Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/0/290.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Untitled</book-title>
<lang>en</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>16.8.2019</date>
<id>acddeb37-ddf7-4422-b9a0-7d976e783a64</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2000</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<empty-line /><p><strong> Hrdina</strong></p>
<p>G. R. R. Martin (Hero)</p>
<p>Město bylo mrtvé a odrazy plamenů provázejících jeho skon třísnily rudou skvrnou zelenošedou oblohu.</p>
<p>Umíralo dlouho. Odpor vydržel zhruba týden a boj byl po několik dnů těžký. Ale nakonec útočníci obránce zlomili, stejně jako už tolik jiných v minulosti. Cizí obloha s dvěma slunci je nikterak neznepokojovala. Bojovali a vítězili pod nebem azurově modrým, zlatě žilkovaným nebo černým jako tuš.</p>
<p>Nejdříve udeřili hoši z Kontroly počasí. V té době byly hlavní síly ještě stovky mil na východ. Ulice města bičovala bouře za bouří, zpomalovaly tak obranné práce a drtily ducha odporu.</p>
<p>Když se pak útočníci dostali blíž, nainstalovali jekomety. Nekonečný, děsivý jek ve vysokých tóninách se odrážel v ulicích města den a noc, než se větší část populace, naprosto demoralizovaná, dala v panice na útěk. To už byly v dosahu hlavní síly útočníků a za podpory stálého západního větru svrhly na město bomby s bacily nakažlivých chorob.</p>
<p>Ale domorodci se i pak ještě pokoušeli bojovat. Z obranných stanovišť, lemujících v kruhu město, odpálili celou řadu raket s atomovými hlavicemi a podařilo se jim zasáhnout a prakticky odpařit jednu celou rotu, jejíž obranné štíty byly náhlým útokem přetíženy. Jenže to byl pokus, velmi mírně řečeno, slabý a zoufalý. V těch chvílích už na město pršely stálým proudem zápalné bomby a z plání se k němu stahovala mračna jedovatých plynů.</p>
<p>A hned za hradbou plynových mračen nastupovaly obávané útočné oddíly Pozemských expedičních sborů, aby rozdrtily i poslední odpor.</p>
<p>Kagen se zamračil na pomačkanou plastoidovou helmu, která mu ležela u nohou a proklel svou smůlu. Rutinní vyčišťovací akce, pomyslel si. Jednoduchá základní operace – a nějaké zatracené automatické stanoviště po něm vypálí protipěchotní atomový granát.</p>
<p>Granát ho sice těsně minul, ale tlaková vlna mu poškodila boční rakety a smetla ho ze vzduchu a srazila do téhle bohem zapomenuté rokle někde na východ od města. Samonosná bojová kombinéza, vlastně krunýř z lehkých plastoidů, ho ochránila před nárazem, ale helma při tom byla poškozena.</p>
<p>Kagen si dřepl na paty a zvedl poškozenou přilbu, aby si ji prohlédl. Dálkový komunikační systém a prakticky kompletní senzorové vybavení byly zničeny. Protože mu nefungovaly ani rakety, byl zmrzačený, němý, hluchý a napůl slepý. Znovu zaklel.</p>
<p>Jakýsi letmý pohyb na okraj i mělké prolákliny upoutal jeho pozornost. V jeho zorném poli se objevilo pět domorodců a každý z nich měl v ruce automatickou pušku, o nichž se vědělo, že mají velmi lehkou spoušť. Všechny zbraně mířily přímo na Kagena. Bojovníci byli roztaženi v dlouhé řadě a pokrývali ho tedy zleva i zprava. Jeden z nich začal mluvit.</p>
<p>Nestačil dokončit první větu. V jednom okamžiku ležela Kagenova akustická puška na kamenech u jeho nohou. V dalším ji už držel v rukou.</p>
<p>Pět mužů zaváhá tam, kde jeden nikoliv. Během onoho prchavě kratičkého okamžiku, těsně předtím, než prsty domorodců začaly tisknout spouště, Kagen nečekal, Kagen nezaváhal, Kagen nepřemýšlel.</p>
<p>Kagen zabíjel.</p>
<p>Akustická puška vydala dlouhý, do mozku pronikající jek. Velitel nepřátelského oddílu se otřásl, když se mu do mozku zařízl neviditelný paprsek vysokofrekvenčního zvuku. Pak se jeho tělo začalo rozpouštět. Mezitím si ale Kagenova puška našla další dva cíle.</p>
<p>Pušky dvou zbývajících domorodců se konečně rozštěkaly. Kagena obklopilo mračno kulek. Bleskově skočil doprava a tiše heknul, když se mu od bojové kombinézy odrazilo několik střel. Znovu zamířil – a náhodný, nemířený výstřel mu zbraň vyrazil z rukou.</p>
<p>Kagen nezaváhal, ani nezpomalil. Jediným skokem se vyhoupl na okraj prolákliny přímo k jednomu ze zbývajících vojáků.</p>
<p>Muž krátce zakolísal, ale pak začal zvedat pušku. Právě ten okamžik bylo vše, co Kagen potřeboval. Se silou znásobenou skokem vrazil pravou rukou svému protivníkovi do obličeje pažbu jeho vlastní pušky a levou rukou, za níž byla síla patnácti set liber, udeřil domorodce těsně pod hrudní kost.</p>
<p>Zachytil mrtvolu a vrhl ji na druhého domorodce, který ve chvíli, kdy se jeho druh ocitl mezi ním a Kagenem, nakrátko přerušil palbu. Teď se jeho střely zasekávaly do letícího těla. Rychle o krok ustoupil, znovu namířil a stiskl spoušť.</p>
<p>To už do něj Kagen vrazil. Kagen ucítil palčivý okamžik bolesti, když mu střela sežehla spánek. Nevšímal si toho a udeřil hranou ruky domorodce přes ohryzek. Muž se sesul k zemi a zůstal tiše ležet.</p>
<p>Kagen se otočil, stále ještě v pohybu a hledal dalšího protivníka.</p>
<p>Byl sám.</p>
<p>Sehnul se a kusem uniformy jednoho z domorodců si otřel krev z rukou. Pak se znechuceně otřásl. Bude to dlouhá cesta do tábora, pomyslel si a lhostejně odhodil kus krví ušpiněné látky na zem.</p>
<p>Dnešek tedy rozhodně nebyl jeho nejšťastnějším dnem.“</p>
<p>Sklíčeně si povzdechl, slezl zpět do prolákliny, sebral tam akustickou pušku a helmu a vydal se na cestu.</p>
<p>Na obzoru pořád ještě hořelo město.</p>
<p>Ragelliho hlas, který s tichým praskotem vycházel z krátkovlnné vysílačky v Kagenově pěsti, zněl hlasitě a vesele.</p>
<p>„Takže to jsi ty, Kagene,“ křičel se smíchem. „No, ohlásil ses právě včas. Moje senzory se právě začínaly ozývat. Ještě kousek a byl bych tě odkváknul.“</p>
<p>„Mám zničenou helmu a senzory jsou v pekle,“ odpověděl Kagen. „Víš, jak špatně se takhle odhaduje vzdálenost. Jo a dalkom je taky v pekle.“</p>
<p>„No jo, lampasáci už si říkali, co se s tebou asi stalo,“ přerušil ho Ragelli. „Dělalo jim to fakt těžkou hlavu. Jenže já si byl skoro jistej, že se dřív nebo později objevíš.“</p>
<p>„No jasně,“ přikývl Kagen. „Granát z jednoho z těch místních palebných hnízd mi rozbil rakety, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem se dostal zpátky. Teď jdu ale dovnitř.“</p>
<p>Pomalu vylezl z kráteru, v němž se ukrýval, a ukázal se vzdáleným hlídkám. Všechno prováděl pomalu a klidně.</p>
<p>Ragelli, který se jasně rýsoval proti ochranné cloně, pozvedl na pozdrav stříbrošedou ruku. Byl v kompletní duraslitové ochranné kombinéze, vedle níž vypadala Kagenova plastoidová zbroj jako balicí papír, a seděl v ovládací sedačce otočné ultrazvukové baterie. Obklopovala ho bublina ochranných štítů, které měnily jeho mohutnou postavu v neurčitou šmouhu.</p>
<p>Kagen mu zamával na oplátku a řadou dlouhých, pružných skoků překonal vzdálenost k hranici obranného perimetru. Zastavil se těsně před zátarasy na úpatí Ragelliho stanoviště.</p>
<p>„No, vypadá fakticky pěkně zdrchaně,“ řekl Ragelli, který si ho prohlížel zpoza plastoidového vizoru, doplněného senzorovými posilovači. „Ty lehké krunýře ti nezaručí bezpečnost ani co by se za nehet vešlo. Každý kluk z farmy, který má loveckou kulovnici, tě může provrtat skrz naskrz.</p>
<p>Kagen se zasmál. „Ale můžu se v něm alespoň hýbat. V té duraslitové kombinéze by ti nejspíš neublížila ani palebná síla celé útočné roty, ale rád bych tě viděl, jak v ní podnikneš něco rychlejšího, třeba zaútočíš, hochu. A obrana války nevyhrává.“</p>
<p>„To je tvoje parketa,“ řekl Ragelli. „Ale fakt je, že tahle strážní služba je strašlivě nudná.“ Stiskl něco na ovládacím panelu a část ochranné bariéry s bliknutím zmizela. Kagen mezerou rychle proklouzl. O zlomek vteřiny později se ochranná stěna znovu obnovila.</p>
<p>Kagen se rychlým krokem vydal do ubytovny mužstva. Když se přiblížil, dveře se automaticky otevřely a on s úlevou vstoupil dovnitř. Bylo příjemné být zase doma a v prostředí normální tíže. V ubytovnách byla udržována umělá tíže Wellington – normál, což byla dvojnásobná hodnota tíže pozemské. Bylo to sice drahé, ale vojenští páni neustále tvrdili, že pro pohodlí vojáka v poli není nic dost dobré.</p>
<p>Kagen si v přípravně mužstva vysvlékl plastoidovou kombinézu a hodil ji do výměnného kontejneru. Pak zamířil přímo do své buňky a natáhl se na lůžko.</p>
<p>Po chvíli se naklonil k jednoduchému kovovému stolku vedle postele, otevřel zásuvku, vytáhl z ní velkou zelenou kapsli, poněkud hltavě ji polkl, ulehl na záda a čekal, až ji jeho organismus vstřebá. Pravidla zakazovala konzumaci synthastimu mezi jídly, to věděl, ale tohle pravidlo nebylo nikdy vynucováno násilím. Jako většina vojáků bral Kagen přípravek téměř pravidelně, aby udržel svou rychlost a vytrvalost na maximální úrovni.</p>
<p>Několik minut potom, co spokojeně usnul, náhle ožilo komunikační zařízení nad jeho postelí.</p>
<p>„Kagen.“</p>
<p>Kagen se okamžitě posadil a spánek z něj vyprchal.</p>
<p>„Potvrzuji,“ řekl.</p>
<p>„Okamžitě se hlaste u majora Gradyho.“</p>
<p>Kagen se široce usmál. Pomyslel si, že na jeho žádost zareagovali rychle. A byl to hezky vysoký důstojník. Kagen se rychle převlékl do volné hnědé uniformy a vydal se napříč základnou.</p>
<p>Baráky nejvyšších důstojníků byly ve středu opevnění. Byla to jasně osvětlená třípatrová budova, pokrytá ochrannými štíty a střežená kruhem hlídek v lehkých bojových kombinézách. Jeden ze strážných Kagena poznal a podle rozkazu ho vpustil dovnitř.</p>
<p>Hned za dveřmi se zastavil a čekal, dokud celá sada senzorů nezkontrolovala, že není ozbrojen. Bylo samozřejmé, že vojáci v přítomnosti vyšších důstojníků nesměli nosit zbraň. Kdyby měl u sebe například akustickou pušku, rozezněly by se poplašné hlásiče po celé budově a tažné paprsky, ukryté ve stěnách a stropě, by ho okamžitě znehybnily.</p>
<p>On však kontrolou prošel, takže mohl pokračovat dlouhou chodbou ke kanceláři majora Gradyho. Urazil první třetinu cesty, když se mu na zápěstích sevřely první tažné paprsky. Začal se jim bránit ihned, když pocítil na kůži jejich neviditelný dotek, ale svíraly ho pevně. Další, uváděné do činnosti automaticky jeho pohybem, se přidávaly s každým krokem, který v chodbě udělal..</p>
<p>Kagen tiše zaklel a bojoval s touhou paprskům vzdorovat. Nesnášel tu bezmoc, kterou cítil, když ho spoutaly tažné paprsky, ale taková byla pravidla spojená s návštěvou u vyšších důstojníků.</p>
<p>Dveře se před ním otevřely a on jimi prošel. Okamžitě se ho zmocnila celá sada tažných paprsků, které ho dokonale znehybnily. Několik z nich poněkud změnilo sílu a polohu a jeho tělo bylo přinuceno postavit se do toporného pozoru, přestože jeho svaly sténaly odporem.</p>
<p>Major Carl Grady pracoval u neuspořádaného psacího stolu stojícího dva tři metry ode dveří a právě něco psal na osmerku papíru. Vedle pravého loktu se mu tyčila hromádka papírů a na nich místo těžítka ležela starodávná laserová pistole.</p>
<p>Kagen pistoli poznal. Bylo to jakési dědictví, které se v rodině Gradyů předávalo z generace na generaci. Pověst o ní pravila, že ji jakýsi vzdálený majorův předek použil na Zemi, za Ohňové války, která proběhla začátkem jednadvacátého století. Navzdory jejímu stáří se předpokládalo, že je tahle věcička funkční.</p>
<p>Po několikaminutovém tichu Grady konečně odložil pero, zvedl hlavu a zadíval se na Kagena. Na tak vysokého důstojníka byl neobvykle mladý, ale neposlušné prošedlé vlasy působily, že vypadal starší. Jako všichni vyšší důstojníci se narodil na Zemi a byl také křehčí a pomalejší než většina vojáků pocházejících z planet s vyšší gravitací, jako byly válečné světy Wellington, nebo Rommel.</p>
<p>„Hlaste se,“ řekl Grady odměřeně. Jako obvykle se na jeho bledé, hubené tváři odrážela nezastíraná nuda.</p>
<p>„Důstojník John Kagen, útočné oddíly Pozemský expediční sbor.“</p>
<p>Grady přikývl, aniž ho prakticky poslouchal. Otevřel jednu ze zásuvek stolu a vytáhl z ní arch papíru.</p>
<p>„Kagene,“ řekl a hrál si s papírem, „myslím, že víte, proč tady jste.“ Pak poklepal na papír prstem. „Co má znamenat tohle?“</p>
<p>„Přesně to, co se tam píše, majore,“ odpověděl Kagen. Pokusil se přešlápnout, ale tažné paprsky ho držely pevně.</p>
<p>Grady si toho všiml a udělal rukou netrpělivé gesto. „Pohov.“ Většina tažných paprsků povolila a ponechala tak Kagenovi jistou svobodu pohybu, i když jen s poloviční rychlostí. Ten se s úlevou protáhl a usmál.</p>
<p>„Moje služební období vyprší během čtrnácti dnů, majore. Nemám v úmyslu podepsat další turnus. Proto jsem požádal o přesun na Zemi. Nic jiného v tom není.“</p>
<p>Grady pozvedl o několik milimetrů obočí, ale nuda se z tmavých očí ani v nejmenším nevytratila.</p>
<p>„Opravdu?“ ujišťoval se. „Jste vojákem skoro dvacet let, Kagene. Proč odcházíte teď? Obávám se, že vám nerozumím.“</p>
<p>Kagen pokrčil rameny. „Já sám nevím. Stárnu. Možná už začínám mít dost táborového života. Všechno vás to začne postupně nudit, pane, jak dobýváte jednu tu zatracenou kouli plnou bláta za druhou. Už bych chtěl něco jiného. Trochu nějakého vzrušení.“</p>
<p>Grady přikývl. „Chápu. Ale myslím, že s vámi nemohu souhlasit, Kagene.“ Jeho hlas byl měkký a vemlouvavý. „Myslím, že P.E.S. podceňujete. Ceká vás spousta vzrušení, jen nám dejte šanci.“ Pak se opřel v židli a pohrával si s tužkou, kterou sebral se stolu. „Něco vám řeknu, Kagene. Jak víte, jsme už skoro třicet let ve válečném stavu s hrangánskou říší. Přímé střety mezi námi a nepřítelem jsou nevýrazné a dochází k nim s velkými časovými intervaly. Víte proč?“</p>
<p>„Jasně,“ přikývl Kagen.</p>
<p>Grady si ho nevšímal. „Já vám řeknu proč,“ pokračoval nevzrušeně. „Zatím se obě strany snažily upevnit si postavení tím, že obsadí ty malé světy v hraničních oblastech. Ty koule plné bláta, jak vy jim říkáte. Jenže jsou to velice důležité koule bláta. Potřebujeme je na základny, kvůli surovinám, průmyslové kapacitě a pracovním silám, pro něž vypíšeme povinnost. Proto se pokoušíme snížit při našich taženích jejich poškození na minimum.. A proto taky používáme psychologické zbraně, jako jsou jekomety. Vyděsit a obrátit na útěk co nejvíc domorodců před prvním těžkým útokem. Uchránit pracovní síly.“</p>
<p>„To všechno vím,“ přerušil ho Kagen s typickou wellingtonskou přímočarostí. „A co má být? Kvůli tomu jste si mě sem jistě nepozval.“</p>
<p>Grady zvedl pohled od tužky, s níž si pohrával. „Jistě ne,“ potřásl hlavou. „Takže vám řeknu proč. Předehry skončily. Teď dojde na lámání chleba. Už zbývá jen hrstka světů, které nebyly rozděleny. Už v nejbližší době se dostaneme do přímého konfliktu s hrangánskými útočnými útvary. Do roka budeme útočit na jejich základny.“</p>
<p>Major se vyčkávavě zahleděl na Kagena a čekal na odpověď. Když žádná nepřišla, přeběhl mu po tváři poněkud rozpačitý výraz. Pak se znovu naklonil kupředu.</p>
<p>„Copak mi nerozumíte, Kagene?“ zeptal se. „Jaké větší vzrušení byste si přál? Už žádné šarvátky s těmihle umrněnými civilisty v uniformách, s jejich špinavými atomovými granáty a zastaralými projektilovými zbraněmi. Hrangané – to je skutečný nepřítel. Stejně jako my mají profesionální armádu už celá desetiletí. Jsou to vojáci do morku kostí. A dobří vojáci. Mají ochranné štíty a moderní zbraně. Je to nepřítel, který skutečně prověří kvalitu našich útočných oddílů.“</p>
<p>„Možná,“ přikývl Kagen s pochybami. „Jenže tohle právě není ten druh vzrušení, jaký jsem měl na mysli. Stárnu. Všiml jsem si, že jsem v poslední době pomalejší – a dokonce ani synthastim už mi nepomáhá.“</p>
<p>Grady potřásl hlavou. „Máte jeden z nejlepších záznamů a hodnocení v historii celých P.E.S., Kagene. Byl jste dvakrát vyznamenán Hvězdným křížem a třikrát medailí Světového kongresu. Každá komunikační stanice na Zemi přinesla zpracování té historie, kdy jste zachránil výsadek na Toregu. Proč byste.měl právě teď začít pochybovat o své výkonnosti? Přesně takové muže, jako jste vy, teď budeme potřebovat proti Hranganům. Přihlaste se na další období.“</p>
<p>„Ne,“ odmítl Kagen rezolutně. „Řády říkají, že máte po dvaceti letech právo na penzi a ty medaile mi vynesly pěkný balík na příplatcích. A já si je teď chci užít.“ Pak se široce usmál. „Jak říkáte, každý na Zemi mě zná. Jsem hrdina. Myslím, že s takovou pověstí to bude vážně skvělá jízda!“</p>
<p>Grady se zasmušil a netrpělivě zabubnoval prsty na stolní desku. „Vím, co říkají řády, Kagene. Jenže do penze vlastně nikdo neodchází – to přece musíte vědět. Většina vojáků zůstává v armádě. To je jejich práce. O tom přece Války světů jsou.“</p>
<p>„Víte, majore, to je všechno hezké, ale mně je to jedno,“ odpověděl Kagen. „Znám řády a vím, že mám právo odejít do penze. Nemůžete mi v tom zabránit.“</p>
<p>Grady jeho prohlášení chvilku zvažoval a oči mu potemněly.</p>
<p>„Dobrá,“ přikývl nakonec po dlouhém mlčení. „Buďme v tomto směru rozumní. Odejdete na odpočinek s plnou penzí a všemi příplatky. Dopravíme vás na Wellington, na místo, které si vyberete. Nebo na Rommel, budete-li si přát. Jmenujeme vás šéfem kasáren nováčků – nebo kterékoliv jiné věkové skupiny. Můžete být velitelem výcvikového tábora. S vašimi záznamy můžete začít až úplně nahoře.“</p>
<p>„Ne-e,“ zavrtěl Kagen hlavou. „Žádný Wellington ani Rommel. Chci na Zemi.“</p>
<p>„Ale proč? Narodil jste se na Wellinghtonu a byl jste tam vychován – v jedné z těch ubytoven na horách, pokud se nepletu. Zemi jste nikdy neviděl.“</p>
<p>„To je pravda,“ přikývl Kagen. „Jenže jsem ji viděl v táborových vysíláních a šotech. A to, co jsem viděl, se mi moc líbilo. Později jsem toho o Zemi hodně přečetl. Takže teď bych chtěl vidět, jak to vypadá ve skutečnosti.“ Odmlčel se a znovu se usmál. „Řekněme, že bych rád viděl, za co jsem celou tu dobu bojoval.“</p>
<p>Gradyho obličej zcela nezastírané vyjadřoval jeho nespokojenost. „Kagene, já jsem ze Země,“ řekl. „Říkám vám, nebude se vám líbit. Nehodíte se tam. Přitažlivost je nízká – a neexistují tam žádné ubytovny ani kasárna s uměle zvyšovanou gravitací, nemáte se kam uchýlit. Synthastim je tam ilegální, přísně zakázaná droga. Jenže lidé z Válečných světů ho potřebují, takže budete muset platit neuvěřitelné sumy, jen abyste ho dostal. Pozemšťané navíc nejsou lidé s doladěnými reakcemi. Jsou to jiní lidé. Vraťte se na Wellington. Budete mezi svými.“</p>
<p>„Možná že to je právě jeden z důvodů, proč chci na Zem,“ odpověděl Kagen tvrdohlavě. „Na Wellingtonu budu jenom jedním ze stovek starých veteránů. K čertu, každý z vojáků, který odejde na odpočinek, se vrací do svých původních ubikací. Jenže na Zemi budu celebrita. Někdo. Budu nejrychlejší a nejsilnější člověk na celé planetě. To musí mít své výhody.“</p>
<p>Grady začal vypadat dost nervózně. „A co přitažlivost?“ připomínal. „A synthastim?“</p>
<p>„Na menší přitažlivost si za chvíli zvyknu, to nebude žádná potíž. A taky nebudu potřebovat plnou rychlost a všechnu sílu, takže doufám, že se dokážu zbavit i návyku na synthastim.“</p>
<p>Grady si prohrábl rukou neuspořádané vlasy a pochybovačně potřásl hlavou. Pak nastalo dlouhé, tíživé ticho. Nakonec se Grady naklonil přes stůl.</p>
<p>Jeho prsty vyrazily k laserové pistoli.</p>
<p>Kagen reagoval. Vrhl se kupředu a těch několik tažných paprsků, které ho držely, ho zpomalilo jen nepatrně. Jeho ruka se snesla na Gradyho zápěstí ve vražedném oblouku. V téže chvíli se však Kagena zmocnily další svazky paprsků, znehybněl a jeho ruka nejen že nedopadla, ale on sám byl sražen na podlahu.</p>
<p>Grady, jehož ruka se zastavila na poloviční cestě k pistoli, se znovu opřel v křesle. Tvář měl bílou a byl očividně otřesený. Pozvedl ruku a tažné paprsky poněkud povolily. Kagen se pomalu a namáhavě zvedl na nohy.</p>
<p>„Vidíte, Kagene, tenhle malý test dokázal, že jste stejně fit, jako kdykoliv předtím. Kdybych na vás neměl zaměřených několik tažných paprsků, byl byste mě dostal. Jak jsem vám řekl, potřebujeme muže s vaším výcvikem a s vašimi zkušenostmi. Potřebujeme vás proti Hranganům. Podepište další rundu.“</p>
<p>Kagenovy modré oči byly stále ještě zakaleny hněvem. „K čertu s Hrangany,“ odsekl. „Nechci a nedám se znovu nalejt a žádný z těch vašich pitomých triků mě nepřinutí k tomu, abych změnil názor. Jdu na penzi na Zem. Nemůžete mi v tom zabránit!“</p>
<p>Grady si zakryl tvář rukama a povzdechl si.</p>
<p>„Dobrá, Kagene,“ řekl nakonec. „Vyhrál jste. Předám vaši žádost dál.“</p>
<p>Zvedl hlavu, a když se zadíval na Kagena, byl jeho pohled podivně ustaraný.</p>
<p>„Byl jste velký voják, Kagene. Budete nám chybět. A řeknu vám, že svého rozhodnutí budete litovat. Jste si jistý, že si to nechcete ještě jednou rozmyslet?“</p>
<p>„Naprosto jistý,“ odsekl Kagen.</p>
<p>Podivný výraz v Gradyho očích náhle zmizel. Jeho tvář na sebe opět vzala masku unuděné lhostejnosti.</p>
<p>„V pořádku,“ řekl odměřeně. „Můžete odejít.“</p>
<p>Tažné paprsky sledovaly Kagena, i když se otočil. A provázely ho – velmi těsně – na celé cestě z budovy.</p>
<p>„Jsi připravený, Kagene?“ zeptal se Ragelli, který se nedbale opíral o dveře obytné buňky.</p>
<p>Kagen zvedl malý cestovní vak a vrhl poslední pohled kolem, aby se ujistil, že nic nezapomněl. Buňka byla naprosto prázdná.</p>
<p>„Myslím, že ano,“ přikývl a vyšel dveřmi.</p>
<p>Ragelli si natáhl plastoidovou helmu, kterou do té chvíle nesl v podpaží, a pospíchal chodbou za ním. „Takže jsi skončil,“ řekl, když s Kagenem vyrovnal krok.</p>
<p>„Jo,“ přikývl Kagen. „Ode dneška za týden se už budu povalovat někde na Zemi, zatímco tobě se budou dělat v tom tvém duraslitovém smokingu puchýře na zadku.“</p>
<p>Ragelli se zasmál. „Možná,“ řekl. „Jenže si stejně myslím, že jsi blázen, když sis vybral zrovna Zem, když jsi mohl dělat třeba velitele celého výcvikového tábora na Wellingtonu. A to už ani nemluvím o tom, že chceš vůbec odejít, což už je sama o sobě pěkná pitomost…“</p>
<p>Dveře budovy se před nimi otevřely a oba muži vyšli ven. Ragelli stále mluvil, druhý strážný se připojil ke Kágenovi z druhé strany. Stejně jako Ragelli byl v lehké bojové kombinéze.</p>
<p>Kagen sám byl oblečený v bílé vycházkové uniformě zdobené zlatem. Na boku měl v černém koženém pouzdře zavěšen protokolární deaktivovaný laser. Uniformu doplňovaly vysoké kožené boty ve stejné barvě jako pouzdro a vyleštěná ocelová helma. Azurově modré pásky na rameni označovaly jeho bojovou hodnost. Na hrudi mu při chůzi tiše cinkala vyznamenání.</p>
<p>Celá Kagenova třetí útočná četa stála v pozoru na malém kosmodromu za ubytovnami, aby mu při odchodu na odpočinek vzdala čest. Podél rampy transportního raketoplánu stála skupina vysokých důstojníků, chráněných silovými štíty. V první řadě stál major Grady a zdálo se, že jeho unuděný výraz je ochrannými štíty poněkud zkreslený.</p>
<p>Kagen v doprovodu dvou strážných pomalu kráčel po betonové ploše a pod helmou se usmíval. Pak se nad plochou rozlehl zvuk píšťal a Kagen poznal bojovou hymnu P.E.S., která byla současnic planetární hymnou Wellingtonu.</p>
<p>Na začátku rampy se obrátil a zadíval se nazpět. Četa před ním na rozkaz jednoho z důstojníků pak se strojovou přesností zasalutovala a čekala, dokud Kagen pozdrav neopětoval. Pak jeden z poddůstojníků postoupil kupředu a podal mu výstupní doklady.</p>
<p>Kagen je zasunul do opasku, rychle naposled zamával Ragellimu a pospíchal po rampě nahoru. Ta se za ním pomalu zvedla.</p>
<p>Uvnitř lodi ho pozdravil uctivým kývnutím jeden z členů posádky. „Máte připravenou zvláštní kajutu,“ oznámil mu. „Následujte mě. Cesta bude trvat pouhých patnáct minut. Pak přestoupíte na kosmickou loď, která míří k Zemi.“</p>
<p>Kagen přikývl a sledoval muže do své kajuty. Jak se ukázalo, byla to jednoduchá, holá místnost, vyztužená duraslitovými pláty. Jednu stěnu pokrývala obrazovka. Proti ní bylo antigravitační lůžko.</p>
<p>Když Kagen osaměl, ulehl na lůžko a helmu vtiskl do držáku na jedné straně. Pocítil působení tažných paprsků, které ho před startem těsně připoutaly k lůžku.</p>
<p>O několik minut později se z hlubin lodi ozvalo nezřetelné dunění a Kagen ucítil, jak ho do lůžka mačká síla několikanásobného přetížení. Obrazovka náhle ožila a ukázala klesající povrch planety.</p>
<p>Když dosáhli oběžné dráhy, obrazovka zablikala a zhasla. Kagen si chtěl sednout, ale zjistil, že se stále ještě nedokáže pohnout. Tažné paprsky ho neustále pevně poutaly k lůžku.</p>
<p>Zamračil se. Jakmile se loď ocitla na oběžné dráze, nebyl jediný důvod, proč by měl setrvávat na lůžku. Nějaký pitomec ho zapomněl uvolnit.</p>
<p>„Hej!“ vykřikl, protože předpokládal, že někde v místnosti bude umístěn combox. „Tažné paprsky zůstaly zapnuté. Uvolněte to svinstvo, nemůžu se hýbat!“</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>Znovu se vzepřel proti síle paprsků. Měl dojem, jako kdyby jejich tlak zesílil. Ta mizerná věc ho začala nepříjemně svírat. Ti idioti tam někde na můstku museli otáčet knoflíkem na opačnou stranu.</p>
<p>Sám pro sebe zaklel. „Ne!“ vykřikl. „Teď táhnou ještě silněji! Upravujete je na opačnou stranu!“</p>
<p>Tah se ale neustále zvyšoval a Kagen cítil, jak se postupně přidávají další a další paprsky, takže nakonec pokrývaly celé jeho tělo jako neviditelná pokrývka. A začínalo to opravdu bolet.</p>
<p>„Vy kreténi,“ zaječel. „Tupci! Vypněte to, idioti!.“ V náhlém záchvatu zuřivosti vychrlil proud nadávek a vzepřel se proti paprskům. Bohužel ani svaly vypěstované na Wellingtonu na ně nestačily. Byl připoután na lůžko a zcela bezmocný.</p>
<p>Jeden z paprsků mu mířil na levou stranu hrudi. Jeho síla mu tiskla Hvězdný kříž bolestivě do těla. Ostrý okraj leštěného kovu právě prořízl látku uniformy a Kagen viděl, jak se na bílé látce pomalu šíří rudá skvrna.</p>
<p>Tlak stále rostl a Kagen se zazmítal bolestí, v marném pokusu vzepřít se neviditelným okovům. Nepomohlo mu to. Tlak se dále zvyšoval a k původním se přidávaly další a další paprsky.</p>
<p>„Zarazte to!“ křičel. „Vy hajzlové, počkejte až odsud vylezu! Roztrhám vás na kusy! Vždyť mě můžete zabít!“</p>
<p>Najednou zaslechl ostré zapraskání kosti, která se poddala příšernému tlaku. Ucítil nával bolesti na pravém zápěstí. O několik vteřin později se ozvalo další prasknutí.</p>
<p>„Vypněte to,“ křičel, a jeho hlas zhrubl bolestí. „Copak to nevidíte? Vždyť mě zabijete!“</p>
<p>A najednou pochopil, že přesně o to jde.</p>
<p>Grady se s úšklebkem obrátil na svého pobočníka, který vstoupil do kanceláře.</p>
<p>„No? Tak co?“</p>
<p>Pobočník, mladý pozemšťan, který tady byl jako účastník výcvikového kurzu pro vyšší důstojníky, předpisově zasalutoval. „Právě jsme dostali zprávu z raketoplánu, pane. Je po všem. Chtějí vědět, co mají udělat s tělem.“</p>
<p>„Vyhodit do vesmíru,“ odpověděl Grady. „Stejně dobré, jako cokoliv jiného.“ Po tváři mu přeběhl náznak úsměvu. Pak potřásl hlavou. „Škoda. Kagen byl skvělý voják a dokonalý v boji, ale jeho psychovýcvik musel někde selhat. Měli bychom poslat důrazné upozornění psychooddělení jeho kasáren. I když je velmi zvláštní, že se to až dosud neprojevilo.“</p>
<p>Znovu nedůvěřivě zavrtěl hlavou. „Země,“ řekl. „Na okamžik byl natolik přesvědčivý, že dokonce i mě napadlo, zda by to nebylo možné. Jenže po té zkoušce s laserem jsem si byl jistý. Nešlo by to.“ Skoro neznatelně se otřásl. „Člověk z Válečných světů a nechat ho volně pobíhat po Zemi.“ Pak se vrátil ke svým papírům.</p>
<p>Když se pobočník obrátil k odchodu, zvedl Grady znovu hlavu.</p>
<p>„A ještě jednu věc,“ dodal. „Nezapomeňte poslat zprávu na Zem. Něco jako ‚Válečný hrdina zahynul během útoku Hranganů na kosmickou loď.‘ Trochu to vyšperkujte. Ona už to nějaká z těch velkých pozemských sítí zachytí a rozmázne. Jeho vyznamenání zašlete na Wellington, jistě je budou chtít vystavit v jeho kasárnách.“</p>
<p>Pobočník přikývl a Grady se vrátil ke své práci. Zdálo se, že se pořád ještě nudí.</p><empty-line /><p><strong>NOC VAMPÝRŮ</strong></p>
<p>GEORGE RAYMOND RICHARD MARTIN</p>
<p>(Night of the Vampyres)</p>
<p>Prohlášení přišlo v nejsledovanějším vysílacím čase.</p>
<p>Všechny čtyři velké holovizní sítě společně s většinou nezávislých stanic přerušily naráz vysílání. Na okamžik zavládla na obrazovkách praskající šeď. Pak nějaký hlas krátce ohlásil: „Dámy a pánové, prezident Spojených států.“</p>
<p>John Hartmann byl nejmladším mužem, který kdy vykonával prezidentský úřad, a komentátoři rádi dodávali, že na televizní obrazovce vypadá lépe než jeho předchůdci. Jemně řezané, příjemné tahy obličeje, vtip a oslnivě bílý úsměv obstaraly Alianci svobody mírnou většinu při posledních, velmi neúprosných volbách, kterých se účastnily ještě čtyři další strany. Jeho politický čich mu umožnil uzavřít volební koalici se starorepublikány, která ho dovedla až do Bílého domu.</p>
<p>Teď se však Hartmann neusmíval. Tvářil se vážně s kamenným výrazem v obličeji. Seděl za psacím stolem v Oválné pracovně a díval se do papírů, které svíral v ruce. Po krátké odmlce zvedl hlavu a tmavé oči zpříma nahlížely do domácností celého národa.</p>
<p>„Drazí spoluobčané,“ pronesl vážně, „dnes večer se naše vlast ocitla v nejtěžší krizi v celé své dlouhé a velké historii. Přibližné před hodinou se stala americká letecká základna v Kalifornii obětí bezohledného, brutálního útoku…“</p>
<p>První obětí se stala nepozorná hlídka. Útočník byl rychlý, tichý a hbitý. Použil nůž. Strážný zemřel, aniž by si uvědomil, co se děje.</p>
<p>Další útočníci se zapojili do akce, ještě než tělo strážného dopadlo na zem. Bezpečnostní elektrické okruhy byly přemostěny s ohledem na připojená poplašná zařízení. Plameny ze svářecích hořáků se zakously do vysokého drátěného plotu, který vzápětí padl. Ze tmy se vynořovali noví a noví vetřelci a vbíhali vytvořenými průchody do objektu.</p>
<p>Nájezdníkům se však nepodařilo vyřadit všechna poplašná zařízení. Ozvalo se houkání sirén. Základna, uložená ke spánku, náhle ožila. Tím veškeré utajení padlo a útočníci se rozběhli kupředu. Přímo ke startovací dráze.</p>
<p>Kdosi zahájil palbu. Ozval se ječivý výkřik. U hlavní brány pátrala ohromená stráž po narušitelích. Dávka z kulometu je zastihla na místě a mrštila jimi v krvavé smrtelné křeči na drátěný plot. Ruční granát prolétl vzduchem a brána se vyvrátila pod náporem prudké exploze.</p>
<p>„Útok byl překvapivý, dobře naplánovaný a naprosto nemilosrdný,“ pokračoval Hartmann v proslovu k národu. „Obrana se za takových podmínek rovnala hrdinskému činu. Při bitvě padla téměř stovka amerických vojáků.“</p>
<p>Kabel s proudem se podařilo několik sekund po zahájení útoku přerušit. Přesně zamířené ruční granáty se postaraly o nouzové napájecí systémy. Všude zavládla tma. Napomáhala tomu i bezměsíčná noc a husté mraky, které zakryly hvězdy. Jediné světlo poskytovaly záblesky kulometů a exploze u hlavní brány. Obrana sama téměř neměla smysl a ani nebyla nijak řízena. Vojáci, zaskočení houkáním sirén, vybíhali z ubikací směrem k bráně, kde byl boj podle všech známek nejprudší. Na obou stranách plotu se útočníci i obránci přitiskli k zemi. Propukla silná křížová palba.</p>
<p>Velitel základny byl zmatený a překvapený stejně jako jeho vojáci. Uběhlo několik cenných minut, během nichž se spolu se štábem pokoušel získat přehled a potřebné informace, co se kolem nich odehrává. Reagovali téměř instinktivně. Obranu zřídili kolem velitelské věže a zbrojního skladu. Další muže vyslali k letounům.</p>
<p>Ale největší část posádky se zapojila do boje kolem hlavní brány, kde zuřil boj nejurputněji.</p>
<p>Obránci si ze skladu opatřili těžké zbraně. Křoviny před drátěným plotem drtily miny z minometů a granáty lehkých děl rozorávaly zeminu. Postavení útočníků se ocitlo pod systematickou bubnovou palbou. Pak obránci podnikli útok pod ochranou závoje dýmu a slzného plynu a vnikli do nepřátelských pozic.</p>
<p>Až na mrtvá těla nikoho nezastihli. Útočníci se stáhli stejně náhle, jako se objevili.</p>
<p>Okamžitě zazněl rozkaz k pronásledování, ale stejně rychle byl odvolán. Do štěkotu kulometů a výbuchů granátů se vmísil další zvuk.</p>
<p>Hluk startujících proudových motorů.</p>
<p>„Útočníci zaměřili nejsilnější úder na hlavní bránu základny,“ sděloval Hartmann. „Přes veškerou koncentraci sil byl celý útok pouhým klamným manévrem. Během boje pronikla malá skupinka útočníků na jiném místě na základnu, zlomila slabý odpor obránců a obsadila malou část letiště.“ Prezidentův obličej ukazoval vnitřní napětí. „Cílem útoku byla letka dálkových bombardérů a jejich stíhací doprovod. Jako součást naší hlavní obranné linie k odstrašení komunistické agrese byly i tyto bombardéry připravené k boji, natankované a během několika sekund připravené startovat, pro případ protivníkova útoku.“ Hartmann si dopřál řečnickou pauzu, podíval se na poznámky v ruce a opět pozvedl hlavu. „Naši chlapci reagovali rychle a statečně. Zaslouží si naši úctu. Mnoho strojů vybojovali zpět a několik jich sestřelili při startu. Přes hrdinský odpor se útočníkům podařilo dostat do vzduchu sedm stíhaček a dva bombardéry. Drazí spoluobčané, oba bombardovací letouny byly vyzbrojeny atomovými zbraněmi.“ Opět se odmlčel. Pozadí Oválného pokoje zmizelo. Na obrazovce zůstal jen prezident sedící u psacího stolu spolu s prázdnou bílou zdí. Na ní se náhle objevilo šest známých vět.</p>
<p>„Ještě během útoku mi doručili do Washingtonu ultimátum,“ pokračoval Hartmann. „Pokud je ve lhůtě tří hodin nesplníme, jak mi sdělili, svrhnou na Washington D. C. vodíkovou pumu. Tady vidíte, co žádají.“ Ukázal za sebe. „Většinu z nich už jste viděli. Nazvali je šesti požadavky. Jsem si jist, že je znáte stejně dobře jako já. Požadují okamžité ukončení americké pomoci našim ohroženým přátelům v Africe a na Středním východě, systematické zničení našich obranných zařízení a rozpuštění velkoměstských zvláštních, jednotek, které přinesly do našich měst znovu pořádek a zákon, propuštění tisíců nebezpečných zločinců, odvolání federálních omezení na rozšiřování obscénní a subversivní literatury a rozumí se samo sebou“ – prezident předvedl známý úsměv – „i mé odstoupení z úřadu prezidenta Spojených států.“</p>
<p>Úsměv zmizel.</p>
<p>„Tato výzva je návodem pro národní sebevraždu, receptem pro kapitulaci a ponížení. Vrhlo by nás to zpět do anarchie ničím neřízené společnosti bez platných zákonů. Velká většina Američanů podobné návrhy odmítla.</p>
<p>Jak víte, za výzvou se skrývá malá, ale nebezpečna skupina. Reprezentuje politický program takzvané American Liberation Front (Americké osvobozenecké fronty).“</p>
<p>Pozadí se znovu změnilo. Zvětšenina šestice odstavců se ztratila z obrazovky. Prezident seděl pod velkou fotografií vousatého, dlouhovlasého mladíka s černou čapkou a zválenou černou uniformou. Muž byl mrtvý. Velká část trupu byla utržena.</p>
<p>„Vzadu za mnou vidíte snímek zabitého útočníka,“ prohlašoval Hartmann. „Stejně jako všichni ostatní, které jsme našli, měl na sobě uniformu paramilitárního křídla ALF – Americké osvobozenecké fronty.“</p>
<p>Fotografie zmizela. Hartmannův obličej vyjadřoval hněv.</p>
<p>„Okolnosti jsou jasné. Ale tentokrát ALF zašla příliš daleko. Já se neskloním před nukleárním vyděračstvím. Není důvod k obavám, milí spoluobčané. A zvláště vy, obyvatelé Washingtonu, se neobávejte ničeho. Slibuji, že stroje uloupené ALF najdeme a zničíme, ještě než se dostanou nad cíl.</p>
<p>Vůdcové ALF se brzy dozví, že se zmýlili, když se pokusili otřást současnou vládou. Příliš dlouho nás oslabovali a rozdělovali a paktovali se se silami, které by náš národ chtěly zotročit. Nehodláme jim to nadále trpět.</p>
<p>Pro noční útok lze použít jen jedno slovo: velezrada.</p>
<p>Proto budu s útočníky jednat jako s velezrádci.“</p>
<p>„Mám je,“ zvolal McKinnis. Hlas mu zastíraly atmosférické poruchy. „Nebo něco podobného.“</p>
<p>Reynolds vlastně informace nepotřeboval. Sám jimi disponoval. Krátce se podíval na radarovou mapu. Radarové odezvy se nacházely na okraji obrazovky radaru, mnoho mil odsud, východní kurs ve výšce 90 000 stop. Pohybovaly se vysoko a velmi rychle.</p>
<p>Z reproduktoru se linulo praskání. Pak se ozval Bonetto, velitel letky.</p>
<p>„Asi to jsou oni. Je jich devět. Podíváme se na ně.“ Bonettův stroj zvedl příď k obloze a prudce stoupal vzhůru. Ostatní letouny ho následovaly v široce rozevřené formaci. Devět stíhačů LF 7 Vampýr. Červeně-bílo-modré vlajky na blýskavě černém kovu a pod nimi stříbrné zuby.</p>
<p>Lovecká smečka, připravená vrhnout se na vyhlédnutou kořist.</p>
<p>Na otevřeném spojovacím kanále se ozval další hlas.</p>
<p>„Hej, kdo měl ten správný čich? Všichni je hledají. Vsadím se, že nám to přinese povýšení. Máme kliku.“</p>
<p>To je Dutton, odhadoval v duchu Reynolds. Bojechtivý chlap, ctižádostivý. Zřejmě se považoval za miláčka štěstěny. Reynolds ne. Náhle ucítil, jak mu po zádech stéká studený pot.</p>
<p>Všechno mluvilo proti. Ten chlap měl do jisté míry pravdu. Bombardéry patřily k typu LB 4, lasery vyzbrojenému netvoru s enormní rychlostní rezervou. S klidem si mohly vybrat kteroukoliv ze dvanácti tras, a přesto by se dostaly nad Washington včas. Všechny letouny a radarové stanice je horečně hledaly.</p>
<p>Jaká tedy byla šance, že na ně Reynolds se svou letkou narazí nad severní Nebraskou?</p>
<p>Bylo to příliš krásné, aby to byla pravda, říkal si neustále.</p>
<p>„Spatřili nás,“ hlásil Bonetto. „Stoupají. A zrychlují. Zmizte.“</p>
<p>Reynolds se zachoval ve shodě s výzvou. Jeho letoun zaujímal místo na kraji formace tvaru V a pevně se ho držel. Oči za kyslíkovou maskou neklidně těkaly po jednotlivých přístrojích. Mach 1,3. Pak 1,4. A stále výš.</p>
<p>Doháněli je. Stoupali a doháněli je.</p>
<p>Radar ukazoval pozici cílových objektů. Na infraobrazovce naskočil malý bod. Ale vlastní oči při pohledu z kokpitu nezachytily nic. Jen studená čerň oblohy a hvězdy. Letěli nad mraky.</p>
<p>Mizerové, ulevil si Reynolds. Ukradli nejrafinovanější kupu kovu, kterou kdy lidé vyrobili, a neumí s tím zacházet. Ani nepoužili radarové pátrače. Jako by si přáli, aby je sestřelili.</p>
<p>Zapraskání.</p>
<p>„Udržují výšku.“ Opět Bonettův hlas. „Žádné rakety, dokud nepřikážu. A nezapomínejte, že tahle velká děťátka vám snadno seškvaří zadek.“</p>
<p>Reynolds se znova podíval na radar. Protivníci se zdržovali ve výšce 100 000 stop a zatím ji nemínili opustit. Stroje typu LB 4 mohly klidně vystoupat mnohem výše, ale pro doprovodné stíhače znamenala současná výška maximální hranici. Rapíry. Reynolds se upamatoval na předletovou přípravu.</p>
<p>Chtěli zůstat pohromadě. To mělo smysl. Bombardéry budou Rapíry potřebovat. Stovka nebyla pro Vampýry překážkou.</p>
<p>Reynolds přivřel oči. Měl pocit, že cosi zahlédl. Stříbrný záblesk. Byli to oni? Nebo jen jeho představa? Těžko říci. Stejně to brzy zjistí. Doháněli je. Ať by bombardéry letěly jakkoli rychle, velké LB 4 se nemohly Vampýrům rovnat. Rapíry možná, ale museli zůstat u bombardérů.</p>
<p>Byla to tedy jen otázka času. Dostihnou je dlouho před tím, než se dostanou nad Washington. A pak?</p>
<p>Reynolds se ošil. Nechtěl o tom příliš přemýšlet. Ještě nikdy neprožil skutečný boj. Podobná představa se mu nezamlouvala ani za mák.</p>
<p>Ústa mu vyschla. Ztěžka polkl. Teprve dnešního rána mluvili s Annou, jaké mají štěstí, a plánovali dovolenou. A další společný život. Doba služby mu téměř celá uplynula a on byl pořád v bezpečí ve Státech. Tolik přátel padlo v Jihoafrické válce. On měl štěstí.</p>
<p>A teď tohle. Náhle se vynořila možnost, že ráno nemusí být tak zářivé. Že dokonce nemusí nastat další. Vyděsilo ho to.</p>
<p>Ale tím to nekončilo. I kdyby přežil, nebyl si jistý. Co se týkalo zabíjení.</p>
<p>Neměl by si nad tím lámat hlavu. Dobře věděl, co může přijít, když se přihlásil. Ale tehdy bylo všechno jiné. Věřil, že poletí do boje proti Rusům nebo Číňanům – proti nepříteli. Vypuknutí války na jihu Afriky a zapojení Ameriky ho zneklidnilo. Ale přesto by šel bojovat. Panafrickou alianci řídili komunisté, jak se všeobecně tvrdilo.</p>
<p>Ale alfíci nebyli vzdálení cizinci. Jednalo se o lidi, jako byl on. Sousedé. Radikální spolubydlící na univerzitě. Barevní mladíci, se kterými vyrůstal v New Yorku. Učitel, který bydlel v jeho ulici. S alfíky vycházel velmi slušně, pokud nemluvili o politice.</p>
<p>A někdy i když tak činili. Šestice požadavků nebyla až tak nesmyslná. Slyšel mnohé nechutné příběhy o chování velkoměstských zvláštních jednotek. A jen nebe vědělo, co Spojené státy hnalo do dobrodružství v jižní Africe a na Středním východě.</p>
<p>Krytý kyslíkovou maskou, lehce se ušklíbl. Přiznej si to, Reynoldsi, říkal si. Mrtvola v truhle. Sám vážně uvažoval, že bude volit ALF, i když nakonec nenašel odvahu a zatáhl za páku volebního stroje pro Bishopa a starodemokraty. Kromě Anny nikdo na základně o tom neměl ani potuchy. Už dlouho s lidmi nemluvil o politice. Mnozí z přátel byli starorepublikáni, ale někteří z nich se přidali k Alianci svobody. A to ho vyděsilo.</p>
<p>Bonettův hlas, přerušovaný praskáním a šuměním, ho vytrhl ze zamyšlení.</p>
<p>„Podívejte se na to, lidičky. Alfíci chtějí bojovat. Na ně!“</p>
<p>Reynolds se ani nemusel dívat na radar. Zřetelně je viděl nad sebou. Světla na obloze. Světla, která se rychle zvětšovala.</p>
<p>Rapíry se vrhly do boje.</p>
<p>Podle všech komentátorů, kteří se objevili v holovizní síti po prezidentu Hartmannovi, působil Ted Warren z Continentalu nejméně rozrušeně. Warren byl statečný starý veterán s bystrým rozumem a ještě ostřejším jazykem. Už se vícekrát srazil s Hartmannem a Aliance svobody ho pravidelně obviňovala, že sympatizuje s alfíky.</p>
<p>„Prezidentův projev nechal mnohé otázky nezodpovězené,“ říkal Warren ve svém následujícím komentáři. „Slíbil, že bude se členy ALF jednat jako se zrádci, ale zatím není jasné, jaké kroky podnikne. Kromě toho mi není jasné, v čem by měly spočívat motivy ALF pro takový útok. Bobe, můžeš k tomu něco dodat?“</p>
<p>Před kamerou se objevil nový obličej. Reportéra, který pro Continental sháněl informace o aktivitách ALF, vytáhli z postele a odvezli přímo do studia. Pořád působil poněkud neuspořádaným dojmem.</p>
<p>„Ne, Tede,“ odpověděl. „Pokud vím, ALF nikdy neplánovala podobnou akci. Pokud by přepadení nebylo tak výtečně naplánované, dokonce bych si kladl otázku, jestli je vedení ALF do toho namočené. Nemůže se jednat o schválenou akci skupinky lokálních extrémistů. Mohl byste si vzpomenout na útok na policejní prezidium v Chicagu během velkých nepokojů. Přesto věřím, že plán, který stojí za dnešním útokem, a použité zbraně vylučují, že by se jednalo o srovnatelný případ.“</p>
<p>Warren přikývl.</p>
<p>„Bobe, není možné, že by paramilitární křídlo ALF mohlo jednat samostatně, bez vědomí politického vedení strany?“</p>
<p>Reportér se zatvářil zamyšleně.</p>
<p>„Hmm, možné to je, Tede, ale nepříliš pravděpodobné. Útok, jaký popisoval prezident, by vyžadoval příliš příprav. V takovém měřítku by se musela zapojit celá strana.“</p>
<p>„Jaké důvody by vedly ALF k takové akci?“ vyptával se Warren.</p>
<p>„Podle prezidentových slov naděje, že nukleární hrozba donutí vládu splnit všech šest požadavků ALF.“</p>
<p>„Ano,“ pronesl Warren. „Ale proč by se měla ALF podepisovat pod takovou extrémní taktiku? Podle posledního výzkumu Gallupova ústavu je podporuje téměř 29 % voličů a jsou na druhém místě za Aliancí svobody prezidenta Hartmanna. To je velký vzrůst z třinácti procent hlasů, které ALF dostala při posledních prezidentských volbách.</p>
<p>Zdá se velmi zvláštní, že pouhý rok před dalšími volbami by ALF podnikla podobný zoufalý pokus.“</p>
<p>Reportér souhlasně přikývl.</p>
<p>„To má něco do sebe, Tede. Ale ALF nás už v minulosti překvapila. Jsou nevypočitatelní a já bych…“</p>
<p>Warren mu skočil do řeči.</p>
<p>„Promiňte, Bobe. Hned se k tomu vrátíme. Náš korespondent Mike Petersen se právě nachází vhlavním sídle ALF ve Washingtonu a mluví s Douglasem Brownem. Miku, slyšíte mě?“</p>
<p>Obraz se změnil. U stolu stáli dva muži, jeden znich se o něj opíral oběma rukama. Vzadu na zdi visel symbol ALF, zaťatá pěst s mírovým znamením. Reportér držel v ruce mikrofon. Muž, se kterým právě mluvil, byl urostlý, černý, mladý. A plný vzdoru.</p>
<p>„Ano, Tede, jsme na příjmu,“ ujišťoval ho reportér. Obrátil se k barevnému mládenci. „Dougu, byl jste kandidátem ALF v minulých prezidentských volbách. Jak reagujete na obvinění z úst prezidenta Hartmanna?“ Brown se krátce usmál.</p>
<p>„Co ten muž dělá, mě už dlouho nepřekvapuje. Ta obvinění jsou obyčejné lži. Americká osvobozenecká fronta nemá nic společného s dnešním útokem. Pochybuji, že se vůbec konal. Hartmann je nebezpečný demagog a už dříve se pokoušel uspět spodobnými výmysly.“</p>
<p>„Pak ALF tvrdí, že se přepadení nekonalo?“ ptal se Petersen.</p>
<p>Brown pokrčil rameny.</p>
<p>„To je jen má osobní domněnka. Rozhodně ne oficiální stanovisko ALF,“ dodal spěšně. „Všechno se to seběhlo příliš rychle a nejsem zatím o celé události informován. Ale rád bych řekl, že je to možné. Dobře víte, Miku, že Aliance svobody nás už dříve častovala podobnými obviněními.“</p>
<p>„Prezident Hartmann dnes večer vyhlásil, že bude s členy ALF jednat jako se zrádci. Chtěl byste k tomu něco dodat?“</p>
<p>„Jistě,“ přikývl Brown. „Je to pouhá laciná rétorika. Já bych chtěl naopak vyhlásit, že velezrádcem je Hartmann. On je pravou osobou, která zradila vše, oč by mělo této zemi jít. Založení Zvláštních jednotek, aby udržel ghetta za dráty, zapojení do Jihoafrické války, zákon o cenzuře, to všechno je součástí jeho velezrady.“</p>
<p>Reportér se usmál.</p>
<p>„Děkuji za rozhovor, Dougu. A teď zpátky k Tedu Warrenovi.“</p>
<p>Na obrazovce opět naskočil Warrenův obličej.</p>
<p>„Pro ty z vás, kteří jste si teprve teď zapojili holovizi, krátké shrnutí. Dnes večer byla napadena americká letecká základna v Kalifornii. Útočníci ukradli sedm stíhaček a dva bombardéry. Oba bombardéry jsou vyzbrojeny atomovými zbraněmi. Útočníci vyhrožují, že zničí Washington, pokud vláda v průběhu tří hodin nesplní jejich podmínky. Zůstává ještě hodina a půl. Zpravodajské studio Continentalu bude vysílat, dokud krize neskončí…“</p>
<p>Kdesi nad západní Illinois vystoupal Reynolds do sto tisíce stop. Zpocený jako myš si pokoušel ujasnit, že všechny výhody jsou na jejich straně.</p>
