%PDF- %PDF-
Direktori : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/ |
Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/31.fb2 |
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?> <FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink"> <description> <title-info> <genre>antique</genre> <author><first-name>Kajman</first-name><middle-name>a</middle-name><last-name>Maru</last-name></author> <book-title>Untitled</book-title> <lang>cs</lang> </title-info> <document-info> <author><first-name>Kajman</first-name><middle-name>a</middle-name><last-name>Maru</last-name></author> <program-used>calibre 2.55.0</program-used> <date>16.8.2019</date> <id>24f1e2a4-e395-43f7-ab2e-51b9be99460f</id> <version>1.0</version> </document-info> <publish-info> <publisher>Kajman Travel Agency</publisher> <year>2009</year> </publish-info> </description> <body> <section> <p><strong><emphasis>Oběti</emphasis></strong><strong><emphasis> a</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>vrahové</emphasis></strong></p> <p><strong><emphasis>Miroslav Žamboch</emphasis></strong></p> <p><emphasis> </emphasis></p> <p>Nemám rád neupravené, neoholené vrahy a zabijáky v umolousaných šatech vyšlých z módy před padesáti lety. Je to nechutné. Proto jsem se po obědě zastavil u svého krejčího. Nechal jsem si u něj na míru ušít vypasované kalhoty podle nejnovějšího stylu: lehce upnuté přes stehna, volné pod koleny, k tomu širokou košili s hedvábnou výšivkou a rukávy s manžetami lemovanými rubíny. S vestou a širokým opaskem zdobeným stříbrem to vypadalo skvěle. Byl jsem tak spokojený, že jsem v salonu nechal ještě tučnější spropitné než obvykle. Samozřejmě až poté, když jsem se ujistil, že oděv spolehlivě ukryje všechna udělátka, která jsem používal ku prospěchu svému a škodě ostatních.</p> <p>Vyšel jsem ven a ve stále dobré náladě zamířil domů, do svého pronajatého bytu ve třetím poschodí žulového domu na Krickém náměstí. Slušné okolí, slušné bydlení a můj byt má dva východy. Co víc si přát. Před dveřmi jsem si všiml staršího muže se sehnutými zády a dlouhýma rukama. Ve tváři vypadal na padesát, podle obnažených paží nejméně na sto. Těžká práce zvrásnila kůži a zvýraznila šlachy i dlouhé provazce svalů. Nepatřil sem s rozdílem tří společenských tříd. Někde v uličkách přístavu nebo řemeslnické čtvrti by zapadl, ne však tady. Ve chvíli, kdy mě zahlédl, se napřímil. Ne víc než o palec, ale pro jeho sehnutá záda to byla značná práce. Přepadl mě nepříjemný pocit, že hledá právě mě.</p> <p>„Lugar Far?“ vyslovil mé jméno.</p> <p>Ten stařík nese trable, tím jsem si byl jistý.</p> <p>V prvním okamžiku jsem se kolem něj chtěl jen protáhnout a zapřít svou identitu, pak jsem si to rozmyslel.</p> <p>„Nehledám práci,“ řekl jsem místo toho.</p> <p>„Ztratila se mi dcera,“ oznámil mi.</p><empty-line /><p>Nezdálo se, že by změnil výraz ve tváři nebo držení těla, ale najednou přede mnou nestál starý muž, ale starý zlomený muž.</p> <p>„Jste na špatné adrese,“ snažil jsem se mu vysvětlit a myslel jsem to vážně.</p> <p>Jeho slova mě překvapila. Většinou mě volali k mrtvým, ať ženám nebo mužům.</p> <p>„Ztratila se před dvěma dny. Na policii mi řekli, že nemohou pátrat po každé poběhlici. Vy mi prý ale můžete pomoct.“</p> <p>„Pokud máte čím zaplatit,“ rozhodl jsem se z toho vykroutit jiným způsobem.</p> <p>Nevypadal na bohatého člověka a já jsem byl drahý.</p> <p>„Kolik?“</p> <p>Bez mrknutí jsem vyřkl sumu navýšenou o polovinu. „Ve zlatě nebo drahých kamenech,“ přidal jsem klasický požadavek.</p> <p>„Domluveno,“ překvapil mě. „Tady je záloha,“ sáhl do záňadří své ušmudlané kazajky a vytáhl napěchovaný váček. Byly v něm opály. Krásné, dokonalé, na každé klenotnické dražbě by mi ruce utrhali. A v temné uličce by to platilo doslova.</p> <p>„Schovám je do trezoru a hned jsem zpátky,“ řekl jsem, zavázal váček a vyběhl nahoru po schodech.</p> <p>Žádná z mých pojistek mě nevarovala, dnes na mě nezvaný návštěvník nečekal.</p> <p><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong></p> <p>O čtyři hodiny později jsem se opíral o pult v třetiřadé přístavní nálevně, pozoroval cvrkot a přemýšlel. Mé oblečení sice ještě stále mělo jistou fazónu, ale ten elegantní švihák, kterým jsem byl dopoledne, se vytratil někde při pochůzkách dehtem a smolou prosáklou čtvrtí, při rozhovorech s prodavači, hokynáři, majiteli prádelen a podomními obchodníky.</p> <p>„Pojďme tam do chodby, dám ti zlaťák, hošánku,“ zafuněl mi do ucha velký, sádlem se roztékající chlap.</p> <p>Vypadal jako bývalý nosič nákladů, co se vzmohl a teď spokojeně chátrá.</p> <p>„Nemůžeš si mě dovolit, odpal,“ odbyl jsem ho. Přilepil se na mě, tvář vykynutou do těstovitého vzhledu, zrudlou prvním záchvěvem vzteku. Já byl také vzteklý a uvědomil jsem si to až teď. Kdybych nebyl, vytočil bych se mu zpod ruky a zmizel. Přemýšlet a absorbovat atmosféru místa jsem mohl i venku.</p> <p>Přitlačil mě k pultu, pravou ruku mi zablokoval vlastní paží. Páchl po pivu, zkažených zubech a stokrát zašlém potu. A byl silný, překvapivě silný.</p> <p>„Máš smůlu chlapečku. Kdybys byl slušnej, moh sis vydělat. Teď to bude zadara. U mě nahoře, je to kousek.“</p> <p>Byl jsem vzteklý, protože Margaret, dcera starého Olivína, byla mrtvá. Věděl jsem to stejně jistě jako to, že s tím tlustým smradem nikam nepůjdu.</p> <p>„Nejseš můj typ,“ špitl jsem mu do ucha. „Zajdi ke kravám, vyhlídni si nějaké ještě teplé hovno a zapíchej si do něj.“</p> <p>Tentokrát zrudl už doopravdy, přezrálý meloun by mu mohl závidět. Rameno mi zmáčkl svěrák a tlačil mě dolů do země. Jen jsem se mu díval do očí a pak jsem potáhl pravačkou, ve které jsem po celou dobu držel nůž se sotva palec širokou, zato dlouhou a jako břitva ostrou čepelí. Zbledl, pak se poslušen jednoduchého hypnotického příkazu otočil a udělal pět kroků do středu místnosti. Teprve tam se zastavil a předklonil, aby zkontroloval nadělení mezi nohama. Vzal jsem mu toho trochu víc, než jsem čekal. Mělo to být jedno varle. Ale zdálo se, že přišel o obě a k tomu o půl penisu. Pocítil jsem pod kůží bodavé mravenčení, ozvěnu starých časů. Nevěděl jsem, jak je vůči hypnóze odolný, a raději jsem zmizel, než začal křičet.</p> <p>Margaret byla hodná a poslušná dcera. Ne tak hodná, aby neměla nutkání utéct, ale dostatečně hodná na to, aby se vystříhala problémů. Problémů, které mohou osmnáctiletou dívku donutit utéct z domova a stát život.</p> <p>Doma na oko poslouchala jako hodinky, ale měla přítele, se kterým se pravidelně scházela. Olivín, i když předstíral, že o tom nic neví, její volbu buď schvaloval, nebo bral život, jaký je. Margaret byla mrtvá, všechno zapadalo do známého vzorce. Hezká holka, bezstarostná ve známém prostředí, svým způsobem sebejistá. To byly indicie, jenomže důležitější byl smrad. Smrad, který se kolem takových zmizení, smrtí, vražd vždy vyskytuje. Cítil jsem ho jako ohař na stopě a cítil jsem čím dál tím větší vztek. <emphasis>Závist?</emphasis></p> <p>Až do půlnoci jsem chodil čtvrtí ve stále se zvětšujících kruzích a přemýšlel, kde bych tělo ukryl já. <emphasis>Potom </emphasis>ho ukryl, samozřejmě.</p> <p>Pak, ze svitu měsíce napůl zakrytého závojem smogu, ze skřípění konstrukcí starých dřevěných domů a šplouchání olejovité, vazké vody dole v přístavu, mi před očima vykrystalizoval obraz malé, na stranu nachýlené kůlny postavené na střeše mnohem větší bytelné stavby. Příbytek hlídače na skladišti. Uvědomil jsem si, že den minul, do dlaně jsem si nasypal pět různobarevných pastilek a naráz je nasucho spolkl. Potom jsem se vrátil uličkou pět set kroků zpět a odbočil doleva, blíž k vodě. Tam taková stavba stála. Přelezl jsem přes chatrný plot, překročil prašivého psa, který už neměl sílu se hnout, natož aby hlídal, a zastavil se pod zdí.</p> <p>Tady měl i noční vzduch svou chuť, vrstvy přes sebe vršených pachů, občas i vůní, prostě koktejl chudiny. Přesto jsem dokázal rozeznat i onen charakteristický pach rozkládajícího se masa. Poslední dva dny bylo horko, vzpomněl jsem si.</p> <p>Vylezl jsem nahoru a našel Margaret, přesněji to, co z ní zbylo. Nemusel jsem rozsvěcet světlo. I jako mrzákovi mi zůstaly jisté schopnosti. Temnotě vévodila masivní plechová vana. Na dno vydrhnuté do kovového lesku bylo téměř obřadně položeno torzo trupu s otevřeným hrudníkem. Chybělo v něm srdce, do plic byly v pravidelných rozestupech zapíchány dřevěné třísky, nohy byly rozmístěny do protilehlých koutů kůlny, stejně jako ruce. Nástroj, kterým vrah tělo rozporcoval, jsem nikde nemohl najít. Zbývalo poohlédnout se po dalších věcech, které tihle <emphasis>lidé </emphasis>tak rádi dělají. O hlavu jsem málem zakopl, mému vnitřnímu zraku byla téměř neviditelná. Vrah ji nabodl na ocelový prut, na pohled torzo lehkého meče. Na přineseném kameni před ní si rozdělal malý oheň a na něm opekl a snědl ty pro něj <emphasis>nejatraktivnější </emphasis>části těla. Ženského těla. Skoro jsem ho viděl, skoro jsem si dokázal představit, jak tam sedí, žvýká a hypnotizuje bolestí zohavený obličej mladé ženy. Trpěla – tím jsem si byl jistý. Její zdušené výkřiky se ještě stále vznášely pod dehtovou střechou, stačilo jim umět naslouchat. Udělalo se mi nevolno, raději jsem sešplhal dolů a co nejrychleji z přístavní čtvrti vypadl.</p> <p>Ráno jsem se zastavil v Olivínově domě. Na přístavní čtvrť to byl dobrý dům a starý muž už podle všeho nepracoval. Možná jen užíval vydělané peníze. Řekl jsem mu, kde najde tělo své dcery, a tím pro mě případ skončil. Opály jsem si nechal. Odvedl jsem za ně kus práce.</p> <p>* * *</p> <p>Celý další den jsem strávil v lázních a v salonech. Našel jsem nového krejčího, prý nedávno přijel přímo z hlavního města a jeho modely byly tak extravagantní, že přecházely oči. Kombinace ocelové a hedvábné krajky, linie těla z jednoho pohledu zdůrazněné, z druhého naopak zastřené. Skoro jsem ho podezíral, že u svých výtvorů používá magii, ale nic jsem necítil a nakonec jsem se u něj oblékl. Po mnoha dnech jsem si zase připadal skvěle a užíval jsem si závistivě nevěřící pohledy dam a kavalírů na hlavních promenádních zónách.</p> <p>Vrcholem dne bylo, když jsem flirtoval s kyprou tmavovláskou a subtilním intelektuálem s cvikrem. Původně přišli k Blaichemu, do nejlepšího restaurantu ve městě, spolu a teď soupeřili, kdo z nich mě sbalí. Svět je občas úžasný. Byl úžasný do diskrétního zakašlání, které přerušilo naši jiskřivou konverzaci.</p> <p>Na můj vkus až příliš stará, mezi třiceti a pětatřiceti, oči na ženu až příliš pronikavé a chladné, kolem nich vrásky, které ještě víc zdůrazňovaly přísnou linku rtů. Střízlivé praktické kalhoty z tmavé bavlny. Aspoň ty byly šité tak, aby ukazovaly část z jejích křivek. Vypasované sáčko, na opasku bezostyšně nosila dva krátké meče a odznak úřadu.</p> <p>„Pan Lugar Far? Potřebuji s vámi mluvit,“ oznámila mi vzhledem ke svému zevnějšku překvapivě měkkým hlasem.</p> <p>Pohlédl jsem na tmavovlásku a jejího milence a s lehkou úklonou se vzdálil. Překvapilo mě, že ani nejsem příliš naštvaný, že přerušila naši rozehranou partii.</p> <p>Vyšli jsme z restaurantu, opřel jsem se o kamenné zábradlí mostu a nechal vítr, ať čechrá hedvábnou krajku. Ta ocelová jen lehce vibrovala.</p> <p>„Vy jste kdo?“ oplatil jsem ji otázku.</p> <p>„Kapitán Lin Fej, policie.“</p> <p>Nemusel jsem se vyptávat, ke kterému oddělení patří. Ve městě žily tři miliony lidí a udržet jakýs takýs pořádek, oddělit od stáda ty největší hloupé vlky, kteří neumí loupit ve velkém, dalo dost práce. Kapitán Lin Fej měla na čele vepsané, že ona jí odvádí hodně.</p> <p>„Proč bych s vámi měl mluvit?“ nadhodil jsem. „Nejsem si vědom žádného trestného činu, který bych spáchal. A mimo to, mám velmi dobrého advokáta,“ dodal jsem, když nezareagovala.</p> <p>„Třeba proto, že si nechám pro sebe, že pan Lugar Far a nedávno tak proslulý lovec čarodějů jsou jedna a táž osoba.“</p> <p>Otevřel jsem ústa k protestu a současně jsem se škrábl o ocelovou krajku; zatracený krám.</p> <p>Nemělo cenu odporovat. Nechápal jsem, jak se informace tak citlivá pro mě i mnohé jiné dostala na veřejnost. Věděl jsem, že hned v noci uvědomím jeden ze zpětných kanálů. Tohle se velmistr musel dozvědět co nejdříve.</p> <p>„A co pro vás mám udělat, aby fakt, kdo je Lugar Far, zůstal jen mezi námi?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Připadá mi neuvěřitelné, že právě vy jste lovec čarodějů,“ zakroutila udiveně hlavou a v tom údivu se mihl obraz toho, jaká byla bez úřední pracovní masky. Pokud existovala i jinak než v práci.</p> <p>„Zdání klame, ale třeba to nejsem já,“ odpověděl jsem a až příliš pozdě si uvědomil, že můj frivolní tón se jí nebude líbit.</p> <p>„Potřebuji s vámi mluvit o vraždě Margaret Olivín. A dalších,“ vrátila se k úřednímu tónu.</p> <p>Bez otázek jsem přikývl. Bylo mi jasné, že Margaret nebyla jedinou mrtvou.</p> <p>„Vy jste předpokládala, že je mrtvá, a Olivína jste za mnou poslala záměrně,“ zkusil jsem to. Kupodivu neprotestovala.</p> <p>„Ano. Měla jsem tušení, co jste zač, a chtěla jsem vás do toho zatáhnout.“</p> <p>„Co potřebujete?“ přešel jsem k jádru věci. „Bude to delší, nepromluvíme si u mě v úřadě?“ Pokrčil jsem rameny. Proč ne.</p> <p>* * *</p> <p>Seděli jsme s kapitánkou Fej v její kanceláři dlouho do noci. Ukazovala mi své poznámky, náčrtky z míst činu, soupisy předmětů doličných. Margaret byla jedenáctá v pořadí za deset měsíců. Přestávky mezi jednotlivými vraždami se zkracovaly, ale ne tak rychle, jak bych očekával, modus operandi byl podobný, ale ne stejný, vyvíjel se. To mě také nepřekvapilo.</p> <p>Venku zavyl pes, nebo vlkodlak, nebo jiný, ještě mnohem větší ubožák. Další půlnoc, další špinavý měsíc na obloze. Měl jsem ležet někde v přepychové posteli ve vybrané společnosti nějaké krásky, nebo ještě lépe krásky a ztepilého mladíka, a místo toho jsem už bůhvíkolikátou hodinu tvrdl v těsné kanceláři přecpané papíry a omšelými zbraněmi rozvěšenými po zdech. Věděl jsem, že zbraně jsou její a má k nim citový vztah, ale neptal jsem se.</p> <p>„Co mi o něm řeknete?“ pronesla unaveně, když skončila s výkladem.</p> <p>Místo odpovědi jsem spolkl svých pět pastilek. Překvapeně mě pozorovala, ale nezeptala se.</p> <p>„Léky,“ vysvětlil jsem raději.</p> <p>Mlčela a pozorovala mě, v měsíčním světle se jí v účesu leskly první stříbrné vlasy. Vlastně byla krásná, jako hluboká řeka plná čisté vody, jejíž půvaby může obdivovat jen odvážný plavec, který riskuje a současně živel respektuje.</p> <p>Nechápal jsem, kde jsem to přirovnání vzal.</p> <p>„Zabít člověka takovým způsobem není jednoduché. Nejde o loupežnou ani nájemnou vraždu, ani o divokou rychlou smrt v boji,“ začal jsem.</p> <p>Přikývla, že rozumí.</p> <p>„Zabít takovým způsobem je vlastně reprezentování vztahu. Vraha a oběti, vraha a světa.“</p> <p>Poslouchala s uhrančivým soustředěním, řasy se jí lehce chvěly.</p> <p>„Můžete mi říct něco konkrétního?“ přerušila po chvíli můj monolog.</p> <p>„Ani jedna z obětí ho neznala, žádné nezničil obličej. Neměl proč,“ vyhověl jsem jí. „Je nebo byl navyklý na kázeň, proto pokaždé ta vycíděná nádoba.“</p> <p>„Poprvé tam žádná nebyla,“ nesouhlasila.</p> <p>„Ano,“ přitakal jsem, „ale torzo těla položil na pečlivě zametené místo. S každou vraždou svůj vztah ke světu precizuje, víc si ho uvědomuje a tomu přizpůsobuje celý akt.“</p> <p>„Vyslovil jste to podobně jako jiní lidé slova <emphasis>milostný akt</emphasis>!<emphasis>“</emphasis><emphasis> </emphasis>probodla mě odsuzujícím pohledem.</p> <p>„Pro něj to může být milostný akt, milostný akt pokřivené duše.“ Já jsem mu rozuměl, možná až příliš.</p> <p>„Vy jste se zbláznil!“ vybuchla, ale pak se zarazila. „Omlouvám se, jsem unavená a je toho na mě trochu moc. Raději skončíme.“</p> <p>„Má možnost pohybovat se po celém městě a všech jeho částech naprosto bez zábran, i když zabíjí jen v chudších čtvrtích. Nemá pravidelnou práci, nebo nepracuje vůbec, je chytrý, inteligentní a pravděpodobně disponuje značnými prostředky. Lidem závidí a současně jimi pohrdá,“ přidal jsem pár dalších indicií.</p> <p>„To poslední jste usoudil podle čeho?“</p> <p>Těch náznaků bylo docela dost, ale já si vybral jen jeden.</p> <p>„Všechno je na místě činu přesně uspořádáno a očištěno. Až na nedojedené kousky největší lahůdky. Tu vždy na odchodu potřísní močí.“</p> <p>Zvedl jsem se. Nesnažila se mě zastavit, místo toho pozorovala upřeným pohledem své náčrtky, zhrozená a omámená výhledem oknem do duše stvoření pekla. Výhledem, který jsem jí zprostředkoval.</p> <p>* * *</p> <p>Noc byla vlhká a zatažená, dokázal jsem si představit oponu mraků nevysoko nad zemí táhnoucí se od horizontu k horizontu. Spousta lidí se teď neklidně převalovala v postelích, vlhkost probudila jejich artritidu, ti méně majetní proklínali sychravý chlad. Jedné ženě však tohle počasí prodloužilo život. Všechno mi našeptávalo, že vrah je opět připraven zabíjet, hnán spalující touhou, proti které je chtíč jen slabým nutkáním.</p> <p>Uslyšel jsem kroky a uvědomil si, že stále stojím v podloubí policejní stanice. Málem do mě vrazila.</p> <p>„Prší?“ zeptala se.</p> <p>„Ne, ještě ne. Doprovodím vás, bude-li vám to příjemné,“ nabídl jsem.</p> <p>„Umím se o sebe postarat,“ odbyla mě.</p> <p>„A já jsem narcistický hejsek,“ zasmál jsem se.</p> <p>Něco na její samostatnosti a nezávislosti mě přitahovalo.</p> <p>„Zdání klame, vy jste vlastně lovec čarodějů,“ zamyslela se nahlas. „Nemůžete být takový, jak se zdáte.“ Nepopřel jsem to, ani nevyvrátil. „Tudy,“ naznačila mi směr.</p> <p>Šli jsme bok po boku, oba připravení, ruce volné, jak bylo po setmění moudré.</p> <p>„Také jsem se o vás dozvěděla, že se občas necháváte najmout jako vyšetřovatel,“ pronesla do nočního ticha po třech křižovatkách. „Odhalil jste podvazkového zabijáka.“</p> <p>To byl případ, který se nepodařilo zcela ututlat, protože několik obětí pocházelo z vyšších kruhů.</p> <p>„Proto jste mě do toho zatáhla,“ zkonstatoval jsem.</p> <p>„Také proto,“ souhlasila. „Pachatel zemřel při zatýkání. Ve spisech chybí pár věcí a některé události se staly trochu jinak, než je uvedeno v protokolech.“</p> <p>Ztuhl jsem. Dobře jsem věděl, co ve spisech nebylo.</p> <p>„Ten muž nerozleptával ženy zaživa kyselinou, jak se všude píše, ale prováděl to kouzlem. A zabil jste ho vy, ne policejní oddíl.“</p> <p>Už jsme stáli u domu, kde bydlela.</p> <p>„Sama jste řekla, že jsem lovec čarodějů,“ poznamenal jsem a odstoupil, aby se mohla otočit k zámku ve dveřích.</p> <p>„A také velmi zkušený vyšetřovatel bestiálních vražd,“ doplnila.</p> <p>„Člověk se musí otáčet, aby se uživil.“</p> <p>„To ano, to ano,“ souhlasila, zatímco západky zámku rachotily. Podle zvuku měla dobrý zámek, velmi dobrý.</p> <p>Přemýšlel jsem, zda bych ho otevřel. Bez předchozí přípravy asi ne.</p> <p>„Nemáte v příštích dnech nějaký volný večer? Večeře v příjemném, ale střízlivém prostředí, ne jako u Blaicheho,“ zkusil jsem to.</p> <p>Nevěděl jsem, zda to dělám proto, abych z ní zkusil vytáhnout, kolik toho ví, nebo proto, že mi je její společnost příjemná.</p> <p>„Dobrá, vyhrál jste to tím, že to nebude u Blaicheho,“ věnovala mi poslední unaveně překvapený pohled, kývla na rozloučenou a zavřela za sebou dveře.</p> <p>Byly to masivní, odolné, určitě zvukotěsné dveře. Přesto jsem věděl, že stojí za nimi a přemýšlí. Vlastně jsme si byli docela podobní. Dva samotáři v moři lidí.</p> <p>* * *</p> <p>Původně jsem si myslel, že bych se zastavil u Ponfryho nebo v jiném klubu, kde člověk tak vybraně dekadentní pověsti, jakou mám já, mohl i pozdě v noci najít společnost na úrovni, ale rozmyslel jsem si to a šel rovnou domů. Pokaždé mě kontaktovali jinak. Bylo docela dobře možné, že už na mě čeká další zakázka. Nepochyboval jsem, že vraždící maniak je čaroděj. Cítil jsem to, bylo to stejně jasné, jako stopa parfému v místnosti, kterou právě prošla elegantní žena. A stejně vzrušující.</p> <p>* * *</p> <p>Doma na mě posel nečekal, a ani druhý den. Vadilo mi to jen trochu, myšlenky na vraždícího blázna už jsem dokázal potlačit, i když to byl mistr cizelující své dílo.</p> <p><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong></p> <p>Kurýr se objevil až následujícího dne brzo ráno, ještě před desátou. Nejsem dobře naložený, když musím vstávat časně, a mou náladu nevylepšilo, když jsem zjistil, že se ve svých špinavých šatech povaluje v mém oblíbené křesle s potahem zdobeným příběhem zakladatele Vichmařského klanu. To křeslo je dvě stě let starý originál. Dal jsem za něj malé jmění a dvě malá jmění jsem připlatil za magickou kúru, která látce vrátila její původní barvu. Že má můj nezvaný host na botách nánosy bahna a zdobí jimi ručně tkaný koberec, už byla jen taková drobnost.</p> <p>„Dobré ráno,“ řekl jsem stroze hned ve dveřích z ložnice a posloužil si z baru vodou z paamského ledovce doplněnou o střik ženšenového extraktu s karikou. Není nic lepšího po ránu na zažívání – a dobrou náladu.</p> <p>„Máte docela slušné zabezpečení toho svého hnízdečka,“ odpověděl návštěvník.</p> <p>Měl dlouhý plášť a ani zvýrazněná ramena nedokázala zastřít, že se pod ním skrývá rachitická postava. Novopečení čarodějové jsou vždy poznamenáni předchozími lety studia a výcviku. Z některých se stanou podvyživení kostlivci, z jiných naopak obézní cvalíci. Všichni si však potrpí na pláště, kapuce, volné oblečení. Když už si nezahalují tvář, líčí si alespoň oči, aby vypadali uhrančivěji a démoničtěji. Znal jsem je, parchanty.</p> <p>„Co mi chcete?“ nezareagoval jsem na jeho poznámku.</p> <p>To, že prošel skrz zámky i zabezpečovací zaklínadla, za která jsem musel zaplatit spoustu zlata, znamenalo, že je dobrý a současně hloupý. Hloupý, protože mu stačilo zazvonit a já bych ho pustil dovnitř. Reprezentoval klan a já s klanem vycházel v dobrém. Jinou možnost jsem samozřejmě neměl.</p> <p>„Přinesl jsem vám varování,“ odpověděl trochu zklamaně.</p> <p>Odešel jsem do kuchyně, abych si připravil kávu. Dobrá káva je lepší než spousta drog, lepší než devět milenek z desíti. I milenců, abych byl upřímný.</p> <p>Když jsem se vrátil s kouřícím šálkem v ruce, neseděl v křesle už tak uvolněně. Nebyl zvyklý na arogantní jednání. Ne od nečarodějů.</p> <p>„Opravdu varování?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Nemáte se plést do vyšetřování smrti Margaret Olivín, nebo vám to spočítáme.“</p> <p>Běsnil vzteky, i když se to snažil nedat najevo. Určitě mi neměl předat žádné varování, jehož součástí by byla výhružka. Tu tam přidalo jeho uražené ego.</p> <p>Klan mě nechával na pokoji. Když však rozkázal, já tančil, jak on píská. O tom nebylo pochyb.</p> <p>„Řekl bych, že jste překroutil zprávu, kterou jste měl přinést,“ prohlásil jsem zamyšleně a usrkl se šálku.</p> <p>Káva z té správné plantáže, připravená tím správným způsobem a kořeněná vztekem arogantního čarodějnického cucáka, chutnala skvěle. Přemýšlel jsem, kdy naposledy jsem pil něco tak dobrého.</p> <p>„Vy… vy…!“ vybuchl a pokusil se mi uštědřit políček.</p> <p>Ne fyzicky, pouhou vůlí, jen napůl zformovaným kouzlem, způsobem, jakým se učedníci kočkují někde na úplném počátku studia. Jednoduše jsem uhnul fyzicky a vůlí současně, bez použití kouzla. Čarovat nedokážu. V dalším okamžiku jsem mu až příliš marnotratně chrstl obsah šálku do tváře. Zavyl bolestí, vymrštil se z křesla a skončil zhroucený na podlaze. Nebyl schopen čarovat, ani uhnout kopnutí rovnou do varlat.</p> <p>„Jak říkám, budu si stěžovat. Teď vypadněte z mého domu, nebo vám provedu něco horšího.“</p> <p>Polykal kletby, ale v hlubokém předklonu odskákal pryč. Ve svém stavu nebyl schopen ani toho nejjednoduššího kouzla a dobře si to uvědomoval.</p> <p><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong></p> <p>Kávy byla škoda, ale ráno nevypadalo zase tak zle. V mnohem lepší náladě jsem se přesunul do koupelny. Nechal jsem si ji udělat z mramoru a do prostorné vany se pohodlně vejdou tři lidé. Stavitel se mi snažil vnutit bazén, ale já jsem spíš pro intimitu. Svlékl jsem se z pyžama, otevřel skříň s osuškami a dalšími koupelnovými proprietami, když jsem ucítil závan chladnějšího vzduchu. Někdo vstoupil, aniž bych postřehl sebemenší zvuk. Otočil jsem se a spatřil muže středního vzrůstu v obyčejných civilních šatech, ale s maskovanou tváří. Rouška a kapuce odhalovaly jen pár hnědých očí.</p> <p>Do koupelny nikdo nechodí jen tak. Vrhl jsem proti němu osušku v naději, že se zamotá do látky. Částečně to vyšlo, vymrštil jsem nohu k přímočarému kopu na solar, ale záklonem nonšalantně uhnul a vzdálil se skoro líným zákrokem.</p> <p>Pozorovali jsme se, já nahý, on zahalený až na pár čtverečních centimetrů kůže. Zbraň žádnou neměl. Přiblížil se, zaútočil obloukovým kopem tak rychlým, že jsem ho nedokázal úplně vykrýt, a ploska jeho nohy se mi otřela o spánek. Už jsem chtěl vyrazit k protiútoku, když mě zasáhl i druhou nohou, patou. Dvojitý kop s výskokem tak nízkým, že jsem ho nezahlédl. Ještě jsem se pokusil podmést ho na zem, ale stejně úspěšně jsem se mohl snažit podrazit slona. Skončil jsem na zádech, před očima černo. První rána, druhá… další. Z jeho strany v tom nebyl žádný vztek. Byl to profík. Polámal mi dvě žebra a vymknul čelist. Pak si mě starostlivě prohlédl a postavil se.</p> <p>„Nepleťte se do vyšetřování smrti Margaret Olivín a dalších,“ řekl klidně.</p> <p>Vzrušení ze zápasu pomíjelo, bolest zesilovala, musel jsem zatínat zuby, abych nesténal.</p> <p>„Tohle vám mám předat,“ položil na zem papírovou obálku a známou krabičku s mými pastilkami a beze spěchu odešel.</p> <p>O hodinu později jsem seděl v křesle se zabandážovaným hrudníkem a lehce omámený utišujícími prostředky, které mi předepsal lékař. Přitom jsem se zamračeně díval na šek. Byl vypsaný na deset tisíc zlatých na mé jméno. Signoval ho klanový mistr financí. Dostal jsem dva vzkazy a oba dohromady znamenaly jedno: že se nemám plést do vyšetřování. Nemuseli to s tou důrazností tak přehánět. Já chápu rychle.</p> <p><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong></p> <p>Za dva dny jsem se s pomocí všech dostupných medikamentů cítil natolik dobře, abych mohl absolvovat domluvenou večeři s Lin Fej.</p> <p>Vybral jsem podnik, kde se dalo jíst pod širým nebem na střeše jedné z nejvyšších budov města. Nevařili zde nijak extrovně, ale výhled byl skvělý a já se domníval, že Lin Fej na gurmánské požitky stejně moc není. Já jsem ji svým zevnějškem doplňoval, a tak jsme v průměru vyhlíželi jako pár oblečený dle poslední, lehce extravagantní módy. Jen mě rozčilovaly příliš dlouhé náušnice, které se mi zdály těžké. Ale co by člověk nevytrpěl pro alespoň trochu slušný zevnějšek.</p> <p>„Dostal jste můj dopis s otázkami?“ přešla hned poté, co jsme si objednali, k věci, která ji zajímala.</p> <p>„Dostal,“ přikývl jsem.</p> <p>Otázky, nad kterými jsem se měl zamyslet, byly chytré, a kdyby na ně znala odpovědi, mohla v řešení případu postoupit.</p> <p>Ženy zabíjel čaroděj. Mně už to bylo jasné. Přestože se občas pohyboval na hranici příčetnosti, zabíjel jen ženy z nižších společenských kruhů, aby mu to procházelo co možná nejdéle. Když jsem ke svým úvahám přidal kurýrovo varování, bylo jasné, že klan o tom ví. A je ochoten to dotyčnému tolerovat. Alespoň po nějakou dobu.</p> <p>„Dopis jsem dostal, přečetl, ale musím vám s lítostí oznámit, že už vám s tímto případem nijak nemohu pomoci,“ řekl jsem přímo.</p> <p>Zabodla do mě oči a chvíli nic neříkala. Potom přikývla, jako by cosi zapadlo do mozaiky jejích úvah.</p> <p>„Škoda,“ řekla pouze, „ale nevadí. Získala jsem konzultanta, parapsychologicky citlivého vyšetřovatele. Snad mi pomůže on.“</p> <p>Dobrá trefa. Určitě jí nedokáže říct tolik podrobností jako já, ale pomoci jí mohl určitě.</p> <p>Číšníci nosili na stůl ve správných intervalech, víno, ač ne vynikající, bylo studené a ucházející, západ slunce byl skvostný a ukázal naše město v barvách krásnějších, než jsou skutečné. Lin Fej se rozpovídala, fascinovaně jsem sledoval, jak se z postu pomocného vyšetřovatele postupně propracovávala vzhůru po kariérním žebříčku. Kariéra sama o sobě ji nezajímala; čím vyšší postavení zastávala, tím víc darebáků mohla pochytat a strčit za mříže.</p> <p>Někde v její minulosti se musel skrývat zločin. Ne takový, který by spáchala, ale který byl spáchán na ní, případně jejích blízkých. To byl její motor, energie, která ji poháněla, nutila k neústupnosti. Aniž si to uvědomovala, byla svým zaujetím pro věc krásná. Na druhou stranu mi jí bůhvíproč bylo trochu líto.</p> <p>„A vy? Vaše živnost,“ vyslovila důrazně, „je jedna z nejneobvyklejších. Jak jste se stal tím, čím jste?“</p> <p>Jídlo už bylo odnesené, přišel čas na dezert a sklenku sladkého likéru.</p> <p>„Já?“ zamyslel jsem se vážně.</p> <p>Pozorovala mě se zájmem a očekáváním. Nechtěl jsem jí lhát, aspoň ne moc. Byla ke mně upřímná a otevřená a to je mince, se kterou jsem se už dlouho nepotkal. Možná nikdy.</p> <p>„Lovec čarodějů,“ použil jsem její vlastní slova. „Kdysi jsem usiloval stát se čarodějem, ale pak se něco zvrtlo. Nemám schopnosti, které bych k tomu potřeboval,“ pokrčil jsem rameny.</p> <p>„A tak je zabíjíte? Nenávidíte je?“</p> <p>„Možná to jinak nejde. Možná může čaroděje lovit jen ten, kdo má jakýsi podprahový smysl pro magii, pro jejich úskoky, ale sám čarovat nedokáže,“ připustil jsem, i když skutečnost byla samozřejmě jiná.</p> <p>Chvíli jsme seděli mlčky.</p> <p>„Někdo nad vámi musí držet ochrannou ruku. Utkat se s čarodějem, ať už je jen napůl příčetný, vyžaduje kromě schopností i spoustu pomůcek, zbraní a dalšího magického materiálu.“</p> <p>Podíval jsem se na ni přes okraj broušené číšky.</p> <p>„Zajímáte se o mě jako o objekt vyšetřování?“ nadhodil jsem s náznakem úsměvu.</p> <p>Zatvářila se překvapeně.</p> <p>„Ne, vlastně ne. Fascinujete mě, Lugare,“ použila mé křestní jméno, „vypadáte jako změkčilý hejsek, ale už minimálně pět let pracujete v branži, kde se životnost lidí počítá na měsíce. Na pohled se o vás stačí otřít a člověk se umaže špínou, které jsou ty vaše oblíbené luxusní podniky plné. Ale něco mi říká, že je na vás spoleh. Jste zvláštní člověk.“</p> <p>Dopil jsem a odložil pohárek.</p> <p>„Slunce právě zapadlo a jeho západ byl přesně takový, jaký jsem pro vás objednal,“ zkonstatoval jsem. Zaplatil jsem a společně jsme se zvedli.</p> <p>„Příští večeře je na mně,“ řekla a zatvářila se neústupně a nejisté současně.</p> <p>„A přidáte k jídlu historku o tom, jak jste rozbila gang pašeráků keniku?“ navrhl jsem.</p> <p>V podsvětí, i v tom dekadentním, kde jsem se pohyboval já, se o téhle její akci šeptaly celé legendy.</p> <p>„Ano. Když si ji ponecháte pro sebe,“ souhlasila.</p> <p>* * *</p> <p>Před vchodem do restaurace jsme se rozešli. Ona pravděpodobně do své kanceláře, já do striptýzového baru, kde na pódiu tančily zákaznice a zákazníci – pokud prohráli v kartách. Je v tom něco vzrušujícího, vidět muže nebo ženu pouze se škraboškou na obličeji, člověka z kruhů, ke kterému se za denního světla musíte probíjet přes kordon stráží. A hraje se i o jiné věci.</p> <p>„Lugare?“ zastavila mě po druhém kroku. „Čarodějové používají nejrůznější způsoby jak si zajistit loajalitu svých služebníků. V mládí dotyčného otráví, a dokud jim slouží dobře, dodávají mu protijed, který nikde jinde nezíská.“</p> <p>„Tak se to občas dělává, ano,“ připustil jsem, sundal si klobouk s fénixovými péry a ometl jím prach u svých nohou. Jedno péro se zlomilo a vzplálo v oslnivém záblesku. Tisíc zlatých pryč. „Tak má vypadat dekadentní pozdrav,“ okomentoval jsem to.</p> <p>Zacukaly jí koutky, mávla nade mnou rukou a rázným krokem vyrazila za svým cílem.</p> <p>Nebylo to nic než taková jednoduchá fuška. Požadavek mi doručili k mému kadeřníkovi spolu s další zásilkou mých úžasných různobarevných pastilek, kterým jsem vděčil za mnohé. Další práce na obzoru mi ani nezkazila náladu, spíš naopak. Ztratil se jim kluk, podle popisu patnáctiletý adept, který byl příliš talentovaný na to, aby ho jen tak nechali jít. O něco později dorazil i balík. S kresleným portrétem, psychologickým popisem jeho učitelů a hlavního školitele, a co bylo nejdůležitější, s pár osobními věcmi. S tak bohatým materiálem najdu každého.</p> <p><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong></p> <p>Tři dny jsem se toulal po městě v končinách, které by kluk, jako byl Matyas Bundemeni, pravděpodobně vyhledal. Hovořil jsem s lidmi v obchodech, v těch správných putykách a těch správných nevěstincích. Na stopu jsem narazil jen jednou, vzpomněla si na něj šlapka, která byla jen o málo starší než on. Jak bylo obvyklé, hledal si ženu, ale mnohem starší, než byla jeho vrstevnice.</p> <p>„Ale když s ní odcházel, měla jsem takový nepříjemný pocit,“ dodala. „Mráz mi přejel po zádech. Možná to bylo kvůli tomu chlapovi, co stál opodál, tamhle,“ ukázala.</p> <p>Podíval jsem se na ni, šestnáctiletou holku, které toho život moc nenadělil a která musela vyjít s chlapy nejrůznějšího zrna. Některá ta zrna byla plná nejpříšernějších jedů, semena masožravých rostlin živících se ponižováním a utrpením slabších. Znovu jsem si připomněl tón jejích slov: <emphasis>Mráz mi přejel po zádech. </emphasis>Nebylo to přirovnání, myslela to doslova a při vybavení si té chvíle se znovu otřásla.</p> <p>„Tam? U toho sloupu?“ ujistil jsem se.</p> <p>Přikývla a otočila se k odchodu, poděšená nepříjemným pocitem déja vu, který jsem jí přivolal.</p> <p>Poděkoval jsem, dal jí dost peněz, aby týden nemusela za výdělkem, pokud se jí podaří ukrýt je před pasákem. Pak jsem se postavil na určené místo a čekal.</p> <p>Dnes už nejsem tak citlivý, jako byla ona, ale když vím co hledat, mám svůj den a nespěchám, obvykle se k tomu doberu. Pak už jsem jen šel do starého domu v Zelené čtvrti, která získala své jméno podle střech porostlých mechem.</p> <p><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong></p> <p>Ležel pod podlahou, naložený v soli a jednoduchém konzervačním roztoku, který používali místní řezníci. Prodávali ho čarodějové, ale kouzlo v něm obsažené bylo tak jednoduché, že si roztok mohl koupit skoro každý. Ještě ani nezačal páchnout, tělo už dávno zvláčnělo a musel jsem se namáhat, abych dokázal v jeho vyhaslé tváři najít stopy utrpení, které jeho smrt provázelo. Bylo tam; ta fascinující, pro některé tak přitažlivá aura bolesti. Věděl jsem, jak umřel, co mu vrah před smrtí udělal a proč to udělal. Z místa činu to přímo sálalo. Předtím, než jsem mohl zavolat oficiální pořádkové síly, jsem se však musel přesvědčit, že je to skutečně Matyas Bundemeni. Bylo to jednoduché – pro někoho, kdo věděl, že Matyas patřil ke klanu Krawicciů, a věděl, jak Krawicciové své příslušníky cejchují. Speciální zaklínadlo nesmazatelně vypálí znamení rovnou do kosti, hluboko pod všechny tkáně. Kdysi bych si mohl pomoci jiným zaklínadlem, abych se přesvědčil, teď jsem musel použít obyčejný, magií ostřený nůž. Byla to dlouhá a špinavá práce, ale nakonec jsem cejch našel. Měl ho na temenní kosti zkombinovaný s ochranným protokouzlem. Malého Matyase si jeho učitelé cenili a investovali do něj spoustu práce. Zbytečně, utekl jim a teď tady leželo jeho studené tělo čekající na pozvolný rozklad.</p> <p>Většinou si nestěžuji, ale někdy mě má práce zmáhá. Zavolal jsem policii, potom na ulici odlovil nejbližšího poslíčka a poslal vzkaz Lin Fej, jestli by si po čase opět neudělala chvíli na večeři se mnou. Souhlasila a udělalo mi to až nečekanou radost. Cestou domů jsem se stavil v oblíbeném baru, dal si panáka na dobrou noc a pak spořádaně usnul.</p> <p>Ráno jsem sepsal výsledky svého vyšetřování, přidal pár detailů, které mohly být pro mé chlebodárce zajímavé, a všechno odeslal na obvyklou adresu. Až na drobná nedorozumění, jako byl například profesionální zabiják, který mi uštědřil drsnou nakládačku, jsem se svými zaměstnavateli vycházel v dobrém. Nic jiného mi nezbývalo a během času jsem to začal považovat za normální věc, asi tak, jako je pro obyčejného člověka střídání ročních období.</p> <p><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong></p> <p>Po zbytek dne jsem se věnoval důležitým věcem, jako je lazebník, krejčí a vizážista, a večer jsem se cítil jako nový člověk. Mé nalíčení bylo perfektní, můj obličej pohledy přitahoval a současně nutil lidi přemýšlet o něčem slizkém a odporném – aby se vzápětí podívali podruhé.</p> <p>Deset minut před dohodnutou hodinou jsem čekal v restauraci Paví pero, ucucával z longdrinku, pokukoval po okolních hostech a těšil se, až se Lin Fej objeví. Věděl jsem, že přijde na čas, patřilo to k ní stejně jako střízlivé šaty, zbraně na zdech a ten věčně zamyšlený, trochu ustaraný pohled.</p> <p>S úderem osmé jsem se podíval k hlavním dveřím, pak však mou pozornost upoutal číšník, který přivážel k mému stolu servírovací stolek, jemuž dominoval velký tác zakrytý stříbrným poklopem.</p> <p>„Já jsem si ještě neobjednal,“ zarazil jsem ho, když začal menu servírovat na můj stůl.</p> <p>Překvapeně se na mě podíval, v očích trochu nejistý pohled.</p> <p>„Menu bylo objednáno přesně na tuto dobu k tomuto stolu. Objednávala ho dáma…“ nechal větu nedokončenou.</p> <p>Přikývl jsem, ať pokračuje, a nakonec osaměl se stolem zaplněným miskami s přílohami, sklenkami na víno, od šumivého po alkoholizované dezertní na závěr. Kompletní slavnostní tabule – pro jednoho. Cítil jsem, jak mi vstávají chlupy na zátylku, naskakuje husí kůže a mé vnitřnosti se mění v klubko slizkých, o své vůli se převalujících hadů. Zvedl jsem poklop, můj výkřik zmrazil šum konverzace. Přiklopil jsem víko, než stačil kdokoliv zahlédnout, co je uvnitř. Číšník přispěchal s vyděšeným výrazem ve tváři. Jiný číšník než ten, který menu přivezl, uvědomil jsem si.</p> <p>Neschopen slova jsem mu ukázal, ať odejde, nalil jsem si víno a zhluboka se napil. Přišli asi za deset minut, dva čarodějové v dobře střižených oblecích, ale stejně jsem je poznal a ani jsem se o to nemusel snažit. Měli to vytetované na čelech, hajzlové, bastardi. Podle pohledu, který věnovali stříbrnému poklopu, dobře věděli, co je pod ním.</p> <p>„Proč jste ji zabili? Neporušil jsem žádné příkazy,“ řekl jsem tiše. Podívali se jeden na druhého.</p> <p>„My víme, že svou část dohody plníte. Tohle,“ ukázal na poklop, „je politováníhodná tragédie, se kterou nemáme nic společného. Jen jsme vám to přišli říct. A pomoci vám, pokud bude třeba.“</p> <p>A zajistit důkazy a zamezit oficiálnímu vyšetřování, případně ho aspoň přesunout na bezpečnou kolej. Pokud Lin Fej nezabil klan, aby mě z nějakého důvodu potrestal, udělal to čaroděj, po kterém Lin pátrala a kvůli kterému mě tak drsně klepli přes prsty.</p> <p>To mi bylo jasné. Jejich pomoc jsem neodmítl, vlastně jsem byl rád, že mě doprovodili až domů. Od jisté doby jsem si myslel, že už nikdy nemohu mít přítele. A v okamžiku, kdy jsem byl přesvědčen, že jsem jednoho objevil, jsem ho i ztratil. Co víc, umřel kvůli mně.</p> <p>Doma jsem se posadil na stůl, otevřel bar a bez vybírání si nabídl jednu z láhví. Ti dva, každý jiný, ale současně úplně stejní, mě zkoumavě pozorovali.</p> <p>„Připomínám, že požadavek klanu stále platí. Po tom muži nebudete pátrat,“ řekl jeden.</p> <p>Přikývl jsem a napil se.</p> <p>„Pokud se nepodřídíte, víte, co vás čeká,“ dodal druhý. Opět jsem přikývl a opět se napil.</p> <p>Destilát léčivě bublal. Lin Fej měla se substitučními jedy používanými čarodějnickými klany pravdu. V mém případě to však bylo trochu jinak. Medikamenty, které jsem užíval, mi pomáhaly udržet si všech pět pohromadě, způsobovaly, že mi zůstaly všechny smysly. Bez nich bych byl slepý, hluchý, neschopný cokoliv cítit, neschopný rozeznávat teplo a chlad.</p> <p>Dva tuctoví poskoci, pracující pro někoho mnohem mocnějšího a schopnějšího, než byli sami, tiše sledovali, jak sahám po další láhvi.</p> <p>Já jsem, kdysi dávno, byl čaroděj jako oni. Mnohem lepší, možná nejlepší. Kráčel jsem po stezkách, které ještě lidská mysl neobjevila, budoval jsem mosty přes černé rokle nicoty, přecházel jsem pouštěmi šílenství a tvořil kouzla, tvořil materii magie přímo z bazálních kamenů vesmíru. Byl jsem ČARODĚJ a tomu pocitu se nic nemohlo vyrovnat. Jenomže každá věc má i svou odvrácenou stranu. Mé já mi bylo jedinou oporou a někde v hlubinách, které jsem při svých výpravách za poznáním navštívil, se pokřivilo, změnilo. Křehká stavba, která činí lidské bytosti zázrakem přírody, nejvyšším tvorem na zemi, se zbortila v něco odporného, odsouzeníhodného. Byla otrávena a pokroucena k nepoznání. Už mě nefascinovalo odkrývání tajemství, přitahovala mě bolest, utrpení, toužil jsem po tom trýznit jiné lidské bytosti a ničit tu vznosnou stavbu jejich já. Jenomže jsem si to uvědomoval a znal jsem své limity. Věděl jsem, že dřív nebo později bych svému nutkání podlehl.</p> <p>Čarodějové znají rizika magie, ale já byl o tolik lepší, že nikdo nepostřehl, jak moc jsem se změnil. Přesto jsem se přiznal a požádal své druhy, aby mě zabili, než začnu zabíjet já. Měl jsem zásluhy a právě kvůli nim se rozhodli mě vyléčit: to však znamenalo zbavit mě onoho šestého smyslu, nadání pro magii, které činí čaroděje čarodějem. A spolu s ním jsem přišel i o všechny ostatní smysly. Jen díky léta dodávaným medikamentům jsem byl, čím jsem byl.</p> <p>Seděl jsem na stole, čekal, až se mi mozek zamlží alkoholem, a ještě stále přemýšlel. Mám se rád, vyhledávám všemožná vzrušení, zábavy, počitky, abych si uvědomil, že stále žiji. Není ve mně mnoho dobrého. Pokud však nechám zvráceného čaroděje na pokoji, zabije ještě spoustu dalších žen, stejně jako to udělal Lin Fej. A já budu dál, čím jsem byl, nebo ne?</p> <p>Vzal jsem třetí láhev, ale než jsem se stačil napít, vyklouzla mi z prstů.</p> <p>Měl jsem sedm dávek pastilek představujících sedm dní téměř plnohodnotného života, kdy mé smysly budou fungovat stejně dobře jako smysly ostatních lidí. Týden pátrání, možná devět, deset dní, když budu pauzy mezi dávkami medikamentů natahovat. Pak přijde pád do nicoty. Věděl jsem, že tak daleko to dojít nenechám. Ostrá čepel byla lepší volba.</p> <p>Seděl jsem na posteli, nechal alkohol rozmývat mé myšlenky a stále pomaleji a pomaleji jsem přemýšlel. Klanu se nebude líbit, že jsem se vzepřel jejich vůli, ale zřejmě se nebudou proti mně angažovat, protože dobře vědí, že jsem jen dočasný problém. Nejvýš se mi pokusí ztížit pátrání, abych se nedostal na stopu jejich chráněnci. Jak vysoce postavený musí být, aby mu tolerovali zabíjení – i když jen v nižších společenských vrstvách?</p> <p>Klanový mistr minimálně, k tomu nějaké zvláštní zásluhy nebo schopnosti. Nebo pár citlivých informací týkajících se osob na správných místech.</p> <p>Pokusil jsem se zvednout láhev, abych dopil zbytek, který se ještě nevsákl do koberce, ale předchozí dávka destilátu dala mému smyslu pro rovnováhu co proto a skončil jsem v sedě na koberci. Už jsem se nesnažil napít. Nepotřeboval jsem to. Věděl jsem, že se toho hajzla pokusím chytit, ať to stojí, co to stojí.</p> <p>* * *</p> <p>Ráno jsem se probudil s hlavou lehkou jako skořepina, připadalo mi, že mám duté kosti a vznáším se nad podlahou jako pták. Než stačila kocovina zaútočit, využil jsem šumivý prášek, který jsem kdysi dostal jako pozornost za zvlášť citlivě provedenou práci. Najednou jsem se cítil úplně normálně, mozek mi pracoval jako dokonale sestavený hodinový strojek, krev mi pulzovala v žilách plná energie, viděl jsem ostřeji než kdy jindy. Odhodlání chytit a zabít toho grázla získalo s novým dnem na ostrosti, cítil jsem ho jako monolit z kalené oceli zasazený doprostřed hlavy, mezi mé myšlenky a představy.</p> <p>Stačilo, abych se podíval z okna, a viděl jsem ho, wickrafského čaroděje znuděně se opírajícího o zeď a pojídajícího slunečnicová semínka. To mě překvapilo. Předpokládal jsem, že pokud mě nechají hlídat, bude to prostá nájemná síla nevalné úrovně. I když tohle byl jen čaroděj nevalné úrovně. Až dnes jsem si uvědomil, proč je tak nemám rád a pohrdám jimi – záviděl jsem jim. Po celou tu dobu jsem jim záviděl a nenáviděl jsem je, že mě nezabili, že mi ve jménu lidskosti udělali, co mi udělali.</p> <p>Ven jsem vyšel jako obvykle a zamířil k jednomu ze svých oblíbených kadeřníků. Omezený pojídač slunečnicových semínek se ani nepohnul, to znamenalo, že mám za sebou někoho jiného. Další překvapení dne. Oni mi snad přečetli myšlenky a věděli, že jejich <emphasis>doporučení </emphasis>nevezmu vážně.</p> <p>Tentokrát jsem se v salonu posadil do křesla jen na tak dlouho, aby si mě můj strážce zkontroloval. Nenamáhal se s žádným pátracím kouzlem, prostě ve chvíli, kdy si myslel, že hovořím s kadeřníkem, se podíval dovnitř. Sotva se otočil, zvedl jsem se z křesla, překvapenému majiteli provozovny vtiskl do dlaně pár zlaťáků a vypadl jsem východem vedoucím přes prostory určené pro masáže a koupele. Každé z míst, kde utrácím čas a peníze, musí být dostatečně dekadentní a musí mít minimálně dva různé východy. Mířil jsem rovnou do restaurantu Paví pero. Takhle brzy po ránu ještě neměli otevřeno, ale v dandyovském oblečení a s patřičně panskými způsoby mi nedělalo problémy vnutit se dovnitř a pohovořit s personálem. O včerejším incidentu nikdo nic nevěděl, ale získal jsem od nich jméno číšníka, který mi menu přinesl. A kupodivu i adresu.</p> <p>Alicante Makabus, vznešené jméno na obyčejného číšníka, ležel v posteli, oči měl stále nepřítomné a vůbec mu nevadilo, že jsem se k němu vloupal za použití jednoho ze svých šperháků. Jeho malý byt byl zařízený jako příbytek osamělého muže, který má rád čistotu, pořádek a svého koníčka – skládání soch z lakovaného pergamenu.</p> <p>Na žádnou z mých otázek nezareagoval, dokonce nevnímal, ani když jsem ho uchopil za ruku a pořádně s ní zatřásl. Nemusel jsem mít schopnost používat magii, abych věděl, co se stalo. Nejprve mu paměť vymazal vrah. Podle Alicantova chování včera večer to proběhlo selektivně a citlivě, aby muž mohl fungovat i nadále v normálním životě. To nebyla jednoduchá věc, a ani na vrcholu svých sil bych ji neudělal bez přípravy. Ti, kdo přišli později, břídilové mizerné úrovně, udělali z Alicanta nevnímající trosku. Pokud se o něj někdo postará, část jeho schopností a věcí, které se za svůj život naučil, se mu opět vybaví. Pokud ne, umře žízní a hlady na svém lůžku.</p> <p>Kdysi bych mu mohl pomoci, je to technicky složitý, ale nepříliš energeticky náročný rituál. Dnes ne, už jsem léta nebyl čaroděj. Spíš proto, abych se uklidnil a přemýšlel, co podniknu dál, jsem ho bez přípravy zpaměti provedl.</p> <p>Zdálo se mi, že se oči bezvládného muže na mě na okamžik zaostřily a zaškubalo mu v levé ruce. Přání otcem myšlenky. Zvedl jsem se od jeho postele a odešel. Času jsem měl málo a stop ještě méně. Nezametal je za sebou jen vrah, ale i jeho ochránci. Potřeboval jsem informace. Lin Fej byla mrtvá, ale v její kanceláři s trochou štěstí ještě stále ležely výsledky jejího vyšetřování. Nejraději bych se tam vydal hned, ale vloupat se do budovy policie za bílého dne nebylo nejlepší řešení.</p> <p><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong></p> <p>Odpoledne jsem strávil v jednom z podniků, který splňoval mé požadavky, ale kam jsem obvykle nechodil. Naobědval jsem se, vypil několik sklenek a vyměnil si pár pohledů s lidmi, které jsem znal z jiných míst. Obvykle mou společnost vyhledávali; byl jsem schopen poskytovat jim tolik různých potěšení, překvapoval je svou neutuchající vynalézavostí a fantazií. Dříve se o mou společnost prali, dnes mi uhýbali pohledem. Nejprve jsem si myslel, že už se stačila rozšířit šeptanda o tom, do jakých trablů jsem se dostal. Pak jsem to však zamítl. Klan Wickrafů nestál o publicitu. Jejich obavy muselo vzbuzovat něco ve mně, něco, co tam dřív nebylo, monolit z kalené oceli nutící mé myšlenky poddávat se jednomu jedinému vzoru.</p> <p>* * *</p> <p>Se šerem, ani příliš pozdě, ani příliš brzy, jsem vcházel na policejní stanici. Strážného ve vrátnici ještě nevystřídali, využil jsem jeho únavy a nepozornosti po dlouhém dni, proklouzl kolem kukaně v harmonické shodě s rytmem jeho dechu a srdce. Přitom se na mě podíval, ale byl jsem pro něj jen nedůležitý stín, věc, které není třeba věnovat pozornost. Schody jsem vyběhl pod dvou a pak se během tří vteřin vloupal do Lininy kanceláře.</p> <p>Stačilo zavřít dveře a byl jsem opět s ní, obklopila mě aura jejího já, chytrosti, neústupnosti a jisté melancholičnosti, jako by nikdy nebyla žádná smrt, ponížení a utrpení. Ona zůstala někde tady. Bez zdržování a velkých obav jsem se začal probírat věcmi na stole. Složky s vyšetřovacími spisy a poznámkami byly úplně nahoře, na desce stolu ležel bílý arch papíru popsaný několika body. Nadpis byl jednoznačný – <emphasis>Vrah je:</emphasis></p> <p>Odložil jsem ho stranou, abych se nenechal předem ovlivnit jejím úsudkem, a začal studovat.</p> <p>Už jich zabil dvanáct. Dvanáct žen ve věku od šestnácti do dvaceti šesti let. Ta nejstarší na svůj věk vypadala mladší. Nejprve ji sexuálně zneužil, pak zaživa kanibalsky částečně pozřel, pak teprve zabil a dokončil svůj odporný rituál. Viděl jsem ho před sebou, vnímal jsem ho jako honící pes kořist, cítil jsem jeho vzrušení. Cítil a analyzoval.</p> <p><emphasis>Nebo ne?</emphasis></p> <p>Ze studia mě vytrhla nerovnováha pozadí. Každé místo, každá situace má své pozadí. Když mezi nimi nepanuje soulad, něco je špatně. A pokud se někdo skrývá na místě jako teď já, je na takové věci háklivý obzvlášť. Zvedl jsem se ze židle a odstoupil od stolu. Nedokázal jsem z okolí vyčíst nic dalšího, už jsem nebyl čaroděj. Poslouchal jsem a čekal. Nikdo a nic se nedokáže přiblížit úplně bezhlučně – pokud k tomu nevyžije pomoci magie. Kdo jiný by to měl vědět než lovec čarodějů. Bez zjevného důvodu jsem se dlouhým úkrokem posunul vlevo, vzduch zapraskal výronem moci, iluze pominula a až teď jsem zjistil, že dveře do chodby jsou otevřené a v nich stojí muž v šedém. Ukrok se změnil v kotoul stranou, aktivní pochvy mi vtiskly do dlaní studený kov dlouhých dýk. Švihnutí předloktím, naklonil se na stranu, kde ho noha s přeťatými koleními vazy najednou nepodpírala. Vztyk do zákrytu za ním, ovanulo mě rozptylové pole v poslední chvíli zrušeného kouzla – parťák nechtěl riskovat život svého společníka. To už jsem byl na chodbě, a než jsem se ztratil v temnotě, přetnul jsem tomu hlupákovi podkolení šlachy ještě na druhé noze.</p> <p>Pak jsem zůstal stát venku, opřený o zeď a snažící se potlačit zrychlený dech. Chtěli mě zabít. Správně si spočítali, kde mě mohou najít, a poslali za mnou cvičené čaroděje. To nedávalo smysl. Bylo otázkou dnů, než se změním v nevidící, neslyšící trosku.</p> <p>Musel jsem se dozvědět <emphasis>proč, </emphasis>co se vlastně děje. Jeden těžce zraněný, nepohyblivý, druhý vzteklý a vyvedený z rovnováhy starostí o svého druha. Mohlo to vyjít. Přesunul jsem se do nejhlubšího stínu za sloupek podloubí a čekal, v každé ruce jedno ocelové ostří s břitem schopným hladce přetnout holenní kost.</p> <p>Už jsem je slyšel, jednoho sténajícího i přes omámení anestetickým kouzlem, druhého podpírajícího, jak jen to šlo. Blížili se, uvědomil jsem si, že mi na tváři pohrává vlčí úšklebek v předtuše toho, co přijde. Ale nesmím je zabít, ne hned. Nejprve se musím vyptávat. Nemám rád čaroděje, nesnáším je a nejvíc ze všeho nenávidím zrůdy, které z nich výpravy po temných stezkách magie až příliš často vytváří.</p> <p>Už byli téměř u mě, nezraněný kráčel podle zvuku blíž ke mně. Tím to bude snazší. Teď. Vpadl jsem jim do boku, nevarovalo mě vůbec nic, ale najednou jsem ležel na zemi, čepel levé dýky zlomená, druhá se válela kus od mě. Ten parchant nevztyčil žádný obranný štít, který bych vycítil na deset metrů. Byl to prvotřídně provedený magický blok. Podle toho, jak jsem se cítil, mi pošramotil pár žeber. Otřeseně jsem se zvedl na nohy. Nad střechy vyšel měsíc. Viděl jsem ho zřetelněji – podsaditého muže, mistra svého oboru, vláčejícího raněného společníka. Odrhnul si z tváře kápi a na čele se mu zablesklo tetování válečníků, jeho střed se rozzářil a zachytil mě do kužele měkkého žlutého světla.</p> <p>Čaroděj mě sledoval pohrdavým nevraživým pohledem. Nikdy dřív jsem ho neviděl, ale byl dobrý, zatraceně dobrý.</p> <p>„Proč?“ zeptal jsem se.</p> <p>„Protože nechceme, aby ses dozvěděl příliš,“ odpověděl k mé smůle příliš klidně. „Teď tě zabiju,“ oznámil skoro omluvně.</p> <p>„Doufám, že tvůj parťák bude umírat dlouho. Čepele byly otrávené. Olahuem,“ zalhal jsem.</p> <p>Olahuo byl jed s jemnou magickou podstatou, který znemožňoval používat magii při léčení ran.</p> <p>„A bude ho to bolet, chcípáka!“ ušklíbl jsem se.</p> <p>„Tebe víc!“ zasyčel vztekle.</p> <p>Ať chtěl předtím použít jakkoliv účinné a rychlé kouzlo, teď své rozhodnutí změnil.</p> <p>Zahltil mě oheň, vnitřní oheň, který pomalu a s rozmyslem začal spalovat každou buňku mého těla. Slyšel jsem se křičet, řvát, chraptět. Musel jsem to vydržet, dokud se záře energie nepropálí až na povrch mého těla. Pak jsem k němu vztáhl své prázdné ruce a veškerou svou bolest transformoval v jediný mentální rozkaz. Vrhací nože vyletěly vymrštěné spasmen sirokovými vlákny vyvolanými náporem vůle, který člověk dokáže vydat jen ve chvíli smrtelného ohrožení. Některý člověk.</p> <p>Nože se mu zabořily do hrudi a do břicha, kouzlo mě okamžitě přestalo spalovat. Serval jsem ze sebe svou přezdobenou kazajku. Mřížka ze slitiny zlata a platiny odvedla většinu energie kouzla stranou a teď rudě žhnula. Přesto jsem se neudržel na nohou a bolestí se zhroutil.</p> <p>Věděl jsem, že musím pryč, protože někdo přijde, že musím pryč, protože ten bastard je schopný sám sebe vyléčit a vrátit mi to i s úroky. Nakonec jsem se dokázal postavit na nohy, i když to bylo téměř tak strašné utrpení, jako když mi Edvard Ham vypaloval mozek. Můj přítel, který mi tu službu nabídl. Jeho jméno jsem si nevybavil celých patnáct let, tak dokonale jsem vzpomínku na tu chvíli potlačil.</p> <p>Dobelhal jsem se k dvojici čarodějů a pochopil jsem, proč jsem měl tolik času. Válečného čaroděje jsem zasáhl rovnou do srdce, umřel dřív, než s tím mohl něco podniknout. Měl smůlu, já štěstí. Chvíli jsem se pokoušel něco vytáhnout ze zraněného muže, ale nic mi neprozradil. Překonal jsem pokušení podříznout mu krk a vyrazil pryč, do míst, kde jsou uličky našeho města užší a spletitější, kouty temnější a špína se skrývá blíž pod povrchem. I tam jsem měl nachystaná místa, kde jsem se mohl schovat.</p> <p>Cestou jsem si uvědomoval, že je něco špatně, hodně špatně. Poslali na mě dva čaroděje zabijáky. A hodně dobré zabijáky. Proč? Proč plýtvat kvalifikovanou silou na břídila, jako jsem já?</p> <p>Když jsem se usadil na letitou pohovku se stářím vybledlým, ale stále čistým přehozem, a na stolek před sebe rozložil přípravky na ošetření popálenin, které jsem si opatřil cestou, zjistil jsem, že ve skutečnosti jsou ještě horší, než jsem si myslel. Nešlo o zranění, bolest nebo pronásledovatele na mé stopě. Šlo o léky, o sedm dávek pastilek, které mi měly zabezpečit pár dní života. Energie kouzla rozptylovaná mřížkou většinu z nich sežehla na prach, zbylo mi jen šest začerněných pastilek. Šest, to představovalo necelou jednu dávku. Jeden den na to, abych dopadl hromadného vraha. Možná dva. Má zranění mi najednou připadala podružná. Stejně jsem je ošetřil, najedl jsem se a lehl si, abych nabral sil na své poslední dny a hodiny života.</p> <p>Klanu na vrahovi záleželo, zatraceně moc, připomněl jsem si. A náš vztah, můj a sériového vraha, musel být čímsi osobní. Jenomže to mi nepomohlo ani trochu. Zabil jsem spoustu čarodějů z různých klanů. Většinou s pomocí nejrůznějších kouzel, která pro mě připravili mí zákazníci, lidé, kteří můj cíl dobře znali. I tak to však byla zatraceně riziková práce. I čarodějové mají příbuzné, přátele, milenky a milence. Někdo to vzal osobně. Jenomže předtím musel začít zabíjet ženy. Mé úvahy mě nikam nevedly. Klímal jsem a při tom jsem někde na hranici podvědomí znovu procházel všechno, co jsem o sériovém zabijákovi věděl. Co jsem si přečetl, co jsem vycítil, co jsem nahmatal a sám viděl.</p> <p>Už dlouho nebudu vidět. S tou myšlenkou přišla druhá. Dnes nebo zítra, prostě velmi brzy, bude opět zabíjet. Lin Fej ho neuspokojila, nebyl to rituál podle jeho chuti, musel se mi přizpůsobit, jeho zvrácené choutky zůstaly neukojeny.</p> <p><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong></p> <p>Brzo ráno jsem se vydal do města. Už jsem nebyl švihák, dekadentní elegán, za kterým se otáčely jak muži, tak ženy, milenec nejvyšších kvalit a chutí, který každou chvíli dostával skryté i vyzývavé nabídky. Tahle část mé osobnosti náhle zůstala někde za mnou, pátral jsem po vrahovi Lin Fej a dalších dvanácti žen. V pohodlně střižených kalhotách z pevného plátna s více kapsami, než bylo obvyklé, vysokých botách a kabátu z ošoupané vepřovice, jsem připomínal rybáře vlastnícího dvě tři lodi, nebo obchodníka se dřevem. Vlasy jsem si ostříhal a přebarvil na černo, druhý den jsem se neholil a začínalo to být vidět.</p> <p>Chodil jsem mezi lidmi, naslouchal, čichal, listoval v obrazech sériového vraha ukrytých v mé paměti, dál a dál se probíral detaily, které jsem si zapamatoval. Odpoledne jsem se opět dostal do přístavní čtvrti. Byla to náhoda, volba podvědomí. Sedm z dvanácti obětí pocházelo odsud, jako by se mu to tady zamlouvalo. Přeplněné ulice, lidé spěchající za svou prací, ženy s prádlem, sítěmi, rybami a koši drahých ústřic, rybáři opravující lodě, sítě a další výstroj. Mumraj a chaos, prolínání vrstev od těch nejchudších až po nejbohatší. Moře ukrývalo bohatství a kdo si na něj dělal nárok, musel si pro něj přijít. A já čichal, rozhlížel se, pátral. Byl jsem jako slon větřící samici, vlk na stopě, pátral jsem po smradu sériového vraha. Spatřil jsem mladou ženu, devatenáct, dvacet let, kaštanové vlasy sepnuté do ohonu, pár kadeří jí padalo do tváře. Někam spěchala a jednoduché šaty s vzorem červených putníků jí vlály okolo kotníků a občas dávaly vyniknout postavě. Na někoho zamávala, živý úsměv, půvabné svěží rty prohnuté do obloučku. Takovou by si vybral, takovou by umučil s obzvlášť velkým potěšením. Nevěděl jsem, odkud to vím, ale byl jsem si tím jist.</p> <p>Ani jsem si neuvědomil, kdy se to stalo, ale najednou jsem zůstal sám na prázdném náměstíčku, kde se po celý den obchodovalo – s nastupujícím večerem se ulice vyprázdnily. To nebylo dobré. Pokud klan vyslal do města další pátrače, mohli mě snadno odhalit podle mého chování. Dobře mě znali, věděli, jak se chovám, a hlavně jakým způsobem pátrám. Nerad jsem se odebral do hostince, o němž jsem věděl, že se tam dá slušně přespat. Nejraději bych dál chodil po městě, hledal odpověď na otázku, proč by si sériový vrah vybral právě takovou ženu, a doufal, že ho v noci, pod černou oblohou špinavou dechem spícího města, potkám.</p> <p>Ve svém pokoji, za který jsem zaplatil dvakrát, abych se o něj nemusel dělit, jsem si uvědomil, že poprvé, co si pamatuji, netoužím po lázni, drahých parfémech a voňavkách, poprvé od doby, kdy mi vypálili mozek, nemám na nový den nachystané čisté šaty. Mé léky docházely, celý den jsem byl jen na částečné dávce. To bylo tím. Zítra to bude ještě horší, musel jsem ho chytit, odhalit, za každou cenu. Byl jsem si jistý, že zítra, zítra bude zabíjet. Já, kdybych byl tak pokřivený jako on, bych to udělal. Musel to udělat, protože dál nemohl odolávat svému nutkání.</p> <p><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong></p> <p>Probudil jsem se před svítáním, oblečený a obutý Blížili se. Bohužel jsem nebyl dost opatrný a klanoví nadháněči mě včera zaregistrovali a teď už mě měli. Skoro. Vyšel jsem na chodbu, přesunul jsem se až na konec, tenkou čepelí odsunul závoru a vklouzl dovnitř. Aniž bych je musel vidět, věděl jsem, že v posteli se mačkají tři lidé, dva muži a jedna žena. A také jsem přesně věděl, co tu dělali. Kdo komu co, jak se mu to líbilo a nelíbilo. Do posledního detailu. Opatrně jsem se posunul k oknu – k místu, odkud jsem cítil mírný průvan. Pátrací kouzlo po mně sklouzlo, jako by mě chránil taktilní štít. Ten jsem však dávno nemohl vyčarovat, někdo to prostě zvrzal. Otevřel jsem okno, pověsil se za parapet a pak se pustil dolů. Dopadl jsem do dřepu. Tiše, ale přesto se <emphasis>pozadí </emphasis>hostince změnilo. Věděli o mně, nebo aspoň věděli, že už nejsem v pokoji.</p> <p>Kabát měl tu výhodu, že schoval spoustu věcí. Ještě v podřepu jsem vytáhl své malé kuše. Vypadaly jako hračky, ale každá měla zásobník na patnáct ocelových šipek a kouzlem dopované lučiště mělo sílu velké obléhací zbraně. Další kouzlo umožňovalo z každé zbraně vystřelit víc než třicetkrát. Noční můra všech válečníků s mečem a vojenských stratégů – kdyby nestály víc, než vydělá farmář za celý život.</p> <p>Už se blížili, bylo jich víc, než jsem čekal, stahovali se z obou stran ulice, dokonce i dvora hostince. Magie z nich přímo čpěla. Stříkl jsem si do očí hadí elixír; postavy vyklouzly z černi jako rozostřené obrazy od oranžové až po jasně červenou. Zbraně, které drželi, byly modré a splývaly s temnotou. Patnáct let jsem zabíjel čaroděje a věděl jsem, že i když mě dostanou, pár jich vezmu s sebou. Vybral jsem si směr a za běhu začal střílet, mířil jsem na rudou. Šipky svištěly, vybuchující magické štíty prozářily noc modrými záblesky, muži okolo mě se hroutili k zemi. Nečekali takovou palebnou sílu. Muži proti mně selhal štít, šipka ho prostřelila, zabila chlapa za ním a zmizela ve stěně domu. Záda mi ožehlo kouzlo, břídilové, měl jsem být mrtvý. Už jsem byl na druhé straně, otočil jsem se. Další zásah magií mě mrštil vzad, ale byl to jen rozptyl zaklínadla. Většinu toho schytala dlažba. Kostky létaly všemi směry, mě však žádná nezasáhla. Pokryl jsem palbou celou ulici a střílel jsem, dokud jsem měl čím a dokud jsem měl na koho.</p> <p>Někdy má člověk štěstí. Střely i nepřátelé došli současně.</p> <p><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong><strong> </strong><strong>*</strong></p> <p>Ráno jsem se přivítal s rybáři vyrážejícími na moře. Už jsem neměl proč hrát si s převleky, můj čas se krátil. Připadalo mi, že vidím nezřetelně a podivně rozmazaně. Jako bych současně registroval příliš hodně i příliš málo. Musel jsem ho najít, musel jsem ho zastavit. Kouzly poháněné kuše jsem hodil z mola do vody, zůstaly mi dýky, vystřelovací nože a pár pasivních protikouzel. Nic, čím by se musel dobrý čaroděj znepokojovat. Jenomže já nemusel přežít, já chtěl jen chytit zabijáka žen. Při svém zázračném úniku jsem mezi svými pronásledovateli rozpoutal takový masakr, že mi mohl vykoupit ještě jeden den.</p> <p>Korzoval jsem po ulicích, před mým vnitřním zrakem se odvíjela historie vražd, jak je viděl zabiják. Kráčel jsem po stejných ulicích jako on, díval se na stejné lidi jako on, hledal stejnou ženu jako on. V poledne už jsem přesně věděl jakou. Mladou, aby byla přitažlivá, nevinnou, aby bylo co zkazit, chytrou, aby si dokázala představit, co ji čeká, aby žadonila, prosila, křičela o pomoc. A takovou, která je dostatečně troufalá, sebevědomá a nevinná, aby se nechala zavést někam, odkud nebude úniku. Pak přijde na řadu provaz, možná pár zaklínadel, nůž, možná pár zaklínadel.</p> <p>Lidé nejsou důležití, jsou to věci, které jsou zde pro nás, slouží nám k ukojení našich choutek, k tomu, abychom se cítili dobře.</p> <p><emphasis>Nám? </emphasis>Byl to jen stopařský trans, jen stopařský trans, nic jiného. Mé vidění se upravilo. Vnímal jsem toho více než dřív a naučil jsem se s tím zacházet. Magicky aktivní předměty přede mnou defilovaly, jako by je jejich majitelé vystavovali a ne ukrývali na těle nebo v kapsách. Možná to bylo poslední zlepšení před koncem. Ale než přijde konec, musím ji zabít. Vlastně musím <emphasis>ho </emphasis>zabít.</p> <p>Už jsem znal místo, které si vybral pro své hrátky. Dlouho neprodaný rohový dům se zatlučenými okny. Stačilo se podívat pozorněji a bylo jasné, že si někdo dal práci, aby v noci, až bude uvnitř, ven nepronikalo světlo.</p> <p>A pak jsem ji potkal. Byla to ona, žena s cejchem smrti, podobná, jakou jsem viděl včera v podvečer, jen v ní bylo víc života, který bylo možno otrávit, zadupat, použít, zneužít. A k tomu všemu ještě voněla tak, jak takové ženy vonět mají. Vábivě, lákavě. A v odéru ženskosti se vznášel jeho pach. Už ho potkala, byla jím poznamenaná. Aniž si to uvědomila, zakousla se do návnady, zbývalo zaseknout.</p> <p>Uklidil jsem se do prosté vývařovny a čekal, kdy ji dostane. A pak já. Nemohl jsem se dočkat, mé smysly se mě pořád držely a já věděl, že přijde, po čem tak toužím. Tak moc, až se mi třásly ruce a měl jsem problémy, abych si neslintal do polévky.</p> <p>A pak byl uvnitř i s ní, nevěděl jsem, jak to dokázal.</p> <p>Zvedl jsem se a zamířil k domu. Věděl jsem, že bude zamčeno, on byl tak pořádný. Já nikdy tak pořádný nebyl. Zatlačil jsem do dveří, závora praskla. Až uvnitř jsem zjistil, že to byla silná železná tyč.</p> <p>Ležela nahá, přivázaná ke čtyřem kolíkům zaraženým do země, kolem krku měla smyčku. Nic neponechával náhodě. Nůž, kterým to chtěl udělat, měl položený na kolenou, klečel mezi jejíma roztaženýma nohama a kýval se ze strany na stranu, jako by byl v nějakém transu.</p> <p>Zaregistroval mě, až když jsem stál před ním, ona mezi námi. Byla přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Dýky v pouzdrech jsem cítil jako prodloužení vlastního těla. Bála se, křičela, ale roubíkové kouzlo nepropustilo ani hlas.</p> <p>Vzhlédl ke mně, pozvedl ruku a bez dalšího gesta zaútočil. Bylo to dobré kouzlo, silné a velmi dobře provedené, ale já jsem byl ten, kdo ho kdysi sestavil, kdo sáhl až do hlubin pro potřebné informace. Setřásl jsem ho, jako by to byl závan větru, vánku, pohyb vzduchu buzený máváním motýlích křídel.</p> <p>„Tak jsi mě našel,“ zachraptěl, jako by ho neúspěch útoku nepřekvapil.</p> <p>Zato já byl překvapený. Přede mnou stál Edvard Ham, můj dávný nejlepší přítel, společník. Možná ne tak talentovaný mág jako já, zato mnohem odolnější vůči pokřivení duše. A když jsem kdysi dávno zjistil, co se ze mě stalo, a pochopil jsem, že jsem příliš slabý, abych se tomu ubránil, vypálil mi mozek, místo aby mě zabil, jak jsem ho žádal. A já ho za to nenáviděl. Stále jsem ho nenáviděl.</p> <p>„Našel, vždy jsem byl lepší než ty,“ řekl jsem.</p> <p>„Možná lepší čaroděj,“ pokrčil rameny, zvedl dýku a přejel s ní po obnažených slabinách ženy, až se zazmítala. Hladově jsem sledoval krvavou kapku.</p> <p>To byla moje krev, moje bolest. Já jsem tuhle ženu vybral a zařídil, aby tady ležela na zemi a čekala na to, co s ní provedu.</p> <p>„Ve všem lepší,“ nesouhlasil jsem.</p> <p>„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jsme oba stejné zrůdy, dělají nám potěšení stejné věci. Nedokázal jsi to překonat ani s pomocí léků, které potlačovaly tvou posedlost po smrti a utrpení spolu s tvým magickým nadáním. Pořád jsi byl perverzní dekadentní hejsek. Jsi monstrum a nic na tom nezměníš.“</p> <p>Zarazil jsem se. Já jsem sem přece přišel z úplně jiných důvodů, přišel jsem, abych tu ženu zachránil a zlikvidoval sériového vraha.</p> <p><emphasis>Nebo ne?</emphasis></p> <p>„Chceš mi říct, že jsi ji přišel zachránit? Přede mnou? Nebo mě chceš zabít a sám si s ní pak pohrát,“ šklebil se mi výsměšně do očí.</p> <p>Pohlédl na mou oběť a nevědomky si přitom olízl rty.</p> <p>Slyšela nás, náhlá naděje na vysvobození se v jejích očích rozpouštěla, mizela, zůstávalo jen poznání krvavého utrpení, kterým bude muset projít, než umře. Ne poznání. Tušení. Nevěděla, co dokážu já.</p> <p>„Vždy jsem byl lepší,“ odpověděl jsem dutě.</p> <p>„Lepší čaroděj, ale magie nás oba zkazila stejně,“ smál se.</p> <p>Zavrtěl jsem hlavou a pak na něj vrhl prosté a jednoduché kouzlo, ale takovou silou, že se nedokázal bránit. Zbyla z něj jen zčernalá lebka a kostra a i ta se v dalším okamžiku rozpadla.</p> <p>Poklekl jsem k ženě, do chřípí mě udeřila omamná vůně jejího těla a strachu.</p> <p>„Já jsem to tak nechtěl,“ řekl jsem jí smutně a prořízl si hrdlo. Ještě jsem viděl dýku dopadající na dosah její ruky. Opravdu jsem to tak nechtěl, ale umřel jsem šťastný.</p><empty-line /><p><emphasis>vyšlo ve sborníku Pod kočičími hlavami, Triton 2007</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Miroslav Žamboch (1972) patří mezi nejzkušenější české spisovatele fantastiky. Od roku 2000 mu vyšlo pět románů</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>čtyři povídkové sbírky, kromě toho napsal nebo spolupracoval na šesti dílech série JFK. Do stále ještě neúplného výčtu jeho publikovaných prací patří také desítky povídek</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>novel, které vyšly</emphasis><emphasis> v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>časopisech, antologiích</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>samostatně jako miniknížky. Popularita tohoto velice plodného autora se přenesla</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>za hranice, konkrétně do Polska, kde postupně jeho knihy vycházejí</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>sklízejí zasloužený ohlas.</emphasis></p> <p><emphasis>Žamboch si udržuje svůj styl včetně typických hrdinů bojujících všemi prostředky proti nepřízni osudu.</emphasis><emphasis> S</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>takovým typem postavy se setkáme</emphasis><emphasis> i</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>této</emphasis><emphasis> povídce, ve které se autor bravurně vypořádal</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>žánrem městské fantasy, aniž by se připravil</emphasis><emphasis> o</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>své tradiční spisovatelské zbraně. Oběti</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>vrahové čerpají</emphasis><emphasis> z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>toho nejlepšího, čím Žamboch českou fantasy obohatil,</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>zároveň přicházejí</emphasis><emphasis> s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>originálním</emphasis><emphasis> a</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>nápaditým prostředím.</emphasis></p> </section> </body> </FictionBook>