%PDF- %PDF-
Mini Shell

Mini Shell

Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/
Upload File :
Create Path :
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/348.fb2

<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
    <description>
        <title-info>
            <genre>antique</genre>
                <author><first-name>Pilipiuk,</first-name><last-name>Andrzej</last-name></author>
            <book-title>Sestřenky</book-title>
            
            <lang>cs</lang>
            <keywords>Setřenky 1</keywords>
            
        </title-info>
        <document-info>
            <author><first-name>Pilipiuk,</first-name><last-name>Andrzej</last-name></author>
            <program-used>calibre 2.55.0</program-used>
            <date>16.8.2019</date>
            <id>b017147a-7066-4328-bf49-f062afe339bd</id>
            <version>1.0</version>
        </document-info>
        <publish-info>
            
            <year>2010</year>
            
        </publish-info>
    </description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p>

<p><strong>Edice PODÍL SF/F</strong></p>

<p>Nejlepší <strong>P</strong><strong>O</strong>lská <strong>DÍL</strong>a <strong>S</strong>cience <strong>F</strong>iction a <strong>F</strong>antasy</p>

<p>Edici řídí Pavel Weigel</p>

<p>Stanisław Lem: Bajky robotů</p>

<p>Konrad T. Lewandowski: Kočkodlak Xin</p>

<p>Konrad T. Lewandowski: Návrat kočkodlaka</p>

<p>Andrzej Pilipiuk: Kroniky Jakuba Vandrovce</p>

<p>Feliks W. Kres: Král Nesmírna</p>

<p>Polská ruleta – sbírka povídek</p>

<p>Andrzej Pilipiuk: Čaroděj Ivanov</p>

<p>Konrad T. Lewandowski: Kočkodlakova mise</p>

<p>Andrzej Pilipiuk: Vezmi černou slepici…</p>

<p>Andrzej Zemiański: Achája</p>

<p>Andrzej Pilipiuk: Záhada Kuby Rozparovače</p>

<p>Konrad T. Lewandowski: Kočkodlak a nomádi</p>

<p>Andrzej Zemiański: Achája 2</p>

<p>Stanisław Lem: Nepřemožitelný</p>

<p>Sfinx – Polská ruleta 2</p>

<p>Andrzej Pilipiuk: Sestřenky</p>

<p>připravujeme:</p>

<p>17.  Adam Wiśniewski-Snerg: Robot</p>

<p>18.  Andrzej Zemiański: Achája 3</p>

<p>Andrzej Pilipiuk</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>SESTŘENKY</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Laser</p>

<p>Plzeň 2005</p><empty-line /><p>Název originálu: <strong>Kuzynki</strong></p><empty-line /><p>Obálka: <strong>Dorothea Bylica</strong></p><empty-line /><p>Grafická úprava obálky: <strong>Abstrakt</strong></p><empty-line /><p>Překlad: <strong>Pavel Weigel</strong></p><empty-line /><p>Redakce: <strong>Helena Šebestová</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Copyright ©2003 by Andrzej Pilipiuk</p>

<p>Copyright ©2003 by Wydawnictwo Fabryka Słow Sp. z o.o.</p>

<p>All Rights Reserved</p>

<p>Copyright ©2005 for the Czech translation by P. Weigel Copyright ©2005 for Cover by D. Bylica</p>

<p>Copyright ©2005 for the Czech edition by Laser-books s.r.o.</p><empty-line /><p>ISBN 80-7193-197-7</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Motto:</emphasis></p>

<p><emphasis>Odděl suchou matérii od mokré. Odděl to, co nalezneš nahoře, od toho, co dole. Odděl to, co pochází od </emphasis></p>

<p><emphasis>východu, od toho, co se zrodilo na západě. Až toho dosáhneš, obsáhneš tajemství vody, která nesmáčí </emphasis></p>

<p><emphasis>ruce, a pokud tak budeš dále trpělivě postupovat,</emphasis></p>

<p><emphasis>dokonáš veliké dílo.</emphasis></p>

<p><emphasis>Anonymní alchymistický text</emphasis></p><empty-line /><p><strong>Sestřenky</strong></p>

<p>Zlatý polský podzim… Malá garsonka ve starém domě. Čtyřiatřicet čtverečních metrů, dvě místnosti, parketová podlaha pamatující ještě rakousko-uherskou monarchii. Na stropě štuky, vlastně jejich pozůstatky. Mosazné kliky. Dveře v minulosti několikrát přetřeli olejovými barvami, ale podařilo se je oškrábat. Malý byteček, právě pro mladou dívku.</p>

<p>Stoletý kufr z hověziny na palisandrovém skeletu vystrčila na pavlač. Nade dveře pověsila stříbrný křížek, který si přivezla z Aksumu. Stolek po předchozích majitelích zakryla krajkovým ubrusem z 19. století. Ze starožitností dovlekla mosazný samovar z Tuly, z téže doby jako ubrus. Postavila ho na široký parapet. Na stěně zkřížila šavle, vybrané ze skrýše. Strávily půl století v zemi, zavinuté do látky napuštěné parafínem. Tuto zkoušku zvládly překvapivě dobře, stejně jako těžký ruský nagan. Revolver je pro jistotu zastřílený, nyní leží na svém místě v taštičce. Tmavozelené záclony a úzké lůžko s tvrdou matrací doplňují vybavení bytu. Z Varšavy přivezla kůži soba, huňatou jako mech.</p>

<p>Zrcadlo v úzkém dřevěném rámu odráží obraz dívky ležící na kůži. Spočívá na břiše a bezstarostně mává nohama. Zamyšleně prohlíží repertoár divadel. Jména herců jí moc neříkají. Má však dost času dohnat dluhy… Pod postelí stojí věž Grundig a dva reproduktory. Hlas Fjodora Šaljapina ze staré desky počítačem očistili od šumu a praskotu. Ach, carské Rusko. Tam byla divadla…</p>

<p>~~~</p>

<p>Kolona vojenských vozidel není přehnaně dlouhá. Vpředu gazík, za ním dva obrněné transportéry. Terén je v podstatě bezpečný. Nudná, rutinní hlídka. Polský prapor KFOR sem přišel proto, aby oddělil bojující strany a dohlédl na dodržování podmínek příměří. Neoficiálně mají polští vojáci zajistit, aby vítězní Albánci do jednoho nevybili poražené Srby. Když sem však vojáci přijeli, zjistili, že se hanebně opozdili. Území, na které měli dozírat, bylo etnicky zcela homogenní. Jen desítky mrtvých v masových hrobech dokazovaly, že dříve tomu bylo jinak… Zjistit pachatele by nebylo v podstatě obtížné. Svědkové však bohužel už nežili…</p>

<p>Kapitán Holub v džípu obhlíží okolí. Průsmyk a prudký sjezd. Dole v údolí vesnice.</p>

<p>„Něco se děje,“ pronesl do interkomu.</p>

<p>Vozidla zrychlila. Na kopečku u vesnice se shromáždili skoro všichni její obyvatelé. Někoho obklopili. Holub uchopil triedr a prohlížel houfec.</p>

<p>„Malinowski, jistit,“ rozkázal.</p>

<p>„Provedu,“ odpověděl poručík.</p>

<p>„Zločinné jednání. Zasahujeme,“ instruoval. „Chystají se zabít nějaké děvče. Raviči!“</p>

<p>„Rozkaz.“</p>

<p>„Jdeme!“</p>

<p>Vozidla zastavila na prašné vesnické cestě tak prudce, až zvedla oblaka prachu.</p>

<p>„Roto, kupředu!“ rozkázal Holub. „A nešetřete pažby.“</p>

<p>Nepřátelský dav se neochotně rozestoupil. Malinowski sevřel samopal. V případě potřeby byl připraven do davu pálit. Poláky se pokusilo zastavit jen několik pastýřů s holemi. Zapracovaly pažby. Holub opřel kalašnikova o stehno a vypálil do vzduchu krátkou dávku.</p>

<p>Pak se jim už nikdo do cesty nepostavil. Čtyři výhružně vypadající týpci dál cloumali drobnou blondýnkou. Jeden se ji zjevně chystal uškrtit řetězem… Ravič starce odstrčil. Něco se zalesklo a padlo na zem. Velká stříbrná mince? Kapitán podepřel omdlévající dívku.</p>

<p>Domorodci je obklopili ze všech stran. Ravič vypálil do země. Kulky zabušily jen centimetry od bot a bosých nohou venkovanů. Mezi nohama jim zahvízdaly nábojnice. Nehnuli se ani o krok.</p>

<p>„Rozejděte se!“ houkl kapitán albánsky.</p>

<p>Nikdo nereagoval. Motor jednoho transportéru zakvílel a vozidlo vjelo do davu.</p>

<p>„Spálíme vesnici,“ pohrozil Malinowski do megafonu.</p>

<p>Poručíka pokládali u praporu za ostrého hocha. Nyní se to konečně mohlo hodit… Zase se nikdo nepohnul. Poklidně nabil ruský granátomet a vypálil na nejbližší chalupu. Výbuch rozmetal celou stěnu. Pastýři se pomalu a neochotně rozestoupili. Transportér dojel ke skupině. Kapitán odnesl děvče, které bylo pořád v bezvědomí, do vozu, vojáci naskákali za ním. Kolona se rozjela. Malinowski seděl nahoře a obhlížel terén. Vesničané nepřátelsky mlčeli. Když zjistili, že jim kořist unikla, odhodili kameny, které svírali v dlaních.</p>

<p>„Zasraní vrahouni,“ frkl kapitán.</p>

<p>V těsném nitru vozu nebylo snadné najít kousíček místa. Položil dívku na lavici. Spěšně jí prohmatal ruce a žebra ve snaze najít zlomeniny nebo zranění. Někdo mu podal bajonet. Opatrně přeřízl provaz, kterým měla spoutaná zápěstí. Ti hajzlíci ji svázali opravdu pevně, kůže byla na několika místech proříznutá. Škrábance na čele, krvácející rána od kamene na spánku…</p>

<p>Zdálo se, že ji pořádně ztýrali, ale k vážnějším zraněním nedošlo. Ravič mu podal houbu namočenou ve vodě. Dívka otevřela oči. Okamžitě se vzpamatovala a ulehčené vydechla.</p>

<p>„Kruci, princezna,“ broukl jeden voják.</p>

<p>Kapitán si teprve teď mohl prohlédnout, koho zachránili. Mohlo jí být tak šestnáct let. Nádherné světlé vlasy, slepené potem a krví, jí padaly ve vlnách na ramena. Kouzelně modré oči zářily pod hustým obočím, jen nepatrně tmavším než vlasy. Jemné rty rozbité, ruce pokryté modřinami a škrábanci. Potrhaná blůzička odhalovala drobná dívčí ňadra. Nad nimi byl vytetovaný erb a nějaký nápis. Kapitán ji opatrně přikryl silnou dekou, kterou sundal z police. Několikrát zamrkala.</p>

<p>„Díky za záchranu,“ pronesla tiše anglicky.</p>

<p>Usmála se na všechny přítomné. Vojáci žasli nad zabarvením jejího melodického hlasu. Pokusila se usednout, ale kapitán ji přidržel na lůžku.</p>

<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.</p>

<p>Sekundu váhala.</p>

<p>„Monika Stěpankovic.“</p>

<p>„Musíš si odpočinout,“ řekl. „Odvezeme tě na základnu, tam budeš v bezpečí.“</p>

<p>„V této zemi, kapitáne, nebudu nikdy v bezpečí.“ Z toho hlasu se dal vycítit smutek a odevzdanost.</p>

<p>Zavřela oči. Starostlivě ji přikryl a pohlédl na vojáky.</p>

<p>„Děkuji vám,“ pronesl vážně. „Asi to nebyla vojenská akce, za jakou se rozdávají řády, ale zachránili jsme telátko…“</p>

<p>~~~</p>

<p>„Tady vidíte, na co šlo šest milionů zlotých z naší rozpočtové díry,“ poznamenal prezident při pohledu na důkladné pancéřové dveře.</p>

<p>„A ještě půjde,“ odvětil generál. „Systém se pořád ještě testuje… Ale až ho konečně spustíme…“ Oči mu toužebně blýskly.</p>

<p>Na šedou desku natřenou antikorozní barvou někdo nalepil trošku nakřivo list papíru. Seznam osob, které mají právo překročit tento práh. Nebyl dlouhý, jen dvě jména. Prezident je přejel pohledem.</p>

<p>„Mě sem nenapsali,“ pronesl zamyšleně.</p>

<p>„Pro vás a jenom pro vás uděláme výjimku,“ usmál se generál.</p>

<p>Zastrčil mikročipovou kartu do otvoru a potom dlouze zaváděl kód. Dveře se s tichým syknutím otevřely. Po obvodu byly obložené černým gumovým těsněním. Prezident na to upozornil.</p>

<p>„V případě potřeby zaplavíme chodbu vodou,“ vysvětlil generál. „Nebo bojovými plyny poslední generace. Toto je ocel, která se sama kalí, neprořízne ji ani rozbrušovačka…“</p>

<p>„Ocel, která se sama kalí?“ podivil se návštěvník.</p>

<p>„Speciální slitina. Atomy uhlíku jsou v ní uložené tak, že v místě řezu se zvyšuje tvrdost. Po proříznutí do hloubky několika milimetrů je ocel tvrdá jako diamant. Keramické vložky znemožňují propálení acetylénovým hořákem. Stěny jsou také zabezpečené,“ předešel dalšímu dotazu. „Možná by se daly prorazit dynamitem, ale bylo by ho potřeba čtvrt tuny…“</p>

<p>Vstoupili do přechodové komory. Dveře za nimi zacvakly. Generál vyťukal další kód a vstoupili do velké místnosti. Nízký betonový strop ještě nesl stopy šalování. Vládlo tu přítmí a voněl ozon. Naproti nim stály mohutné kovové skříně plné ciferníků.</p>

<p>„Paměťové banky?“ zajímal se prezident.</p>

<p>„Ovšem. Jejich objem se počítá v terabytech… Na nic nesahejte, všechno je jištěno výbušninami…“</p>

<p>„Vidím, že své objevy chráníte důkladně…“</p>

<p>Prošli úzkým průchodem.</p>

<p>„Víte, tohle znamená moc… A to se nezmiňuji o tom, že software je přísně tajné…“</p>

<p>Prošli mezi skříněmi. Ze stropu je pozorovaly kamery.</p>

<p>Konečně dospěli doprostřed sálu. U počítače seděla na otáčivé židli nevelká blondýnka se silným copem. Při zvuku jejich kroků se otočila. Na jedné tváři měla nenápadnou, světlou jizvu.</p>

<p>„Pane prezidente, to je slečna Kateřina Krušewská – mozek našeho záměru.“</p>

<p>„Těší mě, že vás poznávám.“ Stiskl jí ruku.</p>

<p>Dívce mohlo být asi dvacet let. Stisk měla nečekaně silný. Vyzvala je, aby se posadili na židle, sama usedla také.</p>

<p>„Systém je připraven,“ ohlásila. „Zatím jsme dosáhli úrovně shodnosti řádově třiadevadesáti procent.“</p>

<p>„To je hodně nebo málo?“ pohlédl prezident tázavě na generála.</p>

<p>„Pro odsouzení to nestačí, ale k tomu, abychom se na ty ptáčky podívali důkladněji, naprosto,“ usmál se šéf bezpečnostní služby.</p>

<p>„Během příštích šesti měsíců nepochybně dosáhneme pětadevadesáti, možná sedmadevadesáti procent,“ vysvětlila slečna Krušewská. „To je otázka odstranění chyb v programech…“</p>

<p>„To jde?“</p>

<p>„Jsou to samovzdělávací systémy, založené na neuronových sítích. Mají obrovskou výpočetní sílu… Závažnou bariérou je ovšem spolupráce s lidmi. Data z počítačových bází už absorbovaly a zpracovaly, ale je jich pořád ještě málo…“</p>

<p>„Chápu,“ řekl prezident, přestože nic nechápal.</p>

<p>Generál to vycítil.</p>

<p>„Nepředvedeme možnosti systému?“ navrhl.</p>

<p>Dívka přikývla. „Jsem připravena.“</p>

<p>Na několika klávesnicích zavedla další kódy. Obrazovka zeleně zazářila.</p>

<p>„Systém je otevřen,“ informovala.</p>

<p>„Dobře. Interpol hledá jednoho muže…“ Generál vytáhl z aktovky starou fotografii.</p>

<p>Podal ji prezidentovi. Snímek znázorňoval muže v hitlerovské uniformě. Předal jej dívce. Ta ho položila na desku skeneru. Zpracovaný a zvětšený obličej se po chvíli objevil na obrazovce.</p>

<p>„Nejprve systém prostorového záznamu bodů.“ Klikla na ikonu.</p>

<p>Fotografie se změnila v trojrozměrnou. Obličej se zvolna otáčel napravo a nalevo.</p>

<p>„To je extrapolace,“ pokračovala. „Možnost omylu je bohužel asi deset procent… Mít tři fotografie, měli bychom naprostou jistotu… A nyní zestárnutí…“ Obličej se začal měnit jako ve zrychleném filmu.</p>

<p>„Pokud žije, je mu asi osmdesát a vypadá víceméně takto.“ Ukázala na obrazovku. Pohlížel na ně svraskalý stařík. Stále bylo možné postřehnout vzdálenou podobu.</p>

<p>„Spouštím bázi.“ Klikla na další ikonu.</p>

<p>Objevil se kruhový diagram.</p>

<p>„Identifikace proběhla,“ ohlásila. „Táborový kápo z Osvětimi, používal jméno Hans Schwinke. Narozen v roce 1922 ve Wroclawi… Nyní musíme bohužel počkat…“</p>

<p>Nalila do elektrického čajníku vodu. Prezident se rozhlížel, ale tady vlastně nebylo skoro nic k vidění. Všechny kovové skříně byly naprosto stejné, rozlišovala je pouze pořadová čísla. Kontrolky svítily jasným, stálým svitem. Nic nemrkalo, z kabelů netryskaly spršky jisker.</p>

<p>Systém tiše vypískl a na obrazovce se objevil úryvek filmu. Velký dav, několik tisíc lidí na stadionu. Jeden obličej obkroužil červený pásek. Po chvíli se zpracován objevil vedle. Podoba byla udivující.</p>

<p>„Pravděpodobnost identifikace třiasedmdesát procent,“ uvedla.</p>

<p>„Jaký je to film?“</p>

<p>„Nacistický týdeník. Slavnost NSDAP ve Wroclawi v roce 1939…“</p>

<p>Na obrazovce se objevilo několik dalších fotografií z koncentračních táborů.</p>

<p>„Nyní začne to nejzajímavější,“ prohlásila. „Systém uvádí výsledky chronologicky… Máme ho.“</p>

<p>Snímek byl trošku nezřetelný, podle rastru pocházel z novin.</p>

<p>„Zasloužilý ředitel státního statku v Rowech u Elku. Fotografie z ‚Tribuny‘. Článek popisuje jeho úspěchy při chovu vepřů počátkem šedesátých let…“</p>

<p>Po chvíli se začaly objevovat dokumenty.</p>

<p>„Systém nyní hledá jeho stopy v dokumentech z této oblasti… Současně dopředu i dozadu…“</p>

<p>„Dá se zjistit jeho jméno?“</p>

<p>„Samozřejmě. To už proběhlo. Počítač nyní hledá souběžně podle osobních údajů i fotografie.“</p>

<p>Snímky se začaly objevovat častěji. Přibližně každou minutu jeden. Systém současně promítal nějaké dokumenty.</p>

<p>„Nežije,“ vzdychla. „Zemřel před dvěma měsíci v místním domově důchodců.“</p>

<p>„Sakra, unikl,“ zabručel zklamaně prezident. „Co ještě ten stroj dokáže?“</p>

<p>„Identifikovat otisky prstů, pachové stopy, vzorky DNA. Pokud máme například fotografii cizího diplomata, kterého odhalíme jako špiona, dokážeme najít všechny fotografie publikované v Polsku, na kterých se vyskytuje, a identifikovat osoby stojící vedle něho.“</p>

<p>Prezident trošku zrozpačitěl.</p>

<p>„Vzpomínáte si na náš poslední zásah proti kampinoskému gangu únosců?“ zeptal se generál.</p>

<p>„Ovšem.“</p>

<p>„To byla také báze,“ usmála se Kateřina. „Podezírali jsme jednoho muže. Centrální bezpečnostní služba získala jeho fotografie ze základní školy a gymnázia. Identifikovali jsme všechny kamarády kolem něho, prohnali jsme počítačem katastrální knihy, kde se vyskytují nemovitosti patřící jim a jejich příbuzným. V soudních spisech jsme vyhledali jejich spoluvězně a rychle načrtli předpokládanou síť. Obchodníka unesli ve Varšavě. Naštěstí v ulici, kterou projížděl, byla kamera. Báze načetla všechny evidenční značky automobilů, potom jsme zjistili jejich majitele.“</p>

<p>„Bože, to muselo být…“</p>

<p>„Asi jedenáct tisíc aut. Báze zpracuje takové množství údajů za dvaadvacet sekund. Pak jsme porovnali seznamy majitelů s údaji členů předpokládané sítě. Vytipovali jsme devět adres, z toho dvě mohly odpovídat. Současně zasáhly antiteroristické jednotky, a jak se ukázalo, v jednom domě věznili uneseného muže… Riziko omylu bohužel dosáhlo až osmadvaceti procent… ale postupně je snižujeme. Báze se učí z vlastních chyb a sama zdokonaluje metody vyhledávání a porovnávání údajů.“</p>

<p>„Máme pořád problémy,“ vzdychl generál. „Například většina obecních úřadů ještě nepřevedla své knihy do elektronické podoby… Oddělení získávání fotografií pracuje naplno, skenuje fotografie školních tříd z celé země. Máme jich bohužel jen dvě procenta… Prohledat archivy současných novin nebyl problém, ale starší ročníky je třeba načítat z mikrofilmů. Knihovny s námi sice ochotně spolupracují, ale za zpřístupnění materiálů by se jim konečně mělo něco zaplatit…“</p>

<p>Prezident přejel pohledem po kovových skříních.</p>

<p>„Generále, paní Kateřino, slibuji, že udělám všechno, abych zajistil finanční prostředky na další rozvoj systému… Budou potíže, protože je to přísně tajné, ale pro začátek vám předám tři miliony zlotých ze zvláštní rezervy. Měla byste mít ochranku…“</p>

<p>„Nejlepší ochranou je utajení,“ usmál se generál. „Její totožnost nyní znají jen tři osoby. Všechny tři jsou v této místnosti. Okruh osob, které vědí o existenci báze je trošku širší, ale skutečné možnosti systému znají jen někteří. A možnosti pořád rostou… Nikdo neví, jaký mají strop…“</p>

<p>Prezident přikyvoval.</p>

<p>„A dohlédněte, aby to tak zůstalo,“ pronesl vážně.</p>

<p>Rozloučili se a odešli. Dívka zůstala sama. Vytáhla zpod stolu papírovou krabici s mikrofilmy a vložila první roli do speciálního skeneru. Do vedlejšího vložila další. Kdyby generál viděl, co slečna Krušewská dělá, nepochybně by se podivil. Data, která zaváděla, ročníky „Varšavského kurýra“ ze začátku 19. století, nemohly být nijak využity v běžné činnosti jeho resortu.</p>

<p>Copak smí připustit, že jeho nejzasvěcenější pracovnice celé hodiny využívá systém k realizaci soukromých cílů? Ale domýšlel se…</p>

<p>~~~</p>

<p>Starý kustod zvolna procházel řadou sálů. Budova varšavského Národního muzea byla touto dobou skoro prázdná. Do oken bušil hustý podzimní déšť. Do konce návštěvní doby scházelo ještě půl hodiny. Vstoupil do galerie starověkého umění. Pochyboval, že se tady dnes ještě někdo objeví. Přešel kolem vitrín a potěšil oči shromážděnými poklady generací, které odešly do nenávratna. Zkontroloval vlhkoměr. Ovladačem zapojil poplašný systém, potom zabouchl těžké dveře. Ocelovým kroužkem protáhl provázek, zamáčkl ho do plastelíny a otiskl pečeť.</p>

<p>Za okny už nastal vlhký zářijový večer. Muzejníkovy uši zachytily šumění stromů, kterými cloumal vítr. Vystoupil do patra. Sály s obrazy holandských mistrů… A nakonec oddělení věnované polskému umění. Ze stěn na něj pohlížely portréty lidí, kteří zemřeli už dávno. Někdy se tu zastavil, aby jim pohlédl do očí. Nemusel číst popisky pod obrazy. Znal je všechny nazpaměť. Právě přicházel k poslednímu sálu, když nečekaně zaslechl úryvek rozhněvaného monologu. Navzdory pozdní době někdo muzeum navštívil. Kustod udiveně povytáhl huňaté obočí. Pohlédl na hodinky. Nemyslel si, že tady ještě někoho zastihne. Do uzavření zbývala čtvrthodina.</p>

<p>Zastavil se na prahu. Mladá dívka, která stála u obrazu zavěšeného na stěně, zaslechla jeho kroky a překvapeně se otočila. Při pohledu na pracovníka muzea se uklidněna vrátila ke studiu díla.</p>

<p>Kustod se usmál.</p>

<p>„Zřejmě se vám tento portrét líbí?“ zeptal se přátelsky.</p>

<p>Obrátila se. Světlý cop zasvítil jako zlatá stuha.</p>

<p>„Chodím sem načerpat inspiraci,“ odpověděla.</p>

<p>„Víte, koho ten obraz představuje?“ zajímal se.</p>

<p>Popisek byl umístěn u vchodu do sálu.</p>

<p>„To je Stanislava Krušewská,“ odpověděla dívka klidně. „Dá se říct, že má vzdálená praprababička. Nebo spíš sestřenka,“ zamyslela se. „Praprasestřenice? Těžko to vyjádřit slovy, když nás dělí patnáct, možná osmnáct generací… Jmenuji se Kateřina Krušewská.“</p>

<p>Představil se také.</p>

<p>„Není to náhodná shoda jmen?“ nadhodil.</p>

<p>„Souhlasí název vesnice i erb, kterým pečetili mí předkové,“ vysvětlila. „Jistě, Krušewských je několik rodin, ale tento erb má jen jedna… V katalogu je uvedeno, že portrét je z roku 1678.“</p>

<p>„Ovšem,“ přikývl. „Autor je bohužel neznámý, přestože máme určité podezření.“</p>

<p>Dívka na portrétu byla tmavovlasá, mírně vyčnívající lícní kosti jí dodávaly trošičku orientální vzhled. Na prsou měla malý stříbrný křížek posázený rubíny.</p>

<p>„Jak víte, kdy ten obraz vznikl?“ zeptala se. „Zjistila jsem, že Stanislavu Krušewskou hledali v souvislosti s vraždou manžela v roce 1609. Zdá se, že ji urozený manžel prodal jistému zástupci národnostní menšiny, který se zabýval výnosným dodáváním mladých děvčat do tureckých harémů…“</p>

<p>„Po několika letech se jakýmsi zázrakem z otroctví vrátila a podřízla ho jako vepře,“ doplnil kustod s úsměvem. „Domnívám se, že se jedná o shodu jmen. Když jí kolem roku 1609 bylo kolem dvaceti, pak by jí v době vzniku obrazu bylo asi devadesát let. A pokud jde o datum – je uvedené na zadní straně, stejnou barvou jako na líci… Navíc úbor ukazuje na sedmdesátá léta 17. století. Třeba je to její vnučka. Nebo někdo z jiné rodové linie. Ovšem erb souhlasí…“</p>

<p>Roztržitě přikývla. Tuto možnost pečlivě ověřila v několika seznamech šlechtických rodů. Existenci další Stanislavy Krušewské seznamy zaznamenaly až v 18. století.</p>

<p>„Nu což, asi je už čas zavřít galerii,“ pohlédla na hodinky.</p>

<p>„Opravdu,“ vzpamatoval se.</p>

<p>„Promiňte, že jsem vám zabrala čas…“</p>

<p>„Maličkost, potěšení je na mé straně.“</p>

<p>Rozloučili se, odešla. Kustod přistoupil k portrétu. Ovladačem vypnul alarm a odsunul obraz od stěny. Všechno souhlasilo. Datum bylo na svém místě.</p>

<p>„Zajímavé,“ zabrumlal sám k sobě.</p>

<p>~~~</p>

<p>Hluboký kupecký sklep u krakovského Rynku, největšího náměstí v centru města. Zdi pamatují 16. století. Na zčernalých cihlách je pořád vidět otisky prstů lidí, kteří je zhotovili. Zdi přečkaly, stopy jejich stavitelů však už dávno zavál čas. Ve sklepě je nyní pub. Tohoto sobotního večera jej zaplnili dost neobvyklí návštěvníci. Končí tu konvent přátel fantastiky. Převládají šlechtické úbory: župany, kontuše a kožíšky. Ke stropu létají kožešinové čapky. Lesknou se knoflíky, za sluckými opasky malebně trčí pistole. Šlechta pije. Šlechta se baví. Šlechta stíná šavlemi svíce… Do čela stolu zasedli: polský král – spisovatel Jacek Komuda, a jeho vydavatel v uniformě švédského důstojníka. Pitky, střelba z pistolí, hádky. Všichni se veselí.</p>

<p>Je zde i několik obvyklých návštěvníků, ovšem při pohledu na tuto bandu „nebezpečných a ozbrojených“ chlapů přešli do sousedního sklípku. Jak je libo, zatracení socialisti, hospod je u nás dost…</p>

<p>Na svém místě u malého stolku u stěny zůstal jen jeden host. Sedí a upíjí pivo z třílitrového džbánu. Na stůl položil sešit popsaný poznámkami a chemickými vzorci. Kdyby si je prohlédlo těch několik málo existujících světových expertů, nepochybně by nadlouho strnulo úžasem. Muž má na sobě dlouhý hnědý plášť. Kolem krku krejzlík z plizovaného hedvábí. Šedivé vousy mu sahají až na prsa.</p>

<p>Nyní odložil pero značky Parker a s potěšením přihlíží zábavě přítomných. Šlechtici po něm občas kouknou. Není jedním z nich, a přesto oděním zapadá do zdejší zábavy. Zajímavé, proč asi? Co když se ve starém královském městě rád alespoň na několik hodin převlékne do tradičního polského úboru? Nebudou rušit, když se bude chtít bavit s nimi, přihlásí se sám…</p>

<p>Pohled ho těší. Už mu odvykl. Gestem přivolal číšníka.</p>

<p>„Pivo pro všechny,“ přikázal a podal mu šustivou bankovku.</p>

<p>Dvorní úklonou děkuje za přípitek na svou počest. Potom se opět hluboce zamyslí…</p>

<p>~~~</p>

<p>V mlžném podzimním ránu je příjemné toulat se po Plantach, parku obklopujícím centrum Krakova. Drobná černovláska obchází četné louže. Po včerejším lijáku se značně ochladilo. Zavinula se těsněji do dlouhého světlehnědého pláště z velbloudí srsti. Mrzne, ale po letech strávených pod rozpáleným africkým sluncem je to příjemná změna. Krakov se zvolna mění k lepšímu. Není to už tmavé a pochmurné místo, jaké si pamatuje ze svého posledního pobytu. Je příjemné nahlížet do starých zákoutí, přestože se ukazuje, že se všechna nedochovala. Bouračky a rekonstrukce značně změnily vzhled města.</p>

<p>Ze stromů padá listí. Míjí barbakán. Na chvíli zavírá oči. Bez námahy si představuje hradby z červených cihel a šedého vápence. Zatoužila spatřit Floriánskou bránu zevnitř.</p>

<p>Na nedaleké lavičce sedí muž v drahém obleku. Na zápěstí se mu lesknou zlaté švýcarské hodinky. Celou noc pil, teď se pomalu probírá. „Hola, krasotinko, copak tak sama?“ pronáší jako zkušený svůdce.</p>

<p>Něco v jeho chraplavém hlasu upoutává její pozornost. Otáčí se a pozorně si ho prohlíží. Chytrý, trošku krysí obličej. Trošku ztloustl, ale poznala ho.</p>

<p>„Dimitrij,“ šeptá. „Nemyslela jsem si, že ještě žiješ…“</p>

<p>Nyní se zachvěl on a pohlíží na ni překrvenýma očima.</p>

<p>„Paní,“ chraptí. „Jsem nesmírně šťasten, že můžu přivítat…“</p>

<p>Chce vstát, ale gravitace převládla a nedokázal to. Na tváři se mu objevuje chytrý, úlisný úsměv.</p>

<p>„Viděl jsi našeho mistra?“ ptá se.</p>

<p>Oči mu blýskly pochopením.</p>

<p>„Ještě nemáš dost?“</p>

<p>Vrtí hlavou.</p>

<p>„Proto jsem tady…“ vysvětluje. „Vrátila jsem se, abych ho vyhledala…“</p>

<p>„Bydlíš v Krakově?“</p>

<p>Neochotně přikývla.</p>

<p>„Neviděl jsem ho už dlouho. Od onoho dne.“</p>

<p>Bez rozloučení jde dál. Pohlíží za ní. V pohledu se mu objevuje podivná touha.</p>

<p>V ulici svatého Tomáše, u Hudební akademie, naráží na zdejšího exhibicionistu, ale zřejmě ji zdálky poznal, takže se ještě těsněji se zahalil do pršipláště a zmizel za rohem. Někteří lidé opravdu nemají rádi, když se na ně střílí… Pohlíží na hodinky. Ještě pořád měla dost času, ale přidává do kroku.</p>

<p>Šestý smysl ji varuje, že se brzy něco stane…</p>

<p>~~~</p>

<p>Národní knihovnu vyprojektovali ještě v dobách reálného socialismu. Není tedy nic zvláštního na tom, že v ní existuje několik místností, které se nyní k ničemu nehodí. Pochopitelně jsou využívány. V protiatomovém krytu jsou po vybourání příček uloženy nejcennější staré tisky. Kamerový systém, který sloužil státní bezpečnosti ke sledování čtenářů, používá ochranka k monitorování čítárny. Oddělení libri prohibiti, kde podle architektova záměru měli pracovníci tajné služby prohlížet zakázané knihy kapitalistického původu, bylo upraveno na čítárnu mikrofilmů…</p>

<p>Blondýnka s copem se usadila v přísně tajné, opancéřované místnosti, která měla původně sloužit jako spalovna knih, které v žádném případě neměly existovat. Pracovníci knihovny ihned zjistili, že ta sladká dívenka, které nemůže být víc než dvacet let, není běžným návštěvníkem. Objevila se naprosto nečekaně jednoho podzimního rána. Z neoznačené dodávky vyložila šest kovových, zaplombovaných beden. Do knihovny vstoupila jako do vlastního domu. Měla magnetickou kartu, která otevírala všechny zámky. Bedny nechala odnést do nepoužívané spalovny. Na dveře pověsila cedulku „Vstup zakázán“. V čítárně sbalila krabici objednávek.</p>

<p>Všechny knihy nebyly v centrálním počítačovém seznamu zaneseny, začala se tedy v půjčovně vyskytovat dost často. Probírala lístky a vypisovala stohy objednávek. Každé dvě až tři hodiny zašla do jídelny. Už třetího dne znali její zvyky natolik, že jakmile se objevila ve dveřích, kuchařka už spařovala čaj. Tři lžičky lístkového „Yunan“ na šálek. Rychle vypila skoro vroucí nápoj a vracela se ke své práci.</p>

<p>Se záhadnou návštěvnicí se setkali i pracovníci ve skladech, i když ne přímo. Nikdy nepoužívaný nákladní výtah, který vedl do spalovny, jednoho dne ožil a neprodleně vyplivl osmdesát objednávek. Na všech bylo zelené razítko znamenající absolutní přednost. Teoreticky směl takové razítko používat pouze úzký okruh nejvyšších vědeckých spolupracovníků knihovny, ale když se skladníci obrátili na ředitelství, dostali souhlas. Ředitelství je také poučilo, že jakékoli zpoždění v plnění příkazů neznámé dívky skončí vyhazovem z práce. Také je požádalo, aby nekladli žádné dotazy.</p>

<p>Pracovníci reprografického oddělení se značně podivili, když se jednoho dne objevila na prahu pracovny. Položila na stůl objednávku na mikrofilmy osmi set ročníků starých novin. Když se zmínili o horentní ceně, beze slova vytáhla šekovou knížku.</p>

<p>Vrátní u služebního vchodu se záhy přestali divit. Dívka přicházela do práce v sedm ráno. Odcházela většinou kolem desáté večer. Několikrát zůstala přes noc. Bylo to v rozporu s předpisy, ochranka tedy protestovala u ředitele. Ten však na jejich námitky reagoval bezradným rozhozením rukou.</p>

<p>Jednoho dne záhadná blondýnka vyzvedla ze spalovny šest zaplombovaných beden, vrátila poslední knihy do skladu a s pohvizdováním opustila knihovnu. Dva mlčenliví muži s nehybnými výrazy naložili bedny do neoznačené dodávky a tajemné děvče zmizelo navždycky.</p>

<p>Oddělení reprografie ještě tři týdny pravidelně posílalo ruličky mikrofilmů do staré spalovny. Dveře byly otevřené a technik prostě položil krabičky na stůl. Každé tři dny mizely, přestože nikdo nedovedl říct, kdo je bere a kam je posílá. Po několika dnech se vracely a ihned byly zařazovány do sbírek čítárny mikrofilmů.</p>

<p>Mužská část pracovníků od doby, kdy se záhadné děvče přestalo objevovat v půjčovnách a na chodbách, opět získala chuť pracovat… Samozřejmě o ní drbali, ale nikdo ani nevěděl, jak se jmenovala. Obecně se soudilo, že dcera nějakého papaláše psala diplomovou práci. Ředitelství se podle svého zvyku vyhnulo jakékoli odpovědi…</p>

<p>~~~</p>

<p>Malý, útulný byteček. Nějaké peníze na účtu v zahraniční bance, kde se zbytečně nevyptávají a kam lepkavé prsty ministra financí nedosáhnou. Co víc chtít od života? Ještě by se hodila práce, která uspokojuje, přináší radost a poskytuje možnost jednat s lidmi. Například ve škole.</p>

<p>Ředitel soukromého gymnázia zvedl pohled od stolu.</p>

<p>„Čím posloužím?“ otázal se.</p>

<p>Usedla na židli. Kůže, ošlehaná etiopským větrem, jí přidávala léta, ovšem ne tolik, kolik by si přála.</p>

<p>„Přicházím na inzerát,“ vysvětlila. „Hledáte lektorku francouzštiny a angličtiny…“</p>

<p>„Máte kvalifikaci?“</p>

<p>Položila na stůl diplomy státních zkoušek. Poslední pocházel ze včerejška.</p>

<p>„Umím plynně anglicky, francouzsky, německy, fusha, amharsky, gyyz, mandarínsky…“ mohla by vypočítávat ještě dlouho, ale neměla chuť se hned odhalovat.</p>

<p>Ředitel na ni pohlédl zpoza brýlí. Pohledem dlouho zkoumal její obličej, pořád ještě opálený. Pevné svaly, rovná postava, dokazující sílu a kondici. Zamyslel se.</p>

<p>„Kolik je vám?“</p>

<p>„Jednadvacet.“</p>

<p>„Nejstarší žačky budou jen o dva roky mladší,“ prohodil víc k sobě než k ní.</p>

<p>„Pane řediteli, když jsem obchodovala na jihu Súdánu, poradila jsem si s pašeráky velbloudů, takže doufám, že zvládnu i děvčata, vychovaná ve zdejších skleníkových podmínkách.“</p>

<p>Po tváři mu přelétl úsměv. Co si asi představil?</p>

<p>„Potřebujeme lidi s jasně prokázaným pedagogickým vzděláním,“ upřesnil. „Nejlépe s praxí. Vzdělávání mládeže je odpovědné povolání… A v určitém smyslu těžší než práce s velbloudy.“</p>

<p>„Mám učitelské osvědčení,“ vysvětlila. „A také doporučující dopis od ředitelství školy v Aksumu, kde jsem pracovala.“</p>

<p>Položila mu na stůl dva dokumenty. Zamyšleně pohlédl na červíky cizího písma.</p>

<p>„Přicházíte z…“</p>

<p>„Etiopie. Mám souhlas k trvalému pobytu a pracovní povolení. Požádala jsem o naturalizaci.“</p>

<p>„Školní rada nebude nadšená…“ pohlédl utrápeně na papíry. „To je etiopsky?“</p>

<p>„Amharsky. Na druhé straně je ověřený gyyz a francouzský překlad.“</p>

<p>„Riskneme to,“ rozhodl. „Prozatím na tříměsíční zkušební dobu. Pokud to nezvládnete…“</p>

<p>Děvčata všech dob jsou skoro stejná, jen každou generací dětinštější. Nebudou žádné problémy.</p>

<p>„Jaké máte zájmy?“ Ředitel vytáhl ze zásuvky dotazník.</p>

<p>„Turistika, literatura, divadlo…“</p>

<p>„Divadlo,“ navázal ředitel. „V nejbližší době chystáme dva zájezdy do Varšavy na divadelní představení.“</p>

<p>„Muzikál a Labutí jezero nebo Gizelle,“ nezaváhala.</p>

<p>Ředitelův úsměv znamenal, že uhodla. Obsahoval ovšem ještě něco. Nová učitelka se začala řediteli líbit. Je sice mladá, ale určitě bude výborným doplněním pedagogického sboru.</p>

<p>~~~</p>

<p>Jak využít přístup k databázi, zahrnující miliony obyvatel naší země? Je možné vyhledat spolužáky ze základní školy, zjistit osoby náhodně vyfotografované na dovolené. Je možné zošklivit život poslancům identifikací lidí, v jejichž společnosti byli zvěčněni. Je také možné realizovat nápady naprosto pitomé.</p>

<p>Generál samozřejmě disponoval kontrolními mechanismy, které mu umožňovaly diskrétně zkoumat, čím se jeho podřízená zabývá. Rychle pochopil, že v noci je počítač používán pro výjimečně neobvyklé cíle. Avšak nic z toho, co dělala, nebylo nelegální… Po hlubší úvaze se rozhodl, že nebude zasahovat. Dokud vykonává svou práci vzorně a s plným nasazením, může přimhouřit oči nad drobnými výstřednostmi. Toho večera opět zůstala v práci přes noc…</p>

<p>Kateřina Krušewská usedla k počítači. Napila se silného čaje. Vyťukala dlouhý a složitý příkaz. Najít lidi, kteří byli vyfotografováni v odstupu nejméně dvaceti let a vypadají pořád stejně…</p>

<p>Úkol nevypadá složitě, ovšem v paměti báze je víc než miliarda různých fotografií. Značná část jsou fotografie hromadné… Dívka vstává. Upravuje si cop. Loguje z druhého místa. Do skeneru vkládá fotografii portrétu Stanislavy Krušewská, kterou koupila v pokladně muzea. Stejný příkaz. Najít všechny snímky. Ignorovat datum jejich vzniku.</p>

<p>Za paměťovými bloky stojí polní lůžko. Může si na chvíli zdřímnout. Počítač je opravdu rychlý, ale taková práce stejně zabere nejméně osm hodin. Domácí polštář, šedá služební přikrývka. Může spát… Až do rána… Je tak unavená, že ani čaj jí nepřekáží v hlubokém spánku.</p>

<p>~~~</p>

<p>Dva týdny od návratu do Polska. Celou poličku zaplňují knihy. Staré i nové, vyhrabané v antikvariátech i koupené v knižních prodejnách. Některé jsou její staří přátelé. Jiné musí teprve poznat. Prozatím osm set položek. Vydání Malczewského „Marie“ z roku 1882 má uvnitř její ex libris. Už dlouho nebyla v Krakově… Stránky zežloutly, plátěná zlacená obálka je odřená, ale je milé držet knihu v ruce. Nikdy nepřikládala přílišnou důležitost předmětům, které ji obklopovaly. Výjimku tvoří jen šavle – památky… Na čepeli jedné z nich je ještě pořád viditelný rezavý vrub. Nerada se v myšlenkách vrací k oněm záležitostem.</p>

<p>Nyní sedí s knihou v ruce na širokém parapetu. Nahlas předčítá oblíbené odstavce. Lenivě myslí na všechny sbírky knih, které kdysi nashromáždila. Zamyšleně hladí odřený knižní hřbet. Za tři, možná čtyři roky bude opět muset opustit Krakov. Už teď cítí smutek z toho loučení. Ale nesmí tady zůstat. Kniha? Má ji vzít s sebou?</p>

<p>~~~</p>

<p>Nad Varšavou svítá. Agenti Centrální bezpečnostní služby přepadli nenápadnou vilu na varšavském předměstí Motokow.</p>

<p>Majitel se ani nesnaží klást odpor. Je naprosto zmaten. Nasazují mu pouta. Analýza tří set operativních fotografií a průzkum snímků v paměťových blocích báze umožnily identifikovat ho jako neformálního vůdce polských zločineckých mafií. Dosud zůstával mimo jakákoli podezření… Agenti ho prohledávají, ale nemá u sebe zbraň ani jed. Nakládají ho do neoznačeného auta… Trezory ve sklepě obsahují půldruhé tuny zlata, třicet milionů dolarů a velice zajímavé dokumenty. I když ho schopný advokát před soudem obhájí, nahromaděný poklad mu přitíží jako kámen na krku. Soud je možné podplatit nebo oklamat. Daňový úřad ne. Za řízení mafie hrozí pět let. Za oklamání fisku patnáct.</p>

<p>Daleko odtud se na skládacím lůžku probouzí Kateřina. Gangster nastupující do auta netuší, že právě ona napsala počítačové programy, které umožnily jeho identifikaci…</p>

<p>Dívka se protahuje a přistupuje k počítači. Úkol je splněn. Osmdesát fotografií. Na šedesáti je její sestřenka. Na ostatních vysoký, udělaný muž. Sestřenku systém neidentifikoval. Muže ano. Fotografie je možné rozdělit na šest částí. Nejstarší pocházejí z doby dělení Polska. Měl několik zaměstnání: byl důstojníkem, potom hlídačem v bance, opět vojákem a hasičem v Národním muzeu. Nyní… Nyní pracuje jako hlídač ve varšavském Královském zámku. Každé nové vtělení je pečlivě vybrané, nikde nestrávil víc než osm deset let. Měnil města i prostředí. Stíral stopy. Ale báze nalezne každého a všude…</p>

<p>Malá služební koupelna, drsný froté ručník, musí se trošku osvěžit před výpravou za mužem, který přinejmenším už sto dvacet let šidí čas… Je mu nejméně sto šedesát a pořád vypadá na necelých čtyřicet.</p>

<p>Jak zareaguje? Těžko říct. Má dvacetileté děvče šanci při setkání s někým, kdo už přes sto let nepřetržitě zastává místa vyžadující zvýšenou pozornost?</p>

<p>Kriticky hodnotí své možnosti. K lýtku si náplastí lepí krátký, masivní nůž. Tenké, třiceticentimetrové ostří ukryje v silném copu. Pouzdro s pistolí kryje hnědá kožená bunda. Ve vnitřní kapse má Kateřina ještě desetiranný revolver. Patříval čečenskému vzbouřenci. Vypadá nenápadně, ale nadělá v těle díry, které nezakryje snad ani klobouk.</p>

<p>Kriticky se prohlíží v zrcadle. Upravuje klavírovou strunu, vhodnou ke škrcení, aby nevyčnívala ze švu sukně. Je připravená. Měla by požádat o ochranu, ale půjde na setkání s osudem sama. Jako vždycky.</p>

<p>~~~</p>

<p>Co je štěstí? Těžko říci. Má mnoho tváří. Vojáci polského praporu KFOR je čerpali z faktu, že na jejich základně získala bezpečný úkryt mladičká zlatovlasá Srbka. Měli z ní radost. Pro její záchranu se vyplatilo riskovat život. Ukázalo se, že skvěle vaří. Od chvíle, kdy začala pomáhat v kuchyni, jídla získala najednou chuť. Malinowski ji učí polsky, takže je možné si po službě povídat…</p>

<p>Hodně čte, vylepšuje jazyk. Vyptává se na obsah knih, které nemají v knihovně. Zdejší služba je čirá rutina. Uplývají dny, které si jsou podobné jako kapky pochmurného, zářijového balkánského deště… Díky její přítomnosti nevládne nuda.</p>

<p>Dá se říct, že si rotu otočila kolem prstu. Chce za to jediné, odjet z Jugoslávie. Navždy. Nikdy se neptali, proč ji chtěli Albánci zabít. Monika Stěpankovic o tom také nemluví. Kapitán zjišťuje možnosti. Děvče tady nemá žádné příbuzné. Patří k národnostní menšině ohrožené pronásledováním. Nechce jet do Srbska, je napůl Bosňačka. Bojí se. Všichni vojáci touží podpořit její žádost o azyl v Polsku.</p>

<p>~~~</p>

<p>Škoda, že už neexistují dívčí školy. Vlastně existují, ale je jich tak málo… Koedukované školy nejsou totéž. Má však štěstí. Stala se lektorkou v soukromém dívčím lyceu. Svázala si vlasy do vysokého čínského účesu probodaného jehlicemi. Ostatní učitelky na ni zíraly, ale žádná se nepokusila o komentář. Stanislava mhouří oči, připomíná si všechny předchozí případy. Vždycky totéž. Ostatní učitelé v ní podvědomě vycítí něco cizího. Možná je to záležitost věku, možná způsobu života. Třeba bezvadný úbor a podle jejich názoru extravagantní účes vzbuzují z nějakého důvodu odpor? Bude tomu tak pořád: přízeň žáků a nechuť učitelů? Děvčata dokončila psaní úkolu z gramatiky. Je tedy čas pracovat.</p>

<p>S pečlivou výslovností čte úryvek textu týkající se přepychu na dvoře posledních Ludvíků. Cvičení na poslech. Hrozně důležité. Je dobře, že se ve Francii zdržela a několik měsíců odposlouchávala nová slova a přízvuk. Kdyby mluvila dialektem osmnáctého století, těžko by složila státní zkoušku, i kdyby šlo o dialekt pařížský…</p>

<p>Jistě, dvůr posledních francouzských panovníků… Opravdové morální a mravní bahno. Nemravové a špindírové srali v koutech pod schody, močili v ochozech a prakticky se nemyli… Vzpomíná si na puch, který čpěl v celém Louvru. O tom není v čítance nic. Dobře, že odtud utekla včas. Osmnácté století ať jde k čertu… V té době měli kolem čtyř set slov pro pojmenování jisté části ženské anatomie.</p>

<p>Přerušila čtení a usmívá se vlastním myšlenkám. Doma si je pokusí všechny připomenout. Zajímá ji, jestli si zapamatovala víc než polovinu… Nemá napsat slovník archaických vulgarismů? Ale kdo je potřebuje… Vedle vzpomínek, které je možné pokládat za zábavné, jako trny trčí i jiné. Noc ve venkovské hospodě, dveře vyražené zjitřeným davem. Padesátka lidí opilých strachem. Nenávistí naběhlé obličeje, ruce třímající kříže, pochodně a osikové kůly… Pro dvacetiletou dívku nebylo snadné prorubat si šavlí cestu rozvášněnou lůzou…</p>

<p>Ve třídě panuje ticho. Žačky vidí, že se učitelka zamyslela, ale nemají jí to za zlé. Už během první hodiny pochopily, že po všech stránkách převyšuje svou předchůdkyni. Vycítily její talent a snadnost, se kterou jim vysvětluje složité záhady francouzské gramatiky. Je tak kouzelně jiná, svobodná ve své přirozené eleganci. Její řeč prozrazuje živou a oslnivou inteligenci, stejně jako smysl pro humor. Nepochybují, že bude přísná a náročná, ale už si ji zamilovaly… Její skoupé pochvaly budou pro ně největší odměnou.</p>

<p>Pohlíží na děvčata klidným pohledem zkušeného ovčáka, střežícího stádo ovcí. Umí vnutit svou vůli davu. Musí umět. Bez této schopnosti by nepřežila skoro půl tisíciletí…</p>

<p>~~~</p>

<p>Královský zámek ve Varšavě skrývá četné poklady a národní památky. Je dobře střežen. Zvenčí ho monitoruje soukromá bezpečnostní agentura, uvnitř jeho vlastní ochranka. Samozřejmě je možné zakoupit vstupenku a putovat expozicemi, ale vstup do zázemí má povolený málokdo. Na straně obrácené k Visle, v bývalých zámeckých zahradách, pracují archeologové. Oprava Kubického arkád a zemní práce umožnily nahlédnout hluboko do minulosti…</p>

<p>Kateřina Krušewská kráčí klidným, pravidelným krokem kolem studentů. Výkopy vede doktor Tomáš Olszakowski, známý jako dobrý odborník, bohužel však sadista a psychopat, který si myslí, že když dokáže házet lopatou šestnáct hodin denně, tak to zvládnou i studenti…</p>

<p>Výzkum má záchranný charakter a vlastně už končí. Je podzim a příliš chladno na kutání v zemi. Přijde zima, všechno sevře mráz… Na jaře začnou stavební práce. Je třeba výkop zajistit, jinak zámek sjede do Visly… Je třeba končit. Archeologové na chvíli přerušují práci a provázejí pohledem blondýnku se silným copem, která kráčí kolem výkopu. Někdo tiše vzdychá. Málokdy krása tak harmonuje s přívětivým výrazem obličeje.</p>

<p>Zámecký strážce, který dozírá na vykopávky, sedí na kamenné desce, položené na hromadě vykopané hlíny. Dívka pociťuje trému. Při školení v CBS ji naštěstí naučili, jak si s ní poradit. Nejlépe ji zahnat hned.</p>

<p>„Pan Jan Skórzewski?“</p>

<p>Muž odtrhne pohled od vykopávek.</p>

<p>„Čím posloužím?“</p>

<p>Svaly mu hrají pod opálenou kůží. Je silný. A bystrý. Neomylně cítí nebezpečí.</p>

<p>„Kateřina Krušewská, Centrální bezpečnostní služba,“ představuje se dívka a ukazuje průkaz.</p>

<p>Povytahuje obočí. Údiv. A mírné obavy. To je normální u lidí, kteří používají falešnou totožnost.</p>

<p>„Mám několik dotazů týkajících se vašeho minulého zaměstnání.“</p>

<p>Přikyvuje.</p>

<p>„Jakého zaměstnání?“</p>

<p>„Ve čtvrtém varšavském oddělení Ochranky. Sledoval jste jistého Felixe Dzeržinského…“</p>

<p>Zločinec, který se delší dobu ukrývá, někdy při zatčení pocítí okamžitou úlevu. Spadne z něho napětí. Učila se o tom.</p>

<p>„Nemáte potuchy, jaký to byl ale hajzl,“ usmál se. „Opravdu o tom chcete mluvit?“ Gestem ji vybídl, aby usedla.</p>

<p>„Vlastně ne,“ odpověděla. „Ve vašem životě jsou zajímavé epizody. Například evakuace depozit Národní banky do Rumunska v roce 1939…“</p>

<p>Přikývl.</p>

<p>„Jak daleko jste došla?“ zeptal se.</p>

<p>„Do 70. let 19. století.“</p>

<p>„Tamten,“ ukázal na Olszakowského, který právě něco vysvětloval studentům na praxi, „za nic na světě nechce uvěřit, že ještě metr a prokope se do zasypaných místností saského traktu. Byla to nizoučká budova, kde žili zámečtí sloužící. Při stavbě arkád strhli jen střechy, místnosti zaplnili hlínou a proměnili je v další opěrnou zeď, chránící před tlakem svahu,“ vysvětlil.</p>

<p>„Kubického arkády? To byl přece dvorní architekt krále Stanislava Augusta Poniatowského.“</p>

<p>„Ovšem, a jak jistě víte, práce v carské Ochrance nebyla mým prvním zaměstnáním… Víte, jakou jsem udělal chybu? Měl jsem se stát archeologem. Možná někdy…“ Pátravě na ni pohlédl. „Jak jste mě identifikovali?“</p>

<p>„Máme počítačový systém, který umožňuje rozeznávat obličeje a porovnávat fotografie,“ odpověděla. „V opravdu velkých množstvích. Milion kusů za sekundu.“</p>

<p>„A tak jste narazila na mě,“ domyslel se. „Co chystáte dál?“</p>

<p>„Nevím. Žít několik století není zločin… Nemůžeme vás vést k odpovědnosti za práci pro carskou Ochranku, protože je to promlčené už přes padesát let… Ostatně boj proti socialismu je možné pokládat za zásluhu. Bojovníky za nezávislost jste nepronásledoval, takže to nechme v klidu… Používání falešných dokladů je vážný přestupek, ale mně je lhostejný. Ani jednou jste se nedostal do policejních kartoték, což podle mého názoru znamená, že nemáte zločinné sklony… Spíše naopak, volíte zaměstnání, ve kterých můžete chránit lidské životy a majetek.“</p>

<p>Chviličku uvažoval.</p>

<p>„Nepřišla jste si jen tak popovídat,“ usoudil. „Máte jiný cíl… Přestože tu nejste služebně.“</p>

<p>„Někoho hledám. Kdy jste se narodil?“</p>

<p>„Přesné datum neznám. Tehdy se tomu nepřikládal takový význam. Myslím, že v roce 1576, možná 1578… Dobře si vzpomínám na morovou epidemii v roce 1589, bylo mi tehdy deset nebo jedenáct. Elixír života jsem pil v roce 1906, biologicky mi bylo asi třicet.“</p>

<p>„Elixír,“ opakovala.</p>

<p>„Z červené tinktury, která se obvykle nazývá kámen mudrců,“ vysvětlil klidně. „Byl jsem tovaryšem mistra Sedzivoje ze Sanoku.“</p>

<p>„Kolik je vás, nesmrtelných?“</p>

<p>„S tou nesmrtelností to nepřehánějte,“ ušklíbl se. „Jde o pouhé prodloužení života. Kolik? Nemám potuchy. Bylo nás šest. Stanislava Krušewská, vaše příbuzná, byla nejmladší.“</p>

<p>Užasle na něj pohlédla.</p>

<p>„Koho jiného můžete hledat?“ usmál se koutky úst. „Vzpomínám si na ni. Milá osůbka, jenže se vůbec nehodila do své doby. Nejlépe se zřejmě cítila v 19. století…“</p>

<p>„Setkal jste se s ní?“</p>

<p>„Několikrát. Narazili jsme na sebe ve zmatcích při korunovaci Poniatowského. Potom byla dvorní dámou u místodržitele knížete Konstantina. Vím, že v osmdesátých letech 19. století žila v Krakově. Pracovala jako učitelka v soukromém lyceu pro dívky…“</p>

<p>„Chci ji najít.“</p>

<p>Mlčky pohlížel do výkopu. Archeologové právě odkrývali vršek cihlové zdi.</p>

<p>„Nemůžu vám pomoci,“ pronesl posléze. „Neviděl jsem ji už víc než sto let. Ani nevím, jestli žije… Život není tak jednoduchý jako film… Nedokážeme se poznat, ani nepobíháme s meči, abychom si sekali hlavy… Prostě se nám podařilo upravit některé přírodní zákony. A pořád víc vězíme v byrokracii. Před sto lety získat falešnou totožnost nebyl problém… Dnes je to skoro nemožné.“</p>

<p>„Neudělala žádnou chybu… Nemám nic kromě několika detailů.“</p>

<p>„Třeba vám pomůže, že lpí na svém jméně. Vždy se k němu vrátila, když zemřeli lidé, kteří ji mohli pamatovat… Při trošce štěstí se tak jmenuje i teď…“</p>

<p>„Naše databáze je nezaznamenaly.“ Zavrtěla hlavou. „Musela je změnit…“</p>

<p>Vytáhla z tašky několik černobílých počítačových tisků.</p>

<p>„Toto je z dvacátých let.“ Ukázala zvětšený snímek. „Stála v davu s kyticí při oslavách výročí získání nezávislosti… A zde je z šedesátých let – výročí Velkého divadla. Tady ji zachytil fotograf ve frontě na maso za okupace…“</p>

<p>„Milovala divadlo,“ vzpomněl si. „Vášnivě… Třeba dál chodí na představení?“</p>

<p>„Nu, co se dá dělat.“ Vstala. „Spěte klidně. Nehodlám nikomu prozradit vaši totožnost.“</p>

<p>„Databáze, analýza snímků, bude pořád těžší unikat…“ vzdychl. „Za nějakých dvacet let se síť kolem mě stáhne tak, že se budu muset schovat někde, kam civilizace nedosáhne… Nepříliš lákavá perspektiva. Doprovodím vás.“</p>

<p>Prošli kolem výkopu. Archeologové srovnávali povrch a už se zřetelně rýsoval obrys několika nevelkých místností a chodba, probíhající podél svahu.</p>

<p>„Druhý pokoj vlevo,“ šeptl jí do ucha. „Třeba tam někde v rozvalinách ještě leží má oblíbená dýmka…“</p>

<p>Doprovodil ji k bráně.</p>

<p>„Přijďte ještě někdy,“ požádal. „Těší mě, že jsem se s vámi seznámil.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Práce ve škole příjemně zaplňovala čas. Ve volných chvílích Stanislava vysedávala v Jagiellonské knihovně. Devadesátá léta byla opravdu úrodná na nejrůznější pomatence. Dänikenovy teorie, horoskopy, články o náboženských sektách… Naprostý mišmaš. Další ročníky „Čtvrtého rozměru“, „Neznámého světa“, „Fantastických fakt“, „Magie“… Hledá informace. Před třemi lety se duch alchymisty Sedzivoje objevil v Novém Saczu. V dobovém úboru se potloukal v podloubí na náměstí. Viděla ho řada lidí. Co ho donutilo špacírovat v oblečení ze 17. století? Pokud to ovšem byl mistr a ne nějaký místní vtipálek. Zbláznil se nebo právě naopak? Spočítal si, že jim zásoba tinktury dochází a dává znamení, kde ho mají hledat…</p>

<p>~~~</p>

<p>Tiše šumí čerpadla, prohánějící kapalný dusík paměťovými bankami. Korková tabulka a na ní přišpendlené fotografie děvčete, které už čtyři století putuje světem. Vedle seznam zaměstnání: učitelka, společnice. Zájmy: divadlo. Málo údajů… Portrétoval ji Witkacy, ale to se ví jen z nápisu pod obrazem – podoba je tak vzdálená, že ji počítač nezaznamenal…</p>

<p>Kateřina Krušewská naslouchá jemnému šumu. Kapalný dusík… Sto devadesát stupňů pod nulou… Při pouhém pomyšlení ji mrazí.</p>

<p>Pracuje. Fotografie ze sedmdesátých let základní školy v Pruszkově. V zadní řadě stojí vysoký blonďák. Kdo by předpokládal, že o třicet let později to bude jeden v nejhledanějších banditů? Nyní je však třeba identifikovat kluky stojící kolem něho. Kamarádi stávají na fotografiích obvykle vedle sebe. Přátelské vazby ze základní školy bývají zvláště silné… Přestřelky se účastnily ještě dvě osoby. Program generuje postaršené podoby žáků. Ukáží je svědkům. Třeba náhodou narazí na lumpy? Blonďák se ukrývá v Poznani. Před dvěma dny zaznamenali jeho obličej na filmu ze zdejšího nádraží. Místní policie dostala portréty. Všechny agentury zprostředkující nájmy nemovitostí byly upozorněny… Chytí ho. Je to otázka času.</p>

<p>Práce je provedena, je možné se bavit. Fotografie davu z oslav pátého výročí získání nezávislosti. Princip je stejný: kdo stojí vedle koho? Čtyři neidentifikované osoby. Nějaká děvčata, mladá žena hned za Stanislavou Krušewskou. Je to Helena Rzeszotarská – majitelka soukromé dívčí školy ve varšavské čtvrti Praga. Z této školy pochází několik fotografií uložených v databázi. Podrobné srovnávání. Dvě děvčata vedle sebe, nedaleko od učitelky. Fotografie třídy, starší o tři roky, ale i tady stojí vedle sebe.</p>

<p>Program příliš nezvládá identifikaci tak mladých osob, ale systém signalizuje, že byla provedena s pravděpodobností třiašedesáti procent… Skutečnost, že stojí blízko sebe, mění pravděpodobnost v jistotu. Další fotografie. Žačky při tělocviku. Je třeba uznat, že škola měla na svou dobu velice moderní tělocvičnu. Učitelka stojí z profilu. Systém se ji pokusil rozpoznat. Pravděpodobnost kolem třiceti procent.</p>

<p>Kateřininy prsty pobíhají po klávesnici. Rychle naráží na bariéru. Nedostatek údajů. Zná ovšem místo, kde to může ověřit. Nerada opouští svou pevnost…</p>

<p>~~~</p>

<p>Podzim je ona hnusná doba, kdy žáci musí chodit do školy. Ale v jejím případě je to dobře. Školy v létě fungují dost špatně. Ona si však potřebuje pohovořit s jedním ředitelem…</p>

<p>Energicky zaklepala na dveře a vstoupila dovnitř. Ředitel, muž středního věku, s vousy, v obleku, odtrhl pohled od rozložených papírů. Z jeho výrazu odvodila, že jej neohlášená návštěva nepotěšila. V přímém kontaktu s protivníkem je důležité předejít ráně. Odborně řečeno, převzít strategickou iniciativu.</p>

<p>„Kateřina Krušewská, Centrální bezpečnostní služba.“ Ukázala průkaz.</p>

<p>„Naši žáci zase něco provedli,“ zachmuřil se muž za stolem.</p>

<p>Nesmí odpovědět přímo. Udržovat soupeře v nejistotě až do zasazení závěrečného úderu…</p>

<p>„Mám několik dotazů.“</p>

<p>„Prosím.“ Pokynul jí, aby usedla.</p>

<p>„Podle mých informací vaše škola navazuje na tradici soukromé dívčí školy, která patřila Heleně Rzeszotarské…“</p>

<p>„Ovšem,“ přikývl vážně a zatvářil se překvapeně.</p>

<p>„Potřebuji třídní knihy z roku 1923 a asi pěti následujících let.“</p>

<p>Úžas zesílil.</p>

<p>„Pátráte po nějaké devadesátileté stařence?“</p>

<p>Na nepohodlné otázky je možné odpovídat, odpovídat vyhýbavě nebo neodpovídat vůbec. Také je možné říct něco, co příliš zvědavého tazatele odradí od dalších dotazů.</p>

<p>„Státní tajemství,“ pronesla klidným, studeným, věcným tónem.</p>

<p>„Pojďte do archivu. Podíváme se, co máme z té doby.“</p>

<p>Třídní knihy se našly hned. Silně zažloutlé a navzdory uzavřeným skříním mírně zaprášené. Rozložila je v kabinetu na stole a začala listovat. Úhledný podpis Stanislavy Krušewské byl skoro na každé stránce.</p>

<p>Učila dějepis a tělocvik. Její jméno bylo také zaznamenáno při společných návštěvách kina a divadla. Nyní seznam žaček. Nepříliš dlouhý. Několik desítek jmen. Rychle je opsala do laptopu.</p>

<p>„Děkuji.“ Vrátila zažloutlé knihy řediteli.</p>

<p>Přikývl a jen s námahou potlačil otázku, která se mu drala na rty…</p>

<p>~~~</p>

<p>Osm let strávených v Africe je hodně. Na mnoho věcí si člověk zvykne. Například na prudké slunce a velkou vlhkost. Se sluncem budou problémy. S vlhkostí ne. Stáňa si zvykla mít po ruce vějíř. Tady ho nepotřebuje, ale zvyk se nesměle připomíná.</p>

<p>Krakovská starožitnictví jsou zásobená docela obstojně. Například v tom maličkém nedaleko Rynku mají hodně zajímavých drobností. Mají i vějíře. Několik. Předválečný, stylizovaný na egyptský, s několika pštrosími pery, zhotovený pro nějaké divadelní představení, jeden z doby před první světovou válkou, z ručně malovaného silného papíru. Stojí tři sta zlotých, ale nelíbí se jí.</p>

<p>„Vás je těžké uspokojit,“ brouká stařík za pultem. „Povězte mi, co hledáte.“</p>

<p>„Vějíř střední velikosti, nejlépe čínský, z hedvábí na bambusové nebo slonovinové kostře, samozřejmě skládací… Dejme tomu z první poloviny 19. století.“</p>

<p>Zašel dozadu a po chvíli se vrátil s hezkou krabičkou. Zasklený čtvrtkruh.</p>

<p>„Schovávám to pro speciální klienty,“ vysvětlil.</p>

<p>V krabičce, přišpendlený k aksamitu, leží vějíř. Vypadá jako motýl ve vitríně.</p>

<p>„Čína, konec 18. století, zhotovený v Kantonu,“ uvádí stařík.</p>

<p>Stanislava Krušewská užasle zírá na krabičku. Tento vějíř zná. Přivezla si ho z první výpravy na Formosu či jak se nyní jmenuje, Tchaj-wan… Co se s ním stalo? Nu ovšem, zůstal v zásuvce komody… To bylo tenkrát, když musela prchat…</p>

<p>„Hezká věcička,“ povídá lhostejně, aby zamaskovala zájem. „Přibližně o něco takového mi jde. Kolik stojí?“</p>

<p>Stařík se potutelně usmívá.</p>

<p>„Šest tisíc zlotých není přehnaná cena…“</p>

<p>Udělala chybu. Zapomněla, jak se smlouvá.</p>

<p>„Dvě žebra jsou slepovaná,“ řekla klidně. „Materiál působí zvetšelým dojmem. Čtyři tisíce,“ pronesla najednou.</p>

<p>Děda mhouří oči a mlčí. Po chvíli uvádí novou cenu. Ještě není definitivní, ale pomalu se blíží ke skutečné ceně této drobnosti…</p>

<p>Zatímco starožitník rozvažuje, dívka si prohlíží obsah vitríny. Čínské jehlice do vlasů, ukončené kuličkami ze slonoviny, a hřeben ze želvoviny. Ceny mrazí krev v žilách. Ovšem když bude akceptovat cenu, kterou za chvíli uslyší, třeba usmlouvá slevu?</p>

<p>~~~</p>

<p>Když se dívky vdají, bohužel mění jména… Většina žaček se vdala ještě před válkou. Údaje z této doby jsou velice neúplné. Naštěstí se některé ženy po manželově smrti vracejí ke jménům za svobodna…</p>

<p>Stařence bylo přes devadesát let, ale na svůj věk se držela překvapivě dobře. Sešly se v kavárně v Lazienkách.</p>

<p>„Stanislava Krušewská,“ vzpomněla si babička, „to byla ženuška.“ Usmála se vlastním vzpomínkám. „Učila nás dějepis.“</p>

<p>„A tělocvik,“ doplnila Kateřina a položila na lavičku kopii snímku z databáze.</p>

<p>„No ovšem,“ vzdychla stařenka. „Byla vysportovaná jako cirkusačka. Taky nás učila hudební výchovu. Nikdy o tom nemluvila, ale myslím si, že absolvovala baletní školu. Na jednu nohu trošku kulhala. Nikdy jsme se na to neptaly, ale co když se vzdala baletní kariéry kvůli nějakému úrazu? Ovšem jako baletku si ji neumím představit…“ Svraštila obočí. „Byla jiná…“</p>

<p>Zamyšleně pohlédla na kachny plovoucí po jezírku a upila čaj ze šálku.</p>

<p>„Tehdy byla doba, že učitelky bývaly vážné, kdežto ona působila trošku lehkomyslně… A byla mladá. Mohlo jí být tak dvacet let. Vyprávěla o historických událostech jinak, než bylo v učebnicích… Živě, jako by… Je to směšné, jako by u toho byla. Chrlila jména lidí, na které se už dávno zapomnělo… Ráda chodila do divadla a vášnivě četla. Také chodila do kina na všechny novinky. Když měla někdy dobrou náladu, nosila takový vysoký účes, jako čínský…“</p>

<p>„Čínský?“ podivila se Kateřina.</p>

<p>„Takový propíchaný jehlicemi. Ostatním učitelkám se to vůbec nelíbilo. Působily tak nějak prkenně, kdežto ona byla živá a elegantní. Měla v sobě nějaké kouzlo. Všechna děvčata ji milovala.“</p>

<p>Láska. Jak některá slova změnila význam…</p>

<p>„Myslíte si, že byla v Číně?“</p>

<p>„Ano. Určitě. Před válkou zde žilo pár Číňanů. Jednou jsem zahlédla, jak mluví s jedním z nich, co prodával na stánku látky. Určitě mluvili čínsky. Ledaže by to byl Japonec,“ usmála se, „v tom případě japonsky.“</p>

<p>„Třeba to byl Korejec,“ nadhodila Kateřina.</p>

<p>„Ani to se nedá vyloučit. Kdo ty žluté rozezná… Potom došlo k té aféře se šílenci.“</p>

<p>Slečna Krušewská zvědavě vzhlédla.</p>

<p>Stařenka svraštila obočí.</p>

<p>„Bylo to hrozné. Vpadli do školy. Šest nebo sedm. Školníka ztloukli a svázali, potom zamkli dveře zevnitř. Ve škole byly jenom ženy, a samozřejmě také žačky… Bandu vedl mladý kněz. Naprostý šílenec. Představte si, že v ruce držel osikový kolík a kladivo. Ječel, že je třeba zlikvidovat upírku… Tak mluvil o naší oblíbené učitelce!“ I po tolika letech stařence zrudly tváře pobouřením. „Zrovna učila dějepis ve vyšší třídě. Procházeli postupně všechny místnosti, až tam přišli. Ten kněz s kolíkem zaječel něco jako: ‚Už jsme tě dopadli, čarodějnice, teď už neutečeš!‘“</p>

<p>„Co udělala?“</p>

<p>„To bylo nejlepší. Při výuce měla vždycky na stole taštičku. Sáhla do ní a vytáhla revolver. Vystřelila jim pod nohy a oni se vzdali. Stydím se to přiznat, ale všichni skákali ven z oken v přízemí. Rozběhla jsem se ke dveřím taky a tu se nahoře ozval výstřel… Uslyšela jsem její hlas: prosila, abychom okamžitě zavolali policii. V ředitelně byl telefon. Někdo zavolal a všechny zatkli. Policie ji chtěla vyslechnout kvůli tomu revolveru a tak vůbec: co měla s nimi společného a proč ji chtěli zabít. Jenže utekla a už nikdy se do školy nevrátila. Hrozně jsme ji litovali. Báli jsme se, že ji přece jen někdo chytil, ale na Vánoce od ní přišla pohlednice. Až z Etiopie…“</p>

<p>~~~</p>

<p>Osm ráno. Na autobusové nádraží přijíždí autobus ze Lvova. Stáňa stojí na smluveném místě. Vystupují cestující. Nesou tašky plné nejrůznějšího pašovaného zboží. Starší žena s vychytralým výrazem při pohledu na ni vycení komplet zlatých zubů. V krabici od magnetofonu je šest lahví gruzínského vína. Každá stála 60 hřiven. Na ukrajinské poměry nesmírně draho. Ale na objednávku se sežene… Stáňa postupně prohlíží láhve, čte nápisy v gruzínském písmu. Čtyři jí říkají hodně. Dvě zbývající nezná. Potom bez zaváhání a beze stopy cizího přízvuku spustí ukrajinsky.</p>

<p>„Velmi dobře. Kolik chcete?“</p>

<p>Žena sděluje cenu. Dívka beze slova odpočítává bankovky… S krabicí pod paží spěchá do školy. Za chvíli začne první hodina. Cestou jde kolem prodejny lihovin. Vzdychá. Kapitalismus se v Polsku mimořádně rozvinul, ale kavkazská vína a arménské koňaky aby člověk hledal se svíčkou…</p>

<p>Víno už má. V antikvariátu vyhrabala starou gruzínskou kuchařku. Je čas připomenout si několik vyzkoušených předpisů. Na dně krabice jsou ještě dvě sklenice marinovaných česnekových stroužků. Ukrajinská kuchyně je také zajímavá.</p>

<p>Když překročila práh školy, tiše vzdychla. Není právě potěšitelné jíst sama. Šikla by se nějaká bratrská duše. Přítelkyně. Bohužel žačky jsou příliš omezené nebo snad je sama příliš inteligentní… Ráda by si s někým popovídala, zatím však nikoho vhodného nenachází…</p>

<p>~~~</p>

<p>Policejní spisy z předválečné doby jsou velice neúplné. Část po pětadvaceti letech zlikvidovali, hodně zmizelo za války. Ovšem tentokrát jí přálo štěstí. Archivář v policejní centrále byl mladý, veselý muž. Jednu ruku měl částečně ochrnutou, při akci ho zasáhla zločincova kulka. Musel odejít z aktivní služby, chtěl však i nadále pracovat u policie a tak skončil v archivu.</p>

<p>„Spis případu sedmi šílenců, kteří před osmdesáti lety vtrhli do dívčí školy?“ povytáhl obočí. „Copak máte v tom vašem CBS, nějaká Akta X?!“</p>

<p>Usmála se na něj.</p>

<p>„Státní tajemství,“ pronesla.</p>

<p>Jen se zachechtal.</p>

<p>„Budiž,“ řekl konečně. „Jaké je číslo jednací?“</p>

<p>Zašel do skladu a po chvíli přinesl silnou složku plnou zažloutlých papírů starých osmdesát let.</p>

<p>„Četl jste to někdy?“ rozkládala spisy.</p>

<p>„Jako snad všichni v našem archivu. Nejbláznivější příběh dvacátého století…“</p>

<p>Začala prohlížet dokumenty. Hlídka, která přišla na zavolání školy, musela vyrazit dveře, které útočníci zamkli zevnitř. V místnosti v prvním patře leželo na podlaze sedm zločinců. Jeden měl sutanu a jak se později ukázalo, vůbec nebyl kněz. Učitelka je držela v šachu ruským revolverem značky nagan. Z jejího sdělení vyplývalo, že vtrhli do školy proto, aby ji zabili, přestože nedokázala uvést jejich motiv. Pozvali ji k výslechu, nikdy se však nedostavila. Druhého dne se ukázalo, že opustila zaměstnání.</p>

<p>Složka obsahovala záznam výslechu údajného kněze. Zjistilo se, že je vůdce malé sekty, kterou nazval Řád ochrany lidstva. Sekta si vytyčila ambiciózní cíl vyhledávat a likvidovat upíry. Neodpověděl na dotaz, z čeho usoudil, že právě tato klidná učitelka dějepisu je upírka. Prokopání podlahy ve sklepě jeho krakovského domu odhalilo těla dvou mužů. Byli zabiti osikovým kůlem, vraženým do srdce. Datum zločinu nebylo zjištěno, ale kostry mohly být staré několik desítek let.</p>

<p>„Velice zajímavé,“ řekla Kateřina, když vracela složku archiváři.</p>

<p>„CBS bude také hledat upíry mezi učiteli?“ zajímal se. „Pokud můžu radit, měli jsme na základce učitelku ruštiny, kterou by bylo vhodné prověřit… Co myslíte, máme v zemi hodně takových pijáků krve?“</p>

<p>„Státní tajemství,“ mrkla na něho.</p>

<p>Cestou k autobusu si připomněla jeho výraz, když uslyšel tato slova, a zahihňala se.</p>

<p>~~~</p>

<p>Archeologové se důkladně zakousli do svahu. Odkryli nejméně deset místností saského traktu. Strážný se opíral o zídku terasy a obdivoval řadu místností stále ještě naplněných sutinami a hlínou. Z výše zámecké terasy vypadali studenti hrabající se v zemi maličcí. Instinkt mu napověděl, že mu někdo stojí za zády.</p>

<p>„Jak pokračuje hledání sestřenky?“ zeptal se.</p>

<p>„Mám pár stop,“ odpověděla Kateřina.</p>

<p>„Zajímavých?“</p>

<p>„Ano. Zřejmě nepoužívá své jméno. Pracuje ve škole v Krakově, pravděpodobně v lyceu. Minulý týden ji zachytily kamery na Hlavním nádraží. Přivezla skupinku dětí na výlet. Kamery zaznamenávají i čas. Několik minut předtím přijel vlak z Krakova.“</p>

<p>„Víte určitě, že je to ona?“</p>

<p>Vytáhla z tašky laptop a pustila film. Drobná tmavovláska nevypadala na svých čtyři sta let…</p>

<p>„Fakticky je to ona,“ usmál se strážný. „Rád ji vidím. Vůbec se nezměnila… Všimla jste si jejího oblečení?“</p>

<p>„Jistě,“ přikývla. „Dokonce jsem identifikovala kostým pomocí internetových katalogů oděvních firem. Obléká se s rafinovanou elegancí. Kromě zaměstnání ve škole musí mít i jiné příjmy.“</p>

<p>„Vždycky si dokázala poradit,“ potvrdil. „Co myslíte, kam šli?“</p>

<p>Pustila film z druhé kamery.</p>

<p>„Nastoupili do autobusu číslo 192. Ověřila jsem to. O dvě hodiny později začalo ve Velkém divadle představení.“</p>

<p>Chvíli mlčel a zamyšleně pohlížel do výkopu.</p>

<p>„Je až zábavné, jak se některé zvyky nemění,“ řekl posléze. „Myslíte, že je to státní škola?“</p>

<p>„Nejspíš ne. Veřejná nebo soukromá. Přivezla žačky na představení, potom ve Varšavě přespali. Teď prověřuji hotely. Třeba se mi podaří zjistit, pod jakým jménem se zapsala.“</p>

<p>„Co uděláte, až ji dopadnete?“</p>

<p>„Nevím. Určitě si s ní popovídám…“</p>

<p>Muž přimhouřil oči, ale neřekl nic. Archeologové se hrabali v zemi.</p>

<p>„Našel jste svou dýmku?“ zeptala se.</p>

<p>„Bohužel ne. V prosáté hlíně nebyla. Ostatně po dvou stoletích byla nepatrná naděje… Uvažovala jste, kde může bydlet?“</p>

<p>„Upřímně řečeno, ano. Myslím, že si pronajala nebo koupila byt v Krakově.“</p>

<p>„Stáňa nikdy nepřikládala důležitost vlastnímu bezpečí…“ vzdychl. „Ostatně i já jsem si vždycky vybíral riskantní zaměstnání… Možná se jedná o vedlejší efekt. Třeba příroda usiluje o eliminaci lidí, jako jsme my.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Speciální zařízení, umožňující prohlížet trojrozměrné fotografie, byla na přelomu 19. a 20. století hodně populární. Kateřina má velice usnadněný úkol. Začátkem 21. století v této části Evropy funguje jen jedno, u brány Jeruzalémských alejí ve Varšavě. Co by kamenem dohodil od křižovatky s Maršalkovskou. Brána je tmavá, ale digitální fotoaparát funguje i v naprosté tmě. Technik z CBS staví ke zdi lehký hliníkový žebřík. Čtyři metry nahoru – klenba je vysoko. Stačí několik pohybů a u stropu visí umělé vlaštovčí hnízdo. Dívka seskakuje na zem a spouští laptop. Hotovo. Snímač pohybu, fotobuňka. Každý, kdo projde bránou, bude vyfotografován.</p>

<p>~~~</p>

<p>Teplé podzimní odpoledne, trošku fouká. Tramvaj zaskřípala a zastavila. Muž v hnědém plášti seskakuje na chodník. Dnes si místo krejzlíku vzal hedvábnou vázanku, pečlivě si upravil vousy. Plášť má rozepnutý, odhaluje tmavý oblek z anglické vlny. Měkké semišové boty našlapují na dlažbu naprosto tiše.</p>

<p>Má před sebou cíl své cesty – kostel a klášter dominikánů. Vchází do temné síně, nalevo od hlavního vchodu do svatyně. V této době je vnitřní ochoz přístupný návštěvníkům. Jeden z bratří kráčí chodbou. Barva pláště ho zmate, chvíli si myslí, že má před sebou mnicha z jiného řádu, ale hned si uvědomuje svůj omyl…</p>

<p>Neznámý zamyšleně kráčí po kamenné podlaze. Ve stěnách jsou náhrobní nápisy nebo jejich fragmenty. Některé pamatují středověk, jiné sem zazdili až ve dvacátých letech, kdy přestavba Dominikánské ulice zničila hřbitov kolem kostela. Celkem tři tisíce náhrobních desek nebo jejich fragmentů. Muž v plášti dochází ke dveřím, které vedou dál do kláštera. Jsou pochopitelně zamčené. Do klauzury se laici nepouštějí. Ale ví, že by tam našel ještě jeden dvůr a další stovky desek… Zatáčí a počítá kroky. Posléze se zastavuje. Na stěně je nevelký nápis na mramoru. Dlouhá léta ležel zapuštěný do podlahy, tisíce nohou vyleštily povrch. Pořád jsou však viditelná setřená písmena:</p>

<p>Alexander Setonius vulgo Cosmopolita</p>

<p>Muž vytahuje zpod pláště pouzdro z plexiskla. Uvnitř je jedna rudá hydroponická růže ze supermarketu. Vyjímá ji a klade ke zdi. Pokleká a modlí se. Vstává a na chvíli přikládá dlaň ke kamenné zdi.</p>

<p>„Odpočívej v pokoji, příteli,“ šeptá.</p>

<p>~~~</p>

<p>Noc. Do oken buší déšť. Na nedalekých Plantach šumí stromy. Na stěně visí čínský vějíř. Dvě hromádky knih. Přečtené a k přečtení. Za posledních padesát let polská literatura definitivně upadla. Všechno zalévá hrozivá, ochromující nuda. Opakovaná schémata, papíroví hrdinové, nijaký děj… Číst se dá už jenom fantastika, hlavně ta starší, ze sedmdesátých a osmdesátých let. Nová, hlavně ta s reklamou, je k ničemu. Nedá se číst…</p>

<p>Odkládá další knihu na hromádku již přečtených. Co se stalo? Může snad otrava socialismem za to, že je všechno tak nicotné? Nebo už dlouho nebyla válka?</p>

<p>Důsledek znásilnění společnosti? Doba úpadku. Literatura, umění… Byla třikrát v divadle, na nových představeních. Třikrát odešla po prvních dvaceti minutách.</p>

<p>A tak se drala do Polska… Vytahuje z tašky svazeček etiopské poezie. Musí si odpočinout…</p>

<p>Na březích jezera Tana</p>

<p>stojí na vršcích dřevěné náhrobky</p>

<p>čas orání rádlem uplývá</p>

<p>Feláhové odešli po třech tisících let</p>

<p>vrátili se do země předků</p>

<p>I my se chceme vrátit domů</p>

<p>U Nilu a Tekezy zůstanou jen ruiny chatrčí</p>

<p>Vzduchem znějí tvrdá slova v amharštině. Neudělala chybu? V Aksumu ani Gonderu zůstat nesměla, ale je tolik zemí, které už dlouho nenavštívila. Láká ji Jižní Amerika. Velké, prázdné prostory, lidé žijící stejně jako jejich předkové před staletími… Stálo by za to si tam několik let odpočinout. Keču nemůže být těžší než mandarínština nebo gyyz… Nebo se vydat na nějaký čas do Gruzie? Už dlouho neochutnala nakládané zelené vlašské ořechy…</p>