<p>Rapíry byly dobré stroje. Nic s křídly nelétalo rychleji a obratněji. Ale Vampýry měly v rukávě jiná esa. Jejich rakety i obranné scramblery byly lepší a modernější. A nesměl zapomínat na upíří zuby – dva plynové lasery na každém křídle. Ty snadno dokázaly provrtat ocel, jako by šlo o pouhý papír. Rapíry se nemohly pochlubit něčím srovnatelným. Vampýry byly první laseroví stíhači.</p>
<p>Kromě toho tu bylo devět Vampýrů na sedm Rapírů. A alfíci nebyli se svými stroji sžití. Nemohli být.</p>
<p>Všechno mluvilo v Reynoldsův prospěch. A přesto se potil.</p>
<p>Obě křídla formace se vyrovnávala, jak Reynolds spolu s ostatními piloty zrychloval, aby se shromáždili kolem Bonettova stroje. Na radaru Rapíry málem splývaly se středovým bodem. Pouhým okem už mohl zahlédnout jejich stříbřitě bílé trupy, jak se řítí temnotou dolů. Zaměřovací počítačový systém zachytil cíle, hlavice raket se odjistily. Ale Bonetto zatím nevydal příkaz.</p>
<p>A pak: „Teď!“ Ostře a jasně.</p>
<p>Reynolds stiskl odpalovací spínač a rakety číslo jedna a osm opustily závěsy na křídlech s plamenem odrážejícím se na nočním nebi. Současně s jeho vylétly další. Dutton, který letěl hned vedle, vypustil čtyři. Třásl se na sestřel.</p>
<p>Červená a oranžová na černé při pohledu z kabiny. Černá na rudé na infraobrazovce. Ale vlastně to samé. Plamenné jazyky raket Vampýrů zanechávaly jasnou stopu při své pouti vzhůru. Nakrátko změnily kurs a zkřížily se s přilétající odpovědí Rapírů.</p>
<p>Pak exploze. Alfíci nastavili jednu ze svých raket na časovou roznětku. Krátce zaplála malá oranžově červená ohnivá koule. Když uhasla, raketové kontury zmizely, až na jednu ze silně prořídlé salvy Vampýrů. Ta odlétla, aniž by co zasáhla.</p>
<p>Reynolds se podíval dolů. Obrazovka radaru vypadala, že se svíjí v záchvatu epilepsie. Alfíci zapnuli scrambler.</p>
<p>„Rozpustit formaci!“ volal Bonetto. „Rozptýlit a pak na ně!“</p>
<p>Vampýry se rozlétly do všech stran. Reynolds a Dutton vytáhli stroje vzhůru doleva, McKinnis se obrátil dolů. Bonetto a větší část letky zamířili vpravo. A Trainor stoupal kolmo vzhůru vstříc přilétajícím Rapírům.</p>
<p>Reynolds ho sledoval koutkem oka. Dvě rakety vylétly zpod Trainorových křídel, pak další dvě a nakonec i ty zbývající. Pak vypálily i lasery. Zbytečné gesto. Nedostal se ještě na dostřel.</p>
<p>Rapíry měly štíhlou siluetu dravého ptáka, který plivá rakety. A náhle další ohnivá koule a jeden z nich přestal vysílat rakety.</p>
<p>Nebyl čas na oslavy. Během exploze Rapíra se Trainorův Vampýr pokoušel uniknout smečce nepřátelských raket. Jeho radarová ochrana a falešné reflektory je zmýlily. Ale nedostatečně. Reynolds měl explozi za zády, ale ucítil tlakovou vlnu a na vlastní oči zahlédl, jak je černý stroj trhán na kousíčky.</p>
<p>Reynolds ucítil nezřetelné škubnutí a pokoušel se vybavit si, jak Trainor vypadal, ale nebyl čas. Zavedl Vampýra do úzké zatáčky. Dutton se mu neustále držel po boku. Opět zamířili dolů.</p>
<p>Kdesi ve velké hloubce vykvetla ohnivá růže. McKinnis, uvědomil si s hořkostí v srdci Reynolds. Mířil dolů. Alfíci se za ním pustili. Proklatci.</p>
<p>Neměl žádnou možnost, jak získat jistotu, ani čas, aby o tom přemýšlel. Dokonce krátký pohled z kokpitu byl luxus, nebezpečný luxus. Infraobrazovka, radar i palubní počítač požadovaly pískáním jeho pozornost. Pod ním prolétaly dva nepřátelské stroje. Počítač je zaměřil. Prsty se pohnuly téměř instinktivně. Rakety dvě a sedm vyrazily ze závěsů vstříc Rapírům.</p>
<p>Z reproduktoru palubní vysílačky zazněl krátký výkřik smíšený s praskáním a šuměním a náhlým jekotem výstražného systému. Někdo ho zaměřil. Dotkl se spínače laserových zbraní. Počítač rychle vyhledal blížící se raketu, chvíli ji sledoval, a když se dostala na dostřel, smetl ji z oblohy. Reynolds ji ani nespatřil. Odhadoval, jak blízko se asi přiblížila.</p>
<p>Záplava žhoucího červeného světla vnikla do kokpitu, když jeden z Rapírů padal v plamenech k zemi. Jeho raketa? Duttonova? Netušil. Měl plné ruce práce, aby zvedl letoun do výše a unikl tak plamenům výbuchu.</p>
<p>Několik sekund panoval klid. Nacházel se přímo nad jevištěm leteckých soubojů, a proto si dopřál chvilku, aby pohlédl na infraobrazovku. Zmatek černých bodů na červeném poli. Ale dva byly výš než všichni ostatní. Dutton a jeden alf za ním.</p>
<p>Reynolds zavedl letoun opět dolů a zavěsil se přímo za Rapíra, přesně v okamžik, kdy vypustil rakety. Byl blízko. Ani nemusel vypustit své zbylé čtyři rakety. Ruka se dotkla laserové spouště a stiskla ji.</p>
<p>Světelné paprsky vytryskly z černých křídel a opřely se o stříbrný trup Rapíru. Pilot se pokusil strhnout stroj dolů, aby unikl, ale počítač Vampýra udržel lasery na vybraném cíli.</p>
<p>Rapír explodoval.</p>
<p>Téměř současně došlo k druhé explozi: nepřátelské rakety, které zasáhl Duttonův laser. Reynolds zaslechl ve vysílačce Duttonův smích a bezdechá slova díků.</p>
<p>Ale Reynolds si spíše všímal radaru a infrapřístrojů. Radarová obrazovka byla zase čistá.</p>
<p>Až na čtyři světelné body. Vše skončilo.</p>
<p>Bonettův hlas opět zahřměl v kabině.</p>
<p>„Dostal jsem ho!“ volal. „Dostali jsme je všechny. Kdo je tam nahoře?“</p>
<p>Dutton se rychle ohlásil. Pak i Reynolds. Čtvrtým pilotem Vampýru, který přežil, byl Ranczyk, Bonettův zástupce. Ostatní zemřeli.</p>
<p>Ucítil, jak mu ledová ruka sevřela srdce. Takže přece jen to byl McKinnis, blesklo Reynoldsovi hlavou. McKinnise znal dobře. Urostlý, rusovlasý, mizerný hráč pokeru, který bez protestu zaplatil, když prohrál. Vždy. Jeho žena vařila výborné chilli. Oba volili, stejně jako Reynolds, starodemokraty. Proklatě.</p>
<p>„Máme za sebou první poločas,“ vyhlásil Bonetto. „LB 4 jsou stále před námi. Získali náskok. Kupředu.“</p>
<p>Čtveřice Vampýrů zaujala svá místa ve formaci. už ovšem nebyla tak ohromující jako s devíti stroji. Ale stoupali prudce vzhůru. Dali se do pronásledování.</p>
<p>Ted Warren vypadal unaveně. Svlékl si sako a povolil uzel na kravatě. Vlasy mu trčely do všech stran. Ale pracoval dál.</p>
<p>„Z celé země přicházejí zprávy o spatření ukradených strojů,“ oznamoval. „Mnohé z nich lze jednoznačně označit jako falešné, ale vláda zatím neoznámila nic nového o lovu na odcizené letouny. Proto nelze zamezit vzniku různých fám. Mezitím zbývá pouhá hodina do nukleárního zničení Washingtonu.“</p>
<p>Vzadu za ním se obraz probudil do horečnatého života. Pennsylvania Avenue, na jejímž konci čněl Kapitol, byla přecpaná auty a lidmi.</p>
<p>„Washington zachvátila panika,“ komentoval Warren. „Obyvatelstvo zaplnilo městské ulice, aby se pokusilo o útěk. Ale vytvořené dopravní zácpy zastavily veškerý provoz na výpadovkách. Mnozí občané nechali stát auta na místě a snaží se město opustit pěšky. Vrtulníky zvláštních jednotek se pokoušejí utlumit nepokoje a nabádat obyvatelstvo, aby zůstalo doma. Sám prezident Hartmann vyhlásil, že chce dát příklad lidem ve městě a zůstat po celou dobu krize v Bílém domě.“ Scéna z Washingtonu zmizela. Warren se v záběru podíval kamsi stranou.</p>
<p>„Právě mi oznámili, že Ward Emery navštívil v Chicagu Mitchella Grinsteina, předsedu místní obranné milice ALF. Přepojujeme na Chicago.“</p>
<p>Grinstein stál venku, na schodech šedivé budovy, která připomínala pevnost. Byl vysoký, zavalitý, s černými vlasy sepjatými vzadu a s vousem na způsob doktora Fu Man Ču. Na sobě měl oblečenou černou uniformu, na hlavě černý baret. Na tkanici z kůže visela plaketa ALF. Dva další muži, stejně oblečení, postávali vzadu za ním. Oba drželi v rukách zbraně.</p>
<p>„Stojím tu spolu s Mitchellem Grinsteinem, jehož organizaci obvinili z účasti na dnešním útoku proti letecké základně v Kalifornii a z únosu dvou atomových bombardérů,“ oznamoval Emery. „Mitchi, vaše odpověď?“</p>
<p>Grinstein vykouzlil zlověstný úsměv. ‚Já vím jen to, co přenášelo holo. Nedal jsem povel k žádnému útoku. Ale těm, co to provedli, vyslovuji pochvalu. Pokud to urychlí splnění našich šesti požadavků, jsem pro.“</p>
<p>„Douglas Brown označil všechna obvinění, že se ALF účastnila útoku, jako obyčejné lži,“ pokračoval Emery. „Nadhodil otázku, jestli se útok vůbec konal. Jak se srovnává s tím, co jste právě řekl?“</p>
<p>„Brown možná ví víc než já. My jsme útok nenařídili. Ale mohlo se klidně stát, že někteří z našich lidí měli dost Hartmannova fašismu a rozhodli se vzít celou věc do vlastních rukou. Pokud se tak stalo, stojíme za nimi.“</p>
<p>„Takže nevylučujete, že se útok konal?“</p>
<p>„Domnívám se, že ano. Hartmann měl snímky. Nikdy by nebyl tak nestydatý, aby je nechal zfalšovat.“</p>
<p>„A podporujete přepad?“</p>
<p>„Ano. Milice liž dlouho prohlašuje, že barevní a chudí lidé nemohou čekat spravedlnost nikde jinde než na ulici. Je to ospravedlnění všeho, co celou dobu požadujeme.“</p>
<p>„A je to v souladu s pozicí politického křídla ALF?“</p>
<p>Opětovné pokrčení ramen.</p>
<p>„Doug Brown a já se shodujeme v cíli. Jak toho dosáhnout, na to koukáme každý jinýma očima.“</p>
<p>„A není snad obranná milice podřízená politickému aparátu ALF, a tím i Brownovi?“</p>
<p>„Na papíře. V ulicích to vypadá jinak. Jsou útočné oddíly Aliance svobody podřízeny prezidentovi Hartmannovi, když pořádají hony na barevné a bezdomovce? Určitě ne. Milice se věnuje ochraně utlačovaných. Před útočnými oddíly a zvláštními jednotkami. A před všemi, co se za nimi schovávají. Kromě toho bojujeme i za naplnění všech šesti požadavků. A možná přitom zajdeme trochu dál než Doug a jeho lidé.“</p>
<p>„Poslední otázka,“ oznámil Emery. „Prezident Hartmann ve svém projevu vyhlásil,, že bude s příslušníky, ALF jednat jako s velezrádci.“</p>
<p>„Ať to zkusí,“ ušklíbl se Grinstein.</p>
<p>Bombardéry alfu se opět přesunuly na radarovou obrazovku. Stále letěly ve výšce 100 000 stop rychlostí 1,7 machu. Letka Vampyrů je musela dostihnout v jedné minutě.</p>
<p>Reynolds usilovně vyhlížel obrysy LB 4, až ho z toho začaly pálit oči. Byla mu zima, i když se koupal v potu. Měl strach.</p>
<p>Chvíle klidu mezi bojem byly horší než boj sám. Měl příliš mnoho času k přemýšlení. A to bylo zlé.</p>
<p>Vzpomínky na McKinnise v něm vyvolávaly pochmurnou náladu a způsobily i malou nevolnost. Ale byl vděčný. Vděčný, že jeho to nepotkalo. Pak si uvědomil, že nebezpečí ještě neminulo. Kolem byla pořád noc a s LB 4 nebudou mít snadnou práci.</p>
<p>Vše bylo tak nesmyslné. Alfové se mu náhle jevili jako zlovolní blázni. Přece se nabízela jiná, lepší cesta. Nemuseli dělat něco takového. Všechny sympatie, které kdy choval k ALF, se rozplynuly v plamenech, které pohltily McKinnise, Trainora a ostatní.</p>
<p>Dostanou, co si zaslouží. Hartmann měl cosi za lubem, o tom byl Reynolds přesvědčený. Tolik zabitých nevinných lidí. A pro nic. Výkřik na efekt, zoufalý pokus bez vyhlídky na úspěch.</p>
<p>To bylo na celé situaci to nejhorší. Plán měl zjevné chyby. ALF nemá naději na výhru. Jistě, mohli ho sestřelit. Ale přece jsou i další letadla. Někdo je najde a zničí. A pokud by se chtěli dostat nad Washington, město je chráněno kruhem obranných raket: Hartmann ho prosadil i přes odpor kongresu. Právě teď se můžou ukázat jako velmi užitečné.</p>
<p>A kdyby bombardéry doletěly nad město, co potom? Opravdu doufají, že se Hartmann vzdá? Vyloučeno. Odhalil jejich trik a nepřítel podlehne, ať tak, či tak. Když se vzdají, jsou vyřízení. A pokud svrhnou bombu, Hartmanna se zbaví – ale zaplatí za to miliony jejich vlastních lidí. Washington byl obydlen téměř samými barevnými. V minulých volbách tam ALF získala přesvědčivou většinu. Kolik to tehdy dělalo? Okolo 65 procent, vzpomínal.</p>
<p>Nedávalo to smysl, ale byla to holá skutečnost.</p>
<p>Žaludek se mu sevřel v nervózní křeči. Na hvězdném pozadí oblohy cosi zahlédl. Alfové, proklatí alfové. Hlavou mu proběhla krátká vzpomínka na Annu. A náhle ucítil nenávist k letounům, které se vznášely před ním, a k lidem, kteří je pilotovali.</p>
<p>„Rakety odpálit, až řeknu,“ zdůrazňoval Bonetto vysílačkou. „A dávejte na sebe dobrý pozor.“</p>
<p>Vampýry zrychlovaly. Ale alfové zareagovali na útok.</p>
<p>„Podívejte se!“ křikl Dutton.</p>
<p>„Rozdělili se,“ informoval kolegy Ranczykův bas.</p>
<p>Reynolds zaměřil pozornost na obrazovku radaru. Jedna LB 4 slétla prudce dolů směrem k moři mraků, ozařovaných slabým světlem hvězd. Druhý stroj nabíral výšku.</p>
<p>„Zůstaneme spolu!“ přikázal Bonetto. „Chtějí, abychom se rozdělili. Ale my jsme rychlejší. Vyřídíme napřed jednoho a pak druhého.“</p>
<p>Stoupali. Zpočátku pospolu, jeden vedle druhého. Ale pak se jedno z letadel začalo postupně odchylovat z kurzu.</p>
<p>„Duttone!“ varoval ho Bonetto.</p>
<p>„Chci ho dostat.“ Duttonův Vampýr zamířil špicí kolmo k obloze, v dosahu uloupeného stroje. Dvě rakety opustily závěsy pod křídly ve směru nepřátelského bombardéru.</p>
<p>A náhle obě rakety zmizely. Laserové zbraně bombardéru je smetly z oblohy.</p>
<p>Bonetto chtěl vykřiknout nový rozkaz, ale bylo pozdě. Dutton přestal reagovat na příkazy. Hnal se vpřed, aby dostal vyhlédnutou kořist.</p>
<p>Tentokrát Reynolds uviděl vše.</p>
<p>Dutton se dostal daleko před ostatní a stále zrychloval. Pokoušel se přiblížit na dostřel palubních laserů. Rakety mu došly.</p>
<p>Ale laser alfů měl větší dosah. Zaměřil se jako první.</p>
<p>Vampýr se zakymácel. Dutton rychle zareagoval, strhl stroj ostře nahoru a kličkoval se stíhačkou sem a tam, aby unikl laserovému paprsku, než ho zabije. Ale palubní počítač v LB 4 byl rychlejší, než si všichni přáli. Laserový paprsek se držel cíle.</p>
<p>Dutton se pustil do zoufalého boje. Vampýr se zaměřil na bombardér a bez ohledu na světelné kopí se přibližoval k cíli. Lasery stíhačky vypálily. Bez viditelného účinku. Byl příliš daleko. A pak už to vzalo rychlý konec.</p>
<p>Smrtelný výkřik zaplnil reproduktory vysílaček.</p>
<p>Duttonův Vampýr neexplodoval najednou. Spíše se zdálo, že najednou usnul. Laserové paprsky uhasly. A pak stroj přešel do nekontrolované vývrtky. Plameny olízly černý trup a vypálily díru do černého sametu noci.</p>
<p>Reynolds nesledoval celý pád. Bonettův hlas ho vytrhl ze strašidelného snu.</p>
<p>„Palte!“</p>
<p>Odpálil číslo tři a šest, které se hladově vrhly vstříc alfům. Bonetto a Ranczyk stiskli spoušť také. Šestice raket letěla ke společnému cíli. Dvě další je následovaly. Ranczyk stihl vypálit druhou salvu.</p>
<p>„Na ně!“ křičel Bonetto. „Použijte lasery.“</p>
<p>Pak zrychlil, následován v těsném závěsu Ranczykem. Černý stín na černé obloze, který následoval ohnivou stopu raket a při tom zakrýval hvězdy. Reynolds, stále plný strachu, se trochu opozdil. V uších mu stále zněl Duttonův smrtelný výkřik a před očima mu vyvstávala ohnivá koule, která uzavřela životní pouť McKinnise. Pak se zastyděl a vyrazil za ostatními.</p>
<p>Bombardér odpálil vlastní rakety a laserové zbraně se zaměřily na přilétajícího protivníka. Silný výbuch pročistil oblohu, mnohé rakety se rozprskly a další padaly v plamenech k zemi.</p>
<p>Ale za raketami se blížily dva Vampýry. A za nimi třetí. Bonetto s Ranczykem zaměřili lasery na alfy a jak se k nim maximální rychlostí blížili, laserové paprsky byly žhavější a tím i nebezpečnější. Velký laser bombardéru krátce odpověděl. Jeden z Vampýrů náhle obklopil plamenný mrak, jakému alfové stále unikali.</p>
<p>Téměř současně se rozlehl další výbuch. Pod křídlem bombardéru vyšlehl ohnivý jazyk a letoun se zakymácel. Laser uhasl. Že by problémy s energií? Pak opět vypálil vstříc zbylým raketám. Reynolds zapojil laser. Druhý Vampýr – Reynolds si nebyl jistý, komu patří – vypustil poslední rakety.</p>
<p>Byly velmi blízko. Na radaru a infraobrazovce se slévaly do jednoho bodu. Ta vzdálenost se dala rozeznat jen pohledem z kabiny.</p>
<p>A pak se setkaly ve stejném bodě, kde vzápětí explodovala oranžově rudá ohnivá koule, která stále rostla a rostla. Hladově pohltila Vampýr i jeho oběť.</p>
<p>Reynolds ohromeně hleděl na kypící inferno, které vztahovalo ruce i po jeho stroji, zatímco lasery neúčinně ostřelovaly žhavé plameny. Pak se vzpamatoval a v poslední chvíli strhl stroj. Začal klesat. Palubní lasery vyslaly ještě jednu dávku, aby zničily plápolající vrak, který se nebezpečně blížil k Vampýru.</p>
<p>Zůstal sám. Oheň na obloze uhasl a všude kolem byly jen hvězdy, jeho stroj a hluboko pod ním mračný příkrov. Přežil.</p>
<p>Ale jak? Zůstal pozadu, když měl zaútočit. Nezasloužil si, aby přežil. Ostatní ano, s ohledem na jejich odvahu. Zaváhal a zůstal vzadu. Cítil se mizerně.</p>
<p>Pořád se však nabízela možnost vše napravit. Někde dole letěl ještě poslední alf. S nákladem jaderných bomb pro Washington. Reynoldsův Vampýr byl jediný, kdo mu v tom mohl zabránit. Stlačil řízení dolů.</p>
<p>Po krátkém zpravodajském přehledu se na obrazovku opět dostal Warren spolu se dvěma hosty. V pozadí za skupinkou svítily číslice velkých hodin, které nemilosrdně ukrajovaly ze zbývajícího času. Prvním z hostů byl generál leteckých sil ve výslužbě a druhým známý novinář píšící politické komentáře.</p>
<p>Warren je divákům představil a potom se obrátil ke generálovi.</p>
<p>„Dnešní přepadení vyděsilo mnoho lidí,“ prohlásil. „Především obyvatele Washingtonu. Jaká je pravděpodobnost, že opravdu dojde k bombardování?“</p>
<p>Generál si odfrkl.</p>
<p>„Je to pusté šílenství, Tede. Dobře vím, jaký systém vzdušné obrany naše země vlastní. Je dimenzován na úplně jiný rozsah atomového ohrožení. S tímhle směšným podnikem si hravě poradí.“</p>
<p>„Potom zastáváte názor, že hlavnímu městu nehrozí žádné nebezpečí?“</p>
<p>„Správně. Nehrozí. Celý plán je od samého počátku z vojenského hlediska naprosto špatný. Překvapuje mě, že ALF se propůjčilo k tak nesmyslnému podniku.“</p>
<p>Warren přikývl a obrátil se k druhému hostu.</p>
<p>„A jak to vidíte z politického hlediska? Už dlouhou dobu pozorně sledujete prezidenta Hartmanna a celou politickou scénu ve Washingtonu, Side. Má podle vašeho názoru takový manévr naději na politický úspěch?“</p>
<p>„Na podobné soudy je zatím příliš brzy,“ odpovídal novinář opatrně. „Ale podle mě se ALF dopustila těžké chyby. Večerní útok je politickou katastrofou – v každém případě to tak zatím vypadá. S ohledem na velký počet barevného obyvatelstva Washingtonu bych odhadoval, že jaderná hrozba pohřbí podporu barevných pro ALF. To by znamenalo pro stranu pravou pohromu. V posledních volbách získal Douglas Brown více černých hlasů než ostatní tři kandidáti dohromady. Bez těch hlasů by byla prezidentská kampaň ALF obyčejnou fraškou.“</p>
<p>„Jak to asi zapůsobí na další příslušníky ALF?“ vyptával se Warren.</p>
<p>„To je klíčová otázka. Domnívám se, že by mohli vystoupit ze strany. Od svého založení se v ALF vytvořila silná pacifistická skupina, která se často střetávala s militárními alfy, kteří se spojili v Milici. Dnešní večer by těm lidem mohl uštědřit poslední ránu.“</p>
<p>„Kdo by z propadu ALF mohl profitovat?“</p>
<p>Novinář pokrčil rameny.</p>
<p>„To se dá velmi těžko odhadnout. Mohla by se například odštěpením vytvořit nová strana. A především i prezident Hartmann se bude těšit obrovské podpoře. Nejpravděpodobnější však bude znovuobrození Starodemokratické strany, pokud si dokáže získat černé voliče a bílé radikály, které ztratila v minulých letech ve prospěch ALF.“</p>
<p>„Děkuji,“ ukončil novinářův proslov Warren. Obrátil se ke kameře, rychle zalétl pohledem na desku stolu, kde ležela poslední hlášení. „Další analýzy přineseme později,“ přislíbil. „Právě jsem dostal zprávu, že se nám přihlásil jeden z našich spolupracovníků z Collinsovy letecké základny, kde celý útok dnes večer započal.“</p>
<p>Warrenův obraz vybledl a na jeho místo nastoupil nový reportér. Byl mladý, vysoký a hubený. Stál přímo u vjezdu do základny. Vzadu za ním panoval zmatek. Džípy a další automobily přejížděly sem a tam, policie a vojáci se přesunovali z místa na místo. Světlomety opět vydávaly oslnivou záři a poskytovaly dobrý výhled na zničený drátěný plot a demolovaný strážní domek.</p>
<p>„Hlásí se vám Deke Hamilton,“ představoval se reportér. „Tede, přiletěli jsme sem, abychom se přesvědčili, jestli se útok konal nebo ne, protože ALF tvrdí, že prezident lže. Podle všeho, co jsem zde zatím viděl, je to spíše ALF, která lže. Opravdu došlo k útoku – k velmi brutálnímu útoku. Část škod můžete sami vidět vzadu za mnou. Právě zde udeřili útočníci největší silou.“</p>
<p>„Viděl jste mrtvé?“ vyptával se Warren.</p>
<p>Reportér přisvědčil.</p>
<p>„Ano, a bylo jich mnoho. Některá z těl jsou roztrhána výbuchy granátů. Podle našeho odhadu padlo sto vojáků a asi padesát alfů.“</p>
<p>„Podařilo se identifikovat některého z útočníků?“ chtěl vědět Warren.</p>
<p>„Jsou to určitě alfové,“ tvrdil reportér. „Dlouhé vlasy, vousy, uniforma milice. Mnoho z nich s sebou mělo po kapsách letáky a knížky, ve kterých se píše o šesti požadavcích a podobně. Zatím však vyšetřovatelé nikoho neidentifikovali. Kromě vojáků, samozřejmě. Základna vydala seznam padlých. Ale co se týče alfů, jmenný seznam neexistuje. Jak už jsem řekl, těla jsou často zničená, takže s identifikací bude velký problém. Patrně je pohřbí do masového hrobu.“</p>
<p>„Deke,“ oslovil ho Warren, „jsou mezi oběťmi i lidé s různou barvou pleti?“</p>
<p>„Ehm – nic oficiálního. Mrtvoly, které jsem měl možnost vidět, byli všechno běloši. Ale v okolí základny žije jen velmi málo barevných obyvatel.“</p>
<p>Warren chtěl položit další otázku, ale už se k tomu nedostal. Bez sebemenšího varování zmizel obraz Kalifornie a nahradil ho chaos.</p>
<p>„Hlásí se Mike Petersen z Washingtonu,“ pronesl reportér. Strhával ho proud lidí, kteří do něj v husté tlačenici naráželi. Všude okolo propukaly ozbrojené srážky, když oddíl Zvláštních jednotek v modrostříbrných uniformách zaútočil na dav bránících se alfů.</p>
<p>„Nacházím se v hlavním sídle ALF,“ oznamoval a srdnatě se snažil zůstat v záběru kamery. Kdosi ho odstrčil, ale reportér se opět probojoval na své místo. „Všude kolem vládne zmatek. Před několika minutami vnikl oddíl Zvláštních jednotek do budovy a pozatýkal mnoho vůdců ALF, mezi nimi i Douglase Browna. Část přítomných se tomu pokoušela zabránit. Policie dostala rozkaz provést další zatčení… proklatě!“ Kdosi se s ním srazil. Policie používala obušky.</p>
<p>Petersen se pokoušel vymanit z obklíčení. Krátce zvedl hlavu a chtěl něco říci. Pak se zakymácela kamera a vypadl obraz.</p>
<p>Reynolds si plně uvědomoval, že zůstal sám. Letěl ve výšce 60 000 stop a rychle klesal. Rozrážel jednu vrstvu řídkých mraků za druhou. Na prázdném nebi. Alf byl kdesi pod ním, ale ještě ho stejně nemohl vidět.</p>
<p>Přesto věděl, že je někde nablízku. Radarová obrazovka zablikala. Kdesi poblíž pracovala rušička.</p>
<p>Očima těkal sem a tam a v hlavě se mu převalovaly zmatené myšlenky. Teď tu stáli jeden proti jednomu. Možná přijde pomoc. Bonetto odvysílal zprávu, když poprvé spatřili bandity. Možná je jim někdo na stopě. Třeba narazí na jinou letku bombardérů. Nebo také ne.</p>
<p>Divoký let nad opuštěnou krajinou pokračoval. Teď přelétávali nad Kentucky. Oba hezky vysoko a s běžící rušičkou, aby zmátli radary. Možná nikdo nevěděl, kde je hledat.</p>
<p>Mohl by vysílat. Ano, měl by to udělat. Ale ne, raději ne. Alfové by mohli zpozornět. Třeba netuší, že letí za nimi. Možná je překvapí.</p>
<p>Doufal ve svou šťastnou hvězdu. Ale stejně ho trápily pochybnosti. Měl už jen dvě rakety. Nebyl si vůbec jistý, jestli se samotný Vampýr může utkat s LB 4.</p>
<p>Jakou má přednost? Rychlost. Ano. A lepší manévrovací schopnost. Možná je i lepší pilot. A nepřítel? Laser s dvojnásobným dosahem. Lepší počítač. A co se týkalo umění pilotů, bylo velmi zvláštní, že byli tak dobří bojovníci. Stěží by tomu kdy uvěřil.</p>
<p>Létali jako lidé s velkou zkušeností. Možná ji i měli. Hartmann po vítězných volbách propustil z armády mnoho sympatizantů ALF. Někteří z nich možná zašli až tak daleko, že se přímo zapojili do řad alfů. Aby se pomstili.</p>
<p>Ale od té doby uplynuly více než tři roky. LB 4 byly nové stroje. Propuštění piloti by se s nimi tak rychle nesžili.</p>
<p>Reynolds potřásl hlavou, aby se zbavil dotírajících pochybností. Nevyplatí se, aby si s tím lámal hlavu. Je jisté, že alfové byli vynikající piloti. Výhoda větších zkušeností na jeho straně nebude.</p>
<p>Podíval se na přístroje. Při výšce 40 000 stop pořád prudce klesal. LB byla dole pod ním, ale již mnohem blíž. Na radaru nespatřil nic jiného než zrnění. Infraobrazovka však poskytovala pohled na tmavou skvrnu.</p>
<p>Při pohledu z kabiny uviděl klikaté provazce blesků. Zuřila tam bouře. Bombardér se držel pod mraky. A zpomalil, jak prozrazovaly palubní přístroje. Zřejmě letěl nad vrcholky stromů.</p>
<p>Brzy ho dostihne. A co dál?</p>
<p>Měl dvě rakety. Mohl by nalétnout a obě odpálit. Ale alfové byli vybaveni vlastními raketami a laserovou sítí. A jestli jeho rakety nedoletí k cíli?</p>
<p>Pak musí zaútočit vlastními lasery.</p>
<p>A zemřít. Stejně jako Dutton.</p>
<p>Snažil se polknout, ale ten dusivý knedlík mu stále vězel v hrdle. Ten proklatý bombardér měl silný energetický zdroj. Snadno by ho rozkrájeli, ještě než by účinně stačil použít své mnohem slabší zbraně.</p>
<p>Jistě, dostal by se až k nim. Dokonce velký plynový laser potřebuje několik sekund, aby propálil ocel. A během těch několika sekund by se jim mohl po zásluze odvděčit.</p>
<p>Ale jeho dilema by to nevyřešilo. Zemřel by spolu s alfy.</p>
<p>Nechtěl zemřít.</p>
<p>Vzpomínal na Annu a pak i na McKinnise.</p>
<p>Alfové se nad Washington nedostanou, říkal si. Další stíhací letka najde nepřátelský letoun a rozstřílí ho. Nebo ho sundají rakety protivzdušné obrany města. Neprojde.</p>
<p>Nemá smysl, aby zemřel při pokusu zadržet bombardér. Měl by otočit, vyhledat nejbližší letiště a vyvolat poplach.</p>
<p>Obrovské černé mraky obklopily stíhačku a pohltily ji. Blesky tloukly o černá křídla a třásly stříbrnými raketami, zavěšenými dole pod křídly.</p>
<p>„Otázka, co prezident Hartmann mínil tím, když sliboval, že s příslušníky ALF bude zacházet jako s velezrádci, se vyjasnila,“ pronesl Ted Warren do kamery. „V posledních minutách se nám sešla hromada hlášení. V celé zemi pronikly Zvláštní jednotky do sídel ALF a pozatýkaly vůdce. V některých městech, mezi nimi i v Detroitu, Bostonu a Washingtonu, probíhá podle zpráv masové zatýkání členů ALF. Ovšem převážně se Zvláštní jednotky zaměřují na vedoucí osobnosti strany a Milice.</p>
<p>Mezitím Pentagon oznámil, že se unesené stroje objevily nad Kentucky. Udržují kurs na Washington. Podle dobře informovaných kruhů Air Force zůstává ve vzduchu jen jeden bombardér, kterého sleduje jedna stíhačka. Ostatní perutě jsou už na cestě.“</p>
<p>Warren se krátce ohlédl stranou, zachmuřeně upíral zrak na kohosi mimo záběr kamery, a pak se znovu obrátil k divákům.</p>
<p>„Právě jsme dostali zprávu, že Bílý dům vydá prohlášení k současným událostem. Předávám slovo prezidentovi Spojených států.“</p>
<p>Obraz se přepojil. Opět ukazoval zařízení Oválné pracovny. Prezident Hartmann stál před stolem a nebyl sám. Viceprezident Joseph Delaney s pleší a vráskami mu dělal společnost před řadou amerických vlajek.</p>
<p>„Drazí spoluobčané,“ začal Hartmann, „znovu se k vám obracím, abych vám oznámil, že se vláda rozhodla zakročit proti zrádcům, kteří se odvážili ohrozit naše hlavní město. Po rozhovorech s viceprezidentem a s kabinetem jsem nařídil zatčení vůdců takzvané Americké osvobozenecké fronty.“</p>
<p>Hartmannovy tmavé oči blýskaly a v hlasu zaznívala nádherná otcovská pevnost. Delaney vedle něj působil bledým, ustrašeným a nejistým dojmem.</p>
<p>„Těm z vás, kteří v minulosti tyto muže podporovali, slibuji, že vůdcové ALF mohou počítat se spravedlivým soudem podle nejlepších amerických tradic,“ pokračoval Hartmann. „Co se týče vás samých, podpora, kterou jste takzvané ALF poskytli, byla diktována dobrými úmysly. Nemusíte se ničeho bát. Ovšem vůdcové ALF zradili dnešního dne nejen vás, ale i celý národ. Pozbyli vaší podpory. Těm, co při nich ještě stojí, by mělo dojít, že se připojili k velezradě.</p>
<p>Říkám to především našim černým bratrům, kteří se nechali oklamat líbivými hesly ALF. Teď přišel čas dokázat vlastenectví a napravit učiněnou chybu. Všem, co hodlají setrvat v omylu, dávám toto varování: S osobami, které poskytnou pomoc zrádcům a budou klást odpor úřadům, bude jednáno jako se samotnými velezrádci.“ Hartmann se krátce odmlčel a pak dodal: „Některé občany by mohly začít trápit pochyby. S pochopitelnou starostí o americký systém kontroly a rovnováhy moci by mohli tvrdit, že nemám oprávnění používat Zvláštní jednotky tak, jak jsem jich využil. Mají pravdu. Ale zvláštní situace vyžaduje zvláštní opatření a události dnešní krizové noci mi neposkytly potřebný čas, abych si opatřil souhlas kongresu. Ovšem nejednal jsem jednostranně.“ Podíval se na Delaneye.</p>
<p>Viceprezident si odkašlal.</p>
<p>„Prezident Hartmann mě dnes večer zavolal, aby se se mnou poradil,“ začal váznoucím hlasem. „Nejprve jsem byl proti tomu, co prezident navrhoval. Ovšem když mě prezident seznámil se všemi okolnostmi, uznal jsem, že není jiná alternativa. Mluvím za sebe i za členy kabinetu, kteří zastupují republikánskou stranu, když prohlašuji, že podporuji prezidentova opatření.“</p>
<p>Hartmann se opět chopil slova, ale hlas i obraz náhle zmizely. Vystřídal ho Ted Warren.</p>
<p>„Závěr prohlášení prezidenta Hartmanna odvysíláme po několika důležitých zprávách,“ ujišťoval komentátor. „Dozvěděli jsme se, že všech 32 členů ALF ze sněmovny reprezentantů bylo zatčeno stejně jako dva nebo tři senátoři ALF. Centrála Zvláštních jednotek sdělila, že senátor Jackson Edwards je stále na svobodě a pátrají po něm.“ Warren prolistoval poznámky na psacím stole. „Dostali jsme z mnoha měst hlášení o srážkách mezi Zvláštními jednotkami a Milicí. Nejsilnější boje probíhají v Chicagu, kde Zvláštní jednotky obklíčily velitelství paramilitárního křídla ALF. Přepínáme na Warda Emeryho, který je u toho.“</p>
<p>Emery mžoural oslněnýma očima. Postával na schodišti nového policejního prezidia v Chicagu na South State Street. Všechna okna byla jasně osvětlena a proud těžce vyzbrojených policistů spěchal nahoru a dolů po schodišti.</p>
<p>„Ne přímo na jevišti, Tede,“ začal Emery. „Vyhnali nás z míst, kde probíhají boje. Jsme teď před policejním prezidiem, které se v roce 1985 stalo ohniskem nepokojů. Právě odsud koordinují akce městské policie a Zvláštních jednotek.“</p>
<p>„Co se přesně stalo?“ vyptával se Warren.</p>
<p>„Začalo to, když oddíl Zvláštních jednotek vnikl do velitelství Milice, aby zatkli Mitchella Grinsteina a další vedoucí osobnosti. Nevím, kdo začal první střílet, ale odneslo to hodně lidí. Milice velitelství opevnila a odrazila první útok Zvláštních jednotek. Mezitím se situace změnila. I když policie uzavřela velkou část South Side a novináře včetně mě držela z dosahu, zjistili jsme, že Grinstein a jeho lidé sedí ve své budově a Zvláštní jednotky je obléhají.“ Krátce se rozhlédl kolem. „Jak vidíte,“ pokračoval, „policie nasazuje všechny své síly a jednotky mobilizovaly dokonce celý pluk. Použili i obrněné transportéry a těžké zbraně. Doslechl jsem se, že jednotky dostaly lehké tanky na kolech místo pásů vhodné pro akce ve městech.“</p>
<p>„Soustředily se ozbrojené síly ALF kolem Grinsteinova sídla?“ zeptal se Warren.</p>
<p>„Ne, vůbec ne. Ghetta na jihu a na západě povstala. Policie utrpěla ztráty a na jeden z oddílů vzbouřenci vrhli Molotovovy koktejly. Zároveň se objevily pověsti, že se chystá protiútok na policejní prezidium. Budova je od roku 1985, kdy příslušníci Milice jednající na vlastní pěst obsadili a zničili tehdejší prezidium, pro obě strany zvláštním symbolem.“</p>
<p>„Rozumím,“ přikývl Warren. „ALF měla na většině vyšších škol skupiny aktivních příznivců. Zaslechl jste o nich něco?“</p>
<p>„Něco málo,“ odpověděl Emery. „Policie si jich zatím nevšímala, ale jak jsem slyšel, silný oddíl útočných jednotek Aliance svobody vnikl na univerzitu v Illinois, aby zatkl příslušníky ALF. Mluvilo se i o boji, ale odpor byl slabý. Studenti neměli zbraně, zatímco útočné oddíly jsou polovojenskou organizací.“</p>
<p>„Děkuji, Warde,“ ukončil přenos Warren, když se dostal zpět na obrazovku. „Zavoláme vám později. A teď ke zbytku projevu prezidenta Hartmanna.</p>
<p>Pro ty diváky, kteří si právě zapojili holovizor: prezident nařídil zatčení vůdců ALF. Veškeré akce se konají se souhlasem viceprezidenta a pravděpodobně i s podporou starorepublikánů, koaličních partnerů prezidenta. To je významný obrat v jednání Starorepublikánské strany. Připomeňme si Hartmannovu snahu prosadit v minulém roce zákon o registraci subversivních osob, která ztroskotala, když viceprezident Delaney a jeho příznivci odmítli zákon podpořit.</p>
<p>Protože Aliance svobody a starorepublikáni mají v obou komorách kongresu většinu, zaručuje Delaneyův krok schválení prezidentova návrhu…“</p>
<p>Dole pod ním se rýsovaly kopce porostlé tmavými lesy, zahalené závojem noci. Jediné světlo pocházelo od občasných blesků, provázené ozvěnou dvojitého hromobití.</p>
<p>První z nich bylo hřmění bouře, která zuřila nad vrcholky lesů. Druhé pak zavinilo hřmění proudových motorů, šířících kolem sebe hluk průniku do nadzvukové rychlosti.</p>
<p>To byl alf. Reynolds ho sledoval na infrapřístrojích, zatímco ho doháněl.</p>
<p>Mezitím se přestal potit a zbavil se i strachu. Stal se součástí Vampýru.</p>
<p>Prolétl bouřkovými mraky, slepý až na přístroje, obklopený výboji blesků. Vše lidské v jeho nitru ho nutilo, aby zvedl letoun a alfy přenechal jiným. Ale cosi jiného, jakési nutkání, mu říkalo, že se nesmí znovu vzdát.</p>
<p>A proto klesal dál.</p>
<p>Alf věděl, že tu je. Nenechal se oklamat. Jen vyčkával. Stejně jako Reynolds s raketami. Chtěl si je vyšetřit až do poslední chvíle, až na něj alfové zaměří laser.</p>
<p>Vampýr rozrazil poslední vrstvu mraků a přitom ho ozářil blesk. Vypálil z laserů. Paprsky prolétly nocí, dotkly se trupu bombardéru. Byl ale příliš daleko. Sotva ho ohřály. Ale jejich teplota postupně stoupala. Každou sekundou se štíhlý černý stíhač přibližoval k vyhlédnutému cíli a světelný sloup byl stále nebezpečnější.</p>
<p>Pak z trupu bombardéru vytryskl jiný světelný paprsek. Světelné meče se zkřížily na noční obloze a Vampýr narazil do žhavého paprsku.</p>
<p>Reynolds zíral na infraobrazovku, která vysadila. Pouhý dotek nepřátelského laseru byl osudný pro citlivou optiku stíhače. Ale už ji nepotřeboval. Už rozeznával obrysy bombardéru pod sebou.</p>
<p>Poplašné systémy se rozječely. Nevěnoval jim nejmenší pozornost. Bylo příliš pozdě, aby obrátil letoun a setřásl nepřátelský laser.</p>
<p>Zůstal mu pouze čas, aby dostihl oběť.</p>
<p>Reynolds pevně upřel zrak na bombardér, který se rychle zvětšoval. Ruku položil na spoušť raket. Počítač zaměřil cíl.</p>
<p>Lasery se opět zablýskly a Vampýr se vzepjal.</p>
<p>I Reynolds vypálil.</p>
<p>Čtyřka a pětka vyrazily do noci jako ohnivé šípy. Vypadalo to, že klouzají po laserové cestě, která se dotýkala Vampýru. Reynolds si představil svůj stroj, černý a hrozivý, jak vylétne z bouřkového mraku, pálící z laserových děl, obklopený výboji blesků a plivající rakety. Extáze! Slavná smrt! Upjal se na svou vizi.</p>
<p>Laser alfů ho náhle ztratil. Příliš pozdě. Poplašné zařízení nepřetržité ječelo, řízení selhalo.</p>
<p>Vampýr vzplál, ale laserové paprsky se stále činily.</p>
<p>Bombardér sestřelil jednu raketu. Ale další narazila do motoru. Zuby Vampýru měly náhle ostrý skus.</p>
<p>Pak noc vzplála.</p>
<p>Reynolds sledoval, jak se nad lesem šíří ohnivá koule a zmocnil se ho pocit obrovského ulehčení. Náhle se otřásl. Ze všech pórů mu vyrazil studený pot.</p>
<p>Špičky stromů se rychle blížily. Ještě stačil pomyslet na katapult. Ale byl nízko a letěl příliš rychle. Nemělo to smysl. Pokusil se přivolat předchozí vizi. Říkal si, jestli dostane řád.</p>
<p>Ale vytoužená vize vybledla a řád už nebyl náhle důležitý.</p>
<p>Před očima se mu vynořila vzpomínka na Annu. Už se nepotil.</p>
<p>Vykřikl.</p>
<p>A Vampýr narazil rychlostí 1,4 Machu do lesa.</p>
<p>Warren měl kruhy pod očima, hlas zněl chraplavě a unaveně, ale četl dál.</p>
<p>„… v Newarku v New Jersey vypukly boje mezi místní policií a Zvláštními jednotkami. Městští úředníci, zvolení na listině ALF, zmobilizovali policii, když se je Zvláštní jednotky pokoušely zatknout…</p>
<p>… poslední hlášení z velitelství Jednotek. Douglas Brown a šest dalších představitelů ALF přišlo o život při pokusu o útěk, když Milice provedla překvapivý útok na vězení, ve kterém byl Brown spolu s ostatními zavřený…</p>
<p>… došlo k mobilizaci Milice a útočných oddílů v celé zemi. Útočné oddíly podporují Zvláštní jednotky v boji s Milicí…</p>
<p>… prezident Hartmann povolal Národní gardu…</p>
<p>… byly hlášeny nepokoje a rabování v New Yorku, Washingtonu a Detroitu a z mnoha menších měst…</p>
<p>… v Chicagu se objevila další kouřící ruina. Byla ohlášena smrt Mitchella Grinsteina stejně jako mnoha dalších představitelů ALF. Útok zápalnými bombami zničil celé křídlo budovy policejního prezidia… Bandy ozbrojenců z chudinských čtvrtí v Near North…</p>
<p>Milice v Kalifornii vyhlásila, že nemá nic společného s útokem na vojenské letiště… požadovali, aby došlo k identifikaci těl… byly nařízeny pohřby do masových hrobů…</p>
<p>… došlo k bombardování sídla guvernéra v Sacramentu…</p>
<p>… Aliance svobody vyzvala všechny občany, aby se chopili zbraní a vymazali všechny příslušníky ALF ze zemského povrchu… pokus o převrat je v plném chodu… jak alfové prohlásili, bylo to naplánované od samého počátku… přepadení v Kalifornii dalo znamení…</p>
<p>… ALF vyhlásila, že za útokem v Kalifornii stojí Hartmann… odkaz na požár Říšského sněmu…</p>
<p>… guvernér Horne z Michiganu zemřel na následky atentátu…</p>
<p>… zátarasy zřízené Zvláštními jednotkami… občané byli vyzváni, aby se vrátili do svých domovů… po uplynutí jedné hodiny budou střílet bez varování po každém…</p>
<p>… ALF sdělila, že senátor Edward Jackson byl vydán policií z Newarku do rukou útočných jednotek a zastřelen…</p>
<p>… vyhlášen výjimečný stav…</p>
<p>… hlášení, že poslední bombardér byl sestřelen…</p>
<p>… mobilizace záložníků…</p>
<p>… Hartmann vyhlásil trest smrti pro všechny, kteří podporují takzvané revolucionáře…</p>
<p>… prohlásili…</p>
<p>… tvrdí…</p>
<p>… hlásí…“</p>
<p>V Kentucky zuřil lesní požár. Ale nikdo nepřispěchal, aby ho uhasil. Jinde se rozhořel mnohem větší požár.</p><empty-line /><p><strong>Potulný rytíř</strong></p>
<p>Jarní deště změkčily zem, a tak Dunkovi kopání hrobu nečinilo žádné obtíže. Vybral místo na západním svahu nízkého kopce, protože starý muž vždycky rád pozoroval západy slunce. „Další den je za námi,“ povzdechl si pokaždé, „a kdoví, co nám přinese zítřek, viď, Dunku?“</p>
<p>Nu, jedno ránu přineslo deště, které je promočilo na kost, druhé přineslo vlhké poryvy větru a další mráz. Čtvrtého dne byl již Dunkův společník příliš zesláblý, než aby mohl jet na koni. A nyní byl mrtvý. Ještě před pár dny si při jízdě prozpěvoval starou píseň o tom, jak se vydá do Města racků, aby tam navštívil spanilou pannu, ale místo Města racků zpíval o Ashfordu. Do Ashfordu za spanilou pannou, heja hou, heja hou, pomyslel si Dunk žalostně, zatímco kopal.</p>
<p>Když byla jáma dostatečně hluboká, vzal starcovo tělo a odnesl ho k ní. Byl to malý muž a hubený; bez své drátěné košile, přilbice a opasku s mečem jakoby nevážil víc než pytel suchého listí. Dunk byl na svůj věk ohromný, vlasatý hromotluk s kolébavou chůzí a mohutnými kostmi, šestnáctiletý či sedmnáctiletý (nikdo si nebyl docela jistý, kolik přesně mu je), který měl blíž k sedmi stopám, než k šesti, a to teprve začal vyrůstat do dospělé podoby. Starý muž často vychvaloval jeho sílu. Chválou nikdy neskrblil. Bylo to jediné, co mohl rozdávat.</p>
<p>Položil tělo na dno hrobu a chvíli nad ním postál. Ve vzduchu byl opět cítiti déšť a Dunk věděl, že by měl hrob zasypat, než začne pršet, ale bylo tak těžké začít házet hlínu na ten znavený obličej. Měl by tu být septon, aby nad ním odříkal nějaké modlitby, jenomže on měl jenom mě. Stařec Dunka naučil všemu, co věděl o mečích, štítech a kopích, ale nikdy nebyl příliš dobrý ve výuce slov.</p>
<p>„Nechal bych ti tvůj meč, jenomže ten by v zemi zrezivěl,“ řekl nakonec omluvným tónem. „Věřím, že ti bohové dají nový. Přeju si, abys nebyl zemřel, pane.“ Odmlčel se, nejistý co má ještě dodat. Žádné modlitby neznal, tedy žádnou od začátku do konce; stařec nikdy nebyl na modlení. „Byl jsi opravdový rytíř, a nikdy jsi mne nebyl, když jsem si to nezasloužil,“ podařilo se mu nakonec říct, „kromě jedné příležitosti, v Maidenpoolu. To ten hostinský kluk snědl koláč té vdově, ne já, jak jsem ti říkal. Teď už na tom nezáleží. Bohové ať tě opatrují, pane.“ Špičkou boty skopl do jámy trochu hlíny, pak ji začal zakrývat metodicky, a ani jednou se nepodíval na tu věc ležící na dně. Měl dlouhý život, pomyslel si. Muselo mu táhnout spíš na šedesátku než na padesátku, a kolik lidí se dožije takového věku? Alespoň žil tak dlouho, aby se dožil dalšího jara.</p>
<p>Slunce již zapadalo, když odešel nakrmit koně. Byli tři; Dunkův kolébavý valach, starcova jezdecká klisna a Hrom, jeho válečný kůň, na kterém jezdíval jenom na turnaje a do bitev. Velký hnědý hřebec již nebyl tak rychlý ani silný jako kdysi, ale stále měl jiskrný pohled a ohnivého ducha a měl větší cenu než cokoli jiného, co Dunk kdy vlastnil. Kdybych prodal Hroma a starého Hnědáka, sedla a taky uzdy, dostal bych za ně dost stříbra, abych… Dunk se zamračil. Jediným životem, který znal byl život potulného rytíře, jenž putuje hrad od hradu, vstupuje do služeb toho a onoho pána, bojuje v jejich bitvách a stravuje se v jejich síních, dokud válka neskončí, a pak putuje dál. Čas od čas byli také na turnajích, třebaže spíše méně často, a věděl, že z některých potulných rytířů se během krutých zim stávají lapkové, ikdyž starý pán by se k něčemu takovému nikdy nesnížil.</p>
<p>Mohl bych si najít jiného potulného rytíře, který potřebuje panoše, starat se o jeho zvířata, čistit mu zbroj, pomyslel si, nebo bych mohl odjet do nějakého města, třebas do Lannisportu nebo Králova přístaviště a dát se k městské hlídce. Nebo něco jiného…</p>
<p>Rozložil starcovy věci pod dubem. V plátěném měšci byly tři stříbrňáky, devatenáct mědáků a oštípaný kousek granátu; jako u většiny potulných rytířů největší díl jeho světského majetku představovali koně, zbroj a zbraně. Dunk nyní vlastnil drátěnou košili, ze které tisíckrát drhl rez. Železnou polopřilbu s širokým nánosníkem a promáčklou jamkou na levém spánku. Opasek z popraskané hnědé kůže a meč z kůže a dřeva. Dýku, břitvu, obtahovací kámen. Holenní brnění a límec, osm stop dlouhé válečné kopí vysoustružené z jasanového dřeva se zlověstně vyhlížejícím železným hrotem a dubový štít se zjizveným kovovým lemem, jenž nesl znak sera Arlanna z Pennytree: okřídlený kalich, stříbrný na hnědém pozadí.</p>
<p>Dunk se podíval na štít, sebral opasek a znovu pohlédl na štít. Opasek byl vyroben na kostnaté boky starého muže. Jemu nebude nikdy dost velký, třebaže do drátěné košile by se mohl vsoukat. Připevnil pochvu na kus konopného provazu, uvázal si ho kolem pasu a vytáhl meč.</p>
<p>Čepel byl rovná a těžká, z dobré, na hradě kované oceli, jílec z měkké kůže omotané kolem dřeva, hruška z dohladka vyleštěného černého kamene. Třebaže byl jednoduchý, meč mu padl, a Dunk věděl, že je ostrý, protože ho mnohokrát zvečera, než se odebrali ke spánku, obtahoval brouskem a přejížděl hadříkem namočeným v oleji. Hodí se mi do dlaně, stejně dobře, jako padl do jeho, pomyslel si, a na ashfordské louce se koná turnaj.</p>
<p>Poslušná měla lehčí chůzi než Hnědák, ale než před sebou Dunk spatřil hostinec, vysokou budovu z trámů, bíle omítnutou a postavenou vedle potoka, i tak byl unavený. Teplé žluté světlo, které se linulo z oken, vypadalo tak lákavě, že nemohl projet kolem jen tak. Mám tři stříbrňáky, pomyslel si, dost na dobré jídlo a tolik piva, kolik budu schopný vypít.</p>
<p>Když sesedal, z potoka se vynořil nahý chlapec, ze kterého odkapávala voda, a začal se utírat hnědým ručníkem z hrubého plátna. „Ty jsi pacholek?“ zeptal se ho Dunk. Chlapec nevypadal na víc než osm či devět let, kostnaté stvoření s bledým obličejem a holýma nohama až po kotníky zacákanýma blátem. Nejpodivnější ze všeho na něm byly vlasy. Žádné neměl. „Chci, abys vyhřebelcoval mého jezdeckého koně. A přines oves pro všechny tři. Můžeš se o to postarat?“</p>
<p>Chlapec si ho změřil troufalým pohledem. „Mohl bych. Kdybych chtěl.“</p>
<p>Dunk se zamračil. „Takhle se mnou nemluv. Jsem rytíř a dám ti náležité ponaučení.“</p>
<p>„Nevypadáš na rytíře.“</p>
<p>„Copak všichni rytíři vypadají stejně?“</p>
<p>„Ne, ale taky nevypadají jako ty. Místo opasku máš provaz.“</p>
<p>„Pokud udrží pochvu s mečem, slouží dobře. A teď se postarej o koně. Dostaneš měďák, když to uděláš dobře, a štulec za ucho, když to dobře nebude.“ Nečekal, aby se podíval, jak se malý pacholek úkolu zhostil, ale odvrátil se a ramenem strčil do dveří hostince.</p>
<p>Očekával by, že v tuto hodinu bude hostinec plný lidí, ale šenkovna byla téměř prázdná. U stolu nepovšimnut dřímal jakýsi mladý pán v jemném damaškovém plášti; tiše chrápal v loužičce rozlitého vína. Jinak tam nebyl nikdo. Dunk se nejistě rozhlížel, doku z kuchyně nevynořila zavalitá malá žena s obličejem barvy syrovátky a neřekla: „Posaď se, kam chceš. Dáš si pivo nebo jídlo?“</p>
<p>„Obojí.“ Dunk si vybral židli u okna, co nejdál od spícího mladíka.</p>
<p>„Máme dobré jehněčí na bylinkách, pečené s kůrčičkou, a nějaké kachny, co zastřelil můj syn. Co by sis dal raději?“</p>
<p>V hostinci už nejdéle dobrého půl roku nebo ještě déle. „Obojí.“</p>
<p>Žena se dala do smíchu. „Nu, velký jsi na to dost.“ Natočila korbel piva a přinesla mu ho. „Budeš chtít pokoj na noc?“</p>
<p>„Ne.“ Nic by se Dunkovi nezamlouvalo víc než měkký slamník a střecha nad hlavou, ale musel peníze vydávat s rozmyslem. Zem mu postačí. „Nějaké jídlo, pivo a pak pojedu dál do Ashfordu. Je to odsud daleko?“</p>
<p>„Den jízdy. Až se cesta u spáleného mlýna rozdvojí, vdej se na sever. Stará se můj kluk o tvoje koně nebo zase někam odběhl?“</p>
<p>„Ne, je tam,“ odpověděl Dunk. „Zdá se, že nemáš žádné hosty.“</p>
