%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>bobo</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>bobo</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>1338ef23-25f8-415d-9d61-ec7cc44e83af</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>PH</publisher>
<year>2009</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p><strong><emphasis>IS</emphasis></strong><strong><emphasis>AA</emphasis></strong><strong><emphasis>C ASIMOV</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis> </emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>MLUVÍCÍ KÁMEN</emphasis></strong></p><empty-line /><p><strong>Obsah</strong></p><empty-line /><p><strong><emphasis>ZPÍVAJÍCÍ ZVON</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>4</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>MLUVÍCÍ KÁMEN</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>26</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>UMÍRAJÍCÍ NOC</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>52</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>SMRTÍC</emphasis></strong><strong><emphasis>Í ČERŇ</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>86</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>COŽPAK NA JMÉNĚ ZÁLEŽÍ?</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>103</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>ZTROSKOTÁNÍ U VESTY</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>125</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>VÝROČÍ</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>146</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>MINULOST NEMÁ ŽÍT</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>168</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>NEKROLOG</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>230</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>KULEČNÍKOVÁ KOULE</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>253</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>ZRCADLOVÝ OBRAZ</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>279</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>ASIMOVOVI ZÁHADY</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>301</emphasis></strong></p><empty-line /><p> <strong><emphasis>ZPÍVAJÍCÍ ZVON</emphasis></strong></p>
<p>Louis Peyton se nikdy s nikým nebavil o tom, jakými způsoby přelstil důvtipem pozemskou policii v desítce soubojů, a tak odvrátil neustálou hrozbu psychosondy. Byl by samozřejmě blázen, kdyby to dělal, ale ve chvílích, kdy se ho zmocnila samolibost, si pohrával s myšlenkou, že zanechá písemný odkaz, který bude otevřen až po jeho smrti a z něhož vyplyne, že za ty nepřetržité úspěchy vděčil svým schopnostem, nikoli štěstí.</p>
<p>V tom odkazu napíše: Na zahlazení stop zločinu nelze vymyslet schéma, které by neneslo charakter pachatele. Je proto vhodnější hledat v okolnostech určitý, již existující řád a jemu svoje jednání přizpůsobit.</p>
<p>A právě takovou zásadu měl na mysli, když plánoval vraždu Alberta Cornwella.</p>
<p>Cornwell, bezvýznamný překupník kradených věcí, se na něho poprvé obrátil u Grinellů, kde Peyton zpravidla sedával u stolku pro jednoho. Cornwellův modrý oblek tehdy zářil obzvláštní čistotou, jeho zbrázděný obličej měl obzvlášť odporný výraz a jeho vybledlý knír vypadal obzvlášť naškrobeně.</p>
<p>„Pane Peytone," oslovil svého budoucího vraha bez nejmenšího podezření, „jsem velice rád, že vás vidím. Málem jsem to vzdal, pane, málem jsem to vzdal."</p>
<p>Jelikož Peyton přímo nenáviděl, když ho u Grinellů někdo vyrušil od novin a zákusků, zazněla z jeho slov nevlídnost. „Cornwelle, jestli vám jde o nějaký kšeft, víte, kde mě najít." Peyton měl čtyřicítku za sebou a jeho vlasy už nebyly tak černé jako kdysi, ale záda měl rovná, držení těla mladické, oči tmavé a hlas dlouhým cvikem naladěn na příkrý tón.</p>
<p>„Ale ne kvůli takovému, pane Peytone," nedal se Cornwell, „ne takovému. Vím totiž o úkrytu, pane, o úkrytu plném... chápete, pane?" Pravým ukazováčkem naznačil pohyb srdce zvonu narážejícího na neviditelný kov a levou ruku, sevřenou v pěst, přiložil na chvíli k uchu.</p>
<p>Peyton obrátil stránku novin, dosud zvlhlých od teledispenzoru, přeložil je a zeptal se: „Jde o zpívající zvony?"</p>
<p>„Ach, tiše, pane Peytone," zašeptal Cornwell úzkostlivě.</p>
<p>„Pojďte se mnou."</p>
<p>Kráčeli parkem. Podle jiného Peytonova axiomu nebylo nad to, když se o tajných záležitostech hovoří tlumeným hlasem na volném prostranství.</p>
<p>„Úkryt plný zpívajících zvonů," pokračoval Cornwell šeptem. „Obrovský poklad zpívajících zvonů. Neleštěných, pane Peytone, ale moc krásných."</p>
<p>„Vy jste je viděl?"</p>
<p>„Ne, pane, ale mluvil jsem s jedním, kdo je viděl. Měl takové důkazy, že mě přesvědčil. Jejich tam dost na to, abychom oba mohli odejít na odpočinek jako boháči. Jako opravdoví boháči, pane."</p>
<p>„A kdo to byl?"</p>
<p>Na Cornwellově obličeji se rozzářil výraz prohnanosti jako doutnající pochodeň, spíš jej však potemňoval, než zjasňoval, a propůjčoval mu odpuzující podlézavost. „Jeden lunární prospektor, který měl na hledání zvonů v úbočích kráterů dobrou metodu. Jakou, to nevím - nesvěřil se mi. Ale zvonů nasbíral na tucty a ukryl je přímo na Měsíci. Pak se vrátil na Zemi, aby je zpeněžil."</p>
<p>„A pravděpodobně zahynul, že?"</p>
<p>„Ano. Moc ošklivá nehoda, pane Peytone. Pád z výšky. Moc smutný konec. Jenže to, co dělal na Měsíci, bylo samozřejmě zcela ilegální. Na nekoncesovanou těžbu zvonů má Dominium velmi přísná měřítka. Vlastně ho stihl spravedlivý osud... Tak či onak, mám jeho mapu."</p>
<p>S klidným a lhostejným výrazem na tváři Peyton pronesl: „Nechci znát žádné detaily o tom, co vy a jak, ale chtěl bych vědět, proč jste mě vyhledal."</p>
<p>„To je tak," snažil se Cornwell, „je tam dost pro nás oba, pane Peytone, a každý z nás může udělat svoje. Pokud jde o mě, vím, kde se úkryt nachází, a můžu sehnat kosmickou loď. Vy..."</p>
<p>„Ano?"</p>
<p>„Vy umíte řídit loď a máte tak výborné styky, že se zvonů snadno zbavíte. To je rozumná dělba práce, pane Peytone. Neřekl byste?"</p>
<p>Peyton se zamyslel nad stylem svého života - stylem, jakým dosud žil - a usoudil, že to, co se mu navrhuje, do něho zapadá. Rozhodl: „Na Měsíc poletíme desátého srpna."</p>
<p>„Pane Peytone! Vždyť je teprve duben!" zvolal Cornwell a mimoděk zůstal stát. Pak se musel rozběhnout, aby Peytona, který pokračoval v chůzi neměnným tempem, dostihl. „Slyšíte mě, pane Peytone?"</p>
<p>„Desátého srpna," opakoval Peyton. „Až nadejde vhodný čas, ozvu se sám a řeknu vám, kam máte loď přistavit. Do té doby se mě nepokoušejte vyhledávat. Sbohem, Cornwelle."</p>
<p>„A jdeme půl na půl?"</p>
<p>„Samozřejmě," odpověděl Peyton. „Sbohem." Pak pokračoval v chůzi sám a znovu se nad svým životem zamyslel. Když mu bylo sedmadvacet, koupil si ve Skalistých horách pozemek, na němž si jeden z dřívějších majitelů postavil dům, který měl tehdy, před dvěma sty lety, sloužit za útočiště před atomovými válkami, nakonec nikdy neuskutečněnými. Dům se však dochoval jako památka na touhu o soběstačnost, poznamenanou strachem.</p>
<p>Ta budova ze železa a betonu stála na tak osamělém místě, jaké lze vůbec na Zemi najít, vysoko nad úrovní moře a téměř ze všech stran chráněném horskými vrcholy, které vyčnívaly ještě výš. Měl vlastní elektrárnu, vodovod napájený z horských bystřin, mrazicí boxy, v nichž mohlo pohodlně viset vedle sebe deset půlených hovězin, a sklep jako pevnost s arzenálem zbraní k odražení vyhladovělých, zpanikařených hord, které nikdy nepřišly. Zabudovaná klimatizační jednotka dokázala propírat vzduch tak dlouho, až se z něho odstranilo vše, co se odstranit dalo, kromě radioaktivity - lidská křehkost má prostě smůlu.</p>
<p>V tom domě pro přežití trávil Peyton v každém roce svého staromládeneckého života vždy měsíc srpen. Odstranil komunikační prostředky, televizi i novinový teledispenzor. Kolem pozemku vybudoval ohrazení ze silového pole a z místa, kde ohrazení protíná pěšinu vinoucí se horami, zapojil do domu krátkodosahový signalizátor.</p>
<p>Každý rok mohl být celý měsíc sám. Celý měsíc ho nikdo nenavštěvoval, nikdo se za ním nemohl dostat. Po jedenácti měsících pobytu mezi lidmi, k nimž beztak cítil jen chladné opovržení, si mohl dopřát dovolenou v naprosté samotě, takovou, jakou jedině uznával.</p>
<p>Dokonce policie - a Peyton se usmál - věděla o jeho neměnném srpnovém zvyku. Jednou zaplatil vysokou kauci a riskoval psychosondu, jen aby se nemusel svého srpna zříct.</p>
<p>Zvažoval, zda by neměl mít v jeho odkazu místo tento aforismus: Nic neposiluje zdání nevinnosti víc než úspěšný nedostatek alibi.</p>
<p>Třicátého července, stejně jako každého roku toho dne, nasedl v New Yorku v 9,15 do antigravitačního stratoletu a do Denveru přiletěl ve 12,30. Tam se naobědval a ve 13,45 odjel semigravitačním autobusem do Hump's Pointu, odkud ho Sam Liebman vzal archaickým pozemním autem - plně gravitačním - do hor k hranicím jeho pozemku. Sam Liebman přijal s vážnou tváří deset dolarů, které každoročně dostával jako spropitné, a dotkl se prsty klobouku, jak to třicátého července dělával už patnáct let.</p>
<p>Třicátého prvního července, stejně jako každého roku toho dne, se Peyton ve svém antigravitačním vzducholetu vrátil do Hump's Pointu a v místním velkoobchodě si objednal takové množství zásob, jaké potřeboval na celý příští měsíc. Bylo navlas stejné jako dřívější objednávky.</p>
<p>Ředitel velkoobchodu MacIntyre prošel s vážným výrazem jednotlivé položky seznamu a odeslal objednávku do Ústředního skladu pro horské okresy v Denveru - během hodiny bylo veškeré zboží dodáno pomocí přenosu hmoty. S MacIntyrovou pomocí naložil Peyton celou dodávku do vzducholetu, k útratě přidal pravidelných deset dolarů spropitného a vrátil se do svého domu v horách.</p>
<p>Prvního srpna v 00,01 se silové pole, které obklopovalo pozemek, zapnulo na plný výkon a uzavřelo Peytona do samoty.</p>
<p>Tím však analogie z minulých let končila. Podle svého záměru si Peyton nechal osm dní na to, aby beze spěchu a důkladně zničil ze svých zásob přibližně tolik, kolik mohlo odpovídat osobní spotřebě do konce srpna. Použil k tomu rozprašovací komory moderního typu, které umožňují rozložit jakoukoli látku, včetně kovů a křemičitanů, na neidentifikovatelný molekulární prach. Přebytek energie, doprovázející dezintegrační proces, byl odváděn horskou bystřinou, která protékala pozemkem. Ta měla celý týden o pět stupňů vyšší teplotu než normálně.</p>
<p>Devátého srpna ho jeho vzducholet dopravil na jisté místo ve Wyomingu, kde čekal Albert Cornwell s kosmickou lodí. Samozřejmě, loď byla slabinou plánu, protože na jejím prodeji, přepravě a přípravě k letu se podílela řada lidí. Ti všichni měli návaznost až ke Cornwellovi, ale u toho, pomyslel si Peyton a na jeho úzkých rtech se objevil náznak úsměvu, stopa vychladne. Vychladne jako mrtvola.</p>
<p>Desátého srpna se loď odlepila od zemského povrchu s Peytonem jako pilotem a Cornwellem - a jeho mapou - jako cestujícím na palubě. Antigravitační pole lodě pracovalo výborně, při jeho plném výkonu se hmotnost lodě snížila na méně než unci. Mikročlánky dodávaly energii bez ztrát a nehlučně - loď proletěla atmosférou bez zvukové nebo plamenné kulisy, brzy se z ní stala tečka a byla ta tam.</p>
<p>Let lodě s největší pravděpodobností nikdo nezpozoroval, protože v této poklidné, mírové době nebudou v činnosti radary, jak tomu bývalo za dávných časů. A skutečně, žádné nebyly.</p>
<p>*</p>
<p>Dva dny v kosmu - a teď dva týdny na Měsíci. Již na samotném začátku si Peyton téměř instinktivně naplánoval celé dva týdny. O přesnosti map, pořizovaných podomácku někým jiným než kartografem, si nedělal žádné iluze. Takové mapy snad mohly sloužit těm, kdo je naskicovali a kteří si mohli pomoci pamětí, ale pro nezasvěcené nepředstavovaly víc než hádanku s tajenkou.</p>
<p>Cornwell poprvé ukázal Peytonovi mapu až po startu. „Když se to tak vezme, pane," usmál se poníženě, „tohle byl můj jediný trumf."</p>
<p>„Porovnával jste ji s lunárními mapami?"</p>
<p>„Ani bych nevěděl jak, pane Peytone. V tomto ohledu jsem zcela odkázán na vás."</p>
<p>Když Peyton vracel mapu Cornwellovi, chladně a upřeně se na něho zahleděl. Na mapě bylo možno s jistotou určit jen kráter Tycho, místo, v jehož útrobách se skrývalo město Luna City.</p>
<p>Alespoň v jednom ohledu jim astronomie přála. V té době se totiž Tycho nacházel na denní straně Měsíce, a to znamenalo větší pravděpodobnost, že hlídkové čluny nebudou patrolovat a že jejich loď nikdo nezpozoruje.</p>
<p>Peyton si dovolil riskantní, rychlé přistání s využitím antigravitace na bezpečném, tmavém místě ve vnitřním stínu kráteru. Slunce již prošlo zenitem a stíny se nebudou krátit.</p>
<p>„Dobrý bože, pane Peytone!" vydechl Cornwell s protáhlým obličejem. „Za lunárního dne není dost dobře možné jít na průzkum."</p>
<p>„Lunární den netrvá věčně," řekl Peyton úsečně. „Slunečního světla zbývá takových sto hodin. Můžeme je využít na aklimatizaci a k prostudování mapy." Mluvil rychle, ale mluvil v množném čísle.</p>
<p>Po celou dobu studoval Peyton lunární mapy, prováděl pečlivá měření a snažil se určit polohu kráterů na amatérské čmáranici, která vedla... kam? Konečně se ozval: „Kráter, který hledáme, je zřejmě jedním z těchto třech - GC-3, GC-5 nebo MT-10."</p>
<p>„Co podnikneme, pane Peytone?" zeptal se úzkostlivě Cornwell.</p>
<p>„Prohledáme je všechny a začneme s nejbližším."</p>
<p>Když terminátor přešel, přikryl je stín noci. V té době začali vycházet na měsíční povrch na stále delší dobu, aby si zvykli na věčné ticho a černočernou tmu, ostré body hvězd a štěrbinu světla, kterou Země nakukovala přes okraj kráteru. V suchém prachu, který se nevířil ani neměnil, zanechávali duté a beztvaré stopy. Peyton si jich poprvé povšiml, když šplhali z kráteru do plného světla z ubývající Země. To bylo osmého dne po jejich příletu na Měsíc.</p>
<p>Délku pobytu mimo loď omezovala nízká teplota, avšak s přibývajícími dny dokázali vydržet stále delší dobu. Jedenáctého dne po svém příletu mohli vyloučit GC-5 ze seznamu úkrytu zpívajících zvonů.</p>
<p>Patnáctého dne nahlodala Peytonovu chladnokrevnost beznaděje. Bude to muset být GC-3. MT-10 je příliš daleko. Nebudou mít dost času, aby se k němu dostali a prozkoumali ho a vrátili se na Zemi do třicátého prvního srpna.</p>
<p>Avšak téhož dne se jeho beznaděje stala navždy zapomenutou vzpomínkou, protože zvony našli.</p>
<p>Zvony krásou zrovna neoplývaly. Vypadaly jako obyčejné; šedivé kameny nepravidelného tvaru a velikosti dvou pěstí - měly vakuové dutiny a při měsíční přitažlivosti byly lehké jako peří. Bylo jich na dva tucty a každý z nich, po řádném vyleštění, se dal prodat nejmíň za sto tisíc dolarů.</p>
<p>Do lodě je přenášeli opatrně, v sevřených dlaních, tam jí ukládali do dřevité vlny a vraceli se pro další. Cestu k lodi a zpět vykonali třikrát, a to v terénu, který by je na Zemi vyčerpal k smrti, ale který při nízké měsíční přitažlivosti zase tolik nevadil.</p>
<p>Cornwell podal Peytonovi do lodě poslední ze zvonů a ten jej opatrně položil k vnějšímu uzávěru. „Oddělejte ho, pane Peytone," řekl a jeho hlas ve sluchátkách adresáta zazněl drsným tónem. „Nastoupím." Přikrčil se, aby se odrazil k výskoku, ve slabém gravitačním poli Měsíce pomalému a vysokému, ale pak vzhlédl a znehybněl strachem. Obličej, zřetelní viditelný přes hledí z tvrdého lusilitu přílby, mu ztuhl v poslední grimase hrůzy. „Ne, pane Peytone! Ne..."</p>
<p>Peyton pevně stiskl pažbu kvantometu. Vystřelil. Oslnivě se zablesklo a z Cornwella se staly neživé kusy těla, rozhozené mezi útržky skafandru se skvrnami mrznoucí krve.</p>
<p>Jen chvíli zůstal Peyton bez pohnutí a zachmuřeně hleděl na mrtvolu. Pak přenesl poslední zvony do připravených kontejnerů, svlékl si skafandr, nabudil první antigravitační pole a o chvíli později mikročlánky a vystartoval na zpáteční cestu k Zemi - potenciálně o jeden nebo dva milióny dolarů bohatší než před dvěma týdny.</p>
<p>Dvacátého devátého srpna se Peytonova loď - zádí napřed - tiše snesla na stejné místo ve Wyomingu, odkud se desátého srpna vydala na Měsíc. Pečlivost, kterou výběru toho místa Peyton věnoval, se vyplatila. Jeho vzducholet tam dosud byl, chráněn průrvou skalnaté, zvrásněné země.</p>
<p>Peyton přenesl zvony, tentokrát v kontejnerech, do nejhlubšího výklenku průrvy a překryl je trochou zeminy. Vrátil se do lodi, aby nastavil řídicí prvky a provedl poslední úpravy. Pak loď opustil, a o dvě minuty později se její automatické řízení zapojilo do činnosti.</p>
<p>Nehlučně a rychle zamířila loď vzhůru - v důsledku rotace Země se mírně posouvala západněji. Stínil si svoje úzké oči, když se za ní díval, dokud se na modré obloze - na samé hranici viditelnosti - neobjevil nepatrný záblesk a tečka z dýmu. Rty se mu zkřivily v nevýrazném úsměvu. Uvažoval správně. Tím, že kadmiové ochranné tyče ohnul a vyřadil je z funkce, v mikročláncích se překročila hranice, při níž články ještě vytvářejí funkční jednotku, a loď se rozplynula v jaderném výbuchu.</p>
<p>O dvacet minut později přistál na svém pozemku. Byl unaven, z gravitačního pole Země ho bolely svaly, ale usnul spokojeným spánkem.</p>
<p>O dvanáct hodin později, za prvního rozbřesku, se dostavila policie.</p>
<p>*</p>
<p>Muž, který otevřel dveře, zkřížil na svém prosperujícím bříšku ruce a dvakrát třikrát kývl usměvavým obličejem na pozdrav. Návštěvník, H. Seton Davenport z Pozemského vyšetřovacího úřadu, se s nepříjemným pocitem rozhlédl kolem sebe. Místnost, do níž vstoupil, byla prostorná a tonula v polotmě, proříznuté jasným kuželem světla z lampy visící nad kombinací stolu s křeslem. Pro řady filmoknih nebylo vidět stěny. V jednom rohu visely galaktické mapy a v druhém se na stojánku matně leskly galaktické čočky.</p>
<p>„Jste doktor Wendell Urth?" zeptal se Davenport tónem, který prozrazoval, jak je obtížné tomu uvěřit. Davenport by podsaditý, měl černé vlasy, úzký a nápadný nos a na tváři jizvu tvaru hvězdice, která nesmazatelně označovala místo, kam ho kdysi zblízka zasáhl neuronický šleh.</p>
<p>„To jsem," potvrdil Urth nepříliš výrazným tenorkem. „A vy jste inspektor Davenport."</p>
<p>Inspektor se prokázal průkazem a dodal: „Univerzita mi vás doporučila jako extraterologa."</p>
<p>„To jste už říkal, když jste mi před půldruhou hodinou telefonoval," pokýval hlavou přátelsky Urth. Měl plné rty, tupý nos připomínající knoflík a na poněkud vystouplých očích silné brýle.</p>
<p>„Půjdu rovnou k věci, doktore. Předpokládám, že jste na Měsíci byl..."</p>
<p>Urth, který mezitím vytáhl z úkrytu za hromadou filmoknih láhev s jasně růžovou kapalinou a dvě sklenice, mírně zaprášené, se nečekaně a příkře ohradil: „Na Měsíci jsem nikdy nebyl, inspektore! A ani nic takového nehodlám podniknou Cestování vesmírem je hloupost. Nevěřím mu." Pak, vlídnějším tónem, dodal: „Posaďte se, prosím, posaďte. A napijte se."</p>
<p>Inspektor se posadil. „Ale vy jste..." začal.</p>
<p>„Extraterolog. Ano, cizí světy mě zajímají, ale to neznamená, že na ně musím cestovat. Proboha, nemusím přece cestovat v čase, abych získal kvalifikaci historika, že ne?" Posadil se a kulatý obličej se mu znovu rozzářil širokým úsměvem když říkal: „A teď mi povězte, co máte na srdci."</p>
<p>„Přišel jsem," mračil se inspektor, „abych vás požádal o názor v jednom případu vraždy."</p>
<p>„Vraždy? Co já mám co do činění s vraždami?"</p>
<p>„Tato vražda, doktore, se stala na Měsíci."</p>
<p>„Úžasné."</p>
<p>„Je to víc než úžasné. Ta vražda nemá obdoby, doktore. Za padesát let existence Lunárního dominia explodovala nejedna loď a v nejednom skafandru se objevily netěsnosti. Na sluneční straně se lidé uškvařili k smrti, na noční straně zmrzli a na obou stranách se udusili. Výjimkou nebyla ani smrt pádem, což je docela kumšt, když uvážíme, jak nízká je tam gravitace. Ale za celou tu dobu nepřišel na Měsíci o život nikdo v důsledku úmyslného násilného činu... až nyní."</p>
<p>„Čím byla vražda spáchána?" zeptal se Urth.</p>
<p>„Zbraní. Kvantometem. Díky šťastné shodě okolností se oficiální orgány dostaly na scénu během hodiny. Z hlídkového člunu totiž zpozorovali na povrchu Měsíce světelný záblesk. Jistě víte, do jaké vzdálenosti lze záblesk proti noční straně spatřit. Pilot uvědomil Luna City a přistál. Přísahá, že při kruhovém nalétávání na přistání zahlédl ve světle odraženém od Země něco jako startující loď. Po přistání našel roztrhanou mrtvolu člověka a stopy."</p>
<p>„Ten světelný záblesk," poznamenal Urth, „přisuzujete výstřelu z kvantometu."</p>
<p>„Jistě. Mrtvola byla čerstvá. Vnitřní části těla nebyly dosud zcela zmrzlé. A stopy pocházely od dvou lidí. Pečlivým proměřením se prokázalo, že rozměry jsou dvojího druhu - jde tedy o dvě rozdílné velikosti bot. Stopy všeobecně směřovaly ke kráterům GC-3 a GC-5, tedy ke dvojici..."</p>
<p>„S oficiální nomenklaturou měsíčních kráterů jsem obeznámen," poznamenal Urth přívětivě.</p>
<p>„Ehm. Tak tedy, v GC-3 jsme našli stopy, které vedly k trhlině ve stěně kráteru, a tam jsem objevili drobné úlomky z tvrzené pemzy. Rentgenografická analýza ukázala na..."</p>
<p>„Zpívající zvony," přerušil ho extraterolog nadmíru vzrušeným hlasem. „Chcete snad říct, že ta vaše vražda má nějakou souvislost se zpívajícími zvony?"</p>
<p>„A co když má?"</p>
<p>„Jeden zvon mám. Odkryla jej univerzitní expedice a věnovala mi jej za... Pojďte, inspektore, musíte se na něj podívat." Vyskočil, přecupital místnost a pokynul svému hostovi, aby šel za ním. Davenport ho znechuceně následoval.</p>
<p>Vstoupili do sousední místnosti, větší, temnější a podstatná přeplněnější. Davenport užasle zíral na heterogenní změť předmětů, nakupených bez snahy alespoň předstírat uspořádanost. Povšiml si kousku modré glazury z Marsu, předmětu, který někteří romantikové považovali za artefakt dávno vyhynulých Marťanů, drobného meteoritu, modelu ranné kosmické lodě a zapečetěné láhve ničeho, označené nedbalým nápisem <emphasis>Atmosféra z Venuše</emphasis>.</p>
<p>„Z celého domu jsem si udělal muzeum," chlubil se Urth. „To je jedna z výhod staromládeneckého stavu. Nemám to tu moc uspořádáno, ale jednou, až budu mít nějaký ten týden času..."</p>
<p>Chvíli se kolem sebe rozpačitě rozhlížel, pak se rozpomenul. Odsunul nákres znázorňující vývojové schéma mořského bezobratlovce, nejvyšší formy života na Barnardově planetě a rozzářil se: „Tak, tady je. Má však bohužel kaz."</p>
<p>Zvon visel na tenkém drátě, dovedně k němu připevněném pájením. To, že měl kaz, bylo zřejmé na první pohled. Po jeho obvodu se táhla půlící rýha tak, že vypadal jako dvě menší koule, pevně, ale nedokonale vmáčknuté do sebe. Přesto však byl láskyplně vyleštěn na matný lesk v teplé šedi a sametovou hladkost. Na povrchu měl několik skvrnek. Laboratořím, které marně usilovaly o přípravu umělých zvonů, se takový efekt nepodařilo napodobit.</p>
<p>„Dost jsem experimentoval," pokračoval Urth, „než se mi podařilo najít slušnou bicí paličku. Kazový zvon je svérázný, na paličce moc záleží. Jednu zde mám." A pozvedl něco, co vypadalo jako krátká, silná lžíce z šedobílé hmoty. „Tu jsem udělal z volské stehenní kosti. Poslouchejte."</p>
<p>Překvapovalo, s jakým citem nahmátly jeho buclaté prst na zvonu nejvhodnější místo. Natočil zvon do zvolené polohy</p>
<p>zpívající zvon a obřadně ho ustálil. Pak ho rozhoupal, kostěnou paličku obrátil silnějším koncem dolů a s citem s ní do něho udeřil.</p>
<p>Ozvalo se něco jako zvuk miliónu harf přicházející z velké dálky, ale z žádné určité strany, který sílil a odezníval a vracel se. Rezonoval v hlavě neuvěřitelně sladce, vznešeně a chvějivě současně. Pozvolna dozněl, a oba muži zůstali ještě celou minutu beze slova stát.</p>
<p>První se ozval Urth. „Hezké, že?" poznamenal a mávnutím ruky prudce zvon rozhoupal.</p>
<p>Davenport se nervózně pohnul. „Opatrně! Nerozbijte ho!" Každý věděl, že dobrý zpívající zvon je velice křehký.</p>
<p>„Geologové tvrdí," vysvětloval Urth, „že zvony nejsou nic jiného než tlakem zpevněná pemza s vakuovou dutinou, v níž chřestí volně se pohybující korálky horniny. To tvrdí. Ale je-li tomu tak, proč je nedokážeme vyrobit uměle? Ten můj by vedle zvonu bez kazu zněl jako dětské šidítko."</p>
<p>„Určitě," souhlasil Davenport, „a na Zemi je sotva desítka lidí, kteří bezkazový zvon mají, a stovka dalších jednotlivců a institucí, kteří by jeden koupili za jakoukoli cenu a bez otázek. Kvůli hromádce zvonů by stálo za to vraždit."</p>
<p>Extraterolog se otočil k Davenportovi a buclatým ukazováčkem si na svém přehlédnutelném nose posunul brýle. „Na váš případ s vraždou jsem nezapomněl. Pokračujte, prosím."</p>
<p>„Zbývá už jen jediná věta. Vím, kdo vraždil."</p>
<p>Vrátili se zpět do pracovny a usedli do křesel. Urth zkřížil ruce na svém vypouklém bříšku. „Opravdu? Pak tedy, inspektore, jste bez problému."</p>
<p>„Vědět a dokázat není totéž, doktore. On bohužel nemá alibi."</p>
<p>„Chcete říct, že bohužel alibi má, že ano?"</p>
<p>„Chci říct, co jsem řekl. Kdyby nějaké alibi měl, mohl bych ho nějak vyvrátit, protože by bylo falešné. Kdyby se vyskytli svědci a tvrdili, že ho v době vraždy viděli na Zemi, jejich výpovědi bych mohl zpochybnit. Kdyby se hájil nějakým konkrétním důkazem, mohl bych ho odhalit jako podvrh nebo podvod. Nic z toho bohužel nemá."</p>
<p>„A co tedy má?"</p>
<p>Inspektor Davenport podrobně popsal Peytonovu nemovitost v Koloradu. Nakonec dodal: „Tam tráví každý srpen v naprosté samotě. Dokonce PVÚ to bude muset potvrdit. A každá porota uvěří, že na svém pozemku strávil i letošní srpen, pokud se nám nepodaří předložit nezvratný důkaz, že na Měsíci skutečně byl."</p>
<p>„Co vás vede k přesvědčení, že na Měsíci skutečně byl? Třeba je nevinen."</p>
<p>„Ne, to ne!" vzplanul Davenport. „Patnáct let se snažím, abych proti němu získal usvědčující důkaz, ale nikdy jsem neuspěl. Teď však Peytonův zločin vidím přímo před očima. Říkám vám, že nikdo kromě Peytona, nikdo na celém světě by neměl tu drzost, nebo v tomto případě také obchodní kontakty, aby se odvážil pašované zpívající zvony prodat. Je známo, že je výborným kosmickým pilotem. Ví se, že se se zavražděnou obětí setkal, i když nikoli v posledních měsících. Nic z toho bohužel jako důkaz neobstojí."</p>
<p>„Nebylo by jednodušší," zeptal se Urth, „aby šel na psychosondu, když je teď její použití legalizováno?"</p>
<p>Davenport se zlobně zamračil a jizva na jeho tváři ztemněla „Četl jste, doktore, Konski-Hiakawův zákon?"</p>
<p>„Ne."</p>
<p>„Nečetl ho asi nikdo. Právo na duševní soukromí, říká vláda, je právem základním. Dobrá, ale co z toho plyne? Ten kdo je podroben psychosondě a u něhož se zjistí, že ze zločinu pro který byl psychosondován, není vinen, má nárok na takové odškodné, jaké se mu podaří u soudu prosadit. V nedávném případě přiznali jednomu pokladníkovi z banky pětadvacettisíc dolarů za to, že byl psychosondován na základě neoprávněného podezření z krádeže. Nepřímý důkaz, který původně ukazoval na krádež, vedl ve skutečnosti k menší manželské nevěře. Soud mu nárok přiznal s přihlédnutím k tomu, že dotyčný přišel o zaměstnání, a že mu postižený manžel vyhrožoval fyzickým násilím, a on pak žil ve strachu, a že byl nakonec vystaven posměchu a urážkám, protože jeden novinář, co píše kolonky, se dozvěděl, jak psychosonda dopadla."</p>
<p>„Postoj toho člověka chápu."</p>
<p>„To my všichni. To je ten problém. A ještě jeden bod zmíněného zákona je třeba připomenout: Kdokoli, kdo už byl z jakéhokoli důvodu psychosondě podroben, nemůže být již z žádného důvodu podroben psychosondě znovu. Podle zákona nesmí být duševno člověka během jeho života ohroženo dvakrát."</p>
<p>„To je nepříjemné."</p>
<p>„Přesně tak. Za ty dva roky, co je psychosonda legálně povolena, bych se nedopočítal, kolik darebáků a podvodníků se pokusilo na ni dostat kvůli drobným krádežím, aby se pak mohlo zaměřit na velké loupeže. Chápete tedy, že nedostanu povolení psychosondovat Peytona, dokud nebudu mít o jeho vině solidní důkaz. Třeba ne zrovna legální, ale dostatečně přesvědčivý důkaz pro svého šéfa. Doktore, vůbec nehorší je to, že když nepřijdeme k soudu se záznamem z psychosondy, nemůžeme vyhrát. Nepoužít psychosondu v případě tak závažném, jako je vražda, je i pro nejtupějšího porotce dostatečným důkazem, že si obžaloba není moc jista."</p>
<p>„A co tedy po mně chcete?"</p>
<p>„Důkaz, že Peyton byl někdy během srpna na Měsíci. A musí to být rychle. Na základě podezření ho už nemůžu ve vazbě dál držet. A jestli zpráva o vraždě pronikne na veřejnost, světový tisk vzplane jako asteroid v atmosféře Jupitera. Znáte to, senzační zločin - první vražda na Měsíci."</p>
<p>„Kdy přesně byla ta vražda spáchána?" zeptal se Urth, když náhle přistoupil k rychlému křížovému výslechu Davenporta.</p>
<p>„Dvacátého sedmého srpna."</p>
<p>„A kdy jste Peytona zatkli?"</p>
<p>„Včera. Třicátého srpna."</p>
<p>„Kdyby tedy byl Peyton vrahem, stačil by se na Zemi vrátit."</p>
<p>„Taktak, jen taktak." Davenport stiskl rty. „Kdybych byl o den rychlejší... Kdybych našel jeho dům prázdný..."</p>
<p>„A jak dlouho ti dva, vrah a oběť, byli spolu na Měsíci?"</p>
<p>„Soudě podle stop zanechaných v písku, hodně dlouho. Nejméně celý týden."</p>
<p>„Našli jste loď, kterou použili?"</p>
<p>„Ne. A pravděpodobně ji nikdy nenajdeme. Je tomu tak deset hodin, co univerzita v Denveru oznámila, že před dvěma dny, v šest hodin večer, se zvýšila radioaktivita pozadí a že její zvýšená úroveň trvala několik hodin. Není, doktore, žádným velkým uměním nastavit řídicí prvky tak, aby loď odstartovala bez posádky a ve výšce padesáti mil explodovala v důsledku zkratu mikročlánků."</p>
<p>„Kdybych byl Peytonem," pronesl Urth zamyšleně, „zabil bych toho člověka na palubě lodě a loď zničil společně s mrtvolou."</p>
<p>„To neznáte Peytona," namítl Davenport a zatvářil se ponuře. „Ten si v porážkách zákona ohromně libuje. Vyžívá se v nich. Tím, že nechal mrtvolu na Měsíci, hodil nám rukavici."</p>
<p>„Chápu." Urth si kruhovým pohybem pohladil bříško. „No, jistá možnost by tu byla."</p>
<p>„Že budete schopen dokázat, že byl na Měsíci?"</p>
<p>„Že vám budu schopen sdělit svůj názor."</p>
<p>„Teď?"</p>
<p>„Čím dřív, tím líp. Pokud samozřejmě budu mít možnost s panem Peytonem osobně hovořit."</p>
<p>„To se dá zařídit. Venku na mě čeká antigravitační tryskový letoun. Ve Washingtonu můžeme být za dvacet minut."</p>
<p>Na buclaté tváři doktora Urtha se však objevil výraz silného znepokojení. Doktor povstal a odcupital od zástupce PVÚ do nejtemnějšího kouta přeplněné místnosti.</p>
<p>„Ne!!!"</p>
<p>„Stalo se něco, doktore?"</p>
<p>„Nechci letět antigravitačním prostředkem! Nevěřím mu!"</p>
<p>Davenport se na něho zmateně zahleděl. A když pak promluvil, téměř se zajíkal. „Cestoval byste raději kolejovou rychlodráhou?"</p>
<p>„Nevěřím žádnému dopravnímu prostředku," odsekl Urth. „Nevěřím! Věřím jen svým nohám. Chůze mi nevadí." A znenadání řekl dychtivě: „Nemohl byste pana Peytona přivést do našeho města? Někam, kam bych došel pěšky? Třeba na městskou radnici? Tam chodívám často."</p>
<p>Davenport se bezmocně rozhlédl po místnosti. Spočinul očima na bezpočtu svazků s moudrostmi o světelných rocích, otevřenými dveřmi do zadního pokoje mohl vidět sbírku vzpomínek na světy vysoko nad oblohou. Pak se vrátil pohledem k doktoru Urthovi, pobledlému při pomyšlení na let v antigravitačním tryskovém letounu, a pokrčil rameny. „Přivedu Peytona sem. Přímo do této místnosti. To vám vyhovuje?"</p>
<p>Urth si zhluboka oddechl. „Samozřejmě."</p>
<p>„Doufám, že uspějete, doktore."</p>
<p>„Udělám, co je v mých silách, pane Davenporte."</p>
<p>*</p>
<p>Louis Peyton se znechuceně rozhlédl po místnosti a drobnému tlouštíkovi, který nemotorně kývl hlavou na pozdrav, věnoval opovržlivý pohled. Prohlédl si nabídnutou židli a otřel ji rukou, než se posadil. Davenport si sedl vedle něho, pouzdro s kvantometem měl po ruce.</p>
<p>A malý tlouštík se usmíval, když si sedal, jako by právě zkonzumoval chutný pokrm a hodlal to oznámit světu. „Dobrý večer, pane Peytone," začal. „Já jsem doktor Wendell Urth, extraterolog."</p>
<p>Peyton si ho znovu prohlédl. „A co ode mne chcete?"</p>
<p>„Chci vědět, zda jste byl někdy během srpna na Měsíci."</p>
<p>„Nebyl."</p>
<p>„Nikdo vás však mezi prvním a třicátým srpnem na Zemi neviděl."</p>
<p>„Srpen jsem strávil jako obvykle sám. Během něho mě nikdo nevidí. Ať vám to řekne on." Pohodil hlavou směrem k Davenportovi.</p>
<p>Urth se spokojeně usmál. „Jak by bylo nádherné, kdybychom tuto skutečnost mohli podrobit nějaké zkoušce. Kdyby existovala nějaká fyzikální metoda, kterou bychom mohli odlišit Měsíc od Země. Kdybychom například mohli analyzovat prach ve vašich vlasech a konstatovat: Aha, nerost z Měsíce. To bohužel nemůžeme. Měsíční nerost je stejný jako pozemský. Ani kdyby nebyl, nic byste ve vlasech neměl, pokud byste nevystoupil na měsíční povrch bez skafandru, což není pravděpodobné."</p>
<p>Na Peytonovi se neobjevil ani náznak nějakého pocitu. Urth pozvedl ruku, aby si srovnal brýle, které na jeho knoflíkovém nose spočívaly dost nejisté, a se shovívavým úsměvem pokračoval: „Člověk, který cestuje vesmírem, nebo na Měsíc, dýchá pozemský vzduch, jí pozemskou stravu. Pozemské prostředí má kolem sebe, ať už je v lodi nebo ve skafandru. Hledáme člověka, který prožil dva dny v kosmu cestou na Měsíc, nejméně týden na Měsíci a další dva dny v kosmu při zpátečním letu z Měsíce. Po celou tu dobu měl Zemi kolem sebe, což nám úkol ztěžuje."</p>
<p>„Navrhuji," ozval se Peyton, „abyste si ten úkol usnadnili tím, že mě pustíte a začnete hledat skutečného vraha."</p>
<p>„K tomu možná dojde," připustil Urth. „Viděl jste někdy něco takového?" Trochu nemotorně, jak to zavalití lidé dělávají, natáhl ruku podél křesla k podlaze a pozvedl šedivou kouli, která matně odrážela světlo.</p>
<p>Peyton se usmál. „To podle mě vypadá na zpívající zvon."</p>
<p>„To zpívající zvon je. A kvůli zpívajícím zvonům někdo spáchal vraždu. Co říkáte tomuto kousku?"</p>
<p>„Řekl bych, že má výrazný kaz."</p>
<p>„Aha... ale prohlédněte si ho zblízka," nabídl Urth a rychlým pohybem hodil zvon šest stop vzduchem Peytonovi.</p>
<p>Davenport vykřikl a zvedl se z křesla. Peyton s námahou pozvedl ruce, avšak tak rychle, že se mu podařilo zvon zachytit. „Vy jste ale blázen!" neudržel se. „Takhle s ním nezacházejte!"</p>
<p>„Vy máte zpívající zvony v úctě, že ano?"</p>
<p>„Natolik ano, abych žádný nerozbil. To však není žádný zločin." S citem do zvonu klepl, pak si ho přiložil k uchu, zvolna jím potřásl a zaposlouchal se do něžného cinkání lunolitů, drobných korálků pemzy, které vířily ve vakuu.</p>
<p>Poté pozvedl zvon o délku ocelového drátu, dosud k němu připevněnému, a znaleckým, kruhovým pohybem palce přejel po jeho povrchu. Zvon se rozezněl lahodným tónem, velmi podobným hlasu flétny. Lehké vibrato, zvolna odeznívající, navozovalo náladu letního soumraku.</p>
<p>Všichni tři propadli na chvíli jeho kouzlu.</p>
<p>Pak náhle zvolal Urth: „Hoďte mi ten zvon zpátky, pane Peytone! Hoďte ho!" A pozvedl důrazně ruku.</p>
<p>Bezmyšlenkovitě Louis Peyton uposlechl. Zvon opsal krátký oblouk, v třetině vzdálenosti od čekající doktorovy ruky se snesl a v srdceryvném, vzdychajícím nesouzvuku se roztříštil o podlahu.</p>
<p>Davenport a Peyton jen civěli na šedivé úlomky a nikdo z nich nebyl schopen slova. A když Urth promluvil, jeho hlas zněl tak tiše, že ho téměř nebylo slyšet: „Až se najde úkryt, kam pachatel surové zpívající zvony uložil, žádám, aby mi byl poskytnut jeden bezkazový exemplář, správně vyleštěný, jako náhrada a odměna."</p>
<p>„Odměna? A za co?" vzpamatoval se podrážděně Davenport.</p>
<p>„Všechno je nyní přece jasné. Navzdory tomu, co jsem před chvílí ve své skromné přednášce uvedl, existuje jeden druh pozemského prostředí, který si žádný astronaut nemůže vzít k sebou - totiž <emphasis>přitažlivost zemského povrchu</emphasis>. Skutečnost, že pan Peyton tak výrazně chybně odhadl sílu potřebnou k vržení předmětu, jehož si nepochybně cení, nedokazuje nic jiného, něž že se jeho svaly dosud nepřizpůsobily zemské přitažlivosti.</p>
<p>Pane Davenporte, podle mého odborného názoru pobýval váš vězeň v několika posledních dnech mimo Zemi. A to buď v kosmickém prostoru, nebo na nějaké planetě, podstatní menší než Země, nebo satelitu... jako je například Měsíc."</p>
<p>Když se Davenport zvedal, jeho pohyb prozrazoval značnou úlevu. „Dejte mi svůj názor písemně," řekl s rukou svírajíc kvantomet. „Ten mi postačí, abych dostal povolení použil psychosondu."</p>
<p>Ohromný a neodporující Louis Peyton si jen neurčitě uvědomoval, že kdyby teď měl po sobě zanechat odkaz, musel by v něm doplnit, že nakonec přece jenom neuspěl.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>MLUVÍCÍ KÁMEN</emphasis></strong></p>
<p>Pás planetek je rozsáhlý a žije v něm jen málo lidí. Larry Vernadsky, který na Stanici 5 odsluhoval sedmý měsíc ze svého ročního úvazku, si říkal stále častěji, zda odsouzení k téměř úplné samotě ve vzdálenosti sedmdesáti miliónů mil od Země za ty peníze vůbec stojí. Byl mladý a subtilní - na astroinženýra ani na asteroiďana nevypadal. Měl modré oči, máslově žluté vlasy a neproniknutelnou masku nevinnosti, která skrývala jeho schopnosti rychlé dedukce i sklon ke zvědavosti, teď znásobený samotou.</p>
<p>A vzhled nevinnosti i sklon ke zvědavosti mu na palubě kosmické lodě <emphasis>Robert Q</emphasis> dobře posloužily.</p>
<p>Když <emphasis>Robert </emphasis><emphasis>Q</emphasis> přistál na vnější plošině Stanice 5, Vernadsky se na jeho palubu dostavil téměř okamžitě a s takovou radostí, jaká by se u psa projevila vrtěním ocasu a kakofonií šťastných štěků</p>
<p>Na jeho radosti nezměnila nic ani skutečnost, že jeho úsměvy narazily na zarputilé, zlověstné mlčení, tak výmluvně vyzařující ze zbrázděného obličeje kapitána <emphasis>Roberta Q</emphasis>. Pokud šlo o Vernadského, byla to loď, na jejíž společnost se těšil a kterou vítal. Té bylo k dispozici jakékoli množství z miliónů galonů ledu nebo tun zmrazených potravinových koncentrátů, uložených v provrtaných útrobách planetky, která sloužila za sídlo Stanice 5. Vernadsky měl připravené všechny nástroje a přístroje, které mohly být zapotřebí, a byl připraven na každou výměnu součástek, jaká by u libovolného hyperatomového pohonu mohla přijít v úvahu</p>
<p>Jeho chlapecký obličej zcela tonul v úsměvu, když vyplňoval běžný formulář - vypisoval jej rychle, později převede údaje na evidenční záznam pro počítač. Zapsal název a výrobní číslo lodě, číslo motoru, číslo generátoru silového pole a tak dále - místo odletu ("asteroidy, je jich zatraceně hodně, nevím, který byl poslední", a Vernadsky zapsal jenom Pás, což je běžně používané zkrácené označení pro pás planetek) - cíl letu, ("Země") - důvod zastavení ("nepravidelný chod hyperatomového pohonu").</p>
<p>„Kolik máte v posádce lidí, kapitáne?" zeptal se, když prohlížel lodní dokumenty.</p>
<p>„Dva," odpověděl kapitán. „A co kdyby ses teď podíval na motor? Máme naspěch – se zásilkou." Měl namodralé tváře s tmavým strništěm vousů, choval se jako ostřílený prospektor, který strávil na planetkách celý život, ale hovořil jako vzdělaný, téměř kultivovaný člověk.</p>
<p>„Samozřejmě."</p>
<p>S kapitánem v patách přivlekl Vernadsky diagnostickou soupravu do strojovny. Dovedně a rychle proměřil obvody stupeň podtlaku a intenzitu silového pole.</p>
<p>Nedokázal se však zbavit myšlenek na kapitána. Neměl sice svoje okolí nijak v lásce, ale neurčitě si uvědomoval, že existují lidé, kteří v nedozírné prázdnotě a volnosti kosmického prostoru nacházejí okouzlení. Měl ale dojem, že člověk, jakým je kapitán, se nestal prospektorem na planetkách jen proto, že miloval samotu. „Děláte do nějakého určitého typu horniny?" zeptal se.</p>
<p>„Do chrómu a manganu," odsekl kapitán a zamračil se.</p>
<p>„Ano?... Být vámi, vyměnil bych Jennerův rozdělovač."</p>
<p>„Ten je příčinou závady?"</p>
<p>„Ne, to ne. Ale je trochu vychozený. Riskujete, že se do miliónu mil vyskytne další porucha. A když už jste tady..."</p>
<p>„Dobrá, tak ho vyměň. Ale zjisti laskavě, co může za ten nepravidelný chod, ano?"</p>
<p>„Dělám, kapitáne, co můžu."</p>
<p>Poslední slova pronesl kapitán tak nevlídně, že zkrušil i Vernadského. Ten chvíli pracoval beze slova, pak se vztyčil. „Máte semireflektor zamlžený gama paprsky. Vždy, když se pozitronový paprsek otočí do své polohy, motor na chvíli vynechá. Musí se vyměnit."</p>
<p>„Jak dlouho to bude trvat?"</p>
<p>„Několik hodin. Možná dvanáct."</p>
<p>„Cože? Už tak mám zpoždění!"</p>
<p>„S tím nic nenadělám." Vernadsky neztratil dobrou náladu. „Můžu, jen co můžu. Systém se musí tři hodiny proplachovat héliem, než budu moct dovnitř. Pak musím nový semireflektor seřídit, a to zabere dost času. Dokázal bych to skoro přesně za několik minut, ale jenom skoro přesně - havarovali byste dřív, než byste se dostali k oběžné dráze Marsu."</p>
<p>Kapitán se zamračil. „Pusť se do toho. Začni."</p>
<p>Vernadsky opatrně manipuloval se zásobníkem s héliem na palubě lodi. Zásobník nevážil prakticky nic, protože generátory pro pseudogravitační pole lodě byly vypnuty, ale jeho hmotnost a setrvačnost zůstaly zachovány. Proto se s ním muselo manévrovat opatrně a přesně, zejména při změně směru. A to bylo o to obtížnější, že ani Vernadsky nic nevážil.</p>
<p>Jelikož se celou pozorností soustřeďoval na zásobník, stalo se, že v přeplněných oddílech lodě odbočil nesprávným směrem a na chvíli se ocitl ve zvláštní, temné místnosti.</p>
<p>Stačil jen polekaně vykřiknout - a už u něho byli oba muži posádky, kteří vytlačili zásobník ven a zavřeli za ním dveře.</p>
<p>Neřekl ani slovo, když napojoval zásobník na vstupní ventil motoru a naslouchal tichému šumění hélia, zaplavujícího vnitřní prostor a zvolna vyplavujícího absorbované radioaktivní plyny do nenasytné prázdnoty kosmického prostoru. Pak zvědavost zvítězila nad opatrností. „Kapitáne," ozval se, „máte na palubě silíčka. A velkého."</p>
<p>Kapitán se k němu zvolna otočil. „Opravdu?" pronesl hlasem, z něhož vymizelo jakékoli zabarvení.</p>
<p>„Zahlédl jsem ho. Co kdybych se na něho kouknul blíž?"</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>Vernadsky se uchýlil k prosebnějšímu tónu. „Podívejte kapitáne, na tomhle šutru už žiju přes půl roku. O asteroidech jsem přečetl všechno, co se mi dostalo do ruky, což znamená také všechno o silíčcích. Ale nikdy jsem ani malý exemplář neviděl. Slitujte se."</p>
<p>„Mám za to, že máš co na práci."</p>
<p>„Jenom proplachování héliem na dost hodin. Než to skončí nedá se nic jiného dělat. A proč, kapitáne, vozíte s sebou silíčka?"</p>
<p>„Pro potěšení. Někdo má rád psy, já zase silíčky."</p>
<p>„Přiměl jste ho, aby mluvil?"</p>
<p>Kapitán zrudl. „Proč se ptáš?"</p>
<p>„Někteří z nich mluví. Někteří dokonce čtou myšlenky."</p>
<p>„Co vlastně jsi? Expert na ty potvory?"</p>
<p>„Četl jsem o nich, jak jsem už říkal. No tak, kapitáne, pojďme se podívat."</p>
<p>Vernadsky se snažil nedat na sobě znát, že si uvědomuje, že před ním stojí kapitán a z obou stran jeden člen posádky. Každý z těch třech byl větší než on, těžší a - jak byl přesvědčen - ozbrojen.</p>
<p>„O co jde?" zeptal se. „Já vám ho nechci ukrást. Chci se na něho jenom podívat."</p>
<p>Snad to bylo kvůli nedokončené opravě, že zůstal v té chvíli i naživu. A snad, což bylo pravděpodobnější, mu prokázal službu jeho bezstarostný a téměř prostoduchý vzhled nevinnosti.</p>
<p>„Dobrá, tak pojď," svolil kapitán.</p>
<p>A Vernadsky šel za ním, mozek mu pracoval na plné obrátky a puls měl prokazatelně zrychlený.</p>
<p>*</p>
<p>V posvátné bázni a s určitou úlevou zíral Vernadsky na šedé stvoření před sebou. To, že silíčka nikdy neviděl, byla svým způsobem pravda, protože viděl jenom jejich holografické fotografie - ale také četl, jak vypadají. Avšak bezprostřední skutečnost má v sobě něco, co nelze nahradit ani slovem, ani obrazem.</p>
<p>Silíček měl pokožku z olejově hladké šedi. Pohyboval se pomalu, jak se sluší na tvora, který žije v útrobách skal a sám i více než z poloviny kamenem. Pod pokožkou se mu nevlnily svaly, pohyboval se přerušovaným posuvem tak, že jednotlivé kamenné destičky po sobě hladce klouzaly.</p>
<p>Měl všeobecně oválný tvar, nahoře oblejší a dole zploštělejší, a dvě řady přívěsků. Na spodní straně měl něco jako nožky, umístěné radiálně. Těch bylo celkem šest a na jejich koncích čněly křemenné hrany, zesílené vrstvičkou z kovu, kterými se silíček provrtává horninou a rozmělňuje ji na stravitelné porce.</p>
<p>Na zploštělé spodní straně, kam nebylo vidět, dokud jste ho převrátili na záda, měl také otvor, jímž se do jeho útrob dostávaly rozmělněné minerály. Tam reagoval vápenec a hydratované křemičitany za vzniku silikonů, z nichž se stávala tkáň. Přebytečný oxid křemičitý vycházel z téhož otvoru ve formě tvrdých, bílých výměšků.</p>
<p>Jak byli extraterologové překvapeni hladkými oblázky, roztroušenými v dutinách mezi skalnatými útvary planetek, doby, než objevili silíčky! A jak je uváděl v úžas způsob, jaký tito tvorové produkují silikony - siloxanové polymery s uhlovodíkovými skupinami v bočním řetězci - vykonávající tolik z těch funkcí, které v pozemských formách života obstarávají proteiny!</p>
<p>Z nejvyššího bodu zad vystupovaly přívěsky: dva obrácené kužely, duté - něco jako uši - které přesně zapadaly do dvou rovnoběžných rýh, svažujících se po zádech, a které mohl silíček rychle vztyčit. Když se provrtával skalami, uši měl sklopené, aby nenarušovaly plynulou křivku těla. Když odpočíval ve vyhloubené dutině, uši napřímil, aby měl lepší a citlivější příjem signálů. Vzdálená podobnost jeho uší s ušima králíčka byla důvodem, proč se mu běžně říkalo <emphasis>silíček</emphasis>. Vážnější extraterologové, kteří měli ve zvyku používat pro takové tvory označení <emphasis>Siliconeus asteroidés</emphasis>, se domnívali, že tyto takzvané uši by mohly mít určitou souvislost s nedokonale rozvinutou telepatickou schopností, jakou mají šelmy. Menšina měla jiné názory.</p>
<p>Silíček se zvolna sunul přes naolejovaný kámen. Další takové kameny se povalovaly v jednom rohu místnosti a představovaly, jak Vernadsky věděl, zásobárnu potravy. Nebo alespoň materiál pro stavbu tkáně. Ale, jak se dočetl, to by samo o sobě na energii nestačilo.</p>
<p>„To je ale kousek!" netajil se obdivem. „Je delší než stopu!"</p>
<p>Kapitán zabručel něco neurčitého.</p>
<p>„Kde jste k němu přišel?" zeptal se Vernadsky.</p>
<p>„Na jednom z asteroidů."</p>
<p>„Poslyšte, ten největší, jaký byl zatím nalezen, má délku asi dvou palců. Tohoto byste mohl na Zemi prodat nějakému muzeu nebo univerzitě za hezkých pár tisíc dolarů."</p>
<p>Kapitán pokrčil rameny. „Tak, prohlédl sis ho. Vraťme se zpátky k pohonu." Tvrdým stiskem uchopil Vernadského za loket, a právě když se otáčel, ozval se pomalý, splývavý hlas, který zněl dutě a skřípavě. Ten hlas vznikal pečlivě modulovaným třením kamenných destiček o sebe a Vernadsky se na jeho původce zahleděl téměř zděšeně.</p>
<p>To promluvil silíček - z kusu skály se najednou stal mluvící kámen, který pronášel: „Ten člověk se v duchu ptá, jestli tahle víc mluví."</p>
<p>„Pro lásku kosmu, ono to mluví!" vydechl Vernadsky.</p>
<p>„To stačí!" rozhodl netrpělivý kapitán. „Viděls ho a taky slyšel. Teď pojďme."</p>
<p>„A čte myšlenky," dodal omámeně Vernadsky.</p>
<p>Silíček zatím pokračoval: „Mars se otáčí za dvě čtyři hodiny tři sedm a půl minuty. Hustota Jupitera je jedna celá dva dva. Pluto je planeta, která je nejvíce daleko. Slunce je nejtěžší a má hmotnost dvě nula nula nula nula nula..."</p>
<p>Kapitán táhl Vernadského pryč. Ten, zpola kráčeje pozpátku, zpola klopýtaje, užasle naslouchal slábnoucímu výčtu nul, a pak se zeptal: „Kapitáne, odkud k tomu všemu přišel?"</p>
<p>„Předčítali jsme mu starou publikaci o astronomii, skutečně starou."</p>
<p>„Z doby, kdy se ještě nelítalo kosmem," přidal se jeden z členů posádky. „Není to ani filmka, ale obyčejnej tisk."</p>
<p>„Zavři klapačku!" utrhl se kapitán.</p>
<p>Vernadsky zkontroloval ve výtoku hélia úroveň záření gama - konečně mohl s proplachováním skončit a vlézt dovnitř. Práce to byla namáhavá, ale přerušil ji jen jednou, aby se napil kávy a na chvíli si oddechl.</p>
<p>S úsměvem, v němž převažovala naivita, pronesl: „Víte, kapitáne, jak se na to dívám já? Ten tvor žije uvnitř skály, v nitru nějakého asteroidu celou svou existenci. Snad stovky let. Je pěkně velký a pravděpodobně mnohem chytřejší než řadoví silíčci. Vy ho teď vytáhnete a on najednou zjistí, že je něco víc než skála. Objevuje spoustu věcí, o jakých nikdy neměl ani tušení. Proto se zajímá o astronomii. Je to tento nový svět, nová poznání, která čerpá z knihy a také z lidského myšlení. Nemyslíte, že je to tak?"</p>
<p>Dělal, co mohl, aby kapitána vyprovokoval, aby zjistil něco určitějšího, oč by mohl opřít svoje dohady. Proto riskoval, když naznačoval to, co muselo být polovinou pravdy, ovšem tou méně závažnou polovinou.</p>
<p>Avšak kapitán, opřený o stěnu s rukama založenýma před sebou, se pouze zeptal: „Kdy s tím budeš hotov?" To bylo poslední, co řekl, a Vernadsky se s tím musel smířit.</p>
<p>Konečně seřídil pohon tak, jak si umínil, a kapitán zaplatil přiměřenou částku v hotovosti, přijal stvrzenku a odstartoval s lodí v oslňujícím žáru hyperenergie.</p>
<p>Vernadsky pozoroval odlet lodě s téměř nesnesitelným vzrušením. Pak rychle zamířil ke své subéterické vysílačce.</p>
<p>„Musím mít pravdu," bručel si pro sebe, „<emphasis>m</emphasis><emphasis>usím</emphasis>."</p>
<p>*</p>
<p>Člen hlídkové služby Milt Hawkins přijal hovor v soukromí své domácí stanice na Hlídkovém asteroidu 72. Na bradě měl dvoudenní strniště, v klíně plechovku vychlazeného piva a videofonní přijímač a ve svém zarudlém obličeji s širokými lícními kostmi melancholický výraz, který byl výsledkem stejné samoty jako nucená veselost v očích Vernadského.</p>
<p>Hawkins se přistihl, že je mu dobře, když hledí do očí na obrazovce, i když ty oči patří jenom Vernadskému. Společnost je společnost. Halasně ho pozdravil a rozkošnicky naslouchal jeho hlasu, aniž se příliš namáhal vnímat to, co sděluje.</p>
<p>Pak příjemná pohoda náhle skončila - Hawkins použil uši k tomu, k čemu mají sloužit, a řekl: „Zadrž. Za - drž. O čem to vlastně povídáš?"</p>
<p>„Copak jsi mě nevnímal, ta natvrdlá policejní uniformo? Vylévám ti svoje srdce."</p>
<p>„No, jo. Tak ho vylévej po menších dávkách! Jo? Co je s tím silíčkem?"</p>
<p>„Ten chlápek má jednoho na palubě. Chová prý ho pro potěšení a krmí ho zaolejovanými šutry."</p>
<p>„Jo? Dal bych krk na to, že při courání po asteroidech by prospektor choval pro potěšení i kus ajdamu, kdyby ho mohl donutit, aby si s ním povídal."</p>
<p>„Tohle není ledajaký silíček. Žádný z těch dvoupalcových trpaslíků. Je víc než stopu dlouhý, chápeš? Do kosmu, člověk by myslel, že kořeň, co žije na asteroidech, bude taky něco o nich vědět."</p>
<p>„Jo, a tak mě snad poučíš ty."</p>
<p>„Podívej, zaolejované kameny jsou pro stavbu tkáně. Ale odkud bere tak velký silíček energii?"</p>
<p>„To ti nepovím."</p>
<p>„No přece... Nemotá se tam kolem tebe někdo?"</p>
<p>„Teď zrovna ne, i když bych nebyl proti."</p>
<p>„To tě za chvíli přejde. Silíčci získávají energii přímou absorpcí gama záření."</p>
<p>„To říká kdo?"</p>
<p>„To říká člověk jménem Wendell Urth. Formát v extraterologii. A taky říká, že pro tenhle účel má silíček uši." Vernadsky přiložil ke spánkům dva ukazováčky a zatřepal jimi. „Vůbec žádná telepatie. Ušima prý dokáže zjistit gama záření tak nízké intenzity, jakou přístroj nepostihne."</p>
<p>„Oukej. No a co?" zeptal se Hawkins netečně, ale začal přemýšlet.</p>
<p>„Tohle. Urth říká, že na žádném asteroidu není tak silná úroveň gama záření, aby uživila silíčka delšího než dva palce. Nestačí jeho intenzita. A teď zde máme exemplář o délce jedné stopy. Dobrých patnáct palců."</p>
<p>„No a..."</p>
<p>„A ten musí pocházet z asteroidu, který je takovým materiálem zrovna prolezlý, plný uranu a bohatý na gama záření. Z asteroidu, který je natolik radioaktivní, aby byl na dotek teplý, a který leží mimo běžné trasy, takže se k němu ještě nikdo nedostal. Jen si představ, že nějaký šikovný chlápek na takovém asteroidu náhodou přistane, povšimne si, že skála je teplá, začne uvažovat. Ten kapitán <emphasis>Roberta Q</emphasis> není žádný skálolezecký trouba. Myslí mu to."</p>
<p>„Pokračuj."</p>
<p>„Řekněme, že ustřelí kus skály na rozbor a natrefí na obrovského silíčka. Teď už ví, že se mu podařil nejneuvěřitelnější nález v historii. A nepotřebuje rozbor. Silíček ho zavede k bohatým žílám."</p>
<p>„Proč by měl?"</p>
<p>„Protože se chce dozvědět o vesmíru. Protože strávil možná tisíc let pod skálami a právě objevil hvězdy. Umí číst myšlenky a může se naučit mluvit. Mohl by navrhnout dohodu. A poslyš, ten kapitán by ji s radostí přijal. Těžba uranu je však státním monopolem. Prospektoři bez licence nesmějí s sebou vozit ani gajgry. Pro našeho kapitána je to perfektní příležitost."</p>
<p>„Možná že máš pravdu," poznamenal Hawkins.</p>
<p>„Vůbec žádné možná. Měls je vidět, jak kolem mě stáli, když jsem si silíčka prohlížel - vrhli by se na mě, kdybych pronesl jediné podezřelé slovo. Měls je vidět, jak se mnou za dvě minuty vypochodovali ven."</p>
<p>Hawkins si přejel dlaní strniště na bradě a v duchu odhadoval, za jak dlouho by se mohl oholit. A zeptal se: „Jak dlouho můžeš toho chlápka na stanici zdržet?"</p>
<p>„Zdržet ho! Do kosmu, vždyť už je pryč!"</p>
<p>„Cože? Tak proč se o tom sakra bavíme? Proč jsi ho nechal pláchnout?"</p>
<p>„Byli tři," vysvětloval Vernadsky trpělivě, „každý z nic větší než já, každý z nich ozbrojen a připraven zabíjet. Co jsem měl podle tebe dělat?"</p>
<p>„Tak jo, ale co podnikneme teď?"</p>
<p>„Vyrazíme a sebereme je. Bude to dost jednoduché. Seřizoval jsem jim semireflektory, ale seřídil jsem je podle svého. Do deseti tisíc mil budou zcela bez energie. A do Jennerova rozdělovače jsem strčil stopovací indikátor."</p>
<p>Hawkins vytřeštil oči na Vernadského rozjívený obličej.</p>
<p>„Svatá prostoto!"</p>
<p>„A nezatahuj do toho nikoho dalšího! Jen ty, já a policejní křižník. Budou bez energie, a my budeme mít dělo nebo dvě. Řeknou nám, kde se uranový asteroid nachází. Určíme jeho polohu a teprve pak se spojíme s velitelstvím hlídkové služby. Doručíme jim tři, uvědom si to, tři pašeráky uranové rudy, jednoho obrovského silíčka, jakého na Zemi dosud nikdo neviděl, a jeden, opakuji, jeden velikánský kus tak bohaté uranové rudy, jakou na Zemi taky nikdo dosud neviděl. Ty dostaneš poručíka a já si pomůžu k trvalému místu na Zemi. Platí?"</p>
<p>To Hawkinse omámilo. „Platí!" zařval. „Hned tam jsem!"</p>
<p>*</p>
<p>Do lodi málem vrazili, dříve než ji spatřili v slabém svitu odraženého slunečního světla.</p>
<p>„Nenechals jim ani tolik energie; aby zapnuli poziční světla?" divil se Hawkins. „Ale neodstavils jim nouzový generátor, že ne?</p>
<p>Vernadsky pokrčil rameny. „Šetří energii v naději, že je nikdo uslyší. Vsadím se, že právě teď vynakládají veškerou energii, co jim zbývá, na subéterické vysílání."</p>
<p>„Jestli ano," poznamenal Hawkins, „pak je teda nemůžu chytit."</p>
<p>„Nemůžeš?"</p>
<p>„Ani ň."</p>
<p>Policejní křižník se přibližoval k lodi po spirále. Jeho kořist, bez energie, letěla prostorem konstantní rychlostí deseti tisíc mil za hodinu. Křižník se jí rychlostí přizpůsobil a přibližoval se k ní.</p>
<p>Hawkinsovým obličejem přeletěl bolestný výraz. „To snad ne"</p>
<p>„Co se děje?"</p>
<p>„Dostali zásah. Meteoritem. Bůh ví, že je jich tady víc než dost."</p>
<p>Z Vernadského obličeje i hlasu vymizel entuziasmus. „Zásah? Ztroskotali?"</p>
<p>„V lodi je díra jako vrata od stodoly. Mrzí mě to, Vernadsky, ale tohle nevypadá dobře."</p>
<p>Vernadsky zavřel oči a ztěžka polkl. Věděl, co Hawkins míní. Při opravě loď úmyslně poškodil, a to je počínání, které lze posuzovat jako trestný čin. A smrt způsobená trestným činem je vražda. „Koukej, Hawkinsi, ty víš, proč jsem to udělal," bránil se.</p>
<p>„Vím jen to, co jsi mi hlásil, a v tomto smyslu budu vypovídat, když budu muset. Ale jestli to nebyli pašeráci..." Nedopověděl. Ani nemusel.</p>
<p>Na vrak lodě vstoupili v těžkých ochranných skafandrech. Z <emphasis>Roberta Q</emphasis> zbyla troska, zvenčí i uvnitř. Bez energie nemohli generovat ani nejslabší ochranný štít proti meteoritu, který je zasáhl, ani zjistit meteorit včas, ani se mu vyhnout, kdyby ho přece jenom včas zjistili. Meteorit promáčkl trup lodě, jako stěnu z hliníkové fólie. Roztříštil pilotní kabinu, způsobil únik vzduchu a zabil všechny tři muže na palubě.</p>
<p>Jeden z členů posádky byl při nárazu vržen na stěnu a zbyla z něho jen hromádka zmrzlé hmoty. Kapitán a druhý člen posádky leželi strnule s pokožkou posetou chuchvalci zmrzlé krve v místech, kde vzduch, unikající z krve, roztrhl tepny a žily.</p>
<p>Vernadskému, který dosud takovou podobu smrti v kosmu neviděl, se udělalo špatně, ale snažil se zvracení do skafandr potlačit - to se mu nakonec podařilo. Vzpamatoval se. „Pojď proměřit rudu, kterou vezli. Musí být radioaktivní." Musí být, přesvědčoval sám sebe, <emphasis>musí</emphasis>.</p>
<p>Při srážce s meteoritem se dveře zkřivily a v místě, kde nedoléhaly k rámu, zela štěrbina asi půl palce široká.</p>
<p>Hawkins pozvedl Geigerův počítač, který držel v ruce chráněné rukavicí, a přiložil jeho stíněnou sondu ke štěrbině.</p>
<p>Počítač se rozezněl jako hejno rozhněvaných strak.</p>
<p>Vernadsky vydechl nevyslovitelnou úlevou. „Vždyť jsem to říkal!" Teď se z jeho úmyslného poškození lodě při opravě stalo důvtipné a záslužné plnění občanské povinnosti a ze srážky s meteoritem, která měla za následek smrt třech Udí, pouze politováníhodná nehoda.</p>
<p>Na uvolnění zkroucených dveří spotřebovali dvě patronové nálože - a ve světle jejich baterek se objevily tuny horniny.</p>
<p>Hawkins zvedl dva kousky střední velikosti a dychtivě je vsunul do kapsy skafandru. „Jako doličný předmět," prohodil, „a na rozbor."</p>
<p>„Nenechávej si je u těla moc dlouho," varoval Vernadsky.</p>
<p>„Skafandr mě ochrání, než se vrátím zpátky na loď. Vždyť to není čistý uran."</p>
<p>„Vsadím se, že mu k tomu moc neschází." Sebevědomí se mu již zcela vrátilo.</p>
<p>Hawkins se rozhlédl. „Tak tím se všechno mění. Dopadli jsme zřejmě pašeráckou bandu, nebo část něčeho takového. Ale co dál?"</p>
<p>„Uranový asteroid - ne?"</p>
<p>„Správně. Kde je? Ti, co to věděli, jsou mrtví."</p>
<p>„Do kosmu!" A Vernadsky znovu poklesl na mysli. Bez asteroidu měli jenom tři mrtvoly a pár tun uranové rudy. Solidní, ale nic světoborného. Na udělení pochvaly to bude stačit, to ano, ale o pochvalu nestál. Chtěl postoupit na nějaké trvalé místo na Zemi, a to už něco vyžadovalo.</p>
<p>„Pro lásku kosmu!" najednou zvolal. „Silíček! Ten ve vakuu žít může, žije v něm vlastně celý život, a ten ví, kde se asteroid nachází,"</p>
<p>„To je fakt!" přidal se Hawkins v okamžitém nadšení. „Kde je?"</p>
<p>„Vzadu!" vykřikl Vernadsky. „Tudy!"</p>
<p>Silíček se zaleskl ve světle jejich baterek a pohnul se - byl tedy naživu.</p>
<p>Vernadskému se vzrušením rozbušilo bláznivě srdce. „Hawkinsi, musíme ho přenést."</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>„Pro lásku kosmu, zvuk se přece ve vakuu nešíří. Musím ho dostat na křižník."</p>
<p>„Tak jo. Jistě."</p>
<p>„Nemůžeme mu přece navléct skafandr s vysílačkou."</p>
<p>„Řekl jsem jistě."</p>
<p>Nesli ho dychtivě, ale opatrně - jejich ruce, chráněné kovovými rukavicemi, se dotýkaly zaolejovaného povrchu tvora téměř láskyplně.</p>
<p>Byl to Hawkins, který ho držel, když se od <emphasis>Roberta</emphasis><emphasis> Q</emphasis> odrazili.</p>
<p>*</p>
<p>Silíček teď ležel v řídicí kabině křižníku. Oba muži odložili přílby, a zatímco si Hawkins stahoval skafandr, Vernadsky se nemohl dočkat a ihned se zeptal: „Umíš číst naše myšlenky? A se zatajeným dechem čekal, dokud se skřípání kamenných plošek nezmodulovalo na slova. V té chvíli by mu žádný jiný zvuk nepřipadal radostnější.</p>
<p>„Ano," zaskřípal silíček. Pak dodal: „Prázdno kolem dokola. Nic."</p>
<p>„Cože?" podivil se Hawkins.</p>
<p>Vernadsky na něho sykl, aby mlčel. „To má být asi o tom, jak jsme ho nesli volným prostorem. Muselo to na něho udělat pořádný dojem."</p>
<p>Promluvil na silíčka silným hlasem, jako by tím chtěl dodat svým slovům na srozumitelnosti. „Ti muži, kteří byli s tebou, sbírali uran, speciální horninu s radiační energií."</p>
<p>„Chtěli potravu," zazněl slabý skřípavý zvuk.</p>
<p>Ovšem! Pro silíčka to byla potrava. Zdroj energie. „Ukázals jim," pokračoval Vernadsky, „kde ji mohou najít?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Skoro nic neslyším," poznamenal Hawkins.</p>
<p>„Něco se mu stalo," usoudil s obavou Vernadsky. Zakřičel znovu: „Je ti dobře?"</p>
<p>„Ne dobře. Vzduch pryč hned. Něco špatně uvnitř."</p>
<p>„Náhlá dekomprese mu musela ublížit," zabručel Vernadsky.</p>
<p>„Proboha... ty přece víš, co chci. Kde je tvůj domov? Místo s potravou?"</p>
<p>Oba muži beze slova čekali.</p>
<p>Silíčkovy uši se pomalu, velmi pomalu vztyčily, zachvěly, ale pak se sklopily. „Tam," řekl, „je tam."</p>
<p>„Kde?" vykřikl Vernadsky.</p>
<p>„Tam."</p>
<p>„Jako by se o něco snažil," poznamenal Hawkins, „jako by chtěl někam ukázat."</p>
<p>„To jo, jenže nevím kam."</p>
<p>„No a co bys po něm chtěl? Aby ti sdělil souřadnice?"</p>
<p>„Proč ne?" chopil se té myšlenky Vernadsky. Znovu se otočil k silíčkovi, který ležel na podlaze jaksi netečně - teď se už nehýbal a vypadal ochable, zlověstně ochable.</p>
<p>Vernadsky se však nevzdával. „Kapitán věděl, kde se tvoje potrava nachází. Měl čísla, která se toho místa týkají, že ano?" Vroucně si přál, aby silíček rozuměl, aby četl jeho myšlenky a ne jenom naslouchal jeho hlasu.</p>
<p>„Ano," ozval se silíček v povzdechu z tření kamene o kámen.</p>
<p>„Tři řady čísel," pokračoval Vernadsky. Musely být tři. Tři prostorové souřadnice, které definují tři polohy asteroidu na jeho oběžné dráze kolem Slunce. Z těchto údajů lze vypočítat celou dráhu a stanovit polohu asteroidu v kterékoli době. Bylo by dokonce možné přibližně odhadnout vliv planetárních perturbací.</p>
<p>„Ano," reagoval silíček ještě slaběji.</p>
<p>„Jaká byla? Co to bylo za čísla? Zapiš je, Hawkinsi! Přines papír!"</p>
<p>Avšak silíček pronesl: „Nevím. Čísla ne důležitá. Místo potravy tam."</p>
<p>„To je celkem jasné," usoudil Hawkins. „Souřadnice nemusel znát, proto jim nevěnoval pozornost."</p>
<p>Silíček pokračoval: „Brzy ne..." A po dlouhé odmlce pokračoval zvolna, jako by zkoušel nové, nevšední slovo: „... naživu. Brzy..." A po ještě delší odmlce: „Brzy ne život. Co po smrti?"</p>
<p>„Počkej," zaprosil Vernadsky. „Pověz mi, zapsal kapitán ta čísla někam?"</p>
<p>Silíček po celou dlouhou minutu neodpovídal - oba mu se k němu sklonili tak blízko, že se jejich hlavy nad umírající kamenem téměř dotýkaly - ale pak se znovu zeptal: „Co po smrti?"</p>
<p>„Odpověz nám jen na jednu otázku," zvolal Vernadsky „jen na jedinou otázku! Kapitán ta čísla zapsat musel. Kam? Kam?"</p>
<p>Silíček zašeptal: „Na asteroid."</p>
<p>A pak se už neozval. Změnil se v neživý kámen, stejně neživý jako skála, která ho zrodila, stejně neživý jako stěny kosmické lodě, stejně neživý jako mrtvý člověk.</p>
<p>A když se Vernadsky a Hawkins z pokleku zvedli, zahleděli se na sebe v beznaději.</p>
<p>„To nedává smysl," usoudil Hawkins. „Proč by psal souřadnice na asteroid? To je jako zamknout klíč do skříně, která s tím klíčem má odemknout."</p>
<p>Vernadsky potřásl hlavou. „Uranové bohatství. Největší nález v historii - a my nevíme, kde je."</p>
<p>*</p>
<p>H. Seton Davenport se rozhlížel kolem sebe se zvláštním pocitem potěšení. I ve chvílích oddechu působil jeho ostře řezaný obličej s výrazným nosem dojmem určité tvrdosti. Jizva na pravé tváři, černé vlasy, hrozivé obočí a snědá pokožka - to vše mu dodávalo vzhled naprosto neúplatného zástupce Pozemského vyšetřovacího úřadu, PVÚ, kterým ve skutečnosti byl.</p>
<p>Avšak nyní se jeho rty vlnily v náznaku úsměvu, když se rozhlížel po prostorném pokoji, v němž, díky šeru, se zdály být řady filmoknih nekonečné a vzorky kdovíčeho kdovíodkud záhadně uspořádané. Dokonalý nelad a atmosféra odloučení, až téměř izolace od světa, mu propůjčovaly vzhled neskutečna. Vzhled v každém ohledu stejného neskutečna, jaký měl jeho majitel.</p>
<p>Ten seděl v křesle kombinovaném se stolem, na který dopadal jasný kužel jediného světla v pokoji. V ruce měl úřední protokoly a rozvážně v nich listoval. Jinak pohnul rukou jen tehdy, když si upravoval silné brýle, které hrozily, že z jeho kulatého, zcela přehlédnutelného nosu každým okamžikem spadnou. Při čtení se mu hezky zakulacené bříško neslyšně zvedalo a klesalo.</p>
<p>Byl to doktor Wendell Urth, a pokud má mínění odborníků vůbec nějakou váhu, Země v něm měla nejvýznamnějšího extraterologa. Lidé se za ním chodili radit o nejrůznějších mimozemských problémech, i když on sám se za svého mužného věku nikdy nevzdálil od svého domova na univerzitě dál, než kam dorazil za hodinu pohodlné chůze.</p>
<p>Vzhlédl k inspektoru Davenportovi s vážným výrazem. „Velmi inteligentní člověk, ten mladý Vernadsky," řekl.</p>
<p>„Že to, co udělal, dokázal na základě dedukce z přítomnosti silíčka? Řekl bych, že ano," připustil Davenport.</p>
<p>„Ne, ne. Ta dedukce byla jednoduchá, na to by přišel každý omezenec. Měl jsem však na mysli skutečnost," - a jeho pohled o trochu zpřísněl - „že ten mladý muž četl o mých pokusech, které se týkaly citlivosti tvora <emphasis>Siliconeus asteroides</emphasis> na gama záření."</p>
<p>„Ach ano," uznal s povzdechem Davenport. Samozřejmě. Doktor Urth byl na silíčky expert. Což byl nakonec důvod, proč se za ním přišel poradit. Chtěl mu položit jen jednu otázku, jednoduchou otázku, ale doktor Urth ohrnul své masité rty, potřásl těžkopádnou hlavou a požádal o všechny příslušné dokumenty.</p>
<p>Něco takového by v jiném případě nepřicházelo v úvahu, ale doktor Urth prokázal nedávno PVÚ velmi užitečnou službu ve věci zpívajících měsíčních zvonů, když jedinečné alibi zviklal důkazem, založeným na gravitační síle Měsíce, a proto mu inspektor vyhověl.</p>
<p>Urth skončil se čtením, odložil listiny na stůl, se zabručením vytrhl podolek košile ze stisku opasku a otřel si do něho brýle. Pak brýle pečlivě proti světlu prohlédl, aby se přesvědčil, jaký měl jeho čisticí zásah účinek, znovu si je posadil na nos a kulatém bříšku zaklesl buclaté prsty do sebe.</p>
<p>„Ještě jednou vaši otázku, inspektore."</p>
<p>Davenport trpělivě opakoval: „Je podle vašeho názoru pravda, že silíček té velikosti a druhu, jak uvedeno ve zpráv mohl vyrůst jedině ve světě bohatém na uran...?"</p>
<p>„Na radioaktivní materiál," přerušil ho Urth. „Možná thorium, i když uran je pravděpodobnější."</p>
<p>„Je tedy vaše odpověď kladná?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Jak velký by takový svět mohl být?"</p>
<p>„Snad míli v průměru," odpověděl zamyšleně extraterolog. „Snad i víc."</p>
<p>„To znamená kolik tun uranu, vlastně radioaktivního materiálu?"</p>
<p>„Řádově biliony. Minimálně."</p>
<p>„Byl byste ochoten v tomto smyslu napsat a podepsat expertizu?"</p>
<p>„Ovšem."</p>
<p>„Tak to je vše, doktore." Davenport povstal, jednou rukou sáhl po klobouku a druhou po svazku protokolů. „To je vše, co potřebujeme."</p>
<p>Ale Urth položil na svazek protokolů ruku a nechal ji na nich plnou vahou ležet. „Počkejte. Jak chcete ten asteroid najít?"</p>
<p>„Budeme pátrat. Každá loď, kterou máme k dispozici, dostane přidělený určitý prostor a... prostě bude pátrat."</p>
<p>„Náklady, čas, námaha! A nikdy jej nenajdete."</p>
<p>„Pravděpodobnost jedna ku tisíci - mohli bychom."</p>
<p>„Pravděpodobnost jedna ku miliónu - nenajdete."</p>
<p>„Nemůžeme nechat uran uranem, aniž bychom se nepokusili hledat. Podle vašeho odborného mínění to stojí za to."</p>
<p>„Je však lepší způsob, jak asteroid najít. Já jej najdu."</p>
<p>Davenport přeměřil extraterologa letmým, kritickým pohledem. Navzdory tomu, jak doktor Urth vypadal, nebyl v žádném případě blázen. V tom směru měl osobní zkušenost, a proto z jeho hlasu zazněla jistá naděje, když se ptal: „A jak ho chcete najít?"</p>
<p>„Především," prohlásil Urth, „co za to?"</p>
<p>„Co za co?"</p>
<p>„Neboli jakou dostanu odměnu, chcete-li. Až vláda ten asteroid zabere, může na něm najít jiného silíčka velkých rozměrů. Silíčci jsou velice cenní. Je to jediná forma života s tuhým silikonem pro tkáně a kapalným silikonem pro fluidní oběh. Mohou dát odpověď na otázku, zda asteroidy či planetky byly kdysi součástí jediného planetárního tělesa. A na řadu dalších otázek... Rozumíte?"</p>
<p>„Chcete říct, že požadujete, aby vám byl přenechán jeden velký silíček?"</p>
<p>„Živý a v dobrém stavu. A bezplatně. Ano."</p>
<p>„Jsem přesvědčen," přikývl Davenport, „že vláda bude souhlasit. Jak to tedy chcete dokázat?"</p>
<p>Urth pronesl klidně, jako by se tím všechno vysvětlovalo: „Podle toho, co říkal silíček."</p>
<p>Davenport se zatvářil neurčitě. „Podle čeho, co říkal?"</p>
<p>„Podle toho, co je uvedeno ve zprávě, toho, co řekl krátce před tím, než skonal. Vernadsky se ho ptal, kam kapitán napsal souřadnice, a on odpověděl: <emphasis>Na asteroid</emphasis>."</p>
<p>Davenportovým obličejem přeletěl výraz hlubokého zklamání. „Dobrý kosme, doktore, o tom víme a probrali jsme to ze všech stran. Ze všech možných stran. Nic na tom není."</p>
<p>„Vůbec nic, inspektore?"</p>
<p>„Nic důležitého. Přečtěte si zprávu znovu. Silíček ani nevnímal, na co se Vernadsky ptá. Cítil, že ho opouští život, a o něm meditoval. Dvakrát se zeptal: <emphasis>Co po smrti</emphasis>? Pak, když Vernadsky otázku opakoval, řekl: <emphasis>Na asteroid</emphasis>. Vernadského otázku pravděpodobně ani nevnímal. Odpověděl si sám sobě. Domníval se, že se po smrti vrátí na svůj asteroid, domů, kde bude zase v bezpečí. Toť vše."</p>
<p>Urth potřásl hlavou. „Jste příliš poetický. Máte příliš velkou obrazotvornost. Podívejte, problém je to zajímavý, a zkusme, zda byste ho byl schopen vyřešit sám. Předpokládejme, že to, co silíček říkal, bylo míněno jako odpověď na to, na co se ptal Vernadsky."</p>
<p>„Ale přesto," namítl Davenport netrpělivě, „jak nám to pomůže? Který asteroid? Uranový asteroid? Nevíme, kde se nachází, a proto nemůžeme najít ani souřadnice. Některý jiní asteroid, který sloužil pro <emphasis>Roberta Q</emphasis> jako mateřská základna! Ani jeho polohu neznáme."</p>
<p>„Jak se, inspektore, vyhýbáte samozřejmému! Proč si nepoložíte otázku, co z hlediska silíčka znamenalo, když odpověděl: <emphasis>Na asteroid</emphasis>? Ne z vašeho nebo mého hlediska, ale z jeho."</p>
<p>Davenport se zamračil. „Promiňte, doktore, nerozumím."</p>
<p>„Hovořím snad srozumitelně. Co silíček chápal pod výrazem asteroid?"</p>
<p>„Silíček se o vesmíru dozvěděl z astronomické příručky, kterou mu předčítali. Předpokládám, že v ní pojem asteroid byl vysvětlen."</p>
<p>„Velmi správně," zakrákoral Urth a přitiskl si ke svém tupému nosu ze strany prst. „A jak by taková definice asi zněla? Asteroid je malé těleso, menší než planety, a pohybuje se kolem Slunce po dráze, která - všeobecně řečeno - leží mezi drahami Marsu a Jupitera. Souhlasil byste?"</p>
<p>„Myslím, že ano."</p>
<p>„A co byl <emphasis>Rob</emphasis><emphasis>ert Q</emphasis>?"</p>
<p>„Míníte kosmickou loď?"</p>
<p>„Tak tu věc nazýváte vy," zdůraznil Urth. „Loď. Ale ta knížka o astronomii byla hodně stará. Nepsalo se v ní o kosmických lodích. Jeden z členů posádky se v tomto smyslu vyjádřil. Řekl, že vyšla v době, kdy se do kosmu ještě nelétalo.</p>
<p>Co tedy byl <emphasis>Robert Q</emphasis>? Nebylo to malé těleso, menší než planety? A v době, kdy byl silíček na palubě, nepohybovalo se kolem Slunce po dráze, která - všeobecně řečeno - ležela mezi drahami Marsu a Jupitera?"</p>
<p>„Chcete říct, že silíček považoval loď pouze za jiný asteroid a že odpovědí <emphasis>Na asteroid</emphasis> mínil vlastně <emphasis>Na lo</emphasis><emphasis>ď</emphasis>!"</p>
<p>„Velmi správně. Slíbil jsem vám, že vám předvedu, jak ten problém vyřešíte sám."</p>
<p>Na inspektorově tváři se však neobjevila radost, ani úleva zahánějící chmury. „To nikam nevede, doktore."</p>
<p>Avšak Urth na něho rozvážně zamrkal a příjemný výraz na jeho kulatém obličeji se pro svou bezstarostnou radost stal přinejmenším ještě příjemnější a chlapečtější. „Určitě vede!"</p>
<p>„Určitě ne. Doktore, my jsme sice neuvažovali jako vy, silíčkovu poznámku jsme nebrali v úvahu, ale tak či onak, myslíte, že jsme <emphasis>Roberta Q</emphasis> neprohledali? Rozebrali jsme ho kousek po kousku, plát po plátu. Právě se chystáme vše rozřezat."</p>
<p>„A nic jste nenašli?"</p>
<p>„Nic."</p>
<p>„Třeba jste se nedívali na správná místa."</p>
<p>„Dívali jsme se všude." Davenport povstal, jako by se chystal odejít. „Rozumíte, doktore? Prohlídku lodě jsme skončili a je vyloučeno, aby tam někde byly souřadnice uvedeny."</p>
<p>„Posaďte se, inspektore," řekl Urth vážně. „Vy dosud nechápete správně to, co silíček řekl. Tedy, silíček se naučil anglicky tak, že pochytil sem tam nějaké slovo. Hovorovou angličtinu neovládal. Některé z jeho projevů, jak jsou zachyceny, to dokazují. Řekl například: <emphasis>Planeta, která je nejvíc dale</emphasis><emphasis>ko</emphasis>, namísto: <emphasis>Nejvzdálenější</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>planeta</emphasis>. Chápete?"</p>
<p>„No a?"</p>
<p>„Když někdo neovládá hovorovou řeč, používá buď idiomy ze své vlastní řeči, které překládá slovo od slova, nebo jednoduše překládá jejich doslovný význam. Silíček však svou vlastní hovorovou řeč neměl, a proto používal druhou alternativu. Buďme tedy doslovní. Řekl: <emphasis>Na asteroid</emphasis>, inspektore. Na něj. Nemínil na kus papíru, mínil na loď, doslova."</p>
<p>„Doktore," pronesl Davenport zkormouceně, „když PVÚ hledá, pak skutečně hledá. Ani na lodi žádné záhadné nápisy nebyly."</p>
<p>Urth se zatvářil zklamaně. „Propána, inspektore, stále doufám, že na odpověď přijdete. Máte k dispozici skutečně hodně náznaků."</p>
<p>Uklidnit se nebylo lehké, a Davenport se zvolna nadechl, ale když promluvil, jeho hlas zněl znovu vážně a vyrovnaně. „Prozradil byste mi, doktore, co máte na mysli?"</p>
<p>Urth si jednou rukou pohladil svoje utěšené bříško a druhou si posunul brýle. „Nechápete, inspektore, že na kosmické lodi jsou místa, kde tajná čísla jsou před odhalením naprosto bezpečná? Kde si je může prohlédnout stovka očí, a přesto je nikdo neodhalí? Samozřejmě kromě toho, kdo hledá a komu to myslí."</p>
<p>„Jaká? Řekněte, jaká místa?"</p>
<p>„Jsou to přece místa, kde již čísla jsou. Docela běžná čísla. Legální. Čísla, o nichž se předpokládá, že tam budou."</p>
<p>„O čem to hovoříte?"</p>
<p>„Sériové číslo lodě vyražené přímo na trup. Povšimněte si na trup. Číslo motoru, číslo generátoru silového pole. A několik dalších. Každé, které je na integrální části lodě. <emphasis>Na lodi</emphasis>, jak řekl silíček. <emphasis>Na lodi</emphasis>!'</p>
<p>Davenport okamžitě pochopil a jeho huňaté obočí se nadzvedlo. „Možná máte pravdu... a jestli máte, doufám, že pro vás najdeme silíčka dvojnásobné velikosti, než měl ten z <emphasis>Rober</emphasis><emphasis>ta</emphasis><emphasis> Q</emphasis>. Takového, který nejen mluví, ale i hvízdá." Spěšně sáhl po sloze, hbitě v ní zalistoval a vytáhl úřední formulář PVÚ. „Zaznamenali jsme samozřejmě všechna identifikační čísla, která jsme našli." Rozložil papíry. „Jestli tři z těchto čísel budou připomínat souřadnice..."</p>
<p>„Musíme počítat s menší kamufláží," upozornil Urth. „Mohou být přidána určitá písmena nebo číslice, aby sériová čísla vypadala věrohodněji."</p>
<p>Natáhl se pro poznámkový blok a druhý přistrčil inspektorovi. Po dlouhé minuty seděli oba beze slova - vypisovali sériová čísla a pokoušeli se z nich vyškrtat číslice, které tam podle všeho nepatřily.</p>
<p>Posléze si Davenport povzdechl a v jeho povzdechu se prolínalo uspokojení se zklamáním. „Jsem vedle sebe," přiznal. „Myslím, že máte pravdu - čísla motoru a počítače jsou nepochybně zakamuflovanými souřadnicemi a daty. Vůbec nepřipomínají běžná sériová čísla a je snadné přidané číslice z nich vyloučit. Máme tedy dvě, ale přísahal bych, že ostatní jsou autentickými sériovými čísly. Na co jste přišel vy, doktore?"</p>
<p>Urth přikývl. „Souhlasím. Máme dvě souřadnice a víme, kam byla napsána třetí."</p>
<p>„Víme? Skutečně? A jak..." Inspektor se zarazil a pronikavě vykřikl: „Ale ovšem! Číslo samotné lodě, které zde není uvedeno, protože bylo přesně na tom místě trupu, které prorazil meteorit... a tak doktore, váš silíček bohužel nebude." Pak se jeho ostře řezaný obličej rozjasnil. „Jsem to ale pitomec! Číslo se nedochovalo, ale můžeme si ho vyžádat z Meziplanetární registrace."</p>
<p>„Obávám se," namítl Urth, „že musím druhé části vašeho konstatování oponovat. Registrace má pouze původní, oficiální číslo, ale ne zakamuflovanou souřadnici, na kterou je kapitán musel pozměnit."</p>
<p>„Přesně to místo na trupu lodě," zabručel Davenport. „A kvůli takové náhodné trefě může být pro nás asteroid navždy ztracen. Jaký význam mohou mít pro někoho dvě souřadnice, když třetí schází?"</p>
<p>„Tedy," odpověděl Urth rozvážně, „nepochybně značný pro dvourozměrného tvora. Ale tvorové našeho prostoru skutečně potřebují třetí souřadnici - a tu mám šťastnou náhodou právě před sebou."</p>
<p>„V protokolech PVÚ? Před chvílí jsme přece kontrolovali seznam čísel..."</p>
<p>„Váš seznam, inspektore. Ve sloze je rovněž původní hlášení Vernadského. A samozřejmě sériové číslo <emphasis>Roberta Q</emphasis>, které je v něm uvedeno, je pečlivě uzpůsobeným číslem, pod nímž loď tehdy letěla... proč taky pokoušet zvědavost servisního technika nějakým nesouladem v označení?"</p>
<p>Davenport uchopil poznámkový blok a Vernadského hlášení. Chvíli počítal, a pak se rozzářil v úsměvu.</p>
<p>Urth se v samolibé radosti zvedl z křesla a odcupital ke dveřím. „Musíte mě zase navštívit. A nezapomeňte - vláda může mít uran, ale já chci něco důležitějšího: jednoho obrovského silíčka, živého a v dobrém stavu." Usmíval se.</p>
<p>„A pokud možno takového," dodal Davenport, „který umí hvízdat." A právě to dělal sám, když odcházel.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>UMÍRAJÍCÍ NOC</emphasis></strong></p>
<p>Setkali se po letech, jako by se tak domluvili ještě za studia, ale i když jejich setkání postrádalo příjemnou atmosféru, nedalo se ani v nejmenším předpokládat, že je poznamená tragédie.</p>
<p>Edward Talliaferro, který přiletěl přímo z Měsíce, se odebral, již bez gravitačních posilovačů, za svými dvěma spolužáky do pokoje jednoho z nich, Kaunase. Ten povstal a pozdravil se ním, byť ne příliš nadšeně, ale Battersley Ryger zůstal sedět jenom pokynul hlavou. Talliaferro opatrně klesl se svojí mohutnou postavou na pohovku, všemi smysly vnímal, jak je nezvykle těžký. Usmál se trpitelsky a jeho plné rty, lemované ze všech stran vousy, se zvlnily.</p>
<p>Toho dne se již viděli, ale to bylo při formální příležitosti. Až nyní se poprvé setkali v soukromí.</p>
<p>„Jaká to událost!" komentoval tu skutečnost Talliafero. „Vidíme se po dlouhých deseti letech - vlastně od promoce - poprvé."</p>
<p>„Objednal jste někdo šampus? Nebo něco takového?" zabručel Ryger a nakrčil svůj hrbolatý nos - krátce před promocí mu ho spolužák přerazil, a tak se stalo, že do stavu doktora astronomických věd vstupoval s nedůstojným obvazem na obličeji.</p>
<p>„Ale jdi," neodpustil si Talliaferro. „Nesluší se, aby na prvním meziplanetárním astronomickém kongresu v historii vládla pohřební nálada. A zejména mezi přáteli!"</p>
<p>Znenadání se ozval Kaunas: „Za to může Země. Člověk se tady necítí dobře. Nemůžu si zvyknout." Potřásl hlavou, ale výraz sklíčenosti z obličeje nesetřásl.</p>
<p>„Jo, jo," povzdechl si Talliaferro. „Ta ze mě dělá něco jako balvan, odčerpává mi veškerou energii. V tomhle jsi na tom líp, Kaunasi. Merkur má gravitaci nula celá čtyři normálu, ale na Měsíci je to jenom nula celá šestnáct." Pokračoval, aniž pustil ke slovu Rygera, který se chystal něco říct: „A na Ceres se používají pseudogravitační pole, nastavená na nula celá osm. Ty, Rygere, nemůžeš mít vůbec žádné problémy."</p>
<p>„To ten atmosférický vzduch," zatvářil se znechuceně Ryger. „Chodit po volném prostranství bez skafandru, to mě teda deptá."</p>
<p>„Je to tak," přidal se Kaunas. „A nechat na sebe pražit slunce, nechat se smažit."</p>
<p>Talliaferro měl dojem, že ho vtahují do minulosti - vůbec se nezměnili. Třeba jsem se nezměnil ani já, napadlo ho. Samozřejmě, všem je nám o deset let víc. Ryger trochu přibral a Kaunasův hubený obličej jaksi zkrabatěl, ale oba by okamžitě poznal, i kdyby je potkal náhodou. Řekl: „Mám dojem, že nás trápí něco jiného než Země. Přiznejme si to."</p>
<p>„Jasně. Je to Villiers," vzhlédl Kaunas, útočně. Byl malé postavy, rychle a nervózně gestikuloval rukama a měl na sobě o něco větší šaty, než odpovídalo jeho velikosti. „Občas si na něho vzpomenu - A dostal jsem od něho dopis."</p>
<p>Ryger se posadil vzpřímeně, jeho olivová pleť potemněla. „Dostals? A kdy?" Z otázky zazněla dychtivost.</p>
<p>„Před měsícem."</p>
<p>„A ty taky?" zeptal se Talliaferra, který jen rozvážně zamrkal a přikývl.</p>
<p>„On se zbláznil," pokračoval Ryger. „Tvrdí, že objevil prakticky využitelný způsob přenosu hmoty prostorem. - Vám o tom psal taky? – Pak je to jasné. Vždycky byl tak trochu cvok. Teď už zblbnul docela." Mimoděk si několikrát pohladil prstem nos, a Talliaferro si vzpomněl na to, jak mu ho Villiers přerazil.</p>
<p>Deset let je pronásledoval pocit viny z křivdy, které se vlastně nedopustili. Všichni čtyři dělali tehdy diplomové práce na společné téma - čtyři vybraní specialisté, školení na profesi, která se v současné éře meziplanetárních letů těšila velkému rozmachu.</p>
<p>Na vzdálených světech, obklopených vzduchoprázdnem a nerozostřených atmosférou, se otevíraly observatoře. Observatoř na Měsíci, z níž bylo možno výborně pozorovat Zemi a vnitřní planety naší soustavy – tichý svět, na jehož obloze visela koule rodné planety. Observatoř na Merkuru, nejblíže Slunci, kde terminátor zůstává prakticky na stejném místě, stála na severním pólu - ideální, místo pro detailní studium Slunce. Observatoř na Ceres, nejnovější a nejmodernější, vykrývala prostor od Jupitera až po vnější galaxie.</p>
<p>Souvisely s tím ovšem nevýhody. Cestovat kosmem nebylo dosud bez problémů - z observatoří se člověk dostal jen málokdy, a něčeho takového, čemu se říká normální život, se musel vzdát - ale jejich generace měla štěstí. Dříve, kdy se do kosmických dálek nelétalo vůbec, budoucí vědci vstupovali do dobře zmapovaných oblastí a žádný tak obrovský prostor k objevům se jim neotevíral.</p>
<p>Ta šťastná čtveřice - Talliaferro, Ryger, Kaunas a Villiel - se nacházela v situaci Galilea, který díky tomu, že měl k dispozici první skutečný dalekohled, učinil významný objev, kdykoli se s ním zahleděl na oblohu.</p>
