QQNbFCxbP3do5U1mWFqPtsssqsAxBWLggDj/PWkbVLVtscQuXy23djgH6DtU0cotpVEIuPm IySoPv2zU2cU0PmUndHV6VOBOLfyQjN8wJbnHf6VHJvF9do0ylD2ZMED29RVC1v3j1JXlQJ GyFUkPzc54//VWhDerdajcWTlreSI71k/vDuOn+cVzOLTubKWlit5bfaVilYRyOc8HJx706 fTI1bJdixGM4pYEuj4qjV1Js1X5pVOOevIxx1Na9yi5baygAZRiOTUyfK1Yad9zKs1t1uFE jspDZTjAJ9DW+zNcyiV2GAw27RyPU8etRRW9u9hL56KwfBypBOMfpWvp2mWlvZRvDGDE5yC 5OcnmspS6lLQpRw5YKhA5I+v41PcW0gmRwQibuUbGDgdPx9anhsEF/5qsgRZAu3dkEnOAPf jP4VoywqUkDkkxnd05HvWMnbU0TuZLA+QSAu47lAJwM9aptZySxmIFWkDcqOx6d62EgPnEM cDkg9Ovt61b8pACqooZhhcY4FRc1TOKmtglw6NGFOeuMY/GnQxhY4t7Ls3ZAznn1/KtS/T/ SGI2rtDZwepx3rlTBdKFaHCsHyR2LdOPwraOqId7luZ1QlApxnK7sdOuf51hz6pE0rNlUZT gZOM+mK0btJprRwyGNl+XBPOPaufmtZFtFCouB3xyefT8K6acY9TKbfQjbUJJLhokyxz0Ug /jXU6cGRAsgQfJxkfMc/wD16wdP0qCB90kuXLcZOccenb6V00Xk/ZQVbK7cntx9KdZx2QQT M68thPqm1Lbyzjluo6dM4rEu7IAM6I+wkEAnAP6dK2P7QgbUxCxfco3Dccj0qK+aJ3eTKEB twC8gkfSiDaaM5O6MdLZmgQ7gZM4baO9RmC7tzi1Clo8ZDPwR7nrV0Oj2y7cKch2Hp+OOtL bl5SwQ+aAdjN3Uep/StlJmTSKMpDOT5YDFtoOzgmluGcxBWKl15JQcGp2i2qgyOPQ9DSMym FmRlLEHHbFXcgxxhnImkyACQoTvTWQGMtnLA4DY/Srqxnyy0twT3OO31xUU+42zqpUhR8p7 /WtkyGjPtSw3mSMhc4JJ96bdl1lwYwwA4OOatRMEtuhVgTgKOeapTzRxkkbtxHBIJGK1W5P QybthJuPmOCwK4B+79apl5mKEncF4yeM1eZsXDqHR+OWVcZ/xqjNGRIiou0N6N0rrgc0kdB asERN3zMe3OavzSRjeoRVU46dPwrKtZ9kPllsMoHyck49T+GalkuGw7thFGCfYVg46l82g2 FoY7uTy4iD0yB1P9KkmJSNgjMPUEdM1Sa9JLKqsyMM+YvRfeke5ZoFzCyk+hIyPWq5XcVyq hBuZGPJHHPep1Qh8FhtPQZxzVBJMkgDAJ7dqsLLGRtK8A8MT3zWskzOL1NgomT+4H60VRMZ yf3j0VhynVqcl4PYp4gVgxX90/I616fpkq/2MUuSY3ZyQsnJIzwa8v8HlV8RIzqXVY2JUd6 9De6hlJhi/eyK2XBONg7cVviFeVjhw3w3JyFe/ieR12g49Pf8AOh98e9VfeZG3ENk4BHHtS PAomXa/7vcSY8Y5wB/9ap5dpssrGWDYO4fL7f4da5rnVYzLkPJlmXJH3ckjHGMUkcE0jEec 6k/eBxz71ccO4zyA2WwTjn61FEqC589XG4ZyzLnPt+lUnoJrU1bPR2jhW4kldmxkFTt49fb itGJYgpS3tXRlOW3PjK59cYNLYzKHJYyeXtIRMEqvtg9KvwxzBCWXAUE7NwA+nHXJ/WuScn fU6IpWMG41eR7yWO2ubJHUbSGkzgDsc4yadb2015byG7ZPKnwpQj5WwMkA+2K0rnRrG7uFa a0UuUxtI6HPUnvV610tGgXIYqqqAvmkHI74HAolONtBxTMCTTDIrK0TsXcgkPgAHv8AKe1U J/Dk/kwSQTTDbKMEOT9CAa19Q0bTrh7ppFfep3JiUsS3c59vWpreyWKF4kMxiQkYMpBJx1w Tkc1SqNapicU90RfYJLWE3F1cgXK4YO7c9ueetUJo71r8SWmxkIzlgBt/2j+PbNbLRW8+yL +z0WSbaWkZ+c+2emc/yqzJ8sLWyQRxIpMaqe+MZHHQ8VnzNalqKsUba2ijtIJprvzFkcoTG CMn6f5zXUWUZlMUcEcjbVwz7cc8Zz+dcwLa6yn+mW8ICkqu0EnnryetdFotvfpDJINWjmyS WO1fkAHQHrWFVq17mkL30Lmow2qWqSgIJI5A5C5JGT/LrWppqWssz3DI5mJAwem0j/69Z93 Fdf2VNmQFSwALDAPvWppSyW9rn5WZ8HBx6YrjcrRNlG7KGowDz/OWeSFiwGByMewqORxLdr CZpJCBjGMEds/lXUx+SwMbxDAyzbiDzn1qF7INctMiR4OORxxj3rBVDSyF0ewUwuZIS6Y+6 2DgY61uWVlAkUgiUqH6BucdadpqBLaaBFVWKhivdQVyCPTIqzpm0Nqw2rmK7kjAAJ28Kevf qaHs5PyMZS1sYsvlQ6xpenKwLSSSXDpt5ARdgb25erl1GUDYDOQuckcE84Ge9Vjb3E3xSkj Q5Sw0yFHO3HzuxYj2PX8637mFYg+AFdcBTjt2qar5Wo+Q4Sur9znYRtkMM0h3McZYduoH1/ wqaZCInZz5b/d8sdB78+tXUhaSbyoRnb8wJOMU+RfKhzKFznaVfBAHrg+nr9KzckbXsc7JH 5lz5fllEiiZmZhjnoAfU1kQWEO5U2sHJDbUOQp+tdaIWeGWWV/mPzKM5XPXGR+tQCDbtdVj VsfMUONx6ED/AOvS5tNDRM50W0MlrvBZgBghlIbr7j2rHksFDu8kfl7sYHJ/I128duk1u7s WVOrBgVJ9uKz00zy7mS5M7yRPhRCxwq4JO7I5HBNXTqNDlZnIf2In2tZGdiGI4HfNXbXSxb 3Dxqzlyu5fQrnoe2f8a6eezRVRhEuHwAVHPX17UPbQs0isw2ocoSpBVu+e3erdVtEKy2ONk sYI9WhUQRlthbJH8sVlXtskcsoQjYGyfLGBnp/M12DWYGohE3MNgw2M5Geh71iasrBGBWUi Too5I+uenT+Vb05u6RnNKxhPEyrEcfKwBJ4GBUgt4gzB1G09CDgH34+tXpIyy27vkIAdqhc kn2qFEYmYSH5mVs7sdARz6elbxkYyVzDuQqiNnBjTdgdM4/zimFUFmyCQsSMgqOh9DVy7tl FykhVBmPOV4JwD26Y5qEQRhEz8wUcsB149q6ubQxUdTNggkkicF9i5BI656dKjuHk+zsuxC p5LHjtwK2CiCBikiuT/ABAcL7VmzOXs2jEShVBbJIz74/D+VaRd2ElZGWhH2cuqDJ5JHrSX MDNb4jUlyABuJ646datgr5QSJtp2qVB75+lMnAZ067xhsgYyvcVsmZPY5kyyx3MhurOLHlh lx1B//XTYgJ5H8yIAjJDc5B+npWhfxO12Z3iAbywyMV7HuPamRIVUfKTvBPTj3rqurHPZ3G DchPlAMVPLDg1VmllGVjIBY8AnJFWimC5RtxGWxwMfj3qqG8wOx67iN3TA9KqPciQ0yy7OA FIxlcdD6VCt3Nny8DAGOamyAI9wZsdWbuPrVK6+Wf5lKsxzg8fr+VaJK5D0RLC5RlJT72ck Hj6GrgHmplCPm6DviqZfbGQImJAzgfStK0XdZLmLnsD2/OoqPS5UNyM/acn98PyNFXTvycO MfWisec6LI4nwjt/t8Ft20RMfl69q7KSCWV1mZXjZMbSHyzAcjPTArjfCkXmay8TFlzE2dp wR09K7dIJFkkmdGRFPX3/rzXRW+I4sP8JY8+4fDnJXgttxk49KnuL3Fg8rMRGmGYgc9u3eq sLXEzzSorhRwGcZJ+g9KtmCdrdLlz5o25UhT8w/lXM7dTq1aHZR7fB5Eh3qx54xx9O9NgRx OrLGAWJHPPFOt5XmslkWKVEcA5Zdp9xg/wCeaeoeaKKZW3RFhhoc/OM/5/WoY92dHY72cQ5 JBIGBj5fQkfWtEWqxOHkAA5OQwGTnAz9ewqjZI6AkKqgD5m5I9cn2q8AHaRCgKHox/n7fWu OTbZ0LREYczX7q0WEVRgPgBj6Y7dKvBWS0RjbeaSm0HdjI9Pw96glV5JdqRuU2MAo6jIAq5 psM8NpbxRtOyx/LuZss2PU9zSkPUzWt5nuJABHlWC5b5Dj0xz6VYSKdpUVY4/LC7GYnp/n1 xUMjF9SuIYXWTDbiyke/T1qwNsIWUtGAQN0fQZHf269PahgmKbaRXLr5cY3AqjENu6ZODwx 4/WqhtJDKsczFR5pDMCAVHr9fatU3AwqL5O1sofMYbgeBjjofypkzCSGLbbNuDjO1eWOeCT 6VF2VdFc6Fp7GFrhBMCoBaRQBznnrxWzb6dp2l2s/2dFtYIx5pwgODn/PFOCecrlox8w27J ACEzjgfnWlBBJObmK6SKQ4EWwDcFGep/wA8ZrnnNvdmyKsIkuNPeXymjUuOGKnKH+LHUZwe 3auh062zZQKIgoZMEsQRnGevpUaW5aAQyKCN5ESgkcAY5/P3FbNmqJEm+VdyKcg9M4rlm1Y q7sPazj8hdpXDHjByAPwqg9skcrBXUqSDgEHtzx2rdVFzu2gZHQjBPWq15GFuslypUH5jgg cc4H171zMcZMo6dNJB4njtZSWa608SRjaACIpGBz74dfyrW0HefEfiTTSQpgu45NrA52PEp 3H8QeRx1rM8R3Nhpdp4f8RqpiNlfC3mkYAhY5V2t+ZCn2xWf/wky6R8WvGHnCP7ZPp8X2RI +VmZV+6fTGTmvSjTg43bvovwOGU5X0Xcf4Ou5Nb8ReItYmI3T3iqB/sqhULn04z+NdjKFeU tklccgDrXlXwVvNj3+mXaTJdyubgKY8DCDa49jlgfTFeuXUTyW4MalFA5HJY8frXFiYyVVo 3hJJJGXHFjUMFQjbSMr1qW4iSQjapeRRg7uhOMmnorx3bKw2ADC4PI9/1qSdPLUeUCoz94D JI6Vxu6WpvfW6MuKFksmVnRBlkB25P0NVo4WZQ2xTtUsGxkGtzZIIpFKmMBt5LYyTj+VUrY bYM5AGCQDwKV7GiluVliEm1CGznIGPbv69f0qCWItuRcvuXuOvHetRYkkVDgsVGeAQD9PWq ssSHJUbXDZxzz61dx3uyn5Q8oRxJggLznkD8aqGHekiSqVO4DoMNjoT6Vr3EQmZVWRVyRjv he9NeGPMjq3B+UDkEAU7XJ57I5+S3YXAl2sxbuh6HH5Vl3sDTyyGUlCMAFiTkdwBXStbJGh igt+OcKG4bnnrWZPaSyO+YsgjMgfGAewH+NdMWQ5HLXNmySQxDcdgbYGO3aOMf1rPMCpBJl SHZMgMp4yeT+ldTeQhXdhFhfLLAKOhzx0PtWPLDIYJGk+VCi7xwdzZz3/lXTCQnqjB1C3CX EMbIS7R7TtGMZI/Sq7ocyKFJI5K9Rj6/WtW8gK3RJlJjK/dHPfkU2S3lhcZiUMQFyOOfTFd KZNjAkjKWryTRggM2CThTxxWPqO+K2JVfvHHTOCa6aWOQWyswBYnGOjLXN6hNIFXYSjK24H 3B61009WY1CjHNNJEkLMPKRcLk9Mjmpm2kA+arMMck9PbFFvELyae5kJkmzuOTxwMk+1Vnw JykaEHaMEnOQe9dG7MVsVbr55yUbhV2ggYzjvS2iobZnflGJAGM025z9ob5STjrmnWqA2q7 icE5+U4rVv3TPqZ94xmcvIwHOOAAT2FUAjRjywFJLZOOeKu3CTGTEpzFk4Zfmxx3qMwJDHh SQxPPbBraLsjFoaqFWDBcDGAQaqy7pL1N+1s8cnIqYONrfvQP1BNR7B9vj8shlbOT3FUvMT RKIdkLmTli2eccjtitK3j/0dwVwSc4zmmyxAW6gHPPXripk/dW2xOOwzk1lKVzSMbAYWz9x vzophkYHGQPxFFRY0ujivB4La5tUMcxN9zGR+dd1ZxyNaXBdmYqQCH7Z9K47wIB/wkmSM4h Y49eRXpL2VtEz6gkbC4dPLcg8EA9x3PvW+IlaVjjw690LQsVjIYqcEsw5JPr9aszKhtUYOo wOMcHOcVDZRzApuGwDO4nrjHGBV2RISpaLAHHAH8X+c1xvc60tCrNBtAWMMSWxk88kck+3+ FTrGYoickLnCoBwPr+tN5AUqpYlt2CD6/8A16m3yxwAuS2X5+vrUtlJG9pbKFeSQjZsHysO vPanNuuXlh4yQZGAALAnjNU9KcTQbfMUOS21Dja2D0PFaEnEsxFvJF5TeWdyhcrwcp3OM4+ ufSseprciiaP7Qk6qYtwIy45OOn/6qtWzRsVhKIBuYM4Lc4OQB6c9u2a5TStevL/xVc6Nc6 PNEkTMUl6q6g4BOeORyOa6q2kIeYbywz077iOpHFOcHF2ZMZKWplG4thqU0rSKPmKgDOWOM Yq85SZPmLOUIDA4+bI7VUMco1B2S38zDgl1AOR06dKvNNbuyw+YAxIXyyAD37f56VEvIpEz CIOziBFAB2AkeuOc1bhlhx5JiKlTtQngn0OM1VmhTYH8hm+X5dy7Rj37Vds7FGmMzu0LJnC jHPrk+3NYykjSK7j5WuoY1ezgEnA37+SQPY8k5rYtdOWaNboCe2I2sTuO4hRnbyTxzz3xmq ptJZUzYu6FiQWHBArb0mO7iswblo2vEG85Iy46bsduK5pTNLWLVtNDNbQtFGZC+ZNrI3yjP PXp0OK27WBYUyxwxbpj5dpPf3qqsDm0k2yuZW+YbuMHpxxxnvVuHJkTYspyRuVACD7n2rlk +wzQdCSwY5I6HHT6CqF8FJVRIyPyCQCeMjjHc1qpbSTNtOd2AR6j3B71Q8VmXw9YR3sM7/a gpKgLu2j+Jh79BnpSVKUo8y2IjUSdupxXj1re08ELbXk1vFJdXQjHnxtIUHplehwxPNeQeM Nbuk1DT4r7cl9bgj7TDJhmAwCWXsff04r1Pxh4gg03w3badcRmcMhk1IzANtY4yTxyMsvQ8 cV87ancz6jqEdu9uyMxAkcncdvAVQe3AFezgaSaTeyOetNpW6m7onijV7LVJdVsLiWzvhMJ A5kLcYwRj37+te++DPjBoF3GlprzyRXPl5kuHzsZsjoO1eOaNo7Wc/kXCxKJVVi5AzExxs5 75zVnUfDkc180lxLFAzfeAUqUx344NaVHRlPVegvZScd9T6dS60HWLkHSLyKVx/CrD+fTmp L+0Nu8YaNl3fIykHH418nWPiO68HeIkk0y5NxDGwXk/I4HcV9CeDfihb+PLcWVyyW+qJkDH CyEcY9vXNcmJwqlFySJhUlFpXOpUKsOwKoXBK5P5mqKWxZplZnG1sLsA5J7Y/r71K28qIg2 GclQpPJPcfSptv2by5ZWmklAw0Ua/dY8Yz1rxIU23rsdvPyix6YfsiN5jFSmGkQZH0PpVS4 06V7pVQNIxOW+XPGOORWZqvjCKzhk826jt448xjzMFpj6BR2GAPpzXF3XxT1S3ElmmjebP8 zLK7LEFTt1PAHUZxivThh6ctEjJTqbnqA024jiWNbdUOOSzY/LFVmt5Vm8toyh3YG4deP14 rzSH4uM0oWGeC5VV+ZEDBTxnG4j6/WukT4saFPpsbSNLZzlgSTCBtH9en61bwkezM3Vkb/2 RmiPJYrlgM9KqT2qtLtVQ2P4s5wO5p2jeLtB1SdbeC4iAkG9ZFbLHjJOT1z/AErdeC1W3Wf eJY5QMDGG6+o/CspUbbB7XucbJaRrcuQzKzjBG3IH/wBfmsS7sNwFtI4CqAxYD5hjgE/p0r s7y3VGO3KZIyBz2/wrFuoAk6bAXJIPIwMelZLQ6IyucpdWOVRm5yRg7jhjnOahmUs4fYQu7 GCOnoa3L2CQeW6DYwOThff0rJuYjJuKrsYNg47en1rpi77jbOdurZ41cL95m3ZI4J9Bn/PN cnrJjit8LKVAkChSPau6u1uFk8wyBEZThdhLk8Z6dK43VLZLi7ErSDbjbtUY+YHrXdS3MZv QzoraN9OMxZtxIz7Y7jP5VDbF5ZNsSAIAeWyx981qQQsFaNdqj7w3dPwqtDbCG5kBVgoG9S Tz1OQB/jXQnuZmVMvzyFWbaeTuXp/9altyyRqNoC88Y5P0qW64dwU3FhkFj2pII2MYD7dhA KjcQf5Vr0M7GfKzMGVVOCCM9CCMdqgk3zAcEYBAY8VbmjVZGbcWIBC7jj8KklJCLFt5cYwB kjvz+VXe2xDXcyTFGsiszFs9c8Zx3FOSIm43LgHnGT0qYrGCfN2hRkk54X8Kaq/6SHLZQ/d BHSq5hWLMKTfYIxcMrOPvsFxnmiflSMZOM8VYGXRMKcZ5AHWoZ4WlLSZ2qMjHHPvWSeppbQ q5ccb2op/kDuf1orW5FjmfAAB8TEHPMLDj6ivUZxuthk8qcbu/tXlngQf8VETkACJs59Miv Ubsoll5pcwqrAkqcD27c0Yn40c+G+Bi2gPksuWUupGM8n/PNXnBFttYhG9F7Ad+aSzhSUSM 7cHdkqenpUsyOsAEeOR8qgdMetcbep2K1iBxHI6GOVPKfDLgk8fWq12duFVT7Eevr/8Aqq2 4dJ4FKgjAIC9wRzzSTRGRYCqkqSc4AGeeuaSdika2nKPLRZAC7DIUnAXPrn6mr10jKm15C2 EKrnoPpx9aSwYh5EiGwEYB56/Wrs7skbRwxrI2QCN2CFP/AOo4rK+pTMnzWjiVoPmCngFhj 61MDttnZVeVlydiMASeeBnr+dNFuUDSx5AIAVc7uRn26++fSoDc+XfW9rJJsuJBuRJMAyEc nb9B1Haqeuwk7bltFHkktlcEZGR+XpmrMUMPmRtGpGWDDPB69ff/AOtTIQrTKrRjc2X3EA8 dxitCKy2lWKt3IJ6Af0rnlI2SIhaSFD8zSI7EsVbJ59B+NammL5bASE53cKwJyOBjNN2qki su2Tc2VAGCat2MO8skqNtOWU8/Ke1c0pXNVoO8u9SCf+zJY0uVYlfM4TOeh9scVz8tz4ltt Rii+yC5BOHmt2G0oevB5xXRieBTOkgaTe23CZznIP4VPoNndR6hLFcQl4FUn5iMqe31rFTs tTTlW50+lSyXNmqsCsiAr0yMAe/WtWOMswXeoyMlsYAOar2yOsDeWFIVsHJxn3Aq6uWUvli o45OM/T1rkk7GUnduxtadFEJjHKwwOck89K4P4laqYHVoJE3DChw3EYJAOc8jOTzXVWcx8u 5AGF2KgKnBXnnH4CvB/E95a/a7iOWVJpCxkLTtlxztwGHY8DHIr0acuaEYHLGNpuXYz/HE9 jcaSNRhRIluJo7ZBNI5fYqYchDxzgdeDjjtXOeFtKu7m8WMzLEwlDyRxyfOydgQowM+meM1 W8ZX0txpVnZtCySTuZWlZyTIGwO/bAAFeleDhBaeH4CRa2lowCMS4EjuMnH49Ovauyc3RoK 3U0hFSnr0Li+Glewe4e1lmh2oYxInzEZzt91HHP4VxviBt0gaWdS0iNtXBCFj2Peun1rVr8 RiYXhsiIyoVCCGYkgAHvxivLdX1G6uI5Iw7uVYh3R8AHH+elc2FjOcryZ0VXyx2OZ1e/Mmo lZEKSEhPUE/rV/wnqFxpniS2khlkiPmABkJxnPGcVktDJO0c5BlCtsYYyFWuy8M+H1mvra7 82FDFkyQuShiHQOTjHcHjJ9q96o4xhZnlRTctT6l0aRb6P7RNOvnyxZCK+RjI3N6nJB/EkV z/iTxVNpcsdhbRLLLcSqvByI8sBz/ALWMYA7mrXhgQf2UmpwGSS3aAwxySqI/OC8ZCdeeuT XlniLW/O1m5lR9iW5wsaYOWBwMDPJ96+btFyUbbHoQhztt7FJZ5g0s9/JJNqErPFuKjAYZ+ Rc+nfsOnJrEmtbKydp9Ud7maRgQucuxzk+yr+HNZVzrfkXxl8xg0A8uJ87lVsZdvqM4HvXN 3uq3VwX2zPvc/Nu+83PC16NKhNvextKpTitFsdBqWs2k7tb20LRoST5cQBGfYnj8fasV9UW EMsFu0T8DzTJvZueOowPy71mxz29nE/2mUyO33v8AAe386qx3hlm3FFjRckKowQO2TXowpJ HBVqX06nW6Zq17Ddvey3Mu5QAHMZ3Y9cjjFe4eB/Glve29nY3WqrNOSFXB3EnPsAOnrivmd dUupEM6SMsa8EBsZ/DNdl4EuNTGs2j2gaIHmRWbCM2OvrxWOIorlcnuRB3aij6quktLkmSF hKpwTIing88H8c/lWHLGftflxseActjHPHGK07cvN4ftmMgjn+RiQMZ5wTj15xmoniKSee6 7ivHynnkV4NVWZvDTQx59hmkbghAAcf5/SsO6hb946oy/PjdgDsMEe3P6V1cluzNuKrn+Jh 39vwrLvbd5FYGMEjk44/z3pwZpdHEXt3BEvzFgzggEjJ4/lXFa59nMCz26MHaTJ54Az3+le ia7Y2xtlKRKCD8pC42nH6155e282CSxmYn5xtA5Hp+FejRauZy2I9Mha5uWuN2eCMg8gdqn uoXSZ9rFg/Bz09a17e0UWMUqFUwpLY6AccdOtRXUYBUhztI6H+da813dCa0sclfRFhNFuKO oGSuAR3xSshQKFKYC4yc1oXMCp5ixliB94kZH6/Wo5LbynlfcvzEBmbpntj/GtXIzSMl4Pl DAM5OcAKeRRcwlBuVFZivI56HvV94lZ1aXkrldw/l+lU7lsRHcoyARg9Mf5NUmDRkYYyYWM src8Y4pwkVbkFnztYL+J6CkUhmBAwv3h81DBvMBUHPYE8ZrUkthWdMBdp3c7W5FRTt5j7PL dV6bumalTJZW4OfvMev+c0l0wZ0QLg57n71QtyiMlsn735D/ABoqMtHk5hl/75P+NFUL5nO fDkH/AISZyFziBifbkV6zcxh7coETaCD1x/F3ryn4bKW8TTAKT/ornj6ivXJo/Pe3QSYVXR jkD5uen6d6eLf7xHNhfgYluiw3DogOxsAEDqMf/rpxUyRq4hwQRnPPPt+VTwgeaMkKCBgHt 606U71jXeRET/n3rjvqdZTEZF3DCWKMR2O7aD9e1TvFIkUQJAOd24dQN2MH1NMdVF4qh1ZR xgnPIq3DbmS6toHXKqd5DZ2ngnn8TUtlJGpDbhoJpViJkZgVcDgD8fzxWl5b8OQE6HBO4t6 e4qjCrjUI4ipCCMsYgM5Hr+Wa2pYwbWTcCo4Hzfwj0/z6VlcbM1bcNE2yMOyEAY9vbNMltT c+XdSWyQyZynmAF48Dkj0P0PIqWCwgOoperAyXHk+UJAxwyFuRjOCc98V0CwrseN03gbQF6 4+v/wBapnO2xcUcrYMU1ZI5nWcN8isvYn19hWy8ckcikZClseh/LNSRW5g1NUCIEVGYY6g5 4/SrKxhGRmGBggEc/T8a55yvqbxRE9t++QtEc9cvx69Oxq9aqjo+9MoE3ZbIBFSrFnaflZg QN23p9P1NT2aFZDGwwmCN3Oc5rllLU1toLYRRhndoguW+8GICn1963oQSArKckE7s8fU1nW lu2wMdxBY5A4B7YIrYQJwr4UDvkgkVzSYpMspENuVBOOpPGPanxIrLtLbWxjcR19KjRhuYl wrFvug5wKkhm2uF5QKAQT3OayS1uYyvY5zxpd3th4WuZdP4kjlUY7ng/wAutfON/r013LcT SKjSQ/vt6jGZNwI+v8q97+KXiOXSPDVrcRR+aJJWEqjHzcZGc/SvmW/8QpeTGaCyxhCjqBj fn+L696+iwNFuCdjkc0t9Cx4m1DUtQ1QXF+qqYIVK5PYvwOPTmupspHt7KK4nuIvK4zFkgP 23455yc8V5dcXckrGSQuJHXlsHBwQe/wBKsLqMkaNCoY5YOqcfKT1r054fmioroRGsoybPT dR1dYVSUiBmRAqFvmDc5+YevHpXM3GqT6ncwQQwDe7YCxJ1Ppx26Vy09/czTAuAM9zwa6Rd A1L/AIQaHVbW7EdlPdLby4fEhcgtzjnaAOPelDDRha5Uq7nsP0TTL65i1EC3kaJOXZlO1CT gLjux7D1NfQGl+HpNtra2ojujHCm6d4zwcbtrMxAO3pjnp0FeXaPYRfYNPdb4st4wBt/NZn IQ4BZMfKOSQx5OeOgr3iS60Pw3oYt4lVbiUeWshfJ+UDPXsoPU15+NrJaFU4vSxy/jLxPp+ hWT2MlzK7sPLKLgEgc/KR3JP+FeKyy3Ety08kSoEzJ5WclQOnPcjJNdN4ivra9vTLbKLl92 zz3ON3phew9zyfauQmX+zis804ExDbiOgGDnj8hWOHgkr21Z1tNbs57VLsxmQqWzMWKFhno RyPyrPeT7NbK27dLszknOM8k/Wp78CW5XLJtQbOce2f1zVOSL5ixbIwHPfaAOB+Zr3oJWVz z5X5nYpCOR3G9tjvluTyPc+lKsqDMFujSFuCx6t7fSnmDzJleUNtI3EE8496vWqRvMHXCxh iqhR+Z/wraUrIyjC7si3Z2NxbY+0NslPRFOe3f/AOtXs3wq0P7Rd2969uqW4k+R5fvSYOSw 9hj/ACa820tIp7uOOPZgsdoY55/3u/Q19DeGNOi0fSLe2XAmjjIY7uDuO7gdxg49iK8LG4l xsurPUpUlyto9Pv8AT7f7PBLFgR7VbGOoxjFY8kYZ5hkxqoGG7dO1XUv4buxgSBw8aR7dyn PPIIqJsLJkNsyMDI7+lceJnGck4o44RlFWZltbkWiqN53Z3F8fhWXPGNzB3+V+AW7kd+K27 mISREb+G4Ptx/Oq0dmJp1RQGZR8mV5H0rOEdbF81lqcdeWSD5QGdgCSrH5Tz0Fcbrcbb4o1 UBFYsSAAGHqK9Knt5DcElGJ3EfdyV+nHNYdzocur39rAqrArAsXlOwNzj610078wOVlqc7Y wodNiKqcbsNuHDZ/nVaa1VpSGymxugJO89u1dlc+HNS05EtliLhSqqyYwcthRz68VKfDcVr FNe6neW9tIEY48wN0+ncV0xpy5jOVWNr3PJtQh2XVyZC5APBY55P0qD7MJRLNJG0g6bfuhu OOtbeqal4K0+5kjvtfW9kmjBRbMZUHONpJ7jHp71zv/AAmenTKmn6PokmoTxzEB+cleOWPA x1H1rb2c2KNWNrLUtNCIrXzpFfAOwZ5yxHT8qybuynMSSCNgT8x3jA+mTgVv33iLxnd6VDa 22n2GixwvvMpVWmBzwR1wRXIXuiPdXm7W9WutQkO0qjttTn0BP8quMV1YnKT6feZlxd20Bc T38CN1Co3mEn3C1GswuZo3t7SQZXl5vlUn2AycflWhHp1payOiW0cajjgA8elK0BEgIV1B5 PA7etbc8dkg5W9WyvGlyJUaSbcM4ZAoC4/n+tSyxASrtHOcYwCealSPsGYFRkfX608DABJL bfXisnItIomOUsSC/X/ZoqdiNx5XrRVXEcj8P+Nfn+fYfsz4YDODkV6vaTI0TbkZNm0kBSC 2OprzL4axGTxJMoAz9nbGTjHIr1qXSriCF70XSrFsP7rZ0OODnrTxjSnY58IrwLUCgh5duF Kjb8pBIPrU2wYhLA5/vD3x19asohaSfAC8KG+bkU/ESLbtguQM/Q153NqdvLoZVwsjXUciW 4kwp3h3A3c8AHGPzrRs57c36S3BurZ1QkKYQyEYOTlM9PXFWZIm/tFF+UooPGMdRk/zNbNn Zh3RUALeZxnn5dvX86HUS0aDl6pj9OOnT2CXCajZMFO0DzhuJ25IA68D1q9e2TQ2xyjIJFD ebHyp9yRxiqWp+F9K1ezn3osU8yBWuIztPy9DjoxBrATwBPGklynii/gug3Bi+6B/u55yal SpyW9iffvodRb2siW0UskWFVWVn2nkgetakURkhVhIyoMEAdWB5Oa5eDT/AB3YaOFtfFaXa gb1S6V8E45B5IrDs/GPxCsrX+z9T8My6pEbjzCRbbTGoySFZeDk459P0h0lNPlki1KS+z9x 2VzHenV0e2FsY/L5EqOWHbhlOPXqDUYu76GUiXQ55UJBRradJBx6q21s4+tc6fiGYpFN14Q 1KCVz0eTYqkkdSVGPaty88e+CxJE7XF7ZzPCvmW7DG1gCT1Gee38qn2dRrVJ/15F+0in1X9 eY1/FeiwTLDeTT6VMxBVL23eMHAPAO0g/nW5oup6bqdyBYalbXjMhkRYJg528ZJHUYzz6Vg Xmr+CvENp/ZV3rEFzykixzBoycnjBAwGHfkGs+5+EunahbQ3/hu4fTFXdHJPaO0ySKcFsnc cNx+NZunS+2nF/ei/aSfwST/ADPVJdNuLeQTiBxFND5oZUOenOasWYJA2qZAQCSMk8e5968 uOhfEOyQjSPGjX9vGqRhbhCkiBSCuCM8ZGDnqKb9o+Lem28li0MmoJJIGW5tj+8jXkn5jg9 f5VlKhTnK8JL+vUTdRLVHqzZbJjyFJxxjqaY74JUbg3TA+nrXk6fE7xJodpd2fiC2nN2zL9 nhvLYo424yzSr8pyvQAcnvW3B8WI59Fi1C/8PQQmGJUk33qw5fJDMQQSOMcUPBNaXuZqq+q NXxlpceraFcWksbSlk3KAAdrL0+ma+X9b09YX8qNfLiLbQQQOc/xemK+tbDVfD2s6PBJYaz a29zMisLSSdfNU4yQcdcHuPUV4t8UfCU9nq8niG2kjm064LPcW8a4eLkB2wOwPJ+td+Ck6T 5JmVRqavE8VH7mSNpWWRUJzzkBTwf8auBFiMhyu9Pvs45UVYubCGC7SQTA27AhSvKvnGMH8 elSR2FjdS2dkbwfv0+ck5Yv2x+HGPWvblJWucqvsZ0ZIllEeXl6rKw3BvbPbArvtC0sT6ZH DbsYZRHubfk7mDZDgDnIVvQ/rxltpFtBMmn6dqUWnTnCYnnxK57fKoJz25x9K9w0vS7rwno EOlvcI8N5F5xkaPMtvIV+cE9Sc9+MDpXHiKyhG5vTjd2WpLp2jWdhLHeW9vFZxmGN3bKszn JO1tvBOVHQfnXN+K9W8/UcZjWGKBwQOS4J+8fQdfTOK7uWXTNM8Nh7yVw4QKERsO/YA+gPp /KvGtdujqOrXE03lRwxqPNI6Kc8KO3b9K8Cm3Wq80uh6CXKjKOogItwQY3OGVsjbGPw79+O 5rMvLuO/fYgcLGojDkcyMx5qxrFpBHpouJXUOOVQnp9fWsrT7iNUhkdwfLy756ZBr2KcI8v PEzbfNyyZTmEU0schYhEUqBjOcf4moZFE0rQHO3OW/Djj8BmnWwYQSXkvyRqMjd7nPApJX8 mW3LA7wpcg8EZ6A13baIw31KlzDK3MX8W9Bgjpu6/pV3TdOS4uTaK7ZQAMo43Z7fyp1mihC 0h/1eCSRxjnI/UU6wX7O7XDfcZWZmPYHv8A4USk7WQRgrqTO78MWYtr9HtwCUBUkgEnH932 4rtbnVIpzb2V7f3EVvIyrO1spZwruBhcdPc+grA8OWUcFpDMJFmgvFRlO7aVYZGDjkY4Nep 6Vcs/he4PlIfKTfK6oAWVQeT9K+fr1bTu1c9Ky5TqbKxTTUTSbSFIYrYeWgx93HH61qSW8q SqJY0jLDG+RguB/nNeYav8UVhtVmsLGOS5CqiTT5VHx3LcA8Zya4L/AIWRrbSx3epsl2VnK mOZmeHDbmRlbqcHaPyq6WGlJNs8ypJ31Poeezka5aIbXXhWZXyoJ71DPqGk+GhLc6rcxEqp yFfcUG306nNeB23jvxr4tcvodnexxzgRSwxR4QMD/f8ATj86dq/gLxDPpqXXivxDZaLHIhk bfI0rOo9fm4Hriu2NGMJef3mMuZx12+78ze174z2lvmTRNNuJJlZjEQuxXxwST7ZFeZ6x8T PFl9qUBFmltMSrGNV82VznBGDyD97irUOj+ALG4tLe98R3GoKcKv2OArEgY9SzZHUdR6Vp6 xeaN4U1KdPDej2s85+9dTv586AgYdWPGevHpXVFQT2+8ycV3M3SfEXxL1xbsWkQsoXIR5Zy ybgGIUICPvDnPbpW1D4Bu7yGKLXdelnWJSrw+cYoyFBPyjqT64xXNt4v8Ya7EdLDlpo3aaJ IiN2emBjpxmmTeE/G1+8MtzqQLFdpBl24z8wz65IOamTs9WomkYO3ux+80vEnhjwNo3kLJd WRO0N+4dmbBHoOv40zS/GOh2unf2boXhu4uZpJdqSKdiEA5BwORnvTtF8DRJcJHquy/mLcL glV/PrXYQ6VY6bcTG1t4oAG2/u49uePaplUglb4iuWT3dvQ568PifUQiXhs7GCZywjto8sM j++2TWfLplnFKriIzy4HzsxYjnH8VdPdKzDARQQm4kc7Tn+dYrxCQu4aPcRuwSST6CudTkz VKK2OeKcMTHwrbcDsfSoJI/LCoDgdgtW2BWeUtt4c7ccEe1VZ/wDWcKTjkqOprZC6DNg80E Z3AZ9gKRBtjJ2AknJ9hT4BNe3y28MLTTPwIh1NWzpksSN9tnhtGXcPLlb5xj0X/GrEYbRrv PzHr60V0BsfDOfm8RfN3/0c/wCNFXdkXRx/wdg8/wAZzIJQjC2JGSBu+ZeOa9q1ONTYKkhj SI3AUhnAy2Pr04r5z8HNeLqcj6fK8dyqAqVcICNwzknpXfrfahLClxfXH/H3EZIwkexUKtg k88529vwrXF0eed7nNhZtRseoraTFHWOLOJAVC/eckcfX8K0I9JvgQhtMeWDuR1wVyT615j Za14sgv1XSHN0JIleNIJQ0gPfgdOO3aug074geMdLi8qVZbeTcqLbPAxEmTjJY/rzXFHD2d 5HXOrJ/CdzNpsjv9sZARFhcZ4zgfrVuCJfsx2cbmJOO3cjP0rjbT4r3c2lXWmaj4Xe8unkJ 8y1VsIei7sdu9ehaVDNPptvPNEsczorSxgj90SvPPfmscRS5bWClN/aRJHDuT5HEQ3uTkD5 uPXt61IQyr8oyCoAJ7D8KkKlZGdGBV25zzt7bv1roBo0q2EiSRSM8Z25KdAen1rghGVS9ja clHVnMR7ljG6bKKpOOp/Sr0QaOJVblgvqf8mi2t2W4a3eJWdyVRFGeMcjmtW10i6ureS4Vd ojJBHYc9q5pKTujbmSSMS9ghu4prS7i8+CVCHRhkMD6iuO1D4deHbi3nEST2rzjBdZi+W/h JBPNeiT6ddoZHUqJB97B6fQd6zZ4YpI3jlGHxuYhiBkYx9KmNSdPWLsarllozxS++EmtS7Y BqtrNEmFVvnUqMnOe5/OtzTPD/wAUPD+YfDWvWgVTv8ve0YXrxgg5r0uVI2t2wAgznBGBx7 nrTrZle4eOCJlO35Rt644JzXWsbWkrOz+RLo0rPQ8M1Lxp8V/Dd9GviO+laRpfNtxPIskUm 3hhkD1KkA+9WR8btaa5N3d3tyEiRY8wxLhsdQ5blifUY55r2y+02wvoWgvrWC7hHPkyjcD/ AIVgXHgPwbeq0Vz4etAuMF0Tax9fmU10LGUpL97DXyOd4a3wPQ5U/GXULx/saTabczOCV+2 wFCFO3aB15C5J9cVp2Ov6L4t1O4h1vwtZXUVou5pYtjyNjPGGIyO/BqW5+Enhe+VltXurba oCky+YAOOzA5OPeorb4PaLpUElzZapLc6gN3ybvLQDtuxnHp3pyqUKi0bTEoSpvf8AMxB4I +HWvatP5eovpUy8tHcwiJlAGVxgjnjHXrWzY+DLWaJZNM8Yy30sB3OlyWQKOiqQ2SVJBGc1 xd18PLy71otNBcecuXmiun8sShed0bplcY6jOeM+w6PT/h94qvkstQ/4SZbyxMDop+0OWtw QQpIIBfa2D2OK3lC8VaoQ3KLu0cX4o+Ft1bxzXIQRklQYrWRWjYnLEkZ+UD2/SuetfC1+5R 545orsuipG8PLYGQVxkdBx9a+hdD+FklmY5te1proALutIBgGTHzbnYk7PQAD3rVjt9Bsru TTtNtZ4SiuBJEpJJ6j526c8dKqWMnTjyqVxKlCcr2PLvDHwoaKOTVAFZoyHLSvjcBz8uR1y c5PNejx3EtnBJayG4vMZDylRK28LgZduBjg47kiuvsdOsxZt9uthdeT1aQ7UPHcgAn698Vw Xi3XRPDPZl4kt0B2pEmyNQOgRRyenJ/WvJnWnV1m9TqjBc3LBHA67f6iUNmzvI0R2tICMdf XufxrzzUbqKC4jtY2V4YQZXwc7mHf861fEesM1p9na6IRuBHHJkE+hwBzXNiFI42knUITHn GPu/X0r18PTUYpsmV5SstyhcT3d/sVsgON2Aeg6Ae1WrSGOCzzMc26k7iv/AC0b+6M1DKpV ECqQ0o+RQcEjtmrMNu05AkkDxwj5mX7ifT1/rXdf3dNEZclpd2LAVupBJOoWKNtsUQPGQO/ r9frVeUnUL+S2slGCP31xjjj+Ff0FS3ZeK0JLAF2ZFXuFH06f/WqTSXEVjJcQMiujGOEnja AcZx60tlzfcO93yP5hNp8luod12x/woeS3ucd/aopJJEkY7IxHnDkHcQPpVWa/nmunWORpn 3FeeBjPX/PpTnjuYnQuyCRsfIw4QHnn8v1pqLVuYmUk/hPSvCF/v0t0kUFIZABu6KSML/8A