<p>„Polovina městečka odjela podívat se na turnaj. Moji vlastní by tam šli taky, kdybych jim to dovolila. To oni zdědí tenhle hostinec, až já tady nebudu, ale chlapec se nejraději holedbá před zbrojnoši a děvče je samý vzdech a chichotání, kdykoli kolem jede nějaký rytíř. Přísahám, že ti nepovím, proč tomu tak je. Rytíři jsou stejní mužští jako jiní chlapi, a já jsem nikdy neviděla, že by nějaký turnaj změnil cenu vajec.“ Zvědavě si Dunka prohlížela; jeho meč a štít jí říkaly jednu věc, opasek z provazu a halena z hrubě tkaného plátna jinou. „Ty se také chceš zúčastnit turnaje?“</p>
<p>Než odpověděl, napil se piva. Mělo ořechově hnědou barvu a na jazyku bylo pěkně husté, přesně tak, jak ho měl rád. „Jo,“ odpověděl, „chci ho vyhrát.“</p>
<p>„Opravdu?“ opáčila hostinská, docela zdvořile.</p>
<p>Mladý pán na opačném konci místnosti zvedl hlavu z loužičky vína. Jeho obličej pod krysím hnízdem pískově hnědých vlasů měl zažloutlou, nezdravou barvu a mu bradě mu rostlo světlé chmýří. Otřel si ústa, zamrkal na Dunka a řekl: „O tobě se mi zdálo.“ Když na něho ukázal prstem, chvěla se mu ruka. „Drž se ode mě dál, slyšíš? Drž se ode mě hezky daleko.“</p>
<p>Dunk na něho nejistě hleděl. „Můj pane?“</p>
<p>Hostinská se k němu naklonila, co nejblíž. „Z toho si nic nedělej, pane. Jediné, co umí, je pít a klábosit o svých snech. Postarám se ti o jídlo.“ Odběhla.</p>
<p>„Jídlo?“ Mladý pán se pohrdavě ušklíbl. Vrávoravě vstal, opíral se rukou, aby neupadl. „Bude mně špatně,“ oznámil. Přední část kabátce měl pokrytou rudým škraloupem starých skvrn od vína. „Chtěl jsem děvku, ale tady se žádná najít nedá. Všechny odešly na ashfordskou louku. Bohové, buďte dobří, potřebuju nějaké víno.“ Nejistě odvrávoral z jídelny a Dunk ho slyšel, jak vystupuje po schodech a tiše si cosi brouká pod fousy.</p>
<p>Žalostné stvoření, pomyslel si Dunk. Proč si ale myslí, že mne zná? Chvíli o tom nad pivem přemýšlel.</p>
<p>Jehněčí bylo tak dobré jako žádné jiné, které kdy jedl, a kachna byla dokonce ještě lepší, připravená s třešněmi a citróny a ne tak mastná, jako bývá obvykle. Hostinská přinesla také hrášek dušený na másle a ovesný chléb ještě teplý z trouby. Tak takové to je, když je člověk rytířem, říkal si v duchu, když ohryzával poslední kousek masa z kosti. Dobré jídlo a pivo, kdykoli se mně zachce, a nikdo mě neplácá po hlavě. Dal si s jídlem druhý korbel piva, třetí na spláchnutí a čtvrtý , protože tam nebyl nikdo, kdo by mu řekl, že by už pít neměl, a když dopil, zaplatil ženě stříbrňákem a dostal nazpět plnou hrst měďáků.</p>
<p>Když vyšel z hostince, byly již úplná tma. Žaludek měl plný a měšec o něco lehčí, ale když kráčel ke stájím, měl dobrý pocit. Před sebou uslyšel koňské zaržání. „No tak, kamaráde,“ promluvil chlapecký hlas. Dunk se zamračil a zrychlil krok.</p>
<p>Našel pacholka usazeného na Hromovi a oblečeného ve zbroji starého rytíře. Drátěná košile byla delší než on sám a polopřilbu si na holé hlavě musel sklopit dozadu, jinak by mu zakryla oči. Byl do své činnosti zabraný a vypadal absurdně. Dunk se ve vratech stáje zastavil a dal se do smíchu.</p>
<p>„Chlapec vzhlédl, začervenal se, seskočil z koně na zem. „Můj pane, nechtěl –“</p>
<p>„Zloději,“ spustil Dunk, který se snažil, aby jeho hlas zněl co nejpřísněji. „Sundej si tu zbroj a buď rád, že tě Hrom nekopl do tvé bláznivé hlavy. To je válečný oř, ne dětský poník.“</p>
<p>Chlapec si sundal přílbu a hodil ji na slámu. „Uměl bych na něm jezdit stejně dobře jako ty,“ odsekl, troufalý až hrůza.</p>
<p>„Zavři pusu, já nechci slyšet žádné tvé urážky. Tu košili taky sundej si ji. Jak ses vůbec opovážil si ji obléknout?“</p>
<p>„Jak ti to mám říct, když budu mít zavřenou pusu?“ Chlapec se vykroutil z košile a nechal ji spadnout na zem.</p>
<p>„Můžeš ústa otevřít, abys odpověděl. Teď tu košili seber, vytřep z ní špínu a dej ji tam, kdys ji našel. A polopřilbu také. Nakrmil jsi koně, jak jsem ti řekl? A vykartáčoval jsi Poslušnou?“</p>
<p>„Ano,“ odpověděl chlapec, zatímco vytřepával slámu. „Ty jedeš do Ashfordu, je to tak? Vezmi mě s sebou, pane.“</p>
<p>Hostinská ho předtím varovala. „A co by tomu řekla tvoje matka?“</p>
<p>„Moje matka?“ Chlapec svraštil obličej. „Moje matka je mrtvá, ta by neřekla nic.“</p>
<p>Dunk byl překvapen. Copak hostinská není jeho matka? Možná je u ní jenom v učení. Dunkovi se mírně točila hlava z piva. „Ty jsi sirotek?“ zeptal se nejistě.</p>
<p>„A ty?“ opáčil chlapec.</p>
<p>„Kdysi jsem byl,“ připustil Dunk. Dokud se mne stařec neujal.</p>
<p>„Kdybys mě vzal s sebou, mohl bych ti dělat panoše,“ nedal se chlapec. „Ty vypadáš jako bys ho potřeboval nejvíc ze všech.</p>
<p>„Dunk výhružně zvedl ruku. „A mně se zdá, že ty vypadáš, jako bys potřeboval štulec za ucho. Naplň pytel ovšem. Odjíždím do Ashfordu… sám.“</p>
<p>Pokud měl chlapec strach, nedal ho najevo. Okamžik vzdorovitě stál s rukama zkříženými na prsou, ale právě ve chvíli, kdy to Dunk chtěl vzdát, chlapec se otočil a šel pro oves.</p>
<p>Dunk si vydechl úlevou. Škoda, že ho nemůžu vzít s sebou… jenomže tady v hostinci má dobrý život, lepší než jaký by ho měl jako panoš potulného rytíře. Vzít ho s sebou by pro něj nebyl žádná laskavost.</p>
<p>Stále však cítil chlapcovo zklamání. Když vysedl na Poslušnou a vzal za uzdu Hroma, Dunka napadlo, že měděná mince by mu snad mohla zvednout náladu. „Tu máš, chlapče, za pomoc.“ S úsměvem mu minci hodil, ale chlapec neučinil sebemenší pokus chytit ji. Spadla do hlíny mezi jeho holá chodidla, a on ji nechal ležet.</p>
<p>Sebere ji v okamžiku, kdy odjedu, říkal si Dunk v duchu. Otočil jezdeckého koně dokola, a vyjel z hostince, s dalšími dvěma koni uvázanými za sebou. Stromy byly jasně vykreslené v měsíčním svitu a obloha byla bez mraků a posetá hvězdami. Přesto, když se vzdaloval od hostince, stále na sobě cítil pacholkův pohled, jak se mu vpaluje do zad, zamračený a tichý.</p>
<p>Stíny odpoledne se začínaly prodlužovat, když Dunk zastavil na okraji rozlehlé ashfordské louky. Na travnatém poli bylo vztyčeno na tucty altánů, Některé byly malé, jiné větší; některé čtvercovité, jiné kulaté; některé plachtoviny, jiné ze lnu, další z hedvábí; ale všechny byly jasně zbarvené, s dlouhými praporci, jež plápolaly ze středových tyčí, zářivějších než pole planých květin; bohatá červeň a sluneční žluť se mísily s nesčetnými odstíny zeleně a modři, s hlubokou černí, šedí a purpurem.</p>
<p>Stařec s některými z těch rytířů jezdíval; jiné Dunk znal z příběhů vypravovaných v šencích hostinců a kolem táborových ohňů. Třebaže se nikdy nenaučil kouzlu čtení a psaní. Stařec byl neoblomný, co se týkalo výuky heraldiky a často ho během jízdy od hradu ke hradu poučoval. Slavíci patřili lordu Caronovi z Mokřad, který to se svou harfou uměl stejně dobře jako s kopím. Korunovaný jelen byl sera Lyonela Barantheona, Smějící se bouře. Dunk rozeznal lovce Tarlyů, červené jablko Fossowayů. Řval tam lev Lannisterů, zlatý na purpurovém poli, a tmavě zelená mořská želva plavala přes světle zelené pole. Hnědý stan pod rudým hřebcem mohl patřit jedině seru Othovi Brackenovi, kterého nazývali Kruťas z Brackenů od té doby, co před lety během turnaje v Králově přístavišti zabil lorda Qentyna Blackwooda. Dunk slyšel, že ser Otho máchl sekerou se ztupeným ostřím tak mocně, že ji zasekl do hledí lorda Blackwooda i do obličeje pod ním. Viděl také zástavy Blackwoodů – na západním kraji louky co nejdál od sera Otha: Marbrand, Mallister, Cargyll, Westerling, Swann, Mullendore, Hightower, Florent, Frey, Penrose, Stokeworth, Darry, Parren, Wylde; zdálo se, jako by všechny šlechtické rody západu a jihu poslaly svoje rytíře do Ashfordu navštívit spanilou pannu a hájit čest jejího jména.</p>
<p>Avšak jakkoli krásné vypadaly jejich altány na pohled, věděl, že pro něho tam místo není. Obnošený vlněný plášť bude jediným přístřeším, kterého se mu dnes v noci dostane. Zatímco lordi a velcí rytíři večeřeli kapouny a pečená selata, Dunkovou večeří bude kus tuhého nasoleného hovězího. S jistotou věděl, že kdyby se utábořil ve středu toho okázalého pole, musel by snášet jak jejich tiché pohrdání, tak otevřené urážky. Pár by se jich k němu možná chovalo laskavě, ale takovým způsobem, který byl téměř ještě horší než neskrývané pohrdání.</p>
<p>Potulný rytíř musí pevně lpět na své hrdosti. Bez ní není ničím než žoldákem. Musím si svoje místo v této společnosti zasloužit. Když budu bojovat dobře, některý lord mne možná pozve k sobě. Pak budu žít mezi urozeným panstvem, každý večer budu jíst čerstvé maso v hradní síni a na turnajích si budu vztyčovat svůj vlastní altán. Ale nejdřív ze všeho se musím vést dobře v tomto turnaji. Neochotně se otočil zády k turnajovému pozemku a odvedl koně mezi stromy.</p>
<p>Na okraji velké louky, dobré půl míle od města a hradu, našel místo, kde ohyb řeky vytvářel hluboké jezírko. Okraje měl olemované rákosím a všemu kraloval vysoký olistěný jilm. Jarní tráva byla stejně zelená jako barva praporce kteréhokoli rytíře a hebká na dotyk. Bylo to pěkné místo a ještě si ho nikdo nezabral pro sebe.</p>
<p>Toto bude můj altán, řekl si Dunk v duchu, altán zastřešený listovím, zelenější než zástavy Tyrellů a Estermontů.</p>
<p>Nejdříve přišli na řadu koně. Jakmile se o ně postaral, svlékl se a vbrodil se do jezírka, aby smyl prach z cesty. „Pravý rytíř je čistý, stejně jako zbožný,“ říkával vždycky stařec, který trval na tom, aby se umyli od hlavy k patě pokaždé, když se měsíc obracel, ať už kysele páchli či ne. Teď když byl rytířem, Dunk si přísahal, že bude dělat totéž.</p>
<p>Zatímco osychal, seděl pod jilmem nahý, těšil se z tepla jarního vzduchu na pokožce a sledoval zrakem vážku, dračího motýlka, jak lenivě přelétá nad rákosím. Proč ji pojmenovali dračí motýlek? divil se. Vždyť draka nijak nepřipomíná. Ne že by Dunk někdy nějakého draka viděl. Stařec ho ale viděl. Dunk slyšel ten příběh vyprávět nejméně padesátkrát, o tom, jak byl ser Arlan ještě malý chlapec,když ho jeho děd vzal do Králova přístaviště a tam viděli posledního draka rok předtím, než zemřel. Byla to zelená samice, malá a zakrslá, s odumřelými křídly. Z žádného jejích vajec se nikdy nic nevylíhlo. „Někteří tvrdí, že král Aegon ji otrávil,“ říkával stařec. „To byl třetí Aegon. Ne otec krále Daerona, ale ten, kterému říkali Drakozhouba nebo Aegon Nešťastný. Měl z draků strach, protože viděl, jak mu strýcovo zvíře sežralo matku. Od té doby, co zemřel poslední drak, bývají léta kratší a zimy delší a krutější.“</p>
<p>Slunce pokleslo za vrcholky stromů a vzduch se začal ochlazovat. Když Dunk cítil,jak mu na pažích začíná naskakovat husí kůže, omlátil kalhoty a halenu o kmen jilmu, aby z nich vyprášil tu největší špínu, a znovu si je oblékl. Ráno by mohl jít vyhledat správce turnaje a zapsat svoje jméno na seznam účastníků klání, ale dnes večer měl jiné starosti., pokud doufá, že se bude moci zúčastnit turnaje.</p>
<p>Nepotřeboval si prohlížet svůj obraz ve vodě, aby věděl, že na rytíře moc nevypadá, a tak si připevnil štít sera Arlana přes záda, aby byl vidět erb. Přivázal koně a nechal je pást se na husté zelené trávě pod jilmem, zatímco sám se pěšky odebral na turnajový pozemek.</p>
<p>V normálních časech louka sloužila jako veřejné prostranství pro lid města Ashfordu za řekou, ale nyní se proměnila. Takřka přes noc tu vyrostlo druhé městečko, městečko z hedvábí namísto kamene, větší a pohlednější než jeho starší sestra. Podél okraje louky si postavily stánky tucty obchodníků, kteří prodávali plstěné zboží a ovoce, opasky a vysoké boty, kůže a jestřáby, hliněné zboží, drahokamy, cínové výrobky, koření, peří a všechny možné další věci. Mezi davem se potulovali žongléři, loutkáři a kouzelníci, a vystavovali na odiv svoje umění… stejně jako děvky a kapsáři. Dunk si dával pozor na měšec.</p>
<p>Když ucítil vůni klobás opékajících se na ohni, začaly se mu sbíhat sliny v ústech. Koupil si jednu za měďák a k tomu roh piva na zapití. Zatímco jedl, pozoroval malovaného dřevěného rytíře, jak bojuje s malovaným dřevěným drakem. Se zalíbením spočinul pohledem také na loutkářce, která vodila draka; vysoké a pohledné, s olivovou pletí a havraními vlasy Domů. Byla štíhlá jako kopí, bez ňader, o kterých by se dalo mluvit, ale Dunkovi se líbil její obličej a způsob, jak prsty nutila draka chňapat a plazit se na koncích drátků. Hodil by dívce měďák, kdyby měl nějaké na rozdávání, ale právě teď se mu každá mince hodila.</p>
<p>Mezi kupci byli také zbrojíři, přesně jak doufal. Nějaký Tyrošan s vidlicovitým modrým vousem prodával přilbice, nádherné fantastické věci zdobené podobiznami ptáků a zvířat a vykládané zlatem a stříbrem. Jinde našel výrobce mečů nabízejícího na prodej levné ocelové čepele, a jiného, jehož práce byla mnohem jemnější, ale Dunkovi meč nescházel.</p>
<p>Muž, kterého potřeboval, byl až na samém konci řady. Na stole před sebou měl rozloženou košili z jemného kroužkového pletiva a pár rukavic z překládané oceli. Dunk si je prohlížel zblízka. „Děláš dobrou práci.“</p>
<p>„Lepší nenajdeš.“ Podsaditý kovář nebyl víc než pět stop vysoký, ale přes hrudník a ramena byl stejně rozložitý jako Dunk. Měl černý vous, obrovité ruce a ani krápět skromnosti.</p>
<p>„Potřebuju zbroj na turnaj,“ vysvětloval mu Dunk. „Drátěnou košili z dobrého kroužkového pletiva, a k tomu límec, holenní chrániče a přilbici. Starcova polopřilba by se mu na hlavu vešla, ale Dunk chtěl pro obličej lepší ochranu, než mohl poskytnout obyčejný nánosník.</p>
<p>Zbrojíř si ho prohlédl od hlavy až k patě. „Jsi velký, ale já už jsem vyzbrojil i větší.“ Vyšel zpoza stolu. „Klekni si, chci ti změřit ramena. Jo, a ten tvůj silný krk.“ Dunk si klekl. Zbrojíř n přes ramena položil kus zauzlíkované surové kůže, zamručel, odkašlal si, znovu zamručel. „Zvedni ruku. Ne, pravou.“ Zamručel potřetí. „Teď můžeš vstát.“ Vnitřní délka Dunkovy nohy, tloušťka lýtka a objem pasu vedly k dalším zamručením. „Mám v voze nějaké kusy, které by ti mohly padnout,“ kývl muž, když s měřením skončil. „Pozor, není to nic zdobeného zlatem nebo stříbrem, jenom dobrá ocel, pevná a bez ozdob. Já dělám přilbice, které vypadají jako přilbice, bez okřídlených prasat a divného cizokrajného ovoce, ale moje ti poslouží lépe, pokud by tě kopí mělo zasáhnout do obličeje.“</p>
<p>„To je všechno, co chci,“ řekl Dunk. „Za kolik?“</p>
<p>„Osm set stříbrných, protože jsem laskavý.“</p>
<p>„Osm set?“ To bylo víc, než očekával. „Já… nemohl bych ti výměnou nabídnout starou zbroj, vyrobenou pro menšího muže… polopřilbu, drátěnou košili…“</p>
<p>„Ocelový Pate prodává jen svoji vlastní práci,“ prohlásil muž „ale dobrý kov se mně vždycky hodí. Pokud to není moc zrezivělé vezmu si to a zbroj ti dám za šest set.“</p>
<p>Dunk mohl Patea poprosit, aby mu zbroj dal na úvěr, ale věděl, jakou odpověď by na takovou žádost pravděpodobně dostal Cestoval se starým rytířem dost dlouho, aby pochopil, že obchod ničí jsou až notoricky nedůvěřiví k potulným rytířům, z nichž někteří byli jen o něco málo lepší než lapkové. „Dám ti teď dva stříbrňáky a zbroj a zbytek mincí přinesu zítra ráno.“</p>
<p>Zbrojíř si ho chvíli prohlížel. „Dva stříbrňáky ti kupují den. Potom svoji práci prodám jinému.“</p>
<p>Dunk vylovil stříbrňáky z měšce a položil je do zbrojířovy mozolnaté dlaně. „Dostaneš všechno. Já mám totiž v úmyslu výhra tento turnaj.“</p>
<p>„Opravdu?“ Pate do jedné z mincí kousl. „A co ti ostatní tady? Ti sem asi přišli, aby tě povzbuzovali, co?“</p>
<p>Než obrátil kroky zpátky ke svému jilmu, měsíc již stál n obloze hodně vysoko. Asfordská louka za ním byla zalita zář pochodní. Přes trávu k němu zalátaly zvuky písní a smíchu, ale l měl zasmušilou náladu. Byl schopen vymyslet jenom jeden způsob, jak přijít k penězům na vlastní zbroj. A kdyby měl být poražen… „Jedno vítězství je všechno, co potřebuju,“ mumlal hlas. „Nedoufám zas v tolik.“</p>
<p>Stařec by přesto nedoufal ani v to. Ser Arlan nevjel na kolbiště od té doby, co byl před mnoha lety vyhozen ze sedla princem Dračího kamene na turnaji v Bouřlivém konci. „Ne každý muž se může chlubit tím, že proti nejlepšímu rytíři Sedmi království rozbil sedm kopí,“ říkával. „Nikdy bych nemohl doufat, že si pojedu lépe, tak proč bych se o to měl pokoušet?“ Dunk měl podezření, že s tím měl co dělat spíš věk sera Arlana než princ z Dračího kamene, ale nikdy se neodvážil říct to před ním nahlas. Starý muž měl svoji hrdost, až do samého konce. Já jsem rychlý a silný, vždycky to tvrdil, a co platilo pro něho, nemusí platit pro mě, říkal si tvrdohlavě.</p>
<p>Procházel přes plácek zarostlý plevelem a uvažoval o svých šancích, když tu skrze keře zahlédl jiskřičku ohně. Co je to? Dunk se nezastavil, aby o tom přemýšlel. V mžiku měl v ruce meč a prodíral se s ním trávou.</p>
<p>Vyrazil s řevem a klením, jen aby s mečem napřaženým prudce zastavil při pohledu na chlapce vedle ohně. „Ty?“ Sklonil meč. „Co tady děláš?“</p>
<p>„Vařím rybu,“ odpověděl holohlavý chlapec. „Dáš si kousek?“</p>
<p>„Chtěl jsem říct – jak ses sem dostal? Ukradl jsi koně?“</p>
<p>„Jel jsem vzadu ve voze, s mužem, který vezl do hradu jehňata pro stůl mého pána z Ashfordu.“</p>
<p>„Nu, v tom případě by ses měl podívat, jestli už neodjel nebo si najdi jiný vůz, co tě odveze zpátky. Já tě tady nechci.“</p>
<p>„Nemůžeš mě donutit odejít,“ řekl chlapec troufale. „Té hospody mám po krk.“</p>
<p>„Už od tebe nechci slyšet žádné drzé řeči,“ varoval ho Dunk. „Měl bych tě teď přehodit přes sedlo a odvézt tě domů.“</p>
<p>„To bys musel jet až do Králova přístaviště. Zmeškal bys turnaj</p>
<p>Královo přístaviště. Dunkovi blesklo hlavou, jestli ho chlapec uráží, ale malý pacholek přece nemohl vědět, že Dunk se narodil v Králově přístavišti. Další nešťastník z Blešího zadku? Spíš ano než ne, a kdo ho může vinit z toho, že se odtamtud chtěl dostat pryč?</p>
<p>Cítil se jako blázen, když tak stál s mečem v ruce nad osmiletým sirotkem. Zasunul zbraň do pochvy a zamračil se na chlapce, aby viděl, že nestrpí žádné žerty. Měl bych mu přece jen dát pořádný výprask, pomyslel si, ale dítě vypadalo tak žalostně, že nedokázal sám sebe přimět, aby ho udeřil. Rozhlédl se po tábořil Oheň vesele praskal uprostřed úhledného kruhu z kamenů. Koně byli vyhřebelcovaní a jeho šaty visely z větve jilmu, schly nad plameny. „Co ty tady dělají?“</p>
<p>„Vypral jsem je,“ odpověděl chlapec. „A vyhřebelcoval jsem koně, rozdělal oheň a chytil tuhle rybu. Taky bych ti postavil altán, ale žádný jsem nenašel.“</p>
<p>„Tohle je můj altán.“ Dunk mávl rukou nad hlavu, ke koruně vysokého jilmu, který se tyčil nad nimi.</p>
<p>„To je strom,“ na chlapce to nijak nezapůsobilo.</p>
<p>„Tohle je altán, jaký potřebuje pravý potulný rytíř. Raději budu spát pod hvězdami než v nějakém zakouřeném stanu.“</p>
<p>„A co když bude pršet?“</p>
<p>„Strom mě ochrání.“</p>
<p>„Déšť mezi větvemi proteče.“</p>
<p>Dunk se zasmál. „Aťsi proteče. Nu, abych pravdu řekl, na stan mně chybí peníze. A tu rybu bys měl obrátit, nebo bude vespod spálená a nahoře syrová. Z tebe by kuchtík nikdy být nemohl.“</p>
<p>„Mohl, kdybych chtěl,“ odsekl chlapec a obrátil rybu.</p>
<p>„Co se ti stalo s vlasy?“ zeptal se ho Dunk.</p>
<p>„Mistři mně je oholili.“ Najednou ostýchavý, chlapec zvěd kápi tmavohnědého pláště a přetáhl si ji přes hlavu.</p>
<p>Dunk slyšel, že to někdy dělávají, aby člověku pomohli od vší hnid nebo některých chorob. „Jsi nemocný?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl chlapec zarputile. „Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Dunk.“</p>
<p>Chuďas se hlasitě zasmál, jako by to byla ta nejlegračnější věc, co kdy slyšel. „Dunk? Ser Dunk? To není jméno pro rytíře. To je zkratka pro Duncana?“</p>
<p>Že by? Starý muž mu říkal jenom Dunk, pokud si vzpomínal, s svého předchozího života si moc nepamatoval. „Pro Ducana, ano,“ odpověděl. „Jsem ser Duncan z…“ Dunk neměl jiné jméno, ani nepocházel z žádného rodu; ser Arlan ho našel, jak žije na smetištích a v uličkách Blešího zadku. Nikdy nepoznal otce ani matku. Co má chlapci říct? „Ser Duncan z Blešího zadku“ nezně|o moc rytířsky. Mohl by si přivlastnit Pennytree, ale co kdyby se někdo zeptal, kde to je? Dunk nikdy nebyl v Pennytree a ani stařec o tom místě nikdy moc nemluvil.</p>
<p>Zamračil se, pak vyhrkl: „Ser Duncan Vysoký.“ On byl vysoký o tom nebylo pochyb, a navíc to znělo silácky. To malé hádě si to ale nemyslelo. „Já nikdy o žádném seru Duncanovi Vysokém neslyšel.“</p>
<p>„Copak ty znáš každého rytíře v Sedmi královstvích?“ Chlapec na něho troufale pohlédl. „Znám ty dobré.“</p>
<p>„Já jsem stejně dobrý jako kterýkoli jiný. Po turnaji to všichni budou vědět. A ty máš nějaké jméno, zlodějíčku?“</p>
<p>Chlapec zaváhal. „Vejce,“ odpověděl. Dunk se nesmál. Jeho hlava opravdu vypadá jako vejce. Malí chlapci umí být krutí a dospělí muži taky. „Vejce,“ řekl, „měl bych spráskat, až budeš mít zadek modrý a poslat tě po svých, ale pravda je taková, že nemám altán a nemám ani panoše. Když mně slíbíš, že budeš dělat, co ti řeknu, nechám tě sloužit mi během turnaje. Potom uvidíme. Pokud se rozhodnu, že stojí za to nechat já tě, můžu ti zaručit šaty na hřbetě a jídlo v žaludku. Ty šaty možná budou jen z hrubého plátna a jídlo jen nasolené hovězí, ryby, ale možná taky čas od času nějaká zvěřina, tam, kde nejsou žádní lesníci, ale hlad mít určitě nebudeš. A slibuju ti, že tě nebudu bít, kromě případů, kdy si to opravdu zasloužíš.“</p>
<p>Vejce se usmál. „Ano, můj pane.“</p>
<p>„Sere,“ opravil ho Dunk. „Jsem jenom potulný rytíř.“ Říkal si, jestli se na něho teď starý pán dívá. Naučím ho umění boje, stejnému, jako jsi ty naučil mě, sere. Vypadá na dobrého chlapci a jednoho dne z něj možná bude rytíř.</p>
<p>Když jedli rybu, byla uvnitř ještě maličko syrová a chlapec neodstranil všechny kosti, ale přesto chutnala o celý svět lep než tuhé nasolené hovězí.</p>
<p>Vejce brzy usnul vedle skomírajícího ohně. Dunk si poblíž lehl na záda, dal si velkou ruku pod hlavu a zahleděl se do noční oblohy. Slyšel vzdálenou hudbu z turnajového pozemku, půl mílí vzdáleného. Hvězdy plály po celé obloze, byly jich tisíce a tisíce Jedna zrovna padala v jasně zelenkavé čáře, která se zableskla přes čerň a zmizela.</p>
<p>Padající hvězda nosí tomu, kdo ji uvidí, štěstí, pomyslel s Dunk. Jenomže všichni ostatní jsou teď ve svých altánech a hledí do hedvábí místo do oblohy. Takže tohle štěstí patří jenom mně.</p>
<p>Ráno se probudil do zvuku kohoutího kokrhání. Vejce stále spal vedle, schoulený pod starcovým druhým nejlepším pláštěm Nu, chlapec během noci neutekl, to je slibný začátek. Strčil do ně špičkou boty.</p>
<p>„Vstávat. Čeká na tebe spousta práce.“ Chlapec si promnu oči a bez dalšího pobízení vstal. „Pomoz mi osedlat Poslušnou, přikázal Dunk.</p>
<p>„A co snídaně?“</p>
<p>„Je tam nasolené hovězí. Až s tímhle budeme hotovi.“</p>
<p>„Já bych raději snědl toho koně,“ řekl Vejce. „Sere.“</p>
<p>„Jestli neuděláš, co jsem ti řekl, ochutnáš moji pěst. Přines kartáče. Jsou v brašně u sedla. Ano, v té.“</p>
<p>Společně vykartáčovali hnědce srst, přehodili jí přes záda ne lepší sedlo sera Arlana a pevně je utáhli sedlovým řemenem. Dunk si všiml, že Vejce je dobrým pracantem, jakmile se jedno do něčeho opravdu s vervou pustí.</p>
<p>„Předpokládám, že budu pryč po většinu dne,“ obrátil s k chlapci, když vysedl na koně. „Ty zůstaň tady a dej to do pořádku. Dávej pozor, aby sem nestrkali nos jiní zloději.“</p>
<p>„Můžu si vzít meč, abych je zahnal?“ zeptal se Vejce. Dunk viděl, že má modré oči, velice tmavé, téměř fialové. Holá hlava je jakýmsi podivným způsobem zvětšovala. „Ne,“ odpověděl Dunk. „Nůž postačí. A raději bys měl být tady, až se vrátím, slyšíš? Zkus mě okrást a já tě dohoním a uštvu, to ti přísahám. Uštvu tě psy.“</p>
<p>„Vždyť žádné psy nemáš,“ namítl chlapec.</p>
<p>„Já už si nějaké opatřím. Schválně kvůli tobě.“ Otočil hlavu Poslušné k louce a rychlým klusem odjel; s nadějí, že výhrůžka postačí, aby chlapci zabránila provést cokoli nekalého. Kromě šatů, které měl na sobě, zbroje v brašně a koně, na němž jel, zůstalo všechno, co Dunk na tomto světě vlastnil, v táboře. Jsem velký blázen, když tomu klukovi tak důvěřuju, ale nechovám se jinak, než jak se starý muž choval ke mně, uvažoval. Určitě ho ke mně poslala Matka, abych mohl splatit svůj dluh.</p>
<p>Když přejel pole, uslyšel zvonění kladiv od řeky, kde tesaři hřeby sbíjeli ohrady kolbiště a stavěli dřevěnou diváckou tribunu pro urozené panstvo. Také bylo vztyčeno pár nových altánů, zatímco rytíři, kteří přijeli již dříve, vyspávali pozdně noční hýření nebo usedali ke snídani. Dunk cítil kouř hořícího dříví a vůni slaniny.</p>
<p>Na severním konci louky tekla řeka Víroproud, vedlejší přítok mocné Klikatice. Za mělkým brodem se prostíralo městečko s hradem. Dunk na svých cestách se starým pánem viděl mnoho tržních městeček. Tohle bylo pěknější než většina ostatních; obílené domy s deskovými střechami jako by každého zvaly k sobě. Když byl menší, často přemýšlel o tom, jaké by to bylo žít na takovém místě; každý den spát se střechou nad hlavou a každého rána se probouzet obklopen stejnými zdmi. Třeba to brzy poznám. Jo, a Vejce taky. Bylo to docela možné. Divné věci se stávají každý den.</p>
<p>Ashfordský hrad byl kamennou stavbou ve tvaru trojúhelníku a z každého vrcholu stoupala do výše třiceti stop kulatá věž; mezi nimi se táhly silné zdi s cimbuřím. Z hradeb vlály oranžové praporce jeho pána s bílým znakem slunce a krokvice. Před branami stáli zbrojnoši s halapartnami v oranžovobílých livrejích.</p>
<p>Dívali se, jak lidé přicházejí a odcházejí, zdánlivě byli dychtivý zažertovat si s pěknou mlékařskou děvečkou, než pustit něj dovnitř. Či ven. Dunk se zastavil před malým vousatým mu kterého považoval za jejich kapitána, a zeptal se ho, kde nají správce her.</p>
<p>„Ty myslíš Plummera. Dělá tady majordoma. Ukážu ti cestu.“</p>
<p>Uvnitř na nádvoří si od něho štolba vzal Poslušnou. Dunk si přehodil otřískaný štít sera Arlana přes rameno a následovali kapitána stráží zadní částí stájí do vížky vestavěné v rohu parkánové zdi. Na ochoz vedly příkré kamenné schody. „Přišel jsi zapsat jméno svého pána na seznam účastníků klání?“ zeptal se kapitán, když po nich vystupovali.</p>
<p>„Přišel jsem zapsat svoje jméno.“</p>
<p>„Opravdu?“ Uculoval se ten muž? Dunk si tím nebyl jistý. „Tamtěmi dveřmi. Nechám tě tady a vrátím se na svoje stanoviště.“</p>
<p>Když Dunk dveře otevřel, majordomus seděl u stolu a škrábal cosi brkem na kus papíru. Měl řídnoucí šedivé vlasy a úzký, vyzáblý obličej. „Ano?“ řekl, když vzhlédl. „Co si přeješ, chlapče?“</p>
<p>Dunk za sebou zavřel dveře. „Ty jsi majordomus Plummer? Přijel jsem na turnaj. Abych se zúčastnil klání.“</p>
<p>Plummer našpulil rty. „Turnaj mého pána je zápolením pro rytíře. Jsi snad rytíř?“</p>
<p>Přikývl a v duchu se tázal, zda mu zrudly uši.</p>
<p>„Předpokládám, že rytíř s nějakým jménem?“</p>
<p>„Dunk.“ Proč řekl tohle? „Ser Duncan. Vysoký.“</p>
<p>„A odkudpak jsi, sere Duncane Vysoký?“</p>
<p>„Ze všech možných míst. Od svých pěti či šesti let jsem byl panošem sera Arlana z Pennytree. Toto je jeho štít.“ Ukázal ho majordomovi. „Taky jel na turnaj, ale cestou nastydl a zemřel, a tak jsem přijel místo něho. Než skonal, pasoval mě svým vlastním mečem na rytíře.“ Dunk vytáhl meč z pochvy a položil ho na zjizvený dřevěný stůl mezi ně.</p>
<p>Správce her se na meč stěží podíval. „Meč to je, to je pravda.</p>
<p>Nikdy jsem však neslyšel o tom Allanovi z Pennytree. Říkáš, žes byl jeho panošem?“</p>
<p>„Vždycky mně sliboval, že ze mě udělá rytíře, takového, jakým byl sám. Když umíral, zavolal na mě, abych mu přinesl meč i pokynul mi, abych poklekl. Dotkl se mě jednou na pravém rameni a jednou na levém a odříkal nějaká slova, a když jsem vstal, byl jsem rytířem.“</p>
<p>„Hmmm.“ Muž jménem Plummer si zamnul nos. „Jakýkoli rytíř může jiného muže pasovat na rytíře, to je pravda, třebaže je obvyklejší stát před složením přísahy noční stráž v septu i být pomazán septonem. Byli tvému pasování přítomni nějací svědkové?“</p>
<p>„Jenom červenka nahoře ve hlohu. Slyšel jsem ji, když starý pán odříkával ta slova. Vyzval mě, abych byl dobrým rytířem, i spravedlivým, abych poslouchal sedm bohů, abych chránil slabé i nevinné, abych věrně sloužil svému pánovi a ze všech sil bránil říši, a já jsem přísahal, že to udělám.“</p>
<p>„Nepochybně.“ Dunk si nemohl nevšimnout, že Plummer jaksi neráčí říkat mu sere. „Budu si o tom muset promluvit s lordem Ashfordem. Znali tebe nebo tvého zesnulého pána někteří z dobrých rytířů zde shromážděných?“</p>
<p>Dunk se na okamžik zamyslel. „Byl tam altán, na kterém se třepetala zástava rodu Dondarrionů? černá, s purpurovým bleskem?“</p>
<p>„To bude ser Manfred z jejich rodu.“</p>
<p>„Ser Arlan sloužil jeho lordu otci v Dome, před třemi lety. Ser Manfred si mě možná bude pamatovat.“</p>
<p>„Radil bych ti, aby sis s ním promluvil. Pokud se za tebe může zaručit, přiveď ho sem zítra ráno ve stejnou dobu.“</p>
<p>„Jak si přeješ, pane.“ Zamířil ke dveřím.</p>
<p>„Sere Duncane,“ zavolal za ním majordomus.</p>
<p>Dunk se otočil.</p>
<p>„Jsi si vědom toho,“ pravil vážně muž, „že zbroj, zbraně a koně poražených připadnou vítězi a musí být zpět vykoupeny?“</p>
<p>„To vím.“</p>
<p>„A máš peníze, abys takové výkupné mohl zaplatit?“</p>
<p>Teď věděl, že má uši červené. „Já peníze nepotřebuju,“ řekl a v duchu se modlil, aby to byla pravda. Co potřebuje je jedno vítězství. Když vyhraju v prvním klání, připadne mně zbroj a kůň poraženého nebo jeho zlato a tím vyrovnám vlastní porážku.</p>
<p>Pomalu sestupoval se schodů, neochotný pustit se do toho co ho čekalo nyní. Na nádvoří chytil za límec jednoho ze štolbů „Musím mluvit s vrchním podkoním lorda Ashforda.“</p>
<p>„Najdu ho pro tebe.“</p>
<p>Ve stájích bylo chladno a šero. Ňafl po něm temperamentní šedý hřebec, kterého míjel, ale Poslušná jenom tiše zaržála a pomazlila se s jeho rukou, když ji pohladil po hlavě. „Ty jsi hodná holka, vid?“ zamumlal. Starý pán vždycky říkával, že rytíř by neměl mít rád svého koně, protože pod ním nejeden zemře, ale sám se této vlastní rady nikdy nedržel. Dunk ho často viděl, jak utrácí poslední měďák za jablko pro Hnědáka nebo za oves pro Poslušnou a Hroma. Ryšavá kobylka byla jízdním koněm sera Arlana a neúnavně ho nosila na zádech tisícovky mil, křížem krážem po Sedmi královstvích. Dunk měl pocit, jako by zrazoval starého přítele, ale jakou jinou možnost měl? Hnědák byl příliš starý, než aby měl vůbec nějakou cenu a na Hromoví musí jet na turnaj.</p>
<p>Vrchní podkoní si dával načas. Zatímco čekal, Dunk uslyšel zatroubení z hradeb a hlasy na nádvoří. Zvědavý, odvedl Poslušnou k vratům stáje, aby se podíval, co se to tam děje. Do hradu branou vjížděla velká skupina rytířů a jízdních lučištníků, přinejmenším stovka mužů. Někteří seděli na těch nejnádhernějších koních, jaké Dunk kdy viděl. Přijel nějaký velký pán. Popadl za paži štolbu, který běžel kolem. „Kdo je to?“</p>
<p>Chlapec si ho změřil udiveným pohledem. „Copak nevidíš zástavy? „ Vykroutil se mu ze sevření a pospíchal pryč.</p>
<p>Zástavy… Když Dunk otočil hlavu, póry v větru uchopil jeden hedvábný praporec na vysoké žerdi a ohnivý tříhlavý drak rodu Targaryenů jako by roztáhl křídla a začal dštít šarlatový oheň. Vlajkonošem byl vysoký rytíř v bílé šupinové zbroji zdobené zlatem, s čistě bílým pláštěm, jenž mu vlál z ramen. Rytíři Královské gardy s královskou zástavou. Nebylo divu, že lord Ashford a jeho synové plni spěchu běželi k bráně hradu a s nimi také jejich spanilá panna, dívčina malé postavy se žlutými vlasy a kulatým růžovým obličejem. Nepřipadá mně tak pěkná, pomyslel si Dunk. To děvče od loutek bylo hezčí.</p>
<p>„Chlapče, slez z té klisny a postarej se o mého koně.“</p>
<p>Před stájemi sesedl jezdec. On mluví ke mně, uvědomil si Dunk. „Já nejsem štolba, pane.“</p>
<p>„Nejsi na to snad dost šikovný?“ Mladík na sobě měl černý plášť olemovaný šarlatovým saténem, ale oděv pod ním zářil jako plamen, samá červeň, zlato a žluť. Štíhlý a rovný jako dýka, třebaže jenom střední postavy, byl zhruba Dunkova věku. Kadeře stříbrozlatých vlasů rámovaly obličeje který byl jako vytesaný ze žuly a velitelského vzezření; vysoké čelo a ostré lícní kosti, rovný nos, bledá hladká pokožka bez poskvrnky. Oči měly tmavě fialovou barvu. „Pokud se nedokážeš postarat o koně, sežeň mně alespoň nějaké víno a pohlednou nevěstku.“</p>
<p>„Já… prosím o prominutí, pane, ale nejsem ani sluha. Mám tu čest být rytířem.“</p>
<p>„To to s těmi rytíři dopadlo,“ zabručel mladík, ale vtom se k nim přiřítil jeden ze štolbů a muž se k němu otočil, aby mu podal otěže svého koně, nádherného plnokrevníka. Na Dunka ihned zapomněl. Ten se s pocitem úlevy stáhl do přítmí stájí, aby tam počkal na vrchního podkoního. Už tak se cítil dost nepříjemně, obklopen všemi těmi urozenými pány v altánech, ale v životě nemluvil s princem.</p>
<p>O tom, že nádherný mladík je princ, nepochyboval ani na chvíli. Targaryenové byli krví ztracené Valyrie ze zamoří a stříbrozlaté vlasy a fialové oči je odlišovaly od obyčejných lidí. Dunk věděl, že princ Baelor je starší, ale tento mladík mohl docela dobře být jedním z jeho synů: Valarr, kterého často nazývali „Mladším princem“, aby ho odlišili od otce, nebo Matarys, „Ještě mladší princ,“ jak ho kdysi pojmenoval šašek starého lorda Swanna. Byli tam ještě další princové, bratranci Valarra a Mataryse. Dobrý král Daeron měl čtyři dospělé syny, tři už s vlastními dědici. Během otcových časů rod dračích králů téměř vymřel, ale říkalo se, že Daeron II. a jeho synové pokračování rodu zajistili pro všechny časy.</p>
<p>„Ty. Chlapče. Chtěl jsi se mnou mluvit.“ Vrchní podkoní lorda Ashforda měl brunátný obličej, který vypadal ještě červenější díky oranžové livreji, a příkrý styl mluvy. „Co po mně chceš? Nemám čas na-!“</p>
<p>„Chci prodat tohoto koně,“ skočil mu Dunk do řeči, než ho muž stačil poslat pryč. „Je to dobrý kůň, jistý v nohou –!“</p>
<p>„Říkám ti, že nemám čas.“ Muž se na Poslušnou stěží podíval. „Můj pán z Ashfordu žádné takové koně nepotřebuje. Odveď ji do města, možná ti za ni Henly dá pár stříbrňáků.“ S těmito slovy se od něho začal odvracet.</p>
<p>„Děkuji ti, můj pane,“ řekl Dunk, než muž stačil odejít. „Můj pane, to sem přijel král?“</p>
<p>Vrchní podkoní se dal do hlasitého smíchu. „Ne, díky bohům. Stačí tohle zamoření princi. Kde mám najít stání pro všechna jejich zvířata? A kde píci?“ Odrazoval, vydávaje strohé příkazy svým štolbům.</p>
<p>Než Dunk odjel ze stáje, lord Ashford doprovodil své urozené hosty do hradní síně, ale dva z rytířů Královské gardy v prosté zbroji a sněhobílých pláštích se zdrželi na nádvoří, kde si povídali s kapitánem stráží. Dunk se před nimi zastavil. „Urození pánové, jsem ser Duncan Vysoký.“</p>
<p>„Zdravím tě, sere Duncane,“ odpověděl vyšší z bílých rytířů. „Já jsem ser Roland Crakehall a toto je můj bratr v přísaze, ser Donnel z Duskendalu.“</p>
<p>Sedm rytířů Královské gardy bylo těmi nejudatnějšími bojovníky v Sedmi královstvích, snad až na korunního prince samotného, Baelora Kopílama. „Přijeli jste se zúčastnit klání?“ zeptal se Dunk pln obav.</p>
<p>„Nepříslušelo by nám vyjet v klání proti těm, kterým jsme přísahali, že je budeme chránit,“ odpověděl ser Donnel, muž s rudými vlasy a vousem.</p>
<p>„Princ Valarr má tu čest být jedním z obránců lady Ashfordové,“ vysvětloval ser Roland, „a jeho bratranci budou mezi vyzyvateli. My ostatní jsme se přijeli jenom podívat.“</p>
<p>Dunk s pocitem úlevy bílým rytířům poděkoval za jejich laskavost a vyjel bránou hradu, než si ho usmyslí obtěžovat další princ. Tři mladí princové, uvažoval, když otočil koně do ulic města Ashfordu. Valarr byl nejstarším synem prince Baelora, v pořadí druhým následníkem Železného trůnu, ale Dunk nevěděl, kolik z otcova proslaveného umu v zacházení s kopím a mečem mohl podědit. O druhých dvou targaryenských princích toho věděl dokonce ještě méně. Co si počnu, když budu muset vyjet proti princi? Dovolili by mně vůbec utkat se v klání s někým tak urozeným? Odpověď neznal. Starý pán mu často říkával, že je tupý jako hradní stěna, a právě takový teď měl pocit.</p>
<p>Henlymu se Poslušná na pohled docela líbila, dokud se nedozvěděl, že mu ji Dunk chce prodat. V tu chvíli na ní všichni jeho pacholci začali hledat vady. Nakonec mu za ni nabídl tři sta stříbrných. Dunk řekl, že musí dostat tři tisíce. Po spoustě dohadování a klení se domluvili na sedmi stech padesáti. To bylo o hodně blíž Henlyho počáteční ceně než Dunkově, což ho ve smlouvání činilo poraženým, ale handlíř by výš nešel, a tak Dunk nakonec neměl jinou možnost než souhlasit s touto cenou. Další dohadování začalo, když Dunk prohlásil, že cena nezahrnovala sedlo a Henly trval na tom, že ano.</p>
<p>Nakonec vše vyřešili k vzájemné spokojenosti. Když Henly odešel, aby přinesl peníze, Dunk hladil Poslušnou po hřívě a říkal jí, aby byla statečná. „Když vyhraju, vrátím se pro tebe a koupím si tě zpátky, to ti slibuju.“ Nepochyboval o tom, že v následujících dnech se všechny vady Poslušné ztratí a že bude mít cenu dvojnásobnou, než měla dnes.</p>
<p>Handlíř mu dal tři zlaťáky a zbytek ve stříbře. Dunk do jedné ze zlatých mincí kousl a usmál se. Nikdy předtím zlato neochutnal, ani ho neměl v ruce. Lidé těm mincím říkali „draci“, protože ha jedné straně byl vyražený tříhlavý drak rodu Targaryenů. Na druhé byla podobizna krále. Dvě z mincí, které mu Henly dal, na sobě měly obličej krále Daerona; třetí byla starší, dost ošoupaná a byl na ní jiný muž. Pod podobiznou bylo jeho jméno, ale Dunk neuměl číst. A navíc bylo zlato na okrajích setřené. Poukázal na to před Henlym, a to dost hlasitě. Handlíř zabručel, ale přidal mu dalších pár stříbrňáků a hrst plnou měďáků, aby ztrátu zlata vyvážil. Dunk mu pár měďáků podal zpátky a kývl hlavou k Poslušné. „To je pro ni,“ řekl. „Postarej se o to, aby dnes večer dostala nějaký oves. Jo, a taky jablko.“</p>
<p>Se štítem na rameni a pytlem staré zbroje na zádech se Dunk pěšky pustil sluncem zalitými ulicemi města Ashfordu. Tíha takového množství mincí v měšci mu navozovala divný pocit; na jedné straně jako by z toho málem měl závrať, na druhé cítil obavy. Stařec mu nikdy nedal víc než minci nebo dvě najednou. Z tolika peněz by mohl žít celé roky. A co budu dělat, až je utratím, prodám Hroma? Tato cesta obvykle končila žebrotou nebo vyhnanstvím. Takovou šanci už nikdy znovu mít nebudu, musím risknout všechno.</p>
<p>Než se přebrodil zpátky přes řeku na jižní stranu Víroproudu, dopoledne téměř uběhlo a turnajový pozemek opět ožil. Prodavači vína a klobás se ve stáncích čile oháněli, tančící medvěd se otáčel podle toho, jak jeho pán hrál, a zpěvák prozpěvoval: „Medvěd, medvěd a spanilá panna,“ žongléři žonglovali a loutkáři právě končili s dalším soubojem.</p>
<p>Dunk se zastavil, aby se podíval, jak bude poražen dřevěný drak. Když mu loutkový rytíř usekl hlavu a do trávy se vysypaly červené piliny, zasmál se nahlas a hodil dívce dva měďáky. „Jeden je za včerejšek,“ zavolal. Chytila mince ve vzduchu a hodila po něm úsměv tak sladký, jaký ještě nikdy neviděl.</p>
<p>Směje se na mě nebo na ty mince? Dunk ještě nikdy nebyl s děvčetem a byl v přítomnosti dívek nervózní. Jednou, před třemi lety, když byl měšec starého pána plný po půlroce služby u slepého lorda Florenta, řekl Dunkovi, že nastal čas, aby ho odvedl do nevěstince a udělal z něho muže. Jenomže to řekl, když byl opilý, a jakmile vystřízlivěl, nepamatoval si to. Dunk se příliš styděl, než aby mu to sám připomněl. Stejně si nebyl jistý, zda stojí o děvku. Pokud nemůže mít urozenou pannu jako pořádný rytíř, chtěl alespoň nějakou, které by se víc líbil on sám než jeho stříbro.</p>
<p>„Dáš si roh piva?“ zeptal se mladé loutkářky, když cpala pilinovou krev drakovi zpátky do krku. „Myslel jsem se mnou? Nebo klobásu? Já jsem měl klobásu včera večer a byla moc dobrá. Myslím, že je dělají z vepřového masa.“</p>
<p>„Děkuji ti, můj pane, ale máme další představení.“ Dívka vstala a odběhla k ošklivé tlusté dornské ženě, která vodila dřevěného rytíře, zatímco Dunk zůstal s hloupým pocitem stát. Přesto se mu líbil způsob, jakým běžela. Hezká dívka, a vysoká. Tuhle kdybych líbal, nemusel bych si k tomu kleknout. Líbat uměl. Jedna hostinská děvečka mu to ukázala jednou večer v Lannisportu, před rokem, ale byla moc malá a musela sedět na stole, aby mu dosáhla na rty. Při té vzpomínce mu zrudly uši. Jaký je jen blázen. Měl by teď myslet na turnaj, ne na líbání.</p>
<p>Tesaři lorda Ashforda bílili vápnem po pás vysoké dřevěné bariéry, které budou oddělovat jezdce při klání. Dunk je chvíli pozoroval při práci. Bylo tam pět drah, vytyčených od severu k jihu tak, aby žádný z účastníků nemusel jet proti slunci. Na východní straně kolbiště byla vztyčena tribuna se třemi řadami a s oranžovým baldachýnem, který bude urozené pány a dámy chránit před deštěm a sluncem. Většina jich bude sedět na lavicích, ale ve středu tribuny stála čtyři křesla s vysokými opěradly pro lorda Ashforda, spanilou pannu a přítomné prince.</p>
<p>Na západním okraji louky stála kvintána, u které se procvičoval tucet rytířů. Roztáčeli napřažené rameno panáka pokaždé, když zasáhli rozštípány štít zavěšený z jednoho konce. Dunk pozoroval Kruťase z Brackenů, když na něho přišla řada, a pak lorda Carona z Mokřad. Já nemám tak dobrý posez v sedle jako kterýkoli z nich, pomyslel si stísněně.</p>
<p>Všude kolem něho muži trénovali, vrhali se jeden na druhého s dřevěnými meči, zatímco jejich panoši stáli vedle a pokřikovali na ně oplzlé rady. Dunk pozoroval podsaditého mladíka, jak se snaží odrazit svalnatého rytíře, který mu připadal pružný a ohebný jako horská kočka. Oba měli na štítech namalované červené jablko Fossowayů, ale štít mladšího muže byl brzy rozsekaný a rozštípány na třísky. „Tohle jablko ještě není zralé,“ postěžoval si starší rytíř, když uhodil druhého do přilbice. Než se mladší Fossoway vzdal, byl plný podlitin a zakrvácený, zatímco jeho protivník na sobě měl stěží škrábnutí. Zvedl hledí přilbice, rozhlédl se, uviděl Dunka a zvolal: „Hej ty tam. Ty, ano ty, ten velký. Rytíři s okřídleným kalichem. Je to meč, co u tebe vidím?“</p>
<p>„Patří mně po právu,“ ohradil se Dunk. „Jsem ser Duncan Vysoký.“</p>
<p>„A já jsem ser Steffon Fossoway. Nechtěl bys sis to se mnou rozdat, sere Duncane Vysoký? Bylo by dobré mít někoho nového, s kým bych zkřížil meč. Můj bratranec ještě není zralý, jak jsi viděl.“</p>
<p>„Udělej to, sere Duncane,“ pobízel ho dobitý Fossoway, když si sundal z hlavy přilbici. „Možná nejsem zralý, ale můj dobrý bratranec je prohnilý naskrz. Vyklepej z něho semena.“</p>
<p>Dunk zavrtěl hlavou. Proč se ho ti urození pánové snaží zatáhnout do svých šarvátek? On s tím nechtěl mít nic společného. „Děkuji ti, sere, ale mám na starosti jiné záležitosti.“ Necítil se dobře, když u sebe měl tolik peněz. Čím dříve zaplatí Ocelovému Pateovi a vyzvedne si u něho zbroj, tím lépe.</p>
<p>Ser Steffon si ho změřil pohledem plným opovržení. „Tak potulný rytíř má na starosti jiné záležitosti.“ Znovu se rozhlédl a spatřil dalšího pravděpodobného soka lelkujícího poblíž. „Sere Granci, vítám tě. Pojď to se mnou zkusit. Už znám každý bídný trik, který zvládl bratranec Raymun a zdá se, že tady ser Duncan se musí vrátit ke svému křoví. Pojď, pojď.“</p>
<p>Dunk se vytratil s rudým obličejem. Sám neznal mnoho triků, bídných ani žádných jiných a nechtěl, aby ho někdo viděl bojovat ještě před turnajem. Stařec mu vždycky říkával, že čím lépe znáš svého soka, tím snadněji ho dokážeš přemoci. Rytíři jako ser Steffon měli bystrý zrak, aby pouhým pohledem vypátrali u člověka jeho slabiny. Dunk byl silný a rychlý a váha a dosah byly jeho přednostmi, avšak ani na okamžik nevěřil, že se schopnostmi vyrovná umu jiných. Ser Arlan ho učil, jak nejlépe mohl, ale starý pán sám nikdy nepatřil k nejlepším rytířům, ani když byl mladý. Velcí rytíři neprožili celý život putováním od hradu ke hradu, ani neumírali vedle rozbahněné cesty. To se mně nestane, přísahal si Dunk v duchu. Já jim ukážu, že dokážu být něčím víc než jen potulným rytířem.</p>
<p>„Sere Duncane.“ Mladší Fossoway pospíchal za ním, aby ho dohonil. „Neměl jsem tě pobízet, abys změřil síly s mým bratrancem. Měl jsem vztek, protože je tak arogantní, a ty jsi tak velký, že jsem si myslel… nu, nebylo to ode mě zdvořilé. Nemáš na sobě zbroj. Kdyby mohl, zlomil by ti ruku nebo koleno. Rád mrzačí muže na cvičišti, takže jsou pak plní modřin a snáz zranitelní, kdyby se s ním měli utkat na kolbišti.“</p>
<p>„Tobě neublížil.“</p>
<p>„Ne, jenomže já jsem z jeho vlastní krve, třebaže on je starší větví jabloně, jak mně neustále neopomíná připomínat. Jsem Raymun Fossoway.“</p>
<p>„Rád tě poznávám. Pojedete ty a tvůj bratranec na turnaji?“</p>
<p>„On pojede určitě. Co se mě týče, já bych jel taky, kdybych mohl. Jenomže zatím jsem pouhým panošem. Bratranec mi slíbil, že mě pasuje na rytíře, ale trvá na tom, že ještě nejsem dost zralý.“ Raymun měl čtvercovitý obličej, nos jako knoflík a krátké vlasy, které vypadaly jako vlna, ale jeho úsměv byl okouzlující. „Zdá se, že ty ale máš výzor bojovníka. Na čí štít hodláš zaútočit?“</p>
<p>„Mně na tom nezáleží,“ pokrčil rameny Dunk. Právě tak měla znít odpověď, třebaže to bylo věcí, na které mu záleželo nejvíc ze všech. „Já se klání nezúčastním až do třetího dne.“</p>
<p>„Ano, a do té doby někteří z nejlepších odpadnou,“ kývl Raymun. „Nu, ať se na tebe Válečník usmívá, sere.“</p>
<p>„Na tebe taky.“</p>
<p>Pokud je to jenom panoš, jak to, že já jsem rytířem? Jeden z nás je blázen. Stříbro v Dunkově měšci zvonilo na každém kroku, ale on věděl, že o všechno může přijít během jediného úderu srdce. Dokonce i pravidla tohoto turnaje byla proti němu, činila velmi nepravděpodobným možnost, že se bude moci utkat s nezkušeným nebo slabým protivníkem.</p>
<p>Existoval tucet různých forem, podle kterých mohl turnaj probíhat, podle rozmaru lorda, který ho pořádal. Některé byly napodobeninami bitev mezi skupinami rytířů, jiné divokými pranicemi, kde sláva připadla poslednímu bojovníkovi, který zůstal na bojišti stát. Tam, kde se podle pravidel konaly souboje mezi jednotlivci, dvojice byly někdy určovány losem, jindy správcem her.</p>