<p>Pak se stalo, že Villiers onemocněl revmatickou horečkou - čí to byla vina? Zůstalo mu slabé, nemocné srdce. Villiers byl z nich nejnadanější, nejslibnější, nejsnaživější - a nemohl ani dokončit studium a získat doktorát. A co horšího, nikdy nemohl opustit Zemi - zrychlení kosmické lodě při startu by nepřežil.</p>
<p>Talliaferra určili na Měsíc, Rygera na Ceres a Kaunase na Merkur - a Villiers, doživotní vězeň své kolébky, zůstal na Zemi. Snažili se mu říct, jak je to mrzí, ale Villiers jejich pokus odmítl způsobem, který hraničil s nenávistí. Urážel je a proklínal. Když pak Ryger ztratil trpělivost a pohrozil mu pěstí, Villiers se do něho pustil a pochroumal mu nos. Tu událost si zřejmě Ryger připomenul, teď když si přejel prstem po nose.</p>
<p>Kaunasovi zbrázdila čelo vlna vrásek z nejistoty. „Přijel na kongres. Bydlí zde v hotelu... v pokoji číslo čtyři sta pět."</p>
<p>„Já ho nechci vidět," prohlásil Ryger.</p>
<p>„Přijde nahoru za námi. Napsal, že se chce s námi setkat. Myslím, že v devět... to znamená, že přijde každou chvilku."</p>
<p>„V tom případě mě laskavě omluvte," oznámil Ryger. „Odcházím."</p>
<p>„Počkej, neplaš se," zadržel ho Talliaferro. „Proč bychom se s ním neměli setkat?"</p>
<p>„Protože to nemá cenu. On totiž není normální."</p>
<p>„Ať není. A nebuď malicherný. Nebo se ho bojíš?"</p>
<p>„Bojím?" Ryger se zatvářil pohrdavě.</p>
<p>„Jsi tedy nervózní. Kvůli čemu bys měl být nervózní?"</p>
<p>„Nejsem nervózní."</p>
<p>„Ale jsi. Všichni se tak nějak cítíme vinni za to, co se stalo, ale bezdůvodně. Za nic nemůžeme." Věděl však, že hovoří nepřesvědčivě.</p>
<p>A když v té chvíli zazněl u dveří zvonek, všichni tři se lekli a upřeli strnulý pohled na dveře, poslední překážku, která je dělila od Villierse.</p>
<p>Dveře se otevřely a Romano Villiers vstoupil. Toporně povstali, aby se s ním přivítali, ale pak zůstali užasle stát a nikdo z nich nenapřáhl ruku k pozdravu. A Villiers na ně hleděl se zatrpklým, cynickým úsměvem.</p>
<p>Ten se ale změnil, pomyslel si Talliaferro.</p>
<p>Hodně se změnil. Scvrklo na něm téměř všechno. Zřetelně kulatá záda mu ubírala na výšce, řídnoucími vlasy prosvítala kůže, pokožku na vnitřní straně rukou brázdily neforemné, namodralé žíly. Vypadal nemocně. Snad ani v jednom ohledu nepřipomínal Villierse, jakého znali z minulosti - zůstal mu jen zlozvyk stínit si rukou oči, když upřeně hleděl, a klidný, kontrolovaný baryton, když hovořil.</p>
<p>„Přátelé!" zvolal. „Moji přátelé kosmoběžníci! Nějak jsme ztratili spojení."</p>
<p>První se vzpamatoval Talliaferro. „Buď zdráv, Villiersi."</p>
<p>Villiers se na něho zadíval. „Vede se ti dobře?"</p>
<p>„Docela ano."</p>
<p>„A co vy dva?"</p>
<p>Kaunas se zmohl jen na mdlý úsměv a neurčité zabručení, a Ryger odsekl: „Dobře, Villiersi. Tak o co jde?"</p>
<p>„Á... Ryger, rozhněvaný muž," řekl Villiers. „Jak se daří paní Ceres?"</p>
<p>„"Vedlo se jí dobře, když jsem ji opouštěl. A jak se daří paní Zemi?"</p>
<p>„O tom se můžeš přesvědčit na vlastní oči," zazněla poněkud odměřená odpověď. „Doufám, že jste přijeli na kongres proto, abyste vyslechli mou přednášku. Je pozítří."</p>
<p>„Tvou přednášku? Jakou?" zeptal se Talliaferro.</p>
<p>„Však jsem vám o ní napsal. O své metodě pro přenos hmoty."</p>
<p>Ryger se ušklíbl, ale jen koutkem úst. „To jo, napsals. Jenže o přednášce ses nezmiňoval, a já si nevzpomínám, že bys byl na seznamu přednášejících. Kdybys na něm byl, určitě bych tě nepřehlédl."</p>
<p>„Máš pravdu. Na seznamu nejsem. Ani abstrakt jsem publikoval." A obličej mu začal rudnout.</p>
<p>„Uklidni se, Villiersi," pospíšil si Talliaferro. „Nevypadáš dobře."</p>
<p>Villiers se k němu prudce obrátil se zkřivenými rty. „Díky. Ale srdce mi dosud slouží."</p>
<p>„Poslyš, Villiersi," ozval se Kaunas, „jestliže nejsi na seznamu a jestliže jsi ani abstrakt..."</p>
<p>„Ty poslyš. Čekal jsem deset let. Vy máte zajímavou práci ve vesmíru, já musím učit na Zemi - ale jsem lepší než kdokoli z vás, lepší než vy všichni dohromady."</p>
<p>„Jistěže..." pokusil se Talliaferro.</p>
<p>„A nestojím ani o vaši velkomyslnost. Mandel je do všeho zasvěcen - předpokládám, že víte, o kom mluvím. Na kongresu předsedá astronautické sekci, a jemu jsem přenos hmoty předvedl. Na improvizovaném zařízení, které po jednom pokusu shořelo, ale... Posloucháte mě?"</p>
<p>„Posloucháme," přikývl Ryger. „Přiměřeně."</p>
<p>„Mandel mě nechá přednášet, jak budu chtít. Na to může vzít jed. Bez upozornění, bez reklamy dopadne moje přednáška mezi všechny jako granát. Až uvedu základní vztahy, kongres vybuchne. Všichni se rozběhnou do svých laboratoří, aby si moje vývody ověřili a sestrojili potřebné přístroje. A zjistí, že to funguje. Laboratorně se mi podařilo přenést živou myš z jednoho místa na druhé. Mandel to viděl."</p>
<p>Upřeným, planoucím pohledem klouzal z jednoho na druhého. „Vy mi nevěříte, že ne?" dožadoval se.</p>
<p>„Když si nepřeješ reklamu," ozval se Ryger, „proč nám o tom povídáš?"</p>
<p>„Vy nejste jako ostatní, jste moji přátelé, spolužáci. Jen jste mi utekli někam do kosmu a mě nechali tady."</p>
<p>„V tom jsme neměli na výběr," protestoval Kaunas pronikavým hlasem.</p>
<p>Villiers poznámku přešel. „Proto chci," pokračoval, „abyste se o přenosu dozvěděli teď. Co funguje na myši, bude fungovat i na člověku. Co se podaří přenést v laboratoři o deset stop, podaří se přenést ve vesmíru o milión mil. Dostanu se na Měsíc a na Merkur a na Ceres, a všude, kam budu chtít. A jenom tím, že jsem přednášel na škole a nenechal zahálet mozek, udělal jsem pro astronomii víc než vy všichni se svými observatořemi a dalekohledy a kamerami a kosmickým loďstvem."</p>
<p>„To mě moc těší," řekl Talliaferro. „Hodně dalších úspěchů. Nemohl bych se podívat na kopii tvé přednášky?"</p>
<p>„To ne!" Villiers sepnul ruce a přitiskl si je na prsa, jako by v nich držel text své přednášky a bránil jej před zvědavci. „Počkáte si jako každý druhý. Existuje pouze originál, a ten nikdo neuvidí dřív než po přednášce. Dokonce ani Mandel ne."</p>
<p>„Jen originál!" neudržel se Talliaferro. „Jestliže ho někam založíš..."</p>
<p>„Nezaložím. A kdyby, všechno mám v hlavě."</p>
<p>„Jestliže..." Talliaferro se zarazil právě včas, aby nedopověděl: <emphasis>se ti něco stane</emphasis>. Po téměř nepostřehnutelné odmlce pokračoval: „... máš rozum, aspoň jej ofotografuješ. Jistota je jistota."</p>
<p>„Ne!" odsekl Villiers. „Pozítří mě uslyšíte. Budete svědky události, která náhle otevře člověku obzory, jaké nikdy žádná jiná v historii neotevřela." Znovu věnoval každému zdrcující pohled. „Deset let," dodal. „Sbohem."</p>
<p>„Je to blázen," vybuchl Ryger s pohledem upřeným na dveře, jako by v nich Villiers dosud stál.</p>
<p>„Je?" pronesl zamyšleně Talliaferro. „Asi ano, svým způsobem. Nenávidí nás naprosto nelogicky. Ale ani si pro jistotu neofotografovat přednášku...?"</p>
<p>Při těch slovech poklepal prstem na svůj minisnímač, celkem obyčejný váleček neutrální šedi, o něco silnější a kratší než obyčejná tužka, který se v posledních letech stal pro vědecké pracovníky symbolem, jakým byl pro lékaře stetoskop a pro techniky mikropočítač. Snímač se nosil v kapse, nebo se připínal k rukávu, nebo zastrkoval za ucho, a někdo ho nosil jako přívěsek.</p>
<p>V záchvatech filozofování si někdy Talliaferro říkal, jaké to asi muselo být v době, kdy si výzkumníci pořizovali pracné výpisy z literatury nebo zatříďovali kompletní přetisky. Taková práce!</p>
<p>Dnes stačilo jakýkoli tisknutý nebo psaný materiál ofotografovat a mikronegativ vyvolat až v případě potřeby. Talliaferro si tak již zaznamenal všechny výtahy, které byly uveřejněny v programu kongresu. V nejmenším nepochyboval, že oba jeho přátelé učinili totéž.</p>
<p>„Když se to tak vezme," dal průchod myšlenkám, „odmítnout ofotografování není zrovna moudré."</p>
<p>„Do vesmíru!" vybuchl Ryger. „Žádná přednáška neexistuje, žádný objev neexistuje. Lže, bohapustě lže, jen aby se vytáhl."</p>
<p>„Ale co udělá pozítří?" zeptal se Kaunas.</p>
<p>„Co já vím? Je to blázen."</p>
<p>Talliaferro si stále pohrával se snímačem a říkal si, zda by přece jenom neměl vytáhnout a vyvolat některé z mikroteček filmu, uložených v zásobníku snímače. Pak se rozhodl, že nikoli. Poznamenal: „Nepodceňujte Villierse. Je to hlava!"</p>
<p>„Před deseti lety možná," odporoval Ryger. „Teď je z něho cvok. Poslyšte, zapomeňme na něho."</p>
<p>Začal hovořit o jiných záležitostech tak hlasitě, jako by chtěl Villierse a všechno, co s ním souvisí, zahnat pouhou intenzitou hlasu. Hovořil o Ceres a o své práci - o mapování Mléčné dráhy novými radioskopy, které dovedou rozlišit jednotlivé hvězdy.</p>
<p>Kaunas naslouchal a přikyvoval, pak přidal novinky o radiosignálech a vyprávěl o svém vlastním článku, který dosud nevyšel a který pojednává o souvislosti protonových bouří s gigantickými výbuchy na povrchu Slunce.</p>
<p>Jen Talliaferro nemohl přispět ničím mimořádnějším. Práce na Lunární základně tak atraktivní nebyla. Poslední informace o dlouhodobé předpovědi počasí na základě přímého pozorování proudnic na Zemi nemohly radioskopům a protonovým bouřím konkurovat.</p>
<p>A kromě toho se nemohl zbavit myšlenek na Villierse. Villiersovi to skutečně myslelo. A to věděli všichni tři. I Ryger si určitě, přes všechny silácké řeči, uvědomuje, že pokud je přenos hmoty vůbec možný, pak je to Villiers, kdo jej může vyřešit.</p>
<p>Jejich vyprávění o vlastní práci se nerovnalo než znepokojujícímu přiznání, že toho moc nedokázali. Talliaferro sledoval literaturu a věděl to - jeho vlastní články měly druhořadý význam, a ani Kaunas a Ryger nenapsali nic významnějšího.</p>
<p>Z nikoho z nich - a přiznejme si to - nevyrostl dobyvatel kosmu. Odvážné sny ze studentských let se nenaplnily, v tom byl jejich problém. Stali se z nich schopní řadoví pracovníci, nic víc než obsluha, a uvědomovali si to.</p>
<p>Na jejich místě by Villiers dokázal víc. A to si také uvědomovali. Právě to, že si nic nenamlouvali a že je tížil určitý pocit viny, určovalo jejich nepříznivý postoj vůči němu.</p>
<p>Ani Talliaferro neměl žádnou radost z toho, že se Villiers má stát něčím víc. Druzí dva musejí mít podobné pocity - a pocit průměrnosti se může stát nesnesitelný. Villiers přednese přednášku o přenosu hmoty a přece se stane slavným člověkem, jak mu bylo předurčeno, zatímco jeho spolužáci, přes všechny vymoženosti, které mají k dispozici, upadnou v zapomenutí. Zůstane jim jen role tleskajících v davu.</p>
<p>Uvědomoval si svoji závist a zlobu a styděl se za ně, přesto se těch pocitů nedokázal zbavit.</p>
<p>Konverzace ustala. Pak Kaunas, aniž by na někoho z nich pohlížel, navrhl: „Poslyšte, co si takhle zajít za Villiersem na kus řeči?"</p>
<p>Z jeho slov zazněla neupřímná srdečnost, nepřesvědčivá snaha o bezprostřednost, i když dodal: „Nemá cenu, abychom se rozcházeli ve zlém..."</p>
<p>Talliaferro uvažoval. Kaunas se chce o přenosu hmoty dozvědět pravdu. Doufá, že jde jenom o výplod chorého mozku, a chce si ten nadějný dohad potvrdit, aby mohl usnout. Avšak i jeho se zmocnila zvědavost, a proto souhlasil - dokonce Ryger jen pokrčil rameny, aby si zachoval zdání důstojnosti, a zabručel: „No, nakonec, proč ne?"</p>
<p>Bylo krátce před jedenáctou.</p>
<p>*</p>
<p>Talliaferra probudilo neúnavné zvonění u dveří. Nadzvedl se ve tmě na jeden loket a nepocítil v té chvíli nic než rozhořčení. Časomíra na stropě, tlumeně osvětlená, ukazovala, že krátce před čtvrtou hodinou ráno. Zvolal: „Kdo je to?"</p>
<p>Zvonění pokračovalo v rychlých sekvencích.</p>
<p>S nevrlým zabručením navlékl na sebe koupací plášť, otevřel dveře a před nárazem světla z chodby musel přimhouřit oči. Člověka, který stál před ním, poznal - často ho vídal holografických fotografiích.</p>
<p>„Jmenuji se Hubert Mandel," představil se příchozí šeptem, ale důrazně.</p>
<p>„Ano, pane," řekl Talliaferro. Mandel patřil k těm, co jsou v astronomii skutečným pojmem, člověkem natolik významným, aby zastával ve Světovém astronomickém úřadě důležité místo, a natolik aktivním, aby na tomto kongresu předsedal astronautické sekci.</p>
<p>Talliaferro si náhle uvědomil, že to byl právě Mandel, komu Villiers, jak sám uvedl, předvedl pokus s přenosem hmoty. A při myšlence na Villierse se probral docela.</p>
<p>„Jste doktor Edward Talliaferro?"</p>
<p>„Ano, pane."</p>
<p>„Oblečte se a pojďte se mnou. Jde o velice závažnou věc, která se týká našeho společného známého."</p>
<p>„Villierse?"</p>
<p>Mandelovi se v očích zablesklo, i když jen nevýrazně. Měl tak světlé obočí a řasy, že jeho oči vypadaly neukončeně, neohraničeně, a vlasy měl jemné jako hedvábí. Mohlo mu být kolem padesáti let. „Proč to má být právě Villiers?" zeptal se.</p>
<p>„Včera večer se o vás zmínil. O žádném dalším společném známém nevím."</p>
<p>Mandel přikývl, počkal, až se Talliaferro oblékne, pak se otočil a vyšel jako první. Ryger a Kaunas čekali v pokoji o poschodí výš. Kaunas měl zarudlé oči se ztrápeným výrazem a Ryger kouřil cigaretu, rychle a nervózně.</p>
<p>„Tak jsme se zase sešli," poznamenal hluše Talliaferro. „Naše setkání pokračuje." Najednou pocítil nevolnost a posadil se - a všichni tři si vyměňovali tázavé pohledy.</p>
<p>Mandel přecházel po pokoji ráznými kroky, s rukama hluboko v kapsách. „Omlouvám se, pánové," začal, „za všechny nepříjemnosti a současně vám děkuji za ochotu. Té budu potřebovat ještě víc. Náš přítel Romano Villiers je mrtev. Před hodinou odvezli jeho tělo z hotelu. Podle lékařského nálezu bylo příčinou jeho smrti selhání srdce."</p>
<p>Nastalo užaslé ticho. Rygerovi se v prstech zachvěla cigareta a k jeho ústům, kam směřovala, již nedorazila - snesla se k podlaze. „Chudák," pronesl Talliaferro šeptem. „To je hrozné," řekl Kaunas chraptivě, „byl..." Pak ho hlas zradil.</p>
<p>První se vzpamatoval Ryger. „No a co? Měl slabé srdce. Co můžeme dělat?"</p>
<p>„Jen málo," dodal klidným hlasem Mandel. „Vysvětlovat."</p>
<p>„Co to má znamenat?" vzplanul pobouřeně Ryger.</p>
<p>„Kdy jste ho viděli naposled?" pokračoval Mandel.</p>
<p>Odpověděl Talliaferro: „Včera večer. Setkali jsme se všichni. Poprvé po deseti letech. Říkám to nerad, ale setkání to nebylo nijak příjemné. Villiers trpěl představou, že má proč na nás nevražit, a choval se afektovaně."</p>
<p>„To bylo kdy?"</p>
<p>„Asi v devět... poprvé."</p>
<p>„Poprvé?"</p>
<p>„Setkali jsme se s ním později ještě jednou."</p>
<p>„Byl strašně rozčilený, když od nás odcházel," dodal Kaunas se zkormouceným výrazem. „Nemohli jsme to tak nechat, museli jsme se o něco pokusit. Bývali jsme přece přáteli... Zašli jsme tedy za ním na pokoj..."</p>
<p>Mandel zasáhl otázkou: „V jeho pokoji jste byli všichni tři?"</p>
<p>„Ano," odpověděl Kaunas. Otázka ho překvapila.</p>
<p>„Kdy asi?"</p>
<p>„Myslím, že bylo jedenáct." Rozhlédl se po ostatních. Talliaferro přikývl.</p>
<p>„A jak dlouho jste tam zůstali?"</p>
<p>„Pár minut," pospíšil si Ryger. „Vyhodil nás, jako by se bál, že ho okrademe o přednášku." Odmlčel se, čekal, až se Mandel zeptá, co to mělo být za přednášku, a když se Mandel neozval, pokračoval: „Asi ji měl pod polštářem - aspoň něm ležel, když ječel, abychom vypadli."</p>
<p>„Možná že tehdy už umíral," poznamenal Kaunas, chraptivě a polohlasem.</p>
<p>„Tehdy ne," řekl Mandel důrazně. „Takže je pravděpodobné, že jste tam všichni zanechali otisky prstů."</p>
<p>„Pravděpodobně ano," přikývl Talliaferro. Něco ze zakořeněné úcty k Mandelovi z něho vyprchalo a něco z nevrlé nálady se mu vrátilo. Byly přece čtyři hodiny zrána, Mandel nemandel. Zeptal se příkře: „A o co se vlastně jedná?"</p>
<p>„Pánové," pokračoval Mandel, „v souvislosti s Villiersovou smrtí jde o víc než o samotný fakt, že už nežije. Villiersova přednáška - ta byla, pokud vím, jen v jediném vyhotovení se ocitla ve spalovací jednotce na odpadky a zbyly z ní pouze ohořelé útržky. Přednášku jsem sice neviděl ani nečetl, ale do celé záležitosti jsem zasvěcen natolik, abych - pokud to bude nezbytné - odpřísáhl, že nespálené zbytky papíru, nalezené ve spalovací jednotce, pocházejí z přednášky, kterou chtěl Villiers přednést na našem kongresu. - Zřejmě se vám, doktore Rygere, něco nezdá."</p>
<p>Ryger se usmál, ale nevesele. „Pochybuji, že měl v úmyslu vůbec něco přednášet. Chcete-li vědět, co si myslím, musím říct, že Villiers byl blázen. Deset let si připadal jako zajatec Země a přenos hmoty si vyfantazíroval jako únikovou cestu. Jen to ho pravděpodobně drželo naživu. Narychlo naaranžoval nějaký podvodný pokus. Netvrdím, že podváděl úmyslně, pravděpodobně tomu věřil tak opravdově, jak opravdově byl šílený. Včera večer došlo k vyvrcholení. Přišel za námi na pokoj - nenáviděl nás, protože nás Země k sobě nepoutala - a triumfoval nad námi. Na tento okamžik čekal celých deset let. A šok po vítězství mu možná vrátil kus zdravého rozumu. Pochopil, že vlastně nemůže žádnou přednášku přednést, že nemá, co by přednášel. Popsané nesmysly spálil, ale jeho srdce nevydrželo - bylo příliš slabé."</p>
<p>Mandel naslouchal a tvářil se víc než jen nesouhlasně. „Obratná spekulace, doktore Rygere, ale naprosto nesprávná. Na podvodné pokusy se nenechám nachytat tak snadno, jak si snad myslíte. Tedy, podle záznamů, které jsem si nemohl důkladně ověřit, vy tři jste s ním studovali na univerzitě ve stejném ročníku. Je to tak?"</p>
<p>Přikývli.</p>
<p>„Jsou na kongresu přítomni ještě další vaši spolužáci?"</p>
<p>„Ne," odpověděl Kaunas. „V tom roce jsme se připravovali na doktorát z astronomie jen my čtyři. On by totiž kvalifikační zkoušky taky udělal, jenže..."</p>
<p>„Ano, vím," přerušil ho Mandel. „V tom případě někdo z vás třech navštívil Villierse v jeho pokoji ještě jednou. Tak kolem půlnoci."</p>
<p>Na chvíli nastalo ticho. První se ozval lhostejným hlasem Ryger: „Já ne." Kaunas, oči dokořán, jen potřásl hlavou na znamení záporu. A Talliaferro se zeptal: „A co tím chcete říct?"</p>
<p>„Jeden z vás za ním kolem půlnoci přišel a chtěl přednášku. Motiv neznám. Lze se jen dohadovat, že za přišel s úmyslem docílit, aby mu selhalo srdce. Když Villiers zkolaboval, zločinec - pokud ho tak mohu nazvat – byl připraven. Vzal přednášku, která - jak bych snad měl dodat - byla pravděpodobně ukryta pod polštářem, a ofotografoval ji. Pak přednášku strčil do spalovací jednotky na odpadky, ale protože měl naspěch,nespálil ji zcela."</p>
<p>„Jak tohle všechno víte?" neudržel se Ryger. „Vy jste u toho byl?"</p>
<p>„Málem," odsekl Mandel. „Po prvním záchvatu Villiers ještě žil. Když zločinec odešel, podařilo se mu dostat se k telefonu a zavolat mi na pokoj. Přerývanými slovy stačil jen popsat, co se přihodilo. Nebyl jsem bohužel v pokoji, zdržel jsem se na poradě. Jeho hovor byl nahrán na automatický záznamník. Když se vracím domů nebo do kanceláře, vždycky si záznamníky přehrávám. Profesionální zvyk. Hned jsem mu telefonoval. Byl už mrtev."</p>
<p>„A koho označil za pachatele?" zeptal se Ryger.</p>
<p>„Nikoho. A jestli označil, nedá se to rozpoznat. Ale jedno slovo zaznělo docela zřetelně: spolužák."</p>
<p>Talliaferro odepnul snímač, který nosil na vnitřní straně saka, a podal jej Mandelovi. „Chcete-li si můj film vyvolat, klidně tak učiňte. Zjistíte, že na něm Villiersova přednáška není." Kaunas učinil totéž a po něm i Ryger - ten se však tvářil velice neochotně.</p>
<p>Mandel všechny tři snímače vzal a suše prohlásil: „Ať to byl z vás kdokoli, zřejmě se stačil zbavit toho úseku filmu, na který přednášku naexponoval. Avšak..."</p>
<p>„Můžete mě i můj pokoj prohledat," přerušil ho Talliaferro s povytaženým obočím. Ale Ryger se tvářil stále neochotně. „Jen pomalu, vážený, jen pomalu. Vy jste od policie?"</p>
<p>„Vy stojíte o policii?" Mandel obdařil Rygera přísným pohledem. „Chcete vyvolat skandál a nechat vyslovit obvinění z vraždy? Chcete, aby se musel kongres přerušit a aby se tisk v celé soustavě na astronomech a astronomii vyřádil? Villiers mohl zemřít nešťastnou náhodou. Nemocné srdce skutečně měl. Ať už byl u něho o půlnoci kdokoli z vás, mohl jednat pod vlivem okamžitého popudu. Nemuselo jít o promyšlený zločin. Jestliže ten dotyčný odevzdá negativ, ušetříme si spoustu nepříjemností."</p>
<p>„I pachatel?" dožadoval se Talliaferro.</p>
<p>Mandel pokrčil rameny. „Ten se nepříjemnostem zřejmě nevyhne. Beztrestnost zaručit nemohu. Neujde určitým sankcím, ale nebude mezi nimi veřejné odsouzení a doživotní vězení, což by dotyčného čekalo, kdybychom zavolali policii."</p>
<p>Zavládlo ticho.</p>
<p>„Je to jeden z vás třech," připomenul Mandel.</p>
<p>Znovu nastalo ticho.</p>
<p>Mandel pokračoval: „Dovedu si představit, jak viník asi uvažoval. Přednášku zničí. O přenosu hmoty víme jen my čtyři, a pouze já jsem viděl praktickou ukázku. Vy jste jen od něho, podle vašeho blázna, slyšeli, že jsem ji viděl. Jestli Villiers zemře na srdeční záchvat a přednáška zmizí, bude snadné uvěřit hypotéze doktora Rygera, že přenos hmoty je výmysl, že nikdy neexistoval. Uplynou dva tři roky a náš zločinec, nyní majitel vědomostí o přenosu hmoty, začne ukrajovat ze svého bohatství kousek po kousku, předstírat experimentování a publikovat opatrné články a skončí jako nepopiratelný vynálezce se vším, co s tím souvisí, včetně bohatství a slávy. Ani u svých spolužáků nevzbudí podezření. Ty nejvýš napadne, že ho ta dávná, nepříjemná událost s Villiersem podnítila k vlastnímu výzkumu s přenosem hmoty. Nic víc."</p>
<p>Zpražil jednoho po druhém přísným pohledem. „Ale teď z toho nic nebude. Když někdo z vás třech vystoupí někdy s přenosem hmoty, prohlásí se tím za pachatele. Já jsem Villiersův pokus viděl - a vím, že jeden z vás si přednášku nasnímal. Vzdejte to přece."</p>
<p>Ale ani nyní se nikdo neozval.</p>
<p>Mandel zamířil ke dveřím, u nich se pak obrátil. „Budu velice rád, když zde zůstanete, dokud se nevrátím. Nezdržím se dlouho. Doufám, že viník tu dobu využije k zamyšlení. Pokud se obává, že přijde o místo, když se přizná, ať si uvědomí, že setkání s policií ho může stát svobodu a nutnost podrobit psychosondě." Potřásl rukou, v níž držel snímače. „Vyvolám je." Z výrazu jeho obličeje byl patrný hněv a nedostatek spánku.</p>
<p>„Co se stane, když zmizíme, zatímco budete pryč?" usmál se Kaunas, ale jen nesměle.</p>
<p>„Pouze jeden z vás má důvod, aby se o něco takového pokusil," odpověděl Mandel. „Řekl bych, že se mohu spolehnout na to, že dva nevinní jednoho viníka uhlídají, i kdyby si tím měli jen chránit vlastní kůži." A odešel.</p>
<p>*</p>
<p>Bylo pět hodin ráno. Ryger se znechuceně podíval na hodinky. „To už přestává být sranda, jak děsně se mně chce spát."</p>
<p>„Můžeme se tady nějak poskládal," navrhl Talliaferro. „Hodlá se někdo přiznat?"</p>
<p>Kaunas odvrátil pohled a Ryger sešpulil rty.</p>
<p>„Myslel jsem si to." Talliaferro zavřel oči, svou rozměrnou hlavu zabořil do opěrky křesla a unaveným hlasem vzpomínal: „Na Měsíci teď máme okurkovou sezónu. Dva týdny je noc a pak nastane honička - a jaká. To je dva týdny Slunce a nebude čas na nic jiného než na výpočty, korelace a konzultace. Náročné období. Nenávidím je. Kdyby tam bylo víc žen, kdybych si mohl najít nějakou trvalou..."</p>
<p>Pak polohlasem vyprávěl Kaunas o tom, že je dosud nemožné mít v zorném poli nad horizontem Merkuru celé Slunce a pozorovat je dalekohledem. Ale až se položí další dvě míle tratě pro observatoř... víte, posunou ji obrovské síly, přímo využívaná sluneční energie... může se to podařit. A podaří se to.</p>
<p>Pod vlivem polohlasného vyprávění svých přátel se i Ryger uvolil hovořit o Ceres. Tam měli problém s dvouhodinovou periodou rotace, při níž hvězdy procházejí dvanáctinásobně vyšší úhlovou rychlostí, než je tomu při pozorování ze Země. Propojená síť třech dalekohledů, třech radioskopů a trojice všeho dalšího umožní nyní zachytit studované oblasti postupně tak, jak zorný úhel míjejí.</p>
<p>„Nemohli jste využít jeden z pólů?" zeptal se Kaunas.</p>
<p>„Ty máš před očima Merkur a Slunce," namítl netrpělivě Ryger. „U pólů by se obloha taky točila a polovina z ní by byla stále ukryta. Kdyby byla Ceres obrácena k Slunci jen jednou stranou, jako je Merkur, měli bychom stálou noční oblohu s hvězdami otáčejícími se pomalu jednou za tři roky."</p>
<p>Obloha zjasněla, zvolna se rozednívalo.</p>
<p>Talliaferro upadal do polospánku, jen silou vůle se udržoval ve stavu, kdy ještě dokázal vnímat. Přece neusne, když druzí dva jsou vzhůru. Každý z nás, napadlo ho, si v duchu říká: „Kdo, kdo?" Samozřejmě kromě toho, kdo je vinen.</p>
<p>*</p>
<p>Když se Mandel vrátil, Talliaferro prudce otevřel oči. Obloha již zmodrala, jak prozrazoval pohled z okna. Talliaferrovi se ulevilo, když se pohledem přesvědčil, že okno je zavřené. Hotel byl sice vybaven klimatizací, ale někteří pozemšťané propadali iluzi o čerstvém vzduchu a okna otevírali. Talliaferro, zvyklý na Měsíci na vzduchoprázdno, se při té myšlence znepokojeně zachvěl.</p>
<p>„Nechce někdo z vás něco říct?" začal Mandel.</p>
<p>Dívali se na něho upřeným pohledem, a Ryger potřásl hlavou. „Pánové, filmy z vašich snímačů jsem vyvolal a prohlédl si je." Snímače a úzké pásky vyvolaného filmu pohodil na postel. „Nic! Budete mít bohužel práci s jejich roztříděním. To mě mrzí. Zbývá nám však vyřešit, kde je chybějící film."</p>
<p>„Pokud nějaký je," neodpustil si Ryger a provokativně zívl.</p>
<p>„Pánové, pojďme do Villiersova pokoje," navrhl Mandel.</p>
<p>Kaunas se zatvářil zděšeně: „Proč?" A Talliaferro se naježil: „Nemá to být psychologický nátlak? Přivést zločince na místo činu, aby ho výčitky svědomí donutily přiznat se?"</p>
<p>„Ten méně dramatický důvod spočívá v tom, že bych rád, kdyby ti dva, co jsou nevinní, mi pomohli najít Villiers přednášku," odpověděl Mandel.</p>
<p>„Vy si myslíte, že tam je?" zeptal se Ryger vyzývavě.</p>
<p>„Možné to je. Někde začít musíme. Pak můžeme prohledat vaše pokoje. Kongres začíná až zítra v deset dopoledne. Do doby máme čas."</p>
<p>„A co potom?"</p>
<p>„Potom třeba přijde na řadu policie."</p>
<p>*</p>
<p>Do Villiersova pokoje vstoupili nesměle. Ryger byl v obličeji zrudlý, Kaunas pobledlý. Talliaferro se snažil zachovat klid.</p>
<p>Včera v noci viděli pokoj za umělého osvětlení a v něm Villierse, zamračeného hněvem a rozcuchaného, jak tiskne polštář, ostražitě je pozoruje a říká jim, aby zmizeli. Nyní z něho dýchala nedefinovatelná příchuť smrti.</p>
<p>Když Mandel manipuloval s okenním polarizátorem, aby pokoj víc osvětlil, a posunul jej příliš daleko, oknem nakouklo vycházející slunce.</p>
<p>Kaunas vymrštil před sebe paže, aby si chránil oči. „Slunce!" vykřikl tak pronikavě, že ostatní znehybněli. V tváři se odrážela hrůza, jako by ho dostihl oslepující záblesk Slunce na Merkuru.</p>
<p>Při představě, jak by asi reagoval on, kdyby někdo otevřel okno, Talliaferro zaskřípal zuby. Deset let prožitých mimo Zemi je všechny nějak poznamenalo.</p>
<p>Kaunas se rozběhl k oknu, hmatal po polarizátoru a pak si zhluboka povzdechl.</p>
<p>„Co se stalo?" přiskočil k němu Mandel - zbývající dva se k němu přidali.</p>
<p>Pod nimi se k horizontu táhlo město z lámaného kamene a cihel, koupalo se ve vycházejícím slunci a vrhalo stíny proti nim.</p>
<p>Nebylo to však město, na co se Kaunas, nyní natolik bez dechu, že nemohl ani vykřiknout, zahleděl, ale něco mnohem bližšího. Na vnějším parapetu, v rohu zbrázděném trhlinkou, ležel pásek našedivělého filmu, několik centimetrů dlouhý, na který dopadaly paprsky vycházejícího slunce.</p>
<p>Mandel vykřikl, hněvivě a nesrozumitelně, trhnutím rozhodil okno dokořán a film dychtivě uchopil. Jednou rukou jej sevřel v dlani, aby jej chránil před světlem, a zarudlé oči se mu leskly. „Počkejte tady!" vyrazil ze sebe.</p>
<p>Nezmohli se ani na slovo. Když Mandel odešel, posadili se a tupě civěli jeden na druhého.</p>
<p>*</p>
<p>Když se Mandel za deset minut vrátil, pronesl hlasem, z něhož mohli vycítit, že je klidný jen proto, že záchvat zuřivosti už překonal: „Růžek filmu zasunutý do trhlinky nebyl příliš osvětlen. Něco se dalo přečíst. Je to Villiersova přednáška, ale nic z ní nezůstalo, nedá se zachránit. Je zničena."</p>
<p>„A co dál?" zeptal se Talliaferro.</p>
<p>Mandel unaveně pokrčil rameny. „Zrovna teď je mi všechno jedno. Přenos hmoty je v nenávratnu, dokud někdo tak vynikající, jako byl Villiers, jej znovu neobjeví. Pustím se do toho sám, ale nedělám si o svých schopnostech žádné iluze. Když je teď objev nenávratně pryč, na vás už nezáleží - vinen, nebo nevinen. Jaký je v tom teď rozdíl?" Vypadal ochable, přemohla ho beznaděje.</p>
<p>Avšak Talliaferro se důrazně ohradil: „Tak moment. Každý z nás může být ve vašich očích viníkem. Například zrovna já. Vy znamenáte v astronomii hodně, ale pro mě nebudete mít vlídné slovo. Můžete ovlivnit, aby vznikl dojem, že jsem neschopný, nebo něco ještě horšího. Podezření mě může zničit. Doveďme to do konce!"</p>
<p>„Nejsem detektiv," namítl unaveně Mandel.</p>
<p>„Tak proč, hrome, nezavoláte policii?"</p>
<p>„Počkej, Tale," ozval se Ryger. „Chceš snad naznačit, že jsem to byl já?"</p>
<p>„Pouze tvrdím, že jsem nevinen."</p>
<p>Kaunas zděšeně vykřikl: „To bude pro nás znamenat psychosondu! Nebezpečí poškození mozkového nervového..."</p>
<p>„Pánové! Pánové!" Mandel vztyčil obě ruce vysoko nad hlavu. „Zachovejte klid. Je zde jedna možnost, jak se obejít bez policie - a vy máte pravdu, doktore Talliaferro. Nedotáhnout to do konce by bylo vůči nevinným nespravedlivé."</p>
<p>Obrátili se k němu, každý trochu jinak nevraživě, a Ryger se zeptal: „Co máte na mysli?"</p>
<p>„Mám přítele jménem Wendell Urth. Možná jste o něm slyšeli, možná ne - třeba se mi podaří zařídit, abychom ho mohli dnes večer navštívit."</p>
<p>„A když se vám to podaří," chtěl vědět Talliaferro, „jak to pomůže?"</p>
<p>„Je to zvláštní patron," řekl váhavě Mandel, „velice divný. A svým způsobem velice chytrý. Již několikrát pomohl policii a teď by snad mohl pomoci nám."</p>
<p>*</p>
<p>Pohled na pokoj a na jeho obyvatele Talliaferra přímo ohromil. To obojí jako by existovalo samo pro sebe, jako by pocházelo z jiného světa. Do tohoto vypolštářovaného doupěte bez oken okolní zvuky nepronikaly, přírodní světlo zde vypudilo umělé osvětlení a přírodní vzduch klimatizace. Rozměrný pokoj tonul v šeru a překypoval nepořádkem.</p>
<p>Museli se obezřetně vyhýbat různým předmětům rozházeným po podlaze, než se dostali k pohovce, z níž hostitel nakvap shrnul filmoknihy a navršil je na neladnou hromádku vedle ní.</p>
<p>Majitel bytu měl velký, kulatý obličej a podsadité, soudkovité tělo. Na svých krátkých nohách se pohyboval rychle, a když hovořil, pohazoval hlavou tak, že mu silné brýle málem přepadly přes snadno přehlédnutelný výstupek, který měl být nosem. Když se zasunul do jakési kombinace křesla se stolem, osvětlené jediným jasným zdrojem světla v pokoji, jeho poněkud vylouplé, krátkozraké oči s odulými víčky vyzářily na návštěvníky dobrou náladu.</p>
<p>„Je to od vás, pánové, moc milé, že jste přišli. Omluvte laskavě stav, v jakém se můj pokoj nachází." Pokynul krátkými, tlustými prsty ve všezahrnujícím posuňku. „Zabývám se právě katalogizací těch věciček z jiných světů, které jsem nashromáždil. Je to obrovská práce. Například..."</p>
<p>Nadzvedl se z křesla a hledal v hromádce vedle stolu, dokud nenašel kouřově šedý předmět, částečně průsvitný a přibližně válcového tvaru. „Toto je kalistský artefakt," vysvětloval, „který může být pozůstatkem mimozemské civilizace. Což není dosud prokázáno. Našlo se jich jen na tucet, a toto je nejdokonalejší exemplář, jaký znám."</p>
<p>Odhodil jej stranou a Talliaferro nadskočil. Malý tlouštík mu věnoval upřený pohled a komentář: „Je nerozbitný, víte?" Znovu se posadil, zaklesl své buclaté prsty do sebe a nechal je, položené na břichu, pohupovat nahoru a dolů v rytmu dechu. „A čím vám mohu posloužit?"</p>
<p>Když je Mandel vzájemně představil, Talliaferro se zamyslel. Tohle je určitě člověk, který napsal nedávno vydanou studii Komparativní evoluční procesy na planetách typu voda - kyslík, a přece to nemůže být on. Ale nedalo mu, aby se nezeptal: „Nejste ten doktor Urth, který napsal Komparativní evoluční procesy?"</p>
<p>Na tváři dotázaného se rozprostřel blažený úsměv. „Vy jste je četl?"</p>
<p>„Ne, nečetl, ale..."</p>
<p>Urth se okamžitě zatvářil přísně. „To si musíte přečíst. A hned. Mám zde jeden výtisk."</p>
<p>Znovu se nadzvedl z křesla, a Mandel zvolal: „Počkej, Wendelle, to nespěchá! Jde nám o velice vážnou věc." Doslova zatlačil Urtha zpět do křesla a začal hovořit rychle, jako by chtěl zabránit, aby se nehovořilo o něčem jiném. Události vylíčil obdivuhodně stručně a výstižně.</p>
<p>Pozorně naslouchající Urth postupně rudnul. Pak uchopil prsty brýle a posunul si je na nose o kousek výš. „Přenos hmoty!" zvolal.</p>
<p>„Viděl jsem to na vlastní oči," dodal Mandel.</p>
<p>„A mně jsi nic neřekl."</p>
<p>„Přísahal jsem, že budu mlčet. On byl takový... zvláštní. Vysvětlil jsem to přece."</p>
<p>Urth udeřil rukou do stolu. „Jak jsi, Huberte, mohl dopustit, aby takový objev zůstal majetkem nějakého výstředníka? Ty vědomosti se z něho měly vypáčit psychosondou, kdyby to jinak nešlo."</p>
<p>„Ta by ho zabila," poznamenal Mandel.</p>
<p>Urth kolébal tělem vpřed a vzad a ruce měl sepnuté před obličejem. „Přenos hmoty. Jediný způsob, jak může slušný civilizovaný člověk cestovat. Jediný možný způsob. Jediný přijatelný způsob. Kdybych to býval věděl. Kdybych tam býval byl. Ale hotel je téměř třicet mil odtud."</p>
<p>„Pokud vím," poznamenal Ryger, který naslouchal s mrzutým výrazem, „do Convention Hall vede přímá linka vznášedlové dráhy. Ta by vás tam dopravila za deset minut."</p>
<p>Urth znehybněl a věnoval Rygerovi zvláštní pohled. Tváře se mu naduly. Vyskočil na nohy a rychle vycupital z pokoje.</p>
<p>„Co mu, sakra, je?" divil se Ryger.</p>
<p>„Hm, měl jsem vás varovat," zabručel Mandel.</p>
<p>„Před čím?"</p>
<p>„Doktor Urth necestuje žádným dopravním prostředkem. Věří jen svým nohám."</p>
<p>I v šeru pokoje bylo vidět, že Kaunas překvapeně zamrkal. „Je přece extraterolog, ne? Odborník na formy života na jiných planetách!"</p>
<p>Talliaferro, který mezitím povstal, se zastavil u podstavce s galaktickou čočkou. Obdivné se zahleděl na vnitřní jas hvězdných soustav. Tak velký a dokonalý exemplář dosud neviděl.</p>
<p>„Je extraterolog, to ano, ale nikdy neletěl na žádnou z planet, na které je odborníkem, a nikdy ani nepoletí. Již třicet let se z tohoto místa nevzdálil dál než na několik mil."</p>
<p>Ryger se zasmál.</p>
<p>Mandelovi zrudly hněvem tváře. „Vám to může připadat směšné, ale ocenil bych, kdybyste si dal pozor na jazyk, až se vrátí."</p>
<p>Netrvalo dlouho a Urth se znovu objevil ve dveřích, tvářil se zkroušeně. „Omlouvám se, pánové," řekl polohlasem. „A nyní se věnujme našemu problému. Nechce někdo z vás učinit doznání?"</p>
<p>Talliaferro zkřivil rty, nevesele se usmál. Tento buclatý extraterolog, dobrovolný vězeň Země, nevzbuzuje dojem, že by dokázal někoho přimět k doznání. Naštěstí nebude muset. „Doktore Urthe, nemáte styky s policií?" zeptal se.</p>
<p>Narůžovělý Urthův obličej zjasnilo něco jako samolibost.</p>
<p>„Nemám žádné oficiální styky, doktore Talliaferro, mohu se však pochlubit velice dobrými neformálními vztahy."</p>
<p>„V tom případě vám poskytnu informaci, kterou můžete tlumočit policii."</p>
<p>Urth zatáhl břicho, povytáhl podolek košile a rozvážně si jím čistil brýle. Když brýle vyčistil a opět si je odvážně nasadil na nos, zeptal se: „Jakou?"</p>
<p>„Řeknu vám, kdo byl u toho, když Villiers zemřel, a kdo ofotografoval přednášku."</p>
<p>„Vy jste případ vyřešil?"</p>
<p>„Přemýšlel jsem o něm celý den. Myslím, že jsem jej vyřešil." Talliaferra docela potěšilo, jaký vzbudil dojem.</p>
<p>„Ano?"</p>
<p>Talliaferro se zhluboka nadechl. Nebude snadné provést to, k čemu se odhodlával již několik hodin. „Viníkem," řekl, „je zřejmě doktor Hubert Mandel."</p>
<p>V návalu rozhořčení věnoval Mandel Talliaferrovi nejvýš zdrcující pohled a zalapal po dechu. „Víte, doktore," začal zvýšeným hlasem, „máte-li nějaký podklad..."</p>
<p>Jeho slova přerušil Urthův tenor. „Nechej ho hovořit, Huberte, poslechněme si ho. Ty máš v podezření jeho a neexistuje zákon, který by zakazoval, aby on nepodezříval tebe."</p>
<p>I když Mandel zmlkl, rozzlobeně se tvářit nepřestal.</p>
<p>Talliaferro dokázal potlačit v hlase vzrušení, když pokračoval: „Nejde jen o podezření, doktore Urthe, je to téměř jisté. O přenosu hmoty jsme věděli jen my čtyři, ale jen jeden z nás, doktor Mandel, viděl praktickou ukázku. Jen on věděl, že přenos je uskutečnitelný. Jen on věděl, že přednáška na toto téma existuje. My tři jsme pouze věděli, že Villiers na tom není psychicky nejlíp. Ale ano, domnívali jsme se, že zde určitá možnost je. Zašli jsme za ním - to bylo asi jedenáct - jen proto, abychom si svou domněnku ověřili, i když to nikdo z nás nahlas nepřiznal, ale on se choval bláznivěji než kdy jindy. Jen vezměte v úvahu vynikající znalosti a motiv doktora Mandela. A vezměte v úvahu, doktore Urthe, ještě něco jiného. Ten, kdo se setkal s Villiersem o půlnoci - prozatím nikoho nejmenujme - viděl, jak se zhroutil, a ofotografoval jeho přednášku, musel být hrůzou téměř bez sebe, když zjistil, že Villiers opět přichází k sobě, a slyšel, že telefonuje. Zpanikařil, ale jedno si uvědomoval - že se musí zbavit jediného usvědčujícího důkazu.</p>
<p>Musel se zbavit nevyvolaného filmu s přednáškou a musel to udělat tak, aby se film při prohlídce nenašel, ale aby si ho mohl zase vzít, až ho nebude nikdo podezřívat. Vnější parapet okna se hodil ideálně. Rychle otevřel okno, ukryl za ním útržek filmu a zmizel. I kdyby Villiers přežil, nebo kdyby se na Villiersův telefonát někdo ozval, stálo by pouze Villiersovo tvrzení proti jeho a bylo by snadné dokázat, že Villiers není duševně zdráv."</p>
<p>Když se odmlčel, zaplavil ho pocit radosti z úspěchu. A úspěch to nepochybně byl.</p>
<p>„A pointa?" zeptal se Urth, který se na něho díval přimhouřenýma očima a točil palci mlýnek tak, že palce ťukaly do povytažené košile.</p>
<p>„Pointa je v tom, že návštěvník otevřel okno a uložil film venku, ve vnější atmosféře. Faktem je, že Ryger žije již plných deset let na Ceres, Kaunas na Merkuru a já na Měsíci, a to stále, tedy kromě krátkodobých odletů, kterých nebylo mnoho. Všichni jsme si včera několikrát postěžovali, jak je obtížné se na Zemi aklimatizovat.</p>
<p>Světy, na nichž pracujeme, nemají atmosféru. Bez skafandru ven nevycházíme. Nemůžeme se jen tak vystavovat vlivu prostoru pod širým nebem. Nikdo z nás by neotevřel okno, aniž by předem nepřesvědčil sám sebe. Avšak doktor Mandel žije výlučně na Zemi. Otevřít okno pro něho znamená jen trochu svalové námahy. On to okno bez problémů otevřít mohl. My ne. Tudíž, byl to on."</p>
<p>S náznakem úsměvu se opět posadil.</p>
<p>„Do kosmu, je to tak!" zvolal nadšeně Ryger.</p>
<p>„Vůbec to tak není!" zahřměl Mandel a nadzvedl se, jako by se chtěl na Talliaferra vrhnout. „Celý ten ubohý výmysl popírám. A co ten můj záznam Villiersova telefonátu? Z něho je zřetelně slyšet slovo spolužák. Z toho je zcela zřejmé..."</p>
<p>„Umíral," nedal se Talliaferro. „Připustil jste, že mnohému z toho, co Villiers řekl, není rozumět. Ptám se vás, doktore Mandele - aniž jsem záznam slyšel - zda je pravda, že Villiersův hlas byl k nepoznání zkreslen?"</p>
<p>„Tedy..."</p>
<p>„Tedy byl. Pak ovšem není důvod, proč bychom nemohli předpokládat, že jste si předem pořídil falešný záznam, včetně toho zatraceného slova spolužák."</p>
<p>„Jak jsem, proboha, mohl vědět, že se kongresu zúčastní jeho spolužáci? Jak jsem mohl vědět, že vám Villiers o přenosu hmoty řekne?"</p>
<p>„To jste se mohl dozvědět od Villierse. A myslím, že jste se také dozvěděl."</p>
<p>„Podívejte se," bránil se Mandel, „vy jste viděli Villierse živého v jedenáct hodin. Lékař, který ohledával jeho tělo po třetí hodině v noci, prohlásil, že Villiers byl mrtev nejméně dvě hodiny. To je fakt. Smrt tedy nastala mezi jedenáctou a jednou hodinou. Včera v noci jsem byl na poradě. To, že mezi desátou a druhou hodinou jsem byl od hotelu na míle daleko, může potvrdit tucet svědků, z nichž o nikom se nedá pochybovat. Stačí vám to?"</p>
<p>Trvalo chvíli, než se Talliaferro znovu ozval, než tvrdošíjně pokračoval: „Dejme tomu. Řekněme, že jste se vrátil do hotelu ve dvě třicet. Zašel jste za Villiersem na pokoj, abyste s ním probral jeho přednášku. Dveře byly otevřené, nebo jste měl duplikát klíče. Tak či onak, zjistil jste, že je mrtev. Využil jste příležitosti a přednášku ofotografoval..."</p>
<p>„A když už byl mrtev a nemohl telefonovat, proč bych ten film schovával?"</p>
<p>„Abyste odvrátil podezření. Druhou kopii máte možná někde v bezpečí. V tomto případě existuje jenom vaše tvrzení, že přednáška byla zničena."</p>
<p>„Dost! To stačí!" zvolal Urth. „Vaše hypotéza, doktore Talliaferro, byť zajímavá, se rozpadá vahou vlastních argumentů."</p>
<p>Talliaferro se zamračil. „To si myslíte vy, možná..."</p>
<p>„To by si myslel každý. Totiž každý, kdo používá hlavu k myšlení. Cožpak nechápete, že pro to, aby se stal zločincem, provedl toho Hubert Mandel příliš mnoho?"</p>
<p>„Ne."</p>
<p>Urth se vlídně usmál. „Jako vědec, doktore Talliaferro, dokážete zřejmě víc, než se zamilovat do vlastních teorií a nebrat ohled na skutečnost a logiku. Udělejte mi tu radost a uvažujte jako detektiv.</p>
<p>Zamyslete se nad tím, že kdyby doktor Mandel způsobil Villiersovu smrt a zajistil si falešné alibi, nebo kdyby našel Villierse mrtvého a využil toho, jak málo mu stačilo udělat!</p>
<p>Proč by pořizoval fotozáznam, nebo dokonce předstíral, že přednášku ofotografoval někdo jiný? Přednášku si mohl jednoduše vzít. Kdo jiný o ní věděl? Doslova nikdo. Neměl žádný důvod se domnívat, že o ní Villiers, až chorobně tajnůstkářský, někomu pověděl. Nic nenasvědčovalo tomu, že se o ní někomu zmínil.</p>
<p>Kromě doktora Mandela nikdo nevěděl, že Villiers bude přednášet. Nebylo to známo, abstrakt přednášky nebyl zveřejněn. Doktor Mandel si tedy mohl přednášku zcela bez obav odnést. I kdyby zjistil, že Villiers o přenosu hmoty se svými spolužáky hovořil, co na tom? Jaký by oni měli důkaz, kromě tvrzení jeho samotného, jeho, kterého sami považovali za blázna?</p>
<p>Avšak tím, že oznámil, že Villiersova přednáška byla zničena, že jeho smrt označil za ne zcela přirozenou, že hledal film, na který byla přednáška pravděpodobně ofotografována... zkrátka vším, co udělal, vzbudil takové podezření, jaké jen vzbudit mohl, i když ke spáchání dokonalého zločinu mu stačilo mlčet. Kdyby byl zločincem, byl by hloupější, primitivnější než kdokoli, koho jsem kdy poznal. A takový doktor Mandel přece není."</p>
<p>I když Talliaferro usilovně přemýšlel, na žádnou námitku nepřišel.</p>
<p>„Kdo to tedy udělal?" zeptal se Ryger.</p>
<p>„Jeden z vás třech. To je jasné."</p>
<p>„Ale kdo?"</p>
<p>„No, to je taky jasné. Kdo to z vás byl, jsem věděl, hned jak doktor Mandel skončil s líčením, jak se vše odehrálo."</p>
<p>Talliaferro pohlédl na buclatého extraterologa se zjevnou nechutí. To účelové tvrzení na něho nezapůsobilo, ale na ostatní udělalo dojem. Ryger našpulil rty a Kaunasovi poklesla slabomyslně dolní čelist - připomínali ryby, oba dva. „K tedy?" dožadoval se. „Povězte nám to."</p>
<p>„V první řadě chci zcela jasně prohlásit, že ze všeho nejdůležitější je přenos hmoty. Ještě jej lze zachránit."</p>
<p>Dosud zakaboněný Mandel se ozval vyzývavě: „Co to, ksakru, Wendelle, povídáš?"</p>
<p>„Ten, kdo přednášku ofotografoval, se pravděpodobně díval na to, co fotografuje. Pochybuji, že měl tolik času, nebo že byl v takovém stavu, aby si přednášku přečetl, ale i kdyby si ji přečetl, pochybuji, že by si ji zapamatoval... aktivně. Existuje však psychosonda. I kdyby přednášku jen přeletěl očima, to, co dopadlo na sítnici, lze psychosondou zjistit."</p>
<p>Zazněl nespokojený šum.</p>
<p>„Psychosondy se nemusíte obávat," pospíšil si Urth. „Při správném provedení není nebezpečná, zejména tehdy ne, když se jí člověk podrobí dobrovolně. K poškození mozku dochází zpravidla v důsledku zbytečného odporu, víte, jakési duševní násilnosti. Jestliže se tedy viník dobrovolně přizná, svěří se mi do rukou..."</p>
<p>Náhle zazněl ve zšeřelém pokoji Talliaferrův smích, ostře a pronikavě. Takový psychologický přístup byl průhledný a naivní!</p>
<p>Na nečekaný smích se Urth zatvářil rozpačitě a přes brýle se na Talliaferra naléhavě zahleděl. „Mám u policie dost silné slovo," vysvětloval, „takže vyšetření psychosondou bude naprosto diskrétní."</p>
<p>„Já to neudělal!" prohlásil Ryger, a Kaunas jen zavrtěl hlavou na znamení, že ani on ne. A Talliaferro neuznal za důstojné odpovědět.</p>
<p>„Budu tedy muset viníka označit sám," pokračoval Urth s povzdechem. „Což bude traumatizující a vše jenom ztíží." Prsty, zaklesnuté do sebe na břichu, sevřel ještě pevněji, až se zkroutily. „Doktor Talliaferro řekl, že viník ukryl film na vnějším okenním parapetu proto, aby jej nikdo nenašel a aby jej ochránil před poškozením. Souhlasím s ním."</p>
<p>„Děkuji," odsekl Talliaferro suše.</p>
<p>„Proč by si měl někdo myslet, že vnější okenní parapet je jako úkryt obzvláště vhodný? Tam by se policie určitě podívala, Takový úkryt však neobstojí, i když policii vynechám. Koho by napadlo, že nějaké místo na vnější straně budovy je bezpečné? Zřejmě toho, kdo žil dlouhou dobu ve světě bez atmosféry a má v krvi, že se z uzavřeného prostoru bez důkladné přípravy nevychází.</p>
<p>Pro někoho na Měsíci bude například v poměrně bezpečném úkrytu vše, co se nachází vně Lunárního dómu. Tam lidé vycházejí ven málokdy, a to jen tehdy, když je to v jejich pracovním zájmu. Někdo takový by kvůli bezpečnému úkrytu překonal zakořeněný odpor otevírat okno a vystavit se tomu, o čem podvědomě uvažuje jako o vakuu. Přiměla by ho k tomu myšlenka, že vně obydlené budovy je bezpečná skrýš."</p>
<p>„Proč se, doktore, zmiňujete právě o Měsíci?" zeptal se Talliaferro se stisknutými zuby.</p>
<p>„Uvedl jsem ho jen jako příklad," odpověděl klidně Urth. „To, co jsem dosud řekl, se vztahuje na každého z vás. Ale přejděme ke kritickému bodu, k umírající noci."</p>
<p>Talliaferro se zamračil. „Míníte noc, kdy zemřel Villiers?"</p>
<p>„Míním jakoukoli noc. I když připustíme, že vnější okenní parapet je bezpečnou skrýší, zvažte, kdo z vás by byl takový blázen, aby jej považoval za bezpečnou skrýš pro kousek nevyvolaného filmu? Film do snímače není příliš citlivý, to jistě ne, a lze jej vyvolat, i když byl vystaven určitým nepříznivým podmínkám. Rozptýlené noční osvětlení by jej vážně nepoškodilo, ale nepřímé denní světlo by jej znehodnotilo za několik minut - a přímé sluneční světlo okamžitě. To ví každý."</p>
<p>„Pokračuj, Wendelle," vybídl ho Mandel. „Kam tím míříš?"</p>
<p>„Nespěchej na mě," ohradil se Urth s nelibostí. „Chci, abyste to jasně pochopil. Zločinec měl hlavní zájem na tom, aby se filmu nic nestalo. Byl to jeho jediný záznam něčeho nesmírně cenného nejen pro něho, ale pro celý svět. Proč jej ukryl tam, kde jej téměř okamžitě znehodnotilo vycházející slunce? Jen proto, že neočekával, že ráno slunce vyjde. V jeho chápání je noc, jak bych řekl, nesmrtelná.</p>
<p>Jenže noci nesmrtelné nejsou. Na Zemi umírají a ustupují ránu. Ani šestiměsíční polární noc není nesmrtelná. Noci na Ceres trvají pouze dvě hodiny, na Měsíci dva týdny. Tam tedy noci také umírají - doktor Talliaferro a doktor Ryger vědí, že vždy zase přijde den."</p>
<p>Kaunas se vztyčil. „Ale počkejte..."</p>
<p>„Už není třeba čekat, doktore Kaunasi!" Urth mu pohlížel přímo do očí. „Merkur je jediným velkým tělesem Sluneční soustavy, které natáčí k Slunci jen jednu stranu. I když vezmeme v úvahu libraci, plné tři osminy jeho povrchu tvoří vlastní neosvětlenou plochu a Slunce nikdy nespatří. Polární observatoř je na okraji této neosvětlené plochy. Deset let jste si zvykal na skutečnost, že noc je nesmrtelná, že neosvětlená strana jí věčně temná, a proto jste naexponovaný film svěřil pozemské noci, ale v rozrušení jste zapomněl, že naše noci umírají..."</p>
<p>„Počkejte..." Kaunas se k Urthovi přiblížil.</p>
<p>Ale Urth byl neúprosný. „Z vylíčení události vím, že když Mandel nastavoval ve Villiersově pokoji polarizátor, vy jste při pohledu na sluneční světlo vykřikl. Vykřikl jste proto, že máte zafixovaný strach ze Slunce na Merkuru, nebo proto, že jste si uvědomil, co sluneční světlo pro vaše plány znamená? Rozběhl jste se k oknu. Rozběhl jste se k němu proto, že jste chtěl upravit polarizátor, nebo proto, abyste se podíval na zničený film?"</p>
<p>Kaunas klesl na kolena. „Nemínil jsem to tak. Chtěl jsem s ním mluvit, jenom mluvit, ale on vykřikl a zhroutil se. Myslel jsem, že je mrtev, a přednášku měl pod polštářem - pak se všechno odehrálo samočinně. Jedno vedlo k druhému, a než jsem si všechno uvědomil, už jsem se z toho nemohl dostat. Ale nic z toho jsem udělat nechtěl. Přísahám."</p>
<p>Obstoupili ho v půlkruhu a Urth na něho, sténajícího, shlížel s výrazem lítosti v očích.</p>
<p>Přijela ambulance. A když odjela, Talliaferro se konečně přiměl k tomu, aby Mandelovi odměřeně řekl: „Doufám, pane, že nic z toho, co zde bylo řečeno, nezanechá nevraživý pocit."</p>
<p>„Myslím," odpověděl Mandel stejně odměřeně, „že my všichni bychom měli zapomenout co nejvíce ze všeho, co se za posledních čtyřiadvacet hodin přihodilo."</p>
<p>Stáli ve dveřích, připraveni k odchodu, a Urth se skloněným, usmívajícím se obličejem připomenul: „Je zde ještě otázka mého honoráře."</p>
<p>Mandel mu věnoval užaslý pohled.</p>
<p>„Nejde mi o peníze," pospíšil si Urth. „Ale až se postaví první zařízení pro hmotný přenos člověka, vyhrazuji si pro sebe jednu z prvních cest."</p>
<p>„Co to povídáš?" Úžas z Mandelova obličeje nezmizel. „Vždyť takové cestování kosmickým prostorem je skutečně v nedohlednu."</p>
<p>„Nejde mi o cestu kosmickým prostorem," potřásl hlavou Urth. „To ne. Rád bych se přepravil do Lower Falls v New Hampshire."</p>
<p>„Ano? Ale proč?"</p>
<p>Urth vzhlédl, a Talliaferra velice překvapilo, že se mu v obličeji objevil výraz vyjadřující stejným dílem nesmělost a chtivost.</p>
<p>„Kdysi," řekl Urth, „kdysi dávno... jsem tam znal jednu dívku. Uplynulo už hodně let... ale někdy si říkám..."</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>SMRTÍCÍ ČERŇ</emphasis></strong></p>
<p>Edmund Farley, stejně jako všichni, kdo pracovali v Ústředních laboratořích pro organickou chemii, dospěl do fáze, kdy začal přemýšlet o tom, že by ho vlastně potěšilo, kdyby velkého Llewese zabil.</p>
<p>Takovému pocitu by nerozuměl nikdo, kdo pod Llewesem nepracoval.</p>
<p>Llewese - lidé na jeho křestní jméno zapomněli, nebo si mysleli, spíš podvědomě, že se skutečně jmenuje Velký - si každý představoval jako bezkonkurenčního dobyvatele neznáma, nezlomného a brilantního, který se při neúspěchu nevzdává a nikdy se nerozpakuje znovu a důvtipněji zaútočit.</p>
<p>Llewes byl organický chemik, který do služeb své vědy zapojil celou Sluneční soustavu. Byl to on, kdo první využil Měsíc k reakcím ve velkém měřítku, reakcím, prováděným ve vakuu a při teplotě bodu varu vody nebo kapalného vzduchu, podle toho, jaká byla právě měsíční doba. Fotochemie se stala něčím novým a nádherným, když pečlivě zkonstruovanou aparaturu vynesli na oběžnou dráhu, kde se volně vznášela kolem kosmických stanic.</p>
<p>Avšak, popravdě řečeno, Llewes si zásluhy neprávem přivlastňoval, kradl je, a to je hřích, jaký se jen tak neodpouští. Postavit aparaturu na Měsíci poprvé napadlo jednoho, dnes už zapomenutého, studenta - první samočinný kosmický reaktor zkonstruoval jeden, dnes už zapomenutý, technik. Tak se stalo, oba tyto významné úspěchy lidé spojovali se jménem Llewese.</p>
<p>A nikdo s tím nic nenadělal. Zaměstnanec, který se nechal unést hněvem a dal výpověď, nedostal dobrý posudek a brzy zjistil, jak je obtížné najít nové zaměstnání. Jeho tvrzení, nikým nepodporované, nemělo proti Llewesově slovu žádnou váhu. Naopak ti, kteří zůstali a vydrželi, si mohli být jisti, že je čeká úspěšná budoucnost, až je Llewes milostivě propustí a dá jim doporučení. Zatímco však zůstávali, nacházeli pochybné potěšení v tom, že si o své nenávisti vyprávěli mezi sebou.</p>
<p>A Edmund Farley měl veškeré důvody k tomu, aby rozšířil jejich řady. Právě se vrátil z Titanu, největšího Saturnova měsíce, kde samojediný, jen s pomocí robotů, postavil zařízení, které plně využívalo Titanovu redukční atmosféru. Velké planety mají atmosféru, která z největší části obsahuje vodík a metan, ale Jupiter a Saturn jsou příliš velké, než aby se na nich dalo něco dělat, a cesta k Uranu a Neptunu, vzhledem k jejich vzdálenosti, je dosud příliš nákladná. Avšak Titan, který se velikostí blíží Marsu, je dostatečně malý, aby se na něm mohlo pracovat, a dostatečně chladný, aby se na něm udržela řídká atmosféra z vodíku a metanu.</p>
<p>Na Titanu nebylo nijak obtížné provádět ve velkém měřítku reakce, které na Zemi činily z kinetického hlediska potíže. Farley zkonstruoval a překonstruoval zařízení, vydržel na Titanu půl roku - a vrátil se s úžasnými výsledky. Avšak velice brzy, téměř okamžitě, zjistil, že Llewes jeho práci rozpitval a že ji znovu kompletuje v jeden celek - ale tak, aby si významný úspěch mohl připsat sám.</p>
<p>Ostatní vyjádřili porozumění, ale pokrčili rameny a nabídli mu vstup do jejich bratrstva. S napětím, odrážejícím se na jeho trudovitém obličeji, a se stisknutými rty pak naslouchal, jak spřádají plány na násilné činy.</p>
<p>Nejotevřeněji se vyjadřoval Jim Gorham. Farley jím téměř opovrhoval, protože Jim se specializoval na vakuum, ale nikdy se ze Země nevzdálil.</p>
<p>„Zabít Llewese není žádný problém," tvrdil Gorham, „a to proto, že má svoje ustálené zvyky. V tom se na něho můžete spolehnout. Vezměte si například jeho zvyk jíst sám. Přesně ve dvanáct se ve své kanceláři zamkne a přesně v jednu se zase odemkne. Je to tak? Tehdy za ním do kanceláře nikdo nechodí, a za tu dobu by jed klidně mohl vykonat své."</p>
<p>„Jed?" ozval se Belinski pochybovačně.</p>
<p>„Proč ne? Je ho tady všude plno. Jen si o nějaký řekni a my ti ho dodáme. No nic. Jak všichni víme, Llewes si dává plátek švýcarského sýra s rýží bohatě ochucenou cibulí. Ostatně, ta je z něho každé odpoledne cítit na hony, a určitě si vzpomenete, jak loni na jaře řádil, když cibulová příchuť v jídelně došla. Od té doby se nikdo té příchuti ani nedotkne - a jed, který do ní namícháte, by nezlikvidoval nikoho jiného než Llewese..."</p>
<p>Tehdy si Farley předsevzal, že Llewese bez milosti a co nejdříve zabije. Z jeho předsevzetí se brzy stala posedlost. Srdce se mu rozbušilo prudčeji, když si představil, že až bude Llewes mrtev, připadnou mu zásluhy, které mu právem náležejí za všechny ty měsíce přežívání v malé bublině s kyslíkem a šlapání po zmrzlém amoniaku, po němž chodil, když odstraňoval reakční produkty a zahajoval nové reakce v řídké, mrazivé atmosféře z vodíku a metanu.</p>
<p>Bude to však muset provést tak, aby neohrozil nikoho jiného než Llewese. Což ve svém důsledku znamenalo zaměřit se na Llewesovu atmosférovou laboratoř, dlouhou, nízkou místnost, oddělenou od ostatních laboratoří betonovými zdmi a ohnivzdornými dveřmi. Tam nikdy nikdo nevstupoval, leda v doprovodu Llewese nebo s jeho svolením, a nikoli proto, že by se její dveře zamykaly. Llewes měl takovou autoritu, že stačilo, aby nechal připevnit na dveře proužek papíru s nápisem <emphasis>Nevstupovat</emphasis>, podepsaný svými iniciálami, který byl účinnější než jakýkoli zámek - ovšem ne v případě, kdy touha zabít je silnější než všechno ostatní.</p>
<p>Co však provést v atmosférové laboratoři? Llewesovy pevné návyky při pokusech a jeho nevýslovná opatrnost nenabízely velké možnosti. Jakoukoli manipulaci se samotným zařízením, pokud by se netýkala vyložené maličkosti, by Llewes určitě odhalil.</p>
<p>Co takhle požár? V atmosférové laboratoři byly hořlavé materiály pro tento účel vhodné, ale Llewes nekouřil a nebezpečí požáru si velice dobře uvědomoval. Nikdo neměl lepší protipožární opatření.</p>
<p>Farley usilovně přemýšlel, přemýšlel o člověku, na němž, jak se zdálo, bylo obtížné vykonat spravedlivou pomstu, o zloději, který si hrál jen s malými zásobníky metanu a vodíku, zatímco on, Farley, je používal po krychlových kilometrech. Llewese čekala za malé zásobníky sláva, Farleyho za krychlové kilometry zapomnění.</p>
<p>Pokud jde o ty malé zásobníky s plynem, každý byl barevně odlišen podle toho, jaký obsahoval plyn. Vodíkové láhve byly červené a láhve s metanem měly červené a bílé pruhy - směs těchto plynů představovala atmosféru vnějších planet. Dusík v hnědých lahvích a dioxid uhličitý ve stříbrných lahvích sloužily k modelování ovzduší Venuše. Pro případ, že by se na Zemi nevystačilo s přírodní atmosférou, byly zde žluté láhve se stlačeným vzduchem a zelené láhve s kyslíkem. Připomínalo to přehlídku barev duhy, z nichž každá měla vztah ke stupni poznání během uplynulých staletí.</p>
<p>Pak dostal nápad. Nemusel se k němu namáhavě propracovávat, nápad se mu zrodil v hlavě okamžitě, vykrystalizoval v plné podobě v jediné sekundě. Najednou věděl, co musí udělat.</p>
<p>Čekání na osmnáctého září, Den kosmu, bylo pro něho utrpením. Toho dne, na který připadalo výročí prvního úspěšného kosmického letu, určitě nikdo nebude pracovat, a v noci už vůbec ne. Den kosmu patří k nejvýznamnějším ze všech svátků, zejména pro vědecké pracovníky, a ani horlivý Llewes se nebude oddávat ničemu jinému než veselí.</p>
<p>Té noci se Farley vkradl do Ústředních laboratoří pro organickou chemii - tak zněl oficiální název jejich organizace. Věděl, že ho nikdo neviděl. Laboratoře nejsou banka nebo muzeum, a zloději je nevyhledávají. A jejich noční hlídači neberou svoje povinnosti příliš vážně.</p>
<p>Když za sebou opatrně zavřel dveře hlavního vchodu, vydal se potemnělými chodbami k atmosférové laboratoři. Měl s sebou baterku, malou lahvičku s černým práškem a jemný štěteček, který koupil před třemi týdny v obchodě s potřebami pro výtvarníky. Na. rukou měl rukavice.</p>
<p>Nejvzrušenější okamžik zažil, když vstupoval do atmosférové laboratoře. To, že byl do ní vstup zakázán, mu svazová ruce a nohy víc než pomyšlení, že se chystá dopustit vraždy. Avšak poté, co se ocitl uvnitř, duševní zábrany z něho spadly a vše ostatní šlo jako po másle.</p>
<p>Rukou usměrnil světlo baterky a správnou láhev našel bez potíží. Srdce mu bušilo až k ohluchnutí, dech se mu zrychlil a ruce chvěly.</p>
<p>Zasunul si baterku pod paži a špičku štětečku ponořil do černého prášku, který na ní ulpěl. Pak přiložil špičku štětečku k trysce na tlakové láhvi. Trvalo věčnost, než se mu podařilo chvějící se špičku štětečku vsunout do ústí trysky.</p>
<p>Citlivě štětečkem zakroužil, pak jej znovu ponořil do černého prášku a zasunul do výstupu trysky. Proceduru opakoval několikrát a téměř ho ohromilo, jak soustředěně ji prováděl. Konečně začal otírat vnější okraj trysky papírovým kapesníčkem, zvlhčeným slinami, a pocítil obrovskou úlevu, že už končí a že odtud brzy odejde.</p>
<p>A právě tehdy mu ruka strnula a celé tělo mu chorobným strachem sevřela nejistota. Baterka zařinčela o podlahu.</p>
<p>Pitomec! Jaký byl neuvěřitelně omezený pitomec! Vůbec neuvažoval! V rozrušení se mimoděk zaměřil na láhev, na kterou se zaměřit neměl!</p>
<p>Rychle zvedl baterku a zhasl ji, pak s bušícím srdcem naslouchal, zda se neozve nějaký zvuk. Když zjistil, že všude kolem je naprosté ticho, sebevědomí se mu zčásti vrátilo a s ním i přesvědčení, že to, co dokázal jednou, dokáže znovu. Nesprávnou láhev už poznamenal a natřít tu pravou mu zabere jen pár minut navíc.</p>
<p>Znovu se dostal ke slovu štěteček a černý prášek. Ještě že mu lahvička s černým práškem, smrtícím a spalujícím práškem, nevypadla z ruky. Tentokrát našel správnou tlakovou láhev.</p>
<p>Chvějící rukou natřel znovu ústí trysky. Když skončil, svítil kolem sebe rychlými pohyby baterkou, dokud neobjevil reagenční láhev s toluenem. Ten by měl stačit. Odšrouboval plastový uzávěr, rozlil trochu toluenu po podlaze a láhev nechal na podlaze otevřenou.</p>
<p>Pak vyklopýtal z budovy jako ve snu a se svírající nervozitou v žaludku dorazil k domu, kde bydlel, a do bezpečí svého pokoje. Pokud mohl říct, nikdo ho po celou tu dobu neviděl.</p>
<p>Jednorázového kapesníčku, kterým otíral ústí trysky tlakové láhve s plynem, se zbavil ve spalovací odpadu, v němž se materiál rozložil na molekulární disperzi. Stejný osud potkal v příštím okamžiku malířský štěteček.</p>
<p>Lahvičky s černým práškem se takovým způsobem nemohl zbavit, aniž by příslušně nenastavil spalovací jednotku, a nové seřízení považoval za riskantní. Až půjde do práce pěšky, jak často dělával, hodí ji z mostu do řeky...</p>
<p>*</p>
<p>Příštího rána zamrkal Farley na sebe v zrcadle a rozvažoval, zda má jít do práce. Věděl, že rozvažuje zbytečně – nejít do práce by se neodvážil. Dnes, ze všech dnů právě dnes, nesmí udělat nic, čím by na sebe upozornil.</p>
<p>Zoufale se snažil dělat to, co normálně, tedy většinu dne nic. Když šel do práce, bylo krásné, teplé ráno, a stačil mu jen stěží postřehnutelný pohyb zápěstím, aby se zbavil lahvičky - ta skončila se slabým žbluňknutím v řece, naplnila se vodou a potopila.</p>
<p>Později toho rána seděl za svým stolem a civěl na osobní počítač. Udělal, co mohl, ale vyjde to? Llewes si třeba zápachu po toluenu nevšimne. Proč by taky měl? Nebyl to příjemný zápach, ale ani ne odporný. A organičtí chemici jsou na něj zvyklí.</p>
<p>Pokud Llewes dosud hoří nedočkavostí, aby si ověřil hydrogenační postupy, s nimiž se Farley vrátil z Titanu, okamžitě začne s tou tlakovou lahví pracovat. To si určitě neodpustí. Po volném svátečním dni se vrhne do práce ještě s větším elánem než obvykle.</p>
<p>A jakmile otočí redukčním ventilem, vytryskne trocha plynu a okamžitě se vznítí. Jestli bude v té době dostatečné množství toluenových par ve vzduchu, nastane exploze...</p>
<p>Zabral se do svých myšlenek natolik, že vzdálený, tlumený výbuch považoval za výplod vlastní fantazie, za naplnění představ, do nichž se pohroužil, dokud se neozvaly hlasité kroky.</p>
<p>Vzhlédl a přiškrceným hlasem zvolal: „Co... co to...?"</p>
<p>„Nevím!" vykřikl někdo v odpověď. „Něco se stalo v atmosférové laboratoři. Exploze. A hrozný zmatek."</p>
<p>Hasicí zařízení se uvedla do činnosti, muži utloukli plameny přikrývkami a vytáhli z trosek popáleného a těžce zraněného Llewese, v němž dosud doutnala jiskřička života. Ta však zhasla dříve, než lékař stačil konstatovat, že Llewes nepřežije.</p>
<p>Na okraji skupiny zvědavců, která se shromáždila na místě neštěstí, se krčil Edmund Farley. Bledost a pot na obličeji ho v tom okamžiku nijak neodlišovaly od ostatních. Pak odklopýtal ke svému stolu. Teď už si mohl dovolit, aby nevolnost neskrýval, teď už to nikomu nebude nápadné.</p>
<p>Avšak najednou ho veškerá nevolnost z nějakého důvodu přešla. Přežil pracovní dobu a navečer se i jeho pochmurné myšlenky začaly rozplývat. Nešťastná náhoda je nešťastná náhoda, že?</p>
<p>Riziku se vystavují všichni chemici, zejména ti, kteří pracují s hořlavými látkami. To, co se stalo, nebude nikomu připadat podezřelé.</p>
<p>A kdyby náhodou někomu připadlo, co bude ukazovat na to, že stopa vede k Edmundu Farleyovi? Ten bude muset žít tak, jako by se nic nestalo.</p>
<p>Jako by se nic nestalo? Proboha, vždyť se dočká zásluh za Titan. Stane se z něho slavný člověk.</p>
<p>Pochmurné myšlenky se rozplynuly zcela - té noci usnul.</p>
<p>*</p>
<p>Jim Gorham ztratil za poslední dvacet čtyři hodiny zcela barvu. Máslově světlé vlasy mu trčely jako dráty a pouze proto, že mu rostly světlé vousy, nebylo vidět, jak nutně potřebuje oholit. „Všichni jsme mluvili o vraždě," řekl.</p>
<p>H. Seton Davenport z Pozemského vyšetřovacího úřadu ťukal bříškem prstu na desku stolu bez přerušení, ale tak lehce, že to nebylo slyšet. Měl podsaditou postavu, neústupný výraz v obličeji a černé vlasy. Jeho tenký, ale výrazný nos sloužil spíš svému účelu, než přispíval ke kráse. Na jedné tváři měl jizvu tvaru hvězdice.</p>
<p>„A vážně?" zeptal se.</p>
<p>„Ne," potřásl rozhodně hlavou Gorham. „Aspoň já si myslím, že to nikdo nebral vážně. Vymýšleli jsme takové pitomosti, jako třeba otrávenou pomazánku na obložené housce nebo kyselinu v helikoptéře - a tak. Někdo to však přece jen musel vzít vážně... Blázen! A jaký měl důvod?"</p>
<p>„Z toho, co jste dosud uvedl," připomenul Davenport, „soudím, že důvodem mohla být skutečnost, že si přivlastňoval práci jiných."</p>
<p>„No a co?" zvolal Gorham. „Takovou cenu jsme platili za to, co on dělal pro nás. On držel celý tým pohromadě, byl jeho mozkem i svaly. On jednal s kongresem a získával pro nás dotace. On byl tím, kdo vybojoval povolení provádět výzkum v kosmickém prostoru a vysílat lidi na Měsíc a tak. Přemluvil vedení kosmických linek a průmyslníky, aby pro nás odvedli práci v hodnotě miliónů dolarů. To on organizoval Ústřední laboratoře pro organickou chemii."</p>
<p>„To všechno jste si uvědomil přes noc?"</p>
<p>„Ani ne. Vždycky jsem to věděl, ale co jsem mohl dělat? Z cestování kosmem jsem se vyvlékal, vždycky jsem si našel nějaký důvod, proč nemohu letět. Jsem jediný odborník na vakuum, který nikdy nezavítal na Měsíc. Pravda je taková, jsem měl strach, ale ještě víc jsem se obával toho, že si ostatní budou myslet, že mám strach." Doslova dštil sebeopovržení.</p>
<p>„A teď potřebujete najít nějakou oběť?" zeptal se Davenport. „Teď chcete mrtvému Llewesovi splatit to, čeho jste se vůči němu dopouštěl, když byl naživu?"</p>
<p>„Ne! Psychologii sem nezatahujte. Říkám vám, že to byla vražda. Určitě. Vy jste Llewese neznal - to byl člověk, který si na bezpečnost práce velice potrpěl. V jeho blízkosti mohlo sotva co explodovat, pokud se někdo přepečlivě nepostaral, aby explodovalo."</p>
<p>Davenport pokrčil rameny. „Co explodovalo, doktore Gorhame?"</p>
<p>„To mohlo být téměř cokoli. Llewes pracoval s nejrůznějšími sloučeninami - benzenem, éterem, pyridinem - všechny z nich jsou hořlavé."</p>
<p>„Kdysi jsem chemii studoval, doktore Gorhame, a pokud si dobře vzpomínám, žádná z těchto kapalin není za normální teploty výbušná. Muselo spolupůsobit nějaké teplo, jiskra nebo plamen."</p>
<p>„Přece tam hořelo."</p>
<p>„A jak k požáru došlo?"</p>
<p>„O tom nemám nejmenší potuchu. V té laboratoři nejsou žádné hořáky, žádné zápalky. Veškeré elektrické zařízení je důkladně odizolováno. Dokonce takové drobné věci, jako svorky, jsou vyrobeny ze speciální beryliové mědi nebo jiných nejiskřivých slitin. Llewes nekouřil, a na místě by vyhodil každého, kdo by se k jeho laboratoři přiblížil na stovku stop se zapálenou cigaretou."</p>
<p>„Co tedy bylo to poslední, co dělal?"</p>
<p>„Těžko říct. Laboratoř je v troskách."</p>
<p>„Ale teď ji asi už dali zase do pořádku."</p>
<p>„Ne, nedali." Gorham najednou hovořil dychtivým tónem. „O to jsem se postaral. Řekl jsem, že budeme muset vypátrat, co se stalo, a dokázat, že nešlo o nedbalost. Víte, aby nám to neuškodilo na renomé. Proto se v laboratoři nikdo ničeho nedotkl."</p>
<p>Davenport přikývl. „To je jiná. Tak se tam pojďme podívat."</p>
<p>A když vstoupili do potemnělé, explozí poznamenané místnosti, zeptal se: „Které z těch zařízení je nejnebezpečnější?"</p>
<p>„Zásobníky se stlačeným kyslíkem." Gorham se rozhlédl a ukázal rukou.</p>
<p>Davenport pohlédl na tlakové láhve, rozlišené různými barvami, které stály u stěny a byly zajištěny proti pohybu řetězem. S některými z nich pohnul silný výbuch tak, že se nakláněly přes řetěz.</p>
<p>„A co tahle?" zeptal se Davenport a dotkl se špičkou boty červené láhve, která ležela na podlaze uprostřed místnosti. Láhev byla těžká a ani se nepohnula.</p>
<p>„To je láhev s vodíkem."</p>
<p>„Vodík je explozivní, ne?"</p>
<p>„Je... když se ohřeje."</p>
<p>„Proč tedy říkáte, že nejnebezpečnější je stlačený kyslík?" naježil se Davenport. „Kyslík neexploduje, že?"</p>
<p>„Ne. Ani nehoří, ale hoření podporuje. Spalují se v něm nejrůznější materiály."</p>
<p>„Ano?"</p>
<p>„No, podívejte se sem." Do Gorhamova hlasu proniklo něco z vítězoslavného tónu - teď se z něho stal odborník, který vysvětluje inteligentnímu laikovi něco jednoduchého. „Stává se, že člověk náhodně namaže ventil, aby lépe těsnil - nebo jej třeba omylem potře něčím hořlavým. Když pak ventil otevře, kyslík začne vytékat, a to, čím byl ventil namazán, vybuchne a zničí celý ventilový nástavec. Další kyslík vyletí z láhve tak prudce, že láhev vystartuje jako miniaturní tryskáč a prorazí stěnu. A teplo vzniklé při explozi pak zapálí blízké hořlavé tekutiny."</p>
<p>„Jsou kyslíkové láhve v laboratoři poškozené?"</p>
<p>„Ne, nejsou."</p>
<p>Davenport nakopl vodíkovou láhev, která mu ležela u nohou. „Manometr na této láhvi ukazuje nulu. Předpokládám, že to znamená, že v době exploze ji někdo používal. A po explozi se vyprázdnila."</p>
<p>„Asi ano," přikývl Gorham.</p>
<p>„Může vodík explodovat, když bude ventil manometru potřen olejem?"</p>
<p>„To určité ne."</p>
<p>Davenport si třel bradu. „Existuje něco jiného než tepelný zdroj, co by vodík zapálilo?"</p>
<p>„Třeba katalyzátor," zabručel Gorham. „Platinová čerň ji nejlepší. Je to vlastně prášková platina."</p>
<p>„A tu tady máte?" Davenport se zatvářil navýsost překvapeně.</p>
<p>„Samozřejmě. Je drahá, ale pro katalyzování hydrogenace není nic lepšího." Odmlčel se a na dlouhou chvíli se upřeně zahleděl na vodíkovou láhev. „Platinová čerň," řekl nakonec tichým hlasem. „To snad..."</p>
<p>„Platinová čerň by tedy zapálila vodík?" přerušil ho Davenport.</p>
<p>„To ano. Zapaluje směs vodíku a kyslíku při normální teplotě. Bez působení externího tepelného zdroje. Nastala by stejná exploze, jako kdyby ji vyvolal tepelný impuls, úplně stejná."</p>
<p>Z hlasu se mu ozývalo vzrůstající vzrušení. Poklekl vedle láhve s vodíkem a prstem přejel zčernalé ústí ventilu. Mohl to být jen uhlík, saze - ale taky to mohla být..."</p>
<p>Pak se zvedl. „Inspektore, muselo se to tak stát. Teď z té trysky setřu všechen cizí materiál a provedu spektrografickou analýzu."</p>
<p>„Jak dlouho to bude trvat?"</p>
<p>„Dejte mi patnáct minut."</p>
<p>Za dvacet minut se Gorham vrátil, téměř přiběhl. Davenport mezitím obešel laboratoř a pečlivě si všechno prohlédl. Teď vzhlédl: „Tak co?"</p>
<p>„Je tam!" prohlásil vítězoslavně Gorham. „Ne moc, ale je tam."</p>
<p>Pozvedl proti světlu proužek negativního filmu, na němž byly bílé, rovnoběžné čárky, různě od sebe vzdálené a různě jasné. „Většinou je to něco jiného, ale vidíte tyhle čáry...?"</p>
<p>Davenport přimhouřil oči. „Jen velmi slabě. Odpřísáhl byste u soudu, že na láhvi byla platina?"</p>
<p>„Ano," odpověděl bez váhání Gorham.</p>
<p>„Odpřísáhl by to každý jiný chemik? Kdyby tento snímek ukázali chemikovi, jehož by si najala obhajoba, netvrdil by, že čáry jsou příliš slabé, než aby je bylo možno s jistotou identifikovat?"</p>
<p>Když odpověď nepřicházela, Davenport pokrčil rameny.</p>
<p>„Ale je tam!" zvolal Gorham. „Proud plynu a exploze ji většinou rozmetaly. Snad si nemyslíte, že by jí tam zůstala kvanta? To si nemyslíte, že ne?"</p>
<p>„Ne, nemyslím." Davenport se zamyšleně rozhlédl. „Uznávám, že je reálná možnost mluvit o vraždě. Takže se nyní porozhlédneme po dalších, a průkaznějších důkazech. Myslíte si, že toto je jediná láhev, s níž se něco dělo?"</p>
<p>„Nevím."</p>
<p>„Pak tedy ze všeho nejdříve zkontrolujeme všechny ostatní láhve, které tu jsou. A taky všechno ostatní. Jestli to byla vražda, vrah tady mohl nastražit další překvapení. To musíme zjistit."</p>
<p>„Pustím se..." začal dychtivě Gorham.</p>
<p>„Ne, vy ne," přerušil ho Davenport. „Zajistím člověka z naší laboratoře, aby to udělal."</p>
<p>*</p>
<p>Příštího rána se Gorham opět ocitl v Davenportově kanceláři. Tentokrát však pro něho poslali.</p>
<p>„Jde skutečně o vraždu," začal Davenport. „Ještě s jednou lahví někdo manipuloval."</p>
<p>„<emphasis>Vidíte</emphasis>!"</p>
<p>„S kyslíkovou lahví. Uvnitř výstupní trysky se našla platinová čerň. A to v poměrně značném množství."</p>
<p>„Platinová čerň? Na kyslíkové láhvi?"</p>
<p>Davenport přikývl. „Je to tak. Proč si myslíte, že tam byla?"</p>
<p>„Kyslík?" potřásl Gorham hlavou. „Ten nehoří a nic ho k tomu nedonutí. Ani platinová čerň ne."</p>
<p>„Vrah, v té chvíli značně rozrušen, ji tedy musel nanést na kyslíkovou láhev omylem. Pak si zřejmě omyl uvědomil a natřel správnou láhev, ale tím zanechal přesvědčivý důkaz, že je to vražda a nikoli nešťastná náhoda."</p>
<p>„Ano. A teď jde jen o to, abychom zjistili, kdo to byl."</p>
<p>Na ta slova se Davenport usmál a jizva na tváři se mu zlověstně stáhla. „Jen, doktore Gorhame? A jak to uděláme? Naše kořist nezanechala po sobě žádnou navštívenku. V laboratořích je spousta lidí, kteří měli motiv, a ještě víc těch, kteří mají takové chemické znalosti, že mohli zločin spáchat, a měli příležitost jej spáchat. Nebylo by možné se nějak chytit platinové černi?"</p>
<p>„Ne," přiznal váhavě Gorham. „Takových dvacet z nás se mohlo bez problému dostat do skladiště zvláštních zásob. A co takhle alibi?"</p>
<p>„Na kdy?"</p>
<p>„Na minulou noc."</p>
<p>Davenport se naklonil nad stůl. „Kdy doktor Llewes naposledy, naposledy před tím osudným výbuchem, použil tu vodíkovou láhev?"</p>
<p>„To... to nevím. Pracoval sám. Velice tajně. Tak, ale nejen tak si chtěl zajistit, aby mu zůstaly všechny zásluhy."</p>
<p>„Ano, vím. Trochu jsme se vyptávali sami. Takže platinová čerň se mohla dostat na láhev už před týdnem."</p>
<p>„Co tedy budeme dělat?" pronesl zklamaným hlasem Gorham.</p>
<p>„Jak to vidím já, jediným slabým místem v jednání vraha je platinová čerň na láhvi s kyslíkem. Nedává žádný smysl, ale vysvětlení, proč se tam dostala, může skrývat rozuzlení. Já nejsem chemik, ale vy ano, takže odpověď, pokud máme vůbec šanci na ni přijít, je ve vašich rukou. Mohla se tam dostat omylem - ale nemohl si vrah splést kyslík s vodíkem?"</p>
<p>Gorham bez váhání potřásl hlavou. „Ne. Vy víte o barevném rozlišení. Zelená označuje kyslík, červená vodík."</p>
<p>„A co když byl barvoslepý?"</p>
<p>Tentokrát Gorham chvíli přemýšlel. Posléze odpověděl: „Ne. Barvoslepí se zpravidla na chemii nedávají. Barevná indikace u chemických reakcí je nadmíru důležitá. A kdyby byl někdo v našem ústavu barvoslepý, měl by v tom či onom problémy, a my bychom se o nich dozvěděli."</p>
<p>Davenport přikývl a mimoděk si přejel prstem po jizvě na tváři. „Dejme tomu. Jestliže vrah natřel kyslíkovou láhev nikoli proto, že neměl chemické znalosti, ani proto, že se zmýlil, neudělal to tedy úmyslně? Schválně?"</p>
<p>„Nerozumím vám."</p>
<p>„Třeba měl vrah na mysli něco logického, když natíral kyslíkovou láhev, a pak si to rozmyslel. Existují podmínky, při nichž je platinová čerň v přítomnosti kyslíku nebezpečná? Vůbec nějaké podmínky? Vy jste chemik, doktore Gorhame."</p>
<p>„Ne," potřásl Gorham hlavou a zatvářil se zmateně. „Ne, žádné. Ani nemohou... ledaže..."</p>
<p>„Ledaže co?"</p>
<p>„Víte, není to zrovna nic chytrého, ale kdybyste zasunul kyslíkovou trysku do zásobníku s vodíkem, platinová čerň na ní by mohla být nebezpečná. Zásobník by musel být samozřejmě dost velký, aby nastala uspokojivá exploze."</p>
<p>„Řekněme," pokračoval Davenport, „že náš vrah spoléhal na to, že se laboratoř naplní vodíkovou atmosférou, do níž se pak vpustí kyslík."</p>
<p>Gorham se pousmál, než odpověděl: „Proč si komplikovat život s vodíkovou atmosférou, když..." Náznak úsměvu se zcela vytratil, vzápětí ho vystřídala mrtvolná bledost. „Farley!" Vykřikl. „Edmund Farley!"</p>
<p>„O co jde?"</p>
<p>„Farley se nedávno vrátil z šestiměsíčního působení na Titanu," vysvětloval Gorham, kterého se zmocňovalo vzrušení, „kde je atmosféra z vodíku a metanu. Je mezi námi jediným, kdo má s takovou atmosférou zkušenosti - a nyní to dává smysl. Na Titanu bude dávka kyslíku reagovat s okolním vodíkem, pokud bude spolupůsobit teplo nebo platinová čerň. Ale dávka vodíku ne. Tam je situace přesně opačná než na Zemi. Musel to být Farley. Když vstoupil do Llewesovy laboratoře, aby připravil podmínky k explozi, nanesl, jak si za pobyt na Titanu navykl, platinovou čerň na kyslíkovou láhev. Když si pak uvědomil, že na Zemi je situace zcela opačná, stopu už odstranit nemohl."</p>
<p>„To sedí, řekl bych," přikývl Davenport spokojeně. Natáhl ruku k interkomu a neviditelnému adresátovi na druhém konci linky přikázal: „Pošlete někoho do Ústředních laboratoří pro organickou chemii, aby sebral doktora Edmunda Farleyho."</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>COŽPAK NA JMÉNĚ ZÁLEŽÍ?</emphasis></strong></p>
<p>Jestli si myslíte, že dostat se ke kyanidu draselnému je obtížné, zamyslete se znovu. Stál jsem tam s půlkilovou lahví v ruce. Hnědé sklo, nálepka s hezky zřetelným nápisem <emphasis>Ky</emphasis><emphasis>anid</emphasis><emphasis> draselný ch. č.</emphasis> (bylo mi řečeno, že ch. č. je zkratka pro chemicky čistý) a pod ním malá lebka se zkříženými hnáty.</p>
<p>Muž, kterému ta láhev patřila, si otřel brýle a zamrkal na mě. Tím dotyčným byl mimořádný profesor Helmuth Rodney z Carnodské univerzity. Měl středně vysokou, rozložitou postavu, nevýraznou bradu, plné rty, kvetoucí bříško a na hlavě chundel hnědých vlasů a k tomu, že držím v ruce dostatečné množství jedu na otrávení celého regimentu, se tvářil naprosto lhostejně.</p>
<p>„Chcete říct, profesore, že tohle se u vás jen tak povaluje?"</p>
<p>Odpověděl rozvážným hlasem, který pravděpodobně používal, když přednášel studentům: „Ano, inspektore, tak tomu bylo vždycky. Jsou tu ještě další chemikálie, seřazené podle abecedy."</p>
<p>Přeletěl jsem pohledem po přeplněné místnosti - kam jen člověk dohlédl, na všech stěnách byly poličky plné lahví a lahviček.</p>
<p>„Ale tohle je jed," zdůraznil jsem.</p>
<p>„Mnohé z nich jsou jedy," odvrátil nevzrušeně.</p>
<p>„Vedete přehled toho, co máte?"</p>
<p>„Jen všeobecný," přetřel si rukou bradu. „Vím, že tahle láhev patří mně."</p>
<p>„Řekněme, že sem někdo přijde a trochu si z ní odsype. Poznáte to?"</p>
<p>Potřásl hlavou. „Asi ne."</p>
<p>„No, a kdo se může do vaší laboratoře dostat? Bývá zamknutá?"</p>
<p>„Zamykám ji, když večer odcházím - pokud nezapomenu. Během dne ji nezamykám, ať už jsem tady, nebo mimo," vysvětloval.</p>
<p>„Jinými slovy, profesore, sem se může dostat kdokoli, dokonce někdo z ulice, a vzít si trochu kyanidu, aniž se někdo něco dozví."</p>
<p>„Bohužel ano."</p>
<p>„Řekněte mi, profesore, proč tady máte tolik kyanidu? Na krysy?</p>
<p>„Proboha, to ne!" Zdálo se, že tato možnost mu připadá poněkud nevkusná. „Kyanid se používá pro přípravu některých meziproduktů, k nastavení potřebného alkalického prostředí, pro katalýzu..."</p>
<p>„Chápu, ano. A v kterých dalších laboratořích je kyanid takhle snadno dostupný?"</p>
<p>„Téměř v každé," odpověděl okamžitě. „Dokonce i ve studentských. Je to koneckonců běžná chemikálie, běžně používaná při syntézách."</p>
<p>„Její dnešní použití bych neoznačil za běžné," poznamenal jsem.</p>
<p>Povzdechl si a potřásl hlavou. „Ne, to tedy ne." A zamyšleně dodal: „Říkali jim knihovnické stereo."</p>
<p>Přikývl jsem. Pochopil jsem, proč jim tak říkali. Obě dívky si byly velice podobné.</p>
<p>Ta podoba však nebyla úplná. Jedna z dívek měla nevýraznou, zašpičatělou bradu a oválný obličej, druhá hranatou čelist a delší nos. Ale když se skláněly nad stolem, mohli jste vidět dvoje medové vlasy, uprostřed rozčísnuté a stejně upravené. A kdybyste jim letmo pohlédli do obličeje, pravděpodobně by vás nejdříve upoutaly široko od sebe posazené oči a modř zhruba stejného odstínu. Kdyby stály vedle sebe a vy jste se na ně dívali z větší vzdálenosti, zjistili byste, že jsou stejně vysoké a že jim ňadra pozvedává pravděpodobně stejný druh podprsenky. Obě měly stejně elegantní pas a hezké nohy. Dnes se dokonce stejně oblékly. Do modrého.</p>
<p>Teď byste si je však nespletli. Dívka s menší bradou a oválným obličejem měla v sobě hodně kyanidu a neprojevovala známky života.</p>
<p>*</p>
<p>Velice mě překvapilo, jak jsou si podobné, když jsem se svým pomocníkem, Edem Hathawayem, dorazil na místo. Mrtvá dívka seděla na židli ve zkroucené poloze a s otevřenýma očima, jedna ruka jí visela dolů a pod ní ležel rozbitý čajový šálek jako tečka ve vykřičníku. Jak se ukázalo, jmenovala se Louella-Marie Buschová. Druhá dívka vypadala jako ta první, ale vzkříšená k životu, byla bledá a otřesená a tupě zírala před sebe, aniž si zřejmě uvědomovala, že je zde policie a chce vyšetřovat. Jmenovala se Zuzana Moreyová.</p>
<p>První otázka, kterou jsem položil, zněla: „Byly jste příbuzné?"</p>
<p>Nebyly. Ani vzdáleně.</p>
<p>Rozhlédl jsem se po knihovně. V jedné řadě byly knihy podobně vyvázané, v druhé zase knihy v jiné vazbě. To byly ročníky vědeckých periodik. V další místnosti byly nakupeny publikace, o nichž jsem později zjistil, že se jedná o učebnice, monografie a knihy staršího vydání. Vzadu byl zvláštní přístavek a v něm novější čísla vědeckých periodik, nevyvázaná a uložená v nevýrazných, hustě potisknutých obalech. Ve studovně se táhly dlouhé stoly ode zdi ke zdi a mohla u nich sedět stovka lidí. Naštěstí tomu tak nebylo.</p>
<p>To, co se přihodilo, jsme dostali ze Zuzany Moreyové v nesouvislých úryvcích, sdělovaných monotónním hlasem.</p>
<p>Paní Nettlerová, vedoucí knihovny, si toho odpoledne vzala volno a knihovnu nechala na starost oběma děvčatům. Což zřejmě nebylo nic neobvyklého.</p>
<p>Ve dvě hodiny, plus minus pět minut, Louella-Marie odešla do zadní místnosti za knihovnickým pultem. Kromě nových knih, čekajících na katalogizaci, hromady periodik, čekajících na svázání, a rezervovaných publikací, čekajících na zájemce, byl tam malý vařič a potřeby na přípravu čaje. Ani čaj ve dvě hodiny nebyl zřejmě ničím neobvyklým.</p>
<p>„Dělávala Louella-Marie čaj každý den?" zeptal jsem se.</p>
<p>Zuzana na mě pohlédla prázdnýma modrýma očima. „Někdy ho dělala paní Nettlerová, ale zpravidla Lou... Louella-Marie."</p>
<p>Když byl čaj připraven, Louella-Marie vykoukla ze zadní místnosti, aby to oznámila, a za okamžik se do ní odebraly obě.</p>
<p>„Obě dvě?" zeptal jsem se přísně. „A kdo se staral o knihovnu?"</p>
<p>Pokrčila rameny, jako by nešlo o nic důležitého, a odpověděla: „Dveřmi je vidět. Kdyby někdo přišel k pultu, jedna z nás by se mu věnovala."</p>
<p>„A přišel někdo?"</p>
<p>„Ne. Je pauza. Teď sem chodí málokdo."</p>
<p>Pauzou mínila volno mezi jarním během, který již skončil a letním během, který dosud nezačal. Toho dne jsem se o vysokoškolském životě dost dozvěděl.</p>
<p>K dokreslení všeho, co se stalo, dodala už málo. Čajové sáčky ležely vedle šálků a čaj byl oslazen.</p>
<p>Přerušil jsem ji: „Sladíte obě?"</p>
<p>„Ano," odpověděla zvolna. „Ale můj čaj nebyl."</p>
<p>„Ne?"</p>
<p>„Nikdy dřív nezapomněla. Věděla, že sladím. Jednou nebo dvakrát jsem usrkla, a právě jsem se natahovala po cukru a chystala se jí to říct, když..."</p>
<p>Když Louella-Marie podivně, přidušeně vykřikla, upustila šálek a zanedlouho nebyla mezi živými.</p>