XrtbXxva6deDTJLWWYquLmADO5COhbv/AJzXmui3yWWiSI0L3MU7M7Z4YkD5Pp3qrr93qYv JNUSYqyTtAM8F8BT+mTXmewjOq2/kdFSbUFE+g9T03wL4w0BdOinTTDbSqS0oA2scYGD15I FcR4l+E+k+FYY7u6vdU1KJcKYosBJEJwVUY4H6iuE8GeNNVstTisr623xXUvnI8yFghAOGP 0GTzXpsXxEE+kxXVnc/2osE/lvb+UczLk5YY4464ra86Xut6HJy3d4/juYE/wATZtG0q1sN A0cafDCGjt0DCSFF98c5715l/aT3V1Ldzxfb1SdvK892cgsQGKKc7gwHQj2r6LvtM8BalN/ pmi2jyoqTSEjyS3HUhcAnI6Edq6Cy0C0u4IH0qG3FsgBjcRhdg+gFFOstqcbtkOCTvN2PCt G8IeNdR8Npa3txDb6cxDQx3CENjdu+7/CM54rV8N+A4NC1Zby+uVvXHO1kwmcAZIOcnjA+l em6o0VoZ7eWWSZ8EGNEKjHc55yK5C+1yFL8WywMW4CEvsQHH+1j8zXPKpWbcXpc2i4bpGiF 0+DfP9njjZ22uyIFLY78DrVFre8jkUPC8m4ZAZDyuMZPHHFc9fePo7I3C3DW4nh4GXL4z6F OnvzWfN8Q7eNUnu/EAltQok8i3fZkZyBnlupxUww83q0KVVdD07RdLtbCeZ7mWJ59hCqM5V j3I6j61nXkmkW2s/ZpruNYYkVirn5ickk4rxseKL/VdTu7zRr6eG3TJHmNvYhEyQpPJGPyq nNqcmrSveat4jW3EqLtUwb3x3P+fWutUHtJmCk3qevDU9DKXIa6AKNnCIMFScdzyRXI6jd6 U91eSW94nkIT3bp247fTNcrP4ttbe2a1SOR0c7AjfKkgx97A5PrjtXKzaxA06rY2cETP82d vQjoec1cMO3ugc0nozrbi/sZCQnnzOWPCLgDHvk+1UdR1BNPbF1ZrbHAz58hzz7DrXO/2gJ Uf7Xdu+ONgJAH5YrPufs9yqAF9wI+eQ5JH0rrhRSepnKb6G3N4hWSNw16AzSCIrBFgD6mqE 9zc6lHKGnnEkDhP3kn319BnoaorZyzSSspGWIYZGSSO/HSra6dqDOdsbbTzub5efp3re0Y7 EJN7jCbDJ5uv++loqc2N8GI2QdfSijnXcrlZgeGIZ5ru5MKuwiiEj7U3kKGHOPy57V6xby3 ttp6aletNfXUaBVKIMheinH8Q7fUVwHw00e+1nxNNb2OprpzR25kkmZNw2ZAIx+Ne3N8O/w Cz9LW6sri5v9Vs/wB6iTNtimPdMZ4BBOMd8Vz4urCM1GTJw0G4NowdJnk/sm3uLK0nJtk+3 S3S2/zSSliGjHfOferV9f28viOCS7toLd12SfZpJMq7HByQOOMD8RWZLqcQsXheS40V4GIS NlmiwGBYjByCwPf6Vxl02l3EDwwSXF1fuxC3G/dIxPAXHGTnPNYxpqd2bttaHrll4mhhuZT p+m6dEl4fMV1WRjkcZXkfTp/Kuo0z4iWdhPHFeWke+WJmICyJ5hXrjKkMcc4zXl3hz4Salc WkMmq63c6egXekMIJdBnuT79hXVt8NfFLKJYPG88ghB2LcxYKjPJytc8p0Yysp7Gns5te8v xO10Px1o+qTrMmmteEDzWSOeMcMTtJDYznB9OlNl+Ivi0ahdJPpV5JCGbayxMVUc4GRkEcD mvKdf8P/ABK06VLW2gXVIrhMJcWrYGAejZwRg8+nWm3WoX+iSLYavBqmlak9u8rPDcb0cMw y64PTIx7A+9ZqlFr3GncGv50/6+876b4m6nb3cM8sUNpIc4uBasXU46EcD8adH8UNXt7uS2 Gv6etqykrP5Dt1xtAXPXhs+nFeSy+L750S5/tWSVZHKlHhB2v7mte31GYWN7PfWunfIwKSy QhSzMMYz7ik8PyrVb/12NFyS2O8svid4tN21u2oWF82N6jaUUqejHgnB6ZzxVif4k6lM/mX XhaJo4o/MmeOXaVXOCR/eHH6V5bo+v6XHqayadAthqDQ+Soky0JUdMEZIFLp50+xMusa5Pf /AG2ZmUR2DvNHJEB1II454q5UFqnEUXFWcWesWvxB0W6gF1eaJeWGnsfLWYTk8djg9sn8xX QaRrnh641E6hFrYntF+8VU5UdSDjjI9DXjk+p6LNbadqqt9t87MCWzRFQWGchh6gdvaqtv4 jkgneF/DloEYv5qoxiwp+6TnrxWSoLeMdiudrRv9T6BvtX8J3sNpc6ZqYLSNksynDHOAc4p 9wti0txHp+rW0xAABVxycDIr5ltfEev22oYNokdgud8cjArLH0GMcBuetNsfFNpDqLypb3B gdshUYqVKgnHT+E7T/wDrraWF529EZKbjbX7z6WVJ42VriUSeXg4xwrHryO9aUQijUu+Y4k 5IJ9f69s1554T1CW4jSDU7rffqFWaJnAXHUM3uBzx7ZxXV3t/fLYFIre3gmuHMcLTAsPkPu cA9M9eT04ry5YdqWuxv7XSy3OoW+0SOCGe4y0bcKArEOfbPHUH2NW5b+0nIEalRgEPFhiuf XsPpXMz36eHdLM2r3iSJ83mrnduI7jgEH0znnGPWszTNUGv6ZdahDoZjSGPCK4MKwkDkszN jpzxjBoV+W8Vp+ZHLd6s6V5Unv7mwtZovOQbcJ83vk4AwSM8AmprawSJvts93GkONrFCSSR 2z9e1YGnaReSy3GoA2t1eTrtV4jtiCAdMknPUA+v6VLrV2ujwWxEyuY1C7TnbGTxnHc9QP5 VxScb3OqMXayZneOfElvp5ii2TMixHZar8ig93kP8R9F6CvANZ1a71zU5YCJfLjcJ82duM/ 7PygVu+JNWabxJPdazKZDKxaNC3PlAcdPXmstRLqEQmkiCW6Hatso2xJzwvq7c/hXrUYqH7 yS1Y4QuuW5kxxWaXByvm8bWlQZzjsmen1qGcR3t8my3EdvGAFiA5kf0IrelgsbHTi8zNJLI o8tsAD5mwT78A1gWNwftk62roXG4Rs38JOct9QAa7IS5ryRTjy2Rk30cj3UqiT94QQdvJUf 54GKuborG0FrG4LKA7DsPb61MLaK1T5ZTIB99z3Pp7VmXE63N+0UeF2nMjkZwT6fhXUnzWX RHK1y+91Zn3dwtxPHbBSxT5g4PIJ6ggdefyrUghjt7cxw/fTGXI+8epH8z+VNtLRLO3uLk8 ttIQnqDjv+dSyyqttK2dxjRAwH8RAx/hWkpX92OwoQ5U5S3I9KtVjmjuZY9sMGWCE5LngjP tk9KkkWS7uZriQHBUtle5J7+g7CpbG0nnuAsy/IgGYs4yepz61t3Vt9n0yTazGeeUAHGMJj BP8wPz71hKolPzNVSfs/JD/AA9LKts1tIoSKTaVlfou0kg/oR+NY+r3stxZwbVYpCzuz45Y k8/oK3oLa8ttNtrWNWMkbb5MjIK5JH6H9a5vxBbXkNwsQiMTykuNh29yDj05B/OlRSc2zGu 2o2Cw1Uao08sbPFKxKeeW2rFH0/DvXY6FaahBNafYPLtNNlJaMFjvHGXcfUZ61wVjbL9r8g ECJCGz/f8A8RXVRa22nzRSPtVtvygjIVTySB3PatK0ekDOlLS8j02/XStR0ZdMmvHtbtERV uwuWcDJC5BI59Peu18D+ItM00i1abbErCAtL8rOxxgj1HavKbLXp76yC7Iop9pKnAJAP8R/ n+FZst/qrarbW19eRhICxj4wzEcjJ7dAa4aHNTlfsbVoKcbdz0n4ralrdpqyXfh/yzaOgkD YPzkdRx6EV4vrOrSeIbeELmG/uc+eJiflA5yM9xg8jqK9j8BeKrHxDqDaPrE8TYbkyMMbjx 8v4iub+Mttb6Bq8SWZtyCAHjKj5ec/qMV6sYOfv8uqPK5lD3Wzy+++yJMl5FdbyYFjKQOQZ GAxznoCP5VRxMzbovDkCll3M/l7hj15xWeNduEllRptq5JRAg6fX8aqzatczQFReTqzn5ue hz0PqOlNU5bG3PHobQstTfT2v7vVYLOGD99FDEnzZxhsBR3BPWs/Vk020dRp97vO3f5x4z+ HrUA1G/kt3gggeXcPnOM5/PpSJpGpNIsgs1V2x97k9OmKpLld5MV2/hRnMshk8yfzHm4IUj se9blj4e1u8VZYLF4RjPmSHZkH0HWuk8PaGLG/XUNW8ppXO1Y1yQnOSTXZz3kbRsIZBjGfl HAxj9K56uJafLBGsaStdnmkPhCZcC4uQvPOwZ/WtEaBY2wA2mVs5+fnNbQnBlUtIyF33LgZ wfxqJpQ4LBuQSc4AzzWTq1Huy1GK6FQW8tuFESQncwBG3B29+lTMuFYYwMc7uKsZH2TeiZJ OC2c59M1DcRstpJIgU9gO57YqVd7jehlMg3t8vf8AvGikZk3n5l6+lFbWJuyt8ECq+NbsuS q/YyM4z/GtfSLXCxQuQW3kgE5OcdPwr5t+C7QN4tnSdPljti5C5zJh1OMjPQA9q96vvE9xZ wXbf8IREbIHCyW9yJZEXPXAbP6GssdQ9pVvcww1TlhaxoxXUcoEEkY5GSjpuVgfr3p9vaWA ubZ1t7SKTO3esQBIHPHtXG2XjXR31GNdV0y5s4rht2EfftQHHXH05966bSPEvgq41iOO4vm Tc7LGXIRV5O3cepPbjvXD9UltsdTxCXc2kuIfPdC7bRwqE5OBznmrMM6R25D/AHCQMDJLex z/AJ71zn/CW+Bk1R4X1adZELRkDBzjjqRn860YprJmhEerW80cgBhUyje6k8Hnr7fjXLUw8 orU1hVhI6PeqRrIgbHAC4x9ePxrkvHHg238ZabayrO1lqNrlIZwuF5x8rD+6cc/SujjivJ4 BHEfNAG0kOPlI/8Ar8U+KO8huIRc2rBCQN5VjxnHv3rGnTqU5qUU0W5RkrN3PnPUfh94uhm drzQHufmAMljIpXA4/X/CqtyNeitDFqXha9MMSlf9Ihdhg88nHOcD6dq+pIpNH+23NtJrdo rIeGRwwJHIBHUVqaZZC+idobqzcqPnQSBuMnA9hXpLFVXJQcU36mDVJK97HxwmswQrD5Gn2 9hcRTCeKWJiHicDBHzcBWA5HfFaA8TS3WnPYCxA864Mqg5ySMb9pHqDg+1fVWpaHpw2i90m yljk6Ewo29h17Vmp4O8IGZLmPw9YCaIgqwh+4fYdj71MsdBO04O68y1TvqpHzVqen+PLW0n ubvRprKxtmW4A8nEaAEjIxnC+p61ANRk83dfWFrLdzoIiVcgPzwSemMV9brFHcQNb4EikFW V13Ajv7VxOsfDjwhfzoH0C3V2fIEJaJgc+1KGOi1+8h9xShr7svvPnw+I7azlhsv7AjaO3P lzbpAxlywyQffFd8ttp72Wt+IINWFnLbxKum2sqptuJGGdgBGd2FP1xW/qPwa8IFXe2sJYJ kdZBiY7WIP3fXHtWD4u0bxGdKgsl0iaeWN90b2yHagKMuQAOvzHnqMcVrGvRnJcune//AA4 pU6nK9b+hL4FbXPE+pW9/qAhikEysItgV41lUqG2jllG3knqCOa9bbSEt/EWm3EsV9JZeS8 YjRigtUYNukY9WZuvXP0rg/h14ZvvD3k6jdI4n8tXkklYZweI4QTz0P5mt0ah9knv2j1bzt Ymz5cLEEyEfMQVB4A7e2KxxE1d+z/4BEYNu0hdWg066t4bTT47uaPTH+0yn7PhlOdqqxPHO VIHPAPSoNZeLxE0Vvo96z29mgkmkiXLCQ7RhVPV2Py88AD2qK2uLK80m6F/NfT3CKVmhnl2 E55KNgcdyBnGAM1ejfSLPS42gWDQzet5s8VhFvuLliSBGoGOMYJ6etcurlr0OlRSX9f1+Ay fxPbW1pFGoijUYxELjzWZhjgt/FzwMcD0rkNauda1i5iCI7yOTISmdsfbaW6LgZOa39P8AC yX+pSXT2x0+ziJXzruRc57Dp14PAGBg1Y1rXLS30G9bSG+3TTYTzdmN4XjAH93pXE7QkpQV 2zvik1yv+vU8M8QrPP4pe1hcNOkeJGB4IY52j0xxxWza2smYVkyqxgiIB8YbB+c0yzsZ/tN 1f+YGuJnLSSuOIEbnb7sRz+IqjfX10lyZBuhzyMn94VHfHQZr27udoR6HOo+zTm+pW8UT5v ILW1Yy/ZYiox/GeM/rXMWUk1sLoJgSNhct/COpP8xW/BInltK4R5Z+MDsOoX+v0rNuowIZS qEHcF4GM5/z+td9L3Y+zscknzS57kyzP/wj5ikQDfJuV+/vVUK8FksJBaY/O7kcD0BPtV6W KMxMAD5cQwysf4sdBSalLFELewiJP3ZJNo5PGSfx7fWhPWy66l9de1iKMogMe7eDndu5z06 /XNZptZ4tYa1VvMMjheRz1GPx6V0emWBmaZpE3EAMQvbngfXOc+wrOtCYdd+2TEMI2MxI7k Zx/SiM7c1iqtO7jc6RYYNNtjEvz3LdWxyD7+meOPxrRsALi1W4uGE3lN8gkOA8p4yfYc+35 ViaV5N3Bc3Fz+9kbLfNwQoI3H3J6fSuht3gtNPjZtzxm9ieRH+b5QG4/Hn868+Ss7Pc7Jy9 26O50ZfDMyOl1cbWdx8zgkMR15+pq9rfw4s9Ztkn0t4pNsW0EP8AM+Tnv9a8ittVnuzJJtE Sqx2oikAZ9u2K1LHxPqVgVMV06ovH3uD7UKnKD0OOac9RuqfDzWtFKn7BJjaXU9Rj0yKwxp 0plYXsQKhQpXpkCvZvCXxNhluotP1lVlhc4cMM8+laHxS8M6P/AGEdX0xRANmTsPBHpxXdT blHVnDJ8krNHzZdaqbG/cxnhSI12tnH+eK0v7SW61JJZW3KgHA7v/Wspb6CecIbeOGIklTK u4vjv9asalbyaZd217DbfvFYMu1uGHp7GtnBXSa1KU21e5La3sVvqT3llK0NzLcRyi3UfLI Ac59vUH8K1/ijqk+ueMDdlzi4tIGCY7+WOfrXC3D3S3sbXUOx/M7c4Uc49+tegX+nQatqFh d3V19lZ7aJFVY95OAeeo7YFbczp2ONxUmefjTI/PXznZg33scVsWllYRFWRWzjjjNdMND04 X/lzXiq27CqVAZsDPTPXB9fxrYtL/wNokyTTfZ5Xjn8llknJyT6hR0HrUOpzaGmkDloDCik pES20gHZVmZ7thEEh528EjBx610djqejQzzvFcW7xwQvH03FiR154B6frVS/8Y23lC7hsba 4uHiEZR0KxoAMbgAeT3zWTV9iufuYLxX8keCjAccY5+tXoLHVZYCIbSeXaNoYKenr0qhe+M MRCGG0s4mjGwysu9m/2vas2TxrrQmKW887hE/dP5ZXb6gAdsAflTVKb3E6iOqTQ79JLdmtm JmBlGCACBnnPY8dKimsZkJZkCIQCjM6pjsfrXIrq+varcMxvmeMnd5rBl59PrzzUd3pl7dM Tf3s0mP4QNoA/wAKp00nZsScnrY61pdNSNI7nVrcFF37Y8vnsenAP41a1LX/AAvK2no9wLe G1Q+YyDcZznPtz2rjbfw2XgWSK1uLiLbgHaxXjJIFRtpNla4nmswgLZXzPl49s0KEb6Mb59 2b7+I/CbSMype4JJH7miuWaez3HBhxn/nrRWtl2M7P+YyvBeozaddXssNy1s0sAjDgHB+YH B/KvVtC8ZSPpPnTXT2kmTuyNyz8HIByMDIH0zXF/B62t9R8SXVpd28c8SW25Q6bsHeMn+le 1nwT4RkSSY6NEvk5wjMxXOc4Azj8BWGMrU4z5ZIMNTbhzJnmirpN7aW+oIVN8sXllQpI3Bu HcdF46+vFLfCCy0a5ujFZ3EEzm3wwDNnqzKSdy5YDHpXqaeBPC0tq3kaKIGYZfyJWjDZ7Yz WNeeAPCkTugsNak28KbciTbkfNjJ7H1rmjiacnbX8P8zpdKSX/AA5xulSeB4L+WbVtLe6eT 5hFJujNvxkdPvDopH0PtW9a3XwruYkmudOubOPYvytK2Ax6hdrZHPsK3dEtvCfhN5ol0rXJ ZJ1CPcahp8koXByAMBgB9OuK0J/E/wAPZIAsl/YojSeXmW0K+UT2JK5XoeaipNyl7qk/Rji lH4nb5f5nK5+GUlyfJ8VarYtkSeWkjSBcevXgc+/XitOGw0PUrG0S0+Jl6kRAiUSzAE5PbO DnNdPcW3w5Zmhl/sDeVRm27OVJwCO5yc1T1r4MeESpvory7hjlb939kn3QxE+gIJ44J5xUX 6y5lb0YafZad/L/ACOMl0P+zNcu9HJmvNRErJbapbsWgnwuSGLcfiOjd8Vd0rWXsod19pl7 HHdKyK6xlhGw6naDnt+I+lPufhX4wt5vsuma+rQHcVkkMkcg3YPOOO2RSS/DnxvFpLQ2ev2 onjkMuI3kjB9j175z9atunLeX5lrmXT8UXrX4l+KvDNkdIv7Sz1GKG4DLcXP7txwCOScEYw Qa6SD4yaYYlW60x7eYqDJ5UoI9TjtzXnt/pvjfSNDvNS1Kxa4so1UPHOizSxHaQZV65XOPw rHsbrR7qxB1OPTra4kj8tFkhZVK9mJwMUOlCcb7+gtnbY9ksvi94b03VoY5rC9i8zLDcgCu 2CcGt20+JfhjWlv3trK9ga0tzdqDETkY7AdfUY7A+lfPv2yG3tnu79bG9MKg4tL8+agU8ED kA4xzmtCw8QWlubq4s0vWSAwrm4uQjbR80ZU9RjOPoSD1qfYJR5YrQl6u99T1WX4m2V9aNb 2fh157iBWnWXzCu5AQHJHqAc45pYviN4bkKw+TeRzvtxt/eeZx/CQOvt6V5Tps8OvXWr6bZ Wn9nzyuzfbGcDzARgAc/L17cZrvvCui2Hhm6a61428xWNVgR5Ni/KCN57g8tj14rnqUKbdp bmsW0uZPQ7qzifU1bUYoxBFCnmP564EaBOGx3PPQe1ZvgvQtE1S0XVrpppZLi5kT7RAfLGx uACOox68H2pjeKv7YDajBFZtBPMEt1eTEkyDKuzAcL2wDVPTLq68P6HqFrq+pWMZuLgNZWE 1xGEwOrOxIPRwOMEHHWso3inDsEnpzXsbF5Z2lx4gmsLKSIWNoFkuplj5yOpLHPzYxk57Vl eIdWu77UpbDSokBijjCCKPaXzxnJ55YjntmuZsPEtze6Td24tLh7sLIJ1QFBHgPtPXleQRw DxT77V4LfTTqtnKzSGMPLiMB0cHIVfUZwfTAGa5ZQlz8rVzrpqyvcs3S3PizVf7KtNRMWl6 dbj7VJngsDyFwcHJPJPOABU93DbXmmGI3LWtgPkmWJArTH+CME/dAA5+hzVfwRcJpnhaUGU Ne3UhjKuueu3kD/gXBPUg1x+v66bqW98hxAtpmLy1OMRlgCwHf+LP1pOlKpVUI6KJ0QqKFN 36l3WdT0iy8PQzWcCEtL9mtFySuRgNJjqR29689u3W6acwuXjdiu+ReWx1J9P6DFWtWu5Gv 7EKN1ra2wSLjC5/iYf8AAs/nWOyl9QeEs+wjhR74/OvYw1FU436nNWqyn7qJmNtE0VzK26F VwAvAc/7I9PenW04upYZGACq28Iw6tnj8Byar6naw2ThQ/wAwAZjnknuPzqFLhlhDsxd5gQ oXquc4rrspRuupzx0k0+g+4nkiivRjMgLbh17j/Coo3877Mz5jxGqh26Y4HP6VRa4MolTcM TAhmz1OMf41rR+UsEML8lA24j+EBf8AGra5ETD35X6HQ2h+x6ZqGJN1wI3JOcHOBx+p4rlr cA6jdRyZ8tguGHUA8k1176fKlnbzKMNNFiSP+8MZ/pXMmIxXUIXBZX257MpHH8z+VclGSd7 M9CrFxcb7L+v1FtLr7Jc3EYAKqCu1hnNbdxqi3LTuhIDogODnv1UdsZrChEk1xLLKv7uZtp OO/oPetm1s2hEUrnMu4B1Y8FO+fpWk1FO73ME3KPkOhjkS3xI5YAA5b3HDVOR5qjKEqvHHF T2q7knWSRMMF27QemTj+easW0Qkj2+au7r05P0rnnK2prCN9DNgDQ6ikrDjI57GvbtHuW1/ wtc6XOSxMe9Mf/rrx24hYOcuMdwARj2/Cu98A3TwX0OXLI4K7fUY7n0qoyu0znxEfdZ55c6 NaWN7LbX9uZYjKTuII+bPWs3xJYvbxiWwlaSE7VK4yrj/AOtmvTPG1gyatMrqAqtklWI+mf wriNYH2SwXzJC8MpBYEg4PYj8a6VJ86OTRwMjSdPnvtCSKdEl2XEcyEdQCdrfQVna5qM194 gmS3EjQQYijEathtuOR7ZzWxoMk1h4ktRP5iQb4oPlAIUNjgjuea3rTUtKF9PYjSLiNlY7D czKnmjIwemNvf6Vu20+a1znsno2ef2+mamw819PuL1gd6hvlA9vWrUfhvWpYgXsbaNT82X5 x1HP5muxufERj0+7ax0/TmiS42I8u4yNGB8zLtOeDz75qq3i3T1iWE2l1ukDMHCiJGI7ZOS OfX1pKc3qkO0EcrFoerm4b7O6yyeXtdEU/Kq9yB2qxD4euYAkl/uY8/I2VXB7VpjxhdWV7J m0tfLb5Wjll371J2kEdCcHuOxqiLbWvFd9dvabIIbYiMqzfKnHYAcjjPSrbla8tASTdorU0 bTRNDtIRNc6zZWU5DMbdYWlcADOcj/PWobnUdLs4Vk+z6jcQjBLSRrDu46rnJxzUi+EdfzH Dc65CsSAplFO75uoA79KlPgmHYWub64uAoXgkIAenp+lY89P7TuXyT6aGHca7b2qRzxWMW+ PIYeaXGTyCDjGR0xT21nxSIZBFtgSchmXhSxHrxya34PDGmxyIRaIXQ5HBYfX86deWkRYIQ rHg7uuD2HrQ6sOiD2b6s4zytXKK9zqdwq5OIo3wEyeme34VF9ijKs3k5kGBukGf1NdbdW3y Lggb32k9QuD0qnPAPIuEjBjzwrDGV+lUqtw9mlsc2YAGI46+lFaHkrnlVJ9Tj/CitOfzJ5W TfA+VIfGF9LJII1W06kZ53DAAr3r7dCQR9oG3+IgYIzkc+vXNfNvww84a7eeUcEwDPX+97V 6u51EOZA7KQDux2PHJH9feuTG01Krdiwsvc2PT7XURubBQMuE+Zm5wOx/DmmNK8vmCRiBK/ wB0HOcDjn14yfwrz63v9Qt+QXQqMKzAALz2/OrFrrztKJjlCMklcjccZzXnOg1sdymj0hry Yt5Wx2doyucYxjHPHArHvtO0m7M0+oabZzyN8rO8IZse5x6fyrAtvEhUmbzdz4/1eccd+R3 Oe9JN4hggVzkI5JYHrgn9KiNKSehSkkLd+A/C98iyW1mun3YZZRPGhYrg9lPBHsap/wDCur +3tkeHxBM6QP5kPmDgEcFflPyhhwRitC18SqvJ2MGADKBkFjx1J9xxWnHqsrQnfICAQHDIe D169PX9K2Uq0dL6Cag90efS+IfFHhbxNL9vub60PmH91FMHieJlyuzI5ZeeT7itu1+L+tWQ lvLzy7qFmHEsI+0MpO394MjJwB0yK7K4uLKa1C3FpE7EHYCBJt98HgHPNUZRZ6vpkllqNrb lHG0sFCkDjBBxwRitVWTteJm6K11MZ/iP4wksZvJs9KtLjaz+XfwbXRcjpztYEHr79KvWXj 6SZrVNT07QI4niKSNbvu2SFhtJUY7Z6A1gL8OoLi4Uz+IXAiVhGyRk9QQMgnGMccVL/wAKv uraAW2n+I4pOQ4jeDac/wC8Dkf/AF6blR2b/AUac1t+Z0V54j8I3Gpm3udL0XUhbHzZJoVb CRBckkBOxxwa6C+vNEeCB7vwtb3EF/EJYirQsuOD8zMBtwCDjnivK9O8AeIE1ET20NnaNGr yLcPKGE7HBK8ZJBxzkYrSPgXXr7Trq4u/Ex026uJHb7FCoeGEHlVU+nrWUlRTXvf18i1Go0 dlaaP8NtRsj9jVbZLlgVMbkOScjI6YHHbjFVNY0rw1fJCLrUb3yVCtHGcGJQoxndjJ47jnm uS1HRbjTNM0vT08OLqRs4yY5Yp2L25PUIxIIXOTg9M1iWw1vTINUkSzmZ2jzFFckv5eSAQB 7rnpUxgpaxl/X3lvnjur/wBeh7Bptlo0MUselqyPC6uflJK9X4X6HOPevIvGVus3j+SD7BE uqRRiZmmG9VRc7UAPQ55bqeSK6G28Tf8ACKanpuo3IkluHjDzWzSkqu/jcxPQgDAGOT1xTt b0q5WSa5aVIriUJsYjPmoyncvrkFh0opRdKd29yW+dWtsP8Oy3Zjt9Lt9R+1Xl3tViHIUk5 Y7eOTyM/wD1qv3vhTVoZzbT3cAlAInABHlRkYwTyWJ9h6VymhXC6RqJmRXjvYoXBf8A55qo CkD3O3Gfy613OnavEun6ZPFO07T3Ix5pzuP3jwe/b8K5q6dKTlA6Kb51ZlHTNPu9K0WQXkc rGOJRl1CnCliD+RzXkWtxXUGv3RZCFVgoB+TK9T/P869712Y/2Y/mKWkA2zOzf6yc4IVR6c 5/CvJ/FWmTT6tP5sxaQDy1VASkIwMknue2B71OCxDdRyl1N6tFOmlFHMWkv+jm3uHbapOwF uCp9zUMkTWd7BcRnMO7JXdnaUYEVoX9nAmy0gQ/bCM4HOBwAD9Op+oqvfQyR6ja2BO4yNyw 5xyB1/DrXsxkm7rqckoOOnYWeOPV9YS3ZSgVi0zHqVA5/Hp+dZurRb7gxW24RPkgr1Cjr/h Wq0irrMtnZSAbYWy/c5wc/iP50toYjepG0e392sJ9eCCf8+1EZONmuwOPOrPuYdvYfNG/lF FJ+Reufp/n1qUJuuZIt2OhZs459M+lbN9dRw6bdahEuJQ4toB2yfvN+FZtnpxljQvIsa5+b IJLHPQVaqOScpCcYxajDU7WC5kure2t7YNK0KEFjyWz3z2HJ+mKw7y2ghguL1kX94zGIDP3 ckA/Sr2mGGOzvpYwI7cfJkEguMckH0xkfjWfrF41xDFKyYEybgucBQBgLj2zXFTi1Oy2O6c 1yXZYuNO8trazUH743AdTwCWxV/UbOSCN1kKmTAi4PTp1H4/pWdp+oqfEln9oJeN2SQtu6E AZ/UCtu/kilujfPNhN7BhtLBc85/Wpk5KaTBWcG0Zjj7HAI1XLg856/nV7R7uGaNlAG4EAH uKo6iR5AbceBk55H4Gs3w7P+9lO4klsbevtVuPNBshTtJI6TUwoYxod47+2a2PCU4gvos7s 5Gcd+fWsS5fI+ZuOpIHU1o6BIRIqK4Oeck5yPSs4OyQqy5k7HU+O3hi1FGX78sQYksOfavI b68N2l1aqWwmXiIIHI7DNei/Ebdc2mnXo+6sW04OCSP8AIryOWdre53XCBmALkk5wK9SEE3 dHjRlaNmXtBnltfF9nd3NzK0imNjEo3Bjjofwrf1Twh4ivPE2oyQacbiGJ2Ctc4AC/w7PXK kc1w2mahFbavbX8ivI8TR7Y09jz+de4694ts2vdQsljl+zxBYmkV+gaMH0JUirquUVeK1Ji 431PPE8O6jKuZru20iOA7Uhmcbgdhzkg5+ma3dI8B6VqtjI8+pPqd4uXMcThSMgDKqeWxgV zHh9tFkju7mS9jc2UvmRrIMzOhBViSODjNa2lahpmjXMs1tJdzmJhiQfKuw8I24dACR+tQ+ ba7LUlvp+Z0WlfDaIXJnltJ79kG1EniASMHI5H+etdLJ4Ym0mIw2OmxRgKH2Qfwjtn39689 h+I+qW97FIYDJNbhknjEvMrZ478r/hVKT4ka3bvHdWljDaswMIG/aCA2csOqsQeDWTpTlpI ftey0PQBY3bRxQNbKzPyjyMpwfxPB64qC40q5ghV/PtJo5m+YxzBtnJ+/wA5HB/GvJtS8Qa 9d6rFPAJLlzGWkJUtkk85APOM9avwL44utIUC4bT7MjaVYbCccc98Ck8OkrtjVST2R6NBYw W96Yr+5SGOPlQi7lZucYI4wRiud1C70s20ly2oCHGWeEINy88Hr+HWuU/4R/XYpd8viA7Ad 2cFuvYAnpSHw5Yoz3ElzLdMGG4PGFVvb9KpU4LeRLlO+xoTahoEnyx6nO21hytuW4znnBqf +0/DUY3/ANkX92RziSVYkPHXjJrHeK0ghS3htzEpfcVRQC2PWkZ4ltyF3bGJOenatVZbIWr 3ZbbXbAsSPC0WM/8APy3+FFYfA7L+VFakcpS+GZuRrN69pJEkq24IMqkj73sRj6167v135G hTT5xjA2SSKzHrnHOK8i+GZxrN78u4GAArjg/NXr8ckkbbssoAwAO474rnxj/eBhl7hFJrW owW0xuPCVy5jXl7a5SQOM84yM1WTxP4aldoru01KyfduXzIcocke2QK0zvSLMYIJwshJORi k+1EuQC21QR3wOnFcynG3wnTyPoypFq3hW4uTGNQktEOAzTQleeegB5xjmoLu48ITRu1vr7 TSJ1jS3IBAP3ldiAeen1rWmjtLuZWvbKGZh8oeT+H8+1ZM/hbQHinXyijyfLttTsUgHPI5G M1cJ0+qBwn0kbOmeJtBgjOmfZ7q3t1PmoXAfe/ZiRyeCD7CrS60yJf2Flqy2ECSmYosYEbq cEHn7uSDkc8/WuNPgeEzsiazM8Tjb5e0ZxjGCe/b8Ktv4Jkt4HWx1oyJOMzrLEGDY4BUev1 raVaL2kZqi+qNmLxUlqHnivtN1JFJwz27AOeu0KO+PUVai1R9Stf7Ts7WCykm4ktTLt57MA egPHGeOaxIPh3FFHHHYT20kLHLPcW5EitjBb5SAcgnr05qpD8Mb+PfHaa3C6buA6yLye4xm l7WlazZXsql7r8zt9S1jR9O+0abFbvJdyWiyQkXKuqS91LcDBz/Kq2m+Jo7sRpdXVtYTSDK Azh4xj5SpIyQcj6cV5a3hnVtMvLmDWLC6uEDjJtA0o8sNywPIxznBqxpHhi78Qahc2+gWWb SFEUyOVg8wA9dw6tmnNUZJvSwoKsrdz2eHUYppkht9Vsp2UFW23CqVP/AALBx71Al9ZXUk9 tZ6/a3EkBdCwJVGIOCEZhh8HPQ15rrfhrx7Z2xLWr3ccaHMrSJOUUD7uWG44FZeg6wkMq3Q vPsDlfL8wwIZFPHIGMEEjk+tYKjRcXKOvzNHOrF2lp8j1qG7tjcpDJq9ortIYx+/XLEdeK5 258S2CapJZWCXd4ImIM4GA2CRlc89Qewrk5rqzvdQmubm+klh2M63E0Yw754UgHpVPTfEnk XsEl1oFsUMRO5QRgng5UHB6Ulh4tNpA6sk1dmvrTT6p4rjRYZrm3AD/ZVO2TMacbh3XnPvm uo8P6lfSaRcwtMZEZWLJIMnGNoGfbHb0FZdpp8t748069kn8iKPTIrqMo+GUMg+XH8Q5IIP ZhXR+HDHHr5isoxIsSb1OcAt0PJ64OD+dY1pJU0l0RdHWTuYT+CtXikDMAxuUEjRTk78blP J6KPl+vFdOltHOGhtl81LApIEHRps8qG9MA812eqqiW5MzgNCgVmc9QB0z65yaoWVgtrYJc 27kWSsZ5JMgtNIegP+zivIr4hzV30PQpwUdkc9dS295q0NvZRELZu8roW4DBMbie5x/SuQv bG91jWnFlNtt1l8qMZwWYDcx+gHJ/+vWnBcSN4nuLkfug4aOME4OD/EQPcisB724g03UjFM 8a58pnH8CM37z9B174rWlBxem+n4nTa0fvKMkAtWe4tQGgBKpPIcB2HDP/ALv9eBWTe2x09 POl8yW7uAGPmcbUPQAepHP0rvfs1vqGvK26L7FgC3VB8vlop2jH4D61wuvXkupeMLpYQzs7 sQcY2p2wP90CvQoTc5W8rs46sVBIwhI9pexzMrsqgbmAyGXOOfTirssUtrqZnWQm1TDq5OS v+znvyavXdr+9gsEQqCgVzjkg9atXGnR3monzJlisiDKwHOcAD+ddXtk7N/0jN0WrqJzWpe a+mmMcR7xIEHY96v3d7lWSGQogRTFjuTyR+pqTV7Yx24tgMTzNvZV6quMjPp2qrPp4SxtQx O5+rH6cVonFpXMuVpuxqw3ELabNYiTyWZAoD+mQTj9DWbKZFSKOS7V1jU+VIOR64NVVSVd4 6jaAV78dP8/SpfsrNMIRjG3e4/uDAz+ppcii3qXz80dUNhKyzIJYzhiNrA4I+ldIkjpo0kr oXbzhGGJzkAZP14OKy9PsluI97ZIBGDnHHf8A/XVnTrqCS2mtLhcnJCH39T61lVs9uhdO9v UZqF28lsi7Tkr8v5VleFbnZezqx+YPnnvS3QZYPmy2Aeo5HtWXo83laqzAcN/Ot4QTpSSMZ yaqxbPTbk+ZagqdozjAPPeodJcJc/MSMcgZznnvU9k63Nlhfv8AIyBg/WoWhWK6aROoOTx0 z6CvMi7e6ds1pc63xDCb7wYFgUF4DlR9eec/SvG74285n+0W7LdeWAqeWcbh1Pua9w0YyTa XdQEFw8e5FAzkivP9dksyJ4bpBGQSy+v5/WvSpTaSPInFXZ5/p8EU2qRJJt8xdrKE4D89Oc c81satqFvbahPeRNPHNdHe0mSUYggAEdMYGPfPWqcDLcWoklci9iYumBgvg8fXtXVeJtH0e Se0u9JsJNl7Ak7xs2VDE/MB/wACBrubW7OWzvY4G4le4S9lhZAuSBsOAM88c1v2OlvPpyLP LaWoZVy4BdiOoyucZqc+F57iVZ/sqqRhQRwM9hj1rWtPCWpXFwkSDO75QM8fSs5VVayZqqb WrKNvpsVttaPXJEbOVVYlAB9K29LGk2NpcRy2H217hiZpJQC0mf0A9qE8K3lndmO4RQYCQy 5+6Rwa7CLRYYUAmidW2h0YHJGenArjqTRtFNI51b+K3iWO3tjAkY2jAC4PtiqD387kgqxdz ySc4J9e3NdPdxxxwtIIlZSP3bMeWPv7/wD1qqxaZc3O2O2gZmumKRhwfmx1O4/1rKFm7pFS vbVnJSzXgGUQMvTBOcismczkbiwXnBJP5V0c1rLLJIYrcTBMxqUHXHUe/f8AKsi6trtURls 5Bk5U4x/+rvXWjAxJGm85VL7jnrUhGN2QVPcA0jMBdASOkeOC0rbfw5pfOti7ILhCAOCrZD fiOta2fYVysbcZOG/X/wCvRStINx+Ydf7rf4UVV2RoUfho/l6xeSFN6iFcjGc/MK9WikJw7 467csegNeT/AA4Uf2reEnAEAz+derJJsAdkUKMHcBk4rmxa/eMeGfuGpGVSEnapU/IrBc+n OaRo2lkZZI08sc534wc8YPrinKzGJ4zyMZDMO/pgDn8aeu+K1jcAKRwoU4yT2ORXBY7U0SQ od0gjX5UGGUsOOT60qwhSoVV+5ngnBBOfTA//AFU6GF8bd4beOGPJHseKcLXVJN8IuIQ+AQ 4iwBjsMcUJd2XvshGgLW5YKhAfByM5546emeavRx/KxMLM65DBO/0FQC11FLUpKttdbsg7m eLIx2Kk/wAqkF1q9vLCIfDENxGiqGMd+VOec8bfp09DVqKb+JEttdCRZZlkkLKzFWCEEnB+ v0pbee5W7jRSz7MnDgfOD/Dx0+tVr3xe8UEssvw7vY2AG/zJA0aherZBBwaym+IOnW6R20n gyRprnkASsXUk8rzxkgHbWv1dO9pIz9tbeLO3ilmG5WcIM4YjgkHp0/wq7HcTeWrLAI9/TH GR0z/WuNu/HPhuPU1U6VqUUQU4UymOQH0xtIIA75/CpbD4hQXdlLHdaTbW2n2ZwklxcsZJA x9R1OB04rneFve7NFiLW0O6a5XYEECNE4IcA9T6fQjNcrc+BvB1yz50eNHckq0LMrIfbniu Wf4irBfvd2Vnp9zaMTILeVJo3cDoepGeO1VNG+KtrqV1cDVNJa1MUTyAWMpdWbtkMcgeuKI YCqtYSt94ni4LRpnRSeBPDPkMZ/tsnz8F5ido7gD0rLuPhzo0rYtXvIFkyEjVg27PYZ5ziq i+MprpbcNoKwGaTZGIr35nz32ON2Pfiti08VOl7M+m6fc31xbxSSRFVzucfKqgf3t5H86J0 cRS+1+JpGvSmr8v4FfxPc22h6lb6VBFIxiiga4TcHIdBt2gjuYyMj2zUPhjX00zXrmzu1Uw CTCDB+XqRg++a43UNV+06VZ30EEkM6SebdyqQwSTcVDMOxAI/KrNnaX63MayXCS3UgUJOnz Bcdz/ALBU5B/CrdFez5ZGcJ63R6Dq+s6nrE0EOnwK0M8ghfzW2hAf4y3pjjHt716B4hktdJ 8FJbWxLbYhGjqOGzjc/wCvHtXjErz614i0/RtMeVdPDeSS3ykncQxIHqP8K73xVqEMifZ5M CBEK7c4BjX7p+oOeleVXpKLjD5nfS5pvm6HJusykagkR+yQnqMHzW52KPqcZ+tZGuf8Sqym sJJEF0ygS9MszD5hj2zXSzvHH4XsZ5pP3ImUBMZ3Zf07AZP1rG8S2cWo6e2oW9tjyZSXzgF mJII/l7VtT1kuba5vOTSfL/XcZ4Z064eWzhVjvRlbYvIQYwR6ZwTn8fSsC9todI+IVxGQgi lOGLEjAIzj866nw7PY6Lp95fXi/azBbJJ5aEqzMSAq5/3jk1x+rTLdas9xeASz3EwYqvAAz 275OMD2rejzSqzb2tb9TGo48kUt07/obq+Tb24vLoE3Uy+YqZGVXkKPYYGfeuYuZbmFp5Y/ licbWHfrn+ld1Hp9gIZLy/BEsqhkVTnyo8cDH0/nXK6tbhdGaaZDGJJcxkjoOg/kadCaci6 8XFWIdBkh1HVLrUrn5hgZJ75Pb9PwqHUbtWEkOAqJL8rZ568f4VDoxktZEswgJdt7qD0Xbj j36fpRqcIg80eYJGVsZHf/AD1rtUV7X8jiu/Z6meshNycru3MBhD6GuhezjXU7gN8vnY285 ymN341U0DTo7qIzSNhI884yFA7+5Oa0IbtZrxrlELJGmxBjsPU/rU1pe81Hoa0Y+6nLqVbK WNLloo2VkdSnzDHzHpUr6eIXSUEFWBwVPfHIPoeRWY58vVZG2bImbeo6ED/Jq/c3agRxI5d cBvm47dPaolFp6dSqduXUzdZIjtPlc5x+ZqDwhpH2+6m3A/cPOOh9ajvpPM/dgE5ORXW2tv L4b+GcurKgW6v5xaoW52DaSSPwFdF3GnyLdnPNpz53sixozfuwhm+XBGRyKv3sfChFyT83H asXw++IhbsfmXDZ9c9K6WeNH2sflwPvc8n6151VclQ6oPngi54XvHi1S3VsBN2GC1zPjmyF pq88Uq4TcQOo4yMGtXTZo4NS7Mw/iJxn2q18QoRdS293GBsntwSemMcV3UWebWTjI8duGgW 4n+zYR4UOxu+P610OjeLL210SF9V0gXFsIgsc4bbsOeM57cntxXE3SXct7MZMBzMqEA4Ldv 1q1dvm7ktBG6yIoiSTzWO1Rxjgc55/OvUcE1ZnA5N6na/8J84eWS0NtaeVCTmMmRtxzt7Y7 dR61asvF1411NfQ6hcEwCMh5QqfMBlhhh83XvXCWUD21wLe1sZTfSlXtyqtv3DP97jb+Fdf pvhDUrzWFv8AxKsRBw7RO4PmEDAGF6CsZxpwNYqUiknxE1tbt3n1GJonJK7oFdyM8Bj0Hpx VnUPiVrEkrGxEUdrMYwJJI1Z/LUHcOP8AaI59q7Y6X4bslzb6ZawswOWjQHAHbBrmpfC2hf a/tGJGR28xIt4CRZOSB6gmuf2tNu7iX7JpWuZF94w8QXksC2uuXNzG21CqxheT/CCQMVVkm 8ZOXCTXKFm5aS63YHGB1/zmu0NzbqqpCiRxk5wD93nkis6WVXgYyb1ycnLDLDNNVn0Qezic 1PN4rl2RHUBFsHzMj9ScnORz3NUJdOuZ5R/aF88wOcp5jck9K1zM4KxM4kdSTkAAEZ9z2qK W4VhtYlW7c52/jWylLZE8sd2jN+wWiyqFgQHocjJNX1SNIQq8nkYXvz3+nSqgb9+FJJG7qD 1461YhYbsBWIBO4ngdO2etJ3e5cbEDJJuP7x+v92ilY25Y4li6+lFArFD4ZIH1e+JUttgBw PrXqUYYIUYbEbDAZyOnGa8y+Fql9Uv0GcmJOn+9XriWhLjezMoYADHfHSsMW/3jIw3wD0VV ilAB8sLnKD3579Kf9njMilEwy/KXKnp1wCakeALbF1RgWAAwOpyOo6VeUObYfOrAKcI3y45 5/pXFfsdSI7dZYw0YY8ADATnJPBJq1mUTbXiLlTjGRleT2/XNPt1fzo495cyjcrEEKOny5/ lV+S2fyfNto8ykgg54GDzn9aV9S0Z4lk+0cQ7FPzEdevH4VrRbHYoZCcDgMM4/E81Bb2lxv 3XOdzchUA7dM/1q29qrvIFjYMwBbB4zx3JqXa5oiNMB3jmwFn+X94MqyjsPSoLTT7KPyw9l DHsIMZIxs5OMHHcVN5bxJh2Hkr1LYP4fSoLmSZCnzkbjk54X0xnt0rK3Y0vY0GgtmZpmtoj KNyfcG4k9FP51h3nhXR7td81otsWwZViwFdvXp+vGankvLiJ27e2en61SGqSYdFCDKjLYwa hRmtiubuU7nwToakLD9oihVdkWG3AD2Brjbnwdai9ns0tWtGjDSw3DDmRe4Dep9DXctqbkK NpIUHl269/ypn9oRyxeWyblk6qQGH8q1jUqw6g4wkrNHlk+qWtvHarZ28YlS4R3csTISmQO T65IP5V2XhvX7210/wAQ63LeLPJBaPIkcZ5iLsqovAx/erUmt9Il/wBZYQsw9Y+Pz49ag1e DTR4L1q0tbFIXmSFt0fGNr9/++s1u60Z2i4/1cwlS5YtpnA6FqGsb5pEtzdzsqpIigYkTP3 W9SeAe/Aro9Gs7mOK7h00xozn99byZ/d4HOwjoM9R7VzmgGztp7qC7hup3UYhMB5B9R713P haLUobZtsDtEWYmZz8yHg9B1rbEy5W2iaEOZJGn4F0mFtem1EyM5tlZ2Jzh36D9easa7bm6 nlJDuwbbsXnPTAA/pWvobjStEkeQgvcSsi8ngJ14+pNQXt0tuvnRtiSQZV8AkdeB6V4U5yl W5j2qMUoctjCvjcW5t9KjjR7mWAKY1OQj5/Qjg5qLVr5I4H09DmCCMq4HILMwyW79Tn8qk0 6BbvWLd2iY/MAWHJO5vmP5EnNczrlheaNr1xHqvmpb3E7RJO6ZDKejZ+mCRXZSjGcrHJiHK naw+S7Fh4aWe5jY/wBqbpCkf3iiuAD6cbeBWJq9rPbSQy4JSOdWRyPmKHnp+B/KtfxLaXdx 4itLSzuZ44WQRqSCQqKMZA+gP8qyNUme5vb+YzfuSRDDFnoRxwMdsnpXfSitJLqcMqj2Z28 0puNUtonZJl80CNlPy7STgH0OFHHvVTV7Gee8to7ghjjzBHz948Z9OP6Uvh+7c6jDp10kc8 s7KW2qMhsHbz3bj+VbeqWu65SAPJ5yRlf3nBAboMemSa83WlJRPR5lVTZxemWsKz3FzbqpS EZWRjw+O5Hueaw7yB47J5IpC6SuSxzyMnnIrc0GV4bS8gwS2zaBtzz/ALQ+nFUklWGB4Gj2 4JkYnnIz0x7c16Ebqbfocr96KTKmiySvFJZQMEkkXrnrgfd/PFKq3MMnlvGUaUhSp4Prx+I qrpyGTVDIiFQpyR2xn+VX72cSX0ewgrFnA7Z9K1l8WiJS91MzZpm+1rHtIIG3g54zmnXBZZ 3OMjqPX2oljxdoV+XaSR9M8UvBJJyOnar0dh2sitDGZ76FMAl2Aweg5r0D4oMum+H/AAv4d gP7yOJrpvlOPmwo/k1cr4eRG1+3Mq/dkHHXvXpXxf0oPe2t0ZGJSziKDPOAT/jU8y9tFPoj lqJ+z9WeYWV9LBrkcEuf3kYGG9+n6ivQAx+yBBjzNvQtxnvXn/iDEmsWl6hKn7FCYiBgEhm rvLJlvNLSVMEsmSR24rnxSVoyN8NJpuLMsswugm7knJYdK6TxMGvPBFpc5O+NjEADjH+Nch eyPb3yq0fJO7cO3vXUyh9S8ETW6YTZIJNxPQYII9uSKug7PUjFR0ujyfTYd+tIZv3iiTzDg DOF7n8q6O3nsLIs9vAqFzkkdz9TUVtpQgjuGhX5ciAYPb+Ln3p40suNgy3PYV3ykmcKTRrp dwfaIplgjaULgS4G4D0FSf2knzbZz8o+U9QPekttHt4mj3MM46Z7evtVz+z4DHv2jygAMdS fasHY1RjvfMXCrvAfIxjA/OqM9y7PhUJKf3uoxWvPCmGfcoUdAoDFf0rMljkjR3yJWPTceW /LmmkgK0+9/JkJIUHccPjoO/tVaaSbdlF3gdM8f/rNXGhKsoDsy91Pp9KryrGUf94A5zhBy CfT2pk2M1lmCv8AugrHPJ6VTxK0u0hd4wDt4rVaFiAVYMG529MdvxNVRGVJzwoPc8kfTsa0 TE0U4tpnAcscZ5AHWroBwPm3HHTAqKNCbkrztxkECp5UYRvg4wvAAwMGh6sqOxAUTcfnH5C is8xzhiPtKn/tmKKdvMd/It/CEA6rqYPAMKc56fMfzr16FxI5Lj5AwycAg46YFeT/AAZj83 WdTXBwIYzkDOOTXtkFlK4Y70I7DpjHb61y4xpVXczw38NDI1k8ggFRnByRjoMnFKAyW6NEq SPgEDsPXmr9tEPLw4QcclgCQfapTbAqvKnBwCOQa47o6SpD8rB1GVXOR0x7VNGG81XnRiAy sp5UA/48mpvIkTJGD+PoPzp8RyFMg3E9SB36U7jQhmZJCc7MrhWVsEe57g1dNxgEyptOMYU 53Y6En3+lKYlAaQuOAOAvJ+me9JJb5UK6bjnKMSM4+hqdyrjJpYfMCPIPKYYKdcd+KrXBj2 KWSLb9zDtnHGelQPMrrt+YEMSAVIx279siqE7MrAQn5j0Lr+GM/wCelV7MOcfczRbwZGLP1 AP5DPNY0hTzihbGORg9/rUl956XTp5gbHKjdwPrWG7TCfeCQpOAQP6fnVqmHtOxprNEx2gg EHn0PHpWhD5PlBQ+4bTjAI6cnrXLR3ZEm0MUxjO0f41qW16QrFkYHGN27n/61TOmzSNQ0ZT C6xqsfK479BWgLeG70ye1jRS88Ri643bhgH8DiudbUEaUIMsvTbnB/wDr1vWd0jQAqw3Aht p7H8a55RlGzNVJSTR5BJctZvBfRKEABjl44Z1Iz+f9K9Q8O6/Hrli2n2cawoFCRKowDzgn0 yc1wfijRlg1u6MMTtbykTBFGQ4POQPf/Guq8Ctb2ovNQhhEcUKBYgezt/hzXVi1GVHmW5lh uZVbHVaikQNvY27sy2yFVYfxMTksfrVf7G09uVZiZH6bTzUVtL9plDtIWYHr61cuZGimiU/ IBncemOOv4V4bbTse/CPKioJLDQLi3eScybG3TDBATB+76n8Otdnq9pp+o6bF9pjiuraf50 LHII25B/z61454n1SWS+IhCOyg8kdS3UjPfmvVfDkjTfDjTYpyJJI4tpOD0BOP6CumpRcIR qdTzJVeabRx2quZNRF1Cm2WJRs4+6AMH8xn864bVLPy/FEUkcbNvlVljx6gHj2I5ru7iRWv GVxtVSOM9araXps2v+J2swwjuZCmZcfchwd304/QYrtoT5U2+xyVYXasbHgzSGtra416SzX zA7Q2sjkADPJIHqBke2a1Lmxub7VEvZ7YMqqAmSM4253H/gQq74qvLLTba20fQ8Rm2GFPUl uOSDnOe9ZWnaxYTMthdu0dz91J1QeWT/7Lzx6VxyUptyOqk+VLQ5j+xHTUpp7WLcZeqoN2S e2P8KxrnwzqFzdu9taSTIxJARGO3HbGK9e8O2Ma6600kewxgLJjJCk579D2xXRafpcthqKK IyrHcOc8HOc+hHPH0qoVJp6F1Jwitj54g0WWK0e2ktpEkJJyVILY7D6c8VCmitFJsaNxnkM w49/rX0Re6NNqmtpAzD7PZvI0o6EFhngjoec/jWt/YcLoIRbI8O1Ef5ckHbyc+td0fay+E5 frFJJXR8223h03LEqAx+nNTTeDrgIXUHPUjFfQ934Z8MQrubThLKVRAsQ27mAxwR0GTyawL 3TNBS7lRFnWGL5XKuQrHuc9gBUVI1oa3RccRRnpZnzz9kn0rVIXdSFBz6V654/ibWvCGh63 bfMDbG3lXGdpAyD+pqjqOgeH7uM3Z82UKzBlEx/dgZwWJ7ke1dNFpls3w1uLW0u3SFHWYbz uwOB17dav2lnGUjnqKMo2R4brNv8AZp9BCEOj2xRs49c1u+Hp48XMaN8qMSgYfeB/lWP4jt HfUrXTlOJIldox/vNwBV/S28nXZIkLxMYQ5SQYIwef51rWV6diaLtMfqQtjcCVwSQeMdx1r tPDemJeaM5glI81TujbDbscj6VxWoArKv3Src/T2zXT+CtS+y6vDB520MwXGOcVnRtobYlP kMfWJYbKVoY4dqoc4PI3fSs46jESN0e6MqeOhBxxzXX+MtGht9cuUjUBWO8ADOc85rlE05S 3EjMg7EYrsjZaM87dXD+0iE3FcjZjb1yB2qE6sSh3KcZ4wMCtBtHikLYyQDhvpVT+y4Y/l2 b2HABHT9aq6AyzfZffsAJPCk5A+lVmvJd0rBS245/CtA2y29zuER2nvjj8vw/Ws26lWLfI+ F5+VSck/lTJI3n83ChWDDqpPbtTGMghx97t04A9TnpVWSaRzvgj+76nk0Q3J2Kp2rg8ArnN XYLkrRu5GFVWA5JbPWoZI/3bENkDnaV6e350sk0YZS7bD3C8gn+lHnJwrnOeBk9RSKIoZVw sm0qdp+TjP51K7kwq7D5mH3T1B9KrqeV/vDIDHtmhgYgSoYADPXJ5oZaK5XLE7W59xRQSxJ PktRT1GafwOUHWdXc5ytumOM/xGvfI4kWNt6njBADcn1NeGfAOMyazragkYt4zkDp8xr3w2 4MYMKFol/iBwQK87Hy/ftehlhV+6RCsTfZnlKqWJJ2jtn60pQBi2SCB8qk+1X4UJhk2GQso AIfqeRzUht4yhCqeehzXHzW0OozVV1AYtvzj5TjKZ96ljQqgiWBuDuBx1rQFuygFl+7kE8Y +hoEBRuByq5yTWilcLGdMZWGxdyhOrDOKekJbcMkKD0UY7da0jCJWYlCCuMHHc1MLQj/WZw M1qk7Eto56aFJDsYbsdd3GQKo3FvAYwqqNuOT710kluykFl4X5enX/AOvVK4tgG2NklcsD6 ZxmrSYrnHT2o8zgHI7DuKzTbS+YzgfOCdjZ5GOhxXV3Fqi5yex5UcD0FZMsKDIU8cA85B46 1pqNWOYktDHL8oHZSp5yetXks9y7S/zFckA8fQ0+5jHm4VSvTJYYrQ05WmjeZRuAG3IGOfS pm9LjjuYtxpz+eirkZ5GBj8K0rewu4nwARnB4P6VvfZI3mV9wUKBk46GtTyUCkuPkAJOPfm uWdV2OqMFucnqmnPe20b24AuoP9UO2OpU/jU+maJJYeBYJFQre3FxJLJbyjD7RxlfUfrzXT 2llu3zOvPULnp9farWrTNHZA/Zftn2JFMkDcMAOC6N047+3NZRnz/u3satKDUo7nD2MkcE2 05DDnYQc59Perrx3d1Lsht5BvySzoQgHPUn05P4VsReKMJG8Hh+1yh5a4fcT2xgdPzrj/Hn jzUrHSZbVXt7VrtiAIUyygj5tpPTj+dFKjCdS17s6auInCm5ONji3xd38p8xWLltrL827jI x/ntXovw/8QyzWN5o1yCJY2DxqDjBPBH0OAfrXkEeorHPZSw53k52Ac/jXVxW99pkUWtWrM qFshJOCwPoR+dehiKaceR/I8qnJt8y6HW30atPLuHBkKkk845z9K63QbT+w7GfVrhQt9eD5 OMbYu1RaPbW3iy7stTt5ISpAN6quP3b9eR1+bH51J4ru1lvXbJWJcBNvG38PavJm5JcjO6H LJ6HI310bvVGedj82QGHX2qbStOkeRyEHmYwu7p/npVJGTzyUJLZ6n1re069EUgJAA6ZPOa tyaVkdFkj0Xw4sMOnG1yWhPXP8Ldx9PaurCSG3jSTBMUgCkHqvHNcHp99gkxKFBHY55rt9G njmjewkYK/3kcrnAPp9DVYdpStI8vFJ/EXUtI4ppn+V/OILNjk4A5FaiRxeXhCBuzn8qzLg +XcC0jIL5XP+yO5/SpY7hCJZA4RPmGW6e9fQU6kYrlR5Li3qJParOrrEo3bThnPArzTxbPp dvbyWdpFLNKGw0zMUXjtkcsM8+9drrGqCO2YRttXHOOPzryPxFqRuJGWMgjuc8V5uKqKbtE 9LCUnvI881+4v7qQfa7ySdUUKqAlUH0A/rXV/DTW7dJX0a/gWS1ugUbI6A+/UGuf1CATsWB 6571jQ3z6JcNOjcjITJ6Gpj70bdTsqRir9i1rscP/CcXDNMGWwnEKupyXAJH64zVe+u5Brl veSMG5MZbdzg+2P85q74Y06TWnMbuF2yGVnkGCDjrkexNSeJbaG3a2tZrf8AerIU8wZ3Dj+ VbcycuQ4lFxjcsXqiSFSeeO/eodJn8m6Vw2xkYH1OP896niDmyhaWF4lkTIzwGHqDWcjqtw w7k4GOSa5oJp2O6bUonp/iOKG/06zvgWxsCsV+b9K5aSBUiVokEbDgY6r24FdbbOs3glI5g 0UynhCeR+Fc/eMLaF1WPBGeRgk/4V2N6nkRVroyGn8uPbEWUnKN+H/66oyyq8bBpd4C4yW5 PX9P5Us8x2Ddj5jywPf9Kz5pvvIfmbuRggH05rRICjKUZ5Sqgn68ketUp2C7iItoZfvFe/T j/GrdxIcZTOcEseOP888VRcv5LBeQ/GQcAe5+tapEsouMO/y/d4bPHb+dVsb3JEmCBwOxPt T5ArHywCMdDnPqKWOHagAKYzjnHNWIVYixUKSG7fLmlkt5CMFvlzy2MU+NtgjyGj98Z/WrZ BcMAuVb+Lpj8qzbaNUrmUlpKkiOCDu+63f86tmOYqQ4BKjgEdfQmrUdrujRmY9D1PHX0qz5 L7OVO8J8wA4IqHM1jEyjGMn5T+tFW979oU/Oii4WRa/Z3hMuv64AM/6NGP8Ax419GpYFjvC HgknBb/OK8P8A2WLWO61/xJ5ozst4Mcf7TV9USWSxZEYKMckkelefmCviJfL8jlw87U0jkY dNnmhlDRGU9Q2MD9auQeH7twoICK3973710j2/kQea2FU9+4pYwZER3LZBwFB59uKxhBLRm rqSexzkmjXEEbLjzAM4A6Vni1Y5idWXHdq7gXahWj7jg7jxUOFn+QwJK3QO3FbxhC+hKqyt qc0tmcMQuG+nWrS2LeVtZMZHX/P0rqotMSZCqxImBx3p50naTjBXHTGCa9GNDQxdZHFPYse TGGzk8iqMtltTnl+mADj9a759NKj5ohhckYz/ADrPOmMVlJXeGHQin7BoFVuedz6c28luDz x2rDewC7sggL97A7V6bcaU5IYxbhg5z+lYF7pawZKKQGzkEVNSk0jWFRN2PM7y1ImLNzjpg c+1XNNhZ7VpSiKd3AQ5J/pWpqdnkzKGyAp49Kp6fbm3sXVHyMknrxXFPbU64vUe6zpFFJ5Z ADYY5z/+utVlLKWJyjD1xiqj7lWBcYEhOcHHBrWjiEShEXIGeM9ulcUzrjsWrSEYQTOqxkY JHAx15qmJD/abXaSLPFuMcsf8LgggE54AI46+laM0RGmTvCmXWMnavORxXmqtPHKz2l20Bb PAb5WHoR0NYU5crbaN1Dn2Zraro97pMUs7QSyWUbHbLtPyjtuHUcY56V5H4nA1C6MkiIwXC gHO4A85Hsa920bWptQZrSZHWXyx5ylsDaON656jHBX6V578T9JktpLHxLawhlgASZEGBtJy MegB4/GvQoezhUTj1MK0qk4OM+hwVlpqxXFpNNF5kS9ADy3UdfriverGXTYvC0VqtsGcr12 h+3TmvJdG1rSdWmubMqYYo4DLCu3cxcdQMduK6HSZ4mBhguGMkiMsLF8YYHPA/SnieZ25tG jOiovSLOtsfD+nm7fUfC1ymnXKRgSyyMTHIcc8fjjFJqlhdTzjb9kl+Xc8sc2zHq20jBrn/ OuTZeRFm32vgYUEP6n/AOvV+DVGfUY7e9hklUAxxoBg7Om7P54FefJyerOuMOV6Ge9pYCEz HV4/M3lfIaJw2B3yARir1paiQhUuFbbzuyOlQak1vZzM/wC8jVHwWkwCAeVOR1Nc/qOq6df PCqlbWdGDAjpwe/qSPWtEnU+FFOXJ8TPYdG02QIZ41ODjpzW55y2+qWZkYqhbynIPIVh7eh xXlkPjC3tEt2j15rSKNQskeN+8+nOSK1NB8XT+ItMu7ieOItaXAaKdQVEqBlx1PHQ1g6c1a pbYybUpON+56e+rxpc31265DARJx947f/rVianrZW8NmkyiO0ARx13SdcHHZf5/SsnVdSW2 gup0Ks0Upl7DDcKo9+efpmuW0tJ7qUMC7bmJd25JOck59zXd7RuJyU6K3Zs32py3Evll/lH r61ztyGKlX+VjyzH09a6a7hstLtftWoXEVuEOfm4zXB6h4ijlv4rprX/QAcRiQcu3Z2A7Z6 A1klJvRHVFxRN9nknj8uytjcyHBBHCgn+8x4Fc5r3g7XrRIr3UxHHG24rEAQrcjBDAEfn71 6naeJkk0dYr+3iit5AZIyqbR1wucVy2q3F7rDWkW7zpJYiXdnwmFzwuOOOnvxV0qji7iqPm 92wyz8O3OkeH7bUrZStww3HnCyKTwMd+prjdUlu5ry5vL21cNCrPHIrZVsjAXHrmujn1S7m 26fDM80MKr5mG6DHPNchq2rTyrDoukOZCZAr7OS0meg9a6qCbbbOOs0tDpPBfioW+iXGl6h Zfa1jlLRkruK/qO4PtV6fUtMfU0vIXEKqQyRqhhkQ5yMHocfWtDRvAkNl4dtIrlmivmk3TS KMkEjGD7D+eah1PwjbWrky6nOnOV3qjAn861jLmk5Q2FyxjG0nqdXolxp954d1FbaTfct+8 kaZ13vz7GuZvEYmQKhJOCCMDH+ea1vBul2jxXsf2xzMylY0k2hc46naTVO6V3V2OFVTt64w eAce1XVUtJNHNGyk0nc5C/fEuCi/fwOOw71nSEOXaMDC44bBrZvo1WcLt+QDjJyBx/OsfCO WXYQjdfy61pDYmRQmIUqqkMx5PHp6VB5R2l3BbODzzU1wuG4BY444+7+NPQbox+8DAE8Y5P vzWl7C1Mw2/lszEgL1zjBHtiopYt8gygAHUjnJ9q1jEi4XeScZJxzms0hVZlcbckn3+tK4x 7RiNNzqDwMHOMUsPlKhJCqFOQd3UdwRSREtE0ghXcM8DnFKyIwaLIjc56LkH61LNEadp81s xZ8Jjj0qWQBi2FAUJjg8gfyNV7EiO0AJZ8DIz0B9OKmlUtLJ82Ny846H8q52rM3W1igbVcn kUVZFlx94f99UVXN5hynS/sksg1/xQXPW2g7f7TV9Um5kkLiVAoySMDoB3NfKH7KAb+3fE+ 0FgbeAbex+Zq+q0ZXR1RS+UI2Hhh7e9cOYTtiZL0/I82jG8LkMVwbqMzykhYSNqgY74BNI8 gEhMblsDC4HGP607OzThGgzg7j+B7/nRb2hMoGcZG7rz+FckKsnZHTyrVlfzAylywB5znuP atayeGC2E0g2ZXIB5OPXFVX09QPOeQRopzgHBNQyuZLRW3F3lyq7euc13UZOL1IklJWRuWl 6J1244znjgH3qyZQoJyG4x0rnLeU2QLNksflCgd+5q0kkjRFpZvKUDO3GSeeterTr3Vmcsq VjchZpjgEAZGc9hU5s0ddp27vY4rJW83RokMTlfUjvV63kIXfISmex7V2QmmYuLRFc6bgOF Ax6ntXP39gPKK7Qc9yOldojGQblIYHqapX1ojQkjIHtVzgmhwnY8Y1u0dSTgfMSMetZEFm8 dlK2zJI444rv9csiZXIbGCSAB1rEa0C27gbeQcZHT8K8Cv7uh7FJ31Oak8ovbwuPmK9c8tz V+GNgMYPJz7nmsTU9PnFzC7bnUt2OCK6PSbe4uIWRoQjqcZUduvNcrhdaHUny7mhYrC5e2u AfJmXyt44ZCRwR+P865bUPCU0k0lxbOkvluUkycFiO7L/C36VD4su7vStSiFm8tvcRgPk56 +4PUV0vhLU9L8WbzcL9n1hFHmhODIB3B7j+VFGCnHke5cpSpNVI7HN6RpV3HrMtxdwbEtoz Gp3A/MeMcegrav7e1utMlspokaORSrBjkGtYw+U0rtGJdzFiQ33ucAn16d6ybxWEUoXO0dR nORXDU0nyrodEZOa5j5x8QeG7jwj4vt5dPLeXId8P+yR1H8610uJGAvYXYGfE+3bgo2eVA+ pr1DxR4d/t/wzeROyi5iTzbdx1BAzivKtMuI3sla4mMEkrny5gMqpIBYYHQV60K/tqd5brR nI6apz02ZrrNcXHl6lZko2Nsq5yAfUfWtvR724urs2wlZDF0+6McAlcmsaO0Om3hjJd4yob zkxskzjBBqa6nGkyGaGMtKrrcOMcuOvOfpXLKKk+VfI6otpcxoeM7eR9PV0ZI7iFPMkEfIK njHTmq+k+A9P1bT45riZ5JXQNuLZ4x9fpTrrxVaayySadlZHG2WGVf4iOevao/DGqT6XKbC 8LJsJ8pD/cz2/lR+9p0rLRoI8lWd2r3Nez+DdlnzJ70vEpGVZiSa6XUraz0Hw61nZReWABg Lx0NXIdc/wBEMu5ScD5Rg7vauG8Va07WjqzkOwwpx6muVzqVpJSdzWNJU03ZIluNRuL+4jg dgygvcyexYkKPwAY/jXQ6fc3Nhp7fY7N7ycLlI0xlm/lXB6PIXumkdtxllOSRkcfKP5V1Wv WNxeeGZobO6ktyqGTMPDFjxyfQY6D1Ndkopys9jBK1PRanFanrV1qUNxqF3cF5Xf8A1eMG3 2g5T6fzNYC+JLJbm3nife6uAIWX5Mk4yfXA9fX2q3pnw/8AEGo7Eurlra2BG5nBBYHvWh4r 8L6To3h3NuQ825VWTPLHIH+NdnNRjJQvdvscnJVcW9kjs/DtrJq2huk8Z3GRpZZFJ24Odq+ vTn6kVy+uXt1p891FDhHjwig/KTk4H14zzW1ba1qem6RDYRMsyzptO0gYyBz7gdK4y/v1v9 ZmjjZpFA2PI5z84GBwewrmpRbk30NajSVupWvPttxYx29vP9ntZ3Ksyt8xIwTz6dam8Dy22 n+PrK5lXy4IiEjVhkYPGT7n+tRSFbXTmuZJRO5Pk2yA9QerenTPNWNKto/Le98tgysWL7e2 OBntyK70/ca6HE/iuj3nWLYTWtza4MW8Mgbv7Y/SvH21DVhbm1uWGoLCSqLMSHj7EbhyR9c 17Fb3EOoWFreJueOWFJCTz1X+dcJe+FJW1O6uRdwR28js21s7l5yRgVw4e6m4o3duX3jT8I 6xdyukFroWJpcK0s0xcce2M8+lXNR0tw77l8shiSACADmtbwXZQQOu0lwDt808bjxjAro9X skeOVgqs+SSPevYlScoXZ5rnGM9DxbUrWSOJiFII5wBk+2K5tiEmWM5z97HqcV6NrFqCZFY t6DnA9hxXD3VmxkKM5Qnrx1Fc0dNDXcw7hJWk5Xc2AeemKsQxEQtuC9ep6/561O9vGk7BQS gI4J6/wD1qR5oo1dhngYGFxg1Vw2IGgjWM71DAcDAx0/nWdcLFht2I3J6Mf5VYku5Gibcnk nHyjdg/wD181gSSXIZFuGGWJCp61SjcVy6Ugdv3JwwGSW4/wA96uR28JQjcwLdyvSqEHDld hjx1AOa0IFR0bcO+Rx1/GpkaRLCQIgCtJkqBnjGDmpViQs6BSSE4BPH1pJF+RcEfKowQPvf hUUdu582RCVyozz/ADrB6m0S98uOjf5/Gin/AGb/AGP1oqLmly9+ynEW1XxPIpI2xW/83r6 iYSJscMrMrZGe3r/n618tfstStHfeJgmOY7fr9Xr6fHLOxj3Y4yDj8a8/NIv61Jry/JHDhv 4aJpLpvM3gNG+OvVfTpUsd5GrrMJV3YwV2nj2qjzJGQfUfTAPNS+SzrteIAnksDjP0rkipI 6GoktxdRSzMXLvv9OMc5xUKXEMUmQrc9AT/AC9KVbdPMXO4ZHOKesCLknO4EHJPPeto817s n3bWLMF5AGG6F3wu1QTwOaeLpWBwBkt1kAb8vzqrAVYnEZOOhB561ZUsSwVVYgDngEetdkK srWTMpRRaiuZlON8ZBP3QMYqwvkSzK7eYh9GPGaiVC3KxqCv54q4keEXKNz1716NKUurOaV izFOiylHPlEdRjgircoQIQDlT2rNjiII2kjHZhnP8AhVyLBQgfKpP3TXfGq3ozncexy+v2h O6RCSG4Pt7Vy8liXGVlZSfoa73VPJ8ho2xhuCrHAJrn/sqGUqxbaATle9eNjfdldHp4aWh5 rq1nK9xEm/o2W7jrXV6CixyKj5Csw3E9x/kGrmo2scxX5MsSAcCkvLaDR9PNxqMiReYuyOJ mAZuPQc1zUXJyTidc5R5Gn1MXxTdWXiDUYbe30+K7xlS8kTh1Ax0K9etZNtoVvpd2LnTLiS 11BHXyVJ3RsSeUJ6qCMjmn2d5pNhGmoXIitLmdN0UbysuU3AglOSv4c/nV+w17TbzVfssU4 nub2QuUXJCberZwB6YPcV21eVO73JpuSi4xvY1fJjSFI9xGeMkHJHvWVdQOS/Rcd2OAa35S gIyvtms24Ugs4I2t3Pc9OlfPyd3c6qcjKt49+7cFfdxgHqO+K8Q1XRx4a1LU7LyzPZqTPCm OVRs9D3wcg/hXvUJUs6ttULy2eOOnWvM/HtqX1e0uIYiJDbSbiD0wwwcfjXRhpuM7dGXP3l c4y7u9JvPDsN5owkWMrtliD7jG4HXntSaF4k/te5trHWmUyxZVZwOJB6MPr2rlNH1X+zdcm glRZILj5JAy8E9/zq7rhi07XIb2wykQA3exzXryoLWm+uqZzRquyn23RZ17z9F8RsBbDyAR hlGN/Pr7V0N/c2usaVDc2RAnj5xyMHuD9ayrzV4tcsdhCLPbnH7wffU9QT71xd3dXmnNi3Z 1Q8cdR7Uo0nUST0kipVPZNyWqZ6PpHiEXCPFMGhlQ7WQ8lT3+v+FYXiTUTNARHlQG4Y9euc 471zVjfvG4uTL87gZB6Njt9feptZuftEG5G++eB3yauOFUKtyniuelY6PRb/y7OE5GccDNe gaTrEbWwS4AaMgYDHqB614xZXbpFGN2Nq7Tg/59K6iw1UqoO7BH61lXotO5rRqJxPVJNVK2 vyMuCcDOMgZrzvxxPLdwWkCEyM0oIPAyelTJqE74RXIU/ht+lZUk0d94itLdhvjhIkbA4Pt /OsKUbT5uw6lnG3c0JPEK+HrUtJGJppIDEiE8g9j+FY2jzWVlZSalqLIs8isI0HGWI6+/Wl 1G2S/8QRpLny4wWc5zhc8L+Jqre20N1rskrxiSK2j3YzkDHQV204xtbvucM3JO/wBxFKFvJ LKCEO0sXzFVGAoYjGB+Irc00XGo6Pc6cBsBmQGVWwWwcce9dL8NfDM2qeKop70Ltji+1S9i WGfLX2A64rlLLUJdL157c3BCtO5CEZDHd3raWqaj0OXmSav1PbtJ8yHSLCOQoTFGbdvLwBx /F+lZmr209zfCKEtEpIMsoxhQCf4j09KzfDd3dXdvqOmR75pFlVolA6Z6/hnNb/iSRNP0+z sfs6XdxKdj7mwqnHf2AJ/OuSnTanzdDaUlaxW0/XrXR5WmkEew4NvEG3OykjlT6ZyD3Jr0W 4E11aRXMkIjMkYO0DH+e9fPWuTTR3xuujMY9oXgbAzDj8Rn8vWvZfCXiePxDpAtHwLpEGwk 43EDofevTjPXlfU4pw05kYGtQlCSOpOQXPBA7fWuInjdpArAbg3AAGT9a9H1nypYXb7vy9M 8g9COfpXn5j3PISjBuQWcjj2rBxs9C4y0MC6hdJZcSAFOyHH9az5WuY43G4EggDJ65/wrYn UkuXiXA6uo4wPSsmZMxlVDkKMgDvmhFFIx/ugQq7SeASetYV6VOpxJJkPtIyBkc96212mFi SSxJz6DFVVtQ96GZjlRwBzirVkwEiWJ1VlADLkDjp71eXeNpGABjn0qMRRswIL8fez0FW1t QyMijJPIGev0rJs0iQiJht2yZ44KnOOfrU8SSFWVWJXjr0PtTEjnjbCR7pB0Bbr/AIVIs0r ow3hDkE4HXH8qyepqtDX2nvEv/fVFS5f/AJ+T/wB8iiufU20K/wCywpOo+JyPuiO3z+b19S rGFA2Kxb27V8xfsoRo974qZuyW2MdeS9fVhkjiTHzH24Jq8dSvXcn/AFoeXQnaCSK3lbQNw 5PUKP6ip8Iu3euCvPH09aSQu+FyEHqOBinIAJECIWJHXHArj06I116j0tyAdyhQfbJNI0RV W2qOnAJ6+lWkYFASOAOo70nyjJbjHAxn862jC+xHMykkQikyxG4gEBf6U4eW0mBhMDJUjnN Tqm0g7QrZ6ucflSeeqrgDce+ema0hRS1Y3Nly3jZgSRwAMZqyFjCn+I4wAOn0qgbg8guc9g ehpXnwowcAjk13xlGKMGm2XBKyyAYP1FStMETdnIHPOax1eaWV16KvG5ugHrU8UkWwuW8wj u5wv1HrS9sg5Bl1cRXDGOQYz0cDO361FZxSNMVVRMR3/hWrOxWAaRSoI+6q4Ip89/DZRCzg CvLIPmHoK5pw5nzzZalZWiQ/YltWae2K3Ex6GQ4RB/WvDfHR1N/FrX2rJNF5TbI2dP3ckYB +6Rx749q95llWz09YcLLNIfljOdpPv7CsbWrBdT8JanYz3cTo8JJeY5Aftj27Ctnh72a0tq aUq3LfmV76Hzt4FhXWbiWa/driV1yzyck885rudJs7e28cxJGgURwtgAcDiuE8KQnSbq5y+ 1o5GXGO1d94ZstQl1M6zPblbaWMiKQ4+YdAfx5NeHXu5ysfQrSmk+x2ci/dZgT/AHj3rLnC pYyBiWKnIJzwK0ZVR4yHOOMggEVjyEtF5KfNzyc8jrzXNFW3OVFO2dnvZg5wpXA5z7mvPfH EFxDrmnXlsXZJIXgZWfC5GD/n6V39tG0d+5XBZhluvT2rP13SRrOmHfIYTbh5kkDdHCkAe/ U8V0Uvdqpjm/dPn660cXNhdTxDE63Hy+5AB/xrHTWJL+3exu12Mn3W28g9K9Ufw/JpIurG+ ZXuAwkZkHBJHI/Dp+Fefazo7TTSNA4im/vev1r2KNaMpOMvkzKrSfIpR+Zz14lxGWktnLR8 eYg6j39xS2l95hkKxNKsajzDjPFbEmlm2igdZjOjjY+4DOepIHpVq10CdpCYG2Bjk8cj3rq lVgl7xzRoybujDtja2eqrei3SeNc5icZUk98U5tt/rMXl2xtY3biI9AT1I9BntXcQeG7ezT JUMwHLMOR/hWI8ESaxAQOkq4JHTmso4mMm7Gk8PKK1OS04S+SwbJCPtJrZguSimPr/AEpdD t0uItVU4x5wJBHuanOmts3xsFP93qDWtScXJpk0FJRTRPFc/usbyR15qtHqbwfabhDjzhs4 7AZ5H41Vukngs33KU4I4rMPmRshnRorZBuJYY3D2z2pQpJ6iqVWtDVs9VWys5ZpctcysChY nOBx0685rd065t4dO+zTOJJpJBLNjqOc7SfoAPxrkLa8ik1D7U8YdkH7tT2Pr+Fdb4f0C6v r2AzpsgnkJkkzzjuMVU4RWrMFNvbU94+FwEmnTai6gy3DMTnjgcAfpXkmqabbNqs06OvmK7 H7vCnOQa958PwRWeisIYhEsURVVToo218+a3O0PiJoV43SlyW/z+FctFuV7ET0keq/Cm1X+ xNQ1q6gZJJR5Ue49l6n6Fv5VU8bSvaRWiRMqvI7szn5myRyPb610OiSGPRprGGTbFAixE9Q XPLfzxWL46sg+hfaU/eC3cN07Hg/0pYifJOMFpY1ormbkzyW71CW5uTpxwZHOISgwA/Hy4P TP863vBtzriapFHa2twJSwUjGOc1z+l6UureM9Otbl2WAv5rk/3V54969q01LSylVLHS9o8 7zGmm+9kH5VRfbPJNdkVGSSZEm43aNrWzBeq9qYYIr2MB5pFQ8tnDA+vbn3riNUsmsdRa1n cFkUHnkNkZ4r1e7kFqDM8EK74MtI5yxJ7D8M15pqNk81s1+bkO0K+WVOd2N5VWz+VdVSj7l 0tf0OSnP3rdDi7yRZHZguf4scfrWTMMBwI9vcfNzurVvWB3YBHGPxzyayLhgsQEZOSOTjr+ FcKOplLYAPnGGIJ61XKmJ1znP901ZMgDhgVAIPOOMUzazckLgN2702gTEBfI9T6d/wq5HlU BGTk8cgBfwqBUAkG47TjI2nrV+PdwdrMV5wD09eKymaRHJ5gfB6hQTk579PrTDcoxkDQDno cYA5qwq5ZisW1gByev40+C2idGWRtrMQSQawudCRdM02f+PaH8h/jRUxtgCR53/joorK6L5 WV/2UA32rxVtIXi1yx7DL19SLkMRFh2zu3Hmvln9lVtreKsqWBNrlR35evqNZmaQlThT0GP yFdWNV6rR49HSJO8L7SUc7iQOQN3+FTqpC/KTgdTjrUYCxoHkxljtHPTj/AOtSzTYQgDBx3 64rmUNLG1+hLkLje2M9OOv5d6c8giQmMAgjOW5x+FVrZzIxDKRzxnmp7uNUiIbgHsBnFdEY WjzE31sZs9yS6ylmYsOM1IHYHhdgxnJyAf8A69VnZQxCIDhsDPcUrMXIO0ZAyMsSBXE6jud HKrFoAeV/reTk4Bp6G3GDw2RkrnGaz4iVHzFUAGNx6VftrS4lWOVY8553OSAfpVwcpvQiSU VqOa6H3RGmOwxkCrkLG3VXuNskz/cThce5qZLaGzBaSVd/OW6BfoKpXF/ZuB5KGZ4+Wm/hH HWuxQVNc0nqYX5naI+8unDeTHhncckcEe1R6fbG41BjI5O0Fn68Y/xqKFJbiXNupXef9bxk n29q6KC1jsrdkYFifmY4+8ainGdWopvZFSapxstzOeMu01wq/wAAijH93Pf8aoapot02iNZ WnzSSj5uelapmae/KKQI4yM7R1PpVsXcccjRquTjJbsPb616PNFxaexlzOLTR43pfwqlj1S