<p>Lord Ashford pořádal turnaj na oslavu třináctého dne dceřina jména. Spanilá panna bude sedět po otcově boku jako vládnoucí Královna lásky a krásy. Pět vyvolených, které obdaří svou přízní, ji bude chránit. Všichni ostatní musí chtěj nechtěj být vyzyvateli, ale pokud kterýkoli muž porazí jednoho z vyvolených, zaujme jeho místo a sám se stane obráncem Královny, dokud ho další vyzyvatel nevyhodí ze sedla. Na konci třídenního klání těch pět, kteří zůstanou, rozhodne, zda si panna ponechá korunku Královny lásky a krásy nebo zda by ji místo ní měl nosit někdo jiný.</p>
<p>Dunk hleděl na travnaté kolbiště a prázdná křesla divácké tribuny a zvažoval svoje šance. Jedno vítězství bylo vše, co potřeboval; pak může sám sebe jmenovat jedním z vyvolených ashfordské louky, i kdyby to mělo být jen na hodinu. Není toho moc, v co doufám, pokud bohové budou milostivi. Vzpomněl si na všechny ty písně, které kdy slyšel, na písně o slepém Symeonu Hvězdookém a vznešeném seru Serwynovi se Zrcadlovým štítem, o princi Aemonovi Dračím rytíři, o seru Ryamu Redwynovi a Florianu Bláznovi. Ti všichni vybojovali vítězství proti sokům mnohem strašlivějším, než kterým se bude muset postavit on. Jenomže to byli velcí hrdinové, stateční muži urozeného původu, až na Floriana. A co jsem já? Dunk z Blešího zadku? Nebo ser Duncan Vysoký?</p>
<p>Předpokládal, že se velice brzy dozví pravdu. Zvedl pytel se zbrojí a nasměroval kroky ke stánkům obchodníků, kde vyhledal Ocelového Patea.</p>
<p>Vejce v táboře vykonal spoustu práce. Dunk byl potěšen; napolo se obával, že mu panoš někam uteče. „Dostal jsi dobrou cenu za svého koně?“ zeptal se chlapec.</p>
<p>„Jak víš, že jsem Poslušnou prodal?“</p>
<p>„Odjel jsi na ní pryč a zpátky jdeš pěšky, a kdyby ti ji ukradli zloději, vypadal bys mnohem rozezleněji.“</p>
<p>„Dostal jsem dost, abych si mohl pořídit tohle.“ Dunk vyndal z pytle novou zbroj, aby ji chlapci ukázal. „Pokud se někdy máš stát rytířem, musíš rozeznat dobrou ocel od špatné. Podívej se, tohle je dobrá práce. Tahle košile je z dvojitého kroužkového pletiva, každé očko je spojeno se dvěma dalšími, vidíš? Poskytuje větší ochranu než jednoduché pletivo. A podívej se na přilbici. Pate jí zakulatil vršek, vidíš, jak je zaoblená? Meč nebo sekera po ní sklouznou, zatímco do přilbice s plochým vrcholem by se mohly zaseknout.“ Dunk si velkou přilbici nasadil na hlavu. „Jak v tom vypadám?“</p>
<p>„Není v ní žádné hledí,“ poznamenal Vejce. „Má vzduchové otvory. Hledí je nejslabším místem.“ Ocelový Pate mu to vysvětlil. „Kdybys věděl, kolik rytířů dostalo zásah do oka, když si zvedli hledí, aby se nadechli čerstvého vzduchu, nikdy bys po přilbici s hledím ani nevzdechl,“ řekl Dunkovi.</p>
<p>„Taky nemá žádný hřeben ani chochol,“ brblal Vejce. „Je úplně holá.“</p>
<p>Dunk si přilbici sundal. „Holá přilbice mně dokonale vyhovuje. Vidíš, jak se ta ocel leskne? Tvým úkolem bude udržovat ji Stále v tomto stavu. Víš, jak se čistí kroužková zbroj?“</p>
<p>„V sudu s pískem,“ odpověděl chlapec, „jenomže ty žádný sud nemáš. Koupil sis taky altán, sere?“</p>
<p>„Tak dobrou cenu jsem zas nedostal.“ Ten kluk je na svoje roky až moc drzý, měl bych to z něho vytlouct. Věděl však, že by nic takového neudělal. Troufalost se mu líbila. Sám by měl být odvážnější. Můj panoš je statečnější než já, a taky šikovnější. „Vedl sis dobře, Vejce,“ pochválil ho. „Zítra pojedeš se mnou. Podíváme se na turnajový pozemek. Koupíme oves pro koně a čerstvý chléb pro nás. Možná taky kousek sýra, pokud v některém ze stánků prodávají dobrý sýr.“</p>
<p>„Nebudu muset jít do hradu, že ne?“</p>
<p>„Proč ne? Jednoho dne mám v úmyslu žít v hradu. Než tady skončím, doufám, že si vybojuju místo na čestnějším konci stolu.“</p>
<p>Chlapec mlčel. Možná se bojí vstoupit do hradní síně, pomyslel si Dunk. To se ostatně dalo očekávat. Časem z toho určitě vyroste. Začal znovu obdivovat svou novou zbroj a v duchu si říkal, jak dlouho ji asi bude nosit.</p>
<p>Ser Manfred byl hubený muž s kyselým výrazem ve tváři. Měl na sobě černý kabátec zdobený purpurovým bleskem rodu Dondarrionů, ale Dunk by si ho i bez něj pamatoval podle neposlušné hřívy rudozlatých vlasů. „Ser Arlan sloužil tvému otci, když s lordem Caronem vypálili Supího krále z Rudých hor, sere,“ pravil, kleče na koleni. „Já tehdy byl ještě malý kluk, ale už jsem mu dělal panoše. Seru Arlanovi z Pennytree.“</p>
<p>Ser Manfred se zamračil. „Ne. Toho neznám. Ani tebe, chlapče.“</p>
<p>Dunk mu ukázal štít starého muže. „Toto byl jeho erb, okřídlený kalich.“</p>
<p>„Můj otec tehdy odvedl do hor osm set rytířů a téměř čtyři tisíce pěšáků. Nemůžeš ode mě čekat, že si budu pamatovat každého z nich, nebo štíty, které nesli. Je docela možné, že jste tam s námi byli, ale…“ Ser Manfred pokrčil rameny.</p>
<p>Dunk na okamžik ohromením oněměl. Starý muž ve službách tvého otce utržil zranění, tak jak jsi na něho mohl zapomenout? „Nedovolí mně zúčastnit se klání, dokud se za mne nějaký rytíř nebo lord nezaručí.“</p>
<p>„A to jako mám být já?“ divil se ser Manfred. „Už jsem ti věnoval dost svého času, sere.“</p>
<p>Dunk věděl, že pokud se vrátí do hradu bez sera Manfreda, je ztracen. Ulpěl zrakem na purpurovém blesku vyšitém přes černou vlnu kabátce sera Manfreda a rychle navázal: „Vzpomínám si, že tvůj otec vojákům vypravoval, jak váš rod přišel ke svému erbu. Jedné bouřlivé noci, když první muž tvého rodu nesl poselství přes Dornská blata, přiletěl šíp, který pod ním zabil koně, a on padl k zemi. Ze tmy se vynořili dva Domové v kroužkové zbroji a přilbicích s chocholy. Meč tvého předka se při pádu zlomil. Když to uviděl, pomyslel si, že je s ním konec. Ale jak se k němu Domové blížili, aby ho ubili, z oblohy náhle vyšlehl blesk jasně purpurové barvy, který se rozštěpil, zasáhl Domy v ocelovém brnění a zabil je oba na tom místě, kde stáli. To poselství zajistilo vítězství Bouřlivého krále nad Domy a on z vděčnosti povýšil posla do šlechtického stavu. Byl to první lord Dondarrion, a tak za svůj znak přijal rozvětvený purpurový blesk na černém poli posetém hvězdami.“</p>
<p>Pokud si Dunk myslel, že tento příběh na sera Manfreda zapůsobí, nemohl se víc mýlit. „Tento příběh dřív nebo později uslyší každý pacholek a sluha, co kdy sloužili mému otci. To, že ho znáš, z tebe nedělá rytíře. Táhni odsud, sere.“</p>
<p>Dunk se s těžkým srdcem vrátil do ashfordského hradu a po celou cestu přemýšlel, co by mohl říct, aby mu Plummer udělil právo zúčastnit se turnaje. Majordomus však ve své vížce nebyl. Strážný mu řekl, že ho možná najde ve velké síni. „Mám počkat tady?“ zeptal se Dunk. „Jak dlouho tam bude?“</p>
<p>„Jak to mám vědět? Dělej si, co chceš.“</p>
<p>Velká síň nebyla tak velká, jak hradní síně obyčejně bývají, ale Ashford byl malý hrad. Dunk vstoupil bočními dveřmi a okamžitě majordoma uviděl. Stál s lordem Ashfordem a tuctem dalších mužů na horním konci síně. Kráčel k nim podél stěny ověšené vlněnými tapiseriemi s vyobrazeným ovocem a květinami.</p>
<p>„– větší starosti, kdyby to byli tvoji synové, to bych se vsadil,“ říkal rozhněvaný muž, když se k nim Dunk blížil. Rovné vlasy a do čtverce zastřižený vous byly tak světlé, že v šeru síně vypadaly bílé, ale když k nim Dunk přišel blíž, uviděl, že ve skutečnosti mají bledě stříbrnou barvu protkanou zlatem.</p>
<p>„Daeron tohle udělal už předtím,“ odpověděl jiný. Plummer stál tak, že Dunkovi bránil ve výhledu na muže, který mluvil. „Neměl jsi mu přikazovat, aby se turnaje zúčastnil. Ten na turnajové kolbiště nepatří o nic víc než Aerys nebo Rhaegel.“</p>
<p>„Čímž chceš říct, že ten by spíš uměl jezdit na nevěstce než na koni,“ řekl první muž. Mohutné postavy a silný, princ – určitě to byl princ – měl na sobě lehkou koženou zbroj posázenou stříbrnými cvočky a přes ni těžký černý plášť lemovaný hermelínem. Jeho tváře byly zjizvené dolíčky od neštovic, jenom částečně zakrytými stříbrným vousem. „Nepotřebuju, aby mi někdo připomínal nedostatky mého syna, bratře. Je mu teprve osmnáct let. Ještě se může změnit. A on se změní, bohové buďte prokláti, jinak přísahám, že ho zabiju.“</p>
<p>„Nebuď blázen. Daeron je prostě takový, jaký je, ale stále je to tvoje krev – i moje. Já nepochybuji o tom, že ho ser Roland najde a Aegona s ním.“</p>
<p>„Až bude po turnaji, možná.“</p>
<p>„Máš tu Aeriona. V každém případě to s kopím umí lépe než Daeron, pokud je to turnaj, co ti dělá starosti.“ Dunk nyní mluvčího uviděl. Seděl ve vysokém křesle, v jedné ruce třímal svazek pergamenů a lord Ashford se mu tyčil nad ramenem. Dokonce i vsedě vypadal o hlavu vyšší než jeho společník, soudě podle dlouhých rovných nohou, které měl natažené před sebou. Nakrátko ostříhané vlasy byly tmavé a opepřené šedí, silné čelisti měl hladce oholené. Nos vypadal, jako by byl víc než jednou zlomený. Třebaže byl oblečený velmi jednoduše, v zeleném kabátci, hnědém plášti a ošoupaných kožených botách, vyzařovala z něho určitá moc, síla a jistota.</p>
<p>Dunka napadlo, že se připletl k něčemu, co jeho uši nikdy neměly slyšet. Asi bych měl jít a vrátit se sem později, až s tímhle budou hotovi, pomyslel si. Jenomže už bylo pozdě. Princ se stříbrným vousem si ho najednou všiml. „Kdo jsi a co sleduješ tím, že jsi sem nezván vpadl?“ zeptal se ho stroze.</p>
<p>„To je rytíř, kterého očekává náš dobrý majordomus,“ prohodil sedící muž a usmál se na Dunka způsobem, který naznačoval, že si je jeho přítomnosti vědom po celou tu dobu. „To ty a já jsme tu vetřelci, bratře. Pojď blíž, sere.“</p>
<p>Dunk popošel ke křeslu, nejistý, co se od něho očekává. Podíval se na Plummera, ale od toho se mu pomoci nedostalo. Majordomus s vyzáblým obličejem, který byl včera tak rázný, nyní stál v tichosti a upíral zrak do kamenů podlahy. „Pánové,“ řekl Dunk, „požádal jsem sera Manfreda Dondarriona, zda by se za mne nezaručil, abych se mohl zúčastnit turnaje, ale on odmítl. Říká, že mne nezná, ale já přísahám, že ser Arlan byl ve službách jeho otce. Mám jeho meč a štít a –“</p>
<p>„Meč a štít nedělají z muže rytíře,“ prohlásil lord Ashford, velký holohlavý muž s kulatým rudým obličejem. „Plummer se mnou o tobě mluvil. Dokonce i když uznáme, že tento erb patřil tomu seru Arlanovi z Pennytree, je docela možné, že jsi ho našel mrtvého u cesty a ty věci mu ukradl. Pokud nemáš nějaký lepší důkaz na podporu svých slov, nějaký psaný dokument nebo –“</p>
<p>„Já si na sera Arlana z Pennytree vzpomínám,“ vmísil se tiše muž ve vysokém křesle. „Pokud vím, nikdy nevyhrál žádný turnaj, ale také nikdy neutržil ostudu. Před šestnácti lety vyhodil při turnaji v Králově přístavišti ze sedla lorda Stokewortha a Bastarda z Harrenova, a mnoho let předtím v Lannisportu shodil na zem samotného Šedého lva. Tehdy lev ještě nebyl tak šedivý, abych pravdu řekl.“</p>
<p>„Mnohokrát mi o tom vypravoval,“ přitakal Dunk.</p>
<p>Vysoký muž si ho zkoumavě prohlížel. „V tom případě nepochybuji o tom, že si určitě vzpomeneš na pravé jméno Šedého lva.“</p>
<p>Na okamžik bylo v Dunkově hlavě prázdno. Tisíckrát mu starý pán ten příběh vypravoval, lev, lev, jeho jméno, jeho jméno, jeho jméno… Byl na pokraji zoufalství, když tu si na ně najednou vzpomněl. „Ser Damon Lannister!“ vykřikl. „Šedý lev. Nyní je pánem Casterlyovy skály.“</p>
<p>„Přesně tak,“ usmál se vysoký muž potěšené, „a zítra se zúčastní klání.“ Zašustil svazkem pergamenů, které držel v ruce.</p>
<p>„Jak si můžeš pamatovat nějakého bezvýznamného potulného rytíře, který náhodou před šestnácti lety vyhodil ze sedla Damona Lannistera?“ zeptal se princ se stříbrným vousem nechápavě.</p>
<p>„Mám ve zvyku učit se o svých protivnících všechno, co mohu.“</p>
<p>„Proč ses snížil k tomu, že ses utkal v turnaji s potulným rytířem?“</p>
<p>„Bylo to před devíti lety, v Bouřlivém konci. Lord Baratheon pořádal turnaj na počest narození vnuka. Podle losu byl ser Arlan mým protivníkem v prvním klání. Než jsem ho konečně vyhodil ze sedla, zlomili jsme čtyři kopí.“</p>
<p>„Sedm,“ trval na svém Dunk, „a bylo to proti princi z Dračího kamene!“ Ta slova z něho vylétla dřív, než je stačil zadržet. Dunku, blázne, tupý jako hradní zeď, slyšel, jak ho plísní starý pán.</p>
<p>„Přesně tak to bylo.“ Princ se zlomeným nosem se mile usmál. „Já vím, že příběhy vyprávěním košatěji. Neměj to svému starému učiteli za zlé, ale obávám se, že to skutečně byla jenom čtyři kopí.“</p>
<p>Dunk byl vděčný za to, že v síni je šero; věděl, že má červené uši. „Můj pane.“ Ne, to je taky špatné. „Tvoje Výsosti.“ Padl na kolena a sklonil hlavu. „Jak pravíš, čtyři, nechtěl jsem… nikdy jsem… Starý pán, ser Arlan, mně vždycky říkával, že jsem tupý jako hradní zeď a pomalý jako pratur.“</p>
<p>„A silný jako pratur, soudě podle tvého vzhledu,“ dodal Baelor Kopílam. „Nic se nestalo, sere. Vstaň.“</p>
<p>Dunk vstal a uvažoval přitom, zda má nechat hlavu skloněnou nebo má dovoleno dívat se princi do obličeje. Mluvím s Baelorem Targaryenem, princem Dračího kamene, pobočníkem krále a dědicem Železného trůnu Aegona Dobyvatele. Co by se potulný rytíř mohl odvážit říct takovému muži? „Pa-pamatuju si, že jsi mu dal zpátky jeho koně a zbroj a nevzal sis za ně žádné výkupné,“ vykoktal. „Starý – ser Arlan mně vyprávěl, že jsi duší rytířskosti a že jednoho dne bude Sedm království bezpečných v tvých rukou.“</p>
<p>„Doufám, že mnoho let ještě ne,“ řekl princ Baelor.</p>
<p>„Ne,“ opravil se Dunk vyděšeně. Málem vyhrkl: Já jsem nechtěl říct, že starý král by už měl zemřít, ale včas se zarazil.</p>
<p>„Omlouvám se, můj pane. Chtěl jsem říct, Tvoje Výsosti.“ Opožděně si vzpomněl, že mohutný muž se stříbrným vousem oslovoval prince Baelora jako bratra. On je taky z dračí krve, já proklatý blázen. Může to být jenom princ Maekar, nejmladší ze čtyř synů krále Daerona. Princ Aerys byl spíš intelektuálně založený a princ Rhaegel blázen beránčí povahy a navíc nemocný. Žádný z nich by nejel přes polovinu království, aby se zúčastnil turnaje, ale o Maekarovi se říkalo, že je obávaným bojovníkem, třebaže vždycky zůstával ve stínu nejstaršího bratra.</p>
<p>„Takže ty si přeješ vyjet na kolbiště?“ zeptal se princ Baelor. „Toto rozhodnutí přísluší správci her a já nevidím důvod, proč by ti účast na turnaji měl upřít.“</p>
<p>Majordomus sklonil hlavu. „Jak si přeješ, můj pane.“</p>
<p>Dunk se pokusil vykoktat díky, ale princ Maekar ho zarazil. „Ano, ano, sere, jsi nám vděčný. A nyní odejdi.“</p>
<p>„Musíš mému vznešenému bratrovi odpustit, sere,“ díval se na Dunka princ Baelor. „Dva z jeho synů cestou sem zbloudili a on o ně má strach.“</p>
<p>„Jarní deště rozvodnily mnoho toků,“ přikývl Dunk. „Možná se princové jen opozdili.“</p>
<p>„Já jsem sem nepřišel, abych poslouchal rady nějakého potulného rytíře,“ obrátil se princ Maekar k bratrovi.</p>
<p>„Můžeš odejít, sere,“ pokynul princ Baelor Dunkovi laskavým tónem.</p>
<p>„Ano, můj pane.“ Uklonil se a otočil se k odchodu.</p>
<p>Než stačil odejít, princ za ním zavolal: „Sere. Ještě jedna věc. Ty nejsi z rodu sera Arlana?“</p>
<p>„Ano, pane. Chci říct ne. Nejsem.“</p>
<p>Princ kývl hlavou k omlácenému štítu, který Dunk nesl a k okřídlenému kalichu na něm. „Podle zákona má právo zdědit rytířův erb jenom jeho pokrevní syn. Musíš si pro sebe najít nový znak, sere.“</p>
<p>„Udělám to,“ slíbil Dunk. „Ještě jednou ti děkuji, Tvoje Výsosti. Budu bojovat statečně, uvidíš.“ Tak statečné jako Baelor Kopílam, říkával často stařec.</p>
<p>Prodavači vína a klobás se činili a nevěstky nestydatě procházely mezi stánky a altány. Některé byly docela hezké, jedna rudovlasá dívka především. Nemohl si pomoci, ale musel jí pokukovat po ňadrech, která se svůdně pohupovala pod volnou košilí, když procházela kolem. Mohl bych ji mít, kdybych chtěl. Jí by se cinkot mých mincí taky líbil. Mohl bych si ji odvést do tábora a užívat si s ní celou noc, kdybych chtěl. Nikdy neležel se ženou a podle všeho, co věděl, mohl při prvním klání zemřít. Turnaje bývají nebezpečné… ale děvky mohou být nebezpečné taky, jak ho upozorňoval stařec. Mohla by mě okrást, zatímco bych spal, a co bych dělal pak?</p>
<p>Když se na něho rudovlasá dívka přes rameno otočila, Dunk zavrtěl hlavou a odešel.</p>
<p>Našel Vejce na loutkovém představení. Seděl s nohama zkříženýma na zemi, kapuci pláště zvednutou, aby mu skryla holou hlavu. Chlapec se bál vkročit do hradu, což Dunk přikládal stejným dílem plachosti a stydlivosti. Nepovažuje se za hodného toho, aby se mohl pohybovat ve společnosti pánů a dam, natožpak velkých princů. Stejné to bylo s ním, když byl malý. Svět mimo Bleší zadek mu připadal stejnou měrou děsivý, jako byl vzrušující. Vejce potřebuje čas, to je všechno. Prozatím se mu zdálo laskavější dát chlapci pár měďáků a nechat ho bavit se mezi stánky, než ho proti jeho vůli táhnout do hradu.</p>
<p>Dnešního rána loutkáři předváděli příběh Floriana a Jonquil. Tlustá Dornka vodila loutku Floriana ve strakatém šaškovském hávu, zatímco vysoká dívka držela za drátky Jonquil. „Ty nejsi žádný rytíř,“ říkala a ústa loutky se pohybovala. „Já tě znám. Ty jsi Florian Blázen.“</p>
<p>„To jsem, moje paní,“ odpověděla druhá loutka, která klečela. „Ten největší blázen, co kdy žil, a taky ten největší rytíř.“</p>
<p>„Blázen a rytíř?“ opáčila Jonquil. „O takové věci jsem jaktěživ neslyšela.“</p>
<p>„Sladká paní,“ řekl Florian, „co se žen týče, všichni muži jsou blázni a všichni muži jsou rytíři.“</p>
<p>Bylo to dobré představení, smutné a milé zároveň, s řízným bojem na meče na konci a hezky pomalovaným obrem. Když skončilo, tlustá žena procházela mezi diváky a vybírala mince, zatímco dívka uklízela loutky.</p>
<p>Dunk vyzvedl Vejce a šel za ní.</p>
<p>„Můj pane,“ řekla s pohledem upřeným stranou a nesmělým úsměvem. Byla o hlavu menší než on, ale stále vyšší než jakákoli jiná dívka, kterou kdy poznal.</p>
<p>„To bylo dobré,“ rozplýval se Vejce. „Líbí se mně, jak s nimi hýbeš, s Jonquil, drakem a ostatními. Viděl jsem loutkové představení minulý rok, ale všichni se pohybovali trhavě. Tvoje loutky se pohybují mnohem plynuleji.“</p>
<p>„Děkuji ti,“ odpověděla chlapci zdvořile.</p>
<p>„Vaše loutky jsou taky hezky vyrobené, drak především,“ doplnil Dunk. „Z toho zvířete jde hrůza. Děláte si je sami?“</p>
<p>Přikývla. „Můj strýc je vyřezává a já je maluju.“</p>
<p>„Nemohla bys namalovat něco pro mě? Mám peníze, abych ti zaplatil.“ Sundal si z ramene štít a ukázal jí ho. „Potřebuju něčím přemalovat ten kalich.“</p>
<p>Dívka se podívala na štít, pak zpátky na Dunka. „Co bys tam chtěl namalovat?“</p>
<p>O tom Dunk nepřemýšlel. Pokud ne okřídlený kalich starého muže, co tedy? Měl v hlavě prázdno. Dunku blázne, tupý jako hradní zeď. „Já nevím… nejsem si jistý.“ Žalostně si uvědomoval, že mu začínají rudnout uši. „Určitě si myslíš, že jsem naprostý blázen.“</p>
<p>Usmála se. „Všichni muži jsou blázni a všichni muži jsou rytíři.“</p>
<p>„Jaké odstíny barev máš?“ zeptal se v naději, že by mu to mohlo vnuknout nějaký nápad.</p>
<p>„Mohu barvy míchat a získat každý odstín, jaký si budeš přát.“</p>
<p>Hnědá starého Arlana Dunkovi vždycky připadala nevýrazná. „Pole by mělo mít barvu západu slunce,“ řekl najednou. „Stařec západy slunce miloval. A znak…“</p>
<p>„Jilm,“ navrhl Vejce. „Vysoký jilm, jako ten u jezírka, s hnědým kmenem a zelenými větvemi.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil Dunk. „To by šlo. Jilm… ale s padající hvězdou nad ním. Dokázala bys to?“</p>
<p>Dívka přikývla.</p>
<p>„Dej mi ten štít. Namaluju to ještě dnes večer a zítra ráno ho budeš mít zpátky.“</p>
<p>Dunk jí ho podal. „Jmenuju se ser Duncan Vysoký.“</p>
<p>„Já jsem Tanselle,“ zasmála se. „Chlapci mně říkají Tanselle moc vysoká.“</p>
<p>„Ty nejsi moc vysoká!“ vyhrkl Dunk. „Jsi akorát tak velká na…!“ Uvědomil si, co chce říct, a strašlivě se začervenal.</p>
<p>„Na?“ Tanselle zvídavě naklonila hlavu na stranu.</p>
<p>„Na vodění loutek,“ dořekl nepřesvědčivě.</p>
<p>Úsvit prvního dne turnaje se rozednil v jasný den s blankytně modrou oblohou. Dunk koupil plný pytel jídla, takže mohli posnídat husí vejce, smažený chléb a slaninu, ale když byla snídaně připravená, zjistil, že vůbec nemá chuť jíst. Měl pocit, jako by měl v břiše místo žaludku kámen, i když věděl, že dnešního rána nevyjede. Právo první výzvy příslušelo rytířům urozenějšího původu a většího věhlasu, lordům, jejich synům a vítězům jiných turnajů.</p>
<p>Vejce brebentil po celou dobu snídaně, povídal o tom muži a o jiném, o tom, jak si možná povedou. On nežertoval, když se vychloubal, že zná každého dobrého rytíře v Sedmi královstvích, pomyslel si Dunk zkormouceně. Považoval to za pokořující naslouchat tak dychtivě slovům hubeného sirotka, ale chlapcovy znalosti by se mu mohly hodit, kdyby se setkal tváří v tvář s některým z těch mužů na kolbišti.</p>
<p>Louka byla vroucí masou lidí. Všichni se snažili protlačit se blíž k ohradě a lepšímu výhledu. Dunk se uměl strkat stejně dobře jako kdokoli jiný, a navíc byl větší a silnější než ostatní. Protlačil se dopředu na vyvýšeninku šest yardů od ohrady. Když si Vejce stěžoval, že jediné, co vidí, jsou zadky, Dunk si chlapce vysadil na ramena. Tribuna na druhé straně kolbiště se plnila urozenými pány a dámami, bohatými měšťany a rytíři, kteří se rozhodli, že dnes zápolit nebudou. Po princi Maekarovi tam nebylo ani stopy, ale Dunk poznal prince Baelora, který seděl po boku lorda Ashforda. Sluneční světlo se zlatě odráželo od ramenní spony, která mu přidržovala plášť, a od tenké korunky kolem spánků, ale jinak byl oblečený mnohem prostěji než většina ostatních lordů. Ve skutečnosti ani nevypadá jako Targaryen, s těmi svými tmavými vlasy. Dunk to řekl Vejci.</p>
<p>„Říká se, že se vyvedl po matce,“ připomněl mu chlapec. „Byla to dornská princezna.“</p>
<p>Pět vyvolených vztyčilo svoje altány na severním konci kolbiště, s řekou za zády. Dva nejmenší byly oranžové a na štítech vyvěšených před vchody se skvěla bílá slunce s krokvicí. Ty určitě patří synům lorda Ashforda, Androwovi a Robertovi, bratrům spanilé panny. Dunk nikdy neslyšel jiné rytíře hovořit o jejich chrabrosti, což znamenalo, že zřejmě budou mezi prvními, kteří budou vyřazeni.</p>
<p>Vedle oranžových altánů stál jeden z tmavě zelené látky, mnohem větší. Na praporci nad ním plápolala zlatá růže Vysoké zahrady a stejný znak byl spodobněn na velkém zeleném štítu před vchodem. „To je Leo Tyrell, lord Vysoké zahrady,“ informoval Vejce.</p>
<p>„To jsem poznal i sám,“ odsekl Dunk podrážděně. „Starý pán a já jsme sloužili ve Vysoké zahradě ještě dřív, než ses narodil.“ Sám si ten rok stěží pamatoval, ale ser Arlan často mluvil o lordu ideoví Dlouhotrnném, jak mu někdy říkali, nikým nesrovnatelném Účastníkovi turnajů, navzdory stříbru, jež měl ve vlasech. „To je určitě lord Leo, ten štíhlý muž s šedým vousem oblečený v zelené a zlaté, co stojí vedle stanu.“</p>
<p>„Ano,“ přitakal Vejce. „Jednou jsem ho viděl v Králově přístavišti. Ten není z těch, které bych ti radil vyzvat, sere.“</p>
<p>„Chlapče, já nepotřebuju tvoji radu, koho mám vyzvat.“</p>
<p>Čtvrtý altán byl sešitý z kusů látky ve tvaru diamantu, střídavě červených a bílých. Dunk ty barvy neznal, ale Vejce mu řekl, že patří rytíři z údolí Arryn jménem ser Humfrey Hardyng. „Loňský rok zvítězil ve velké pranici v Maidenpoolu, sere, a v kláních vyhodil ze sedla sera Donella z Duskendalu a lordy Arryna a Roycea.“</p>
<p>Poslední altán patřil princi Valarrovi. Byl z černého hedvábí a zdobila jej řada zašpičatělých šarlatových praporků; visely mu ze střechy jako dlouhé rudé plameny. Štít byl leskle černý, ozdobený tříhlavým drakem rodu Targaryenů. Vedle něho stál jeden z rytířů Královské gardy, jehož lesknoucí se bílá zbroj zářila proti černi hedvábí stanu. Když ho tam viděl, Dunk si říkal, zda se některý z vyzyvatelů odváží dotknout toho štítu s drakem. Valarr byl koneckonců královým vnukem a synem Baelora Kopílama.</p>
<p>Nemusel si dělat starosti. Když se rozezněly rohy, aby svolaly vyzyvatele, všech pět vyvolených bylo povoláno, aby chránili čest spanilé panny. Dunk slyšel vzrušené mumlání davu, když vyzyvatelé jeden po druhém vjížděli na jižní konec kolbiště. Heroldové popořadě hlasitě vyvolávali jméno každého z rytířů. Jeden po druhém zastavili před tribunou, aby sklonili kopí na pozdrav lordu Ashfordovi, princi Baelorovi a spanilé panně a pak objeli kolbiště na severní konec, aby si vybrali protivníky. Šedý lev z Casterlyovy skály ťukl do štítu lorda Tyrella, zatímco jeho zlatovlasý dědic, ser Tybolt Lannister, vyzval nejstaršího syna lorda Ashforda. Lord Tully z Řekotočí se dotkl diamantově zdobeného štítu sera Humfreyho Hardynga, ser Abelar Hightower ťukl do Valarrova a mladší Ashford byl vyzván sérem Lyonelem Baratheonem, kterého nazývali Smějící se bouře.</p>
<p>Vyzyvatele odcválali na jižní konec kolbiště, aby očekávali protivníky: ser Abelar ve stříbrné a kouřové zbroji, na štítu s kamennou strážní věží, korunovanou ohněm; dva Lannisterové celí v purpuru, se zlatým lvem Casterlyovy skály na štítech; Smějící se bouře v bojové suknici ze zářícího zlatého brokátu, s černým jelenem na hrudi a štítu a s železným parožím na přilbici; lord Tully v modrorudém pruhovaném plášti sepjatém stříbrným pstruhem na obou ramennou. Namířili dvanáct stop dlouhé dřevce do oblohy; poryvy větru si pohrávaly s praporky.</p>
<p>Na severním konci pole panoši drželi barevně vyšňořené válečné oře vyvolených, připravené k nasednutí. Rytíři si nasadili přilbice a chopili se kopí a štítů v nádheře hodné jejich protivníků: Ashfordovi v rozevlátém oranžovém hedvábí, ser Humfrey s červenobílými diamanty, lord Leo na bílém oři v zelené saténové čabrace vzorované zlatými růžemi a samozřejmě Valarr Targaryen. Kůň mladého prince byl černý jako noc, aby odpovídal barvě zbroje, kopí, štítu a čabraky. Na vrcholu přilbice mu trůnil lesknoucí se tříhlavý drak s rozepjatými křídly, potažený temně rudým emailem; jeho dvojče bylo namalováno na leskle černé ploše štítu. Každý z obránců měl kolem paže uvázaný kousek oranžového hedvábí na znamení přízně spanilé panny, kterou měli chránit.</p>
<p>Když rytíři klusali na pozice, ashfordská louka téměř ztichla. Pak se rozezněly rohy a ticho se během poloviny úderu srdce proměnilo ve vřavu. Deset párů pozlacených ostruh se zabodlo do slabin deseti těžkých válečných ořů, tisíc hlasů začalo křičet a volat, čtyřicet okovaných kopyt zadunělo a začalo rvát trávu, deset dřevců bylo skloněno do polohy a v ní zpevněno, celé kolbiště jako by se třáslo a vyvolení i vyzyvatele se střetli v třesku dřeva a oceli. Během okamžiku se jezdci minuli, otáčeli se a hotovili k další jízdě. Lord Tully v sedle kolísal, ale podařilo se mu získat rovnováhu a udržet se na koni. Když si davy uvědomily, že se zlomilo všech deset dřevců, z hrdel všech přítomných se k nebi zvedl hromový jásot souhlasu. Bylo to nádherné znamení, které věštilo úspěch turnaje, a doklad o zdatnosti soupeřů.</p>
<p>Panoši rytířům podali nové dřevce, aby jimi nahradili zlomené, které byly odhozeny, a ostruhy se znovu zabodly hluboko do koňských slabin. Dunk cítil, jak se mu země pod chodidly chvěje. Vejce na jeho ramennou šťastně vykřikoval a mával vyhublýma ručkama. Mladý princ projel v dráze k nim nejbližší.</p>
<p>Dunk viděl, jak se hrot jeho dřevce dotkl strážní věže na sokově štítu a sklouzl, aby udeřil soupeře do hrudníku, přestože kopí sera Abelara se rozbilo na třísky o Valarrův hrudní plát. Šedý hřebec v stříbřitě kouřové čabrace se pod silou nárazu vzepjal na zadní a ser Abelar Hightower byl vyzvednut ze třmenů a krutě mrštěn na zem. Lord Tully již také byl dole, vyhozen ze sedla sérem Humfreym Hardyngem, ale okamžitě vyskočil a tasil meč a ser Humfrey odhodil kopí – nezlomeno – a sesedl, aby pokračovali v boji opěšalí. Ser Abelar nebyl tak hbitý. Jeho panoš k němu přiběhl, stáhl mu přilbici z hlavy a zavolal o pomoc. Dva sluhové zvedli omámeného rytíře za paže a pomohli mu do jeho altánu. Šest rytířů, kteří zůstali v sedlech, jelo třetí jízdu. Rozbily se další dřevce a tentokrát lord Leo Tyrell namířil hrot tak zkušeně, že Šedému lvu čistě shodil přilbici. Lord z Casterlyovy skály s nechráněným obličejem zvedl ruku na pozdrav a sesedl, vzdávaje zápas. Do té doby ser Humfrey přiměl lorda Tullyho vzdát se. Dokázal, že s mečem umí zacházet stejně dobře jako s kopím.</p>
<p>Tybolt Lannister a Androw Ashford proti sobě vyjeli ještě třikrát, než ser Androw nakonec přišel o svůj štít i sedlo a zápas prohrál. Mladší Ashford vydržel dokonce ještě déle, zlomil celých devět kopí proti seru Lyonelu Baratheonovi, Smějící se bouři. Při desáté jízdě byli obránce i vyzyvatel vyhozeni ze sedel, jen aby se zvedli a pokračovali v boji mečem proti palcátu. Nakonec pomlácený ser Robert Ashford uznal porážku, třebaže jeho otec na tribuně se tvářil všelijak, jen ne sklíčeně. Oba synové lorda Ashforda sice byli vyřazeni z řad vyvolených, ale vedli si velmi dobře proti dvěma z nejlepších rytířů v Sedmi královstvích.</p>
<p>Já si ale musím vést ještě lépe, pomyslel si Dunk, když se díval, jak se vítěz a poražený navzájem objali a společně odešli z kolbiště. Mně nestačí bojovat dobře a prohrát. Já musím vyhrát přinejmenším první klání, jinak přijdu o všechno.</p>
<p>Ser Tybolt Lannister a Smějící se bouře nyní zaujali místa mezi vyvolenými; nahradili muže, které porazili. Oranžové pavilony již byly strhávány. O pár stop dál seděl Mladý princ a odpočíval ve vyvýšeném křesle před svým velkým černým stanem. Přilbici si sundal. Vlasy měl tmavé jako jeho otec, ale probíhal jimi světlý pruh. Sluha mu přinesl stříbrný pohár a princ se napil. Voda, pokud je moudrý, pomyslel si Dunk, víno, pokud není. Zjistil, že přemýšlí, zda Valarr skutečně podědil část otcovy zdatnosti, nebo zda zvítězil jenom proto, že měl tu čest s nejslabším protivníkem.</p>
<p>Fanfára oznámila, že do kolbiště vjeli tři noví vyzyvatelé. Heroldi vyvolávali jejich jména. „Ser Pearse z rodu Caronů, lord z Mokřad.“ Měl na štítu zpodobněnu stříbrnou harfu, třebaže jeho bojová suknice byla vzorovaná slavíky. „Ser Joseth z rodu Mallisterů, z Mořské stráže.“ Ser Joseth měl okřídlenou přilbici; na jeho štítu letěl stříbrný orel přes indigově zbarvenou oblohu. „Ser Gawen z rodu Swannů, lord Kamenopřílby z Mysu hněvu.“ Na tomto erbu zuřivě bojoval pár labutí, jedna černá a jedna bílá. Zbroj lorda Gawena, plášť a čabraka koně také byly směsicí bílé a černé, včetně pruhů na pochvě a dřevci.</p>
<p>Lord Čarou, slavný harfeník, zpěvák a rytíř, se hrotem dřevce dotkl růže lorda Tyrella. Ser Joseth ťukl na diamanty sera Humfreyho Hardynga. A černobílý rytíř lord Gawen Swann vyzval černého prince. Dunk se poškrábal na bradě. Lord Gawen byl dokonce ještě starší než ser Arlan, a ten byl mrtvý. „Vejce, kdo je nejméně nebezpečný z těchto vyzyvatelů?“ zeptal se chlapce na svých ramennou, který, jak se zdálo, toho věděl hodně o všech rytířích.</p>
<p>„Lord Gawen,“ odpověděl chlapec bez přemýšlení. „Sok Valarra.“</p>
<p>„Prince Valarra,“ opravil ho Dunk. „Panoš musí mluvit uctivě, chlapče.“</p>
<p>Zatímco tři obránci vysedali na koně, tři vyzyvatelé zaujali svá místa. Lidé kolem uzavírali sázky a povzbudivě volali na svoje favority, ale Dunk měl oči jenom pro prince. Při první jízdě uštědřil štítu lorda Gawena letmý zásah, otupený hrot dřevce sjel stranou, stejně jako tomu bylo u sera Abelara Hightowera, jenomže tentokrát se odchýlil na druhou stranu, do prázdna. Kopí lorda Gawena se čistě zlomilo proti princovu hrudníku a na okamžik se zdálo, že Valarr spadne z koně, ale podařilo se mu udržet rovnováhu.</p>
<p>Při druhé jízdě přes kolbiště Valarr zhoupl dřevec doleva, míře na hruď protivníka, ale místo toho jej zasáhl do ramene. Dokonce i přesto stačil náraz k tomu, aby starší rytíř ztratil kopí. Jednou rukou zamával ve vzduchu ve snaze udržet rovnováhu a spadl. Mladý princ se svezl ze sedla a tasil meč, ale protivník na něj mávl rukou a zvedl hledí přilbice. „Vzdávám se, Tvoje Výsosti,“ zvolal. „Dobrý boj.“ Lordi na tribuně v ozvěně jeho slov provolávali: „Dobrý boj! Dobrý boj! Dobrý boj!“ Valarr poklekl, aby šedovlasému lordovi pomohl vstát.</p>
<p>„Takhle to být nemělo,“ stěžoval si Vejce. „Buď zticha, nebo půjdeš zpátky do tábora.“ O kus dál byl z kolbiště v bezvědomí odnášen ser Joseth Mallister, zatímco lord harfy a lord růže spolu k potěšení burácejícího davu dychtivě zápolili s otupenými sekerami. Dunk byl tak zabrán sledováním Valarra Targaryena, že je stěží viděl. Zjistil, že si myslí je to čestný rytíř, ale nic víc. Já bych proti němu taky měl šanci. Kdyby mi bohové přáli, možná by se mně dokonce podařilo vyhodit ho ze sedla, a jakmile bychom byli na nohou, mohl bych uplatnit svoji váhu a sílu.</p>
<p>„Nandej mu to!“ volal rozjařeně Vejce, který se vzrušeně vrtěl na Dunkových ramennou. „Dej mu co proto! Udeř ho! Ano, máš ho přesně tam, přesně tam!“ Zdálo se, že povzbuzuje lorda Carona. Harfeník nyní hrál zcela jiný druh hudby, nutil lorda Lea k ústupu, dál a dál, a ocel zpívala o ocel. Dav jako by se rozdělil na dva stejné tábory a v dopoledním vzduchu se svobodně mísilo povzbuzování a klení. Ze štítu lorda Lea odletovaly třísky dřeva a barva, zatímco sekera lorda Pearse bušila do okvětních plátků jeho zlaté růže, ničila jeden po druhém, dokud se štít nakonec nerozštípl a neroztříštil na kusy. Když se to stalo, hlavice sekery na okamžik zůstala vězet ve dřevu… a sekera lorda Lea narazila na topůrko sokovy zbraně a přesekla je necelou stopu od jeho ruky. Odhodil rozbitý štít a najednou začal útočit. Během pár okamžiků byl rytíř s harfou na koleni a ukazoval, že se vzdává.</p>
<p>Po zbytek dopoledne a dlouho po poledni se dělo stále totéž. Vyzyvatelé vjížděli na kolbiště po dvou nebo po třech a někdy i v pětici. Trumpety troubily, heroldové vyvolávali jména, váleční oři se vzpínali na zadních, davy povzbuzovaly své favority, dřevce praskaly jako větévky a meče zvonily o přilbice a zbroj. Byl to, jak se shodl obyčejný lid i urozené panstvo, vskutku skvělý den.</p>
<p>Ser Humfrey Hardyng a ser Humfrey Beesbury, statečný mladý rytíř ve žlutých a černých pruzích se třemi včelími úly na štítu, rozštípali celý tucet dřevců v epickém zápolení, které obyčejný lid brzy začal zvát „bitvou Humfreyů“. Ser Tybolt Lannister byl vyhozen ze sedla sérem Jonem Penrosem a zlomil svůj meč vpůli, ale bojoval dál jenom se štítem samotným, vyhrál zápas a zůstal vyvoleným. Jednooký ser Robyn Rhysling, šedivý starý rytíř s vousem v barvě soli a pepře, ztratil v první jízdě po zásahu lorda Lea přilbici, ale odmítl vzdát se. Ještě třikrát proti sobě vyjeli. Vlasy sera Robyna čuchal vítr, zatímco kolem nechráněného obličeje mu létaly jako dřevěné nože třísky rozlámaných kopí, což Dunk považoval za ještě obdivuhodnější, když mu Vejce řekl, že ser Robyn před pěti lety přišel o oko právě kvůli třísce z rozlámaného dřevce. Leo Tyrell byl příliš rytířský, než aby dalším kopím mířil na nechráněnou hlavu sera Robyna, ale dokonce i tak byl Dunk Rhyslingovou tvrdohlavou odvahou (nebo to bylo čiré bláznovství?) ohromen.</p>
<p>Nakonec lord z Vysoké zahrady zasadil hrudnímu plátu sera Robyna pevný úder rovnou nad srdce a poslal ho v přemetu k zemi.</p>
<p>Ser Lyonel Baratheon také vybojoval několik pozoruhodných zápasů. V boji proti slabším protivníkům často propukl v dunivý smích v okamžiku, kdy se dotkli jeho štítu, a smál se po celou dobu, co nasedal na koně, vyrážel a vyhazoval je ze třmenů. Pokud vyzyvatelé měli na přilbici ozdobný hřeben, ser Lyonel ho vždycky srazil a poslal do davu. Hřebeny byly zdobené, vyrobené z vyřezávaného dřeva nebo tvarované kůže a někdy pozlacené a emailované nebo dokonce vykládané ryzím stříbrem, takže mužům, které porazil, se tento jeho zvyk nelíbil, třebaže ho činil velkým oblíbencem obyčejného lidu. Netrvalo dlouho a vybírali si ho jenom muži bez ozdob na přilbici. Jakkoli hlasitě a často ser Lyonel se smíchem shazoval vyzyvatelé z koní, Dunk si říkal, že pocta dne by měla připadnout seru Humfreymu Hardyngovi, který porazil čtrnáct rytířů, všechny silné a udatné.</p>
<p>Mezitím mladý princ seděl před svým černým pavilonem, popíjel ze stříbrného poháru a čas od Času se zvedl, aby vysedl na oře a porazil dalšího protivníka. Zvítězil takto již devětkrát, ale Dunk měl pocit, že každé z těch vítězství bylo jaksi neupřímné. On poráží staré muže, nezkušené rytíře a lordy vysokého původu a malého umu. Opravdu nebezpeční muži jezdí kolem jeho štítu, jako by ho neviděli.</p>
<p>Později toho dne břeskná fanfára oznámila vjezd nového vyzyvatele na kolbiště. Jel na velkém rudém oři, jehož černá čabraka měla rozparky a v nich odhalovala záblesky žlutí, purpuru a oranžové barvy. Když se blížil k tribuně, aby pozdravil lordy, Dunk v obličeji pod zvednutým hledím poznal prince, kterého potkal ve stájích lorda Ashforda.</p>
<p>Vejce zesílil stisk nohou kolem Buňková krku. „Nech toho,“ okřikl ho Dunk a trhnutím chlapcovýma nohama stisk povolil. „Copak mě chceš uškrtit?“</p>
<p>„Princ Aerion Jasný plamen,“ oznamoval herold, „z Rudé bašty v Králové přístavišti, syn prince Maekara ze Summerhallu z rodu Targaryenů, vnuk Daerona Dobrotivého, druhého toho jména, krále Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, pána Sedmi království.“</p>
<p>Aerion měl na štítu tříhlavého draka, ale ten byl vyveden v barvách mnohem živějších než Valarrův; jedna hlava byla oranžová, druhá žlutá, třetí červená a plameny, které vydechovaly, měly lesk pozlátka. Princova bojová suknice byla vzájemně propletenými spirálami kouře a ohně, a černou přilbici zdobil vršek z rudě emailovaných plamenů.</p>
<p>Po pauze, kdy sklonil hrot dřevce před princem Baelorem, po pauze tak krátké, že byla téměř nepatrná, odcválal na severní konec kolbiště, projel kolem pavilonu lorda Lea a Smějící se bouře a zpomalil teprve tehdy, když se přiblížil ke stanu prince Valarra. Mladý princ vstal a strnule stál vedle svého štítu a Dunk si byl na okamžik jistý, že Aerion má v úmyslu udeřit do něj… ale pak se jen zasmál a tvrdě kopím narazil do červenobílých diamantů sera Humfreyho Hardynga. „Pojď ven, pojď ven, malý rytíři!“ zavolal zvučným hlasem. „Je načase, aby ses postavil drakovi.“</p>
<p>Ser Humfrey se protivníkovi krátce uklonil. Byl přiveden oř a ser Humfrey soka na chvíli ignoroval, zatímco si připevňoval přilbici a bral kopí a štít. Když oba rytíři zaujali svá místa, diváci ztichli. Dunk slyšel zvučné klank, když si princ Aerion spustil hledí. Zadul roh.</p>
<p>Ser Humfrey vyrazil pomalu a postupně rychlost zvyšoval, ale protivník tvrdě zabodl do slabin rudého koně obě ostruhy a prudce vyrazil. Vejce opět zesílil stisk nohou kolem Dunkova krku. „Zabij ho!“ vykřikl najednou. „Zabij ho, máš ho rovnou před sebou, zabij ho, zabij ho, zabij ho!“ Dunk si nebyl jistý, na kterého z rytířů to křičí.</p>
<p>Kopí prince Aeriona, se zlatým hrotem a pomalované červenými, oranžovými a žlutými pruhy, se zhouplo přes bariéru. Nízko, příliš nízko, pomyslel si Dunk v okamžiku, kdy to uviděl. Mine jezdce a zasáhne koně sera Humfreyho, musí kopí zvednout výš. Pak s narůstající hrůzou pojal podezření, že Aerion nic takového nemá v úmyslu. Přece nemůže chtít..</p>
<p>V posledním možném okamžiku se oř sera Humfreyho před přibližujícím se hrotem vzepjal, oči vytřeštěné hrůzou, ale bylo již příliš pozdě. Aerionův dřevec zasáhl zvíře těsně nad plát, který mu chránil hrudní kost, a v přílivu jasné krve vyjel šíjí. Kůň se s hlasitým rzaním zhroutil, rozkopávaje v pádu dřevěnou bariéru na kusy. Ser Humfrey se pokusil z koně seskočit, ale noha se mu zachytila ve třmeni a všichni ho slyšeli vykřiknout, když ho padající zvíře přimáčklo k rozštípáno bariéře.</p>
<p>Celá ashfordská louka křičela. Na kolbiště vběhli muži, aby sera Humfreyho vyprostili, ale hřebec, který v agónii umíral, po nich kopal, když se k němu přiblížili. Aerion, který rozradostněn projížděl kolem krveprolití na protější konec kolbiště, otočil koně a cvalem se k sokovi vrátil. Také něco křičel, ale Dunk nebyl schopen rozlišit slova od téměř lidského nářku umírajícího koně. Aerion seskočil ze sedla, tasil meč a zamířil k padlému protivníkovi. Vejce se zavrtěl na Dunkových ramennou. „Sundej mě,“ žádal chlapec. „Chudák kůň, dej mě dolů.“</p>
<p>Dunkovi samotnému se udělalo zle. Co když takový osud čeká i Hroma? Zbrojnoši s halapartnou hřebce sera Humfreyho konečně usmrtili, umlčeli jeho strašlivý nářek. Dunk se otočil a proklestil si cestu davem těl. Když přišel na volné prostranství, sundal Vejce z ramennou. Chlapci se svezla kápě z hlavy a oči měl zarudlé. „Strašlivý pohled, to ano,“ řekl Dunk chlapci, „ale panoš musí být silný. Obávám se, že podobné nehody uvidíš i na dalších turnajích.“</p>
<p>„To nebyla nehoda,“ chlapci se chvěla ústa. „Aerion to udělal schválně. Sám jsi to viděl.“</p>
<p>Dunk se zamračil. Jemu to taky tak připadalo, ale bylo obtížné uvěřit, že by jakýkoli rytíř mohl jednat tak nečestně, a rozhodně ne ten, který byl krví draka. „Viděl jsem rytíře zeleného jako léto, který ztratil kontrolu nad vlastním dřevcem,“ řekl tvrdohlavě, „a už o tom nechci víc slyšet. Myslím, že klání pro dnešní den skončila. Pojďme, chlapče.“</p>
<p>O konci klání toho dne měl pravdu. Do té doby, než se chaos uklidnil, slunce již stálo nízko na západě a lord Ashford oznámil přestávku až do dalšího dne.</p>
<p>Přes louku se pozvolna kradly podvečerní stíny a v řadě stánků byla zapálena stovka pochodní. Dunk koupil roh piva pro sebe a polovinu rohu pro chlapce, aby ho povzbudil. Chvilku se jen tak procházeli, poslechli si říznou hru dudáka a sledovali loutkové představení o Nymerii, válečnické královně s deseti tisíci loděmi. Loutkáři měli jenom dvě lodě, ale i tak se jim podařilo předvést vzrušující námořní bitvu. Dunk se chtěl Tanselle zeptat, zda mu už namalovala štít, ale viděl, že má hodně práce. Počkám, dokud tady neskončí, rozhodl se. Možná pak bude mít žízeň.</p>
<p>„Sere Duncane,“ ozval se hlas za ním. „Viděl jsem tě, Duncane.“ Dunk si náhle uvědomil, že tím Duncanem je on. „Viděl jsem tě dnes mezi obyčejným lidem, s tvým chlapcem na ramennou,“ oslovil ho Raymun Fossoway s úsměvem, když se k němu blížil. „Vskutku, vás dva je těžké přehlédnout.“</p>
<p>„Ten chlapec je mým panošem. Vejce, tohle je Raymun Fossoway.“</p>
<p>Dunk chlapce postrčil před sebe, ale dokonce i tehdy Vejce sklonil hlavu a když mumlal pozdrav, hleděl přitom na Raymunovy boty.</p>
<p>„Rád tě poznávám, chlapče,“ řekl Raymun zvesela. „Sere Duncane, proč jsi klání nesledoval z tribuny? Všichni rytíři jsou tam vítáni.“</p>
<p>Dunk se cítil dobře mezi obyčejným lidem a sluhy; myšlenka, že by si měl dělat nárok na místo mezi lordy, dámami a zámožnými rytíři, ho znepokojovala. „Ten poslední zápas bych víc zblízka rozhodně vidět nechtěl.“</p>
<p>Raymun se zamračil. „Ani já ne. Lord Ashford prohlásil sera Humfreyho vítězem a odměnil ho ořem prince Aeriona, ale dokonce i tak už nebude schopen pokračovat v klání. Má nohu zlomenou na dvou místech. Princ Baelor k němu poslal vlastního mistra, aby ho ošetřil.“</p>
<p>„Kdo bude dalším vyvoleným místo sera Humfreyho?“</p>
<p>„Lord Ashford chtěl to místo udělit lordu Caronovi nebo možná druhému seru Humfreymu, tomu, který svedl s Hardyngem takový skvělý zápas, ale princ Baelor mu řekl, že by nebylo vhodné odstranit štít a altán sera Humfreyho za těchto okolností. Myslím, že budou pokračovat jen se čtyřmi obránci namísto pěti.“</p>
<p>Čtyři vyvolení, pomyslel si Dunk. Leo Tyrell, Lyonel Baratheon, Tybolt Lannister a princ Valarr. Viděl toho v první den dost, aby pochopil, jak malou šanci by měl, kdyby měl vyjet proti některému z prvních tří. Což znamenalo, že zbývá jenom…</p>
<p>Potulný rytíř nemůže vyzvat prince. Valarr je v pořadí druhým dědicem Železného trůnu. Je to syn Baelora Kopílama a jeho krev je krví Aaegona Dobyvatele, Mladého draka a prince Aemona Dračího rytíře, zatímco já jsem jenom obyčejný kluk, kterého starý pán našel v hrnčířském obchodě na Bleším zadku.</p>
<p>Přemýšlel tak usilovně, až ho z toho rozbolela hlava. „Koho má v úmyslu vyzvat tvůj bratranec?“ zeptal se Raymuna.</p>
<p>„Sera Tybolta, jako sobě rovného. Dobře se k sobě hodí. Můj bratranec však ostřížím zrakem sleduje každý zápas. Kdyby kterýkoli muž byl zítra zraněn nebo projevil známky vyčerpání či slabosti, Steffon bude dychtiv dotknout se jeho štítu, na to můžeš vzít jed. Toho ještě nikdy nikdo neobvinil z přemíry rytířskosti.“ Zasmál se, jako by si uvědomil pointu svých slov. „Sere Duncane, dáš si se mnou pohár vína?“</p>
<p>„Mám ještě na starosti nějaké záležitosti,“ Dunk se cítil nepříjemně při představě, že by přijal pohostinnost, kterou nemůže oplatit.</p>
<p>„Mohl bych tady počkat a přinést ti tvůj štít, až loutkové představení skončí, sere,“ nabídl Vejce. „Později budou hrát Symeona Hvězdookého a jejich drak zase bude tak dobře bojovat.“</p>
<p>„Tak vidíš, sere, o tvoje záležitosti je postaráno a víno čeká,“ řekl Raymun. „A navíc jde o víno ze Stromoviny. Copak bys mně to mohl odmítnout?“</p>
<p>Zbavený výmluv, Dunk neměl jinou možnost než následovat ho a nechat Vejce na loutkovém představení. Jablko rodu Fossowayů se třepetalo ve větru nad zlatě zbarveným altánem, kde se Raymun jako panoš staral o bratrance. Dva sluhové za stanem opékali nad malým ohništěm kozu, kterou mazali medem a sypali bylinkami. „Je tu taky jídlo, jestli máš hlad,“ zval Raymun nenucené, když před Dunkem zvedl chlopeň vchodu. Železný koš s uhlím osvětloval vnitřek stanu a příjemně ho zateploval. Raymun naplnil dva poháry vínem. „Říkají, že Aerion má na lorda Ashforda vztek za to, že sera Humfreyho odměnil jeho koněm,“ poznamenal, když naléval, „ale já bych se vsadil, že to byl jeho strýc, kdo to lordu Ashfordovi poradil.“ Podal Dunkovi pohár s vínem.</p>
<p>„Princ Baelor je čestný muž.“</p>
<p>„A Jasný princ není?“ Raymun se zasmál. „Netvař se tak vystrašeně, sere Duncane, jsme tu jen my dva. Není tajemstvím, že Aerion se jaksi nevyvedl. Díky bohům, že je v nástupnické linii hodně vzadu.“</p>
<p>„Ty si opravdu myslíš, že toho koně chtěl zabít?“</p>
<p>„Může o tom snad být pochyb? Kdyby tady byl princ Maekar, všechno by bylo jinak, o tom tě ujišťuji. Jestli je pravda, co se říká, Aerion je samý úsměv a galantnost, pokud se jeho otec dívá, ale když tu není…“</p>
<p>„Viděl jsem, že křeslo prince Maekara bylo prázdné.“</p>
<p>„Odjel z Ashfordu pátrat po synech, společně s Rolandem Crakehallem z Královské gardy. Kolují tu povídačky o loupeživých rytířích, co se tu mají potulovat, ale já bych se vsadil, že princ je zas někde opilý.“</p>
<p>Víno bylo jemné a vonělo po ovoci; lepší ještě nikdy neochutnal. Chvilku ho převaloval na patře, pak polkl a zeptal se: „Kterého prince máš na mysli tentokrát?“</p>