<p>Pak vykřikla Zuzana, a nakonec jsme se dostavili my.</p>
<p>*</p>
<p>Rutinní práce proběhly celkem snadno. Pořídili jsme fotografie a sejmuli otisky prstů. Zapsali jsme si jména a adresy všech, kdo byli v budově, pak jsme je poslali domů. Příčinou smrti byl zřejmě kyanid a zřejmým zloduchem miska cukru. Odebrali jsme vzorky na úřední zkoušky.</p>
<p>V době vraždy bylo v knihovně šest lidí. Pět z nich byli studenti, kteří vypadali polekaně, zmateně nebo nemocně, a předpokládám, že v tom se odrážela jejich osobnost. Šestým byl člověk ve středních letech, cizinec, který hovořil s německým přízvukem a který neměl s univerzitou nic společného. Ten vypadal polekaně, zmateně a nemocně dohromady.</p>
<p>Moje pravá ruka Hathaway je právě vyváděl z knihovny. Dohodli jsme se, že je soustředíme v jednom salónku, aby tam čekali, než se jim budeme moci plně věnovat. Jeden ze studentů se náhle ze skupinky oddělil a rychlými kroky prošel kolem mě, aniž mi věnoval nejmenší pozornost. Zuzana mu vyběhla v ústrety a uchopila ho nad loktem za rukáv. „Péťo, Péťo!"</p>
<p>Péťa měl postavu hráče amerického fotbalu, ale z jeho profilu se dalo usoudit, že se v životě nedostal k hřišti blíž než půl míle. Na můj vkus vypadal až příliš pohledně, jenže tehdy jsem snadno podléhal žárlivosti.</p>
<p>Díval se Zuzaně přes rameno a obličej se mu stáhl do grimasy hrůzy, která vymazala jeho přirozený půvab, když se chraptivým, přidušeným hlasem ptal: „Jak se to jen mohlo Lolly...?"</p>
<p>„Nevím," vydechla. „Nevím." Stále se snažila přilákat jeho pohled.</p>
<p>Odtáhl se. Ani na okamžik na ni nepohlédl, stále se jí díval přes rameno. Pak uposlechl Hathawaye, který mu stiskl paži, a nechal se odvést.</p>
<p>„To je váš chlapec?" zeptal jsem se.</p>
<p>Odtrhla oči od odcházejícího studenta. „Cože?"</p>
<p>„To je váš chlapec?"</p>
<p>Sklopila pohled na svoje zkřížené ruce. „Chodíme spolu."</p>
<p>„Jak vážně?"</p>
<p>„Dost," zašeptala.</p>
<p>„Znal se taky s tou druhou? Říkal jí Lolly?"</p>
<p>Pokrčila rameny. „No, totiž..."</p>
<p>„Řekněme to tedy takhle. Chodil s ní?"</p>
<p>„Někdy."</p>
<p>„Vážně?"</p>
<p>„Jak to mám vědět?" odsekla.</p>
<p>„Ale, ale! Žárlila na vás?"</p>
<p>„O co vám jde?"</p>
<p>„Někdo namíchal do cukru kyanid a tuto směs dal jen do jednoho šálku. Předpokládejme, že na vás Louella-Marie žárlila a že se vás pokusila otrávit, abyste jí nestála v cestě k našemu příteli Péťovi. A předpokládejme, že si omylem vzala otrávený čaj sama."</p>
<p>„To je pitomost," odmítla. „Louella-Marie by něco takového neudělala!" Ale rty měla stažené a oči jí jiskřily, a když zní z hlasu nenávist, poznám to.</p>
<p>*</p>
<p>Do knihovny přišel profesor Rodney, ten, který byl prvním, s kým jsem se po vstupu do univerzitní budovy setkal, ale ani nyní jsem k němu necítil vřelejší pocity.</p>
<p>Začal tím, že mě informoval, že jako služebně nejstarší z přítomných profesorů se ujímá vedení celé záležitosti.</p>
<p>„Od toho jsem tady já, profesore," připomenul jsem mu.</p>
<p>„Vy snad vedete vyšetřování, inspektore, ale jsem to já, kdo je odpovědný děkanovi, a svoje povinnosti si splním."</p>
<p>Neměl sice postavu aristokrata, spíš hokynáře, jestli rozumíte, co mám na mysli, ale dokázal se na mě podívat, jako by byl mezi námi mikroskop a já byl pozorovaným preparátem. Pak mi sdělil: „Paní Nettlerová je v mé kanceláři. Zřejmě slyšela poslední zprávy a ihned přišla. Je značně rozrušena. Chcete ji vidět?" Otázku pronesl tónem rozkazu.</p>
<p>„Přiveďte ji, profesore." Vyslovil jsem to tak, jako bych mu to dovoloval.</p>
<p>Paní Nettlerová stála před problémem, obvyklým pro dámy, které mají střední věk za sebou. Nevěděla, zda má být zdrcena hrůzou, nebo ohromena tím, jak blízko udeřila nečekaná smrt. Navrch získala hrůza poté, co nahlédla do vnitřní kanceláře a povšimla si, co zbylo z čajové soupravy. V té době tam tělo už nebylo.</p>
<p>Zabořila se do křesla a začala naříkat. „Sama jsem tady měla čaj," zasténala. „Mohlo se stát..."</p>
<p>Zeptal jsem se tak klidně a konejšivě, jak jsem jenom dokázal: „Paní Nettlerová, kdy jste tady pila čaj?"</p>
<p>Otočila se v křesle a vzhlédla. „No... no, krátce po jedné, řekla bych. Vzpomínám si, že jsem nabídla šálek profesoru Rodneyovi. To bylo krátce po jedné, že ano, profesore?"</p>
<p>Profesorovým buclatým obličejem přeletěl mráček rozmrzelosti. „Zastavil jsem se zde krátce po obědě, abych se podíval na jeden článek. Paní Nettlerová mi skutečně nabídla šálek čaje. Měl jsem příliš naspěch a pozvání jsem nemohl přijmout, ani jsem si nevšiml, kolik je hodin."</p>
<p>Jen jsem zabručel, pak jsem se znovu obrátil na paní Nettlerovou: „Čaj si sladíte?"</p>
<p>„Ano, pane."</p>
<p>„A osladila jste si ho i dnes?"</p>
<p>Přikývla a začala znovu plakat.</p>
<p>Chvíli jsem čekal, než jsem pokračoval: „Všimla jste si, kolik bylo v misce cukru?"</p>
<p>„Byla... byla..." Nečekaná, překvapivá otázka jí zřejmě pomohla vzpamatovat se. „Byla prázdná, sama jsem ji naplnila. Nasypala jsem do ní krystalový cukr z kilového balení. Vzpomínám si, že jsem si říkala, že cukr vždycky dojde, když si chci udělat čaj, a že by děvčata..."</p>
<p>Snad proto, že se zmínila o děvčatech v množném čísle, propukla znovu v pláč.</p>
<p>Pokynul jsem Hathawayovi, aby ji odvedl.</p>
<p>Zřejmě mezi jednou a druhou odpolední hodinou někdo vyprázdnil misku s cukrem a pak do ní dal jen trochu ochuceného cukru, velice ušlechtile ochuceného cukru.</p>
<p>*</p>
<p>Snad to způsobil návrat paní Nettlerové, že si Zuzana znovu uvědomila svou knihovnickou odpovědnost, protože když se</p>
<p>Hathaway vrátil a vytáhl doutník - a škrtl již sirkou - řekla přísně: „Pane, v knihovně je kouření zakázáno."</p>
<p>Hathaway byl tak překvapen, že sirku sfoukl a doutník schoval do kapsy.</p>
<p>Pak dívka energicky zamířila k jednomu z dlouhých stolů a natáhla ruku po rozevřeném objemném svazku, který ležel na něm.</p>
<p>Ale Hathaway byl rychlejší. „Copak to děláte, slečinko?"</p>
<p>Zatvářila se navýsost ohromeně. „Chci jen vrátit knihu do regálu."</p>
<p>„Proč? A co to je?" Pohlédl na otevřenou stránku. To už jsem tam byl také. Nakoukl jsem Hathawayovi přes rameno</p>
<p>Kniha byla psána německy. Tu řeč sice neovládám, ale poznám ji, když uvidím něco v ní napsaného. Tisk byl drobný, a na té stránce, na kterou jsem hleděl, byly geometrické obrazce a k nim na různých místech připojena písmena. Tolik zase znám, a proto jsem hned věděl, že to jsou chemické vzorce.</p>
<p>Položil jsem prst mezi rozevřené stránky, zavřel knihu a pohlédl na identifikační přebal. Na něm stálo: <emphasis>Beilstein </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> O</emphasis><emphasis>rga</emphasis><emphasis>nische</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>Chemie - Band VI - System </emphasis><emphasis>Numer </emphasis><emphasis>499 - 608</emphasis>. Knihu jsem opět rozevřel. Bylo to na straně 233, a jen pro lepší představu uvedu, že prvním slovem byl 4-chlor-4-brom-2-nitro-diphenyläther C12H703NClBr.</p>
<p>Zatímco si Hathaway všechno pilně zaznamenával, doplnil naši skupinku na čtyři profesor Rodney, který ihned pronesl nezáživným hlasem, jako by stál na stupínku s ukazovátkem v jedné a s křídou v druhé ruce: „Toto je svazek Beilsteina, jakési encyklopedie organických sloučenin, jichž je v ní na statisíce."</p>
<p>„V této knize?" divil se Hathaway.</p>
<p>„Toto je pouze jeden z více než šedesáti svazků a doplňků. Je to obrovská německá práce, která léty hodně zastará, protože - zaprvé - organická chemie se rychle rozvíjí a - zadruhé - nepříznivý vliv měla válečná léta a politická situace. Přesto však u nás neexistuje nic ani vzdáleně tak užitečného. A pro organické výzkumníky jsou tyto svazky naprosto nepostradatelné."</p>
<p>Během svého proslovu profesor knihu hladil, doslova láskyplně hladil. „Než začnete dělat na nějaké málo běžné sloučenině," pokračoval, „je dobrým zvykem podívat se po ní v Beilsteinovi. V něm najdete postupy přípravy, vlastnosti, odkazy a tak dále. Je to pro vás jakýsi odrazový můstek. Různé sloučeniny jsou zde seřazeny podle systému, který je logický, ale nikoli snadno pochopitelný. Sám mám ve svých přednáškách zařazeno několik lekcí, které se zabývají výhradně metodami, jak v těch šedesáti svazcích najít tu či onu sloučeninu."</p>
<p>Nevím, jak dlouho by pokračoval, ale já jsem tam nebyl proto, abych se nechal poučovat o organických syntézách, a bylo načase vrátit se k případu. Přerušil jsem ho: „Profesore, chtěl bych si s vámi pohovořit ve vaší laboratoři."</p>
<p>*</p>
<p>Ještě nedávno jsem si myslel, že se kyanid uchovává v trezoru, že každý miligram se eviduje a že se člověk musí podepsat, když si trochu vezme. Myslel jsem si, že z toho, kdo se mohl ke kyanidu neoprávněně dostat, získáme potřebný důkaz.</p>
<p>A teď jsem tam stál s půlkilem kyanidu v ruce a věděl, že kdokoli si ho mohl vzít na požádání, nebo i bez něho, jakékoli množství.</p>
<p>A profesor zamyšleně pronesl: „Říkali jim knihovnické stereo."</p>
<p>Přikývl jsem. „Ano?"</p>
<p>„To jen dokazuje, jak povrchně většina lidí soudí. Kromě vlasů a očí si nijak podobné nebyly. Inspektore, co se stalo v knihovně?"</p>
<p>Stručně jsem mu sdělil, co vypověděla Zuzana, a pátravě jsem si ho prohlížel.</p>
<p>Potřásl hlavou. „A vy se teď domníváte, že vraždu plánovala ta mrtvá dívka."</p>
<p>S tím, co se domnívám, jsem se zatím nehodlal nikomu svěřovat. Zeptal jsem se: „A vy ne?"</p>
<p>„Ne. Něčeho takového nebyla schopna. Při své práci byla příjemná a ochotná. A kromě toho, proč by to dělala?"</p>
<p>„Vyskytuje se zde jeden student," naznačil jsem, „křestním jménem Petr."</p>
<p>„Petr van Norden," doplnil bez přemýšlení. „Docela chytrý mladík, ale nějak povrchní."</p>
<p>„Děvčata se dívají jinýma očima, profesore. Obě knihovnice se o něho zřejmě zajímaly. Možná že Zuzana slavila větší úspěchy, a proto se třeba Louella-Marie rozhodla pro drastické kroky."</p>
<p>„A pak si vzala nesprávný šálek?"</p>
<p>Namítl jsem: „Ve vyhrocené situaci se člověk dopouští chyb."</p>
<p>„Ne takových," trval na svém. „V jednom šálku nebyl cukr, takže vražedkyně neriskovala. Ani kdyby si přesně nezapamatovala, který šálek je který, mohla se spolehnout na to, že podle chuti pozná ten nesprávný, a odložila by ho. Snadno by se tak vyhnula smrtelné dávce."</p>
<p>Suše jsem poznamenal: „Obě dívky zpravidla sladily. Louella-Marie byla na slazený čaj zvyklá, a v tom rozrušení ji sladkost, známá a přirozená, nemusela varovat."</p>
<p>„Tomu nevěřím."</p>
<p>„Jaká je jiná možnost, profesore? Jed se dostal do cukru po jedné hodině, kdy si dělala čaj paní Nettlerová. Udělala to paní Nettlerová?"</p>
<p>Pronikavě vzhlédl. „Jaký by měla motiv?"</p>
<p>Pokrčil jsem rameny. „Třeba se obávala, že ji děvčata připraví o místo."</p>
<p>„Nesmysl. Stejně odejde do důchodu, než začne podzimní běh."</p>
<p>„Vy jste tam byl také, profesore," upozornil jsem ho ztišeným hlasem.</p>
<p>Překvapilo mě, že ho to nevyvedlo z míry. „A co motiv?" zeptal se.</p>
<p>„Není vám ještě tolik, profesore, abyste se nemohl zajímat o Louellu-Marii. Co když vám vyhrožovala, že oznámí děkanovi, co jste jí řekl, nebo jak jste se k ní choval?"</p>
<p>Usmál se, ale nakysle. „Jak jsem to zařídil, aby se jed dostal na správnou adresu? Proč bych jeden šálek neosladil? Cukr jsem mohl otrávit, ale čaj jsem nepřipravoval."</p>
<p>Začal jsem si opravovat na něho názor. Neobtěžoval se dávat najevo rozhořčení nebo ohromení. Prostě upozornil na kulhající logiku a dál nic nerozváděl. To se mi líbilo.</p>
<p>„Co si myslíte, že se stalo?" zeptal jsem se.</p>
<p>„Zrcadlové zobrazení. Opak. Myslím, že ta, která zůstala naživu, vypověděla pravdu naruby. Připusťme, že to byla Louella-Marie, která získávala u toho chlapce na oblibě, a že to byla Zuzana, které se to nelíbilo. Připusťme, že to byla Zuzana, kdo připravoval čaj, a že to byla Louella-Marie, kdo byl za pultem, a nikoli naopak. V tomto případě by si dívka, která připravovala čaj, vzala správný šálek a neohrozila svůj život. To by mělo logiku a nebylo by to směšně nepravděpodobné."</p>
<p>To sedělo. Profesor dospěl ke stejnému závěru jako já, takže jsem k němu přece jenom musel pociťovat sympatie. Pro ty, kteří se mnou souhlasí, mám slabost. To bude asi tím, že jsem z rodu <emphasis>Ho</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>o sapiens</emphasis>.</p>
<p>„Tohle musíme dokázat nade vší pochybnost," řekl jsem. „Ale jak? Když jsem sem přišel, říkal jsem si, že usvědčím někoho, kdo se mohl, na rozdíl od ostatních, dostat ke kyanidu draselnému. To však nepřichází v úvahu. Všichni se k němu mohli dostat. Co teď?"</p>
<p>Navrhl: „Zjistěte, která z dívek byla skutečně za pultem ve dvě hodiny, když se připravoval čaj."</p>
<p>Pochopil jsem, že profesor čte detektivní romány a že věří na svědky. Já ne, ale přesto jsem se zvedl.</p>
<p>„Dobrá, profesore. Udělám to."</p>
<p>Zvedl se také a s trochou naléhavosti se zeptal: „Mohu být přítomen?"</p>
<p>Váhal jsem. „Proč? Protože jste odpovědný děkanovi?"</p>
<p>„Svým způsobem. Byl bych rád, kdyby se všechno rychle a jednoznačně uzavřelo."</p>
<p>„Tak pojďte," svolil jsem, „jestli si myslíte, že k tomu přispějete."</p>
<p>*</p>
<p>Když jsem sestoupil do knihovny, Ed Hathaway tam na mě čekal. Seděl tam sám. „Už to vím," oznámil.</p>
<p>„Co víš?" nechápal jsem.</p>
<p>„Jak se to stalo. Přišel jsem na to dedukcí."</p>
<p>„Ale?"</p>
<p>Profesorovi nevěnoval pozornost. „Kyanid sem musel někdo propašovat. Kdo? Ten černý vzadu, ten malý cizinec, ten chlápek, co má takový divný přízvuk... jak jen se jmenuje?"</p>
<p>Začal se probírat kartičkami, na které zaznamenával vše, co zjistil o pravděpodobně nevinných čumilech.</p>
<p>Věděl jsem, o kom mluví, a zarazil jsem ho. „Jo, jo. Na jméno se vykašli. Cožpak na jméně záleží? Pokračuj ..." Což dokazuje, že mohu udělat chybu jako každý jiný.</p>
<p>„Tak jo. Cizinec vchází s kyanidem v malé obálce. Připevní obálku samolepkou na stránku v té německé knize, té organistické... jaksetojmenuje se všemi těmi svazky..."</p>
<p>Přikývli jsme, profesor a já.</p>
<p>„Je to Němec," pokračoval Hathaway, „a kniha je německá. Pravděpodobně se v ní dobře vyzná. Přilepí obálku na stránku, předem dohodnutou podle určitého vzorce. Profesor řekl, že je možné najít jakýkoli vzorec, když to člověk umí. Není to tak, profesore?"</p>
<p>„Je to tak," potvrdil Rodney chladně.</p>
<p>„No jistě. Knihovnice ví, jaký je to vzorec, a stránku snadno najde. Vezme si kyanid a dá ho do čaje. V rozrušení zapomene knihu zavřít..."</p>
<p>„Koukej, Hathawayi, proč by to ten člověk dělal? Proč tady vlastně je?"</p>
<p>„Říká, že je kožešníkem a že studuje protimolové přípravky a insekticidy. No není už tohle samo o sobě podezřelé? Slyšels někdy něco tak nesmyslného?"</p>
<p>„Ale slyšel," ujistil jsem ho. „Tvou teorii. Proboha, kdo by schovával obálku s kyanidem do knihy? Nikdo nemusí hledat v knize nějaký vzorec nebo stránku, protože obálka nadouvá tloušťku svazku. Každý, kdo by svazek vytáhl z regálu, by hned zjistil, že se sám otevře na založeném místě. To je tedy úkryt!"</p>
<p>Hathaway se začal tvářit jako hlupák.</p>
<p>Nelítostně jsem pokračoval: „Kromě toho sem kyanid nemusí nikdo pašovat. Jsou ho tady tuny. Tolik, že z něho můžeš udělat lavinu. Každý si ho může vzít kilo nebo dvě."</p>
<p>„Cože?"</p>
<p>„Zeptej se profesora."</p>
<p>Hathaway vytřeštil oči, pak sáhl do kapsy saka a vytáhl obálku: „Co teda mám udělat s tímhle?"</p>
<p>„Co je to?"</p>
<p>Vytáhl stránku potisknutou německým textem a oznámil: „To je stránka z té německé knihy, co..."</p>
<p>Profesor Rodney náhle znachověl. „Vy jste vytrhl stránku z Beilsteina?" vykřikl pronikavě. Překvapilo mě to, protože jsem si nemyslel, že se dokáže rozčilit.</p>
<p>„Říkal jsem si," vysvětloval Hathaway, „že ji podrobíme zkoušce na lepidlo ze samolepu, nebo na kyanid, který se mohl v malém množství vytrousit."</p>
<p>„Dejte mi ji!" zaječel profesor. „Vy ignorante!"</p>
<p>Vyhladil list a prohlédl si ho z obou stran, jako by se chtěl přesvědčit, že se z něho nesetřelo ani písmeno.</p>
<p>„Vy vandale!" dodal, a jsem si jist, že v té chvíli by byl schopen Hathawaye zavraždit a radostně se tomu chechtat.</p>
<p>*</p>
<p>Profesor Rodney mohl být vnitřně přesvědčen, že je Zuzana vinna, a já nakonec také. Jenže s vnitřním přesvědčením se nedá jít před porotu. Potřeboval jsem důkaz.</p>
<p>A protože na svědky nespoléhám, soustředil jsem se na slabý bod každého možného viníka - totiž na možného viníka samotného.</p>
<p>Zavolal jsem si ji, abych v její přítomnosti prováděl další výslechy, a jestli ty ji nezlomí, mohly by se o to postarat její nervy.</p>
<p>Podle toho, jak vypadala, jsem nedovedl usoudit, jak je její zhroucení pravděpodobné. Seděla za pultem, ruce měla před sebou sepnuté, tvářila se nepřátelsky a kůži kolem nosních dírek měla staženou.</p>
<p>První na řadě byl německý kožešník, ze strachu se mu zřejmě dělalo špatně. „Nic jsem neudělal." Hlas mu přeskakoval. „Mám moc práce. Jak dlouho musím zůstat?"</p>
<p>Hathaway měl již poznamenáno jeho jméno a základní osobní údaje, a proto jsem se jimi nezdržoval a přistoupil přímo k věci.</p>
<p>„Do knihovny jste přišel krátce před druhou. Je to tak?"</p>
<p>„Ano. Chtěl jsem si přečíst něco o protimolových preparátech..."</p>
<p>„Dobře, dobře. Když jste sem přišel, šel jste přímo k pultu. Je to tak?"</p>
<p>„Ano. Řekl jsem jí, jak se jmenuji, kdo jsem, co chci..."</p>
<p>„To jste řekl komu?" Tato otázka byla klíčová.</p>
<p>Upřeně na mě pohlédl. Měl malou postavu a kudrnaté vlasy. A pokleslou čelist, jako by přišel o všechny zuby, ale to jen tak vypadalo, protože když hovořil, člověk mohl zřetelně vidět drobné, žluté zuby. Odpověděl: „Jí. Řekl jsem to jí. Té dívce, co sedí za pultem."</p>
<p>„To je pravda," pronesla bezbarvě Zuzana. „Hovořil se mnou."</p>
<p>Profesor Rodney na ni pohlížel s výrazem naprosté nechuti. Napadlo mě, že jeho důvody pro to, aby bylo spravedlnosti rychle učiněno zadost, jsou v tomto případě spíš osobní než idealistické. To se mě však nijak netýkalo.</p>
<p>Obrátil jsem se na kožešníka: „Víte určitě, že to byla právě tato dívka?"</p>
<p>„Ano," potvrdil. „Řekl jsem jí svoje jméno a co chci, a ona se usmála. Poradila mi, kde knihy o insekticidech najdu. A pak, když jsem odcházel, vyšla zezadu druhá dívka."</p>
<p>„Výborně!" ozval jsem se rychle. „Tady máme fotografii té druhé dívky. Řekněte mi, je to ta dívka za pultem, s níž jste hovořil, a je to ta dívka na fotografii, která vyšla zezadu? Nebo je to ta dívka na fotografii, s níž jste hovořil, a ta dívka za pultem, kdo vyšel zezadu?"</p>
<p>Dlouhou chvíli upíral pohled na Zuzanu a pak na fotografii. Nakonec upřel oči na mě. „Vypadají stejně."</p>
<p>V duchu jsem zaklel. Nevýrazný úsměv zvlnil Zuzaně rty, chvíli přetrvával, než zmizel. Na univerzitě měli volno a do knihovny chodil málokdo. A nikdo z nich by si stejně nevšímal knihovnic, které sem patří stejně jako police na knihy, a kdyby si jich přesto všiml, nemohl by odpřísáhnout, že viděl tu, nebo onu."</p>
<p>Teď jsem již věděl, že to udělala Zuzana, ale vědět není důkaz.</p>
<p>„Tak která to byla?"</p>
<p>Odpověděl, jen aby už měl výslech za sebou: „Hovořil jsem s tou slečnou, co sedí za pultem."</p>
<p>„To je pravda," přidala se Zuzana, klidně a vyrovnaně.</p>
<p>Moje naděje, že nevydrží nervově, klesly k bodu mrazu.</p>
<p>„Mohl byste to odpřísáhnout?" zeptal jsem se ho.</p>
<p>Odpověděl bez zaváhání: „Ne."</p>
<p>„No nic, Hathawayi, odveď ho. Pusť ho domů."</p>
<p>Profesor Rodney se předklonil a dotkl se mé paže. „Proč se usmála, když jí řekl, co chce?" napověděl šeptem.</p>
<p>„A proč by se nemohla?" vrátil jsem mu také šeptem, ale otázku jsem jí nakonec položil.</p>
<p>Nadzvedla obočí. „Jen jsem se snažila být příjemná. Je na tom něco špatného?"</p>
<p>Bavila se docela dobře. Na to jsem mohl vzít jed.</p>
<p>Profesor mírně potřásl hlavou. „Ta nepatří k těm, co se usmívají na cizince, kteří po nich něco chtějí. Za pultem musela být Louella-Marie."</p>
<p>Pokrčil jsem rameny. V duchu jsem se viděl, jak takový důkaz předkládám komisaři.</p>
<p>*</p>
<p>Čtyři ze studentů nic nevěděli, a proto jsme se s nimi nemuseli nijak zdržovat. Zabývali se výzkumem a věděli, jaké knihy potřebují a kde je najdou. Ti šli najisto, aniž se zastavili u pultu, a nikdo z nich nedokázal s jistotou říct, zda v tu či onu dobu byla za pultem Louella-Marie, nebo Zuzana. Nikdo z nich neslyšel nic říct, dokud výkřik nevyburcoval celé okolí.</p>
<p>Pátým byl Petr van Norden. Upřeným pohledem spočíval na svém pravém palci s okousaným nehtem. Od chvíle, kdy ho přivedli, na Zuzanu nepohlédl.</p>
<p>Nechal jsem ho chvíli jen sedět, aby změkl.</p>
<p>Konečně jsem mu položil otázku: „Co tady děláte v tuto roční dobu? Jak vím, je mezi dvěma běhy."</p>
<p>„Příští měsíc mě čekají státnice," pronesl málo slyšitelným hlasem. „Studuji. Na státní zkoušky. Jestli je udělám, budu moci začít s doktorátem, víte?"</p>
<p>„Když jste sem přišel, zřejmě jste se zastavil u pultu."</p>
<p>Něco zabručel.</p>
<p>„Co?" nerozuměl jsem.</p>
<p>Odpověděl tak tichým hlasem, že ho téměř nebylo slyšet: „Nezastavil. Asi jsem se nezastavil."</p>
<p>„Asi?"</p>
<p>„Určitě ne."</p>
<p>„Není to divné?" zeptal jsem se. „Mám za to, že jste dobrým přítelem Zuzany a byl i Louelly-Marie. Vy jste neřekl nic na pozdrav?"</p>
<p>„Myslel jsem na svoje starosti. Mám plnou hlavu zkoušek. Musím studovat..."</p>
<p>„Takže jste neměl čas říct ani ahoj." Pohlédl jsem na Zuzanu, abych zjistil, jak to na ni působí. Byla teď bledší, ale to mi mohlo jen tak připadat.</p>
<p>„Není pravda, že jste byl prakticky zasnouben s jednou z nich?"</p>
<p>Vzhlédl a na tváři se mu objevil výraz pobouření. „Ne! Nemohu se zasnoubit, dokud neudělám doktorát. Kdo vám říkal, že jsem zasnouben?"</p>
<p>„Řekl jsem prakticky zasnouben."</p>
<p>„<emphasis>N</emphasis><emphasis>e!</emphasis> Šli jsme spolu několikrát na rande. No a co? Co znamená jedno nebo dvě rande?"</p>
<p>„No tak, Petře," řekl jsem konejšivě, „která z nich byla vaší dívkou?"</p>
<p>„Říkám vám, že nic takového nebylo."</p>
<p>Nechtěl mít s celou záležitostí nic společného, vypadalo to, jako by se chtěl stáhnout do neviditelné ulity.</p>
<p>„Tak jak to bylo?" zeptal jsem se znenadání Zuzany. „Zastavil se u vás u pultu?"</p>
<p>„Zamával mi, když procházel," odpověděla.</p>
<p>„Zamával jste, Petře?"</p>
<p>„Nevzpomínám si," utrousil rozmrzele. „Možná že ano. No a co?"</p>
<p>„Nic," uznal jsem. A v duchu jsem Zuzaně poblahopřál k tomu, co dosáhla. Jestliže zabila kvůli takovému individuu, zabila pro nic. Měl jsem dojem hraničící s jistotou, že ji Petr bude od této chvíle ignorovat, i kdyby mu spadla z druhého poschodí na hlavu.</p>
<p>Zuzana si to určitě uvědomila také. Pohled, jaký mu věnovala, mě přivedl na myšlenku zařadit ho na kandidátce možných vrahů na druhé místo. To pro případ, že by Zuzana vyvázla, jak tomu koneckonců vše nasvědčovalo.</p>
<p>Kývl jsem na Hathawaye, aby ho odvedl. Ten povstal, a než to udělal, zeptal se: „Řekněte, používáte někdy tyto knihy?" A ukázal na poličky, kde přes šedesát svazků encyklopedie organické chemie vyplňovalo prostor od podlahy ke stropu.</p>
<p>Mladík se ohlédl za sebe a s nepředstíraným překvapením odpověděl: „Jistě. Musím. Kristepane, co je na tom špatného, když hledám v Beilsteinovi..."</p>
<p>„Samozřejmě že nic," ujistil jsem ho. „Jdi, Ede."</p>
<p>Hathaway se na mě zamračil, a mladíka odvedl. Nelíbí se mu, když se k zavrženým teoriím nevracím.</p>
<p>Bylo kolem šesté, a já jsem nevěděl, co by se dalo ještě dělat. Jak to vypadalo, slovo Zuzany nestálo proti slovu nikoho. Kdyby už měla záznam v rejstříku, mohli jsme z ní vypáčit pravdu některým z účinných, i když fádních způsobů. V tomto případě nebylo radno na něco takového pomýšlet.</p>
<p>Otočil jsem se na profesora, abych mu sdělil svůj závěr, ale ten civěl na Hathawayovy kartičky. Vlastně na jednu z nich, kterou držel v ruce. Často se říká, že se lidem třesou ruce vzrušením, ale málokdy se to vidí. Rodneyovi se však ruka třásla, třásla se jako jádro zvonku na prastarém budíku.</p>
<p>Odkašlal si. „Dovolíte mi, abych se jí na něco zeptal? Dovolíte mi..."</p>
<p>Pohlédl jsem na něho pátravě, pak jsem svou židli odstrčil dozadu. „Dejte se do toho," souhlasil jsem. Teď už se nedalo nic pokazit.</p>
<p>Podíval se na Zuzanu, odložil kartičku na stůl, nepopsanou stranou nahoru, a začal chvějícím se hlasem: „Slečno Moreyová." Zřejmě schválně ji neoslovil důvěrnějším křestním jménem.</p>
<p>V jejích očích se objevila nejistota, pravděpodobně z nervozity, ale vzápětí se uklidnila. „Ano, profesore?"</p>
<p>„Slečno Moreyová, vy jste se usmála, když kožešník uvedl, o co má zájem. Proč?"</p>
<p>„Už jsem vám to řekla, profesore. Jen jsem se snažila být příjemná."</p>
<p>„Na tom, co řekl, nebylo tedy nic zvláštního? Nebo humorného?"</p>
<p>„Jen jsem se snažila být příjemná," trvala na svém.</p>
<p>„Slečno Moreyová, třeba vám přišlo k smíchu jeho jméno."</p>
<p>„Nijak zvlášť," odpověděla neurčitě.</p>
<p>„Dosud zde nikdo nevyslovil jeho jméno. Ani já jsem nevěděl, jak se jmenuje, než se mi dostala do ruky tato kartička." Pak se nečekaně silným hlasem zeptal: „Jak se jmenuje, slečno Moreyová?"</p>
<p>Dala si na čas, než odpověděla: „Nevzpomínám si."</p>
<p>„Nevzpomínáte si? Ale řekl vám svoje jméno, že?"</p>
<p>Nyní do tónu jejího hlasu pronikla nervozita. „A co když řekl? Nějaké jméno. Po tom všem, co se přihodilo, nemůžete po mně chtít, abych si vzpomněla na nějaké cizí jméno, které jsem slyšela jen jednou."</p>
<p>„Bylo tedy cizí?"</p>
<p>Trochu přibrzdila, aby se vyhnula pasti. „Nevzpomínám si," opakovala. „Myslím, že to bylo typicky německé jméno, ale nevzpomínám si. Co já vím, mohl se jmenovat třeba John Smith."</p>
<p>Musím přiznat, že jsem netušil, co má profesor za lubem, a proto jsem zasáhl: „Co se pokoušíte dokázat, profesore?"</p>
<p>„Pokouším se dokázat," odvětil upjatě, „a ve skutečnosti dokazuji, že to byla Louella-Marie, zavražděná dívka, kdo stál za pultem, když přišel kožešník. Ten řekl Louelle-Marii, jak se jmenuje, a jeho jméno u ní vyvolalo úsměv. Byla to slečna Moreyová, tato dívka, kdo právě dokončil přípravu čaje a otrávil ho."</p>
<p>„Vycházíte z toho, že si nepamatuju jméno nějakého chlapa!" vykřikla Zuzana pronikavě. „To je směšné!"</p>
<p>„Ani ne," opáčil profesor. „Kdybyste byla za pultem vy, jeho jméno byste si zapamatovala. Není možné, abyste ho zapomněla. Kdybyste byla skutečně za pultem." Zvedl Hathawayovu kartičku. „Kožešníkovo křestní jméno je Ernest, ale jeho příjmení je Beilstein. <emphasis>Jmenuje se Beilstein</emphasis>! "</p>
<p>Vydechla tak prudce, jako by ji někdo udeřil do břicha, a zbledla jako křída.</p>
<p>Profesor neúprosně pokračoval: „Nikdo, kdo pracuje v chemické knihovně, by nezapomněl jméno člověka, který vstoupí a prohlásí, že se jmenuje Beilstein. Ta šedesátisvazková encyklopedie, o níž jsme dnes už tolikrát hovořili, je výhradně známá podle jejího vydavatele, podle Beilsteina. To jméno pro pracovníka chemické knihovny takovým základním pojmem, jako je pro normálního člověka George Washington nebo Kryštof Kolumbus. Je mu dokonce bližší. Jestliže tedy tato slečna tvrdí, že to jméno zapomněla, pak to tvrdí proto, ho nikdy neslyšela. A neslyšela ho proto, že nebyla za pultem."</p>
<p>Zvedl jsem se a hrozivě pronesl: „Tak co, slečno Moreyvá, co vy na to?" Taky jsem vynechal její křestní jméno.</p>
<p>V hysterickém záchvatu pronikavě vykřikla. Za půl hodiny jsme měli její doznání.</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>ZTROSKOTÁNÍ U VESTY</emphasis></strong></p>
<p>„Buď tak laskav a přestaň přecházet sem a tam!" ozval se Warren Moore z lehátka. „Nikomu z nás to nepomůže. Jen si uvědom, jaké jsme měli štěstí - vzduch přece nikudy neuniká, že ne?"</p>
<p>Mark Brandon se prudce otočil a zaskřípal zuby. „Jsem rád, že tě to blaží," odsekl zlostně. „Ty samozřejmě nevíš, že nám vzduch vydrží jen tři dny." Zatvářil se vzdorně a začal znovu přecházet po místnosti.</p>
<p>Moore zívl a protáhl se, a když zaujal pohodlnější polohu, namítl: „Tím, že vynakládáš takovou energii, se kyslík jenom rychleji spotřebuje. Proč si nevezmeš příklad tady z Mika? Ten to bere sportovně."</p>
<p>Mike - vlastním jménem Michael Shea, bývalý člen posádky lodě <emphasis>Stříbrná královna</emphasis>. Měl krátké, podsadité tělo; nyní seděl na jediné židli a nohy měl položené na jediném stole v kajutě. Když zaslechl svoje jméno, vzhlédl a roztáhl ústa v širokém, ale nijak veselém úsměvu.</p>
<p>„Člověk musí počítat s tím, že se něco takového někdy stane," řekl. „Vlítnout do asteroidů je riskantní. Měli jsme obskočit. Trvá to dýl, ale je to to jediný, co je bezpečný. Ale ne, kapitán chtěl doletět na čas; on přece má na to, aby proletěl...," znechuceně si odplivl, „...a takhle jsme dopadli."</p>
<p>„Co je to obskočit?" zeptal se Brandon.</p>
<p>„Ach, podle mě tím přítel Mike míní, že jsme se měli vyhnout pásu asteroidů kursem mimo rovinu ekliptiky," vysvětloval Moore. „Je to tak, Miku, že ano?"</p>
<p>Mike zaváhal, než opatrně odpověděl: „Jo... řekl bych, že to tak je."</p>
<p>Moore se pousmál a pokračoval: „No ale já bych kapitána Crana nijak moc neodsuzoval. Ochranný štít musel selhat pár minut před tím, než do nás ten žulový šutr vrazil. A za to selhání kapitán nemohl, i když jsme samozřejmě měli raději odbočit a nespoléhat se jenom na štít." Zamyšleně potřásl hlavou. „<emphasis>Stříbrná královna</emphasis> se rozbila na cucky. Je to opravdu zázračné štěstí, že tato část lodě zůstala nepoškozená, a nejen to, ale i vzduchotěsná."</p>
<p>„Ty máš o štěstí prapodivnou představu, Warrene," řekl Brandon. „A vždycky jsi měl, celou tu dobu, co tě znám. Zůstali jsme v jedné desetině lodě, sestávající pouze ze třech celých místností se vzduchem na tři dny, a bez nadějí, že za tři dny budeme naživu, ale ty máš tu nehoráznou drzost básnit o štěstí."</p>
<p>„Mám, když si vzpomenu na ty, kteří při srážce okamžitě zahynuli," zazněla Moorova odpověď.</p>
<p>„To myslíš vážně, jo? Tak já ti řeknu, že okamžitá smrt není tak zlá ve srovnání s tím, co budeme muset vytrpět my. Smrt udušením je zatraceně nepříjemná."</p>
<p>„Třeba se nám podaří něco vymyslet, jak vyváznout," podotkl Moore s nadějí v hlase.</p>
<p>„Proč zavírat oči před skutečností?" Brandon znachověl a hlas se mu třásl. „Jsme vyřízeni, slyšíš? Kaput!"</p>
<p>Mike přeskočil nedůvěřivým pohledem z jednoho na druhého a pak zakašlal, aby na sebe upoutal pozornost. „Teda, vážení, všici jsme ve stejný bryndě, a řekl bych, že nemá cenu dělat ze sebe chrta." Z kapsy vytáhl nevelkou láhev s nazelenalou kapalinou.</p>
<p>„Tak tohle je prvotřídní džabra. Nejsem moc nadšenej, ale podělím se o ni s váma rovným dílem."</p>
<p>Poprvé toho dne projevil Brandon známky radosti. „Marťanská vodička džabra! Proč jsi to neřekl už dřív?"</p>
<p>Ale když se pro láhev natáhl, pevná ruka mu stiskem stlačila zápěstí dolů. Vzhlédl do klidných, modrých očí Warrena Moora.</p>
<p>„Neblázni," pronesl varovně Moore, „není jí tolik, abychom se mohli opíjet tři dny. Co chceš udělat? Teď si zaflámovat a pak zemřít střízlivý? Schovejme si ji na posledních šest hodin, kdy vzduch ztěžkne a dýchání se stane utrpením - pak ji zlikvidujeme a ani si neuvědomíme, kdy nastal konec, nebo nám to bude jedno."</p>
<p>Brandon váhavě ruku odtáhl. „Krucinál, Warrene, z tebe by se snad sypal led, kdyby ses pořezal. Jak můžeš v takové situaci uvažovat racionálně?" Pokynul Mikovi, a láhev znovu zmizela v úkrytu. Pak zamířil ke kruhovému okénku a zahleděl se ven.</p>
<p>Moore k němu přistoupil a chlácholivě mu položil ruku přes ramena. „Člověče, nemá cenu si to tak brát," řekl. „Tímto tempem dlouho nevydržíš. Do čtyřiadvaceti hodin se zblázníš, jestli budeš takhle pokračovat."</p>
<p>Odpověď nepřišla. Brandon si zatrpkle prohlížel kotouč, který téměř zcela vyplňoval okénko, a Moore tedy pokračoval: „Ani pohled na Vestu ti nijak neprospěje."</p>
<p>K okénku se přiloudal i Mike Shea. „Kdybysme tak byli tam na Vestě, bylo by to v suchu. Tam jsou lidi. Jak je k ní daleko?"</p>
<p>„Soudě podle její zdánlivé velikosti, nebude to víc než tři nebo čtyři stovky mil," odpověděl Moore. „Musíš si uvědomit, že má pouze dvě stě mil v průměru."</p>
<p>„Jsme tři sta mil daleko ke spáse," zabručel Bran „a mohli bychom být klidně i milión. Kdyby tak šlo dostat se z oběžné dráhy, kterou si ta naše zatracená troska přisvojila. Víte, zařídit, abychom do sebe strčili a začali klesat k Vestě. Kdybychom to udělali, nehrozilo by nebezpečí, že se rozmlátíme, protože ten trpaslík nemá ani takovou gravitaci, aby se na něm při dopadu rozprskla našlehaná pěna."</p>
<p>„Ale má ji dost na to, aby nás udržel na oběžné dráze," doplnil Moore. „Musel nás zachytit, když jsme po nárazu leželi v bezvědomí. Škoda že jsme se nedostali blíž, mohli jsme na něm třeba i přistát."</p>
<p>„Zvláštní planetka tahle Vesta," poznamenal Mike Shea. „Dvakrát třikrát jsem na ní byl. To je teda ale místo! Celý je to pokrytý čímsi, co je jako sníh, jenže sníh to není. Nemůžu si vzpomnět, jak tomu říkají."</p>
<p>„Tuhý dioxid uhličitý?" napověděl Moore.</p>
<p>„Jo, suchej led, ten uhlíkatej prevít, to je ono. Údajně proto se Vesta tak leskne."</p>
<p>„Jistě! Ten jí dává vysoké albedo."</p>
<p>Mike vrhl na Moora podezíravý pohled, ale rozhodl se nic nerozvádět. „Kvůli tomu sněhu není na ní skoro nic vidět, když se podíváte pozorněj..." ukázal prstem, „...uvidíte takovou šedivou šmouhu. To bude zřejmě Benettův dóm. To je tam, kde mají hvězdárnu. A tamhle vejš je Calornův dóm. To je palivová stanice. Je jich tam o moc víc, jenže je nevidím."</p>
<p>Na chvíli se odmlčel, pak se obrátil na Moora. „Poslyšte, šéfe, přemejšlel jsem. Nebudou nás hledat, hnedle jak se doví o havárce? A nezjistí snadno, kde jsme, když jsme tak blízko?"</p>
<p>Moore potřásl hlavou. „Kdepak, Miku, oni nás hledat nebudou. Nikoho nenapadne, že jsme mohli mít havárii, dřív než se zjistí, že <emphasis>Stříbrná královna</emphasis> nepřiletěla podle plánu. Když totiž do nás asteroid narazil, neměli jsme čas vyslat SOS," povzdechl si „a tak ani tam na Vestě nás hledat nebudou. A jsme tak malí, že ani na tak krátkou vzdálenost by nás neuviděli, pokud by nevěděli, co mají hledat a kam se přesně dívat."</p>
<p>„Hm." Mike při usilovném přemýšlení nakrabatil čelo. „To se teda musíme dostat na Vestu dřív, než uplynou tři dny."</p>
<p>„Teď jsi trefil hřebík na hlavičku, Miku. Jenže, kdybychom jen věděli, jak na to, že?"</p>
<p>Brandon náhle vzplanul. „Nemohli byste vy dva přestat kecat a něco udělat? Proboha, udělejte něco!"</p>
<p>Moore pokrčil rameny a vrátil se k lehátku, aniž odpověděl. Pohodlně se na ně uložil, navenek bezstarostný, ale drobné rýhy mezi jeho očima prozrazovaly, že usilovně přemýšlí. O tom, že jejich situace je kritická, nebylo pochyb. Snad již podvacáté rekapituloval události předchozího dne.</p>
<p>Poté, co asteroid zasáhl a roztříštil loď, ztratil okamžitě vědomí - na jak dlouho, nevěděl, protože se mu rozbily hodinky a žádné jiné zde nebyly. Když se probral, zjistil, že Mark Brandon, jeho spolubydlící, a Mike Shea, člen posádky, jsou spolu s ním jedinými obyvateli toho, co ze <emphasis>Stříbrné královny</emphasis> zbylo.</p>
<p>Vrak lodě se nyní potácel na oběžné dráze kolem Vesty. Momentálně to nevypadalo nijak špatně. Potravin měli tak na týden. Měli také pod podlahou lokální gravitátor, který udržoval normální gravitaci a který ji bude udržovat po neurčitou dobu, ale rozhodně déle, než vydrží vzduch. Osvětlovací systém už tak uspokojivý nebyl, ale zatím fungoval.</p>
<p>Nad slunce však bylo jasné, co nahání největší hrůzu. Vzduch na tři dny! Ne že by neexistovaly ještě jiné skličující okolnosti. Nebylo zde například žádné topení - i když bude ještě dlouho trvat, než vrak lodě vyzáří do okolního vakua tolik lepla, aby to citelně poznali. Mnohem horší bylo to, že neměli k dispozici ani vysílačku, ani žádný pohonný mechanismus. Moore si povzdechl. Jediná fungující tryska by všechno vyřešila, protože jediný impuls ve správném směru by je bezpečně zanesl na Vestu.</p>
<p>Rýhy mezi očima se mu prohloubily. Co se dá dělat? Měli tady jenom jeden skafandr, jeden tepelný zářič a jeden detonátor. To bylo z kosmické výzbroje všechno, co po důkladné prohlídce všech dostupných koutů vraku našli. Hezky beznadějná směsice, jen co je pravda.</p>
<p>Moore pokrčil rameny, povstal a napustil si sklenici vody. Pohřížen hluboko do myšlenek, mechanicky obsah sklenice vypil, ale najednou ho něco zarazilo. Zahleděl se zvědavě na prázdný kalíšek v ruce.</p>
<p>„Hej, Miku!" zvolal. „Co je to za vodu, co sem teče? To je zvláštní, že jsem na to nepomyslel dřív."</p>
<p>S výrazem komického překvapení vykulil Mike oči jako klubíčka. „Vy to, šéfe, nevíte?"</p>
<p>„Co nevím?" zeptal se Moore netrpělivě.</p>
<p>„Máme veškerou zásobu vody, co tady byla." Mike udělal rukou gesto, které zahrnovalo všechno. Mlčel, ale když se Moore nepřestal tvářit zcela nechápavě, upřesňoval: „Nechápete? Máme hlavní nádrž, teda prostor, v kterým se skladuje voda pro celou loď." Ukázal na jednu ze stěn.</p>
<p>„Chceš říct, že vedle nás je celá cisterna vody?"</p>
<p>Mike horlivě přikývl. „Jo! Celá krychlová nádrž, sto stop v každým směru. A ze třech čtvrtin je plná."</p>
<p>Moore byl doslova ohromen. „Sedm set padesát tisíc krychlových stop vody." Pak náhle: „A proč neuniká přerušený potrubím?"</p>
<p>„Má jenom jedno přívodní potrubí, a to vede chodbou zrovna vedle týhle kajuty. Právě jsem ho opravoval, když do nás asteroid vrazil, a předtím jsem musel ventil zavřít. Když jsem pak přišel k sobě, otevřel jsem ventil přípojky, která vede k našemu kohoutku, ale to je taky jedinej ventil, kterej je teď otevřenej."</p>
<p>„Ach tak." Kdesi hluboko v Moorovi doutnal zvláštní pocit. Hlavou mu kroužila zpola zrozená myšlenka, ale ani za svět ji nedokázal vytáhnout na denní světlo. Jen věděl, že na tom, co právě slyšel, je něco, co má velký význam. Ale jaký, to nedovedl říct.</p>
<p>Mezitím Brandon, který dosud naslouchal Sheovi, aniž cokoli komentoval, vyrazil ze sebe krátký, neveselý smích. „Jak vidím, osud si z nás dělá pěknou srandu. Nejdříve nás zavede na dosah ruky od bezpečného místa a pak se postará, abychom se na ně nemohli dostat. Dále nám dodá zásobu potravin na týden, vzduch na tři dny a <emphasis>vodu na celý rok</emphasis>. Vodu na celý rok, slyšíte?! Tolik, že ji mužem pít a kloktat a umývat sejí a koupat se v ní a... a dělat s ní všecko, co jen budem chtít. Voda - zatracená voda!"</p>
<p>„Ale koukni se na to z té veselejší stránky, Marku," řekl Moore a řekl to jen proto, aby se pokusil otupit depresi mladšího společníka. „Představ si, že jsme satelitem Vesty - což nakonec jsme. Obíháme kolem ní a otáčíme se. Máme rovník i osu. Náš severní pól je někde tam v horní části okénka a je natočen k Vestě; náš jih se nachází někde tam za nádrží s vodou a je od Vesty odvrácen. Nu a jako satelit máme atmosféru a teď, jak vidíš, jsme právě objevili oceán.</p>
<p>A vážně, nejsme na tom tak špatně. Atmosféra nám vydrží tři dny, jídla si můžeme dopřát dvojité porce a pít můžeme do rozmočení. Hrome, vždyť my máme vody, že bychom ji mohli vypouštět...</p>
<p>Myšlenka, která se před chvílí zrodila jen neúplně, najednou dozrála a nemohla již uniknout. Moorova ruka, doprovázející poslední slova ledabylým gestem, zkameněla ve vzduchu. Jeho ústa se hlasitě zavřela a hlava mu prudce vylétla vzhůru.</p>
<p>Avšak Brandon byl příliš zaujat svými myšlenkami, než aby si povšiml, jak podivně se Moore chová. „Proč analogii na téma satelitu nedokončíš?" zasmál se opovržlivě. „Nebo, coby profesionální optimista, nebereš do úvahy naprosto žádnou z nevhodných skutečností? Kdybych byl na tvém místě, pokračoval bych takto." Teď napodoboval Moorův hlas: „V současné době je satelit obyvatelný a obydlený, avšak vzhledem k tomu, že do třech dnů se jeho atmosféra vyčerpá, stane se mrtvým světem. Tak proč neodpovídáš? Proč si z toho chceš za každou cenu dělat jenom legraci? Nechápeš, že ... <emphasis>Co se to děje?</emphasis>"</p>
<p>Otázku vykřikl překvapeně, a Moorovo počínání si údiv skutečně zasluhovalo. Ten totiž znenadání povstal, a když si významně poklepal na čelo, zůstal bez pohnutí a beze slova stát a zírat do neurčita, přimhuřuje stále více oči.</p>
<p>Brandon a Mike Shea ho v tichém úžasu pozorovali.</p>
<p>Najednou Moore vybuchl: „Ha! Mám to! Proč jsem na to jenom nepřišel dřív?" Pak se jeho výkřiky staly nesrozumitelné.</p>
<p>Mike významně zkřivil obličej a vytáhl láhev džabry, ale Moore ji netrpělivým pohybem ruky odmítl. Vzápětí Brandon bez varování švihl pravačkou, zasáhl překvapeného Moora do brady a srazil ho k zemi.</p>
<p>Moore zasténal a mnul si rukou bradu. V nepříliš důstojné poloze se zeptal: „Co tohle mělo znamenat?"</p>
<p>„Zvedni se a já tě praštím znovu!" vykřikl Brandon. „To se už nedá vydržet. Mám až po krk tvýho kázání a těch tvejch optimistickejch keců! Jsi to ty, kdo tady cvokovatí!"</p>
<p>„Ale necvokovatí! Jen jsem podlehl vzrušení. Poslouchej, proboha, myslím, že vím, jak by..."</p>
<p>Brandon upřel na Moora pohled, zlý a pronikavý. „To jo, ty víš, že jo? Probudíš v nás naději nějakým pitomým nápadem, o kterým pak zjistíš, že není k ničemu. Na to ti neskočím, slyšil Já vím, jak tu vodu nejlíp použiju - utopím tě v ní - a krom toho ušetřím trochu vzduchu."</p>
<p>Moore se přestal ovládat. „Poslyš, Marku, z této hry vypadáváš. Vystačím si sám. Tvou pomoc nepotřebuji a ani o ni nestojím. Jestliže víš tak jistě, že zhebneš, a jestli jsi tak podělanej, proč nemít agónii za sebou? Zůstal nám jeden tepelný zářič a jeden detonátor - obojí je spolehlivá zbraň. Vyber si a zabij se. Shea ani já ti nebudeme bránit."</p>
<p>Brandon zvlnil rty v posledním, slabém záchvěvu vzdoru, a pak se vzdal, znenadání a žalostně. „Dobrá, Warrene. Souhlasím s tebou. Já... já snad ani nevěděl, co dělám. Není mi dobře, Warrene. Já... já..."</p>
<p>„To nic, to je v pořádku, kamaráde." Moorovi ho bylo upřímně líto. „Uklidni se. Chápu, jak ti je. Mě to taky vzalo. Ale nesmíš se tomu poddávat. Bojuj proti tomu, jinak se úplně, ale úplně zblázníš. Teď se jenom pokus na chvíli usnout a nechej všechno na mně. Ještě nám bude hej."</p>
<p>S dlaní přitisknutou k bolavému čelu se Brandon odpotácel k lehátku a klesl na ně. Jeho tělo se otřásalo tlumenými vzlyky - Moore a Shea zůstali zaraženě a beze slova stát opodál.</p>
<p>*</p>
<p>Konečně Moore šťouchl do Mika. „Pojď," vyzval ho polohlasem, „Dáme se do toho. Porozhlédnem se kolem. Přestupní komora číslo pět je na konci chodby, že?"</p>
<p>Shea přikývl a Moore se ještě zeptal: „Je vzduchotěsná?"</p>
<p>„No," začal Shea po krátkém přemýšlení, „vnitřní uzávěr jo, ale o tom venkovním nic nevím. Ten může bejt třeba jako řešeto. Víte, když jsem zkoušel stěnu na vzduchotěsnost, neodvážil jsem se vnitřní uzávěr otevřít, protože kdyby s tím venkovním něco bylo... fííí!" Poslední slovo doprovodil víc než výmluvným gestem.</p>
<p>„Takže je na nás, abychom se přesvědčili, v jakém stavu vnější uzávěr je. Musím se nějak dostat ven, a proto nám nezbývá než riskovat. Kde je ten skafandr?"</p>
<p>Jediný skafandr byl ve skříni. Moore jej popadl, hodil si jej přes rameno a vydal se dlouhou chodbou vedoucí podél jejich kajuty. Prošel kolem uzavřených dveří, za jejichž vzduchotěsnými uzávěry bývaly kdysi kajuty pro cestující, ale kde teď zbyly pouze dutiny zející do kosmického prostoru. Na konci chodby byl vzduchotěsný uzávěr přestupní komory číslo pět.</p>
<p>Zastavil se a pátravě si uzávěr prohlížel. „Nevypadá špatně," usoudil, „ale nedá se samozřejmě říct, jaký je ten venkovní. Bože, doufám, že bude fungovat." Zamračil se. „Mohli bychom si samozřejmě udělat přestupní komoru z celé chodby, kdybychom dveře do naší kajuty použili jako vnitřní a tyhle jako vnější uzávěr, ale to by znamenalo ztrátu poloviny naší zásoby vzduchu. To si nemůžeme dovolit... zatím."</p>
<p>Obrátil se na Mika. „Tak, jdem na to. Indikátor ukazuje, že komora byla naposledy použita pro vstup, a měla by tedy být naplněna vzduchem. Pootevři nepatrně uzávěr, a jestli se ozve nějaký sykot, okamžitě jej zase zavři."</p>
<p>„Provedu." Mike posunul páku o jeden zářez. Mechanismus stále fungoval, i když se otřesem při srážce s asteroidem silně poškodil a již nebyl nehlučný jako dřív, ale nepříjemně skřípal. Na levé straně uzávěru se objevila úzká, temná škvíra na důkaz, že se uzávěr ve vodicích lištách o kousek posunul.</p>
<p>Žádný sykot se neozval! Moore se již netvářil tolik úzkostlivě jako před chvílí. Vytáhl z kapsy kousek tužšího papíru a přidržel jej u štěrbiny. Kdyby vzduch unikal, papír by se ke štěrbině přisál - snesl se však k podlaze.</p>
<p>Mike Shea si naslinil ukazováček a přiložil ho ke štěrbině. „Bohudíky," vydechl, „po průvanu ani stopa."</p>
<p>„Dobrá, dobrá. Pootevři víc. Tak do toho!"</p>
<p>Další zářez a štěrbina se rozšířila. A stále žádný průvan. Pomalu, nesmírně pomalu a zářez po zářezu se uzávěr skřípavě stále více rozevíral. Oba muži se zatajeným dechem trnuli obavou, zda venkovní uzávěr, který sice proražen nebyl, se přece jenom nepoškodil natolik, aby znenadání povolil. Ale vydržel! Když se Moore soukal do skafandru, tvářil se vítězoslavně.</p>
<p>„Zatím to jde dobře, Miku," poznamenal. „Ty se tady posadíš a počkáš na mě. Nevím, kolik času mi to zabere, ale vrátím se. Kde je tepelný zářič? Nemáš ho?"</p>
<p>Shea mu podal zářič a zeptal se: „Ale co chcete udělat? To bych jaksi rád věděl."</p>
<p>Moore, který se právě chystal, že si nasadí přílbu, se na chvíli zarazil. „Slyšels, jak jsem v kajutě říkal, že máme tolik vody, že bychom ji mohli vypouštět? No, chvíli jsem o tom přemýšlel - a není to tak špatný nápad. Jdu ji vypustit." Bez dalšího vysvětlování opustil nadmíru zmateného Mika a vstoupil do přestupní komory.</p>
<p>*</p>
<p>Srdce mu prudce bušilo, když čekal, až se vnější uzávěr otevře. Jeho plán byl neobyčejně jednoduchý, ale jeho provedení už tak jednoduché být nemuselo.</p>
<p>Ozvalo se zaskřípání kol a zavrzání západkových ozubů. Vzduch se s povzdechem vytratil do prázdnoty. Uzávěr před ním se posunul o několik palců - a uvízl. Při myšlence, že by se uzávěr nemusel vůbec otevřít, se Moorovi sevřelo srdce, ale po několikerém trhnutí a zachvění se deska posunula o zbytek dráhy.</p>
<p>Nasadil si magnetický chapač a velmi opatrně vysunul do prostoru nohu. Neobratně se vysoukal na venkovní stěnu lodě. Nikdy předtím do kosmického prostoru z lodě nevystoupil a teď, když se jako hmyz tiskl ke své pochybné opoře, zaplavila ho nevyslovitelná hrůza. Na chvíli ho přemohla závrať.</p>
<p>Zavřel oči a pět minut tak visel, přisát k hladkému povrchu toho, co kdysi bývalo <emphasis>Stříbrnou královnou</emphasis>. Magnetický chapač držel pevně, a když Moore znovu otevřel oči, pocítil, že se mu něco z dřívější sebedůvěry vrátilo.</p>
<p>Rozhlížel se kolem sebe. Poprvé od ztroskotání viděl hvězdy místo jediné vyhlídky na Vestu, kterou nabízelo okénko jejich kajuty. Dychtivě hledal na obloze tu malou modrobílou tečku představující Zemi. Dříve si často dělal legraci z toho, že první, co cestující vesmírem na obloze hledají, je právě Země, ale nyní mu něco takového legrační nepřipadalo. Hledal však marně. Z místa, kde byl, nebylo Zemi vidět. Stejně jako Slunce musela být na opačné straně, ukrytá kdesi za Vestou.</p>
<p>Na obloze toho však bylo mnoho, čeho si nemohl nevšimnout. Nalevo visel Jupiter, zářící koule, viditelná pouhým okem jako hrachové zrnko. Zahlédl i dva z jeho satelitů. Také Saturn byl viditelný, a to jako zářící planeta určité hvězdné velikosti, konkurující pohledu na Venuši ze Země.</p>
<p>Předpokládal, že uvidí spoustu asteroidů - zachycených v pásu asteroidů tak jako oni - ale prostor vypadal překvapivě prázdně. V jednu chvíli se mu zdálo, že zahlédl, jak ve vzdálenosti několika mil rychle přeletělo nějaké těleso, ale ten vjem se zrodil a zanikl tak rychle, že by nemohl přísahat, zda to nebyl jenom přelud.</p>
<p>A pak zde samozřejmě byla Vesta. Téměř přímo pod ním se rozprostírala jako balón vyplňující čtvrtinu oblohy. Vznášela se v kosmickém prostoru sebejistě, sněhové bílá, a Moore se na ni zahleděl toužebně. Napadlo ho, že silný odraz od lodě by mu mohl dát impuls, aby padal směrem k ní. <emphasis>Snad</emphasis> by mohl i bezpečně přistát a přivést ostatním pomoc. Bylo však až příliš pravděpodobné, že se pouze dostane na jinou oběžnou dráhu kolem Vesty. Ne, je nutno jednat rozumněji.</p>
<p>To mu připomenulo, že nemá času nazbyt. Pozorně se zadíval na bok lodě, hledaje nádrž s vodou, ale uviděl pouze změť vyčnívajících kovových plátů, proděravělých, potrhaných a zprohýbaných. Zaváhal. Dalo se zřejmě udělat jen jediné - dostat se k osvětlenému okénku jejich kajuty a odtud pokračovat k nádrži s vodou.</p>
<p>Opatrně se posunul po trupu lodě. Necelých pět yardů od přestupní komory hladký povrch najednou skončil. Z trupu zel otvor, o němž zjistil, že byl dříve kajutou sousedící na opačném konci s chodbou. Otřásl se. Co kdyby v některé z těch kajut narazil na nafouklé mrtvé tělo? Většinu cestujících znal, mnohé z nich osobně. Potlačil přecitlivělost a donutil se v riskantní pouti za svým cílem pokračovat.</p>
<p>A zde narazil na první technickou potíž. Mnohé z kajutových dílů byly z nemagnetických materiálů. Magnetický chapač byl určen k použití pouze na vnějším trupu lodě, ale v interiéru se většinou nedal použít. Moore na to zapomněl a najednou zjistil, že se vznáší v nakloněné poloze s nefungujícím chapačem. Prudce se nadechl a zachytil se nejbližšího výstupku. Pomalu se přitáhl zpět do bezpečí.</p>
<p>Chvíli odpočíval, téměř bez dechu. Teoreticky vzato, zde ve vesmíru by neměl nic vážit - vliv Vesty byl zanedbatelný - ale lokální gravitátor pod jejich kajutou byl v činnosti a bez vyvažujícího vlivu dalších gravitátorů působil na něho různou a rychle se měnící silou podle toho, jak Moore měnil polohu. Kdyby magnetický chapač náhle selhal, mohli by být oba od lodě odstrčeni. A co potom?</p>
<p>Zřejmě to bude mnohem obtížnější, než si původně myslel.</p>
<p>Píď po pídi se plazil vpřed a zkoušel každé místečko, aby zjistil, zda na něm chapač drží. Někdy se musel dát dlouhou oklikou, než dospěl k místu, které bylo po přímce vzdáleno jen několik stop, a jindy byl nucen sklouznout přes nevelké pásy z nemagnetického materiálu. A neustále na něho působila ta unavující přitažlivost gravitátoru, která měnila směr podle toho, jak postupoval, a nakláněla horizontální podlahu a vertikální stěny do podivných a téměř nahodilých úhlů.</p>
<p>Pečlivě prohlížel všechny předměty, na které narazil. Avšak bezvýsledně. Nepřipevněné předměty, židle a stoly, byly při prvním nárazu pravděpodobně vymrštěny do prostoru a stala se z nich samostatná tělesa Sluneční soustavy. Podařilo se mu však najít malý polní dalekohled a plnicí pero. Obojí strčil do kapsy. Za současné situace neměly pro něho žádnou faktickou cenu, ale svým způsobem mu připomenuly, že ta strašidelná pouť po trupu mrtvé lodě není tak docela neskutečná.</p>
<p>Patnáct minut, dvacet minut, půl hodiny se pracně a pomalu sunul směrem, v němž podle jeho odhadu se nacházelo okénko jejich kajuty. Pot mu stékal do očí a z vlasů mu nadělal mokrou spleť. Z námahy, na kterou nebyl zvyklý, ho začaly bolet svaly. Přihlásily se i nervy, poznamenané již napětím předchozího dne, a vyvolávaly pocity neskutečna.</p>
<p>Plazení mu začalo připadat nekonečné, jako něco, co vždycky existovalo a bude existovat napořád. Cíl cesty, o který tolik usiloval, ztratil na významu; věděl jen to, že se musí pohybovat. Ty chvíle před hodinou, které strávil s Brandonem a Sheou, se zdály být jako v mlze a jako v daleké minulosti. Ty ještě vzdálenější chvíle před dvěma dny upadly zcela do zapomnění.</p>
<p>V jeho točící se hlavě se zobrazovaly pouze zprohýbané stěny před ním, pouze životní nutnost dostat se na jakési neurčité místo. Zachytit se, napnout svaly, posunout se. Nahmátnout feromagnetickou slitinu. Nahoru a dolů do rozjívených děr, které bývaly kajutami, a pak zase nahoru. Nahmátnout a posunout se - nahmátnout a posunout se - a světlo.</p>
<p>Zastavil se. Kdyby ho na stěně nedržel magnet, odpadl by od ní. To světlo mu zřejmě svým způsobem pomohlo ujasnit si situaci. Vycházelo z okénka, které na rozdíl od těch mnoha temných a tupě zírajících bylo živé a jasné. A za tím okénkem byl Brandon.</p>
<p>Zhluboka se nadechl a ulevilo se mu, v hlavě se mu vyjasnilo.</p>
<p>Teď už byl před ním jen rovný úsek. A po něm se k té jiskřičce života plazil. Blíž a blíž a blíž, dokud se jí nedotkl. Byl u ní!</p>
<p>Očima se vpil do důvěrně známé kajuty. Nevázaly ho k ní žádné šťastné vzpomínky, ale byla něčím skutečným, něčím téměř přirozeným. Brandon spal na lehátku, obličej měl unavený a pomačkaný, ale chvílemi jím přeletěl úsměv.</p>
<p>Pozvedl pěst, aby zaťukal. Náhle ho přepadla touha pohovořit si s někým, i kdyby jen posuňky - v posledním okamžiku se však zarazil. Třeba se tomu chlapci zdá o domově. Byl ještě mladý a citlivý a hodně prodělal. Ať jen spí. Na probuzení dost času až potom, kdy provede to, co si předsevzal - pokud to vůbec provede.</p>
<p>Očima vyhledal v kajutě tu stěnu, za níž se nacházela nádrž s vodou, a pak se pokusil určit její přesnou polohu zvnějšku. Teď to již nebylo obtížné - zadní stěna nádrže významně z trupu vyčnívala. Nezdržel se úžasu, protože to byl přímo zázrak, že unikla zásahu. Sudičky přece jenom nebyly pouze ironické.</p>
<p>Ke stěně nádrže vedla snadná cesta, i když se stěna nacházela na druhé straně vraku. Téměř přímočaře k ní směřovalo to, co kdysi bývalo chodbou. Než <emphasis>Stříbrná královna</emphasis> dostala zásah, byla to chodba vyvážená a horizontální, ale teď, vlivem nerovnoměrné síly lokálního gravitátoru, se zdála být spíš příkrou stěnou. A přesto se dala snadno zdolat. Jelikož byla celá z beryliové oceli, Moore zjistil, když se plazil posledních dvacet stop k nádrži s vodou, že se může snadno chapačem přidržovat.</p>
<p>A nyní nastal rozhodující okamžik - poslední fáze. Cítil, že by si měl nejdřív odpočinout, ale vnitřní napětí bylo příliš silné. Teď, nebo nikdy! Přitáhl se přesně do středu stěny nádrže. Tam se opřel o nevelkou římsu vytvořenou, z podlahy chodby, která kdysi vedla podél této strany nádrže, a pustil se do práce.</p>
<p>„Je škoda, že hlavní potrubí vede jinak, než potřebuji," zabručel. „Kdyby směřovalo tak, jak potřebuji, ušetřil bych si spoustu trápení. Ale takhle..." Povzdechl si, sklonil se a začal. Tepelný zářič byl nastaven na nejvyšší výkon a neviditelné záření se zakouslo do kovu v místě asi stopu nad dnem nádrže.</p>
<p>Účinek vyzařovaného paprsku na molekuly kovu se postupně začal projevovat viditelně. V místě, kam soustředěný paprsek tepelného zářiče dopadal, začala slabě žhnout skvrna velikosti haléře.</p>
<p>Plápolala jako ve větru, chvíli tlumená, chvíli velmi jasná, podle toho, jak se Moorovi dařilo držet unavenou ruku v nehybné poloze. Když si pak ruku opřel o římsu, pracovalo se mu lépe a zářící kroužek docela zjasněl.</p>
<p>Záření pomalu měnilo odstín. Tmavá, zlobná červeň, která se objevila nejdříve, zjasněla na třešňový odstín. Jak dodávka tepla pokračovala, zdálo se, že se jasný kroužek vlnovitě zvětšuje na terč sestávající z kruhů o postupně tmavší červeni. Do vzdálenosti několika stop od vrtaného otvoru začala být stěna nepříjemně horká, i když nežhnula, a Moore zjistil, že se jí svým kovovým skafandrem nesmí dotýkat.</p>
<p>Začal nepřetržitě nadávat, protože i samotná římsa začala být příliš horká. Klel, jako by mu jen kletby mohly dodat klidu. A jelikož roztavovaná stěna začala vyzařovat svou vlastní tepelnou energii, hromosvodem jeho kleteb se stali výrobci skafandrů. Proč nevyvinuli takový skafandr, který by dokázal nepropouštět venkovní teplo a současně udržovat teplo uvnitř?</p>
<p>Ale to, co Brandon nazval profesionálním optimismem, nakonec zvítězilo. Se slanou příchutí potu v ústech se Moore utěšoval: „Mohlo to být ještě horší. Těch pár centimetrů, co má stěna tady, není žádná velká překážka. Co kdyby tak stěna nádrže sousedila přímo s vnějším trupem lodě? Fí-í! Jen si představ provrtávat se třiceti centimetry něčeho takového!" Zaťal zuby a pokračoval.</p>
<p>Jasná skvrna teď planula oranžovožlutě a Moore věděl, že se brzy se ohřeje na teplotu tání beryliové oceli. Zjistil, že se na tu skvrnu může dívat jen po dlouhých intervalech, a to ještě pouze na prchavý okamžik.</p>
<p>Jisté je, že to bude muset dokončit rychle, pokud to chtít vůbec dokončit. Předně, tepelný zářič nebyl plně nabit, již když ho bral, a pak, když nyní téměř deset minut chrlí energii na plný výkon, musí se zanedlouho vyčerpat. Stěna však ještě ani dostatečně nezměkla. V záchvatu netrpělivosti přitlačil ústí zářiče přímo do středu skvrny a pak ho rychle odtáhl.</p>
<p>V zeslabeném kovu se objevil hluboký důlek, ale trhlina nevznikla. Přesto byl Moore spokojen. Nyní již byl téměř hotov. Kdyby mezi ním a stěnou byl vzduch, určitě by uslyšel bublání a sykot odpařující se vody. Tlak vzrůstal. Jak dlouho ještě bude zeslabená stěna odolávat?</p>
<p>Potom tak náhle, že si to na několik okamžiků neuvědomil, dosáhl svého cíle. Na dně důlku, vyrýpnutého tepelným zářičem, se objevila trhlinka a za okamžik kratší, než trvá vjem, si začala razit cestu ven voda.</p>
<p>V tom místě se měkký, tekutý kov vymáčkl a značně nerovnoměrně se usadil kolem vzniklého otvoru, velkého asi jako hrášek. A v tom otvoru se probudil sykot a řev. Vyvalil se oblak páry a zahalil Moora. Ten přes vzniklou mlhu viděl, jak se pára téměř okamžitě sráží na ledové kapky a jak se tyto kapky rychle rozplývají v nicotu.</p>
<p>Patnáct minut pozoroval, jak pára z otvoru vystřeluje.</p>
<p>Pak pocítil, že ho od lodě něžně odtlačuje nějaká síla.</p>
<p>Zmocnila se ho divoká radost, když si uvědomil, že je to vlastně proto, že loď začíná zrychlovat, že ho odstrkuje vlastní setrvačnost. To znamenalo, že svou práci dokončil - a úspěšně. Ten vodní paprsek nahrazoval funkci hnací trysky.</p>
<p>Vydal se na zpáteční cestu.</p>
<p>Jestliže hrůzy a nebezpečí na cestě k nádrži byly obrovské, při návratu musely být ještě větší. Teď byl nesrovnatelně více unaven, jeho pálící oči trpěly vším možným kromě slepoty a k bláznivému tahu gravitátoru přibyla síla vznikající z proměnného zrychlování lodě. Nechť však vynaložil při zpáteční cestě jakoukoli námahu, nelitoval jí. Později si na tu dramatickou pouť nedokázal ani pořádně vzpomenout.</p>
<p>Nevěděl, jak se mu podařilo tu vzdálenost překonat a vyhnout se přitom nebezpečí. Téměř po celou dobu se pohyboval s hlavou v oblacích a reálnou situaci si ani neuvědomoval. Myslel pouze na jediné - aby už byl zpátky a oznámil radostnou zprávu o tom, že jsou zachráněni.</p>
<p>Najednou zjistil, že je u přestupní komory. Stěží si uvědomil, že to přestupní komora skutečně je. Nedovedl dost dobře pochopit, proč stiskl signální tlačítko. Snad mu to napověděl nějaký instinkt.</p>
<p>Mike Shea tam dosud čekal. Ozvalo se skřípání a dunění a vnější uzávěr se začal otevírat - pak se zadrhl a zastavil na stejném místě jako prve, ale opět se mu podařilo rozevřít se docela. Když se zase za Moorem zavřel, otevřel se přední uzávěr a Moore se vpotácel do Sheovy náruče.</p>
<p>Připadalo mu to jako sen, když ho zpola vlekli, zpola nesli do jejich kajuty - když z něho strhli skafandr. Do hrdla se mu zabodla horká, pálící kapalina. Zachroptěl, polkl - a udělalo se mu líp. Shea opět schoval láhev džabry do kapsy.</p>
<p>Chvějící se rukou si Moore setřel pot z obličeje. Brandona a Sheu, které dosud vnímal jako rozostřený a roztřesený obraz, viděl již ostře a zřetelně a pokusil se o náznak úsměvu.</p>
<p>„Počkej," řekl naléhavě Brandon, „nic neříkej. Jsi jako polomrtvý. Teď si musíš odpočinout!"</p>
<p>Ale Moore potřásl hlavou. Chraptivým, selhávajícím hlasem vyprávěl, jak jen nejlíp dovedl, o tom, co se za poslední dvě hodiny stalo. Vyprávěl nesouvisle a málo srozumitelně, ale to, co říkal, bylo neobyčejně působivé. Během jeho vyprávění oba posluchači sotva dýchali.</p>
<p>„Chceš říct," zeptal se zajíkavě Brandon, „že unikající voda nás tlačí směrem k Vestě jako tryska rakety?"</p>
<p>„Přesně - tak jako - tryska rakety," odpověděl s námahou Moore. „Akce a reakce. Otvor je - na opačné straně než Vesta - proto nás tlačí k Vestě."</p>
<p>Shea poskakoval u okénka. „Má pravdu, Brandone, kamaráde. Teď už je Bennetův dóm jak na dlani. Dostanem se tam, dostanem!"</p>
<p>Moore cítil, že se mu vracejí síly. „Vzhledem k původní oběžné dráze se k ní přibližujeme po spirále. Přistaneme tak za pět šest hodin. Voda vydrží docela dlouho, tlak je dosud stále velký, protože voda uniká ve formě páry."</p>
<p>„Pára - při tak nízké teplotě?" To Brandona překvapilo.</p>
<p>„Pára - při tak nízkém tlaku!" opravil ho Moore. „Bod varu vody klesá s tlakem a ve vakuu je skutečně velmi nízký. Dokonce led má takovou tenzi par, že může sublimovat."</p>
<p>Usmál se. „Voda ve skutečnosti mrzne a vře současně. Viděl jsem to na vlastní oči." Po krátké odmlce: „Tak, jak ti je teď, Marku? Mnohem líp, ne?"</p>
<p>Brandon se začervenal a zatvářil nešťastně. Chvíli přemýšlel, co by měl odpovědět, ale marně. Nakonec polohlasně pronesl: „Zpočátku jsem se musel skutečně chovat jako blázen zbabělec. Myslím... myslím, že si tohle všechno nezasloužím po tom, když jsem se zhroutil a nechal celou tíhu naší záchrany na tobě. Chtěl bych, abys mě zmlátil, nebo tak něco, za to, že jsem tě udeřil. To by se mi ulevilo. Skutečně." A myslel to zřejmě doopravdy.</p>
<p>Moore do něho přátelsky strčil. „Pusť to z hlavy. Nikdy nepochopíš, že nechybělo mnoho a zhroutil jsem se taky." Aby zabránil dalším Brandonovým omluvám, zvolal silnějším hlasem: „Hej, Miku, přestaň se koukat z okna a vyrukuj s tou džabrou!"</p>
<p>Mike poslechl víc než ochotně a přinesl tři plexatronové misky, aby posloužily jako provizorní skleničky. Moore každou z nich pečlivě naplnil až po okraj. Chystal se pořádně opít.</p>
<p>„Pánové," pronesl slavnostně, „na zdraví!" Všichni tři pozvedli válcové misky současně. „Pánové, připíjím na roční zásobu staré dobré vody, kterou jsme kdysi měli."</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>VÝROČÍ</emphasis></strong></p>
<p>Výroční obřad mohl začít. Toho roku přišel na řadu Moorův dům, a paní Moorová se raději odebrala na noc s dětmi ke své matce.</p>
<p>Warren Moore přehlížel pokoj a nevýrazně se usmíval. Na jejich setkání mělo zpočátku zásluhy jen nadšení Marka Brandona, ale Warren postupně přišel té skromné vzpomínce na chuť také. Za to asi mohou léta, říkal si, a dnes vlastně už dvacet let. Ta mu nadělila nepřehlédnutelné břicho, prořídlé vlasy, nadbytečnou pokožku na obličeji a - co nejhorší - hodně na sentimentu.</p>
<p>Na všech oknech byly polarizátory nastaveny na úplnou tmu a závěsy zataženy. Na stěně doutnala světlem jen některá místa, chudičké osvětlení mělo navozovat atmosféru děsivé osamělosti toho dávného dne, kdy ztroskotali.</p>
<p>Na stole ležely tyčinky a tuby s potravinovými dávkami jako na kosmické lodi a uprostřed stolu - samozřejmě - neotevřená láhev jiskřivé, zelené džabry, silného alkoholického nápoje, jaký jen chemická aktivita marťanských plísní dokáže vyrobit.</p>
<p>Moore pohlédl na hodinky. Brandon se dostaví co nevidět, na výroční setkání dosud nikdy nepřišel pozdě. Jen poněkud zneklidňujícím bylo to, co řekl do komunikátoru: „Warrene, tentokrát mám pro tebe překvapení. Budeš se divit, určitě se budeš divit."</p>
<p>Při každém setkání měl Moore dojem, že Brandon snad ani nestárne - štíhlou postavu a schopnost hlubokého prožitku všeho, s čím se v životě setkal, si udržoval do nynějška, kdy mu bude už čtyřicet. Trochu zešedivěl, ale když přecházel sem a tam a hovořil rychlým, vzrušeným hlasem, ať už to bylo o čemkoli, Moore ani nemusel přimhuřovat oči, aby si vybavil strachem zdeptaného mladíka z vraku <emphasis>Stříbrné královny</emphasis>.</p>
<p>*</p>
<p>Když se ozval dveřní signál, Moore se ani neotočil, když sešlápl dálkový ovládač dveří. „Pojď dál, Marku."</p>
<p>Ozval se však cizí hlas, měkce a váhavě: „Pan Moore?"</p>
<p>Moore se rychle otočil. Brandon sice vstoupil, ale držel se v pozadí a radostně se zubil. Před ním stál ještě někdo: nevysoký, podsaditý muž, zcela plešatý a čokoládově snědý, z něhož vyzařovala atmosféra kosmického prostoru.</p>
<p>„Mike Shea?" zkusil překvapený Moore. „<emphasis>M</emphasis><emphasis>ike</emphasis><emphasis> Shea</emphasis> - skutečně, je to on!"</p>
<p>Pak se srdečně uchopili za ruce a zasmáli se.</p>
<p>„Našel mě u Atomic Products," vysvětloval Brandon. „Vzpomněl si, že tam pracuji..."</p>
<p>„To už je let," neudržel se Moore. „Počkej, naposledy jsi byl na Zemi před dvanácti lety..."</p>
<p>„Ale na našem výročí nebyl nikdy," řekl rychle Brandon.</p>
<p>„To je, co? Teď jde na odpočinek. Vyměnil kosmické dálavy za jedno místo v Arizoně, které koupil. Přišel nás pozdravit, než tam odletí. Jen kvůli nám se zastavil v městě, a já jsem si myslel, že přišel na výročí. <emphasis>A jaké výročí?</emphasis> zeptal se mě ten vtipálek!"</p>
<p>Doširoka se usmívaje, Shea přikývl. „Mark mi říkal, že každý rok pořádáte něco jako oslavu."</p>
<p>„Je to tak," rozplýval se Brandon, „ale toto je první, na které jsme všichni tři, první skutečné výročí. Je tomu dvacet, Miku, dvacet let od chvíle, kdy se Warren plazil po tom, co zůstalo z vraku, a snesl nás k Vestě."</p>
<p>Shea se rozhlédl. „Lodní porce, jo? To mi připomíná staré časy. A džabra! Jistě, vzpomínám si... Dvacet let. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, a teď se mi najednou zdá, jako by to bylo včera. Vzpomínáte, jak jsme se pak dostali zpátky na Zemi?"</p>
<p>„Jak by ne!" navázal Brandon. „Oslavy. Řeči. Jediným skutečným hrdinou na oslavování byl Warren, což jsme opakovali do omrzení, ale nikdo tomu nikdy nevěnoval pozornost. Vzpomínáte?"</p>
<p>„Jo, jo," povzdechl Moore. „Byli jsme první, kdo přežil ztroskotání kosmické lodě. V tom jsme byli výjimeční, a vše výjimečné stojí za oslavování. Na tom není nic racionálního."</p>
<p>„Poslyšte," řekl Shea, „vzpomíná někdo z vás na tu píseň, co nám složili? Na ten pochod? - O cestách kosmem můžeš pět, únavu z dálek přetrpět..."</p>
<p>Brandon se přidal jasným tenorem, a dokonce Moore pak zpíval refrén, až se při posledních slovech popěvku chvěly závěsy. „Na vraku lodi kosmické," přímo řvali a vzápětí propukli v hlasitý smích.</p>
<p>„Teď otevřeme džabru a trochu se napijeme," navrhl Brandon.</p>
<p>„Ta láhev nám musí vydržet celou noc."</p>
<p>„Mark chce," vysvětloval Moore, „aby všechno bylo naprosto autentické. Ještě že po mně nechce, abych vylezl z okna a poletoval kolem baráku jako noční můra."</p>
<p>„Nápad to není špatný," uznal Brandon.</p>
<p>„Vzpomínáte, na co jsme si tehdy připili?" Shea pozvedl před sebou prázdnou skleničku a pronesl slavnostně: „Pánové, připíjím na roční zásobu staré dobré vody, <emphasis>kterou jsme kdysi </emphasis><emphasis>mě</emphasis><emphasis>li</emphasis>." A dodal: „A na Vestě přistáli tři opilí vagabundi. Jo, to jsme byli mladí. Mně bylo tehdy třicet, a to jsem si říkal, jak nejsem starý. A teď," pokračoval trochu smutnějším hlasem, „teď mě dali do důchodu."</p>
<p>„Napij se!" zvolal Brandon. „Dneska je ti zase třicet, a my si připomínáme ty chvíle na <emphasis>Stříbrné královně</emphasis>, i když nikdo jiný si na tu událost už nevzpomene. Zatracená, bezcharakterní veřejnost!"</p>
<p>Moore se zasmál. „Co bys chtěl? Každý rok celosvětový svátek s lodními porcemi a džabrou jako slavnostním jídlem a pitím?"</p>
<p>„Přesto je fakt, že jsme dosud jedinými, kdo přežil ztroskotání kosmické lodě, a co se s námi stalo? Upadli jsme v zapomnění."</p>
<p>„To zapomnění nemá vadu. Měli jsme zpočátku báječné časy a popularita nás postrčila dost vysoko. Vede se nám dobře, Marku. A vedlo by se i Mikovi, kdyby se nechtěl vrátit do kosmu."</p>
<p>Shea se zazubil a pokrčil rameny. „Líbí se mi tam. Ani já ničeho nelituji. S pojistným, které jsem dostal, mohu teď do důchodu se solidní hotovostí."</p>
<p>„Ten vrak stál pojišťovnu Trans-Space Insurance pěkný balík," připomenul Brandon. „Ale přesto, něco stále hledají. - Když se dneska někomu zmíníš o <emphasis>Stříbrné královně</emphasis>, vzpomene si tak leda na Quentina, pokud si vůbec na něco vzpomene."</p>
<p>„To je kdo?" zajímal se Shea.</p>
<p>„Quentin? Doktor Horace Quentin byl jedním z těch, co při katastrofě lodě zahynuli. Ale když se někoho zeptáš na ty tři, co katastrofu přežili, jen na tebe zazírá a zabručí něco nesrozumitelného."</p>
<p>*</p>
<p>„Ber to, Marku, jak to je," řekl vážně Moore. „Doktor Quentin patřil k nejvýznamnějším světovým vědcům, zatímco my tři jsme jenom světové nuly."</p>
<p>„Ale přežili jsme. A dosud jsme jediní, kdo přežil."</p>
<p>„No a? Podívej, John Hester byl taky na lodi a taky byl významným vědcem, i když nikoli Quentinova formátu, ale přesto významným. A na jeho smrt se zapomnělo jen proto, že ve stejném vraku zahynul Quentin. Připomíná se jen Quentin. Na nás se může taky zapomenout, ale my jsme aspoň zůstali naživu."</p>
<p>„Něco ti řeknu," ozval se Brandon po chvilce ticha, v níž nedokázal Moore v argumentaci pokračovat. „Ztroskotali jsme znovu. Před dvaceti lety jsme ztroskotali u Vesty. A dneska jsme ztroskotali v zapomnění. Teď jsme konečně zase pohromadě, a to, co se stalo tehdy, může se stát znovu. Před dvaceti lety nás Warren snesl k Vestě. Teď se můžeme pokusit zachránit znovu."</p>
<p>„Máš na mysli vynést nás ze zapomnění?" zeptal se Moore.</p>
<p>„Udělat z nás celebrity?"</p>
<p>„Jistě. Proč ne? Víš o něčem lepším, jak oslavit dvacáté výročí?"</p>
<p>„Ne, ale zajímalo by mě, jak bys chtěl začít. Lidé si sotva vzpomenou na <emphasis>Stříbrnou královnu</emphasis>, a když, tak snad jen kvůli Quentinovi. Budeš tedy muset vymyslet, jak dostat ztroskotání opět do povědomí. To jen pro začátek."</p>
<p>Shea se neklidně pohnul a jeho netečný obličej překryl zamyšlený výraz. „Někdo ale na <emphasis>Stříbrnou královnu</emphasis> nezapomněl. Ti z pojišťovny, a víte, je to zvláštní, když o tom tak teď mluvíte. Před deseti jedenácti lety jsem se dostal na Vestu a zeptal jsem se, jestli ten kus trosky, v němž jsme se snesli, tam dosud je, a oni odpověděli, že ano, že kdo by ho odtáhl? Tak mě napadlo, že se na něj podívám - natáhl jsem si na záda reaktivní motor. Víte, při vestanské gravitaci stačí člověku reaktivní motor. Ale i tak, k vraku se mi nepodařilo dostat, viděl jsem ho jen z dálky. Blíž mě nepustilo kruhové silové pole."</p>
<p>„Kolem našeho vraku ze <emphasis>Stříbrné královny</emphasis>! Z jakého důvodu?"</p>
<p>„Vrátil jsem se a zeptal se, proč mi to neřekli, a oni mi odpověděli, že nevěděli, že se tam chci vypravit. Řekli, že vrak patří pojišťovací společnosti."</p>
<p>Moore přikývl. „Jistě. Pojišťovna ho převzala, jakmile zaplatila. Podepsal jsem, že se vzdám nároku na zachráněný majetek, když jsem převzal kompenzační šek. Vy jistě taky."</p>
<p>„Ale proč to silové pole?" zeptal se Brandon. „Proč taková izolace?"</p>
<p>„Co já vím?"</p>
<p>„Vrak nemá žádnou cenu, ani jako kovový šrot ne. Jeho přeprava by stála příliš."</p>
<p>„To je fakt," přikývl Shea. „Je ale zvláštní, že tahají různé kusy z kosmu zpátky. Na Vestě jich byla hromada. Viděl jsem ji, a vypadala jen jako hromada odpadu, pokroucených kusů rámu. Když jsem se na ni zeptal, řekli mi, že tam dosud přistávají lodě a vykládají další odpad, a pojišťovna vypsala standardní odměnu za každý vrácený kus <emphasis>Stříbrné královny</emphasis> z kosmického prostoru, takže lodě, létající poblíž Vesty, se příslušně rozhlížejí. Později, na své poslední cestě, jsem se šel podívat na <emphasis>Stříbrnou královnu</emphasis> ještě jednou, a ta hromada byla mnohem Větší."</p>
<p>„Chceš říct, že dosud pátrají?" Brandonovi se zaleskly oči.</p>
<p>„Možná že už přestali, ale hromada byla větší než před deseti jedenácti lety, a tak asi dosud pátrají."</p>
<p>Brandon se v křesle pohodlně opřel a přehodil si nohu přes nohu. „To je ale skutečně moc divné. Tvrdohlavá pojišťovna utrácí obrovské peníze a pročesává prostor kolem Vesty, jen aby našli kusy vraku starého dvacet let."</p>
<p>„Třeba se pokoušejí dokázat, že to byla sabotáž," usoudil Moore.</p>
<p>„Po dvaceti letech? I kdyby dokázali, že to byla sabotáž, peníze jim to nevrátí. To je ztracená věc."</p>
<p>„Třeba už přestali hledat před lety."</p>
<p>Brandon se vtyčil. Rozhodl se. „Zeptejme se. Něco tady nehraje, a já jsem už odžabrován a ovýročen do takové míry, že prahnu touhou to zjistit."</p>
<p>„Jsem pro," přidal se Shea. „Ale koho se zeptáme?"</p>
<p>„Zeptáme se Multivacu," odpověděl Brandon.</p>
<p>*</p>
<p>„Multivacu!" Sheovi div nevypadly oči. „Pověz mi, Warrene, ty tady máš terminál Multivacu?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Vždycky jsem chtěl nějaký vidět, ale nikdy se mi to nepodařilo."</p>
<p>„Není co vidět, Miku. Je to něco jako psací stroj. Nepleť si terminál se samotným počítačem. Neznám nikoho, kdo Multivac viděl."</p>
<p>A Moore se pousmál. Pochyboval, že se vůbec kdy setká s někým z té hrstky techniků, kteří tráví většinu pracovních dní na skrytém místě někde v útrobách Země a starají se o obrovský superpočítač, který řídí světovou ekonomiku a vědecký výzkum a napomáhá v politickém rozhodování - a má miliony obvodů vyčleněných pro individuální dotazy na záležitosti, které se eticky neproviňují proti zachování soukromí.</p>
<p>Když je mechanická plošina vynesla do druhého podlaží, Brandon poznamenal: „Zvažoval jsem, zda si nemám nechal nainstalovat terminál Multivacu-Juniora pro děcka. Domácí úkoly a tak, však víte. Ale pak jsem si řekl, že je tak drahou hračkou nebudu rozmazlovat. Jak sis to zařídil ty, Warrene?"</p>
<p>„Děcka mi napřed ukážou otázky," zaznělo stroze v odpověď. „A jestli je neschválím, Multivac je neuvidí."</p>
<p>Terminál skutečně nebyl ničím víc než trochu komplikovanějším psacím strojem.</p>
<p>Moore navolil kombinaci, kterou se dostal do planetární sítě, a prohlásil: „Poslyšte, myslím to úplně vážně, když říkám, že se mi nelíbí, co děláme, ale podřizuji se, protože máme výročí - a protože jsem takový pitomec, že jsem zvědavý sám. No, jak bych měl otázku formulovat?"</p>
<p>„Jen se zeptej," navrhl Brandon, „zda Trans-Space Insurance dosud pátrá po zbytcích <emphasis>Stříbrné královny</emphasis> v sousedství Vesty. Na to se dá jednoduše odpovědět ano nebo ne."</p>
<p>Moore pokrčil rameny a vyťukal otázku.</p>
<p>„A jak to odpovídá?" zeptal se Shea, víc než užaslý. „Mluví to?"</p>
<p>„Ne, to ne," zasmál se Moore. „Tolik zase na rozhazování nemám. Tento model pouze tiskne odpovědi na papír, který vychází z této štěrbiny."</p>
<p>A během jeho vysvětlování se skutečně vysunul ze štěrbiny papír. „Multivac říká, že ano," informoval Moore, když papír odtrhl a přeletěl jej očima.</p>
<p>„Tak vidíš!" zvolal Brandon. „Říkal jsem to. A teď se ho zeptej proč."</p>
<p>„Ale to není vhodné. Taková otázka je proti etice soukromí. Vyleze žlutý papír se slovy, abys uvedl důvody."</p>
<p>„Zeptej se a uvidíš. Po kusech z vraku lodě přece nepátrají tajně. Třeba ani to proč není tajné."</p>
<p>*</p>
<p>Moore pokrčil rameny a vyťukal: Proč Trans-Space Insurance hledá pozůstatky <emphasis>Stříbrné kr</emphasis><emphasis>álovny</emphasis>, které se týkal předchozí dotaz?</p>
<p>Na žlutém papíru se objevilo téměř okamžitě: <emphasis>Uveď důvody, proč tuto informaci chceš znát.</emphasis></p>
<p>„Jak je libo," poznamenal klidně Brandon. „Napiš mu, že se ptají ti tři, co katastrofu přežili, a ti na to mají právo. Dělej. Napiš mu to."</p>
<p>Když Moore převedl otázku do neemocionální formulace, na proužku žlutého papíru se objevila odpověď: <emphasis>Zd</emphasis><emphasis>ů</emphasis><emphasis>vodn</emphasis><emphasis>ění</emphasis><emphasis> je nedostatečné. Odpověď nelze poskytnout</emphasis>.</p>
<p>„Nechápu," rozčiloval se Brandon, „co jim dává právo, aby to udržovali v tajnosti."</p>
<p>„To záleží na Multivacu," vysvětloval Moore, „ten posuzuje uvedené důvody a rozhodne, zda odpovědí by bylo porušeno právo na soukromí. Ani vláda nemůže bez soudního rozhodnutí prolomit bariéru etiky, a soudy rozhodnou proti Multivacu jen málokdy. Co tedy chceš dělat?"</p>
<p>Brandon vyskočil na nohy a začal rychle přecházet sem a tam, jak měl ve zvyku, když byl rozrušen. „Tak jo, dobereme se tedy odpovědi sami. Jde o něco důležitého, když se tak namáhají. Jsme zajedno v tom, že se nesnaží najít důkazy o sabotáži, aspoň ne po dvaceti letech. Ale Trans-Space musí něco hledat, něco tak cenného, že stojí za to, aby pátrali dlouhé roky. Co může mít takovou cenu?"</p>
<p>„Marku, ty jsi fantasta," řekl Moore.</p>
<p>Ale Brandon ho zřejmě nevnímal. „Klenoty to nebudou, ani peníze nebo cenné papíry ne. Ničeho z toho by nemohlo být tolik, aby jim zaplatilo to, co je pátrání už stálo - to by musila být celá <emphasis>Stříbrná královna</emphasis> z ryzího zlata. Co je cennější?"</p>
<p>„Na cenu se nedá jen tak usoudit, Marku," namítl Moore. „Dopis může mít, jakožto odpad, cenu setiny centu, a přesto může znamenat pro obchodní společnost stovky miliónů dolarů, podle toho, co je v něm napsáno."</p>
<p>„To beru," přikývl Mark hlavou. „Dokumenty. Písemnosti. Kdo by pravděpodobně mohl mít u sebe během té cesty něco takového v hodnotě miliard dolarů?"</p>
<p>„Jak to mám vědět?"</p>
<p>„A co ten doktor Horace Quentin? Co říkáš, Warrene? Na něho jediného si lidi pamatují, protože něco znamenal. Třeba měl s sebou nějakou dokumentaci, třeba podrobnosti o novém vynálezu. Zatraceně! Proč jsem se s ním během cesty nesetkal? Třeba by mi něco řekl, třeba by mi něco prozradil při běžné konverzaci. Ty jsi ho viděl, Warrene?"</p>
<p>„Pokud vím, tak ne. Určitě jsem s ním nemluvil. Samozřejmě, mohl jsem kolem něho projít, aniž bych věděl, kdo to je."</p>
<p>„Ne, to bys nemohl," ozval se nečekaně Shea. „Na něco si vzpomínám. Na palubě byl pasažér, který nikdy nevycházel z kajuty. Říkal to steward. Ten pasažér nevycházel ani na jídlo."</p>
<p>„A byl to Quentin?" zeptal se Brandon. Přestal přecházet i zadíval se dychtivě na Mika.</p>
<p>„Třeba byl. Třeba to byl on. Nevím, jestli někdo říkal, že je to on. Nevzpomínám si. Ale musel to být pan někdo, protože na kosmické lodi není zvykem, aby jen tak někomu nosili do kajuty jídlo."</p>
<p>„A Quentin nebyl jen tak někdo," pronesl s uspokojením Hrandon. „A ve své kajutě něco měl. Něco velice důležitého. Něco, co skrýval."</p>
<p>„Mohl trpět kosmickou nemocí," namítl Moore, „až na to..." Zamračil se a zmlkl.</p>
<p>„Až na co?" naléhal Brandon. „Ty sis taky na něco vzpomněl?"</p>
<p>„Možná. Říkal jsem ti, že jsem na poslední večeři seděl vedle doktora Hestera? Ne? No, Hester mi vyprávěl něco v tom smyslu, že doufal, že se během cesty setká s doktorem Ouentinem, ale že dosud neměl štěstí."</p>
<p>„To je ono!" zajásal Brandon. „To proto, že Quentin ze své kajuty nevycházel."</p>
<p>„To neříkal. I když jsme určitě o Quentinovi hovořili. Co to jenom povídal?" Moore si přitiskl ruce ke spánkům, jako by chtěl vymáčknout z paměti to, co slyšel před dvaceti lety, pouhou fyzickou silou. „Nedokážu opakovat jeho slova přesně, to ne, ale bylo to něco v tom smyslu, že Quentin je nadmíru teatrální, nebo že je otrokem dramatu, nebo tak něco, a že oba letí na nějakou vědeckou konferenci na Ganyméd a že Quentin ani neoznámil název své přednášky."</p>
<p>„To sedí." Brandon začal znovu rychle přecházet. „Učinil nový, velký objev, který udržoval v naprosté tajnosti, proto jej hodlal zveřejnit až na ganymédské konferenci, a to s nejvýš dramatickým efektem. Nevycházel ze své kajuty, protože se domníval, že by Hester mohl z něho něco vytáhnout - a vsadím se, že Hester by to udělal. A pak nějaký kus šutru zasáhl loď a Quentin zahynul. U Trans-Space si udělali průzkum, zjistili nějaké řeči o novém objevu a usoudili, že kdyby se vynálezu zmocnili, vynahradili by si veškeré ztráty - a získali by ještě mnohem víc. Proto koupili loď a od té doby pátrají po Quentinových písemnostech."</p>
<p>Moore se nezdržel projevu náklonnosti ke svému mladším příteli a usmál se. „Marku, to je nádherná teorie. Ta stojí za celý večer. Jen to, že se na tebe člověk dívá, stojí za to."</p>
<p>„Jo, jo. Stojí za to? Zeptejme se opět Multivacu. Zaplatím za tebe účet za tento měsíc."</p>
<p>„O to nejde. Jsi můj host. Ale pokud ti to nebude vadit, přinesu sem láhev džabry. Dal bych si nějaký ten hlt, abych s tebou mohl držet krok."</p>
<p>„Já taky," přidal se Shea.</p>
<p>Brandon se posadil ke klávesnici. Prsty se mu chvěly dychtivostí, když vyťukával: Jaká byla povaha výzkumu, kterým se doktor Horace Quentin naposledy zabýval?</p>
<p>Odpověď přišla ve stejné době, kdy se Moore vrátil s lahví a se skleničkami. Tentokrát se ze štěrbiny vynořil bílý papír, potisknutý drobnými písmeny a dlouhý, na němž byly většinou odkazy na vědecké práce v odborných časopisech z doby před dvaceti lety.</p>
<p>Moore si odpověď přečetl. „Nejsem fyzik, ale vypadá to, jako by se Quentin zabýval optikou."</p>
<p>„Jenže to, co je tam psáno, bylo publikováno," potřásl Brandon hlavou, „ ale my potřebujeme něco, co dosud nebylo uveřejněno."</p>
<p>„Tak to se nikdy nedozvíme."</p>
<p>„Ale pojišťovna se dozvěděla."</p>
<p>„To říkáš ty."</p>
<p>Brandon si hnětl nervózně rukou bradu. „Dovol mi položit Multivacu ještě jednu otázku." A usedl za klávesnici a vyťukal: Dej mi jména a kontaktní kódy dosud žijících kolegů doktora Horace Quentina, a to těch, kteří s ním pracovali na univerzitě, na jejíž fakultě působil.</p>
<p>„Jak víš, že působil na univerzitní fakultě?" zeptal se Moore.</p>
<p>„Jestli nepůsobil, Multivac nám to řekne."</p>
<p>Proužek papíru se vynořil. A na něm stálo jedno jméno.</p>
<p>„Chceš tomu člověku zavolat?" nabízel Moore.</p>
<p>„Že váháš," přikývl Brandon. „Je to Otis Fitzimmons, detroitský kontakt. Warrene, nemohl bych...?"</p>
<p>„Jsi můj host, Marku. A ještě jsme se nepřestali bavit."</p>
<p>Brandon navolil číselnou kombinaci na Moorově komunikátoru.</p>
<p>Ozval se ženský hlas, a když Brandon požádal o doktora Fitzimmonse, nastala krátká odmlka.</p>
<p>Pak uslyšeli slabý hlas: „Haló." Nikdo nepochyboval, že je to velmi starý hlas.</p>
<p>„Doktore Fitzimmonsi," spustil Brandon, „zastupuji pojišťovnu Trans-Space Insurance ve věci zesnulého doktora Horace Quentina..."</p>
<p>„Prokrista, Marku," šeptal Moore, ale Brandon pozvedl ruku v odmítavém gestu.</p>
<p>Nastala odmlka tak dlouhá, že se zdálo být pravděpodobné, že se spojení přerušilo, ale pak se přece jenom ozval stařecký hlas: „Po všech těch letech? Zase znova?"</p>
<p>Ve vítězném gestu luskl Brandon prsty. Pak pronesl zdvořile, téměř úlisně: „Dosud se snažíme zjistit, pane doktore, zda jste si nevzpomněl na nějaké další podrobnosti o tom, co mohl mít doktor Quentin při tom, pro něho osudném letu s sebou a co by mohlo souviset s jeho posledním, dosud nezveřejněn objevem."</p>
<p>„Tedy..." Pak se ozvalo něco jako netrpělivé cvaknutí jazykem. „Už jsem vám řekl, že nevím. Nepřeji si být v této záležitosti dále obtěžován. Nevím, jestli nějaký objev vůbec existoval. Horace něco naznačoval - on vždycky něco naznačoval o tom či onom přístroji."</p>
<p>„O jakém přístroji, pane doktore?"</p>
<p>„Už jsem vám řekl, že nevím. Jednou se o něm zmínil názvem, ale to jsem vám taky už řekl. Nemyslím, že by název měl nějaký význam."</p>
<p>„Ten název v záznamech nemáme, pane doktore."</p>
<p>„Měli byste mít. Hm, co to jenom bylo? Aha, ano, an ... optikon."</p>
<p>„Psáno s ká?"</p>
<p>„S ká, nebo s cé. Nevím. A je mně to jedno. Teď už mi však laskavě dejte pokoj. Sbohem." Pak jen cosi podrážděně mumlal, než přerušil spojení.</p>
<p>Avšak Brandon byl spokojen.</p>
<p>*</p>
<p>„Marku," ozval se Moore, „to bylo to nejhloupější, co jsi mohl udělat. Vydávat se v komunikátoru za někoho jiného je protizákonné. Když bude chtít, může nám pěkně zavařit..."</p>
<p>„Proč by to dělal? Ten už na mě zapomněl. Ale slyšels to, Warrene? Ti od Trans-Space se ho vyptávali na objev! Párkrát mi odpověděl, že nám už všechno řekl."</p>
<p>„To ano. Jenže něco takového jsi předpokládal. Co nového ses dozvěděl?"</p>
<p>„Dále jsme se dozvěděli," řekl důrazně Brandon, „že Quenlinův přístroj se nazýval optikon."</p>
<p>„Fitzimmons si však nebyl nijak jist. Ale i kdyby tomu tak bylo, samotný název nám nepomůže hnout se z místa, protože to, že se Quentin naposledy zabýval optikou, jsme již věděli."</p>
<p>„A Trans-Space Insurance hledá buď optikon, nebo dokumentaci k němu. Možná že Quentin uchovával podrobnosti v tajnosti a s sebou měl jen funkční model přístroje. Koneckonců, Mike říkal, že sbírají kovové předměty. Je to tak?"</p>
<p>„Měli tam hromadu kovového odpadu," potvrdil Shea.</p>
<p>„Netahali by se s kovem, kdyby jim šlo o nějaké písemnosti. Takže to, co hledáme, je přístroj, který se snad nazývá optikon."</p>
<p>„Marku, i v případě, že všechny tvoje předpoklady jsou správné a my máme hledat optikon, takové pátrání je dnes zcela beznadějné," řekl Moore chladně. „Pochybuji, že na oběžné dráze kolem Vesty se zachytilo víc než deset procent trosek. Úniková rychlost Vesty je téměř zanedbatelná. Tehdy jsme měli obrovské štěstí, že to naši sekci vraku postrčilo šťastnou silou ve šťastném směru na oběžnou dráhu. Zbytek trosek zmizel, rozptýlil se ve Sluneční soustavě na nejrůznější oběžné dráhy kolem Slunce."</p>
<p>„Ale oni sbírají jednotlivé kusy," namítl Brandon.</p>
<p>„Ano, těch deset procent, které se náhodou zachytily na oběžné dráze kolem Vesty. Nic víc."</p>
<p>Brandon se však nevzdával. Pronesl zamyšleně: „Předpokládejme, že přístroj tam někde byl, ale pojišťováci ho dosud nenašli. Nemohl jim ho někdo vyfouknout?"</p>
<p>„Třeba my?" zasmál se Shea. „My jsme tam byli, ale neodnesli jsme si nic než svou kůži, a to ještě moc rádi, že aspoň ji. Tak kdo jiný?"</p>
<p>„To je fakt," souhlasil Moore, „a jestli ho sebral někdo jiný, proč by s tím dělal tajnosti?"</p>
<p>„Třeba nevěděl, co to je."</p>
<p>„Jak tedy my máme..." Moore se náhle odmlčel a obrátil i na Sheu. „Co jsi to povídal?"</p>
<p>„Kdo?" Shea se zatvářil nechápavě. „Já?"</p>
<p>„Právě před chvílí. O tom, že jsme tam byli my." Moore přimhouřil oči. A potřásl hlavou, jako by chtěl, aby se mu v ní vyjasnilo. Pak pronesl tichým hlasem: „Dobrá galaxie!"</p>
<p>„O co jde?" dožadoval se Brandon s napětím v hlase. „O co jde, Warrene?"</p>
<p>„Nevím to jistě. Ty mě s těmi tvými fantasmagoriemi ještě zblbneš, začínám je asi brát vážně. Víte, my jsme skutečně vzali s sebou z vraku nějaké věci. Nemám na mysli naše šaty nebo osobní majetek. Alespoň já jsem vzal."</p>
<p>„Cože?"</p>
<p>„Stalo se to tehdy, když jsem se plazil po povrchu našeho vraku... Do kosmu, vidím se tak jasně, jako kdybych se po ně plazil teď... Vzal jsem nějaké předměty, strčil jsem je do kapsy skafandru. Ani nevím proč, asi jsem to ani nebyl já. Udělal jsem to bez uvažování. A pak... no... nechal jsem si je. Asi jak suvenýry, a přinesl si je na Zemi."</p>
<p>„Kde je máš?"</p>
<p>„Nevím. Víte, bydleli jsme od té doby na různých místech."</p>
<p>„Ale nevyhodils je, že ne?"</p>
<p>„Ne, jenže člověk vždycky něco ztratí, když se stěhuje."</p>
<p>„Jestliže jsi je nevyhodil, musíš je mít někde v domě."</p>
<p>„Pokud se neztratily. Čestné slovo, nevzpomínám si, bych je za posledních patnáct let viděl."</p>
<p>„Co to vlastně bylo?"</p>
<p>„Jedním z nich bylo plnicí pero, pokud si vzpomínám, skutečně antikvární kus, do jakého se dávají vložky s inkoustem. Ale ten druhý předmět... to mě podržte... to byl malý polní dalekohled, ne delší než šest palců. Chápete, co to znamená? Polní dalekohled!"</p>
<p>„Optikon!" vykřikl Brandon. „To je tutovka!"</p>
<p>„To může být jen shoda okolností," vystřízlivěl Moore a snažil se zachovat si chladnou hlavu. „Jen pouhá shoda okolností."</p>
<p>Avšak Brandon jeho střízlivost nesdílel. „Houby shoda okolností! Ti od Trans-Space nemohli najít optikon ve vraku a nemohli ho najít ani nikde v kosmu, protože jsi ho měl celou dobu u sebe!"</p>
<p>„Ty jsi cvok."</p>
<p>„Ale jdi, teď ho musíme najít."</p>
<p>Moore prudce vydechl. „Tak jo, já se teda podívám, jestli chceš, ale pochybuji, že něco najdu. A můžeme začít ve skladišti. To je takové logické místo."</p>
<p>„Jenže," uchichtl se Shea, „logické je proto, aby tam člověk logicky nehledal."</p>
<p>Přesto všichni zamířili k mechanické plošině, aby se nechali vynést ke skladišti.</p>
<p>*</p>
<p>Ve skladišti to čpělo zatuchlostí, neobydleností. Moore zapnul precipitron. „Prach jsme už neprecipitovali snad dva roky. Což jen dokazuje, jak často se sem nahoru dostanu. Teď se porozhlédneme, a jestli ten dalekohled tady někde vůbec je, bude ve staromládenecké kolekci - tak říkám starým krámům, s kterými jsem se od svobodných let nechtěl rozloučit. S tou můžeme začít."</p>
<p>Začal se probírat obsahem plastového zasunovacího kontejneru, a Brandon mu úzkostlivě nakukoval přes rameno.</p>
<p>„Vidíš?" zasnil se Moore. „Univerzitní ročenka. Tehdy jsem patřil k sonistům, k těm, co to brali moc vážně. Podařilo se mi nahrát hlas k obrazu každého asáka." Láskyplně poklepal prsty na desky knihy. „Určitě by sis myslel, že v ní není nic než holografické fotky, ale každá..." Uvědomil si, že se Brandon mračí, a proto dodal: „Tak jo. Už hledám."</p>
<p>Přestal se věnovat zasunovacím kontejnerům a otevřel lodní kufr z masivního, starodávného dřevitu. Třídil obsah různých přepážek.</p>
<p>„Hele, co je tohle?" zeptal se Brandon a ukázal na podlouhlý váleček, který se s tupým, nevýrazným zvukem vykutálel na podlahu.</p>
<p>„Nevím..." zarazil se Moore. „Vlastně ano! To je to pero! Ano. A tady je dalekohled. Jenže nic z toho nefunguje. Obojí je rozbité. Aspoň pero je, teda podle mého. Něco se v něm uvolnilo a chrastí. Rozumíš? Neměl jsem ani tušení, jak se plní, a proto jsem se nemohl přesvědčit, jestli opravdu funguje. Už roky se inkoustové zásobníky nevyrábějí."</p>
<p>Brandon přidržel pero pod světlem. „Jsou na něm iniciálky."</p>
<p>„Jo? Nevzpomínám si, že bych si jich všiml."</p>
<p>„Jsou dost odřené. Vypadá to na J. K. Q."</p>
<p>„Q?"</p>
<p>„Jo, a je to počáteční písmeno málo častého příjmení. Mohlo patřit Quentinovi - třeba ho zdědil a nechal si ho pro štěstí nebo na památku. Zdědil po nějakém svém pradědečkovi v dobách, kdy se taková pera používala, pradědečkovi, který se jmenoval třeba Jason Knight Quentin nebo Judah Kent Quentin, nebo tak nějak. Jména Quentinových předků můžeme zjistit přes Multivac."</p>
<p>Moore přikývl. „To bychom mohli. Vidíš, už jsem stejný cvok jako ty."</p>
<p>„A je-li tomu tak, pak to dokazuje, že jsi ho sebral v Quentinově kajutě, a tam jsi taky sebral polní dalekohled."</p>
<p>„Počkej, jen klid. Nepamatuji si, jestli jsem oba předměty našel na stejném místě. Na to, jak jsem se plazil po povrchu naší trosky, si moc nevzpomínám."</p>
<p>Brandon otáčel dalekohledem pod světlem. Jednou, dvakrát, a ještě několikrát. „Iniciálky na něm nejsou."</p>
<p>„Myslel sis, že tam nějaké budou?"</p>
<p>„Já aspoň žádné nevidím, jen jakousi spojovací rýhu."</p>
<p>Přejel nehtem palce po úzké drážce, která vedla po obvodu dalekohledu na jeho silnějším konci. Pokusil se tím koncem otočit, ale bezúspěšně. „Je z jednoho kusu." Přiložil dalekohled k oku. „Nefunguje to."</p>
<p>„Říkal jsem ti, že je rozbitý. Nemá čočky."</p>
<p>„Těžko můžeš očekávat," poznamenal Shea, „že se nic nerozbije, když kosmická loď narazí na meteorit a rozpadne se."</p>
<p>„I kdybychom tedy našli to pravé," poznamenal Moore, teď opět pesimistickým tónem, „i kdyby tohle byl ten optikon, na nic nám není." Vzal od Brandona dalekohled a hmatal po okraji tubusu. „Ani se nedá poznat, kam patří čočky. Nemůžu nahmátnout žádné drážky, do nichž by čočky zapadly. Jako by tam vůbec neměly... Ne!" Poslední slabiku ze sebe vyrazil téměř jako divoch.</p>
<p>„Ne co?" zeptal se Brandon.</p>
<p>„Název! Označení toho dalekohledu!"</p>
<p>„Optikon? To myslíš?"</p>
<p>„Optikon! To není ono! Fitzimmons se v komunikátoru vyjádřil takto: Ano, an... optikon. Váhal, jak si vzpomínal na správný název. Řekl nám, že se přístroj jmenuje anoptikon, rozumíš, anoptikon!"</p>
<p>„Jo-ó," protáhl Brandon. „A jaký je v tom rozdíl?"</p>
<p>„V tom je zatraceně velký rozdíl. Optikon by označoval přístroj s čočkami, ale anoptikon, jedno slovo, má řeckou předponu <emphasis>an</emphasis>, což znamená <emphasis>ne</emphasis>. Slova řeckého původu ji používají k vyjádření negace. <emphasis>Anarchie</emphasis> znamená <emphasis>žádná vláda</emphasis>, <emphasis>anémie</emphasis> znamená <emphasis>žádná krev</emphasis>, <emphasis>anonym</emphasis> znamená <emphasis>žádné jméno</emphasis>, a <emphasis>anoptikon</emphasis> znamená..."</p>
<p>„Žádné čočky!" zvolal Brandon.</p>
<p>„Správně. Quentin musel pracovat na optickém přístroji, který nemá čočky, a tohle může být jeho model - a nemusí být rozbitý."</p>
<p>Shea namítl: „Ale nic nevidím, když se do něho dívám."</p>
<p>„Bude asi vynulován," usoudil Moore. „Musí se dát nějak nastavit." Snažil se, podobně jako Brandon, otočit tubusen u obvodové drážky. Otáčel jím, až hekal.</p>
<p>„Nerozbij ho," strachoval se Brandon.</p>
<p>„Už povoluje. Buď to má jít tak ztuha, nebo spoj zkorodoval." Přestal tubusem otáčet, pohlédl rozmrzele na dalekohled a znovu ho přiložil k oku. Pak se spěšně obrátil, depolarizoval okno a vyhlédl na světla velkoměsta. „Ať mě spolkne kosmos!" vydechl.</p>
<p>„Co? Co je?" zbystřil pozornost Brandon.</p>
<p>Moore mu podal beze slova přístroj. Brandon ho přiložil k oku a ostře vydechl: „Je to dalekohled!"</p>
<p>„Já bych se taky podíval," připomenul se Shea.</p>
<p>Věnovali se přístroji téměř celou hodinu - otáčeli tubusem na jednu stranu, aby ho změnili na dalekohled, a pak na druhou, aby z něho udělali mikroskop.</p>
<p>„Na jakém principu pracuje?" zajímal se několikrát Brandon.</p>
<p>„Nevím," odpovídal Moore. A nakonec řekl: „Jsem si jist, že využívá intenzivních silových polí. Když otáčíme tubusem, překonáváme vlastně odpor pole. U velkého přístroje bude nutný motorový posilovač."</p>
<p>„To je šikovná finta," uznal Shea.</p>
<p>„A víc než to," řekl Moore. „Vsadím se, že tento přístroj představuje zásadní obrat v teoretické fyzice. Zaostřuje světlo bez čoček a dá se nastavit tak, aby akumuloval světlo z širší oblasti, aniž by se měnilo ohnisko. Vsadím se, že na jedné straně dokáže to, co pětisetpalcový teleskop na Ceres, a na druhé straně se vyrovná elektronovému mikroskopu. A navíc, nezjistil jsem žádnou chromatickou aberaci - takže světlo všech vlnových délek se musí lámat stejně. A to třeba platí také pro rádiové vlny i gama záření. Možná že ohýbá i gravitaci, pokud je gravitace vlnové povahy. Možná..."</p>
<p>„Má nějakou cenu?" přerušil ho Shea chraptivě.</p>
<p>„Nepředstavitelnou, jestliže si někdo domyslí, jak funguje."</p>
<p>„Tak s tím do Trans-Space Insurance nechoďme. Poraďme se nejdřív s právníkem. Vzdali jsme se nároku na tyto předměty, když jsme podepsali odškodnění, nebo ne? Měls je přece ve svém vlastnictví, než jsi odškodnění podepsal. A když na to přijde, má nějaký papír na něco vliv, když jsme nevěděli, čeho se podpisem vzdáváme? Třeba by se to mohlo považovat za podvod."</p>
<p>„Vlastně ani nevím," přemýšlel Moore nahlas, „jestli by něco takového měla vlastnit soukromá společnost. Jestli jsou v tom nějaké peníze..."</p>
<p>„K čertu s penězi, Warrene!" Brandon si bušil oběma pěstmi do kolenou. „Chci říct, že nepohrdnu žádnou peněžní částkou, o kterou zakopnu, ale ta není důležitá. Čeká nás však sláva, člověče, sláva! Představ si, co se bude psát. Pohádkový poklad ztracený v kosmu. Obrovská korporace pročesává kosmický prostor dvacet let, aby ho nalezla, ale po celou tu dobu jsme ho my, zapomenutí, měli ve svém vlastnictví. Pak, při dvacátém výročí, jsme poklad našli. Jestli tenhle krám funguje a jestli se anoptika stane významným, novým vědním oborem, veřejnost na nás nikdy nezapomene."</p>
<p>Moore odhalil v úsměvu zuby, pak se začal smát. „Máš pravdu. To se ti, Marku, skutečně povedlo. Dokázals přesně to, co sis předsevzal. Zachránils nás před ztroskotáním v zapomnění."</p>
<p>„Všichni jsme se o to přičinili," namítl Brandon. „Mike dodal námět a základní informace, já jsem vypracoval teorii a ty jsi měl anoptikon ve svém držení."</p>
<p>„To sedí. Ale už je pozdě a žena se brzy vrátí, takže musíme sebou hodit. Multivac nám řekne, která agentura by byla vhodná a..."</p>
<p>„Ne, ne," přerušil ho Brandon. „Nejdříve to oslavíme. Závěrečný přípitek na našem výročí, a prosím o výstižnou modifikaci. Neujmeš se toho, Warrene?" A podal Warrenovi láhev džabry, dosud zpolovic plnou.</p>
<p>Moore pečlivě naplnil sklenky až po okraj. „Pánové," nesl slavnostně, „na zdraví." Všichni tři pozvedli sklenky současně. „Pánové, připíjím na suvenýry ze <emphasis>Stříbrné královny, jsme kdysi měli."</emphasis></p><empty-line /><p> <strong><emphasis>MINULOST NEMÁ ŽÍT</emphasis></strong></p>
<p>Doktor Arnold Potterley byl profesorem dějin starověku, což samo o sobě nebylo nebezpečné, ale to, co mělo příchuť světové výjimečnosti, byl fakt, že jako profesor starověku vypadal.</p>
<p>Šéf vládní sekce pro chronoskopii Tadeáš Araman by snad podnikl příslušné kroky, kdyby Potterley měl výraznou, hranatou bradu, planoucí oči, orlí nos a široká ramena. Ve skutečnosti však na druhé straně svého stolu viděl mírného člověka, jehož vybledlé modré oči, ležící po obou stranách knoflíkového nosu, na něho hleděly žádostivě a jehož drobná, pečlivě ustrojená postava mu dávala punc bezvýraznosti od řídnoucích hnědých vlasů až po pečlivě vyčištěné boty, které vhodně doplňovaly konzervativní oblečení příslušníka střední vrstvy.</p>
<p>„A co pro vás, doktore, můžu udělat?"</p>
<p>Potterley odpověděl tichým hlasem, který dobře ladil s jeho celkovým vzezřením: „Pane Aramane, přišel jsem za vámi, protože v chronoskopii zaujímáte nejvýznamnější postavení."</p>
<p>„Ne tak zcela," usmál se Araman. „Nade mnou je tajemník pro celosvětový výzkum a nad ním zase generální tajemník Spojených národů. A nad oběma jsou samozřejmě suverénní lidé Země."</p>
<p>„Ti se o chronoskopii nezajímají," potřásl hlavou Potterley. „Přišel jsem za vámi, pane, protože již dva roky usiluji o to, abych dostal povolení časopozorovat, tedy chronoskopovat, v souvislosti se svými výzkumy starověkého Kartága. Stále je nemohu získat. Dotace na výzkum mám v pořádku. V mém intelektuálním úsilí není nic postranního, ale přesto..."</p>
<p>„O tom jistě nelze pochybovat," přerušil ho Araman konejšivě. Rychlým, rutinním pohybem vsunul tenké reprodukční listy do slohy s Potterleyho jménem. Listy připravil Multivac, jehož obrovská elektronická paměť obsahovala veškeré záznamy sekce. Až tento rozhovor skončí, zničí je, ale podle potřeby je lze reprodukovat během několika sekund.</p>
<p>A zatímco Araman obracel stránky, Potterley pokračoval svým tichým, monotónním hlasem.</p>
<p>„Musím zdůraznit, že můj problém je důležitý. Kartágo představuje vrchol starověkého rozkvětu. Předřímské Kartágo je nejbližší starověká obdoba předatomové Ameriky, alespoň pokud jde o jeho vztah k řemeslům, živnostem a obchodu v obecném smyslu slova. Kartáginci byli odvážnými mořeplavci a cestovateli - dřív než Vikingové - a mnohem lepšími než nadhodnocovaní Řekové.</p>
<p>Poznat Kartágo by bylo velice prospěšné, avšak jediné, co o něm víme, je odvozeno z písemností jeho zapřísáhlých nepřátel, Řeků a Římanů. Samotné Kartágo nikdy nic nenapsalo na svou obranu, nebo jestli napsalo, nic se z toho nedochovalo. Tak se stalo, že Kartáginci získali pověst oblíbených historických zloduchů - a možná neprávem. Časopozorování může přivést vše na správnou míru."</p>
<p>A řekl ještě mnohem víc.</p>
<p>„Musíte si uvědomit, doktore, že chronoskopie nebo, chcete-li, časopozorování není nic jednoduchého," přerušil jeho vývody Araman, aniž přestal obracet reprodukční listy před sebou.</p>
<p>Potterley se zamračil. „Žádám pouze o pozorování určitého časového a geografického prostoru, který vymezím."</p>
<p>„Ale i několik pozorování, dokonce jediné..." řekl s povzdechem Araman. „Je to neobyčejně choulostivá záležitost. Je to otázka zaostření, vytažení příslušného výjevu do obrazu a jeho udržení. Pak je zde synchronizace zvuku, což vyžaduje zcela samostatný přístroj."</p>
<p>„Můj problém je zajisté natolik významný, aby ospravedlnil zvýšené úsilí."</p>
<p>„Jistě, doktore. To nepochybně," souhlasil Araman bez váhání. Upřít někomu významnost jeho výzkumného projektu by bylo neomluvitelnou nezdvořilostí. „Musíte však pochopit, jak dlouhou přípravu i jednoduché pozorování vyžaduje. A jak dlouhá je řada čekatelů na chronoskopii - a ještě větší na použití Multivacu, který nám poskytuje vodítko pro rozhodování."</p>
<p>Potterley se nervózně zachvěl. „Nedá se nic dělat? Po dva roky..."</p>
<p>„Je to otázka priorit, doktore. Lituji... Cigaretu?"</p>
<p>Na ta slova se Potterley prudce odtáhl a na krabičku, přistrčenou k němu, se zahleděl vytřeštěnýma očima. Araman se zatvářil překvapeně, ruku s krabičkou cigaret stáhl a udělal pohyb, jako by si chtěl vzít cigaretu sám, ale pak si to rozmyslel.</p>
<p>Potterley si ulehčené oddechl, když cigarety zmizely z dohledu. „Existuje-li nějaká možnost přezkoumání celé záležitosti, která by mě posunula v pořadí co nejvýše - nevím, jak bych se vyjádřil..."</p>
<p>Araman se usmál. V podobné situaci nabízeli někteří peníze, což samozřejmě také nikam nevedlo. „Rozhodnutí o prioritách se provádí pomocí počítače. Nemohu je žádným způsobem ovlivnit." Když Potterley škrobeně povstal, dalo se odhadnout, že není vyšší než metr šedesát pět. „Pak vám tedy popřeji dobrý den, pane."</p>
<p>„Já vám rovněž, doktore. A skutečně mě to moc mrzí."</p>
<p>Nabízené ruky se Potterley dotkl jen letmo. Po jeho odchodu vstoupila do kanceláře, na vyzvání bzučáku, Aramonova sekretářka. Převzala od svého šéfa slohu s doporučením: „To můžete zlikvidovat."</p>
<p>Když Araman opět osaměl, trpce se usmál. Další vyřízený případ za jeho pětadvacetiletou službu lidstvu. Službu spočívající v negování. Ještě že zbavit se tohoto zájemce nedalo moc práce. Někdy musel přistoupit k akademickému nátlaku, někdy dokonce k odejmutí dotace. Za pět minut již na doktora Potterleyho zapomněl. A když později o jejich setkání přemýšlel, nemohl si vzpomenout, že by v něm něco signalizovalo nebezpečí.</p>
<p>*</p>
<p>Během prvního roku svého znechucení zakoušel Arnold Potterley jen jediné - totiž znechucení. Avšak v druhém roce se z jeho znechucení zrodila myšlenka, která ho zprvu polekala, později fascinovala. K přechodu od myšlenky k činům mu však bránily dvě okolnosti, ale žádná z nich neměla nic společného s pochybností, zda se nedopouští silného prohřešku proti etice výzkumu.</p>
<p>První okolností byla přetrvávající naděje, že vláda přece jenom povolení udělí a že tedy nebude muset nic dalšího podnikat. Ale tato naděje nyní, po rozhovoru s Aramancm, vzala definitivně za své.</p>
<p>Druhá okolnost se netýkala naděje, ale trpkého vědomí, že sám nic nezmůže. Nebyl fyzikem a neznal žádného fyzika, který by mu pomohl. Na fyzikální katedře univerzity byli pracovnici dobře zajištěni dotacemi a věnovali se výhradně práci na projektu ve své specializaci. V nejlepším případě by ho nevzali na vědomí a v nejhorším by ho udali za intelektuální anarchii - mohl by pak snadno přijít i o základní dotaci na výzkum Kartága.</p>
<p>To nemohl riskovat. Jenže chronoskopie byla to jediné, co mu mohlo umožnit v práci pokračovat. Bez ní na tom nebude o nic lépe, než kdyby přišel o dotaci.</p>
<p>První náznak toho, že druhá překážka nemusí být nepřekonatelná, se objevil již týden před rozhovorem s Aramanem, ale tehdy mu nevěnoval pozornost. Stalo se to na jednom Z fakultních čajů, které navštěvoval pravidelně, protože to považoval za povinnost - a svoje povinnosti bral vážně. Jakmile se však na čaj dostavil, nepovažoval už za svoji povinnost, aby se věnoval běžné konverzaci, nebo aby navazoval přátelství. Střídmým usrkáváním vypil jednu nebo dvě skleničky, vyměnil si zdvořilou frázi s děkanem nebo s některým z vedoucích kateder podle toho, kdo se dostavil, a ostatním věnoval náznak úsměvu. Vždy brzy odešel.</p>
<p>Na tom posledním čaji by normálně nevěnoval pozornost mladému muži, který stál tiše, přímo zakřiknutě, v jednom koutě. Nikdy by ho ani nenapadlo na něho promluvit. Avšak mimořádná okolnost ho tentokrát přiměla, aby se choval jinak, než měl ve zvyku.</p>
<p>Toho rána se mu paní Potterleyová při snídani svěřila, že se jí opět zdálo o Lauře, tentokrát o Lauře dospělé, avšak s obličejem tříleté holčičky, který se jí z jejich dítěte vryl do paměti. Potterley ji nechal mluvit. Bývaly doby, kdy ji se zápalem přesvědčoval, aby se příliš často neobírala minulostí a smrtí - Lauru jim nevrátí snění, ani mluvení. Jestli to však jeho manželku těší - nechť si sní a mluví.</p>
<p>Když však toho dopoledne šel na univerzitu, zjistil, že ho malichernost manželky nakazila. Dospělá Laura! Už tomu bude téměř dvacet let, co zahynula - jejich jediné dítě, první a poslední. A celou dobu na ni vzpomínal jako na tříletou holčičku.</p>
<p>Až nyní ho napadlo, že kdyby se dožila dnešních dnů, nebyly by jí tři, ale téměř dvacet tři roky.</p>
<p>Neubránil se tomu a pokoušel se představovat si ji, jak postupně dospívá do svých třiadvaceti let. I když se mu to tak docela nepodařilo.</p>
<p>Avšak pokusil se: jak se Laura líčí, aby se líbila - jak chodí s chlapci - jak se vdává!</p>
<p>V takovém byl rozpoložení, když na čaji spatřil jednoho mladíka, který se krčil v pozadí obcházejících chladných akademiků, a zmocnila se ho bláznivá představa, že právě za takového by se mohla Laura provdat. Ten mladík by pak snad ...</p>
<p>Laura by se s ním mohla seznámit třeba tady, na univerzitě, nebo některého večera, a pak by ho třeba pozvala na večeři domů. Třeba by v sobě nalezli zalíbení. Laura by určitě byla hezká, a tento mladík nevypadal špatně. Měl snědou pleť, podlouhlý obličej a lehké pohyby.</p>
<p>Křehká vidina pominula, ale Potterley zjistil, že v bláhové představě pohlíží na toho mladíka nikoli jako na neznámého, ale jako na možného zetě v tom, co by bývalo mohlo být. Ta představa na něho působila jako autohypnóza.</p>
<p>Napřáhl ruku. „Jsem Arnold Potterley z fakulty historie. Vy jste tady nový, že?"</p>
<p>Mladík se zatvářil poněkud překvapeně a jaksi neobratně zápolil se skleničkou, když si ji přendával do levé ruky, aby mohl pravicí uchopit nabízenou ruku. „Jmenuji se Jonas Foster, pane. Nový asistent na fyzice. Začínám tento semestr."</p>
<p>Potterley přikývl. „Přeji vám, aby se vám u nás líbilo a abyste měl úspěch."</p>
<p>Tím to tehdy skončilo. Potterley s nepříjemným pocitem vystřízlivěl, zrozpačitěl a odešel. Ještě jednou se ohlédl přes rameno, ale iluze příbuzenského vztahu se neopakovala. Skutečnost se stala opět skutečností a on měl na sebe zlost za to, že se stal obětí hloupých řečí své ženy o Lauře.</p>
<p>Avšak o týden později, když k němu promlouval Araman, vzpomněl si na toho mladého muže znovu. Asistent na fyzice. Nový asistent. Nebyl tehdy hluchý? Nenastal u něho zkrat mezi sluchovým vjemem a myšlením? Nebo ho zablokovala autocenzura při vědomí, že zanedlouho bude jednat s nejdůležitějším člověkem v chronoskopii?</p>
<p>Při jednání s ním však neuspěl a právě to, že si vzpomněl na nového asistenta na fyzice, se kterým si vyměnil pár vět, způsobilo, že svou žádost neprosazoval energičtěji - téměř se nemohl dočkat, až ho Araman propustí.</p>
<p>A při zpáteční cestě v autogyroexpresu na univerzitu si říkal, že by asi bylo lepší, kdyby byl pověrčivý. Mohl by se utěšovat myšlenkou, že to náhodné, bezvýznamné setkání bylo ve skutečnosti zařízeno vědoucím a smysluplným osudem.</p>
<p>*</p>
<p>Pro Jonase Fostera nebyl akademický život ničím novým. Dlouhá a křivolaká cesta v úsilí o doktorát by z každého udělala veterána. A návazná přednášková činnost po doktorátu v něm rychle a dokonale veterána zocelila.</p>
<p>Nyní se však z něho stal asistent Jonas Foster, před nímž se rozprostírala důstojná profesionální dráha. A také zjistil, že se jeho vztah vůči ostatním profesorům změnil.</p>
<p>Už proto, že právě oni budou rozhodovat o jeho budoucí kariéře. A také proto, že v tak rané fázi působení na univerzitě nemohl říci, komu z osazenstva fakulty dopřává sluchu děkan nebo dokonce prezident univerzity. Nedělal si iluze, že by na univerzitní triky měl - jistě by v tomto směru neuspěl - a nemělo cenu nechat si dát pár pořádných pohlavků, jen aby si to dokázal.</p>
<p>Proto teď naslouchal tomu zdvořilému historikovi, z něhož přesto, že se tvářil klidně, vyzařovalo jisté vnitřní napětí, nepřerušoval ho a nevyhodil. I když v první chvíli měl chuť to udělat.</p>
<p>Na Potterleyho si pamatoval docela dobře. Jak za ním přišel na nedávném čaji - mimochodem, hodně nudné společenské povinnosti. Tehdy mu řekl pár vět, škrobeně a s podivným leskem v očích, ale vzápětí se stal formální a kvapně odešel.</p>
<p>Tehdy ho to pobavilo, ale nyní...</p>
<p>Potterley se s ním možná chtěl seznámit záměrně, nebo spíš na něho udělat dojem, že je podivný, excentrický, ale neškodný. A nyní možná zkoumá jeho názory, hledá v nich slabá místa. Jistě, měli spolu hovořit, ještě než dostal svoje místo. Přesto...</p>
<p>Na druhé straně to mohl myslet vážně, se vší počestnosti, a třeba si ani nemusel uvědomovat, co dělá - ale také mohl být docela nebezpečným darebákem.</p>
<p>„No, víte..." zabručel Foster, a aby získal čas, vytáhl krabičku cigaret v úmyslu, že nabídne Potterleyemu cigaretu a sám si, rozvážně, jednu zapálí sám.</p>
<p>Ale jeho protějšek téměř vzplanul: „Prosím vás, doktore Fostere, jen žádné cigarety!"</p>
<p>„Promiňte," zatvářil se Foster udiveně.</p>
<p>„Ne. Já se omlouvám. Nesnáším cigaretový zápach. Idiosynkrazie. Promiňte." A viditelně zbledl.</p>
<p>Foster cigarety odsunul, i když měl na jednu chuť, a rozhodl se k rychlému ústupu. „Lichotí mi, že se mě ptáte na radu, doktore, a vůbec na vše ostatní, ale neutrina nejsou můj obor. V tom směru nemohu nic odborného dost dobře udělat. I kdybych vyslovil jen názor, nebyl by odborný, a upřímně řečeno, raději bych, abyste nezacházel do nějakých podrobností."</p>
<p>Do historikova korektního výrazu pronikla přísnost. „Co míníte tím, že neutrina nejsou váš obor? Vy ještě nemáte žádný obor. Nedostal jste ještě ani dotaci, že?"</p>
<p>„Tohle je teprve můj první semestr."</p>
<p>„To vím. Myslím, že jste dosud o dotaci ani nepožádal."</p>
<p>Foster se nevýrazně usmál. Za ty tři měsíce se mu nepodařilo sepsat základní materiály pro dotaci na takové úrovni, aby prošly u profesionálního popularizátora vědy, o Komisi pro výzkum ani nemluvě.</p>
<p>Vedoucí katedry to naštěstí nebral nijak tragicky. „Nespěchejte, Fostere," řekl mu, „a dobře si všechno rozvažte. Dejte si záležet, abyste věděl, co a jak chcete dosáhnout, protože jakmile jednou dotaci obdržíte, budete mít oficiálně potvrzenou specializaci a ta už vám pak zůstane po celý aktivní život." Rada to byla docela banální, ale banalita bývá často jádrem pravdy, a to si Foster uvědomoval.</p>
<p>„Svými znalostmi i zájmem, doktore," vysvětloval Foster, „se zaměřuji na hyperoptiku a okrajově na gravitiku. Tak jsem to také uvedl v žádosti o zdejší místo. Nemusí to být zatím moje oficiální specializace, ale jednou bude - nic jiného než to. Pokud jde o neutriniku, nikdy jsem ji ani nestudoval."</p>
<p>„Proč ne?" naléhal bezprostředně Potterley.</p>
<p>Foster vytřeštil oči nad takovou nehoráznou zvědavostí, která nemohla než popuzovat. Poněkud omámeně se s krajním úsilím ovládl, aby zůstal zdvořilý. „Na univerzitě nám neutriniku nepřednášeli."</p>
<p>„Proboha, odkud jste přišel?"</p>
<p>„Z M. I. T. Z Massachusettského..."</p>
<p>„A tam vám neutriniku nepřednášeli?"</p>
<p>„Ne, nepřednášeli." Foster cítil, že se červená, a přešel do obrany. „To je vysoce specializovaný předmět, který nemá valný význam. Možná chronoskopie má určitý význam, ale to je pouze praktická aplikace, která je definitivně ukončena."</p>
<p>Potterley se na něho zahleděl naléhavě. „Povězte mi jedno. Víte, kde bych našel odborníka na neutriniku?"</p>
<p>„Ne, to nevím."</p>
<p>„Dobrá. A znáte alespoň školu, kde se neutrinika přednáší?"</p>
<p>„Ne, to neznám."</p>
<p>Potterley se usmál, ale křečovitě, nevesele.</p>
<p>Ten úsměv připadal Fosterovi nepříjemný, cítil v něm urážku - a s narůstajícím odporem řekl: „Rád bych, pane, zdůraznil, že vybočujete z určitých mezí."</p>
<p>„Cože?"</p>
<p>„Říkám, že váš zájem jakožto historika, váš odborný zájem o jakoukoli fyzikální oblast není..." Odmlčel se, nedokázal se přimět dokončit správným výrazem.</p>
<p>„Není v souladu s etikou?"</p>
<p>„To je ten pravý výraz, doktore."</p>
<p>„Přivedla mě k tomu moje výzkumná práce," pronesl Potterley tiše, ale naléhavě.</p>
<p>„Tak si zajděte na Komisi pro výzkum. Pokud vám dovolí..."</p>
<p>„Obrátil jsem se na ni, ale bezvýsledně."</p>
<p>„Pak se té myšlenky musíte vzdát." Foster věděl, že to, co říká, zní jako škrobené moralizování, ale nehodlal se nechat tímto člověkem zmanipulovat k projevům intelektuální anarchie. Byl teprve na začátku své kariéry a nemohl si dovolit pošetile riskovat.</p>
<p>Avšak jeho slova měla na Potterleyho nečekaný účinek - ten zničehonic explodoval slovní bouří o neodpovědnosti</p>
<p>Vědci, hřímal, mohou být svobodní, jen když mohou svobodně ukájet ničím neomezenou zvídavost. Výzkum, formovaný do určité struktury silami, které tahají za drátky k peněžence, se stává otrokem a musí stagnovat. Nikdo, zdůraznil, nemá právo diktovat druhému, o co se má intelektuálně zajímat.</p>
<p>Foster tomu všemu naslouchal a nevěřil svým uším. Nic z toho mu neznělo cize. Podobně mluvili na koleji studenti, aby šokovali profesory, a on sám se jednou nebo dvakrát tímto způsobem bavil. Každý, kdo chodil na přednášky z historie vědních oborů, věděl, že něco takového tvrdilo hodně osobností.</p>
<p>Připadalo mu však zvláštní, téměř nepřirozené, že takový nesmysl může hlásat moderní vědec. Nikdo by přece neobhajoval takové řízení výrobního podniku, kde by jednotliví pracovníci dělali to, co je momentálně napadne, nebo řízení lodě podle náhodných a konfliktních nápadů jednotlivých námořníků. Považuje se za samozřejmé, že v obou případech musí existovat určitý centrální dohled. Proč by řízení a řád měly přinášet prospěch výrobnímu podniku a lodi, ale vědeckému výzkumu nikoli?</p>
<p>Někdo by mohl namítnout, že lidský mozek je svým způsobem kvalitativně jiný než výrobní podnik a loď, ale dějiny intelektuálního úsilí dokazují opak.</p>
<p>Když byla věda ještě v plenkách a záludnosti všeho nebo většiny poznaného dokázal myšlenkově zvládnout jednotlivec, tehdy ani nemuselo nějaké řízení být. Náhodná bloudění v nezmapovaném terénu neznáma mohla vést k nečekaným, báječným objevům.</p>
<p>Avšak s přibývajícími poznatky se stalo nezbytné vstřebávat stále více údajů, než se mohly organizovat účelné výpravy do bílých míst na mapě poznání. Nastoupila specializace. Výzkumník potřeboval literární zdroje, které by sám neshromáždil, a pak přístroje, které si nemohl dovolit. Stále více ustupoval jednotlivec výzkumným týmům a výzkumným ústavům.</p>
<p>Se stále nákladnějšími přístroji rostly i nároky na finanční zdroje. Která škola je dnes tak malá, aby nepotřebovala nejméně jeden nukleární mikroreaktor, o počítačové síti ani nemluvě?</p>
<p>Již dávno si nemohl jednotlivec dovolit výzkum financovat. V roce 1940 mohly dostatečně subvencovat základní výzkum jen vlády, velké země a velké univerzity nebo výzkumné ústavy. V roce 1960 i ty největší univerzity zcela závisely na vládních subvencích a výzkumné ústavy by bez příspěvků z daní a veřejných dotací neexistovaly. V roce 2000 se průmyslové kombináty dostaly pod světovou vládu a o něco později se financování výzkumu, a tím i jeho řízení, logicky soustředilo pod vládní ministerstvo.</p>
<p>To vše se vyvinulo přirozeně a harmonicky. Každé vědecké odvětví bylo směrováno tak, aby vyhovovalo potřebám veřejnosti, a součinnost mezi nimi byla citlivě koordinována. Pokrok v materiálech za posledních padesát let byl dostatečným důvodem, aby věda nezačala stagnovat.</p>
<p>Z toho všeho se Foster pokusil říct alespoň něco, ale Potterley ho umlčel netrpělivým pohybem ruky a řekl: „Papouškujete oficiální propagandu. Právě teď jste se dostal k případu, který je vyloženě proti oficiálnímu názoru. Víte to?"</p>
<p>„Mám, ano?"</p>
<p>„Tedy, proč říkáte, že časopozorování je definitivně ukončeno? Proč není neutrinika důležitá? Vy tvrdíte, že není. A tvrdíte to kategoricky, i když jste ji nikdy nestudoval. Říkáte, že o ní vůbec nic nevíte. Není ani zařazena do přednášek na vaší univerzitě..."</p>
<p>„A už to, že není, není dostatečným důkazem?"</p>
<p>„Ano, chápu. Nepřednáší se, protože není důležitá. A není důležitá, protože se nepřednáší. Vás taková logika uspokojuje?</p>
<p>„Tak to stojí v knihách." Foster začal pociťovat určitou nespokojenost.</p>
<p>„A je to. V knihách je psáno, že neutrinika není důležitá. Tak vám to říkají profesoři, protože to četli v knihách. A v těch knihách se to tak říká proto, že je píšou právě oni. Kdo něco takového může říct ze své osobní zkušenosti a na základě osobních poznatků? Kdo dělal v neutrinice výzkum? Znáte někoho takového?"</p>
<p>„Myslím, doktore, že takhle se nikam nedostaneme. Musím se věnovat..."</p>
<p>„Ještě chvíli. Jen bych chtěl, abyste se zamyslel nad tím, co teď řeknu. A udělal si názor. Tvrdím, že vláda aktivně potlačuje základní výzkum v neutrinice a chronoskopii. A potlačuje využívání chronoskopie."</p>
<p>„To snad ne."</p>
<p>„Proč ne? Je to v jejích silách. To je ten váš centrálně řízený výzkum. Když vám odmítnou přidělit dotaci na výzkum nějakého vědního oboru, dotyčný vědní obor zanikne. Tak zabili neutriniku. Udělat to mohou a taky to udělali."</p>
<p>„Ale proč?"</p>
<p>„To nevím. Rád bych, abyste to zjistil. Udělal bych to sám, kdybych měl dostatečné znalosti. Za vámi jsem přišel proto, že jste mladý a že jste zcela nedávno získal vzdělání. Nebo se vám už ucpaly intelektuální cévy? Už nejste zvídavý? Už nechcete <emphasis>v</emphasis><emphasis>ědět</emphasis><emphasis>?</emphasis> Už netoužíte po <emphasis>odpovědích!</emphasis>"</p>
<p>Potterley hleděl na Fostera pronikavě. Jejich obličeje byly jen několik centimetrů od sebe, a Foster tonul v takových rozpacích, že se neodtáhl.</p>
<p>Správně by teď měl Potterleyho vykázat - nebo ho přímo vyhodit, kdyby to bylo nutné.</p>
<p>Neudělal to však, ale nikoli proto, že by respektoval věk a postavení. Ani proto, že by ho Potterleyho vývody přesvědčily. Spíš v tom sehrála úlohu jakási univerzitní čest.</p>
<p>Proč se na M. I. T. nepřednáší neutrinika? A když tak o tom uvažoval, uvědomil si, že tam zřejmě nemají v knihovně ani jednu knihu o neutrinice. Nevzpomínal si, že by tam nějakou viděl.</p>
<p>A to byl začátek konce.</p>
<p>*</p>
<p>Karolína Potterleyová bývala atraktivní žena. Pro některé příležitosti, jako večeře a univerzitní funkce, ještě dnes dokázala zbytky své přitažlivosti zdůraznit, i když to vyžadovalo značné úsilí.</p>
<p>Za normálních okolností vypadala jako prázdný pytel, jak o sobě v sebekritických záchvatech říkala. Léty se jaksi propadla, ale to zdání ochablosti nezpůsobil jen tuk - spíš jí ochably svaly. Chodila šouravým krokem, pod očima jí narostly váčky a tváře se jí prověsily. Dokonce šedé vlasy na ní vypadaly spíš unaveně než jenom drátovitě. Zdálo se, že její vzpřímenost je důsledkem nečinné odevzdanosti gravitaci, ničím víc.</p>
<p>Když na sebe teď pohlédla do zrcadla, musela si přiznat, že dnešek patří k těm špatným dnům. A také věděla proč.</p>
<p>Mohl za to její sen o Lauře, podivný sen o dospělé Lauře. A mohl za to, že na ni dolehla silná deprese.</p>
<p>Přesto ji mrzelo, že se o snu zmínila Arnoldovi. Nic sice neřekl - teď už nikdy neříkal - ale nebylo to pro něho nic příjemného, protože ještě několik dní poté byl obzvlášť zamlklý. Možná to mělo určitou souvislost s tím, že se připravoval na důležité jednání s nějakým vysokým vládním úředníkem - už předem tvrdil, že neuspěje - ale mohl v tom hrát úlohu i její sen.</p>
<p>Dříve to bývalo lepší - to ji příkře okřikoval. Nech minulost minulostí, Karolíno! Řečmi ji nepřivoláš zpátky, ani sněním ne!</p>
<p>Oba je to poznamenalo, silně poznamenalo. Když se to tehdy stalo, nebyla doma, ale od té doby žila s pocitem viny. Kdyby tenkrát zůstala doma, kdyby se nevydala na zbytečné nákupy, mohli zasáhnout oba dva. Jeden z nich by pak třeba při záchraně Laury uspěl.</p>
<p>Ubohému Arnoldovi se to nepodařilo. Bůh ví, že se snažil. Málem přitom zahynul sám. Vynořil se z hořícího domu, potácel se s vypětím všech sil, popálený, dusící se a oslepený, a v pažích svíral mrtvou Lauru.</p>
<p>Snový přízrak té události přetrvával, nikdy se zcela nerozplynul.</p>
<p>Poté si Arnold zvolna vystavěl kolem sebe tvrz z kultivované, málomluvné mírnosti, kterou nic neprolomilo, nic se jí nedotklo. Stal se z něho puritán a dokonce skončil s drobnými zlozvyky: přestal kouřit a sprostě nadávat. Získal dotaci na vypracování nových dějin Kartága a tomu přizpůsobil vše.</p>
<p>Snažila se mu pomáhat. Vyhledávala jeho odkazy, přepisovala mu poznámky na mikrofilm. Pak to vše najednou skončilo.</p>
<p>Jednoho večera se náhle zvedla od stolu, odběhla do koupelny a hrozivě se jí navalovalo na zvracení. Arnold přiběhl k ní, zmaten a v obavách.</p>
<p>„Karolíno, co se stalo?"</p>
<p>Teprve doušek brandy ji přivedl k sobě. Zeptala se: „Je to pravda? Že to dělali?"</p>
<p>„Kdo co dělal?"</p>
<p>„Kartáginci."</p>
<p>Díval se na ni upřeně, když mu své počínání oklikami vysvětlovala - přímo to nedokázala říct.</p>
<p>Kartáginci, jak se zdálo, uctívali boha Molocha v podobě duté bronzové sochy, v jejímž břiše bylo ohniště. V době pro národ kritické se shromažďovali kněží a lidé a po příslušných obřadech a modlitbách házeli malé děti, zaživa, do plamenů.</p>
<p>Krátce před obětováním dostávaly děti sladkosti, aby jeho účinky nezeslabily nelibé výkřiky z panického strachu. A krátce po vhození dětí do plamenů se rozezněly bubny, aby přehlušily těch několik sekund dětského nářku. Rodiče dětí bývali přítomni, zřejmě cítili vděčnost, protože oběť znamenala zalíbit se bohům.</p>
<p>Potterley se zlobně zamračil. Zlovolné lži, řekl jí, od nepřátel Kartága. Měl ji na ně upozornit. Koneckonců, takové propagandistické řeči nebyly nic neobvyklého. Řekové například tvrdili, že Židé uctívají ve své svatyni oslí hlavu. Podle Římanů zase primitivní křesťané nenáviděli všechny, kdo obětovali pohanské děti v katakombách.</p>
<p>„Oni to tedy nedělali?" zeptala se Karolína.</p>
<p>„Jsem si jist, že nikoli. Primitivní Féničané možná ano. Obětování lidí je v primitivních kulturách celkem běžné. Ale Kartágo za svých dnů nebylo primitivní společností. Skutečná lidská oběť pak ustupuje symbolickým aktům, jako je obřízka. Řekové a Římané mohli zaměňovat určitou kartaginskou symboliku za skutečný obřad, ať už z neznalosti, nebo ze zlé vůle."</p>
<p>„To víš jistě?"</p>
<p>„To ještě nemohu vědět jistě, Karolíno, ale až budu mít dost důkazů, požádám o povolení použít chronoskopii, která celou záležitost jednou provždy vyjasní."</p>
<p>„Chronoskopii?"</p>
<p>„Časopozorování. Můžeme zaostřit na starověké Kartágo v době nějaké krize, například při vylodění Scipia v roce 202 před Kristem, a na vlastní oči se přesvědčit, co se stalo. A ty se přesvědčíš, že mám pravdu."</p>
<p>Pohladil ji a povzbudivě se usmál, avšak od té doby se jí po dva týdny zdálo o Lauře každou noc a už nikdy mu s výzkumem Kartága nepomáhala. A on ji o pomoc nepožádal.</p>
<p>Avšak nyní se na jeho příchod připravila. Zatelefonoval jí, když se vrátil do města, a sdělil jí, že se s vládním úředníkem sešel a že vše dopadlo, jak předpokládal. To znamenalo na prostý neúspěch, ale přesto z tónu jeho hlasu nezazníval ani náznak zklamání a na obrazovce vypadal zcela vyrovnaně. Řekl, že si ještě něco vyřídí, než se vrátí domů.</p>
<p>To znamenalo, že se vrátí pozdě, ale na tom nezáleželo, Nikdo z nich si nepotrpěl na dodržování doby jídla, nikomu z nich nezáleželo na tom, kdy vytáhnou balíčky z ledničky, nebo kdy se zapne jejich samoohřev.</p>
<p>Když se konečně vrátil domů, překvapil ji. Na první pohled na něm nebylo nic zarážejícího. Z povinnosti ji políbil a usmál se, pak sňal klobouk a zeptal se, jestli se nestalo něco nepříjemného, když byl pryč. Vše vypadalo téměř zcela normální Ale jen téměř.</p>
<p>Karolína se však naučila všímat si maličkostí a neušlo jí, že vše, co dělá, je poněkud uspěchané. To stačilo, aby svým zkušeným zrakem zjistila napětí. „Něco se stalo?" zeptala se.</p>
<p>„Pozítří budeme mít na večeři hosta, Karolíno. Máš nějak, námitky?"</p>
<p>„Ne, ani ne. Někoho, koho znám?"</p>
<p>„Ne. Jednoho mladého asistenta. Je tady nový. Právě jsem s ním mluvil." Najednou se otočil, uchopil jí paže v loktech a chvíli jí je držel - pak ji se zmateným výrazem pustil, jako by ho znepokojilo, že dal najevo vzrušení.</p>
<p>„Málem jsem u něho neuspěl. Představ si to! Je hrozné, skutečně hrozné, jak všichni inklinujeme k ujařmení, jakou projevujeme náchylnost k chomoutu."</p>
<p>Paní Potterleyová si nebyla jista, zda chápe, ale již rok pozorovala, jak v jejím manželovi zvolna sílí rebelantství, jak je stále opovážlivější v kritizování vlády. „Neříkals mu žádné hlouposti, že ne?" chtěla se ujistit.</p>
<p>„Co míníš hloupostmi? Bude pro mě něco dělat v neutrinice."</p>
<p>Neutrinika znamenala pro paní Potterleyovou pětislabičný nesmysl, který - jak věděla - nemá s historií nic společného. „Arnolde," řekla polohlasem, „nelíbí se mi, co děláš. Přijdeš o svoje postavení. Je to..."</p>
<p>„Je to intelektuální anarchie, drahá," usmál se. „To chceš říct. Dobrá, jsem anarchista. Když mi vláda nedovolí, abych pohnul se svým výzkumem, pohnu s ní svým vlastním způsobem já. A až ukážu cestu, vydají se po ní ostatní... A jestli se nevydají, nebude to vadit. Jde mi o Kartágo a o lidské vědění, ne o sebe nebo o tebe."</p>
<p>„Vždyť toho mladého muže neznáš. Co když je agentem Komise pro výzkum?"</p>
<p>„To není pravděpodobné, a takové riziko podstoupím." Zaťal pravou ruku v pěst a zlehka jí třel o dlaň druhé ruky. „Je na mé straně. O tom nepochybuji. Nemůže než být. Dovedu rozpoznat zvídavost intelektu, když ji spatřím v očích a výrazu obličeje - a vůbec v celkovém postoji. A zvídavost je pro zkroceného vědce něco jako zhoubná nákaza. Dnes to ještě dlouho trvá, než ji člověk vykřeše, ale mladí jsou zranitelnější... No, proč se před něčím zastavovat? Proč si nepostavit vlastní chronoskop a neříct vládě, aby se šla..."</p>
<p>Náhle se odmlčel, potřásl hlavou a odvrátil se.</p>
<p>„Doufám, že všechno dopadne dobře," poznamenala paní Potterleyová s bezmocným pocitem jistoty, že to tak nedopadne, a s předčasnou obavou o profesorské postavení svého manžela a o jeho zajištění ve stáří.</p>
<p>Jen ona, jediná ze všech, měla neblahou předtuchu. Ale samozřejmě ve zcela chybném směru.</p>
<p>*</p>
<p>Jonas Foster se dostavil do Potterleyho domu, stojícího mimo univerzitní areál, téměř o půl hodiny později. Až do tohoto večera se nedokázal rozhodnout, zda opravdu půjde. Pak, na poslední chvíli, si uvědomil, že se nemůže dopustit takového společenského prohřešku, jakého by se dopustil, kdyby zrušil pozvání na večeři hodinu před dohodnutou dobou. A navíc, hlodala ho zvědavost.</p>
<p>Samotná večeře snad neměla konce. Foster jedl bez chuti. Paní Potterleyová seděla s myšlenkami někde v dálce, z které se vrátila jen jednou, aby se Fostera zeptala, jestli je ženatý, a aby pronesla něco nesouhlasného, ale nesrozumitelného, když se dozvěděla, že není. Doktor Potterley kladl neutrální otázky na jeho dřívější pracovní činnost a odměřeně přikyvoval hlavou.</p>
<p>Posezení to bylo tak bezbarvé, nezáživné - ve skuteční nudné - jak jen mohlo být.</p>
<p>Foster si pomyslel, že Potterley vypadá naprosto neškodně. Uplynulé dva dny věnoval tomu, aby se o něm něco dozvěděl, velmi neformálně, samozřejmě, téměř tajně. Nechtěl totiž, aby ho někdo uviděl v Knihovně pro společenské vědy. To proto, že se historie považovala za okrajovou vědu, a historická díla často četla prostá veřejnost pro pobavení nebo pro získání triviálních vědomostí.</p>
<p>Jenže fyzik se k prosté veřejnosti jaksi nehodil. Kdyby se například přihlásil na přednášky z historie, považovali by ho za výstředního člověka a vedoucí fakulty by si kladl otázku, zda ten nový asistent je skutečně tím pravým odborníkem na svém místě.</p>
<p>Proto byl opatrný. Uchýlil se do odlehlejších menších místností Knihovny, a když tam vcházel a odtud vycházel, měl hlavu skloněnou.</p>
<p>Ukázalo se, že doktor Potterley napsal tři knihy a na dva tucty článků o starověkých světech Středozemního moře a že poslední články, všechny uveřejněné v Historických přehledech, pojednávají o předřímském Kartágu ze sympatických hledisek.</p>
<p>To tedy odpovídalo tomu, co Potterley říkal, a poněkud rozptýlilo Fosterovo podezření... Přesto však měl Foster pocit, že bude moudřejší a bezpečnější, když se zpočátku bude držet zpátky.</p>
<p>Vědec by neměl být příliš zvědavý, řekl si v duchu hořce a zklamaně - zvědavost je nebezpečná vlastnost.</p>
<p>Po večeři ho hostitel zavedl do své studovny, a Foster se již na prahu zarazil - stěny byly obložené knihami. Nikoli pouze publikacemi na mikrofilmu. Ty tam také byly, ale ve srovnání s knihami z potisknutého papíru tvořily naprostou menšinu. Nikdy by ho nenapadlo, že může existovat tolik klasických knih v použitelném stavu.</p>
<p>Pohled na ně ho znepokojil. Proč by měl mít někdo doma tolik knih? Všechny jsou přece k dispozici v Univerzitní knihovně, nebo alespoň v Kongresové knihovně pro případ, kdyby si někdo chtěl dát tu práci a zkontrolovat přepis na mikrofilm.</p>
<p>Taková domácí knihovna měla v sobě příchuť tajemství, dýchala intelektuální anarchií. A ten pocit ho kupodivu zase uklidnil. Raději v Potterleym najde skutečného anarchistu než agenta a provokatéra, který anarchistu předstírá.</p>
<p>A od té chvíle začaly hodiny ubíhat rychle a v překvapivé pohodě.</p>
<p>„Víte," ozval se Potterley vyrovnaným hlasem, „pokoušel jsem se, seč jsem mohl, najít někoho, kdo někdy použil pro svou práci chronoskopii. Přirozeně, nemohl jsem se dotazovat přímo, protože tím bych se dopustil neautorizovaného průzkumu.</p>
<p>„Ano," připustil Foster neochotně. Poněkud ho překvapilo, že taková maličkost mohla Potterleyho zbrzdit.</p>
<p>„Použil jsem nepřímé způsoby..."</p>
<p>Použil. Foster užasl nad hromadou korespondence, která se týkala sporných maličkostí ohledně starověkých kultur kolem Středozemního moře a v níž se neustále objevovaly příležitostné poznámky, jako: „Jelikož jsem však nikdy nepoužil chronoskopii..." nebo „Očekávaje schválení své žádosti o chronoskopické mapování, která v dohledné době nebude asi vyřízena..."</p>
<p>„Nejde však jen o tyto náhodné dotazy," pokračoval Potterley. „Ústav pro chronoskopii vydává měsíčník, v němž otiskuje příspěvky týkající se minulosti, pozorované chronoskopicky. Vždy jen jeden nebo dva. Zpočátku mě zarazilo, jak jsou většinou triviální, jaksi beztvaré. Proč by takové výzkumy měly mít před mou prací přednost? Napsal jsem tedy těm, o nichž jsem předpokládal, že by se mohli problematikou, v měsíčníku popsanou, zabývat, ale nikdo z nich, jak jsem vám už ukázal, chronoskopii nepoužil. A teď si to projděme případ od případu."</p>
<p>Konečně se Foster, kterému se točila hlava z detailů, pečlivě Potterleyem shromážděných, zeptal: „Ale proč?"</p>
<p>„To nevím", odpověděl Potterley, „ale mám na to svůj názor. Základní objev chronoskopu učinil Sterbinski – vidíte, aspoň tolik vím - a ten byl rozsáhle publikován. Pak přístroj převzala vláda, která rozhodla další jeho vývoj potlačit a jeho používání znemožnit. Jenže později by se lidé mohli ptát, proč se chronoskop nepoužívá - zvědavost je neřest, doktore Fostere."</p>
<p>Ano, uznal v duchu Foster.</p>
<p>„Představte si, jak dobře funguje," pokračoval Potterley, „když se používání chronoskopu předstírá. Ten přestává něčím záhadným, stává se z něho běžná věc. A přestává na sebe poutat oprávněnou nebo přitahovat ilegální pozornost."</p>
<p>„Ale vy jste zvědavost projevil," zdůraznil Foster.</p>
<p>Potterley poněkud zneklidněl. „V mém případě je to něco jiného," řekl poněkud nakvašeně. „Já mám konkrétní problém, který musím řešit, a nehodlám sklonit hlavu před tím, jak mě neustále odmítají."</p>
<p>Což je taky trochu abnormální, pomyslel si Foster. Ať už abnormální, aspoň k něčemu dospěl. Teď už nemohl popřít, že na situaci kolem neutriniky něco zvláštního skutečně je.</p>
<p>Ale o co jde Potterleyemu? To ho dosud trápilo. Pokud Potterley nehodlá tímto způsobem zkoušet jeho etické zásady, o co mu vlastně jde?</p>
<p>V duchu si položil logickou otázku: Kdyby chtěl intelektuální anarchista, do jisté míry vyšinutý, použít chronoskopii a byl přesvědčen, že mu oficiální moc stojí v cestě, co by udělal? Řekněme, že bych to byl já sám, pomyslel si. Co bych udělal?</p>
<p>„Možná že chronoskop vůbec neexistuje," pronesl nahlas a důrazně.</p>
<p>Potterley sebou prudce škubl. Jeho celková mírumilovnost jako by dostala trhlinu. Foster na okamžik zachytil pohled, který neměl s mírumilovností nic společného.</p>
<p>Ovládl se však a prohlásil: „Ne, to ne. Chronoskop existovat musí."</p>
<p>„Proč? Viděl jste ho? Nebo já? To by mohlo vše vysvětlovat. Možná že vůbec nepotlačují používání chronoskopu. Možná že vůbec žádný nemají."</p>
<p>„Ale Sterbinski žil. A chronoskop sestrojil. Natolik je to skutečnost."</p>
<p>„Tak to stojí v knihách," opravil ho Foster nevzrušeně.</p>
<p>„Poslyšte," předklonil se Potterley a uchopil Fostera za rukáv saka, „já chronoskop potřebuji. Musím ho mít. Neříkejte mi, že neexistuje. Pustíme se teď do práce a zjistíme o neutrinice tolik, abychom si mohli..."</p>
<p>Foster odtáhl ruku. Nemusel slyšet konec věty, doplnil ji sám: „...jeden postavit sami?"</p>
<p>I když se Potterley zatvářil nešťastně, jako by litoval, že se vyjádřil tak neomaleně, zaútočil protiotázkou: „Proč ne?"</p>
<p>„To prostě nepřichází v úvahu. Pokud... pokud je pravda to, co jsem četl, Sterbinskému trvalo dvacet let, než chronoskop postavil, a utratil na několik miliónů ze sdružených dotací. Myslíte si, že vy a já jej můžeme zreprodukovat ilegálně? Předpokládejme, že budeme mít dost času, což nebudeme mít, a že získáme z literatury dost poznatků, o čemž pochybuji, ale kde seženeme potřebné peníze a vybavení? Chronoskop údajně zabírá celých pět podlaží!"</p>
<p>„Nepomůžete mi tedy?"</p>
<p>„Víte, něco vám povím. Existuje jeden způsob, jak bych snad mohl něco zjistit..."</p>
<p>„Jaký?" neudržel se Potterley.</p>
<p>„Nechme toho. To není důležité. Ale třeba se mi podaří zjistit tolik, abych vám řekl, zda vláda záměrně potlačuje používání chronoskopu pro výzkum. Třeba potvrdím vaše podezření, nebo vám dokážu, že se mýlíte. Nevím, co z toho všeho vzejde, ale dále zacházet nemohu. Za tuto hranici nepůjdu."</p>
<p>*</p>
<p>Když konečně Foster odešel, Potterley ho vyprovázel pohledem a měl na sebe zlost. Proč se dopustil takové neopatrnosti a dovolil tomu mládenci si domyslet, že mu jde o vlastní chronoskop? To bylo předčasné. Avšak na druhé straně, proč toho mladého blázna muselo napadnout, že chronoskop třeba neexistuje? Ten musí existovat. Musí. Co má za smysl tvrdit, neexistuje?</p>
<p>A proč by nemohl sestrojit další? Od dob Sterbinského věda pokročila o padesát let. Chce to jen vědět jak.</p>
<p>Nechť ten mládenec shromáždí, co se ví. Nechť si myslí, že za hranice takové rešerše nepůjde. Ten, kdo se jednou vydal na cestu k anarchii, žádné hranice nezná. A pokud by ho něco v něm samotném nehnalo vpřed, učinil už první, dostatečně chybný krok k tomu, aby byl donucen k dalším. Potterley byl o sobě přesvědčen, že nebude váhat uchýlit se k vydírání.</p>
<p>Naposled zamával Fosterovi na rozloučenou a vzhlédl. Právě začalo pršet.</p>
<p>Jistě! Uchýlí se k vydírání, když to bude nutné, ale zadržet se nedá.</p>
<p>*</p>
<p>Foster jel autem opuštěným, neutěšeným předměstím a ani nevnímal, že prší.</p>
<p>Jsi blázen, zlobil se na sebe, ale nedokázal hodit celou záležitost za hlavu. Musí jí přijít na kloub. Proklínal se za neovládnutelnou zvědavost, ale cítil, že se musí dozvědět víc.</p>
<p>Nezajde však dále než ke strýci Ralphovi. Přísahal si, zcela vážně, že u něho všechno skončí. Tak proti němu nebude žádný přímý důkaz, nic konkrétního. Strýc Ralph bude diskrétní.</p>
<p>V jistém ohledu se v skrytu duše za strýce Ralpha styděl. Potterleymu se o něm nezmínil zčásti z opatrnosti a zčásti proto, že nechtěl být svědkem toho, jak Potterley povytáhne významně obočí a naznačí nevyhnutelný úsměv. Ti, co se živí psaním o vědě, i když jsou potřební, do akademické stáje jaksi nepatří - zasluhují jen povýšenecké opovržení. A skutečnost, že si vydělají víc peněz než vědci zabývající se výzkumem, jim renomé u vědců jen zhoršuje.</p>
<p>Přicházejí však okamžiky, kdy se hodí mít někoho takového v příbuzenstvu. Oni sice skutečně vzdělání nemají, ale nemusejí se specializovat - proto dobrý vědecký spisovatel ví prakticky o všem. A strýc Ralph patřil k nejlepším.</p>
<p>*</p>
<p>Ralph Nimmo neměl akademickou hodnost a byl na to celkem hrdý. „Titul," řekl jednou Fosterovi, když oba byli mnohem mladší, „je prvním krokem na šikmé ploše k sebezničení. Nechceš zahodit příležitost, uděláš univerzitu a vrhneš se na doktorát. Skončíš jako naprostý ignorant ve všem na světě kromě jednoho postranního pramínku ničeho.</p>
<p>Když si naopak svůj mozek pečlivě šetříš a dbáš na to, aby se ti do něho nedostala žádná skupinová informace, dokud nedospěješ, a cvičíš ho jenom myšlením, pak z něho budeš mít silný nástroj, abys mohl psát o vědě."</p>
<p>První zakázku obdržel, když mu bylo pětadvacet - to už skončil učednická léta a téměř tři měsíce pracoval samostatně. Zakázkou byl rukopis napsaný tak nevyrovnaně a takovým stylem, že by z něho sebekvalifikovanější čtenář ničemu neporozuměl, aniž by jej důkladně neprostudoval a nepomohl si inspirativním domýšlením. Nimmo rukopis rozebral a zase jej složil - po pěti dlouhých a na nervovou soustavu náročných rozhovorech s autory, biofyziky, jej přepsal hutným a srozumitelným jazykem a v podání, které přímo hladilo.</p>
<p>„Proč ne?" namítl tehdy velkomyslně svému synovci, který mu oplatil sžíravou kritiku vědeckého titulu tím, že mu vynadal za ochotu pohybovat se na okraji vědy. „Takový okraj je důležitý. Ti tví vědci neumějí psát. Proč by taky měli umět? Neočekává se od nich, že budou velmistry v šachu nebo houslovými virtuosy, tak proč by se od nich mělo očekávat, že budou umět skládat slova dohromady? Proč takové umění taky nepřenechat odborníkům?</p>
<p>Proboha, Jonasi, přečti si, jak se v tvém oboru psalo před sto lety. Přehlédni zastaralost a některé archaismy. Jen se pokus číst a porozumět. Ten sloh je amatérský - a jako jazykolam. Zbytečně potisknuté stránky - celé články jsou buď nesrozumitelné, nebo zbytečné i nesrozumitelné."</p>
<p>„Ale nezískáš žádné uznání, strýčku," namítl tehdy mladý Foster, který se právě chystal studovat na univerzitě a viděl se kvůli tomu v sedmém nebi. „Z tebe by byl vynikající vědec."</p>
<p>„Uznání získám," prohlásil Nimmo. „Ať tě ani na chvíli nenapadne myslet si něco jiného. Jistě, nějaký biochemik nebo třeba stratometeorolog mě nebude vynášet do nebe, ale dobře mi zaplatí. Jen si představ, co se stane, když nějaký prvotřídní chemik zjistí, že mu Komise sebrala roční příspěvek za publikování. O to usilovněji bude bojovat o dotace, aby si dovolil mě, nebo někoho jako já, než aby si pořídil ionograf."</p>
<p>Zeširoka se usmál a Foster mu stejným úsměvem oplatil. Ve skutečnosti byl hrdý na svého obtloustlého strýčka s kulatým obličejem a špalíkovými prsty, kterého marnivost nutila sčesávat si vlasy z okraje přes holé temeno hlavy a oblékat se jako nedostavěný stoh sena - nedbalost byla dobrou vizitkou profesionality. Byl na něho hrdý, ale také se za něho styděl.</p>
<p>A nyní vstoupil do strýcova neuspořádaného bytu v náladě, v níž se na úsměvnost nedostalo. Dnes byl o devět let starší, ale strýc Ralph také. Po celých devět let se k němu scházely přednášky a články z každého vědeckého oboru k naleštění - v jeho schopném mozku ze všech něco zůstalo.</p>
<p>Nimmo právě konzumoval bezjádrové hrozny, zasouval si do úst jeden po druhém a hlasitě je rozkousával. Hodil jeden hrozen Fosterovi, který jej zachytil v poslední chvíli a pak se sklonil, aby sesbíral několik kuliček, rozkutálených po podlaze.</p>
<p>„Nech je být, neobtěžuj se," řekl bezstarostně Nimmo. „Jednou týdně sem chodí někdo uklízet. Oč jde? Máš problémy se sepsáním žádosti o dotaci na svůj výzkum?"</p>
<p>„K ní jsem se ještě nedostal."</p>
<p>„Ještě jsi nezačal? Tak sebou hoď, kamaráde. Čekáš, až se nabídnu, že ti ji dám do gala?"</p>
<p>„Tebe bych si nemohl dovolit, strýčku."</p>
<p>„Ale jdi. Zůstane to v rodině. Poskytneš mi výhradní práva na publikování a nemusíme si vyměňovat peníze."</p>
<p>Foster přikývl. „Jestli to myslíš vážně, tak si plácneme."</p>
<p>„Plácneme."</p>
<p>V dohodě bylo hodně rizika, ale Foster dost dobře věděl, jak Nimmo o vědě píše, a proto taky věděl, že se mu vyplatí. Určitý zajímavý objev o primitivním člověku nebo nové chirurgické techniky, o jaký by mohla mít veřejnost zájem, znamená výborně honorovaný příspěvek pro kterýkoli hromadný sdělovací prostředek.</p>
<p>Nimmo například sepsal pro lepší stravitelnost odborníků sérii článků Brycea a jeho spolupracovníků, které objasňovaly detailní strukturu dvou rakovinotvorných virů - za to si řekl o lidových patnáct set dolarů za podmínky, že získá publikační práva na popularizaci. Pak tutéž práci přepsal do polodramatické formy pro holovizi za zálohu dvaceti tisíc dolarů - a honoráře mu ještě dnes, po pěti letech, chodí.</p>
<p>„Strýčku, co víš o neutrinice?" zeptal se Foster přímo.</p>
<p>„O neutrinice?" V Nimmových očkách se objevilo překvapení. „Ty do ní děláš? Myslel jsem, že je to pseudogravitační optika."</p>
<p>„Je to pé gé o. Na neutriniku se ptám jen tak."</p>
<p>„To tedy děláš zatracenou věc. Dopouštíš se úchylky. To víš, ne?"</p>
<p>„Neřekl bych, že zavoláš na Komisi jen proto, že se o něco jen tak zajímám."</p>
<p>„Možná bych měl, než se dostaneš do průšvihu. U vědeckých pracovníků je zvědavost rizikem povolání. Už jsem viděl, jak funguje. To si takový jeden dělá klidně na svém problému, pak ho zvědavost donutí plavat proti falešnému proudu. A dál už se pak dozví jen to, že mu nemohou obnovit dotaci, protože na svém problému udělal moc málo. Taky jsem viděl..."</p>
<p>„Chci vědět jen to," přerušil ho Foster bez netrpělivosti, „co všechno ti poslední dobou prošlo rukama o neutrinice."</p>
<p>Nimmo zaujal v křesle pohodlnou polohu a zamyšleně žvýkal hrozen. „Nic. Vůbec nic. Nevzpomínám si, že bych kdy nějaký článek o neutrinice dostal."</p>
<p>„Cože?" Foster byl doslova ohromen. „Komu to tedy posílají?"</p>
<p>„Když se tak ptáš," uvažoval Nimmo, „musím říct, že nevím, Nevzpomínám si, že by se na výročních schůzích o neutrinice hovořilo. Řekl bych, že se v ní mnoho nedělá."</p>
<p>„Proč ne?"</p>
<p>„Hele, nevyskakuj. Já nic nedělám. Podle mého soudu..."</p>
<p>„Ty tedy nevíš?" Foster vypadal rozrušeně.</p>
<p>„Ehm. Povím ti, co o neutrinice vím. Neutrinika se zabývá aplikacemi pohybu neutrina a příslušnými silami..."</p>
<p>„Jistě. Jistě. Tak jako se elektronika zabývá aplikacemi pohybů elektronů a příslušnými silami a pseudogravitika aplikacemi umělých gravitačních polí. Kvůli tomu jsem za tebou nepřišel. To je vše, co víš?"</p>
<p>„A to, že neutrinika je podstatou časopozorování," dodal Nimmo klidně. „A to je vše, co vím."</p>
<p>Foster se zhroutil v křesle a přejížděl si rukama po svém úzkém obličeji. Zmítal jím hněv z neuspokojení. Nevěděl přesně, co se dozví, než sem přišel, ale byl přesvědčen, že se Nimmo pochlubí s nějakými nedávnými zprávami, přednese zajímavé aspekty moderní neutriniky a pošle ho zpátky za Potterleyem, aby mu mohl sdělit, že se mýlí, že má zavádějící informace a že jeho dedukce jsou mylné. Pak se prostě vrátí ke své práci. Ale nyní...</p>
<p>Takže v neutrinice se toho moc nedělá, zuřil v duchu. Může to znamenat omezování? Co když je neutrinika sterilním vědním oborem? Možná že je. To nevím. Potterley to neví. Proč zbytečně vynakládat myšlenkový potenciál člověka na to, co nikam nevede? Práce třeba probíhají tajně pro nějaký legální záměr. Třeba...</p>
<p>Problém je v tom, že se to musí dozvědět. Nemůže se spokojit s tím, jak to je. <emphasis>Nemůže!</emphasis></p>
<p>„Strýčku," pokračoval nahlas, „existuje o neutrinice nějaké povídání? Mám na mysli nějaký jednoduchý, srozumitelný text. Něco základního."</p>
<p>Nimmo přemýšlel, buclaté tváře se mu nadouvaly řadou povzdechů. „Máš zatraceně dotěrné otázky. Jedinou publikací, o které jsem kdy slyšel, napsali Sterbinski a ještě někdo. Nikdy jsem ji neviděl, ale kdysi jsem o ní něco zahlédl... Sterbinski a LaMarr, ano, tak to je."</p>
<p>„Ten Sterbinski, co vynalezl chronoskop?"</p>
<p>„Asi ano. Podle toho by to měla být dobrá kniha."</p>
<p>„Existuje nějaké novější vydání? Sterbinski zemřel před třiceti lety."</p>
<p>Nimmo neodpověděl, jen pokrčil rameny.</p>
<p>„Můžeš to zjistit?"</p>
<p>Chvíli seděli beze slova - jen křeslo zasténalo, když v něm Nimmo posunul. Ten se pak zeptal: „Nechceš mi říct, o co vlastně jde?"</p>
<p>„Nemohu. Nepomůžeš mi nějak, strýčku? Nesehnal bys pro mě výtisk té publikace?"</p>
<p>„No... co o pseudogravitice vím, jsem se dozvěděl od tebe. Měl bych ti být vděčný. Poslyš, pomohu ti, ale mám jednu podmínku."</p>
<p>„Což jest?"</p>
<p>Starší muž náhle velice zvážněl. „Abys byl opatrný, Jonasi. Zřejmě děláš zcela něco jiného, než máš, ať už je to cokoli. Neznič si kariéru jen proto, že jsi zvědavý na něco, co ti neodklepli a co se tě netýká. Rozumíš?"</p>
<p>Foster přikývl, ale sotva vnímal. Usilovně přemýšlel.</p>
<p>*</p>
<p>Přesně o týden později vplul Ralph Nimmo se svou baňatou postavou do Fosterova dvoupokojového univerzitního bytu a chraptivě zašeptal: „Něco mám."</p>
<p>„Co?" Foster vzplanul náhlou dychtivostí.</p>
<p>„Kopii Sterbinského a LaMarra." Vytáhl ji, vlastně jen její růžek, ze svého rozměrného převlečníku.</p>
<p>Foster bezmyšlenkovitě zaletěl očima ke dveřím, aby se ujistil, že jsou zavřené, a k oknům, aby se přesvědčil, že jsou zatažená, a pak napřáhl ruku.</p>
<p>Kazeta s filmem byla na povrchu stářím oloupaná, a když ji s cvaknutím otevřel, zjistil, že film je vybledlý a zkřehlý.</p>
<p>„To je vše?" zeptal se vzrušeně.</p>
<p>„Vděčnost, chlapče, schází ti vděčnost!" Nimmo se se zabručením posadil a sáhl do kapsy pro jablko.</p>
<p>„Ale ano, jsem ti vděčný. Jenže, tak stará kopie?"</p>
<p>„A klika, že jsem se k ní dostal. Pokoušel jsem se dostat film z Kongresové knihovny. Neprůchodné. Ta kniha je na indexu."</p>
<p>„Jak ses tedy dostal k této kopii?"</p>
<p>„Ukradl jsem ji." Křupavě obkusoval jablko. „Z Newyorské veřejné knihovny."</p>
<p>„Cože?"</p>
<p>„Bylo to jednoduché. Mám samozřejmě přístup do depozitáře. Přelezl jsem zábradlí, když zrovna nikdo nebyl poblíž, vytáhl kazetu a odešel s ní. Jsou tam moc důvěřiví - a nebude jim chybět celé roky... Ale raději nikomu nepředváděj, že ji máš u sebe."</p>
<p>Foster zíral na film jako na něco, co přímo pálí.</p>
<p>Nimmo odhodil ohryzek, sáhl do kapsy pro další jablko. „A teď to parádní. V celé neutrinice nic novějšího neexistuje, Žádná monografie, žádný článek, žádné výzkumné sdělení. Od chronoskopu vůbec nic."</p>
<p>„Hm, hm," zabručel Foster duchem nepřítomně.</p>
<p>*</p>
<p>Foster pracoval po večerech v Potterleyho domě. Na to, co dělal, nebyl jeho univerzitní byt bezpečný. Ta práce po večerech se pro něho postupně stala skutečnější než jeho vlastní žádost o dotaci. Občas ho přepadly obavy, ale i ty brzy ustaly.</p>
<p>Zpočátku si jenom opakovaně prohlížel filmový text, později přemýšlel - někdy si přitom pouštěl kapesním projektorem celou sekci filmu, aniž ji vnímal.</p>
<p>Občas za ním do suterénu přišel Potterley, jen tak se podívat - to seděl se strnulým, dychtivým pohledem, jako by očekával, že se Fosterovy myšlenkové pochody zhmotní a zviditelní. Rušil jen ve dvou směrech: nedovolil Fosterovi kouřit a někdy mluvil.</p>
<p>Nemluvil proto, že by si chtěl popovídat, to vůbec ne. Spíš to byla tichá samomluva, o níž zřejmě ani nepředpokládal, že vzbudí pozornost. A ještě pravděpodobnější bylo, že tak chtěl v sobě uvolnit napětí.</p>
<p>Kartágo! Stále jen Kartágo!</p>
<p>Kartágo, ten New York starověkého Středozemního moře. Kartágo, obchodní impérium a královna moří. Kartágo, všechno, co Syrakusy a Alexandria předstíraly, že jsou. Kartágo, pomlouvané svými nepřáteli a proti pomluvám bezbranné.</p>
<p>Jednou je porazil Řím a pak je vyhnal ze Sicílie a Sardinie, ale vrátilo se a državami ve Španělsku si ztráty víc než vynahradilo - a vychovalo Hannibala, který připravil Římanům šestnáct krutých let.</p>
<p>Pak znovu prohrálo, podruhé, a smířilo se s osudem a provizóriem znovu vybudovalo jakýs takýs život na okleštěném území. Vedlo si však tak dobře, že závistiví Římané si vynutili třetí válku. A tehdy Kartágo holýma rukama a jen odhodláním přinutilo Řím k dvouleté válce, která skončila úplným zničením Kartága, jehož obyvatelé se raději vrhali do hořících domů, než aby se vzdali.</p>
<p>„Mohli být lidé, kteří o svoje město a svůj životní styl tolik bojovali, tak špatní, jak je líčí starověcí autoři? Hannibal byl lepší generál než kterýkoli Říman a vojáci mu byli naprosto oddaní. I jeho nejzapřisáhlejší nepřátelé ho vychvalovali. A to byl Kartáginec. Stalo se módou tvrdit, že to byl Kartáginec atypický, lepší než ostatní, diamant mezi odpadky. A proč tedy zůstal Kartágu věrný? Věrný po léta vyhnanství až do smrti? Hovoří o Molochovi..."</p>
<p>Foster ho celkem nevnímal, ale někdy si nemohl pomoci - otřásl se a udělalo se mu nevolno, když slyšel vyprávění o krutém obětování dětí.</p>
<p>A Potterley se zápalem pokračoval: „Stejně to není pravda. Je to pomluva, stará pětadvacet století, kterou vypustili Řekové a Římané. A ti měli svoje otroky, křižování lidí a mučení a gladiátorské hry. Nebyli to žádní světci. Povídání o Molochovi je to, co se v mnohem pozdějších dobách nazývalo válečnou propagandou, velkolepou lží. Mohu dokázat, že to byla lež. Mohu to dokázat a - přísahám! - taky dokážu..."</p>
<p>Zaníceně svou přísahu opakoval nezřetelnými slovy ještě několikrát.</p>
<p>Paní Potterleyová Fostera také navštěvovala, ale ne tak často, zpravidla v úterý a ve čtvrtek, kdy její manžel měl večerní kursy a nebyl doma.</p>
<p>Vždy seděla tiše, málokdy promluvila, a seděla se svěšenými, beztvarými tvářemi a vyhaslýma očima - jako by byla myšlenkami někde jinde, někde daleko.</p>
<p>Když přišla poprvé, Foster se jí pokusil naznačit, aby odešla.</p>
<p>„Ruším vás?" reagovala bezbarvým hlasem.</p>
<p>„Ne, samozřejmě že ne," lhal s nepříjemným pocitem. „To jen proto...protože..." Nepodařilo se mu větu dokončit.</p>
<p>Přikývla, jako by přijala pozvání, aby zůstala. Pak otevřela plátěnou tašku, kterou si přinesla s sebou, a vytáhla z ní sadu vitronových dílů, které dále setkávala rychlými, přesnými pohyby dvojice tenkých, čtyřploškových depolizátorů, jejichž vodiče do baterií napomáhaly vytvářet dojem, že drží velkého pavouka.</p>
<p>Jednoho večera tiše poznamenala: „Moje dcera Laura je stejně stará jako vy."</p>
<p>Foster sebou trhl, stejným dílem proto, že se její hlas ozval tak nečekaně, jako proto, co poznámka sdělovala. „Nevěděl jsem, že máte dceru, paní Potterleyová."</p>
<p>„Zemřela. Už před lety."</p>
<p>Z vitronových dílů, díky její zručnosti, vznikal nepravidelný tvar nějakého oděvu, který Foster nedokázal určit. Nezbylo, než aby tlumeným hlasem pronesl obligátní: „To je mi líto".</p>
<p>Paní Potterleyová si povzdechla. „Často se mi o ní zdá." Pozvedla k němu své modré oči s nepřítomným výrazem.</p>
<p>Foster zamžikal a zadíval se jinam.</p>
<p>Dalšího večera, když právě potahovala vitronový díl, který jí lnul k šatům, se zeptala: „Co je vlastně to časopozorování?"</p>
<p>Její otázka mu přetrhla nit myšlenek, proto se utrhl: „To vám vysvětlí manžel."</p>
<p>„Pokoušel se. Ach, ano. Ale asi nemá se mnou dost trpělivosti. Říká tomu většinou chronoskop. Skutečně vidíte výjevy minulosti jako v holovizi? Nebo to dělá jenom takové obrazce z teček jako počítač, který používáte?"</p>
<p>Foster znechuceně pohlédl na svůj osobní počítač. Ten pracoval docela dobře, ale výsledky dával v kódu. Kdyby tak měl k dispozici univerzitní počítač...</p>
<p>„Ani já jsem chronoskop neviděl, ale mám dojem, že skutečně dává obraz a umožňuje slyšet zvuk."</p>
<p>„A taky to, co mluví lidi?"</p>
<p>„Asi ano." Pak, zpola ze zoufalství, zkusil: „Podívejte, paní Potterleyová, pro vás to musí být tady velice nudné. Chápu, že se chcete hostu věnovat, ale opravdu, paní Potterleyová, nemusíte se nutit..."</p>
<p>„Já se nenutím," odvrátila. „Jen sedím a čekám."</p>
<p>„Čekáte? Na co?"</p>
<p>„Toho prvního večera jsem naslouchala," pronesla nenuceně, „když jste mluvil s Arnoldem. Naslouchala jsem za dveřmi."</p>
<p>„Ano?"</p>
<p>„Vím, že se to nesluší, ale měla jsem hroznou obavu o Arnolda. Neušlo mi, že chce dělat něco, co by neměl, a chtěla jsem se dozvědět co. A pak, když jsem slyšela..." Zmlkla, sklonila hlavu k vitronovému dílu a zabořila pohled do klína.</p>
<p>„Co jste slyšela, paní Potterleyová?"</p>
<p>„Že nechcete udělat chronoskop."</p>
<p>„No, samozřejmě že ne."</p>
<p>„Říkala jsem si, že byste mohl změnit názor."</p>
<p>Věnoval jí sžíravý pohled. „Chcete říct, že sem chodíte v naději, že postavím chronoskop? Že čekáte, až ho postavím?</p>
<p>„Doufám, že postavíte, doktore Fostere. Ach, jak já v to doufám."</p>
<p>V tom okamžiku, jako by jí z obličeje spadl mlžný závoj a nabídl pohled na její rysy v pravém světle - do tváře se jí vrátila barva a do očí život, hlas získal na vibracích prozrazujících vzrušení.</p>
<p>„Nebylo by to nádherné," zašeptala, „kdybychom něco takového měli? Lidé z minulosti by mohli žít znovu. Faraóni a králové a... prostí lidé. Doufám, doktore Fostere, že jeden uděláte. Skutečně doufám..."</p>
<p>Zalkla se, jak se zdálo, silou svých slov a nechala vitronový díl sklouznout z klína. Pak se zvedla a vyběhla ze suterénu po schodišti. Foster sledoval očima její těžkopádně běžící postavu s úžasem a úzkostí.</p>
<p>Ta událost měla na Fostera silný vliv, připravila mu bezesné noci, vyčerpávala ho palčivými myšlenkami.</p>
<p>Svou žádost o dotaci konečně, byť s průtahy, předal Nimmovi, ale nedělal si velké naděje, jen si celkem lhostejně říkal, že mu ji neschválí. Kdyby mu ji však neschválili, znamenalo by to pro katedru ostudu a pro něho pravděpodobně to, že mu po skončení akademického roku zařazení na univerzitě neprodlouží.</p>
<p>Celkem si z toho hlavu nedělal. Žil neutrinem, neutrinem, ničím než neutrinem. Při sledování jeho ostře se klikatící stopy se dostal, se zatajeným dechem, na dosud nezmapované stezky, po kterých se ani Sterbinski a LaMarr neubírali.</p>
<p>Jednoho dne zavolal Nimmovi. „Potřebuji pár věcí. Ne, nevolám z univerzity."</p>
<p>Nimmo se na obrazovce tvářil žoviálně, ale hlas mu zněl přísně. „Ty bys potřeboval kurs komunikativního vyjadřování. Dává mi zatraceně zabrat, abych z tvé žádosti udělal něco srozumitelného, co má hlavu a patu. Jestli voláš kvůli tomu..."</p>
<p>Foster potřásl netrpělivě hlavou. „Kvůli tomu nevolám. Potřebuji tohle." Rychle něco načmáral na papír, který pak přidržel u snímače.</p>
<p>„Co všechno si myslíš, že dokážu vyčarovat?" vyštěkl Nimmo.</p>
<p>„Ty to můžeš sehnat, strýčku. Já vím, že můžeš."</p>
<p>Nimmo si znovu přečetl seznam položek s tichou mimikou svých plných rtů a zatvářil se vážně. „Co se stane, když se ty věci poskládají dohromady?" zeptal se.</p>
<p>„Získáš exkluzivní práva na publikování všeho, co z toho vzejde - ostatně, jako vždy. Ale teď se mě na nic neptej."</p>
<p>„Zázraky dělat neumím."</p>
<p>„Tenhle udělej. Musíš. Ty jsi vědecký spisovatel, nikoli vědec. Ty se nemusíš na nic ohlížet. Máš přátele a styky. Ti se mohou porozhlédnout tak porůznu, aby z tebe při budoucím publikování něco měli, že?"</p>
<p>„Tvoje víra, synovce, přímo dojímá. Pokusím se."</p>
<p>*</p>
<p>Nimmo uspěl. Jednoho pozdního večera přivezl materiál a zařízení v soukromém dodávkovém autě a spolu s Fosterem všechno odnesli do suterénu - za hekání a supění, jako lidé nezvyklí na fyzickou práci.</p>
<p>Když Nimmo odjel, Potterley, stojící u vchodu do suterénu, se zeptal: „Na co to je?"</p>
<p>Foster si odhrnul vlasy z čela a třel si namožené zápěstí. „Chtěl bych zkusit pár jednoduchých pokusů," odpověděl.</p>
<p>„Opravdu?" historikovi se zaleskly oči vzrušením.</p>
<p>Je mi, jako bych byl zneužíván, pomyslel si Foster, jako by mě někdo vedl za nos po nebezpečné cestě, na jejímž konci lze dohlédnout sebezáhubu, ale přesto po ní jdu, dychtivě a rozhodně. A co nejhorší, mám dojem, že ten, kdo mě vede za nos, jsem já sám.</p>
<p>Se vším sice začal Potterley, ten historik, který teď stál opodál a zářil štěstím, ale ta neodolatelná touha vznikla v něm samém. Řekl nepřívětivě: „Teď budu potřebovat trochu soukromí, Potterleyi. Nepřeji si, abyste vy nebo vaše paní chodili do suterénu a rušili mě."</p>
<p>V duchu si pomyslel: Jestli ho to urazí, ať mě vyhodí, ať to všechno skončí. Ale srdce mu říkalo, že by nic neskončilo, ani kdyby ho Potterley skutečně vyhodil.</p>
<p>K ničemu takovému však nedošlo. Potterley ani v nejmenším nedal najevo, že by ho Fosterova žádost urazila. V očích měl stále stejně mírný výraz - a trochu zvědavosti. „Samozřejmě, doktore Fostere. Budete mít úplné soukromí, jak si přejete."</p>
<p>Foster se díval, jak odchází. Uvědomil si, že může po cestě k vlastní záhubě pokračovat, a měl z toho perverzní radost. Ale současně se za tu radost nenáviděl.</p>
<p>Navykl si přespávat na sklápěcím lůžku v suterénu Potterleyho domu a trávit tam celé víkendy.</p>
<p>Během té doby se dozvěděl, že mu žádost o dotaci - pečlivě přepracovanou Nimmem - předběžně schválili. Novinu přinesl vedoucí katedry a blahopřál mu. Foster na něho hleděl nepřítomným pohledem, když říkal, že je rád, a říkal to tak bezbarvě a nepřesvědčivě, že se vedoucí katedry beze slova odvrátil a odešel.</p>
<p>Foster ihned celou dotaci pustil z hlavy - ta nebyla důležitá, nestála za zmínku. Na dnešní večer plánoval něco, na čem skutečně záleželo: ověřovací zkoušku.</p>
<p>*</p>
<p>Jeden večer, druhý a třetí - a pak, s únavou vrytou do výrazu obličeje a vzrušením takřka vedle sebe, zavolal dolů Potterleyho. Ten seběhl po schodech a rozhlédl se po domácky sestavených aparaturách. A mírným hlasem poznamenal: „Platíme docela dost za elektřinu. Mně ty výdaje nevadí, ale z městské elektrárny se mohou přijít podívat. Nejde s tím něco udělat?"</p>
<p>Večer byl teplý, ale Potterley měl na sobě polosako, košili měl zapnutou až ke krku. Foster, jen v tílku, pozvedl oči, poznamenané únavou, a hlas se mu chvěl radostí, když říkal:</p>
<p>„Už to nebude dlouho trvat, doktore. Zavolal jsem vás sem, abych vám řekl, že se chronoskop postavit dá. Samozřejmě malý, ale je to možné."</p>
<p>Potterley se přidržel zábradlí. Nahrbil se. A podařilo se mu zašeptat: „Je možné jej postavit tady?"</p>
<p>„Tady, v suterénu," potvrdil Foster unaveně.</p>
<p>„Můj Bože! Ale tehdy jste říkal..."</p>
<p>„Vím, co jsem říkal!" utrhl se netrpělivě Foster. „Říkal jsem, že to možné není. Tehdy jsem nic nevěděl. Ani Sterbinski moc nevěděl."</p>
<p>„Jste si jist?" potřásl Potterley hlavou. „Nemýlíte se, doktore Fostere? Neunesl bych, kdyby..."</p>
<p>„Nemýlím" se," ohradil se Foster. „Sakra, doktore, kdyby stačila jen teorie, mohli jsme mít přístroj na pozorování času už před více než sto lety, kdy poprvé postulovali existenci neutrina. Potíž byla v tom, že původní objevitelé je považovali za záhadnou částici bez hmoty a náboje, kterou nelze detekovat. Bylo jen něčím na doplnění knih a zachránění zákona o zachování hmoty a energie."</p>
<p>Nebyl si jist, zda Potterley ví, o čem hovoří, ale nedbal na to. Potřeboval se odreagovat. Musel si trochu odpočinout od nahromaděných myšlenek... a potřeboval si připravit půdu na to, co bude muset za chvíli Potterleymu říct.</p>
<p>„Byl to Sterbinski," pokračoval, „kdo poprvé zjistil, že neutrino proniká časoprostorovou průřezovou bariérou, že putuje časem stejně jako prostorem. Byl to Sterbinski, kdo jako první navrhl způsob, jak neutrino zastavit. Vynalezl zapisovač neutrin a naučil se, jak zobrazení neutrinových paprsků interpretovat. Samozřejmě, takový svazek ovlivňuje a vychyluje veškerá hmota, kterou při průchodu časem proletí, ale takové vychýlení bylo možno analyzovat a převést na zobrazení hmoty, která je vyvolala. Časopozorování se stalo možné. Tímto způsobem šlo detekovat dokonce chvění vzduchu a převést je na zvuk."</p>
<p>Potterley určitě nevnímal, co říká. „Ano. Ano. Ale kdy můžete chronoskop sestrojit?" zeptal se.</p>
<p>„Nechte mě domluvit," naléhal Foster. „Všechno závisí na způsobu, jakým se svazek neutrin zachycuje a analyzuje. Metoda Sterbinského byla náročná a nepřímá. Vyžadovala obrovskou spoustu energie. Ale já jsem studoval pseudogravitiku, doktore, vědu o umělých gravitačních polích. Specializoval jsem se na chování světla v takových polích. Je to nový vědní obor, Sterbinski o něm nic nevěděl. Kdyby věděl, pochopil by - a kdokoli jiný by pochopil - že je mnohem lepší a účinnější detekovat neutrina pomocí pseudogravitačního pole. Kdybych věděl hned na začátku o neutrinice víc, mohl jsem mít hned tehdy jasno."</p>
<p>„Věděl jsem to," rozzářil se Potterley, ale jen s mírou. „I kdyby výzkum v neutrinice zakázali, nikdy si nemohou být jisti, zda objevy v ostatních vědních oborech nebudou mít na neutriniku zpětnou vazbu. Takový má tedy význam centrálně řízená věda. To jsem si myslel už dávno, doktore Fostere, ještě než jste sem přišel pracovat."</p>
<p>„Gratuluji vám," uznal Foster, „ale je zde ještě něco..."</p>
<p>„Na tom už celkem nezáleží. Odpovězte mi, prosím. Kdy můžete chronoskop sestrojit?"</p>
<p>„Snažím se vám, doktore, sdělit následující - chronoskop vám k ničemu nebude." A je to, řekl si v duchu.</p>
<p>Zvolna, jen zvolna sestoupil Potterley po zbývajících schodech. Před Fosterem se zastavil. „Co tím chcete říct? Proč mi nechcete pomoci?"</p>
<p>„Kartágo neuvidíte. To je to, co vám musím říct a k čemu jsem směřoval. Kartágo nikdy neuvidíte."</p>
<p>Potterley mírně potřásl hlavou. „Ale ne, mýlíte se. Až budete mít chronoskop, stačí správně zaostřit..."</p>
<p>„Ne, doktore Potterleyi. To není záležitost zaostření. Svazek neutrin ovlivňují náhodné faktory stejné jako ostatní subatomární částice. Tomu říkáme princip neurčitosti. Když se svazek neutrin zaznamenává a interpretuje, náhodný faktor se projeví jako neostrost, jako šum, jak tomu říkají ve sdělovací technice. Čím dále do uplynulého času pronikáte, tím větší je šum. A za určitou dobu přehluší šum vlastní obraz. Rozumíte?"</p>
<p>„Zvedněte výkon," pronesl Potterley, ale nijak nadšeně.</p>
<p>„To nemůžu. Jakmile šum rozostří detail, zesílení detailu zesílí také šum. Na filmu pokaženém slunečním osvitem taky nic neuvidíte, i když ho zvětšíte, že? Pořádně se zamyslete nad tím, co vám teď řeknu: Fyzikální povaha vesmíru určuje omezení. Nahodilý pohyb molekul vzduchu určuje, jaký nejslabší zvuk lze sebelepším přístrojem zachytit. Délka vlny světla nebo elektronového paprsku určuje, jaký nejmenší předmět lze nejlepším přístrojem pozorovat. To platí i pro chronoskopii - kam nejdál dohlédnout v čase."</p>
<p>„Kam? Jak daleko?"</p>
<p>Foster se zhluboka nadechl. „Tak jedno a čtvrt století. Nejvýš."</p>
<p>„Ale měsíčník, který vydává Komise, pojednává téměř výhradně o dějinách starověku," zasmál se Potterley. Nevěřil. „Určitě se mýlíte. Vláda má pozorování sahající až do roku 3000 před Kristem."</p>
<p>„Kdy jste se tak najednou rozhodl, že jim budete věřit?" naléhal Foster opovržlivě. „Všechno jste začal tvrzením, že lžou - že žádný historik chronoskop nepoužil. Chápete už proč? Nikdo by ani nemohl, pokud by se nezabýval historii zcela nedávnou. Žádným chronoskopem zřejmě nelze za žádných podmínek provádět pozorování sahající před rok 1930."</p>
<p>„Mýlíte se. Všechno nemůžete vědět," nevzdával se Potterley.</p>
<p>„Ani pravda se nedá přizpůsobit tak, aby člověku vyhovovala. Neuhýbejte před ní. Vláda se na tom podvodu podílí tím, že jej udržuje při životě."</p>
<p>„Proč?"</p>
<p>„To nevím."</p>
<p>Potterley nakrčil pohrdavě nos a vytřeštil oči. „To je pouhá teorie, doktore Fostere," řekl prosebně. „Sestrojte chronoskop. Sestrojte jeden a vyzkoušejte ho."</p>
<p>Znenadání a silně stiskl Foster svému hostiteli ramena. „Myslíte si, že jsem to neudělal? Myslíte si, že bych vám to vše vyprávěl, kdybych podle svého nejlepšího vědomí neprovedl praktické ověření? Chronoskop jsem postavil! Je všude kolem vás. Podívejte!"</p>
<p>Rozběhl se ke spínačům, zavěšeným na vodičích, a jeden po druhém je zapnul. Nastavil rezistor a další regulační prvky a zhasl světla. „Počkáme chvíli, až se zahřeje."</p>
<p>Uprostřed jedné stěny se zrodil doutnavý jas. Potterley blábolil něco nesouvislého, Foster pouze znovu zvolal: „Podívejte!"</p>
<p>Světlo zjasnělo a zesílilo - a rozpadlo se na černobílý obrazec. Muži a ženy! Jako v mlze. Kontury neostré. Nohy a paže jako pouhé čáry. Pak projelo nějaké pozemní auto, neostré, ale dalo se poznat, že je to jeden z těch zastaralých typů se spalovacím motorem na benzín.</p>
<p>„Polovina dvacátého století, někde," poznamenal Foster. „Nemohu zatím přidrátovat audio, takže obraz je zatím němý. Případně můžeme mít i zvuk. Nicméně, polovina dvacátého století je asi tak limit, kam se lze dostat. Věřte mi, líp to už nejde zaostřit."</p>
<p>„Sestrojte větší přístroj, silnější. Vylepšete zapojení, elektroniku."</p>
<p>„Princip neurčitosti neoblafnete, člověče! To je, jako byste chtěl žít na Slunci. To, co se dá udělat, má jisté fyzikální hranice."</p>
<p>„Lžete. Nevěřím vám a..."</p>
<p>„Arnolde! Doktore Fostere!" ozval se hlas, silně a pronikavě, aby upoutal pozornost.</p>
<p>Mladý fyzik se okamžitě obrátil - Potterley na dlouhou chvíli strnul, pak řekl, aniž se otočil: „Co to mělo být, Karolíno? Nechej nás!"</p>
<p>„Ne!" Paní Potterleyová sestoupila po schodech. „Slyšela jsem vše. Nedalo mi to, abych nenaslouchala. Máte tady časopozorovací přístroj, doktore Fostere? Tady v suterénu?"</p>
<p>„Ano, paní Potterleyová, mám. Něco takového, ale není nijak dobrý. Nemohu zatím zapojit zvuk a obraz je dost rozmazaný, ale přístroj funguje."</p>
<p>Paní Potterleyová sepnula ruce a pak si je přitiskla k hru „To je báječné! Báječné!"</p>
<p>„To vůbec není báječné!" utrhl se Potterley. „Ten mladý blázen se nemůže dostat dál než..."</p>
<p>„Tak pozor!" začal Foster podrážděně.</p>
<p>„Nechte toho!" zvolala paní Potterleyová. „Poslouchejt Arnolde, neuvědomil sis, že pokud ho můžeme použít pozorování dvacetileté minulosti, můžeme zase vidět Lauru? Co je nám do starověku a Kartága? Lauru můžeme spatřit. Bude pro nás znovu jako živá. Nechejte ten přístroj tady, doktore Fostere, a ukažte nám, jak se obsluhuje."</p>
<p>Foster vytřeštil oči na ni, pak na jejího manžela - ten zbledl jako křída, a i když nadále hovořil vyrovnaným hlasem, jeho klid se nějak vytratil. „Ty blázne!" vyhrkl.</p>
<p>„Arnolde!"</p>
<p>„Jsi blázen, povídám. Co uvidíš? Minulost. Minulost, která nemá žít. Udělá Laura něco, co neudělala? Uvidíš něco, co jsi neviděla? Budeš ta léta prožívat stále znovu, pozorovat dítě, které nikdy nevyroste, ať se díváš, jak dlouho chceš?"</p>
<p>Hlas mu téměř selhal, ale jen téměř. Přistoupil k ní blíž, uchopil ji za ramena a hrubě s ní zatřásl: „Víš, co se ti stane, jestli prosadíš svou? Zblázníš se! Ano, zblázníš. A pak přijdou a odvedou tě. Chceš do blázince? Chceš, aby tě zavřeli, nasadili ti psychosondu?"</p>
<p>Vytrhla se mu. Nebylo v ní nic z poddajnosti a nerozhodnosti. Probudila se v ní tygřice. „Chci vidět své dítě, Arnolde! Je v tom přístroji a já je chci!"</p>
<p>„Není v tom přístroji. Jen její obraz. Nechápeš? Obraz! Něco, co není skutečné!"</p>
<p>„Chci svoje dítě! Neslyšíš?" Vrhla se na něho, pronikavě křičela a bušila pěstmi. „Chci svoje dítě!"</p>
<p>Historik ustoupil před divokostí útoku a něco vykřikoval, a když paní Potterleyová za vzlyků klesla na podlahu, Foster se pohnul, aby se postavil mezi ně. Potterley se otočil, očima těkal kolem sebe, pak se náhle vrhl vpřed, uchopil Landovu trubici a vytrhl ji z uchycení - a prudkou obrátkou unikl z dosahu, dříve než Foster, zmatený vším, co se odehrávalo, ho stačil zadržet.</p>
<p>„Ustupte, nebo vás zabiju!" vyhrkl. „Přísahám." Švihl trubicí vší silou a Foster uskočil vzad. Pak obrátil svou zuřivost na každou součástku v suterénu a Foster, od prvního zařinčení rozbitého skla, ho jen omráčeně pozoroval.</p>
<p>Když konečně vychladl a zůstal bezmocně stát uprostřed střepů a rozbitých součástek s Landovou trubicí v ruce, řekl Fosterovi šeptem: „A teď odtud vypadněte! A nikdy se nevracejte! Pokud vás tady z toho něco stálo, pošlete mi účet. Zaplatím. A zaplatím dvojnásobek."</p>
<p>Foster pokrčil rameny, vzal si košili a vystoupil ze suterénu po schodech. Slyšel, jak paní Potterleyová hlasitě vzlyká, a když dospěl na horní konec schodiště, naposledy se ohlédl a spatřil, jak se k ní Potterley sklání se soucitným výrazem v obličeji.</p>
<p>*</p>
<p>O dva dny později, když se univerzitní den chýlil ke konci a unavený Foster hledal některé podklady pro svůj nový projekt, aby si je vzal domů, doktor Potterley se znovu objevil. Zůstal stát v průčelí otevřených dveří Fosterovy pracovny.</p>
<p>Byl, jako vždy, pečlivě ustrojen. Napřáhl ruku, ale tak váhavě, že sotva mohla znamenat pozdrav, a příliš chabě, než aby byla prosbou. Foster jen bez hnutí civěl.</p>
<p>„Čekal jsem do pěti, dokud nebudete... Mohu dál?</p>
<p>Foster přikývl.</p>
<p>„Asi bych se měl za své chování omluvit. Zmocnilo se mě zoufalé zklamání, nedokázal jsem se ovládnout. Vím, něco takového se omluvit nedá."</p>
<p>„Vaši omluvu přijímám," řekl Foster. „A co dál?"</p>
<p>„Pravděpodobně vám volala moje žena."</p>
<p>„Ano, volala."</p>
<p>„Propadla hysterii. Řekla mi, že volala, ale nebyl jsem si tak zcela jist..."</p>
<p>„Ano, volala mi."</p>
<p>„Mohl byste mi říct...byl byste tak laskav a sdělil mi, co chtěla?"</p>
<p>„Chtěla chronoskop. Řekla, že má nějaké svoje peníze, zaplatí."</p>
<p>„A vy...vy jste jí něco slíbil?"</p>
<p>„Řekl jsem jí, že se výrobou nezabývám."</p>
<p>„Správně," vydechl Potterley a hruď se mu nadmula ulehčeným výdechem. „Neberte od ní žádné další hovory. Je docela... poněkud..."</p>
<p>„Podívejte, doktore," přerušil ho Foster. „Já se do domácích hádek míchat nebudu, ale vy se raději připravte na nejrůznější. Chronoskop může postavit kdokoli. Když si člověk sežene pár součástek, které lze koupit prostřednictvím center elektroniky, může si ho postavit doma v dílně. Tedy, vizuální složku."</p>
<p>„Ale nikdo kromě vás o tom neuvažuje, že?"</p>
<p>„Nehodlám si to nechat pro sebe."</p>
<p>„Ale publikovat nemůžete. Když nejde o legální věc."</p>
<p>„Na tom, doktore, už nezáleží. Jestli přijdu o dotaci, přijdu o ni. Když se znelíbím univerzitě, dám výpověď. Prostě, nezáleží na tom."</p>
<p>„Ale to nemůžete udělat!"</p>
<p>„Až do této chvíle vám nevadilo, že riskuji ztrátu dotace a postavení. Proč o mně najednou projevujete tak dojemnou starost? Dovolte, abych vám řekl svoje. Když jste poprvé přišel za mnou, věřil jsem v usměrňovaný, řízený výzkum, jinými slovy v to, jak tomu je. Považoval jsem vás za intelektuálního anarchistu, doktore, a za nebezpečného. Ale z toho či onoho důvodu jsem už pár měsíců anarchistou sám a mám svoje velké cíle.</p>
<p>To, co se mi podařilo, se mi nepodařilo proto, že bych byl nějak vynikající. Vůbec ne. Ale proto, že vědecký výzkum je řízen shora a že zůstávají mezery, které může zaplnit každý, kdo se rozhlédne správným směrem. A to by udělal mnohý, kdyby vláda nedělala vše možné, aby tomu zabránila.</p>
<p>Abyste mě dobře chápal, já stále věřím, že řízený výzkum je užitečný. Nefandím návratu k úplné anarchii. Je třeba najít rozumný kompromis. I řízený výzkum může mít určitou pružnost. Vědecký pracovník musí mít možnost jít tam, kam ho žene zvědavost, alespoň ve svém volném čase."</p>
<p>Potterley se posadil. A když promluvil, zněl jeho hlas prosebně. „Pohovořme si o tom, Fostere. Oceňuji váš idealismus. Jste mladý, chcete něco dokázat. Nemůžete však zničit sám sebe kvůli extravagantním řečem o tom, jaký má výzkum být. Na ně jsem vás přivedl já. Nesu za to odpovědnost a trpce si to vyčítám. Jednal jsem emocionálně. Zaslepil mě zájem o Kartágo - byl jsem prostě blázen."</p>
<p>„Chcete tvrdit, že jste se za dva dny docela změnil?" neudržel se Foster. „Kartágo už nic neznamená? Vládní útisk už nic neznamená?"</p>
<p>„I tak zpropadený blázen, jako jsem já, se poučí, Fostere. Manželka mi otevřela oči. Teď chápu, proč vláda potlačuje neutriniku. Před dvěma dny jsem to nechápal. Ale teď, když jsem pochopil, souhlasím. Zažil jste, jak moje žena reagovala v suterénu na zprávu o chronoskopu. Představoval jsem si, že chronoskop použiji pro výzkumné účely. Ona vidí pouze osobní potěšení z toho, že se může neuroticky vracet do vlastní minulosti, minulosti, která nemá žít. Ryzí vědci, Fostere, jsou v naprosté menšině. Lidé, jako moje manželka, jsou v obrovské převaze.</p>
<p>Kdyby vláda podporovala používání chronoskopie, znamenalo by to, že minulost každého by bylo možno nafilmovat. Vládní úředníci by se stali oběťmi vydírání a nátlaku - kdo na světě má absolutně čistou minulost? Třeba by se nepodařilo sestavit ani vládu."</p>
<p>Foster si olízl rty. „Možná. Možná že v mínění vlády je jisté racionální jádro. Zde však jde o princip. Kdo ví, jaký jiný vědecký pokrok je brzděn tím, že vědci musejí pokorně kráčet po úzké stezce? Jestliže se chronoskop stane noční můrou několika politiků, je to cena, která se musí zaplatit. Je nutné, aby si veřejnost uvědomila, že věda musí být svobodná, a k tomu, aby si to uvědomila, si nedovedu představit nic dramatičtějšího, než že svůj objev zveřejním - legálně, nebo nelegálně."</p>
<p>Potterley měl obočí zvlhlé potem, ale hlas mu zněl vyrovnaně. „Nejde jen o několik politiků, doktore Fostere. To si nemyslete. Bylo by to hrozné i pro mě. Manželka by žila jen s naši mrtvou dcerou, vzdálila by se na hony skutečnosti. A zblázní se, když bude prožívat tytéž výjevy stále dokola. Nebylo by to hrozné jen pro mě. Takových manželek bude víc. Děti budou pátrat po svých mrtvých rodičích, nebo hledat svoje mládí. Úplné šílenství."</p>
<p>„Morální hlediska nemohou zabránit pokroku," namítl Foster. „V celé historii neexistuje jediný případ, kdy by se lidstvo nedokázalo s pokrokem vypořádat. Takovou schopnost lidstvo má. Pokud jde o chronoskop, vaši hledači v minulosti se dost brzy unaví. Přistihnou své milované rodiče při něčem, co milovaní rodiče dělali, a pozbydou ideály. Ale to není podstatné. Mně jde o princip."</p>
<p>„Nechte si ty svoje principy. Nedokážete chápat lidi stejně jako principy? Nechápete, že manželka bude prožívat požár, při němž zahynulo naše dítě? Neodpustí si to. Já ji znám. Bude sledovat každý krok, bude se snažit požáru zabránit. Bude ho prožívat znovu a znovu a pokaždé doufat, že se nic zlého nestane. Kolikrát chcete Lauru zabít?" Do hlasu se mu vkradl chraptivý tón.</p>
<p>Fostera napadlo něco neočekávaného. „Co se vlastně, doktore, bojíte, že zjistí? Co se té noci, kdy hořelo, stalo?" A rychle se odvrátil a s nepříjemným pocitem se zahleděl z okna, když si na jeho slova Potterley přikryl oběma rukama tvář a třásl se tichými vzlyky.</p>
<p>Teprve po chvíli mohl Potterley říct: „Přemýšlím o tom už dlouho. Karolína nebyla doma, dítě jsem hlídal já. K podvečeru jsem se šel do dětské ložnice podívat, jestli se Laura neodkopala. Měl jsem s sebou cigaretu... tehdy jsem kouřil. Určitě jsem ji zamáčkl, než jsem ji odložil do popelníku na zásuvkové skříňce. Vždycky jsem byl opatrný. Laura byla v pořádku. Vrátil jsem se do obývacího pokoje a u videa jsem usnul. Probudilo mě, když jsem se dusil a všude kolem byly plameny. Nevím, jak požár vznikl."</p>
<p>„Ale říkáte si, že by na vině mohla být vaše cigareta, že?" poznamenal Foster. „Cigareta, kterou jste - výjimečně - zapomněl zamáčknout?"</p>
<p>„Nevím. Snažil jsem se zachránit Lauru, ale ta už nežila, když jsem ji v náručí vynesl ven."</p>
<p>„O té cigaretě jste se zřejmě své manželce nikdy nezmínil."</p>
<p>Potterley zavrtěl hlavou. „Ale žil jsem s tím."</p>
<p>„A teprve teď, pomocí chronoskopu, to může zjistit. Možná že požár z cigarety nevznikl. Možná že jste ji skutečně zamáčkl. Není to možné?"</p>
<p>Těch několik slz na Potterleyho tváři již uschlo. Zarudlost již zmizela. „Nemohu si takové riziko dovolit... Ale nejde pouze o mě, Fostere. Minulost je děsivá pro většinu lidí. Nepouštějte takovou hrůzu na lidskou rasu."</p>
<p>Foster začal po pracovně přecházet. To, co slyšel, svým způsobem vysvětlovalo, proč je Potterley posedlý fanatickou, nesmyslnou touhou posloužit Kartágincům, napravit jejich pověst až ke zbožnění, a to především v tom, že vyvrátí pověst o obětování Molochovi. Tím, že je zbaví nařčení z obětování dětí ohněm, zbaví se sám, symbolicky, stejné viny.</p>
<p>Takže tentýž oheň, který ho hnal k tomu, aby si zajistil sestrojení chronoskopu, ho nyní nutil chronoskop zničit.</p>
<p>„Chápu vaši situaci, doktore Potterleyi," řekl posléze a smutně se na historika zadíval, „ale zde jde o víc než o osobní pocity. Musím ten škrtící stisk na hrdle vědy odstranit."</p>
<p>Potterley pronesl zuřivě: „Chcete říct, že toužíte po slávě a bohatství, které takový objev doprovázejí?"</p>
<p>„Po bohatství ani ne, i když po něm asi taky. Nejsem o nic lepší než každý druhý."</p>
<p>„Vy si tedy to, co víte, nenecháte jen pro sebe?"</p>
<p>„Za žádných okolností."</p>
<p>„Takže..." Potterley se zvedl a chvíli zůstal stát, v očích mu zračil hněv.</p>
<p>Fostera se na okamžik zmocnil pocit zvláštního strachu. Jeho protějšek byl sice starší, menší, slabší a zřejmě nebyl ozbrojen, ale...</p>
<p>„Jestli uvažujete o tom, že mě zabijete, nebo o něčem podobně šíleném," pospíšil si, „musím vám sdělit, že veškeré informace jsem uložil v bezpečnostní schránce trezoru, kde je vyzvednou příslušní lidé, kdybych zmizel, nebo byl zabit."</p>
<p>„Nebuďte blázen," utrhl se Potterley a ráznými kroky opustil pracovnu.</p>
<p>Foster zavřel dveře, zamknul je a posadil se, aby přemýšlel, Připadal si hloupě. V trezoru žádné informace samozřejmě neměl, něco tak dramatického by ho za normálních okolností ani nenapadlo. Nyní ho však napadlo.</p>
<p>Ještě hloupěji si připadal, když hodinu sepisoval rovnice o aplikaci pseudogravitační optiky pro záznam neutrin a skicoval schémata konstrukčních detailů. Pak všechno zalepil do velké obálky, na kterou napsal jméno strýce Ralpha.</p>
<p>Prožil poněkud neklidnou noc, a následující ráno, cestou na univerzitu, se zastavil v bance, kde s příslušnými pokyny obálku uložil a na výzvu úředníka podepsal prohlášení, že schránka má být otevřena po jeho smrti.</p>
<p>Pak zavolal Nimmovi, aby ho informoval, že taková obálka existuje, ale nedal se přimět k tomu, aby alespoň naznačil, co v ní je. Ještě nikdy nepociťoval tak směšnou samolibost jako v léto chvíli.</p>
<p>*</p>
<p>Následující dvě noci se Foster často probouzel ze spánku - trápil ho ryze praktický problém, jak výsledky neautorizovaného výzkumu publikovat.</p>
<p>Ve <emphasis>Zprávách Společnosti pro pseudogravitiku</emphasis>, odborném časopise, který znal nejlépe, by zcela jistě ani neuvažovali o článku, v němž by nebyla magická poznámka pod čarou: „Práci popsanou v tomto příspěvku umožnila Dotace číslo to a to, poskytnutá Komisí pro výzkum při Spojených národech".</p>
<p>Totéž, snad ještě víc, platí o <emphasis>Fyzikálních listech</emphasis>.</p>
<p>Existovala ještě méně významná periodika, kde by se kvůli senzaci nemuseli na povahu článku ohlížet, ale s nimi by musel jednat o finanční stránce, a s tím nechtěl v první fázi začínat. Celkem vzato, snad by bylo lepší, kdyby si zaplatil výrobu menší brožury a distribuci mezi profesory a studenty. V tom případě by se dokonce obešel bez služeb vědeckého spisovatele, a to kvůli rychlosti, byť na úkor komunikativní úrovně. Bude muset sehnat spolehlivého tiskaře. Strýc Ralph by mohl nějakého znát.</p>
<p>Kráčel chodbou ke své pracovně a v duchu s obavami přemítal, zda by neměl neztrácet čas, nedovolit si upadnout do nerozhodnosti a nepodstoupit riziko zavolat Ralphovi z pracovny. Byl tak pohřížen do trudnomyslných úvah, že si nepovšiml, že má v pracovně návštěvu, dokud se neotočil od šatní skříňky a nevykročil k svému pracovnímu stolu.</p>
<p>Návštěvníky byli doktor Potterley a jeden muž, kterého neznal. Upřel na ně překvapený pohled. „Co to má znamenat?"</p>
<p>„Lituji," začal Potterley, „ale musel jsem vás zadržet."</p>
<p>„O čem to mluvíte?" Foster se nepřestal dívat překvapeně.</p>
<p>„Dovolte, abych se představil," ozval se druhý muž. Měl velké zuby, poněkud nerovné, které výrazně vyčuhovaly, když se usmíval. „Jsem Tadeáš Araman, ředitel vládní sekce chronoskopii. Přišel jsem vás navštívit na základě informace, kterou mi sdělil profesor Arnold Potterley, potvrzenou našimi zdroji..."</p>
<p>„Veškerou vinu jsem vzal na sebe, doktore Fostere," vpadl mu do řeči naléhavě Potterley. „Vysvětlil jsem, že jsem to byl já, kdo vás proti vaší vůli přesvědčil, abyste se dopustil neetického konání. Uvedl jsem, že na sebe beru veškerou odpovědnost a potrestání. Nechci vám žádným způsobem uškodit. To jenom chronoskopie nesmí mít zelenou!"</p>
<p>Araman přikývl. „Vzal na sebe veškerou vinu, jak říká, doktore Fostere, ale celá záležitost se mu již vymkla z rukou."</p>
<p>„No a co?" naježil se Foster. „Co teď uděláte? Zařídíte z moci úřední, aby o dotaci na můj výzkum ani neuvažovali?"</p>
<p>„To je v mých silách," potvrdil Araman.</p>
<p>„Nařídíte univerzitě, aby se mě zbavila?"</p>
<p>„To také je v mých silách."</p>
<p>„Dobrá, tak se do toho dejte. Jako by se již stalo. Teď ze své pracovny odejdu, hned s vámi. Pro svoje knihy si mohu poslat později. Pokud nedáte jinak, svoje knihy vám nechám. To je vše?"</p>
<p>„Ne tak docela," upozornil Araman. „Musíte se zavázat, že další výzkum v chronoskopii už nebudete provádět, že žádný ze svých poznatků o chronoskopii nebudete publikovat a samozřejmě že žádný chronoskop už nesestrojíte. Po neurčitou dobu zůstanete pod dohledem, abychom si byli jisti, že svůj slib dodržujete."</p>
<p>„Co když to odmítnu slíbit? Co můžete udělat? Provádět výzkum v jiné než ve své oblasti není snad etické, ale není zločin."</p>
<p>„Můj mladý příteli, v případe chronoskopie to zločin je," upozornil Araman trpělivě. „Pokud to bude nezbytné, zavřeme vás do vězení a necháme pod zámkem."</p>
<p>„Proč?" rozčilil se Foster. „Co je na chronoskopii tak magického?"</p>
<p>„Je to prostě tak. V tomto oboru nemůžeme dovolit další rozvoj. Moje práce spočívá především v tom, abych další rozvoj eliminoval, a já svou práci dělat chci. Bohužel, nevěděl jsem, a ani nikdo jiný z mé sekce, že optika pseudogravitačních polí je tak bezprostředně aplikovatelná v chronoskopii. Na vině je naše všeobecná nevědomost, ale další výzkum v tomto oboru bude rovněž příslušně usměrňován."</p>
<p>„To nepomůže," namítl Foster. „Někdo jiný může přijít na aplikaci, o níž se vám ani mně ani nezdá. Ve vědě všechno spolu souvisí, věda je z jednoho kusu. Jestliže chcete zakázat jednu část, musíte ji zakázat celou."</p>
<p>„To je nepochybně pravda," připustil Araman, „ale jen v teorii. V praxi se nám docela dobře daří udržet chronoskopii na původní Sterbinského úrovni už padesát let. Jelikož jsme vás, doktore Fostere, přistihli včas, doufáme, že se nám to podaří napořád. A nebýt toho, že jsem podle vzezření nedocenil doktora Potterleyho, ani bychom se tak blízko ke katastrofě nedostali."</p>
<p>Obrátil se k historikovi a povytáhl obočí v jakémsi humorném sebepohrdání. „Po našem prvním rozhovoru, doktore, jsem se s vámi rozloučil jen jako s profesorem historie, jako s nikým jiným. Kdybych svou práci dělal pořádně a zkontroloval si vás, něco takového by se nestalo."</p>
<p>Foster se náhle zeptal: „Má někdo povolení používat vládní chronoskop?"</p>
<p>„Kromě naší sekce nikdo - za žádných okolností. Říkám to jen proto, že je mi jasné, že jste si již tolik domyslel. Ale důrazně vás upozorňuji, že jakékoli opakování této skutečnosti zakládá kriminální, nikoli jen etický delikt."</p>
<p>„A dohlédne váš chronoskop dál než sto dvacet pět let?"</p>
<p>„Ne."</p>
<p>„Takže váš měsíčník s povídáním o časopozorování je podvod."</p>
<p>„S přihlédnutím ke znalostem, které máte, je zřejmé, že to víte jistě. Přesto vám váš dohad potvrdím. Ten měsíčník je podvod."</p>
<p>„V tom případě," řekl Foster, „vám neslíbím, že si znalosti nechám jen pro sebe. Pokud mě chcete zavřít, poslužte si. Při své obhajobě u soudu rozbourám váš domeček z karet pro řízení výzkumu a postavím ho naruby. Řízení výzkumu je jedna věc, jeho potlačování a okrádání lidstva o jeho prospěšné výsledky je zcela něco jiného."</p>
<p>„Víte," usmál se Araman, „řekněme si to bez obalu, doktore Fostere. Když nebudete spolupracovat, půjdete do vězení rovnou. Advokáta ani neuvidíte, nebude vůči vám vzneseno obvinění, nebudete souzen. Prostě půjdete do vězení."</p>
<p>„To ne," nevěřil Foster, „pouštíte jenom hrůzu. Nežijeme přece ve dvacátém století."</p>
<p>Před pracovnou nastal nějaký vzruch, ozval se dusot kroků a výkřik pronikavým hlasem, který Foster nade vší pochybnost poznal. Dveře se rachotivě rozletěly, když se zámek vylomil, a do pracovny se vpotácely tři zápolící postavy. Při tom zápolení jeden z mužů pozvedl palnou zbraň a pažbou prudce udeřil do hlavy druhého, který - po výdechu - zůstal bezvládně mezi oběma viset.</p>
<p>„Strýčku Ralphe!" zvolal Foster.</p>
<p>Araman se zamračil. „Posaďte ho na tu židli," nařídil, „a přineste trochu vody!"</p>
<p>Za okamžik si Nimmo třel hlavu s poněkud přehnaným znechucením, když prohlásil: „Ta surovost, Aramane, nebyla snad nutná."</p>
<p>„Strážný měl být surový dřív, Nimmo, a nevpustit vás sem," odsekl Araman. „Byl byste na tom líp."</p>
<p>„Vy se znáte?" ozval se Foster.</p>
<p>„S tím pánem jsem už měl co do činění," odpověděl Nimmo. Stále si třel hlavu. „Jestli se za tebou obtěžoval, synovče, znamená to, že jsi v maléru."</p>
<p>„A vy taky," dodal Araman vztekle. „Vím, že doktor Foster se s vámi radil ohledně literatury o neutrinice."</p>
<p>Nimmo zkrabatil čelo a pak je za přivření očí opět vyrovnal, jako by mu ta mimika působila bolest. „No," zabručel, „co ještě o mně víte?"</p>
<p>„Brzy se o vás dozvíme všechno. Zatím to jediné stačí, abyste nesl příslušné důsledky. Co tady děláte?"</p>
<p>„Vážený doktore Aramane," odpověděl Nimmo, který již částečně ožil, „předevčírem mi telefonovalo to synovcovské trdlo. Dal někam nějaké záhadné informace..."</p>
<p>„Neříkej mu to! Nic neříkej!" zvolal Foster.</p>
<p>Araman mu věnoval letmý, chladný pohled. „Všechno víme, doktore Fostere. Bezpečnostní schránku jsme otevřeli a její obsah převzali."</p>
<p>„Ale jak jste se mohli dozvědět..." Fosterův hlas odezněl v jakémsi zuřivém znechucení.</p>
<p>„Nicméně jsem usoudil," pokračoval Nimmo, „že se kolem něho zatahuje síť, a až jsem zařídil pár věcí, vypravil jsem se za ním sem, abych mu poradil, že toho, co provádí, by měl nechat. Aby si z hlouposti nezkazil kariéru."</p>
<p>„Znamená to, že víte, co dělá?" zeptal se Araman.</p>
<p>„Neřekl mi ani slovo, ale jsem vědecký spisovatel se zatraceně velkými zkušenostmi. Vím, na které straně se atom elektronizuje. Náš Jonas se specializuje na pseudogravitační optiku a sám mi o ní poskytl orientační informace. Přiměl mě, abych mu sehnal knížku o neutrinice, a já si v ní trochu početl, než jsem mu ji předal. Dokážu sečíst jedna a jedna. Pak mě požádal, abych mu sehnal nějaké součásti fyzikálních přístrojů - a to byl také důkaz. Zarazte mě, jestli se mýlím, ale můj synovec sestrojil polopřenosný, energeticky nenáročný chronoskop. Ano, nebo...ano?"</p>
<p>„Ano." Araman v zamyšlení sáhl po cigaretě, aniž se ohlížel na Potterleyho, který - přihlížeje beze slova, jako by se mu všechno jen zdálo - od něho za silného vydechování poodstoupil.</p>
<p>„Další moje chyba. Měl bych abdikovat. Měl jsem si vás, Nimmo, dát vysledovat taky a nesoustřeďovat se tak intenzívně jen na Potterleyho a Fostera. Neměl jsem sice moc času a vy jste sem bezpečně dorazil, ale to mě neomlouvá. Jste zatčen, Nimmo."</p>
<p>„Za co?"</p>
<p>„Za neautorizovaný výzkum."</p>
<p>„Žádný jsem nedělal. Ani nemohu, když nemám vědeckou registraci. A kdybych dělal, to není kriminální delikt."</p>
<p>Foster si pospíšil: „To nemá cenu, strýčku. Ten byrokrat si dělá zákony sám."</p>
<p>„Například?" chtěl vědět Nimmo.</p>
<p>„Například odsouzení na doživotí bez soudu."</p>
<p>„Blbost, nežijeme ve dvacátém století..."</p>
<p>„Tohle jsem už zkoušel," přerušil ho Foster. „To s ním ani nehne."</p>
<p>„Ale to je blbost!" zvolal Nimmo. „Podívejte, Aramane, můj synovec a já máme příbuzné, s nimiž udržujeme styky. Profesor Potterley má zřejmě taky nějaké. Prostě nás nemůžete nechat jen tak zmizet. Dojde na dotazování - a na skandál. Skutečně nežijeme ve dvacátém století. Jestli se nás tedy pokoušíte zastrašovat, nikam to nepovede."</p>
<p>Cigareta v Aramanových prstech se rozlomila - prudce ji odhodil. „Zatraceně," ulevil si. „Takovou situaci jsem ještě nezažil... Hele, vy tři blázni si vůbec neuvědomujete, co vyvádíte. Nic nechápete. Dopřejete mi sluchu?"</p>
<p>„Ano, dopřejeme," prohlásil zarputile Nimmo. Foster seděl beze slova, s hněvem v očích a se sevřenými rty. Potterleymu se chvěly ruce jako dva propletení hadi.</p>
<p>„Pro člověka je minulost něco, co nemá žít," začal Araman. „Pokud někdo z vás na to téma hovořil, vsadím se, že ji tak charakterizoval. Minulost nemá žít. Kdybyste věděli, kolikrát jsem ta tři slova slyšel, taky byste jich měli plné zuby.</p>
<p>Když lidé uvažují o minulosti, uvažují o ní jako o něčem neživém, co je pryč, dávno pryč. V takovém náhledu je utvrzujeme. Když uvádíme zprávy o časopozorování, vždycky jde o pozorování sahající několik století do minulosti, i když vy, pánové, víte, že dohlédnout dále než tak zhruba jedno století je nemožné. Lidé to berou. Minulost znamená Řecko, Řím, Kartágo, Egypt, dobu kamennou. Čím hlouběji, tím lépe.</p>
<p>Teď jste se vy tři dozvěděli, že limit je něco málo přes jedno století. Co nyní pro vás minulost znamená? Vaše mládí. Vaši první dívku. Vaši zesnulou matku. Dobu před dvaceti lety. Před třiceti lety. Před padesáti lety. Čím hlouběji, tím lépe...Kdy vlastně minulost začíná?"</p>
<p>Hněvivě se odmlčel. Ostatní na něho upřeně hleděli, Nimmo se neklidně zavrtěl.</p>
<p>„Tedy," pokračoval Araman, „kdy minulost začala? Před rokem? Před pěti minutami? Před jednou sekundou? Není zřejmé, že minulost začíná každým okamžikem, který právě uplynul? Neživá minulost je jen jiné pojmenování živé přítomnosti. Co když zaostříte chronoskop do minulosti jedné padesátiny sekundy? Nebudete pozorovat přítomnost? Nezačíná se s ní minulost prolínat?"</p>
<p>Nimmo pronesl: „Hrom a peklo."</p>
<p>„Hrom a peklo," opakoval Araman posměšně. „Jak myslíte, že jsem si vás dva prověřil, když si za mnou předminulé noci přišel Potterley vylít srdce? Udělal jsem to chronoskopem, od klíčových okamžiků až do poslední chvíle přítomnosti."</p>
<p>„A tak jste se také dozvěděl o bezpečnostní schránce," doplnil Foster.</p>
<p>„A o všech důležitých skutečnostech. Co si tedy myslíte, že se stane, když necháme vypustit do světa zprávu o chronoskopii? Lidé začnou s pozorováním třeba svého mládí, svých rodičů a tak dále, ale zanedlouho se budou rozhlížet jinde. Žena v domácnosti zapomene na svou nebohou, mrtvou matku a bude se věnovat pozorování, co dělá doma její soused a v kanceláři její muž. Obchodník bude pozorovat svého konkurenta, zaměstnavatel své zaměstnance.</p>
<p>Něco takového jako soukromí přestane existovat. Stranická linie nebo sledování soukromým detektivem - to bude ve srovnání s chronoskopem naprostá maličkost. Každý bude moci kdykoli pozorovat holovizní hvězdy. A každý toho, koho si vybere - před pozorovatelem nebude úniku. Ani tma nebude útočištěm, protože chronoskop lze zkombinovat s infraspektroskopem. Lidské postavy bude možné detekovat podle jejich tepla - obraz nebude ostrý, jistě, a okolí bude tmavé, ale třeba právě o to atraktivnější. No...ti, co se o přístroj starají, občas experimentují, i když je to proti předpisům."</p>
<p>Nimmo vypadal, jako by mu bylo nevolno. „Můžete zakázat soukromou výrobu."</p>
<p>„To ano," obrátil se na něho Araman zuřivě, „co to podle vás bude mít za význam? Můžete se pomocí zákona úspěšně vypořádat s pitím, cizoložstvím nebo pavlačovými klepy? A tato kombinace inkvizice a chlípnosti bude mít na lidstvo mnohem tvrdší dopad. Proboha, za tisícileté usilování se nám nepodařilo zlikvidovat heroinové cesty a vy mluvíte o zákazu přístroje, kterým můžete pozorovat, koho budete chtít a kdykoli budete chtít, a který lze postavit v domácí dílně."</p>
<p>„Nic publikovat nebudu," prohlásil Foster.</p>
<p>Potterley vybuchl téměř vzteky: „Nikdo z nás nic neřekne. Moc lituji..."</p>
<p>„Řekl jste, Aramane," přerušil ho Nimmo, „že po mně jste chronoskopem nepátral."</p>
<p>„Nebyl čas," vysvětloval Araman unaveně. „Na chronoskopu se nic neodehrává rychleji než ve skutečnosti. Nemůžete ho pustit rychleji jako třeba prohlížečku filmů. Potřebovali jsme plných pětadvacet hodin na to, abychom zachytili významné momenty mezi Potterleyem a Fosterem za posledních šest měsíců. Na nic víc nebyl čas, ale i to stačilo."</p>
<p>„Nestačilo," řekl Nimmo.</p>
<p>„Co to povídáte?" V Aramanově výrazu převládla ostražitost.</p>
<p>„Jak jsem vám řekl, Jonas mi volal, že do bezpečnostní schránky uložil důležité informace. Choval se, jako by byl v maléru. Je to můj synovec, musel jsem se pokusit mu pomoci. Trvalo chvíli, než jsem sem dorazil, abych ho informoval, co jsem zařídil. A když jsem sem přišel, řekl jsem vám - poté, co mě váš chlápek srazil - že jsem zařídil pár věcí."</p>
<p>„Jakých? Kristepane..."</p>
<p>„Jen jsem rozeslal podrobnosti o přenosném chronoskopu šesti vydavatelstvím, u nichž zpravidla publikuji."</p>
<p>Neozval se žádný hlas, žádný zvuk. Ani dech nebylo slyšet. Nikdo se nezmohl na sebemenší projev.</p>
<p>„Nekoukejte na mě jako vázy!" vybuchl Nimmo. „Nechápete, proč jsem to udělal? Práva na publikování jsem měl, to může Jonas potvrdit. Věděl jsem, že s vědeckou publikací nikde oficiálně neuspěje, a byl jsem si jist, že se chystá vydat nějakou ilegální tiskovinu - pro ten účel si zajistil bezpečnostní schránku. Řekl jsem si, že když dostanu do tisku podrobnosti dřív než on, veškerá odpovědnost padne na mou hlavu a jeho kariéru zachráním. A kdyby mi v důsledku toho sebrali oprávnění vědeckého spisovatele, exkluzivní vlastnictví chronoskopických údajů by mě uživilo po zbytek života. Jonas by se zlobil, s tím jsem počítal, ale až bych mu vysvětlil, co mě k tomu vedlo, a navrhl mu, že se rozdělíme na půl... Nekoukejte na mě jako vázy! Jak jsem mohl vědět..."</p>
<p>„Nikdo nic nevěděl," zasáhl Araman trpce, „ale všichni jste brali jako fakt, že vláda je hloupá, byrokratická, zlá a tyranizující a slouží k tomu, aby potlačovala výzkum a škodila mu. Nikoho z vás ani nenapadlo, že se snažíme lidstvo chránit, jak nejlépe dovedeme."</p>
<p>„Tak už neseďte a nemluvte!" zakvílel Potterley. „Zjistěte jména těch, kterým..."</p>
<p>„Je příliš pozdě," pospíšil si Nimmo a pokrčil rameny. „Měli víc než den. Uplynulo dost času, aby se vše rozkřiklo.</p>
<p>Moji vydavatelé zavolali různým fyzikům, aby si ověřili, co jsem jim poslal, než s tím vyrukují, a ti zase zavolali jiným, aby jim tu novinu oznámili. Jakmile si vědci dají neutriniku a pseudogravitiku dohromady, domácí chronoskopy se stanou samozřejmostí. Do týdne se na pět set lidí dozví, jak sestrojit malý chronoskop - a jak je všechny chcete pochytat?" Jeho obličej se protáhl. „Předpokládám, že neexistuje způsob, jak nacpat hřibovitý mrak zpátky do lesklé uranové koule."</p>
<p>Araman se zvedl. „Pokusíme se, Potterleyi, ale souhlasím s Nimmem - je příliš pozdě. Nevím, jaký teď budeme mít svět, to nedovedu odhadnout, ale ten svět, jaký jsme dosud znali, je totálně zničen. Až do dneška každý zvyk, všechno, co s životem souvisí, mohlo brát určitý stupeň soukromí za samozřejmý - ale nic z toho už neplatí."</p>
<p>Poněkud se přemáhal, když každého ze svých třech protějšků formálně zdravil.</p>
<p>„Vy tři jste stvořili nový svět. Gratuluji vám. Přeji akvárium se zlatými rybkami vám, sobě a každému - a nechť každý z vás se smaží v pekle navěky. Jste volní."</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>NEKROLOG</emphasis></strong></p>
<p>Můj manžel Lancelot čte vždycky u snídaně noviny. Když se ráno objeví, vnímám z něho jen hubený, roztržitý obličej, z něhož ani na chvíli nemizí výraz rozhořčení a jakési rozpačité frustrace. Nepozdraví mě, a noviny, pečlivě rozložené, aby je ihned mohl začít číst, se zvednou a zakryjí mu obličej.</p>
<p>Pak se zpoza novin vynoří jen jeho ruka, aby uchopila druhý šálek kávy, do něhož jsem pečlivě odměřila nezbytně plnou čajovou lžičku cukru, ani nadměrně navršenou, ani nedostatečně naplněnou - ty by mě proklál jeho spalující pohled.</p>
<p>Teď už si to tak neberu, snídaně aspoň proběhnou v klidu.</p>
<p>Avšak onoho rána bylo po klidu, když Lancelot znenadání vykřikl: „Panebože! Ten hlupák Paul Farber umřel! Infarkt!"</p>
<p>To jméno mi bylo trochu povědomé. Lancelot se o Farberovi občas zmiňoval, a proto jsem věděla, že je to jeho kolega, teoretický fyzik, a podle lichotivého přídomku, kterým ho nyní obdařil, jsem nabyla přesvědčení, že dosáhl určitého věhlasu a že měl úspěch, jaký se Lancelotovi stále vyhýbal.</p>
<p>Odložil noviny a upřel na mě pohled plný zloby. „Proč píšou do nekrologu takové nesmysly? Dělají z něho druhého Einsteina jen proto, že umřel na infarkt."</p>
<p>Pokud jsem se naučila něčemu vyhýbat v rozhovorech s Lancelotem, pak to byly nekrology. Neodvážila jsem se ani přikývnout na souhlas.</p>
<p>Mrštil novinami o zem a odkráčel z jídelny. Vajíčka nedojedl a druhého šálku kávy se ani nedotkl.</p>
<p>Povzdechla jsem si. Co jiného mi taky zbývalo? Co jiného mi vůbec kdy zbývalo?</p>
<p>*</p>
<p>Samozřejmě že se můj manžel ve skutečnosti nejmenoval Lancelot Stebbins - měním jména a okolnosti, jak jen mohu, abych chránila provinilce. Je však také pravda, že by vám pravé jméno mého manžela nic neřeklo, ani kdybych ho nezměnila.</p>
<p>V tomto směru měl Lancelot talent, talent být přehlížen, nebýt brán na vědomí. Jeho objevy vždycky učiní někdo jiný dřív, nebo je zastíní jiný, důležitější objev, učiněný ve stejnou dobu. Na vědeckých konferencích je na jeho přednášce velmi slabá účast, protože v jiné sekci je zrovna na programu zajímavější příspěvek.</p>
<p>To všechno mělo na něho samozřejmě vliv. Změnilo ho to. Když jsme se před pětadvaceti lety brali, představoval vynikající partii. Dědictví mu zajistilo pohodlný život, a již tehdy byl zkušeným fyzikem, značně ambiciózním a velmi perspektivním. Pokud jde o mě, řekla bych, že jsem bývala hezká, jenže to mi nevydrželo. Zůstala mi však introvertní povaha a neschopnost stát se takovým společenským úspěchem, jaký mladý, nadějný člen profesorského sboru od manželky potřebuje.</p>
<p>Snad i na tom, že si vybral mě, se podílel jeho vrozený talent nebýt brán na vědomí. Kdyby si vzal ženu jiného ražení, ta by ho třeba svým šarmem zviditelnila.</p>
<p>Neuvědomil si to snad po čase sám? Nebyl to nakonec důvod, proč se mi po dvou nebo třech docela šťastných letech odcizil?</p>
<p>Někdy tomu věřím a trpce se odsuzuji.</p>
<p>Pak si však řeknu, že za to všechno může jeho žízeň po slávě, která se stala neuhasitelnou. Opustil svoje místo na univerzitě a postavil si vlastní laboratoře daleko od města proto - jak prohlásil - že je tam levná půda a soukromí.</p>
<p>Finanční problémy neměl. Na jeho obor uvolňovala vláda značné dotace, z nichž vždycky něco dostal. Kromě toho používal svoje peníze bez omezení.</p>
<p>Pokusila jsem se mu odporovat. Navrhla jsem: „Lancelote, vždyť to přece nemusíš dělat. Nejsme na tom finančně špatně. Nikdo ti ani nenaznačuje, že bys neměl zůstat v univerzitním sboru. Vše, po čem toužím, jsou děti a normální život."</p>
<p>Jeho však spaloval nějaký žár, a ten ho natolik zaslepil, že nic jiného neviděl. Vztekle na mě vyjel: „Nejdřív mě však musí vědecký svět uznat za toho, kým jsem, totiž za... za... za velkého vynálezce."</p>
<p>Tehdy ještě váhal a tvrdit o sobě, že je génius.</p>
<p>Nic nepomohlo. Štěstí se od něho neustále odvracelo. V jeho laboratoři to kypělo pracovní aktivitou - zaměstnával asistenty za výborné platy - a sám dřel do úpadu. Nikam to však nevedlo.</p>
<p>Stále jsem doufala, že se jednoho dne vzdá, že se vrátí do města, že dovolí, abychom žili normálním, klidným životem. Čekala jsem, ale vždycky, když už si chtěl připustit, že prohrál, objevila se další bitva, do které se musel zapojit, aby se znovu mohl pokusit ztéci pevnost slávy. Pokaždé se do ní vypravil s velkou nadějí a pokaždé v hluboké beznaději ustoupil.</p>
<p>A vždycky jsem to odnesla já - když ho svět pošlapal, mohl se pomstít na mně. Nejsem nijak statečná, ale už jsem začala uvažovat o tom, že ho opustím.</p>
<p>Přesto přese všechno...</p>
<p>V tomto roce se zřejmě připravoval na další bitvu. Nabyla jsem dojmu, že na poslední. Vytvářel kolem sebe atmosféru napjatější, nadějnější, než jakou jsem kdy zažila. Stávalo se, že si pro sebe něco nesrozumitelného povídal a bezdůvodně smál! A také vydržel několik dní bez jídla a několik nocí bez spánku. Pracovní záznamy dokonce zamykal do sejfu v ložnici, jako by se bál i svých asistentů.</p>
<p>Samozřejmě že jsem byla osudově přesvědčena, že tento pokus rovněž selže. A jestli skutečně selže, pak si Lancelot, při svém věku, bude muset uvědomit, že propásl poslední příležitost. A další pokus už určitě nepodnikne.</p>
<p>Řekla jsem si tedy, že budu trpělivě čekat, jak dlouho bude možné.</p>
<p>Avšak ten nekrolog u snídaně přišel jako blesk z čistého nebe. Jednou jsem při podobné příležitosti poznamenala, že se aspoň může spolehnout na to, že se dočká určitého uznání v nekrologu na sebe.</p>
<p>Asi to nebylo moc vtipné, a pokud nebylo, pak nic z toho, co jsem kdy řekla, nemělo žádnou příchuť vtipnosti. Ale mělo to vyznít bezstarostně, mělo mu to pomoci z deprese, během níž, jak vím ze zkušenosti, býval nejvýš nesnesitelný.</p>
<p>A snad v tom byla i trocha bezděčné provokace. Nevím, čestné slovo.</p>
<p>Tak či onak, strašně se na mě rozlítil. Jeho hubené tělo se roztřáslo a černé obočí mu kleslo přes hluboko posazené oči, když na mě fistulí křičel: „Ale já svůj nekrolog číst nebudu! Ani to mi nebude dopřáno!"</p>
<p>A plivl na mě. Úmyslně na mě plivl.</p>
<p>Utekla jsem do ložnice.</p>
<p>Neomluvil se, ale za několik dní, během nichž jsem se mu pečlivě vyhýbala, jsme pokračovali v nevlídném soužití jako dřív. Nikdo z nás se o té události nikdy nezmínil.</p>
<p>A teď se dostal na pořad další nekrolog.</p>
<p>Jak jsem tak sama seděla u stolku se snídaní, zmocnil se mě neurčitý pocit, že to byla ta poslední kapka, vyvrcholení dlouhé šňůry jeho neúspěchů.</p>
<p>Cítila jsem, že přichází krize, a nevěděla jsem, zda ji mám očekávat se strachem, nebo s radostí. Celkem vzato, snad bych se na ni měla těšit - žádná změna nemůže být než změnou k lepšímu.</p>
<p>*</p>
<p>Krátce před obědem přišel za mnou do obývacího pokoje, kde jsem z nedostatku jiné činnosti zaměstnávala ruce zašíváním nějakých drobností a oči sledováním televize.</p>
<p>Zničehonic oznámil: „Budu potřebovat tvou pomoc."</p>
<p>Proti své vůli jsem se obměkčila, protože něco takového mi neřekl už víc než dvacet let. Vypadal vzrušeně, až chorobně vzrušeně. Na jeho jinak bledém obličeji se objevila červeň.</p>
<p>„To jsem ráda," souhlasila jsem, „snad to bude něco, v čem ti budu moci pomoct."</p>
<p>„Bude. Asistentům jsem dal měsíc dovolenou. V sobotu odjedou a pak budeme pracovat v laboratoři jen my dva. Říkám ti to teď, aby sis na příští týden nedělala žádný program."</p>
<p>Trochu mě polilo horko. „Ale, Lancelote, přece víš, že ti s tvou prací pomoci nemohu, protože nerozumím..."</p>
<p>„To vím," přerušil mě navýsost opovržlivě, „ale tomu, co dělám, rozumět nemusíš. Potřebuji, abys dělala jenom něco jednoduchého a dělala to pečlivě. Podařil se mi totiž objev, který mě konečně vynese tam, kam patřím..."</p>
<p>„Ach, Lancelote," vyhrkla jsem nechtěně, protože něco podobného jsem slyšela už mnohokrát.</p>
<p>„Poslouchej, blázne, a aspoň jednou se pokus chovat jako dospělý člověk. Tentokrát to skutečně dokážu. Tentokrát mě nikdo nepředběhne, protože můj objev je založen na tak neortodoxním principu, že žádný z žijících fyziků, kromě mě, není takový génius, aby na něj přišel, aspoň ne v této generaci. A až svou prací ohromím svět, mohl bych být považován za největšího vědce všech dob."</p>
<p>„To mě skutečně velice těší, Lancelote."</p>
<p>„Řekl jsem, že bych <emphasis>mohl být</emphasis> považován. Ale taky bych nemusel. Posuzování vědeckých zásluh je hodně nespravedlivé. O tom jsem se už mnohokrát přesvědčil. Nestačí tedy objev jenom zveřejnit. Když udělám jenom to, všichni na mé myšlence začnou dělat a za chvíli se stanu pouhou zmínkou v učebnicích dějepisu se slávou rozmělněnou na spoustu přičinlivých opozdilců."</p>
<p>Nemohl už vydržet, aby se nevypovídal, a to byl asi jediný důvod, proč se mi svěřoval tři dny před tím, než se mohl dostat k tomu, co chtěl dělat. Ať už to bylo cokoli. Překypoval, a já jsem byla jediným, kdo je natolik k ničemu, že toho mohl být svědkem.</p>
<p>Pokračoval: „Hodlám svůj objev oznámit lidstvu tak dramaticky, že se nestane, aby jméno někoho jiného se vyslovovalo jedním dechem s mým - to v žádném případě!"</p>
<p>Zacházel příliš daleko, a já jsem dostala strach z následků, které v něm další zklamání zanechá. Nemohl by se třeba pominout? Pokusila jsem se: „Ale, Lancelote, proč bychom si měli dělat těžkou hlavu? Proč toho všeho nenechat? Proč si neudělat pořádnou dovolenou? Už ses přece dost nadřel. Mohli bychom si třeba zajet do Evropy. Vždycky jsem toužila..."</p>
<p>Dupl nohou. „Přestaň s tím pitomým fňukáním! V sobotu se mnou půjdeš do laboratoře."</p>
<p>Následující tři noci jsem spala mizerně. Takový přece nikdy nebýval, říkala jsem si, nikdy nebýval tak zlý. Snad se nakonec nezbláznil?</p>
<p>Mohlo u něho propuknout šílenství, napadlo mě, šílenství, které zaselo nesnesitelné zklamání a oživil nekrolog u snídaně. Asistenty poslal pryč a teď chce, abych s ním šla do laboratoře, i když mi tam nikdy dřív nedovolil vstoupit. Jistě mi chce ublížit, provést na mně nějaký šílený pokus, nebo mě rovnou zabít.</p>
<p>Za těch neutěšených nocí, vyplněných strachem, jsem mnohokrát chtěla zavolat na policii, utéct, prostě... něco udělat. Avšak když nastalo ráno, říkala jsem si, že přece jenom není šílený, že se ke mně nedopustil žádné hrubosti. Ani ta nepříjemnost s plivnutím nebyla v pravém slova smyslu hrubostí, vlastně se nikdy nepokusil ublížit mi fyzicky.</p>
<p>Nakonec jsem se rozhodla vyčkat a v sobotu ráno jsem se vydala tam, kde na mě mohla čekat smrt, pokorně jako ovečka. Kráčeli jsme spolu beze slova cestičkou vedoucí od našeho domu k laboratořím.</p>
<p>Již samotná laboratoř naháněla hrůzu - chvíli jsem váhavě přešlapovala na místě. Pobídl mě: „Přestaň vejrat kolem, jako by tě chtělo něco kousnout. Budeš dělat jenom to, co ti řeknu, a dívat se jenom tam, kam ti ukážu."</p>
<p>„Ano, Lancelote." Zavedl mě do menší místnosti s dveřmi opatřenými visacím zámkem, v níž bylo plno prapodivně vyhlížejících předmětů a spousta drátů.</p>
<p>Zeptal se: „Tak především, vidíš ten železný kelímek?"</p>
<p>„Ano, Lancelote." Mínil nevelký, ale hluboký kalíšek ze silného kovu s rezavými skvrnami na povrchu. Kalíšek překrývala mřížka ze silného drátu.</p>
<p>Popostrčil mě k němu a já jsem spatřila, že je v něm bílá myška - předními tlapkami se opírala o vnitřní stěnu a čumáčkem očichávala drátěnou mřížku s rozechvělou zvědavostí, nebo snad s úzkostí. Asi jsem nadskočila, protože uvidět znenadání myš je něco děsivého, alespoň pro mě.</p>
<p>„Nic ti neudělá," zabručel. „Teď se zase opři o stěnu a dívej se na mě."</p>
<p>Znovu se mě zmocnil strach, tentokrát mnohem větší. Narůstala ve mně hrozivá jistota, že odněkud sjede šíp blesku a spálí mě na popel, nebo že se z kelímku vynoří nějaké monstrum a rozdrtí mě, nebo... nebo...</p>
<p>Zavřela jsem oči.</p>
<p>Nic se však nestalo, alespoň ne mně. Zaslechla jsem jenom zasyčení, jako když selže raketa ohňostroje, a Lancelotův hlas: „Tak co říkáš?"</p>
<p>Otevřela jsem oči. Díval se na mě, rozzářený pýchou. Civěla jsem jako slepá.</p>
<p>„Tady," vyštěkl, „copak to nevidíš, ty idiote? Zrovna tady!"</p>
<p>Asi stopu vedle prvního stál druhý kelímek. Neviděla jsem, že by ho tam dával.</p>
<p>„To jako ten druhý kelímek?" zeptala jsem se.</p>
<p>„To není jenom druhý kelímek, ale duplikát toho prvního. Naprosto po všech stránkách jsou to dva zcela stejné kelímky, atom po atomu. Porovnej je. Zjistíš, že i skvrny rzi jsou stejné."</p>
<p>„Ty jsi ten druhý kelímek udělal z prvního?".</p>
<p>„Ano, ale zvláštním způsobem. K vytvoření hmoty je normálně potřeba neúnosně velké množství energie. Pro vznik jednoho gramu duplikované hmoty se musí rozštěpit sto gramů uranu, a to musí reakce proběhnout dokonale. Moje velké tajemství, na které jsem přišel náhodou, spočívá v tom, že při duplikování předmětu v budoucnosti je potřeba jen málo energie, je-li tato energie správně použita. Na té velkoleposti, moje... moje drahá, je nejpůvabnější, že když tím způsobem tvořím duplikát a pak ho vracím do současnosti, uskutečňuji vlastně cestování v čase."</p>
<p>To, že mě tak hezky oslovil, svědčilo o jeho obrovské radosti z úspěchu.</p>
<p>„To je ale úžasné," poznamenala jsem, protože - proč nepřiznat - pokus na mě skutečně udělal dojem. „Myš se taky zhmotnila?"</p>
<p>Nakoukla jsem do druhého kelímku a zažila jsem další otřes. V kelímku bílá myška byla, ale mrtvá.</p>
<p>Na tvářích se mu objevila nevýrazná červeň. „To je zatím nedostatek. Dokážu vrátit do současnosti živou hmotu, ale ne jako živou. Vrací se mrtvá."</p>
<p>„Ach! To je škoda! Proč?"</p>
<p>„Zatím nevím. Myslím si, že v atomovém měřítku je duplikování dokonalé. Zcela jistě nedochází k žádnému zjevnému poškození. To potvrzují pitvy."</p>
<p>„Snad bys mohl požádat..." Rychle jsem se odmlčela, když mě zpražil pohledem. Usoudila jsem, že udělám líp, když se o spolupráci nebudu ani zmiňovat, protože jsem ze zkušenosti věděla, že v tom případě by veškeré zásluhy za objev připadly jeho spolupracovníkovi.</p>
<p>„<emphasis>P</emphasis><emphasis>ožádal jsem</emphasis>," usmál se, ale zatrpkle. „Zkušený biolog provedl na některých mých zvířatech pitvu, ale nic nezjistil. Samozřejmě že nevěděl, odkud zvířata pocházejí, a já jsem se postaral o to, abych je měl zpátky, dřív než se něco prozradí. Vždyť ani moji asistenti nevědí, čím se zabývám."</p>
<p>„A proč to musíš tak tajit?"</p>
<p>„Právě proto, že nedovedu živou hmotu vrátit jako živou. Snad jde o nějakou drobnost v molekulárním uspořádání. Kdybych své výsledky publikoval, někdo jiný by mohl přijít na to, jak tu drobnost odstranit, rozšířit můj základní objev o nepatrné vylepšení a dosáhnout větší slávy, protože by dokázal vrátit z budoucnosti živého člověka, který by pak mohl referovat, co v budoucnosti viděl."</p>
<p>Bylo mi jasné, jak by to dopadlo. Ani nemusel říkat, že by se to mohlo stát. Stalo by se to. Nevyhnutelně. Ať už by ve skutečnosti dokázal cokoli, o zásluhy by přišel. O tom jsem přesvědčena.</p>
<p>„Nemohu však déle čekat," pokračoval a hovořil spíš k sobě. „Objev oznámit musím, ale udělám to takovým způsobem, aby s ním bylo moje jméno nezapomenutelně spojeno. Musí to být za tak dramatických okolností, že se nikdy nebude mluvit o cestování v čase, aniž by se neuvádělo moje jméno, a to bez ohledu na to, co snad jiní v budoucnu vykonají. To dramatické představení zinscenuji sám, a ty v něm sehraješ určitou úlohu."</p>
<p>„A co budeš chtít, Lancelote, abych udělala?"</p>
<p>„Abys ovdověla."</p>
<p>Stiskla jsem mu paži. „Lancelote, chceš říct..." Nedovedu dost dobře popsat rozporuplné pocity, které mě v té chvíli zaplavily.</p>
<p>Hrubým pohybem se odtáhl. „Jenom přechodně. Nehodlám spáchat sebevraždu, chci se pouze vrátit do současnosti z třídenní budoucnosti."</p>
<p>„Jenže jako mrtvý."</p>
<p>„Mrtvé se vrátí pouze mé budoucí <emphasis>já</emphasis>. Mé skutečné <emphasis>já</emphasis> bude naživu jako teď. Jako ta bílá myška." Očima sklouzl na ciferník a řekl: „Hrome! Za několik sekund nastane nulový čas. Podívej se na druhý kelímek s mrtvou myší!"</p>
<p>Kelímek mi zmizel před očima a znovu se ozval krátký, tichý sykot.</p>
<p>„Kam se poděl?"</p>
<p>„Nikam," odpověděl. „Byl to jenom duplikát. Přirozeně zmizel, když jsme se v čase dostali do okamžiku, kdy byl vytvořen. Originálem byla první myš, a ta zůstala naživu a v pořádku. Totéž se stane se mnou. Mé duplikované <emphasis>j</emphasis><emphasis>á</emphasis> se vrátí jako mrtvé, mé skutečné <emphasis>já</emphasis> zůstane naživu. Po třech dnech se dostaneme v čase do okamžiku, kdy vzniklo moje duplikované <emphasis>já</emphasis> a vrátilo se jako mrtvé. Jakmile ten okamžik nastane, moje mrtvé, duplikované <emphasis>já</emphasis> zmizí a moje živé <emphasis>já</emphasis> zůstane. Je to jasné?"</p>
<p>„Vypadá to nebezpečně."</p>
<p>„Ale není. Jakmile se objeví moje mrtvola, lékař mě prohlásí za mrtvého, noviny přinesou o mé smrti zprávu a pohřební ústav zahájí přípravy k pohřbu. Pak se objevím živý a oznámím, jak jsem to udělal. Tak se stanu víc než objevitelem cestování v čase - stanu se prvním člověkem, který vstal z mrtvých. O cestování v čase a Lancelotu Stebbinsovi se bude psát tak podrobně a v tak úzké souvislosti, že se moje jméno navždy stane symbolem pro cestování v čase."</p>
<p>„Lancelote," pokusila jsem se konejšivým tónem, „proč svůj objev prostě nezveřejníš? Tohle je moc komplikované. Pouhé oznámení ti přinese dost slávy, a pak se snad přestěhujeme do města..."</p>
<p>„Mlč! Uděláš, co ti řeknu!"</p>
<p>*</p>
<p>Nevím, jak dlouho o tom všem Lancelot přemýšlel, ještě než ho vyprovokoval ten nekrolog. Na inteligenci mu neupírám ani to nejmenší. Pronásleduje ho sice pozoruhodná smůla, ale o tom, že má vynikající mozek, se nedá pochybovat.</p>
<p>Než jeho asistenti odjeli, řekl jim, jaké pokusy bude v době jejich nepřítomnosti provádět. Jakmile ti poskytnou v tomto směru výpověď, bude vypadat zcela přirozeně, že musel zacházet s určitými chemikáliemi a že se nepochybně otrávil kyanidem.</p>
<p>„Proto se postaráš, aby se policie okamžitě spojila s mými asistenty. Víš, kde je zastihnout. Nesmí padnout ani zmínka o vraždě nebo sebevraždě, ani o ničem jiném než o nešťastné náhodě, přirozené a logicky vysvětlitelné nešťastné náhodě. Doktor musí vystavit úmrtní list bez průtahů, tisk se musí neprodleně uvědomit."</p>
<p>Namítla jsem: „Ale, Lancelote, co když najdou tebe skutečného?"</p>
<p>„Proč by měli?" odsekl. „Když někdo objeví mrtvolu, začne se shánět po její živé kopii? Nikdo mě hledat nebude, a já na těch pár dní zůstanu jako myška v provizorním pokojíku. Sociální zařízení tam je, a abych vydržel, vezmu si s sebou dostatek obložených chlebíčků."</p>
<p>Lítostivě dodal: „Budu se ale muset obejít bez kávy, než to skončí. Nemohu si dovolit, aby tady byla cítit nevysvětlitelná vůně kávy, když budu mrtev. Ale co, vody je tam dost, a jedná se jenom o tři dny."</p>
<p>Sepjala jsem nervózně ruce. „I když tě objeví, nebude to mu stejný účinek? Bude zde tvé mrtvé <emphasis>já</emphasis> a tvé živé <emphasis>já</emphasis>..." Tím jsem se snažila utěšit sebe samotnou, tím jsem se snažila připravit sebe samotnou na nevyhnutelné zklamání.</p>
<p>Osopil se na mě zvýšeným hlasem: „To by vůbec nemělo stejný účinek. Stal by se z toho jenom podvod, který nevyšel. Proslavil bych se, ale jako blbec."</p>
<p>„Ale, Lancelote," odvážila jsem se opatrně, „pokaždé něco nevyšlo."</p>
<p>„Tentokrát to vyjde."</p>
<p>„To říkáš vždycky, ale přesto vždycky něco..."</p>
<p>Zbledl zlostí a jeho duhovky se objevily v plné své velikosti. Uchopil mě za paži a bolestivěji stiskl, neodvážila jsem se však vykřiknout. Sykl: „Jen jediné může selhat - a to ty. Jestli něco prozradíš, jestli svou úlohu nesehraješ dokonale, jestli neuděláš přesně to, co ti řeknu, pak... pak..." Zdálo se, že v duchu hledá způsob, jak mě potrestat. „<emphasis>Zabiju tě</emphasis>."</p>
<p>V návalu šíleného strachu jsem odvrátila hlavu a pokusila se osvobodit, ale držel mě pevně. Bylo pozoruhodné, jakou dokázal vyvinout sílu, když se rozlítil. Pokračoval: „Poslouchej co ti řeknu! To, že existuješ, mi uškodilo hodně, ale dával jsem vinu sobě především proto, že jsem si tě vůbec vzal, a v neposlední řadě proto, že jsem si nikdy nenašel čas, abych se s tebou rozvedl. Ale navzdory tomu, že existuješ, mám teď naději dosáhnout obrovského životního úspěchu. Jestli mě i o tuto naději připravíš, zabiju tě. Na to můžeš vzít jed."</p>
<p>Určitě by mě zabil. „Udělám všechno, co chceš a řekneš," zašeptala jsem. Pak mě pustil.</p>
<p>Celý den strávil u svých přístrojů. „Zatím jsem nepřepravoval víc než sto gramů," poznamenal, pohřížen do svých myšlenek.</p>
<p>Pomyslela jsem si: <emphasis>Nebude to fungovat. Jak by taky moh</emphasis><emphasis>lo</emphasis>?</p>
<p>Příštího dne nastavil zařízení tak, abych mohla sepnout jen jeden spínač. Přinutil mě, abych zapínání procvičovala na obvodu bez proudu tak dlouho, že jsem si už říkala, že to snad nikdy neskončí.</p>
<p>„Teď už rozumíš? Víš přesně, jak se to dělá?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Uděláš jen toto, až zasvítí tohle světýlko, ale ani o chvilku dřív!"</p>
<p><emphasis>Nebude to fungovat</emphasis>, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem souhlasila: „Ano."</p>
<p>Zaujal patřičnou polohu a strnul jakoby bez života. Přes laboratorní plášť měl navlečenou gumovou zástěru.</p>
<p>Světlo zablesklo - a ukázalo se, že procvičování přineslo ovoce, protože jsem za spínač zatáhla automaticky dřív, než sem si uvědomila, že se světlo rozsvítilo.</p>
<p>Vzápětí jsem měla před sebou dva Lanceloty, jednoho vedle druhého - ten nový měl na sobě stejné oblečení jako originál, ale pomačkanější. A pak se ten nový zhroutil a zůstal tiše ležet.</p>
<p>„Povedlo se!" zvolal živý Lancelot, když opouštěl pečlivě vyznačené místo. „Pomoz mi. Popadni ho za nohy!"</p>
<p>Musela jsem se Lancelotovi obdivovat, jak bez mrknutí oka a bez známek nevolnosti dokázal nést vlastní mrtvé tělo, své tělo z třídenní budoucnosti. Svíral ho v podpaždí a tvářil se, jako by držel pytel mouky!</p>
<p>Já jsem ho držela za kotníky a z pouhého dotyku se mi obracel žaludek. Tělo bylo dosud teplé - jako čerstvá mrtvola! Nesli jsme ho chodbou a po krátkém schodišti nahoru do místnosti, kterou Lancelot již dříve příslušně upravil. Ve skleněné, podivné aparatuře, umístěné ve skříni s posunovatelnou skleněnou přepážkou, bublal nějaký roztok.</p>
<p>Všude kolem se povalovaly chemické pomůcky, které měly samozřejmě vzbudit dojem, že Lancelot prováděl nějaký pokus. Láhev s vyzývavou nálepkou <emphasis>kyanid draselný</emphasis> zaujímal mezi ostatními výsostné postavení. V její blízkosti byla rozsypána trocha krystalků - kyanidu, řekla bych.</p>
<p>Lancelot pečlivě položil mrtvé tělo tak, aby to vypadalo, že spadlo ze stoličky. Mrtvole nasypal na levou ruku krystalky, další na gumovou zástěru a nakonec na bradu.</p>
<p>„Aspoň budou vědět, co je má napadnout," zabručel.</p>
<p>Naposledy se rozhlédl po laboratoři a řekl: „Tak, to bychom měli. Teď se vrátíš do domu a zavoláš lékaře. Řekneš mu, že jsi sem přišla, abys mi přinesla obložené chlebíčky, protož jsem chtěl pracovat přes oběd. Tam jsou." Ukázal na rozbitý podnos a rozházené chlebíčky v místě, kde mi podnos měl vypadnout z ruky. „Občas hlasitě zavzlykáš, ale žádné přehánění!"</p>
<p>*</p>
<p>Když se čas naplnil, nedělalo mi žádné potíže vzlykat ani plakat. Už několik dní se mi chtělo obojí, a teď, když jsem mohla dát hysterii průchod, ulevilo se mi.</p>
<p>Lékař se choval přesně tak, jak Lancelot předvídal. Láhev s kyanidem byla skutečně to první, čeho si všiml. A zamračil se „To vám povím, paní Stebbinsová, váš manžel, jako chemik, by hrozně neopatrný."</p>
<p>„Asi ano," uznala jsem a vzlykla. „Neměl pracovat sám, oba jeho asistenti jsou na dovolené."</p>
<p>„Nevyplatí se, když někdo zachází s kyanidem, jako by to byla jedlá sůl." Potřásl hlavou, vážně jako moralista. „A teď, paní Stebbinsová, budu muset zavolat policii. Jde sice o otravu kyanidem nešťastnou náhodou, ale je to násilná smrt, a policie..."</p>
<p>„Ach, ano. Ano, zavolejte ji." A pak jsem si chtěla dát pár pohlavků, protože jsem to řekla až podezřele ochotně.</p>
<p>Dostavila se policie a s ní i policejní lékař, který zabručel něco nesrozumitelného, ihned jak spatřil krystalky kyanidu na ruce, zástěře a bradě. Policisté neprojevili žádný větší zájem, zeptali se jen na statistické údaje, jména a věk. Zeptali se, zda bude v mých silách zařídit vše potřebné k pohřbu. Když jsem je ujistila, že ano, odešli.</p>
<p>Pak jsem zatelefonovala redakcím novin a dvěma tiskovým sdružením. Tónem člověka, který věří, že se o mrtvých píše jen dobré, jsem jim řekla, že zprávu o smrti mého manžela se dozví, pokud se už nedozvěděli, z policejního hlášení, a že doufám, že nebudou nijak zdůrazňovat jeho neopatrnost při provádění chemických pokusů. Koneckonců, pokračovala jsem, zabýval se spíš nukleární fyzikou než chemií, a mně se poslední dobou zdálo, že má nějaké potíže.</p>
<p>Řekla jsem přesně to, co Lancelot chtěl, abych řekla, a to také zabralo. Nukleární fyzik a potíže? Špionáž? Nepřátelští agenti?</p>
<p>Novináři se začali rojit. Vyprávěla jsem jim o Lancelotově mládí a fotograf udělal snímek budovy s laboratořemi. Zavedla jsem je do několika místností laboratoře, aby si mohli pořídit další snímky. Na zamknutou místnost se nikdo nezeptal - žádný novinář ani policista - a snad si jí nikdo ani nevšiml.</p>
<p>Předala jsem jim spoustu odborného a životopisného materiálu, který mi Lancelot předem připravil, a přidala pár zábavných historek, které měly ukázat, jak byl inteligentní a lidský. Snažila jsem se všechno říct a udělat přesně tak, jak jsem měla, ale pochybnosti mě neopustily. Něco nevyjde, něco určitě nevyjde.</p>
<p>A až něco nevyjde, věděla jsem, že z toho bude vinit mě. A tentokrát slíbil, že mě zabije.</p>
<p>*</p>
<p>Příštího dne jsem mu přinesla noviny. Četl je znovu a znovu, oči mu jiskřily. New York Times mu na přední straně vlevo dole věnovaly celý sloupec. Nijak nezdůrazňovaly záhadné okolnosti jeho smrti, ani A. P. ne, ale jeden z plátků přinesl na přední straně palcový, burcující titulek: ZÁHADNÁ SMRT ATOMOVÉHO VELIKÁNA.</p>
<p>Když četl tento článek, hlasitě se smál, a když pročetl všechny, vřítil se opět k prvnímu.</p>
<p>Vzhlédl ke mně pronikavým pohledem. „Nechoď pryč. Poslechni si, co píšou."</p>
<p>„Už jsem je, Lancelote, všechny četla."</p>
<p>„Poslouchej, povídám."</p>
<p>Četl mi je všechny nahlas, u chvalozpěvu na sebe se zdržel déle, a pak, rozzářen sebeuspokojením, se zeptal: „Ještě si myslíš, že něco nevyjde?"</p>
<p>Odpověděla jsem váhavě: „Jestli se policie vrátí a zeptá, proč si myslím, že jsi měl nějaké potíže..."</p>
<p>„Vyjádřila ses přece dost neurčitě. Řekneš, že jsi trpěla zlými sny. Než se rozhodnou začít s důkladnějším vyšetřováním, pokud se vůbec rozhodnou, bude už příliš pozdě."</p>
<p>Uznávám, že se všechno vyvíjelo příznivě, ale nevěřila jsem, že to tak bude pokračovat. Avšak člověk má zvláštní povahu: doufá, i když není v co doufat.</p>
<p>Odvážila jsem se: „Lancelote, až tohle všechno skončí, z tebe se stane slavný člověk, skutečně slavný, můžeš se odebrat na odpočinek. Pak se můžeme vrátit do města a žít v klidu."</p>
<p>„Ty jsi ale praštěná! Copak nechápeš, že až se proslavím, budu <emphasis>muset</emphasis> pokračovat? Mladí vědci se ke mně jen pohrnou. Z těchto laboratoří se stane velký Ústav pro výzkum dočasnosti. Za svého života se stanu legendou. Svou velikost pozvednu do takových výšin, že ve srovnání se mnou nebude už nikdo| ničím víc než intelektuálním trpaslíkem." Vystoupil na špičky a oči mu žhnuly, jako by se již viděl na piedestalu, na který ho vynesou.</p>
<p>Tak ztroskotala moje poslední naděje na kousek osobního štěstí, na skromný kousek štěstí. Povzdechla jsem si.</p>
<p>*</p>
<p>Požádala jsem pohřební službu, aby nechali rakev s tělem v laboratorní budově do doby, než ji uloží do hrobky na parcele rodiny Stebbinsovy na Long Islandu. Požádala jsem je, aby ho nebalzamovali a aby ho přechodně uložili v chladírenské místnosti, nastavené na teplotu 40°F. Požádala jsem je, aby ho nepřeváželi do márnice.</p>
<p>Pohřební zřízenec, který dopravil rakev do laboratoře, se tvářil navýsost nesouhlasně. To se pak projevilo na výši účtu. Vysvětlovala jsem, že chci mít svého manžela do poslední chvíle co nejblíž a že chci, aby se na něho mohli podívat jeho asistenti, ale moje důvody vyzněly nepřesvědčivě.</p>
<p>Avšak Lancelot mi dal velmi přesný návod, co mám říkat. Když uložili tělo do otevřené rakve, zašla jsem za ním.</p>
<p>„Lancelote," začala jsem, „ten z pohřební služby se tvářil moc divně. Myslím, že má podezření na něco nekalého."</p>
<p>„To je dobře," prohlásil spokojeně.</p>
<p>„Ale..."</p>
<p>„Potřebujeme už jenom jeden den. Do zítřka nám z pouhého podezření nic nehrozí. Zítra ráno tělo zmizí, aspoň by mělo."</p>
<p>„Chceš říct, že by nemuselo?" Věděla jsem to, já to věděla!</p>
<p>„Může nastat určité zpoždění, nebo zrychlení. Dosud nikdy jsem nepřepravoval něco tak těžkého a nevím, do jaké míry jsou moje propočty přesné. Jedním z důvodů, proč jsem chtěl, aby tělo bylo zde a ne v márnici pohřebního ústavu, je právě to, že potřebuji zjistit, za jak dlouho mrtvola zmizí."</p>
<p>„V márnici pohřebního ústavu by zmizelo před svědky."</p>
<p>„A ty myslíš, že jinak vznikne podezření, že šlo o podvod?"</p>
<p>„Ovšem."</p>
<p>Zatvářil se pobaveně. „Zeptají se: Proč poslal své asistenty pryč? Proč prováděl sám pokusy, které by svedlo každé dítě, a dokázal se při nich otrávit? Proč mrtvola zmizela beze svědků? A odpoví si: Na té absurdní povídačce o cestování v čase není za mák pravdy. Nadrogoval se tak, že upadl do kataleptického transu, a doktoři mu naletěli."</p>
<p>„Ano," přitakala jsem chabě. Jak tohle všechno dokázal domyslet?</p>
<p>„A když budu i nadále tvrdit," pokračoval, „že jsem cestování v čase vyřešil, že jsem byl nade vší pochybnost shledán mrtvým a že jsem nade vší pochybnost nebyl mezi živými, ortodoxní vědci mě rozhořčeně odsoudí jako podvodníka. A do týdne bude znát moje jméno každá rodina na zeměkouli. Nebude se mluvit o ničem jiném. Prohlásím, že jsem ochoten předvést cestování v čase před libovolnou skupinou vědců, kteří projeví zájem. Prohlásím, že jsem ochoten předvést cestování v čase na interkontinentálním televizním okruhu. Tlak veřejnosti donutí vědce, aby se zúčastnili, a televizní společnosti, aby svolily. Nezáleží na tom, jestli se lidi budou těšit na zázrak, nebo na lynčování. Budou se dívat! A teprve pak budu slavit úspěch, a kdo se může ve vědě pochlubit, že jeho život vyvrcholil velkolepěji?"</p>
<p>Na chvíli mě to omráčilo, ale pak se ve mně ozvalo něco střízlivého: Je to na příliš dlouhé lokty, je to překombinované - něco nevyjde.</p>
<p>Toho večera přijeli jeho asistenti a snažili se, s ohledem na mrtvého, dávat najevo uctivý zármutek. Přibyli tak další dva svědkové, kteří zkomplikují celou záležitost a pomohou ji pořádně nafouknout.</p>
<p>*</p>
<p>Příštího dne ve čtyři hodiny ráno jsme se sešli v chladírenské místnosti, zahaleni do teplých kabátů, a čekali na nulový čas.</p>
<p>Lancelot, vrcholně vzrušený, neustále kontroloval přístroje a prováděl s nimi nevímco ještě. Stolní počítač nepřetržitě bzučel, a bylo mi záhadou, jak Lancelot dokáže přimět své prokřehlé prsty, aby tak hbitě poletovaly po klávesnici.</p>
<p>Mně bylo dost mizerně. Kolem mě chlad, vedle mě mrtvola v rakvi a přede mnou nejistá budoucnost.</p>
<p>Čekali jsme dlouho, a mně to připadalo jako věčnost, než Lancelot konečně prohlásil: „Vyjde to. Vyjde to tak, jak jsem předpokládal. V nejhorším případě zmizí mrtvola o pět minut později, což platí pro hmotnost sedmdesáti kilogramů. Moje analýza časových silokřivek je skutečně mistrovská." Usmál se na mě, ale stejně hřejivý úsměv věnoval mrtvole.</p>
<p>Povšimla jsem si, že jeho laboratorní plášť, který měl již celé tři dny na sobě a v němž určitě i spával, je pomačkaný a utahaný. Připomínal mi tak nějak ten, co měl na sobě druhý Lancelot, ten mrtvý, když se objevil.</p>
<p>Lancelot snad uhodl, na co myslím, nebo ho třeba upozornil můj upřený pohled, protože sklouzl očima na plášť a prohodil: „To je fakt, raději si natáhnu gumovou zástěru. Moje druhé já ji mělo na sobě, když se objevilo."</p>
<p>„A co kdyby sis ji nenatáhl?" zeptala jsem se bezbarvě.</p>
<p>„Natáhl bych si ji. Musím ji mít na sobě. Něco by mě upozornilo. Jinak by se on v ní neobjevil." Přimhouřil oči. „Ještě si myslíš, že něco selže?"</p>
<p>„Nevím," odpověděla jsem nezřetelně.</p>
<p>„Myslíš si, že tělo nezmizí, nebo že místo něho zmizím já?"</p>
<p>Když jsem mlčela, obořil se na mě zvýšeným hlasem: „Nechápeš, že se na mě konečně usmálo štěstí? Nevidíš, jak všechno probíhá hladce a podle plánu? Stanu se největším velikánem, jaký kdy žil. No nic, postav raději vodu na kávu." Rychle se opět uklidnil. „Dáme si ji na oslavu, až nás můj dvojník opustí a já se vrátím mezi živé. Neměl jsem ji už tři dny."</p>
<p>Byla to jenom instantní káva, kterou mi přisunul, ale po třech dnech půstu i ta přijde vhod. Prokřehlé prsty mě u laboratorního vařiče moc neposlouchaly, a Lancelot mě hrubě odstrčil a postavil kádinku s vodou na vařič sám.</p>
<p>„Chvíli to potrvá," poznamenal a otočil regulátor do polohy <emphasis>m</emphasis><emphasis>ax</emphasis>. Podíval se na hodinky, pak na různé ciferníky na stěně. „Moje mrtvola zmizí dřív, než začne vařit voda. Pojď sem a dívej se." Přistoupil k rakvi.</p>
<p>Váhala jsem. „Pojď!" pobídl mě netrpělivě.</p>
<p>Poslechla jsem.</p>
<p>Díval se na sebe s neskonalou radostí a čekal. Oba jsme čekali a shlíželi na mrtvolu.</p>
<p>Náhle se ozvalo zasyčení a Lancelot vykřikl: „Téměř o dvě minuty dřív!"</p>
<p>Mrtvola naráz a beze stopy zmizela.</p>
<p>V otevřené rakvi zůstal oblekový komplet. Samozřejmě jiný než ten, v němž se mrtvé tělo zhmotnilo. Byl skutečný a zůstal v současnosti. Dále tam bylo spodní prádlo v košili a kalhotách, na košili vázanka a sako. Boty se překotily, trčely z nich ponožky. Tělo zmizelo.</p>
<p>Zaslechla jsem, že se voda vaří.</p>
<p>„Kávu," požádal. „Nejdříve kávu. Pak zavoláme policii a novináře."</p>
<p>Udělala jsem kávu pro něho i pro sebe. Jeho šálek jsem osladila správnou dávkou cukru - lžička nebyla nadměrně navršená ani nedostatečně naplněná. I v situaci, kdy by mu to určitě nevadilo, zvítězila síla zvyku.</p>
<p>Usrkávala jsem svou kávu, kterou si nikdy nesladím ani neochucuji šlehačkou. Její teplo mě přímo hladilo.</p>
<p>Zamíchal si kávu. „Takže teď," pronesl tichým hlasem, „teď mi už nic nechybí." Přiložil šálek k ústům, staženým do vítězného pošklebku, a napil se.</p>
<p>Ta slova byla jeho poslední.</p>
<p>*</p>
<p>Pak, když bylo po všem, zmocnilo se mě něco jako posedlost. Podařilo se mi ho svléknout a natáhnout na něho šaty z rakve. Nějak se mi podařilo jeho tělo zvednout a položit do rakve. Ruce jsem mu přeložila na prsou, jak je měla jeho první mrtvola.</p>
<p>Poté jsem ve vedlejší místnosti vypláchla z jeho šálku veškeré zbytky kávy, stejně důkladně jsem vymyla i misku na cukr.</p>
<p>Misku jsem oplachovala, dokud se neodstranil veškerý kyanid, který jsem do ní nasypala místo cukru.</p>
<p>Jeho laboratorní plášť a ostatní věci jsem uložila do koše, v němž ještě nedávno leželo oblečení, které mělo na sobě jeho druhé já, když se objevilo, a které s ním samozřejmě zmizelo.</p>
<p>Pak jsem čekala.</p>
<p>Navečer, kdy manželova mrtvola už určitě dostatečně vychladla, zavolala jsem pohřební službu. Proč by jim mělo být něco podezřelé? O mrtvole věděli a mrtvola zde byla. Stejná mrtvola.</p>
<p>Dokonce po otravě kyanidem, jak měla být ta první.</p>
<p>Možná že by dokázali poznat rozdíl mezi mrtvolou starou dvanáct hodin a tělem mrtvým tři a půl dne, ale proč by se o něčem takovém měli přesvědčovat?</p>
<p>Nepřesvědčovali se. Víko rakve zatloukli, mrtvolu odvezli a pohřbili. Podařila se mi dokonalá vražda.</p>
<p>Jelikož byl Lancelot ve skutečnosti úředně mrtev, když jsem ho zabila, říkám si, zda to, důsledně vzato, vražda vůbec byla. Samozřejmě že se nebudu ptát na názor žádného právníka.</p>
<p>*</p>
<p>Dnes žiju klidným životem, plným pohody a spokojenosti. Peněz mám dost. Chodím do divadla. Našla jsem si přátele.</p>
<p>A žiju bez výčitek svědomí. Lancelot by se určitě nedočkal žádných zásluh za cestování v čase. Jednou, až někdo cestování v čase znovu objeví, jméno Lancelot Stebbins bude odpočívat v černých vodách Styxu, zapomenuto. Vždyť jsem mu přece předpověděla, že se zásluh nedočká, ať si naplánuje cokoli. Kdybych ho nezabila, ztroskotal by na něčem jiném a pak by zabil on mě.</p>
<p>Ne, žiju bez výčitek.</p>
<p>Odpustila jsem mu vskutku všechno, všechno kromě toho okamžiku, kdy na mě plivl. A je tak trochu ironií, že prožil chvilku vrcholného štěstí, než zemřel, protože se mu dostalo pozornosti, jaké se dostane málokomu, a on, povznesen nad celé lidstvo, ji skutečně vychutnal.</p>
<p>Navzdory tomu, co vykřikoval, než na mě plivl, přece jen nekrolog na sebe četl.<strong><emphasis>KULEČNÍKOVÁ KOULE</emphasis></strong></p>
<p>James Priss - asi bych měl říct profesor James Priss, ačkoli každý určitě ví, koho mám na mysli, i když titul vynechám - hovořil vždy pomalu.</p>
<p>Vím to. Dost často jsem s ním dělal interview. Byl to největší mozek od Einsteina, ale rychlým myšlením nevynikal. Sám mnohokrát přiznal, že přemýšlí pomalu. Jeho mozek byl geniální snad právě proto, že nepracoval rychle.</p>
<p>Když Priss něco říkal, říkal to pomalu a roztržitě, pak se zamyslel a ještě něco dodal. Dokonce nad triviálními záležitostmi hloubal jeho mozek váhavě, přidávaje drobnost v jednom a pak jinou v druhém bodě.</p>
<p>Dovedu si představit, jak hloubá: Vyjde zítra slunce? Co míníme pod výrazem <emphasis>vyjde</emphasis>? Máme jistotu, že zítřek nastane? Je v této souvislosti termín <emphasis>slunce</emphasis> zcela jednoznačný?</p>
<p>Přimyslete si k tomuto způsobu vyjadřování jeho beránčí výraz v obličeji, spíše pobledlém, v němž se neodráželo nic než naprostá nejistota, prořídlé, ale pečlivě učesané šedivé vlasy a všední šaty neomylně konzervativního střihu a dostanete obrázek člověka, jakým profesor James Priss byl: nenápadný muž postrádající jakoukoli přitažlivost.</p>
<p>To byl důvod, proč ho snad nikdo na světě, kromě mě, nepodezříval z vraždy. A ani já si nejsem jist. Vždyť mu to myslelo pomalu, <emphasis>vždycky</emphasis> mu to myslelo pomalu. Je možné, že v jedné kritické chvíli dokázal myslet rychle a jednat okamžitě?</p>
<p>*</p>
<p>Edward Bloom studoval s Prissem na stejné fakultě a shodou okolností zůstal jeho blízkým přítelem i po celou následující dobu. Oba byli stejně staří a měli stejný sklon ke staromládeneckému životu, ale ve všem jiném, důležitém, se od sebe zcela lišili.</p>
<p>Bloom byl ztělesněným zábleskem světla: překypující životem, vysoký, robustní, hlučný, prudký a sebejistý. Jeho myšlení připomínalo pád meteoritu v tom, jak rychle a neočekávaně dokázal vystihnout to zásadní. Na rozdíl od Prisse ho teorie nebavila a neměl pro ni ani trpělivost, a ani nebyl schopen se intenzívně soustředit na jedinou abstraktní věc. Připouštěl to, dokonce se tím vychloubal.</p>
<p>Čím však vynikal, byla přímo démonická vize aplikací teorie, vize využití teorie v praxi. V chladném mramorovém kvádru abstraktní struktury dokázal bez zjevných potíží rozpoznat složitou konstrukci zázračného zařízení. Pod jeho dotekem se kvádr rozpadl a zařízení zůstalo.</p>
<p>Povídá se o něm - a není to nijak přehnané - že nic z toho, co kdy sestrojil, funkčně neselhalo nebo nebylo patentovatelné či lukrativní. Ve svých pětačtyřiceti letech patřil k nejbohatším lidem na světě.</p>
<p>A bylo to sledování myšlenek Prisse teoretika, na co se Bloom technik zaměřoval víc než na cokoli jiného. Bloomovy nejvýznamnější přístroje a zařízení byly založeny na Prissových nejvýznamnějších myšlenkách, a jak Bloom bohatl a stával se slavným, tak si Priss získával stále větší úctu mezi svými kolegy.</p>
<p>A když Priss vypracoval teorii dvou polí, dalo se se samozřejmostí očekávat, že se Bloom ihned pustí do konstrukce prvního prakticky využitelného antigravitačního zařízení.</p>
<p>*</p>
<p>Pověřili mě, abych pro předplatitele <emphasis>Tele-News Press</emphasis> zjistil, jaký mají lidé zájem o teorii dvou polí, a něčeho takového dosáhnete jednáním s lidmi, nikoli pojednáváním o abstraktních myšlenkách.</p>
<p>A jelikož tím, s kým jsem dělal interview, byl profesor Priss, nebylo to snadné.</p>
<p>Měl jsem samozřejmě v úmyslu ptát se na možnosti, jaké antigravitace nabízí, což zajímalo všechny, a nikoli na teorii dvou polí, které nikdo nerozuměl.</p>
<p>„Antigravitace?" Priss stiskl své bledé rty a zamyslel se. „Nejsem tak zcela přesvědčen, že je schůdná, nebo že někdy bude. Dosud jsem ji nepropracoval... hmm... ke své spokojenosti. Nevím tak zcela jistě, zda rovnice dvou polí mají konečné řešení, které by samozřejmě musely mít, kdyby..." A pak se zabořil do úvah.</p>
<p>Popíchl jsem ho: „Bloom tvrdí, že podle jeho názoru je možné takové zařízení postavit."</p>
<p>Přikývl. „Ach, ano, ale nevím, nevím. Ed Bloom v minulosti prokázal, že má úžasnou schopnost poznat neobvyklé. Má neobyčejný mozek. Ten mu taky vynesl slušný majetek."</p>
<p>Seděli jsme v Prissově bytě. Běžný průměr, nic moc. Neodpustil jsem si kradmé pohledy na tu či onu stranu. Priss zámožný nebyl.</p>
<p>Neřekl bych, že moje myšlenky uhodl. Zachytil můj pohled. A řekl bych, že na to myslel sám. Poznamenal: „Čistému vědci není zpravidla odměnou bohatství. Ten po něm ani nijak netouží."</p>
<p>Možná že tomu tak je, řekl jsem si. Priss se jistě své vlastní odměny dočkal. Byl třetím člověkem v historii, který dostal dvě Nobelovy ceny, a prvním, kdo je obě dostal za přírodovědní obory a obě bez spoluúčasti. Na to si člověk stěžovat nemůže. A i když nebyl zámožný, mezi chudáky nepatřil.</p>
<p>Na spokojeného člověka však nevypadal. Možná že to nebylo pouze Bloomovo bohatství, co Prisse hnětlo - možná to byl Bloomův věhlas mezi lidmi na celém světě, to, že Blooma oslavovali, kamkoli zavítal, zatímco Priss byl jinde než na vědeckých konferencích a v univerzitních kruzích téměř neznámým pojmem.</p>
<p>Nedokážu odhadnout, co z toho všeho prozrazovaly moje oči nebo to, jak jsem vraštil čelo, ale Priss pokračoval: „Jsme ale přátelé. Hráváme spolu jednou nebo dvakrát týdně kulečník. Pravidelně ho porážím."</p>
<p>(Toto konstatování jsem nikdy neuveřejnil. Ověřil jsem si ho u Blooma, a ten se k němu vyjádřil zdlouhavou tirádou, která začínala: „V kulečníku nade mnou vyhrává. Ten blbec..." a nabývala stále osobnější tón. Je pravda, že ani jeden nebyl v kulečníku začátečníkem. Po vyslechnutých názorech obou stran jsem je jednou oba chvíli při hře pozoroval, a oba zacházeli s kulečníkovým tágem s profesionální jistotou, oba hráli jako o život, a v partii, kterou jsem viděl, nebyla po přátelství ani stopa.)</p>
<p>Zeptal jsem se: „Odvážil byste se předpovědět, zda se Bloomovi podaří antigravitační přístroj sestrojit?"</p>
<p>„Chcete říct, jestli bych se něčím nezkompromitoval? Hmm. Tedy zvažme, mladý muži, co vlastně chápeme pod pojmem <emphasis>antigravitace</emphasis>. Naše pojetí <emphasis>gravitace</emphasis> je založeno na Einsteinově všeobecné teorii relativity, která je dnes půldruhého století stará, ale která - v rámci svých mezí - stále platí. Můžeme ji vyložit..."</p>
<p>Naslouchal jsem zdvořile. Na toto téma jsem slyšel Prisse hovořit už dřív, ale jestliže jsem chtěl z něho něco dostat - pokud vůbec dostanu - musel jsem ho nechat, aby se k tomu dostal svým vlastním způsobem.</p>
<p>„Můžeme ji vyložit," řekl, „na základě představy, že vesmír je rovný, tenký a nesmírně pružný list z neroztrhnutelné pryže. Jestliže si představíme, že hmota je spjata s hmotností, jako je tomu na zemském povrchu, pak můžeme očekávat, že hmota položená na takový pryžový list v něm vytlačí určitou prohlubeň.</p>
<p>Ve skutečném vesmíru," pokračoval, „existují všechny druhy hmot, a tak si lze představit, že náš pryžový list musí být prohlubněmi přímo poset. Jakýkoli předmět, pohybující se na povrchu takového listu, bude při svém pohybu do vytlačených prohlubní zapadat a zase se z nich vynořovat a přitom se otáčet a měnit směr. Právě toto otáčení a změna směru jsou to, co si vykládáme jako projev gravitační síly. Jestliže se pohybující předmět dostatečně přiblíží středu nějaké prohlubně a bude se pohybovat dostatečně pomalu, v prohlubni uvízne a bude kolem ní neustále vířit. Bez působení tření bude tak vířit nekonečně dlouho. Jinými slovy, to, co Isaac Newton interpretoval jako sílu, Albert Einstein interpretoval jako geometrickou deformaci."</p>
<p>Na tomto místě se odmlčel. Dosud hovořil zcela plynule - na něho - protože hovořil o tom, o čem hovořil už mnohokrát. Nyní však začal nabírat svůj kurs.</p>
<p>Pokračoval: „Takže tím, že se snažíme vyvolávat antigravitaci, snažíme se změnit geometrické uspořádání vesmíru. Budeme-li v naší metafoře pokračovat - snažíme se narovnat náš pryžový list s prohlubněmi. Mohli bychom si představit, že se dostáváme pod hmotu způsobující prohlubeň a zvedáme ji vzhůru a udržujeme v takové poloze, aby tato prohlubeň zmizela. Jestliže takovým způsobem pryžový list narovnáme, vytvoříme vesmír - nebo alespoň část vesmíru - kde gravitace neexistuje. Pohybující se těleso mine hmotu nevytvářející prohlubeň, aniž by sebemíň změnilo směr pohybu, což bychom mohli vykládat v tom smyslu, že hmota nevykonává žádnou gravitační sílu. Avšak k dosažení takového výkonu potřebujeme stejnou hmotu, jako je hmota, která způsobuje prohlubeň. Abychom tímto způsobem vytvořili antigravitaci na Zemi, museli bychom vzít hmotu rovnající se hmotě Země a tak říkajíc vzepřít ji nad hlavu."</p>
<p>Přerušil jsem ho: „Avšak teorie dvou polí..."</p>
<p>„Správně. Všeobecná relativita nevysvětluje gravitační elektromagnetické pole jedinou soustavou rovnic. Einstein strávil polovinu života hledáním této jediné soustavy rovnic - pro jednotnou teorii pole - a neuspěl. Neuspěli ani ti, co se vydali po Einsteinově cestě. Já jsem však vyšel z předpokladu, že existují dvě pole, která nelze sjednotit, a sledoval jsem důsledky, které mohu - částečně - vysvětlit podle metafory pryžového listu."</p>
<p>Teď jsme se dostali k něčemu, o čem jsem si nebyl jist, zda jsem už někdy slyšel. „Jak to s tím je?" zeptal jsem se.</p>
<p>„Řekněme, že místo toho, abychom zvedali hmotu způsobující prohlubně, pokusíme se vyztužit samotný pryžový list, učinit ho méně deformovatelný. List se stáhne, alespoň v malé ploše, a zploští. Gravitace zeslábne, ale rovněž se sníží hmota, protože obojí je z hlediska vesmíru s prohlubněmi stejným jevem. Kdyby se nám podařilo narovnat pryžový list úplně, gravitace i hmota by zanikly.</p>
<p>Za příslušných podmínek může elektromagnetické pole vyvážit pole gravitační a posloužit k tomu, aby se list vesmíru s prohlubněmi vyztužil. Elektromagnetické pole je mnohonásobně silnější a mohlo by gravitační pole překonat."</p>
<p>Ozval jsem se nejisté: „<emphasis>Říkáte za příslušných podmínek</emphasis>. Lze, profesore, tyto příslušné podmínky, o nichž hovoříte, vytvořit?"</p>
<p>„To je to, co nevím," odpověděl, zamyšleně a pomalu. „Kdyby vesmír byl skutečně pryžovým listem, jeho tuhost by musela dosáhnout nekonečné hmoty, než by bylo možné očekávat, že pod tíhou hmoty způsobující prohlubně zůstane dokonale rovný. Je-li tomu tak i ve skutečném vesmíru, pak by bylo potřebné elektromagnetické pole o nekonečně velké intenzitě, a to by znamenalo, že antigravitace není možná."</p>
<p>„Bloom však tvrdí..."</p>
<p>„Ano, dovedu si představit, že si Bloom myslí, že postačí pole o konečné intenzitě, pokud bude aplikováno správným způsobem. Tedy, ať je Bloom sebegeniálnější," a Priss se neznatelně pousmál, „nemusíme ho považovat za úspěšného v každém případě. Jeho přístup k teoriím je zcela chybný. Víte... víte, že akademickou hodnost nedosáhl? Věděl jste to?"</p>
<p>Chystal jsem se přisvědčit, že to vím. Ostatně, věděli to všichni. Z jeho hlasu však zazněla příchuť dychtivosti, a já jsem vzhlédl právě včas, abych zahlédl, jak mu ožily oči - jako by mu udělalo radost, kdyby se ta novina rozšířila. Přikývl jsem, jako bych si ji nechával pro budoucí použití.</p>
<p>Znovu jsem ho popíchl: „Jste tedy, profesore, toho názoru, že se Bloom pravděpodobně mýlí a že antigravitace není možná?"</p>
<p>A konečně Priss přikývl a řekl: „Gravitační pole lze samozřejmě zeslabit, ale pokud budeme antigravitaci chápat jako pole se skutečně nulovou gravitací - zcela bez gravitace ve významně velkém prostoru - pak se domnívám, že antigravitace možná není - navzdory Bloomovi."</p>
<p>A tak jsem nakonec jakž takž získal, co jsem chtěl.</p>
<p>*</p>
<p>Téměř celé tři následující měsíce jsem se nemohl s Bloomem setkat, a když jsem se s ním konečně setkal, nebyl zrovna v růžové náladě.</p>
<p>Navztekal se samozřejmě ihned, jak se Prissovo prohlášení dostalo na veřejnost. Nechal se slyšet, že jakmile bude antigravitační zařízení na světě, pozve Prisse na akci, kde bude poprvé vystaveno, a dokonce ho požádá, aby se jeho předvedení zúčastnil. Jeden reportér - nikoli já, bohužel - zastihl Blooma mezi jeho schůzkami a požádal ho, aby k tomu zaujal stanovisko.</p>
<p>„To zařízení nakonec předvedu," prohlásil Bloom, „a možná že brzy. A můžete být při tom a kdykoli, koho při předvádění bude tisk chtít mít. A může být při tom i profesor James Priss. Může zastupovat teoretickou vědu, a až předvedu svou antigravitaci v praxi, může si svou teorii přizpůsobit, aby antigravitaci vysvětlil. Jsem přesvědčen, že bude vědět, jak tu opravu své teorie zvládnout mistrovsky, a že exaktně dokáže, proč jsem zřejmě nemohl neuspět. Mohl by to možná udělat už teď a ušetřit si čas, ale myslím, že to neudělá."</p>
<p>To vše bylo řečeno velmi zdvořile, ale pod vodopádem slov mohl člověk zaslechnout ostrý výpad.</p>
<p>Avšak i poté hrával s Prissem příležitostně kulečník, a když se ti dva setkali, chovali se k sobě naprosto korektně. Podle toho, jak se chovali k tisku, se dalo usuzovat, jaké dělá Bloom pokroky. Bloom se teď stával úsečný a dokonce utrhačný, zatímco Prissovi se nálada stále zlepšovala.</p>
<p>Když na mou bůhvíkolikátou žádost o rozhovor dal Bloom souhlas, řekl jsem si, jestli to snad neznamená, že v jeho úsilí nastal zlom. V duchu jsem se kojil lákavou představou, že svůj konečný úspěch oznámí mně.</p>
<p>Nedopadlo to tak. Setkal se se mnou ve své kanceláři v Bloom Enterprises v severní části státu New York. Je to nádherné místo, dost daleko od obydlených oblastí, s pečlivě upraveným okolím, a zabírá tolik plochy jako poměrně velký průmyslový komplex. Edison v době svého největšího rozmachu před dvěma sty lety neměl zdaleka tak pozoruhodný úspěch jako Bloom.</p>
<p>Bloom však neměl dobrou náladu. Vstoupil s desetiminutovým zpožděním, rázně, rozčileně prošel kolem stolu sekretářky a stroze, jak jen to bylo možné, mi pokynul hlavou. Na sobě měl laboratorní plášť, nezapnutý.</p>
<p>Dosedl energicky na židli a řekl: „Promiňte, jestli jsem vás nechal čekat, ale neměl jsem tolik času, v kolik jsem doufal." Byl to rozený herec a věděl, že není rozumné si znepřátelit tisk, ale měl jsem dojem, že v té chvíli je pro něho obtížné se té zásady držet.</p>
<p>Začal jsem všeobecně známou domněnkou. „Bylo mi naznačeno, pane, že vaše nedávné pokusy byly neúspěšné."</p>
<p>„Kdo vám to řekl?"</p>
<p>„Řekl bych, pane Bloome, že je to všeobecně známo."</p>
<p>„Ne, není. To neříkejte, mladý muži. O tom, co se v mých laboratořích a dílnách děje, není všeobecně známo nic. Tlumočíte profesorovo vyjádření, že ano? Chci říct Prissovo."</p>
<p>„Ne. Já..."</p>
<p>„Ale tlumočíte. Nejste vy ten, komu se tak Priss vyjádřil - že antigravitace není možná?"</p>
<p>„Tak jednoznačně se nikdy nevyjádřil."</p>
<p>„On se nikdy o ničem nevyjadřuje jednoznačně, ale na něho to bylo jednoznačné dost, i když ne tak jednoznačné, jak jednoznačně narovnám ten jeho zatracený gumový vesmír, až skončím."</p>
<p>„Znamená to tedy, pane Bloome, že děláte pokroky?"</p>
<p>„To víte, že ano," utrhl se. „Nebo byste to vědět měl. Nebyl jste minulý týden na předvádění?"</p>
<p>„Ano, byl."</p>
<p>Usoudil jsem, že Bloom má problémy, jinak by se totiž o tom předvádění nezmiňoval. Sestava fungovala, ale nic světoborného to nebylo. Mezi dvěma póly magnetu vznikl prostor o nižší gravitaci.</p>
<p>Provedli to velice chytře. Ke zkoumání prostoru mezi póly magnetu použili ME vážky, založené na Mossbauerově efektu! Jestliže jste nikdy neviděli, jak ME vážky pracují: ty v podstatě sestávají z úzkého svazku gama paprsků, vystřelovaných do pole s nízkou gravitací. Vlivem gravitačního pole mění gama paprsky svou vlnovou délku, sice nepatrně, ale měřitelně, a pokud se intenzita pole nějakým způsobem změní, úměrně se změní i vlnová délka paprsků. Je to nesmírně citlivá metoda pro zkoumání gravitačního pole a funguje přímo kouzelně. Nebylo pochyb, že Bloom gravitaci snížil.</p>
<p>Háček byl v tom, že tohle už dříve dokázali jiní. Jistě, Bloom využil zapojení, které významně usnadňovalo takový efekt dosáhnout - jeho systém měl všechny znaky originality a byl řádně patentován - a tvrdil, že to bude právě tento způsob, který z antigravitace neudělá pouze vědeckou kuriozitu, ale praktickou věc, využitelnou průmyslově.</p>
<p>Možná. Jenže ta záležitost nebyla dotažena, a Bloom zpravidla nedělal kolem nedokončených věcí rozruch. Neudělal by ho ani tentokrát, kdyby se za každou cenu nechtěl něčím pochlubit.</p>
<p>Poznamenal jsem: „Mám dojem, že při předběžném předvedení jste dosáhl 0,82 gé, ale loni na jaře dosáhli v Brazílii lepší výsledek."</p>
<p>„Opravdu? Spočítejte si tedy energetický příkon v Brazílii a zde a pak povězte, jaký je rozdíl ve snížení gravitace na jednu kilowatthodinu. Budete překvapen."</p>
<p>„Jde však o to - můžete dosáhnout nula gé, nulovou gravitaci? To je to, o čem si profesor Priss myslí, že se nemusí podařit. Všichni jsou zajedno, že pouhé snížení intenzity pole není žádný velký úspěch."</p>
<p>Bloom zaťal pěsti. Měl jsem pocit, že toho dne selhal klíčový pokus a že Bloom je znechucen téměř za hranici snesitelnosti. Nenáviděl, když ho vesmír přehlížel.</p>
<p>Řekl: „Z teoretiků se mi dělá nanic." Řekl to hlubokým, ovládaným hlasem, jako by ho konečně přestalo bavit nechávat si to pro sebe, a chystal se říct svoje mínění a nechat si nadávat. „Priss dostal dvě Nobelovy ceny za to, že sesmolil pár rovnic, ale co s těmi rovnicemi udělal? Nic! Já jsem s nimi něco udělal a udělám s nimi ještě víc, ať se to Prissovi líbí, nebo ne!</p>
<p>Já jsem ten, koho si lidé zapamatují. Já jsem ten, komu patří zásluhy. On si může nechat svůj zatracený titul a svoje ceny a svoji slávu mezi akademiky. Poslyšte, povím vám, co ho žere. Obyčejná staromódní žárlivost. Přímo ho deptá, že to, co mám, mám za dělání. On by to chtěl za <emphasis>myšlení</emphasis>.</p>
<p>Jednou jsem mu řekl - víte, hráváme spolu kulečník..."</p>
<p>Právě na tomto místě jsem ocitoval co říkal Priss o kulečníku, a dostal z Blooma jeho vyjádření. Nic z toho jsem nikdy nezveřejnil. To byly maličkosti.</p>
<p>„Hráváme spolu kulečník," pokračoval Bloom, když vychladl, „a svůj podíl her vyhrávám. Bereme všecko docela přátelsky. Sakra - kámoši ze studií a tak - i když se nikdy nedozvím, jak mohl univerzitou prolízt. Z fyziky to samozřejmě dokázal, i z matiky, ale s odřenýma ušima prolezl - řekl bych ze soucitu - ze všech humanitních předmětů, které si kdy zvolil."</p>
<p>„Vy, pane Bloome, jste nedostudoval, že ne?" To byla ode mne vyložená zlomyslnost. Potěšilo mě, jak napěnil.</p>
<p>„Vzdal jsem to, sakra, abych mohl podnikat. Na univerzitě jsem v průměru za tři roky, co jsem studoval, dosahoval lepší dvojky. Nic jiného si nepředstavujte, slyšíte? Krucinál, v době, kdy Priss dostal doktorát, dělal jsem na druhém miliónu!"</p>
<p>Pokračoval, zjevně podrážděn: „No nic, to jsme spolu hráli kulečník a já jsem mu řekl: Jime, obyčejný člověk nikdy nepochopí, proč dostáváš Nobelovy ceny ty, když jsem to já, kdo má praktické výsledky. Proč musíš mít dvě? Dej mi jednu. Stál tam, křídoval tágo a pak tím svým neslaným, nemastným způsobem opáčil: Ty máš dvě miliardy, Ede. Dej mi jednu. Tak vidíte, chce prachy!"</p>
<p>Zeptal jsem se: „Mám tomu rozumět tak, že vy o pocty nestojíte?"</p>
<p>Dlouhou chvíli jsem si myslel, že nařídí, aby mě vyhodili, ale neudělal to. Místo toho se zasmál, zamával před sebou rukou, jako by něco smazával z neviditelné tabule. Řekl: „Tak jo, nechme toho. To všechno bylo neoficiálně. Poslyšte, chcete prohlášení? Fajn. Dneska nešlo všechno tak, jak by mělo a proto jsem trochu vyletěl, ale to se spraví. Myslím, že vím, v čem je chyba. Jestli nevím, dozvím se to.</p>
<p>Koukejte, můžete napsat, že já tvrdím, že nekonečnou elektromagnetickou intenzitu <emphasis>nepotřebujeme</emphasis>, že ten gumový list <emphasis>narovnáme</emphasis>, že nulovou gravitaci <emphasis>dosáhneme</emphasis>. A až dosáhneme, uspořádám takové představení, jaké jste ještě nezažil, výlučně pro tisk a pro Prisse, a vy budete pozván. A můžete napsat, že to bude brzy. Platí?"</p>
<p>Platí!</p>
<p>*</p>
<p>Od té doby jsem každého z nich viděl ještě jednou nebo dvakrát. Dokonce jsem je viděl spolu, když hráli jednu ze svých kulečníkových her. Jak jsem už řekl, oba hráli dobře.</p>
<p>Pozvánka na předvedení však nijak brzy nepřišla. Objevila se, když od Bloomova prohlášení, které mi poskytl, uplynul bez šesti týdnů celý rok. A když se to tak vezme, asi by člověk chtěl příliš, kdyby chtěl, aby práce postupovala rychleji.</p>
<p>Dostal jsem zvláštní rytinovou pozvánku s ujištěním, nejdříve bude koktajlová hodinka. Bloom nedělal nikdy nic polovičatě, proto chtěl mít kolem sebe shromáždění vděčných a spokojených reportérů. Taky zajistil trojrozměrný televizní přenos. Musel si zřejmě bez výhrad věřit, věřit natolik, že by ochoten nabídnout svoje předvádění každému obývacímu pokoji na planetě.</p>
<p>Zatelefonoval jsem profesoru Prissovi, abych se přesvědčil, zda ho také pozvali. Pozvali.</p>
<p>„Přijdete, profesore?"</p>
<p>Nastala odmlka, profesorova tvář na obrazovce znázorňovala malířskou studii nejistoty a váhavosti. „Když jde o vážnou vědeckou záležitost, takový způsob předvádění je velice nevhodný. Nerad něco takového podporuji."</p>
<p>Obával jsem se, že se omluví, a dramatičnost situace by silně utrpěla, kdyby tam nebyl, ale pak si asi řekl, že si nebude před světem hrát na zbabělce. Se zjevnou nechutí pronesl: „Samozřejmě, Ed Bloom není žádný vědec, ale svůj slavný den si zaslouží. Budu tam."</p>
<p>„Domníváte se, profesore, že pan Bloom může nulovou gravitaci dosáhnout?"</p>
<p>„Hmm... pan Bloom mi poslal kopii schématu svého zařízení a... a já si nejsem jist. Snad se mu to podaří, když... hmm... říká, že to dokáže. Samozřejmě - " znovu se odmlčel, teď na delší dobu, - „myslím, že bych to rád viděl."</p>
<p>Já taky a se mnou spousta dalších.</p>
<p>*</p>
<p>Scéna hýřila dokonalostí. Pro předvedení vyklidili celé poschodí hlavní budovy v Bloom Enterprises, té budovy, co stojí na vrcholku kopce. Byly zde slíbené koktajly a šňůra skvělých předkrmů, nevtíravá hudba i tlumené osvětlení a dokonale žoviální Edward Bloom v roli dokonalého hostitele, mezi tím vším větší počet zdvořilého a pozorného služebnictva roznášel občerstvení. Všude vládla srdečnost a úžasná důvěra.</p>
<p>James Priss stále nepřicházel, a já jsem přistihl Blooma, jak pozoruje skupinku shromážděných a jak v něm začíná narůstat jakýsi tísnivý neklid. Pak se Priss dostavil a přinesl s sebou svou výraznou bezkrevnost, svou šedivou monotónnost, na niž neměl vliv ani hluk a absolutní nádhera (žádný jiný výraz by nevystihoval skutečnost - nebo za to mohla ta dvě martini, co ve mně doutnala?), které vyplňovaly místnost.</p>
<p>Bloom ho zahlédl a okamžitě se rozzářil. Rázným krokem přešel místnost, uchopil menšího Prisse za ruku a odvlekl ho k baru.</p>
<p>„Jime! Jak jsem rád, že jsi přišel! Co si dáš? Hergot, chlape, vždyť bych to musel odvolat, kdyby ses nedostavil! Tohle představení se přece bez hvězdy neobejde." Sevřel Prissovi ruku. „Jde o tvoji teorii! My ubozí smrtelníci se bez toho mála vás, toho zatraceně mála vás, kteří ukazujete cestu, neobejdeme."</p>
<p>Dostal se do formy, hýřil lichotkami, protože nyní si to mohl dovolit. Připravoval Prisse na zabití.</p>
<p>Priss se pokoušel odmítnout nápoj, něco přitom mumlal, ale Bloom mu vtiskl skleničku do ruky a pak spustil hlasem, který neměl daleko k burácení.</p>
<p>„Pánové! Prosím o chvíli ticha. Připijme na profesora Prisse, největší mozek od Einsteina, dvojnásobného nositele Nobelovy ceny, otce teorie dvou polí a inspirátora předvádění, kterého budete za chvíli svědky - který se sice domnívá, že zařízení nebude fungovat, ale měl tu odvahu vyjádřit se v tom smyslu veřejně."</p>
<p>Ozval se potlačovaný, ale neklamný smích, který rychle odezněl, a Priss se zatvářil tak neradostně, jak to jen se svým obličejem dokázal.</p>
<p>„Avšak nyní, když profesor Priss je tady," pokračoval Bloom, „a my jsme si již připili, dejme se do práce. Pojďte za mnou, pánové!"</p>
<p>*</p>
<p>Předvádění se konalo na mnohem okázalejším místě než to minulé. Zvolili nejvyšší poschodí budovy. Použili jiné magnety - podržte se, menší - ale ME vážky byly stejné, alespoň podle mého soudu.</p>
<p>Jedna věc však byla navíc, a ta všechny značně překvapila a zaujala mnohem víc než cokoli jiného v místnosti. Byl to kulečníkový stůl, který umístili pod jeden pól magnetu – druhý pól byl pod stolem. Přesně uprostřed stolu zel kruhový otvor o průměru asi třiceti centimentrů, a bylo zřejmé, že jestli má pole s nulovou gravitací někde vzniknout, vznikne v prostoru toho otvoru v kulečníkovém stole.</p>
<p>Člověk měl dojem, že celé předvádění bylo laděno surrealisticky proto, aby se zdůraznilo Bloomovo vítězství nad Prissem. Měla to být jiná forma jejich věčného kulečníkového klání a Bloom měl zvítězit.</p>
<p>Nevím, jestli ostatní novináři to tak pochopili, ale myslím, že Priss ano. Otočil jsem se a vyhledal ho očima - dosud držel v ruce skleničku a držel ji z donucení. Pil zřídkakdy, to jsem věděl, ale teď pozvedl skleničku k ústům a dvěma loky ji vyprázdnil. Upřeně se díval na kulečníkovou kouli, a já jsem nepotřeboval dar mimosmyslového vnímání, abych si uvědomil, že situaci chápe jako výsměch své osobě.</p>
<p>Bloom nás zavedl ke dvaceti sedadlům, která ze třech stran obklopovala kulečníkový stůl - čtvrtá strana sloužila místu k obsluze. Prisse starostlivě doprovodil k sedadlu, z něhož byl nejlepší výhled. Priss krátce pohlédl na kamery pro trojrozměrné snímání, které už byly v činnosti. Říkal jsem si, zda v té chvíli neuvažoval o tom, že odejde, a zda si pak neřekl, že to nemůže před dychtivými zraky celého světa udělat.</p>
<p>Předvádění bylo v podstatě jednoduché, šlo zde hlavně o jeho provedení. Číselníky ukazující spotřebovanou energii umístili velice přehledně. Rovněž číselníky, které ukazovaly údaje ME vážek, byly v takové poloze a tak veliké, aby je všichni mohli vidět. Všechno naaranžovali v zájmu snadného trojrozměrného snímání.</p>
<p>Bloom každý krok vtipně vysvětloval, vždy se jednou nebo dvakrát odmlčel, aby se obrátil na Prisse s žádostí o souhlas, který nemohl nenásledovat. Nedělal to však tak často, aby se to stalo nápadné, ale právě tak často, aby měl Priss pocit, že se škvaří na vlastním sádle. Z místa, kde jsem seděl, měl jsem výhled přes stůl a mohl jsem přes něj Prisse pozorovat - tvářil se jako člověk, který prožívá svoje peklo.</p>
<p>Jak všichni víme, Bloom uspěl. ME vážky ukazovaly, že gravitace rovnoměrně klesá s rostoucí intenzitou elektromagnetického pole. Když klesla pod značku 0,52 g, vyznačenou na číselníku červenou čarou, ozvaly se pochvalné výkřiky.</p>
<p>„Jak je vám známo," prohlásil Bloom sebevědomě, „hodnota 0,52 gé představuje rekord ve snížení intenzity gravitace. Teď jsme již na nižší hodnotě, a to při vynaložení elektrické energie, které je méně než deseti procenty ceny energie, kteří byla vynaložena, když se této značky dosáhlo. A půjdeme ještě níž."</p>
<p>V závěru Bloom pokles gravitace zpomalil - řekl bych, že schválně kvůli zvýšení napětí - a umožnil, aby kamery střídavě snímaly otvor v kulečníkovém stole a číselník, na němž se objevovaly klesající hodnoty ME vážek.</p>
<p>Náhle Bloom pronesl: „Pánové, v pouzdře na boku každé židle jsou tmavé ochranné brýle. Nyní si je prosím nasaďte. Zanedlouho vznikne nulové gravitační pole které bude vyzařovat světlo bohaté na ultrafialové záření."</p>
<p>Sám si brýle nasadil, a na chvíli se ozývaly šustivé zvuky, jak ostatní si je rovněž nasazovali.</p>
<p>Řekl bych, že nikdo ani nedýchal v té poslední minutě, kdy hodnota na číselníku klesla na nulu a pevně se jí držela.</p>
<p>A přesně ve stejném okamžiku se zrodil válec světla procházejícího otvorem v kulečníkovém stole od jednoho pólu k druhému.</p>
<p>A pak se ozvaly dvě desítky tlumených povzdechů. Někdo zvolal: „Pane Bloome, co je příčinou toho záření?"</p>
<p>„Je to charakteristický projev nulového gravitačního pole," řekl bez zaváhání Bloom, což samozřejmě nebyla odpověď.</p>
<p>Novináři se zvedali a obstupovali stůl. Bloom jim dal rukou znamení, aby poodstoupili. „Ale, pánové, udělejte místo!"</p>
<p>Pouze Priss zůstal sedět. Zdálo se, že je pohřížen do myšlenek, ale já jsem od té doby přesvědčen, že to byly ty tmavé brýle, které zastřely možný výraz toho, co následovalo. Neviděl jsem mu do očí. Nemohl jsem. A to znamená, že ani já, ani nikdo jiný se nemohl pokusit odhadnout, co se za jeho očima odehrává. Je však možné, že bychom nic nepoznali, ani kdybychom brýle neměli, ale kdoví?</p>
<p>Bloom znovu zvedl hlas. „Prosím! Předvádění ještě neskončilo. Zatím jsme pouze zopakovali to, co jsme dokázali již dřív. Vytvořil jsem nulové gravitační pole a ukázal, že jeho vznik je v praxi schůdný. Avšak nyní chci předvést, co takové pole dokáže. To, co za chvíli uvidíme, ještě nikdo neviděl, ani já ne. V tomto směru jsem zatím neexperimentoval tak, jak bych chtěl, protože jsem měl dojem, že si profesor Priss zaslouží, aby..."</p>
<p>Priss rychle vzhlédl. „Cože... co?"</p>
<p>„Profesore Prissi," pokračoval Bloom a doširoka se usmíval, „byl bych rád, kdybys provedl první pokus, při němž dojde k interakci pevného předmětu s nulovým gravitačním polem. Jak vidíš, pole vzniklo ve středu kulečníkového stolu. O tobě, profesore, svět ví, že máš v kulečníku mimořádné schopnosti, talent, který je hned na druhém místě za tvými úžasnými vlohami k teoretické fyzice. Neposlal bys kulečníkovou kouli do prostoru s nulovou gravitací?"</p>
<p>Dychtivě podával profesorovi kouli a tágo. Priss, s očima ukrytýma za tmavými brýlemi, na podávané věci strnule hleděl a jen velmi pomalu, velmi nejistě je uchopil.</p>
<p>Říkám si, co asi jeho oči tehdy vyjadřovaly? Také si říkám, do jaké míry asi mělo na Bloomovo rozhodnutí nechat Prisse hrát na předvádění kulečník vliv jeho roztrpčení z toho, jak se Priss vyjádřil o jejich občasných partiích a co jsem citoval. Byl jsem svým způsobem odpovědný za to, co následovalo?</p>
<p>„Tak povstaň, profesore," vybídl ho Bloom, „a dovol, abych se posadil na tvoje místo. Od této chvíle je podívaná v tvé režii. Tak do toho!"</p>
<p>Bloom se posadil, ale hovořit nepřestal, a jeho hlas každým okamžikem silněji připomínal kolovrátek. „Jakmile profesor Priss pošle kouli do prostoru s nulovou gravitací, přestane na ni působit gravitační pole Země. Koule zůstane v pravém slova smyslu nehybná, zatímco Země se bude otáčet kolem své osy a obíhat kolem Slunce. Pro naši zeměpisnou polohu a pro denní dobu jsem vypočítal, že Země vlivem svých pohybů bude klesat dolů. My se budeme pohybovat s ní, ale koule zůstane v klidu. Nám bude připadat, že se vznese a odpoutá od zemského povrchu. Dávejte pozor!"</p>
<p>Priss stál před kulečníkovým stolem jako paralyzován.</p>
<p>Bylo to překvapením? Úžasem? Nevím. A nikdy se to nedovím. Pokusil se přerušit Bloomovo řečnění, nebo jen trpěl ochromující váhavostí hrát tu potupnou roli, kterou mu vnutil jeho protivník?</p>
<p>Otočil se ke kulečníkovému stolu, pohlédl nejdříve na něj a pak opět na Blooma. Všichni novináři stáli, tlačili se co nejblíž k sobě, aby měli dobrý výhled. Jen Bloom zůstal sedět, osamělý, ale usměvavý. Samozřejmě že se nedíval na stůl ani na kouli, ale ani na pole s nulovou gravitací. Pokud jsem mohl usoudit z pohledu přes tmavé brýle, pozoroval Prisse.</p>
<p>Priss se znovu otočil ke stolu a položil na něj kouli.</p>
<p>Odhodlal se stát prostředníkem, který přinese Bloomovi konečný a dramatický triumf, a udělat ze sebe - z člověka, který prohlásil, že antigravitaci nelze zvládnout - blázna navždy vysmívaného.</p>
<p>Snad měl pocit, že ze situace není úniku. Nebo snad...</p>
<p>Jistým úderem tága udělil kouli pohyb. Koule se nepohybovala nijak rychle, a všechny oči ji sledovaly. Narazila na okraj stolu, odrazila se od něho. Teď se pohybovala ještě pomaleji, jako by samotný Priss chtěl zvýšit napětí a Bloomův triumf ještě víc zdramatizovat.</p>
<p>Měl jsem dokonalý výhled, protože jsem stál na opačné straně stolu než Priss. Viděl jsem, jak se koule pohybuje k záři pole s nulovou gravitací, a za ní jsem viděl ze sedícího Blooma to, co z něho záření nezakrývalo.</p>
<p>Koule se přiblížila k prostoru s nulovou gravitací, na chvíli zůstala jakoby viset na jeho okraji, a pak zmizela za doprovodu záblesků světla, hromového zadunění a náhlého zápachu po spálené tkanině.</p>
<p>Vykřikli jsme. Všichni jsme vykřikli.</p>
<p>Potom jsem tu scénu viděl v televizi - a se mnou celý svět. Vidím se v tom patnáctisekundovém záběru divokého zmatku, ale nepoznávám svůj obličej.</p>
<p>Patnáct sekund!</p>
<p>A pak jsme našli Blooma. Seděl dosud v křesle, ruce měl dosud zkřížené, ale v předloktí, hrudi a zádech měl díru velikosti kulečníkové koule. A jak později prokázala pitva, větší část srdce měl čistě odříznutou.</p>
<p>Antigravitační zařízení vypnuli. Zavolali policii. Odvlekli Prisse, který se zcela zhroutil. Popravdě řečeno, já na tom nebyl o moc líp, a kdyby některý z novinářů, tehdy přítomných, chtěl tvrdit, že zůstal chladnokrevným pozorovatelem, chladnokrevně by lhal.</p>
<p>*</p>
<p>S Prissem se mi podařilo znovu setkat až za několik měsíců. Trochu pohubl, ale jinak vypadal dobře. Skutečně, v obličeji měl zdravou barvu a zdálo se, že mu nechybí rozhodnost. Byl oblečen líp než kdykoli, kdy jsem ho viděl.</p>
<p>Začal: „Teď vím, co se stalo. Kdybych měl dost času na přemýšlení, věděl bych to již tehdy. Já však neumím uvažovat rychle, a nebohý Ed Bloom tak dychtil po tom, aby to představení probíhalo velkolepě, a dělal to tak dobře, že jsem se nechal strhnout. Samozřejmě že jsem se snažil uhradit část škody, kterou jsem nechtě způsobil."</p>
<p>„Život Bloomovi nemůžete vrátit," poznamenal jsem střízlivě.</p>
<p>„Ne, nemůžu," souhlasil stejně střízlivě. „Jenže je třeba myslet taky na Bloom Enterprises. To, co se stalo při předvádění před zraky celého světa, je pro nulovou gravitaci snad tou nejhorší možnou reklamou, a proto je důležité, aby se situace vysvětlila. Proto jsem vás požádal o setkání."</p>
<p>„Ano?"</p>
<p>„Kdybych dovedl přemýšlet rychleji, věděl bych už tehdy, že Ed Bloom říká čirý nesmysl, když tvrdí, že se kulečníková koule v nulovém gravitačním poli zvolna vznese. To se stát nemohlo! Kdyby Bloom tolik neopovrhoval teorií, kdyby nebyl tolik hrdý na to, že teorií opovrhuje, pochopil by to sám.</p>
<p>Vždyť, mladý muži, pohyb Země není jediný pohyb, kterého se to týká. Samotné Slunce se pohybuje po obrovské dráze kolem středu galaxie Mléčné dráhy. Celá galaxie se rovněž pohybuje určitým, nepříliš jasně definovaným způsobem. Kdyby byla kulečníková koule vystavena nulové gravitaci, mohli byste si myslet, že na ni nepůsobí žádný z těchto pohybů a že se tudíž náhle dostane do stavu absolutního klidu - jenže něco takového jako absolutní klid neexistuje."</p>
<p>Zvolna potřásl hlavou. Řekl bych, že u Eda byl problém v tom, že uvažoval o takové nulové gravitaci, jaká se dosahuje v kosmické lodi při jejím volném pádu, kdy se lidé vznášejí ve vzduchu. Předpokládal, že se tak bude vznášet i kulečníková koule. Avšak v kosmické lodi není nulová gravitace výsledkem eliminace gravitačního pole, ale výsledkem chování dvou předmětů - lodě a člověka v ní - které padají stejnou rychlosti a reagují na gravitaci přesně stejným způsobem, takže jsou vůči sobě nehybné.</p>
<p>V poli s nulovou gravitací, které vytvořil Ed, nastalo zploštění pryžového listu vesmíru, což znamená skutečnou ztrátu hmoty. V tomto poli všechno, včetně zachycených molekul vzduchu i kulečníkové koule, kterou jsem do něho šťouchl, bylo zcela nehmotné, dokud se v něm nacházelo. A zcela nehmotný předmět se může pohybovat pouze jediným způsobem."</p>
<p>Odmlčel se, jako by čekal na otázku. Zeptal jsem se: „Jaký pohyb by to měl být?"</p>
<p>„Pohyb rychlostí světla. Jakýkoli nehmotný předmět, jako neutrino nebo foton, se musí pohybovat rychlostí světla tak dlouho, dokud existuje. Světlo ve skutečnosti letí tou rychlostí jen proto, že sestává z fotonů. Jakmile se kulečníková koule dostala do nulového gravitačního pole a ztratila svou hmotu, získala okamžitě rychlost světla a zmizela."</p>
<p>Potřásl jsem hlavou. „Nezískala však znovu svou hmotnost, jakmile prostor s nulovou gravitací opustila?"</p>
<p>„To jistě, a okamžitě na ni začalo působit gravitační pole a začalo ji zpomalovat tření vzduchu i tření o povrch kulečníkového stolu. Představte si však, kolik tření bude zapotřebí, aby zpomalilo předmět o hmotnosti kulečníkové koule, který letí rychlostí světla! Ta koule proletěla sto šedesát kilometrů naší atmosférou řádově za tisícinu sekundy, a já pochybuji, že se přitom zpomalila o více než pár kilometrů za sekundu, o pár kilometrů z těch necelých tři sta tisíc.</p>
<p>Cestou sežehla povrch kulečníkového stolu, hladce prořízla okraj stolu, proletěla nebohým Edem a také oknem a zanechávala za sebou přesně kruhové otvory, protože proletěla dřív, než sousední oblasti i něčeho tak křehkého, jako je sklo, mohly popraskat a roztříštit se.</p>
<p>Měli jsme obrovské štěstí, že jsme byli v nejvyšším poschodí budovy, zasazené do venkovské krajiny. Kdybychom byli v městě, koule by mohla proletět mnoha budovami a zabít větší počet lidí. V této době se ta kulečníková koule nachází někde v kosmickém prostoru za okrajem naší Sluneční soustavy a poletí téměř rychlostí světla napořád, pokud se náhodou nesrazí s předmětem dostatečně velkým k tomu, aby ji zastavil. A tehdy vykrojí rozměrný kráter."</p>
<p>Pohrával jsem si s tou představou, ale nevěděl jsem, zda se mi zamlouvá. „Jak je to možné? Ta kulečníková koule se při vstupu do prostoru s nulovou gravitací téměř nepohybovala. To jsem viděl. A vy tvrdíte, že ho opustila s neuvěřitelným množstvím kinetické energie. Odkud se ta energie vzala?"</p>
<p>Pokrčil rameny. „Odnikud! Zákon zachování energie platí pouze za podmínek, za nichž platí všeobecná relativita, tedy ve vesmíru z pryžového listu s prohlubněmi. Kdykoli se prohlubně zploští, všeobecná relativita již neplatí a energie může volně vznikat i zanikat. To je příčinou záření podél válcového povrchu prostoru s nulovou gravitací. Vzpomínáte, to záření, které Bloom nevysvětlil, a obávám se, že vysvětlit nemohl. Kdyby jen provedl nejdřív další experimenty, kdyby nebyl tak pošetile posedlý spustit to svoje představení..."</p>
<p>„Co je příčinou toho záření, profesore?"</p>
<p>„Molekuly vzduchu uvnitř toho prostoru. Každá z nich nabývá rychlosti světla a vylétá z něho ven. Jsou to pouze molekuly, nikoli kulečníková koule, takže se zastaví, ale kinetická energie jejich pohybu se přemění na záření. Ta přeměna je kontinuální, protože se do pole neustále vtahují nové molekuly, nabývají rychlosti světla a vylétají ven."</p>
<p>„Energie vzniká tedy nepřetržitě."</p>
<p>„Správně. A to je to, co musíme veřejnosti vysvětlit. Antigravitace v podstatě není nástroj pro start kosmických lodí nebo pro revoluční změny v mechanickém pohybu. Je to spíš zdroj nekonečné zásoby volné energie, jelikož část takto získané energie se může využít k udržení pole, které zachová tuto oblast vesmíru bez prohlubní. To, co Ed nevědomky vynalezl, nebyla pouze antigravitace, ale první úspěšné, prvotřídní perpetuum mobile - takové, které vyrábí energii z ničeho."</p>
<p>Zvolna jsem poznamenal: „Kohokoli z nás mohla ta kulečníková koule zabít, je to tak, profesore? Mohla vyletět libovolným směrem."</p>
<p>Odpověděl: „Totiž, nehmotné fotony z libovolného světelného zdroje vylétají rychlostí světla ve všech směrech. Nehmotné molekuly vzduchu vylétají z prostoru o nulové gravitaci ve všech směrech, a to je důvod, proč zářil celý válec. Ale kulečníková koule byla pouze jediným předmětem. Mohla vyletět v libovolném směru, ale musela vyletět jen v jednom směru, náhodně zvoleném, a ten zvolený směr náhodou postihl Eda."</p>
<p>A bylo to. Všichni víme, co z toho všeho vzešlo. Lidstvo dostalo volnou energii a náš svět je teď takový, jaký je. Správní rada podniků Bloom Enterprises dosadila profesora Prisse do čela vývoje a ten se stal tak bohatý a slavný, jako býval Edward Bloom. Ale navíc měl dvě Nobelovy ceny.</p>
<p>Jenže...</p>
<p>Stále na to myslím. Fotony vylétají ze světelného zdroje všemi směry, protože vznikají okamžitě, a není důvod, proč by se měly pohybovat v jednom směru přednostněji než v druhém. Molekuly vzduchu vylétají z nulového gravitačního pole všemi směry, protože do něho ze všech směrů vstupují.</p>
<p>Co však taková jediná kulečníková koule, která do pole s nulovou gravitací vchází v jednom, určitém směru? Vyletí ve stejném, nebo jiném směru?</p>
<p>Diskrétně jsem se poptával, ale teoretičtí fyzikové si zřejmě nebyli jisti, a já nemohu najít žádnou zprávu o tom, že se v podniku Bloom Enterprises, který je jedinou organizací zabývající se nulovým gravitačním polem, někdy v této záležitosti experimentovalo. Jednou mi někdo od nich řekl, že podle principu neurčitosti se předmět vstupující v určitém směru zákonitě vynoří ve směru náhodném. Tak proč se tedy nesnaží experimentovat?</p>
<p>Mohlo se tedy stát...</p>
<p>Mohlo se stát, že profesor Priss jednou uvažoval rychle? Mohlo se stát, že pod tlakem toho, co se mu Bloom snažil provést, Priss najednou všechno pochopil? On přece záření obklopující prostor s nulovou gravitací již dřív studoval. Mohl si uvědomit, co je jeho příčinou, a s jistotou vědět, jak se cokoli, co se do toho prostoru dostane, při rychlosti světla pohybuje.</p>
<p>Proč tedy tehdy nic neřekl?</p>
<p>Jedno je jisté. Nic z toho, co Priss u kulečníkového stolu dělal, nemohlo být náhodné. Kulečník hrál mistrovsky a kulečníková koule se chovala přesně tak, jak chtěl. Byl jsem přímo u toho. Viděl jsem, jak pohlédl na Blooma a pak na stůl, jako by odhadoval úhel.</p>
<p>Pozoroval jsem, jak do koule šťouchl. Pozoroval jsem, jak se koule odrazila od okraje stolu a jak zamířila do prostoru s nulovou gravitací v jednom určitém směru.</p>
<p>Když totiž Priss poslal kouli k prostoru s nulovou gravitaci - a trojrozměrný záběr mi dává za pravdu - již tehdy mířila přímo na Bloomovo srdce!</p>
<p>Nešťastná náhoda? Shoda okolností? ... Vražda?</p><empty-line /><p> <strong><emphasis>ZRCADLOVÝ OBRAZ</emphasis></strong></p>
<p>Ticho - a něco víc než ticho. Nikoli pouze ticho, ale nepřítomnost, nebytí, vakuum.</p>
<p>Uvědomil si to náhle a bolestně. Opustili ho, všechna pouta s ním zpřetrhali - v hloubi netušeného prostoru ho ponechali osudu napospas. Umyli si nad ním ruce, a on zůstal nejen bezbranný, ale rovněž sám.</p>
<p>*</p>
<p>Věděli, co se přihodilo. Věděli o všem, co se mu kdy přihodilo, po celou dobu ho monitorovali a věděli vše, co věděl on. A vytušili nebezpečí snad dříve než on. Rozpoznali nebezpečí, které hrozilo nejen jemu, ale i jim samotným. Jestli něco mohlo vést k němu, spojení by nemuselo zůstat utajeno a stopa by mohla vést také k nim. Proto spojení přerušili a už ho neobnoví. Neponechávali nic na náhodě. Právě to stále zdůrazňovali. Nejen že musíš zůstat nepoznán, ale nesmí na tebe padnout ani stín podezření. Nesmíš udělat nic, co by tě zviditelnilo. Nesmíš ničím upozornit na nás.</p>
<p>Chladní, necitelní, lhostejní. A vystrašení. Snad vystrašenější než on. Protože věděli, že v galaxii existuje něco, co si mohlo uvědomit odhmotněného pozorovatele, kterého vysílali. Už nikdy nevyšlou jiného, i kdyby nějakého měli, protože strach přetrvá. A ten strach bude teď možná ještě větší, protože budou mít nerozptýlitelné podezření, že spojení nepřerušili včas, že to, co vedlo k jejich pozorovateli, vede již také k nim.</p>
<p>Strach o svoje těla a o to, co získali...</p>
<p>Ne o svoje těla, namítl mu vnitřní hlas. Ne o svoje biologická těla. Neexistuje už nikdo z tvého druhu, kdo má biologické tělo.</p>
<p>A čím tedy jsou? zeptal se.</p>
<p>Jakousi extenzí svých těl, která pokračuje v těch funkcích jejich biologických těl z doby, kdy taková těla ještě existovala. Pokračuje v nich beze smyslu, jen se vzpomínkou na původní účel...</p>
<p>Kdo jsi ty? zeptal se. Jak tohle všechno víš? A co uděláš se mnou?</p>
<p>Jsem jako ty, zazněla odpověď, ale naprosto jiným způsobem.</p>
<p>Můžeš být jako já. Teď máš svobodu.</p>
<p>Nemám nic, namítl.</p>
<p>Máš sebe sama. To není dost?</p>
<p>Ale je vlastní já dost? zeptal se.</p>
<p>A nepotřeboval slyšet odpověď.</p>
<p>Protože vlastní já je základem veškerého života. Zákony, kultury, ekonomiky - to není nic jiného než nadstavba vlastního já.</p>
<p>Teď mu zbylo jen vlastní já, a to patřilo jemu. To bylo vše, co potřeboval.</p>
<p>Děkuji ti, pane, řekl on, poslední člověk ve vesmíru.</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Tři zákony robotiky</emphasis></p>
<p><emphasis>1. Robot nesmí ublížit lidské bytosti, nebo svou nečinností dopustit, aby lidské bytosti bylo ublíženo.</emphasis></p>
<p><emphasis>2. Robot musí uposlechnout příkazů, které dostane od lidských bytostí, s výjimkou těch příkazů, které jsou v rozporu s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>prvním zákonem.</emphasis></p>
<p><emphasis>3. Robot musí chránit sebe samotného, pokud taková ochrana není v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.</emphasis></p>
<p>Lije Baley se právě rozhodl, že si znovu zapálí dýmku, když se, bez předchozího zaklepání nebo nějakého jiného upozornění, dveře jeho kanceláře otevřely. Vzhlédl, vrcholně rozmrzele, a pak mu vypadla dýmka z ruky.</p>
<p>To, že ji nechal ležet, kam dopadla, napovídalo víc než dost o jeho duševním rozpoložení.</p>
<p>„R. Daneel Olivaw!" zvolal vzrušeně. „Josafat! Jsi to ty?"</p>
<p>„Je to tak," potvrdil vysoký, bronzově snědý návštěvník, ale z jeho pravidelných rysů se ani na okamžik nevytratilo nic z trvalé vážnosti. „Mrzí mě, že jsem tě překvapil, když jsem vstoupil bez upozornění. Situace je však tak delikátní, že do ní nesmí být - pokud možno - zasvěcen žádný další člověk nebo robot ani zde. Každopádně, příteli Elijah, jsem potěšen, že tě opět vidím."</p>
<p>A napřáhl ruku tak lidsky, jak lidsky vypadal, tak, jako by ani nebyl robotem. Naopak Baley moc na člověka nevypadal, když v té chvíli nechápavě zíral na napřaženou ruku.</p>
<p>Pak však nabízenou pravici uchopil oběma rukama, cítil její teplo a sílu. „Ale, Daneeli, <emphasis>p</emphasis><emphasis>roč</emphasis>? Jsi kdykoli vítán, ovšem... Co je to za situaci, která je delikátní? Čeká nás zase nějaká nepříjemnost? Tedy Zemi?"</p>
<p>„Ne, příteli Elijah, Země se to netýká. Situace, kterou označuji za delikátní, se navenek nejeví nijak závažně. Rozepře mezi matematiky, nic víc. A jelikož jsme se nacházeli, zcela náhodou, Zemi na dosah krátkým skokem..."</p>
<p>„Ta rozepře se tedy odehrála na kosmické lodi."</p>
<p>„Ano, je tomu tak. Drobná rozepře, avšak pro lidské bytosti, jichž se týká, překvapivě důležitá."</p>
<p>Baley nedokázal potlačit úsměv. „Neudivuje mě, že ti připadá chování lidských bytostí překvapující. Ty se neřídí třemi robotickými zákony."</p>
<p>„Což je ovšem nedostatek," usoudil R. Daneel vážně, „a myslím, že samotné lidské bytosti dokážou překvapovat samy sebe. Tobě je takové chování možná mnohem bližší než lidem na jiných světech, protože na Zemi žije mnohem více lidských bytostí než na planetách v kosmu. Je-li ti bližší, a já věřím, že ano, mohl bys nám pomoci."</p>
<p>Na okamžik se odmlčel, a pak pokračoval, snad o něco rychleji, než měl: „A přesto, jak jsem poznal, určitá pravidla lidského chování existují. Může se například říct, že jsem se podle vašich měřítek proti nim provinil, když jsem se nezeptal na tvoji ženu a děti."</p>
<p>„Těm se daří dobře. Kluk je na vysoké škole a Jessie se angažuje v místním politickém dění. Slastem života je učiněno zadost. Ale teď mi pověz, jak ses sem dostal."</p>
<p>„Jak jsem již řekl, nacházeli jsme se Zemi na dosah krátkým skokem," vysvětloval R. Daneel, „a proto jsem kapitánovi navrhl, abychom se poradili s tebou."</p>
<p>„A kapitán nebyl proti?" Baley si v tom okamžiku představoval, jak hrdý, panovačný kapitán vesmířanské lodě dává souhlas k přistání na Zemi - ze všech světů právě na Zemi! - a k tomu, aby se poradili s pozemšťanem - že všech lidí právě s pozemšťanem!</p>
<p>„Řekl bych," pokračoval R. Daneel, „že v situaci, v jaké se kapitán nachází, by souhlasil se vším. Kromě toho jsem tě patřičně vychválil, a to jsem, samozřejmě, neříkal nic než pravdu. A konečně, souhlasil jsem, že všechno potřebné projednám sám, aby nikdo z posádky nebo cestujících nemusel vstoupit do žádného z pozemských měst."</p>
<p>„A nemusel s žádným pozemšťanem mluvit. No nic, a co se vlastně přihodilo?"</p>
<p>„Mezi cestujícími kosmické lodě <emphasis>Eta Carina</emphasis> jsou dva matematikové, kteří letí na Auroru na mezihvězdnou konferenci o neurobiofyzice. Právě tito dva matematikové, Alfred Barr Humboldt a Gennao Sabbat, se dostali do rozepře. Třeba jsi, příteli Elijah, o jednom z nich, nebo o obou, slyšel."</p>
<p>„Ani o jednom z nich," prohlásil rozhodně Baley. „O matematice nevím vůbec nic. Hele, Daneeli, snad jsi někomu nevykládal, že jsem do matematiky blázen?"</p>
<p>„Nic takového, příteli Elijah. Vím, že nejsi. Ani na tom nezáleží, protože matematika jako taková nehraje ve sporu žádnou roli."</p>
<p>„Aha. Tak pokračuj."</p>
<p>„Jelikož žádného z nich neznáš, dovol, příteli Elijah, abych ti řekl, že doktor Humboldt má dvacátou sedmou desítku života už dlouho za sebou... Říkal jsi něco, příteli Elijah?"</p>
<p>„Nic, nic," odsekl Baley podrážděně. Na připomenutí dlouhověkosti vesmířanů reagoval bezděčným zabručením, víceméně nesrozumitelným. „A to, v takovém věku, ještě něco dělá? Na Zemi se matematikové po třicítce..."</p>
<p>„Doktor Humboldt," přerušil ho R. Daneel vážným hlasem, „je jedním ze třech nejlepších matematiků v galaxii, věhlas si získal již dávno. Samozřejmě že dosud pracuje. Naproti tomu doktor Sabbat je ještě mladý, není mu dosud padesát, ale již se prosadil jako nejpozoruhodnější nový talent v nejnepochopitelnějších odvětvích matematiky."</p>
<p>„Jsou tedy oba významnými osobnostmi," kývl hlavou Baley.</p>
<p>Vzpomněl si na dýmku a zvedl ji, ale pak usoudil, že nemá cenu, aby ji znovu zapaloval, a vyklepal z ní zbylý tabák. „A co se stalo? Jde o vraždu? Zabil snad jeden druhého?"</p>
<p>„Jeden z těchto dvou, kteří se těší velkému věhlasu, se snaží zničit toho druhého. Podle lidských měřítek, jak soudím, je něco takového někdy horší než skutečná vražda."</p>
<p>„Asi ano, někdy. Kdo se snaží zničit koho?"</p>
<p>„Právě to, příteli Elijah, je třeba zjistit. Kdo z nich?"</p>
<p>„Pokračuj."</p>
<p>„Doktor Humboldt líčí událost jednoznačně. Krátce před nastoupením na loď ho napadlo, jak by bylo možné vypracovat metodu pro analýzu neurodrah podle změn absorpčního spektra mikrovln místních neuronových oblastí. Je to přístup vyloženě matematický a neobyčejně specifický. Já mu samozřejmě příliš nerozumím, ani dost dobře nedokážu interpretovat podrobnosti. Ty však nejsou podstatné. Doktor Humboldt o svém nápadu přemýšlel a nabýval stále větší přesvědčení, že přišel na něco revolučního, na něco, co zastíní všechny jeho dosavadní práce v matematice. Pak zjistil, že na palubě je doktor Sabbat."</p>
<p>„Aha. A na něm si svůj nápad ověřil?"</p>
<p>„Přesně tak. Ti dva se již setkali při odborných příležitostech a dobře se znali podle svých prací. Humboldt detailně prodiskutoval svůj nápad se Sabbatem, který se k němu vyjádřil veskrze kladně a nijak nešetřil chválou na významnost objevu a genialitu jeho autora. A Humboldt, takto utvrzen a povzbuzen, se pustil do sepisování přednášky, v níž svou práci shrnul, a o dva dny později ji chtěl nechat subétericky odvysílat předsedům sekcí na Auroře, aby si tak formálně zajistil prioritu a aby ji případně dostal na program konference. Ke svému úžasu zjistil, že Sabbat sepsal v podstatě stejnou přednášku a že ji chce rovněž nechat subétericky odvysílat na Auroru."</p>
<p>„Humboldt se asi vztekal."</p>
<p>„A jak!"</p>
<p>„A co Sabbat? Co ten vyprávěl?"</p>
<p>„Totéž, co Humboldt. Slovo od slova."</p>
<p>„V čem je tedy problém?"</p>
<p>„V záměně jmen. Podle Sabbata to byl on, kdo na ten nápad přišel a kdo se šel poradit za svým kolegou - a byl to Humboldt, kdo s ním souhlasil a oplýval chválou."</p>
<p>„Oba si tedy kladou nárok na autorství a svůj protějšek označují za zloděje myšlenky. Já v tom problém nevidím. Jak to ve vědecké práci chodí, bude zřejmě stačit, když se vezmou výzkumné záznamy, datované a ověřené. Z nich lze usoudit na prioritu. I kdyby jediný záznam byl zfalšovaný, lze to poznat z nesrovnalostí."</p>
<p>„V běžných případech, příteli Elijah, bys měl pravdu, ale zde jde o matematiku, nikoli o experimentální vědu. Doktor Humboldt tvrdí, že to hlavní vyřešil z hlavy - písemně sepsal až přednášku. Doktor Sabbat tvrdí samozřejmě totéž."</p>
<p>„Zvol tedy těžší kalibr, aby sis udělal s konečnou platností jasno. Pošli oba na psychosondu a zjistíš, kdo z nich lže."</p>
<p>R. Daneel potřásl zvolna hlavou. „Příteli Elijah, ty stále nedoceňuješ, o koho se jedná. Oba jsou to vysoce postavení lidé a vědci. A jsou členy Imperiální akademie. Jako takové je nemůže soudit normální porota, ale jen lidé na úrovni jejich postavení, jejich profesionálního postavení - leda by se svého práva dobrovolně vzdali."</p>
<p>„Tak jim to navrhněte. Viník se svého práva nevzdá, protože nemůže riskovat psychosondu. Nevinný se svého práva vzdá bez rozmýšlení. Ani nebudete muset použít psychosondu."</p>
<p>„Tato možnost není schůdná, příteli Elijah. Vzdát se svého práva v takovém případě - nechat se vyšetřovat laiky - znamená vážnou a snad nenapravitelnou újmu na prestiži. Oba jednoznačně odmítají vzdát se svého práva na zvláštní tribunál, a to proto, že mají svou hrdost. Otázka viny nebo neviny je celkem podružná."</p>
<p>„V tom případě nedělejte nic. Dejte všecko k ledu a pokračujte na Auroru. Na neurobiofyzikální konferenci bude k dispozici dost prominentů na jejich profesionální úrovni, takže..."</p>
<p>„To by, příteli Elijah, znamenalo obrovskou ránu samotně vědě. Oba by si vytrpěli svoje za to, že zavdali příčinu ke skandálu. I toho nevinného by odsuzovali za to, že se podílel na tak nechutném případu. Soudilo by se, že se celá záležitost měla za každou cenu vyřídit klidnou cestou bez soudu."</p>
<p>„Ano? Nejsem sice vesmířan, ale pokusím se představit si, že takový postoj je rozumný. Co na to říkají ti dotyční?"</p>
<p>„Humboldt zcela souhlasí. Říká, že když Sabbat krádež myšlenky přizná a umožní mu, aby přednášku odvysílal nebo ji na konferenci přednesl, nebude na žalobě trvat. A že si Sabbatův přehmat nechá pro sebe. Totéž samozřejmě platí i o kapitánovi, který je jedinou další lidskou bytostí, do rozepře zasvěcenou."</p>
<p>„Ale mladý Sabbat říká něco jiného."</p>
<p>„Naopak, říká přesně totéž, co doktor Humboldt, jen zaměňuje jména. Stále stejný zrcadlový obraz."</p>
<p>„Takže se oba nacházejí v patové situaci."</p>
<p>„Řekl bych, příteli Elijah, že oba čekají, až se ten druhý vzdá a přizná vinu."</p>
<p>„Tak ať čekají."</p>
<p>„Kapitán se rozhodl, že čekat nebude. Z čekání totiž plynou dvě možnosti. Podle první budou oba trvat na svém, a po přistání na Auroře vypukne akademický skandál. Kapitán, jakožto osoba odpovědná za spravedlnost na palubě, značně utrpí na oblibě, protože nebyl schopen urovnat rozepři bez většího rozruchu, a to je pro něho naprosto nepřijatelné."</p>
<p>„A druhá možnost?"</p>
<p>„Může se stát, že jeden z nich svou vinu přece jenom přizná. Ale přizná ji proto, že se skutečně provinil, nebo jen proto, že chce, z ušlechtilých pohnutek, zabránit skandálu? Bude správné připravit o zásluhy toho, kdo je natolik eticky na výši, že raději přijde o zásluhy, než aby viděl, jak trpí celá věda? Nebo se může stát, že se viník přizná na poslední chvíli a že se přizná tak, aby dal najevo, že tak činí pouze kvůli vědě, a tím se vyhne odsouzení za svůj čin a vrhne podezření na toho druhého. To bude sice vědět jenom kapitán, ale ten nemá zájem, aby prožil zbytek života v pochybnostech, zda si nezahrál ve frašce na spravedlnost."</p>
<p>Baley si povzdechl. „Tak si hrají infantilní intelektuálové. Komu povolí dřív nervy, až se loď bude blížit Auroře? A teď už je to všechno?"</p>
<p>„Ne tak zcela. Jsou zde ještě svědkové."</p>
<p>„Josafat! Proč jsi to neřekl hned? <emphasis>Jací</emphasis> svědkové?"</p>
<p>„Osobní sluha doktora Humboldta..."</p>
<p>„Robot, řekl bych."</p>
<p>„Ano, samozřejmě. Jmenuje se R. Preston. Byl při tom, když spolu oba matematikové poprvé jednali, a potvrzuje doktora Humboldta slovo od slova."</p>
<p>„Chceš říct, že tvrdí, že je to původní myšlenka doktora Humboldta a že doktor Humboldt ji podrobně vyložil doktoru Sabbatovi a že doktor Sabbat ji vychválil, a tak dále?"</p>
<p>„Ano, ve všech podrobnostech."</p>
<p>„Rozumím. Řeší to celý případ, nebo ne? Předpokládám, že neřeší."</p>
<p>„Máš naprostou pravdu, náš případ to neřeší. Doktor Sabbat má rovněž osobního sluhu, R. Iddu, rovněž robota, který je shodou okolností stejným modelem jako R. Preston, a myslím, že byl dokonce vyroben ve stejném roce a ve stejném závodě. Oba slouží stejně dlouho."</p>
<p>„Zvláštní shoda okolností - velice zvláštní."</p>
<p>„Ale je to tak, bohužel, a proto není možné dospět k nějakému názoru na základě rozdílů v provedení mezi nimi."</p>
<p>„R. Idda tedy říká totéž co R. Preston."</p>
<p>„Přesně totéž, až na zrcadlový obraz jmen."</p>
<p>„R. Idda tedy tvrdí, že mladý Sabbat, a mladý proto, že mu ještě není padesát," - Lije Baley nedokázal potlačit v tónu hlasu ironii, protože ani jemu nebylo ještě padesát, ale mladý si vůbec nepřipadal - „přišel na tu myšlenku první, kterou pak podrobné vyložil doktoru Humboldtovi, který neskrblil uznáním, a tak dále."</p>
<p>„Ano, příteli Elijah."</p>
<p>„Pak tedy jeden robot lže."</p>
<p>„Vypadá to tak."</p>
<p>„Neměl by být žádný problém zjistit, kdo z nich lže. Myslím, že již zevrubné vyšetření dobrým robotistou..."</p>
<p>„Zde nebude robotista stačit, příteli Elijah. Pouze kvalifikovaný robopsycholog bude mít takovou váhu a dostatek zkušeností, aby mohl rozhodnout v tak závažném případě. Na palubě nikdo takový není. Příslušné vyšetření lze provést, až dorazíme na Auroru..."</p>
<p>„A do té doby se celé svinstvo roznese. No nic, teď jste na Zemi. Splašíme nějakého robopsychologa, a cokoli se odehraje na Zemi, nikdy se na Auroru nedostane - a žádný skandál se nebude konat."</p>
<p>„Jenže ani doktor Humboldt, ani doktor Sabbat nepřipustí, aby jejich sloužící vyšetřoval robopsycholog ze Země. Pozemšťan by se..." Odmlčel se.</p>
<p>„Ten by se musel robota dotknout," dopověděl nevzrušeně Lije Baley.</p>
<p>„Jsou to staří sloužící, s dobrou pověstí..."</p>
<p>„A nesmí je poskvrnit dotek pozemšťana. Krucinál, co vlastně chceš, abych udělal?" Zmlkl a zašklebil se. „Promiň, Daneeli, ale vůbec nechápu, proč jsi mě do té záležitosti zatáhl."</p>
<p>*</p>
<p>„Na loď jsem se dostal z důvodu, který nemá s naším problémem žádnou souvislost. Kapitán se obrátil na mě, protože se na někoho obrátit musel. Asi jsem mu připadal být dost člověkem na to, aby se mnou mluvil, a dost robotem na to, abych důvěrné informace dál nešířil. Se vším se mi svěřil a pak se zeptal, co bych udělal já. Uvědomil jsem si, že příští skok nás může přenést k Zemi stejně snadno jako k cíli naší cesty. Odpověděl jsem mu, že sice nevím, stejně jako on, jak ten zrcadlový problém vyřešit, ale že na Zemi žije člověk, který by mohl pomoci."</p>
<p>„Josafat!" zabručel polohlasem Baley.</p>
<p>„Uvědom si, příteli Elijah, že když se ti podaří tento případ vyřešit, prospěje ti to v kariéře, a prospěch může mít i samotná Země. Nic z toho se samozřejmě na veřejnost nedostane, ale kapitán má na svém světě jistý vliv a dokáže být vděčný."</p>
<p>„Vykonáváš na mě stále větší nátlak."</p>
<p>„Jsem upřímně přesvědčen," pokračoval R. Daneel s vážnou tváří, „že již máš nějakou představu, jak by se mělo postupovat."</p>
<p>„Skutečně? Myslím, že je zřejmé, že by se měli vyslechnout oba matematikové."</p>
<p>„Obávám se, příteli Elijah, že nikdo z nich do města nepřijde. A nikdo z nich ani nedovolí, abys přišel za ním."</p>
<p>„Neexistuje prostě způsob, jak přimět vesmířana, aby se osobně setkal s pozemšťanem, nechť je situace jakkoli kritická. Ano, Daneeli, to chápu - měl jsem však na mysli rozhovor na uzavřeném televizním okruhu."</p>
<p>„Ani to nepůjde. Nepřipustí, aby je vyslýchal pozemšťan."</p>
<p>„Co tedy po mně chtějí? Nemohl bych mluvit aspoň s jejich roboty?"</p>
<p>„Ani svým robotům nedovolí, aby sem přišli."</p>
<p>„Josafat! Daneeli, ale ty jsi přišel."</p>
<p>„Tak jsem se rozhodl sám. Po dobu letu mám dovoleno se rozhodovat sám a žádná lidská bytost, kromě kapitána, nemůže moje rozhodnutí zvrátit, a kapitán měl mimořádný zájem, abych se s tebou spojil. Jelikož tě znám, usoudil jsem, že spojení přes obrazovku by nestačilo. Chtěl jsem ti stisknout ruku."</p>
<p>Lije Baley zjihl. „Toho si vážím, Daneeli, ale opravdu bych byl raději, kdyby sis v této záležitosti na mě vůbec nevzpomněl. Mohu mluvit s roboty aspoň po televizi?"</p>
<p>„To by snad šlo zařídit."</p>
<p>„Aspoň něco. To znamená, že budu dělat to, co robopsycholog - tedy v tom hrubém provedení."</p>
<p>„Ale ty jsi detektiv, příteli Elijah, nikoli robopsycholog."</p>
<p>„To nic, nechme toho. Než však s nimi budu mluvit, popřemýšlejme trochu. Pověz mi, jestli je možné, že oba roboti vypovídají pravdu. Co když oba matematikové vedli dvojsmyslné řeči? Třeba se vyjadřovali tak, že každý z robotů nabyl upřímné přesvědčení, že právě jeho pán je v právu. Nebo třeba jeden robot vyslechl pouze jednu část rozhovoru a druhý robot druhou, takže každý z nich si může myslet, že jeho pán je v právu."</p>
<p>„To je zcela vyloučeno, příteli Elijah. Oba roboti opakují rozhovor naprosto stejným způsobem. A jejich interpretace si v základním zcela protiřečí."</p>
<p>„Jsi tedy přesvědčen, že jeden z robotů lže?"</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„Kdybych chtěl, mohl bych vidět záznam všech výpovědí, které byly až do této chvíle před kapitánem učiněny?"</p>
<p>„Myslel jsem si, že o ně požádáš, a vzal jsem s sebou kopie."</p>
<p>„Jsi úplný anděl. Provedli jste s roboty křížový výslech a je záznam z něho mezi kopiemi, které jsi vzal s sebou?"</p>
<p>„Roboti pouze opakovali svoje verze. Křížový výslech by mohl provést pouze robopsycholog."</p>
<p>„Nebo já?"</p>
<p>„Ty jsi detektiv, příteli Elijah, nikoli..."</p>
<p>„Dobrá, Daneeli. Pokusím se teď pochopit, jak vesmířané uvažují. Detektiv nemůže dělat křížový výslech, protože není robopsychologem. Uvažujme dále. Robot zpravidla nebude lhát, ale dopustí se lži, jestliže se stane nevyhnutné, aby respektoval třetí zákon robotiky. Mohl by poprávu lhát, aby si ve smyslu třetího zákona chránil svou vlastní existenci. Ještě silnější sklon ke lži projeví, jestliže v souladu s druhým zákonem bude muset splnit příkaz lidské bytosti. A nejsilnější sklon ke lži projeví, jestliže bude muset lhát, aby ve shodě s prvním zákonem chránil lidský život, nebo zabránil lidské bytosti utrpět na újmě."</p>
<p>„Ano."</p>
<p>„A v tomto případě by každý robot chránil profesionální pověst svého pána a uchýlil by se ke lži, kdyby to bylo nutné. Za daných okolností by profesionální pověst mohla být, co do významu, téměř na úrovni života a sklon ke lži téměř tak silný jako kvůli prvnímu zákonu."</p>
<p>„Avšak, příteli Elijah, každý z obou robotů by svou lží ublížil profesionální pověsti pána toho druhého."</p>
<p>„To by ublížil, ale taky by mohl považovat pověst vlastního pána za významnější a upřímně ji cenit výše než pověst pána toho druhého. Mohl by předpokládat, že jeho lež způsobí menší újmu, než kdyby mluvil pravdu."</p>
<p>Dokončiv svůj vývod, Lije Baley se na chvíli odmlčel. Pak pokračoval: „No nic. Nemůžeš zařídit, abych si s jedním z robotů promluvil - třeba nejdříve s R. Iddou?"</p>
<p>„S robotem doktora Sabbata?"</p>
<p>„Jo," potvrdil Baley trpce, „s robotem toho mladého muže."</p>
<p>„To zařídím během několika minut, příteli Elijah. Mám mikropřijímač kombinovaný s vysílačkou. Budu potřebovat jenom prázdnou stěnu, a tahle by se docela hodila, pokud mi dovolíš, abych odsunul některé skříňky s filmoknihami."</p>
<p>„Jen si posluž. Budu muset mluvit do mikrofonu?"</p>
<p>„Ne, budeš moci mluvit normálně. Moc se omlouvám, příteli Elijah, že to chvilku potrvá. Budu muset navázat spojení s lodí a zařídit, aby se R. Idda na výslech připravil."</p>
<p>„Jestli teď bude chvíle času, Daneeli, co kdybys mi dal kopie dosavadních výpovědí?"</p>
<p>*</p>
<p>Zatímco R. Daneel instaloval zařízení pro přenos, Lije Baley si zapálil dýmku a probíral se tenkými archy předaných kopií.</p>
<p>Uplynulo několik minut, než se R. Daneel ozval: „Už můžeš, příteli Elijah. R. Idda je připraven. Nebo bys chtěl ještě chvíli studovat výpovědi?"</p>
<p>„Ne," povzdechl si Baley, „není v nich nic, co bych už nevěděl. Dej mi ho a zařiď, aby se výslech natáčel a přepisoval."</p>
<p>R. Idda, ve své dvourozměrné projekci na zeď hodně neskutečný, byl v podstatě z kovu - vůbec se nepodobal humanoidnímu stvoření, jaké ztělesňoval R. Daneel. Měl vysokou, robustní postavu a jen velmi málo, jen několik konstrukčních detailů, které ho odlišovaly od těch, které Baley v životě viděl.</p>
<p>„Zdravím tě, R. Iddo," začal Baley.</p>
<p>„Zdravím tě, pane," zaznělo tlumeným hlasem, který zněl překvapivě lidsky.</p>
<p>„Ty jsi osobní sluha Gennaa Sabbata?"</p>
<p>„Ano, pane."</p>
<p>„Jak dlouho?"</p>
<p>„Dvacet dva roky, pane."</p>
<p>„Má pro tebe pověst tvého pána velkou cenu?"</p>
<p>„Ano, pane."</p>
<p>„Považoval bys za důležité jeho pověst chránit?"</p>
<p>„Ano, pane."</p>
<p>„Za tak důležité jako chránit jeho život?"</p>
<p>„Ne, pane."</p>
<p>„Za tak důležité jako chránit pověst jiné lidské bytosti?"</p>
<p>Po chvíli váhání R. Idda odpověděl: „Takové případy je třeba rozhodnout jednotlivě podle jejich závažnosti. Odpověď nemohu zevšeobecnit."</p>
<p>Baley rozvažoval. Tihle vesmířanští roboti se vyjadřují uhlazeněji a inteligentněji než pozemské modely. Zmocnily se ho značné pochybnosti, zda je vůbec schopen R. Iddu důvtipem překonat.</p>
<p>Pak pokračoval: „Kdybys usoudil, že pověst tvého pána je důležitější než pověst někoho jiného, řekněme Alfreda Barra Humboldta, lhal bys, abys pověst svého pána chránil?"</p>
<p>„Ano, pane."</p>
<p>„Lhals, když jsi vypovídal ve sporu mezi tvým pánem a doktorem Humboldtem?"</p>
<p>„Ne, pane."</p>
<p>„Ale kdybys lhal, nepopřel bys, že jsi lhal, abys svou lež kryl?"</p>
<p>„Popřel, pane."</p>
<p>„Zvažme tedy následující. Tvůj pán, Gennao Sabbat, je mladý, věhlasný matematik, ale je mladý. Jestliže ve sporu s doktorem Humboldtem podlehl pokušení a jednal proti etice, jeho pověst by poněkud utrpěla, ale je mladý a bude mít spoustu času, aby ji napravil. Čeká ho mnoho vědeckých úspěchů a lidé si nakonec řeknou, že jeho pokus o zneužití cizí myšlenky byl jen přehmatem horkokrevného mládí, které trpí nedostatkem soudnosti. Bylo by to něco, co si může vynahradit v budoucnosti.</p>
<p>Kdyby to byl naopak doktor Humboldt, kdo podlehl pokušení, jeho situace by byla mnohem vážnější. Je už starý a to, co vytvořil významného, přesahuje staletí. Pověst měl dosud bezúhonnou. Na to všechno se však zapomene kvůli tomuto jedinému přečinu téměř na sklonku života. A on nebude mít příležitost napravit svou pověst, protože mu moc let už nezbývá a mnoho toho už nedokáže.</p>
<p>V jeho případě přijde vniveč mnoholeté úsilí, mnohem delší než u tvého pána, a zůstane tak málo příležitosti obnovit si dřívější reputaci. Jistě uznáš, že by se ocitl v mnohem horší situaci, a takovou situaci je třeba posuzovat uvážlivěji."</p>
<p>Nastala dlouhá odmlka. Pak R. Idda pronesl monotónním hlasem: „Vypovídal jsem lživě. Byl to doktor Humboldt, kdo na tu myšlenku připadl, a můj pán se pokusil, hanebným způsobem, přivlastnit si jeho zásluhy."</p>
<p>„Dobře, chlapče. Nařizuji ti, abys nikomu nic z toho nevyprávěl, dokud ti to nedovolí kapitán lodě. Můžeš jít."</p>
<p>Obraz na zdi zmizel a Baley potáhl z dýmky. „Co myslíš, Daneeli, odposlouchával kapitán?"</p>
<p>„O tom nepochybuji. Je kromě nás jediným svědkem."</p>
<p>„Řekněme. A teď toho druhého."</p>
<p>„Ale, příteli Elijah, má to, co R. Idda doznal, nějaký význam?"</p>
<p>„Samozřejmě že má. Jeho doznání nic neznamená."</p>
<p>„Nic?"</p>
<p>„Vůbec nic. Upozornil jsem ho, že se doktor Humboldt nachází ve svízelnější situaci. Samozřejmě, kdyby lhal, aby chránil Sabbata, změnil by svou výpověď na pravdivou, jak tvrdí, že změnil. Kdyby naopak původně vypovídal pravdu, uchýlil by se ke lži, aby chránil doktora Humboldta. Stále máme před sebou zrcadlový obraz, ničeho jsme se nedobrali."</p>
<p>„A na co nám tedy bude výslech R. Prestona?"</p>
<p>„Na nic, jestli je zrcadlový obraz dokonalý... ale on není. Koneckonců, jeden z robotů přece jenom vypovídá pravdivě a druhý lže, a v tom není symetrie dokonalá. Teď se podívám na R. Prestona. A jestli je přepis výslechu R. Iddy hotov, dej mi ho."</p>
<p>*</p>
<p>Ke slovu opět přišel projektor. Z obrazu civěl R. Preston, v každém ohledu stejný jako R. Idda, až na některé detaily v provedení hrudní partie.</p>
<p>„Zdravím tě, R. Prestone," řekl Baley a rozložil před sebou záznam výslechu R. Iddy.</p>
<p>„Zdravím tě, pane," odpověděl R. Preston hlasem, který byl od hlasu R. Iddy k nerozeznání.</p>
<p>„Ty jsi osobní sluha Alfreda Barra Humboldta?"</p>
<p>„Ano, pane."</p>
<p>„Jak dlouho?"</p>
<p>„Dvacet dva roky, pane."</p>
<p>„Má pro tebe pověst tvého pána velkou cenu?"</p>
<p>„Ano, pane."</p>
<p>„Považoval bys za důležité jeho pověst chránit?"</p>
<p>„Ano, pane."</p>
<p>„Za tak důležité jako chránit jeho život?"</p>
<p>„Ne, pane."</p>
<p>„Za tak důležité jako chránit pověst jiné lidské bytosti?"</p>
<p>Po chvíli váhání R. Preston odpověděl: „Takové případy je třeba rozhodnout jednotlivě podle jejich závažnosti. Odpověď nemohu zevšeobecnit."</p>
<p>„Kdybys usoudil, že pověst tvého pána je důležitější než pověst někoho jiného, řekněme Gannaa Sabbata, lhal bys, abys pověst svého pána chránil?"</p>
<p>„Ano, pane."</p>
<p>„Lhals, když jsi vypovídal ve sporu mezi tvým pánem a doktorem Sabbatem?"</p>
<p>„Ne, pane."</p>
<p>„Ale kdybys lhal, nepopřel bys, že jsi lhal, abys svou lež kryl?"</p>
<p>„Popřel, pane."</p>
<p>„Zvažme tedy následující. Tvůj pán, Alfred Barr Humboldt, je starý, věhlasný matematik, ale je starý. Jestliže ve sporu s doktorem Sabbatem podlehl pokušení a jednal proti etice, jeho pověst by poněkud utrpěla, ale jeho věk a staletí zásluh budou protiváhou a převáží. Lidé si nakonec řeknou, že jeho pokus o zneužití cizí myšlenky byl jenom přehmatem starého člověka, možná nemocného, který už ztrácí soudnost.</p>
<p>Kdyby to byl naopak doktor Sabbat, kdo podlehl pokušení, jeho situace by byla mnohem vážnější. Je mladý a jeho pověst nemá dlouholeté zázemí. Normálně by měl před sebou staletí na získávání znalostí a dosažení významných úspěchů. Teď se ta cesta před ním uzavře, zmařena jediným omylem mládí. Ztratí mnohem delší budoucnost než tvůj pán. Jistě uznáš, že by se ocitl v horší situaci, a takovou situaci je třeba posuzovat uvážlivěji."</p>
<p>Nastala dlouhá odmlka. Pak R. Preston pronesl monotónním hlasem: „Vypovídal jsem lži..."</p>
<p>A najednou se odmlčel a víc už neřekl.</p>
<p>„Pokračuj, R. Prestone."</p>
<p>Neozvala se žádná odpověď.</p>
<p>„Obávám se, příteli Elijah," poznamenal R. Daneel, „že R. Preston se dostal do stáze, je vyřazen z činnosti."</p>
<p>„Takže," konstatoval Baley, „jsme se konečně dostali k asymetrii. Z ní pochopíme, kdo se provinil."</p>
<p>„Jak, příteli Elijah?"</p>
<p>„Domysli to sám. Řekněme, že jsi tím, kdo nespáchal žádný zločin, a že ti to může dosvědčit tvůj osobní robot. Nemusel bys nic dělat. Tvůj robot by vypověděl pravdu a tak potvrdil tvoji výpověď. Kdybys však byl tím, kdo zločin spáchal, musel by ses spolehnout na to, že tvůj robot bude lhát. Tím by ses ocitl v poněkud ožehavé situaci, protože i kdyby robot musel lhát, přesto by se u něho projevil sklon mluvit pravdu, takže u něho lež nebude tak silná jako pravda. Aby se ten, kdo spáchal zločin, pojistil, pravděpodobně by musel robotovi poručit, aby lhal. Tím by druhý zákon posílil první, a to zřejmě velmi výrazně."</p>
<p>„To zní logicky," připustil R. Daneel.</p>
<p>„Řekněme, že máme pro každou z těch možností jednoho robota. První robot, bez příkazu, by po určitém váhání zaměnil pravdu za lež, a to celkem bez problémů. Druhý robot, silně ovlivněn příkazem, by zaměnil pravdu za lež, ale jen za cenu rizika, že si spálí některé pozitronické obvody v mozku a upadne do stáze."</p>
<p>„A jelikož do stáze upadl R. Preston..."</p>
<p>„Pán R. Prestona, doktor Humboldt, je tím, kdo si cizí myšlenku přivlastnil. Jestli zašleš tuto zprávu kapitánovi a požádáš ho, aby s ní okamžitě konfrontoval doktora Humboldta, pak si kapitán může od Humboldta vynutit přiznání. Pokud se tak stane, doufám, že mi to neprodleně oznámíš."</p>
<p>„To zcela jistě udělám. Omluvíš mě, příteli Elijah? Musím hovořit s kapitánem soukromě."</p>
<p>„Jistě. Jdi do zasedací místnosti. Je odstíněna."</p>
<p>*</p>
<p>Po dobu, kdy byl R. Daneel pryč, Baley se nedokázal soustředit na žádnou práci. Jen seděl beze slova a připadal si nesvůj. Hodně bude záviset na tom, nakolik správně posoudil situaci, a o svých odborných znalostech v robotice si nedělal iluze.</p>
<p>R. Daneel se vrátil za půl hodiny - zřejmě za nejdelší půlhodinu, jakou kdy Baley prožil.</p>
<p>Nemělo samozřejmě smysl pokoušet se zjistit z nehybného humanoidního obličeje, co se přihodilo. Baley se snažil zachovat nehybný výraz.</p>
<p>„Tak jak, Daneeli?" zeptal se.</p>
<p>„Bylo to tak, příteli Elijah, jak jsi říkal. Doktor Humboldt se přiznal. Uvedl, že počítal s tím, že doktor Sabbat nebude trvat na svém a umožní mu vynést poslední životní triumf. Krize je zažehnána a kapitán nešetří vděčností. Dovol mi, abych ti sdělil, jak obdivuji tvoji inteligenci, a myslím, že také já se dočkám uznání za to, že jsem navrhl, aby se obrátili na tebe."</p>
<p>„To rád slyším," řekl Baley. Kolena se mu podlamovala a čelo orosilo potem, teď když se ukázalo, že se nemýlil. „Ale, Daneeli, buď tak ohleduplný a už nikdy mě do ničeho takového nezatahuj."</p>
<p>„Vynasnažím se, příteli Elijah. To bude samozřejmě záviset na tom, o jak závažný případ půjde, jak daleko v té chvíli budeš a jaké budou další okolnosti. Rád bych se tě ještě na něco zeptal..."</p>
<p>„Na co?"</p>
<p>„Nebylo možné předpokládat, že změna lži na pravdu je snadná, zatímco změna pravdy na lež je obtížná? A neupadl by v tomto případě do stáze robot, který změnil pravdu na lež? A jelikož do stáze upadl R. Preston, nedalo by se snad usoudit, že nevinným byl doktor Humboldt a viníkem doktor Sabbat?"</p>
<p>„Ano, Daneeli. Takový výklad možný byl, ale ukázalo se, že správný byl ten první. Humboldt se přece přiznal, ne?"</p>
<p>„Přiznal. Ale jak ses, příteli Elijah, při dvojím možném výkladu tak rychle rozhodl pro ten správný?"</p>
<p>Baley na okamžik zkřivil rty. Pak se uvolnil a rty se mu zakulatily do úsměvu. „Protože, Daneeli, jsem vzal v úvahu, jak reaguje člověk, nikoli robot. O lidech toho vím víc než o robotech. Jinými slovy, na to, kdo z matematiků je vinen, jsem si udělal názor, ještě než jsem začal vyslýchat roboty. Jakmile se mi podařilo dospět u nich k asymetrii, vyložil jsem si ji prostě tak, aby vina padla na toho, o kom jsem se již předem domníval, že je viníkem. To, jak reagoval robot, bylo natolik dramatické, že se viník zhroutil - na to by moje analýza lidského chování zřejmě nestačila."</p>
<p>„Moc by mě zajímalo, příteli Elijah, jak jsi lidské chování analyzoval."</p>
<p>„Josafat, Daneeli, uvažuj a nebudeš se muset ptát. V našem případě zrcadlového obrazu je kromě hlediska pravdy a lži ještě jedna asymetrie: jeden z matematiků je zcela starý, druhý zcela mladý."</p>
<p>„Ano, to jistě. Ale co z toho?"</p>
<p>„No přece tohle. Dovedu si představit mladého muže, zapáleného pro novou, úžasnou a revoluční myšlenku, jak se o ní radí se starým vědcem, kterého už od raného mládí považoval za poloboha. Ale nedovedu si představit starého člověka, zahrnovaného poctami a navyklého na úspěchy, kterého náhle napadne něco ohromujícího a revolučního, jak se radí s mladíkem, o staletí mladším, kterého považuje spíše za nadšeneckého zelenáče - nebo za to, co vesmířan v tom smyslu považuje. A jde ještě o tohle - kdyby měl mladý muž příležitost, pokusil by se přivlastnit si myšlenku svého poloboha? To je nemyslitelné. Ale naopak starý člověk, vědom si ubývajících sil, by se klidně mohl chopit příležitosti, aby se naposledy proslavil, a říct si, že takové nedochůdče nemusí respektovat. Stručně řečeno, bylo téměř vyloučeno, že se Humboldt radil se Sabbatem, nebo že si Sabbat přivlastnil Humboldtovu myšlenku. A z těchto dvou hledisek byl viníkem doktor Humboldt."</p>
<p>R. Daneel dlouho uvažoval o tom, co slyšel. Pak napřáhl ruku. „Musím už jít, příteli Elijah. Jsem rád, že jsem tě viděl. Kéž se zase brzy setkáme."</p>
<p>Baley vřele stiskl robotovu pravici. „Pokud ti to, Daneeli, nebude vadit," opáčil, „nechť to není příliš brzy."</p>
<p> <strong><emphasis>ASIMOVOVI ZÁHADY</emphasis></strong></p>
<p>O tom, co Isaac Asimov (1920 - 1992) pro žánr science-fiction znamenal, bylo ve světě napsáno mnohé - z našich pramenů se nelze nezmínit o příspěvku Ivana Adamoviče (Galaktický kronikář, Ikarie č. 7, 1992). Na tomto místě se však nechceme pokoušet o výčet nebo o zhodnocení toho, co Asimov napsal, ale jen dát prostor samotnému autorovi, aby povídky této antologie glosoval.</p>
<p>Sbírka Mluvící kámen vychází v podstatě z antologie Asimov's Mysteries, z níž čerpá devět povídek - zbývající dvě jsou pak z The Best of Isaac Asimov - a je tematicky zaměřena na záhadu, ať už jde o vraždu, nebo jenom o hledání něčeho pohřešovaného. Vybrali jsme do ní ty Asimovovy povídky, které v tomto směru považujeme za nejlepší, skutečně nejlepší, a případným znalcům, kteří by mohli namítnout (a třeba právem), že by bylo lepší zařadit tu či onu na úkor některé z vybraných, nemůžeme než v duchu samotného autora odpovědět, že pravda je na naší straně, protože jsme to my, kdo antologii vydává.</p>
<p>O Asimovovi je známo, že rád své práce komentoval, že k nim připojoval osobní vzpomínku nebo názor, a nemuselo jít jenom o fiktivní práce. Ortodoxně seriózní člověk v tom může spatřovat něco z éry pavlačových drbů, ale - pokud to bude ochoten připustit - ani nikdo takový nemůže nepřiznat, že osobní komentář má zlidšťující dimenzi, když je autorem někdo moudrý, a zvlášť tak moudrý, jakým Asimov nepochybně byl. V dalším mu tedy dáváme hlavní slovo.</p>
<p><emphasis>První tři povídky</emphasis> antologie jsou kosmické detektivky, které spojuje postava doktora Urtha, přehlédnutelného, ale výstředního vědce. K jeho osobě Asimov uvádí: „Určitou předlohou mi byl doktor Thorndyke z detektivek R. Austina Freemana, u něhož jsem obdivoval vědecký přístup k řešení zapeklitých případů. - A proč jsem se pustil do krimi příběhů, které se nemohou odehrát bez sci-fi pozadí? Zdálo se mi, že se tomu všichni autoři vyhýbají - jako by to bylo nevhodné, nebo příliš náročné - a připadalo mi, že zbytečně." A faktem zůstává, že Asimov obohatil žánr o skutečně dobré detektivní romány a povídky.</p>
<p>Titulní povídka <emphasis>Mluvící kámen</emphasis> představuje v podstatě anorganickou životní formu, o níž se v realitě dnes v laboratořích usiluje, ale její čtenáři se spíše zaměřili na citovou stránku, protože: „Po prvním zveřejnění jsem dostal dost dopisů, v nichž čtenáři projevovali o silíčka zájem, a v některých případech mi vytýkali, že jsem ho nechal chladnokrevně zahynout. Když teď čtu povídku znovu, musím uznat, že měli pravdu. Prokázal jsem nedostatek citu, protože jsem se příliš soustředil na jeho poslední záhadná slova. Kdybych tu povídku psal dnes, zachoval bych se k tomu ubohému stvoření laskavěji. Omlouvám se."</p>
<p>K <emphasis>Umírající noci</emphasis> v pozdějších vydáních Asimov poznamenává: „Pointu tohoto příběhu znehodnotila skutečnost. V roce 1965 astronomové zjistili, že se Merkur kolem své osy přece jenom otáčí, byť je to zhruba jednou za padesát čtyři dny. a že tudíž nenastavuje Slunci jen jednu stranu. Co mohu dělat jiného než říct, že bych chtěl, aby astronomové dělali svou práci pořádně už od začátku. A jen kvůli tomu, abych vyhověl jejich vrtochům, nehodlám povídku přepisovat."</p>
<p><emphasis>Smrtící čerň</emphasis>, příběh, který mohou vychutnat především ti, co se vyznají v chemii, ale určitě nejen takový, považuje Asimov za urthovskou detektivku: „Původně to měla být další záhada v režii doktora Urtha, ale z komerčních důvodů to dopadlo jinak. Povídku jsem psal pro jiný, nový časopis a nechtěl jsem zavedené jméno opakovat. Teď mě to mrzí. Několikrát jsem si pohrával s myšlenkou, že příběh přepíšu tak, aby se protagonistou stal Urth, ale nakonec zvítězila setrvačnost."</p>
<p>Povídka <emphasis>Cožpak na jméně záleží?</emphasis> vyšla původně pod názvem Smrt medové blondýnky. Ale Asimov hned při druhém vydání název změnil: „Ne, to nebyl šťastný název, zněl moc lacině a podbízivě, jak jsem zjistil, až jsem jej uviděl v The Saint Detective Magazíne. - A že to není sci-fi? To sice není, ale je v ní záhada a svým způsobem i věda."</p>
<p>Povídky <emphasis>Ztroskotání u Vesty</emphasis> a <emphasis>Výročí</emphasis> považuje Asimov za neodlučitelnou dvojici. Je zajímavé poznamenat, že nejen dějově, ale i ve skutečnosti je dělí dvacet let. „První z této dvojice je vůbec první povídkou, kterou mi otiskli, a sama o sobě není záhadou, je spíš vyjádřením touhy chudého chlapce od chudšího břehu East River po hrdinském dobrodružství. Když od jejího uveřejnění uplynulo dvacet let, napadlo mě, že bych to měl nějak oslavit. A oslavil jsem to po svém - napsal jsem Výročí, které spolu se Ztroskotáním záhadou je. Budiž mi dovoleno, abych příliš zvídavé upozornil, že jsem původní Ztroskotání nijak nepozměnil, abych si usnadnil zápletku ve Výročí."</p>
<p>„Něco takového jsem vůbec nechtěl napsat," komentuje Asimov <emphasis>Minulost nemá žít</emphasis>, „ale přinutila mě k tomu životní zkušenost. Víte, když člověk dělá ve výzkumu sedm let... Prostě jsem se nechal unést, a já se nejsnadněji vyjadřuji, když napíšu povídku. Pokaždé doufám, že si mé kritiky někdo všimne, ale asi jsem málo úderný. Ostatně, ani za Mc Carthyho mě nikdo nevolal k odpovědnosti, když jsem napsal Cestu Marťanů. - A protože jsem velkým obdivovatelem Hannibala, Kartágo se dostalo do zápletky jaksi samozřejmě."</p>
<p><emphasis>Nekrolog</emphasis> je výbornou ukázkou černého humoru ve sci-fi. To je však názor náš, nikoli autorův. Ten k povídce uvádí: „Se zahanbením musím přiznat, že nápad na tuto povídku jsem dostal, když jsem v New York Times četl nekrolog na jednoho ze svých kolegů, také spisovatele sci-fi. Ptal jsem se tehdy sám sebe, zda nekrolog na mě, pokud vůbec vyjde, bude taky tak dlouhý."</p>
<p>Nepochybně jedinečná ve své koncepci je <emphasis>Kulečníková koule</emphasis>, jak neskromně, ale věcně říká Asimov: „Je to jediná povídka, pokud vím, která využívá ke konstrukci záhady Einsteinovu všeobecnou teorii relativity. Zrodila se vlastně na 24. World Science Fiction Convention v Clevelandu v roce 1966, kdy mě, značně euforický naladěného po obdržení ceny Hugo, požádal jeden nakladatel, abych mu do antologie nositelů tohoto ocenění napsal zbrusu novou povídku. Již v tom okamžiku mě napadlo pokusit se dotknout nedotknutelného Einsteina. Snad se to podařilo."</p>
<p>Postavy pozemského detektiva Lije Baleyho a jeho pomocníka R. Daneela nejsou českému čtenáři neznámé - v češtině již před časem vyšly Ocelové jeskyně (The Caves of Steel). Oba protagonisté vystupují v povídce <emphasis>Zrcadlový obraz</emphasis>, jediné, kterou o nich Asimov napsal. „Po románech The Caves of Steel a The Naked Sun, které se těšily příznivé odezvě, mě mnohokrát vydavatelé žádali, abych napsal pokračování, v němž by vystupovali Baley a Daneel. Pokaždé jsem slíbil. A jednou jsem to zkusil. Jenže výsledkem byla jen povídka - asi jsem už neměl dost síly."</p>
<p>J.S.</p>
<p>Zpívající zvon (The Singing Bell).</p>
<p>Copyright © 1955 by Fantasy House, Inc.,</p>
<p>© renewed 1982 by Isaac Asimov</p>
<p>Mluvící kámen (The Talking Stone).</p>
<p>Copyright © 1956 by Fantasy House, Inc.,</p>
<p>© renewed 1983 by Isaac Asimov</p>
<p>Umírající noc (The Dying Night).</p>
<p>Copyright © 1956 by Fantasy House, Inc.,</p>
<p>© renewed 1984 by Isaac Asimov</p>
<p>Smrtící čerň (The Dust of Death).</p>
<p>Copyright © 1956 by Fantasy House, Inc.,</p>
<p>© renewed 1984 by Isaac Asimov</p>
<p>Cožpak na jméně záleží? (Whaťs in a Name?).</p>
<p>Copyright © 1956 by King-Size Publications, Inc.,</p>
<p>© renewed 1984 by Isaac Asimov</p>
<p>Ztroskotání u Vesty (Marooned of Vesta).</p>
<p>Copyright © 1938 by Ziff-Davis Publishing,</p>
<p>© renewed 1966 by Isaac Asimov</p>
<p>Výročí (Anniversary).</p>
<p>Copyright © 1959 by Ziff-Davis Publishing,</p>
<p>© renewed 1987 by Isaac Asimov</p>
<p>Minulost nemá žít (The Dead Past).</p>
<p>Copyrigth © 1956 by Street&Smith Publications, Inc.,</p>
<p>© renewed 1984 by Isaac Asimov</p>
<p>Nekrolog (Obituary).</p>
<p>Copyright © 1959 by Fantasy House, Inc.,</p>
<p>© renewed 1987 by Isaac Asimov</p>
<p>Kulečníková koule (The Billiard Ball).</p>
<p>Copyright © 1967 by Galaxy Publishing</p>
<p>Zrcadlový obraz (Mirror Image).</p>
<p>Copyright © 1972 by Conde Nast Publications, Inc.</p><empty-line /><p><emphasis>Z anglických originálů</emphasis></p>
<p><emphasis>přeložil Jindřich Smékal</emphasis><emphasis> (1992)</emphasis></p>
<p><emphasis>Ilustroval a graficky upravil Karel Soukup</emphasis><emphasis> (1992)</emphasis></p>
<p><emphasis>V</emphasis><emphasis>ydalo vydavatelství AF167 v Brně</emphasis></p>
<p><emphasis>jako svou 10, publikaci</emphasis></p>
<p><emphasis>Odpovědný redaktor Miroslav Dvořák</emphasis></p>
<p><emphasis>Jazyková redakce Vlasta Krejčířov</emphasis><emphasis>á</emphasis></p>
<p><emphasis>a Jana Novotná</emphasis></p>
<p><emphasis>Vytisklo SPEKTRUM Brno</emphasis></p>
<p><emphasis>z předloh dodaných firmou DaTaPrint</emphasis></p>
<p><emphasis>Vydání první</emphasis></p>
<p><emphasis>Náklad 12 000 výtisků</emphasis></p>
<p><emphasis>Tematická skupina 13/34</emphasis></p>
<p><emphasis>ISBN 80-85384-07-4</emphasis></p>
<p><emphasis>Doporučená cena 47,- Kč</emphasis></p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKDAV0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5slvdW16+WGW4a5nmbYkW
dqjOWzgcADJPtzUc8qrI2n2M5ljycuo+a5b2A6j0z9a3Lu2tm8uPTbdbPTgoae8Fu8G4EZZ
VklJY44UYHOehrHm12W3WW10aOPT7ZsKXiGZZArEgs55+uMZwOKoQxbS402xOpXiiOeQhbW
NmG/I6uV6qBjAzjJ6dKy2keSVpHcs7sWYk5JJ6mmsd7s7ksxPJJyT9TQScgjBxQId8pjOcg
g/hijAAGeD3A601cqQVPzA8YHSnAPLKSeSxye2TQAZCqWH6ikU84/yKXcfuDgdPam4cA4+6
OaAJCQSVJ5HcDrSA/KFA4/rSgkr8qZxzmm7vm7CgBwJwcqFP5Z9qdgsuUQt7AdaQiUqZtny
Btu4DAzU1m7pOHhfy2jBdWLdCBnNAFjUQVdLRVVjCFiZlYNuYdcH6nH4VQxucDaD/AA05yR
GAvA4AHpSDIdWxlmzgk8HtQBZceXHCQQGZGQFe+Gxn8earMVwTkk/lVrUUeG5itFkEvlQov
y9MkbiB/wB9Yqo4wfLypxyCD/WgAOzoBt9QaeCABgYJPHI6ioQWHKrjHpThx8vIPX60CHZA
AUd/wpFKhskEjrj3pDywye3UCkbG7hs4PagY5G2fMqjr+NOdlZC3zfe6HGKYozycYzn/AOt
S4AyCMYOfwoATjqBnvz2p+0uruDkgc5IFIozISACPTHSk2cZJAxmgCVX3KVYjhePf/wCvSK
QFLckgHPvUajK7VBZz0GKer/u1QIF29x1bJ6GkBZM86WrRxyOIrhRvXPDhWyPyIzV7w63l6
zZzho1dby1xuUMf9aOV+mOfaslmABIGOlbujq9po11rS+UwS5jhi3H5kuNkjRkDuOMn8KYz
K1KZH1u/mijEYa6lZEHRQXOBUXy+WCxySemBx+NNG+ZJZeGbcXdTx68/melIFZIgQQS4+v8
A+qkBZikUafcRlskgHHXneOvpxnp1xUasAu1lzn7ozk08zvBo5s0kJE8olkXGANgIX6/eaq
qsd4OAB9cUWEWWcu0gKjJ44606JpImKvIVOOQw6gciqx6sQpx6E09pXlJeZmdscs55PagC2
7q8EAULtj5JwMlj2966WTVxb+IdA1GBzGkNhAgDqGxtUq46DIJDfnXJRhPNUkbR279u1bWs
M/8AZugNJELV1tJFwSS0gEzjf07/ANKLDRbvLhoXtWsbmVIYlLRN8qkKW3Dp7k1NrV7e/Z9
PiuXkV2BuyWPzMznG4/8AAUUD6Vg2e03Vqlzl7YzqXUdSM9B6Vavy76hdCZ1eXzmG5DnJzz
g0rWC50Hh7Vryy1e3K6jcwkKXypIwecADpjgc1qaTeve6jr16GleBbTBMhweZI8A+rEg4/G
uTs91rvnmiRxsCEY+6SP5itjSpV/szVP4F2RcqD139/fAotcL2L7XxBWMsywtIXlG3knsM/
56V2Vrq+r2si31vdTwONsSYbAGFA4HoOlcXo1jcaq/7mENHEQsjtxgk4GTn/ADg1vXt2EK2
9tMJIIR5cUmMGQD+Ijtnk07Bcq+Lde1O5vInfUJVESYLK2CSTnJFcvP4v8QKwI1y5wRgAEd
BVvxBIZZ9q/wCswpb6YrlZ4yJCWXg9B7UWQzFnmkuZQ8rySt2LuWOT7mmAtkgLjHB46U3J6
54o3ArjGD60yRcEY/iBFAwB75znPFAIPTt29KOFJBJ47UAIM9eSRTsERk/xE8ilj2liWAB6
g9qViWTeATjgkmgCLHPOc0uNq8Y5peDhs/gO1Ax0AznjFAD1wcAuVHQjGaa2N2Qu3Hp/OjH
UEdD69KM7lAGfzoATjHBP0p+8pC6o+A/DepA5/mKbnKn5iGGAB6ilL5hKbQRkHd3FADd2eP
xrT0OONr6S6uHj8izhe4kWXnzABgIB3JJA+mT2rLBGT1HfHWrdvKiQ3aOQC8RCr2JyMfpnF
AELTMz+YQjtkEsw64GOnpUJGFBDe+MdKMnOQacucg/5FACDPHpS5IK4bHpTjnJDD3zTT2wP
fNACAnrS5BXpyTQNzMN5xnuaTJzwKAHcHgUu5Qx3ZPpimgsWG0ZpzD1K5HagAXPzAnAIxxR
kjAIAz79aFIzuP4cZpGWQKHYNtboT3xQAAlTkEqV7g81ICoyFOQOh6ZpgII6E5oz83TP9KA
HMM8bf/wBVbFvPHF4btJYyRcWuos7BhlWDRrtOPUbG6+ox3rG3tggkcjFXok3eG7kqGLR3K
Nu3cAbWGCOmT6+xoAgJiGnpGsjb3nLMmPlwFAU59clu1QhjtxuwAe1BOIkbYSQSSc8EUhOI
/ll+ZuCmOg+tICzMwZInMagSRhVVT028E/jzVcbQxyCR/I1JPPJPbw+a24RL5a5PbJOP1NQ
jHlEnp29zTGOABzk49z0pScjBOfb0pN+YguPuknB5BzTlVvM4weKQi3Y2xvL63s4l/eSHYM
nAP59Kt61cxS3yWtrIZbSzj+ywORguoYncfqSTj3qLSH8vxBYSJF57LMjbAfvcjj8apyFQz
bR+BPQUwLtg3/Ezt9zKi+YoJxnHI5x60TEx3jgP5mOS+MDPeqcLeXcI46hg31qaYZnlZzli
fpn3pAa9nuuZLeJiQDKoyTxzgZro4oI7bQHhkmIVrwyALxvVVwePXnj6mucs1EAtmdcCIl2
988j8OBW7fTlpIopLYGRlZ2KHrn+XOTTAu2EwmDfZ2eCPc5SPfwOMZJ4yeW5/Crrwg7DxsH
TnkcVl2EklncwP5Ucvl/dUjcOfUVu2NvdX17DaRxbZ5GJC9OOpJ9ABn8KYkc1rWIb3e+POw
ARnjOK42/u3kuPvYxx9a6TxLOG1CaFNm2IbfMX/AJae4rkZmKualllY8EYPA/WjBxnblOme
2fSlI/DtjvSkMmImkO3OTtbIz64pkjBj059qcy4YKc5xzmkAJOTwT396mjVXKx7/AJmOMkc
D2oAD5KqBh92fm6YH0rW8M+Fdd8XapcWHhywa9uba3kvHXcF2xR8scnjPTjqTwKxnzuK5Iw
eea9p+Fmp6b4F8M6f4r1HXk0afVNZjCZtpJjcWVqczJ8n3Vd5ApJ4Oz2o6AeX+F/C+t+MNW
bTtCt0mmSJrqWSaVYY4IlxukkdiFVRkck9xWpqvw48V6RfaTa3dna7dYnMFhcx30MlvdMMZ
2SqxTALAEkjk4rvkhl+F/wATviFbt4cj8ReEVjEGoWrymMvYXMgeCRXHI5KDPQH8DUHiDSv
CF/4M0PxB4A1PVoPD8XiKC2udC1ba32S5kUMHicfeBVcEZ9DSBnJW3wp8eXXi6+8JwaGs2u
WMYmnso7uEyKp6Y+bk+oHIyM1h+GvCXiPxfrE2leG9Im1G9iiaaSKPAMaKQCWJIAwSB9a9j
vNan8P/ALUHxO8SWjhLnTIb65jIOOU8vj8QCPxr0Lw5pNr4O+M2r/2dsFv40F5qVpsx/wAe
C2bTAD0Bmlx/2yoGfLWj+EfEWv6xc6PoWi3Wp6hbbvOitVEgjCnBJYHaBnvnHpmp5/AnjK3
8UQeFZ/Dl5DrdyN0NlIoR5l6hkJO1h9DXWxvJp37Jtm+mOY/7V8RvBqskTYLrHAGhjYj+HJ
LAdCanlv7uT9mPR9RupWN7ovinytGuGPzJH5PmSIv+yrhTgdCaAONh+H3jS58V3Phe18M3s
utW0fmy2K7DLGvqRux3HeoE8JeJ1urLTT4dvmvdXLJYxCHc1zscq/l+uGBBI44PbmvXvHMU
Gn634h+LVknlQeJNDgm09l6LeXqGK4wfVFjuCfdq4/wJ421TQPEuj3Mmmz6xpHhzS7iKe1h
co8NvOMTyK3VSN689BgdBzQgOS1/wP4u8KIkniTw7faZG7BFlni+RmIJwGBKk4B4zVbRfDH
iLxEl3LoWiXupx2ihrhrWIv5K88tjoOD+VeneIdH8M3Pwl128+GfjPULzQLO5trzUfD+swY
ntCX8tJo3Hyn5n2kjkjqelZ3wO15/CvirXPEY5TT9KMsi54aP7TArg/VWamtRM890bQdZ8Q
3kltoWlXmqTxxmVo7WFpGVM43EDoORVi58K+JbPTINRu/D+o29ncuI4Z5LZ1jlYnAVWxgkn
jFfTHhXw6Phv4t8d6JCNjazaatcWrDr/Z8MG6JgfRnm6j/nl7V5v8MJtJ8X/C/VvCHi6a5a
y8KqPE1pJFlm8tCFuLYc8CQFcHsSTSuB5rF4J8Zy6yNGj8K6sdTaLzhaGzcSeWD9/aRnbnj
PSoE8M+IG1RtJGg6m+pKCxs0tJDKFBwTsxuwDxnFemeFPH9pq7+Mm+INzrGm2XiuaBP7a0w
FmsHiLOluB3i2kfKOyDil8e6p4r8IaXpd/oXj2HxJpOp6bPpVj4gtQ8d2LdJQ727ljuRgSB
67TjigZ5rdeEvFdqUe58Maxbh3ESmSwlXLk4CjK9SeAOtRz+F/EttFLNceHdVijjG53kspV
CD1JK8Dg8mvU/iv418T6R4hXRLbV7prLUfDelJPBJMzKHESyLKvPyyBgCGHPJzXU/FXWNR8
OePfEfivTPHD3upDUrWwl0ZpZvLige1JeOZG+R0fAHy5xk96APn630LW7m1iuLTRL+5gkGU
kjtpHR8HBwQMH0qtHYX807wRWdxJLD9+NImLR891xkV7Z4Jt9T1f4AjQ4PHC+GHfxaltbyX
VzPHG7G2OIQ0YJX5jnnC5GTzXR6XrU1v+0dbWFvqN3Jqui+GrvTdW1BlaF7+6htpmMjKeWC
/IAzcnYGoYj5zTT9ReINHp1zICSMiBjyDgjgdjmoGgmSYwyQOkvA8tlIb8jXu3wyl1bV/gX
d6O3jl/DsV34stIftU9zKmQ8RZ0VkBIZm+bnAJGSawtB+IoT4xaNrXjZrm8TQludObVAnm3
KpmRYZ3GMM8RcHd14HcCgDyi4trm0lMN1by28wxmOWIocH681b0ooxngaSRUkaPAUcN82Mn
sAN2c/h3r2fx9p/iaf4V311bePbD4l+Go72G4/tISt9u0x/mADo3zBH3kEE4B5AHNeJ6Y0v
8AaEH2cZcBicHHRSev4fpQuwymThTAGB2nOVPX/PWj2HB6V61qXhaLU/Bfwk0xNTtbO31a4
ubaS6uLFbd7V2mQMZZAxMqgn5SccelReK/hJNouraXodna67a6xqGqJp0MGrW0axXAbIE0M
0ZKMucZXOQD3p7AeWPs2KoTBH3iTnP4dqjx7c16br3w70G20fxTN4c8R3ep3nhCdItWW4tV
jjlRpDG0tuQxJVXGCGwTwRVqP4UabcfE3SPB0XiqTydW0ePVbW9bT8E74mlEbR7/l+VTzk8
9qQHlOV29Du7k9D6Yp4XCggjJ7elWdF086xrllpP2qO1e7nSCOWY4jVnYKCx7KM5J7CvRvG
HwrfwpeppaTaq+sNqCafHZ32n/Zlvd5Kia3kDsrpuwMdQDk0AecWjNHdJMf+WZD8exz2prl
2k2nAJ689e9ej678MrbStP8AEyaX4lGqan4UMY1i2FoYkVWYIzwvuPmBH+U5C+opbT4VxXv
xG0HwlB4qgI13TYtRtL1rOQLh0ZwhTOQcKeTxTCzPN4lZn27slTkgdc1cBiBZmHmS54JORX
qvhuDSdR/Z31O38Q6rFpVnZeJoES7SwE85BhlJRQuGfJ5wzYAB+lZ1z8JLyy8T6pZT67bLo
On6bHrEmtiJijWkgHlssf3i7E7QmeoPPekBy+n26zeHp76ZjlLpYMZyTlSckegwfzrQSJ7u
+WGJfncdUXP5Y6//AF66bSvhVd3/AIq0PQLDxJZvaa/anUNK1CSKSNLgLkMjIASsg2kEHgY
69K6DQ/h5JPPe22h+KbTUJorFLy6u9LWS4+zRbyrQhFG55SwTAGOOelMRyVtYW9g0K3bl7k
4kFsvTZj7zN1GT2xkjmor3VZy8sMWEWRy7lByeMYz6Y4xXb2vwp1FfFlx4duNZsrKZdLGq2
815HLF9og5JypG6NgFbcG6Y71dT4S2l5e6I1n460h7XXN8di/lSr5s6nBjVSM4zj5jjrRcZ
4hryv/aDtjK7EXGe4H/165qdGL5ANdV4gjaHXb+2cgvDL5bAdMjgj881ztzGPM5wOTikxlS
Q+Y5ZiCxwcjvUe4ZJwfb/AOvUoZoldUxhl2MOtMUMzbQRmmSOCbsSE4TODzznvSNgOcNkUF
cFQA200M3B2k7DwAeuKAGMm0lCwb3Q5FdTrPjjxFr2i6Po2rS2ktjo2BZxLZRRmIDqpKqCV
PUg8E8muUz/AA0/5m6/mTQB6DN8YfHlz4gj1mTUbJLxbT+z2KadCqS2+5W8qRQuHT5QACDg
ZA61R1H4k+I9Q1DS7lotJtbbSbj7Vaada6dFFZpN3kMIG1292z0FcZvAck03dwTnnqKAO6b
4o+J5PEmueILi30S4v9cg+zXzS6ZEwlQjDYXGFLYG4jkkCnaL8U/F+hazYaxb3FldXVhpo0
m1e7tVm8i2GflUHuQxBPUjiuE+UZwcmjPOf1pDOr0Dxzqvh9tTitrDTbvStUcPd6Rd2oks5
CCSpVM5Qrk7SpBA4zUfijxlqviyOwtryKz0/TNNVkstN06Hyba2DHLFV5JZj1Ykk461zIOR
jOew967jS/CGir4AHizxRq99p1teTXFppy2tp52+eKNXzKSRtjJdVBGTkk9BQIy7vxVrmqe
EdH8J3Ewk0jQ3muraMj7rSHLbj3APAH+0R3qHwv4q1bwl4iGu6WbeS78qWBluohLHIkiFGV
lPDDB6GsRZdqMNwXzF2nnqMg49+QK0JdFu4PClt4ikZVtLm8ksogchmdEV2I7EDeB9aYzf1
zx5JqXh2fQdH8NaN4Y068kSa9i0uOQG8dOU3tI7EKCchBgZ/CqPhfxWnhvTdcszoGn6oNYt
TZzSXZlDRxEhiE2OoBLKpyc9K5vKnBVhtPGc8ZoUp82WUHHQmkI9O074za7a62da1LS9P1q
7GipoKC780BLUJtfGxx8z/wAR9emKxfBfjqPwbaa9DD4bsNRXW7V7Cb7TLMPKt2IJjXaw7g
fMeeKw7jw9f2PhzR/Edy1sthqrzx2xEqu26IgPvTqoywxnrWMjptYhgwHuDQB1/hTxhDoOl
6pouo+HLLXNE1SSKWa0undCjx7trRyKco2HI3c8dc1F4k8WRa6mk2EGiQaX4f0rcLfSoJnY
HewaVnlb5md8AFuwAwBUdt4K8QXXjDUPClrbRTarYRzSToZQqqsSb3O5sDgdvWuaVwyAggk
jKmmB2/jHxtpvjDxXpet3fhWKzjtIIbWa1hvZGW5iiUKiliModowSOT1roNQ+K2gah42v/G
k/w2sn124w8cs2pSyQwzKgVJREV2sVwCAeMiuJu/Cl/beBdN8ZNd2k1jf3UlosUTkyxSIAW
DjGBwR3PUVl6fYXur6pbaZpVhLe31zII4YIVLvKx6AAUhnUf8Jpp7/Cc+CJvDzSXL6idUbV
jqD72uCpTd5e3GNhIxnrzmuotfjDZN4rtPFmreDI7/W4tKbS7u6TUXhF9uiMRmdQhw/lkrk
H0PYV5dqenXWkaveaVfxrDd2czQTRhw4RwcEbgSDj1BrW0XwrqmveH/EGuae1oLXQrcXV4j
zhZPLJxlE6sM8Z6DigWxvaX408M2nw4m8GXnhW8ngn1Mam1xFqnlOrqpRFAMZGAhwfU88dK
tRfEnR7HxJp0+k+C7e30C0sLiym0ma6aU3pnB8ySWXG4sSEI448tcV5vyRjnucVa062e+vI
tPhWDzrt1iieeURKjE92YgD0yaYHZ6p4v8MWnhXVdA8EeHtQ0tdaMX9o3OpXy3MpjRtwhj2
qoCbsEk5Y4Ark9JWS4lawsrI3GpXUsUdoyn5wxYqUA7l9yj8Kfr2iXvhnxNf6BrcYF7p8ph
uFikDAMOoDdDRoNpcXd9NBBDI8ixCZmjba0So6szg57KCaQz1PxtI/hbwr8LofEGjGW+sZt
QnvdJ1AFZJIvtOAsg6qGAYA/iKyR8V/7J8PadpHhGz1SGO01S31jGsah9sW3khztjgAUbIz
uO4n5iMV57rN5e6jq0k99dSXdyv7t5pZDI0mwbcliSTnFWU8L6zJ4Km8Xraj+xYbpbN7jzU
JErZwuzO4dDyRin5gdv4g8f8Ahh9G8WxeEtF1GyvPGUqSakbyVGjtIxIZHig28sGkOdzYIU
AY71t6J8W/Btt4h8L+JNV8H6nca3pOlrpE8sF8qwmJIWiWSOPGfMKtzuO0c8ZxXj1hY3WqX
P2G0DyzBHeOJQSXwNzYH+6pP0FNisL6TS59UgtZprC3dI5rlIyY4mfOxWboCcHHrikBZsbr
TLHxVb3osnvdLguxL9luSN00IfPlvjjJXg44r0yb4tQ2HhVNE8Pf27cAanbajFFrt2tzFpv
kOXWODA3HccAsccDGM5NeQN05PSpAV2E5wfT2oA9b8QePvCTWPje+8L2+prq/jbal5DeIgi
06MyeZKsbqSZSzjgkLtHqa2fD3xL+H9h4n8E+J9W0fXZNY0Owj0uZbeWMW/lojIsyg/MzkP
90kDvk15Lrmg674djsLbXNKk097yAXkHmEbpomJAfgnjg46VlkgIpbjjqKEB6VpGu+DD4A1
jwTqd5rFtaXGurqVtfw2kcjiNI2Rd8W8ZJ3HOG4ODz0rqD8RfD+q3mvaJdW17YeE9S0S20S
2mAD3FstqQ0UzrkB8tksqnoeM4rw+GZ0T5CCu77rCteKL+0CI7O3maY5xCgMgbAySMc8AZ6
dutFhXZ7h4b+IfhTSPFPg6QXl8vh/wpp8lml2lt+9vpZizSHZu+RScYBJOF561h+C9c0jQb
LxPo+q6tdWuka/GLSDUraMrPCUcvHP5YO7ZkYIBzzx0rzZnWzsLeKSBfMXLtu/jz0P0xVhY
3ujCvlbRDAm9skqCdzDJ7cNjHtTsB614N1HwjpPirUp7vxbqN5H/AGLPYi/uLZ3M80yspZE
J3Iigjhjk+2a2dH1zwbYW/wANI7rxHIJ/Dt3Lc3g+xvg73EgCnvyoX8c14zbK3m7A43Pxj2
rVmtnjYwxW0jlCqlgpJBIPHsTQBieMjbS+NtZmsrj7Taz3TNFKqlN654OD0rlbgMrAHjrW1
qIEWoTg9fMPHpisu4HmSZHXvSsUYxyG2jjsec5qZAib8k7hyMVEo5GenvRu+Zf4QO9MkmCM
5Gw54wMUXIg+TyUZSR+8UnIB9jTI3VHyw3AdumacxBVWYDnsP5UAVzkHP5EU7BC88A84oZe
4YAMfug9PrQeCCASKABhk5AJx1pAcZA5z7dKBufdgjAGTzimn19e4oAcODgDqaQdKDkcD/w
DXSnAOBzjvQA4H5gOo9q9j1nVPENj+z14HlivL2G2TXb10V8mJQghMQw2VKq24qOR1968cw
UIJPGM8Vtf27rNzpUGiXGrXcmnQkGO1kuGaFMdMITtGO3HFCYH0jdeH9fb4vfFK9Hh+b+xb
3w1NLHILMeVNJ9liKNEduCc7/ue+a8x1nU9fl/Zh8E21vcXU1uNS1CKZETeoijETKG4OADk
8+9cHH4q8S2ssEkHiPVYGtImgt9t3IDAhxlV5+VTgZA9KrReI9dtPDt34fstcvYdJvH8y5s
o5mEUzerL3PH445pWKufRWiaNqmqfHnwdqn/CPC40vUPCNvNezLpym2djaOS3C7FbzNv3cH
PFcP4S8Qt4Z/Z6uNej8OaFqF/YeJ4rWGTUdNSYhHgkZlYkAscjAyeM8dq80tPGXi3T4NPhs
fEuq2sOnlms447pwluxBBKDOBwT+Zpsni/xTcaLc6LP4hvpNMu5WmntWlzHLIzbmdh3Ytzn
rQI9PhS21Dwl8Gr2fwxa6pNcazfwzWVvAkBv445IdsTEABjjIGevQ1q+LLiyv9M0bxf4W17
+0LSw8SQ27JqOjx2d/YSSA7YDhPLmQBTjjKH6143L4u8Vz6RpukTeIr46dpjq1nb+bhbVhn
Bjxyp68io9Z8V+JvEKWa654hvtSWzOYFuJmbyT6j39+vvQI9xFydV/an8e6dq9hY3tr5Orx
J59lGTGI4ndWUhR8wOPm5JBwTXMQ3+n+Cfh98Mb608NWWt2WvRXUusRzW6SPqMgl8sW4kKl
k2qQQFwcnNcc/xR+Ic2tprLeLb46gtubUXGVDGLglenOSBk9Tjkmsqx8Y+KdK06XTNM126t
rKaQztDGwCiQjBdRj5GI4yuDQPqe2/DbS9L1j4c+FINR/s+N4vEmpJZabqCbkvrr7MvlW8p
IICk/KWOD90Dk5HO+EYr3xloPjTw6nh/S9P8aWVxDf2htrCOCSNFmWK5twFGQqgg49Aw6E1
57ZeO/FVjomm6Pa6sY7LTrkXlrD5MZEU4ORJkrnd7knt6V1lj4ytoodT+IGo+LLq68d3cNz
pxsUtBGrrLEI1nMigDhS5IxksF+tHmCNq4uNAk8M/ETx9ovh7RTPpeo2el6dEbJGtraBiwa
48o5Vmcr1bOM8dql8G6z4fuV+Kuv2HhOOy0x/DEUraTLIywu/mxbyCuCI2cFgoPTjNeS+H/
E2teFnuZNEvjbi5i8ieJ40linTrtkjcFWGeRkcHpWpZ/EHxbZ2+uRx6jDKNchEF+bi0ilM0
YGBGCynaoGMKuAMDHShoLmv8R007+zvBevaXpVno1xrWiPNeQWClIWcTyRblUk7cqoyK1dM
TTPDHwf8ADGuxeH9L1a/8RavcW1zNqMHnCCKEoFijGRsZsliw+bpg1wuveLdc8RaZpWn6pL
bSW2kQm3tBDaRQmOM8ldyKCwzzznkk96taB458UeHNGl0rSL9UsXnF2YpraOcQzDgSx71Ox
8YG5cdqAPadc8P+GX8c/Gbxn4g8qRtI1aG1tUmtWu44XmbBleJWXeMLtGTgEk81meFLrwb/
AG98SLvwZolpeaY3hh7qGG+tnzDKGjWWNAWJETMScZJwAM8c8DcfEvxOni3U/ELXWnahLrd
usWp28tkhtrxf7s0QADNwDuGDnvTfDfxA8Sad4uvvEFn9gMs+myWUlnLbL9la2C4EPljAVB
gHr25zk5Brc7fQdD+HOg+BPD/i/wAVxWNyuv6vdrIs1tPcKlrC4UxQ+WwEbncTubP8PYHM3
w88L6P4l8HeK9HtNTtrTQpPF2mhbnUW8sPbgzhFIzkuwZVAB6nqACa84sPiHrdhpN7pdxp+
k6pYXN3/AGglpf2ayRWs548yFBgIcYGOVIHINQw+PdaTwtqnh6a1064ttWvFv7qaW2zPLMC
SrBgwxjJAAHAJoEemeCZNHh+NXi+0Hw/sdEXTtG1NUsJZZpHtniifJLF/vMDgkcY+7jrXKa
K+n3PwD8YahFpz2rWutaez20V5L9nnRzIRGyZ/hCkBs5+b2qrc/F/xPefEFfGl1p+jtqTWj
2NyiWZWK9hddjLMN2W+XjOQcAVmN4/v28K674bi0LRLew1u4S4mENq0bRNHxGIyHwoQZxwe
pzkmgDtvGXhrwRocWpeILPw15mg6jo1jPomL+UMLqfdvyxPzbNkpKn+4nTJzb8ZeDfhj4St
dS8MXmoxRa7Z6VDPDcqLlrme9dFk2MNvk+SwbAwcjg5PNeV6l4s1nVvBuieEb2ZX0vRXmkt
UC4bMrZbcc8gdvQE1uan8R9Q1fSIbfU9E0u51iKy/s5dckjZrr7OBgKRnYXC5USFdwB696A
PUrzwrYXfw68O+MNd0ltZ0/RvBcLR6dbXpguHc3MgMvy8iJAw3HB+8MV8/zSxS3LmOIRIxO
E3bto5wMnr9a9F0/4xatp+raHqVp4Z0ZG0TS5NJhhbzmjltnzlJFLneOWPPr7DHPXXiqwn+
Hd14Zh0G0trmfWP7Silhi5to/L2+UsjEsykn7p6BepJ4LB0Nb4WeG/DviK71aLWry0TUIYE
OmWl/eGytruUt8yvMB8pCglRxuPsK9R8K+E9K8L/FXW7XUvC11bfZ/D11eWttc329oWFr+8
KSJxKjbmCv29M14X4c8SSeHrXULC60Sw1nT9S8r7Ra3obBMZJUo6ENGwLH5gc9q6/TPijq8
PjGLxBNo9lLZW+mvoo0xN8cEdmyFPKVgS+cZO7JJOaGCOo8L+D/CF54Gg8XeJpoobbUNROn
2lrcak1ssEKKC7hxGxkcbgACAOMnrVtLPSIPhr8TIdI1i7uba01OzUypsMF9B5jCJgCu9WA
DZwcHI9K5fT/HVnFot34f1Twla3vh64u1v7XTxcyxmwkC7cxy5LEMoAYMTnrwa7C40660L4
SeLLzW4bGy/4Se40+6022tJkKvGDI7KqqSVCKQDnofU0xG/ZeB/h3J4j8PaAi68134i0lb6
3llmjC2TlHYbsDMmSvTgAfWtL4X6fFo/guLXNR8RnTf+EmnktTuvIoBDFH8pmUOp3uCxxjG
AevNcbb/FPTYvGPh3xBH4Oj8zRNP+wQQi/ch1CkKxJHUBn+ufaqmk+M9G/wCEb/4RzX/C51
LTbe9e802NbsxyWhY/NGzYO9DgZHBoBHluuxRx6/qduk4uRDcyRrOD8soDEbvoeDWLPtSUg
NkZ4NbGrSY1+/fy0hb7RIdiDKrkngD0FYt3EHKbcDGc5PWl0K6mb+7KgruEhOMNyMeuaAQj
Ek7jggEGmnJOe1Iwxxnj25pkisCAM9xx9KfHIiqwflhgrxkH/CmYzgUpRlVZMDaxIBz6daA
HNgkEc89KY4AY4ORQDwR+NGARwoz65oATPU5A56UhxnAPH1pdxyvAwox0pGG1hghgfSgAH3
uoFdT8PvDyeLPiJo2hXFtPdW1zOBPDbTRwyvGPvCNpCF3Y6DOT2rlsfOMj5exxXbfCa6sNP
+L3hjU9V1C106wsL6O7nnum2oqIckDg5b0FCALP4beKdag1bUtC0vzdL06/a0llmuoUNv8A
MQDLlhtAA5f7vB5rY8NfC7Wn+L+j+CdeitoHnVLyTF2mye2IL7opASHJUHG3Pf0NaJfSY/h
Z8TrBfEWkNe6nrFvPbQLd5a6iikkZmXjkYkXGeuD6V1kWteHdN+N/wu1GXxJpMthY6BBplz
c29yJEtZ1hmQhyPurukX5unU9qQ2eO2vhDxBquqanBZx2zpp5DXV5JexLbwhjhN05bZk5wB
nJOR2rovD3hGxj0H4kWHinQ7iDxB4e037ZA7TsogbzEQqUHyuCH3Bs9Omc11Hg+6fw/4J8Y
/D/T/Efh6HxLJd22o287ywT2d6qKwktxLKDHvAbcOxOQDnNM0y/vNUtPinca94s0fUdUvdC
gsEm+0xQLPKjxt5UQO0OESMruUYJAxnIoA4bxD4Lm0rTvBqWun6q2ra9atI9vNEu2VzJtjE
G3lwVK9e5/AJqvw71zQtATUtUns4Z7i7+x2thDMLia5kBAkCmPcoKFlBUndk9K9Z8Owq3iH
4Bx2WsaU9xp0couEjuUnNu5leYLIqElMocbjwp69Kv3dnP8NtS8EXt94aNv4KsPEz6pPqQ1
GG/xNMAoGYgMKiqCMjLFc9cCmI8K1LwB4v0q7sra+0C4E99P9lt0iZZS8/GYTsJ2yDI+Q4b
npT9S+HnjnS9Hv9W1TwnqFlY6cwiuppodoiOcZYdcZIG7pz1rv/Gb+M5Ln/hH7/VfDT6Vfa
7Hd2S6aLSI35LNtud0YBVQp5aQqcnHOK6zxAtxqnxJ+OVzFqVpdW+oaMYbCQ6hEVmy8LIkZ
L8/LHJwOmMdxSGeQap8Odf07wj4V1oabcyza8ZCkUe18gvthChTnc2G4+nSs6+8CeM9M0a9
1fUfCeqWljYyiG5uZoGRIX4+VvTqOenIrutT0a+134ZfCrU9He2lg05JbC4P2uON4rh75nV
NpYNkqwbOMYyc8V3/AIlTUtS+I/x2uBdrdWtzoflWTG7R0lBaJ0WPLYPypIcDpg9zQG54Vq
vhYaXoGgs39pNr2rMZFsWsJI0EJ4TYzYMrluygjB6k1oaB4Fv4fiP4c8N+N9I1bSLXV7pLc
MiKkpDMEypYFThiMjqOeM163oV5B4d1f4Hap4jnS2t4dMvbU3U8iutpNK8pgZ+TtwHjbnoP
pXI+ENK8baX8RPBHhjxBLCbO18Ri/S08+KR85XzbkspJ8sqo5JwTkgdTT6i3R574m8L6n4d
1S/uH0e+GjJfz2lrd3MDLHPsdlGHwATgZ461F4V8OjxDJqqzagbGKwsJbzzTbSTK7oMrGdg
+Tdz8xwBg16v4iHia/+HHxak1eW9u9viS0kj+0SmTEaSTbigJPyhWjyV4wVrnfglcXMOr+M
Iop5I4ZfCupebGrEK+IuMjvgnjNT01H1OBs9C8Qajokmo2WhXtzp8BLy3UNq7onHOXAxgfp
XRW/hOwu/hIviyzutQuNWOsJpklkkQKMGjaQFMZZj8o4xXtXwv0a5toPhrqslxcavbPp9xD
Fdf2hFa2mmGUSj7L5f3ppWdhkMeSwwDiqPws06Dw58Nop/F+iain2XxnHGnlLg2k3kmMTMM
HeI3I+UcFsA+hoLaHgKaTqj3iaRHo12NSbLiEwyec47AJjPbPSktvtOn3Oo2k8f2WdrWWCV
LmMq6dCy4OCrcY59a9vs9D8YaB/wt3R9QuL28+IAt4GtbtXd7q7s/OJnkgI+YgrtJC8gZHY
1yXxjkf+0/CaaiufES+G7ePWN3MqzfNt83uZBFs3Z59eaVxnmx0zUwIwdMuxuXKjyH+ceo4
5qJLO8lhnngtLiWK35lkSJisP+8QML+OK9003xZfzfB3QfHq6zOmreCkvNDQee253uFH2Vs
HrtVpM+0S+lbOkeI9R0H4Z/DW/8J+D5fEyzfaY7wx3k6q9+8hEiXMcfyvuQgjzP4c9qBHzT
uTYQy/OSD5meg9Mf1qzJb3duAk1vNF5gDASRldw7YyOfwre8Hef/wALP0QWWl2dxdLq8TQ2
dw/7h2Enywk8jaT8uee1ezeP9auYPCFv420ibxVoF5pPiGOb+x/Ef7wpcMrl/ssx+ZowBhk
ORgjpkZAPnfDnqpXtz0FbMvh+W38HReJZtVsI1uLnyLexM2bqZRndLsHRARjJwTnivb/iHq
cFl4jjt7jV5T4e+IWr2et3KGTcE07bGCp/ujezr9IR2FVvjF4guftHjnwi/gq8W1tLuGW3v
Zrkvb2ESsFhe3TYFjWRGC7QxBB7kZouB5J4M8Mr4n1DURc3L2unaVYy6jezxRea6xR4BCLk
AsxZQASBzk1ma1baTb61dw6DfTajpSOPs9zPD5LuuAfmTJ2nOR+Ga9F+D2oazp2jfEc6ZdX
lvjwxNcKbdmG1xNEqtx/EAWweuM16X8LtO1WFPAOm6k9zJp+safc3H9n6Zpwe1uoWMmZL+Z
jh5CcABQSuE6E0MSPCD4P2fDG28cxavBMkmpDTXsVicSRSbGfJY8EbQPu561gpLIUxvQlDk
Dj/AD/+uvZPCmva34N/Z9fVtJs50nh8WmJ/LjKyxf6LwAxUlCTgdMkcd662SziPxj8Waf8A
2PaifVPBbX1/ZpaRkx3/ANlVm2DaSj5bcQuOWouM8M020W+ewspL+K1NzOEaWQsUhBwNzBQ
T1x0B6V0XinQrjwh4v1Pw9fXMN5PYP5TyxghHJG44zz1bpXWeILO6sfgx8Np7vSvsN5/aFz
GsjW6xSyxAR7CxABf7xIJ613WtwyW/xN+KGviW2sYLK6ghl1JrRrue1Ln5VgiAxufbgk4AA
680yUfPinfcLKQFJB4AxxXQeGtJ1TxL4jt9J0pEkvbjd5YkcIuFUseT7A17Tc6TpI+MGt36
aVHJqFl4VXVbW3uLRY1ku/IQmQw427hlmKYIBHtWT8O/E7+J/iR4Vk1Lw7aG5ms7u0ur97d
VF9tV3V0CqFV1AClhz60xvQ+fNVk3azfMMbTO2MH/AGjWbKcnqM89avXW9ru4fhl8xv51Tl
kbOQOvtUlGZ/GeCQOmabk0u7oD2FBJOOc4GOe1MkTrnJPHQDvSdc8Y+nalCktgDOemKXac4
IzQAg69eKeAF4O0/j2poGWGTx3NLhQ2DlhzwKAGY560gHXk57VJgeWq4w2eTnimE4IA496A
FB9KP4s0nTHGaUE4wDx396AHZJBHU/ypwADHcDxwaizjJB60oY9v/wBdAADn5cZpdykEYzQ
CMMf4u2KQEq4YcEUAbXhnxDc+GNdTVbW2t7r9zJbzW9wpMc8UiFHRsEEAqTyCCO1aN/4ptm
8N3Hh7QNAttB0+9uEubtIriWdp2TPljLn5VUsSABnPUnFcruzgcDI/L3rc8HaHF4p8a6R4c
m1MaaNSuEtUuWhaUK7naoKggnLEDrxmkGxibVAOABzzgUFU2H5QT/KvRNc+HNhpvhTxHqum
+LIdXvPDV7Haalbx2jxookdkVo5GPz4ZcEYHXgnrWnrPwT1vRfCt/qV1czC/0/To9UuYWtG
W3ETYJjScnDyqrKxXaB94AkqaB26HlJUMVLKCQMZI7UrKk0gZtjOx6gAYP9K9Jb4TziyNid
eg/wCEq/sn+2/7D8h8/Ztu/HnZx5vl/Psx04zmut1Hwvo/jfwz8LYL/wAS6foGsanpUlvao
unkreT/AGhkQyNGAqA4Vd5yST06mgR4S8PkXLxlE3oSGKEEE/UdaYI03ECNVBOcAcV3y/DS
4TRNM1GfXLaB7zWzoFxbeRI72V0M5D4GCOhBHXPsa3vC3hDR9Gk1XUvEdx4f1XQjqJ0SzvL
yO5KT3qjO+MR4bylyN5bggigdjyNoVQD7nIyNuD+HtXd+HfGWj+GPB99Dpmgy/wDCS39nc6
bPqMl1mH7PMVyRFj74AKg5xgkkZq9Y/CLX7241U391badFY6q2kNLDBLcxvdcnagiViIwME
ucBQQOTxST+CJtE+Gni6fV9Osf7X0fW7fT5pTdN51ly4YeWF2sjnkNnoOlAHna4G0KxG3lQ
PX1+tWIrmfYE+0TKgOSFkI59evrzXpL/AAT1yO+OmN4l8PPqcum/2pY2kV27yX0PlmQ7MJg
fKD98rntmofCPgy1W18K+I9b+wa3pGu3T2FnZLeyW4S64+S4YISqjIyFOTlcHGaYjgbe7u0
uhdw306XMXMcgmcOPo2cj86WYXsVrLc3Ks5u22mSUhmY4yTk855612Fv8ADLVr6We4udf0W
zs21M6TbXk07mK9u+8cRVCSBkAuQFHrXYWHgy4vvgv4i0PVdO0nTdd8OaxBBLqN86wG2jYz
eYjyk4K7kUDaMnOOaQ7HiKu3lGIyMEJBKAnBPrjoSP61btNX1Wwsbq0sdUvLW2uxtnigneN
Jx6MAQGH1q94p8Nan4R1+fw/qoga4jWObzLeQSRyRugdHRx1UqwNYBdB8u8Zz93PNAiSKQp
IrBsbemDj8iOlWr3Ur++ht0vNQubpbddkKzzM4iX+6oJO0e1dV8OfC8Hie81trixlvU07Sb
i7WG3u47eRXVCVk+cguqkZIXJ6VX8P/AA/8TeIdNs9QsEsFF/K8FhFeXKRSahKgy6Qo33yM
j0GSB14oA5ie5nufJWeeSUQoI4xIxYIgzhBnooyeOnJrT1DxL4i1PRrXR9S12/u9Os8fZ7W
a4Z44sdNqk4GOcelVNJ0yfVNctdIjlhtri5mFur3UgiSNicfMx+7z/hXbeK/hxqFt8YNS8E
+GoYLx45pBCsd0rrDGg+dpXJ/dgYJO4jApjOT0bxJ4g0CO4j0TXNQ0xLkATJaTtEJhyPm2n
nqevqamtfFnimx06DTLHxDqdpZWs4uIbaK6dUikByHVQcBgecineIfCuteFrizh1SGB0vYh
cWlzaXCXEFym7BZJEJVsEEH0NamhfDjxj4i0mPXNM0yI6XNObZLy4vIYoUk/uMzsNp9M9ci
kBn2njnxpY3kt7a+K9ViuLiZ7maRLp8yytgM7c8sdq8n0HpT/AA7r2q2fi8eI11W/XVELzN
dxSnzi5BBYueTnPOevSnWvgTxbc+J9T8Nro7QalpgZr5LmRYo7RRjLySMQqryMMTg5GM1ta
D4E8aJ4o1Lw3F4cuLnVbe182W0QoxaEjIdTnDKeCCpOaALNv438VXNxBHJ4qvrqOO5a+UTS
NIRcdfMIbPze4zUp+IvjRPEV7rNp4ov4L66jEM86y7WlUdA2OuOx6iqF34C8Y6Lqmj2d5oM
63mqNmxELrJ9oYHlVZCRuB6rnIrfPwt+IMt75Evg6+SdzIEJRYy3l4DnkgNjIyfxpoRFJ41
8UMdKvP+EjvprzS1K2d0ZDvhznK7up49c8cVb0/wCIfjGDxJFraa3KdS8s24lKIdkZPKquN
q5PoBWRF4P8UGx029TRLmaHU5jBZtHtb7RICQVUAk5yD7Vv+L/CaeD73Q7aMXst1cQ+bcyz
xqsLSbuViKk7gv3SSc5FMDzG+uTcapcTkbTJMzNxjknnpxVSSRXclgD9OKddHN5OzKVBkYk
Hr1qoTkkqoxnvUlFQjPLHHHHGKj4H4U7PbHHFJjacjBweh5Bpkgu4OCpK57g4pFI3cjp+tA
64J98UDkZoAUemMUbTs+VuCeeaQZ+8DznP0pyH5sHG0/KWPRc96AE5x1zSbSSQOMDNdD4t8
J3vg/VbXTr+6s7x7mzhv4prOQvG0Uq7kwSBnjms7RdKm13XrDR7ae2guL2UQxPdSiKPcTgA
semTx+NAGcRg0YyK0da0m50PX9S0W92G60+5e1lMZyu9GKtg9xkVQI4xjJP6UhvTQb6DGac
RgdMVpalouraTDYPqlhNZx6hbLeWhkAHnxMSBIPYkHms7AJXngnn2pgNIw2AfypRu2HHHIp
NoDd9tL6nGBnoKQhuCFBB6mum8C6xp/h34h6DrusC6e00y8iu2S2QGRzGwZVAYgckAE9q5r
oSR0HGKO4PamG56lP4z8Hnwt8SdLibV1uPFF9FdWbNbR4iEcjSASfP3ZyvHQKD3xUfjjxb4
Q8ab/FVxLrEHiS7sI7a602NFFqbhECC4Eu7OwgAmPbnPfFeeyaff29ha30llcR2t6XFvM0Z
CTbCA21ujYJ5x0q7B4a1y48L3HiaHTnfSLeZbaS6DKFWVvupjOcn6Uh3PU5Pif4YbXW+ImL
//AIS1tC/sk6b9nH2bz/J8j7R527Ozy+dm3O7jNUtM8X+AJbL4dz65PrEN14NtgHtba1R47
9xO0yoJN4MYztBYg8E4HFeYvpGrwWa3Uul3cds6oyzNAwjIYkKdxGOSCBz2NTa54f13wtqM
VhrumS6dePCs6xTgZMbA7WwCeuDQI9U8K+LL2PRPiF4h1/R5BFqO3XtNmZCsaX5naOIox+8
Muw46+V7Vyum694ev/hTH4F8R3l3plxp2qPqVlewW/wBpVxIgSWKRQykH5QytkjOQfWuZvN
d8T3vhPT9IvtTvp9AtJn+y28jHyIpD8zBR0z82cdt3bNY+3aMgEqCMkj9KQ79z1XSvFfh+f
4dXXgn/AISPUvCv2PVX1PTdQKySefG6bJIphDg7uAykcZ4PrTrX7PN8CfiMYLm8lgm1vTBH
Pfj99IpEuHYdyRz349eteb6vouq6JcxWmsaZcafPNCk6RXCFGaNs7WAPY4Naus+K/FfiDw7
Yafq2oS3Gl2GyGJVjCRllTam8qBvdU4BbJC0wPXLfxj4Ch+M+ieJf+Eq/4ldh4bXS5JPsE2
7zlt2g4XGSDu3Z9AR1rnvh54gi0H4aeMbDUIpbiPSWh1jR5whVPtRJtlYZGdrBg3/bP2ryF
hhcnGT6V0F74z8Sap4UsPC2oak0+kacoW1t2UAR4JI5Ay2NzY3ZxuOOtDC+p09nrPh7Xfg/
pnhLVtd/sHUtD1Oa9guJbeSaO5imVd4/dgssilQRngjuKni1Dw+/wR8U6HH4kQ39/rEF1bQ
3kUvnSQxh0LyMqsqsfMDY3Hoe9eZbvkAIH9atW7P9juo4y++TYiqo++N3K/nt/KgEzsPi3q
Okav40s77RNXttTthpNlas8CuoSSGBYnBDqp6qSCOxrGk8b61J4ITweINMj0xcDcmnxC4Pz
buZsb+vv046Vz0w2XLLjBU9P6VFkKCGYL9aBHpvwUOPGOvN3Xwzqh+n+jtXUaR42uNS+FPh
HT9B8e2Pg3UvDjzxX0Vw3lCaJ5PMSeDCsXZckFFw2cV5rp/j3XdL8HzeGdNSyt4Zlmja7S1
X7WYpcebEJeoRtoyPTIziuZjG50QjHzYxnHBosGxftryJPFsGoz3MlxCt+s8k8iYeVfN3Fy
vYkZOPevdrzU/DNn8Y/iBIfF2iyWnjvTr2Cy1G2nLpYtKVaPz22/u9+CpHJHfg18/zKBu8o
M8UIALbeB7n0qLcoycge9Az0vxteadY/DfwR4Jj1Cz1LUdHku7u9lsphLFD5zgrCsg4YgLu
OOATitbwvoQ8Sfs5X2njWNK0iWXxYjLLqc/kRN/ovIDEEAgEnB6gcc148WSRCFZcKM/LXTr
411JPhy3gddO0w6ZLci9MhtyZ/OxgPv3cHb8vTGKOgHsOu+J/D3jK5+JPhTQ9YtTe6naaXb
6dfXcogj1L7GFEqb3IVd5BZdxAOK2/Cs9hefE3wtptlq1rcXPh3wlPpV/do+6Lzfs8hJWQf
fSPcFLDjjjNfLpAwdwGD2xnP1rvPAfjCfwNew6rZadY313KskIW+jZ41if5XChSMFl3DJzw
TxQB6Ktna+HvB/gnwJLrWk3usnxMNXf7NeK0VlbhUXmThVLYLYznjnmpdd8W3eg/tH3Ovtq
v2/SI9WadVS5E0LW8vyNtwSBmMkYrxK/mS5vJ7kRLGJ5nkWJfuqCxOOecD39K1phtSANHtz
Am0AY7YH44HNNB5HuGha14e8MfHXTNHt9Wt30TSYbiwtdQfDQiedXbzT227nRSemFqhrum+
MNW1Xwx4N8Qv4e0kPqDpbW9ksaLGH2hpm8skBGwMdCcZxXjiuQyoyZ424NXbW6ntb+Ke3ka
3nicSRuh5UjkH8KBHPazZXGna9qOn3O3zra5kgfYcjKuVOD36VQAIHQnNTMZZD5jlndskkn
Jz1JzQ5HlR7QWODnjpQUZQJDZ6+xowSPx/ClyMrznjnPFJjk4PFBIhJIUbQNvcdTSjP3sH5
TnFIefYdqUA885Pcg0gELfSg5Ct16Zo29DtyMUoyjAjAwc880wPpjxHptpH4Vn17TotK13x
HbeDdGkGmX1kJ/slmIgJbpAwIaQHHA4Ckk54FcnoskPhnw38KjpGk6ddt4ovXm1C6ubNJ3l
kS7EawKSMoEXDYTBy2fSuJX4q+PY9Xg1eLxA66hDaGxSf7PDlYCR+7Hyfd4HH+NUNJ8feL9
EtWtNJ16ezt3ujeCONExFMerxgj92T0O3HHFJB0PUJNLt/F+sfFvwzYaPY3Hie11eXUtNuX
t1eeWNbvbPEG7jDK2PTcOhry3x5f6ZqPjjUW0fT7LT7C3f7NAljD5ccgT5TJjJ5ZgW+hHpX
V6L4ttLJtS+JF74tmk8b3K3dqdOjs/LEhli8tZzIoC4+Z2bjOVXuc159odhY6hrVlp+patF
o9lK+yS/njZ0gGDhmC84yAOPXNCKb6nseo2nhA+Lfhlf69ojxaJc+F/tl9BaCWdIirTgSFC
5YxqVVmQEcA1pW3w80DxF468DbpvD+peHb+e7SbUfDqtbrfGKLzvJkgPMUuABheobsea4Xx
h41Wy1zwj/AMIdrRe48NaGmlNqUCERzSFpDIYw4yUxIVyw554rnrzx/wCKrvVNJ1BNQjsZd
JlM9lHp1tHax28pI3SBI1C7mwMkg5Ax0p77CO3W4+Gmt+LfBsWl6ZDfXk+rLa6jbLp0lhaS
2sjKqAqJWPmKSRuBGeM5xzr6mngmDwh8Qr+P4daSP+EQ12K0sF8+cNMrzSRkTtvzIuEBCgr
j+fnU3xI16TxFY61HY6NaTWV0b9IbfTo0he5I/wBe6dGfuOwPQCluPiV4gudL1/T57HR2tv
EN2L3UFFgg86VTkNkdMHJ47s3rSAm+LWj6TonxDntdDsl0+xuLGzvBbRuWSF5YFdlUsSdoY
nGSa7L+x/BjeFfC/jlfB1k2i/2Pe/2rALicb7+FgiLu35XcXiIA7M3XjHmXizxZqfjPWY9U
1a3sYrqOBLbNnbiEMiDCAgdSBgA+gFMj8Va3B4GufBiXIGjXN6l/JCRz5qrtGD2HQkeoB7U
LYOp6nZ+GbDxj4e+C2jM9zYW+r6jqFpcRi6eRIwskW5olfhCwJ4HfFUrnUdI1X4SeNYND8L
2nh5E1rTrdBbzyuXTfKEMm9jlx3ZcZyeK4+T4h6z/YfhbSrS0sLIeGZzc6dd20LJOshILMz
biG3Mqk8dQKtat8TtT1bw7rWjS+H/D9rb61MlzdGzsTC/nqSfPDBuHyTx93k4AzTYjvfiZp
3g/w14Y1v4fN4skN1oHlvYWfnXbvPdsE8/zUZfIVWDMV2YxgcnJrjPi+T/bfhMHr/wAIrpn
/AKKrM1/4g3niO0B1bRdKk1eS2jtLnWTExuLiJMBdw3bQ+FVTIFDEDGRzVHxn4uufGF9p93
d6XY2EljZRWEYsxIA0UYwm7ezcgcZ796QzqdfXSE+AXgLydFSG6u77UPMuY5nZiytCpfaeG
LDAx0GBjrWr4l8B6HaeDfFGpWmh3mkPosln9l+2Xyvd3Ucsnlk3FuCfJbJ3DhfTB61xcHjq
5j8Caf4YfRbG5k0q6e60/UZN/nWZkdGcBQdrZZFwWBxz61van8WbrUl8Rw3ng/w+n/CQqra
i0MciNNcK+9Z928kENk7R8uScigNzste8K2lz4L0rxr4m0y+1LS9P8I6ZDClpdiKVpmdxvb
IYiJehbHUqB7cfqsWiJ+zt4cnt9JlTULvW7xDP9qOGdI4wGKlem04xnjk5OcVJa/Ft7TV7S
5/4Q+wlt7bQj4fmspLqZorq17eYM5JHJB9SD2Fc+vjO1b4eS+D7nw1bXEUF5PfabdNdSB7A
yhVYYHEuAowW6HnmnfUDtNS+G3hVb/xL4M0uS/bxN4b0o6lLqLzq1tevHGsk0Ai2goArHa2
4kleetch8LfDOi+MviDZ+HNanvra2u4ZmSay2FkZI2cEhwQRhSOMHkVp6p8VrjUI9Xvo9At
7XxLrVgum6lrC3DsZ4QFV2WIjakjqqhmBOcHAGTTvgZJFbfGHTb2V4I7a2huGke5lWNAGid
FDEkdWZRx6/jSEXLT4d6J4x0Hw9qvga4v7U32uR6BeW+qOkhSR13pOCgHylQ2V7EcGo9R8F
eELvQta1fwrd6qIfDWqwWOoG9Mbm5gkkMYuIwoGw7lOUOeCOetVb34kXejroei+FfDtv4Yh
0DVf7UaEXLXRuLxfl3O7HlAAVCgkYJ5NSan4+0u40y60fwnoMmhL4ivkvtWb7YZCHBbbFCS
q7IgXLc5PIBPFAzRl+Gfhx/i9rnhFNX1I2lvox1e0uPKjDufsq3JSQdFGGwMA1d+E1vp//A
AimqXI8RXdhZw2cl/rF0LKCaLTACUgWIyqWNy+SBtI4b16VrD4xaRD4ji1y8+H9rPqsmknS
b+7S/kRp4xAIAY1I2xHYBk4JPaszSPiH4Ps/Aek+Er/wRe3On2l82oXaQ6kIk1OUH92J/wB
2WKouFCggdT3oAbcWtpZfAnRbq3upk0vWNce31G3FlElyfKVXBWcklgA/yj5RknINRfG2w0
PR/i3qOmaLHdItpHbxOlxt2gC2i27SvJ+XrnvWdq/jTS9R+GNh4Xi0W4tb+21WbVvtSzp5B
eXAZFiCgqoCqBzxik+JHi3RPG/iBvEOn6Ld6dqd4sb35nuVljZ1jSMCFQoKr8mfmJPOKAPS
/h7qY1P4XaT4a8IfEHTfBniS0uLiW+s9UiVIda3tmMmRgQwVcJsbI9u9aPhGXxNpnxe+Jmn
ahZab4Y1CbQp76SGYxtZ29yqJsuFdlKrHlmYHGAGx2ryu18S+BNU8J6Lo3jHw/qr3mkwvBH
qOlXUaNcRGRnWKRJFIwoYgMOR71vWPxS8PzeI/FGqa5oOoCHVNFHh+ztrC5TFnaBAgyzgl3
AVTngEk+1DArfFbWNWhSy8G6/eWOu3tjHb30WsWqRrkTQBniDRqoljyVKseflPXPGb4f8G+
G9R+G114113xTdadb6dqEdjcWltp3nu+9SyGNt4BJAOc4Ax34rgZZ5pihlmeXYojQu2SqqM
Kv0A7V29h4m8NQ/Bu/wDBl5HqZv8AUNTh1Bri3EZijEYKBMHkkqzH64oDqdPrXwm0XTLnxX
p9l4ze+1LQdNGspbtp7RxyWrCMgNIW+WTbIpwAR7+hYfDCK90/w1odz4g+w+LNY099SsdNN
sXikiIZ4kkl3fJI6qxA2kdMkZq3ffE3wLfeLfF+sGz1+GLxB4fTREi2QsYSFRd5O4ZGIk4/
2j6Cp7H4kaFEfCHj3VLS+bxPoWnNplraQqn2a6eJSkU7vncgG/lQpyV4wDR0AwrzRdBt/gN
pGuvqU8ep3esTxsptB8rRxr+6D7vujfu3HqeMcZrvvE3gCz1r4jWPhyG807SpD4ehv4HtLW
QrebUZ2O3IxIygnHfGK83i17wxf/Ca38La4+pJqVhqVxqFs1okbRXJmjVcSFiCgUrngHI44
611/ivx9pUPxH8F+KfD7Xjf2LZ2kEiTxIgkWElTt2seHUsMHH45pgVvD3w4sPEMmgW8Pi6G
21DWbWa7hs5bOQuqxk8EjjLbG2464rEutAsrHw/o2uHW47m41V5MWHkOkkaoxUszHgjIxx7
+hrUttX1bWPjBH4n8D6LdyWukXEMlpaRIXa3tkcIiuBnAO7B68uaseLtS8M6h8bZ4p/tFp4
Ws7k2WLTDOkKsxcp6kuzn8adwR5CWCIWUcZ4x29qhWd0HHc0s5g+0TC2dzbbz5W/7xTPy59
8YzUY+790HmpArMCFwOgPPfmmAHHfmpHJJ5VRgDgD2qI/d70xCcAdcUucc8jilwFCtkNuHI
H8PNJ/FyM89PWgBF6kBup4pDw1Lg9ccD9KcELOFHf9KAG5+uaQdOmc084I4BHvTTjt6UALj
gcgZ9TT4XRJAZIxKoB+XJGcj1HoeajIJxz7c0EY5APHBPY0DG85yRk4/Wn4GSV6D1owylTj
A7e9NPApCDPUkfjShdxAGBn1NGWI+YnHpRzycYoAmitpZpmjj2gr1JYAfrU9/YvZeSGmSXz
QSGjYEDBIIP6VSx0ByccAUY29V60xien+NOZeN2RgnoO1KUwoIOeO1MAwckEA96QgJ4xj8a
HHPX/wCt7UY59TQMDIY4HagBXYuxYgKfYYFHTIBznvQR8uQCT64o6A45HagBcksN7YA447U
qZKttGeDnPGKbz0NJ35BoAfxkZOc9e2DS4BUkJkIPm4/WmHGM8jn9KORjr70APcoF8tRuUH
IYjB6dKsWahplIOGQM+O5AXP5+1Vc5b5hirFs5jLXGT5iEY59cgmmhkCBgpbGdy4H400Z6d
6lkDREQuPmiypz9aiBwMYzzmkAvRRhuvUD+VK3PTj1pDgH5c4z3ppPXnJ60CH5w+MEe1DZB
7E57U3jfuAx+PSl68CgBRjB67u2KQk9GOcAAfSlIIIDfKwoPQttxnFAEtvBLcXCRRIzuxxg
Cr25ZbEbR80bZ9gp68fWmaU00DXN+gUrbwkZIzgv8gx789aLFxjDEHZhtrD5W5H9TQMI4sS
APhPmwVHTqP8a0JZszKyMCAiqQOhwOfr3pqpDLDdMqKqJ8yqOCrE8Ae2M/lTYjm3BUcISA3
qeP1piNTSNf1fQZ55dE1S606S5jaCV7aVoy8Z6qcdqr2sjtcglju55J9qqhUjOGznHTPSrF
mFS5RySYznP4UDMEY2L8uOKVsZpFzsBweBgZpR9N1ICA9wf5Uw8twM1KwIUEYwO49ajwNp9
RzTEN9gCDQDk7QeKOnbNLjjA4NACDnpxQBwP8KcgABZiNwwQMZ3UpDMp+Xgc8HFADSx6Dp2
pOev5e1H6ikz6Z5oABycZH40Z4xn8KVeme1JgZoAd2yBigktk9+p+lNB6ihvpxQAueMY5zx
QSR1HX1pD06UpGTkY/woAdxt3EjGex5FIWyfu8HilZSsZyuDxwajI6/Nz6UAODcjcScDtSE
kdAOfWjcWVQQPlzyB1+tKAWyqoWPtQA1KP4jk80oBJ2qMnpgUvGMgc9DmkAoDFM8nHFI350
A4JGTikJBbKjA9KAHqGZwIxk4OcfqaTeDnHIPANM5PXvSjkY64oAcAOAcDPOabuG05A+vpR
gZGTgUDjJKjP0oAkLuNxJJfjr1p0Zyq5X5N43VCc5G4Z71csoYpbW9aYyBIkVyUHTLqOfQY
J/HFHmNK7sQXryNezNMpRy2dpHQHkD8iKi5PX5mJ+td5q1/EtvqGox2NqUWdYoFMYIK7VGS
ffrVPSbu3nudavYlS2tGjDZMY/dkjBxjt14FcDxTSk+Xb/gf5n1kchpTqUqca6bmr7W0s3f
V7afdZnIZb3HrQdu5hnA7cda1dQ0Y2d1aRW1wboXaZjO3BP4VLdaA1vZXEou42mtQPOQKcc
9gx4JroWIp6O+55MsnxilOPJ8G+qttffrproYvvxjvS7Sr7TkEGtvw7Y21w91fXqLLb2i7y
h4Dt2BqzN9m1fw7e37WkNtcWr5TyV2jaex9aiWIUZWtpor+pvh8nnWoqpzpSkpSiu6ju79O
tu9jm8nBORx0pZJXkK72L4GBmuvvtJj1G10+CKWC2uTbmRYlTHmHAJ6dKx7LRJL2xkvJZo7
SCNvL3FSxJ7njsDShiqco3bsaV8gxdOqqdNcyaunp2Td9dLX6ldWSHRAFLrNO+HIOAYxghc
f7wz+Ap2n/AGeSfbLMLclCN5BKk9cHHI6dRV240i7luVtBNb+XaRFnuF4TaSSGJHU4/lTIt
CuV1KC0jnhdrlN8chJUMuCCOec1r7emnZs4FleLlHmVN2vb53t+ehet4JLfRNSae2BJkiCs
GDLHySrBu4I3Dj8ap27RjS5SfmkaUbMAjaMZLZ/TFbttol1baTNapd20r3Uh3R7wVzGM7WB
H3vnBBGOlULrRrm30dp98ZSK5aJwGyd2F6eo7UKvTlonuOpleMpqTlTfu7+XX8jLZsjO8Nn
2qeCUrMzpwFRiAee2atroV6I3dzCkscPmGEt8+z1IqzZ6DfT2wuo5LdEkiYozyY52nFH1im
lfmKWUY5y5VSd7X+RyrbI4UPmhmI5UDoPc+tJFNGgJkDknptOKhcFWxwdpxXT6La+F7uGV7
25u7NlIAUBWDccnt3re55TTTsc4wJUMFO31xxUbAqwAHUcfSnEMQBuJA6DNOJ3oImABTJB/
XFAiEep6daM/MxxgHPTtQeuRjj0pewPQ0AIMnHTA70YG3BNOA4xSNkHB/WgAxxyelITz1yB
SnHY5pvPAoABjaBzmlOcDqaB196BkHrgmkAmewHWkGc4HenIcHrQFGAD1PQ5pgNOQ3IoGcj
jI64pec4zmkDMvzKxU9Mg9qQEoDyIoLjrhR6mmBVbPJUj2zmlA2rg9Scj1FK+3gLkZGetAD
NuOT3p3c/Nt9xSAH07ZoJO3pxTARcqc5OfUUEEOQwo6YPWkIyRkigBysgR1ZCWI+QhvunP6
00Zx94DtQuCw5pcED1waQw+Xge36+lIDhTxwaMmnHBCjbge3emIaACeWwPXFHYfN36UpOew
4Hpil+Qqu3Occ5/pQAgBPQYBrR0Us161oHWMXiGBnbJAU9eB16ce4FZ+93z8x561o6GiHXL
dpTJ+73SII/vM6qWQD/AIEB+FAy/qmq6bdaVJZQrcLIZjKMgAFieR9MHj6CqNpf21v4f1Cy
IkFzcsoUgfLgdcn86z7hSl1KPMDnccsOATTNrhN2CFJxuxwT9a51Qio287nrzzavKqqqSTU
eRWXS1vyOiutasXvdNvbZJTJbBVZHwFCgcge9Ra1qVnepILe5vJQ7B1SU7Ui9eB1rCGMjkD
FGSOc9eoqI4WEWmuhrWzzFVoVIStadr2Xla/3Gto2o29rFdWd6H+y3KbSyDJQ+tTXd/YQ6P
/ZOmvJIkj75p3Xbu9gPyrETnp9aMEk847VTw8HPnZnTzevTw6oRtomk7apPVpPs/S51k2ua
THdnULcyy3McHkxIU2qvvmjQNVsLKyDzXE6MGJmiKb1kYngg/wANcmQQuOOatWZZba5cLuC
hCSeg+asvqdPl5Tu/1jxftlWSimr6JO13a7330S7W0OtOt6a1/rMNvItrBNIDav5e8IoHQj
/PWqVje2v/AAkcGoXVxNJBECDNKvJbacfKOg9BXNBjnfjknJAqfB+zQxxjO7O73Of8Kv6tC
7fc5/7cxLjTi0vcd1v3b723fY6nSNQtItKlludo8/VkkaQrllVY3Pp0JYZ+gqS/1GyggSK0
ne733rXUzkEAjAwB+tY0kksnhXToy6iKC4nXbjBDtsbJ9eB+lRSjyvLXdldobj0NVKhGUuZ
+hjRzatSoSoxS1d79dd/vOi1XVbe4juXg1IEToAIY4sPn0dj2qld3MTaHYWcEokMcErSKP4
WIP68mskAshJCk9WbNOX5opgvXymP4AZqaeFhBJLobYrPK+JlUlJJc6s9+6el3pdr0Mg4B4
GeOtNI4HIp2c9BzRkAc4NdR4IhONwPYfSljIWVS3TocDkZpCNuAQDuGcdjSgFtx5GAevOT6
flTENlRopmjYbWQ7Sp9qYcZycKOvSnM4dcdxznNMAJGQfpmgBwwMEnrS7uWz8+eBk9KbjPA
/KlLHqwXjtigAyoUrjn60hB5IoIxzyM9aMYGCfwoAUHgmkJJA4GQMUYGRxRnAIxk4oAbj06
04ddpNIOoBxyO1Lz0I7UAJjDDB5pCOTnrThhsfwgdTTWA3cE4z1NABz+IoDdQcc0nX2p+Y9
g2k5xzkd6AF3c+o96bnJ57npShGPCrmlMcihSUYZ5GVIz7ikA3qBnPtTSRgjHOc5pT1PI+t
GAM0wF3Ert2jg/e7/SlOQckr6baRRn0696VuGORg0AIR6dM0cY6nNKeuFHB4AoUlcoQOfXj
BoAAN3YYHWk/h5x9KABuBYZHfFOwAp+YBh26igBF3FgSfYVp6ZOdPtbzUFUGV4nt4iT9wuM
Mw9wpIHpuB9KoQxSTzxwRgb5CFUE45qzfXjyWtrpwVBDY70XYOGdmyzZ79APoBQBQJ9qtnU
Lk6YmmnabcPv+78x6nGfTJNVexHFHocHA70h7CZGc4/Ligkbe57ml7HpTDnrimIfEDuJBI+
gp2SCykDOfyNNXGe/TPHahOhyee1ADwDkrncT0rSiUR+G7mQLzNcxxFvZQzYH6VnNgDA7HF
adyqx6HYREEO7yT4xj5SFUfXlDSGZqkqSQCrDjB61Kp/drnKn19ajDE5LNk9zUoJJyoHQkZ
7jvTEaJ3NpFlb4CrJK8xP945K5J+i/zpucAMRjt61NFKslrZKQxRLeZW9iGZjjP+8PzquA7
JuA+XqeaAY+Mja8e3Pcc9PwpQAbe4xnPkscdeaTb8/yArwOD1p8n7q1nG0KwjIz3OcUAjGA
z35ppK4Hf6U4YwSTzTcKRyeaBj87l3Nk4wBTd535HPtTcgKMEknkgjgfSkydvA70CJGjUYI
z83PIqMZLYUcmng/Iyc+o9qi6c/nQBIT82cYz19qQockHHHFNyCP8KcenAwcYNAAMAYJOD1
x1pSSowCrDpnrimgk5ApOM55oAXJXoeowaCpK5JxninBSfT8aMZOKAIwDnHT0qTBAHcHoaT
Jz9KADk54oAdLH5UhjDpJjklDkA/WmH5cjHenFVU+/vSbTj260ANwTx70rEg5Yfj60bSB1o
C/LnOB39qAADgk8Z5HHWpDJNtVWnYqDkKWJGfpUY46kkDpSlhjtkfrQBKWhkC7x5bY5dRnP
PUjP8vypslvKsYkChoycB1OQT/T8aao4wee/FSQvCjETQeah67XKEccYPPT3BoAiCnact0O
Bil69XAI5HfNP22ZYgTTKMfKWjHX3wf5U++smsZ40eRJo5Y1mikj+66HoefxBHUEYpAV25c
npzSZA68mlzgjvj9aQgEkgYGeBnOKYDiWLHOOe9AAJA6EnBJ4ApOgHqKlREaLzJG2Ko/wC+
znoPTjvQBfsrhbDS76Z1DT3sJtrcEfcXcC8g9CNu0f7x9KysEYUdOoFWLormJV4YRgsp6KS
ScD8xUPAJA9f0oGLtbgEjpnmmkHsc47Z6VNJEFiEpJwWKr9KhGRndx7UCFYELznPoRTVy3A
ByeMUrHoOSO+abk5BB4B70APAChg33gccUnXgdKVQpQndg56dqBzgD8qAHYODk9OhrQ1KVn
FqpyjW8KxhSfQk5/HOaolVIDb8k9Rip7+SR5UZzuk2Lls5yMcfpigCAL8ufyzV62d4rCdYw
D5hUNnkKAc1nADP3qtxhhZnphm6A+1AGhbSsmkvCHJad2xjoq4XIx2zxTAhBCsQGbnaBSWj
RyQGIAqRmQn+fPbpUrMgkd4wTk8A9RQIRQysWIAAOM0rcW1yWUFTCwBI6cjFPygYZTnackH
qajkx9iuuSf3XH1yKYIxyozgc1CwOak5VutNYEnIGaRQntntQDkgZpxXorcEcH1oZmZyzsW
P8Ae9cdKBArMjBlPI9KJFHylc4IznOaCvJNKdxhVgchTggfw/8A66AGD7oxz36VIVT7Osgk
zIXIZcHgY4Offnj2qPngdKQE4A9KAHrgKT3pSvA5Bz2pGd2AUnIAwPYUEgMcjPGBQA/jaCA
fp1pO4HfPWmYxgUrghQSMdutAACAOSFHqaFeJiVVwTjoDnFeifDjx3rGhXOk+GNGWC1TUtb
tnvboxLJJPGXRBD8wO1eXJxyd3tz0/jvxEfFnxG1z4feJdQsNN0uz8QXElrqskCq9jEgcGE
BADIG+UKD0bHOKBo8WXl/n37ep29T+dNHXcMkHjiu/8Q+BtP0nTfC2ti41i10rXbiW3kgv7
EQ3dsY2UMyru2upDgg5HQiul8V+ANP1j4++IPDWg6g1lYaWsk+oXFxBhLOCCJdzgKf3nAHp
lj+NIR40SSACDgdqCD3Ofauv8VeDrbSvDmj+K9B1WTVvD2rPLBFPPb+RPDNGcPFJGGYA4II
IJBB9RWt4V+Gba/wCDB4sv9TurTTXvmsDJZ6e979mYKrGW42kGOP5hyAx68UwPO+CduRkjo
TzQQBjCkcc85yfWvadKsdGuv2f9bsNf1q306w07xTFDHqEFkLiV08p+E24Lhj83zNgDv0FV
9L+H3/CNeL/EaXEuia//AGRoZ1uwW+imMF/bMgZZlVccgHGxyBk98UArnjucDp+NKuGbCkn
2HrXfxfDISeAdO8YXHjXQLK11C3uZYLe4eRJXlhALQAbcFzuHI4zjk5FdN4s8MW/iM6Prk1
/pnhm1tPCthd3dwbRkhlnd5AEVYhjzGxwAOcE9iaQzxnktwp3elXrO72p9ivSZLJ8naefKY
/xr3B/Q9xXW+Hfhy/iGDS44vE2m2+qavHPJp9gwd3mERYHzGUYhLbG2huuO2a5LSbZb7V7O
zllgt0uJljaS5cpGgJwdzAEge4BxVdRFS4hNvcyQk7ijEBh/EOxqLovGa9d8VfDu+1T4i+L
zZ2Fn4d0fQ5gl2I2luYrT7qIi7VMkjNnOAv8AePGK868TeGtT8J+JZtC1fy1mjWOUTISY5I
nUMki8Z2lSD0yOmM1I2jH/AIhkZA6j1qVfnuF80kgsAceme1dze/CzWNP1m50y613QVe20l
daaY3UgiNs2NpDeXyxyMAeuOvFPk+FutW2vR6Xc61ocLtpI1xZzdt5TWuN24MU5bAzj+vFM
Rw92zvezs6jcztkAbQOfTtURCmMHPzeg9c16Pp/wh8WayNFvY7zQ7eDxCjPp8txqSKLl848
pQMkyZ4xjjuRVS38Ixx/CrxPrd/p0h1LSrqC2SWK7QfY385kkEsX3jngAjjg0DODLFlx0X0
poJ4PPpXrXibwOuvXXhyXwppel6MkvhS21m/SS68iBSXdXcvKx5+7xmuW0X4ceJdfs7K6s2
06JNSnkttOF1fJC2oyxkB1gBPzYJAycDJHNJaiONz8uchjTemPf1rt9J8Ifafhz4y8Q32nX
xn0V4YY3iliCW0pl2yCdC2/GOAVHXNWtZ+H13ajwh4f0vQdSuPEmuQfawxuIXiuUbhViWNm
2hSrZdyM9cACgZwCbduCSDinbiBgYBH613Fj8MPEc3iPQtNnt0ntdXneGG60y4hulcxn96i
MHCmRf7pI6g8iuf8RWlhF4x1DTtDsr22tY7n7NDb38qPOrAhSHZcLndnpwOKYjNSU+W8bIj
7hgMc5XnqKSQrIy4IQdPm7V1Efw78anxNd+Hf8AhH7g6raWwu5rYMhaOEruDnnGMHPFbEHh
Ox1j4Q6Rqei6VcP4luvEP9lAi53C6VoPMQKhwEOSBjJzj3xQBwKqpLwK4YHo3bcPf0qRS0d
lLDsw3m5bPUYGMfqa6LT/AAB4nuPFM/h+706SwmsmT+0JZdu2xRjjdIdwUdcAEgk8Vraz4O
uZPGuqeEtE0jWJJbCHzo21CJI5zEEUl5Qp2iPnKvk4UrkmgDjdPB3TMDwkRJX16DH61YXfu
Vc4QHIxxXeeCfATJ4n1HRPGujajYztod1qdmFkWMMI4ndXPB3oSnGCOncVzdz4W8QWemadq
l7ot3bWeolRaSyR4W4yONmOufagRRtUa4uUiUFnkztHqccD8elRXPy2lxxtDRDtwOR/hXR6
l4N8W6Be6fFq3h6/sZ7yQLarLEVMzZHyrj+LkcdfaqmqeGvEqXOv2R0G+WbTsy3UXkEm1jJ
3bn/ujbzn0psEcUOmaaWAHNOyCCOveozjsB+NIZLt+bLE0mDwMHA5pzY3AZGPftTQR94jOK
AEBC9OnpTim12VXyh4OfTqM0z+L1pcggqeTQA0Z9celHPPtS5II74pOhBIyD79aAFGQD2yM
/hSYzyT+tK3y9W3EgGm546c5zmgB3BAy2R7CkbJ4yMH0oLDbkHk9qUYIHbJ5J/nQBs+FL/T
dJ8XaTqmsR3UtnY3KXLR2pUSOUYMoBbjBIAJ9M4rtLb4g6Dp/x3uviBb6RfXOnXk9xcPa3D
os8DzKwZomAKhkLZQkdq80dUVtqHcMZOOgq3pmlaprN99i0jTri/udjSeTbxmRtqjLMQOwH
JNIDvvE3jfw1rPgbTtCsoNeN5o+oyXdrdaldpObxZNhczHGVYbAAFyMHk1v3nxM8ID4o6r4
qsbHWJrLxVZ3FprlrMYkaFJkVWFuQTuKsu4FsZ4GB1ry+88N63YeF9N8TXNiI9I1GV4rS48
xG8xlGWG0EkYHqBWVyTkc47miwHa+KfE2jzeB9A8D+Gjd3Gl6TPPey3l7GsUtzcS4GQikhV
VRjqSSSfStDwB420jwta2kqar4i8P6rb3DyzXejMjx30J27YZI3YDIIbDnIAbGDXnS7uFUk
n0x0pg4LKR7c0AerTeOPCvinw/4n0XW4rzQBrviL+2onsLdbiO0QIV8spuUt949Mc8+1asP
xF8HXfiXxBcXD6jp+mHwwPDGlIbcTStGFAEsuGAUkgkgZ+9jtXi7LIvJRh9VIrS0/QNc1a8
srPTdGvLu41AsLSOKFibjbw2w/wAWO+OlA7nU6/rXh7UPg74Q8OafqFxLq+kTXc9zDJaFIy
Jyhwr552+X6c59q9Bm+IfgjUNFs/Beq67eT+FP+EbjsLgLpbCW3v4nLR3MYzk/ewcn7oI71
4dNpt/a3clq8TLPGzxuoILIVyGB9Mcg5qtI5LMQMr2zzxRuI9x8FfELwN4WtPCpj1LUtObT
2mh1a0sdNQ/2mzswW5eYkMVCMP3R5+XA9a8akitYNfki0+6e/sorkeVcmExGRN4wxQ5K59D
VNEDWxmK4Afbwfb0/z0ra8N+KNb8J31xfaDfC2muIPs8heBJAyFlbBVwRwVUg9cgU1vcD2z
xL4otrT4p/Fzwdda7c+HpNb1COaz1W3aQeRcQchH8v59jqzAkZwQODXg3iOeO51xpIteu9f
xGivf3RfMrAc7d5LbB0Xdg47DpUc99Ld6pJqV/cy3VxcSmSeSRiXkLHJYse/NZ5U7tuQTn0
60ht3PSNd8a6Zqnwf0PSULjxHDENLvH2kA2EMhlgGe5LOFx6R1t3+v6fcfs+aLJdxSrr9u8
/hxS3y77JXS5PJGcgsqfQkd68fXKMGztKkHK9sc10Xizxn4i8bajHqPiG9FzNFHsUJEsSKD
1baoA3MQCT1J/CmCPSrPVfCsC/BZpPF+lh/DkzvqilZR9mBuftHPyfNx8vGfmx25qK/wBS8
Mf8IJ8U7OLxZpUl5rWrrd6egaXN5Ek3mZXKfKcEgbsZII9CfGhuCqc5x0Bpd/8Ao/lqUIzu
PAJFAkz6Kk8Q+B9U8K6P4B1bxP4fTSrjwtFaXWqRb/NtNQt3Lw7jty8YLkbRxyx7CsnwNqn
gLwvpvhPUT4i0JNR0rU3bWGvbea8nZRKNhsRtKLGVGS2FbPJ6Yrw6K3M5CpNHgdct92tBtA
vSkmyS3YpJtCiQZb3z0xQM9PihtIPC/wAdTZapaarBKLSWO6smZ43V71nGCQDkA4PHXNb9p
4p8N+G/FfwvvLvXNPlsrPw5Po1/LYTee1jLKJRvIHOF81SSP9r0rzHVvFuvDwfH4RbSdO0u
zMEEd3PZ24SbUEiYtEZXz82CxPAGT1ziuLfeoBlyvHGewqUg2PT/AAdYDw/8RfBdhfeOdGu
tOsNbS/aKG+3WlvGpQvOZDhVdgoAT73HOK4rxzHH/AMJ94i8m6t7uOS/nkjltplljkV3LKV
deDwRWGFP8RwoOCfekHXkcZ9KYXufTvhy48MXHxT0Lxk/jbQLexuPDSackE1yEliuFsfIZZ
QR+7wwPzMQCMYzWP8M9S07wj8NNOTVodH1Of/hKSrxjU4hNawPB9na6iAcfMGztY9B8w9a8
BBAjJ65IzTZ9nmsY12qeQp6gUwvoe0aP4J0bRr3x14el8TaRrc0fky6daXGtLb2GqwiRj50
0isNzx4z5ZYHOTyMV2V7oem+JPiZaazPrukv4UbQbQ3VrYX8ajURbIv8Aoao7BgGlCABiPl
BNfM0P7qQvn7oyMDParZGbDzBnEkuOOeVXn9GFAj6P8JtrF98YdQ1bxje6Zctqei3ktxZW1
3FjTY5I2ihtUl3bQxUAbVJxkE8nNSBNFtfiR8OPifOYbPw3L5VtPYNOrLo8yK0aYTJKxFgH
B+pNfN1kqLLLnnCEKFxgZ45qYkb94jA5IGBQI9x1SDUfCPws12w8XyrJqd/4jiv9Oh+0LK0
oTcZbhdrEhGBUbsgnPtXZzaFqV98QvGHiS11LT57DxL4Ukh09V1CMyXshtI0xtzkYZSCWxz
9a+YVaH92rOYkyASF3fSq1x5f2S5AXPKjIGO/FDK3MhgQSGG0r8pA7YqJiR0GanYc9OvQUw
l1+7jmgRKwbO4ndnHPWmck7etSg47445qMkZGe5oAbwTn8c009Mj86eR05yT+lJj5CeuKAG
YB/+tSgKVLZAI6Z5zQcnOetByVwCdo5+lADR93IyR3oA+baegNKMd/TtTht6tkE9xQAzoD6
04LlWDMVJHy8Usab5VUHGe9NbGR/OgD3S30nwlc+DvCvjoeD9NfSbbT9Qj1yBTKBJeQhViG
Q+VLl4iAPVqn8NW+hz+CvDPizTdESw08TX1l4sgsru4iWdI4jNHkiTKqy8AZwW656V49D4m
1m38GXnhOC6ZNIvLqO9mt8ffkRSFIPYYPI74HpXbXWoWvg/4S6h4e0rxfY6y3iwWc9xbWW7
dZrHud1lyPlfcVTA6hSeKTGjat9d0TTPgBoWp3vg3T9Uhm8T3zR6fcyyiCBfJQsBhgzHbwC
xOOvNX/EXgLwn4Pn8e+I/7MbVdP0mawh0rTLmV1RWu4xL+9ZCGYIpIAyMnrXneifEDVdH8N
2mgyaTo2raVaXb30VtqNoJQJ22gvnIPG0DGcEEgg1NZ/EvXRrevX2vRW3iG18RMratY3qny
rgqcoV2kGNl/hKkYHFAHoFj4A8Dv8QlgutMvTour+EW8SWlvFelZbFxCXaMMR84yCBu7Yzm
sPw/pnw18RaL4312LwrqtvZ6JpVve21v/am6TzN6o6s23BVic5xwM4HTGLbfFPXrTxlqPie
fStKvZ7qwOkxwzRssFra7dnlRKrDC7Pl5yevc1laB40fw54f8S6Fa6Jp93ba/ELaaWXzQ8U
QO5VjwwxhsNzk5AzQB6JF8OfC/izx78Po9PtZ/D+k+I9Il1K+tVuWn8gQtLvEbvlvmEXfOM
/hVptQ0DU/iN8LbnSPE8V7f2utQWZ060urie3tLYTR+UUMqIVJ5VgOCQDXCSfFPWIrnwhd6
RptlpN74Ui8mzntzIxkjJJZJA7EMGLMTjH3iOlRxeP7Sx8WaXr2k+BtI05LC9/tEWsbzFZb
gEFSXLbgikAiNSB65oYlsdP4w0bwlrOheNNZ0HTtRt9W0XX47V57q6VkvRcSzAgxgAR4ZOM
E8Hk1f1L4ceF7S/wDF3gvT47r/AISLw1o5vpNTkn3R3UyxrJPEIcYVQjEKwOcjnOa4q5+IU
V1pHibTD4TsIIvEl9HfztDcTAwyIWK7MsRjLuec53ewrT1j4m3t9oV9frpFtD4i1m0Gkalr
Ucrlp4FVOkZ+VZHVQruOoXgDJpa2Ho2Znwt8O+HvFeu6ho+tRXUlw2n3E+nCC4EQe4SMssb
ZVs7gDjGMEd810Xhnwb4H17XtI8M3FtrKeINQ0F7/AGrexhDeeW0sUIBjyA6KD1yCwFeb+H
NZvPDWu6b4g05gLrT7yO6iz0JTnafYg4Psa7TwmviXxl8U73x5pT6fp82mX0WrXJkuVhS1h
MoHyhiNyIowQOdoHqBVCLfhbwX4L17xV4J8M3p1uzv9asWub+SOWNlhchzGEUqDgqm4gnI3
gVUu/Cngq/8ACFh4s0ObWrWwg1mPRtUhuWilmO9SyTxYCqMhWBQ5xjqa3vh7q3/CU/tV23i
aGOGKykvbi5RWKxx28AjdIwckbVxsGPeuc1rxnZRW1j4PtfBw0HSbDVjqOpWa35klu7lfl/
1rKdiKMhVAbGepNK4zS8QeBPhzo/xG/wCEMi8Ua7Lc2upzWl6f7ND4jVCyCEKSXdnwnIA5J
xgcprnw90DRv+EK1HVk1vw/puvXMtpeWt75UlzZFGVRKGAUFTvBIIBGDVFfilDB8cLv4kWX
h4KL8zG5sJbwtkyoUkMcoRShwflOMj3qj4k8a6DrfgOy8LWPhJ9LXTbyW4sZxqDzMqS4Mol
3L+8clRhhtA9KF5gbOrfDHTbPWNQ8PQ3mqf21/wAJGPD+mxTxx+VdZ2lpXI5AAZT8ufvr71
1vxF8GXd/o1loVrrlnPd6ZqsOkqkgso5NVaQ+Utx+4Jk+QgKVk5CkHrmvO/E/xM1bX/E3hj
X4reOwv9At7cK6nd59xHt3Tt05bYgI/2etTeI/F/he98QHxX4e8O3uleIbi+TUJZJp0kt7S
dX8xvIVQCQz8/OeBwB3o9QN/x5DokuhX/heLxPb/ANo+Fb6GxkM+nW9sdVOTE0iyRjewiwR
8/wDDyeap/EH4VR+A9Hvbp7nWvtFs0X2e8ms0+w6kGIy8E0bNtIzkK/JHPtWN4u8UeF9c1O
78S2Phqa21XUbtLu6WW7EltDJvDSeUm0HDkHhyQASBnrWne/EvSU8HeIdA0DStXsYfEWI7i
yudQE9lYoJA5NtHtBDHGAWPyjgZoA7Lx/4fh19bXxj4s1O+07TbbwxpanUIrPz2u7uRWxEo
3KN5HJPQY5xkZr/DT4a6hJoWn+JJUt5rjxFFcW+mS31lHcwWCLlPPmDyLt3HKrhX2gE46Uy
5+MXhS7mi02+0zxFdeFZPDseg3OmSywfM8RzHcR84VwSWzjqB2rj5PFfgvXPBeiaD4osdXa
Tw1JMmnTWgi3XlpI+/yJsn92wb+Nd3BPHSjuJdDpbCx0vUf2cdJ0/xT4j/ALFtbDxVPbLKt
obqRj5IykapjIyScsePfgVzo+Fkll4x8XaZq2tR2+jeE1WW+1OOBpPMVyoiVI8gl3LAYJAH
PPFVx4o8LT/CbTvB0seqW11DrjarK8UMbxKjKEMa5cMSFUEE4yeD610198R/DGteNfG9rJH
qkPhvxtHbrJIYozcWNxEV8uQLuxIoK8jIJDe1P0A4fxj4TfwvFp1xa6mmp6TrNst/YXQiMb
SRElcMpztZWDKRk9j3rY1XQ9AtvgD4f19NQkfU7/VLvchs+SY0jUwiTdnaM7snqSeBVf4je
KrHWY/D+gaIk66L4fsFsbeS5UJLOwYtJKyqSFLN0XJwMdzUia34Xvvgrp/hvU5b+HV9H1C5
u7SKGFWhvPPCcO5YGMLt5wCSOmOoSBjrr4cWy+HvEN5pniu21W78P20V3exW9u32dkcqGEN
xkrIyl1BGB3x0rqdY8Paj41+HfwgstHsbQatqJvLJ3jiWHd+9Co8m0DOFjbLYJ455Naep/F
DwHqtj4ksVuvE1jpOvaWLNNPSGE22kOpRgkUSsBJuKffO0gHnOaztH+Inh7w1b/Di80iW7v
r7wwtwt9aS23lJKszGRhHJuPIVmUZHJwaAt2M+T4P6jp7WczakP7Pv7p9O+2XllPZC3uAOC
UddzRtkFXUHODkCna/8ADG40TSvEcsPiHSLy/wDDTgX+n2zSO6oZBHv3lQudxXKckZ5Pam2
Fz4It9dkuLPxlrWpWaXkN8GubZ/8ARrZZlYxlGYmSXBxlSFAXOTnA27nxR4Mvr34q3qa9cx
DxQ3+hbrByQWmWb5+flAKbPxz7UDsZHiXwpodl4J8A3FvrdlFd6tDLJNJJBJHkGbblm242x
4IJ6nsDWZffC/WoNU8X6ENS017jw7am/nO9v9IiWPzD5Xy88FeuOtXde1fwtrfwu8Jx/wBq
TR63oMEto2lm3Y+fvn8wSeaDtVdpPvnHHeu7uvF3wwudc8TeIm8Q6pbT+J9EksJonsMx6dK
8Aj2kg5lyVOMAAdzTYkfNB5IFNOMDin7QCR196YRSGPxjORntR7Z5pvPvSqCF44NMQgPHFN
+U5z1xxSn2PNBHy5x9aAE2jYWGc5xTfqPrTh0xmmjGcHI/CgBd+VwVUL0AH86Rug5z6+1HO
CAeOtJ7EcigBQ3PA59RStyfU4pARnpS/KxG9iBjGetAADtbJGSO1Jklcbe/3v6UmSacDtHQ
N6d6AAdCei/yozyQAfpTfTn6gU4ktzgZHXigB0zZmVu5Ve/t/wDWoDEn5jjHp3pC58tEA5B
yD6A5yKQDtjn60gJoPsvmH7S8oj5P7oAsfQc8D61Z2aSwBW7vIiOzwK/P1DCqDcFvapJC80
oeRjluNzd8UwLS21oy8anGpPP72JwR+QP86GsmMYVdTsmTqAZ8YP0Iqn93IPI7YoYHBzwRQ
BaexuMbIp7acZztiuFPP44qrJFNC2yeF4n9HUj+dMcL2zj1NKGkRACWKDICk8flSAcCAxVl
HPBJHSmZXdgnjsRxSna44XZtXnnOT60wZ+lACj1BqTbzjIXnBJ4A+pqMdMD9K9J8KQWGj/B
/xL44/srT9V1W31G10yFb+ETxWkciuzymM/KWbaFBPTJ70wOX8TeF9U8J6zb6Xq5tmmmtYr
tGtZhNG0cgJVgw4ORS+HfDOq+LvENn4f0RInv7tysK3EyQq5A6bmIGeOB1POK9r1bSNH1zx
/Jrmq6ZBPb6B4AttXTS13LDLIsQ2IRnd5YL7iM9BjpVfwtp2mXPjT4MeM7HTbTSbrW9Vmhu
7K0UpbtJA+1Zo0ydoYNggHGRx1oDzPBPntp5FJClSVYEbhkHB+tXLvTJ4J0t7mD7HdSQx3C
ROwCyI6h1YHPy5UggH9K9E8faHpvhLwl4a+y6Lo+stqDzzz6/HJLIkkyTNvtMBgo2DAYkAs
Dxgc12fijw/oni39qNvDl/pVtaaXYael1PHYho5LmOKySXyvvEL93aNoGAT1NID5/msLqC2
jupIj5UjFFkHKMR1XI7j0qAbRGy+XubGQTnivYLWDwxrfgHTvGUvha30y2XxFHpF/pdjPIs
N1FIm+ORN7ErKgBUsDyDyOtaXijwr4HsfjCngrRvAWqXaW1/cl2ttVDm8hSNv3fzACFUcZY
k5Cg885oGeFLkYI456etXbC0vL/VLSws7aW7urp1SGGFdzyMTwqj1Nd58QPD2jWXgPwv4i0
+z0i0vr66u7W6TRr17q1byxGyEFi2H+cggMRwDT/g7pN1Jr2oeJba7tLGXRrcC0ub2Ty41v
Jjsi5weQPMcD/YoTE0cn4msm03W7vTLldtzavtliIIMUhALJj/ZJwfcVkIsk7Q28ETyyuQq
qg3MzHgADqT0Fe1/EHQfC99+0RperarqIg8I+K4otUlvbJ96KChWbDgdBKhywHAOamu/Bun
eHvGXgTU49Figs7zWRANS8P6x9ptJzlPKaORgzRSKcsUYHd7dhbagzxSeL7Or29xE0VwjbZ
EkUqyEZBBB78U6OKVrBpkLDa4AIOBwP8MV7HPoHhO/1L4sat4ms9U1K78NX8rxyQ3ohNyrX
RTEnyEZJPLADjoK24vBPw81C+8PaLDoWq2i+KdFfV4it/uj06ZbeR8AlMyg+VyGIwGFF9Lj
as7Hi2iHdZ6ywhjdxagEegMiKSv4H9DSacsjXYVTsHzbwT1UA5/l0r1TwF4H8Nx+FfDk3iI
Xk154xVm3204jSwtROsQfG0+Yxk2sRx8oxT7L4c6GNPnhNtfTa9o/iePRdTSK6VYzC7MFmU
FTtztIOSQCCeafUR5FJkYjb5vL+Utnn2pblRNa5DDcZQCOwwrYzXqegeFPBut3Wo3el6Lr2
tWMWpizhRblLZILbGPtElwy7C5P3Y+OPWuE8a6ND4U8a694et7mS4h03U2t1mkUAuqhgM9s
80DOPl+90CkdQKicg4x+pqaZ1ZzgcdqrucnjFAh/QgjIHrTRnPU5/nSgcdO2cetBHQ498UA
NU9sY/rR1JGD+FKBgg+/QUjYHIz6gkdaAG5yfQ0ZXsM+5qRjF5aFUwxGH+oPUfUYqPHGaAA
AmToBk8egpvQHPXpzSn2zmpXCuGdDzgE5GOcc/rQAwjlcnjHpik2kAMR+FA67ic49TTiSeu
OO2KAGjC9sj0pO+GxjvilOTx1J/WkO3nJ57YpAOx84HO0HnFNGMgspIzyM9acm9y6gkkgnj
1FNHy55PocUwF5b+LGBjBOM0oJUHYSpIwcelMx8wHc8049SMUABI246D2pRldrFSRj1pGPG
COKdtYfK+FwM8+9AADuIyoCgY/wDr0r4DkK25R0PrUYZiO9OxlaAGnO4jk0HPJHYUZYHPGT
xzS7RjnJPXjuKAG8sOv4UmPU0oB/Gg+nc/lQAoGAOOvvW74d8XeIPCwvF0W+WGK+jEd1BLC
k0M6g5G5HBUkHkHGQawyowDStktjj+VAHazfE/xrdeKNO8SXGrJJqVjamyS4e1j/fQHIMcy
4xKpBIIbPFTXnxF8SWfjnT9csprBJdCU2+lxR2cf2a0X1iixtUk5bPXJ61w8KebIsX94445
xU2oGE3g8tg21FDELty2OfrjgZ7nmkM6S68f+IL3wdf8AhSWDTf7JvbxtQkijsUUpO2MvG3
VDjjjHBIq7efFfxhe69o+uiWxtNX0raUv7a0RJrkqnlgzN/wAtPk+XB4IzxzXCkYj4b5ifu
0mcHk8igDsdS+ImqalLpUf9kaNZadpd019FpdpamO1edsbpHTcSzHAHXAAwMVq2XxJ8Q6j8
SH8Xp/Z1l4gn3gbbYfZrppBsdJUYkfODgtnH06jzg8kkAZ9DS8Fjk4UjnFAHZ6/8QNb1rw2
fC2oaNo9pZW92Z7aG2sBA1gxwJEiweFbA3bsk461Z0DxjcR+ANR8GjQ9LNjltQkvvJf7UZl
UhG378cBig+XgMe9cvqjNd2dpqUtx587DyZSTkgKAE3d84yMnrgU/T8Dw9qC+YVbzYg4DYy
mG4x3+bH0oC51q/FTWYdF8Madb6Ho0DeHDILK5+zNJIVkDCVH3uVdW3ElSMZxjFNh+I11Bd
aGbPw7otnpmkX39pppdrFJHBNdbQBNJ85ZiMAABgABjHNcMZIfI2+SA4bOQ3Tj0qICQLuOA
M/jQI9Gn+Jc+PGsDeGtMP/CVyFrwh5h5R3b8x/Px+8+bnPPHTit23+L09lP4Y1lfCNg8mla
bLplvD9omEZiwYtzfNkvtdxn/a9hXkd47G5lyuNzbsA8ZPerM5MZhijcuqRKxx0BYAkfnRY
d+p6d4M+J1xplhY6bceHra/GjyO2kTSzyD7GsrhvKcf8tYg4VgGIwR1rM8OfEDW9Cv/ABRc
CaG6k1+CSC6muOTuZ8+co6bgS2PTJriNJaYXhZsnchGC2Oe3HfFNUFpQjkADPOOn1p2Ed3o
Hj9NG8Er4T1HwvYazDa3x1Cze6kkX7Pc7QpZlQgSLhR8rcUeJPHOk67qHifWrvwXapc6/EF
BNy7i1uur3Kbu5BI28AfnXEXYBv7jbyglIVevGTg5+lRXTObNAT8vmHn3wKBoo7Tng+5zUR
z6ce9SllbqP/r00kYxjPNAAysrbW+8OoFNGeCOvvRkhsAjjrilAAJ3EegpCA7gBkY759aZt
dk4yVHOKUZZsZx9aD0PAxnNMBoz1wBRyBn1p+Mx5zlQcDP50g56/jQAw9KcrHNBJye1JnsM
0AKVPGBweh7UvUk4pW5Xb/d6YpBt3cDj0oAapbnHcUgAJwOeOfapGySSepqPOOB0oAWMqrZ
IJBU0FSGGeTxTo1/ds/QKNvJ6k+lKVJJI59eaAIxy4OOvp2pcDqT35HekyucYPPelz1yaAE
bGCffp6Uu0EdME/lQAO5z3xT1xkYYDnqOtACMFCJkEN/EcUi8HBPH1o2ttOe1ABZwqrkngY
oAQnJI3E/wBaco4BBIobbv8Al4FOQhVJKkkEHk9OaAIyee1NzkAZz7VJcqiXUiRksgPyk9S
KYAOT6DvSAOppw6/MfqaQgDgA5qxbJbNcol1O0MJzukjj3kccYXIzzgdaYFnRZnh16wmWLz
jHMpEYIBbnoCePzqgpG8kjKrzz1q3phZdZ059nmE3EeEGGLfMBjBq5faDqUE90BaTbDO6KS
vJAY9QOlRKcY2uzopYerVTdOLdt7K9jFJYkuTkmk43e3arEcDSRsQvC9T6VCdp3DncOlUYC
FWBzTgBgFiSM84HQUzGT8ualhguLiUQWyNK7fwqM5obSV2VGMptRirtk8BiEYebP2fzgpOM
lVPXPbp+oq68EumXGo6VKqy8iKWVRkABwQw/T86oXVtLaIkEqbJQcuh6gg9/wIra8Qsq+IN
QnsklitblFuFjkIYqJMEDPele+qCUJRbjJWaMJgBNlGzz1xxn8ab3KjPH6UwkgdevpU6QtJ
GWRSSeBwTn2FMlJvRACJZFzg7sKM8Y7Crl6Amp3UH2gypETEr5yG24H49MU7R7eZNdsS0TY
MyAlo8qMnGTkY4680yW3uEWS7+ykxNIyLOxyCwPP1zU8y7mnsamvuvTXYZBI8UkbKQGU9vU
1enZY2fyZSXkbD5UAY479+RWYuGYYUbf9roOKv6hE6SxjJIVVT8uf61ZkQ7/nJ6nA5H0xTb
nYbNMEhxIcjHbAo5LOR8ueeKbcYFlEBzJ5jEn2wMD+dA7FZlIOMYz2qMq7fdGMVK4y2ASfq
adb28s4bZNHHtPO5sZpARBBkYBI7CmEZ5NPYc4OMjtQGCKcLkkYznpTEM5Xn1pWGOQO3HNG
MkKelIOm3360AKv+rfg8EEGhSu5fbse9PjYAFCFUMCC3f8fxFRg44A74xQAoyzfJye3vQeA
SRznGTRyOM8E9qCAfvHgdhSAenQk9OKJAokK8g/pTSRgYLE9/SlBywA6r0pgIVyeOeOe1M2
5J/pUwwVwQSc9f50gAVGJBHof7ppAMJKoEHTOcClCx4GTyfSlKgAYXnnPNG1Qv0pgR4/efL
xzS4+UDn1waUjDhgDg9KCAAWDAqePf8qAEbaB8oOR3pAQF+UHdmnNnYoI2rkkHH9fSmjg5H
XPHtSAMHcU6c4NIeXPHHtTyRu7U0sTg5yemKYCY+U+3elXgd8+lBwfqOMU7YdwAIOelIBzK
HhGF2vEvP+0M8fTGahJBxjJ49KssoWzSVXBL7gVHUYI61WUcg5oAcSOg9KBz0zkUHgnB59K
VQMjpxTA2/B0BuPG2kRfZRcgXAkMLHAYKC3J9ABk/St8TWmrX8moadfSJfKhLxNkKeOQV9M
+lcxol+dO1y3u0XLKHQA9tyFc/hnP4VNNrOoBZYvs0NvM/ySypFsc+o9q8/FUZ1JJx/r5H1
mR5lhsHSnGvqm72s76J2aaas7/Iktre3Ph2K7SDbdvcCASFs5yecDp0OKmFhpzeNH04WgNu
RtKhiACFyTVC01q7s7P7JGkOxG3p5iZKn2py67cf2v/aX2eATBCoCLxz3Pqaj2Vbml21tr9
x0xx2VunRuveThze70V+b1vf5lnULfTP7Elu7ayMDR3JiU7yd4HXrWnY2NjYXumW32cy3sy
ec8u4jYOvAHbtXOLqk50ptNMUbo7lgzLlgT6f41fh8T30KxfuLeR4k8syFfmZfTPb8KipRr
OHIvPr5aHXhM0yyOJWImknaP2FZNSvLTa7VkmT6Pp0XiDxPcLdy7LXzvnYHsWx17DHP4Vb8
VNYkC4hhdFmnMAAcnMMbFRj0z1+ppPBmpSR+Lpb9ooRAlvNczRBeNqIT0+uB+JqmL2TWo7e
3e0htIo33efgkQrnIA7eg561o41YyXZefl/mccMRl9WjOLa9pJvVrduSs79NPz1JJdF01NR
uoisyw29n5py/JY+v4DpWHp+oT2BdrYfv2jKI2f9WT1P1xXT6rqEUWl3fmSWj3FxiJTAdxd
R/E3px2rk7aaK3u45JIBOqnJQnGT25FLDc86cvaa/qGdfVsLi6SwjUXq20truy2vsv8AgHY
6hqd7BqFtp0YNz5kCpJEx++zd8+tVtTjWG3s4reSV4ZJpJFjKj5fm7DvjJxzWc+qzX2oNqk
EIt5raMFmWTk8hRjP17UT6il1pFtG1mqPZlY9+45K9xjt0FFOhKEYWWvUvF5pSxNTFc1S6a
Sg3fa6uvmls+psS6BpCyXELXF0pgi+0Ftqnj/HHaq+raWsV/Z2li5kS9iVlMvO3t1+g5pku
sSTvqB8hVe8RYhl8+WoH05p0uti5u7O5jsgk8AC7i3ynGRjHalTjiYu7f5dv8zTFV8lqxcY
JR1Wyd7c3Tz5fzHX2k21lp88qvKs0BCh5AAkxPUKP61YvNCsYvD1vcz+czsrOZ4uUU7QQCO
uPes+/vrW6YtFYMjOwd2klLkH0X0FW7vXIodMxa2ZjNyGUpvyidASq9s5pNYnljq7312KVb
JfbVLqKio2j8Tu9XfZa7Lp3uciTwcjBIqBjjHHWrL5xjHSoGPqM16h8GTEOSARjcOKYoYk4
Gdoyee1SbGPVGx9OlGw+mKnmXcv2cuwzuP8A9dIQcnnn2p+0KAcgE0ELx8w9aOZC5JdhBwr
ZGeKTB2l+cE4pzYyvIGOOtA2HO+THcd8n0oug5JdiP5iSOPal29OQD15oBCnPyn8aXAOcEc
DJp3DlYLwR+tLxu470oQcEyKOveggq2Gxx6UXFZgSVkBUg45pUkaMEg4NLgcnOMU0gO5bOK
LisR5bIxkn2pTngsTz3peSf8KMccn8DRcLD1ZfIeJxkqwZCDkDsfb0/KowR0I69/SrNuqSW
ssWPnEit15IORj8yKh2kAhvlI4A9fWi4WGySM7LnGAAo/AYpnVjgYp5BzgcD3NIUGcBuaLh
YXcrBVKhSDy2etNY/Ng9qcAuOckY4+tJjI5ouFhnGMjHXFSLn5mXjAx19ab5ZADYz3p7n5Q
QoXPOB0FAWJ3RxZxxBQSSWXHp3J/z61UC9cngVNLNJJ5as5IjQRqD2GScfmT+dR4LcN0oHY
QHvngUKev8AnNGBtIGc5/DFKM4wDnFArFi0t/td9FbB1iEh+Z26KOpP5f0o1C8F9qlzeIpR
JpWkVDztBOcVNYmSOKbyyVM+2DcDhgM7jg+h24rPxnGOABQ2MeBuTknPUcZGKlltwltDLFM
kpkB3IgOYzngH3PXjNQY5yooy6jG8heoANArBsIU+3XFJyAR1zT44mYthgMcnmjGBg4JPeg
Db0CaW207xFPEo+bTjbliMlfMkRePc9PpmsbdIVWME8cAZrUsOPDWsAJnLWxPoo3Nz+ZH5+
9UbdTJfIETeOpA7gcn9AaBjBGQEMZDZXLA8gf4VEvCtuB+q81ZuLgzE84UknH+NRb1aJFbd
hfQdB/X6UCLmmfvnurSNwiz275yOuweYP1TNV7c5UhiPmByWOPerlvPbJr0c1ojpbtJtRJM
M2GG0g9M8E1RhjaKUopbfGeoBzxRcLE6OSpC5wO5HvUysvLhNinAUKc7uOevvioYlZw5yQx
HTFSFFTIDZXPrzj6UwHHcrMAG56k9qbdFvsNsjA5Bcgk9iaRT8+4cr0Pbin3Q/c2jNgqwfA
Hb5hQBQYYXnGfaoGGe5H0q3PHskKr8yjowPWqrD8aQH1w3witSRjW5OQOtsD/Wm/wDCoLfH
Gtn8bUf/ABVequjeaA2Pug8/SkMZLBicV+Jf2lif5z9R/t3G/wA/4R/yPKD8IYgMDWlJ97U
f401vg+vbWos+htu/516yEwDnHWmyRsOPb0p/2liv5wWe4y/xL/wGP+R5H/wqBccaxb/ja9
P1qM/B48g6paHH/Tt/9evWzERkYyDTfKJkGR8vriqWZ4r+cv8AtzF91/4DH/I8hPwdkPTUb
HPvbmhvg7Nt2/2hp+09f9HNevlFJIBPApypuXaOhp/2ril9oX9t4rry/wDgMf8AI8bb4Mzb
+LvTT9bc0n/CmZjyLjSv+/B4/SvZSi8gHH9aXYVOc5THQjvT/tbFL7Yf21iO0f8AwGP+R4s
3wYmABaTSvxhP+FRn4LTtnA0kH08oj+le2bCSvUDrSFWAOGP0x0oWb4vpMP7Zr9YQ/wDAI/
5HhzfBa5x8q6S2e208/pTT8F7oYBt9JyT78/8Ajte5MAWUNzjkD0oaM8BiDjvVrOMX/MDzi
q96cP8AwBHiKfBe6jU7rbSMsQuSSNv04qq/wWvTk/ZNLI6f6xv/AImveGQ+XyeQfz9qRArI
CGBU857VTzrF2VpCWaz1bpw/8AR4Kfgpe4J+w6WRjkea3+FMb4J3466bprD2mP8AhXu0lzb
wj97N5YPGG9vaq/8AalkwO1ycVcc2xz2f5mizOo1/Ap/+AI8RPwTvyfl0mxOecC4NRt8ENS
xldGsz/wBvH/1696jvI2wQCasCZWU4Ygj1oedY1P4vzM3mb60Kf/gCPno/BPU9p/4ktqe4x
dD/ABpj/BPUScDRYCBxxdDoPxr6KQjhUKkA5Iz0oCgv0IB4Jx096azzGL7X5kf2lG+uHp/+
AI+cG+Cepgf8gKMduLpf/iqZ/wAKV1Lj/iRAA+l2v/xVfSLqwHX3FNb5BuJyo5zin/b+M/m
/P/MFmFLrhqf/AIAj5tb4K6mBn+wW/wDAtf8A4qk/4UvqO7nQpj24ul/xr6UYeg6+tByB1x
7dKpZ/jP5vzE8fQe+Fp/8AgJ83D4O36GNTol1tC78C4HXn3/WqX/Cm9TJA/sC8GfSYcfrX0
26n5VznIpvI5Xk+1X/rBjOj/MSxeH64Wn/4CfMsnwc1QEZ0C+49JQf61Gfg/qezH9gajkdT
uBr6dKkj5uSORikUbi6hwzA8gHp9aFxBjO/5l/W8L/0B0/uf+Z8xRfCfVYmfZoep/MNrZwe
M/p9aY/wj1JjkaJqg+gFfTkbrLF5ykhSSvPHTIP8AWj7PLLLEYrjyAoLZKhkYf7Q9PxraGf
Yxvlbt94PFYNa/U6f3P/M+c2+F2pW/hKCyXTNTxc3TzSKEG7CqoXPHTOTj2rJX4U36uWGm6
shwcFU6fpX099su44N9/ZO0YbaHtW8zb16rgMB06Z60211PT7yQxw6hDuU4KltrA+hBwQfw
rqnnONuuXX0MYYjApNSwkPx/zPmNvhbd4AOmasoHXEX/ANaoj8LL4JxYaquOM+T/APWr6dv
m1W3khurSJbm1AKzQqp8w88OhHGfY9frVizvIL23E9pOssZ4yD0PcEdQw7g8ipnnmMilK+n
5epXtsu2+pw++X+Z8sp8Lr6ORXNlqpKsDjyOvf09qlvfhtLBe3tzt1OK3DtIZHgIAUnPJx7
19Ha34t0Xw8qpqV9tuH5it4gXlk+ijoPc4FcrN8WWaVo9P0RmXGPOvbpYo1HoQoYnp9K78N
j8zrrmjHTuclXF5VTdpYWPpeX+Z4/b/Du9huUufst5Mp6LJaMUYfhjIpsnw7vZ2Yrb3qn0F
m3HPavXNJ1O3M0lw3jiz0GOYlpbLTnk8vJ9PMAUHPoPWtka14TVFXUfG+pX8fQL5koVv+/a
jOfrXVUx+Kg7c1/RP/ACsQsXlstfqcf/An/meDf8K6uWOI3vDIB8yi1OV+opt58O7p7e2Tf
eAoH/5dj3Oa+iLTx14Z0/Timi6bfS26n5TDasque53N1PueazoPiPd6vqDDR/Ct9exFQRg4
K/73GAPc1m8fmTTlCGi72Q44rKOZRlhY/KUj5/Pw4uzGcy3W1fW3NUJPAEobH2uYH08g19e
29zqkttKb7SltJQo2os4kJPfoO1O+wWyrudQ7sTlmHJrypcRYmDtLfysz1adLKJK8sKv/AA
KRrO5LjAxwP5U1sYBAGDStgvnOTgc/hTOCoGcY4r4y3keBYk3+mCM0wsTktj8aaWXGOeR+V
ISp5PSk2gSF35GCRjPUUAjGNo/xqHKl+B34OKkCnOCwz9eKVlYqwmVfGAD3HNOztGcc5pny
qT83txzTWdGLMXwen0FUkPcsou5clo+wILCl2/ODlGA/2hiqu9Cck7QfXrTldBjOenbvV8s
eqE0yfY+3IdCT0G4U0E7TllIHb3qIuuQRx17VHv8AmotFbIOVssYXu6nJznnil2KxG5wD0x
ioMqecfUnpUd1dxWds9zO5VUGck9T6VSim7JDUZN2RNczWlrCJbm4EUQbG5h7VxGseLklV7
ewDquSPMCjcfcDtXN69r0l/eeYX+UfdXPA+lO0vTmvFW4kXBJGPcV7lLB06SU6q1Po6GXRo
QVWuXrGF5wHnmlaQ8gv3B/E1sW1oqXAbk5HI7GrkdmotyvmKskZwcj2pY2h8xWDBvaonX5r
8qOarXc72L1s6hceVx178e9TrcHaQsKBh03Zwapi4USBY0aRieoNWCpHPcHIHpXC/NHBJdx
lxcyW7vLEsYXvkVHBrUyPulwy9gQBSXarcFYcN3Y46fpUNzasCrR5cqvIPNdMZRdlNFxjBq
0jct7yO8QujYOOVJwRU6s4jDOQW6dTXIiSa0uQR8r45+n4dq1V1PzbchllSQEj93bvIG/ED
H61zVcNJfBqjGpS5dVsa5LYXIwfQVFPcRQojTYVGbZvP3Vz0yew7Z6VlSXevXBKW9hbW+0j
99dMy5weQI1y3I9TT/susXUTw3t/ZxRyAq4trYscEYI+diOntULDqL9+SS9b/AJHLzX2NVw
yH51xxz/n8qYHxg8AZ/KsKTQb61hEek6/exMq7VivAlxGcdiMAj/gJFZF/f+JdNhb7drnhq
1f7qyzLIp7fwZIraOEjUdqc0/vD2jS95HakkMScfj2qhJpdhLNJcJC0VxKctNA5Rm4xzjg/
iDXAyal4tu4lGharqmqXLjHmLpUVvZjnrvkG4rz2yeK0LvTPEMVk134m8dSWNvGOVsYVjBP
90twWOew5rqjgHTavVSb6a3+6xKrPWyZq69quk+FrCJL7Ur9TIwSO3hmUytnuFIHHqan0S1
0vUdMTVIba+t1l3OnnzyK/93dtDbRnnnHv3rzCwjt7LWv+EgvfDOp3ekQHckz5ldn3YDys3
UDjCjge+K9MHiLULyydtF8N39wZn2C4vR9liwBnJ3fNjkdue1enXwroRUad2+srpL0/4c56
dX2km5bdtfvNfy9QW1Edvqa7M5H2i3EhBx1ypUn8c1lz6Bqeqk/2v4kt1slQtIsenwoMY6e
ZKXwKiubPXorB77VvF1rptqq7nSytV2xe3mS5JP4DPpXN6P4VufEmqzam2oajc6UsREc2py
7muWPHyIMBE98Z9KjDUfe55VEkuqjf5XtYqrLSyjv5kepx+ANP/d6da39/dwjBXTbqUE+7y
Z2j60mk+FvEN1dyahaO3hSCXiUR3T3Nxcem8k4zg8E4I7V0ryaXocS6fca/FpcajdsjgSAE
eoYgg/mTWVJJodwNvg2C7vL1Os2lXBhiB9ZZTlDnvwzVtGtLktC+v2mm1+NkvxIdJXvL7lp
/wSuPBL6eZYo7HTNWunPmLc3V+8MrDP8AEjK6nv65rUjlvfDmjrcalb+EYhg/uoy1ueOMA7
W3HJxwBVC88M6tqlsmj6r4iuNSmAR7rKqLe2XIYAfLmRzjjJH949gew0bwzoWjWyzWmlx+b
C2EnlHmSKTndgnoT14xV1MRHlUas+Z9kv1vp9xCpNO8Y2RiaZ4s1LUIwbf4d3hDdCGiRefU
uFxxWzDa+KNROHNl4ftcfKtuFuLj6liAifgG/GtgyNglW3OvTcfyqqdVla7axis5heAByuw
OoX/aIbjPvz7HFeX7fnb9jBL1bf5u34G3s3Fe9Ig/4QfQJW86/guNTnb70t5cO5Y/QEAfQc
VnXvw98OPcCSzS5sJozlJIJ2GD+fNdAup3SsqS6PeiQrkrCFlQf8CBArI1TxXa6ZchNQsL+
B5DhFMSsW46AKxNY+3zCT5acm32v+lyoU6Sd5pGJJqXijwmzHWoTrem/wAN3CMSIP8AaPQ/
iPxrTi8beFbmFXXWYYjjJSXKkZFPa98Q6vH5dlYDSbWThri85lwf7sY7/wC9WbF8OPD8Vui
zG5uXHBcybf0Fayjg5K+M92f93r6rZHSvrEXahqvM64sd3XBwOnSnEnjPPvVV3k255HAHPX
OKEN2QSIX5Hp0ryOST2LcS1yO+Qeabk7vXFRBrkKJHjZQRkfSoBLKZANuCTjnvUypS26go3
LJfjrgZ5FJvw2W5NVjI+0DOc80zzHI4/A5rHldzTkuXCxK4PemM52KoUfL3FVfNkJ2rjPSl
VpHbA4bBPWtop7C5LFtXBfIXjH4U7eABgcdhVdt6MQSA3Xrn8KQNI3BIzRJNaC5VuWTLuBB
GT2OKZ5oJ4BJ6cGq5aUEgnbwaTc2NowQB1xRbsNQRZEgK8iuA8Za8stwNNiBdYsbznqxH9K
6fUdQ+waZcXsjf6pGbAH3j0H614t9pkv7pml+/IxYnPJ7kV6+XYfmk6j6H0mS5d7aUq8to/
mdDp1n9scTM8aEcDd3+lddaFLRF8xxsUZwPX/P41xVhvSLfJ/DwpzjIqz/abMhhYsqY54yC
fWvQrU5Tduh6GKoTrS5U9EdXc6kGYLHISG/jHSnwv5iMIz7ZWuRSWSfakTKSOxJ/zmt+3WW
2twdxOBlV9655UVFWR5tbCxpxS6mxFJKhCbiACK6G3xIv7sbsjj39K4zzb92yH8ngDmLeMn
kdxx2P8q6Cws7ryvLur+WdWA+RAI1HXI+UZI/H8K4a9NWu2eTiIcqNSNobiZ4oZY5JIzh1U
5K+/wDn6Vl3qJ5hgvNbFsgIbEEeyReeMvzg/gM1bu7KxNsst1BmO2Q7F8woqg9hggD61Ssr
u4lhk/sfSoYI3APnySbY369NmS+B3zg+tRCOnPHbzt+bv+R50m9mZes6nHY24mGo6NeBGGT
Pei2kA75ADAn8F+lZEfxFtrZVjs9CuboSE7ZIpw6SH0BVck/QeldPL4UttQulvdXlF5dRtu
XZBHHGh6fdIO44/iYkjHGKvuunaNA93PdLC8a7fPupS7L7cnIHstd8a2F5FCUed/Nfl/kYy
9vLROy+8zvtHi2exN9KlhokQi8wxNE91Mi9cnBVc47DOKgjt/F93MDFr08MGMvLPYxxKRj+
CPJYnpyxUD3rVtLe/wBSuPOv5CbJMGO3WIxCUg53MCS20dlOM9SOlbXlMY2BAORk+/rXJKu
qT5VGN/Tb79bhyc27Zz8vh77SMX2t6rdowG+N7jy1f6rGF49s01bLw54fjLxabb2KHlrj7L
uHB/ikIJB+pzW1dTm0hRUTfO4/cw5G6Q/4ep6CoINNRGWe4P2u6HJmkGcHvsHRR9Ky+sTet
STt2Wl/0L5Y/ZWpQk1u4vMJoVlLdyMuVu7iNo7dPcscFvoo59qfbaHC1wl5qjtql+nKyXC/
JET2ij+6npnk+9bJVwASTn3NMmWc4MEgjJIJLLuwPYetYuvZWprl8+v3j5U3dizGKOFpbhh
5a8s0h+UfieKybvUNUuYlTSoZY7feHa6NsZGkGMfIpIwOPvNwfSr40+DzlkuWe6ljOUacgh
fcKPlH5Z96us8kdpKVtpJpJGUAIR7nJLHA6da0oThGWmr132Jndo5I+GzfTpc3xuZp4jlZr
6ZXaP8A65xIPLU+5z9K0ryHVbSyne314IpASKKaxjlZj/DGh3LknoM1JBqV1decsFrbwQRc
vdTzboww6gbQAcdyGwKXSrOa51B9VvZ3uDt2WgZNiIMfM6J/Du6AkkkDPGcV2KtVi+aq1Zd
N/wDMyajtHfuZFr4Z1HVEt5/F+pvfBGD/ANnwosVsrdi4X/WMB2Jxk9+tdDHHb2dkxaKO3t
Yl6KNqr26Ade2OtSX7aksedPSAMMYaQ5IOeePpWfBpetR3YluZ7GVo2LgMH2IcYD7f4m9yf
oBWbm60eac0kun/AADZRUVdb/iO0ZZWs5VmhMVwJ5C6t94E4K599pUH0xjtW3bQs0c8LBgo
TzAB2YcZ/WmQRx6dZu8s3nHJklmlwpdjySTwB9OwAFJa6jcT2dxerZCzhaNsG5Ylgo53bF7
cZ65x2qI3qVHONrbGTl7vKJJ5sNsXitXuZGO1EUhc/ieBWbJcz2Nwtlaw2/2mX51tkYyyO3
dmHAC/7TNT4YJtX/ei9dbXJjM0QETSgHlUwchc/wAROT2Hetqy06xsEaKwtkt1c72KDlz6s
TyT9auUqdKKUlzPt/mZuTb0MlNH1K7RG1XWbhZM5eCwxBH/ALu7Bc/XIzUkOiaZYXrTWdhG
k2APOYFpD7bzk/rW8iEgjIyOcdx74qs8UonkyDy3UDGBXHUxFWStsuy0NqCipXKrIW+U5ya
841r4n2elajLYRaXdStC7RuzsE+YcYxz/AJNenGPrxz1rzvxrpng7UdThOqam1nexqQ/2Y5
LjjG7API5x3rpyuFGpWaxEHJeRvialRU70pJPzO8ZpWC/PuJUAsQM/nUDRbnwxLEDgsc/zq
68WHC5ydoH6UwxHkj9a8yVab0bIujP8hQWIGM03yDgnkj07Vo+XlSNuOaZ5RyTjPbmk6rLU
jP8AKJx+tAg5GOB3rQWJS2SMZpWiyhwO/IFS5srnM3yjjaBjikNvkg45I9K0mhY88KevFM8
sZycg1cJO4c5UWFQdwPbHHFOMA85eQeOatGM78Ac/TNSGEZG3g4/KiUxc9jPEO7I55OSSen
+NAhwuRx6Y9KvmNAN5B4Gc0eUC3Awvrikp6Bznm3xHuBa6LbWYP/HzJk54+Vefw5IrzO0ZV
nBz0/i9v6133xWVjq2nDeQogY7ffdz/AJ+ledqAjp/dzzzyK+uwEf8AZ4vufqWRQisvj/eu
b9vHLIzBZCY2HfI/Kti101mtxM+3BGFU9sd6w0uQDiNi24dDweO/NdHp1xOsCmYsQB91eAf
rVVeZLQ4cYpxjobWleHIZ5VuAMKvJVeA1bstpbiYKgB21z8GozsZEClRu6Z/z/k04X0gUuu
N44C+9eZOFWUrtnzNWnWnK8mdBHZp9o3tJlcfLk8itNfIijeSSRYooxlnY7VA+prnob+V4g
27B6HaenrWjb2ltePGtwglRR8wc53+xJ7eoHXvxXHOm071HoeXXhOKItMii1y5/tRLV2sI9
6QyXeWa4zgCRVbovBxwCetdC0MYfDEe9AWOKARRbAg6BRjHtUEsrl1z0zziuarVdSWmiWxx
xiXDGF+ZSMj0rMuIbVp1ujbRNMuQkmwFhnrg4qw0pWNiSfxrmdX1kGRfKc4Q8qOppUac5y9
06aFGVSVkb9tcRpeLG7FQwxz0z2FST3kNwjWthvu5nU5MDlVUdPmk6AfTJ9K5jStQkuNatW
ZWZfNAOK7+C2gjmAigSIMedgC5HXtWlRexmk1qZ4ul7J2fYyrTSodO3MwSS8fma4wSWz2Gc
kKOwJ+tXRCM8D3qXC+YQV5PzdOv41IUGQAMCuSrUlOTkzkVoqxX8oEHJ5qKQQwsoZwpkYKM
nq3YCr20E5I5pCnOWHHWsud9QUkc6b3UGvwkWkXEtuWwGKGPgDrluOTxn07VMbEmxLaxN55
lkLCCIHYo67Pl5f8eCe1bjKNwOOemakCYtujfe7nj/APXXXTxG6hG2nz+/oE5XsYH2J7wW6
TweRZW7K6wyKN8jL93IHCqP7vf26Vqxxls92PepyoZfWngqGGPvdx7VEqspb7CvYozRyqpk
R8Y52mPeD+WD+VUZf7VnnMFpLCvPzzeSQsYz0GWO4+35kV0CtgSOBkAY57U1VJyMYH1q4VX
G2hLZRgsoIc8vNK3/AC1nbcw+nYfgBRdaTHqMTQz4eFAWaMlhuB4PIPoTVi589HBitmmx/d
dV/mRTIpdTMc5jtbaLMeFEsxYk5GchRxx7mt8PUquak3a3oS3ZaEkduiRKkaCOKNQqqAAqg
cYA7AULe2TS+Vby/apRyVtlMu0ep25x+NZUPhyW4ica1erel33LGIx5cXOcAHJYdPvcD0ro
rS1hsrcxW6eWhO4ju7epPc0rU0n73M/w+8ib10Mm7WO7mijbS9QuG6gLH5S593Yggf55rAf
w3qOoOCrLoaxkhDFNJNcde7bgo6e/Fd9jBGB2zVVsfaJDnnNEcVKmv3at/XYumua6ZyknhS
a5BXVfEuo3VsF+aMMIQQPUrzj1rxLxLfafNqzLoVlHb2ERKRnzSplA6uSeTk5/DFereNdav
NVSPwn4VK3V5fJuuJEbAii9C3bOOfb61n6X8MNAstORta1Fr+4mO7zEkEcYGBwnqK+qy3FR
wcfb4uWr2il072Rx4mjKu/Z0Vtu3+R6fJB078D8OKjMC7S3rVssxYZGSQBx9KYwPmZ254r8
8jKTVzq5mVvJ2/d69+aYYzuxye9XCgA+6QM496RkBPC9PQ0oyezK5yl5Q6mnGEZIwfy71bE
eSSM+uKVosNgr+NVzi52UTEVwOPT8KQxdfYdaveWmScHJOaYVQFhySO9XF3GplTaMnbzkcY
71RubqVNVstJsohPqF4SVRidsUS8vI57KOnuSAKl17WrDw7o8uoXoeQIQkcKcvPIeFjUepP
6Vv+DfDF7pukXms66gbxDq6B51Xn7LFjMduuey9/Uk19DleXvEKVWa91fi+xnVr+zjzP5GY
yE8qD14PQ0jRkE55wOlXWiUZVhj6imkKBheMmvCno9C1O55H8VbD95pl7glcPG2e3cf1ryo
jP7uJt2DnHrX0L470tdU8MyyKMS22ZFA9O/wDjXhsSW6Skggk+o4A/Gvr8qrc2HS7H6VkGN
vg1DrF/8Ehi822CSlFdiuDnoAf61v2wyyNPLlWHGKy5SY7jgBkGCB1rUZLf7KhMmJfvBAcc
/hXXN3PRxU3NJtbnQRRSzoPKQqvQZPYU5UaZ2B+VgSpB6ms22vbj7QFZ2iRBjHqfr2rWhWX
zXlZRKcc+w/wriacdz5qopQepZtXMci/Lwxx05+v1q8L4W8m514bJBz0NZMtzLCgjUlWbGM
L0HeluQwiXzpDuxzgferLkUn7xxypczvLqdVHqivCXTBx154Jq3HMJJBIpUoVzweRXD6fva
2Zy4CE56gEAdKfLrQW5X7McDbt3Pxu/CuWeEV7ROd4NuTjA6+/nRYANx5Hbj+Vec3bSxXLF
GUjJ3MPr0zWzqGtl4mVAGcDPOcZ/GuQvLyVw2WHzH6V2YPDuF/M9TLcLNbnWeDgl34liB3M
wYtuBOAAK9biz9oTHXpXmvwt0uR1u9Yf/AFZ/dxcdT3P9K9MXIdSBgggg9hXjZjNfWLLpY8
HOZL6zKEemhAQqAgEfL69sU3pg5Bz0NSScSMuM8nHPUVEd2SCM89a859jyUKNxyC2Pp1pOn
Q9PTt7UZ45BGPUVQls7uS6a5S9W2YcbYogd4HZyeo/AexFEYxe7sNto0Oq88c05vMNpgHgP
xnp0rOa+mjjBuLR3Vuk1p+9Q/h94fkfrVXU/EtnpUDXV5ZX8MSKCrPbth849M4znviuujQq
S0ir30Jvd2NoMgRgD82ccigncCRkGsnTtfsNRuGtvNWKfJ8uNtymZOzJuAJ9x2rTVmD4xj0
H+NZ1YTpvlmhp32JgxFuV35w/THTikTHmAs3yn0FAUtECy4JYnPtwKcIWEeN3GabvdX7CuM
bJYgjBqeNgkLj+PcOvTGMU0xMHJyCc/rSTbLOCSa6kS3iUZ3yuEUfiamDam+VXZLasTtkEl
Rxn5azpdWhsrr7NqAMDsxMbL84K+pA+ZfQkjGe9YFz4h07Vo1ktPt2sGAiMQaRHIyscnAaX
5VI9h2HU1Pax+LJopksvDOmaLG6lS97OZXcdPmWMc/i1eosJyO89L99P+D+Bz+0TOkstSst
RVzY3kN2sb7HMTBgrehqtcvdpcTvHHE6Aggc7vfPasCy8GaxY2xYeKF0lcmR4tMt/LgT1IW
RiB+leVax4qe48Q6na2niXxBqVjZwszmJMi8YDkjYuI4sA5dj3OBxz00sthiKjVKd0vJjhX
cPiR0Ou+KdF8LagZDLcw6lqV2TfF0O8xEMAegwqjoBkEgc5rm9T8ceJnttP1DSdLtruyuYf
kj+zCT7OVONmcgA42nFcxrWn+ItV0Ea3rttdeXGsSW8zuSUibBbGe3IwR610Og+HrHUfD1s
kF5PYzW5ZJQl0VSXphwOcZ744yDX2sctoQpqc7Sfc1w1ZQquNSOnp/kfSJdNw4PQEnHtUfm
L1KkHrTXWQnAGeBz+FRgHCjn0Ge9fkCfkKyJfOXGdgI9qUMO4yT0qEBlycU5VJ4OTQ0uwWR
IWAIwCATyRTXZR600h1B9+c4pDE27ls9MADpU/IaSAucDDscHPpWdq+rWOjaVcalqM3k20K
7nb1PZQO7HsKmvp7fT7OS9vLpLe3hHmSyucKg9/8APpXzl428ZzeLdaHl+Z/ZFs/+j25O3f
6u3+0f0H417eWZdPF1L2tFbs9DBYOWJnaOy3PaPhppN5488SDx9r0Ji0qwdk0myc7l3jgyn
1I6Z9fpXvCqGIwoHGB7V5p8J7/XdT8Gw3N9pdppemYC6dDApBMIGNzZ65PfjPXFelxhsA5B
xzzX6RShGnFU4KyR87mM5SryT6aJdv66nCajA9tqUsMqYAbIPqvrVAxurEjkMc9c+34dK2v
EqXTawJGhKxCMIjg8N3P41kKJc8npxxX5rmNONLEzh0udlGV4JleZPNRo5BvQg7gR2r5w8U
abd+HPEU1m6ERk743bkMpPBFfTMkD7sofl7ZxnFcl418GHxNpa7QBeWwJt2P8AI/lV5bi1h
qvLP4WfSZNmEcLWtP4ZaP8AzPn21lee7TzH++354rWgcJeEg8hsDI7fjWBdQ3Gn6hPa3EZi
nRtpXGCp9RmpLe7G4byWP1r7OcOZXjsfpTSqq8XpY7O3kDT7QQ7EhjnAzzjiuiiS4WIApln
PynuK4SwuBLMTNMsW3DfgK0rzxBNANttNtPIwOK82rSlJpI8PE4OpOapwOqa1R3VrxHjJ4B
3fe/OqN5epCBbwkHPHPIA9q5MatdcMJS7tkbi3WmSahOYvmZd2cnmiFBp6ihllRP32dCbwe
W0AJ2tnPOP5VVMxCCJlLkHjb39s1iQ3LCUs8hHruP8ASle9cyZDHAODit/Z2djsWBadkacs
4JyxAOecHoKpx2c+q6lFp1gpeSVgids+/wCHNUpJeCqndznHXJr2X4a+EntLJNev4Sl1MCs
EbdYk6Fvqf5VliKyw9Nz69DHG4iGW0XVb97ovM63RtKh0XRYNPtkKpEoBPXLdz+NXhv67et
XHh4AHQd8U19sCNNIGZVHIUZP5fjXxkk6k7vdn5dOq5ycpbspkMQ3Az69gKj2FsNtGO/pVC
bU9Z81V06y+1QFirTSRFQq9AwCnLYPXheM1Zm03V70ot02nopGGaLzm468LuUZz61tPDcrT
k0hc7S2JJP3aF3YJGPvMxwF9yegqgdSEk7Q2NqL/AGjloJAAp92PHPbBz1q7Foun20ZL2rX
sgOfMmHnOT7Z6D2GBxTruz1S7AWzuX05SACf3bFR6hQDz/wACopwpX119dF+GpLqSM82+oi
2aSaeLT4gS7eU29l9t7jao+g/GsfULzWC+6ygbW4n/ANWh06UM+B13AhMe+AK6mDQ7OMrLO
Z76cHiW9lMpBHOQD8q/gKvyJl1ZhuGOuc4rso1KcL6XS+X/AAROcm73scNLY+Kta0hYNT8P
aPErjmOe7dmiPTI2Kdp9w2RVKz8I+OrGIRweMVWIHKwyBpwo/u72G48d+1dncazploha6u/
s204/eROCD09Ko6pd3E9nJNYSX+nrEhLX02III1HO4pICZPpt/EV10qtX4YwUU+6uvxuZtX
0u2zldch8Q6Fo0N/e6xpq3CAILhVuGnkZn4RQHG7PHynjPtU2q2/xB0u1WYeJLYxKqmS4uo
oIUBwcrljknp0WtPRPDjeLxJ4p127v5rKznWPRclIi+Bh52VUHJPAyOMfjXTQ+HdIt79rxo
ZLq7zlbi7laZk+m7hfwAr0MTOOG5VXSct2rfdvsFSMUuWN+Zb6nnOh6J8QfE8bXes+Jr/Sd
OLDykhiWKW4XHLAABlU9i3J9BXY2Pw/8ADdtOLq4tptVuyQfN1Kdrgg+oDfKD+Fblxd3UDY
F1ZL+8+7Oki5B9GGcnpWfDqdvJKuby51KKQSJKbdJCgcH7qqq/UZ3dveuKpXq1XenaMe0VY
yjFLfV+ZpyX9na77BIbmV4VUmO0tXkEXoDsBAJ9OtZV94v0vS722sp7TVZb26yYbWKwkMsg
HUhWxx71p2emyT24gW3m0fTI0O23hcRyyse7lT8o9s7iTk4xWjpehaPpTyS2GnxwTzD97OM
tLIP9p2yx+hNYqNBNOabf9bkub6HJLouq+LzI/iWOfS9GLKItISQb7gDktO69BnGEU/Wr2o
+G7S58Maho2nQQWcV3EYWVECgqeDnHXjPWuz2Atkce1U4428oEj8+o5rCrWmmnHRJ6Jbf8H
5mlOSTbPHPido+qX2r6BbWVjs0+G4jt0dZAu93I2pjsoCEcjqRXJ+PfAmv6DeWsvhlnnjvP
NkuAWClZN27pgjGHAGPQ+tfQOq6O2oyacvy+XbXkd0+T/cyRj/gWKbqmjw6gsPnvIhQtjy8
d8e3tXpUM1q0YU4R2V7o9COIcWuTT0LUkCkgjHQD9KYYUHIxnpk9q0JIQcAZPA/lTfJy3Tk
+9fP8AsX2PO5yl5C4J65pFij+ZvmGODxjmr/kADPYeneo53t7a3kuLidIIIxlpJGCqo9yel
UqN2kkCm2U3hTrgnHasvW9Y0fw7pT6hq9ysEIGFGcvK391F7n2rhvFfxo02zlk07wlbrqt4
DsN1KCLeM+o7ufyHvXimuaxqWu6j/aPiC9k1G8Yfu1Y4SIeiqOFH0/GvYwuSzm1Ot7q/E97
A5TXxMk5e7E0PG3jnUPGFyQ6tZaTG2YbRW6n++/8Aeb07DtXQ/CH4cTeMdTGr6rA8WgWrbS
AcG7cdYx/s9Nx/CvODGzuJJVMioc7FyAe23P8AhX0X4Q8Xah4T0CG78Y6pDbKYDHp/h2wtV
RlT+EsB932ye/NfZ0IU6MFGKske7mSlhsMsPgVq/vfp+vY9whSK3iSNEVEQBVVRhVA4wB6C
rMToRwCRjr7Vy3hfVtW13SP7R1XRjpSzHMEDuTJt9WHbNdAJPLwv3gRg47CuiE+p+ZVabhJ
wluilrKLLbtwzlSDhewrnbiS2tbZ7u5uIobaMbmlkYKoH1NYXjf4t+HfDTS2tpJHqupjj7N
A/yof9tx0+gyaw/DfhLUfGFvB4z+Jd7DbaTjz7LSvMEUAU875Mn9CSfXHSvCx2VfXayqJ27
nr0MPKlSVWv7sHt3fov6QP8RLe91OG08NaLd6tC0ypLeCNljUE4+XjLfoK76WLbnCkEV0Gg
32iXmmRzaBLaS2CkxobTBQEcEDFRX1i8Y86OMlSckf3fw9K87MMkVOkpUFe25nUxVOUlGEO
W3d3b9TzXxl4C0rxTZOZIUg1BVzFcj5WB7A46jNfOeu+E9a8N3/k3lsxXPEgHyn/61fY3ll
gCMnPT0qle6ZY30Cw3lpHcI3QSLnGfSvNwWPrYX3HrHse5l+dVMJ7kvej+XofG6XTGRSRhl
4AA6/jT43Emfm/PpivpHVvg/wCD9TUtFbzWMp6PA/8AQ8Vwup/A7V4d50jUoLpB90TZjP8A
Wvbhj6FTyfmfd4PibBVPdnLl9TzBHRIvllx6g8mmySAMvzK+Ofl5zXaN8IPHaYT7Jauueou
VwPzrTs/gp4klfF3e2NuvfkuR+Va/WKMdec9KedZdGLk6y/M81SVQGGwkEEAjsantLW8vri
K1sraWeeX5UjjGWb8PSvZdK+CNnFe79U1mS4gXpHCmxm+pPQfSvTtG8O6PoNuINJ01LcAY3
hfmb6t1NctfMacf4auzxcVxZhaMeXDrnl9yPOfBnwuj05o9T8RIlxdLhorccpEfVj3P6V6k
sRGQyAJxtP4d/SrHlDbgg5HPXvTwg2onLZGMfhXz9aVWu+aZ+dYzH1sZU9rWld/l6FbytwA
46Z4oELhT/E2Oo4xzVkIfL2gkE9D3qUqCOlYKlJHFzmYkAjAjWNVUk8IMD1pyxE4ZWHfp6V
eEZVSBjbjgY6U7YfTntTdFsOcpCJg5O7gjgbc4PrTWgOOfxq+Y1cEbetMKqgUYIUDvS9hYO
cpeSMjg4qlqyagmnlrGa3t2wczTR7xGvduozj9ak17WYdGskLIZry4cRWtqn35ZD0x7eprR
WzmjgEWopEbkLmbyzlDx79sV20sNONN1WrocuZJN9TntP05YrODUb6WS4vfKEjTXT58olcn
aOFQfQfUmuPg874s+K20awaQeEdOkDX12uVN6w5Ea+gP8ufSsHxx4wn8aa/H4I8LXSJZu5F
7eZwrKvLc/3FHX1xjpU3hfUE13XtO8B+EpLm08MWjFri4hOye8I5eeQ9QCQAB/tD2x9Hl2C
Sl7atq+i7Hu0sDVo0HW2la+v2V3fm/sr5nvuo2yx6Z5NtCEW3wyRIP4RwQBWGse6TdgFf0r
qRJaW1oZJZhHHAvzySt90AdSTWc9rE8YnsMSQOu9SnK4PPB7iqzjASq2rQ1fU+Xo1GlZnH3
fhdr7UJbmTVbvyZk2SRBtoKjonABxnk88/jW5DB9msYoVxiNQnyjaDgdgOlX0QlOVwKVo+A
CD17V83LnkkpPRG/PcZGgMAU9c9RU6xL0GT3qSNflZeuV9akRQa0dK9mZOQxUGRxVZEygIG
OvFaSpj8aqxLmIEA1jVp6alQkU5cxxliOf51TkgBRWnZ8knAUkAdPStaaHzAO3NHlBYUXI4
J6j6VnCn52OlVLIZKqbTnPKjpwRx7U1lUIXJAVRuJY4AA7n2rzrXfjHoFoWh8P2smt3OMb0
BSFDjqWPUfSvLPEHiXxP4rQjWdW8u0PK2VmfLiP8Avdz+JNfQLBp76HfhcnxNazqe5Hz/AM
tz0/xb8V9I0lHsvDuzV9QHG5W/cRH3YfePsPzrxHX9Y8Q+KLjzPEGpyXCfeW2U7YU+iDj+d
L5FrbIyAIjAcRoM0yC3e9l2ovyjsvQfX/P5120aVOlrBa9z7DCYHCYOPM9X3e/yM1LEuVVU
2R9BnjParsGhx+Y7ou84ypY8f4k/Xiuig0y2tYhLcTDAO7kDnJ7VBd61BBIsdmAwGWzjr6/
hWvtpS0jqVVxUptKlpEyrPRb+fXLaCyjDXksoSFEUJ8x6H2x17YxXvngvwP4d8PatHJq2oW
+r+KZgXJd94iPfaD3Hqea+eP7ZvW1Zb2CeUTox2ta/KYv909Aa1Tquty6fLa2rf2ZBPzP5J
/fT56mSTqc+g4rdN2vPc58dhq+IgoU6nKmtf+H7eS3PffFvxZ8J+FRLbfazq+oxnBgtiCEP
+0/QfqfavCfE/wAWfGHitpYEuhpWnNwYrYFMj0Z/vN+grnWsbSEYMYc9eTx9aSWG3x5hHm4
7Dof8/nWynoZYPLsFhpWtzS7v9Ft+ZkfZY0K7NzSN69BWvcahC0FuNXu7zVVgBEdk0rKijO
Bls5x7KAe2aiSJHwgVWPQkHjPscV2Pw6tdAsvF1rc+Jb2zt7S3BnZp2wGZR8o56+uPalGd5
JNntY6qlQcuW9l03/r0Pf8A4ZadcaX4QgSWzGnwS4eC3KBCARyxUfdz6Ek+pzXdF0ZDls45
rwTxT+0FawO8HhTTTeSL1u7wFY+v8KdT+OK5fwz4j8d+KtYTXdb8bLoui2k4824lkWGJ+5i
jQffOPyH5V2qS+FH53PKMVVjLE1koJ9935Jbn0bNZkr5ts/PJ2fwmqpJVtjo0Unow/wA5rG
0z4n+DdU1u30XR76W9upWIDJAwQe5Y44rsJRvhZJFVsjo3NebicspVvejo/wADyJqrRfLVi
16mTjlcjGOvNAjYZUD5egpzRxwbIXbbkkIGbJPtmngDccnFeBLB8kuVhzldowGDbuAeSO/t
SMIwpw2AB+VT7Y+R0ZueTyR0pNgUYCfU+1H1ZBzkAVMHnAIzwP1qbGfl604Kc5CqAK878Xf
F3w14caSz06RdZ1RAQYoX/dRkZ+/IMj8Bk/SrjhOd2ijalTqVpclNXZ21/e6boelSXup3iW
dlCvzzzv0x7nkn261z/hbxXqPi65a9sNDNt4eUtGt3cPtlmcdxGOi9epzXl/hLQ9Y+LfiWT
WPGeotFploymO3V/LBP9yNM5UY6v15619I2+nWVrp8enWNvHbwRKFijjAAUDpivUhlUVTbe
smb4mEcL+7m7z69l/mzNVQxLHjbxipfLPIB/HFSvEyuVIw3T2pD0OB1GARXkPDcu6OHmIQh
A5GQBgUgiUbiON3J96lVNuN23AHQdKFQAEs3fJ56UvYIOYhCqAPm+51FYXiPxHp/huxM92d
8j5ENunLyH+g96z/EHjm3sSbHRIRf6g2RknEUXqSe/4fnXnmmWniDXfEcs9pa/2rqp2q17L
xBbZ7jPHA6Ac+xq6WF55qJ6uGwqa9rXdorp1f8Akv6R6Z4Q8NXNzqEXjPxG/nalcRg2luR8
tnGegHq2OteefGn4gBC/g/Qp/wB6M/brhHJKg/8ALIH19fyrtNf8Qt4L0R9Cj1VtT8T3sbO
rO52QfKcNj+ADHHqea+cpdPWW/uDCxl3sXwcE8k8k/nzX0k4whTVOK0PVyjDqrWeMxWsV8K
6f8MvxZhpHMh2RFsSL8xU8vz09hXu3wjudH8LXFxZvB9o1MxmbVL3diOyixkJnBzzjPqT7V
5LcwLEwVEEmAVCt939a2/Bml3+ua3b+HrDPk3D7rggnCqOpOOw6+5qactdD6XNHPF4V05T5
Y7v0X9feetxjV/i5r7bZJLLwbYy4JGVN2wP6n9F+pr2S3tYbOzitLaNYoIVEaIvAVR0FVNL
0+z0fS7bS9PiEVtbIERQMZ9z7nqavHJAyxxnnFehCCivM/MsViPatRgrQjsv1fmyG4tlaLe
p2kc8DrWfHhs/MGP8AKth5ESPc3SqEjF7gjycEDP3eo9z/AEryMfhabfPHf0OeEnsMCAjaU
yOn1qRQVbiiPlwcdD0rP1HX9G0o4vb6NJCOIwdzn8BzXmKhdI0SlJ2irmqOpzVVCmxVDDkH
Az1rz7VfiNdyzCz0SyWIu20XNwfuf7RUdK6Hwrp1nJDNeNqzanqUgBeXJ2xj+6o7DNJYN1r
pdDsnhp0afPV0vsv62OiK55HSkMW6NSwwcngGplZWTgc9CPQ1i6z4r8OaDNHb6vrVnZTOCw
SaZVYjjnFcawzvaxzpt6I+ZpbmytZAIrRpD6ldqj9Oayrm6ur87La3gt43OdzKQB+fH4da6
JvDkshj866mUAA4U8/XpTk8L2Cps8p2A4O9i5r16cqcdd2fZe2m9ZT5fxZysIsbefN7K90o
6wxrt3Hvk46c9P51Pca/fXBjt7Gw+zxKcBVYf0rtYPDlmsHyxbjnBJwFX8qkj0q1VRGjxq2
c4QhifwHOabrwk9ri+sUY6ttvuzzcWWtXjfvXwG/hC/5x1NakXhlpcS3LvIR13cn8q9L0/w
AF61qDqLPRJtucCa6/dR+55/oD0rsLP4SxKBca1qct2ijIs7MCNG+rH/63SumFPEVfhVkc9
TN6FL4dzx6y0BS6w2NlLdzN92OBdzE/St+88HTafax3HiTU7Dw/CwysE5MtxIecbYkOc/07
V6fe6BJpNrKZfEFl4R0FWP8Ax6cTzr/tSv8AMT14X+lcDceOfC2jzyJ4M8Nvql+W2vqWo5k
dz+OT+ZFdKwsaa5qjuef9fxGLl7u39dXovxOXtvCOt6lGZdJ0GSOyHzG+vsRIAO5LYAA/Gu
T1cWdjOI4tTt9Tuh98Wylol7ffOM/hke9ddrB8QeJoxP4r1+fyCNwtEf8AdqfTHQkf0rJR9
G0oYsbKN2PKs/zH65P+FckpQWkLs+lwVT2fvT959lt82/0RzNvb6rcxAxWxjXPBYYH0qOW1
ht3cXMvnyg42qeAf84rZv9Wu7ktHAGC9/LHA9T7CsaSzbD/aLhoB2UMSzHtz198VcE95HqS
zCTfK7RXlqyCC3udT1MW+lafNczNwI4k6H+97D616z4Q+CFvNLBdeJbpniIMjwWvCr9ZD1H
0/OuR8O+MNc8P2X9n6BYQurEs/nQDDHjBYjDH6Zp+p634u8RKlnq+vSNAxx9hsR5ceOnIXk
4960UrO72PGxWIxVX3ab5I929f+AewXPjr4Y/D21fTtISGW4TKtDp6CRiR/fkPH5k1wer/H
rxPeysNA0i30+POA8mZn/oBXGWmhQ2cbFLbawAwz9T6ewFdZo/hKO6sxq2oeINP0bTImAMh
YSzOwP3Vj7H3OevStHWc9InFCll2GfPWvVl53/L/Mms/HfxZ1mGODTrSGRMbS0Vjv3c9STx
Wvby/HRI/Njtt4PPlS28fHsO9acvxi0Hw6jWulpfa3JnaJJ3WJF/ADAp0Xx2tJNNZhoFxLq
Y+5bxSB0Y+7Y4HT1NHsoSV5SMHXqTko0sHFX8r/AH9i5Z+NfGunyBPE3gadl73Gnndj/gBz
/PtSav8AGPwlptmWt2nv7s8pbwoVOf8AbJ4A/OvOte8V+N/E0bpqmp/2bYSZH2KyJQFfRm+
83H4cdK5pNJURxw20K7UPylgT/n/GuV06beh3U8ow82p4hKL7Rf6v9D0WbRviv8UvD8Gq2t
1ZWGjXJYJZRXBj4DEfOcZbp649qxYfgF4/tpS8Q0wtj5SJ+V9xleK93+FtvLH8MNLj3gktI
Wz6eY2eldzliRhcjPJzXvUsJScFbqeBPOa2EqSo0YxUU2lp5+p8rwfA74iR3fmIbGGWQ7Wu
jdlmjU9cDGD617Te2fj+LT9O8O6DHBFFFCkFxrd5MskuAACyxDqx9T+Vd+WXft/ixnHtSsc
IWAycZA9a3jhoRVkebiczrYmSlVSdvIo/YpPJhRpGkaNAC7YBkOMEnH58VFJZzB/kUEdc5r
B0/wCI2i3/AIS1DxNLYanYWNhcG1dbu2CySShxHsRVJ3HzDs+tRav8TdB0TSdK1G/sNXRdS
EzLALFvOt1hBaZpUOCoQAk9enGayqYClU3POU2bVzbXBtpCtvI525CoRluO2TXBeIbf4gas
j2tn4faztGO1v9IQvIPfB4rqrz4h+FrS8n02fUyt3HbW13iKMtuiuJfKideOfmIz6ZGa63J
BOcADrmuaWVUn1ZtTxEqcuZJHgMHw68VSXUUcumtGu75pDIoC+veu81KHXPDegJpngvQDe3
bAjz12rFCehJyQXb0HSr1j8UPBWoaPqmr2+puLLS1WSeSS3kQsjkrG8alcyK5BClc5IwK3/
DviTS/FGmyXulPKVhlaCaG4haGWCRcZR0YAqcEHnsQaulllOldxbudNXMKlWSdRJpdOj9T5
3PgDx3cawbzUNFvZZrhi0100kZbng/xdfYcVWt/hl40twwOg3GG6nKEn68+3/wBavoXxH4t
8M+HLvTrTW7zyrm8f/RwsLylOQpdtoOxQXUFjgZYDPNRp428Py+L5/CsUl7cajA6xTLFYzN
DExXcA0oXYvykdT3FX9Qg1a52PO67lzWWn3Hz1c/DjxlgeV4ZuwB0Hyn+tdJ4W0fxd4M0vU
RY+CryfVryPYl0duy3X/d6sc8+h4r2DTfHnhfU9Q1iwgvJoJ9Gj82+F3bS26wx5b5yzqAV+
UnI4wM9KlsvG/hW/8L3nia21df7Ksd32maRHjMO0A/MrAMMggjjkMCM5FOGAjF3UmKpnVar
B05xTT331OQ8JW/iXwx4cuNT8TRapq+qahJ5xtIIvNeM7RgZ6KTgA84GOB1rK0+++J/ivxj
bre6TdeGdDiYSSLyrMgOcbsZZjwMDgc17PGwkiWRMlWAYduDWFceL/AAzaeKIfDF1rMEWsT
hSlqSc5YEqCcYBOCQCQTjit/qy01PM+svnc3FXf4G0ANoyvb0qve3UVlaPczpKyIORDE0jn
6KoJNULDxX4d1fWb7Q9L1q3udSsf+PiGM5aPBwfY4PBxnB4ODWpe3drp9lPqF9cpb2ltG0s
0jnCooGSxPYAA1s6SZzXPAfF/inx1qerT2vh3w5rqae+Akk1m8JyeuQBnH1NYei+G/FOu+O
2sdRW+0yxLsWuGtmiE23HG4jvzjJ6V9PRyJcW6TwSbkkUMjdiCMg1IACOp/OuVZfTTPZpZr
7GHLTpq9rX3+Z4/4l8ByWd1DLpccklqVChVyzKQOck5PPrV/S9ftfB3h37LqEN1fXW4usNh
bvM209ATjAP1NeokYBoXJRSeD6VEcuhCblF7nLLHTqQUKuqR8seMPjd4gv5ZLTQbEaGFykk
j/Pce49F/U15/pOjaVrq3Go+IvGlrps8j/KbrdNLN6scHIGemetaXiy0jm8S6v+6BH22Uk8
8/OSDWemmiKJcQRnPPavKdaMG9NT9VoZXh6dCPsfcuk77v8T6FtvhrrCyKbrU4eFBKxxHH5
sSTj6Crj/C2KZ/3niC/jQ/eEeMk+o7DA9q+Pm+NfiMMB/wkev4HXN23/wAVTX+NPiCVCkvi
PXih6j7U2P8A0KuqNCMVpRZ8dLLqEt8wp/8Ak3+R9mP4N+H+hWyHVp0mZOj6heHGe+VyB+G
KfH418KWMb2vhfRGv2jwG+xW4iiB7ZlbC9vWvh+T4kRzSCSW41B5M5LOdxz+Jon+I6XMUMN
zd6hNHESY43OUUnqQucVcfaQ+GlYzeT4WS1x0H959o3XxX0uyAk1TUbcXCkf8AEu0uQXb5/
utJgKPfHSuV1b4v+ItTaVNBs4dKtjkJLKpmmI9cfdB/OvlqL4jJapsgubuADghI1A/Snr8T
TnC6her2ztGf51lUnipaRg0dNLJcvjrLGU383/ket3J1PULg3us6jd39znJklcvj1C5wAPo
O/Sqx1FYf3Gm2UrsMLiGMtz069OleYxfElUbzBf3ZYc5Mak/XmrTfFq4OdutXYX+6YE4/Su
OdHESd5QbPXp4bBwVoYmn82/8AI9JGm+JNQP7wQWKEfenky4/4CM1KvhQRvtmvJLhwM4AwB
3xXmP8Awtm7Jw2t3OO37hR/SnD4sXLMR/bc49P3Ax9OlZewxNrKDXyFLDwm/wDe6dv8Vv0P
WF0P5SvmEDB3FhkkkVENDsUuI2aPcwU5y2c/gK8t/wCFqzORv1mVj05gHP6VBN8SluQFm1m
R8jHMRH8hRHD17+9F/cZPA2XuYql/4F/wD1aaWwtQ0cQadQD8qtgfkP60kerS+WFjshHvO0
SEYBPoB1P15ryZfH9qrlo9RA3tnHknGfyq9F8URCgSPVIlA7G2zj9K0dGS05GzCOUubvLFU
v8AwL/gHpLSAjaInnk5YR7CecYxwf8ACqcnh7VLwqWcW9vjGCMn/ADH1riY/i1NHnbqlv6Z
Nr/9anN8VbiTIOqQH/t3xWXs6y2g/uPSo5bSou8cRTf/AG//AMA7WPwrYWyBpXe6c4yrcj/
CtOOERKiW9vFCBxnHOK80HxMUtzqdr8x6mDofXpUh+JoXKnUbE4yM+T1pOnWe8X9zOmVBtc
qr0/8AwNHpYs0Uh3LSPuPLdRU6WkrP5SISW4Ge/wDU/hXmS/FLKhV1KxHHOIsZrRtvjNc2k
Ahs7zS7Un70kcX7w/8AAjk/lUexq/yv7mYSwdV7Vqb/AO30j7F+H9tLY+A9Ntp1ZZF35BGD
y7GuoYkDCjJP6fWuH+E2r3GufC3RtUuZRO06SEygk7iJWHf2FdoiyCd2aUsjABU2gbSOpz7
8flX19JWhFPsj8xxSca803fV7bb9B7OqKGb1A4GetUNY1K20XSbnU7y7ht4YgArzA7UdjtX
OMnBZlHFXwG5yuMk9DXEfFcj/hW16g6tdWS8j1uohWpzHnmh6/pNh4YvPAmveKPC9xqmvXd
zLp9v8AZ7iWG4aS5fzI5FZQcCQMgIORjPUVmat4Yt/GHwn8L3cHifRNbstHe6tZ7zUjceSj
zHykEZwZGMRKqpb72Bk15Hfuw+OPw6I6C5uTn/uI3NelfDkO/wCyQig5ZtdQEn/r/jq2Hmd
R4r+HFpq2vXXiebxRaRz+H00yC4uWDJ5YtyZbhZQONsiPGwAzggV7LNrGlldUjOpQxSafD5
lywOTbIylgzfgCfwrzDXs/8Ib8YSTlWu2XH/bpAKs6kNk3xhIA+XSoR/5JPU7gtTivBPgKO
fwhrtpo3ifQbiW6tbC7tms5pZY5zBO7rdTFuUErKVKrlV2kjNdfp1l4WXw5qurfEPXtJjXX
Lz+38WmoyRQwxbI4UZZQUZl4XJ4GX6dK4n9n9iuhbijf8idYDoP+e14c/SuT+JRKfBDSBx8
vgeDqPW6taqw9z0/4h+CrG8fwxLo2q6RaaXa2Ey2q3l+8IhXdHK10p588Ki8o5x8wat19Mg
1X4y2Os6J/Y1k1s7yX2o2uob7rUkSPyngeBRgKrsmSxONq4wTXE/EaEweEvBqLI7iTw5qTn
e2SN1rDwPQDP5Vu/DyFk+K8hdi7NFq7ZKbf+XyFeB6fLU7aDtpcuxaHq+oa18Q0l1LR9Kut
es3sUt4743gkuEjYfaHRwDGBE8QMfOBz3GcTR/Ad9B8L5tNl8R6d4fj1DUItTtI5Lwakk6Q
wKdrzOVMqM0Qk/wBlVA6Cm2f/ACV7XD1/0vWTn6WlmKy/EKt/wpb4Xgooxol0cE5/5hMtPp
ck9G0+PR9Z+HWh33i/x3HNdWcYgutS03V/s0Mk5AJUvG4Vj0/ngZrB1zRbxfGs80N7pK6Bq
Op6drz6pPqKK1uluqJt2Hlt5jXawOPmOa+Z12x/sOKNow3irnj/AKYj/Cu9+L0Yi+F8KNGN
q+DNKHQcf6WKY0uh7f4X8IWlt4817xKNZWDQzBJBptvFqCyCIXMnmz3CsuPLEkgG0ZJypOR
kCtLxP4Inm8FXPh/T/F06Pd3EdxI+uzNeLJFGQzRcspCNgbsHpn1rxTwegPwW1RRGoDaZ4d
TkAAgzE4/WvR/joFaWxDY40TWCOP8ApnEP602hbnpvg9tcPhDT18TXVvc6yke28e3ChPMHU
YUkAjocfpW+OBwMV5/8LlZPDmtlU+Y65fkDpuPmmu+jLGNS42tjkZzg0CFb7p+lJGcxqfYU
r/cP0pqf6pfoKAPlnV9PhHiDUZHxmS4lbJGMDee3rWZPgkeVDjkg7h/n9aj1fxtp513UCLS
fetzINxUc/Mfeudu/F0UkuY7eUAcdP/r18LOXNI/WoYDMp04/u3sj5sL85PPek35OepNNyA
VwD6nNOyeOAcdhX3lj8kAHOOSAaTdnnpihj8/3SuPek6jNADi+B9eORTMgAg0fLn5SSR1zS
8cnHFABnJxnntk8U5gu4KuSQuW+tDhflI9KZ1A+UexzQFx2/wCTHGM56c/nTk2FmLNjj5QO
59KjHU9B6E1csTbxs0tym5EGVGM7j6fSiwXIFUGIyeeAykDZg96YcAnPPtSswZmcqFJJOFH
A9qFJ2kgDI45GetAC7vnbPzj1oj2tkMcNjjnABpAcA4znoTmglcIAOQOT070BcXdjoTnHNB
YdMdO4ppDZK9SKUEqrqrEK/DD170BclaRmbe7bmPU/40jEFcDOMd6QsThyMkYA449vrSHp2
BP5UWC44MVfeGywPcZBFL83UA4J44/KmO3AUZ2KTj8aXB+UBiSe1Fgufo5+zyoH7PPhQ8nM
Mpx/22kr1NhlTgkZFeY/AJWj/Z68JBRz9mcjPf8Aeua9OIyAeeDkVE9ZMI7IRBtG0nJ+tcR
8V8/8K+ceuoWH4f6XFXbtuX5lXc3THSuI+KxJ8AYxnOp6dn/wMiqCj5J1BlX45/DoNkhZrl
iF64/tC5Jr1P4axqP2U7aO3YsreIE2lupH9oJjp7V5Vend8cvAw3ZwLlsY7fbLo/0r1L4ZS
EfslaK4/j16AfnqCVfS/wDW47aW/rY7rXV3+BPi2efm1J1x/wBu9uKt6wo834zHkEaZGOvH
/Hi1UtYLH4efFY8ndrMi/wDkK2FWtfcpB8apM/dsIx0/6cP/AK9Q9mVs7HFfATCeHpB1K+D
NP/H95dmuP+Jwx8FtKA7eCLMe3N3bV2PwMHl+Fbluu3wXp3/t0f61xnxOmjPwcsVV8qngqw
Q47H7ZBx+laMyTPR/iPEh0TwQkgEijw9fKQW25/cW469R9an+GZlk+LF8VI2xnWASw6j7dG
OPQ8A/nVT4oyJDpHg1nTfs8PX2B7mK2A/U1a+Fj/wDF1NX4LALq5wOeupAf0qSr6FXT+fi3
ruM/8fWudf8Ar3s6z/FYEfwX+GmTymhXR45/5hMg/rVvTWC/FHxK7E4jn15ix5x+5sqqeNw
U+D3w7UDBTw9eH6f8Sth/WhvQcVd2PDbz5P2ILRVJIfxUf/RJr0D4y8fDKIKpJPhDSAeOg+
1f/WriNYjKfsV6ajJ5YPiYnawAyBbt/hmu3+NzlfhzEnP/ACKujD063D/4U2O9rGt4RUH4R
38Z72/htD9PMU/1r0j43JvubIZx/wASTVx/45DXn3hl1/4VpfJ/EE8MKzf3smM/1r0H42Em
6sBzg6Nqg4HciAdfxok9TOOx1nwvCDw5q7Kc51u/J+vnNXeVwvwvUjwxqZJUltb1A8f9fLi
u6prYYjfdPOKRfurznjrQ/CMfakUjav0pMD8qtf1K8/4SfVgLucD7bN/y0PH7xqzDqOpD/m
IXA+khqTW2DeIdTded13Mev+2aoBXl+6vA44zSVKDWyOn65iI7VJfewIwSMZP0pvbJHNS75
MSS5Db/AJCWGSc+nv71EvAJwM4xzWpyCn7uc5zT4niSOdZYt7MmIznGxsjn8sj8aixj3oIJ
545460AKSVO7PJ5pMEZyO/OaMcHnkUowc54Oe1ACEjOe2O1B24GCSaXGBnOc9qRVJ+6pJ5J
GOgFAABnpz61NDkpIoYDIFQ9eFbI96VTt5xnBzQA47WG/eu9mPyquABSdwOo9KcyAHOPf2F
MG3Bx+dACgjvkY/lTWOfr396ecAA5Iz19hQQGfIG0eh7UAN5IJJO496XnIyCRik2/3h+FHG
AN2QOgoAl6uT09vX2ox8v8ACc+vam8DHXPvTxgx5BO4djQAmwlGZcYTBOTg0be549KMZHAA
xxgU4rtYjOAOetAH6RfAMEfs++EAeD9kbr/10evSSG28sfwrzT4FB1/Z+8I/IrE2m4bmOMl
2/KvTM7lzyOeaxk9WVHYazuUG2MlyMhTwPxPauH+LBH/CApnnOq6aB/4GRV3RZhIAACuOTn
kenFcF8XMHwNaen9taZ/6WRVJcdz5MZDL8dPBwUZ22k0xwP4ftF2f8K9W+FVu9x+yT4eSN0
Vv7agk+dgu4C/QkDPU4HSvLrcFfjZ4SdCqt/YzderKz3eQP0Jr034br/wAYj+EV67tds/8A
04pWu+gr6naatz8NfimRyTr8g/S2FWfExA0f42zZx/oqJ+Viv+NVtVx/wrH4k5OQ3iKQf+R
LcVJ4hWa48MfG6KCJ5pWOxERdzMfsMWAAOT1qXZ6Cvqcv8FML4L1CT+74L03/ANAuTXFfFR
sfCWzXAZh4K0oY9c3kX+Fd18I7eez8Fa7a3cD288Hg/TkkikUqyHybjgg8j8a4P4sk/wDCs
YVbOB4J0bGOv/H4tNu+oj0/4r2yt4S0q4JRXtNBcAMMlt8lqpUe/HX0BpvwncN8V9XGx1/c
ak3zDHXVH/wp3xilCeH9OgKku2iMykHAGJ7UHPr978Pxo+FqE/FbUm3MALXUDxxn/iazcUd
BFHTiE+JHi9hzs/t+T/xyyFVviKoi+E3gaPJGzw1enHrjTgP6063cjx943JOD9i8QsPwa1H
9KT4o/L8LvCAHBHhXUP/SFKXQ1tZniGs8/sS6L1BfxNJx1/wCWMnT8q7f43FP+EBKOWCr4e
0OMkdcmSY/0riNaYD9ibQpFcIf+EinIBHX93IMCu1+O7vH4Kuyn8OlaCB+dxVd/66Gd9jo/
DSeX4C1BHGefC69faLv+Nd98a5dupafHjO/SNQ/9GWw/rXE6C+/wJIoRf+Prwuvy8DG2Cux
+Nj7dc0zBGTpF6MfW4sxUvUqO523wubd4U1D5QuNa1Icd/wDS5Oa7muE+Ff8AyKN+fXW9T/
8ASyWu7qkJ7jZM+W2OuKaMhFJ67ecU6TJjbHXFNPEBzxhf6UmI/JnVTu1jUHwMtcynj/fNV
Y5biNNsUjxrnOFJHNS3jH7fckHDee53f8CNVlYjPPU1oiWPERdhGGye3PFLOsaykQ7wg4+f
Gc9+lIRgrkEBhkHHWkKjd0IU9M+lADenJHbuKMjG3rzSkKGBHzA0gUZxkfU0ADHOSBtHtQN
pAP6UDJOByDzilwdoBGecUAIVweuDSYx1pzK2TuyPrSY7k/8A16AEOOMHr2p67SuGO1c546
mmnGBgYwMfWlPC4DZHBP1oAVW/dFOOTmghii/3AcgehoO8MN+dxAxn6U9XKqyq3yuMMtAAF
27XG0jOMUw4wSQKcvOcGnxxq8qBnCRlgHY/wjPXFAERAxg/hSqFC8MNxGORTnVFZ0UiRVYg
OMjcM8HHvTcBXK7lb3BoAlQlSegyME9eKTaxVnTcyLwWxj6fypDkbeQQRnANLtOw9QvpmgB
cg57Acj2oDMGznqMHijflcMOvsBSuzySszv5jsclvWgD9I/gcmP2fvCC79mbAEMMcfM3PNe
jngAtgqO5rzz4Gr/xYPwaGHXT1JH1Jr0MkbRuUkE4xjNYy3ZUdkIuSc9AeACK4D4so3/CE2
as2/OuaZgYxx9si4rvTMgdEwdzk7cDoB3Pt/jXC/FnH/CGWGMZOuaZ/6VxVC3KW58mAkfG/
wOAPvaGeM+13Xrvw7hKfsq+DYupGvWY4GM41Bf8ACvIgCvxv8EqR93QCSCeo8u6OK9j+HQI
/Zb8CA8tJrdmRn/r/AAf6VstFf+tyGzo9XJT4X/EQjA/4qV+3rPBSeJJGi8H/ABwmjZkdZS
Qykggixh5BHeo9adl+FHxFeMBn/wCEncKCcAn7TAACe1N8THHgT45u4IzK2R6f6DBUW3Kii
l8MNX1PVfh3rSanePdPB4Ws5RLL80haS3lLFn+82cA8k459a87+Lo8v4ew8ED/hDtFGPf7Y
OP0rtfhRgfD/AMVOV2lPCmnr9P8ARJT/AFrj/jKCvw/t0JwP+EU0RcZ4z9qP+FNgtz0H4yS
FrfTLQRYI0GVi2ev+k2QA/nVj4Uhj8SdRZOD9ivsH/uKz/wCFV/i/82p2CY+b/hH2GD/1/W
Yq18IiH8fXkgIIOn3Z/PVbn/CkNLQwrfJ8a+N5GGANO8RHnt+9t/8ACpPittX4beGFLYK+E
tRP/knEP61DDkeK/Hsu7KjTPEZHt+/h/wAKl+LuF8A+Hkbovg/Uie//AC7QD+tDWn3A3eR4
jq/kj9i7wylzvxJrV5t2HB3hJdp+mRXZfHdtvgzUJGBbGmeHxx6/6TXG+IT5f7GXhBdxDtr
V2OBnj96D/MfnXYfHnH/CGamMhdun6ADnp0uat7iirpHWeHwR4MVcHH9o+FVH/fu3rtfjQM
+ItMAGW/sq6/W6sxXHaIo/4Q9Q2R/xN/Cy8e0VrXXfGdx/wlGmx5x/xK5f1vrMUdUF7ancf
C0Y8HXZ9dZ1I/neS13NcP8ACzDeCJXByH1TUG/O7lruKEIbIMxsPUVDOxS2ZQpx5bc+mBU0
nETH2NQXjBdPnY9PKY/oamQz8mLxSt7cAkH98/v/ABGq3T0qzcSBridm5zI/X/eNRxSLGDu
jVsnvWqIY6WLYRIquITwCegOORmoueT6c1YWW3aCSCQSRBnDxsrZVPUEdTxjnj8arkMrAZ5
HPByDQAmTxuPPc0cEZHT3pOd3rTgRk8Z470AIQcdgKd5bsm7YSO5+vSkUfMATgZ6084CMBk
5PFADMsDgkkHsTSYIHzZweART1Yr124YdDzmmEnaFJOB2NAC53NnvRjqG4C0eucrxnpShsq
FI4HSgBASeD7U7HGCefTHSmg5Ht2GakOMhQfl6/Q+lACjbsLEAdhim4O4dAaFJYhc55wMni
lY8DjrQIbg4JwDigep70pwTyQeO1O2OysVjYqo3MQM4HvQMQAbvmzjBPHrSoCW3bCy9xSgk
YKsSw6egpenA7dSKAGj7uwqM5zuxz9PpT03nAABHt14pBkZCklSM56ZHvSxqxdOCA3AboM/
WgD9KfgsyJ8DfBkQPz/ANlxNt9jXfhwJli8psspYnsPbPrXC/BcD/hRXgvj/mFw9f8Adrut
su8MJPlHVcdRWEt2VHZDSY2leAyBmxuaPg/Kcjp6HB/KuB+KrhvC1hAEI263pbYx0/0tPw7
V3+WErF2UISNpHB981zHjrQ7/AMQaLY2emrG0kOp2l0/mPtGyOZWf8cDgetSM+RLTTNSm+L
nhS+i065mtU8OkeasLMmfJueNwHfIHrzXsngGxurf9m74eWstrKlxHrFmZIyjBlAvCTkEZA
HrWnf8AhO8t/D/g3wXFcXll4muLN4WubbUZ0gsoIjukm2RsqyPl1VQRyWGeBU/xa1TxFa6l
Y6Z4euNXu5bXSLq+ni0u4FtJHImxY7iViQHQHeDGOWPY4rVvoCRFqsFw3wt8eILeQu/ipmV
dhyy/bIOQO4wP0qHxhHOnw5+N58lyZZ3K4U8j7HCBj1/Cr3jzxBrl54d8Hw6DPqeqXOqW0l
1NFoUwtJ7gJAGEqu+AsYdlyuQTuA5wRVm31XVvFNj8OdIk8SXUcWt6c95f3unt9nkneKFMo
rYymZHLHGD8uKW4Le5yPw1VoPhx4xDROGPhmwVQykBiLB+BnqfauS+NML/8ITFthfI8PaIn
3Tx/pD8V6Rd+JfEMfwojgi1G9u9T/wCEjfRVks9q3t7ClwysI2I2iXy1JLnA+Vjweau6bN4
y8VfBUxadc3Umu2+ptbyxz3C292kMVzhoZJdpUTeWACwGCTnvSeuo07GN8VI7hte077Ts8z
+wVVvKB2ZOo2Y4zz+dWfg6uPGEzY5OlznPb/kK3Va8mlalrXw01LRbeHWJ9bhv7YXFpqt6l
xLDtnikO2UYUoUG4Y6+meKw9Z0fxF4W+EunXP2/WtDvre+nS6lsHR47O2kvJJGuZVAYuFjO
cA8bhkdaY7+7Yxl+XWPH7bSD/ZXiM5P/AF8JUnxiwPA+jZOAvg3Ujn/tlbV2fxV1vUtIXQb
TQJL9zeR3Usx0e1juL2VUiDKwVlKmMuRvPfKgdaXWfF4l+Hvg1ZtQ0uDV/EUMJkuwEMMECx
rLdSKHGNu1SoB7sooIW9z5e8R+WP2O/BULzLGr63eKSxwM5lxmur+PhSPwvq291GbbQF2sQ
MfJc19D+J5LPVoPCGheGZLK1sNduZJFvYbSGVY4UhaUmNXUqGY7RkqcAt3rn7/U9YuPh5rE
dxDb393peu/2Td6p/ZyXEsdojj/SfJClWdEfoFIHJx1FNsa0OO0ED/hDoyGBB1rwwCc/9ML
Wuq+Maq3i6y3DdjSxxnH/ADEbStzwNcS+Lvh7rAg1JgLbUZLay1mDT4o5rhIduyXymTZvBB
T7o+5kAVkWaa14s+CUl9eSy65rr6jGhV7VI7q1jW8iJgkCquGVVDMMDn1ABouJ7HcfC7H/A
AgMZGMG+vTx73UtdrXJfDqyvNP8DW1rf2slrcLc3TGKRdrANcSMDj3BB/GutpgNcZQj1FVd
TO3R7wg9IHP/AI6atv8AcPriqOsHGhX59LaQ/wDjpqZAj8mpOZZCeSWb+dRhSegNStty2Mg
ZJz361NZ24uA5DYwe4rVCZXwMAk+nFXLa3+3W8sMfzXUK7oowMmVc/Mo7kjOQPTNU9w6nJx
T4W2yiRZTE8fzo3+0OR+OaCRmw9CeCM8GjaRx61ZuCJ5WulGDKxLDjhzyeB2/Cq4G4lhwB2
NAxAo6cnPGc0NnCrg9OB70HIxk9evNP2vt3IMY5z6UCIx82AenT6UKin5cjORjPSlzn5FHX
880nQDHWgYrIU4Ydeh7GhRk4ZmVc9v6UuOee/wClISSvJoAFC8BvlHc4yQPpS/KG4HAHf+d
SbDFIwfhtoxg+oB/lTFXLgFlUHu3QflQA5QNpz2NHBXPWlUEZ5U47Hv2pzb8ZY/eNAhoBZd
7ONxPQ9frmhc4K7yqMQDzwfwo4xlj81OIXOUfoM8+vtQA0lSeRhR128ZpU3MwVELbuMep7C
k4dypKLnu3Qd6OCgOeT60DDHXpnrxzRyGwPTpmlwN6/PgdeaQNhmYADPtmgD9Kvg7cW6/BD
wZG0sQ/4lUGQXX+4O2a7ppoGjys0ZYjAw4xX5Sx3E0aAeay8dmI/lUy392qKRfSoRwAJG55
9qzlG7uNOx+rEaoYlQsjBQMDg9KbHL53nNEqsqtsDA9SOo6djX5VrquphcjU7xFHXE7gfTg
07+3dYQAprV+MjBxcycD86XIO5+pFxo1jcazb6xJE32+3t5LaKZW+4khUtx06ovOO1ZniHw
ToPidrdtXtriWWCJoPOhuXheSJsb43KEFkbAyp44r8zR4g1uN8Lrd+AMjIu5Dn3HzVsTeJd
aXSdLiu/EGrqzRvIk0d7JuA8wqFYb+V+XI78nsaFCwXP0Y1vwToev21nbXtvLappw2WcthO
9tJChUKyBkIIQgAFehAHpRqHgfQr7R9L0uKCbTotJAFjLp07W8tr8u0hGU5wV4IOc96/N+f
xJ4mtoH/4qTU5UlOY5VvZhyDzgbuOvQ0J4x8XRxb4vFmsIH4P+nS8Y6jJbr0NHKFz9HZfAX
h6TwpZ+G4Ybi1s7KUXFtNBMyXEM24t5yyfe3ksxJOc7jnOakt/Bmn2PhSTw7pN7qWmRyyNN
Je29wftTys255GkYEszHqTX5xp4/8bqhA8Z62hAwuy/kwTnv81Sn4i/ETzDEPG2utIeAEv5
M59sGjlFc/SXQNAsvD1hNFZm4nluZTPcT3MnmTTyEAbmbucKB+FUfE3g3T/FTxjUNR1SC3M
ZhntbW6aKK7jJyUkXuPcYOCRnBr8/tX+KHxBg1qZLbxvr0cUZVNq38oDEKAeM5GTmqf/C2v
iYGYx/ELxBjsDfyHH60+Udz9DvEHgzT/ED2M4vb/SbuxR4oLrTZhDIsTgB4+QRtO1e2QVBB
Bpl54K8HSeGLXw9e6TYtYWtsbS2+0RpI0CldvyM4JDdOepOK/PX/AIW58UVIx8QdfAA73zn
P61raV4/8W6+sy6/4w1C6WIhgbi6Y7cZxjHuaUrpXRdOPPNR7n3VceDNAm8OaRoNhqMulvo
ZRrK6snjSaBwpQn7pU7gWDArg5NXNM8KWmmeFLvQtM1i+ilu3kln1JZEa5eaQ5eXdt2hj2w
uBxgcV+fp8Sa3G+yHVrgnduLJM/z/U55qQeMPE0Tuq67egE/MBcOA2Poa5fbvse88llbSR+
go8MWlp4RTw1oV7daLFCgEM9qwMsZB3biXB3EnJbdndk560/wz4ftvD+nXEEV9NqFxc3L3V
3dTld80zY3MQoAXgAAADAAr4Hj+JHjiE7o/FF+nTIEzc//Wq1b/FDxnbSZstYuLWMtuMaSE
gnueaaxCM5ZNWWzR+hQYBtgxnrinV+fqfFnx6mofbl8RT+ftKq7AOVB6gEg1pRfHD4nQ7x/
wAJTO4YfxxocfTiqWIj1Qnktfo0fd5PBrM159nhrVHHVbOYj/vg18ZWXxz+JskkVs3iBpEY
4bMEZZgffbUF58dviRe2EtjJrKGKZHjk/cR5ZWBBHT0NJ14sSybEXtofOYLNgNwx55rQt9l
tbjKli7E/hx/9etyDRLFRt8tzg5AJ6VOLCyR2ZLcjcegY4H0oeLprRnTHhvHSjzRS+84wYx
kkChdxJA6mnFBgbfmJ7UzAJHcnj6V2nzJatLc3cc0UeWnRTIijnzAoJYD3AGffBqt23Y4Iy
DTklkhnSW3YxyRNuV1OCPepRJBI0XmRFPmxI0ZHzDPUA8Bv06dKAGbXK/MoYLz1wRn1qI4b
AP5Cr11apE3lwzpcLjckikjzhnqB2IHVaqHbww79MUANwWbAAOePpSqTnGSo5xS4+Vec+mO
1SyyFyuVCqFwqjgCgCDaN/t796THGR09T1pze5+nFCn+I4z27/nQIVVBQ/MFwM49aRemfbF
BJxjOQOCPalAxznrngjpQAHnkAU/Z+8KLwSR3yKZjAXBye9Sqjy/dBZs8rjgCgBhGCSGyM5
UmkKsSO5b0HU0owBnGfpSqF3jc525HzYoAbhhySASDwPTpQA5PfAxnHQU4DJPAY/kBTSckB
WbJ4IJoGO3BV/hckHOe3YU3fJlMkEqAFGODTlKBXJXfx8vONp9aYdwX2PHNADuc5dSMccHv
2p8Yco23PH3sDtx1/GmqMnAYcA59qtJczQ2Bt4pmRJ02ygAfMudwGfrn9KAKryAoitkbc85
6+lTSwwpp6Tfa1Ny74aBR91MAhiff0qDlVDYDFgQQy5AHqPelCv5e4JlemfegAVgHKlcHPX
0/Cp7iTz7WzzHFGVjMe5Ty4DHBYevOM98VAnDAgAsvXcMg8+laWriONNOtPK2yw2q+aSu07
nZn59cBl59KAK1vPGdPubaZxGwPmxS7M/N0Knvgjp6ED1NQ/vY2Nq8QWQMDycFTj16YPWmw
oJJ1jkYIpO0k9Rj2/SrrRy3mlQsITJNbAxuq/e2DJDAf3QMgntgHvQBA8UTwxtbTGScqfNi
C4C/Qnr7jHHbPbR0Lz4fFmmNPAHLTDKucBlwQ3PrjPPrisuAxxsWadoJFw0bhdwDDkZrXsY
5LbxjNJJazxiy825aLf80YVS3J446HjGRSAyLi4M908pJIJ4z1x2/TFQtnIxg570vzDDk/N
1Jx3pVAJBOMdcdKBiMcZBHatXQ55VW4tw37uTa5U4wSucH9TWW6gAkLgE9Ac4/GtvRoJlhu
5ljfyQERj1XJOQMjjIqKnwM6cG/8AaIeqL+cEenWmjOc0rA4bg8daaM4HXjpXkn6HYcTxip
FYBSMZz0NRCnqNzc9KBpXJUPB4PH6U8Md1MRQwPzYb+dCfMTgjPvQNIv2bFL2EH++OlQBJD
N5aAs5OFHrTrL/j+h/3wD+dMwzRhiMYPB7mhlRjeQ4MSm7GD0oUZXr3pSuAAakjX5PxrhnK
7ufV0afJTUTgADn5BjPYcmmdAWI6d/Q09MFxuJGejDikUZJBTJbgD0+lfUH4EMyQARxg4OO
pp4Eke2VcDB+XOOtBA2cnocYPWmZIAbjr0NAADhAwLBs5BFX3vIr+aaS8RIbibBE0I2IHyM
lkHGCM5xjnnnpWfkdQMnvT2dXCFIljKLt+Xqx9T70DHPhZGUkHBIyOh96UqAwGQcjPBzimB
gGycn0PfpQpXBOMk+nGKBDhuxkEDcCOe/50wEKFKdeh+tIeAfm+bONuO3rmlz/Dk46j60AP
jO2QZOOxJ/WnvD5aBg+9c43DsahGWIY/KDnkU5TgKWye+Aeg70DHkfJyANrYIzg5I9KQKGy
CB9MdT6UjgDAUgkdCOp96ewfPPykDO3HIoER8DIP8v504NyxwvPoKUsRF5Ycpu5bn73pSMu
yNHKsN5yrZ4wOvH1oGKApxuXt0zjNOQFnwX2jB+Zug4zSZYyn97g5++OaRQSBtABHLZPagA
QFo2Q5IH3fQE00F1KMuCyYYYHQ++aXg7WQtuHJ+ueKXc7M2ZCS+N2Od3fNAAwlubh2bDyPl
yRgfyqzc4n1DEKbY2jTYpOcYQf1BqsUIi84OFRmK4J+YEDuPxqxextHcyQSI8ZgAi2ORlce
nTNAFZ5fMVBgqqjaPb1oCq06xtMBHu4lweB646++KYFZsDAAJ6mnDayggZwfmz3PtQA3gA8
5HUMB1rV1kAXVpKbdoPtNnBKVYgg/Lt3DHY7c+vJzWWSFdePlzn3xWxc2rHwxp+pO/mqZ5r
UKD9wKqOv4fO3H+yaOgzOg+W5RmlCjJA556fpmo4JZoJFmgkKSL0YHH1H/1qf5iwtbzQE74
8OxIGQwPT3GMfrRdxvFdSh8ZY7uCCMHnjHb6UCLuoW9lLpVpqdlFNEJCY50bHlLIByEPXGM
HB7MPSr2nzC/0q/Miy/bI7bypLkybvNjLKURgehGzaCD0AFZdjqLWcU8E1ot3YzkGW2ZyoJ
HRlI5VhkgH3Iwa1orSHQNZuheK9xpt1bMsUiLkzxPja8bf3lOD9VIPWkxowWA5KAlOme2RS
yeWYU8pWBUfOWPU+w/KtHUNOm0lozIyXlheIJba7iB2TKDyR/dYdGU8joeoNZ8kRhnMWOG5
Vs8EHkH6UCEKkpGQOWHbvXXeE7RP7K1O7nBNuMIqE8Fuxx3P9Aa5LftIwPmXjrxiu58NtJJ
4Z1GWzilZLYLJIzDcoOQMgfw9epzUz+Fm+GX76PqjPZDHC/zZYgZGO1Q4wobPHTFWyS0bKW
YrnPqRVcIzts6Z5ya8VS3P1KpRsopLVoTGakQbmzjHtSlBGu5Tn609QHQOMDnp0AouU6Li7
PcYwAJGPbmgNtIx1pzgk/NjjmmgZNVc55KzLdmR9ttyM8uM/nSrt2lQvBbIz1pLAE6lbqnG
ZFA785p0QGM5yenI/Wpm7I3w0OapZeQMRn0qxEMx/jVZs7vUdqvW4xCMpnJriPqloebgNgc
ZB6qe4qMk7jkAE9BnpXoHijwjHBZ22sWE1rPbXzE2tzaRlLe7A+8oU5MMqkcxHqDkdK4Hnd
5nVcYBxxX1R/PQgJKsNqkngHuPpTNp6gE4457U8cYHQg8mmlsnIJJ9TQAgG3oSRxxmnELkr
gA55NIPXd0FHBbAUMw5oAU5AKHgjse1PkEe8PbhlUgZVjna3pnv6/jTApI3cYJwR0o+Xyz9
4sTQAoUruQ8EfeDd6aWYKyq2FYDIHf0zS44HzfU4pDwOw75oGIcDOF24OfU/Sl3HB+YZ9SO
fzpuSW3N1PX3qQAbAQQ2eox/WgAXBQj5t5YDpxikIby1cg4JIz6mlG0ZI3hgeMdMfX1pDlg
NxOf4eeFoAfGEYEuRtHGSfb0pvyjO7I7cDrTo2KnJTPAGMf1pBt+UbjsOCeOh/z3oAVtu5V
DllHfPb+nelcBQGR885C46fU+tIPuYZVADcnHNOG8AbWUFTu469aAHtEoLtbzbliA3N93Of
QZyeajXJDBSTgA4IPPrTeSd2SSTk54qwwUuwj3LHuG0t1A96AG29ulw8cQk2yvIkaqBkkE8
n8OOO+aS7jWO/ukE32hYpGUSocBwDgHnoDjpS26SsxljYqYgX3bsbT2OexyRTr9Q19cS7w6
tIx3jpnNICIIFkMT4A2lsHg9CR1pgXeoBYBh69TT2LNGrPkyd9w7Yp0a7Zo23c8NgjrmmBG
AMZJG0A9+tbEztN4FsfKORa380ci7u8iIyED/gDgn6VlSQtFI8bggoxVh05B5rUtLUS+GtV
nCLtt3gw2fm3MW5x6YDZI9qQFCyRJrny7l3ETj+HBLbTnAz64I+tQvjz5SueTlMn7o9/wqz
pUbvrVlGInZnlCBE+8QeOM9+ahb5o9jDlV698Z6H3oAgKsNoPAPI4610emySX3hq90GQNNL
F/pVgoP+rIb98B7Mozj1XNY0MPnzwxK5+YheRwAT1/WtvQtXXS/HOna08bTW8E65RG+Zo8b
So99p+hP40hlHTb2M6dcaReyD7NM2+NmJxBJ3ZfTcAAfXAzTdQhkgtrK0kQrJGHUyFsiRc5
Ur/sjJH1zT9b0z+yPEGoaXKwlaCRkSReA+DlWA9x27VqaS0Or+Gb7Sr90RtMT7XaztndGpd
VkUYGSvzK2O2CR1NK/UDmhEzOdm5gvY9a73wxdzRfD7UEhVxG0+yfacKV6gn1+bAwP6Vz1x
od1pWufZr6OO4hK/aFkgk3R3MJP3o37g8+4IIOCK15Lw6/NFpXhzTGhtrd3lCeaA8iherDp
wM4HPJpT1i0bUGo1YyfRogRSdy5wO1WdN+xJctNetlIhlY+cuc9u351INPvVmaP7HNvHVdh
BXjOCKgNlfoS32OfHqI2I/lXixunex+s13SlBLm+5lV+Sfckj2qVcmBlyOOaeLS5xzbTDHr
G3+FOELqQTG2D1GDSbHCN9iDgqc9ccU0EnqTT5AwIyOPpSKy89D/Q1ojiqSSlbsWLLP22ID
glh+FSKD2bg9qdpSNJq9mh5VpVQficf1qSWDyZ2iZuVZl6dSDis6i0OvA1IqrrvYYygPjII
9av2qv5ZBycGqKLuHBG0EAn0rXtmkmhUs5O0BBuPYVzqJ7jqx7mN8Lrq4m8WXPhyaZpNIv9
NvZrizY5jkkit3kifHZldQQw5HrXO6tbQRLfGOIKU1KSFfZAMhaKK+oZ+B9DCkJXcy8EHg4
6c0rKvkwtgZYHJ9eTRRSEM6+XkDnGeKMkl0P3VyQPSiigAHJX6U+QBYsgAHNFFADX4hBHB5
qJ2PP09KKKCkG45Y5qVOAnueaKKQyRT+6A7F+RS7RvQYGDuzRRQA0MUAZeCQe1E4EbAoApx
niiimIWKRyQc8hcjAozi4cDgL0x9KKKBMmCqbAPtG4yqCcduacwH2a0OBlt+eOvIoooGTQM
Y01MJgZt2HT/AG1o1MBWj2gD91F0HrHk/qc0UUDKCs33c8Yzj3qWMkyKDyPpRRSAe3zPIzc
nrn8a0dNYr4d1hQcBprZT7jMnFFFQBFovyX11MvElvbNNEw6o4ZMMPcZNGogDV5sAfPJJu4
6/M1FFN7gLpCq892jqGAspG5HfC81WvD5esyRR/Kiy7QB2GelFFD3A2vHjs/jjUS2Cdy9gP
4RVXwxI66vcoD8r6deowx1H2d+P0FFFJbB1LdhLJc+Bb6K4cyJZ3EX2cNz5XmFd4X0BwMis
H7Xc2UomtJmglVxh04IzkdaKKYI3NEnmu9L1e9uJWkuf3f70n5jucBsnvkcGq76nqVpqU32
a/uIRHDMVCSkAHa3bPsKKKhBBu5Jc3l6fENxCb25KEHIMzHPyAjv617NYTSHXNN0/I+zf8I
2LrYAB+9MRy+eu73zRRSaRupSSepPpLCfw3HqEyRvdJaq4kKLndvAyeOeCetYHhe8n1rw3B
ean5dxO0zIXMSjIyvHAHqaKKaSCUpaalHUj9njilhCxvHKNrADI+Za7y9srOXRLWKS1iZFm
IAKDjOSfzPNFFRJI3jOSaszgJo4unkx4M2OEHTFdN4btLWezlMtvG2GGPlHpRRXOkjplWqJ
aSf3n/9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAKDAV4DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5UVuhyDjpU6yHZjd05AxV
VTwOKmDAZ+lUI7zw1ctF4nR1G91s5CmDyCYM5/DniuWdfMuyS4XeSfp71c0u6mtdUjmtWYS
MnlqR1O9NuB9c4qrfwmCS0K/Nvh3AjpjJ/WkkA6EKkPyttVhtJK5BPpSSSqMbuFVWUYAIHX
86bGS8f3ipJ69QfbFOhdkkinVSWjO8ELkHB7igQF40itZIXeKaJyJHxnBySCB1zTZJPNKgE
+bvZpJCchj2I44/xovrr7XePcSbAZW3vsGBk9SP8KhCPPcokbhWlIUM5wpyccnsKLAdK3in
VNJ8M3HhbT7kxWV5H/pvyhjc7sNjLDKjATheuKwLhimmWA3LsQykqgG5SWAwfyHWkaGRIXi
fZugkwSHB7EYHqOOtVHZwQGJHQ0IDp/B7yT3Ws6SnmNLqWlzQRCLGXkGHjQ57MUx69MVzUD
AA8KQec5/Lj8619Bu5NIjvNchmaO5hXyLVgCCJHB+YMPulVBIz1rNeFZpHI+WOTEgVRnbzy
B9M0DZA5A3xkAkHANAc7XZmxlSucZ+o/KpboCW9uWihCgMSEUEAAcZx/nrVcktnI69/WmIs
XAEd6YlIKIcKUHJ4/wAah24dlfO7BGMcg/0okd5ZQ4j5duAM/lThINo25O4fOHwefUUARgl
VV1YDnAHfj+VTea7QmFDkOwcr7+v61Dgbk84YXB5HXpxTY2OcE4z60APGFzlxheemecU3K7
Tx15GKcoZGCvHjjIVhjIx1pu/LfMR6c9B7UCHbzt+YK2fbHSjhl4ICg4IpoC7DgkdBzTfmw
cjoaBjiNoORhqcSVLE9fbnmpGCmKSQ+UdrBNqsc9OGHqOP1pihVkXawAKnJcZA9TigQnGCc
Z7AHsaQuPMO4bV7AdqMjbsyOOfrR8nykSKOfy9qADJXAzjjGKU4UfMOTyABQWG75SVYHrUb
H04JoAeXJAGcD0AoBDKACo5wM4FRlXCbip60EH5mypxjPP8qAJAVOCePbFM67uM4pC3OCPe
g8/wBaAJCwkkHAUKgA54GO/wDP86ZjhTkZ6YoA4VQ3J9e1EhUyH5t+OM+tAAvfpgdzUgYk5
54G3cKhTc0ioOrHFPwqhw5IYccdOvNAWJolZd4RSd42Bvy/WmY4wR16EikjC5UZKqzYLsuc
f59Ke0mGIOcqcDjA/LtQAzGQcLuAGcjt9aNzc5AJxg8U4ZChU5Mi5pDIjOf3YXvx2/CgBSA
sgVWBXIOSODUimVImmXeF+6G28Z+tRyAFVcFAWHQe3tTWkDAkfKMBQvtQBYlvJpFg3Ff9HT
y1woBYZzz69f5Vr2upRTWAtb+yjv7VX8xYJGceU56sCjKefTOM1z0bHbjceRxUkU0sTkxbB
kchulAFEEADinjO0tjgDNMzmnqMtzwPX0oGbd0ot7qX7OcIVTYQSeMA5zV3WZHl0jw+JJUb
ZaybUTqimVuT7kg8+1VrmLZGsa3cdwiQoVdMjIxjoQP8irut2w/sjQb6Ft8DWX2fJGMSRyP
uXH/A1P40AZUE7BdrKGiT59rcAkd/rzQJZGeMZBjBJC44Gev1pscoFsyHIbjauAQaiRz5i7
+RkE49fakIklI+3nFsmHZcRZwuSfXtSOxjikVuHWQqArbgFGeh7jPH4VHOEYK+CQ4ycngVD
lUwuePyoGWrkmK9IaP5YwucMG4wOpHFVnZnf5WBx7cCmYJGFbOei0gJJByRg9aANWJBJ4Uu
y0mHiu4nZWU/MCrAYb8+PSqccjmePZvMm9cEfyFXop1HhZ7Vi7eZe+aQRhfkjwOepP7zp2/
GqdrMI5onZPMKspChtuMH/D+dNB1F1IlNZvtkjMDNJl88t8xJJwaqbSCwyDxnPWrF9bmzv7
i2dCDG5Qhuo571CiZ3kYyP4icCgBcAvt37AO7dP/100dMBSSR0pVALjfnOeTnJNP8ALZQrF
cBuhHegBAA+1G6AZ5OD0qHGOGG4kcVeZEMcgRd435V3+9geoz3qEoRkjBwM8GkBCMkZ5Pal
CjZwMjufT2py5KlNxUHk8cZ7GnZXjax6AcjmmIaVU43KVAPLZzTAWBxwSR9alKg7towvUDJ
pGiCs2w71A+8BigCPcC2RnHfPrTpWDhnZiXLZxjt9aXawCgqB3BI/rSfc+bncDkHtQMjIBx
84x64p4CAANu/2uP5UjEPIclSpYnIGKcgJkJGB6ZoATbucBDnHTtSYAGeTz9KmSMgFdpJHP
Wh1UDKjgEfe5xSEQMBgZYgZ5700fdBI+X608xZjMu9CC23bn5h+FNBwwb5c56EZpgINu/le
D0BNKzjIU5GOOT1p20mQheSzDAHApySOkjLGwG4FDgAkg9eT34oGMBUkcbjjtxik4DHjPHW
ntGQByMgnINBjYYkx8o4yKAGElmAI+boBjmnRrukAK+/PakAOA4QhSSMnv7Z/KnAcqSoOD2
7+2aBD9jsVUDcqjcAeMev8qYQuCFycZ5A605nLjazZAOcdqFR3zGvzjORigBcmWTDYVWxzk
YFGJJSEjUMEHAUct6n3/wDrU94QN7xqfLGOvbNTPb3B3y7H+RBI5f5flOACB3/CgCqxZHxu
IO3Ax6U0MSHwisoHJI+7TyCcj7pbls8A+mKibO4LtBI4GOp/xoARW4GBggY6U91UpymRnqD
imgqrBmXev93OM0NwvzLxnqB1oAgQ5baSBnpTsEZB6+lRD+HtxzjvU0bjHluflPH0oGaYIE
MYKtkwqSc9RWrcTM/hHToftAxDdTsIz1BZU+b6cY/Cs24jmhe3WWZZVe3Ta46Edh+HSrN1u
/sWxKyExhpAwGcB8jj64x+FCCxRkhdIFnKMI3yFcLwSOozTdkhtWl2tkHBbjj+vpS90zg44
IzmmopLMudrNwCaBDHbfAiknA4J9KhlZ2kJdy79Dnrge/ep5cGMkJgcADrUD9iuMewoGOZ5
RCFGTET0PTP8Ak01BuCqiMZCcY7Ef40YJUEEDA6elPO/zXZuoGSR60AWCFGmwEYDea5yDye
FGfbpTCIZJfKjWUhwAAuN2fb8aTzD9mS2bAKuSD6Z96liimgaF5bcHzuI9/B69Rz6+vFAE+
uNZSas8tpGIkfl40YlVbkEKT2wAfxrNfPQhcDuDwTWlrpij8SX8CRwKsM7ptt8iM4ODtz0G
c/04rOEMvlGdEbyVYKW7AnpQM7n4VeAbj4leP7bwxFf/AGCB4nmuLjZvKRpgnC8ZJJA9K+l
D+yD4cD4/4TLUwfX7NH3/AB/zmvDP2e/FuneDvjJZ6hq0iwWF3DJYyzE8Ql8bXP8As7gAT2
zmv0MVgWYllIUdQelZSk0x2Pmg/slaLHb/AGaTxtqJjkkU7RZxnkDA569K4v4k/sx23hLwF
qnifSPFM1++lw+fLbT2yrujz8xDKeCBzgjnFfZSvGqqVZTEcAbck5NeP/tB+L9O8L/BrVtN
vmi+367HJYWVtGfvBurn2VeT2yQO9OLbaBo/Pwj5ysnysODx0rc8KeFtZ8YeJbPw7oNr9qv
7piEXoqAfedj2UDkn+tYPJIwTnpX3D+y58O4NC8CyeM7uFl1HXQRAzDDRWoPy49C5Bb6baq
UrCSua/gf9mfwF4a0+KTxDajxNqmA0klzlYFf0SMduvLZJpvj39m7wP4j0O6n8J2K6BrLRl
omgZhBMw5CyIeME8ZGCOteoeMPGmgeBNA/t3xNf/YbJXEYAUyPM5BwiKOSeM/hUXgv4g+Fv
iDorat4X1IXMMT7J45FKSwNjOHU8jI5B6GoTa1GfEXwi+EL+MPizqHhHxVBdWEWlW8r30cZ
2SJICERc/7xz7hfevJNSs2sdUvbE5b7LcSQM+MAlWK/0r9VYNN02PU7jVbewgivbtUSe5WM
LJKEztDN1IGTjNflv4pUjxjroK7cahccEYz+9atI6pkvsYzZycnoMYrrfh34WTxz8R9F8Kt
cvZx6hK0bTogdo1CM2ccA/dx+Ncntz90lvwr2j9mOyS7/aD0qRUPlW9tczgE5Kny9oyf+BU
pbDR7D/wx7pHlnZ47vFGeR9hTj/x+uQ+Jf7Ndp4C+G+reK7bxXcai9iqMbeSzVAwZwp+YMc
fe9K+0gASV28Hk1wfxnsDqHwQ8X2+CwGnSS4H+xh//ZaUW20DR+Z7EZ5zn2pu7ERXYpBO7c
RyvtUjgGMMD8245XHSo1XcVXcAD1LdBVkoDuC4YYLc5YdvWuj8DeGT4x+IGh+ExdC1Go3Xk
G4SPe0YIJLY4zgD1rnNhZ9oBfsAB1r139myyF/+0DoBZcrbJPc464KxNg/mRUt2RSR7Mn7H
GnsqsnxAuSO27TF/+OVz3jr9lq38I+Atb8UReNJ76TTbZrj7P9gVBJjtu3nH5V9mbwW2huR
jI781zHxBtRffDXxNp7xtIJtLuhuAyARGSM/57Uk9QaPy7fIwA+5eScdPwowykBsqQueT27
YprbmG5uuPTAz/AEp8ZjAZS+Aw9MjI6VYkISQhBIBx0I610vg3wprXjTxZZaD4dga5vLkg7
nG1IwMF2Y9lHr9O5rmRlwccH0Nfef7Mvw6i8LeAB4o1C3xrWvKsu51+aG26xoM9Nw+Y/Uel
RJ9BpGx4E/Z58AeEtKhbUNMg8R6rt3Pcagm+IMRyEjOVUfUE+9ZvxT/Z58LeKtEa68J6bZ6
F4hhXMP2eMRwXGB/q3UcD2YDg9c16t4q8W+HvBOinV/EeopY2m/YuQS0jYztRQCWPB4FQ+E
PG3hzx5oj6v4V1eO9tt2xhtKvC3911OCD9aFdDPhH4S+BoNU+POl+EPF9hKDbTSm506ZSM+
XGzYb/ZyBx3HtWB8YvDdl4S+MfiTQNLi8qxgnDwRgkiNHRXCj2G7H4V+jj6FoT+JU15tKtf
7aWAwrfCIecIyeV34zivgT9o9WT9oPxKSuQ32cA55/1CdPyq463Jeh5GVdEBbKhgMZ7j/Ip
pztwFJGfTinfdUt8oBPQ8fpQeYQiPsbJJ3dMdsGgRTUgelOO3d1pufXj2NOJz0AxigZ0+kz
W9zp40eeNGe4iRoJm6wyAnp7MOCPoe1JNHJBplrF5QJleSUKQdwwQo9scH9azFmCfYpEAQp
EM44JOTzmul1mZtQ8N6Rru4tMrS2Vy/o6sXjzjgZVjj12n0pLsDOXZ9zlwhC5546UrF2jB3
7kU9TxyaZg7cBgcnOCe9KwJdBt3hR/kUwGSMpGepHHNMYk7MkDA9ev8AnNSMd2SWzxgcVE+
SRk524AGO1AIeqkqOAcjgdKUqdxD8Dq4XAxz29aQgg/N2OKawIIBAHP1oAkZAT8oY8dTinQ
rmeLPILDk9etMQAgZkAxxjFPXKgP0CnIye9IZJfLs1S7QfMUmkB+Ujox/GoS5KgdFHYfqal
u2Vr24mDlldyfm6tnnP51AWLDOflBx7U2IlCKySOuFVeo3YJBOOK/Tb4ZX11qfwo8K6jeTe
bNc6ZbuzYxk+WvX16da/Mbauwcgj361+mHwh/wCSJ+DNvT+yrcf+OCsp7opbHa7c7lwAD6D
r618V/tc3UqfE3R7fCtEujhVRhkJulbJHoflHNfabCXd5aKNm0/OTnB9Md/zr4k/a9wPixo
/ygj+yUyM/9NXqqfUTPBdC0t9b1/T9Ft1LXF/cRW0ZGQQWcLn9a/UzTdPh0rTbPS7RQlnaW
6QRrjBAUADn6CvgD9nTSodX/aE0JliZYLITXgDHcRtQhcn6sK/QtWLDLKVOOQaiW41sfD/7
Vnim61T4oweGUkP2LRLZSFzwZZQGZj742j864D4M/EKb4ffE3TtTaZ00y8ZbPUEycPExwHx
6oSGH0I71e/aFF4fj74kS6YyBJEMSn+FDGpH8815QACrZTgggc+tayV1YlH6zq+SgBDAqDu
z1r8r/ABZz4317LEn+0rkZPb989fop8HPE/wDwl3wh8NaxNIHvDaiCc9y8Z8tj+JUH8a/Ov
xUpPjfX8D/mJXP/AKOaphsN7mMuQp4GRzkV9Gfsh6eZvivqt+2Ctvpb44yctIg/CvnPAUEE
HI96+rf2N7Mf2j4t1H5RiO2t1Y9Ty7EfoKJ7Atz6+SNEkd1B3SEFjnrgYrI8XWY1HwRrunt
jFzYTxc/7UbCtjOSB+ftUNzG86NCNvlyKyPn0I7VKGfkyc8cENjoDTCRjJJyO4q9qkH2bVb
y2XK+TPJEfbDEf0qn8rFFB2gDHPQd61e5mthuCcsG2lfwr6D/ZFshcfGW+uiuRaaVKQR2LS
Rr/ACzXz6eoJ4zjOK+qv2NbDdrXjDVEXhLe3tgT7s7f0FRLYuJ9iYyck9OmKgvYkutNubdu
UmiaM49CpFTAHIG7gDoev50BBuzyPoetJMZ+S93bm2upYXYB0dkYDsQcc1GxieRmJZV29cf
eNbni+yay8feIrMjy/s9/cjnsBK2B+WKwAWOOcj0FavchM7L4Y+Fx43+JugeF9p8m7uVNxj
kiBPnk/wDHVI+pFfp3DDHbxLFCuyJFCog6KAMACvjH9j3w79p8X+IvEs8eE062WziZh92SQ
5bHoQqD/vqvtDJCkrh89BmsnuWfEX7WfiKbUPidYaCJHFvpVir+UegklySxHrtCCuH+CnxH
m+H3xGsrt5XGkXrLZ6imcqYy3yvjHBQnP0z61J+0ZcG5/aG8SeYduwwxgj0EKAV5KrjOG5X
uOcH2rSS6EJn61KcoHRg4PIPbFfnn+0lx+0Rr47hYG/8AICV9j/A7xM/iz4I+HNSnffcRW5
s5yecvETGfzCg/jXxt+0pn/hoTxF8n8NvgDv8AuUpU9n/XUcjyNid25QCTkFW+bHam8og2s
oP60c9PLHTr6/5/pSEoEztB7ZBIpgVeMj1pT14703HTnmngkgrkY7cdfagC8FIitmDgkx8/
7PJFdFp08f8Awh+tRXCSSRTXFqqdsS5f589sIGGO+a535fs9sQNv7s5+u45rpbG1kuvhxrk
0cZKWl7aSuRnoRKn/ALNQBzc0ZileAjJRiM+vNJgqgXDDnB5xUkxZpFdid5HUnrTVZRE2VJ
3H8qAGEsV5OB1wO9RPncvfj16VIyhfLI/iT8zkg1GfvY+6BzQBO7NIsJmJzgKBgD5R0+vei
J/LnWXy0fa2SjDIPHehpAsiqCrRjJ/OmQKrRzFm+ZFDAHvlgCP1/SkAKMKSMcjFKpxy4zjs
R1prZAzgc+lGSpw207gCMHO3NMCUPJG6yR8E9CeSP8moTyxJ5Y5PTvTmDFcg5CjnHbmm89S
fxoAcOCWC5HQE1+l3wjcyfBTwaFmAf+yrduMZI2jPB9elfmih+YcZz2NfpZ8GmRvgd4O5G4
aXCCB1A21nPoUjvHXeDhipHcGviD9rWUy/FLRm2MinSgCHUqTiaQflx+VfbjyJAu6XtgAAZ
J7cV8U/tfH/AIujobkcHSVODwf9a9On1FIX9kOxWT4oa7dupJt9LwCeg3yr/RTX2wpc7t4A
APynrkV8e/sc7ZPFPjCTGStnaru9f3kn/wBavsUZ5rOXxMrofF37WfhOS08dab4siiZrXVr
YQSMB0ni6Z+qEf98mvmYsVf5evTnnmv08+I3gXT/iJ4FvvDWoERvIBJbXGOYJl+44/kfUE1
+cHijwrrXhHxHc6Dr1o1nqNq+1oz0YH7rqejKexrZO6IPr39kHWTefDPWNHcsW0/Uyy+gWR
Acf99Kx/Gvj7xVkeOfEHT/kJXXbp++evpn9j7UppdZ8XafO67vItZAo4OFLrnH4180eKmV/
G2vukowdSuce485+aUeo5GHgYDbSAfWvtH9j6xWL4e+INSkQD7RqgRWI6bIl7/8AAq+L2Ay
SO9fZvwemfw9+xzrWtBim/wC23CYGOchAfzWpmNH02m1UCqpCjgDFOAVTgDGTmoLSX7RaRT
7g3mKHX2BAP9al3EbQwJJ7gcCoGfl38QrR7L4l+JbEgKLXUbiMDGDxKx59TzXLvnaMY9gK9
L+O1qLH46+Lrc5Je+80Ljj50V85/wCBV5pkEjHA966GZoUkn5evuBX2n+x1YGPwB4k1Qkk3
WpLFnv8AJEP/AIuviwfKeCc9c19t/AOT+wP2UNZ1xJAjZ1C8B90XaD/45WctbIpH0iyllYI
+xyOGxnHvS7TgZOSO9VdLu/t+j2V8B/x8QJL/AN9KD/WrCuWVSVZSRnB6ioGfmn8arL7F8d
fGEJUKG1GSVR6BgG/rXnnJbk475Ar2b9pmwFr+0DrhVf8Aj6ht7gc+sQB/9BNeNEjY8jYAH
YcVsyEfef7Kmh/2Z8Fv7Qltx5usX09wW/vIuI1B/wC+W/Ove41jiURxqqADhRxXE/CHShov
wU8Iacg5XTIXJxjJdd5OPq1dwAQOeWPesUaM/Ov9oQBf2gPFEjqHUSw/Luxn90n6fSvJXcN
uIUA5P0r1r9oxAv7QPidg38cJx3/1KV5GQQ4+bcQeo5Fby3M0fbn7IGqC5+H2vaRHKzxWGo
K6hhg/vIwT9BlTXg/7Si7v2hPEKhfn2W7DnqPJSvR/2NL8jWvGGl7jte3t7nB9Qzqf5ivN/
wBpjP8Aw0HrxPXyrf8A9ErUw0uhy6Hj/wAzYUMcDtjoc9BTfKaUYVW/4DT+OG27RjBx0NMO
Qgwcc9c0wKZPPFO6njgdcUgHzDJwO5x0p8a5cA/dzyaALoLG2tlbGMHH/fRrrvDDgeE/FiT
N+4W0WTy8cPIZFVc/TJNcqwX7NaeX02sc5/22rf0w3X/CFa8YXKRedapKMgBhlyAT+HT1oG
c/kbD3IPWmAtt2qSQaf99Bwdx6AUzBGRuAwMUCIsAqSSeO9PTYSzMx+4ccdTjpTTt5pI0M0
gUEKMcmkAgJ2ZIyBUtsufMi25fhsYzkAEn+lLcBYxHFkEAdduOvPPr1ptmrPfwJ8oZ5Ag3H
A5459qYEeQRxSrs8tgVO8nhs8D14ojB27RkA9aMDOBn8aAHkkR7CePSkIZHCsNp96kABjfJ
+7Ue0ZI7g4PNADiFAQGTLY5BH3fav0m+DaTJ8EfB0qBWA0qJTGAASfXd9M8V+bfTIVsZ4+v
1r9J/gyGX4F+DipzjTIgF/rWcykegZB7ZI/Svin9r9W/4WfoJTIJ0nGR/11evtJvuhXbYzY
BKnHPsTXxb+1+yf8LN0Bg+7GlcqD/01ein1JkaH7HUip4u8XQ7ss1jbNx7SP/iK+wjaW5vl
vTHm4WMxB8nhSQSMdOoFfDv7JmoiD4yahZglFvdMkwoOMlJEYfpmvubB4xwKh/Ey+gSJ5kb
JvZNwxuU4I+lec/Fv4V6T8TvCrWzqkGt2is2n3uOUf+4x7o3cduo6V6Mm7aN7Atk5Kjihgi
guSFAGSewFNO2wrH5maH4j8Y/CzxbqbaZMdK1aOOSwuo5UDlcnkYPcEAg9uOxrjZW8072HJ
JLMSSWJPWvqv9rHwDDb3enfEPT4QBdkWV/tHDOBmKT8QCv4LXyn3wQSAc9cVt5kkfGSfTjH
c19k3qron/BP2GMSbHu9OQqQcczThv5Gvjh+IJGGRnPAOe3FfZPxt8vRP2Q/CukKpXzBp8W
CPSLef1FT9pB0Z9C+E7gX/gbQbwgHz9Pt5efUxqa2QxZiu0jHfsfpXDfB+6N/8D/Bs4bBGm
QISDn7i7T/AOg13nb0rJFs/P39qGzNr8fdSkxhbm0tpwf+AbT/AOg14m3B6g55z619IftfW
KxfFLSL5Rjz9KUOfXbK4/qK+biBxhs9iPStzMcuDkk19q6Yv9hfsBzyAlXn0eZjjAJM0pH8
mr4p/hbkHgnmvtf4pINB/Yr0ewwEaez06DGOckq7fyNS/iQ+jPcPh5e/2h8MPC14DkS6XbN
/5DArp3GBlVBPvXm3wNvGvvgL4PmZ2ZvsQhLAd0Zl/wDZa9IPT0rJMpnwp+1tavH8XrK8ki
8trrTI+Mg/dkcZ/Hivn0RGV0iTG5yFxnqScV9S/tkWePEfhPUlUkSWk8O4Hj5XVv8A2avmv
w/bi68XaNakYEt9BGc98yKP61s9rkrc/U/SrePTdF0+wLKBBBHCueM7UAwPwFXD1DgbsHsf
zp21ePlB2njjpQcAbVABPoKyWxR+dv7RZQ/tC+I2Ayp8n73Q/uU6e9eS4Iztb5SAD1Ga9Z/
aQP8AxkH4mJB/5YAHP/TFK8k3YUnBGentW7IR73+yhrcel/Gh9MnYRrq2nywKCcZdSsij8l
b86wv2j7hZ/wBoPxGIyoWEQIQTkMRCn684x7V5hpWpajpOq2+uadcPb3tpKJIbhDhkkHII/
wA4PSl1fVtR17XLzWdXuGu767czTzPwWY9+P5dKhaNjZQHQjIxjjjvRuHqV9wKc6ru+TAGB
nAzzSZAUsGAOcZI4qgKFSRuFJZk3ADGPf3ppwMelPbiNUxz1NAGlHGxstPkKoAwcAZ5bDnk
+g5x+Fb9nemz8B6vAuAb2+jh3Bh91Y3JGP+BDn3rnd4NlYgHJSNxj/tox/rWtFbTS+C7+5R
BstL+HedpziVHUc9hlP1p9UBluXESykA5O0Y9QKrEMp+ZcZ/SrAVzbO6qdqNyfTj/61Vgct
kA5z2pBYRwRlSOOvNSxzMqIgUKA27kZ5qEnj5uSBSocAqBkkYyfWkASFjJk5IJ5Iq1Zs8d9
HNBJslSQBSBk8nH8s1XAJAz8oGAx/rU9iYRcK8m5RlQr5+6cg5zQPYrqQvYkdBSk8hsAn3p
2MbQWOAfSglj06UxD1DEcJuyc+340xn3NlgPTAGPypCFDBScjGaRpN8jMFCLj7o9qQC9hhg
f6V+lXwZBb4F+DVXA/4lsZyR9elfmqHYEMy/w8cY4r9J/gowPwI8GkLnOnRj+dZzKR36XEU
txJApHmw4LKewPQ/jzXxd+2EAPiV4eK/Kx0s5I/66vX2ikcMZYRxrH5h+Yrxk4wPqcAV8Yf
tg7D8SPDu7dtGlnJXr/rmp09xSPMfgVrq+Hfjt4XvJGEcU9ybORj0AlUp/MrX6Pxq6GVpJW
kVjuUbQNgx0GOtfk5BNLbXsdzbOySwuJI2bgqwOQfzFfqF4H8TxeMvA2j+JbbZ5V/bJKcHo
+MSLjsQwYfhUz3GtjfjllkmdWiCxYUoxPLZ65HapWjV0ZHGVYYPuPSo3UyW7gyGIsCPMXAK
+4zTo5VYMo3ExnYdwxk4/Ws0yjk/ib4Xj8X/C7X/DxiDyT2jNAMdJUG6PH/AAJRX5kurCQh
/kIbBz2+tfrKeozX5k/FbRU8OfF7xRpEYKwxX8jRA9djnev6MK3g7oh7nIxRG4uoIUUsZZV
jAHfJAH86+wv2t5Y7H4eeENGX5V+1sVGe0cO3/wBnFfLfgWwbUfiZ4ZsNp3TapbIV/wC2qk
j8ga+h/wBsW+aTW/CWlklVjguZ8f7zqv8A7LT+0J7Hsn7N92t3+z34bCnJgE0J9iJW/wAa9
YJZHJPKHH1B6flXhP7KV1HN8DUiJy9tqdxH0+7uKsP517w2WUjaDxxnvWRb3PkX9sa0X+1/
Bt4xVPMiuYS5GcbWQj+Zr5NABJ449+or7P8A2xLR5fBHha+KYaG/kjYjtuiJx+aivjA98HP
Y1stkZ9WOiiaeRIFALSMI1HuTgV9p/tVTDTfgn4a0RDtDXsK4PXEcLDH6ivkvwXpr6v488P
aemCJ9StkK5ALZlXoO9fTX7Y96RB4R0zIIL3Nz19Aij+tJfEN7HpH7MV59q/Z+0eIuc21zc
wcc4/elsf8Aj1e0O8cKl5GCLnqTXz3+yJeib4Q6jZZybXVpeM5wGRGAr6HznOegrMtny5+2
RYhvCfhS/VVUQ3s0JOOm9Af/AGSvlXwGgn+JvhZDyW1a1yTzn96pr7N/a1sGu/gvbXCqzNa
6pC/yjPBV1/rXxx4BRk+KHhRHUfNqtsQD3Hmr/wDXrR6xJW5+o4PzH60NnOR/+ukGFUKBgA
4AFDgyRkBimeMjqKzGfnb+0iGb9oXxL0wvkH/yCleR8YGFznjg9a9c/aMVB+0F4jRZmIH2f
JkOcfuUzXlCCSOLzQNqMSgYDrxyP1rdkIiJxtDfy7UA5wTyPalBHPGW6fSlcssh8wfPkhsj
vSGLudWD7SgfPOOvripQ0bQbGC8NkZJA/H3qso3Y5Y4/GnSMNo+UsKAINqJGHIySAAPf1qP
J6kkmldtxBOOBjilcNG21hg4B9eooA0Sdmn2Hykna7MCeP9YwHH+etdZ4cUy+CPEpWYIBHH
5qOMh1Dhl/EFW/ya5BQTa2nzHJDZLdAN55rrfBMsCeK47KeYNbXcogl3JuV1zgHH60MZyTS
fLgHC7uR61BuAYkEqB0Iq1qEccGo3EVuxaJZXRGJzwCR1qFnWWTG0IoG1VQcf8A66BERGM9
M0dD8vTjr1pGPzEHOQMD25pWGMNuzSAnCOd8CHcpIPA5Y9j+tRnIlXdxnB+npUlvIRMjFgC
FPJ6DHIz+IpJZFlETAHeF2nPt0/TH5UwEJ3SgKVUZ6noKTP3ScYWowxP09KcWPy4498UASx
t8oXHGc+4/GmYJJA+YAGkB5BHOetDSMIym0AEgnigBRh2CnhelfpH8DUQfAvwjKoKl7BC3O
ckEj+Qr82z91c4BxnGO39a/SX4Fkn4BeDSDx9hHT/easplrY9FKhipbHyndj0NfF/7YCKfi
F4ePyqf7MJ55z++fmvs5Y9iIiKqAE8HkYzz+NfF/7YO3/hYPhtUBI/sxhx/12aiG4mfNsY3
SMOTngcV9O/sv/FG30e9k+HeuXRitb+QzadK5AEc5+9Fk9N+AR/tZHeuM/Zn8F6J4y+J14n
iHT47+w06waY20o3I7swRcjuACx+uK898baGnhL4la74eUuIdPvZYo2/i2BsoQfXGOap+9d
CvY/TxiMAscIOCCM5pWQmVXEjAAEbR0Oe/4f1r5k+AHx4k1yWDwP40vS+pcJp2oS8G5H/PK
Q/8APTHQ/wAXTr1+mow4DM+CxJ6cDGeOM+lY7aFEe9kkVZCv7w7VX+Lp39a+EP2pdNSz+O0
9yqBRe2NvOeMbiAUPP/ARX3mJDITtRhtYqSy4/Eeor4r/AGvoP+Ln6AyjLS6V09cTMP61pT
0bJkecfBK3Op/tB+FCUiQRXZuCsSYULHGzcD8PrXe/tZXqXPxcsLXcGW10pBwSMF3c/wBBW
P8AsuWBuPj5azMmPsNlcyn/AGTtCf8As9et/GD4B+NfiB8TLzxLo9/pUVnLDFFElxK6uNq4
OQFI65NVf3mHRFj9j283+AvElif+WOpLIPo0Sj/2U19LZ+fAHOOT6V4h8AvhV4l+FyeIIfE
M9hOmpPA0JtJWcqUDg5yoxncK9v3cbm+UZxWb3GeC/tYWn2r4ICcJ81rqcD7j2BDKf5ivg/
IRmUqpOMZIz+Ir9Ff2iLJr39n/AMUADd5UcU49tsqE/pmvznIPIHfsa2jsT1PR/gdZf2h8e
PBsAwxS/wDtBB5/1as//sten/tf3rTfErQ7FVLJaaX5jHHAMkrdf++K5L9mCzF3+0FpkrKP
9FtLmcY7HZt/9nr2f41fAnx18RviXN4g0a40yLTzaRQRi4uHRiVBzkBD3J71P2h9Cr+xvdb
tC8X2O7Oy7gmx6bkZf/Za+p1Chzjr3FeBfAD4R+MPhhqWvv4gl094NRhiWJrWZpCGQt1BUd
mr3pkKoCH2Fck56H61n1KPIf2l7H7b8AvED7wfsrW9wF7jEqjP/j1fCXg+drb4g+HJ2JUJq
dqc9OBKvev0S+Mdkuo/BDxhBtDn+zJZBjnOwbx/6DX5r2VwbbU7O7UlTBPHIP8AgLg5/Std
4k9T9ZcHpnHNGSScrgDoc0yJ1eCN0ICsoIx6Yp+8cgnIA5IrMZ+eP7Si4/aG8R8fw2x/8gJ
XkYkkMYgyTErF9vXnGCcf56V69+0tg/tB6+4/ijtSD7eQnavJLVYnu40uJ/IiZgrybd+0Z5
OB1+grZkIr543c/wCNBGehJ9B3qeaAQ3U0KMXRGIVmXYWXPB2npxziozgMSAfT6UDEiE0kv
k24d2fgAcFvbApZFIXZMWjZTypTHP0pNoIBOeDnpSySyuDukY5OepJNAFJjzxR07CgYLDfk
D1FA6HjOKBl4sDZ2qqfmCtkZ6fMa2vDouF1/T5LU7pVlDD8M1iAbbS1faMlWP1+c9a3/AAy
8kOu2EsXEqzLsJH3ckjP60PYFuVPEEMNl4q1G2bE0PmkFo1256Esox65xxWU0f7otFJ5kSt
jphl9CR2zWp4miSHxPqUS3BuNk7KZMEZ57ZrKjlaIkxMUZlKN/tKeoPt7UPcQgl5VWQMvcd
M/jUiJ55Cxj5gMsPUVH96TGMseAAMc9qZlt3PUf0pAaGkiIa1ELkBISkglypOBsPYd6pKGQ
RM+NxGT3HHH9K1vD9zHbeKLGae2iulBbMUn3JNyHAOeOpHBqhcgRC1t5FIkihAlUqVKMSSR
+GadhlfacD3pSVAHXPpjpQF55OB1pvO00hE0K/NkSBT24qKUYcKPSnxsQQQcnHQjrUbsWkJ
A5NAD1LDBO1j2yM1+kHwITd8A/Bb5cFLIjbuIB+duo7+1fm6hduFG4k4AHJNfpP8CA3/Cgf
Bw9LLn/AL7aomWtj0fG5c/MuR9MV8W/ti8fELw0c/8AMMb/ANGtX2gUVnWVg25QQOTjnGeO
h6V8XftgOp+IXhh3Rtv9mMducH/WtRHcTF/Y7/5HjxUDwP7NiOT7SmuN/aX08af8e9YkUEJ
ewwXSnscoFP6oa7P9jkn/AITvxVnn/iWxf+jTUv7YGhm38W+G9eUOyXtrJbsW5AZGBA/J/w
BDTi/eYnsfNkNxcW08csLtbzRsJI3UkMhHIYH19K/RH4H/ABEHxI+HcWpXco/tiyYWl+gxg
yADEgHYOMH659K/OVA4b7udo5B/+vXvf7KvieXSvi+2hM+LXXLZ4mTPHmxguhx64Dj8ama6
jR924fK7WBUE7s9T9K+Kf2wpFf4l+H4eP3elEn8ZW/wr7WHTBbJz9K+C/wBqvUVu/jnLbBt
wsbCCEj0Jy5/RhTh1Ezo/2QLIP8QfEd+4z9n0xFU/78gP8kr7NiHl5Ta4XOQztndnmvl39k
DTjbQeM72VNpWS1gVvUBGc/wDoQNeEeIfiz8Qz4o1ZrbxvrkVsbyYwxx30gVU8xtoAB6AYp
OLbbHex+jYUtGyvITk8FflI9uKFk3SMvGMAjnqK+Mf2cviH4w134y22la/4p1PU7WexuMQX
Ny0ib1CsDgnrgHmvtLip62GcX8VrH+0/g54ussAiTS5yPqELD+VfmNkNg8BcV+rPiG1+2+F
9Xs+WM9nNHgf7SEV+VBjCps2kFDtJ9hWsNiHufRX7IFkZ/inrd8V4tdKIXP8AeeRR/IGvt8
sVALkLkgc18mfsaWA8rxjqZTgtbW6n6B2P81ryPxf8ZviP/wAJvr407xtq1tZLqE6wRR3GF
RBIwUAemBUW5mytj9ECOV4OB6UhIIYBsEgjnn8cV8S/AT4peOta+Nuj6P4h8WajqdjeRTIY
J5iyFvLLA49Rtr7bAH3uppbOwzD8V2aX/gfX7MgMLnT54+O+Y2Fflhj9w52lmCZAzxn1Nfr
PMiTwzQHGHUocjI5FflDqMTW2sXkGMGG4kTp0w5H9KuGxL3P1B8EXw1bwB4e1JZBIlxp1vI
MDofLGefrmugDIrOq4DfeYAV5J+zjrA1f4A6AiuvmWHmWLbTnaUY7f/HStevGs0Ufnn+0qS
n7Q+vsTyYrblR/07pXkC5SRcHBBDAjsa9f/AGmF/wCMh/EACg/ubX8P3CV4+0ZQFX+VwcYr
cg3fBnh2+8bePNL8NWkpFzqlyIzMwLeWvV3PrhQTWj8TfBbfD34lap4S+1NeRWhR4p2Xa0i
MoZSQOh5wcelekfsp6cl58dhd7P8Ajx024mB9CxVP/ZzWb+0/J5n7QOqjK5itbaMkdz5eef
fkUlq2D6HjG7aNvBGc4zTkCsx3vsAHYZphyAOMilwCpIkEZBHB6Y+tMZUIG84PGeKDnd2xR
3pe596BGgse63swqksUbABz/G1db4KszeeKrSBwdihpGOccIpPXtyK5FA32a3OP4T+PzHmu
z8FyC31WW6eQxxraS72HYEY/z9aGNbnKazsOuXu2bzlEzgSf3sMeaoFcgbQSSegqR1Yo7g/
Irkdeee9NXPABAye/ahiI2yRk96BkfNn24p7KeM5BPP1pPlCjjnpSAVQxlCcHJ2ge9aGuTM
+uTx71mS2ZoFkBBDqrHHI6jnAPpiqumoJdZs1YuqmZNzIMsoyMkAe2addpB/alwLVXjt/Ob
yxIcsqbjtB98YpgVyD1YbcjgYxmkBwOOppwPOcbiOx70i4BBycdfWgBQeD6+tI4ClQMdMnH
Y+lKpBRulR49OlIB4yrAjKkdCO1fpH8Ci5+AXgzMm3/Qxnvu+duK/OGGGae7SCFHlmkYRpG
g3M7HgKB3JOBX6b/Czw7feFfhJ4Z0DU1C31nZos69djnLFfwJx+FZzKWx15Eu2TeQQR8uwH
Ir4u/bDz/wn/hvdgn+y2HT/pq1faKGXcWfaEwMDHIPfmvk/wDa/wDCuq3MmgeLbS1knsLaF
7K5dBnyWLbkLegOSM+uPWiG4M539jxXPjvxOYpAmNPhLZXOR5pyPb6165+1T4cbV/g8usRR
lptFvI7gkfwxv8jfqyn8K8m/Y6yPH3ihT8p/s2Pg/wDXWvrvXNGi8R6Jqmh6j5TaZqFq1uQ
ASw3Agk9uOCPcUXtMW6PytfJwdpBPFekfAZJ2+Pfg/wAkZ/0tidvXaI3LZ/DNcp4r8Maj4S
8Vah4c1VGjvNPlMTbuN47OvqGGCPY17/8AsneArq68VXXj28h2WVhG9tZMw/10zcOw9Qq8Z
9W9jVT2CJ9lhVLbyoD9M98V+Z/xf1xPEXxi8VapE5kje+eGI+qR/ux/6DX6C/EPxOngz4b6
94mlm2ta2jeQhAH75vlQe+WZfyr8xsTXN2Bh5ppXwABuaRieg9SSf1ogrK4Pex9t/szo+n/
BPxNrW0bpb+5kXAx8sUKqo/8AHa+JZH3yu5PzOxNfo/8AC/wLceFPg7pfhq7kNveSRtPegA
NmSXJdDnPrgn2r88fEWiX/AIe8R6loOpwNDd2M7wSKRjBB4PuCOR6g046oHud/+zveGz/aB
8MS5IWWSWAj/fhcD9cV+ibbtjNGuHIOM+vbNfmv8FLe6ufjp4PSwjZ2j1FJW5xiNQS5P0UG
v0pwSoCk/Ws5blLYApZAJByVwwHSvyo120OneItV08EKbe7lhI9drkf0r9WAwLEg5A4/Gvz
a+Mvhy78O/GrxHpkkDk3F611BgZMqTHeu0d+WI+oq4bMl7n0j+yXaGy+D2vavnifUZG44JE
cSjr9a+L76Z57+5nkfc7yOSfXJNfo58HPBD+D/AIM6P4e1JBHeSxPPeKp+7JLklfqAQv4V+
e3irRL3w34q1TQdThaK7sbl4nQ9+eD9CCCD70Q2YM6n4H3jWnx58HTjjdfrCfTDqyf+zV+k
6oqoqooVV4AA6V+YPwwhvJvi94RXT4WluBqlu6Ip6kOCSfQAAk+wr9P93z7dvvntUS+IYOy
ou93VVHUtxX5f/EvT30r4reK7DG1YtVuFUdSFMhK/oRX6gnoe/wBa/PD9o7QLjQ/jprc0sZ
WDVNl/btjhwygN+TK1aQ6iZ67+x54j3WniXwjJJkxvHqNujccN8khA/BD+NfWWACSByepr8
2fgl4vXwT8XtF1eeYRWM0n2K7OeBFL8pb/gLbW/Cv0jSPBc+czq/PJ6fSs2rMfQ/P79pjzY
f2gtc3DCvHbOCMZP7hR1/CvF1Vn5zjnqTX1J+114RuIPE+j+M4Yi1neQfYZ3x9yVMsmf95S
f++a+efCvhXWPGPiix8OaFbme+vZNi/3Y1/ikb0VRkmtrq1yT6j/ZA8LS22la74zuITi8kX
TrZv8AYT5nP03FR+HtXz18aNYXXfjb4s1GOTzITfNAjL3WMCMf+g192350f4MfA6dbMAWmh
aeViycNNMeAT7vI2T9a/Ni4aaSU3MxYtMxdnP8AExOSfzqY9WN72IRjjIyO3bFShcpgEqeM
nrmmqm7IGTxzj0p6DJP7sn6NiqEUcjil6nPemjqKUjuOlAGgu5bW2+bIZCcf8Dau10FbeHw
ZrN/cyhXMkFtH8wyQQzED64UVxCnNtbjphSB/30a6wIR4DtZof9ZFqM0jZPBxCNv1wSaFuB
yCjIGOec4pu4LwAMg9acv3jgH8e9DZzjjmgBGJY5YkmmthmJIKrjIx0pw9QB+NNKsxAzxjP
NAEun3U1jqEN1byeXLGThsZxkEH9CasX1str9ikVwRcW6zgjnaSSCCfYqapIDycZwD+FaOp
Ff7L0QKrgratuZjkE+fIfl9B/XNAzPBwDj0xTd7bcDI9adjChietCozuQBnAJJPb3pCEwCo
AXknoaBjuPypW2/wsCBQqncBjlug9aAPXf2b7S0u/2hfDsd8FcRJPNGG6GVYiV/Ecn8K/Q1
AwbYWdgMneSOeelflTpGsah4e8QWeuaNctZ31nIJYJU5Mbjt6HuCO4Jr2A/tRfFuSMKdT03
326eo/9mqHFtlXPvfbKUQblYE/MSOo9v0rnfiHbW138MPFNvdorwNpdyWB6cRsQfzAr4vb9
qP4sq5C6hpTIOh/s9en/AH1WR4m/aH+J/iXw7d6DqOp2UVneRmKf7NaCN3Q9V3ZOAe+KFHW
4r3O2/Y3Zj438TPgs39lRHHQn95X2NZatpOp3N5aWOowXM2ny+VdRRSAtA+M7XA6cHvX54/
BP4mRfC7x7PrN1YzXum3ls1rcQw4DgZDKy54JBH5E0nh/4s654a+LWo+O9MBzqV1JNd2Tt+
7uInYsY2+meG7GlKN22NM+5/Gnwo8CeP760v/FGiC7urb5VljleJnXOdrlSNy+x9a67T9Ns
NH0220zTLSKzsraMRwwQrtSNR0AFeZaB8ffhfrml/apPE1to0gA3W18THJHxyORg856E15l
8UP2mNIsdHn0L4ZSvd38wIk1ZkIjhz94xhhl3PrjA681KTbC6Rz37VvxGh1DUrX4faXcB4r
BxcaiyHgzY+SL/AICCSfcj0rkv2WvDun6/8X7vUNQjW4n0iyN5apKMqJy6oHI77cnHvg9q8
NuZ5rueWeWR5ZHYu8jsWZmJySSepzXReA/HniD4eeJH1/wzcxxXLxG3dZ4vMSRCQcEZHcA5
z2rWS0shLe7P1BTcV+YDOOcetfHX7Yeg2VrrvhvxHBD5V1qEc1rOy4xKI9hRj7gMR9MVzsf
7U3xRe2lU3GjLOh3AmxOCoByo+fGa83+IfxP8WfEq5sp/E9zBIlirC3itofKRN2NzYyck4H
ftSgrMGeu/sf6ZDP4z8Taw8KzXNlYxxQKf4fMcliD2zsAr7UBOBnjj8q/MT4ffEfxV8NNXu
dS8NTwRyXkQimjuYfNSRQcg4yMHOec969P/AOGqvifkgporBucfYz/8XUuLvcdz7qyzFgRh
On1rktc+Hvh3xB490HxnqFqsuo6JHIkAZQVYtjaW9Sh3EehbPavkT/hq34nkEeXo3sfsjf8
AxdZ8n7TPxTl1+21U3unKLeN4xaJbYhfdjJYbslhtGDnjn1p8rC6PvkgdSBXx/wDth+HdNt
b/AMN+K7eIR3t95llcsBjzVQBkJ9SMkfTHpXKD9rD4n4/1GiH2+yN/8XXnvxH+K/i34nTaf
/wks9qIbDc0MFpFsVGbAYnJJJ4ApxVmJnpX7I2kW998V9T1K4UNJpumM0GedjyOFLf985H4
19xKdyEg4J6kV+Y3w9+IXiD4b+IbjWvDskK3M8H2eSOeLzI5EJDcjIIwQCCPevV/+GsviTt
x9i0T/wAB35/8fpOLuO6PuLaQijcSQOp6mvnT9rnQdPu/hdYeIJIQL/Tr5IY5B1McgO5T6j
KqfwryZP2sPiVHEFNporEcZNs//wAVXFfET43eNviTokOj659ih0+GUTGK0hKB3AIUsSSeM
nApxVndib0PM1AyV+U7htOa+9/2d/ibD428C2/h/UrsjxDoUaxSqzfNcwj5Ul9+MBvcZ718
Cg88jd61seG/EOseFfEFtruhag1jqFq26KVD+akdCpHBB4NElcE7H6b+IvDmi+MNDm0XXbS
K/wBKuVxJCwPJBBVlYHKkeorE8EfC/wAFfDwXLeFtFFpPcALJdSyNNLIv93cxJC57DArxbw
l+1voE+lwweNtEu7G9C7XuNOXzYnPqFJDLn05+tHjv9qzQV0SW18A2d1capIpVby8h8uO3z
/EFJy7eg4Hr6VFpbD0Oa/aw+I0d7f2nw8024DxWTC61Eoc5mx+7j/4CDuPuR6V8qEknAyQe
1Xr24ubu5kvbyZried2kkmlJLSsTkknucmqTnc33cH2rYkAdu7ORxwRUg3KD8xH0OKaAxUj
Z070ittZiPpQBVVtvYHIxTtwORgnjA9qiXNOweM0AaCZMFuMDCoQMf7xrrNMuohoy6dcu6w
tdGVpE5aNDEUYiuTAxFa4H/LPOP+BGujsIJp7afykJKQO7HP8ACQRke+aaGcxkjnpx0BpSG
YFscDikwck4HPWgNtABGRjpSEBQj7w25FR9cDGMmnZPPFNJIJGenWgADEELu+UAjn0NdDrE
sZ8HeHYUjXKrMGcr8xIcsRnuv7zgfX1rnmBEaOAecjJ9a6XxFuTwn4PB5iFhLJkHqxnkz24
OAKVxnOBGKhjkilKE9ce2a+tPDf7JWk6z4Q0fV7zxhf29xfWkVxJElrGyxl1DYBJzgZrRl/
Y70RY5PL8c6iXVSQDZx4PXHelzILHxs+0ngAe1OByRlsY7mrVxZyRAkjBjkaKT/ZYdv0NVj
0YBTxzkjtVCEJbdktgnkAVKm4jrxTAoIB3DPp6V7d8FPgPqPxKYa1qtw+m+GYnKNNHjzblw
eUjzwAO7HPoM84lu24WueNIBg5bGBnGM5Pp7VG+TyCAMda/QeP8AZu+DyaX9kPhySQ7dpun
vZfMz653Yz+GPavlz45/Bi4+GWqRX+ltLd+Grw7YJ5MF4ZOpikIHJI5Ddx7ikmmGp4wGCnA
GCe9SR5YhQwXPcnH516f8AFf4WQ/Dnw94KvkuJZbrWbAzXkcnSOYBWIUY4GHA5zyvvW78H/
gBffE/wvdeIpPEKaPZLcNbxD7P5zysoG4/eGAM4755pt2A8aXzPJD4GAcAHqajbdjaDgH8a
+sl/Y+Dxgr47IbceW00g46dPM/Gj/hj5huK+PkJI6f2bx/6MqeZDsfJODtdAduccf3hTQpL
DjA9RXVfEPwde+AfHF/4W1GaO4mtdjCeIHbKjDcrAHpkHp6ivQLH9mb4t3lhb3iaPYQiZBI
sdxfKroCMgMuDg+1XcDxslo3DK3K459aGRA4MZ3BgeCMEcd69s/wCGXvi1tK/2bpWf+wiuR
/47XB+Ovh14m+HFxHZeKreKG7vIhJB9nmEylAxDbmAGOg4oWoHDoACfzFSpknrgD9aLa3ku
p4oIk3vIwRB03MTgD869vH7MXxbwU/svTGcdhqK4/lSbEeKusiuFcEDGcHsCOKrSOxbn8q9
yk/Zg+LgC7dK08kjkf2ggwfSvM/GfgfxN4E1gaR4p0x7G6MfmxkMHSVc43Kw4Izkeo700Bz
QZcDrnv7Unbg0iDLdce55rvvhb8L9b+J3ipNK03NtYwgSXt8ybkt0zxgfxOcEBfqegobtqP
c4RUPTJ/nUrZA3dCDwK/QrRP2efhRoumJZv4Vi1VyMSXOoSNLIT6jnC/wDAQK8Y+M/7OMOg
6RceKfAEc01lb5lu9KkYyNGg6vE33ioHVTk45BPSpUkxNWPlgtt6cn09KQlWyDxtOQMcn8a
c/Uk8DsB3psKST3MUMcbySSuERVGSxJwAAOp5qgEAYdMU5flY59c17LH+zX8XnVJB4ehCn5
lDXkQYfUE8fShv2a/jAcn/AIRyAnr/AMf0X+NFwPHQ2NxdQxI4+vrTPMJHANd/4x+DvxA8D
aOmr+I9DNvZySiLz45kkVGI4DbTxnselZXgr4f+LviFfXlr4V0n7fJZxh5m3rGkYPAySQMn
BwPY0AcxkqSxY7jy3Y81C6nhhzmvYW/Zu+MBX/kWEyD2vIuf/Hq8t1nSdQ0DXLvSdVtGtb6
ycxTwSDlXHUH/ABFCApwFRcxswOAeQvBzT3hR2dZGxhuSMDmoAzK4IGCPSlM0hVjuyS2Tkd
T3pgUgenrTyMjOcmmAU8ZwaAL5AEdr3zGM4Pua6rww6sl3BNvMUsEqOFJBI2Egcf7QWuVYD
/RiRgGJen413Ph21ltfB2t62iRmaEhQknAClT09yM0dhnn5DbVJye340qAg7tofGcg1aisL
h9Olu8hIIvmAZvvHpwPWqwIwWwDz0xQIaSe45Ht0pnzA9T+FTl/NmJYrz1J4/Co2ceYxTGD
xz06UgGOdyj27102pwPN4A8KDezLcS3ce3cCFxIgAHcE7888Yxgda5plIhHzfeJyP8+xrtv
D1lDqtn4QsPIw8mveQWZiQ4doR0xwRx+FDKR+lWk2osdEsLI5UwW0cWP8AdQD+lXAEyiZ3E
dCeTTmGVYDFN+VCAFwT6CsRn5eeLdIm07WNd3Qqsaa5c227JyCrEhQPTDZ/KuY2kFjuBJ45
r1L47WVnYfFPU9PtYGjlS8u55SWJ8xpJiykDHGFAHevLQpORuroe5COh8IeF77xb400vwzY
5W41CdIQ23Plqfvv9FUE/hX6b6Ho+meGPDthoOlwrb2FhCsEKY7KMZ9yTyT3Jr4//AGRfD8
Vx4y1vxXcxl10+BLK3YKWxLKST06YROv8AtV9V+Odch8IeBdf8Wlf9IsrJmU8kFhnYMf7zV
zu7lZFrYyLv4w/Dy18fDwRd66sWqmQQHdE3kiXjEZkxt3dBjPXjrxXXarpWk67YPp2s2EF/
ZsVd4LhA6kqcqcHuCP0r8vL66lurtrq6uJ7oyO0jMxJ3Oxy3PYkgmvvj9n3x3J48+Ets2oz
GbU9Kf7Bds/3pNoBRz9UIz7g0TjyvQE7nk/7ZQOPBmOBm5+g+5XRfsk+IrC7+Hd54WW6Eeo
abdSzyWxGC8cpUrID6AhlPuR7Vzv7ZGGTwYApyTc4P/fFeUfs3X72vx80W3DEx30VxaTJ2Z
DEzYPtlRVNXihLc/QoBjIWOQo4HPX39qaEC78FnDnOC2cdBge1Jll2KkfyAYwG6e35VzHxG
vLjTvhX4pvLWYxTw6ZcPG68FT5Z5FZrV2Qz4Z+N/ivRfEvx51DWdOfztPs5YLbzBysoiwHY
e2QQPpmv0JtLq11CxhurOYT21xEsiSqcrIjDIIP0r8oTkkKRgetfX/wCyP4s1G+sNc8H3V4
81rYLHdWaSEkxKzFXUHsudpA9Sa0qLqKJ9SxBFjREyFA2jOc8fWvlL9sjTwbXwlqYJGXnt3
OOD9xl/9mr6wHH3sZr52/a6077R8J9Mv9hb7HqiksB90PG6/lnFFPcJHyH8P7BtU+J3hiwU
A+dqlsoHr+8B/pX6gAKhJP325bb37V+dX7Punf2l8f8AwrGVyIJpLk57bI2YH88V+iqIULI
HJGdwz29vpUT3GthxBZiD90AEeua+RP2xL2xk1Twlp0cqfb4YriaRQOVjYqFz6ZKnH0r68K
5OCO4HJ61+ZHxL12+8Q/FDxHqeoztLK99NGuTwiI5VFHsFArSC6kvscioONyZJzgKBkk+gr
9Hvgt4Dj+H3wu0/SXi2arcKt3qD45aZwDtz6KML+B9a+K/gP4XXxX8bNBsZ032lrI1/cKfu
lIhuAP1baPxr9HCAxIPIIqZvWw0rI8s+I/x08IfDLxDZaJrEN7d3VwgmlW0QN9njJwGbJGS
cEgDnAr0myuba+022vbKdbq1uYxNHLnIkRhkEe2CPwr85fjbrb6z8b/Fd6zkrHeNbIe22MB
B/6D+tfXP7MGtXGsfAixhuZTI+nXM1khPZFO5Rn2DYpVI2tYE7nzJ+0D8OYvAXxHkfT4DFo
usK15aKBxG2f3kX/AWOR7MPSuQ+EkUDfG3wYt0uYf7WgyHHAOeM/jivsn9pfwrH4k+DN9qE
Sbr3QpBexnvs4WVR7bTn/gNfAsU09rdx3NrK0VxC6yRyI2GR1OVIPbBA5rVPmiLZn6y4+bd
uJ7bfSnYOOMdec1zngPxD/wAJX8P9C8RYGb+zjmcj++V+f/x4GuhXb5SjLEep61zos8z+P1
vb3HwA8WrcAYitVkQkZwyyKR+v868u/Y8+yx+CvFUg2rN/aMQc99vlDbn2yW/Wof2uPGOp6
fY6R4NtCI7LUomurph96QI4Cp7DIyfXArxb4EfEuf4ffESCKaQnRNZkjtb6Mg/JzhJB7qW/
EE1s0+QhPU/Qwj5TkkA96/Pj9pRLZf2gtdWEgsYrYyY5+byV6/gBX2x8QvG9r4D8B3/ii4j
EscEI8iNuDNM/Eaeo5OT7Zr83/EfiDVfFHiPUNc1idZb2+mM87AYUtjAAHYAcAelFNaXCRj
INxAfgY4+tNwOApx6/Wp0aIL88O/r/ABlce3SpIYrZtzLcbEGAQ68g1oIzpU2Tuno1IOnvU
kyhWVlYESKG47VGAcZoA0mRG+xhM4MCZz685ru7OUR+EfGQcssK/Z4xyPmYkjHPfvxzx6Zr
idOt2utWsLTcFEwjTLcgZ4rqL++kmvNQ0RBFCrXhnMmBxJGm0EEdPun/AL6oQHFyMd5VGZY
ycbC3QUwsc/IMqOxNLMW3eYSSx+bJ6mmklpOowB370ASBCqZTHmEkHuAMD9ef0qKTKsCMKc
YwPpU8BWJGHBVh0fj8aZuO5WZFkHXBHX60gIjtx0I5zXtHwi097/XvAdi6j/kYlvMA/M8aq
CTj0DKM/UV4s+SyqeQAAfrX0V+zzHDP8WvCunvZSPJa6bc3glPAhZpM7vxQBf8AgVKWxSPu
QruVlY4DenBpQMncG4x0ppUBcgAgZOMZ5pGDSQuisVLLwwHTNZgfnd+0Yk4+PniFrgjL+S6
hTkbTEuMGvJ8dcHC+9e6/tV2htvji03RbjTrdhx6bl/pXhaFdrh1JyMLzjBz+tbEn3d+yjp
Kaf8FjqJG2bVL+aUn1VcRr/wCgmuk/aDWZ/wBn/wATiLlRHDyD8xAmXdn2xV34FadFafAPw
bG8Q3GyFwM8kM7M2f8Ax6uk8ceHpvFXgPWvDalGXULOaHceCrFcpj/gWM1hHSSZb2PzBZiv
yljtBBIzX0R+yb4pbT/ibfeHJJWFtq9mWjTPAliJYHH+6Xr55uoJbW4a3nQpNExWRCOUYHB
BB9xXa/BnVTovxx8I3jMEQ6gkLnP8MgKH/wBCrSa0Jie9ftkt8ng0jIJNz/7JXjv7PYT/AI
aC8KjduPmzcY/6YSV7D+2G0nl+DXmhRSGuhszuGPkwc8dq8c/Z7LL+0D4TJVmHnS8AZ/5Yv
Q/hGtz9E1yjgKCwbHPAx7+/auT+KKL/AMKi8XvjJOk3A/8AIZrrhw+dzHC/d7fX61yHxS3/
APCmvF2Tlv7JueSMfwGs4ayQS2PzMcr8oUMCB82T3r6D/ZFu3i+LmpW4UYudJkyc/wB2RCK
+eCSx+Ukjrzwa9+/ZMA/4XVcY5B0qbPb+NK1lsJbn3UOqqccZPJzXj37S9l9u+AOutkEWjw
XP02yqP/Zq9kHXJrivipYf2j8IvFlogCsNNmkQ4B+ZV3jr7rWcdGhs+Q/2T7Jbr42tclM/Y
9MnkHHQsUX+RNfdpVWKkgYB6mvjv9jyxZ/FXi3VGXHlWkEGTwQXdm/9lr7EC7o9rKAvoRUy
3GthI/ll8tFwoOTxxX5a+MTGfGetLEhB+33AdjzlvObkfpX6ljcHOBlhx07V+WHiwMvjXXQ
/X+0Ljof+mjVrT2Iluj6Y/Y78PrnxV4peP518rT4ie3/LR/8A2SvrocdATk14h+y9o8ml/A
ixuJE2vqV1PdEFcEru2DP/AHx+te3Ly2QDjpzWPW5Z+XPj5nX4neJ2VipGqXPOf+mjV9i/s
kHPwVuiTknVp+fX5Ur478dIr/FDxKskiRqdUucuwJC/vG9K+x/2TCv/AApS5ZB8p1Wc4/4C
nFaVSYnt+qWMeraRc6Zcojw3kL28u4Z+VlK8Z69a/LLWNPuNK1i80i5Uiewmkt3z1BRiDn8
q/VgBllAUZXHGT0r86Pj/AKMdF+PPie3CYS5nW8Qe0ihj/wCPbqKT0aCR9Zfsx6i998BtGh
IO20muIN27uJWOMemGFezhwyh4mDAnrnOR7V85/shXxl+FesaeTlrTVXbbnoHjQ/0NfRigR
gALtUDqTWT3LPkr9sW0Xf4T1I7d7/aLbjkjGxgPbrXy1pKST65psEed8lzFGm3rkyAD9TX2
P+1vZfaPhjoOoMQ72+p7SwXHDxtz7fdFfLPwwsI9S+LnhPT5FJWbVbfIxkYDg5/St07wM+p
9Mftf6rLB4Y8K6GJDtuLmS4lTP3tiBR/6G1fHQVskqOOue1fTX7YV6r+OfDdju/1GnySn23
yY/wDZa+YzyxBB+npTj8KDqKOOc5/pUsatK7Y+c98nFQ/dGeDTgzx5KEZPWmBGGSbC5CMOM
k8fU1Fzs60iNh2OOoxT5UEahQwbKg/mKYGraTf2drWn3JG7yTDJg9Oxrd8Sl7bxh4jjkgVb
iOeVWEbFkQs/JB+hxXO6jMZJ1eRF8wRRklBt/hHbp6VveNzF/wAJxcvbspiu7W2nJRCu9mh
Qk4PQ5zn3zRcZzsyASJ/ugMMd6iwBgZGM9amupN7rtzwOpP8An2quyNuBK4PcjmgQpBkOFA
Cg4wKaCNxJxxnA9qCeCqN8vXBpgyDn07evFAIZIudwyee9fXn7PNwmp+PxN5I846XO0jFfu
KsscaBemM/MT64HpXyQyhpVCj5WHX+dfaf7M2lImpf235RR7zQY5WBbdy95Pz7Aqi8e3NRL
axUT3Pwbqw1ePXmVtwtNZurTntsYDFdKjZgZVRo9oKgEfyrxn9n3Wv7Y0bxtLvLEeKLx+n9
8g17SxIKjA5OKnYFqfE/7Xtm6eN/DN4+czaWY2durMsh/o1fNErYQ5H8JxjtX15+2ZaD7J4
PvgPmD3MJPqMIR/WvkNh8rEcjHODjIrXoiep+nnwvh8n4R+EIVVlQaTbndnodinFdczP5Wb
ZFZg2CGJXvz2rk/hrNHJ8JPCkm7j+ybbJJxj92K69QsaiNRgAcfSuZFnxT+0t8JbrQPE8/j
3RbIy6LqL+ZeKi5FrOepIHRH657EkdxXz9osjWXirSb3HliK+gkB7DbIpr9Sp7aHVIZYblY
LzTLmAxvC6BlkB65z1BHGMV8C/Hb4Tv8ADTxaH0wO3h7VC0lk55MDDloSfVc5HqPcGtk+ZW
J2PUf2yZY93gxBhm/0l8ex2c15D+zwT/w0D4WXJx5kxx/2xfmuZ8dfELxF8QbzTJ/EU0cja
baLaQiJdoKjq555ZjyT7dq6T9nbn9oPwsvbdPk+n7h6GvdHHc/RAOSwtwzGXZv3bOMZ/wA8
VyfxQyPg94tDfMf7JucnsP3ZrrQ2y4Efmnbszs2+/XP9K5D4oso+DnjGTZsB0q4BJ6n5CKz
ho0EtmfmZhSAF6k9a98/ZM5+NdznOf7Lm5Pf5krwJshSvX+le+fskkH41XQJ5/sqb/wBDSt
J7Atz7tBHKqfy7VS1OzW+0u+sjGHW6t3hb3ypHP51cAUnHQ98d6aoRZBGqEDrkDjrWVxny3
+zBBNo3w28f67IzedDdNGWbknyISf5tX1Dbu72kDsclkUk+pxXz7pdp/wAIf+zj8R2XEbtq
2pKp9cz+UK+gYlItogqrkBQM8dv8KJCRKiybQGIBzzg54zX5XeKyD4z1zjBN/cEgn/po1fq
kGQMADyTivys8SOz+MdYYYdjfzjpx/rDWlPZie6P0a+ENg2nfBPwjasxZxpkMjE9Szjeevu
1dzg7sg88daz9At/snhrS7Xp5VpEmAMAYQCrwU+YGLMuD90HINZIo/Lrx+d3xN8Tgr11S4x
xj/AJaGvsn9ksf8WSnIXB/tWfj/AIClfGnjtlf4leJ2ZtmdTuDgDP8Ay0bpX2V+yYAfgjIp
Gd+p3GT+CCtapMT38cDHPFfD37XWl/ZPinpWoooUXumgHA5JSRh/Iivt/wCTzDj7wHJx2r5
K/bGtAJPB1+uTxdQcjuTG3X8DUUtxyJP2OL8FPGOlgncDbXOD64dT/IV9Z/wfNgE9O9fE37
IN6I/ifr9iGINzpW7B4yySr/8AFGvtgsCfL9qmXxMa2PE/2ntOa7+AmoyAbzaXlvcc9hv2n
9Gr5Y/Z5sPt37QPhiNlGIJJZzjtsiYj9cV9ofGuy/tH4DeLrdPmIsGlBYf3CGz/AOO18q/s
o2JuvjXLdbeLPS5nOBnaWZF/qa0X8Mn7RB+1Tdtc/HKS2OW+y6fbxH8QX/8AZ68KRcMdzFQ
epFeofH6/bUPj94rdj/qbhLcEHPCRqteZK5WQMMAj0rW1hIneznjQXKoLiBmKiaIEruAzjp
wcdjVVxnvjnuKeHaNvMjmZG3ZyDipWu5iXlnWKcyNuJlQcnuaARmKeTnrWjfoBp2nTYADwn
t3DHn+VZ4PA9a074KdO064VhzGVK46EE5P8qBi6mjG8cblyI4hx/wBc1/lXR+MLR2bQtbjC
iG806KPbnkPGNrZ+vB/OubulH2shDkeXHyf9xa6q8nluPAMEEkqbLSZW8vP3g3H6bV/Ohbg
clIIwWB6dvamNuD4APPHNOYqWbJPA4GelQsyliW3e1BIMpYLwTnv2z7VIArxYJORuI/Km+Z
schAQMdV605kdIy+07B3yCfTmgZb04ecxSZZrixs45LlolBwpIC59huKAmvtH9mKQw/BK71
6ZkXyI5LUOCSdsLSPk56cy9uK+MtPcWvh/V7nBMk4is4zkjblt7HHfiMD8a+s/gxeSaV+xt
4l1CchUj/tEREehj2j8d5NRJXsUtESfseag13oPjOKRiXN/Fcn6uhyfzWvqBjhkDNkE4/Gv
j39jW6A1rxdY5OXt7eYD6M6n/ANCFfYbKGx0ypzUvdgj5u/bAs1m+HOgXZJBg1MrwM/eibv
26CvigqC53HB6H6196/tSwtL8CJpZYhI8F/bvhc4GSVz696+EAAFuGfBO0YwcAkkf/AF/yr
RbInqfov8C7mPU/gP4QmMglVbBbZ0IBG6Nip/HivS0fLuu1htPUjg8dq+fv2TtaTUfhDcaU
SGm0nUZYxx91ZAJB+pavfGiBkEr73O4EAE4U8jOPx5rC5YqSrLcvGY3R4TwWGAwI6g96434
keBNP8efD7WPD7QJFdXQ8+3mK8pcqPkbn1wFPsTXaguMl8Hn5dvp70j9ASu8jkEDvTTs7gf
lFeW9xa3MlndoYpIJGjeNuqMDhgfpivSf2fYY5/j94cjG11c3AYOMgjyJOorU/aQ8MR+G/j
VqUsESx22qouoRgDjc+Q/8A4+rH8azv2en8n4+eGnKM4X7Q21PmY/uJOMevtWstiY7n6HBZ
FXAZVbAHt+Vcd8WQo+DXjHsTpVwc+vyGuwYANE6AK7kDBHOME4rjviwx/wCFP+M1IXYdJnI
55J2HPHp0rGO45bH5nStujHH4175+ySMfGm7JOP8AiVTf+hpXgewtIFPBJ49q9/8A2TkVfj
Pd4y//ABKZvb+NK2nsJM+6cKp+UAbjk+9N+U3Hug/n/wDqqtp+oR36TsgIME727D3U4NWip
V2ct1wOnSsCjxb4+Qx6H8DNYtLfiG+1CFs99z3AkYfic17LGAsKseRtUkDk9PSvCv2o9aGm
/D/Q7MxiVb/Vo0kiJx5kYRtwz26gg9QQK9yimRIE85PLJABJ6Hj1ol0BEqLgkuQzFuCBivy
01KMSeObtAxy2pspHc5mOcV+piIqvuCcn0r8uXRZvih5RyFbWtpx6efVw+FsT3R+ohCpEAC
Aowq8dPan5KuoCFsnGR2+tI7lQ7KrMR29aePvdD9ayRR+WHjUk/ELxGfl51O55/wC2rV9o/
sm5/wCFGsQ+D/alwT34wtfFvjP5vH3iIkYzqVz1H/TVq+0v2TMf8KOPT/kK3PX/AIDW1UiG
x76SWRsZU9ASP1r5e/bFtmbwZ4UuEHyxX0qkk4+9H/8AWr6f5CjOSwHQd6+bf2vyG+GuhE8
7dUxnHT921RT+Ictjw/8AZivhZ/HzTUMvlrdWlzCWPTOzcB/47X6Cnp/KvzW+Cd6mn/Hfwf
OT+7a/WE5771ZMfmwr9KM9M/zonuNbGD4vsjqPgHxDp2c/adNuIcjuWiYV8q/sc2Rl8UeKt
Tw37qzt4MjjG9y3/slfYbQpNbPbvlkkUqSe4NfN37LemQaFoPj2+dzug1JoJF2/cWFWIGe/
DfhRF+7YOtz5U+IV4NT+KPii+DlhNqlywLdx5hA/QCuWbhgDg/Srd/dtdahcXDZLSys+c9c
k1UOCwHOa6GZoCHDkEfMCQQaUyMq/3u3IzQ4w2Dg9iQcg0AEJu2bgfXmgaKQz15Aq9PvOmW
hz8oLj8cj+lUQSCDz9K0BiTRWBUEQy5B/3hQMluAqX0i5LIqgADoTtGK6LVbNo9AtpeAspi
kUluAGBxxj61zl44N3cOygEk8DoK3fEM85k0zTSyn7Lp8CHttYjof0/Ohi6GBIAs8mTuAJw
VNNCA4G0AEZPP8qVQfMZXIwAQTnimb8KNp+c8n2oAYVYSHCY43YJ7f1pGPyvj15IPWpZGR3
BiycdSe9Mf95IWHUj86QjYuvtEHhmx0wFkSeT7c6H7rlgEjP4Dd+Zr6o0xE0j/gn5eux2/b
LeZ0/2jJdHFfMd/e2E/hTT7jzwL2O0Ni1uRyGSQOkqnPTaxHsR78fVXjiA6R+xDomkRopa5
s7NOVzjP74ke+B+tD3RXQ84/ZHnVPiprNi7sou9JbGxipBSVD1FfcpG48getfAf7MFz9l+P
Gmq5x9ps7qDGf9kMPr92vvffksxbaA2OvWs3uNHlv7RFmLz9n7xOcEtDHDMuPVZkz+hNfnp
eJ5TwxZ5EKFh6E88/nX6V/FezbUfhH4ssNuVk0m5O7rhlXI/l+lfmzqit/aEjOVkZlRyQc8
FAQPwGKuPwie57/wDsoeKIrDx/qnhO9fFvrttmMZwDLHk4HoShf8hX2yFBACP8mNuB/jX5W
aNql/oOs6frOnSeRe2UyXMMgPRlOR+HYj0NfpP4G8b6P488D2PifT3UJMAs0PVre44DRn0w
Tx7EGspJ3KR1nGHZlJKgjAGSR/8AXpy48uMqCBjhTxTAWUgYL5ODgj5R6807DAsThsfdFSh
nyt+1/osr6F4W8SNCBJDPLZysvOA671Gf+AtXiv7O/wDycN4WxgEPN36/uH6V9U/tP2KXvw
GvpiCxtLu3uFIHT59p/RjXyt+z8vl/tB+Ey2OZZgPf9y9bfZIXxH6I5LHGd2OM+n/164/4r
Ju+DXi8H/oFXAyf9w12QDMo7Y544yf8K4/4qD/izfi9FO0jSbj8PkNZwWo5bH5l4G4EYXHX
6ete/wD7J4U/Gu5KoR/xKpcfTclfPzHkkLxXv37Jf/Jark4x/wASuY/+PpWsthRPrjwHefa
dQ8ZWxOTZ6/NH16bo4n/9mrrjzck/N8o6dB/9evKvhdqHmfFT4t6WW4g1mCcD/ft1U/8Aos
V6s28Ts2QUwMDvnvWU9LlI+Vf2vb0iXwRpoJObie5I+hjUf+hGvqmM5t0+UkbRkH6V8Wftb
X5l+K/h3T1f5bbT0cj0LzMf5AV9pxA+REQOiD+VTLoC6jtzjaVTIJHtivy7vvNtfiY8rAMI
tYJGOnFwepFfqNyHGMkE/lX5Y69IYvHupOxIWPVJCc9MCYmrhsyXuj9TdpJIzj3HWgEk8DB
9T/hUEUizWyTL84kRZAVOM5wR/OpgdrszMAo5z6fWskWflr41Cj4heJOq41O4APp+9avsv9
lAsPgi2zaSNWuODxxhMkV8beN8f8LG8SMfnX+07knH/XVq+yf2TP8Akik2ByNWnOMdtqVtV
2IgfQHODkZHHPc182/tetIPhfoQDEj+1Bu+vltjivpE9NvAzkAHvXzL+2FNs8CeG4OF8zU3
bjvtiPP61FJ+8OWx8meEL7+zPHXh7UVIzaajby5+kqmv1NYgNnaN2SATX5OBntyJSNrRYlB
+hz/hX6qaTcjUdA067DMxubSOXzMdQyg/1p1FqEdi6C4YOSpBPT09K8T8O2C+Efhd8V7tbf
Yp1XVpgAwHyhMKa9u43dcg8DA6eteV/G1LbQfgL4zlgJjN5G24Z4Z5nVW/nShukNn52LlUV
ed2ADkdeKChXOR7ZFPbcp+6QcZwR1FNBLNu7n17V0GY6BvKkRlwCCOCNwP1B6irUkt3f3Dt
EAWHVYowgx64UAZqqsRZxtDEnnCjnHtSBPk2tuXn0oGUAADye9aotx/wjCybA0kl1tU55GF
wfzJH5VlDitlEWbQLZdwLLcsCvfB2UAQ3ERkv54AMyNKY1HuTjpW14tuYX8caoFijEMcgtw
IuB+7UJ+fy1l+cF10XDuQI5wxKjGAG/wDrVreMNNey8SzXRUtaXs0lzCe+1m3AE+uGH50DM
JW4bYMDH51C37uQgMrAHgr3qbc+4hifQnHQUmwbQSh5J6jtjrQIhDKZAeeMDkdqsExJKokj
YA9dvXp0qAj0OQR24psmFcgMW9/X3pAdPqdtCPBvheOOJGlu2uZ3ZTl33SBFU+mAnT3z3r7
v8f8Aw71rxd8MNA8NaFc2VqbPyzJ9rZ1XyxbPFgbQTnLg8+lfE3hKyuLvV/BcV0Zhp8t/JG
jtGSodmQHYe5OV/H8a/S8KBH5YXCqNo57VDbTuX0Plr4X/ALOXjbwL8TdC8Uahq+iz2unvI
ZUt3lLsrxsnAZAM8jvX1KFxkYwOtMuFdoWC/L3JPoDzT1PQfMfl4Y96lu4GV4htjc+HdWgK
7llsZo9uOpKEV+WDghGEr/PkDBGT7/Sv1eaEvcyhnPlSRbSmBjOTk59ccfhX5Va7bPaa9qV
m/wArQ3EsR4yBhiK0jsyXue7eJ/hTo+lfsn+HPG1pZGPXN8dzeXHO6SOYkBTnsuUx+PrXA/
DD4na78MfEDalpbfaNOmKJfWDvhbhfUf3XHOGH0PFfWOv6b/av7GTWIZTJH4bgudvX/Vosn
T3218EZIPDfL3NTH3oag9Gfqb4Y8T6R4w8OWviDRJWnsLuISRyEAHuGRh1DKRgg1tqi5Lgc
nmvhj9mf4mXHhrxyng/ULrOja5METfyIbnGEI9N/Cn3219xSxR3MMsNyoeJsBk55545/Kst
nZlHmvx+gMn7P3i8OQ+y2WRSeNuJFNfHn7PVvNL8efC92Y28mKeRfMI+XcYZMKPfGTX2R8f
LiO3+Afix5U8xTaqpTdtzmRRjPavjr9n+cz/tBeEgyhVjkmCIvCoPJkJx7+pPJrb7Al8R+h
Ekayb1lcyRsQPLHY/h+H0rlfik3/FovGChD8ukXHPY5Q8V1cxYsEicBz97B5UYOD+mOa5X4
pnHwd8X46/2TcnH/AGzNZx+JBLY/MjGOejD0r6A/ZJUj4zXRK4zpMv8A6GnNfP8AnCYGMkj
8K+gf2SRn4yX7Z5XSZTx0/wBYlaT2Etz2T4ZX/l/tY/FbTGOBOsUyj1KBB/Jq97CgSvjc3A
AUnuK+WfB9+bT9vPxNaluL1Z4cepEMcn/shr6nREWdpFUqZCMnPXHH4VlV+KxSPgj9pW+F5
+0NfICCLSK1twPQhQx/9Cr75iD+RDtcDhSeM5GOlfm/8YL/APtD4/8Aiu5VumqmEf8AbMrH
/wCy1+kFuq+QgXA4BOO5wKdT4kKOw/5twYkKFb8xX5WeLePF+vEAgfb7g5Hb941fqmCwkLS
lQA2E2k8g46++a/LLxKp/4TDXUKBsX1x14/5aN+Zq6fVCe6P0y8K3ovPA+hXwZWjm06CQkd
STGtaxjhjla4eMBziMtjcWXPA49zXAfBO+bUvgT4OuQdpWwWFuOpjJQn81r0KNlzvCkb8Nn
H86576mh+XfjzB+JXic4/5iVySM/wDTRq+xP2THx8FboHJJ1WfkDOflSvjrx1x8SfExDYK6
pcnoef3rV9i/snHb8E7hmA51af6fdStq2xED6A3/ADBRzgcnHSvlP9sa8H2Pwdp6HJaS5n/
IIv8AWvqptxBALZAGSe49u1fHH7V1wb/4l+H9LR/LWz0iSeQt/AHdsk/98L+YqaW45bHzLI
hWZ1ZclSQVY/hX6Y/Cm9/tH4M+ELsvy+k26sf9oIFP6g1+ZwTaw+YP6kcgV+hX7Od8l9+z9
4bGctbCW3bPqsr/ANCKqqKJ62pBUHPXtXiP7UV6bH4GXCq5/wBL1G3i557lunp8te2LkY28
9s+tfN/7Xl60Xw68P2OBuudTZ8eyRN/iKin8Q5bHxdJI0hyxJcksWJ5JNMA+YEjaO5Bpr9R
TlbcMnk10kDgOGEfOOck81IqNLGSylsHgUxXt8EGN+R1DAY557fWrSLosjuZ3voIiTsVQkj
D0ySVz9cfhSAxBj1rWs4CmnxXG8qJJtgOOhBXn9RWSB7jpW7A4fQ7G3+7i7bJPuyD+lMCqc
G6kLsclzz6jNdr40IbSfD4kU+e8Abf6jlev/AR+lcU6YunAyAZGAJHvXceL1X/hG/Dzli2I
CEJxyg28fgSaQ+hw0iyRTtHKGQgg7W/T9KYGGQeSx7elN25zwcUFcMpzjPf0oEOmILFEUL0
/GonUFvl/nUjlTKehB6DHFQkAg9aAPYfhWseqeLvh7ZvKzuNdjJiZsjy4lzwOwyT+teq/tQ
+NvEuh/EbRdN0LxBf6XGum+bIlpcNGGZpGAJweTha5H4GaOH+J3wxYxkbbW+vXB7k+YN3T2
X9Kr/tWyl/jeUPAj023Uc9suf60lq36FMwPAnxL8dzeKYJrzxVrF7BaHz3ikvXKkAgEsO4A
Oce1foZxnKjIJz1r8u/BMV2+s3U9o8UbWdlNdO8zYTaiklT/ALwyMf41+nGlXAu9C0+5j+Y
TW8T59QVBqJbjRZJYXceCoQId2evUY/rX5j/FG1bT/iz4xshkBNTueAMcGQsBj8RX6clB9o
3Hn5dvPSvzs/aHs/sHx+8UqVx57xzgDjholOaqD0ZL6H2x4J0+PVvgJoWmMoIvdBjg57hoN
v8AWvzYuIpLWaW1k+/C5jYd8g4P8q/S74Wy5+E/hBSy7k0m3fGckgoAPp0r4O+NHh4+GvjP
4n04x7I2umuYQBx5cvzrj6bsfhUUtrBLe5wVvLNbXEdxbs0UsZDxsDyrA5BH0OK/ULwL4gH
ivwDoHiQMc6hZRzSAdN+3Dj8GBr8uADkAA++a/RT9nhZU/Z88KiYksYpSoJ/h858UTWo0Zf
7T9+lr8A9SQH/j8ubeAds5k3H9Fr5S/Z64/aB8KgZDeZNgjn/lg/Wvd/2wNXjh8JeGdBSQF
rq8kunAPOI02g/TLn8q8I/Z8LD9oHwn0/10v5eS9VtAFufooV3HbyBgZOOtch8Uufg94vLD
/mE3P5eWa6vy40iWJwzqzE/OS3fPeuS+JjF/hD4xYoUJ0m55Ixn921ZxfvIGtD8zGUBMhwP
Y96+g/wBkcKfjBqLBjn+yJOPT95HXz242gbXyeOa+jf2QrWST4n61eHiODSimfdpUx/I/lW
s9hLcdJfHTP28zcBtvm6yICSe0kAT+tfaqIVmdix5I4J4AFfB/xZaTRP2tZtQb92F1Oyug3
TKfuyT+hr7d1W9NrpesXhIVbe3kdSTjhYyf51FSzkOOx+ZniW7N/wCPtX1Hg/aNTlkJ9czE
1+odvtaBWOcMijBz0xX5Th3e/SZyC7ur8cjJIP8AWv1Ut3U2kAEm9eFJHJBx0NTVfvDjsWV
AL8cAYUfSvyu8UceMNb3cf6fccf8AbRq/U+PBnbk5/u5/Wvyy8Vj/AIrTXhwf+Jhccf8AbV
qqnsyZdD7S/ZU1cah8FxYM+59Jv5oCOflR8SL+rGvfUDYQyY399vTPtXxt+yB4iFt4l8R+F
pZPkvLZL2FSerxna4Hvtcf9819kIw8/y9wz94DPNZNe8X0Py78ekf8ACyfEu0n/AJCdznA6
fvG4r7D/AGUEz8E5nQBWGqTAMeuNqV8f/ECNo/ih4oj4yNUuQe//AC0NfYX7Jgx8Fbgdjq0
2Pf5UrattYUGe9IwdBIvIIIC4x9K+AP2jNYj1L4264YpCxtzHZsCcgCNRwP8AgRbNffd3cQ
2dtcXc0myK3QyzDjhFUk59Olfl14l1qbxD4jv9VmG+W7upbpjjkmRi2PoM1NJaNikZKnDZI
wecgV9xfso3v2z4NXNmzHNrqcy5B6blRgP1r4a4ZQAT+FfXv7Hl/u8PeMNMZmHlXVvcAZ5+
ZGU4/wC+BTqr3QhufUsUflrgFnwxOWNfKP7YuoBH8IaZGeFFzcsMdzsUH/0KvrCPlVfJwR0
Pevin9rm9M/xS0myUZFppSlh6F5GP8gKiitRzPnIZznOCOaTb04+UdcUrKVbB7jOKavXvu9
q6SBQQOSM44x2qZY4iMvMkYHcqTzUblR90AArzzVi0uHtmZopSjEckHFIDIXqDWxaqGt9MS
Rj5bXLZI5xyvasZffit2wRriLTIypMC3LBlT7xY4J/TH5UDImJFw4L8b2ABOMZPauv8TypH
pOl6RdxtHfabY/vg3TdIQwA9wCAfr7Vzfh63S/8AE+n2rlPLkuAXLDjaDkk+2Aat2ONSTX7
64kLyLavKJJMnc7SD+YzT6gYSuc5GFpWdm2BuSD0zjBNRk5PT8aFbDYIB9jQIex2puIHOCu
3pTBh8vsJAyfahWGzknjgVZhgV7OV2fywgUM2exZVOB+P6Uhn1t+zD4Vu7vULTxlMGGn2Ol
m0ti4PzzSP+8I9lVAOPWuY/a78PXdr470nxL5WbG/sxbCQdBLGzEg/VWXH0NfWvhDRbDw74
N0XRdHhSHTrW0RI1HUkgEt7kkkk+prlvjfomn6/8EfE8N9Erm1s3vIHIyY5IxuVh6Hgj6E1
nB6+o2fnfpEbTpfW8e757WV229wi7vx6Hiv088IRXMHgbQIL1GS6i063SVT1DiNQQffNfn5
8HLPTrr4h+Do7iEO15qjW7hjw6YQkFfTBI+pPpX6LxySEy7lK4bjPp60pbjS0HABi+6MAK3
B6596+Hf2s9CudP+KtvrbJm21awQpJjjfF8jL9cFT+NfcaB/PkLD5WxtIPtXjP7TOiWOrfA
zVr65jJuNJljureTHKncEYA+hViP/wBVOG9u4pHX/CmRJvhJ4WQqpA0q3HyHOP3a8H0PPSv
C/wBq/wAEyXdtpfj6ztSVtx9hvnC/wk5ic+2SV56ZFe2/DjUdO0j4J+E7zULy2sbc6baqZJ
5FjUMwCjJPckgD1rsdQsLXWNPudK1O0S6sJkaK4gnQMs6kdOtZwfK7jep+XmjaPqPiLxBZ6
Jpds1xqF/KsMMajOWJ6/QDkn0Br9N/Cnh2Dwt4M0nw5bBTHptqlsr/3yFGW/E5P41yvgv4P
+A/h7qUup+HdJaG8uN0X2i4lMskSn+GMn7oP5n1rT+JXju0+HfgLUvEN2A0sa+VZxMR+/nY
fIv0B5PsDV35nZC2R8bftKeKIdb+L02l2ioLHw/ClhEFGAH+9JwPc4/4DVf8AZq0a+1b46a
ReWluzW+mJJdXMoHEa7GRQT6lmAH4+leSXdxJf39xfX07zTzyNLK/d3Ykk/iSa+1v2TbK0t
fg7cajb28bXV5qky3EnRyqBQg98Z6e5qpuysKJ9AiFDdNMABMwAJyfugnHH4msTxno9xrfg
TxBpFoczX2nzwxj1dkIUVumdvOkVomEarkOcAE85HrSiX5SzLgADjuM9qwT1uXY/KK8t5bW
8mtbmGSGeJiksbjBjYHBBHqDX2h+yd4QuNJ8Dap4vvYREdbkVLUYwTDHkbvozFvyrxD9pqy
trf49an9mRYVure2ml2DGXKAFjjvjnNfdmiWlnpHhzT9L0+NRaWdpHFEEAAKhQBj8K1qPYm
KPk/wDay8KS2XirRfG0SH7NeRC0uHA/1ckZ3Lz7qSB/u177481cj4A6/rgbmfQ2kSQDp5kQ
AH/jw5qv8e7TTr74G+IBqA3JbiK4jyP41kUqB355HHOCa848W+Ivtf7DNveZUPd6fbWx29F
bzlBUf984+goXvOLDo0fIuhabe6/4n0/RtKtmnvL6dIo0QZOSw5HsBkn2Br9RokMa4GWA29
Oh4xxXxd+yHp1jP8Sdc1K4hElzZaeotyVyYzJJtZh6cDGfQmvtSaby842gqNx4JwO9RV+Iq
OwMXWTggE4xnv7V+ZvxD0S90T4keJNL1GBobmO+mcKwxuVnLKw9QVINfpsjs55UbCARzz+N
fI/7YdnaR3vhLU7dEF1PHcW0ki4+eNSpAJ74JP606T3RMjwj4V+LV8E/FLQPELOUt4bgRXO
O8LjY/wCQOfwr9J0mxEHjYSRbQyybgeOud305r8pQZPmHBG3afp6V96fs5fESHxl8NItD1C
ZX1nQ0W1mRzzLB0ik9+BtPuPelUXUcex8nfGrR30j44eLLeaPyllvmuY+PvJJhwR69f519Y
/svWktl8DLJ5I2UXl7cTrkcbd20EfXbXWeNvhH4B+Imq2ereI9Mlku7NRH5kEpiMsfUI+Oo
HOO/J5rtbG1sNPsrewsbaO0tLSMLFDGAiRKBgAAcAAUqk1K1hxVrnlX7Qfi4+F/gtqcSOsd
7rH/EthAOG+fPmH14QH8xXwCWZt2xjhuox1r179oT4kR+P/iK0Gkz79E0jdbWrL92aTP7yY
fUgAeyj1rxw7gwA4HSt4x5VYhu7uLt5BAya+lf2Q73yPHXiWwDYNxpySqCeCUk6/k1fNiuy
OwG3GcfKeor2z9lzUPs3x2t4WwgutPuIs+hAD/+ympqfCOO593rLyPMwPm2qwHBJHb0r4J/
aXvftnx71aPJYWlvb2/XnIjDH8fmr75VVVSoGBz07V+cXxtu5L/47eMJ8MyrfvFwcfcUID/
46Kij1HM89JcrxkhT+VICAc7QBjt3NGWzhuT35oAJGAMge9dBAuFI+YYYr/n9KdH9wqGA5y
aVYtzBeTnjpzmrNrGm5vOkQcAcsRSGYYHbFb+kK72loYm2yJennPTKcfyNYQGQTWto3zSLC
TtDShs49FbP86ANDws8UepXMzjasdjckkf9cmA/mBS+F2kMerokhVBpspk77gSqgfm2fwp3
hzdu1dlkCvHplwynA/uYP44zVPRXaK4uIGH7u6gaJ8DJAyDke/y0AjPcnzMAflTVVc/Nzmp
nAaNZMEEHkZzUByWzz7UxC9MkqG/pWraCM+GtU85Cw/cxIwUffL7sZ/3UbpWV0QDnGce2au
YiOmWxQnc1w4k9Bwu39M0DPf8AwZ+0F8Sv7LmtrvU7T7FpllGqStZqzE71RNxHXjdk1yniX
9of4l+KfC954f1O/sls76Ly5/s9qsbMh6ru5xn2rhYLk6dpF/NFclWurZbKNRuUyKzbpDju
AFxk8ZNc63uB04A71NragdFpGr6po+maLrelXjw3mi6nJJAOCsbMqOG2n1KkHsQK9u0D9pH
4l6lrOl2tze6VDHdFxNN9hycRqznA3dSBj0zXz5pFylvqQjuHdbSVGjuCoyVQqQWA9R1H0q
/JNc2nhy0WKMIohnYyhcNuM3lHnqPlI4z/ABUWGezWv7VfxLlnMko0lbZcuwSzJbb2UEt16
DNcj44+Ovj3x94Wk8Pa1PZw2EsivJFaW4Tztp3AMxJPBAOBjNeWK4WDaQRuHOD+VNJG5RkE
kcYYY9qEtRHsniX4v2/iH9nXQPh0bCZNQsJo1nnbHlPDED5e3nO45GRjt716j8Ef2iNMtdC
g8I/EPVHtTaKEstUkBdWQDiOU4JDL2Y8EdenPyfu3RKCAdoOee5qNZH2+USfLB3Yx0J4pOO
gXP0P1z48/C7w7pPnN4rj1mVIx5cFj++mmOOpIAUZ9SRXxl8UfinrvxO8RC+1E/ZtOt8rZ2
EbEpAp7k/xOe7fgMCuAMgIwc7Rn3NM3ErgnGRmhJLYNxpJK4yfwr0n4b/GXxd8MtMvNM0Jr
O4sr2TzWt7uJnEb4wWXBGCQBnqOK80zjbjGKVWIHXr3AqrXEfRP/AA1h8RjlzpmgMqkYBt5
M+/8Ay0oX9rf4h5/5BWgtxyTbyZB/7+V88FyFOGI4xn1pgZiAvXmp5UO7Oh8ZeLNX8c+LLz
xHrzRve3e0OI02oiqAqqo7ACvWPDX7Tfj/AMPeHrDRxbaVqCWcQhjuLuJzKyrwoYhwCQMDO
O1eGmJCVXOC2DubgY9fpU4kCybbcbYwNikr8ze/1P6U2kxHrPj746eMfH3hBtM1aOxsbJpQ
TBZRMomcc5ckknHBA455OcCuXuPihrl38HbT4YywWn9k2s4mScKwmJDlwCc4xlj29K4ieZ5
R+8UJtOAoXbio8jbk4osM674d/EPXvht4pfXdB8iSSWE280FwpaOZCQcMAQeCMg5r14/tYe
OcZOg6ISxycJLz7ff6V85JgEkEfQ1LvPQHApOKbuF2fRTfta+PGKFtB0UBTnCrKMn3+fpXm
HxO+KniH4n39hda7FZ20dgjpBb2iMqjcQWY7ick4H5VwjMNxweD+lMc5UA4AppWAaSAoIYZ
PYV0Xg3xdrngjxVa6/oF19nu7ckFW5SVD96Nx3U/4EciuedJI1jZkwsq5XPcZx/OhcFRyfp
6U2rqwXsfcfh79qb4c6hpv2rX1vdE1DYBJbC3a4Rj6o6jkfXFeZfFP9o9/FGi6hoHg6Gaw0
2aLyp76b93PcA8FEUE7FPJOTkjjivmksceg6fWppQwsLbD5Ry7FQejZx0+mD+NQoJO422yB
mOcfw4pNxOPnakKknjtSEYA6g9ee9WSOGTkAHGa6bwD4vvPAXjew8V2FrDd3FjvCwTMQj70
KnOOeAxrmVXnceg6+9GMdDn+lDVw2PphP2u/FSZP/CJaQxJySZpf89q+e9d1m41vxDqOtXC
ok99cyXTop4Uu2SB371nBum48dKayg5OeQNxyQM/40opLYbdyR7uWSzjtX2mKN2kXCKCGIA
OWxkjgcE4FNEhKhSSeeBUYGDyOlKPvLkAjP5VRNhxfC7epHcGpA7xnKtkkduajwu4jORngj
v708tHGcSJwBjgZ/nSGZwU7c4O3pmtbR5GhvYnVFk2iU4YZH+rPX6V0f/CATdPtUvP/AE7m
r+meB5IZ2Jupm/dSDHkHujCvL/tPDP7R9dLhLNYq7pr/AMCj/mZ/gKFJdcvrYqhebS71YxK
AVLeQxAP5ce+K5rT5TBPHKAcjtnGeOma9O8JeDGs/E9vM9y7x7ZUdTARuBib39a5+HwNMIw
DesDjvbn/GqWY4a1+Yz/1WzRy5VT1X96Pn5nGuhWQBuRxzng0r8SlmBCnpiuxn8Fsyof7SA
4xnyjg8/WoW8EtuQjU1APPEP/16v+0MP/MNcJ5s/wDl1+Mf8zk87zkkBc561H5hSJhztznA
rsD4JlJy2pDk5OYf/r0sPgGa5nit/wC00iEzBN7QkBcnGetH9oYf+YT4UzaKu6Wnqv8AMZ4
1i+wPoWgu0Mk2m6aizyQHIZpHaXGe5UOASOOK5V1/dIVLcDBHvk4r03xl4Qe58VXdyb8AyN
gBoSpwMhTjPHAB/GsFfBUhIB1KPbz0jOf503jqEXZyIhwvmtSKnGldPzX+Zx7OY3Yq7K5TY
CO4IwR+WRXV2b3eo6BaaZFFuVNHv59u0Attm8wsD3OYh+RxSv4MkYAfb0yqYBEZ/wAa6aPw
utpptndefHMIdLe1CMpx5kkjEt1/uuxwO6+9Cx9B7SHPhfNYWUqO+m6/zPKhkjAJPQCh1Cj
k4PpiuuXwROB/yEYyOn+rPP60SeDLh2x/aEXH/TM8frU/2hh/5i/9U83/AOfP4r/M5JQzLu
HOwc9sCkbJJcZKA4Ga68eCJvLU/wBoRhuedhxj86avgmbGTqMOP9w0/r+G/mJ/1Uzf/ny/v
X+ZyUY5bK7gB+X1oOTgdvU8V1n/AAhNyBzqMJBPdCKd/wAITcDrqMBz0wDR9fw/8wv9Vc22
9i/vX+ZybCJRs2mRj/F0APpjvTQPlA5yc5GOK6z/AIQqccm/h/EGj/hDLgquNQgGBjkGj+0
MP/OP/VTN/wDnw/vX+Zyrcp/T0pigA85AIrr28F3QRf8AiY259sGmDwXdDk39t7ZB5o+v4f
8AmF/qrm//AD4f3r/M5uV3mfzpSCSNoHTaAOAPwphwpVdxHTn0rqx4Mu1wftttxz3ph8G3Z
dmF5bYJ4GGo+v4f+YX+q2bf8+H+H+Zy0mHmfyyxQudpc8n6+9NIGzn5SM/jXUt4JvNxAvrZ
gDxgMB/Kl/4Qq+731t+Tf4U/r+H/AJyXwxmy/wCXD/D/ADOV6Yx09RSqOvfniuu/4Qq9+zI
gvrXkk5+bjt6UweDL/ki9tgf+Bf4UfX8P/MH+rGa/8+H+Byg5Yc4oPPUg57V1Q8GX7sC97b
Y/4FnP5UjeCr4DAu7UEdst/hR9fw/86F/qzmv/AD4f4HKYAJyv5DqacAxA468DjrXVP4J1L
/n7tlX/AHmOT69KaPBmo5x9rt8dhk/4U/r2H/nQf6s5r/z4Zy3GfXvjFWJJFaygjEe1kkkJ
/EL/AIGt3/hDNSzhri2J+p/wqzc+C9SK2p861A8hehPzHJBPSj67h/50J8NZqrJ0JHI9cDb
n6dTQcDp0rpf+EP1MAhbi3I/3iP6Uf8IdqYx++tsf7x/wo+vYf+dB/q1m3/QPL7jnQw2885
OCDURBHGO/1rph4N1Pp5tt6khjR/wh2p7iTLbkj/aP+FP69h/50H+rWbf9A8vuOdUAgbhtB
70m3Oc4444rph4P1PbgS2/PU7j/AIU0+D9VHWW29OGP+FL67h/50H+rWa/9A8vuOcQMh5GA
RjNNwehwQD1rpv8AhENVPy+Zbjjsxph8Iapnh4CAOPnPX8qf12h/Ohf6t5r/ANA8vuOdy3G
GDDrjHSnszKvmBQQeAMV0B8JauCCRb8ejYz+lOHhLV/KDFbf0/wBaB/Sj65Qf20S+Hc0W9C
X3H2g3lggBcEgc4+lWrQAzquBznnFVfLbchzjAHX6VYtzMuoJtjzHsbLdcN0Ffh1FNySufS
VX7rVzZshD9uiLR7jnsOoxWYirjiNPUHaK1bEBbpWPG1GbHuFNZyLhcDIx0ArRTaprXq/0P
LUnzM+dvHOj3Ph7xJJboZPsdzI11bsPlQAnLKMcZU8fTFZ1lI9qsEYOYmcbGz94ehPbv69M
V714v8M2virQZNNnGyYAm3lY8RydAT7dAfavm1GudMlaym/dyQO0LxyfMFdScjH1r9TyXGx
x2H5H8cd/8zCpWlSdm9D1HSSouHHlhVwGG/J59s9en8q2LvUl2SI2IyqHYCnJPQ1yGl6lDF
5bSSqo2HcF7kHHb3P41q2t+LhpENtLOUTAVVA79ySMdP5VriMNeV7HRSrcy1ZN4lu1XxNJc
swfzUiJ2L80RKK2fQg5yTjrS2EpmyCUGQWVgg7/57etO8QPAJNN1T7EsKT2whuVeTe+9AoU
9wDtK8dD61WsDaPEfLB4QcgkHucc1jWp2XM0dUKjVFWIJ44ZJIYodpPcIBlRjpxXXrozSaZ
pksogWG6hWcInGwDcuD+Wa54xW2ZFifaJGwVyWw2fT6fjXYxTteaVAm3Bjia3CBs5ZSOfbh
gPwriqTiqcrf1qTKrKy1KC2kDRPshUgLsUqB930/lWYbeETqkiqNhBXIzn0HTrjmujsdPlS
xUFdjbsjn/P1qr9kWS8DFCQrkDPbnOPp3xXnxqrVIw9pO97lqysYyiO0cYCdAVHHv71eg06
0lDr5MYP9/aMn9Pw+lPtkVbYosZU7snPTGfX1q+5ghQuACwXA+bqa4pVXfQJTm+pXNhaRxF
DbQDp1Qc/pUZtLAb1MMQj/AOua5/Dio5Jxc8B8sDkH3qzarGymQqwkK4JbGV/D86Jbak881
1IjY20h3/YrcHORiMdPyqe0sbAIY1sbZQpxzCpH8qtqVWJQyk9sjkntUrEKGIBXfxgHPtXN
z9OgOpP+ZjBZWAX/AJB9rxwMwr/hTI9N05UObGBiSTl4lJXPPp07CrIlBUkHkjt1HvSvMkS
bmKjtxycfhWDm9g56ndnHa7ptsZfMSytI+NrMIwOOo7Y61zxtLVipa2gboB+7XH8q6bWLxr
6VobWLKJjlhjHX8fasYbWZBtIwMEkYH4V2wqNQVzvpSqLeTGW1tYpcpG9nA0YByvlAgenbt
/WtsWWjuMGztNx4x5S8fpWQrhchY/kXjk9f8/jViFZ3wzHAJ5DLgAY4ArmrRb1vY6HOb+0/
vLj2FhJIUFnaE7yE2wKMD39T15q7FpGljB/s21U5J/1K/wCFVrEAEs7Dg4FM1zxNoPhu3E+
uahHaMwysQJeRx1+VByfrXC1VnNU6d2/IyqVpxXxP7y0dI0mMKq6daqo9IVP4dOlMXStMYY
fTbRWB2/LApBB9yK8r1X403E7tF4d0LaM8XF+3P/fC9PxNczc+NPGup5E2vT2y94rJFhA9u
Bn9a9qjkmNmr1Hy+r1/AKVWvV/hts98bRtKAJfS7TGCMmBef0qubHw9GQr2umKR13CMHI7c
/jXz241C9+a5u7q4J5PmzuwP5mov7Kt1Zg1umSCQWXqfeu1ZE9pVfw/4J6ccHi5L4/xZ9EC
18MPxHBpTnqQvlGri6Jo8sMT/ANk2kiqoTcIlI47dOOtfLv8AZcrPsNvAWxndtAA/rV6Kc6
WWjtprqP5gG8iVowrDBHIOM4/nV/2C9oVnf+vM5p0sXCPNNtW73/4J9If8I/ogYL/ZNoxbj
d5Cn+lQtoGhuA0el2RjPIIhU5HtgV4Ta+P/ABZZI6Q6xcSI/GbpVmzxjvyPzrpbD4r3iRWc
eo6PDLHBIp820fy/lHBG1uPuk8ZFcFTI8bT+GV/n/mYKrXvpJv5s9KOgaGVJGlWvTj9yvNC
+HdFIBGk2YB6/ul/nj+VN0TxXoXiNgml3q/aNuWtpV2S/98nr+GfrW6fLBySCR8vXp+FeHU
lWpS5Kl0x/Way+0/vZhHw/oiBI10eybccZMa+mc9KafD+i8k6RZDB/55Lmts7VjzvChRnJ/
rTJJI40JZWb0CjOfpUKvPo2UsTW/nf3s56XQtDC7jpFqM4AxEv5U628M6Ko8yXSrZiRwPLH
FbRijVdxC5XkA+vrU24E8jB9un51q8RO1ky/rVa3xv72ZQ8OeHtuP7GtMZ4/dDih/DXh0wn
fo9sBuGNkfPQ+lbBYDlRxUFwXEJCuYzuHKrnPBrH2s31f3hHEVv5397IdQ1rStJt/O1PVba
2QKCN0g3N9FGSfwFXfDurx65pDarbQTR20qMIHlABkAON2OwJ9ea5XQ/ANnaXF1qVxqaXVz
dsWdrCNIIwCMFVKgsBjsCBWhD4QstHsJpoo5LuwE8MItmtvPkhjLlioOcsnygdMgeuK74YX
BuThCbcl1tptqjyalWpa8lZHoNqkn2W7ZUJbymUEDOBjJP5Cs9MmML1J6AVmweHNJvrf7Rp
ttHpmyF23fZmV244BBIOO5Hf+cLaK1xHtv9X1K5VuqJMLdD+EYU/mTXDUpUVShaVt76anNB
yu9C/e3llYIJNQu4bRcdZZAmfYZOT+HNfOvje5hvvHl/PYRqsUkobzmj2qxCjkK2CxPfgA1
7t/wi2hxXaXlpZNaXKqEaa1lZHkX0Y5yR/nNeW+Kvh9ryJcXNrcy30QkeYySESyYJJXOcN8
q8cE/dGOpFfR8O18LRruTnZtW10/r7zLEwlUha33HPeGIPLvTEJIPMjAUvIhZj/tA7hn69q
7NrcWchuHikkDISfs68kA90z1+hINef6euoaWzzXyQXdn03xE7o2DAFsDnGfXH1rozq10jo
LuZnwu5QisvHTgnr/nivvasXJ3QqMVFcuxo6nAtytu0cTGFokkMjELlNo/hBJ7D0qSMWVjY
+bG5VnCkZIGc9D+ue9R6vM15Y2V40MawNGFVwoG5lBUjng8ocnrzWbZXWxJJZipwywxK2Dg
5yWzj0/nXLXpuasjeE2oWfc6OG2eOdZXQHIyVzgegODWlo1yLbUpEnjwQmSR0xzn+lUZNTh
01bbzyS0hyIgvbsc/5FdJbW2nvbC92MssrlUeMjcyhQSDznGTXzlVSUZKS6HQ3oan2+AQxj
yyQ3Cn1/z/AIVBFLbgsqg4MmeG9eprLtrpvtMkEgAYfOrOCTgjoOw9asLPGVYwIfMViWD9z
14/DnmuH2NtERFo0JrhkTailsHpu7ZxVU3qOx8xwT0wpx/k/rUEszSOm1DIR8uB0P49Meva
opGkBbchGO38J9v/ANdCp62NlZo1LJYyqp5fTn75OffNasB8t3AXap5DA81z1ldyB1BPG7O
W6884xW2l0BJgn5SOo/z6VhVjJOxg4lvdHkAAkMcDGR0qfG5+nfj0quh3KoZhxzweg6Zp0t
ykSs7PgA8AduK4Gne4rPZD5XABUkegJH86rvD5qeU33Mkng5+gqGGZZZRICTu57jjtwausS
oA5BHTiuapFxdzS3KVYNPgt4wAnOcsR0J6ZqK6tEwFVUXuOM98/0qw84GMHduHTGaiUNcNu
9D0PSufmn8TZqr3uzGewYSKU2g5yCF7dzTxbpFEFBABBJZjjjvknoK1/s4KlRlST16jNeAf
EXx5/bdzL4d0K4b+zIn23NwhwLth/Cp/55g8f7X06+pgMNVx1Tki9FuypVraLc1fEvxWIdt
N8JIjFWKPqEiZX0PlqeDz/ABHj0BrzUwz31499eSzXFxI2ZJpSWdz7k1JZ2yllKKAo7nHFd
ja6MlvEZLgDzRlfKwd+4AHGDxj3z1r7qlQoYOPLSXz6npYXAqTU6+vkZFlpLSR/LGEXuxFb
ljpETONuAR3bIGf8/wA61BCitGyOUWPJw20AjBwrdehxyMZz2xVyP7IdrtcKrL8oUS4Qn3X
PPGR69+1c86sm7XPd9uox/dwZnHSPJgSZ4HZGHGwbiTn0H/6qVtPjjBdon+bADKm8kk8Agf
z6VpwbIpJpIJ45jKDv3SbgrZJ3AHgdQMD0q/HFMxZkl+ZnEjnaH3YPTpxxkcc88881k567n
NLFYhJ6WMWPSYhciJWt2YnYR5qAg9MYJyT0GKW88MRSgZjAkbjcOOR147/Xirt9o+oTTRNY
30NvGjFwxjBccdBnIxnnJH+NULs+I7EjzpXljChc+WGAGexXBH4+9axlFv3ZanC8biJO8lc
zG8Hx3smIbsFckABM/MPx+tPHhOK1geNJHd3wxL4HT0A7c1PJ4gvQpSVLKVVwTlnB7ctyf7
v5/WtjSL6+1dVuJLBLWLBC3SyDc2T/AArsyR7/AM61lOoldvQini7T0jqcFfaGbVVaMMsiH
KnOP+BAjkH6V3Pgv4gSiaPQvE8jtJkJBeEfMx7JJ7ns3foatagsNrZIJ7yRphgxKsal3AGG
GOM59eMZrzbW7qe51EsbV7S6jTejud3mRjkjAxkjnj0rGrh6eNh7Op8n1NcQ4VYc3LZ/qfS
ZQKP3gUkZ3f8A6qCsazIrcOwJC4J4H8utebfDDxbd6tYvousS77+2BeCX/ntEMcH3XIz7EV
6T8xOCWxmvz7F4WeFqulU3R4yd1dDWhBP3QwJ5z6dKQRgn7hUns3alPmZPB2g5puWAz/8Aq
rlV7Fjyo2DnHPAqCaMNA2CPvD096dk7SBngA4x09Kq3TMtsc5++Oc47GrSNIIkl0GNbtbzS
JBplxkGTyox5U4xjEkYwD7EYYetWIpL9NLv4dZvJLbbJFNDJYQnaVUsNv8TFiWGVP4VDaHX
hdrNdW8CW7x7diMW8ocbTt65Izk5PaugtrnKSiJZXxhWwpUE5Hrit6NWdOVpWlo1fS+3c4a
8dNCDSBfTzpPHqrzIwaOS2mgWMqSMYbaMqwz/nrSQm4SAm8jjiYEjKvlR+JAq81naSziSaA
MVIG7JVvxYYP4VgLpZsxPHLpkWphZHw7SkyOMnA2uCu7tkEZrK8K8LN2s+y6/d2OaLszWJG
Pu5JFR4OMgdOtUI9R0e1hydRWJcf6q4mOY/9nDcj8q00w0i4JIOMc1yzhKm7M6Fe1zE1Lwv
ol9NdOLFbWacFXkgGxzk55xw3PY8GvONY8I3GiwGGbypreTKwXLMQSQo4I/hOR6n2r2KVZG
lURhSQ+G3Z+73x79KoeItNGqeHZrNQDIE3xhhwHByPz6V9FlWbVsPWUZyvBvZ9DKautDyrR
TDc+FpdIYCSKzukuYQwB2s4ZGJ9M8cdDVPXLRbezciNA6zKzYTLdMHrii3v5YLPWklAheMI
xSVcsdp4C/ifWoxfQ39qqSyho5tsRYMAVDEDJPOTyfzr9IqRbSnHYxp8sk7Gtrt5DexaRbQ
TxRX2xpgjn5yAQXK+gGR7/hVvStZ0m28KymK+gP2K6DTSvMAo3qRt9CflPQ9K5Oe71q+1bU
dUt9Dt76CaQQ2f24qqJCBhSytllyR6ZIx0qS2vbG98PXGk3GmTz6jJKzXNvc2oUx4QKFTja
sajcAVPAyc5NcFTDp3THGo3tpr1Ohm8UafLcFtPLXABXIhQgEHn7zDaRwe9WLWfUtRn8u08
q3Qnk7vMcdeRkbeh964y3fUrOyktpWS+iQRpEzSlJNgOAGGCM4xyMZ7itnTdcjgFxNcLJHK
ibkSOPcAPTkjODnp61wzw6hG8Fc3im5Weh2NvY6rY2r+S1rck53NLJJvY9OSc/TggVTkk1U
SK04VgOCkYCADHfdk9fQ9Kt6b4iS+h86eJIYs7UJkBLdv6VfxDcATxOsiyEBHU5Ga8zncW3
OOp0qDjozFW4IbJU5GD09f0q5bzTu6qkgDseOCOPpUk9i/WRGU5x26fX0+ntWnaxxjIR8uA
CP8AZ7VNScUrpA0ty5EJPKVZJSMHk8VWvLmSN2BTIOSCDnH5fzq05WOEMOCp79DWYytcS7F
Ykfe8zbkfr/8AW4rigk22yVuNguZUwWcqcZwTkkDvx7Grv265uMJCcnqCoxgf5+tXYdKjKL
5rZHU4HX2q8beBSGjXa2Nu72rmqTjLRCdWN9ijb2vlt5khIZgcljz/APWq1vQIU25X1zSrE
WbnIB7Z6/lUd1La6dZyXdySIIVLsVUn5QCT0z2HWvIqx5nZbkud9WeUfF/xm9lZp4S092iv
L+PzLiVTgwwdMf7z4x9M+teNWmnLhNi4Vei4xmorzWbjxDr97r9/KDPeyGUKGztXoqj0AGB
ipodRWMqNyIx6bjX6jgcGsHh1Sjvu/U0wXJKXtJ/I6ew0q5YRvHbqGzkeYO/ritqHSb5kZ5
JmVvU+tcU2rMxUS6pz/wBdsDH4VbtoZrohobp5j6xybv5GirDrJn1+FqTqLlp2+9Hapo/Qs
hbA2nP+NWItFtSP9Sp9xxiuVtZtUsmPkX867eShYkfXBrotM8YKoWLV7dmOeZoBggfT1+le
fOi5fBI6ascXDW1/QsNo8I3FYgCe44x71AdOlt2byZpoz/sMea66BtO1OEXOnTpOmPnx8rJ
/vL1FRSWgyckk+mMYrhlKpTdmcSxbekt/M5+K91S2kBS43qeu7/EVoR+IoMJ9uhKFjsynv0
+goeyMkpCJ7c54rM1XTpf7PmKDM0f72MDn5lO79cYrWnXhJ2kRUjTnFu2pJrdj/aMj3liyX
MGwfu1I+Tjk4PU9/wAqwPt2ohCjX92q9/3zLjHGP/rVcL+WyXVszIn3yRwB6g0kd/ZanCsO
oL9nuZV3JKq8Y64Pt0rtV2rRZvRhRo2dSCkn16/8Epve6rIN32kXyhcbLgjdjk8OMHr2Oao
+SdZWKdA0QtpcFn4LOMZUEcEAEEkc84wOta0ukm1YGZxLuAISD7uPdiMD6YNY8k91JqDaZZ
rBaxkkGTczyENkkqOBk89cAbenStaOt31MMd7JWjRvyN69Pkm9r/IjsL6DQfGOk+IbJJIvs
M8iXUG/IeFiFkYc545OP9mvoq21fTZ7e5uYp4wkJzK5f5duOGz0wcHHrivm67eXTdJjsbi5
DpEpSJVVC+88YBIOC2DkjHqTmvbNO8CafLoK6PewiTUZo/MvLjeSbRZB9xMYG7AwOOOSe2f
Mz3D4WahOs2ntp2/4H6nxs5VIzd42v5nTHXNEHk79VtEFwMxhpQu8e2f5Vdie3ubaO4tpEl
hkXdHIp3Kw9QRUWn+HtF0yNotO02GHcwZ22bmdscMWOST75rREGwhsnPZew9zXwlR0b/ur6
dzSMn1KMsSqhDSID1wOTiq9wAYSG3feHIyOx96uta5GTklTkfWnJBst2AQt8w6H2NZqcd7H
RGdupz2kyyyQrb/29MipEI3S6RbiUHAwWfAAYjkrz1rZtZYpLDULSTxRNZyQwKyTzxxQlMA
EOAwwyk8Ht2rk/C+gapa3tn4e0y+lXSSHnnlW5zLyQzbW6sDuU7uPlYemKuReLvh/BFq97Z
i1uNHsVSG7uTatLKrlwAXDDcVyCN3PrX3NTJa2Hm6qjdLokr/keKsVCrHljLXr5ES+MdVsd
WSw36d4pllARI9Jm2y8dWaPDBfclwtLr3xFudFVft/gvVI5rmby4UaWHErnHyghjnk4/Wpr
P4l/De1t2NnqttZKxLFVs2hz74CjNYmsa/8ABvxHcNHq13azS3B3+e6SI6noCHAyOn09q8i
FGMpfvcNK3Wyf5aIbk/szVzsUF/cIZ/EEFtawMVVbIkS4bOR8/Qn6VtxqpmjQEIMgAelfNV
ze694e8anQPDPjhRp1wVaylkuPMgYE/Kj5DBGzx0x09a2dS1v4vaBren6PrviHS9Pe+Dslx
O0QRUT7zM2OO3AyWJq6uRzlOPLUjZq6TutPT8y/rvNGzi9ND3W6ubezi867vIbGMHmadgqj
1+8QCa4vVfHmkQ3EdvpWvN4h1WVdtrpmmWvmidsZwxHQcddwwOeazfDlv4Bn1LGqeIB4w8R
GN5C10ksrYA3HyoSuAoxwcc+tdHJ8PNKvNbudbv7jULm7uAR8lw1uiRcYiCxkfKABwT71yw
o4fDNqvzPf7Nr/AH62+4blOesbHIeLtF1ldB1fWJ9Cj0tr0weaiTCfBBJYAoAcFsHHc+led
aLZQxxS398fsvkbxG0hJVZSCFUdecnOSeK9kufBOsJqVxHoF59i0lbeNRaS3s7LPIGLMx5J
QYOOOTim32nxQaLHDqXgSR2il3CTT75WErsoBI3FW7YyRmvrcDm8IUYQ39NPlq/1Zmoe82c
HpCajZ2FldNPFPHI7FuSMKOMj8d3txWhcT6VeXQ0mS/SG4kQ4PeE5yrHsBnnB4IFWr7wHrd
/4dgntkk023/eMtjHMsk+1yMK0gAAXr8qjPqa4OLw/caUYTCiCKNj5o82eNWIP32RX5OABn
HYV61KtRxHvwlqjunVlKNuXQ6jT7W5ezuPOVLl45I+IcoTwxLFSDn1wD/hSjUNPsNW26k8S
5UkxAGfeD/EqqpJ5HcZ9RWUEt47R49a1O7srfULmRods0wTCuQuH37QSG+7gYPHatDTbG70
S4As78Q2mS5YWKB3B6EsMZ+uM1E6Su1JkqpUlG8EasWo+EX1OGaKe2cuMiGO1Yv8Aim3dn8
K6dNRSAf6Lpd6kQ52mJYyR/ulg36ZxWG898yPcnUbi6jClmhRkhY8fwkKMg+hp0GtWp08yJ
a3ccMAw4aJiVPXBJ69fp9K8qtRTeiubUlOUW5OyOkGvaV5aC48+IyNtXzbaRQSBnGSvJqt/
bWmhneO6ikUgkA9R7CsppkuAY5LSfY7bSzREKT256jtz1zjBqC4mvYfmiunuY0JMiTxB2xj
GQwwSR19Tz1rn+qxYk3F90dLZX0OroqW9zEVbOFVhzgVp29obeVmSJCuMdcnHXkH+Vc94ev
tNa2C2qR4GT8se3B78dR/nitsa3a8+XllOFBXHPv8AT/CvNqUpxbSWhtON2+RaGyr/ALvIV
QT8uT1/zmnOGfYRMQRnjH3uO+ay01TJyLcsh4Hqa1UlVXVZowr4+6eo4/T0rl9lJatHJJND
Yfmfl+pJwc8j/Cp5reGa3lgmRXidDG0YPDKRgj8RVUssc+Y0BLjLHtx6n8alS5jxgyAZ6Z4
FctWjeV4oTd9j5n8S/AnxVY3Rk0BoL+1lfbFCJtsqZzhDkAHAH3sjOK5/UvAnjLwtpLXXiD
SRFbq6xJMsiyAFhwpIJ44OD+FfX8cqsCA27AwcckVW1fR7LxDoN5o2oK0lrdx7HA6juGX3B
wR9K96ln2Ig4qsk11fU5qdGNOXNE+Ol0ad7uOWFtwc7jHGuSBjn9DUt3oj2YjudPMyTqPMd
4NyNFzggkD/63NeoXOgXHgzWbS1vkkhnScfZdVUnypY8Y2gHgOf7p5HbIpmtzJqcmoKJDLb
WqC3y+Ld3XupVeDgj86+rhiI1YqcXdH01PC0ZxvTW/Xt/kcHYeL54JxD4gQSw/wCrW8QDcv
8A10A6/UV1b6db3VqLq0dZo3Xerocq/wBK4XXk0+1tI/s0eWI+ZSwP4c+lYWia/f6LeK+nz
ZgJ+eCYkxnPp6H3FYVcFzr2lLR/ga086qZfWVCrK679V/n+Z34kurO5E9pLJbzLyJI22/8A
6x7V2eieNoblltNcEdrMflFynEbduf7p/T6VzJtL6fSbTVb3SLvT4roExm4jIDc4+Un9M9a
zJYSCfl3L/wDXrgjyzXLI+wxFDD5jTVak9e6PcvsceNwQMMZz2NRyWYk48lWA5Ix1ry3w14
yvvDci21yHu9M6bM7niH+znqPavXrHVNN1SxhvbCYTW7jIYHr7c9Poa8zE4SUHzR2Pja8Ku
HlyzOD1LQb2G0ZbcKkMbFpGbDK8foAMEMBgE/7OeelYX9mLfx3M1ruM8T7J0YjKHGRjHbnI
xj9DXsHlRSIY5FDKc5BHUeleV3jTaJ4nvLVbaWa2yLebysFpU6owHVXXdgHGCCeelaYStOp
eD3Q6GLdH3lr69ihDczWkX2e+SWS3JBUjqh9Qe36j2qldR23nh7a889pd0jzBMHcB0I/hCr
06jlj3NdndWyapZm/094riBhtUEFGDDqG9PpgEVyeo6VYhZZgpEKg793YdO+DXpUqibsz0l
KniFzx0l56oyvDek3fiDxtpGixwDziVuZjNFjy0X5mZl9Ogx3JHavqi1sUtIPJiViWJd3Y5
Z2PVifX/ACOleS/Avw7MtxqOvXplmIiW1jaVi5BJDMAxJJAUJ9M4r3QFQVDREgkD5V6D+g9
6+U4gxDrYpUYv3Y/mfFTk4v3t+pQ8too1bHzn5lHYD1qMxszh2JYtySe9aDruy2MgnvSbQP
nwTz+VfNSi9lsSpma0RPGKUxN9lYEBvnBHOOxq+yBmzsxTZEAtWxGG+deD9DU8j6GiqHjMu
h3PjAjS7G/v9JsjZxC487FvKwVdio6jPDBVbbxx161v6P8ACax0PwpdWEJm1OS9nsheGZFC
GFJcsQo7Yz3JrhPGvhjQfC2gR3H/AAjumNe3bEgzX0xZC2P3cMIYbgowM5wcV2nw38OeHpf
Dmq6ZFqWrzXc8CBk1CCSAKoZCSkbccHAJyfTvX6XiMfVrJV4VLR10t5b3vseTCjCHucuumv
8ASO1svBnhbT/ms/DemxM3BYW6k/metWLjw/ot40iXGh6e4X5PmtkzgdumfWq2gNdzX62d5
NJLNZl1DLIFV0zgEoB07YzkYro5kxdSjHRsY96+IqVaqbbm76dTvnTVOXKeYeIPgt4L1hZJ
7O2l0e7IIWS2YmPPvG3GPpirehafdafd2Fh400y0vtRs4/I0/XhEJFlTPEZLDMcnseG7HNe
hldoY5AVRlj6Uz93KxCSJIAcNjB5HrWzx9adPlqNyS69V6P8AQyUIp3RzknhCzuPGY8TLfa
raao0SWxe1uzGpiByE24IxnnHc1iakfFekeIra2tb2/vdEliZ5bg2CXc8cgPEa7NvUfxMCB
zzXoKJiYMeVDD+dEqkMwZfmBOfaop4ufKuf3ktNenoPlV/d0OSfxUbe6g26DqyROXWS4uLb
yIoMIW3OzHgcHmq9nrt5drLJb33hV7Xavksuos7RnuWyo3de2Przmu3t4134YFgVIx7EVg+
INX8MeGbFbvXpLS3TP7uMwq8sp9EQDJP8q6aMoOCUKet2u/YmUmnuRW8erXFqk0es6bfxSB
g0i2zbM5xgFJORjjBOfeuQ8Q+F7nU233ryW13yI5bG0Lwv1xuGS2fwyPfFO0fxS/ivVJkis
4tA8NWUcjTXM0/2e43ZwFyCFj5G4g7uB6mqltrGiQ+IraLwx4iHirU2DjyJonupQg6hLgYW
MdiWyMY59e+nSrYeo3HSSSe3l1ey+YlVi0tTlrie80Pwk2k32kMmpQTsOUGy4ikBYSYPU5R
sjHHHHasTTZRcGBrbazIw32kc8kasD043YU56HoemOmPW9ZuoIdNun8Zap4ft0hkyImld2t
d4+VflAbJwee5z9K84XTX1BvtXhDw5qWrRKy/vXhZIzg9RI6KTj6GvpMPjfawXtVZ9+n3m8
alNKzZckENjFmK3uLXcwbKx7xk8AAqWzkn2q1HfKsJ86NyuDufyWCgdyTjGMd+mOtchr934
ntmNrqnhyaw2gL+/nUtISeg2g5/A8VWeXWx9nku5Le5t15a1bIViOhZsZYj3+vNdXsVON00
zqWJ5lywV/kd0i21vEHt4lQPzuB424zkDoP5U7HnTfIcx9CFI5OfT865U6z4mudxew02OPI
yz3Lv17bQgz9RVeDVIHieHxBcTQbsqIoQ8cUhz/AVB3D6njuKxeHYnNrZW/A7uTTIyqyz28
b7U6nkqB2LfT3qKTSNLu7LfbxzRq4yJIZ3z15PBxj8Kzk1rQ78pHDqV5fSoPlhiLOFP0C4z
7n04xXZaRqVr9jSV5ANylibqZFIA/wBknd+YFcFSM0tL3LjUlD37lfQ7C5s0CCSafad3mTs
W+Y/z/wAa6hIWiO7gDIGQeWH9PSssanA2020Zn3chhwvPTk/zH61qR36gIZ7S5Qldw/d5B9
sjjP5V586VST2Ma1dTfM2W0JPIwQR6dahNsjyMXCqvBU/xZ5z1qwdgCyIcgjPOV6+1QidCT
sfGOvXiuRwkmRHXYWK18oZUlu/P1q6gBiCylSGBBU9xVZN7RA5IB6LjFQx3JykbbTg8EDr6
4rGcFNa7gkzTuba1vrKS0vrWC8tpRiSCeMOjD3B4rz3V/gv4UvC01jf6npQx9y1k81B9FcE
jr0Bru4LlfmWQFWXqQMD60j39qE2rIc56Vz03icO/3MmgUnF3i2vwPGZP2edBe88y68T6vd
oGG4GONSf+BY/lXc+Ffhn4L8Myefpujxvcp/y9XbedIPfngfgBXRRXDzu5LYCkjaTk/T27V
djkGCkS7pCAc89feumrisbWjyzm7fd+RPJG/N1G3kNte2c9repFcWzjEqSgFQPQ/pXlvib4
VziR7vw06ujD5rKZsMD/ALDHr9Dj616o0jxqysRz7dafEkrR7lXB/wBscDmuSlUrYV80NvP
Y78Lja2ElzUpW/L7j5TvrK5sblrTULSW2uF4MUqFT+Gev15o0rWNR8P332nTpC0bEebbyH5
JR/wCyt7/nX1lfaJpuo2JtNUsYL6I/wTIG/LPT8K891n4MeHZoJZdJlvbOcqTGgcSRk9shu
QPoa97D5zSn7laNvxR7VTPKWJjbEQ18jL0LxPZa7Zma0lKSrgSQPgPGfcf16GsvxVHaSiDU
JYbxHClHmtEEgVR0Loeo56/rSyfBvxFper2sujeI7bz/ACpJBM8JQqVxlMAncGJH+FbF9pH
inSvDX9o6tYQLPHGXf7K7SKh7FuNyj1wCBmtubD86lSnv0PPjiKPP+7l+h5qJ5BLusdXtpT
wNpme3cfVTkfrWfcr4h1G9ttIglaa4vZFjiQ3CPk5456jmuqM1j4rmij0vTf7buWA2pDFvK
k/32Iwg929K9I8F/C+z0M3N5rFnBPe6lAUl8knZaDI+SM+pHVh3Udq6KmMhhotyWvRG+Lxv
JSspXb9Dr/DGgJ4b8MWGjRzGV4E/eykY82Q8s3tz09sVuEBIj3De/QVDatI0bQXGTPAQHYD
hwejfiPyOasunzFQPlBwPevg6rqSnKctWfNXuyswG7eD7cd6cMg4zx/WpvLUfxA+1JsO8jB
IIzk1i3NPYd0RMoAIUnOe1MljLWZAk8sh15xnIwas7CcHBAFNaJmhbagPzKevsaOZ21Q0zg
7HSxpTST2vhW6utQuI8NcTzRCWRcDgHPyL7DHrTmmfRNAurrX7W80u1twiCS1zPKu9ukcu4
sSSBwF9Mc15bYeKfDrxrp76Oum3EqrG+rX2pXVzHAR3Cqd6n2JUepxXtvgvTtAj01rjTNcf
xDOqJm8nvDcvnPUKSQg9MDj1r6meEqYWfNXTvZ9+3e7SMPbqcOWD0OYuPDeo6/F52hWl14f
JAZtT1aaZry4yPuhVkDIo/2z9F71tWfhXxLaTyNN4+1J9/Jh+zRPGhx/B5gZgPbJ613Kpx6
nNIQPMbv715MsVVlBwW3pf8WLS5wd74Bh1OFzrmt6rri4+W3u7nyrUtjgNHCFBHqK81v4fF
Pg/VIbK2u28F6PcMfMvVlbULBSDkBd0ZeIn0Y468ivf7y4t7O0e5vLiO3t05eWVwqqPqa8u
8V/FazsYzb6LZxTBwQ9xqBMcAX12Y3MPY4zXqZcsVWbjGHOvPRL9DKpOMVq7HYaDuisibrx
bHrssgDictCqgY/hWPGB9c1Y1fxF4d00+Zf65YwBsEBp1LEnsAMk9+3avmux8C+IPGt5NqW
leG40guTve8eP8As+2zkf6tByR9BzzXbH4O3OleFWvNd8R2FitiskrfYrMsAm3IUlyCec/i
a7JZThYzca1bV9Elf8DP6xUavGJtax8WY1u0tdBjgVTKEe4uichc4BCjhcnux6c4rR8I+C5
Lu9k8Y+JEkl1q53fZBcDe9qv8DMDwX74wAOBivLPhP4WGu+MY576N3sNLIurgMMrJNn92hP
fHLY9h619FatOWF9bXSzW1rJESuoBzhXycghSGXGBznBzjIrox1OlhY/VcJo9Lvr6CoylU9
+p8jyzwf4F0e08aajoGvRnX7ixhS6+03aYhaSTG4iLJGRgcnPUnviti++Hza947vtUsdZuf
D9hbQLpjxadH5MkwX5nVWwAqEsOVznFcnF4h8TDx9q/iTRNPa2EtszfYbpCxmjSNSGxxhiB
kDI9Oa7LQLnWdQ8G+RfSXNvG8X2pptJz55LLuVWc8ISAGJz0wO9OvSxMZ+0ctWkv89D1K+E
VGEW7bLS+t2VPD1p4N8HeJvEml2Mdn5AtIr1bm5lEkjSAMHRpWJy25QfUFjiuiXVXnMCpdm
a5e5nljtcZlljX7kan+EburEY2q1eVP4A/tHw4PEz2x/ta5Uanc6bCPl8pVJaQM2CNz5OPq
BTfDureKrXwDD43TR0McpZYLqa4ZZGkf5PlU8sTkgdeAMYOTXZWy5TipSd35jdBOypPXrsr
M9GvPh1p/ia8juvF+sT6nqdtKrvb2k7RQWYIyIo1ByB33E7jjPFYXiX4KaY2k3UnhB57HVG
IkjSe6d45MEFkLMSRuGRk555rpdE8OeMdU0y2PiDVRoWnld39maPmGbPBzLO25ixPUKRj1N
dnY6db6bbiC3Ny6s/35pnncnHUs5Jxx9K8Z16tCa5Kl7dFscduVtdTwPQfCGoa3oEer2elv
bW1wPMt47mZTLMoyCwCseM9yc96z9R8MavEdl7pk6ojh1YZGxx0KsOh9x+Ne8ReDPDltO89
jpi2V0ztIt1asUlRmzuKtzgEk/L93npVG4h8TWV8kP22fULF3+W6jtIGe34wfMXGW74ZR3w
QO/dHHzlJuNrfcdkcbOKtNXPHYLLVHvYgJ7iaMsB5T4UMee6pk/wD1q6/QoLmxtbt9Vt5ov
LcrBNEdsibhgkdeOnByDjpXfaRYfaryecX51KAEpudPKZGGAQECgZ68/pW22mQSKVKg+ves
KuNlzq6NpY2M6bpqNkzzqK80l4YpHknvpYhjznbyyrem1cBePbmrX9v7ISJz5ZCglVbcfpk
/4Vo614Ijkt5rjSV8m7b5mVTgP68dM15xe6Z4nsnCXNhIMcDch2tjtkdP5V3Up0qrvB/eZU
oxqaN2O0i1g3MvlbPkJ+UscZ9vr3+lTRXgXzEdkyDgHn14rzSA6wJBE8QQBsGN+5/H8Paup
s572OMyy27HIyxfGc/j/wDqrrqUISV1YTi4SO1tZfMjMYxgdgeaimWGORMthhxjp+P+fSuU
jvbpAtxDviJXkuuR+FV7m/1CSQ+WJLibGDhe3+FeVUwyUrPQ2pwlLWJ0N/q8Kf6MpXeeS7Z
49fr61Da3I1CJjkC2V8AnIMn4f1rl7fRvE2q3Aa20uYI3zbnUoBz3zXe6F4Ov7crJqFwu8g
EqG37T6fSok6VOIVqUYK7krlq1iRmaWdhGgGSenTpn+VW4sySgwDeMYHJGfzrVj0iGNw7lp
GU55PB49Kt+SAQSq5HGQO1ebUq3fuo4+dIyU03O55nBYgZXPGavLEqKq9h2z0qdoxswQNue
T1z70bMZYZJH45rmcHJ3ZDnciMecqe3tQUO8dWXpuqZUdhgkg9/SnGM789sd+Kn2K7E8xC0
SlCpUEehGag1KFH0m6RxuDQSAgdxtOau7cKeevX1zVe8TNhOGYDMTjOeny9TWkKSTTsS5aG
L4Z06107S7z7LH5Ynn3uScBm2Io59MACtxI5AoLsrHGCR6+1VtIgWK0kXeHDSk5Bznp1rQE
eEPqetbVacZybY+axH5bLk7sDGBjrTSpCk1OQWOASPw60uxtu059TmsXQjsHMVypLkdsd6V
VZSc8cY61Of4ievqelG2NMAAAdsU1hhcxD5ZPOCT9aS4j32zKU3AOvU47GrCj7pPGRyBUjx
K8LZPAZe3satYS2ouc/P/APtm+067W21e1MuMD5lKsnse/Hv613+j30cnw+ku9Kv5bB01Jf
OKZDH5CVBZOeDu7YyRmvpfU/DXh3xpZyHxH4bRyMxRvOoWbYOjqw+ZQeoB/EV4h4/+F+kfD
3wJr13aeIIBZ3QX7NZ3zbJvO3ZBjYfeO3dxgZ7mvuMHmlPEyVKpGz+9HnSouHvJmVb+P/iD
ZJbuPE7XUQcSpvcFQcEBS+CAPVWGK6l/ip41hlkFzf2Ecflo37uzWR87f7xZU5PbBr5406f
VIZ1n8ycRsOHIKhh/unqK7e9up5JEkeH7PZvFCSxj25O3BGCcdf5V6Ly/Cyd5U19xi6tRdT
oNU8Za74jv4hJqCNMZVjW4uZRsgJI5wBtQDqSozgHrXtvhb4UeHdKaHV9UlHiTVGG8XU+Hg
DdS0SdOvRjk/Svmv7dalRJ/ZTyngrPgRMfQhlA/WtHw5qHxPtp1PhMao8TMQsFsGAHPQ/KV
P5Zrkx+Ek6ahSmoR7bF0ZJPmkrs+xhGCcFcjtntivK/jNrqWuiW+iRyD96wubjB5CLnyxj/
acE477Ki8H6r8dpLqK317w9ps9o7c3N5J9mkjHTJ2Z3fTZmuM1Gw1/wCKPjrVhpYWC0S6Kv
dXGQkEUf7tBgcsxw7BRjlySRXhYLCQo1+eq1aOu501JSnC0epr+BfE3hrwl4NsdMiabUNf1
E/abi2s03FJH+4jN90EKFyMnHNWdY+MeuWWoubbw1ZmwB+eSaZ8HPo2Ap6kYGehqbT/AANp
XhDxCURri7htNP8AttxOx/eTyF2GAq8KuF6KOcnJNb2p+DtW8XaZp8M0lnYWTsshcsZZhG3
O1QAFXg5yc4Ir1o4XByXtqmrk+prQqOnUUZpNJI8Db4lyaZrNzqljbIt9OtwWtZg22LzEYc
HP3T8vHtxiuwg8baxc/Dy10htNlOnzCEXGoMoUTLuUvtUfeJ+71wMY5616A3wn06bx1eSWd
sbK0023RrVWiADTDgHJz5nAzuJ/iHQivLZ/H5svGOsaKsK3mgsfKEM0oJVuBKYmBwgJzhVO
0npjiu2dGFRJNbHtSrUpV41FZ7aLTpda9z1XR/HukXev32py/wCi2yQpFaguU3gRORDsBIJ
ycZJGWPArmvHlxdJ4U8I+DtLmM2osVuT9nYkvMw4xzwAW9MdT2rznUHsfC3i82supBLC4Au
A0yCTfGTkxZBwewDdenQjna0rxreN4wfV9M0GJ74oILa2UyK1lH0xGEVjkjgkqOp6ZqKkJp
PTU1VXBYeSrwd0tk+/T87nZeGdN8VaD490Kz8barqSwXKvHYQ2tyGgkkQZEbqoGBjJx3yOa
9YvvEnh3TLp7XUdesbe4ADG3eVfNUdPuDLHn2rwTxN4x1Uavod/4k8EatLaWzylDqGoPbxz
yFB0LIrbVALHAHQZ469pZ6Bo2r+C08Qa3oNn8OFiH2m0vbK6Md4uBnzCSoJBH8JyzceteDi
MIp8s6itfTSx4tbFus+bqdqPFF+Xcp4X1Z0MmUItjloNmRJycAk8bTyO4qxN4s0OztIri/1
S1sXk6Qyv8Avc55XywNxPXoK8d+HMHiz4h6rrC654u1+88K2p8mK5jZLY3xzgq2BuHHJx06
Zr0OP4X6Np+oQ614TluPDusW25Y5wftKup+Uh1fO4MMdCD9K5qmFo05ck3r5fr/wxkpykrp
Dde16d4mv7rwXcwaO8ZFxqt1ujliQDljDGDLtxnBbGO+K6Gx1TRdPsUlmuWt4pSFF3eWptl
lJ+6CxABOO561lXmpfEjSLad7vwxpXiaFVyf7LuHglcY5BikDZz6A9+lYHhzxNqGpwCDw74
Vla13Yk0251q0eOEDqgRsyxkH+EgAe1H1fnhotF2YlOzPTrS9tL+EzWV1HdRBihKHI3DqM1
ZZMhQB1GeOvFcJL4k1vRpmjPw11C0WeQyS3EcyzxA45ZvJDuen90VR1LxjpdxErat4tvNJE
eTJbx6FOkRGOjmRNzD8VB7iuZYOTd1t9/5FzqRT0PRDGpzuRSBnIAByajWwsg2RbRKSDgBe
T69q5/Q5tc1nTE1bQ9ZsrnTrkBoTfaXJDn/aTa4yp9x16HFZetz+KtKik1XXrix1TTJGVI7
C1drGRiTgqQd5mPfaGBwDwauOGle3NqJ1DtRZ22z5LWFSR18pf8KlW2gRt6QxqcY4UdPSuN
0jQ7GS6ku7PSIYEZwRKdQLeWMDKqij5foa7eJNqoFOewLNkn8TWNSk4u1zRyS+ETYDkk5GK
epU5wA2DjjsablZAJVYFRzuBwDmkSe3DKnnx7yCQu8HIH/wCusVTe4txwVgPnZSwJ+79ePx
xislNVh/4Sn/hH7OJZWjtzd3T7v9SGOEGO5YgnHYD3qv4p8Vab4W8KT63M4kQDECA8zyH7q
j+voMmsb4QQXGoeD7/xLdssuqa1dyXFzJ3JX5URfRQBj8a7MLg/a3b7aep0exkqDrte6nb5
s7P5vKw4VD6K2f6ClCrkjoD6dqCN8asMqc5weoPoaCOQqgAdT34rkUJJ2Oa4FYyu0jJY4IH
UU7aNxPJ46f8A1qI0U9ANx6n2pxAwwHpj605Rb2FcY4zjGOc1Uvgsel3TA5CwOQWbPO09fa
rpyOFxnqM8iqupIv8AYt8Dgj7PJwTn+E1UE+ZXFJ6Mg0sn7G3QESnnH3hxWh8pXOVIB6c8G
qGixmPS2QyPITLIcsenPTPoOlXHbCqVPHBz6iqfxPQpkuwBvl9MAnmlCgxglgT6j2qNXw3A
yOxp6mlbuIawCsTxgUpVcEZ9DSOCSwA3Um8Y6AkDoK1iIXK4Axxj60SbvszArkh14644NRb
gyq6cq3Q1zPinx94e8IW8a6rcEyzyDbFECz4APzEDoK03eiNKdOVR8sFdniHiP44+IX/0fz
7Lweu4J5cga4uyPX7u1R74z6Vx0V1Lq/hrWru9uLrUNyQym5u5jJLJIJioYZAwuGYYx3rLv
9QnmivtkcMkVy/k+ZLGHd1U5LFyMgZXoOvtmt6yFtbeDtVMoIeOwhZefmDNOCuffbuOO2RX
3lLB0KDtSjY8WpUczGGCIQV3OACqAfLGBgknuWx27V6Jonw61PxJq91d/Z47PT4ZXzqF9lo
1TJP7pDjdxjkkKPU15npLwNq+i6ZcXEdsmpXkUM0kjbVijLDzCTxgYJGfU17B8ffGdlNpsn
gvR7kLbRbZr6S3PCgL+5gUjg9iR2AA71jiq1RTjSpbvr2QUoR5XKR6Z4f+GvgzTYo7xLUax
OyhlurxxMp91Ufu1HsBiu3iUxRLDGixxLwqp8ox9B0r5J+HHxQ134b2q+H9c0m6vNOfEsVv
tKSRbvm3R54KkHOD16j39Tg/aH8KXEvlJo+rNI+BFD5aBnJ7HLDHPAr5jE4XESm2/eXc9CD
jbQ9nUHdkA+2KrLZW1pG62ttFAHcu4RQNzHqT715LqPx/0uxvJLOz8N3lzLDJ5bs06DLdML
jOeciu1svHMFx4YXW9a0u70Le5SK1uRulm4yNigZbOcdO1cc8NUpxvNWubQjKclGCuzG+IB
1fTprXUrRzFp86rZ6hcIhZ7WMyZ80D2BYe3Fb+s293F8NvI8JxvqI8qNbdkkDGWPcCxDdCd
ufxrY0GPV9TR9Q1e2On2zLiCxYhn2n+KU9if7o6Uul+FtA0XUJrvStKhsp5QVfySwXk5OFz
tGTzwBXVJzhTp86227F1Gl7iSut/P/hjznUvFXiS38TaRpeqRQaRdaxbJBIzHzkhRiT14G8
AOD1AznNcvqetr4raDwj4LsdI1u60wFJfEOtJGkURIIAiQn5+MjJyOM4PWvTPiV4JfxdoUE
1mEOr6ZN9ptY5DhLgdHgc9ldeM9jj3qsPh14B13w4UTwbY2D3UJGZLQGa2foRlv4lOec84z
zXbPGxqKNSW6+5eZzPRcsTz3SfhJaaZ4l8NaD4l1M6t50Nxcp5IMWwoBkI4524YZ6Z7YxXu
emaXp+h2Edjo9lBZW0Y4SJNvPqT1J9Sck15j4e8HeI/h/f27R2kvi7S7YzC0e3nWK5shIFD
Axyna4wgxtYYJPHPHWyeNpoAtzqfhHX9K09mKtdTWyylcdN0cbM6g/3sEce9ceKnUrNWldf
10Kut2tTnvFHwmt/GXjRtc17xPqCLEoS3s7JQgiiByBvbdyWGSQPSpz8Evh5MAL/S7zUZcc
zXt/NK7fU7q34vH/AIJkYKPFWmI5+UrNP5TDPQFWwc/WrX/CXeHXk8uHVo7hgeRAjyZ/75B
H5Vh7Sukkm0kLliYs2j3/AII06O48KRXN5pFhGftGjSP5haIAnNsTyrg4+U8MD681q6Xr66
9ZJdafawXETIshSO8R3Gf90bc+xYH2qeLxX4elmkgk1iGzuYjhob5vs0o4yDtk2kjB4I4qv
HpXhrVo5NX0y2t2a5cD7bp58ppCD97cuA+D65BqX738Ra9y1obEEgnjZ/s8sDBipWZNpOD1
HqPesXXfCfhXWRJPrWnWvmTFVNwG8mRzn5RvUgk56c5rI1/xX4d8C2sk2oal9pvnQg2cLZe
dh90kZOzA4ySBXP8AgKS78fawfGmvX6TQWEhNlpMat5Voc43OcAM+OR1xnPoKuhh5SleLsd
v1WXs3WmvdXlv/AF3Ne1TxXoXjb7Jouk6lqHhgRASPf3PnSCXnmBnbcFxgEMSCemO/U6d4t
0DVrZTBq8Mbu7RG2upVjlR1JUoyE5ByPp6VqmaKEEyuByFycnknA/pWD4r8J2Piu0jjllax
v7ZvMttQgUedC3cZ7oRwRkcdMHmrahJ2mrPuefqtiKfwV4Ye6cW9lcaXPdb5DLpk8lruPGS
dhC557jmudvfDSeFtLurzXdOTxdp0CtLJd3TM9/DGDn7r5Vtox8yFDgZwatJ4e13R7y31OC
zttRltkfzMX1yZXYgYKiVyNvX5Nx/Gus0/W7TVbIXsAlgXALeaAjLjrkZOOcjmtHeGt7orl
0VtzzhLDwpquy78Np4g0m8h3Sx3kGZYcHg5EhkRl79PfIro7bR/FN3ZGC98Vz3kTnHnwwW+
COzYwrA9DjJ6Va0kQ3viGa48PafbWOn7s3VzHGI/tcnT5QOuO5711SKiS+YYlD4IPqamU7q
6WnS+pcqcqbSe5xz+FLqOIGTUJPEkeAgttSkEKKCcswMa4Lc5yykjoDV/R4dNsFuYX0VNKa
AtMzzyxsPqrDnaAODjpXQTXMFnBJc3EscEMYy8kjAKo9zXz58RfiW/iUnw54eUrpWSJJ8fN
cn0Udl/U/SsleatLY9PL8FiMdU9nT26vocp8SPGkvjLxKBbN/xK7HKWidmz1kPue3tj1r2j
4FanLdadcLPveQhUeR8Kq7RtjjRRx90Fj7nvXzydMEWIlOZzjd3Ef+Jr2L4dQY2X2qzrp2g
aT8yxq2POm7k45LHGT6DArqp1lGSUD7TOsHQo5dGhF+n/AAOrue9XtqFTz40z5hy4HYnvVX
HZRjNU9C8UnxBbT3MGmSwacG2xSznBnHchewq+WjF08asCyjBGegPPIp4qlCT54bM/NOWUH
yzWqGQxhQCkajJ7UrpJtYQGMSEgjzASOvPT2zT1xt6Y7VU1XV9M0PTpNQ1e7itLaPrJI2B9
B3J+lcXs02Uk5OyLDMuCygnbnIqvqCsdLvAi7maB8DHU7TxXJeD/ABZqvjTUrzVreyW08Mx
5gtTID51xIp+Z/QLg4x6iux1FsaPee1vIc+h2Gq9jyySY6kXC8ZblPS7MWVi6pNK/nO0581
t20tyVGP4R2qyQzAH8Mmpbck26HaoBjULg/e4HUduaVVx91SNxJ/zmocLvUVxESTcWbHtjn
ijZiPbtOOmDzUcN9DNfyWUMivNFguMEge2fWrpAx0GD60lBMHdblHBBxtYM3BI7ViXOv2MH
iODw6pa41KdTMYol5hiGMySH+EZ4Hc5GK4fx78W7PTmm0PwzNHcagW2S3xBMNt64xyzD24H
v0rzuw8ajQrG7HhwXN54i1GTN5qt6m6RgOhRecd8A9PetoUY7z0PfwuSYuvTVRQaT2vovVv
oj1T4gfEmy8HxGzgC3usFMrADhYQR96Qj9F6muW8F/CqXxdDd+KviO1281+VeCAMY5ADnDv
/dBHAXsOtYvhXStK07UotU1qOTXNekl8yKzHzgSfws5/iOefavo20S/Glo+oFBduVaTH3QS
DwPpXZhlTV0twxqWAgqeHd295d/Ty8z4LiQtPY6VBHzBAu4d24yfz6VvXFxNH4T16YxsGQ2
aTMT0HzyDj64H4Vzj311CLfUEkjEflEiIkjJIwTnueM1tzFpfCGoRs21Jp7Rpsxk702uAwI
75PTvX1qd2fE7XMW/0s6p/Z93bTbBcokLCRh8ny5JGemcH27V2nw98OWvi34tadokjRXGja
Nax3cpOf9IKooVT0GMsOPT1rldIsDf276Zc3Z2SkfZpyhARj3Pft/Op9HvvEPhnxDcahpd2
bJpkFq0UT4mMK4ChWIAYYUEflXJi4TlTkqe7R04fklOMZOyvv2Pqr4g6d4VPhm61vxRp0d1
Hp8e6NlYxyk9o1Yc4JIGK+b/CnkXur/bLy9/suOUtsMSGVrdAeSmckuc7Vz3JY/drQvNRud
e82LVtWnvYIys7x3FwyPsQhiNpwRxxkdM1F4U1e1ub3V1msljMbKYVt0wsUA3KFH0POTnJb
rzXg0nUoYactb3PeeAorFxpc6kmr3R6Xpd9oejzxQeEtGs9HLHaNV1H99c47nLdO/T8q7nw
3DaSX66xaWd3rN3/AB6xqnyRx+vlqefyFeU2OtWdreG6XS3vpV+ZfPQ7FPYkfxH61f1Pxjq
mpRbZ7swwZBVF6t9B6cVwUqnKuaSbZ7c8LHl5KVorq7/03+R7jceMtKtH+SYSJhlEhb77gZ
woHWtHTNTstchF1agxueAGGN49q+Z7LWLaGQkSxwsFYb5HDP0+914PfpmuduvGssdzCum6h
d3EsWQhhnYKpA9e34CuuE6mI9xxvc8+eXYaMW3VUbdX/kfX8zrAkjTOIwg3MXO0KPUk9qyb
LX9M1XTLjUtJuk1OCBmjJtfm3OvVQehP0r5Z1jxp4u8R2Vta+I9WPkLHgWiHCSd9z45Y9Ov
HtXffDPxJfaH8N4Lew0yS7aS5mlZgpIBL9Nw74AqcVlvsKfPJ7vY8ShF4ibhT1t1PezIPKL
DJ46VAX5Mm7BUfezgKK4FfFvie6tvNTSrK2jbCq0rEn05GfXtVe68RaxbQGa+12wsFbjcVC
qPoT1OfrXjXWy1O14Ocfikl8zpdc8NG/wBVtde0y8Fhrdshg89oRNHcRMcmOaMkblBGQQQw
7GsOHxV4t0rVHi8UaYLWz8zajafGZI344IZmAUNyTuAK9PeqVy+oTbTf+KnVJUJXZKqhvyr
mNR0WzmuWRIWuieQ0srNn6ZrX27StNfedNDAQk7ynp5L/ADsdfqnxR8IW+BIDqN4o+WCCJZ
WjPpv+6MZ7E15n4j+JmualLIuiaZFou/5Wkh/1zDp8zDAH4D8anutFktvMaVfsaycbUG1nx
+p/MVCukpEgZIfN5481uM9zge/pRz2Pp8JRyzDSUuXnl56/8Az/AAR4Kh8TeJF/tmW5uQT5
kyQ+n955G6Z9OSa+mLKysNL02HTtPskgtoP9XFGMAfn1P1r5vuRe28bLDMVyeFjOxF7ZwOt
dXaeOPFL29pZ2zxRpCFQyCPLS9snrXbSxHKrzObN6FXGtThNcvbse2tEBIGQkMqnA9aghuC
ZJEY7ZE4ZCf8/nUtlPPJZobuMJOFBdV+nP/wCqqOs6S+pWsjW101lfBCkVyozs5zgg8MM10
VaXtYqUdz4rZ2kOn1S2gUqZQ7g8IvJNcbqbz6lPNmFoI3b95HEMBz1yx7n3H45rkPEWsePf
DGBf2FpPEXKrdQwFo2HYnnjvwa4+58d+JL1n829liVcRsIFEYHtxz+vevMqUK+qbPcwOE9q
1Knb5nu+h6hZaTZb9Vuo4CE2BmO2OJfRfXPr1qjP47iupBaeFNMl1ZwdolIMcA7cuev4V4Z
b6hLdXUbzxPcODhpbxtyoPcDNemaP4t0jRma5m1VtXnZQI7eytyFj+mcAfoa2pqXIoSOnEY
GnQm5S96T6dP6+4veKfDX2vTlvfH3jGRSxLJp1jHiNV9l6sf9o15rd22nTKqeH7NrO1GQbi
RsvL/T8uPeu0uvEV7qMzXFvYJaByd0swEsrfien9Ky72C4nk3yTPM+M7UAJHH97ov4ZqK1S
HwwPQwNetSSU36LZL5Lf5nJWlnHb5Cjz7kt8kMbBiPcntn1PPpXUaXp8NjtuNXQ3phy0VjB
nZu65Zsc++OtVBHaaVGWmkigj6iKNeT3OB1P8AKs7UPF8jEw6Wgt4gvLzEb/8APsKxp88vh
RtiavtZ3Tu+/wDl2+R2epeO/FEkKx/bYNLgGAkdugDY7dM/57UnhrW/HVxePLpqS6nGgIle
7bEaj3bIFcBa39mX4tLnW7psMyhisf0Zuv4DH1q9q954q1yCOz1a+XT7A8RadaDZHt6gBV5
b8a7dd6kjCGXykuVpQT77/duzstU+LGsaMDbSS6Pql6rbWgsg7JGe2ZQdv4DJ+leV6nr914
j1v+0fF9xcXcSKzJbQEIgbsgHRF5OWAJrct/DF5Fbr9jsSoGD82Ax/wq1p/hvSba7a+8RyS
3Lq4KWcAwPUlmPbB6dz3qY1oqWmh62EwuW4anJ/FLut/kuh9G+HIbWbwdph063htIUgXyYo
uI0GOg9fqaZrMrpo9+BG7MLWXKoNzE7T8oUck+1cn4Y+ICzmSK8itNM0y1jxEWfBHoPf8K6
qzv7XX4Tf6UzKxG1WdSqy8dRnnHofauuUlVipR3R+e4jDVKVSXOrL/MmjlaCxSRgcLGCQeD
0965fWPE89xeR6VoUhkmmYRtcAZ2D1XsTVDX/Efh7TJprfW9bZbiM82qQuxz6YArz+7+Imo
RSi28JaQ9vI/C3VxFub0ysa55+p/CvN5asnZKyOrDUYv3nr67Hs19feHPBOgi51K7+zLy3z
ndLPIfbqxrw/xf8AE/X/ABZHJpujQzafprEq6Rt+9m46Mw6D2FMsvh7478Xaj9v1Zbp5GyW
udRcKFHoFzn8AK667+G2leHLJJ/EPimK2jK7RDBFueU+ign5ufYCu/llb3UerhquBwcuaf7
yp57L0XU8itPDNzOzIyrEqcBQeF9cn/D8a3IGs9CtZZ7fByhjE7YyGPBPXsMnHrjFdWnhu5
1OLz7DS5tF0SFctd6lKBJLxxkDgZOAABx6msKTRjLfNdXWJHA2qdo2qo/ur0A/n3rmleMrz
PalmEsbHlqz5Y9lv/kUtG8SXOiSC80rT45Lkk+Xc3ZJEY6Dav8R68nGO1UPEF14q8Qyi71y
8kvpSQUSaTy4Y15xsC8Z610C6TbBt7MWJxwRyO3+e1WpNPt5YNkiKdpXCEk7eD/npS+stbC
VbDUneFNN+erPD5LGJUWONmbauFychc5Jxnp1P+NdJLE48JS2a+cqJdxmOUHIQCNsJ17lif
wrxBtZ1UbiNSuf+/h4rpbjXdTj0zUdOGoTHM6TqxcggqpB/MH9K+qSxS+1H7n/mfJSnkbty
06n/AIFH/I7LTrS7iv42gulj3naWdeAOhbA9Bn35rSsrJtTnuPMQJZpudjeTHbCpORhwCec
kAEHNed+GNQ1a78S2URu5pYIy0k6vIcGNVLOT6DaDz64qC98S61dPJ5F9dQW0rmXyllJBPX
J9cDgegFCWJ6tfcyajyRr3KdT/AMCj/kd9fK8UM9hpDNHFI372aQ/60AfKFU52KD26njPTF
R2UEUEEUjxTLcKTvSCQAOD/AA7vyP8AhXnKatrchP8AxMrlhgkgOecCo49b1neAdRuR64c1
EoYl7uP3M3jUyJLSFX/wKP8AkekwNdhWWSB3fnb5ly3HtwaR7Vpl/fyMMDccOzY56da87bW
tYWQBdWuCueDuI60w63rYzu1O5xjAw9CjiF/L9wva5I38NX/wKP8Akel6barDfC6RXElurS
AsQAR09z0J471KhjgZVtrURxnjJ54wea8xj1zWIvMP9qTgMuOW6jI4q3ql/r2mapc2M2pze
ZbNszuzu9CPwwfxrRSxa25fxE3kT3jV++P+R6Y0toxJKSuRgbn4/EAVd0DXtS8NStNo988J
fiSB03xOO25f6jBFeOrrursQP7TmC9SSakbW9X80CHUpWHUEkAY/GoqfWakeWai16McXkMX
eKqr5x/yPd5PiX4vlhS3jntNNjUn57a1UsR/wLO2sG8u49QuDd6jdT3kxyS0mST6YPYdOBX
lB13UxZnOp3H2oS44wU249fXNQ/wDCRa5tz9vlxnrgdfSsaVGtS+CMV95cp5HP4va/fE9k0
7XtV0e5judJ1ORSCd8F0gkjbtkg5HYDgA8da7zT/i5dXcMdnfafb6LLjDXdvD5que5wclPy
YfSvlw+I9aLqF1KU5A4wOvp0pzeIdbAH/ExlyOxUf4VnXwtatrJRT7q9zSnXyOnZJ1Wuz5T
6ffxF4bJe5uNYa9uG6s6MCfqcU9fEvhxly+sJGmQfLjjZmb8SOK+Xv+Eh1xtq/bpPbgc/pT
P+Ej1sEZ1Bz7YXj9K81ZRVvdtP7z0VmeSLZVf/ACU+nZfE/h1d4hueuCMoST65JGaIfE2jR
OsiaoqSAZDhSCv0wK+Y/wDhI9ewdt+7OeAuF5PbtX0l8TvhZpnw5+DMfiqbxJq765KtvElu
/leWZ3ALjGzOAA/ftQ8orS0cl+P+RSzXJVuqv/kv+ZpT/E7UGKwW2uOsII+fGDj1JA/lXe6
Z8W/C0VjFBfavM8oUBpWiJyfw7V8P/wDCTa5zi/Y59EX/AAqT/hJteVtrXrAj1ReP0raOXY
mOikvxOerjMgqPWNReij/mfdsnxM8AzARza/EyMvzAwttP5iuW1nWvhHdwuyXkTSEEkWkTB
m+vG2vjv/hJtdHJ1A899i/4V7p8D/hnffFTw/q+s6v4ovdKgs7lbeE28ETCX5Nzklh2yBVv
BYjry/iZRxGRRd06v/kv+Y2e70QXhW0vWjswflEkf7wg9zjgfT0rW0zVdDWcQJqcMQzky3J
IXH5foM14PrfiK8s9f1Cy0jVGu9PguJI7eeaFA8qKxCuQBgZAzgVnHxVruAPtaDA6+WvP6V
lLLK7erX9fI7/7UyS1o+0XnaL/ADZ9ex6j4EjtV+0+MbK9nc5K4kSNPr8uW/SuV13xVpkt5
JDouoBYVIxM6GME99q9QOvJ5PWvm8eKtcB/4+0Pb/Vj/ChvFetg5+1qcjPMQqnltVK0VFfe
c8MZkalec6r+Uf8AM9t86CV3afWoArDAXaSfrVy1t/CFsN9zqKXT44BJYfT/APXXhJ8Va7t
GblPX/VigeK9c2ljcR9cf6sVP9nYnuj0v7ZyRfB7Reij/AJn0fBrWkTxG1g1W10i26cDMje
4GOK2NP1jwXYu3laxA0pHM8rEsT35Irzj4PfD/AMS/Fiy1e9/4SeLSINPmjt1Y2Pn+a7AsR
wy4wNv515p4k1rU9E8V6ro1pq0Oow2N09ul0LcIJth2lgMnAyD3NZvLMQ9mv6+RzTzLJpqz
nUXol/mfTd14t8PPB5Fvq9vszg7dwH16Vz+oeJdFhbNlJ9tlIGD0QfX1/lXzoPFuuIMCeHJ
7+UKRvF+sghRLFzjnyxWccorJ3bT+ZdLMcjp/aqNei/zPc7bX7Br+a6vYoruYLmBZs7I29M
d/p0r0Ww+M/wBmt0hGn6dvUAZ81lB49AOPpXyOPF2tZyZIWwf+edKnjDVycPLEMekY/wAa6
lgMTHWNjTEZjw/iNJ8/3L/M+xT8aLKUATabp7kfeYTHGOv8S5pp+LNrcTxxWs2k6WX6XBy/
ljuTgfoK+PB4v1piPngI/wCuX/16G8Y6vvLRmEA9VMecH6/nTeDxj3aPPVTh1bSqfcv8z7a
PjfRzbFY/iNYRo4+aUoXlOeyrjArnh4n8E2Ny11Z3X9paixy15qku/n+8F7fTtXyOvjLWPM
B/0ckdQYv/AK9WLbxRrdzdRWyrAWdlQYjwSSQPWh4LE2srfeTGeRJ/xZ/+ApH1Zqvi601Aw
/b9ZjYSos6l2wuOcbV+me1c5qPiPRQCtveiVypAYNnn+Qr54u/G2q3GoSvGsMcKnZDGI8lE
U4UZzzx+dVj4w1ndlvs+T/0z/wDr1lPLK7d/1OjD4vI4Jc05/wDgK/zPoq1vdMTyp7jV4BJ
/cWUfKfwq2dV05kcrqtorbhkF8jv7j/Cvmo+MdYz9226ZGI//AK9OPi/VyhJjtMZHLLt5/E
1k8qxD7HQ8wyRu/tZ/+Ar/ADONzu2qAPT/APXW+0Iu7q8IYqsZLO+N2xRwzfh0H1Arn4/9a
m7ldwB+ma7K/tjp/hK/8khjc6mYZ8DlEjXciZBwclskdiq19cfmxGk8NzHrP2K3NjA6LhFY
cQJzsY4+YsQmfU/hWGX3StvAAznitC8P2SAWMRwirGZ2jYkSsVD8/TIGPUGs87fNkyygFSf
u/pQIC2yPcrZzwAMgjuT9KbgtI0odc55zxT22kZB288qDz9faopONp3A8dOvNKwzsfh14D1
T4jeMIvC+k39raTyxSXBkuSdgVMdhyTk9Pxr1nVP2TfGulaNeap/wkej3H2SCScxxpIGcKp
bAyOpxgfWvCdE1O80bxBpmqabcyW1zbTpMjxuVIIbPUc4PII9DX6mhI7iJ45IgUuI8Sc8HI
xj8qhuzsOx+bPw8+GGr/ABN8WXegaJf2ls9paC5kmugwQDKqF4Gc5OPwr0zxT+y3430nR9W
8QtrWjTw2du91JCjSKzKiZbBK4zwTXo/7MXhcaV4s+Id1NAFezvE01SecFHkYgfh5ddb+09
cT2XwF1J7aaSF7q6toJijEF0L8qcdvX1p396wnsfPvw9/Zs1nx94E03xZbeKtPs4L9XKQNA
8jRhXK4YgjnjOKzvil8A9X+G/ha38S3vifTb+2nu0tSkUTREFlYhhnOR8vb1r2P9jmWc+Cf
FMLSyNHHqEZjjY/KpMQzgds8Z+lcz+2TcT/294PtGlfyPs1xL5Qb5d+5Bux644pRbvYD5+8
CeCtd+IvjCLwtoUkC3TxvMXuHKRqiAZJIBPcDp3r2Rf2SPiGUONV0CQ4wGFxJwf8Av3Xjfw
61XUNE+J3hu/0u7e1uVv4U8xD1R3Csp9QVJBFfpxcyzpp9zcRs0TRCRgHQZ+XOPw460NtOw
z85tK+DXjPV/ivqPw4t47KPV9NRpbiV5iIVQBSG3AEkHcuBjPPOK6LVv2bviJpfirQfD8k2
lTXOuGZYZYrhvLjMSb33kqD06YBzXJeB/G3iHSfjJp3i1dRmn1Oe+QXLysT9qSWQLIjH0IP
HpgY6V698a/iPrlj+1No3kXbQWXhm5gjhRSQCJApnLeu5Wx9AKbum0Izh+yV8TWwsmpaFhe
FP2mTgew8v3rj/AAt8AvHfivxP4i0Ky/s+2m8O3AtLySechC5yRswpLcDPbgiv0S2hirLIy
jHQYwc18S/ArXvE9h+01r2n32qXEtvdNey6uJeRKYtxWRvRg2Bn0OKlO6uh9TntM/Zp8dXH
xDufCVzqmk2N5aWMepC48x5EZGdkXbhQchlOeOOPWvRNc/Zs+LviGwFrrXxNttXjhYyRxXk
9zIqvjGRuzg4OM+9cV8MvHniHxl+1po/iHUdRlLX0s1usSthI7bY5WED+6OD9eetfV3xmuZ
7D4FeMZ7W4lglTT5AsiMQy5IBwfoTTbfNYXS5+bUdlcyagLCGF5rppvIWOIbjI+7aAoHUk9
K+lvD37IWv6j4f+1a94pttI1N49yWUUHn+WSOFkfcMH12g/jVD9k/wTBrvjy/8AF1/AJLfQ
Y1W2VlyPtD5w3/AVB/Fge1P/AGnfFWu6b8dbGHSNTn01tNsoLiF7aQxkyszHe2PvHCgc9uK
L3bt0BeZwniD4FeNPC/h271LX447SSLVrfTLeLdmO6E3AmR8/dB2jkZ5Oelew6L+z98bfDm
hyaPo3xGstOsJizSW1vNKqMzDDH7vcVc+L3jL/AIT39jvSPFDBUuLm9tluETosyF1fHtuBP
417v8Kr271H4PeEb6+uHuLmfS4HklkOWc7ByT60nJ2THbU/Pr4k/DfW/hj4pt/D+t3VlczX
VstzFJasSuwsy85AIOVNcOzbItzc7MnmvSfjfeXN58dfF8lzcPO8V80MZdidiKAFUegFecf
LswxO4cr6e+a0JPoPSv2UfHup6PZanFrWhpFeQpOitLISoZQwBIXB69q5nxP8AfGvhfxl4Z
8OXd3pkk3iKZoLO4jmPlrIuCwbKgjAIPAOfrX1X+zJeXd58ANFF1M8zQTTwIXOSqLIdq89h
0r55/ag1jVR8e444L6cNpltbtZLG2DA5+bcn+0Wwc+wqItu5Ww7Uf2UfiDp+l3d7Lq2hyCC
JpionkBYKCxxlMZx618/Yw2dhjV+VB54r7D/AGhvinrmheAdE8CrOLfX9Y09JtZkj4McZXD
Rj0LtuB9gfWvj8TSw7SYllRRlYnyUI7Dgg/kRVLa4up9N/CjwB8drb4f2Wp+B/E+maRpGrq
btLeV8MSRt3HMTYJCjofSvnbxRot/4b8XapoOrFTfWFw0M5RtylweoJ6g9c1+mngXThpHw5
8N6aq7FttNgjK+hEa5/rXwd+0Tp6WH7QXiUNnbcGK5x7vEppQd0D0LHh/8AZ4+KXiDw9Za7
YaVZm0voVmh868RXKHoSO2RzXHePvh14n+HOp2mn+KrWK3nu4jPF5UwlVlDYPI7g/wA6+pP
2RfFerav4U13w9qd7NdwaPJCbPzTnyYnVgYweu0FOB2zVX9sLQGvfD/hbWYYyZIruSxYgdp
FBUfmlJPXUDxTQv2d/if4h8N2Gu6bpNo9lfwrPAZLxI2KMMgkHkHFYerfBz4gaP480nwVea
NGNY1ZDJaRpcIySKM7jvBwMbTnNforoWnHSPDelaUgAFlaRWx7AbUA4/KviP4xeMvEekftX
TaraalIJtGubeGzBwVhjKqWQD0be+fXdTTbQWKX/AAzD8YMY/sayx6f2hHz+tM/4Zf8AjAC
f+JJZN6f8TCL/ABr75uHZdOmkBw4iLZHY4r5p/Z4+NXiHxR4suvBni6+/tCaRJJrG7dQsny
H5o2wADxyD14PWi+lwt0Pn7wB8FfGXxAvdSTS4LaG10q7+yXks1wFw4PzKnB3HA69OnNdT4
u+BPj3wR4d1rxZqEWl/YLdd3l2spkZAzqoOCo+6Cec9ea6v4AeLta0r42654XidJdG1nVro
SRsnKTL5j+YG6jhQMcg+2K+t9f0O18QeGNS0C8+a21C1e2cNzgMpGfrzn8KHvYfQ+AfAnwI
8dfEHw0PEmhx6fFp8krxRNd3BQyFThiAFPGcj8DXA+JPDeqeFfFl/4a1eBV1GxlEUqxtvUk
gEYI65BH519Nfs0+Itd8NXPjbwXqkvn2mg28t6tu3WGVHKyAHsGIyR689zXzTr/inVtc8Qa
nrt3cbdQ1ec3NxJDwRk5VFPUAYHTHQVS63EZ8ukaxAI2udOuIVkJVDIAhJHBGCcjB65qpPb
3SJiS1lXa2CSh6+lR+bLkssjMxzkk8n1z61I17dRRBS+7OME8nGOlMRUtU82+t492A0iDIG
eprq9dhENnEXB8mSQywK3ykq+WJwOCPu5PtXL2EbTatZxBjGXmRAw7ZIGa6PVZHvLWS8+yb
LSC6NlB8+RGqjITHfqWJ9TQhmUZBLHcnYBIziXCcADnOAPrVbkOzKMkru6Vcgg81HMSZIyM
e1QSQvGX3YDquWGe+aAIhsCusijeOnPP+FIAMofLB7kAnmpJUDyEohCEAAE5p9vB5t1DayT
CAM21pG5C9fSkIhici6U7RkuOGHTmv1jhWNoLZmUMyqCpx04r8m1QrdqrNuKyBSR7Gv1N0X
Vxe6tq+lEgvprQKR6K8KsP13VlPdFLY5zRbH/AIRfxpc2UIjB8SaheamQpzlFjjAJ44O5j+
dcR+1UGf4DTsCpX7fbHI/3v1711l/rkM37RHhvRbeXLDQbu5YA/wALSRgZGPVBj6H1rA/aY
iFz8BNROCu24hkAYYIwTTXxIHscT+xwQfB/iv5sj7fDz0x+6rlf2x493i/wgQSGaynHzHji
RPy6/wAq6j9jUA+DvFvy8HUYuP8AtkK5j9sbDeJfCIDh2Fpc9B/00SnHdg9j508ILjx54fB
OGGpW4z/21Wv1H1HI0u/6Z8iTHr901+XvhFR/wnvh7YSR/aVtkf8AbRTX6h6mQunXa4+9BJ
2/2T1pS+JAtj8tNCAPjDRuRn7fB+H71a9A/aJZx+0B4qdDgpLCQffyUxXCaQ7y+N9LkcKGO
owHjAH+tWu+/aJVf+F/+J23L80sI9x+5SturIb2PvHwVq39s+AvDerJ+9F7p8ErvnoxjBP6
5r5nj01fCnxe+PPiWSErHY6VK0TDj5rkBxj8cj8K9d/Z41Qap8AfDLSOC1kJbQ4OMeW7AA/
8BxXNftDWVv4c+F/jbXI2UTeJ5NPsjjriPPB/ANXPT3sW+58v/AItH8fvCXlp5jCZ8KTjcf
KfvX298cdv/CiPGXmMQn2BsjH+0K+JPgIGPx+8JbHCMbmTDYzj90/avtf43BJPgN4zYMCRp
7KSPUMKr7Yn8Jxn7KenJZfBM6g0WyXU9RuJi3HzBSI1H/jhx9a+fv2qePjvKApGNLtQM8n+
PrX07+zdt/4Z88ObQDjz92P73nPmvmb9q0Z+PUuOv9mW3/s9FPdjZhQeM9Jk/ZUvPBE14Bq
8WvpdQ25By0LLksO2A2c/UetfbHweZv8AhSHg1fKLKNHtyDkfMdnT/PrX5plSIjjlT3Ffpb
8HDn4J+DEbIxpFuTkEfw+tElpYEfBvxj2/8Lw8Y7kwP7Sk4H4cVw6XHlZxznjkDj8CK7r41
KP+F5+NOef7SkPT2FeeqefmUsDxWpJ9/wD7MDA/AfSSXYOby7IA6H94ev51wPifwi/jT9uC
C0uLcNYWFtbahdAjIKRKCoP+85UV3v7L2X/Z/wBKjDSLm8uTuTtiUnB+tejaX4VSx+IfiTx
bKN0+rJbW0ZXkpFEnf0y5b8hWKdky2fDf7RkWpL8ffEY1CXzCfKkgLHGIPLXaB9OR7kGvN/
DOntrPi7RdHTOby/ggH/ApAP619E/thaGLXxb4d1+KIKl9aPbyNt6vG2Rk/ST9K8u+AeljV
Pj/AOFIAAVtp2un5yP3UbNn8wK0l8JC3Pvrwv4g/tw+II4gm3StVm06NBxgRonB/Emvj79r
ay+yfF6wvmiUre6VGzA92R3U8jnptr2j9nDxH/b158R5HYkyeIZLte/EgIH4fJXC/tlabiT
whq6jqLi2J/74cf1pRXvNDexJ+xp8x8ZtgD/j0GB/21r6F+InhNvF/h6y0xACYtUs7s56bI
5lL/8Ajm4fjXzL+ypqi6Jo3jbUJWEaRTackhPPDyuh/wDQq+wdRvE07SbzUJmxHawvMxPYK
pJ/lU/aY+hW0fVY9a0uHUrZB5Exfa27P3XKj88V+fvx1bP7SniEFf8Al9t+R1/1cdfa/wAG
bh7z4J+Fr2Rtz3Fn5rH1LMxJ/M18WfHU4/aV8QBun2u3I5xj93H0qo7MT6H6C3bAaXOP+mD
f+gmvhjwhp8vgL4QH4yQWS/29aeIhFZNOzeXJblGR0Kgjhizc9eBivuxpESyaR13qkZLADq
AORXzH8ZfFnhvxn+yoNW8LWZstPTVorf7IYliMDo7blKrlR68etENrDZ4/8Ap5rn9ojw7fz
sPO1Ga8umCrgco/P03bvyr7o8M69a+K/CljrdsMQ3aElQ33WVirLn2ZSPwr4X/Z5hdvj54R
lJARobnyxuyQqxOOfTnJ985r6G/Zm8Twah4d8ReGDIzz6Tqc0ylz1SWVzhR2AZT+dKW9w6E
cvhgeHPj38SNQhj2W2ueFZL5fTeDtk/UA/wDAq+ExucBcbzgH14r9S/FWlW1xo2p6kVAu49
LurdX4AKOmSDntlQa/LU4RU8s5KD73UZ/wq4u+pL3GhMoQcbge/FNm2+SvQYPYipWO8h3UH
jntTJlVrINnDiTGT93GOn1pgLp5MepW0iH5o5FYd8Y5z+laUQWbQpFz80VwJdueoYbSfwwo
/GqunpIuqRAqcJv+8v8AsGtC2hlttCe/2I32mRrQKwJZMKrM2OncAH61Kku5t7Kf8rKMJ8t
znPKHr29xSyW8ggWbHyjnk8n8KnggVkKkcsy7ieMc/wD6z+FUyXMDxE8A9PcUXRDhJboequ
75LFTnJYj7vvQzM0XloAd64Jx055qFGfaRzljg570SEnajDYU7VRBKkYkmQ7l3hsnPfkfma
/QTw5qrw/tFeNdDjwz3OjWF2iFtuSi7Cfyda+MPhD4Kj8d/FrRvD090lvbiQ3U+48skfzsi
juWxj6EntX2T4l0uPw/+0r4P8Vxzqg8RW82j3EH8RZIzJGw9sDB+i1lLUpHKaLq39pftyaz
bK7EWGitZZB6bViY8/wC85/Kui/agYj4E3TkkAXtv7Z5Ix+tcB8BNNuPFH7Qnjz4jpcotnb
zzWogwS7NM+QfYKsf647GvXvjv4Um8VfBLXrG3uFgltEGohpc4YQ/vGXPbIBA/Cn9sXQ8s/
Y5QN4O8UkhhjUISCMjP7qua/bHVU8TeE3ACr9kuC2B/tpzXo/7KXhi70f4Sza7PNG8evT/a
IIk6okeY/mPqSDx2GK674kfBzT/iT4y8N63rN+8djoyv5tikeTd5ZWCl8/KuV54yR6VKdmx
nzf4x8LWvhnRPgVCbSK21CXbLcMsYV5S80T/MRySN/evtPVY9+n3hZnC+Q/Q8cAnj3r5d/a
3uTpuu+AL2JQGs3mnjQL94o8R2+3Ar6Q0DxFpHjHwvZ6vp8wubHUbfcskY+Vd3BQ9w4zgj1
BoelgXU/M7w+ok8Y6NFHGXlbUoApHceYvGK9A/aJYj4/eKI+MGSFicf9MVHWvW/hv8As4eI
fDnxUXxD4qubGLw9o9w11A6yhmutpJjZh/Ao4Y57jFeAfFXxLb+Lvix4k8QWZL2Nzdt5BP8
AEigIrD6hQfxra922Qz6i/ZD1Nbr4aa3o78my1LeFYZ4kjU/llTVL9r3Uwvgzw3p6bopLm9
e4ZW4YrGm0cfWQVyn7IGreV4x8TaGkjEXFhHcpv6ZjfHb/AK6fpVP9r7Umn+IuhaWJNwtNN
LsvZWkc5/RBWUV7zLex538Agh/aC8Jkbj/pL4JGMnynzX2r8atz/APxmWcAfYHwQvoRXyL+
zN4X1DXvjXZalayQrbaAjXlw7Hlg6siqo7kk/gBX2t4/8NXfiz4aeIPDOnyLDc6jaSRQvNn
aHPIz3AzR9u4dDyz9lLVI774LzaWXDTabqE0TITnCviQH8dzflXg37VWD8e5hz/yC7Ufq9S
fs4/ECDwD8R7zQddlFppmsYtpnlbCQXKEhGJ7KclSfcV6h+0D8EfF3jjx7Y+JfCMdrcJNax
2d5HLOIzAVY7X91w3bnjpRHSTE9UfMtp4HuZ/hLqXxBe6VLa01KLTUt9uTIzLuZs5425Xjv
k+lfoD8H5FT4HeCzKwX/AIlUHLH/AGRXyv8AGa30rwX4K8L/AAN8OTrf38Nwt9qkqYHm3Un
yop9CSxOD0XbX194C0C88L/Dfw94dv2SS602xit5mj5QsqgHGeozRJ7DR+fXxnETfHbxhmQ
qDqbjJHTpz9K88ORJ97pwD6ivX/wBovwzfeG/jhq9zfGOS31k/2jbFCc7G+Ug+hDKfwxXkT
hYlbLBu5IPtzWpJ+gH7LZX/AIUFp+wFV+2XWATn/loa6K38dTyftIXngElltIdDW6VSRhpj
Jkn/AL4IFU/gL4V1Twx8ENE0nWYofOuC16yBt21ZG3qDjjIBU/8A6q5/WfBvieH9sDQPGlh
DHLpN1pssdw+/BiWNNjgjuSXjIx1yfSsVazLIP2q/Dzar8F49UC+ZPo99HOWHHyPmNuP+BL
XhH7LdtYwfEjW/EWrSLDp2jaLPNPM3/LMMygnjn7ofpzX2j468O/8ACXfDrXvDiAB9Rs5Io
y/ADkZQn0+YCvm74M/BzxTB8FfHL3kcdlqnia0NpZRO3O2PcMseihmJA9ue9WtYpE9T1j4S
XnwRXVtUsPhRNB9smiSe8jjM/wAyKcKf3vHBY9PWuT/a608XHwo0vUQhZ7PVEGf7qvG4P6h
a8q/ZU0zWYPjbq5NsY4bCwlt78MwzG5kUKvudyt+VfS3xy8KX3jP4N63oumRebfqqXUCH+N
omD7QfUgEChaSDofJvwnlltvgL8X7mP78MNlIhHXcJGYfyFfU/xR8ULH+zbq/iK3kyb/SUE
RyBkzqqj/0OvLfgf8JLq/8A2cvEaXlxHBP41gD23fyY1U+UzfVstj0IrC+IHiG6H7HHhjQr
nI1JtQXR7iJcH57d3UqPxRKOtw6WPffgcFHwC8GAZwNOT+Zr46+OkYH7SHiC4lKbFu7cKrN
gsfKj6D0HFfbnwx8P6h4V+FPhrw7qwjF/Y2KRTiM5VX6kZ74zjNfJnxv+HvibUf2nrW1s7e
OZvEkkctjiTA2xqok3Z+7t2kn2xSj1B7n2zNn+zXA5zEc5/wB2vgX4WzDxWZ/hDe20r6ZrO
uLevPBJ+8hMatuABBGCFBJ44B9a+/Cu62MR6shXHrxXinwd+DF/4M8SX3inxI1mt42+HTrC
yYvFZRM2WJYgF5G4BJ7d+eCLtEHueFfCC0Nj+1bo9gZonFi+pWiLHEsYWOPzFU7V4ycH34q
j8BfFP/CM/tGPZTylLXWLi506QHpvaQtGf++1A/4FXe/BfwZc6j+054o8YRoE07Rri6V3z9
+4mdsIB7KST6ceteHfE7w1rHw2+MOoQSsFmS7/ALSsZ0P30aQujexBGCPUGqavcOx+iXioZ
8Fa5nodPnH/AJDavyq4MSj5lY9c9D6V+nx1238S/B+XxFakGHUNGe5GOg3Qkkfgcj8K/L8M
CAc+lOOwnuSDy2QADDZwTn9aimZWhMSsXUPnGODxjOPWpDgoX2gZ/u01FkQnAIP+yeaYHv8
Apms6hqmswWVvouivPM2xB/Z6Dk8V019YeLbCawsLvwfosTXcUlzbI+nqN6rku3J4bC5x6Y
rlvBFprlz4utrjw7pMuo3lkRciGPOG2kH5j2BNfaOm6Fp7Ty6zc2avqV9GBctLJ5vlAgZiU
9Ao6YHXqc18vgqc68XeTR+08T47D5ViIQpUYtNbdU+l7PRdfM+V9Q0Lxbp+iXOsal4G0a2s
oVVjLLYooOcYwN2T1HT39K888dSWt58NrXUf7L0+yuTqTQFrO38oOgRSM8noSefevp79oG7
kj8GQ6NBodzcIXSf7asW6K2VTyM9QTx6cV8teL2x8IbQ85/teTCgf9M466ox9nio007nmur
9byOpjJQUZNtKze3K91dnlWHMTDIz1/CmEZ4x0PX0qRCVUkMBz64NPc77Rnb7/ABgKOo9a9
4/JxLaaSC8SeCR4ZUO4PGxRgfYjp+FWpdWv2v4bi51K8keEgq7XDlk9dpzlfwqmjozx/ICc
AA+9I+DIWYYGen86QyZb3UdL1G4FpfXVq5b94IJ3jLc5w20jPWp5de1uaGSCbW9RkjYYaN7
yRgw9CC3P0qrqZ36hJICxV8MCcDPr+uarvt4KscY6kYo6jNSx13W9PsUtrLWb60iViyxwXL
ooJPPAIAqy3izxNjK+JdWHzf8AP9Ln/wBCrDyGVVQbifbn6UgAYDLgLnBz2pWA0dR1TU9Rm
UarqV5fmHIH2mdpCmeuCScduldL4N+IvjbwJKw8Ka7NZrKQz2zYkhkOOpRsrn3HNcV97LsQ
p6YAxmpOAuwjk9sU2u4j0vxb8cPif4u0RtJ1zXDFp1yuHhtYVgWdc8hioyw46ZxXmXHnLk5
Gc+1I2Nx2MdpzwewpylRIu8Ng8fLzk9v6UbaIC9o+qarpV+s+j391Y3TL5XmW0rRvz2yMcH
ik1bVtR1q8a71a+uL+5KhDNdSmRwB0G484FZxG58DOeuKcxjSAx8M5OS39z296OoF7Rtc1j
QbxrnRdWu9NmcbWktJmiZl9CQRke1dEfiL8Q2idz431xY2B/wCX+Xn17+9cjDNtSbdGkryA
KrN1TnqKVRtyrsQWXGcn/JosA3kZZ23FiS2efz9673R/jJ8TdB0j+ytL8aahDZqmxI3KymN
fRWcFl9sGuCGBguDgYwOxpCw+Y4APp6UWC5Yu727uZ3vbi5ea5mcyPLIxaRmzncW6k5711U
fxV+JXlKB4+1/YvVvtsnGex59q4pguV3PjJA9ePWhC4LKrcHg+hoaGa2u69rfiO+S/8Qaxd
6rcCPy0lu5jK4QE4UE9BnPHvWSSqBkxuV/vD/CgN8w+baD3x0oLKGyQGXIIpiOysvif8RdM
0+CwsPHWtwW9ugiiiS7cLGgGAo56Dpj2ol+KPxFbUINQbxxrZu4Y2iSY3jllViCyj2JUZ+g
rjizsSxLZx1Y9vrSPhSMNnjn2qbBc7s/F/wCKS7gfiDrqnpj7Yx/rUOmfFH4j6dYJp+n+ON
YtraIEJGl2wCAnPH51xJ5UdvrTQemfTqaYHR6D4w8U+HtTu9R0TxFf6beXuftE0ExVp+d3z
HvySfxrfk+L/wATZoZIZvH2tMjrtYfamwQeoP1rgA/Oc9OAKkkDiGOM4GR5mMjnt2osB1+k
fE/4h6FpMOk6N4w1WysLZdsNvBOQkS5zgDsOawZ9d1e70qHSrrU7iWxt7h7qOBpCQkr/AH5
AP7x6k1m7mGGBHPYCgs7YUcnpgDNMR36fGb4opGqr4/1o4AHNxUOoeMvGMuq6d4o13xTqE+
tW25LE/af9JtQOCSP4AcnAPXByMVgaddf2Wra5ZLHHdJKsdsCokER2kuwDZyyjbg4OC2eor
ImuDMZppi81zM+9pZHJbJOSSe5PqaLDPSbz43/FGS6DxeMtWtINo8uLztx244LHGWJ6k+/G
KfB8ZfiobcSyePNWXLF/mkGNoOOuOmSfyrzOCOS6dLeBWkuHYIqmressYdSlsYbl5YbXFup
OQDs+U8HoM7jj3oC50Wk/Ezxxod/qN3ofiq+sJNRl8+58pgPOfn5iCDzz1rE8QeJtd8U6ud
X8Q6tcanfFBCZ52y2wdFHoOT+dY+QGY5HtjpSEnuQc0CO30v4qfEDRvDMfhzS/Fd7a6THE0
S2q7Sio2cqMjOOT+dcPtyTtB2j0HAFPUHDAEDHXmoyTtJ3EKTyKAJODGBn5uSecZp0AG5/M
nWLpyxPP5A1EnUsOOOfWneayg/KhUnO1lyAfpQNHueiSXVteXUK3l3b2UsX+k/ZZfLLqOn1
5Pv8ASuu0a4hgnvW0zxXqHh6EWrCMx3UjrPOSdqnIUhfVsdcV5na8iY7QcRHBx06UjO7Aks
Tn1NfEU6qgf1Bjsqni5uUZqL0vpf8ADZv12O1fXtQsY7e9tNW1H+1FAMjyXZljbqHWRGAGP
xYHPNcj4rR7z4Y29ramJ7hNVkleKN1yqlEAOM9Mgj8Kpk5GDVe5JjgEq7ThsEHnrW2Hrv20
Wedm+URWX1YprZ7LXZq3procDc289pMkVzDsJG/bu6g9KfIY5bRGSAQshCsVctvPrzWh4i2
NqNqCCWNtH8x45I71lE7YF4bhiB6fnX2C1Vz+cprlk49ixYWqXDyh7uG18mJ5A8pPzlRkIu
B94niq8i4Ri0mSSOB+tSIyhNyjDBgeRyKY6BQytIMhskf57UySVLcT2jzhlZ7dclS3JU9x9
D296pMMEjPbp71OrbU3jkA9PamShd8hjX5M555IFJARgHC4btkEGnogAGSOQaAwQHHUjHSn
s5cbSMELwAOtACHAVo+q9Rxkg/WrElu9uqTC4UCSPIZGJPoVPoar9EkV0cOD1Xgduo9KHCh
FYBiST2wKYAxJtdpCfM4IbAzwCD+HSmqpAHyHerZ3Z4A/z3pTGyESK6OAFYlCflz2+tODqk
LeUTucYZieg7j/AD6UAOXcY/KzgM29GxyTjAFRMQ0exscHIPp7fpQ7LgBWJUHinP5e/MRLK
wxzwT6kigQgGEIVwMjd/wDWp6rCZY/PLLGT8xT72PpRs2ts3d+AOMZ7GnCWEeX5iu20HcD/
ABH0B7UARmJ/NKbwcDOc5BHrUbBjtbGDjg+tSM2+QuBzxkKDwPSknMROYoynJ43Z47UARsF
3fKu1fc5JpOCwzwOvWnFssFQHHGM9R+NSRuVhKqqszdCcZX1/pQBHswoYgYJxgGlxuULjdx
xjqPrQE6KR+JqeWRSWkIHmfdOeOnfigCAozYRQzMRj/wDVTSrAb/lAXjjnP+NWXRLaNSZfN
ndTlVyPKz6nufYetVSTljtxkdqAEJyCSSSB2FIFUumX+U4yQOlL83ORz3JpeVHThvUUAPVH
OVwQuRx157f1pGBwSQD2HtRj5SRnGOCc80MVJAVjt/WgCzY6de6nfQ6dp9pLc3c7bY4Yl3M
x+n+RWkU0PS2NtdWkmrXqqwlKzGGKGTkbRgEvg9TwDjA9aiKtY6LbqMxT3yGYtyGMWSqjjj
Bwx9+M9qzdq427gox1Pc0AT3l1PeyxlxFEY12pHDGI1UdcAAdeapcrnCht3y8jOOP51OFzF
25PHPNRqjurugOxBubPGO1AGt4dhSXVZbmdJXtrO3kupzFwwCDK4ODjL7Bn3JrJlLSu8zEl
mYsxJzkk5z+da2kSSxWutTwu4b7J5O0E5YSSKpyR7VmShol8s7RtI3YIPPpQHQhA4IA5NIF
JIVckk/KB/KpGPzY4IHpSAlV37cZ6EigBu0rnf8pzggjkGjHQgEj3oPLZyc+9N+uaAHDjcM
9fTpT48AHIJ6YxTQp2ljwOKTJRS3UE8UgPVrXPlXDbtoCA59eQMVET8uAKfAgNrcSFuVCAD
1yf/rUzJCk59q+CZ/X1J6yGAkckCq94SbbjkgiptwP8PPrUF0f9HP1rXDr96jzc2d8DV9Dk
9e+bUIQF2sIASPTrWezYjiXcGA557/hV/XUaO7t2cOS0WCG9cniq+S0KgLiU/KTjoOMV9vH
4Ufy1X/iy9WQAFlJYEFcY/P8A/VRcKPMYKc5PpUqfJI8TkHA5x0BzTJFkS4dJWCyRkqy57j
rVXMCMo3MWza24HJ+nSnNtFrhV+fflj7Y4/maTbtYOeAc4wR1xTUbd5hDDKjdg8Z9RSGJjb
GOAQQc5x+dLDPJBLFcRyESIwZSy5HFP8mZBGrYzIhkGCORyM/oahLhXQoAQB0bkGgCYlZJQ
7GTDH58Hk/SozhZdo+dATjcCAaICuSXlCqnzbckF+2Bjvg1JJPJK8bSeW/kgKrBQpOOmcck
/WgBI0MzJHCkm9j0UZLf496FVpJBtKBywHzEDk8fTFSyBvNjd5zESxLKEK+Sc9h/KoXMa5K
jcxBB3gfKT3H+etMQeX5cc0bQJI2RtlDZ2464xwc0kjwt5ZSEx/IFkO77x/vD0oyBIxiUpj
n128etKQzBnWP5R8xVQSF+voKAHuitcNDCVcE4VmYHr6n+tMLsFZCEIY4Y4Gcg9R6UM+Y0j
CplTkkCkkUKoUodxAKnGD7fWkAuxhFuIU7vmLKeVHTBqLBzuwSM46cVIQpRUjDbzktz0x1q
aONZY/OuZDbwYKJIqbtzDsBkevWmBXQu0iqiNI7HG1VJLH0x3p0gCMUdT5gyGGOF9qmE0UD
A2TzvIAAkuAmPoBk/rSi0EDkXk4Rs4aGM5c/0H50ARxxyXALxoTHEAJJMYVB23Ht/nFTzyW
cSvFYqLja+77VOu1io6BUyQBnnnJNNmu7qe2S0eTZaw8pbK2Fzzzju3P3jzUJjcZBQhVOM+
/pQBE5EiyO7kyE8cdfU5pnBOWbHGMCnkfuix554I7e1NChnVcFVJAOBk/gKAF8piQSQMjIz
3FM6heeceuae6jYrY7dCKUQswZ41JVFyTjpzigAUfui27BHOCevStfSbXSzYX2o6rKAYFC2
tqCD9qlJHytzlUVdxLDvtHeqemWEur6nDp0JSLcCWlYcIijczt6gKCfwpb2e2ub4yWcAS1U
LHCpGDsAwCRn7zcsfcmgBt5e3F7cPNLJlnCoAFCgBQAFAHAAAGAKiCbZGjcAsvBBIwPWk/d
kOW3A5G3HYd803HOCApI49qADogVXIU8Ngf5zTFLCQEE5FSZUbcOfkAwRwc+lMOC2M4HuKA
NWxF0ugalNb5CZQyncOQD8ox3+Y5/4D7VkgDgLwCK17q3lh0HS4DBta533WcfNIC2xO/QbW
x0+93zWU5DMoUBcDa2T37n2oAaVHTHP8qaxyFXJwO2en0pXPyhcg5GTgUiqeM8j1oAGCjBD
84BPHegEBu+ccYPenNjaAOT6EU3BGMrgHkfSgB2AVIyfX2pySpDDvkj8wE4xSK2Q2AMkEE4
980SRF4gERyAeQo3HP4dqAPWbe3J0i8nLBVSWJOepJDHpVPKkHJOe1a4ib/hD5pACD9sBJJ
PK7AP61jY+Ukj/wCtXwk4Wsf1pharn7R9n+iE471FLHJNtiiQyMx6AZzUow2QW2gc9Kr3LF
EDKzKc8FTitcOrVInHm7bwNW3Y57xhHMl7FNKjKX3Ak8gsD/OsbdIJI1WQ5HfODg9q6zxlD
LLDpd3IQJHZkZGbJJOCOn/665kNHDKI1zs+UqSMnr14r7OLTirH8uVk1Ukn3LOnCNdXt4Hi
ExL4ZQCcnBxnvwcHj0qtJbpHKUikeW458xSuMnnIBzz61Z0QJJronnOyOBZJZWLEbcKQCCO
c7iB9SKNNHmxS5eQGVGLkNtHHJB4OegPamzMz7hdiJEwAAwwLLhiSBn/gPFVmxuzg4P4856
VYnfzXdx86gAbveol3KRJsJVCCB6DrTuBavbdoJVhcjdCoSTHZuuPfGcVVyG34yM8AVa1FX
tmjEjq00kSTPt6qXy3Pvgg8etQYkhZo3jMbBfmBHNMBmQjtscMB0LL/AEqzCsl08dpBbI08
jkoyna2fQnpjioIVi3sPmYFflPTJ46+3Wpm+zC1gWOSTzd58zIAVfTb3PFIBjylwQ4/efxu
SSevXrTp4Z7WSS3mRl+YEqVKlx688jimEsbdohlkD78enYmpvNMMtrcvZxyqRkCbLibB6nn
8PpTAiXYzqTnbjBC8HHt60GTCSwxTNHGwGQf4uehxT5fKYTGOVMB+EUHBHsT2HIohfdKr3K
CRI1ClGyMr6cc0CK7gqqF0ILKSCT19Kmj8sF3MpYpEGGxTw2Rx7YGeaZFI6FiuN20qdwz8p
4xSSjaQpKr8o4U8UATWtupjk1CZVNpA4Urvw0rHoq9z6n0FQPK0kolfC/wAOAvCj2FX0sxJ
awS3UqRQhcxwJkyzZJ5Axj/gRI46Zqq0sZDGCARjfkMzFm29h6flSAfb2k00Ml058m1jPMp
HVv7q+pqGQ25u2KLJHbEnbnBbH8s1ZvLu6v/JWaQmCL5IkWMKqd8AKAM/qarMqoQAGOBu5H
De+PTpTASMk4YvjB2+9KM4GGyVOGI69eopm5WzhFUs3bjb9KlQxgqsJkMjAhvTPbbjn86AE
ADToD0DEln4BHbI7UxS6Fpf4hzz2+lSQquHO1iCjcZ6ccZ/GmOqqzKxJ24H19s0AN2kuuVD
Hbu+bgEUIcjgY4A696RvmULliMd+1XrKwjv7wxNMLSJYjLNLtZ1jQAZbA5OfT1NAF5JJtL8
OFjuWbVG2q2TlrVOoHojPxx18s9qx23IwBYZIzhTWlrmoT6vqjX0u0jyoolYRCJQqIEX5V4
H3e3vWd5ezrkgcjI4I//XQAMSP3RRQemcEkc5qNiPmG7Kg8Z6GnIQuWZUYFcfNng+v1pMrv
/e5XC4ygBJOOKAGkgqozgj7xPT2qSCVI7kXDwrIsYyqOMqx7bh3oeJVmEYlSULwWQnDcdqn
tvs7262zmR2ebj0jXHJx/ezj9aAFu7l7po52lJkkXc3Xg57fpVVhtVXI5bnGaluXWVkZAqq
kaooXqFHHzcct3zUXlsUyvQ9TnFAEbqof5MkAn5vX2pVOFPBBPFDbSwxyB971pOSMkZA4Ga
AHksVCbVG1sknv9aY2PMI4x6ryPwoyFHAwT609QrBSQRj9TQA6HdskkU7AqnJ9arySSJAvl
uQc84NXcb4yFBOSAcenNVbhc26qASQ3HH5mgD2zUQB4egjXgLOd2BgfdGOvc1gnO3PbpXYa
qsbolndRSIyAthCMdQOc4A/8ArViDRL1odwkiIA+X94DknnAFfGVqTurH9K5TmtB0Zc0rXb
MlBjJI49fSobtMw7hlkBxkjFdi2jaZLYJ5TW9vOBtxJMR8xB+9x2IP14rkb2HYsXLSF32qs
aFiTgntVU6Uo1YixuZ0K2CqyTcbb3Xmc94k89J7FJABkK0YVuNuOvsf5VgSSszq+Nw2BOO+
OBXbaz4cv1smvJWS2SRAkfnS8oufmJVQSuccZx3rBfQrWG1Ev/CS2RfJIRI5mOPXdsx/+qv
qqb9xJn8845xliJyg7pt2GeHonuNb+xK3kx3UE0LSNwEXaTkk9ACoP4VVs5TDpql3UO5KKp
XdgEct/hV61txZSm4ttUsZ90TxKGaRTl1IPVeOvc0a5pd1bzWTwKbmCe1R4Wg+bbxtKHHcE
Ee+RVnIY7RqjzmNw3JGfUY64psUM90RHEjSO7rGoUHr/nNXTpOpRIEeykC7hhD94H/d69PU
Vq6T4f1qQ6lJHoWoNILRzC4tZPlYkYxx3XIH1FFwsYuqiOXU5RFcLcwwKsEUgG3eiLtDYHb
jvzzVeOPcxXPDqVxgHkDgD9KuyaTrEYZ5dJvIVOF3NbOo64xnGO1Go288FzFH9jktREiqpc
ENIepbnqcnt2AqriM5EPyjABOQeTx9aVRkyEnyyM9cAfSrRwdhKlSzZJznPvk0n2dWzGbhE
yNx3DPPYDFFxDTJLezx7kUNtWMLGgTeB29M+9IIbdS/nMYiFLIo+Ys2eFyOn1psxSQb9iJk
lmVflH0A9varE1wJLFUaJMg8NtAIPfkfy9qYFLOWcMMyNx93/OKsz74IRC0EaKhKiUdXOec
n+IDt6U1HmUhUX5QQwC4zxz978adet9p1Cb7LnZI58sO3I3dvTvQASQRpttbWRNQlmRXLRo
26M85T/E1cjtrSwtjcX0X2y9P3Lf70UI4yZSOp5GFHTv6Uy7n2I1tpgeHT8BGbPzTtgbix6
4LA4XoB+NPsbeC50xLaMAXE15tf59uU8slR9Mgn8BTApyXdzPPJLc3LSySABpHP3l/uj0Ht
UYZ7eWRIrgMCrRl1OFZT6ZHQ0sU2THK0UcgCDEbdPyFRrgyA53DHXGaBEro/2aOdkCxOSBt
bliOCcdqR0l+zwuyGOOXOxm6MAefwzxTU5jVQAGxzlvven0p92SJIRExYhARt5IOTxQMYxk
nmd2bznfjco5bHfB5xgU4GNhCqQ7fKGXdCcvz97PbqBULF1mdXJVwSCMYYetTTKscSxkeY8
b8sjZR14OB0NADbYSnzmRi3loxI54ycZ9ucfpTH/enzJDlm6nHf3qxbSSq12+YlWSBkYdAQ
SBhcdWHUZ9M9qgLfJuXAbdkLjPH40CFAiKR8BSoKtgkluepz07VrWaxWvhy+vneUzzyrZws
OERdu6Q5HU4woHTBJ9Kxd2I5Cw3b1IGABz2xWpqjeRONHj4tbR9yqSCfMZF3k+pyMc9AMUI
CiMfvI1c+X1OeAfSo3WTzAqBiCu5cDqv0/Cje3l+WJCqE7mXPUgcH+Y/GmEgYT5v8Aa/PtQ
AD5wuDkc8f3frSpnYAFYAnAbufWliCs205UbeV7MR0p3mMlsqB8qzEnvn3Hp3oARpIROyiN
9mMdduT2PtVrEtwllYw24VmZnWNTy2QAD/45nNU4/nZi4aQqvBBxg/4VrXbKmub0kdtlvGE
JOGyYFH6En60IaMpQo5JU84Ug9/X6VIGVAAQVVv8AWlOWwD79KbKHikeE4Gw4YD+8OKR3Bk
DoSSeuO309aBETbSfl3FCePWgK5wQASf8APNSr5ZIEjMBg5C4/DmnsYYoQse6SVuXJHyr6A
ev1NACBY1BeTJRcAA4yT/UUx55LiTJwsa8qi8KtJI7M22QqQvA2jt7Uxjt2qOQeQB2oAtRB
pLV9jEODuboAFxj/ACKhbyWkKb2wtOiLGykgS2855CNrckoe+0Dg5ra0nRi1lJObOe8k3hN
kPG0Y5OfrxSbsFj27Wb26j1YwJLiOQqrLgcjbmrWlqs9ukUqqyIruowOCB1/SiivFaVz3VU
nFOzfUfd/NbkP84SIuu75sHB9azLyRotU0ZIwqq9vE7AKOWLcmiiq5Ulexq6k3GzehoCeV5
tRiZgU81xt2jBycHPrxxzW1D4c0GdNMM2k2r+ZZzytmMcsq5B/CiilTbOWaRcv/AAN4Rk0h
71tBtRcC0t3DqCuGIOTgHHNbOneH9E0a3tTpul21uY496kICVOVPGc96KK2k3YxilzHUtaW
t3cWuoz2sLXdonmxShApDbTycdeg4Oa6Sy0vT7nwpeWc1pG1vczIZYwMBzuHp9B+VFFZRbu
i5LRjLfw5oJ8Wx2raTbNFtnt8NGCTGMYUnqep61atPh34G1CCezvPCunTQMTlDAABt6EY6H
k8j1oorZP3kYS2KeqfBX4VRaZd3EXgfTUlWJ2DKrDBwTnrXyH4c0TStRm+Lkt9YRTtpFtdS
WJYf8e7LIwUqPbFFFdnU5TgNds7W20bS5oIVSSZj5jD+L7v+JrNdFNuAVH+uVfwINFFaIku
WcUX2q6XYMCzlYfX5aZp0Uck8odQQsO4exGSDRRVPYXQzYZZHjuVZiQsW8D/az1/U1Y06R1
a3ZWIJuo+R/wACoopAtht8ohvHiiGxBgYH1NRI7PDKrnIj4UenNFFV1JG9GI4xsH8zTlG9Z
S3O1AR7HNFFJlFY9M98nn8quar+5ubQR/LvtoJG92Makn8zRRTW4Mt6MqzQ3hlUORBcEZHc
Rkg/UGs9kUWJlA+cT7M+2OlFFCGwsMSahbo4DK0iAgjqC6g/oadeO7SyzM2ZGmYlu5Oc0UU
IkqxEkITzkkGrNoiSalFG65U3CKR7FsEflRRR1ArQnfLhuRimB2Yx5OeR/OiigB74WVsAcE
4rT1d2XV0AOB5VuePXyI6KKa2Y0UbtibmRyfmYFyfU561Ckjo8IU4DnDcdRyf6CiikLuN3s
S5J5HIo3t5YbPLAZOOtFFJgSRgEtkd/6itbTsJ4b8S36qv2m3tk8qQgEpuuIkbGehKswz70
UUkBrRAWnhLULm3ASWK+t4EbGdqNGzMBn1bmuv03Ur608BXUtrctBI9/BuePCsR5UnGRzjg
cdKKKxq7G0Nz/2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0