ebWL4NEZNywxnBZfRm7fhmvU7O0t4pPLjt0SGNQI4wvTj0qSf5i5TO/v35qcxrHbRKrYGPv E89K56dOCd0jepXnUS5mZmoaVazlnhwjkgkEDGPQVytzod9FFMxGV3ZRlA6fWu3kMUriCU7 HOPLPTJ9qguEe33RyKCOxA5HvjvWNbDQm7pfcOnWlHS55w9i+55VUEZIJAPPHSs6+jxpnyq x2OpwfTJzzXqdtErDymtY2jb+JB1+uaztX0GK+sp7ewGyUp3BH0rj+q2fMmdSxP2ZI8g8ZI P7RkMbg5UN0zjIFeW3CxvO3Tb0GR0r1nxTpt8qeW6uXijCOpHUgd/WvM723kguGJBVM9ux9 Kwpv3meiv4aKMVrGJNzxowI6Z4PtWnAI1AwgAVvxqguUnLLICBzluM/hU8czABlVsN/s8H3 pzTZUZJEt9cjy2VQcDuTnH+cVyOoEpMJVPQ569gK6K+bd9xOB0+YjJrnNSXMbuRg7WJ/I1t h1ZozrO8WZvhRnZtQj5BYB8A98n/GuhjjVINxAIP865nwr5iX824cSR857kGukZyGb5WJ5P P+FdWJX7xnPhn+7Rn3hGxgVBx7dayZ5Q1x9pmjWV2+RQRlUH0rTmOScLk+oOKzpIz5h2jjt WlN2RFTUhhs7VJvNSEHbzvY43Gu28PTlZo2BPpgdB7VysMB3AMpVa7Hwvp9zd3SRQW0krDp tU4/Oiq7rUzUbbHueiTk6JNsJ4jOCPXFeIatp8k+sNI8JwJPQ4znqPWvdNMsxZ6WsN3Isbs vKqckdscVQGi6XGTNFa+c/wDA8vIB9cVhh21c5qlrjbfTrqynZJEjSKRzKx7Hp+dP1aKCfR rqEKZN8bcMcA8egrT12RhdsfMxyqjPYACs45mjKKwMhU/KOcVOJd6rbHR+BHkHhuGU+NrNd md1uzcdOo4rtob3VZNKeN1IulfYztzgZ4x7gVS8MaHfx6s2o3sLWquoiijcfOF7n2zxXXNb KLWXywoXgkjjByc1UJSuuU3q8vUxFN0+mpHPKZ2SXcWbPWl1CFY7BoS7szFNzEjHHJH0yRW glsZrdEjBOHznGBx3qjrSlpI1wWjQbAR1J7mvSjOXI3c4WlzKxwt2gkkmGXDNwB1Az/Ws24 VCFyCM5zyDjit67iDMYh8wYk/NkAce1ZVwsahhGMoO7HkntzWCNTEAVWY4yccDPGagKbSV3 5K8jHNX2iO3ysnJz09jUEqYdnGDxjK02NEYZt+RkDjLd6v2pU5LBuSTn1+o9aowR75S7rnk YIFaflAoHX7oHKgfeH17VlNmkUTI5dsKCR6Z5Bq3BEiDeVIZh8x6/nVaKOR5SY2RVHB4zkV r2aKX3LtIxycY/OuKbsdkEXmV9x/fyjn+7/8AXoprJDuOGBGf71Fc90a2Zh/sqsiyeJw653 tbr/6GefavqFGXduDHcCdxfjA9v0r5o/ZJsZryfxSY1Xaht9zNzt4ft619ZQ6Zp0ZY3IWZi c/MMgenFe1iKTnVdjwKc4xjqYjTRs8aI/OQceo6ce1W1tnkbdK275e/p0rZYW3nq/lJ2XO0 Z+tX0SFrfKJtYgrgjGKunhkviYOr2RgR4tQSFK98npWZd3bSlw0gX0+tSa3eLaT/AGc4Eh5 Ab+LNc/L84RnLrk8A/wAXPUCuPE1OX93E6qML+8y0/wBnyY9m9jngfyyKtRpLKvlouWJAWF DwB7mrmlaJNcEtLiOFv4upP0q5eS2Wi74YADMRyeCfx/wrGGFly89TRFSqq/LHVjEsYLRVn vXUsPm2noPw71Dca0iKfIYRoCC0r8n8PSsa7vJpzu8zDLyMdT7H/wCtWfdSSRfNOdiZwExz k/yq/bxj7tPYn2besmaF9qcl5MYldljyS5JzkD1qazjiaNDIWe2VsYHWRhWfZWjzYJRkUnG xSS0h9D7e1djZ6d9lVXkjDXT4CqOkY/xqqVOdR3/Ec5RgrFyxTyT5koCufmwBwo9KsSs0i5 GScHbz39aeIQBuck/7OP0pV+4zSYXg4XHT617Eado2POcru5ngrZRl2Xc7njPAzWRLJLIzS MWMW/5j2+gqfVb+NpNqjcqj14FUkvPOgkRnBVMEKBwf85ryMQ1fkT0R3U4u3NY3D+6hFwCS JBnn+VWbQx3dl5KjhDhQe1ULW7SWHZwQhwQe/pU9nA8c+YziMDHXrnk16FPWzjsc8tL33MP WZbiCcREhwh4DDn86S11kyYhnGdvAJb+VdLd6dBewkOuGxwwPP41yd7o81pIxJBQDgjoK83 EUa1OftIPQ66NSnOPK9zRiu0Vg0RJjyflIFWnuZFc7CQrDhumDXN2AeO52ZBc8j3FdGkW9c ORyTx0qabnPcVSMYsz55LZwYr6CN2I4OOSa4LWtC0e9MhEaxovXcuMHoT7V1+uWShC5JbA/ h6+1ef6hqetQyBLBlEUZ2lXG5cY6GuSutbM66F7XizmrzwFFOQ9jqMbKxxtcj68VknwT4gi uWhjthOGwd6EYH+FdRbatokmqxwyExzPneASUUgdB3A9PyrXluriwtg0quDIpKwxruLDsci seeUdGdN29jz8+A/EJBZNOMgHGAQfqcVSvPhv4suLaVU0grlDgF1Gf1r0a01porlI7WeWSY gvIF+6oxyCfbvVq58ViG2863nimCkgqOSD/AEojVlF3CUpbWPHvDvwl8Z2upCe5soYYDlGz MpYZHXAz0rqz8IdalPOoWsTHPckn04Arr4fF1yugS6hMixzlmVVd9ox64PX8KZd+OnsIFRZ kuiyAl4VwAc9MmuiVWpOXMzmi3FOKRxcvwX1jBb+1bRQnXAYY5+lRJ8G7lm3Ta3bRqT1WMn A75J4FW9R+I1/MT9nAhGeS7F8kc9sDP1rltQ1251aVp7u8muWOcCRjtGfRRhR+VdC9o+oue XU35tG8IeHh5FrbDX9RU7fMeT9yjejbePwFXLTUdSlVfPnW3tx8qw2a+WgHXtXJRC4iMS3G VaRd6xg4Kr2JA6dOldLanYiRcFidxP8AdGOlKSa3Enfc7DTy/lKJGJLcnnJH+f1rsdMgjkk jO3dtAAGO5PT8q4ixaTy0YAuzEYHfGa9D0uL7NbSsWOYELsexYjp+FehhIPVs4K8lsYGqp5 128zN95yxyOnpWbuwm0Nl8ZBGMn0rYukM8rjhIiQMkc478VUjFtauXt0aaQEKrSDAXmsa1H mlduxVOVkMjsrkqrzZELAZdjjnv75p10YvLKgHylBOccuaeHnI3uu6ZjnP8Ke49aiZPNYRE gvk555qopRVorcG29WRaYhJmZ0Cq52p7c81nava+UsaxgKodgQe44/8Ar11ljbr5WUiGwJt UZ6Y7/Umqmq2cb2Cz7SWViTx1/wA4r0VS/dGPN755pexEE5yuCSOMk8/SubugGUuo4U85Hf 8ArXfXNk0hKgbiELY9QP54rl722j8uQRESEDPyLuGPrXG42R0JnMlHVmP3gD+dVFiIXCjAJ PbtWrLEI5ySnzdgRVYKBgqDl26Kf0zWMmapEaQsPmJHPGQcYq6WHkqAqhlIHPNJFG4iZSpA JGdx4p8gLNtc5XjqP1rnlI2jEsW6OjuqyFN64IBxx3H0rQtkYZMaKMdAelUbZQw4XzGB5Xd yBnritaCPcm7hSpIzjhvfFcc5HZBE5ckk5T8hRU7QNuOGPX+6KKxuja3mcp+y1fy2Vn4qWD iSV7cBucKQH/xr6Kjv7u3kJFy0sjDkk98+nSvmT9myQxweJTtYjdBkDvw3Fe53d2q5JYoFJ CuG6H0/XtXtYqT9o0eBQgnC53Np4gkggke8eM7cJ6En8Kuf8JjZNHtmjmjTH+sxkf415kbk tGqwoWlJALNk4/D8KeP3uI2O4445J7/yqViKkY2Rq8PBvU9YjFlqsYm3x3UO0bXXqpHv1H0 oWzs0YgI8pB5BFcBpWoz6RKrxyeSSPmhIzu69vyroG8XXEsAVYksy3AfO52PsO3eto4inbm ktTJ0Zp2Wx011qb2toypFtKg4XI+X/AOvXDT3Iacm6JbJZsL82SemaqXWqTzCOIeYxZuSeu M88/wCetVfORZG2OufvNjnb2zzXHXrup6G9KioLUum4nXKiGOFGG5nLfOBn2q9p9i95d7YA JTnPmP2BPp/Wqel6fe6pdGI/c4Du2AFXNehWNnDYolraRKFxln/vVWGwrqPmlsTXqqGi3Jt KsIbNGCorunWXH6Cr6x4zK/3sdB6VXBA/cqdqIcsw6Vn32tw28hVG3k8Ae9e7GCirI8xtyZ pTSJbsWl7cqpNc9fawWd0jbg8M3+FY19q082csZpegG7qPfFc9cXc7yA5UPz0bvXLXr8qtE 6KVK7vI0bm8Mkx2bsZwCeRSLPsm3KTI7/KQB1zWD54kfYrZB754/KtvSoEeSS6YBY4/mYg/ kK8F3nI9TSMTqNOs5oUUynlu3Xjjr71cE/k3zwqD5S4bHfnqfwrn7TxCG1u2h2hYS2HZRnd murkt/OuFcBd3Xr29K9fDOM4fu+hwVFKMvf6l5GcKNxGO2KW5hW5i2OBz0b0p0O0oFHOOvN OL7pCI+dvXPavQkrqzONXWqOdNitvcEogXB5NaMKbogcYY+vU1bu0SRc4H5dKpxZi+9xyAB jNefyqE9DdycomLq8ACMWyAeDjgn/61eZ63aiWV3lRViUnChjgCvYL+LzE3sMnGOnNef6rp aTyMXXagOepAP41x4yn9pHbhaltGeUkras0ltCIY92FYAmSU9gPaqt7rGuRoFm1SZMZ/dRP gRAnoSO/tXTazH5c7GMiI8Ksijp7L6fX3rmLy0KwqzxkKpIAPG4+pPtXnxiou56MnzJFjTt d1KCQMJwUx3wd3rnjknvVnUNZlj06UpBArYDM0USrz1rDs0Ekiq7BR3LUuujFmSvKk8ZOcm spJOSRrZKN+pzK6zdXGokzSM28g7m5IOe3/ANati6LPBgyEOOcAZzWJZwg3oeZt7KQNqng1 1Xk7kDToSMYSJTyx7f8A166pNKSsYxXuswVsHnKsyPKzsNsYOBz0rQukttJb7HEPPv1++3V YiB90epqwlx9jh8wYM27CHjLMPT2H61FBZGLM0o8yViHZe7Hr9frXSpWRzON2R24ER8+5y8 smDkn5s9s/jWvYOXl8oEFi24lvXPWrGkaDLeK13eXcdsgBaQfxkdwo7V2umWOmw2pGnWscu 8Y8yR+Rz1x+FXCDluZTqKOhoaFalljkI3bOIwRzu9a6q8KWOkvHcDLOx+c+yjtVa1+z2VsJ JcxlgCsajDY/pmub17WZbm6WZ18uOMbUiQ8Aepz1Jr15NUaVkeYk6k7kzagTG0rSKUPAKNz 7A0xJFlLXJYMXOATyKyUjuJI1d18tG+bJHbFasUIht0uWXhjiOM8Z56/SuG8pas6rJbChnk QMw+bHC55rSsLV5pFVxu3ZyfRR1qnApdwT8zE8Y966mzswuEjPzAbd3TArejTu7ozm7KxFb wO0TZxtDFhxxjtT57Fm08wFc7wCpPPNbFtY43lsYUcUsuxoyVO0AggnpmvUitLM5m9dDy3U 9PSMyI6BkwQwPGfr+tcRdRCHmHMbEcYPI5/TNexaraQ3GFlygHOVGc+xrzzXdINpKWJLxuC UJ/D9a8+vScdVsdNOSehxVwJGCOJWfaCoLGsoqUBHl4ySMjn/ACK6G6hWSPEijacY+uapPZ 4ccZPU5ry5s74opBRgH5wOhz+tDw7plDFl5z9fxq60LFQ3UYOCTnBoZF81fMyTwBgc1zSkd MYk1nC6KZMkY4BB6jrx/hW5BH+7RtxCdGXPQnuPQ1V0+Ebz8mY89euD61uosSJgAgbsZJrz 6k9TthFWKzq3mNhkPJ5IFFW5EszK58snk9qKx50XZHkv7Ohb7N4iRUVtzw/eHHRq92XTy5d pDvB6gZOB3rxT9mpA1j4lZnIUSwAgDORhq+gmQrCQi5BxhQeWGa+nxCXtXc+dotqmirDaxt ARI+F9Ivf3/wAKZdNEIR9mgCJHjcw6596s7Jnx5gXb91VBxVC5ywEKqyBuARlcVhJXRtHzG G4zujiO3IGWb19s01bnzU+Qu2zOWwemcfhUIjKgs7gMoOFzk0kbM8YRSp7ud3GOwx3rnfmb JMtecZMq7hVHRRjj/wCtVzTLI6hqBjRvLiC7nfqF9TVGC1kmnSOJcliBgnnNdOLZreyTSbN d08nzzSA9Tnpn0rSjS53d7IirU5VZbly3vIUlXTdLixCpBaTHMnqT7f8A6q6yGZrawDKd0r YCDGK57StI8qHIxsJzJIe/qB7Ua9rdpZwmO3PmNjBYDPHYA17dP3I3loeZP3naJfvtTitYv Kkk6H5iDyW9K5O+1mGNWIkIb1+8cf4VzdxfXV7OyOWCE/dBI+X196ZDDPNvitiCF5eQn5R7 5NYzxLlpFGsaFviZYXWJRcBw8cu4cqy4B4/OmRpNdyssMe0Mo3HkAfU1as7XTbWMXUoW4Zu GZvlVz6AHt70241IXmFCLFEp4Vfu49/X6VyVF7vvM2i7P3UEcFqkoijn80Y+YgYUH3NLNfe cgsrOQ+TEQN3ZjVF2coyOxCbuQMY69asW9mNjMxYA/7PJrzqlmrQR1xVtZMuaeAs8chZ8hh 9Sc16ct2YpUY5ZXUEEenf8AKuAs7Q5LPHlchgQO/wDjXV2jPcQKXBMsbY47KRXTgG6bce5z 4q07M6mJ0VA4bO773rUYLLPu+nNVoGKSIz8sFxntU7SDdtHIB/AV7XMpI861i3JGFXcCPm5 z71SKHPTcw7ir0brLGCpyBUaAAkEDGeCamdNS1EpWKVxF8rbsAkDHtXOahZiWIoFUNj7v+N dVckEE43kY9qzfKSQl34IPJrlqU3L3TenK2p53PoMcbtqF4B5UfCgDnNcDrSz6jdhYonCDi OMdAPU17ZqVk14giACQIePf3+tc5caYkIdIo1T1x97868etS9melSrJu7PJ7PSjZXH+kAST 5/dxKeB7k+lV9ctCtq5BBGdxAGM+pFdtd2KIWSNCXfBZz6e1Zmoab5ls8RUNkZYjt7VxNu9 zuTTPObSzVHVwgY88sOa6Q27yAOQcY+XYucD2H+etXdN0SV5t7x4GcYYdq6eC1jshvWPEm0 hMDAXHetIyvImTSRx9p4fNrci/1ONVWNg8dsTgkDpn0FTJrE0832WKzSTB5lA+cflXRpDa+ W017N5hJO5ZDwMfzrJurywiDCzjSNG7xrtD++TyB9K7lfdnG5J6JCWSQW9w8iyeVvUh9z5Y 89cYrvNJsoLOyS/mj6YbAXBbv+ZritDtUu7v7U0I8mLDPyT/AD613RlL2nmO3Cj5VP8ACO3 4130fdjzfcclb3nynMa3rFxbxm6cuTKxOB61n6c0upTrcTuFjBAA7nnp7mk16N5x9lhYYU7 iT29609A0+KF45Z/uRjIjY4LEdWqU3OVgsoxuX3t910qMRHGg2nPXA7Adqrz3RuL07Mqi/d A7D2/z3p11cGWFrsjbLcHp02r2qvaIGkB+U87iV/WnUnryoIR0uzotFt3ceYQDtGRjsa7nT LMeXvPJUZLVz9nAII0OV+YAlf7q+ldZprKbZnDfKQcE8c16tKPKjjqSuCII4ArLy2WPFZt8 rJG4A4OMf1rZLAggjO0dazdQKMseBwRnjtW5mjDkR5YfKaTBU7hxmuf1qzL2DMUBKE4zXUw wlrlGzgYyaratapJBjoCecc9qU1zRaNIuzPHruzAfayAY5J6d+1ZUluN2cnCk8Yrt9Ttk3s qxrjnJrmLmIxSkxrwQA4r5yuuV2PXo6ozRbtLAUJC+2MZqIwS7gQmcNjGM/X6VbSBm6qTnj k+9XmVD8kYLtxkgZX8PWvPk2jujEm0yFFO4jgnseDWoclSyEEDjBGQM9M1U0+PcS7Iyh26E ccVqLGqxtkhSwwB1rhnvodUfMaxTe2bl+vYUU9om3n5j1/u//AF6KxszY8n/ZiUPYeJ1K5J lgHPT7r19CPAscbFxvOQR7fX1r53+ADS+HINcttXR7Cae4t3TzR/CobJ/UV9CLd2c/zQXcL qefldea+sr/AMVnylHSCEmwIgQMbuOhP4ism53PIflGCB1zxWlczAL5akM+7lRgnHPJ9PpW ZK6s6oWI6jB4rGb0OmC1K6xPJhSRgDG/oT7VJbwk4QgjHQY/rVmNVYRqg+TOcryDXWaJpNr IibsbuG4Y1FOi5uxc6qgrlTRdFnY/akQb2GE46erZrfh0+1s4sXGAmAXbu3r+FbDSW9lbFY wDgYNcvq88zJudxjtz0/CvXjGNGFkedKUqsrlPWdb81VhtWIhU/wCr5+b247VyE9ybiV1I2 7uMKSAMdutXbmRUcGVgGHOHG04+lZU8sYYE9G5JxknFefUrym9djshSjFaDmjsUIdlLEjpy R17HrUisbiAG6ULAD8sWTlvr/jVWGW22iTcTtY9B1NWGkYyCR8Ng/KMZGe30rHn6luCGyq8 qbncsn3gAcEDpgUsSKzZXIQDO3IyPT61b2rMoYKD6HsPar1jaA8+S5P0yKxlO41ojOSPauW QblxgVt2Fu8yoCQG7r3x3pwslTDCN9xOACOhx6Vs6faw2P3yDMw4B7/wCFb0Ic25lVnbYsx 2YjEZVRwMIoHX3rSt4ktrlWdw00gwQB1piyRwxl1GZD9MCqiTSyXQ3KQ3XJWutRhBo5bykj Tk3eYA7bQOQB9OlWLZSUG4ADPHPWohKrMI5UO4/MMDpUwS4RlOOM8106JmfQso7JIARweoI qwW+6ccrye9V0hbbv2sfwPFSFiQdvJHPTFa3MWNlO4cnr3A6VTkOTsVSIx1PrVt8OPl/l1q vNvcIsakcjoM9qwnoaRKVyQwCRkf7zDhPpXP3kKIXeZiN3CgHk+5rrDZ3bMY0t2Zepypx9a 5nV9ySMiwyBlOHZlPp0Gf515+JtuzqpPWyOeksgZmf77scYPO0Y/nUE1giQBdxKkjGfvNxW rGNyEsVJAGFxjJqvLGzZLkHnJJrx2j0FJmQscccgIgUAcDB6moLuTZDsjh+UZyOtawtW8sh egGM+tQm2iTzN0QLDouacL3sVochcWF1Oh3fuVOQF9qgTRk85QdzOx/irq5LYkFnyQxPIFV vLMcjEgZUYrupR5pKLMKtTki5IaYBaaZHDDs/fOAwHXavf8T/KtVlYaVHxkt6mnQabLd3Fs iQHCIqkqpJB+8f51tzaXKGA8phgDaCCAa7bucnbY5FaMUnucabJ2QXMsfG7p6+masRA+Tc3 Dnl/kHHGB1revNNvXZoo7OVhwciMn8aqPZyRzeWYJFCr02EZ460KNtinK6OdnDFlC8cfdrQ 0+2Y3MbBCUVvTqMDIqeW0LEKgxk9a0rKNIsDgBOPbnOaqlTvLmY5StE09PcNaGRlI2uePYn iumsvl05I8ZJbPrxXNWbLFapEvOQckfWujikT7HHwdyg54r1YPQ4ZocbpRHISMc88VQnlLS CIlht6sp75pu84JJHXge1MLAyLwOeTnvVOQKJLbhVJXnIOPrUGoqvl8KfpVqJiud3GTwc9a r321wAeRyMClKWgLc47ULBJVYlQR1rlLixV8qyD613d+wSEqq4OcH1rnpbOR5CI8s3YAZrw 8U1c9Og2jn4LLIBA4wB0q5FpzKMhck9SccVtQ6XcqgaWF0AOFLIR/StCPTjtI7ngA8Yrxpn pxmc7aWThzt3d61FtsKu4cDpgHIx3rVTTVQllGSfXrUot1HlgkA/hWLVzT2i6GQ8S7247/A N0/4UVtyROJWAk4yewoq+QPan5vJqF+jh0vbhW6ZEjA4/OpH1TU34fUblh7zMf60UV9k9z5 REsOua1DJG0OsX0ZXGClw4xz7Gtz/hIvEE2ZJdd1CR+m5rpye/vRRUMuJci8Q6+CijXNQCh DgfaXwP1rQs/E3iSLeIvEGpRjynPy3cg/rRRUxBmSPFnilopS3iXVWJbkm8kOf/HqU+JPET wLv1/UWx63Uh/rRRU9RLcni8Q6/cxtJca5qEz7gN0ly7HH1Jpn9ua0InI1e9yWOT9of1+tF FI1RENf10Rca1fjBP8Ay8v/AI1C3iLxB9oT/ie6h0P/AC9P/jRRQJFy38SeIgUA17UQPa6k 9/eq0/inxOmAniPVF+YdLyQd/rRRQOWxLZ+K/FIMWPEuqj5yeLyT/GtePxf4sN2WPijVyxP J+2y56/71FFUjN7mNfeLvFbX0yt4n1Yjf0N7J/wDFVmy+K/FDSAt4k1UkHjN5J/jRRSY1sW ovFPidYpdviPVBkY4vJP8AGn23i3xWbqIHxNq2Af8An9k/+KooqO5Udy1J408Yx6liPxZrK f7t/KO3+9XUaZ408YnT3z4s1k5YZ/0+X/4qiigyNoeLvFfkxt/wk+rZyeftsn/xVQyeNPGI jlI8WayDv6/b5fQf7VFFWgLdp438aBDjxfrQxjH/ABMJfX/errNH8ZeL3JDeK9YYFjnN9Ke /+9RRU1NhxN+88S+I2s3LeINSJA6m7k/xrBn8Q6+UAOuageR/y8v/AI0UVydDdbi2/iLxBu /5Dmofd/5+n/xqO+1/XTcTZ1q/Pyj/AJeX/wAaKKiJfQWXXdb8v/kMX3Qf8vD/AONVpda1n 7Yo/ta9wTz+/f8Axoorop7kT+E7jT/EviOPf5fiDUk/cj7t3IO5960LfxP4lbUkDeIdTYee BzdydMH3oorricr3K0finxOInI8R6pnDc/bJPT61Ti8VeKGuIgfEmqEGPODeSf40UUQGw1r WdXCIw1W83bjz57Z+99azpNY1dYvl1W8Hydp2/wAaKKDRE0mt6ymAur3qjf2uHH9a2L/Xtc FtERrN8OR/y8v/AI0UVpEiRlHXdbMqA6xfH5j/AMvD/wCNWv7Y1chj/at5kYwfPb/Giiky0 Idb1ny/+Qve8MMf6Q/+NUJtc1s7c6xfHj/n4f8AxoopPYlblS61rWAMjVrzPmDnz3/xrM8S +JPEVrpoa217UYGL8mO6dSfyNFFcUzrWxzPhXxd4rl8Q+XL4n1aRDJyrXshH/oVdvJ4h1/y d39uahn1+0v8A40UVzzKjuJZa/rsiLv1q/bI73Ln+tdJp+tay1zCG1a9Ye87+n1oorm6m8j Z/tHUCcm/uCT381v8AGiiikc5//9k= </binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8 lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAJ7AbcBAREA/8QAGw ABAAMBAQEBAAAAAAAAAAAAAAQFBgMCAQf/xABVEAABAwMDAwIDBQQECwQHBgcBAgMEAAURB hIhEzFBIlEHFGEVMkJxgRYjUpFWYqHRFyQzQ3KCkpSVscFEU5PwJSY0NTdzdFVjZIOio+E2 dYS00tP/2gAIAQEAAD8A/ZqoJV5l27VUa3PdGTGuHDCGQQ9HITkqWM8oJB9XGCQOavd6OoG 9yd5GQnPOPfFeqUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlfKpzq7TgcebVe4IUwrasF9I we2B788ceeK6QNT2O5B4xbkwosDc4lZ2FCfchWDjkc9qtBgjI5Br7SlKUpWO+I8mfY9Myb1 Y0Jan9RlLz6GkqWWgrGOR2BV+mTXO2adjakdn3y7RJ8SW/JUmIta3I78dlKQlIGDxkgqx2J PNQ37tq/T7jJnoL9ttG4z5i8H51lawEKTgcLbTkqHGcfWv0AEEZHY19pSlKUpSlKUpSvz7U 1s1Fd73cbnbn1xmrS2hMVJS5vecSOostgKSk7shHqBBwfaqpvV2pXwi4vZcisZWmWiK62wh bnTRtUj7y0tFazn8WPGKmWe5a0+xpk/rqeShHUYQ7EO6S68slGMnKUJSpv0j6jPFWekpeor jqGUq8LdUxbEvMId6BZRKKnMBYTkg4DR5H8dZRv4i6utt3WyqzKejOlclQkJc3NtuEltZIB 2NpSUgjB7K89t/op24y7ZKn3GYZRlS3CwvpltPSThCSlB+6DtKv9bPmtHSlKUpSlKUpSoUq 8WuC6GplyiR3CCQh19KCQOTwTXWHPh3FnrwZbEprOOow4Fpz7ZFSKVkbn8Q4lsiy5blqn/K sOOMtyVJSlp1xCikpzklPIIBUADj8s+3bTeNTTGE6hixo1qaQtSo0WatZfcOAneQlPpA3cZ wSR7VpGYUWOyyyzGabbYAS0hKAAgDwB4qFddOWi9zIkq5Qm5LkIqLPU5SN2M5HYjgcGqh1q do5xow3Wn7I7Iaa+VfWrqRitaUANK5ynKgdp7YIB8C2vmo7dp5tldwW6OsVBAaZU4SEjco8 DgBOSSfANWTTzUhlDzLiHW1jclaFApUPcEd690pSlcZkRifCfhyWw4w+2ptxB/EkjBFZR7Q 826xGIF/vy58GO0pCGEMdIrVgpQ4tW4lSkg58DPOKj3drUMHTD8G/JZulsXGWxJkwEqRJbR jHVKFEhXHKgOfPNXWjr0u92VTjjzUlcZ9cYymBhuRt7OJHjIIyPfOOKv6UpSqWXq6yRXFMo mfOSB/2eChUhz/ZQDj9cVxTq+P097tnvjP8AVVbHVH/9INeVaxbB/d2C/up8LTb1JB/RWD/ ZXr9trK0cTjMtx/8AxsN1pP8AtFO3+2u37ZaX/pHav99b/vr4vWmlkIKjqO1kDwmWgn+QOa 5/t1pYbN17ipDn3CpRAV+RNTY2o7HNc6cW8wH15xtbkoUf5A1Y19pSlK+V9pSuEqZFgsl6X JajtJGSt1YQkfqap3NZWsqUmA3Nuikcn5CKt1P+3jaf515OqZZCVM6UvbiVDOShlB/kpwH+ yo51whDxZkWeTFcH4ZEuIg/y61chrh9ToSLSylJ7rXdowA/ksmvn7Zzi4UiDaAnGQVXxsE/ oEH/nXprXrZ29W1rwVEFTE+K6kY9/3oP9lSlayQFbU2G9OcA/uoqVj+YUa9K1YtCAtWm77t OMYipJ/kFZH6ivqNaWtABuLU20gnCVXCMppJ/1/uj9TVuLhCVCVOTLYVFQkqU+HAUADud3b AqgVer9fbes2O0mKzJyhifMeCCEHgOhrBJ9wDjPGasIelbDDitRRa4jxRhRceZStxxQ/GpR GSrPOfrWZ1k1Btdzt6bfDj2uc86hxN1Weiw3sUMoWUj1FQJTtOAQe/Fb2s7rOQ4zEgIVMeg wn5iW5ktlfTU02Uqx6/wgrCAT9e4o1oyENHy9OOS5ElmZ1VLkPKCnCpairdnHJBIP6VdW6G LdbIsEOreEZlDXUX95e0AZP1OKk0rFyr3bLzqBYnXOJDt1jmY6bzyUqkyEp8gnhKCoY91DP jnq1Ff1jeGbwidJjWq3voVBQhKQJak7gtw5GdhCtgwRkZPkVKiQEWHVjMS3BLFuuEZ11cVP 3G3kKR6kJ/DkLOQOOAcZznS0pSlKUrmxHYjN9OOy2yjJVtbSEjJ5JwK6UpWe1Brey6dUph9 /rzAnPyrJBUB7qJISgfVRFZlDuqda7t8cMW5XKWitxhlQ9lqADjp+iQlHHc1oI2k5ny6Y0q 7/AC8Qf9ktMcQ0eeNwJXjHsR2qSjROnmgoNwCkLGFYkOeofX1c1x/wfaU/+x2//EX/AP7V6 Toq2Q8OWZyTaZAOerGeJCvopCspUPzH5YrgrTl+QhKWrxbFkfeU9Z0kn/ZWB/ZRFh1M2sLR eLMlQ5BFnII//drsbdrAjB1DbCP/AOlK/wD+1RZGnr4tIVIRp67+rJakW8s8fRW5eD+Yqt+ VhwipUuyXnTixkqftb6nWCAO+1vI/2mx2q1hzL8Iwl2q4QNTQT90laWXvqN6QUKPbghNShq xuKdt4tVwthCcqcWz1Wf8AxG9w/nirWFdrdcf/AGGfGk4GSGXUqI/MA8VLrypSUJKlqCUjk knAFVUjVen4yti7vEU5nHTacDi8/wCinJ/sqP8AtSuQvZbrBdpZPZao/wAug/q6U+/gGo8u 8agZa60xFlsbB/zkyWXVf7ICBnv+I1SuTLldh041yv10SrnfbYzcFj/xXOSO/wB1R713haY npWH29M2Vh45y9cZbk17PBBJKe+RzhXjg1dotepHkYk6iZjg/hgwUp2/QFwr/AOVfDo2A+S bjNuVyBOdkqYrZ/sI2p8+1S2dL6ejhIZsduRs+6RFRkf2V6OmrAc5sduOTk/4o3z/ZXz9l9 Pf/AGFbf90b/up+zGn/AP7Ctv8Aujf91cV6N0y4rcbBb0q2lO5EdKSAfqB9a4q0TZEDMNuT b1gAByFLcaPHuArB7eQa+Gx36MNsPUipDQTjo3GKh0K+hUjYcfzrGWnSt2edcuc/SUdNyfU NjfXQ1BaAPClMoO5ZHBO7JP0xWwac1pL3RnWLXbumgpVLClP9VXhSG8p2jzhRPtz3qkuNhY 09drNOdcus1SHlOzLorqSHUpSk4b2pztQoq5AGPTg+DVnfdQR71al2jTyo10l3Jl1sJD2Es I2kFbnBKcZAAIyScVTtWHVrVqbjE3BDzTYSHGb4CVEDvhTPk+P7e9eLHZrTiJatXQJzV1dS AozJ7rseasYJKfXsUT32EA+wOM1+jJSEJCUgBIGAB4r7SlRhboIfMgQo4eUrcXOkncT75xn PA/lXG53u2WZCFXGa2wXDhtBOVuH2SkcqP5A1UQkztRXqHenI3yNuhdT5VDqSH5G5O3eocb E4zhJ5PBOOK01KUpSlKUr4SEgqUQAOST4rAai1JfbqiOjTjKkW2VJEVExCwl2QspUctkghL Y28rwT3KRxmp+lfhzarC4bhMaanXRw7lPrTkNnv6N2Tnn7xJUffxWxpSlKUpSlUcrSkJyeq 4296Rapq/wDKOwlBId/00EFK/wAyM/WuaYWroywlu822W0O6pMFSXD9MoWE/riqyfaLtLWH LppWx3NYOQ7HkKadTz4Kkfr94VDXb7m2CyxYdTNNBecNXxsgj2BU6SB/I/lXxuxpeP7/Qcu W4MELulzQ8kntzla/H08VcRbbqRhstQY+n7M2oDIYZW8Rxz26Y44xUgacuUghVw1RcXD5RE S3HR/Ykq/8A1VIh6VskJ4SEwUvyR/2mUovu/wC2skj9KuKUpSlKUpSlKqdRaih6Zt7c2a1I caceQyAwjcQpXbPI4rpaJ9oubKrjbFMK6/8AlVpSErJHGFjvkcjB7VIRcoDk9VvRNYVLSje phLgKwnjkp7gcivU6BEucRcSdGbkMODCm3E5B/wD4/WqGybbRqefYGJLrkJqI1KZbdcKzGK lLSpG4kqwdoUATxk+K6K1jGcSPkbdcZhe3CKtuMrpSCDjhz7oT53KwMcjNcUp1TanEXGS4b s29u+agR0oR8v5SWSrBVjBBCjk5yMdq8L1DK1HKbt2nHXIa0BSp8mREJVExwG9isDqE8+QA M85FdTbdaNEtNaht7zSQVJdkW89VR8JO1YTt+oGam2eyvR5j12urrUi6SEpQpbaSG2UDOG2 88gZJJPck/kBc0pSlKUpSlZm6dXUN/e091VNW2NGS5cNh2qf6hIQ1nuE4SoqI5PAzya5Wdl epJUW7rCY9pgOq+y4zYx1NoLfVUfbBVtSMcHJzxjV0pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUrm+w zKYWxIaQ804kpW24kKSoexB71g7z8PLHaH03i1acamoRxKtwTv6qD+JsKPCwfHYjI74qRY7 FcI1+tVwj6ct1mipZeS+mO9lexwJUEqTsHrCkJyckd62E8SlW+SmCpCZRaUGFODKQvHpz9M 4r8/61rXpVvT1vLjV7uTzTM9hZ/xtZ3gvqdV3xs6nq7YPHiv0VpttlpDTSEobQkJSlIwEgd gBXuvmK+0pSlKUrE3O66ztV1kL+VbftvUPSWmKXiEd/V017x7fcNdrV8RrZIV0boUQXArZ1 wvfHUc4+/gFBz4cCT+dX1y1FZ7QhCp1xYaLgBbRu3LcB7bUjJV+gNV51lFbPUkWq7x4gG4z HYSg0kYzk/iSPqUjFdX9Y2hKy1AW7d3wAS1bW+uQPcqHpT+pFLHBmrmyb9cx8u/MZQ2mGMY YaSVFIUfxL9Zyew7DtkxNDSWERJ9mYkNyG7VLU0060rcktK/eIGR5SFbT/o1qKUpSlKUpSl KVHnzWLbb5E+UraxGaU64r2SkZP/KqDTWuIN9jSTLbFrkxSkux5DqchC8FC89sHI/I8e1XE W+WmcFmJc4j4bCivpvpVtCcbicHgDIz+dcU6lszqkJjXGPKK5CY+I7qXNq1AkA4PHAP8q9y 9R2OBOEGZd4UeUcYZdfSlfPbgnzUd/WGn2WYrwukd5uXLTEaUwsOAunxx2xxk+Mip9vukC6 tLdt8xmU22stqUysKCVDuDipdKUpSlKUpSlKV5CEBZWEp3kYKsckV6pSlKUpSlKVQansVum QX7k4PlZcZlS0zGmwpaQBkgpPDiSBgpVwfp3rP6IaYtOkpGoUWqPImznPmBHtbYWtCV7drQ 9gM5xnCcn2qTb/iOiY7B+YsUuJFnOqZRJdeaKAtJUFA+rsNqs/l2q4iao0o3b3Xod3tiIkd Q6hadQlCCo8Zx7nNZu6ar07qy9RbMLnENsjPB2Upx7aJatpCGkD8Y3EFR7ekDnNayzXTT7y UQrJJhFIa6qGYu0DZnbuAHjPGferalKUpSlKUpSlV98tSb3aXbc46W2nlI6hCc7kBQKk/6w BH61kJ3wktM11SUOJjRi5IX0mGtmQ4E7UnB5CFp3AduwqM38L7ihUhSbzFaNwjoiTejEKdr CNo2tHdwSlIBKs1cWPQqrZPtsmRLjuptjZajoZiBolISUpKlZJUcKWT4yrIAqv1J8L/ANoZ 1xlquiWnJ2AFFjcWxlGQDkZ9LaQPzV712t3w1TFkzp71wR85MgmKj5eOENxjtCAttJJwdqU j34PPNWuiNHtaOtT0VLrbz0h3qOrbb2J4SEgAEk44zye5PbtWlpSlK8OOIZaW66tKG0JKlK UcBIHck1mW9ZrDQuUqzymbI9yxPT6zt/7xxsDchB7hXPHJxmtMy81IYbfZcS404kLQtJyFA jIIPtXulKUpSlKUpSlKUpSs7qm6XKJJtdvt6hFNwk9Jc9xoONs+kkJxkepRAA8d/OK9225X Nm9qsl7MV1x1gvxZEdtSEupSQFpKVE4UNyTwTkHxiqvUdpttsullds8VqDc5FwQgfKJ6Zda zud3pTgKSEjJz/wBajf4PJy9NQ7S5eI/VhzXZbbwhnB37vSU7+2Vq8+3tVBq34f6miWyCuw PMzHYbMeMhLbIadQGtxDgUVYzlXP51UaTg2e0fJT7tLiQ7hGKRNhP2tbzsfprO1wK/zeRgl RBHOe+K/UNGWx+32x9yVHVGckynnW46ykqjtFaihvKcjAyVYzxuNaKlKUpSlKVT6qucq0WF yXELaXOq03vcSVBsLcSgq25G4jdnGRmq19y9aYebn3C7P3e1n0SgYzaVxs9nRsSCUjsockA 58GtFBnRblDbmQpDciO6ModbOUqHbg1IpSlKUpSub7vQjuPFC3Omgq2Np3KVgZwB5NY+CrU 2pko1DCuTVrYU2PkoKsPodTkkl/GMKPAwk5Tg9zkVZJf1sGgVW6xlzsQJrwB+v+S/sr0HtZ qGDBsjZOefm3V4+uOmM/wAxXF603O9uNwb9cYJjp2uvQYbagXgFekLUpRJRkcgAZxjOMitL tSE7QBtxjGOMVltPvNWG/wA7TDjqWmFKEm1oXxlteS42n3CFAnHgKHtWqpXzOK+0pSlKUpS lKUpSsfqJxDl0+Rk3L5m3S3kRpDCdoct76gFMOJIG4ZUkfezyoEcVwfiXuTdfsm4XKM5coz CZ1pnNxiz60kocSsbiCCCgKA8L7cCpbKLRrhIFygTIN0t6NrrJccZdj7xztUkjcklPB7HbU yxzp0SedO3dZelNMl2NMH/amQQklQ8LBKQrwcgjvgaCsTq+bcb4xd7HYYsWaGoYRMIew6FO bglCPG4AbiFHsQPNa23OyHrZFdlsfLyFspU6znPTUQMpz9DUmlKVV3i/xrMuO0qPJlyZJV0 o0Rve4oJGVKxkYA45+o96kWu5xbzbmp8JalsO5xuSUkEEggg8ggggj6VMpSlZPUkp2/iVpy 3QZDjrUmOJElW1LLQ3IdJyTlR2jsB3IrWVlIDk3SlzbtctDb1ruM135OSg7THWsqcDS0+xO 4JUD7DFaulKUpSlK4TJka3w3Zkx5DMdlBW44s4CQPNVGjYz0ewlbzSmvmpUiU2hYwpKHHVL TuHg7VDI8dqvq8OutsNLeecS222kqWtZwEgdyT4FQ7dJRcC7NERLaSrYy/uSr5hrAIWCPwk k4/n5qfUC8WeJe7cuHLRkHltwffaWPurSfCgeQajaVuUi6WBl6WpK5LS3I7ziRhLi21qQVj 2BKc/rUq73aLZYBmS95TvS2hDady3FqISlKR5JJrLXSzXHWzrsmREetseLGWLaiQva78ycE PKSknATtAAOTyo45FaexXM3ezR5qmy04tJS62f824klK0/ooEVYUpSlKUpSlKUpWJ1Na1yb 5OtrLrbbmoLbtZUvsl+OrIPAz2cBz42VJZjT2ZcbUesLpBhmElwNRmfQ01vAB3OKOVnA7cD 6V1t6pN+1PHvseK7Ct8eMtlLjydjk0KIKfQeQhOCQVYJJ4AGc+9PrVebxO1IpZ+UI+UgDPp U0hWVu/wCsvOP6qQfNRodva1q8u8XLr/ZuSi3R0SFthaATl5W0jJX4B7JA9zWlgW6Fa4qYs CK1FYT2baQEj8+PP1qTSlKVmLi8i2a8hXCcrpw5EFUNp5X3UPFwK2k/h3ADBPcpx3xXvTaQ xqPUsVslthEppxDB/CpbSVLWPopRP6hXvWkpSolxukG0xVyrhKajtISVFTisZx7DuT9BWS0 /qGK/r2ayGnoi7nHQsxZICHUOtDklGeAptTZB/qkdxgbiqbV8X5zSN0bDSnXUxluMBAJUHU jcgpxzkKAIx7Vx05qNV1IhzIEyBMRHQ6ETEJQp5B4KwAT2VwR3GR71f0pUefOjWyA/OmOhq PHQXHFkE4SO/A5NfYcuPcIbMyK6HWH0BxtY7KSRkGu9fOwyaz6dXMzSRZLZOuwBwHmUBDBP nDiykH805rkLVetQSmnL+liHbmXEuotrC+qXlp5BdXgAgHBCQMZAyT2rTVHnTWbdAfmyN3S YQVq2JKlEDwAO5+lY65StR6kty4CtKpZdQpEnEyR/i7qAdyWzt5Us4wUn0gjJJGAdhAix4c RDUaKmK2cr6KQAElRyeBx3J7VJrJKgxdS6vujFzCnottbZaahqcUEFSgVqcKAcKBCkpBP8J rhqzUtvsLbGm7bNj2uW8kEOAJSiIyDkqCcEFRGQlIGSTnxVLJev0C3Papb/AMejx8fJrvay HdpITvQ02lKUlWeM+rHtnFbDUF1nsTIFmtgbbnXLftkup3NsJQAVq291K5GB29zUrT1k+wL aqIZj0xS3nHluuhIJUtRUeEgAck9verSlKUpSlKUpSlKxd7uMa8XmNbi/sQJXy6dqFMy4kk JUtLqCrhSClJHbBB7kZFWLGm58i5R5F+ujV0ZgkritfKBv94RjevkhRAyBgDuT7YuXn4j77 lsU8OutgrU2k4UEE7d305rLwdPzJFuatT95eRYmv8XTGXFLEh1CeA2pwnlOOMpSCoee+dey y3HZQwyhLbbaQlCEjASAMACvdKUrjIlxoiN8mQ0wj+JxYSP7aycTWkv5m4SpEVqVaY0xUdT 0HLi44ABC1gZ3pKSkkp5TkgjjNaJxy032xrWtyPLtslo7llQLakeef/OMVk9JzVqk6bmyHX FG42x2LuPIdU0oKbJPklHUP15rXuXi1tPFly5REOA4KFPpCgfyzUyqXUGoW7W2IUMtybxJ9 ESHnJUo8blAchA7k+wPmo0Www49zFw1DMi3G6PKSmOt5pKEs47JZSSSOTknJJOKu0sQZT7U 9LUd55sFLcgJSpSR2ICu481JpWV1jOiW66WGW7IRGdZkuLW8vsmOEHqg/Qktgf1impFt1gx IfS1cYr1s+ZcIgrkIKUyW/wAJyRhKjg+hWD2960VeVrQ2hTjighCQSpSjgAe5rCCVp/Weu4 Djcpu4RG7c442hLigkuJeR95HGccHChjsfarWyL/Z29vacdEj5SQ4XrYtSMowQVONbh22kK IB5weM4qxn3oWRh165qStTr+yFHipKnXhtGEBPleQr6AY/OoH2VqW8xXPtK7ptjMpJCocRh KltJPG3qqzk47kDgnjtmtDGjtRIrUZhAQ0ygNoSOyUgYA/lWSjfEO3TNcM2GO6lTLiFoCy2 oFTqeQUqPpKCAsAjuU+2M6W63aJZoKpk1akoCghKUIK1uKJwEpSOSSewFY+RfHdRXVVivEl WmW17QmL8wBLmBXKClQ4SngghJJzxkebLTsKGu9Puv6kdu95gJ6Eja5sQ2kjhJaBx9SeTuB 5HYaulZdxLFw+I0Z6EUFdthuJmut9yVkBtpRHthasHtx71pilJOSkZ98ViLvqCDqtMaHZW5 Mp+LcmXA4WSmOOmsFZWo4BSE7u3naRXe4vztWriu2OD0mI0hLke8PPbMYOF7GwCVoUnKecA 59ua2VKUpSlKUpSlKUrIzpBi6sjXK92pMeO3mPGmt9N5CSpWE9QlAW0TkAYJT6sE1Z3F5iH bZA1Hd2GmXXstqaKo52AghGQolR4wcYyDjFUeo7zcp9mnSWHXrJaWWyPm1tESpSjwlLSCMo BJACiMkngDvV/ZLKmLpm122ekSHIbTRUV+rDiADuH5KFT2TLTKkfMqY6BUn5fZkLxjkKzxn PbHipNKUr89nwolw+IJXBbi3xxx1tuc3Lhh1uA2lJB2u9kqP8HOSTnFb5iOzGaDUdlDTY7I bSEgfoKxSrDelxJemDBb+zpU5chdwDwCegt7qKb2d9xBKe23B7+K1Vzsdtu8FEKbFS4w2oK bSlRQUEcDaUkFPBI48EioydI6aQz0RYLbsxjHyiO38qobXprU4Q7bJV5+Rs8d1SI6IuTIcZ 3qUkdUnKAElKeMnCe4q1sGlXLJeZ9xdur08y222k/MNp6iEo3Y3LHKz6u5HYDOcVnda2+U5 rGLcINpkTpbTDTbaHooeiOJLpKsq/wA0tP3t2eeB+eWsCtWQLZjpahiGEG3ERWoO1p1SpKi 6CNvPoUD/AD9qjftjq+6XWWix3CesP9dTILSFpebS7jLKdowUoPYnJI9+K2OkWtTvakjJul yvjsBqEXkqlREx0rd6hGxYGfwkHGc/yxWg1BpRd8v9tnmb0o0YbZDGzJeSFocSAfHqbTn3F Xs2FFuUJ2FNYQ/HeTtcbWMhQrK2a+IstmuKX1SZTcW6uQYLRX1HnuRtbBJ5wSoAk/dGSeK7 /Zt71O8U6gYbt9qQsEW5twOLk4A/yqwcbM/hA5xzxwZt6dt1ldj3Bqztyro+sRYqWkIS64S M7d57JCUkk+AKgrXe5V2t10usP7PixHtrUNhZkOvOOAthSynCUpSFE+fqR2rlpOB9oXWVfX luux47r0W3B9e9SU9RXVcJ8FSwUjthKAPNbCsB8RNTyjGladsSXnJmGxPeZaLhiMOcE7R6i rGOADgHPHFWGh9N2uCx9rwrbJt7khJb6Lzi/WhKjtcLauEE8kDwFY8mpF6XqJF0cuENyOm3 20JUYZwpUwEZWScZQUj7oHcjng1xt0ayaqeu7kqzS2JLwQ24ZqSlwtbQUFHOUDIzgYIUCTz V/As1ttbbKIUNpnoNFpCgn1BBOSN3c5PJz3PNTqzD4lah1LcbUufIhwLehne3FVsW+pYUo5 X94JxgYTg9+avbdbYVphohwIyI7CCSEIHk8kn3J9zXK6Xu22ZkuT5jTJ2kpbKsrc+iU91H6 AVkF2qDf9MsXjStijwLizKKkIdZSwvKVlDqFKTnuNwPf+da6w29y06et1tdWlbkSK2ypSex KUgEj6cVYUpSlKUpSlKUpSo8+BFucF6DNZS/GfSUONq7KFZ+TC0vo3ZMatqFTnz0o6EAuyX 1/wAKSok/mc4A7mu0W23O8XWLdL6wxGahgriwEOdXa6eOotWACoDgAZAyTk1oqUpSs1rp5x yxptMUvfO3R5DEcNEpJ5Cl5UPugISo5qXLmW7SFshxYludU2twMRokJCStSiCo4BI8AknP1 qtmRLvq5xqJOtrlqtDbiXH0uvgvysdkYbJCE++Tk9sea92KCzp7Vk2zQWy3b5MVExpoH0sr CtiwPofQfzzWppSlKVndPztIv3GSixogtTCVB0NMBpbmFEEjgbxkdxkVYaguirNY5U5toPP NpCWWs46jiiEoT+qiBVFFbvVt1fa2rhfHZqp8aQX2A2lDCCjYQWwBkY3Y5JJHtWvrNWrRzc G+yrrKmOSiqU7IisEbW45c+8cfiV3G4+DwBXvWkt02R6z28rVdLm2tmKhpQChkepZP4UpB5 V9QByRXuyaVatbzMuTNlz5LDPSY+ZdC0xkn7wRwO/A3HKiAOauG2X0zXnlylLZWlKUMbAA2 RnJz3JOR39qodMqVa7pcdNqAcRHUZjDyDn9284tWxfsoK3fmnB96860h3WYxF+Wjql21pZX PhsPFt+SnGAhJ4BHOSkkbsAVmNJaOsE+/SLzZvm2rY08y9EcBKCpwBXUbCj6i3nZkH8SSPB r9BusifGhbrbAE2SpQSltTobSnP4lKPgfQE/SsPZpLVqvCkw7BNXeWkKN1bjyi4242SCl3e 4f3qj+AZCsbhxjFfoaFb0JVgp3DOFDBFeqzsq7z7vcXrVYMNCK4ETLi4jchlXBLbYPC14PO eE+cnivKUW3SD8u5XO7vvyLmtCT1UJUtZSCEpQhtIJ49ga9uXq9z3C1ZrGppA/7VcyWUfo2 MrP6hNcRbGLAxc9S3l1mbP2dZbwYCQ0EIwlDYJJA7+ckqqx0tAdtmmLfFkAiQlgKfB79RXq Xn/WJq2pSlKUpSlKUpSlKo5qdUSZ76YEi3wYjZCW1SI6nlvekEq4WkJAJIxz2zXu16dRCmq uc2W7crmtHT+ZeAT00fwoQOED8uT5Jq5pSlKVmdY2+5zzAeiTYkCLbnTNekyEFeFIHpGAR6 cFWTkcDHmq/R89V8vC5t7Zcbu6I4dislOGmoyzgKQMnClbcq3YV2HattWb1YfsdTGqGSkuQ Elp5o/wDaGVqTlCf64ISU+5GPxVZXqZOjQ0t2yN1pslfSZK0nptHBO9wjskAH8zgDk1iLbr C7QZoeuMr58J3fbEZpoJTatq9gUD3IPcg5JAKhgV+kJUFJCkkEEZBHY1n7lrnT1puD0GbMW 29HA6u2O4pKMgHBUEkZwdx9hzV+haHW0uNqC0KAKVJOQQfIrMvT7nqae9FsNwRCtsbLb89L PUW65nlDRJ24T5Vg8nA7GrF7StjkWmNanre2uLESEsAkhTeBjIUDuBPk55qv/ZW4LfhMSb8 5MtkR9D4YfYBdUUcoSXARuAODyCSUjmo94u0W0/ECNIuAeS0LWtuP0mFulxxToKkgJB5AQn /aqw/bG2t5XMYnwI+ARJlw3Gmjn+sR6f8AWxUq8vzpWm5T+nX2XZamt0ZxJStKj9PBOM4zx nGeKh6St9r+QReobsiZIntAuTJatzyx/CfCQDn0pwARV4xJjyQsx323g2soX01hW1Q7g47E e1dazCsad1i7JdB+SvxbR1Sf8jJSnalJ9gtOAP6ycfiFaeocmdAtyo8VyTHiuylFuM2sgb1 98AcZ/wDPvWCmyrG3KejSdUXW5yVrLcuEylRTOcB4abwNqADwQgjjIUe9abRcRcW1O/uX4r KnldKFISN8QA4Le4H1IByUn+EgdqvGpkZ6U/FafQt+Pt6rYPKNwynP5iu9Z1rRsZpx8/a13 LL7zjymEyy2gKWSVcoAVjJ8k1Ot2mrNaZBkwoDaJBBBeUStzBOSNyiTj9atKy8VqVqma9Jl SdlphzVIZiNox11NKxvWrPI3g4SMD0jOa1FKVzfeRHYcfcJCG0lasAk4AyeByaz8LXNqkQk z5iXbXCd2GPJmqQhuQFZxtIUeeOQcEeRU9Wp7ChLal3eGlLnT2EvJG7qDKMfmOR9K4P6z05 GS8t+6stoYkfKuLUFBId59OcYOMHOO2OcVJY1BAdhzpy3QzDhOqbXIcICFbQNygfYEkfmDU aPrTTMpttxi+Q1pdeDCP3oG5ZAIAB/MVwt2vdO3Er2XBtlPzZiMqeUEiQsY5b59Q5xmtHSl KUpSlKUpSlKjXCK3Nt0iK7HbkodbUksuHCXMjsT4BrMWPR8mDbYgQ43Y5CJJekNW5RcRITu 4QtbgKlekY7gDJwK0t1TMXaJiLcpKZqmFiOpRwA5tO0ng+cVltK2m1y3EG4i4SLzbwnqsXS Sp4sLx/lEJJKcEg4WPbjHIraVib3egbk5ardEFr+0VrRIvMqOkNEtoO4BKsdQ7U4yfTjOCc Vp7GXzZIYkxGojqWghTLKgW0449JH4eMj6EVUxuraNazWX2VGLfCl2O4nlKXUN7VpV5BKUA jwcH9e7mjLOtBaQJjMcqKlRmpryGVZ7p2BWAn6DAq6jx2YrCI8dpDLLY2obbSEpSPYAdq6U pXwgEYIyDWanaWsri5a4DLrUlKNzsSBNXGDxwdoWlCgBn3x/yqBpu621y62y2WuLNhQkRny yEKHyzy0qSHACRuXtKvv8AAJz3rYsR2IzfTjsttIJKtraQkZJyTgeSa6VnNbvNuWFdpQ0X5 1z/AHENpJwep3DmfAQcKKvGB5xV9GQ63GaQ+4HXUoAWsDAUrHJx4yaqNQ2+1fKyp8u1qnvu sCMEIBU4sFXpSn+H1EHcMYwCTwMY+LeLva4bzf23bUw33A05PLqC1a3gSFspT3cVgpIJ7nc pXFb+3pnsW1KZ0hqbJQD+9aR0w6PwnGSASMZ8Zr80kaX1qhd2mtRlOStQx1CU2iWhsRHAr9 1tVnKgEDH+tU6V8Npy3VNwZj0eNIjCQrqylrcZmoQpKCF55SSvJ+qBVZH0NenFwm5VtvCoo UpU5l6+JUl1WwjKQkjHrwcnxX6NpSPcIelrdFuoV86wwG3ipwLJI4zuHfgf31CvF8dnTDp/ T7wVcFHEqSgbkQEeVKPbeRkJT78ngVdW23RrTbmIERBQwwnakE5J9yT5JOST5JqVSlcpLbr sZ1th4sOqQQh0JCth8HB4OKwNx+EkW7SBImXMlbj5cfbajBDJBCc7EA+hZ2jK8knJ+mPj/w AG7M7Ehxky3UpYcWpxSkBSnEqUkgAk+khKEpB54zxzV5+wsQWaHbUzHkiHGfYQ4EjOXuFrx 74Kh/rGuiNFw2dHN6ZYkLbjIWFb9iSVYc6mCDwRn+yqOR8KIzjqyzepLDT0VqK4kNIUrY2E bQlR+76kBR9+3FWFx+HFtuM+zvqfWlm1MtspY2AhSUKCk4J+6SRzjuOOK2FKUpSlKUpSlKV Eujc922SG7Y+0xNUghl11G5KVe5FZaxHUs1t9lOoOlKiLSiRFuEFDrjSiAfvtqQFIOchWO3 1GBe2O8ruCpMKa23HuUFeyQyhRIIP3XE552KHI9uR3FW9Zi7Wm/HVzd3s/2elPyHyy1y95w d+7hKcZzwM54+varCzX9NxdXBlxnIFzZTudiO+U5xvQrstGfI/XBrlqPTbepXbexNLarfGf +YeYUjJeUBhCc+E8kn34HbNSNPWx+zWpNuefS81HWpMZQBylnPoSrPcgcZ+gqr1CsWzU1sv s5Cl2yOy6ytYyREcWU4dUP4cBSSfGfbNadKkrSFJIUlQyCDkEV9pSlRpzEqRHDcSZ8ovekl wNhZ2g8gA8c9s84qibuVyva5DunY0JiI4Sj7UkZV1ynjKG04KgOQFFQHHGR3StPSLbFs8mz pS/KszRZDKsIEltQSHBnslR2hQPuMHg5q0tN7ZuqnmSw/Elx8daLISErRnseCQpJwcEEjg+ QRUO7asgREGNbpEafdHHAyxDbfBUVk/ixkpSBkknsAakWiyGE+7cJ0gzLnIGHHyMJbT36ba fwoGO3cnkkmrasdrVN+aiSZv2ihizNbBJjx0YfUxkdRQcJGFYyAB4zg5xisjy7G5PSu2aKl PXKIx0XoS0pb+WYx6SUqO0qUk4A+8eQSADWt00uMLSiPEYuDDLJ2obnNLQtA7hI3ckDsO+M Yq3qj1De5lrlW6HDiMrXcXVMokSHShppYTuAVgEkqAOBxyO9cvs3Vq1FatRwG93+bRbCQn8 iXcn9a+/s3PkJAuGp7o9z92P044I/wBRO7+2rW2WuFZ4SIcCOlhlHgd1HySe5J8k8mpdKUp SlKUpSlKUpSlKUpSlKz1wvdyfvX2Xp5iLJcjJK5rslSkttEgbGwpIPrOc9jgDnuK62a13FF 4m3m6qjIkSWm2EMRVKUhDaCoglRAKlErPOBxgV8vVruP2rHvlnUwqXHYWwuO+CEyG1KSraF D7igU8HBHJ4qbaLxHvDC1NocZfZVskRngA4wvvhQ/LkHsQcirCq67WC13wN/aMRLxZJ6a9y kKRnvhSSCOw8+BWbvGnGtPwzqKPNnSpVsX8wpUuWpRMdIO9kdh90nBOTnGTWxZdD7DbyUqS HEhQChgjIzyPBrL6unpnz4ukAtUf7TTmTIUClPRB9TaT2K1gEY8DJ9q1TbaGm0ttoCEIASl KRgADsBXqlKjXC4xLVCcmTn0sMN43LV9eAABySTwAOTVBLN01Wn5JEORa7StQ+YffPTfkN9 yhCBygHsSrBxnA540rLLcdlDLKEtttpCUISMBIAwAK91Q6o085e2Y64khyJLbcCFSGVbV9B Rw6jP1Tkj2IBHIq0gWyBa2EsQIbMZtCQkJbQE8Dt+dSqg3W9WyxxkyLpNaitKVsSXD94+wH c+9ZS92m5/aTd7t7jd1kTpKGkRlgqi/LAbkFWMgbVJ6m/yTgdxVReTIkX1N9uNunWuVDS3H NwSkBmEvcobu+ZDayoA8Dak+DmtxAa1Kw+j7QlW2YypWF9FhbCm04PIype45xxx55qYLrEx MK1raTC5fW62pCUjGcgkYIx5Gaj3NFqvFtYYloVKjTFILKmUrPP3krCkcoxjIVkY96oLjoq Miy3RxprpTEb3YL7D7xdQQj0lSiolR3Akjtzj61p7TcWrpa4s1pSSJDCHcA9tyQf+tRrrqO 2WWZEizXlIclKwnagqCBkDcsj7qdxSMnjJFWtKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKzEOaxadbXK3SH Uxm7klqTFDhwHncFDoSTwSAhvjvzmtPXCdLbt8CRNeCi3HaU6vaCThIycAd+1ZO0aeu9zn2 vU9xuqGZBbDrkaPES2dqk8NKXnKkjI755HGK2dKpNWWiffLQmDAkR2tzyFvCQhSkutpO4o9 JBAJAz9MjzXD53VdubLs23Qbm2D6hblqbdSPOEOEhX+0Ki6vnRbvoUSLe4l7552OmGvt+8U 6gJIz2IPP6GtZSlV92vMSzNsqkh1xyQvpsMsNFxx1WCcBI+gJz2GKqYsGdfr6m53mC5FhQS lVuiOrSVF3B3PLCSRuAICRk45Pc1pqUqPLiJlhnLzzRZdS6C0spyR4Puk9iK+QpTklkLfiu RHCpQDTqklWAcZ9JIweD+tdJEhmJGckyXUtMtJK1rWcBIHck1WwLtadQw0T4LjLi0KU22p5 vatpZHIKVYUMjHHGRispIslp0hCiwk3i4xZEoFU5NuRlb6RypzYAeklPbckAhPp5OKq57EZ MhxqwxJOoNNQQlyVAEne0X1AbUtqIKl4B3qQTgFQPfitppGPfbdbm7bem23Ok2FMyGnNwSn /ulZ5Kk9grkKA9++ipXzvWYl6DsL0uMWLFbGmNyjJKWihahj0hJRjz3z4H1qa3pnT1ptk9l qGxEjS2i3KUVY3IwRypR7eo/wA6+aMmGdpK3uKeD6m2yyp4dnS2SjeD5B25z5zV5SlKUpSl KUpSlKUpSlKUpWe1LcbUpSbLNtD15deaLxiMspcKUAgbjuIA57c54OO1dtJwpsGzdOb1Ub3 nFssOudRUdon0NlWTkgfU4zjJxVw8y3IZWy8gLbcSUrSrsoEYIrJXbSC4NsclWW53Jt+Cjr Qoq5alsJUjkJ2nuCAU4J4CvyrT26a3crZFntAhuUyh5IPcBQBH/OpNKVjLfpi8IkwoM0Qvs u33B2c2624ouPKUpakJKCnCdpcznJ+6K2dK5SJDESO5IkvIZZbSVLccUEpSPck9qzWmrYq6 PDUtzckvSFvvLgNuqKUR2VEpQUo8FTeCScnnxWqpSlKgXRDLCBdfkHJkmEhZZQyMuEKxuCR kA5wOPpXm+M2t2AHrwUiJGcS+eoohG5J9O4eRkjg8ZxWYkxrVqC7NXGbo2QWZO2Om4OJ2PA 8FC+mPUkZ43nChx2HacqBqOPOeetTEFsMpQ2XZyi4/cAkcblp/yYGTjgknJIGeUCbe250UI s0C1w3nFBcBTyRIWScreTt9JAJzjuQSeOBWqpSlQCmBKvYVlSpsBrGMqCUpd/sJPT/MfrVR dYsa762gW6ayH40aC7KLLidzanCtCUkjsSPVjPvWlSkJSEpAAAwAPFfaUpSlKUpSlKUpSlK UpSlfCQlJUTgAZJrDad1PYHX77qV66xAiQ8ENAvDqBhpO1Po+8Nyt6gMZO4VMt1l1HdrXHf vOop8RchAXIhR2mmunnnYFhJUPbvn61LGlXLWpDmm7i5AwClceSVyWHB77VLylX1SR3Oc1z ej64lIVFXJssZp0FKpLCXS40PJSg8E+xJ49jXh+7zLJPasdrtYlRbdDYW4C6eupoqKMtox6 ykJyeR396t7TqC33pTzcRboeYx1WX2FtONg5wSlYBwcHBqzpSlfFKCUlSiAByST2rKR22dY 3uRJfcMiy25xLcVpJ/cynhytxX8YScJHjKVHmtX2r7SlKV8OQDgZPtWWbg6vjJVdEy2JUyQ f3tsdc2xmU8bQhYSSCnycerJ4HFZmXKu8K4Jms3yYlsu9C6XhaQuG0onAQ2yeAlCht3+Cr1 FXOLOx6xZhuuwxLuF5jqHUil2Ofm3EkncoDaAtrAyFjH8OCduYbj9r1XdZ5ckKL8lYjWm4r YWlqPgbilo8EPDlRJxkgDskitlZod2trrsOZMNwhhIVHlPEdcHyhYAAV7hQ/IjybelKjxjK UuR8y20hIdwz01ElTeByr2Od3Htisxqlcu0X2PdbQ82/c5jSIaLY4gn5lKVFW4KByjaFqJU cjGM+K1qCooSVgJUR6gDkA/nXqlKUqLcbhFtNufuE1zpx46CtxeCcAfQVT6Y1tatWLkpgIf QY6UrV1kpGUqzg8E47Hg4P0rQghQBByD2Ir7SlKUpSlKUpSlKVENqtqpCJKrfFL7fKHSync n8jjIqXSlUd8t1yVdIF4tCWHJERLrTjL7pbS82sA43AHBCkpPb3r1ZLZOamy7vdVMibNQ22 WWCShhtG7akKOCo5Wok4HftxV1SlV9+uRs+n59ySgLVFjrdSk5wpQSSAcfXFVUHR0F6Iy7f S9dpikBTxmPKcb3keoJbzsSMk4AHArRMstR2UMsNoaaQNqEISEpSPYAdq91jNe3G9Qp9jYs 8iUlUx51txmKlne5hBUMFwEDGP5Z+lUlj+J1yXp6RKlQGZ7lqQDdHUPBkoJUQAhBBCiAOTk AntmrNr4jypMeDLj6eWuLdnejbnVS0De5uI2ujH7vsTxu7e9cE67vTGq5Flcs4dlv9ER4pl ICGlFtSlesJyU+gnOMj9atNKask6kvLgLYYim2sSEs8KKHFLWFeryPTj9K11ZdA1nEU7cCI twDziv/RhWGvl05IRsdx6jjBVuHfOPYx5UDV4guxZEu1y485JD63mQlMEEerans6kDgbsHP J4yBS3Bxi0xk6nGtIcqYyx07elCW225LSSSpopQfWSeMjG04wK2Nlusu4fuLlYZFskJQHcL KXGjk/hWnjcCeQQD+dXNKUqBCbixZ0yM1IdW+6sSnEOrKtgUNo257J9B4HY596z7dp1BZ9Q XC7ojxL2ZaiG1LdLD0dofdaTkFO3P1TknJqxXqZ+MUpnadu7JVwVMspkJH6tqJ/srynWMN9 QTAt12nKzghuA4gA/VTgSB396GbqqYFJjWiHbkns7Nk9RQ/wDy2xg/7dVd7s93gC33VM66X eVHmtqebYUG09LkLCWkkJPjuSfrV/adQxLs+5F6MmHMaTvVEmN9N3Z2CwMkFOeMgnnirCTJ ZiMKfkPNstpGSt1YSkfmTX56i9quembvab1rSwKmzipmOqK4laGkK9OD2POSMntwcmq6HDW wqVoZTJtqJZQqMwtwuttvIysjnClsOBsnPghaTg4qbF1BN0y6qLb7TJdO8dexIYcUqKrPqW w4lJSWj3AOB7YyQP0oHIB5GfevtKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlZzXu5ekpDCF7HJDzDKFY4ClP ISM/Tnmr5mQzICyy8h3prLa9igdqh3B9iPautKrbtp+0X0NfatvZl9DPT6gzszjOP5CoytG aZWWCqxQf8XSEN/uRgJByBjzzzzXpWkNOqEhJs0TElW50dPhRznP0OeeK8p0ZppExuYmyxE yGgkIcDeCkAYH9gxXa1aYsdjfW/a7ZHiOLRsUppOCU5zj+dWtYvVr6rffIs12/mE+QE29gp V8vwR1C/julW5Kd3ATkHvVY1qCRIVJtF4jP6lgSDsYejRdiH5CCCtkYOC2OMKVgcKBJxUpo R3ps6SNBlMN4IauQcZBfU5/URyFoSMZUk85yM4NbtCEttpQkYSkAAZzxXqlKVHeVKTMjhlp tUdW7rrUrCkcenAxzz3qRSlKVW3mxxryyjetceUwd0aWzw6wr3B9jjkHgjvUOPpGAp0SLu4 7eZQ5Dk7C0IP9RvGxH6DP1qyl2qDNgPwX4zZjyGi04gJAykjGOKo9KxWZrDL9xaak3WyOvW 9Msj1kJOAo/VSdpPfufc1qKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVFuNwi2q3vTpjnTYZTlRwSfYAAck k4AA7k1RsWm5ahLE6+SHY0UOofZtTaEp27VBSOsrkqUCASBgA8c4q7LbzE5v5WLHDDylrlO btq92AEkAD1Zxg5IwAO9eBeraYj8szG0MRnSy8456AhYIGDnHkj+YqYhaXEJWhQUlQyCDkE V6pSlKVwdhRZDhcejNOLU0WSpaASUHunnwcDIrMxzq5EcQIFntdtjKJTHd6hUIjQJACmhjc ojBG04557c9S9rgYcMS2H5U4caQ4omd2yUE46XGcBW7ngnHNadJJSCQQSOx8V9pSlVzsiE1 dXnnZTyHIcTe42SoNJbUSd+OxP7s89wPz5+2S9wNQ2xFwtzpcZWcEKSUqQfIUDyD/eKsKyd 2uz0H4iWuM7dFRYDsB911pW0NrUgjkkjjgk5yPuiqJr4qyJj0iLAtcSVJTJYYZDc3KD1Soc q284IGSnI57+9dO+Il7RItl8cix48RCZiFwUT+XltgDCwUjbhQJT3J+mauJvxIukWYqzt6d S/ehI6YZRLHRKemlwEOKAyrartjwa0GndQXO93Ce1ItLUGPCWGlEyg44XChC8bQMAAK5Oe/ vWirIWS5R7PbtVXGUoBqNdJLiuQM4Qg4GfJqqYufTvyNWO6pciWuQSy/Z5aVFxp0Jx0wgE4 UFAq4GefINXH2nrKdCF1gWuJHYwlbdulk/MPp4zlYIS2cdgQfrjtUqPq9h3Sku9rjLQ9Abc MuCFguMrRncg/yyD5GDU2xX1u9NPAxnIkmOpKXmHFJURuAUlQUkkKSQeCD71a0pSlKUpSq+ +3dqwWWTdH2XXm4yQpSGhlRyQPP58nwKp0a2ZZ+XVc4RhNOx1yFvB9DzaEBSUpIKCd24rAG PPFdXPiBpRpLal3phKXBncUq2pPPCjjCVcH0qweDxX1nXul5CWlM3VDiXWlPBSW1lKEJJBU s4wgDB+9iukfXGmJMD55u9Rvl9+wqWoowraVYIOCDgE4+lWDN6tsizm7tzGzBShS1PngJCc 7s55GMHIPIxVSj4h6Sc+5fI6jvCMAK4JBOe33Rg5V2HkiuTHxE04t+Sh+amKyzJ+WbkPelu QrHOxXkA8E9hx7itQDkZFfaVxlSo8KK5KlPIYYaSVOOOKwlIHkmqC1tPaknM36a24zBZ9Vt iOcbsj/AC6x/EQfSD90c9zxpaV8qBMbchuvXKOzKmPFpDYiNupCSAonKQohIV6jk55AFSFS XEymWflHilxJKnRt2tkeFc5yfoDXRh9mUwh+O6h1pwbkLQoFKh7giulKUpSlcPnIvznyfzL PzO3f0d437ffb3x9a8ruENu4NW9cltMt5BcbZKvUpI7kD2qTSlZvX6pKdHTegtKGlbUSiU5 IYUoJcI9iEknPsDUmZZZLc37SsUpiLIW0G3W3mitl9KR6CQkghQ7bge3BzgY5/b1wtrzLV8 tYaadWhoTYjvVZC1EABQICkZJAzgjnvU25aest4eQ9c7VEmOITtSp9lKykd8DIqOnRumEKb WjT9tSpo5QpMVAKec8ce9epOkdNzJLkmTYbc888cuOLjIKlH3Jxya6PaZsMlDqH7PCdS+pK nAthKt6kjCScjuBxUuLb4UFTyokRlhT6t7pbQE71Yxk478VFnalsVskfLzrxCjv8A/dOPpC /5Zz5Ffndlt9wu2prtdYtnTcIUiYXLbJnK2xmDn1u9M+pSiQnBA8dxV49B1RE1Jlq12ibMk sjp3sQukI/JCkrG8qV6QMYI5PsDUq26mcsek5knUU0SZUKXIjpXgIXLUlRKAlI8kYAAzUK5 tX+8Tok+26V+zroglDz815pUd1kjBQvYSpY544BH860tg0xb9PKkuwmlNKlhHUbDhU2jaDh KAeyfUePrVzSlKUpSlKh3SHJmwyzEuDsB7cCl5tCVkY8EKBBBqmiaGtsVhDXXkOJSW1K3KH rUl4vE4xgBSyMgAcJAGKzafhS7IkTYcy6q+x1vfNMspAU4uSUgF1wlOPf0cjnxV3F+HFnhW i5W9hx5BuaUdd0BAO5BKgQkJwBk/dxjHGMVEX8KbOuQ7NXLkqnuoSpUlW0nrBzqF3bjBJOA U4xgYq9Glo/7MLsRlPKS8orffON7qlL3rJ4x6iTkexqiV8LYS3y6bxOT1o3yskI2AvNlW9Y zglO5eSce5Hmu8/4aWqdFs0ZUh5DVpa6SRtQrqJJSScKBCVEp7geTWx7DAr7SstqhtP2/Y3 Ll+9tCni0WfwiSSOitY/EnhQA8KKT+WppSlK+EkYwM881AjvtQRKZciN2+FE29N0qShpaSM kj+HByDn/rU8EKSFJIIPII819pWcd1Y8686m02Gfc2ULLSZLRQhpbo7jKlA7R2KwCMg4zio Er4gfKhTr1llR2ITiUXRb5CRF3EBISeQ4fUFen8P1IFaVN5ti7mLYifHVNU11QwHAVlHvj2 qbX5pqJyVc9eTHNOPKekxLY2zKVFKd7YEnK20qPAcKd3HB4qguFn1fM1C8+Y1/RChxpCrW9 1h8wFKA2pWoHJG4djzjFWrj+siV3RlGoesqeWRFU2jahgsYKw390kOdiTjj86omLb8SFTES 0N3lTxacZRIcfAKkBaST01H92SkHAOcnHtxdy29a/bS2mDf0WJaHyx60mSFhrIClckJKxhO Tnmv0G2NvXTSUVm6Nuh6TCS3KS6navcUYXkeDnNcNFyHX9JwUP8A+XipVFd9yppRbJPtnbn 9alalTDVpq4ie8GI3y697p/BxwR9QcEfXFdrO9Lk2aE/PZ6EtxhCn2z+FZSNw/nU2lKprvq JEGR9nwIy7jdVJCkxGjjYk9luKPCE/U8nwDXuwWVNqtqESA29NcUXpT4T/AJR5RyojPOM8D 2AAq2pX5tMiTdOaktDa0F51VycXFkobKhIRIcBfQ4MehaRhQUOCEn6iv0mlQl3m2NypEVdw jJfitdZ9tToCmkd9yh4H1qSw+1KYbkMOJdadSFoWg5SpJ5BB9q6UpSlKUpSlKUpSlKo5t3u T9zftdkhMuOx0p+YlSllLTRUMhISPUtWMHHA5HNfIemGxcEXS7yl3Se2ctLdSEtR//ltjhP 8ApHKvrV7SlKUrw602+0pp5tLjaxhSFjIUPYioM9ce2Bq4vzlQ4UVBQ40AOkQogJJ4yMHGC MDk5r5fbvDstscky7hHg7vQ06+MpCzwPSCCr3IHgHtVKxpq7R5am0awmhh09dsENrdW7xuJ KgR0+xCAABu79q6Aa3jPqWkWua0r9yhpRUyUY7PEgHOeSUDtxg96zd0Tf7jqmPHubdnmP2y MXzbC9+6mgnHUQlQ9CkjI9ZIz2wCTUCTY1aUg25KLpEbVKmtyRFQgqMIlQT1G3RlXTSkhB3 gpI44yK/SbQL4jqovK4LvYtORErRnPcFKie3g559hU9DTbZUW20oKzuUUjG4+59690pSub7 zUZhx99xLbTSSta1HASkDJJPtiqPRiHlWmRNcQW2rhNelx2lJwpDS1ZTkeCfvf61Wd3tEK+ W5yBcGuow5g4CikpIOQQRyCDzmoGlFy/s6TGmTFzFw5jzCXnMb1ISr07iO5wRk+avKVBvF0 as9uXMdacewpDaGmgCtxalBKUjPkkioOnbbPjyLhdLoGW5dycQtUdk7ksJSgJSncfvHAyTg DJOKvKUqr1FfGdO2Z25PMreS2pKQhBAyVKCRkngDnkngVm5knVdjtzF6fmtzJcp9LarOSkN ZcVhCGnAnduTkZJJBwo1rblCXcrY/DTLfhLeRt68dQDjf1BIrAPaSb0PZ7hO+TOoXbgOhPk yHVNluOQASrG5ShkZURz58VXqtt7tl2ZctUqHaZD6GEwo/zjrkOShIwQhRwCrbjKSnJwFJV 3r9ZGcc96+0pSlKUpSlKUpSlZmxyBbdSXe2XBQRJnSjLirVwJDRQlOEnypG3BHfGD5rTUpS lKUrypKVpKVpCkkYIIyDVNG0xFMt+ddV/acx8LQFvoGxppXHTbRyEjHB8q5yap2NBhhhbku 9PqehJCLVL+6qA0nkDvhXson7yQAap4erZMS5h9zWltlwXHGwtuWwWXFkqwotADIb24IUd4 JHfkmtDc9M6YnTkw5KHFSn5apLpbUtSlqKSChxQztQU8BJIBAwKmwtIWCHb5kCPDT0ZaFMv bllathz6ASchIzwBwKu20dNtKASQkAZUck/nXqlKr75dBZbPInlkvqaADbQVguLUQlCc+Mq IGfrVeWdYTMBUu1W1BznpNLkLHsAVFI/s7ivLmkl3BKU3u9z7i3kFcfKGWF4xwpKACRkdiS K0NZ93U8hc6W3brM/cIsFzoyXWXUJWlwAEpS2rG7AI5yO/Ga9aTjTWmLlJmxlxTOnuSWmXF ArQ2UpA3YJAPpJxnjNd7venYz6Lda46Zt0dGQ0VbUMp/7x1X4U+w7qPA8kcbXPurN+etN5e ivLcjiTGcjMqbBAVtcSQVHsSjnPO76V5v4Mu/2C34y38yuW5z4aQdvH+mtB/StBSlKjz0OO 2+S200064tpQQ28MoWSDgKHsfNfm9qRL1Jp2Dp+yScqtjaHZNxm7i5Ek5IDbYBHqThXByAn A5zX6cgKS2lKlb1AAFRGMn3r73rE3rTF1TCk2S1sR5lpnNrDbclwI+zXM5C0EAlSckkJ7gg AEDttGUKbYbQtwuLSkBSyMFRx3r3SlKUpSlKUpSlK+VV6mtP2zYZMZASJKUlyK4e7TyeUKB 8EH/rXey3Ju82SFc2gQiUwh0A+MjOKnUpSlKUqvu8ufFjJFsgfOSnVbEBSwhtHupau4A+gJ PasxLv864/MWW4aVXcVQ1A3ERXwprZwpOzOCtR4PTODjvnIz4uVwmaiaeesUJhVmjMlh915 kIckoV6XENbwAkIHPqGCobfBqtiz9MQPl3rKbnFnMuZZcVGU67eGyrCgMnLoOOCSNvB4He6 m6rsyob7FsjzvmpClOTW4LOyTFCcBbjgI4UMADIJVjjIrTIRJcXEeZmJMYNnqJW1lT2QNqt 2Rt9+3OfFfFvTIiJkiQkSGkHcw1GaPU2gcg5PqOc9sVMByAff3qDdL3brM2lU6SltThw20A VOOn2SgZKj+QqpjxLhqO4Mz7oy5BtsVwORYCiOo6schx3HbBwUoz3GT4A0tKVS3LTvzdwFw gXGRa5Sk9N9yOlJ66PAUlQIyPCsZHbtUJ9zV1pjuxY8Vu97kkRpanUMuIOOOqk4CgD3UnBI /DVpYrOizQA2pxUiW7hcqUs5W+5jlRPt7DsBgCoOqCqBItl+2rUzbXl/NbBkpYWgpUrA5IS diiPZJPivCno1x15AcivB35O2urWpsbkAOqb2ZV2yQhRHuBmtJSlKVGg2+HbWVMwozUdta1 OKS2kDconJJ9yak0rP3K9ypU5dl0903ZyOJMlwbmYQI4Kv4lnwgfmcDvJ0zcn7nZwqYUGbG dXGlbPul1tRSoj6HGf1q3pSlKUpSlKUpUO7OzmLTKetkdEiahsqZZcVgLUOwz9apLlcr2zp 62MSCxBu90fbjLW36kRyoFSinJIJCUkDJwVY79q7t6G04iP0jbgtRwVvKcX1XD/Epeckn3z Q6en2/KrJeX2wSSY08qktH6Ak70/orH0qwsVqTY7FCtaXS8IjKWuoRjdgd8eKsKUpSlKUqi OsdMMqWBdou75noL2HOHPrjx/WPH1qDqc6ikuvpgQW3LdDSlT0Z1CVm5g/faTnO0BJPJHKs