<p>„Maekarova dědice. Jmenuje se Daeron, po králi. Říkají mu Daeron Opilý, třebaže ne v přítomnosti jeho otce. Nejmladší syn s ním byl taky. Odjeli ze Summerhallu společně, ale do Ashfordu nikdy nedorazili.“ Raymun vyprázdnil svůj pohár a odložil ho. „Chudák Maekar.“</p>
<p>„Chudák?“ Dunk vypadal ohromeně. „Králův syn?“</p>
<p>„Králův čtvrtý syn,“ zdůraznil Raymun, „ne tak statečný jako princ Baelor, ne tak chytrý jako princ Aerys, ne tak šlechetný jako princ Rhaegel. A nyní určitě trpí, když vidí, jak jsou jeho synové zastiňováni syny jeho bratra. Daeron je opilec, Aerion je domýšlivý a krutý, třetí syn byl tak málo slibný, že ho poslal do Citadely, aby z něho udělali mistra, a nejmladší –“</p>
<p>„Sere! Sere Duncane! u Dovnitř vrazil Vejce a ztěžka oddychoval. Kápě se mu svezla z hlavy a světlo linoucí se z koše se odráželo od velkých tmavých očí. „Musíš si pospíšit, on jí ubližuje!“</p>
<p>Dunk zmateně vstal. „Ubližuje? Kdo?“</p>
<p>„Aerion!“ vykřikl chlapec. „On jí ubližuje. Té dívce od loutek. Pospěš si.“ Otočil se na patě a vyběhl do noci. Dunk ho chtěl následovat, ale Raymun ho chytil za paži. „Sere Duncane. Mluvil o Aerionovi, urozeném princi. Dávej si pozor.“</p>
<p>Věděl, že to je dobrá rada, stařec by mu řekl to samé. Jenomže ji nemohl poslechnout. Vykroutil se z Raymunova sevření a ramenem rozrazil dílce stanu. Slyšel výkřiky; ozývaly se od obchodnických stánků. Vejce mu již téměř zmizel z dohledu. Dunk běžel za ním. Měl dlouhé nohy a chlapec krátké; rychle zkracoval panošův náskok.</p>
<p>Kolem loutkářů se shlukl dav diváků. Dunk si mezi nimi protlačil cestu, jejich kletby ignoroval. Objevil se před ním zbrojnoš v královské livreji a zastoupil mu cestu, ale Dunk mu opřel svou velkou ruku o hrudník, strčil do něho a odhodil ho dozadu. Zbrojnoš dopadl na zadek do hlíny.</p>
<p>Stánek loutkářů byl převržený. Tlustá dornská žena seděla na zemi a plakala. Jednomu zbrojnoši visely z rukou loutky Floriana a Jonquil, zatímco druhý k nim přikládal zapálenou pochodeň. Jiní tři muži otevírali truhlice, vyhazovali na zem další loutky a dupali po nich. Loutka draka byla rozlámaná a rozházená kolem, ulomené křídlo tam, hlava jinde, ocas na tři kusy. Uprostřed té spoušti stál princ Aerion, nádherný v červeném sametovém kabátci s dlouhými prošívanými rukávy, a oběma rukama kroutil Tansellinu paži. Klečela a vzpírala se. Aerion vůbec nevnímal, že se brání. Přinutil ji rozevřít dlaň a sevřel jí jeden prst. Dunk tam jen hloupě stál a málem nevěřil vlastním očím. Pak uslyšel prask a Tanselle vykřikla.</p>
<p>Jeden z Aerionových mužů se ho pokusil zastavit a vyletěl do vzduchu. Tři dlouhé kroky a Dunk prince popadl za rameno a prudce jím smýkl. Na svůj meč a dýku zapomněl, stejně jako na všechno ostatní, co ho stařec kdy učil. Pěstí srazil Aeriona k zemi a špičkou boty dupl princi na břicho. Když Aerion sáhl po meči, Dunk mu skočil na zápěstí a pak ho kopl znovu, tentokrát do úst. Možná by ho ukopal k smrti, rovnou na místě, ale ze všech stran se najednou vyrojili princovi muži. Měl po jednom zbrojnoši na každém rameni a další ho bušil do zad. Ještě se ani nestačil zbavit prvních tří a už na něm viseli další dva.</p>
<p>Nakonec ho srazili k zemi a znehybnili mu ruce a nohy. Aerion mezitím stačil vstát. Princova ústa byla zakrvácená. Strčil si do nich prst. „Vylomil jsi mně zub,“ stěžoval si, „takže teď je začneme vyrážet tobě.“ Odhrnul si vlasy z očí. „Připadáš mně povědomý.“</p>
<p>„Považoval jsi mě za štolbu.“</p>
<p>Aerion ho obdařil rudým úsměvem. „Už si vzpomínám. Odmítl ses postarat o mého koně. Proč jsi tak bláznivě zahodil život? Kvůli téhle běhně?“ Tanselle byla schoulená na zemi, tiskla si zraněnou ruku. Kopl do ní špičkou boty. „Sotva za to stojí. Zrádkyně. Ten drak to nikdy neměl prohrát.“</p>
<p>Je to šílenec, pomyslel si Dunk, ale stále je to syn prince a má v úmyslu zabít mě. Tehdy se mohl začít modlit, kdyby znal nějakou modlitbu od začátku do konce, ale beztak na ni neměl čas. Stěží měl čas na to, aby vůbec začal mít strach.</p>
<p>„Už mi nemáš co říct?“ zeptal se Aerion. „Nudíš mě, sere.“ Znovu si strčil prst do zakrvácených úst. „Wate, přines kladivo a vymlať mu všechny zuby,“ poručil, „a pak ho rozřízneme a ukážeme mu, jakou barvu mají jeho vnitřnosti.“</p>
<p>„Ne!“ ozval se chlapecký hlas. „Neubližujte mu!“</p>
<p>Bohové, buďte dobří, ten chlapec, ten statečný bláznivý kluk, pomyslel si Dunk. Vzepjal se proti rukám, které ho držely, ale bylo to marné. „Buď zticha, ty hloupý chlapče. Uteč pryč. Oni ti ublíží!“</p>
<p>„Ne, neublíží.“ Vejce přistoupil blíž. „Jestli to udělají, budou se zodpovídat mému otci a taky mému strýci. Pusťte ho. Wate, Yorkele, vy mě znáte. Udělejte, co jsem řekl.“</p>
<p>Ruce, které mu držely levou paži, odpadly, a po chvíli i ostatní. Dunk nechápal, co se děje. Zbrojnoši od něho ustupovali. Jeden dokonce klečel. Pak se dav rozdělil a prošel jím Raymun Fossoway. Oblékl si zbroj a přilbici a ruku držel na jílci meče. Jeho bratranec ser Steffon, který šel hned za ním, již svůj meč obnažil a s nimi přicházelo půl tuctu zbrojnošů s rudým jablkem vyšitým na prsou.</p>
<p>Princ Aerion jim nevěnoval pozornost. „Nestydatá malá děvka,“ obrátil se k Vejci. Měl plná ústa krve a prskal ji chlapci k nohám. „Co se ti stalo s vlasy?“</p>
<p>„Ostříhal jsem si je, bratře,“ řekl Vejce. „Nechtěl jsem vypadat jako ty.“</p>
<p>Druhého dne turnaje bylo zataženo, od západu vanuly poryvy větru. V den jako tento by tu mělo být méně lidí, pomyslel si Dunk. Dnes by bylo lehčí najít si místo blízko ohrady, aby na klání viděl hezky zblízka. Vejce by mohl sedět na zábradlí, zatímco já bych stál za ním.</p>
<p>Namísto toho měl Vejce křeslo na tribuně, a byl oblečený v hedvábí a kožešinách, zatímco Dunkův výhled byl omezen na čtyři stěny hradní cely, kam ho zavřeli zbrojnoši lorda Ashforda. Místnost měla okno, ale to bylo obrácené špatným směrem. Dokonce i přesto se Dunk po rozednění vtěsnal do okenního sedátka a zamračeně hleděl do dálky přes město, pole a les. Vzali mu jeho konopný opasek, meč a dýku a taky všechno stříbro. Doufal jen, že Vejce nebo Raymun nezapomenou na Hnědáka a Hroma.</p>
<p>„Vejce,“ mumlal si tiše pod fousy. Jeho panoš, ubohý chlapec vytažený z uliček Králova přístaviště. Byl někdy nějaký rytíř takovým bláznem? Dunku blázne, tupý jako hradní zeď a pomalý jako pratur.</p>
<p>Nedovolili mu mluvit s Vejcem od té doby, co ho vojáci lorda Ashforda sebrali u stánku loutkářů. Ani s Raymunem, ani s Tanselle, s nikým, ba dokonce ani s lordem Ashfordem samotným. Divil se, zda vůbec ještě někdy některého z nich spatří. Podle všeho, co věděl, ho hodlali nechat v téhle malé místnosti, dokud v ní nezemře. A co jsem si myslel, že se stane? ptal se sám sebe s hořkostí. Srazil jsem k zemi princova syna a kopl jsem ho do obličeje.</p>
<p>Pod dnešní šedivou oblohou blýskavá nádhera urozených pánů a slavných rytířů nebude tak oslnivá, jako tomu bylo předchozího dne. Slunce, ukryté za stěnou z mračen, se jasnými paprsky nebude dotýkat jejich ocelových přilbic ani se v něm nebude blyštět zlatě a stříbrně cizelovaná zbroj, ale i přesto si Dunk přál, aby mohl být v davu a pozorovat klání. Byl by to dobrý den pro potulné rytíře, pro muže v prosté zbroji na koních bez čabrak.</p>
<p>Alespoň je slyšel. Zaznívalo k němu troubení rohů heroldů a čas od času mu burácení z hrdel davu napovědělo, že někdo spadl nebo se zvedl nebo vykonal něco výjimečně statečného. Slyšel také slabé dunění kopyt a tu a tam hlasitý třeskot mečů nebo prasknutí dřevce. Vždycky, když Dunk slyšel to poslední, zachvěl se; připomnělo mu to zvuk, který vydal Tansellin prst, když jí ho Aerion zlomil. Slyšel také jiné zvuky, bližší: kročeje v síni přede dveřmi, klapot kopyt na nádvoří pod ním, výkřiky a hlasy z hradeb. Někdy dokonce pohltily zvuky turnaje. Dunk si říkal, že to je jen dobře.</p>
<p>„Potulný rytíř je tím nejpoctivějším z rytířů, Dunku,“ řekl mu starý muž kdysi hodně dávno. „Jiní rytíři slouží pánům, jejichž jsou vazaly nebo od kterých dostali pozemky, ale my sloužíme těm, které si sami zvolíme, mužům, v jejichž věc věříme. Každý rytíř přísahá, že bude chránit slabé a nevinné, ale podle mne tu přísahu dodržujeme nejlépe ze všech právě my.“ Podivné, jak mu najednou sloužila paměť. Dunk ta slova již dávno zapomněl a starý pán možná ke konci také.</p>
<p>Ráno se změnilo v odpoledne. Vzdálené zvuky turnaje začaly slábnout a odeznívat. Do cely se pomalu vkrádal soumrak, ale Dunk stále seděl v okenním sedátku, hleděl ven do prohlubujícího se šera a snažil se nevšímat si prázdného žaludku.</p>
<p>A pak uslyšel kroky a řinčení železných klíčů. Dveře se otevřely a Dunk vstal ze sedátka. Dovnitř vešli dva strážní, jeden nesl olejovou lampu. Následoval sluha s tácem jídla. Za nimi šel Vejce. „Nechtě tady lampu s jídlem a jděte,“ nařídil jim chlapec.</p>
<p>Udělali, co jim poručil, třebaže Dunk si všiml, že těžké dřevěné dveře nechali otevřené. Vůně jídla ho přiměla uvědomit si, jaký má strašlivý hlad. Byl tam chléb a med, mísa hrachové kaše, jehlice s pečenými cibulkami a masem. Posadil se k tácu, rukama roztrhl chléb na poloviny a nacpal si kus do úst. „Není tu nůž,“ poznamenal. „Myslí si snad, že bych tě bodl, chlapče?“</p>
<p>„Neřekli mně, co si myslí.“ Vejce na sobě měl upnutý černý vlněný kabátec se sámkovaným pasem a dlouhými rukávy lemovanými červeným saténem. Na hrudi měl vyšitého tříhlavého draka rodu Targaryenů. „Můj strýc říká, že tě musím pokorně odprosit za to, že jsem tě podvedl.“</p>
<p>„Tvůj strýc,“ podíval se na něj Dunk. „Myslíš prince Baelora.“</p>
<p>Chlapec se tvářil zkroušeně.</p>
<p>„Neměl jsem v úmyslu lhát.“</p>
<p>„Ale lhal jsi. O všem. Počínaje tvým jménem. Nikdy jsem neslyšel o princi jménem Vejce.“</p>
<p>„To je místo Aegona. Můj bratr Aemon mě tak pojmenoval. On je teďka v Citadele, učí se být mistrem. A Daeron mně taky někdy říká Vejce, stejně jako moje sestry.“</p>
<p>Dunk zvedl jehlici a zahryzl se do masa. Kozí, vylepšené jakýmsi drahým kořením, které nikdy předtím neochutnal. Omastek mu stékal po bradě. „Aegon,“ opakoval. „Samozřejmě, jsi Aegon. Jako Aegon Drak. Kolik Aegonů už bylo králi?“</p>
<p>„Čtyři,“ odpověděl chlapec. „Čtyři Aegonové.“</p>
<p>Dunk maso rozžvýkal, polkl, utrhl si další chléb. „Proč jsi to udělal? Šlo o nějaký nejapný žert, aby sis udělal blázna z hloupého potulného rytíře?“</p>
<p>„Ne.“ Chlapcovy oči se zaplnily slzami, ale zůstal statečně stát. „Měl jsem dělat panoše Daeronovi. Je to můj nejstarší bratr. Naučil jsem se všemu, co bylo třeba, abych byl dobrým panošem, ale Daeron není moc dobrým rytířem. Nechtěl jet na turnaj, a tak brzy poté, co jsme vyjeli ze Sumerhallu, se odplížil od našeho doprovodu, jenomže místo aby se otočil a vrátil se, jel rovnou do Ashfordu, protože si myslel, že tady nás nikdy hledat nebudou. To on mně oholil hlavu. Věděl, že otec pošle svoje muže po nás pátrat. Daeron má obyčejné vlasy, světle hnědé, nic zvláštního, ale moje jsou jako Aerionovy a otcovy.“</p>
<p>„Krev draka,“ kývl Dunk. „Stříbrozlaté vlasy a fialové oči, to ví každý.“ Tupý jako hradní zeď, Dunku.</p>
<p>„Ano. Proto mi je Daeron oholil. Chtěl, abychom se skrývali, dokud nebude po turnaji. Jenomže ty sis mě spletl s pacholkem a…“ Sklopil oči. „Mně bylo jedno, jestli Daeron bude bojovat na turnaji nebo ne, já jsem prostě chtěl být něčím panošem. Je mně to moc líto, sere. Opravdu je.“</p>
<p>Dunk se na něho zamyšleně podíval. Věděl, jaké to je chtít něco tak hodně, že člověk je ochoten říct nějakou hroznou lež, jen aby se tomu dostal blíž.</p>
<p>„Já myslel, že jsi jako já,“ řekl. „Možná jsi. Jenom ne takovým způsobem, jak jsem si myslel.“</p>
<p>„Přesto jsme oba z Králova přístaviště,“ řekl hoch s nadějí v hlase.</p>
<p>Dunk se musel zasmát. „Ano, ty jsi z vršku Aegonova kopce a já jsem ze samého spodku.“</p>
<p>„To není tak daleko od sebe, sere.“</p>
<p>Dunk kousl do pečené cibule. „Mám ti říkat můj pane nebo Tvoje Výsosti nebo tak nějak?“</p>
<p>„U dvora,“ připustil chlapec, „ale jinak mně můžeš říkat Vejce, když budeš chtít, sere.“</p>
<p>„Co se mnou udělají, Vejce?“</p>
<p>„Můj strýc tě chce vidět. Až se najíš, sere.“</p>
<p>Dunk odstrčil talíř a vstal.</p>
<p>„V tom případě jsem dojedl. Už jsem jednoho prince kopl do úst. Nechci nechat druhého čekat.“</p>
<p>Lord Ashford postoupil princi Baelorovi po dobu trvání jeho návštěvy svoje vlastní komnaty, takže Vejce – ne, Aegon, bude si na to muset zvyknout – ho nyní odvedl do lordovy pracovny. Baelor seděl a četl si ve světle svíce z včelího vosku. Dunk před ním poklekl. „Vstaň,“ vyzval ho princ. „Dáš si pohár vína?“</p>
<p>„Jak si přeješ, Tvoje Výsosti.“</p>
<p>„Nalej seru Duncanovi pohár sladkého dornského červeného, Aegone,“ nařídil princ. „Snaž se ho nepolít, už tak jsi mu napáchal dost zla.“</p>
<p>„Chlapec mě nepoleje, Tvoje Výsosti,“ zastal se Vejce Dunk. „Je to hodný hoch. Dobrý panoš. A vím, že mně nechtěl ublížit.“</p>
<p>„Člověk může ublížit, i když nechce. Aegon měl přijít za mnou, když viděl, co jeho bratr činí těm loutkářům. Místo toho běžel za tebou. To nebylo laskavé. To, co jsi viděl, sere… nu, já bych možná na tvém místě udělal to samé, jenomže já jsem korunním princem, ne potulným rytířem. Nikdy není moudré udeřit v hněvu králova vnuka, bez ohledu na příčinu.“</p>
<p>Dunk zasmušile přikývl. Vejce mu nabídl stříbrný pohár plný mladého vína. Přijal jej a zhluboka se napil.</p>
<p>„Já Aeriona nenávidím,“ řekl Vejce vášnivě. „A musel jsem běžet pro sera Duncana, strýčku, protože do hradu to bylo moc daleko.“</p>
<p>„Aerion je tvůj bratr,“ princ trval nesmlouvavě na svém, „a septoni káží, že bratry máme milovat. Aegone, nech nás nyní o samotě, chci si se serem Duncanem promluvit soukromě.“</p>
<p>Chlapec položil džbán s vínem a neohrabaně se uklonil. „Jak si přeješ, Tvoje Výsosti.“ Odešel ke dveřím místnosti a tiše je za sebou zavřel.</p>
<p>Baelor Kopílam se dlouho díval Dunkovi do očí. „Sere Duncane, dovol mi zeptat se tě na jednu věc – jak dobrým rytířem ve skutečnosti jsi? Jak zkušeným v zacházení se zbraněmi?“</p>
<p>Dunk nevěděl, co na to říct. „Ser Arlan mě naučil zacházet s mečem a štítem a také jak si vést na kolbišti a s kvintánami.“</p>
<p>Zdálo se, že princ Baelor je tou odpovědí znepokojen. „Můj bratr Maekar se před pár hodinami vrátil do hradu. Našel svého dědice opilého v hostinci den jízdy na jih odsud. Maekar by to nikdy nepřipustil, ale já věřím, že si dělal tajné naděje, že jeho synové by v tomto turnaji mohli zastínit mého syna. Místo toho mu oba způsobili hanbu, ale co má dělat? Jsou krví jeho krve. Maekar je rozezlený a potřebuje pro hněv terč. Vybral si tebe.“</p>
<p>„Mě? „ špitl Dunk nevěřícně.</p>
<p>„Aerion už toho svému otci stačil hodně napovídat a Daeron ti taky nepomohl. Aby omluvil svoji vlastní zbabělost, napovídal mému bratrovi, že jakýsi velký loupeživý rytíř, kterého náhodou potkali na cestě, Aegona unesl. Obávám se, že tím lapkou máš být ty, sere. Daeron podle svého vyprávění strávil uplynulé dny tím, že tě pronásledoval sem a tam, aby bratra osvobodil.“</p>
<p>„Jenomže Vejce mu přece poví pravdu. Chci říct Aegon.“</p>
<p>„Vejce mu to poví, o tom nepochybuju,“ přikývl princ Baelor, „jenomže o tom chlapci je známo, že taky umí lhát, jak určitě víš z vlastní zkušenosti. Kterému synovi můj bratr uvěří? Co se týče té záležitosti s loutkáři, do té doby, než Aerion skončí s překrucováním svého příběhu, vyklube se z toho zrada. Drak je ve znaku královského rodu. Předvádět draka, jak je poražen, jak se mu sypou krvavé piliny z krku… nu, nepochybně to bylo nevinné představení, ale zdaleka nebylo moudré. Aerion to považuje za skrytý útok na Targaryeny, za podněcování ke vzpouře. Maekar pravděpodobně bude souhlasit. Můj bratr má urážlivou povahu a vkládá do Aeriona největší naděje, protože Daeron je pro něj strašlivým zklamáním.“ Princ polkl doušek vína, pak pohár odložil na stůl. „Ať už můj bratr věří v cokoli nebo v cokoli věřit odmítá, jedna věc je jistá. Vztáhl jsi ruku na krev draka. Za tuto urážku musíš být vyslechnut, odsouzen a potrestán.“</p>
<p>„Potrestán?“ Dunkovi se to pranic nelíbilo.</p>
<p>„Aerionovi by se zamlouvala tvoje hlava, bez zubů nebo s nimi. Nedostane ji, to ti slibuji, ale nemohu mu upřít soud. Protože můj královský otec je stovky lig odsud, musíme tě soudit my, můj bratr a já, společně s lordem Ashfordem, na jehož pozemcích se nyní nacházíme, a s lordem Tyrellem z Vysoké zahrady, jeho lenním pánem. V posledním případě, kdy jakýsi muž byl shledán vinným, že vztáhl ruku na královskou krev, byl viník odsouzen ke ztrátě ruky, kterou se odvážil vztáhnout.“</p>
<p>„Přijdu o ruku?“ hlesl Dunk ohromeně.</p>
<p>„A taky o chodidlo. Ty jsi do něho i kopal, není-liž pravda?“</p>
<p>Dunk nebyl schopen slova.</p>
<p>„Ujišťuji tě, že své druhy soudce vyzvu, aby byli milosrdní. Jsem pobočník krále a dědic trůnu, moje slovo má určitou váhu. Totéž ale platí o slově mého bratra. Je to dost velké riziko.“</p>
<p>„Já…“ vyhrkl Dunk, „já… Tvoje Výsosti, já…“ To přece nebylo míněno jako zrada, byl to jenom dřevěný drak, nikdy neznamenal královského prince, chtěl říct, ale slova ho náhle a jednou provždy opustila. Nikdy nebyl moc výřečný.</p>
<p>„Máš však na vybranou ještě jinou možnost,“ dodal princ Baelor tiše. „Zda je to lepší možnost nebo horší, to nemohu říci, ale připomínám ti, že každý rytíř obviněný ze zločinu má právo požadovat rozsudek soubojem. Takže se tě ptám ještě jednou, sere Duncane Vysoký –jak dobrým rytířem jsi? Opravdu?“</p>
<p>„Soud sedmi,“ řekl princ Aerion s úsměvem. „Je to moje právo, jak se domnívám.“</p>
<p>Princ Baelor zamračeně zabubnoval prsty do desky stolu. Lord Ashford po jeho levici pomalu přikývl. „Proč?“ divil se princ Maekar, který se naklonil k synovi. „Bojíš se postavit se tomu potulnému rytíři sám a nechat bohy rozhodnout o pravdivosti tvých obvinění?“</p>
<p>„Já že se bojím?“ opáčil Aerion. „Takového? Nebuď nemoudrý, otče. Jenom jsem myslel na svého milovaného bratra. Daeronovi ten ser Duncan také ublížil, takže má přednostní nárok na jeho krev. Soud sedmi nám oběma umožní postavit se proti němu.“</p>
<p>„Mně žádné služby prokazovat nemusíš, bratře,“ zamumlal Daeron Targaryen. Nejstarší syn prince Maekara vypadal dokonce ještě hůř než tehdy, když ho Dunk potkal v hostinci. Tentokrát sice byl střízlivý, černorudý kabátec nebyl plný skvrn od vína, ale oči měl podlité krví a čelo mu pokrývala slabá vrstvička potu. „Mně stačí, když budu moci povzbuzovat tebe, až toho lumpa budeš zabíjet.“</p>
<p>„Jsi příliš laskavý, drahý bratře,“ řekl princ Aerion samý úsměv, „ale bylo by ode mě sobecké upírat ti toto právo. Musím trvat na soudu sedmi.“</p>
<p>Dunk byl v koncích. „Tvoje Výsosti, moji lordi,“ oslovil své soudce. „Já tomu nerozumím. Co je to soud sedmi?“</p>
<p>Princ Baelor se nepohodlně zavrtěl v křesle. „Je to jiná forma rozsudku soubojem. Stará, zřídkakdy používaná. Přišla k nám přes úzké moře s Andaly a jejich sedmi bohy. V rozsudku soubojem žalobce a obviněný žádají bohy, aby sami vyřešili spor mezi nimi. Andalové věřili, že pokud na každé straně bojuje sedm mužů, bohové, kterým je takto prokazována čest, s větší pravděpodobností zasáhnou a postarají se o to, aby bylo dosaženo uspokojivého výsledku.“</p>
<p>„Nebo se jim možná jen líbí bitky,“ poznamenal lord Leo Tyrell s mírným cynickým úsměvem na rtech. „Nicméně, ser Aerion je v právu. Musí se konat soud sedmi.“</p>
<p>„To znamená, že budu bojovat proti sedmi mužům?“ zeptal se Dunk beznadějně.</p>
<p>„Ne sám, sere,“ odpověděl princ Maekar netrpělivě. „Nehraj si na blázna, ničeho tím nedocílíš. Musí to být sedm proti sedmi. Musíš najít dalších šest rytířů, kteří ti budou bojovat po boku.“</p>
<p>Šest rytířů, pomyslel si Dunk otupěle. To by mu klidně mohli říct, aby si jich našel šest tisíc. Neměl žádné bratry, žádné bratrance, žádné staré druhy, kteří by se za něj v boji postavili. Proč by mělo šest cizinců riskovat život, aby bránili potulného rytíře proti dvěma královským princům? „Tvoje Výsosti, moji lordi,“ řekl, „co když se za mne nikdo nepostaví?“</p>
<p>Maekar Targaryen na něj chladně pohlédl. „Pokud je tvoje věc spravedlivá, dobří muži za tebe budou bojovat. Jestliže žádné bojovníky nenajdeš, sere, bude to proto, že jsi vinen. Není to snad nad slunce jasné?“</p>
<p>Dunk si nikdy nepřipadal tak osaměle jako tehdy, když vyšel z bran ashfordského hradu a uslyšel za sebou rachotit padací mříž. Padal hebký déšť, který cítil na pokožce lehce jako rosu, ale on se při jeho doteku přesto chvěl. Za řekou svítily barevné svatozáře kolem několika málo altánů, kde stále ještě hořely ohně. Odhadoval, že noc je již vpůli. Za pár hodin bude svítat. A se svítáním přijde smrt</p>
<p>Vrátili mu meč a stříbro, ale když se brodil přes potok, myšlenky měl bezútěšné. Pomyslel na to, zda snad od něho očekávají, že vysedne na koně a uprchne. Mohl by, kdyby chtěl. To by ale znamenalo jistý konec jeho rytířství; nebyl by od té doby ničím jiným než psancem, až do dne, kdy by ho zajal nějaký lord a uťal mu hlavu. Raději zemřít jako rytíř než žít takhle, říkal si tvrdohlavě. Mokrý po kolena, plahočil se kolem prázdného kolbiště. Většina altánů byla tmavá, jejich majitelé dávno spali, ale tu a tam dosud hořelo pár svic. Dunk zaslechl tiché sténání a výkřiky rozkoše vycházející z jednoho stanu. Pomyslel si přitom, zda zemře, aniž poznal dívku.</p>
<p>Pak uslyšel koňské zaržání, a poznal Hroma. Otočil se, rozběhl a za chvíli již ho uviděl, uvázaného společně s Hnědákem před kulatým altánem osvětleným zevnitř matnou zlatavou září. Zástava na středové tyči visela schlíple zmáčená, ale Dunk přesto rozlišil temnou oblinu jablka Fossowayů. Ten pohled mu dodal špetku naděje.</p>
<p>„Rozsudek soubojem,“ opakoval Raymun ztěžka. „Bohové, buďte dobří, Duncane, to znamená válečná kopí, palcáty a ostnaté koule, bitevní sekery… meče nebudou mít otupená ostří, chápeš to?“</p>
<p>„Raymun Zdráhavý,“ urážel ho bratranec ser Steffon. Jeho plášť ze žluté vlny byl ozdoben jablkem ze zlata a granátů. „Nemusíš mít strach, bratranče, tohle bude rytířský souboj. A protože ty rytířem nejsi, nemusíš jít s kůží na trh. Sere Duncane, máš alespoň jednoho Fossowaye, toho zralého. Viděl jsem, co Aerion udělal těm loutkářům. Jsem s tebou.“</p>
<p>„Já taky,“ vyštěkl Raymun nahněvaně. „Chtěl jsem jenom říct-!“</p>
<p>Bratranec mu skočil do řeči. „Kdo ještě bojuje s námi, sere Duncane?“</p>
<p>Dunk beznadějně rozhodil ruce. „Nikoho jiného neznám. Nu, kromě sera Manfreda Dondarriona. Ten se dokonce ani nezaručil za to, že jsem rytíř, takže pro mě nikdy život riskovat nebude.“</p>
<p>Ser Steffon se tvářil mírně znepokojeně. „V tom případě potřebujeme dalších pět dobrých mužů. Naštěstí mám víc než pět přátel. Leo Dlouhotrnný, Smějící se bouře, lord Caron, Lannisterové, ser Otho Bracken… ti a také Blackwoodové, třebaže Blackwooda a Brackena na stejnou stranu kolbiště nikdy nedostanu. Půjdu a promluvím s některými z nich.“</p>
<p>„Nebudou šťastní, že je budíš,“ namítl jeho bratranec.</p>
<p>„To bude skvělé,“ prohlásil ser Steffon. „Když budou naštvaní, budou bojovat tím zuřivěji. Můžeš se na mě spolehnout, sere Duncane. Bratrance, pokud se nevrátím do svítání, přines mi moji zbroj a dohlédni na to, aby Hněv byl osedlán a opancéřován. Setkám se s vámi oběma ve výběhu pro vyzyvatele.“ Zasmál se. „Myslím, že tohle bude den, na který se bude dlouho vzpomínat.“ Když rázoval ze stanu, tvářil se téměř šťastně. Na rozdíl od Raymuna. „Pět rytířů,“ řekl pochmurně, jakmile byl bratranec pryč.</p>
<p>„Duncane, nechci mařit tvoje naděje, ale…“</p>
<p>„Pokud tvůj bratranec přivede ty muže, o kterých mluvil…“</p>
<p>„Lea Dlouhotrnného? Kruťase z Brackenů? Smějící se bouři?“ Raymun vstal. „Nepochybuji o tom, že skutečně všechny zná, ale už méně jsem si jistý tím, že oni znají jeho. Steffon v tom vidí šanci proslavit se, jenomže pro tebe to znamená život nebo smrt. Měl by sis najít své vlastní muže. Pomohu ti. Lépe bude, když budeš mít příliš mnoho obránců než příliš málo.“ Hluk zvenčí přiměl Raymuna otočit hlavu. „Kdo je tam?“ zeptal se, ale to už skrze plentu proklouzl chlapec, následovaný hubeným mužem v deštěm promočeném černém plášti.</p>
<p>„Vejce?“ Dunk vstal. „Co ty tady děláš?“</p>
<p>„Jsem tvůj panoš,“ vzhlédl k němu chlapec. „Potřebuješ někoho, kdo ti pomůže se zbrojí, sere.“</p>
<p>„Ví tvůj lord otec, že jsi odešel z hradu?“</p>
<p>„Bohové, buďte milostivi, doufám, že ne.“ Daeron Targaryen rozepjal přezky pláště a nechal si ho sklouznout z hubených ramennou.</p>
<p>„Ty? Zešílel jsi, že sem přicházíš?“ Dunk vytáhl z pochvy dýku. „Měl bych ti ji prohnat břichem.“</p>
<p>„Možná ano,“ připustil princ Daeron. „Ale já na tvém místě bych mně raději nalil pohár vína. Jen pohlédni na moje ruce.“ Natáhl k němu jednu a nechal všechny, aby se podívali, jak se mu třese.</p>
<p>Dunk k němu zamračeně přistoupil. „Mně na tvých rukou nezáleží. Ty jsi o mně lhal.“</p>
<p>„Musel jsem něco říct, když po mně otec chtěl vědět, kam se poděl můj malý bratr,“ hájil se princ. Posadil se, Dunka a jeho dýky si nevšímal. „Abych pravdu řekl, dokonce jsem si ani neuvědomil, že Vejce je pryč. Na dně mého poháru s vínem nebyl a jinde jsem se po něm nedíval, takže…“ Povzdechl si.</p>
<p>„Sere, otec se připojí k sedmi žalobcům,“ skočil mu do řeči Vejce. „Prosil jsem ho, aby to nedělal, ale on mě neposlechne.</p>
<p>Říká, že to je jediný způsob, jak obhájit Aerionovu čest – a taky Daeronovu.“</p>
<p>„Ne že bych někdy žádal, aby někdo hájil moji čest,“ zavrčel princ Daeron kysele. „Kdokoli ji má, ať si ji ponechá, co se mě týče. Ale stalo se. Abych pravdu řekl, sere Duncane, mě se bát nemusíš. Jedinou věcí, kterou miluju ještě méně než koně, jsou meče. Těžké věci a pekelně ostré. Vynasnažím se ze všech sil, abych v prvním výpadu vypadal galantně, ale pak… nu, možná bys mně mohl uštědřit šikovný zásah do boční strany přilbice. Udělej to tak, aby to zazvonilo, ale ne příliš hlasitě, pokud chápeš, co tím myslím. Moji bratři mne o hodně předčí, co se týče boje, tance, přemýšlení a čtení knih, ale nikdo z nich se mně ani zpola nevyrovná, když dojde na polehávání beze smyslů v blátě.“</p>
<p>Dunk na něho mohl jenom nevěřícně hledět a divit se, zda si z něho mladý princ tropí blázny. „Proč jsi za mnou přišel?“</p>
<p>„Abych tě varoval, co tě čeká,“ zvážněl Daeron. „Náš otec nařídil Královské gardě, aby bojovali s ním.“</p>
<p>„Královské gardě?“ hlesl Dunk zděšeně.</p>
<p>„Vlastně jen těm třem, co jsou tady. Díky bohům, že strýc Baelor nechal další čtyři v Králově přístavišti s naším královským dědem.“</p>
<p>Vejce je vyjmenoval. „Ser Roland Crakehall, ser Donnell z Duskendalu, ser Wyllem Wylde.“</p>
<p>„Nedal jim v té záležitosti na vybranou,“ doplnil Daeron. „Přísahali, že budou chránit životy krále a královské rodiny a bratři a já jsme krví draka, bohové, spaste nás.“</p>
<p>Dunk počítal na prstech. „To je šest. Kdo bude tím sedmým mužem?“</p>
<p>Princ Daeron pokrčil rameny. „Aerion si někoho najde. Pokud to bude třeba, nějakého rytíře si koupí. Ten má zlata dost.“</p>
<p>„Koho máš ty?“ zeptal se Vejce.</p>
<p>„Raymunova bratrance sera Steffona.“</p>
<p>Daeron zamrkal. „Jenom jednoho?“</p>
<p>„Ser Steffon šel shánět nějaké svoje přátele.“</p>
<p>„Já taky mohu přivést nějaké muže,“ nabídl Vejce. „Rytíře. Ano, to bych mohl.“</p>
<p>„Vejce,“ upozornil ho Dunk, „budu bojovat proti tvým vlastním bratrům.“</p>
<p>„Ale Daeronovi neublížíš,“ řekl chlapec. „Slíbil ti přece, že spadne. A Aerion… pamatuju si, že když jsem byl malý, chodíval ke mně do pokoje a dával mi nůž mezi nohy. Říkával, že má příliš mnoho bratrů, ale možná ze mě někdy v noci udělá sestru, a to by se se mnou pak mohl oženit. Taky hodil moji kočku do studny. Tvrdil, že to neudělal, jenomže on vždycky lže.“</p>
<p>Princ Daeron unaveně pokrčil rameny. „Vejce mluví pravdu. Aerion je učiněné monstrum. Víš, on si totiž myslí, že je drakem v lidské podobě. Proto se tak rozčílil na tom loutkovém představení. Škoda, že se nenarodil jako Fossoway, pak by se považoval za jablko a všichni bychom byli mnohem bezpečnější, jenomže tak tomu bohužel není.“ Sehnul se, sebral plášť a vytřepal z něj kapky deště. „Musím se vrátit do hradu, než se otec začne divit, jak to, že mi trvá tak dlouho nabrousit meč, ale než odejdu, chtěl bych si ještě o samotě promluvit se sérem Duncanem. Doprovodíš mě?“</p>
<p>Dunk si mladého prince chvíli podezřívavě prohlížel. „Jak si přeješ, Tvoje Výsosti.“ Zastrčil dýku do pochvy. „Také si potřebuju vyzvednout svůj štít.“ A „Vejce a já se půjdeme podívat po nějakých rytířích,“ slíbil mu Raymun.</p>
<p>Princ Daeron si upevnil plášť kolem krku a natáhl si na hlavu kápi. Dunk ho následoval do jemného deště. Společně kráčeli ke kupeckým stánkům.</p>
<p>„Mně se o tobě zdálo,“ promluvil princ.</p>
<p>„To už jsi říkal v hostinci.“</p>
<p>„Opravdu? Nu, je to tak, moje sny nejsou jako tvoje, sere Duncane. Moje jsou pravdivé. Děsí mne. Ty mne děsíš. Víš, zdálo se mně o tobě a o mrtvém drakovi. Bylo to děsivé zvíře, obrovité, s křídly tak velkými, že pokryla celou tuhle louku. Padl na tebe, ale tys byl živý a drak byl mrtvý.“</p>
<p>„Zabil jsem ho?“</p>
<p>„To nemohu říct, ale byl jsi tam a drak taky. My jsme kdysi byli pány draků, my Targaryenové. Oni už jsou všichni mrtví, ale my zůstáváme. Já dnes nechci zemřít. Jen bohové vědí proč, ale nechci. Takže mi překaz laskavost, budeš-li moci, a zajisti, aby to byl můj bratr Aerion, koho zabiješ.“</p>
<p>„Já taky nechci zemřít.“</p>
<p>„Nu, já tě nezabiju, sere. Taky stáhnu obvinění, ale to nám nepomůže, dokud Aerion nestáhne svoje.“ Povzdechl si. „Možná jsem tě svou lží připravil o život. Pokud je tomu tak, je mi to moc líto. Vím, že jsem za to propadl nějakému peklu. Pravděpodobně takovému, kde nemají víno.“ Zachvěl se a s tím se v chladném jemném dešti rozloučili.</p>
<p>Povozy obchodníků byly seřazené na západním okraji louky, pod skupinou bříz a jasanů. Dunk stál pod stromy a bezmocně se díval na prázdné místo, kde předtím stál povoz loutkářů. Jsou pryč. Obával se, že tomu tak možná bude. Já bych na jejich místě taky utekl, kdybych nebyl tupý jako hradní zeď. Dumal, kde teď sežene nový štít. Měl stříbro, aby si ho mohl koupit, pokud nějaký na prodej najde…</p>
<p>„Sere Duncane,“ zavolal hlas ze tmy. Dunk se otočil a zjistil, že za ním stojí Ocelový Pate s železnou lucernou v ruce. Pod krátkým koženým pláštěm byl zbrojíř od pasu nahoru nahý. Široký hrudník a silné paže pokrývaly hrubé černé chlupy. „Jestli sis přišel pro svůj štít, nechala ho u mě.“ Změřil si Dunka od hlavy k patě. „Dvě ruce a dvě nohy, jestli počítám správně. Takže to bude rozsudek soubojem, nemám pravdu?“</p>
<p>„Soud sedmi. Jak jsi to poznal?“</p>
<p>„Nu, mohli tě políbit a udělat z tebe lorda, ale to není pravděpodobné, a kdyby tomu bylo naopak, byl bys teď o nějaké tělesné části kratší. Pojď za mnou.“</p>
<p>Jeho povoz se dal snadno rozeznat podle meče a kovadliny namalovaných na boku. Dunk následoval Patea dovnitř. Zbrojíř pověsil lucernu na hák, pokrčením ramen shodil mokrý plášť a přetáhl si přes hlavu halenu z hrubého plátna. „Posaď se,“ a přistrčil k němu nízkou stoličku.</p>
<p>Dunk se posadil. „Kam odešla?“</p>
<p>„Měli namířeno do Dome. Dívčin strýc je moudrý muž. Když budou pryč, zapomene se na ně. Kdyby zůstali a byli na očích, draci by si na ně pravděpodobně vzpomněli. Kromě toho si nemyslel, že by tě chtěla vidět zemřít.“ Pate odešel na druhý konec vozu, chvíli se přehraboval ve stínech, pak se vrátil se štítem. „Okraj byl ze staré levné oceli, křehký a prorezlý. Udělal jsem mu nový, dvakrát pevnější, a přidělal jsem taky nějaké výztuže A zadní část. Bude teď těžší, ale spolehlivější. Tu malbu udělala dívka.“</p>
<p>Odvedla lepší práci, než v jakou kdy mohl doufat. Dokonce i ve světle lucerny byly barvy západu slunce bohaté a jasné, strom vysoký, silný a vznešený. Padající hvězda byla jasným čmárancem barvy přes dubovou oblohu. A přesto, když ho teď Dunk držel V ruce, všechno mu to připadalo špatně. Co je to za erb, na kterém padá hvězda? Padne sám stejně jako ona? Západ slunce věští noc. „Měl jsem si raději nechat ten kalich,“ řekl zkormouceně. „Ten měl alespoň křídla, aby uletěl, a ser Arlan říkal, že je plný víry, družnosti a dobrých věcí k pití. Tenhle štít jako by znázorňoval smrt samu.“</p>
<p>„Jilm žije,“ poznamenal Pate. „Vidíš, jak zelené jsou ty listy? Letní listy, abys tomu rozuměl. Viděl jsem štíty pomalované lebkami, vlky a havrany, ba dokonce oběšenci a krvavými hlavami. Posloužily svým majitelům docela dobře, stejně jako tobě poslouží tento. Znáš tu starou říkanku? Dube a železo, chraňte mě dobře…“</p>
<p>„… jinak jsem mrtvý, budu hnít v hrobě,“ dořekl Dunk za něho. Nevzpomněl si na tu říkanku celá léta. Starý muž ji ho učil kdysi dávno. „Kolik chceš za ten nový lem a ostatní věci?“ zeptal se Patea.</p>
<p>„Od tebe?“ Pate se poškrábal na bradě. „Měďák.“</p>
<p>Než východní oblohu zaplavilo první světlo úsvitu, déšť zcela ustal, ale svoji práci odvedl. Muži lorda Ashforda odstranili bariéry a turnajové kolbiště bylo jedním velkým polem šedohnědého mazlavého bláta a rozcupované trávy. Když Dunk mířil ke kolbišti, u země se jako bílí hadi vlnily pramínky mlhy. Ocelový Pate šel s ním.</p>
<p>Tribuna se již začínala plnit, urození pánové a dámy měli na ochranu proti rannímu chladu pláště přitažené těsně k tělu. Ke kolbišti se už trousil i obyčejný lid a stovky diváků už stály podél ohrady. Tolik se jich přišlo podívat, jak zemřu, pomyslel si Dunk s hořkostí, ale odhadl je špatně. Ze vzdálenosti pár kroků na něho zavolala jakási žena: „Přeju ti hodně štěstí.“ Z davu vystoupil starý muž, vzal ho za ruku a řekl: „Ať ti bohové dají sílu, sere.“ Pak žebravý bratr v otrhané hnědé kutně požehnal jeho meči a jedna panna ho políbila na tvář. Jsou na mojí straně. „Proč? „ zeptal se Patea. „Co pro ně znamenám?“</p>
<p>„Jsi rytíř, který pamatuje na svoji přísahu,“ odpověděl kovář.</p>
<p>Našli Raymuna před výběhem pro vyzyvatele na jižním konci kolbiště, čekal tam s bratrancovým a Dunkovým koněm. Hrom sebou nepokojně házel pod tíhou ocelové čelenky, hrudního plátu a pokrývky z těžkého drátěného pletiva. Pate si zbroj prohlédl a prohlásil, že to je dobrá práce, přestože ji koval někdo jiný. Odkudkoli ta zbroj pocházela, Dunk za ni byl vděčný.</p>
<p>Pak si všiml ostatních: jednookého muže s vousem v barvě soli a pepře, mladého rytíře v pruhované černožluté bojové suknici se včelími úly na štítu. Robyn Rhysling a Humfrey Beesbury, pomyslel si udiveně. A taky ser Humfrey Hardyng. Hardyng seděl na Aerionově rudém hřebci, který na sobě měl jeho Červenobílou, diamantově vzorovanou čabraku.</p>
<p>Šel k nim. „Pánové, jsem vašim dlužníkem.“</p>
<p>„Ten dluh je Aerionův,“ odpověděl ser Humfrey Hardyng, „a my si ho hodláme vybrat.“</p>
<p>„Slyšel jsem, že máš zlomenou nohu, pane.“</p>
<p>„Slyšel jsi dobře,“ odvětil Hardyng. „Nemohu chodit. Ovšem dokud mohu sedět na koni, jsem schopen bojovat.“</p>
<p>Raymun si Dunka vzal stranou. „Doufal jsem, že Hardyng bude toužit dostat proti Aerionovi druhou šanci, a udělal jsem dobře. Náhoda tomu chtěla, že ten druhý Humfrey je jeho švagrem. Vejce sehnal sera Robyna, kterého zná z jiných turnajů. Takže je vás pět.“</p>
<p>„Šest,“ Dunk udiveně ukázal před sebe. Do výběhu vcházel rytíř, jehož panoš před ním vedl oře. „Smějící se bouře.“ O hlavu vyšší než ser Raymun a téměř stejně vysoký jako Dunk, ser Lyonel na sobě měl suknici ze zlatého brokátu s korunovaným jelenem rodu Baratheonů, a pod paždím si nesl přilbici s parožím. Dunk k němu natáhl ruku. „Sere Lyoneli, nemohu ti dost poděkovat za to, že jsi přišel, ani seru Steffonovi za to, že tě přivedl.“</p>
<p>„Seru Steffonovi?“ Ser Lyonel se na něho zmateně podíval. „To tvůj panoš za mnou přišel. Ten chlapec, Aegon. Můj vlastní hoch se ho snažil odehnat, ale on mu proklouzl mezi nohama a převrhl mně na hlavu pohár s vínem.“ Zasmál se. „Víš, že soud sedmi se nekonal již po více než sto let? Nechtěl jsem si nechat ujít šanci změřit si síly s rytíři Královské gardy a zakroutit nosem princi Maekarovi.“</p>
<p>„Šest,“ otočil se Dunk pln naděje k Raymunu Fossowayovi, když se ser Lyonel připojil k ostatním. „Doufám, že tvůj bratranec přivede posledního.“</p>
<p>Z hrdel davu se zvedl jásot. Na severním konci louky se z mlhy poklusem vynořil hlouček rytířů na koních. Tři rytíři z Královské gardy jeli první a ve své bíle emailované zbroji a s dlouhými bílými vlajícími plášti vypadali jako duchové. Dokonce i jejich štíty byly bílé, holé a čisté jako čerstvě padlý sníh. Za nimi jel princ Maekar a jeho synové. Aerion seděl na grošákovi. Mezi záhyby čabraky při každém koňově kroku probleskovala červeň, žluť a oranž. Oř jeho bratra byl menší plnokrevník, ve zbroji z překrývajících se černých a zlatých šupin. Z Daeronovy přilbice vlál zelený hedvábný chochol. Nejděsivějším dojmem však působil jejich otec. Přes ramena, podél vršku přilbice a po zádech mu sbíhaly černé zakroucené dračí zuby, a velký ostnatý palcát připevněný k sedlu byl tou nejničivěji vyhlížející zbraní, jakou Dunk kdy viděl.</p>
<p>„Šest,“ zvolal Raymun najednou. „Je jich jenom šest.“</p>
<p>Dunk viděl, že to je pravda. Tři černí rytíři a tři bílí. Jim taky jeden muž schází. Bylo možné, že by Aerion nebyl schopen najít sedmého muže? Co by to znamenalo? Bude jich bojovat šest proti šesti, když ani jedna strana nenalezla sedmého?</p>
<p>Zatímco se to snažil vyřešit, přiběhl k němu Vejce. „Sere, je načase, aby sis oblékl zbroj.“</p>
<p>„Děkuji ti, panoši. Kdybys byl tak laskav?“</p>
<p>Ocelový Pate chlapci pomáhal. Kyrys a límec, holenní chrániče a rukavice, pokrývka hlavy a přilbice, kousek po kousku ho halili do oceli a třikrát přitom kontrolovali každou přezku a sponu. Ser Lyonel klidně seděl a obtahoval čepel svého meče brouskem, zatímco Humfreyové si spolu tiše povídali, ser Robyn se modlil a Raymun Fossoway chodil sem a tam a divil se, kam se zatoulal jeho bratranec.</p>
<p>Než se ser Steffon konečně objevil, Dunk již byl v plné zbroji. „Raymune,“ zvolal, „moji zbroj, prosím.“ Převlékl se do prošívaného kabátce, který nosil pod ocelí.</p>
<p>„Sere Steffone,“ řekl Dunk, „co tvoji přátelé? Potřebujeme ještě jednoho rytíře, aby nás bylo sedm.“</p>
<p>„Obávám se, že potřebuješ dva,“ řekl ser Steffon. Raymun mu vzadu stahoval kyrys.</p>
<p>„Můj pane?“ Dunk to nechápal. „Dva?“</p>
<p>Ser Steffon zvedl rukavici z ušlechtilé překládané oceli, vklouzl do ní levou rukou, zkusme zahýbal prsty. „Vidím jich tu pět,“ řekl, zatímco Raymun mu připínal opasek na meč. „Beesburyho, Rhyslinga, Hardynga, Baratheona a tebe.“</p>
<p>„A tebe,“ vzhlédl k němu Dunk. „Ty jsi šestý.“</p>
<p>„Já jsem sedmý,“ zavrtěl ser Steffon s úsměvem hlavou, „ale pro druhou stranu. Bojuji s princem Aerionem a žalobci.“</p>
<p>Raymun právě chtěl bratranci nasadit přilbici. Zastavil se, jako by ho někdo uhodil. „Ne.“</p>
<p>„Ano.“ Ser Steffon pokrčil rameny. „Jsem si jistý, že ser Duncan to pochopí. Mám povinnost vůči svému princi.“</p>
<p>„Tys mu řekl, že se na tebe může spolehnout.“ Raymun zbledl.</p>
<p>„Opravdu?“ Vzal z bratrancových rukou přilbici. „Nepochybně jsem to tehdy myslel vážně. Přiveď mi koně.“</p>
<p>„Přiveď si ho sám,“ odsekl Raymun nahněvaně. „Pokud si myslíš, že já se na tomhle budu nějak podílet, pak jsi stejně tupý, jako jsi hanebný.“</p>
<p>„Hanebný?“ Ser Steffon mlaskl. „Dávej si pozor na jazyk, Raymune. Oba jsme jablka z jednoho stromu. A ty jsi mým panošem. Nebo jsi zapomněl na svoji přísahu?“</p>
<p>„Ne. Zapomněl jsi ty na svoji? Přísahal jsi, že budeš rytířem.“</p>
<p>„Budu víc než rytířem, než tento den skončí. Lord Fossoway. Líbí se mně, jak to zní.“ S úsměvem si natáhl druhou rukavici, otočil se a odešel přes výběh ke koni. Třebaže ostatní obránci si ho měřili pohledy plnými pohrdání, nikdo neučinil sebemenší pokus zastavit ho.</p>
<p>Dunk se díval, jak ser Steffon vede svého oře přes kolbiště. Ruce se mu sevřely v pěst, ale hrdlo měl příliš stažené, než aby byl schopen promluvit. Takovými jako je on by žádná slova stejně nepohnula.</p>
<p>„Pasuj mě.“ Raymun položil Dunkovi ruku na rameno a otočil ho k sobě. „Zaujmu místo svého bratrance. Sere Duncane, pasuj mě na rytíře.“ Poklekl na koleno.</p>
<p>Dunk zamračeně položil ruku na jílec meče, pak zaváhal.</p>
<p>„Raymune, já… to bych neměl.“</p>
<p>„Musíš. Beze mě je vás jenom pět.“</p>
<p>„Ten chlapec má pravdu,“ ozval se ser Lyonel Baratheon. „Udělej to, sere Duncane. Kterýkoli rytíř může pasovat jiného rytíře.“</p>
<p>„Pochybuješ snad o mé odvaze?“ zeptal se Raymun.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Dunk. „To ne, ale…“ Stále váhal.</p>
<p>Mlhavý ranní vzduch proťala fanfára trumpet. Přiřítil se k nim Vejce. „Sere, lord Ashford tě volá k sobě.“</p>
<p>Smějící se bouře netrpělivě zavrtěl hlavou. „Jdi za ním, sere Duncane. Sám sera Raymuna pasuji na rytíře.“ Tasil z pochvy meč a odstrčil Dunka. „Raymune z rodu Fossowayů,“ začal slavnostně, dotýkaje se čepelí meče panošova pravého ramene, „ve jménu Válečníka tě vyzývám, abys byl statečný.“ Meč se přesunul z pravého ramene na levé. „Ve jménu Otce tě vyzývám, abys byl spravedlivý.“ Zpátky na pravé. „Ve jménu Matky tě vyzývám, abys chránil mladé a nevinné.“ Levé. „Ve jménu Panny tě vyzývám, abys chránil ženy…“</p>
<p>Dunk je tam nechal, s pocitem úlevy i viny zároveň. Stále nám jeden schází, pomyslel si, když k němu Vejce vedl Hroma. Kde najdu ještě jednoho muže? Otočil koně a pomalu jel k tribuně, kde stál lord Ashford a čekal na něho. Ze severního konce kolbiště se k nim blížil princ Aerion. „Sere Duncane,“ řekl zvesela, „zdá se, že máš jenom pět bojovníků.“</p>
<p>„Šest,“ odtušil Dunk. „Ser Lyonel právě pasuje na rytíře Raymuna Fossowaye. Bude nás bojovat šest proti sedmi.“ Věděl, že muži často vyhráli ve větší nevýhodě.</p>
<p>Lord Ashford však zavrtěl hlavou. „To není dovoleno, sere. Pokud nejsi schopen najít ještě jednoho rytíře, který by za tebe bojoval, pak musíš být prohlášen za vinného zločiny, ze kterých jsi obviněn.“</p>
<p>Vinen, pomyslel si Dunk. Vinen tím, že jsem vyrazil zub, a za to musím zemřít. „Můj pane, prosím tě o chvíli strpení.“</p>
<p>„Máš ji mít.“</p>
<p>Dunk pomalu jel kolem ohrady kolbiště. Tribuna byla zaplněna rytíři. „Moji lordi,“ zvolal k nim, „copak si žádný z vás nepamatuje sera Arlana z Pennytree? Byl jsem jeho panošem. Sloužili jsme mnohým z vás. Jedli jsme u vašich stolů a spali ve vašich síních.“ Uviděl Manfreda Dondarriona usazeného v nejvyšší řadě. „Ser Arlan utržil zranění v bitvě ve službách tvého lorda otce. „ Rytíř řekl něco dámě vedle sebe, nevěnoval mu pozornost. Dunk byl nucen jet dál. „Lorde Lannistere, Ser Arlan tě jednou vyhodil ze sedla na turnaji.“ Šedý lev si prohlížel ruce v rukavicích a promyšleně odmítal zvednout k němu oči. „Byl to dobrý muž a učil mne, jak být rytířem. Nejenom mečem a kopím, ale také ctí. Říkal, že rytíř brání nevinné. Právě to jsem udělal. Potřebuji ještě jednoho rytíře, aby bojoval po mém boku. Jednoho, to je všechno. Lorde Carone? Lorde Swanne?“ Lord Swann se tiše zasmál, když mu lord Caron něco pošeptal do ucha.</p>
<p>Dunk zastavil před sérem Otho Brackenem, ztišil hlas. „Sere Otho, tebe považuji za velkého bojovníka. Připoj se k nám, prosím tě. Ve jménu starých bohů a nových. Moje věc je spravedlivá.“</p>
<p>„To je možné,“ řekl Kruťas z Brackenů, který měl alespoň tolik cti, že odpověděl, „aleje to tvoje věc, ne moje. Já tě neznám, chlapče.“</p>
<p>Zkroušený Dunk otočil Hroma a jezdil sem a tam před řadami obyčejných lidí. Zoufalství ho přimělo vykřiknout. „COPAK SE MEZI VÁMI NENAJDOU ŽÁDNÍ OPRAVDOVÍ RYTÍŘI?“</p>
<p>Odpovědí mu bylo jen ticho.</p>
<p>Princ Aerion na druhém konci kolbiště se dal do smíchu. „Draka se nikdo neodváží urážet,“ zavolal.</p>
<p>Pak se ozval hlas. „Já budu bojovat za sera Duncana.“</p>
<p>Z ranní mlhy se vynořil černý oř s černým rytířem na hřbetě. Dunk uviděl dračí štít a rudý emailovaný hřeben na přilbici se třemi řvoucími hlavami. Mladý princ. Bohové, buďte dobří, je to opravdu on?</p>
<p>Lord Ashford se dopustil stejného omylu. „Princ Valarr?“</p>
<p>„Ne.“ Černý rytíř zvedl hledí přilbice. „Neměl jsem v úmyslu zúčastnit se turnaje v Ashfordu, moji lordi, a tak jsem si nepřinesl vlastní zbroj. Můj syn byl natolik laskavý, že mně půjčil svoji.“ Princ Baelor se usmál, téměř smutně.</p>
<p>Dunk viděl, že žalobci jsou uvedeni ve zmatek. Princ Maekar předjel k lordovi Ashfordovi. „Bratře, copak ses dočista pominul?“ Ukázal prstem v železné rukavici na Dunka. „Ten muž napadl mého syna.“</p>
<p>„Ten muž chránil slabé, což je povinností každého rytíře,“ odpověděl princ Baelor. „Nechť bohové rozhodnou, zda byl v právu či nikoli.“ Zatahal za otěže, otočil Valarrova velkého černého oře a odcválal na jižní konec kolbiště.</p>
<p>Dunk k němu přijel na Hromoví a ostatní obránci se shlukli kolem nich; Robyn Rhysling a ser Lyonel, Humfreyové. Samí dobří bojovníci, ale jsou dost dobří? „Kde je Raymun?“</p>
<p>„Ser Raymun, mohu-li prosit.“ Přijel k nim drobným klusem, se šťastným úsměvem zářícím na tváři pod přilbicí s chocholem. „Omlouvám se, pánové, musel jsem provést malou změnu na svém erbu, aby si mě nikdo nespletl s mým nečestným bratrancem.“ Ukázal jim štít. Naleštěné zlaté pole zůstalo stejné, i jablko Fossowayů, ale toto bylo zelené namísto červeného. „Obávám se, že stále nejsem dost zralý… ale lepší zelený než prožraný červy, co?“</p>
<p>Ser Lyonel se zasmál a Dunk se bezděky usmál taky. Zdálo se, že dokonce i princ Baelor je tím pobaven.</p>
<p>Před tribunu lorda Ashforda vyšel septon a zvedl krystal, aby dav pobídl k modlitbě.</p>
<p>„Dobře mě všichni poslouchejte,“ promluvil Baelor tiše. „Žalobci budou při prvním výpadu vyzbrojeni těžkými válečnými kopími ze dřeva jasanu, osm stop dlouhými, s železnými obručemi na ochranu proti zlomení a s ostrými ocelovými hroty, které jsou schopné projet díky váze a rychlosti válečného oře ocelovým plátem.“</p>
<p>„My použijeme totéž,“ kývl ser Humfrey Beesbury. Septon za ním vyzýval Sedm, aby shlédli na zem, rozřešili tuto při a udělili vítězství mužům, jejichž věc je spravedlivá.</p>
<p>„Ne,“ nesouhlasil Baelor. „My se místo toho vyzbrojíme turnajovými kopími.“</p>