<p>Tady, v zemi předků, se cítí podivně cize. A ještě něco. Po čtyřech stoletích se naučila důvěřovat předtuchám. Někdo se o ni zajímá. Atmosféra kolem ní houstne. Co to znamená? Určitě dalšího šílence s osikovým kůlem… Za všechno může ta debilní televize. Filmy o upírech, filmy o nesmrtelných grázlech, co si usekávají hlavy… Jako by jí braková literatura nenadělala dost potíží…</p>

<p>Televizi si nekoupila. Nesnáší přerušování filmů reklamami. Nezdrží se tady dlouho. Dva, možná tři roky. Vyhledá alchymistu a odjede. Gruzie počká. Peru nebo Bolívie… V Peru je moc vysoká zločinnost. Sice si poradí, ale nikdy si nezvykla zabíjet… Někdy se však tomu bohužel nelze vyhnout. V Bolívii je klidněji. Sice je tam právě revoluce, ale tam je to normální… Koupí si haciendu vysoko v horách… Půda v Andách by neměla být drahá…</p>

<p>Rozhodnuto. Zbývá jeden problém. Nemůže najít mistra. A co hůř, vůbec neví, jak se do toho pustit.</p>

<p>~~~</p>

<p>Noc. Také ve Varšavě prší. Neoznačené vozy CBS uhánějí spícím městem. Tentokrát bude zátah na mafii opravdu citelný. Šestnáct podnikatelů, žijících v různých varšavských čtvrtích, klidně spí. Nevědí, že jejich obličeje zaznamenaly před lety průmyslové kamery v několika bankách. Nevědí, že superpočítače báze je poznaly, identifikovaly jejich spolužáky, a analytici určili vazby se zločineckými skupinami. CBS odhalila všechno. Bankovní tajemství ztěžuje sledování jejich účtů, ale údaje o prodeji nemovitostí byly pečlivě ověřeny. Uloupené peníze investovali do půdy. Kupovali od státu pozemky. Přesuny hotovosti není snadné sledovat, ale občas se to podaří.</p>

<p>Odřená dodávka, označená jako vlastnictví Vodovodů a kanalizací, zastavuje před vilou bývalého náměstka předsedy vlády. Politik sladce spí, naprosto netuší, že za hodinu se ocitne s pouty na rukou ve vyšetřovací vazbě a bude obviněn z přijímání úplatků od členů mafie. A to je počítačový systém ještě pořád v testovací fázi… Uplyne ještě hodně měsíců, než poběží naplno… Pak bude možné zločince sbírat ve vrstvách… Prozatím bandité spí jako andílci. Prozatím…</p>

<p>Synchronizace je bezchybná. Všechna auta zastavují před domy podezřelých s přesností patnácti sekund. Pojízdné generátory ohlušují signál mobilních telefonů. Dveře jsou z různých materiálů.</p>

<p>Někdy postačí výstřel z pušky, jindy se CBS musí probíjet kumulovanou náloží…</p>

<p>Tvůrkyně akce leží na polním lůžku. Rozpustila si vlasy, ty se nabily elektřinou a obklopují její hlavu jako zlatý oblak. Nespí. Uvažuje. Jak prohledat všechny soukromé školy v Krakově? Metoda samozřejmě existuje. Stačí poslat do každé školy oficiální dopis s hlavičkou CBS a zeptat se, jestli náhodou není v profesorském sboru žena, jejíž fotografii přikládáme… Může z ní udělat mnohonásobného vraha, lesbickou sadistku rozřezávající žačky motorovou pilou… Bohužel existuje riziko, že ředitelství usoudí, že zná svého zaměstnance lépe a bude ho varovat. Jak dlouho se může skrývat děvče, které má na krku čtyři století? Čtyřicet let? Z jejího hlediska je čas něco naprosto jiného…</p>

<p>Nikdo nedokáže žít v prázdnu, aniž by zanechával stopy v úředních papírech. Lůžko, na kterém leží Kateřina, se nalézá za tiše šumící paměťovou bankou. Denní styk s kapalným dusíkem vede k tomu, že myslí chladně a věcně.</p>

<p>Stanislava Krušewská musela perfektně zvládnout systém tvorby totožnosti. Občanka se sice dá koupit na trhu, ale pak má tolik nedostatků, že důkladná kontrola podvod odhalí. Jak tedy oklamat systém? Musí nějak získat autentické doklady. Betonové, nezpochybnitelné. Nesmějí to být například doklady někoho, kdo nežije. Kontrola na správních úřadech by to zjistila. Ovšem na druhé straně se to nedá úplně vyloučit.</p>

<p>Moment, co povídala ta stařenka? Stanislava Krušewská jim vyprávěla o Etiopii. To není hloupé. Přijet do Polska s etiopskými doklady a požádat o naturalizaci v zemi předků. Získat polské občanství by nemělo být příliš obtížné… Zejména při prokázání naší národnosti…</p>

<p>Tak či onak pravděpodobně pobývala v cizině. Ve více zemích. Tam vyčkala, až zemřou všichni, kteří by ji mohli poznat…</p>

<p>Kateřina vstává, ač nerada, a jde k počítači spojenému s vládní sítí. (Tento terminál není z obavy před napadením nijak spojen s bází). Vyťukává několik příkazů. Počítač má velkou kapacitu, ale to není důležité… Kartotéka imigrantů. Určuje parametry. Žena, stáří 20-25 let. Polská národnost, země původu neznámá. Škoda, že nemůže určit rasu, spousta Číňanek se zaregistrovala jako Polky z Mandžuska…</p>

<p>Kateřina sedí před počítačem a mlčky uvažuje o své sestřence. Ráda učí. Ve škole samozřejmě nepracuje proto, aby žákům pila krev… Pravděpodobně si tak kompenzuje skutečnost, že sama děti mít nemůže. Vedlejší účinek působení elixíru? To nelze vyloučit. Ovšem každý manžel nejdéle po šedesáti letech natáhne bačkory. Totéž děti. Pokud jim nemůže zajistit trvalý život, je asi lepší je nemít vůbec.</p>

<p>Biologicky je jí kolem dvaceti. Pro práci ve škole musí mít vysokou školu. Přinejmenším dnes. Dříve to nebylo tak důležité… Jak se tomu vyhnout? Pravděpodobně složí státní zkoušky z cizího jazyka a nechá se zaměstnat jako lektorka. Za tak dlouhý život se naučí hodně jazyků… Kateřina usedá k dalšímu terminálu. Prověří všechny osoby, které mají oprávnění učit současně angličtinu, francouzštinu a němčinu. Nepochybně přinejmenším část času strávila na Dálném východě. Stařenka si vzpomněla, že učitelka občas nosila čínský účes… Takže seznam překladatelů z čínštiny, japonštiny, vietnamštiny, korejštiny…</p>

<p>Zvonek ohlašuje dokončení práce. Seznamy jsou dlouhé. Děvčat v tomto věku se chce usadit v Polsku šest tisíc. Nejméně desetkrát tolik zde už žije. Seznam osob, které absolvovaly státní zkoušky ze tří cizích jazyků také připomíná telefonní seznam. Náš lid je pracovitý… Rovněž překladatelů z asijských jazyků máme hodně.</p>

<p>Nyní stačí porovnat seznamy. Zůstává jedno jméno: Stanislava Krušewská. Tedy přece. Proč ji systém nezachytil? Není v Polsku dlouho. Ještě nedostala rodné číslo… Zná šest evropských jazyků, k tomu amharsky, gyyz, turecky, čínsky a japonsky. Určitě i jiné, ale státní zkoušky složila jen z těchto.</p>

<p>Znovu se tedy objevila Etiopie. Sestřence se tam muselo hodně líbit. Kde a kdy se naučila čínsky? Snad ne v době kulturní revoluce? Možná před příchodem komunistů k moci, nebo na Tchaj-wanu či v Hongkongu? Měla by to zjistit…</p>

<p>Nyní postačí použít superpočítač základny. Adresa, adresa školy… Přijela z Etiopie. Zajímavé. Nepochybně proto, aby nebylo snadné příliš rychle ověřit její totožnost, v té zemi moc počítačů není… Nesmrtelná sestřenka opravdu existuje. Je možné ji navštívit. Zajít za ní do práce. Chytit ji, nasadit pouta a strčit do sklepení pod hlavním stanem CBS. Jenže – proč?</p>

<p>Kateřina se dosud soustřeďovala na její nalezení. Nastal čas vymyslet motiv… Co dál? Zavolat, domluvit se a přijít na kafe? Počíhat a střelit ji do hlavy? V podstatě… Popovídat si o předcích, uvedených v almanachu šlechty? To by mohlo být zajímavé.</p>

<p>Je čas jít spát. Tři hodiny ráno… A zítra ji zase čeká šestnáct hodin u počítačů. Existuje v nich síť rozvědky jisté teoreticky spřátelené velmoci… Potutelně se usmívá. Padne po provedení analýzy další vláda? Generál a prezident měli svatou pravdu. Báze znamená moc. Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Pokud se po ní zatouží.</p>

<p>Usíná pod přikrývkou. Poslední myšlenky se točí kolem těchto záležitostí. Pokud padne vláda, bázi převezmou noví lidé. Může se stát, že její místo dostane někdo jiný. Pokud chce něco udělat pořádně, musí to udělat sama. Naprosto. V podstatě neví nic. Je pouhým technikem. Existence systému sice bude dál tajná, ovšem pro novou partu nepředstavuje ohrožení. Přežije. Pro všechny případy zavedla do programu jisté úpravy. Kdyby se potřebovala ukrýt, nenajdou ji. Báze se neobrátí proti své tvůrkyni…</p>

<p>Kdyby ji chytili, má zajištěné materiály na několik potenciálních vládních skupin. Odjakživa si myslela, že politika je špinavost, ale nemyslela si, že tak velká. Členové koaličních i opozičních stran jsou zvláštní banda. Špioni, tajní agenti, členové mafií a zednáři, podvodníci, vrah, dokonce i pedofil a dva bigamisté…</p>

<p>Bude tady třeba trošku uklidit. Není přece možné tolerovat situaci, kdy je ministr špiclem uruguajské rozvědky. Vlastně je to naprostá kravina. Pochopila by, kdyby pracoval pro cizí velmoci, ale pro Uruguay? Proč má ta maličká, chudičká země u nás svou síť? Ověření této skutečnosti bude hodně zajímavé. Ale předtím musí odchytit svou sestřenku… Udělá to pozítří.</p>

<p>~~~</p>

<p>Večer v divadle… „Labutí jezero“. Už dlouho nebyla na baletu. Tři, možná čtyři roky… Je plno. Společná rezervace krakovského lycea. Jedno místo zakoupila CBS. Informatička si je zajistila přes centrálu.</p>

<p>Ze čtvrtého balkonu je dokonale vidět baletky, ladně tančí v rytmu hudby. Kateřina si zvolila nešikovné místo, až skoro u stěny vlevo. Na scénu pohlíží ze strany, takže ji nevidí celou. Zato výtečně vidí doprostřed hlediště. Je tma, ale nač má nejnovější příspěvek z výzbroje CBS: kukátko vybavené infravizí? Třetí balkon. Dvanáct nastrojených žaček, kluci se zřejmě nenechali přemluvit, nu ovšem, je to dívčí škola… Mezi děvčaty asi dvacetiletá, možná dvaadvacetiletá žena. Nevypadá o moc starší než ony. Oblečená je skromně, ale elegantně. Na tanečnice pohlíží chladně, ale klidně. Kolikrát už tento balet viděla? Dvacetkrát? Osmdesátkrát? Kdy na něm byla v divadle naposledy? Před pěti lety nebo před stoletím? Může se jí zeptat… Konec jednání. Padá opona. Sestřenka ztrácí snivý výraz. Žačky se zřejmě trošku nudí. Mezi námi, je pěkně pitomý nápad hledat práci, ve které se člověk celá staletí trápí s usmrkanci… A přece nevypadá jako masochistka.</p>

<p>Kateřina vstává a vybíhá na chodbu, sbíhá po schodech. Provázejí ji pohoršené pohledy lidí kráčejících důstojně do foyeru. Sestřenka obklopená svými žačkami vychází na hlavní chodbu. Neví, že je pozorována.</p>

<p>Agenti CBS absolvují podrobné a složité školení. Technici pracující pro Službu také procházejí tréninkem, i když ne tak důkladným. Kateřina postupuje klidnými kroky za skupinkou dívek. Pozoruje učitelku. Prosté šaty, taštička zhotovená zřejmě v Číně. V taštičce revolver. Možná stejný nagan, kterým se před osmdesáti lety bránila v jiné škole. Nedá se to vyloučit, jedná se o spolehlivou zbraň kalibru, který složí i slona. K tomu pravděpodobně nůž v pochvě na stehně nebo lýtku. Je vidět, že sestřenka měla těžký život a naučila se o sebe dbát…</p>

<p>V rozvědce školí agenty, jak navázat známost, aniž by vzbudili podezření sledovaného. Kateřina tuto část školení neabsolvovala… Býka je ovšem nejlepší popadnout za rohy. Nuže…</p>

<p>Přidala do kroku. Skrytá za řadou sloupů došla skoro na konec haly, otočila se a vydala se vstříc osudu rychlými, lehkými kroky. „Vítám tě, sestřenko.“</p>

<p>V obličeji slečny Stanislavy se na okamžik objevilo překvapení… V očích blýskl strach. Lidé, kteří se bojí, jsou schopni nepředvídatelných činů. Dějiny zaznamenaly několik proslulých vražd v divadlech. Lincoln, Stolypin…</p>

<p>„Okamžik.“ Stanislava si sahá na skráň, jako by si chtěla něco připomenout.</p>

<p>Hraje před žačkami. Neodmítla ji okamžitě, což znamená, že se něčeho domýšlí. Přijala hru. Musí jí tedy pomoci…</p>

<p>„Kateřina Krušewská,“ napověděla.</p>

<p>„Ach, sestřenice Katka.“ Učitelce zazářil obličej, ale oči zůstaly dál studené. „Hned jsem tě nepoznala.“</p>

<p>Co dál? Zkusí ji postrašit.</p>

<p>„Vždyť jsme se neviděly celé věky.“ Poslední slovo zdůraznila.</p>

<p>Nepostrašila ji moc? Asi ano.</p>

<p>„Jděte na místa, přestávka za chvilku skončí,“ otočila se Stanislava k žačkám. „Přijdu hned…“</p>

<p>Děvčata zmizela. Učitelka zvážněla.</p>

<p>„Kdo jsi?“ zeptala se tiše.</p>

<p>„Opravdu jsem tvá sestřenka,“ usmála se Kateřina. „Šlechtična Krušewská.“</p>

<p>Stanislava popošla k zábradlí schodiště a delší dobu hleděla na procházející lidi.</p>

<p>„Jak jsi mě našla?“ zeptala se posléze.</p>

<p>„V mé, vlastně v naší rodině existuje legenda, která přechází z generace na generaci. Legenda o prababičce, která nikdy nezestárla…“</p>

<p>„Na základě pouhé legendy bys mě nenašla.“ Hlas je studený, ale zní z něj zájem. Není nepřátelský.</p>

<p>„Viděla jsem portrét v Národním muzeu… Pracuji v CBS u počítačových systémů identifikace zločinců…“</p>

<p>Stanislavě se v obličeji objevil úsměv.</p>

<p>„Jaký zločin jsem spáchala?“ naklonila hlavu.</p>

<p>„Používání falešných dokladů,“ odpověděla sestřenka. „A jak se domnívám, také požití preparátů neschválených ministerstvem zdravotnictví.“</p>

<p>„S přihlédnutím, hm… k rodinné solidaritě se hned zeptám, jestli po mně probíhá oficiální pátrání?“</p>

<p>„Ne, prostě jsem zneužila důvěry nadřízených k tomu, abych tě našla… Při té příležitosti jsem nalezla také jednoho tvého přítele…“</p>

<p>„Asi vím, o koho jde. Jak to vypadá s kondicí rodu Krušewských?“</p>

<p>Kateřina se dotkla její ruky a ukázala dva prsty.</p>

<p>„V podstatě nijak.“</p>

<p>V hale zazněl zvonek. Začne další jednání… Pohlížejí na sebe. „Očichaly se“ a pociťují radost, jakou poskytuje setkání s někým, kdo uvažuje podobně jako my…</p>

<p>„Navštiv mě,“ navrhla Stáňa. „Znáš adresu?“</p>

<p>„Samozřejmě. Co říkáš příští sobotě?“</p>

<p>Přikývla.</p>

<p>„Dobře. Asi ve čtyři. Ráda jsem tě poznala.“</p>

<p>Druhé zvonění.</p>

<p>„Po kolikáté to je?“ nevydržela.</p>

<p>„Labutí jezero?“ Sestřenka se okamžitě dovtípila. „Upřímně řečeno, už to nepočítám. Asi třicetkrát… A ty?“</p>

<p>„Poprvé.“ Sklopila hlavu.</p>

<p>Úsměv. Klidný, přívětivý.</p>

<p>„Tak běž, nebo přijdeš o začátek jednání. Byla by to škoda.“</p>

<p>Rozloučily se.</p>

<p>~~~</p>

<p>Zvenku nevypadal byt nijak podezřele. Starý předválečný dům, důkladné dubové dveře. Zvonek… Kateřina stiskla mosazné tlačítko. Uvnitř se ozval melodický gong. Chvíle nejistoty. Sestřenka mohla po odhalení uprchnout. Ale ne. Šramot klíče v zámku. Dveře se otevřely.</p>

<p>Stanislava si oblékla lehké plátěné šaty. Na krku má pověšený malý stříbrný křížek posázený rubíny, stejný jako na portrétu. Na nohou měkké pantofle. Není ozbrojená. Ledaže by se ji pokusila probodnout dlouhou jehlicí ze svého čínského účesu.</p>

<p>„Vítej,“ políbila ji na tvář. „Zvu tě dál.“</p>

<p>Neprobodne. Přešly do malého salonku. Nábytek ze starožitností. Na zdi hedvábný šlechtický pás… Dvě zkřížené šavle. Stanislava vyňala krabičku dlouhých krbových zápalek a zapálila v samovaru stojícím na parapetu.</p>

<p>„Čaj bude za chvíli,“ usmála se.</p>

<p>Usedly do křesel. V podstatě nemusí mluvit. Od prvního setkání v divadle si jsou sympatické. Stáňa vycítila sestřenčinu zvědavost. Sundala z krku křížek. Jedno rameno je možné odšroubovat. Z dutiny vysypala na kousek papíru několik červených krystalků.</p>

<p>„Kámen mudrců,“ prohlásila. „Vyrobený mistrem Sedzivojem ze Sanoku počátkem 17. století. Bylo nás šest. Každý dostal stejnou dávku…“</p>

<p>„A od té doby…“</p>

<p>„Jedna dávka na století. To, co zbylo, nepostačí… Čas mě dohání. Ledaže…“ pohlédla váhavě na příbuznou, „ledaže mi pomůžeš.“</p>

<p>Kateřina zvedla obočí.</p>

<p>„Jak?“</p>

<p>„Jednoduše. V Novém Saczu hodně lidí potkalo alchymistova ducha… Chápeš, co to může znamenat?“</p>

<p>„Že pořád žije,“ šeptla Kateřina.</p>

<p>„Myslím si to. A stále skrývá tajemství výroby své tinktury… Třeba se ještě jednou o svůj vynález rozdělí… Je ho potřeba najít a patřičně zmáčknout. Když jsi našla mě…“</p>

<p>„Měla jsem záchytný bod. Tvůj portrét… V jeho případě…“</p>

<p>„Obraz znázorňující Sedzivoje namaloval Jan Matějko, jenže je to bohužel licencia poetica,“ řekla Stanislava. „Fakt budou potíže… Ale musíme alchymistu najít. Pro mě. Pro nás.“</p>

<p>„Čili…“</p>

<p>„Jestli získáme elixír, připojíš se ke mně. Projdeme další století spolu. Samota…“ V obličeji se jí najednou objevila únava. Omrzelost životem, který trvá skoro půl tisíciletí. „Pokud ovšem usoudíš, že to stojí za to. Nikde nesmíš zůstat déle než několik let. Toulám se světem, utíkám… Koukám na to, jak to jde s lidstvem s kopce.“</p>

<p>„Přesto se někteří domýšlejí…“ poznamenala Kateřina. „Jako ti ve škole.“</p>

<p>„Opravdu o mně víš hodně. Nebyli první ani poslední. Čtyřikrát jsem potkala šílence s osikovými kolíky… Jestli se ke mně přidáš, potkáš je taky.“</p>

<p>„Musíme najít Sedzivoje… Dokáže jeho kámen mudrců vyrábět zlato?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„CBS má přístup ke směnárnám a bankám, které s ním obchodují. Pokud žije v Polsku, musí z něčeho žít.“</p>

<p>„To se nedá vyloučit,“ blýsklo Stáně v očích uznání. „Myslíš, že si prostě každý měsíc vyrobí cihličku zlata?“</p>

<p>„Jestli mu to nečiní problémy… Pokud je moje domněnka správná, může nás to k němu zavést…“</p>

<p>„Dáme se do díla,“ usmála se.</p>

<p>Otevřela láhev červeného gruzínského vína.</p>

<p>„Na dalších pět století,“ pronesla Stanislava vážně a zvedla číši. Přiťukly si nad stolem.</p>

<p>~~~</p>

<p>Učitel biologie Mikuláš Sieklucki listuje starým telefonním seznamem. Salátová kniha nalezená ve sběru nemá titulní stránku ani obálku, podle formátu však pochází z poloviny osmdesátých let. Také uvnitř chybí spousta stránek. Část s adresami a telefony lékáren se zachovala. Prostý přehled údajů umožňuje konstatovat, že za posledních patnáct let jich zaniklo kolem patnácti.</p>

<p>Biolog si pečlivě poznamenává adresy. Bere si bagančata a koženou bundu. Do batůžku dává páčidlo a pilku na železo. Ověřuje funkci baterky. Co když bude mít štěstí už první den?</p>

<p>~~~</p>

<p>Nad Krakovem se rodí studený a vlhký úsvit. Je konec září, mírně prší. Monika Stěpanovic se probouzí na nepohodlném lůžku v jednom dětském domově. Obyčejný pokoj, který sdílí s dalšími třemi děvčaty. Nábytek není nejhorší, ale je hodně opotřebovaný – sponzorský dar. Nerovná matrace. Nijak jí to nevadí. V posledních letech odvykla podobnému luxusu. Leží uvolněně pod tenkou přikrývkou. Po polštáři se rozsypaly zlaté vlasy. Modré oči zamyšleně pohlížejí ke stropu. Modrá barva už zešedla…</p>

<p>Nepohodlí, žádné soukromí, obnošené šaty, boty o půl čísla menší – to pro ni nemá význam. Teď platí jen jedno. Bezpečí. Naslouchá pravidelnému dechu ostatních děvčat. Nemají ji ráda, to ovšem není důležité. Můžou jí zauzlovat tkaničky, ale nepodříznou ji ve spánku. To je velice příjemná změna. Poprvé za hodně dlouhou dobu se opájí klidem. Nemusí utíkat, skrývat se… Tady o ní nikdo neslyšel. Je anonymní, může se vmísit mezi lidi, bez obav používat své skutečné jméno a příjmení, směle se procházet v ulicích.</p>

<p>V malém kalendáři je fotografie, snímek z polaroidu se třiadvaceti vojáky polského praporu KFOR. Jsou to udatní, odvážní a šlechetní lidé. Pocit vděčnosti není Monice nijak cizí. Pokusí se revanšovat. Ještě dnes ji mrazí. Unikla smrti…</p>

<p>Ani vojáci na ni nezapomínají. Když člověk zachrání druhému život, vznikne mezi oběma silná vazba. Zachránce zpravidla pociťuje potřebu pečovat o zachráněného… Zamilovali si ji, cožpak je možné nemít rád milou a tichou šestnáctiletou dívku, která navíc vypadá jako princezna z pohádky? Složili se po několika zlotých a založili jí v bance účet se skrovnou částkou do začátku. Také podepsali žádost o azyl v Polsku. Víc nemohli. Dva nebo tři navrhli, aby na nějaký čas bydlela u jejich rodin, ale upřímně poděkovala…</p>

<p>Vzdychá. Když je někomu šestnáct, musí chodit do školy. Ostatně proč ne? Má určité nedostatky, ale poradí si. Trápí ji samota; sice se s ní naučila žít, ale na podzim, když se prodlužují večery, je dobré mít někoho, kdo pochopí a potěší. Zbývá otázka, jestli v této vzdálené a cizí zemi najde přítelkyni? Pochybuje, že potká někoho, komu by mohla svěřit své nejhlouběji skrývané tajemství… Takové tajemství je pro osamělého člověka těžké břímě.</p>

<p>~~~</p>

<p>Kateřina Krušewská balí kufr a zlostně přitom vrčí. Opravdu to trošku přehnala. Přesněji řečeno zneužila moci, kterou měla přístupem k počítačovým systémům CBS. Na druhé straně v tom ovšem spočívala její práce. Identifikace zločinců. Velkých zločinců. Špionáž je trestná. Také finanční machinace, kontakty s mafií, dokonce i bigamie a pedofilie jsou trestné. Za to všechno jdou obyčejní lidé sedět. Za to se s normálním člověkem lidé přestanou stýkat. Za to ho vyhodí z práce… Věděla, že jsou znalosti nebezpečné. Řekli jí, že znalosti poskytují moc a moc svádí ke zneužití. Myslela si, že to zvládne. Ale copak je možné snést situaci, kdy se elita vládnoucí Polsku skládá bez výjimky z takových mizerných chlapů? Zemi už není možné zachránit. Všechno zašlo příliš daleko, nezávislost už neubráníme. Státní aparát nahlodává rakovina zrady. Na radikální operaci je pozdě. Ale chtěla alespoň trošičku pročistit ovzduší…</p>

<p>Připravila strategii jednání, shromáždila podklady, ale zapomněla na jedno: existují nedotknutelní. Naplánovala velký úklid, a byla z toho bouře ve sklenici vody. Dokumentace, kterou připravila, by postačila k usvědčení a zastřelení za vlastizradu skoro všech členů vlády a sedmdesáti procent poslanců. Materiály předané generální prokuratuře byly výbušné. Šest set spisů lidí, které je třeba okamžitě odstranit…</p>

<p>A nic. Odvoláni byli jen čtyři ministři. Naštěstí alespoň uruguajská rozvědka přijde o svého agenta… Kateřina skřípe zlostí zuby. Ona jako první nalezla stopy sítě vytvářené agenty této země, i desítku dalších. A teď se tomu bude věnovat někdo jiný. Pokud vůbec se tomu bude někdo věnovat. Ale teď je čas zmizet. Vypadá to, že ji za ty ministry chtějí vyhodit z práce.</p>

<p>Elita šílí a požaduje odvetu. Naštěstí nikoho nenapadlo, že „spiknutí“ (její naprosto legální a oprávněnou činnost nazývají spiknutím a velezradou!) se zrodilo zde – v bunkrech plných počítačů pod sídlem CBS. Prozatím podezírají rozvědku. Už desítky lidí z ní skončily na dlažbě. Nedělá si žádné iluze. Ví příliš mnoho. Otřela se o tajemství majitelů této země a ti takové věci nepromíjejí. Generál jí slíbil ochranu. Přesto bude dobré zmizet… Pálí spisy, nechce po sobě zanechat žádné stopy.</p>

<p>Nastal čas vyrazit na cesty. Najít si někde daleko byt a novou práci, pokud možno méně stresující. Přikrčit se a počkat, až se bouře přežene. Má jistý nápad. Sestřenka se jí předevčírem zmínila o jednom volném místě… Před několika týdny začal první semestr. Proč se neschovat ve škole?</p>

<p>~~~</p>

<p>Ředitel soukromého dívčího lycea se za stolem mračil. Na židli před ním skromně seděla dívka s copem. Delší dobu ji zamyšleně pozoroval. Vypadala sympaticky, ale podvědomě v něm vzbuzovala podivnou nechuť. Skutečnost, že má stejné příjmení jako nedávno přijatá lektorka, připsal náhodě.</p>

<p>„Žádáte tedy o místo učitelky informatiky?“ začal.</p>

<p>Když se někdo ptá na věci, které dobře ví, znamená to jen jedno. Chce svou oběť zmáčknout, zbavit ji sebejistoty. Co s tím? Může předstírat pokornou ovečku, nebo právě naopak, obrátit dotaz proti tazateli…</p>

<p>„Všechno jsem napsala do žádosti.“</p>

<p>Ředitel ji dočetl před pěti minutami. Tato odpověď v jistém směru znamená, že je za blbce. Jemně, ale přece. Pohlédl do papírů a vylovil životopis.</p>

<p>„Jsou tady jisté mezery,“ poznamenal. „Studia jste ukončila ve dvaceti…“</p>

<p>„Zvládla jsem pět let za dva roky,“ vysvětlila klidně. Otřel si čelo.</p>

<p>„Hm,“ zamručel, „další rok jste pracovala pro vládu. Co jste dělala konkrétně?“</p>

<p>Sestřenka ji varovala, že se rád ve věcech vrtá. Jak z toho ven? Může otázku obrátit ve vtip. A současně odpovědět tak, aby odpověď obsahovala zrnko pravdy.</p>

<p>„Když se budete moc ptát, dostanete se k nám.“</p>

<p>„A konkrétně?“</p>

<p>Vtip se nepodařil, musí tedy nasadit něco silnějšího. Vytáhla z kapsy vizitku a klidným pohybem předala budoucímu zaměstnavateli bílou kartičku se státním znakem, písmeny CBS a číslem telefonu. A absolutně nic víc.</p>

<p>„Pokud jste opravdu zvědavý, zavolejte tam,“ pohlédla na něj vyzývavě.</p>

<p>„Nezaměstnám vás,“ odsekl zlostně.</p>

<p>Zlost je nejčastěji známkou strachu. A strach je velice destruktivní síla. Strach je nejohavnější ze všech slabostí, a každou soupeřovu slabost je možné obrátit ve vlastní prospěch. Oči slečny Kateřiny znehybněly, pohled ztvrdl. Rysy obličeje tuhnou a mění ji v masku. Proměna trvá několik sekund. Dlouho cvičila před zrcadlem pod dohledem psychologů. Ředitel postřehl změnu. Teď se bojí ještě víc.</p>

<p>Dívka, která sedí před ním, je pořád stejná, ale pokud k ní předtím pociťoval nechuť, teď se ho zmocňuje panika.</p>

<p>„Pane řediteli,“ změnil se i její hlas. Je hlubší, slova padají jako odlitá z kovu. „Věřte mi, že jiná možnost není.“</p>

<p>Nevzdal se hned. Pokusil se ji zdrtit pohledem, ale ty oči, které ještě před chvílí vypadaly nevýrazně, se nyní lesknou jako kusy ledu. Nechtěla to, nerada láme lidem vůli, ale když není jiné východisko…</p>

<p>„Dejme tomu, že vás zaměstnám…“ snaží se ředitel zachovat zbytky cti.</p>

<p>Změna je blesková. Opět před ním sedí sympatická mladá kandidátka na učitelku, která vstoupila do jeho pracovny před několika minutami.</p>

<p>„Určitě toho nebudete litovat,“ usmívá se nesměle.</p>

<p>V tom okamžiku ředitele napadá, že vlastně není důležité, odkud přišla. Je příjemná a kompetentní, bude s ní možné pracovat…</p>

<p>~~~</p>

<p>Muž v plášti prochází uličkami krakovské čtvrti Kazimierz. Vzpomíná. Zkáze nepodlehlo všechno. Domy stojí pořád tam, kde stály, i když místy zeje hrozná díra. Už dlouho tu nebyl, ale rychle dospívá k cíli své pouti. Synagoga Remuh, kterou vystavěl v 16. století Izrael Isserles Auerbach pro svého syna Mojžíše, známého jako rabbi Moses Remuh… Podsaditá bílá budova s pohostinně otevřenou branou ve zdi. Poutník do ní vchází jistými kroky. Vstupní dveře jsou ve vnitřním dvoře. Noří se do přítmí a ticha, oči si rychle zvykají na tmu. U stěny hoří nevelká lampička věčného světla. Vyznačuje místo, kde obvykle sedával rabbi Remuh. Zezadu, zpoza sloupu, se vynořuje nevysoká, kulhavá postava s krhavýma očima.</p>

<p>„Prohlídka je placená,“ informuje návštěvníka.</p>

<p>Neznámý si ho prohlíží studeným pohledem hnědých očí. Strážce cítí pohled, který mu proniká až do morku kostí.</p>

<p>„Promiňte,“ šeptá. „Pokládal jsem vás za turistu.“</p>

<p>Příchozí klidně odvrací hlavu a s pohledem na lampu se zamyslí. Stojí tak déle než hodinu. Rabbi Remuh, jediný člověk, který vědomě odmítl dar…</p>

<p>Muž odchází. Jistě kráčí smrdutými uličkami. Zdejší povaleči ho sledují pohledy. Je cizí. Nepamatují ho. Je však zřejmé, že se tu cítí jako doma. Zahraniční plášť, to poznají podle zvláštního střihu, zlaté švýcarské hodinky, elegantní kožená aktovka… Vypadá jako pracháč a Kazimierz je místo, kde se loví… V něm je však něco podivného. Vyciťují, že je to opravdový muž, jeden z posledních zástupců vymírajícího druhu. Nevědí, jestli je ozbrojen, ale stejně se ho neodváží obtěžovat. Takoví lidé zbraň nepotřebují. Napadnout je možné někoho, kdo se poleká. Někoho, komu strach zabrání vzdorovat. Muž však nevypadá, že by se polekal. Nůž ani pistole na něho neudělají dojem. Přijme boj. A může vyhrát. Bylo by to příliš riskantní. Bude lepší počkat na někoho jiného.</p>

<p>Muž v plášti vychází z uličky na náměstí, kde je hospoda s názvem „Alchymie“. Čte nápis nad vchodem a vyprskne krátkým, zvučným smíchem.</p>

<p>~~~</p>

<p>Škola. Odřené lavice, špinavá okna. Ředitelství zaměstnalo uklízečku, ale té se zřejmě nechce pracovat. Chodbu otřela hadrem jen uprostřed. U stěn leží desítky let nedotčené geologické vrstvy. Podlaha se měla napastovat týden před zahájením výuky, ale udělali to teprve včera. Nikoho nenapadlo přes noc vyvětrat. Smrad pasty na parkety bojuje s pachem lyzolu.</p>

<p>Záclony byly teoreticky vyprané v létě, ale parta, která se tím zabývala, přitom ukradla polovinu prášku. Lavice umyli vodou s přídavkem dezinfekce. Také na poslední chvíli. Pořád je cítit výrazný zápach chloru.</p>

<p>Třídní učitelka působí naprosto nekompetentním dojmem. Prodloužila si prázdniny o dva týdny předstíráním nemoci. Čerstvě opálený obličej dokazuje, že tuto dobu strávila povalováním na pláži… První hodinu je fyzika. Žena zjevně netuší, co má dělat s časem i žáky. Třicet minut jim diktuje pracovní předpisy. Zbývající dobu tráví vařením čaje mimo třídu. Nevyužívá čas žáků, je jí všechno fuk. A to je v zemi údajně dvacetiprocentní nezaměstnanost. Bylo by snadné zaměstnat na jejím místě někoho, kdo něco ví a umí to předat…</p>

<p>Monika Stěpanovic sedí v první lavici u okna. Vnímá hodnotící pohledy celé třídy. První den v polské škole. Udělala dobře, že si nevzala šaty. Oblékla si džíny a vojenskou bavlněnou košili. Žáci využívají nepřítomnosti učitelky a povídají si. Naslouchá.</p>

<p>Poslední měsíc tvrdě pracovala několik hodin denně na výuce polštiny. Jeden z vojáků polského praporu KFOR byl pedagogem. Teoreticky měla být jeho úkolem organizace škol pro srbskou menšinu v Kosovu. Protože však neměl žádné žáky, aby zabil čas, začal ji učit rodný jazyk. Třicet dní není moc, ale měla knihy, kazety s filmy a několik desítek vojáků, pro které byla konverzace s hezkou dívčinou příjemným zpestřením těžké služby daleko od domova.</p>

<p>Umí polsky dost na to, aby mohla hovořit. Horší je pochopit řeči žáků v sousedních lavicích. Slyší převážně vulgarismy. Udiveně vrtí hlavou. Lycea má navštěvovat hlavně mládež ze středních vrstev. V celé skupině však nikoho takového nevidí. Sběř, holota, chamraď – mozek jí úslužně nabízí přiměřené přívlastky. Příšerná banda. Nabarvené vlasy, kroužky v nosech, debilní nápisy na taškách. Tři nebo čtyři přišli do školy zdrogovaní… Několik jich vypadá jako po těžké kocovině. Hoši ji hodnotí pohledy. V duchu ji svlékají. Vnímá jejich vzrušení. Co na ně tak působí? Světlé vlasy? Jistě, je ve třídě jedinou přírodní blondýnkou… Ještě štěstí, že o číslo větší košile skrývá její skutečné tvary.</p>

<p>Chodba ji vítá kyselým pachem potu – protože chybí tělocvična, hodina tělocviku probíhá právě zde. Následuje chemie. Učitelka mluví deset minut úplně z cesty, načež opět mizí. Vaří si kávu…</p>

<p>Monika se otáčí a hledí na třídu. Má pozorný, pronikavý pohled. Šestnáct roků zde naprosto nepochybně znamená telecí léta. Chichotající se děvčata listují v nějakém barevném časopisu. Jeden kluk si čte komiks, ostatní si povídají. Marní čas, který by mohli užitečně využít. Vídala lidi v jejich věku, jak se odvážně chápali zbraní a šli umřít za svou vesnici, za své údolí, za svou vlast… Oči měli jasné a odvážné. I když se třeba báli, znali svou povinnost. V šestnácti letech, někdy i dříve, už byli muži. Ti zde zůstanou rozjívenými děcky. Někteří navždy.</p>

<p>Děvčata jsou pitomá. Žijí ve virtuálním světě televizních seriálů a jediné, čemu věnují pozornost, jsou drby ze života hvězd. Prožíváním cizích životů utíkají vlastním. Lidský odpad. Ale někde přece jen musí existovat elity, které vychovávají podobné lidi, jako jsou její zachránci z polského praporu KFOR. Kde je má hledat? Část vojáků pocházela z vesnic. Ovšem důstojníci byli převážně z měst.</p>

<p>A ještě něco. Vzbuzuje nadměrný zájem u kluků. Zjistila to minulou hodinu. Nyní, o hodinu později, je ještě hůř. Dobře ví, co bude následovat. Jedni na ni budou dorážet rovnou, další budou předstírat přátelství. Ale všem půjde o jediné: jak by se s ní… Bude se muset hodně namáhat, aby si je udržela od těla. Čekají ji za to pomluvy, pohrdání, antipatie, nenávist…</p>

<p>Co tedy? Nemá důvod čekat. Ohodnotila školu, volba je jasná. Tady absolutně nemá co pohledávat. Přijela do Polska, aby se vzpamatovala z tragédií, jejichž svědkem byla. Přijela proto, aby se uklidnila, odpočinula si po mnohaměsíčním panickém útěku. A konečně sem přijela, aby si doplnila vzdělání. Za posledních několik měsíců věda hodně pokročila. Ovšem vidí, že se víc dozví četbou časopisu „Věda a život“ než tím, že se bude nudit v těchto hodinách.</p>

<p>Volba je jednoduchá. Ani odvaha jí nechybí. Ostatně čeho se má bát? Učitelů? Chemička je pořád mimo třídu. Odchází. Sešit do plátěné tašky, tašku přes rameno a na shledanou. Třída ji provází překvapenými pohledy. Po chvíli se všichni vrhají k oknu. Nespletli se. Modrooká dívenka klidně kráčí ulicí. Neohlíží se. Cítí, že se už nevrátí.</p>

<p>~~~</p>

<p>Učitelka tělocviku se rozhodla provdat za bohatého Němce. Hodně zdaru. Volné místo přebírá lektorka cizích jazyků Stanislava Krušewská.</p>

<p>Učit dva nebo tři předměty není nad její síly. Žačky v duchu trpí. Jestli zatouží rozpohybovat jejich těla stejně jako mozky, čeká je hodně těžké práce… Ale třeba to bude zajímavější než loni.</p>

<p>Na první hodinu přišla v zelených teplácích. Na hlavě nemá čínský účes, ale uzel. Kolem krku černý řemínek. Na lesklé píšťalce značka lvovského Sokola. Koupila ji ve starožitnictví. Nikl se leskne jako stříbro. Musela jen vyměnit dřevěnou kuličku uvnitř. S píšťalkou jsou spojené jisté vzpomínky. Co pro ni znamená století?</p>

<p>Postačilo, aby vešla, a všechny žačky okamžitě vstaly. Nikdo nechápal, jak to dělá, ale obklopuje ji aura bezděčné úcty. Postavila se a přehlédla děvčata klidným, chladným, odborným pohledem. Z této stránky učitelku znají, nic se před ní neskryje.</p>

<p>„Vítám vás. Jak je po prázdninách? Určitě jste se smažily u moře jako tuleni vyvržení na pláž… Vidím, že jste poslední týdny neudělaly v tělocviku vůbec nic… Styďte se.“</p>

<p>Něco nejasně mručí.</p>

<p>„Připomenu vám existenci určitých svalů, o kterých jste se určitě učily v biologii,“ vtipkuje. „Začneme padesáti kliky pro rozehřátí.“</p>

<p>V podporu ležmo se opírá o podlahu zápěstími – šetří prsty… Hlasitě počítá. Po pátém kliku polovina odpadá. Po desátém zůstala sama. Padesát…</p>

<p>„Vaše kondice není slabá, ale přímo tragická.“ Vstává. Ani se nezadýchala. „Začneme všeobecnými cviky. Také budete muset trošku cvičit i doma, tak hodynku denně.“</p>

<p>Pro zdůraznění používá někdy východní přízvuk a ukrajinštinu. Když je v takové náladě, je lepší poslechnout.</p>

<p>Čtyřicet minut zaplněných dřepy, předklony, kliky… Většina žaček nedokáže provaz… V předklonu nedosáhnou zápěstím na zem. Hodně z nich ani špičkami prstů… Už sice minuly doby, kdy se učitelka dotkla hlavou kolen, ale stejně má mnohem lepší kondici než ony…</p>

<p>Vzdychá a vzpomíná. Jaké to bylo tehdy dávno, když byla v jejich věku? Třiašedesát dní prchala na koni ke vzdálené polské hranici. Na ukradené klisně, s hordou janičárů za zády, bez jídla, bez čutory s vodou, bez peněz. Naštěstí stálo na polích obilí… Tři střetnutí, Dněstr přeplavala v říjnu… To nic, vždyť každé děvče z pohraničí zvládne měsíc jízdy na koni. Kozáci občas žili ve stepi celý rok. Už dlouho nebyla válka, muži zženštěli, a ženy… Škoda slov. Změkčilé, ospalé, nemotorné. Líné.</p>

<p>Zvoní. S úpěním znehybní na podlaze pod žebřinami. Devadesát dřepů je pro ně moc? Prochází mezi vyčerpanými svěřenkami. V závěru se také trošku zadýchala, ale do stavu příjemné únavy má daleko. Žákyně však připomínají utahané kobylky. Začichala, když zaznamenala nehezký pach dívčího potu.</p>

<p>„Sypte pod sprchy, špindíry!“ vyhání je jemně, ale rozhodně z tělocvičny.</p>

<p>Co se dá dělat v hezkém sále bez žákyň, ale se spoustou tělocvičného nářadí? Vlastně vše. Třeba cvičit se šavlí – na něco takového má příliš malý byt a na Plantach by budila přílišnou pozornost. Takže…</p>

<p>Vnořila se do skladu. Během pěti sekund ze sebe strhla tepláky a oblékla si šaty podle módy z posledních let 17. století. Málokterý úbor je pro cvičení nepraktičtější, ale zvolila jej záměrně. Kdo se naučí bojovat v nepohodlných šatech, snadno si poradí v každých jiných…</p>

<p>Na hrazdu pověsila důkladný dubový trámek na krátkém řetězu. Rozhoupala jej. Vytasit šavli trvá dvě desetiny sekundy. První zásah. Nepříliš silný, aby ostří neproniklo příliš hluboko. Šavle je stará čtyři století, patřila dědovi. S památkami je třeba zacházet jemně. Přímý sek, kryt, sek z obratu. Vyšla ze cviku. Nejlepší by bylo cvičení se živým soupeřem… Jenže kde ho hledat? Třeba u dveří.</p>

<p>Kateřina Krušewská tiše sedí na kraji nízké gymnastické lavičky a s úsměvem sleduje Stániny evoluce.</p>

<p>„Oho,“ sklání sestřenka šavli a jde ji uvítat. „Myslela jsem si, že jsem zamkla.“</p>

<p>Jak si má její otázku vyložit? Posměch? Ne, jenom údiv.</p>

<p>„Zámek Yale.“ Kateřina přimhouřila oči. „Šestnáct sekund pro začínajícího zlodějíčka, osm pro zkušeného. Nikdy jsem se nedostala pod deset, zřejmě nejsem dost talentovaná… Přiznám se, že jsem si myslela, že se společně najíme, ale nepřišla jsi do jídelny…“</p>

<p>„Neprožila jsem skoro půl tisíciletí proto, abych umřela na salmonelózu.“</p>

<p>„Máš pravdu,“ přikyvuje, „ale potěším tě, vaří tu mnohem lépe než ve státních školách.“</p>

<p>„Až se po vyučování vrátíme domů, udělám ti takové koleno v medu, že padneš nadšením.“</p>

<p>„Vepřové a med?“ diví se učitelka informatiky. „Netušila jsem, že se to k sobě hodí…“</p>

<p>„Musí se správně okořenit. Budeš se olizovat. Promiň, za deset minut mám francouzštinu a musím se ještě rychle osprchovat.“</p>

<p>Znovu si obléká tepláky. Už se o ní povídá až příliš. Kdyby se objevila na chodbě v šatech ze 17. století, drby by nebraly konce. Rychle, ale důkladně se oplachuje. Za silnou betonovou zdí zní zvláštní, vibrující zvuk. Kruci, zvoní… Rychle se utírá a obléká; málem podlehne panice. Učitel se nesmí opozdit. Je to ostuda. A ona má silně vyvinutý pocit odpovědnosti. Až přehnaně…</p>

<p>~~~</p>

<p>Civilizace vytvořila řadu udivujících vynálezů. Jedním z nejužitečnějších je telefonní seznam. Jen je třeba sehnat alespoň jeden výtisk. Monika kráčí Plantami. Ve dvacáté navštívené telefonní budce leží tlustá kniha. Vypisuje si adresy. Ve stánku si koupila plán města. Stál hodně, přitom musí šetřit. Prozatím si odřekla jízdu autobusem. No a co? Vždyť v posledních třech měsících ušla v balkánských horách pěšky přes osm set kilometrů.</p>

<p>Boty ji trošku tlačí, nejraději by se zula, ale Krakov je kulturní město. Nikdo nechodí bos. A ani počasí nepřeje.</p>

<p>Tři soukromé školy. První nevypadá dobře. Špinavé průčelí, graffiti, to hned naznačuje naprostou nedisciplinovanost. Typická „úschovna“ pro rozjívené hlupáky s bohatými rodiči… Druhá vypadá trošku lépe. Právě je přestávka a žáci se baví pliváním z oken. Odpadá. Třetí. Průčelí sice nebylo dlouho upravováno, ale během prázdnin je pečlivě vydrhli rýžovými kartáči a omyli spoustou vody. Ve vyleštěných oknech se odráží slunce. Vyučování právě skončilo. Z budovy vybíhá houf děvčat. Hned za nimi vychází učitelka. Je oblečená skromně, ale s vybranou elegancí. Na hlavě má zvláštní účes, sepnutý několika silnými dřevěnými jehlicemi.</p>

<p>Obklopuje ji skupinka děvčat. Na něco se ptají: odhání je, bez hněvu, s úsměvem. Nejdotěrnější říká několik vět. Ze školy vychází druhá žena, zřejmě o něco mladší, se silným světlým copem. Nese pletený piknikový koš. Plný. Jdou společně k zastávce. Monika je provází pohledem. Děvčata táhnou za učitelkami a zase se pokoušejí vyptávat. Opilé štěstím, mládím, planou radostí ze setkání…</p>

<p>Je rozhodnuto. Nyní je třeba naplánovat strategii postupu. Jak proniknout dovnitř? Většinou je nejlepší frontální útok. Tedy kupředu!</p>

<p>~~~</p>

<p>Na krakovské periférii, nedaleko smyčky jednoho autobusu, je rozlehlá louka. Ve středu, když školní zvonek ohlásí konec práce, je možné uspořádat piknik.</p>

<p>Turistická deka, koš s pečeným kuřetem v alobalu, láhev gruzínského vína alazni, k tomu placky mčdali z jediné gruzínské restaurace v Krakově. Pochopitelně ukrajinský ubrus, s ručně vyšívanými křížky. Dvě dívky ve dlouhých světlých šatech a širokých kloboucích vypadají jako filmové herečky.</p>

<p>„Proč ses vlastně nevdala?“ ptá se Kateřina.</p>

<p>„Za prvé se mi nevedlo moc dobře.“ Vzpomínky nejsou příjemné. Bývalý manžel podříznutý jako vepř a četné kapky krve stékající po čepeli šavle… „Potom jsem měla určité záměry, ale dva další padli ve válkách…“</p>

<p>„Tři, nu, dejme tomu čtyři pokusy za čtyři sta let není moc,“ mručí.</p>

<p>„Těžko najít někoho vhodného,“ krčí rameny.</p>

<p>Louka patří nedalekému stádu koní. Zvířata přivedli ráno a uvázali je ke kůlům, aby se pásla. Stanislava zručně zapaluje samovar. Trochu připomíná ty první, se kterými se setkala v Petrohradě. Samozřejmě je o polovinu mladší. Její ruka s dlouhou krbovou zápalkou se odráží až v přehnaně vyleštěném mosazném bříšku nádoby.</p>

<p>„Vyhodili mě z práce,“ vzdychá Kateřina. „To nám podstatně ztíží pátrání.“</p>

<p>„Jenom ztíží?“</p>

<p>„Můžu logovat zvenčí jako návštěvník,“ vysvětluje. „Pořídila jsem si několik falešných totožností. Ovšem systémy báze nejsou spojeny se sítí…“</p>

<p>„Rozumím,“ přikyvuje Stanislava.</p>

<p>Nerozumí. Veškerá informatika jí připadá zvláštní, nepochopitelná a nebezpečná. Sice si koupila výkonný počítač a dokonce se naučila vyhledávat na internetu verše oblíbených etiopských básníků, ale amharské písmo jí musela instalovat sestřenice…</p>

<p>„Musíme promyslet, co uděláme, jestli alchymista nežije,“ pozoruje Kateřina se zájmem kouřící samovar.</p>

<p>„Budeme hledat jiného,“ protahuje se líně Stanislava. „Nebo se vzdáme dalšího prodloužení života.“</p>

<p>„To se ti snadno řekne… Určitě jsi už unavená…“</p>

<p>„Kdepak…“ usmívá se.</p>

<p>Louku přechází mladý blonďák. Navštěvuje gymnázium, po vyučování pečuje o stádo a za odměnu smí jezdit na koních. Přišel přesunout ty, kteří se pasou dál na louce. Při pohledu na kouřící samovar a dvě mladé ženy na pikniku si udiveně protírá oči. Ale hned jde dál.</p>

<p>Pára v samovaru začíná syčet. Troška esence z čajníku, kohoutek, vařící voda…</p>

<p>Kateřina usrkne čaje.</p>

<p>„Co je to za směs?“ ptá se překvapeně.</p>

<p>„Přivezli mi ji z Moldávie,“ vysvětluje sestřenka. „Endemit, roste jen v několika údolích. Dříve byl podáván na sultánově dvoře, nyní je jeho používání mnohem demokratičtější.“</p>

<p>Gymnazista se vrací ke stádu. Když procházel po pěšině nedaleko nich, pohlédl na ně ještě jednou a tiše vzdychl. V hlavě se mu rodily podivné myšlenky. Stesk po epoše, kdy takový styl oblékání a trávení volného času byl docela běžný.</p>

<p>Zvířata převedená na nová místa se nyní pasou mnohem blíže, vítr občas přináší jejich teplý pach.</p>

<p>Stáňa vstává a kráčí k nejbližšímu. Kůň v ní vycítil něco zvláštního, sklopil uši k hlavě, ale když položila dlaň klisně na teplý nos, uklidnila se.</p>

<p>„Hodná holčička,“ hladí učitelka sametové chřípí. „Docela jako moje…“</p>

<p>Vrátila se k samovaru. Zvíře vytrhlo nedostatečně zatlučený kůl a přišlo za ní. Dala mu kousek gruzínské placky a gestem štíhlé dlaně ho zahnala.</p>

<p>„Nevím, jak najít Sedzivoje,“ sdělila sestřenici. „A co víc, nevím, jak se do toho pustit…“</p>

<p>„Je zlato vyrobené kamenem mudrců stejné jako obyčejné?“</p>

<p>„Ne, ale každý zlatník ho vezme. Jednou jsem obětovala dva krystalky, vyrobila jsem pět gramů. Tehdy zjistili, že má neobvyklé složení, ale tím jeho hodnota jen vzrostla.“</p>

<p>„Jaké?“</p>

<p>„Nevzpomínám si –“ zavrtěla hlavou. „Proč se na to ptáš?“</p>

<p>„CBS získala informaci, že krakovská pobočka Národní banky koupila zlatý prut bez označení, ale zato s velice zajímavým izotopovým složením.“</p>

<p>„Co to znamená?“ zajímala se.</p>

<p>„Zlato vždy obsahuje příměsi jiných kovů, nejčastěji ve stopových množstvích, ovšem díky tomu je možné identifikovat naleziště, odkud pochází.“</p>

<p>„A dál?“</p>

<p>„Prut, který zakoupila banka, mírně zapískal u měřiče radioaktivity. Zabývali se jím důkladněji. Ukázalo se, že obsahuje stopová množství polonia.“</p>

<p>Stanislava tiše hvízdla.</p>

<p>„Prodal je bance… Zaznamenaly ho kamery?“</p>

<p>„Ano, ale to nám nepomůže… Báze prodavače identifikovala. Bohužel to byl jen majitel směnárny. Sdělil, že mu prut prodal zarostlý tulák. Kameru v kanceláři neměl. Ale bylo to tady – v Krakově.“</p>

<p>„Zajímavé…“</p>

<p>~~~</p>

<p>„Čím posloužím?“ ocenil ředitel pohledem dívku, která vstoupila do ředitelny.</p>

<p>Od vidění zná všechny své žákyně. Nepatří k nim. Zlaté vlasy, přírodní blondýnka, jaké dnes prakticky nejsou k vidění… Velké modré oči, husté řasy. Je velice hezká, jen dvě věci trošku ruší. Na levé tváři něco jako dosud nezahojená modřina a několik černých teček. U pravého ucha nenápadné jizvičky, jako po nějaké zvlášť úporné akné.</p>

<p>Pokynul k židli. Usedla skromně na okraj.</p>

<p>„Chci se zapsat do vaší školy.“</p>

<p>Zřetelný cizí přízvuk… Mluví pomalu, pečlivě vybírá polská slova.</p>

<p>„Máme volná místa.“ Nebyl by proti tomu mít takovou žačku. „Přijď s rodiči.“</p>

<p>„S tím budou jisté potíže,“ usmívá se omluvně.</p>

<p>Dokáže báječně hrát. Když vypráví svůj příběh, v ředitelově srdci se budí otcovské city…</p>

<p>~~~</p>

<p>Tato ruina vypadala nejlákavěji ze všech, které dosud navštívil. Přízemní budova s vyvrácenými okny. Částečně propadlá střecha. Dveře do ulice zatlučené prkny, je proto potřeba vlézt oknem.</p>

<p>Bývalá lékárna zkrachovala před deseti lety. Možná ještě dříve. V hlavní místnosti nic zajímavého. Ve sklepě se povaluje smetí. Ale je tu ještě půda. Vlézt tam je o strach, shnilé trámy se můžou kdykoli zhroutit. Všude se povalují prošlé léky. Samozřejmě tady řádili narkomani. Hledali morfium, silné psychotropní léky, steroidy… Těžko něco našli, ale obrátili všechno vzhůru nohama. Biolog s baterkou v zubech se hrabe v hromadách léků. Ví, co hledá. Na samém dně dřevěné bedničky leží kartonové balení s modrým nápisem.</p>

<p>Učitel odkládá baterku a pomalu počítá do dvaceti. Musí uklidnit radostné bušení srdce. Zvedá krabičku a otevírají. Uvnitř je šest ampulek ze silného skla. Hliníkové zátky jsou připevněny natrvalo, obsah je možné vytáhnout injekční stříkačkou přes silnou vrstvu gumy. Ve dvou je kapalina kalná. Postačí na šest kultur. Datum použitelnosti sice prošlo už skoro před dvaceti lety ale to ho nijak netrápí. Jestli neuspěje, najde jiné.</p>

<p>~~~</p>

<p>Čtvrtek, osm ráno.</p>

<p>Žačky ještě spí. Jak s nimi hnout? Nejlépe prověrkou, co přes prázdniny zapomněly.</p>

<p>„Vyndejte papíry,“ příkaz je krátký a konkrétní.</p>

<p>Zakvílení hrůzy…</p>

<p>Otáčí se a drtí je pohledem.</p>

<p>„Napíšeme si písemku,“ mluví tak, jak se má mluvit ke koním – klidně, ale tónem vylučujícím každou diskusi. „Měly jste dva týdny na připomenutí…“</p>

<p>Vrtí se jako mouchy v medu, doufají v zázrak a… zázraky se občas stávají.</p>

<p>Zaskřípaly dveře a otevřely se. Stanul v nich ředitel.</p>

<p>„Paní Stanislavo?“</p>

<p>„Čím posloužím?“ Nemá ráda, když ji někdo ruší při výuce, ale snaží se být zdvořilá. Život ji naučil, že se to vždycky vyplácí.</p>

<p>„To je vaše nová žákyně. Monika Stěpankovic. Z Kosova.“</p>

<p>„Sedni si na volné místo.“ Stanislava bezděčně přešla na srbštinu. Ředitel má oči jako talíře. „Umíš francouzsky?“</p>

<p>„Oui, madame.“ Dívka je evidentně vyvedena z konceptu.</p>

<p>„Tak napíšeš písemku se zbytkem třídy.“</p>

<p>Každý, kdo jedná s touto ženou, hned pozná, že se s ničím nepárá. Každého hned hodí do hluboké vody. Srbština je jihoslovanský jazyk. Některá slova jsou podobná, jiná je možné domyslet z kontextu. Ovšem převážné většině není rozumět. Z dvaceti hrdel uniká zakvílení, neumějí srbsky, ale k čemu je šestý smysl? Řediteli se zachvělo srdce, ale rychle potlačil lidské reflexy. Škola existuje kvůli učení a ne proto, aby žákyně litoval…</p>

<p>Rozdala lístky s otázkami. Každý má jiné, což účinně zabraňuje opisování. Ostatně to už ani nezkoušejí. Nemá takové věci ráda. Tuto její stránku už poznaly. Dvacet hlav se sklonilo nad úkoly. Jedno děvče chce s kňouráním slovník, ale Stanislava ji utiší pohledem. Test je opravdu jednoduchý.</p>

<p>Srbka píše odpovědi rychle a bez váhání. Řeč Victora Huga a Julese Verna tedy musí ovládat obstojně. Uvidíme, jak jí to půjde.</p>

<p>Učitelka pozoruje novou žačku. Je velice hezká. Vlasy barvy dozrálého obilí, oválný obličej s výraznými lícními kostmi. Tmavomodré oči. Opravdová princezna z pohádky… Jen dlaně nesou známky válečných útrap. Nehty má ostříhané hodně nakrátko, určitě je měla polámané. Na levé tváři má několik černých teček. Na první pohled vypadají jako mateřská znamínka, ale děvče je levačka. Stanislava už takové stopy viděla. Jsou to nespálená zrnka střelného prachu. A malé probarvení. Nevyléčená modřina někdy zůstane navždy. To dítě střílelo z ostřelovačské pušky, kterou přikládalo ke tváři. Zajímavé.</p>

<p>Dívka sedí vzpřímeně, všechny ostatní se sklánějí nad papíry. Má nejrovnější postavu z celé třídy. Ale je v ní něco, co v mysli učitelky zažíhá všechny varovné lampičky. Předtuchy ji dosud ještě nikdy nezklamaly.</p>

<p>~~~</p>

<p>Logovat se do sítě CBS z vlastního domu není moc rozumný nápad. Mohlo by se stát, že po vstupu do systému se vám u dveří objeví několik mužů v šedém. Přinejmenším dva z nich budou mít samopaly, jen tak pro jistotu. Jeden mívá pušku k rozstřelování zámků… Ten s modrýma, nehybnýma očima řezníka bude mít aktovku s pouty a bianco zatykačem.</p>

<p>Nebudou se obtěžovat klepáním. Bez cavyků vyrazí dveře. Při pohledu na ně je třeba okamžitě zvednout ruce. Když se opozdíte o půl sekundy, prošpikují vás olovem. Ale neodsuzujme je, mají hodně náročnou práci. Spoutají vám ruce dvojitými pouty a přes hlavu natáhnou pytel. Vyvedou vás a posadí do dodávky označené jako majetek Vodovodů a kanalizací. Co se potom smolařskému hackerovi stane, ví málokdo. V každém případě se žádný z nich nevrátil, aby o tom vyprávěl. Je lepší neriskovat.</p>

<p>Kateřina se proto připojuje z internetové kavárny na vzdáleném sídlišti Nová Huť. Tady ji nikdo nezná, nikdo neidentifikuje, nejsou zde kamery… Bříška prstů natřela lakem na nehty, aby nezanechala daktyloskopické stopy. Je to lepší metoda než natírání tukem.</p>

<p>Databáze obsahují kolem čtyřiceti milionů jmen. Samozřejmě je přehnané tvrzení, že CBS má spis na každého občana této země. Dvacet milionů záznamů jsou údaje získané ze zahraničí výměnou s policií sousedních zemí.</p>

<p>„Máme ji,“ informuje Kateřina sestřenku, která sedí na vedlejší židli. „Monika Stěpankovic, srbská národnost, naposledy žila v kosovské Dakovici. Polská hlídka ji zachránila v poslední chvíli z rukou Albánců. Vojáci KFOR ji vzali s sebou na základnu, nechali ji tam měsíc, aby se vzpamatovala, a poslali ji do Polska. Žije v dětském domově.“</p>

<p>„Sirotek?“</p>

<p>„Ano. V Srbsku nemá žádné příbuzné. Získala azyl.“</p>

<p>„Kdo jí platí školné v našem lyceu?“</p>

<p>„Nevím. Údaje chybějí,“ pohlédla s obavami na hodinky. „Mizíme, už nás určitě zaměřili.“</p>

<p>Zavírá systém. Platí a odcházejí z kavárny. Když stojí na stanici, ozývá se v dálce siréna. A ne jednoho auta. Ke kavárně uhánějí nejméně čtyři. A hned za nimi šedá dodávka s označením VaK. Vozy vodovodní pohotovosti jen málokdy jezdí tak rychle. A je vůbec správné, že experti na prasklá potrubí a vadná těsnění používají policejní sirény?</p>

<p>„To všechno kvůli nám?“ diví se Stáňa.</p>

<p>Sestřenka neodpovídá. Píše SMS generálovi, aby odvolal poplach. Do vládní sítě pronikla pouze ona…</p>

<p>~~~</p>

<p>Monika Stěpankovic zavírá oči. Probírá učitele. V podstatě jsou všichni normální. Dvě výjimky. Vlastně jen jedna výjimka, ale ve dvou osobách. Kateřina a Stanislava. Neví, jaká mají příjmení, ale to ji neplete. Přespříliš radosti v očích, když se setkají na chodbě. Jsou tedy příbuzné. Blízké příbuzné, a navíc přítelkyně. Jako sestry. Musí tedy mít podobné povahy.</p>

<p>Je čas na analýzu. Stanislava má na pravé ruce mírné zesílení v místě, kde se palec spojuje s dlaní. Nadměrně se tam vyvinuly svaly odpovědné za svírání prstů. Drobná učitelka samozřejmě neboxuje, zato je snadné si ji představit se šavlí v ruce. Nenosí na ruce hodinky, má jen kapesní. Zřejmě si na ně zvykla. Když si chce něco pořádně prohlédnout, podvědomě zvedne ruku k obličeji.</p>

<p>Nosí korzet, proto se drží tak rovně. Současně ho přehnaně nestahuje, ráda dýchá zhluboka. I oblečení má sice elegantní, ale především pohodlné…</p>

<p>Šíří kolem sebe auru bezděčné úcty. V její přítomnosti vstávají i dospělé ženy. Dobře vychovaní lidé mají reflex vstát, když do místnosti vstoupí někdo starý… Projevují tím úctu k jeho věku. Je to gesto společné pro skoro celý okruh latinské civilizace…</p>

<p>Šavle, kapesní hodinky, korzet a gesto, jímž se posunují brýle? Nechala si operovat oči, musela být krátkozraká. Neměla dříve na dobré brýle? Měla. Takže? Takže si tento legrační pohyb zafixovala dříve, když používala monokl nebo, což je pravděpodobnější, lorňon.</p>

<p>Soubor reflexů se u paní učitelky ustálil už dávno, co když od té doby uplynulo už sto padesát let? Je svižná a rychlá. Má kočičí obratnost a neuvěřitelné reakce. Bleskové až přehnaně. S takovými schopnostmi je možné žít dlouho. A ještě něco. Přestože mluví srbsky plynně, má strašně archaický přízvuk… Naučila se tedy tento jazyk hodně dávno. Jak dávno? To bude muset zjistit… A ještě dvě otázky. Proč vypadá na dvacet? Křížek má zřejmě stříbrný. Jak je možné, že jí nepropálil v kůži díru až na kost?</p>

<p>~~~</p>

<p>Monika Stěpankovic přežívá díky tomu, že dokáže neomylně vycítit nebezpečí. Ohavné čtvrti pozná okamžitě, na první pohled. Krakovský Kazimierz se v posledních letech hodně zcivilizoval, současně však zůstal nebezpečný.</p>

<p>Pro ni ne. Odvážně kráčí ulicí. Povaleči u dveří couvají dovnitř. Jsou to flákači už mnoho generací. Instinkt zapsaný hluboko v podvědomí je nikdy nezklame. Cítí, že do jejich poklidné enklávy zavítalo smrtelné nebezpečí. Vědí, že toto zlatovlasé děvčátko je hrůznější než tlupa rozzuřených policajtů, odhodlaných prohledat dům po domu. Kdyby zaútočila, okamžitě prchnou. Ale nevšímá si jich. Prochází se, obdivuje zbytky hebrejských písmen na poničených průčelích.</p>

<p>Nakonec zamíří k jednomu z domů. Ze dveří vychází Zenek, král této všivé čtvrti.</p>

<p>„Promiňte,“ promlouvá chraplavě. Bojí se, ale pociťuje odpovědnost za kámoše. Musí se jí nějak zbavit. „Byli bychom rádi, kdybyste sem nechodila…“</p>

<p>Pohled modrých očí jím proniká naskrz. Zločinec má pistoli, ale neodvažuje se ji použít. Ještě před pár minutami si myslel, že ji dokáže zahnat. Teď ví, že by to byla přinejmenším nerozvážnost. Prožil už v životě mnohé a má ledacos na svědomí. Naučil se neomylně oceňovat protivníka. Zdálky. Zmýlil se. Dělalo se mu nanic, ale myslel si, že to zvládne. Nepředpokládal, že to zblízka bude tak hrozné. Sladká dívenka nic nedělá. Zatím. Jen kouká. Instinkt v něm ječí jako siréna. Chlupy na rukách se mu ježí jako divočákovi. Mohl by prostě utéct, ale pomyšlení, že by se musel obrátit k nebezpečí zády, ho děsí.</p>

<p>Kámoši opatrně vyhlížejí, zřetelně vystrašení. Někteří mají zbraně, ale podvědomí jim říká, že jsou k ničemu. Spadli do pasti. Všichni. Kdyby začali střílet, bude ještě hůř. O hodně hůř… Nejstrašnější je, že nic nechápou. Proč se vlastně bát? To telátko vypadá na šestnáct. Teoreticky je možné mu urazit hlavu jediným pohybem. Teoreticky.</p>

<p>Zenek mlčí, ale cítí, jak se v něm všechno choulí. S podřízenými nemůže počítat. Jestli se ho děvčátko rozhodne zlikvidovat před jejich očima, žádný z nich se nehne. Jestli uteče, skončí jeho nadvláda. Vyženou ho odtud… Takže varianta „b“. Poslední šance. Sahá do kapsy. Mrazí ho. Jestli ji napadne, že tam má zbraň, okamžitě ho zabije.</p>

<p>„Máme určitý návrh,“ podává jí silný svazek bankovek. „Kdybyste slíbila…“</p>

<p>Monika se usmívá, potom otvírá ústa a mírně zvedá jazyk. Bandita spěšně přidává druhý, stejně silný svazek.</p>

<p>„Přijímám váš návrh,“ odpovídá klidně. „Víckrát mě tu neuvidíte…“</p>

<p>Lhostejně strká peníze do tašky. Odchází. Provází ji vzdech úlevy. Část povalečů se rázně loučí. Zenek mizí v průjezdu. V šeru sedí starý žid, jeden z posledních zdejších předválečných obyvatel.</p>

<p>„Tak co?“ ptá se lhostejně.</p>

<p>„Měl jsi pravdu,“ vrčí vládce čtvrti. „Kurva, tolik škváry v hajzlu…“</p>

<p>Celý se třese. Naštěstí ho tady nikdo nevidí. Žid se chvěje také. Možná zimou, možná stářím, možná ze stejných důvodů jako on.</p>

<p>„Buď rád, že to vzala,“ těžce padají starcova slova. „A buď rád, že žiješ… Pamatuji, jak za války jedna taková vyřídila jedenáct ozbrojených esesáků.“</p>

<p>Vzpomínka. Viděl to zdálky. A zapamatoval nadosmrti. Údery udílené přímo nepostřehnutelnou rychlostí. Nelidská, nestvůrná síla… Utržená hlava se kutálí po dlažbě a zanechává krvavou stopu. Dívka bojovala zuřivě, lámala ruce, nohy, žebra. Věděla, že zemře, ale to jí jen dodávalo sil. Byla účinná a nelítostná. Jako golem. Jedenáct jich zabila, čtyřikrát tolik zranila. Při pohledu na ni cítil totéž co před chvílí. Stejně extrémní, živočišnou hrůzu.</p>

<p>„Mešit,“ zaklíná rodným jazykem.</p>

<p>Už dávno opustil náboženství předků. Ale teď začíná bezděčně mumlat staré hebrejské modlitby pro zahnání zlého ducha…</p>

<p>~~~</p>

<p>Nedaleko odtud nastupuje Monika do tramvaje. Přes plátno ohmatává bankovky. Problém kolejného se vlastně vyřešil sám. Zrodily se jiné. Oni vědí. Bojí se. Člověk, který se bojí, dokáže být nevypočitatelný.</p>

<p>Pomalu se uklidňuje. Krakov má přes milion obyvatel. Nenajdou ji. Ostatně ji určitě nebudou hledat. Jsou silní jen ve své čtvrti.</p>

<p>Nakonec se mírně usmívá. Není nad špatnou pověst. Všichni grafomani, kteří plodí jeden horor za druhým, si zaslouží dík…</p>

<p>~~~</p>

<p>„Péče o všestranný tělesný i duševní rozvoj je základní vlastností rozumné bytosti,“ rozléhá se učitelčin hlas tělocvičnou.</p>

<p>Žákyně stojí a trpělivě poslouchají. Jejich oblíbená profesorka občas pronáší takové proslovy. Je potřeba přikyvovat a prostě přečkat…</p>

<p>„Podívejte se na sebe,“ pronáší důtklivě. „Hejno vypasených husiček. Hrbíte se, křivíte nohy, marníte dívčí půvab… Podívejte se na svou spolužačku…“</p>

<p>Nemusí říkat, na kterou. Mladá Srbka stojí rovně jako topol. Chodidla ideálně rovná. Při učitelčině projevu naklonila mírně hlavu. Přitom stojí naprosto přirozeně. Jako obvykle. Pytlovité teplákové kalhoty skrývají nohy, oblékla si však tričko s krátkým rukávem. Ramena má pevná, opálenou kůži. Mnohem opálenější než obličej. U zápěstí má nevelkou jizvu.</p>

<p>Stanislava pohlíží na žačky nesouhlasným pohledem.</p>

<p>„Dobře,“ povídá klidně. „Začneme znovu kliky.“</p>

<p>Monika opírá dlaně o podlahu. Ruce vypadají tenké a slabé, ale to je jen zdání. Odvážně se pouští do boje.</p>

<p>Ostatní děvčata přes víkend necvičila, přestože jim přikázala trénovat. Polovina opět odpadá při pátém kliku. Deset, dvanáct, a zůstávají dvě. Učitelka a Srbka. Třicet, čtyřicet… Padesát… Po tvářích děvčete začínají stékat velké kapky potu.</p>

<p>„Stačí.“ Stanislava vstává. „Nepromarníme tak celou hodinu.“ Zadýchala se také. „Třicet dřepů. Hned.“</p>

<p>Odpovídá sborové zaúpění…</p>

<p>Velká přestávka trvá půl hodiny. To stačí, aby žákyně poobědvaly. Má dost času na cvičení se šavlí. Stanislava trénuje tvrdě. Kolem cíle postavila složitou konstrukci z lavic, židlí a tělocvičných laviček. Obratně poskakuje po vratkých prknech. Útoky, kryty… Šavle sedí v ruce přímo výtečně. Navzdory vratkému podkladu Stanislava udržuje ideální rovnováhu, nemusí hledět pod nohy, aby neomylně našla místa zásahu. Nečetní odborníci, kteří by dokázali ocenit její umění, by si nepochybně protírali oči úžasem. Trochu vyšla ze cviku, ale pomalu se zase vpravuje. Maďarská čepel už skoro tři století nepila lidskou krev a lze doufat, že tomu tak bude i nadále. Dubový trámek už pořádně utrpěl. Ještě několik tréninků a bude muset sehnat nový špalek.</p>

<p>Zvoní budík. Uplynulo patnáct minut. Zamést třísky, smýt pot a únavu. A hned potom uhánět do třídy… Škoda. Rychle rozebírá překážky. Trámek a šavle zabalené do šatů končí ve skříňce. Klíč do kapsy a tryskem pod sprchu. Vstupuje do dívčí šatny. Tři poslední loudalky dopisují v koutě domácí úkol. Vyhání je a zavírá dveře na zástrčku.</p>

<p>V koupelně je tma, přepálila se poslední žárovka. Zná však dostatečně dobře rozložení místností. Špetka světla ze šatny postačí. Musí ale zajistit dveře, aby se nezabouchly. S ručníkem přes rameno vstupuje do vlhkého přítmí. Vzduch je plný páry. Nestačí si usušit vlasy, ale to není důležité. Je teplo, uschnou.</p>

<p>Pronikavá vůně šminek, mokrého betonu, zatuchliny. Stojí pod sprchou a pouští na sebe proud ledové vody. Po zádech jí přebíhá mráz. Připomněla si tureckou lázeň. Přestože už minulo tolik času, nezapomněla vzor na dlaždičkách. Tehdy jí připadala jako bezpečný úkryt, ve kterém se mohla potmě vyplakat ze svého smutku. Opravdu uplynulo skoro čtyři sta let? Vzpomínky i fantazie se proplétají. Šumění vody a slzy mladičké otrokyně…</p>

<p>Podobná místa v ní od té doby vyvolávají nepříjemné asociace, přestože se ráda sprchuje. Zavírá oči. Čas se zpomalil. Nezřetelné stíny i vzpomínky… Stála pod proudem teplé vody s ostrou damascénskou ocelí v dlani. Vzpomíná si, jak se v ní probudil vztek. Dospěla, během několika minut se z dívky stala žena. Žena z pohraničí, šlechtična. Hrdá, sebejistá, svobodná…</p>

<p>A potom… Pohled naplněný nesmírným údivem a krev na mramoru, splachovaná vodou… To nečekal, tlusté prase. Nůž, který ukradla s pomyšlením na sebe, pohroužila do srdce samotného sultána. První smrt, úder ze zoufalství, z nenávisti. Neočekával to, jen proto uspěla… Teprve potom přišel klid.</p>

<p>Útěk… Bláznivý, nemožný, stovky kilometrů nepřátelskou zemí. Dlouhá cesta lemovaná četnými mrtvolami pochopů. Od té doby musela mnohokrát volit mezi smrtí svou nebo jiných lidí. A vždycky se rozhodla správně. Je šlechtičnou z pohraničí. Běda tomu, kdo jí přijde do cesty.</p>

<p>Stojí pod sprchou. Příliš dlouhé polévání studenou vodou oslabuje tělo, ale zakaluje ducha. Pouští trošku teplejší. Duch se už zakalil, nastal čas posílit tělo. Po nahé kůži stékají proudy vody. Na pevném, opáleném lýtku zůstala jen stará turecká dýka v kožené pochvě. Život ji naučil, že ani v koupelně nesmí zapomenout na bezpečí…</p>

<p>Šumění vody a najednou cizí zvuk. Hučí trubky. Zůstala tu snad nějaká žačka? Nemožné. A přece. Tiché pleskání bosých nohou v loužích vody. To není žačka. Pohybuje se příliš rychle a příliš dobře nalézá potmě cestu. Představivost jí nabízí obraz tygra plížícího se tmou. Kuš! Ne, to není divoká šelma. To je člověk. Súdánský čaroděj, animalista, který v sobě probudil divoké zvíře. Převzal jeho vlastnosti, sílu i instinkty. Na rukou má nepochybně rukavice s ocelovými drápy. Pro toho, kdo s nimi dokáže zacházet, je to příšerná zbraň. A oni jsou v tom mistři.</p>

<p>Dýku do ruky. Třeba ji dopadnou, ale některý na to doplatí. Životem. Skok do tmy. Pleskání chodidel se blíží. Přišli pro ni… Čeká přikrčená za rohem. Dávku z kalašnikova nepřežije, ale doufá, že ji chtějí podříznout potichu. Udeřila. Naslepo, ale cítí, že před ní někdo je. Čepel vykřesala jiskru na jiném ostří. Nepřítel výpad blokuje. Silné trhnutí ji zbavuje zbraně. Nůž zařinčel kdesi na mokrém betonu. Je tedy nahá a bezbranná. Krok dozadu. Protivníka má přímo před sebou. Dvě silné, dřevěné jehlice, které obyčejně spojují umělecký čínský účes, zapíchla do drdolu. Skrývají tenká ostří z nejlepší nástrojové oceli. Ostré jako břitva. Drží je v rukou a očekává úder. Snaží se pohledem proniknout tmu. Kdo ji našel?</p>

<p>Pitomost, přežít čtyři sta let a nechat se podříznout v koupelně… Už hodně dávno si slíbila, že živou ji nedostanou. Slíbila si, že ten, kdo ji konečně přemůže, utrpí ztráty, které mu otráví radost z vítězství. Čeká. Z dálky se ozývá pleskání bosých chodidel. Nepřítel utíká. Ne, neutíká, odchází. Ve tmě koupelny už nevnímá cizí přítomnost. Šikla by se baterka, ale i bez ní se může pokusit najít nůž… Zařinčel někde vlevo. Hledá u zdi. Je tu. Je dobré opět cítit v ruce zbraň. V dálce bouchly dveře šatny.</p>

<p>Na ostří nahmatává prstem zub hluboký nejméně tři milimetry. Přitom je to vynikající damascénská ocel ze 17. století… Z čeho byla ta druhá zbraň? Udeřila přece do čepele a ne do rozbrušovačky…</p>

<p>~~~</p>

<p>Kateřina Krušewská sedí za stolem. Žáci ťukají do kláves počítačů. Také nová žákyně pilně pracuje. Jde jí to mnohem pomaleji než ostatním, pravděpodobně proto, že má problémy s jazykem. Polsky mluví dobře, ale ještě nezískala patřičnou zběhlost. Zná některé programy, ale nejnovější verze ještě nezvládla. I tak je to přímo zázrak, v zemi poničené válkou nemohla mít moc možností se učit… Občas se zasekne. Když zvedne hlavu a hledá pohledem pomoc, Kateřina jde k ní a trpělivě ukazuje, co a jak… Pro ostatní žačky tolik pochopení nemá. Asi proto, že mladé Srbce stačí ukázat jednou a hned si to zapamatuje, kdežto Polkám může vysvětlovat desetkrát a stejně nechápou…</p>

<p>Učitelka po očku pozoruje třídu. Monika Stěpankovic si oblékla jako obvykle džíny a mužskou plátěnou košili vojenského střihu, s kapsami. Je pohodlná, ale naprosto skrývá její siluetu. Oblečení se pro ni vůbec nehodí. Vlasy si svázala řemínkem. Kateřina se pokouší představit si ji v jiném oblečení. Modré šaty zdůrazňující zlatou barvu vlasů, sladěné s barvou očí, na čele diadém… Ta maličká vypadá jako princezna z pohádky. Jen se musí jinak obléci. Určitě nemá peníze. Měla by jí něco koupit, ale jak? Urazí se…</p>

<p>Monika hledí po očku na učitelku. Kateřina se podobá své sestřenici. Bezchybně aplikuje psychologii. Ke každé žákyni přistupuje individuálně. Ví, kdy postačí výhrůžný pohled a kdy je třeba hodit křídou. Ví, co na koho nejlíp působí. Vládne bez námahy, ale musela se to učit, kdežto Stanislava to má vrozené. Obě učitelky si jsou svým způsobem podobné a současně se velice liší. Lektorka se zjevně do této doby nehodí. Informatička je současná až příliš.</p>

<p>~~~</p>

<p>Sborovna není velká. Nesmí se v ní kouřit, zato vůní kávy stěny přímo nasákly. Nábytek je nový a důkladný, něco mu však chybí. Dá se na něj dívat, ale nenadchne…</p>

<p>„Myslíš, že to byla ona?“</p>

<p>Styk s agenty CBS dokázal, že Kateřina má hodně analytický přístup k realitě.</p>

<p>„Kdo jiný?“ Přestože už uplynula hodina. Kateřina je pořád vzrušená. Nakopnutí adrenalinem jako obvykle udělalo své. „Ledaže budeme předpokládat, že některá z těch hlupaček nenapsala domácí úkol a v této souvislosti se rozhodla zlikvidovat příčinu svých potíží vraždou oblíbené učitelky…“</p>

<p>„Blábolíš…“</p>

<p>„Vím. Pouze ona… Víš, že dokáže padesát kliků?“</p>

<p>„Existuje římské přísloví, že vinen je ten, kdo má z toho užitek…“</p>

<p>„Is fecit, cui prodest,“ cituje Stanislava.</p>

<p>Nu ovšem, dospívala v době, kdy znalost latiny byla skoro všeobecná… A ona vždy dbala o své vzdělání.</p>

<p>„No právě,“ vrací se sestřenka k meritu věci. „Proč? Není přece blázen… Poznala bych to, měli jsme psychologii.“</p>

<p>„Poslali ji.“</p>

<p>Oči obrácené ke stropu.</p>

<p>„Má milá, máš paranoiu. Dejme tomu, že se opravdu objevil nějaký nový Řád svaté spásy nebo jak se jmenoval. Nejdříve by tě museli najít. A když by vystopovali tvou skrýš, přece by neposlali do sprch šestnáctiletou Srbku s nožem, ale praštili by tě sekerou do hlavy, až budeš procházet bránou, nebo tě srazili autem. A ještě pravděpodobnější je, že by tě omámili éterem a odvezli do důkladně vybavené laboratoře na vivisekci…“</p>

<p>Stanislava se uklidňuje. Adrenalin jí už nepřekáží v myšlení. „Kdo mě tedy přepadl?“</p>

<p>„Ona. Ale otázku jsi položila naprosto nesmyslně.“</p>

<p>„A přece.“</p>

<p>Kateřina jí poklepala na rameno.</p>

<p>„Soustřeď se. Sprchovala ses. Všechna děvčata se už dávno oblékla a odešla. Alespoň sis to myslela.“</p>

<p>„No právě. Přece nebudu před nimi vystrkovat nahý zadek…“</p>

<p>„Měla sis vzít plavky. Připadá mi, že ony je nosí. Někdy je dobré něco odkoukat od mladších generací…“</p>

<p>„Asi ano…“ Stanislava dochází k názoru, že je to opravdu dobrý nápad.</p>

<p>Proč na to nepřišla sama?</p>

<p>„Tak. Sedíš potmě pod proudem vody. A tu do sprch přichází Monika. Asi také nerada vystrkuje nahý zadek, nebo prostě nemá na plavky? Počkala tedy, až ostatní odejdou. Potmě jste na sebe narazily. Popadla jsi nůž, ona popadla nůž. Přímo zázrak, že jste se nepodřezaly…“</p>

<p>„Hm… A podle tebe je normální, že šestnáctileté děvčátko jde pod sprchu s kudlou v zubech?“</p>

<p>„Nechci ukazovat prstem na dvacetiletou učitelku, která se koupe nahá. Ach, promiň, nahá ne, pochva s nožem na lýtku je přece součást oblečení…“</p>

<p>„Mám důvod,“ zlobné prsknutí. „Život mě naučil.“</p>

<p>„Vím.“ Kateřina hladí cop, v jehož pletencích má dvaceticentimetrovou čepel. „Máme své zvyky. Ty žiješ dlouho a jsi přehnaně opatrná, já jsem měla zajímavou práci, ve které jsem absolvovala, říkejme tomu kurz bezpečnosti práce. A naše drahá Monika měla tu smůlu, že žila v Kosovu. Jestli to nevíš, tak to je takové místo, kde napřed Srbové mordovali Albánce, potom se karta obrátila a pomordovali zase je. Nedivila bych se, kdyby to dítě chodilo močit se samopalem inženýra Kalašnikova přehozeným přes rameno… A je fakt, že ses pokusila bodnout žačku nožem a jen šťastnou shodou okolností se ti to nepodařilo. Bulvární tisk by se posral štěstím. Nahá učitelka zapíchla ve školní koupelně nahou šestnáctku. Z toho bys nevyklouzla, má milá.“</p>

<p>Stanislava se kouše do rtů. Sestřenka trefila do černého…</p>

<p>~~~</p>

<p>Další lekce, polština. Učitel je mladý nadšený absolvent. Monika usedla do třetí lavice, ale hned jí věnoval pozornost.</p>

<p>„Probíráme literaturu antického Řecka,“ obrátil se k ní. „Víš o ní něco?“</p>

<p>Probírají? Proč asi?</p>

<p>„Hodně čtu,“ usmívá se skromně.</p>

<p>Současně pocítila mírnou paniku. Do některých děl nenahlédla snad tisíc let, jestli ji vyvolá, padne… Cukl sebou, když uslyšel zvláštní přízvuk, zřejmě jej nikdo neupozornil, že bude učit cizinku.</p>

<p>„Dosud jsme probírali Ilias a Odysseu. Znáš tato díla?“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>Ulehčeně vydechla.</p>

<p>„Můžeš nám říci, jak začíná Ilias?“</p>

<p>„Mēnin aeide, thea, Pēlēiadeō Ahilēos</p>

<p>oulomenen, ’ē muri Ahaiois alge ēthēke,</p>

<p>pollas d’ifthimous psuhas Aidi proiapsen</p>

<p>’ērōōn, autous de ’elōria teuhe kunessin…“ začala deklamovat řecky.</p>

<p>Tak si to zřejmě nepředstavoval. Následující půlhodinu strávila dost příjemně. Učitel vyzkoušel dvě žákyně, potom nadiktoval téma hodiny a začal mluvit o řeckém divadle. Jedním uchem sledovala jeho přednes a současně zamyšleně listovala v učebnici. Napsal ji nějaký idiot. Jistě, program lycea nemůže obsáhnout všechno, ale mezery jsou až příliš velké. O antické řecké literatuře rozsáhlá kapitola, o římské vlastně jen zmínka. Etruská literatura je pro autora terra incognita – i když pár kousků je známo z latinských zmínek. O Alexandrii věděl jen to, že tam byla knihovna, a kde je literatura ptolemajského a římského Egypta? Ten čmáral si zřejmě neuvědomuje, že po pádu Říma v Byzanci ještě tisíc let pokračovala chvalně známá literární tradice císařství. Hm, nemají tady nějaké jiné dějiny?</p>

<p>Obrací několik stránek a dostává se ke středověku. Její podezření se potvrzuje. Byzanc dál neexistuje, o nádherném rozkvětu arménské a gruzínské literatury v této době tady nikdo neslyšel, a co hůř, chybí obrovská část dědictví západu. O norských a islandských ságách kratičká zmínka, poezii hanzovních kupců pominul úplně…</p>

<p>Hodina končí. Jako domácí úkol učitel zadal četbu básní Safo, kterou zde nazývají Sapfó. Zahlédla je už v učebnici. Z díla této psychopatické lesby je těžké vybrat něco neutrálního – ale autor se snažil…</p>

<p>Jméno básnířky vzbudilo v Monice vzpomínku na rok 1073, dlážděné náměstí, velká hranice hořících knih a papyrových svitků. Na příkaz papeže Řehoře VII. oheň požírá nestoudná díla antických spisovatelů…</p>

<p>~~~</p>

<p>Monika Stěpanovic si ráda prohlíží neznámá města. V Krakově je poprvé v životě. V dětském domově nevydrží, nemá si tam s kým povídat. Vůbec s nikým. Volí celodenní zlevněný dětský lístek za čtyři padesát a nastupuje do autobusu. Centrum Krakova jí připadá zajímavé, Kazimierz odpadá – dodrží dohodu. Prohlídku začíná na periférii. Cesta na smyčku v sídlišti Zlocien jí trvá skoro čtyřicet minut. Vystupuje a zvědavě se rozhlíží.</p>

<p>Autobus tu stojí patnáct minut, ale pokud ji něco zaujme, nemusí spěchat. Další jede za hodinu. Na její vkus je okolí příliš civilizované. Komíny teplárny, moderní, dost ošklivé sídliště… Ale ještě něco: velká louka, na které se pasou koně. Už na dálku cítí jejich teplý pach. V nitru jí narůstá stesk. Netušila, že v tomto městě jsou tak útulná místa. Je čas k odjezdu, ale určitě se sem ještě vrátí. Jindy. Zítra? Ovšem, musí nějak splavit případ ve sprchách…</p>

<p>Vrací se stejným autobusem. Sedí nenápadně na kraji sedadla, vpředu. Je jedinou cestující. Řidič, starší prošedivělý muž, na ni přívětivě pohlíží. Málokdy vídá tak hezká a sympatická děvčata.</p>

<p>„Nešikovně se oblékáš,“ povídá. „Kdyby sis vzala modré šaty, vypadala bys jako princezna z pohádky…“</p>

<p>Děvčátko se usmívá na něho a současně i vlastním myšlenkám. Kdo říká, že není princezna?</p>

<p>~~~</p>

<p>Je za patnáct minut osm. Do školy přicházejí první žačky. Ředitel vyšel před budovu a jako hospodář pozoruje houfce, směřující ke zdroji vědění. Od autobusu přicházejí dvě nové učitelky. Nesou tašku vyplněnou něčím měkkým. Určitě zase něco koupily od ukrajinských pašeráků. Ručně vyšívaný ubrus? Ředitel se v duchu olizuje při vzpomínce na gruzínské víno, které popíjeli při zahájení školního roku…</p>

<p>Přes počáteční výhrady si vlastně obě zamiloval. Stanislava působí trošku rozevlátěji, ale její didaktické výsledky udělaly na něj i rodiče žaček ohromující dojem. Opravdu umí a ráda učí. Je silnou osobností, avšak bez sadismu. Je spravedlivá a tvrdá, v případě potřeby však umí projevit slitování, vcítění, podporu. Takoví pedagogové dnes už neexistují… Podle zmínek v literatuře vyhynuli před válkou…</p>

<p>Její sestřenice, určitě budou příbuzné, je také pěkné kvítko. V podstatě ho vydírala, aby získala zaměstnání, ale rychle s úlevou zjistil, že má přednosti, jaké se u učitelek vyskytují jen málokdy. To, co vyvádí s počítači, nedokáže pochopit. Bez problému opravila školní televizor, umí opravit vypínače. Opravdový poklad. Nikomu je nedá. I kdyby jim musel přidat… Proč jsou spontánní pedagogické talenty tak zatraceně vzácné?</p>

<p>Procházejí kolem něj a zdraví. Jsou tak kouzelně veselé, že až vzdychá žárlivostí. Pohlíží na hodinky. Za dvanáct minut osm… Je významný manažer a musí patřičně reprezentovat zastávanou funkci. Stanislava mu sehnala přesné ukrajinské hodinky. Vypadají jako opravdový rolex z limitované série, kryt barvou připomíná titan, ale stály jen dvanáct zlotých. Zatím jdou bez sebemenší poruchy. Jen baterii bylo třeba vyměnit. Ukrajinci je ještě neumějí dobře padělat.</p>

<p>Z kapsy obleku mu vykukuje hlavička pera waterman. Zlacení ve tvaru jetelového listu se trošku setřelo, ale slíbila, že sežene další, jakmile přivezou novou várku. Jen ho trápí, že všichni učitelé mají stejné. Ale stěží tomu může být jinak, dávala je po šesti zlotých…</p>

<p>Žáci přicházejí převážně ve skupinkách. V dálce něco svítí. Není to však odraz slunce v okně, ale účes zlatovlasé Srbky, která spěchá do školy. Ubohá sirota, naštěstí se aklimatizovala. Vylepšuje jazyk, hodně čte, poradí si… Možná se dokonce připojí ke čtyřem nejlepším žákům školy – kteří nemusí platit školné? Určitě nemá moc peněz.</p>

<p>~~~</p>

<p>Jemné zaklepání na dveře třídy. Stanislava věší mapu, kdo to může být? Žačky vědí, že před zazvoněním je stejně nepustí dovnitř… Ředitel by neklepal. Je zde hospodářem, vstupuje bez upozornění a je ho všude plno.</p>

<p>„Dále.“</p>

<p>Monika.</p>

<p>„Můžu na chvilku?“ Cizí přízvuk je velice výrazný.</p>

<p>„Pojď dál,“ přechod na srbštinu je otázka sekundy. „Můžu ti nějak pomoci?“</p>

<p>„Chci se omluvit,“ klopí modré oči.</p>

<p>„Za co?“</p>

<p>„Včera ve sprchách jsem to byla já… Myslela jsem, že tam nikdo není a jaksi…“ rudne. „Polekala jsem se.“</p>

<p>„Vlastně bych se měla omluvit já tobě,“ vzdychá učitelka. „Vylekala jsem se. Vždycky se jdeš koupat s nožem v zubech?“</p>

<p>Přikývnutí. Nervózní, stydlivé.</p>

<p>„Chvíli jsem čekala, nechtěla jsem se svlékat před všemi…“ vysvětlení je přesvědčivé.</p>

<p>Mluví pravdu.</p>

<p>„Rozumím. Ale nemusíš se stydět, tady je to normální. Nemusíš se sprchovat nahá… Jestli nemáš plavky…“</p>

<p>V očích jí šibalsky blýskne.</p>

<p>„Mám plavky,“ lže. „Ale ty neschovají…“</p>

<p>Rychle rozepíná blůzičku a odhaluje dekolt. Drobná, ale hezoučká dívčí ňadra v důkladné bavlněné podprsence. Je hubená, zřetelně se rýsují klíční kosti. Kousek níž, hned nad poprsím, je zeleně vytetovaný balkánský erb a kousek litanie hlaholicí. Na zlatém řetízku visí malý zlatý medailonek…</p>

<p>„Hm. Opravdu,“ přikyvuje Stanislava. „Rozumím.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Princezna Monika pozoruje po očku třídu. Děvčata jí nepřipadají moc inteligentní. Jsou konformní, učí se nazpaměť tak, aby jejich odpovědi uspokojily učitele. Ale jestli tomu rozumějí… Hodina zeměpisu se protahuje. První lekce se zabývá pohybem planet, tady má princezna určité mezery, poslouchá tedy se zájmem.</p>

<p>~~~</p>

<p>Také chemie je zajímavá. Učitelka chce žákyním přiblížit některé problémy, každou čtvrtou hodinu proto věnuje dějinám této vědy. Moniku zajímá radioaktivita, ráda by se něco dozvěděla o Marii Sklodowské-Curie, je přece přímo u pramene… A houby. Profesorka se dnes rozhodla vyprávět dětem o pradávných počátcích moderní chemie…</p>

<p>„Pro začátek malý experiment,“ usmívá se na žačky. „Alchymisté při svých šejdířských praktikách často ukazovali dva triky. Předvedu vám je.“</p>

<p>Do malé skleničky nalévá z láhve kapalinu. Potom bere do ruky železnou tyčinku.</p>

<p>„Kapalina, která mění obecné kovy ve zlato,“ vysvětluje. „A teď do díla…“</p>

<p>Ponořila drát a začíná kapalinu pomalu míchat. Když ho vytáhla, konec v délce asi pěti centimetrů leskne zlatě. Při pohledu na žasnoucí dívky se profesorka usmála.</p>

<p>„Uhodne některá z vás, jak jsem to udělala?“</p>

<p>Přihlásila se Monika.</p>

<p>„Poslouchám.“</p>

<p>„Myslím, že konec drátu je pozlacen,“ má problém s volbou patřičných slov, „potom jste zlato potřela rtutí, aby barvou připomínalo zbytek tyčinky. Ve sklenici je silná kyselina. Rtuť se rozpustila a odkryla zlato.“</p>

<p>„Výborná,“ otevírá učitelka notes.</p>

<p>Výborná? Monika se spokojeně usmívá. Známky sice pro ni nemají žádný význam, ale je příjemné je dostávat.</p>

<p>„Dělali to i jinak,“ říká chemička. „Vyrazili ze zlata minci, stejnou jako existující. Potom obě strany vybělili rtutí, aby připomínala obyčejný tolar. A opět silnou kyselinou odstranili povrchovou vrstvu. Druhý pokus trošku smrdí, ale je také zajímavý… Vezmeme kámen mudrců…“ nabírá z prachovnice lžičku červených krystalků. „Rozpustíme je v alkahestu – tak alchymisté nazývali univerzální rozpouštědlo…“</p>

<p>Přilévá z baňky příšerně páchnoucí kapalinu a ihned zapíná odsávání. Míchá, aby se vše dobře rozpustilo.</p>

<p>„Do takto připraveného roztoku vložíme kovový předmět.“</p>

<p>Vzala klíč od místnosti, rychle jej otřela vatičkou namočenou v kyselině solné. Hodila jej do nádoby a postavila na parapet za okno.</p>

<p>„Minule jsme probíraly pravěk chemie, dnes se věnujeme trošku novější době. Je začátek 17. století, ve Württemberském knížectví vládne kníže Friedrich, velice ambiciózní a na svou dobu velice vzdělaný. Ze záznamů víme, že se zajímal o geologii, kartografii, biologii, byl velice sečtělý. K jeho smůle ho to táhlo na scestí hermetismu, jak tehdy nazývali chemii. V GrossSachsenheimu dal postavit celé městečko, kam přilákal alchymisty a laboranty z poloviny Evropy, zajistil jim skvělé podmínky pro práci, a výměnou chtěl jen jedno: vyrvat přírodě tajemství kamene mudrců, který z něj měl učinit nejbohatšího panovníka světa.“</p>

<p>„Ambiciózní chlápek,“ poznamenala jedna žačka.</p>

<p>Učitelka musí chvíli tlumit výbuch veselí, potom navazuje na přerušený výklad.</p>

<p>„Kníže nehleděl na náklady, ale svým ovečkám hleděl důkladně na prsty a sledoval průběh prací. Koho odhalil jako podvodníka, toho strčil bez milosti do vězení. Tu přišel na jeho dvůr mazaný Řehoř Honauer. Tento prohnaný chlap nabídl panovníkovi opravdu velký kšeft, nic víc a nic míň než proměnu pětadvaceti centnýřů železa ve zlato.“</p>

<p>„Kolik váží centnýř?“ ptá se jedna žačka.</p>

<p>Učitelka zaváhala.</p>

<p>„Pruský centnýř byl přibližně padesát kilo,“ vysvětluje Monika. Ještě dobře, že si zopakovala polské číslovky.</p>

<p>Dostala plus za aktivitu.</p>

<p>Bude se potom muset zeptat spolužačky, co to plus znamená.</p>

<p>„Kníže by tedy na uvedené transakci získal asi půldruhé tuny ryzího zlata,“ navázala chemička. „Honauer však musel dokázat, že opravdu dokáže transmutaci. Nebylo to nijak obtížné. Přikázal připravit velký kotel. Ten naplnili obecnými kovy, hlavně olovem, a rozdělali velký oheň. Alchymista nasypal do kotle špetku záhadného prášku, potom všichni dílnu opustili a zapečetili. Druhý den pečeť zlomili a na dně kotle našli vrstvu značně kvalitního zlata.“</p>

<p>„Jak to udělal?“ zeptala se Zuzka, příjemná brunetka s kudrnatými vlasy.</p>

<p>„To bylo jednoduché. Honauer zanechal v dílně chlapce, kterého schoval ve skříni u zdi. Když všichni odešli, hoch vyprázdnil kotel, vložil do něj zlato a zase se schoval. Panovník se zaradoval, že konečně získal opravdového alchymistu, a začal ho nutit, aby se pustil do díla se železem… Honauer se vytáčel, a když pochopil, že trpělivost knížete končí, pláchl spolu s dalším kumpánem, kterému také hrozilo rychlé odhalení. Vydali se však nevhodným směrem, ocitli se totiž na dvoře hraběte Siegfrieda von Schamburga v Oldenburgu. Hrabě byl velkým milovníkem alchymie a udržoval u souseda vlastní špionážní síť, takže se dozvěděl o schopnostech uprchlíka. Přikázal ho uvěznit a mučit, aby prozradil tajemství výroby tinktury… Ovšem Friedrich, který měl u souseda špehy také, se to dozvěděl a požádal o vydání uprchlíků. Hraběti tedy nezbývalo nic jiného než…“</p>

<p>„Takže všechno dopadlo dobře,“ vzdychlo jedno děvče u okna.</p>

<p>„Jak se to vezme… Kníže dal ze shromážděného železa odlít šibenici a Honauera na ní oběsil. Během několika příštích desetiletí ho následovalo ještě několik dalších alchymistů…“</p>

<p>Za chvíli bude zvonit. Učitelka bere z parapetu nádobu a vyjímá z ní klíč. Kapalina se odpařila beze zbytku, ocel se leskne krásnou zlatou barvou.</p>

<p>„Poví mi některá z vás, jak jsem to udělala?“ usmívá se, vědoma si své převahy.</p>

<p>Mlčení. Nakonec zvedá ruku Monika.</p>

<p>„Prosím.“</p>

<p>„To není galvanický povlak.“ Během výkladu vyhledala v učebnici potřebná slovíčka, takže se jí podařilo pronést větu dost plynule. „Červený prášek byl buď dusičnan nebo chlorid zlatitý. Rozpustila jste ho v něčem hodně těkavém, podle vůně to byl éter. Došlo k rozkladu, chlor a éter se vypařily, kovové zlato se usadilo v tenké vrstvě na oceli.“</p>

<p>Další výborná. Na první hodinu docela slušné. Ještě několik dní a nelze vyloučit, že se stane mazlíčkem paní profesorky.</p>

<p>~~~</p>

<p>Fyzikálně-chemický kabinet je sympatické místo. V zasklených skříních podřimují nejrůznější přístroje. Keramické misky, hořáky, činidla… Ve vzduchu nepatrný zápach po ranních experimentech. Na stole Geigerův detektor.</p>

<p>„Dáme se do díla,“ pronáší Stanislava.</p>

<p>„Už jsi to někdy dělala?“ Kateřina je mírně skeptická. „Jistě, jedná se o kámen mudrců, ale transmutace kovů je v rozporu se základními fyzikálními zákony.“</p>

<p>Sestřenka na ni shovívavě pohlíží. V takových chvílích Kateřina zřetelně vnímá propast času, která je dělí.</p>

<p>„Má milá, vidíš na mně účinky této látky a přitom nevěříš v tak banální záležitost, jako je výroba zlata z olova?“</p>

<p>„No dobře, tak do toho,“ zní nervózní odpověď.</p>

<p>Malý kovový tyglík a kleště. Nic víc není třeba. Stanislava sňala z krku stříbrný křížek pověšený na důkladném ocelovém řetízku. Jedno rameno se dá odšroubovat. V dutém nitru jsou červené krystalky. Pinzetou uchopila jeden z nich. Skrýš pečlivě zašroubovala a křížek si pověsila na krk.</p>

<p>„To postačí?“ Sestřenice měla pořád pochybnosti.</p>

<p>„Jeden gram kamene mudrců zušlechtí tisíc dílů kovu,“ vysvětluje roztržitě. „Můžeme samozřejmě dát víc olova, ale pak bude zlato znečištěnější…“</p>

<p>„A šlo by to například z mědi?“</p>

<p>Do tyglíku vhodila pět gramů olova.</p>

<p>„Lze použít libovolný kov, ale největší výtěžnost poskytuje olovo. Železo a nikl vzdorují víc, je potřeba víc kamene… Proporce je tehdy přibližně jedna ku stopadesáti. Roztavilo se?“</p>

<p>„Ano.“ Kateřina zakverlala nádobkou. Na jejím dně se přelévala velká kapka stříbřitého kovu.</p>

<p>„Tak se dívej.“ Stanislava upustila na horký povrch krystalek. „Trošku s tím zamíchej. Musí se pořádně promísit.“</p>

<p>Kateřina, která drží kleštěmi tyglík nad hořákem, jím mírně víří.</p>

<p>Stříbrná barva pohasla, objevily se načervenalé šmouhy, potom kov začal žloutnout a posléze zezlátl docela.</p>

<p>„Ještě chviličku,“ krčí sestřenka nos. „Dobrá, už stačí.“</p>

<p>Ponořily nádobku do vody a po chvíli vyňaly hrudku zlata.</p>

<p>„Opravdové čáry…“</p>

<p>„V jistém smyslu máš pravdu…“</p>

<p>Hodila na stůl zlatou ruskou pětirublovku. Car Nikolaj II. poklidně pohlíží do světlé budoucnosti. Vedle pokládá hrudku umělého zlata.</p>

<p>„A teď Geiger…“</p>

<p>„Žádná odchylka,“ měřila Kateřina záření zlaťáku. „Uvidíme, jestli… Je tu rozdíl.“</p>

<p>„Vyrobily jsme radioaktivní zlato?“</p>

<p>„S tou radioaktivitou nepřehánějme… dohromady půldruhého pozadí…“</p>

<p>„To mi nic neříká…“</p>

<p>„Pozadí je normální záření, které nás obklopuje. Přichází z podloží, padá nám na hlavu z vesmíru. Jeho hodnota je jedna. Je neškodné. Žula má přibližně tři.“</p>

<p>„A naše zlato…“</p>

<p>„Není nebezpečné, ale liší se. Nepochybně má stopovou příměs nějakého izotopu. Tvůj kámen mudrců nepochybně funguje tak, že vyrazí z jader olova jistý počet protonů… Olovo má v periodické soustavě číslo 82, zlato 79… Uvolní se tedy tři… Odpadním produktem tedy jsou jádra helia nebo vodíku. Případně lithia. Hm…“</p>

<p>„To je na mě moc chytré,“ vzdychá sestřenka. „Ale je dobře, že se dá rozlišit… Nyní je třeba vymyslet, jak to využít k vyhledání Sedzivoje.“</p>

<p>„Mluvme o něm,“ žádá Kateřina. „Musím zhotovit psychologický portrét. Může pomoci k jeho nalezení.“</p>

<p>„Už víš hodně.“</p>

<p>„Jistě,“ nahlíží do poznámek, „ale pořád mám mezery. Například jaký byl, jak se choval k přátelům, a měl vůbec nějaké?“</p>

<p>Stanislava přivírá oči.</p>

<p>„Pro přátele byl ochoten udělat všechno,“ povídá posléze. „Jako dnes si vzpomínám na Setonův případ.“</p>

<p>„Kdo byl Seton?“</p>

<p>„Alexandr Setonius, byla móda jmen, kterým se pro lepší znění přidávaly latinské koncovky… Prý bydlel ve Walesu, v malém statku na mořském pobřeží. Jednoho dne bouře vrhla holandskou loď na skály nedaleko jeho domu. Seton přispěchal trosečníkům na pomoc, přivolal své sloužící a zajistil zboží, také zachránil obchodníka, kterému loď patřila. Ten ho z vděčnosti pozval do Holandska. Jakmile se Seton dostal do salonů, začal vyvádět. Předvedl lidem několik chemických experimentů. Zpravidla si vybral několik nedůvěřivců a předvedl jim transmutaci kovů. Musel se přitom skvěle bavit, na památku jim dával kousky vyrobeného zlata. Několikrát se setkal se Sedzivojem. Jednou v Nizozemí,“ použila bezděky starší název. „Potom v Čechách, na dvoře císaře Rudolfa II.“</p>

<p>„Slyšela jsem o něm,“ usmívá se Kateřina. „Zdá se, že byl velkým přítelem vaší vědy.“</p>

<p>„Ano. I když několikrát naletěl různým podvodníkům. Sedzivoj se Setonem mu ukázali transmutaci kovů a nepochybně i jiné experimenty. Udělali na císaře dojem. Potom si Seton poranil nohu, a to dost ošklivě. Vydal se do Drážďan na dvůr saského kurfürsta Kristiána II. To byl vládce mladý a hodně vznětlivý. Jeho děd, kníže August, spolu se synem utratil hotové jmění, když vydržoval u dvora celý houf alchymistických vyděračů. Když na trůn nastoupil Kristián II., tuto holotu vyhnal, alchymií zjevně pohrdal… Ovšem Seton se ke své smůle rád chlubil. Přijel tedy do Drážďan a předvedl nedůvěřivci transmutaci…“</p>

<p>„A jak se to Kristiánovi líbilo?“</p>

<p>„Bohužel až příliš. Okamžitě uvěřil v dosud přehlíženou moc alchymie. Setona uvěznil a aby získal tajemství výroby kamene, nechal ho mučit. Z pasti se podařilo uniknout Tereze…“</p>

<p>„Tereze?“ nadhodila Kateřina.</p>

<p>„Ano, Seton se v Čechách oženil s velice milou, drobnou a čilou ženuškou. Přijela k nám do Krakova za Sedzivojem, a prosila ho o pomoc. Napsala také císaři, aby podnikl diplomatické kroky. Sedzivoj usoudil, že nesmí ztrácet čas. Zastavil dům u židovských bankéřů a s penězi dojel do Drážďan. Kurfürstovi navrhl, že se pokusí vězně přemluvit, aby přestal vzdorovat. Také docílil přerušení dalšího mučení. Několikrát byl ve vězení a pokaždé dával strážcům bohaté dary, aby o Setona pečovali… Rychle se se všemi spřátelil, a když jednoho večera uspořádal v místnostech náčelníka vězení hostinu, přišli všichni. Na stůl dal několik lahví výtečného uherského vína. Popili, usnuli, on jim sebral klíče, přítele osvobodil, naložil ho na koně a oba prchali k nedaleké hranici. Když se strážci probrali, uprchlíci už měli osmihodinový náskok.</p>

<p>Seton bohužel velice těžce snášel mučení a mnohadenní rychlý útěk. Když dorazili do Krakova, bylo mu hodně zle a přes péči manželky a přítele asi za měsíc zemřel. Na smrtelném loži sdělil Michalovi tajemství výroby elixíru a přijal jeho slib, že si vezme Terezu… A tak se také stalo.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Začátkem podzimu bývá v osm večer už docela tma. A když prší, soumrak přichází ještě dříve. Princezna Monika Stěpankovic sedí ve veřejné knihovně. Musí si doplnit vědomosti, učitelé ji dosud tolerují, ale brzy budou chtít prověřit její znalosti. Musí se dobře připravit.</p>

<p>Úlevu bude mít ještě dva týdny… Také by mělo smysl proniknout do skupiny, která je osvobozená od školného. Peníze, které dostala v Kazimierzu, jí vystačí jen na sedm měsíců.</p>

<p>Vzdychla. Musí toho přečíst hodně, a tady jako naschvál zavírají knihovnu už v osm… Vstala a vrátila hromádku knih obsluze. Knihovník ji provázel pohledem. V duchu vzdychl. Podle přihlášky je jí šestnáct. Jemu bohužel už pětatřicet. Kdyby byl mladší a neměl s manželkou tři děti… Ne. Ani tehdy ne. Cítí v ní něco zvláštního. Něco, od čeho ho mrazí v zádech. Nesmyslný, iracionální pocit.</p>

<p>Právě přestalo pršet. Vítr prohání po obloze černé mraky, hodně se ochladilo… Princezně cvakají zuby. V její vlasti bylo tepleji. Musí si koupit tlustý svetr. Vždyť má peníze.</p>

<p>Průjezd v ulici, tmavý, ohavný a smrdutý. Skrývají se v něm dva chuligáni. Něco popili, právě tolik, aby získali chuť řádit. Znásilnění blonďaté šestnáctky se může stát bezva začátkem večerní zábavy. Flákači první generace. Nemají instinkt „kazimierzských hošanů“. Podvědomí jim nic neříká. Nevaruje.</p>

<p>Monika kráčí soustředěná. Vnímá je. Nejsou nebezpeční, jí ne. Nemají střelné zbraně, věří svalům vypěstovaným v posilovně a svému vzhledu lidoopů. Steroidní mutanti v lesklých teplácích adidas. Spodina, která se paradoxem dějin ocitla v centru města.</p>

<p>Poradí si. Ovšem ti dva jsou nebezpeční pro jiné lidi. Poslouží proto tomuto hezkému městu a milým lidem, kteří jí poskytli azyl. Poslouží ženám, sestrám a dcerám vojáků z praporu KFOR…</p>

<p>Mladík přiskakuje zezadu a chytá ji za krk. Prsty jí tiskne pod čelist a za ucho. Silný chvat, bolestivý. Trhnutím ji vtáhne do průjezdu.</p>

<p>„No tak, maličká, pobavíme se,“ chrčí jeho kumpán.</p>

<p>Je jim něco přes dvacet. Mají šanci na převýchovu… Pustí se do díla. Čas se najednou zpomalil. Malá dlaň vyzbrojená dýkou udeří jako kobra. Ječení se ozve za chviličku, nepřítel ještě neví, co se stalo. Nohou dopředu. Konec. Uplynuly stěží dvě desetiny sekundy. Stačí. První přišel o ruku. Usekla mu ji v lokti. Dýka snadno přesekne kost, ale ještě lépe chrupavku.</p>

<p>Býček klečí na dlažbě. Pokouší se v panice dlaní zastavit krev stříkající z pahýlu. Před očima se mu dělá černo. Kvílí bolestí a šokem. Jeho kámoš na tom není o moc líp. Kopanec mu zlomil obě kolena. Při pádu se zničila docela. Roztříštěná čéška, přetržené šlachy, kloub je plný krve. Také vyje jako divá zvěř.</p>

<p>Zachrání ho, ale do smrti bude chodit s holemi nebo jezdit na vozíčku. Pro začátek šest měsíců v sádře. Poloha vleže a nucená nečinnost mu umožní ještě jednou si promyslet celý svůj svinský život… Druhý toho jednou rukou moc nedokáže, také bude muset změnit povolání. A to dost radikálně.</p>

<p>Studené modré oči pohlížejí na nepřátele, kteří se zmítají na zemi. Ve vzduchu se vznáší těžký, kovový pach krve. Princezna krčí nos. Zlaté vlasy jí ve tmě přímo svítí. Chuligáni stěží zaostřují pohled. Zírají na ni. Neutekla, nadále je ohrožuje. Mozky téměř bez šedých buněk zalévá zvířecí strach. Ne, zvířata nemají představivost, takže se nemůžou tak hrozně vyděsit.</p>

<p>„Jestli jen pípnete, vrátím se,“ varuje.</p>

<p>Pochopili. Odchovaní horory na videu vidí, že se setkali s úkazem, který jejich jednoduché mozky nejsou schopné obsáhnout.</p>

<p>Měla by si odplivnout na znamení pohrdání, ale je příliš dobře vychovaná, takže se otáčí a odchází. Vzdech úlevy, a opět se ozývá bolestivé kvílení. Budou kvílet dlouho, než jejich křik zaznamená procházející hlídka.</p>

<p>~~~</p>

<p>Nejlepší doba na piknik je víkend, ale i všední den má své půvaby. Hlavně tehdy, když je nádherné zářijové odpoledne. Slunce připaluje, ale už nemá červencový žár, který oslabuje a způsobuje, že se košile lepí k tělu. Podzim, padající listí, žloutnoucí tráva.</p>

<p>„Tohle mi v Etiopii chybělo,“ protáhla se Stanislava, až jí zapraskaly klouby.</p>

<p>„Jak je tam?“ zajímala se sestřenice.</p>

<p>„V době dešťů nádherně zeleně. Za sucha všechno šedne. V televizi ukazují tuto zemi velice jednostranně: hladovějící děti, poušť, občas nádherné hory, jezera plná hrochů, úrodná údolí, příjemní lidé. Ovšem nejbližších třicet let se tam nechci ukázat.“</p>

<p>„Chápu.“</p>

<p>Voda v samovaru začala vařit. Mosazný plech zavibroval, v otvorech zazpívala pára.</p>

<p>„Podívej, kdo sem zabloudil,“ prohodila Kateřina.</p>

<p>Od autobusové smyčky přicházela princezna Monika. Nesla několik mrkví, zřejmě pro koně.</p>

<p>„Neposvačí s námi?“ pronesla lenivě Kateřina. „Nevidí nás, musíme zamávat nebo zavolat…“</p>

<p>Dívka šla poměrně vzdálenou pěšinou, opravdu učitelky na pikniku nepostřehla. Světlehnědá klisna na ni pozorně pohlédla a položila uši. Dívka k ní natáhla velkou mrkev, ale kůň nabídku nepřijal. Ucouvl a zaržál. Předpojatost je třeba lámat pomalu a opatrně. Položila mrkev do trávy a odešla několik kroků. Klisna na zeleninu chvíli pohlížela a potom se vzdálila na celou délku řetězu.</p>

<p>„Který čert?“ pozorovala Kateřina tuto scénu z dálky. Svraštila obočí. „Podívej, jak se ten kůň plaší…“</p>

<p>„Hra,“ konstatovala její sestřenka.</p>

<p>Monika to zkusila s jiným koněm. Ten rezervovaně převzal mrkev a odcválal. Zbývající dvě položila do trávy. Klisny pro ně přiběhly až po jejím odchodu.</p>

<p>„Zvláštní, ty herky nevypadají bázlivě,“ zavrtěla hlavou Stáňa.</p>

<p>Srbka se otočila a zklamaně vykročila k zastávce autobusu. Učitelka zamávala rukou, aby upoutala její pozornost.</p>

<p>Uspěla.</p>

<p>„Vítej. Posaď se s námi,“ vybídla žačku. „Hned bude čaj. Máme i zákusky. Musíš trošku přibrat,“ pohlédla na štíhlou postavu.</p>

<p>Váhá. Neví, jestli se to hodí. Je hodně zmatená. Opatrně usedá na krajíček pařezu. Nohy má ještě dívčí, v kolenou a kotnících dost silné, potrvá ještě několik let, než získají ženskou štíhlost. Je to ještě telátko, štěně, dítě…</p>

<p>„Hezcí koníčci,“ poznamenala líně Stanislava. „Přemítáme se sestřenicí, jestli nezajít do stáje, zaplatit, půjčit si sedla a trochu se projet.“</p>

<p>Princezna se usmívá.</p>

<p>„Už dlouho jsem neseděla na koni. Ale asi tady nebudou mít dámská sedla.“</p>

<p>Všechny tři mají sukně… Stanislava nereaguje. Jízda v dámském sedle je pro ni naprosto přirozená. Žačka si to zapisuje do paměti. Učitelka se do této doby nehodí. Obratně to maskuje, ale zrazuje ji příliš mnoho detailů. Například to, že na zákusky používá vidličky s dlouhými zuby místo dnes oblíbených lžiček. Nebo to, že natahuje ruku a bezděčně vytahuje z kadeře sestřenky nějaké smítko. S úsměvem jí čechrá vlasy. Vískáním se prokazuje sesterský cit. Když bylo v polovině 19. století zjištěno, že vši přenášejí tyfus a byla jim vyhlášena bezohledná válka, vískání přestalo být péčí a úplně zaniklo.</p>

<p>Zato Kateřina je až bolestně současná. Pohyby má nervózní a spontánní, dost prudké. Učila ve smíšené škole, od kolegů převzala jisté prvky typicky mužského chování…</p>

<p>Monika se na obě ženy usmívá.</p>

<p>Koně zdálky přihlížejí. Neklidně a vyčkávavě. Pozorují, přestože se bojí. Nu což, kůň je nejlepší přítel člověka… Znovu zapalují samovar. Stanislava bere kousek koláče, který upadl do trávy, a nese ho koním. Hnědá klisna ji vidí poprvé v životě, ale bez váhání pečivo snědla. Žena se vrací. Koně dál pohlížejí směrem k nim a stříhají ušima.</p>

<p>Zazpívala pára. Učitelka vyhledala v košíku další šálek. Ze samovaru nalila čaj a podala jej. Další detail, který neodpovídá současnosti. Ruská móda pít čaj ze sklenic vytlačila šálky… Monika poděkovala přikývnutím. Položila šálek vedle sebe na rovný kousek země.</p>

<p>„Tady máš cukr,“ nabídla jí Kateřina cukřenku.</p>

<p>Princezna sáhla pro lžičku. Dotkla se jí prstem a ucukla jako opařená.</p>

<p>„Děkuji, nesladím,“ pronesla zmateně.</p>

<p>Bezděčně otřela prsty o sukni. Na modré látce zůstal tenoučký červený pruh.</p>

<p>„Stejně jako já,“ řekla Stáňa. „Ale nechceš marmeládu?“</p>

<p>„Děkuji…“</p>

<p>Naložila jí talířek. Delší chvíli pily mlčky. Žačka zkušeně vyrovnávala hořkou chuť nápoje višňovou marmeládou…</p>

<p>„Zákusek?“</p>

<p>„Ráda…“</p>

<p>Kateřina si zamyšleně prohlíží její profil. Nepatrná vada na tváři, několik barevných skvrnek narušuje krásu… Dívka uhodla učitelčin zájem.</p>

<p>„To mám po neštovicích,“ pohladila kůži bříšky prstů. „Časem zmizí.“</p>

<p>Pohlíží na koně a nevidí náhlý údiv v Kateřinině obličeji.</p>

<p>~~~</p>

<p>Stanislava kupovala byt pro sebe. Když do Krakova přišla sestřenice, jaksi přirozeně se ubytovaly spolu. Malá ložnice se trošku zaplnila, ovšem je teď jaksi útulnější. Nyní tu stojí dvě postele. Metrová mezera mezi nimi právě stačí, aby mohly vleže klidně rozmlouvat.</p>

<p>Je půlnoc. Obě děvčata by měla spát, ale jaksi se jim to nedaří. Teorie dozrávala celé odpoledne i večer.</p>

<p>„Víš, co mi připadá?“ začíná Kateřina.</p>

<p>Sestřenka mlčí. Ví.</p>

<p>„Ta malá Monika může být starší než ty.“</p>

<p>„Nesmysl. Proč myslíš?“ Sama má toto podezření už několik hodin.</p>

<p>„Velice jednoduše. Vzpomínáš si, co řekla? Jizvy na tváři má po neštovicích. Po černých neštovicích.“</p>

<p>„No a?“ brouká ospale sestřenka. „Také jsem je měla, ale naštěstí jsem narazila na odborníky. Spoutali mi ruce, abych neškrábala vředy a strupy: proto nemám jizvy. To se stává.“</p>

<p>„No právě, nestává. Kolik je jí let? Šestnáct? Kdy se narodila? V roce 1986… ale poslední případ černých neštovic byl zaznamenán v roce… 1974!“</p>

<p>„A sakra!“ Stáňa usedla na lůžku. „Fakticky… Nejsou po planých neštovicích?“</p>

<p>„Ty nezanechávají takové stopy.“</p>

<p>Mlčení.</p>

<p>„Myslíš, že je stejná jako já?“</p>

<p>„Ne, asi ne… Ale možná… Musíme si s ní upřímně promluvit… Ale napřed něco ověřím.“</p>

<p>Odhodila přikrývku a v noční košili usedá k počítači.</p>

<p>„Stěpankovic,“ mručí. „Zmínila ses, že má na prsou tetování v podobě erbu?“</p>

<p>„Ano. A nápis hlaholicí…“</p>

<p>„Promiň, Stáňo, ale poslední dobou začínáš dostávat stařeckou demenci.“</p>

<p>„Po čtyřech stech letech by to nebylo nic divného,“ zažertovala trpce. „Co konkrétně jsem přehlédla?“</p>

<p>„Hlaholice se nepoužívá už tři sta, možná čtyři sta let. Přiznej se, kdy jsi byla naposledy na Balkáně…“</p>

<p>„Och…“</p>

<p>„Mám. Stěpankovici, bosenský knížecí rod spřízněný s byzantskými císaři. Posledním členem rodu byl kníže Mychajlo, který padl v bitvě na Kosově poli. Hele, nepřipomíná ti to něco?“</p>

<p>Promítla erb.</p>

<p>„Vůbec nepochybuji… Ale proč se vydává za Srbku?“</p>

<p>„V Bosně je teď mír. Nedostala by u nás azyl… Byzanc. Jasná zpráva.“</p>

<p>Vstala od počítače a přehrabuje se v knihách.</p>

<p>„Už vím, kde jsem viděla její obličej,“ hučí. „Moment… Tady.“</p>

<p>Monografie „tváře antiky“. Několik svazků. Několik set reprodukcí. Freska z Myry, čili dnešního Izmiru, z devátého století našeho letopočtu. Poničenou ji našli archeologové prokopávající ruiny byzantské baziliky. Pečlivě slepená z několika set fragmentů. Několik se nepodařilo najít. Zlatovlasá, modrooká dívka drží v ruce voskovou tabulku a pisátko. V pozadí vinná ratolest.</p>

<p>„Bosenská princezna Monika Stěpankovic,“ zbledla Stanislava. „Ne, to není možné.“</p>

<p>„Máš jiné vysvětlení?“</p>

<p>„Seton, nazývaný Kosmopolita, mistr a Sedzivojův přítel, byl prvním alchymistou v dějinách, kterému se podařilo získat červenou tinkturu čili kámen mudrců.“</p>

<p>„Určitě?“</p>

<p>„Naprosto. Ale neumím si představit, jak by to dítě dokázalo přežít dvanáct set let.“</p>

<p>„Tobě se to podařilo.“</p>

<p>„Ano, ale pokoušeli se mě zabít průměrně dvakrát za století. K čertu…“</p>

<p>„Vypadá hodně dětsky, půvabně a navíc nevinně, vyvolává v každém touhu pečovat a pomoci.“</p>

<p>„Je zvláštní, že ji nikdo neznásilnil… Taková dívenka je naplněním snů každého pedofila…“</p>

<p>„Třeba ji znásilnili. A ne jednou… Podívej se, jak se obléká…“</p>

<p>„Asexuálně,“ mručí Stanislava. Moderní výrazy zní v jejích ústech cize. „Jako kdyby se bála… Pokud je ovšem tak dobrá v práci s nožem, lituji všechny, kteří se o to pokusili.“</p>

<p>„Vidíš sama. Myslíš, že žije díky něčemu jinému, než je kámen mudrců?“</p>

<p>Stáňa mlčí a přemýšlí. Najednou záblesk pochopení.</p>

<p>„Je upírem.“</p>

<p>Kateřina se upřímně rozesměje. „Nekecej…“</p>

<p>„Nekecám. Vzpomínáš si na cukr?“</p>

<p>„Na pikniku?“</p>

<p>„No právě. Sáhla po cukřence, ale prohlásila, že nesladí. Ovšem marmeládu si vzala… A víš proč?“</p>

<p>„Dotkla se lžičky a…“</p>

<p>„A opařila se. Stříbrem. Vidličky jsou poniklované.“</p>

<p>„Pak by ji mělo zabít sluneční světlo. A proč nemá takové zuby, že by ji škrábaly až na bradě?“</p>

<p>„To je prosté. Protože všechny ty knihy a filmy o upírech prezentují napůl legendární lidové pověsti o bytostech jejího druhu velice výběrově.“</p>

<p>„Tak ona se nemění v netopýra? Brrr. Děsivý pocit.“</p>

<p>„Ale všechno do sebe zapadá. V Byzanci zardousili několik princezen původem z Balkánu. A pokud jde o zuby, podle slovanských legend upíři sají krev sosákem, který mají pod jazykem…“</p>

<p>„Blbost.“</p>

<p>„Milá sestřenko, občas nechápu složité cestičky tvých úvah. Bez problému jsi akceptovala, že žiju dvacetkrát déle než ty, ale nedokážeš uvěřit v jednu mladičkou upírku?“</p>

<p>„To je něco jiného. Ve tvém případě mám důkazy. Fotografie z posledních sto dvaceti let, na všech vypadáš stejně. I na portrétu, který dnes visí v Národním muzeu.“</p>

<p>„A já si myslím, že je to upírka. Musíme to prověřit. Než dojde k nějakému neštěstí.“</p>

<p>„Co z těch legend může být ještě pravda?“</p>

<p>„Je to šelma, jako kuna nebo lasice. Nepochybně je rychlá, má kočičí obratnost, reflex, na který nestačíme. Je silná, mnohem silnější než my… Určitě nemá skrupule.“</p>

<p>„Tak ji máme počastovat osikovým kůlem, který vystřelíme z kuše, schované za rohem?“</p>

<p>Chvíle mlčení.</p>

<p>„Ne. Ale musíme si s ní promluvit…“</p>

<p>„Pokud máš pravdu, hodně riskujeme.“</p>

<p>„Kulka je rychlejší než rána dýkou… Srdce jí bije, v žilách proudí krev. Při dotyku je teplá. To znamená, že její organismus funguje podle podobných zásad jako náš. Když do ní uděláme díru, zahyne. Patrně. Určitě jste se v CBS učili, jak obklíčit nepřítele.“</p>

<p>„Jistě. Ale ne upíra… Tak daleko představivost našich instruktorů nesahala.“</p>

<p>„Nevěříš?“</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Pravidelné oddechování tří spících děvčat. Uklidňující zvuk. Princezna Monika Stěpankovic tiše vstává a jde do koupelny. Bosé nohy jemně našlapují na podlahu. PVC je studené, ale dlaždičky v koupelně ještě víc. Pečlivě zavírá dveře. Potřebuje světlo. Rozsvěcuje žárovku. Prsty, kterými se dotkla lžičky, mravenčí. Naštěstí je však všechno v pořádku. Okamžitě je otřela, kůže už zaschla. Mrtvá tkáň ztvrdla jako podrážka. Zrohovatěla, aby toxické sloučeniny stříbra nepronikly hlouběji. Splnila svůj úkol. Nyní se jí musí zbavit dříve, než si toho někdo povšimne.</p>

<p>Skloní se a vykasá si nohavici pyžama. Ve světle šedesátiwattové žárovky se zaleskne dýka. Je dlouhá a masivní, přitom i těžká. Na čepeli tvoří tři barvy složitý ornament. Výrazné jsou tři jemné proužky. V damascénské oceli jsou podél ostří, zde – šikmo napříč. Je to opravdový bulat. Technologie, která kvetla ve 4. století našeho letopočtu. Tři druhy vysoce kvalitní oceli kované společně do osmdesáti vrstev, přeložené jako harmonika a kované ještě jednou. Na celém světě ovládali toto umění vždy nejvýše tři platnéři. V 9. století zemřeli poslední odborníci, kteří znali technologii zhotovování bulatu. Nahradili je fušeři, učni vyhnaní z dílen kvůli lenosti. Rozplemenily se jejich výrobky, mizerný brak, damascénská ocel…</p>

<p>Její děd, kníže Maximilián, zlomil v boji šavli. Na hliněných hradbách Bagdádu… Ze zbytku čepele udělali její dýku. Přeřízne skoro všechno. Mezi atomy uhlíku a železa, v kovových pórech, jsou kapičky lidské krve. Nelze žít tisíc let, aniž by si člověk pošpinil ruce… Uplynulo hodně času. Její duše se už ukojila. Zabíjí nerada. I když nemá jinou možnost, trápí ji potom výčitky svědomí.</p>

<p>Seřezává zrohovatělou vnější vrstvu. Opatrně, nástroj je opravdu pekelně ostrý. Kousek pemzy. Odstraňuje zbytky odumřelé tkáně. Bříška prstů pod ní jsou velice jemná, ale do rána se zahojí… Stříbro muselo být čisté, punc nejméně 900… Vidličku na zákusky dostala naštěstí poniklovanou, jinak by musela jíst prsty jako divoška…</p>

<p>Zavírá oči. Rozběsněný dav albánských venkovanů. V balkánských zemích se podle zvyku popravuje na kopečku za vesnicí. Ten stařík musel být velmi moudrý. Právě on ji odhalil. Otřese se při vzpomínce na vrásčitou dlaň se starým tolarem, na kterém byla vyražena podoba císařovny Marie Terezie. Pravděpodobně by jí minci vložili do úst…</p>

<p>~~~</p>

<p>Děvčata své výkony trošku zlepšila. Většina s námahou, se zaťatými zuby, zvládne sedm kliků. Avšak učitelce to nestačí…</p>

<p>„Mé milé, musíte na sobě ještě hodně pracovat,“ vrčí. „Příští týden musí každá udělat patnáct. Nepochybuji, že vaše spolužačka dokáže osmdesát,“ přenáší tázavý pohled na Moniku.</p>

<p>Princezna chvíli přemítá. Nerada hazarduje. Může jí uklouznout noha. Statistika je neúprosná. Ale zajímá ji problém vlastní odolnosti.</p>

<p>„Můžu to zkusit,“ povídá posléze.</p>

<p>„Dobře, a vy se dívejte a učte se.“</p>

<p>Chodidla zapřená o stěnu, dlaně otřené mokrým hadříkem… Do díla. Padesát udělala bez větší námahy. Ale jde to pořád hůř. Mezi jednotlivými kliky dělá pořád větší přestávky, těžce oddechuje. V obličeji, v podpaždí i na jiných místech vyvstává pot. Sedmdesát čtyři. Ani o jeden víc.</p>

<p>„Šlo ti to skvěle,“ blahopřeje Stanislava. „Já jsem nikdy nepřesáhla sto dvacet…“</p>

<p>V tom okamžiku vytoužený zvonek. Je to jednoduché a současně účinné. Oběť tělesně vyčerpat, aby se nedokázala bránit, až dojde k věci…</p>

<p>~~~</p>

<p>Princezna Monika Stěpankovic je opatrná. Prověří, jestli ze šatny už odešla všechna děvčata. Volno. Vstupuje dovnitř. Zavírá dveře zástrčkou. Pod sprchami nikdo není, ani světlo, ovšem ona světlo nepotřebuje. V případě nutnosti dokáže potmě i číst… Svaly ji příjemně bolí. Čtyřiasedmdesát kliků, ani netušila, že jich dokáže tolik. Učitelka jí blahopřála. Prsty se trošku třesou, když si svléká blůzičku. Studená voda jí prospěje. Příští hodina je francouzština. Třeba nebudou nic psát… Stanislava ví, že ji tělesně vyčerpala.</p>

<p>Prozatím má půl hodiny pro sebe. Pouští vodu a dovoluje, aby jí namočila vlasy. Je ledová. Bolest rukou se rozplývá ve sladkém trnutí. Teď přidat teplou…</p>

<p>Vzdychá rozkoší. Najednou se jí pod víčky rozsvítí. Polekaně otevírá oči. Dvě žárovky pod stropem svítí. Ovšem sama vidí před sebou jen příšerný, černý otvor…</p>

<p>Ruský nagan je strašlivá zbraň. Vymysleli ho Francouzi, ale teprve ruská technika, vlastně její nedostatek, mu dala definitivní humpoláckou podobu. Vyžaduje sílu. Kalibr devět milimetrů při každém výstřelu pořádně kopne. Náboje, o něco delší než běžně užívané, mají velkou průraznost. Kulka prorazí i neprůstřelné vesty, se kterými si neporadí revolver Magnum.</p>

<p>Stanislava už před hodně dlouhou dobou došla k názoru, že v případě ohrožení musí používat zbraň, která útočníkovi s maximální pravděpodobností hodně ublíží. V Etiopii měla po ruce něco podobného. Vrhač protipancéřových raket však má jistou vadu. Dá se připnout k sedlu při cestě na velbloudovi divokými horami, bohužel se však nevejde do kabelky.</p>

<p>Nagan ano.</p>

<p>Zvláštní předností tohoto modelu je to, že bubínek není vpředu zakryt. Nepřítel vidí náboje v komorách. Někdo nápaditý rozhodl, že hlaveň je třeba uvnitř zoxidovat. Vypadá proto jako černá díra… Takový obraz ochromuje vůli. Stanislava stojí od žákyně půldruhého metru, skoro u zdi. Je bdělá a soustředěná. V každém okamžiku připravená vystřelit. Kateřina šťourá šroubovákem s izolovaným držadlem ve vypínači. Žádná přepálená žárovka, ale kraťas…</p>

<p>Také drží něco v ruce. Malý revolver čečenské výroby z nářaďové oceli, se speciálními náboji. Mají malý kalibr a nevelkou průraznost, ovšem špičky z čistého olova. Na krátkou vzdálenost absolutně vražedná zbraň. Do těla dělá na straně vstřelu maličké dírky, zato na opačné je čepicí nepřikryješ. Navíc je možné každý náboj uvnitř navrtat a kápnout do něj kapku rtuti. Tím se získá jistá obdoba konvencemi zakázaných nábojů dum-dum. Od obyčejných se liší hlavně tím, že otvor, kterým kulka vyjde, se nedá přikrýt ničím. Postačí tři výstřely. Zepředu bude její mrtvola vypadat ještě jakž takž, zato vzadu už nebude nic… Hluboká soustrast tomu, kdo bude muset omývat dvacet čtverečních metrů zakrvácené stěny…</p>

<p>Dívky stojí tak, aby se vzájemně kryly. Rychlost jí nepomůže. Než vyřídí první, druhá ji prošpikuje olovem. Možná unikne většině kulek, ale Kateřinin revolver má nejmíň dvanáct nábojů.</p>

<p>Princezna nejprve přemítá, jak zdolaly dveře šatny. Potom si uvědomuje, že učitelé mají vlastní soubor klíčů. Mlčet se nedá donekonečna. Ale ať začnou samy.</p>

<p>„Nu což, má milá,“ ozývá se Stáňa. „Nastal čas probrat pár velice důležitých věcí. Můžeme mluvit polsky, srbsky nebo řecky, jak ti to vyhovuje… Jenom nevím, jestli znáš moderní řečtinu, a já zase neovládám její byzantský dialekt…“</p>

<p>Šestnáctiletá dívenka stojí před nimi docela nahá. Na poličku se šamponem s vůní ovoce odložila dokonce i pochvu s nožem. Mezi ňadry se zelená erb Stěpankoviců a nápis dávno zaniklou abecedou. Úryvek litanie… Nad ním visí na tenkém řetízku malý zlatý medailon. Matka Boží z Medjugorje.</p>

<p>„Co ode mne chcete?“ ptá se přidušeným hlasem.</p>

<p>Hraje. Pořád hraje. Tentokrát žačku, která padla do rukou dvou sadistických učitelek. Jednou rukou si zakrývá ňadra, druhou stydlivě chomáček nazlátlých chlupů mezi stehny. Vyděšená nevinnost… Mrkne na poličku. Dýka je v kožené pochvě. Nestačí ji vytáhnout. Nulová šance…</p>

<p>„Pověz nám, ve kterém roce ses narodila?“ ptá se Kateřina.</p>

<p>Hluboký údiv ve vylekaných modrých očích.</p>

<p>„V osmdesátém šestém,“ a kouzlí na obličeji výraz naprosté nechápavosti.</p>

<p>Vypadá sladce a bezbranně. Polští vojáci na to naletěli. Celý prapor. Ale nelhala jim… Opravdu byla bezbranná a ztracená. A potřebovala jejich pomoc.</p>

<p>„Prstíček se už zahojil?“ ptá se Stanislava jedovatě.</p>

<p>„Prstíček?“ zvedá udiveně dlaň a ukazuje úplně zdravá bříška prstů.</p>

<p>„Ověříme to?“ Stanislava sahá volnou rukou pro křížek, který jí visí na krku.</p>

<p>„Mám alergii na stříbro,“ vysvětluje princezna.</p>

<p>Mazané. Zní to velice věrohodně.</p>

<p>„Opravdu se tomu dá říkat alergie,“ přikyvuje Kateřina. „Rány stříbrným ostřím se ti nepochybně nehojí…“</p>

<p>„Co ode mne chcete?“ ptá se znovu.</p>

<p>Hlas se jí chvěje, asi je opravdu vyděšená. Voda pořád teče, kapky se rozstřikují na dlaždičkách, stékají po kůži.</p>

<p>„Princezno Stěpankovic, chceme si s tebou popovídat o zvycích, které panují na dvorech byzantských císařů a jisté bazilice v Myře,“ ukazuje jí Kateřina xero fresky. „A o svatém Mikuláši, pokud jsi měla potěšení ho znát. Myslím, že tam byl biskupem…“</p>

<p>Vědí. Teď se může jen vzdát. Nezastřelí ji, pokud nebudou muset. Hluk výstřelů sem přivolá celou školu, nestačí utéci. Uškrtí ji stříbrným řetízkem? Možná…</p>

<p>„Víte hodně…“</p>

<p>To už je přiznání. Spouští ruce. Vypadá nevinně a současně půvabně. Voda ze sprchy jí pořád stéká v proudech po těle…</p>

<p>„Jak jste se domyslely?“</p>

<p>„Posbíraly jsme pár faktů,“ povídá Stanislava. „Nebylo to těžké. Kombinovaly jsme, spojovaly… Jsi upírka…“</p>

<p>Pokrčení krásných, něžných ramen. Kývá na souhlas. Kateřina svírá revolver pevněji. Pomyšlení, že bude muset vystřelit na tak okouzlující holčičku, je jí odporné. Za několik let jí tělo zesílí, ženskost rozkvete. Ne. Nerozkvete. Zastavila se v této etapě. Nikdy nedoroste. Uplynulo bůhví kolik století, a jí je pořád šestnáct let. Když ji nezabijí, stále jí bude šestnáct. Je krásná, ale i Satan je padlým andělem. Zlo může být zdánlivě krásné. Šelmy bývají půvabné…</p>

<p>„Jsem,“ přiznává princezna odvážně. „Ale je to dostatečný důvod, abyste mě zabily?“</p>

<p>Narovnala se. Už se nepokouší vzbudit lítost. Je hrdá. Nestydí se za svou nahotu, psychicky ji nezdrtí. Neposkytne jim pocit převahy z toho, že jsou oblečené a ona ne… Zemře, ale zachová si čest a hrdost. Vždyť pochází z knížecího rodu. Její slovanští předkové útočili na Konstantinopol celá staletí před Turky.</p>

<p>„Opravdu, správný dotaz,“ uvažuje Kateřina. „Neublížila nám, přestože nepochybně měla nejednu příležitost…“</p>

<p>„Jsme učitelky.“ Stáně tvrdne hlas. „Jako pedagogové odpovídáme za žačky svěřené naší péči.“</p>

<p>„Proč si myslíte, že je ohrožuji?“ Dívá se klidně a rezignovaně.</p>

<p>„Něco jsme četly,“ syčí.</p>

<p>Princezna se k ní obrací.</p>

<p>„A nepochybně jste chodily do kina? To všechno jsou nesmysly. Krve se musím napít jednou za čtyři, pět let. A nikdy tolik, abych zabila. Krev mě udržuje při životě… Nevím proč, nevím které chemické sloučeniny stabilizují proces dělení mých buněk. Připouštím, že chrání konce telomerů před poškozením při replikaci DNA. A ještě něco. Je to druhová odlišnost, možná náhodná mutace. Nejsem nakažlivá. V naší rodině se občas objevovala…“</p>

<p>Nahá šestnáctiletá upírka promlouvá jazykem soudobé molekulární biologie. Na těle se jí dělá husí kůže. Bezděčně se zachvěje. Určitě nespává v kryptách, přivykla by chladu. Stanislava se uklidňuje. Možná ji budou muset zabít, ale proč ji navíc mučit?</p>

<p>„Obleč se,“ přikazuje. „Ale žádné triky. Nůž nech tady.“</p>

<p>Pohlédla na dýku na poličce. Neposkytnou jí sebemenší šanci. Neprobije se, nezabije, neuteče.</p>

<p>„Jak to, že si to nikdo nespojil?“ ptá se Kateřina. „Kousnutí upírem by se nepochybně objevilo v policejních záznamech… V CBS jsme analyzovali různé podivné kauzy případných šílenců. Včetně pokousání lidí. Jak jsi to dělala?“</p>

<p>„Nekoušu lidi,“ objevuje se jí na obličeji výraz odporu. „To by byl přece kanibalismus!“</p>

<p>Zaskočeně na sebe pohlédly.</p>

<p>„Koně!“ domyslela se Stáňa.</p>

<p>Mračí se. Má koně ráda.</p>

<p>„Je to pro ně bezbolestné,“ vysvětluje upírka. „Při troše obratnosti si to ani neuvědomí. Něco vycítí, ale jakmile si je ochočím, nevěnují tomu pozornost.“</p>

<p>„A stopy zubů?“</p>

<p>Otevírá ústa a vysunuje sosák skrytý pod jazykem. Slovanské legendy měly pravdu.</p>

<p>„Podtlak, přímo kůží,“ vysvětluje s jistou pýchou. „Látka, ze které je sosák, dokáže pronikat mezi tkáňové buňky oběti. Hlavně je potřeba najít dost silnou žílu, například za koňovým uchem.“</p>

<p>„A kurva.“ Stanislava nikdy nepoužívá tak sprosté výrazy. Nyní poprvé za dobrých dvacet let. Přestávají mířit.</p>

<p>Monika ulehčeně vydechla. Zpotila se… Deodorant nemá. Kateřina se smíchem strká zbraň do kapsy. Zachtělo se jim ulovit divokou bestii – a co našly?</p>

<p>„Je vás hodně?“ Stanislava revolver ještě neschovává.</p>

<p>„Netuším. Vím o dvou, ale ty už staletí nežijí… Nepotkala jste žádného našince?“ hledí učitelce do očí.</p>

<p>„Našince?“</p>

<p>„Ano!“ rudne. „Zpočátku jsem si myslela, že vy také. Ale stříbro… Saháte na lžičku a nic… Došla jsem tedy k závěru, že dokážete oklamat čas jinak,“ přenáší pohled na druhou učitelku.</p>

<p>„Mě do toho nepleť,“ dupne Kateřina v předstíraném hněvu.</p>

<p>„Kámen mudrců,“ vysvětluje její sestřenice. „Vyrobený mistrem Sedzivojem ze Sanoku.“</p>

<p>Malá upírka užasle zírá.</p>

<p>„Tak se to přece povedlo?“</p>

<p>„Jistě. Jenže mi dochází zásoba. Máme podezření, že alchymista pořád žije…“</p>

<p>Dooblékla se. Klidně odsunuje zástrčku na dveřích. Neuteče. Už ví, že nemusí. Neublíží jí. Kateřina studovala psychologii. Poznala, že mluví pravdu… Také druhá učitelka schovává smrtonosnou bouchačku do taštičky. Bude lepší, když nebude s něčím takovým špacírovat po škole. Žačky by se mohly polekat. Ještě několik dotazů na tělo.</p>

<p>„Znala jsi biskupa Mikuláše, svatého Mikuláše?“ ptá se Kateřina.</p>

<p>„Jak bych mohla?“ krčí princezna rameny. „Přijela jsem do Myry v roce 884, kdežto on zemřel o pět století dříve… Mluvila jsem pravdu. Narodila jsem se v roce 86… 886,“ dodává na vysvětlenou.</p>

<p>Rozléhá se hlasité zvonění. Začíná hodina mateřského jazyka. Stanislava musí na francouzštinu v maturitní třídě. Nesmí se opozdit. Druhá učitelka má volno, ale slíbila řediteli, že mu zkonfiguruje počítač.</p>

<p>Loučí se přede dveřmi šatny. Nemusí nic říkat. Ještě budou mít příležitost k poklidnému hovoru, beze spěchu, bez černých hlavní namířených do očí. Informatička podává děvčátku dýku odloženou ve sprchách. To je definitivní znamení důvěry. Nepřátelům se zbraně nevracejí… Princezna Monika vybíhá schody.</p>

<p>„Počkej!“ volá za ní Stanislava.</p>

<p>Zastavuje se a otáčí.</p>

<p>„Ano?“ usmívá se.</p>

<p>„Zítra po škole přijď k nám, udělám lečo.“</p>

<p>„Ráda. Děkuji za pozvání.“</p>

<p>Bere schody po několika. Zlaté vlhké vlasy jí padají na ramena. Trošku se chvěje. Neměla stát pod studenou sprchou tak dlouho.</p>

<p>~~~</p>

<p>Malý, útulný byteček. Okno vede na krakovské Planty. Do oken šlehá déšť. Podzim. Uvnitř je teplo a příjemně. Ve vzduchu se vznáší vůně koláčů, čaje a dřevěného uhlí ze samovaru. Princezna Monika sedí po turecku na huňaté sobí kůži. Prohlíží si ilustrovanou sbírku etiopských básní. Ochočování koní šlo poslední dobou docela dobře. Koláče jim chutnají víc než mrkev. Ještě chvíli a bude možné uhasit žízeň…</p>

<p>Kateřina zapaluje samovar. Její sestřenka od stolu spřádá plány.</p>

<p>„Chytíme Sedzivoje. Tentokrát z něj vymámím víc kamene. Vyrobíme pět kilo zlata a koupíme si větší byt, tři nebo čtyři pokoje. Nějak zařídíme, abys mohla bydlet s námi… Až uděláš maturitu, zmizíme odtud. Například do Bolívie…“</p>

<p>Nalévá do číší červené, sladké gruzínské víno. Do tří číší.</p>

<p>„Dětem se vlastně alkohol dávat nemá,“ bručí. „Ale pro dnešek uděláme výjimku… Pij, holčičko.“</p>

<p>„Neříkej jí holčičko,“ napomíná ji sestřenice. „Toulá se světem o sedm set let déle než ty, usmrkanče…“</p>

<p>Princezna se na ně usmívá. Vlastně není důležité, kolik je jí let, ale na kolik se cítí. A cítí se na svých šestnáct. Mohla by se vydávat za jejich mladší sestru. Dokonce se od nich nechá přinutit ke škrábání brambor a psaní úkolů. Už dlouho jí nikdo nevěnoval své přátelství. Stačila zapomenout, jak kouzelný pocit to je…</p>

<p>~~~</p>

<p>Ředitel, který stojí jako každé ráno na svém stanovišti přede dveřmi školy, zdálky zahlédl lesk světlých vlasů.</p>

<p>Monika Stěpankovic se oblékla dost neobvykle. Vzala si o dvě čísla větší pletený svetr, podobné prodávají na tržišti u Hlavního nádraží. Šedá vlna pěkně ladí se světlými vlasy. Zaznamenal ještě jednu změnu. Od včerejška jí obličej září jakýmsi vnitřním světlem. Netušil, že se dokáže tak usmívat…</p>

<p>Ulicí přichází učitel biologie. Také se usmívá, ale ředitele při pohledu na něj mrazí. Zvláštní typ. Je v něm něco, co vyzývá k opatrnosti. Zatím však nemá jediný důvod, aby ho srazil ze schodů.</p>

<p>~~~</p>

<p>Učitel si rve vlasy. Z patnácti děvčat jen ta hezká Srbka přečetla uloženou literaturu. A dokonce z ní něco pochopila, i když se jí ještě všechno hrozně plete. Neumí moc polsky…</p>

<p>Ale je třeba ocenit její snahu.</p>

<p>„Výborně,“ přerušuje ji a píše do notesu velkou jedničku. Nesměle mu děkuje a usedá na své místo. V tlustém svetru vypadá mnohem lépe. Otevírá sešit, zapisuje téma hodiny. Učitel po ní pokukuje. V jejím životě se zřejmě něco změnilo. Od rána chodí školou přímo tanečním krokem, s úsměvem na tvářích. Díky tomu vypadá ještě lépe.</p>

<p>~~~</p>

<p>Alchymista si zpočátku pronajal byt v Nové Huti. V životě několikrát dostal pitomé nápady. Tento je z nich zřejmě nejhloupější… Bydlel na mnoha odporných místech a tohle je nepochybně nejohavnější. Při pohledu na souseda, který močil na schodech, přetekla číše… Ale proč se ho to vlastně tak dotklo? V 17. století to nebylo nic zvláštního. Vždyť pamatuje doby, kdy se nočníky vylévaly okny přímo na ulici. Zřejmě příliš snadno přivykl novým civilizačním standardům. Musí si najít jiné locum, pokud možno daleko odtud. Jenže kde?</p>

<p>Nalezl místo, kde dříve stával jeho dům. Nu, dejme tomu, že nalezl. Uliční síť se změnila, zapamatoval si vzdálenosti, ovšem výpočty nejsou nejpřesnější. Ale musí to být někde tady… Obskurní budova techniky z 19. století zaujímá místo několika dřívějších městských parcel. Bylo by hezké vrátit se na staré místo, ale nebude přece bydlet v suterénu školy…</p>

<p>Hledáme něco jiného. Nemovitosti na Starém Městě jsou převážně příšerně drahé. Na druhé straně Plant jsou ceny poněkud nižší. Čtyři kila zlata je hodně, ale poslední dobou zlato kleslo… Alchymista prochází městem a hledá. Nejdéle si prohlíží dům u Hlavního nádraží. Je odtud vidět na divadlo i Staré Město. Nyní musí prostudovat katastr nemovitostí.</p>

<p>Naštěstí se jedná o soukromý dům. Majitel, který získal stavbu po půlstoletí devastace, nemá prostředky na renovaci. Dům, který si Sedzivoj vyhlédl, potřebuje generální opravu. Především však vyměnit střechu. Dá se do práce.</p>

<p>~~~</p>

<p>Klisna zamyšleně očichala koláč a potom dárek přijala, vzala jej sametovými pysky z Moničiny dlaně. Dívka ji pohladila po šíji a na chvíli se přitulila k teplému zvířeti. Vnořila obličej do hřívy. Kůň přešlápl a začal jí chřípím zkoumat kapsy; hledal cukr. Pustila ho.</p>

<p>Z dálky scénu pozorovaly Stanislava s Kateřinou.</p>

<p>„I když člověk ví, co se děje, moc toho nevidí,“ prohlásila mladší a upila čaje ze šálku.</p>

<p>„Přesto je to zneklidňující,“ odpověděla jí sestřenka.</p>

<p>„Proč? Vlastně nemusíš odpovídat…“</p>

<p>„Uvidíme, jestli jsme došly ke stejným závěrům… Je upír. Má jinou biologii. Saje krev, i když to dělá jemně a s citem.“</p>

<p>„Ochočená šelma?“ domyslela se Kateřina.</p>

<p>„Ano. Potkala jiné, řekli jí, co má dělat. Neřádí po nocích, nezakusuje se chodcům do krku. Nevím, odkdy se mezi lidmi objevují upíři, ale má naučené chování…“</p>

<p>„To znamená, že…“</p>

<p>„Došlo k přizpůsobení. Nadměrně agresivní jedinci se nepochybně eliminují sami. Ti, kteří si nasadili těsný korzet civilizace, přežijí… Nu, rozhodně mají větší šance. Nedá se vyloučit, že existují i takoví, kteří se chovají podle popisů v hororech… Ostatně na tom nesejde. Dál balancujeme na hodně tenkém laně. Zaskočili jsme Moniku v situaci, kdy nemohla využít svou rychlost. Přitom má fantastický reflex, sílu a odolnost… Představ si ochočeného vlka… Zbývá doufat, že její instinkt spí… Zajímalo by mě, kolik toho vypila,“ změnila téma.</p>

<p>„Trvalo to asi patnáct sekund…“</p>

<p>Princezna laškuje s koněm, jako by mu mazlením chtěla nahradit spáchanou křivdu…</p>

<p>„Asi půl litru. Pro tak velké zvíře to nic neznamená,“ pokrčila Stanislava rameny. Z tašky vyňala logaritmické pravítko. „Dejme tomu, že klisna váží tři sta kilo,“ obratně posunovala jezdce. „Krev tvoří osminu hmoty těla… Tedy nějakých třicet sedm kilo. Půldruhého procenta.“</p>

<p>Kateřina jí opatrně vzala pravítko z ruky.</p>

<p>„Kruci,“ zavrtěla hlavou. „V životě jsem nic takového neviděla…“</p>

<p>„Teď už je to starožitnost, každý má kalkulačku, ale nějak jsem si zvykla…“ vysvětlila. „Škoda, že se dnes už nevyrábějí.“</p>

<p>„Neudělaly jsme chybu? Nemáme ji přece jen zabít?“</p>

<p>Stanislava uchopila ouško šálku a hluboce se zamyslela.</p>

<p>„Ne,“ zavrtěla nakonec hlavou. „Zabíjení je snadné, někdy až příliš snadné. Někoho tady, někoho někde jinde. Chová se opatrně, díky tomu přežila, i když to vypadá skoro nemožně. Já jsem dospělá a měla jsem s tím velké problémy.“</p>

<p>„Přece nelže.“</p>

<p>„Ne. Ale zřejmě nám neřekla všechno. Třeba upadá na celá léta do letargie.“</p>

<p>„Zeptáme se jí?“</p>

<p>„Teď ne.“</p>

<p>Chvíli foukala do samovaru, aby ho znovu rozpálila. Monika se vrátila. Bezděčně si otřela rty, ale ani předtím na nich nebylo nic vidět. Vypadala živější.</p>

<p>„Podařilo se.“ Kateřina víc konstatovala, než se ptala.</p>

<p>„Ano. Myslím, že klisna nic necítila,“ odpověděla princezna a usedla po turecku na karimatku. „Před odchodem jsem ověřila, jestli jsem jí něco nepoškodila. Ostatně to byla obyčejná žíla, na hlavních tepnách to nesmím dělat, zvíře by vykrvácelo.“</p>

<p>Nalila si šálek aromatického nápoje a spěšně usrkla.</p>

<p>„Krev má ohavnou chuť,“ řekla jakoby na omluvu.</p>

<p>„A co teď, usneš na deset let, abys v poklidu trávila?“ nadhodila Kateřina.</p>

<p>„To by bylo krásné,“ vzdychla upírka. „Bohužel to nedokážu. Když jsem někdy padla do léčky, říkala jsem si, jaké by to bylo, kdybych mohla prospat alespoň rok schovaná v nějaké jeskyni, nebo, jak píší v knihách, v kryptě pod zámkem nebo kostelem… Počkat, až nepřátelé odejdou, až skončí další válka…“</p>

<p>V hlase jí zněl smutek a únava.</p>

<p>Mluvila pravdu. Na ubrousku zahlédla odložené logaritmické pravítko a usmála se nějakým vlastním vzpomínkám.</p>

<p>„Máš životní zkušenosti třikrát delší než já,“ řekla Stanislava klidně. „Pouvažuj, jak najít alchymistu. Třeba nám dokážeš pomoci.“</p>

<p>Dívka se hluboce zamyslela.</p>

<p>„Předpokládáte, že je v Krakově?“</p>

<p>„Nebo tady byl docela nedávno. Vyrobil zlatý prut a okamžitě ho prodal…“</p>

<p>„Potřebuje hodně peněz,“ poznamenala Kateřina.</p>

<p>Princezna chvíli mlčela.</p>

<p>„Přišel nedávno,“ prohlásila. „Zařizuje se na delší pobyt. Proto vyrobil kilo zlata. Potřebuje peníze, aby si pronajal nejméně na půl roku byt. Chce tady něco zařídit nebo si odpočinout. V prvním případě musíme promyslet, co hodlá dělat. Ve druhém, jaké jsou jeho oblíbené zábavy.“</p>

<p>Bývalá agentka přikývla. Závěry bosenské princezny, narozené před dvanácti stoletími, plně odpovídaly jejím představám…</p>

<p>„V Krakově žije ještě jeden Sedzivojův muž,“ řekla Stanislava. „Jistý Dimitrij…“</p>

<p>„Co se o něm ví?“ Kateřina je zvyklá analyzovat informace.</p>

<p>„Byl alchymistovým fámulem. Dostal stejnou dávku elixíru jako my. Teď se zřejmě dostal na scestí, když jsem ho potkala, byl namol… Rád upíjel v dílně alkohol. Co když prochlastal celá čtyři století?“</p>

<p>Kateřina provedla několik rychlých výpočtů.</p>

<p>„Málo pravděpodobné,“ prohlásila. „Alkohol rychle narušuje základní duševní funkce. Proměnil by celou dávku ve zlato a zlato by propil.“</p>

<p>„Co navrhuješ?“ zneklidněla Stanislava.</p>

<p>„Viděla jsi ho někdy během těch čtyř set let?“</p>

<p>„Ne, teprve před několika týdny. Myslíš, že začal pít nedávno?“</p>

<p>„Možná. V okamžiku, kdy zjistil, že zásoba elixíru definitivně mizí. Nevydržel napětí a začal chlastat jako nikdy předtím. A ještě něco. Potkala jsi ho jednou a byl opilý. To nemusí znamenat, že je pořád. Ovšem znal Sedzivoje a může nám být užitečný. Vyhledáme ho a nabídneme mu spolupráci. Jestli je alchymista v Krakově, musíme ho zaměřit. Stopa se zlatem je pravděpodobně dočasně slepá. Sedzivoj získal nejméně třicet tisíc zlotých. To mu postačí na delší dobu. Určitě si najme byt. Legálně nebo nelegálně. V obou případech použije falešnou totožnost. Byl zbožný?“</p>

<p>„Jako my všichni,“ kývla Stanislava.</p>

<p>„Navrhuji tedy obsadit všechny krakovské kostely. Přinejmenším ty staré. Pokud si dál váží duchovní stránky života, chodí na mše…“</p>

<p>„Nezapomínej, má milá, že nemáš jako dříve k dispozici stovky agentů CBS.“ Stanislava ji stáhla na zem.</p>

<p>„A proč?“ pokrčila rameny. „Postačí nasadit miniaturní kamery…“</p>

<p>„Cena?“ zeptala se Monika.</p>

<p>„Kolik je v centru kostelů?“</p>

<p>„Pokud jsem dobře počítala, na Starém Městě osmnáct. Do vzdálenosti, dejme tomu, dvou tramvajových zastávek, ve staré části Krakova a na Kazimierzu dalších patnáct,“ odpověděla Stanislava bez rozmýšlení.</p>

<p>„Šest tisíc na kamery, k tomu třicet vysílaček a nějaká ta elektronika. Měly bychom se vejít do deseti tisíc zlotých.“</p>

<p>Sestřenka jen vydechla.</p>

<p>~~~</p>

<p>Sedzivoj zaklepal na staré, kdysi krásné secesní dveře, opatřené tabulkou s číslem 6. Otevřel mu stařeček. Osmdesátka na něm byla znát, ale držel se dobře. Překvapeně si prohlédl nečekaného hosta. Muž v obleku… Podomní obchodník? Ne. Ti chodí v oblecích ze supermarketů, tento je šitý na míru. Hnědý zahraniční plášť, že by mormonský misionář? Ne. Ti zase nosí na prsou identifikátory a mají mnohem zapálenější pohledy…</p>

<p>„Čím posloužím?“ vykašlal děda otázku.</p>

<p>„Dozvěděl jsem se, že jste získal dům, ale máte potíže s financováním oprav.“</p>

<p>„Nechci žádné půjčky,“ vrčí majitel.</p>

<p>Má špatné zkušenosti.</p>

<p>„Nehodlám vám nabízet půjčku,“ usmívá se alchymista. „Myslím, že musíte prodat část bytů, abyste si vydělal na opravy. A já hledám něco pro sebe.“</p>

<p>„Ovšem,“ vzdychá stařík. „Na to jsme s vnukem přišli taky. Jenže je tu problém. Nemám co prodat. Napřed je potřeba vystěhovat tu holotu, která tady bydlí… Komunál sem nasadil takové, že je to hrůza…“</p>

<p>„Platí nájem?“</p>

<p>„Kdepak. Ale hnout se s nimi nedá. Alkoholici…“</p>

<p>„No a?“ nepochopil.</p>

<p>„Pane, spadl jste z višně? Když je alkoholik, znamená to, že je nemocný. Nějaký debil to napsal na seznam chronických nemocí. Ti hajzlové dostávají důchod, a navíc jako chronicky nemocné je není možné vystěhovat…“</p>

<p>„Jenom proto, že pijí?“ žasne návštěvník.</p>

<p>„No právě… A já jenom sedím a čekám. Jakmile některý natáhne bačkory z denaturáku, okamžitě vyhodím jeho věci do popelnice a obsadím byt.“</p>

<p>„Trefí je to často?“</p>

<p>„Za poslední dva roky tři,“ zachmuřil se děda. „Ale musel jsem ubytovat rodinu. Vnuci se žení…“</p>

<p>Návštěvník chápavě přikyvuje.</p>

<p>„Viděl jsem vaši střechu,“ řekl posléze. „Nepřečká zimu. Krovy jsou hluboce narušené. Spadnou. Ty nové kousky plechu mezi taškami moc nepomůžou…“</p>

<p>„Kdo jste? Pokrývač?“</p>

<p>„Mám pro vás návrh. Prodáte mi sto metrů půdy po třech stech zlotých za metr. A já zaplatím výměnu celé střechy.“</p>

<p>Ve staříkových očích vzplály ohníčky.</p>

<p>„To nezní hloupě,“ zamnul rukama. „Ale půda má čtyři sta metrů.“</p>

<p>„Potřebuji jen čtvrtinu. Vyměním celou. Tak co, máte zájem?“</p>

<p>Taková příležitost se už nebude opakovat. Je třeba okamžitě reagovat, než ten blázen půjde k sousedovi.</p>

<p>„Ano. Pojďte do salonu, sepíšeme smlouvu o smlouvě budoucí.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Princezna má upřímně plné zuby pobytu v dětském domově. Štve ji tady skoro všechno. Nevadí jí vybledlé stěny ani smrad lyzolu, kterým je budova nasáklá. Tomu už přivykla. Přespávání ve válkou poničených vesnicích, pastýřských salaších, sklepech a zemljankách vedlo k tomu, že si zvykla na špínu, vši, štěnice, zatuchlinu… Tak zlé to tady není. Nic ji nekouše, v postelích není myší trus, potkani v noci neokusují boty.</p>

<p>Nesnáší však prázdnotu a nečinnost. Navíc hnusná herdekbaba, která je vychovatelkou skupiny, sleduje každou minutu, kterou stráví mimo domov. Odvolává se přitom na nějaký hrozně nejasně napsaný řád. Podle předpisů asi musí chovanka putovat výhradně po trase lyceum – dětský domov, a každá návštěva knihovny vyžaduje patřičné svolení.</p>

<p>Děvčata se chovají jako špatně naprogramovaní roboti. Příkazy plní pomalu a nepřesně, jejich oblíbené zábavy jsou sledování televize a poslouchání debilních programů v rádiu. A žvásty o seriálech. Spoluobyvatelky nedělají nic, aby změnily svou situaci. Za několik let skončí péče státu, co budou dělat potom? Musí jednat teď, dokud je ještě čas.</p>

<p>Prozatím tento problém odložme. Monika v duchu nadává, pečlivě vybírá nejsprostší řecká a srbská slova… Biologicky je jí skoro šestnáct let. V posledních osmi stoletích byla žena v tomto věku dospělá. Mohla o sobě rozhodovat, i když ne ve všem. Byla však svobodná. Princezna si na to zvykla. Teď má potíže. Je jako moucha ve sklenici s medem, sladký život, ale nemůže pryč. Zůstane tady ještě dlouho. Musí si tedy vylepšit podmínky existence. Uniknout z dohledu té ženské.</p>

<p>Co tedy udělat? Mírou svobody jsou peníze. Musí vymyslet metodu, jak je pravidelně získávat. Najít zdroj příjmu, který zajistí zisk. Potom si najmout byt. Ženskou z dětského domova podplatit nebo zastrašit. Jestli bude jednat sama, bude mít vážné problémy, ale Krušewské jí určitě pomohou.</p>

<p>Rozebereme tedy problém postupně. Práce. Musí to být něco časově nenáročného – škola zabírá hodně času, a také si musí doplňovat znalosti. Co umí? Stříhat ovce, tkát, háčkovat, v Byzanci ji pokládali za intelektuálku, což znamenalo umět číst, psát a znát antickou literaturu… Kruci. V Polsku začátkem 21. století s tím daleko nedojde. Umí vyrobit víno a vydestilovat z něho rakiji, dokáže udělat slivovici a jiné pálenky – jenže tady je pálení zakázané. Vyzná se v bylinách, umí léčit nemoci ovcí a udit sýr. Kdyby žila v Tatrách, horalé by její zkušenosti ocenili… Jenže v Polsku je produkce oštěpku mužská záležitost. Neumí toho spoustu. Ovce a sýry prozatím odpadají. Mnohokrát byla služkou, ale toto zaměstnání nemá ráda.</p>

<p>A kdo dneska potřebuje služku? Navíc nezletilou? A co hůř, mezi potenciálními zaměstnavateli by se určitě našli nějací „milovníci telátek“, jako ten hloupý Angličan na Krétě, kterému musela nakonec ušmiknout ptáčka, protože po dobrém to nešlo…</p>

<p>V horečných úvahách se něco nesměle klube. Podvědomí vysílá signály. Něco přehlédla. Heuréka! Stanislava se stala učitelkou jen proto, že mluví plynně několika jazyky. Princezna je pro takové zaměstnání příliš mladá. Před sto lety by se bez problému mohla stát učitelkou nebo guvernantkou. Ale vždyť nemusí být učitelkou, aby našla práci, ve které uplatní své znalosti. V Krakově je na univerzitě nepochybně katedra klasické filologie i teologie, takže… Existují studenti, kteří musí zdolávat celé hory řecké a latinské literatury. Určitě je tam i orientalistika. Tam je pro změnu turečtina a arménština. Kromě toho slovanská filologie, kde oceňují znalost bosenštiny a srbštiny. Studenti jsou většinou dost líní a mnohdy mají k dispozici slušné peníze.</p>

<p>Tady má šanci: překlady a korepetice, čili jak tomu říkají, konverzace. Jen musí trošku vylepšit polštinu. Rozumí všemu, mluví obstojně, ale občas se zasekne. Klasickou latinu se učila od lidí, kteří ji běžně používali. S řečtinou nebude problém, bylo jí osm, když přišla do Myry. To je málem její mateřský jazyk.</p>

<p>Usmála se vlastním vzpomínkám.</p>

<p>~~~</p>

<p>Bylo to docela jednoduché. Minikamera za dvě stě zlotých. Při nákupu třiceti lze hodně usmlouvat. A pokud jsou pašované, bez cla na optiku a elektroniku, které dosahuje sedmdesát procent ceny přístroje, a bez DPH, která pohltí dalších dvacet dva, je možné se dostat pod dvacet zlotých za kus… K tomu malé vysílačky s dosahem patnáct metrů. Každou bude třeba naladit na jinou vlnu. Všechny musí sladit tak, aby přijímač neměl problémy se čtením informací. A konečně nejobtížnější problém. Instalace…</p>

<p>~~~</p>

<p>Obyčejný pondělní večer v bytečku u Plant. Stanislava čte knihu. Dostala ji od sestřenky, prý je prima. Z prvních stránek je možné vyvodit, že je o příhodách exorcisty – alkoholika. Nu ovšem, polská literatura je vepsí… Kdo ji asi napsal? Nadprůměrný grafoman. Na vnitřní straně obálky je fotografie autora. Ošklivá huba, zarostlý jako umělec, kudla se v kapse sama otevírá… Stáňa uchopila do štíhlé dlaně vějíř a odhání kouř vonící kalafunou, který přichází z kuchyně. Sestřenka Kateřina pracuje. Celý stůl zastavěla elektronikou, nyní něco letuje. Občas natírá spojované díly kyselinou solnou.</p>

<p>Stanislavě zápachy nevadí. V Sedzivojově domě si na ně zvykla… Někdy to tam smrdělo mnohem hůř, například tehdy, když zkoumal složení telecí krve. Celé týdny se slétaly mouchy, a dům nasákl přímo umrlčím puchem… Nebo morová epidemie v roce 1624. Tehdy převládal názor, že vůně horkého octa umožní nemocným přežít a zdravé uchrání před nákazou. Od té doby je skoro hysterická, když ji ucítí…</p>

<p>Sestřenka pracuje pomalu a metodicky. Vypracovala schéma, vyrobila prototyp, odzkoušela… Nespěchá. Všechno musí být zhotovené velice pečlivě a chráněné voskem. Sice počítá s tím, že už první den pozorování přinese konkrétní a racionální výsledky, ale ze zvyku montuje kamery tak, aby vydržely nejméně půl roku. V CBS ji chválili za to, že myslí dopředu… Ovšem na druhé straně je to přece potřebné. Vždycky se vyskytnou chyby, tedy rezerva na špatné chvíle… Ještě kontrola přístrojů. Kde to vyzkoušet? Nejlépe na nějakém neutrálním místě, kde chodí hodně lidí. Jedno takové zná. Školu.</p>