DsDmXZ5eom5bLF6t7HTkoK23Yh4inGek4D39gscHHYcZvUtNpdW6ltIcWAFrCRlWO2T5xk1 7pWPlztRt6xuTdkUzPjR47Dj0KSvb+8VuBS2v8B2pScEEc+M1aWGzutSJF6ujTf2tOIKwDu +WbAwllJ9gOSRwVEn2q8pSlKUr4RkYNQ7ZZrdZm3W7dDbjIecLjgQPvKP/nAHYDgVNpXORI aixnZL6w20ygrcWeyUgZJ/lWahtXzUSV3ZN1k2aO8MQozbTaj08/5RwLSfUocgDG0Y7nNSj ph6Uom5agukoHjptOiMj/8AaCVf21zc0Fpxzcr5N5LijnqJlvBYPuDuzmvNtfn2O+N2S4zl zYcloqgSnk4cCk/eaWocKVtwoHAJAVnOKsdQ3ZVota3WG+tNePSiMeXXVfdH5eSfABPiorY i6J0iXHt7/wAsje+tIG+Q8tXqVz5UtXntn2FSNMwJdvsqEXAt/OPOuSHw2cpStxZWUg+cZx n6VbUpSs5Nvd2Y1dGtUWPFlMO4W8hG4OsMkY6qlH0j1AgJwSrB54NaOlKUpSlK+FQTjJAyc DNYKXen5tvurOpYe60/OuxvmYqSFwSleEKX5xjYsLT2J5HGa02mrg/NtimZywqfBdVFlkJ2 7lp7Kx7KSUqH+lVxSlZGf8QItvul3tbsMiZbWeu2hTyUpko2hR2qPZQSQdprjbfiXajBU5f CLbJS88hTLYW+EpbXtKipKeBnycVazdb6ctz7zEu5Bp5hexbZaWVA7d/ACcn085HFcR8Q9K Khrli7o6TagFfunN3I3Z27dxTjndjGPNTLJqSLfZ1yjRgkpt7qEdVLgUlwKTuBGO3t+lXNK odVXmywYKoF1efPzaSCzFCy6W/xqwj1BIHc+1Q4cvQ0hy4KjSLasNQ0MSlbx00R8YCQT6Qj nkJ4yeeaq3oFktlwhss6llC9SEAQJjrhdQ21n922oD0lCuw3cqOSDnGL+yaYVapAnOXSW/M f3Lmkr/dSFnzsOdgT2SE44ABzV/SlZ7R5+Yj3Oc5y/JucgOK+jay0gfkEoT/bWhpSlKUpSl KVnNcO9XT6rQyv/G7s4mIygd1BRG8/kEbiT7CtEkBKQkcADAr7XwkAZPAFVik2bVto+81Ph KcO1aFHAWhWMpUMEEEcEH8q523StntM0TIrDpkBBQlx+S68Ug4zt3qOM4HarORHYlsLjyWW 3mXBhbbiQpKh9Qe9UGmWmrde77aI6imNHeZdYYGdrKXGxkJz2BUlRwOBmtJSlKzl0UbVrC3 XReREmtG3vqHZDhVuZJ+hO9GfdY960dKUpSlfFKCUlSiAAMknxVPM1RbmNOi+RCu4xlqSlp MQBanlKWEBKR5OT2+lZ+/NI1M5EuzUU32xstKSuEy4pp9l7dy4E8blpA2hJIUk5xyazot8o ic2jUbztgvbqGnJD7IcU0vAQpt77qm3MAJ3HIzgKANbgvN23XhS4VsNXKGgBS+G3X0KICQf 49h7eQBjtWjpSsnedAQr8m7JnS3FfaDzT7SkoSFRlto2gpPnI4OarYXwsREfuJN+krYuqFp mtpYQkulRJBz4wVEjA+navUz4aSZlxduK9TSBKeKitXyre0lTPRJ2/wChxUV/4QMyCoOaku KW3I7Ud1DSUoDiG0BCQcd+B5q+0dpqbYZd4fmyA+Zj7fTXhIUpCGwkKVgYBPPHitRVTer4q 2LYixILtxuEnJaitKCcpTjcpSjwkDI79yQPNU32tebhKcn2XS6GlNJ6cpdyHRef289JvGc4 JOFE7c9s96k3C32E2WNd39OdQwmiYsIxvWhSyPQGxxuKsc44POfNU1vVdbUmRLg6MagwWVg z4ScKfkL7lTJBwpKPSUjAzlQABFaHTs++3F+RLuMFMaBIAchIV6Xmk9trifCiMK+mcHtV9S otxuUO0w1S5z6WWgQnJySpR7JSBySfAHJqr0bGkR7CVyWFsKlSpEpLTgwtCXHVLSFDwcKGR 4q+pSlKUpSlKi3O4xrRbZFxmLKI8ZBWsgZOB7DyaqrHbJMicvUN4RtnPo2R455EJnOdg/rn gqPvgDgVf18UoISVK4AGTX59qnV5vCEWbT/y8tm4QXHVuLfLKnkk7C0yT2dwd2FDgY45qp+ G9h1ZCvyZMoS4lrVudLLgQy04lSAE/uk/dcyAT2xg+TX6xWWCrpqa4y3oF2ftcCC6qOwthC FmS6nhalb0kbEn0gDuQo57VcWays2aOtKXXJMl9XUkynjlx5fufYDsAOAOBVjSlKi3OA1dL ZJgPEpRIbKCpPdJPZQ+oPI+oqJp24PT7UEyxidEWY0sYx+9TwSPorhQ+ihVrSlKUrytCXEK QtIUlQwpJGQRWLftNvs0nTOlrWpZQxOVMUzv3LS0EuK3k+E9RSRz37VeXHSlquMpUwIehzV jBlwnlMun8yk+r9Qah3PSbTej5totKNz7yg+VvuEqfeCkqKlr7kkpGT/0GKg3a7Xd1+3M3P TciIy1LQ+7KYV8022lOSMBA3ZJwPugAEnxWgg6lsdyX04l1iuO/wDddQJcH5oOCP5VZ19pS lKUrw642w0t51QShtJUpR8AcmsorWFymMtMQLBJZmziFQVSkEsqaJ5ccUn7mE8lB55SB340 VufmOQ0G5MMx5WSlSWXd6FY8pJAOD3wRkVMrypSUDcpQSPcnFfUqSpIUkgg9iDXxxxDTanH VpQhIypSjgAe5NUF+ttxlzrfeLWuNKMEKUiHIJS26VDG9KxnasDIBII9R7ZzXaz3qdKukm2 XaExClttIkNIafLoW2okZztHIKcHjyPerulKUpSlKUqj1oy4/o+5BsFSm2etsAz1AghZR/r BJH61bxpDcuK1JZVubeQFoPuCMiutYj4iiY89ZokNLkhbz7ixFbd6KiW0FYcS7n0rTjgEEH PI4qj0Rp1Oo55vsqO4LcHi+hTuUm4PA+l5bWSEKT6gSnAUfGBg/qdVOpri/bLDIeiAGY5tY ig+XnFBCP03KBP0BqVaLazZ7RFtzHLcZpLYJ7qIHJP1JyT+dTKUpSs7c9S3C33KRDa0/Jmd JIeS62tKUKZx6juVxvCsjZnJGD2rlpKSLpPut7isvN265FlyOt5GwuKSjapQT3xgIwT3xxx ydPSlKVWXm/wLIhsSVLckPHaxFYTveeV7JSO/59h5IqrF61ZLlORY2mGoeGt6ZE6aCjJyAM NpOTxyMjHvVlZLIi1Icffd+auMrCpctQwp1Q7AD8KR2CRwPzyTa0pUG4WW1XZO2422LLA7d dlK8fzFULNvjaZ1jb41tDjcS5sOtriB1RQ0pvCw4lJJAGCUnGOSmtZSlKUpWanzNWOTnH7Z bmUw4bmz5d9YDs/wAEpV2bSO4JyVY8easXu6y7q7pS6XOJEmSEpUmXbkq/d55UxlX3XCnJS rOcDOAcZtYWg7JDkBZackMNEGJGfXvbhnuot55BUeSSSfyFaSsd8VI6JOhZLRjKkOF5ktoQ 2pashYJIAB/DurOBcq2/bN70smTb7JGVGdbilnpNzFZ/fJQlxOU5SQAQBlQ81wn3TU8W4SL RdX7ncoi4rzUv/wBGAs71MFSEpUhGVeokbuOByPNfo+mcjS1pCkqSoQmQUqSUkHYOCDyKja gts4yYt6s6ULuEEKSWVq2pksqxvbz4OUpKT4I54JqwtN1iXq3tzoayptfBSoYU2ocFKh4UD wRU2lZ+RraxxZbkZ+QW1tzPk1FQAG/ZvJznhIB5J7Uf1zptqPHdbujElUtwNx2mFhS3Vbtu AM+/k8V7VrbTKIRmrvUZMcOFoOKUQFKHcD3x9K93bV9is9rduMm4sFpsDCEOJK1kpCglIz3 IIP5EHtVwlQWgKHYjNeqUry4gOtqbV2UCDj61Q6EU4dE2tDpBWyz0Fc5wUEox+Y24/Su9/w BTQrG0GzukT3kr+VhtJKnH1pGSkAfmP51+b2WwXHWN5jzpExibbZQEm6JzvQ2+FK/cBCjvb UEKSnjHGc57V+uRozEKK1FjNJaYZQENtoGAlIGABXN64wo8xmG9LYbkyASyytwBbmO+0dz+ lVGp/wB/OsELv1rklwjAPpbQtzn9Up598VoKUpSlYq8ToFq1WuV0LvElZbW+5HZW8xLYCcK KgMpSEeTwodwDnmbYZDVluibGlxK7dNSqTaHUq3JKfvLZB/q53J/qnH4a1FeVuIbAK1pSCc AqOOfavVV17vLFkg9dxKnnlqDceO2RvfcJwEpH5nv4HJqgkM6vu4j2u5RmITDryXZE23S1D DQ5LXOFhRIA3DjBPbtV9bNPWezqK4FvZZdUMKdxucUPqs5Uf1Ndoyj9ozUKuCXzlCkxgEgx 07QOccnJBOT+XiplKUpWaj7GviLMM3PVfgti3KUnjYknrJSe2dxQSO+NvtWlpSlKVX3iPc5 UdDNuntwNyv3z5a3rSn+oDxn6nOPY1jbc9cLvKlWOz6slNx4iS5HkyI+9+QQSkkOHhxoLGC QM+M4wToZumfnNM/ZLPy8ByQtLkpxlG71EguKQTzuPICjyO/ipljsyrEh2GxKW5bwQYrLhK lsDncneTkp7YB5HIzjGLWlcJUONNQhEphDyUOJcSFpyApJyk/mDXelKx0VhVy1o5OsOYUOM 6UXGQlX7uc4BgoDfYlPALnByCnnxsaV+ayfgxAkXOZdF3Z9cuQpTqS40FIQ4VbslOfUO42n wanRvhmWprkty9LWuS58xJxGRlb+1QSpJ/ChJXkIOeQOal3H4eR5oisszlR4jcRmHIZ6KVF 1ltW4JSrOUbj97Gc8e1Q2fhXEjxokZu5LLSG+lL6jIUqSnqBZwrPoJ2hJIzlKQPFbyvtKUr O6D/wD5Ua/+qlf/AOQ5WQumh7q3KiQEzX5LTs/r748NLeElzK1uv53BwJOEkewHPj9Bstkh WC3iFBQsI3KWtbiipbiyclSlHkk+9WFYs2hmTre4xdQxY85FzjhyC4Qf3TbRALYz91WVhWU nnJ7YFXULSlsgXFqe2ZbrzCVJY+YluOpZB4O0KUQOOPyq6pSlKVldRPXiNcCmNqq121t4dR hiYynepSRygEqHoOMk4Khnip78S26tsLCo8xGwKS5HlwXAei4nyhWMccjt2JBqsbu+pXi5Y W4qRdGVFLtzWyRGS1wUugfiWQfuA8EHJAHM5rRdoWsPXNDt4kAH97cF9XGe+1H3U/oBXo6N tCAflDMgk55iTXWwM+doVjx7VItumrVa5HzbLCnZhThUuS4p14+/qUSR+QwKtqVGlRlKbfd iBlqatrYh9be7GM7c+SAT2z5NdGHkupKC42t1rCXg2chKsA4+nBB58EV1pSlZ20H7R1fep6 1rWiCUQWAr7qPQlxzA9yVJyf6orRUpSlRLnco1otr9wmLKWWE7lYGSfAAHkkkADySKwGo7h +1yoqRHlizPhMdapDYQ1GkrUUZcTuCnFJOE7eEpUc5PGNHp/Tl4scxuMq8iTaIreGEOtJL5 ykApKsABAKcgDnnB7VdXeIqdapEZEiTHLiMFyKQHcdyEk9iRkZ8Zqi05c7/HkQ7XqGGhvrs K+XfSsrWoo8O44Cykg8EjIV+VXKNQWhy8rsyLiwbg2ncqPu9WP+p+ncVJE+GXZDQlsFyKAX 0BwZaBGQVD8PHPNVczVdubsH2tbnEXNLjgZjtx3Bl90q2hAJ7HPf2AJqoa1be7giXcrfbI6 INuV05MOY705RUBlZznajb4CvvcnIGKm2qde1Bq8XJ9pcOcUIahQ2g8I4UQEL6oPqHPqOMD IxwCTYaqnLt2lrnKa/yqIyw1zj1kYTz+ZFSbPbWrRZ4luYSlKIzKW/SO5A5P5k5JPkmptKV ltZXuZBettstFyjRbpPeCW232wpJR+JRyRgAZx3JOABWMe1vqO7aiji3XGNHj9EuOw0t7nG gkqWUuHw4UtEED7u7HfmvUP4kX64XmAziOmMoqkLfYYWpt1sNFRaGTkrBCkg5AKh24xWx0T qWbqUTpD5hrjNqb6KouSEqUjcptSicKKQpAJAHOeOK1NKp7fqqyXO4vW2LPQZjLi21MLBQs qQcKwCBux9M1cVntCAjScc8ELfkrSQcgpU+4Qf1BBrQ0pWd1gfko0C9pODbJjbi+MlTSz01 j+S8/6orRUpSlKVhNc2gNqkXZcy3xUO9FtLblvTJXKWFjCVAglQA+6lAHPJNaHSzPTtPWTM jzESVdVL7EQRyvIAypIP3uPYdgPFXVVU/UdtgNXMl3rPWqP8xKYa5WlG0qHfA5APmoVr1rb LpLERLchh5TjbaEuI+8pbPWGME8bfJq7TNiLQ2tEplSXTtbIcBCz7D3r2H2S90Q8gugZ2bh u/lXSlQ3OpHuDPy8BK0SVH5mQlQSUYT6SR3VnG36cVMpSlZ68adCZZvtkjstXlshRJUUJlJ xgtrxxyOyiOCEnxVrarnGvNrj3GISWZCNydwwR7g/UHIP5VMpSo8+X8hCdlfLvyOmM9KOje 4vnGAKyNzY1ZcnoN3dtbHQgPdVNmEgFx84IC1OcICkHCgnkZzznFR4yHLBOevV3u1vejT1q Xc4iVDpx3AB0y0kAlaspCT5UcHxitla7pDvEJMuE7vbJKVBSSlSFDulSTylQ8g1MrjLkCJE dklp17pIKumyjctePCR5NYWbbb1Mt4siNJwYbcpzqxZSHQsQDnKlrxg9XyCk4JOM8HN8nQm nSxHbeg/MKZJUt11aiuQScqLpB/eZIzhWRnxUw6YtP24i8CMUyUerCVkNqXt2hZR2KwklIV jOD+VdrjY7ddI8hmRHG2UW/mCj0qeCDkJURyR4x7Eiu8G3xbZG+WhMhlgKUpLaSdqSTk4Hg ZPYcCs7qQPqj2exy3vmn59yRlYa2hTbauqc44B2oA+vPA8aulKVzcjsuqSpxltak/dKkgkf lX1LLSFKUltCSo5UQkAk/WiWWkJCEtISlPYBIAFfUNobBDaEoBOSEjHNeqVjJdobl6iulpU 98s8/07pbpKRlTLwAbWQD3wUpJHYhwjzXS4XvUrdpl29en5Buqmi2xJibXIy1HgLySCkDOS FDx3NaW2wGbXa4tvjjDUVlLSPySMVKpSqLXCG16HvYdOEiE6e+MkJJA/U4FXEda3IzS3U7F qQCpPscciutKUpSoLlohvXlm7OoU5JjtKbZKlEpbCvvEJ7AngE98DFTq+KyEkpAJxwCcZr8 1laI1R84/eYzsJd0ujEmPcUOyFFnprGGgj0Z9IA798fWoqvhxfl3FEtbNscACW1IckuDKPl QwoZSnIyRnj6V6j/DW+Mw3EO/ZMtT7S2G0SAT8gCeHEKSkb1+52pOUp54rrpj4d3qxXiDPe XEffZuD7smYHldV9laAkA+nk5yrBNfp1KrmkOXT5WY6JkHoOrUI5WE9TukFYGcjHqAz5Ge1 WNKUry4rY2peM7QTiqHQqf/AFLtrxPMpsylADASXVFwgfQFWP0rQUpWWuMTVUi4yG3bzFgW VCesJcdnbITjJ2eoqTtGASrHI4x3xTRrg8hhrULGoftufLfEaLEhK2MSEhJAQUKzsPdxSvH PjgympKLldG5Fl0ZGTOiHdLensBhTSvLaFhJ3LOc7hlOD35raNtNtla0NJQpw7lkAAqOMZP ucAD9KhXm9xbJHbW+l1515WxiOwje68vGdqR/1OAPJFUMjUV7uciLaLfb3rPc1kuyVzGeq0 y0kZ4Uk7V7iQng5HPbFVml5iBqVydOdkrenyFtKnR3lfIPOjhLKUnvtSMBeBlQUMnHP6FSq y/W6VdoCYMeV8s084kSlpyFqZ/ElJHYq4GfAJ816s9pVZ2XIrc15+ICPl2njuUwn+ELPKh7 ZyR2zVbcCJOv7PGOSIkORKwPCiUNpJ/RS8frWjpSlKUpSlUuo7VImoiz7cEfaVtd60feraH ARhbZOOApORnwdp8V4gast8h35SeF2m4AZVEmkIUR7pVnasfVJP6VaLuENuC7OMpr5ZlKlu OhYKUgDJORVBBg3HU0b5+6TpMSDJ9ceBGJYUG8+kuLHr3EYJAIAzg5qaNJWpDakIVPRvJJK bjIByfP365/Y99ghQtuoC6jHpauTHX2n/TSUq/nmqW9PagnPxtK3SLHWi5uIKpkNKw2WUHc 8lQUTtUQAByQd/wBK0MPUceZqi4afDDzciA026pasbXEqH4ec8dquKUpSlKUpSlKVCjpVO6 MyTGeiusqWENLc8HjJCTg5HIznGfeptKUpVJrN6dH0bdXbaFfNJjK2FOdwGOSMeQMkfUVY2 xiJGtURiBgxG2UJYKTkFAA28/lipVKVlXdNXe+R3Tfb2+yiT6XbfCCAyGs8tlRTuUSOCoEd zgCuOsfk9LRRqeBbbcielbcZch9sgJbUoJzlPtkfoCK52v4htrbjNXa3yI8h+UIyHW2lBhz K9qHEqXg7VYJxyQBzVe58U4ir7blstSxaZbTqU74h3yHkrSlIa59RySCOKsH/AIq6YYmSoy zMLkQK6pTGJAKfvJyPI5B8cHmtRBlIu1tS+qK+y2+kgsyW9i8duR9a7RoseHGaixmUMsMpC W20JwlIHYAV2pSlZ5BMX4gumQOJ9vQmKsHj90tRWkj3/eJI+gPtWhpSlKUpSlKg3WPaZEYC 8Mw3WEnI+bSgpB9/VxWBfixjY75Ot8Zliy3GfEjx47SQG3Uh5DbjoA4AVnAx3CAfNfplKVy ktLejOtNvKYWtBSl1ABKCRwRnjI781+aWq0XKNa7rq5d3ek6gt3XjrWW0Bt5LBILagMbkq2 g54UOPbn9MYdD8dt0dnEBQ/UZrpSlKUrypSUJK1qCUpGSScACuaZUdbqGkPtqccR1EJCwSp H8QHkcjn612pSlRLnBNytzsMSn4pdAHWYVtWnkHg/pXqLM+ZdkN/LvslhzZl1GA5xnck9iK k0pSojlyitSXmHVlv5doPOuLQUtoSc91n0+DxmpQKVpyCFJUPzBFYm3Lm2m92y3xZD0WxT3 XVR2pEfDrS0ZPy43fdbUAVp4yAnA4xjWKt7SUy1RSYr8vlb7YBVuAwFYORwAPFVdxTd7lcv syBdG4DUZpDr76EBb61EnakJI2pT6SSeSe3Heq6VC1m1KZu634k5yEooTbIpLKJCCMFZUo8 OdiAcpABGcnNco8vWNwivtwLnZJLqioOPtHcIDo5LO0Z38EDccEckg8CrvUNthXezMRbzMM FKnml7mnwjLoOUpBUOfV298VEv8AoOzajurFzmrmIlxkBLTjEhTZRg5BGOx+o/uqC98K9Ov 2+HCUucGoO4sESMKRuVuVzjyea+TdC6bZ3xpN1nxkXNZSqObgUIkukepW3spagOf+VbFpsM soaSSQhISCo5Jx7mvdKUpVPqW1yLjb2noGwXGC8mTEKzgFae6SfZSSpJ/0vpXay3yJe4yls 7mpDJ2SYrvDsdf8Kh/yPYjkVZUpSlKVUz9TWm3vqjLkF+UnvFitqfe/VCASP1xUdWroaWEu /Zt5UVHHTFrf3J/MbajIeu2qJKzHdm2W1NAJyqP0pMhfdWN49CAMDOMk554qaxpCwskrctz Ut1X3npmZC1fmpeT4rpqCzi56alWyKEsrLX+LbRtDbicKbI9sKCa72S5t3mzRbi2NofbClI PdCuykn6ggg/lUt59qMyp591DTSBlS1qCUpH1Jr11EdXpb09TG7bnnHvj2rO62dmC1MtW1D y5RktLV8skLeabChucQg8Ejtzx6vNVkCxXSVZWbdcmWbVZWiHZDTj/WkSvVvV1V4CUhR5Vj OeRkCtkuQwy0lxbrbbaiEpUpQAJPAA/PxXWlKUqFIuAhGU7NbEeFHbDnzSlgpPfcCO4IwPz zX1xLk10suR47ttejnf1MlSyfwlJGNu3Oc+/avciOEtl6LGYVLZaUmOVjaBkfd3AZSkkJzj 2+ldmitTSS4EpWQNwScgHyAa90pSqy5yGZNvlpirdkvRlDc1BeSHQsEEJzkAE8ZB4wea9tX CULc5Kl2qQy4hWBHQpDq1jjkbTjz/ZUgzoqZbcNb6ESXUFxDKlALUkdyB5xmu4IPYg49qg3 CRHed+xzIkMyJjKyhbCVbkJHBVvxhJGRjPmppbSpstrAWkjaQrnI+vvUf7PY+ajvpLjYjNl DbTbhS0AcDlA4OAMDPalwtsK7RTFnxm5LO4K2ODOCOxHsfrVNo51aGLnbVuE/Z9xdZaQtRK 0NHC0A55IwrgnxirkuyRdENJZbMYsqUt3f6wvI2p2+QRu5+lLlCVcbe9DTKei9ZO0usKCVp HnafBIyM+M1Qu6EgCYwYMl+BADAZlQoyihMpKc7NygQoEZOSOVdiaz+odPBDUqE1AuuqLil k/LuTHdrUNOMp2rOAV5A5GVnyRVtaNd21zT8VTE9+/3F0qT0WGAh9awcnLfAQkZAyeO3Jzz 5Te9VX51+VYIbUaAD8qhNwQW3QvHqewR2QcDb+LB5FSo3w/tiXCq5SZV2SplSFNzXOogLVg rcSDylRKR2PHjFaGBDTb4LURDz7yWhgLfcK1kZ8qPJx259qk0pSlKqbrp6NcpCJrLrkG4tD DU2PgLA/hUDwtP9VWR+VQtKyrq5MvMK5ThPRBlJaZkFlLalZbSpQITxxuHP51o6UpUC6Xu2 WVrqXGa0xkZSgnK1/wCikcqP0ANVSGJeqZK3pQmQbO2NrMfcph2UfK3AMKSgdgnIzyT4q7g 26DbGOhAiMxWyclLLYSCfc47mpNKi/wCOLuBKXWRCDRBABLnVz79gAPHknxjmsOo7VZFtWu 9X+MbglAUtbgDW4EkAkdgT7Z+uK46QcRIN4lRHAu3PXFxUXaoKSeEhxSSPBcCz/P3prSLKu cCFZ4rimTPmIS4+lG7pIRl0nB47oA545rONwLpKvz7Dt0nqemTkxTOS2GVpix0b1hJSAE7n F7c+e/NV99unyWqpi7ZJuTtwtLUeLFiMbnVPIB6j6nAQSobSBuJ7jjmuMm6Xa8Qb7Ets2Xc 3p6hGjuJcJjYeUpW0pKR01IbSUnBI5554rzMuF7l3SzwmLosjpRpEVEpk75Dq1lS1bEp24b AwU5ASOc5r9epSlK+V9pUJy1RymaY5XEenJw68wcLzjAUM5AUB5x4HtXpVtYWuI4tT6lxB+ 7V11jPGDuwcK/XNIuWJDzD08PuuLLzbatoU22cDAA5IBzyfepdQWAqc6mU8zKiqjuuIQ2XS EuAHbuKQcEHGRntmpTbDLJWWmkNlxW9ZSkDcr3Pua6V8wCQccjtUYWyCI78dMRpDUlSlvIS gJDildycdyfepCEJbbS2gYSkAAewr1SuMiVHiNhyS+0whSggKcWEgqPAHPk1UX202Fbzdwn PM26aVoQ1PS4lp3cDlKQo8K9tpyCM8VlLjA0InUCWrhd5LNxilxbk9chTanHCMlPWGAFIBB 2DAGRx4q5FtlwIsa96du1xvLZKVLjPzA8iSyfvbCrACx3ByO2D3q3tt0vMuZ05unnIMZSSU vKlNrIPspKTxn6E/XFQdbaogWOyzI7j5M16OtLLTeSoFQKUqUR9xO4gbjgZqrgaKuq3W1yZ Ua0OQY6GYrtoBT1insp0KGVJAAGwkj73PIxZPabvd1/fXXUb0d5vmO3bB0mm1DstQOS4fdJ O3xjzX2Ppm6Kkousu/O/awUncWQRG6Y7t9InsRzuzuzyDxitPSlKUqBertHsdpkXGSFKQyn 0oQMqcUeEoSPJJIA+pqoh2fUz8Rp+bqiRHkOJ3OsMxWChon8KSUZO3OMk84q3s9nj2WGqOw 6+8pxwuuvSHN7jqz3Uo/oBwAOK7O3GExNZhPS2W5UgEtMqcAW4B3wO5qTXN99mLHckSHUNN NJKlrWcJSB3JNZZiI3rG5v3F5ye3amUoahBt92MHz95bmElJI5SkZ/hJHerq26cs9odU9Cg NtvK+88rK3D/rqJV596s6V4dWptpa0tlxSUkhCcZUfYZrEuW+7PyWI131SYD16JU9AacCVt hAyER1jkYGAs87uSMZrVWW1os9sbiBfVcypbzxGC84o5Us8nkkk/wDLiqPQT0B60yEJwLkq S65cGnhh5LilkgLB54TgA9sAYrUNttsoCGkJQgdkpGAK91mtW6qkacDfyttE4hh2U/ue6Ya Zb27jnByTuAA96pGfia+tqZu064JFs3KuSPmEhLCArCdqsetR59PHKTzXuRrK7QZNyvbsZt dgaWYkJhJ/fSpAc2lScDhOQvOc8JyKttI64g6sVIYQyqNNi56jKjkEbinKFEAqHp54GDxWk eeajtKefcQ02gZUtagAkfUmvz3UOs7xcOhAskKXERcUOqhTW0pcXK2YA2J/zaSVJO9eBt5H cVv4bbzUJhuQ4HHkNpS4sfiUByf512pVRqXUDOm7Ymc80XEreQyMrCEJKjjctZ4SkeSaq4W uo2+Z9tNNWoMdDpgvh1TnUQVADaOTwe2eOasI+stNypDEdi9RHHZCdzaEuckc/wAjweD7V1 smqLJqIuC0z0SS2ApQCVJOCSMjcBkZBGRxkVbVCujUX5CU/Ie+V2RnEqmJwFsII9SgrxjGf 0rhHs7X2bHjG4zpLbTqX0uuSCVrwcgKUMFSe3HnzkVaUpSlKUqquem7ZeZzUm5s/OIZbUhu O9hTIKu6tvlWOMnsO2KhxNEWWOpwvtvT0lstNInOl9LDZ7oQFdh/b9aj3vTdvi6dh2y36Za ubbElC2Yy3+mltWSS4pZyT3Oe5Oexrg2nVcCObXFs9ujqmOKUiZDWSxECjlZUhWCpXJIxwS eQPNbduvFeatGqdQOOW9pJcaVCSsSngOzj5QPQlBxyMBRwT2xUjRYvUrr3Mx7c/b7hIVveU haJElCfSl85JGFYOEcADGO+K3VKzt4uk6LrPT9uYfCIs5MlT6C2Du6aUkYPcd6zc/4lTJlo mS7TZpseK2f3N0dQlTBCXEpUSCRgYJ+v04pc/iFPfuMaPa4bjL7F1RFchvLQlcptSXOcEZQ PSCFZwc96k/4UOsll2Fp6XIZcbjrUsvIRtU8opQnnv6gRn6V5HxWipftrL9ofZXOf+XUkvt lTS+ops8A5UAU8ngcjvVppfXSNSXBEX7Lfhh+KqXGcccSoONBzYSQPunPitXWXUleotYlCx /6NsK0nHh6WpORn6NpUCPqoe1ais7etQLXc2dP2SZF+1XlkPFX7z5NsJ3FakDyfSACRkqFZ e6qs+ntX2aRMua7ndEyz864pO91CVtLSjCUjCEBSs7Rzznmv0qqDWMl9NqZt0YM9W7SEwQp 5G9CErSoqUU+cJSrA8nFW8KMm322PEQtx1MZlLYUs5WsJGMn3JxWZY+JFokR4TyIVzAnTFQ 2kmN6g4nGQRnjv/Yfapl31tZrXFS+3KZmJEtuK90H0ERys43OHPpA81a2q8W6+Q/nLXMblM byje2cjcO4/8/Q1G1Pc1WnT0qU090n9uxgpa6qlOKOEhKMjcok8D+fFUmjbDbFNvXNpap7E jplkz8uSYq0E721FRONq8nAxhRV9K1FxuEW1W9+fNdDUeOgrcWfAH/WqCyMvyrxO1ZdIhtq Fxkx4rUhQStthOVqW5g4BJPY9gn86mQ9aacnyWozF2Z6z2OmhwKbK89gNwGc+Peryq246ft l1cccmxw6pxpLKjuIygLC9v5bgM/lVY7oKyuTDIT8y2lxfUkMIew3JPUU6N484Wongj27VN kaXtz9lj2pHWjtRXA7HdZcIcaWCTuCjnnk989zWSNpi2p8WaVMRDuUeQqXZ7vK7yNyipba1 8bjlSkqTkbgoED2v1WK83p2OnUsi3OQ2HQ98pEZXtdWPuhalqOUg84xyQPypYkKu+oZ17d2 pbhLdtsNpI+6lKh1Fn6lScY8BI75rTUpVXfrS/eISGGJ6oa0Ob8lpLqHOCNq0K4UnnOPcCs pa/hd9jOofg310PxylcVx2MlfSUEqSQeRuSQs8cY4wa5n4UKTc0XBrUkrqok/OYcjoUn5gk lS8DAwc9vHvVzpjRS9OzGJK7qqWWICYISWEoBQlZWDwe+VGtVXh0NqaUl0JLZGFBXYj61zh OPuxULkRvlXMkFoLC9oBIHI9xg/rXeqPWEq5w9NSH7O8lqeFtpZ3JCgpSlpTtIPvnFY9XxM lvajbcjRlm0ot6nFNrCG+pIBTuSXFkBIRvAJ9we9S4/xXblQG5sewyXGkxHJck9dA6TaHCg lOfvnI+lSWviO7Litz4OnpEi3Sn/loMn5htHXdKtoBSeUAndyc9u3NVt6+K820lwHTgT0HF sPF2YMB9ICumkpSc5CgRnGee2K9OfEuWLnHlKgKRaHWHVRi0Qsz17220gEgbMKUe/cVbyNY XyJdrbBk6bZaVNcKVI+0UKWhIzucwE42AAHJI5IHetjSszqW6XNN0t1tsjZVMDnzDodPTZc aCVAo345UTggDtjJwO8WVqHUM2G9Pt1vTaosFsuPm6Mq3vLSDubSlByEj+PnJ7A15h3q5qS 5Ji6JkRrjc0JcQ46tGxXAH75Y5RtH4cZI7ckgXkK/wnJ7NmkuNRruYyXnIQVu2A9wFDg457 c45q2pVRe9K2TUTjLl2giStgKS2rqLQUhX3h6SO+KiN6B0s0w5Hbs7SWXQAtsLXtIyD2z7p GffHNeW/h7pRl9p9FmaDrKstrLiyUewBJ4A8DsPFeW/h1pNlpTTdq2IXtyBId/Ccp/F4Pai vhzo9f3rBFUfKjuKj9Sc5J+tTLXpCw2WUiVbremO822WkKDiztQTkpAJ7Z5xV1WRVHm2XX0 VEW4Ew724/IkxVtJOFIaQkFK+/hPHbg1rqxluYuejFqVclR7hEnTD17ghJQ+hbiglBcSSQU 52p9OMccYyal6BejosAtynWjcobrjc9AXlwuhZBWrPJ3YCsnvmtRWcvJ+0dWWa1oTlMMquT 68/dCQW2x/rKWo/kg1olZ2nbjOOM1+Qr+GV/aaZnNQrYbw5PfeffRLd29NxJAGCPBUe3PpH fJqG98LNVLdgqYh2OMmF0mHENrUEzUoVnqOjHOSBkdzzX6F8PNPTdL6WTa7g3FS8h9xW+MS Q4CchSsgc+PyAqffDdH5UWPa4EVxxs9f5uanLTRGQEpwd285IyOwJPPAM21KDkLrm3mA68t SnmSkA9TOFEkcKzj73kYNQtSWN+9tQyxKQ2uHITIS083vZeUOwWAQcA8jnggHmq9djv18mM I1I5A+zGcrXEhKcIkryNoc3DlIwTjycZq+udri3e3qhSkq6ailSShW1SFJIKVJI7EEAg1VQ L1Jt1yRZdQLQH3TiFNA2omD+E+Eujynz3HsNDWFmftMzqlxiRfVQxKcUu14Q2uKtKSCWnUl IXuIJ5CucHHbFSFT9T2e/Q5t8egOW6c4iD0IhWAytRJS5lQ5ycpI47p71qp0ONcIbsWXHbk MuJKVNuJyFDFVWiZDsjRts+YWtUhpgMv9T7yXEelQP1BSRVBPd1BpS0XJthy1QYDTsh9iZJ dKlqC1FwIS3wCoFRHKueO9a+z/O/Y0I3FwOTCwgvqSkAFeBu4H1qbSlKUpUByL9pOPsXKCw 5EbdQqOFnfvIAO4jsMK4A+man0qJcrXCu8T5Wez1md6V7dxT6knIOQQeDzVVdNCaYvMhD8+ 0NOrQCEgKUlIyoqJwkgZJJJPc5rk38O9JNBwN2VpAdR01hLiwFJyDjGe2QDXdrRGmWWJDDd njpakpSl1sZ2qx2OM8HgHI5+tS4+m7LFiMxGbbHSyw910J2Zw5yN5J5KuTyeajytHadmpYR JtLDiIzJYaQQdqGz+EDOP/I9qip+HekkOpdTZWuokghXUXk4O7nnnnnmtLSoJQ1IvQLtuJX Da3MzFpGAV5CkpPcHCRn8xUe9337HDKGrbNuMh7JSzEa3HanG4lRwBgHgE5J4FZe9a9moMd cRtq2W6Uotomzm1F7A5U4mOPUUADGVY5IJ47zWNHSH7DNQ7d2pFxmy0zGrq2zhSFDbsUAFe EjAwcYPkE5trXZLlbbh8w5fpU9p1BEhuUkHK/wqb24DfsUgYPHnk3deHXmmG1OOuIbQj7yl qAA/M167jIr7SlKVnboMa7sC1hSkmNLSgAcJXhs5J/IEYrRVQa66Q0Rdi8tKQI5KN2eVjlA 45OVbRj61H1M3ZE25i63d5VqnBIDEhlW2QhZH3E4yV/6OCDjtVlZpstOmYc2/lqJK+XSuUV EISg45zngfX2NZGfqSDa77J1Bark263MQhMiNMacbbfS3kJUy8U7c8nA5Srk5HetlYb5C1H Zo91t6yph9OQFDCkkcFJHuDxVjSolyutvs8X5q5TWIjOcb3lhIJ9hnufpVZbtYW65TEMtMy m2JCtsSW6yUsyj5CD38HGQM4OM1fUry44hptTji0oQgFSlKOAAO5JrBXv4ltuzots0s7Bky XwtRelrU22No3BA4GSvGArOPzrSxHrbrXTCHHoriokxHqafQUKQf7CCD2UPbINcdNSpiZ11 ssuUqYLY42lqS4AHFoWgKAXjgkZxu8/nVxOgQ7lFVFnRWZTCu7byApJ/Q1+fQtNqu12ZsNx tsxNqtMqY6kLCkNAKWPlwhecqwkq4Hbt9K/R3HENNqccUEoQCpSj2AHc1mfh878zplU1W8u TJb77ilIKUrKnCQpGfwlO3FctNQYV0uV4uFxZTLuEe4vRwp/1hlsEFtKAeEjYUk4xk5zWtp SqybdX4N3iRXIC1xJR6YlNrzsd5ISpGM7SB97we+O9WdKUqvSlqBdFYMpxVxXuxkqbaKUY/ 1cgD8zVhSlKUqFdbtGs8QSJHUWVrDbTTSNy3VnslI8k/8A8TxVEdZruC2Y1hty5k4ZXMjPq 6SoiU5BSs84WSMJHY9845rm9rlyMpu4S7NKhWMENPzJSShxpwjy3jOwH0lX8R4yOaurHfmr 4ytSYU2E62ElbMxgtqAUMgg8gg89j+eK6zb3ardCRNmXGMxGWoIS8t0BCifAP6H+RrtAbdb YUXZhl9RxTiHCkJASTlKRjwBgZ7mpNQkWqC1cZNyRGSZclCW3HFEklI7JGew+gwCeTWdhWv VlrjpeguW0IVkC0KBSxGT+HY4BuJGcqyMHkDbgV4l3HUenJDcFbiL3IuhIhKUlLQZeHKgoD npBPqzyRjBzkGva7jqyfNahpbiWV6OklS38OtzncZ2NjIV08eoq+8DgY4OYCdOadLD1xu98 EpUR4qvYL37iQ8OUhxB4AQSAlI8AA5rbW9ERFvjpt/T+U6aeh0jlGzHGPpiuynEIUlKlpSp ZwkE4Kj9K9UryVJSQCoAnsPeuUSZGnxkyYb7chledrjagpJwcHkexBFUWrHBAm2K8OZ+Whz tsg9ghLramwo/QKUnP5/StJWMmTzfJMy7IQqTZLI2p6OhPCZ0pAKioHyhGAB4KsnnAqXYLV cLhOhamvFxjyXFQyI8ePH2tshzaokKJJUfSBnjz7151dGj/AGtZJ10YEq1tPll1lYyhp1zA bdUOxAI289t+fFakAJAAAAHAAr4htDSdjaEoSPCRgV6ry44hltTjq0oQgEqUo4AHuTWWv1t UzdGblbLabrd5KtsZyYpSo0JAHqVxwgH6epRNRdMWq+t3F6cgKs0D5jabQ6Q62Rj94tBH3M ryU44I5xzWxffZisLfkOoZabG5bi1BKUj3JPaslddf2uRZXDYJypE5975WKlqOVHrEZSCle 0YIHcnHtmsRIF11heHS8mTPlbFNm3glpiOhQUl1hxQH7txKhuSpWQoAceK3lr0M1ujytQyE XiUxHaZaDjCUoaCDuGAO5z5P8qk3CXqCXqKRa7VIgwmo8Vt/qyI6nVOlSljAAWnAGzk9+am WC0SLcmVKnvNv3Gc71ZLjSSlHA2pSkHnalIA55PJ81b1T6tnTLZpS4zreoJkx2C4hRSFBOO ScHvgZNU12Gp7Xp+ZLNxh3qKI63HUus/LuBvaSdik5STjsCP1qw0DNTP0LaHQMFuMllQ9lN +g/2prhpiU3b7jcLHMZMac5MkS2iocSm1rKgtKuxIBAI7jHbFailKhXIx2hGkvxnX1Mvp6Z aQVKbUr0bsDwAs59hmptKUqM+JhmRiwWxHBV8wFfeIx6dv61JpSleHnm47K3nnEttNpKlrW cBIHJJPgV5jSWJkZuTFeQ8w6kLbcQrKVA9iDXSvKWWkOLcQ2hK3Mb1BIBVjgZPmvrjaHUFD iErQe6VDINZbUOk7peRLeTqOa04R/isZpZZYSMcoc28r3cgqzkZ4HFVd40zpzT8iBco1sDM twltUCNGVJTKQU4W2EfdTxzu9I757mu0S73yLD+R05plxDEABp1m4yCHELWcgI5VuQgHJ55 GAntVl81rd05+zbUwY3K0mQpfzpx2QcDpj6qyc+McnvZJ2pXHmzerYy0zLClo6C8qiezbgP 3uB95Pk4wO9aCuCoUZU5E5TKDJQ2WkukepKSQSB+ZA/lWbnaQVqC7Tp93cU2psBm1qYX64q RhRdB8LKx/JIHk11i6BskZyC8ptx16IkdRSl8SlglQcdT2WoKJUCexNeXNJzkrcgwL49b7M 6sumPHTh5BP3kIcJ9CCecAZGTggVUXKxW+BGYd1VqRTl4XsagTNpT8sUkYUhAz5wVqPfOCQ OK6QLvIi6l6DuoXZ76tyZLRjbYrikpyW45HZ1I7pJOc88jjWIvMP5KNLkqXCTKWG20S0lpe 8kgJIPYnHavLCGZt0clu29xt6EpTDD7v40qCSooGexIAz52+1SFsSPnWHGpCW46ErDrHSB6 hOMEKzxjn3zms3c9W2OX8/YLrAuaFqaKHo/wAk44VNqyNwLYUMHHB/61XPGZ9j6XhajffZg ym1NTlby2VuFI6LbqgcjcCrd2BUAD3wZzLl3vAff07LixLXA/cQo/QCmppSBu3H8LecoGz2 J54FdNCrlpRPiGDMhW+OtCYrMxPrZJH7xtJ/E2k4CT7HA4Aq+vVsbvVlmWx1W1MppTe8DlB I4UPqDg/pWanx75bLjYZEy/vSXH7giO6y02lpjaWlkjbyVcpByVH6YrZ1wmKUIq0NSW47zg KGnFp3BKzwDjIzz4zzX5ZdmwbixZrZIuFxjvzEtT3Jr4EObIT6iguHJQcgApQMHG3GRVjNe uibGdN2fTFyiOLe3T2kuZaQwclaWHlHb6sYSBjGTwmtDpnTsm3uMXD7eny2lsdNMeUjaAzg dNJT3C085UeTk5q6vNohX61P2y4NdWO+nCk5xjyCPqDg/pX53adA3O6zHDeEyYSUqWmVN+b K37gtKx0nQDkN7QngjnkgcV+lxoUeJvLDKELcOXFhICnD7qI7n613rPstKX8Q5bxRtS3amU BR/Fl1w8flitBSubzLchhxh5AW24koWlXZQIwQaotEKVJ0PbUyT1P3JbUlfOEglIQr3IA2n 3wa8zJT1tmxtN6ZgQ2XlMqkKUtO1iM3uxnYnBUVKJwBjySa6QtNOm4sXW83J6fOYUpbSEZb jsEpKfQ2D/CSMqJPNX9KVHnIlriLTBdbakcbFOoKkjkZyAR4yKkUpXzIJIB5HeoKG2J9xTL KJTbkBTjSCrchC9wTuOPxDjAPuDip9KUr8+vELTVvvbcXUF0ubzz6evLedfUmKtG47EPJB2 JTkEJGADtIJOeZdo1bb7bCUwzYLrGY3rkIQ2wXEpjrVu639VJyTsHqHI28VMkXW5366Lb0z cYzUSA2FvSFth1qQ6oApayOwCeVEcjcn60SrV14lodSlFjbhp5bWUvpmO+RkHIax2PCsqzj jnUjOOe9faVTalg3efb1tWq5KgkNOFXSQOq4rb6AlZ4Rz3OCfbFZKySrBYGoU2fY7rDu6md vWkNrLst4gBTaSVHeSTkJPHkdqu5mpLxcJf2TZLU5CnqZL5euiNraEBWOAgncSeMZGO59jo LbKel2yPJlRVxH1tgusL7tq8j6jOefIqpTriyGcWVvLbjZUhFwcRtircTnchLh4JAB+hwQC SMV9ha1sstiU+88qAiNhRM0dLqNqzscSD3SrBx547VdRJcefFalxHkPsOpCm3G1ZSoe4NR3 HJ0tia1GQYTyFFth95AWlXAO8JB7ZJGCR29qKs8B2Q/JfitPPyWBHfcWnO9vn04PZJycgd6 9wLVAtdvYt8KK2zFj/wCSbAyE85zz5ySc9+alEA9xmvtKzjmHfiSzhODHtCypSfO91OAr/Y JH5mrq4W+HdYS4U+M3JjuY3tOJylWDkcfmBXSPHYiRm40ZpDLLSQhttCcJSB2AHiutQb3ch Z7HOuRSFfKR1uhJ/EUgkD9TVXAsM2aq33G/XNyVIjkPojNNpbYadKSM4A3KwFEDKv0q/ccb ZaU66tLbaBlSlHASPcmsLd7rpvVM4x7bZWdRXNDRSnqpLbaGgeVB1QxjJIBTkk/zqVof7Qc hKgyWWEQobqm/k5CD8zGIVuRuV91zP3twHsck5NbOq283tiyoj9SPJkuyXC20zFb3rUQkqP GRwAk1xhaptE2amCH3I0xWdsaWythxWP4QsDd+mauKVykSGYkZyTJdQyy0krccWcJSkckk+ 1UVimG9X2ZeY7LqbcuM0xHecTt65SpwqUlJ52+oYJxnmtFSlZzSRSqTqAoGxIu7o6XhGEIy R/pHKv8AWrzYlou+p7te2zvYZCbfGWPurCCVOEe43q25/qGtLSlK4zIrU6E/Ee3dJ9tTa9i ik4IwcEcg/WvEZ8rdfjmO82I6koStzs6NoOUnPPfBzzkGvomsG4KgBSjIS0HinYcBJJA9WM ZyDxnPFcVyLk5BacjwENyFrAW1IeADac8qynOTjkAfzFdPs2FtlJ+VbxMOZHp/yvGPV78DF EQER/mFxFFpx5IA3KUtCClOE4QTgeMgYzivPTuW2IPmY+5B/wAaV0T+8GPwDd6effNe4Spi ml/OoYS4lxQT0VEgoz6Scjg4xke9SaVE+zIRflPKjIWuWEpfKxuCwkYSCDxgZPH1NVl01I7 Euv2dbrY7dHmW+tMSy4Elhs/dxnhSzyQnIyAfpmjch3u8tJs6NPs2ix3B0uPLbWEPJaBJWl xAxhbhx2zgFWea1lstESztKZgpcbZUQUtFxSkN4GMJBJ2j6Dip1KUqPPDvybq47CH5DaCth CyACsA7efHPmsZHk6osExm0x5CtQPpiiXORI9KmucFLbnkqUFbUqHAT3xWujvQ77aEudMuR ZjRCm3UFJKSMFKknse4IrzPYtUezONzYrH2dHQFKaLIUhKU8jCAD2wMACujttt8qYzPehMO yWU4aeW0CtA78EjIqLH07BjuPbOr0XJKZSY+/Dbbg5JSBjgn1EHI3c4q1pSleHXW2GlOvOJ bbQNylrOAke5PiqCZrS07Vx7TKZulwV6WY0Ze/cvOAFKTkJGSMk9hzXSDCb0zZ591uDwfmL QqVPk4++UpztT7ISBhI9vqTWAi/EHVMNzp3UoQ5tZkOtvRUpWhrDi3NgQo7k7Gzgqwc445r QW/4gzGXrqze7aG3oyUvsNMOoXlLhSlpokE5cKic9sYr3qHWs2z3mWkFr5KMphtaenuXu2r eewc8kNJH6rH61GptXzb47btLm3CGu5yW0SklwPFLBKCMFPCVYJyD22nGeDX6jWa1Pq20Wl D8CSwqc+psAxktFTZUs4QhxWNqNx/i8c1WOWbUt1u0BE75e2O29tTiLlbhkOZwAztVyEjuo HIVtTjHONlE+ZERr5wtGTsHVLIIQVecZ5x+ddqzjShc/iA6sEKas0MNjH/fPHKv1CEJ/wBu re5WqBeIpi3GI3JazuCVj7p8EHuD9RzVQ3oqE20Qm6Xkvj/JyVXF1TjY9hk7cfQg5818tN5 k28XOBqGSHH7Wnr/NBvHXjEEpc2p8gpUkgDun61wjOSNavRpS4zkbT7ZS82h4ALnq7oJTnh scKweVHGRgc6rsMCvtKiXK5w7RCXMnvhllBA3EEkknAAA5JJ7AViZsS4u22ROloct7N/usM OxUrIW0ydjagsjspYABA7Zxk1vI0ZiHGbjRmUMstJCUNtpCUpA8ADtVJfrlJkS0aftDi0zn 9pkSEDIhsnOVk9txwQke/PYVz0OBFsz9nLjjjlqmOxluOK3Ffq3pJPklC05+ua0lKVUXSDa r9LRbJpcdVF2yVMpUpKSDuSneRwR97058dsVbAYGBX2lK4TJCosJ+QhhyQpptSwy0MrcIGd qc+T2qI39m2KC7KVmK1IeLzhcJKlOOEfmc5IAA+gFSTMAuIhdB/JaLnW6Z6Q5xt3dt309qq bq7c7zFMC1okwEuSFMSZjiemtptIyVNg/eKuyVDgcnxUB7S94uUtEa5Xl4W+CgmE/GdLchx w8BTpHBKBwPCt2SPFcW9L6hsc1Uyz3kzn7g8ozjPSkITkAB1KUAHKQkAJzjnxXC9tX+LHES 9XpTdpZPVVc4mGpT6+yGQ2kfe3nOUj1AAY5OZcTXDQjMNoakXkx2Qq4y4TOBH7gFTZ9W4kE lABKQCcdq4MXjWFyt7dytseI9Gu/8A7KMjdb0k4S4vnDnpyogchWE881oLLbrta3Fx5V1Ny h7ctOSEASEq8gqTgKT7cAjtzVvWQkXTVUyZe/sVuE8zGdMNhp07FtuBtKuru5Ck7l/dIGQO 9cYTl9e1OWlX95UCzDFydfaZQh5woCtiQEggAEKKieM4+tWK9eafTanrk0+4+ht4MBtpol1 1RGU7U91Ap9QPYjJq/jSWZkZqTGdS6y8gLbcSchSSMgivMwyhGV8kGi/lOOrnbjIz2+mcfW u9KUpSqzUVmTqCyP21T5Y6pSoLCQoApUFDKT3GQMjyKhWK7SETPsK629uDcENFxBjj/F5DY IBU2e4xkZSeRkdxzV1KisTYrsWUyh5h5JQ42sZCge4IqmFo0jp1jpqi2uA29uH77YjflOFD Ku428Ee1QpFq0HaWVzzEtcc2lAdLrSUlbAPKVYHOSeRnkntUywW6xpiLjsS27o84TIfdkKQ 48vqpHKgAMZRgYwOAKrZlktkDVGmrbbbdGitpcflr6TQSSG0bQCfPqdB/trZVWt2hlmS+lt qP8lL3rlMLb3KedUR6iSe20EYx7dsYqxSkISEpACQMADxVDdNWxrXdlQFwJr6WWUvSX2Gty WEKJCVFOdyh6VZKQcY5qPP1X8+U27S+2fNkNIcElGFMRkLJAcWr6bSQnuceKtrHZo9itqYb BU4oqLjzzhyt9w/eWo+ST/d2FWNKzU5Qh/ES2PqWlCJ0B6N6uApaFIWkZ8nBWQPoaj2GG62 rU8Czy0xY7UrpQxt3oiuFlCl4SfG9ecZxnNUUTRs6IqPcbwmDGdt7gmTLm265JkSSlW5QA2 p2JIyCBnjgCtbKv9qtMtiVPujjYugbRGjuIICPrtxlOSsAlXAO0cVe1mX0N3D4kMsugOott u66EK5Sh1xzaFY8KCUKGfZXFXtwt8W6QHoM1oOx307VoPn9fB8g+Ky0HUF6REFkahOy72w8 tgvyWltsFtJ4fWrGCCnHCeSc9vEZiFdo14esSbghNwupVcJ9xZbKC0yClCW2Qrdk8Yyc7QS e5Fa61WmJZ4fy0RK9qllxxbiytbizyVKUeSTU2lKjkyxcAkNtfKFolS9x3hzIwMdsYzz9Kk UpSlR4cJqE2tDa3V9RxTii66pw5P1JOB7AcCpFKq5GpLRFvbVmemoRNeA2tnOAT90E9gTg4 BOTjioErWUdmU8I1vmT4URQRLmxUBaGVHwBnK8d1bQdvmoEzVWnJd2iT0tvT4sE4XcW+YkR S8AKJJwVdhkA7Qo5xzUq627Uk+c9Itcpi2txVpcit5ymcvA3F4gZCMZSAOc8+AK82y2DSbr Um4agSkTVFMll4hLTkhasgtAn0dynaO4wTyMnQNXOA9cXrc1MZXMYSFusJWCtCT2JHj/+I9 6lVjon7QafaucSJYHLk+7LektSvmG223eocp3blbgU/dIA7JGO9WkDTLAtUqPdlfPvXFxL0 4rG1LiwEjASOyQEgY54HOeagX4R4d9Zl2jTn2nfmoxShYPTbZa5+8s8An1BIAJ79hmqy06Z /wDVz7akXR+C6AqZDQkrSxbASVlPTONw5IVuHbIAFVdrvEZlD5u8m8R7ldwS8wywsKmpXkI cYT95AQlJHg7QCRyK/S4MyNPhNSobweYcTlCx5HbzUisf8Q7ncbazZPs6S6yqTdGmHAhSUB xKgcpKlA7c474rMyfiDd7A9fH5iWXXW5pQ1Dflg9JKUJWUo2pyoncck8Jx58zJ3xCmympzQ ZiNQXHn4LMuNMJdQ4GC4lXAxjOBkHg/lVXafibe2tLQ5zv2a80ghh0uOrXJQEIGXVpByrcc njsCDzX6zGfRKitSG1BSHUJWlQzggjIPNVN9s06dPgXG1zmYkuF1EgvsF1C0LABBAUk90pP fxURDt6st8gpul1TPhTypjKYqWgw995HYk4UApPJ77feoesdCOaruKJS5McJZZ2MNvM7wlW Fknv5UW/0Sfeqmy/CpcCdbDNmRJES2LVtbRHKVSgSVAukk5IVswOQAn61b6Q0M5pq/3K5uv sOmXuCVNpUFqBcK8rycAgYGEgDip+5LnxKKSBmPZ+CD/G9yD/4Y/trQkhIJJAA7k1n7RfdP X3UktVtdL82Iwlpx0bghTZUcbc8KGQfUB571oazd1/da90+42dqno8tpwj8aQEKAP5HmreF aLdbZEl+DCZjOS1Bb6mk7eooeT/M/zqbSlV19s7V8tTkNai25kOMPJ+8y6nlC0/UHn+yqLS 8W8xNOFh9cRi/SpS5UttZ3BKVO+pQSD/AOPGcfWqJEafAucy4akh3SAZ7pWg2aQpSFEYCW1 obGd5H4iSCc8jgVMhaY+ZW5dLk05bbYAl95MuSp+VIS2renqqXkNIBG4oSefJGMVcnWSZch abDa5F7jspSXpERxsISVDISneobjjkgdsjNd9KwZaG5t2ubC2Lhc5BW40vblppJKWkekkcI AP5qNX9Kyb9wiXP4iWxm3SUPu25iUmd0zuDQV0wEk+FbgOP6prWUpSq+UYki7RIq3nUyWAq UhCCoJUkDYd2OCPX2PkZ8VYUpSlK+HODgZNZdds1Ulf2v9pocmYwq1pO2N0/KEqIz1PIcPG eMAVVRrPfbfaHI0rTsO7RriorfifMDrtuEjCnHlnDp91AApIG0EAYsmJt905CaiL06zIY6Y biNWpRIZX2Dbm7snt+87d8gebKA7PjW2V+0bNsZjtNlSnIyj0ikglYUlQ4x75Oc+O1TrXcb fdYDcq1yWZEUjCFsnKRjjH0x7Vxm6ftlyn/OT4yZSgwWEtveptCVfewk8ZPAJ74AFLTYLXZ GEtQIqUbSo9RXrcO45OVnKj47nwPaqrVMuRF1BplLc9+LHkTVMvJbKdrvoKkpVkeSkD9T5x WaOtrxaLnforTTd0bjOSJiHZMsICGG9m5CQE84KiBz3BHg1XX74kyurbdQtIXGtMaephcZu V/jD3oz+8b+6BkZHP181aRviNqKW/bIYsNuYk3N4pZK7iHEhOwKBUEAkcHz/ACrhC+KF+lT 37cqwx0zGt+Eb3NpU3y6jdtxuSnB4yDke4rq/8SXkSrWHrVa3ZVzSlducRM3CMHCE/vjtyj gjO3OcEVBv/wARrpcbZerRAREiTrewtx+YzOO1QSoA9AhOVHnzjHav0qxvmVYLdILhdLsVp ZWTyolIOakSYUSalKZcVmQEK3JDrYVtPuM9jUZ6w2aQ6p5+0wXXFncpa46FFR9ySKCwWUNd EWiD0927Z8sjGffGO9fE6dsaFhabNASpJyFCKgEf2VYAYGBXh59mMyp591DTSBlS1qCUpHu Se1Za43NjVcq326zlcqIiY3Ily0NnopQ2d4SlfZSitKB6c8ZzWtpSs7bcL1/fFpOQiHEbV9 FZdVj+ShV5MZVJhPsJ6eXW1IHUSVJ5GOQCMj6ZFfl9zgM2fVDbF4uEqR8rDQuDPjNIQLV6s EuIRj93uCQAcjbuB4BNfqTBWY7ZccQ4vaNy0DCVHHJAycD9aoLwr5LWNjnujLDyHoO4/wCb cXtWk/r0yn8yK0dKUqA847cWZUaG+9CdacCPmCxn2J2hXB4OM9s/lWS1Czq+ZqFyNb4IgsO gJanxnEDqAc5eWQVpCfCUjkn72K4MK1hari1brtqVDK5WUR5T0Rt2O4rwkY2KQ5jwrcFY4O eK0D2l51wYEa7ajmS4ywUvsNstMoeSe6SQncAexwocZq+dSw3GcDm1tkIO852gJxzz44r8H Re7pDsem5vVTLY+ekqbSie8XpKkk4Q54xwgAAnOR7mryL8R9SrahNybxYGjLW6S+htxRZ2t 7whSSUgHOE9zz/bdaN+IkzUWoYcN9yItiVDCgmMglaHUoBc6mVZQMkgcEH34rRLH7N6qS4k BNuvjoS4OwZl44V+TgAB/rJH8VaWlK+KUEpKlEAAZJPYVwjmSp19TwZDRUOh0ySSnA5V9c5 4HjzUisnLu96ump7lY7PJj282xhpxTsmOXeupwEgD1DakYwTzzVc58TkwoiHZloccKJMqNI MZ1KgFMI3qUkHGUkZ8jAHmukT4oxJCk9ax3KOguJa3qDahvW31G04Cs5UkfpxnGaR/iey8G lq09c0IdSysKBaUdrx2tEDfk7lAjHjzUayfFFL8BDlztkr90lJlymm0hpre6ptHp3FR5GDj PY12e+LNqbcfSi2T3EtDclxIb27eoWypfqy2NwP3gDjmtlbJ7d0tkae0naiQ2lwJ3JVjI7Z SSD+hqVUa4MSZMB5mHK+UfcTtQ/wBML6f1APc1kbto2DarbmCm6TELcR1bcHi4ic7nIU6VA 7cqwpahgEA5B7VzY0XMuV3W/eZsJtSUhb32Rvjrdd7tqcG4g7OSk9ycZ7YOluep7LZZjEK5 XBuO88kqG8HCUjjcpWMJBPAJxk8CqBPxFKktI+wpfzFxCl2dsKBE5Hgk/wCb4wo7uyTnntV ibzZbtGFu1JGjxJPVS2uFO2kFzGQW1HhY9lD+w8V3j2XSk3qRo9utT/yifl1oQ02otA87Dg cdycfWu37NabMlJNltpfQgAExmysJHA8ZxxiqF6Rpm3yYJ0xp62XO4OrWttMJDSFNtpyHF7 8YGD6QMjJIFS0X7fMZkRNJTiz1dr8pyOlpxlSyAohB9S+QNxHGBnJxVw3pyxtNSGm7NAQ3K /wAulMZADvOfUMc8+9FabsS47MZdlt6mWCS02YyClsnvgY4zXq6C4M20M2RhgSCQ2gunDbK f4sDvgfhHf6Vl7dqUWhEpTt+avtsiL6bz/HzTDh4CSlIw4lSuEkAEduccbOPIZlxm5MdxLr LqQtC0nIUk8giutKVnNYMImizQHG0OtyLo11G149SUBTh4Pf7gyPbNaJKQlISkAAcAAdq+0 pWetYQxra+oXuS9IajPIB7KbCSjI/JQIP5irmdJMOE7JEd6QW05DTKdy1n2ArC2m1XlV8kN x7bH06Gm0vOR0jrs3ErJ3dReBnakYwOQSTyDzr9Q3P7C03PuLTaFKix1LbbV91SgPSnj3OB VFdLTrG7wmGHpNlG19p/qJZdQttSFhYwNys9seO5rX9qhWy92q8h02y4xpnRO1zouBWw/XF fTeLYnqZuEYdFa0OZdT6VITuUDzwQnk+wr3JiN3BMdfzDyENOpeHQdKQ5jsFEd0+cecVKpU W526PdrZIt8tO5mQ2W147jPkexHcH3qibf1nbWURl22BeNidqZSJZjqVjsVoUkgH3wT+VT7 VqBi4zHrZJYVCucdIU7DdUCSg49aCOFo5xkeeCAatQ02AAG0gJORx2NC02oAFtJA5GRRDTb ZyhtKT7hIFUOtnCzY2JCSMs3CIsJP4v36Bj+2tDSlRrg2w7bZTclpTzC2VpdbSMlaSDkAec ivtvLKrdGMdDiGSygtocBCkpwMAg8g49+akVVXPTNnvEgyJ0MOPKa6KlpcUgqbznYSkjIz4 NV8n4d6UluhblqSACT023nENklO0nalQGdoxnFenNAaZdTtVb17eohzAkuj1JTsSfveE8V9 VoLTS2w2bedgbbbAD7gwG89P8XdOTg968J+H2mW7e9CZgKbbfSlKyH3CTtXvTyVeFc1nrB8 I49suSpU+5KlNnJU2wHGOsskkKcwsg4BIAAA5rewLfEtcFqDBYSxGZTtbbT2SKk1GFygqlv RBMYMiOgLeaDg3NpPYqHgVRTtaQ96kWqM/d2WkhUuRAUFojtkdwR99WOdqcnHPtmG5oOE6/ HTbz8tAfbP2g8HVmTOBIIQpZOcEjJOc49IwCamtQrPpWNKFymsuMS1BDSZKQt1SAMBnPKnQ MnaMEgHHNfGZEe5w/trTkBg3A/4kFTQpoxkpUQQpGMjB52jBORzXy2aTeTPmStQzGb4uQ2l pCno4T0kfiQEZKQkkA8DJ85wK4yNHuRrqn9nFtWOJIjdGYuMgBRCVZTsTjAX6lDec4HjPI4 q0LESzIk3e9SlSluFP2kHuk6qOQEhlR+7jxwBk+rg12uGnY8O4MxrAiJZXLgjZJmslKXg22 BtQ0g8ZPk44A5ycVxRYNS3GY5OuU5qNOt6A1bXo6j03TyVuON+y/SCnxtOD2NToLGrm77Gl XKXFdhvJWh6HFbwiMcZQoLV6lngg9u/avjt91DIdckWvT+6BHUQr5twtPycHB6SCOPcFZG7 6ZzVqi5W+4xZLLhI2MBUqOsEONJWnOFAcg4z2qjukOAlVlm2bTH2k9GTmKpshhDLQHknAJ5 9KSO/PGCa4RdTC2sdeBpeVFsDK1fNOrbLTjKjlS1BnGShJ+8R7nAIBrYMvNSGUvMOodbWMp WhQUlQ+hFdK5mQyJAjl5sPKTuDZUNxHvjvis/qD5O5xEXGFe48Z6yyVOdcAPNtr2lCkOJBz 2WQeQRXa1ajW7Mbtl4jog3B1JWxtXuZlJH4m1EDnHJScKGfI5qVqSTdIen5kmzMNvzmm97b bgJCsHkYBBJxnA8nFVEWfq+dbm7jBcsMyO8gOshKXkF1JGQMknaT25zg9+1Xlmu7F6t4lMJ U2pKi28y4MLZcTwpCvqDxVZqPMK+WC5tf5QyzCcGcbmnUkn+SkIP6H3r3qy43eFb1Is9uXJ dU0txx3dtDSEjnb3JcOcJGMZ5PA5i6LkwwJkGLIuW1KkvNMXNCkuhCh99JVypKlBR57Ekcc VI1UDLfs1qwFJlz0LdG7HoaBdPHkEoSP1rQ1X35M5VhnotjYcmrjrSwkqCRvIwOTX5/Yvh7 cFzWPtFuUxbUobacjPz97hS2he1ILfGwrWDtzxtPg4r1cPhlIusl2RLjxQ7IJU44l1QILj4 KsYxnaygJHuVqzUGNoPVrjRakFxqMhlwuxxclH5t9KV9JSefQgZQnGRwnntXSNoHWTz8d2R dHIz6VFmbI+cU4qW2rcFOAdk4QUpSMA5JPGK0GiNMXe1XiRNuxe3pj/AC4cXMU6mQeoTvCS TsASEADv3/XU3m8RLFblT5xcDCFJQem2VqypQSOByeSKykC2ayvlhhtXG7CGzJKZD7iG1Mz GQFbuknHH8PJ5AyCDWls+n4tnW++l1+XLkkF6XKUFOrAGAMgAAADgAAfrU2RcIUV1DUmYwy 4v7qHHUpKvyBPNQImrNPzXJDbF3iqVHz1Nzm0AAkEgnG5IIPIyODzUFWuYDrO+32+7T1LGW elb3Qh3PbC1JCQD7k4r6xYLpcZEKbf7nv6DokC3sNJSy24AdoKvvL2k98gEgHFaSlK4TYom w3YxeeZDicdRhZQtP1B8Gs5Oiamn3eTPgy1QW7fhuJEdI6U04ytTmOQk52pI5BBP0qRaJ+q Zs1Mqba48S3vKKBGWv/GGABwtRGUqBIPAxgYOTzU1jU9ikWw3Nu7RRDDpZL63AhIWDjbk45 /596nS5TcOG7LcC1ttIKyG0FaiAM8Ack/QVll3XWzUQyfsSM+ZoIjsIXtXCUThPWycLTjBU U4IORg96vLIzeIqHI11lszg3t6UxCQ2tz+ILQOAQfIPIPirSs7qmVDUuBbpeoBa2pjhCm2z tdkpx90L/APcjk5ABBNZNV0tzLbiFao1A1BQN9uiFlTT8lXYBp1Q3PDJACT+uRir2Pqm5PQ 249vtc24yIrf/AKRW+2IzjZx91KcFKnfOE+njvyK7RdJaZvNmiLjNuqa3FapAUpt6Rk4cS8 cBStxHqSfbxgVf2+0261B0W6CxEDyt7iWGwgKV7kDjNTKzz2o9Gicia9eLMZTSChLypDZWh OeQDnIGaqp1u0JeZy7nKu7EhuTlamEXDDC1oRy5tSoZWEJHPgJB8ZrVWt2KYTLUWf8AOpQ0 gh1TocWpJGUqJHfI5z5qZVVdNN229zGn7m2qW2ygpRFdVljJ7rKOxVjjJzjxg81D/YrTzUR 0PQFzHCAS++4p2R6eU7XCdyceNpFfbDM1IX0N3u3tIaktl1pbCsmN/wDdOZPJxj1DgnI44J 5XCRL0vcjcFuyJVmlL/wAYb2qdXDcPZaAMkoJ4KecEgjjIqXadTxbpMVBXEmQJmwuoYmM9N TjeQN6e4I5GRnI8gVdUqHdYTlytciE3JVGMhBbLqUhRSk8KxnzjIB8d6zUjT1w0xFcVpe5w 7fb0hLiok1G5sLGBhKyfQF8bic88jkmvN11jd7bAVIn2JFtbONynJza3UJJwVpbSDv25yRk cCrOy361XOa2wEPpnJYyy9NjdJyS0O60ZAyM8kcYyDgAir5DaG87EJTuOTtGMn3qt1BaPtm 2Flpzoy2Vh6I/jlp1PKVfl4I8gkea+6eu5vVobkuNdCShRZlMZ/wAk8k4Wn9D2PkYNVOl5k aJZb280HC1DuUwlnHKNqyopSAOx7gD+Kpmioxj6SguLcS67LQZbziTkKW6S4rnzyrH6VMvd lYvkRth555hbLyX2XmFbVtOJ7KGQQe54II5qt0fJuUhm6CfOXMajT3I8d5xCErUlGAonaAP v7h28Va3W5RrRaZN3eQp1qMyXFdJIUopHPFVttjXK53tu+XKM1DbZjraixkvB1XrKSpalAY BwhIABI781oK4ypTEKK7Kkr6bLSSpasE7QPPFZ6Z8RdKQ4ceWq7sONyXQ2jpqye+CojvtHk /SvifiJptdmVckzU5TGEkxiQHggnA9Oe+fr5Hg1aM6lsciZGhs3WK5JlJ3stJdBU4nBOQO+ MAnNWlKxbjF11NqK62efcmo1uhvsr+UaYw6636VoUHCexUFA4GQUY81tKVitTWoQbxM1FNt MK821yO01IaeQFOxkIKty0ApIUMLJIyD6a0gstkkw4yBbYD0ZpvEcdBCkJQf4eMAH6VYJSE pCUgBIGAB2FfaUpVNqa6zLXAYTbWWXrhMkojxkPEhBUcklWOcBKVHj2qZaZ7lyt6JD0N6E9 kodjvDlCwcEZ7KHsRwRg10uEJu5W9+E8t1Db6Chaml7VYPfB8VSuaHs5vUe4ojM9NpjoLiO NBbSwEhKVAHgLAATu5ynioXy2ui2piO7a4TMkYa2o3G2pSMBIHZ3IA9gDnuMVomGp0qxtsz 3PlZrjAS85FUDsXjBKCR79sis5O0tGsMJ16332VZbQlO+ayle4EDkqbUrJbWexI757Z5qlf v6GtJSUJvN0dYmO/LNR3ou6fGA9TyTg5IDWVBR5AIOTxVm1pXS7FxajRbi0mNdYu0W51wOd ZoZUksqUd6ME7vScZ5xkZE2VrPT1v60aaqQ4Lcdjch1nel95CRlLa+ynBnGODknHY4ubLfr ffoy3oLqtzStjzLqCh1lX8K0nkGodw05Ju851+bd5TLTf/sTUNRa6KsD94o/jVnOAfTg9jn NXEVD7cVtEl5L7yUgLcSjYFn3xk4rtX5VftB3BGqUPWqyw5ERmV82247tASXcJWgpx6ghQ6 ozwBkc9qizrNcLReZcKDYLi/GbdHyzzMZJCkfJOM8qGOeovPPioK4es2rKqParNeGJLjcRP UQUsYDcdKMEg7iAvJA4+vtV5DiaqmvsrnnUbW99DbwS+lAS18v6yNpwD1gMEc4/Pnxo1euH tV25+8NXYxjHUiSmThtpohGArA4XuUO2NwPPY1+qVhNRx7TCngX/AFjcGFyVF0xm3S2hbST lKEpQMpIIGCDuUcjnsNVYpsSbaWVwprk1ttIaU87w4VJGDvGAQr3BAr7drFbb222m4Rg6Wi S04FFC2ie5SoEFJ48GoWlpcpbEy2TnzIlWqR8sp9Q9TqNqVoWf6xSoZ+oNc73riyaemOxbm uS0plpLylpjLWgIUdoVlIPG7j8yKlWvVFpvCHVxXnEoZQ24tT7K2htXyg5WBnIrrdLRary6 wzc20SQ2CtMZxeUL7epSOyseCQcZrEN6as8e6ixQZDzuoY6DOiXB49RDKULwGPvFSUAK2lH kEnvir2Zebnp2QzP1OITluX6A9DjrJhuEcZySVJVynIAwcDHPHROs3UrQw/py6JlKBdLCGw spY/7zOQCeQCgeoHIwe50rTiXmkOpztWkKG5JBwfcHkVktRyDo65uakYjuvRJqOjNjtDOXg P3LgHuT+7P5p9qvdO25212OOxJXvlqBdkr/AI3Vncs/zJx9AKp4sljR13ctktaY9nmrU9Bf cO1thw8rYJPABOVp7d1DwK9zNRO32Wuz6WkNuLCR81c0EONREnwk9luEdh2Hc+1ernbrbYt HN2komyI6lBkMsHc9LWoklJP9c7tx44J5FS9NQ2kafMJdtegtb3G1QpCw4lsEnKUnsUe30O PpXDQrq3NMNICiuMw86zDdUeXI6FlLaj/qgD9M+a0VV1+t8y62d+DBuSra88NvzKG96kp84 5GDjzniso/8L2JCUsquYajFtvqNMRUoJcQ2pAUk5O1PqKtvPqyc8mud3+EsK8dRp27PtRUv LejstMoGxSgAdyjysDCQO2AMVdW/RohamVeXLgXxuU6hkshO1xTaG1K3Z5ASjCU443HvWl7 19rMpdRI+JCkuKTGXDt+1tJOFSw4rJP1SgoH5FR/XTUrK3Z29zdYC2Wy5tQ248BMktuxw62 +pTikkL5BxhPGCOTV1YLULHYYVrDvV+VaCCvbt3HzgeB9KsKUpSs/qFeo0ymE2ZFuW24goH zCilxtw8dRPghI5Ke5ya6wpMuxWyUdQzELjwsFFwWQC8jH4kjsoHjjvxjk4rpZNSQr4XGm2 34kpnlyJLb6byUnsrb/CRjn9O/FWMuWxBiOy5TqWmGUlbjiuyUjuTUK1ajs97cW1bp7b7ja dykDIVtJwFAEAlP1HFTZcuPAiuS5b6GGGklTjjisJSPcms1dtW6NfgNu3Ge0600+HEN7V7u oggjKAM8FSTgjyKuk2G1pvrl8ENv7QcZDK3+clHtjtnsM98ACoDehtPswJMNmH0kyHA71Ur PUaUDlBQrunafugcD9TXm46XU9pyPp+BISxEKsSXnU9R1SOVKUkngOKVzu8ZJHOKqTHkaMm m0abaYlfaCQuLBecVmMoHC3FK5PSxz77jgfe40tjvAu0ZwOsGLNjL6UuMpWS0vv38pIIIPk EVZ0pSuch9EaM7IczsaQVqwMnAGTVDpbVDl+LrUuH8lI6aJTDe8K6sZwZQv8APuFDwR9a0V VUm/R49pbuylNswfvOuy1KZKEe4SU5JPgcZyKgydKQ50s3eNKWqU7KZlpcdPUbwhOEpCeBt 2lWPIKt3er2PJjyS6GHUOFpwtubT91YxkH68iu1Y1M6XpS8XWVcrZIehXK4NqROYWhSWwoN tIC0EhQwQBkA96k610g7qduOYktER9IVHecUjcFx3OFpx7jAUn2IqnOg7si320vvwbxJjl0 zI88KDEgqCUpUMA4KEISBlJ89u9Qmvhld2La9bkzojipBZULmsufMQ9mPQ2PKBjCfUMZOat dLaIuljvsOdJkW5TUSAqGTHZUlx/Kgresn8WRz38+9bggKGCAR9a+1jr3q26x4N3nWyLb0Q rUVtqkzX1fvnEgZShCR/EdnKh6vFaiO6tVtZenJbbc6SVvDslCsZPfsAfeqdOrhKXutVluN zjE7Uy46W0srPY7StaSofUDHsTU6xXRvUNjjXIw1sIkAqS09tURgkA8EjBxkH2NZu53K4u3 u7Wu13BuyxbNERJcWzES848paVH7pH3Rt5AGT71nJOtr7cZrHyVy6UfrQ0FTUfaHOqy4pZT uBO0qRkbhmv0DRsyTcdHWmZMdLsh+Khbjiu6lEcms85abhY7F8hdbuzD0/DKv3kQrEqSlSj taPHpJyB6MqUeBjNaHR8ebF0pAj3BC2320FIQ4crQjcdiVH+II2g/XNXVKVidQv3Z68ptF7 ejwbBLcCUyo6VlT/ADwwtecNbuxP4hwCCcV1slyRpOD9gXGO+h1l11MEpQotyUKUpTSELPp CsHYEqIOR7Yrzp/WV1l2RqROsMyTJeytpUJAU0sFXCSokbFJ5SoKxykkZzXy52dy4p+2dZT G4UKG4HWYTBSQ1gDGXQkLKirPCSAeBzWitV/t95afXEccSqOQHm32lNLaJGRuSoAjI5qWmb EXEVLRJZVHSCpTyXAUADuc9uMVnrC4u96ml6jaZcagGIiJFU4kpVIAUVlwJOMJyrAz3wTWo pSlKVS6i09brw23LlvvQ5EFKlsTGXdio/YqUM8dk4OQeM1lIN4tKrdAt6IVyulwZkda1x7i ohbyVFRQ8VcgoSM+pQJTgcZxnWwmDdJDU662T5KfCUQ04XUr4I52rSclJ9lAflXTUsaTM0z c4kNnrSJEVxptG8JypSSkcngd81hp2mtUXSHbl/ZLcR2024xkt/P7VTFKCEkFSOyAEk4J5J xx3q0tWnr2j4bS7HcoTEmUVOBtl+QVJcbK9wG4fdOCQOeCAayl50RraY00lllbqE9VpCX5y C4lklG1Lh4Cz6M5542jJxVzctDXxC7k5AUXWN/Xt8QzVtYW4Ul1LhB9SRswE5xhR5rWaIg3 S2aUiQbygJlsb0qIe6m4biQc/kcY+lW0+4RLXDcmTpDceO0MrccVgD/z7VzjqtjslE6OqMp +Y0NjySnc82ORg9yBuz+tTAlIJUAAT3OO9AoHOCDjg89q89VvqBvqJ3kbgnPOPfFcWrhCfj mQzLYcZC9hcS4CkKzjGffPGPepNc32USY7jDgJQ6goVg44IwawcWPMiWqPNioMufpaQuAtD I9UqKAnKSP4thQsD+JP1rVRLlG1AhmRZrsgssP8A+MBtAJVwf3at3KDkgnjPGOM1+Z6+Fn0 1qJLi7a/LluSEzWnJz+6GAskON7DwPKuATkg9hX6ZphVwVYI32k3DbeAISIKtzJbz6Nn024 qdJbkEI+UW02rqpU5vQVbkZ9QGCMHHY10ZfZkt9Rh1DqNxTuQrIyCQR+hBH6VFvFrZvVreg PqUhLmClaMbm1JIUlQzxkKAP6VSsP3qx3+FGu92FxhXALabdMZDJafGFJSdvfckL/VI961F Kzsu8zbtcHbTp1SUqYUUy7i43vbjqH4EjgLc9xnCfPPFeWZ+r42Yr9kiTnEZCZrcwMtujwS ggqSfcDIz5r2u0X27KJut3MGPniLayUn6bniNx/1Qmq212Nhy/uWlSlvW2x7HkoeVvU/KdK nC44fJSCCBjurPgYlXWOvVGoXbI48pFpgNtuTW0DBkuKJKWif4AkAkDvuArw21L1SqXFYl/ Z1iivLh9KKkB2Tswlfq/wA2gEFICRkgHkcVqGGGosduOw2ltppAQhCRgJSBgAfpVbd9MWa+ rS5cYKXXEpKeoham1lJ7pKkkEp+h4qDL0BpORlx+0Mp2oSMocW2EhKcD7pGMAYz459zTTd9 sC+lZrQ28zGQhRhqW2oNSEpPq6SlfeCSf7sipOp7VKuMaE/AQ0uZb5jcplDyylK8ZCkkgHG UqVg4ODiulhuc+4Kns3KG1FfhyeltZdLiVJKELByQP48dvFW9KVxlxI86K7FlsofYdSUuNu JylQ9iKo4mjIsdyP8xcrjPYhrSuLHkvhTbRT904ABUR4KifHtXGLpi92+L8nb9TliOh1xbY MFC1gLUVYUonnBJ5wKkw9KMfNNz7zKcvE5pe9p2QAltkjtsbHpSfrjOfNRXfh/aJd0uE2e9 OlpnrC1x1ylobTwARhBGQQAMKzwKhal0q01Fdh2efCs8e7p+VeiOow04s9lNpBGHMAg44I7 jitTAmqmLe2RtkZtQSy8HEKS8MclISTgA8c/yqbSlKUqi1LYJF9THS3OKGWlAuw3BlmUnIy lzHOMA48Z7g9qmli4OOTMGIwAkIgupbK1IBSNxWMj8X4QewHPt1LdwT8oEyGFbOJRU0QXBj unCvSc885r6JbjTj5mNtRo7akht5Tww5njkEDac4GOc5FenH3kymGm4qnWnAoreC0hLWBxk E5OfoPHNeUvTixIUqI0HUKUGUdfhweCTt9OfbBx9a5m4OJkRGDDW4XwoOrZWlSI6gAcKyQc HJGQPzxmgurK25qmmZLqoRIW2GFJUsgZwjcAFZ9wcV9L8975JyPFQ2076pAkL2uNDGQkJGQ VZ4POBjzXKXYos+8xbnKW66YaT0Y6lfukrP+c2+VY4BPbxzzVJddHachQ5042+WpaiFtiGV KdYVuzhgD7mVHJxgEnniuMKx6zVb2J7+og3dg0EfLutBUcIP8aU43OdjvHGRgDHflO0jZ7B aFPPXa4R4ywkXFLbhJuKifI5O9ajj0YJBx+VhotEDoSW2rfJhSYbpa6Ezap1hpWFoQlQ/ze DkDJwcjxWhkQosqMuM/HbcZWQVNqSCkkHI4/MA15jyXTFW9OYTELalhQU4FJ2gnCt3sQAfp mqQamlXh4taYhtzGUEhdwfWURgfZBAJcOfbj61PsFoetLUtUmUmRJnSVSXlIb2ICilKcJGS cAJHck1V2OTFst+vttnPNR3pEv59lTigkOtOJSnIz3KVIIP6e9ctfDpWRvUkFxlcq1blRwt oPIc3+gpxkc5IwQeMfmK+/Dx2TFsytPXFjo3G07Q+ErCkKDmVpII+hIx4xWlnShBgPyy068 GW1L6bKNy14GcJHkmsrbrzcNPy2G9SNxYsa8PZi/LthIjPrOegsj7xOc7/ACd2fFali4QpM uRDYlMuyIu3rtIWCpvcMjcPGaT7fEukNyHOYQ+w4MKQof2j2P1HIrIW+fqK0TrlBiti9wLY 8lvorXtmIQW0rBCj6XB6iBkg+nuasblqBy6W+1x7A/0371u6chaOY7SRlxRH8Y+6AfxEZq9 ttuj2m3MQIiSllhASnJyT7knyScknyTUqvKwooUEq2qI4JGcGsZarXq2I1It6TEjOOvKck3 lxwvOSSeApDXASQAkYJwMcA0tjsuI7cbVpmC7JkNycTbrdHgUKe2pJJAO5ZCduAAlP1FaSw 2kWSyx7eHespoEuOlIT1FqJUpWB2yok1VOXS/zdSXOBa3La21b0tAolNOFbhWjcDuSrAT4z g8g+1fZEzWRR0EW21RlYyucuWpbSB5Ib2hRP0Jx9a56A+0H7JJm3G5O3ETJbjkd51O3cyPS khPZKVbSoD2VXWVZdSSJTspnUKIhUottR0RgtpprsFDOD1fO7OPGMVaWaPcIkD5a4yUynGl lLcj8Trf4SvgDdjg44OM+cVTTHk6V1M/c5S0ItV32B99Rx8s+hOEkn+BSRjPhQHvX1VxuOr IrbVqYl2y3yMKcuDwShxbRHZlOSQVcepQGBkjJxXU6QTFb3Wq83SG+nHTU5LckNjHgocJBH 8j9RXwajudsbxfrFJTtOFS4A+YZI8q2j1pHnBSce5q/jSWJkduTFebfZdTuQ42oKSoe4I71 1pSvnio0e3tMQ2o5W6+WQQl59e9zJzk7jznk1hNI2W7aZ1WxZUIlot6I7jjziMriyCNoQob h+7cPqKkg4JwRwa/RaUpSlcJLkUgRZLrY+YBQG1LwVjHIHk9/FeYCoXyiGoDjSmGAGkhpYU EADATx7DFSa4y4kedFciy2G32HU7VtuJCkqHsQaq5lpYnWx+3XGMGLbHWksoivKRvbSkHBC cEYORgHwK/NYj1103p+yybGhMV66MH56bNS++ELbzhBQAopJ3HxzgdvMAXK4Wu6/acCCXZ7 c+5PJbDLiUK3tNYOCASkkKIHc7ferhvV2tnFNRkXO3POdB6Qt1i3vEAIQFJbVuCRlXqHHNd IWtdTNONuy7lHfQlMVTzItywUdZKt4O0k/uynwOc+K427X2qbq43EakoaW/cG2kyF2xYAZU k7lgZxgKAHJzyM+a/QNF3iTftJwrjNSEyXAtLuE7cqSspzjxnGcfWr2vKkJXjckKwcjIzg+ 9FKShKlqOAkZJ+lUbOuNKyAS3qC34HcqfSkfzNVAtcbXl6F1ktOfYkVBajo3qSm4EkErWnP LYI9Ix6jk9sVs0IQ02lttCUISMJSkYAHsBXqq69xLS7AdlXaBFlsxG1On5hlLm0AEnGQccC qvS9oSr4dQba8y238xCytvpgpSXAVH0njgq7V+aaBtcyDfokS7XAbHJisxUzg06txvP7xaB y4nenaMq+u3FfuFUmqIVhfty37+40ywlpxkPOObemHAAdv9bgYPeqzRSLUFuqt9ifhAspLM 94BSpzRJIcUsd1FWThXOCD5wNdWduuLVqy13NAwi45t8kZwCcKW0o/kQtP8A+ZUyDpi0W66 u3OLGUiS5v5Lq1JRvVuXtSTtTlXJwBmralK+EhIJJAA5JNZzSLjc569XdkhTM64K6K0/dcQ 2hDYUPcEoPI4NaSsw4tE74iRzAJCrdFWi4up+6oLwW2T7nOV/TH9avuuVZt8GPIdUzbJM1t m4OJVtwyQeCrwlS9iVH2UferqVOt9ntnzMh9mLDZQAFdkgY4AA7/QD9KqlXm93Mf+g7QGmV DKZdzKmkn8mgN58d9tQrnctZWW3PXSW3ZZEaInqvtsB1Ky2PvbSTjIGTz7VpZcSJdYDkWWy iRFkIwttYyFA13bbQ02lttIShACUpHYAdhXqqi66ps1mfEaXNR82oAoitgreWT2AQOcnxUT TUNVmskudKiLirlPOTFwmhv6CT2QlKfxYAJA7qKq9ta2sa7Sq7OyHYsELDYfksLbClFRTgZ GTggg+2Ktl3CE0p1LkxhBZALgU6kbAexPPHcVxF7thckIVMab+XcDTinFbE7igLABPB9Kge K9Srvb4ao6H5TaVSnUtMpB3FaldgAPpzn25ql1tfFWpiFEE5q2ouDi0OznD/AOzoSgqUUjy s4wPqexqFZ7XaL7GelWi8X1qZHUEdeTJf3IXtCklTTh2qBSod04IP61eWC7SJwkwbkyhi5w FJRJQ2coWCMpcR52qGe/III8VcUpSlY/WcKRJ1Dpl2My7vYlOEyEwy+hkFGAVAdvUU8547+ KxzSr9YWLqYcK8N9c3AqXHgKSFyCoFh0JwcJIGMjgY/WuDt712uPIdbN/CnWE5V8gUiPgDI KCg5J2n1pJ7klNfq2nlTF6et6rgl5Esx0F5L5BWFY53EADP6CvUJUJV2uXy8px2QlTYktFw qS0dnpAHZJKcE4+lWFKptK3SRdrC09NKROaUpmUhIx03UqIII8Hsf19qua4PzYsV1hp99Db khexlCjguKxnAHngE1zRNW47LbEKSDGxtUpICX8jPoOefbnHNdozq34zTrjC2FrQFKaWQVI JHY4JGR9DX5/qvXDy5F0tdmuUdDbcZKFzUBWIbxWQUrX2TuHpSoZ2q71baBcuT9u+bL76rN IbDkRufuVLbJPqClk+pHcpJ5IPsKlaLaak2F58NIMGVNffhtEZShkrO3AI4CuVAeN2K0gAS kJSAABgAeK+0rO69bW5ou4JSFFvCC+Ed+iFpLuP8AUCq0CCkoSUEFBA247Yr8t13pK4SNRu yrRaHJ0qS4xPRJK0pSytkFKmySAdqk7cAHORnxX6ZAkOS7fGkusLjuPNJWtlYwpskZKT9R2 qDfg62iNJiWVN0mtu4YStaUJaJBysqIO3gYyATkgeayuibmEXqRbk3GOwXHnVu2ktjbHXnd sZcSdqsAgrAzySeORWl1dJfj2MCPIXFVIksR1Po7tpW6lKiD4OCQD4JFeI+jrazKakvyLjN Ww4l1oTJzrqULTnCgkqxnk1fUpSsxrZxCmLbClqUzbJcxKJ7+cIS0EkhCyOyVqCUk9sEg96 0bDbLUdtuOlCGUJAbS2AEhOOAMeMVU6lvLtsisxYKUuXS4OdCE0rtu8rV/VQMqP5Y80is27 RmmyqRIw0yC5IkL5W+6o+pR8lSlHt9QB4rjD1E3cpbdrudll29UxtSmW5qW1JfSANyfSpWC Ac7TjjPsa+2/Rdmts5Mlht9SGlbo8Z15S2YqjnJbQeEk5/Txir+s9qkfaDtt0+Pu3B/fI5/ zDWFrH6nYn8lGtBX2lYzTF4Yt6pSL23JhXKfPcLjkiMtDTiiopbSlwjaQEJQBzz+ZrXSkvL iPJjLSh9Tag2tQyEqxwSPbNZxvRyflLFCddaXGtLC9yFNhYcfKNoXg8cZWcEdyPasjJ+Fl6 kEq+YtSXFpQhx0Bze8pKlL66yQdyypWSggp4AzwKnXH4WyJy1sOS4r0SSslwuNlK4w3g/uQ MpBUhKEEnsE8cHFRWPg+/Hu9pnfaoeXGLS5bzpUVrWhWfSPbASkcjAT5zW81JNh2u0quMyB 86mM4gobCEqUFlQSCCrAHKu+Riq62L/ZexTLzqFfSlzpJkSEI/eFKlYQ20nH3iEhKeO5zUW 0Xq3an1o1crItbzEWA4zLe2FA3LUhTaDnBJG1ZxjjJ962NKUpUO7XJmz2mVcZAUWozRcUEj JOB2H1NZW12K+6bgG6wyJEqWoybjayfQpalFRDKs+lSQdozwraM471q7Zc4t3t7U6GsrZdB xuBSpJBwUkHkEEEEeCKl1EhfMFyWZEVpj9+Q2ptW4uo2jClccHuMfQVLpWamp+yNbW+THO1 q8hcaU3jhTiEFaHP9LalSSfIx7Vo3DhpRyU8HkdxUW19NdrhuIceeSWUqQ5I/yqgRnKuBz7 17uElyHbpMplj5hxlpS0tBYRvIGcZPAz7mvynV3xAm322Q16dbltRSz8y5IjrIUl5JILC+R wMgkA5O5OPreaO0C4y0X75FSw180t9u1ZQ62FkDC1rAyvHq2gk4BHmrS126XqiG5PuN6niI 7IfSzEjER0dIOKQkKKRvOQP4vNaqPHZiRmo0dtLbLKAhtCRwlIGAB+ldaUrm8y3IYcYeQFt OpKFoV2UCMEGsm81N0ZItUeFPVLtcuW3DTEl5W4zuzgtudyAB91WeB3FbClc5DSnozrSXFN KWgpDie6SR3H1FYzSWjHrPLXNadVCY6+0QXGkLCkISW0uE90ur5UVA8hWCKtNUGXM0VcUPW 99MpaFJaajDrqCwf3axge4Srtx+lW9onC6WaFPSABJYQ7gHtuSDj+2plKUrw602+0tp5tLj awUqQsZCge4IPevzx37EYn3MxtGXFpFpdKX3oMgM49IO4IS4kkbCCMDtWts1ms7PQukFTkp TjGGpT0lx8ltWDwVqOAcDt3wKsJ9viXSE5CnMJfjujCkK8+R+RB5BHaqyHpOHDvLdyEue+W QvoMSJKnUMlQAUpO7KskDHJIHOBzV5VHqCZNRMtVsgSvlHbg+tKnw0HChCG1LOAeASQkZII rta9OxrbLM5yVLnTVNlsyZbu9QSTkpSBhKQSAeAOwqdLnw4AQZktiMHFbUF5wI3K9hnuakU qudXar8zcLS4W5SG/wBzLZI+6SM4P1wQeKr7DPkwpatOXd8uTGE7oshZ5mMDsr/TT2UPyPY 1YaguarNYZtxQ2HXGGiptsnha+yU/qogfrX5ox8VdRpe+XmQ7Q04povIVucAIQpaS3jJJWs pG0DsDnBrpN+IOqLZCZvnyrMhi8uqMOA4MGK22QkgqGNy15Bxzjn6iv1J6UzFiKlS3ER2m0 7nFuLASgecntWObt03VthlXC7X6fAt8vrbYzLbTaBFyQkqKkFXqQNxOR38VktU3j9sLlHtl mv5bMGZGVAjsMqWuSCEkv7/BRuVwcD0knuK0t/023pzTMm/My3vt1gJcfubeEKeJISorQPS UhJ+7jx781vgcpBznjvX2lKVTX+2Trx8rDbcYagh9t6UVZLiwhYWEJHbBKeST28VOud0hWa CubPfSyyjjJ5Kj4SkdyT4A5NVWkIkliFPlSoy4puE92W2y5gLQhWMbgOyuMkeM+9aCoFk2G zxy3cVXJJBIlKIJcyT7ccdv0qfSs5qMj9otLDIyZ7px/wD27tW85yQ4y7HtsiKiaAk4eBUE JJ+8Ugg9grHbJFdHp8OPKjxH5TLciTkMtKWApzAydo84FflOp7o/c5y7lardcHbbe2Xre4t t4LEtKEr5bb7pUnaopzwoZzjOTqdK6KDU5Gor61Gdua2G0NNNx+miMlKRj05P7zgAnxjA4r Qalnv2zT0uTFQVydobYSPLqyEI/wD1KFSrVb27TaYlva5RGZS2D74GM/me9S6UpSqy/Wly7 QmxHkmNMiuh+K9jcEOAEDcPKSCQR7H3rhatQokuuQLm2m33SOkF2OtY2rH8bavxo789x2IF RXLzOv8AJMTTiw1FbUQ/dlIC0cfgZB4WrPBV90c9zxX12Fq6HHdej3iHcXUnciO/D6W8D8O 9KuCfcgiukTW2nZMZpx67RIbyxhcaU+ht1pQOClSScgggiub2tID7TqLG0/eJKQQlEVlSmw rxucOEpGe/NQ9Fqumn9KPtaoYYgoty14eS7uS4394r+gyo4H07VpLbdIV4hJmQHw+wolO4A ggg4IIPIIPg1LpSlZJOmdQs6gu9whXuJDauLqHOIfVcwlAQASVAAADwPNTtLabf043MQ9dF TEyXi6lsMpabZJ7hCRnGTz7f25v6UrPXVxY1xp9oKOxTMtRT7kBsA/2n+daGspr2BOnM2ZU G3uzVxLo1JcDezKUJSrJG4gZyRWLj2HW0uczHlfbzMTe669LRcUoW4rpkoBb3KCCFYT6TtP sK5i1/EGfbpDTovUOO9LQ8vbJQ5IKCjBCcqTj1gEjKRzwPFbbREG5RJN1duMeWhTxj7XpYQ HHtrSUKUQhShnKferXU9vYnWhbi5AiSIuX4svcElh0A4Vk+O4IPBBIrvYp/21p23XF1tIVL jNvKRjIBUkK/51LMSMopJjNEpUFJygcEdiPrX1caOvpb2G1dFW5vKAdhxjI9jgmsVrjUdqk tpsSys4uUVuU84wr5dkBaHCFOEbc4A4z+Kqv4galcuj02wQo7iodt2OXRanFNJkBWNsdCgC dyyoD649smtHobSkXT8Z+axGXEXPSg/KqSAWEJyUpUQTuV6jlRPPHtXrVSG5N/sEO5AfZLr zinAsjY4+lOWkLz4++QPJSK1NKUpSqDWUZ1y1R5zLKnl2uY1N6SBlS0oPrAHk7CrH1Aq2gX CHdIiJcCU1JYX2caUFD8vofpUg8AkDP0qotNucZs7xZZXapU3c8tnq9dMd1XcpB9PfkgcZJ qctM5KoobcYUhJxJK0EKUMd04OAc++a8quKY4luTmjDjRcH5h5aQ2tOOVAg8Aec4qhYVJv2 p50+K4ylm0NLhw1LG9K31pSpazgj0gbE8d8qq/iGKZD+wxjNTsEvpY3BW0EbvPY8Z8VjbvH u0TUd4Llgl3KNdG20xZcF1CHWAEBKmypRBQM5OR/Ef0sNG6Jt+mLVDfkx2hcWGT1XQ4ooQS PUQCdoOOCoAZwferm06ktF9ddatsvrKaSFEFtSNySSApO4DcnjuMivGpji1tduZ0UcnH+fb q3pSlKUqHcbRbbuyGblAjTG0nKUvtJWAfpntUhllqOyhlhpDTTYCUIQkJSkDwAO1dKrbvIt 1nt8i7y4yVpjp3qKGgpZPjH17VQXqbqp7TV1nlmFamW4ri247wU4+UhBzuWhYSgnxjOPeq2 12WHpy1OStQ3Z2bDuMRuOiEtLi1vqPJ9BUoqcOcekAYGcCri3ak05Yre3C+Tm2aO0DhEmE6 lKfJJXgjueSVd60v7ifC9LgdjyG+Ftr4UlQ7hQ+h7ivy+ZLu9ntMqV0nhK0tmKw6+pxaZin HE4WUg+vDRB57KUfaq3VOsr+t1USLN3TYT8plL0NpSS4jpJKV7ckfxgHnkZGK8Wq53aNeZV 9h3iK4mfeEW0OPw1hKUKSCXkpKwEhRAyPJHir/AEbqmfqXXTSJ7wIjW1z921uS11kvFBUBn klvacHOM8Vc681VN09JgsQ5UVjrsyHHFPsleChG5HZQA3K9P6is5B+I97VJahz34ceOtDLr 10MZWyP1Gt/TKN3J3encT+YzVD+1GppV4nalQ2mNJt0ZpJiPNO9Je87C/sB9OEkHkHg/rX6 toy6TrxpxqZcZEOS+pax1YaVhpQB4xuAJ/McV11JaX58VqZb19K5wFF6IsnhRx6m1f1Vjg/ ofFE6ptyNLxtQSlmPGfaQsJwVKClYwgAclWTjAq1jyGZUZuRHcS4y6gLbWk5CkkZBH6V0pS sbJtluTr9Sb3EYmpuiAu3uSE7wyttIC2gk5A49YIHOV1sUpShISkBKQMAAcCoFxv1otLzLF xuUaK4//AJNDroSVeM8+PrVdq56Q5Ht9pjPKjm7SxGcfQrCm29ilr2nwopQUg+M58Vm9bS7 HZtMzNJ2yIEOLZClhDW5pjcRgurOdhUAQFK84JI7150Po6FMmL1DLt7ny37v7KbmLS44hCU 8LUUkhXJwnOSEpHNfo9ZW5MStU3t20Osoas1veQqUvq5XKXtStLe3HpSCpJJzk4x5NaqlKU pSsrcGG9P6thXGFGbQi7ByLJQjCA6+ElbSj9TtWnP8AWHtV3Fiuym4Uy6MNonsJUdrLqiht Shg47buOMke+KkRpkWZ1flZDb3RcLTnTUDsWMZSfryK71Eusti32iZNlJC2I7C3HEnsUpSS R/IVntJ2m7NabTHkPNw/mgmWHYyQHULcUXHEEKBTgZCQR49sZrRLt8VS5LqGksvym+m7IaA S4QAQPUOeM8e1eRGlsiI2xM3Ns8PF9G9bycY+8CMHPOcH8qzl5W/qTVH7KPx3Gbcy2JcxxD vElo8IbOOU5XuyPIR9at7pp1ue9FfizZNrfioU0hyHsBLZxlBCkkYylJ7cY4rnH0lbG5TUy WZNxlMr3tOzX1O9NXgpT91JHggCryvhISCScAckmqy06ks99Dhtk9uR0tu7AKcBXY8gZBwc EcVIevFsYOHrhFQd4RhTyQdxOAMZ75OMVJU62gZWtKRkDk45PYVyTPiKnLgpktmU2gOLZ3D clJOASPbNdA+ypS0pdQVN/fAUMp/P2rxCmx7jCamRHQ7HfSFtuDspJ7Gu9KzuvFJ/ZCWxuA ckqaYaHlS1uJSMeT3zx4Bq9kxmZkV2LJbS6y8gocQrspJGCD+lVtr0xarTIMlhlbsnG1L8l xTziEYwEJUokpTjwK5aruUiBb48eIhlT9ylJhNqfJ2IKwr1EDk8A8e5FTrJbvsixQLYXer8 nGbY6m3G7akDOPHap1fKEAjBGRShAIwRmhAIwRkVWX+/w9PQPmZAW644oIYjNYLj6z2Skef r7Dmvdgu7F+scS6RmnGWZCMpbcACk4JGOOO4qxr8mPyS4Up6Us2m2TBJVZJy5C1tMKJUkko JwhSgVKSR+FRA5FfoumJKZembc+iAq3pVHQExVDHSAGAAPbjj6Yq0pSsncIjVi1gNRTEmRE loTHU+6c/ZyuwKfZCyQFHwcEnBOL9CWftp1YmuKf+XQFRep6EJ3Kwvb4JORn+r9KzMyRb4G vpMW7IafbvkZmMwCUrKCnqbm1IzuCVZBzjGe9e5GipkaG4u33yWuVDaUm0pf2qTEPt29eR6 MqyQkms1pm23nWVxau1z+RjpCVM3B2GVIdkYODGebJI7AEn2wB71+pttoabS22gIQgBKUpG AAOwFfazejAucxO1C4nYbxI6rTeMbWUDY2T9SlO4/6X0rS0pSlKVlNafarM+zTrXbVXFcd1 1KWkjhDq2yltaj4QMqyfrVU/qmRdrRCtq1Sm7i2FLvSIqFNKjobbUVjcR6dygkAg8gnBq7+ H9pbtWkoxbQ22ZxMxTbWdjfUwoJGecBOBk+1fYWrxIvbkR+A4xCXJXFiTSrKXnkcLQofgOQ QnP3tp+mYesrmzOuls0a2oLeujgXLSO6IycqVn23bdv8666nuEiDqnTDDdxXDiSHn/AJlIK QlaUN7xnI4GRjxwTWajfEO6NfOrjJh3JtT06Q2pyVtS2wxtwlJSk5yDkE+59qtLJ8RXr7qq Na48JhLDwO9CnT12gGkudQgDbtJUEjnOR+lXem9qr5qVasqeFwShTh8pDDZSkewG4/zJ81o aUqFeYsmdZZkSG6hqQ+yptDjgyEFQxnH0zX51O+E0lMxSre+y8wEqZjibJdUY7exAQQB3KF dRSRwPUOeKkQvh1Oly3591j29md86lxDzYSvLSEK24GwYUXClSlHO7BzxxUNPwrucll4ylW 9lS2A300OLcSt0I2B9ZIGVetxfbOdvNQ5Pwo1DKjIY60NpSctPyBLd6kzklLrhwQdpxhGM8 fe7VYq+F91ZMd5uVBmuhpYmIlKcSmc4pS1BTpA9QRlvAI52ntX6HZLW1ZbJCtjOCiKylrI/ EQOT+p5qdWf1HeF7mrJaZiUXaY4lA6YDiozeQVuqT2ACc4z3JFeImn9MWyd8wvov3CMN6pE yR1XkHyv1H0k+4AqfYNQQdSQXJtuLhZQ6WtziNu7AB3AHnBBBH51aVFuVth3eEuHOYQ+yvu lQ7HwQfBHgjkVT2WVLtt5d07c5qpR6QfgSXQA483nCkqI4UpBxyAMhQPvWipSlRrhcIlqgu zpz6WIzKdzjiuyRVIjXNtmoQbLFn3hShuxFjlICfcqc2p/tzXmBFud11OzfJ1tFsZiR3GGW nXEuPO7yk7iE5SjG3HBJOTnio8OTF0lqSbAkkw7VcFIfhLWP3KX1Eh1AV2Rk7SEnHJVipuq 5D7y7dYo7xjfa7ymXZCT6kNJQVrCfZSgNoPjOfFXcaKxDiNRI7SW2GUBtttI4SkDAArtSlK zk+9vTpc21RNOv3WK0fl5bnWaQglSQVIAWoFXpUM/nis5AvOqrFEttpk6ebYkOqTDRc5slL iCPV00q6eVE9hyQCSeRmtbZ9NQrY0h15Dcy4lZdenOtguOOEYKgT90Y4AHAHFUrl01NM1G9 bTMh2VaFq+TZdiKfTNbGCV9TckZA7pHI5zxXgOXLQTCZl2uJudvlyVfMBuPtVGdcWVbm0jJ KMnBTycnIPcV5/bW9xGGItzsjbF1uKWzbWUrWW3Co+pLh2+goBBV9O1TnXNcLK5KmLawmK2 D8m2ovfOnncAshJb4xjg89+KkaBMoaLt7UyLIjPMJU0W5KSleEqISSD2yAK0VKUpSlK5SmE yYj0daQpLrakEHsQRis/pO8RUWyJY5rjcS6wWkx3oji8KJSAApAP3kkDIIzwfeq+9W162uO xpEpSrPd5yVB1PD0CQpQUhSTyFILiU9xwVeRmuV4sB0y+zqpic1LnRt/zLlzcCDJSsJSEpW kYQRtwkBOPUfetFFbt2qbXCuFwsoBKSttm4R0lxrPB4OcZ/tGK6M6YsEdxTjNkt7alBQJRG QMhQwR27ECs/bPhdYrVfU3WMt9PTkKkNMgISltR8BQSFFI8JJxVnEJtut5sQjDN2YTLbV/9 63htxP8As9M/zrQ0pSlVN61HAsDkVM5MkJluBptbTCnEhZIABIHBOePfmqC4/FTT1uuqoRU 68hCkIVIbQotglSgrnGCEhCiSD4IGcHE3/CJptU23xmZpd+eWtCVBBHS2gHKwQCkHIwSMY5 7c1bWfUFqv6X1WuWJCWFBLhCFJAJGRjIGQRyCODVlSsnL0xGtb06ai/vWm3S3C/MQgtoJWe 5DxG5IPsD5OMVnrjC0lebGbRp2xmXKkKS2iWu3uHppWoBbpecTyQkqIOTkgVvbLZINghGJA QsJUvetbjhWtxWAMqUeScAD8gKsKVU6jswvNrW2zsbnMkOw31Dll5Jyk58DIAPuCRXi0XqV JnOWu7QUwbihoPBDb3VbdbJxuSrAPB4II4yO+a83nUybRdI1vTa5052Q0t7/FUJO1CCkHuo ZPqHAyeao9Ta4Zc07KbsRnLuRbCumiItLjCM5WpW9OEkJCsZ84xmp1j1Ci32C2u6jujLb1y WTE6qgVqbUQWwopABUEqSCoADJrrZdXwL8+qE9EdiqeU4mOH8FEtCFKSooI4JG05SeQOeRz XT9jLYysqgPz7akqKulCmLbaCj3IbztH8sVDku3nS063pE9V2t82S3F6cvAkNqV+JK0gBSQ ASQoZwDz4rvfNTW5t6fa5Nql3GNFZBuKmmUrbZQsZAUCQVenJO0HAqjjpnItoixlmVcdOLE yEtXr+diLCwlIUeclG5Gf4kg+a2Ue+WuTCiTET2AzNSFRytwJ6n0GfPuPFT6UrP3e5XCdcV WKxOtsyEoC5k1adwiJPYBPZTh5IB4AGT3ANlZ7SxZbciFHW64ElSluvK3OOrUSVKUfJJNeH bOzNtJt9zWqckqKi4v0qzu3JIKcYKeMEcjAqHpGZJk2p+PLfXIet8x6IXl/ecCFYSo+52lO T5Oak6hswvtpXEQ+Y0hKg7GkpGVMOp+6scj8vqCR5rxpq7SrxbXHZsVEeQxIcjOdNe5C1Nq 2qUnPO0kHvzxVtgEg47V9pSlKUpSlKh3G0267sdC4wWJbf8LzYVj6jPY1XtaTgtz48gyJjr EVW+PDeeLjLTgBAWAcnIBOBnAz2zUcdO867cQ4nLdhYSpCVA8vPA+rHY7UJwD7rVWkrjKlx oTBflyGo7Se7jqwlI/U1SI19pRXJvsVAzgKcJQFfkVAAj6iuWpnWxL03cYy0uufaSG2ij1d Rt1CkqwR4CfX+Sa01KUpVJddNi63uFcnbg+hENC0pjJCdhKhgqyRkKxxkcgdsc1TN/DK2Kj lmZcJspKWTHa3FCQ02EFCAAE90hSufJJJ70Hwxta5cidIuNxemzYy48t/qJHWSpJSeNuE/h wBgDYB75v7DYmrFGeQJL0t+Q51X5DwSFLVtCRwkAABKQAAOMVa1QaqVqdDMdenfl1BKj8yl aAp0pxxsClJSfqCRWT/ZI6xkMouMe6iMyoLlSrqSh55X/dNNj0tpzyVD8gTya05h6ksmPs+ Si9RASBFmK6byE+Nr3IVj+sM485rszqhLEn5S+QnbU+paUtLWeow7uOBtdAwDnjCsHke9cL m5J1Be3bAwVx4EUNuXB9DhQ46FZKWkY5AOPUrI4yBznHI6EjKfEc3CUbMHA99nKcUr96BgH qlW7b+Lb/FznxXWxKkW7Us+wfOvTIjMZqS0qQve4yVqWktlXdQ9AIzzz3NR77Cvz2s4r1ra DTSoCmDOVtUmPudSpZKSfUragBIxjKsngVMttou67+Lpen4riosdUaL8vuG8KUCtxQP3Sdq BtGQMHnmr2QyiTHcYcBKHUFCgDjgjBrJ2vTF1am2+PdRbpdutkJyG2rCit9KtgG5BG0YDYB 5Oc+KsdRWZblgZas8ZtD9ufakxGW8NjKFAlA8Dcncn29XPFT7RfIF6j9WI6QtJKXWHBtdaU DhSVJPIINVM4db4i21uZkMMwnHYQI9K3ydq+fKkt9h7KVUq+6Stl8Lj60LjT1NFtE2OtTbi PbO0jcB7HIqt+HlvhxrMp5ptz5ptaobzq31upWGVFI6ZUThvuQBwMkeKtDo/Tyri/PXao7j shJStLidzfOMkIPpBOBkgZOOa5/swIBC7DOetyh/mCS7HV+bajx4+6U14TqSVbiGr/aZEde QEyITa5LDn5bRuT+Skj8zVjbL5brul75N5RUxjqodaW0tGRkZSsA4PPP0NVuhEk6Siy1oCX Jy3JazjBUXFqWCfrggfpWiqJdbizaLVKuMj/JRmlOKA7nA7D6nt+tQ9LW2Ra7AwzMVululb 8k5z+8cUVqH5Aqx+lW9ZrR6lRnLxaEkORrbOUhl08KPUAdUkj+qXMZ8jFaWlKUpSlKUpSlV N00zbLtIEt1txiahISiZGcLTyQO3qHcfQ5H0qIY2rbcjEabAuzaR6Uy21MOkeAVoykn67RX 2BpxUmYLtqIR5twxhptKcsxE+zYV3J8rPJ47AYq+KEqGCkEexFUtv0jarZc0zowfHS39COp 5RZj7/vFtHZOee3uavKUpSlKUpSlK5SYsebGXGlMNvsuDC23EhSVD6g1CtFgttiS8LfHLZf ILiluKWpWBhIyok4A4A7CrKsjHfkaWul4XNtk2amfJ+ZZlQ2C8VggJDSgOUlOMAn0kHORzX pN41Pb24U+8x7aiHLebbdZbLiXYvUUEpBJyleCQCfT3r78QZc2LaoQYceYguzmm7lIZyFtR ifUcjlI7Akdqx51MLbchadHLZjwplxZYTOefVKaO5vJ6aVdsHG71Hk/XjlF+Kd3myFw2Z9s Dz8yMyytcdQCEOFSVqSkqBISQk+rB5ORVxpbWlyu+qm0XC4xmIiYLpcZQgbHHG3VJKkqPI9 ICiMnjHvmu77Ohr2m83aDES7dG46panCHWXVAIO1xBO07Tjung1Amy3rQxaZK5D0uZH044q K4+SpRlOraQk8+SV4/KrtvSt7U+3Y5lyelafAD7rzj5Ml1XlgqByUFXqz3x6e1bFhhmKw3H jtJaaaSEoQgYCQOwArpSlU960vbb6829LDyHEp6a1MOlvrNZyWl4+8gnx+eMZNWzbaGWktN IShtACUpSMBIHYAeBXqstc306nvjVjiK6kGA8l+5up5SVpOUMZ99wClDwEgea1NV93vUOyx 0OyitS3VbGWGUFbrysZ2oSOSf+XnFV2nYU43a6XqZE+QTcejsiKWFLTsChvXjgKUCkYBOAk c1oaUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpX57O1FqbSF8mm6tpuFpkvqXEcV+7DSTyEdTGARnG F47cKParmJrKXcGurC0zNlN/xMy4ix/Y7SVar7qdPQvBj221qWlaokdRcfc2qCgFOcBIyAf SCf61dYusmX789bnITjUdMsw2pu9Km3Hwnds47HGf1BBweK6WjVdgvNleubTqI8OKvDhlID XTPCgo54wcgg+c1YRrhZp0NU+NKhPxkAlT7a0qSkdzkjt5rOyblL1ZaXoliszrMOc2pkXOU lLaA0sYUtCM71cdsgA8HOKsb7pJm7WyPHiyTCkxGiyzJDYcPTKdikKB+8kjuPcA9xXRGkbY RZlyEKefszSW2HM7QrAABUPPKQoexFXtKUpSlZN24u6ovsyyxLoq3RoJLclLZ2SpCvOzPKG xwN4GSc4Ixk949/0vp4/YrD/RaijC1pQtbTSlEkhx3BAUeSdxzzk96q4cZWrL1e5kO+XNuK hbQgSIslaY+emArCfurwsZPcHdj3q9tFkls3J28XmUzLuLjQZR0WihuO2OSlAJJ9R5JJ5wP arylKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUr4QCMHkGqiVpLTsxRXIskFa1clXQSFH8yBmox0Dp MpCTYYmB/Uqe7p60PWZNmXb2fs9ONsdKdqRg5GMec815XpqxuSo8pdqiKdjIShlRaHoSn7o A7cePbxXiVpTT02UmVJssFx4K3bywnJP145/WrYAJAAAAHYCvtKUpSlKVX3WxWq+NoRdLex LDZyjqoyU/ke4rvCt8O2w0Q4MVqPHQMJabQEpH6VIACQAAAB2Ar7SlKUpSlKUpSlKUpSlKU pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpUee+qLbpMhONzTK1jceMgE81g 9KW3Vd+01Cu7mt5bK5iOqpsQmVBPOMDI+lXH7L6p/p5M/3Bj+6n7L6p/p5M/3Bj+6n7L6p/ p5M/wBwY/ur4nS+qto3a9llWOSLewB/yr7+y+qf6eTP9wY/up+y+qf6eTP9wY/up+y+qf6e TP8AcGP7qfsvqn+nkz/cGP7qfsvqn+nkz/cGP7qfsvqn+nkz/cGP7qfsvqn+nkz/AHBj+6v g0tqgEka9m8+8Fg/9KfsvqjOf29mf7gx/dT9ltUEg/t7M4/8AwDH91ff2X1T/AE8mf7gx/d T9l9U/08mf7gx/dT9l9U/08mf7gx/dT9l9U/08mf7gx/dT9l9U/wBPJn+4Mf3V5RpTVCAf/ X2aSTk5gsnn6ZHH5VU6ot2rtO6an3ePrSXJcio6nSXCZwrkZ5xwAMn9K30RxTsNhxZypbaV H8yK7UpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVwmjMCQMZy0ryB4PvxWe+Gv/w7sv8A9P8A9TWor4p W1JUQTgZ4FfmligfEHUXzF0VqNyywJUhbsaO5FS66lsk7RhQG0YxgZ+v51mubjqPSiYUGHr WbcLxLWkIiiI0MpORngcZPAHOa3lttOolaPbhXC/uIu7gCnJjbKFFs5ztAxggds/nX53oud rXVd8u9tc1k9GFtJT1ExG1dQ7inOMDHarLUOr9X/Du8Qhe5UW9WqWojrIjhl1IGNwwDgHBB 8g/Sv1JpxLzSHUHKFpCkn3BrLfEnVK9J6Rflx1hEx9QZjHAOFn8WD7AE/wAqn6M1CjVGlYV 1SQXHG9r4xja4nhX9vI+hFTru1dXoeyzyo0aQVDLkhouAJ+gBHNfmehZmr9Yzby3N1ZIiKt zyW9seM0UqJKge6e3prRXK0a+s8Zcmy6jbu5QNxiT4yEqX/oqTj+Rx+dStD6/j6rL8CVGNv vETIkRF5zwcEpzzgHgg8itfX5vrX4kfs3r6z2tLuIaObiMDsvhPPf0/e496/RwQQCDkHsRX 2lKy3xLSV/Dq9AAn/F88fRQPt/5+laGB/wC7o3/yUf8AIVIpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlK UrjKSVRHkggEtqAJGR29qzvw1/wDh3Zf/AKf/AKmtRSqfVGpoGk7I7dJ6vSn0ttg+p1Z7JH /ngZNYz4baYl3Ce7rzUI3XCeSuI2ocMtkcKHtkcD2T+dfpdfhXw+vqrDq7VL4tFxuSVPK3C C0HC2A4s5IJH9lTHHXvjdfG2UqbtlptRKltqXukObsc47Dtj2H1r9mabSy0hpAwlCQlI9gK wcibZtR/EOWzcZcX5KxxVR0tPOpSHH3QQ4Rk87UDb9CTWW+E11OndZXTR0iSlxh1xSoqkrC kqWnyCDj1Iwf9Wv2ivyr4MEKuuriDkGajB/1na/Va/EtX4snx5tUq3g9SUthTyG+6iolCh+ qRX7NNlswIT8ySsIZjtqccUfCQMmvyK7263ag+F9wub8yH9rznzdAgyEbkY4S338NcY961/ wAKdTDUWi46XV7pcDEd7JyTgelX6px+oNbWlKznxDyPh/e8DP8Aii6u4H/u6N/8lH/IVIpS lKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUrjLVshvqykYbUcq7DjzWd+Gv/AMO7L/8AT/8AU1qK4TZsa3Q npsx5LMdhBW44rslI71+O20/4WtZrut0eSxp+2LCWIriwC6e+CM+e6j7YA96/V1X+xRkKSb tb2ksj1J+YQNgH0zxiqLROsRqOPepr8lkQos9bcZ4jpjo4BTuz+fesT8IpkVvW+p98plPWd PSy4B1P3iz6ffj2r1rOE58OfiBE1jbmT9nzllExpPbcr74x9R6h/WFfoV71ha7bpKRfY8xh 5Aj9RgBY/eKI9Ix+ZH9tZ7Qej9MTdMsTpkWBd580CTLedQhxSXFjcU4524zjH51j/itYoWk L5a9RaeMWE624kLislKdq0+pKtg8EZB4xwPev16y6gt96sca6syGktPNJWoFwfuyRyk/UHI /SvzL4RXq1xL1qlEm4xmS/KDjRcdCQtIU5kgng/eH86/RLxrXTdjiKkTbvG4BKW23Ata/oE jk1+c6Ksly1vrxzXl0jqiwW3N0RtQwXMDCMfQDknye3nGn+It8gyBb9KfaDLBvD4RKd6gHS YScq58FWNoz9auk6F0eYwSnT1sLezAUGEk4x33d/1zX5TpidH+H/AMW5NsbksqtM9fSCw6F JSlRy2SfBB9Jz7mv3ZKkrSFIUFJPIIOQa9UrN/EQkfD69kbf/AGRQ5NXkD/3dG/8Ako/5Cp FKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlcZYzDfGCctq4Bxnis78Nf/h3Zf8A6f8A6mtRUafb4l0hO Qp8dEiM7je04MpVg5Gf1Aqk/wAHmj/6Owf/AA6D4d6OAA/Z2Dx7t1NRpPT7dpctKLRFTBdc 6i44R6FK45I9+B/Koafh9pBCwtOnoIUk5B6fY1c3C2wrtDXDuEVqVHXjc26kKSfaqX/B5o/ +jsH/AMOrG0ads1hLptNtYhl7HU6ScbsZxn+Z/nUadorTNymOTJtkiSJDpytxaMqUcY5qP/ g80f8A0dg/+HT/AAeaP/o7B/8ACrvE0RpaE8Ho+n7ehwdlFhKiPyz2q8AAAAGAOwFUDmg9J vOOOOafgKW6oqWosjJJOSatW7XAZtf2W3FbRC6Za6CRhOw8EY/Wqb/B5o/+jsH/AMKrm22y DZ4aYduitxo6CSltsYAJOTUulZn4j7v8Ht72hRPyp+73xkZ/Sr6B/wC7o3/yUf8AIVIpSlK UpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUrytO9CkHgKBFYu26J1HZ7ezb7frh5mKwna02bayspGc4yeTUr9 m9Yf09d/4WxT9m9Yf09d/4WxXw6b1h4165/wAKYr7+zesP6eu/8LYp+zesP6eu/wDC2Kfs3 rD+nrv/AAtin7N6w/p67/wtin7N6w/p67/wtin7N6w/p67/AMLYp+zesP6eu/8AC2K+HTes Mca9cz9bUxXj9ldW8/8Ar/J5Vu/93M9/7vpXT9m9Yf09d/4WxT9m9Yf09d/4WxT9m9Yf09d /4WxT9m9Yf09d/wCFsU/ZvWH9PXf+FsU/ZvWH9PXf+FsU/ZvWH9PXf+FsVyOlNWlRV/hAk5 UMHFuZx+grjc9D6ivVvdt1y1w+9EfADrabcygqGc4yOR2rZsNBhhtkEkNpCQT5wMV0pSlKU pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlK+UpSlKUpSlKUpSlKU pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKV//2Q== </binary> </FictionBook>