<p>„Turnajová kopí jsou vyrobená tak, aby se lámala,“ namítl Raymun.</p>
<p>„Jenomže jsou dvanáct stop dlouhá. Pokud naše hroty najdou cíl, nebudou se nás moci dotknout. Miřte na přilbici nebo na hrudník. Při turnaji je věcí cti rozbít kopí o štít protivníka, ale tady by to mohlo znamenat smrt. Pokud je dokážeme shodit z koní a sami zůstaneme v sedlech, výhoda bude na naší straně.“ Pohlédl na Dunka. „Pokud bude ser Duncan zabit, bude to považováno za znamení, že bohové ho shledali vinným a boj skončí. Jinak všech sedm na každé straně musí zahynout nebo se vzdát a podrobit se rozsudku.“</p>
<p>„Princ Daeron nebude bojovat,“ poznamenal Dunk.</p>
<p>„Ani tak nejsme v záviděníhodné situaci,“ zasmál se ser Lyonel. „Máme proti sobě tři z Bílých mečů, se kterými se budeme muset utkat.“</p>
<p>Baelor to přijal s klidem. „Můj bratr se dopustil omylu, když požadoval, aby Královská garda bojovala za jeho syna. Jejich přísahy jim zakazují ublížit královskému princi, jímž naštěstí jsem.“ Mírně se na ně usmál. „Držte ostatní muže ode mě dostatečně dlouho a já si s Královskou gardou poradím.“</p>
<p>„Můj princi, je to rytířské?“ zeptal se ser Lyonel Baratheon, zatímco septon končil s prosbami.</p>
<p>„Bohové nám dají vědět,“ odpověděl Baelor Kopílam.</p>
<p>Nad ashfordskou loukou se rozhostilo hluboké ticho očekávání. Ve vzdálenosti osmdesáti yardů ržál netrpělivostí Aerionův Šedý hřebec a hrabal kopytem v rozbahněné zemi. Hrom byl ve srovnání s ním velmi klidný; byl to starší kůň, veterán půl stovky bojů, a věděl, co se od něho očekává. Vejce Dunkovi podal štít. „Bohové buďte s tebou, sere,“ popřál chlapec.</p>
<p>Pohled na jilm a padající hvězdu ho povzbudil. Dunk vklouzl levou rukou do popruhu a sevřel prsty úchytku. Dube a železo, chraňte mně dobře, jinak jsem mrtvý, budu hnít v hrobě. Ocelový Pate mu přinesl kopí, ale Vejce trval na tom, že je sám vloží</p>
<p>Dunkovi do ruky. Jeho společníci z obou stran se také chopili kopí a roztáhli se do dlouhé řady. Princ Baelor byl po Dunkově pravici a ser Lyonel po levici, ale úzká oční štěrbina v přilbici omezovala Dunkův Výhled pouze na to, co bylo rovnou před ním. Tribuna pro diváky mizela a stejně tak obyčejný lid, jenž se tísnil těsně u ohrady; zůstalo jenom blátivé pole, plíživá bledá mlha, řeka, město, hrad na severu a princ na šedém oři s plameny na přilbici a drakem na Štítu. Dunk se díval, jak panoš Aerionovi podal válečné kopí, sedm stop dlouhé a černé jako noc. Když to dokáže, může mi je prohnat srdcem.</p>
<p>Zatroubil roh. Po jeden úder srdce Dunk seděl jako moucha polapená v jantaru, třebaže všichni ostatní koně již vyrazili. Projel jím záchvěv paniky. Zapomněl jsem, pomyslel si divoce, zapomněl jsem, co mám dělat, zahanbím sám sebe a přijdu o všechno.</p>
<p>Hrom ho zachránil. Velký hnědý hřebec věděl, co má dělat, i když to jeho jezdec nevěděl. Vyrazil do pomalého klusu. Pak přišel ke slovu Dunkův výcvik. Lehce se válečného oře dotkl ostruhami a sklonil kopí. Ve stejnou chvíli přehoupl štít, dokud nechránil většinu levé strany těla. Držel jej v takovém úhlu, aby mohl dobře odrážet údery. Dube a železo, chraňte mě dobře, jinak jsem mrtvý, budu hnít v hrobě.</p>
<p>Hluk davu nebyl ničím víc než šuměním vzdálených vln. Hrom zrychlil do cvalu. Dunkovi ve zrychleném tempu cvakaly zuby. Opřel se do třmenů, zesílil stisk nohou a nechal tělo splynout s pohybem koně pod sebou. Já jsem Hrom a Hrom je mnou, jsme jedna bytost, jsme spojeni, jsme jedno. Vzduch uvnitř přilbice již byl tak horký, že stěží mohl dýchat.</p>
<p>Při turnajové juxtě by měl protivníka po levici za turnajovou bariérou a musel by kopí přehoupnout přes Hromův krk. Při tomto úhlu úderu bylo pravděpodobnější, že dřevo se při nárazu rozštípne. Jenomže dnes se tu hrála mnohem vražednější hra. Bez bariér, které by je oddělovaly, vyrazili koně přímo proti sobě. Obrovitý černý hřebec prince Baelora byl mnohem rychlejší než Hrom a Dunk koutkem oční štěrbiny zahlédl, jak se řítí kupředu. Spíš cítil, než viděl ostatní. Na nich teď nezáleží, záleží jenom na Aerionovi, jenom na něm.</p>
<p>Pozoroval, jak se drak blíží. Od kopyt grošáka prince Aeriona odstřikovaly spršky bláta a Dunk viděl, jak se koni vzdouvají nozdry. Černé kopí bylo stále stočeno hrotem vzhůru. Rytíř, který kopí drží vysoko a skloní je v posledním okamžiku, vždycky riskuje, že je skloní příliš nízko, říkával mu stařec. On sám sklonil kopí tak, aby mířilo do středu princova hrudníku. Moje kopí je součástí mé paže, říkal si v duchu. Je to můj prst, dřevěný prst. Jediné, co potřebuju, je dotknout se ho svým dlouhým dřevěným prstem.</p>
<p>Snažil se nevidět ostrý kovový hrot na konci Aerionova černého kopí, který se s každým krokem přibližoval. Drak, dívej se na draka, říkal si. Velký tříhlavý drak byl na princově štítu, měl Červená křídla a jeho tlamy dštily zlatý oheň. Ne, dívej se tam, kam ho chceš zasáhnout, vzpomněl si najednou, ale kopí se začínalo vychylovat z dráhy. Dunk se je snažil srovnat, ale bylo již příliš pozdě. Viděl, jak jeho hrot míří do Aerionova štítu, zasahuje draka mezi dvě hlavy, vyrývá žlábek v namalovaném plameni. Při tlumeném prask cítil, jak sebou Hrom pod ním trhl, zachvěl se silou nárazu a o polovinu úderu srdce později mu něco strašlivou silou narazilo do boku. Koně se prudce srazili, zbroj zařinčela, Hrom klopýtl a Dunkovi vypadlo kopí z ruky. Pak již přejel podle protivníka a svíral sedlo v zoufalé snaze udržet se na koni. Hrom se v mlaskavém blátě naklonil ke straně a Dunk cítil, jak mu zadní nohy začínají podklesávat. Klouzaly v blátě, stáčely se a pak hřebcův zadek prudce klesl.</p>
<p>„Nahoru!“ vykřikl Dunk a nasadil ostruhy. „Nahoru, Hrome!“ A starému válečnému oři se kupodivu podařilo znovu nalézt kopyta.</p>
<p>Dunk cítil ostrou bolest pod žebrem a levou paži jako by něco táhlo dolů. Aerion prohnal svoje kopí skrze dub, vlnu a ocel;</p>
<p>Dunkoví z boku vyčnívaly tři stopy rozštípaného jasanu a ostrého železa. Sáhl po nich pravou rukou, sevřel hrot zbraně těsně pod hlavicí, zaťal zuby a jediným prudkým pohybem kopí vytrhl. Objevila se krev. Prosakovala skrze kroužky zbroje a rudě mu barvila suknici. Svět se zatočil a Dunk téměř spadl. Nejasně, skrze bolest, slyšel hlasy volat své jméno. Jeho krásný štít byl bezcenný. Odhodil jej, jilm, padající hvězdu, zlomené kopí, všechno, a sáhl po meči, ale cítil takovou bolest, že nevěřil, že by jím byl schopen mávnout.</p>
<p>Otáčeje Hroma v těsném kruhu, pokoušel se získat přehled i o tom, co se děje na kolbišti s ostatními. Ser Humfrey Hardyng se držel krku svého koně, očividně zraněn. Druhý ser Humfrey ležel nehybný v jezírku krví potřísněného bláta a ze slabin mu trčelo zlomené kopí. Viděl prince Baelora cválat kolem, s kopím stále nedotčeným, jak vyhazuje ze sedla jednoho z rytířů Královské gardy. Další bílý rytíř byl také na zemi a i Maekar byl shozen z koně. Třetí rytíř Královské gardy se bránil seru Robynu Rhyslingovi.</p>
<p>Aerion, kde je Aerion? Zvuk kopyt dunících za ním přiměl Dunka prudce otočit hlavu. Hrom zaržál a vzepjal se na zadních, zoufale vykopl předníma nohama, ale to už do něj Aerionův šedý hřebec v plném cvalu narazil.</p>
<p>Tentokrát se mu nepodařilo udržet se v sedle. Meč mu s otočkou vyletěl z prstů a země se zvedla, aby mu vyšla vstříc. Bolestivě dopadl; náraz jím otřásl do morku kostí. Projela jím bolest, tak ostrá, že až vzlykl. Jediné, čeho byl na okamžik schopen, bylo jen tak ležet. Ústa mu zaplnila chuť krve. Dunk hlupák, myslel si, ze může být rytířem. Věděl, že musí okamžitě najít chodidla a vstát, jinak zemře. Se sténáním se přiměl zvednout se na všechny čtyři. Nemohl dýchat, nic neviděl. Oční štěrbina přilbice byla ucpána blátem. Vrávoravě poslepu vstal a prstem v železné rukavici začal bláto vyškrabovat. Tamhle, to je…</p>
<p>Skrze prsty zahlédl letícího draka a železnou kouli s ostny, jež se roztáčela na konci řetězu. V následujícím okamžiku jako by se mu hlava rozskočila na kusy.</p>
<p>Když otevřel oči, ležel opět na zemi, natažený na zádech. Bláto mu z přilbice vypadlo, ale nyní měl jedno oko zalité krví. Nad ním nebylo nic než šedá obloha. Obličej mu pulzoval bolestí a cítil chladný vlhký kov přimáčkly ke tváři a spánku. On mně rozbil hlavu, a já teď umírám. Nejhorší na tom byla skutečnost, že ostatní zemřou s ním, Raymun, princ Baelor a další. Zklamal jsem je. Nejsem žádný bojovník. Nejsem dokonce ani potulný rytíř. Nejsem nic. V tu chvíli si vzpomněl na prince Daerona, který se chlubil tím, že nikdo nedokáže ležet v bezvědomí v blátě tak dobře jako on. To nikdy neviděl Dunka hlupáka, že ne? Hanba byla horší než bolest.</p>
<p>Drak se objevil nad ním.</p>
<p>Měl tři hlavy a křídla jasná jako plamen, červená, žlutá a oranžová. Smál se. „Jsi mrtvý, potulný rytíři?“ zeptal se. „Pros o milost a přiznej svoji vinu a možná přijdeš jenom o ruku a chodidlo. Och, a taky o zuby, ale co znamená pár zubů? Muž jako ty dokáže žít celá léta z hrachové kaše.“ Drak se znovu zasmál. „Ne? V tom případě si dej tohle.“ Koule s ostny se zatočila dokola a dokola po obloze a snesla se mu na hlavu tak prudce jako padající hvězda. Dunk se převalil.</p>
<p>Kde našel sílu, to nevěděl, ale našel ji. Narazil do Aerionových nohou, v oceli oděnou rukou ho popadl za stehno, stáhl ho klejícího do bláta a převalil se na něho. Teď ať si točí tou svou proklatou koulí. Princ se snažil vrazit Dunkovi do hlavy okraj štítu, ale Dunkova zmačkaná přilbice hlavní nápor útoku odrazila. Aerion byl silný, ale Dunk byl silnější a větší a taky těžší. Popadl štít oběma rukama a kroutil jím, dokud popruhy nepovolily. Pak jím prudce máchl proti princově přilbici, znovu a znovu a znovu, ti urážel emailované plameny z jejího vršku. Štít byl silnější než ten Dunkův, tvrdý dub zpevněný železem. Ulomil se plamen. Pak i druhý. Princ přišel o plameny dlouho předtím, než Dunkovi došla Síla k dalším úderům.</p>
<p>Aerion konečně pustil rukojeť své neužitečné koule a zašmátral po dýce na boku. Podařilo se mu vytáhnout ji z pochvy, ale když ho Dunk prudce udeřil do ruky štítem, dýka mu z ní vyletěla l do bláta.</p>
<p>Mohl porazit sera Duncana Vysokého, ale ne Dunka z Blešího zadku. Stařec ho učil zápolení s dřevcem a šermu, ale tomuto druhu boje se naučil již dříve, ve tmavých koutech a křivolakých uličkách za městskými vinnými sklepy. Dunk odhodil rozmlácený štít a trhl hledím Aerionovy přilbice. Hledí je slabým hodem, vzpomněl si na slova Ocelového Patea. Princ přestal bojovat. Oči měl purpurové a plné hrůzy. Dunk cítil nutkání vydloubnout mu jedno a rozmáčknout ho jako kuličku vína mezi dvěma ocelí pokrytými prsty, ale to by nebylo rytířské. „VZDEJ SE!“ vykřikl.</p>
<p>„Vzdávám se,“ zašeptal drak, jehož rty se stěží pohybovaly. Dunk se mu znovu udiveně podíval do očí. Na okamžik nebyl schopen uvěřit tomu, co uši právě slyšely. To znamená, že je konec? Pomalu otočil hlavu ze strany na stranu, aby viděl ostatní.</p>
<p>Oční štěrbina byla částečně zkřivená úderem, který ho zleva zasáhl do hlavy. Zahlédl prince Maekera s palcátem v ruce, jak se snaží probojovat si cestu k synovi. Baelor Kopílam mu v tom bránil.</p>
<p>Dunk se ztěžka zvedl a vytáhl na nohy i prince Aeriona. Zašmátral po přezkách přilbice, serval si ji z hlavy a odhodil ji. Okamžitě byl zahlcen výjevy a zvuky; mručením a kletbami, výkřiky davu, nářkem jednoho z koní, zatímco další pobíhal bez jezdce po kolbišti. Všude zvonila ocel o ocel. Raymun a jeho bratranec, oba opěšalí, sekali jeden do druhého před tribunou. Jejich štíty byly rozštípanými troskami, zelené i červené jablko rozsekané na třísky. Jeden z rytířů Královské gardy odváděl raněného bratra z pole. V bílé zbroji a bílých pláštích vypadali oba stejně. Třetí z bílých rytířů ležel na zemi a Smějící se bouře se připojil k princi Baelorovi proti princi Maekarovi. Palcát, bitevní sekera a meč řinčely a třaskaly o sebe, zvonily o přilbici a štít. Maekar dostával tři údery za každý, který zasadil a Dunk viděl, že brzy bude po boji. Musím tomu učinit přítrž, než zabijí další z nás.</p>
<p>Princ Aerion se náhle sklonil pro ostnatou kouli. Dunk ho kopl do zad a srazil obličejem k zemi, pak ho popadl za nohu a táhl ho za sebou po kolbišti. Než došel ke tribuně, kde seděl lord Ashford, byl Jasný princ potřísněný hnědým blátem jako jáma na výkaly. Dunk ho trhnutím postavil a zatřepal jím, setřásaje z něho bláto na lorda Ashforda a spanilou pannu. „Řekni mu to!“</p>
<p>Aerion Jasný plamen vyplivl plná ústa trávy a bláta. „Stahuji obvinění.“</p>
<p>Dunk nebyl schopen říci, zda z kolbiště odešel sám nebo mu pomohli. Bolelo ho celé tělo a některá místa víc než jiná. Pamatoval si, že se stále dokola divil Jsem teď opravdu rytíř? Jsem bojovník?</p>
<p>Vejce mu pomáhal svléknout rukavice a límec a byl u něj taky Raymun, a dokonce i Ocelový Pate. Byl příliš omámený, než aby byl schopen rozlišit je od sebe. Byli pro něj jen prsty, rukama a hlasy. Dunk věděl, že Pateův je ten, co si stěžuje. „Podívejte se, co udělal s mojí zbrojí,“ naříkal. „Je celá promačkaná, pokřivená a poškrábaná. Ale proč si s tím dělám starosti? Obávám se, že tg něho tu zbroj stejně budu muset odřezat.“</p>
<p>„Raymune,“ Dunk naléhavě popadl přítele za ruku. „Co ostatní? Jak dopadli?“ Musel to vědět. „Zemřel někdo?“</p>
<p>„Beesbury,“ odpověděl Raymun. „Zabil ho Donnel z Duskendalu už při prvním výpadu. Ser Humfrey je také vážně zraněn. Ostatní jsou zhmoždění a zakrvácení, ale nic víc. Kromě tebe.“</p>
<p>„A oni? Žalobci?“</p>
<p>„Sera Willema Wyldea z Královské gardy odnesli z kolbiště v bezvědomí a myslím, že milému bratranci jsem zpřerážel pár žeber. Alespoň v to doufám.“</p>
<p>„A princ Daeron?“ vyhrkl Dunk. „Přežil to?“</p>
<p>„Jakmile ho ser Robyn shodil z koně, zůstal ležet tam, kde padl. Možná má zlomené chodidlo. Šlápl na něho jeho vlastní kůň, když bez jezdce pobíhal po kolbišti.“</p>
<p>Přestože byl omráčený a zmatený, Dunk cítil velký nával úle-vy. „To znamená, že v tom jeho snu to bylo špatně. Mrtvý drak. Pokud ovšem nezemřel Aerion. Ten ale nezemřel, že ne?“</p>
<p>„Ne,“ odpověděl Vejce. „Ušetřil jsi ho. Copak si nevzpomínáš?“</p>
<p>„Myslím, že ne.“ Vzpomínky na boj se již stávaly zmatenými a nejasnými. „V jednom okamžiku jsem si připadal jako opilý. V dalším to bolelo tak strašně, že jsem si myslel, že umírám.“</p>
<p>Přiměli ho lehnout si na záda a mluvili spolu nad ním, zatímco On hleděl do valících se šedivých mraků. Měl pocit, jako by stále bylo ráno. Divil se, jak dlouho boj trval.</p>
<p>„Bohové, buďte dobří, hrot kopí zatlačil kroužky pletiva hluboko do masa,“ slyšel sera Raymuna. „Dostane se tam sněť, pokud…“</p>
<p>„Opijte ho a nalejte mu do toho trochu vařícího oleje,“ navrhl někdo. „Takhle to dělají mistři.“</p>
<p>„Víno.“ Hlas měl dutý kovový zvuk. „Ne olej, ten by ho zabil, ale vařící víno. Pošlu pro mistra Yormwella, aby se na něho podíval, až ošetří mého bratra.“</p>
<p>Stál nad ním vysoký rytíř, jehož černá zbroj byla promačkaná a zjizvená mnoha zásahy. Princ Baelor. Šarlatový drak na jeho přilbici ztratil hlavu, obě křídla a většinu ocasu. „Tvoje Výsosti,“ hlesl Dunk, „jsem tvým mužem. Prosím. Tvým mužem.“</p>
<p>„Mým mužem.“ Černý rytíř položil ruku na Raymunovo rameno, aby se podepřel. „Já dobré muže potřebuji, sere Duncane. Říše…“ Princův hlas zněl mírně nezřetelně. Možná se při boji kousl do jazyka.</p>
<p>Dunk byl velmi unavený. Bylo tak těžké zůstat vzhůru. „Tvým mužem,“ zamumlal ještě jednou.</p>
<p>Princ pomalu pohnul hlavou ze strany na stranu. „Sere Raymune… moje přilbice, kdybys byl tak laskav. Hledí… hledí je prasklé a moje prsty… mám pocit, jako bych místo nich měl dřevo…“</p>
<p>„Okamžik, Tvoje Výsosti.“ Raymun uchopil princovu přilbici do obou rukou a hekl. „Dobrý muži Pate, pomoz mi.“</p>
<p>Ocelový Pate k nim přitáhl nasedací stoličku. „Vzadu dole je rozdrcená, Tvoje Výsosti, na levé straně. Vražená do límce. Dobrá ocel, když zastavila takový úder.“</p>
<p>„Pravděpodobně bratrův palcát,“ odtušil Baelor zastřeným hlasem. „Je silný.“ Zamrkal. „To… mám takový divný pocit, jako bych…“</p>
<p>„Už to bude.“ Pate zvedl pomačkanou přilbici. „Bohové, buďte dobří. Och, bohové, och, bohové, och, bohové chraňte nás…“</p>
<p>Dunk viděl, jak z přilbice vyklouzlo něco rudého a vlhkého. Někdo vykřikl, srdceryvným, strašlivým zvukem. Proti pusté šedivé obloze vrávoral vysoký princ v černé zbroji s jednou polovinou lebky. Dunk viděl rudou krev a bledou kost pod ní a ještě něco, něco modrošedého a kašovitého. Přes obličej Baelora Kopílama se mihl podivný ustaraný výraz, jako když mrak přeletí přes slunce. Zvedl ruku a dotkl se dvěma prsty zadní části své hlavy, tak lehounce. Pak se zhroutil k zemi.</p>
<p>Dunk ho zachytil. „Nahoru,“ řekl, přesně tak jak to poručil Hromoví při bitvě, „nahoru, nahoru.“ Později si na to nevzpomínal. Věděl jen, že princ už nevstal.</p>
<p>* * *</p>
<p>Tělo Baelora z rodu Targaryenů, prince Dračího kamene, pobočníka krále, ochránce říše a právoplatného dědice Železného trůnu Sedmi království Západozemí spálili na hranici na nádvoří ashfordského hradu na severním břehu řeky Víroproud. Muži jiných významných rodů by možná dali přednost pohřbu svých mrtvých do tmavé hlíny nebo svržení do vln chladného zeleného moře, ale Targaryenové byli krví draka a jejich konce byly vepsány v plameni.</p>
<p>Byl to nejlepší rytíř své doby, a někteří tvrdili, že by měl odejít čelit věčné temnotě oděný v kroužkové a plátové zbroji, s mečem v ruce. Nakonec však převážilo přání jeho královského otce a Daeron II. měl mírumilovnou povahu. Když Dunk procházel kolem Baelorova katafalku, viděl, že princ má na sobě černou sametovou tuniku s tříhlavým drakem vyšitým šarlatovou nití na hrudi. Kolem krku mu spočíval těžký zlatý řetěz. Meč vězel v pochvě u pasu a na hlavě měl přilbici, tenkou zlatou přilbici s otevřeným hledím, aby mu lidé viděli do tváře.</p>
<p>Valarr, Mladý princ, stál u otce na stráži v nohou katafalku. Byl menší, štíhlejší, pohlednější otcovou verzí, bez dvakrát zlomeného nosu, který Baelorovi dodával spíš lidský než královský vzhled. Valarrovy vlasy byly hnědé, ale probíhal jimi světlý stříbrozlatý pramen. Pohled na něj Dunkovi připomínal Aeriona, ale věděl, že takto se na to dívat nesmí. Vejci znovu narůstaly vlasy, stejně světlé a zářivé jako měl jeho bratr, a Vejce byl na prince docela slušným hochem.</p>
<p>Když se zastavil, aby vyjádřil svoji soustrast, obtížený díky, princ Valarr na něho zamrkal svýma chladnýma modrýma očima a řekl: „Mému otci bylo teprve třicet devět let. Bylo mu souzeno stát se velkým králem, největším od dob Aegona Draka. Proč si bohové vzali jeho a ušetřili tebe?“ Zavrtěl hlavou. „Ztrať se odsud, sere Duncane. Zmiz.“</p>
<p>Dunk beze slova odkulhal z hradu, do tábora vedle zeleného jezírka. Neměl pro Valarra žádnou odpověď. Neznal odpovědi ani |i»a otázky, které kladl sám sobě. Mistři a vařící víno vykonaly své a rány se čistě hojily, třebaže mu navždy zůstane hluboká zkrabatělá jizva mezi levou paží a bradavkou. Nemohl se na tu ránu podívat, aniž by přitom nemyslel na Baelora. Jednou mě zachránil mečem a jednou slovem, třebaže již byl mrtvý, když nade mnou stál. Svět nedával smysl, když velký princ zemřel proto, aby potulný rytíř mohl žít. Dunk seděl pod jilmem a zasmušile si hleděl na chodidla.</p>
<p>Když se v jeho táboře k večeru jednoho dne objevili čtyři zbrojnoši v královské livreji, byl si jistý, že ho nakonec přece jen přišli zabít. Příliš slabý a unavený, než aby mohl sáhnout po meči, zůstal sedět opřený zády o jilm a čekal.</p>
<p>„Náš princ tě prosí, zda by sis s ním mohl v soukromí pohovořit.“</p>
<p>„Který princ?“ zeptal se Dunk ostražitě.</p>
<p>„Tento princ,“ promluvil strohý hlas, než stačil odpovědět kapitán. Zpoza jilmu vystoupil Maekar Targaryen.</p>
<p>Dunk pomalu vstal. Co se mnou teď udělají?</p>
<p>Maekar pokynul a čtyři strážní zmizeli tak náhle, jako se objevili. Princ si ho dlouze prohlížel, pak se odvrátil, odešel od něho a zastavil se u jezírka, kde upřel oči na svůj odraz ve vodě. „Poslal jsem Aeriona do Lysu,“ oznámil příkře. „Pár let ve Svobodných městech ho možná změní k lepšímu.“</p>
<p>Dunk ve Svobodných městech nikdy nebyl, a tak nevěděl, co na to říct. Byl potěšen, že Aerion odjel ze Sedmi království a doufal, že se nikdy nevrátí, ale to jeho otci říct nemohl. Stál tedy v tichosti.</p>
<p>Princ Maekar se k němu otočil tváří.</p>
<p>„Někteří lidé budou říkat, že jsem bratra chtěl zabít. Bohové vědí, že to je lež, ale obávám se, že tyhle šepoty budu slýchat až do dne svého skonu. A nepochybuji o tom, že to byl můj palcát, který mu zasadil ten smrtící úder. Jedinými dalšími protivníky, se kterými se střetl, byli tři rytíři Královské gardy, jejichž přísaha jim zakazuje dělat víc než jen bránit sami sebe. Takže jsem to byl já. Je to zvláštní, ale já si na ten úder, který mu rozbil lebku, nevzpomínám. Je to milosrdenství nebo kletba? Myslím, že něco asi obojího.“</p>
<p>Ze způsobu, jakým se na Dunka díval, bylo patrné, že chce odpověď. „To já nemohu říci, Tvoje Výsosti.“ Možná by měl Maekara nenávidět, ale místo toho k tomu muži cítil podivný soucit. „Ty jsi mávl palcátem, můj pane, ale princ Baelor zemřel kvůli mně. Takže já ho zabil stejnou měrou jako ty.“</p>
<p>„Ano,“ připustil princ. „I ty budeš ty šepoty slýchat. Král je starý. Až zemře, na Železný trůn usedne místo svého otce Valarr. l Pokaždé, když prohrajeme nějakou bitvu nebo bude špatná úroda, ti blázni budou říkat: ‚Baelor by nedopustil, aby se to stalo. Ne ten potulný rytíř ho zabil.‘“</p>
<p>Dunk věděl, že v princových slovech je pravda. „Kdybych nebojoval, nechal bys mně useknout ruku. A chodidlo. Někdy sedím tady pod tím stromem, dívám se na svá chodidla a říkám si, jestli | bych jedno nemohl postrádat. Jak by moje chodidlo mohlo mít cenu princova života? I těch dalších dvou, Humfreyů, ti také byli dobrými muži.“ Ser Humfrey Hardyng svým zraněním minulé noci podlehl.</p>
<p>„A jakou odpověď ti ten tvůj strom dává?“</p>
<p>„Žádnou, kterou bych mohl slyšet. Ale starý pán, ser Arlan, každý večer při západu slunce říkal: ‚Kdoví, co nám přinese zítřek?‘ Nikdy to nevěděl – o nic víc, než to víme my. Nu, je možné, že přijde nějaký zítřek, kdy to svoje chodidlo budu potřebovat. Kdy říše bude to chodidlo potřebovat, dokonce ještě víc než princův život.“</p>
<p>Maekar o tom chvíli přemýšlel, ústa stažená pod čtvercovitě zastřiženým stříbrozlatým vousem, s nímž jeho obličej vypadal tak přísně. „Tohle zatraceně není ani trochu pravděpodobné,“ usoudil stroze. „Říše má tolik potulných rytířů, kolik je v ní cest, a všichni mají chodidla.“</p>
<p>„Pokud má Tvoje Výsost lepší odpověď, rád bych ji slyšel.“ Maekar se zamračil. „Je možné, že bohové mají zálibu v krutých žertících. Nebo možná žádní bohové nejsou. Možná, že nic z toho nemělo smysl. Zeptal bych se na to nejvyššího septona, ale když jsem za ním šel posledně, řekl mi, že žádný člověk nemůže opravdu pochopit dílo boží. Možná by měl zkusit vyspat se pod stromem.“ Ušklíbl se. „Zdá se, že jsi mému nejmladšímu synovi přirostl k srdci, sere. Je načase, aby se stal panošem, ale říká, že nebude sloužit jinému rytíři než tobě. Je to neposlušný chlapec, jak jistě brzy poznáš. Přijmeš ho za panoše?“</p>
<p>„Já?“ Dunkova ústa se otevřela, zavřela a znovu otevřela. „Vejce… chci říct Aegon… je to dobrý chlapec, ale, Tvoje Výsosti, já vím, že mi prokazuješ čest, ale… jsem jenom potulný rytíř.“</p>
<p>„To se dá snadno změnit,“ řekl Maekar. „Aegon se vrátí na můj hrad v Summerhallu. Je tam místo i pro tebe, pokud si to budeš přát. Budeš rytířem na mém panství. Složíš do mých rukou přísahu a Aegon ti může dělat panoše. Budeš ho cvičit a můj vlastní zbrojmistr se postará o vytříbení tvého výcviku.“ Princ ho obdařil pronikavým pohledem. „Tvůj ser Arlan pro tebe udělal, co mohl, o tom nepochybuji, ale stále se toho máš hodně co učit.“</p>
<p>„Já vím, můj pane.“ Dunk se rozhlédl. Po zelené trávě a rákosí, po vysokém jilmu a vlnkách roztančených na hladině sluncem zalitého jezírka. Přes vodu prolétala další vážka, nebo to možná byla ta samá. Čemu dáš přednost, Dunku? ptal se sám sebe. Vážkám nebo drakům? Před pár dny by odpověděl okamžitě. Bylo to všechno, o čem kdy snil, ale nyní, když se mu ta možnost sama nabízela, děsila ho. „Těsně předtím, než princ Baelor zemřel, přísahal jsem, že jsem jeho muž.“</p>
<p>„To od tebe bylo opovážlivé. Co ti na to řekl?“</p>
<p>„Že říše dobré muže potřebuje.“</p>
<p>„To je pravda. A co s tím?“</p>
<p>„Přijmu tvého syna za svého panoše, Tvoje Výsosti, ale ne v Summerhallu. Ne na rok či dva. Řekl bych, že hradů už viděl dost. Budu mít jenom jeho, pokud ho smím s sebou vzít na cestu.“ Ukázal na starého Hnědáka. „Pojede na mém koni, bude na sobě mít můj starý plášť a bude brousit můj meč a drhnout moji zbroj. Budeme spát v hostincích a stájích a tu a tam v hradní síni nějakého rytíře nebo menšího lorda nebo možná pod stromy, nebude-li zbytí.“</p>
<p>Princ Maekar si ho změřil nevěřícným pohledem. „Copak jsi při tom boji přišel o rozum, člověče? Aegon je princem. Krví draka. Princové se nerodí k tomu, aby spali v příkopech u cesty, jedli tvrdé nasolené hovězí.“ Viděl Dunka zaváhat. „Co je to, co se mně bojíš říct? Pověz mi, co máš na srdci, sere.“</p>
<p>„Vsadil bych se, že Daeron nikdy nespal v příkopě,“ řekl Dunk velmi tiše, „a jediné hovězí, které jedl Aerion, bylo libové, měkké a krvavé, ať se ti to líbí či ne.“</p>
<p>Maekar Targaryen, princ ze Summerhallu, Dunka z Blešího zadku dlouze pozoroval a tiše při tom pod svým stříbřitým vousem pohyboval čelistmi. Nakonec se otočil a beze slova odešel. Dunk ho slyšel volat na zbrojnoše. Když byli pryč, neslyšel žádný zvuk – kromě slabého šumu křídel vážky, která prolétala nad vodou.</p>
<p>Chlapec přišel druhého dne zrána, právě když vycházelo slunce. Měl na sobě staré jezdecké boty, hnědé kalhoty, hnědou vlněnou halenu a obnošený cestovní plášť. „Můj lord otec nařídil, že ti mám sloužit.“</p>
<p>„Služ sobě, sere,“ připomněl mu Dunk. „Můžeš začít sedláním koní. Hnědák je tvůj, chovej se k němu laskavě. Nechci tě vidět na Hromoví, pokud tě na něj sám nevysadím.“</p>
<p>Vejce odešel pro sedla. „Kam pojedeme, sere?“</p>
<p>Dunk se na okamžik zamyslel. „Nikdy jsem nebyl v Rudých horách. Líbilo by se ti podívat se do Dorne?“</p>
<p>Vejce se usmál. „Slyšel jsem, že tam hrají dobrá loutková představení.“</p><empty-line /><p><strong>ZKÁZA GREYWATER STATION</strong></p>
<p>GEORGE RAYMOND RICHARD MARTIN</p>
<p>(Men of Greywater Station)</p>
<p>Muži ze stanice Greywater spatřili na večerní obloze létavici a pokládali to za znamení osudu.</p>
<p>Tiše sledovali její let z laserové kupole umístěné na centrální věži. Pruh označující průlet atmosférou se zářivě táhnul po severozápadní obloze, aby se postupně rozplýval v řídkém oparu sporových mračen. Když překročila zenit, sklonila se a padala za západní horizont.</p>
<p>První prolomil tenkou slupku mlčení Sheridan, zoolog s okrouhlou tváří.</p>
<p>„To byli oni,“ podotkl zbytečně.</p>
<p>Delvecchio potřásl hlavou.</p>
<p>„To jsou oni,“ poopravil kolegu a obrátil se k ostatním. Stála tu pětice lidí z celkového počtu sedmi, kteří zůstali. Sanderpay a Miterz byli právě venku a sbírali vzorky.</p>
<p>„Dokážou to,“ ujišťoval se s rozhodným tónem v hlase Delvecchio. „Průlet oblohou trval příliš dlouho, protože to žhnulo jako nějaký meteor. Myslím, že bychom měli použít radar na zaměřovací triangulaci. Padali dolů velmi pomalu, takže by měli pád přežít.“</p>
<p>Reyn, nejmladší člen posádky Greywateru, zvedl hlavu od obrazovky radaru a přikývl.</p>
<p>„Už je mám. Ale je to div, že stačili tak prudce zabrzdit, než narazili do atmosféry. Z toho mála, co pronikne poruchami, odhaduji, že to zle schytali.“</p>
<p>„Pokud zůstanou naživu, ocitneme se v pěkné složité situaci,“ povzdechl si Delvecchio. „Opravdu netuším, jak to půjde dál.“</p>
<p>„Já ano,“ ozval se Sheridan. „Chystejme se na boj. Pokud z nich někdo přežije přistání, připravte se, že s nimi budeme bojovat. Než se sem dostanou, plíseň se jich zmocní. Dobře víte, že přijdou. Pak je musíme všechny zabít.“</p>
<p>Delvecchio hleděl na Sheridana s novým záchvatem nechuti. Zoolog vyjadřoval své představy velmi plasticky. To Delvecchiovi pranic neulehčovalo jeho úkol. Většina Sheridanových nápadů obvykle vedla k únavným rozepřím.</p>
<p>„Ještě nějaké návrhy?“ zeptal se a přejel pohledem přítomné.</p>
<p>Reyn se nechtěl vzdát.</p>
<p>„Můžeme se pokusit o záchranu trosečníků ještě před tím, než je plísně přemůžou.“ Ukázal na okno, které ukazovalo močálovitou, plísněmi prorostlou krajinu. „Třeba bychom se k nim dostali jedním z letounů a postupně je dopravili ke stanici. Pak bychom je umístili v izolaci…“ Vzápětí zmlkl a pročísl si rukou husté, černé vlasy. „Ne. Je jich mnoho a to by znamenalo i velký počet letů. A močáloví netopýři… já nevím.“</p>
<p>„Vakcínu,“ nadhodil Granowicz, vytáhlý AI-psycholog. „Dopravte jim letadlem vakcínu. Pak by to snad dokázali i pěšky.“</p>
<p>„Vakcína není příliš účinná,“ namítl Sheridan. „Lidé si proti ní vytvoří brzy imunitu a ochranný účinek pak mizí. A kromě toho – kdo ji tam dopraví? Snad vy? Vzpomínáte si na poslední pokus s letadlem? Zdemolovali ho ti proklatí močáloví netopýři. Ztratili jsme Blatta a Ryersona. Plíseň nám už brání přes osm měsíců létat. Jak jste jen přišel na takovou myšlenku, že by nám najednou uvolnila cestu na západ?“</p>
<p>„Musíme to zkusit,“ vybuchl Reyn. Podle tónu jeho hlasu Delvecchio bezpečně poznal, že dojde k prudké hádce. Stačilo, aby Sheridan v takovém případě zaujal nějaké stanovisko, a Reyn stanul okamžitě na opačné straně barikády.</p>
<p>„Tam venku jsou lidé, jestli jste si nevšimli,“ pokračoval Reyn. „Ike má pravdu – můžeme jim vakcínu dovézt. Aspoň je tu šance. My se můžeme pustit do boje s netopýry, ale ti ubožáci venku nemají proti plísni naději.“</p>
<p>„Tu nemají, ať uděláme cokoliv,“ odporoval Sheridan. „Měli bychom raději myslet na nás. Jsou vyřízení. Plíseň se už dozvěděla, že tam jsou. A možná už zaútočila. Pokud někdo zůstal na živu.“</p>
<p>„To je zapeklitý problém,“ vpadl jim do řeči Delvecchio, než mohl Reyn něco namítnout. „Musíme vycházet z předpokladu, že si plíseň nenechá ujít příležitost, aby se jich zmocnila. Pak je obrátí proti nám.“</p>
<p>„Správně,“ ozval se Sheridan a potřásal živě hlavou. „A nezapomeňte, že to nejsou obyčejní lidé. Byl to vojenský transportér. Ti, co přežijí, budou po zuby ozbrojení. Co máme v rukou my kromě věžního laseru? Lovecké pušky a ochromující zbraně. A nože. Proti ječákům, pětasedmdesátkám mikemikům a bůh ví čemu ještě. Budeme odepsaní, jestli se nepřipravíme. Odepsaní.“</p>
<p>„Tedy, Jime?“ obrátil se k němu Granowicz. „Co říkáte? Má pravdu? Jak hodnotíte naše šance?“</p>
<p>Delvecchio si povzdechl. Nebylo vždy příjemné mít velení.</p>
<p>„Vím, co vám táhne hlavou, Bille,“ řekl. „Ale obávám se, že musím dát za pravdu Sheridanovi. Váš plán nemá příliš velkou naději na úspěch. Ve hře je toho mnohem více. Pokud vojáci s sebou mají ječáky a těžké zbraně, bez problémů se probourají do nitra stanice skrz zdi. Všichni chápete, co by to znamenalo. Za měsíc se objeví naše zásobovací loď. Pokud plíseň pronikne do Greywateru, Země si už nemusí lámat hlavu s Fyndií. Plíseň ukončí válku – nemá ráda, když její hostitelé spolu bojují.“</p>
<p>Sheridan souhlasně přikývl.</p>
<p>„Ano. Musíme zlikvidovat všechny, co přežili. Je to naše jediná šance.“</p>
<p>Andrews, malý zamlklý mykolog, se poprvé přihlásil o slovo. „Můžeme se pokusit je zajmout,“ navrhl. „Experimentoval jsem s metodami, jak zničit plíseň, aniž bychom ohrozili hostitele. Můžeme je uspat, než dokončím výzkum.“</p>
<p>„Kolik let by to trvalo?“ vyptával se Sheridan.</p>
<p>Delvecchio zakročil.</p>
<p>„Ne. Není důvod k domněnce, že bychom s nimi mohli úspěšně bojovat. Všechno mluví v jejich prospěch. Nelze je zajmout.“</p>
<p>„Ale záchranná akce možná je,“ vyhlásil zarputile Reyn. „Musíme se o to pokusit. Vyplatí se to.“</p>
<p>„To už jsme si vysvětlili, Bille,“ napomenul ho Delwecchio. „Záchranná výprava nepřipadá v úvahu. Je nás jen sedm, abychom se ubránili možná celé stovce – nemohu dovolit obětovat jeden život pro nějaké teatrální gesto.“</p>
<p>„Jako teatrální gesto mi spíše připadá, že by se sedm mužů mělo bránit stovce útočníků,“ namítl Reyn. „Tím spíš, že těch, co přežilo, bude možná jen pár.“</p>
<p>„Ale co pak, jestli přežili všichni?“ opáčil Sheridan. „A co když jsou už všichni v područí plísně? Buďme realisté, Reyne. Spory jsou všude kolem. Jakmile se nadechnou nefiltrovaného vzduchu, dostanou se jim spory do těla. A za 72 hodiny se dostanou do područí plísně jako všechen zbytek živočišné říše planety. Pak je plíseň pošle proti nám.“</p>
<p>„Sakra, Sheridane!“ řval Reyn. „Můžou být pořád ve svých kapslích. Možná ani neví, co se stalo. Třeba ještě spí. Jak to mám, k čertu, vědět? Pokud se tam dostaneme, než vyjdou ven, můžeme je zachránit. Nebo něco udělat. Musíme to zkusit.“</p>
<p>„Ne. Podívejte. Náraz určitě vyřadil většinu zařízení na lodi z provozu. Budou vzhůru. Ze všeho nejdřív se budou shánět po informacích. Protože vše okolo plísně bylo označeno jako tajné, nemůžou vědět, do jakého svinstva přistáli. Zjistí jenom to, že Greywater je jediná lidská osada na celé planetě. Vydají se na cestu k nám a při tom se infikují. A stanou se posedlými.“</p>
<p>„Proto si musíme pospíšit,“ naléhal Reyn. „Vyzbrojme tři nebo čtyři letouny a ihned odstartujme.“</p>
<p>Delvecchio se rozhodl, že spor ukončí. Poslední taková hádka se táhla přes celou noc.</p>
<p>„Tohle nás nikam nedovede,“ prohlásil ostře a rozzlobeně pohlédl na Sheridana s Reynem. „Nemá smysl dále diskutovat. Jenom se na sebe naštveme. Kromě toho je dost pozdě.“ Podíval se na hodinky. „Vyhlašuji šestihodinovou přestávku. Až se rozední, budeme pokračovat. Až vychladneme a odpočineme si. Aspoň nám to bude jasněji myslet. Mezitím se vrátí Sanderpay s Miterzem zpátky na základnu. Mají do celé záležitosti také co mluvit.“</p>
<p>Zazněla tři souhlasná brumlání. A jeden ostrý nesouhlas.</p>
<p>„Ne,“ odporoval Reyn. Velice hlasitě. Vstal a naklonil se nad křesly, ve kterých seděli jeho oponenti. „To je příliš pozdě. Nesmíme ztrácet čas.“</p>
<p>„Bille, –“ začal Delvecchio.</p>
<p>„Ti muži se mohou nakazit, zatímco budeme vyspávat,“ horlil Reyn, aniž by na svého představeného bral ohled. „Musíme přece něco podniknout!“</p>
<p>„Ne,“ přerušil ho Delvecchio. „To je rozkaz. Promluvíme si zítra ráno. Pokus se usnout, Bille.“</p>
<p>Reyn se ohlédl po podpoře. Žádnou nenašel. Zlostně si přeměřil Delvecchia, otočil se a opustil věž.</p>
<p>Delvecchio měl neklidné spaní. Dvakrát se probudil. Povlečení bylo studené a ulepené potem. Ve snu se ocitl venku ze základny, po kolena ponořený do šedězelené plísně, a sbíral vzorky pro analýzu. Zatímco pracoval, zpozoroval v dálce velký obojživelný plísňový traktor, který se k němu valil. Nahoře seděl člověk, jehož rysy kryla maska s filtrem a ochranný oděv. Ve snu pokynul Delvecchio traktoristovi na pozdrav a řidič pozdrav opětoval. Pak u něj zastavil, sestoupil dolů z kabiny a pevně stiskl Delvecchiovi ruku. Teprve nyní se mohl Delvecchio podívat, koho skrývá průhledná maska. Byl to Ryerson, mrtvý geolog, jeho přítel Ryerson. Ale jeho hlava byla silně opuchlá a z uší mu visely výběžky plísně.</p>
<p>Po druhém, stejně strašlivém snu to vzdal. Nikdy Ryersona nebo Blatta poté, co se zřítili, nenašli. Všichni věděli, že při tak silném nárazu toho příliš nezbude. Ale Delvecchiovi se o nich často zdálo a předpokládal, že ani ostatní na tom nejsou o mnoho lépe.</p>
<p>Vstal a tmavými chodbami zamířil do centrální věže. Sanderpay, spojař, držel hlídku. Klímal v malé přípravné místnůstce, kde byly umístěné staniční monitory, které by ho okamžitě vzbudily, pokud by se ke zdem stanice něco přiblížilo. Zesílený legovaný dural byl velice odolný materiál, ale plíseň mohla nasadit velmi nebezpečná zvířata. A museli myslet i na vzduchové propustě.</p>
<p>Delvecchio se rozhodl, že nechá Sanderpaye spát, a přistoupil k oknu. Velké světlomety na zdech zalévaly okolí Greywateru jasnými bílými světelnými kužely, pod jejichž doteky se plíseň odporně leskla. V paprscích světla snadno rozeznával vznášející se spory. Možná se mu to jen zdálo, že vytvářejí neobvykle hustý mrak, zvláště na západě.</p>
<p>Na druhé straně to mohlo být i znamení, že se plísně zmocnil neklid. Spory dopadaly do okolí Greywateru desetkrát hustěji než v jiných částech země. To byl první důkaz, že je ta prokletá plíseň inteligentní. A nepřátelská.</p>
<p>Ještě stále nevěděli, jak inteligentní. Ale o jejím nepřátelství nebylo pochyb. Cizopasná plíseň se zmocnila každého zvířete, které zde žilo. A mnohé z nich používala čas od času k útokům na stanici. Měla na ně spadeno. Proto ten blizard spor, které padaly už přes rok na celou stanici. Vrchní silová pole je sice držela v dostatečné vzdálenosti a sterilizační komory spolehlivě zabíjely všechny, které se přichytily na ochranných oděvech nebo pronikly propustěmi. Ale plíseň se nevzdávala.</p>
<p>Sanderpay zazíval a posadil se. Delvecchio se k němu obrátil.</p>
<p>„Dobré ráno, Otisi.“</p>
<p>Sanderpay opět zívl a přidržel si před ústy velkou, červenou ruku.</p>
<p>„Dobrý den,“ odpověděl na pozdrav, vyšel z místnůstky a protahoval si dlouhé ruce a nohy. „Co se děje? Přebíráte službu za Billa?“</p>
<p>Delvecchio ztuhl.</p>
<p>„Cože? Reyn vás měl střídat?“</p>
<p>„M-hm,“ přisvědčil Sanderpay s pohledem na hodiny. „Před hodinou. Ničema. Chytají mě křeče z toho, kde jsem musel spát. Proč si to tu nemůžeme zařídit trochu pohodlněji?“</p>
<p>Delvecchio ho neposlouchal. Aniž by věnoval Sanderpayovi pozornost, okamžitě zamířil k vysílacímu zařízení. Granowicz to měl k hangárům nejblíž, proto mu zavolal.</p>
<p>Ozval se mu ospalý hlas.</p>
<p>„Iku,“ volal Delvecchio. „Tady je Jim. Rychle se rozhlédněte po hangáru a přepočítejte letouny.“</p>
<p>Granowicz potvrdil rozkaz. Netrvalo ani dvě minuty a vrátil se. Delvecchiovi to však připadalo jako celá věčnost.</p>
<p>„Chybí pětka,“ oznamoval Granowicz. Z hlasu mu zmizela veškerá ospalost.</p>
<p>„Sakra,“ ulevil si Delvecchio. Odhodil sluchátka a otočil se. „Okamžitě k vysílačce: jedno letadlo chybí. Zaměřit.“</p>
<p>Sanderpay na něj vrhl překvapený pohled, ale uposlechl. Delvecchio mu stál za zády a drtil mezi zuby kletby, zatímco prohledávali éter.</p>
<p>Konečně přišla odpověď.</p>
<p>„Slyším vás, Otisi.“ Jasně Reynův hlas.</p>
<p>Delvecchio se sklonil k vysílačce.</p>
<p>„Přikázal jsem přece, že nebudeme podnikat žádné záchranné akce!“</p>
<p>Odpověď sestávala z atmosférických poruch a zastřeného smíchu.</p>
<p>„Přikázal jste? Hrome! Nemusel jsem dávat pozor, Jime. Přece víte, že mě dlouhé porady nudí.“</p>
<p>„Nehodlám nést odpovědnost za mrtvé hrdiny. Otočte stroj!“</p>
<p>„To mám v úmyslu, až vyložím sérum. Přivezu tolik vojáků, kolik budu schopen. Ostatní mohou běžet. Imunita sice ustoupí, ale měla by jim vydržet dostatečně dlouho, jestliže přistáli tam, co se domníváme.“</p>
<p>Delvecchio zaklel.</p>
<p>„K čertu, Bille! Obraťte to! Nevzpomínáte si na Ryersona?“</p>
<p>„Ale jistě. Byl to geolog. Malý muž s břichem, že?“</p>
<p>„Reyne!“ Delvecchiův hlas zněl ostře.</p>
<p>Smích.</p>
<p>„Ach, nevzrušujte se, Jime. Dokážu to. Ryerson nebyl opatrný, to ho zabilo. A Blatt rovněž. Mně se nic nestane. Zamontoval jsem do letadla dva lasery. Dva velké netopýry, kteří na mě zaútočili, jsem vyřídil. Byli pěkně velcí, a proto jsem je snadno smetl.“</p>
<p>„Dva! Plíseň jich může vyslat celé stovky, jestliže zneklidní. Poslouchejte mě, k čertu! Vraťte se.“</p>
<p>„Ujednáno,“ souhlasil Reyn. „Spolu s hosty.“ Pak s tichým smíchem vypnul vysílačku.</p>
<p>Delvecchio se napřímil a povytáhl obočí. Sanderpay měl zřejmě pocit, že musí něco říci, a proto ze sebe vydal tiché: „Tedy…“</p>
<p>Delvecchio ho neposlouchal.</p>
<p>„Otisi, zůstaňte na příjmu,“ přikazoval. ‚Je malá možnost, že to ten proklatý blázen dokáže. Chci okamžitě zprávu, když se znovu ohlásí.“ Přešel přes místnost. „Poslyšte, pokoušejte se každých pět minut o spojení. Možná neodpoví. Pokud mu selžou lasery které si sám zamontoval, bude v pěkné bryndě.“</p>
<p>Delvecchio si opět stoupl k interkomu. Zvolil Granowiczův kód.</p>
<p>„Tady je opět Jim, Iku. Jaký typ laseru chybí v dílně? Počkám na odpověď.“</p>
<p>„To není nutné,“ přišla vzápětí odpověď. „Rovnou jsem se po nich poohlédl, když jsem zjistil, že chybí letadlo. Myslím, že zmizel jeden ze stolních typů. se slabším výkonem. Reyn použil bodovou svářečku a přitom nechal regulátor zapnutý na vyšší stupeň. Ned pak ještě našel místo, kde si připravoval úchyty. Kromě laseru zmizela jedna z vakuonádrží.“</p>
<p>„Dobrá. Díky, Iku. Chci, aby se všichni do deseti minut dostavili sem nahoru. Válečná rada.“</p>
<p>„Tohle Sheridana určitě potěší.“</p>
<p>„Ne. I když… Snad.“ Přerušil spojení a navolil Andrewsovo číslo.</p>
<p>Mykologovi trvalo nějakou chvíli, než se ohlásil.</p>
<p>„Arnolde?“ zavrčel Delvecchio, když konečně navázal spojení. „Můžete mi zjistit, co chybí ve skladu?“</p>
<p>Uplynulo několik tichých minut, než se Andrews vrátil zpátky.</p>
<p>„Ano, Jime. Trochu zdravotnického materiálu. Jehly, obvazy, vakcína, dokonce několik pytlů na těla. Co se děje?“</p>
<p>„Reyn. Po všem, co jste řekl, se zřejmě rozhodl pro velkou záchrannou akci. Kolik si toho nabral?“</p>
<p>„Dost, řekl bych. Ale nic, co bychom nemohli nahradit.“</p>
<p>„V pořádku. Poradu uděláme zde nahoře za deset… pět minut.“</p>
<p>„Hm, dobrá.“ Andrews zavěsil.</p>
<p>Delvecchio stiskl hlavní spínač a uvedl celý okruh interkomu do provozu. Poprvé za čtyři měsíce, od té doby, co se klouzači začali shromažďovat u staničních zdí. Tenkrát se jednalo o falešný poplach. Tohle ale nebyl ten samý případ.</p>
<p>„Porada za pět minut v kopuli,“ vyhlásil.</p>
<p>Slova zalila celou stanici, aby se odrážela od studených, holých zdí.</p>
<p>„… může být příliš pozdě, pokud si nepřipravíme nějaké plány.“ Delvecchio se odmlčel a přejel pohledem muže sedící v křeslech. Sanderpay pořád dřepěl u vysílačky a jeho dlouhé nohy trčely až doprostřed místnosti. Další čtyři se usadili kolem stolu a v dlaních třímali hrnky s kávou.</p>
<p>Nikdo z nich nevypadal, že by dával příliš pozor. Granowicz zíral nepřítomně z okna stejně jako ostatní. Oči i přední mozek zaměstnával obraz plísně, která obrůstala stromy okolo Greywateru. Andrews si něco škrábal do poznámkového sešitu. Maloval si. Ned Miterz, velký blonďák, vyzařoval do okolí nervózní napětí. Bill Reyn byl jeho nejlepší přítel. Občas zabubnoval prsty na stolní desku, zakroužil s kávou v hrnku a neklidně se tahal za plavý vous. Sheridan skláněl svou kulatou hlavu k zemi a upřeně hleděl na podlahu.</p>
<p>Ale každý z nich se svým způsobem účastnil porady. Dokonce i Sanderpay u vysílačky. Když se Delvecchio odmlčel, pokrčil dlouhé nohy a řekl: „Lituji, že to došlo až tak daleko, Jime.“ Promnul si ušní lalůček, aby povzbudil krevní oběh. „Jako by nestačili ti vojáci. Teď je na cestě i Bill, čímž vězí ve stejné kaši. Hádám, že na něj musíme zapomenout. Raději si lámejme hlavu s možným útokem.“</p>
<p>Delvecchio si povzdechl.</p>
<p>„Mně se to taky nelíbí. Pokud to dokáže, tak to dokáže. Pokud je najde, tak je najde. Pokud však byli nakaženi, do tří dnů podlehnou plísni. Ať už si vezmou protilátku nebo ne. Když je sem dopraví, budeme je tři dny pozorovat, jestli vykazují symptomy nákazy. Pokud ano, pak je musíme zabít. Když ne, nikomu neublíží. A až dorazí ostatní, dáme si pozor na symptomy i u nich. Ale je to stejně všechno velice pochybné. Když to nedokáže, zemře. Je velmi pravděpodobné, že vojáci jsou mrtví nebo nakažení. Tak nebo tak, připravme se na nejhorší a zapomeňme na Reyna, dokud ho neuvidíme. Teď bych rád slyšel praktické návrhy, jak se můžeme bránit těžce vyzbrojeným vojákům ovládaným inteligencí, které nerozumíme.“ Opět přejel pohledem po ostatních.</p>
<p>Sanderpay náhle vyrazil krátký výkřik. Chytil pevně mikrofon, zatímco se kolem něj všichni nahrnuli.</p>
<p>„Ohlaš se, Bille,“ promlouval a otáčel zesilovacím reostatem na ovládacím pultu. Na tvářích kolemstojících se objevil nervózní škleb, když místnost zaplnil ohlušující praskot atmosférických poruch.</p>
<p>„… správně. Ta prokletá věc vyslala proti lodi hmyz. Zamazal protivětrný ochranný kryt… přístroje.“ Reynův hlas. V pozadí se ozýval zvuk podobný silnému dešti.</p>
<p>„… močáloví netopýři, náhle se objevili… pravděpodobně se teď na mě vrhnou. Laserový podstavec se uvolnil…“ Z reproduktoru zazněl tlumený třesk. „Směrovka selhala… ať je čert… dobrý bože…“ Opět dva tlumené nárazy. Zvuk trhaného kovu. „… na stromech. Výška… klesám dolů… netopýři… motor právě cosi nasál… sakra, nemám tah… nic… když…“ Další šum.</p>
<p>Sanderpay s obličejem bílým jako křída vyčkával několik sekund, jestli ještě něco nezachytí, a pak se pokoušel obnovit spojení s Reynem. Po nějaké době vyplněné marnými pokusy otočil ovladač hlasitosti zpět do výchozí polohy.</p>
<p>„Stejná věc nás může potkat v rozmezí dvou dnů,“ podotkl Delvecchio. „Plíseň se nezalekne ničeho, aby si podrobila všechen inteligentní život. Jakmile získá vojáky, kteří zůstali na živu, pošle je ke stanici. I se zbraněmi.“</p>
<p>„Jo,“ zavrčel Sheridan. „Věděl, že s letounem nemůže prorazit.“</p>
<p>Miterz udeřil šálkem o stůl a vstal.</p>
<p>„Jděte k čertu, Sheridane! Nemůžete ani jednu minutu držet tu svou nevymáchanou hubu? Bill už patrně nežije a vy nemáte nic jiného na mysli, než si potvrdit, že jste to hned říkal.“</p>
<p>Sheridan se rovněž vymrštil na nohy.</p>
<p>„Snad si nemyslíte, že mě bůhvíjak těší poslouchat, jak někdo umírá? Jen protože jsem ho neměl rád? Myslíte si, že je to legrace? Že chci bojovat proti profíkům?“ Těkal pohledem z jednoho na druhého. Pak si setřel dlaní pot z čela. „Ne, to opravdu nechci. Mám strach. Nerad spřádám plány na válku, když venku jsou ranění a umírající muži, aniž by přišla pomoc.“</p>
<p>Odmlčel se. Jeho hlas plný napětí zakolísal.</p>
