Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/41.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>ja</first-name><last-name>ja</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>6fc19844-a083-4afd-8f5c-aeff1a5c6734</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2007</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Nebezpečné hry</strong></p>
<p>Wan zakroužil rameny, aby se váha kroužkové zbroje rovnoměrně rozložila po celém těle, a naposledy upravil polohu závěsného oka pochvy pro mečový pár. Celý život ho nosil trochu nezvykle vysoko na pravém boku. Zkusmo tasil, plynule přešel do nízkého výpadu a v dalším okamžiku už opět stál s oběma meči v pochvách. Z terče na protější stěně vytáhl dva vrhací nože a vrátil je do pouzder. Jedno nosil na lýtku, druhé na opasku. Byl připraven na další pracovní směnu. Vlastně ještě ne, uvědomil si. Na zápěstí levé ruky si připjal bronzový náramek pokrytý vyrytými komplikovanými ornamenty, z truhličky vykládané perletí a označené insigniemi hlavního císařova čaroděje s jeho vlastní osobní značkou obezřetně vytáhl malou lžičku, plátěný váček a matný amulet na stříbrném řetízku. Z váčku pomocí lžičky pečlivě odměřil dávku prášku, vysypal ji do hrnku, který z velkého, proutím opleteného džbánu naplnil vodou. Přivoněl si k nápoji a s úšklebkem ho vylil do výlevky umyvadla v rohu místnosti. Amulet schoval do pouzdra na opasku.</p>
<p>Teď už byl doopravdy připraven. Zhluboka se nadechl a vydechl. Věděl, že to není pravda. Na to, co ho čekalo, nemohl být připraven nikdy.</p>
<p>Korálky závěsu nahrazujícího dveře zachřestily, rychle se otočil. V chodbě stál hlavní eunuch středního okruhu ochrany a nevrle ho pozoroval. Měřil dobrý metr devadesát a vážil o polovinu víc než obyčejný muž. Jenomže současně se uměl pohybovat tiše jako kočka a navíc pod vším tím tukem měl spoustu svalů. Kdysi ho Wan viděl ohýbat palec silné ocelové tyče. Později jej tajně, aby ho při tom nikdo nepřistihl, zkoušel napodobit. Nebyl v tom žádný trik. S pruty ani nehnul, ocel byla poctivá. Přemýšlel, zda ho Kueg při vylévání čarodějova lektvaru viděl. Netušil. Přesto naplnil prázdný hrnek čistou vodou a vypil ho až do dna.</p>
<p>„Bez kouzel bys byl k ničemu,“ řekl eunuch výsměšně.</p>
<p>„Možná ano, možná ne. V našem rodě jsou všichni od narození rychlí,“ odpověděl Wan a zamířil k východu. Nechtěl nechat Alessandra zbytečně čekat.</p>
<p>„Třeba se brzy přesvědčíme, jak to vlastně je,“ zavrčel eunuch k jeho zádům.</p>
<p>Takže mě viděl, usoudil Wan, a aniž by se zastavoval, prohodil přes rameno: „Na to, že ti chybí koule, nemluvíš až tak moc pisklavě.“</p>
<p>Odpověď neslyšel. Prošel chodbou, pancéřovanými dveřmi, a vyšel ven. Trávník oddělující hradbu od paláce překonal, jak nejrychleji mohl. Ostré sluneční paprsky začaly okamžitě zahřívat jeho zbroj a během chvíle by ji doopravdy rozpálily. Teprve ve stínu portika zvolnil a bohatě zdobenými dveřmi odlévanými z bronzu už beze spěchu vstoupil dovnitř.</p>
<p>Ostré sluneční světlo bylo utlumeno hedvábnými závěsy, voda zurčící v malé fontáně uprostřed místnosti příjemně zvlhčila vzduch a stěny z leštěného mramoru laděné do pastelově růžové měnily venkovní parno v příjemný chládek. Ve vzduchu se vznášelo tisíce vůní. Dráždivých, lákajících, rafinovaných a zakázaných. Jako vždy mu chvíli trvalo, než se po příchodu zvenčí vzpamatoval a potlačil všechny pocity, které v něm palác vzbuzoval. Vlastně je nepotlačil. Jen je zmačkal, zašlapal, stloukl palicí své vůle do co nejmenší koule, a tu zamkl do nejspodnějších sklepení vědomí. Přesto o nich stále věděl. Zhluboka se nadechl. Jedna z vůní přehlušovala všechny ostatní. Nepřipadalo mu, že by to byl některý z Alessandrových oblíbených parfémů.</p>
<p>„Už jsem se bála, že se tě nedočkám,“ noha ve stříbrnou mašlí zdobeném sandálu vyčnívající přes okraj pohovky se pohnula a vzápětí přes opěradlo vykoukla tvář orámovaná hřívou černých, neskutečně hustých vlasů.</p>
<p>„Hanimo! Sem ženy nemají přístup!“ řekl podrážděněji, než si sám přál.</p>
<p>„Já vím, ale stojí mi to za to,“ odpověděla dívka a postavila se.</p>
<p>Aspoň, že má na sobě ten závoj, napadlo ho. Vzápětí si však uvědomil svůj omyl.</p>
<p>Dívka se vlnivě rozpohybovala a mušelínová látka střídavě zdůrazňovala a zahalovala kypré tvary jejího těla. Po několika taktech neslyšné hudby závoj rozhrnula a umožnila mu obdivovat čokoládovou barvu své pleti, křivku boků, plných stehen a kulatého zadečku. Přiblížila se k němu o krok, vůně zesílila, pohladila se po břiše, a když ruku odtáhla, svítil z prohlubně jejího pupíku zelený smaragd. Wan mimovolně zatajil dech. Věděl, že by odtud měl co nejrychleji vypadnout, ale nedokázal z hypnotického klenotu odtrhnout oči. Hanima ho svými pohyby měnila ve vlastní vůlí nadané oko, lákající do hlubin. Při další z tanečních kreací jediným gestem odhodila látkovou sukénku alespoň částečně zakrývající její boky. Zůstala oděná jen v závoji a perlové bederní roušce. Tančila kolem Wana tak těsně, že si nedovolil pohnout ani o píď. Cítil její vzrušení, přirozená vůně ženského těla z bezprostřední blízkosti překonala i aroma růžového oleje vetřeného do pokožky. Aby se alespoň na chvíli zbavil marnivých obrazů, upřel pohled před sebe. V otevřených dveřích stál Alessandro, opíral se o veřeje a zasněně se usmíval.</p>
<p>„Máme společnost,“ podařilo se Wanovi zachraptět.</p>
<p>V hrdle mu najednou zcela vyprahlo.</p>
<p>Hanima jen pomalu a neochotně utlumila své smyslné vlnění a skončila v půvabné póze. Teprve potom se otočila.</p>
<p>„Ach, Alessandro! Tebe už jsem dlouho neviděla,“ zasmála se.</p>
<p>„Do této komnaty ženy nemají přístup, budu tě muset potrestat, má drahá,“ odpověděl muž, ale ve tváři mu pohrával shovívavý úsměv.</p>
<p>„Ach, můj pane!“ vzdychla dívka, padla před ním na kolena a hlavou se dotkla země. Wan raději odvrátil oči, protože pohled, který mu tak poskytla, byl až příliš lákavý.</p>
<p>„Tři dny bez večeře, kuchařky ti dají jen ovoce. A každý den si hodinu zaplaveš v bazénu. Na to dohlídnu sám. Teď už jdi,“ přikázal Alessandro, „a netrap tady našeho ochránce víc, než je únosné.“</p>
<p>Teprve teď si Wan uvědomil, že poslední Hanimino gesto bylo pečlivě promyšlené divadlo připravené právě pro něho.</p>
<p>Dívka se postavila s tváří rudou smíchem a radostí z vlastního žertu. Mrkla na ně oba a vzápětí se za ní zavřely dveře.</p>
<p>„Nepřipadá mi to jako příliš velký trest,“ zavrčel Wan, když konečně dokázal posbírat myšlenky.</p>
<p> „No, vlastně to není trest. Hanima ráda mlsá a já bych strádal, kdyby jedna z mých nejoblíbenějších květin musela odejít mezi harémové služebnictvo. Nemohl bych se tolik těšit z její přítomnosti,“ souhlasil Alessandro.</p>
<p>Wan se na něj podezřívavě podíval. Nikdy nevěděl, co si o něm má myslet. Štíhlý a vysoký, s černými vlasy lesklými parfémovaným olejem, staženými do dlouhého copu a ozdobenými zlatou obroučkou se zeleným tyrkysem uprostřed. Kolem sebe obvykle šířil oblak rafinované vůně a útlá zápěstí mu zdobilo množství náramků. Svou ženskost v nejmenším nezastíral, právě naopak zdůrazňoval ji. Přesto nějakým způsobem nevypadal změkčile.</p>
<p>„Co bys udělal, kdybych se jí chtěl zmocnit?“ zeptal se.</p>
<p>„Musel bych tě zabít,“ usmál se Alessandro a ukázal na čelenku.</p>
<p>„A kdyby se ona dotkla mě?“ pokračoval Wan ve vyptávání, protože ho bezstarostnost druhého muže dráždila.</p>
<p>„Nikdy by to neudělala, tuhle hru umí hrát ze všech nejlépe.“</p>
<p>„A proč ses neozval dřív a napínal věci až do krajnosti?“</p>
<p>„Protože bych překazil tanec. Pochybuji, že samotný císař někdy viděl něco podobného. Byl v tom oheň, hloubka, celé já ženy toužící dávat. A kousek té krásy jsem si ukradl pro sebe,“ zakončil Alessandro zamyšleně.</p>
<p>„Jenomže ty jsi nic neriskoval. Já mohl umřít tvou rukou,“ obvinil ho Wan.</p>
<p>„I mě by císař potrestal, protože jsem selhal při plnění svých povinností,“ nesouhlasil Alessandro.</p>
<p>„Popravil by tě?“</p>
<p>„Ne, nechal by mi useknout ruku. Vlastně spíš uříznout uši nebo vypíchnout oko. To by mě méně omezovalo při plnění povinností,“ odhadoval lhostejně.</p>
<p>Wan chápal, proč by císař Alessandra nezabil. Operaci, při které už v útlém mládí chlapci současně s kastrací amputovali i penis, přežíval sotva jeden z padesáti. Jen tito úplní eunuši směli sloužit ve vnitřních prostorách císařského harému. A také strážci jako on sám, kteří nosili transformační medailon a pravidelně užívali speciální medikamenty. Čarodějné propriety transformovaly chtíč vzbuzovaný přítomností osmi set nejpřitažlivějších žen císařství v jakousi vnitřní energii a měnily ochránce harému v nelidsky rychlé bojovníky. Přesto byl pro každého ze strážců pobyt v harému utrpením, od kterého si pomáhali, jak mohli. Většinou přicházeli do služby se zády rozedranými nehty zástupů profesionálek, za které utráceli značnou část své vysoké mzdy.</p>
<p>Přesto se čas od času někdo neovládl. Právě proto měl každý ze strážců přiděleného hlídače, který ho v případě pokusu utrhnout ovoce ze zakázaného stromu měl okamžitě zabít. Rozsudek smrti představoval i pouhý neúmyslný dotek kterékoliv z žen.</p>
<p>Wan si čarodějný dryák vzal jen jednou. Připadal si po něm naprosto odtržený od světa. Lidé se změnili v nehybné siluety zalepené v medu. Ani neutrácel peníze v nevěstincích, šetřil je. Raději si sex odpíral úplně. Připadalo mu to jako nejjednodušší, i když současně pekelně komplikované řešení. Přesto kdyby tolik netoužil po vlastní půdě bez pána, jehož vůle by musel být poslušen, nikdy by podobná muka a riziko nepodstupoval. Půdu bez poddanských závazků mohl získat jen za peníze. A ty hodlal vydělat právě tady.</p>
<p>„Proč jsi to všechno riskoval?“ zeptal se Alessandra.</p>
<p>„Protože jsou věci, které muži stojí za trochu rizika,“ odpověděl eunuch.</p>
<p>Kolem očí a koutků úst se mu na okamžik objevily vrásky. Wan netušil, zda se šklebí, nebo směje. Raději se neptal.</p>
<p>„Dáme se do práce?“ změnil téma.</p>
<p>„Je na čase,“ souhlasil Alessandro a baletním gestem ukázal ke dveřím. „Jsem jen o krok za tebou stejně jako tvůj stín.“</p>
<p>Wan začal obhlídkou teras jako pokaždé. Zčásti proto, že to bylo logické, zčásti proto, aby se připravil na to, co ho čekalo uvnitř. Prohlížel všechna zákoutí, kontroloval prázdné prostranství oddělující harém od vnější hradby. Tu hlídali Kuegovi eunuši. Na hebký trávník oddělující mramorové stěny od kamenné hradby však nesměli vstoupit ani oni. Neměli sice varlata, ale penisy jim nechyběly. Někteří dobře informovaní lidé tvrdili, že Kueg a skupina jeho nejbližších se každý den krmí drcenými býčími žlázami a jako zákusky si dopřávají mozečky z ještě živých opičích samců. Kueg sám si prý v nevěstinci rád zaskotačil. Možná to byla jen jeho vlastní reklama. Wan tomu však věřil.</p>
<p>„Kdyby se něco stalo, myslím mezi mnou a Hanimou, nemusel bys to přece nahlásit,“ vrátil se po chvíli k události v komnatě.</p>
<p>„Musel. Přísahal jsem císaři, že budu na čistotu jeho žen dohlížet,“ odpověděl Alessandro a rozvinul vějíř, aby si v horkém vzduchu ulevil.</p>
<p>„Aha, a slovo dělá muže,“ odsekl Wan a vyskočil na zábradlí terasy, aby zkontroloval, zda nikde nenajde stopy po zlodějské kotvě nebo jiném šplhacím náčiní.</p>
<p>„Přesně tak,“ souhlasil Alessandro klidně.</p>
<p>Wan odpověď raději spolkl. Nebylo rozumné zbytečně popouzet člověka, který ho mohl jedinou myšlenkou přeměnit v prach.</p>
<p>Pokračovali v obchůzce a dostali se na severní stranu. Studený mramor a četné fontánky s vodou měnily výheň dne v příjemné teplo. Wan rozhrnul závěs rozdělující terasu na menší části poskytující víc soukromí a strnul. Na lehátku pár kroků od něj ležela žena. Bronzově lesklé vlasy měla rozprostřené na podušce, jejich konce se dotýkaly dlažby. Zřejmě se nedávno koupala, protože na kamenech ještě stále zůstávaly skvrny vlhkosti. Byla nahá a velký hedvábný šátek, který přes sebe zřejmě přehodila, sklouzl na zem. Sledoval linii jejího těla od oblých ramen přes uvolněná ňadra korunovaná hrbolky bradavek k útlému pasu a rusému chmýří klína. Ve spánku se pohnula, jednu nohu pokrčila v koleni a odhalila dlouhou něžnou linku vnitřního stehna. Na kotníku měla drobnou jizvičku.</p>
<p>Wan se otočil stranou a při tom zadrhl pochvou meče látku závěsu. O zlomek sekundy později by Šér poznal, kdyby se mu nenaskytl pohled na jizvu. Přestože se jí v paláci snažil vyhýbat, její tělo, tvář i gesta se mu nějakým záhadným způsobem vrývaly do paměti jako vypalovány rozžhaveným cejchem.</p>
<p>„Ráda tě vidím,“ promluvila svým na ženu až příliš hlubokým a drsným hlasem.</p>
<p>V duchu zaklel.</p>
<p>Otočil se a naznačil formální úklonu. Nejenže už neležela, ale dokonce byla zahalená do hedvábného plédu. Ne, že by to příliš pomáhalo.</p>
<p>„Právě jsem nastoupil službu, musím dokončit první obhlídku,“ řekl rychle a pokračoval v cestě.</p>
<p>„Já vím. Viděla jsem Kuegovy eunuchy hemžit se na hradbách. Jako by se na něco chystali,“ prohodila zdánlivě bez souvislosti. „Zastav se večer, Alessandro. Budeš-li mít čas a chuť samozřejmě,“ dodala.</p>
<p>Wan bez dalších slov prošel stěnou perlového závěsu a téměř se srazil s Mirou.</p>
<p>„Tos tedy neodvedl příliš profesionální práci,“ ušklíbla se. „Být tam deset atentátníků, možná by sis i jednoho všiml.“</p>
<p>Wan místo odpovědi jen zavrčel a přelétl Miru nevraživým pohledem.</p>
<p>I ona byla nahá, jenomže v jejím případě to jen zdůrazňovalo roucho beránčí navlečené na vlčím těle. Pod až příliš tenkou vrstvou tuku se vlnily pevné, dokonale fungující svaly, nehty měla ostříhány nakrátko a ani nejlepší krémy a pudry nedokázaly zamaskovat zhrublou vrstvu kůže na kloubech pěstí a malíkových hranách. Velikost jejích ňader nejenže nesplňovala nároky císařových nákupčích, ale ani nároky většiny obyčejných mužů. Mira byla zabijákem vycvičeným v práci holýma rukama a v harému pracovala stejně jako Wan. Od doby, co nájemní zabijáci zavraždili třináctou císařovu manželku těsně před porodem a on prohlásil, že dědicem říše se stane první mužský potomek narozený kterékoliv z jeho harémových otrokyň, se počty strážných zdvojnásobily.</p>
<p>„Na tebe bych se ani nepodíval!“ odsekl Wan, ale vzápětí se zarazil.</p>
<p>Mira ztuhla, její tvář se změnila v ocelovou masku a malíček levé ruky se párkrát zachvěl.</p>
<p>„Mrzí mě to, byl jsem vzteklý a vyvedený z míry. Nikdy jsem neměl nic takového vypustit přes rty,“ vychrlil omluvu, „tím spíš, že si to ani nemyslím,“ přidal po chvíli.</p>
<p>Mira váhala, ale její strnulý výraz postupně měkl.</p>
<p>„Dobře, beru. Kara je dneska pěkně rozpustilá, dej si na ni pozor. Kdyby něco, houkni, budu tam hned,“ poradila mu.</p>
<p>„Díky,“ zabručel a pokračoval v obchůzce.</p>
<p>Začínal být mrzutý. Všechno šlo od desíti k pěti. Srážka s Kuegem, výstup s Hanimou, setkání s Šér, s Mirou a teď ještě tohle.</p>
<p>Snažil se soustředit na práci.</p>
<p> „Prominula ti, protože uvěřila, že jsi poslední větu myslel vážně,“ prolomil ticho Alessandro.</p>
<p>„Ale já ji myslel vážně,“ protestoval Wan a až zbytečně svědomitě se vyšplhal po zdi, jestli na římse neobjeví něco nepatřičného. Do vnitřního areálu paláce se mu příliš nechtělo. Setkání s Karou právě nemiloval.</p>
<p>„Některé ženy poznají, kdy muž lže a kdy mluví pravdu,“ souhlasil Alessandro. „Co se vlastně stalo mezi tebou a Karou? Slyšel jsem už všechno, co napovídala, ale je toho tolik, že nevím, čemu věřit.“</p>
<p>Wan se na eunucha překvapeně podíval. Už spolu sloužili snad stokrát, ale nikdy nebyl tak sdílný a současně i zvědavý.</p>
<p>„Pocházíme ze stejné vesnice. Před třemi lety jsem s jejím otcem a dalšími lidmi pracoval v lese. Bylo to daleko, a proto jsme se nevraceli na noc. Přijel pro něho posel – jeho otec umíral. Odjel, ale dceru tam musel nechat. Požádal mě, abych mu ji ohlídal. Byla sice ještě poloviční dítě, ale všichni muži na ní mohli oči nechat. Snad jen ty blonďaté vlasy měla trochu kratší.“</p>
<p>„A ty?“ nadhodil Alessandro.</p>
<p>„Terasa a vnější zdi jsou v pořádku,“ zhodnotil Wan výsledky prohlídky, „jdeme dovnitř. Já? Řekněme, že jsem s ní v té době měl za sebou už pár dostaveníček. Byl jsem do ní zamilovaný.“</p>
<p>„A?“</p>
<p>Wan si uvědomil, že obvykle nezúčastněný eunuch, udržující si od všeho odstup, je opravdu napnutý.</p>
<p>Prošli dvěma místnostmi, které sloužily ke hrám všeho druhu, a dostali se do sálu s bazény. Do uší je udeřila záplava dívčího štěbetání. Štíhlá mulatka právě skočila ze skokanské věže a po sérii komplikovaných salt se bezchybnou šipkou zabořila do hladiny. Nejmladší dívky se zrovna ráchaly v bazénu, ostatní ženy jen ospale polehávaly okolo. Kupodivu zde panovalo větší dusno než na severní terase.</p>
<p>„To byla Akuwa, je nádherná. Musel jsem císaře přemlouvat, než mi pro ni dovolil postavit tu věž. Ona miluje vodu,“ vysvětlil Alessandro. „Nechce se ti o tom mluvit?“ vrátil se k původnímu tématu.</p>
<p>„Dal jsem mu slovo a tu noc jsem s ní nic neměl. Ani žádnou další, protože to vzala jako osobní pohanu,“ dopověděl Wan zbytek příběhu.</p>
<p>„A zůstala pannou do doby, než do vesnice přišli nákupčí,“ pokračoval Alessandro. „Nezdá se, že by tady strádala. Právě naopak. Je císařovou oblíbenkyní. Přesvědčila ho, že právě ona mu dá syna.“</p>
<p>Wan procházel těsně kolem stěn a vyhýbal se ležícím ženám. Do prázdných komnat pouze nahlížel, podrobná kontrola přináležela ženskému personálu. On se soustřeďoval na okrajové části. Jako pokaždé ho překvapilo, že žádoucnost a svůdnost žen se ztrácí v jejich množství. Jediná by mohla muže dohnat k šílenství, když jich však bylo tolik pohromadě, všechny nahé a jedna krásnější než druhá, změnily se v pouhý dav.</p>
<p>„Když ne ona, tak žádná jiná,“ vrátil se k Alessandrově poznámce. „Ženy z jejího rodu vždy rodí jen syny. Slyšel jsem ale, že s ní císař ještě nikdy nestrávil noc.“</p>
<p>„Ano. Sbírá síly ke zplození mužského potomka. Místo ní si vybírá Mischel. Kromě Kary je jediná, která dokáže potěšit jeho ducha i srdce,“ potvrdil eunuch.</p>
<p>„Já bych to řekl jinak. Je současně dostatečně dětská i ženská, aby se tomu starému przniteli dětí postavil,“ ušklíbl se Wan a vzápětí se zarazil, protože své myšlenky vyslovil nahlas.</p>
<p>Alessandro se nad jeho neuctivostí kupodivu nijak nepozastavil.</p>
<p>„I tak by se to dalo říct. Ale mám za to, že má formulace je vůči pánovi našich životů přece jen trochu zdvořilejší.“</p>
<p>„Je pravda, že každá z žen má od čaroděje přívěsek, podle jehož barvy pozná, zda nosí v lůnu syna nebo dceru?“ změnil Wan téma.</p>
<p>„Je. Ale poslední tři roky všechny zůstávají matné,“ řekl Alessandro.</p>
<p>„Osm set krásných žen a –“ Wan se rozhlédl a zakroutil hlavou „a nic. Zdá se, že mužná síla pána všehomíra a tak dále jaksi došla.“</p>
<p>Eunuch nadzdvihl obočí.</p>
<p>„To v žádném případě. Pouze ji v sobě střádá, aby zabezpečil zplození potomka, který bude jeho důstojným následovníkem a dovede říši k ještě větší velikosti!“</p>
<p>„Aha,“ opáčil Wan pouze.</p>
<p>Křik hry v jednom z bazénků se náhle změnil v poděšené ječení. Alessandro se tam okamžitě rozběhl, bez váhání skočil do vody a vytáhl zpod hladiny bezvědomou dívku. Wan se držel v povzdálí a hledal případné vetřelce.</p>
<p>„Poplach! Východní vchod! Neznámý člověk!“ zavolal strážce, který se vynořil ze dveří na protější straně sálu.</p>
<p>Wan zaklel, východ patřil právě jemu. Nerozhodně se podíval na Alessandra.</p>
<p>„Jdi! Jen se jí udělalo špatně!“ mávl na něho eunuch.</p>
<p>Wan se rozběhl ke schodišti, překonal ho dvěma dlouhými skoky a byl dole. Zahlédl jen stín mizející v průchodu do hradby.</p>
<p>Vůbec nechápal, jak mohl někdo za dne proniknout tak daleko. Nejlepší bude zeptat se přímo troufalce. Ale to musel udělat dřív, než ho zabijí eunuši. Přesprintoval trávník a ve chvíli, kdy se vrhl do dveří, se mu vybavila nenávistná Kuegova tvář a varování Šér o ruchu na hradbách. Poklesl v kolenou a do temného vchodu skočil kotoulem plavmo. Zahlédl odlesk slunce na oceli a ucítil zřetelný závan oleje. Podlahy se dotkl už s taseným krátkým mečem. Dotočil pád až na nohy, ještě skrčený glisádou odvrátil zákeřný sek druhého protivníka čekajícího u zdi, a než se muž stačil vzdálit, dlouhým mečem mu přesekl podkolenní šlachu. Hromotluk u dveří překvapený nečekaným zvratem zaváhal, jeho kilidž, těžká šavle s čepelí zesílenou v poslední pětině své délky, se nejistě zastavil ve vzduchu. Wan přiskočil, ocel se otřela o ocel, muž ustoupil a zády se dotkl zdi. Wan bez ztráty kontaktu čepelí přetlakem dostal zabijákovu zbraň na vnější stranu, a než si muž stačil uvědomit, že nemá kam uniknout, bodl ho krátkým mečem pod žebra.</p>
<p>Nechal tělo sklouznout z ostří a stáhl se do rohu, aby měl krytá záda. Až teď si uvědomil, že oba muži jsou oblečeni v uniformách eunuchů hlídajících hradbu. Zřejmě spiknutí, usoudil. Hřbetem ruky si otřel zpocenou tvář. Snažil se popadnout dech a současně být co nejtišší. Sluneční paprsky pronikající do místnosti ozařovaly zrnka prachu tančící ve vzduchu; raněný se převalil na bok, rukama si tiskl lýtko a tiše sténal. Stín dodal jeho bledému obličeji zkřivenému bolestí barvu slonové kosti. Wan věděl, že tohle je jedna ze čtyř průchozích místností, ze kterých se dá jít k harému. Dvoje dveře ve stěnách naproti sobě umožňovaly vstup do chodby vedoucí celou hradbou. Zleva se ozval zesilující zvuk kroků. Bez uvažování odtáhl zraněného ze zorného pole příchozího, naznačil mu, ať je zticha, a výmluvně si ukázal mečem na hrdlo. Mrtvému vzal jeho helmu, meč mu vtiskl do ruky a čepel nasměroval ke dveřím aby jako první padla příchozímu do očí. Místo něho uchopil kilidž. Hlavu předklonil, aby mu nebylo vidět do obličeje. Zavírací mechanismus zacvakal, panty zavrzaly. Vchod vyplnila rozložitá silueta.</p>
<p>„Vidím, že jste s ním udělali krátký proces –“</p>
<p>Wan hlas poznal okamžitě a nezaváhal. Klidným přísunem se přiblížil, vzápětí udeřil sekem šikmo vzhůru bez nápřahu. Kueg zareagoval včas, těžké zbraně se se zařinčením srazily.</p>
<p>„Co to –!“</p>
<p>Wan nechal šavli šavlí, natlačil se na svého soupeře a opřel mu hrot meče o slabiny.</p>
<p>„Nehýbej se, nebo budeš umírat hodně bolestivě,“ zašeptal.</p>
<p>„Zadrž!“ Kuegův hlas se chvěl potlačovanou panikou. „Dělám jen svou práci!“</p>
<p>„Práci? Snažíš se zabít harémového strážce? Člověka, kterému císař platí desetkrát větší mzdu, než je tvá?“</p>
<p>Wan přemístil hrot výš a dotýkal se teď eunuchova víčka.</p>
<p>„Jinému bych vyhrožoval uřezáním koulí, ale ty už stejně žádné nemáš. Mluv!“</p>
<p>Druhé dveře se otevřely a Wan smýknutím přemístil strnulého Kuega před sebe. Do kobky vešel vysoký, na kost vyhublý muž v černém plášti, s tváří zarostlou hustým plnovousem. I pleť měl nepřirozeně tmavou a jeho oči z ní vystupovaly jako dva rezavé uhlíky.</p>
<p>Wan sebou trhl, na Kuegově tváři se objevila kapka krve. Císařova čaroděje Khalífa viděl jen jednou z dálky. Byl jediným z lidí, který mu naháněl skutečnou hrůzu. Přestože měl čelo opět zmáčené potem, cítil, jak mu po celém těle naskakuje husí kůže.</p>
<p>„Nespěchej, Wane. Kueg mluví pravdu. Právě proto, že vám jeho veličenstvo platí tolik peněz a mé medikamenty nemusí na každého působit stejně, je třeba vaše schopnosti čas od času přezkoumat. Je ale pravdou, že prověřované a druhy zkoušek vybírá tady náš milý hlavní eunuch, že ano, Kuegu?“</p>
<p>Čaroděj na eunucha mrkl.</p>
<p>Wan od sebe Kuega odstrčil, až mohutný muž zavrávoral. Na podlahu spadl zakrvácený chuchvalec.</p>
<p>„On mi uřízl ucho!“ vykřikl fistulí Kueg a rozhořčeně šermoval pravicí.</p>
<p>Wan lhostejně odhodil kilidž a svou vlastní zbraň plynulým pohybem zasunul do pochvy.</p>
<p>„Vypadá to tak,“ přisvědčil klidně. „Škubl hlavou, nemohu za to,“ prohlásil směrem ke Khalífovi.</p>
<p>Zdálo se, že se čaroděj dobře baví.</p>
<p>„Opravdu sebou trhl,“ připustil. „Císař má rád, když jsou muži střežící jeho největší poklad ostří jako břitvy.“</p>
<p>S těmi slovy je opustil.</p>
<p>Wan sebral i svůj druhý meč a otočil se k východu.</p>
<p>„Tyhle šavle jsou na skutečný šerm moc těžké,“ prohodil přes rameno.</p>
<p>Kuegovi mezitím otrnulo.</p>
<p>„Možná, ale jediný jejich sek rozpáře tu tvoji košilku jako hedvábí!“ zavrčel, ale Wan už byl pryč.</p>
<p>„A kdyby to nešlo jinak,“ přešel eunuch do pomstychtivého šepotu, sáhl za opasek a vytáhl na světlo obruč s lesknoucím se tyrkysem, „tak tě prostě zabiju jen svým přáním.“</p>
<p><strong>* * *</strong></p>
<p>Když se Wan vrátil do harémové vstupní místnosti, Alessandro už na něho čekal.</p>
<p>„Mischel se udělalo nevolno. Omdlela. Musel jsem ji vytáhnout z vody,“ vysvětlil předchozí chaos v bazénu.</p>
<p> „Poplach byl falešný. Kueg si chtěl nechat zastřihnout to chmýří na bradě, co si tak pěstuje. Přál si, abych ho oholil já, a nevěděl, jak mě o to požádat,“ suše oznámil Wan. „Dejme se do práce. Jídelní komnaty s výhledem do zahrad na nás čekají.“</p>
<p>„A jak to dopadlo?“ chtěl vědět Alessandro.</p>
<p>„No, budu to muset někdy dodělat, zvládl jsem jen polovinu,“ Wan nedokázal potlačit krátké uchechtnutí.</p>
<p>Další dvě hodiny rutinně prohlíželi jednu místnost za druhou. Wan měl jedinou výhradu. Jídelní nože se mu zdály příliš ostré a nebezpečné, přikázal proto vyměnit je za jiné. Potom podrobně prohledali celou vnitřní zahradu paláce. Tam se potkali s dalšími dvěma strážci. V harému byly jejich okruhy schválně vzájemně nekoordinované, pouze měli přidělené oblasti, kde se měli přednostně zdržovat. Přesné rozpisy hlídek dodržovali jen muži vně hradeb a eunuši na hradbách. Pokud se někdo dokázal dostat přes dva vnější okruhy pečlivě organizovaných stráží, mohl mu situaci ztížit záměrně vyvolaný chaos uvnitř.</p>
<p>„Potřebuju se napít,“ zachraptěl Wan, když skončil s posledním izolovaným posezením mezi řadou cypřišů.</p>
<p>Architekti se činili opravdu dobře, bylo s podivem, kolik zákoutí dokázali na tak malé ploše vykouzlit.</p>
<p>Odebrali se do přípravny, kde pro ně personál nechával několik nádob se studenými ovocnými šťávami. Alessandro vybral dva křišťálové poháry, obřadně je naplnil, ozdobil popraškem cukru, na stříbrný tác naaranžoval vyšívané ubrousky a na ně poháry postavil. Teprve potom tác posunul před Wana.</p>
<p>„Proč si s tím dáváš tolik práce? Vypiju jich nejméně pět!“ zeptal se zamračeně Wan, ale číši si vzal.</p>
<p>„Líbí se mi to tak,“ odpověděl nenuceně Alessandro a sám se také napil.</p>
<p> „Á, náš ochránce!“ ozvalo se od vchodu do místnosti.</p>
<p>Wan dopil, otřel si ústa a teprve potom se otočil.</p>
<p>Vypadala stejně skvěle jako tehdy. Ne, opravil se, mnohem, mnohem lépe. Jako poupě, které rozkvete, ale ještě stále v sobě schovává příslib budoucího. Blonďaté, přirozeně kudrnaté vlasy měla částečně rozpuštěné, částečně spletené do malých copánků, trocha růže na rtech jen zvýrazňovala zbytky dětského půvabu, dlouhé černé řasy velebily modř zářivě modrých očí. Wan se neovládl a klouzal pohledem dolů. Ňadra měla plná, ne jako tehdy, když jemu i sobě dovolila objevovat jejich oblé taje. Její šaty byly ve srovnání s obvyklým harémovým oblečením cudné, odhalovaly jen obrysy a bílou úžlabinu výstřihu v zužujícím se trojúhelníku pokračující až k pasu staženému hedvábnou šerpou.</p>
<p>„Už ses vynadíval, ochránče?“</p>
<p>Zvedl pohled k jejímu obličeji. Oči teď získaly tvrdý výraz a v andělské tváři se vyjímaly nepatřičně. Napadlo ho, že jednou bude mít vrásky, které prozradí, jaká ve skutečnosti je.</p>
<p>Odpověděl jen lehkou úklonou. Možná by ho císař nepopravil, kdyby si jeho momentální oblíbenkyně stěžovala, že jí neprokazuje patřičnou pozornost. Možná.</p>
<p>„Už dávno vím, že se rád díváš. Něco ti předvedu. Ty se vlastně jenom díváš, že ano?“</p>
<p>Wan si teprve teď uvědomil, že mezitím se do místnosti nahrnula spousta žen z jejího doprovodu. Dokud se ona těšila vládcově přízni, chtěly se ony hřát na výsluní její pozornosti. Po několika měsících služby věděl, jak to tady chodí. Kara zatleskala.</p>
<p>„Mám práci,“ řekl chraptivě.</p>
<p>„Uvolněte mu cestu,“ zavolala Kara, ale její uctívačky přesně věděly, jak číst mezi slovy své velitelky. „Sáro, El!“</p>
<p>Zazněla citera a flétna. Sára byla vysoká ebenová černovláska s vlasy vyčesanými do drdolu. Účes ještě víc zdůrazňoval dlouhé linie jejího těla. El naopak představovala typ téměř baculaté dívky krev a mlíko, s velkými ňadry. Začaly společně tančit v proměnlivém rytmu hudby. Sára představovala muže, El ženu. Černá dívka bílou postupně svlékala a hladila po těle, nakonec si ji položila na stůl. Posunky lákala Wana ke spolupráci. Někdo jí podal hedvábné šátky. Zručně přivázala El zápěstí ke stolu, roztáhla jí nohy a začala ji hladit v rozkroku. Dívka byla vyholená, což způsobovalo, že vyhlížela ještě zranitelněji. Sára do El vnikla nejprve jedním, dvěma, později až čtyřmi prsty. Černá se ztrácela v bledé, El sténala. Sára odstoupila, podívala se na svou lesknoucí se dlaň a nabídla ji Wanovi. Ten nezareagoval. Usmála se a olízla si jeden prst po druhém, potom jí někdo podal kolík z nažloutlé slonoviny pokrytý oblým reliéfem. Sára ho několikrát obkroužila jazykem a podala Wanovi. Nehýbal se, byl si vědom pohrdavého pohledu Kary a přítomnosti Alessandra.</p>
<p>„Můžeme pokračovat ještě dlouho. Je mnoho tělesných otvorů a mnoho předmětů, které se do nich dají strkat. Třeba najdeme kombinaci, která by se ti líbila, co ty na to?“ zeptala se Kara a přivřela oči. „Nebo že by tě vzrušovala bolest?“</p>
<p>To tebe vzrušuje bolest, pochopil Wan, ale nahlas neřekl nic.</p>
<p>„Císař přijíždí, císař přijíždí!“ ozvalo se ze sálu a rázem zůstal s Alessandrem v místnosti sám pouze s připoutanou dívkou.</p>
<p>Eunuch ji jemně odvázal a smutně se za ní díval, jak cupitavě odchází.</p>
<p>„V džungli existují květiny krásnější nad jiné, jenomže místo vůně k sobě zápachem hnijícího masa lákají mouchy,“ řekl tiše.</p>
<p>„Jdeme!“ zavelel Wan. „V přítomnosti císaře musím dodržovat předepsaný protokol. Harémoví strážci přebírají jeho ochranu po dobu pobytu v paláci.“</p>
<p>Nečekal na Alessandrovu odpověď a rázným krokem zamířil k hlavnímu vchodu do paláce. Ten se otevíral jen pro panovníka, nebo v případě, že by některá z harémových žen porodila následníka trůnu.</p>
<p><strong>* * *</strong></p>
<p>Wan stál po levé straně přenosného trůnu jako jeden z osmi mužů vnitřní palácové ochrany střežící císaře. Velel jim přímo hlavní eunuch vnitřního okruhu, Leeim. Malý mužík s kulatým břichem a strnulou tváří, která nikdy neprozradila nic z jeho pocitů nebo myšlenek. Občas se zdálo, že ani žádné nemá. Před čtyřstupňovým schodištěm vedoucím k trůnu se tísnila většina harémových milostnic, Kara samozřejmě v první řadě. Kromě panovníka tu tentokrát byl ještě další muž, Cuuach Moudrý, velvyslanec císařství u sousedního šáha a současně nejsilnějšího nepřítele říše. Wan během několika okamžiků pochytil od císařského doprovodu před harémem, že Cuuach svými diplomatickými intrikami donutil šáha ke značným ústupkům a zažehnal tak riziko další války. Císař ho proto hodlal odměnit nejvyšším možným způsobem nocí strávenou s některou z žen jeho harému. Wan obrátil pozornost k vládci. Během měsíce, po který ho neviděl, neuvěřitelně sešel. Neustále se šklebil a občas bez zjevné příčiny nekoordinovaně zamával rukama jako nepokojné dítě. Jeho senilita začínala být víc než zjevná, ale zdálo se, že to nikdo ze dvora raději nepozoruje.</p>
<p>Císař neurčitým gestem přerušil dvořana eunucha odříkávajícího litanii, v níž vypočítával všechny zásluhy vyslance o impérium.</p>
<p>„Takže Cuuachu, můžeš si vybrat, kteroukoliv budeš chtít, kromě panen, samozřejmě,“ zašklebil se stařík poťouchle.</p>
<p>Cuuach stál na posledním schodu před trůnem. Byl to tělnatý chlapík středního vzrůstu se širokým nosem, dozadu ubíhající bradou a poživačnýma očima utopenýma v záhybech tuku.</p>
<p>„Jen jednu, můj pane?“ zeptal se a rozhlédl se po zástupu žen před sebou.</p>
<p>„Ale ne, vem si jich, kolik budeš chtít, ale vybírej očima!“ uchichtl se císař.</p>
<p>Cuuach se rozhlédl a jeho pohled okamžitě padl na Karu.</p>
<p>„Tuto, můj pane,“ řekl rozhodně.</p>
<p>Wan i z dálky zpozoroval, jak Kara zbledla. Máš, cos chtěla, napadlo ho v první chvíli, ale potom se zarazil. Noc s tímhle tlouštíkem, který ze všeho nejvíce připomínal slimáka přecpaného sádlem, jí nepřál.</p>
<p>„Tu ne! Tahle panna je jen pro mě!“ vypískl zlostně císař.</p>
<p>„Omlouvám se, můj pane! Měl jsem vědět, že právě vy dokážete ocenit takovou krásu a nevinnost!“ pronesl květnatě Cuuach, poklekl a třikrát se hlavou dotkl země.</p>
<p>Potom začal přecházet před řadou nastoupených žen a očima si proměřoval jednu po druhé. Wan ze svého vyvýšeného stanoviště u trůnu viděl, že Šér stojí až daleko vzadu. Také si uvědomil, že Mira a její kolegyně jsou rozmístěny v těsné blízkosti trůnu. Zřejmě i ony měly své rozkazy.</p>
<p>„Tuhle, tuhle, tady tu taky –“ poroučel si Cuuach a vybrané ženy se skloněnými hlavami odcházely na stranu.</p>
<p>„Kolik jich už máš?“ zeptal se po chvíli císař.</p>
<p>„Devět, můj pane.“</p>
<p>„Zapomněl jsem ti říct, že pokud nějakou neuspokojíš, zabavím ti polovinu majetku za urážku svého majestátu!“</p>
<p>Stařík na trůnu se rozesmál a tentokrát ani smích jeho doprovodu nevypadal nuceně. Wana napadlo, zda náhodou všechno nepředstírá a ze světa si nedělá dobrý den.</p>
<p>Cuuachovi ztuhl úsměv na rtu.</p>
<p>„Ach, můj pane, vzhledem k tomu, že nechci urazit vaši velikost, myslím, že to bude stačit,“ vykoktal.</p>
<p>Po chvíli si však vydechl a vypadal podivuhodně uvolněně.</p>
<p>„Měl bych ještě jednu prosbu,“ odvážil se promluvit. „Rád bych vašim ženám nechal připomínku na tuto noc!“</p>
<p>Žádné cizí předměty do harému nesmí, téměř řekl nahlas nespokojený Wan.</p>
<p>„Ale ať jsou to dary hodné krále! Vyhraďte velvyslanci jeho apartmá a… stráže, které budou hlídat, kdyby ho náhodou někdo chtěl obtěžovat!“ rozkázal císař. „Zavolejte mi Mischel, odvedu si ji dnes s sebou do paláce.“</p>
<p>Alessandro předstoupil před trůn, poklekl a hluboce se uklonil.</p>
<p>„Obávám se, můj pane, že vám Mischel nemůže vyhovět. Omdlela horkem a ještě teď je v mrákotách. Asi by vás dnes nedokázala potěšit.“</p>
<p>Wana napadlo, zda eunuch mluví pravdu. Neznal však žádného muže, který by se císaři odvážil lhát.</p>
<p>Stařík se na svém bohatě zdobeném křesle zavrtěl a zatvářil se nespokojeně.</p>
<p>„Ty ženy,“ povzdechl si. „Nikdy jich není dost. Jdeme!“</p>
<p>„Ach, můj pane!“ Hanima vystoupila z řady, jednou nohou se opřela o schod a půvabně si klekla. Ženy v okolí ztuhly úžasem nad její opovážlivostí. Wan si uvědomil, že se složila k zemi až neskutečně smyslným pohybem, který zářil celými myriádami příslibů. Nebyl sám, kdo to zaregistroval. Císař posunkem zastavil svou suitu.</p>
<p> „Pojď, dítě, dnes mě doprovodíš ty,“ oslovil ji, „vypadáš, že potřebuješ společnost.“</p>
<p>Poté, co císař i jeho společnice nastoupili do nosítek, se rozproudily všeobecné přípravy k ubytování vyslance.</p>
<p>„Proč to udělala?“ zeptal se Wan Alessandra.</p>
<p>Leeim ho k jeho nechuti přidělil k přímé ostraze Cuuacha. Což znamenalo, že bude tajnými průhledy přímo pozorovat, jak si vyslanec vybírá svou odměnu.</p>
<p>„Ona má muže a sex prostě ráda. Nemůže bez toho být. Jsem si jist, že na tuhle noc císař nezapomene,“ odpověděl s úsměvem Alessandro.</p>
<p>Cestou do pozorovatelny potkali Miru. Vypadala zachmuřeně, byla oblečena v kalhotách, za pasem měla krátký meč a v holínce vrhací nůž.</p>
<p>Wan jen tázavě nadzdvihl obočí.</p>
<p>„Něco se mi na té audienci nezamlouvalo, ale nemůžu přijít na to, co. Ve vzduchu visí problémy,“ řekla stručně a dál rázovala, chodbou s rukou položenou na hlavici jílce.</p>
<p>Wan se za ní mimovolně otočil. Při dlouhých krocích se jí kalhoty pnuly kolem stehen a obtahovaly pevné a dokonale tvarované pozadí.</p>
<p>„Kouzlo nečekaného, přirozeného?“ zazubil se Alessandro.</p>
<p>„Tomu ty přece nemůžeš rozumět,“ odpověděl Wan a téměř se přitom začervenal.</p>
<p>„To asi ne, ale každopádně to byl velmi pěkný pohled.“</p>
<p><strong>* * *</strong></p>
<p>Cuuach s naplňováním svých tužeb nijak nespěchal. Nejprve se nechal vykoupat a vetřít do kůže vonné oleje, potom si poručil večeři. Ženy mu vkládaly sousta přímo do úst. Občas nějakou zálibně plácl po hýždích nebojí rukou zajel pod šaty. V jednom okamžiku černovlásce s útlým pasem a objemným pozadím vyklouzl z ruky hrozen, který se mu právě chystala podat. Předklonila se, aby ho zvedla. Cuuach při spatření její siluety zafuněl jako býk, vymrštil se z lehátka, strhl z ní šaty a okamžitě se jí zmocnil. Potom se odvalil zpátky na lůžko.</p>
<p>„Mám ještě hlad,“ oznámil.</p>
<p>„Nemyslím, že jich takto dokáže obšťastnit všech devět,“ řekl zamyšleně Alessandro. „Možná právě jeho klid poté, co mu císař oznámil, že jeho mužnost bude vystavena zatěžkávací zkoušce, se Miře nelíbil.“</p>
<p>Wan opět nahlédl do špehýrky. Cuuach se právě nechával jednou dívkou krmit a další dvě ulehčovaly jiným jeho choutkám. Náhle se otočil na bok, bezohledně pod sebe strhl tu, která právě v ruce držela fíky, a než ochabl, zmohl se na několik křečovitých pohybů.</p>
<p>„Kde jsou ty dary?“ zamumlal Wan. „Jak vypadaly?“ obrátil se na Alessandra. „Tys je přece viděl!“</p>
<p>„Smaragdy zasazené ve zlatých destičkách obroubených perlami. Hlavní kontrolu dělal Kueg s čarodějem, já se díval jen ze zvědavosti. Nevkusné, ale určitě velmi drahé.“</p>
<p>„Devětkrát se neudělá,“ řekl se vzrůstajícím znepokojením Wan, „a to je to, co císař myslel slovem obšťastnit. A přesto je ten parchant podivuhodně klidný! Ty šperky měl přece dát ženám, které se s ním tady budou mořit! Musíme zjistit, proč jsou jinde, a kde!“</p>
<p>„To budou vědět jen ženy. A pokud tě uvidí, že v noci někde slídíš, císařovi nohsledi se to dozvědí, budeš potrestán za neplnění rozkazů,“ snažil se ho Alessandro zastavit.</p>
<p>Wan se podíval do komnaty.</p>
<p>Čtyři ženy se snažily, jak mohly, aby povzbudily vyčerpaného diplomata k dalšímu výkonu, ale nezdálo se, že budou úspěšné.</p>
<p>„Nemá šanci!“ zavrtěl hlavou Wan. „Šér si mé potulování nechá pro sebe, jdeme za ní!“</p>
<p>Vytlačil Alessandra z tajné místnosti a zamířil do setmělého labyrintu harému.</p>
<p>Alessandro kupodivu přesně věděl, kde Šér nejčastěji spí. Bylo to v komnatě s východem na verandu. Sotva se ujistil, že tam opravdu je ona, Wan napochodoval dovnitř. Kromě lůžka a hliněné nádoby s vodou byl pokoj prázdný, rozestřenými závěsy pronikal dovnitř chladný a svěží noční vzduch.</p>
<p>„Potřebujeme vědět, kde jsou Cuuachovy klenoty! Něco s nimi není v pořádku!“ vychrlil.</p>
<p>Žena se podívala z jednoho muže na druhého.</p>
<p>„Ukážu vám ty, o kterých vím. Předtím se ale obleču, nebudu tady běhat nahá. Otočte se!“</p>
<p>Oba bez zaváhání poslechli, i když Wanovi to připadalo trochu absurdní. Kupodivu zjistil, že má přímo před sebou zrcadlo. Šér v něm viděl jako slonovinovou oživlou sochu proti tmavému pozadí nočního nebe. Při oblékání vzpažila ruce. Nad její krásou se mu zatajil dech, náhle věděl, kde čerpali inspiraci řemeslníci vyrábějící amfory pro proslulé daarské víno. A věděl, že se mohou snažit věčnost a nikdy nedosáhnou krásy, již stvořil sám svět.</p>
<p>„Ty ses díval,“ obvinila ho Šér, poté co se oblékla a obula.</p>
<p>„Ne,“ protestoval Wan, „totiž ano,“ přiznal.</p>
<p>„Jdeme!“ popohnal je Alessandro. „Ach, ti muži!“ zavrtěl s úšklebkem hlavou, když se všichni tři hnali poklusem chodbou.</p>
<p>„Stůjte,“ zastavila je Šér před správnými dveřmi, „dovnitř půjdu sama a přinesu to. Počkejte na mě u bazénu, hned jsem tam. V noci do sálu nikdo nechodí.“</p>
<p>Alessandro s Wanem poslechli a přemístili se do sálu s bazénem.</p>
<p>Šér přiběhla za okamžik.</p>
<p>„Tady jsou tři! Další by měla mít Iffer, víc nevím a nikdo tady také ne.“</p>
<p>Sotva to dořekla, jeden ze smaragdů začal zářit.</p>
<p>„Pusť to!“ přikázal Wan.</p>
<p>Šér poslechla.</p>
<p>Nad zářícím drahokamem se vytvořil lomený světelný oblouk připomínající průchod zdí, v dalším okamžiku se v něm objevila nezřetelná silueta a o chvíli později se v sále zhmotnil bojovník v helmici a v kompletní kroužkové zbroji s hrudním pancířem. V ruce držel obnažený kilidž. Wan zareagoval okamžitě. Než se muž zorientoval, sekl ho šikmo přes krk. Úder však zachytila obruč nákrčníku. Válečník vzápětí zeširoka kontroval, Wan uhnul úklonem, využil okamžiku nutného k zvládnutí těžké zbraně a bodl muže do průzoru helmy. Bojovník se skácel k zemi, ocel zařinčela na mramoru.</p>
<p>„Kouzla transportní brány!“ vykřikl Alessandro.</p>
<p>Světlo lamp přezářil pulsující jas smaragdů. Tentokrát planuly všechny tři.</p>
<p>„V takovém oděvu se špatně plave,“ řekla Šér při pohledu na těžkooděnce.</p>
<p>Alessandro pochopil okamžitě a Wan jen o chvíli později. Tři zlaté přívěsky v mžiku zmizely pod vodou a s nimi i dveře, kterými přicházeli útočníci. Vzápětí se po hladině rozběhly vlny to se dole zhmotnili další vetřelci. Dno bylo pod skokanským můstkem téměř pět sáhů hluboko. Se zatajeným dechem sledovali zápas tří mužů o život. Jeden z nich se probojoval až na hladinu a vyčerpaný se dostal ke břehu bazénu. Wan ho sekl přes paže a válečník definitivně klesl ke dnu. Ze vzdálenějších částí paláce se ozval křik a řinčení zbraní.</p>
<p>„Je jich ještě šest,“ připomněl Alessandro.</p>
<p>Wan podal Šér těžkou šavli.</p>
<p>„To zvládneš,“ řekl a pohladil ji po vlasech.</p>
<p>Pochybovačně se na zbraň podívala, ale potom přikývla.</p>
<p>„Zvládnu,“ prohlásila.</p>
<p>„Za Iffer?“ zeptal se Alessandro, nečekal na odpověď a vybral si chodbu, která vedla přímo za hlukem.</p>
<p>„Poplach! Poplach!“ běžel jim v ústrety jeden z harémových strážců, ale vzápětí padl k zemi.</p>
<p>Wan viděl, že jeho zbroj je na cáry a břicho má otevřené až k hrudníku.</p>
<p>Pokračovali dál.</p>
<p>„Ženské nechte na pokoji! Nejprve musíme najít tu správnou! Pak teprve přijde čas na zábavu!“ zaslechli ze sálu určeného pro hraní divadla rachotivý hlas.</p>
<p>Wan se bez váhání vrhl do dveří a ocitl se tváří v tvář řadě válečníků se dvěma smaragdovými bránami za zády. Věděl, že je to nesmysl, ale přesto vyrazil do útoku. Nic jiného mu stejně nezbývalo. Alessandro zatím volal o pomoc. První muž nestačil zareagovat, Wan mu rozťal koleno. Pokračoval v pohybu, otřel se zády o raněného, bleskovou kvintou odvrátil sek na rameno, dlouhým výpadem se dostal na dosah svého kratšího meče a dalšího muže bodl do hrudi. Kopem do prsou ho shodil na jeho druha. Drtivý úder na břicho kryl se zpožděním tenčím čepele, meč nevydržel a praskl. Ještě dokázal roveršem seknout útočníka přes obličej, vzápětí ho rána zezadu srazila k zemi.</p>
<p>„Hééj!“ ječivý křik se odrazil od zdí, z druhé strany se do sálu vhrnula Mira se svými kolegyněmi a dalšími strážci. V té chvíli se už ve vzduchu vznášela vržená síť zatížená po stranách kameny.</p>
<p>„Na ně!“ zavelel vůdce útočníků, čelní formace se vrhla přímo do sítě.</p>
<p>Wan se probral na zemi v lese nohou čnících kamsi do výše. Každou chvíli na něj někdo šlápl. Ocel skřípěla, lidé řvali, vzduch čpěl krví, potem a kouzly.</p>
<p>„Branami jim přicházejí nové a nové posily!“ snažil se zařvat, ale nedokázal to. Jazyk ho neposlouchal.</p>
<p>Místo toho se začal plazit vpřed. Ve zmatku si ho kupodivu nikdo nevšiml. Konečně se dostal až k prvnímu smaragdu. Těsně před ním se zhmotnil cizí válečník, nevšímavě ho překročil a zapojil se do bitvy. Wan mečem, který ještě stále držel v levé ruce, posunul klenot kus dopředu. Světélkující okraje bran teď téměř splývaly. Na okamžik se v první bráně objevila matná silueta, jas druhé zakolísal, prásk. Vzduch se zatměl, tlaková vlna srazila všechny k zemi, kouzelné průchody zmizely.</p>
<p>Wan se vzpamatoval jako první a navíc zjistil, že ho počáteční ochromení opustilo. Jednou rukou mohl stále bojovat. Než se muži začali stavět na nohy, zabil dva a potom se štěstím další dva. Nakonec zůstal v místnosti s Mirou sám. Ostatní leželi na zemi mrtví nebo neschopní pohybu.</p>
<p>„Ještě čtyři brány,“ zachroptěl. Z levého ramene mu crčela krev, točila se mu hlava.</p>
<p>„Ty jsou v pořádku,“ odpověděla Mira a unaveně se opřela o zeď. „Viděla jsem je mezi ženami a bylo mi jasné, že s nimi není něco v pořádku, když je ten neřád nemá u sebe. Došlo mi, že císařské výhrůžky se nebál, protože se s ním už nikdy nemínil setkat. Zradil.“</p>
<p>„Chtěli zabít nějakou ženu,“ vzpomněl si Wan. „Kterou ale, sakra? Je jich tady osm set, copak někomu život jedné otrokyně stojí za takový útok?“</p>
<p>„Pokud nosí pod srdcem budoucího následníka trůnu, pak ano,“ řekla Mira ponuře. „Mischel!“ vykřikla vzápětí.</p>
<p>„V posledních měsících s ní císař několikrát spal a už pár dní jsem u ní neviděla kámen mateřství. Navíc nedávno několikrát zvracela!“</p>
<p>„Musíme před ní Mischel ochránit!“ zamumlal Wan a začal se potácet kupředu.</p>
<p>„Před kým?“ nechápala Mira, ale následovala ho.</p>
<p>„Před tou, která sama chce porodit následníka trůnu a tolik se tím pyšní!“ odpověděl ponuře. „Před Karou. Vsadím se, že v tomhle má nějakým způsobem prsty.“</p>
<p>„Vím, kde Mischel spí. Budu u ní dříve než ty!“ odpověděla Mira.</p>
<p>Wanovi se ulevilo. Nebyl si jist, jak dlouho se ještě udrží na nohou.</p>
<p>„Najdeš mě u bazénu,“ podařilo se mu ještě říct.</p>
<p>„Proč tam?“</p>
<p>„Čeká tam někdo, koho mám rád.“ Osaměl a belhal se chodbou. Z mnoha míst paláce se nesl jekot a křik, z pokojů vykukovaly poplašené ženy. Přesto se mu zdálo, že odpor útočníků slábne a jsou zatlačováni do koutů. Před vchodem do sálu s bazénem se už neudržel na nohou a skácel se na zem. Šér si ho naštěstí všimla, přitáhla ho k vodě, ošetřila mu ránu a zastavila krvácení. Sek se částečně svezl po drátěné košili a rozťal sval na dvě dlaně hluboko rovnoběžně s kostí. Proto byl Wan po počátečním otřesu tak dlouho schopen bojovat.</p>
<p>Když otevřel oči, spatřil nad sebou Miru. Vypadala ještě unaveněji než před chvílí. „Stihla jsem to. Načapala jsem ji už v Mischelině pokoji. Přiznala se. Byly kamarádky a to nevinné dítě se jí svěřilo, že čeká s císařem dítě. Naneštěstí ztratila kámen a nevěděla, zda chlapce či holčičku, a bála se přiznat. Kara předstírala, že sama svůj kámen také nemá, a tajně zjistila, že to bude chlapec. O Kuegovi věděla, že má nějaké spolky s šáhovými čaroději. Prodala mu tuhle informaci a ten ji postoupil Cuuachovi. Bez dědice by Cuuach měl po smrti císaře největší šanci získat moc nad říší. Tím spíš, že by ho podporoval šáh, kterému za to slíbil ústupky. Proto musel být dědic trůnu zabit. To už jsou ale jen mé dohady.“</p>
<p>„A co by z toho měla Kara? Vždyť by ji pravděpodobně také zabili!“ zeptala se Šér.</p>
<p>„Myslím, že si neuvědomila, jak bezohledně se tahle hra hraje. Asi si představovala, že pošlou jediného nájemného vraha,“ pokrčila rameny Mira.</p>
<p>Do sálu se vpotácel bledý Alessandro.</p>
<p>„Znásilnili spousty žen,“ skoro vzlykl.</p>
<p>„No a co? Přežijou to,“ zachraptěl cynicky Wan. „Já tu jistotu nemám.“</p>
<p>„Tvůj přítel ví, proč běduje. Nikdo netuší, které byly poskvrněny a které ne, císař dá proto popravit všechny. Byla by tím pošpiněna jeho čest, to je přece jasné, ne?“ ozvalo se ze stínu a do sálu vstoupil zavalitý Kueg v plné zbroji a s napjatým lukem v ruce.</p>
<p>„A když vás všechny zabiju, o mé účasti na tomhle nepovedeném spiknutí se nikdo nedoví,“ dodal.</p>
<p>Wan se těžce postavil, Mira vrhla nůž a s mečem v ruce vyrazila do strany, aby rozdělila eunuchovu pozornost.</p>
<p>Nůž Kuega zasáhl do hrudi, ale zbrojí nepronikl.</p>
<p>„Čubko,“ zaklel a vystřelil.</p>
<p>Šíp jí projel stehnem, Mira se zhroutila bolestí.</p>
<p>„Nejdřív zabiju tebe a pak všechny ostatní,“ prohlásil Kueg a kolébavým krokem zamířil k Wanovi.</p>
<p>Ten stál, nehýbal se a snažil se udržet rovnováhu. Koutkem oka sledoval, jak Mira odlomila hlavici a vytahuje šíp z rány; z rukávu si utrhla pruh látky a rychle si nohu stahovala provizorním obinadlem. Několikrát zkusil pohnout pravou rukou, ale věděl, že na Kuega nebude stačit. Chyběla mu rychlost i síla.</p>
<p>„Tak jednoduché to nebude,“ vynořil se z chodby další chrámový strážce, Wanův kolega.</p>
<p>„Útočníci jsou vyřízeni a já to skoncuji s tebou!“</p>
<p>Wan v duchu zajásal. Chrámoví strážci byli neskutečně rychlí a Kueg proti němu neměl šanci. Eunuch se ušklíbl, sáhl k opasku a vytáhl čelenku s kamenem.</p>
<p>„Víš, co to je?“</p>
<p>Strážce vykřikl zoufalstvím, eunuch si posadil čelenku na hlavu a ukázal na muže prstem. Lidské tělo se rozprsklo v krvavé explozi.</p>
<p>„Zvykli jste si, že váš život drží v rukou tihle tuplovaní bastardi,“ Kueg ukázal na Alessandra, „a nikdy by vás nenapadlo, že se k podobné věcičce můžu dostat i já. Ale tebe zabiju vlastníma rukama, Wane!“ zachechtal se.</p>
<p>„Ať se snažíš, jak se snažíš, vždycky budeš mluvit fistulí. Jsi prostě zbabělý kastrát, který si vousy kreslí a místo koulí nosí v gatích ořechy,“ řekl Wan klidně.</p>
<p>Kueg zavrčel, ale hlas mu přitom přeskočil a vyšlo z toho směšné vypísknutí. To ho rozzuřilo ještě víc. Nespouštěl z Wana oči, zbraň ve střehu před sebou. Útlou postavu schovávající se za sloupem přehlédl. Šér vystoupila ze stínu, těžkou zbraň držela obouruč. Napřáhla se a sekla eunucha přes záda. Hekl, otočil se a pozvedl svůj kilidž. Potom se mu z úst vyřinula krev a zbraň mu vypadla z rukou.</p>
<p>„Ty –“ obrátil se zpět k Wanovi a ukázal na něho prstem.</p>
<p>„Zemři!“</p>
<p>Wan přestal dýchat, ovanula ho síla kouzla, ale jako by se neměla do čeho opřít, prošla skrz a rozplynula se. Jen náramek na jeho paži pálil jako rozžhavený. Přežil jsem, protože už celé měsíce neberu medikamenty, došlo mu vzápětí. Kueg přepadl dopředu a zůstal nehybně ležet.</p>
<p>„To byl mistrovský úskok,“ ozval se ze stínu studený hlas, na scénu vstoupil Leeim.</p>
<p>Wanovi kdysi všichni eunuši připadali stejní, bezpohlavní, ale teď zjistil, že to tak není. Alessandrovi důvěřoval a znal ho. Leeim byl naprosto neprůhledný.</p>
<p>„Obávám se však, že co se týče žen v harému, musí být popraveny. Všechny bez výjimky. Nedokážeme odlišit, které zůstaly neposkvrněné a hodné našeho vládce.“</p>
<p>Wan se podíval na Šér, potom na Miru. Síly ho opouštěly. Přestával chápat. Copak bylo veškeré jejich snažení zbytečné? Alessandro přistoupil ke svému veliteli, hluboce se uklonil a ruku si přitom přiložil na prsa.</p>
<p>„Máš pravdu, můj pane,“ řekl, narovnal se a nečekaně přiložil hlavnímu eunuchovi dlaň na tvář. Leeim ochabl jako loutka, a kdyby ho Alessandro nezachytil, spadl by ze schodů.</p>
<p>„Nedovolím, aby mi pozabíjeli mé ženy!“ vykřikl Alessandro a zuřivě se rozhlédl, jako by hledal někoho, kdo mu chce odporovat.</p>
<p>Všichni mlčeli a nechápavě ho pozorovali. „Pomozte mi s ním,“ zavelel. „Musím se převléci do jeho roucha, vyjít na terasu a veřejně prohlásit, že vše je pod kontrolou. Ráno ho vyneseme z harému mrtvého. Všichni dosvědčíme, že umřel na mrtvici až během noci po útoku.“</p>
<p>„To byl jed?“ vydechl nevěřícně Wan a podíval se na Alessandra novýma očima.</p>
<p>Dostalo se mu strohého přikývnutí.</p>
<p>„A co potom?“ ptal se dál.</p>
<p>„Nic, dáme všechno do pořádku a budeme tvrdit, že jsme útok měli od počátku pod kontrolou a muži do soukromých komnat císařových souložnic ani nepáchli. Útočníci jsou všichni mrtví a ženy budou ve vlastním zájmu mlčet. Když ne, mají – my všichni máme smůlu.“</p>
<p>„Co Cuuach?“ vzpomněl si Wan.</p>
<p>„Zůstal v apartmá a vsadím se, že zatím ani nevytáhl paty. Čeká, až ho jeho noví společníci vyzvednou.“</p>
<p>„Vyřidím to,“ odpověděla Mira se zlověstným úsměvem. „Napíše i doznání. Kdyby něco, budu na východní terase. S mými lidmi můžeš počítat, Alessandro. Každého, koho najdu, pošlu sem.“</p>
<p>„Proč na východní terase?“ nechápal Wan.</p>
<p>„Je tam někdo, koho mám ráda,“ odpověděla Mira s úsměvem a odešla.</p>
<p>Wan s Šér osaměli.</p>
<p>„Jsme sami, navzdory zákonům a všemu,“ řekl, spíš se zhroutil, než posadil, a odložil meč.</p>
<p>Připadal mu příliš těžký na to, aby ho dokázal uzvednout.</p>
<p>„A máme jen pár hodin, protože zítra budeme buď mrtví, nebo rozděleni zákony,“ opáčila Šér a usmívala se přitom. „Jednou v životě bych se chtěla milovat s mužem, kterého miluji.“</p>
<p>„Jsem k ničemu. Ztratil jsem hodně krve, neudržím se na nohou a vůbec,“ odpověděl Wan, pohladil ji po ruce a políbil do dlaně.</p>
<p>„Nemyslím,“ opáčila, „teplá lázeň nám oběma udělá dobře.“</p>
<p><strong>* * *</strong></p>
<p>Wan vnímal nádheru císařského dvora jen vzdáleně. Jakoby z dálky viděl povzbudivé Alessandrovo mávání a zvolna se nechal nést dvořany až před císařský trůn. Tenhle byl nepřenosný a tyčil se ke stopu jako pyramida.</p>
<p>„Nuže, zachránče, řekni, co by sis za své hrdinství přál!“ vylovil z nic neříkajícího šumu větu určenou právě pro něho. Pohlédl vzhůru, kde se uprostřed obrovského křesla ztrácel malý stařík. Budoucí matka následníka seděla na sedátku u jeho nohou.</p>
<p>„Chtěl bych jednu ženu z tvého harému, můj pane,“ slyšel se Wan říkat.</p>
<p>„Strávit s ní noc? Takovou odměnu prokazuji jen šlechticům!“ zasmál se pisklavě císař.</p>
<p>„Ne, pane,“ odpověděl Wan, „chtěl bych si ji odvézt s sebou.“</p>
<p>Obrovská audienční síň jako na povel ztichla v očekávání následujícího trestu. Taková žádost byla neslýchaná a odporovala všem tradicím.</p>
<p>Stařík se poškrábal na plešaté hlavě, mladá dívka s rostoucím bříškem mu něco pošeptala. Mělo to zřejmě co dělat s jejím těhotenstvím. Zpráva ho očividně rozradostnila.</p>
<p>„Dobře,“ pronesl, když si uvědomil, že se od něho čeká odměnění hrdiny.</p>
<p>Očividně dávno zapomněl, oč byl požádán. „Máš mít, co si přeješ. A všeho dostaneš třikrát víc, než jsi chtěl!“ dodal velkomyslně.</p>
<p>Alessandro začal jásat a lidé v sále se k němu přidali.</p>
<p><strong>* * *</strong></p>
<p>Wan se naposledy ohlédl, aby zamával Hanimě, Alessandrovi a Miře s její přítelkyní, kteří je přišli vyprovodit až za město. Potom pevněji uchopil opratě a pobídl koně.</p>
<p>„Nemáš chuť pomilovat se s mužem, kterého miluješ?“ zeptal se a podíval se na svou ženu.</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell