%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/401.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Emiel</first-name><last-name>Regis</last-name></author>
            <book-title>Issac Asimov</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Emiel</first-name><last-name>Regis</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>1df04779-8473-4c69-a55e-8b2934d27817</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            <publisher>3Dreams</publisher>
            <year>2002</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><strong>Issac Asimov</strong></p>

<p><strong> </strong></p>

<p><strong>Poh</strong><strong>á</strong><strong>dka o t</strong><strong>ř</strong><strong>ech princ</strong><strong>í</strong><strong>ch</strong></p>

<p>Byl jednou jeden král jménem Hilderik, a ten vládl maličkému krá­lovství zvanému Mikrometrika. Nebylo to bohaté království, ani příliš mocné, bylo však šťastné, protože Hilderik patřil k těm vla­dařům, kteří milují svůj lid a jsou jím na oplátku milováni.</p>

<p>Vzhledem k tomu, že Mikrometrika byla tak malá a chudá, nepokoušel se král dobýt okolní království, a těm zase - protože byla tak malá a chu­dá - nestála za dobývání. V důsledku toho vládl v království klid a mír.</p>

<p>Krále Hilderika samozřejmě jeho chudoba nijak netěšila. Palác měl do­cela maličký a byl nucen pomáhat na zahradě, zatímco jeho žena Erment­ruda v kuchyni. Jedna věc je však v jejich neštěstí utěšovala. Měli hojnou zásobu synů.</p>

<p>Jednoho dne se totiž stalo, že královna poprvé porodila. Celé králov­ství by se bylo radovalo - jenže královna to přehnala. Povila trojčata. Chla­pečky.</p>

<p>„Jejda, jejda," pronesl král Hilderik ustaraně. „Jak máme rozhodnout, který z nich bude vládnout?"</p>

<p>„Možná," řekla královna Ermentruda a pyšně pohlédla na svá nově na­bytá trojčata, „bychom je mohli nechat vládnout všechny tři."</p>

<p>Král Hilderik potřásl hlavou. „Nemyslím, lásko má. Království je sot­va dost veliké pro jednoho vládce. Když budeme mít tři, všechny země kolem se nám budou smát. A navíc: co když se ti tři nebudou moci do­hodnout? Náš lid by byl nešťastný, kdyby se mu králové hádali."</p>

<p>„Dobrá," pokývla královna, „rozhodneme se tedy, až vyrostou."</p>

<p>Tři synové rostli do výšky, síly a krásy, a rodiče je měli rádi všechny tři stejně. Dohlíželi na to, aby všichni tři pilně studovali a byli tak v pra­vou chvíli připraveni na roli vladaře.</p>

<p>Přestože při studiu všichni zdárně prospívali, brzy se ukázalo, že to ne­jsou jednovaječná trojčata. Lišili se jak vzhledem, tak i vkusem a zálibami.</p>

<p>Jeden z princů byl větší a silnější než ostatní. Tak mu začali říkat Primus, což v pradávném a posvátném jazyce království znamenalo „číslo jedna".</p>

<p>Když zrovna nestudoval, cvičil a trénoval si svaly. Uměl zvedat těžká závaží<emphasis>, </emphasis>ohýbat tlusté železné pruty a rozlousknout holýma rukama koko­sový ořech. Každý v království obdivoval jeho sílu a říkal si, že kdyby se stal králem, země by byla v bezpečí.</p>

<p>Další syn nebyl tak vysoký ani silný jako princ Primus, a tak se mu začalo říkat Sekundus, což v tomtéž pradávném a posvátném jazyce zna­menalo „číslo dvě."</p>

<p>Princ Sekundus neměl tak mohutné svaly jako princ Primus, ale když zrovna nestudoval, cvičil se v zacházení se zbraněmi. Dokázal dohodit oštěpem dál než kdokoli jiný v království a také byl zdaleka nejlepším lu­čištníkem. V souboji mečem proti němu nikdo neobstál, a na koni jezdil zcela dokonale.</p>

<p>Každý v království jeho obratnost obdivoval a říkal si, že kdyby se stal králem, země by také byla v bezpečí.</p>

<p>Zbývající syn byl také slušně vysoký a silný, ne však tolik jako jeho bratři, a tak se mu dostalo jména Tertius, to jest „číslo tři".</p>

<p>Princ Tertius studoval ještě lépe než jeho bratři, nebavilo jej však vzpí­rat závaží ani házet oštěpem. Když nestudoval, psal milostné básně a do­kázal je příjemným hlasem zpívat. Také přečetl spoustu knih.</p>

<p>Mladé dámy z království považovaly básně prince Tertia za velkolepé.Všichni ostatní však případného krále - básníka nepovažovali za toho, kdo by zajistil zemi bezpečí. Proto byli rádi, že jsou tu ještě dva další, silnější princové, z nich bude možno vybrat budoucího monarchu.</p>

<p>Tři princové se měli naštěstí celkem rádi, a když trochu zmoudřeli, do­hodli se, že se nebudou svářit o královský trůn, a už vůbec o něj nebudou bojovat. Po pravdě řečeno měli rádi svého otce a chtěli, aby ještě hodně dlouho panoval.</p>

<p>„Přesto však," řekl princ Primus, „náš královský otec stárne a nějak se budeme muset rozhodnout. Jsme všichni stejně staří, a tak nemá smysl hle­dat mezi námi nejstaršího. Já jsem ale největší a nejsilnější, a to, myslím, už za úvahu stojí."</p>

<p>„Ano?" ozval se princ Sekundus, „ale já jsem nejlepším bojovníkem. Nechci to nějak rozviřovat, ale mám dojem, že je to dost důležitá vlastnost."</p>

<p>„Já mám dojem," pokrčil rameny princ Tertius, „že bychom to rozhod­nutí měli nechat na tatínkovi a na mamince."</p>

<p>Princ Primus se zachmuřil. „Nemyslím, že bys měl našim královským rodičům říkat tatínek a maminka."</p>

<p>„Ale vždyť jsou tatínek a maminka," namítl princ Tertius.</p>

<p>„O to nejde," vložil se do hovoru princ Sekundus. „Musíme brát ohled na jejich důstojnost. Jestli se stanu králem, očekával bych, že o mně bude­te mluvit jako o ,mém královském bratru'. Velmi by se mne dotklo, kdy­byste mi říkali kámo nebo brácho."</p>

<p>„To je naprostá pravda," souhlasil princ Primus. „Jestli se stanu krá­lem, rozhodně se mi nebude líbit, pokud mne někdo osloví ,Primoši'."</p>

<p>„V tom případě," řekl Tertius, který se nerad hádal, „co kdybychom se zeptali našich královských rodičů, co máme dělat? Koneckonců jsou vlád­noucím párem a my bychom měli dělat to, co si přejí."</p>

<p>„Dobrá," souhlasili zbylí dva princové a všichni tři pospíchali do trůn­ního sálu.</p>

<p>Král Hilderik o tom přemýšlel. Jako dobrý král chtěl vždycky to, co bylo dobré pro jeho malou zemi, a nebyl si ani zdaleka jistý, že by zemi bylo dobře pod vládou krále, který je velmi silný, velmi zručný ve zbrani, nebo velmi poetický.</p>

<p>Země jednoznačně potřebuje krále, pomyslel si, který je velmi bohatý<emphasis> </emphasis>a který může utrácet peníze ve prospěch štěstí a prosperity svých podda­ných.</p>

<p>Nakonec si král povzdechl a promluvil: „Nevím, jak bych mezi vámi rozhodl. Budu vás tedy muset poslat na dalekou a nebezpečnou výpravu za penězi - za hodně velkým množstvím peněz. Nechci ve vás budit do­jem, že peníze jsou tak strašně důležité, ale upřímně řečeno, dost naléhavě je potřebujeme. A proto se stane králem ten, kdo jich přinese nejvíc."</p>

<p>Královna Ermentruda se tvářila velmi znepokojeně. „Ale tatínku -" (Nikdy ho neoslovila Vaše Veličenstvo, pokud kolem nebyli dvořané, a dvořanů bylo vzhledem k neutěšenému finančnímu stavu království vel­mi málo.) „Ale tatínku," řekla, „co když se na takové výpravě našim prin­cům něco stane?"</p>

<p>„Můžeme jen doufat v opak, maminko, ale víš přece, že potřebujeme peníze, a císař Maximian z Germánie jich má hodně. Je to patrně ten nej­bohatší monarcha na světě."</p>

<p>„To je možná pravda, můj královský otče, jenže císař nám peníze nedá jen tak na požádání," namítl princ Primus.</p>

<p>„Po pravdě řečeno, nikdo nám nedá peníze jen tak na požádání," upřes­nil princ Sekundus..</p>

<p>„Nemyslím, že by princové měli žádat o peníze," ozval se princ Tertius.</p>

<p>,,Mí milí princové," řekl král, „vy také nemáte žádat o peníze. Císař Maxi­mian má podle všeho dceru jménem princezna Meliversa. Je to jedináček."</p>

<p>Nasadil si veliké brýle a ze zásuvky svého královského stolu vytáhl vel­kou roli pergamenu.</p>

<p>„Dostal jsem tuto zprávu předevčírem," vysvětlil, „a od té doby ji stu­duji. Je adresována všem králům na světě; od císaře je to moc laskavé, že si na mne vzpomněl, protože jsem vladař jen malé a chudé země."</p>

<p>Odkašlal si. „Píše se zde," řekl a pečlivě si prohlížel pergamen, „že cí­sařská princezna je líbezná jako sám den, vysoká a štíhlá, a že má skvělé vzdělání."</p>

<p>„S princeznou se skvělým vzděláním mohou být problémy," namítl princ Primus. „Takové mají sklon mluvit až příliš."</p>

<p>„Nemusíme ji přece poslouchat," namítl princ Sekundus.</p>

<p>„Můj královský otče, co má císařská princezna společného s naším úko­lem, tedy penězi?" zeptal se princ Tertius.</p>

<p>„Inu, princové moji," řekl král, „každý, kdo je princem královské krve a je schopen to doložit rodným listem, dostane příležitost, aby předvedl své schopnosti. Pokud se tyto zalíbí princezně Meliverse natolik, že si bude chtít dotyčného vzít, bude nápadník jmenován nástupcem trůnu a dostane velkou apanáž. Nu, a dříve nebo později se stane císařem. Bude-li jím jeden z vás, pak se stane zároveň i králem této země, a s bo­hatstvím císařství, jež bude mít k dispozici, může pomoci k prosperitě i Mikrometrice."</p>

<p>„Mým svalům princezna Meliversa neodolá, můj královský otče," pro­hlásil princ Primus.</p>

<p>„A ostatně ani mému jezdeckému umění," dodal princ Sekundus.</p>

<p>„Jestlipak má ráda poezii," uvažoval nahlas princ Tertius.</p>

<p>„Má to jeden háček," řekl král Hilderik. „Vzdělal jsem vás, chlapci, v ekonomice, sociologii a ostatních oborech, které má znát každý král. Jen­že Meliversa byla vzdělávána v kouzlech. Každého neúspěšného nápadní­ka promění v sochu. Říká, že potřebuje hodně soch, protože má velký park a má ráda plastiky."</p>

<p>„Já to věděla," rozplakala se královna Ermentruda.</p>

<p>„Neplač, má královská matko," konejšil ji princ Tertius, který ji měl moc rád. „Jsem si jist, že měnit prince v sochy je protizákonné."</p>

<p>„Obvykle ano," kývl král, „ale v tomhle případě je to součástí dohody. Navíc je dost obtížné ohánět se zákony tváří v tvář císařské princezně. Sa­mozřejmě, pokud nebudete chtít pokoušet osud, nemohu vám to mít za zlé... Jen kdybychom tak nutně nepotřebovali peníze."</p>

<p>„Já se nebojím," prohlásil princ Primus. Mně princezna Meliversa ne­odolá."</p>

<p>„Ani mně," přidal se princ Sekundus.</p>

<p>Princ Tertius se tvářil zamyšleně a mlčel.</p>

<p>Tři princové se ihned nachystali na dlouhou cestu. Oblečení měli po­někud zašlé a poněkud z módy, a ani koně nebyli nejmladší, ale nic lepší­ho neměli.</p>

<p>„Sbohem, mí královští rodiče," zvolal princ Primus. „Nezklamu vás.“</p>

<p>„To doufám," opáčil král Hilderik bez přílišné jistoty v hlase, zatímco královna Ermentruda tiše stkala v pozadí.</p>

<p>„Ani já vás nezklamu, mí královští rodiče," ujišťoval princ Sekundus.</p>

<p>Princ Tertius počkal, až ti dva vyrazí, a pak se rozloučil i on. „Nashle­danou, maminko a tatínku. Udělám, co bude v mých silách."</p>

<p>„Nashledanou, synu," odpověděl král Hilderik přes knedlík, který se mu v krku vytvořil.</p>

<p>Královna Ermentruda prince objala a ten odcválal za svými bratry.</p>

<p>Dlouho princům trvalo, než dorazili do hlavního města císařství. Když dospěli k cíli, koně už byli vyčerpáni a princové měli šaty samou díru. Na­víc jim došla hotovost a museli si půjčovat od pokladníků království, ji­miž projížděli.</p>

<p>„Až do této chvíle," pravil princ Tertius, „jsme jen dělali další dluhy, které situaci v našem království ještě zhorší."</p>

<p>„Až získám ruku princezny," prohlásil princ Primus, „zaplatím trojná­sobek sumy, kterou jsme si vypůjčili."</p>

<p>„Já pětinásobek," trumfl ho princ Sekundus.</p>

<p>„Ale to jen v případě, že někdo z nás uspěje," upozornil princ Tertius.</p>

<p>„Jak bychom mohli neuspět?" podivili se sborně oba jeho bratři.</p>

<p>V hlavním městě byli vlídně přijati. Dostali čerstvé koně a krásné nové oblečení, načež byli ubytováni v luxusním apartmá toho největšího a nej­nádhernějšího paláce, jaký kdy spatřili. Na jejich zavolání čekalo mnoho služebníků, a obsluha byla ochotná a zdvořilá.</p>

<p>Třem princům se takové zacházení<emphasis> </emphasis>velmi zamlouvalo.</p>

<p>Princ Primus pronesl: „Císař zřejmě ví, z jaké báječné rodiny pochází­me. Máme královskou tradici už po mnoho generací."</p>

<p>„To ano," kývl princ Tertius, „ale všechny ty generace byly dost chu­dé. Jestlipak to ví i císař?"</p>

<p>„Určitě," odpověděl princ Sekundus. „Císaři vědí všechno. Jak by ji­nak mohli být císaři?"</p>

<p>Druhá pomocnice hlavní komorné jim právě nesla čisté ručníky, aby se princové před velkou večerní hostinou mohli vykoupat.</p>

<p>Princ Primus si jí všiml. „Hej, ty! Komorná!"</p>

<p>Komorná se rozechvěla, že ji oslovil sám princ, a hluboce se uklonila. „Ano, Vaše Výsosti?"</p>

<p>„Je váš císař moudrý?"</p>

<p>„Ach, Vaše Výsosti, celá říše obdivuje jeho moudrost.“</p>

<p>„A zajímá ho," doplnil princ Sekundus, „zda jsou princové, kteří při­jíždějí, bohatí nebo chudí?"</p>

<p>„Ach, to ne, Vaše Výsosti," ujišťovala komorná. „Je tak bohatý, že pro něj peníze nic neznamenají. Zajímá<emphasis> </emphasis>ho jen štěstí jeho dcery. Když si bude princezna Meliversa chtít vzít nějakého prince, stane se princ dědicem celé říše, i kdyby nevlastnil ani měďák."</p>

<p>Princové Primus a Sekundus se usmáli a kývli na sebe, jako by chtěli říci: My to už dávno věděli.</p>

<p>Princ Tertius se na komornou usmál a řekl: „A co princezna Meliversa, má milá? Je tak pěkná jako ty?"</p>

<p>Komorná se začervenala a brada se jí roztřásla. Očividně nebyla schop­ná promluvit.</p>

<p>Princ Primus svému bratru pošeptal: „Neříkej jí má milá. Takové oslo­vení od prince služebnictvo jenom rozrušuje."</p>

<p>Princ Sekundus mu pošeptal ještě tišeji: „Jak může být komorná pěk­ná? Komorná je prostě jenom komorná."</p>

<p>„Stejně bych rád dostal odpověď na svou otázku," trval na svém princ Tertius.</p>

<p>Komorná, která byla opravdu docela pěkná, a to i navzdory faktu, že byla komorná (většina princů si toho však nevšimla), odpověděla: „Vaše královská Výsost jistě žertuje. Princezna je vyšší než já, a také mnohem krásnější. Je líbezná jako samo slunce."</p>

<p>„Hmm," prohlásil princ Primus. „Bohatá princezna, která je líbezná jako samo slunce, to už stojí za zamyšlení."</p>

<p>„Nebylo by špatné," uvažoval princ Sekundus, „mít tak bohatou prin­ceznu doma."</p>

<p>„Jestli je líbezná jako samo slunce, pak možná září natolik, že se na ni nelze podívat," namítl princ Tertius.</p>

<p>„Ale je povýšená," dodala komorná.</p>

<p>Princ Primus reagoval okamžitě. „Komorná mluví jen tehdy, je-li tá­zána."</p>

<p>„Takhle to dopadá, když se někdo moc bratříčkuje se služebnictvem," zavrčel princ Sekundus.</p>

<p>Ale princ Tertius se nedal odradit. „Je hodně povýšená, má milá?"</p>

<p>„Moc, Vaše Výsosti," odpověděla komorná a třásla se pod povýšenými pohledy druhých dvou bratří. „Už mnoho princů ji požádalo o ruku, ale ona všechny odmítla."</p>

<p>„Samozřejmě," ozval se princ Primus. „Byla to nejspíš nemehla, co by neohnula železnou tyč ani o píď. Proč by o ně měla stát?"</p>

<p>„Nejspíš," přidal se princ Sekundus, „nedokázali meč ani uzvednout, natož aby s ním bojovali. Ani se jí nemohli líbit."</p>

<p>„Možná," ozval se princ Tertius, „bychom se měli zeptal komorné, co se stalo s princi, v nichž princezna Meliversa nenalezla zalíbení."</p>

<p>Komorná sklopila oči a smutně pronesla: „Všichni se změnili v sochy, Vaše Výsosti. V hezké sochy, protože všichni princové byli mladí a hezcí."</p>

<p>Princ Tertius potřásl hlavou. „Doufal jsem, že císař jenom žertuje, ale zjevně své poselství mínil doslova. Máte tu hodně takových soch?"</p>

<p>„Asi tak po tuctu po každém kraji zahradní pěšiny, po níž se princezna Meliversa každé ráno prochází, Vaše Výsosti. Nikdy se na ně ani nepodí­vá; tvrdost jejího srdce si totiž nezadá s krásou lící."</p>

<p>„Pchá," prohlásil princ Primus. „Dokud je bohatá, ať si má srdce jaké chce. A samozřejmě dokud je krásná. Já jí to srdce obměkčím... A teď už se kliď, komorná."</p>

<p>Komorná se hluboce uklonila a couvajíc pozpátku opustila místnost, neboť by bylo velmi nezdvořilé obrátit se k princům zády.</p>

<p>Toho večera se pořádala velká hostina a tři princové na ní byli čestný­mi hosty. Uvítal je sám císař, usazený na skvostném trůnu v čele tabule. Po jeho boku seděla princezna Meliversa - a byla skutečně líbezná jako samo slunce. Dlouhé vlasy měly barvu zralé pšenice, a oči připomínaly blankytnou oblohu jarního dne. Rysy měla dokonale pravidelné a pleť bez jediné vady.</p>

<p>Oči však měla prázdné a tvář bez živého výrazu.</p>

<p>Ani se neusmála, když jí byl princ Primus představen. Pyšně se na něj podívala a řekla: „Z kterého království jsi?"</p>

<p>„Jsem z Mikrometriky, Vaše císařská Výsosti," odpověděl princ.</p>

<p>„Znám všechna království Země," ušklíbla se princezna pohrdavě, „a Mikrometrika je z nich nejmenší." A princezna se od něj odvrátila.</p>

<p>Princ Primus odcouval od princezny a posadil se na své místo u tabule. Pošeptal Tertiovi: „Až uvidí, co dokážu, bude ji to zajímat mnohem víc."</p>

<p>Vzápětí byl princezně představen princ Sekundus, a Meliversa prones­la: „Předpokládám, že i ty jsi z Mikrometriky."</p>

<p>„Ano, Vaše císařská Výsosti. Princ Primus je mým bratrem."</p>

<p>„Mikrometrika je tím nejchudším královstvím, co jich na Zemi je. A jestli se o jeho jmění musíš dělit ještě se svým bratrem, pak musíš být opravdu hodně chudý." A princezna se odvrátila.</p>

<p>Princ Sekundus odcouval a posadil se na své místo u tabule. Pošeptal Tertiovi: „Až uvidí, co dokážu, tak na naši chudobu rázem<emphasis> </emphasis>zapomene."</p>

<p>Pak přišel na řadu princ Tertius, a princezna Meliversa se zeptala: „Taky z Mikrometriky?"</p>

<p>„Jsme trojčata, Vaše císařská Výsosti," odtušil princ Tertius, „i když nejsme jednovaječný. A co máme, o to se dělíme."</p>

<p>„Jenže se nemáte o co dělit."</p>

<p>„Nemáme peníze ani moc," připustil princ Tertius, „ale my i naše krá­lovství jsme šťastni. A je-li štěstí sdíleno, roste."</p>

<p>„Toho jsem si nikdy nevšimla," odsekla princezna Meliversa a zadíva­la se jinam. Princ Tertius odcouval a posadil se na své místo u tabule. Po­šeptal svým bratřím: „Je bohatá a naše království potřebuje peníze. Její krá­sa je však studená jako led a bohatství jí štěstí nepřináší."</p>

<p>Následujícího rána se princ Primus připravil na své vystoupení. Oblékl se do nádherných atletických trenýrek, jež mu císař dodal, a zkoušel si před zrcadlem vlnění svalů. Byl se svým vzhledem očividně spokojen.</p>

<p>V tu chvíli se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře, a když princ Primus zvolal, ,,Dále," vstoupila druhá pomocnice hlavní komorné s mísou jablek.</p>

<p>„Co je to?" houkl princ Primus.</p>

<p>„Myslela jsem si, Vaše Výsosti, že byste si před svou audiencí mohl přát nějaké občerstvení."</p>

<p>„Nesmysl," řekl princ Primus. „Mám už dostatek jiného občerstvení. Odnes ta hloupá jablka."</p>

<p>„Také jsem si říkala, Vaše Výsosti," komorná se začervenala nad svou troufalostí oslovit prince, „zda byste se do toho úkolu vůbec měl pouštět."</p>

<p>„A proč ne?" podivil se princ Primus, zavlnil svaly a usmál se na sebe do zrcadla. „Nemyslíš, že jsem dost mužný?"</p>

<p>„Jste nepochybně dost mužný pro celý svět - s výjimkou princezny. Je tak tvrdá, že ji nelze obměkčit, a byla by proto škoda, kdyby tak krásný princ jako je Vaše Výsost skončil jako mramorová socha."</p>

<p>Princ Primus se zle zasmál. „Nemůže být tak tvrdá, abych ji neobměk­čil <emphasis>já </emphasis>- a už dost těch řečí. Mluv jen, jsi-li tázána, komorná. A teď odejdi."</p>

<p>A komorná se spěšně uklonila a opustila místnost.</p>

<p>Princ Primus vkročil do veliké arény. Před ním stály tribuny, zastřeše­né nahoře krásným hedvábným baldachýnem. Císař seděl uprostřed a cí­sařská princezna Meliversa po jeho pravici. Kolem seděli dvorní funkcio­náři a mnoho mladých a urozených dam a pánů. V jednom koutě přihlíželi i princ Sekundus a princ Tertius.</p>

<p>Princ Primus se postavil čelem k tribuně, obklopen vším nářadím, kte­ré ke svému vystoupení potřeboval.</p>

<p>Pro začátek se otočil k velké hromadě činek. Ty lehčí nedbale odhazo­val stranou, přestože obyčejný muž by je měl problémy byť jen uzvednout.</p>

<p>Nato se jal vzpírat ty těžší. Pokaždé je sevřel oběma rukama, jediným trhnutím je vzepřel k ramenům a o něco pomaleji je zvedl do výše.</p>

<p>Když vzepřel tu nejtěžší, dvořané se roztleskali. Ještě nikdo před ním to totiž nedokázal.</p>

<p>Konečně ohnul železnou tyč: přiložil si ji zezadu na šíji a ohýbal oba konce tak, že se mu vpředu na krku setkaly. Pak oba konce opět roztáhl, přetáhl tyč přes hlavu a odhodil.</p>

<p>Každý jeho kousek mu přinesl uznalý potlesk dvořanů, a dokonce i cí­sař uznale pokyvoval. Princezna Meliversa však ani netleskala, ani neký­vala.</p>

<p>Císař se naklonil ke své dceři a poznamenal: „Má drahá, tenhle princ je vážně ten nejsilnější muž, jakého jsem kdy viděl. Nebylo by špatné, kdy­by se z něj stal následník trůnu."</p>

<p>Princezna však chladně odtušila: „Nebylo by špatné, kdyby vystupoval v cirkuse, můj císařský otče, ale k manželství se mnou je zcela nevhodný. Nebo snad mám mít pořád ve své komnatě hromadu činek či železné tyče? Brzy by mne omrzel pohled, jak vlní svaly, a kdyby mne chtěl obejmout, zlámal by mi žebra."</p>

<p>Vstala a všichni ztichli.</p>

<p>„Princi Primusi," pronesla líbezným hlasem. Princ Primus si založil ruce na prsou a sebejistě naslouchal.</p>

<p>„Jsi ten nejsilnější muž, jakého jsem kdy spatřila, a já ti děkuji za ná­mahu, již jsi kvůli mně vynaložil. Jako manžela tě však nechci. Trest znáš."</p>

<p>Učinila rukama záhadný pohyb (neboť to byla skutečně velmi vzdělaná princezna) a v aréně se jasně zablesklo. Dvořané si zakryli oči, neboť už věděli, co se bude dít. Princové Sekundus a Tertius však nebyli připraveni a záblesk je na okamžik oslnil.</p>

<p>Když opět prohlédli, uviděli, jak sluhové nakládají na káru jakousi so­chu, aby ji umístili k zahradní pěšině.</p>

<p>Socha znázorňovala prince Prima se založenýma rukama a sebejistým a hrdým výrazem ve tváři.</p>

<p>Toho večera byl princ Tertius smutný. Ještě nikdy neztratil bratra, a ten pocit se mu vůbec nelíbil.</p>

<p>Svěřil se princi Sekundovi: „Obávám se, že ani našemu královskému otci se to nebude líbit. O naší královské matce ani nemluvě. Jak jim to jen řekneme?"</p>

<p>„Až získám princezninu ruku, snad se mi Meliversu podaří přesvědčit, aby našemu královskému bratru vrátila jeho původní podobu. Koneckonců, při svém vzdělání jistě přijde na nějaký schůdný způsob, jak to učinit."</p>

<p>„Ale jak chceš získat její ruku? Vždyť má snad srdce z kamene. Stude­ného kamene."</p>

<p>„Vůbec ne," řekl princ Sekundus. „Prostě jen nemá ráda sílu a svaly, které jsou bez dalšího užitku. K čemu je dobré zvedat činky? Ale já jsem bojovník. Umím bojovat a zacházet se zbraní. To je užitečné."</p>

<p>„To doufám," řekl princ Tertius, „ale i tak riskuješ příliš. Je ovšem prav­da, že princezna Meliversa je bohatá, a peníze opravdu potřebujeme."</p>

<p>Následujícího rána se princ Sekundus právě oblékal do zářivé zbroje, když dovnitř vklopýtala druhá pomocnice hlavní komorné a nesla mu ob­rovitý meč. Celá se pod jeho vahou prohýbala, a když se pokusila o úklo­nu, s hlasitým zařinčením zbraň upustila.</p>

<p>„Ty jsi ale nešikovná," zavrčel princ Sekundus rozmrzele.</p>

<p>„Prosím za prominutí, Vaše Výsosti," řekla pokorně a znovu se ukloni­la, „ale opravdu se chystáte podstoupit tu audienci?"</p>

<p>„Jistěže se chystám, ale co je ti do toho, komorná?“</p>

<p>„Vůbec nic, Vaše Výsosti," připustila komorná, „ale když ona je prin­cezna tak zatvrzelá a tak těžko se jí někdo zavděčí. Nechci, abyste se pro­měnil v sochu jako váš bratr."</p>

<p>„Neproměním se v sochu," odsekl princ Sekundus, „protože princez­na bude fascinována. A teď odejdi, komorná. Tvá dotěrnost mne už pře­stává bavit."</p>

<p>Komorná se uklidnila a odešla.</p>

<p>Princ Sekundus vstoupil do arény a ihned se mu dostalo potlesku dvo­řanů. Zbroj, kterou obdržel od císaře, byla nádherná a dobře mu padla. Jeho štít byl čistě bílý, meč z nejlepší oceli, oštěp skvěle vyvážen, a přil­ba, zakrývající obličej, mu propůjčovala divoké vzezření.</p>

<p>Vrhl oštěpem, a ten proplul arénou po celé její délce a zabodl se do středu terče.</p>

<p>Pak vyzval kohokoli z publika na souboj. Do arény vstoupil mohutný muž a dlouho spolu bojovali. Meče jen řinčely a narážely do štítů, ale princ Sekundus dokázal každý úder oplatit dvěma, a čím unavenější byl jeho pro­tivník, tím silnější Sekundus vypadal. Brzy nato jeho soupeř zvedl ruku a princ Sekundus se stal vítězem. Potlesk byl opravdu bouřlivý.</p>

<p>Nakonec princ Sekundus odložil přilbici a zbroj a usedl na koně. Jedi­nou rukou dokonale ovládal koně - a záhy jej přiměl skákat, vzpínat se na zadní nohy, a dokonce i tančit. Bylo to opravdu úžasné představení, a di­váci se dostávali do varu.</p>

<p>„Má drahá," řekl císař své dceři, když se k naklonil k jejímu uchu, „ten­hle princ je skvělý válečník. Mohl by vést do pole má vojska a porazit všechny nepřátele. Ten se ti musí líbit."</p>

<p>Princeznina povýšená tvář byla však i nadále chladná. „Pokud umí za­cházet i s armádou, možná bude skvělým generálem, ale k čemu je mi jako manžel? V mé komnatě nejsou žádní ozbrojenci, není tam tedy s kým bo­jovat, ani žádní koně či terče, na nichž by šlo jezdit či do nichž by mohl střílet. A kdyby se zapomněl, ještě by mohl hodit oštěp po mně, když má ty zbraně tak rád."</p>

<p>Povstala ze sedadla a všechno ztichlo. „Princi Sekunde, jsi ten nej­obratnější muž, jakého jsem kdy spatřila, a já ti děkuji za námahu, kterou jsi kvůli mně vynaložil. Jako manžela tě však nechci. Trest znáš."</p>

<p>Učinila totéž záhadné gesto jako minule. Tentokrát už princ Tertius vě­děl své a tak si zakryl oči. Když je opět odkryl, stála v aréně jiná socha: socha ladného, pohledného prince, s jednou rukou zdviženou, jako by chtěl právě vrhnout oštěp. Princ Tertius věděl, že přišel i o druhého bratra.</p>

<p>Následujícího jitra seděl princ Tertius sám ve svém apartmá. Celou noc probděl, a po pravdě řečeno nevěděl, co si má počít.</p>

<p>Říkal si: „Pokud se teď vrátím domů, každý řekne, že jsem zbabělec. A navíc, copak mohu teď jet domů a oznámit tuhle zprávu tatínkovi? A ma­minka propláče celý zbytek života. A já taky, vždyť jsem přišel o dva sou­rozence, kteří mi byli dobrými bratry, i když občas trochu nafoukanými a tvrdohlavými."</p>

<p>V tu chvíli vstoupila do komnaty druhá pomocnice hlavní komorné. Tentokrát nenesla nic.</p>

<p>„Neseš mi něco, má milá?" zeptal se princ Tertius.</p>

<p>Nervózně se uklonila a řekla: „Ne, Vaše Výsosti. Nezlobte se na mne, ale jen jsem vám přišla říci, že jsem žádala oba vaše bratry, aby se do toho úkolu nepouštěli, ale oni mne neposlechli."</p>

<p>Princ Tertius si povzdechl. „Já vím, byli strašně umínění. Není to tvoje vina, že tě neposlechli. A já se na tebe rozhodně nezlobím."</p>

<p>„A poslechnete tedy vy<emphasis>, </emphasis>Vaše Výsosti, když vás požádám, abyste na tu audienci nechodil? Nejste ani silák, ani velký válečník. Jak byste mohl zís­kat přízeň chladné a tvrdé princezny, když vaši bratři neuspěli?"</p>

<p>Princ Tertius přikývl. „Vím, že neumím víc než trochu zpívat a sem tam napsat nějakou báseň, ale snad by se to princezně mohlo líbit."</p>

<p>„Té se jen máloco zalíbí, Vaše Výsosti," řekla komorná a zachvěla se nad tou troufalostí, s níž odmlouvá princi. „Ale když udělá sochu i z vás, vaši rodiče přijdou o všechny děti a nebudou mít následníka pro svůj trůn."</p>

<p>Princ Tertius si znovu povzdechl. „Máš naprostou pravdu, maličká. Jsi starostlivá a laskavého srdce. Naše království je však tak chudé, že tatínek musí pomáhat na zahradě a maminka v kuchyni. Kdybych se mohl oženit s princeznou, zbohatl bych natolik, že bych mohl učinit šťastným tatínka, maminku i celé naše království. Musím to tedy s princeznou zkusit. Snad se mi podaří získat její přízeň. Přednesu jí své nejlepší básně a zazpívám je tak sladce, jak jen dovedu."</p>

<p>Po tvářích komorné se kutálely slzy. „Kéž by se tak stalo, Vaše Výsos­ti, ale když ona je tak necitelná. Kéž by tak měla mé<emphasis> </emphasis>srdce; všechno by bylo jinak."</p>

<p>„Dobrá tedy, má milá," řekl princ Tertius. „Jestli mohu, vyzkouším tvé srdce. Zazpívám<emphasis> </emphasis>ti pár svých písní, a ty mi pak povíš, jestli se ti líbily - a jestli se budou líbit i princezně."</p>

<p>Komorná byla zděšena. „Ach, Vaše Výsosti, to nesmíte. Vaše písně jsou určeny pro princeznu, ne pro obyčejnou komornou. Jak byste chtěl posu­zovat princeznu podle komorné?"</p>

<p>„V tom případě," prohlásil princ Tertius, „zapomeňme na princeznu, a já tě požádám jen o názor komorné."</p>

<p>Princ Tertius si naladil lyru - svou vlastní, kterou si přivezl s sebou - a tichým a melodickým hlasem zazpíval smutnou píseň o lásce, která ne­došla svého naplnění. A když už se zdálo, že se komorná upláče, zazpíval veselou píseň o lásce, jíž se naplnění dostalo, a tak slzy zmizely a komor­ná se zasmála a zatleskala.</p>

<p>„Líbily se ti?" zeptal se princ.</p>

<p>„Ach, ano," vzdychla komorná. „Byly to nádherné písně, a váš hlas mi připadal, jako by ke mně přicházel ze samotných nebes."</p>

<p>Princ Tertius se usmál. „Děkuji ti, má paní." Sklonil se a políbil jí ruku, a komorná zrudla rozpaky a rychle si ruku schovala za záda.</p>

<p>V tu chvíli se však ozvalo hlasité zaklepání a dovnitř vstoupil komoří, vysoký dvorní funkcionář, který se princi uklonil (třebaže nepříliš hlubo­ko) a oznámil: „Vaše Výsosti, princezna Meliversa si přeje vědět, proč jste se neobjevil v aréně."</p>

<p>Po těch slovech se ošklivě podíval na komornou a ta vyděšeně odspě­chala.</p>

<p>Princ Tertius pokrčil rameny. „Nevím ještě, jestli se toho úkolu cho­pím. Zatím to zvažuji."</p>

<p>Komoří se uklonil ještě méně než předtím a prohlásil: „Oznámím prin­cezně, co jste mi řekl. Zůstaňte, prosím, v komnatě a vyčkejte princeznina rozhodnutí."</p>

<p>Princ Tertius čekal v komnatě a přemítal, zda ho princezna promění v sochu hned, za to, že tak váhal. Stále ještě přemýšlel, když princezna Meliversa vstoupila do místnos­ti. Neklepala. Císařské princezny nikdy neklepají.</p>

<p>„Komoří mi řekl, že možná k audienci nenastoupíš," začala.</p>

<p>„Vaší císařské Výsosti by se nemusely líbit mé básně a zpěv - a já ne­mám, co bych více nabídl."</p>

<p>„Ale co když se mi líbit budou?"</p>

<p>„V tom případě si nejsem jist, zda chci mít za manželku ženu, která je tak studená a necitelná, že proměňuje statečné a dobré prince v sochy."</p>

<p>„Nejsem snad krásná, princi?"</p>

<p>„Je to jen vnější krása, princezno."</p>

<p>„Nejsem snad bohatá?</p>

<p>„Pouze v penězích, princezno."</p>

<p>„A nejsi snad chudý, princi?"</p>

<p>„Pouze v penězích, princezno, a jsem už na to zvyklý, stejně jako mí rodiče a celé království."</p>

<p>„Copak si nepřeješ být bohatý, princi, a vzít si mne za ženu?"</p>

<p>„Myslím že ne, princezno. Koneckonců nejsem na prodej."</p>

<p>„Můj komoří tě však slyšel přes dveře, jak zpíváš neurozené komorné."</p>

<p>„To je pravda, ale komorná měla srdce laskavé a vřelé, a já jí chtěl za­zpívat. Laskavé a vřelé srdce je totiž veškerá krása a bohatství, po němž toužím. Pokud o mne bude stát, ožením se s ní, a jednoho dne, až se stanu králem místo svého otce, bude ta neurozená komorná královnou."</p>

<p>Princezna učinila rukou pohyb, zamumlala dvě tři slůvka, trochu se sra­zila a změnila - a princ Tertius shledal, že stojí tváří v tvář druhé pomoc­nici hlavní komorné.</p>

<p>Užasle hlesl: „Kdo jsi - císařská princezna, nebo komorná?"</p>

<p>„Jsem obojí, princi Tertie," zněla odpověď. „Právě v roli komorné jsem se rozhodla najít si vhodného manžela. K čemu by mi bylo, kdyby princ získal ruku bohaté a krásné princezny bez ohledu na to, jak je bezcitná a krutá? Chtěla jsem najít muže, který by byl laskavý a milý k jemné, upřímné dívce, i když není krásná jako slunce nebo pohádkově bohatá. Obstál jsi ve své zkoušce."</p>

<p>Znovu se změnila a stala se znovu princeznou, ale tentokrát princez­nou usměvavou a vřelou.</p>

<p>„Teď už si mne vezmeš za manželku, princi Tertie?“</p>

<p>„Pokud navždy v srdci zůstaneš tou laskavou, vřelou ženou, kterou jsem si zamiloval, pak si tě vezmu."</p>

<p>A s těmito slovy se všechny sochy v zámeckém parku opět změnily v živé prince.</p>

<p>Princ Tertius a princezna Meliversa se vzali dva měsíce nato - hned jak do císařského města dorazili nejrychlejšími kočáry král a královna Mi­krometriky. Oba byli tak šťastní, jak si jen lze představit.</p>

<p>Princ Primus a princ Sekundus byli také tak šťastní, jak si jen lze před­stavit, protože se opět vrátili k živé podobě z krve a masa. Pořád říkali: „Komorná? To by nás nikdy nenapadlo!"</p>

<p>Přirozeně byl šťastný i princ Tertius, ale nejšťastnější ze všech byla cí­sařská princezna. Tak se bála, že ani se vším svým vzděláním nenajde ni­koho, kdo by ji měl rád ne pro krásu a bohatství, ale pro ni samou.</p>

<p>Scanning and corrections by Gavignus – gavignus@tiscali.cz</p>
</section>

</body>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0