<p>„Reyn byl blázen, že vylezl ven. Ale možná byl jediný, kdo navenek projevil trochu lidskosti. Já jsem se přinutil ji ignorovat. Pokoušel jsem se vás přesvědčit, abychom se připravili na válku, pro případ, že některý z vojáků zůstane na živu. Čert vás vem. Mám strach vylézt ven. Bojím se setkání s tím svinstvem, dokonce i ve stanici. Jsem zoolog, ale nemůžu pracovat. Každé zvíře, které zde žije, to má v těle. Nedokážu snést, že bych se jich dotkl. Nechci bojovat, ale přinutí nás. Dříve či později.“ Znovu si osušil čelo a pohlédl na Delvecchia. „Já – lituji, Jime. Nede. I vy ostatní. Nelíbí se mi to stejně jako vám. Ale musíme.“ Unaveně se posadil.</p>
<p>Delvecchio si nervózně mnul špičku nosu a říkal si, že dělat šéfa přináší více potíží než výhod. Sheridan nikdy nebyl zdrženlivý. Netušil, jak by měl na Sheridanova slova reagovat.</p>
<p>„Dobrá, Eldone,“ povzdechl si nakonec. Bylo to poprvé, pokud si vzpomínal, že použil Sheridanovo křestní jméno, stejně jako ostatní. „Pro nikoho to nebude lehké. Můžete mít pravdu ohledně naší lidskosti. Občas musí jít lidskost stranou, abychom se vypořádali s… hm, to vlastně nevím.</p>
<p>Plíseň konečně našla způsob, jak se nám dostat na kobylku. Použije vojáky stejně jako využívá klouzače nebo netopýry a všechno ostatní. Stejně jako se o to pokouší teď, když spolu mluvíme, červy, hmyzem a členovci. S tím si klidně poradí obranná zařízení stanice. Starosti mi dělají jen vojáci.“</p>
<p>„Jenom?“ nadhodil Granowicz ironicky.</p>
<p>„To, a pak také co uděláme, pokud prolomí zdi nebo silové pole. Pole nedokáže zadržet ani ječáky, ani lasery nebo výbušniny. Jen hmyz a létající živočichy. Mezi prvním, co musíme podniknout, je zesílit silové pole. Připojíme další generátory. Ale stále tu zbývají zdi. A vstupy. Nejslabší články v řetězu. Stačilo by deset nebo dvacet obyčejných granátů. Má někdo nápad, jak tomu zabránit?“</p>
<p>„Možná nebude třeba,“ ozval se Miterz. Pořád se tvářil nepřístupně a zlostně. Teď však napřel hněv proti plísni a nikoliv proti Sheridanovi. „Mohli bychom přenést boj ven.“</p>
<p>Další návrhy náhle pršely ze všech stran. Polovinu z nich nebylo možné uskutečnit, čtvrtinu možná a zbytek byl povětšinou šílený. Během hodiny probrali všemožné nápady ohledně zaminování, příkopů, zabíjení elektrickým proudem. Pro Delvecchiovy uši to byl nejpodivnější rozhovor, jaký kdy slyšely. Se spoustou nesmyslů, které lidé proti sobě plánovali, a zvláštní i druhem lidí, kteří se toho účastnili. Všichni byli vědci a technici, žádní vojáci nebo placení zabijáci. Radili se a plánovali bez nadšení, tichými slovy lidí, kteří spolu mluví u rakve přítele, nebo těch, co mají příští ráno zaujmout místo v popravčí četě.</p>
<p>O hodinu později už Delvecchio vězel po kolena v šedě zeleném slizu, oháněl se motorovou pilou a silně se potil v ochranném skafandru. Pila byla připojena k energetické jednotce umístěné na vlečném močálovém transportéru. Miterz seděl na traktoru, na kolenou položený lovecký laser, který občas zvedl, aby spálil klouzače, který se prodíral křovinami.</p>
<p>Delvecchio mezitím podřízl čtyři z nejtlustších a nejvyšších stromů rostoucích okolo Greywateru – přesněji vždy ze tří čtvrtin. Právě tolik, že laser v kupoli by se snadno v případě nouze postaral o zbytek. Byl to zoufalý nápad. Ale vymysleli ho zoufalí muži.</p>
<p>Pátý strom mu nachystal těžkosti. Patřil k jinému druhu, než ty ostatní, ocelově tvrdé dřevo, košatý. Řez sotva sahal do poloviny a Delvecchio musel měnit už druhý list pily. Silně ho to vyvádělo z míry. Chybný pohyb s pilou, maličké narušení skafandru a sporám je cesta otevřena.</p>
<p>„Prokletý krám,“ vztekal se, když se pile potřetí vylámaly zuby. „Jako by byl napůl zkamenělý.“</p>
<p>„Měl byste na to hledět z té lepší strany,“ poznamenal Miterz. „Když se zřítí, bude to silný náraz. Dokonce duralový pancíř to pěkně vytvaruje.“</p>
<p>Delvecchio nedokázal takový humor ocenit. Mlčky vyměnil list pily a pracoval dál.</p>
<p>„To by mělo stačit,“ oznámil za nějaký čas. „Vypadá to na dostatečně hluboký řez. Ale možná, že budeme muset používat laser, pokud bychom chtěli pokácet více takových stromů.“</p>
<p>„Laser stojí příliš mnoho energie,“ namítl Miterz. „Můžeme si to dovolit?“ Náhle zvedl laserovou pušku a vypálil kamsi za Delvecchia. Klouzač, jeden a čtvrt metru dlouhá masa šupin a drápů, se prudce vzepjal a opět se zřítil dolů. Břečka se rozstříkla na všechny strany. Krátké zaječení oznamovalo smrtelný zásah. „Nějak se tu dnes houfují,“ staral se Miterz.</p>
<p>Delvecchio se vyšplhal na transportér. „To si jen namlouváte,“ uklidňoval ho.</p>
<p>„Ne.“ Miterzův hlas zněl vážně. „Jsem ekolog, že? Dobře vím, že kolem nemáme žádnou přirozenou ekologii. Plíseň nám posílá netvory a bezmocné živočichy drží vzadu. Ale teď je jich tu mnohem víc než kdy jindy.“ Mával kolem sebe rozčileně laserem. V křovinách zahlédli dva klouzače, kteří žvýkali šlahouny jednoho ze stromů. Z otvorů v hlavách jim vyrůstaly výběžky plísně. „Podívejte se sám. Co podle vás dělají?“</p>
<p>„Žerou,“ pokrčil rameny Delvecchio. „To je normální.“ Nastartoval traktor a trhavě popojel dopředu. Sliz, mačkaný do vodnaté fáze, se vzadu za vozidlem rozstřikoval v celých fontánách.</p>
<p>„Klouzači jsou všežravci,“ nadhodil Miterz. „Ale dávají přednost masu. Žerou kořínky a šlahouny jen tehdy, když poblíž nenajdou kořist. Ale té je všude kolem dost.“ Odmlčel se, zíral bez hnutí vpřed. Pak nervózně udeřil pažbou laseru o podlahu a křikl: „Sakra! Vždyť staví cestu.“ Hlas mu rozechvěle přeskakoval. „Cestu, po které se sem dostanou vojáci. Začnou u nás a budou pokračovat až k nim. Tak by se sem dostali mnohem dříve, než kdyby se prodírali divočinou.“</p>
<p>Delvecchio od řízení odmítavě odfrkl. „Neplácejte hlouposti.“</p>
<p>„Proč říkáte, že je to nesmysl? Kdopak ví, co má plíseň za lubem. Může proti nám nasadit všechny živé tvory planety, pokud si zamane. Prožrat cestu močálem není pro něco takového žádný velký problém,“ zadumaně poznamenal Miterz.</p>
<p>Směr rozhovoru se Delvecchiovi ani trochu ne zamlouval. Mlčel. Dojeli k nejbližšímu stromu, pak k dalšímu. Ale Miterz, kterého přemohly jeho myšlenky, byl stále neklidnější. Poposedával na sedadle, pohrával si s puškou a několikrát se pokoušel promnout vous, ale vždy mu v tom zabránila maska s filtrem. Nakonec Delvecchio usoudil, že bude lepší, když se vrátí.</p>
<p>Odmoření zabralo dobré dvě hodiny. Trpělivě vyčkávali ve vstupní komoře a ve sterilizačních místnostech, zatímco pumpy, sprchy, tepelné lampy a ultrafialové záření pracovaly na traktoru. Když se konečně dostali přes poslední propusť, svlékli si odmořený ochranný oděv.</p>
<p>„To je k vzteku,“ ulevil si Delvecchio. „Možná, ze budeme muset ještě několikrát ven. Odmořovací proces trvá déle než samotná práce.“</p>
<p>Sanderpay jim vyšel vstříc s úsměvem. „Věřím, že jsem našel něco, co se bude hodit. Málem jsme na to zapomněli.“</p>
<p>„Ano? A co to je?“ vyptával se Miterz, když vyjímal z laseru akumulátor, aby ho připojil k dobíjecí stanici. Roztěkaně stiskl několik tlačítek.</p>
<p>„Raketové sondy.“</p>
<p>Delvecchio se praštil dlaní do čela.</p>
<p>„Jasně! Hrome. Ani jsem po nich nevzdechl.“ Krátce zauvažoval. Blatt, mrtvý meteorolog, vypouštěl v prvních týdnech téměř dva metry dlouhé raketové sondy pravidelně, aby shromažďoval informace o plísni. Objevili, že spory se hojně vyskytují do výšky patnácti kilometrů a ještě ve výšce dvaceti čtyř kilometrů na ně naráželi. Po tomto zjištění Blatt stejně dvakrát denně vysílal sondy do atmosféry, aby získal data o proměnlivém proudění vzdušných mas. Na stanici měli i meteorologické balony, ale ty byly zcela zbytečné. Netopýři je obvykle ničili, když stoupaly vzhůru. Po Blattově smrti už jim měření neměla mnoho co říci, a proto se s vypouštěním sond přestalo. Ale pokud věděl, odpalovací rampy ještě fungovaly.</p>
<p>„Předpokládáte, že bychom je využili jako malé řízené střely?“ ujišťoval se Delvecchio.</p>
<p>„Ano,“ usmíval se Sanderpay. „Už jsem začal s jejich přestavbou. Ale nebudou příliš přesné. Vystoupají do výšky jedné míle, než je začneme řídit. Pak změníme dráhu letu, aby létaly po širokém oblouku. Chci, aby se vrátily téměř ke startovní pozici. Uvažuji o tom, že bych je z jedné poloviny naplnil třaskavinou, kterou se Andrews pokouší vyrobit, a do druhé půlky bych dal bílý fosfor. Je to ale příliš riskantní.“</p>
<p>„Dělejte, co můžete, Otisi,“ povzbuzoval ho Delvecchio. „Tohle je dobrá zpráva. Něco takového potřebujeme. Možná to není tak bezvýchodné, jak jsem si původně myslel.“</p>
<p>Miterz se zájmem naslouchal, ale stále se tvářil zachmuřeně.</p>
<p>„Ozval se Bill?“ chtěl vědět.</p>
<p>Sanderpay zavrtěl hlavou.</p>
<p>Bylo to, jako by bojoval s mnohohlavou hydrou.</p>
<p>„Slyším jen obvyklé sluneční poruchy a neobvykle široký svazek záření. V okruhu tisíce mil řádí nějaká bouře. Dám vám ihned vědět, jestli něco zaslechnu.“</p>
<p>Miterz neodpověděl. Rozhlížel se po zbrojním skladu a rozpačitě potřásal hlavou.</p>
<p>Delvecchio sledoval jeho pohled. Na stojanu se skvělo osm laserů. Osm laserů a šestnáct baterií, obvyklá výzbroj pro stanici. Každá nabitá baterie stačila na padesát pětisekundových impulzů. Pět ochromujících pušek, větší množství injekcí, šipek a projektilů. Proti opancéřované pěchotě naprosto neužitečné. Mohli některé těžší projektily vybavit silnou výbušninou…, ale takové malé množství by nikdy neproniklo duralovou slitinou. Pěkná patálie.</p>
<p>„Vždyť víte,“ povzdechl si Miterz. „Pokud se sem dostanou, můžeme to klidně vzdát.“</p>
<p>„Pokud se sem ovšem dostanou…“ odvětil Delvecchio.</p>
<p>Noc na stanici. Začali držet střídavě strážní směny. Andrews seděl v laserové kopuli u senzorů. Delvecchio, Granowicz a Sanderpay se zdrželi po večeři v kavárně. Miterz a Sheridan již opustili společnost a odešli do svých kójí.</p>
<p>Sanderpay obšírně vyprávěl o všem, co přes den stihli vyrobit. Věřil, že s raketami mohou něco dokázat. Andrewsovi se konečně podařilo smíchat v laboratoři výbušninu.</p>
<p>„Ale Arnold se v tom zase příliš nevyzná,“ podotkl Sanderpay. „Rád by se vrátil ke vzorkům s plísní. Neustále vykládá, že tohle není jeho obor. Nebyl si jistý, že ví přesně, co dělá. A v tom má pravdu. Náš chemik byl přece Bill.“</p>
<p>„Ale Bill je pryč,“ vyštěkl Delvecchio. Neměl náladu na kritiku. „Někdo to musel udělat. Arnold se trochu vyzná v organické chemii, i když se jí už dlouho nevěnoval. Je to pořád víc, než čím se můžeme chlubit my.“ Zavrtěl hlavou. „Měl jsem se do toho pustit já? Vždyť jsem entomolog. K čemu mi to je? Připadám si zbytečný.“</p>
<p>„Ano, chápu,“ konejšil ho Sanderpay. „Ale přesto. Ani já to nemám s raketami jednoduché. Z každé musím vyjmout polovinu pohonné směsi. Devět hodin tvrdé práce a připravím tři kusy. Bojujeme se všemi známými zákony aerodynamiky, když se pokoušíme dostat rakety po odpálení do místa poblíž startu. I ostatní mají problémy. Dřeme a nadáváme, ale všechno vede do slepé uličky. Pokud to děláme, musíme to dokončit. Ale vždy, když se to podaří dokončit, nefunguje to. Tohle je výzkumná stanice. Dobrá, může vypadat jako pevnost, ale není. My všichni jsme vědci, žádní odborníci na trhaviny.“</p>
<p>Granowicz se pousmál.</p>
<p>„To mi připomíná dobu na Zemi… ve dvacátém století, kdy německý vědec… von Brau? Von… von Braun a jeho spolupracovníci byli informováni, že se brzy objeví nepřátelská armáda. Vojáci se rozhodli, že je vycvičí a naučí střílet. Chtěli, aby se s nepřítelem setkali na okraji raketové základny v boji muže proti muži.“</p>
<p>„Co se tehdy stalo?“ vyptával se Sanderpay.</p>
<p>„Hm, prchali tři sta mil a pak se vzdali,“ odpověděl suše Granowicz. Delvecchio vyprázdnil svůj dvoustý šálek kávy a položil si nohy na stůl.</p>
<p>„Skvělé,“ odfrkl. „Ale zde není nic, kam bychom mohli prchnout. My se s nimi musíme utkat na okraji naší malé raketové základny. Brzy.“</p>
<p>Granowicz krátce přikývl.</p>
<p>„Podle mého odhadu tak do tří dnů.“</p>
<p>„Pokud jim plíseň nepomůže,“ nadhodil Delvecchio.</p>
<p>Všichni na něj jako na povel upřeli zvědavé pohledy.</p>
<p>„Co tím chcete naznačit?“ zeptal se Granowicz.</p>
<p>„Když jsme byli ráno s Nedem venku, spatřili jsme klouzače. Velký počet. Žrali kořeny stromů a křoviny západně od stanice.“</p>
<p>V Granowiczových očích se zablesklo, ale Sanderpay jen nechápavě kroutil hlavou: „No a?“</p>
<p>„Miterz si myslí, že staví cestu.“</p>
<p>„Sakra,“ ulevil si Granowicz. Přejel si hubenou rukou po obličeji. „To je opravdu zajímavá a velmi zlá zpráva. Klučí porost na obou stranách a všude cestou, jak předpokládám.“</p>
<p>Sanderpay přejel pohledem z Delvecchia na Granowicze a zpět, ušklíbl se, natáhl nohy a přehodil si je v opačném pořadí přes sebe. Jinak mlčel.</p>
<p>„Ah, ano,“ přitakával Granowicz. „Všechno do sebe zapadá. Měli jsme to předpokládat. Totální útok, při kterém planetární život pracuje na našem zničení. Je to plíseň… úplná ekologie, jak to s oblibou nazývá Ned. Klasický případ parazitárního kolektivního vědomí. My mu nedokážeme porozumět. Nevíme nic o jeho zkušenostech a základních postulátech. Nikdo ještě nezkoumal takový druh. Snad mimo medúzy z Nobornu. Ale to byl kolektivní organismus, tvořený ke vzájemnému prospěchu oddělenými koloniemi. Nezhoubná forma. Podle mého je plíseň na Greywateru jedinou všeobjímající hmotou, která ovládla planetu vycházející z jednoho samostatného centrálního bodu.“</p>
<p>Nervózně si zamnul ruce a přikývl. „Ano. Pokud budeme stavět na takových předpokladech, můžeme si vytvořit obraz, jak asi myslí. A jak bude jednat. Zapadá sem i její nesmiřitelné nepřátelství.“</p>
<p>„Jak to?“ divil se Sanderpay.</p>
<p>„Plíseň se nikdy předtím nesetkala s jinou inteligencí. Jen s nižšími formami. To je důležité. Posuzuje nás tedy podle sebe, jediného rozumu, který zná. Podléhá silnému nutkání po dominanci. Snaží se podřídit si veškerý život, se kterým přijde do kontaktu. A proto věří, že i my jsme stejní, bojí se, že se pokusíme získat násilím planetu, stejně jako to kdysi udělala sama. Jak jsem vždy říkal, nedívá se na nás jako na sobě rovné. Pro ni jsme pouhá zvířata, malá a pohyblivá. S podobnou formou života se už dříve setkala a vždy s nižším stupněm. Ale stanice, to je něco nového, cosi mimo její zkušenost. Vsadil bych se, že stanici bere jako vyšší samostatnou inteligenci. Stejnou, jako je sama. Stanice přistála, zabydlela se, vystrkuje tykadla a snaží se získat plíseň včetně jejích obětí. A nás – nás, ubohá zvířata, plíseň pokládá za nedůležité nástroje.“</p>
<p>Delvecchio si povzdechl.</p>
<p>„Ano, Iku. To už jsme slyšeli. Přiznávám, že je to slušná teorie. Ale jak byste ji podpořil nějakými důkazy?“</p>
<p>„Důkazy jsou přece všude kolem,“ nedal se Granowicz. „Stanice je neustále ze všech stran napadána. My sami můžeme vycházet ven a sbírat vzorky. Naše šance dělá padesát na padesát, že na nás zaútočí nebo nechá na pokoji. Proč? Protože rovněž nezabíjíme každého klouzače, kterého vidíme, nebo ano? Samozřejmě, že ne! A plíseň se nás nepokouší zabít, jen ji dráždíme. Myslí si, že nejsme důležití. Ovšem třeba letouny – mobilní, cizí, které nemají nic společného se zvířecí formou života – ty se vždy pokouší zničit. Protože je pokládá za důležité výhonky Greywateru.“</p>
<p>„Proč potom používá spory?“ namítl Delvecchio.</p>
<p>Granowicz to odbyl krátkým mávnutím rukou.</p>
<p>„Plíseň se nás samozřejmě pokouší zmocnit. Aby stanici oloupila o oběti. Ale je to stanice, kterou chce vymazat. Nedokáže si představit, že by spolupracovala s jinou inteligencí. Kdo ví, možná musela zničit konkurenční kolonii plísně vlastního druhu, než ovládla celou planetu. Jakmile zaznamená jinou inteligenci, cítí se ohrožena. A stanici bere jako velmi inteligentní druh.“</p>
<p>Chtěl pokračovat v přednášce, ale Delvecchio náhle sundal nohy ze stolu, napřímil se a vyrazil ze sebe: „Oh, hrome!“</p>
<p>Granowicz překvapeně povytáhl obočí. „Co?“</p>
<p>Delvecchio si nervózně mnul dlaně.</p>
<p>„Iku, zamyslete se ještě jednou nad svou teorií. Řekněme, že máte pravdu. Jak by plíseň reagovala na kosmickou loď?“</p>
<p>Granowicz se krátce zamyslel, pokýval hlavou a tiše zahvízdal skrze sevřenou čelist.</p>
<p>„Prosím?“ divil se Sanderpay. „O čem vlastně mluvíte?“</p>
<p>Granowicz se k němu obrátil a začal vysvětlovat: „Kosmická loď je mobilní, nic zvířecího. Stejně jako stanice. Slétla z oblohy, přistála a zničila velký kus plísně a větší počet jejích obětí. A už se nehnula z místa. Stejně jako stanice. Plíseň v ní spatřuje druhou stanici, druhou hrozbu. Nebo rozšíření naší stanice.“</p>
<p>„Ano,“ přisvědčil Delvecchio. „Ale bude to ještě horší. Pokud je vaše teorie správná, pak plíseň právě podniká útok všemi prostředky – proti lodnímu trupu. Zatímco posádku nechává nerušeně vycházet ven.“</p>
<p>Na okamžik se rozhostilo mrtvé ticho. Mlčení nakonec prolomil Sanderpay, když tiše řekl: „Aha. Dobrý bože! Chápu.“</p>
<p>Granowicz nasadil zamyšlený obličej a pročesával si rukou bradku.</p>
<p>„Ne,“ prohlásil nakonec. „Já bych řekl, že v tomhle nemáte pravdu,“</p>
<p>„Proč?“ chtěl vědět Delvecchio.</p>
<p>„Plíseň sice vojáky nepokládá za významnou hrozbu, ale přinejmenším se jich pokusí zmocnit, stejně jako to zkouší s námi. Jakmile je bude kontrolovat i s jejich zbraněmi, má vhodné nástroje ke zničení lodě i stanice. Vojáci budou pro spory velmi lehkou kořistí. Spadnou plísni do klína jako zralé ovoce.“</p>
<p>Delvecchio vypadal opravdu rozrušeně.</p>
<p>„Ano, možná. Ale zneklidňuje mě to. Pokud je jen malá možnost, že se sem vojáci dostanou bez toho, že by byli infikováni, musíme změnit naše plány.“</p>
<p>„Ale to je vyloučené,“ kroutil hlavou Granowicz. „Plíseň se už vojáků zmocnila. Proč by jim jinak stavěla cestu?“</p>
<p>Sanderpay souhlasně pokyvoval, ale Delvecchio stále nebyl přesvědčený.</p>
<p>„My nevíme, že staví cestu,“ zdůraznil. „Miterz věří, že to tak probíhá. Opírá se při tom o velmi ubohé indicie. Jeho víru nemůžeme brát jako ověřenou skutečnost.“</p>
<p>„Přesto to má v sobě logiku,“ odporoval Granowicz. „Příchod vojáků by se tím značně urychlil…“</p>
<p>Z věže se rozlehlo ječení a houkání poplašného zařízení.</p>
<p>„Klouzači,“ poznamenal Andrews. „Řekl bych, že jsou vedle stromů, které jste nařízli.“ Nasadil si brýle pro infračervené spektrum a stiskl potřebné tlačítko na ovládacím pultu. Ozvalo se tiché bzučení.</p>
<p>Delvecchio sledoval dění nočním dalekohledem.</p>
<p>„Myslíte, že je sem posílá, aby získala informace, co děláme?“</p>
<p>„Určitě,“ přikývl Granowicz, který stál za ním a upíral zrak na okolní krajinu.</p>
<p>„Nemyslím, že něco podniknou,“ poznamenal s nadějí Delvecchio. „Miny nebo cokoliv cizího by plíseň ničila. To jsme si už potvrdili. My jsme však nařízli jen několik stromů. Pochybuji, že přijde na skutečný důvod.“</p>
<p>„Neměl bych jich pár odprásknout?“ navrhl Andrews u laseru.</p>
<p>„Nevím,“ zaváhal Delvecchio. „Ještě počkejte, podíváme se, co budou dělat.“</p>
<p>Dlouzí, mohutní ještěři, seřazení okolo stromů, se dali do pohybu. Mnozí proplouvali bahnem a kalnou vodou, druzí se drápali na naříznuté stromy.</p>
<p>„Zapojte zaměřovací senzory,“ přikázal Delvecchio. Sanderpay sedící u zaměřovacího zařízení přikývl a zapojil pár směrových mikrofonů. V místnosti se ihned rozlehlo nepřerušené klepání spor dopadajících na mikrofon. Když se hlava mikrofonu natočila, zaslechli i štěkavé výkřiky klouzačů.</p>
<p>Vše zarámoval praskavý zvuk padajícího stromu.</p>
<p>Delvecchio, který třímal dalekohled, náhle pobledl. Strom se s ohlušivým nárazem zřítil do močálu. Všude do okolí vystříklo bahno a mnozí klouzači ukončili životní pouť pod těžkým kmenem.</p>
<p>„Sakra,“ ulevil si Delvecchio. Pak dodal: „Střílej, Arnolde.“</p>
<p>Andrews stiskl spínač, zamířil zaměřovacím křížem na jednoho z klouzačů u padlého stromu a vypálil.</p>
<p>Ti, kteří neměli k dispozici infrabrýle nebo noční dalekohled, spatřili mezi laserovou kupolí a skupinou klouzačů tenkou, červenobílou světelnou čáru. Bublavý výkřik se smísil se štěkotem klouzačů. Jedno ze zvířat sebou škublo a zcepenělo. Ostatní se rychle plazila do úkrytu v okolním porostu. Na sekundu se rozhostilo ticho.</p>
<p>Pak se na druhé straně stanice zřítil další strom.</p>
<p>Andrews stiskl další spínače, velká laserová kopule se pootočila a opět vypálila. Další klouzač uhynul. Pak laser začal pálit, aniž by vyčkával na pád dalších stromů, po jednotlivých klouzačích.</p>
<p>Delvecchio pomalu sklopil noční dalekohled.</p>
<p>„Asi jsme tu práci měli udělat jinak,“ poznamenal. „Plíseň se nějak dozvěděla, co jsme zamýšleli. Je mnohem chytřejší, než jsme jí přiznávali.“</p>
<p>„Reyn,“ pronesl Granowicz.</p>
<p>„Reyn?“ opakoval Delvecchio a obrátil se k němu s němou otázkou.</p>
<p>„Věděl, že se pokusíme stanici bránit. S takovou informací se pak plíseň logicky pokouší zničit vše, co jsme venku udělali. Reyn mohl pád letounu přežít a plíseň se konečně zmocnila člověka.“</p>
<p>„Do prdele,“ zaklel Delvecchio vztekle. „Ano, jistě můžete mít konečně pravdu. Nebo je to všechno jedna velká náhoda. Celá série náhod. Jak to můžeme vědět? Jak můžeme zjistit, o čem ta proklatá věc přemýšlí, dělá nebo plánuje?“ Potřásl hlavou. „Proklatě. Bojujeme jako slepci. Vždy, když se něco přihodí, je tucet důvodů, proč se tak stalo. A každý plán, který pak připravujeme, musí mít tucet alternativ.“</p>
<p>„Tak zlé to není,“ uklidňoval ho Granowicz. „Něco už víme. Přesvědčili jsme se, že plíseň dokáže ovládnout pozemské živočichy i že si osvojí část vědomostí svých obětí. Sice nevíme kolik, ale…“</p>
<p>„Ale, když, možná,“ vyštěkl Delvecchio. „Sakra, Iku, kolik, to je rozhodující otázka. Pokud se zmocnila Reyna a pokud ví všechno, co znal Reyn, pak ví vše o Greywateru a obranných možnostech stanice. Máme pak ještě nějakou šanci?“</p>
<p>„Hmm,“ zabručel Granowicz. Pokrčil čelo a prohrábl si bradku. „Já bych… Počkejte, jsou tu další okolnosti, které musíme promyslet. Ponechte mi trochu času.“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasil Delvecchio. „Máte ho mít.“ Pak se obrátil k Andrewsovi: „Arnolde, držte je dále od našich stromů, jak jen to půjde. Vystřídám vás ve čtyři hodiny.“</p>
<p>Andrews přikývl.</p>
<p>„Dopadne to dobře,“ ujišťoval ho, aniž by spustil oči z obrazovky.</p>
<p>Delvecchio udělil Sanderpayovi několik stručných pokynů, pak se obrátil a opustil kopuli. Okamžitě zamířil ke své kóji. Než se mu podařilo usnout, uplynula téměř celá hodina.</p>
<p>Delvecchio snil.</p>
<p>Sen byl starý a studený. Viděl stanici v měnících se pohledech ze všech stran. Několikrát i z úrovně země a shora z oblohy. V jednom z obrazů viděl a cítil to, co cítí červ pod přímým slunečním světlem.</p>
<p>Viděl stanici poničenou, starou, v ruinách. Viděl stanici v řadě obrazů i zevnitř. Spatřil kostru v rohu jedné z laboratoří a díval se prázdnými očními otvory v lebce mrtvého do zničené stanice. Venku zahlédl nakupená těla v pancíři z legovaného duralu. Z poničených hledí přileb vyrůstaly šedozelené rostliny.</p>
<p>Pak se mu naskytl pohled hledím na močál. Všude kolem bylo všechno šedozelené, staré a studené. Všude kolem.</p>
<p>Delvecchio se probudil zalitý potem.</p>
<p>Hlídka probíhala bez zvláštních událostí. Klouzači zmizeli stejně náhle jako přišli. Z laseru vypálil jen jednou na bezstarostného močálového netopýra, který přiletí příliš blízko. Pak ho střídal Miterz. Delvecchio si hodlal dopřát ještě několik hodin spánku. Spíše však ležel na posteli a přemýšlel.</p>
<p>Když příštího rána vešel do kavárny, byl už konflikt v plném proudu.</p>
<p>Granowicz se k němu hned vrhl.</p>
<p>„Poslyšte, Jime,“ oslovil ho a rozčileně šermoval rukama. „Přemýšlel jsem celou noc. Přehlédli jsme cosi důležitého. Pokud se plíseň zmocnila Reyna nebo někoho z vojáků či jiného člověka, máme šanci, na kterou jsme čekali. Šanci promluvit si a vzájemně se dorozumět. S jeho vědomím by s námi našla společnou řeč. Neměli bychom bojovat, ale pokoušet se o domluvu, vyjasnit si, jak jsme jiní.“</p>
<p>„Zbláznil jste se, Granowiczi,“ zvolal Sheridan. „Naprostý blázen. Mluvte si s tím svinstvem. Já nebudu. Chce nás dostat. Od počátku na nás měla spadeno a teď posílá vojáky, aby nás všechny zahubila. Musíme je předejít a všechny pobít.“</p>
<p>„Je to naše šance,“ nedal se odradit Granowicz. „Začít chápat, proniknout k jejímu způsobu myšlení…“</p>
<p>„To byl náš úkol od samého počátku,“ přerušil ho Sheridan. „Vy jste odborník. Ale proto, že jste neudělal svou práci, nemáte důvod žádat, abychom do hry nasazovali i své životy.“</p>
<p>Granowicz se na něj zachmuřeně podíval. Sanderpay, který se usadil vedle něj, si nebral servitky.</p>
<p>„Sheridane,“ vyštěkl. „Někdy si přeji, abychom vás vyhodili ven k těm močálovým bestiím. Vypadal byste velkolepě, kdyby vám z uší vyrůstaly zelené výhonky. Určitě.“</p>
<p>Delvecchio je umlčel výhružným pohledem.</p>
<p>„Konečně už jednou držte klapačky,“ vyjel na ně. „Mám dost podobných nesmyslů. Také jsem přemýšlel.“ Přitáhl si k sobě židli a posadil se. Andrews se usadil k druhému stolu a klidně dokončil snídani. Delvecchio mu pokynul, aby se k nim připojil.</p>
<p>„Rád bych vám něco řekl,“ pokračoval. „Za prvé: žádné další konflikty. Neuvěřitelně mrháme časem, abychom se přeli o každou maličkost a křičeli jeden na druhého. Nemůžeme dál ztrácet čas. Teď ne. Velím tu a nepřeji si nějaké neshody a hádky. Pokud se vám to nelíbí, můžete si zvolit do čela, koho chcete. Rozumíte?“ Postupně je přejel očima. Sheridan trochu uhnul pohledem, ale nikdo nic nenamítal.</p>
<p>„Dobrá,“ vyhlásil Delvecchio nakonec. „Pokud jsme si to ujasnili, můžeme pokračovat v práci.“ Zaměřil pozornost na Granowicze. „Za prvé, Iku, váš nápad. Teď si přejete, abychom se zkusili domluvit. Je mi líto, ale tohle neberu. Teprve včera v noci jste nám sdělil, že se plíseň chová nepřátelsky kvůli zážitkům z dětství.“</p>
<p>„Ano,“ přikývl Granowicz, „ale s dalšími informacemi, které získá…“</p>
<p>„Konec s tím nesmyslem,“ vyštěkl ostře Delvecchio. Granowicz oněměl. Delvecchio pokračoval: „Co myslíte, že právě dělá, zatímco tu tak mluvíme? Útočí vším, co má k dispozici, pokud vaše teorie opravdu sedí. Mně to připadá logické. Pokud se včas nepřipravíme, jsme mrtví. Proto se přichystáme. K boji, ne k řečem.“</p>
<p>Sheridan se ušklíbl. Delvecchio si ho vybral jako druhého v řadě.</p>
<p>„Ale neudeříme vším, co máme, až je uvidíme, jak jste si přál, Sheridane,“ poznamenal. „Ike včera řekl něco, co mě zneklidňuje. Existuje malá pravděpodobnost, že se plíseň nepokusí zmocnit vojáků. Možná není tak chytrá, aby poznala, že jsou důležití, a soustředí se na kosmickou loď.“</p>
<p>Sheridan se vzpřímil.</p>
<p>„Musíme zaútočit,“ naléhal. „Zabijete nás, Delvecchio…“</p>
<p>Sanderpay se k němu překvapivě přidal.</p>
<p>„Prožírá cestu,“ upozorňoval. „Odstraňuje stromy. A dnes ráno – jen se klidně podívejte ven, Jime. Všude jsou klouzači a netopýři. Určitě se jich zmocnila. Jsem si jistý. Jinak by se nenamáhala se silnicí.“</p>
<p>Delvecchio mávl rukou.</p>
<p>„Vím, Otisi, vím. Všechno ukazuje, že máte pravdu. Ale musíme mít jistotu. Počkáme, než je uvidíme. Pak budeme vědět. A pokud je má pod kontrolou, udeříme vším, co jsme připravili. Pěkně tvrdě. Když dojde k delšímu boji, prohráli jsme. Jsou silnější v počtech i ve výzbroji a lehce by pronikli do stanice. Plíseň je sem musí pouze nechat napochodovat. Snad je pobijeme dříve, než pochopí, co se s nimi děje.“</p>
<p>Granowicz se zatvářil pochybovačně. Sheridan vypadal jako ztělesnění pochyb.</p>
<p>„Delvecchio, to je směšné. Každá vteřina, kterou promeškáme, zvyšuje naše riziko. A to jen pro takovou absurdní šanci. Samozřejmě, že se jich zmocnila.“</p>
<p>„Sheridane, už vás mám pomalu dost,“ pronesl s ledovým klidem Delvecchio. „Pro změnu jednou poslouchejte. Máme dvě šance. První, že je plíseň natolik hloupá, že je nechá být, a pak druhou, že je až příliš chytrá.“</p>
<p>Granowicz pozvedl obočí. Andrews se zamračil. Sheridan se tvářil uraženě.</p>
<p>„Pokud se zmocnila Reyna,“ pokračoval Delvecchio, „pak o nás ví všechno. Možná nechává vojáky na pokoji vědomě. Od Reyna se dozvěděla, že máme v úmyslu vojáky zabít. Proto klidně vyčkává.“</p>
<p>„Ale proč by pak klouzači…“ začal Sanderpay. „Oh, ale ne. Jime, to přece nemůže…“</p>
<p>„Jime, vy předpokládáte, že plíseň je nejen vysoce inteligentní, ale že je i lstivá,“ ozval se Granowicz.</p>
<p>„Ne,“ odporoval Delvecchio. „Nic nepředpokládám. Jen poukazuji na jednu z možností. Strašlivou možnost, ale musíme být připraveni. Po celý rok jsme plíseň neustále podceňovali. Při každém sběru vzorků nám dokazovala, že je chytřejší, než jsme si mysleli. Už takovou chybu nesmíme udělat. Nemáme prostor pro další omyl.“</p>
<p>Granowicz váhavě přikývl.</p>
<p>„Může se přihodit ještě mnoho dalších věcí,“ upozorňoval Delvecchio. „Chtěl bych, aby byly rakety hotové už dnes, Otisi. Pro případ, že přijdou dříve, než je očekáváme. A trhavina také, Arnolde. Nepřeji si další hádky. Vy dva jste osvobozeni od všech hlídek, dokud neskončíte s prací. Všichni ostatní si rozdělí vaše hlídky mezi sebou. Kromě toho všichni budeme nosit uvnitř stanice ochranný oděv. Pro případ, že útok přijde nenadále a prorazí ochranné pole.“</p>
<p>Všichni vyjadřovali souhlas.</p>
<p>„Zároveň přerušíme všechny experimenty. Odstraníme z prostorů stanice každý vzorek plísně, každou zdejší životní formu.“ Delvecchio si opět připomenul včerejší sen a po zádech mu přejel mráz.</p>
<p>Sheridan udeřil dlaní o desku stolu a zasmál se.</p>
<p>„To je přesně to, co chci slyšet. Už hezkých pár týdnů si přeji vyházet všechno svinstvo.“</p>
<p>Ale Granowicz se tvářil nešťastně, stejně jako Andrews. Delvecchio tiše vyčkával.</p>
<p>„Vše, co mám, je pár malých zvířat, Jime,“ stěžoval si Granowicz. „Nějaké hlodavce a podobně. Nejsou nebezpeční a navíc je mám bezpečně uzavřené. Pokoušel jsem se o dorozumění s plísní, navázat kontakty…“</p>
<p>„Ne,“ kroutil hlavou Delvecchio. „Je mi líto, Iku, ale nemůžeme si takové riziko dovolit. Pokud prorazí zdi nebo poškodí stanici, může vypadnout proud. Pak se zamoření může rozšířit i uvnitř stanice. Je to příliš riskantní. Můžete si obstarat nová zvířata.“</p>
<p>Andrews se zachmuřil.</p>
<p>„Ale mé kultury,“ namítl. „Právě jsem se pokoušel rozdělit a izolovat vlastnosti plísně. Šest měsíců práce, Jime, a já…“ Zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Máte výsledky výzkumu. Můžete na ně navázat, jestliže přežijeme.“</p>
<p>„Ano, hmm…“ Andrews zaváhal. „Ale kultury se musí znovu vyšlechtit. Tolik času. A Jime…“ Znovu zaváhal a ohlédl se po ostatních.</p>
<p>Delvecchio se zachmuřeně pousmál. Jen do toho, Arnolde. Mohou brzo zemřít. Ať si to poslechnou.“</p>
<p>Andrews přikývl.</p>
<p>„Dostal jsem se pěkně dopředu, Jime. S prací, která je hlavním důvodem existence stanice na Greywateru. Vyšlechtil jsem plísňovou mutaci, neinteligentní formu, velmi virulentní a škodlivou pro oběti.</p>
<p>Jsem v konečném stádiu. Jde už jen o to, zařídit, aby se mutace rozšířila v atmosféře Fyndie. Jsem tak blízko, skoro u cíle.“ Prosebně se rozhlédl kolem sebe. „Pokud mě necháte pracovat, brzy to dokončím. Můžete to svrhnout na mateřské světy Fyndie a ukončit válku. Zachránit mnoho životů. Myslete na muže, kteří zemřou, když svou mutaci zničím.“</p>
<p>Zmlkl. U stolu zavládlo ticho. Teprve Granowicz ho prolomil. Poškrabal se na bradě a lehce se ušklíbl.</p>
<p>„A já jsem si myslel, že to bude skvělý a čistý podnik,“ ulevil si hořce. „Zkoumat novou inteligenci, druh, jaký jsme zatím nikdy nepotkali. Podniknout pokus nalézt pochopení jeden pro druhého a mluvit s něčím, co je ve vesmíru jedinečné. A teď mi vykládáte, že má práce je pouhou zástěrkou pro biologickou válku. A ani zde se té proklaté válce nemohu vyhnout.“ Potřásl hlavou. „Stanice Greywater! Jaký podvod!“</p>
<p>„Muselo to být, Iku,“ vysvětloval Delvecchio. „Potenciál pro vojenské využití byl příliš velký, abychom na to nebrali zřetel. Fyndiové by se o velkém výzkumném projektu nové biologické zbraně brzy dozvěděli. Naproti tomu skupiny jako Greywater – obyčejné planetární výzkumné týmy – těch je všude jako smetí. Fyndie nemůže každou skupinu prověřovat. A také to nedělá.“</p>
<p>Granowicz zíral na stůl.</p>
<p>„To už nehraje roli,“ řekl zachmuřeně. „V několika dnech můžeme být všichni mrtví. Nic se na tom nezmění. Ale – ale…“ Odmlčel se.</p>
<p>„Je mi líto, Iku,“ pokrčil rameny Delvecchio. Podíval se na Andrewse. „A to s těmi pokusy také, Arnolde. Ale všechny vzorky musí zmizet. Pro stanici představují vážné nebezpečí.“</p>
<p>„Ale co ta válka – a všichni ti lidé?“ ptal se sklíčeně Andrews.</p>
<p>„Pokud to nepřečkáme, je stejně všechno ztraceno, Arnolde,“ řekl Delvecchio.</p>
<p>Sanderpay položil Andrewsovi ruku kolem ramen.</p>
<p>„Má pravdu. Nevyplatí se to.“</p>
<p>Andrews přikývl.</p>
<p>Delvecchio vstal. „Dobrá,“ vyhlásil. „Tak jsme si to vysvětlili. Dáme se do práce. Arnolde, trhavinu. Otisi, rakety. Ike a já se postaráme o vzorky. Ale nejdříve vše řeknu Miterzovi. Jasné?“</p>
<p>Odpovědí mu byl slabý chór souhlasu.</p>
<p>Potřebovali jen několik hodin, aby zničili práci jednoho roku. Rakety, trhavina a všechna další obranná opatření vyžadovala více času. Ale i ta byla nakonec hotova. A pak už jen čekali, potili se v ochranných oblecích.</p>
<p>Sanderpay neustále střežil vysílačku. Celý den. Dva. Tři – den plný nesnesitelného napětí. Čtyři – psychická zátěž začala působit. Pět, všichni si trochu oddychli, protože nepřítel měl zpoždění.</p>
<p>„Předpokládáte, že se nejdříve pokusí navázat kontakt?“ zeptal se Andrews.</p>
<p>„Nevím,“ odpověděl Sanderpay. „Přemýšlel jste o tom?“</p>
<p>„Já jsem to udělal,“ vyhlásil Granowicz. „Ale to nehraje roli. Pokusí se o to tak jako tak. Pokud jsou to oni, samozřejmě se budou chtít dostat k nám. Pokud to je plíseň, pokusí se nás zastrašit. Předpokládejme, že se od svých obětí doví dost, aby si obstarala vysílačku, a proto nemůžeme rádiovému volání věřit.“</p>
<p>„Ano,“ přikývl Delvecchio. „Je to problém. Nemůžeme věřit ničemu. Nemáme potřebné informace.“</p>
<p>„Já vím, Jime, já vím.“</p>
<p>Šestý den zuřila nad horizontem silná bouře. Mračna spor hnaná větrem bičovala zdi. Obloha se zatměla a na západě se rozzářily klikaté blesky.</p>
<p>Vysílačka jen kvičela a skřípala. Atmosférické poruchy obsadily všechny kanály. Hrom udeřil. Posádka stanice se poslední hodiny zdržovala ve věži.</p>
<p>Brzo ráno zachytili hlasy, které se však vzápětí ztratily. Z vysílačky nevyšlo nic srozumitelného. Téměř celý den poslouchali samé poruchy. Vojáci podle Delvecchiova názoru pochodovali po okraji bouře.</p>
<p>Náhoda? Nebo plán? Překotně přemýšlel a rychle rozestavil své lidi. Andrewse do laserové kopule. Sanderpaye k raketovým rampám. Sheridan hlídal spolu s ním vnitřek stanice s lasery v rukách. Granowicz se postavil k letadlům na přistávací ploše. Zbylé stroje naložili primitivními bombami. Miterz stál na zdi. Vyčkávali navlečeni do ochranných obleků, se zapojenými filtračními maskami, ale nikdo si je ještě nenasadil. Nebe, které ztmavlo vzhledem k zuřící bouři, nabíralo černý odstín i vlivem nastávajícího večera. Brzy nadejde noc a bouře se plnou silou opře do stanice.</p>
<p>Delvecchio netrpělivě procházel chodbami. Nakonec se vrátil na věž, aby se rozhlédl, co se děje venku. Andrews, který seděl u ovládání laseru, hleděl z okna. Vedle něj se povaloval přístroj na noční vidění a plechovka piva. Delvecchio ještě nikdy nespatřil, že by drobný mykolog pil.</p>
<p>„Jsou tam venku,“ pronesl Andrews. Polkl jeden doušek a odložil plechovku. „Kdyby, si tak pospíšili.“ Ohlédl se na Delvecchia. „Zřejmě všichni zahyneme. Proti nám mluví příliš mnoho věcí.“</p>
<p>Delvecchio neměl náladu, aby mu vyvracel, že se mýlí. Jen krátce přikývl a zahleděl se ven z okna. Světla stanice zhasla. Vypnuli všechny spotřebiče až na generátory, ovládání kopule a silové pole. Pole, zásobované dodatečnou energií, bylo silnější než obvykle. Stačilo to? Delvecchio měl pochyby.</p>
<p>Poblíž perimetru pole kroužilo sedm nebo osm strašidelných stínů na pozadí bouřkové fronty. Tvořila je silná křídla a spáry, k tomu dlouhý ocas s ostrými háčky. Močáloví netopýři. Velcí, dobré dva metry rozpětí.</p>
<p>Nebyli sami. Křoviny se hemžily klouzači. Ve vodě u jižní zdi spatřil velké pijavice. Senzory všude ukazovaly život.</p>
<p>Zahnala je sem bouře, nebo se všichni chystali k útoku? Na to Delvecchio nedokázal odpovědět.</p>
<p>Dveře se otevřely. Do místnosti vešel Sheridan. Položil laserovou pušku na stůl u dveří.</p>
<p>„Jsou zbytečné,“ poznamenal. „Nemůžeme je použít, dokud se nedostanou do stanice. Nebo pokud nevyjdeme ven, abychom je přivítali, a to rozhodně nemám v úmyslu. Co proti nám mohou ještě nasadit mimo to, o čem víme, že už mají?“</p>
<p>Delvecchio chtěl odpovědět, ale Andrews ho předešel.</p>
<p>„Podívejte se ven,“ pronesl tiše. „Další netopýři. A támhleto, co to asi je?“</p>
<p>Delvecchio vzhlédl vzhůru. Na obloze poletovalo ještě něco dalšího a mávalo pomalu koženými křídly. Bylo to celé černé a značně velké. Minimálně dvakrát větší než netopýři.</p>
<p>„První expedice je pojmenovala jako létající ďábly,“ ozval se nakonec Delvecchio. „Žijí v horách, tisíc mil odsud.“ Další odmlka. „Tady máme důkaz.“</p>
<p>Na zemi i ve vodě západně od stanice se vše dalo do pohybu. Opět zahřměl hrom. Pak zaznělo cosi, co přehlušilo i hromobití – ostré, vysoké zaječení. „Co ty bylo?“ divil se Sheridan. Andrews pobledl.</p>
<p>„Tohle znám,“ vyhrkl. „Říkají tomu ječák. Zvuková puška, která trhá buněčné stěny koncentrovanými zvukovými vlnami. Jednou jsem to zažil. Maso se málem roztékalo.“</p>
<p>„Dobrý Bože!“ zvolal Sheridan. Delvecchio přistoupil k vysílačce. Všechna místa byla propojena, na plnou hlasitost.</p>
<p>„Na svá stanoviště, pánové,“ přikázal a připnul si filtr. „Mnoho štěstí.“</p>
<p>Delvecchio vyšel na chodbu a sestoupil po schodech dolů. Sheridan se chopil laseru a následoval ho. Delvecchio na něj dole počkal.</p>
<p>„Zůstanete tady, Eldone. Já převezmu hlavní vchod.“ Déšť bičoval hladinu močálu kolem stanice, protože ostatní kapky zadržovalo silové pole. Ze západu se sem hnal mocný vichr. A pak už se bouře neblížila, byla zde. Ve zmítající mase vzduchu se rýsovala nezřetelná hranice silové bubliny.</p>
<p>Delvecchio prošel dvoranou, několika chodbami a pak už spěchal propustí k hlavní bráně. Velký kotouč průzoru posloužil jako okno. Delvecchio se posadil na kryt motoru jednoho z močálových traktorů a rozhlížel se. Vysílačka byla hned za ním na zdi.</p>
<p>„Hraboši se vrhají na spodní pole, Jime,“ hlásil Andrews z věže. „Za minutu jsme měli pět či šest signálů nárazu. Ale s tím si poradíme.“</p>
<p>Odmlčel se a bylo slyšet jen silné údery hromu. Pak se ozval Sanderpay a krátce ho seznamoval se stavem raketového zařízení. Delvecchio mu sotva naslouchal. Okolí venkovních zdí tvořila močálová půda zkrápěná vydatným deštěm. Delvecchio skoro nic neviděl. Raději zapojil monitor na kameru v kopuli. Teď viděl stejný obraz jako Andrews.</p>
<p>„Kontakty spodního pole jsou častější,“ poznamenal náhle Andrews. „Během minuty dva tucty.“</p>
<p>Močáloví netopýři přilétali stále blíže, až se málem dotýkali silového pole, a vznášeli se bezhlučně v mokrém povětří. Věžový laser se otáčel a sledoval je. Netopýři však zmizeli dříve, než mohl vypálit.</p>
<p>Na zemi se cosi pohnulo. Vlna klouzačů překračovala perimetr. Laser se otočil a zamířil dolů. Objevil se světelný záblesk a zanechal za sebou rychle se rozplývající oblak páry. Jeden klouzač zemřel, pak druhý.</p>
<p>Na jihu poblíž podpůrné zdi se pozvedla z šedivé vody pijavice. Kopule se pootočila. Vylétly z ní dva rychlé plamenné jazyky. Jednou se vyvalila pára. Při druhém výstřelu se pijavice zkroutila a umřela.</p>
<p>Delvecchio pokýval hlavou a pevně sevřel zbraň. Z reproduktoru se ozval Andrewsův hlas.</p>
<p>„Je tam nějaký člověk, Jíme,“ oznamoval. „Dost blízko.“</p>
<p>Delvecchio si nasadil infrahled a přepojil na vchodovou kameru. V křovinách se rýsovala temná postava.</p>
<p>„Jen jeden?“ divil se Delvecchio.</p>
<p>„Víc se jich neukázalo,“ odvětil Andrews.</p>
<p>Delvecchio se krátce zamyslel. „Jdu ven,“ řekl nakonec.</p>
<p>Z vysílačky se linula směs rozčilených hlasů.</p>
<p>„To není moudré,“ říkal hlas patřící Granowiczovi. Další nabádal: „Dávejte pozor, Jime. Opatrně.“ Možná Sanderpay. A Sheridan: „Ne! Pusťte je dovnitř.“</p>
<p>Delvecchio si jich nevšímal. Stiskl ovládání vnějších dveří a usadil se do řidičského křesla močálového transportéru. Dveře se rozevřely. Pach deště vnikl do místnosti.</p>
<p>Traktor se dal do pohybu, zarachotil po sjezdové rampě a sklouzl do bahna. Vjel do bouře a déšť zasahoval povrch skafandru. Jednou rukou řídil a druhou svíral laser.</p>
<p>Zastavil před vchodem a povstal.</p>
<p>„Pojď sem!“ křikl tak hlasitě, jak dokázal, aby přehlušil hrom. „Ukaž se! Pokud mi rozumíš – pokud tě plíseň nedostala, poběž sem!“ Odmlčel se a čekal téměř celou minutu. Chtěl opět volat, když muž vylezl z křovin. Delvecchio spatřil rozedraný, ušpiněný oděv, bosé nohy, které klopýtaly bahnem, černé, promoklé vlasy. Ale Delvecchio tomu nevěnoval pozornost. Zíral na výrůstky plísně, které téměř pokrývaly mužův obličej a spadaly na hruď i záda.</p>
<p>Muž – bytost – zvedl pěst a hodil kámen. Chybil. Muž se s křikem rozběhl vpřed. Delvecchio váhavě zvedl laser a vypálil. Oběť plísně se svalila metr před stromy.</p>
<p>Delvecchio nechal traktor stát na místě a pěšky se vracel zpět. Vrata byla stále otevřená. Došel k vysílačce.</p>
<p>„Má je,“ řekl. A ještě dodal: „Dostal je. Oběť se chová nepřátelsky. Teď je zabijeme.“</p>
<p>Nedočkal se odpovědi. Všichni zůstali delší chvíli tiše, pak se ozval potlačený vzlyk a Andrews pomalu a zřetelně oznámil: „Nové zaměření. Skupina mužů – třicet nebo čtyřicet – pochoduje od západu. Ve formaci. Mnoho kovu – legovaný dural, odhadoval bych.“</p>
<p>„Hlavní skupina,“ poznamenal Delvecchio. „Nebude lehké je zničit. Nezapomeňte, všechno najednou.“ Znovu vyšel do deště, pušku v ruce. Sestoupil po rampě. V infrapřístroji spatřil siluety vojáků. Nejdříve několik, pak více najednou.</p>
<p>Došel k traktoru a zaklekl. Kopule se otočila. Rudá čára projela vzduchem a dotkla se první siluety. Zavrávorala. Nová clona deště zakryla krajinu. Laser opět vypálil. Delvecchio pomalu zvedl pušku k rameni a rovněž vystřelil na nezřetelné postavy, které zahlédl.</p>
<p>Vzadu za sebou ucítil, jak první raketová sonda opustila odpalovací rampu. Pak spatřil i plameny z trysek, když vylétla z kopule. Zmizela v dešti. Hned ji následovala druhá a pak další v pravidelném rytmu.</p>
<p>Nezřetelné postavy se zmateně rozběhly do okolí. Jen několik metrů v křovinách se nacházela početná skupina vojáků. Delvecchio vypálil jejich směrem a vštípil si jejich pozici do paměti a doufal, že ho Arnold napodobil.</p>
<p>Nezklamal se. Laser sklonil hlaveň, kmen jednoho s blízkých stromů se zakymácel a dřevo zapraskalo. Pak se strom začal naklánět, až se zřítil.</p>
<p>Pokud Delvecchio mohl vidět, tak minul. Znovu jeden nápad, který se nezdařil, říkal si hořce. Ale pálil dál do lesa.</p>
<p>Náhle poblíž vodní hranice perimetru vybuchl močál v silné explozi. Vše ostatní se zdálo maličké. Jeden udivený klouzač prolétl vzduchem. Na zem pršely kousky pijavice.</p>
<p>První raketa.</p>
<p>O sekundu později ji následovala druhá exploze, tentokrát mezi stromy. Pak stále další a další, jedna za druhou. Mnohé z nich blízko nepřítele. Dvě mezi nimi. Stromy padaly všude kolem. Delvecchiovi se zdálo, že slyší křik.</p>
<p>Začal doufat. A znovu střílel.</p>
<p>Na obloze zaznělo hučení motorů. Granowicz a letadlo. Delvecchio si dopřál čas, krátce vzhlédnout vzhůru, aby je spatřil nad stromy. Ale ve vzduchu se nacházely i jiné formy života, které se vrhly vstříc letadlu. Byly však příliš pomalé. Granowicz nalétl a vypustil bomby. Močál se otřásal. Voda a bahno se v explozích mísily s deštěm.</p>
<p>Teď už slyšel výkřiky zřetelně. A pak přišla odpověď.</p>
<p>Rudé jazyky a světelné paprsky vytryskly ze tmy, tancovaly po zdech, vyvolávaly vír par, narůstající díky silnému dešti. Pak dopadly projektily s následnými explozemi. Tupý úder otřásl celou stanicí. Pak druhý. Kdesi v bouři vypálil jeden ječák.</p>
<p>Zeď vzadu za ním zadrnčela v ohlušujícím nárazu. Na polokouli silového pole vykvetl další výbuch, mnohem silnější. Déšť na chvilku zmizel ve víru explodujících plynů. Vítr odvál vzniklý kouř a stanice se zakymácela. Pak opět déšť dopadal na kopuli.</p>
<p>Ozývaly se další exploze. Laserové pušky se sykotem vysílaly deštěm hrůzná světla. Miterz střílel ze zdi, Granowicz nalétával do nového útoku. Rakety přestaly dopadat. Už všechny vzlétly?</p>
<p>Kopule se otočila, vypálila, otočila se a znovu vystřelila. Mnohé výbuchy otřásaly věží. Svět se změnil na šílenou změť deště, hluku, záblesků a noci.</p>
<p>Pak opět přišly ke slovu rakety. Močál a blízký les se chvěly pod silnými údery. Východní roh stanice se pohnul, když jedna raketová sonda dopadla nebezpečně blízko. Kopule začala opět ostřelovat okolí. Krátké záblesky, které se okamžitě ztrácely ve tmě. Odpověděla jí masivní palba. Nejméně jeden ječák pálil se strašidelnou pravidelností. Delvecchio náhle spatřil, jak se kolem letounu vynořili močáloví netopýři. Ze všech stran se vrhali na stroj a přinášeli smrť. Jeden z nich složil pečlivě křídla a vklouzl do motoru. Obrovská exploze osvětlila okolní noc.</p>
<p>Na energetickou polokouli dopadalo stále více úderů, Z věže zoufale střílely lasery. Kopule začala červeně žhnout a pařilo se z ní. Na jihu zmizela část zdi v obřím výbuchu.</p>
<p>Delvecchio střílel pravidelně, automaticky. Ale náhle mu laser vypověděl poslušnost. Byl zcela vybitý. Delvecchio zaváhal a pak vstal. Obrátil se právě včas, aby spatřil, jak se jeden z létajících ďáblů řítí na kopuli. Nic ho nezadržovalo. Delvecchio pochopil, že silové pole přestalo existovat.</p>
<p>Laserové pušky vyslaly ničivé paprsky vstříc ďáblovi. Ne tak dělo. Kopule zůstávala němá, nehybná. Ďábel narazil do okna, prolétl dovnitř a cestou drtil sklo, umělou hmotu a duralové podpěry.</p>
<p>Delvecchio se stahoval směrem k rampě. Jeden klouzač se vymrštil z vody, právě když spěchal kolem, a chňapl mu po noze. Lýtkem mu, vzápětí projela škubavá bolest. Klopýtl, nabral rovnováhu a opět se rozběhl. Noha ztratila cit a krvácela. Používal zbraň jako berlu.</p>
<p>Uvnitř stiskl tlačítko, aby zavřel vrata. Nic se nepohnulo. Hystericky se zasmál. Už to nemělo smysl. Jako všechno ostatní. Stanice byla zničená, pole přestalo existovat. Vnitřní vrata nefungovala. Vstoupil dovnitř a kulhal chodbou až na dvůr. Všude kolem slyšel, jak jeden generátor za druhým selhávají.</p>
<p>Kopule sténala pod silnými zásahy. Náhle explodovala a se zasténáním vylétla vzhůru. Tři údery zasáhly současně centrální věž. Z horní poloviny pršel dolů déšť roztaveného kovu. Delvecchio zůstal ve dvoře a hleděl na věž. Náhle si nebyl jistý, kam měl vlastně namířeno. Rty zformulovaly slovo Arnold, ale nevyslovily ho.</p>
<p>Generátory zcela vysadily. Laserové záblesky, střely a netopýři se motali ve zmatku nad ním. Vše zakrývala noc. Prosvětlovaly ji jen blesky, výbuchy a laserové paprsky.</p>
<p>Delvecchio přiklopýtal k jedné zdi a opřel se o ni. Ostřelování pokračovalo. Podlaha uvnitř stanice byla rozrytá a neustále se otřásala. Kdesi se ozval výkřik, jako by někdo volal v okamžiku smrti.</p>
<p>Klesl k zemi a zůstal ležet. Pevně svíral zbraň, zatímco ve stanici vybuchovaly granáty. Pak vše utichlo. Ležel na hromadě trosek a bezmocně přihlížel, jak se k němu blíží velký klouzač. Klouzač se vztyčil, ale než se k němu dostal, zhroutil se s bolestivým řevem ve smrtelných křečích.</p>
<p>Vzadu za Delvecchiem se cosi pohnulo. Otočil hlavu. Postava ve skafandru mu zamávala ve dveřích zničené laboratoře.</p>
<p>Přes zbytky poničené zdi přelézaly nezřetelné postavy. Delvecchio si zoufale přál, aby měl zbraň nabitou.</p>
<p>Rudý světelný paprsek prolétl kolem něj závojem deště. Jedna z postav se zhroutila. Muž za ním vypálil příliš brzy a bez rozmyslu. Ostatní stačili zacílit. Laserové oštěpy přelétly Delvecchiovi nad hlavou. Palba byla opětována jen krátce, pak zavládl klid.</p>
<p>Pomalu, velice pomalu se plazil Delvecchio k laboratoři. Zřejmě ho nezahlédli. S velkým vypětím se dostal k ležícímu tělu ve skafandru. Sanderpay – mrtvý.</p>
<p>Delvecchio sáhl po laseru. Před ním bylo pět mužů a další vzadu ve tmě. Delvecchio ležel na břichu a střílel na prvního, pak na druhého a na třetího. Všude okolo vybuchovaly fontánky páry, jak se na něj zaměřovaly jednotlivé postavy v duralu. Střílel a střílel, dokud všichni neleželi kolem něj na zemi. Pak se zdvihl a pokoušel se o běh.</p>
<p>Z boty mu odstřelili podpatek a po noze mu přejela vlna tepla. Otočil se a vypálil. Pak běžel dál okolo věže a zničené laboratoře.</p>
<p>Laserové jehly prolétly kolem něj. Čtyři, pět, možná šest. Delvecchio se vrhl za zbytek laboratorní stěny. Vypálil nad zdí a spatřil, jak se nějaká postava kácí. Opět vypálil. Pak puška selhala. Laserové paprsky se zakusovaly do zdi. Muži se blížili. Nezbývala naděje.</p>
<p>Pak noc vybuchla v jasném světle a hluku. Okolo prolétlo roztrhané tělo následované explozí laserového oštěpu.</p>
<p>Sheridan stál nad ním a střílel na muže, kteří byli v nechráněném prostoru. Postupně je zasáhl všechny. Krátce zastavil palbu, hodil láhev s výbušninou a opět obsluhoval laserovou pušku. Pak ho zasáhl letící kus zdi a srazil ho k zemi.</p>
<p>Delvecchio se spolu s ním zvedl ze země. Museli se opírat jeden o druhého, aby se udrželi na nohách. Sheridan se ohlížel po dalším cíli. Ale žádný nenašel. Sheridan kašlal vyčerpáním.</p>
<p>Déšť přestával a naopak bolest se začala ozývat. Klopýtali po sud. Procházeli kolem mnoha mrtvých těl v duralové zbroji a několika ve skafandrech. Sheridan se zastavil nad jednou opancéřovanou mrtvolou a otočil ji. Průzor měla odříznutý i s částí obličeje. Jedním kopancem se mrtvý opět ocitl na břiše.</p>
<p>Delvecchio to zkusil s druhým. Zvedl helmu, přezkoumal nosní dírky, čelo, oči, uši. Nic.</p>
<p>Sheridan poodešel a postával u jednoho z těl ve skafandru, napůl zasypaném sutí. Stál tam dlouhou chvíli.</p>
<p>„Delvecchio!“ náhle zvolal. „Delvecchio!“</p>
<p>Delvecchio se k němu dobelhal, zaklekl a sundal ležící postavě masku.</p>
<p>Muž ještě žil a otevřel oči.</p>
<p>„Dobrý Bože, Jime,“ zasténal. „Proč? Proč vlastně?“</p>
<p>Delvecchio mlčel. Stál jako solný sloup a hleděl dolů.</p>
<p>Bill Reyn mu hleděl vstříc.</p>
<p>„Prošel jsem, Jime,“ zasípal Reyn a vykašlával krev. „Když letoun přistál na břiše… nebyl žádný problém… docela blízko, došel jsem pěšky. Byli ještě uvnitř, většina z nich. Jen několik… vyšlo ven.“</p>
<p>Delvecchio si tiše odkašlal.</p>
<p>„Očkovací látka… zabrala. U většiny. Několik vojáků bylo venku, infikovaní… beznadějné. Ale… sebrali jsme jim zbroj a zbraně. Takže nezpůsobili žádnou škodu… museli jsme se probíjet. Mě nechala na pokoji, ale muži v duralu… pár jsme jich ztratili… pijavice, i klouzači…“</p>
<p>Sheridan se otočil a odhodil zbraň. Pak se rozběhl k laboratoři.</p>
<p>„Pokoušeli jsme se navázat spojení vysílačkami v oblecích, Jime…, ale bouře… měli jsme počkat, ale očkovací látka… působí jen krátce. Pokoušeli jsme se… abychom vám nic neudělali… než jste začali zabíjet.“ Dusil se vlastní krví. Delvecchio ho bezmocně sledoval.</p>
<p>„Opět,“ pronesl mrtvým, dutým hlasem. „Opět jsme ji podcenili. My – ne, já… já…“</p>
<p>Reyn žil ještě tři nebo čtyři hodiny. Delvecchio hledal Sheridana, ale nenašel ho. Pokoušel se nastartovat generátory, ale neměl úspěch.</p>
<p>Krátce před rozbřeskem se obloha vyjasnila. Vyšly hvězdy, jasné a bílé. Plíseň ještě nenasadila nové spory. Vypadalo to jako bezměsíčná noc na Zemi.</p>
<p>Delvecchio se usadil na jedné kupě trosek, svíral laser jednoho mrtvého vojáka a na opasku měl zavěšeno deset nebo dvanáct akumulátorů. Ani jednou se nepodíval k místu, kde ležel mrtvý Reyn. Pokoušel se přemýšlet, jak by uvedl do chodu vysílačku. Přiletí zásobovací loď.</p>
<p>Na východě svítalo. Močálový netopýr zakroužil nad troskami stanice Greywater. Pak se k němu přidal druhý. A spory padaly dolů na zem.</p><empty-line /><p><strong>CESTA KŘÍŽE A DRAKA</strong></p><empty-line /><p><strong> </strong></p>
<p>GEORGE RAYMOND RICHARD MARTIN</p>
<p>(The Way of Cross and Dragon)</p>
<p>„Kacířství,“ oznámil mi. Slaná voda v jeho bazénu lehce zašplouchala.</p>
<p>„Další?“ zeptal jsem se znuděně. „Kolik jich je v našich časech.“</p>
<p>Můj velitel nebyl mým komentářem nadšen. Pomalu změnil polohu v bazénu, až se po jeho hladině rozeběhly vlnky. Trochu vody se přelilo přes okraj a šplíchlo na kachlíkovou podlahu audienčního sálu. Znovu jsem měl promáčené boty. Přijal jsem to filosoficky. Obul jsem si ty nejhorší, protože už jsem dobře věděl, že mokrá obuv náleží k nevyhnutelným následkům audience u Torgathona, Devátého Klariis Tun, vůdce národa ka-Thanů, a také arcibiskupa z Vessu, nejsvatějšího otce Čtyř Slibů, Velkého Inkvizitora řádu Rytířů Ježíše Krista a Rádce Jeho Svátosti, papeže Daryna XXI. z Nového Říma.</p>
<p>„Jakkoli je kacířství tolik, kolik je hvězd na nebi, každé jest stejně nebezpečné, Otče,“ řekl arcibiskup důstojně. „Naší svatou povinností, jako Rytířů Krista, jest všechna zničit. Musím rovněž dodat, že to nové kacířství je obzvláště pobuřující.“</p>
<p>„Ano, můj veliteli,“ odpověděl jsem. „Nezamýšlel jsem to zlehčovat. Prosím o odpuštění. Mise na Finneganu, byla velmi vyčerpávající. Doufal jsem, že mi udělíte volno. Potřebuji odpočinek, čas na meditace a obnovení sil.“</p>
<p>„Odpočinek?“ arcibiskup se znovu pohnul v bazénu, neznatelně přesouvaje mohutné tělo, to ale stačilo k tomu, aby na podlahu vyšplouchla nová dávka vody. Jeho černé bezřasé oči zamrkaly.</p>
<p>„Ne, Otče, obávám se, že je to vyloučeno. Tvá zkušenost a vědomosti jsou v této nové misi nezbytné.“ Basový tón jeho hlasu zeslábl. „Neměl jsem ještě čas, abych si prohlédl tvou zprávu z Finneganu. Jak se vám dařilo?“</p>
<p>„Zle,“ prohlásil jsem, „i když nakonec snad získáme převahu. Církev je ve Finneganu silná. Poté co byly odmítnuty naše pokusy o rekoncilizaci, vsunul jsem několik standardů do správných rukou, a díky tomu jsme mohli zavřít kacířské noviny a rozhlasovou stanici. Naši přátelé rovněž dohlédli na to, aby soudní řízení vyvolané kacíři vyšlo naprázdno.“</p>
<p>„To vůbec není zlé,“ prohlásil arcibiskup. „Dosáhli jste značného vítězství ve jménu Pána.“</p>
<p>„Došlo k nepokojům, můj pane,“ řekl jsem. „Zahynulo více než sto kacířů a asi tucet našich lidí. Bojím se, že než věc ukončíme, bude aktů násilí ještě více. Naši kněží jsou atakováni, jakmile se odváží ukázat se ve městě, v němž kacířství zapustilo kořeny. Vůdcové riskují své životy, jestliže toto město opustí. Doufám, že se vyhneme nenávisti a prolévání krve.“</p>
<p>„Chvályhodná naděje, ale málo pravděpodobná,“ poznamenal arcibiskup Torgathon. Znovu na mne zamrkal, a já si připomněl, že u představitelů jeho rasy je mrkání známkou netrpělivosti. „Někdy musí být prolita krev mučedníků stejně tak jako kacířů. Co záleží na tom, že byl obětován život, jestliže duše byla spasena?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přisvědčil jsem. Přes svou netrpělivost byl Torgathon připraven mě poučovat více než následující hodinu, pokud bych mu k tomu dal příležitost. Tato perspektiva mne naplňovala hrůzou. Audienční sál nebyl vyprojektován s tím, aby při tom bylo pamatováno na lidské pohodlí, a proto jsem tu nechtěl zůstávat déle, než bylo nezbytně nutné. Po stěnách stékala voda a obrůstala je plíseň, vzduch byl horký, vlhký a plný zápachu žluklého másla, charakteristického pro ka-Thany. Kněžský límeček se mi zařezával do šíje, pod sutanou jsem se potil, nohy jsem měl úplně promáčené a žaludek se mi zvedal až do krku. Obrátil jsem rozmluvu zpět k probíraným věcem.</p>
<p>„Říkal jsi, můj pane a veliteli, že to nové kacířství je výjimečně pobuřující?“</p>
<p>„Ovšem,“ potvrdil.</p>
<p>„Kde vzniklo?“</p>
<p>„Na Arionu, planetě vzdálené tři týdny cesty od Vessu. Zcela humanoidní svět. Nerozumím tomu, proč vy lidé těm vlivům tak lehce podléháte. Když ka-Thané jednou věří, nikdy svou víru neztrácejí.“</p>
<p>„Vím,“ přitakal jsem zdvořile. Nezdůrazňoval jsem, že množství věřících ka-Thanů bylo mizivé. Ka-Thanové byli povolným, těžkopádným národem a jen nemnoho z mnohamilionové populace projevovalo zájem o jinou víru, než je jejich vlastní prastaré náboženství. Torgathon, Devátý Klariis Tun, byl anomálií. Patřil k prvním obráceným. Jsou to už téměř dvě století, kdy papež Vidal L. vyhlásil, že nehumanoidální stvoření mohou taktéž vstupovat do stavu duchovního. Vezmeme-li v úvahu délku Torgathonova života a železnou nezlomnost jeho přesvědčení, nebylo proč se divit, že se dostal tak vysoko, i když se k Církvi připojil jen necelý tisíc představitelů jeho rasy, řídící se jeho příkladem. Torgathon měl před sebou ještě nejméně sto let života. Zcela jistě se někdy stane Torgathonem, kardinálem Tun, pokud se mu podaří zadusit dostatečné množství kacířství. Takové to jsou časy.</p>
<p>„Na Arionu mnoho vlivu nemáme,“ řekl arcibiskup. Jeho ramena, čtyři těžké válce skvrnitého šedozeleného masa, se pohnula bouříce vodu v bazénu, a špinavé bílé řasy obklopující dýchací otvor se třásly při každém slově.</p>
<p>„Několik kněží, několik kostelů, hromádku věrných, ale žádnou spolehlivou sílu. Kacíři nás už teď na této planetě co do počtu převyšují. Spoléhám na tvou inteligenci a zkušenosti. Proměň tuto pohromu v šanci na vítězství. To kacířství je tak očividné, že pro tebe bude lehké je zničit. Možná, že někteří ze zbloudilých se navrátí na cestu pravdy.“</p>
<p>„Nepochybně,“ odpověděl jsem. „A jaká je podstata toho kacířství? Co budu muset vyvrátit?“ Ve skutečnosti mi to ale bylo jedno, což bohužel svědčilo o mé vlastní zesláblé víře. Měl jsem co do činění s příliš mnoha kacíři. Všechny jejich argumenty a pochybnosti se rozeznívaly ozvěnou v mé hlavě a vracely se v mučivých snech. Jakým zázrakem bych si mohl být jist svou vírou? Vždyť sám edikt, který umožnil Torgathonovi vstoupení do stavu duchovního, přiměl půl tuctu světů k odmítnutí biskupa z Nového Říma, a i ti, kteří zůstali loajální, by docela určitě pozorovali výjimečné pobuřující kacířství v tomto ohromném, nahém (kromě mokrého límečku) těle, které se vznášelo ve vodě přede mnou a drželo autoritu církve ve čtyřech velkých ploutvovitých dlaních. Křesťanství je nejmocnější náboženství lidstva, ale to mnoho neznamená. Nekřesťané nás svým počtem pětinásobně převyšují, a kromě toho existuje více než sedm set nejrůznějších křesťanských sekt a některé jsou stejně silné jako Jediná Skutečná Mezihvězdná Katolická Církev Země a Tisíce Světů. Dokonce Daryl XXI., ač tak mocný, je pouze jedním ze sedmi, kteří si přiznávají titul papeže. Má víra byla kdysi silná, ale příliš dlouho jsou přebýval mezi kacíři a nevěřícími, a teď jsem neuměl od sebe zahnat pochybnosti dokonce ani modlitbami. Proto mne neopanovala hrůza – pocítil jsem náhle intelektuální zájem – poté, když mi arcibiskup objasnil podstatu kacířství na Arionu.</p>
<p>„Prohlásili za svatého,“ řekl, „Jidáše Iškariotského.“</p>
<p>Jako Rytíř Inkvizitor vysoké hodnosti jsem velel vlastnímu korábu, kterému jsem já sám dal jméno „Pravda Kristova“. Dříve, než mi byla loď přidělena, jmenovala se „Svatý Tomáš“. Soudil jsem však, že svatý, známý svými notorickými pochybnostmi, není odpovídajícím patronem pro loď určenou k potírání kacířství. Na palubě „Pravdy“ jsem neměl žádné povinnosti, její posádku tvořilo šest bratrů a sester z Řádu svatého Kryštofa Cestovatele. Kapitánem byla mladá žena, kterou jsem naverboval z obchodní lodě.</p>
<p>Mohl jsem tedy celé tři týdny cesty z Vessu na Arion věnovat seznámení s kacířskou biblí, jejíž exemplář jsem získal od administrativního zástupce arcibiskupa. Byla to tlustá, těžká, pěkná kniha, svázaná v černé kůži, se zlacenými okraji listů, obsahující mnoho krásných barevných ilustrací, provedených holografickou technikou. Znamenitá práce – nejspíše dílo nějakého milovníka zcela zapomenutého umění tisku. Originály obrazů, jejichž reprodukce byly umístěny v knize, se nacházely zřejmě v Domě svatého Jidáše na Arionu – byly překrásné, ačkoliv v podstatě rouhačské. Z uměleckého hlediska se vyrovnaly Tammerwenům a Ro-Hallidayům, kteří zdobí velkou katedrálu sv. Jana v Novém Římě.</p>
<p>Uvnitř jsem nalezl imprimatur oznamující, že knížka byla schválena Lukyanem Judassonem, Prvním Apoštolem Zákona sv. Jidáše Iškariotského.</p>
<p>Jmenovala se: „Cesta kříže a draka“.</p>
<p>Přečetl jsem ji během doby, kdy „Pravda Kristova“ plula mezi hvězdami. Zpočátku jsem si dělal poznámky, abych lépe porozuměl kacířství, se kterým mám válčit. Později mne ta divoká, groteskní, pokroucená historie prostě pohltila. Slova textu planula vášní, silou a poezií.</p>
<p>Zde jsem se tedy poprvé setkal s překvapující postavou svatého Jidáše Iškariotského, ambiciózní, komplikovanou a plnou rozporů, jedním slovem s neobyčejným člověkem.</p>
<p>Byl synem prostitutky a přišel na svět v legendárním starobylém městě-státu Babylónu stejného dne, kdy se v Betlémě narodil Spasitel. Dětství prožil na ulici a ve stokách, kupče v případě nutnosti s vlastním tělem a zabývaje se kuplířstvím, když trochu povyrostl. Jako mladík začal experimentovat s černou magií, a dříve než dovršil dvacátý rok života, stal se zručným nekromantem. Právě tehdy získal slávu jako Jidáš – Krotitel draků, první a jediný člověk, který donutil k poslušnosti nejstrašnější z božích stvoření: velké, okřídlené, ohnivé ještěry ze Staré Země. V knížce se nacházela nádherná ilustrace zobrazující Jidáše v ohromné, vlhkostí přetékající jeskyni, jak s ohněm v očích a planoucím bičem v ruce krotí zelenozlatého draka. Pod paží třímá vrbový koš s pootevřeným víkem, z něhož vykukují maličké šupinaté hlavičky tří dráčat, a čtvrté dračí mládě se plazí po jeho rukávě. To byla první kapitola jeho života.</p>
<p>Ve druhé se stal Jidášem Dobyvatelem, Jidášem Králem draků, Jidášem z Babylónu, Velkým Uzurpátorem. Osedlaje největšího ze svých draků, se železnou korunou na hlavě a mečem v dlani, učinil Babylón hlavním městem největšího impéria v historii Staré Země, mocnářství táhnoucího se od Španělska po Indii. Zasedal na dračím trůnu ve Visutých zahradách, které rozkázal vybudovat, a z výšky tohoto trůnu soudil Ježíše z Nazaretu, proroka a buřiče, který spoutaný a zkrvavený stanul před jeho tváří. Jidáš nebyl trpělivý člověk, a proto, dříve než s Ním skončil, vypustil Kristovi ještě mnoho krve. Když Ježíš nechtěl odpovídat na jeho otázky, vyhodil Ho Jidáš pohrdlivě na ulici. Předtím však rozkázal strážcům, aby uťali Kristovi nohy. „Léčiteli,“ řekl, „vyléč se sám.“</p>
<p>Potom přišla lítost, noční zjevení a Jidáš Iškariotský zahodil korunu, bohatství i černou magii, aby mohl jít za člověkem, kterého zmrzačil. Vysmíván a pohrdán těmi, které dříve tyranizoval, stal se Jidáš Nohama Páně a více než rok nosil Ježíše na ramenou do nejvzdálenějších zákoutí království, kterému kdysi vládl. Když se konečně Ježíš vyléčil, stanul Jidáš po Jeho boku a od té doby byl jeho důvěrným rádcem a přítelem, prvním z Dvanácti. Nakonec Ježíš obdařil Jidáše znalostí jazyků, povolal nazpět a posvětil draky odeslané Jidášem, načež svého učně vyslal na osamělou misi za oceán, „aby hlásal mé Slovo všude tam, kam sám nemohu jít.“</p>
<p>Nadešel den, kdy slunce v poledne pohaslo a země se zachvěla, a Jidáš obrátil své draky a na těžkopádných dračích křídlech letěl nazpět nad rozbouřeným mořem. Ale když se dostal do města Jeruzaléma, nalezl Krista mrtvého na kříži.</p>
<p>Tehdy se jeho víra otřásla a po následující tři dny padal Velký Jidášův Hněv jako bouře na starobylý svět. Jeho draci srovnali se zemí svatyně v Jeruzalémě, hnali lidi z města a otřásli dokonce i mocnými centry vlády v Římě i v Babylóně. A když Jidáš našel ostatní z Dvanácti, vyslechl je a dozvěděl se, že ten, který se jmenoval Šimon – zvaný Petr, třikrát zavrhl Pána. Tehdy Petra zardousil vlastníma rukama a hodil jeho tělo svým drakům, aby ho sežrali. Potom rozeslal draky do všech stran světa a kázal jim vzněcovat požáry, aby všude plály pohřební hranice za Ježíše z Nazaretu.</p>
<p>Třetího dne vstal Ježíš z mrtvých a Jidáš zaplakal, ale jeho slzy nemohly odvrátit Kristův hněv, protože ve svém hněvu zapřel Jidáš učení Krista.</p>
<p>I vyzval Ježíš draky k návratu a draci se vrátili a všude pohasly ohně požárů. A pak vydobyl Ježíš Petra z dračích břichů, vzkřísil ho a dal mu vládu nad církví.</p>
<p>Potom draci vymřeli a vymřeli rovněž všichni draci na světě, protože tvořili živý symbol moci a moudrosti Jidáše Iškariotského, který těžce zhřešil. A On pak odebral Jidášovi znalost jazyků a moc uzdravování, kterou ho dříve obdařil, a dokonce i jeho zrak, protože Jidáš postupoval jako zaslepený člověk. (V tomto místě byla pěkná ilustrace představující slepého Jidáše, plačícího nad těly svých draků.) A On řekl Jidášovi, že po dlouhá staletí bude znám jako zrádce, lidé budou jeho jméno proklínat a vše, co vykonal, zůstane zapomenuto.</p>
<p>Ale protože Jidáš tolik miloval Krista, získal od něho dar prodlouženého života, aby mohl věčně putovat a přemýšlet o svých hříších, nakonec získat odpuštění a teprve pak zemřít.</p>
<p>A tak začala poslední kapitola života Jidáše Iškariotského, ovšem byl to velmi dlouhý díl. Jidáš, dříve Král draků, dříve přítel Krista, byl teď pouze slepým tulákem, vyhnancem zbaveným přátel, putujícím po celém světe, stále žil, i když města, lidé i spory dávno umřely. A Petr, první papež a jeho odvěký nepřítel, rozhlásil všude lež, že Jidáš prodal Krista za třicet stříbrných, až nakonec nemohl Jidáš užívat ani svého skutečného jména. Na nějaký čas si vzal jméno Věčně putujícího Žida a později mnoho jiných. Žil více než tisíc let, stal se kazatelem, uzdravovatelem a ochráncem zvířat, byl stíhán a pronásledován, když církev založená Petrem upadla do pýchy a zkázy. Avšak Jidáš měl mnoho času a nakonec nalezl klid a moudrost. Tehdy nadešla odedávna hledaná smrt. V hodině smrti k němu sestoupil Ježíš a odpustil mu a Jidáš se znovu rozplakal. A dříve než umřel, slíbil mu Ježíš, že nečetní vybraní jedinci si zapamatují, kým Jidáš byl a budou tuto novinu rozhlašovat během věků, až Petrova lež zůstane zničena a zapomenuta.</p>
<p>Takový byl život Sv. Jidáše Iškariotského, vyprávěný v „Cestě kříže a draka“. Byla v ní rovněž jeho učení a apokryfické knihy, které údajně napsal.</p>
<p>Když jsem knihu přečetl, půjčil jsem ji Arle-k-Bau, kapitánovi „Pravdy Kristovy“. Arla byla hubená, skrz naskrz praktická žena a její víra nebyla příliš žhavá, ale cenil jsem si jejího mínění. Zbytek mé posádky, dobří bratři a sestry v řádu sv. Kryštofa, by pouze slepě opakovali svatou arcibiskupovu hrůzu.</p>
<p>„Zajímavé,“ řekla Arla vracejíc mi knížku.</p>
<p>Zachichotal jsem se. „A to je všechno?“</p>
<p>Arla pokrčila rameny. „Je to pěkný příběh. Čte se lépe než tvá Bible, Damiene, a je dramatičtější.“</p>
<p>„Souhlasím,“ přiznal jsem. „Ale je to absurdní. Nepravděpodobná směsice doktrín, apokryfů, mýtů a pověr. Ovšem, je to zajímavé, to určitě. Nápadité, dokonce smělé. Ale směšné, nemyslíš? Kdo uvěří v draky? V beznohého Krista? V Petra sežraného čtyřmi potvorami a pak navráceného k životu?“</p>
<p>Arla se ironicky usmála. „Není to větší nesmysl než proměna vody ve víno, Kristus chodící po vodě, nebo člověk žijící v rybím břiše.“ Arla-k-Bau mě ráda dopalovala. Když jsem za kapitána vybral nevěřící osobu, vznikl skandál, ale Arla znala dokonale svou práci a její jízlivosti mne udržovaly ve formě. Arla měla bystrý rozum, čehož jsem si cenil více než slepé poslušnosti. Možná, že v tom spočíval můj hřích.</p>
<p>„Je v tom rozdíl,“ prohlásil jsem.</p>
<p>„Ano?“ vyprskla. Její oči dokázaly proniknout pod mou masku. „Ach, Damiene, přiznej si, že se ti ta kniha zalíbila.“</p>
<p>Odkašlal jsem si. „Ovšem, zaujala mne,“ odpověděl jsem. Musel jsem se obhájit. „Víš, s čím se obvykle setkávám. Hanebné drobné odchylky od doktríny, nesrozumitelné teologické bláboly, nabubřelé a zbavené smyslu, nestydaté politické manévry směřující k vynesení nějakého ambiciózního planetárního biskupa na místo papeže nebo usmlouvání nějakého ústupku od Vessu či Nového Říma. Je to válka bez konce, ale všechny ty potyčky jsou nudné a deprimující. Vyčerpávají mě duchovně, fyzicky i emocionálně. Po každé bitvě jsem vypumpovaný a mám pocit viny.“ Ťukl jsem do kožené vazby knihy. „Tohle je něco jiného. Kacířství musí být samozřejmě zadušeno, ale přiznám se, že bych se velmi chtěl setkat s oním Lukyanem Judassonem.“</p>
<p>„Reprodukce jsou také překrásné,“ všimla si Arla obracejíc stránky „Cesty kříže a draka“ a zastavila se, aby si prohlédla obzvláště poutavou ilustraci – Jidáš plačící nad draky, pomyslil jsem si. Usmál jsem se vida, že v ní tato scéna také vyvolala velký dojem. Potom jsem se zamračil.</p>
<p>Bylo to poprvé, co jsem vytušil nadcházející problémy.</p>
<p>Proto tedy „Pravda Kristova“ přistála v porcelánovém městě Ammadonu na planetě Arion, kde měl řád sv. Jidáše Iškariotského své sídlo.</p>
<p>Arion byla příjemná, dobrá planeta, obývaná po tři staletí. Populace dosahovala devíti, miliónů, Ammadon, jediné skutečné město, měl okolo dvou miliónů obyvatel. Technologie byla na středně vysoké úrovni, především importovaná. Arion neoplýval průmyslem a nebyl rozvinutým světem, možná jen z uměleckého hlediska. Umění, kvetoucí a živé, tu mělo velký význam. Hlavní společenskou zásadou byla svoboda vyznání, ale Arion nebyl religiózní planetou a většinu populace tvořili přesvědčení ateisté. Nejpopulárnějším náboženstvím byl estetismus, který však mohl být stěží uznán za náboženství. Byli zde také Taoisté, Erikanerové, Praví Křesťané, Děti Proroka a několik menších sekt.</p>
<p>A nakonec se zde nacházelo devět kostelů Jediné Pravé Mezihvězdné Katolické Víry. Dříve jich bylo dvanáct. Tři zbylé byly přeměněny na příbytky nejrychleji se rozvíjejícího náboženství Arionu, řádu sv. Jidáše Iškariotského, který kromě nich vlastnil tucet vlastních, nově vybudovaných kostelů.</p>
<p>Biskup na Arionu, muž s přísným vzhledem, tmavou kůží a černými vlasy, nebyl nikterak nadšen, že mě vidí. „Damien Har Veris!“ vykřikl poněkud udiveně, když jsem se objevil v jeho rezidenci. „Samozřejmě jsme o tobě slyšeli, ale nikdy jsem si nemyslel, že se setkáme nebo že budeš mým hostem. Je nás tady málo.“</p>
<p>„A stále méně,“ přerušil jsem ho: „Jeho velebnost arcibiskup Torgathon se touto záležitostí znepokojuje. Ty se tím však zjevně příliš nezabýváš, excelence, když jsi neuznal za nutné podat o činnosti sekty Jidášových služebníků zprávu.“</p>
<p>Chvíli se zdál být touto výtkou uražen, ale rychle svůj hněv polkl. Vždyť i biskupové mají důvody obávat se Rytířů inkvizice. „Trápí nás to, přirozeně,“ odpověděl. „Děláme vše, co je v naší moci, abychom toto kacířství zničili. Jestliže nám chceš pomoci radou, s radostí tě vyslechnu.“</p>
<p>„Jsem Inkvizitorem bojujícího řádu Rytířů Ježíše Krista,“ prohlásil jsem bez obalu. „Já rady neuděluji, excelence. Já vykonávám úkoly. Pro ty jsem byl na Arion vyslán a ty také budu provádět. A nyní mi řekni, co víš o tomto kacířství a o prvním apoštolu, Lukyanu Judassonovi.“</p>
<p>„Samozřejmě, otče Damiene,“ souhlasil biskup. Dal znamení sluhovi, aby nám přinesl tác s vínem a sýrem, načež začal vyprávět krátkou, i když dramatickou historii Jidášova kultu. Poslouchal jsem a přitom jsem si leštil nehty o výložky své sutany, dokud se černý lak neblýskal plným leskem, a přerušoval jsem ho čas od času otázkou. Než se vyprávění dostalo do poloviny, byl jsem už rozhodnut, že Lukyana navštívím. Vypadalo to jako nejlepší postup. A kromě toho jsem ho velmi chtěl poznat.</p>
<p>Všiml jsem si, že na Arionu je důležitý vzhled, a proto jsem si umínil udělat na Lukyana dojem svým postavením stejně jako svým ustrojením. Obul jsem si své nejlepší boty, černé, lesklé, ručně šité z římské kůže, které nikdy neviděly vnitřek Togarthonova audienčního sálu, a dále černou sutanu s přísným střihem, s výložkami v barvě tmavého burgundského a tuhým límečkem. Na krk jsem si zavěsil nádherný krucifix z čistého zlata, ke kterému patřila zlatá spona ve tvaru meče – symbolu inkvizice – spínající límeček. Bratr Denis mi pečlivě nalakoval nehty lakem černým jako eben, podčernil mi oči a napudroval tvář na bílo. Když jsem se podíval do zrcadla, sám jsem se vystrašil. Usmál jsem se, avšak jen letmo. Kazilo to výsledný efekt.</p>
<p>Pak jsem odešel do Domu sv. Jidáše Iškariotského. Ulice Ammadonu byly široké, úhledné a zlatavé, lemované nachovými stromy zvanými větrošepty; zdálo se, že jejich dlouhé spadající větvičky skutečně šeptají v lahodných poryvech vánku nějaká tajemství. Spolu se mnou šla sestra Judita. Je to drobná žena, která vypadá slabě i v kapuci a kutně řádu sv. Kryštofa. Má milou dětskou tvář a veliké oči s nevinným pohledem. Přesvědčil jsem se, že je užitečná. Již čtyřikrát zabila ty, kteří mě chtěli zavraždit.</p>
<p>Dům byl nedávno dostavěný. Byl okázalý a neuspořádaný, stál uprostřed zahrad, obklopený malými jiskřivými kvítky a mořem zlatisté trávy, zahrady byly obehnány vysokou zdí. Její vnitřní stranu a stěny budovy pokrývaly fresky. Rozpoznal jsem několik scén z Cesty kříže a draka a zastavil jsem se na chvíli, abych je mohl obdivovat, dříve než jsem vkročil hlavní bránou. Nikdo se nás nepokoušel zastavit. Nebyly tam žádné stráže, dokonce ani vrátný. Za zdmi se muži a ženy zvolna procházeli mezi květy nebo seděli na lavičkách pod větvemi stříbrných stromů a větrošeptů.</p>
<p>Sestra Judita a já jsme zaváhali, ale pak jsme prostě vešli do Domu.</p>
<p>Vstoupili jsme sotva na schody, když se zevnitř budovy vynořil muž a vyčkávavě se zastavil ve dveřích. Byl tlustý, měl světlé vlasy a kudrnatou bradu lemující ústa, rozevřená do lenivého úsměvu, a byl oblečen do tenkého šatu, spadajícího až k nohám obutým do sandálů. Na šatech měl namalovány draky, zdvihající postavu člověka s křížem v rukou.</p>
<p>Když jsem došel k vrcholu schodů, muž se přede mnou uklonil. „Otec Damien Har Veris z řádu Rytířů inkvizice,“ řekl a jeho úsměv se rozšířil. „Zdravím tě ve jménu Ježíše a ve jménu svatého Jidáše. Jsem Lukyan.“</p>
<p>Zaznamenal jsem si do paměti, že je třeba zjistit, kdo z biskupova okolí dodává Jidášovu kultu informace, ale navenek jsem nic nedal najevo. Jsem Rytířem inkvizice už velmi, velmi dlouho. „Otče Lukyane Mo,“ řekl jsem chápaje se jeho dlaně. „Chci ti položit několik otázek.“ Neusmál jsem se.</p>
<p>„Och ano. Očekával jsem to,“ oznámil mi.</p>
<p>Lukyanův kabinet byl velký, ale spoře zařízený. Kacíři často oplývají prostotou, která začíná chybět představitelům pravé Církve. Měl však jednu výjimku. Stěně za úřednickým stolem dominoval obraz, který mě již nadchnul: Slepý Jidáš plačící nad svými draky.</p>
<p>Lukyan těžce usedl a gestem mi nabídl druhé křeslo. Sestra Judita zůstala v předpokoji. „Zůstanu stát, otče Lukyane,“ odpověděl jsem, věda, že mi to dává převahu.</p>
<p>„Jsem jen Lukyan,“ řekl. „Nebo Luke, jestli chceš. Příliš si zde na tituly nepotrpíme.“</p>
<p>„Jsi otec Lukyan Mo, narozený na Arionu, vychovaný v semináři na Cathaday, dříve kněz Jediné Pravdivé Mezihvězdné Katolické Církve Země a Tisíce světů,“ prohlásil jsem. „Obracím se na tebe tak, jak to vyžaduje tvé postavení. Očekávám od tebe totéž. Je to jasné?“</p>
<p>„Ach, ano,“ řekl upřímně.</p>
<p>„Byl jsem zplnomocněn, abych ti odebral právo k udělování svátostí, odsoudil tě k vyhnanství a exkomunikoval tě z důvodu kacířství, které jsi spáchal. Na některých planetách bych tě dokonce mohl odsoudit na smrt.“</p>
<p>„Ale ne na Arionu,“ podotkl rychle Lukyan. „Tady jsme velmi tolerantní. Kromě toho je nás více.“ Usmál se. „Pokud jde o to ostatní, dobrá, stejně už mnoho let neuděluji svátosti. Teď jsem prvním apoštolem. Jsem učitelem a myslitelem. Ukazuji jinou cestu těm, kteří hledají pomoc ve víře. Můžeš mě exkomunikovat, otče Damiene, jestliže tě to učiní šťastným. Konečně, všichni hledáme štěstí.“</p>
<p>„Opustil jsi tedy svou víru, otče Lukyane,“ řekl jsem. Na stůl jsem položil svůj výtisk Cesty kříže a draka. „Vidím, že sis nalezl novou.“ Teď jsem se usmál, ale můj úsměv byl ledový, plný hrozby a posměchu. „Nejsměšnější víra, s jakou jsem se setkal. Předpokládám, že mi teď řekneš, že jsi rozmlouval s Bohem a ten ti svěřil toto nové zjevení, abys mohl očistit dobré jméno svatého Jidáše?“</p>
<p>Nyní se Lukyan zasmál od ucha k uchu. Vzal knihu a podíval se na mne. „Och, ne,“ řekl. „Ne, to všechno jsem vytvořil já.“</p>
<p>To mě zarazilo. „Cože?“</p>
<p>„To všechno jsem vytvořil já,“ zopakoval. Něžně vážil knihu v ruce. „Čerpal jsem samozřejmě z mnoha pramenů, zvláště z Bible, ale myslím, že Kříž a drak je většinou mé dílo. Je to docela dobré, co říkáš? Samozřejmě jsem tu knihu nemohl podepsat vlastním jménem, ačkoliv jsem na ni pyšný, ale umístil jsem v ní svůj imprimatur. Všiml sis toho? Nic víc jsem se neodvážil.“</p>
<p>Na chvíli mi došla slova. Potom jsem se zamračil. „Zaskočil jsi mě,“ přiznal jsem. „Čekal jsem nějakého vynalézavého šílence, nějakého nešťastného, obalamuceného hlupáka, věřícího tomu, že skutečně rozmlouval s Bohem. Měl jsem už co činit s takovými fanatiky. Namísto toho jsem nalezl veselého cynika, který vymyslel nové náboženství pro svůj vlastní prospěch. To mám raději ty fanatiky. Nezasluhuješ si dokonce ani pohrdání, otče Lukyane. Budeš se smažit v pekle na věčnost.“</p>
<p>„Pochybuji,“ odpověděl Lukyan, „špatně jsi mne totiž ocenil, otče Damiene. Nejsem cynik a nemám z mého milého sv. Jidáše žádný prospěch. Po pravdě řečeno, vedl jsem lepší život jako kněz tvé církve. Dělám to proto, že je to mé poslání.“</p>
<p>Usedl jsem. „Udivuješ mě,“ řekl jsem. „Vysvětli mi to.“</p>
<p>„Nyní ti skutečně řeknu pravdu,“ prohlásil. Řekl to divným způsobem, téměř jako by zpíval. „Jsem lhář,“ dodal.</p>
<p>„Chceš mě poplést dětinskými paradoxy,“ odsekl jsem.</p>
<p>„Ne, ne,“ usmál se. „Jsem Lhář. S velkým L. Je to organizace, otče Damiene. Můžeš ji rovněž nazývat religií. Velkou a mocnou vírou. A já jsem její drobná částečka.“</p>
<p>„Neznám takovou církev,“ prohlásil jsem.</p>
<p>„Och ne, nemůžeš ji znát. Je to tajemství. Z nutnosti. Chápeš to, že? Lidé nejsou rádi klamáni.“</p>
<p>„Ani já nejsem rád oklamáván,“ řekl jsem.</p>
<p>Lukyan se zatvářil uraženě. „Řekl jsem ti přece, že uslyšíš pravdu, nebo ne? Když to řekne Lhář, můžeš mu věřit. Jak jinak bychom si mohli důvěřovat?“</p>
<p>„Je vás mnoho takových?“ zeptal jsem se. Začínal jsem si myslet, že Lukyan je navíc i šílenec, stejně fanatický jako jiní kacíři, jen více komplikovaný. Tady bylo kacířství uvnitř kacířství, ale znal jsem svou povinnost: dojít k pravdě a odkrýt ji.</p>
<p>„Mnoho,“ přiznal Lukyan s úsměvem. „Divil by ses, otče Damiene, skutečně. Ale jsou věci, které ti nemohu povědět.“</p>
<p>„Pověz mi tedy vše, co můžeš.“</p>
<p>„S radostí,“ odpověděl Lukyan Judasson. „My Lháři podobně jako vyznavači jiných náboženství uznáváme určité pravdy, které přijímáme jako věc víry. Víra je vždy potřebná. Jsou věci, které není možné zdůvodnit. Věříme, že stojí za to žít. To je věc víry. Cílem života je sám život, boj se smrtí, postavení se entropii.“</p>
<p>„Pokračuj,“ řekl jsem zaujat proti své vůli.</p>
<p>„Věříme také, že štěstí je něčím dobrým, něčím, co je třeba vyhledávat.“</p>
<p>„Církev nebrání štěstí,“ připomněl jsem suše.</p>
<p>„Pochybuji,“ odpověděl Lukyan. „Ale nebavme se slovními hříčkami. Vezmeme-li stanovisko církve ve věci štěstí, dojdeme k víře v posmrtný život, ve vyšší bytí a komplexní morální kodex.“</p>
<p>„To je pravda.“</p>
<p>„Lháři nevěří v posmrtný život ani v Boha. Vidíme vesmír takový, jaký je, a tyto nahé pravdy jsou kruté. My, kteří věříme v život a ceníme si ho, umřeme. Potom nebude nic, jen věčná pustina, temnota, neexistence. Náš život nemá žádný smysl, cíl ani cenu. Stejně tak jako naše smrt. Když umřeme, vesmír na nás rychle zapomene, a zakrátko bude vše tak, jako bychom vůbec nežili. Náš svět a náš vesmír sdílejí náš osud. Nic netrvá věčně. Nic nezůstane. Nic nemá cenu. Vesmír je pomíjející, odkázaný k záhubě a určitě se o nás nestará.“</p>
<p>Opřel jsem se v křesle a zachvět se, když jsem poslouchal pochmurná Lukyanova slova. Přistihl jsem se, že obracím v prstech svůj krucifix.</p>
<p>„Ponurá filosofie,“ řekl jsem, „a od základu falešná. Kdysi jsem také prožil takovou strašlivou vizi. To se zřejmě stane každému z nás. Ale tak to není, otče. Před takovýmto nihilismem mne chrání má víra. Víra je štítem proti zoufalství.“</p>
<p>„Och, vím o tom, můj příteli, můj Rytíři inkvizice,“ řekl Lukyan. „Těší mne, že jsi tomu tak dobře porozuměl. Jsi už téměř jedním z nás.“</p>
<p>Zamračil jsem se.</p>
<p>„Dotkl ses podstaty problému.“ pokračoval Lukyan, „Pravd, velkých pravd a také několika menších – pro většinu lidí jsou nesnesitelné. Bráníme se před nimi vírou. Tvá víra, má víra, jedno jaká víra. Dokud věříme, věříme opravdově a hluboce, není důležité, jaké lži se chytáme.“ Hrál si s roztřepenými konci své dlouhé, světlé brady. „Jak víš, naši psychologové nám vždycky opakovali, že ti, kteří věří, jsou šťastní. Mohou věřit v Krista nebo Buddhu nebo Eriku Stormjonesovou, v převtělení, nesmrtelnost či osud, v sílu lásky, či platformu politického porozumění, ale to všechno vede k jedinému. Věří, jsou tedy šťastní. Zato ti, kteří poznali pravdu, jsou zoufalí a páchají sebevraždy. Pravda je silná, avšak víra je vetchá, křehká, plná bludů a protivenství, a proto tedy zavrhujeme víru a cítíme tíhu temnoty, která nás obklopuje, a nemůžeme již být šťastní.“</p>
<p>Nejsem hloupý. Pochopil jsem k čemu Lukyan směřuje. „Vy Lháři vymýšlíte víry.“</p>
<p>Usmál se. „Všelijakého druhu, nejen náboženství. Jen si pomysli. Víme, jakým krutým nástrojem je pravda. Krása je nekonečně lepší než pravda. My tvoříme krásu. Víry, politická hnutí, vznešené ideje, kulty lásky a bratrství. Všechno jsou to lži. (Rozšiřujeme nespočet různých lží mezi ostatní.) Upravujeme historii, mytologii, religii, aby byly dokonalejší, pěknější a věrohodnější. Ovšem, naše lži nejsou dokonalé. Pravda je příliš velká. Ale možná, že jednoho dne vymyslíme jednu velikou lež k užitku celého lidstva. Do té doby postačí tisíc malých lží.“</p>
<p>„Myslím, že vy Lháři nebudíte sympatie,“ prohlásil jsem s chladným zdrženlivým hněvem. „Můj celý život je bojem za pravdu.“</p>
<p>Lukyan nasadil shovívavější tvář. „Otče Damiene Har Verisi, Rytíři inkvizice, znám tě příliš dobře. Ty sám jsi Lhářem. Děláš dobrou práci. Cestuješ z planety na planetu a na všech ničíš hloupost, bouře a pochybnosti, podkopávající základy veliké lži, které sloužíš.“</p>
<p>„Jestliže je má lež tak dobrá,“ zeptal jsem se, „proč jsi ji odmítl?“</p>
<p>„Religie musí být přizpůsobena kultuře a struktuře společnosti, musí je umocňovat a ne zeslabovat. Jestliže mezi nimi existuje konflikt, rozpor zájmů, pak je lež zničena a víra upadá. Tvá církev je dobrá pro mnoho světů, otče, ale ne pro Arion. Tady je život příjemný a tvá víra je příliš přísná. Tady milujeme krásu a tvá víra jí přináší velmi málo. Takže jsme ji vylepšili. Zkoumali jsme tuto planetu po dlouhý čas a poznali jsme její psychologický profil. Náboženství sv. Jidáše tady bude kvést. Je dramatické, barvité a pěkné – z estetického hlediska je nádherné. Je tragédií se šťastným koncem a Arion zbožňuje takové historie. A draci jí dávají cosi navíc. Myslím, že tvá církev by měla najít způsob, který by do náboženství uvedl draky. Jsou to velkolepá stvoření.“</p>
<p>„Mýtická,“ řekl jsem.</p>
<p>„Vždycky ne,“ odpověděl. „Podívej se.“ Usmál se na mne. „Vidíš, zase tě všechno vede k víře. Odkud můžeš vědět, co se stalo před třemi tisíci lety? Ty máš svého Jidáše a já zase svého. Oba máme knihy. Copak ta tvá je určitě pravdivá? Opravdu v to věříš? Byl jsem připuštěn pouze do prvního kruhu Řádu Lhářů, takže neznám všechna naše tajemství, ale vím, že náš řád je velmi starý. Nedivil bych se, kdyby se ukázalo, že evangelia napsali takoví lidé jako já. Možná, že nikdy neexistoval žádný Jidáš nebo Ježíš.“</p>
<p>„Věřím, že tomu tak není,“ řekl jsem.</p>
<p>„V této budově přebývá stovka lidí, kteří upřímně a hluboce věří v svatého Jidáše a cestu kříže a draka,“ prohlásil Lukyan. „Víra je velmi dobrá věc. Zdalipak víš, že ukazatel sebevražd na Arionu se snížil o jednu třetinu od té doby, co vyvstal Řád sv. Jidáše?“</p>
<p>Pamatuji si, že jsem se pomalu zvedl z křesla. „Jsi stejný fanatik jako všichni kacíři, které znám, Lukyane Judassone,“ prohlásil jsem. „Lituji tě, protože jsi ztratil víru.“</p>
<p>Lukyan rovněž vstal. „Měl bys litovat sebe, Damiene Har Verisi,“ řekl. „Já jsem nalezl novou víru, nový cíl a jsem šťastný člověk. Ty, můj drahý příteli, jsi utrápený a hodný lítosti.“</p>
<p>„To je lež!“ Obávám se, že jsem vykřikl.</p>
<p>„Pojď za mnou,“ řekl Lukyan. Dotkl se desky ve stěně a velký obraz Jidáše plačícího nad svými draky se posunul a odkryl schody vedoucí dolů, pod zem. „Následuj mě,“ řekl.</p>
<p>Ve sklepě byla velká skleněná nádrž, naplněná světlezelenou tekutinou a v ní plaval jakýsi tvor, tvor velmi připomínající embryo, zároveň starý a nedorostlý, nahý, s obrovskou hlavou a drobným nevyvinutým tělem. Od jeho rukou, nohou a genitálií vedly trubičky spojující ho se zařízením, které ho udržovalo při životě.</p>
<p>Když Lukyan zapnul světlo, tvor otevřel oči. Byly velké a temné a dívaly se mi přímo do duše.</p>
<p>„To je můj kolega,“ oznámil Lukyan, poklepávaje na bok nádrže. „Jon Azure Cross. Lhář čtvrtého kruhu.“</p>
<p>„A telepat,“ dodal jsem se znechucující jistotou. Na jiných planetách jsem proti telepatům prováděl pogromy, hlavně proti dětem. Církev učí, že psionické síly jsou Satanovými pastmi. Bible se o nich nezmiňuje. Vždycky jsem kvůli tomuto zabíjení cítil výčitky svědomí.</p>
<p>„Jakmile jsi vešel na pozemek usedlosti, Jon tě přečetl a upozornil mě,“ pokračoval Lukyan. „Jen několik z nás ví, že tu je. Pomáhá nám hlavně účinně klamat. Ví, kdy je víra opravdová, a kdy předstíraná. V mé lebce je vstup a Jon se mnou může mluvit po celou dobu. To on mě naverboval do řad Lhářů. Věděl, že má víra je falešná. Vycítil hloubku mého zoufalství.“</p>
<p>V té chvíli tvor v nádrži promluvil a jeho kovový hlas se ozýval z reproduktoru v základu stroje, který ho živil. „A cítím i tvé, Damiene Har Verisi, falešný kněze. Položil jsi příliš mnoho otázek, inkvizitore. Tvá duše je nemocná a vysílená, ztratil jsi víru. Přidej se k nám, Damiene. Jsi Lhářem už velmi, velmi dlouho!“</p>
<p>Na chvíli jsem váhal, pohroužen hluboko do sebe, uvažoval jsem, v co vlastně věřím. Hledal jsem svou víru – oheň, který mne kdysi oživoval, jistoty, které jsem čerpal z učení církve, přítomnosti Krista ve mně. Nenašel jsem nic, nic. Uvnitř jsem byl pustý, vyprahlý, plný pochybností a utrpení. Ale když jsem měl Jonovi Azure Crossovi a usmívajícímu se Lukyanu Judassonovi odpovědět, nalezl jsem něco, v co jsem věřil a vždy budu věřit.</p>
<p>Pravdu.</p>
<p>Věřil jsem v pravdu, i když mne zranila.</p>
<p>„Je pro nás ztracen,“ řekl telepat s ironickým jménem Cross.</p>
<p>Lukyanův úsměv zmizel. „Och, opravdu? Doufal jsem, že se staneš jedním z nás, Damiene. Vypadal jsi připravený.“</p>
<p>Náhle jsem se začal bát a chtěl jsem vyběhnout po schodech k sestře Juditě. Lukyan mi toho řekl velmi mnoho a já jsem odmítl jejich nabídku.</p>
<p>Telepat vycítil můj strach. „Nemůžeš nám uškodit, Damiene,“ prohlásil. „Jdi v pokoji. Lukyan ti nic neřekl.“</p>
<p>Lukyan byl zamračený. „Řekl jsem mu velmi mnoho,“ namítl.</p>
<p>„Ano. Ale copak on uvěří slovům takového Lháře, jako jsi ty?“ Malá znetvořená tvorova ústa se roztáhla v úsměvu a velké oči se zavřely, Lukyan Judasson vzdychl a doprovodil mne nahoru po schodech.</p>
<p>Teprve po několika letech jsem pochopil, že to Jon Azure Cross lhal a že obětí jeho lží byl Lukyan. Mohl jsem jim uškodit. A udělal jsem to.</p>
<p>Bylo to celkem jednoduché. Biskup měl přátele v úřadě a v centru. Díky úplatkům ve správných rukou jsem i já získal přátele. Potom jsem odhalil existenci Crosse ve sklepě a obvinil jsem ho, že užíval svých psionických sil k manipulaci s myslemi Lukyanových následovníků. Mí přátelé toto obvinění přiznali. Gardisté zorganizovali razii, vsadili telepata Crosse do vězení a později postavili před soud.</p>
<p>Byl samozřejmě nevinný. Má obvinění byla bezvýznamná, lidský telepat dovede číst myšlenky na krátkou vzdálenost, ale nic víc. Telepaté jsou však vzácní a vzbuzují strach a Cross byl natolik odpudivý, že bylo lehké z něj udělat oběť předsudků. Nakonec byl osvobozen, odjel z Ammadonu a snad opustil i planetu, vydávaje se do neznáma.</p>
<p>Ve skutečnosti mi nešlo o to, abych ho odsoudil. Stačilo pouhé obvinění. Lež, kterou vybudoval ve spojení s Lukyanem, se začala hroutit. Je těžké víru získat, ale lehké ji ztratit. Sebemenší pochybnost může otřást základy i toho nejsilnějšího přesvědčení.</p>
<p>Biskup a já jsme pracovali společně, rozsévali jsme zrno pochybností. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslel. Lháři vykonali dobrou práci. Ammadon, podobně jako většina civilizovaných měst, měl obrovskou zásobu znalostí, počítačový systém, který spojoval školy, knihovny a university a umožňoval každému přístup ke všem informacím.</p>
<p>Když jsem však začal revizi, odkryl jsem brzy, že historie Říma i Babylónu byla lstivě překroucena. Nalezl jsem tři zmínky týkající se Jidáše Iškariotského – jedna mluvila o zrádci, druhá o svatém a třetí o králi – dobyvateli Babylónu. Jeho jméno bylo rovněž uvedeno v souvislosti s Visutými zahradami a byl tam také článek o „takzvaném“ Jidášově Kodexu.</p>
<p>Podle údajů Ammadonské knihovny byli na Staré Zemi vyhubeni draci zhruba v době Kristově.</p>
<p>Postupně jsme odstranili všechny tyto lži, vymazali jsme je z pamětí počítačů, ačkoliv jsme museli povolat vědecké autority z půltuctů nekřesťanských planet, než knihovníci a vědci uvěřili, že to není pouze otázka religijních pohledů. Řád svatého Jidáše byl odhalen a začal upadat. Lukyan Judasson zchudl a zhubnul, a ačkoliv se vztekal, musel zavřít polovinu svých kostelů.</p>
<p>Kacířství samozřejmě nikdy úplně nezemře. Vždycky se najdou takoví, kteří tomu neuvěří. A tak je tedy až do dnešního dne Cesta kříže a draka na Arionu, v porcelánovém městě Ammadonu, uprostřed šumících větrošeptů čtena.</p>
<p>Po roce jsem se vrátil na Vess na palubě Pravdy Kristovy vedené Arlou-k-Bau a arcibiskup Torgathon mi udělil volno, o něž jsem žádal dříve, než jsem byl vyslán bojovat s dalším kacířstvím. Takže jsem zvítězil. Církev zůstala nezměněná a moc Řádu sv. Jidáše Iškariotského byla zničena. Telepat Jon Azure Cross neměl pravdu, myslím si to stále. Naneštěstí nedocenil sílu Inkvizice.</p>
<p>Později jsem si však připomněl jeho slova.</p>
<p>Nemůžeš nám uškodit, Damiene.</p>
<p>Nám?</p>
<p>Řádu svatého Jidáše? Nebo Lhářům?</p>
<p>Lhal s rozmyslem. Věděl, že zaútočím a zničím cestu kříže a draka, věděl, že Lháře nemohu ohrozit a že se o nich neodvážím mluvit. Kdo by mi uvěřil? Proč by mi měl věřit? Velká mezihvězdná konspirace, sahající až k počátkům historie? Vypadalo to jako paranoia a já jsem neměl žádné důkazy.</p>
<p>Telepat lhal v Lukyanův prospěch, a proto mi Lukyan dovolil odejít. Nyní jsem si tím jist. Cross hodně riskoval, když se mne snažil získat. Prohrál a jeho úmyslem bylo obětovat Lukyana Judassona a jeho lež, pěšce v nějaké větší hře.</p>
<p>Odjel jsem tedy, a nesl si v duši vědomí, že nemám žádnou víru kromě slepé víry v pravdu – tu pravdu, kterou jsem už ve své církvi nemohl nalézt.</p>
<p>Ujistil jsem se o tom během mé roční dovolené, kterou jsem strávil na Vessu, na Cathadayi a Cellii, zabývaje se četbou a studiem. Nakonec jsem se znovu ocitl v audienčním sále arcibiskupa a stál ve svých nejhorších botách před Torgathonem, Devátým Klariis Tun. „Můj pane,“ řekl jsem mu, „nemohu přijmout další úkoly. Žádám o uvolnění z aktivní služby.“</p>
<p>„Z jakého důvodu?“ zahřměl Torgathon, rozstřikuje vodu.</p>
<p>„Ztratil jsem víru,“ odpověděl jsem prostě.</p>
<p>Po dlouhý čas si mne prohlížel, mžouraje bezřasýma očima. Konečně řekl: „Tvá víra je věcí mezi tebou a tvým zpovědníkem. Mne zajímají pouze tvé výsledky. Děláš dobrou práci, Damiene. Nemůžeš být uvolněn a nepřijmu tvou rezignaci.“</p>
<p>Pravda nás osvobodí.</p>
<p>Ale pravda je chladná, pustá a strašná, a lži bývají pěkné a posilující.</p>
<p>V minulém roce mi církev konečně přidělila novou, lepší loď. Nazval jsem ji Drak.</p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell