%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/39.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name></first-name><last-name>Greatsun</last-name></author>
            <book-title>Močál</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name></first-name><last-name>Greatsun</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>34027737-1d7d-4d03-a8fc-2965af653b6b</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2005</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><strong>Močál</strong><strong><emphasis>Miroslav Žamboch</emphasis></strong></p>

<p>Zvlněnou pahorkatinou, kde se občasné řídké háje střídaly s porosty vysoké  žluté trávy, kráčel kůň. Muž v sedle nevnímal okolí, kymácel se ze strany na stranu se svěšenou bradou, uzdu měl omotanou kolem naběhlých zápěstí.</p>

<p>Podle zbroje, lehčí než brnění královských rytířů, ale masivnější než výstroj pěchoty a lukostřelců, patřil k válečníkům svobodných kmenů z hor. Před zásahy nepřátel ho chránil ocelový prsní a zádový pancíř, trojitá vrstva tvrdé doggerské kůže s železnými destičkami na břiše a bocích, krátká suknice s vetkanými kovovými pruty kryjící stehna. Na nohou měl obuté těžké okované boty přecházející v šedé náholenice. Ruce a ramena kryly široké kroužkové rukávy a ocelové chrániče předloktí. Na koženém popruhu se mu u boku pohupovala zbraň - kříženec válečného kladiva a těžkého meče.</p>

<p>Jezdec za sebou měl těžké chvíle, neboť špinavý pancíř pokrývala změť ještě svítících šrámů, kůže byla na mnoha místech rozedraná, v jednom z drátěných rukávů zůstaly viset zbytky zlomeného šípu a lesk ušlechtilé oceli kladiva pohasl pod nánosem zčernalé krve.</p>

<p>Kůň kráčel opatrně, jako by si uvědomoval, že jediným prudším pohybem může svého pána shodit ze sedla. Zvíře bylo na první pohled mohutné a silné, jakoby vybrané podle odolnosti jezdce. Krátká, velice hustá srst spolu se stavbou těla jednoznačně ukazovaly na místo jeho původu - jihozápadní bažinaté planiny.</p>

<p>S každou mílí, kterou kůň překonal, se krajina rychle měnila. Pahorky se postupně snižovaly, tráva získávala sytější zelenou barvu a řídké háje se měnily ve spletitou džungli osik, lísek a topolů. Objevovalo se více a více pramenů, jejichž voda neměla kam odtékat a vytvářela velká lesklá oka. Půda, nejprve jen změklá a potom nasáklá, se měnila v černou kaši, do níž se kopyta koně při každém kroku bořila na několik palců. Po dalších mílích trávu, keře i stromy nahradily páchnoucí šedozelené trsy s klíckami květů, smrtelnými pastmi pro poletující hmyz, vodní hladinu pokryl souvislý koberec špinavých drobných lístků.</p>

<p>Po celý den kůň kráčel přímo k východu, hory ověnčené věčnou zelení pralesů a korunované blyštivým jasem věčného ledu nechával za zády. Uprostřed jednotvárné roviny pokryté šedou bezútěšnou vegetací se však zastavil, pozvedl hlavu a dlouze zavětřil. Krajina, vlhký pach rozkladu i mazlavé bahno pod nohama nápadně připomínaly zemi, odkud pocházel, kde ho chytili a vycvičili. Staré instinkty vybroušené bojem o život se probudily, kůň, místo aby si pochutnával na posledních zbytcích šťavnaté trávy, ponořil tlamu do špinavé břečky, hlasitě odfrkl a udělal první opatrný krok. Po něm druhý a další. Směřoval dál do hloubi močálu, tentokrát už ne přímou, ale zdánlivě náhodně se klikatící cestou.</p>

<p>Po chvíli ticha, rušeného jen bzučením hmyzu a obezřetným našlapováním kopyt, klid narušily dálkou tlumené výkřiky. Jezdec pozdvihl hlavu, ale oči neotevřel. Vyčerpání uplynulých dnů, zahojené i čerstvé jizvy ve tváři ho na pohled činily starším, než ve skutečnosti byl. Oční víčka se zachvěla, pak mu však brada klesla zpět na prsa. Únava zvítězila.</p>

<p>Skupina jezdců, blížících se od západu, pobídla koně, jejich kořist už byla na dohled. Byli si jisti úspěchem a neskrývali se, z malých skvrn na obzoru se rychle měnili v temné siluety. První z nich vítězně zařval, vzápětí se k němu přidali jeho společníci. Konec těžkého lovu se blížil.</p>

<p>Konečně muž otevřel oči a ohlédl se. Ve tváři se mu neobjevil žádný výraz, jako by mu olověná clona únavy zakalila zrak a on nic neviděl. Pak se pokusil obrátit koně proti pronásledovatelům, ale jindy poslušné zvíře se vzepřelo a jen tak tak se udržel v sedle. Pomalu, jako by se na každý pohyb musel soustředit, aby ho dokázal provést, slezl ze sedla. Utíkat nemělo cenu, to si uvědomoval. Široce se rozkročil a chvíli bojoval o rovnováhu. Páchnoucí směs kalu a bláta, až po kolena obalující jeho nohy, postupně pronikala oděvem, chlad na chvíli rozptýlil mrákoty vyčerpání. Poznání, kde se ocitl, k němu přicházelo jen zvolna. Worxský močál. Chvíli to jméno před svým vnitřním zrakem obracel a hledal, co o něm ví. Nikdy tu nebyl, ale jako každý o podivném a nebezpečném území slyšel spoustu děsivých historek. Líbilo se mu to, kdyby nebyl tak unaven, zasmál by se. Jeho situace se mu najednou zdála směšná, smrtelně směšná.</p>

<p>Od bitvy byl tři dny a tři noci nepřetržitě na útěku a ze skupinky prchajících zbyl po řadě potyček sám. Pronásledovatelé tvrdě nasazovali své životy, štvali koně do naprostého vyčerpání, nenechali se odradit žádným nebezpečím ani nepohodlím. Hnala je vidina bohatství.</p>

<p>Zaplašil vzpomínky a soustředil se na hranici močálu osmdesát yardů před ním. Jezdci byli sotva třikrát tak daleko. Bez znatelného pohybu se kladivo zhouplo na popruhu a těžká zbraň mu vklouzla do ruky. Museli na mě vypsat zvláštní prémii, zvláštní prémii za posledního, pomyslel si při pohledu na přijíždějící skupinu. Už dřív jeho jméno znali všichni vyšší důstojníci císařské armády, ve snech děsil velitele podpůrných jednotek a vojáci na hlídkách se modlili, aby se on a jeho muži náhodou nenacházeli někde poblíž.</p>

<p>Před rokem se další pokus císařské armády zničit klany horalů utopil v krvi partyzánské války, sněhových bouřích a řídkém vzduchu hor. Zdálo se, že po půlstoletí bojů se opět nic nezmění a nad vysokohorskými vesnicemi budou dál vlát klanové zástavy.</p>

<p>Muž lhostejně sledoval smečku toužící po jeho krvi. Byla to nesourodá sebranka od těžkooděnce zakutého do blýskavé oceli, přes polovičního divocha chráněného masivními kostěnými pláty z koster dávno vyhynulých monster, až po šlachovitého kočovníka jedoucího bez sedla i postroje, ozbrojeného pouze několika noži a množstvím lehkých oštěpů v rákosových pouzdrech.</p>

<p>„Jedem!“ zavyl chlap v kroužkové košili po kolena a zabijáci pobídli koně k trysku.</p>

<p>Štvanec zvedl koutek úst v parodii úsměvu. Věděl, že mezi lovci panuje nepsaný zákon - kdo zasadí první ránu, dostane nejvíc. Prsty sevřel jílec těžké zbraně o něco silněji. Kdo zasadí první ránu a přežije, doplnil si v duchu pro sebe.</p>

<p>Radovali jsme se předčasně, všichni se radovali předčasně, vrátil se do minulosti. Císař se rozhodl vyřešit problém svobodomyslných sousedů jednou provždy, otevřel své pokladnice a dal rozvěsit ceníky. Ceníky se sumami, kolik zaplatí za hlavu náčelníka, bojovníka; za hlavu starce, ženy či dítěte.</p>

<p>Začala nová válka, krutější než všechny předešlé, válka bez zraněných, bez armád. Válka hrdlořezů, žoldnéřů, lovců hlav. Nakonec, po roce krvavého běsnění, neměli horalští muži proč bojovat - většina jejich žen i dětí byla povražděna. Ti, co přežili, utíkali pryč, jen poslední hrstka zoufalců, jimž nezbyl nikdo a nic, se odhodlala k zoufalému činu. Proplížili se zemí a přitahováni nenávistí jako noční můry plamenem ohně napadli císařský palác. Při poslední řeži téměř všichni útočníci zahynuli, s nimi však i císařův syn.</p>

<p>Ani temné vzpomínky nevzbudily ve štvanci vztek, který by mu pomohl v posledním boji. Únava zastírala jeho myšlenky jako vrstva tuhnoucího olova a měnila je v nehybné představy bez jiskry, bez významu. Zůstala jen mučivá touha ulehnout do bahna, touha zavřít oči a spát.</p>

<p>První jezdci se vrhli do šedivé břečky močálu, voda se rozstříkla, vzápětí dychtivý řev přehlušilo panické ržání zvířat. Místo, aby se koně odrazili od pevné země skryté těsně pod hladinou, nenašli oporu pro kopyta a beznadějně zapadali do mazlavého bahna. Zbývající šestice sotva dokázala zastavit těsně před zrádnou půdou. Štvanec i pronásledovatelé ohromeně stáli a dívali se na topící se muže. Dva jezdci, které náraz vymrštil ze sedel a dopadli o pár yardů dál, už vězeli v bahně po prsa. Křičeli o pomoc, současně se pokoušeli vzepřít rukama. Mazlavá hmota je však neúprosně pohlcovala, až se jejich hrůzou zkřivené tváře ztratily pod hladinou.</p>

<p>Blíž u břehu vše trvalo o něco déle. Bahno bylo hustší a poskytovalo alespoň dočasnou oporu. Zvířata se však zoufale zmítala a s každým křečovitým pokusem dostat se ven se potopila ještě víc. Kůň, který dopadl kousek stranou od ostatních, se náhle i s jezdcem převalil na bok a jako by se pod ním otevřela nějaká dutina, zmizel. Místo označovala jen líná kola rozbíhající se po hladině.</p>

<p>Čtvrtý lapený v bahně okamžitě jednal. Tasil krátký meč a jediným sekem proťal koni krční páteř. Zvíře ochablo a přestalo při marných pokusech o záchranu stahovat jezdce s sebou. Muž bez váhání meč odhodil a na okamžik upřel pohled na pevnou zemi. Dělilo ho od ní sotva šest yardů.</p>

<p>„Kdybys neměl ten svůj podělanej ocelovej krunýř, možná bys to zmák, ale takhle ne,“ řekl hubeňour s protáhlou tváří konverzačním tónem.</p>

<p>Přitom na kůži obtahoval ostří jednoho ze svých nožů.</p>

<p>„Šest je míň než sedum, Omlogu! Zbyde víc zlata na jednoho!“ zasmál se zavalitý Vousáč.</p>

<p>Ve spodní čelisti mu chyběla polovina zubů.</p>

<p>Těžkooděnec stiskl zuby a nepřestával se dívat na pevnou zem. Během chvíle se propadl o dobrých pět palců, hladinu už měl kus nad pasem.</p>

<p>„Hoďte mi lano, chlapi!“ řekl klidným tónem. „To zvládnu.“</p>

<p>„Šest je míň než sedum,“ zopakoval Vousáč a ve tvářích ostatních se objevil souhlas. „Nikdo ti provaz nehodí, leda šibeniční smyčku, ale i tý by pro tebe teď bylo škoda. Tvůj umíráček,“ zabrnkal na tětivu luku v sedlovém pouzdře. V tichu se zvuk zřetelně rozlehl.</p>

<p>Omlog se zhluboka nadechl a vydechl, grimasa vzteku z tváře zmizela ještě rychleji, než se na ní objevila.</p>

<p>„To lano, chlapi. Zlata je víc než dost a ještě se všichni budem potřebovat.“</p>

<p>„Nic takovýho. Původně jsem ti chtěl taky vyrazit pár zubů,“ řekl Vousáč a dotkl se své prázdné dásně, „ale tohle podívání je lepší.“</p>

<p>Vzrušením téměř poskakoval. Ostatní celou scénu pozorovali se zájmem nezúčastněných diváků.</p>

<p>„Mám u sebe diamant. Ten, co se ztratil Klegrovi. Dám ho tomu, kdo mě vytáhne,“ nabídl Omlog.</p>

<p>Koně pod sebou už necítil, současně se začal propadat rychleji. Neodvažoval se udělat jediný zbytečný pohyb.</p>

<p>„Nikdo by si nerisknul okrást Klegra,“ řekl pochybovačně Vousáč, tětiva zadrnčela o poznání hlasitěji.</p>

<p>Zbylí muži se do hovoru nepletli, pouze čekali, jak se jejich společník rozhodne.</p>

<p>„Já jo. Pospěš si, jestli ho chceš,“ ucedil Omlog.</p>

<p>Černá hladina mu dosahovala až k prsům, přesto se v jeho hlase neobjevila ani stopa zoufalství, pouze handlířský tón.</p>

<p>Vousáč se rozhodl, seskočil ze sedla, odvázal lano a jeden jeho konec hodil tonoucímu. Omlog už jen lapal po dechu a ruce držel nad hladinou s největším úsilím.</p>

<p>„Držte!“ zavolal a začal se píď po pídi soukat ke břehu.</p>

<p>Na pevné zemi lano pustil, ale zůstal ležet a vyčerpaně sípěl.</p>

<p>„Diamant,“ zašklebil se Vousáč. „Zachránil sem ti ten tvůj posranej kejhák.“</p>

<p>Omlog přikývl a trochu neohrabaně se postavil. Bahno z něj odpadávalo ve velkých černých kapkách. Sáhl za opasek, vytáhl plátěný váček a podal jej svému zachránci.</p>

<p>„Nebyl sem si jistej, jestli neblafuješ!“ řekl Vousáč radostně a natáhl se po své odměně.</p>

<p>Vzápětí se jeho úsměv změnil v překvapenou grimasu, oči mu zmatněly.</p>

<p>Omlog ho levou rukou přidržel za kazajku a očistil si o ni zakrvácenou dýku. Teprve potom nechal mrtvé tělo dopadnout na zem.</p>

<p>„Šest je míň než sedum. A jestli někdo máte zálusk na můj diamant, řekněte to hned. Pět je ještě míň.“</p>

<p>„Musíme nějak dostat toho parchanta. Je za něj víc než za jeden podělanej diamant,“ změnil téma hubeňour.</p>

<p>Lovci znovu obrátili pozornost ke kořisti.</p>

<p>Horal zůstával na stejném místě a vyčerpaně se opíral o koně. Věděl, že by měl využít šance a prchat dál, ale únava mu zavírala oči a podlamovala nohy. Položil ruku na sedlo, jako by se do něj chtěl vyšvihnout, ale náhle ochabl, svezl se na zem a usnul v polosedě opřen o koňskou nohu.</p>

<p>„Má dost,“ řekl muž v drátěné košili se dvěma krátkými meči u pasu. „Odstřelíme ho a pak si pro něj dojdem.“</p>

<p>„Kelly je mrtvej, byl z nás nejlepší střelec,“ opáčil hubeňour.</p>

<p>Divoch sklouzl z koně, sebral mrtvému luk, založil šíp, s námahou napjal tětivu a vystřelil. Střela dopadla kus před spícího muže.</p>

<p>„Myslel sem, že to umíš líp,“ zachechtal se kolohnát ve zbroji z kostí. „Dej mi tu hračku.“</p>

<p>Nedařilo se mu o nic lépe než jeho kumpánovi. Během chvíle se vystřídali všichni, ale nikdo nedokázal cíl zasáhnout.</p>

<p>„Neměls Kellyho sejmout, on by se trefil,“ řekl s pokrčením ramen hubeňour a podíval se na Omloga.</p>

<p>Ten vztekle vytrhl luk poslednímu střelci a během chvíle bez rozmyslu vystřílel zbytek šípů v toulci.</p>

<p>Dva se zabodly těsně před horalovýma nohama, ostatní se utopily v bažině.</p>

<p>Omlog mrštil lukem o zem a kopl do mrtvého těla.</p>

<p>„Zrovna když tě potřebujem, seš mrtvej!“</p>

<p>Vzápětí však vypadal klidný, jako by se kopnutím svého vzteku zbavil.</p>

<p>„Někudy se tam ale dostat musel,“ zauvažoval nahlas, „Brangile, si z nás nejlepší stopař, zkus najít, kudy do toho marastu vlez,“ obrátil se na divocha.</p>

<p>„Všechno jsme rozdupali,“ pokrčil rameny muž, ale přesto začal ve zvětšujících se kruzích zkoumat terén. Dlouho žádné stopy nenacházel, až padesát yardů daleko objevil zřetelné otisky koňských kopyt.</p>

<p>Všichni se přesunuli k místu, kde horal do močálu vjel. Hubeňour se podezíravě rozhlížel po bezútěšném okolí, Omlog upřeně pozoroval bahno přímo před sebou a ostatní nespouštěli oči ze spícího. Byli teď od něj dál a instinktivně se obávali, že by se jim mohl ztratit.</p>

<p>„Vypadá to tu úplně stejně jako všude jinde,“ odplivl si Omlog, vzápětí se však zarazil. „Nevypadá.“</p>

<p>V listnatém koberci pokrývajícím hladinu rozeznával téměř neznatelnou klikatící se čáru. Někdo zřejmě před krátkou dobou drobné rostliny rozhrnul a koberec vegetace se ještě nestačil spojit.</p>

<p>„Zlato je naše,“ usoudil spokojeně. „Musíme sebou hodit, nebo ten sajrajt stopu zase zakreje. Brangile, Ditrichu, sežeňte co nejrychlejc dlouhý a tenký pruty na značkování,“ přikázal, „my zatím vyzkoušíme, jestli to vůbec půjde a budem dávat pozor, abysme stopu neztratili.</p>

<p>„Nechce se mi do tý sračky,“ prohlásil zachmuřeně hubený muž. „O Worxským močálu sem slyšel spoustu věcí a žádná se mi ani trochu nezamlouvala. Prej se tu ztrácej lidi.“</p>

<p>„Podíl dostanou jenom ti, co se namočej,“ odpověděl Omlog a uvazoval si kolem pasu smyčku z lasa. „Jistěte mě,“ řekl a podal jeho konec svým společníkům.</p>

<p>Byl mohutný a navíc navlečený v těžké zbroji. V rozměklé půdě za sebou zanechával hluboké šlápoty, bahno mu obalilo holínky vysoko nad kotníky. Přesto opatrně vstoupil do močálu a po chvíli tápání nalezl pod kalnou hladinou stezku, která ho unesla.</p>

<p>„Projel tudy, všude kolem je bezedný bahno,“ oznámil spokojeně a vrátil se na pevnou zem.</p>

<p>Nálada po jeho slovech okamžitě stoupla, muži se začali připravovat na výpad do bažiny. Omlog sám odložil svůj pancíř, přes rameno si navlékl luk.</p>

<p>„Cestou potkáme pár šípů. Budou se hodit, kdyby se probudil a chtěl si dál hrát na honěnou,“ odpověděl na hubeňourův tázavý pohled. „Zblízka se trefím.“</p>

<p>Jakmile se vrátili Brangil a Ditrich s nařezanými pruty, vyrazili žoldnéři za spící kořistí.</p>

<p>První se brodil Omlog, za ním hubeňour a ostatní. Brangil průvod uzavíral a podle toho, jak se téměř neviditelná stezka klikatila, značkoval cestu pruty zabodávanými do dna. Horal stále spal.</p>

<p>Postupovali pomalu a opatrně. Stopa na hladině teď byla sotva znatelná, navíc stezka klesala. Často se nořili do páchnoucí břečky až po pás, na několika místech byl chodník úplně přerušen a Omloga museli každou chvíli zachraňovat pomocí lana. Nikdo nemluvil ani neklel, ticho vznášející se nad kalnou hladinou rušilo jen šplouchání a občasné zabzučení hmyzu.</p>

<p>Horalův kůň se stále neklidněji ohlížel. Jeden z vystřelených šípů ho lehce škrábl a původci bolesti se blížili, jeho pán se stále nehýbal. Nakonec ho brodící se muži poplašili natolik, že popošel o krok. Horal ještě okamžik zůstal sedět a pak zbaven opory přepadl dozadu. Studená voda ve tváři ho probudila. Posadil se, okamžik se překvapeně rozhlížel. Jeho pohled se střetl s pohledem velkého muže brodícího se v čele zabijáků.</p>

<p>Omlog viděl, že se štvanec probudil, a pokusil se zrychlit.</p>

<p>Horal se postavil. Díky krátkému odpočinku se mohl rvát o život alespoň o chvíli déle. Nemínil jim to nijak ulehčit. Zlehka plácl koně po zadku.</p>

<p>„Pokud někdo ví kudy, jsi to ty,“ zachraptěl. „A snaž se, když už jsi mě vzbudil.“</p>

<p>Zvíře se nenechalo dvakrát pobízet, ponořilo tlamu do smrduté břečky a zdánlivě nahodilou cestou zamířilo dál do nitra močálu.</p>

<p>Podivné pronásledování v pomalém rytmu gavoty pokračovalo celé hodiny. Počátek močálu se ztratil mužům za zády, cestu zpět označovala jen dlouhá řada tenkých prutů. Charakter bažiny se postupně měnil. Voda smíšená s jemným bahnem vytvořila řídkou kašovitou hmotu, zápach se zdál hutnější a pronikavější, hmyz ani ptáky už nebylo vidět ani slyšet. Pronásledovaný i pronásledovatelé hlasitě supěli, jejich výstroj i rysy tváří dávno zmizely pod vrstvami zasychajícího bláta. Bylo chladno, ale všichni se koupali v potu.</p>

<p>„Docházejí nám pruty!“ křikl udýchaně Ditrich na konci průvodu.</p>

<p>„Ještě chvíli a budeme ho mít, už není daleko,“ zavrčel Omlog a zarputile se prodíral vazkou hmotou. Tvář měl křečovitě staženou námahou, přesto neustále zvyšoval tempo.</p>

<p>„Měli bychom se vrátit, nemám z toho dobrej pocit,“ zachraptěl hubeňour, ale místo návratu se pokusil zkrátit mezeru, která vznikla mezi ním a Omlogem.</p>

<p>Horal se ohlédl - byli sotva dvacet yardů za ním. Znovu byl na pokraji zhroucení a jen s nejvyšším úsilím se držel těsně za koněm. Přesto se jeho pronásledovatelé přibližovali. Bolest zmučeného těla, křeče vystřelující z každého svalu, návaly krve trhající tepny se pro něj staly stejně přirozené jako dýchání, svět přes těžký závoj únavy vnímal nejasně a zamlženě. Chvíle spánku, kterou si před půl dnem dopřál, nedokázala odstranit jedy otravující jeho mozek i svaly. Otočil se čelem k pronásledovatelům.</p>

<p>„Vystřel, kryso,“ zachroptěl.</p>

<p>„Chci tvou hlavu, hlavu Danglenda Kyrrowa. Nedokážeš si představit, kolik za ni dostanem,“ odpověděl Omlog s úšklebkem a dral se vpřed nezměněnou rychlostí.</p>

<p>Ve chvíli, kdy se vzdálenost mezi muži zkrátila na polovinu, vytáhl Omlog z pochvy velký meč. Čepel zatím neposkvrněná bahnem se ocelově leskla. Udělal další krok a vzduchem se mihl stín, horal se zapotácel pod nárazem. Prudce vržený oštěp ho zasáhl do hrudního pancíře, špice sklouzla a zastavila se na nákrčníku.</p>

<p>Brangir vyrazil válečný pokřik a napřáhl se k dalšímu hodu. Hubeňour se však okamžitě otočil a srazil mu ruku.</p>

<p>„Hlupáku! Zabiješ ho a on se utopí. Hlavu, chceme hlavu!“ zařval.</p>

<p>Utopí se, proběhlo pomalu horalovi hlavou. Nedostanou za něho zaplaceno. Ta myšlenka se mu zalíbila.</p>

<p>„Poslední prut!“ zaslechl, než stačil udělat rozhodující krok stranou.</p>

<p>Omlog znásobil své úsilí dostat se k horalovi, ten však nečekal.</p>

<p>Všichni se utopí! Znělo mu stále dokola hlavou a vyrazil za svým koněm, který mezitím o kus popošel. Mířil přímo ke zvířeti, nebral ohled na případnou změnu směru podvodní stezky. Poslední zbytky sil nutné pro dýchání a tlukot srdce ze sebe vydával v jediném záchvatu berserkského šílenství. Utopí se, utopí, opakoval si v duchu jako zaklínadlo.</p>

<p>Tři muži zůstali nejistě stát u posledního prutu, Omlog, Brangil a Ditrich se dál hnali za kořistí. Vidina zlata byla silnější než hrozba utonutí.</p>

<p>Horal udělal poslední krok a zastavil se. Potácel se, jeho vědomí se kalilo, propadal se hlouběji a hlouběji do komatu vyčerpání.</p>

<p>„Mám tě, mám tvou hlavu!“ řval Omlog, Ditrich s Brangilem pouze neartikulované ječeli.</p>

<p>S obnaženými zbraněmi se blížili k potácející se trosce. Horalův kůň náhle zaryčel strachem, skočil vpřed, voda s blátem se rozstříkla, v dalším okamžiku už zmizel pod hladinou. Omlog pozvedl meč k ráně. Štvanec stál s hlavou svěšenou, válečné kladivo mu viselo na zápěstní smyčce, nedokázal ani zvednout pohled. Všechno pro něj bylo vzdálené a nedůležité.</p>

<p>Čepel zasvištěla vzduchem, Danglenda smetl prudký náraz zezadu. Pod ním se cosi velkého a rychlého hnalo vpřed.</p>

<p>Omlog věděl, že poprvé nějakým způsobem minul, ale než stačil zareagovat, vymrštila ho obrovská síla do výše a vzápětí strhla pod hladinu. Z bahna se vynořila změť chitinových ostruh a dvě monstrózní klepeta, Brangil poděšeně zařval. Stačil ještě zahlédnout kruhová bezzubá ústa lesknoucí se slizem, pak ho jedno z kostěných ostří přepůlilo. Ozvalo se hlasité zapraskání - klepeta uchopila třetího muže, kost narazila na kost, ale ta z močálu byla tvrdší. Výkřik ani nestačil doznít. V dalším okamžiku se smrt z bažiny stáhla pod hladinu a jako povlovná vlna se blížila k vyděšené trojici u posledního prutu.</p>

<p>Horal se postavil a zmateně se rozhlížel. Před okamžikem před ním stáli tři muži, teď zůstal sám. Zaslechl změť výkřiků, ale než dokázal zaostřit zrak a podívat se jejich směrem, rozhostilo se nad páchnoucí hladinou opět ticho. Línou vlnu převalující se v bažině jen pár kroků od sebe neviděl.</p>

<p>Cítil, jak mu svaly jeden po druhém ochabují. Klesl na kolena, věděl, že zanedlouho mu nohy vypoví poslušnost úplně a ponoří se pod hladinu. Bolest pomine, utrpení pomine, všechno pomine. Těšil se na ten okamžik. Už chtěl marný boj vzdát, ušetřit si posledních pár chvil utrpení, když si uvědomil, na co se celou dobu dívá, ale co jeho obluzený mozek odmítá registrovat. Kousek od něj se rozkládaly dva ostrůvky. Vzdálenější porostlý stromy, bližší pouhý pahrbek ze světlých kamenů vyčnívající sotva dvě stopy nad hladinu. Celý život bojoval, nikdy nic nevzdal. Věděl, že bude trpět až do konce, ale popřít sám sebe nedokázal. Zvedl se na všechny čtyři, nadechl se, zaťal zuby. Inteligence, vědomí, jeho já ustoupilo pudu sebezáchovy, změnil se ve zvíře deroucí se bahnem vpřed. Padal a zase vstával. Znovu a znovu navzdory utrpení, bolesti, navzdory všemu.</p>

<p>Omlog cítil, jak se mu lano, kterým ho jistili, zařízlo do pasu, současně ho prudké škubnutí strhlo vzad. Zmítal se na provaze zpola udušen a oslepen, pro monstrum z bažiny byl jen nepatrným přívažkem. Snažil se dostat na vzduch a kupodivu se mu to dařilo. Stačilo se prohnout správným směrem a tlak rychle proudící kaše ho vždy na okamžik vynesl k hladině. Po krátkém nádechu ho lano pokaždé nemilosrdně stáhlo do hloubky. Při jednom ze svých výletů na hladinu zaslechl agonický skřek, praskání kostí a zvuk trhaného masa. Věděl, že byl svědkem konce svých společníků. Potom se dlouho nedokázal dostat nahoru, okolní bláto chladlo a houstlo. Bestie se ponořila hlouběji a Omlogovi se nedostatkem vzduchu začalo zatmívat vědomí. Mohl si vybrat: odříznout se a utopit se hned, nebo ještě chvíli vydržet, nechat se vláčet a utopit se později. Polykal bláto a vodu a čekal, v pěsti držel meč.</p>

<p>V mozku zůstala jen touha nadechnout se a jediný příkaz - vydržet ještě chvíli. Nevěděl, nač čeká, v co doufá, ale stále vzdoroval touze lokat, polykat okolní řídkou hmotu s křečovitě sevřenými čelistmi a prsty obemknutými kolem jílce. Nakonec už nemohl dál a otevřel ústa.</p>

<p>Monstrum zamířilo zpátky k místu svého lovu. V primitivním vědomí doutnala neuvědomělá myšlenka na kořist, kterou minulo. Chtělo ji uložit k ostatním, na dno, do hustého bahna, kde maso dozraje, změkne a ono je potom bude moci vysát svými velkými kruhovými ústy.</p>

<p>Omloga něco bolestivě udeřilo do břicha. Něco pevného v poddajné prázdnotě. Jednou rukou to něco objal, druhou se odřízl. Bolest mu pomohla vzdorovat ještě malou chvíli nedostatku vzduchu. Jako slepý červ se zalepenýma očima a s ústy plnými bahna začal šplhat nahoru. Tiskl se k drsnému a tvrdému kmeni dávno mrtvého stromu zkamenělého po staletích máčení v bahně, bojoval o každý palec. Konečně se nad nehybnou hladinu močálu vynořila hlava, ticho rozbilo chrčivé lapání po dechu. Houževnatost zvítězila, Omlog se vrátil ze studeného hrobu. Napůl udušený, zkroucený křečí, ale živý.</p>

<p>S obtížemi otevřel blátem zamazané oči a rozhlédl se. Na přestálým utrpením zohyzděné tváři se usídlil triumfální škleb. Napravo od něj močálem prorůstala změť tenkých, chorobně pokřivených kmínků poloshnilých stromů, za nimi se zelenala tráva a keře. Vrátil meč do pochvy, natáhl se k blízké větvi a opatrně se začal soukat směrem k pevné zemi.</p>

<p>Zima, strašná zima. Křeče v břiše, hlad. Z mlhy se vynořily neforemné rozmazané obrazce, s nimi přišla i bolest. Zvolna pozvedl hlavu a ohlédl se do strany. Krční svaly však bez výstrahy ochably, udeřil se do spánku a svět se znovu zamlžil.</p>

<p>Podruhé tu chybu neudělal, dlouho ležel se sevřenými víčky a sbíral síly. Zvědavě přesouval pohled dál od sebe. Nic neříkající skvrny se měnily v šedé oblázky. Jedna z mnoha bolestí náhle získala na intenzitě. Možná mě probodli, napadlo ho. Nadlehčil pánev, rukou zašátral pod sebou a vytáhl špičatý kámen, který tlačil i přes zbroj. Odložil ho vedle sebe, jeden z mnoha nepříjemných pocitů zmizel. Vrátil se k prohlížení okolí. Oblázky nepokračovaly daleko, po pár yardech začínalo kalné, zeleným kobercem porostlé bahno.</p>

<p>„Worxský močál,“ uniklo muži mezi okoralými rty.</p>

<p>Vzpomínky se vrátily. Už věděl, kde je, kdo je a co všechno tomu předcházelo. Neobratně se převalil na levý bok. Druhá strana ostrůvku se v ničem nelišila od první. Ozval se rachotivý, znepokojivý zvuk. Sevřel rukojeť kladiva. Dva yardy před ním vytvářely kameny mírný pahorek, za nějž neviděl. Zvuk se ozval znovu, pochopil odkud přichází a uvolnil se. Pouze mu kručelo v břiše. Unaveně opřel čelo o zem a uvědomil si, že se třese zimou. Ohlédl se a zjistil proč. Ležel napůl v bahně. Aniž by se pokoušel postavit, popolezl o kus dopředu a s vědomím, že udělal vše, co mohl, opět usnul.</p>

<p>Při druhém probuzení byl opět, nebo ještě, den. Netušil, kolik času uplynulo, ale nohy měl suché a cítil se mnohem lépe. Opatrně se zvedl na kolena. Byl slabý a nejistý, ale šlo to. Opřel se o svou zbraň jako o hůl a postavil se. Pohled shora byl jiný. Stál na nízkém podlouhlém ostrůvku širokém dvacet a dlouhém čtyřicet stop. Povrch tvořený mozaikou plochých kamenů připomínal krunýř mořské želvy. Třicet yardů daleko rovnoběžně s delším rozměrem pahrbku byl druhý ostrov. Mnohem větší, porostlý vzrostlými stromy, křovisky a vysokou trávou. Všude jinde se až k obzoru táhla špinavě zelená hladina močálu. Pozorně si prohlížel protější ostrov. Pokud chtěl najít něco k snědku, tak jedině tam. Za jedním z křovisek zahlédl pohyb. ‚Zajíc?‘ napadlo ho. Při té myšlence se mu patro zalilo slinami.</p>

<p>Zaznělo charakteristické zadrnčení tětivy. Instinktivně se vrhl k zemi, ale silný náraz ho ještě ve vzduchu pootočil a tak dopadl téměř na záda. Rychle se odkulil na odvrácenou stranu ostrůvku až k vodě. Teprve teď pocítil bolest. Podíval se na svou ruku. Šíp prošel skrznaskrz kousek pod ramenem. Hrot se zastavil až o vnitřní stranu kroužkového rukávu. Opatrně odlomil vyčnívající špičku střely a otřásl se, jak se dřík opřel o kost. V ústech cítil žaludeční šťávy, na zátylku mu vyvstal pot. Pečlivě si prohlédl hlavici a zaklel skrz sevřené zuby.</p>

<p>Na železném ostří nalezl žluté okraje - stopy po měděných šupinách, které uvázly v ráně. Věděl, že pokud přežije a měď v mase zůstane, bude se pomalu rozpouštět a nakonec ho otráví. Jedovatá měď už zabila spoustu mužů.</p>

<p>Bylo zjevné, že čekat je zbytečné. S časem bude jen slabší a slabší. Odstranil otřepy z ulomené strany šípu, uchopil střelu za opeřený konec a rázným škubnutím ji vytáhl. Proud krve vytékající z rány zesílil. Neunikl mu ani sten, ale jeho tvář zpopelavěla a rty se změnily v tenké čáry. Krev mohla měď vyplavit. Mohla. Pozoroval ochromenou paži. Pokud byla kost roztříštěná, byl mrtev. Sevřel dlaň v pěst a se zaťatými zuby několikrát pokrčil ruku v lokti. Z rány se vyvalilo několik dalších krvavých vln, ale kost byla v pořádku. Odřízl z haleny dva pruhy a několikrát jimi zranění pevně převázal. Rána sice nepřestala úplně krvácet, ale už jí nevěnoval pozornost. Víc udělat nemohl.</p>

<p>Překulil se na břicho a připlížil ke středu ostrůvku, aby se rozhlédl po střelci. Sunul se píď po pídi, postupně se před ním vynořovaly vrcholky stromů, potom celé koruny a kmeny. Nakonec měl přehled po celém pobřeží protějšího ostrova. Tiskl se k zemi, aby poskytoval co nejmenší cíl. Ležel tak dlouho, ale přesto neobjevil nic podezřelého, nepřirozeně se pohupující křovinu, náhlý pohyb nebo záblesk železa.</p>

<p>„Schoval se,“ zašeptal.</p>

<p>Vzápětí však zachytil koutkem oka velký stín ve větvích, stačil se jen víc přitisknout k zemi. Šíp vystřelený shora zasáhl kámen vedle jeho hlavy. Bleskurychle se odvalil za miniaturní hřeben ostrůvku až k vodní hladině. Ve chvíli, kdy usoudil, že je v bezpečí, ho druhý šíp zasáhl do ramene. Zesílený nárameník však neprorazil. Musel si lehnout až za ostrůvek do vody a bahna, aby na něj nebylo vidět ani z nejvyšších větví stromů.</p>

<p>„Nakonec ze mě bude lučištník. Nebyla to zas tak špatná rána,“ pronesl Omlog spokojeně a zálibně přejel palcem zlatočernou hlavici šípu. „Škoda, že už mám jen jeden.“</p>

<p>Mohutný muž teď pozoroval plochý pás země vyčnívající z šedozelené plochy močálu ze změti křovin lemující břeh většího ostrova. Jeho oděv pokrývala praskající krusta z vysychajícího bláta, špinavé slepené vlasy mu trčely do všech stran. Nejvíc ho bažina poznamenala ve tváři. Agresivní mazlavá kaše pronikla do pórů kůže a změnila ji v svraštělou pergamenovou masku, od levého spánku až k čelisti se mu táhla modrá pulsující žíla. Dlouhý nedostatek kyslíku zkřivil surová ústa do nemizejícího šklebu, poškozené svalstvo levé strany obličeje se každou chvíli zachvělo v neovladatelné křeči. Omlog nic z toho nevnímal a soustředil se na jedinou věc. Chtěl za každou cenu zabít svého protivníka, nic jiného nebylo důležité.</p>

<p>Slunce stálo před vrcholem své dráhy a jeho paprsky pronikající smrdutým oparem měnily kameny v žhavé plotny. Horalovi bylo ve zbroji horko, ale neodvážil se ji odložit. Bolest v ráně ustoupila, hlad se změnil ve vzdálenou připomínku, nejvíc ho nyní sužovala žízeň. Vody okolo bylo sice dost, ale pít se ji neodvážil. Lok páchnoucí břečky byl jistou poukázkou do pekla. Vyplazil se tedy z vody zpět na ostrůvek a dýkou začal do kamenitého povrchu hloubit jámu. Šlo to jen těžce, povrch tvořila pevně udusaná změť malých i velkých valounů, štěrku promíseného s mazlavým jílem. Po dlouhé námaze konečně do prohlubně začala prosakovat voda. Zpočátku kalná, ale postupně se vyčistila. Pořádně se napil. Věděl, že získal čas. Teď zbývalo dosyta se najíst, vyrovnat účty a dostat se z močálu pryč. Vlastní optimismus ho pobavil. Ve skutečnosti byl poloviční mrtvolou a nevěděl, s čím přijde jeho nepřítel.</p>

<p>Přes slunce se mihl stín, kámen dopadl kousek od horala, hrst úlomků ho šlehla přes obličej. Neforemný hranatý kámen, který přiletěl z vedlejšího ostrova, byl dost těžký na to, aby rozdrtil nechráněnou lebku. Už si nebyl jist, zda opravdu získal čas. Ostřelování pokračovalo a horal věděl, že je otázkou času, kdy ho jeden z kamenů zasáhne. Ležel teď na zádech rovnoběžně s břehem a pozoroval oblohu. Zpočátku si myslel, že stihne zareagovat včas a uhne, ale po tom, co se kámen veliký jako koňská hlava roztříštil těsně vedle jeho ruky, se vplížil zpět do vody a zvolna postupoval pryč od břehu. Nepřítel si zřejmě postavil jednoduchý katapult.</p>

<p>Dno se zpočátku zdálo pevné, pod nohama cítil kameny. Postupně se odvažoval dál a dál od břehu, až se dostal téměř deset yardů daleko. Náhle se bez jakékoliv předchozí výstrahy začal propadat. Pokusil se udělat krok zpět, ale tím přenesl váhu jen na jednu nohu a zabořil se ještě hlouběji. Teprve teď si uvědomil tíhu zbroje a bláta, které se dostalo pod oděv. Zachránilo ho jen to, že pevné dno bylo krok za ním a on o tom věděl. S pevnou oporou pro jednu nohu se mu podařilo osvobodit druhou a opatrně se vracel zpět k ostrovu. Jemné částečky bláta ulpěly na oblečení, na zbroji, pronikly každou skulinou, hromadily se v záhybech látky a přidaly mu mnoho liber váhy. Už chtěl vylézt na suchou zem, když opět s rachotem dopadl další kámen. Zastavil se na rozhraní vody a země.</p>

<p>„Hej, mrtvolo! Vydrž chvíli, jdu pro další šutry!“ zaslechl známý hlas doprovázený uchechtnutím, a vzápětí přiletěl kámen.</p>

<p>„Myslím, že tě začínám trochu znát. Jsi šílenec, ale to neznamená, že jsi méně nebezpečný, spíš naopak,“ zašeptal horal.</p>

<p>Opatrně odložil ztěžklou zbroj a vrátil se zpět do vody. Zanedlouho se z nebe opět začaly sypat kameny.</p>

<p>Slunce se sklánělo k západu. Roztřásala ho zima a škubání v rameni, které se zatím snažil přehlížet, bylo stále ostřejší. Do rány se mu dostala voda z močálu, vypadalo to, že bahenní horečce neunikne. Zařinčela ocel - Omlog zasáhl zbroj. Nad hladinou se rozletěl šílený chechot.</p>

<p>Čas pomalu plynul, třeskot dopadajících kamenů v nepravidelných odmlkách rozbíjel ponuré ticho. Horal zůstával po pás ve vodě. Přestože se třásl chladem, na čele mu perlil pot a cítil, jak se ho pomalu zmocňuje zimničná slabost. Potřeboval se prohřát u ohně, najíst se a ošetřit si zanícené zranění, ale nic z toho nebylo možné. Houževnatost a tvrdohlavost nepřítele no nutila zůstávat ve vodě. Postupně upadl do horečnatého transu, ze kterého jej vytrhlo jen občasné zařinčení železa. Snažil se najít řešení, cestu, jak se dostat z nevýhodné situace, ale myšlenky se mlžily a žily si svým vlastním životem.</p>

<p>Obzor přepůlil sluneční kotouč. Vlna nejprudší zimnice na chvíli polevila, opět dokázal přemýšlet. Po celém těle cítil nepříjemné bodání, nejvíce na pažích. Zvedl levici - obaloval ji chuchvalec vlasově tenkých, dlouhých hádků.</p>

<p>„Pijavice. Přece jen tady něco žije,“ řekl nahlas.</p>

<p>Vlastní hlas mu zněl cize, jako by promluvil někdo o století starší.</p>

<p>Pokusil se je utrhnout, ale tenká těla se urvala hned u hlaviček, bodání nezmizelo, spíš naopak.</p>

<p>„Zabiju tě. Zemřeš dřív než já a mně už moc času nezbývá,“ slíbil do ticha.</p>

<p>Náhle se horečka vrátila v plné síle a podlomila mu kolena. Posadil se do vody pět kroků od břehu. Blíž se neodvážil. Kladivo zabodl hrotem do dna, opřel si o něj hlavu a propadl se do mrákotného blouznění.</p>

<p>Otevřel oči. Vrhal před sebe dlouhý stín, východní část oblohy zešedla tmou a těžkými dešťovými mraky, slunce se právě ztrácelo za obzorem. Chvíli bezmyšlenkovitě pozoroval zobany a ostří své zbraně. Přejel po oceli ukazovákem a na prstě se objevila rudá krůpěj. Červeň se leskla v posledních paprscích a ostře kontrastovala s ubíjející šedí rozkladu všude okolo. Cítil se slabě a lehce zároveň. Zimnice mu vyprázdnila hlavu, přesto zůstalo jedno utkvělé přání, přání zabít muže na protějším břehu.</p>

<p>„Budu potřebovat alespoň trochu světla, jestli tam mám dojít,“ zašeptal a zaklínal mraky, aby nezakryly měsíc.</p>

<p>Představa, že by mohl utonout někde v půli cesty, ho nechávala chladným. Vadil by mu jen nesplacený dluh. S oporou zbraně se zvedl. Během dlouhé doby jej obalil nános jemného bláta, holou kůži pokrývaly stovky pijavic. Svlékl ze sebe koženou kazajku i režnou halenu a zůstal do pasu nahý. Horečka ho spalovala zevnitř, chlad ochromoval zvenčí.</p>

<p>Na chvíli přivřel oči, a když se znovu rozhlédl, panovala noc. Poloviční měsíc na obloze zakrýval lehký mlžný závoj. Postavil se a začal se brodit k severní špici ostrůvku - půda tam již na pohled klesala povlovněji než jinde. To byl jeden z důvodů, proč doufal, že mezi oběma ostrovy nebude hlubina, ale pevné dno nebo alespoň cesta, kterou by se dalo dostat k protějšímu břehu. Ve srovnání s ledovým vzduchem se bahno zdálo teplé.</p>

<p>Obešel výběžek pahrbku a postupoval řídkou kaší k západu. Při každém kroku jako slepec ohmatával nohama dno před sebou, kladivo používal místo hole. Zjistil, že v měkkém bezedném močálu vedou podobné stezky, jako byla ta, po níž ho vedl kůň. Stačilo však, aby šlápl jen kousek vedle, a žádnou oporou nenašel.</p>

<p>Vítr utichl, měsíc skrytý za mlžným závojem svítil měňavým světlem zvýrazňujícím dusivé výpary bažiny. Mrtvolné ticho rušilo jen horalovo potlačované oddychování a pleskání drobných vlnek o jeho nahou hruď. V místech, kde se rostlinný koberec pokrývající hladinu rozestoupil, se zrcadlilo matné stříbrné světlo.</p>

<p>Po několika desítkách yardů se chodník větvil. Jedna cesta směřovala k ostrovu do hustého oblaku válejícího se na hladině, druhá užší se stáčela k jihu. Dlouho váhal a nakonec zvolil přímý směr.</p>

<p>V páchnoucím oparu hvězdy pohasínaly a měsíc se změnil ve světlejší skvrnu. Mimoděk zkrátil dech a co nejrychleji se brodil po podvodní stezce. Zdála se pevná a široká, jen trochu poklesla. Voda močálu mu teď sahala až po prsa. Ze tmy před ním se ozval hluboký dunivý zvuk, o hruď se mu rozbila celá série vlnek. Zápach připomínající zkažená vejce ještě více zesílil a omamoval smysly. Neviděl, neslyšel, mohl se jen hýbat. V žilách mu namáhavě tepala krev, v rameni pulsovala bolest, nohy ochromoval chlad. Přál si, aby měsíc svítil trochu víc, ale přítel štvanců ho nevyslyšel, tma naopak zhoustla. Neviděl ani své vlastní paže, měl pocit, jako by se celé jeho tělo rozplynulo v bahně. Zvuk se zopakoval, z hlubiny se vynořilo něco teplého a hebkého. Zvolna mu to obalilo nohy a líně stoupalo výš. Ztuhl a bojoval s náporem paniky. Chapadlo prostoupilo skrze oděv, dotklo se ho v rozkroku a sunulo se výš. Nápor zimnice mu pomohl zachovat si zdravý rozum. Vnímal sám sebe, jak stojí v močálu a s kamennou tváří čeká, až se cosi vynoří.</p>

<p>Hladina se s puknutím rozvlnila, zrůdná bublina těžkého plynu praskla. Nestačil zatajit dech, dávka koncentrovaného jedu pronikla do plic a téměř ho omámila. Soustředil se na své nohy a začal se brodit vpřed. Pevná stezka naštěstí vedla kus rovně. Zaznělo několik dalších podobných pufnutí. Snažil se co nejrychleji vzdálit, myšlenky a vůli pohlcovaly černé skvrny jedu. Náhle si uvědomil, že stále obtížněji a obtížněji odlepuje nohy od pevného podkladu. Chodník se bez varování změnil v hutný bahnitý pás, který ho teď stahoval dolů. Srdce se zastavilo, aby se vzápětí rozběhlo v šíleném trysku. Naráz myslel jasně a ostře. Potlačil touhu pokusit se utéct a začal se pomalu a opatrně vracet. Každý sval se vzpíral vláčným pohybům, ale věděl, že rychlost teď znamená smrt. Nakonec se dostal zpět na pevnou stezku, se štěstím prošel jedovatými bublinami a vrátil se k rozcestí. Bahenní mračno se ale rychle rozrůstalo a nyní sahalo téměř až sem. Přesto se na chvíli zastavil a vychutnával relativně čistý vzduch. Obloha s hvězdami se mu zdála jasnější než slunečné nebe.</p>

<p>Po přestálém napětí se zimnice vrátila s ještě větší silou. Hlava mu rezonovala dunivými tamtamy, trhavá bolest hnisající rány vystřelovala až k srdci. Ještě jednou se zhluboka nadechl a vydechl a vydal se jižní stezkou.</p>

<p>Měl dvě možnosti. Dojít k ostrovu nebo se utopit. Ztratil přehled o čase, v průběhu jeho kradmého přibližování se pevné zemi zakryly neviditelné mraky celou oblohu, měsíc i hvězdy zmizely. Zachránil ho slabý naoranžovělý svit prodírající se skrz hustou hradbu křovin. Jeho nepřítel si rozdělal oheň. Oheň mu připomněl domov a vypálené sruby vysoko v horách. Vzedmula se v něm nová vlna nenávisti.</p>

<p>„Zabiju tě! Zabiju!“ šeptal si pro sebe zaklínadlo, jako by mu jediné slovo mohlo vrátit část bývalé síly.</p>

<p>Konečně šlápl na kámen. To znamenalo, že se dostal na pevné dno obklopující ostrov. Zrychlil a blížil se ke břehu. Ve slabé záři měla jeho tvář bílou barvu, deformovala ji grimasa složená z bolesti, horečky a nenávisti, oči se mu leskly. Těšil se na okamžik, kdy svého nepřítele zabije, jedinou ranou přímo ve spánku.</p>

<p>Od břehu ho dělilo jen pár kroků, když se v přítmí jednoho ze stromů cosi pohnulo. Ze tmy vystoupil černý stín.</p>

<p>„A nechcípneš a nechcípneš. Nevadí, takhle je to lepší. Nemoh sem se tě dočkat!“ zavrčel Omlog.</p>

<p>Horal mlčel a uchopil válečné kladivo oběma rukama.</p>

<p>„Seš mrtvej chlap, už dávno. Od doby, co sem zjistil, kolik mi za tebe zaplatí!“ skoro zavyl žoldnéř a povalil stěnu spletenou z trávy a větví.</p>

<p>Zář ohně zesílila a osvětlila okolí. Omlog tasil meč a vkročil do vody. Horal pozvedl kladivo do střehu. S údivem zjistil, že jeho kůže je pokrytá dlouhou černou srstí. Nebyla to srst, ale desetitisíce dlouhých tenkých pijavic.</p>

<p>Muži se opatrně přibližovali, na hladinu dopadly první velké kapky a za nimi následoval celý vodní příval. Neviditelné mraky na noční obloze neudržely svůj těžký náklad a vzduch a močál splynuly v jedno.</p>

<p>Válečné kladivo se srazilo s těžkým mečem, třesknutí oceli přehlušilo hučení lijáku. Obě zbraně byly určeny k prorážení masivních pancířů, drcení nárameníků, helmic, zabíjení do oceli zakutých bojovníků. Muži, kteří je nyní třímali, nic z toho na sobě neměli. Jeden v kožené kazajce, druhý do pasu nahý. Jediná rána měla rozhodnout.</p>

<p>Horal se bez zaváhání vrhl do zuřivého útoku. Těžké kladivo svištělo vzduchem, na jeho ostřích se tříštily šňůry kapek v záři ohně vytvářející blyštivé křivky. Nikdy však nebyl dost rychlý, jeho nápor vždy zastavil tvrdý blok meče.</p>

<p>Omlog se napůl nepříčetně smál a neustoupil ani o krok. Teprve po chvíli se přestal jen bránit a zaútočil. Horal v poslední chvíli zvládl setrvačnost kladiva a kryl se. Situace se obrátila. Meč na něj dotíral ze všech stran, nedokázal vzdorovat a musel ustupovat. Opět stál po pás v břečce, šílený zabiják na něj neúnavně dorážel a zatlačoval ho do hloubky. Brzy mu začaly docházet jeho skrovné síly, vydával se ze všeho. Viděl rudě, lapal po dechu, paže mu těžkly. Srazil Omlogův sek na rameno, ale síla úderu mu odhodila ruce dozadu a celého ho vytočila doprava. Hlavu a levý bok měl nyní nekrytý. Pokusil se švihem otočit, ale meč byl rychlejší. Zadržel dech v očekávání konce, noha se smýkla na kluzkém dně, voda se rozstříkla a ihned přervala výkřik.</p>

<p>Meč udeřil do hladiny, zasáhl a sjel po něčem tvrdém. Omlog se ho snažil vyprostit, ale čepel v těle uvázla. Konečně se mu to podařilo.</p>

<p>„Dostal jsem tě!“ zavyl a pro jistotu ještě jednou bodl do místa, kde se horal ztratil pod hladinou.</p>

<p>Potom začal hledat mrtvolu, aby ji vytáhl na břeh.</p>

<p>„Vrať se! Moje hlava! Uplavala mi moje hlava! Vrať se!“ přehlušil hučení deště jeho zoufalý řev.</p>

<p>Horal uklouzl a přepadl vzad do vody. Aniž věděl jak, držel kladivo náhle před sebou. Další rána ho přimáčkla ke dnu, cítil, jak čepel sjela po zbrani, škrábla ho na hrudi a zastavila se o malou kruhovou záštitu. Instinktivně kladivo sklopil a přimáčkl meč k zemi. Cítil, jak se ho nepřítel snaží vyprostit. Ještě chvíli síle vzdoroval, současně se tiskl zády k zemi a patami se odstrkoval stranou. Pak meč uvolnil a jediným odrazem se posunul o kus dál. Bahno ho táhlo ke dnu, to pomáhalo. Přestože lapal po dechu, nevynořil se a snažil se obloukem dostat za nepřítele.</p>

<p>Opatrně se s připravenou zbraní vynořil. Jeho odhad byl přesný. Stál tři kroky za zády protivníka, který zuřivě šlehal hladinu údery meče a hledal tělo. Horalův hrudník bičovaly proudy vody, všude okolo vířila pěna a vodní tříšť. S úšklebkem ve tváři se vrávoravě blížil ke skloněnému Omlogovi. Oči se mu v chabé záři skomírajícího ohně leskly. Třásl se vyčerpáním, horečkou i vzrušením. Viděl, jak se ocel zakousne do širokých zad před ním, slyšel praskot kostí i poslední sten nepřítele. Teď. Napřáhl se k ráně a ocelový zoban kladiva vyrazil k páteři.</p>

<p>Omlog ve svém běsnění neviděl, neslyšel, ale varoval ho šestý smysl zkušených válečníků. V posledním okamžiku se bleskurychle otočil a kryl. Ocel zakvílela, Omlog vztekle zařval, protože po instinktivním krytu zůstal stát s holýma rukama. Ustoupil, nahrbil se, modrá žíla na jeho tváři naběhla a zdeformovala obličej do tvaru nakřáplé tykve.</p>

<p>„Pojď si pro smrt, pojď,“ chraptěl a upřeně sledoval horala. Současně mu ruka pomalu sjela k noži za opaskem.</p>

<p>Jeho soupeř však nespěchal. Vlna krvavého vzrušení opadla. Na své vratké nohy nemohl příliš spoléhat, bojoval se zimnicí, slabostí. Přesto všechno však věděl, že mu získaná výhoda, kladivo proti noži, bude stačit. Na to bude rychlý dost.</p>

<p>Omlog se neznatelně naklonil dopředu, přenesl váhu ještě víc na špičky, prsty se dotýkal rukojeti nože.</p>

<p>Muži si navzájem upřeně hleděli do očí. Zabiják si v nich přečetl jistotu. Pochopil, že narazil na někoho, kdo je téměř tak dobrý jako on sám, a rozhodl se jinak. Zhoupl se v kolenou, místo naproti soupeři se vrhl stranou a zmizel pod zpěněnou hladinou. Horal zareagoval jen o okamžik později. Voda se rozstříkla úderem kladiva, ale Omlog už byl pryč. Danglend cítil, že možná zasáhl, ale jist si nebyl.</p>

<p>Unaveně se postavil. Chvíli otupěle pozoroval okolí, potom jeho pohled přitáhla plápolavá záře. Oheň! Začal se dlouhými kroky brodit ke břehu. Oheň znamenal teplo, světlo. Představoval výhodu, představoval život. Musel tam být první. Přeskočil povalené zátarasy z větví, ale vzápětí se opatrně zastavil.</p>

<p>Plameny syčely v kruhu vysokých stromů, jejichž husté koruny je chránily před nejprudším vodním přívalem. Už nespěchal, našlapoval na špičky a krůček po krůčku se sunul ke světlu. Nepřítel už mohl být tady. Oheň byl důležitý pro oba. Očima propátrával démonické okolí. Stíny tančily v rytmu plamenů, hned byly malé, hned velké, v temných zákoutích se mohl skrývat ne jeden, ale celá skupina mužů. Už stál tak blízko ohni, že cítil jeho teplo. Okamžitě v něm probudilo vlnu malátnosti a ospalosti.</p>

<p>Oblohu proťal blesk, jeho zář ozářila krajinu, přetřela všechny barvy na stříbrně šedou a pohasla. Horal zkameněl. Nespatřil nic, co by připomínalo mužskou postavu. A přece tady někde musel být. Vnímal ho svým šestým smyslem, cítil smrt. Přisunul se ještě blíž k ohni. Listy stromů měnily déšť v časté kaskády velkých kapek. Trhl sebou pokaždé, když ho některá zasáhla. Šum záplavy přehlušoval všechny ostatní zvuky. Na zemi spatřil luk, pár věcí výstroje. Jídlo, napadlo ho. Určitě s sebou měl nějaké jídlo. Přemohl nutkavou touhu hned se přesvědčit, místo toho se rozhlédl po vhodném úkrytu. Pokud tady jeho nepřítel ještě nebyl, mohl ho zabít ze zálohy. Vydatný vodopád kapek ho oslepil. Zatřásl hlavou a spatřil krvavý stříkanec na pravém rameni.</p>

<p>Kotoulem se vrhl pryč, ale něco těžkého ho srazilo k zemi, hlava explodovala bolestí. Převaloval se po zemi s Omlogem na zádech a snažil se ho zbavit. Spletenec dvou těl narazil do stromu, ochromující stisk na okamžik povolil, aby se vzápětí stal ještě těsnějším. Svírali jeden druhého a hleděli si navzájem do vypětím znetvořených obličejů. Horalovi po překvapivém útoku chybělo pravé ucho, krev z rány ho oslepovala, pár centimetrů před očima měl hrot Omlogova nože. Oba přerývaně skučeli, námaha jim nedovolovala ani nejmenší nádech. Horal prsty pevně obepínal protivníkovo zápěstí a snažil se nůž zastavit. Marně. Kosti zapraštěly. Zpočátku viděl čepel ostře, rozeznával drobné skvrny rzi. Jak se přibližovala, měnila se v rozmazaný stín. O nic méně skutečný. Zabijákovy oči se zaleskly v předtuše vítězství. Horal se pokusil využít nerovnováhu v poloze soupeře, škubl jeho ruku, vytočil hlavu na bok, ale Omlog byl příliš rychlý a příliš silný. Nůž sjel dolů, neprobodl lebku, čepel pouze prošla mezi zuby a přibodla k zemi lícnici. Vzápětí zazněl zvuk trhané kůži, jak horal oderval vlastní hlavu od země a zakousl se do zápěstí soupeře.</p>

<p>Opět se do sebe zaklesli, navzájem si drtili klouby, lámali kosti, škrtili se, dusili. Horal cítil, že umdlévá. Už ztratil příliš mnoho sil a poprvé v životě narazil na někoho tak silného a obratného. V poslední chvíli vyprostil ruku ze sevření soupeřových kolen, vzápětí ho trýzeň páčeného zápěstí přinutila zařvat. Podvědomě vyrazil čelem proti nenáviděné tváři před sebou. Zasáhl dobře. Bolest se ztratila současně s praskáním drcené chrupavky.</p>

<p>Muži se převalili ještě blíž k ohni. Horal opět dole. Jeho odpor slábl, už téměř neviděl, nepřítele vnímal jen jako skvrnu, která z něj vymačkává život. Omlog vítězil. Zalehl soupeře, jednu jeho ruku pod sebou, druhou blokoval loket na loket. Blízké plameny vydávaly nesnesitelný žár. Horal cítil, jak mu hoří vlasy, na tváři naskakují puchýře. K hrdlu se blížil jakýsi pařát, pokusil se ho odklonit, ale nelidská síla hravě překonala jeho odpor. Na ohryzku se sevřely silné prsty. Ovanul ho páchnoucí dech, uslyšel chraptivá, téměř nesrozumitelná slova: „Tvá hlava je má, mrtvolo! Jsem boháč!“</p>

<p>V hlavě mu hučelo, nevěděl, jestli smích, který slyší, jsou jeho halucinace nebo skutečnost. Vítězný šílený smích. Svaly na paži svírající ohryzek naběhly, aby ho rozdrtily. Poloudušený, krví oslepený muž se jako zmučené zvíře vzepjal k poslednímu odporu. Zamostoval s dvě stě padesáti librami na hrudi, zápasníci se znovu převalili, oheň se hladově vrhl na novou potravu a šum deště přehlušil dvouhlasý řev bolesti. Několik dlouhých chvil horal udržel Omloga pod sebou v pekle plamenů, potom ho soupeř znovu dostal do pevného držení a začal ho stahovat pod sebe. Horal volnou rukou nabral hrst žhavého popelu a vmetl ji soupeři do očí, využil krátkého protivníkova ochromení a odkulil se z ohniště. Oslepen vlastní bolestí tápal kolem sebe, rukou nahmátl něco hladkého a tvrdého. Zvedl to a odpotácel se do tmy.</p>

<p>Náraz ho zastavil. Nevěděl, kde je. Provazce vody spouštějící se z nebe mu chladily popáleniny, ale současně jitřily jiné rány. V ústech krev, v obličeji krev. Šum deště zesílil v pochmurné hučení. Vrávoravě se prodíral dál. Zablesklo se, ale hrom neslyšel. Pryč. Pryč. Do tmy. Schovat se. Chvíli lezl po kolenou, od stromu ke stromu. Zvedl se vítr a ze tmy se vynořily zástupy skřípějících přízraků. Uvědomil si, že stále v ruce svírá něco těžkého. Kladivo. Bylo těžké, ale nechtěl ho zahodit. Zapotácel se, narazil na něco, nebo ho cosi udeřilo do zad. Znovu. Nic neviděl. Byli to jen démoni, ne ten druhý. Nechal ho daleko vzadu. Aspoň v to doufal.</p>

<p>Opřel se o kvílející a naříkající příšeru, drsná kůra kmene ho jako tenký provaz poutala ke skutečnému světu. Se skelným, bezduchým pohledem zůstal stát jako kamenná socha. Všude okolo se míhaly siluety přízraků navzájem se uklánějících v podivném tanci. Sílící vítr vyluzoval mrazivou a stále hlasitější melodii. Několikanásobně se zablesklo. Po jasu přišla tma. Za dlouhou dobu opět začal rozeznávat stíny noci. Kousek před sebou spatřil mohutnou nehybnou příšeru. Nebyla nehybná, pohybovala se. Pomalu a opatrně, mimo rytmus větru. Ale přízraky musí tančit ve větru! Jinak to nejsou - bez uvažování se rozpřáhl a ťal do stromu. Nápor větru přehlušil výkřik, možná to však byla jen halucinace. Nebyl si jist. Ještě chvíli se udržel na nohou a potom se zhroutil.</p>

<p>Rozum se vrátil náhle.  Sice mdlý a roztřesený, ale vrátil se. Ležel v mokré trávě v mladém lesíku štíhlých stromů, nad sebou viděl zbraň zaťatou do kmene. Mraky sice pokrývaly celé nebe, ale někde nad nimi se muselo ukrývat slunce, protože bylo světlo. Pokusil se vstát - slabost ho srazila zpět na zem. Měl hlad. Po dlouhém utrpení se převalil na břicho.</p>

<p>„Mám vidiny,“ zašeptal. „To ta zimnice.“</p>

<p>Před sebou spatřil v trávě lidskou ruku uťatou těsně nad zápěstím. Nezúčastněně si všiml, že ten, komu patřila, musel být velice silný. Pěst vypadala jako palice.</p>

<p>Když ruka ani po dlouhé době nezmizela, vyhnul se jí a plazil se pryč. Šlo to těžce, s dlouhými přestávkami. Vlastně ani nevěděl, proč se tak snaží. K večeru, kdy již čisté nebe potemnělo a objevily se na něm první hvězdy, si vzpomněl. Ležel před ohništěm. Místo žhavého popela ho zaplňovala hluboká kaluž dešťové vody, po teple ani stopy. Vyčerpaně položil hlavu na zem. Roztřásl ho záchvat zimničného kašle, svět se zatočil v kolotoči horečky. Strupy popraskaly, z ran se vyřinula krev a hnis. Jak tak čekal na konec, ucítil nezaměnitelnou vůni doutnajícího dřeva. Prohledal všechny kouty, převracel listí, otáčel kameny, až ve vydlabaném polenu ukrytém v dutině kmene vyvráceného stromu objevil poslední uhlíky žhavého popela.</p>

<p>Podařilo se mu oheň oživit. Každou chvíli ho přikrmoval stále většími větvemi. Často usínal, avšak chlad spolu s křečovitými záchvaty zimnice ho probouzel a on vždy znovu přiložil. Ráno se přemístil do skoro suchého, před větrem dobře chráněného místa a rozdělal tam pořádnou vatru. Teplo vracelo chuť k životu, ale hlad spolu s nemocí ji zase braly. Věděl, že se musí najíst, nebo brzy podlehne horečce a zraněním. V korunách stromů nespatřil ani veverku, ve vzduchu nelétal nejmenší pták. Pak si uvědomil, že je tu jedna věc, kterou by mohl sníst. Vyrazil k lesíku pro uťatou ruku. Žádné jiné stopy po svém nepříteli neobjevil. Velký zabiják zmizel.</p>

<p>Opekl ruku nad ohněm a obral do posledního kousku. Celou dobu litoval, že nesekl výš. Měl by víc masa. A kdyby ho zabil... Myšlenku nedokončil. Měl hlad.</p>

<p>Později objevil další věc k jídlu - pijavice. Chytal je na vlastní dlaň, zpočátku jedl syrové, potom roztíral na kaši a opékal na horkých kamenech. Chutnaly po bahně, ale nestěžoval si. Každé sousto mu dodávalo sílu k zápasu se zimnicí a zraněními. Jeho vůle po životě spolu s nezdolnou houževnatostí nakonec triumfovaly. Ran se mu zanítilo jen málo, záchvaty horečky se vracely sotva jednou denně. Přesto se však i po týdnu stále potácel slabostí - stravoval ho hlad. Jakmile levou rukou vládl jen trochu jistěji, otevřel starou ránu na rameni a vyňal z ní tři měděné šupiny. Možná některá uvízla hluboko v mase, ale s tím nemohl dělat nic.</p>

<p>Celé dny seděl nehybně na břehu ostrova a pozoroval močál. Šedá rovina táhnoucí se až po zamlžený obzor vypadala zdánlivě bez života, ale věděl, že v páchnoucím bahně se ukrývají vraždící bestie, které mu zachránily život.</p>

<p>Mnohokrát se snažil najít cestu, ale dál od ostrova byl rozdíl mezi pevnou stezkou a bahnem často téměř nerozeznatelný a několikrát se málem utopil. Nepřestával přemýšlet o koni, který ho močálem provedl. Jeho obličej se stále více měnil v lebku potaženou kůží, svaly se ztrácely, až se změnil v živoucího kostlivce. Přesto se nevzdával. Přemýšlel, kombinoval, zkoušel. Snažil se koně napodobit, žvýkal lístečky plovoucí na hladině, olizoval bláto. Nic mu to nepřineslo, chuť byla stále stejně odporná, jen se mu zanítila natržená tvář.</p>

<p>Po dvou měsících už mu v zapadlých očí zbývaly pouhé odlesky života. Jak dýchal, žebra vykreslovala na hrudníku ostrou kresbu - znamení přibližujícího se konce. Obloha byla jasná, slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Ucítil závan svěžího větru a opatrně se postavil. Hlad už dávno necítil, pouze musel brát ohled na vlastní slabost. Vánek postupně sílil, mračna dusivých plynů shromažďujících se nad močálem se dala do pohybu. Hladina se zavlnila, plovoucí rostlinky vytvořily jednolitý koberec, ve kterém se objevila změť křivolakých čar. Horal cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení, jeho unavené srdce zrychlilo. Neváhal, nebylo proč. Smrt čekala za rohem. S námahou zvedl těžkou zbraň a vešel do bažiny. Kráčel přesně po čáře - pevné stezce. Až daleko od břehu se zastavil, aby zjistil, co jej vede mezi hlubinami. Lístečky plovoucí na hladině se svými dlouhými tenkými stonky zachytávaly o mělká místa, natáčely se ve větru jinak než ostatní a jejich žebrování v šikmých paprscích slunce vytvářelo světlejší odstín šedé zeleně. Vyrovnaným krokem se vydal dál, neohlížel se a pohled upíral k obzoru.</p>

<p>„Tam před námi je západní hranice Worxského močálu. Příšerné místo. Nejde přes něj projít, každého pohltí,“ řekl starý muž svým společníkům. Oheň ozařoval večerní tábor malé karavany, seskupené vozy poskytovaly ochranu před větrem ze tří stran. Pach tlejícího bahna občas přebil vůni ohně a pečeného masa.</p>

<p>Klid začínající noci narušilo čvachtání, jako by se někdo brodil vodou a blátem. Muži u ohně strnuli, dva sáhli po nožích. Mezi keři se objevila černá postava, zář ohně vystřihla ze tmy bílou, jedy bažiny poznamenanou tvář. Muž udělal ještě několik kroků a zastavil se. Oči měl mrtvé, na spánku mu pulsovala modrá žíla, v jedné ruce držel obnažený meč, druhá končila pahýlem. Pach bažiny ho obklopoval jako neviditelný mrak.</p>

<p>„Potřebuju se najíst, pak chci jednoho koně a nové hadry na sebe,“ řekl ochraptěle.</p>

<p>Vůdce karavany polkl. Ten muž byl sice sám, ale on věděl, že mu všechny jeho požadavky splní. Nechtělo se mu umřít.</p>
</section>

</body>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0