<p>„Jdu!“ volá dovnitř bytu.</p>

<p>Stanislava něco zabroukala, ale neodtrhla oči od knihy.</p>

<p>Jak pověsit špionážní aparaturu uprostřed města, na živé ulici? Žádný problém. Na sebe montérky, do kapsy šroubovák. Vlasy do uzlu, na hlavu čepici s kšiltem.</p>

<p>Domovník bydlí v přízemí, ve dvoře. Kateřina mu energicky buší do dveří. Otevírá opilý a zuřivý. Vrhá na ni nenávistný pohled. Na tvářích třídenní strniště, chlupaté pracky, v očích vražda. Nesmí připustit, aby začal přemýšlet.</p>

<p>„Potřebuji třímetrový žebřík, nejlépe hliníkový, se širokými příčkami a úchytkou.“ Když je potřeba někoho zpitomět, je nejlepší chtít od něho okamžitě něco, co za žádnou cenu hned nedokáže sehnat…</p>

<p>„Yýýý,“ čumí na ni domovník.</p>

<p>„Člověče, přece nebudu instalovat čidlo potmě!“</p>

<p>V CBS jí vysvětlili, že nejdůležitější součástí slovních potyček je vytvořit v protivníkovi pocit hluboké viny. Konečně odkráčel do kamrlíku a vytáhl dlouhý železný žebřík, zaprášený, jako kdyby s ním oral. V místech, kde koroze odloupla nátěr, se leskne kov.</p>

<p>„Otřete ho nějakým hadrem,“ přikazuje a pohlíží vyčítavě na hodinky.</p>

<p>Je mu potřeba dát na srozuměnou, že jí zabírá drahocenný čas. Muž kleje pod vousy a čistí příčky kusem starého vaťáku. Nakonec si hodí žebřík na ramena.</p>

<p>„Kam?“ ptá se.</p>

<p>Městští úředníci ho kdysi řádně vystresovali. Jenže chlastá tak, že úplně všechno zapomíná. Je mu potřeba vrátit třídní vědomí.</p>

<p>„Čidla se věší na ulici…“ V Kateřinině hlase zní výčitka. „Ledaže hodláte měřit intenzitu pohybu aut tady na dvoře…“</p>

<p>Poslušně cupe před průjezd. Opřela žebřík o zeď a zajistila ho. Přikázala mu, ať jej podrží. Nad vchodem je šikovná polička, kterou vytvořil široký, štukovaný portál. Dívka vytahuje z batůžku akumulátorovou vrtačku a rychle instaluje kameru. Laptop, kabílek, zaostření. Dotahuje šroubek, opravuje úhel pohledu. Hotovo. Odpojuje kabel, zavírá počítač. Sestupuje.</p>

<p>„Děkuji za spolupráci. Za měsíc se ozveme.“</p>

<p>Odchází bez rozloučení. Domovník stojí dlouho pod žebříkem, nakonec jej oddělí od zdi a rozmrzele šlape zpátky do kamrlíku na dvoře.</p>

<p>„Čert vem inspektorku,“ mručí.</p>

<p>Jiný by na jeho místě uvažoval, co a proč instalovali na domě, o který se stará, ale jeho mozek se zabývá výhradně nedopitou flaškou, kterou zanechal na stole.</p>

<p>~~~</p>

<p>Střechy je možné vyměňovat několika způsoby. Je možné si objednat stavební partu. Rozdělají práci a budou se tam hrabat dva měsíce… Nakonec odvedou fušeřinu a zanechají po sobě příšerný bordel. Je také třeba počítat s tím, že se polovina materiálu vypaří za nevyjasněných okolností. Cena, kterou budou požadovat, bude nepřímo úměrná kvalitě práce. Také je možné povolat party z venkova. Pracují rychle a obstojně, ale poptávka po nich je vysoká a bohužel v poslední době příliš vyšroubovali ceny. Není třeba je pomlouvat, pracují legálně a musí platit horentní daně a zálohy na DPH. Když pracují načerno, jsou o třetinu levnější, ale přesto pořád drazí…</p>

<p>Stavební materiály se dělí do dvou kategorií. Dobrou a špatnou. Na kvalitě se nemá šetřit. Proč platit za brak, který bude třeba za padesát let vyměnit? Materiál musí být proto nejlepší. A zde opět máme k dispozici materiály drahé a laciné. Ty drahé jsou na fakturu. Evidovaný obrat výrobce je zatížen pojištěním pracovníků a daní. Týž materiál bez faktury lze koupit o třetinu levněji.</p>

<p>Alchymista se objevil v šest ráno. Úzkým průjezdem vjely na špinavý dvorek dva náklaďáky naložené prkny, trámy, latěmi, překližkami, polystyrenem, plechem a spoustou dalších výrobků. Současně se objevilo dvacet dělníků. Obratně vylezli na střechu a zkušeně se pustili do demontáže narušeného krovu. V osm hodin vyhlédl ze svého bytu majitel domu.</p>

<p>„Jde jim to dobře,“ zhodnotil.</p>

<p>„Prvotřídní odborníci,“ přikývl alchymista.</p>

<p>„Jsou nějací přičmoudlí,“ poznamenal zamyšleně stařík. „Kde jste je vyhrabal?“</p>

<p>„Řekněme, že to jsou uprchlíci. Z Kosova.“</p>

<p>Děda v úsměvu vycenil zuby zažloutlé od nikotinu a kávy.</p>

<p>„Kdybyste řekl z Čečenska, uvěřil bych.“</p>

<p>„Abchazští horalé,“ zvážněl Sedzivoj.</p>

<p>„Abcházie, to mi něco říká…“</p>

<p>„Bývalá gruzínská provincie. Teď se odtrhla. Maličká země v předhůří Kavkazu… Od Čečenska ji dělí pásmo hor.“ Alchymista netuší, proč má děda výhrady k Čečencům, proto volí polopatismus.</p>

<p>Demontáž staré střechy s použitím moderního nářadí netrvá dlouho. Sundali všechny tašky. Pro opětovné použití se nehodí, přesto byly pečlivě uloženy. Další rozebírání zabralo dvaceti mužům čtrnáct hodin. Dělníci spali na půdě, dva hlídali materiál. Nájemníci by mohli mít pitomé nápady…</p>

<p>Krovy z klíženého dřeva. Druhý den zhotovili skelet. Další den jim zabrala vnitřní a vnější krytina včetně izolace. Nakonec nejobtížnější práce: na novou střechu položit vrstvu starých tašek tak, aby vypadala přibližně jako před opravou. Proč dráždit dotěry ze stavebního úřadu?</p>

<p>~~~</p>

<p>Princezna Monika vzdala pokusy navázat kontakt s ostatními obyvatelkami domova. Nedomluví se, přestože jsou „vrstevnice“. Jakékoli dorozumění kromě běžné zdvořilosti není možné. To se někdy stává. Děvčata sedávají ve trojicích a drbou o životě nějakých přiblblých hvězd. Příšerně maří čas. Vždyť existují zajímavější věci, o kterých by se dalo diskutovat. Prožila víc než tisíc let a naučila se využívat každou klidnou chvíli. Raději si nasadí sluchátka na uši. Usedla po turecku na posteli, opřela se o zeď a zmáčkla play na walkmanu, schovaném v kapse staré košile.</p>

<p>Nedaleká knihovna má speciální oddělení pro nevidomé čtenáře. Je možné si tam vypůjčit nahrávky knih na magnetofonových kazetách. Poslouchá celé hodiny. Osvojuje si jazyk. Není podstatné, kdy zase vyrazí na cestu, ale další zvládnutá řeč se může někdy hodit…</p>

<p>Ale nechce odtud odcházet. Stanislava… Je milé potkat někoho, kdo ji chápe. Někoho s podobnými zkušenostmi. Někoho, kdo si pamatuje, jak nepříjemně koušou štěnice a jak málo světla poskytuje olejový kahan. Je dobré mít přítelkyni, která vás pochopí v půli slova. Není přitom důležité, kolik je jí let. Jak je počítat? Přežila jich přes tisíc. Učitelka čtyři sta. Biologické opotřebování organismů je podobné. Životní zkušenosti? Tady je to sporné. Co je lepší: stovky let pobytu v malých balkánských, byzantských a kavkazských vesnicích nebo čtyři sta let toulání po celé zeměkouli?</p>

<p>V době, kdy ona vyháněla kozy na pastvu a vnímala hodnotící pohledy vesnických stařešinů, Stanislava byla opravdovou dámou velkého světa. Její povaha se formovala v místech, kde život chvátal… Nedá se srovnávat.</p>

<p>Nedokáže si učitelku představit jinak než s knihou v ruce, kdežto sama někdy i celé desetiletí neměla možnost přečíst si něco nového… Narodila se jako princezna. Několikrát v životě tento titul i používala. Vlastnila několik domů… Potom se štěstěna odvrátila. Monika byla nahoře, a zase dole…</p>

<p>Zavírá oči. Vlastně nejlíp bylo v Gruzii. Šíleně pověrčivý národ. Jednou žila celých sto dvacet let ve vesnici, kde všichni věděli, že je upírka, která nikdy nezestárne… Nevadilo jim to. Pokrok jí kolem krku utahuje smyčku. Války v Jugoslávii měly jedno pozitivum. Naprostý chaos v papírech úřadů evidence obyvatelstva jí umožnil vytvořit falešnou totožnost… Ovšem teď se dostala do civilizovanějších částí Evropy a začínají potíže.</p>

<p>Současně však cítí, že ve vzduchu visí něco podivného.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Ze statistického hlediska to není možné,“ vysvětlila Kateřina.</p>

<p>Stanislava roztírá v moždíři skořici. Málokdo dokáže ocenit neobyčejné vlastnosti tohoto koření. Alchymistka zvedá hlavu a se zájmem pohlíží na sestřenici.</p>

<p>„Proč?“</p>

<p>„Kolik může být nesmrtelných? Na celém světě?“</p>

<p>Sestřenka mlčky vyhlíží oknem.</p>

<p>„Kámen mudrců údajně uměli vyrábět jen Sedzivoj a Seton,“ odpovídá. „Přitom ten první dostal recept od Setona. Předtím prý ho měl Kelley, což byl Angličan potulující se střední Evropou. Jenže ho neuměl vyrábět. Ve staré hrobce našel kouli ze slonové kosti naplněnou práškem… Přinejmenším to tvrdil…“</p>

<p>„Uvažuji, jestli náhodou… Jak stará je alchymie? Míním ideu.“</p>

<p>„Hermetici odjakživa tvrdili, že sahá k počátkům stvoření. Hermes Trismegistos a podobné bláboly. Sedzivoj se tomu vysmíval. Ovšem koncem 19. století byl v Ninive nalezen archiv asyrských králů, a v něm traktát s názvem „Brána pece“ ze šestého století před naším letopočtem.“</p>

<p>„Jestli tehdy vyrobili kámen mudrců poprvé, můžou se po naší planetě potulovat lidé dvakrát až třikrát starší než Monika.“</p>

<p>„Jistě. Ale nepředpokládám to. Statistika, kterou sis tak oblíbila, jejich existenci vylučuje. Někdy se prostě nestačí uprchnout… Nebo se přihodí pád ze schodů.“</p>

<p>„Ta maličká mě zneklidňuje. Jaká je pravděpodobnost, že upírka narazí právě na tebe?“</p>

<p>„Třeba ji něco přitáhlo. Telepatie nebo…“</p>

<p>Kateřina už dříve zjistila, že myšlenky její sestřenice jsou trošku pomalejší. Nedokáže dedukovat. I intelekt má bystrý, ale někdy vázne. To je otázka odlišné výchovy, životní zkušenosti to nedokázaly změnit…</p>

<p>„Telepatie… dejme tomu, že takových jako jsi ty je několik set. Za předpokladu, že alchymisté dávali kámen svým žákům, spolupracovníkům a tak dále…“</p>

<p>„Málo pravděpodobné…“ přerušila ji.</p>

<p>„Dobře. Spočítej, kolik může být takových, jako jsi ty.“</p>

<p>„Kelley nežije. Seton nežije. Avicenna…“ zaváhala, „nevím, to bylo několik set let před mým narozením. Ze Sedzivojových žáků kromě mě žijí ještě tři. Jedním je Jan Kopanicki, několikrát jsem ho potkala. Ten svému skutečnému jménu nepřikládal žádnou důležitost. Jak se jmenuje teď?“</p>

<p>„Skórzewski.“</p>

<p>„Taky hezké… Sedzivoj, pokud žije… Nikdy jsem nepotkala oba ostatní, a po tolika letech si ani nepamatuji jejich jména.“</p>

<p>„Nežijí,“ vysvětlila Kateřina, „dopadli je ti, kteří se pokoušeli chytit ve škole tebe…“</p>

<p>Informovala o výsledcích pátrání v archivech.</p>

<p>„Kruci, dodnes přemýšlím, jak to mohli vědět?“</p>

<p>„Mám hypotézu. Někdo vás udal. Někdo, kdo dobře znal Sedzivojovo tajemství.“</p>

<p>„Žije ještě jeden. Dimitrij…“ připomenula.</p>

<p>„Hm. No právě. O čem jste mluvili?“</p>

<p>V předchozím zaměstnání získala Kateřina určité návyky.</p>

<p>„Zeptala jsem se ho na Sedzivoje. Řekl, že ho už dlouho neviděl. Naříkal, že už má života plné zuby. A chtěl vědět, jestli bydlím v Krakově. To je vše.“</p>

<p>„Ty dva zabili v Krakově. Mohl je prostě udat. Představ si následující situaci… Dimitrij rád žije na vysoké noze a občas se chce pobavit.“</p>

<p>„To je pravda. Oblečený byl jako ze žurnálu…“</p>

<p>„Má k dispozici zásobu kamene mudrců, který se dá použít dvěma způsoby. Buď na výrobu zlata nebo pro delší život. Zlato znamená peníze… Ale za vlastnictví peněz musí zaplatit kratším životem. Ledaže…“</p>

<p>„Najde několik hodně pobožných lidí. Namluví jim, že jsme upíři, ostatně nesejde na tom, co jim řekne. Ona dvojice zemřela v odstupu několika let. Potom byla řada na mně…“</p>

<p>„Ovšem. U každého zabitého najde zásobu elixíru. Ale nemusel vždycky uspět. Určitě jej všichni neměli doma nebo u sebe.“</p>

<p>„Jestli je to pravda…“ sáhla do kabelky a vyňala nagan.</p>

<p>Zatočila bubínkem.</p>

<p>Šest kulek zavířilo pekelným tancem.</p>

<p>„Ale je to pravda? Můžeme se plést,“ uklidnila ji sestřenka.</p>

<p>„Jak to ověříme?“</p>

<p>„Jestli je to on, brzy budeme muset počítat s návštěvou několika nájemných vrahů…“</p>

<p>„Zjistit adresu nebude snadné.“</p>

<p>„Ale můžou tě vypátrat. Musíme být opatrné…“</p>

<p>„Co navrhuješ?“</p>

<p>~~~</p>

<p>Princezna Monika jezdí na onlajnkách Plantami. Jde jí to docela dobře. Před šedesáti lety jezdila na kolečkových bruslích, ale rozestavení koleček neposkytovalo tolik možností jako současné řešení…</p>

<p>Brusle dostala od Stanislavy. Učitelka zřejmě akceptovala, že žije déle než tisíc let, ale podvědomě ji bere jako šestnáctku. Což je dobře. V této době je to dobrý věk. Nevyžadují od člověka odpovědnost… V Byzanci ji pokládali za dospělou ženu už ve čtrnácti. Její sestřenice se vdala ve dvanácti, což nebylo nic neobvyklého. Občas je dobré se na pár hodin uvolnit od starostí, které přináší dospělost…</p>

<p>Uhání opravdu rychle. Kdy naposledy bruslila? V roce 1913? Asi ano, rok před válkou, která zničila nezávislé Srbsko a několik dalších zemí. Přesto ihned našla tehdejší rytmus.</p>

<p>Proud vzduchu jí rozevlaje světlé vlasy. Chodci ji provázejí zraky. Na uších má sluchátka walkmana. Projíždí kolem tří policistů. Jeden z nich se překvapeně ohlíží.</p>

<p>„Hezounké telátko,“ povídá.</p>

<p>Proč všem připomíná právě toto zvířátko? Ostatní přikyvují. Prolétla kolem nich tak rychle, že nezahlédli obličej, jen šmouhu zlatých vlasů.</p>

<p>Míjí podchod k nádraží a zrychluje. Trasa tady mírně klesá. Ještě rychleji. Škoda, že musí dávat pozor v ulicích, které protínají Planty. Člověk, který vyprojektoval tento zábavní park kolem Starého Města, měl být důsledný a skrýt i uličky. Budova Hudební akademie. Dívka míjí skupinku rozesmátých studentek. Pouzdra na nástroje. Nemá si koupit housle? Hudba uklidňuje… Ale musí se uklidňovat? Ano. Šestý smysl jí říká, že něco visí ve vzduchu. Tak si je koupí. Jakmile bude mít peníze.</p>

<p>Wawel. U úpatí kopce, skoro přesně pod baštou nazývanou Slepičí nožka, stojí pískovcová socha pohanského boha. Všichni jí říkají Svantovít, přestože znázorňuje Svarožíka. Kolem plane několik svící. Pohanství nezaniká.</p>

<p>Při tomto pohledu si nenápadně odplivla. Byla křesťankou už v době, kdy zdejší divoši podřezávali nemluvňata jako oběť svým modlám. Dlážděný výjezd nahoru je strmý. Po straně vede úzký chodník… Ostré stoupání, ale nevzdává se. Brána. Vjíždí na plochu hradu. Někde tady je lavička. Ano. Zbytky trosek na nádvoří, které odkryli a zajistili archeologové, se na velkém trávníku odlišují světlou barvou vápence. Betonové bloky zapuštěné do podloží tu slouží jako lavičky. Usedla na jediný volný a zaposlouchala se do reakcí svého těla. Mírně se zadýchala, srdce buší jako zvon, vyzvání přímo triumfálně. V žilách jí krouží koňská krev, pot páchne odlišněji. Za několik dní to přejde. Je nádherný den, zářivý zlatý polský podzim.</p>

<p>Obrací kazetu. Ještě pět minut a pojede dál. Na vedlejší lavičce sedí kluk, od oka čtrnáctiletý. Pohroužil se do četby nějaké tlusté knihy. Dospěl na konec kapitoly a s úlevou knihu zabouchl. Odkládá ji na sluncem rozehřátou lavičku, názvem nahoru.</p>

<p>Hoch obrací obličej ke slunci a zavírá oči, oslepené jeho svitem. Potom klouže pohledem po zástavbě Wawelu a náhle zahlédne dívku. Chviličku posuzuje její půvab, sklouzne po obličeji a spustí pohled na brusle. Usmívá se tak nesměle, jak je jen možné při pohledu na hezké a neznámé děvče. Potom vytahuje z tašky další silný svazek.</p>

<p>Princezna vstává. Ještě chvilička na protažení kotníků a chodidel, a může uhánět dál. Teď to bude z kopce. A potom? Na Planty mírně nahoru. Nebo má projet městem? Ne, některé ulice jsou vydlážděné kostkami a nepamatuje si, které to jsou. Škoda koleček. Vzhůru na cestu. Hoch odkládá knihu a provází ji pohledem. Jeho zraky jsou čisté a jasné. Není v nich touha, ale čiré nadšení. Ale už sjíždí dolů, míjí dlouhou zeď s tabulkami jmen sponzorů, kteří se podíleli na opravách hradu. Odedávna je tady špatná, nerovná dlažba. Sjezd je navíc hodně strmý a končí v rušné ulici. Ale zvládne to. Kolečka jsou z tvrdé gumy, brusle z uhlíkatých vláken. Snadno udrží rovnováhu.</p>

<p>~~~</p>

<p>Kateřina sedí pohodlně na otáčivé židli před počítačem. Její sestřenice musí vystát tuto šumící bedýnku v pokoji, i když moderní aparát se vůbec nehodí do prostředí se starým nábytkem. Jako alternativa přicházelo v úvahu jen umístění v ložnici… Kateřina se dokáže věnovat práci celé hodiny. Nu což, je představitelkou nové epochy. Stanislava nadále věří víc v sílu papíru a propisky. Když obchodovala v pohraničí Súdánu a Etiopie, stačil jí sešit a plnicí pero. Věděla kdo, kdy a za kolik… Ale když jim počítače mohou pomoci, je třeba je využít.</p>

<p>Sestřenka Kateřina poklidně ťuká do kláves. Zpracovává fotografie z prototypové kamery.</p>

<p>„Hm,“ bručí.</p>

<p>„Našla jsi něco?“</p>

<p>„Podívej se sama. Včera jsem pověsila kameru něco po čtvrté hodině. A tady,“ ukazuje snímek zhotovený v osm.</p>

<p>Světlo lucerny vylouplo ze tmy siluetu muže ve dveřích školy.</p>

<p>„Učitel biologie. Jak se jen, Sieklucki,“ identifikuje Stanislava. „Zvláštní… Co hledal v této době na pracovišti? Odpolední vyučování přece skončilo ve čtyři.“</p>

<p>„Zvláštní chlap,“ mračí se Kateřina. „Zneklidňuje mě.“</p>

<p>„Mě také,“ přikyvuje Stanislava. „Má odporný pohled. Ani žačky ho zřejmě nemají rády.“</p>

<p>„O našich žákyních toho moc nevíme. Ovšem na druhé straně nic nebrání tomu, abychom získaly víc informací. Máme mezi nimi potenciální agenturu.“</p>

<p>„Míníš Moniku?“</p>

<p>„Ano. Naši malou upírku… Nebo vampýrku? Kruci, ani nevím, jak ji nazývat.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Velká přestávka. Monika vyklouzne ze školy. Půl hodiny je spousta času. Obouvá si brusle. Pět minut rychlé jízdy a je tu. Neveliký krám, kde je možné koupit mobil. Je zde také zastavárna a bazar s elektronikou. Vyptala se Kateřiny, jak funguje mobil a nyní spokojena získává levný, ale přesto elegantní přístroj a SIM kartu. Poznamenává si číslo a v duchu se usmívá. Nosila knížecí korunku. Ve své knihovně měla knihy, za které by si dnes každý antikvář nechal uříznout ruku. Kdysi dávno mívala vlastní vilu na pobřeží Středozemního moře a otroky jako sloužící. Jezdila kočárem a na klisně s čistou arabskou krví. Na lýtku nosí dýku, za kterou by sběratelé dali jakoukoli částku. Ještě nikdy neměla vlastní telefon… Zkouší. Funguje.</p>

<p>„Čím ještě posloužím?“ ptá se pobavený prodavač.</p>

<p>Nepochopila, že žertuje. Pohledem klouže po přístrojích vystavených na poličkách. U každého je lístek s cenou. Ve zlomku sekundy se rozhodne.</p>

<p>„Toto.“</p>

<p>Pohlíží na hodinky. Vyučování začíná za šest minut. Naštěstí má teď informatiku s Kateřinou. Ta malé zpoždění promine. Ve franštině s její sestřenicí by to schytala za každou minutu zvlášť.</p>

<p>~~~</p>

<p>Ráda pracuje v noci. V Polsku je dvacetiprocentní nezaměstnanost… Zase měla štěstí. Zašla na filologii, vyvěsila svou nabídku a ještě než vyšla z budovy, telefon dvakrát zazvonil. Oba první klienti se poněkud podivili při pohledu na šestnáctiletou blondýnku, ovšem krátký rozhovor latinsky a řecky rozptýlil jejich pochybnosti. Potvrdili její domněnky. Poptávka po těchto službách je velká. Navíc nabízí konkurenční cenu, o polovinu nižší než běžní překladatelé. Dostala dokonce zálohu.</p>

<p>Starý, použitý laptop s procesorem 486 a černobílým displejem stál necelých čtyři sta zlotých. Velice dobrá investice. Není velký, vejde se do tašky. Monika Stěpankovic sedí na okraji vany. Škvíru pod dveřmi koupelny zakryla srolovaným hadrem na podlahu: bude lépe, když světlo nepronikne na chodbu.</p>

<p>Domácí řád sice nezakazuje v noci pracovat, ale tuší, že odhalení by skončilo skandálem. Kromě toho platí pravidlo, že v deset večer má být zhasnuto. Neví jistě, jestli to platí jen pro pokoj nebo i pro koupelnu.</p>

<p>Několik oxeroxovaných stránek s textem přišpendlila na zeď. Řečtina se trošku liší od té, kterou používala při pobytu v Myře, ale slovník nepotřebuje. Prsty buší do klávesnice rychle, ale nedokáže udělat víc než čtyři stránky překladu za hodinu. Čas v rohu displeje ukazuje druhou v noci. Je čas si trošku zdřímnout, jinak bude ráno ospalá. Ukládá práci a zavírá laptop.</p>

<p>~~~</p>

<p>Osm ráno. Žačky ještě spí. Sedí v lavicích, ale víčka mají těžká. Biologický kabinet není právě sympatické místo. Dlouhé, staré, dřevěné vitríny se táhnou podél všech stěn. Zůstala jen místa pro okna. Ve vitrínách jsou láhve s nejrůznějšími preparáty, většinou dost odpornými. K tomu úplná lidská kostra zamyšleně sklání hlavu. Je opravdová, to se pozná podle barvy kostí. Sádrové kopie mají jinou barvu. U tabule se ve vysokém teráriu na velké dřevěné větvi vyhřívá několik hadů. Mnohem víc života je v akváriích vzadu.</p>

<p>Učitel klidnými slovy ohlašuje téma hodiny. Současně přimhouřenýma očima pozoruje děvčata. Monice se jeho pohled nelíbí. Jednou v životě, když ve 14. století Turci přepadli arménské vesnice na úpatí Araratu, padla do rukou obchodníků s otroky. Hrůza, strašně nerada zabíjí, a tehdy musela, dokonce jedenáctkrát… Sieklucki má stejný pohled jako oni. Pohlíží na třídu, jako kdyby oceňoval hodnotu živého zboží. Na jeho rtech, úzkých jako hadí, bloudí bezděčný úsměšek. To prase chystá něco opravdu hnusného. Jenže co? Bude mu muset věnovat pozornost… Princezna se hněvá. Přijela do Polska, aby si odpočinula… Avšak ovzduší ohrožení není odpočinku nakloněno.</p>

<p>Biolog přerušuje výklad a vydává úsečný příkaz. Mají přečíst kousek z učebnice a vyplnit cvičení na konci kapitoly. Mizí vzadu. V šesti skleněných lahvích se živnou půdou jsou tmavé skvrny kapek starého očkování ze zkrachované lékárny. V pěti baňkách se nic nezměnilo. Zato v šesté… Ano, zrak ho neklame. V šesté se zřejmě začíná něco dít. Skvrna se výrazně zvětšila. Broušenou zátku dodatečně naolejoval. Láhev je sice uzavřená naprosto těsně, profesora přesto mrazí. Kdyby sklo prasklo…</p>

<p>Vytahuje z kapsy mobil se zabudovanou kalkulačkou. Počítá. Šestnáct žaček. Všechny narozené po roce 1983. Pravděpodobnost nákazy sedmdesát pět procent. Po dvanácti kusech z každé třídy. Ve škole šedesát až osmdesát… Počítal to mockrát. Pokaždé mu vyšel podobný výsledek. Ty hloupé krávy mají hodnotu milionu dolarů.</p>

<p>Jak to udělat. Jednoduše… Je zvláštní, že to před ním nikoho nenapadlo… Dlaní něžně hladí povrch skla. Nejlepší řešení se vymýšlí nejhůř. Dokonce i jemu zabralo několik let. Ještě chvíli a zbohatne. Kolik buněčných dělení musí baktérie absolvovat, aby se změnily v plnohodnotný materiál?</p>

<p>~~~</p>

<p>Dějepis. To by mohlo být zajímavé. Učitelka mluví o době křižáckých výprav, obležení a pádu Konstantinopole. Moc o něm neví, asi o tom ani moc nečetla.</p>

<p>Monika Stěpankovic je v duchu napjatá. Rozčiluje ji povrchnost výkladu a učitelčina lhostejnost. Pro učitelku je to jen datum v učebnici. 29. května 1453… Pro ni – děsivá noc, kdy pod palbou tureckých děl padly prastaré hradby. Chaos, požár, panický úprk s vědomím, že vlastně není kam… Zanechala za sebou víc mrtvol než kdykoli předtím i potom. Turci tři dny a tři noci vylupovali město a zabíjeli obyvatele… Tři dny vnikali do domů a kostelů, zabíjeli muže, znásilňovali ženy. Koncem třetího dne nalezla v příkopu mrtvou sestřenici. Tehdy naposledy viděla někoho ze své rodiny…</p>

<p>Další léta, Konstantinopol padla, ale její dominia ještě přetrvávala. Tehdy si namlouvala, že najde místo, kde bude moci žít… Ovšem balkánské státy zanikaly jeden za druhým. Nakonec nebylo kam utíkat… Cítí na noze dotyk kožené pochvy. Onu noc měla tuto dýku u sebe. Kolikrát musela zabíjet? Už druhého dne přestala počítat…</p>

<p>~~~</p>

<p>Teplé podzimní odpoledne. Stanislava vede svou sestřenku a princeznu Moniku Floriánskou ulicí. V jedné z blízkých uliček otevřeli gruzínskou restauraci. Vyučování skončilo brzy, je doba oběda. Je třeba ochutnat opravdové chačapuri a zapít je douškem vína alazni. Loňský rok byla v Gruzii výborná úroda hroznů. Mladému vínu, dozrávajícímu v podzemních štoudvích, z osluněných svahů nedaleko kláštera Šviomgvime, se nic nevyrovná. Kam se hrabou francouzské splašky…</p>

<p>Princezna učinila značné pokroky ve vnímání jemností polského jazyka, takže při pohledu na nápis „Hostinec u zlaté pípy,“ vyprskla jemným, dívčím smíchem.</p>

<p>„Co je to za nestoudný lokál?“</p>

<p>„Pípa je staropolská zdrobnělina jména Felicie?“ pohlédla Kateřina k sestřenici. Stanislava přikývla.</p>

<p>„Nazývá se tak zařízení k čepování piva ze sudu,“ vysvětlila a vedla je dál.</p>

<p>Už začala mít hlad. Sice vydrží bez jídla několik dní, ale nepokládá to za žádné potěšení.</p>

<p>~~~</p>

<p>Podzemí se ve staré části Krakova táhne celé kilometry. Je to docela jiný svět, shora nepostřehnutelný. Z nenápadného průjezdu vedou dolů schody. A potom začíná labyrint. Jeden sklep, průchod, druhý, desátý… Někdy tvoří jedno patro, jindy dvě nebo tři. Obvykle jeden systém zabírá prostor pod jednou městskou parcelou. Ovšem někdy, když domy v ulici patřily stejnému majiteli, jsou sklepení propojená. Dokonce se vyskytují exteritoriální chodby, probíhající pod majetky sousedů.</p>

<p>Krakov je odedávna kupecké město. Kdysi tato podzemí kvetla životem. Po dnes zazděných plošinách sváželi a vyváželi sudy s pivem, medovinou a uherským vínem. Šachtami propojenými s povrchem sjížděly pytle se zbožím, okované dřevěné bedny, svazky kožených bot. Kupci odešli, zbyl po nich jen dech mnoha šťastných století. Dnes jsou ve sklepeních desítky lokálů. Restaurace, puby, vinárny. Zpěv a přípitky narážejí do cihlových stropů spojených kvalitní maltou 16. století. Do sklepů, dlouhá léta opuštěných, se vrátil život.</p>

<p>„Hostinec u zlaté pípy“ je drahý, ale sympatický. Teď, v době oběda, tu není moc hostů. V nevelkém sále sedí dva. Kdyby sem Stanislava náhodou nahlédla, určitě by se nesmírně podivila. U piva probírají své záležitosti dva společníci. Jedním z nich je její starý známý Dimitrij, učedník alchymisty Sedzivoje. Druhým je Sieklucki, učitel biologie z jejich školy.</p>

<p>„Mám její adresu,“ vytáhl biolog z peněženky přeložený papír. „Byla v žádosti o zaměstnání.“</p>

<p>„Jen aby byla pravá,“ vzdychl druhý muž. „Mohla se dobře zamaskovat. Víš určitě, že je to ona?“</p>

<p>Vytáhl z kapsy fotografii pořízenou v roce 1880 a zamyšleně ji obracel v prstech. „Naprosto. Vysvětlíš mi to?“</p>

<p>Váhání. Co povědět společníkovi. Pravdu, polopravdu, lež?</p>

<p>„Žije dlouho a nestárne,“ promluvil konečně. „Můj pradědeček i dědeček se jí snažili zmocnit.“</p>

<p>„To přece není možné…“</p>

<p>„Samozřejmě,“ usmál se a přistrčil mu snímek.</p>

<p>Komplic ho viděl mnohokrát. Jistě, podoba skoro vylučuje omyl.</p>

<p>„Jak budeme postupovat dál?“</p>

<p>„Když víme, kde bydlí, bude třeba ji zabít.“</p>

<p>„Jen tak prostě zabít?“</p>

<p>„Zabít ne. Zlikvidovat. Upíři se likvidují. Potom ji můžeš pitvat, což by mohlo být zajímavé. Neříkej, že k tomu máš odpor. Tvůj efektní plán, jak získat milion dolarů, si vyžádá víc obětí…“</p>

<p>„Možná ne,“ namítl okamžitě. „Nakažlivost není příliš vysoká a dnes se dá léčit. Počítám s tím, že úmrtnost nepřekročí deset procent.“</p>

<p>„Opravdu Světová zdravotnická organizace dává patnáct tisíc dolarů za každý ověřený případ černých neštovic?“ podivil se Dimitrij.</p>

<p>„Ano. A od roku 1974 nebyl zaznamenám žádný. Nemoc v podstatě neexistuje. Přesněji řečeno, lidé ji vymýtili. Do této chvíle. Mám v kabinetu osmilitrovou láhev s kulturou získanou ze starých vakcín. Nyní se pomaloučku množí na živné půdě… Je třeba vyčkat několik týdnů.“</p>

<p>„Potřebuješ toho tolik? Nedívej se tak vyčítavě, ty jsi odborník na mikrobiologii.“</p>

<p>„Ne, postačí několik kapek, ale problém je v tom, že bakterie ve vakcíně byly chemicky vykastrovány. Rozmnožují se velice pomalu. Každá další generace absolvuje přirozenou selekci. Nejslabší hynou, nejsilnější se množí nejrychleji. Po několika desítkách pasáží získají původní virulenci. Pak začne zábava.“</p>

<p>„Černé neštovice…“</p>

<p>„Dá se říct, že usiluji o návrat biorozmanitosti,“ usmál se učitel. „Zachraňuji před definitivním vyhubením druh živých tvorů.“</p>

<p>„Jistě… A jako odměnu inkasuješ milion doláčů. Škoda, že ne Nobelovu cenu.“</p>

<p>„Pokud je ta Stanislava opravdu upírem a žije přes sto let, průzkum jejího organismu nám může poskytnout znalosti hodné Nobelovy ceny.“</p>

<p>„Na to zapomeň. Tvůj plán s černými neštovicemi je dostatečně riskantní…“</p>

<p>Dýky pohledů nad stolem. Spiklenci se znají už hezkých pár let. Občas se hádají, ale většinou se dohodnou už na půl slova. Oba zřetelně vytyčili své životní cíle. Touží po moci, jakou poskytuje nejmocnější síla, která na světě existuje. Prachy.</p>

<p>~~~</p>

<p>Gruzínská restaurace je nesmírně sympatické místo, ale Stanislava má výhrady. Podle jejího názoru se lavaš musí smažit na oleji vylisovaném z ořechů, a skutečnost, že na lístku není žádné gruzínské víno, volá o pomstu do nebe. Princezna i Kateřina stěží potlačují smích. Ale do jisté míry má pravdu… Monika strávila v Gruzii mnoho let a tajnosti tamní kuchyně jí nejsou cizí.</p>

<p>Naobědvaly se a nyní při moučníku mohou klidně hovořit.</p>

<p>„Jestli s kamerami neuspějeme, bude potřeba vyhledat Sedzivoje jinak,“ začala Kateřina.</p>

<p>„Proč by se to nemělo podařit?“ pohlédla na ni neklidně sestřenka.</p>

<p>„Neříkám, že k tomu dojde, ale musíme se pro všechny případy zabezpečit. Pátrání tohoto druhu se organizují mnoha směry… Potřebuji něco, čemu se u nás říká psychologický portrét.“</p>

<p>Princezna Monika sedí vedle a soustředěně poslouchá.</p>

<p>„Asi čtyřicátník, ale vypadá mladší,“ povídá Stanislava. „Rád chodil v hnědém plášti s bílým krejzlíkem kolem krku. Tento úbor se ovšem už dlouho nepoužívá.“</p>

<p>„Oblékal se dobře rád, nebo tomu nepřikládal důležitost?“ vyptává se Kateřina.</p>

<p>„Vždycky nosil čisté šaty. V oněch dobách to bylo dost neobvyklé. Prostě tomu málokdo věnoval pozornost… Jistým způsobem sledoval módu, přesněji řečeno, vnucoval okolí svůj styl.“</p>

<p>Kateřina poznamenává na papír oblečení a k němu malý otazník.</p>

<p>„Oblíbené nápoje?“ ptá se.</p>

<p>„Měl rád pivo, jenže tehdy pil pivo každý, od malých dětí po nemohoucí starce.“</p>

<p>Bývalá agentka přenáší překvapený pohled na princeznu. Ta souhlasně přikyvuje.</p>

<p>„Nápoj jako každý jiný,“ krčí rameny. „Ale vůbec nepřipomínalo vaše. Bylo hustší a sladší. A mnohem slabší. Ostatně na Balkáně nebylo moc oblíbené, pili jsme spíše víno.“</p>

<p>„Jiné pivo,“ brouká Kateřina při zaznamenávání. „Mám jistý nápad. Pil víno?“</p>

<p>„Někdy,“ namáhá sestřenka paměť. „Obvykle uherské…“</p>

<p>„Tedy tokaj,“ uvažuje nahlas. „Bylo tehdy drahé?“</p>

<p>„Ovšem.“</p>

<p>Zaznamenává.</p>

<p>„Oblíbené zábavy?“</p>

<p>Pohled sestřenice je plný výčitek.</p>

<p>„Má milá, zábavy jsme měli jiné než vy. Četla se Bible a nábožné knihy, háčkovalo se, hrály se karty nebo kostky, muzicírovalo se, někdy se sledovala vystoupení kejklířů nebo popravy zločinců. Z toho všeho však Sedzivojovi nejvíc vyhovovala četba knih. Seděl nad nimi každou volnou chvilku. Měl jich dvacet, to byla na ony doby docela slušná sbírka.“</p>

<p>„Správně,“ přizvukuje Monika. „Úpadková doba.“</p>

<p>„Moc se nevytahuj, maličká,“ naježila se Kateřina. „Dvacet knih byla obstojná knihovna…“</p>

<p>„Měla jsem v Myře přes šest set papyrových svitků,“ pohlédla na ni upírka vyzývavě. „Něco klasiky, ale i náboženské spisy, poezii… Žili jsme na docela jiné úrovni.“</p>

<p>„Nebylo to proto, že jsi byla princezna?“ poznamenala Kateřina.</p>

<p>„Možná,“ přiznává omyl.</p>

<p>„Knihy,“ zapisuje agentka. „Je toho málo…“</p>

<p>„Co chceš dělat?“</p>

<p>Stanislava skoro okamžitě zapomíná na hádku. Není urážlivá.</p>

<p>„Vlastně je to docela prosté. Vytipovat oblíbené zábavy a exotické potraviny, na které je zvyklý. Proniknout do databází bank zapojených do systému kreditních karet Visa. Vyhledat lidi, kteří budou nakupovat podle námi určeného algoritmu s přihlédnutím na konkrétní skupiny produktů. Po zjištění čísel karet stáhnout údaje z ústředního archivu klientů a prohlédnout si fotografie…“</p>

<p>Monika Stěpankovic i Stanislava Krušewská se narodily před mnoha lety. Jejich životní zkušenosti omezuje způsob pohledu na skutečnost. Deset posledních let existence internetu je pro ně stěží postřehnutelný detail dějin. I proto, že obě žily v zemích, které ještě nepřijaly technická řešení tohoto typu. Stanislava pohlíží znepokojeně na sestřenku. Teprve teď si uvědomila, jakou moc má v rukou její příbuzná. Opravdu síla…</p>

<p>Princezna také mlčí a také je vyděšená. Intuice jí říká, že za deset, možná dvacet let bude muset svést boj s počítačovými systémy. Ohromující možnosti, o kterých mluví učitelka nad šálkem čaje, znamenají teprve začátek… Monika už jednou musela prchat. Opustila Konstantinopol, kde zanechala dům, pokoj plný knih, a na celé století se stala divokou horalkou… Jenže teď… teď nebude mít zjevného nepřítele, kterému by mohla rozpárat břicho dýkou. Teď se bude nebezpečí skrývat tam, v pavučině magistrál světelných vodičů, propojujících servery a databáze.</p>

<p>„Proč si myslíš, že používá karty?“ ptá se Stanislava.</p>

<p>Sama má dvě. Jednu vydala banka na Jersey, druhou Státní banka Tuvalu. V případě, že by někdo zatoužil bojovat s úsporami v jednom daňovém ráji, Stanislava je přesune do druhého.</p>

<p>„V dnešní době je to nejlepší způsob disponování s penězi, pokud je ovšem má. A on měl před měsícem asi třicet tisíc, prodal zlatý prut,“ vysvětluje trpělivě bývalá agentka. „Proto předpokládám, že používá kartu… Ale pokud nedokážeme přesně určit, co na ni kupuje, je to k ničemu.“</p>

<p>„Slyšela jsem, že ve Varšavě je speciální prodejna bulharských vín. Samozřejmě nabízejí i ta lepší. Možná existuje podobná prodejna i pro tokajská vína. Jestli Sedzivoj zatouží po nějakém vzácnějším ročníku… Nestálo by to za prověrku?“</p>

<p>„Nedá se vyloučit, že máš pravdu… Ale já jsem vymyslela ještě něco. Když má rád tradiční pivo, jaké dnes už nikdo nevyrábí, což tak uvařit soudek a nastražit léčku? Jenže jak získat předpis starý čtyři sta let?“</p>

<p>Stanislava hledí na sestřenku se zájmem.</p>

<p>„Uvařit je můžu i u nás doma…“</p>

<p>„Umíš?“ vyvaluje Katka údivem oči.</p>

<p>„Co na tom je? Za tři týdny bude hotové. Jenže bude problém s prodejem… Postavíme se na náměstí s cedulí?“</p>

<p>„Jeden lokál na Starém městě patří CBS,“ tlumí hlas. „Trošku rozšíříme nabídku servírovaných trunků.“</p>

<p>„V CBS už nepracuješ.“</p>

<p>„Ale pořád mám pár užitečných kontaktů… Jenom navařit to pivo…“</p>

<p>Bosenská princezna nezná polské přísloví. Bere slova informatičky docela přirozeně.</p>

<p>~~~</p>

<p>„Jak ji zlikvidovat?“ ptá se biolog.</p>

<p>Nervózně polyká sliny. Dimitrij na něho pohlíží přimhouřenýma očima.</p>

<p>„Především se uklidni, člověče,“ vrčí, „když chceš v životě něčeho dosáhnout, musíš se naučit zabíjet. Hodláš zlikvidovat stovku holek a bojíš se praštit do hlavy jednu ženskou?“</p>

<p>„Do hlavy…“</p>

<p>„To jsem jen tak nadhodil. Jde to i jinak. Nejlepší je nahrát nehodu.“</p>

<p>„Můžu na ni pustit jedovatého hada?“</p>

<p>Společník na něho pozorně hledí. Promýšlí návrh.</p>

<p>„Jakého?“</p>

<p>„Určitě ne zmiji. Má slabý jed. Stačí mít silné srdce a hodinku si poležet. Což tak žararaka? To je agresivní hajzl, dlouhý půl metru.“</p>

<p>„Účinnost?“</p>

<p>„Sto procent. Když se antidotum podá do dvaceti minut po kousnutí, klesá na šedesát. Ale kde v tomto městě do dvaceti minut seženou protijed? Zbývá otázka, jestli jed působí na bytosti, jako je ona.“</p>

<p>„Ano.“</p>

<p>„Jak to víš?“</p>

<p>„Věř mi. Mám své zkušenosti… Chceš vzít hada ze svého terária?“</p>

<p>„Samozřejmě.“</p>

<p>„Může tě někdo prozradit?“</p>

<p>„Není nikde registrovaný, a koupil jsem ho načerno…“</p>

<p>„Obchodníka najdou a pro zmírnění rozsudku udá i tebe… To tě nenapadlo?“</p>

<p>„Klídek. Neví, kdo jsem a zná mě jen od vidění. Za pár dní bude připraven…“</p>

<p>~~~</p>

<p>Středeční noc je chladná. Princezna Monika Stěpankovic pracuje po nocích. V koupelně nemá k čemu připojit laptop. Naštěstí ruský národ vyřešil tento problém už dávno. Vyšroubovala jednu žárovku a místo ní vsadila „zlodějku“, kterou koupila od Rusů. Kabel právě stačil… Pracuje. Dva specializované slovníky, vydané ještě před 1. světovou válkou, získala v antikvariátu. Občas do nich musí nahlédnout – ukázalo se, že některá slova zapomněla. Jiná jí znějí docela cize. Řečtina, kterou používala, se poněkud liší od té z Periklových časů.</p>

<p>Pět hodin práce, blíží se třetí. Dvacet stran překladu, patnáct zlotých za stránku… Obstojná odměna za nastavenou noc. Ale zbývají ještě čtyři hodiny, které může věnovat spánku. Spí vždycky hodně hluboce, rychle nabývá sil.</p>

<p>Vedoucí se přikrádá jako zkušená hyena. Monika zaslechla její kroky, když byla dva metry ode dveří. Uf, malér. Nestihne sbalit svůj krámek. Co má dělat? Nu což, zahraje vabank.</p>

<p>Babka otevírá dveře znenadání. Co si představovala? Všechno, jenom ne tohle… Vytvořila si několik pracovních hypotéz: tajné kouření marihuany, pití alkoholu, možná sex s nějakým propašovaným klukem. Mezitím svou chovanku zastihla pohrouženou do studia tlusté knihy, jak přitom hbitě ťuká do kláves laptopu. Monika předstírá, že ji ze zamyšlení vyrušilo teprve zaskřípání dveří, zvedá zrak a když vidí vedoucí, usměje se na ni a opět se klidně vrací k práci. Hraje to dobře, vypadá docela přirozeně.</p>

<p>Žena zdolává hluboký údiv. Pohled na žačku pohrouženou do četby ji v první chvíli uklidnil. Neděje se nic zlého, Srbka sedí na vaně a něco si přepisuje. V následující chvíli, jako po dotyku kouzelné hůlky, naskakují paragrafy řádu. Zdá se, že jich děvče porušilo nejméně polovinu.</p>

<p>„Co tady děláš?“ chrčí.</p>

<p>Nepovedlo se…</p>

<p>„Učím se starořecky,“ zní konkrétní a věcná odpověď. „Úchvatný jazyk…“</p>

<p>„V noci?“</p>

<p>„Nemůžu usnout…“</p>

<p>Už ví, že udělala fatální taktickou chybu, začala vysvětlovat… To je zlé.</p>

<p>„Řád jasně říká, že po desáté večer máte být v postelích,“ syčí žena. „Myslela sis, že se tě to netýká? Pořád něco vyvádíš, touláš se bůhvíkde… Od zítřka máš zaracha.“</p>

<p>„Co to znamená?“ diví se princezna.</p>

<p>Toto slovo jí připomíná raracha, což je zřejmě čert.</p>

<p>„Budeš sedět na zadku a zamčená, dokud si nevysvětlíme pár věcí,“ cedí slova babizna. „Dneska odpoledne přišel dopis z ředitelství školy… Prý ses tam objevila jenom první den a jenom na dvou hodinách.“</p>

<p>Mozek chvíli analyzuje informaci. Co ta ženská blábolí? Nu ovšem. Vždyť ji zapsali do té odporné školy, ze které utekla. Kruci. Neměla vedoucí informovat o změně?</p>

<p>„Syp do postele, zítra si to s tebou vyřídíme,“ vrčí ženská a mizí ve dveřích.</p>

<p>Co dělat? Možností je hodně… Nejdříve musí uložit práci a potom se pořádně umýt. Vrací se do ložnice. Ostatní čtyři děvčata hluboce spí. Princezna nesnáší scény. A ta ranní bude opravdu pořádná. Navíc ji ta ženská chce opravdu zamykat. Randál začne hned po snídani. Potrvá hodinu, možná i déle, přitom v osm musí být ve škole. Když vynechá francouzštinu, Stanislavě to bude líto…</p>

<p>Co s tím? Pryč. Balí rychle a metodicky, nerozsvěcuje. Nemusí. Vidí potmě jako kočka, i když třeba čtení potmě jí hodně namáhá oči. Vlastně nemá moc věcí. Tři svazky slovníku, laptop, walkmana, několik disket. Prozatímní doklady, i když nejsou moc platné, prádlo, svetr. Peníze, tenký svazeček bankovek… do kapsy. Tiše se obléká a stele. Ráda po sobě nechává pořádek.</p>

<p>Měla by ještě napsat dopis na rozloučenou. Jenže komu a proč? Musí. Žije kulturně, pohostinství nebylo nic moc, ale poděkovat za ně se sluší. Na stránku vytrženou ze sešitu škrábe krátké rozloučení a pokládá je na polštář. Ráno je najdou. Pohlíží na hodinky. Čtyři. Brusle do batohu. Dveře dole jsou zamčené, na oknech v přízemí mříže. Ale tady, ve druhém patře, ne… Hodí tašku přes rameno. Otevírá okno a vystupuje na římsu, vlhkou od rosy. K rohu domu deset kroků bez jištění. Bývalo hůř…</p>

<p>Ocelový hromosvod. Důkladné úchytky zapuštěné do zdi hned při stavbě. Obratně leze dolů. Ještě dvoumetrový drátěný plot v kovových rámech, a už stojí na chodníku. Rázně vykračuje do noci. Nahoře v ložnici její skupiny se rozsvítilo světlo. Vedoucí se rozhodla znovu ji zkontrolovat a objevila útěk… Ale už je pozdě…</p>

<p>Supermarket je otevřený nepřetržitě. To je určité riziko. Herdekbaba nepochybně visí na telefonu a volá na policii. Ta zde hlídkuje dost často. Musí.</p>

<p>V oddělení s turistickými potřebami kupuje karimatku a spacák. Prohlíží stany. Hrozný brak, ale čert to vem. Sezóna skončila, probíhá chaotický výprodej. Čtyřicet zlotých není přehnaná cena. Vedle mají ještě kola, cena je také lákavá, ale i tak by jí to pořádně pustilo žilou. Má přece brusle. Nakupuje. Pokladní je tak ospalá, že se ničemu nediví. Ani teenagerce kupující v noci stan.</p>

<p>Princezna uhání spícím městem. Auta zatím nikde, takže jede prostředkem ulice. Zaskřípala první tramvaj. Děvče sviští na kolečkových bruslích a za necelou půlhodinu je na louce za stájemi. Pěšinka a napůl potopená lávka. Přechází na druhou stranu. Hustý březový hájek. Nachází sympatické místo, staví stan, dovnitř vhodí karimatku, za ní spacák. Pátá ráno. Dvě hodiny nejsou moc, ale kdyby si nezdřímla vůbec, cítila by se ve škole jako zombie. Nechce se cítit jako zombie, je přece upír…</p>

<p>Ve vzduchu je patrná bílá mlha jejího dechu. Znamení, že teplota klesla pod deset stupňů Celsia… Naštěstí je spacák tlustý a teplý…</p>

<p>~~~</p>

<p>Stanislava zamyšleně bloudí pohledem po třídě.</p>

<p>Žačky pilně pracují. Princezna Monika Stěpankovic má individuální program. Umí všechno, co se její spolužačky teprve učí. Nemá smysl mařit čas. „Bídníci“ Victora Huga jsou vhodná četba k vylepšení francouzštiny. Stanislava prohlíží její úkol. Podle některých chyb se tohle telátko učilo francouzsky ve dvacátých letech v Libanonu nebo v Palestině. Mohla by umět arabsky. Jak se asi ten dialekt liší od súdánského?</p>

<p>Od včerejška se něco změnilo. Dříve nikdy nezapojovala laptop do zásuvky ve třídě, nyní zjevně nabíjí akumulátor. Lektorka také nikdy neviděla v jejích vlasech listí a slámu. Dnes po vyučování měly vařit pivo, ale Monika se omluvila. Má moc práce. Dříve to nikdy neudělala. Kdyby se jim však zachtělo dobrého vína…</p>

<p>~~~</p>

<p>Pátého dne alchymista zašel na svou půdu. Sto čtverečních metrů je hodně místa. Má šest oken, vedou na ulici a do dvora. Ověřil, jestli teče voda z kohoutku. Ano, připojili… Vyhlédl z okna a široce se usmál. Dům je o kousíček vyšší než okolní zástavba. Vyčnívá i nad domy. Sedzivoj má před sebou pohled na široký zelený pruh – Planty – a za ním červené střechy Starého Města. Pod nohama kvalitní parkety. Nikoli ze supermarketu. Ošoupou se nejdříve za třicet let, ale on tady stejně nehodlá bydlet tak dlouho.</p>

<p>Dělníci stojí opodál. Za nimi krb, zatím bez ohně.</p>

<p>„Smlouvu jsme splnili,“ vystupuje z řady mistr, který je současně hlavou klanu. „O den dříve. Zaplatíš šest dní?“</p>

<p>Sedzivoj se v odpověď usmál.</p>

<p>„Abcházie je chudá země, zpustošená válkou,“ povídá klidně rusky. Má trošku archaický přízvuk. „Máte tam rodiny, kterým musíte posílat peníze. Dám dvojnásobek…“</p>

<p>Z aktovky vytahuje balíček stovek. Usedá na židli u parapetu a klidně počítá do dvou set padesáti. Když končí, zůstávají mu v ruce čtyři bankovky. Utrápeně na ně hledí, potom se usmívá a přihazuje je na hromádku.</p>

<p>Vyhlíží z okna, kochá se výhledem. Když se otáčí, je jeho nový byt úplně prázdný. Dělníci odešli. Funící majitel vystupuje po schodech.</p>

<p>„Vyplatilo se vám to?“ vyptává se. „Říkali mi, že taková výměna střechy stojí přes dvě stě tisíc…“</p>

<p>„Někdy se dá něco usmlouvat.“ Alchymista vhazuje odřezky prken a latí do krbu.</p>

<p>Za chvíli rozdělá oheň.</p>

<p>„Smlouval jste s Čečenci?“ hvízdl stařík. „To jste větší tvrďas, než vypadáte…“</p>

<p>Nový nájemník zamyšleně přikyvuje. Děda už ví, že plácl hloupost. Tento muž od začátku vypadá na opravdového chlapa.</p>

<p>„Tady jsou peníze pro vás.“ Alchymista vytáhl druhý svazek bankovek. „Za půdu. Přepočítejte je. Mělo by to být rovných třicet tisíc…“</p>

<p>~~~</p>

<p>Jak uvařit dobré pivo? Za prvé je třeba slad. Asi tak pytel nebo půl. Vyrobit slad není v podstatě obtížné. Stačí nasypat zrní na nepromokavou plachtu, pokropit je vodou, ale nepřehnat to, jinak zplesniví. Po dvou dnech obilí vypustí bílé kořínky, které připomínají pavučinu. Za další dva dny začnou z obilí vyrůstat klíčky. Když dosáhnou délky dvou centimetrů, je potřeba obilí sebrat a usušit. Do té doby se obsažený škrob změní v jednoduché cukry. Dále je potřeba všechno prohnat šrotovníkem a rozmělnit…</p>

<p>Hlavní problém, který nemůže Stanislava zvládnout, je najít šrotovník v centru města. Dá se to ovšem snadno řešit. Na Západě je domácí vaření piva dost oblíbené. Existují tam specializované obchody. V Polsku se tím zabývá jen několik nadšenců, ti jsou však dobře organizovaní. Stačí je vyhledat na internetu a objednat si dvacetikilový pytel šrotovaného plzeňského sladu. Jestli některý z obchodníků bydlí ve vašem městě, můžete se pustit do práce hned, jakmile přivezete pytel od prodavače domů. Nabízejí i pivovarské kvasnice, sladový extrakt, chmelový granulát, láhve, víčka, víčkovací stroje, dokonce i etikety. Pořídit si pivovar ve vlastním bytě je záležitost několika set zlotých. Vyplatí se, protože domácí pivo je po odpočtu nákladů o polovinu levnější než nejlacinější prodávané. Navíc se vyznačuje nesrovnatelně lepší kvalitou.</p>

<p>Vyrobit opravdu dobré pivo samozřejmě vyžaduje zkušenost. Stanislava ji má. Pustila se do práce hned po vyučování. Trošku připlatila a všechno jí dodali až ke dveřím.</p>

<p>Vojenský hrnec zakrývá všechny čtyři hořáky sporáku. Čtyřicet litrů vody, pytel sladu. Teplotu odhadla, pro začátek kolem 35 stupňů. Přistavila žebříček a polévkovou naběračkou míchá obsah.</p>

<p>„Tento úkon se nazývá rmutování,“ vysvětluje sestřence.</p>

<p>Ta krčí nos. Vůně vařeného sladu je hodně zvláštní.</p>

<p>„Sousedé nás udají, že pálíme samohonku,“ poznamenává.</p>

<p>„Nesmysl. To, co děláme, je docela legální,“ usmívá se sestřenka.</p>

<p>Uplynulo půl hodiny. Otáčí hořáky, znovu namáhavé míchání a ještě jeden, třetí skok teploty. Polévka z ječmene na konci skoro vaří. Naběračkou loví vyvařené, vyloužené zbytky zrní. Je jich skoro plný kbelík. Tekutina v kotli je žlutá. Ve chvíli, kdy Stanislava odnáší kbelík na balkon, Kateřina si nalévá půl skleničky. Vůní pivo nepřipomíná, chutí už vůbec ne.</p>

<p>„Nechceš počkat, až dozraje? Koštovat budeme za dva týdny.“</p>

<p>„Co je to?“</p>

<p>„Sladina.“</p>

<p>Otáčí hořáky, aby přivedla tekutinu k varu. Granulovaný chmelový extrakt voní velice ostře, nasypává ho půl pytlíku a znovu míchá.</p>

<p>„Teď ať se hodinku povaří. Odpaří se přebytek vody.“</p>

<p>„Hodně pracné…“ poznamenává sestřenka. „A vůbec, kde uvaříme oběd?“ pohlíží jakoby vyčítavě na zabranou kuchyni.</p>

<p>„Uděláme si chlebíčky. Nebo si objednáme pizzu.“</p>

<p>Vaření piva připomíná alchymii. Hotová sladina putuje do dvou věder s víky, vědra na balkon. Ať se chladí. Ze supermarketu přivezly stolitrový plastový sud. Není uzpůsobený k přechovávání potravin, ale co se dá dělat. Jiný nemají… Nyní je potřeba obsah věder nalít do nádrže, doplnit pramenitou vodou ze dvou kanystrů, přidat kvasnice a všechno vystrčit na balkon. Ve víku je dírka ucpaná kvasnou zátkou. Ať to kvasí.</p>

<p>„Za dva týdny to můžeme odvézt do hospody,“ prohlašuje alchymistka spokojeně.</p>

<p>~~~</p>

<p>Stan postavený v březovém hájku, daleko od lidských očí. Karimatka, spacák. Co víc chtít od života. Zlepšení bytových podmínek… Princezna navštěvuje stavební supermarket, co se dá dělat, padne na to mzda za noční práci, ale peníze se vydělávají proto, aby se utrácely… Sehnat nákladní taxi není problém. Před supermarketem jich vždycky stojí několik. Odvezla nákupy k zastávce u autobusové smyčky.</p>

<p>Nastrkala je do křoví a postupně odnesla do hájku. Většina balíčků je dost lehká. Koně ji pozorují, když kráčí stezkou naložená prkny. Už se jí nebojí. Usmívá se na zvířata. Nijak je už nepotřebuje, žízeň ukojila. Ale miluje dotyky teplých chřípí, která hledají v dlaních kostky cukru. Miluje teplou vůni stájí. Cestička se rozdvojuje. Vyšlapaná stezka vede vlevo, tudy obvykle chodí lidé věnčit pejsky. Jen stěží viditelná odbočka vpravo. Do jejího království.</p>

<p>Sem nikdo nechodí. Ze tří stran jsou meliorační příkopy a močály, na čtvrté vysoká betonová zeď. Za ní něco, co je na plánu města označeno jako „Telefonní ústředna“. Stromy jsou zřejmě nálet, od louky nebude její tábořiště vůbec vidět… Spaní pod stanem je prima, ale začíná podzim… Potřebuje důkladnější úkryt. Dvacet trámků, ruční vrtačka. Vytváří kostru sedlové střechy. Chatička nebude velká, dva krát čtyři metry. Větší nepotřebuje.</p>

<p>Deset balíků podlahových prken. Poctivá borovice, jenže mizerného druhu. Nebyla přehnaně drahá. Na hlínu polystyren, aby od země netáhlo. Na něj pochopitelně prkenná podlaha. Musí dbát o estetiku místa svého pobytu. Ostatní prkna provrtala a přitloukla ke střeše. Na ně deset centimetrů polystyrenu a tři vrstvy stavební fólie. Velkým nožem vyřezává drny a pokrývá jimi střechu. Ze vzdálenosti několika set metrů bude její domek neviditelný. Čelní stěna je také z prken. Koupila i dvířka. Montážní pěnou utěsňuje všechny spáry, aby dovnitř netáhlo. Šest hodin namáhavé práce a má střechu nad hlavou… Nechápe bezdomovce, kteří se poflakují na nádražích. Není lepší být ve vlastním?</p>

<p>Pěnová matrace, na ní tlustá deka a spacák. A může bydlet. Ještě přikoupí kamínka…</p>

<p>V místě, kde příkop zatáčí, hned u háječku, roste vysoké rákosí. Těsně u břehu je maličké jezírko. Monika buduje malou dřevěnou lávku. Cicero kdysi napsal, že čistota je známkou inteligence. Někdy je dobré studovat klasiky. Stavba trvala příšerně dlouho, úkoly na zítřek musí psát ve světle svíček. Pokouší se vzpomenout, jaké ceny byly před tisícem let. Co bylo dražší: olej do lamp nebo voskové svíčky? Většinou používala kahan… Zapomněla tolik podrobností… Zapíná laptop. Po celodenním používání kladiva a pily prsty trošku trnou, ale je třeba pracovat. Objednávek má tolik, že musí zájemcům odříkat.</p>

<p>~~~</p>

<p>Nápad s pivem je zajímavý, nápad s miniaturními kamerami ještě lepší. Kateřině to však nestačí. V CBS navykla pátrání i hledání vést mnoha směry. Sestřenka spí jako zabitá, a ona sedí u počítače. Pokud se alchymista chystá k delšímu pobytu, nepochybně se bude snažit získat polské občanství, případně to už udělal. Pravděpodobně se vyhýbá placení sociálního pojištění. Při posledním sčítání se ukázalo, že Poláků v produktivním věku, které Správa sociálního zabezpečení neeviduje, je přes půldruhého milionu. Lidé nechtějí být olupováni…</p>

<p>Alchymista nepochybně také ne. Proto je třeba porovnat databázi SSZ s databází rodných čísel. Vytřídit skupinu mužů ve věku 35-50 let. Z Imigračního úřadu stáhnout informace o naturalizaci nebo udělení státního občanství v posledním roce. Z tohoto počtu odečíst ty, kteří mají konta v polských bankách. Stejně jako Stanislava alchymista nepochybně drží peníze daleko od lepkavých prstů zdejších úřadů…</p>

<p>Nebo to udělat ještě jednodušeji? Třeba postačí vyhledat informaci o přesunu částky kolem třiceti tisíc zlotých na zahraniční konto? Prodal prut svého zlata. Přece nebude mít peníze v krabici pod postelí. I když ani to se nedá vyloučit.</p>

<p>Její nápad má bohužel několik vad. Za prvé neví, jestli Sedzivoj pobývá v Polsku na cizí pas. Dále nemůže vyloučit, že si našel zaměstnání a je v evidenci SSZ. Může používat falešné rodné číslo… Každý odborník na legalizaci cizích agentů vysype na místě čtyřicet jiných triků. Je proto potřeba najít klíč a identifikovat alchymistu ještě jinak.</p>

<p>Dvě hodiny v noci. Jestli chce být zítra v práce čilá, musí jít spát.</p>

<p>~~~</p>

<p>Páteční ráno je hnusné, deštivé. Kateřina kráčí vedle sestřenky. Obcházejí velké louže.</p>

<p>„Obvykle při lokalizaci podezřelého identifikujeme jeho přátele nebo příbuzné,“ podotkla bývalá agentka.</p>

<p>„Přátele? Těch měl málo. Sedzivoj byl samotář. Ostatně jeho známí už dávno zpráchnivěli… Uplynula skoro čtyři století.“</p>

<p>„Předpokládejme, že přišel do Krakova. Co myslíš, že by udělal?“</p>

<p>„Nevím. Když jsem se s ním seznámila, zabýval se alchymií. Celé dny pracoval v laboratoři. Nakonec vyrobil kámen mudrců, svolal všechny členy domácnosti, každému dal hrst prášku zabaleného do papírku, požili jsme první dávku… Rozešli jsme se. Každý šel jinam.“</p>

<p>„Třeba se opět zabývá alchymií.“</p>

<p>„To se nedá vyloučit. Počíháme na něho před prodejnou chemikálií?“</p>

<p>„Hm. Laboratorní sklo, činidla… Jestli je tady už půl roku, tak si to už dávno pořídil. S kým se stýkal? Jací to byli lidé?“</p>

<p>„Měl přátele mezi židovskými znalci kabaly. V Kazimierzu.“</p>

<p>„Na Kazimierzu,“ opravila ji.</p>

<p>„Tehdy ‚v‘, bylo to samostatné město. Tam, kde je nyní Dietlova ulice, teklo rameno Visly. Kazimierz měl dokonce vlastní obranné hradby a platilo tam jiné právo. Měšťan nebo šlechtic byl po průchodu bránou odpovědný rabínskému soudu. Zašla jsem tam s ním několikrát na diskusi o alchymii.“</p>

<p>„Židi na Kazimierzu už prakticky nejsou,“ hučí Kateřina, „ale je tam pub s názvem ‚Alchymie‘. Asi bude třeba pověsit naproti kameru. Pro jistotu. Hm, přátelství s intelektuály… Jsou tady v Krakově nějaké diskusní kluby, kavárny, kde se scházejí fyzikové nebo matematici? Něco jako proslulá lvovská Skotská kavárna, kde se setkávali žáci a přátelé Stefana Banacha?“</p>

<p>„Nemám tušení, o ničem takovém jsem neslyšela.“</p>

<p>„K čertu.“</p>

<p>„Nezaložíme středisko kabalisticko-alchymistických studií?“</p>

<p>„Výborný nápad…“ V hlase jí zní sarkasmus.</p>

<p>~~~</p>

<p>Škola. Zdi mokré deštěm, uvnitř pach vlhkých oděvů… Princezna přijela autobusem. Bruslení v loužích není správné řešení… Nyní pozorně sedí a poslouchá biologa.</p>

<p>„Často si klademe otázku, jak se jedny druhy mění v jiné. Přitom je do docela jednoduché. Sáhněme po Darwinově evoluční teorii o vzniku druhů. Předky dnešních žiraf byly antilopy, trošku podobné okapi. Jejich strava se nalézala vysoko: požíraly listí ze stromů, které rostly na savaně. Nutně musely natahovat krky, až po několika desítkách generací se tato část těla prodloužila.“</p>

<p>Princezna se naposledy učila biologii studiem knih ještě před první světovou válkou. Okamžitě odhaluje lež. Toto není Darwinova teorie. Darwin by řekl, že antilopy s nejdelšími krky měly největší šanci přežít. Sieklucki jim nabízí dávno zavrženou Lamarckovu teorii.</p>

<p>Monika se usmívá vlastním myšlenkám. Tato koncepce jí připadá mnohem pravděpodobnější… Zajímá ji, jestli je učitel maskovaným lamarckovcem nebo tento zřejmý omyl vyplývá z jeho nevědomosti… Těžko říct. Cítí v něm jistou dávku mazanosti. Když se mazanost spojí s nedostatkem morálních zásad, následky mohou být dost děsivé.</p>

<p>Konečně polština. Princezna čte vypracovaný úkol. Učitel zamyšleně naslouchá, občas opraví nesprávné koncovky slov. Maličká to zvládá skvěle… Zvoní. Konec vyučování. Houf děvčat vybíhá ze školy. Monika poskakuje jako hříbě, sbíhá po schodech, jakmile se však rozejdou, okamžitě zvážní. Čeká u dveří. Obě učitelky vyjdou. Znovu začíná pršet. Hnusný den…</p>

<p>„Nepřijdeš k nám na oběd?“ Na schodech se objevila Stanislava.</p>

<p>Princezna se potěšené usmívá.</p>

<p>„Ráda.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Leje jako z konve, udělala se skoro naprostá tma. Vystupují po skřípajících dřevěných schodech. Na podestě u dveří Stanislavina bytu leží žararaka. V šeru je skoro neviditelná. Hadovy oči neodrážejí světlo.</p>

<p>První postřehla nebezpečí Stanislava. Prudce odstrčila obě přítelkyně a bleskově sáhla pro revolver.</p>

<p>„Já,“ proklouzla jí Monika pod rukou.</p>

<p>Had zasyčel a zvedl trojúhelníkovou hlavu. Tašku s nákupem hodila na podestu. Had vyrazil jako uvolněná pružina. Hadi mají malé mozky, vede je hlavně instinkt, přikazuje jim napadnout všechno, co se pohybuje…</p>

<p>Princezna vykročila a uchopila žararaku za konec ocasu. Prudké trhnutí…</p>

<p>Když hada držíte za ocas a visí hlavou dolů, nedokáže se otočit a kousnout. V podstatě existují dvě školy. První, beduínská, přikazuje v tom okamžiku obratně švihnout hadem jako bičem. To většinou stačí ke zlomení páteře a usmrcení… Druhá, kterou praktikují balkánští horalé, předpokládá, že máte po ruce kámen nebo strom. Postačí i zeď. Tato metoda vyžaduje menší šikovnost, v podstatě se omezuje na takovou volbu vzdálenosti a úhlu úderu, aby hlavní nápor roztříštil hadovi hlavu. Ale je možné jednat i ekologičtěji…</p>

<p>Stanislava rychle otevřela dveře a přiběhla s vědrem, které včera použily při vaření piva. Vědro má víko. Monika hodila žararaku dovnitř a mírně ji praštila do hlavy, aby nevylezla. Zatížila víko svazkem encyklopedie.</p>

<p>„Co s ním uděláme?“ zeptala se. „Máme několik možností… Za prvé oběd,“ zavrčela Stanislava.</p>

<p>„Jedovatí hadi nemají chutné maso,“ poznamenala princezna. „Přestože pomáhá při některých nemocech.“</p>

<p>„Jak víš, že je to jedovatý had?“ podivila se Kateřina. „Upřímně řešeno, vidím takové svinstvo prvně v životě.“</p>

<p>„Já taky, ale…“ ukázala na tmavou skvrnu na povrchu tašky, „to bude asi jed…“</p>

<p>„Můžeme ho prodat do zoo,“ navrhla Stanislava. „Jestli se jedná o nějakou vzácnost, možná dostaneme trochu peněz… Hned to ověřím,“ sáhla pro atlas zvířat. „Je tady. Žararaka. Žije v Jižní Americe. Bohužel je docela běžná… Nehodíme ji přece jen do hrnce?“</p>

<p>Kateřina se hluboce zamyslela.</p>

<p>„Proč ho někdo podstrčil právě nám?“ zeptala se.</p>

<p>„Kdepak podstrčil,“ vyprskla Stanislava, „určitě se připlazila z Plant.“</p>

<p>„Začíná zima, hledala tiché místo, kde by upadla do zimního spánku,“ dodala Monika. „V horských vesnicích Bosny se to stávalo. Ty nejedovaté někdy dokonce chovali v domech, lovili myši lépe než kočky.“</p>

<p>„Neblázněte! Exotický had uprostřed města a vy si myslíte, že se připlazil sám?! Tady není brazilský prales ani Kosovo,“ znervózněla agentka.</p>

<p>„Fakticky…“ usoudila Stanislava. „Třeba někomu utekla. Lidi teď chovají ledacos… Vždyť nemáme nepřátele. Ledaže…“</p>

<p>„Ledaže Dimitrij,“ doplnila ji sestřenka. „Musíme ho najít, když je ve městě. Až ho najdeme, hezky si s ním popovídáme… Bude nám toho muset hodně vysvětlit. A po obědě si vezmeme taxi a odvezeme tu bestii do zoo.“</p>

<p>„Správně, držet něco takového doma není dobré.“</p>

<p>Zamyslela se.</p>

<p>„Opravdový problém nastane, jestli Dimitrij najde Sedzivoje před námi,“ řekla vážně.</p>

<p>~~~</p>

<p>Příjemně plný žaludek, teplá bunda, brusle, které musí při chůzi přes louku sundat. Koně dnes nevypustili na pastvu. Je příliš mokro a stájníkovi se nechtělo jít takový kus… Ale je tady ještě trocha práce. Vhodný plech koupila v supermarketu. Písmena ze samolepicí fólie, plechovka červené barvy, plechovka čiré… O hodinu později zdobí dveře jejího domečku ponurá úřední cedule s bílými písmeny:</p>

<p>Centrální úložiště radioaktivních odpadů</p>

<p>Sklad č. 6</p>

<p>Pod ni přibila ještě dvě. Jednu s lebkou a zkříženými hnáty, druhou s mezinárodním symbolem radioaktivity – jako vysvětlení pro negramotné. Nyní se musí věnovat zadní stěně salaše. Už nemá prkna, ale to není problém. Zbyla jen dvě. Vyrobíme zeď… Nad příkopem, nedaleko její „koupelny“, je halda hlíny. Kolem pastviny leží na hromadách malé, bílé kameny. Zřejmě tady bývalo pole a někdo sbíral vyorané kameny… Dvě prkna, hlína, kameny. Dobře udusat a další vrstvu. Zeď rychle roste. Až vyschne, bude tvrdá jako beton.</p>

<p>V malém výklenku kamínka. Monika maluje ještě vlhkou hlínu akrylovou barvou. Ať vypadá jako zděná. Ať nedráždí… Koupila pořádný kus syrového hovězího. Nyní jej vkládá do kbelíku se slaným nálevem. Za několik dní maso vyudí a pověsí ke stropu. Ať žije nemoc šílených krav. Naložila do kamen chrastí, přisypala dřevěné uhlí. Ulehla na matraci s knihou v ruce. Přikryla se ovčí kůží, kterou koupila od horalů na nádraží. Konečně pocítila, že je doma. Je dobré mít vlastní dům.</p>

<p>~~~</p>

<p>Alchymista vytřásl na stůl obsah malého koženého pytlíčku. Dva gramy červených krystalků. Dělí hromádku na dvě části. Z odřeného kufříku vytahuje malou váhu, několik kousků olova a silnou plechovku. Pečlivě odvažuje kov. Plechovku s olovem vkládá do krbu. Za půl hodiny se roztaví. Polovinu prášku vrací do pytlíčku. Ve vzduchu se vznáší příjemná vůně hořícího dřeva. Krb dobře hřeje, mezi taškami sviští vítr. Po obloze plynou nízká bouřková mračna. Podzim…</p>

<p>Vzpomíná. Uplynulo hodně času, skoro čtyři století, ale vzpomínka pálí jako záděra. Déšť buší do skleněných koleček uložených v oknech do olova. Umírající přítel mu žehná…</p>

<p>Seton Cosmopolita se vydával za Angličana. Tmavé oči a snědá pleť mluvily proti, ale v těch dobách se o to nikdo nestaral. Báječná doba, nepoužívaly se pasy, každý byl tím, za koho se vydával… Pouze on znal jeho skutečné jméno. Arabský alchymista Geber, muž, který jako první vyrval přírodě tajemství destilace alkoholu i tajemství kamene mudrců. Prožil skoro osm set let, aby zemřel v důsledku lidské lačnosti a vlastní hlouposti. Ach, kamaráde…</p>

<p>Olovo se roztavilo. Na horký povrch kovu alchymista hází špetičku prášku. Důkladně míchá. Postačí třicetkrát. Na parapet položil nevelkou kovovou formu, která má dole terakotovou destičku. Nalévá z plechovky žlutý kov. Kleštěmi uchopil formu a ponořil ji do hrnce s vodou. Syčení a oblak páry. Za půl hodiny bude možné cihličku vyjmout. Vypadá velmi dobře, má švýcarské označení Credit Bank Suisse a informaci o hmotnosti – 1 kilogram.</p>

<p>Alchymista ji klade na váhu. Kilogram a patnáct gramů. Někdy se nepodaří trefit přesně… Ale určitě se nebudou zlobit, když bude zlata trošku víc. Co ještě? Pravé cihličky mají vyražené číslo. Žádný problém. Z kufříku vytahuje punc a kladivo… Vyrobit zlato není problém. Ale vyměnit je za peníze – to je horší. V 17. a 18. století razil holandské dukáty. Tehdy za to hrozila oprátka. Riskoval, ale jeho mince byly kvalitnější než opravdové, nikdy ho neodhalili… Mezi námi, co by mu udělali dnešní Švýcaři?</p>

<p>~~~</p>

<p>Desátá večer. Monika už dávno odešla, žararaka buší hlavou do víka vědra. Kateřina se rozkošnicky protahuje.</p>

<p>„Šla bych na malou procházku,“ povídá. „S hadem na vodítku, tedy v krabici.“</p>

<p>„Zoo je už zavřené,“ upozorňuje Stanislava.</p>

<p>„Jistě, ale napadlo mě odnést to zvíře do školy a odložit ho tam…“</p>

<p>„Myslíš, že to byl Sieklucki?“</p>

<p>„Možná. Nelíbí se mi. Má za kabinetem několik terárií s hady. Myslím, že by bylo dobré zjistit, jestli není náhodou některé prázdné.“</p>

<p>„Ale škola je zamčená.“</p>

<p>Sestřenka jí ukazuje svazek klíčů. Vycházejí do chladu a vlhka říjnové noci. Za takového počasí flákači zalezou do pajzlů a nevystrčí nos. Ve škole je tma, po zdech stéká voda. Dveře jsou připojené na alarm, ale Kateřina zná kódy už dlouho. Zavírá těžké dubové křídlo. Rozsvěcuje. Kdyby někdo zvenku zahlédl svit baterky, zavolal by policii. Jde do sborovny pro klíče od kabinetu.</p>

<p>Kabinet je ale uvítal pronikavým pachem čpavku, smradem hadích výkalů…</p>

<p>„Slušná kolekce,“ vrtí Stanislava hlavou při pohledu na důkladný kovový regál.</p>

<p>Konstrukce sahá od podlahy ke stropu. Akvária s rybami, terária s ještěrkami, asi tucet hadů. Největším dojmem působí dvoumetrová kobra. Při pohledu na ženy zvedá plochou hlavu a kmitá rozeklaným jazykem.</p>

<p>„Nevystrkuj jazyk, nebo ti na něj šlápne kráva,“ vrčí Kateřina a bez ohledu na pohoršený pohled sestřenky se rozhlíží po místnosti.</p>

<p>Všechna terária jsou plná různých živočichů. Žádné není prázdné.</p>

<p>„To asi nebude jeho práce,“ vzdychá.</p>

<p>„Co uděláme s naším dárečkem?“</p>

<p>Sestřenka zahlédla velkou sklenici s dírkovaným víkem. Zřejmě na hmyz.</p>

<p>„Nu což, do rána vydrží.“</p>

<p>Klidně vytřásá jedovatého hada na podlahu a ještě než se vzpamatuje, tiskne ho k prknům dřevěnou vidlicí. Stanislava chytá žararaku za krk hned za hlavou a strká ji do sklenice.</p>

<p>„Uvidíme reakci pana profesora,“ povídá. „Podiví se nebo ne? Tak či onak, bude mít o čem přemýšlet, nezávisle na tom, jestli je vinen nebo ne. A když už jsme tady, což se pořádně rozhlédnout?“</p>

<p>„Výborný nápad.“</p>

<p>První skříň je zaplněna preparáty ve sklenicích. Nic zajímavého, nějací brouci. Ve druhé osmilitrová láhev s mléčně bílým obsahem.</p>

<p>„Oho,“ zaradovala se Stanislava. „Připravil zákvas a bude pálit…“</p>

<p>Sestřenka posvítila na obsah baterkou. Vrtí hlavou.</p>

<p>„To není pálenka, ale nějaká bakteriální kultura, zajímavé…“</p>

<p>„Nic pro nás, Půjdeme…“</p>

<p>Na dvoře prší. Ochladilo se, ve tmě je zřetelně vidět pára z dechu.</p>

<p>„Jedno mě zneklidňuje,“ vzdychá Stanislava. „Jestli někdo proti nám něco má, ví, kde bydlíme.“</p>

<p>„Hm… uhm…“ sestřenka ověřuje, jestli je čečenský revolver na svém místě v kapse. Už dlouho nestřílela… Doufá, že nevyšla ze cviku.</p>

<p>~~~</p>

<p>Princezna Monika se v chatce probouzí. Hledí na svítící mobil. Šestá ráno. Po dešti je venku mokro. Uvnitř sucho a teplo. Matrace, dvě beraní kůže, spacák. V kamnech dohasíná. Šaty pověsila na kolíčky přibité ke stěnám. Většina lidí by tyto podmínky pokládala za velice primitivní. Ale jí je tady dobře. Laptop po ruce, knihy… Co ještě chtít od života? Ústřední topení a teplou vodu z kohoutku? Vstává a protahuje se, až jí lupe v kloubech. Ráda spí nahá, tehdy lépe kontroluje teplotu těla. Snadněji zachytí okamžik, kdy se musí probudit a přiložit do kamen. Hledí do zrcadla. Ještě pořád je hubená, ale po dvou měsících dobré výživy se tělo trošku zaoblilo. Nerada hladoví.</p>

<p>Vlasy už má trochu mastné, musí je umýt. Obléká si župan a vychází z chatky. Tráva, mokrá po celonočním dešti, jí příjemně chladí nohy. Vítr vanoucí od louky je studený, ale je zvyklá. Lidé se bojí nízké teploty, hodně se navlékají, a potom jedna noc pod širákem vyvolá zápal plic. Ale je možné se otužit. Zajistit, aby tělo bylo tvrdé jako prkno, odolné, silné. Je potřeba jen chtít… Rákosí a lávka. Tady ji nikdo neuvidí.</p>

<p>Shodila župan a nabrala misku vody. Je příjemné cítit na holé kůži nárazy větru. Namočila si vlasy a vetřela do nich šampon. Ve studené vodě nechtěl pěnit, ale po chvíli tření detergent zafungoval. Opláchla se. Vodu vylila do dolíku dva metry od stružky. Je zbytečné trávit ryby chemií. Ponořila se do říčky. Položila se na vodu a nechala se unášet. Bližší kontakt s bahnem na dně odmítla. Prsty na nohou jí začaly tuhnout. Konec koupele. Vyskočila na lavičku a důkladně se vytřela ručníkem. Na hlavě ho uvázala na uzel, ledový vítr ve spojení s mokrými vlasy může být nebezpečný. Zahalila se do županu a zamířila do domku. Pro změnu bude příjemné vklouznout do teplého vnitřku… A v tom okamžiku ji dopadli.</p>

<p>Čtyři siláci se svaly vyhnanými steroidy. Využili kratičkou chviličku, kdy se zamyslela. Nepředpokládali několik drobností… Nestačila sáhnout pro dýku. Dva jí skočili za záda, aby ji povalili, vtiskli do trávy a zkroutili ruce. Uder loktem dozadu, na solar plexus. Zasáhla, křupla hrudní kost a nejméně čtyři žebra. Rána dopředu, pěstičkou přímo do nařvané huby. Chtěla zasáhnout tak, aby vyhozené čelisti narazily na mízní uzliny u uší, ale dolní čelist se hned zlomila. Ach, ta dnešní mládež, kosti má jako z papíru…</p>

<p>Na Kavkazu kdysi padla do rukou gruzínského knížete – zbojníka Ilika… To byl opravdový tvrďas, teprve čtvrtá rána ho srazila na kolena. Ale tihle jsou snad uplácaní z hoven.</p>

<p>Dlaň jí poranily vyražené horní špičáky. Třetí útočník jí stačil zkroutit paži. Trhl prudce nahoru. Ztratila rovnováhu. Prohnula se a udeřila do kolena dalšího. Až se jí na chvíli zatmělo před očima. Mezitím ji ten nejmazanější pořád drží za zápěstí. Jeho kumpán ji chytil podobně. Na zlomek sekundy má před sebou útočníkovo stehno. Pro zuby příliš daleko, ale udeřila ho sosákem.</p>

<p>Kůže koně je silnější než lidská, i když má dotyčný na sobě lesklé tepláky. Sosák vždycky zasáhne nejsilnější žílu nebo tepnu. Sliz ránu bleskově zacelí, jakmile ji už nepotřebuje. Ledaže sosák okamžitě odtrhne. Pak ve tkáni zůstane díra velká jako myší nora. S odporem vyplivla lidskou krev a maso.</p>

<p>Podrazili jí nohy, bolestivě upadla do mokré trávy. Nahá záda jí pokropil teplý déšť. Věděla, že nepřítel má roztrženou stehenní tepnu a krvácí jako vepř. Na rukou zkroucených dozadu cvakla pouta. Navíc stokilový chlap na zádech. Bývalo hůř.</p>

<p>Zatáhnout nohy pod břicho netrvá ani sekundu. Kolena se bolestivě třou o půdu, větvičky a kameny. Prudkým pohybem útočníka shodila a vyskočila. Ruce má svázané za zády, ale nohy volné. Dotěra právě vstává. Kopanec do boku. Zachrčel a padl na zem. Krev z úst: zlomené žebro zřejmě probodlo plíci. Počkala, až se vykašle, načež ho kopla z druhé strany – pro symetrii a aby mu vymlátila z hlavy všechny pitomé nápady.</p>

<p>Přehlíží bojiště. První, schoulený do klubíčka, plive krev. Má zlomený můstek a část žeber, poraněné plíce, ale srdce zřejmě netknuté. Přežije. Druhému se v podstatě nic nestalo, rozbitá čelist vyhozená z pantů, vyražené zuby, možná trochu poškozené krční obratle. Několik týdnů bude chodit s dlahou na čelisti, měsíc bude jíst jen kaše… Neváží si svého štěstí, kvílí bolestí a šokem. Třetí může teoreticky vykrvácet, ale ten chytrák se vzpamatoval natolik, že vrazil prsty do rány a zastavil krvácení. Druhou rukou vytahuje z podvlékaček šňůrku a dělá si tlakový obvaz… To je dobře, že si umí poradit, s rukama spoutanýma za zády by jim nedokázala pomoci, i kdyby chtěla. Čtvrtý to schytal zřejmě nejvíc. Jeho chyba, dámě se nemá lézt koleny na záda…</p>

<p>Tak postupně. Nejprve se musí zbavit pout. Potom se obléknout, při rvačce z ní strhli župan. To je maličkost, alespoň budou mít nač vzpomínat. Jen málo lidí vidělo něco tak krásného, jako je nahá princezna z rodu Stěpankoviců. Někteří za toto potěšení zaplatili i životem…</p>

<p>Ten se zlomenou čelistí jí připadal nejživější. Zamířila k němu bosá, po trávě zkropené krví. Cítí, že je celá potřísněná, ranní mytí vzal ďas. Ručník také, a vítr je studený, vypadá to na zápal mozkových blan…</p>

<p>Při pohledu na ni zakvílel. V očích má děs.</p>

<p>„Copak je?“ zavrčela. „To jste nečekali? Kde je klíč od pout?“</p>

<p>Něco zablábolil rozbitou hubou. Zvedla nohu a poškrábala se palcem na lýtku.</p>

<p>„Když mě uvolníš, nechám vás naživu.“ Solidní nabídka.</p>

<p>Přikývl, velké kapky krve cákaly na zem. Vydal se po čtyřech ke kumpánovi.</p>

<p>„Kdo vás poslal?“ zeptala se.</p>

<p>Něco zasvištělo vzduchem, pocítila náraz do zadku. Zalila ji vlna mdlob. Dokázala se otočit a zahlédnout pátého. Stál u její chatky a právě spouštěl pušku, kterou používají veterináři k uspávání zvířat. Země skočila nahoru. Vše zalila tma.</p>

<p>Dimitrij klidně popošel k dívce, která ležela v trávě. Odhrnul jí víčko a pohlédl na zornici. V pořádku. Spí. Obhlédl bojiště. Činila se. Měl pravdu, když si pro jistotu vzal tuhle hračku… Hoši se už nehodili k ničemu.</p>

<p>„Bando břídilů,“ zavrčel. „Nasedat a jeďte k nějakému felčarovi, ať vás ošetří…“</p>

<p>Namáhavě se zvedají. Kulhají směrem k ulici. Děvče je lehké, snadno si je přehodil přes rameno a odnesl do auta.</p>

<p>~~~</p>

<p>Stanislava to postřehla hned při vstupu do třídy.</p>

<p>„Kde je Monika?“ otázala se překvapeně.</p>

<p>Odpověděly jí nevýrazné pohledy patnácti párů očí. Nakrátko ostříhaná brunetka se rozhlédla.</p>

<p>„Není tady,“ řekla bezradně. „Třeba zaspala.“</p>

<p>Učitelka neodpověděla, ale u srdce ji bolestně píchlo. Předtucha ji skoro nikdy nezklamala. Celý den byla roztržitá. Žákyně to neomylně vycítily a svým způsobem se toho snažily využít. Šeptaly si. Zatvářila se přísně.</p>

<p>„Nudíte se?“ pohlédla na ně. „Zadám vám úkoly.“</p>

<p>O přestávce vytáhla mobil a zavolala. Moničino číslo však bylo hluché. Kateřina má v pátek jen jednu hodinu, přichází v jedenáct.</p>

<p>„Zmizela princeznička,“ informovala ji sestřenka hned ve dveřích.</p>

<p>„K čertu…“ zachmuřila se. „Zkusila jsi telefon?“</p>

<p>„Jistě. Právě proto jsem neklidná…“</p>

<p>Delší chvíli mlčely.</p>

<p>„Vlastně ani nevíme, kde bydlí,“ vzdychla alchymistka. „Zmínila se, že odešla z dětského domova…“</p>

<p>„Nemohla odejít nikam…“</p>

<p>„Hm. Myslím, že se usadila někde poblíž jezdecké louky, posledně přišla do školy se síťkou mrkví… Všimla sis její vůně?“</p>

<p>„Vůně?“ vytřeštila Kateřina oči.</p>

<p>„Voněla kouřem. Na deset metrů… To může znamenat, že bydlí ve vytápěné chatičce nebo spává v lese u ohně…“</p>

<p>Zamyslela se.</p>

<p>„To asi ne, má milá. Teď v listopadu? Nesmysl. Kromě toho život v lese ovlivňuje vzhled. A ona pořád chodí čistá a upravená.“</p>

<p>V obličeji sestřenky se objevil výraz politování.</p>

<p>„Čistota je především záležitost ducha, má milá. Kdo chce, vždycky najde dost vody na mytí… Naši bezdomovci smrdí jako chlív ne proto, že nemůžou udržovat čistotu. Prostě nechtějí, nemají tu potřebu… Jako na vesnici. Voda ve studni byla, ale nohy si myli na svatého Jána.“</p>

<p>„Proč nic neřekla?“ přerušila ji sestřenka. „Vždyť jsme jí mohli uvolnit kousek tvého bytečku…“</p>

<p>„Třeba nerada o něco prosí? Naše chyba, že jsme jí to nenabídly…“</p>

<p>„Bože, v noci byla zima, jestli spala v lese, mohla zmrznout…“</p>

<p>Stanislava jen mávla rukou.</p>

<p>„Nepřeháněj, když někdo žije tak dlouho jako ona, zná tisíce způsobů, jak se vyhnout nočnímu chladu. Na pomezí jsem spávala v zimě v širém poli, přikrytá jen kožichem.“</p>

<p>„Ale mohla dostat třeba zánět slepého střeva…“</p>

<p>„A mobil?“</p>

<p>„Co když je vybitý? Omluvíme se a pojedeme.“</p>

<p>Za deset minut už byly v taxíku. Vystoupily u louky. Bylo větrno a schylovalo se k dešti. Koně toho dne na pastvu vůbec nevyvedli.</p>

<p>„Oho!“ pronesla Stanislava při pohledu na ptáky kroužící na telefonní ústřednu.</p>

<p>„Co je?“</p>

<p>„Havrani, mrchožrouti…“</p>

<p>„Nesýčkuj!“</p>

<p>Spěšně přeběhly louku. Pěšina vedla podél potůčku. Na druhé straně, za rákosím, byl háječek. Lávka vypadala příšerně, ale přešly ji. Velký kus zválené trávy. Kateřina gestem zadržela sestřenku a začala zkoumat stopy v půdě.</p>

<p>„Někdo se to pokusil zamaskovat,“ usoudila konečně, „ale došlo tady k tvrdému boji…“ seškrábla střevícem hlínu. Odkryla skvrnu. „Krev. Hodně krve.“</p>

<p>„Myslíš…“ Stanislava se najednou sklonila a zvedla malý medailonek na přetrženém řetízku.</p>

<p>Nyní už nepochybovaly. Po chvíli nalezly chatičku.</p>

<p>„Hezky se zařídila,“ potvrdila agentka. „Ale nějaký hajzlík ji vystopoval a chytil…“</p>

<p>„Zabil ji?“</p>

<p>„Myslím, že se bránila.“ Kateřina opatrně zvedla nábojnici neobvyklého tvaru. „Je z pušky na uspávači střely,“ vysvětlila, když spatřila Stánino překvapení. „Někdo to do ní napálil. Asi má vrozenou odolnost, pořádně ho pošramotila, než začala droga působit.“</p>

<p>Procházela hájkem a pečlivě zkoumala půdu.</p>

<p>„Bylo jich pět,“ určila posléze. „Čtyři ve sportovních teplákách, jeden v polobotkách. Nejsem sice odborník na stopy, ale podívej se sama, jednou nohou zapadal do bláta hlouběji. Uspal ji a potom odnesl na rameni.“</p>

<p>„Zatraceně.“</p>

<p>V chatce se válely rozházené knihy a sešity. Laptop zmizel. Stanislava všechno posbírala do tašky, třesoucíma se rukama přihodila nahoru Moničin svetr a bundu.</p>

<p>„Až se najde, dáme jí to… Co myslíš, kdo to mohl udělat?“</p>

<p>~~~</p>

<p>Alchymista prochází antikvariáty, prohlíží staré knihy určené k prodeji. Kožené hřbety, zažloutlý papír, mapy přetištěné ze starých tisků nebo zhotovené leptem… Vzpomíná. Domeček u městských hradeb, bohatá knihovna, po boku milá ženuška, čtyři spolupracovníci a ta zábavná služka. Jak se jmenovala? Aha, Stanislava. Přijel do Krakova vyhledat své lidi. Dal do novin oznámení a čeká. Do tohoto města se nakonec vrátí každý.</p>

<p>Jak najít lidi, které jste neviděli už hodně dlouho? Metod je mnoho. Nejdříve prošel telefonní seznam. Nic. Ve škole postavené na místě svého domu zanechal obálku s vizitkou pro případ, kdyby se tam někdo na něho ptal. V několika novinách otiskl články na téma dějin alchymistických idejí. Podepsal je jménem i příjmením, což redaktoři pokládali za výjimečně zdařilý pseudonym. V závěru uvedl svůj e-mail. Od té doby dostal patnáct dopisů, ale žádný od těch, které hledal.</p>

<p>Co dál? Má několik nápadů. Nohy ho samy vedou do kláštera dominikánů. Prohlíží desku se Setonovým náhrobním nápisem. Lístek je na svém místě. Nastal tedy čas navštívit převora.</p>

<p>~~~</p>

<p>Monika se probrala a okamžitě se vzpamatovala. Otevřela oči. Vlhké přítmí, zápach zatuchliny, betonový strop s nerovnými stopami šalování. Sklep. Úzké kovové lůžko… Přivázali ji velice důkladně, zavinuli do deky a připoutali několika silnými koženými pásy. Kotníky a zápěstí dodatečně znehybnila pouta.</p>

<p>Kdo ji unesl? Možností je hodně. Všechny hnusné. Ten, kdo to udělal, však má značné zkušenosti ve zneškodňování vězňů… A zřejmě správně vyhodnotil její možnosti. Dostat se ze zajetí nebude snadné. Nejprve se musí zbavit pásů. Za druhé vytáhnout z postele kus drátu a otevřít pouta. Za třetí… Přehlédla místnost. Cela dva krát tři metry, s nerovnou betonovou podlahou… Solidní dřevěné dveře, z druhé strany nepochybně zajištěné závorou. Žádné kamery. Tedy za třetí je třeba vyrazit dveře. Nebo počkat uvnitř, až někdo přijde, a skočit mu na krk.</p>

<p>Pásů je sedm. Hodně. Nejbližší dvacet centimetrů od brady. Zuby k němu nedosáhne. A sosák? Může to zkusit, ale je tu problém. Funguje na principu čirého instinktu, proráží tkáň při hledání žil. Útočníka mohla vyřídit, protože pod kůží plynula krev. Pás není živý, ledaže… Pod pásem a dekou je její vlastní tělo. Vystrčila bradu dopředu a udeřila. V kůži vznikla kulatá díra centimetrového průměru. V ústech pocítila odpornou chuť staré kůže. Ještě dvakrát, mírné trhnutí a podařilo se. Zůstalo jich šest. Nepodaří se jí přetočit na břicho a vyklouznout? Trhla sebou, bohužel marně. Dobytek, který ji spoutal, se vyznal. Musí tedy čekat. Dříve nebo později se naskytne příležitost… Alespoň doufá.</p>

<p>~~~</p>

<p>Alchymista se vnořil do šera starého kostela. Prastará dřevěná zpovědnice stojí na svém místě, jako před sto léty… Je prázdná. Sedzivoj se pozorně rozhlédl a vstoupil dovnitř. Zvedl sedátko, strčil prsty do mezery a posunul západku. Zadní stěna se otevřela. Vykročil, položil desku, zabouchl dvířka. Jeho činnosti si nikdo nevšiml. Stál v naprosté tmě. Sáhl vlevo, ve výši hlavy byl výklenek. Doufal, že v něm nahmátne svíčku a křesadlo, místo toho ucítil pod prsty oblý tvar baterky. Co se dá dělat, pokrok. Jasné světlo. Xenonová žárovka, přikývl uznale. Několik desítek schodů ho zavedlo k podzemnímu chodníku. Stěny jsou poseté četnými děrami o průměru tužky, zalepenými kytem. Mniši vysušují zdi kyselinou fluorokřemičitou, která proniká do pórů starých cihel a váže vlhkost v nich obsaženou.</p>

<p>Sedzivoj se v duchu usmál. Právě on před čtyřmi stoletími objevil kyselinu fluorokřemičitou. Je milé vidět, jak vlastní vynález přináší lidem užitek. Dno chodby je vybetonované, příjemná změna; minule se musel brodit po kotníky ve smrdutém bahně. Prošel pod prvním dvorem a ocitl se v klauzurní části. Lhostejně míjel odbočky, dokud nenalezl správnou. Posvítil na kámen ve zdi. Schematický nákres hlavy býka. Je to tedy zde. Vystoupal po několika schůdkách a stanul před dřevěnými dvířky, hustě pobitými kovovými cvočky. Leskly se černě, byly pečlivě natřené voskem, nezrezivěly. Pohled na pečlivé mnišské hospodaření potěšil jeho srdce. Stiskl kliku a vstoupil do sálu. Trošku se změnil.</p>

<p>Kdysi zde vládly křivule a retorty, dnes jejich místo zaujímají pece a vysokotlaké komory. V aparaturách z měděných a skleněných trubiček líně cirkulují kapaliny. Jen starý regál na činidla se nezměnil.</p>

<p>Přistoupil a vzrušeně četl nápisy na lahvích. Vitriol, Hydrogenium, Spiritus, Natrium… Zavzpomínal na staré dobré časy. A v tom okamžiku pocítil pod lopatkou tlak. V průchodu zřejmě instalovali nějaký rafinovaný alarm… Cvakla pojistka.</p>

<p>„To vždycky vítáte hosty kalašnikovem?“ zavrčel.</p>

<p>„Kdo jsi?“ tázal se mnich.</p>

<p>„Přináším vám pochodeň pravdy.“</p>

<p>Tlak povolil, ze zachvění hlavně Sedzivoj usoudil, že heslo pořád ještě platí. Šestým smyslem vycítil strážcovo naprosté překvapení.</p>

<p>„Čím je pravda?“ padl dotaz.</p>

<p>„Všechny věci pocházejí z jedné.“</p>

<p>„Tedy oddělme to, co je nahoře, od toho, co je dole.“ Mnich sklonil a zajistil zbraň.</p>

<p>Alchymista se otočil a usmál se.</p>

<p>„Zeptejte se opata, jestli mě přijme.“</p>

<p>„Koho mám ohlásit?“</p>

<p>„Nač ty formality, řekněte opatovi, že Michal Sedzivoj ze Sanoku se vrátil z pouti…“</p>

<p>~~~</p>

<p>Kateřina telefonovala. Nemocnice, informace o nehodách, márnice. Potom policejní vyšetřovatelé. Když odložila sluchátko, silně se mračila.</p>

<p>„Co jsi zjistila?“ Stanislava přecházela po místnosti, nedokázala sedět. Nu což, každý má vlastní metodu na stres…</p>

<p>„Naši udatní strážci zákonů hledají Moniku už několik dní, od doby, kdy vedoucí dětského domova oznámila její útěk…“</p>

<p>„To ani neprověřili školy?“</p>

<p>„Naši útěkáři neutíkají proto, aby chodili do školy,“ zabručela agentka.</p>

<p>Spustila počítač. Přišel e-mail od generála. Konečně. Lakonický, ale výmluvný:</p>

<p>Spusť program. Hesla jsou stejná. Po použití vymaž.</p>

<p>Dole spojení na jednu ze stránek CBS. Okopírování adresáře jí zabralo skoro hodinu. Spustila program a šťavnatě zaklela.</p>

<p>„Co se stalo?“ zneklidněla sestřenka.</p>

<p>„Ti idioti propojili bázi ven…“</p>

<p>„Na internet?“</p>

<p>„Právě. Teď tam může proniknout každý hacker… Ještěže tam přidali firewally.“</p>

<p>Zmáčkla klávesy a přilogovala se. Měla pravdu, když přikázala instalovat trvalé spojení. Napsala zpaměti několik kódů.</p>

<p>Báze se otevřela.</p>

<p>„Jdeme na to. Nejprve zjistíme, kde jsou v tomto krásném městě policejní kamery.“ Bylo jich osmdesát.</p>

<p>„Těžko říct, kdy Moniku unesli. Pravděpodobně mezi šestou a půl osmou ráno. V chatě zůstaly brusle, kterými jezdila do školy, i její bunda s měsíční průkazkou v kapse… To znamená, že ji dopadli hned po probuzení, když se šla umýt. Skoro určitě přijeli autem… Tak to auto zkusíme najít.“</p>

<p>„Jak?“ podivila se alchymistka.</p>

<p>„V ulici Podlanki visí kamera, která zaznamenává intenzitu dopravy.“ Vyťukala příkazy a za několik sekund začala báze promítat film z doby odpovídající únosu. Po dvaceti minutách se počítač báze věnoval identifikaci všech nafilmovaných aut. Kateřina mezitím zrychleně sledovala šňůry aut.</p>

<p>„Hledám něco, co bude vypadat nepřirozeně,“ odpověděla na Stáninu nepoloženou otázku. „Například něco takového,“ zastavila snímek. „Nový mercedes, za ním džíp. Přesně pro převezení čtyř rváčů a uneseného děvčete v kufru.“</p>

<p>„Máme je?“</p>

<p>„Nevím. Je to jen jedna z možností. Stejně dobře ji mohli odvézt na druhou stranu nebo v některé dodávce… Kruci.“</p>

<p>„Co se stalo?“</p>

<p>„Systém nezaznamenal číslo džípu. Ale mám majitele mercedesu.“ Prsty se jí míhaly na klávesnici ohromující rychlostí.</p>

<p>„CBS má na něho spoustu materiálů. Nikde nepracuje a jezdí mercedesem. Podezírají ho ze spolupráce s gangem…“</p>

<p>„To by odpovídalo.“</p>

<p>„Nemůžeme na to spoléhat, ale asi bude potřeba se porozhlédnout a s tím ptáčkem si promluvit… Prozatím prohlédnu další filmy.“</p>

<p>Trasu mercedesu bylo možné sledovat, džípu bohužel ne. Kamery sice zachytily několik podobných vozů a systém nakreslil jejich trasy, ale nevěděly, který z nich je ten hledaný.</p>

<p>Hluboce se zamyslela.</p>

<p>„Můžeme použít bázi k identifikaci alchymisty,“ řekla posléze. „Ale až po návratu…“</p>

<p>„Návratu?“</p>

<p>„Jsou čtyři hodiny. Nevím, jestli zastihneme našeho ptáčka doma, ale můžeme to zkusit.“</p>

<p>Vytiskla fotografii z dokumentace, potom se odlogovala ze systému a odpojila počítač z trvalého spojení.</p>

<p>~~~</p>

<p>Nevelká cela, zaklenutý strop, okénko vede na uzavřený dvůr. Nalevo řada portrétů bývalých opatů a generálů řádu. Napravo těžký dubový regál, plný svazků v kožené vazbě. Několik set knih, nejstarší z nich zřejmě ze 16. století, jak napovídají ornamentální kapitálky. V koutě klekátko s pultem, na něm otevřený breviář. Starý stůl ze zčernalého ořechového dřeva, vysoká renesanční židle s vyřezávaným opěradlem. Druhá skládací pro hosty. Cihlová podlaha, nerovná, ošoupaná tisíci chodidel.</p>

<p>Mnich za stolem lustruje návštěvníka pohledem. Alchymista zapomněl, že na stěně proti oknu visí několik portrétů dobrodinců a přátel řádu. Včetně jeho… Starcovy vybledlé oči přebíhají z návštěvníka na portrét a zpátky. Podoba je úžasná. Když před dvaceti lety přebíral tuto funkci, svěřili mu několik řádových tajemství. Také ho upozornili, že jednou může přijít den, kdy se bývalý přítel vrátí.</p>

<p>„Čeho si žádáš, synu?“ zeptal se a pokynul k židli.</p>

<p>„Řád dominikánů byl vždy blízký mému srdci.“ Sedzivoj neodpověděl přímo. „Jsou těžké časy, proto vás chci stejně jako v minulosti podpořit skromným dárkem.“</p>

<p>Polovina cihličky se švýcarským puncem tiše klapla o stolní desku.</p>

<p>„Vyznačíš účel, na který jej máme dát?“</p>

<p>„Své potřeby znáte lépe…“</p>

<p>Mnich zamyšleně potěžkal kov.</p>

<p>„Pořád žiješ,“ pronesl. „Vyprávěli mi o tobě. Jsi alchymista…“</p>

<p>„Ano. Ale i váš řád se tímto uměním zabýval. Jednou jste dokonce přitom zapálili město…“</p>

<p>„Dávná historie. Pracovní nehoda,“ usmál se opat. „Ostatně jsme utrpěli i my, protože požár strávil nejprve naše sídlo…“</p>

<p>„Viděl jsem, že ani dnes není vaše dílna prázdná. Zaslechl jsem, že existuje tajná papežská bula, odsuzující ‚lživou vědu alchymistů‘.“</p>

<p>„Jistě, svého času platila, ale Jan XXIII. ji zrušil po zprávě, že pravoslavní mniši na svaté hoře Athos v tomto směru obnovili práce. Náš řád odkrývá tajemství alchymie už po staletí… Což ostatně víš.“</p>

<p>„Vím.“</p>

<p>„Přišel jsi proto, synu, abys nás osvítil?“</p>

<p>„Pokud vyjádříte takové přání.“</p>

<p>Mnich zavrtěl hlavou.</p>

<p>„Život věčný je příliš velké pokušení,“ řekl. „Lidský duch je příliš slabý vůči takové výzvě.“</p>

<p>„Nepřehánějme to s onou věčností,“ ušklíbl se alchymista.</p>

<p>„Kdo ví, jak dlouho budeš žít? Možná celé milénium… Vždy jsi byl naším přítelem, budeme tedy potěšeni, pokud si budeme moci nadále vycházet vstříc.“</p>

<p>Sedzivoj přikývl, ale neodpověděl.</p>

<p>„Čím se můžeme odvděčit za obětní dar?“ otázal se opat.</p>

<p>„Oběti se dávají z hloubi srdce. Ale opravdu jsem přišel proto, abych vás požádal o jistou maličkost.“</p>

<p>„Pokud to bude v naší moci…“</p>

<p>Chvíli mlčel.</p>

<p>„Snažím se najít pětici svých žáků. Pravděpodobně nežijí, ale musím se o to pokusit.“</p>

<p>„Jak ti můžeme pomoci?“</p>

<p>„Kdyby se na mě někdo vyptával, dejte mu toto,“ položil na stůl vizitku s číslem mobilu.</p>

<p>„Tvou prosbu splníme…“</p>

<p>„Ještě jeden dotaz. Vidím, že jdete s duchem pokroku a váš malý arzenál je vybaven samopaly… Ale nenašla by se někde bednička s koulemi do bambitky? Potřebuji několik kusů.“</p>

<p>„Třeba celý kilogram,“ usmál se opat.</p>

<p>~~~</p>

<p>Na trávníku parkuje mercedes, ptáček je tedy pravděpodobně doma. Čtyřpatrový panelák v Nové Huti. Dveře jako každé jiné, dva bezpečnostní zámky.</p>

<p>Ukázala sestřence, kam si má stoupnout. Stanislava vytáhla z taštičky nagan. Může se hodit. Sladce se usmála, aby gangster, až pohlédne kukátkem, uviděl příjemnou dvacítku. Nepohlédl, rovnou otevřel. Při pohledu na blondýnku s copem se v duchu přímo olízl.</p>

<p>Ve stejném okamžiku ho zasáhla špička boty přímo mezi nohy.</p>

<p>Jak se předklonil, inkasoval další dva kopance na solar plexus a bradu. Nu což, poslední rána jí moc nevyšla, zato mu zlomila nos.</p>

<p>„Úúúú,“ zakvílel, jakmile popadl dech.</p>

<p>„Centrální bezpečnostní služba,“ ukázala mu legitimaci.</p>

<p>Potom ho nacpala do bytu a vstoupila za ním. Stanislava rychle prohlédla všechny čtyři pokoje. Nikde nikdo.</p>

<p>„Mám právo na advokáta,“ vyblábolil.</p>

<p>„Prd,“ řekla přesvědčivě a vrazila mu ještě jednu. „Kdes byl ráno mezi šestou a osmou?“</p>

<p>„Doma,“ odpověděl rychle a hned toho litoval.</p>

<p>Šikovný kopanec do kolena příšerně bolí.</p>

<p>„Lžeš. Nevíš, že vyšetřovacím orgánům se musí říkat pravda? Co máš s nohou?“</p>

<p>Některá rána poškodila obvaz, na teplácích se objevila krvavá skvrna.</p>

<p>„Zranil jsem se…“</p>

<p>„Katko.“ V kuchyňských dveřích se objevila Stanislava s bulatovou dýkou v ruce. „Měla jsi pravdu.“</p>

<p>„Kde je děvče?“ otočila se agentka k hromotlukovi.</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>Stanislava prožila čtyři sta let, ale dodnes se domnívala, že výraz „zašlapat někoho do podlahy“ je pouhý eufemismus. Sestřenčino jednání bylo natolik účinné a hrůzné, že ucouvla do pokoje. Kateřina skončila. Muž ležel na podlaze a chrčel. Zlomená ruka, pochroumaná žebra, opuchlé oko, zuby jako perličky rozsypané po celé předsíni.</p>

<p>„Ještě jednou zalžeš a nepřežiješ,“ oznámila klidným, věcným tónem. „A udělám to tak, že to bude vypadat jako dílo psychopata,“ citovala hlášku z jakéhosi filmu.</p>

<p>Uvěřil okamžitě.</p>

<p>„Opravdu nevím,“ kryl se zlomenými prsty před dalším úderem. „Šli jsme ji unést, zmlátila nás všechny čtyři, pak šéf použil uspávací střelu…“</p>

<p>„Začal mluvit,“ informovala sestřenku. „Pokračuj. Kam ji vzal?“</p>

<p>„Nevím. Určitě k sobě.“</p>

<p>„Kde bydlí?“ zajímala se Kateřina.</p>

<p>„Nevím…“</p>

<p>„Neberu.“</p>

<p>Kateřina musela zase odejít. Když se vrátila, byl ochoten pokračovat ve výpovědi. Katka si myla ruce v kuchyni pod kohoutkem. Musí si koupit nové boty. Tyhle skvrny asi neodstraní.</p>

<p>„Opravdu nevím,“ zachrčel. „Přísahám. Kontaktujeme se mobilem.“</p>

<p>„Číslo,“ zavrčela.</p>

<p>„On volá nám. Když nás potřebuje. Někdy jednou měsíčně, jindy řidčeji… Ale ani pak své číslo nesdělí.“</p>

<p>Sebrala ze stolu jeho telefon a strčila ho do kapsy.</p>

<p>„Proč ji unesl?“</p>

<p>„Nevím, to nám neřekl.“ Zvedla nohu.</p>

<p>„Co jste pro něho dělali?“ zeptala se.</p>

<p>„Vloupačky do bytů. Ke sběratelům; staré knihy, obrazy, staré zbraně. Udivilo nás to. Nebylo to obyčejné děvče,“ vyplivl ještě jeden ulomený zub. „Zmlátila nás všechny čtyři. Pohybovala se tak rychle, jako kdyby nebyla člověk. Mě kousla do nohy tak, že mám díru jako po střele z kanónu…“</p>

<p>„Jak se váš šéf jmenuje?“ přimhouřila najednou oči.</p>

<p>„Měli jsme mu říkat Dimitrij.“</p>

<p>Agentka se na chvíli zamyslela.</p>

<p>„Jestli si na něco vzpomeneš,“ ucedila, „zavolej nám. Jestli jí spadl jen vlásek z hlavy, vrátím se a celý panelák uslyší, jak umíráš.“</p>

<p>Přikývl ztlučeným obličejem. Vyšly na chodbu.</p>

<p>„On?“ zeptala se jen pro jistotu.</p>

<p>„Nemyslím, že v Polsku existuje druhá dýka z bulatu. Proč Dimitrij unesl naši princeznu?“</p>

<p>„Nemá být návnadou na tebe?“ pohlédla s obavami na sestřenku. „Pokud je to onen Dimitrij, o kterém ses zmiňovala.“</p>

<p>„Já mu ukážu návnadu,“ zatočila bubínkem naganu.</p>

<p>~~~</p>

<p>Zaslechla jejich kroky, ještě když byli daleko na chodbě. Dva. Nu což, bývalo hůř. Ne, vlastně nikdy nebylo hůř. Vždycky měla šanci se bránit. V ruce nůž, šavle, někdy jen pěsti… Nasazovali jí okovy, svazovali, ale vždycky se dokázala uvolnit. Řetězem od okovů je možné strážce uškrtit nebo mu rozbít hlavu… Ale teď leží svázaná jako ruláda… K ďasu.</p>

<p>Zavřela oči. Aby získala volnost, nepomůže jí síla ani rychlost šelmy. Tentokrát musí spoléhat jen na svůj důmysl. Jak vyprovokovat únosce, aby ji uvolnili?</p>

<p>Vstoupili nečekaně. Pozorně počítala. Dvě závory na dveřích a zámek na dva západy. To není dobré. Zamkli za sebou. Na klíč. Nezanechali však venku společníka, aby zasunul závory. Musí je zabít, sebrat jim klíče a cesta na svobodu bude dokořán. Ale lehké to nebude…</p>

<p>„Víme, že nespíš,“ zavrčel jeden z mužů.</p>

<p>Otevřela oči. Hezký, ale trochu krysí obličej prozrazoval skoro nepostřehnutelnou cizotu. Ve studených očích něco tkvělo. Prostopášnost? Asi ano. Pedofil? To se nedá vyloučit. To je dobré. Ať ji zkusí znásilnit. Postačí, když ho obejme a vymáčkne z něho duši dřív, než stačí mrknout… Přenesla pohled na druhého. A ztuhla. Učitel biologie Sieklucki… Nemá na obličeji masku, nepokouší se krýt, takže ji zabijí. Zbaví se jí, aby ho nemohla udat.</p>

<p>Teď? Asi ještě ne. Kdyby ji chtěli zabít hned, přinesli by zbraň, plastový pytel, na podlahu by položili noviny; krev se snadno vsakuje do betonu a nedá se potom odstranit…</p>

<p>„Vidíš, příteli, jedná se tady o velice zajímavý zoologický úkaz,“ promluvil Dimitrij. „Upírka…“</p>

<p>„Mladá upírka,“ doplnil biolog, který si ji se zájmem prohlížel.</p>

<p>Připomněla si jeho pohled první den ve třídě. Tentokrát v něm bylo něco nového. Hleděl naprosto studeně, jako by obdivoval preparát ve formalínu.</p>

<p>„Myslím, že ne. Může mít na krku pár set let… Možná víc, než si myslíme,“ dodal zamyšleně.</p>

<p>„Víš určitě, že je to upírka?“ zajímal se Mikuláš.</p>

<p>„Samozřejmě. Viděl jsem v životě nejméně dvě, v pohraničí a v Rusku…“ přeběhl mu po tvářích stín. „Ostatně mi nemusíš věřit.“</p>

<p>„Zuby má normální.“</p>

<p>Dimitrij Moniku obešel. Vmáčkl jí prsty za uši a násilím jí otevřel ústa nožem zastrčeným mezi zuby. V druhé ruce držel kovovou lžíci. Násilím jí odtlačil jazyk. Málem se zadusila.</p>

<p>„Podívej se sám.“</p>

<p>Biolog se sklonil a okamžitě odskočil, protože šlehla sosákem. Mířila mu mezi oči.</p>

<p>„Ježíši…“ zašeptal, přestože byl ateista. „Máš pravdu.“</p>

<p>Jeho společník vytáhl nůž a klidně jej otřel o kalhoty. „Pamatuj si, že tyhle bestie jsou výjimečně odolné. Tkáně se jim regenerují během několika hodin. Přesto existuje pár zajímavým metod boje. Za prvé reagují na všechny známé drogy, i když pomaleji než lidé. Jsou citlivé na alkohol. Ale to, co jim dokáže opravdu ublížit, je stříbro.“</p>

<p>Monika se ani nehnula, život ji naučil nikdy neukazovat strach, hlavně ne nepříteli. Přesto pocítila v duši lítost, že její více než tisíciletý život skončí tak banálně. Zemřít v boji, jako tehdy v Kosovu… Padnout po zápase, zanechat nepřátelům na památku jizvy, které budou pyšně ukazovat vnukům. Umřít na čerstvém vzduchu… Místo toho ji podřežou svázanou jako ruládu v nějakém sklepě.</p>

<p>Dimitrij v klidu vyprazdňoval kapsy a ukládal nějaké věci mimo její dohled.</p>

<p>„Stříbro jim pálí kůži,“ zahájil přednášku. „Tento proces je možné přirovnat k velice silné alergické reakci. Samozřejmě to nevypadá tak divadelně jako v pitomých hollywoodských filmech.“</p>

<p>Nečekaně jí přiložil hranu stříbrné mince ke tváři. Škubla sebou v poutech, ale dokázala zadržet výkřik bolesti.</p>

<p>„Podívej se sám. Už to zrudlo, za pár minut tady bude puchýř plný hnisu… Drahoušku,“ poprvé promluvil přímo na ni, „Stáňa už nemá elixír, zásoba jí dávno došla, ale přišla do Krakova určitě proto, aby našla Sedzivoje. Odkud ví, že je tady?“</p>

<p>Pokrčila rameny.</p>

<p>„Škoda tak hezoučké pusinky,“ zavrčel a přejel mincí po druhé tváři.</p>

<p>Zavřela oči. Umře. Živou ji nepropustí. Ale nepochybovala, že obě Krušewské ji pomstí, jakmile zjistí vraha. A zatím? Ať ji zatím mučí. Když bude bolest nesnesitelná, začne lhát. Nepoví nic, čím by mohla přítelkyně ohrozit.</p>

<p>„Na první pohled je znát, že tě nikdo nenaučil poslušnosti a dobrým mravům…“</p>

<p>Položil jí minci na čelo.</p>

<p>„Byla hezká,“ zachechtal se Sieklucki.</p>

<p>Uhodla okamžitě. Nemučí rád. Není sadista. Je něco horšího. Mučení akceptuje, pokud podle jeho názoru vede k zamýšlenému cíli. Netrápí lidi pro radost, ale z nelidské lhostejnosti. Kdyby měla na vybranou, dala by asi přednost sadistovi…</p>

<p>„Můžou se upíři nakazit černými neštovicemi?“ zeptal se přítele.</p>

<p>„Jak to mám vědět?“ pokrčil muž rameny. „Chceš to ověřit?“</p>

<p>„Ještě chvíli potrvá, než kultury bakterií patřičně dozrají,“ mávl rukou. „Nebudeme riskovat rozšíření nákazy…“</p>

<p>Nevěděla, o čem mluví, v této chvíli vnímala jen příšernou bolest poraněného čela.</p>

<p>„Jak chtějí Krušewské najít alchymistu?“ zeptal se Dimitrij.</p>

<p>Zavrtěla hlavou. Bolest vybuchla náhle, bez varování. Teprve za sekundu, když chytila dech, pochopila, že jí hodil minci na pravé oko. Cítila, jak jí po tváři stéká krev.</p>

<p>„Povíš všechno, povíš,“ zavrčel. „Možná bude chvíli trvat, než tě zlomíme. Ale nepochybuj… Každá bytost s nervovou soustavou se dříve nebo později podrobí, a my nikam nespěcháme…“</p>

<p>Odepnul nejnižší pás a stáhl jí deku z nohou.</p>

<p>„Jak chtějí najít alchymistu?“ zeptal se.</p>

<p>Neodpověděla. Uchopil tenký stříbrný řetízek.</p>

<p>„Víš, je to fascinující,“ otočil se k biologovi. „Na stříbro reagují i jiné jejich tkáně… Ostatně se podívej sám…“</p>

<p>Když jí upiloval první dva prsty, mlčela. Při třetím nedokázala zadržet šílené zakvílení. Zaječela, až se zatřásla skla v oknech.</p>

<p>„Slušný hlásek,“ zavrtěl Dimitrij hlavou. „Osmdesát decibelů, jako když vyšije… Škoda krčku…“</p>

<p>„Kupodivu nekrvácí. Skoro vůbec.“ Sieklucki svraštil obočí při pohledu na pahýly prstů předtím tak půvabného chodidla.</p>

<p>„Sloučeniny stříbra jsou pro ně velice toxické. Žíly se smrštily, aby zablokovaly pronikání škodlivých látek do organismu,“ vysvětlil. „Tak co, budeš mluvit?“</p>

<p>„Nevím,“ vyjekla. „Neříkaly, jak ho chtějí najít. Kateřina pracovala u počítačové identifikace. Něco takového.“</p>

<p>Nejlépe zní lži promísené s pravdou.</p>

<p>„Podrobnosti,“ požádal krátce.</p>

<p>„Nevím.“</p>

<p>„Jaké programy chce použít? Co srovnávat? K čemu má přístup?“</p>

<p>„Nevím…“</p>

<p>Uhodil ji řetízkem do druhého oka. Tma.</p>

<p>„To jsi přehnal,“ sykl učitel. „Oslepils ji.“</p>

<p>„Stejně půjde k čertu… Ale při prvním rozhovoru jsme se moc nedozvěděli,“ vrčel. „Ať si poleží do rána, třeba přijde k rozumu… A když ne, bohužel ji bude nutné rozkrájet na kousky… Vůči bolesti je odolná, ale ještě neví, co je to opravdová bolest… Až jí vytáhneme střeva z bříška, změkne…“</p>

<p>Odešli. Cvakly dveře, potom závory. Prudce sklopila hlavu. Slzné žlázy pracovaly bez ustání, vyplachovaly z ran sloučeniny stříbra. K ďasu! Opravdu jí vypálil oči. Všechny spáleniny ji příšerně bolely. Teprve teď, když napětí opadlo, pocítila, jak strašně.</p>

<p>Pomalu se překulila na břicho. Nyní, kdy ze sedmi pásů zbylo jen pět, to dokázala. Pokrčit nohy, potom… Nepodaří se jí pásy přetrhnout? Vmáčkla spoutané ruce do tvrdé matrace, postupně zvyšovala tlak. Klik. Je to pouhý klik se zátěží na zádech… Něco tiše prasklo. Po chvíli se ozval druhý podobný zvuk. Kosti? Ne. Pružiny? Také ne. Z čeho je lůžko? Kovový rám, kovová síť. Na ní matrace, také pružinová. Co křuplo? Jak je síť připevněná k lůžku? Šrouby nebo úchytkami. Nebo je přinýtovaná? Nejsou to zvuky utržených hliníkových nýtů?</p>

<p>Opět napjala všechny síly. Další křupnutí a konečně matrace povolila a klesla, na jedné straně odtržená od rámu. Skulila se pod lůžko, pásy zůstaly nahoře, přidržovaly už nepotřebnou deku. Drsný beton podlahy pod tváří. Několikrát zhluboka vydechla.</p>

<p>První překážka je tedy pryč. Nyní musí řešit další problémy. Zápěstí a kotníky má spoutané, je nahá, zamčená na čtyři západy a nevidí. Přinutila se k pláči. Pravé oko se obnoví za několik dní, zato levé je pouze škrábnuté. Co když postačí jen několik hodin? Prozatím musí plakat, vymývat z rány sloučeniny stříbra.</p>

<p>Pouta. Naštěstí ze sex shopu, velice primitivní konstrukce. Monika vykousla v matraci díru a vsunula do ní ruce. Vytrhla jednu pružinu a přes okraj lůžka ji přelomila. I poslepu je dokázala uvolnit během několika minut. A nyní nohy.</p>

<p>Spolu s kapkami slz bolest trošičku ustupovala. Ulehla na utržené lůžko a zabalila se do deky. Sáhla si na čelo. Prsty se dotkly okraje rány. Stříbro se mezitím zažralo hluboko, ale puchýř už začal splaskávat. Tělo žhnulo. Po zádech jí probíhal mráz. Neměla teploměr, ale počítala pulz. Nevypadá to dobře, určitě čtyřicítka horečka…</p>

<p>Kolena se jí třesou. Určitě nervy. Musí se uklidnit. Musí spát. Když se rozhodli nechat ji do rána na pokoji, musí obnovit síly… Přetáhla si deku přes hlavu a snažila se vlastním dechem zahřát prostor pod plédem. Dostala ještě silnější třesavku, ale začala se pomaličku uvolňovat. Několik hodin odpočinku jí prospěje. Nepřátelé ji nepřekvapí ve spánku. Uslyší hluk závor a probudí se. A pak… Nu což, v zákoníku jistého Chammurabiho je psáno: oko za oko. Jim sice nedorostou, ale nebudou žít tak dlouho, aby je to trápilo…</p>

<p>~~~</p>

<p>„V Krakově bydlí čtyřicet sedm různých Dimitrijů. Z toho dvě třetiny v činžácích. Myslím, že ty můžeme škrtnout.“</p>

<p>„Proč?“ nechápala Stáňa.</p>

<p>„To je prosté. Únos je dost komplikovaná záležitost. Vězně je třeba někde držet. Jak znám Moniku, bude se snažit uniknout, může křičet, kopat do zdi… Sousedé by ji mohli uslyšet.“</p>

<p>„A když bude svázaná a s roubíkem?“</p>

<p>„Obtížné. Kromě toho je ještě jeden problém. Stovky oken. Ve starém činžáku u nich sedí stařenky, pro které je sledování okolí jediným zpestřením šedivých dnů penze. Je těžké vnést svázané děvče do domu tak, aby si toho nikdo nevšiml. Navíc ráno lidé chodí do práce, děti do školy. Musel by přijet hodně blízko. Myslím, že má vilu s garáží a z garáže přímý vstup do sklepa…“ rychle tiskla klávesy.</p>

<p>„A co když ji nezavřel blízko domu, ale například v pronajaté místnosti?“</p>

<p>„Doufejme, že ne. Žádné auto nebylo registrované na muže s tímto jménem,“ konstatovala. „Ale podíváme se, jestli jejich majitelé nebydlí poblíž některé ze čtyřiceti sedmi vytypovaných adres. Pro Moniku mohl jet kámošovým autem…“</p>

<p>Zase nic.</p>

<p>„Teď by se šikl seznam vil a domů s garážemi. Bohužel nic takového nemáme. Jen vily.“</p>

<p>„Jak rozlišíš činžák od vily?“ podivila se alchymistka. „Tady jsou pouhé adresy, a neznáš Krakov tak dobře, abys věděla, co je ve které ulici.“</p>

<p>„To je prosté, když máme adresu typu sídliště Kazimierz 23 byt 56, znamená to, že se jedná o činžák. Vily několik bytů nemívají.“</p>

<p>„Chytré,“ ocenila sestřenka.</p>

<p>Druhá vypsala dvanáct adres.</p>

<p>„To jsou potenciálně vhodná místa. Musíme zúžit seznam.“</p>

<p>Stáhla data majitelů nemovitostí.</p>

<p>„Jak je starý Dimitrij?“</p>

<p>„Myslím, že je mu kolem 430 let…“</p>

<p>„Kuš. Jinak, na kolik vypadá?“</p>

<p>„Mezi třicítkou a čtyřicítkou.“</p>

<p>Několik minut probírala data.</p>

<p>„Odpovídají tři adresy,“ řekla konečně. „Všichni tři dosud nemají záznam.“</p>

<p>Poklepala si propiskou o zuby.</p>

<p>„Musel přijet poměrně nedávno a pořídit si falešnou totožnost. Kruci, ty údaje jsou tak neúplné,“ vrčela. „Podívám se na hypotéky. Jsou částečně digitalizované… Prima, máme ho,“ ukázala na jednu adresu. „Tato vila změnila před třemi roky majitele.“</p>

<p>„Je to jisté?“</p>

<p>„Úplně ne. Ale má auto, které odpovídá popisu, bydlí sám a je v patřičném věku. Musíme to prověřit na místě…“</p>

<p>Z police sundala velký kufr a zamířila ke dveřím. Sestřenka na sebe hodila bundu a následovala ji.</p>

<p>~~~</p>

<p>Alchymista rád občas prohlíží noviny. Obvykle si koupí jeden výtisk každého deníku a porovnává verze. Při četbě polských novin v něm roste vztek. Zrady, aféry, korupce. Zemi řídí ta nejhorší verbež. Ještě nikdy to nebylo tak hrozné. Nejtlustší deník, plný inzerátů, vzal do ruky poprvé a naposled. Kdo to k čertu a proč vydává? A pro koho? Copak je tolik vlastizrádců, že se vyplatí udržovat tento titul na trhu?</p>

<p>S ošklivostí odhodil noviny do koše a šel si umýt ruce.</p>

<p>Kulturní informátor. Kultura je taky vepsí, ale třeba najde něco zajímavého… Zamyšleně listuje a najednou… Zahlédl to koutkem oka. Nevídá své jméno na papíře příliš často.</p>

<p>„<emphasis>Odborné</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sympozium k</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>příležitosti čtyř set let vydání </emphasis><emphasis>‚</emphasis><emphasis>Traktátu o rtuti</emphasis><emphasis>‘</emphasis><emphasis> mistra Michala Sedzivoje ze San</emphasis><emphasis>o</emphasis><emphasis>k</emphasis><emphasis>u</emphasis>,“ zaznělo ozvěnou v rozlehlém bytě. „<emphasis>Vstup volný</emphasis>.“</p>

<p>Delší dobu seděl v křesle, nakonec se neudržel a vyprskl smíchy. To může být zajímavé, ještě nikdy se nezúčastnil odborného sympozia věnovaného jeho vlastním výzkumům… Má hodinu čas, trošku se projde. Na cestu!</p>

<p>Najednou dostal ještě jeden bláznivý nápad. Otevřel skříň s obleky. Při takové příležitosti musí nějak vypadat… Široký kožený klobouk se pštrosím perem, kolem krku bílý krejzlík, krajková košile, u boku rapír, široký plášť. Prohlédl se v zrcadle. Najednou mu připadalo, jako by se čas vrátil. Opět je v Krakově, opět v cizokrajném oděvu, jak se sluší na učeného muže… Položil dlaň na jílec rapíru, potom s nepatrným úsměvem zasunul za pás nabitou bambitku. Po městě chodí vždycky ozbrojen…</p>

<p>Vyšel z domu.</p>

<p>Nastával časný podzimní soumrak, ale bylo dost teplo. Vítr srážel ze stromů listí. Alchymista přešel na druhou stranu a vykročil Plantami.</p>

<p>Proč se odborné sympozium koná v sídle Polské společnosti přátel astronomie? Těžko říct.</p>

<p>Vstoupil do sálu. Moc posluchačů se nesešlo. Několik vědeckých kapacit v oblecích, asi tucet důchodců, které věk ještě nepřipravil o zvědavost. Dost studentů, kteří nepochybně přišli na příkaz svého učitele… Pohlédli na návštěvníka a několik z nich se srdečně usmálo, nepochybně v přesvědčení, že muž převlečený za alchymistu je dekorace zajištěná organizátory. V sále byli také tři mnichové z dominikánského řádu. Přišli „v civilu“, ale poznal je. Vzájemně se uklonili. Duchovní se zatvářili pobaveně. Ocenili delikátnost žertíku.</p>

<p>Sedzivoj usedl do kouta. Dvě hodinové přednášky. Musel přiznat, že z odborného hlediska nebylo možné přednášejícím nic vytknout. Popsali dost důkladně jeho životopis, omyly byly jen v nepodstatných detailech. Uvedli texty. Jistě, napsal a publikoval ještě dva nebo tři traktáty, ale zřejmě se nezachovaly…</p>

<p>Ještě slejdy: především dřevoryty z tak zvané „Němé knihy“, kresby a obrazy alchymistických dílen. Sympozium skončilo. Organizátoři pozvali přítomné k občerstvení. Alchymista vyšel do malé předsíně.</p>

<p>„Vítej, mistře.“</p>

<p>Pohlédl na muže před sebou. Uplynulo čtyři sta let, ale poznal ho ihned.</p>

<p>„Dimitrij.“</p>

<p>„Mistře, neviděli jsme se tolik let,“ rozzářil se bývalý tovaryš.</p>

<p>V Sedzivojově mozku vzplanulo varovné světélko. Vycítil faleš.</p>

<p>„Jak se vede?“ zeptal se.</p>

<p>„Žiji pozvolna,“ odpověděl žák. „Mám toto město rád. Mistře, nenapijeme se vína u příležitosti setkání?“</p>

<p>Alchymista pohlédl na stůl a ušklíbl se.</p>

<p>„Mám doma lepší,“ vysvětlil Dimitrij. „Padesátileté francouzské. Dostal jsem je od známých, víno ze svahů hradu Maria Serena. Takové se v krámě nekoupí.“</p>

<p>„Bydlíš daleko?“</p>

<p>„Kousek, ale mám auto…“</p>

<p>Po chvíli nasedli do džípu zaparkovaného opodál. Vyrazili temným městem.</p>

<p>„Vidím, že sis trošku polepšil,“ pronesl Michal.</p>

<p>„Když někdo žije tak dlouho, naučí se ukládat peníze tak, aby přinášely zisk. Jestli potřebuješ peníze, mistře…“</p>

<p>„Mám…“ uťal.</p>

<p>Zastavili před nevelkou tmavou vilou, obklopenou starými kaštany.</p>

<p>„Slušně ses zařídil,“ ocenil alchymista.</p>

<p>Vešli do haly, potom do salonu. V krbu dohasínalo.</p>

<p>Zapadl do hlubokého křesla. Dimitrij pustil hudbu, měl opravdu kvalitní vybavení. V první chvíli hudbu nepoznal. Teprve po několika minutách pochopil, že se zřejmě jedná o některou symfonickou báseň Mikolajuse Konstatinase Ciurlionise. Udiveně povytáhl obočí. Dimitrij se zcivilizoval?</p>

<p>Bývalý žák přišel se dvěma číšemi a tácem s koláči. Usedli k nízkému stolečku.</p>

<p>„Na setkání,“ přiťukli si.</p>

<p>Víno bylo opravdu znamenité. Nedopil. Číše mu vyklouzla z ruky. Připadalo mu, že padá na podlahu celé minuty. Zanechával za sebou svítící stopu. Také z Dimitrijových dlaní se táhly světelné stuhy. Obrazy na stěnách obklopily fosforeskující aureoly. Alchymista chtěl vstát, ale pocítil příšernou slabost.</p>

<p>„Derivát tetrahexanolu a špetka LSD,“ prozradil žák s vychytralým úsměškem. „Promiň, mistře, ale po dobrém bys mi kámen mudrců nikdy nedal. Odhalil jsi mě už tam na chodbě. Ale zvědavost… tvá přímo patologická zvědavost…“</p>

<p>Přiskočil ke křeslu a začal Michalovi prohledávat kapsy. Alchymista s námahou zvedl ruku, ale neměl sílu ho odstrčit. Dimitrij po chvíli odskočil. V ruce triumfálně držel nevelkou žlutou kouli.</p>

<p>„Koule ze slonové kosti,“ zahihňal se potěšeně. „Pokud se nepletu, nepatřila Kelleyovi? Nezapomněl jsem, na nic jsem nezapomněl. Dá se rozšroubovat…“</p>

<p>Usedl do druhého křesla a opatrně pouzdro otevřel. Uvnitř bylo několik gramů červených krystalků.</p>

<p>„Tinktura. Kámen mudrců… Mám zásobu na tři tisíce let života!“ zaradoval se.</p>

<p>Alchymista se snažil něco říci, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slůvko. Pokoj se točil, hlas bývalého tovaryše k němu doléhal jako přes vatu.</p>

<p>„Ostatní,“ vydechl posléze.</p>

<p>„Tví bývalí spolupracovníci? Dva nežijí, osobně jsem se o to postaral, přesněji řečeno rukama jednoho mladého pitomce. Převzal jsem jejich zásoby.“</p>

<p>„Dávno?“</p>

<p>„Ještě před válkou. Janek asi žije, neviděl jsem ho. Stáňa taky. Ale netrap se, zanedlouho se všichni setkáte v pekle… Ale mám srdce, počkám, až ztratíš vědomí a zastřelím tě až potom. Ale napřed…“ Odběhl do kuchyně.</p>

<p>Sedzivoj zavřel oči a soustředil se. Musí získat vládu nad svým tělem. Musí. Zaostřil zrak. Dlaň se pomalu sevřela do pěsti. Teď druhou. Někdo přichází. Žák se vrátil s láhví.</p>

<p>„Éter,“ vysvětlil. „Jak jsme ho tenkrát nazývali? Merkur?“</p>

<p>„Alkahest, nedouku…“ zachroptěl mistr.</p>

<p>Dimitrij dopil své víno a nasypal do číše špetičku prášku. Zalil éterem z láhve. Příšerně to zasmrdělo. Zamíchal. Ucpal si nos a rychle spolkl celou dávku. Rychle zajedl koláčem. Teprve potom chytil dech.</p>

<p>„Éter není špatný,“ vzdychl. „Pil jsem ho kdysi v Krakově, s Przybyszewským a Tadeášem Boyem-Želensským. My umělci…“</p>

<p>Najednou se popadl za břicho a beze slova se zhroutil k zemi. Alchymista přemáhal bezmocnost. Vstal. Zapotácel se, ale opřel se o komodu a podařilo se mu udržet na nohou. Dimitrij zvracel jako sopka.</p>

<p>„Chlorid zlatitý,“ zavrčel Sedzivoj. „Je podobný, viď? Věděl jsem, že dříve nebo později narazím na někoho takového, jako jsi ty.“</p>

<p>Vzduch se vlnil jako nazelenalé moře, ale dobře viděl na nepřítele, který se pořád choulil na podlaze.</p>

<p>„Zatraceně silný jed,“ zašeptal. „Ale netrap se. Většinu jsi stačil vyblít…“</p>

<p>Dimitrij na něj pohlédl s nesmyslnou nadějí.</p>

<p>„Dvě vraždy, jeden pokus a dva zamýšlené.“ Mistrův hlas zněl studeně. „A nepochybně řada dalších zločinů během posledních čtyř set let.“</p>

<p>Žák sebou zazmítal a pokusil se vlézt pod stůl. Alchymista vytasil bambitku.</p>

<p>„Sbohem, bývalý příteli. Dostihla tě ruka spravedlnosti, odpusť mi tedy křesťansky můj čin,“ citoval prastarou průpověď kata.</p>

<p>Oba se mnohokrát účastnili poprav. V 17. století to byla jedna z mála zábav poskytovaných obyvatelům správou města…</p>

<p>Dimitrijovy oči na něho pohlížely s krajní nedůvěrou.</p>

<p>„Už?“ ptal se jeho zrak. „Přežil jsem čtyři století proto, abych umřel na podlaze jako pes?“</p>

<p>Mistr nad ním stanul se zbraní připravenou k výstřelu. Bambitku vlastní přes čtyři sta let. Pažbu má z dubového dřeva, časem zčernalého. Hlaveň i zámek se lesknou olověnou barvou staré oceli. Ruský nagan působí nezapomenutelným dojmem, ale na bambitku nemá. Je to strašná i krásná zbraň. Vzbuzuje úctu ihned a navždy. Ráže sedmnáct milimetrů. Přibližně stejnou má irácký protiletadlový kulomet. Stěny hlavně jsou silné šest milimetrů. Uvnitř spočívá nálož černého střelného prachu a olověná koule velká skoro jako křepelčí vejce.</p>

<p>Na Dimitrijových rtech se objevil pohrdavý úsměšek. Toho se nedočká. Mistr neuvidí jeho slabost. Prožil 430 let. To stačí. Ale odejde důstojně. V očích mu bleskly jiskry hněvu.</p>

<p>„Odpouštím ti, pane, protože nejsi vinen mou smrtí,“ napověděla mu paměť patřičný citát. „Ale udeř tak, abys nemusel opravovat.“</p>

<p>Alchymista stiskl spoušť. Už dlouho nestřílel. Vilou otřásl ohlušivý zvuk. Silný zpětný náraz mu trhl rukou do výše. Zápěstí zabolelo jako zlomené. Ale neměl čas na to myslet. Vzduch zaplnil štiplavý kouř. Smrděl sírou, prachem, smrtí. Pohlédl na podlahu…</p>

<p>Koule zasáhla žáka do spánku. Vstřel vypadal ohavně. Druhou stranu vidět netoužil. Jiskry hněvu v očích zabitého muže pohasly. Hrudník se ještě jednou pozvedl a klesl. Už nedýchal. Sedzivoj vytáhl mrtvolu zpod stolu a pro jistotu ji přišpendlil k podlaze rapírem, o který se opřel jako o hůl. Dlouho se opíral o komodu a těžce lapal po vzduchu. Závrať pomalu ustupovala.</p>

<p>Od pasu vyňal rukavice, hodil je na mrtvolu a odpotácel se ke dveřím.</p>

<p>~~~</p>

<p>Kateřina a Stanislava vystoupily z taxíku na začátku ulice. Poslední úsek musí projít pěšky. Vykročily po hrbolatém chodníku. Za ploty z kovaných kovových tyčí podřimovaly domy. Před vilou obklopenou starými jírovci parkoval modrý džíp.</p>

<p>„Je to tady,“ konstatovala Stáňa.</p>

<p>„Také doufám…“ stiskla agentka zvonek na zdi vedle branky.</p>

<p>Odpovědělo mlčení. Podle nepatrné záře v oknech se uvnitř svítilo. Stáňa drcla do branky a ta se pohostinně otevřela. Dveře však byly zamčené.</p>

<p>„Nevyrazíme okno a nevlezeme dovnitř?“ navrhla.</p>

<p>„Proč, hned odemknu…“</p>

<p>„Ten zámek má šest miliard kombinací!“</p>

<p>„Tři minuty práce,“ frkla agentka, „Ostatně uvidíš sama,“ strčila do zámku klíč. „Tato vložka je z titanu a přibližně odpovídá zámku. A teď páka,“ vsunula dovnitř ouškem dlouhou tyč z kvalitní nářaďové oceli.</p>

<p>Pověsila se na její konec.</p>

<p>„Pomoz mi.“</p>

<p>Tlačily společně.</p>

<p>Zámek chvíli kladl odpor, potom se ozvalo hlasité křupnutí.</p>

<p>„Jak to funguje?“</p>

<p>„Láme západky. Vnitřní čep se potom otáčí bez potíží…“</p>

<p>Otočila jako vlastním klíčem a stiskla kliku. Dveře se otevřely dokořán.</p>

<p>„Hotovo?“ zeptala se sestřenky.</p>

<p>Ta přikývla. V ruce držela odjištěný nagan. Opatrně zamířily k pruhu světla, který padal z nedovřených dveří na konci vstupní haly. Zatlačila, dobře namazané panty nezaskřípaly. Stůl, dva talíře, na zemi mrtvola. Všechno poprášené částečkami nespáleného střelného prachu.</p>

<p>Tělo přibodnuté k dubovým parketám vypadalo jako podivný hmyz přišpendlený entomologem ke dnu krabičky.</p>

<p>„Dimitrij,“ sklonila se Stanislava nad tělem. „Někdo ho zabil… Kat.“</p>

<p>„Co to plácáš, jaký kat?“ podivila se Kateřina.</p>

<p>„Rukavice,“ ukázala na nebožtíkovo břicho. „To je starý obyčej, kat je po vykonání rozsudku vždycky vhodí do rakve popraveného…“</p>

<p>„O tom jsem nikdy neslyšela. Ostatně u nás se trest smrti nevykonává už dvacet let…“</p>

<p>„Zabil ho našinec,“ vyhodnotila Stanislava. „Střelil ho do spánku z bambitky.“</p>

<p>„Co když z dvojky?“ zamyslela se agentka při pohledu na vstřel. „Hm. Rychlost střely byla malá, protože kost kolem popraskala… Zřejmě máš pravdu. Monika?“</p>

<p>„Asi ne… Na podlaze leží dvě číše. S někým pil, potom ho dostihla smrt. Ovšem identifikace domu byla správná. Poohlédneme se po své přítelkyni. Hodně opatrně, sice si nemyslím, že tady vrah ještě pořád je, ale…“</p>

<p>Přízemí. Prošly všechny místnosti. Prázdno.</p>

<p>„Je to zlé. Monika nikde není,“ vzdychla Stanislava.</p>

<p>„Je tady sklep,“ zavrtěla hlavou sestřenka. „Na zdech jsou stopy po radiátorech, někde musela být kotelna. Prohlédni papíry, ale nenechávej otisky prstů. Já se tu rozhlédnu.“</p>

<p>Pozorně si prohlížela podlahu, když zaslechla tlumený výkřik.</p>

<p>Alchymistka položila na stůl pět svazků. Na obalu každého byl nákres obličeje. Dva byly přeškrtány černou tuší. Z ostatních hleděly její obličej, muže s aktuálním jménem Skórzewski a staršího pána s krejzlíkem kolem krku.</p>

<p>„Michal Sedzivoj ze Sanoku…“ usoudila Kateřina.</p>

<p>„Jako živý…“</p>

<p>„Do tašky, prohlédneme to později,“ rozhodla. „Hledej, jestli tu není ještě něco.“</p>

<p>Princeznin laptop. Několik alchymistických traktátů ze sedmnáctého století v kůži zčernalé stářím. V rozích nádherná kování. Alchymistka si je bez okolků přivlastnila. Sestřenka prohlížela kuchyni.</p>

<p>„Našla jsem poklop,“ ohlásila. „Pospěšme si.“</p>

<p>Vstup do sklepa byl zamaskován velice důmyslně. Stál na něm kuchyňský sporák. Jenže potrubí bylo na čestné slovo a nebyl připojen na přívod plynu.</p>

<p>Odsunuly sporák a posvítily baterkou dovnitř.</p>

<p>Schůdky a sklípek. Sestoupily dolů. Okénka do zahrady vpouštěly rozptýlené světlo.</p>

<p>„Moniko!“ zvolala Kateřina. „Jsi tady? To jsme my!“</p>

<p>Odpovědělo jí tlumené zakvílení. Dveře měly důkladné závory. Vložka se hodila ještě jednou. Vylomily zámek. Princezna ležela na pryčně, nahá, schoulená do klubíčka pod dekou. Zvedla hlavu. Jedno oko měla úplně vypálené. Víčko druhého, slepené hnisem, se pohnulo. Nepřítomně na ně pohlédla. Na rohovce i duhovce měla skvrny a zatvrdliny, zřítelnici nepřirozeně rozšířenou. Na čele a tvářích už zaschlé rány.</p>

<p>„Bože můj…“ sykla alchymistka. „Co se stalo?!“</p>

<p>„Stříbro, biolog,“ vyjekla princezna a ztratila vědomí.</p>

<p>Kateřina drsně odstrčila sestřenku a přiložila dívce dlaň na čelo.</p>

<p>„Má vysokou horečku,“ řekla vážně. „Ten dobytek ji mučil nějakým stříbrným předmětem. Otrávila se sloučeninami tohoto kovu.“</p>

<p>„A oči?“</p>

<p>„Popálil je stejně. Ale přinejmenším trošičku vidí… Vezmeme ji odtud!“</p>

<p>Moniku, pořád ještě zabalenou v dece, vynesla nahoru.</p>

<p>„Mám zavolat taxi?“ vytáhla sestřenka z kabelky elegantní mobilní telefon.</p>

<p>„Ne. Vezmeme si jeho auto,“ odvětila agentka tvrdě. „Dimitrij je už potřebovat nebude.“</p>

<p>„A klíčky?“</p>

<p>„Prohledáme kapsy.“</p>

<p>Po chvíli nasedly do džípu. Princeznu uložily na zadní sedadlo. Kateřina řídila velice jistě a tak rychle, až se její sestřence tajil dech. Odnesly Moniku nahoru a uložily ji. Stanislava zaběhla do lékárny na rohu a vrátila se s nákupem.</p>

<p>„Stříbro je pro ni zřejmě hodně jedovaté. Podívej, v těchto místech se je buňky snažily opouzdřit. Myslím, že se jedná hlavně o chlorid a síran tohoto kovu…“</p>

<p>„Co uděláme?“</p>

<p>„Podej mi fyziologický roztok. Promyjeme…“ Pečlivě očistila šrámy. Horečka byla pořád hodně vysoká. Monika se probrala.</p>

<p>„Jak ti můžeme pomoci?“ zeptala se agentka.</p>

<p>„Oči…“</p>

<p>„Vidíš něco?“ přešla sestřenka na srbštinu.</p>

<p>„V levém oku přes mlhu. Dorostou… za pár dní,“ zašeptala. „Pít… Nevím… Stříbro do očí nikdy… Biolog…“</p>

<p>Opět odplula do horečnatých přeludů. Stanislava ji opatrně napojila vodou. Kateřina propláchla princezně oči.</p>

<p>„Jak to vypadá?“</p>

<p>„Špatně. Levé prakticky nemá, jen cáry a nějaká rohovina… Pravé má skvrny. Možná zregeneruje…“</p>

<p>Nato se věnovala dívčiným chodidlům. Tady problém nebyl, všechno zaschlo a přímo zkamenělo.</p>

<p>„Tkáň podobná nehtům,“ prohlásila. „Uřízl jí tři prsty… Příšerný hajzl…“</p>

<p>„Co od ní chtěl?“</p>

<p>„Čert ví. Ale když použil stříbro, věděl o upírství. Poslyš, horečka neklesá. Přines pyramidon…“</p>

<p>Odběhla pro něj. Aplikace čípků horečku trošku srazila a dech se uklidnil. Obě sestřenice odešly do vedlejšího pokoje. Otevřenými dveřmi sledovaly spící pacientku.</p>

<p>„Nemáme ji přece jen odvézt do nemocnice?“ přemítala agentka.</p>

<p>„A co jim povíš? Přivezli jsme vám upírku, otrávila se stříbrem, o oči se nestarejte, dorostou. Hlavně se nepřibližujte nečekaně, mohla by se polekat a kousnout.“ V hlase jí zazněl sarkasmus.</p>

<p>„To je fakt.“</p>

<p>Chvíli mlčely,</p>

<p>„Ukaž ty materiály,“ požádala Kateřina.</p>

<p>Pět spisů v předválečných deskách z kartonu potaženého plátnem. Na každém kresba, uvnitř papíry. Dimitrij pečlivě zaznamenával, kde kdo v jednotlivých dobách bydlel a pracoval… Hned po první světové válce dostihl Siegfrieda a Hanuše – dva Sedzivojovy tovaryše, kteří žili v Krakově. Za několik let nalezl Stáňu, ale útok ve škole selhal… Spis týkající se alchymisty byl skoro prázdný. Několik listů poznámek. Žádná smysluplná stopa. Naštěstí nenalezl ani Skórzewského.</p>

<p>„To nám nepomůže,“ vzdychla alchymistka. „Ostatně by mě zajímalo, kdo ho zabil… Napadlo mě totiž, že…“</p>

<p>„Že Sedzivoj?“</p>

<p>„Ano. Rapír, rukavice hozené na mrtvolu, koule z bambitky… Třeba se náhodou potkali? Pozval ho domů, začali bojovat…“</p>

<p>„To se nedá vyloučit. Je ten portrét výstižný?“</p>

<p>„Velice přesný… Chceš ho použít místo fotografie?“</p>

<p>„Ne, to nepůjde. Víš, fotografie je konkrétní. Toto je kresba zpaměti. I když by vystihl podobu, charakteristické body mohou být o chloupek jinde…“</p>

<p>„Nemůžeš ho vyhledat bází? Přece tě úplně neodřízli? Když jsi našla ten dům za pár hodin, možná…“</p>

<p>„Nemám výchozí bod,“ zavrtěla hlavou. „Tehdy jsme se domyslely, že má dům a jaké vlastní auto. Pak stačilo je srovnávat. Tady…“</p>

<p>Zamyslela se.</p>

<p>~~~</p>

<p>Mistr Sedzivoj se stěží vlekl. Hlava se mu pořád točila, jako kdyby hodně pil. Závratě přicházely ve vlnách, ale ledový noční vzduch mu pomalu přinesl úlevu. Na Plantach usedl na chvíli na orosenou lavičku.</p>

<p>„Derivát tetrahexanolu,“ zašeptal.</p>

<p>Tím ho Dimitrij uhostil. Alkohol se šesti uhlíky, dvojnou vazbou a s hydroxylovými skupinami – výuka soudobé chemie nebyla úplně marná. Něco si zapamatoval. A věděl ještě něco, co učebnice neuvádějí. Ta látka působí podobně jako běžný etylalkohol, jen sedmnáctkrát silněji. Jeden gram toho svinstva buší v hlavě jako čtyřiatřicet gramů vodky. Kolik mu toho Dimitrij do vína nalil? Číše byla velká, takže teoreticky vyžahl tři půllitrovky.</p>

<p>Alchymista se zasmál.</p>

<p>„Mám slušný splávek,“ konstatoval.</p>

<p>Vstal. Nohy začaly poslouchat, konečně se přestal potácet. Cestou několikrát zvracel, takže do krve mu přešlo jen málo jedu. Několik hlubokých vdechů a kráčel kupředu, každým krokem jistěji. U barbakanu ho minula policejní hlídka. Poldové zaskočeně zírali na dlouhý hnědý plášť, široký bílý krejzlík a podivnou pokrývku hlavy.</p>

<p>„Blázen,“ usoudil jeden, když se vzdálili natolik, že je neznámý už nemohl slyšet.</p>

<p>„Žádný blázen, ale šlechtic,“ poučil ho druhý. „Občas tady v noci řádí…“</p>

<p>„Nebo duch?“ ohlédl se třetí, ale mistra už neuviděl.</p>

<p>Za několik minut už usínal na své půdě. Než padl do postele, vypil na ex půl litru minerálky. Kocovina je projev dehydratace, odvodnění mozku. Sice nevěděl, jak to svinstvo funguje, ale chtěl se pojistit… Měl by se pomodlit, ale už hodně dávno si umínil, že se nebude modlit opilý nebo v den, kdy někoho zabije. Za záchranu života poděkuje Bohu zítra.</p>

<p>~~~</p>

<p>Bylo už po půlnoci, když Kateřina položila dlaň princezně na čelo. Konečně trošku ochladlo. Rány na obličeji vypadaly podivně, pokryly je jakési šupiny, ale kůže kolem už nebyla zarudlá.</p>

<p>„Taková odolnost by se mi šikla,“ řekla si alchymistka.</p>

<p>Šly spát.</p>

<p>~~~</p>

<p>Stáňu vzbudil pohyb.</p>

<p>Ihned sáhla pod polštář a když pocítila v prstech studenou pažbu naganu, otevřela oči. Princezna. Zřejmě se k ránu probrala, protože teď seděla zabalená v dece v kuchyni u stolu a lžící vyjídala jogurt z kelímku. Na jednom oku měla elegantní černou pásku. Vypadala jako mladá pirátka.</p>

<p>„Už jsi vstala?“ podivila se alchymistka. „Neměla bys ležet?“</p>

<p>„Za pár minut bych vás vzbudila…“</p>

<p>„Proč? Dnes je sobota…“ Také Kateřina vstala. Prošla bytem jako bludištěm a dala ohřát vodu na čaj. Půl litru zeleného ji postaví na nohy. Vždycky. Otevřela chladničku a užasle povytáhla obočí.</p>

<p>„Dokoupím,“ slíbila Monika.</p>

<p>„Má milá, snědla jsi tři litry jogurtu… Ublížíš si.“</p>

<p>Princezna jen zavrtěla hlavou.</p>

<p>„Co oči?“ zeptala se alchymistka.</p>

<p>„Jedno je už skoro v pořádku, jenom vidím trošku rozmazaně. Ve druhém zatím vidím jen světlé a tmavé skvrny… Děkuji vám,“ uklonila se. „Zachránily jste mi život.“</p>

<p>„Maličkost,“ broukla agentka. „To nestojí za řeč. Potřebuješ ještě něco? Třeba telecí krev?“</p>

<p>Upírka se jen usmála.</p>

<p>„Ne… Musíme chytit Dimitrije.“</p>

<p>„To nebude třeba,“ odpověděla klidně alchymistka. „Někdo nás předešel. Když jsi seděla ve sklepě, přišel na návštěvu a přišpendlil ho k podlaze rapírem. Myslíme si, že to byl Sedzivoj.“</p>

<p>„Opravdu. Třeba se nám ho podaří už zítra najít,“ zatvářila se teskně.</p>

<p>„Ještě biolog,“ připomenula Monika.</p>

<p>Překvapeně na ni pohlédly.</p>

<p>„Opravdu,“ svraštila agentka obočí, „včera jsi v horečce o nějakém biologovi mluvila… Co jsi měla na mysli?“</p>

<p>„Sieklucki. Mučil mě spolu s Dimitrijem.“</p>

<p>„Cože?!“ vyskočila Stanislava. „Zabiju tu svini!“</p>

<p>„Něco připravuje,“ řekla princezna. „Něco opravdu velkého. Zmínil se…“ přimhouřila oči. „Bylo to zvláštní… Ptal se Dimitrije, jestli se upíři můžou nakazit černými neštovicemi.“</p>

<p>„Proč?“ podivila se Kateřina. „Vždyť… Vždyť neštovice už neexistují! Podle toho jsme tě ostatně odhalily, máš po nich jizvy a tvrdila jsi, že ses narodila deset let po posledním zaznamenaném případě…“</p>

<p>„Říkal něco o kulturách baktérií. Že ještě nedozrály.“</p>

<p>„Vzpomínáš si na ty skleněné baňky v biologickém kabinetu?“ pohlédla alchymistka na sestřenku. „Sama jsi řekla, že jsou to kultury bakterií. Možná…“</p>

<p>„Ale proč? K čemu bude někomu galon tak škodlivých mikrobů?“</p>

<p>„Kdo ví? Ty znáš zločince. Třeba chystá teroristický útok? Nebo je někomu prodá. Je na světě málo lumpů? Korea, Libye, Irák… třeba dokonce strýček Usáma…“</p>

<p>Agentce zlomyslně blýskly oči. „Už vím, jak ho vyřídíme.“</p>

<p>Usedla k počítači. Spustila program, připojila se k síti CBS. Několik minut ťukala do kláves, potom napsala SMS a někam ji poslala.</p>

<p>„Co chystáš?“ zajímala se princezna.</p>

<p>„Kontrolovaný únik informací pro našeho spojence,“ usmála se. „Krakovská expozitura CIA právě dostala hlášku, že Mikuláš Sieklucki, člen polské sekce Al-Kajdy, připravil osm litrů suspenze černých neštovic.“</p>

<p>„Tomu neuvěří…“</p>

<p>„Vsadíš se?“</p>

<p>Spustila přijímač a připojila ho k počítači. Na monitoru se objevil obraz všech kamer. Zvětšila ten od školy. Musely čekat dlouho. Až po dvaceti minutách předjela před budovu dodávka a černý mercedes.</p>

<p>„Co ten tu chce?“ zeptala se Stanislava.</p>

<p>„Akreditovaný diplomat pro ochranu akce. V případě potřeby ho ochrání imunita, zajišťuje kumpány…“</p>

<p>Dva agenti si s dveřmi poradili rychle. Za několik minut vynesli ze školy několik černých krabic.</p>

<p>„A je po problému,“ ucedila princezna. „Zbývá otázka, jestli chytí učitele… Mohl uprchnout.“</p>

<p>„Nemyslím. Copak ví, že jsi volná? Je to vyřízeno. Co si dáš k snídani?“</p>

<p>„Můžu ještě jeden jogurt?“</p>

<p>~~~</p>

<p>Alchymista se na své půdě probudil. Co je dnes? Sobota… Hlava ho příšerně bolí, ale kromě toho se cítí obstojně. Vzpomínka na předchozí večer se vrátila hned po probuzení. Škoda rapíru, i když se jednalo jen o moderní kopii… Sobota. V noci se vyčasilo. Zablácené boty, špinavé šaty, zablácený plášť… Zpáteční cestu si moc nepamatoval, ale události ve vile měl výrazně před očima. Zabil Dimitrije. Napravil chybu, kterou spáchal před čtyřmi stoletími.</p>

<p>Co nadělá, hlava ho bolí tak, že má mžitky před očima. Dvě tabletky patřičného prostředku by měly pomoci… Obstojně uctil čtyřsetleté výročí vydání svého traktátu. Au… Mezi námi, víno bylo opravdu dobré, neměl by sehnat ještě jednu láhev? Škoda, že ho to nenapadlo. Teď už nemá smysl se tam vracet. Vraha to prý vždycky táhne na místo vraždy. Alchymista vzal lidem život už několikrát, ale nikdy po tom netoužil. Možná proto, že vždycky zabíjel výhradně ty, kteří si to opravdu zasloužili.</p>

<p>~~~</p>

<p>Kateřina vstoupila do dětského domova a zamířila do ředitelny. Zaklepala a bez čekání na odezvu stiskla kliku. Ředitelka sebou cukla.</p>

<p>„Co je?“ zavrčela.</p>

<p>„Kateřina Krušewská, Centrální bezpečnostní služba,“ ukázala legitimaci.</p>

<p>„V jaké záležitosti,“ zůstala ředitelka odměřená.</p>

<p>Příchozí bez vyzvání usedla na židli.</p>

<p>„Oznámila jste útěk,“ dělala, že nahlíží do notesu, „Moniky Stěpankovic.“</p>

<p>„Ano. Chytili jste ji?“ V obličeji se jí objevil výraz sadistického potěšení.</p>

<p>„Ano, ale sem se už nevrátí.“</p>

<p>„Jak to?“ nedokázala skrýt rozčarování.</p>

<p>„Nevzbuzujete naši důvěru.“</p>

<p>„Jsem váženým pedagogem s čistým štítem,“ nadechla se žena a zrudla pobouřením.</p>

<p>„Opravdu?“ procedila Kateřina. „Tak se podívejme na vaše materiály,“ vytáhla z tašky spis. „Pedagogická studia jste ukončila v roce 1978. Napsala jste práci o moderních pedagogických metodách. Ve dvou následujících letech se dočkala tří recenzí ve vědeckých časopisech. Všechny byly negativní, autor jedné se podivil, že tak příšerná práce plná chyb vůbec mohla být obhájena. Recenzenti samozřejmě nevěděli, že od druhého ročníku studia jste na příkaz StB zkoumala nálady studentů.“</p>

<p>„Jak se opovažujete?!“ zaječela žena, ale v očích se jí objevil strach.</p>

<p>„Prosím, zde jsou kopie vašich hlášení… Ostatně o to nejde. Dostala jste místo učitelky dějepisu v jednou varšavském lyceu. Zavedla jste tam novátorské výchovné metody, ostatně podle sovětského vzoru, důsledkem byla společná sebevražda tří vašich žáků. V zanechaném dopise vás obviňují. Ovšem strana vás ochránila, mezitím jste totiž vstoupila do jejích řad. Ale nemám čas probírat všechna ta svinstva,“ plácla o stůl svazkem papírů, „vyškrtněte Moniku z evidence.“</p>

<p>„Ale já…“</p>

<p>„S přihlédnutím k vašemu psychologickému portrétu doporučuji změnu práce. Vězení v Radomi hledá strážkyně,“ hodila na stůl leták. „Myslím, že tam najdete seberealizaci… A na tuto záležitost zapomeňte. Monika je už v našich rukou. Bude v agentuře učit srbštinu.“</p>

<p>Při odchodu za sebou tiše zavřela dveře. Prásknutí je tak nekulturní…</p>

<p>~~~</p>

<p>Sobotní odpoledne, smráká se, ale je škoda sedět mezi čtyřmi stěnami. Bolest hlavy přešla a doušek svěžího vzduchu ještě nikomu neublížil. Alchymista špacíruje Plantami. Prošel Floriánskou bránou. Na druhé straně malíři rozvěsili své práce. Obdivuje příšerné mazaniny, prohlíží obrazy, které jsou podle jeho názoru krapet předražené. Došel na Rynek.</p>

<p>Vraty sestupuje do sklepů, hledá pivo. Po chvíli sedí v hlubokém sklepení nad sklenicí nazlátlého nápoje. Přivírá oči a oddává se vzpomínkám. V době jeho mládí byl Krakov jiný. Moc se toho nezměnilo, hodně domů stojí dál, ale… Smrduté škarpy, nosiči vody se kbelíky na vahadlech, zablácené uličky, koně a vozy prodírající se mezi zdmi, blátivé cákance na stěnách… Obchůdky v přízemích domů a vozy, ze kterých sedláci prodávali slámu do slamníků, slepice a husy, smetanu, lesní med.</p>

<p>Všude čilý ruch, stovky dílen v uličkách kolem Rynku… Hluk, zvuk kovadlin. Dnes je Krakov stokrát větší. A přece alchymistovi připadá, že město připomíná vlastní mrtvolu. Něco se změnilo. Něco chybí…</p>

<p>~~~</p>

<p>Monika Stěpankovic měla výjimečně odolný organismus, i na upíra. Do večera se zbavila slabosti vyvolané otravou. Rány se zajizvily, ale ještě se neuvolnily strupy, které se na nich udělaly. Ať se všechno dobře zahojí… S okem to bylo horší. Odhadla, že bude muset chodit s páskou ještě týden.</p>

<p>„Musím zajet do chaty,“ řekla po obědě.</p>

<p>„Zůstaň s námi. Uděláme ti místo,“ usmála se Stáňa.</p>

<p>„Ráda,“ poděkovala princezna úklonou. „Ale nechala jsem tam mobil. Klienti mě už nepochybně hledají.“</p>

<p>„Telefon je tady,“ zadržela ji Kateřina. „Našly jsme i tvůj laptop, vzaly jsme všechny knihy a sešity. Raději se tam nevracej.“</p>

<p>„Ále,“ mávla rukou. „Ti čtyři hned tak nenajdou odvahu k návratu…“</p>

<p>Ale zůstala. Uvelebila se pohodlně na kanapi, spustila počítač a vrátila se k přerušené práci. SMS od klientů a budoucích zájemců zaplnily celou schránku. Ztratila celé dva dny.</p>

<p>„Zítra musím na chvíli odejít,“ ohlásila, když uložila další soubor.</p>

<p>„Násilím tě držet nebudeme,“ zabručela alchymistka. „Když si myslíš, že to zvládneš…“</p>

<p>„Cítím se už mnohem líp. Mléko pomohlo…“</p>

<p>„Používá se i při otravách olovem a rtutí,“ poznamenala líně Kateřina. „Zbavuje organismus těžkých kovů.“</p>

<p>Stanislava neodpověděla. Usínala schoulená na svém loži. Přítomnost upíra ve vlastním bytě by vyvolala u většiny lidí neklid. Ona přímo naopak – cítila se velice bezpečně. Kdo jí ublíží, když dům střeží šestnáctka, schopná zpřerážet kosti čtyřem chlapům naráz?</p>

<p>~~~</p>

<p>Zapálit samovar není právě snadné. Do střední trubice se nasype dřevěné uhlí, do nádržky kolem se nalije voda. Na to se nesmí zapomenout, protože mosazné plechy jsou letované cínem. Když se voda vypaří, ohřejí se na víc než dvě stě stupňů a přístroj se změní ve šrot.</p>

<p>Zapaluje se zdola. Dřevěné uhlí nevzplane snadno, používat zápalky je skoro vyloučené. V uzavřené trubici efekty prudkého hoření do určité míry připomínají výbuch dynamitu. Stanislava miluje svůj nový koberec, proto dává přednost tradiční metodě. Pod spodní rošt vsune otvory několik borových třísek. Než dřevo shoří a dřevěné uhlí vzplane, bude samovar chvíli kouřit. S tím se nedá nic dělat, je však možné otevřít okno.</p>

<p>Co ještě je třeba? Zápalky. Dají se použít obyčejné, ale proč, když sestřenka našla v trafice speciální krbové. Ještě je třeba chvíli foukat. V carském Rusku se k tomu používal měch zhotovený z holeně boty. Ovšem carské Rusko a jeho zvyky zmizely v propasti zapomnění. Raději hluboké nadechnutí… Čaj bude za dvacet minut, jakmile závoj bílé páry zahalí samovar a v otvorech víka se ozve typický „zpěv“.</p>

<p>„Musím se to naučit,“ pozorovala Kateřina přimhouřenými víčky. „Jde ti to dobře…“</p>

<p>„Na dvoře knížete místodržitele Konstantina se pilo hodně čaje…“</p>

<p>„Jaký byl?“</p>

<p>„Hrozný hajzl. Pračlověk. Měl velké ploché zuby, které cenil jako orangutan. Po obědě spával obutý… Mluvil obstojně polsky a možná si představoval, že je Polák,“ zamyslela se, „ale určitě jím nebyl. A co bylo nejhorší, pil čaj ze sklenice. To mu nemohli odpustit. Zkrátka divoch.“</p>

<p>„Pila jsi někdy čaj ze sklenice?“ zajímala se Katka.</p>

<p>„Asi čtyřikrát. A dodnes se stydím…“</p>

<p>~~~</p>

<p>Šest večer. Stanislava pohlédla na hodinky.</p>

<p>„Jdu,“ oznámila sestřenici. „Budu doma v deset.“</p>

<p>Kateřina tázavě vzhlédla.</p>

<p>„Ve vinárně u Beranů je etiopský večer. Nechceš jít se mnou?“</p>

<p>Kateřina chvíli váhala, ale potom odstavila samovar.</p>

<p>„Půjdu.“</p>

<p>„Mně ještě není dobře,“ vzdychla Monika. „Jestli dovolíte, zůstanu doma.“</p>

<p>Podzimní soumrak, ve vzduchu kapičky deště. Může být vůbec lepší doba k prohlížení snímků ze sluncem rozpálené africké země? Mokré dláždění krakovských ulic, světlo pouličních lamp se stěží prodírá závojem deště. Prázdné chodníky, zato v lokálech a obchodech spousty lidí. Ve sklepních kavárnách a pubech by nepropadl špendlík. Umělecký portál, schody dolů… Na akci je třeba zakoupit lístky. Nejsou laciné, ale stojí to za to.</p>

<p>Hudební skupina přijela ze svatého města Aksumu. Zapěla tři nábožné písně. Pětiminutová přestávka.</p>

<p>„Sistrum,“ identifikovala Kateřina nástroj v rukou jednoho hudebníka. „Jako na staroegyptských freskách…“</p>

<p>„Správně,“ potvrdila Stanislava. „V Etiopii jej ještě používají.“</p>

<p>Troška poezie. Černí studenti Jagellonské univerzity deklamují úryvky z Khebra Nagast a verše současných básníků. Někdo je překládá do polštiny. Stáňa ožila. Z tváří jí zmizel melancholický výraz.</p>

<p>Přestávka na občerstvení: kořeněné placky ze zrn amarantu, zapíjí se spařenou šalvějí se skořicí. K naprostému štěstí chybí jen datlová pálenka. Proč ji vlastně nemají?</p>

<p>Na zdech ze 16. století visí fotografie, etiopské kříže z procesí, obrazy malované na vydělané kůži. Obě dívky pomalu obcházejí a obdivují. Stanuly před velkým obrazem, dosti zvláštním. Znázorňuje muže, který sedí na židli a přikládá si k čelu pistoli. Před ním v pozoru salutuje běloch v uniformě.</p>

<p>„Co je to?“ podivila se Kateřina.</p>

<p>„Dá se říct, že můj starý známý,“ vysvětlila Stanislava. „Císař Theodor II. Klasa. Sympaťák, ale cvok.“</p>

<p>„A na tomto obraze…?“</p>

<p>„To je dlouhý příběh. V polovině 19. století začala Etiopie vycházet z izolace. Když nastoupila na trůn královna Viktorie, císař dostal její portrét a hrozně se zamiloval.“</p>

<p>„Do ženy, kterou znal jen z obrazu? Opravdu cvok –“</p>

<p>„Rozhodl se, že si ji vezme, poslal tedy do Londýna svůj portrét a milostný dopis. Připojil diplomatickou notu o svatbě. Po jisté době mu vyslanec předal odmítavou odpověď. V Etiopii vládl odporný zvyk likvidace nositelů takových zpráv. Císař však byl trošku civilizovanější než jeho předchůdci. Vyslance jen uvěznil. Hodlal mu pouze useknout ruku a pak ho propustit na svobodu. Jedno však nepředpokládal. Angličanům se jeho přístup vůbec nelíbil. Poslali silný výsadek a vydali se osvobodit diplomata násilím. Císař své armádě věřil, zabarikádoval se tedy v pevnosti… Dělostřelectvo však rychle rozstřílelo hliněné zdi. Při pohledu na smrt svých vojáků se rozhodl vzdát. Vydal vězně a anglického velitele lorda Napiera pozval do svého apartmá. V přítomnosti nejvyšších státních hodnostářů se ještě jednou vyznal ze své lásky ke královně Viktorii. Potom vytáhl pistoli a střelil se do hlavy.“</p>

<p>„Kruci… Tvrďas,“ konstatovala Kateřina.</p>

<p>„Ovšem. Byl to velký muž, schopný položit život za svůj národ…“</p>

<p>„Říkáš to, jako bys…“</p>

<p>„Měla jsem tu čest ho znát osobně,“ přerušila ji. „A tady máme císaře Haile Selasieho…“ zastavila se před dalším portrétem. „Velice zajímavý chlápek. Měl fenomenální paměť, přitom byl prakticky negramotný… Ale učinil velkou věc. Zrušil tradiční soudnictví.“</p>

<p>„Bylo snad špatné?“</p>

<p>„Příšerné. Hlavně vyšetřovací metody. Když ve vesnici někdo něco ukradl, lidé šli k čaroději. Ten vybral dítě, omámil je opiem a poslal na ulici. Ke komu hošík přiběhl nebo do kterého domu vešel, ten byl vinen. A zloději uťali ruku nebo nohu.“</p>

<p>„Uf… Veselá zemička. Klidně si doma obědvám a za pět minut můžu přijít o ruku nebo nohu?“</p>

<p>„Něco takového. Proto jsem vždycky zapřela dveře židlí a na ulicích jsem se dívala na všechny strany,“ usmála se. „Byla jsem tam třikrát a určitě se tam ještě někdy vrátím…“</p>

<p>Na pódiu se objevila další skupina. Špetka moderní hudby. Jakési etiopské disco-polo, jen bez triček a adidasek. Na stoly přišly další placky. Obě dívky mlčky jedí. Stanislava si připomenula chuť. Mohli je sice připravit lépe, ale ani tak nejsou špatné. Kateřina zvědavě ochutnává.</p>

<p>Se skupinou přijel její vedoucí a hlavní sponzor, Mapete. Nyní stojí ve dveřích do zákulisí. Černé oči v poklidu obhlížejí sál. Poslechnout si jeho soubor přišli hlavně studenti orientalistiky a afrikanistiky, dohromady několik desítek osob. Je tu několik novinářů, o něco víc náhodných obyvatel Krakova, kteří zatoužili po trošce exotiky.</p>

<p>Ale nyní zírá na tmavovlásku u stolu. Dívka zuby trhá kusy placky, občas prohodí několik slov s blondýnkou vedle sebe. Občas se k němu obrátí obličejem. Nevidí ho, ale pro jistotu o krok ustoupil. Je to ona. Bezpochyby. Tak je to pravda… Neviděli se dvanáct let a ona nezestárla ani o měsíc. Muž má na předloktí čtyři jizvy.</p>

<p>Bylo jich pět, když v pohoří Sieman plavili písek při hledání valounů iridia. Přepadla je nevelká skupinka banditů, zbytky komunistické gardy, kterou zničili povstalci. Spodina, která hledala cestu přes hory… Jeho společníci zemřeli ihned. Výtěžek však dobře schovali, komunisté tedy rozdělali velký oheň, aby mu přižehli chodidla.</p>

<p>Objevila se nečekaně, na svahu nad roklí. Běloška osmahlá africkým větrem, seděla na malém plavákovi. Jistě, překvapila je, ale pobít sedm ozbrojených banditů během dvou minut je čin, který si zaslouží nejvyšší uznání. Neznámá Mapeteho ošetřila a odvezla do nejbližší vesnice. Šamanovi dala padesát dolarů na náklady léčby. Toto velkomyslné gesto ho udivilo.</p>

<p>Řadu týdnů ležel v horečkách. Čaroděj mu pověděl, koho potkal. V Etiopii přijala arabské jméno Sadia. Spatřili ji dvakrát. Byla dvorní dámou na dvoře císaře Theodora, za války s Itálií radila císaři Selasiemu. Nyní se opět vrátila. Za celé století vůbec nezestárla…</p>

<p>Mapete se chtěl odvděčit za záchranu života. Před dvěma lety se dozvěděl, že dvacetiletá Evropanka jménem Sadia obchoduje v jižním Súdánu. Pašování zbraní pro křesťanské povstalce, stříbra, velbloudů… Než pronikl k jejímu úkrytu, ukázalo se, že kšeft prodala a odjela. Kam? Nikdo nedokázal odpovědět. A teď se znovu setkávají…</p>

<p>Na věšáku visí její plášť. Zaujata fotografiemi si ničeho nevšimne. Stačí udělat několik kroků a strčit jí do kapsy kožený váček iridiových valounů. Ví, že by nepřijala, kdyby jej nabízel osobně… Chce pro ni udělat ještě něco. A dokonce ví co. Schovala se tady, takže nikomu nepoví, že ji potkal.</p>

<p>~~~</p>

<p>Osm večer. Déšť zesílil, ochladilo se. V době, kdy jedni zábavu končí, jiní teprve začínají. Dupající šlechtici sestupují do sklepení u Rynku. Hostinský beze slova kyne ke vchodu po vedlejšího sálu, označeného šerpou a cedulkou „reservé“. Ve sklepení sedí u stolu muž v hnědém plášti. Na stole kameninové džbány s medovinou a pivem, poháry a talíře.</p>

<p>„Zvu vás ke stolu, vážení,“ usmívá se potutelně.</p>

<p>Polský král Jacek Komuda se zaskočeně ohlíží na hostinského.</p>

<p>„Pronajali jsme…“ začíná.</p>

<p>Hostinský krčí rameny.</p>

<p>„Řekl, že patří k vám, zaplatil předem za všechny…“</p>

<p>Pohoštění se neodmítá. Usedají ke stolu.</p>

<p>„Kdo jste?“ pohlíží na dárce spisovatel ve vyšívané ukrajinské košili, který partu doprovází. „Rádi bychom věděli, komu vděčíme…“</p>

<p>Muž se opět usmívá. Oči se mu podivně lesknou. Jsou světlé a zářivé, a současně z nich čiší pobavení.</p>

<p>„Nazývejte mě alchymistou.“</p>

<p>„Vznešené povolání,“ bručí nakladatel v úboru švédského důstojníka. „Jak jste se domyslel, pane?“</p>

<p>„Dnes je svátek biskupa Martina. Pokud ctíte staré tradice, museli jste se tady objevit.“</p>

<p>„Svatý Martin,“ vzdychá Komuda. „Opravdu jsme se tady sešli k této příležitosti… Nemysleli jsme si, že kromě nás tento svátek ještě někoho zajímá.“</p>

<p>„Den, ve kterém tradičním pokrmem má být pečená husa,“ vzhlédl spisovatel od poháru s medovinou.</p>

<p>„Správně, ale kde ji vzít,“ vrčí král.</p>

<p>Alchymista tasí od pasu bambitku. Ke stropu houkne výstřel. Nabil čtvrtinu obvyklé nálože, ale i tak to pořádně zahřmělo. Na toto znamení hostinský a číšník přinášejí stříbrnou mísu s velkou husou. Váží určitě přes deset kilo. Upečená na rožni, hojně potíraná máslem s česnekem a skořicí. Nazlátlá kůžička, nebeská vůně přemáhá pach spáleného prachu, dráždí nozdry… Šlechta překvapeně zírá na hostitele. Ten se skromně usmívá, odkládá pistoli na stůl. Král, který sedí naproti, vystudoval historii. Spisovatel archeologii. Oba užasle hledí na zbraň. Bambitka je autentická, podle vzhledu ze sedmnáctého století…</p>

<p>~~~</p>

<p>Vůni pečené husy je cítit až na schodech. Princezna se zřejmě rozhodla ohřát jídlo v troubě. Přišly právě v okamžiku, kdy do ní nahlížela. S plynem neměla zkušenosti, ale nic nepřipálila. Na stole už byl ukrajinský ubrus. Rozložila nejlepší talíře a nejhezčí příbory.</p>

<p>„Jak víš, že je dnes svátek?“ diví se Stanislava.</p>

<p>„To není jen obyčejné jídlo,“ usmívá se princezna. „Dnes je svatého Martina. Když jsem jistou dobu žila v Uhrách, tento den jsme slavili pořádně.“</p>

<p>Kateřina žasne. Sestřenka i princezna ji někdy překvapují znalostí věcí, o kterých nemá tušení.</p>

<p>~~~</p>

<p>Zábava ve sklepení končí. Pečená husa se změnila ve vzpomínku, zůstala po ní jen hromádka pečlivě ohlodaných kostí. Nevelká nazlátlá skvrna na míse je stopou po jablečné nádivce… U stolu vypili deset litrů medoviny. Rozmluva se vleče. Spisovatel se škádlí s nakladatelem. Grafoman-maniak i ve volném čase uvažuje, co tady ještě popsat. Povídá si s drobnou blondýnkou vedle sebe. Král popisuje několika zvědavcům historii proslulého buřiče a ničemy Stadnického, nazývaného Řetězový ďábel. Urostlý šlechtic ve světle žlutém plášti se obrací k mlčícímu hostiteli.</p>

<p>„Jak se jmenuješ, alchymisto?“</p>

<p>Úsměv a záblesk očí.</p>

<p>„Nazývejte mne Sedzivoj.“</p>

<p>~~~</p>

<p>„Den svatého Martina dříve znamenal ukončení všech polních prací,“ vysvětluje Stanislava. „Až do jara se práce v hospodářství omezovaly na usedlost. Štípalo se dříví, hotovily se do zásoby pirohy, potom nastávaly dlouhé večery, kdy se scházely ženy, aby draly peří nebo tkaly, přitom si vyprávěly různé, nejčastěji strašidelné příběhy.“</p>

<p>„Pirohy do zásoby?“ pozvedá bývalá agentka obočí. „Jak to?“</p>

<p>„Dělaly se několik dní, mírně se vysušily, aby se neslepily, a věšely se v pytli na půdu. Zimy tehdy přicházely dříve a byly mrazivé, bez těch hloupých oblev v lednu. Pytel pirohů, někdy dva, vedle visely šunky, kromě toho šrůtky slaniny… bylo co jíst až do jara…“</p>

<p>„Proč se toho dne jedla husa?“ zajímala se sestřenka.</p>

<p>„Podle legendy se svatý Martin schoval do hejna husí, když ho chtěli zvolit papežem… Podle jiné v době, kdy byl papežem, vypukl v Římě strašlivý hlad. Tito ptáci byli ve Věčném městě tehdy uctíváni skoro jako posvátné krávy v Indii. Od doby, kdy kejháním probudily stráže na Kapitolu, měly klidný život, lidé o ně pečovali a krmili je. Pro záchranu hladovějících ubožáků papež přikázal pobít to opeřené hejno… Jedna drobnost ale neodpovídá,“ usmála se. „Svatý Martin nikdy nebyl papežem. Tím byl jiný Martin, po smrti také kanonizovaný. Časem ty dvě tradice splynuly v jednu…“</p>

<p>„Kdysi jsem byla v Římě,“ chlubí se Monika. „V roce 1600. Tehdy jsem z dálky zahlédla zázračnou relikvii, roušku svaté Veroniky…“</p>

<p>„Je čas jít spát,“ vrčí Stanislava. Po vypití půl láhve vína se cítíte hodně unavení.</p>

<p>~~~</p>

<p>Kateřina a Stanislava šly v neděli ráno do kostela. Princezna se už cítila lépe, ale rány ještě pořád vypadaly příšerně. Stanislava položila na tácek malý kožený váček s něčím těžkým.</p>

<p>„Co to bylo?“ zeptala se sestřenka po mši.</p>

<p>Alchymistka okamžitě uhodla.</p>

<p>„Pozdrav z Etiopie,“ odpověděla záhadně.</p>

<p>Při zpáteční cestě zašly na Rynek, kde odevzdaly pět disket a inkasovaly peníze od líných studentů.</p>

<p>„Maličká vydělává docela slušně,“ konstatovala Kateřina a zastrčila do vnitřní kapsy skoro šest set zlotých.</p>

<p>„Založíme jí konto na internetu,“ navrhla Stanislava, „pak nebude muset roznášet diskety.“</p>

<p>Kateřina uznale zamrkala. Sestřenka rychle dohání civilizační dluhy.</p>

<p>Princezna připravila nedělní oběd. Šašlik by byl lepší ze skopového, jenže kde je vzít? Maso bylo přes noc a dopoledne naložené v marinádě z bylinek, koření, oleje a trošky balzámového octa. Stanislava položila na stůl nejhezčí, ručně vyšívaný ukrajinský ubrus. Stál hodně, ale byla znát obrovská práce do něj vložená. Bezejmenné vyšívačky na něm pracovaly mnoho týdnů.</p>

<p>Rozložila talíře se zlatým proužkem a lepší příbory se stříbrnými držadly. Jen princezně dala obyčejné. V poslední době si užila kontaktu se stříbrem nadbytek. Krátká modlitba a bylo možné zasednout k obědu. Jen ještě svícen se třemi červenými svícemi. Dívky jedly mlčky.</p>

<p>Po obědě a moučníku bylo třeba pracovat. Kateřina má šestadvacet filmů od kostelů. Musí všechny prohlédnout. Je to samozřejmě práce na mnoho hodin, ale ještě pořád má aktivní spojení s bází. Superpočítač to zvládne. Úkol je prostý. Rozložit dav na jednotlivé postavy, identifikovat, pominout děti, ženy a mládež. Muže ve věku 35-55 let identifikovat, vyřadit všechny, jejichž personálie je možné určit… Ostatní promítnout jako portréty… Škoda, že kvalita filmů standardního záznamu není mimořádná. Konečně systém končí práci. Osm set snímků, většinou hodně rozmazaných. Program rekonstruuje pravděpodobnou podobu. Stanislava je postupně prohlíží.</p>

<p>„Nic,“ říká nakonec. „Není tady.“</p>

<p>Opakují prohlídku, tentokrát ověřují skoro dva tisíce identifikovaných. Co když nějak legalizoval svůj pobyt? A opět marně. Trvalo jim to dlouho.</p>

<p>O půl osmé princezna vzala malé zrcátko a svou dýku. Sundala obvaz a dlouze zkoumala oko.</p>

<p>„Jak je?“ zajímala se Kateřina.</p>

<p>„Doroste, ale barva neodpovídá,“ vzdychla.</p>

<p>Odtrhla zrak od zrcátka a pohlédla na agentku. Opravdu, levé oko po zahojení zůstalo modré, kdežto pravé… získalo světle hnědou barvu…</p>

<p>„Navíc pořád ještě nevidím ostře,“ dodala zamračeně. „Doufejme, že se to za pár dní spraví.“</p>

<p>Opatrně zvedla strup na tváři a oddělila jej od kůže. Rána se ideálně zajizvila, tkáň však je pořád hodně citlivá. Princezna opatrně přetřela jizvy vatou namočenou do peroxidu.</p>

<p>„Zůstane dolíček, stejně jako u ucha po neštovicích,“ řekla.</p>

<p>„I tak budeš pořád krásná,“ uklidnila ji Stáňa.</p>

<p>Kateřina aktivovala v počítači televizní kartu. Obvyklé zprávy, vlastizrádci opět schválili řadu zákonů ztěžujících lidem život. Vládní zaprodanci posunuli svou nešťastnou zemi hlouběji do objetí Unie. Korupce, zpronevěry, zlodějny, skandály, zločinnost, chce se přímo blít… Kromě jiných informací malá, ale zajímavá zmínka.</p>

<p>„Kontrarozvědka ve spolupráci s americkými zvláštními službami zatkla Mikuláše S., předpokládaného šéfa polské sekce Al-Kajdy. V jeho bytě a ve škole, kde pracoval, byly zabaveny kultury nakažlivých nemocí, připravené k okamžitému použití.“</p>

<p>„Zřejmě se uvolní místo učitele biologie,“ podotkla Stanislava a nenápadně zívla.</p>

<p>Bohužel žádná z nich nemá potřebné vzdělání.</p>

<p>~~~</p>

<p>Noční autobus z Krakova přijel časně ráno na nádraží v Pultusku. Vystoupil jen jeden cestující. Zapnul si koženou bundu s podšívkou. Na záda si hodil šedý vojenský batoh. Důkladné boty, na hlavě měkký semišový klobouk.</p>

<p>Není snadné v něm poznat alchymistu. Vstoupil do nádražní budovy, obhlédl obskurní vnitřek. Autobusový jízdní řád tvořil nějaký kretén. Příchozí pohlédl na hodinky a rozhodl se. Opodál je stanoviště taxíků.</p>

<p>„Chci do Starého Sielce,“ přikázal a usadil se na zadním sedadle.</p>

<p>Ujel přes dvanáct kilometrů. Vystoupil u křížku na křižovatce a zaplatil smluvenou částku. S batohem na zádech vyrazil na jih. Staré koryto Narvy, dnes už jen tůňky zarůstající rákosím, odděluje od pevniny ostrov o rozloze asi tři čtvereční kilometry. Močály, louky, výše pole, březové hájky… Na první pohled vypadá okolí ponuře, nehostinně a neplodně. Půdu tvoří mazovské písky, na nich toho moc neroste… Alchymista kráčel pravidelnými, ráznými kroky. Nakonec došel k okraji lesa. Bylo to místo stejně dobré jako každé jiné. Ale napřed musí posnídat.</p>

<p>Z batohu vyňal půl bochníčku chleba, tuňákovou konzervu a otvírák. Od nedaleké řeky táhl chlad. Zoraná pole… Mistr Sedzivoj poklidně pojídal krajíce chleba s rybou. Někde tady je to, co hledá… Někde v dohledu je poklad. A nastal čas ho získat.</p>

<p>V lednu 1868 nad touto krajinou explodoval bolid. Na zem dopadlo sedmdesát tisíc meteoritů. Vědci je klasifikovali jako chondrity H5. Nejmenší vážily čtyři gramy, největší přes sedm kilo. Na tomto místě jich leželo nejvíc: průměrně třicet metrů od sebe. Hodně jich posbírali sedláci, meteority roztlučené na prášek používali jako lék. Ovšem alchymista spoléhá na to, že zbyly i pro něj…</p>

<p>Chondrity H5 jsou světlešedé kameny se zrnky stříbřitého kovu. Na povrchu je sklovitá, opálená vrstva. Obsahují tolik železa a niklu, že na ně reaguje – i když jen slabě – detektor kovů. Alchymista vytáhl přístroj z batohu. Složil cívku, zapojil kabely, nasadil si na uši sluchátka a byl připraven zahájit vyhledávání.</p>

<p>~~~</p>

<p>Ředitel, který stál ve dveřích školy, uviděl přicházet Moniku společně se dvěma učitelkami. Zřejmě se setkaly cestou. Nevypadá moc dobře, oči jí trošku pohasly. Na jednom má pásku. Není nemocná? Poslední dobou hrozně řádí chřipka…</p>

<p>První hodinu je fyzika. Naprosté nesmysly, řeší nějaké debilní úkoly, ze kterých nic nevyplývá. Princezna jich několik vyřeší, potom zavírá oči a odplouvá. Něco jí uniklo. Ale co? Aha, v chatičce nechala naložené maso. Musí tam zajet a vyudit je. Jak dlouho je naložené? Tři dny. V nejhorším to postačí. Hm. Na louce roste osamocený keřík jalovce. Bude se hodit…</p>

<p>Následující hodiny plynou jako ve snu. O velké přestávce zaběhla do krámu a koupila litr jogurtu. Cítí, že se ještě docela nezbavila jedu… Konečně konec vyučování. Loučí se s učitelkami a mizí.</p>

<p>Ve vzduchu visí vlhko. Před chvílí pršelo. Monika si nasazuje brusle. Za chviličku uhání Plantami, vyhýbá se velkým kalužím. Dychtivě vdechuje do plic chladný, vlhký vzduch. Po šesti hodinách strávených ve škole to potřebuje. Zahřála se, takže jí prospívá dotyk vlhkého vánku v obličeji. U barbakanu sedí dvě cikánky. Obvykle věští chodcům, ale teď potenciální zájemce zahnal déšť. Princezna je míjí, věnuje jim jen jeden lhostejný pohled. V oku jí na okamžik vzplane rudý ohýnek. Obě ženy se křižují. Cikáni jsou pořád ještě přírodní národ. Nezcivilizovali se natolik, aby ztratili schopnost vnímat určité jevy, kterým my už dávno nevěnujeme pozornost. Dobře vědí, že nejsme na této planetě sami.</p>

<p>„Viděla nás,“ šeptá starší a provází blondýnku pohledem.</p>

<p>„Třeba z toho nic nebude?“ drkotají mladší zuby, přitom vůbec ne zimou.</p>

<p>„Nebudeme riskovat. Za půl hodiny jede vlak do Varšavy.“</p>

<p>„To není naše území.“</p>

<p>„Vím. Ale radši budu mít kudlu v břiše než ještě jednou potkat toto…“</p>

<p>Monika jede autobusem na konečnou. Za půl hodiny už přechází louku. Koně tu nejsou, pastva už skončila. Až do jara budou v teplých stájích melancholicky kousat seno, občas se proběhnou. Princezna kráčí po chladem povadlé trávě, míjí lávku, přichází k domku. Od doby, kdy odešla, se nic nezměnilo. Cítí se jako při návratu domů… Maso už nasáklo, nastal čas je vyudit. Nejlépe „na lískách“…</p>

<p>Lopatkou rychle vykope díru hlubokou přes metr. Vedle druhou, trošku mělčí. Obě spojuje šikmý tunel. Hlína se trošku sype, ale s tím nic nenadělá. Mělčí díru zakrývá mřížkou z lískových prutů a zavěšuje na ně maso. V hlubší jámě rozdělává oheň. Nedaleko, hned u zdi telefonní centrály, leží buk poražený bouří. Dívka rychle usekne tenčí větve. Nad dírou se už zvedá první nesmělá stužka kouře.</p>

<p>Udit je možné studeným nebo teplým kouřem. Monika nemá na vybranou – uzení studeným trvá nejméně čtyřiadvacet hodin. Teplým to jde rychleji: někdy šest, někdy osm… Oheň líně plápolá, občas je povzbuzen novým špalíkem. Usedla vedle ohniště, přes ramena si přehodila ovčí kůži z chatky. Necítí chlad, přestože je už listopad. Oči jí září rudě. Nasadila si sluchátka a poslouchá další knihu. Uzené začíná vonět. Ach vy vegetariáni, ani netušíte, oč přicházíte…</p>

<p>~~~</p>

<p>„Už mě nenapadá, jak ho najít,“ prohlašuje Kateřina. „Ani nevíme, jestli je v Krakově.“</p>

<p>„Myslíš, že odjel, když se vypořádal s Dimitrijem?“</p>

<p>„Ano. Ale nějak nevidím našeho upírka…“</p>

<p>„Odjela do chatičky udit. Můžeme za ní zajít. Budeme jí dělat společnost…“</p>

<p>~~~</p>

<p>Najít meteorit není snadné. Ani na místě, kde by jich mělo být naseto jako hub po dešti. Uplynulo přes 130 let. Země byla mnohokrát zorána. Ostrov několikrát zalila povodeň. A ani zdejší sedláci nejsou hloupí.</p>

<p>Odliší spad z vesmíru od místního kamení. Sběratelé za meteority slušně platí.</p>

<p>Alchymista rozložil karimatku a vytáhl tlustou deku. Noc bude chladná, ale je zvyklý spát pod širákem. Vyhledal hájek u vody. Vybudoval šikmou stříšku, aby ochránil lůžko před kapkami rosy. Komárů se touto dobou už obávat nemusí. Rozštípl dlouhý kmen, sekerkou jej vydlabal a potom zapálil. Horní část opřel o klíny a dlouhé ohniště zakryl. Bude žhnout řadu hodin a ohřívat mu lože. Naučil se to kdysi dávno na Sibiři, kdy v těžkých dobách občanské války lovil v lesích bolševické rozvědčíky. Pohlížel do rudého žáru a vzpomínal.</p>

<p>~~~</p>

<p>Tři dívky sedí na prknech a pohlížejí do žároviště, které dohasíná na dně díry. Země byla zavlhlá, takže se nad ní zvedá oblak páry a pochopitelně kouře. Je ticho, na obloze se objevují podzimní souhvězdí… Pivo, ohřáté v měděném kotlíku zavěšeném vedle masa, rozehřívá. Snědly chleba se sádlem. Myšlenky líně plynou.</p>

<p>~~~</p>

<p>Šest ráno, přichází další podzimní den. Alchymista vylézá z lože. Trošku promrzl, ale oheň znovu nerozdělává. Vytahuje lopatku a zasypává kmen vlhkým pískem. Pod ostřím lopatky mu nečekaně něco zaskřípe. Kámen? Jistě, ale ne obyčejný. Černý povrch, poznamenaný jakoby otisky kočičích tlapek, se leskne jako přižehlá plastická hmota. Vryp ostřím nože odhaluje vnitřní vrstvy. V šedém kameni se jako svatojánské mušky lesknou částečky kosmického železa.</p>

<p>~~~</p>

<p>Nad Krakovem svítá. Podzim. Monika vytahuje z jámy uzené. Jeho kůže zčernala a leskne se. Stanislava odkrajuje tři silné, šťavnaté plátky. Kateřina se vrací z nedalekého sídliště s vonícím, ještě teplým bochníkem chleba…</p>

<p>„V sobotu by mělo být pivo hotové,“ oznamuje Stanislava.</p>

<p>„Uvidíme,“ usmívá se Kateřina. „Je to už jen pár dní…“</p>

<p>~~~</p>

<p>Jejich plán spočívá na velice nejistých základech. Předpokládají, že Sedzivoj je ještě pořád v Krakově. Předpokládají, že se bude chtít napít piva, jaké vařili v době jeho mládí. Předpokládají, že se vyskytuje na Rynku a že čte noviny, že ho zaujme informace o uspořádání staropolského večera v jednom z lokálů… Je těch předpokladů hodně, přitom postačí, aby jeden byl chybný… a celý plán se sesype jako domek z karet.</p>

<p>Staropolský večer nevzbudil u obyvatel Krakova ani u turistů přehnaný zájem. Přesto se sešlo asi padesát lidí, dostatečný počet, aby podnik neutrpěl ztrátu… Vlastně nikde nebylo řečeno, že se lidé mají patřičně obléci, ale účastníci jako by to pochopili sami. A to bylo dobře. Monika a Kateřina zaujaly místa u baru. Oblékly si krásné šaty, dva dny přišívaly krajky a žehlily látku. Stanislava jim nemohla pomáhat. Sice si v mládí léčila nervy háčkováním, ale v krejčovině se nevyznala… Přesto výsledek předčil očekávání. Vypadají skvěle.</p>

<p>Místo u výčepu je ideální. Je odtud vidět na všechny přicházející i odcházející. Stanislava, také oblečená podle módy sedmnáctého století, obchází sál a sbírá prázdné korbele. Agent CBS za barem se oblékl zvlášť malebně, v černém chalátu s přilepenými pejzy se sem skvěle hodí… první půlhodinu ho výkřiky: „Žide, medovinu!“ trochu lekaly, ale potom si zvykl, šlechta totiž nijak nešetřila.</p>

<p>Zájemců o tradiční pivo není moc, nezvykli si na ně, nechutná jim… Barva a zákal také odrazují. Ale obyčejné tankují co stačí, čili průměrně korbel za hodinu. Objednali si škvarkovou kaši a nyní ji slopají z misek dřevěnými lžícemi. Ulamují si kusy suchého salámu, trhají bochníky chleba. S dřevěnými miskami to byl výborný nápad, barmana ale trápí, jestli vydrží koupel v myčce nádobí…</p>

<p>Do sklepa přichází muž s úlisným pohledem. Když zahlédne nápis o možnosti získat tradiční pivo domácí výroby, na úzkých rtech se mu objeví úsměšek. Zamíří rovnou k baru. Dřevěné misky, dřevěné příbory… Nepochybně byla porušena spousta předpisů včetně norem ISO, platných pro restaurace. Každá další zjištěná drobnost mu působí pořád větší potěšení.</p>

<p>„Hygienická služba, kontrola,“ pokládá na pult legitimaci. „Vyprázdněte lokál a připravte faktury na tohle,“ ukazuje na karafu s kalným obsahem.</p>

<p>Chlap má smůlu. Ještě nedomluvil a už pocítil, jak ho něco bolestivě píchá do zad. To mu král strčil špičku šavle pod lopatku. Vedle stojící Velký grafoman ve vyšívané ukrajinské košili sice ještě nic nevytáhl, ale výraz jeho očí nevěstí nic dobrého. Hygienik netuší, že je to opravdový šílenec, schopný napsat knihu za dvanáct dní. Ale při pohledu na oba muže poněkud ztrácí sebejistotu.</p>

<p>„Pod stůl, cháme, ten papír sežereš a potom nám odštěkáš jeho obsah,“ navrhuje zdvořile panovník.</p>

<p>Posune šavli. Nežertuje, ostatní přítomné akce zaujala, otáčejí hlavy. Za chvíli začnou jatka…</p>

<p>„Jen klid, Milosti,“ krotí je barman. „Vraťte se na svá místa, vyřídím to…“</p>

<p>Pohlédne na hygienika zničujícím pohledem. Potom pokládá na pult svou legitimaci CBS.</p>

<p>„Vypadni, břídile, než nám zničíš akci,“ syčí. „Jestli kvůli tobě selže, postaráme se, abys seděl tři roky za narušení vyšetřování, a do basy poputuješ na invalidním vozíku s rozsudkem za pedofilii…“</p>

<p>Než domluvil, chlap zmizel. Může se řádit dál. Stanislava ulehčeně vydechla. Šlechta se baví. Někdo se pokouší stínat svíčky šavlí… Král hradí nákup nového svícnu. Na stole však zůstaly ještě tři. Rozložitý šlechtic ve žlutém županském plášti tasí zbraň… Nač příbor.</p>

<p>Stanislava ho brzdí gestem. Jeho šavli nikdy nenabrousili. Sestřenka jí podává starou bátorovku, trošku těžší než dnešní kované hračky. Je ostrá jako břitva. Rukojeť dobře leží v dlani, modré tyrkysy chladí kůži… Alchymistka sekne jednou, znenadání, jediným plynulým pohybem. Uťatá část svíčky i na stolní desce hoří dál. Závan vzduchu od ostří vedeného přesně vodorovně nestačil ke zhasnutí. Klidně zasouvá šavli do pochvy. Všichni ztichli, potom někdo nesměle tleská.</p>

<p>„Kde jste se to naučila?“ ptá se nakladatel, ale dívka nemusí odpovědět.</p>

<p>Do lokálu přichází ještě někdo. Poznala ho podle siluety. I oni ho ihned poznali. Kráčí jistým, pevným krokem, dlouhým hnědým pláštěm zametá podlahu. Kolem krku široký krejzlík, oči lesklé jako kusy hnědého ledu.</p>

<p>Zdraví gestem přítomné za stoly. Nakladatel nabízí židli, dosud obsazenou koženým širákem. Příchozí děkuje přikývnutím.</p>

<p>„Máte tradiční pivo,“ ptá se barmana, „uvařené podle dávné receptury?“</p>

<p>„Samozřejmě,“ přikyvuje hostinský. „Jenže každému nechutná.“</p>

<p>Alchymista pohlíží na karafu s nápojem a usmívá se.</p>

<p>„Máte tupláky? Jestli je dobré…“</p>

<p>„Receptura se za posledních čtyři sta let nezměnila, ledaže bych zapomněla na nějakou složku, mistře Michale.“</p>

<p>Známý hlas… I když po tolika staletích se silný hraniční přízvuk už hodně setřel. Možná by ten šepot ani nepoznal, ale tady nikdo jeho jméno nezná… Bez překvapení pohlíží na svou žačku. Uplynulo skoro půl tisíciletí, ale nezměnila se. Na tvářích se mu objevuje nepatrný úsměv.</p>

<p>„Vítej, Stanislavo. Rád tě zase vidím.“</p>

<p>„Já tebe také,“ sklání hlavu.</p>

<p>Představovala si toto setkání mnoho let, pokaždé jinak. Nyní dopadlo docela obyčejně, přirozeně, jako by se rozešli před třemi dny.</p>

<p>„Přežila jsi,“ konstatuje. „Udivující, když uvážíme, kolik času uplynulo… Určitě máš co vyprávět. Podobně jako já… To jsi vařila ty?“</p>

<p>„Já. Celá akce je částečně mým dílem,“ dodává.</p>

<p>„Jestli je to pivo této dámy, vezmu si hned dva korbele,“ obrací se Michal k barmanovi.</p>

<p>„A co tak rovnou třílitrový džbán?“ navrhuje on. „A na účet firmy,“ mrká na Kateřinu.</p>

<p>Ta přikyvuje.</p>

<p>„Dovol, mistře, abych ti představila svou sestřenku Kateřinu Krušewskou.“</p>

<p>„Těší mě…“ líbá jí galantně ruku.</p>

<p>„A toto je naše přítelkyně, princezna Monika Stěpankovic,“ představuje dál.</p>

<p>„Hezoučký upírek,“ uklání se alchymista. „Doufám, že nekouše.“</p>

<p>Usmívá se. Jakým zázrakem to hned poznal? Co však na tom sejde?</p>

<p>„To je dobře, že jsme se konečně setkali,“ obrací se k žačce. „Dimitrij se zmínil, že vám už definitivně došla tinktura.“</p>

<p>„Dimitrij…“ mračí se. „Mistře, ta svině…“</p>

<p>„Netrap se. Nic nám nehrozí. Zabil jsem ho. Udělal jsem velkou chybu, tenkrát. Měl jsem předvídat následky. Hm, vlastně jsem ji napravil.“</p>

<p>„Tinktura?“</p>

<p>„Zbylo málo,“ vzdychá, „ale potřebuji také, bude proto třeba nějakou vyrobit. Promiň, musím si pohovořit s přáteli… Přisednete si? A pro všechny případy…“ podává jí vizitku s telefonním číslem.</p>

<p>Barman přináší zezadu tři skládací židle. Usedají ke stolu. Alchymista zastává úlohu hostitele a všechny představuje. Kdo všechno tady není: spisovatelé, nakladatelé, příznivci fantastiky. Stanislava se fascinovaně rozhlíží. Pořídili si zajímavé hobby, ale když se pokoušejí mluvit staropolsky, musí zatínat zuby, aby nevyprskla smíchy. Nu což, Sienkiewiczova trilogie přinesla polštině víc škody než sto let rusifikace…</p>

<p>Slavnost trvá až do rána. Medovina i pivo tečou proudem. Princezna přitahuje pohledy všech. Ani skvrny na kůži nezastřely její půvab. Tu a tam někdo v duchu vzdychá. Kdyby tak byla alespoň o dva roky starší, prozatím je to bohužel ještě hrozné telátko…</p>

<p>~~~</p>

<p>Nedělní ráno je jasné a zářivé. Stanislava s Kateřinou šly na mši do mariánského kostela. Před několika lety byl renovován, z cihlových zdí byla odstraněna staletá vrstva sazí, vitráže byly rozebrány na kousky. Každý kousíček skla byl pečlivě očištěn od silné vrstvy prachu a patiny, zajištěn ochrannou vrstvou a vrácen na své místo. Jen ty nejpoškozenější byly vyměněny za nové.</p>

<p>Také všechno zlacení vyleštili. Po těchto zásazích vypadá svatyně neobvykle, jako by ji právě vybudovali… Kněz měl krásné kázání o hříchu. Alchymista na druhé straně chrámové lodě soustředěně naslouchal. Dimitrijova smrt ho trošku trápí, ale nemohl jednat jinak.</p>

<p>Vyšli na Rynek. Holubi, opravdová pernatá pohroma, špacírují po dláždění.</p>

<p>„Večer,“ usmál se mistr na děvčata.</p>

<p>„Večer,“ přikývla Kateřina.</p>

<p>Objevila se Monika. Mše v kostele sice skončila už dřív, ale ona se rozhodla, že si ještě prohlédne Dům knihy. Do večera zbývá spousta času, ještě zvládne obchůzku muzeí. Alchymista zašel do dominikánského kláštera. Musí si půjčit jisté zařízení, bez kterého se výroba neobejde. Zhotovit atanator není obtížné, ale proč se namáhat, když mohou přátelé pomoci?</p>

<p>~~~</p>

<p>Vyškrábaly se k půdě po úzkých skřípajících schodech.</p>

<p>Potmě, obyvatelé domu opět ukradli žárovky, pouze ze dvora přicházelo slaboučké světlo. Monika šla první. Přinejmenším v jednom pověsti nelhaly: vidí potmě jako kočka. Konečně půda. Jemná vůně čerstvého dřeva, impregnace a prachu. Stěna z hrubých trámů, spáry utěsněné slámou. Malým okénkem v důkladných dubových dveřích padá světlo. Princezna zaklepala. Alchymista po chvíli otevřel.</p>

<p>„Račte dál,“ vyzval je gestem ruky, aby překročily práh.</p>

<p>Zařídil se tu pohodlně. Šikmé stěny, na podlaze světlé vlýsky, střešní okna zakrytá záclonami. Několik halogenových svítidel zalévá byt proudy nazlátlého světla.</p>

<p>Na důkladném, nízkém stole stojí podivná pícka. Před ní azbestový kobereček – jen tak pro jistotu. Na vedlejším stole láhve, baňky a prachovnice s různými činidly. Pytle s dřevěným uhlím a buková polena položil vedle krbu. Strop není silný, je slyšet, jak poryvy podzimního větru hvízdají mezi anténami.</p>

<p>Stanislava přistoupila k aparatuře a dotkla se zčernalého plechu špičkami prstů.</p>

<p>„Jako za starých dobrých časů,“ konstatovala.</p>

<p>V sousedním pokoji – stůl prostřený pro čtyři osoby. Na stěně visí docela dobrá ručně malovaná reprodukce obrazu Jana Matejky. Na plátně alchymista Sedzivoj klečí u pícky a podává králi Zikmundovi III. slitek umělého zlata. Hostitel má smysl pro humor, rád se dívá na scénu z vlastní minulosti, i když se mu postava na plátně příliš nepodobá.</p>

<p>Alchymista nemá vlastní samovar, ale čaj stejně pije jen zřídka. Stáňa postavila na stůl láhev výtečného vína. Ve svitu lamp zazářily zlatí červíčci gruzínského písma. Sedzivoj připravil chlebíčky se sýrem a lososem, koupil i tvarohové a jablečné koláče.</p>

<p>Usedli ke stolu přikrytému vyšívaným ubrusem.</p>

<p>„Je těžké vyrobit kámen mudrců?“ zajímá se Kateřina.</p>

<p>V úsměvu blýskl zuby.</p>

<p>„Vyžaduje to jistou zkušenost, horší to bylo s recepturou. Seton se teprve na smrtelném loži rozhodl ji prozradit. Nevěděl jsem, jestli nemám na jatkách objednat láhev telecí krve,“ pohlédl na Moniku.</p>

<p>Zavrtěla zamítavě hlavou.</p>

<p>„Mistře, co jsi dělal celá ta léta?“ zeptala se žačka.</p>

<p>„Totéž co vy, snažil jsem se přežít,“ odpověděl. „Obchodoval jsem v Norsku, viděl jsem umírat Hanzu, potom jsem se vydal do Nového světa… V bolívijských horách mám haciendu. Kdybyste si chtěly odpočinout pár let nebo staletí… V každém případě vás zvu.“</p>

<p>~~~</p>

<p>Konečně udeřila hodina velkého díla. Zhasínají světlo: barvy látek a tím i průběh reakce se určují při svitu svíček a žáru hořícího uhlí. Kateřina a Monika nejsou k ničemu třeba, dovoluje se jim však přihlížet. Sedí v křeslech u stěny, Sedzivoj a Stanislava provádějí rituál očišťování ohněm.</p>

<p>V dřevěném držáku tkví mosazný pohár plný smotků koudele nasycených lihem. Alchymista je zapaluje. Obrací obličej k východu. Ve vzduchu rýsuje Davidovu hvězdu, hebrejsky cituje odstavec ze Sefir Jecirah. Na řadě je Stanislava. Pronáší dvanáct sefiriot. Sedzivoj kolem sebe kreslí šest kruhů ve směru hodinových ručiček. Podává dívce kalich. Ta se šestkrát otáčí v opačném směru. Kruh je nejdokonalejší matematický útvar. Oheň sežehne zlé myšlenky a desítky negativních energií, o kterých rádi mluví bioenergoterapeuti.</p>

<p>Kateřina byla připravená na to, že začnou zažehnutím atanatoru, ale byla zklamaná. Nevelký plynový hořák, na něm kovová miska s popelem. Do popele alchymista vkládá skleněnou retortu.</p>

<p>„Magnézium,“ řekne.</p>

<p>Stáňa bere ze stolu prachovnici s kovovými třískami. Obratně z nich vytváří jakési rampouchy, každý balí do bavlněného hadříku a s úklonou mu je podává. Alchymista je vkládá do retorty, potom je zalévá hustou látkou z další baňky. Zažíhá hořák.</p>

<p>„Teď musíme chvíli čekat,“ obrací se k divákům.</p>

<p>Odstupují od stolu. Z hrdla nádoby vychází jemná pára. Stanislava přináší z kuchyně rychlovarnou konvici. Obratně odpojuje bezpečnostní záklopku a na její místo vkládá měděnou trubičku.</p>

<p>Alchymista nahlíží do husté hmoty.</p>

<p>„Vylučuje se olej,“ povídá spokojeně. „Ještě chvilku,“ vytahuje z kapsy nevelké přesýpací hodiny a staví je na stůl. Písek fosforeskuje, v přítmí roste na dně hodin nevelký zářící kužel.</p>

<p>Konečně se přesypal všechen. Mistr uhasí plamen. Hmota začíná chladnout. Stanislava přináší z kuchyně dva kbelíky vody. Jeden zavěšuje ke stropu, druhý staví na podlahu. Připravuje několik metrů plastových hadic, zakoupených v prodejně s automobilovými náhradními díly. V alchymistových očích záře z krbu zapaluje jiskřičky.</p>

<p>Opatrně bere retortu a přelévá její obsah do konvice.</p>

<p>„Dříve bývala destilace mnohem obtížnější,“ obrací se k pozorovatelkám.</p>

<p>„Vím,“ usmívá se Monika. „Pálila jsem kořalku.“</p>

<p>Víko, dvoje chemické kleště.</p>

<p>Trubičku vedoucí z konvice spojuje s chladičem. Deflegmátor není v tomto případě potřeba. Nebudou oddělovat přiboudlinu, vždyť nedělají pálenku…</p>

<p>Uplynula možná hodina, když olej v konvici začal vřít.</p>

<p>Do skleněné odměrky začíná stékat červená tekutina.</p>

<p>„Likvor,“ vysvětluje alchymista.</p>

<p>Jednu třetinu nalévá do baňky. Nyní další přípravy. Stanislava už předtím rozetřela několik zlatých hoblin na jemný prášek.</p>

<p>„Unce zlata, čtyři unce rtuti, osm uncí síry,“ přikazuje alchymista.</p>

<p>Dolévá rtuť, míchá. Tekutý kov se spojuje se zlatem, vzniká amalgam… Následuje síra.</p>

<p>„Dříve jsme čistou rtuť získávali protíráním volskou kůží,“ vzpomíná Stanislava.</p>

<p>„Dnes je to naštěstí snadnější,“ usmívá se Michal.</p>

<p>Směs vkládá do tyglíku, tyglík staví na hořák.</p>

<p>„Rtuťové páry jsou jedovaté,“ připomíná Kateřina.</p>

<p>„Vím,“ ustupuje alchymista.</p>

<p>Hmota pomalu stydne. Po další hodině zůstává na dně nádoby troška bílého popele.</p>

<p>„Oxidovaná síra by měla být červená,“ podotýká agentka.</p>

<p>„Nepokoušej se sem míchat dnešní znalosti,“ poučuje ji mistr. „To může být siřičitan rtuťnatý. Dnes v noci překročíme hranice běžné vědy…“</p>

<p>Vkládá popel do křivule, zalévá předem připraveným likvorem. Opět jej staví do misky s pískem a zažíhá oheň. Kolem rozkládá čtyři černé hrudky – kousky meteoritu.</p>

<p>„Vznikly daleko odtud,“ odpovídá na nepoloženou otázku. „Jsou anomálií a značně ovlivňují naše osudy. Díky nim můžeme narušit zákony soudobé chemie… Zbývají nám ještě čtyři hodiny.“</p>

<p>Přecházejí do dalších místností. Na polici vedle starých knih vázaných v kůži leží housle.</p>

<p>„Můžu?“ ptá se Monika.</p>

<p>Alchymista přikyvuje. Dívka bere nástroj, vkládá jej pod bradu a hladí smyčcem struny.</p>

<p>„Hezky hraješ,“ hodnotí po chvíli Stanislava.</p>

<p>Na rozdíl od ní má Kateřina hudební sluch. Zaznamenává drobné nedostatky, vyplývající z nedostatku cvičení v posledních letech.</p>

<p>„Na koho jsi střílela?“ ptá se mistr Michal.</p>

<p>Zachvěla se. Melodie utonula v disonanci a utichla.</p>

<p>„Odkud…“</p>

<p>„Je to poznat,“ povídá Kateřina. „Máš na tváři stopy nespálených zrníček prachu…“</p>

<p>„Bosna,“ vysvětluje neochotně. „Před několika lety. To ty nepochopíš,“ hledí na agentku, „ale pořád ještě jsem bosenská princezna. To mi poskytuje privilegia, ale i povinnosti. Feudál se musí starat o svůj lid… Jen je škoda, že právě odstřelovačská puška je zbraň zbabělců, nepřátelé měli příliš velkou převahu,“ přivírá oči.</p>

<p>Alchymista mlčí. Vzpomíná, jak na Lublinsku lovil se starou kuší hitlerovce. Někdy není možné vyhnout se zabíjení, ale nikdy nikoho nestřelil do zad.</p>

<p>Směs v nádobě ukončila reakci. Na dně baňky je látka, která svým vzhledem připomíná červený pudink.</p>

<p>„To je vitrol, živé zlato, sémě kovu a duch hmoty,“ vysvětluje alchymista. „Nyní, kdy jsou všechny látky shromážděny, přistoupíme k velikému dílu.“</p>

<p>Z košíku s koudelí vyjímá skleněné vejce se silnými stěnami. Má šroubový uzávěr a je opletené hustou kovovou síťkou. Musí vydržet ohromný tlak.</p>

<p>„To je speciální sklo,“ vysvětluje Stanislava dívkám. „Získali jsme je z drceného křišťálu, čistého křemene. Bylo velice obtížné je roztavit, ale zato má mnohem lepší vlastnosti. Vypadá skoro stejně jako to vejce, které jsme použili tehdy,“ obrací se k mistrovi.</p>

<p>„Protože je to ono,“ usmívá se. „Když jsem opouštěl Krakov, přenechal jsem vybavení své dílny dominikánům. Uchovali je v ideálním stavu…“</p>

<p>Nastal čas naplnit nádobu. Nasype bílý popel, který získal předtím (alchymista ho nazývá vápnem), likvor, špetka rtuti…</p>

<p>„Alkahest,“ připomíná Stáňa.</p>

<p>Podává mu masivní ocelovou láhev, naplněnou olejnatou tekutinou.</p>

<p>„Azoth mudrců, zázračná látka, která stráví a pohltí každou hmotu,“ usmívá se mistr při pohledu na tázavé zraky agentky a princezny.</p>

<p>„HNO3,“ vysvětluje sestřenice. „Po našem kyselina dusičná.“</p>

<p>Sedzivoj nalévá skoro půl litru. Zašroubuje broušený závěr a zajišťuje jej kovovou tyčinkou. Vejce vkládá do atanatoru a zasypává popelem tak, že vyčnívá jen maličký kousek. Zespodu je bude ohřívat půl pytle dřevěného uhlí. Podpalovač ze supermarketu, zápalky…</p>

<p>Nasazují si ochranné brýle koupené v obchodě s bezpečnostními pomůckami. Vroucí kyselina za vysokého tlaku není legrace.</p>

<p>„Tak s pomocí Boží,“ křižuje se mistr s hořící třískou v prstech.</p>

<p>Jeho žačka rituál opakuje. Zažíhají oheň. Současně.</p>

<p>„Oddělme to, co je nahoře, od toho, co je dole, oddělme vodu od ohně, zemi od vzduchu. Oddělme to, co pochází od východu, od toho, co se zrodilo na západě,“ deklamuje alchymista.</p>

<p>„Protože všechny věci byly učiněny z Jediného,“ končí Stanislava zaklínadlo citátem ze Smaragdové tabule.</p>

<p>Uvnitř skleněného vejce se zvedá mléčný opar. Látka uvnitř vře, posléze šedne. Stále vřící hladinu protínají jen jemné červené a zelené nitky.</p>

<p>„Merkurovo království,“ hlásí alchymistka. „Ještě šest,“ klepe pro všechny případy na nenatřenou stolní desku.</p>

<p>Za oknem lomozí poslední tramvaj, blíží se půlnoc. V dálce vyje pes. Jeho kňučení naráz utichá, přehlušené kapkami deště bušícími do oken.</p>

<p>Pod střechou je příjemně a kouzelné teplo. Mistr usedá do hlubokého pohodlného křesla. Odkládá ochranné brýle.</p>

<p>„Zahraješ nám ještě?“ hledí na princeznu.</p>

<p>Monika se usmívá a sahá po houslích. Cihlovými stropy proniká jakýsi hluk. V některém doupěti pokračuje mejdan… Červené nitky mizí, zelené zesilují, nakonec veškerá hmota nabývá špinavě zelené barvy s četnými černými skvrnami.</p>

<p>„Hlava vrány.“ Stanislavin hlas je klidný.</p>

<p>Monika přikládá housle k bradě a hraje Schubertovu „Serenádu“. Mistr se usmívá vlastním vzpomínkám.</p>

<p>Zlaté sémě odumírá, látka ve vejci zčernala, dosáhla třetí etapy: Saturnovo království. Hodiny plynou. Monika přestala hrát, pojedli znovu koláče. Vlastně nemají nic na práci. Mistr nebo alchymistka občas přihazují do ohně několik kousků dřevěného uhlí. Hmota hnědne, vládu nad ní přebírá Jupiter. V horní části nádoby kapalní načervenalé páry a stékají po stěnách dolů. Náhle uvnitř záblesk oslepivě bílého světla. Plyn začíná svítit.</p>

<p>„Plazma?“ odsouvá Kateřina křeslo dozadu.</p>

<p>„Dianino království,“ šeptá sestřenice.</p>

<p>Jasné světlo jí zapaluje v duhovkách ohníčky. Posléze všechno pohasíná. Také oči tmavnou. Hmota šedne, zelená, přes tyrkysovou přechází do modré. Potom se pomalu mění ve fialovou, purpurovou, nakonec červenou. Venušino království. Ještě dvě. Opět se objevují višňové páry, nastává vláda Marsu, na povrchu tekutiny se rozlévají duhové skvrny – alchymisté nazývají tuto etapu pavím ocasem. Nakonec se všechno mění v načervenalé vroucí bláto. To je Apollónovo království.</p>

<p>„Konec,“ prohlašuje Sedzivoj a uzavírá komínek pícky. „Vykonali jsme veliké dílo. Ať nyní chladne…“</p>

<p>Přestalo pršet. Otevírá tedy okno a vpouští vlhký a studený podzimní vítr. Kolem atanatoru víří průvan, všichni přecházejí dál do bytu. Dvě v noci. A musí brzy ráno vstávat…</p>

<p>~~~</p>

<p>Kateřina stojí u střešního okna a pohlíží na měsíc, který zvolna zapadá za střechy Starého města. Čtvrtá ráno. Podzim, vzduch je čirý a chladný. Jen mezi stromy na Plantach se převaluje vlhká mlha, jako by dávno zasypané příkopy vydávaly zbytky vlhkosti. Někde v dálce cinká první tramvaj. Zvláštní, že tak brzy, obvykle začínají jezdit až kolem páté. Že by zkušební jízda po opravě? Na dlažbě duní boty prvních chodců. Po celonočním lijáku se hodně ochladilo, ale na půdě je příjemné teplo.</p>

<p>Princezna Monika Stěpankovic dřímá svinutá do klubíčka na širokém gauči u krbu. Přikryla se jen tenkým plédem, pod silnější přikrývkou se přímo dusí… Spí neklidně, každou chvíli se budí a pohlíží do plamenů. Starý reflex typický pro lidi, kteří přivykli hlídat ohniště. Instinktivně ověřuje, jestli není třeba přiložit… Stanislava na druhé straně gauče usnula jako zabitá pod tlustou pikovou přikrývkou.</p>

<p>Kateřina vklouzne mezi ně. Přetahuje přes sebe ovčí kůži. Princezna z boku sálá jako kamínka. Kdo vymyslel, že upíři jsou studení? Sestřenka je poněkud kostnatá. Je čas spát, zdřímnou si alespoň tři hodiny. Pondělní ráno se neúprosně blíží… Z vedlejšího pokoje doléhá rytmické klepání. Alchymista něco píše, jeho prsty tiše buší do klávesnice laptopu… Před několika minutami rozšrouboval vychladlé vejce. Uvnitř, mezi popelem a vypálenou struskou, našel asi tucet gramů zrnitého červeného prášku, který by připomínal cukr, nemít tuto barvu. Nasypal ho na zrcátko a jako narkoman připravující lajnu jej žiletkou rozdělil na pět stejných porcí. Jednu pošle do Varšavy, o zbytek se rozdělí. Monice dá také, třeba bude někdy potřebovat zlato. Při nalévání zbytku vína do štíhlé číše se usmívá svým myšlenkám.</p>

<p>Když na půdu zasvítí první sluneční paprsek, alchymista pozvedá osamělý přípitek za další čtyři století. Pohlíží něžně na spící dívky. Slunce se láme ve skle a vrhá na hladinu vína odlesky, dopadá na pět dávek tinktury, zlatí vlasy princezny Moniky, ozařuje ucho Kateřině a vyvolává pablesky na Stánině křížku.</p>

<p>Sedzivoj pije lehké gruzínské víno. Do budoucnosti pohlíží s radostí a nadějí, protože stejně jako tři dívky uložené na gauči ví, že život je svátkem.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Andrzej Pilipiuk</p><empty-line /><p>SESTŘENKY</p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Obálka Dorothea Bylica</p>

<p>Překlad Pavel Weigel</p>

<p>Odpovědný redaktor Tomáš Jirkovský</p>

<p>Jazykový redaktor Helena Šebestová</p>

<p>Sazba provedena v LATEXu</p>

<p>Vytiskl PBtisk Příbram s.r.o.</p>

<p>Vydalo Nakladatelství Laser-books s.r.o.</p>

<p>Úslavská 2, Plzeň 326 00</p>

<p>tel+fax: 377 246 407</p>

<p>www.laser-books.cz</p>

<p>v edici Laser jako 299. publikaci</p>

<p>Edice Fantasy svazek 80.</p>

<p>Plzeň 2005, vydání 1.</p>

<p> <image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
</section>

</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAAgAP4BAREA/8QAFQ
ABAQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAf/xAAUEAEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA/9oACAEBAAA/AIyAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAP/Z
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCALpAdoDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwDfErSMIpBG0TANtA5JqtO0
scgDKFjI446U+WWFrvzIW+UAHHQ0sm53yrF1I+b/AGR7V5B7iIopBsYAFt3oK2NJ1Tyh5Ei
YAJIOP85rCiZ4ASM7SeB3qYiZxu2bFA6k8Umrl2Nm/YPJu3YY88rVaC4zGwVikn3cjrVEXL
PblZJPp3pkc2x9yMR3xUqOg9CWaOTLh35JyOKq+YwcADd2JIrSL74Bt2n0x1zVVt6R7MBc9
aoRWabOeOvGMVEzsoBAGfpUpwqgOfoRVZm3jj9DVoljkdmPTac5zgc1tarO72salwVCqRnH
pWKrELyMYHBFaFw4eNScbSR9aT3IZRVT5sXHTkjFSrOUuzI6AjoRjtQpxeZztCg1G6jYSxI
yw+aquRpe5v6ZfRpBIsmf3rZ2AAZ/+tWJqV9A88ixQquB8rAVGjyJEZA5LnOB6CqEkZYjrk
8mhJXuK9m7FZ3JO7Az16UochPmAz6YrQh0+SdkjiUO7c5I4Aq8ui2cMW66aWVzxhGCr+tU5
paCUGYMeXJPXjsKtx/MoBx+VWrmCziYiKGSNcAcnP41WVG4AYFT0IpcyZoo8oxoiGOwcE55
HWn7QkIYDlj3FPU5yeuO1PlTcBg5AGKm5fKimxGzaxOevAq7aCO4/duuH/hbA5HpVYxhDx2
7U+JtjZDcHqKbYrHS2QijtJDBGseU+dmwSSKgnvC3lSSsOm3AHTFY0FxJFJInmEJIMH+lNV
sSBcnGcVHKJpHQpqMk1zHyqjgYPYVqXl1DFa71fcCMDjvXLMTBIGHQ478ipTekxrE4OVzyT
xzT2MlDUY88Wxnj2Bic/Wobm+xb5VV3smMFc5qlPH8wO7jOF96HIKAbuR1JppGjj0GR3EiM
r8bVHPFbEdzJLEltEyozclj3rFjVULMRweo9a1tNtcy5nwkeMg4zxSk9Lgo9zVLRuEUMpVR
tUdf881ox7VtG+deeWAH5VkJCI7xW6EjhQPyq2syh9gxtX7xHes0+oTirDZxOQWYAhuAelc
/LIyu8RCkdDntWxd3kiI7MF2g5BPb0rCkfClyPvcn61cWyYx7iq7AbflAHJxUc0qqfNQgZx
8o6A03bE6fLjcR0qowBDKGC+tWkN6bFqZ/NCzMpBPBIHepI2V4HG5E/i+boT0qONx9mKFx0
yQfWmsoYgg4yMAGi3QPMvWMwjvImIBCt+FaV1e752aMruJzjH4VgwxlGwxxjkcVfjIZSWI3
D260mtRrULiTd8wwehqjO2WQdyecjrVp4+c9/SoGj8x1yenNCYNEqruj9MDOKkS3dlJIIA5
BAp0MQbYHBA6n6VZmuT92BfLVPl46Y/qaV9hpGVIBE2Q3X2quHUEnktn0p82FJLfe5Oai/5
Z5Xr2z3q1sDGSszMMMB+FRszggg8fSmOR6jPfnpTCMHrkdatLQhikdzj8qEbLknt04po/iw
e1IQyjrkGtPIlFnzcqE4256EU1pScqqgZ55FQYKpknnOAO9SKVBDHj1FS1YpO5ZiJCBc/Xj
oKcW3EjAPPXFRZU5IGMcCm+ZjCg457Vna7LuWEQHJDdBuzjvVQqSxY/XkVfiUrakjhm4xVe
baXIG0BeMetCYrXK8YY7BwCx9KuiJsD5m/WiJEVcnBf09Kl8o4/wBWP++xSbLii8hMCl1Tz
XUEhM4LHHFZg8T6it4+kL4cm+2mD7UVFxHgJnHXPrWosIjjM8p2vnCDH3qyPLji+IUktwT5
aaG0zqvXAkzwKnRsTdkasUcshRipTIBIJBK57VHb3dvdGZrS5Mot5DDIFyMOOo+tZ2kpZS+
J/Bep2NpBZ22pvIpT7VvlnjMZI8wZx1APqDWPewW+neDvEU9k/wBnnOutbTtGx3RwmRdx68
YHftTsL2mtkdWZFYZzk55wehrN1bV5dNtIpo4Vm33EUBVjjAdsE1jXsNtpninRbfSHUC4Mi
zRxNuVoQuQzc9jjB96f4umb+xLfyQpl+2W+A/Cs27jJpqPQXPod3C8UcbIAVGcDHUn1qOUh
nOAenOe1eeDURP4O8Rz3UssOtJE8dzGXwYCB8oQdl9COtXmtY9N8QeGJLOWSN7xWiuC0hbz
x5YbLZPJz3pKFmNy7F3VNau7DSrq9bTWVoLhYkWVuJVLBd4x25/Stt4zE25gTn0/rXBX7tJ
4V8SrJIwxq2xW3Z2/vE4HpWsYYdG8b24tTJFFcWM8s8ZkLbtmMPg/xdelVYnm1OjbcuAD7n
FXWx5BC4ZmVSSe2PSvOYLpZNX8OajYwi1iv5pFJa43yXEewn5lzjqM+orqfGAb/AIQbUZ4J
jEyRqCVbBQ7hyDSa2BNamkzMZzSZJ+Vug55rlDZf2Z4x0n7A0oN3bTmaNpGYSsigqSCeuT1
FZWlW+paj4fstQhmtY75pleW7kuW3g7zujZenTjb9KrluRzHoSvMtuqltyM3yqeorN+1lvF
VnovlKFlt3naXd02sBjHvmuc04QanYa7earOyXVvczRgtIVNqij5Nozx6571Fo7S654g8ON
q7sssulSu6ZKecdy9eh564pWZVz1OQiIGwsVLO2N7Kcsfb6VW1GxaAgnAYL909hXFaUuq/Z
vEVjpMi3ENnqMPkx3ExAlTbuktxJ164+nSln8QWF5p8VkmkXNnNLePbmwNzn94vzEGTPKAH
OAfasuV9DVSXUu67qcujaNPfiLzvLC/IGxnLAf1qy0jKqkADHNef3MszeD/E1o8oVIL1Y4l
EnmeUCUO0N7GtMQDTvGVhBbXE3l3lvKZkeQsHZcYbB6Hk9K35dDGU+p1i3ODtKgE+neo1v5
H1CS0NvMEVA/n4/dtn+EH1FcGLxh8PLeX7YwnNyqbzJ82fOIIrT1K9vbTXdcktXZmg0tZY4
85XfubnH4fpRy9hKZ2OSzbtpNVtV1C30rSZ9RuQ5ggUM6xjLHkDj865jSbXU3XRr+02Rq21
rmd7zzPtKsuT8vTOemOlaHjXA8E6ocZ2xA/T5hUta2NlK6OkMe+ENHkA4b+uKoTaj9m1nTd
O8re175v7w/wAGwA9PxrK1ee3vPtdlHBcTXNnZCZjHceTHb5BKt15bj3rIu9T1BYvCWqW9u
L6+awmmZSRlz5a5b3PfHehRb3E5HpRV5oFb7pA/OsvUbuS10m6vY08z7PG8u3HJCrnH6Vy9
1fwroeg3Njq81xHdalEZJ2k+/nOVI/hGeNvbFWXui2seKoTIZUh0Qnyt3Csd2Tj1xUWaBNI
6a1m+26fZ3EkWxbiBJQDzjcBx+tNv7UpcBmJUED8RXIXcc+l+FvDGs2V3cS3btbRAeaWS4V
sBl29OnTHTFT+Jb+K+0S71zSvtnn2V9Hb/AGt7jbHuDhWRUz8y4OOlOzuK6e50kjrb2clyy
PIsSNIVjGWOOePU1s6LfQanoVpqdqFksWTzizcZGO/0qgqlAMDI9K5jT55rC11jwHDIEea5
WSyPQmCUkufomG/Oocbo02O70/UotS0r+1YkkC3IxGGTBK5xu+hxx7VXnmeJtqkFnPIHauG
8T6jBHZatJob327SGjhScTeXFAyhflVf4uOowc5p+pCbUfG32WW9uYrb+z0kaKGQply+M5F
EYMlyOolm3YTkjnIrH/tInXZ9JMD7YrdbjzOx3Ntxj8K460vr+4ttH02W/nKXOoT20lwGxI
6R5KoW7E9M1dug1h4g1+GC4kzHo6sgZyzR8sep59605bEc19jrY5AWYlQG6E+tKyLs+YAMO
+OtcJGbu30/QE/tC5ZtXkhW5neTJA8vO1f7u7pWneJKviJ9Es7mZILuweUgyEmCQNhXBPIz
np7VbjrYhTVjpiSfmAGRx9auMqSwqyxgMpznOTXGaRqV1qkOnQMzie0DNfqpwS6fKFP8AvH
mp/DUcur6RFq11eXInmkZ2MUpVYsMRs29MDGDnrUNBGR1DncoK8Y9fWlSRlYEZOetcbENX1
uLW7m2hmNzDdSQW7JdeWtvsxtyv6knqK6dba6udMSKV/LneLbI0TfdcjkqfrRYq/Y1yS4GA
cj0FAiZSzrA8rKpOxRktgZ4965XQLq/1CGy0aa5Zb20mZdQYOQxWM4H/AH3lf1rpdUFrb2E
s17PLBbqu55onKFQOeCOlRazsUnoWdLv4NatZG01XmgiO1pdhUF+6jPcd/Q1Xa/hTUJdNiS
V5o0zM5jOyM/3M9278Vi6LNLYaNqXiTUru+sbGeMtb28khY20Q/wCWjA/xt19s1mQ6ne23i
aEwC++z3Ony3HlXcvmFyuCH2/wk55pqN2TzdWaut3a6Vpb3skLSKrKu3OD8zAf1qR8hiMng
8H2rkb5hefDuz1a4vLhr27aGWVmkJjctIPkC9BjoMc8VoXNnNqHizWrV7+5gt4YoSiQybNj
EH5hitIrowk+xpTSpEjSyMFReS57Cq1pdLd26zpDJGrE7RIu049cehrlYtQ1G/tPD1rKHnN
3FLJMUcRtMUOAM/qcdcVvaVDqUf2yO+UrF5u63V5fMdVxyCfr0rRWM7s1EXL8DrT2X5+nNY
MMUl94yvrCa6m+zpbROsMcpTkkgtkc1mWWoX94+m6VLcy+RJe3EDXAbDypGPlXd7+o64od7
hc7BRyN2SPeqd3eraXthashY3kpiDZ+7wTk/lXOavqN9odxqtrayvJGlok6GUljAzPt6nnG
OcGpb2yFlrXh0C7nmL3LErLJuLnyz8w9Pw4oSYc1jrC28jIz2FU0vTLrsumiIqYoFm8zrkF
sY/Suatbi5vPCt5rc99NHdKZXQo+1YdhIC7enbnPXNXLFH1XxNG07yxGXSYZJIon8tiS2eo
54zStYfNc7K4u47Wz86UM0cfzMVXJA9T9OtUba/t7+M3VuxlhDEJJjiT3HqPeuPXVtS8qLS
hJPPGdUksxOZAryRKu7Zu9c8Z9q29Mh1GC8u0mhaGyYIYIpJQ7If4vwqeW25alqdPCEa3Vm
+8TUwdcfd/Q1HbQxsFLtg+tTbscDGPpWLep0I1Li7+234dUCRKMqvt6/WtazTT9zXUyoWCF
N20bmX0J9PaubWN0Cup+XG2rcTO+2DdtUnrSa7EJaWN3T00EIRZaLaQyI/mr+6UYbP3h6H6
VhX1pbTahc3LWcSy3HExCD95/vetWbiMxRLJGdu04IPvU0sRiEcmQ25Op9aS0YWSMBdNsLR
ibOzhiLDBZUwSB2+ntTJrSGUgTwrKmQwV1zgjofqK2LiBlVC4AYjJx71WcIVXaBkVopEtGe
bSzlaUzWsLtInlyOygl1/un2qw1vDI8MjQozQcxkjlOMcenFQTHDj5+BVi3mD8DGdpFHS4k
1sRvZ2bRywtZRNHM/mOpUYds/eI9eKtRwW3nrcSwI8wUospGWAPUZ9DSIG6k0NjgluByaVx
27EC6Fo8So9tpdspLGQYQfI2eo9Pwq4YYZLaeG5gSSKVQGjcZDULd4wFPyjoMdafJJI0ahg
MdcjrSuyuVFS4gtg0Vz5cbTwgrG+PmTPXHpmsk6TpH2trx7GEXG7czquMt6kdM+9asyDAY4
+bionRZJHOMbh6dapENGe+l6bdzmWWximlbgu6/eHv6/jU7WVndT7bi1jl2jaGK8gexHI/C
pUyhxu+U+lNz5f70HJ70wsSPY6VJo1rpX2SNbZXL+WMgK2eox396im0nSJ7VbOSwhaGJt6I
RwD/eHfPqae5/dhhgA84oQLI4IODStZFXRTbSNMMU8SafCqzFTIoTh9vQn6VE9lC14l00St
NGpVJCOVB6gVuLFt7Zz+lVpYQTkc4NPmFKFzAOh6Q00kp02ANK25229WznOPXNR22nTrr17
qlyyfvkSCNFycIuTk+5J6VuCNAx46HrTHiJbPABq+Yz5CjaaXpNtciW1sI4nBJXGdq59B0F
S6lYR6vZ/YZ3KW0hHnKo+ZwDnGe3Tmn4KPgdOxp48xWyppNFJ9Bk+labc3Yu57KN5lTYXI+
8vofUfWkWxsLd7ZoLaOP7KGWHb1jz1Aqx5nZm+uDUW0buOnrU69Sn5IqvpWkvaT2v8AZsBg
nfzJUC8M/wDex2PuKv6JpWjQNcQrZxwNcR+U7YJ3p/db1FNCFc5wcjPFKrFXBU7T1BFS+wL
uakXhzTbdluoLKNHhJEfJZEGMZUdFJ9qzItB0Rr65+16TG6XbZlVs7c/3sdA3TkVsxXzy2p
XaXOOQpwTVGe4Mbg/MRnoTnNQr6pmtkPWH7NcPDjO35Bk1OLWyMyXwtonvoo2iSfb86IeSA
fepWKveyFhh3VSpzjHHNS29u+1owo+Xnce1K7H0OeutB0eeee6u9OSSe7GJQScNxjJXpn3p
gsbZJvtKRhZhGsPmd9gOQue+K1JZBIMk4PQY7+9VXAKlTgegq02Q0jHk0XTPsX2U2ifZ/MM
u3kYcnJYHqDUsei6ZGkkiWozPF5MrEktIvoxPWr/mR+VtI79+9KWj+zgD7wPSnciyM6bTrG
WyWxltEa2QKqxn+EL0x6Y9aLLTLW2kkeCDDyY3uxLMwHQZPOPataCz81Q6HIPemmJUmK5xt
65quYjlKkOn2Vkbi4ht1jlumEkjIOZDjGTTBpGjbmuIrLyp2bzGCOwVm9SvQmt64tXSzS4U
q0bcDiqEL/xOuMnr61N7jSSKaaNpt5eyXE1piaQASFWKiTH94DrWwYUACKmFXAA6AYqIk+Z
uTGD2rQhdE4mJKHkgdaTYJalSx06C3vri9hiijmusGVxHlpNo4z9K0b7S7HVdNFnq1kLm2J
D7CpQEj6VZjKKoRJiN3bGGP1qKeVo2MYdgpPD56Cs73DTYybrw/okCS+TalhcRmKVXdmDKe
2CawItA0y0uIZLW3IltwVjdnLMqnjGfT2rq5PNlVlEZm9Cev6Vi3CyB+EIJ7CtIt9QcUY50
DRdhQ2alC+8R7jsVs5yB0BzV9LO3F1cXgjxLOqiRj1cDgflUmGGVKlT6Gnt8pMYyVx1IrS4
JGLLoulvYRWYtFWCA5iVSQUPqD1FFtZwWIMUCcMcsWYsSfUk1fH3DtPSmcGQZ5q0yWkYjaG
txr13f3UYMEsUaRsjlXBGd3TtzWidL0+SwjsVtUWCIgxoowUI7qexq8cBD83U9KaH2vnk8c
0NsmyM5dKsYkniWDzBP/rWc7jL25J61Wj0PTrWS3kjtyXgOYizljH7DPatbdhid2M9+tR7c
8t061SYmkZ/9iaZPKzyWw2u+90BIRm9SvQ1em06wupzNLBtlC7TKjFGx6Ajt7U+MhBuA6nG
PSpwmR9/ANTJ6gtCk+l6c+krpzWqfZUOVj6FTnO4Hrn3pbXT7ezwturANyzOxYn8TVyRY/L
A8zvzxTlQM42vnHJyKm5rHVliFs7SF5JParHaqakxlS2Qc8Y6VJ5/+2tZtXNkdBOgErSxrt
Qjp04qnHMqSiQ8Y6A1sSIlzC8gJ3CPpjnP+FZBty2ecUkQ2bbrFeaZ54P7wYZgTUN1OkrRK
i4C8cdqbpMKvuhkbcJFKgA9D2qGW2aGbBbA7j0NIVyGebfKu1mOBtLE1A7orfJ6c1ajhBB+
bocAVAY9oZsABlz9KoRnvGzyYbjsOKmt1eJ+SBt4zSsC067WOQRhh2qz5fmAlug5BPenfQS
Wo+JhLC8mMBBtA9c1DKBuwp4xk+/tUiRvFaZC7huyc9vSmxfLLubLDOce9BSLmiadBc3Za9
kZIF+YhQeR7nsKfe+SZ5VtgBDn5eMYHar1uGNnNtaKGBh0lfnPqBWFLINxCsCOnrULUvRIi
cs0WMcA8n0pilvLJ2g7OT7inIu8Oue3SgK0UwPG3GCKoQ9rY7A4I2MciqssZVTu5B6VrW2A
vl/fychAM7h7fSie2RmyhwhIGG5xSvqOxjxxyOgXblhQkUgmBI5bI47VprbRo4kbaQD69fa
lkmbeQq4APHTNNyEolUl0wpxjGMZzVZ3KgYBBq3KHXljj6VUZMKTkgn1NA2Ot1WWGZQDvX5
8Z6juKbgZUHtxxU+nssGowy8AbgCfY9a17i3sYLqR/JDlWyFzxSbswSMFbOUqs3lkIx+8xw
KilcMiBBwuec9eatXc0lzMxlBX0UdFHoKqNEwJC9BVepLS6FZhg4PIzVhRnmoWyeCO/apkd
QOaprQUdAYjnGTTcbsMMAikMgJ9BTGbk4yB3zU2HcsxZEoCNgmi6ld2VGXhf1qqHHGABx3N
RyXLM4QHtTSDmRvykT6daNHjemUcjr7UK7iHYZflYYIqppkxmZ7YSbS65Un+97VYDGNikyA
H1xWVuhondDVhVVaRm4HQetVJ+Gz0q47Fot7vgdhVN5MnHYmqjclldlwQQAw7UbgIioB+bq
fSpM4BAGT7HpTo1gZ8kttHWq7EMksZHjBIbAXkj1NaNt5Fwrc4dxjmo9M097iS6QoeI2K/h
VfS4ZJNQjh3bdxwfapfkJbK5s31uIY1haQEBQCvY//XrDugvnFQNoBxyehrpNTsf3sqg5RN
nHfkda5uUO8vzjG3gnFTEbQsG5cEgHB6VbWaJplDFlBPNV8MkQJPUZHrTVVvvMp69TVCR1c
CW9zEu052DA2dTSXlvbfZsBmL/hmsS2ZkBKkr2+U4qeVpxuSGQHjms+UCysNva2hmnn8qUc
IBli/rWBeXUVwwSCN2+bls4yKbdmdtjO53A8ZrPaWRSwRip9BWsY9Q5iWVZCwzncecUwFgp
PmEY6VGZnOCZDu9TTd/yggnmtLOxN0OY7cEHkjmm8EcDk80rMxwWOcDikOCR1z34pgNZSDg
t1o6c98UHk5zSNjkEdqepJGvUHPFKMnHy459aRQx/h46Y6U7bmM9QSSelUxDgOQpHGKftIT
cG74x7UyIbh1NPcHy+tSwKxbnnoOKmX7x5IqIA4Jbn8KcCc+2PyqpbDi+pb3o2wsenApPLb
1FRhycDPA6DFO8w+q/8AfVZWNrnfeWot2kIBR0G0qeRxWYVMcBOckHn6GhLqVP3Uagu2ASO
wokleIugOEcd6y6k3FtGIJlRijLhl475rVuJUvoo5SFWUEqxH8654SmLOxiQeoNTxzJIgSK
TbIeqt0xTYjci0GUMZklVsjO09PzrGljaOdwxHBxj1q1Z3FvCmy8aZRk4aJ+n4VVuJrc7mT
zdx+6WoS1AgOA4G0EnofSr0YhMKR7AznPPpVBHA+cgAj+L0qXzhI21AEAGdwHLH0p9AJ7md
ZWEKoFiUBQRVVo0UsEzx+tGDtbd98cVFO2IlwfwoSKHOrgqZm+QjgCohGWbcoGM5qvvYtj7
wPODUsc8YBzuCgenNOwXJFV1YtsGDxSNtbKtwalFxC5IC4UDAz1oZVZS5AUds96kYlozRS8
YGD8pz901sySwy2wyimUcnJ5NY0TDYQV5NSoW3ktwoHyk0nqO5BJMhBULtyahMux8KMfU8m
rDOmxv3avJ2OKpPHuy/Q9hTSBskZyzbmGR1xQWDkMDyO1YeseItI0KS3GsXv2YTAlMqTuA6
9K1i/mRJLH9yRQykjHB6GqsLmLIUFV6jt1q3NO81lG/3nQ7W+nasyOb5kD/3uDitC2nji3b
8tkdMdTUSRadxotwkbM5DMRkCqMpZl3ORknovFXLm5UruP/LTpxWfubGdwIHQ4700S30Krk
h2U5Ax0qMjC9iRT5WyemDn86h3Hce1bpaGTBWwfr70rnLZBNNYDI+XBJ9aYzEPgZJpWC+hK
cmPlenvTJIisauOR7Uzcd/OR9DU29ZItpk27fUUbCSuPs3KyjGc5yMV0l6ytapcR53bfmY9
vYVzkEbbh025xx3rZnmCaM9sV3HI289B3rKW6NYOyKBk3fOc5qLdzt5pN48sD+IcY9KY3yg
YOST0qkibi+YMAYPXmp4MeYTgEAd6r7QR0xxU0MqwqZJGCoF+Yn0p9BdTrLCYKqy27AyNEQ
SwwP8APFY0DFdTV9wXa3Xt1rM0nxJo2sgwaXqUV5JCNziPI2jPBOaug5u8EErkCsrWeppdW
0O3vlZZ5HkXd58SkEdyDxXOT2xkBkC/NjMgFX72X/R7Q+ZmMIB83aq1qjBsqxVgec8hqzWm
o2zLkjDQsQMEHFRREltjLkg1euIxGTcAHYTjFVUCNncMHP1xWhmTW4w7AsQQeBmtsWfmurK
gIxj5Djn3qtJFDLardbgZRhSo4yB3rW0RwGeSXMYjGQAOtQ2DTRlX+hyMgPmKoHUtxXNX+n
PAuVdZB1yp/TFdzrM4dlW1kGG67Dj8xXJXqeZcthgcccd6uDdx2TRgbHVhxj60pPOFOfXir
txGA2MHnoaz7++stPsTc6hcLbQKQu9+gNb8xHLYf8ojD9/cUO4BBAy3bFQWd5bahardWdwl
xbsSFZehxwasY3DjjPNAgxxxxx+dMYDJyM8VIq/J7etQyZDZyQMdaYhQW2DsKOpJBIxSBGU
AkcH1pCwzg/lViuSpuCccHsAKJcBNpOeeTTUcoMZ68U2RvnAzx7VNtRXGAAnOcD6UA885Ga
QE5FKFyCTnrT3GOJIIGSD2o3TY+6P8/hSH/WDHP40799jrSaKUjrAxUux4JA59KrPdFyFZi
VHrSTMzDjIGBkVVBYvzjnjn0rFIbZZUvjcFye3+NRjCENu5PU1v6WukOEglYZIHzM2CPpV3
WfC6wWf22zmDxsM7WIz+Bov0EZUUgaNY5Y0aM/xnqKiv4YA5Nq+4DsT0+tURK8WFII4wRTk
fJ2k9O9Fuo7kOWxhxyvSnt8y5XjPPFOljOev1qKVwNgAAwemaqwmSvIWTk5bAwaqarex6dZ
zX07ARwxmRvwHSpgRv2nhcZyO9cT8QZ5r+XS/Ctsx83VJgZcfwxKctmnFDb6mL8OvFE2rXe
q2d7IzSvIbqIE5wpOCo+nFeioW6t8pbnnvXiuqwjwR8T4byCPy7B2DKo6eWeGH4V7RuJQNF
8ytyCPStJLsZQb2ZMJGVi4GcdRU6XPmDmsi9v7XT7N7y/lFvbRgb2I4GTjmprTWtCk0X+2D
qduumjI+0M21cjqPrWTNlI24pQqFwQvOAKbclWbG44/ka5e3+Ifga6vI7RNbjQE43yIVXP1
rq3WOZQY8SI3KsvII7HNRbXUrmvsNVEmhAdsfj3qfTYYJLtbW5JPzYB9M+9Qy6jYWFkbm/u
YrWBPvySEAIa45/iV4PkvtkOtKshON5QqpP19KqztoTzJHN/HeylsbrRYJAcAybT7ZFehou
dPi+bpGgA/4CK8z+Mmofb7Pw9L5vmYMmGByCOOQa9Lub6z07SEu7+UQQRRqXkPQDA5rR3UE
jJW52RxyFY3DLk5yPargMlxGrJhCvWsGLXtFn0qXVI9ShNijFXuM4UEfzNXNK8beGbnTLi+
S/X7BbERzTOpUIT0rKV9zVPuzS8ndEzNk454qBpE2pvQqc9B1xVBvHHhF8eX4jsiTwQX21D
P4q8LbSsWv2BB5JEwos77F3XRmndqkao0ZDKT+NUWOSAPvelV4tY028tZNQt76GW3QlWmDY
QEdeTWFJ488KJKUGqKccF1iYqPxxWsU7GTaOhkJJwcgr+dcj47l1yDQ4m0VZgxkxMYBlwuO
2OetdNb6jZahbrc2N5FdQsf8AWRNmodR1XTtKiilvrpLZHO1WcnlvSq6kuz6lHw0+qSeGrN
9XVxdlDvDjDEZ4J98YrcUE9R+lVrW7gvbaK7tZhNDKMrIvRqmUkH1pu7EmVfEN9daX4V1C/
spPLubeLfG5XOCCOxrh/Deq+OvFlncXMWv29ukLiMh7cEnjPau68TIG+HuvEgDbanGa474U
YHh7UGP/AD8gf+O1MdmOTbaRPdwfEfT4HurfVbPUAgyY/JAYjvjI5q34N8bR+JHexvYRbX8
SlgEztkA64HYj0rr8jK4xmvGtAGz4xMlrwgu5QcdNvOR9Kpe8S24NWOi8a6h4ut/FVnFpHn
/ZWVSnlLlXbPO7/wCvXosmWs5VP3jERxzjg1nXOs6VZ3YtbvUYIbhgCsbvhjk4GKvtcPDbz
eWAd0bdfoahptIa3Z5v8G126nrT91RF4/3jXU/Ee81+00OKTQfOUmXE0kCkui44x9TXMfB9
v9I18j7x2AD8TXpmoatY6dCkuo3kdoj/ACgyNgE46US+MqFuQXwpqGqXfg7Tjrqt9sEfzZG
1gM8Fh6kV1dlew73jkGxEXKnrmuZsrmG5t47i3mEsL/OrryGFWdL1TS9WklOn6jBcNGv71I
2BKfX06VhJXdy09FqdBqDW89uyxucucjA4zWSIxHvDScr7Vg33j7wbY3SwTeIYGlUkN5YLh
D6Ejit2yvdO1izW4027hu4ScCSI7gfb2P1pWa3GmjD8cXet2XhC6uPD+83qbcmMbnVD94gd
zV74U+KNfXwkk3iSF5pRMwSSYbXaPsTx9asXt7Z6ZGZ9Ruo7aJSFMkhwAT0GaZZX9nqMRns
LuOeBiRvjOVJHvVL4bWJa969zf1OeK/uxdW+EY8gdDWDOJVUMQVDHgnvVUa7pn9oiwt9Vgl
u1JUwBhvyOoI9quXEjSLHlywTtngfSlZo1VipPJkAdCK4j4kYPgW6OORLGf1rprvWNNg1Fb
C41CCO4YgCJmwxz04rnfiKv/FD34J5Voz/49WsehlN3TE8BqR4D0854Jc/+PGukXGSTnrzW
F4FCjwDpp9VYkf8AAjW3cXNtZwtPd3EcES9XcgKM9Kt6tkR+FMsqnG5htHbHpULbSSCcj2F
Fld219b+fZ3MdxFkjenIzTnTBB3DBJ4qSiI9e/H8qb94ggD8ae5IGMDI5pG3YUe3UCtCWNU
5Y/Wo2ZfM4p/IYA9fWoWPzcY681SIZIOSBzgDNTLFkZJIFRRsqr6+lP8xgwy3Q1EikO8pMk
bsEYP1pfwb9KiZsybhxk9aUMcff/QUrNlI6O4hkiZ1ccgc5+lV7aIyuFOc+3pWjqErSytCe
hOc060hELuVyQo2etYrYLFKOMJJ5bfKw6H1rSF3qVvA0KzEwt/AeQKvXGlG7s/N3AOq7l2i
mW00bQNZXiCO5jO1Sf46m5VjDmIlyzAK3fB61W3utwrMc5GCM9q3NR09Y0DqGUgZAx1/GsV
os56girTuJonMkbRBSeMdaqhS3Ree1CNglHXpQzeUSRlifWqQrixsPMDt+Wetef+H7tNe8f
ax4lnmQQWx+xWu5gOB95h/nvWt4y1k6N4VvJ42xcSr5MOOpZuP8axNH+GWhNpVq2pJctdmI
NNtnKjcRk8Criu5nJ62QnxS0+HUPDqahC6NLZPk4YElG4P64rV+H2qnVvB1uZJCZrP8A0eT
nJ4+6fxH8qYPhZ4XmilYreIANq4uGOW+lcZ8N7qXQ/Hl54cvSVFwWi25x+9UnafxGaas42Q
NtSud148jY+BNUOeNgJ/76Fcn8PtCTW9EhudZQXNjZyMlrat9wsTlnYdzk4Fdj49cL4F1UD
PMYB/76FUfhqyr4GtM4+Z5DnHfdST91jkrzG+LvAmj33h+5nsrGKzu4IzJHJEu0NgZKkdxS
fBzXbmfw5eaXO7MLOQeUx5KowJ2/QEGuwvbhTptysg3KYnz/AN8mvMvhJIY9O8QuSV+7gjq
MK2KV246idlJNFa6eX4j/ABROkvM6aPaM5KKcZVOp+pPFetJ4f0aCwSyXSbRbdQVEZhBAH8
zXlHwXXf4n1aZgC4gHU88vzXtkksctsgPBTcCO9E/dskOC5tWfPPxF0+TRNWttJhONMVjcW
qZz5W4gMg/2QRkfWvTvGoH/AAr7UdnKm2XP6VyXxlRVvdGP8Thjn1GR/Wuu8ZlT8P8AUAD0
tl6/QVd7xTFa0pI898E6E3ifQFttSkkj0mxmYiOJtpnlbBJY+gFeg6Z4Q0bTNPudMS1a70+
6lWV4Z2yMjHGfTisT4YbR4JXnk3Eh4/CvQ7KKSaUJHntn0qZt7DpxTRz/APwiPhCK5Yr4bs
Ao6KyZxXlHiGGz8U+NYdC8L6db29tCSjSwxgAkfecn0Hau0+JXif8Asix/smzkI1C6BDlTz
HH0/M9BV74deGDoGjG4uYR/aF6u6QnrGnUL/U0RdlzMJJN8qODubWPW/GNn4L05mi0fTztd
VPEhXl3PqSeK9ZtbKwsrZLSGyhjt0GBEIwRj39a8Z8IWus33jDUm0nUYrG7USOzyx78gvgg
CvQ10zx738S2IYdzaZxVS10uKOmtjk9VVPBXxMjOnnytNv9rPCM4AJwePY8itD4mDPhuD0W
4X+RpdZ8DeJNdvIbzVPEFpNJBwCISuBnPak+JSsvhWAEAAXCjJ+lVFrQh31N3wgpTwbpXP/
LAHFdAHZACGOewrC8KROvgzSWbobcEGttdxcAnr3FQ9WXFEXim7R/h/q0Ri2s1s5ZgfyrzT
4f8AiXRdF0S9t9Uv1tpJJg6KVJyMY7CvRPFhz4P1VcgA2z8/hXF/C23tZ9B1A3FvFKftAAM
iA4+X3pw+EJ/EkXr/AOIVpLAbbw7bXGpX7jbGViIVSR1NJ4E8I3WkzS6xq4xfyqVSInJjB6
k+5/Su4RI4BtgiSLjnYoX+VKWwPXPWlfTQbXVs8q8cx+Z8S9IB6yCHp/v165PFHslDsdvls
SVHsa8o8Z8fFDQvpDz/ANtK9kvID/ZdzOmCoQjcPoambskOKu2eSfCMlZtdCscEpn8zV/4t
sG8MWTYHFzx/3wao/CNXc6+ygkDyzwfc1d+K4K+FLQ7Tt+0jnt91qr7ZKfuHYeEsp4M0rYR
k2yDafpXk/gSG81LxFqGhwTNb2125a8kjO1jEjHKAjpkkCvXfDUZh8GaNLuwTbRnb/wABrz
n4Vhf+Eh1uU/fA2j8XNC6g18J7LHo+iLpqaa2k2JswNoh8lSAP55rx2SWT4ZfFBFsJZP7Iv
NrNCx4MbHBH1U9DXssLDCk9COa8Z+Mzq2q6UQcuIXH4bhj+tY09XZl1Ekro7T4onzfh9etg
H95GQfUbutN+Gf7vwFYkKeXc8f71Q+PvM/4VTKZH+cxwZ9+lXPhsCfh5pZVeSzjr/tGq+w0
NfH8jifDyK3x51FiAdrzt+O2vWZMc5GB615T4by3x01bd1Bm/kK9XmB5YnHPSiXQqn1Z5B4
qUTfGXSAQOTBzj3NdP8RwR4Ivmzwzp/wChVzniNd3xp0VVOD+55/E10fxK+XwLc56+Ygx/w
KqT+Eh/aH+Cp4rf4fafNNIEiSNmZieAAx5rDNtd/EHUhNKHt/Dds5MYPDXR9fpXI3t1r1r4
K0RJwkmhyZbZHlS5352ufevW9E1Kx1TRbe601dluV2iMDHlEdVx2xVyVtSYvmVjb02ztbW3
W3t0SCGNdqogwBSSqNhbdgB8Y/rQkhEEjkc5H8qgklYqQGyCc7ays2zbRIil+/tHPzcHNR7
m46evFOZskY7e1R8j5Rwa1SM2wY7mypppyScEU49T8vemng8CrRm9RozkYP1qUZyTyDxTQu
QT3BpVJByMg0nqNaCMctkGjcuPvClHJ54Oc0Y96kaOoj3tOruu4nHfk1tW0QZBJnbEzHcR/
KsBZ9rKP4f1HFaVvcmA5Co6Ng7WPGa52i0ddiO08vLFsIMf/AKqw9ZMElh55IFxuyu09qz7
jWnaZGB2hAFOO9VmuxPmRlG30bpSUbD1GPqVzPCUkYsAMY9aqOxbh/rUh3lScYUHg4qAsxb
eSM1RQpxIM529s1HKk0R/edR0PqKdGVLkOMKf4f61eeAG3AjAK54cntT2Fa55N4gf/AISD4
kaVoCsDbWP+kXGOgYc/4D8a9GjUsSTkD1rHtPDWnaXrFzqtqkrXl0CJXdy2QTngdq17dcsS
78Crb00M0mndmvZx+fJEicHHAJxtHr9a8X+MGknw54/s9c01+JlWUEf89UPI/EYr2uzm8mA
SMoYsTtUjr9TVLxP4O03xNYw/2vHJ5ULbw0bFChIxgn3rNS5ZXZpKPNHQ4TxhqEWqfDG51G
BwY7iFH47ZIyPzqL4dr/xQdmQM/PJ/6FW63hPSYvDMnhpWuG08tuCmT5xznAPpmrOkaPa6J
pK2FhvFvGxZfMbcRnk81opJLQjld02P1AMNEu2HAW3kbJ/3TXnnwfaP7FrCknLPGOnqGr0+
a0iudOltrpmEcqFGwcHBGCa53QfDWl+HFuU0zzis5Ut5r7umcfzoT0aFKLvc898MznwV8T7
uyv28mC53QrIeBgtuRvpnivbg5j3H5ST7ev8ASuU13w9pXiK3WDUYPmTlJUO10+h/pWVZ+B
THi1n8UarNYg4+ziTYCPTPp9KcrSWoo3i7HE/EzVH1jXraaE77G0/0WOUdJHBBfHsOBmvRv
F0i/wDCB6luHS1AH6U7WPBWh6ta2NoY5IILEMIkgO0An19a0NQ06DVtLl024LrDLGIyUPzY
Hv8AhQ2rKKBRd22c18Lli/4QtHkkxi5k+UDPpXW63r1poGgz6tPNtVBiKEHBkfsBVHw7oNp
oVidOsWdoTIX/AHjZIJ6/hTPFHhHT/EzwG8nukS3X5I4n2pnufrUyab1Kimo6HnXgzS7rxP
4ln8Wa2TLFHLuUNzvk7Af7K169NcwRkYuI0x1JcVx6/DPQIrcbLjUkAGQFuiBVKT4ZaFMRu
utQQ55zOT/OqbjLqKKlHocsZh4M+Jxv5GDabds+JEORsbr07qa9ft7hZ40kgmSaB/mVlOQQ
e9YFv4P0RPDo8PXEMl1ao7OjyH51Y85BHesGLwBLZz7NJ8S6hZQE8xgjP4dKb5ZAlKB2Oo6
tp9lNb2txKq3NzII44lPzuT7elcR8TWz4Zi7ZuV/ka3tM8KafpN416vnX17jm7um3P+HpXO
fE4lPD8CMfmadTj6CiKSYpNtO51HhCcDwZpCvyogH4VviNHUyQyZK9c1zXhaF08J6XGVO77
Op5963ljdI9zZAIwc8UpKz0KheyMXxlIV8G6qR3gI/kK5v4VD/iQakDzi5Xn/gNdnqOmR61
pc+m3EkqxzKFLIRnHtU3hzwZp/hnTp0gu5nFwVlKyEHHGODQpJRE4OUrltEBOS3UUgC429f
SrbWcqoCDkeoqAIwPIw2T1qbmnLY8o8cMB8TNGwMBRD/6Mr2y7snh0y5jknEcYhdzx1O08V
yd54D03WdcttavLy5WeHYUWLAUbTkZyK9AuUW6t5YpCscU0TR4C8gEYJz61E5J2SCMHdtni
fwXn8pdfHy/OIs5Puav/GKeOTwjYxxjn7VnPT+Bq6Xw74J0vwot09hcXN0LgKHMxHGO4wKj
8TeGbLxPaQWd5NNbxxNvXysAk4xzntV8yc7iUWo2J/DsgfwPoyggYtEzn1xXk/w71FNN8aX
P2pvLtblmt2lP3VctlMntnBFeu2FmunaXbabEzyRWsQiV26sB0Jrzb4XadZatfeIrLUYBPb
SgB0I/2259jTi1ZszkneKZ7PHGxQqm7kE814nr+PG/xTttOsG821tcRySr90Kpy7f0rt7z4
cSLGbW08XaxFYSDi3aQNx6Z9PrWp4e8M6T4YtjFYW5UvjzJX+Z5Pqf6VEWlrc0lFy0sUfiY
yD4b3+xMDdEBnrjdxT/hqE/4VzpzD53DScf3fmNa2u6JD4m0ZtMuHlhtpHDM0eAeOQOa2PD
GhWPhrwxHpcFy8sUbMwMmCxyehI7UnL3LdSuV89zxKK6j8M/HG4m1X9zbyzMC7dAsg4b6Zr
2S5dHjedJIhDt3CXcNuPXPSsnxb4T0XxUUF9E0c8S7Y7iI4dR6ehHtXN2Pwr0u1IW+1m/vb
VDuFszeXGfqB1qrxkkCU4t2WhxdxqS6r8Y9NvIwfsxnijhfGBIi5G8exOa7P4nkjwRdZx/r
kA/Or134L0668VWOtJPLA1n5axQRqBGFToOnSr3iXRbfxFpb6fcSywxtIH3RY3cHpzTunYh
RlZ+ZgeGLK01L4a2FjeoJIJYWRgf948j3FcNp95f/AA88VS2V5umsJsZI6OnZx7jvXqemaX
FomjwaXBJJJHBnaZMbuTnnFUPEHh6z8Q2CW91vQxNuSVMbkPcc9jWi3JcXZW3RtQzx3Nuks
EgeKQBlYHIYdc07sTnORWToGipoOnmyhu57iINuQTY+T2BHatfHy4YGpemxd21qRdcDGMen
em5OdxA54pzAgYUYI70zkDpnmrRmxQD1IwM8UhUlx2qwUKwqSvDHj8KiIBzkkYHWkmDRFnD
YAxn3p4Ckgg8fXFRjIwQM0oySAQevFUJCnaWxkAZ9aXBx1/WozknB9elOBOKGK5svIxPJOB
jHFIZTjAY4p13by21wY5oyhHY9qiB+UZxisUtCiUHpz71L5i7EXG5iwAGarlgcHIGfSprUn
7VBkAKJFJOe2aTLRc/eFZARhVOBmqs0ZRVDk5PQV0TJbtYlXUfM24kdST0rCv8AIv2VcbM8
D2qU7ltWRVRc/Luzj3rc0sRO5t58LFIMDjO1u1YKkLIGAPXIPrW1ptv9piZ+QyH5iDyR2P5
9apiRQuLfypnVeo6imwwsWVdowzda0tSikjmLSgeYygHjqaqRuscanGcds1KehbWpqWtuks
gLuixg469BV7VZTJZpEqokKgttB+//ALTe1UYGWS1UIiZHJz0FVL27hckKDJJkDce59fp6C
s7FaWM+ZcqWJwB0zwTUAzHIobAz0FOk+dyzHewPOarF95OfwJrRIzbLM7li65JDD0qizYGO
AKnWQhSzHDcg96rupWUrVoTHAAkE9CeuOtSIVUZ3KOee+KYMKhXGfehMEYJxTYkh0hYEBWI
BHFRqrmYIueaN7GTbnOOlTwko4/dnIGBntQx7kqIqjBk2t/ER6VIMSzEIwwOme9RtGEk/es
Bnk+9MaUB1EaYVe3qazLSHySOjFSo2nIAI7UBFaNg7hR3aiZo2fzip5HCgd6hMqOOExnrQU
NKgsNpCrnjPFQlWa4Vgo461YRVIPA4b71LJHmUkNn6cVV7E2uirI3keZK4YhAWZRzwOePU1
59qNhqPxF8QWNrb2k1npMJ3NNcoUaQnqFU98cCvQ5Uk3k8t2xitSCwmFvDdGJn4zuXnB6Uc
yWoODlp0MpraOz2wxoVSEBRjsBxV9bbzoSd4eIEYJ649aS5XzTtldA5PLn+P6+9O09zFCYw
ysM8n/AD2qG76lKNmNjt0SQqF3dgBxz61atU3QfNJ0DKVbqKsXVsTAJUMaZJHHUVmxykSbe
Wx0pXvqXZI1LRHkEcajdu6jsfce9QataNZngKQ55PXGP8abYXz2dwPLkwN2fUA+1Xrq9h1A
OgdCCMhccK1Srp3C10ZMErxlWIJGePer909xOgiibb/E2ByfpWRhoisErbQWwHPQVZaa4gm
R45cqeN3Y/Sqt1J9S/b28cGDPvyRyGPSmS2ayHfGQCOgJ4p85EihwcvjLHtTIpHjZQUU7+O
e1RruNJbFZ9PmjilfYz7UYjHOa80+Dmn3661rjT2s1urorAyoUB+Y+te22sLEoEz8vHHp/W
manMYrf7MTggkl6IzsuUiVNXT7GRcFANqOSQOQKis5kilAmRSCSMGmbWcttyq926VTkbqse
So4zVpaWKb6mlcXatlFYAA5GOlM3lAoJZmbkAGqm04UAbSTwD2FW4IwclmG9jj6ClYa1HrE
xcsSWJ6LjrVe8cKwAYnHXir/mwwQMynOPlUnqaxpC0khJJOelCBksat87HK45zUXr83B7VM
2Yo9nU45NVHJAwv5+1WkQ9iKRSZSNx60wqZPkPGD0pyksdoJBz1p+3apxy3fBrTbQztcYiD
cxzwPWjlgzAYqQfL8gbk85NJ1Jz0FILEDghQCSDj0qI7sDoBUshyMEmmIhaRVJPX9K1T6kP
yJZW3LEvoKiyNpHGfepJvmbIBGelQHI74JGKSJe4hHIx9OKUfnQTyBzge1IPbgd81QuoY4G
MZpMH+7/48ad9D+IpRnA5H5US3Cx3jlr2eU3KgouCyt247Vm3Gkxht0aMiEnGTW3JEUjfcT
5TkHf1JGOlRusfnIvmeY2c4PFct2aHPPp8kKH5Adp5NRwKVnUFcEEVuuxkaSN+rHI7c+tZg
iAkU7uRycVV2Oxdu5sQJEhHBLk1nzjfdAcvhRz15pJpTI/HpyKlgCLIGfgt056UimygAfNG
ODnvXRaZbyREqv3ZVODnAPtWJPsWYMAcE/ma1NMu8zKrlmjjwMEdRTk3YIrUW/l324Urloj
jPqPWsgykLsUAnPUVrX3ll3ZAVP8AEPTmsdk2k4PBGQRSjsXLctR3bxwPDGcB/vH0qpvX5i
pPTGT3qF5c4AznvTDIyt1H400idSxnZGO2egNV3MYyApB6mkLbhlj06CmsAVwSMdM1SRLFJ
5GMYPP0pAdzZP1JpD6jk9BVxrIx6fHcuwDSH5U9gf0oFZlKU7SATUeQSMGmSEsxPJ5oBOwg
Yyau2hN9SeNgpyDjnJ9quLIEXCzbhnknrWYdytmsu+8U2emXsdikM97fyjK2tsMtj1PYClK
N9ik0tzoZ3VmAGBnnHXNPdwrhmOSRyK4268ZT6dPE+s+H73TYZXCLMGWRQT0Bx0NdWrZWM4
5IwM9veptZF3vsK4zk7T9M1kS2/iTzpDZ32nCAt8qSQMWA9zurX37SeTtHXinlgQm0DcpyD
0zRsO1zEitfFqEMupaURnnNu/8A8VUrW3i9fm/tLSSH9Ld//iq1HciYOQDkYPoaepTzNjP+
7PQg/dobGoruYjf8JcGYm+0nDdR9nk/+Kq+t54za3jt5NU0bYhymbaT+e6tCWKB4mNuN5Tn
r1Hes3Vb6PStNa+a2luYUIMqRn5kXuyjvjuKndbBa3UoXieK3JEl5o7MTziGT+e6mwHxbtK
Le6SoGOTDISfTvUuoeJdGh0KDUlu0uGlIWFIuTcZ6Ko9f5VctDIRG0kQR5EBaMnds9s1S8x
ddGMjbxkUZDf6N83YwycH86rvB4uDt/pWkg9dohkzn25rdjTB65IGafkzRiQsBwM468GoTs
W4vuc3Ini9RtF1pHzDtFIP60yIeLEf5LrSsn1jk/xrbdsryeV4P0qIEHBxnPpVp6GbVtmZ1
1L4unCLJcaQwQHGI5P8ataa+oCArqUtu0gYlfIDBQPx71PKW8hn7gE4rlPA+tajr+m3V1qJ
j3xTeWpjTaMYzyKpLQlv3ju/tAxGd3I61K9woAJbJVRgjvWepySSMYHFSH5kUk/SsrGt2dN
pmreWm4YD5554xTLy4W5P3FIPvXPIzIzAHJx+dTCd2XAPOKhw7A33LNw8aqSp9tuaoSORGH
3AdlUU+Us0YB59MVVZi4BPHoDVpCbJi5co7HLHge9WTceWGk3DzG+UDHQd6qgNlJARuBwvP
61GzD+904NNoEyaWXIRA2fr2oX5QW9+/WowrEBiFAH6U5htjHzbietFhpiyzlivGAOSM1XZ
hlicde1PYc8Yye1MKkcnk9wapWJbIwwUbQAcmkJ4zwMU4heo4zSEd+marQjUM5x6+tPb7uO
M5pqDqWH4U9uIycAentSYK7RARuP6U9BtG/jJBC/wCNOijypZuEHv19qRmyegBPHHYVb7E2
GAEkdvc96ibByeM5qb5jhjjFQnHOcURJe43bg8dR1oA7Yz3oyvoTS4Ocgc1XQQnVhjrTsn+
6aQHnrgk0uG/vfpSluCPU54Aq7lxt25JJ4ye4Fc1eXLRTDyyzuTx2rcluSluYXJZs9cdsVg
W0AmmVnYguSWY9h2ArniUilJcXTscnA9aasrhcshC5xmtaaODYSinKfKKpSBXAjdtqnvTuV
YrK5MpA4J4PfNSAEkqMZ6DNMVSJQEPWnk+W7EDcx5z0Apsdh9t9nS8ja5DNED82K27m0tY3
S9s5Ex1KZ4rmzc7vlHQfrTVu5AQFJx+lTyuxd0i5NKRIw24De9V2hcLkKceucYpxuQ4BYZY
cZx0qZJRIvJyOuKeyDdmc8UqxmVjgdMHvUW3IJ/StG42OcID05JqngqNxUdMGmmDjYYMqCO
maYRnk8L3p+4IelI7cHacZqibDUb978+dvpjtTrm4kmk+ZvlAAHsBTE4BY/lnmo2LGTJIpp
ai6DGXaRzyaRcdcY9xTtqsclutWbW181xlsjsBVN6akqOuhWCkgAnrxzXnnhu9t7L4m67Dq
8i29xOdsLy8Dg5C57ZGK9YVcXKxbeMclvSuV8YeDNN8Q3C3F1uhuyg23ERydvYEHg1KlrqO
UHa6NaeKG6tGhuYUmiLK+1hnJHQ1afYbdZHbABJ3Z4FeRTt4t+Hs8U5ujqGlE7cMSy49Dnl
TW94917d4BtWsWZE1RlGQeSuMkfyFNx6IFNa3RuzeMLGeWVNMtb3UkhJRprWHdHn03HrVjS
dc03WFf7DMxmh4likUpJH9QelZuieItJsPD1ppUelamiQRgfLZPyccn8TmufaaWf4p2Op6V
pt7FbXC+TcGW3ZA3HfP4UJLVBzbM7fUtfsNMnit7hpJbqUZjt4ELu34D+ZqtpfiCy1PUZdO
jhube8jXe0NxEUIHrXJ6jqknhX4l3Wo6rayPZXcCxxyxjPlqMdPoRyPeuw0nW9B1qdrrSru
O4mCbX+XbIE9CDzjNJqyBSu7HBa/4igk8d6P5N3cpYwPmeMIyjcGOfl/i/Cu8TX9In0i41O
F5Gs7ct5peNgcd+COa5XxJsT4seGwgB2r09eTXR+KSj+D9TZEIH2diQe3NDtZCjo2cdb/8A
CF6BcweJ0vZnjuC7WtsVz5eT8zBe31r0ObUdPt9LGoXNwtvblQ4kkOOCMj8fauS8AaLYSeD
oLq5to557gHc8qhtqA4CjPQdeKwvGl7BN400rSbhXOnWoWR4okLbv+AjrwKbXM7Anyx5jto
/G2m+UbgWWoixPJufszeXj1z1x74rpLK9s7y1W5sJ0uIJl3I6HIP8AhXKw+MdIFtt+y35Qr
jaLJ8EdMdOlYXw8lnt9V1m0SCeOw80T2/moVAG4jAz7fyqeS+xfPbRnWN4p0Bri/RLwRrY/
LcGRSoQk4A9zntWXD448Oy3i2hu5IHfAVp4mRW9ME1geGtOt7n4keI7iZBIltLuRW6BiTzj
27fWtnx/YQXXg+7mkhHmW4EqPjlT6Zq0ktCOZtNnXRMBE/wAm7KkdeDxXF/C1P+Ka1JRkAX
p6f7tbXhO4ln8H6Y8rbibbkn0GcV594T8V23h/wzeREb7u4vCIUYFUOR1ZvQd+9CWjSByV0
2enXut6Zpl3DZ3c7C5uOIoUUuze+B0FMm8Q6TZ6xDo89w0d7Njy0KnDZ6YPSoNG0JLF31K9
uPt2q3I3S3TcjHZU9FFc98SNMd9IttctgftOnSBiy9dmf6HFSktinJpcx3bHByOOPWqVvrF
nPq1xpkU5a8tlDSqFOFB6c9KqWmuWtz4aj1tiPKMHmuewIHzD8xWX4NtXi0ubVroH7Zqkhu
HyOVU/dH5c0conLax2DSfMN/THUHoajPL4Izmoi24dOacpxng46VNh3JCTuyvGOM0w7l7c0
gIZginH14olboCxNOw7iofm+ZsZ9akYg8Mdx9qgzk4GRnvSggt9BiiwJkoICjk8dTUTA85O
R1+tKcIuPvZo4OBkg0rDuM4xg8e1P2soY4+nvT0jiYjcSB3qYzRp8iru96bfYEu5Xiglk4W
M8HOe1WDHCke+Zwx67V/rUclzK4wCVX0FQZUZOMnGOaLaCbQ93L5IOBjgVCc4HahyBg8+xp
D0wB9faqSJbF6AHmos8YPJ7VI7rsAB+nFRgjIIJGKpEPcafpj2NKfuntjpSyffGCelCLn5S
eRzQ9rh1Bs9zUf/AABvyFSY5GRgdKcMYobGegN5ZySCWEZzu55xVSTMZiXIyRnpxVueLy42
WOQEnB464x0rIk3zQM285jYAAda50Wi4Zc2GG2lmJJBHSsq4Xap45JAFSnedq5+UYGBV2G0
jmvFSTIijG9jn0oGZ8aGJQGGGIBY/3R6VTm3SPlRj9OKu3SlsDJ8ydy2M9F7VUlcRAtg8cL
/jVBchPlKu1Rlu5oC99mQKjjVpWLEHjmrEzBo1WNcDv7mq8hbkDSYIIwvtU0U20Agj3zVZk
6/3jzj0qdBtHCZ70ii0rAplyQf51Udcjdk07O7gnqac33SykBV6n1qS1sQlHJC5pGjZlGFB
IFSgGYgBgue560FVUiNXJx0ApslIrvGcbsqCvXFQbGOWGOK0GtdmTJ8jDngVALctH5irgGq
TQnFlQZAxjk+var8Ibyl28fMMsO1QBMqyqTu75FW7cZaPzOBuI46GlJ3CMbFuJWlkbaSWYd
CecVxumeMtL1Waa2uJo7a8tJ3iMEzbS6g8MM/yrsLRvL1HaQwVTy2OazPEXhvQdQlWW70i3
nlbkuUwT+IqE1ezLle10cN461K21DSf+Ee0x1vdQu3ULHEd3ljOdxx0FJ4p8NTz/D+0060X
zbjTQroF5L4GGA/z2rrdP0jS9LDJptnFbkjqqAEj0z1qdjwSMjBHA9a2TtojFxv7zMHw74o
sNZ0aH/TEhvIkCTwSOFZWAwevatO317TrnVE0mK5E90wLERHcIwO7EdPYVBdeH9A1GcS32k
W8snXzCmGP1IxVq102x06IR2FpFboT92NcZ+vrQ7agk0Qf2po+o6ldaPLJBLcWxHmQTYIOR
2z1rjv7K0+1+Kdg3hvZGkUTPerCf3cXXA9MnjiuwvdC0PU5/N1DTIZZv+eoXDZ9yOtWLSys
NNgMFhaRwRsclUXGT/WhaDtfc4TxJPHb/FPQLq6xHb7du88LnJ7/AIiul8SXCf8ACH6qilS
PIOcHOM1dvdNsdTjEV9aR3EWchZFzg+oqO10nTLaGSwisY1t5D86YyH+uetJ22BJ3Zn+BGz
4E0vDjIRlx6/Ma5nxfBPo3i3T/ABVFE0ltHhJynJXt/I16Fb21vZKILaBIIVztRFwq/hUbx
xyqySIrI45GMg/hTT1uDjeKTI7PVrC7so7i21CJ4iMg+YOPrzxTrHVrLUzL9imNwkDhHkXJ
Un0B749qyz4P8NmQyNo0IcnJAyAfw6Vu29vDBCscEaRRqMKiLtA/AUaAr7NHF+CHDeMvF7E
5y64B653Gtjxy5XwNqfPDIBn8RW5aafYWU009raRQTXHMsgXBc9eTS3dpbXlu1tdW6zwufm
jcZU80nK7BRsmjH8LMF8DaYwbAFrnP51yHgjSbHXvA2oafeRhla6JV/wCKNtowRXo0FtbQW
otYYVjhjBVYlGAB6D2qKxs9P023eGws4rZGbJCDAJ9apOyJ5dUcP4a1y88PaoPCPiR9iocW
tyTxjsCe4Pb0PFd9c28dzaS2c67oZkKN34IqreaZpmpOhv7OG48v7vmLnGfSrEkkcELM7BI
o1yST0Ao7AtFZnlOjR6h9ouPADqxi+175ZM9IByw/HivWNiRqFQYRQABjoO1cv4YH9pXWoe
JmjVTev5cHHIiTgH8a6cNk4zjPpVO5C0Hg8NjpSliMHBphxyc0ZHGe9TYonO3GFGf61GD/A
A9PekX5QCDx65pWOR1x60ihM44z74p2f7vANR5yeTkrQCC2Cxx7UyU7D8jaTnPvQG24JBNR
lgH/AKetKGy3B96LaDuSCU42n+VI7kvwuPf0qMkZx26UBwAc0cq3BscZG/iOR7U0tnjrTcg
nkH8KaeCPUU7aCuSY5waTcCBtzz1pPfPNHcdTTJFB9z7VGRknFPxg+n9KBjdycE/rRcNAHJ
pzJgdSfpQSVPTIPJpxKtgZ57VLbRSSIgTnBPfvUnlrjqPypowSCev1p4Ix1ob1KSR0BvJDI
zlx90de9RGcqxkWThqpTT7iFJAHXioiwAXLYHas0hXNeCbILABsdj61cV3dpXj4QgE+4H/1
6wkkwm4P7cVfiuAtuVLFh0pWLQrS+ZemWU8Dj5f5VWug0tzg8BRk4HAqB5gDnnIbNXLBvtE
yRDAy25ye4HWmlYT7DJkFpbJESN8oDsB2HYVXVyTjhRS3twJb2SVRwx+UD07U1diggjL+p7
U+g1uKIjuyBgfWnMzKDGxwfWo4yysdvzc5JpJXWRy0rZOeFHSkXsIkm/Khfqank2psTPTqB
3qsjDftAwD1OO1OkOZvTsKBq5K7bySFwPQCmgmMEjC8c5HNJHtVyrFj6Y5przEhjuyOnuKL
iJrZwsonkl244IPJNPvblJHLW8e1M5I6Yqjj9253DAPT1qwOEkQjJ2jC0ra3Ku2rEeQLjkh
A3IJPNX2gXYMMpznbg1lo2XQv1HHPpWgikjch5BGeeAPpRJBHsPhmT7TG0hAQgLuPT3q7qS
KrtJbSiREbI9frWY1sxhljY5dDu+nrVuylDqBKAFK7DzjH41D3uUuzMwZSQpjdnkMOaklhA
iLpkjPNOuYJosngqDwaZDersKScrj8qpPsRZbMgQnzMYA3cD0qxKmFCDDAjqKjxDk4JZfWl
JHlqoBIz1qnYFErnKgjvx0pMttBI5Bp7Lg4JHBxx2pwwYySeRVc2hPKRFCxOcY4pGhxNkAc
8U5HxIh3AjrUsbpI21eGwT+NTcqxH5O0hsHHr/SoTCyyZHcVpPcbEC4AIPcdKqO2HLKQQe4
oiNoiKnHXim/NgAEH6GlLjOM1EzKQFyB34FWkZyJQ+OoPXvT3lDYJOM1W3Ek5Py96A3C8gC
q5SOYkLfNgHjv70ZANRhsjJxx6d6C2Ru9KLCQ4NgkDkZqO4gt7y0ktrmMSwSLh0P8Q9KcpI
BPGDS7hnkDNAghggtbWO2tolhhjXaiKMBRUkShy+G5UZA9famhyRzjGaGJUZ456n3oQ7Ejn
a5U4JHXHNM3ZfrzTN2V4IBA5pOSOSOaaQm7kqkemTnoaHOTkdO4FMDDAzgY70m7t0NFhj+W
xt5NMOeSBjHNKCDg5xmkZumDj1xQibAGJGRzzSjI54ph6g9qcCpG7imxIU8gEDPrSE5XnFN
LYJIIANIcc8iiwrj1Y4Izz2NNHGe/rQCNvPFJuGT/nNAXHjAHv2zThk/TNJGeMlQT6VPtbG
MD19aTauUkMCKe4z3NRHI69ulTMwC4OfyqHcSSeBUq42AbBJ5zTgehGc/Sotw6HmlDBSfm5
7AU3sCJOQ3ABo8zjofyNMBDcj17U75sdR/n8KT3KRI7chnkVuBwDSl1aQDPFUg+TwBnApyu
c5PY0trErU0FkXoGzjsamt7hRGc/lWS0mGJGPbFNjnYNjvRy3DmsXDKCxIOBmrsDtHayzDP
zfIDWSA7t5QHO7GKvTyRpbrApOExnmk+xS3JInKq0u3O08Y55qJXYkmRjuNME2YMAgD0qoZ
eSKSNNEaSn5Pl4bP51CWwA5zz/OoQ/7lTGCT7mnmVXBDpuPtQtAepYhYNNHvPcc9hUsyTLI
w5Yoe1VoSpCqEPX8q17nULSG6jlUoxZBvHOQehqObsWlpqZ6pcBhtgYk8gjrTGimAJ2SZz6
VbF9Aql1mKkZOR0xWpZ6kslvJsBkG3LOB/Sk5tdCowXcwZn8s4KnLYOD2pqzcO5YAla1p9Y
sk+R4y4APVOtZbarYySyBdPVgw4524oUm+g5RiupSEmZCwfA9+9WrK5dflXryMk44qj5yht
ywIg6feNSK9ugHmIwJPOw9vpWstrWMY3TNo58xXVhkDDDPWoWb5B5Y2gHk9ce1Uo7yPgIWO
eMkULdmNiQRJjtjFZW6GzaNRZowA0kgRgAdpGQw9Ky72IQXJVPmQ8qy+hqS1mhlmVZWAQng
064Yyj7Oy5xkK3fihOzFKPMipFMUyOMHtmrKyttKbsisvcysfl5qeGQkFHkGG9+laSREXbQ
uOQOep9c02NyPf2qseEKMw68VAJQBgMdwOfrSS0KbL5wHYqeMZBNMhlfzARt/A4qukobdng
YyKb5gUgqM+lAnvcvTSN5ayjGG9cVVM2TjPGOac7j7AgKgEtmqTSDnJGauCIk2WDOxJ3HI7
UCbcTkDAFUjIMf0oWQdOMfzrRIx5mW/MO3t9aQSAjrVYyjPsaXeeeOM80Cb7FnfjoRTvMOM
N0HrVQy496TzgDgkn05oBMuNI2OvQU3fhRyQcd6r+Zlcn60nmDg9fYGhAXQxMgDHjHah3LH
bzxVMSHcApp4mPfqO9Sykycnrjt3pC/ToKgMnBz6UzzOAccVQnoWw+MYPFG/OB1z0qsJTjP
bpSeaMk8Y9KALQY9O1BbI5OD2qusoDBsjHpTmYAjaM57Z6Ur2GS7wBycqaN+MnrVcyjpwaT
zMcAZB6UyWixyR+PanE54xn1qosgX7wxzUvmjGQf/AK1K/QEiYkjg49abuAP+NM8wE5yKYH
yxyaL6CsWlcquRgf1pfObLbTj1qAdM8Z9aa0gyfmBqepRMXx3zTDJnAPOKg8xSc5pwO7pg0
ydybcT14xSB+cnBqAnBzg80ivk9ee3vTvoHkXE+Y4Q/gaMn+4fy/wDrVHGRnrznmn5kx99f
zFYylqapFdGJcEICOhzyOlKXKgqOlK8fytKmdpPQdqqFgFCgsMkjFLmuVy2JXcfdHemrKEf
I3Z+magUlpmQ1bQxRoDKm5x6jvVc1iFG5ahuhADMQC54TP+etQNcgo7NkMcVBcsxYSNlPYD
9aotI2RgnBoVmU7o0Y5SVBGQc1M+0wGUc81mRyYXlunWrEd4YwYwN6uPmB60PyKWxejmQRq
M5GORmpCgikHQBxnrxVAxTNbCWEM6DuPT/Glhu43gliuVYEcIR1BqClZbliS58sGM55HXPW
ozJ8oJjPPTk81SlmaVA2DheozUsV1CwDynbtHTPansh6XsWRIodd+6OMcnucU86k8QKxyEx
57MRj8qrTT200kUg8xRjDJjq3t7VXeVTL5aukaN3Zc0X7i5bbF6S9aQhlY4PXr+tCmVgW6k
98VQyVy0UplIHK4x+lQG8lf7vygDkA81SWmgnpuXWnw3l/d59acJ1VSzMGb2OazhKSh5z9e
tI0yHIQ8gelV5Gdy8LnbkKcg9OamW6IIyuT0INZAkAI3E8+1K0+RjNU1cSdjWa4dGBRiAD2
rXtJfOiMu5WYfeAOCvoa5WOR3JBPOP0q7YTSfa0UlhvBGAf0NYzWhtBu5pzMkc7CVSQ3fGD
9fzqnKVjkBDHYehrWt4lulNt8hOCQzHHb7tUrmOOCExO4MLHJA5ZD6is1NXNpQe6Khl+Ugk
nPRs1G82QNvOKoGVo5DGW68AihpDGCG/i5HNbpaHO3cu/aMEDIHGKUz546saz1kUg4IGBmk
SUbhz71RFzTa5OwKR8meMHrUbvzgiqv2jOShCgDGDTBNnk96S7lPsWjKuPlbnqM0nmd/wAM
VDkANyCcfWmO+xhkYz2NNS6EOLLQY569eozStIelVPOYfxdu1NefcAAfqad9RWRbacnOCKZ
5+OSR1ql5rdue1J5g24I4q1oZM0BOenrUhlYgdAc1m7+4OB70omyPcUmUmX/N+YdsdalEpP
JWszzd2Vz061IrhQDkY6YFS9i4ov8AncbRzTC/GB2qHzVePGQPQDtURkycHPSovqauJZ83g
Z/SnGXn61S3jAPU0hlwMdeKq5FrF4TbT05p32k5yMfjWf52ccnim+buIx1pksvvKCAQoB9K
FkO7kAYqms21STyB+tHm/LRcnzLTS4OeDzS+dzyePrVFpeQPU0b+c9qZLL6ykkhRn3p4kCn
JOT6VSWRVU88VE9xuOOo7+9Lca0NBrgnJZ+PQU0yjHHSqH2javyjk8ZpnnEnk59apEM0hNj
6UqT4I+bFZvnc+57UhmwQff8qLXBM21uAyjcv5UeZblsk49azUlyoYE89KcJY25Y8jismbp
mosiA5VyAO2OtH2qH+9WQ0pJyTuApnntjpUONyuZGimoeUWwA6uAHQ9DVqaKweOOS2lk+bk
hxyDXOvIZUVgCSOTitawnRrRdxwQfu+tQ9NUbrV2YxpArMUUEjjI6CrCSIdsjs3nL1XHA9D
UhNv5TMZURuu3HNZX2lkkZDkN/CRxQncfs7O5cuLkO/yRhWUnj+lQDMsiFOWIywxVN2BnyH
G8Yzz1q4lzGluzREkjhg3WneyJ5bvUikkVZd6Z2j26jvRIyDEgPU8GoJ5MgFMbmP0qp5mUd
JGzt5+lUthNWLq6hNHP5sLsnOQO1WZ79rxgzIqkcsVHJNZUE4cmM/MCPy9DUCTPHNnnjgn1
FXZNmTdjciuFh3B0DRuNpHpnvVKdjDO0eSCOOe/pVTzvmyh3N6e1TNeW80Cx3OUnQ43D+If
X1FK1mVdNF6Pz2jgkXLZPGf61ZlvtkLQG3G70K5wfaualumUnyJGCjo2cZq5BqjKu+VvMwP
m3cnP1ocXuSp20CS6lEgYudxHG0+tSxXAnwkjKj4OC3AP49qqSzW5kzsCD/ZqCVsjeh4GAc
8VejM23c0XkdHG9CB79fwNRtIc5XJz0z1qvBfSxNg4kQHBR+Qf8K0G/s+62PbK0LsMFGbj8
GpN8oJcxW81gAJMsP1FPSQ7VwvB7+lMlW4TiRD1xyOePQ96lgjlEbbk3o3BUdaTmjVQbJ45
9j4++x46dKlMpD5Qsqgggjr9DVeC3Xdt835gehHT61OkzQTmOaIEdMdj71k31Ruo6WZaju5
ZZPmIhyCAf8atw2cjQLLcsWTq3uPXismSS3dWCyBBjBVup9K0Yby8gtIpyu9ACu5DwB7jtW
bb3Rqo66mffQNbytG2flPf07Ee1R7HkjXAzx8oPetK6e3uNPVnkVyR+5Ze3qpqpp0sXkBZQ
wEUnJ74NWpvlMnSXNZFJOJNvIOKbH5jFRtyRxzVu8gWHUsxAmPPfr1xVYs0d0QM4PQ9sVXP
cylCzFdR1JYcY6d6hBO4MpA+tE87yNggj1xUYDA4IyR+tXGT6kuzLSzDYFIwxpRvZRIFOO+
e1RkNgfIA2OoPSpTIViZUG1fTNRza6DtcY0qqc45xmoC4IAHAzSTTpKuFUAVWY5XhjkHAFa
RZm0WPNwRzj1560bwe5zmqZkI9c0gm9Sa0TI6l7zB0yRSeZxnJHuKpiU+5xSCQc81Qki8ZM
jOcmnrLyM5NUBNlcZpRLt5DVDNEupo+dtbIz/jUnnqyj1ArNExOOSe+aPNySd3J7VDNUXjL
kdckUxplzjNVGkII54qPz+Mcn61SREnZl5pOmDimiUZwTj3qmr7hgHBFN84jOeMHvVGbfU0
vNwpAPAHNDSnGS1Zwn4xk017jdnsKLEt9S8Z2yetHncEZrPMx6EnNN+0HOPwqrEXNMTZ6E0
plHbJNZon5/xpfPG7JJyaVhpl5n2jrnNNM3AAGKptPvIHTjvTfOGMg00Jl7zjgDJ69u1L5h
qiJcDPalE2M88Z6UAkacc5AIPXtS+ecZHJNZon43/pSifBznkVDRaZoJIAfnJGadkf8APU/
lVFbxcDJAIpwu4cdT+VRr2NEkaMEAkiKxHc+MgdKWOKeEEbwF649KojVSnluuEZfvMP4vrS
zapHNuK9P4gOM1g076HcuW2oktxJ5u1pDycZHTNXAEaMhmaSfpnPSsV7wh/lPHTnsKnsrxU
KsRnJ6+1U07CTVzTRT9m3bAZFJYnvioI5JWlRoxyGOR65pby6RYI3R3jbrnrWat6zyg7tpH
KsOlTG4522NRSZcJ5W1mOGXuD7VRuhLaTEcugwAfakXU5ELXAlJfJDZGQKga8DRsd4fHIGK
1imYNrYDJvP7r5BjoeuafLPuQfulR4xjGfvD1qoY2fkME3Dk571WcyouScjtzWm5i3ylx7s
qm1BjI7VXaZu561XMpxnnnn/61N3kkBxzVpWMm7lsSEsSBnPrTzJheD8x61R8zC8Hik5LcH
B69abBFzewIJOfWpYZ5Y/mVgVB6cGqBc7sqc8c4o81gQcjNDWgnozdSa2nUh4tsndkIX/6x
qW3s5pd7W5DuvPlPwXHt71kxXBdNsiDHHK8Ee9bdlIVVkDt5mQFBA6fjXNNuJ104qROs94s
R8zLW6nJVudmfWnCT92stuxbZ0dece1WXmjcM85cMsZAlUg8ejDuKx5XjVwI5MEncJV4H0I
rnUuZna48q1L1zci6bM7osw5LqoDewNZr3ckcmZGLYPDen1qnPduxKyHLbuSO4qq0xGcnOf
et4x7nLUqdjWN8zr8wG8d89RVqy1WaN/KWQkONv3f0Nc5vf3FPinaNwxOCKbppoiNWz1Olt
pIJkubKQrFIG3KCeN3tU8V0XkuUEJOcK4PGD61zbSoZxLG/vz1rTW+jN0MKS7RjJz1rKUbG
8aiZrvcveOHk2BsYAHGOn+FVnbIaQbl2kj8P/ANdZ5uXFys2CqjjntS/af3Ll5ACeTkfe/w
AmoSaJbvuMa4G0jJO7+dK1ygLEucjtVNvnZ5NxAXkgdKjZlKk5O/0rfQ5bM0kufMfGcelWW
mRQIyMHvn0rEWTbIDuxj0NSvMxz8xI6euBSa1Ki9CwSHYkcY9KaYyDnfn+dQGTYzg9QBj2p
iynJCNgj9arUknYkY+f8ahY5PoOnIqQSqw2lce/pSsispJbGOKFKwyFmZFw34EUzzceg4qU
RP8zYwvfcagk2sCsYyR0atFNCsKJecZPvUgkyAQcY61WGIzljj2NSrPFnDcjrTb7Diu5PvI
AGR61H5pIPanyTRkptjyM9Kikk4yBs9h2qU9C2kPM2EAPX0JphkJBOKhyxwwPOeRSZ2nkkj
v61SZLTZKszA5Dbe5pGnLtk8+hqN5Fb7vyj0qHd1O7pVoykraIsmUgZpvmnBx1qtuJ5NG7H
PWqVjKzLAlJPpml8zoBVXcR3GKUScgFuKZLRZMhGP50GXjIqqXPH8qQyHPPWgCyJCSB2NOM
vHyjnoaqBxjrin7jjJP4UgLQkK980vm+4FVA+fUelJvydpOM9aRSLiSDcQeh/nSeYTnB/Kq
wJOMHpzQZMHjvSGWd+NuBz608bsdTVLeTx3pNxx98UaiL1ukkkgVgyMByD0/GpischZUjEU
o/hJ61cgvENzuZQB1B9PY1UvZEklJwAScgj+GuXmbZ6qilEoyO0XUEEdqdDKrFRjqemcZps
k+SRKfMA4BPWqrHBG044H4VqkYOVndGkZoSgG5gT1VjxVOQkfMn3DVXzGJ+Zt3v3oEhIKEk
g8YqlGxEqly1HcDd8xxnrkdamZgp4wQD27/jVeKEsOQSDnkDNCkqTu5KnHzCh22RJcBR4ma
XcRuyNpzn6VSlY+YV3FjxgevpTJXJbKMckdqC4AVs4bGcd80ITs9xGOxmVxyOtIz45A2jrU
JLl+WzSxyEEZU/L3rTzMd2WYwkjAE7cdx296sRW6yZJIWQY+U9H+lUUXdvdGAK8ge3tV6K6
jkZEuNqg/wAXYVnNvdHRSjHqRtbOJGAyrA42sOcU2KIsdpHTse/41qjDtsm2n+6xPBXsQRU
kUcfmhZot8APEkmeP+BLWLqux0ywyvdEFvasknV2QDJGOgq7PY+TD59vL5e1iuVbIPfkdqk
mlQRHyWkyD8vzBgMdME84rGu7vcCHDAj5sHj+VZ8zmynGFNakjardxRhGdWjHQbRiqRumYn
5sg9RVaRxIxYggZ9elCZ28/nXSoJanFOtK9iynzjO/BNBwvHcGoeecEk+1ORmAwRTJvctMv
m2wkiXhR83rVXJxk1NFN5cUgC8E1W53ZBGCamO4SStclVwOQBx1z3qcSlyhDbccZz0qqxGR
nGB0ozhjgZHpTdmEW0bE8ySQ7gwEqjBAPBqrLOQQSDsI/XFU0ZvM2hQ3sKazbh8rlR2BrNQ
szZzbRoW86MpEp2jALHrwO1WwInja5jXPcA8D8awAWHynoOwq0L0pAEUnA6+5olDsTCdviR
O8gjkIXqOTn1pTLsjVQwyecjrWespznJyeSTTpJPmyetXykcxaMm7OeQTmnK2PmB5PQVRWU
568fWtGJd4DY57n0qZe6VD3iWPgbi2D2BHP1qUBcR7myR0B9aaVAI2gkAVXclCXZj9D2rNP
mLcbEs0jzybXyIl+ZitQSyLCdwGSeQP7o9/em+YY4vm6Nztz1Pb8KpO7M+XbJPJJrSKuYt2
1JXlySXbJqPzMNlv0qIsTkHAFMfgDJzmtkkZOTuXFuCTjeVzTzJu4DAis3fS+a2eOB9KOXs
NVO5oiTHpjPegsSP8KqLJu6k/lUoHy8N2zzUtGkZXH4z1GBSgFS23DcU0FupGfalikIOCMG
hsqOrGHJFLzySD+dNdm3YP8A+um+b1B7VS2M2gYjpjj+VMLcjgcUrOD1prFSAOlUmzNoXeT
94GgnnIH41GXo7j1qiSXJx/nmnZ6Y/nUBYjIA6+lKHOAe1IFuTE4xRnB56+tRl+mOeKM4xj
r71KLLCuFXgZPvTQwyeDz79Ki3nrx+Iozzz3pjJVNKC2OrflUW7txSZHv+tL1DlLhuTuBck
qOdoqN7kGVtpznrziqW5mB29fTNRE7SP7w65pcljX2rsW5GG4lRg1F5vv8AjUBZznPHNRly
OavlM3U7E7vtxg8A96VHPLZwxNVs5GferCwsFVyp3N0Ht60PRERu3csCeWFg6SMjZzlTg1M
9291h5GUSgfM/Td9fes4n059aQkhcDORU8ty+dlh5VLY/Qd6FeMSKwUkZ6ZquoyAc898Uv8
ftTsiVJnQLpEJ0v+05pXWFuijBJPpWM7BQUC4XOee9TRSI8G2afai9FJ4/KqT7gxxyPbvWc
U7u7Oio1yqyLCPtbK/ePXIqchjg+WGQ+nOKpRE9+Pr0q5b+VHNly6+m2iWgU1zaM1bUCS3D
MzJGoC7XI4/+tUsLxpKd7oNpwVOQPqKvQ3Ebbnh1XzI8bfLmiDZz6ZqtdywohUwJndhSoAL
fhXC5Nux7KgoxWpduILWdJJoNRREJGUdBJtGOx7Vy8+PMf94rjJ5CkZpZZv3xwuwdBhaTMD
PveVjkfd29a2pxcN2cVaSnsrfMgGCvC8U4KduelBaPgKT17moy6njk8+tdGrOCSVx4bnPQe
lLk44/OoS5BIBxTVZm4A4FOxN+hoWrIZSHGSwwOO9PeNMElCM9APWqsbkEHuDwcVI9xK5yW
yT1xxWTTubxatZivA6DPX0qIByeDu46U1iwIHm8deKN2BwMn1qkmiXZisWBwePbGKQkkZHc
dMUF3cgHntyKnhQGPYzBSORRe24+W5Xw2PQ47CmOWPOKutG0R2nI47VGyhhnjHHakpicO5X
GRyR+dPOGGduPrVtUjGWlXPoBTQkOASGPPOT0o5wVMrpGDxkE5q9G/lKW2nI4NVWiAk+RuO
oxT97ouNxPtSepcVYvLIdg2Ahz1qBhnBkflR0FVxPkbSv40pIkh2KfmHeoUbFtqS0IZ7jzX
3dABhV9KrFmIJOS3fPSmOdrFSOe9Mbco54zzXVFHBJ6k4YnGT+lOOxl5OfYVV3cYo37R1p2
JuXESNuind/SnBUztxgdKqCXHuen0oadmXGcemKnlZSki23lrgBi2P7o6UC4UHBT8apF2bg
k04JIxG1MnsKfL3Hzdi+LlGHXafTFIJMOMEEfzqi4eNtskbI3vTA5U8HFLk7D9o09TRmny+
T8q444qFplwSO3pTEmDrskbNI0QIJU/L60JW0ZTblqh4lXrgZ+lG9DkNHzVYk56jil3HjJ6
U7GVyRmQfdyKbuHXNJvwuQBn+VIWXd90CqQh4Y8dfyozj60wnAH86Ccj1oGiZTkhfwzSFsE
8mo88AE84pN3OBRYZLuxnJ+lLuAbqajzwaM89aXUZMGPbtS7xjvUO4YBHXvmk/wCAilYpPu
QE89ee1WI7jCeW8auvv1FVSCcUgxv5zWjSZimywxjByuSPzpimI8kEY4+tKjEdDz/KtC2W2
aBpLjl1Gdowo/OobUTeEOZ2KCLGxVegPU1bknBZiqlQRtx/dFMYoxJCBFHIUdqruxY8Hikv
e1HfkQ0lcYXkCmDpk/lThhQcHrUfQc1aMX3Hq2Oe3pT1cZXBGag56g57dKlDYi2EY5yT60N
CUmDFN3yAn2p0Y3/Lnb6e1Rrzjd27jrT8c4UZz0IpFre5KJNp5GCDVmGcOdrnbn+IcnNVtr
EfvDgjv60mcABflX1rNq+htGTjqjRkkaRCViiyo/hXp7k1RcuQBgeuKlgmnjHDLt9xVj7PI
wDCPAYZ+n+FZ2UXqdL99XRSd3kkLlvfC9KUDd14BqcQrztHA7k0+ONdm7kk+3aqckYODKzg
hQOBUKtxzWg8G9D04qi6FMD16GmpJmcou9xmc/Kpyc09A2euB6ChAFmGVOO+KeIssOevrVN
6CUGx/mBdoXj3NMLNkc9al+yOjguwI69elPMa7QNyj696zukdSpT7EHBHPNAcgYAP41aW2H
lhuOPWo9qY4I47UlOJv7CVtUQbmJyGIp3mMMEMeOhqzFDuU4YBfXIq1HYPtyiqxIz7gUnOK
3KjhpblBriVgCT270nnMBycEn86tvZOrHcAPYmq7wuOuG/HrQpRexnKnKO40XDZOfpzUqTA
jOfmPAFU2QknqKlVjGATgmqcVbQxTd9ScZJ+90PSgtnPIHNRmQN2Prk96A0bZ3YHvU2G2h7
naNykN3OagErISVwOOnagDIGTgGmHheBnPpVIzbe6IpXDuWxg1GDzk8f0pWz17H0qMtha2R
ySd2OLZHSjGeScUmGIJx7k0hJ65pkMeACeFyae33RlQPYc1EpIp3O3PahgIQSflzSEsGwGI
9xUyriIs+AufXk1XY7jlRx6ChaiegpZjyWJ+tIW7dfpTe+cUnOOKskkDbeRUqSspzwc9R61
WPHFAJ6Hmk1cIya2L7x+YvmR8jHSqxPOP0qxaS+U3I3J0I9atTWqTxedGPkH8XcfWsubldm
dXJzq63MzjGQOtSKRnBHB7+lIVZGKkYPWnBDgg9uRV3VjJLWzFcbGAz+NJywzkcVMiB12Ff
m7f4VDjk4bGPWpTLcbagBkYoxgEZoBJ+9S7s8EcUx2Q3OKcCc8DNI3QHgmkH3hzg0w5Uh4z
SZHv+VJwpP3qXIx/rKnVlJIiYc44pOgx3NSNyevPpUZGGxjFaGQqMVHGPXNPVlVhvycnqKj
Ht2pMHP3u9KwJsuxgSRXLA7diAgE+9U1PvU0LBN+RncuPxqDdztz78Ulo2aStZMUuVUd8mo
wCzdKcMnGTn2pwXI4Gc1Rk9RvA4ByaXHAI9e9OSM5GQQPen7fk6ABaTY1FsjAPapl4XYBnv
mmlWHGMCkJx90n86llRaRahdEY+anmof4S2MfSrVza2CpE9jdPKzj94kiYKH09x71nAHvy1
WIYWZhjOfWspLW9zohK/u2uLGm0buM5wMnoanjM0wAYlkBzjsas/YXcJjlu/Pf3qdImtUdp
wpAIww7/AErGU0dipSTs9gMCi1jKRCFwcnd1PvUP2Zw3JCqT+NaVmjzq0zrJIVxkk8H0q9c
2EsNnHctFh5OdoHAHpXO6nK7M6fYe0+EwJUMUBjAzn+KqSW5c7nHsOegrqrHQLjUNThtnOM
gFjnhR1roLjwbGp+zwRtJcFd+8t932H4VMsXCno3qb/UnNqx5nLbrGTIXKg8Y6mpVt5N8ce
wsrgHKHJ+n1rrLrw3c2N4rXMfnqsZZ1UZ2/lTrKGztLpJLaSRWTaxyvO7P8qTxd17rNY4BJ
mB/YdzHdeXdq8Z67WGW6A9PStOy0F7pydm4xkZGcE59K7m4s47rUG1Esvn3H7yXKnYpxwBj
r7V0nh3Rg48+CEmfGNzrjJPUe1cFTFS6HqewhRheSPLrrRDAVQptLglAxwGA6ke9UW0qKKA
xTBRKVOCOdpz39q9h1zRkljVF8vMY4Yj7vPPFcpcWizt5cdsCUP3AQXI7Y/HtUQxErakpwn
E4VNIcyeTsZWUc+mT0qZNKu7PJMYmC8OQeV9q7gaUDcfL5TCZdzIxIOR1X61UvNCup7gzJs
AXKspyMY71ft23ZnNOy2OMvbRQrEyJkjAJ6msu5sGjBbJ6cjOK7S60eRozhbiRwQ2AuFx+P
NZF1aXTxg+SrK3cDBFb06tupyyinujjnicM2CVxzjNM/ejkdPU100unKx2rE49T1/lT10uP
yQh2NJnkd8d67FiEcv1e5y/mgMQykDPWnFgw4br2rVu9NjRiRuAPTvxWZNa7GPU5xWsayZy
1MO4gMhgpJxS8FSpHOc8Gq254xgnIqRW3AshzxzWydzCzjoMbPXnNQ7QPvrnj8qtN82M+mD
iq7Dmtos5KkbagZCCMZIxmo2YnHbHWkIyeR+tHUnHAqzB3HBjjApeByc59KUbVX5T8x6n0p
vJOSaGIfkuwH+RTCB2PT1pQSOR0NHTjvQAzaPqKaR7YqbaSeajKkdvpTRNiPigcDNOxxzRg
rTJsXYIyQCP4h+tWIZ2t2EsJBzwy+tVYpdsKdeCaduG/AHXBA7VhJXvc7YyUVdbmyi6fqhA
P7mXGAoPQ/57VQaD7NOY5SMjo/Y+lVMBW3c4p63Lt8kjGRT69ahRcdnoacyerWpZlRdrMrA
EYkHHbFVJ0O7eO/XFWvMAwy/PGeCR1FOMSEOobeSuV+npTTaBxujOyRkClBHUkjNBAGO1Nw
T7itbmCutCQhT0OKQrzikTBYBvWpWjGcZzmkarVXQ3aCM9O2acAMdR+VRlSMg54NODLj7wo
sDYz09unvSdMnPNTJtUHd1xxTdoI2lSMHn3q7mXLoQrgZzyT0p+3cmB2p+0AHaMgDtU6x+Z
hkhKLgDGc89zUt9TSnDWxVByGOBx2qNguASMMODV2eEKAABweMGoFQPMMr06knpQpX1CdNr
QrqpJyetSIjcnpj0q3HHEyjG0c9T2qV7YqxUDqfWpc0EaT3RTQsZBknrzUrIQfn6E9KvWll
/pS72XCgkqT19qetph/3keQ3I54FZuaNY0ZMzDgZ/nTPL3N79q2P7NL5jEDs+flw2B+FNNh
HFkNI6uONrKQaSqxG8PIz0jIwcE/Sr0AWQCIMseT37H1pJLeSNSwQkZxkNUaOY5FYtgLUt8
xpBcj1RsW8RWTy1mQLnl92AasR2cMhVJ5QGDEZJ+Uf5xWAt48Y3RsR1BrQ024W4uQtzI21u
BgdPrXPODs5HXCtFy5bHeadb2kWnt5UG92G4ZOCAozk/iauX5jitI5buJGe4KR28ecAIMlj
7E1HaGxOv3VvlobVVAMjPknbyQf5AVh+Nbxn1uC1Rv3caDLZ+6cAn/CvHs5VOU9unywj5mk
dat9FthcWuXmlO2PeMgDsfrWjY3mr6nqcVpYwbpHG52zkgHuwrA0DSJNb1O0aEb4YGQKxBK
lzzj6etfQnhLwvY6RG2+GNr2U7pXVevsM9qyqqCly7s6q1eFCnztXb2Ma18EodOU3szPPkN
wPlx6GrkngXSp4SZIF3P8rfLwR1B4616AtufK5HB/hAwKR4FTbsGAeGHpW0aSWx888XVk73
OGtPB9lZIgRgEU8Lj9K1LiwWC2kmiZI8fMFA+8a3rry0ZEwDjlRWLeuXkKKuFBzuPFZTiom
ntalT4nc5OdJZ2YuoX0BrIbSVjbzYlALnB7e+c9K6qdgGIYYxx6YHrWfcFSqgE4TLZA6e1Z
JaG0aj6GS2nQyhpLxI9wOVIHH/66qtEkhdhBtBJAYnG2tJ/M3vsXK9SOufWoMNIiqcrwOSM
U+gm9bsw5LCFZ3LjDHnd7f57Vh3NjBPcFHZ08xsAKME//Wrr7u3GyRFBKuOvcHuKy3Y+aqK
pzF0LY3Y+lRzNOxqpMxf7Kjj3CIIPJGCxx8/tWHciF4/PRCVztChCNp/wrq5ZQglR3wr4xg
ZI/wDr1hXVsrjfbtjBwQOOfpW8JX3KOSv4xvI80sOu0cYrHlQLKxOADgdc11N9as0BmcH1I
A6//WrCPlqCwUEe4xXfSloc1SKepnS2qShWAGfTHUVTa2aPnOytoqmQyYx1GaHhSUOxXnHQ
dq6Y1bGSgnuYqbXXP8Q4I96jmjO3cMCrVzAYjlOGHIPqKiSRZIyO46iuyE76nFWpJIz3HIH
THehiASFbI9RT5kAGRUQODyvBFdad1c8qa5WHGM0vpzTfc1IrJg7skAHGPWmZ3G9Dz/Onbh
+NMBOOeaeu3cMkL+tKwEiqGA5Poad5eF+Y/TApIzz8pyeuaeJCVw4OahmisQMADgcD9aiIH
NWHA+mfWkSLcsrHGFXJq09CGtSNSQnGRUgwQDj61CpOetTwsd2D0PakyovWxNCeeW4Hf0qF
htbKE1KVaNd2dwPfFR4ZujDAH0qEdD2sCTbG3ADd3z0NTCVXAI+Ur6dvpUaRhxhiAfUUbDE
VJXKn8jRowjzLcleAsm9MFT+lV3KgYzwetXrNkWYpKxOOV+vpRfLbvIWjDIe6nnFQpWdmaO
ClG6KVsqyXCqTj1NXbmDy52GdoXjk5FUEBWTAHStiNY5YAjEb9hJHUk1U9HcdBXTj1M2QPE
5RxkHoR0P0pmU/uP+taPlGONYpFEnmKMAiofLi/55n/AL6NT7RFujLuU5JFeUBRjj86QEFi
M0wcsDinAZ/wroONScncfboZZdpPy45PpW9aIkYRhGsjbflRhx7ZrChOGIzgVo2zyTyqjM2
TyXPb6CsKl2jvwrinqguLYsSWwATzgYxTRaqoIUeZz+ArYvDGmY0id0AH3jg59arKzPCzAM
FHGR61hGbsddWnFPQgtIbe4byhHtlxk56GpyotXZNowR0Bzn/69Mt/IhWSQuxJ44HUVKZYf
MMkzbR1UHvUybMYJJamg+ixWarM04Z5lDRiPke/NMa1dAjNN93p8vf1qB9VhaxFoDu/ebkJ
zgA9QPSny6rEtvGsbZ2rgjHOfSsUpvc35qfRkv2yZEPnKo29Djhqq3OovMwMsMIKdwvX61n
Xt8JJQLYEoQMhhzn6VGiiZyZGIOefatY0luzL213aLL66nIwJEUarjGQg6Gqtw8UgJ8z5wA
AAOT/hUq2cfl5WY5POMcmq00UiBt6qxXj3qko30FKU7akQjAwMlQT1YcCrUETq5kVlIX361
XtbjY+xjgZ5B5FTsG81mRS3fgcCqd9iKcYvVGlFfiNgHkYhiGkOev8A9epLC3u9d15oLdWd
pAxL4ztFZDTByI2DBzn+HnPpXuXww8KwwWKX9xFunmGTuyCq+3tXm4qaoR5up7FOfu3eyOs
8FeH7bSdJjs/s4Lgbmfuxr0mzttvlvkDHY9vaqVrDGY1EEQTb6Dr9K2bbB5br6GvJw8XKTn
I8+vXdSVydFHA/CiXiPIOakVevHFQuy78kdBj616TdkcyZlSq43JuBGM81gzrgMWfhRwOxN
b1wFG4lvvfiKxLtRnO4nkcVw1Ls6qc7aGNNA7yBmBXHPzHkioCcbmVhjbgErgGrE8vztlvm
xz3qkzsIt3vwO/NQkbp3ZC5YxqA2W9fWo5F2RosJBYjJaidZTBtDfN6kcGhYwLfbITvOAAO
w96XkNkUriOIx9dw54yc+tYjo8kzbXz7sB+Wa2Ztr7UZiSvBPpWfLEDIeCAOFHbNZNa3Nov
Qy7q1iG1FcZI+XA6HrzWZeWqCFAkxU9yp5I7k+tbcyEu7lcn6cY/wrn9Ql6BVWMex5WtINs
pmBf+WCyiTKL25zisC5KFigIxngYrS1GYNJIsLgqDxjjdWLIoOGYZYncAK9Gku5jJil2ZcO
u3B7DinxfeAXhsf5/CoiP3agE9c4NMklDBSvykDqe1b2uZ7ElzBujBCbSOeK5+aIwybxkMO
SK32uBKF25XAHDNkMfWqN0YmGMYJ4ralJxdhSSktTPbbIgcHqPSqLDnrnFWn/AHMuxe/6VC
6jJOBXpweh42Ip2ZFj5RnIpD65/CnkYAFNJ9hWpwsO/TNBPXjilPXIxmkz14FAh6kAcnFSK
3YHr61WDDPrTxIeg5oaKTJWYjPenROBDKmeXGP1qEHI6daVX+QgDkmlbQL6jTwc+nrQrYPI
zSlcj0NMI54pk7bF1JlMYU8euO9DkMxxwfb0qoDwOxp+9gcHGPWp5bGiqO1mSqPm5PTmrAJ
SAqBuXduz9arqwz9RxU0co8t1bA3cioaNISHDg7hyc5omZy4Ytywwcd6QSnI24JximEv5mR
kE1KRspaDSo5IVuO4HWp4J1iYFV+bBHNIHudm0ZAJ9etQs755/MimtdGHNy6o04ruJ4v34J
lC7VPYVQJnz1/lUaydic1JuOOh/Ko5DZV7rUqDIHP51KFOMsPoaFjBYgjjHSpdpkgHHTtW7
ZzU6d0LFDnJBHIzWlaYiZHbAx3J5NQW8OI8MMHGeanjEewFnwR71zyd1Y76a5LNF+5u4Cg8
uBsHklu59feoZpiLeO2bCKvJA6DPeopCoCmP5hjjP86V183B+VeOmetYqKN5VG9WUw5QkJy
PU/wA6aPmYswLE54bvQ7AZpnmp5ibFyV7E1sl2OFsfJKhGwLucdMcAVFGzvMUPDOMZzxUp8
tVLyDMjHjHQioCxVxkZPb0qoinuOxGibXU7h1b0ojwDkE8ehpArEqQcvnncKtLbqilnzgHk
Ck2kTqwF24TC7UA434+Y1WeWRgTjJ65Pekm3GQnGB1AXoKUBjnLAc8ChJblKbeg+J9yHEY3
ZwPpTvOmjibY7rjqB0pqFV2MBsc+h706+mZ5FjiHPVh71MnqdFJX3Zd0GNpdTjNwdwZhuBP
JHpmvpbw9JIYo/sx271HKngIOgGa+etBhVblMAMWwHY/wjuRXvXg2cX03mxKUijCxrg/NtH
AyO2a+czJuUj3IwSoM9Ps0WNclsHGMGtON4gcHIz0NZixN5IbJyOQM1IsmAN+c1lTnyJKx8
/J3dzTllCx5B5PaqhkAkG0gkjuaiEpGSckdqryTBj83APYn+VaOqmNaizvGNw3HdjkY61iX
OUjEeVVeenXNaM7ADL88dM96yJ2Vhk8JnByaiUkdEDNeTErLhSPpntVAhjLgDGPetaaEspm
VgEyCM8YqnFa+awlEqnd+lC2Nee2ojlY4fM3Aj7uPSqEqMB5inknDc9q1HjKOQFyQM5z0ql
MCVI27gfX1qJWQ4yuUAEVTuGxs53DvWZNdP58gUl+uM8dPStoRZQq54XkjPX2NUb21DOiLs
XjLGs7o6YtJnPXUztudi4TAyvpXMalcbn3BcDqFPeumutrJkcMcgfLwvvXL6jEuC+Tu4VSR
jP4VrStc6FYxdR8pJQiy7hsDcgDk1iN5rEucGtS7CeaWbPy4yPWqU88IJK/Kp6DvXp09EZy
S6jAyqASc++aryYY5zjB/OmOyLkdQfeojKQAc9K6Yx6nLKaTsWFCscZBJHaqzhWyzHgDPNN
EgVhtOCPu+1QzXAYFSfmxV8ruZ82hRuSjNkMdwGeKQjgEt1HWkl2lQ+cP0xTIyRGY27cjNd
kNDhrLmV2SOEyQhJHbIpjfLnJzjrT8g8gdqG56j2rouefJEWMHp0pPwxTyAD06UmBgd6ZjY
Z37U5W65/OkwPTr0pwwDyM02CHo+zI4Oe9ABfcV5A5PQVGeOmcULkA5pJFNjifTim+xp2D6
c0oGWyBQKwBcjg0pzgggcU4KByzAZp7eSUODz70rlKIyN+AMjgUpyeelRnpn8qcjEgDuaNB
IkGccNjNPUueBhu+Kao6jBJ6Yp4j+YZBqGzSCuSJ5meMD2boalWMucIoB6bW7fQ1G2QcqMH
v3phmYcg/MOAfSo32OuLS3JZbNWUvF8pX7yN2qDymx9ynm6dz83Xpn1pwklx956FzCcactS
JASwwOnvVu1jwTlc45NPt4FVgTke1XgoQYPT6VM5nTTptasrFtzuSMjHGOKiJAwBnkdKtJF
5jEjKgDjNRsFVemWPH0FQmU03uOdwkYQsOO9VWeMjO4DByPenHLKwHKH0GBUEilnZV2/KOm
e1VFXIqSsiNgzk5bA6daSBAxByc54PrS7S0YO3/AOtU6Q4VVxgkbqu9kc8Ytu5JPsCKc5K8
cDiqxB4GM89BVxyoiKKCOnFRhidpAA4xwKhPQqauxY98Zyq/MT9484qaQna259245z6io1C
xRhpHODzVWeZQ2FcFQOMA5pWuxX5UW5I48BwApxkg9DVSQYUMo+XHX3oW7IifqVHODVdpHx
5jQssZ9OMmns9RJqSuh65Vi54x0rS8O6LdarqWyIEseTx29axmkaR1ZhkdBk9K9Q+EVubrX
5oZVwpQMpH1Fc+KqShTbR24eEU7yPRdL+E8cWji7eVpLjA+XdtDA16B4f0S30KyEUiRq3XK
9K6ISRQpBEibwOue1QygyNuIVhn5R/jXzyXO7tmjxFSpHlfwsgDvMMKxxnonepY1dgF3MGP
H0pI1SLcyNs5zjNTxybmPzLuJ4FaWRlKdlaKGTR3CrhnYnHHGaz5p5owBJjbnuOtbSlt2Wf
P+yD0qvdLCOWwD6npRZMUKlnZooREz4OQCOx71SneKa5MeMKvBOOhqe5WMoWDYPGCD0FZj3
SjcrpuPQc+lKVNWNHB3vEfhRayxcyBhge1QQxt5W7O/HAC/wgVnzanFFGQhKqRyR2pkOtRx
wspYspGQR39qiPu6SRUoSSvYt3LMIz8xQkdayXJWIukZkP1yaaLyeeSR92YgAACOlRxyTbX
eRgr9goNKXLLY0inHcvW483IK5cnjPaie3LvswQpHVaht5FX53Zht5+bnmoNS1XyQoiARCh
dieoH0rGUlHRbm8Yyk9DJ1O3jW3dTcAsxxx2rkdSMVuHeRxLIAFXHRc0/W/EQBKwQMQTkue
AK4/UL+WaIyll+Y/czjNb0KM5as9CMYxWpDeyct0Jz8xzmsqSVActJkjtiop7pmjbJUDOfl
/LismWcqCd2A3GPWvcp0jkrTjuXpbgt8qEEnjpjFQmYghWyRVB7pQAAMkUefI6bQK61Tsjz
nVg2aDzNv6gfhUbiQsS2GA/Wo4stHtMW4+tScbWLHZgcClaz0Lc4tFZmO8EkcdjUE7nIYNh
gKklwO+WHrVKRnYnNbRVzirStoTR3DocO24Vd7Z/Gshc4wa1BnGD6VtY89sd06cikYMOcGl
wT3wPelPHINMiw38OaQjLY9KkVSSKC4QZZgPWk2UkMx1GKiaRFJCjc3selMkmklYqOFxSJE
eoJGR0qeawKJZQuRllGO1K0k/TYMDtU0MQZcMcEdKsNayFAcBh0NYOpqdKhpsZnnEYEiFak
3A4IIrSSzEgwR25rOvLN7f54jkD8quFVPRkyo6XQzOQMsKeh24bPIqukokXBGG7in89BXRu
cbfKacMqSABlw3r6VIevlkZ561lo5U8HjvVwXHmAcBT6+tYyhqbwmicuG6joeKicIT/Ojd/
CRxSMQOxPp7VKVtjpuQupByDS729vyp7DPXpUflv6ir5jJ029jo0gPA6ADk9qc5U5yeRzWr
cW7AlEiYZHIx0qoLZCPMlcg5wAa4OdPU96NCTKzsGbKgjK5JHRaqYRl5Pvyau3CQ+WVj5zx
haqCBUIRm3DGTirT0HOlyrYa+xYFCD5jyTntVXb84LY5NWZFx6En8MVCZII43c5JBxgVSdj
mlC+5JEmXIReo5x35qdolDdSM9faoLWVxGTHFz1BzWgGRUyV3Mepx0rOU7M1jS0KMhGASnH
emIAfmb5cnAqzJJ5cQJjBDcHjrVVroDeTEwAXoD3pxncxdPW5Ayg5LSDuAPSo5UyUw3DdaX
7TFJhSPLJAILDvT02bmiEmedynHU1unpc5akVuWdNsReXE1ooUStEWjJOB8vJB/CvT9N8G6
dP8OYReHM09uZUYAExvzjHt0BrymyvX0vVba/AykMoZ1/vrn5h+Ir3nWbNh4bhbS3dUaIeX
GnQg8/TFebjZyjJW2NMO01ynz3c2rwTNHuwyEqQOxr0X4OytB4wWJn+VkK4x3rmdTtQ5adW
UyF/m4++3/6+K6H4VxtL4uikxtbJUHHOe9VVnzUHc9B04RlY+rbeVVjUv26E1XkvVuJmRAF
ZDjHSs95pI4WUnDY2qvXFLpaSQ3W6TaUcZK46EV4sFZbnOqEYJ1JMhu9RuDL9nsoRLKeAWB
Cg/1rOlsPFsiGQDBX+FGAJNd9BJYqm+MBOMHA60lxe7I2w0Z9BmnZ9zn+ttaRieOXd94109
/MnPkRxnDNKCQ/0IrAvvihrNlIEuYYpI2JAZW3Z9K9S1PXwgdGICqD8v3tx9K8n8T3Wl3Ss
8+jQOWJ+6wUgfhTpTTequenR/eq8opE9t8VrW6+R08sgcY/iq/H410+4shdruQfdwwxk14r
fabZPJutLh4WPVWHHtWTKl9DF5LszLnghiQK9RUIzWjHJqOlrnr19rsU08ssdwSCvC9j+NM
stQeQpJJNuEIwEzt//XXj4uriPHzsOwxWnZa9d28itxkDadwzmpqYN8tkaRrU7WZ7pZ6pBI
dgGMIMnsT6VaW7Mg2K8asSBkHn6V5tpGvi5KxyyFHP8ZHH5V1Fu8RkJNy0ySfxccd8V4lSk
4PUEovZljUtSubV3Mcy+QoO5MA59TXD6/4p894oogy4XOe7e1P8SaolvayRBnUPkZPUj2rz
i8vS7YHIXjPtXpYTDc/vMJzVKN0a9xqc07iaWTIPQA1Rn1AFf37cLkBQKyJL1mG0fKMYrPd
3LnBr2oUEefVxjWxeuNQ3jbCm36c1TbzHPzDmowMHlv1pfNx9a61BR2PMnWlUd5skSLGMnP
tVqMgHAWqImwwIHNPWfJB9KHFsIVIx2NuCciPy8AjPNNmuPlK7Rx0rNSYZ+X0qQvk/T9awc
LM6Pa8y0HTbGj3KCDjOT3rPd8sOMValJ2N93afzqlKCH5P5VtBHNWkLlfwrSH3fyrL/ALvA
J6Vp5AQgjnsa1OVscCcikkuFUmNBuI7+lMkcRxFiPm6Cqq4A+YZc96TKiTCV5Dhice3FKEO
P5ZqMZDDg8GrEY3J0xWTNoq7sIIzxkZPfFWYlxzjFKkOFO4GrcEWUO1fpxWMpm8YCoiEADk
5q/GwESx4Jz+NNhgY/IflUnvVwWpi+6w35ABrknJbHRCDIBGSp2IwI656VUuYHaNlcHjp2r
dt7T9yxl4AH5moJLZZlbOVYj0zURmkxOJxk9oVbcnBHFJhwAHG09xXTvZKMbkyT0zWRqUBj
jV16LwfSu+liLuxx1aKkmyiB7cVPE2CM/dzUcasTx0pw4BA7V1vU44prUvtlgR6c5qMAgfN
zg0QuXOw9TUzR7gW27STisNnY7krq6Il4O0j6Zp2PYUKS45+8tPEkWOXj/OldGkVod3I8ku
ZWmMeRwtZEu9+q46gcdfrWjdTCRxtgwnbntVZssfkQ7WGPrXmQ01Ps5U0lsUILZ3l+X5eMi
mmElScdCce9a627xp5hKjC9zTLS0MpMpB27cLkYAqpVbannTj0MJ45HI7Z9ugpUsGC5Ee8Z
yGNdBHp7q+5vmDcc9qvQWcyRIkfJDdl7VzyxNkQ4GBbWDqVK4Rd3THNXvsgjGA4JPUgV040
hk+Yp8zL3PFJJp8MMDRlfMcL/AAjqa5Hi02CatY4q6gKqVwu3rkVkXAMcgOAQRk11lzYM0T
7lYNyNua5u5hfyyjgA/wBa76NS5lUh2OfulAYHOR2x2psMjeYqlh8v3T/SrNwnlpnbuyeoq
DYG3Fco4OcYr0oy0PKqQbZriHzFJIGHHX0r3n4eQDX/AABbQtLm5sg0DDPIweP0r5/tLkmE
oeucZ9K9R+Dut/Y/Fk2myS7RfpujyePMX/EZrgx1Nyp37Ewdk7bmrrXh21/t2RbuFLeLaAN
inCnGCST1JpNB8MQ6H4507yZGjt7u3Z0ZuSWz2/CvadR0Wz1izeK9twWUZ3L1J9a4HU9Rtr
O+0u1jjEt1pdxtjV+rRsME/hXh060n7tzup13Va5eh6JGIoSQcDHIYjJ5qRGPmggqeeuKqK
7XIhlTbj7pH0qxIsahOCGzxzxU3uOqrRsyG7u5bZXeFdzL0B6GvLvFHxD1KxvHs4rPzZM4A
ALfyr0vWXlSyYwQmZj/AK+cPFGt+ILfxBLbW9q0VwzkIqgMT7gdc+9b0qDnM5qHKruSJNXu
/F1ykl5dzR2EZYDa0oUr6fKOQK5maa4VXNx4hh+YE7ME7j6Vv6B8OfGXi+5mbU530+3D4la
f7xPoFrL8d+FYPAmuR2VvELpJrbl7lN3zHqV9CK9anCCfJ18kXKutkc5c3cgOEuEkJ+bI6V
U/tGTI8zOQeorNaXk9valG5toI+92r0lTS3OSWIfQ0fOEqk5LAH8atRRF8MPm5/CsQLJHJk
fKR+RrStJmO14htcHIHvUzhpobUq/M7SO70PSppGMyxkqAC2RxntXSLpd7HmcIdicj5TWp8
Nov7SsmM0QYg8nb/OvR59BQ2EgZeoPA7+1fPzcnNo9CVWFNpI+Z/Fslwb8GXGSO3r61xsh+
U9j1r0z4j2Qt9SYBcHbnivNJIXwCQTur2MG04Iwr3KTHNNLkN8p6dqn8l2z8uNopyWu8jJw
PWu9NI8mUZSKZJ96YTWneWLQqJI1+QjnviqJjfZvAG3OM+9XGSexz1KcoOzGIm84B57VIY2
jPIqzaQYJkf5V96SeZXcbTwKlyd7IuNL3bsgUlWwVIPXFWgxOTgg+lLiSX5nbdjoTUkZUFi
6lhj1xipbOiEGiF87TkZ+tUzktgZq5KuVwpqrkBsjg04mdXsIoYyIvv2rU5BPNZ0S5uUPfO
cVdmcJCWHXoKs5rakUzh5Qqk4XrQSqr8wz6fSoUDBs9ec1bSL5Sz896zbOiCYiRkEEjHrVm
NNxCrkke1PSMSkH+H0q5BFtk46e1YSmdMKfUkgtiwziteO18uMbQSOvSook3JtUHPXrWtbx
FlXAJJHI9PeuKc2zpjFLchjg3uCwwvatNLPcqqyA56cVYtrRDIMp+FbNvaQOCCGUD2zXJOR
otDANmBanb0NMe1EYG5SSPQV076fEufKXKnnjvVR7cEAhCeMEVkpks5ee2aVd5GCOSPase7
sw8JV8c9BXXz2gGTyMdMfyrFurcBsuOo5x2Nb06lmZ2TOECtFK8JyNp4+lKSMYGfrVzVINk
6SBcAnaTVQ43V71KfNFM82rBwk0TwZVl4zzV9lJV8A4xkVStwMgAc+tauzZIy8Yxu+orKo9
TspQ9y5SC5PQjPek8hP+ep/KrJQAEYyVOKeIhj7lSpGvs+518kay7VD4QnP4Ux3iijCwKQw
HWpImSK0WSY5LgYX/AB9qmEKykICN0ic7eAK8lu2h9niPejoZojkuLiO1VxgnLetdhZaeFt
1iMQ4A+pqDw9orzv8AaX4Xvxniu4XTVKRhlwcZ47V5WMxGvLE8i6TOXXTk8tvkVGC/KWHer
MGmldjod5xyVFdGLRXYxgYGcjNNS2G7Cgqc8iuFVHYmdQp/ZlS3CPHvwevtUTW1qzbEjkAH
+zzW5DEzzDcoIPGD6VJPbQoxdWBYjoOOKyUtbnGpO5wuq6KWlM1rBIxPAGMYri77Sp3V3mV
IWBKnP8PtXr9xPFGgyD83auD1cSLcS3G2P5j86Z+96cV3YavK9kdUE5KzPML2zktgxaQuuD
93pmsSWRg5VcnA59q7i/gsrpXVF8tufkZun+NcbeQyxl1GFA4IU8mvp8PPmWp5eJg47Fa1u
2hmOfunqDXR2Opzafe21/aYWa3kEyEe3auPwOfvDn1rZtJg8K8njtnvXdOCkjy4VXF6n2l4
a8RR674TttXhAVJ4t2M9PUfnXL3+lWd9qB1ZsLIVwnuRXE/CDxKv/CPzaA0mJbV2cKT1jY/
412yeUkxMkrEIx4r4uvTdGtKKPby+i5S5omxpd2zW4BOM8gelbkU4ltv3gUEdB6VyNlOI5t
qL8gY5weQK6OwQTIMrwO+etXHXc0xVk7PoTTWf2i2eNpZFU9SjYOO4zXGeIfA2n3MU15p0H
kXoQgXJc7lGOgNejJFtAweKbLFE4IZcg9u1dUdNTzPa3Z5H4U8QGKaPTLsT/bgvls0n3Xx0
bd2PtUvjqx0DxtoP2ZtRiF7atujlUhjG3Qg46ius13wvZanG3ljyJsZV1/hPrXkWvfD6bT9
8sV1IpA+Yq33z9a6actbp2NVySPKbzwjr1pevCtgblUP+sj+6feoTpF7agtcRJG+ed7gY/C
tLULGSykdftcjEKCMOTg96wn3M+WYtz1PWvYhKUluc0kovRDJYpGkKh1IJzx0rqNB0q0ltk
aWXbMW6ev0rnEUjPHNdD4Y02+1XxDaWtvuzuBLAZCj3pVNY2ub0Y8suY9/+HekQ2UQkQh0l
O4AV6oIV8jBUDiue8O6fHp1rFHwSihcgda6QNuyDjnmvEpdWRiJ80z51+KunE6w8nl4BXAP
YV5FLBhSMcHgYr6G+Jln5yu542jjArw+6t1VCAMkdSK3w9S10dy1gmcw8RVG2kZNRFHAB3H
8+lbDW6+WeBx3qrJacLtNelGock6euhVWeYDZ5mVPtmoJBChLCDP0OKu7NucqPpSOinjj3q
01czcW0ZryyyAIqBR1HNRx25JBNaLRKOwNATAB6VqpJbGap3d5MZsAwATimbCq465qcjp2p
WUBd3PFTc6UihLxwT0qsy5OfyFWJh82AM5OBg0i27t/rXx7CtorQ86tL3gtV3Tbs/dHWnSN
5koQdBx9TU+FihJC4wKrxqy/OcE55pyIjqyysYTk4yT2qeOM4yxxznmq0YDDr+Jq/EoLKoI
GepNcsn3O+CVieCHIVj901rQQINo4681SiQxsu7ke1bVpGCgyuT2Ga5astDop72LNvAFywj
zg9q0rfPmFQAueme1FmxDY8sgHoD0zWrBaGYSH5ee2eledOpY3tqFrCqSZAYknqTW3B5TKw
HXOaz1t5YmUA4z1Hr71ZBcptBwec1zOVxtF/zEK8j5unTpVV0BzjaAOeeKdECxB5Ax1PrUr
F9qg4JAP0IqUzCSMi4jJJHVsZ6cVzl9BiRS5J6122BIFbCgDn3rE1SzLuWRVx1/GtIzsyI7
nnmsojRMFPv0rnskk/Suz1+1VLcsuFYgDHcGuM5DkZ9q97BS5omOMjblZZiOTyccVuDb5kT
ZGGTHHeseNMMCBkEGti3AkgjQDBTuewrSqdmHp+4NVFAcjBBHeovOm/v/yqwY/mPH3jgCk+
yv8A34v++awujo5Gb1tHJdXUabsKACWrYRfOu4oEz8z7QF/iPrWJG5UKEJBA611HguH7Z4o
s7dnDCIs5/AVwV1ZXPoJy91tnoWlaO9tCmBtJGc4rcTTZimduARW/b2IS3G1RtIHWrXlBIw
uMgelfOYpSWp8pPFtbHFXFlLDKAcggZBqMRDzAd3U9B3rqby3SSPpyPWswWwVyWH3RXD7XT
U6IVnOOpmOhPPcdhVWZSY8scDp9K2ZLYksVbA9cVTuIC6Y24J6+1RzM2p2ucnfAnKDJA5Jz
1rldRgty7MxeTjOQe9dvdRwxoThmzxnFcvfo8r7Y4FU5/iOK7sLPXQ9N2jGxwt/ZiTd5cZX
bngnNcjfJI0x8wHIPWvSNUsbiFNjFfm54HWuRvLSQuQxBPUnHWvp8LVPMrUedaHITxEZypo
tGIcp07it6bTJCMNgE89aoS2P2ecMzhcf5xXrQqp6HjVcNJaou6Vql1o+pQ6jZvtniPQnhw
eqn616Jb/E/TZFeS4huLeQjlNuRn2NeYBT93H607tt24xz61nXwtKs7yWpWFxdXDv3D2rwZ
41g1zxDcaesLoZIw6M/cjrXsWkzkwGLZt2tjBH618n+FL86d4nsLvoqzBDj0PBr6ptGEYVx
ye/vXi4ujGjNKOxtWqurDmludPGAUDE5PpSSjPTkd89qqW85x+FWvNDRnpwetRdNHCtCFkU
llJ7YOa5fXNIS8t2USqM/jXSySgZX06+9ZN7MoxhARRGVjRXWqPFPEPhMoCVdAzetecXmkL
C+0OHbPJWvd9UtVv2k2qXcnC4PH0+lZNt4JgumM9yWcA5246e1d1Oq0dtNRfxHkml+Gr3Vr
5baxt2ZGYAvjgfWvoDwR4LtfDds0oKvMRhpOp+n0rU0XQ7DTo44YIVQZwFHfPc11UVuduwK
FUnqKudRtDnJR2C1BbAGeCCKviTEqoQO4x6UltAA2SvApx3CZ2RBgmuFXVzhlrLQ8z+IKM1
pMg4xwPevEL+IiElce5Fe9eOP30dyjfKAuQScV4Reb2yijOOpzUUn7zPYpR/dK5gbDyxHFJ
sXbjByO/rVhoWViW5UioXUhiV4OK9FSuZOJSlQq7McEnpVYqOQRnNXX5b589KrSLkHvXTFm
MolYDnhR9Kawbbnj3FTkDqc8U0gbh39q1TMrEapvx2x60kx2DAAB69asLsC59KpXDcde+Ka
1Y3oip9+4HPSpxkDtUMXMjN2HFTL3/OuuOx5NV3kRXLFYwMfeOKrhmLdOB6U+6JadVGcAdK
jAK8k8UmVBFhH+YA/hWjbPGAsh+8Dgg96zA6r8x6+hq1FLGAAFPu3vWE43PTopN6mzFIzNg
KAp55rRtpzHtOzf71zizybv3aEhjg5rQieTywWUsQedvb61yVKZ2rlvojt9Pkt5+CChBGNx
wK6mzQGML147V5laaksWWlQHA9eM10dh4nt1AjErAnByeQMV5NajPdI29m3sd1FGCSgGcDn
jJzT3tGBDouOcexqPQ9U0+/mXbMvmjA4PWugmtwQuxxyM4rjStqYzvF2ZhNAQxJU57dgKYy
yeTtdM471tTW2EODkgZ471RdW8r396SlcyZTSJeGOAMfdNZmpK8UR4yW5HpW4qkglxgj0rK
1CEPEA+Tnnk1aepmtzgNaYXFq4kTkdD0xXDMWBx2zXoOrw7LeTavyEnr2rgH++R0Ga9/AP3
WjPG35Isu2wYEY6nitO3YpMew4FUbQFSoGDgk1olWUqxXBbkV01N7HfhU+TUtIGW4CdWY5/
/AFVIbcZPz/yqqpMdzkMeBnJ71cF7wPmj/wA/hXLK62OpIu9GRh8rAY4r0n4c2Vrca2ZNgM
qwn5h7muAMcc3zN8mCAGWvR/hlG0Wt3cZUDbCD+tcdS0rJnRWqfuZHsMIaEbM5AHSpG+eME
DpVRnweDyRyKsxtmEV5talvFbHyrXUpyqXJGKhNuWHSrckix5YsM981mXGrwR52MPTrXhTp
Wep1U4zl8JIbYDPHfj3qlLbDBZjj1po1eMZYuuc1n3usLscOAqKM7j0NYP0PRpYeruZeszQ
WsZQIJGOAoxXDXsl4Z9wKKB/D6fjW1qXijTIHbevmSnoo54rmbrVbS52yDcS3JA/lXo4WnO
K1iesqN1Zjv3ksTM8SyqOnzcisy4tEx8qjL9BjpUktyAhZJDGpOOeKsxGIFRnl+M16Mbx1G
4JKyObvbOKJN7x7puig9K567sp5ATsTGeleg39mJWUggFRnDelZk9gGG4Ljjj3rupYhI4K1
HmRwqQkoC1R7DG7Ic5NatzbeVcMCrAZzzVCcFXJJ617dOfMkzxqlHkkSW8TIhZgSe2PWvqH
w7qC6h4Z0+6Rz88K5J5+YDmvmCFz/AHs45r2L4W6s8mkXemsEItW3qd3IDV52Pg3FSXQap3
p2R67bTNuG7BrRjbnK4HesC2kUncrfL6VoxTfXrXlQZzNalvbkvz2zWfeRKsYyCWbn5e1Tt
MM5Bye49Ko3N2d20qST+OK1asXFamZiGM5RRnHG7qBSW94ISHlQKp6KTjpUUrgXWYyC7d/e
su+mEc6swDFPfPJrZNHbGCZ0Vpc+dcqxY72424469a6yAq0K7SDjvXlEWtpDc+bNKkMa9T0
/Cut0XVTqEgkSUmHjBFW52McTTej6Hd2+S3AznNWYLdhlyuc+tUrIMZPvHaRWyOVVQecVpT
tY4jzPxtaRz2s/yHPbtgivnG/3Q3csYUDkgEnmvqTxbDGYZTKdzHsOuK+YNZP/ABM5Rz944
J7VzR/iM9nDt+yRlPKFUgqOnaqbEnKtyD3FTSlmYYYY5NZwmw0i9674LsVIV2yTk9KgOdpP
PXrU2e+KhkzljkEH0reJzzI3GO2eaj3AAZ4HvUhK4OTUJy2NvzVqjnEZ/lGTiqsrDGM8GpW
6AE89cetVZiApPWtooxk9BsYwmfU9amU4Gc0xVwijpxmnMQsbN0wK6Vsea3dlR2LzMQc5OP
pUywNJ8uDjvUdspc8da27S34+Y8A81hUnY7KELlK30/wAxvmHA7Ct610uIMCfmT0xUsFuWY
Mu3n3rUs5baGQrNIAwA+U8/hXn1a0nsetTp9kSWumWnyr5e4emO9aQ0hPJT93tD8fL/AFqe
0W2kGbeKaEnvxtq6LmSC3xLaA544PQ15M6s7mihK+hyt74YUArbT4c87T61yN7pt7ZzEOSP
92vU3vLGaQG4ia3fGBJxhh6+1czqYt7iNkjk3rnh/auvD4ionaR0cjnaMzl9Jv57KbzDK4Z
CGBBxXqfhvxc07JHeyHp8pbv7V5fdW/lyY28NyOP1rb0xQz2hRAWjwCTxu5rbFU4VI8x1wp
e7yy1PfCPOZZATs2YYelVpIodhKHLjjBFJYLJ5KF5c8cjPWrMqhZSQMFh2r52EjyKkbNozN
jfNkbR396zb5RjaPv/0rbdEB6jPUisTUbmKBGdhyBnI7VvtsYxTbscb4jVo7BljXLAEkH0r
zB23SHb0r0DWLmLUFMxudkY4AXvXBSRqtwVQgrnivfy1Wi1LcWPpyVKPqaOmqzyIAf4v0ro
jGq7ElYFcHbx2rJ0m1L7ccAc5rcniCp9mJVmyvJ7cVpXmuax6OFpuNNcxlIS11wpwAehpnl
P8A34x+BqwLZIrjJlPKk/MMc56Ugt7wjIVsVOjN1E7JbK1RURpsAnOc9a9N8BWSRTfa/M3F
o9oI9K8+03RpriVBcEqOhr0nwzCljexRI5C9CM8e1eW5rmSvc5sTJOFk9TspTsKtnOKiGoJ
bphj+Oehpt1KMMQa8/wDEWtPZoWZgFz1z04qcSraR3POoUvaaB4t+IFrZSeQZcliMBfSvP7
jx+7z/AClirHAOOgrhdbv5L6/kuJWLsx6n0qnCcEHFaUsBDk5p6tlLEezlaJ6pp3ii6u33y
KgCe/A/xqrq2tT3TfZI5SYm+YsD1rO8N6Dealbl0yqN0NUdd06+0q7eOU5A4yO9cyw9H2vK
j1PrMlFSaHy3UXmNuBd16VZgD3Slw3lso3bQOGFczFeiN/nPzfTtW5p94puon81Tg4A7Yrq
nTcVoZxxV2XzEJDhYdzDp3Na1lauXTEQHPftVtbdFnDoF298dqvo0KHLsD7DvXl1KrtselS
qcxn6hZTyFZEYbQuMHvVFbSVYd7BtzA4A5FdlbQrdWxDxqoXpnkmqd3bLEACOVOQuOvtWEK
r2N9JPlaPPtTt4pIGkdSk2MYNcjKituBxlehruPEtykCG3VfmJ545rhJ92WU/XHrX02Dbcd
TzsbCMbaEaThXCldvHb1rqvBeqppfiaIzsUiuf3T+nPQ/nXIMowSMgg1LO+3Z5ZOQOvfNd1
Wmpx5Tx4zcG2z6isZfkCb8qc4rWjKHMiyMDt29eK8v8GeIhqmlozu3nQgRy89D9O+eteh21
wrKPKPyj/x6vm3B05OMgqxV7rZmiJGVvvfLjnmql0zmQLuwgPXPUelSpuZiByvf2ouIy4Cq
cHH8RxmquZrQxbopGzlkbI4Axziua1RJy25zmLqM8D1zXXXSQSlRJksRswOhrA1a1MsaxFM
IrdQf0q0ztou7Vzila4urqSKIB0ZiFJ7H1r0rwlaTWU1vDLIzhgQWPf8O1UfDmgb7rzpiV7
kYH4V6FaadErRumNw6EirlK+iDE1VblsbltMoIT5QM9+K0nkIt8owDHoc5rEVo/OEUq7W6g
HvV4ukdsSgzxx7VUG1oeTLQ4/xTdkxSQjBJBy2eRXg/idYLa6WIqoBGSR1PPJr2nxDtDTSO
AVCnIzXz14t1FJdRdIyMocZBzmsKS5qtke9hWoUW2UZTb/aS+fkIOPb0rAuQBcs2cbhmtDz
UIzKwUEY3VmzuGZmUce56V61ONnYylO+o0SggfNtOMYpMqVO4kD0qDJ3ZzgjtTi/VXJzXTY
52K2AcDANRDOSQcH1FOyM8Hp2ppOBweTVGT1I5GXOc4qhKS7hB0Jq3KxCAevaq8S7nZz0HA
reCOKtKxKF46024/1HGBk4p+CTwO1LMmY1U889K1bsccVdjrGBiQVGTn0rbaM28RLDBP61B
p0fypjjJ7109pEs6ZkQbfevLr1LM9Oj7pzVxevFDtRcj9KpQ6lJG+/aAx5zgV1epaP9pgby
FrnF0eRGzcxMEU4LAdPeilUpyV2etT5pW5GXLbxFOJMW8TscdM960rTxBrt9BePD9ljFum+
QzOA2PbPWrOh2NgyYRVWUcYdcVy+p6b5N7JBOSpDE59ayUaNSbjynZ7Ora8dWB1vULqfzmY
YYYCgYXgfzp1vdyGN1LBizbmAGAPatex0F20o3TREIymOEH+Jj3x6U/R9LD6rJp91EvnIM/
Kcg/jWsqlJJqPQuNGcUnNlC4ZZLSJsgbRtx61q6NtkWIynIyT+FJqugJbxu6TMQfmC9cVFp
58mKN2A6EBawlONSm+U0g3JWR7pocwubONkTJCYPerMoxIzHHTisTwbdItqkbkbnHFa2riW
OymaFfMkbpjrzXz8Uoux5NaLUzn9U1fyYnWI7mGRwOK8q1zXrmZntopGdmPJB6Cupv7RoC4
ubsjdk/IN2K5k6RJHI10k0cpzzGw2so/rXo4aNNPmlqddGitzmHa527pTjPQdAKiXEhDHrm
t++ismtnk3EMOMEYOfeuegTKhugJ4H4171CSlqjDMafLGMdzqLD91GEBI3cn3ramj2iUAb2
yu0Z9qxLONpLkRByBGuSD0Her8Mpnvto4GeSPQd65Ksby0OpXUEhiL9ovtjgrgkADk0uxAc
fbpR+FWrSxKTB5XG1nJVy2AaDZXhYlbaAg9PmNYSnZ6Mxcz0rTZAJckZJ/Kukhm2X9sFwDv
B/CuEtbsW5V9xKgZJFa1pqTTzCWNslegry2uUwq0mj0a5Y7yD91hkYryzxnHIlu0hXzI2BX
J7Guyl1sG3iaZdnQFs8A1FqOlx6pHECm9TzjHaqnNSfMugsOnTd5bHzdfQvHNjGTnnJqEvt
IBOAB1FdX4p0oWmpzRhduGPB9K5K5CpkE5xXt0ZqpFWPHqLlkz6I8DpZnwpZSYOHgDcfrXE
+ORAl6UjQE4yWLGtzwHqdrH8O7W7u5xHHAHhJJ4JB/wD1VwHi/wAWWGoXjLZ24bGR5uPvV4
1OjJ4h2Vz0PbJU7tnPsoLlt4KjvjIq1YIrzqfMAweoFYH22VxgHBPXArZ0aN7q7ijAY72wA
DXszg1G7OSjUvOyPQtMhWeHfLISCMZ3cj8K37fTI0XfEjPzliw6CtDRvDJt7WMrCFJH3hzX
VWuivG371vl9AOtfL1Z8zfKfRQly63MizQQA/Mrr/d/pWf4gBe3WS2jZ2+6x/uiupltIYCQ
qA/WsbUZlhiZwVO1eh6VyxupXNY1Pe5jxjWrW6y9xL1U+vJNc5IwlAfHPeut8Tail1Iuwqm
0bdoGMGuKRxuKgHHUc19Xg23FNmeLlzasSVdpx0z3qu7neA2OmKsydNxOMDpVOYl5Q0YJI6
8V6kdTwMT3RveGdbbRNZjmL4tpT5cq56f3W/OvfdG1AMkaq0TFsMdpyB9K+brXTZrpCjAIG
45r1PwTcS6bYQ291MtztYx56eX7e9eVmFOPxx3NqFOc46rQ9lTIGQxGORjvStKJpSnTbjnH
X6VQsr8NB8y7R0ye1SmfM3JLIR2FeTFmE4tOxLJHGh3MnGcg46VWj08XEzO8fyE5TPNSpIW
dQW+XGfmFW2nCxFFYBSM5o57Fxk4lyCJLaIHGB34rQtpjJIFxnnPtWAb9ViWORs564/lVy1
ulYgp3xwOtae0VtRS1VzqTHHPGGdQdvQ+9Zk8x80wwvsYfwnp+FNjuJXDHnB+XHpXL+Nb2b
S9IkvYkYeX8zFetDqJqyOenG8uVnL+P9XuNOsZGmbDkEKB37V883VxukLSDnqFzV3xL4z1r
xHqSrcXPm4bCKFAxz0zTbzwzrVvai7urSUI3RyMZr0sPRVFXqOzZ3OUpx5Y9DPiDyEM/Pp7
U+SMZJx7//AF6ZbKxYjoQMYqbIQ88kfrXX10FC71ZUZCjFn5qJu5FWpRIQc9D39KpOQCRnG
OpraOoTEzjqce/emM2MDOR1prHORUbvnvx61qkczZFI5L4Xkk4FToAoCgYxUUagsZCMdgKn
7gAVulZHnzlzMkCAkYz0pJUJaMdwM1IgyME1KqqZFHqKym9DWnC7NCwQhUBBxXQWm5H5JKt
7VmWW7yVxjPcYrftoGfaCNgHQ149afc9KMOVGvbQK4IQjPWrKaVDddVKsRzx0qeCyYhRgKG
AP1rTt7OQSAKeenIwDXjuWt0NNx2MCXw8fO8xRhsY3Dt74rG1DRp94SEbju+ZnAJI9a9BWO
QfK0YJHpUUltAcl4dzH0GKaryi73PSoYupHRu5yFvHcx2S+ZGpAAAwMHPuKkgMMUqyCFRMD
98D8637jTfMmjeGIrnhgfSqUth5XmSopRgcBSOtSqqlqzoeIc37xha3IZ7fzAhAZdpwK5xU
YSLBsOQvHr6101xa3TvuZsKnOwjGfoKpxWAe9Qr8rkkNn9BXbSmoRsdmEtK+h3PhzCWIJPM
ZHTrXU3DtLGFRCSy5AHU1z2kRiBEBfO9QGPv61pXk7Ih8tsMpyCK8WVS82c1ahzT0OW8RCS
yjf7XpF2iscjauQcdTxXAzaza3EMxZiAxGyLHT6muu8feJdbWa3+w3ZiD25Rscg+vXvXkjh
o1Hz5POR1r38DQjOHOw96kruPzLuozvPIoLdeM9yO1LLAInhjTA45rPtPMnnDHJUda1A6za
kFUEjO0V7UY8isebWqqs9e6L1uXieViTluNw44rS09DJfFo3LfKCxH8qy0cM0gJzjoua1rE
rBeI0Y2qEG8nvmuapsdM5WTUTds4fPtI/MCqnmNuGeR6fSrQtLTHSb86r6ZPG08sLDb8+5Q
CORW6HbH3n/ADFeNUvexyO6djn4LlY4BK+SWGNorodJNsoBYkHqMdK5hYvPAjT5RxgelbEB
NsMLnjggVtVSa0PQkudXOhub61jKR3Xz28owR0x716N4fs1/sRQDuCAqrZzkV4fcSs84knU
gDseuK948LxND4Mst33pI9/Pv/wDWrKNNI5cXD2dJW3PI/H2kSS6mzxJndwABXld7pM8EzB
1JYcDAzX0/faWs8m91DnpzXO6t4Ytp08vylUMOqjFTTxLo6W0PPdKFTd6nhlvoviK60R7e3
nc24JkjtIxzIT1P+fSuVurDVIbpUuLeYMw4V0IOK+iU8LzQTxwRny8DG5ev1rK8VeBfEmp2
jJa3pkTdjY33mXH97rye3Suuhjvf1SsZ1sNFRVmeDQwnzOfXtXqnw20ZrnWI7h4d0aDO4jg
GmaL8LNVmuwdSUW0anlVO5m9vavbvD/h230a0jigjWNVHTrmqxmKU1y09TPD0vZvmkb1rbI
kSqw4xxU7RgEjb92mtIiw7Wkx+HSqcl2oUjIJHevFlZKx6lOTlqVtRKrC+3qPUV5Z4p1dYL
cwRlWkckNz0ru9dvtlhI6sdwHFeC69fPJcyO7FmOcnGK0w9BVJ3Z30Ypxcn0Ma/n8yYk1mb
8OCCetNkdyQc4BNQMw8wg5GB0NfSwhyo5K1W7NXarDpkEZyaRUAYnHBFQ2UgZCpJ49fSrag
liOvFa3MFGMlqi1a5jOOwOceorqNM1A2tyl1GiPHIwDbx0PrXILIVwucD+daVldYjKPkoe1
ctaHNE9Gg0lys90tLlJbNWiAw/8X8OalNyWlVlZgy4G31rg/COsShDYyzHK8BT0/OuzJZwu
0osynkqeorwHFwk0ziq0eSobEUitGDuxgcEnnNc94h8WpodoZpE3nbgKDzmrQczQtgkSA9+
x9K5nxLok+rxYLLv6jPGOKUIrm97Y51BOdmcZL8VXk1DEkDrGGwSp6/WvTNK+J/haCGM3dy
w4B3uhAJ9vWuU8J+E7OwNxFqtgsonO07kyF9816Y/gvQDbwMbOC8tI1+WORQQOMVtXeHb5Y
p6eY5qMfdqfgZk3xv8I20R8iOWYjjCKRmuV8Q/GvQ9c0a40r+yJkWYbA5PT3NdlefCfwfrF
qIbXTo7OYR7Q1vIU3ue5HoMV5n4j+B99Dr0kGi3rfZPNWNDN8xORk9OwragsPLdtHPCNLm9
3fzOf8EW3hOy8UrqepXkUlrEdyrKOM9jXWfEf4s6Leae+j+HrZZ92Va4YfKB/sj1rzy++G/
iW1RpHaKWPzBGhVvvnftz9KrxfD7xC1u87WiqqdiwBNej7OhOXPOVzTlbd0rHMJeMsjEsSS
Oak+1FjnOTjoe9aU+gS2j+TPCPM71TNmgb1x0xXcpQfwicZrS43z5nQgttWq8g2ucmrRRFG
DyKgkwDk+3NOL7GMtNyAtznv7VF98hR+NI7jHXFSRqVUkj5jXRFHDUqWVkTKo4AGcCnjrjG
MUinA70ozgkdc9atmCJgSFwDT2LGdAoxx1FRI3IGMnjmrDqQVfnoR0rGa0OilLU6HTEEkAb
OWGB1rq7NkWFVKjJOMH0rkdLx5SsmQ2OprpbWVcKWK5xnmvAxKuz2IpOJ1tjcqwVUwCg5PY
CuktVSSJZAu4ZxnNcZYTRrMqL8obA5611tmXEYAwO+BXjzfK7DnSSWhJNbskzEr34YdqaLf
cDvGeOatld8YLAnNVgx8xQDnnH4Vm9xQK8to5UxqSo6gg9BSz2dtFCRklz0zV4ScjjjuBUF
yiMpyxXisnJpG8XqcrqEQBeVgWcfKAT29qxR9nt7ohmKuNpOTnNW9fv1WdY451+Y7RjqK5X
UpLlpFkRSpCjcxHU16FClKS952PosHBqN2ei2M0bROuGSRB8vNXZLkupUjCnqD3rD8PxSGy
jLqWkkwSWrYuI/s7NG+CxGRivNqRUajW5pUhqcV4zhjkt4pjGSoyODg8d682vAgGYFIz/e5
Nev31pLqVpLFIMhRkE15rqtoLe4iBAxtJPHfNfR5bUVuR7nFW/gtvoZlpCIwuMqcbm4pI5Z
Irncpxg9cVc2FLUy9mOBVQkIRnqcmvdjZnzVVcsVrbqTwSN5nyk8nJ962Y3YeYrKSXUDOen
0rKtwGnG0bQa14og0wwTtzkisKtup1U72bZp6dK8sYLpuZjt47471vrAu0fN2/vVn20RLAx
AIRgBfTmru2T+4x/4DXkVJLmLuhlhIkUu9Ygw7E1s2ww+7ywXPJJwa5yCRZNrNjOecVv2ss
aOrGQAAdqVWLudqelrlyyso9Q1+3ilhJ3Oob2Hc17KW2Qx28YwqqAPYV5l8P5Bf6/fSj5lh
+XOO9emyABQOAe9YybSaZ5+MnzNR7D40QxkkZ681nzRq8iqQMrWmrKsQ5FZ87DLuV4z6VjU
a5ThinsWUsY5ikoADDjp0q99mHAxlfpVOyuC7DHKY4raQgqCePQd61pOLWhz1OZPUymto0Y
/KB6cVWuX2YGPwFak0iqSTj6965vUpjkgHPvWVeagtDSinJkEt+VJXjnqTWTPqMUJKuwXjI
yaz7+7eMEkgGuaubxJNzs2VB+bcf5VwQvPVnsxjyos+MNTiXT4lR93mMSNp46V5Bqzl5CfV
eK6bxBdK93EsTDywnr0rkL5m8xvU172EhypGqny0+UynyEwRnFVnfAzirrhh90HPWqcgYj+
lewjzKvcntZAsu44GeK14nAfJ6EdK54kg8HntW1ZyCVEY4OfbvTktCKc3dIuGPJG0HOakib
y5RuGfSpWUbQduPSqkxJYfyzWKd9D2lFRV2bNnqJhlRl+QZyWHWvRNI1wfZoyzKzHqQeRXk
scrbOfmz8vpVm2mliyjOyj+Eg8VxV8OpanQlCslF7nt1hfWlyWKMNxPOe5qzM6MXYpweOe4
rzHRdeW1YB3Cv9Mj/wDXXbR6va3cAaNiXOAQeATXmVKbjocE8K3PQ17SVV8yIOjDtngj8at
pfyQxr5chMZ+8Aa53zRBIkhIlUggjPI9qetyr4hSF1YjJI6j2NcE6bWqFPDOL1OlttXmkVW
ikWK4UklN3X6H6Vm3vit4590hOVJJx16YAH4VxWsrdwKZYvNCxk7SGOTXDXevaor+WJ3c7t
2GGa68PQlU1TF9VgveueiXWuMxgdIxhOinovOcVn6t4jjtLJt0itM4AOG4x9K86m1jWGJBD
jJJwF61lyXErlndTu6civThhH1ZnKEVqi/eahJe3TkPke54qnhApJyoHr3ptuxAPynJHpTL
iTO0Ac9674xS0RldEEsgJJ6dqoykHjtUszqM+tVWLSNtXnJrshE8+vNIEQPJuIyB/OrI7Yp
qqFVVA7U8AY966EtDy2+Z3HDJOfwpx+XIH40i8DPelboAOc9aQXEQ/OAR3zmra4aI/MQQ3G
Kr4AwpBz39qlh6H5unNRLUE7Gvps2YyoDZA61v2c23qDkY6jvXM2LMrOqnbgkH3ro7UOWHf
gc142Ijue9hZcyNq1uPLu1fGRt6jrmutsb/zZQinIIyMVxkcatIPmAPY+ldDpDM0pVWG2Pp
xjivErRT1PUsnE7JJnQcEEsOKjVQ8jNt+QcZ71WimwwOcHqastLlzxtBrjZxcuopP7zAI4r
E8SavBpGkyzO2XA6Z6mtoADJODk9a4/wAbaZLqGkOYhuZCGYDuKdJRc0pbHRQV52Z57BJc6
pqLXIRizMGx2HpXpY0xxaWURg8xdhEnGCW61zXgyBLm4MQhGFwCAOa9Aup9fJS30zTYkiT5
fNkO4/gK68bVftFThpY951+RJFO0SSzgaKdcAfcI6j2q1AkFwRLM454JJrmNevvEmmyqLuK
G6iJ+by0xj6VPZXEczG4UtCJMEK3NcSoO3P3E4yqp62Nu5tEglJjAfPHFeV+LIBHfN8pwGx
yPWvUTe+XtllO5UGSB1NeZ+Iblr3UJC+Bukzt7CvRy+6qXOXkcoyj0sc9dBUtYIkPIGSKyp
G+bODnFaM5ABPbtWXIf3pPb0r6ymtD5nHtRskaNsSZU4/Ct63cOFQnB6tgcmuftX/eDPXFd
Fp0O5QHG7eOG6c96569lqdFKd4mtbTyGMMrqq7sCtdUcqD9rg5H97/61ZdrZM6bRwQT83qK
zWgmDEbm6/wB2vIlyt7jvcS3LqC+84PpUz3JjRcMze1R6dG7bHdvkzyK0WsfPvY7aFeZnCr
+NdtRqL1PWgk0eq/Cexaz8Mm7kGHvHMv8AwHoK7G9v40DHIwp/Os/S5LbStLhtN4VIowg59
BXK3vi7T4Lpwz+Yyn7q14VWpKd+XqzyLJzcpbHVNqkrbcR5/pWNqeutazAXCssfc4qOx8Q2
jWxu5pFQnOF9q4bxP4qguZjDBtKnuxrOEJVHysqNl7yWh6pouorLAro4Kk5XbXWQ3isi7uT
XiHgbxAkkLWkkoEkZ+RM9RXqtlMWiJweemaUOelNwZhiIKSU0as0hdG5rm9QYgkcE+orYkl
3J81c5qUm0NySDzxU153IoRszjtYvF3kBSduQc1yt226QAFeegxkV0OpuCW+Xd3wegrmZ5U
iiL7sY4z1xWlBaaHpNnPakzNMRjDLxXN3UrGc559c1vanOzqX25JH3hXMXDfMWIyO9fQYeO
hnUlaOgx2C/NnB9qgck8mnA8DcMjt7Uw7cnnrXfY5JO5G4PPJ4rQ0iVVdo2PTms8nCkdzTb
afyLlWB4qmrow5lGSZ3UZQxHA3Dt61QvMJOVTnirFkxkhJU7lHb+tMlt9ztnqenvXJ8Mj6e
nB1aXu7mYGUnYwP1Bqx5jBQOq1EYNs+2QdOMetWUCLGAVIPf0FayscUITTd9LA915E6tIDt
bjd6Vrabq8kTqQS0at1rAkO4MrE7T6jiqm+a3IZT8h/SsZUFJFRxzpzXMe26XqcM1oNjAg9
d3H510VhbxPtd5Gyeyjp7V4fpGrvAwxKWTPIr1vwlq9tOyF2+Xd1J5OK8XE0XDU9qdSnVou
aOobwpHNZv5pYs5zknt6Vkv4I0zzGeWBE6HaOK7o6hHIgKurKBzjiuc1TUzuII4GfmyMj2r
z6cpX0Z8cq1Vvc4nWdF0uINCI1R85O0c/rXlmpWKLdOc7VU4ANel69qEMpkQnABAIPOfWuK
v54CSQF6elevh5SRq6jUbHMPsXOGI44+lZ11KABySOlX7yZAxVc7gM1kzsJBwc+levTV9Wc
7qaFKRixqaGMKN7dT+lJGm47jyvTPrVg47AV3RPNqO7G8bvw7UEAL0/GlA75pzLIY1YqQrE
hTjg1RgPiXdz2FB7t27U8ArGF5BPApshyQq9u9SnqFhpwVB5Jz1p8ZAfvg5FBHQlRgCnqNq
7vQ9qGxIuWr7Z8A9TuB/CujtmCKCCcED865pAf3T5HB25rpbVRJBz8uTjNeTilY9jBSLizM
JBtyT6Diuu047YyY+mcnPX6VyMMZWVkClmPQ/Suss5fKhRXIyy49cEV41daaHtbrQ3kfzOd
nzBalin82bYQAf5gVkQ3JHHmA8Vo28iyNu4z2xXnyVjPltctyyqvQgdqpTzlkKBTip5FDEk
fKT3pmw+YDjIHX3rJW3CLSM+wtUs7+Se1g8ov8rbeM11dpcuirGkfmSOMAg9Kzo0UMWO0Y/
vVfSZbeWOUSKAeRUTfM7vc6ZVU9Bl/pInH71Pmb+HOayJNCT7RhOFjGOBxXWxTedOHbBIHX
0qlcqxuJmU7QDkAd61gtB08TNO1zjdTtvs9uxEuQFOSfUV5bqWTfs54+vWvWtavI9jByFCj
JwK8hu5PtF3LcHhXY4HsK9jLVebOrnag2ZtyY0hy3JzwKzV+YHjk9D6VYvXMk/HTtUca8Yy
eeK+oh7qPkMXP2tXljsizZr8y89q622iUQqYCwQLlsnmudsoPnWT05xXTQx7YkjaPHmHlie
3piuHEy7HVTi4xsywLiXhImIB4LY6/SoDHJn736mgXCpKxIKZOF2npS/biOOPzFcNn2OyKs
ivZOQvyklOCT6V0Ohz+br9jI5yEkwPy4rl7YOjmMgjp09K1IGKS+cnyMCCCvG30NbV43Wh3
0tYnU69rd5caobYSGGLdyAcE8Vwbyl5S0k3zBsE9zXVSvBqNzDcz7orhTjIHBrmtQsPLnRj
Mh68qeD/hXFh1GMbdTz6kObSPQzL/AF+63iHzyyr0yMVmtqGQd8mcjt2o1SAC7IA69/WqcV
nNPIERCc16sIQUbnnN1b8m51/gS4Z/FET5+VRnI7V9L6fIGt1IPNeEeBNCksyZ9n7xz09a9
msJpBH5bjbgZFeFjJxdX3TulSlGkk9zZnYKhfuRjIrmdQclX+UgD8a1Zp90ZJOa53Ubxvs7
JGQO4z2rzJu7JoxaZzGoFS+1wec5xXIX7ZkManKrzjsa2tSupXdlaZR3471hnEkjyEHMnp0
Fd9CNkdMtWY9/Gy27kL25x0rl5Mtu/Tiur1MlkkCkZx1HFcxICOoye1e3h3oRNaFLGOCcDp
mo8/MeTx0qV8nOeB6VAcA47e1dy1OWWg2XqVzVXo/SrDY5AOah2k49B3rVHHV1Z1OkXW+0C
E4IGDitGV3ICY7ZHNcnp1y8TumeAa3YbgStkdOnXvXPUp63Pby7F7QbLDE+crbt2DzkfrU3
3ck4+YdSKYhLsSODnj2pbiViRnk98d6zZ69SFoOSKU4XLMGJGarNksBz6ipJt2Sw6AetVy3
y8kkemK2jsfK1pLmdyZQquGBKN04rY0zWriwuEKfNGW5x/nisEEbd3f0NKJSGymB7CpnSU1
Zm9HEumtHoeqRfEIINhlbJHKnqPwrI1Tx2JfMMD7VbjJHU1528uZAXXJHFRMeAu47B2rjjl
1NO9jCpiIXukdPP4pMkSjIyCcnrWNPqhlTIYA9zjr9KzfIXaMEgUpijGPvNXZDDxjsc8q19
xrSSMWO45YdaEhLLh/u+metTxIDyFwBUrpxkDH1re1jPWS0K23nAPAp7L1xxT1Q84/Wlblq
u5jy23IGXHSpYkDkBm/XpSH7vr6CpCvkw4x878fhR5Gb3CQqxZlY8d6ZApZ9vG09SaYc7Qo
79asRA8HZ0oeiJ3YrxgSFfvc4pwUeS4wck8CpiocjnA+lMEpG3Cn73OayTBlrywbRcjjhh+
Bro7aMrag+p5571iwur2uzYOMjJ7Vv26wnT90chy207sZHoa8zFt2PTwj1sXIdxugSAFxir
vm/uE4YHPOO1VocFTKpxgd+9WrVY8jktuOR7V5Uz3Yaov2zB0LfcUHnPeta3lSGIooHHqf6
1nSQ3BjdLdcgdB3Ncdf6xrtjK8V1acdFIPNZRpOq7Ilq+56dvM4UxjIXgkd6sh1CbZGRBjG
Sa8lTxZrK2zJFEVOPvDg5qhc65q7N+9ncM/q3WnHAVXu0aLD+7ds9Vn1SxtWBNwWJ4GzmqV
zr2nG6WOOSQocZLLgZ9q8p/tnVLZA0i5TPpU8OqNczK5XLdcZro+oNLXUunCCdme52F2xhE
iPvjPfNOnupBcOhBG8c7uOPavMtM1u5skCecyqzcAnpXe29613o4uXw7xgjdjt2ya8+dGVP
QmpTs7nOeKbmOGzkVUBZxj5u2e9eVXbEII0GPeuk8R6w1zOygHGSF9/euXcNtZ2JOOfxr6L
LqLpw5n1ObF1LR9nFlJxvmqyiHYGwcbsdKhtl3zcrk1roFe3jjBydxIr1Jy5VY8fDUue8mX
LG0WSEyM3I6j0rYKSFduzOehbjAqCwjaEEHbgjv6k1rfZVuSPPlEaofmwM8/SvJqz97U9Pl
S2MWQERKFA2q2cnk/nTPtEI48hT+NW7iMBW5CqOg9qrfusf6lD+IqotNFqy3IgQPLmBO3gE
ZqxNclWww9s+1VYiu7AI2OuDjsatyxILdC/DDg+tbStdJnTTb5dGWoryT7TGEbcB1Peo9TE
MsOdpJbnOOn41RjkX5ChxtOCP61auLhrm18tIsBccntWLik0cDi7sf4f0uHVpLq1mUu0bLI
pPv1ru7PwnZxMHWHYfcVj/D6zBudQvJJAAihT+HNdPceK9HhdvMZiQcZA6V5eLqTdRxgaUp
SjE1LSygs4QwJJHQY6VoR3DtjHYdcVzcXi7RZY/LFxtznBYYxTB4ksBJ5YuAynjIrznTm90
Xdy1Z0kssvllm457HrWFqU2E9ge3UCr326C4gDxSq64wCDWDqDK7FVbGDzjmsoxd9S4xW5z
uouQxUBuhPTg1UQKiY7r1rRuA5Kckjvx0FUpmbawJBJOflHavVhtYmxiamsZhYqSrCuWcMw
z029639Wn2Dy8ZkPB56CscqAAoAPy5avVoq0SJO+hl3BIc/Tmqrt0HH5VclHz5JOBVVwNxG
TXoxOKqMjO44Iz/Skf5W29QRQMopPSlZgRwOvqKs5r6WEt+JHAPJH9a0LaYK43HABzVG2XO
4gHI4qcfK2M856Vpa6OXmdOakjoraXc3HOepNOYSBzu4Uc4qpZSiMbzhiAOKtvMuPVmNccl
Zn10MTz0Erldtj9MLjopqrKPnAOdhq3OiqFJHHpUEiK0eG4GaqOh4teHM2VFUnKkY/nT2Vo
wrYxmhlEYzjjHU1G8rFuRwBjFbLU4I+7oxhYE9etIEDdCfrTAwVj71KnJwPyqtiYtSdmOEL
YC4HSgRgnoKsIByqk4rWsrFZIjJ5ZY9ADxWUqnKrs64UYy2MlIcAkggfTpSPjBI6VfvFVHK
Ku3nGBVBvYZGOKSlzamkoKKsiIjn8KjOc5qVzliTSEbug2itThkrixgA73GBjionfzZi2fl
7Z7U+Q7gEP5DtSRRfKM8DPFPzOeS6DAo34PbrVyP5UOD9aqqVachRhTyferPmYj6dien5VM
2ZR0LKDc3mLwfT0qnKGVlI6Z/KriO6RLt4JwOlUjnOT/e6CojvcuVrGnbSlUfI3Ang10Oge
RLYyROvz7mUA9a5mASCEADA3ke3StbRZz/aMsRBBZd3HHIrixULwdjuwsuWR0EsTLBuDEBT
gjNXdLADtbS5KkZ4HQ+lVBG01oyRj5j8xJrT0q0nF1FuYO23JFeM/hPoISSjqdHYQszo4JU
HjB71dvdHtr6NlliV+OSBgmnaZG0kYR4Qu09cVsiAMpYKfXiuVxd7o5JVfe0OFuPDOmqjgs
YCOmVyBWPP4Rtbm4Bjuo2xgcY6V6Ve2Ud5btGy5YdzXBa34ev7aYXVkS4U5wSc/ga0pVJJ2
cj3MPiPaQ5ZM53VPDz2piWUgqeR3rPuvDzgZgtgjbc7wcH34rQuNUviiQXSunl9GIzz9asW
2p2FwwF3KUxgBs1389WMbnVUguW71OL2zWt35dy7h0OevUV3t5rbWHgRED7Z7g7F45wf/AK
1Z99pNje6kk1tKGVRywPGK5LXdQ8/UGt4pN0FvlV7gnvWqSxMortueJXrKjBtlF7iSa5yT9
0YUH0p03yx7SeTzTbSIOOQOR0qW7jCS7AQdo6elewrJqKPKgpTpyqPdhYW+RvIxg/e9a3LW
xEcnku6lgN2exJqjbQP5cMYXlzn1wK6/R7O2mmYXCAtEu0845rkr1GjtoU1GKGWdnMIdwCn
cwRSTz+VSaiqwuIFiVGx8xXnNa1tbQJA08sOyUviIZ7D+KqskTtfqTErbeSR/OvM57y1Kkr
3aOZm3IwTLFsEEN6fWqm8+o/T/ABrS1OJjfzP5LsM+tY/lf9M/0ruiroaQinMLEEBq0WAuY
gwOCw547is1VCsFX05q1BPsAHUA4NdM11IjKzsV445mk2qdp9R2NSfaJobcDyvxx1q7ZPAl
xIjsAz/MvHFTSKkkZw3J4G3pWTn0aM3pqQadrl3pkNzDG6CC5A3EjOD2NVZbqSZmDEE464z
mpxpkUaEyNvU9Qa6jwtoVpqZnjniAt4sYfdyT/drmquEL1LFxk0tTiore/uR+4tXYA43KvF
a1l4a16VmIgdSB34r1p7nRdJtFgxBEi8cY5rl7nxjFPcfZrKMBB0bOBXA8VUn/AA4jjBS3Q
3QvDl/ZktdX4KkHMQ5q9MioPmIBJ2/WptMvLicEzEHI4qvduMMpxy3OecVwSlKU7yOmMVFW
MabzHdsYLZwADzWNeyS2wkGcYPzMO3FbrzRRRscLnselclqk6THyYnIJ5Y549a76Cu7EvQx
JZXmn3MMZ9u1JL5flbgSpHAqRwsbfK24Y5781UmnUMPSvXS2scjdtyi69SxGTnj6VnTNliR
0q3JIZGyTwT2qq5XPzDn1Fdsdzzqs76EXYkg+lPQleWGajy249h3x0qQfMMDPJxWrMYlqBS
sLEDljmlVcnpyOpNSqcDAHC1MYMx7wR83NO9hOm56obBJscnsatfagwXAxg9ar+VhRgA0wB
o+GXGO9Q7M2pynDQtzSs4AHzd804DdGFY4yMGoYyVIIyat5DL8vB71m9DqfvFKRWDbWyR69
hVZzkcdTzWjMuI8Hk9Tms6Xhz8uPp3rSDvocFWLhqRAHr26Vdgjyqucbc4681SH38ngCrcD
jgY5Jq5GdC3NdmpaR+ZKVyBgcE1rCYRW4CDeRk5z1qhaEGVCYs+noK1LuPfAQny45yPSvOq
O7SZ7EV7pzd1K7McrjPXNR4IIBwM1JOgJVs5Oeaa2CBlvmzwMdq6Va1kYNatsryIwOcYFIu
TndnHWn7WaQqckHtmnOpVNvT1zWtzjktboZKF5IHPao1PzJyff2pjk5wfzFOToGxyeKo5JO
8gVv3je561KzEswHTgVHgFiAeg/OpFKfNwS2R/KkyLXLJdvJBJ7c4FV1ZgODuOc1MxItsjg
4qBSCgyOR1IqUipaWL0UhNk7Nkjf0q1p0oTVoJGJIYgE49eKzoWP2RgG6tjHrVmzlKt937j
A+vGa56sbxZvSk7o9Ft7ZxGQoyo6/StfRoWE5AXOeQCOmKqabIkmBvI80An39q3tPBScjbw
M4r5x72Z7HM1G50VrCQ3yttDYrUiQCNuTkA9O9UrYqCG79fpWqkWQzKfwrTl0OTm1uZ3Chp
Hc89OOlVGRbmEghXHUdq07mHPzheB2qkVEattXYSeCK5akD0qdSyOS1DTLaVJEaFcbvTvXF
tpkMdwVa3UqckOe3+NehXzHzGXYRHnlwc849K8513WhaNJhsheSD29q1oKp8KPTp1Jcj5no
Z+s38GkWLxWYG+bAXPUVxBXA65759TUt9qEupXZu5BtGMIvoPWoASWCn8a+mwtD2UbvdnzG
NxCrT5VsjUsUPnqByOCeKHAmmAA5ZuAOwzxVvSg+2d1ILCMkZ5wKj02L7RqMKEMFB5xyaJP
VvsddNWgo9zTtY5GukYj5YuhH8jXY6TaxSWrwFtjuxd5GXkr7Vb0jSLVbeeWEFoxGGKv/AB
GrNtDPpmjSmQoZpjnaecA141WrzbHa30K15NEJYxBIZFjG1ABzVe4QiN9qupC4PqM1btbeC
UGYA7VGCfQ96ztVu3FxIkYwpTbknP51hDuK93ZnNXYU3IVWZUH61nE8n93n/gJrUkU+VHvT
JLffPelFvLji3WvRi9C00YiSJsAJIK9PpUm/BB6BqqRZZtzEndxirIQ7CrcEHOK7n2OJyur
kdy7KQoYg57VPZzzNb7kPfBBqtPukljOMjpmpLSRo5/JABVl7etD+EycnzFiaS6wUIb1zWh
omtXNpBd2JkMfmEMv5dqzZ55HdUdQeenpTwok+YELIvIYdj71zzpqcOVo2hNKV2XCJNRlZp
rrknAUmtbTNNt0uVG7LDjJNRaQkWpRtDcwqJosFmHBYetdPpml28UivGM46kmvJq1OW8Foe
ioc+qZp2FsbVGQg5IypzWRqZlgupCX3Io3E+ldKUiwoHHrnvWFraxw23DZ3jbz25rzYP3zV
Q0OL1C5d8jOQDxzWCUJL4BLdjmtS8VWdxuKlRgZ7msOVpY3LKMEflXv0Iq1kclR9yOWUhSd
o5PT0rLmJL4JJPYg1echm3SdT029KrO0YzjJNd0FY4pxcyocDAbj0FV5HUZyc4p8q4w7yfM
e3pVeTntiutI4KitoIudpAP/wBap7ZSXD87RwPrUUQJYqCSWHX0rRij2hVUYGOtWc+r0RZg
CsPmGPpWgsEcduu4kE89OtVLZQzc5KjrV4zKANoOQKwm+iPXpRShqQskQBcHJz0AqN4twUk
BY/frV2OAMPMTndTQW3lG5HpjpWakW6el2QRqidOnqfSrbmNWLREAEYPtVTcqPkr9PSl85N
rKMMxPNDV9SYtR0ZFLIXBDYAPeqEh5xu79auSFtm4j61UfAAJHXvW0DixGpGMM2P5VZRVB4
zxxkVUQneQFOCa0LcFgcL8w5Jq5s56WrNqwkjKlpM7QOAtS3VyRa+UAULDGD1NV4omCBiQo
AHJHemzbcbfmZh39a4Gk5XPU5mlYq+U5DNt5x+lMe3wq4+83Cj2rR3RBWV3L8ZPtVcO00iT
FAQOABWqk2Q1H5i29kRbkpzMw4/wqtqFrcW2FuF2swyMirIup45gY2wPT0qDVNSu77y0nfK
r09qI83N5GVTkUWuplSdscgVGj5Y5NK7dVHHPamL6EZJrsWx5DepITlwR3xU20qxORk1CMA
Bip4apizYboaTKS7kjc22C2fao492zAzhm6UF3KY24JpiyOEHHGalbFSV2i3Gji2bAwVOf1
p0TtHeKwX5WwSM9u9Oil32ro/GST9Kru+3DL82OOPSs7c10XZJJnpmmXCQ2UTO58xPkJHt0
NdTp11ufcpBJGMk15hpl7MbTOehBA5+hrqtH1YPIYzwTzu/wr5yvTcZNnuKHNSUkej2c6+Y
B3GM56V0EF4h2hQD6nPWuGtNQV5Y1yORjcDW7DcxLEW3fKDj8aIyOFxOkkkgm2suAR1ycVl
y+TGCzLk56f1NVUuE2ZEmOeRVa71FVidVGW657CsajTNqV1oZGqyJCrysw4O7b03eleA63q
K6prMzMD9nViMIcbm/wr0fxl4hePTJ41cmZ/kUdMZrydBgBc5wOa9jLqFr1JG2YYhwpqlF7
ijJwD0zUyL+/Vm6dqETbEHyN3TBqxFBJPJmNScDnFew2ePTpu6XU3NGMiGURhQzKBgjrmru
h2rC683yfLOCzOT27YpumwtbxzyTruIj+Qn1rpND0y4u7c3EGJVlkXcuf4R2ryatVLmPoIw
slc6S2tpotJAJCo4JyeCPY1Ve0luboQRZZFHBz3Fb2ozwrHBp7Rjc237p4HtTzafZcN9nAK
LkYPAryftWRnz7mTNvsLExPEFI+4FOc+ua5OYskBd1zuOdvc11WpSyyMg8sfOccmsS6gAiy
6nhuinoaUKl2VFXMi5kdlRgm0g8gngj6UgEZAOxv1qW7aGBlcRb1YfKCcE+9Vx5pGRD/48K
7IvQtK27OVgI4HTHT61eYnyixyfesveWcFflx2960IpA0IG49MGvYmupxQeliAFo5xuyynk
GmJKEmVxkY70rErMquvQ8c1BIxdNwPNC1RhJ2ehPJMgcnAJyDmpY5GUnIyTWcGO7eQD2q2j
ElAucdz605R0CE3Jm1od7JHrloQMqz7GGOTntXqqWtvGEE4ZSCcBa8fsX+zX0FyedkinPuD
XsSX9pcz+WjJvIDccjHrXzuZJqScUe1gkpJqQ+eZYUUCIueuSa5PXb2FhvLbQozgnjNa2qX
O63MURYMOBk15tqt60l2yggkfKe4zXNhKLm7s9StanEW4uI2O0EHPUg1kXhAQrn5vTtTzIq
pg5BPeqkshAZlO4n1r3qcOXY8qS5tyr5rDh8lT69qqTgg71O49easSgHIH41VBy+G+6Riux
I4Zq3usrSEuRvbJPaoWJ3AZJIq3LE4wD+fpTra0OCzAl+oBrdM82rCSYW8WxctjJ61dXIXa
BkGkhiYknbn0FXBCyjJGSfUUOSFSpvcIZDE3lqAe5JpzPnGGyCc596YkIxnbwakWNSrDkFe
R9aybVz0EpPQngk77thPp/Ko5txkDE5J9KhOc4GDjrip0BCKWUMSc49Km1tTVSclykQTzcp
zz69jSPEqAYyWxTwshHyJnOeM4FKyusYDEZPHHamTyrtqQt5rZY/d/lUMidF/hx271ZcAFh
k4pjBSFx07YqkzmqLuVChSQ7TnHp2rQswdpDY6fnUKQEvhQeTya0oYCoCtGxHrnjNKctLGN
Ok020Skl1ypPH5dKN5SLcTtJHIxmmyZAKnI6dP6VWZ87Rk4Bx1zzWCVzpuNmZVBQEknk470
sTAKpA2gDPXvSIu6dnBzjgcU94EXDAjgetVpsyHe9yKZlDZweRnGap3DhycAKDwParEhcRl
gmffFUXU7skYGMj3raKOWq9CNgmcLmmDPXn8Ke2APlHNRKdpU44zzW62OB7ksbkfKATk96n
Q5LkjPaqy8Sceuasqmwk8dec0pI0hdsU5KIMHA60AE7sY+UkCgZVThu/cUKCoyQTuFR0N7X
dizAgeJ93UZ4FVpVKpxweeKt2gJdjt3e1V5iNhyMHNQn7xcorkRd066ZLeWMH5hyvuKmtte
e1k3TRMqjpisW2lMcxHY8VNK7c4x/jWc6EZPVHTh8RKNNJM7Oz8T2zGJ0nRMffQnbn3rp7X
xZZIhVpgVxkHOa8dZlYHaozSeQkuACyY7A1yzy+L1TsafWYPoeyJ4stXbaHAx3HrWfq/i+1
htH/AH2Cw5weT9K8veDaoUSyAnrz0qrsjDkqM47nmojlsW7tinjIwWkdTQ1TVbjV7sTSjZE
nCJ/U+9UijBc4PNGSB+FTAFwq575r1lFQXLE82UnWk5Tepf0+xNzMhc+XFnlyM8Cuki0z7L
DjnZIoKyBemQTisXT3jhZtu5zswRjqTWqdSZFkui5VVdV8vPOMVw1nJvTY93CwhCKfUsWkk
iQPO77o1Uqdw6nsK2vCt9BbFyC5VmCqAemetcxk3ZjtkA/ekN9fep9Ke5tr7yDtKq+M471y
zheL7m9Wavboep2lq13qMd1PGxTG4Z9B61q3dwiQSosbMpwc54FNs5I107zMAKqfNg96pRT
+eDNFvI6EAcZry1a1n1OV36GTMhud0vmMYupbONvtVBDASxALIpyAQfmP+FaepxrborxpJM
shyEDcE+9cxcXN3GR+7cMv3gW4+nFRGm72RvSl1YzVp/PfeLUokfKFjis8KhAJnjFTOtzeg
tdfLEi5IQ+/8qmH9hhQDeID/wBc2rui4wVmE1KTul95wOQsvAyKsW0u1nAOR/OqwJO5mGM8
gCltJNk4DHKng170ldHmXtJFmfMhVx271WjO0qGztPWrrtGJ9pO3ce1UzsGQAaiOwpr3riy
LsLMuClOhm8r743qRxTo5Flj2kcng+1V1BDbThgDVeTE9GnEsNcbCAufermn6vc20Bgado3
HCkH7w7VnTNDghB0OOTUMrQugTbgYyCTyKzlTU1Zo3p1nSnzNm/eeIL6SMK8uJPu5HBrEaZ
24LZ6nFU5PMccybl6Dd1p0ecqgI3etRHDqC91HTUx0astXoXDO7FRwV/nUT7jIFQZ/DNLEj
K5Z5FAPbFJNPk7ElOR3AxT5H0N1Wpxj70hnlFQSwx65qA2zzMPLAGPTvViKF7iTYqSTM3Yc
mu00HwssypJey+UgPMY6n/ClUmqavIzTjW2WhzWm6BfajLHBb2rzSE4AA4HuTXdf8K4Sw0+
S51GTzbjGRFC3CH6966y1uILKyjs7CFY4lyTheo+tTLemWzkBHzbDgdfxry54ucvh0R1KNJ
WsrnjN3ZCzlaORWSTPY8VEsbKmSc10GsQ7pyHVsseRjJH41hTO8PyP0HcCvQpz5ooxlSSd+
hANxRscZ5HtUZyBtBwTTwxZ8bsLSlQfmJzzjA7VuiGlLYq8dckkmpMyI6lmwXHTPSnmNcgk
ZIPrUM55UEYA7Yq9znlFwjdloSqcEEfjTZJA2Mj7v8Q4zVYOpAYjHcmlaUl94GQego5QlVu
tR7HqSev6UwDDBg2cdMUm/I+ZSBnikwBgZzn06UWOWTuaWnzPHdJIsYcKM4c8H2xXUyajZX
2mGMaV9nnUZLq2QfwrmNKgDyHcm5veukVT5TAFN3+yOo964a/LzHbQjJrUwpV2t8oO7GOnS
oJl8uEyGMAKOCOOa2riBy+xCo5Gfc+tZ99b4EUOcBySSe4FVCdxTp2TK1sMQ8kZA6EY59aR
0DKAflX3FWUAd1wASPU0jlRjC/M3Ydqrm10M7MzZgSMjOAOOOtVHUFOuR9K1pAUABAOOuOt
UXBRW3AYPQelbwkc1WBQmjKn1BHBz1qAE5x271ewGfApNStlgaOSMAI4yNvPPet4z1szgqU
3ZyXQpdcDvnmrJ4xj9aiRDnIPGeOO9Ok4IUjoOTVyIh1ZMpG/BY8/zqSBcrJGfmK8j2qLOG
RiOMc5qeEYfeuPlPP0NZs6YfET2asZ2TdgZ6+lQTLsMmCTgjirkBRJ9wPfsKju4lJlZWyM5
4rJP3jocfc0Mof8fHI5zU8oIOcHpUOwtcAc4zV5k3RKQC3atpPY56Eb3RRJIYHHNOyRkgYI
6VJ5f7wnaWx2NRSY3Eg/8A66e42nDcjeVsEZO41GmfXrRyxbJyfegdMAdq0SsjilJt6jict
gHvU65VG6bsYHNVhyakjyOffrSktC4S1uaKnbHIVPJIXjuAKkV2famz92G3E4qtEzC3Z8cs
eKlTztgRGI3/ACkkcDPWudrQ9enPRM3NKfMj3QjwojITd1BrpPDti1zfpLOAFRy75PQY/lX
IRNGqx2qEBUP3vWt/Q9Ya3SWJgSpOA5HJ9PrXn4iErNxOmL0sz0wQWr6ZLb2m7zJ+Q3bOel
ZVlbXtteSJJcErn7oyKhi1AfYVh5LcMu0Y/KtGILcpLGkwM0YAEx4H0rwruzTGtHYbLMqWk
iCXJXgAjpXKFo9s8Tn95ktluOnQCumu7y0gzC8WJSvLH8jXLSXUNspnfZJK2Rhug/rWtG7O
mnTfMUbRbqW6e2jlZlK9GGAo96Q6TcZ/1x/I1B5jyyt5THe2AMHoM960hrcqgL9r6cdRXe0
+h0OEbnnYYq24NyfWoy2D8rcjkn0pX8vIwSRnpTGYZYhSM+9fQWPlnJ7FwyK7pjJXHpUeH2
44xjHvTrQB5CN2cdMU+46FFAyPzrPZ2N0rx5mQfMrElscfnQZt5GCRj8qjYHhf0pozvCAAC
qsZc3Kx8w3EBRgj0qHD5xmpjkDaOp60zcoGDy38qES1F7giknDce+aeRGi53ZbsM0RW8s7q
sYyW6LjNa9r4avJxvmBiXPORkmolOMfiZ10KFSatTh8zEAeR/lB564rVsdEuJyHcbVPYDk1
2mm+HLK32bWw/UkrnNdKdJSG0aVU3uPugccV5tXMEnywPXoZVFLnqu7XQ5rSLCO1jK26eSc
ZMrDnFb6WvlWqNt7k+5pEhle3OOmSTke3SrTXCQWKKiM7DgpnPPrXnTm5u7OiWqtshsBkLM
u0OFGeDwKdNkW5MORLgZKg96RJzLYxgokWT84H3mPp9KHke3RWimd9g3Fc8Vk272Kp0dLo5
u/hMdxgnJZeS3UVzt/AHhwuGbnJIrqtUjVMu5+Z/m45JrlbrcRkcCvRoNlVI2jYxArK208E
VJGBjJOCKmdWaUgnAP8QqMqQpxk16V7o81Rsxj4bIBwOtVp0ygI+tWmXOcNjPHWq9wuMRoD
wPzq0ZVl7ruVhwCc4PpUiHHpz2qIxuDyxGP4cVNEQEGckA81b2POg3fsTqCeBkY7+lWYLQy
Mu71wB61AkxMnHyITz71pwt5nyk7gMHPSsJyaR3U4Rm9S7Y2jLJxjH8RFbLoDCqxxHLenBO
KrWytGMBMYHc102k2gcLPIA5/uk42+9eVWnrdnr0qOlkUYNK3MHZc4GeTjFYOp27Tawdo8t
Y0wBnrXbK0SM8cMnmiMHh1P5Vg3sUdzqO+QLE5XaExxntWdKo73ZpVoJwsjnZLdllzuGcci
oniZBlCMk8kjPFak8aQhmKFiwHJGNvPQVUkczYMg2qOntXXGbep5sqXK2jPlPyna3XPasyV
Nylud2e9dJJZIbd5Cyo4I4Zv5VQurZFbIUFcZAreFRHPUotowlT5S3Bx196v+Td6taJZwRb
3gzIAP7venW1umzDuIgehY9Pwq/p2pnTbtUtgrtM2x3cche9azm/srU5o0kl72zMWW3jtod
ikGUj5vrVFgzqApyeOvWtXWrb7FeTxpIJAGyHBzkGsoDAcFsZ4NbU3zLmOWsknyJWHvt+z7
srkdB3HvSRPkA44PynFC4MfXOBSW6qVZGOBnI/Ctd0ZfaTLEcmG+8QMY6VbJUtNG+SSnDDp
VJkyN5yMjtUxbDbucFOc9+KxaT2N1JpWZAiD7UFPpnNWlZhGh3cA9vWoEZARuOcJ1qzagNb
Y64z/wDWomyKTSZE+F3sGzu/Ss+TO8lQBnvWg0RCkd24NVHiCrt6n+VXFirNtWKoB3ZpwRg
rOKfsIH1/SnrGVQg8g+lbXOVQuxIYSWU9e+KVYtykggYyauxQqdrIoyqnj1qJlVVJ6HgVlz
6nfHDrlLENqTbxcMEOST+NLJlHIVSo52t/eq3HAxjhj3llUf8AfPr/ADqSWVZpyipjGQO3F
YOep6qoJU1YrWEO7DMpAH61p6cY4pH3D5i+B7c9qrBXheLgbQw4HelsGjZ3EjYUuSAD3rKW
tyIx5bI6mO9aR18lgUzgs55BHOK3LG9VEnuZFVCSB1yG/CubtoA6eZNKkKKeBjO6rRndjJa
267kdeWxzj2rxqlNPRHWoX1NLVp0lCS8KhUk/Ttg1yd1KXhSQ/eA5yPyxW5KstpZKjMpQ9C
3PBHOKx7mywiFZc7uRjvW2HUY6M7KNPS5RspXe+QKp27gSQevrV1r213n/AIl7HnrtFV2X7
M8Mm545G6KF461rq42jNtF0/wCeldM1zO6LcO55y2M/LxUW/HfNOJ/AUgAkGArF+1e6fBuf
Ymgm8u4RgCCOtXCRJ84HzdcVmIpMo6+vFaNpFLLth8piW4BrKdlqdVCcn7rIyMMT3+tMZlH
PQ84q8+mXG/DfIAcEk9av2vh2J2UzzM+RkheAKydWEVds6I0Ks3aKOdijluJFjiRnduMLXR
ad4Qu5mEl0fLizgheTXU6fpkFtDFHb2ylQ3zN1LV0EMIZxvJBJyMcDivOrY12tDQ9bDZbFa
1Hch0rQNO0+JVMYXPKsRktVuaG2cskGzyEH3h3PpVhwx3M1xsC4IAHSmRG2kSNI0dstlmxx
/wDXrx5TlJ80nc9+zsorREFpbsSFzkAZ5/pWxFgxuxikCqOELY3VGtsVclF8xnHUjgHtxUk
cmJSHdR5YJZ9pAJrNvmYkuVWGPb3M8CyCJkRuox0HrWfdx2sNusayZk3dDxn2zWpcTXP2bM
MspLcccflWZdrbQTW63EhVupOM4/Gri31MZxViglvMIjPvzjO0EcD/AOvTpC62kalQy87/A
GFS3BCQLtUdDtyTz7is8zl91uIip657n2rRaiUFHQoXaxSxoBHI21uZt2Bx0GKxr2BfnCoX
Qdc8AV0FyjiZs4VcZIPQf/XrA1FhG7bOMHHPeu2i9bIOW0XcyHjUtuz05qA4HzluP51YEm6
UbiSCenpUE+1ckMGIFenG/U8+drXRGGVCWwCOymoRljuLE+2KasuGJIJzz0qTOVBXGevStd
ji5+bchuMbjtPPtUceS3X7tWzGZE2BRu6k46UsFvuUnGcDtTUrI5p0pSmiNcADjgHsK0IFZ
ZF28f7INVlRtmOMk5q5bkKEOB14IrGb0N6UbPU6CxV3Uq8WZCcAq3NdHZ332eJYgivIFOVY
4A+prB02IOHkDIqheWDZJPpUcrG1naLcQOoJGCfwry5xUpWPYpycIpnTKxQ+aDtJ+Yc8Vk6
kZIrtJUwpcYz3P09Kr2t9JLPvL8DABP8AStNiLiGSJsGVWyrPxt+p9ax5XFnQqkakbIpXy8
REjcQCCB+hqtFbE5ZwCSBgnoPetGJ1lEeblVjJYM2OvrVxLSMWW2MNKCwXA4/H6VSlZWIdN
SlcwJ0DDLKd2ccDv7VTvImSD5QCPRvWuonjCwmPasOOQTycVjagFxvBOSvOetaQnqc1SnZH
HBnKmMruYE9KhkcWu5h80x9T0q3dTLbuyJhi3JP9KxrmTewyfw9K9amuY8GvLkWm5dlvTeW
8VvIAJFyoPqPSoTCRbgnkknI9KqxIZLiNQOc1p3ypBI4QZVsFefUVo0ovlRzwvUTnLoVApa
3bAwADUEbEOrZx9K0LYeZZuq7UYZX9Kz40yBg/dGaqL3RFSLSjJF2Mrtwx3e2ac4BV8AAFR
UcUZ8ssR15q1HFhJmcYjXGT9Kzbsb2bRQkHljaepP5VsabCzQjHAPasplMgeQYznpnoK6jS
IEEG9ei7e9RWlaJz043ldFGS3KQSBlyQ3BI6Vium5yDgY711lzCTJKgTGQSR1/KsKWDMp24
BTk1nSmbzVyisQyMjgDml2nJZu/QVeiiZlw3GT830FOa2OzLjGR19K29oKNO+xXhDR5dc4C
9vpTUUzzRwjksQM/jVqNVj81hzlcDJwKrQIRdq4JG3JwD7UrnXHRJGikaxKrPnc7EZHpVaS
N4plLYYNyCDV0RqIcMdwwFHsTVWSLy7vDYO3sKyjK56U5NpJEl1I0dtGSg+91HJqlauMFtu
SHzgVYncNJHG24D9Kr29uULuchN5waqNuV3OSbbkrHYWEgkgMbw70IGAeuK0ZpDAwmjtvJi
UYAAJ3Aisa0vY1AZY9rsu3HUEetdRpksUmmpPcYkGCqqxzivGr3g27HenazsYVzE3kxTMko
IkLAdnWq1rC9xdbmLGMfMWAyF+tbNyLi5jkjkiAVWyGHbPSs+ZGtEEMEgDheRt4qoTuuVHT
Da4XMPmxltrARcfNx+OaxjZAnPn/wDkU1bkuZ2tQrBZIlHQnBzWXtujz5SfipropxklqW7X
OcS0lYgspUZq0loikgdffrW82nsYt24c96adOVWSHfl5OpHUV6jr3Pl4YVReiMuKAI6nAP4
VpWwgi8lnR2JPY9PemtEsV5HbqGfafmOKW7jYDZHk8/lWcpc2h3UocqvbY2djTqypw3UEjj
FaEDR2MiK4V2AwQD3/AMKw7IRi08uOQ72wDnrmtaOJ41USNuVewGTmuGoraHbFt6o17aRVj
zJNgyN8uR0qyrSPIXALZ6DPNVREGZGYcAcbh61IUkRWRWbIHHoa8+TvsepCDsXgrCPzJBlm
+UgdMVa+4yKAUQ9gM5qhb+bGq7pS/HyjHer8UtyQqSckjBbP3a53c6EnYvLKFt38tPn/AL2
fuDtUKO0MQjml818fMfvA89KRPssMP2W4wC2M7OT1/nVW6uovtaWsQZVflig6CpiuxFTuW7
aUhXZmEeDnb6VmXaw3V6jXBDIW/djPGPrU4nZJpImUnPC7up96mxCBGr25V5PlyADsqn7ru
ZKLnGxQnjZM3Esqqu7vx8tUlldpd8aKi5+UdzVzVLSIwiVGJ28Zbn8BTYbby4RK7fvz2X+E
Yq01ymyi+blsY80U4maSW4AbOUVhkfiKwLpzJIwLAsSd3HSuiuNzzFZnG3HzYHOaxZ4oxIo
XPPP4V3UWZ1IGBOqgnaT9aoM28/ewPetK7+fftBCg8E96yXjIGa9enseDirp6IkVsfdO6nq
2GDKM9qrJ8rZ9OwqYKeSHxk9M1bOWEm+haCBsbTjPWtGxksbCcG/BuISP9Whxg+9ZayvtMc
bBARzntUREbJkuSQ1ZON1Y157arc0ZJFkuHeJPkz8o9BUpQpAu5gg68jNVrOeL7Wp52428d
6ubzNOU6jGOecCspK2iLj7yuaFgsoR/3YYtgAjipp7RZJVk2lpOm4k/l71Z0m3dTlmJVfmY
OOgHFdCmjzlFlkcEH7uV4FcE5qMj0aVByijjJnaJigY+YSNw7D/69W1vI2syk+5ZMggk9e3
PrWvdeHnQKyhjIeWLcZzVIaOybJHUPIxwvOQOafPCSF7KpGRG4aHYoUBBk89x3rdic+W6AN
I20BSOAPasKeFYr199o8nkqPMIPA/xrStLu2LBo/Ni+XdiT7xPrWU9rpHRSj71mW7lbhUCn
/WbcgsM8Vy99LI7SbjukOOvHT1/wrpJGcW5bzt0jjJLNyKwLyKHP7tGcsR1bkn1+lVSauZ4
iDSOYnt2lJk6leSazJ4zkqfzxXRFMKzNjI/KooNImupS+AsIG4selepCqo6s8KrR9otN2V9
JtUSE3Ei5UfxHjPsKLmJHs57iQE7ThQeuPWtqSFDGkePkQdBxk1l3MqETQBhhU5JHBx6VCq
OUrm6oxp07FKzRRbyLlsFgenWqTxbHZFIx0+tX7QH7O2D1YAgd6WO1M93HCibmkYDA7810K
Vm2zllS5oRRPbWrOgUAkDnpUeoqttZCN+Wc7jj3PSuvisrWxW8u53Bgt124B4Zhyf14riNU
mmupUmmQI8xLhQOFXtXNSqupPyLxEFTp262K6xhpVUDG6ut0obbfHGMg/pXNW8DFxjBAI61
0mndhEMAMRt/KqxDvHQ8+mmtS/LsQqygjPHPuK567CC7RACN3XHeulZVdo/lPAzmuZ1FTHd
g4J28rmuWg05Gsth0UJdiFTgHk1ZMbKw3KVGOal0uPcGeQE8Fvalutyl+M8YrRy97lR0QSt
czpIkCSADDHv2pdNRPtAWRcqqnPHrTZVKhMAAHNT2Q8tnc8YXnIrRv3TWDvJGgYRuSWNdyD
kqorLmCSSysATGT8uBjFaltOUUyY/gPSs97dyFlHDHJYe1ZQbW501JX0M53MVyqlSfmBGfa
r9sBKziRRsyGGO1Q29m9xe8NgEZwauxlbeGSF1+8cA+lazkrWW4U4t6smtolS5wzDy15HBr
U0y9cTG3dEbOfKLDaM+tZtnNsBkK7o9qhgakiQ/aJFO3EcgKtnlQew9a46kea6kdsUpKzOl
YNLGuzbI6dT0x9PWsrVBhwzggH5SKtQ3CW6mJ3Jy5CcVDqAhkt2jVlMhBY7u+K44Jxl5G8b
uyOcidZpm3uDhtoH8q0A0wGMH8zVe0tf3hdYlOBnkdKt+XB36/wC/XoTmk7Iu0kWpysNoiQ
rmU8ZI7VYtNNmitFncR7m+b5hyK6q00ONGMkwDlOVyOKh1CPyw3O5m4zWEqq2Rw06V5XZxF
6mJHKLhpDk4HQDoM01YljsHnVB8wGCea3fsyDLsuSeuRVW3QFdjJlVPyjoB9av2uh2ujGOj
Mqz04XBE7ExY5HHcV0MSJBCBIhDdfUYp9oke4Rs2wZ4A6VdeNbhl24c5zjtXPVqtu3QunRj
GN0Q+VubGTt9R2q4baTyMvIFC9wOtMTzYyqgDIPII6j2rbtgkkJBjaRW7HrXHOVjpjZbmRb
iR4JFUMIxwAowea1bSHy7ZSxACj5iT61cbT1t7ZmVSxPUZ6UsECPavEW+Y87dvB+tYufNsb
K25UezWRt6OpGcs3oagayjM6kKxOcll61piBSgGDt9v1p52xnavBbpxzQp2JfK2ZFtb/wCk
guSdxYHeammhAjZirbew61flRGgLBirHlcjP1qu0oaFCfvY+6eMUnLm1NIxSMS/ldLRVJ+T
OcDsa557wLdoIpGiGeeeDWzq80ax7Rkt2APFcTdzubgEgjvivRw8OZamFbTVGnd36bSEbBY
5bnmqDXMXk/M/z9x1FZVwZMsxJIJ4FVY7olcPuGeBg16UKCS0PMq4i0uWRZllJBX5QucgVS
dQFJHJ60/IJOCcnufSkLpjaowwrqSscktSqqbckrjNOIG4DduwKe5ychcnpTRGygPwMn9K0
9TmceXYUoVO/YMgd6iwGPzjnHQVO75YhvujqafCkRw3l7iOCCaV7ESipOyIrffGwcLnafyr
qIPs0ZWSOIuxHJxgflWQFCMFUDYOCB1rf06386FXYHrjJI4rkryVrnfh6LjojWsZMbWwzO3
984A969e8E6HqWvaNLcQ2ccsKybA0smAWHPSvK4EYRgs+YhxjvX0x8N7dNN+HNrcuAvmK9y
ee3+RXHRoxr1LPY1x9R0MPdbt2PP73TbPVZLrTnSKK6tWZDs5GR6e1ecXGmtBekTLzEcfPw
SfauiSz16f7ZrsNr+4lLTs3Qsmevrt96qNpWsXNudSaCd7eRQ/mEZAXsT3x71yuDjNpLQ68
PBKOsk/8AP7zlhDcR3p2AgsCzegH+IFSrbWlwybolj55f+JvTFdDcaFfC0e7a1ZrVMOzt8p
A7Njrj3qGXSNSsraG6uYmgtpSGjkZQSwIyCB6VWttjbSL0kYYsrIny5DOgQttGAQR7VHc6d
pawNJM5VguBtGT9MmrUlmFu2IZ3VFz124J7VnXNvIZN82JD19R+VTbXRile2xzHkMpJaMbO
3H3vrWraQc7HyvHToAP61Z+zSyO0n3B0UNwcVK0bLK4A2gLwF5Oa6JVLqxxQoe9zFO5jKxM
gUbz14+6P8a4+/mVbzykB7gsOM1vahdsFfBJkPUjn8aw5LdQBcTgZ3AKM9668OrayOfGe8u
SBd0WHzEmV1JGAxGMjAPP0rX0K1Q3j3USANENsYIyS7cLUGiWxaO7m2li4EaKO7E101rZQa
RZb5Hy0QPIPJkPU/h0FYYitytpbs0o0/ci+xk38EMl2uliTbbWib53PG5s5Jrj9Q/fX29F+
ULleOi54rqdQLR6aY9mJ75gCW7Lnt6VzXlHz32gnc2M9sDitcN7quebi1zOw2L5Q5I57H0r
c0mNhbW0uMAlxn16GseaILNJEhDAZzj161q6W7fZ7YZG0bgMH862rO8Lo87Z2NwqYwqgblY
EAH61z97GzyCOQKHU4ZT1BroJwSlu+GxvOf51j65asLiK8jBdZV/ef41xUXaRT0TJ7PEU0s
eNykb8g9PUUuq24QIEHHByDyTVawnCS2k4+7kxvmujezS7hkYqAqnGR+lOpLkldnRTehxVy
pV9qnjHpV6FcWEuMAn8zVm4s183ClWbdgrnOKJ4hbxqUXJBJYd/auh1E0kjenHW41FaOEqQ
AwAGOoNTpEYV2lVcvjBNRWwZ18wMrq7Y2sPu1pXuntI9vJExCou5gD92sJStKzLe5lNEUaa
dCA6qTtqok0MsMgYgN6ehqVZZDbXJkGA3yjB5rOaFkBlQduh7+tbwjc6IzaH20ju/lOxYMN
uD3NXUdo5HMfyrwMscjPSs2B2YEHAIPPtUlnMGYRfdYZP1rSUOpvF6KR0CXbhSxjIBbbzyP
rU9tJG+TcQoN+VU55rJvJsGJ4gVUHDBvWpDLCETYCoHIWuRwujsikJ5dxG5cxqV6Bs4zUgQ
YH76T86iM6m2UOCGBP4iq+8e9aJX3RpJq57fcKiRELgAL+RrldRaKSQqzkAHkjvV3VNQVo1
hU/McZAPtWTJlCBKVOBu4PSvMiurObDR5Y80itPtGxpRiNTwD3PvVWErLK+8BEJxkmm3jtL
IBuJXPGD0qNHkhkCA5XHQ10KPu3N0+ZmhBErMH6gZA/xq9bmPhdwCr6cZqhFKCjM6k5woAq
2HSIkKd5AB24rmnfqaqxprEkimZG+U8ZPb6Ve0y6ntiw8oOh45FUbYuEwy43cYrQiUmRolX
GACxBril2YpWaszqFn0+4tArsIpivVeQKyzEpd/LKkDpjufWqUCLAzuB97+E/1q9DIpPlKo
yBlsccVjsZ04ct7PRieSdpCjJ781DJuAO7buP6VaklHIXAGOMd6pSjeCu4ADvTTZrrciDhW
A8xVA6nPSsu6uo1hZklDBjgN/Sp9QmMEBRB8rcE9cVzl0+8LGh4Hp3ropwuzojJ2uZeoXec
7iw5x14rnppjuZsZbHU9q2ri1lwSyndnknrWDcidCUAAQ+le3QUUrIxq3SuzPnmklYLgjaO
pNV0KhSN3GatNDuYqhyTyaiMPBJ4PpXpJqx4k4SlLmIyCW9R2NOCkA/LnJ59RVlI4xFwcsO
MGk8pgG52/Wjm6FqjomyqwVfmGM56mmA7pAHPSpJhuAZOPrUQb7oGOCee9Ukc1S0WNkV85x
xVu1O1wWGF9B/Km7yVwSBnnPpUghIwTj5j1PpSb0JjH3ro1IsSKrxqFZj7c1s6RvjmdAEL4
zhun1+tY0LJDLGwUMpXIX0rQ0/UiupxFhsVvlJA5ArgqxbTsexSa0udZFZNNKMDCk4ODySe
P619NXEZ0v4ZtYWKC4nisRCkcbAsxK4OOfc183ySCUxCIbQxBww60x70r+7jum4zkFySK4s
PifZN6Xua4zAfWeW0rW12PUZLGS1sr+Oy0yV99kbe3xAxlywAId2OB34AxUk2nzPpXly6fc
XbRRRx27rCY7gKCNyyEHaVxkYrzCG6nEgTz3ORyRIev51da6ugCsN1KwYAcOT/WpddPS39f
cH1KS97m/A77VbO9LajPb2IZ75RCvlWbCRUOMq7E44A7VyvimG5XxBJdzQTxW7BY4N4wCiq
AMenSuak+0MGD3VwXbPDSMAD+fSo1mnW2iUTb9n8TMTx6c1UqvOiKdB0pJstSgiJyeSwOCe
cVhyO3EnXGFzjIHoTViSWdgck7jyxPFU8DAV1KgDL4bj2rFHX8Ww1iWkwZAe5LfzNUri4c5
jjkKqp5z2+tOldmJCsMnqAOtNWD/RyqLgk5JJzx61tFJaswm9LIx/Iae9cFPkQZ2nj8T/Oq
GoyIHMcRLxxAAkjjNdJeTCCFlj+aRhgdqwbaz8+9jtv4VPmSmu2nO/vPZHn1YdFuzp9FtPs
+l26u22SQ+Yvsx6fpVm5kiuryGzikxCnyufQ/3jVa5uPKgE4TLHiNR1UVXuGW10x8N878Me
5NcPK5y5mdU/chyozNSupRqsqwv5ioxyeoAxjioNMhuIroSsq7Ahba3IAplpH+7YOcEuC2D
kkk5xW61lMiNcSHYjgqM9uwruk1TjyniyjzXkznrZI5rmbZGCvL/jg1bsCBaWwQYJLAk1Pa
WjbXQOpJVgNrZziq9qrqmCMFMDB/Sm5J3R57jqdBPJv063cZBQ5/Sn2EkV9C8EyBlPRc9u6
j+dNiJm0qUgglADjFULWY2zvtBTY2Qy9Qev8A9auRK6dhlSez+x311Zl3MEhEtuxrpLUo2m
RhZSjn7/8AjU9ylrqOmrLFgu/zL/0zYdce1YscjWwlgZgZWPIxwR7fWpcnUjZ7oqmrIjht5
EeYzNIzg+3TtTbv7yMzAgx8nuTnFaaSuwt5RFhmJyvciiSKKYTFyyK3Q8D5fSq5tbs7IXsY
Ns5ScwiPdHuIOOefWtm4m8mMBlCrs+ZT+lRQ6dLbK1zHIZbdc8d/pmqt9cMPlIBDJ/F3FNt
TkrFmNdOVhyXMYY/mKFQvYruUrjn5jkgnis+5lkklVEGF/hzV43U0EaoQu0AAjb0ruaaSsO
L1Ir5GgIcEHIC8d6qQyBbnzIwRg8E9sVdvTLLEGABWPLEqOazowwA3dep9q1hrHU7YtNo2T
cfalZwhJHQdgfWoVnGxklYkg5HvUNsW2sMfI38VMuY33+YvGeeetZqOtjpnNwJpWlSUhm3L
njmot5/uNUYOEC87j3NO8lv7zfnVqBm6iep2st48s+4oSWHv09ak85jhVBWMdWIqgn/Hwv8
AuCp3/wCPT8a85xWhrPcmaJ3yyqe5GelQQyIm/MZLH3qU/wDHuP8AdP8AKsyP77fhVwjfRl
N2tY20kkBUAHAG5h6VpW4flhAVX723BOax0+9N/uVuW33G/wBxa4qqsjdM2bWJ5FzIrqeo4
4FX0hkJG+FgG6EiqUXT8F/lWpJ/qx+FebIya3Lf2MBdpVue1J5DtnEbEZ64pi/638KmX/j2
asTGLuRGCYDLKSpPPHQVnyoyOVVSUBx0q+P9RJWRP91vrWqOhFK5idwWMbMnYAcVQWzmEgk
MA2ZxkjkVpx/8ex+gqvJ/x4/8CrdXSOiOwTyabFbmW408Ssp5G4jNcbr6wXMyzWFobZO6k5
zW3qP+pP4Vhzf6r/gNdeGVnzXE4Iw5oSgOF3HsVHWohblslkOPfuasf8vf4Uo/1A/3q9e7S
OdpXKfleTucxlS3bFRKWZWUpyeQSM1cvOgqpD93860i7q5lJWdkIbYeS8ew5znOKzhBMrMD
Gw2nrithvvP+FQP/AMesn+9WsJM4MTBaFfaWuI0CnJHpWnGkgIwhYovTbnFZ8X/IRi/Ctyz
/AOPu6+grOpoiqCTbZHHBKYspAwAOWamNvjnU4IbIPIrUh/485fxrJv8A/WJ+Fc976HY9Er
HZQ3EhTzHjJLfKCe2RSiOQHO0qi8DjOaow/wDINT/eFXU/49I/+uleXJWbPXg/duW7VH4Bj
YKGwODxW3a7Yfme2aSMk5XGMVmWv+ob/frVX/j3aueZc4pxL91ZaZd2nmQztbPgfK/Q+1cb
NbtbyuzHcVJUDBI9jWtd/d/z6Vlv/qn/AN8f1p073seao8t1e5TluJZFhikbGzgDB5H+TUL
FiVQkkdagl/4+E/3f61AnX/gY/rXTFFXNe0shM+51YjGGyKjnVNyqIGUrnPXp2rRs/ufhWX
df8fM30/pUx1lqVsjJuwxYzSRkEDaOOgplhauuGfKySfMwH8K+lT6h/qD9KSL703+4P5V3J
+4cis5kkgkeTfw2WLH+gFR3gMxjglQgKQSB3JqGDqn1/pUs/wDx8t/vr/I1mt0KrszIsYZJ
xdEKxw4YHOMAdea27uadVgibeitErbWHXBrN0/8A5Bt1/n+KtDXf9fY/9cF/nW8lzTs/60P
JtaJkwSG3uXYRdWOVIPAJqxGXS/ZCC6emORVe4/4/bj/dFOX/AJCo/wB3+lXLv5HFJWZ1Fj
asyzoIHCyLkDHSsi7jlsrgbg2Bw4I6j1rqrP7p/wB0fyNc34i/4+ZP9xf5Vx03eo0JrRjdK
u3iuJIpgxTO5uPvf4U+/wDMmvljiRiX5B68f41Ti/1kn0H8hVyD/j9T6/4Vq4rnHDZm/b2/
mKpeByNgAyCCp+v4VnxWssl+FkMgC7ic8ZGewroB/wAe4+q/zrIk/wCQnb/V/wCdcabuzqh
qbzWok0lYPKKs4yV281xuoaTcW9yVdDkAjkfdGK72P/Xp/uisPWP+QlP/ALtKi2mC3PL5bW
YTfIucHrVmNBKCJAWXircn+vH0NUbD78v+9Xv8t4kRm1KxNcM+5YY4GxnJ69Owqp5bNIAYi
xB5rSf/AI/G/wB1aqw/6xv940oqyOynJ3GGOYYYRnB5IxjBpGR2t2Ei9T1HU1Zk/jqo/wB1
PrVJXOnmbTTKgVg45Py9iKf9oYcbBUY/17fWnjoK0POWtz//2Q==
</binary>
</FictionBook>

Zerion Mini Shell 1.0